Beztělec
Petra Zábranská


Zrcadlo rubriky Povidky sci-fi sekce Neviditelného psa,
http://pes.internet.cz/scifi
Mží. Další deštivý listopadový den. Bylo by sice příjemné být doma v teple, ale je svátek dušiček. A tak i ti nejzarytější odpůrci všech svátků vyrážejí na hřbitovy navštívit alespoň jednou v roce své blízké. S tetičkou jsem sice nikdy moc nevycházela, ale rodina je rodina.
Co se dá dělat, příbuzné si člověk nevybírá. Zajdu tam a budu to mít za sebou.
Na hřbitově byli všude lidé, ale jak se pomalu stmívalo, hřbitov se postupně vyprazdňoval. Tetiččin hrob byl od vchodu asi čtyři minuty pomalé chůze. Jen tak jsem bloumala kolem, prohlížela si náhrobní desky a představovala si, jak ti mrtví lidé vypadali, jak žili a jak vlastně zemřeli. Počítat neumím, takže jsem rezignovala na to, abych zjišťovala, kolika let se dožili.
To poletující listí bylo romantické. Bylo příjemné na nic nemyslet a jen tak dýchat vzduch vonící tlejícím listím a hořícími svíčkami. "No jo, svíčka !" pomyslela jsem si. Na svíčku jsem zapomněla, a tak jsem se ještě vrátila do nejbližšího krámku. Když jsem se vracela k tetiččině hrobu, už na hřbitově nebyl skoro nikdo. V dálce jsem zahlédla tmavou postavu, "asi správce, už bych taky měla vypadnout", pomyslela jsem si. Začínala jsem mít nepříjemný pocit. Přece jenom jsem sama navečer na hřbitově. Za chvíli bude úplná tma. Rychle jsem zapálila svíčku, zvedla od ní oči a uviděla zase tu postavu.
"Promiňte, už jdu, nějak jsem se zdržela." On mlčel a díval se. Měl na sobě tmavý plášť, asi pěkně starý, a tmavé boty. Do obličeje mu nebylo vidět.
"Vy se tady sama nebojíte?". řekl.
"No to mi ještě scházelo," pomyslela jsem si, "bude mě strašit, já už se beztak začínám bát i bez něho, musím jít."
"Nashledanou" pípla jsem a odcházela, snažila jsem se, abych moc viditelně nezrychlovala.
"Věříte v boha ?" zeptal se.
"...No...já...,..vlastně nevím, spíš ano, proč ?...."
"Já taky nevím, bojím se, že není. Nikdy jsem si nemyslel, že o tom budu pochybovat..."
Zdál se mi dost divný. Pomalu ale jistě jsem se ho začínala bát. "Já spěchám domů, promiňte, nashledanou....."
Hypnotizoval mě pohledem, chtěla jsem se otočit a odejít, ale najednou jsem se nemohla strachem ani pohnout, cítila jsem, jak mi tluče srdce.
"Počkejte chvíli, nic vám neudělám." mluvil klidným a pomalým hlasem. Zdál se mi velmi smutný a jakoby bezradný. Jako by se chtěl jen vypovídat.
Zůstala jsem stát a poslouchala. V dálce šumělo listí, všechno se najednou začalo zpomalovat. Byla jsem jako omámená. Cítila jsem klid, takový ledový klid jaký cítí člověk, který si myslí, že je všechno ztraceno.
"Víte, nemůžu to nějak pochopit. Pochopit to, že jsem vlastně mrtvý." jeho slova už mě nijak nepřekvapovala, spíš jsem čekala, co řekne dál. Stála jsem tam jako zkamenělá, jako by mě něco drželo. Nebylo to ale nepříjemné, ten hrozný strach jakoby byl někde za mnou.
"Jsem věřící a myslel jsem, že je to po smrti tak jednoduché. Peklo nebo ráj...." na chvíli se odmlčel.
"Ale nevím, ...nevím najednou, kam jít."
Dobře, pomyslela jsem si, někde jsem už o tom četla. Četl mé myšlenky, nemusela jsem nic říkat a on chápal, co chci říct. Cítila jsem to. Bylo mi ho najednou líto.
"Víte, býval jsem alkoholik a jsem asi, nebo spíš určitě mrtvý, ale pořád mám na to pití chuť. Je to divné... Můžu se pohybovat v prostoru a naproti u kiosku se na někoho kdo má podobný problém jakoby přisát a cítit ten alkohol dál..."
Uvědomila jsem si, že vůbec neotvírá ústa, jakoby se mnou komunikoval myšlenkami.
"Asi by neměl dělat nic," přemýšlela jsem, "uvolnit se a snad jít do nějakého tunelu, četla jsem o tom. Potká tam své příbuzné a známé a ucítí úlevu. Peklo není, alespoň doufám, měl by přestat myslet na to, že by tam mohl skončit. To křesťanství ty lidi úplně zblbne. Někde jsem četla, že taková zatoulaná duše může být tak vyděšena z představ o pekle a svědomí mít tak těžké, že si peklo začne kolem sebe formovat. V takových případech snad přijdou na pomoc andělé, kteří ho do světla doprovodí.
Další jsou prý ti, kteří věří, že po smrti není nic. Když vystoupí z těla, zůstanou na místě. Údajně se s nimi dá mluvit a vyložit jim věci tak nějak, aby byli ochotni zkusit se podívat do tunelu. Existuje snad i oblast, kde leží řady těch, kteří věří, že smrt je poslední nejdelší spánek, a tak tu spí.. ...."
Zabrala jsem se do svých úvah a najednou zjistila, že ten neznámý zmizel.
Mží. Další deštivý listopadový den.