Skřítci, co sídlí na Kašperku Františka Vrbenská Zrcadlo rubriky Povidky sci-fi sekce Neviditelného psa, http://pes.internet.cz/scifi Hrad Kašperk byl postaven kolem roku 1360 Vítem Hedvábným a nazván na panovníkovu počest Karlsberg. Františka Vrbenská využila svého umu a spojila několik pověstí z okolí hradu Kašperk do legendy jediné. Nejblíže k povídce má pověst Jinoch se zlatými kadeřemi, kde se vyskytuje postava skřítka, jenž hocha obdaroval. Nalezneme zde i odkaz na trudnou budoucnost hradu z pověsti tradující příhodu Karla IV., jenž hrad zbudoval, protože: "Tam nechť stojí nový, pevný hrad! Ať střeží klid tohoto kraje proti moci nečistých a chrání zlaté hory! A na památku toho, že jsem šťastně vyvázl na tomto místě z osidel ďábla, ať nese moje jméno!" (redakce) Králova vůle se splnila. Stavitel Vít Hedvábný začal tu stavěti roku 1356 pevný hrad a v pěti letech dokončil toto veliké dílo. Leč čert jako by nadále bojoval s hradními pány o svůj bývalý úděl. Na tucty rytířů se tu vystřídalo, Kašperk (Karlsburg - Karlsberg - Kašperk) pustl a stával se děsivým přízrakem, o němž obyvatelstvo horských vsí a samot bájilo, že v něm sídlí čertovská chasa, pročež je lépe vyhnouti se mu na míli cesty. (Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků) Pán Bůh ráčil bláznovstvím potrefit toho, kdo se vydal o filipojakubské noci z domu... Jako by se Šumavou jindy netoulalo dost strašidel! Hvozdům vládly stromové bytosti, šediví mlžní mužíčci, divoženky a přízračná lesní matka, jež vraždila mladé dřevaře. Strach budila všelijaká kouzla, noční můry, čarodějnice. Po staletí se zachovala památka pravěké šamanky Swizy, oděné ve vlčí kůži, s parožím na hlavě. Běda pocestnému, jenž potkal divokou noční honbu, tajemné škrtiče či krvelačná světýlka! V močálech se skrývaly vodnice a ještěří bahenní netvor, co hltal zbloudilý dobytek. Létající červi podobní ohnivým dráčkům a trpaslíci skotoplaši děsili stáda i pastevce. A přece se Matouš Wastl odvážil podvečerem na Kašperk, třebaže tam navíc obcházel černý pes s ohnivou tlamou a rozsápal, koho potkal: tak chránil kašperské poklady. Když se Wastl škrábal do svahu nad městem, vyjel na něj vskutku černočerný hafan, řval o přítrž. Muž v omšelém kabátci jen uplivl, pak se pokřižoval. Chlupatý drant byl z masa a kostí, patřil sousedu Havlíkovi a neměl rád kolemjdoucí, přesvědčen, že kradou jeho pánu obilí a jemu šrot z misky. Matouš se prosmykl kolem humna a upaloval k zříceninám. Supal vedle polí, hustým lesem, podle valů a horního hradu na skalnatém bradle, až do předhradí obrostlého lesními stromy, na západní konec Kašperka. Stihl to podle zaklínačského předpisu zrovna co vyšla večernice. Na východním konci předhradí u příkopu, pod zbytky stavení, zel vchod do sklepů jako tlama obludy. Wastl si odevzdaně povzdychl. Přivolal anděla strážného, rozkřesal ohníček. S modlitbičkou a rozžatou smolnicí vlezl do podzemí. Sklepení vypadalo ještě pochmurněji a hrůzyplněji, než si představoval. Nejhůř, že mu z hlavy vypadlo, jak se vlastně horní skřítci přivolávají... "Ťuky ťuk, pozdrav Bůh!" zaječel v zoufalství. "Zticha buď!" prskl vztekle mužíček v kožené pidizástěře a praštil ho kladívkem do nohy. Skřítek louč nepotřeboval, svítil si očima. Žhnuly jak sváteční voskovice. "Líběj prominout," děl Wastl pokorně, zatímco si třel kotník. Nebyl si jist, má-li skřítku zdvořile onikat. A jaký má permoník vztah ke křesťanskému Bohu? Matouš doufal, že kladný, i spustil znovu: "Já du jen poprosit vo pomoc, pro Ježíše Krista, poněvač běží vo lidský životy. Za sebe bysem nechodil." Skřítek výhružně zacvičil pádným kladívkem. "Člověčí verbež! Rozebíráte mi hrad kámen po kameni!" "To mí páni, jako město, Kašperky," upřesnil Matouš. "Já jsem jen poddanej, z Červenýho, podruh - ani nemám na co šutry brát. Koza a slípky bydlej s náma v kolně." "Stříbro mi loupíte, a zlato... Kolem Zlatého a Řetězového potoka jste všechno vybrali!" zavřeštěl mužík. Oči mu blýskaly sírově žlutými plameny. "Já žádný zlato nemám," řekl váhavě Matouš, "a ani ho nechci. Nosí trable... Vony ani kouzelný mocnostě nejsou všemocný, dyž Pánbůh nedopustí, zdraví ani život nevrátěj..." "Koho chceš oživovat?" zasykl skřítek podezíravě. "Moh bych nebožku ženu," zauvažoval Matouš. "Uhořela při sušení lnu. Nebo staršího syna - toho zabil strom v lese. Nebo voba mladší: umřeli na neštovice. Třeba - " Skřítek vycenil špičaté kuní zoubky: lidské trápení ho z mnoha důvodů rozčilovalo. Trochu z bezmocného soucitu, a víc pro tupost, jíž si ho sami zaviňovali. "Nic takovýho nežádám," vyhrkl rychle Wastl. "Já du kvůlivá tomu uteklýmu soldátovi, co pytlačí kolem Vysokejch Lávek jídlo po staveních." "Chceš se pomstít?" napadlo pohotově skřítka. Znal lidské plemeno. "Potřebuju mu pomoct," zavzdychl Matouš. "Von se menuje Jakub, je z Hůrky, já ho znal eště jako mrňavýho kluka... Bílej kabát dostal - teda, náš pan císař Josef ho dal vodvýst k vojsku - na takovou hrůzu let... Začal by šedivět, než se vrátí domů, jestli by přežil... Von bojoval proti Turkům, s píseckým plukem, vědí, u "Krvavýho kamene"... Moje dcerka by na něj čekala. Ale jemu byly kasárna ouzký... holt si zvyk na horský lesy. Utek, už loňský jaro. Teďkon v zimě ho lidi málem uloukli, že jim ďobal špek a uzený...a -" Skřítek vzteky kousl do perlíku. "Zemské poklady nechceš, křísit choré nechceš - co chceš?!" "Trošku štěstí," pravil Wastl. "On by Jakub pašoval nebo by se usadil na bavorský straně. Mou holku by si vzal, dobře by bylo, a já bych jim do začátku pučil a pak moh podstrkávat, kdyby se mi dařilo... jenže s tou dlaňkou políčka se nevede. Mít pár grošů, najmu poustku na Červený, a kdyby Pánbůh dal, aby dobytek byl zdravej, pole rodilo erteple - " "Cože?" křísl ostře permoník a zajiskřil. "Erteple - teda, zemčata - brambory," objasnil Matouš. Skřítek na něj poulil ohnivé oči. "Chudák malej," pomyslel Wastl, "nos nevystrčí, ani neví, co se mu novýho za ty léta nad kebulkou sází!" a ruče vylovil z kapsáře šátek s několika pečenými brambůrky, jak mu je starostlivá dcera zabalila k večeři. "Se solí sou nejlepší," vybídl skřítka a nastrčil mu rozloupnutou hlízu, "jestli jim sůl nevadí - " dodal v matném povědomí, že některé nadpřirozené bytosti se té přísadě vyhýbají jako kočka studené vodě. Skřítek opatrně natáhl šedivou myší tlapičku a lehounce se dotkl sousta. "Nejprv je smažili na másle s cukrem a skořicí," hlaholil bodře Wastl, a srdce se v něm tetelilo úzkostí, "ani prasata to nechtěly, ale takle, pečený v popelu - " Brambor zmizel. Permoník růžově svítil. "Kdoví, co tu dlabe," dumal soustrastně Wastl. "Možná hraboše, netopejry - nebo ponravy, jako krtek. Kdoví jakou žoužel, chuděrka!" "Dej ještě," zapípal skřítek. V bílém plátně ležely čtyři, hnědou slupkou svůdně probleskovalo žluté, vláčné maso. "Tyhle jsou moje, ty tvé - O novoluní dones další!" pískl, popadl dva kousky a zmizel. Podzemí se zdálo pusté a prázdné jako hrob, Wastl trčel pod pavučinatou klenbou a v ztuhlé ruce třímal zbylé brambory. Zajisté, že je vděčný skřítek zaklel. První hlíza se změnila ve zlatý valoun, a za ni koupil Wastl poustku na Červené. Náramně se mu tam dařilo, mléko, máslo i brambory by mohl rozdávat. Ten druhý brambor zakouzlený permoníkem násobil dary pole: množil mléko, zrní, zemčata i slámu. Každé novoluní chodíval Matouš na Kašperk, sytil skřítka pečenými bramborami a novinkami ze světa. Potom, co Matouše odnesl vysoký věk, živila permoníka jeho vnoučata. Byli v tom rodě písmáci a snílkové - v rušném roce osmačtyřicátém odešel mladý hospodář bojovat na pražské barikády. A když se pak nevrátil, zapomněla vdova na skřítka v hradních rozvalinách. Od těch časů rodilo pole na Červené špatné brambory. Skřítka ani nepotěšilo, že o řádku let později pořádali na hradě slavnosti, schody dali vystavět... Dodnes se mu stýská po chuti pečených brambor a čerstvých zprávách... Kdoví - možná by byl z těch novinek zklamán.