Fayroll



Jedenáctá kniha

Čepele z pohraničí

Andrej Vasiljev





Copyright © 2017 LitHunters Ltd. (http://lithunters.com)

Všechna práva vyhrazena.

Tato e-kniha je licencována pouze pro vaši osobní potřebu. Tato ebook nesmí být dále prodávána ani poskytována jiným osobám. Pokud chcete tuto e-knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další výtisk pro každou osobu, se kterou ji budete sdílet. Pokud čtete tento ebook a nezakoupili jste si jej nebo nebyl zakoupen pouze pro vaše použití, měli byste si zakoupit vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete náročnou práci tohoto autora.





Vítejte na



Ahoj! Jsme LitHunters, digitální nakladatelství, které se specializuje na diamantové knižní série. Náš proces výběru je důkladný, protože si vybíráme, kterým knižním sériím chceme věnovat čas a kompletně do nich investovat. Knihy vybíráme na základě jejich popularity na internetu a sledovanosti na sociálních sítích. Vydáváme knihy, které jsou již známé u těch nejdůležitějších lidí: u vás, čtenářů! Kromě knižní série věnujeme pozornost také přítomnosti autora v sociálních médiích a přenášíme jeho úspěch v celosvětovém měřítku. V LitHunters se zaměřujeme na co nejkvalitnější a nejzábavnější příběhy pro naše čtenáře. To můžete očekávat od všech našich knih! Děkujeme, že jste si naši knihu prohlédli, a pokud se vám zalíbí, na konci některých našich dalších sérií máme několik doporučení. Doufám, že se vám budou líbit, a přeji vám příjemné čtení!





Obsah: Knihy o životě a díle, o kterých se píše v knize, se dočtete v následujících kapitolách:



První kapitola

Ve které hrdina zjistí, že mrtví jsou složitější, než se zdá.

Kapitola druhá

Ve které se téměř každý dočká svého vlastního překvapení.

Kapitola třetí

Ve které má oslava následky a dovolená pokračuje.

Kapitola čtvrtá

Která vypráví o prvním setkání.

Kapitola pátá

která vypráví o druhém setkání.

Kapitola šestá

V níž hřmí a jiskří plameny.

Kapitola osmá

V níž někdo umírá.

Kapitola devátá

Ve které se hrdina neustále dočkává překvapení, a ne vždy těch příjemných.

Kapitola desátá

Ve které se dávají sliby a uzavírají dohody.

Kapitola jedenáctá

V níž se dává pokyn a ozývá se šustění.

Kapitola dvanáctá

Která vypráví o kopci a o tom, co se tam stalo.

Kapitola třináctá

Ve které není hrdina ani tak rozrušen jako spíš překvapen.

Čtrnáctá kapitola, poslední

V níž hrdina něco zabalí.

Doporučení ke knize: "Knížka se jmenuje "Válka":





Kapitola první





Ve které se hrdina dozví, že mrtví jsou složitější, než se zdá.





První, čeho jsem si všimla, bylo ticho. Žádné zvuky hry, na které jsem si v posledních dnech zvykl, žádný shon, žádný křik dětí, žádné dupání nohou. Tiché sněžení, tiché sípání strážných spících na svých stanovištích, dokonce i pes ohlodával kost u schodiště tiše, jako by se snažil být zdvořilý, kdybyste mu uvázali ubrousek kolem krku, snadno byste si ho spletli s běžným návštěvníkem kavárny. Klid a ticho.

"Konečně," nevšiml jsem si hned Karolíny. Choulila se na hromadě sena, kterou někdo z nějakého důvodu přinesl k úpatí schodiště vedoucího do vnitřních hradních komnat. "Myslela jsem, že jsi zaspal."

"Opravdu? Proč bych měla?" Překvapilo mě to. "Co se týče večírků, znám své hranice. Už nejsem mladá. Vy děcka můžete tancovat celou noc a vůbec se o nic nestarat, ale já už jsem takovej dědek, že mě nepustí ani na brusle."

"Proč by nechtěli?" podivil se Kro.

"Kosti jsou příliš rezavé," lamentoval jsem. "Rez stéká na led, špatně se na něm bruslí. K čemu je led, když se na něm nedá bruslit?"

"No tak," odstrčila mě Krolina. "Pokračuj v tom a vyděsíš mě, a víš, že jsem tak citlivá, introspektivní, snadno se vyděsím. Co když si to zítra rozmyslím, jestli se s tebou sejdu?"

Tak pokračuj, pomyslela jsem si. Je mi to jedno. Někdy je to taková otrava a opravdu...

"Ty si prostě nevážíš toho, že jsem na tebe milá." Okamžitě jsem začala upevňovat svou pozici. "No, to bys měla. Varuji tě hned teď, než bude pozdě, jaký nechutný pohled tě čeká."

"Poslyš, já s tebou přece nebudu žít," ušklíbla se Krolina. "Jestli si to někdo špatně vyloží, tak ti to jenom zvedne sebevědomí. Tak jo, soutěž vtipů skončila. Stejně bych tě udělala. Chci říct... udělat tě!"

"To by sis přála," oponoval jsem její troufalé rétorice. "Chlapi jako já jsou deset let mimo produkci. Možná i patnáct. Ale aby ses cítila líp - no tak, vezmi si tohle. Šťastný nový rok, můj milý zástupce."

Podal jsem Kro prsten a s jistým uspokojením zaznamenal její překvapení. Zdálo se, že to nečekala. Škoda. Je to přece svátek, ne?

"Díky," přijala dívka dárek a zatočila s ním před očima. "Ach, to je tak roztomilé! Za to jsi nejspíš zaplatila majlant!"

"O penězích se bavit nebudeme, zlatíčko," odpověděla jsem jí vznešeně. "Mé city k tobě jsou nad každou cenu."

"Ty sladká mluvko," udeřila mě Krolina drobnou pěstí do ramene. "Taková velká huba na tebe, vážně."

Nasadila si prsten na palec, nejdřív z něj sundala diamantový a znovu jím zatočila před sebou.

"To je opravdový dárek. Ale nic jsem pro tebe nedostala. Jsem takový vůl."

"To je v pořádku," povzbudila jsem ji. "Kup mi nějakou blbost ke Dni mužů[i]. Třeba vzorek kolínské nebo tucet párů ponožek."

"Fuj," nakrčila nos. "To ať ti koupí tvoje žena."

"Nejsem ženatý, má sladká Karolíno." Rysy mi přelétl hluboký smutek. "Zdá se, že mým osudem je zůstat navždy sám."

"Opravdu?" Kro si přitiskla ruce na tváře, téměř upřímně se litovala. "Takže jsi nejen stará, ale také svobodná a zcela nechtěná? Jen se na něj podívej - a odmítá strávit pár hodin v kavárně s mladou a hezkou dívkou, aby ho alespoň pár vzpomínek zahřálo za osamělých zimních večerů. Úplně sám, nikdo kolem..."

Sakra, vlastně se jí podařilo mě předběhnout. Žádná rychlostní překážka mezi jejím mozkem a ústy. "Dobře, pojďme navštívit toho starého páprdu, pálí nás tu denní světlo. Jo, jasně, neviděla jsi tu někde Gunthera?"

"Ne." Kro zavrtěla hlavou, prameny vlasů se jí uvolnily. "Zdá se, že můj udatný rytíř je pryč."

Divné. Měl dorazit už včera. Je to přece NPC, ne hráč, ne?

"Aspoň že je tu tvůj věrný strážný psík." Kro ukázala na něco za mnou a já se otočila, abych spatřila Nazíra. "Co bychom si bez něj počali?"

"Ahoj," mávla jsem na zabijáka rukou a dostalo se mi na oplátku zdvořilého úsměvu.

Kolem godiho stanu se nic nezměnilo, jako by oslava Nového roku nikoho nezajímala. No, možná to tak bylo. Koneckonců jsou to pohané, navíc to není centrální náměstí. Sem by se člověk jen tak nezatoulal, sem lidé chodili za obchodem. Navíc mají nejspíš stejně své vlastní svátky.

"Godi!" Zakřičel jsem, než jsem vstoupil do stanu. "Strýčku Taliene, jsi tady? Odpověz mi, jestli jsi ještě naživu!"

"Opravdu jsi přišel?" Zaslechl jsem godiho pisklavý hlas a on tam stál v celé své kráse bez košile, vyzáblý, s dlouhými vlasy a s jakousi kresbou na hrudi. Vypadalo to, jako by si ji právě namaloval, a navíc krví. "Myslel jsem, že se zastydíš. Vážně. Přesto se ukázalo, že jsi oduševnělý, statečný a... No, tak to je síla!"

"...A hloupý," dokončil jsem jeho větu za něj. Děkuji ti, Barone, že jsi mě před ním varoval.

"Jak jsem tě mohl zklamat!" Mrkl jsem na něj. "Víš, jak to v Tronje chodí. Slovo muže je jeho závazkem."

"To je ale čestné město," godi byl očividně potěšen. Ale proč? I když si myslím, že to chápu. Něco mi říká, že tenhle šibal chce svého učitele vytáhnout ze zapomnění a najít mu smrtelnou schránku. Ale jaká je jeho konečná hra? Jaký smysl má vzdát se svého nejvyššího místa v potravním řetězci ve prospěch někoho jiného? Nedává to žádný smysl. Nikdy bych nevěřil dobrým úmyslům toho hajzla. Ne jemu. Všechno v jeho obličeji křičí "totální hajzl" a krvavá stopa na hrudi to jen potvrzuje.

"Tak co, tati?" Poněkud bezelstně jsem na klerika mrkl. "Budeme pokračovat v klábosení, nebo snad začneme mluvit o obchodu?"

"Ještě nikdy jsem neviděl člověka, který by se tak odhodlaně zakousl do prachu," poznamenal Kro. "Udělal bys dobře, kdybys byl opatrnější. Nejsem si jistý, jestli bych se dokázal sám postavit celé téhle divoké smečce, kdyby bylo třeba. Pan Smraďoch, díky bohům, někam zmizel, ale i bez něj tu máme plný pytel jedinečných postav."

"Počkej na mě. Hned se vrátím," plácl jsem ji po nose a následoval godiho do stanu. Nazir se pokusil vklouznout za mnou, ale Krolina ho zadržela a rozumně mu připomněla: "Stejně by tě vyhodili."

Uvnitř špatně osvětleného stanu vypadali godiové nesmírně impozantně. Stihl si nasadit náhrdelník z něčích zubů - soudě podle jejich velikosti byly buď z malého medvěda, nebo z obrovského člověka - a jakýsi pomalovaný plášť, zřejmě ušitý z kůží, doufejme, že ne lidských. Byl přímo obrazem arktického šamana, kterého jsem náhodou potkal asi před třemi lety během jedné pracovní cesty. Ten chlapík také rád navozoval před rituálem vhodnou náladu, když vyprávěl příběhy o Velkém lovci Ayeke-Tiermesovi, který honil soba Myandaše po obloze, a když ho konečně napumpoval šípy, nastal konec světa. Samozřejmě, že za denního světla, když sedíte doma a odpočíváte, to zní jako naprostá blbost, ale v šeru jeho zatuchlého doupěte, s tamburínou zvonící v uších, brusinkovou vodkou a bobřím gulášem na stole, není vůbec těžké věřit v soby, boha hromu a dokonce i v Satsien, vládkyni vody.

"Podej mi ruku," řekl godi věcně. "Potřebuji tvou krev."

"Ne tak rychle," řekl jsem a schoval ruce za záda. "K tomuhle jsem se neupsal. Mám rád svou krev tam, kde je."

"Je to rituál," odfrkl si Talien hrozivě. "Potřebuju tvou krev, abych se dostal na druhou stranu."

"Vážně, nepotřebuju přední dveře, zadní vchod mi nevadí." Byla jsem si čím dál jistější, že se obejde i bez krve. "Už jsem to říkal. Bez krve."

Godi něco zavrčel a odešel do vzdáleného rohu stanu.

"Běž," strčil mi pod nos misku s jakousi načervenalou tekutinou. "Vypij to, vypij to!"

Upřímně řečeno, už od dětství jsem nerad pil něco, co jsem neviděl nalité. Vzhledem k tomu, jak moc tomu chlápkovi nevěřím.

"V žádném případě," odstrčila jsem misku. "Jestli to chceš, tak si to vypij sám."

"Cože?" Godiho to asi překvapilo. "Jak to myslíš?"

"No, víš, ústy," vysvětlil jsem.

Godi si zjevně rozmyslel, jestli se dostane do transu, a uraženě se na mě podíval.

"Poslyš, já to chápu. Jsi Zápaďan, máš své vlastní zvyky, ale respektuj i naše tradice." "To je pravda," řekl jsem.

Teď jsem byl na řadě já, abych se podivil. Opravdu, godi mluví jako člověk?

"Jak chceš, abych tě poslal Bránou zapomnění, když nechceš vypít lektvar duchovní očisty? Dobrá, můžeš odmítnout dát svou krev. Ale ten lektvar je nezbytný."

"Jo?" Popravdě řečeno, godi měl pravdu. Rituál byl rituál. Ani on nezískal nic tím, že mě otrávil. Chtěl mě přece dostat na druhou stranu. Čekali tam na mé tělo.

"A co cesta zpátky?" Ostře jsem se zeptal godiho.

"Vrátíš se za hodinu naším časem, pomoc není potřeba. Duše se ve světě mrtvých nemůže zdržet déle. Kdybychom teď použili ke kouzlu krevní magii, měli bychom na to tři hodiny." Godi byl netrpělivý a přešlapoval z nohy na nohu ve svých měkkých černých botách. "No tak, už se napij!"

"Počkej," odstrčil jsem misku a vystrčil hlavu z okna. "Nazire!"

Zabiják se jako obvykle usadil poblíž stanu. Když mě uviděl, vstal a čekal na rozkazy.

"Jestli do hodiny a půl nevyjdu z tohoto stanu, všechny je zabij," přikázal jsem. "Ať si říkají, co chtějí. Jeho a tyhle chlapy taky. Všechny."

Zabiják přikývl a posadil se zpátky na koberec, kterým přikryl sníh. Nebyl jsem si jistý, nakolik to bude účinné, ale možná tu stejně nedostanou prostatitidu. Vždyť je to hra.

Zhltl jsem načervenalý vývar (proti mému očekávání se z něj vyklubal jakýsi bylinný odvar) a čekal na zprávu systému, abych se dozvěděl, jestli jsem dostal bonus, nebo postih.

Kdepak, nic se nezměnilo, ale godi se vzpružil. Propukl v táhlou těžkou píseň, podupával nohama v tanci a hodil pár špetek prachu z váčku na krku do uhlíků, které nechal doutnat v rohu stanu. Pokaždé, když prach dopadl do uhlíků, vzplanul blesk.



Červená!

Žlutá!

Zelená!

"Ach, zelená, můžu jít," zamumlal jsem trochu zdrceně. Hlava se mi točila, buď kvůli lektvaru, nebo kvůli nedostatku vzduchu, jako v tom arktickém šamanském doupěti.

"Tak běž," rozloučil se se mnou dobromyslně godi a poklepal si na čelo. Tak jsem někam letěl...



Země mrtvých... Ve Fayrollu je to všude, protože ani smrt tu neznamená konec. Udatný válečník, lstivý mág nebo jen šťastný dobrodruh může doufat, že jeho život po smrti bude stejně zábavný jako předtím.

Ale to by se musel snažit. Chytit Smrt za pačesy.



No, to bylo výstižné. Ale slibné. Cestování do posmrtného života tedy nebylo ničím výjimečným. I jiné části Fayrollu měly tyto brány.



Odemykali jste Neexistující místa.

Abyste je získali, navštivte šest dalších míst ve Fayrollu, která tam úplně nejsou.

Odměny: 1:

Titul: Vítězství ve Fayayloru: Planární cestovatel

+2 k intelektu

Obraz jednoho z těchto míst (náhodně vybraný), který si můžeš pověsit na zeď ve svém pokoji (pokud ho máš).

Chcete-li si prohlédnout podobné zprávy, přejděte do sekce Akce v okně atributů.



Potvrzení. Dobré. Není to zrovna nejzábavnější místo, ale já na pravidla moc nehraju. Ostatní opozdilci se ocitají na dobře osvětlených místech se spoustou lidí, XP k získání, věcí k získání. Já? Já jsem ten, kdo číhá v temných koutech a stinných uličkách herního světa. Není to zrovna nejlepší místo pro zbohatnutí, ale nikdo se mě přece neptal, co chci.

Divné. Tenhle svět mi nepřipadá příliš odlišný od toho druhého. Žádný mlžný opar, žádná pronikavá zima, žádné šílené vytí na měsíc v nedalekém lese. Tedy až na to, že tu není slunce a je tu velmi málo světla; tady je věčný soumrak. Přesto je v Zemi mrtvých všechno docela přímočaré. Jediná cesta, nikde se nedá bloudit. Otočit se; není cesty zpět.



Les tvořil pevnou stěnu. Nedobytná, neprostupná, skoro jako by říkala: "Hej, kamaráde, není kam jít, jen dopředu." Všiml jsem si mihotavých záblesků mizejícího oblouku, nejspíš toho, kterým jsem procházel.

V současném stavu můžeš v této dimenzi strávit maximálně jednu hodinu. Po jejím uplynutí budeš násilně přenesen do výchozího bodu.

Chceš zapnout časovač, který zobrazuje zbývající čas k prozkoumání této lokace?



To je služba špičkové kvality. Tak ať to tedy je. Proč sakra ne?

"Hej," objevil se odnikud robustně stavěný horal, skoro jako by se vynořil z podzemí. Byl oblečen do tradičního horalského oděvu a na tváři měl příjemný a upřímný výraz. "Tak co, jsi z druhé strany?"

"Jo," potvrdil jsem. "Vy jste místní?"

"Poslední století, ne-li víc," zasmál se. "Jmenuju se Chron."

Nabídl mi ruku a očekával, že se představím. A kdyby mě Semadi nevaroval, přesně to bych udělala.

Godi nebyl tak chytrý. Ani bych se nedostal k Oesovi, než by se celý plán zhroutil. Nebo možná nechtěl, abych se dostal do Oes, ale že jen potřeboval, abych zmizel ze skutečné dimenze Fayroll? Jen na čas... nebo nadobro?

Kdepak, až se ten kultista vrátí, vezmu ho pod krkem a vytřepu z něj pravdu. Jen to musím udělat pěkně potichu. Geltové jsou pověrčivý druh, asi by neměli moc pochopení.

"S potěšením," mávl jsem na něj končetinou.

"Těší mě."

"Poslyš, tohle je cesta do Posledního příbytku?"

"To je ona," potvrdil Gelt. "Tak jak ti mám říkat?" "Nevím.

"Nemusíš mi říkat." Upravil jsem si meč. "Kamkoli budu potřebovat, přijdu sám."

Hodiny tikaly, a tak jsem kývl na lstivého a zvědavého Gelta a vyrazil dál.

"Tak jak to vypadá na Hranici?" zeptal jsem se. Chron mě dohnal. "Kdo je u moci?"

"Nikdo, stejně jako předtím," odpověděl jsem. "Demokracie v akci. Všichni si postupně podřezávají krky a předstírají, že je všechno v pořádku."

Měl jsem na práci lepší věci než srdceryvné rozhovory s mrtvými. I když... kdo jsem, že to říkám?

"Tak to je můj Hraničář, v pořádku!" zajásal Chron. "Ani po staletích se nic nezměnilo. Tak to je stabilita. Takže, kamaráde... Jak že se to jmenuješ?"

"To záleží na tom, kamaráde," uchechtl jsem se.

Právě v tu chvíli jsme zahnuli za roh a já uviděl malou osadu, nebo spíš stanové městečko. Nazvat to jinak by bylo přitažené za vlasy: shluk stanů, různě velkých a barevných, čítající nejméně sto, možná víc. Zřejmě to bylo ono - Poslední obydlí.

"Dobrá, tak tedy. Musím jít," povzdechl si Chron. "Nevím, jestli jsi učenec, nebo jen chytrý, to je jedno."

Nezněl naštvaně. Jen unaveně a rezignovaně.

"Všichni blázni už jsou mrtví. Nahoře zůstali jen chytří lidé," přikývl jsem. "Ale neztrácej naději. Třeba jednou potkáš někoho méně chytrého."

Gelt přikývl a zmizel, zahnul za roh a já se vydal ke stanům. V tom zmatku jsem musel najít ten, ve kterém byl Velký Godi.

"A co tohle, máme tu jednoho živého!" "A co tohle? Téměř okamžitě mě zastavili tři válečníci hned u prvního stanu. "Odkud jsi přišel?"

"Z druhé strany," odpověděl jsem a uvědomil si, že to zní absurdně. "Přišel jsem navštívit strýce Oese."

"Máš nějaké příbuzné." Jeden z Geltů zavrtěl hlavou. Byl ještě velmi mladý. Jaké hrdinství ho sem přivedlo?

"Jsou, jací jsou," pokrčil jsem rameny. "Ne že bych si mohl vybírat."

"Co se tu děje?"

Vypadá to, že tohle je v těchto končinách otázka číslo jedna. I když co jsem čekal? Docela přirozené v jejich situaci.

"Už je to nějaká doba, co jsme dostali nějaké nové hrdiny. Přestali jste bojovat, nebo vám prostě došli udatní bojovníci?"

"To si nemyslím," pokrčil jsem rameny. "Spousta válek, spousta statečných lidí a taky úmrtí. Netuším, proč se sem nedostávají. Zeptám se, až se vrátím."

"Jo, to je pravda, podívej se na to. Čím to je, že všichni živí zapomněli na tradice a přestali nám posílat nové hrdiny," poplácal mě po rameni šedovousý Gelt. "Opravdu potřebujeme odvést pozornost. Kdybychom už nebyli mrtví, umřeli bychom tu nudou. Phlare, odveď ho k Oesovi, jinak se tu za chvíli ztratí." "To je v pořádku," řekl jsem.

Starší bojovníci se vydali na cestu, což je velmi překvapilo. Čekal jsem, že se pokusí zjistit i mé jméno.

Rozhodl jsem se nepřemýšlet a zeptal se mladého Phlara přímo: "Hm, vy jste tady všichni takoví jiní. Ty a tví přátelé mi pomáháte, zatímco ten blbec, co mě vedl k bráně, se mě snažil ošidit." "A co?" zeptal jsem se.

"Který blbec?" Bojovník zněl překvapeně.

"Říkal, že se jmenuje Chron," vysvětlil jsem.

"Aha," zasmál se Phlar. "Chron Podvodník. Není to jeden z našich, jde si za svým. Je to víc než to, nemůže ani vstoupit do osady. Už věky je v Obydlí terčem posměchu. Tu díru, do které spadl, si vlastně vykopal sám."

"Jak to?" Trochu jsem se zapotácel. I tady je to pěkný zmatek.

"Opravdu se sem chtěl dostat. Představoval si, že to tu bude lepší než na druhé straně," ušklíbl se Phlar. "Netuším jak, ale podařilo se mu přesvědčit jednoho z bohů - tehdy ještě odpovídali na modlitby živých -, aby ho po smrti poslal sem, do Posledního příbytku."

"Máš tušení, kterého boha přesně požádal?"

"Nejspíš Lyveho," pokrčil rameny Phlar. "Na Západě mu říkají Vitar. Byl patronem nás všech. Koho jiného by se ptal?"

"A co se stalo potom?" To mě napadlo. Vitar.

"Bůh souhlasil, ale pověřil Chrona dvanácti pracemi, dokonce řekl, kterými přesně. To byla jeho cena za to, že Chrona odvedl do Sídla. A víš, ty práce ani nebyly tak těžké - zabít obrovského hada, lva, vlastně jednoduché věci. Ale Chron nebyl jen podvodník, byl to i líný hajzl. Nechtělo se mu nic dělat, a tak se sem sice dostal, ale nemohl vstoupit. Od té doby se potloukal kolem brány a čekal, až tudy projde nějaký naivní hlupák."

"Tak to je příběh," zavrtěl jsem hlavou. "To je ale podvodník!"

Phlar mě vedl kolem stanů s těžce stavěnými, svalnatými Gelty. Někteří seděli nebo postávali s meči zavěšenými za opaskem, jiní se věnovali leštění zbraní a pár jich dokonce šermovalo, vyprávělo si vtipy a zřejmě se nebáli jeden druhého probodnout. Navzdory mému očekávání na mě nikdo nezíral ani mě nechytal za ruku. Nanejvýš jsem se dočkal apatických poznámek typu: "Aha, živá. Jak to tam vypadá?"

"Tak proč se nikdo nezajímá o mě?" "To je mi jedno. Nakonec jsem to vzdala. "Jako by pro tebe návštěvy z druhé strany byly na denním pořádku." "A co ty?" zeptal jsem se.

"A na co bychom se tě měli zeptat?" Phlar se na mě křivě podíval. "O našich příbuzných nám nic neřekneš - ti už jsou dávno mrtví - a o vaše války se nemůžeme starat. Takže je to jedno, jestli jste tady, nebo ne. A dostat se zpátky tím, že vás obelstím a dozvím se vaše jméno, je nečestné. To není způsob válečníka, chápeš?"

"Chápu," přikývl jsem a pomyslel jsem si, že jejich způsob rozhodně zní lépe než ty nahoře. Nebo je to tam dole?

"Ale to jsme my." Phlar se zastavil u vysoké černozlaté markýzy. "Oes je jiný. Dávej si na něj pozor. Byl to největší godi, už když byl naživu, a po smrti může být ještě silnější. Moji velitelé si ho velmi váží, což znamená, že se ho bojí. Buďte na pozoru a hlídejte si záda."

"Takže tady žije?" Otočil jsem hlavu, ukázal na ponuře vyhlížející stan a dostalo se mi potvrzujícího přikývnutí.



Splnil jsi úkol: Poslední obydlí

Odměna: "Všichni jsme se vrátili do domu, kde jsme se usadili.

2500 zkušeností

1000 zlatých





"Vypadá to, že jsem to zvládl," zamumlal jsem nahlas.

"Dávej si pozor na záda," zopakoval Phlar svou radu a vrátil se tam, odkud jsme přišli.



Odemkl jsi Ponuré tajemství temné minulosti

Toto je čtvrtý úkol ze série Vládnoucí sekera.

Úkol: Zjistěte, kde Velký Godi Oes ukryl Dullakhovu sekeru.

Odměna: Dullaxova dýka byla zničena, když se v ní objevila:

4000 zkušeností

1000 zlatých

Náhodná pasivní schopnost

Další úkol ze série





"Oes," odhrnul jsem závěs stanu a strčil hlavu dovnitř. "Oesi, můžu dál?"

Žádná odpověď. Možná velký godi spal, nebo se šel proběhnout.

Odhrnul jsem závěs a přemýšlel. Čas běžel, ale vniknout na takové místo bez pozvání bylo riskantní. Co kdyby se majitel vrátil a začal křičet: "Kdo seděl na mém křesle, kdo ležel na mých kůžích?". Kdyby to byl obyčejný člověk, poslal bych ho do háje, ale tohle byl čaroděj nemalé moci, a navíc jsem ho musel přimět, aby mi řekl pravdu, k čemuž nebyl povinen. Do háje!

"Kdo je tam?" Zaslechl jsem hlas ze stanu.

"Ahoj, Oesi," zvedl jsem hlavu a znovu strčil dovnitř. "Mám vzkaz z druhé strany a srdečně tě zdravím." "Ahoj.

"Z druhé strany?" Hlas zněl překvapeně. "Tak pojď dál a buď vítán u mého krbu, ó vzácný hoste."

Opravdový staromódní podivín, velmi autentický.

Uvnitř stanu bylo šero, ale ne příliš. Kupodivu místo, kam jsem poprvé strčil hlavu, byla jakási předsíň. V reálu nemožné, ale to je fuk.

Oes byl křehký stařík o hlavu menší než já. Byl oblečený do dlouhé černé tuniky a spodků, které se nejspíš praly někdy v minulém století. Stál uprostřed docela velké místnosti - uvnitř zjevně větší než celý stan - a se zájmem si mě prohlížel.

"Tak co?" prolomil konečně ticho. "Kdo tě sem poslal?"

"Talien. Posílá ti pozdravy a připomíná ti, že si všichni pamatují tvůj velký přínos, ctí tě a uctívají..."

"Ticho," mávl na mě Oes, abych přestal. "Opravdu mi vybral tohle chromé tělo? Až se vrátím nahoru, bude potrestán. Zdá se, že nikdy nepřestal být lehkomyslným chlapcem."

"Co je na mém těle tak špatného?" Zeptal jsem se rozhořčeně. Vždyť nejenže mi ho chtěl přebrat, on si dokonce stěžoval!

"Příliš slabé, příliš krátké a vypadá to, že máš taky co do činění s nějakým šmejdem. Bohové, jejich sluhové, další chátra," Oes mě obešel. "A prostě obecně."

"Mám ti ukázat zuby?" Konečně jsem se vzbouřil. "Prohlížíš si mě jako koně!" "Cože?

"Je to moje budoucí tělo." Velký godi si zřejmě myslel, že se mám stydět. "Nemyslíš, že bych si ho neměl prohlížet, než se ho zmocním?" "Ne," řekl jsem.

"Odmítám být posedlý," informoval jsem godiho pro jistotu. "Mám své tělo ráda a nemám chuť se o něj dělit. Je tu místo jen pro jednoho obyvatele."

"Ticho, říkám!" Oes mi s překvapivou hbitostí přiložil ruku na čelo. "Tvé jméno! Řekni mi své jméno, smrtelníku!"



"Jsi pod mentálním debuffem šesté úrovně.

Tvá vůle je slabší než vůle tohoto tvora a nedokážeš jí vzdorovat déle než patnáct vteřin, čtrnáct vteřin, třináct vteřin..." "Cože?" zeptal jsem se.



Zatraceně! Ten protivný podivín mi hleděl do očí, jako by se mě snažil zhypnotizovat. V hlavě mi zůstala alespoň jediná myšlenka: Řekni mu své jméno a bude po všem. A všechno bude v pořádku.

"Jméno!" Oes téměř zařval, což ve mně vyvolalo nemalé překvapení. Tak hluboký hlas jsem u tak mrňavého muže nečekal. "Na-a-a-a-jméno!"

Ucítil jsem píchnutí v prstu, a když jsem se podíval dolů, uviděl jsem, že oči prstenu s lebkou ožily a s zářily jasně rudě. Datlový plod! Musím okamžitě sníst datlové ovoce!



Dvě vteřiny předtím, než se má vůle měla zhroutit, se mi podařilo hodit si Semadin dar do úst a trochu ho rozžvýkat.



Po dobu jedné hodiny ve hře získáte následující bonusy:

+40 ochrana proti mentálním útokům

+40 ochrana před černou magií

+40 ochrana před magií mrtvých

+20 inspirace

+20 ke schopnosti vyhrožovat

Pozor!

Tento předmět je mocný a jeho používání je spojeno s určitou cenou.



Vzpamatoval jsem se, zvonění v uších ustalo a závrať zmizela.



V tuto chvíli je tvá vůle silnější než vůle Velkého boha Oese a můžeš mu i nadále vzdorovat.



Krátké, ale příjemné. Dožvýkal jsem datli, vyplivl důlek a schoval ho do tašky.

"Jméno, smrtelníku, řekni mi, jak se jmenuješ!" Starý páprda si mezitím stále lámal hlavu. S jistou dávkou překvapení se podíval na můj žvýkající obličej.

"Chobotnice." Nebyl jsem si jistý, v jakých hlubinách mého podvědomí se tato postava skrývá, ale zdálo se mi to příhodné.

"Tak jo," hodil mi do obličeje špetku nějakého prachu, Oes zablábolil nějaký blábol a zavřel oči.

"Takže... chtěl jsem se na něco zeptat..." Za půl minuty jsem si zdvořile odkašlal a snažil se upoutat jeho pozornost. "Pane Oesi."

"Já to nechápu," stařec otevřel oči a zkontroloval své tělo. "Proč jsem tě nepřevzal?"

"No, říkal jsem, že jsem odmítl," vysvětlil jsem ovšem ovčácky. "A taky mám s tebou jiný kšeft."

"Jaký obchod?" Oes vypadal uraženě.

"Důležitá záležitost," ztišil jsem trochu hlas a snažil se tvářit tajemně. "Vládní."

"Jaký nesmysl." Stařec si třel suché dlaně o sebe. "Dobrá, začneme znovu."

"Dobře."

"Poslal tě Talien?"

"Přesně tak."

"Jen tak pro jistotu, myslíš mladého godiho pochybné inteligence, s černými rozcuchanými vlasy, kulatýma očima a podivnou jizvou na tváři?" Geezer zjevně začínal brát věci vážně.

"Ani ne, je hubený jako hrábě a přibývá mu let," musel jsem godiho zklamat. "Ale to mě nepřekvapuje, když jsi ho znal, byl nejspíš mladý a hloupý. Už je to nějaký čas."

"To je pravda. Dobře. Ty... Jak se jmenuješ?"

"John Doe," informoval jsem ho okamžitě. "Ale neplýtvejte kouzelným prachem, to je taky falešné jméno."

"Tak mi řekni to pravé!" Godi začal znovu ztrácet nervy. "Přestaň se předvádět!"

"Promiň, ale ne," byl jsem neoblomný. "Potřebuji své tělo pro sebe. A znovu opakuji, že jsem za tebou přišel z jiného důvodu."

Stařec se uklidnil a zadíval se na mě. Zírala jsem na něj a upřímně doufala, že nezačne znovu tu samou písničku.

"Tak co chceš?" zeptal se po chvíli neochotně godi.

"Skvěle." Byla jsem nadšená, věci se konečně pohnuly kupředu. "Zeptám se tě rovnou, přímo, bez zpětného ohlédnutí, kam jsi schoval Dullakhovu sekeru?" "Ano," odpověděl jsem.

"Aha," starého páprdu to rozhodně zaskočilo. "Neříkejte, že se Páni smrti vrátili."

"Jsou," řekl jsem bez radosti. "To je trochu slabé slovo."

"Pak je mou povinností ti pomoci," ujistil mě horlivě a odněkud vytáhl kus papíru. "Ach, otrava! Není z čeho čerpat, žijeme tu prostý život..." "Cože?" zeptal jsem se.

Souhlasila jsem s ním a prohlížela si hedvábné polštáře a zlaté nádobí.

"Promiň, bojovníku, ale potřebuji pár kapek tvé krve, abych nakreslil cestu k místu pohřbu," prohlásil stařec. "Ale ty jsi tak houževnatý a silný, že se z toho zranění snadno oklepeš!"

Páni, byl to tvrďák. Možná by mu prospělo nějaké to škrcení?

"Ctihodný Oesi," byl jsem dokonce trochu zklamaný, "zdá se, že jsi trochu pozadu. Moderní lidé na takové triky neskočí. Možná bychom měli přestat s těmi hantýrkami?" "Ano," řekl jsem.

"To je pravda, čas letí," lamentoval stařec. "Ani jsem nepochopil polovinu tvých slov. Ale pochopil jsem, co jsi tím chtěl říct. Nechceš mi pomoct?"

"Ne tak, jak bys chtěl, ne," řekl jsem na rovinu. "Miluji své tělo a netoužím se s ním rozloučit."

"Tak pryč s tebou, bojovníku." Jeho seschlá ruka ukázala k východu. "Pojď, zmiz, už takhle tu nemám dost vzduchu. Jestli nechceš zvážit mou žádost, nemám žádnou motivaci ti pomáhat."

"Dobrá," nespěchal jsem s odchodem. "Ale jsou i jiné možnosti. Proč si o nich nepromluvíme?"

"Například?" Godi s trhnutím dopadl na polštáře a posměšně se na mě podíval.

Uh-oh. Nemám ponětí, co tomuhle starému pitomci nabídnout. Možnosti... Jaké možnosti?

"No, například..." Odmlčel jsem se.

"Tady," pohnul bledým hubeným prstem ve vzduchu. "Chceš jen žvanit, ale když přijde na přemýšlení, tak nic, nic. Pořád spěcháš, tlačí tě čas, nikdy se nezastavíš a něco zvažuješ, než se rozběhneš."

"Máš pravdu, tati," řekl jsem poněkud neformálně. Geezer navázal kontakt, dobře. Ještě jednou díky, barone, když ne za tvůj bonus... "To je pravda."

"Já vím, že je." Oes se postavil zpátky. "Dobrá, je tu ještě jedna možnost. Není to ta, kterou bych chtěl, ale lepší než nic."

Přistoupil k malému stolku se šperkovnicí. Uvnitř byl prsten vykládaný karmínovým rubínem.

"Tady," podržel ho. "Dej ten prsten někomu... Počkej. Pro lidi, jako jsi ty, to musíš vyslovit. Dej ho silnému a statnému muži v nejlepších letech a jsme si kvit. Nebudu ti vysvětlovat proč, tak hloupý přece nejsi. Tak co dál? Dávám ti na všechno celý měsíc. Všechno na základě důvěry, pozor. Tvoje část dohody je ještě před tebou, zatímco já ti hned řeknu, kam máš namířeno."



Odemkl jsi Quid Pro Quo.

Úkol: "Zjistěte, zda se vám podařilo splnit úkoly Quo quo: Předej prsten Velkého Godi Oese libovolnému hráči, kterého si vybereš.

Odměny: 1:

3000 zkušeností

700 zlatých

+5 k vaší reputaci u Velkého Godi Oese

+1 k inteligenci

Poloha Dullakhovy sekery bude odhalena po přijetí tohoto úkolu.

Pozor!

Úkol musí být splněn do 30 dnů ve hře. Po uplynutí této doby, pokud máš stále prsten, je úkol považován za neúspěšný a jsi přenesen na místo zadavatele úkolu (Great Godi Oes).

Poté budete muset toto místo opustit bez cizí pomoci.

Pozor!

Tento prsten může být předán pouze hráčům.

Pozor!

Vybraný hráč nemůže znát vlastnosti prstenu.

Pozor!

Úkol může vyvolat nepřátelství mezi vámi a příjemcem prstenu. Mějte to na paměti.

Chcete úkol přijmout?



Tohle mě přimělo k zamyšlení. Příliš mnoho pro a proti na to, abych se rozhodl bez řádného zvážení. Musel jsem to rozdělit.

Bylo jasné, že úkol zahrnuje špinavou hru. Nicméně etika byla to poslední, co mě napadlo: někdo jako Murat si něco takového víc než zasloužil, s tou verbeží nebylo slitování. Navíc jsem si na něm udělal spoustu prsatých kamarádů. O kandidáty na prsten nebyla nouze.

Trápilo mě něco jiného. Ten starý dědek byl zjevně mocný. Nebylo pochyb, že je také zlomyslný a nebezpečný jako zmije. Opravdu bych měl takového padoucha vypustit do světa a nezničilo by to úplně mou pověst? Podobnou postavu jsem už z ostrovů dostal pryč a pokaždé, když jsem ho potkal, jsem se rozhlížel, aby nás spolu nikdo neviděl.

Nemluvě o tom, že pocházel z Hraničářů, a to by bylo první místo, kde by se pustil do svých vylomenin. Taky jsem netušila, na čí stranu se přidá. Co když ne na naší? Posilovat s tímto ďáblem síly MacPrátů by bylo jako klást miny pod vlastní hradby - ne rozsudek smrti, ale obrovské riziko.

Přesto to všechno bylo nepodstatné. To, na čem skutečně záleželo, byla moje pověst. Neměla bych však odhlížet od detailů - přimět Murata, aby si vzal prsten, by dalo vzhledem k naší lásce, náklonnosti a vzájemné důvěře hodně práce.

Dobře. Byla to lákavá nabídka, ale ne.

"Promiňte, ctihodný pane, ale odmítám," prohlásila jsem rozhodně starému muži.

"Neříkej mi, že jsi jeden z nich." Oes znechuceně kývl směrem k východu. "Však víš, těch statečných, chrabrých, čestných, hloupých a mrtvých?" "Ne, to ne.

Jak se tu ocitl, to byl nejspíš fascinující příběh. Dědeček měl očividně jen málo morálních skrupulí, když byl naživu.

"Děláš si srandu?" Ušklíbl jsem se. "Proč bych se tedy zapletla s Talienem? Mám k tomu své vlastní důvody, ale nechám si je pro sebe. Ale moje morálka s tím nemá nic společného." "To je pravda.

"Hmf." Oes se poškrábal na hrudi pod umaštěnou černou košilí. "Tak co budeme dělat?"

"Nemám ponětí." Byl jsem dost upřímný. "Nechci ti vyhrožovat a nemá smysl se dovolávat tvého svědomí, žádné nemáš. Ale s prázdnou neodejdu, tuhle informaci nutně potřebuju." "Cože?" zeptal jsem se.

"Jsi tvrdohlavý." Oes na mě zahrozil prstem. "Mám tě rád. Až se vrátím nahoru - a věř mi, že se vrátím - nezabiju tě. Mám pocit, že si budeme navzájem velmi užiteční."

"Pak bys možná na oslavu našeho budoucího přátelství..." Snažil jsem se být co nejupřímnější a dokonce jsem na starce mrkl.

"Na to ani nemysli," usmál se. "Nikdy jsem vůdcům klanů ani zdarma nevyvěšoval věštby. Pro tebe bych nehnul ani prstem. Dobrá, tady je moje poslední nabídka."

Byla jsem samé ucho.

"Pošli sem Taliena," řekl Oes pomalu. "Ke mně. Všechno ostatní zařídím sám."

"Aha," dokonce jsem nepatrně hvízdla. "Ten by sem nikdy nevkročil."

"Prostě ho zabij," rozhazoval rukama godi. "Je mi jedno, kdo to udělá - ty nebo někdo jiný. Hlavní je, že ho potřebuju mrtvého."

"Zabít není problém," rozzářil jsem se. "Já to zařídím, hračka. Ale dostat ho sem... Mám udělat nějaký rituál nebo tak něco?"

"Nedělej povyk," vyštěkl godi a vytáhl ze stejné krabičky černý váček. "Až umře, strč mu ho do kapsy, do ruky nebo kamkoli jinam. Nebo ještě lépe, udělej to předtím, než ho ukončíš. Co bude dál, do toho ti nic není."



Odemkl jsi jednosměrnou jízdenku.

Úkol: Zabij godiho Taliena a váček s pohřební hlínou (který ti dal Velký Godi Oes) mu přilož na tělo těsně před nebo po jeho smrti.

Odměna: Vyzkoušejte si, jak se v tomto případě chová Talien:

2500 zkušeností

500 zlatých

+5 k vaší reputaci u Velkého Godi Oese.

Místo, kde se nachází Dullakhova sekera, se dozvíte po přijetí tohoto úkolu.

Varování!

Úkol musí být splněn do 30 dnů ve hře. Po uplynutí této doby, pokud máš stále váček, je úkol považován za neúspěšný a jsi přenesen na místo zadavatele úkolu (Great Godi Oes).

Poté budete muset toto místo opustit bez cizí pomoci.

Pozor!

Godi Talien můžeš zabít osobně nebo v zastoupení. Volba je na tobě.

Chcete úkol přijmout?



Tak to je něco. Neměl jsem s tím blbcem žádný soucit. Bez mrknutí oka mě poslal do Posledního příbytku. Špatné je, že tenhle protivný podivín by se dostal na svobodu, ale co, detaily. To, že je úkol časově omezený, taky nebylo v pohodě, ale bylo nad slunce jasné, že jinou možnost nedostanu.

"Dobře," řekl jsem a kliknul na "Přijmout".

Oes mi hodil váček. "Dohoda je uzavřena."

Chytil jsem magické gismo a pokradmu se na něj podíval.



Váček s pohřební hlínou z Posledního příbytku.

Jedinečný předmět k úkolu.

Nelze ho ukrást, ztratit, rozbít ani zahodit.



Mám ho.

"A teď... Kde je sekera?" Vložil jsem váček do brašny a vrhl na Oese zkoumavý pohled.

"Sekera?" Zle se na mě usmál. "Někde hluboko. Hodně hluboko. Jsi obeznámen s historií našeho světa?

"No, možná trochu." Neměl jsem náladu na vtipy. Zase v podzemí. Posmívali se mi? Všichni, všechny strany...

"Trochu," povzdechl si godi. "Opravdu by vás mladé měli lépe učit. I když... Slyšeli jste někdy o jménu 'Urtau'?"





Kapitola druhá





Ve které se téměř každý dočká vlastního překvapení.





No tak. Najít cestu do jednoho ze tří městských států jen tak, během běžného pátrání? No, ne tak docela běžný, ale ani ne jedinečný. Zavánělo to podezřením.

"Možná," řekl jsem opatrně.

"Není to tam!" vyhrkl godi. "Měl jsi vidět svůj obličej!"

"Velmi vtipné," zabručel jsem. "Ha-ha."

"Na tomhle místě toho k zábavě moc není," vysvětlil Oes. "Až se vrátím nahoru, užiju si to, jak se patří!"

"Přemýšlíš o návštěvě nějakých holek?" Byl jsem zvědavý. Ať už holky, nebo ne, možná se ten podivín konečně zmíní o svých plánech.

"Která děvčata?" Oes se na mě podíval jako na blázna. "K čemu by mi sakra byly? I když, možná jich pár vezmu za oběť. Ne, mám jiné plány."

"Například...?" Zeptal jsem se nenuceně.

"Uvidíš, až budu venku," odpověděl godi stejně lhostejně. Teď to byl důvod k obavám; snažil se mě buď uklidnit, nebo zastrašit.

"Nechci, aby mezi námi vznikla nějaká nevraživost." "To je pravda. Rozhodl jsem se pokračovat. "Jakmile se dostaneš na palubu, jsi v mém klanu vítán. Uspořádám pro tebe uvítací večírek a tak vůbec."

"Aha, ty se bojíš." Godi byl potěšen. "Máš pravdu. Měl bych se bát. Ale ty sám se nemáš čeho bát. Prostě to udělej správně. A nenech mě čekat!"

Zůstat sám mi nestačilo. Musel jsem se také ujistit, že králi a věci se nic nestane, a tenhle děsivý stařík byl schopný všeho.

Právě tehdy mě napadl překvapivě jednoduchý, ale šokující zlomyslný nápad. Ano, země mrtvých měla dost negativní vliv. Proč jsem se tak rozčiloval? Vždyť to vůbec nebylo složité.

"Takže je to v pořádku." Celá jsem se usmívala. "Tak kde je ta sekera? Čas se chýlí ke konci, musím se vrátit nahoru."

"Sekeru jsem schoval uvnitř kopce," vysvětlil Oes. "Právě na tom kopci u Snatova pole, kde se odehrála ta velká bitva. Tedy, je to velký kopec, prokletý, a to místo je už tak dost poskvrněné. Se strážci taky není problém - spousta duší po bitvě, stačilo je chytit a přivázat k tomu místu."



Splnil jsi úkol: Pochmurná tajemství temné minulosti

Odměny: "Všichni jsme se snažili, abychom se dostali do temnoty:

4000 zkušeností

1000 zlatých

Druhá strana, pasivní schopnost



Dobrá věc byla, že jsem nemusel podnikat cestu do hlubin pod zemí; špatná věc byla, že můj cíl rozhodně nevypadal jako nejzábavnější místo.



Odemkl sis Nepřístupný kopec.

Jedná se o pátý úkol ze série Vládnoucí sekera.

Úkol: Vejdi na kopec, kterému místní obyvatelé Snattova pole říkají Strašidelný, a najdi v něm Dullakhovu sekeru.

Odměny: Dulkula je napsána na papíře, který je v ruce:

5 000 zkušeností

1500 zlatých

Kouzelný šperk (alespoň elitní)

Další úkol ze série

Varování!

Název kopce je zasloužený. Vezměte s sebou skupinu 4-6 přátel.

Pozor!

Budete vyzváni k přeměně sólového úkolu na skupinový. V takovém případě se jeho obtížnost a odměny patřičně odstupňují.

Pozor!

Úroveň obtížnosti skupinového úkolu se určuje podle průměrné úrovně členů skupiny.

Pozor!

Maximální velikost skupiny je šest osob. Můžete pozvat NPC, ale počet míst ve skupině a úroveň obtížnosti se nezmění a odměny se sníží.

Tento úkol je dostupný pro NPC na úrovni 85 nebo nižší.



"Mám otázku." Rozhodl jsem se, že ze starce dostanu všechno, co mě napadne. "Tak co je to za kletbu? Myslím tím, jestli se skutečně projevuje?"

"Ano." Protivný dědek vypadal nadšeně a dokonce se zakuckal. "Obyvatelé kopce, pokud se rozhodnete pro návštěvu, vám všechno vysvětlí."

Dobře, tak tam někdo žije - zatím to není tak zlé. Jednou z dobrých věcí na Fayrollu bylo, že každý tělesný tvor se dal zabít, někdy jen o fous, ale přece. Klatornakha zabili dokonce třikrát, i když tomu bylo těžké uvěřit. Dokonce i netělesní dostávají všude na frak!

Velkého Krakena ze souostroví sice ještě nikdo nezabil, ale to mělo svůj důvod.

"Proč mi neřekneš, kde jsi slyšel o Urtauovi, válečníku?" zeptal se. Godi se přiblížil, páchl rozkladem. Divné, vždyť to má být duch, ne? Nebo zjevení... proč ten zápach?

"Byl jsem všude ve Fayrollu." Nehodlal jsem se mu svěřovat. "Když hodně cestuješ, máš tendenci slyšet různé věci..."

"Jistě, a skaldové a potulní minstrelové zpívají o třech pevnostech Temnoty v každé krčmě a baví tím návštěvníky," ušklíbl se Oes. "Dobrá, tak tohohle tématu prozatím necháme."

"Hej, dědo..." Chtěl jsem se ho zeptat na další informace o obyvatelích kopce, ale bez úspěchu.

"To je všechno, promluvili jsme si, pomohli jsme si, je čas se rozloučit," začal mě stařík velmi nezdvořile postrkovat k východu. "Nezapomeň na svůj slib. Budu na tebe čekat."

No jo, tenhle slib budu muset splnit...

Vyšel jsem ven a díval se na šedivou oblohu s pobíhajícími mraky.



Splnil jsi úkol, který tě přivedl na toto ponuré místo.

Můžeš se hned vrátit do země živých, nebo zde zůstat a hledat a plnit úkoly zadané lidmi z Posledního příbytku, dokud ti nedojde čas.

Řada místních obyvatel ti ráda svěří úkoly, které za svého života nechali nedokončené, a náležitě tě za to odmění.

Jaká je vaše volba?

Vrať se do Fayrollu

Zůstat zde



Vykašlat se na to. Mám toho dost i bez toho, abych se zabýval těmito nesmysly. Až se objeví skutečný hráč, pomůže jim všem.

Bez váhání jsem kliknul na "Return to Fayroll". Před očima mi tančila blikající světla a probleskovaly zelené plameny. Někde na okraji sluchu zařval zlověstný smích a já se vřítil do Talienova stanu, výchozího bodu mé cesty za hranice.

"Thali nnlag rant." Godiho zaháknuté prsty se mi zaryly do hrudi a zatlačily do ocelového brnění. "Kali trang ddunt!"

"Dědečku, zbláznil ses?" Odstrčil jsem Taliena a s nelibostí jsem si všiml, že na mém hrudním plátu skutečně zanechal několik důlků. "Ty starý bzučáku, proč jsi sakra zničil dobrou věc?" "Ne," řekl jsem.

Vlastně jsem toho místního klerika už ani nepotřeboval, takže jsem mohl přestat tahat za nos. Vážně, chlap se právě vrátil z podsvětí a on se snaží rozpitvat jeho duši tady a teď?

"Ty?" Talien překvapeně vytřeštil oči. "Ale jak?"

"Přes komín." Už jsem věděl, koho tenhle bastard čeká. Myslel si, že místo mě dostane Oese, a připravil si pro něj uvítací kouzlo, a jak to tak vypadalo, pěkně mocné. Na mě samozřejmě nefungovalo. "Víš, Godi, ty jsi ale pěkný parchant. Poslal jsi mě tam na jistou smrt, viď?" "Ano," řekl jsem.

"Jak je to možné?" začal godi kvílet. "Proč se tě nezmocnil?" "Ne," řekl jsem.

"Z několika důvodů." Přemítal jsem o celé věci. Nejjednodušší bylo dorazit ho hned na místě; měl jsem záminku a poprava nepřipadala v úvahu. V nejhorším případě jsem mohl přivolat chlapy ze Stínové brigády. Problém byl v tom, že jsem neměl svědky, že šlo o sebeobranu. Místní lidé byli dost divocí a za vraždu místního velekněze bych mohl zaplatit vysokou cenu. Jistě, král by mě kryl a chránil před davem, ale kdo by mi zaručil, že potom stádo horalů, jejichž náboženské cítění bylo zraněno, nevytrhne kořeny a neodstěhuje se na jih, na MacPrattovy pozemky? Já ne. Škoda; byla to tak skvělá příležitost.

"Já to nechápu," vstal godi a dál na mě zíral. "Neuvěřitelné."

"Jsem silný duchem i tělem," oznámil jsem s trochou hrdosti. "Tvá kouzla proti mně nic neznamenají. Nezanechala by ani škrábnutí."

"Tak to zřejmě lžeš." Jeho rty se zkroutily do šibalského úsměvu. "Je to něco jiného a myslím, že přesně vím co. Ale nemám čas to zjišťovat, takže je čas, abys zemřela, a já - abych odešel." Fffagsh!

Roztáhl ruce směrem ke mně, obličej se mu zkřivil a křivá jizva na tváři (Oes nelhal, byla tam, jen z větší části zahojená) zrudla. Z rukávů jeho mastné košile vypadli na zem dva odporně vypadající tlustí černí hadi a sunuli se ke mně.

"Strašně to nesnáším," bylo jediné, co jsem stihl říct, než mi první z nich zabořil zuby do nohy. Samozřejmě se nemohl prokousnout skrz ocelovou botu, ale nějak se mu podařilo postavit se jako kobra a dosáhnout mi na holeň.

"Chcípni," řekl Talien věcně a spěchal k nízko stojícímu stolku, aby se prohrabal papíry, nejspíš mě považoval za mrtvého.

"Jo, jasně," ušklíbl jsem se, jednoho z hadů rozťal na dvě půlky a druhému rozdrtil hlavu na kaši botou. Proč bych se se svou imunitou vůči hadímu jedu staral o hady, ať už přírodní, nebo nepřirozené? Bohové toho moc nenabízejí, kromě osiny v zadku a nepořádku, který je třeba uklidit, ale aspoň jsem z nich něco měl. Měl jsem velké podezření, že tenhle starý Tiamatův dar mi právě ušetřil pořádnou bolest hlavy. Vlastně se zatím ukázala jako nejlepší z božské party. Jistě, její uctívači nejsou zrovna nejpříjemnější stvoření, ale aspoň si se mnou moc nezahrává. Třeba zrovna teď mi pomohla, stejně jako předtím u Chrámu opičího boha, s těmi zrůdnými gorilami.

"Co jsi sakra zač?" Talien zjevně začínala být nervózní. Chápal jsem jeho zmatení: obyčejný člověk, dokonce ani ne horal, ale chlapík ze Západu, země nicotné lůzy, dokázal přelstít velké Oes a setřást magické hady. Nedávalo to smysl. A věci, které nedávaly smysl, byly děsivé.

"Bylo by pro tebe lepší, kdybys to nevěděl." Položil jsem si čepel na rameno. "Teď tě dáme do pořádku. Dluhy se ti nahromadily. Chtěl jsi mě zruinovat, když jsem prošel bránou, a teď znovu. Jak vidíš, je to neodpustitelné provinění. A vzhledem k tomu, že mám opravdu zlou povahu..."

"Rrrrah!" Můj sebechvalný projev přerušil křik godiho a do hrudi mi vrazily dva blesky jasně žluté barvy. Odstrčilo mě to o několik stop dozadu, přímo k látkové stěně stanu.

Jediným kouzlem mi ten bastard vzal dvacet procent zdraví - a ještě víc!



Dostal jsi poškození ohněm.

Tohle je nepřetržitý debuff. Každé tři sekundy přijdeš o 5 zdraví.

Doba trvání: 1: Trvání: 1,5 minuty.



Skvělá práce při předvádění, ty blbečku. Přes hrudní plát, který měl v posledních deseti minutách smůlu, přeběhl ohnivý záblesk a já se s nadávkami zvedl, ale Talien už byl pryč. Tomu oslovi se podařilo utéct!

Vyskočil jsem ze stanu, kypěl vztekem a viděl, jak vychrtlý otrhaný godi, zbavený veškeré mystiky a vážnosti, o slušnosti nemluvě, podřezává jednoho ze svých učedníků. Z rány vytryskla krev, godi vykřikl nějaké zaklínadlo a zmizel v dýmu.

"Sakra!" Frustrovaně jsem dupl do země. Jo, nezabil bych ho v jeho stanu, ale neměl jsem se tím chlubit. Co to do mě vjelo? A kde jsem ho teď měl hledat?

"Co to bylo?" Přišla ke mně Krolina, očividně šokovaná vším, čeho byla svědkem.

"Cirkusové představení." Zuřil jsem. "On je iluzionista, já jsem klaun..." Najednou jsem se zarazila.

Godiho služebníci byli zřejmě také v šoku, ale rychle se vzpamatovali a kousek po kousku začali mizet za stromy a snažili se utéct.

"Nazire, běž mi chytit pár těch hezounů," nařídil jsem okamžitě vrahovi. "Mám pocit, že vědí, kam jejich pán odešel. Jen to, víš, udělej opatrně. Nechci, aby nás někdo obvinil z týrání náboženských pracovníků."

Zabiják přikývl a přikrčený zamířil ke dvěma sluhům, kteří se navenek podobali Talienovi. Spěšně popadli batohy a zamířili do háje.

"Rád bych se dočkal vysvětlení," poznamenal Kro, zatímco sledoval, jak Nazír pronásleduje akolyty godi, trochu je propleskne a přišpendlí na trávu.

"Jasně," posadil jsem se na kládu, která z neznámých důvodů ležela poblíž stanu. Několikrát jsem ji poplácala a nabídla jí místo. "Dobře, takže..."

***

"Super," zapůsobilo to na Karolínu. "Ráda bych se tam podívala. Vsadím se, že tam mají úžasné úkoly. Jsi takový hlupák, Hagene. Proč ty pořád dostáváš tyhle lahůdky, a ne pořádní hráči?" "Ne," odpověděl jsem.

"Asi proto, že o ně ani trochu nestojím," nadhodil jsem. "Je to jako ve skutečném životě. Když něco nepotřebuješ, dostaneš příležitost zralou na to, abys ji využil. Někdo jiný se mezitím dere nahoru, aby to získal, a bezvýsledně. To je pro tebe dialektika."

"To není dialektika, to je prostě život, který je hajzl." Kro zapraskala klouby prstů. "Dobře, to pole najdeme, žádný problém - kopec taky. Měli bychom se dohodnout na skupině, kdo půjde a kdo ne."

"Vezmeme si NPC?" Upřímně řečeno, už je to dlouho, co jsem se podobných akcí účastnila. Vlastně jsem se většinou stýkal s NPC.

"Proč?" Kro byl zmatený. "Potřebujeme zvýšit úroveň vlastních členů klanu a NPC snižují odměnu, sám jsi to řekl. V žádném případě. A taky nemá smysl s těmi úkoly spěchat, měli bychom si dát na čas s hledáním těch správných lidí."

"No, já nevím," podívala jsem se na Nazíra. "Podívej se na to eso. Meč, dýka, škrtidlo - všechno to umí."

Kroina chladná ruka se dotkla mého čela, nakrčila svůj vyrýsovaný nos a do zelených očí jí padl smutek.

"Vymývali ti mozek?" V jejím hlase zněl vesmírný smutek. "Kdepak, ten košatý godi ti určitě něco udělal. K čemu by nám, sakra, byla NPC? Pro ty, co jsou pod kamenem, opakuji... Proč. To. Sakra?"

"Hej, co to do tebe vjelo?" Sundal jsem si její ruku z čela a vstal. "Byl to jen návrh."

Upřímně řečeno, s ostatními hráči se mi nikam nechtělo. Jo, problémy. Nikdy jsem nebyl moc týmový hráč. Ve skupině jsem byl mrtvé dřevo. Když oficiální nováček sledoval Milly Re a tři mocné "vlaky" v Hissově kobce, bylo to v pořádku, ale když vůdce klanu ukázal svým podřízeným svou neschopnost v takových věcech... Ješitnost a pýcha patřily k mým oblíbeným neřestem.

"Dobrá, promyslím si ten seznam a zítra to probereme." "Dobrá," řekl jsem. Kro si oprášila kalhoty a dráždivě se poplácala po zádech. "Jo, a doufám, že máš dost peněz, abys mě pozvala na jídlo do slušného podniku? Do hamburgrárny nepůjdu, to tě varuju. Ne že bych byla nějaký snob přes jídlo, ale nemám moc chuť psát 'Ahoj, gastritido: průvodce po fastfoodech'. Mám rád příjemná místa."

"Vážně?" Zatvářila jsem se. "Smůla. Tady jsem strávila celý Silvestr vystřihováním kupónů z časopisů, abych dostala slevu, a ty jsi mě prostě musel jít srazit na kolena."

"Promiň." Kro povytáhla obočí. Vypadalo to dobře. "Měla jsi mě potkat před pěti lety, když jsem ještě chodila na střední. Tehdy jsi mi ty věci ještě dokázal prodat. Teď už ne. Zvykla jsem si na opravdovou kávu a zákusky s přírodní smetanou."

"Kdybych tě někam vzal, když jsi byla na střední, tak bychom se teď nebavili," ušklíbl jsem se. "Byl bych ve vězení za znásilnění."

"Fuj," Kro se ušklíbl. "Pořád říkáš takový fujtajbly. Tak kam mě vezmeš ven?"

"To ještě nevím." Řekl jsem pravdu. "Upřímně řečeno, nemám tyhle kavárny moc ráda, není tam nic k jídlu. Co třeba Capital? Pěkná německá restaurace, klobásky, Eisbein, pivo v litrových kelímcích. Mají tam i kafe a zákusky." "A co?" zeptal jsem se.

Ten podnik se mi líbil. S mým starým přítelem Gerou jsme tam při srdceryvných rozhovorech vypili víc než dost piva. Místo bylo také výhodné, na Kuzněckém mostě, blízko centra Moskvy.

"Budu o tom přemýšlet," řekla Krolina vznešeně a pak se zasmála. "Proč ne? Sejdeme se tam hned ve dvě, ale stůl si zamluv sama. A dej mi adresu."

"Ty už odcházíš?" Překvapeně jsem jí řekl adresu.

"Přesně tak," Kro zívl. "Byl jsem tu celou noc, moc jsem toho nenaspal. Nepotřebuju mít tmavé kruhy pod očima, zítra mám rande." Kro se usmála.

"Jsi k nezastavení," zavrtěla jsem hlavou. "Ale ve tvém věku jsem na tom nebyla o nic líp."

"Ty jsi taková... Nemám slov!" Kro řekl obdivně, poklepal mě na čelo a zmizel.

"Někteří lidé chodí spát a někteří musí jít na návštěvu ke králi," poznamenala jsem s trochou závisti a křikla na Nazíra: "Tyhle dva odtáhni sem, dovnitř do stanu. Dávej na ně pozor, ať ti neutečou nebo je někdo neprobodne." A tak jsem se na ně podíval.

Cestou k hradu jsem zvažoval dvě otázky. Zaprvé jsem musel vymyslet správný způsob, jak králi sdělit, že godi Talien utekl a všechno opustil - a že je to moje vina. Druhou, neméně důležitou, bylo rozhodnout, kdy přesně navštívíme strašidelný kopec. Druhá otázka mi dělala větší starosti. Podle všeho jsme se nemohli pohnout z místa v nejbližší době - zítra kvůli schůzce a pozítří jsem měl v plánu vyrazit do Bílého světla. Čtvrtého jsem odjížděl do Kasimova brzy ráno, takže pro mě žádné kopce. Vypadalo to, že sekera slavného hrdiny bude muset počkat, až se vrátím z toho města ve středním Rusku, o které jsem se tak málo staral. Nebylo to dobré, ale nemohl jsem si pomoct.

Samozřejmě, že kromě těchto dvou problémů jsem si musel vzpomenout na Talien. Byl jsem si téměř jistý, že ten bastard je na cestě k MacPrattům, nebo už tam možná je a vypráví jim o tom, že Hraničáři podporují je místo nás. To by ho sice nezachránilo před nevyhnutelnou smrtí, ale trochu by mu to ztížilo situaci. Kdybych měl pravdu, měl by nehodu, jinak to nešlo. Jinak by se pro mě stal mnohem větším problémem po smrti než za života. Jedna věc byl slizký klerik s pěnou u huby a druhá věc byl mučedník v bílém plášti, který zahynul pro spravedlivou věc, doplněný svatozáří. Za toho prvního by nikdo nechtěl zemřít, zatímco za toho druhého...

Takže nehoda. Měl jsem na tyhle věci odborníka, který by snad neodmítl tak triviální žádost, samozřejmě za peníze. Je to sice odchylka od mého původního plánu, ale budiž.

S králem jsem se setkal v jedné z chodeb uvnitř hradu. Nadával mladíkovi, který vypadal sklesle.

"...A to je nepřijatelné!" Jeho hlas hřměl pod kamennými klenbami. "Nepřijatelné! Kdybys něco takového provedl v dobách, kdy těmto zemím vládl můj otec, bičovali by tě na dvoře provazem na schovávanou! Pak bys celou noc seděl na mraveništi."

"Co udělal?" Byl jsem zvědavý. "Zneuctil švadlenu?"

"Kdyby," zamračil se král. "To by vlastně bylo docela těžké, nejspíš by to zneuctění udělali sami... Vždyť se podívej na Marii ze strážní věže - je to divoška... Ne, tenhle chlap zbouchnul Abigailinu služebnou - víš, mou snoubenku a tvou sestru." "A co?" zeptal se.

Uhodl jsem správně. To je ale zmatek.

"Je to opravdu tak zlé?" Snažil jsem se znít samolibě. "Jsou mladé, to se stává. Vždyť to není tak, že by se jí vnucoval... nebo snad ano? Hej, Romeo, řekni mi - bylo to vzájemné?"

"Samozřejmě!" odpověděl mladík vášnivě. "Já takový nejsem! Jsem ochotný si ji vzít!"

"Tak jak se jmenuješ, milenče?" "Ano," odpověděl Romeo.

"Petr," řekl okamžitě a nevysvětlitelně se začervenal.

"Odpusť mu to, Lossarnakhu," požádal jsem ho. "Je ještě mladý, vyroste z toho." "To je v pořádku.

"Rád bych," mávl král otráveně rukou, "ale Abigail chce jeho hlavu. Jako by byla posedlá."

"Ach jo," překvapilo mě. "No, pokud jde o mě, myslím, že chce příliš mnoho. Sečteno a podtrženo, řekni, že jsi ho potrestal."

"Copak ty svou sestru neznáš?" Lossarnakh byl skeptický. "Ona si to ověří, jestli je to pravda, to se nemýlí."

"Pche, kéž bych měl tvé problémy," zasmál jsem se. "Dej mi toho Petra a já ti vyměřím trest, který bys nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli."

"Abych pravdu řekl, byl bych za to velmi vděčný," ulevil si král. "Tyhle věci nesnáším a jeho provinění je podle mě dost malé. Zvlášť, když si ho teď uvědomuje a je ochoten se sbalit. Vezmi si ho tedy."

"Dobře," pokynul jsem Petrovi. "Pojď za mnou."

Mladík si úlevně oddechl a usmál se, připraven se ke mně připojit.

"Tren!" Zakřičel jsem z hradního schodiště. "Tren-Bren, kde jsi sakra byl?"

"Opravdu bys ji měl volat?" řekl král taktně. "Nejdřív ji pozvi a pak..."

"Tys mě zavolal, tati?" Víla měla ústa umazaná od čokolády a v ruce držela obrovského čokoládového králíka. Hlavu měl ukousnutou.

"To jsem udělal." Gestem jsem ji vyzval, aby přišla blíž, a otřel jsem jí pusu rukávem. "Takový lajdák. Jsi celá od čokolády."

"Chceš taky?" nabídla mi bonbón bez hlavy. "Dneska mi ho sem poslali. Je to ze zámku, od dědy Lea. Byly tam i nějaké další věci, třeba zlaté střevíčky, embosovaný plášť..." "Cože?" zeptala jsem se.

Dědeček Leo byl nejspíš Leo von Akhenvald, velký magistr Řádu slzavé bohyně. Takhle se můj lid choval k vysoce postaveným NPC.

"Mám pro tebe také dárek," povzbudil jsem vílu.

"Další?" Usmála se. "Ještě jsem v šoku z toho předchozího." "To je v pořádku.

"Další," potvrdila jsem. "Možná tě chci trochu rozmazlit. A taky se o tebe musí někdo starat."

"Ne," řekl Petr nevěřícně a rty se mu zkřivily do bolestného úsměvu. "Cokoli, jen ne tohle!"

Popadl krále za ruku a začal žvatlat:

"Prosím tě, zbičuj mě, dej mi zadek na mraveniště, ale tohle ne!"

"Ty jsi ale zlý!" Lossarnakh nechápavě zavrtěl hlavou. "Nemilosrdný! To je opravdu tak velký přestupek?"

Bože, jakou lumpárnu tenhle malý spratek provedl, když už se jí báli jako moru?

"Co má za lubem?" Tren-Bren se podivil.

"Je nadšený," ušklíbl jsem se. "Teď je tvůj doprovod, neměla by ses tu potulovat sama. Uvnitř hradu je to možná v pořádku, ale venku by ses nejspíš proplížila, ne?" "Ne," řekl jsem.

"To se přece stává," neodporovala víla. "Jen to neříkej Krolly, ta by se zlobila."

Petr si uvědomil, že je odsouzen k záhubě, a posadil se na schody, tvář opřenou o kolena.

"Hlavu vzhůru," sedla si víla vedle něj a šťouchla ho pěstí do žeber. "Se mnou není nikdy nuda."

"Já vím," zabručel. "Toho se právě bojím..."

"Dobře," pohladila jsem ji po neposedných vlasech. "Kingu, promluvíme si."

"To je všechno, co od tebe slyším," zapraskal Lossarnakh. "Uškodilo by ti, kdybys aspoň jednou řekl 'Králi, pojďme si popovídat'?"

"Až uslyšíš, co ti teď řeknu, bude to náš další krok," slíbil jsem mu. "Ta zpráva... není zrovna nejpřesvědčivější."

"Opravdu?" Králův výraz potemněl. "To je nešťastné."

"No tak," snažila se víla utěšit neutěšeného Petra. "Tady máš čokoládu a pojďme na dvorek. Naši trpaslíci si tam za chvíli dají na zadek. Je to předehra k Hradnímu poháru. Nejdřív Darin versus Dorn a já jsem družstvo roztleskávaček, vlna davu a hlasatel v jednom." "A co?" zeptal jsem se.

"Taky je chci vidět." Král náhodou zaslechl jejich rozhovor. "Já bych se vlastně pral sám!"

"Jsi král, to bys neměl," rozčiloval jsem se. "Tohle je proti královské cti a opravdu, polož si otázku, kdo by si troufl dát ti pěstí?" "Ne," řekl jsem.

"Na tvé hrdlořezy se pravidla nevztahují," nařídil král. "Tak pojď, maličká. Hej, svůdníku, přestaň trucovat. Třeba Abigail vychladne a slituje se nad tebou."

"Kleknu si na kolena!" ujišťoval ho chlapec horlivě a díval se na vílu, která se nad ním třepotala jako krokodýl. "Nebo se dej na útěk! Přísahám, ať mě cesta zavede kamkoli! Řeka Krišna, rybníky, Svobodní." "Cože?" zeptal se.

"To nepřipadá v úvahu," řekla víla Petrovi a hrozivě máchla v ruce napůl snědeným králíkem. "Už s tebou mám plány!"

"Tak co se děje?" zeptal se král cestou na dvorek. Právě teď mi připomínal spíš Lanea než Lossarnakha.

Nastínila jsem mu situaci a ujistila se, že Petr nic neslyší.

"K čertu s ním!" smetl ho král ze stolu. "Toho starého darebáka skoro nikdo nebral vážně. Všichni vědí, že je to darebák toužící po moci, kterému se nic nevyrovná. Škoda, že jsi ho nevyřídil hned na místě, měli bychom o jeden problém méně."

No, do prdele. Asi se mi podařilo přelstít sám sebe. Jsem opravdu příliš chytrý pro své vlastní dobro.

"Poslyš, podařilo se mi zajmout dva jeho nohsledy." Udivilo mě královo nadšení - prakticky se rozběhl k hukotu nepříliš střízlivých mužských hlasů. "Nevadilo by ti, kdybych si s nimi promluvil s několika účetními po boku? Tedy s těmi, co jsou s bratrem Yurem..."

"Jen když pak nikdo nebude mluvit," zarazil se král. Najednou byl velmi tichý a vážný. "Starý hříšník Talien je jedna věc, ale jeho akolyté jsou věc druhá. Už dávno pošpinil své jméno, ale oni se vlastně ničím neprovinili. Znám však metody vašich účetních."

"Žádný problém," mrknu řasami a snažím se vypadat jako dobrák od kosti. "Nikdo a nic. Jejich těla se nikdy nenajdou, věř mi. Jo, a málem bych zapomněla. Ta sekera, víš, ta, na kterou ses mě ptala, ta by měla být brzy tvoje."

"Skvělé!" Mocné poplácání po rameni mě připravilo o tři procenta zdraví. "A teď se pojďme bavit."

Na hradním nádvoří se shromáždil početný dav diváků. Uprostřed se mezi sebou přetahovali svalnatí Darin a Dorn bez triček.

"Tren, kde jsi sakra byl?" houkl Darin, kterému, jak se zdálo, nezůstala žádná zášť z minulosti. "Víš, že bez tebe nemůžeme začít, fňukal bys celé dny a noci!"

"Jsem tady, jsem tady," vypískla víla. "Ctihodní diváci, naší skromné akce se účastní král Hraničářů, Looooosarnakh!"

 "Král! Ať žije!"

"Mým osobním příspěvkem šampionovi je starožitný pohár na víno a sud vína, kterým pohár naplním!" zařval Lossarnakh. "Ať vyhraje ten nejlepší!"



"No, a já jsem se rozhodl, že se taky zapotím." Král shodil plášť přímo na sníh a začal si sundávat řetězovou zbroj. "Nechce se mi dávat dědictví někomu cizímu!" "To je pravda," odtušil král.

Jeho poslední slova přehlušil smích.

"Aaaaaall riiiight! Předběžný souboj mezi Daaaaarinem a Doooornem! Oba z klanu MaaaaacLind!" oznámila víla. "Boj trvá, dokud jeden z bojovníků není třikrát sražen k zemi nebo dokud neprosí o milost! Hudba!"

Dudáci, kteří stáli o kus dál, přiložili náustky svých nástrojů ke rtům a vydali strašlivý zvuk.



Když si trpaslíci vyměnili první údery, uslyšel jsem zvukovou stopu bitvy, která mě zasáhla jako tuna cihel.

Tu melodii jsem znal od dětství a poznal jsem ji i v této zbastlené verzi. Bylo pochybné, že by Liu Kang a Sub-Zero mohli bojovat, když v pozadí hrála tahle pekelná hudba, ale našim trpaslíkům to rozhodně nevadilo.

Toto apokalyptické představení doplňovaly komentáře víly.

"Podívej, Darin vrazil pěst mezi Dornova žebra! Je to tak bolestivé, že je slyším praskat i odsud. Ale můj Dorn je houževnatý a bojovný! Vší svou trpasličí silou přibije Darina přímo do hrnku! Je to opravdový masakr!"

"Petře," zeptal jsem se chlapce, který beznadějně svíjel v rukou kus provazu. "Přemýšlíš o tom, že se oběsíš?"

"Ještě nevím," zněl nejistě. "Ale upřímně, jsi příliš krutý. Není dobré se k lidem takhle chovat."

"Aspoň si v budoucnu vzpomeneš, koho můžeš chytit za zadek," umravnil jsem ho. "Řekni, viděl jsi dneska von Richtera? Však víš, rytíř, mladý, ale velmi vážný..."

"Mladého Richtera znám. Byl u paní Abigail. Ne, od včerejška jsem ho neviděl."

Divné. Co ho zdrželo na tak dlouho? Jsem si docela jistý, že říkal, že tu bude do večera.

"Zásah! Další zásah!" Tren-Bren byl na koni. "Vstává, uhýbá, uhýbá..."

"Až skončí ta potyčka, řekni králi, že jsem v Holmstagu," požádal jsem Petera, když jsem si uvědomil, že dovolat se Lossarnakhovi je v tuhle chvíli nemožné; stál v první řadě, už bez košile, něco křičel a máchal pěstmi.

"Udělám to," slíbil Petr. "Ale prosím tě, smiluj se nade mnou! Nenechávej mě s ní nadobro, to je jistá smrt, ještě horší než lemplové!" "Ne," řekl Petr.

"Horší," souhlasil jsem. "Vydrž týden a my něco vymyslíme." "To je v pořádku.

Opravdu bych je měl navštívit. Jsi navždy zodpovědný za to, co sis ochočil... Ne, špatné slovo. Spřátelil - jinak se to říct nedá. Taky jsem musel zachránit svou hloupou kamarádku před ženou s velkým srdcem a ještě větším břichem. Ale nejdřív jsem tu musel dodělat ještě jednu věc. Dal jsem králi slovo a porušit ho by nebyl nejlepší nápad.

Vrátil jsem se do prázdného hradu a po pěti minutách, poté co jsem překonal síť schodišť a chodeb, jsem skončil u dveří s cedulkou "Vstup pouze služebně". Zaklepal jsem. Doufejme, že se účetní už vrátili z oslav konce posledního fiskálního roku.

"Lorde Hagene," zaskřípaly dveře, když jsem je otevřel, a já spatřil věčně veselou tvář bratra Hertse. "Rád vás vidím. Vlastně pro vás něco mám. Počkejte chvilku."

Dveře se zavřely a za půl minuty se znovu otevřely.

"Promiňte, že jsem vás nepozval dál," zněl bratr Herts omluvně. "Jsme všichni chlapi, je tu trochu nepořádek, víte?" "Ne," řekl.

"To není problém," odpověděl jsem okamžitě. "Jsem na tom stejně. Tak co jste si pro mě přichystal?" zeptal jsem se.

"Tady," bratr Herts vytáhl dlouhý tenký kufřík potažený zeleným sametem. "Bratr Yur mě požádal, abych ti to předal a poblahopřál ti k svátku. Posílá zvláštní poděkování za dárek, velmi ho to dojalo."

Otevřel jsem pouzdro a nedokázal jsem potlačit smích; poznal jsem předmět uvnitř. Byla to garrota, kterou jeden ze zesnulých compañeros uškrtil krále Federika. Zajímalo mě, co přesně měl náš hlavní účetní tím dárkem na mysli. Možná mě chtěli uškrtit, kdybych se choval divně, nebo králi něco hrozilo, případně mi nabízel, abych po čase usedl na trůn Hraničářů, a sliboval mi podporu. Poslední scénář se zdál nejpravděpodobnější.

"Tak jak jsi to oslavil?" zeptal jsem se. Zeptal jsem se účetního nenuceně.

"Stejně jako obvykle," odpověděl mi bratr Herc ve stejném duchu. "Obraceli jsme korálky na počítadle, probírali sestavování rozvahy. Nic nového. A co ty?"

"Taky nic moc," řekl jsem mu a usoudil, že čas na zdvořilosti skončil. "Bratře Hertsi, mohl bys mi na pár hodin půjčit bratra Otevřeného? Potřebuji provést pár výpočtů a obávám se, že jeho dovednosti a zkušenosti by byly nezbytné."

"Hmm, vážné výpočty?" Bratr Herts přimhouřil oči.

"Vlastně nic zvláštního. Jde jen o... Jedno číslo je pryč a já potřebuju zkontrolovat ostatní, abych zjistil, kde je chyba."

Bratr Herts se chtěl zjevně ušklíbnout, ale rozhodl se na to vykašlat a zmizel za dveřmi. Zanedlouho se z místnosti vynořil bratr Open a v rukou držel známý svazek. Doprovázel ho zrudlý bratr Mikh.

"Vzdávám jim úctu," mávl jsem na ně. "Šťastné svátky!"

"Vskutku," odpověděl bratr Open, zatímco bratr Mikh se zajíkal.

Zdálo se, že turnaj na dvorku nabírá na obrátkách. Přinejmenším byl ten humbuk slyšet po celém hradě.

"Co je tam?" Bratr Mikh se pokusil otočit hlavu, ale záblesk bolesti ho přiměl k úšklebku.

"Hrají o hradní pohár. Dávají si do těla, co hrdlo ráčí."

"Možná bychom se tam měli podívat?" Mikh se rozzářil. "Punčový festival je dobrá věc."

"Zapomeň na to," šťouchl jsem ho do zad. "Stejně to není nic pro tebe. Jsou to amatéři, ne profesionálové."

"Vlastně si myslím, že většina z nich jsou bojovníci," poznamenal bratr Open. "Tedy svým způsobem profesionálové."

"Nepleť mi hlavu," ušklíbl jsem se. "Ve srovnání s tebou jsou tihle profesionálové amatéři."

"To je pravda," souhlasil bratr Mikh se svou typickou skromností a znovu se zajíkl.

"Co musíme zjistit?" zeptal se bratr Open, než jsme vešli do stanu.

"Kam šel godi Talien, do které díry se mohl schovat. A jestli existuje několik možností, jejich přesné umístění." "A co?" zeptal jsem se.

Nazír znatelně ztuhl, když uviděl účetní. Zdálo se, že navzdory přátelství mezi jejich pány se průměrní zaměstnanci těchto organizací nemají příliš v lásce.

"Klid," mávl rukou bratr Mich. "My po vás nejdeme."

Bratr Open se nahrbil k bledým zajatým klerikům, láskyplně se na ně podíval a sundal jim roubíky.

"Takže, přátelé. Řeknete nám všechno hned teď dobrovolně, nebo vás máme trochu přemlouvat?"

"My nic nevíme!" vykřikl jeden z nich. "Jak se budete kát za své činy? Vaše smrt bude strašná a váš život trýznivý!" "To je pravda!

"Jsem účetní," řekl bratr Open. "Může to být opravdu ještě horší?" "Ano," odpověděl jsem.

Pak rozložil svůj svazek. Uvnitř byl tenký skalpel.

"No," jeho tvář byla ztělesněním laskavosti a klidu. "Osvěžíme vám paměť."

Otočil se k nám.

"Zatím můžete odejít. Tohle nemusíte vidět."

K mému velkému překvapení se ukázalo, že klerici jsou tvrdý oříšek. Bratr Open musel strávit asi dvacet minut, aby je rozbil, a nešetřil námahou, soudě podle výkřiků, které jsem slyšel ze stanu. Pak ztichli a on vyšel ven.

"Peachy," svazek v jeho rukou už byl složený, "tvůj Talien odešel k MacPrattům, tím si můžeš být jistý. Vlastně se tam chtěl dostat už od začátku, od svého příjezdu není příznivcem našeho Lossarnakhu, ale něco mu v tom zabránilo. Co přesně, to ti dva netušili - jinak by mi to řekli."

"Oprav mě, jestli se mýlím, ale klerikové se přesunuli na další svět?" "Ano," odpověděl jsem. Chtěl jsem to objasnit.

"Bohužel všichni zemřou," potvrdil bratr Open mou domněnku. "A žít s takovými zraněními by bylo strašlivé mučení. Všichni jsme tu přece lidumilové, ne?" "Ne," řekl jsem.

"Rozhodně. Ale možná bychom měli..."

"Bratr Mikh se o ně postará," ujistil mě účetní. "Utopíme je v jezeře, koberce, do kterých jsou srolované, vycpeme kamením, aby nevyplavaly na hladinu. Nedělej si starosti a věnuj se svým záležitostem."

Pro jistotu jsem se ujistil, že je to pravda, a pomohl jsem těla protáhnout malým lesíkem, který nás skrýval před strážci stojícími na hradbách, ke břehu řeky a hodit je co nejdál.

"Kam máte namířeno teď?" Bratr Mikh se chraptivě zeptal.

"Najít Flosyho, kam jinam? A Gunthera taky, toho jsem už dlouho neviděl."

"Půjdu s tebou," otřel si účetní pot z čela. "Ale prosím tě, stavíme se v hospodě, potřebuju se napít. Však víš..."

"Jasná věc," řekl jsem a vytáhl svitek portálu.





Kapitola třetí





Ve které má oslava následky a svátek pokračuje.





Holmstag byl samý klid a mír. Po celém hlavním náměstí, které bylo zasypané konfetami, skořápkami od ořechů a dalším harampádím, jež zbylo po oslavě, padal lehký sníh. Kolem se potulovalo několik místních opilců, kteří se nechovali hlučně ani bojovně, jen si tiše mumlali písničku.

"Jak je možné, že jsou všechny hospody zavřené?" zeptal se. Z hlasu bratra Mikha čišela čirá úzkost. "Jsem si docela jistý, že bych teď mohl padnout mrtvý. Mohla by mi prasknout cévka nebo sval od námahy, a to je všechno, k zemi, měděné mince na víčkách."

"Na kocovinu ještě nikdo neumřel," opáčil jsem. "Dostal bys duševní chorobu, maximálně halucinace nahých elfích panen nebo možná létajících mužíčků."

"Zaklepej na dřevo!" Bratr Mikh se vyděsil. "Mně elfí panny nevadí, zvlášť ne nahé, ale létající mužíčci... Tvoje dcera mi bohatě stačí."

"Šťastný nový rok!" ozvalo se shora.

"No vida!" Bratr Mikh zvedl hlavu, zamával rukama, udělal několik kroků vzad, zakopl a dopadl na zasněžený chodník. "Už to začalo!"

Nad hlavami se nám třepotal tlustý muž v barevných kalhotách a dělal na nás posměšné obličeje. Velmi povědomý pohled, řekl bych, až bolestně povědomý. Bolest, na kterou bych do smrti nezapomněl. Takovou tu zadní, jestli mi rozumíte.

"Ooooh!" vyjekl Tristan, přiložil si dlaně na čelo, ukázal ukazováčky dopředu a snažil se znázornit buď řeznickou krávu, nebo jeleního brouka, vrhl se na bratra Mikha. "Ooooh!"

Neohrožený účetní škytl a začal se po rukou a nohou plazit pryč.

"Tohle je skřítek," Nazír se na účetního vyčítavě podíval, zatímco ten vyděšeně vypoulil oči, jak jen mu to hlavní serverový procesor dovolil. "Jsou vzácní, ale skuteční. Ne smyšlené. A taky totální parchanti, to musím říct."

"To je od tebe bohatýrské!" Tristan se otočil k zabijákovi, ruce v bok. "Jako by děti ibn Kemala byli andělé se svatozáří nad hlavou. Kdo minulý měsíc skoncoval se sultánovým vezírem v Maykongu? Nezáleží na samotné vraždě, ale na popravě! Jaká škoda..."

"Co udělali?" Zajímalo mě to.

"Počkali si, až půjde do privátu, víš, aby si promyslel svůj život a tak, a uprostřed toho procesu ho píchli malým kopím tam, kde se neleskne." Tristan vydal ošklivý skřek a stydlivě si zakryl ústa rukou. "Byla to vážně ostuda, když ho vynášeli ze záchodku... Tady na Severu by si z toho nikdo nic nedělal, ale jejich způsoby jsou jiné. Teď se žádný člen rodiny zesnulého vezíra nesmí přiblížit ani na míli od sultánova paláce - do páté generace v obou směrech."

"Je to naše práce, skřítku," řekl Nazír tvrdě. "Ty bys to nepochopil."

"A tohle," řekl Tristan, otočil se zpátky k Mikhovi, ukazováčky roztáhl ústa do neuvěřitelné šíře, vyplázl jazyk a vykulil oči, přičemž je vykroutil tak rychle, že chudák Mikh začal znovu škytat, "je naše poslání. Ani ty bys to nepochopil."

"Ať už to máš za sebou," požádal jsem ho a pomohl účetnímu vstát. "Nedojímej ho, už teď sebou škube po celém těle."

"To vidím," řekl Tristan s jistým uspokojením. "To je práce, kterou miluju - vyděsit mnicha k smrti. A jde mi to skvěle."

"Až mi bude líp," začal bratr Mikh. Byl bledý, ale zdálo se, že se vzpamatoval. "Budu tě hledat a najdu si tě."

"Pfft, já se tak bojím," sarkasticky si odplivl skřítek a najednou zařval: "Hrrrr!" "To je v pořádku," řekl.

To nás donutilo nadskočit a on se zachichotal a hrdě řekl: "V umění strašit důvěřivé hlupáky jsem bezkonkurenční..."

"Koho přesně?" zeptal se Nazír a dloubal se v nose.

"Foo..." Tristanovi zřejmě došlo, že to přehnal, a propukl v píseň, při níž se snažil chodit ve vzduchu jako měsíček. "Foo-foo-foo!"

"Tak co jsi ode mě chtěl?" Už jsem pochopil, jaké má ten pankáč úmysly.

"Pozdravit tě a poblahopřát ti k svátku!" řekl jsem. Tristan zašátral v tašce zavěšené přes rameno, vytáhl promáčknutou měděnou trubku, přiložil si ji ke rtům a vymáčkl ze sebe několik příšerně nechutných pisklavých zvuků. "Jsem rád, že vám mohu přinést gratulaci od... No, víte koho. Přeji ti zdraví, štěstí a buclaté bříško! Ať se královna víl teta Mabie vrátí na tento svět a obdaruje tě krásou a velký čaroděj Dobrý vstane z mrtvých, usedne na svůj zelený trůn a nalije ti do dlaní trochu mozku! Ať..."

"Pane Hagene, smím toho blábolícího nešťastníka zabít?" Nazír zněl nezvykle mírně a já usoudil, že víla skutečně balancuje na hraně mezi životem a smrtí.

Popravdě řečeno, nejraději bych řekl ano, protože to stvoření bylo příliš otravné i na NPC. Ale rozhodl jsem se, že to neudělám, protože jsem si uvědomil, že Poutník ho má rád a smrt toho upovídaného bastarda by náš vztah vážně poznamenala. Navíc mi tenkrát v hlubinách Sumakských hor zachránil život, sice se mi vysmíval, jak bylo jejich zvykem, ale stejně...

"Považuj nás za vyrovnané," řekl jsem skřítkovi.

"Já to nechápu," byl ten létající kretén zmatený. Koketně si upravil puntíkovaného motýlka, kterého si bůhvíproč nasadil na krk.

"To nemusíš," mávl jsem rukou. "Už jsi skončil?"

"Samozřejmě že ne." Tristan si znovu přiložil dýmku ke rtům.

"Prosím, už žádné tlachání a hraní si na minstrel," požádala jsem ho. "Mám spoustu práce a ty jsi mi tady málem rozbil kámoše. Už byl na pokraji sil, a teď nevím, jestli ho dokážu zachránit." "A co?" zeptal jsem se.

"Možná ne," oznámil Tristan, "ale pár zamlžených hrnků studeného zimního piva s jemnou sametovou chutí, kořeněnou vůní, jantarovou barvou, lehce nakyslou chutí a pěnovou čepicí, tak příjemnou na vyfouknutí..."

"Já tě zabiju!" zařval bratr Mikh, sebral hřídel, kterou někdo z nějakého důvodu nechal u zdi, vedle níž jsme stáli, a rozběhl se za skřítkem, který předváděl svižnou akrobacii a přitom se smál a křičel: "Mě nechytíš! Nemůžeš mě trefit!" Občas zařval, napodoboval draka a rty vydával obscénní zvuky, přičemž létal nad úředníkovou hlavou.

"Tristane!" Zařval jsem. "Poslouchej, já všechno chápu, ale copak se nestydíš?" "Ne," řekl jsem.

"Ach, můj stud je mrtvý," ujistil mě skřítek. "To, co jsem mu udělal, mmm!"

Bratr Mikh byl na konci svých sil. Opřel se o stěnu domu, těžce oddechoval a snažil se něco říct, ale marně. Jediné, na co se zmohl, bylo hrozivě na skřítka mávnout prstem.

"Ach, já se tak bojím!" Tristan ho ujistil. "Věř mi!

Vždyť je to jenom moje vina." Přešel na to, že na mě tahal obličeje, sugestivně ukazoval na Nazíra a kýval hlavou.

"Já mu nevěřím, mistře Hagene." Nazír všemu rozuměl, ale zjevně měl svůj vlastní pohled na věc. "Skřítci jsou velmi prohnaní."

"Kdo?" Tristan byl rozzuřený. "My? Skřítci jsou nejhodnější a nejtišší stvoření v Rattermarku. Nebýt vás, všichni bychom se věnovali vědě a umění, pěstovali květiny a chovali králíky!"

"To neříkáš?" Zasmála jsem se.

"Přesně tak!" přisvědčil se zápalem hodným mladíka hluboce zamilovaného do své první lásky. "Ale ty existuješ a my si z tebe musíme dělat legraci..."

"Dobře," obrátil jsem se k vrahovi. "Nazire, odveď Mikha do krčmy a kup mu nějaké pivo. Brzy vás doženu. Tady máš zlatku."

"Jak si přeješ," uklonil se vrah, vytrhl mi minci z dlaně a vrhl krátký pohled na Tristana. "Nevaroval jsem tě, ale věz, že jestli se s mistrem Hagenem něco stane, zatímco budu pryč, budeš to ty, koho budu vinit, a nezemřeš lehkou smrtí. Přísahám na kámen Al-Kad a na jméno staršího ibn Laddy." "To je pravda," řekl.

"Nic se mu nestane." Na Tristana přísaha zřejmě udělala dojem. "Zvlášť když jsme staří kamarádi."

"Vždyť jsem to říkal. Slyšel jsi to," řekl Nazír nevzrušeně, přistoupil k bratru Mikhovi, zvedl ho a vedl ho ke dveřím nedaleké krčmy s efektním vývěsním štítem, který zobrazoval vousatého seveřana trhajícího jelena s třešní na hlavě. Zajímalo mě, jaký nápoj si vybral umělec, který ji namaloval.

"Nikdy jsem neviděl zábavnější pohled," ukázal Tristan na odcházející dvojici. "Zplozenec ibn Kemala, který táhne mnicha Yura do krčmy. Nikdo by mi nevěřil, kdybych to vyprávěl. Já bych tomu taky nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči."

"Co je na tom tak zvláštního?" Zajímalo mě to.

"Děláš si srandu?" Tristan nafoukl tváře a plácl se do nich dlaněmi, což vydalo nechutný zvuk. "Mají stejný trávník a stejné zájmy, jen každý z nich raději kosí svou pšenici sám a nechce se dělit."

Páni. To jsem nečekal.

"To jsi netušil!" zachichotal se skřítek. "Hloupý, hloupý Hagen. Všichni se z něj snaží udělat obětního beránka. Stylizuje se do šestky, ale ve skutečnosti je jen hranou kostky a nic víc." "Cože?" zeptal jsem se.

"Nepřeháněj to," řekla jsem Tristanovi. "Já se nestylizuju do ničeho."

"No tak," odstrčil mě skřítek stranou. "Dokonce jsem svému honibrkovi říkal, aby se ti vyhýbal, protože přineseš víc problémů, než za kolik stojíš, ale on mě neposlouchá. Už ses zapletl do všech těch pochybných obchodů, které se v Rattermarku dějí, a ve všech budeš obětním beránkem. Až dokončíš všechno, co jsi měl udělat a co si přejí, někteří z nich vypíší odměnu za tvou hlavu, jiní se budou snažit dostat se k té odměně a zbytek se k tobě otočí zády, protože nikdo nepotřebuje ty, kteří mohou požadovat zákonnou odměnu za dobře vykonanou práci. Mějte na paměti, že pro některé se můžete stát hrdinou, pro jiné padouchem, ale v obou případech by vás raději měli mrtvé než živé. Musím ti vysvětlovat proč?"

"Pokračuj." Zachmuřil jsem se.

"Protože dokud jsou naživu, jsou ti největší hrdinové a největší padouši pro obyčejné lidi obrovským utrpením." Skřítek vytáhl z brašny kulaté brýle, nasadil si je a proměnil se v lektora. "Všem připomínají, jak jsou nedokonalí, chybující a neschopní dosáhnout velikosti. Takže je jednodušší tyhle výjimečné lidi zabít a po nějaké době je jít postavit na piedestal, postavit jim pomníky a pak jim, rozplývajíce se nad vlastní dobrotou a velkorysostí, nabízet květiny, přivádět novomanžele a pronášet projevy začínající slovy 'Mohl toho dokázat mnohem víc, jen kdyby ho o něj nepřipravila zbytečná tragédie'. Nevyhnutelně se zmíní o tom, jak vzpomínka na tyto hrdiny žije v jejich srdcích, a dokud bude žít Země, bude žít i jejich odkaz - i když vy osobně si s touto konkrétní věcí nemusíte dělat starosti."

"Proč ne?"

"Mluvila jsem o velkých hrdinech a ty máš k nim daleko," zachichotal se skřítek. "Jsi obyčejný, průměrný hrdina a stal ses jím díky své vlastní hlouposti a naivitě. S tebou to bude mnohem jednodušší. Prostě ti podříznou hrdlo a pohřbí tě v jámě na kraji smetiště a budou předstírat, že žádný Hagen nikdy neexistoval."

"To je všechno?" Moje dobrá nálada zmizela jako vítr. Bože, jak já toho okřídleného kreténa nenávidím.

"Ne," rozzářil se Tristan. "Jen jsem si s ním povídal."

"Díky, to mě fakt zahřálo u srdce." Byla jsem pěkně naštvaná.

"Neměla by sis o mně myslet nic špatného," vyčítal mi Tristan. "Říkám ti pravdu, ostatní ti lžou do očí." "To je pravda.

"Všichni?" Zeptala jsem se sarkasticky.

"Ne všichni. Ale mnozí ano." Skřítek si sundal brýle, dýchl na ně, otřel si je rukávem a nasadil si je zpátky. "Já ne. Ani můj pán není. Nejsme tak stavěni, chápeš?"

"Jo, teď už jsi to přehnal." Zamračil jsem se. "Příliš na očích."

"Ty to nechápeš." Tristan vypadal smutně. "No dobře, v tomhle rozhovoru budeme pokračovat, až přijde čas. Tady, vezmi si tohle."

Hodil dolů lesklý předmět a reflexy mě přinutily zvednout ruce a chytit ho.

"To je dárek pro tebe," vysvětlil pixie. "Není můj, myslím, že nejlepší dárek je dobrá rada, takže jsem ti právě dal dárek na deset let - z celého srdce a z celé duše."

"To bylo nečekané," zavrtěla jsem hlavou. "A ani mě nenapadlo..."

"To je tvůj výchozí stav." Tristan mě přerušil, vytáhl z kapsy kalhot bonbón v barevném obalu a rozbalil ho. "Takhle žiješ. Tak jo, je čas, abych odletěl, mám toho tolik na práci... Jo, a málem bych zapomněl ještě na jednu věc. Byl jsem požádán, abych vám to řekl - ostatní hledají předmět, po kterém pátráte. Dávejte si na ně pozor."

"Už mám dost těch tvých hádanek!" Byl jsem podrážděný. "Jaký předmět máš na mysli?"

"Proboha!" Tristanovy oči se rozšířily. Natáhl jednu ruku, druhou si vložil bonbón do úst a pokračoval v mumlání. "Podívej, to je Pfinfess Tifunuel a Pfince Faspie!" "To je pěkný nápad!" zeptal se Tristan.

"Cože?" Otočil jsem se, nic jsem neviděl, pak jsem se vrátil ke skřítkovi.

Vzduch byl úplně prázdný, až na obal od bonbonu, který pomalu padal k zemi.

Ne. Pixies jsou zhouba existence. Dají ti hromadu hádanek k vyřešení, odletí sníst své bonbony a ty tu trčíš a lámeš si hlavu.

Kopla jsem do sněhové hromádky s obalem nahoře a málem jsem zatnula pěst, abych pohrozila nebesům, ale najednou jsem v ruce ucítila ostrý nádech. Byl to předmět, který jsem chytil a na který jsem okamžitě zapomněl, tenký, ale pevný. Bylo to zlaté pírko - báječně zpracované, nejspíš labutí nebo holubí, nejsem na takové věci velký odborník. Přiložil jsem si ho blíž k očím a zatočil s ním. Byl to nádherný kousek.



Ptáčí pírko pro štěstí.

Unikátní ručně vyrobený předmět (na jedno použití).

Neznámý tvůrce.

Při jednorázovém použití dává majiteli 50% šanci na splnění přání. Pokud však nejde o skutečné přání majitele pírka, magická moc tohoto artefaktu by přišla vniveč.

Chcete-li předmět aktivovat, sevřete jej v dlaních a nahlas vyslovte: "Ptáčku štěstí, přiletěj ke mně," a skočte na zem.

Po použití může být artefakt použit jako doplněk, darován dámě nebo prodán.

Zvláštní vlastnosti:

Před použitím: nelze jej ztratit, ukrást, rozbít, prodat ani darovat.

Po použití: nelze rozbít.



Zábavné. Nelze darovat, a přesto je to dárek pro mě. I když ho daroval skřítek a ta chátra nejspíš ignorovala všechna tabu a omezení.

Neznámý tvůrce. Škoda. Vsadím se, že ten řemeslník by toho dokázal vyrobit mnohem víc. Jo, a rozhodně měl smysl pro humor. Tedy aktivace přes skok, vážně?

Znovu jsem střelil pohledem po šedé obloze. Stále sněžilo, a tak jsem se vydal do hostince. Doufala jsem, že bratr Mikh už obnovil své ubývající síly a my se můžeme pustit do práce.

***

Bratr Mikh splnil mé očekávání. Během krátké doby je dokázal nejen splnit, ale dokonce přeplatit můj hlas důvěry i s úroky. Před ním stály dva prázdné litrové hrnky, zatímco účetní byl zaneprázdněn hltáním šťávy z radosti z třetího. Tristan se zjevně podepsal na jeho psychickém stavu. Kdo by to byl řekl, že ne všichni, kdo slouží bratru Jurovi, mají nervy z oceli?

"A já ti říkám, že mám právo sledovat, kdo vaří pro hosty tvého podniku, jak to dělá a jaké používá ingredience!" "A co?" zeptal se ho. Zaslechl jsem hluboký a krásný hlas patřící ženě.

Otočil jsem hlavu a uviděl štíhlou blonďatou elfku, která stála u dveří do kuchyně. Hádala se s ospalým kuchařem s těžkým obličejem, který si zjevně výhružně pohrával s kuchyňským nožem.

"Jestli víš, co je pro tebe dobré, tak radši běž pryč," vyhrožoval úžasně krásné příslušnici starobylé rasy. "Když se tu poflakují lidé jako ty, tak k nám návštěvy nechodí."

"Nemáte žádné návštěvy, protože vaříte neznámá jídla z neznámých ingrediencí," ušklíbla se elfka, upravila si objemné světlé vlasy a blýskla nádhernýma očima, ve kterých se člověk mohl nejen utopit, ale úplně rozplynout. "Jsem Helen z Domu létající větve a mým úkolem je kontrolovat podniky, jako je ten váš, a podávat zprávy o zjištěních Spojené radě majitelů hospitálů. Proto jsem oprávněna vstoupit do vaší kuchyně."

"Rozkousnu ti obličej," vylezl z kuchyně neoholený hulvát a hrozivě postupoval proti elfce, držíc jí nad hlavou chlupatou pěst. "Ty malá..."

Nevšiml jsem si, jak a kdy se jí podařilo hodit, ale chlupáč se rozletěl přes půlku sálu, srazil židle, stoly a opilé seveřany.

"Moje pivo!" zařval jeden z nich a plácl souseda do ucha.

"Cože?" druhý byl naštvaný, ale z nějakého důvodu místo pachatele udeřil do čelisti náhodného chlápka s neupraveným plnovousem.

Za chvíli se celá hospoda ocitla ve rvačce.

"Další rána pro žádné vyhazovače!" Helenin hlas z Domu létající ratolesti byl jasný jako zvon. "A další za křehký nábytek, který neodpovídá normám! Měli jste použít dub, a ne borovici, ta se tak snadno nerozbije!"

"Miluju místní zvyky," rozbil bratr Mikh svůj hrnek o něčí hlavu a s truchlivým výrazem se podíval na jeho zbytky v ruce. "Veselé, zábavné, pravá sváteční nálada. Hej, přines mi ještě pivo!"

"Tak dost, jdeme," strčil jsem ho do ramene. "Pro tebe žádné pivo, oni se rvou. A podívej, tahle kočka tenhle podnik neschvaluje, a zdá se, že o nich ví všechno." "A co?" zeptal jsem se.

"Ale já tu kočku schvaluju," bratr Mikh vypnul hruď, plivl si na dlaně, aby si uhladil vlasy, a zjevně měl v úmyslu Heleně nadbíhat.

"Já vím, že jo?" Uchechtl jsem se. "Jak by ne, když se kamarádí s bratrem Yurem?"

Bratr Mikh v mžiku vystřízlivěl. "Ona ho zná?"

"Samozřejmě." Byl jsem si jistý, že mi bratr Yur tuhle lež odpustí a Helen se o tom stejně nikdy nedozví. "Proč je tak drzá, co myslíš? Ne každý se odváží hádat se s hostinskými. Buď musíš být dost hloupý, nebo dost odvážný. Nebo si jen být jistý, že na tebe nikdo nebude mít odvahu sáhnout. Co myslíš, že je ve hře?"

"Jdeme za Flosym," zamířil bratr Mikh k východu. "A pivo je tady hrozné, ten hezounek má pravdu."

"Spojená rada majitelů hospitálů bude trvat na uzavření vašeho podniku," oznámila Helen, když jsem odcházel.

Proč mám pocit, že tu hospodu opravdu zavřou? Opravdu, zajímavé NPC, se zábavnými úkoly, to se vsadím. Nejspíš se týkají řemesel.

Stála jsem na křižovatce a snažila se rozhodnout, jestli mám jít nejdřív hledat Guntera, nebo Flosyho. Sněžení sílilo a lehkou vánici vystřídala mírná vánice.

"Tak jdeme. Je tu zima jako v prdeli studnaře," řekl Mikh a zavrávoral. "Nejlépe někam poblíž!"

Sídlo řádu bylo nejblíže, a tak jsem poslechl úředníkovu radu a zamířil tam. Zvlášť když na rozdíl od Flosyho nebudeme muset Gunthera nosit s sebou.

Jakmile jsme se přiblížili ke vchodu, měl jsem pocit, že něco není v pořádku. Nebyly tu žádné stráže a dveře vedoucí dozadu byly pootevřené, což bylo pro řád pedantů a právníků s pravidly nepřijatelné.

"Ustupte," Nazír mě bez námahy odstrčil stranou a vklouzl dovnitř, následován Mikhem, který zabručel: "Zůstaňte zatím tady."

Úžasné. I tady mě zatlačili do kouta. Možná bude mé místo posledního odpočinku opravdu na okraji smetiště. Dobře, to jsem si dělal legraci. Vlastně to bylo svým způsobem hezké. Alespoň mě udržovali v bezpečí.

"Pojď dál," vykoukl po pár minutách zpoza dveří bratr Mikh s úsměvem na tváři. "Tohle bys měl vidět."

Budova byla v troskách. Buď se tu odehrála velká rvačka, nebo se tu tančilo, a vzduch byl cítit buď alkoholem, nebo octem.

"Jsou dole." Nazír vypadal zmateně. "Nikdy jsem nic takového neviděl. Členové Řádu v takovém stavu?"

Ano, to bylo rozhodně hodné překvapení. V obrovském archivu - nikdy jsem nečekal tak obrovskou komnatu pod rezidencí, která pro začátek nebyla malá - seděli čtyři muži v černých hábitech a zcela promrhaný von Richter kolem dlouhého stolu plného zaprášených lahví a posetého nějakými útržky. Každou chvíli si lokli z hrnků a zpívali si, přičemž si občas z tváří setřeli zbloudilé slzy.



Začínající bratr se rozpláče a utře si slzy rukou,

A velmistr se nikdy nedozví, jak magistr skončil.



"Hagene," všiml si mě konečně von Richter. "Michale! No nazdar! Pojďte k nám, bratři!"

Musela to být fantazie vyvolaná alkoholem. Nebylo to správné.

"No tak, Gunthere, je čas jít," chystal jsem se vyrazit. Mikh očichal vzduch a ucítil výpary vína, což bylo špatné znamení.

"To víno není z místních sklepů," řekl písařům. "To je zpronevěra. Víno tohoto druhu je určeno pouze pro oficiální účely."

"Páni," řekl jeden z písařů. "Tady jsou. Jsou to lidé bratra Yura."

"Přesně tak." Úsměv bratra Mikha by nejspíš donutil krokodýla krčit se pod záseky. "A támhle v rohu vidím tašku."

"Kolik lahví?" Nejméně opilý z písařů přemýšlel na místě.

"Co nejvíc," Mikhův tón naznačoval vnitřní idiotismus otázky. "A pospěš si!"

"Už jdeme?" Opilý von Richter zamrkal. "Už je čas?"

"Můžeš zůstat tady," poradil jsem mu jemně. "Mohl bys taky. A zítra..."

"Ne," zamračil se rytíř. "Půjdu s tebou, na hrad... A pak půjdu za paní Karolinou a řeknu jí to... řeknu jí to... I...

Zatraceně, co to sakra je!

Vyskočil špunt, bratr Mich nabídl láhev mně, pak Nazirovi, pokrčil rameny nad naším odmítnutím a napil se.

Bylo zvláštní, že jsem stále nedostal úkol ve stylu "Doprovoď opilé NPC na hrad" a k tomu akci "Kořalky".

Bratr Mikh se vrátil ke svým starým zvykům. Za půl hodiny jsme konečně opustili hrad. Nejdřív jsme museli najít štít, pak přilbu, pak ještě něco, protože každý zapomněl, kam co dal, aby to neztratil, a pak jsme zjistili, že Gunther nemá ani jedno u sebe. Nakonec dvojice kráčela přes ulici s rukama kolem ramen a vyřvávala nezřetelnou píseň.

Jo, a nepřítomnost lidí v řádovém sídle se vyřešila snadno. Den předtím byli všichni svoláni do sídla - všichni do jednoho, od panošů až po hlavního rytíře. Když se o tom von Richter dozvěděl, chtěl se za nimi vydat také, ale nejdřív musel splnit slib, který mi dal (nic nenašel), pak sundal "jednoho na cestu", pak dalšího... A pak se vydal na cestu. A tehdy jsme přišli my.

Proč by vyhlašovali plný sněm Řádu? Budu si to muset ověřit.

Nemám ponětí, jak se mi podařilo dovést ty opilce tam, kam ta portmanka dotáhla Flosyho. Nazir vlastně předstíral, že s námi není. Sněhová vánice ustoupila a ulice byly plné kocovinových seveřanů, takže být viděn společně s těmi tupci bylo trochu trapné.

"Hledáme místní ženu," řekla jsem strážnému. "Šlechetná prsatice, vdova, ráda poskytuje přístřeší chudým a utlačovaným."

"Asi myslíte vdovu po mlynáři Mattie," uvědomil si strážný a upravil si knír. Zřejmě měl na ni příjemné vzpomínky. "Jděte do té uličky a zahněte doprava - je to dům se zelenou střechou a větrnou korouhví ve tvaru psa se zdviženou tlapou."

Ukázalo se, že všechno je správně - dům, pes, žena i Flosy, který byl ve stejném stavu jako dvojice a za mými zády si pobrukoval něco jako "Sweet home Rotterhall castle". Netušil jsem, kde ten zámek je, ale vypadal jako pěkné místo.

"Jsme tady," odpotácel se pracovník toalet ke zpívající dvojici a zanedlouho vytvořili sousoší. "Tři v jednom." Plácali se po ramenou a vykřikovali nesouvislé fráze, jako například: "Konečně!". "A co my!" a "Chybím ti?".

Protřel jsem si čelo. Z takových věcí by si člověk mohl poškodit mozek.

"Jako by se neviděli celou válku," řekl Nazír.

"Jasně," povzdechla jsem si. "Máme tady opravdovou zrůdnost."

Nebudu popisovat, jak jsem ty tři dostal portálem; je to dlouhý a nudný příběh. V jednu chvíli jsem se málem rozhodl vzdát to a odejít s Nazírem, zastavilo mě až vědomí, že Flosy numbnuts uvízne ve spárech mlynářovy vdovy, která se na mě dívala jako had a na něj jako sup. A za to by byl nějaký trest, takže na to kašlu.

Obyvatelé hradu se také dobře bavili. Společnost mužů se přesunula z nádvoří na centrální náměstí a soudě podle toho, jak to vypadalo, byla na pokraji semifinále, ne-li finále.

"Svatá m-matko!" vykřikla víla shora znatelně ochraptělým hlasem. "Slyším praskání kostí! Dorn... rulezzz!"

Kvílení dud, řvoucí mužské hlasy, předstírané rozhořčení ženského publika stojícího na schodišti, všechny oči upřené na show - to všechno mě hnalo přes okraj.

"Potyčka!" Flosy se rozveselil a klopýtal k davu. "A bez nás!"

"To není správné," souhlasil bratr Mikh a vyrazil za ním, lahve cinkaly.

"Mmm," pronesl Gunther ospale a s nelibostí se na nás podíval. "A já?"

"Já nevím," otřela jsem si unaveně tváře. "Vážně."

"No jo," povzdechl si rytíř, sebral ze země několik brček, udělal z nich improvizovanou kytici a vydal se ke schodům s výkřikem: "Paní Karolíno, kde jste?"

"Nazire, prosím tě jako bratra, postarej se o něj," položil jsem ruku na vrahovo rameno. "Bůh nám pomáhej, jestli spadne do hromady sněhu, v tom kbelíku mu umrzne každý kousek těla."

Nazír se usmál a následoval rytíře. S úlevou jsem klikla na "Odhlásit se". Na jeden den to stačilo.

***

Nutno podotknout, že poprvé po mnoha dnech jsem po odchodu ze hry do reálného světa pocítil zvláštní druh uspokojení. Díky všem mým dobrodružstvím a eskapádám v krutém skutečném životě se Fayroll stále více stával bezpečným místem, kam jsem se mohl zašít, ale karta se náhle obrátila. Podivné.

V kuchyni něco zařinčelo a já se otřásla, že by se Vika taky osypala? To už bylo moc. Vylezla jsem z kapsle a agresivně jsem dupla do kuchyně, planoucí spravedlivým hněvem.

"Ach, Kif je konečně tady!" Azov mě vesele přivítal, seděl na židli a míchal cukr v hrnku. "Čekali jsme na tebe!"

Vika seděla naproti němu, v ruce držela lžičku a rýpala se v dortu, který zřejmě přinesl bezpečnostní důstojník. Byl to velkolepý dort, nejméně kilo a půl, piškotový, s kandovaným ovocem a obrovskou krémovou růží uprostřed.

"Dáte si dort?" nabídl Azov. "Objednávka na zakázku; vyrobený před necelými dvanácti hodinami. Namočený v kvalitním koňaku, to vám garantuju! Sladké pohoštění pro všechny špičkové představitele Raidionu v první den nového roku je osvědčenou tradicí. Pokud jsi žádnou nedostal, pak máš o čem přemýšlet. Pokud jste místo dortu dostali koláčky, pak jste to zvorali. Potom už jde jen o velikost dortu, materiál a tak dále. Vypadá to, že jsou s vámi velmi spokojeni." "To je pravda.

"A co ti, kteří nebydlí uvnitř budovy? Vždyť tady přece všichni nespí, ne?" "Ne," řekl jsem.

"Všichni chytří už přišli." Ilja se napil čaje. "Jenom ti od stolu ještě ne, ale ti to stejně nepotřebují."

"No, já nevím, nejsou to pořád ještě lidi?" Byl jsem na pochybách.

"První pracovní den dostanou na svá oddělení dorty," vysvětlil Azov. "Nikdo nezůstane nespokojený. Nebo možná někteří ano. To záleží na výsledcích jejich práce."

"To je rozumné," poznamenala Vika. "Dává zaměstnancům jasně najevo, jestli jsou nadřízení spokojeni, nebo ne - žádné diskuse, žádné pochybnosti. Kdyby ti dali sto padesátigramový koláček, tak pracuj líp. Pokud jste dostali tenhle dortík, je jasné, že můžete být v klidu."

"Kdyby váha koláče byla jediným faktorem, který by ti umožňoval klidný spánek, byl by život procházka růžovým sadem." Nalila jsem do šálku trochu vařící vody a vhodila do něj sáček čaje. "Neměla bych vůbec žádné potíže."

"Jaké problémy tě trápí, ó mladá?" Azov se šibalsky usmál. "Nahromadily se ti problémy, zatímco jsem byl pryč?"

"Lhal bych, kdybych řekl, že ne." Souhlasně jsem se podívala na Viku, která mi na talíř hodila pořádný kus dortu. "A já nerada lžu. Jsem toho sice dokonale schopná, ale stejně."

"Děkuju, Viko." Azov se podíval na dívku, která mu chápavě přikývla a odešla z kuchyně poté, co nás požádala, abychom dort dali do lednice, pokud ho nedojíme.

"Tak co je s tebou?" Azovův tón se změnil na věcný.

"Zítra mám schůzku se zástupcem klanu," odškrtla jsem si na prstech jeden bod. "O den později s Jeremiášem. Pak jedu za Kasimovem. Můj talíř je plný těchto tří věcí."

"No, setkání s mladou dámou by mělo být příjemné." Azov se znovu usmál. "Jeremiáš a jeho společníci teď nepředstavují hrozbu a Kasimov? No, Kasimove... budeš to muset vydržet. Napij se vodky."

"To nejspíš udělám i bez tvé rady," ujistil jsem ho. "Co jiného se dá vlastně dělat?" zeptal jsem se.

"Tak co se děje?" Azov byl zmatený.

"Kromě tradičního způsobu života, rodičů a její bláznivé sestry?" "Ne, to ne. Upřesnil jsem. "Všechno, počínaje cestou. Co když nás cestou odříznou dva džípy a zasypou nás kulkami? Já osobně jsem na kulky alergický, mám po celém těle díry." "Cože?" zeptal jsem se.

"Dobře, to je všechno vedlejší," odbyl mě Azov. "Nic se nestane. Dal jsem ti vážný doprovod. Neměli byste vyloučit nehody, ale budete chráněni před přímými a zjevnými hrozbami jak na cestě, tak na místě. Tak to bylo o Kasimovovi. Teď k těm dalším dvěma schůzkám. Kam vezete tu dívku?"

"Do hlavního města, na Kuzněcký most. Ve dvě hodiny odpoledne."

"Dobře," přikývl Azov. "A ta dlouhá sukně?"

"S kým?" Nechápal jsem to.

"Jeremiáš," vysvětlil Azov jemně.

"To ještě nevím," pokrčila jsem rameny. "Musím si zavolat."

"Tak to udělej," položil telefon na stůl. "Na co čekáš?"

"Co když to nezvedne? Identifikace čísla se nebude shodovat s mým."

"Zavolá," uklidnil mě Azov. "A proč si myslíš, že identifikace čísla bude vůbec fungovat?" "Ne," odpověděl jsem.

"Vážně?" Hodil jsem po telefonu nespokojeným pohledem. Upřímně řečeno, nechtělo se mi nikomu volat. "Půjdu se podívat po jeho čísle."

"Není třeba." Vedle telefonu se objevil známý papírek. "Máme všechno. No tak, kamaráde, zavolej. Nastav to na stejném místě, Kapitále. Nemá smysl nad tím přemýšlet. V, hmm... jedenáct - budeš potřebovat čas, aby ses připravil na návštěvu domoviny své přítelkyně."

"Co je na tom tak těžkého?" Uchechtl jsem se. "Žebráci si nemůžou vybírat."

"To si myslíš ty," řekl Azov kazatelským tónem. "Vika má jiný názor. Samozřejmě ti nedovolí, abys jí sbalil věci a dárky, ale budeš muset sedět hned vedle ní."

"Jasně," souhlasila jsem. "Jinak si vyslechnu klasické 'To jako nikdo nepotřebuje, jen já'."

"To je pravda," přikývl Azov. "I když to nikdo nepotřebuje. Tak si zavolej."

Vytočil jsem číslo a po třetím pípnutí to skutečně někdo zvedl.

"Ano?" Byl to Jeremiáš.

"Šťastné a veselé svátky," řekl jsem vesele. "Tady Nikiforov, volám, jak jsem slíbil!"

"Rád tě slyším," odpověděl Jeremiáš po krátké odmlce. "I tobě přeji šťastné svátky, jak novoroční, tak vánoční!"

"Takže k tomu telefonátu," nechtěl jsem to protahovat. "Chtěl jsi mě vidět. Jsem připraven. Co takhle pozítří kolem jedenácté?" "Ano," řekl jsem.

K mému velkému překvapení se Jeremiáš na nic extra nevyptával a se všemi mými nabídkami souhlasil.

"Dobrá práce." Azov mi vytáhl telefon z ruky a schoval ho zpátky do kapsy saka. "Dobře, je čas, abych šel. Už je pozdě."

"Ahoj, Iljo," odvážil jsem se konečně položit tu otázku. Nejspíš jsem to neměl dělat, ale profesionální zvědavost zvítězila nad rozumem. "Jak přesně jsi..."

"Správné předpoklady, přehnaná sebedůvěra jistého horlivého bobra a správně použité informace." Azov mě ani nenechal dokončit otázku. "Jestli opravdu chceš, mohl bych ti říct podrobnosti, nicméně..."

"Není třeba," ozval se nakonec pud sebezáchovy. "Jsi tady, jsi v pořádku a to mi stačí. Jsem... opravdu rád, že jsi zpátky. Myslím to vážně."

"Já ti věřím," Azov to myslel naprosto vážně. "Jo, a Vika si myslí, že zítra půjdeš na můj úkol, tak se kroť. To je můj dárek pro tebe."

"Vážím si toho," to mi ulevilo. Přemýšlela jsem, jakou přízi spřádat, abych se druhý den vyhnula skandálu, a ukázalo se, že nemusím.

"Ještě jedna věc," ukázal Azov na prsten na mém prstu. "Na zítřejší schůzku si ho neber, ale nezapomeň na něj ani pozítří."

"Ráda bych, ale nemůžu..." Chtěla jsem Iljovi ukázat, že si ho nemůžu sundat, ale prsten mi snadno sklouzl z prstu. "Aha."

"Teď je to připravené, buď připravená v jednu dvacet, přijde tvůj doprovod. Neboj se, všechno proběhne hladce, tím jsem si jistá." "Dobře," řekla jsem.

***

Ukázalo se, že měl pravdu. Vika brouzdala po internetu, objednávala dárky pro své přátele a rodinu z internetových obchodů, které fungovaly i o svátcích, a propustila mě, když jsem řekl, že se musím projet. Do centra jsme dorazili bez většího provozu a v jednu padesát pět jsem sešel po schodech do suterénu a vstoupil do útulného sálu pivní restaurace.

"Máte zamluvený stůl?" zeptal se číšník, ale já mu nestačil odpovědět, protože se za mnou ozval slunečný hlas patřící dívce.

"V to pevně doufám, jinak budu zklamaná." "Aha.





Kapitola čtvrtá





Která vypráví o prvním setkání.





"Tak co, vyvolávám lítost a smutek?" "Ano," odpověděla jsem. Zeptal jsem se a nespěchal, než jsem se k ní otočil čelem.

"No, zas tak moc ne," její hlas byl jasný a veselý, s nádechem ironie. V poslední době jsem byl obdařen pozorností mladých a svěže vypadajících dívek, jako by mě někdo lákal vnadným tělem, něco jako svatý Antonín. "Alespoň nemám chuť tě adoptovat." "To je pravda.

"To je škoda." Otočil jsem se a s nadutým výrazem přejel pohledem po štíhlé dívce v rozepnutém bílém kožichu. "Byl bych skvělý nevlastní syn, milá Kro, i přes své oidipovské sklony."

Měl jsem nejdřív vyzkoušet vodu. Co když to není Krolina? Nechci žádné neštěstí.

"Začali jsme špatnou nohou." Její rty, sotva se dotkly perleťové rtěnky, se rozestoupily ve slabém poloúsměvu a modré oči jí jiskřily upřímným smíchem. "Navrhuji malou přestávku na víno, než budeme pokračovat v soutěži důvtipu."

Byla to ona a byla dobrá - dívka, které zjevně nebylo víc než jednadvacet nebo dvaadvacet let, a přesto dobře mluvila, její volba slov byla jednoduchá a elegantní.

"Jste si jistý, že jste plnoletý?" Zeptal jsem se jí s otcovskou starostlivostí. "Co když mě odbory na ochranu dětí nebo morální opatrovníci obviní z napomáhání pití nezletilým?" "Ne," odpověděla jsem.

"Dobře, vzdávám se." Krolina rozpřáhla ruce a otočila se. "Pane, dáma se vzdala, valy se propadly a hradby jsou plné trhlin. Přijměte mé šaty a vezměte mě na večeři. Brzy se setmí a já jsem ještě ani nesnídala." "Cože?" zeptala se.

"Pohoštění je jedna věc, tohle zvládnu," připustila jsem a do náruče mi spadla peříčkem lehká kožešina, jejíž stříbrná podšívka zašustila. "Ale žádné tancování potom! Přibývají mi léta, kolena už mě moc bolí..."

"Máš peníze?" Krolina si upravila světlé vlasy svázané do uzlu. "Tedy ne na to, abych se mohla léčit hned teď, ale obecně?"

"Hm," podal jsem její kabát a pak svou péřovou bundu šatnářce. "Myslím, že pro sebe dost, ale ne zas tak moc."

"Smůla," cvrkla Kro, ohnula mi ruku jako preclík a strčila do ní vlastní ruku, na prstech se jí leskly prsteny, zjevně dost drahé. "Byl bys skvělý úlovek."

"Ehm!" Trochu jsem si odkašlala, zaskočená. "Jak to myslíš?"

"No, jsi starý, brzy umřeš. Neznám moc lidí v tvém věku, většinou jsou to cukroví tatínkové, ale všichni už jsou ženatí." Věnovala mi posměšný úsměv, který způsobil, že se jí na tvářích objevily dolíčky zrůžovělé mrazem. "To by tak dobře fungovalo, žili bychom spolu pár let, pak bys umřel a já bych tě pohřbila do zdi kolumbária a zdědila tvůj majetek, samozřejmě. Ale, ach jo. Taková škoda. Aspoň mě pozvi na večeři."

Šatnář se na mě podíval se soucitem. Nechtěl jsem vědět, co si myslí, jen pro jistotu.

Krolina nebyla krasavice v obecném slova smyslu. Malá, do výšky mých ramen, spíš štíhlá než štíhlá, oblečená nijak provokativně - kalhotový kostým, takže žádná odhalená ramena, žádný výstřih, a upřímně řečeno, tělesně nebylo moc na co koukat. Přesto přitahovala pohledy všech mužů v restauraci. Nejen proto, že byla jednou z mála mladých žen v místnosti, protože všichni muži byli dostatečně uvolnění, aby se projevil jejich přirozený zájem. Ale kromě toho měla tu šíleně svěží a mladistvou energii a všichni ji cítili, i když jen podvědomě.

"Pěkné," řekla nahlas a rozhlédla se po útulném sále. "To se mi líbí. Je tu chutné jídlo?"

"Je," řekl číšník. "Váš stůl, prosím."

Posadili nás do rohu, zjevně proto, abychom byli dál od zaujatých pohledů mužů v mém věku s červenými tvářemi. Dobře, nepotřebujeme žádné potíže.

"Tady je jídelní lístek." Číšník vytáhl knihu s tlustými zažloutlými stránkami, které nejspíš představovaly zarážku na dveře napsanou vousatým klasikem komunistické literatury. "A vinný lístek."

"Dáte si víno? Nebo budete hltat pivo jako všichni ostatní?" zeptala se Krolina, zahloubaná do vinného lístku. "Výběr je docela chudý."

"Já pivo nepiju," odpověděl jsem a také se podíval do jídelního lístku. "Láhev Corvo Bianco, prosím. Miláčku, nevadí ti to?"

"Je suchá," zamračil se Kro, ale nic nenamítal.

"Máme jen suchá vína," vysvětlil číšník. "Jaký je váš výběr k večeři?"

Asi se jí na to neměl ptát, protože Kro jídlo očividně milovala a vyznala se v něm. A možná dokonce uměla vařit, když viděla, jak toho chudáka zkušeně vyslýchá a ptá se ho na věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel. Chtěla vědět, jestli se do bruschetty přidává čedar, jaký a kolik, jaké víno se používá k vaření mušlí a jestli se omáčka dělá z Dorblu nebo jiného modrého sýra. A to bylo jen v sekci teplých předkrmů. Když se dostala k rybím pokrmům, zažil číšník opravdová muka.

"Vaše rande je skutečný znalec kuchyně," řekl mi s truchlivým výrazem po deseti minutách, kdy Kro zatáhla zkrvavené pařáty a konečně nasycená si utřela krev z úst chudáka.

"No není to pravda." Rozhodl jsem se, že mu nechám větší spropitné. Zvlášť když to pro něj byla jen první část představení, protože dezert ho teprve čekal.

"A co si dáte?" zeptal se mě beznadějně, očekávaje další překvapení.

"Talíř s klobásou." Rozhodl jsem se pro jednoduchou variantu.

"Je to pro čtyři osoby," upozornil mě.

"Možná vypadá malá," ukázala jsem na Kro, "ale umí jíst jako ďábel. Zatím nám přines víno."

"Otevři to tady," dožadovala se Krolina. "Musíme to vidět!"

"Ty umíš být pěkně otravná." Zavrtěl jsem hlavou a snažil se pochopit, jestli to neschvaluji, nebo se mi to líbí. "Proč jsi do něj tolik rýpala?" zeptala jsem se.

"Máma mě to naučila." Kro si položila lokty na stůl, sklonila tam bradu a zamyšleně se na mě podívala. "Když budeš na číšníka od začátku tvrdá, řekne kuchařům, že zákazník je opravdu náročný, a oni budou vařit lépe a rychleji."

"Nebo prostě plivni do jídla," nesouhlasila jsem s máminou verzí. "Každý má jiný názor."

"Fuj, přestaň říkat ošklivé věci." Srazila obočí. "Teď si nejsem jistá, jestli bych to měla jíst."

"Zaplatila jsem za to," prohlásila jsem. "Mám svázané ruce."

"Tvoje víno." Číšník držel v ruce láhev z tmavého skla a obratně ji odšpuntoval. Víno vlétlo do sklenic a v tlumeném světle se zalesklo.

"Kde je moje bruschetta?" Krolina se na číšníka přísně podívala. "Tenhle ošuntělý chlapík by mě mohl opít, můj prázdný žaludek by vyslal signál opojení do mého mladého mozku, nezvyklého na alkohol, a kdo jiný zítra ráno bude viníkem mého morálního úpadku než ty, mladý muži! A kdybych náhodou otěhotněla, ty by sis mě jako slušný člověk musel vzít."

Číšník se podíval na mě, nejspíš se snažil odhadnout míru ošuntělosti, pak na Karolínu, která měla na tváři zákeřný úsměv, povzdechl si a řekl: "Půjdu popohnat kuchaře."

Vydrž, vole, slyšel jsem v jeho hlase.

"Co když půjde a zavolá etickou komisi?" "Ne. Pokusil jsem se Kroa trochu postrašit.

"No a co?" Napila se ze sklenice. "Nebudu to já, koho chytnou. Navíc můj táta má docela dobré konexe, takže bych tady mohla klidně tancovat nahá na stole bez následků. Samozřejmě legálně."

"Jsi mazaná svůdnice," řekl jsem jí. "Jsi femme fatale, která všem mužům způsobuje 'fatality', ty..."

"Fuj, taková banalita," Kro vypadala rozrušeně. "Nezklam mě."

"Ani jsi mě nenechala domluvit," rozčílila jsem se. "Kde jsem skončil?"

"Na 'ty'," odpověděl Kro. "Jestli mě nechceš překvapit tancem, tak mě oslň svými slovy, ó mocný vůdče klanu."

"Ty... ty...." Ztratil jsem směr myšlenek. "Ach, tady! Bereš muže za kravaty a vedeš je, aby byli obětováni na oltáři tvé krásy. Jako starořecká kněžka dokážeš jediným pohledem zastavit celou armádu. Tvoji tvář malovali všichni umělci, od prvního neandrtálce Yii-Wa až po Safra Nikosova, který byl tak nadšený, že ti zdarma věnoval portrét, jediný ze všech svých modelů..."

"Jak to víš?" Krolina najednou zvážněla. "Ale nejsem si jistá, jestli zadarmo, tatínek si to mohl vymyslet. Chci říct, opravdu zadarmo?"

"Ale no tak." Rozčílil jsem se, ale poznamenal jsem, že ať už je Karolínin otec kdokoli, je zjevně dobře zajištěný. Nikosov maloval jen mocné hráče, jeho portréty byly výsadou. Víťa tulák nebo Nikiforov, novinář, si o jeho obraze, ale ani o náčrtu tužkou, nemohli nechat ani zdát. "Každopádně, abych to shrnul, ty jsi všechno a já tě nejsem hoden. Pro jistotu."

"V jakém případě? Zbláznil ses?" Krolina se zajíkla. "Podíval ses do zrcadla? Promiň, ale i kdybys něco takového navrhovala... Fuj!"

Upřímně překvapená se zasmála, a to dost hlasitě.

Jo, asi jsem se nechala vyvést z míry všemi těmi snadnými vítězstvími na seznamovací frontě, zatímco ve skutečnosti jsem jen stará nula, kterou právě sundali o stupeň níž.

"Jéje, to je ale mladík na tak dospělou dceru," slyšela jsem říkat jednu z dam, které procházely kolem našeho stolu, trochu podnapilé. "Asi hříchy mládí."

"Nedělní táta," souhlasila druhá.

Tak to je ta osudovost. Skončila jsem. Sakra, oni ji nebrali jako vězeňskou kořist, jenom moji dceru. Připadám si starý.

Najednou a poprvé v životě jsem ucítil bolest v kolenou. Měl jsem chuť na vodku.

"Ublížil jsem ti?" Kro na mě zamrkala řasami. "Poslouchej, nechtěla jsem, prostě se to stalo. Ale vážně, je to jasné. Hele, jsi v pohodě? Zapomeň na ty moje kecy, to nic neznamená."

"Zranit moje city? Cože?" Uchechtl jsem se. "Měla jsi úplnou pravdu. Stejně je to všechno nesmysl. Pojďme se třeba seznámit? Mám ti tady říkat Karolíno?" zeptal jsem se.

"Julie," nabídla mi ruku. "Nebo Julie, nebo Julička. Ale ne Julie, nesnáším, když mi tak někdo říká. Vlastně už jsem ti své jméno řekla. Mohla sis to zapamatovat."

"Já jsem Harriton," cinkl jsem sklenicí o její.

"Tvoji rodiče jsou buď vtipálci, nebo hodně výstřední," řekla Julie a usrkla si dalšího vína. "Chtěli tě snad za něco potrestat?"

"Nemám tušení." Víno bylo docela dobré. "Můžeš mi říkat Kif, jsem na to zvyklá a stejně se to líp vyslovuje."

"Tvoje bruschetta." Před Julií se objevilo jídlo a příbor v ubrousku. Číšník ztuhl na místě s výrazem ležérního nezájmu a očekával další proud uštěpačných poznámek.

"Výborně!" Položila si ubrousek na klín, rozložila nádobí a olízla si rty. "Zatím můžete jít, verdikt o jídle vynesu, až zaplatíme. A s hlavním chodem se nezdržuj!"

Možná měla hlad, ale očividně se u stolu chovala slušně a věděla, jak správně jíst.

Zanedlouho se podávalo hlavní jídlo; klobásky měly závratnou vůni a doprovázela je řada různých omáček. Rozptýleni jídlem jsme asi na patnáct minut přestali mluvit.

"Nebylo to špatné," řekla nakonec Julie a položila příbory na talíř. "Zlatohlávek byl průměrný, ale kuchař se s těmi surovinami snažil co nejlépe, což je chvályhodné."

"Ještě víno?" Zeptal jsem se a vzal si láhev.

"Nevadí, když si dám," řekla Julie upřímně a předložila mi skleničku.

"Poslyš," požádala mě poté, co se napila. "Co vede starší chlapy, jako jsi ty, k tomu, aby hráli tuhle hru? Máš práci, rodinu, děti..." "Cože?" zeptal jsem se.

"No, rodinu jako takovou vlastně nemám," podrbal jsem se na hlavě. "Ani děti, alespoň oficiálně... A ještě nejsem stará."

"Neřekla jsem 'stará'," řekla Julie poněkud rozčileně. "Řekla jsem 'starší'."

"Možná starší než ty. Ale pořád ne tak stará," byl jsem tvrdohlavý. "Není mi ani čtyřicet!"

"Ale, obtěžuj se," zasmála se Julie. "Dobře. Řekněme. Co nutí muže středního věku hrát tuhle hru?"

"To nevím," její otázka ve mně vyvolala myšlenky na toto téma z minulosti. Nedávno, ale už téměř před celým životem, jsem o tom napsal celých šest článků a snažil se na tuto otázku odpovědět, ale nedokázal jsem to. "Myslím to vážně."

"Dobře," Julie si znovu položila bradu na ruce a šibalsky se na mě podívala. "Proč si na sebe hraješ?"

Sakra, proč na mě kvůli tomu tak tlačí? Vždyť jsme si mohli povídat o čemkoli jiném. O počasí, o přírodě...

"Síla zvyku," rozhodl jsem se pro polopravdu. "Tak nějak jsem do toho vrostla."

"Je těžké lhát mi do očí?" zeptala se Julie soucitně a pokynula číšníkovi.

"Lhát?" Byl jsem velmi autenticky rozhořčený. "Říkám pravdu."

"Jo, a já jsem školačka." Yulia se zachichotala a přísně se zeptala číšníka. "Podáváte zmrzlinu?"

"Samozřejmě," odpověděl unaveně.

"Já bych si dala jednu s ostružinami a malinami," poručila mu. "A ne mraženou tuhou, nesnáším, když bobule křupou, když se je člověk snaží sníst."

Chlap jí unaveně přikývl a zamířil ke kuchyni. Nebyla jsem si jistá, jestli takovou zmrzlinu vůbec mají v nabídce, ale očividně neměl náladu se dohadovat.

"Tak o čem jsem to mluvil?" "O čem?" zeptal jsem se. Julie na mě obrátila oči v sloup. "No tak, vykašli se na to, co tě drží ve hře?"

Hravě se zamračila, oči plné smíchu. Sakra, zamilovat se do téhle by byl rozsudek smrti. Ale do takových holek se člověk zamiluje, když je mladý. Způsobila by vám v životě spoušť: příšernou úzkost, neustálou žárlivost, hlavu a srdce v neustálém zmatku, zničené naděje a iluze po nevyhnutelném závěru a epickou pitku jako bonus. Ale když byste vzpomínali na dny strávené s touto dívkou, cítili byste jen vřelost a náklonnost, protože vám dala něco, co jiné dívky, přijatelnější a povolnější, nemohly. Ukázala ti život v celé jeho bohatosti. Její "ne" se dotklo strun tvé duše. Dala ti něco, čemu básníci říkají bouře citů, neocenitelný dar, který se naučíš ocenit, až ti začnou řídnout vlasy, povadne ti břicho a plameny tvé duše, kdysi tak jasné a plné života, se posypou popelem, na pokraji proměny ve škváru. Proto stárnoucí muži někdy utíkají s mladými dívkami, což vyvolává hněv jejich manželek a společenství, které nechápou, že je nepřitahovalo mladé tělo, ale příslib, že se znovu stanou tím veselým a bezstarostným chlapcem, který už dávno bloudil po cestě existence.

Ale opravdu se má člověk honit za dávno minulostí? Já nevím. Možná někdo jiný ano, ale já ne. Já jsem však nikdy nic takového nedělal - byl jsem příliš velký lenoch.

"Co máš na srdci?" Juliin hlas zazněl jako zvon. "Jdeš se mnou?"

"S tebou," ujistil jsem ji. "Myslel jsem na tebe."

"Vážně?" zeptala se hravě. "Jak se ti jevím v myšlenkách? Jsem hezká?"

"Krásná," mlčel jsem půl minuty. "Chytrá. Nepřístupná. Mistr klamu."

"Jo, to jsem já, v pořádku," její hlas zvážněl. "Kdepak, s klukama v mém věku je to opravdu mnohem jednodušší, jsou tak hloupí. Se staršími muži je to větší zábava. Ale je těžké na tebe nějakého vytáhnout. Většina z vás je na to příliš chytrá. I když záleží na tom, jaké nástroje by člověk použil. Já jsem tahal za kratší konec."

"Jak to myslíš?" Slovo "nástroj" mě zneklidnilo.

"To je jedno," odstrčila mě Julie. "Fajn, vypadá to, že z tebe nedostanu upřímnou odpověď ani na banální otázku, takže si promluvme o přímočařejších věcech. Například... jak si představuješ, že se náš klan bude v budoucnu rozvíjet?"

Svatá prostoto. Tohle že je přímočará záležitost? Možná bychom se měli vrátit k mému pátrání v duši?

"Zatím opravdu nic nevidím," rozhodl jsem se říct pravdu. "Dokud neskončí válka."

"Promiňte, ale tohle je blbost," všimla si Julie číšníka, který jí přinášel dezert, a vesele si olízla rty.

"Amuse-bouche," přinesl číšník dobrou zprávu. "Tvarohový koláč připravený speciálně pro vás."

V Juliině pohledu se zračilo: Lžeš, prostě nemáš ty bobule, ale nehádala se, důstojně mu přikývla a objednala si latté.

Co se týče mě, bylo to skvělé. Je to pivní podnik, proč by měli mít zmrzlinu? Lidé sem chodili na pivo a klobásu, ne na zákusky.

"Tak proč je to blbost?" pokračovala v řeči, když číšník odešel. "Protože války začínají a končí a klany zůstávají. Vidíš, mám pocit, že se točíme v kruhu. Všechno začalo skvěle a teď jsme se zasekli - stagnace, abych tak řekl."

Stagnace. To jako vážně? V situaci, v jaké jsem se nacházel, by stagnace byla snem. Čekalo mě něco mnohem horšího než uvíznutí.

Yulia mezitím vykládala o tom, že si musíme hledat jiné spojence než Glena, vyčítala mi, že jsem si nevybudovala vztah s Šedou čarodějkou a stále jsem ji Yulii nepředstavila, recitovala jména kdysi mocných klanů, na které se mezitím prášilo, a srovnávala je s námi.

"Julie, říkáš to příliš mnoho slovy," přerušil jsem nakonec její proud myšlenek. "Prosím tě, řekni prostě, co chceš, bez všech těch předeher.

"Bez pořádné předehry nemůžeš mít dobrý sex," řekla kazatelským tónem. "Ne všichni muži to chápou, nutí všechny ženy, aby se dříve nebo později staly skvělými herečkami. V jaké roli bych ti to měla vysvětlit?"

"Zlatíčko, právě teď mi vrtáš hlavou, promiň mi mou neomalenost." Byla jsem poněkud frustrovaná. "Bez předehry to řekni nahlas a jasně. Co ode mě chceš?"

"Možná bychom měli vzít na kopec pár hráčů z jiného klanu," vyhrkla nakonec Julie. "Jsou to potenciální spojenci, kteří by nám mohli pomoci vyjednat smlouvy o vzájemné pomoci za výhodných podmínek."

"Drahý, a proč by tam vůbec měli chtít jít?" zeptal se. Zeptal jsem se. "Je to obyčejná výprava, obyčejný kopec plný nemrtvých až po okraj, na jehož konci bude nejspíš nějaký duchovní boss."

"Jak bych to řekl...?" Yulia se napila kávy, kterou přinesl číšník, zatvářila se, ale nijak to nekomentovala. Možná byla všelijak skvělá, ale až příliš rozmazlená. Museli byste za ni utratit celé jmění. "Jsou hráči, kteří to dělají pro peníze. Jsou hráči, kteří to dělají pro zábavu. Pro některé je to způsob života, i když se jim snažím vyhýbat, všichni tam nejsou. A pro některé je hra koníčkem. Chtějí dosáhnout všeho možného, úkolů, titulů..."

"Completionisté," přerušil jsem ji. "Říkala jsi mi o nich už před věky, a nejen ty. Ale když jsi nechtěla, abych je pozval do klanu, proč bych je potřeboval v nájezdu? Kromě absurdních, odpusťte mi, slibů o vyjednávání o smlouvě?"

"Proč absurdní?" Yulia se napila kávy. "To je silné zdůvodnění."

"Nakrm tím Dorna, je hodný, naivní a chraplavý," doporučil jsem jí. "Nebo Tren-Bren, ta tomu okamžitě uvěří. Proč ne? Taky věří na Santa Clause, na to, že Elvis žije, a na mimozemšťany." "To je pravda.

"Fajn, mám na tom osobní zájem," přiznala s jistou neochotou. "Řekněme, že mám několik dluhů."

Heh, a to jsem si myslel, že by se mohla zajímat o mě. Malá šance. Kdepak, jen nějaký zištný záměr. Ne že by mi to vadilo; za laskavost se platí.

"S tím jsi měla začít." Uchopil jsem vidličkou kousek klobásy a poslal si ji k ústům. "Proč jsi nepřišel s pravdou ven? Dluhy jsou svaté, dluhy se musí platit. Není to dluh z hazardu, že ne?" "Ne," řekl jsem.

"V žádném případě!" Julie byla podrážděná. "Nejsem příznivcem takových věcí. Kdepak, někteří lidé mi kdysi pomohli a já nemám ráda, když mě někdo zadlužuje. Vlastně jsem nikdy nebyla. Sice říkali, že mi pomohli z dobroty srdce, ale já vím, že dřív nebo později dostanu účet." "A co?" zeptala se.

"S tebou je to všechno tak zmatené." Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že si to moc komplikuješ. Kdyby ti řekli, že nemusíš platit, proč bys to dělala?" "To je pravda.

"Promiň, ale ty jsi proti?" Yulia si vybrala tvarohový koláč, ale jíst nezačala. "Jestli ano, tak toho nechme a přejděme k dalšímu tématu."

"To jsem neřekla." Pokrčil jsem rameny. "Jsi v mém klanu, tvé herní dluhy jsou naše dluhy. Jestli to potřebuješ, tak žádný problém, pokud se tihle lidé nepokusí vznést nárok na Dullakhovu sekeru, aby si ji mohli pověsit na zeď jako trofej."

"To by samozřejmě neudělali," rozveselila se dívka. "Jde o to, že tenhle kopec je zřejmě známá lokalita, všichni vědí, že tam jsou duchové - některé skupiny se tam dokonce zatoulaly a pár jich zabily - ale šéfa nikdo nikdy neviděl. Přesto všichni vědí, že tam nějaký boss je, protože je zmíněn v jedné z akcí a bez jeho zabití ji nelze dokončit."

"Chápu." Všechno do sebe zapadlo. "Pochopil jsem správně, že budou dva?" "Ano," odpověděl jsem.

"Přesně tak," potvrdila Yulia. "Jsou to silní hráči, a to je ještě jeden problém."

"Úroveň," hádal jsem. "Předpokládám, že oba mají sto plus?" "Ano," řekl jsem.

"Sto čtyřicet plus," povzdechla si. "A já mám sto plus. Takže ty, ve svých sedmdesáti, bys to měl těžké - systém vždycky zaokrouhluje nahoru. A Dorn taky..."

"Takže?" Hodil jsem po ní krátký pohled.

"Můžeme pozvat ještě dvě takové těžké váhy," navrhla úsečně. "Ty budeš vzadu, my tě přeneseme, všichni vyhrajou. A ty se taky trochu srovnáš. Dostali bychom lepší kořist, protože je odstupňovaná podle úrovně. Podíl na kořisti stanovíme padesát na padesát."

"Jak jsi tedy říkal," otřel jsem si čelo, "potřebujeme zvýšit úroveň vlastních členů. Takže tady je otázka - kdo z nich je náš?" "Ano," odpověděl jsem.

"Poslyš, je to jen návrh," zamračila se Yulia. "Ale uvažuj takhle: dostaneme moby na sto až sto deseti úrovních. Tebe a Dorna vyřídí hned, Darin vydrží o pár vteřin déle. A to je všechno."

"Jaký je tvůj zájem o ty další dva?" Byl jsem zvědavý.

"Jednoduchá komerce." Julie si pohrávala se lžičkou, kterou míchala kávu, která už začínala chladnout. "Vybavení, svitky, řemeslníci, podpora - cokoli, o co si řekneme."

"Víš, já s tím budu souhlasit ne proto, že by nás tam rozdrtili," řekl jsem pomalu. "Budu souhlasit, protože o to žádáš ty. Od té doby, co tě Reineke představil, jsem si zvykl ti důvěřovat. Poté, co ses stal mým zástupcem, mi přirostl k srdci jako člověk. Nemohu ti říct 'ne'. Ať je to, jak si přeješ."

Tak jsme tady. Právě jsi zaplatil jeden dluh a získal další.

"Ty hajzle," vzdychla dívka a sklopila oči. "Jsi opravdový bastard, protože právě teď jsem se kvůli tobě cítila jako chamtivá mrcha. Taky jsi fakt chytrá a mazaná a jsem moc ráda, že už nejsi mladá. Nedokážu si představit, jak by sis se mnou pohrával, kdybychom se dali dohromady."

Hrát si s tebou? Jo, jasně. Tak procítěná řeč, a ani se jí nezachvěly prsty. Dobře, je to domluvené.

"Mám dvě podmínky." Ještě že jsem si na to vzpomněl. "Žádný člen naší skupiny nesmí patřit ke klanu Dvojitých štítů ani k žádnému jinému klanu, který je s nimi spojený."

"Je to kvůli tvým zásadám přítele Psích psů smrti?" "Ano," odpověděl jsem. Yulia si uvědomila, že dojemná chvíle skončila, a konečně snědla kus tvarohového koláče. "Nebo je prostě nemáš ráda?"

"Zásady, mé dítě, rozhodně zásady." To nebylo daleko od pravdy. Také jsem je neměla ráda. "Druhá podmínka - tihle dobří lidé nesmí o tomhle zátahu nikomu říct. Tedy, mohou říct, kam šli, ale ne proč a s kým." "To je pravda.

"S tím si nedělej starosti, žádní papaláši," uklidňovala mě Julie. "A žádní chamtivci. Mimochodem, připravím seznam poplatků, kdybys něco potřeboval osobně, můžeme to doplnit. Je to sterilní příležitost, ale máme jen jednu, měli bychom ji co nejvíc zpeněžit."

"S tímhle ti věřím," řekl jsem jí. "Vezměte si, co potřebujete. K těm věcem přidej slušnou výbavu pro válečníka dvaasedmdesáté úrovně."

"Sedmdesát tři," doporučila Yulia. "Udělej si trochu místa. I když tam nezískáš tři úrovně, pomůžeme ti později. Záleží ti na tom, jestli je to řemeslně vyrobené, nebo ne?" "Ne," odpověděl.

"Hlavně ať je to dobré, nejlépe s bonusy za sílu a výdrž. Její původ je mi ukradený." "To je mi jedno.

"Tak kdy je to datum?" zeptala se věcně. "Musíme určit den a hodinu." "To je v pořádku.

"Devátého nebo desátého večer," řekl jsem po chvíli přemýšlení. "Něco takového. Napíšu ti, jakmile se vrátím z cesty." "Dobře," řekla jsem.

"Nejlepší bude, když mi zavoláš," řekla Julie. Viditelně se jí rozjasnilo. Zřejmě byla opravdu trochu nervózní. Byla to diskuse, kterou očekávala a které se obávala, a teď už byla u konce. "Pro tebe snadné, pro mě potěšení. Kam se chystáte? Určitě na lyže. Moji rodiče taky právě odjeli do Alp."

"Něco takového," potvrdila jsem. "Sníh, alkohol, možná lyžování..."

"Jestli jedeš do Rakouska, můžu mu zavolat, dostal bys v hotelu pěknou slevu," nabídla Julie. "Je tam VIP. Hmm, jak se to jmenuje..."

"Neřeš to," odmítla jsem. "Do Rakouska se nechystám, cíl mé cesty je o něco blíž."

"No, jak myslíš." Julie položila lžičku na talíř. "Teď si promluvíme o rutině."

Pozoruhodné bylo, že se skutečně zajímala o klanové záležitosti. Měla spoustu nápadů a postřehů, pokárala mě za pasivní chování a slíbila, že zařídí předčasné volby vůdce klanu. Nevím, proč to bylo třeba říct hned na místě, ale udělala to.

Ať se propadnu, pomyslel jsem si při pohledu na ni. Když mluví o hře, je z ní úplně jiný člověk.

"Julie," zeptal jsem se jí, když mi přestala sdělovat své postřehy. "Ptala ses mě, proč hraju."

"Ať tě ani nenapadne se mě na to ptát." Zamračila se. "Udělej to. Ne!"

"Proč hraješ?" Ignoroval jsem její prosbu.

"Ty jsi to vlastně udělal!" rozhazovala rukama. "Ta hloupá otázka, kterou jsem slyšela snad tisíckrát a už mě vážně nebaví!"

"Jen mi upřímně odpověz a tentokrát bude všechno jinak," povzbudila jsem ji.

"Ty si vážně myslíš, že jsem lhala všem ostatním, kteří se mě na to ptali?"

"No, všem ne, ale většině asi jo," věnovala jsem jí vševědoucí a všechápající úsměv Dodo.

"Jsi tak moudrá a bystrá!" Julie si přitiskla dlaně na tváře a zírala na mě. "Opravdu potřebuješ dlouhý plnovous a ošuntělý šedý hábit. A taky legrační klobouk."

"Neříkej to, když nechceš." Klobásy byly úplně studené a slizké od tuku. "Je to na tobě."

Julie otevřela ústa, aby něco řekla, ale právě v tu chvíli mi zazvonil telefon.

"Kde jsi?" zeptala se Vika náročným tónem.

"V hospodě," odpověděla jsem nonšalantně. "Jím klobásy a piju pivo."

"Řekla bych 'jako obvykle', ale opravdu si nepamatuju, že bys během našeho vztahu dělal obojí." Ani si nepamatovala, že bych nepil pivo. Takový byl náš život. "Dobře. Kde je to místo?"

"Kuzněcký most."

"Skvělé. Pošli mi souřadnice a počkej tam na mě. Auto nikam neposílejte. Musíme se věnovat neodkladným záležitostem."

Ježíšmarjá, co se mohlo stát?

"Něco vážného?" Znepokojilo mě to.

"Řeknu ti to osobně," odpověděla Vika stručně. "Čekám na tvou zprávu."

"Všechno v pořádku?" zeptala se Julie. "Kdo to byl?"

"Moje spolubydlící," odpověděl jsem rázně a vyťukal požadovanou zprávu.

"Takže nejsi svobodný?" zněla překvapeně a trochu podrážděně. "Proč jsi mi to neřekl?"

"Co je na tom divného?" Odeslal jsem zprávu a odložil telefon. "Přibývá mi let, těžko se o sebe starám. A taky ses mě ptal na manželku. Přítelkyně není to samé."

"Fajn, omlouvám se," připustila Julie. "Ale opravdu nevypadáš jako někdo, kdo má vztah. Takoví chlapi se na mě dívají jinak, to vím. Dobře, pojďme, nebo mě uvidí tvůj... ehm... přítel, začne žárlit, začne se hádat..."

"Ona mi věří," vykreslila jsem Viku růžově a přitom jsem věděla, že Julie má naprostou pravdu. "A opravdu, já a ty, hezká mladá holka, jak by to mohlo být? Koho by to vůbec mohlo napadnout jinak než jako ubohá snaha unylého starce zahnat mládí mimo svůj dosah?"

"Nehraješ náhodou golf?" Julie vstala.

"Ne," zarazilo mě to.

"Doporučuji ti, abys to zkusil," doporučila mi. "Umíš se vydávat za začátečníka, počkat na správný okamžik a zahrát míček do jamky. Hned jsem zpátky, musím si přepudrovat nos."

Když se vrátila, mluvila do telefonu.

"Jo, Kuzněcovský most," říkala někomu věcně. "Hádám, že za pět minut. Aha, vy jste opravdu blízko. Jo, super. Jo. Dáme si nějaké martini. Dobře, tak na Sandunovského."

"Chápu to správně, že už odjíždíme?" Zeptal jsem se.

"Ano, ukázalo se, že moje nevlastní sestra je někde poblíž, takže se sejdeme a dohoníme to, popovídáme si." Julie strčila telefon do tašky a přísným hlasem řekla: "Někdy je velmi důležité probrat věci se sestrou. Možná se i trochu vyplakat."

"Ušetři mě podrobností, prosím," řekla jsem. "Tyhle věci mě vážně nezajímají."

"Tak vyrovnej náš účet a pojďme." Julie zvedla ruku a luskla prsty. Měl jsem pocit, že číšník čeká právě na to, protože nám chápavě přikývl a neobtěžoval se skrývat veselý úsměv. "A tomuhle klukovi dejte pořádné spropitné, odvedl skvělou práci."

Rozhodla jsem se, že to nebudu komentovat. Co bylo pro někoho rozmarem, mohlo být pro jiného způsobem života.

Venku byl mráz. Toho roku se moskevská zima skutečně cítila jako zima.

"Děkuji," řekla Julie, natáhla si rukavice a procházely jsme se ulicí Rozhdestvenka, zatímco dva z mého doprovodu mě následovali a předstírali, že jdou kolem. "Za večer, za to, že jsi mě vyslechla, za to, že jsi všechno pochopila. Zvláštní poděkování za to, že nejsi lakomec."

"Pojď," odstrčil jsem ji stranou. "To je můj dárek. Kdybys tak znala moje staré já, když jsem byla ve tvém věku... I když tehdy by ses se mnou nejspíš nechtěla stýkat."

"Proč?" Když jsem viděl Juliin úsměv s dolíčky na tvářích, něco ve mně zacukalo. Za co se ale stydím? Je to přirozená reakce dospělého muže na krásnou mladou dívku. Jinak by to bylo divné.

"Byl jsem drzý, neuctivý, nestydatý a chudý jako kostelní myš. Byla jsem rebelka a šmejdka." Rozhodl jsem se svou minulost nepřikrášlovat. Nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem.

"Věř mi, muži tohoto věku se od té doby moc nezměnili," ujistila mě. "Všichni jsou takoví. Až na ty, kteří jsou pravým opakem."

"Nudaři a buzeranti?" Vědoucně jsem se ušklíbla a zastavila se na rohu se Sandunovskou uličkou. "Jo, ti jsou ještě horší."

"Aha, myslím, že to je Lenino auto." Julie přimhouřila oči a zahleděla se do dálky. "Jo, jasně."

Podíval jsem se na zmíněné auto a v hlavě se mi začaly skládat dílky skládačky. Slyšela jsem hudbu z bollywoodských filmů, sentimentální písničky a melodický hlas prohlásil nesmrtelnou větu: "Jsi moje sestra!" "Jsi moje sestra," odpověděla jsem. Stříbrný mercedes s bolestně povědomou poznávací značkou parkoval v uličce a z výfuku se mu kouřilo.

"Mercedes? Divná volba pro holku," poznamenal jsem a ustoupil pod kryt obytného domu, abych si ho nevšiml. "To je pánské auto."

"Divné auto pro divnou holku." Juliin stříbřitý smích ladil s padajícím sněhem a soumrakem. "Lena je v naší rodině černá ovce. Nedělá žádnou charitu, nechodí do klubů, nekupuje si všechno oblečení z přehlídek, i když se svou postavou a smyslem pro módu by si to klidně mohla dovolit. A co víc - pracuje."

"Takže to pro vaši rodinu není normální?" Zeptala jsem se upřímně.

"Pro ženy ne," odpověděla Julie na rovinu. "Táta říká, že my holky máme sedět doma a kroutit palci."

To je hodný táta, ten můj nikdy nic takového neřekl. Naopak mi neustále opakoval, že ženy bez dětí nebo s dospělými dětmi by měly hodně a hodně pracovat. Jinak by zblbly a začaly vymýšlet hlouposti jako feminismus a diety. A zákon zakazoval mlátit je každý pátek, jak to dělali naši předkové - mnoho tatínků, mnoho rozumů.

"A co dělá?" Odpověď jsem znal, ale musel jsem si ji ověřit.

"Je novinářka, pracuje pro nějaký časopis." Julie se zachichotala. "Slovníkářka. No, někdy si myslím, že je spíš slovní kovářka než kovářka, ale to bych jí nikdy neřekla. Je docela kreativní, zvlášť když jde o podlé triky."

"Kreativnější než ty?" Přehnal jsem své pochybnosti. "Tomu nevěřím."

"Má víc zkušeností," připustila Yulia poněkud sebekriticky. "Chci říct, že je starší."

Mercedes zapípal a Julie mávla rukou.

"Dobře, musím jít." Políbila mě na tvář. "A co se týče té hry... Jsem tam, protože je to místo, kde můžu být sama sebou. Tak banální a neoriginální, ale je to tak. Zavolej mi, až se vrátíš."

Bílý kožich se ke mně otočila zády a rychle vykročila k houkajícímu autu.

Svět je malý, pomyslel jsem si, přisunul se ke zdi domu a zapálil si cigaretu.

"Je všechno v pořádku?" Kluci z ochranky ke mně přiběhli. "Co se stalo?"

"Ne, je to v pořádku," přiznal jsem a podíval se do očí tomu levému, plavovlasému a modrookému. "Nemáš náhodou na krku mateřské znaménko?

"Ne," zdál se být zaskočený. "Měl bych?"

"Jestli ne, tak nejsi můj bratr," řekl jsem smutně.

"Pane Harritone, možná bychom vás měli vzít domů?" řekl ten druhý s falešnou upřímností. "Trochu se prospi."

"Nejsem opilý." Kluci si zjevně mysleli, že jsem si dal až příliš. "Já jen, že v mém životě je teď až příliš mnoho sester. A jedna z nich si pořád hraje a druhá se mnou pracuje. Sakra, to není žádná legrace!"

Kluci ke mně přistoupili blíž a začali se usmívat, a mě napadla další myšlenka. Kdybychom měli dodržet tradici, druhá sestra by měla být nejen moje spolupracovnice, ale i milenka. Takže na celé téhle zpackané situaci bylo alespoň něco pozitivního. Teď už mi zbývalo jen říct pravidla Šelestové. A žít. Dovedla jsem si představit její oči, až se dozví, s kým se její sestra schází! Škoda, že se toho nedočkám.

A Vikina reakce na mou zábavu pro ten večer by mohla být výbušná.

"Lidi, s kým jsem se to v té hospodě sešla?" "S kým?" zeptala jsem se. Zeptala jsem se nevinně strážců.

"S nějakou holkou," řekl můj ne-úplně-bratr nechápavě a podíval se na svého parťáka.

"Špatně." Zavrtěl jsem hlavou.

"Nějakej frajer," odpověděl okamžitě ten druhý. "Těžký obličej, brýle, jizva na tváři. Taky má na sobě pořádně arogantní ksicht."

"Přesně tak." Přikývl jsem. "Díky za pochopení."

Vika už stála vedle auta a podupávala krásnou nožkou o zem.

"Kde jsi byl?" zeptala se a zamračila se. "Hodiny tikají."

"Co se stalo?" Snažil jsem se tvářit ustaraně a položil jí ruku kolem ramen. "Stalo se něco?"

"Samozřejmě!" Vika rozhazovala rukama. "Hodně špatně! Ti kreténi mi nechtěli doručit objednávku v následujících dvou dnech, musela jsem tam jet sama. Bylo by to fajn, ale taky jsem ti vybrala pár věcí, přece nemůžeš navštívit mou rodinu jen v jednom svetru. Myslela jsem si, že si je můžeš v klidu vyzkoušet doma, a teď musíme jet do jejich obchodu. Tak běžte, nasedněte do auta!"

Díky ti, Bože, že aspoň některé věci na světě se nikdy nemění! Nebo bych měl poděkovat někomu jinému?





Kapitola pátá





Která vypráví o druhém setkání.





Byla jsem si jistá, že tolik oblečení jsem v životě neměla. Nebo spíš mi jich nikdy nikdo tolik nekoupil - ani rodiče, ani já sama. Obecně jsem se o tuhle záležitost moc nestarala. Nejdůležitějším faktorem pro mě byla užitečnost. Takže pokud se mi nějaká věc zalíbila, netřela se, nebyla mi příliš těsná a neobtěžovala mě svou barvou, mohla jsem ji nosit pěknou chvíli - možná ne do té doby, než se zničila k nepoznání, ale pravděpodobně do té doby, než policisty začalo napadat žádat po mně občanku, aby zjistili, jestli nejsem bezdomovec.

A tady jsem si podruhé za několik měsíců kupovala oblečení, přestože jsem si první várku ani nevyzkoušela.

"Proč bych jich potřebovala tolik?" Zeptala jsem se Viky pokorně. Mezitím kontrolovala, jestli mi některé svetry sedí, a měřila mi pas metrem. Podařilo se jí najít můj pas! Svatá prostoto!" Snažila se vysvětlit asistentce - která, soudě podle jejího vyhořelého pohledu, zjevně trpěla současně migrénou i žízní - proč by se tato hromada oblečení měla odnést a nahradit jinou, ještě větší.

"Lepší je mít než nemít." Můj miláček to upřesnil. "Zvlášť když všechny výdaje platí naši šéfové. Byla by škoda promarnit tuhle šanci."

"To je novinka." Překvapilo mě to. "Proč jsou najednou tak velkorysí?" zeptala jsem se.

"Nemám tušení," pokrčila Vika rameny. "Nějaká holka přinesla firemní kreditní kartu a řekla, že nám Raidion proplatí všechny peníze utracené za oblečení a tak. Mimochodem, když jsme se nastěhovali, Zimin taky něco takového říkal. Otoč se. Ne takhle, ale bokem. Kif, posloucháš mě vůbec? Bokem! Na druhou stranu! Bože, čím jsem si to zasloužil? Stranou! Postav se rovně!"

Točil jsem se dokola a občas jsem si povzdechl.

"Děvčata z Cádizu se téhle vady bojí..." zamumlala Vika a přiložila mi rukáv svetru s jelenem na paži. "Zkus si tenhle, myslím, že je docela pěkný."

"Eh?" Podívala jsem se na červený rohatý obličej, který svetr zdobil. "Vypadám snad jako klaun?"

"To je nejnovější trend!" řekla Vika a tvářila se jako špičková módní expertka. "Ty tomu prostě nerozumíš!"

"A ani to nehodlám pochopit." Zklamala jsem ji. "Pojďme už domů. Už mě nebaví dělat figurínu."

"Cože? Domů?" Vika si dala ruce v bok. "Teprve jsme skončili s tvým šatníkem. Se svým jsem ještě ani nezačala!"

Víš, jak muži hodnotí obchody s oblečením? V dobrém obchodě je pěkný gauč pro manžele, přítele, spolužáky a další mučedníky, kteří jsou nuceni doprovázet své ženy do těch komnat hrůzy. Pokud tam nic není - nebo jen malý otoman, který by vám ani nedovolil natáhnout nohy až do konce a udělal z vás terč spalujících pohledů dam z okolí, které se snažily vznést své nároky na vytoužené místo - je obchod mizerný. Nejvyšší známka, kterou může muž udělit obchodu s dámským oblečením, je: "Aha, tak do tohohle míříme? Ten je v pohodě." Uděluje se však mimořádně zřídka, pouze pokud je pohodlný gauč doplněn televizí a automatem na občerstvení a samotný obchod je v docházkové vzdálenosti. Já jsem ji dala jen dvakrát.

Obchody se spodním prádlem a obchodní domy jsou něco úplně jiného. Většina mužské populace by je kvalifikovala slovy: "Běž, zlato, mám lepší věci na práci." Tohle je pro mne jako pro mne. Většina chlapů se cítí nesvá, když je obklopena lesklými krajkami a sarkastickými pohledy prodavaček. Nemluvě o tom, že chůze po pohledu na tyto věci je dost nepohodlná - musíte prodloužit krok.

Ten obchod byl mizerný. S jistým úsilím jsem se posadila na barovou stoličku poblíž zaprášené palmy a podřimovala, přičemž jsem co chvíli reagovala na Vikino drmolení poznámkami jako "Jo", "Fakt, to je docela v pohodě" a "Vem si to, vždyť to neplatíme my". Ochranka se na nás dívala s jistým respektem poté, co jsme museli dvakrát odnést nákup do auta. To se zjevně nestávalo každý den. Nebo to možná nebyl respekt, ale dobře maskovaný úšklebek. Lidé jsou komplikovaní, nikdy nevíte, co si doopravdy myslí.

Večer jsem se dočkal odměny - Vika mě na chvíli přestala otravovat. Třídila a zkoušela si nové věci, později si na pomoc zavolala Henriettu, takže jsem byla odkázána sama na sebe, s čímž jsem byla naprosto spokojená. Políbila jsem ruku Zimině sestře, která byla v tuhle denní dobu jako obvykle ospalá, poseděla jsem s nimi povinných pět minut a zavolala jim dobrou noc. Příští den sliboval náročný den, po kterém bude nejspíš následovat bezesná noc, takže jsem potřebovala načerpat trochu energie.

Nebylo jasné, kdy, a jestli vůbec, šla Vika spát. Probudilo mě dupání v naší chodbě a její hlas, který vesele informoval nejspíš dalšího poslíčka z obchodu: "Ne-ne-ne. Jak to myslíš, 'Zaplať a já půjdu'? Nejdřív musíme zkontrolovat, jestli je všechno tady, pak ověřím stav, a teprve potom..." "Aha," odpověděla jsem.

Hodil jsem na sebe župan, utáhl si pásek a při odchodu z pokoje poznamenal: "Miláčku, jestli budeš dál kupovat průmyslové výrobky v takovém množství, budeme muset do tvého rodného města jezdit spíš přívěsem než autem."

Doručovatel, mladý chlapík ve značkovém puffu, se ušklíbl, zatímco Vika mě napomenula: "Nebudu kupovat nic, co nepotřebujeme. A taky to není tak, že bych jezdila domů každý týden, nebo dokonce každý měsíc." A taky jsem si říkala, že to není tak, že bych jezdila domů každý týden.

"A dokonce ani ne každého půl roku," pokračovala jsem. "Jen mi nevyčítej, že jsem tě o tuhle příležitost připravila. Nemám s tím nic společného."

"Velmi vtipné." Vika se podívala na podlahu kolem mých nohou. "Zvláštní, nevidím žádné stopy tlapek. Protože ten vtip je tak starý, že když jsem ho slyšela naposledy, jezdil na dinosaurovi."

"Děláš pokroky, zlato." Políbila jsem ji na tvář. "To nebylo vůbec špatné, dokonce tak dobré jako..."

"Jako kdo?" Vika se sarkasticky zeptala. "Jako Šelestová? Náš měřič sarkasmu?"

"Mladý muži, přinesu vám židli," řekl jsem poslíčkovi. "Právě jste dostal vzácnou příležitost být svědkem prvního dějství tragédie 'Skandál v Raidionu'."

"Proč jenom první?"

"Druhé je o usmíření a bohužel je z řady důvodů nepřístupné ke sledování, a hlavně k účasti." "To je v pořádku," řekl jsem.

"Ty pse!" Vika se začervenala a otočila se na poslíčka. "Fajn, kde se mám podepsat?"

"To je všechno?" Zjevně měl smysl pro humor. "A co takhle všechno zkontrolovat? Obsah, neporušenost, přítomnost? Ne, to vůbec nepůjde."

"Zaplať." Vika mi vrazil do ruky plastovou kartu, popadl dva poměrně velké balíky převázané lepicí páskou a ustoupil dovnitř místnosti.

"Vypoť to, vole," řekl poslíček s jistými sympatiemi poté, co jsem podepsal fakturu, která se skládala z celých tří stran, a pak přiložil kartu ke speciálnímu zařízení. "Tvoje žena na tom není tak špatně, věř mi, už jsem viděl horší."

"Vážně?" Podíval jsem se směrem k místnosti a zaslechl praskání lepicí pásky, která už byla strhávána. "Může to být ještě horší?"

"Mnohem horší." Chlap se znovu ušklíbl. "Nevěřila bys, že některé mrchy! Jasně, hezké svátky!"

Za dveřmi stál dobře stavěný strážný v obleku, celý podle knihy. Špičková ochranka - bylo jasné, že šerif je zpátky ve městě. Taky se nám zřejmě podařilo povýšit v hodnostním žebříčku, když pustili poslíčka dovnitř, aniž by nás donutili jít dolů.

Nezbývalo nám moc času. Moc jsem toho naspal. Proč do mě nikdo nemohl šťouchnout a říct mi, abych se probudil?

"Pamatuješ si, že máš dneska nějakou schůzku?" zeptala se Vika, která seděla na podlaze, zatímco ji obklopovala hromada krabic, beden a dokonce jeden obrovský kontejner. "Volal mi Zimin a požádal mě, abych ti to připomněla."

"Je to už dávno?"

"Asi hodinu," odpověděla Vika, otevřela jednu z krabic a usmála se na sošku chlapce v šortkách, který dává dívce v klobouku květiny. "Podívej, jak je to roztomilé! To je pro Mášu Lepekhovou, ona tyhle věci miluje!"

"Má pěkný vkus," řekla jsem taktně. "Vzpomínáš si, kam jsem si včera dala džíny?" "Ne," odpověděla jsem.

"Džíny, vážně?" zeptala se Vika a rozbalovala další dárek pro kamarádky. "Pochopil jsem, že ta schůzka je důležitá, tak jsem ti připravil oblek a košili. Jsou ve skříni. Je na čase přestat vypadat jako loupežník ze zapadlé uličky."

No, proč ne? Alespoň pro zpestření. Mohl bych se pokusit šokovat Jeremiáše svým neobvyklým oblečením. I když... Něco mi říkalo, že by mu nevadilo, ani kdybych ho navštívila ve fíkovém listu. Můj vzhled mu byl nejspíš úplně ukradený.

"Ještě jedna věc," řekla Vika, když odtrhla oči od perleťové miniaturní vázy. "Nezdržuj se moc dlouho. Musíme si dneska sbalit kufry." Vika se usmála.

"Kufry?" Otočila jsem se a snažila se rozhlédnout. "Ale my žádné nemáme..."

"Zatím." Vika vrátila vázu do žluté nádoby z umělého sametu. "Přivezou je za hodinu. Chci, aby sis pamatovala, kde co je. Jo, a musíš se naučit, který dárek je pro kterou osobu."

"K čemu?" Beznadějně jsem se zeptala.

"Promiň, špatný výraz." Vika vstala, přistoupila blíž a objala mě. "Pro mě je důležité, aby sis pamatovala, co dáváme rodičům. Možná bys při té příležitosti mohla pronést nějakou řeč? Vím, že jsi v tom dobrá. Jo, a dárek pro Elvíru. Možná je to osina v zadku, ale pořád je to moje sestra."

"A co dáme Elvíře?" Zeptala jsem se.

"Tady," pustila mě Vika a rychle našla krabici úctyhodné velikosti. "Tyhle věci měla vždycky ráda."

V krabičce byly různé hřebeny, sponky a brože, každá ve své přihrádce.

"Co je to?" Prstem jsem pohladila jeden hřeben.

"Sada vlasových doplňků," vysvětlila Vika, "stála opravdové jmění! Je na svou hřívu pyšná, i když si myslím, že k tomu není důvod. Ona tyhle věci miluje. Mimochodem, pravá slonovina. Sloní kel, pokud výrobci nelžou. Ale myslím, že je na to certifikát, mělo by to tam být napsané."

Na vteřinu jsem ztuhl, protřel si čelo a odkašlal si.

"Viko, pojďme si trochu zalhat?" "Ano," řekl jsem. Řekl jsem své ženě zcela vážně. "Řekněme, že tyhle krasavice jsou z mamutího klu!"

"Žádný problém," souhlasila Vika ochotně, zřejmě ráda, že jsem ji s jejím podnikáním rovnou neodmítl. "Jen budu muset vyjmout certifikát."

Tušila jsem, že můj pobyt u Travnikovových bude veselý. Máma, táta, sestry a já - všechno bylo připraveno na kolo domácího blaha. Jen jsem doufala, že rodinný dům přežije společné bydlení nás všech... a že já přežiju tohle dobrodružství. Mimochodem, co se týče domů...

"Zlatíčko, tak nějak jsem se tě zapomněl zeptat..." Teď jsem to byl já, kdo si sedl vedle Viky a objal ji kolem pasu. "Mají máma s tátou v bytě dva nebo tři pokoje? Možná bych měla zůstat v hotelu? Nebo, v ideálním případě - oba bychom to udělali?"

"Osm pokojů," zachichotala se Vika, když si moje ruka našla cestu pod její župan.

"Takže ty jsi bohatá nevěsta?" Překvapilo mě to. Osm pokojů? To vykoupili celé patro?

"Můj milý Moskale," otočila ke mně Vika hlavu a otřela se mi o nos. "Zapomínáš, že ne všichni Rusové bydlí ve vícepodlažních panelácích. Spousta jich bydlí ve skutečných domech postavených v minulém století, a tím nemyslím řadové domky nebo chaty. Mluvím o jednoduchých staveních se samostatnými verandami místo příjezdových cest, s vrzajícími schody a vůní dřeva všude kolem. Tam bydlí moji rodiče. Já taky, dokud jsem neodjel do Moskvy."

"Páni," moje ruka se vydala na cestu po Vikově příjemně chladném těle. "A dostaneme jeden z těch osmi pokojů?" "Ano," odpověděla jsem.

"Dostanete," řekla tiše. "Moji rodiče jsou dost tradiční, a dokud neuvidí prstýnky na našich prstech a neuslyší náš svatební slib... No, chápeš to."

"To je vintage," usoudil jsem. "A jak mám vydržet celý týden bez tělesných požitků?"

"A já se budu v noci plížit do tvého pokoje." Vika se začala dusit, když jsem se pustil do všelijakých lumpáren kolem jejích intimních partií. "To by bylo tak romantické."

"Jo." Podíval jsem se na hodiny. Ještě mi zbýval nějaký čas. A opravdu, svatý muž mohl počkat. Koneckonců kázal pokoru a trpělivost - a já jsem ráda hřešila. Každý by měl dělat to, co mu jde nejlépe. "A tvoje sestra by tě hlídala a práskla by tě tvým přísným rodičům. Říkejme jí Juanita!"

"Proč Juanita?" Naše tváře byly těsně u sebe a obě jsme ztěžka dýchaly. Jo, Vika se rozhodla oplatit mi to v dobrém.

"Jak jinak bys jí měla říkat? Je to celé jako nekonečná telenovela a hlavní padouch se skoro vždycky jmenuje Juanita. Takže jí budeme říkat..."

"Kašli na ni!" Vika nemilosrdně smetla všechny krabice, bedny, a dokonce i kontejner. "Proč by mě měla zajímat? A ostatní taky. Právě teď potřebuju něco jiného!"

Jistě, na schůzku jsem přišla pozdě. A upřímně řečeno, ani trochu jsem toho nelitovala.

Číšník z Capitalu, ten, který se den předtím věnoval Julii a mně, při pohledu na mě zbledl a křečovitě polkl, ve tváři měl strašidelný výraz.

"Nebojte se," natáhl jsem ruce a snažil se ho uklidnit. "Ona nepřijde. Jsem tu z jiného důvodu. Měl by tu na mě čekat nějaký společník."

"Harritone, příteli," mávl na mě Jeremiáš od stolu na konci chodby. "Jsem tady."

"Aha, tady je," řekl jsem číšníkovi, kterému se očividně ulevilo, že moje společnice chybí. "A okamžitě přines ty klobásky, víš, ty na tom velkém talíři, jsou prostě vynikající. A několik ostrých omáček. A hrnek piva, světlého. Jeden litr!"

"Jaké?" zeptal se číšník. "Naši specialitu, nebo..."

"Vaši specialitu," rozhodl jsem se pro tu nejjednodušší možnost. Stejně nejsem odborník na pivo.

Tak proč bych měl být skromný? Platí to pozvaní a mně nevadí, že jejich peněženka bude o dost lehčí. Doma jsem neměl příležitost se najíst a cvičení, které jsem prováděl s Vikou, povzbudilo můj už tak naprosto zdravý apetit. A i když nepiju pivo... Možná že tentokrát šlo o výjimku.

"Dneska máš další návštěvu." Všiml jsem si, když jsem procházel kolem stolů plných lidí, kteří se věnovali konzumaci jednoduchých a chutných německých jídel.

"Je třetího ledna," vysvětlil mi číšník. Mnozí už mají tradičních novoročních jídel dost, a tak chodí sem. Každý rok je to stejné."

"Harritone," natáhl Jeremiáš ruku a já mu ji oplatil. Když uviděl prsten, který mi dal Stařec, zachmuřil se, ale neuhnul.

"To je ale nevkusný doplněk." Jeremiášovi při pohledu na černý kámen znechuceně cukla tvář. "Proč bys ho nosil?"

"Byl to dárek," řekla jsem pravdu. "A vypadá opravdu impozantně. Exoticky."

"To je jisté," přinutil se Jeremiáš k úsměvu. "Objednáš si něco?"

"Už jsem to udělala," hlásila jsem vesele. "Párky a ještě něco. Přidáš se ke mně? Je to talíř pro čtyři."

"Já maso nejím. Ale už jsem si objednala nějakou zeleninu, takže se k vám v jistém smyslu přidám." "Ano," řekl jsem.

Kdepak, nebyl to prorok. Byl to světec. Nejedl maso, nenadával mi, že jdu pozdě, a oči měl krotké jako beránek.

"Doufám, že pohled na to, jak se cpu těmi úžasně horkými, kořeněnými a mastnými klobáskami, z nichž kape nádherně vonící a slaná masová šťáva, a pak je zapíjím lehce nahořklým a ledovým pivem, tě nebude rušit," řekla jsem nevinně.

"V žádném případě." Jeremiáš mi věnoval dětský úsměv. "A ty se hodně měníš, Harritone. Naučil ses prezentovat špatnost jako dobrosrdečnost, a to je velký krok." "A co?" zeptal jsem se.

"Dopředu, nebo dozadu?" Opřel jsem se. Židle byla těžká a vyrobená z dubového dřeva.

"Záleží na tom, jak se na to díváš." Jeremiáš se rozhodl upustit od obřadů. "Z mého pohledu dozadu a z tvého... Rozhodni se sám."

"Zatím nemůžu." Věděla jsem, že se muži, který se na mě díval s vševědoucím a všeodpouštějícím výrazem, vysmívám, ale nedokázala jsem se ovládnout. Nebyl jsem schopen systémové analýzy, když jsem měl prázdný žaludek.

"Tvoje pivo." Číšník položil na stůl hranatý stojan a spustil na něj mrazivý litrový kelímek piva. "Klobásy budou hotové za pár minut. Dáte si ještě nějaké teplé předkrmy?"

"Ne, děkuji," odpověděl jsem.

Napil jsem se Capitalova speciálního piva. Hmm, nebylo to vůbec špatné. Nebylo příliš hořké, jen s nádechem koření. Chutnalo mi.

"Jak jste oslavili svátek?" Zeptal jsem se Jeremiáše.

"Svátek ještě nenastal." Číšník před Jeremiáše položil talíř s grilovanou zeleninou a vysloužil si souhlasný pohled. "Děkuji. Každopádně budu slavit až za tři dny."

"Ach, Vánoce[ii]," rozhlížel jsem se po místnosti v očekávání jídla. Vůně jídla v kombinaci s pivem, které jsem právě vypil, způsobila, že můj žaludek byl připraven začít se požírat. "Ach, zářivé svátky, o tom se nebudu hádat."

"Jestli ti to nevadí, rád bych se vrátil k tématu našeho setkání." Jeremiáš nejedl. Buď taktně vyčkával, až si objednám, nebo prostě žádné jídlo nechtěl.

"Můžeme." Neodporovala jsem. "Ale jestli ti to nevadí, spojím tuto diskusi s jídlem, protože spatřím nositele světských statků v červené zástěře s obrovským talířem!"

Jeremiáš se ušklíbl. Aha, mám tě. Moje formulace mu rozhodně vadila.

"Vaše objednávka." Číšník přede mě položil talíř, stejný jako předešlý den.

"Bůh ti dopřej dobrou ženu, kamaráde," popřál jsem mu upřímně štěstí, vyndal z ubrousku příbory a zapíchl vidličku do nejbližší klobásy. "A hodně dětí."

"Předpokládám, že bychom se mohli nejdřív najíst," řekl Jeremiah a podíval se na mě, když bral do rukou vidličku a nůž.

Bylo to vynikající. Měla jsem takový hlad, že jsem vyklidila talíř s jídlem určeným pro čtyři.

"Hochu," utřela jsem si ústa ubrouskem a přátelsky se podívala na proroka. "Kdepak, promiň, ale vegetariány asi nikdy nepochopím. Jak si můžeš dobrovolně nechat ujít takovou pochoutku, takovou hostinu? Kdepak, nechápu to. Ani nechci."

"Hlásej svou víru, ale nekázej ostatním, jak říkají muslimové." "To je pravda. Jeremiáš si poslal do úst kousek papriky. "Nevnucuji svou víru ostatním lidem, ale snažím se šířit své poselství." "To je pravda," řekl.

"Jestli se nemýlím, tak tvoje víra kdysi odsuzovala jiné bohy." Napil jsem se piva. "První proroci zoufale pálili staré modly a ničili kněze a mágy, že? A taky navzájem, jako katolíci a hugenoti." "Cože?" zeptal jsem se.

"Byly tam jisté... přehnané činy," souhlasil Jeremiáš. "Ale chyby, přehmaty a nedorozumění patří ke každému podniku."

"Ne všechny podniky mohou vyústit v chyby, které si vyžádají miliony životů," oponoval jsem. "To je však teosofická debata stará jako..."

"Je věčná." Jeremiáš odložil vidličku. "A věř mi, že mé argumenty jsou mnohem početnější než tvé, takže bych ji raději prozatím ukončil. Patříme každý do jiné kategorie."

"Váha?" Předpokládala jsem.

"Ne." Jeremiáš se tiše zasmál. "Řekněme... v tom, jak věci vidíme. Navrhuji, abychom si promluvili o jiné důležité věci. O tvé bezpečnosti."

"To je velký název pro něco, co nemám," poznamenala jsem smutně. "Zlí lidé se mi neustále pokoušejí vzít život. Možná náhodou nevíš, kdo přesně to je?"

"Bohužel." Jeremiáš mě zklamal. "Podařilo se nám vypátrat jednoho z vykonavatelů, ale ten nic konkrétního nevěděl. Zjistili jsme jen, že existuje jistý klient, který také vymyslel plán tvého dopadení. Ale ten chudák neměl žádné znalosti o identitě toho klienta, jeho původu, jménu ani vzhledu. On a jeho přátelé měli doprovázet jiného muže jako pojistku a v případě potíží mu fyzicky pomoci, ale to je vše."

"Opravdu, 'chudáku'?" Uvědomil jsem si, že mluví o jednom z chlapů, kteří nás sledovali u vchodu a zabili Alexeje. "Tihle 'chudáci' by se měli třít v přístavku." "To je pravda.

"Nic jiného se nám nepodařilo zjistit," zopakoval Jeremiáš a ignoroval má slova. "Bohužel. Také nemohl popsat muže, kterému měl pomáhat, protože mu neviděl do tváře - celou dobu ji měl zakrytou."

"Škoda." Povzdechla jsem si. "Už mě unavuje skákat po stínech a nechat se doprovázet ochrankou na toalety."

"Můžeme ti nabídnout úkryt," řekl Jeremiáš ochotně. "Stačí jediné slovo a jsi pod naší ochranou a věř mi, že silnější bariéru proti svým potížím bys nikdy nenašla. Velmi nám záleží na tvém dalším bezpečí."

"Samozřejmě děkuji," řekl jsem bez náznaku ironie. "Ale já už mám lidi, kteří mě chrání."

"Ti tě nechrání." Jeremiáš byl povýšený, jako by mluvil k malému dítěti. "Oni tě využívají. Jsi pro ně jen loutka, návnada, lákadlo..."

"Dráteník, krejčí, voják, špión," přerušila jsem ho. "Nejdražší Jeremiáši, tohle není naše první setkání a pokaždé se to všechno smrskne na tu samou písničku - oni jsou ti špatní, my jsme ti dobří, nechte je, přidejte se k nám. A kdo jsi vlastně ty? Mohl bys mi teď nahlas a jasně říct, kdo přesně jsi? Kdo jsou oni? No? A možná udělám rozhodnutí, které po mně tak zoufale chcete? A hlavně, proč mě tak moc potřebuješ? Jsem jen obyčejný člověk, taky hříšník. Jaký smysl má všechen ten humbuk kolem mě?" "Ne," odpověděl jsem.

Hm, opravdu jsem se rozčílil. A to bylo navíc jen pivo. Co kdybych si dal vodku?

"My jsme Konsorcium." Jeremiáš byl zmatený. "Oni jsou Raidion. Co ti mám ještě říct?"

"Asi jsi mě špatně pochopil." Napil jsem se dalšího piva a zabořil zuby do klobásy. "Nechceš mi otevřít oči, abych si uvědomil situaci. Tak na to zapomeň, všechno zůstane při starém a neříkej mi pak, že jsem se tě nepokusil oslovit."

"Pravda je vždycky krásná, ale někdy přináší zkázu," zamumlal Jeremiáš. "Některé věci by měl znát každý, některé jen pár vyvolených a některé..."

"Chápu." Mávl jsem rukou. "Všechno se děje pro můj prospěch. Pomáhej ti Kristus, nech to být. Pak nám ze stejných důvodů vydej toho zločince, kterého jsi zajal. Máme si o čem promluvit a on má dluh, který musí splatit."

"Svůj trest si už odpykal," řekl Jeremiáš tvrdě. "Věř mi. Vaší pomstou je smrt, naší je život. A je otázkou sporu, kdo z nás je krutější."

"Tím 'vaší' myslíš moji?" Zeptal jsem se. "Nejsem vrah, násilník ani sériový vrah. Jsem jen člověk."

" To si myslíš, a to špatně. Jsi na pokraji toho, aby ses stal něčím, čím jsi nebyl," řekl Jeremiáš slavnostně. "Bohužel, ale tvá duše se hodně změnila. I když ti srdce stále bije a v žilách ti koluje krev, život teď vidíš jinak. Varoval jsem tě před tím, a nejednou, ale ty jsi byl k mým slovům hluchý. Ale stále se můžeš vrátit."

"Víš, co je na tobě nejvíc nepříjemné?" Zeptal jsem se ho naprosto klidným tónem. "Všechny ty narážky, náznaky, narážky. I když v tomhle ohledu nejsi sám, moji zaměstnavatelé nejsou o nic lepší. Všichni se mě snažíte donutit, abych něco udělal tak, jak chcete, a přitom mě neustále zastrašujete. Co se ze mě stalo? Vlkodlakem? Upírem? Co to sakra je, milý Jeremiáši? Podívej se za okno. Kolem jezdí auta, nad námi létají letadla, a když padne noc, rozsvítí se pouliční lampy. Elektrická světla! Jsem sám sebou, ne něčím jiným. Jsem člověk, narodil jsem se jako člověk a jako člověk i zemřu. A nikdo, ani vy, ani oni, mě nemůže nutit, abych dělal něco proti své vůli. Můžete mě přesvědčit. Můžete si mě dokonce koupit. Ale nutit mě..."

"Tak si sundej prsten." Jeremiáš na můj vášnivý projev nereagoval a zůstal nevyzpytatelný. "Hned teď."

"Proč bych to dělal?" Ztišila jsem hlas.

"Považuj to za mou poslední žádost." Změnil se. Hlas, pohled i pěsti se mu sevřely, až mu zbělely klouby. Kde je ten slaboch a moula, který ještě před chvílí klidně jedl zeleninu? "Žádám tě, abys sundal svůj prsten."

"Aspoň to nejsou moje kalhoty." Neměl to dělat. Znal jsem se, teď už bych odmítl jen z principu. Měla jsem i jiné starosti.

Zatřásla jsem hodinkami, které jsem si zvykla nosit nonstop, když jsem byla mimo byt. Takové proměny se mi nelíbily. Ničím mě však nepřekvapil. V obou případech tak dětinské.

"Být tebou, vyhověl bych požadavku svého společníka." "To je pravda. Někdo mi stál za zády a Jeremiáš to nebyl.

Na rameno mi dopadla těžká ruka a zatlačila mě do křesla. Co mě to napadlo? Dětinské?

"Harritone, chci tě požádat o dvě věci," řekl Jeremiáš svým obvyklým jemným způsobem, ale s ocelí v hlase. "Sundej si prsten a pojď s námi. Věř mi, potřebuješ ho víc než my. Neudělal bych to, ale zvláštní okolnosti mě k tomu donutily."

"Nejdřív jedna žádost a teď dvě," řekla jsem sarkasticky. "Co jsi mi říkal do telefonu?" "Jen si trochu popovídáme"? Jsem příliš důvěřivý, než aby to bylo dobré. Měl jsem poslechnout chytřejší lidi, kteří mi říkali, abych nevěřil žádným šmejdům."

"Co jsi říkal proroku Jeremiášovi?" ozval se zezadu hlouček a začal chaos.

Hlavu jsem měl jako sevřenou ve svěráku, krev mi zběsile bušila ve spáncích a já si uvědomil, že se mě někdo snaží zabít.

"Nech toho, Marku," byl to Jeremiášův hlas. "Přikazuji ti to!

"Nech toho chlapce jít!" To byl někdo jiný.

Hrozný pocit ustoupil, jako by se nikdy nic nestalo, bolest v krku byla jedinou připomínkou incidentu.

"Jsi v pořádku, Kife?" Otočil jsem se (což zatraceně bolelo) a spatřil neznámého muže, který tiskl hlaveň pistole k boku dobře stavěného blonďáka s pohlednou tváří aristokrata zkřivenou v nenávistné grimase.

"Bolí mě krk," odpověděla jsem.

"Žádné překvapení, málem mi ho zlomil," ušklíbl se můj zachránce. "Pojďme se vypařit, dokud držíme ty šašky na mušce."

Rozhlédl jsem se po místnosti a pousmál se. Někteří hosté seděli, jako by jim někdo nařídil, aby ztuhli. Většina držela ruce pod stoly.

"Nechtěl ti zlomit vaz, jen to přehnal." "To je pravda. Jeremiáš byl klidný. "Můj přítel je velmi mladý a má trochu temperament. Omlouvám se za jeho chování a slibuji vám, že dostane trest odpovídající jeho činu. A přesto, Harritone, stačí jediné tvé slovo a společně opustíme tuto krčmu. Nejsem si jistý, jestli dostaneš ještě nějakou šanci změnit svůj způsob života, proto tě prosím, nepropásni ani tuto."

"Nevěřím ti." S žuchnutím jsem odsunul židli. "Prostě nevěřím."

"Je nešťastné, že nám pokaždé něco zabrání dosáhnout vzájemného porozumění." Jeremiášův hlas byl plný smutku. "Něco nebo někdo."

"Kif, opusť tohle místo," řekl chlapík za mnou, který mě zřejmě zachránil. "Nezdržuj se tu."

"Doufám, že zaplatíš účet?" Zeptal jsem se Jeremiáše a on přikývl. "Skvělé. Je čas, abych šel."

"Dokud se znovu nesetkáme," řekl prorok tichým hlasem. "Věřím, že se setkáme."

"Nejsem si jistý, jestli mě to potěší, nebo rozesmutní." Nemohl jsem ho nechat odejít bez vtipu. "Promiň, že jsem banální, ale raději bych se rozloučil. Alespoň tomu se rozhodnu věřit."

"Blaze tomu, kdo věří," řekl Jeremiáš tiše.

"A ještě něco!" Sakra, málem jsem zapomněl na Starcův úkol, což bylo dost nemoudré. "Valerián mě požádal, abych tě informoval o následujícím. Raidion si na vaše pány v souvislosti s těmi dvěma bezpečnostními incidenty, které se mi staly, nestěžuje a nebude uplatňovat žádné nároky na náhradu škody."

"To je to, co řekl. A co řekneš ty?" Jeremiášův úsměv byl jako obvykle upřímný. "Jestli si někdo stěžuje, měl bys to být ty, ne on."

"Zdržím se jakýchkoli soudů." Zvláštní bylo, že jsem vůbec netušila, co na to říct. Měl jsem sice spoustu stížností, velkých stížností, ale ne na ně, ne doopravdy. "S těmi dvěma incidenty nemám žádný problém. Co se týče toho dnešního... budu o tom přemýšlet." "Co se týče toho dnešního?" zeptal jsem se.

Když na mně spočinulo poslední slovo, rozhodl jsem se opustit restauraci nadobro, mimo nebezpečí.

Prošel jsem kolem stále ještě zmrzlých návštěvníků a u východu jsem narazil na číšníka.

"Účet za mě zaplatí můj přítel." Uklidnil jsem obsluhu, když jsem si všiml, že mu cuká oko.

"To je v pořádku." Nezdálo se, že by ho to zajímalo. "Přijdete i zítra?"

"Proč se ptáš mě?" Překvapilo mě to.

"Když přijdeš, vezmu si volno," řekl číšník s bolestí v hlase. "Jste velmi obtěžující klient. Máme tady různé hosty a různé situace, ale takové potíže dva dny po sobě... Už jsem přemýšlel, že to odpískáme a zavoláme policii, ale šéf říkal, že to nemám dělat, ale co se týče mě..."

"Ne, ne, zítra nepřijdu," rozptýlil jsem jeho obavy. "I když se mi tady líbilo, doporučím vaši restauraci všem svým známým."

"Prosím, nedělejte to," prosil číšník. "Prosím vás!"

"Jak si přejete." Nechtěl jsem ho rozrušit. Vzal jsem si od šatnáře své péřové sako.

Oblékl jsem si ji, vyšel ven, okamžitě se zajistil mezi strážci a za dvě minuty jsme byli v autě. Během těch dvou minut jsem nepřestávala myslet na slova, která mi řekl muž, který mi kryl záda. Slyšel jsem je, když jsem odcházel z restaurace.

"Tak co takhle si trochu popovídat, příbuzní?"

Z Jeremiáše se sice vyklubal pořádný had, ale neměl jsem mu to za zlé. Doufal jsem, že se všechno vyřeší mírovou cestou.

"Bože," svalil jsem se na sedadlo a řekl řidiči: "Jak jsem do sebe mohla dostat tolik jídla?"

"Kif, ty jsi chlap," otočil se Azov z předního sedadla. "Byl jsi skvělý."

"Ach, Ilja," překvapilo mě. "Ty jsi tady taky?"

"Kde jinde bych byl?" zasmál se Azov. "Dával jsem na tebe pozor, chránil jsem tě před újmou."

"No jo," nahmatal jsem si krk. "Málem se mi zkroutil krk, doslova. Ten Mark je ale srdnatý chlapík. Ještě pár vteřin a kopla bych do sebe."

"Jsem si toho vědom, ano. A jestli ti to udělá radost, dostane pořádnou nakládačku." Azov si promnul ruce. "Ale obecně jsou v Konsorciu takoví všichni. Jakmile něco udělá někdo jiný než oni, všechno pozlátko je v mžiku pryč. Takže oceň rozdíl v jejich přístupu k dobrému člověku - konkrétně k tobě."

Kdyby si toho byl vědom, mohl tomu zabránit. Nebo se to snad mělo stát?

"To je dost jasné." Rozepnul jsem si péřovou bundu. "Překvapilo mě něco jiného. Všechno mi připadalo jako špatné představení. Příliš neohrabané, příliš okaté. Hodně nerealistické, řekla bych."

"Moc přemýšlíš." Azov se naklonil přes sedadlo a prohrábl mi vlasy. "Nezabývej se těmi věcmi. Neměla jsi zítra jet za Kasimovem? Tak běž. Na čerstvý vzduch, možná si zalyžovat, vypít nějakou vodku s Viktoriiným otcem. Máš peníze?"

"Asi jo," pokrčil jsem rameny. "Vika má na starosti pokladnu." "To je v pořádku.

Je to zvláštní. Peníze mi vždycky chyběly a přesně jsem věděl, kolik mám na živobytí. Teď o tom vůbec nepřemýšlím, dostávám zdarma pokoj a stravu, a to není dobré, opravdu ne. Nic nemůže trvat věčně a poté, co jsem si zvykla na existenci zeleniny, by bylo vyrůst z tohoto zvyku noční můrou. Lidé mají pravdu. Pokud jste nikdy nežili bohatě, raději s tím nezačínejte.

"Řeknu těm správným lidem, aby ti přidělili finanční pomoc," řekl Azov, celý věcný. "Nikdy nevíš, třeba budeš potřebovat koupit nějaké dárky pro své budoucí příbuzné, nebo se může objevit něco jiného."

"Peníze neodmítnu, ale dárků už máme v apartmá náklaďák," odmítla jsem jeho návrh. "Ani nevím, jak je dostat dovnitř auta, asi si budeme muset najmout stěhováky. Odjíždíme sice jen na čtyři nebo pět dní, ale množství věcí, které si chce Vika vzít s sebou, mě naplňuje hrůzou."

"Ženy." Azov se otočil a nařídil řidiči, aby jel.

Zatímco jsme si povídali, nikdo z Kapitálu neodešel... ani na cigaretu.

"To netrvalo dlouho," řekla Vika, zatímco stála nad postelí s hromadami oblečení. Silně mi připomínala sochaře právě ve chvíli, kdy se dívá na hromadu hlíny nebo blok mramoru a přemýšlí o svém budoucím mistrovském díle. "Fuj, ty jsi pila pivo?" zeptala jsem se.

"Jen malou skleničku," odfrknul jsem si. "Víš, abych si připomněl tu chuť."

"Budeš z toho hnoje páchnout celou noc." Znovu si ke mně přičichla. "Taky jsi jedl něco s česnekem? Ty jsi ale zvíře! Fajn, aspoň budu vědět, že jsi nebyl s holkou, kdo jiný by ten smrad snesl než já? No tak, vyčisti si zuby! Šup, šup!"

"Ty si prostě rád vymýšlíš," zabručel jsem. "Odkud vůbec bereš tu svou fantazii?"

"Včera jsem se cítil trochu nesvůj." Vika přesunula nějaké šaty z jedné hromádky na druhou a dál přemítala. "Ani nevím proč."

"Máš příliš bujnou fantazii." Rozhodla jsem se neriskovat a odešla do koupelny. Měla opravdu bystré smysly... jako ohař.

Vika se balila ještě asi půl hodiny. Málem jsem usnula, ale v určitém okamžiku do sebe dílky skládačky zřejmě zapadly a všechno se v mžiku změnilo. Kufry se začaly plnit a občas jsem se dozvěděla, že "tenhle svetr patří sem", "ponožky jsou v téhle kapse" a "kapesníky jsou tady". Zároveň na mě Vika co chvíli upírala dýky, jako by byla špiónka, a kladla mi záludné otázky, jako by mě prověřovala: "Kde jsou ty kapesníky?" "Vždyť jsou v těch kapesnících," odpověděla jsem.

"Tam," řekla jsem ospale a ukázala na kufr.

"Kde přesně?"

"Uvnitř," zívla jsem. "Viko, já mám rukáv a prst, na co bych sakra potřebovala tvůj kapesník?"

"Nechci, aby si někdo byť jen pomyslel, že můj muž má špatné vychování, natož aby to řekl."

"Ale já mám špatné způsoby," ujistila jsem ji. "Tak to prostě je."

"To se ukecáváš." Vika zavřela jeden kufr. "Ty si vážně ráda hraješ na hloupou. A škoda, že ti to moc nesluší."

Poté, co jsem si prohlédla a schválila dárky pro vlastní rodiče, mi bylo k mé velké radosti dovoleno zdřímnout si v malém pokoji. Bylo to opravdu skvělé, protože jsem netušil, kolik času ten večer strávím hrou, a navíc jsme museli odejít brzy, možná už v osm hodin, takže bylo možné, že se nevyspím vůbec.

Probudil jsem se kolem desáté večer a Vika spala vedle mě a těžce oddechovala. Podle toho, jak vypadala, konečně dobalila a rozhodla se jít brzy spát. Ale proč si vybrala tenhle gauč místo velkého pokoje? A dokonce se jí sem podařilo vměstnat, čímž mě připravila o polovinu deky.

Ukázalo se, že velká místnost je pobočka nádražního skladu, což vysvětlovalo, proč se moje přítelkyně rozhodla spát na úzkém gauči. Nevypadalo to vůbec útulně...

***

Ve hře byl soumrak. Obloha byla jasná, hvězdy zářily, na hradbách hlídkovali strážní - vše jako obvykle.

Jakmile jsem se objevil online, strčil jsem ruku do brašny, vytáhl svitek portálu a vydal se na hřbitov, který mi už připadal jako domov. Musela jsem si pospíšit; Nazír se neznámými kanály vždycky dozvěděl o mém příjezdu do Fayrollu, rychle skončil po mém boku a ten den jsem ho nechtěla mít u sebe. Ibn Kemal by se rozhodně neměl dozvědět, že se s baronem znám. Jinak by to bylo, jako bych mu svěřil do rukou svůj život.

Protáhl jsem se známým otvorem a mávl na dva kostlivce, kteří stáli naproti sobě a skřípali čelistmi. Nejspíš doháněli nejnovější zprávy a probírali nestydaté a provokativní chování žížal.

"Ahoj," přistoupil jsem k nim. "Nevíte, jestli je baron doma?" "Ano," odpověděl jsem.

Nemrtví ke mně otočili lebky, zaskřípali obratli a svorně přikývli.

"Je v kryptě?" Zeptal jsem se, abych se ujistil. "Nebo obchází, aby zkontroloval své poddané?"

Přestali jednat unisono. Jeden z kostlivců má slova potvrdil přikývnutím, zatímco druhý odporoval, stejným způsobem.

"Ježíšmarjá," podrbal jsem se zmateně na nose. "Tak kde je teď?"

Opravdu jsem se neměl ptát, protože všechno se stalo ještě nejasnějším. Jeden kostlivec ukázal kostnatým prstem doleva a druhý doprava.

"Je tu docela tma, asi se ztratím," oslovila jsem vyššího nemrtvého. "Mohl bys mě k němu třeba doprovodit?"

Kostlivec začal mávat rukama, ukázal na svého společníka, zamíchal sebou a vzal ho za paži.

"Aha!" Pochopil jsem to. Společník byl ona, ne on. Byli na rande. "Promiňte, to jsem netušil. Jo, a vypadáte dobře, madam!"

Kostlivkyně se zastyděla, kostnatou rukou si zakryla věčně zamračenou lebku a sklopila oči.

"Hezké rande." Uklonila jsem se. "A dobrou noc!"

Odměnou mi bylo šoupání a pukrle. Poté vzal mužský kostlivec dámu za ruku a vydali se na procházku mezi hroby, přičemž galantní nápadník tu a tam zvedl ruku k úplňku a pravděpodobně jí telepaticky předčítal básně.

"Tak takhle to tedy je, láska po smrti." Dokonce jsem tomu páru trochu záviděla. Pak jsem se otočila a zamířila k místu, kde by podle mých výpočtů měl být Semadi.





Kapitola šestá





Ve které hřmí a jiskří plameny.





Neztratil jsem se. V jednu chvíli jsem při bloudění kolem hrobů zaslechl baronův hlas. Rozdával nějaké pokyny a neustále se zmiňoval o matce, i když nebylo jasné, jestli má na mysli svou vlastní, nebo své podřízené. Brzy jsem se ocitl poblíž známé hrobky a konečně se mi potvrdilo mé dlouholeté podezření, že obyčejní kostlivci nemají v lebce nic kromě děsivého pohledu a touhy po krvi. Ne že bych čekal, že budou mít mozek, ale sem tam jsem se pobavil myšlenkou, že mají alespoň špetku posmrtné inteligence. Mýlil jsem se. V těch jejich kostěných krabičkách nebylo nic, zvlášť když ani nedokázaly naznačit, že jejich pán je na stejném místě jako obvykle.

Semadi seděl ve velkém černém křesle s vysokým opěradlem, velmi vysokým opěradlem - tyčilo se mu nad hlavou a pán mrtvých měl k vertikálnímu vzrůstu daleko. Bylo to znamenité řemeslné dílo. Vrchní část byla mistrovským dílem truhlářské práce a zobrazovala tucet šupinatých hadů, kteří se proplétali a dávali si nepříjemná kousnutí, strašidelný, ale krásný pohled. Přesto pochybuji, že by baronovi záleželo na kráse, hlavně že měl pohodlné místo. I on měl spoustu práce. S přísným pohledem dohlížel na dvě desítky zombií, které vykonávaly veřejně prospěšné práce: čistily Semadin majetek od odpadků nasbíraných buď za posledních několik století, nebo na večírku předešlého dne. Byli terčem jeho pokárání, protože zombie se nehodily mezi dobré pracovníky, mírně řečeno.

"Chrání životní prostředí?" Zeptal jsem se pána hřbitova, který na pozdrav zvedl klobouk. "Nebo jen běžný úklid?"

"Něco takového," potvrdil Semadi. "Nedávno nás navštívili dva smrtelníci a já jsem se za stav svého majetku styděl."

"Opravdu?" Nevěřil jsem vlastním uším. "Ty?"

"Věř tomu nebo ne," Semadi se zatvářil smutně. Tedy, alespoň se o to snažil. Vypadal spíš děsivě než smutně. "A tady se procházeli po hřbitově a diskutovali o tom, jak je špinavý a neudržovaný a že tu nejspíš nejsou žádní hodní nepřátelé, protože žádná sebeúctyhodná elita nebo jmenovaná lůza by tu nežila. Nejsem si jistý, co mysleli tím 'sebeúctyhodná elita' nebo 'lůza', ale hluboce jsem se styděl."

"Zabil jsi je oba?" Zajímalo mě to.

"No, osobně ne," odpověděl Semadi stydlivě. "Poslal jsem na ně své chlapce. Ale nakonec měli pravdu! Špína, popadané stromy, všechen ten odpad. Jak jsem to mohl ignorovat?"

Likvidaci odpadu (která se prováděla nedaleko od nás, soudě podle zápachu) obstarávaly dvě extrémně špinavé zombie různého pohlaví. A byla to pestrá dvojice - ten mužský si dokázal uchovat zbytky strniště a zároveň měl na krku zavěšené dva naprosto nesouvisející předměty - kalamář a píšťalku. Dáma si z nepochopitelných důvodů neustále zakrývala obličej rukou a nechávala jen toho druhého, aby dělal skutečnou práci. Výsledkem bylo, že byla od hlavy až k patě umazaná od toho, co se snažila vyčistit.

"To je ale pohled," ukázala jsem na tu podivnou dvojici. "Kde se vám podařilo najít tyhle dvě krásky?"

"Támhle, skoro za plotem," usmál se Semadi sardonicky. "Vtipní kluci. Ten mužský - teď už samozřejmě jen nominálně - byl majitelem, redaktorem a pisatelem třetiřadých místních novin. Přesto nikdy nepřemýšlel o předmětu svého psaní a ochotně vynášel soudy nad věcmi, o kterých neměl ani ponětí - arbitr bez bázně a hany, bez studu, svědomí, pudu sebezáchovy a spousty dalších věcí."

"To je pro něj normální." Ani jsem se neusmál. "Takhle žije spousta lidí a skoro všichni zaměstnanci novin jsou mu podobní."

"To je pravda," souhlasil baron. "I když je to příběh sám o sobě, věř mi. Byl to takový problém, že mám problém ho nějak označit."

"A co ta dívka, co s ním byla?" Zeptal jsem se a zamrkal. Zmíněná dáma, která se stále kryla rukou, si opět rozlila po celém těle páchnoucí břečku známého původu. "Kdo je to?"

"Redaktor a jeho asistentka," vysvětlil Semadi. "Spolu na život a na smrt, abych tak řekl. Opravdu, po jejich smrti jsem je prostě vložil do té samé věci, do které ponořili lidi ještě za života. Uznejte sami, je to poetická spravedlnost."

"Dalo by se to tak říct," souhlasil jsem. "Proč si pořád schovává tvář?" "Ano," odpověděl jsem.

"Nařídil jsem jí to," hodil si Semadi do úst oříšek. "A věř mi, že když se i nemrtví snaží něco nevidět, nikdo živý by to neměl dělat."

Hmm, zajímavé. Ať už by to mohlo být cokoli? Každopádně by mi to asi mělo být jedno. Koneckonců, zombíků už jsem viděl dost.

"Jak si přejete," řekl jsem baronovi. "A já mám na práci důležitější věci - opravdu plný talíř. Takže to, k čemu se dostávám... Nechystali jsme se dnes večer navštívit jedno velmi dobře ukryté místo?"

"Přesně tak," potvrdil Semadi. "Měli jsme."

Ta věta se mi opravdu nelíbila. Bylo v ní něco špatně, přesněji řečeno, mělo za ní nejspíš následovat něco jiného... A taky že jo.

"Je tam jen jedno 'ale'," řekl Semadi líně. "Nejdřív se musíme dohodnout."

"O čem?" No dobře, jako obvykle. Nikdo nikdy nechce dělat nic zadarmo, všichni potřebují nejdřív nějakou laskavost. Sakra, začínám Königu Haraldovi rozumět. Je to jako dávat a brát, jenže bez dávání. Až na Šedou čarodějku, ale i její dary jsou nejspíš provázané.

"Vzpomínám si, že potřebujete dosáhnout Bílého světla, a jsem připraven vás tam dovést." Baron se zavrtěl v křesle a snažil se udělat si pohodlí. "Ba co víc, vím, že budeš hledat i další podobná místa, a slibuji ti, že ti v tvém podniku pomohu. Výměnou za to potřebuji, abys mi přísahal, že přivedeš Tekhoshe, mého otce, zpět na tento svět."

"Tekhosh je tvůj otec?" Byl jsem ohromen. Věděl jsem o jistém spojení mezi nimi, ale myslel jsem si, že jde o učitele a žáka.

"Ne pokrevně, ale duchovně," řekl baron didaktickým tónem. "Taková pouta jsou silnější než pouhá krev."

"A jak ho mám přivést zpátky?" V tu chvíli jsem netušil, co mám dělat. "Uvědomuješ si, že to místo nehledám jen tak pro zábavu, mám nějaký cíl..."

"Já tvůj cíl znám," uklidnil mě baron. "Neschvaluji to, ale každý má právo dělat hlouposti. Neboj se, tvůj cíl zůstává mou prioritou, a pokud by se z Velké nicoty mohl vrátit jen jeden mezi tou courou Mesmertou a lumírem Tekhoshem, dovolím, aby to byla ona. Pokud však dostaneš šanci osvobodit oba, uděláš, co po tobě žádám."

A je to tu zase. Tohle jsem od něj také nečekal. Myslel jsem, že se spokojí s tím, že je sám. Konkurence rostla a počet uctívačů božstev, kteří lobbovali za jejich zájmy, se zvyšoval. Mesmerta, Tekhosh, Tiamat, Lilith, každý měl někoho, kdo pro ně pracoval. Plus můj osobní bůh Vitar, na kterého jsem málem zapomněl. Kdo ještě? To je myslím všechno. Alespoň prozatím. Nedivil bych se, kdyby se v budoucnu objevili noví žadatelé. Hmm, a Semadi mi v podstatě nedává na vybranou, i když nominálně svou nabídku jako takovou prezentuje. Jo, mohla bych odmítnout, otočit se a odejít, dokázat si, že mám páteř a vlastní názor, že nejdu s proudem, že mám nakonec koule. Mohl bych. Ale proč? Opravdu bych si zkomplikovala vlastní úkol? Potřebuji to? Proč by mi mělo záležet na tom, jestli sem z Velké nicoty přijde jen jedno božstvo, nebo celá tlupa? Okamžik, kdy bohové dorazí, bude posledním okamžikem, který strávím ve hře. Poté bude moje činnost zde ukončena a je mi úplně jedno, co bude dál.

Věděl jsem, že mě využívají, nebo spíš, protože Semadi nebyl skutečná osoba, ale NPC, hra mě postavila do pozice, kdy jsem si mohl vybrat, co udělám. Mohl jsem zůstat nezávislý a jednat na vlastní pěst, přičemž bych se dostal do zjevně obtížných podmínek, nebo souhlasit s tím, že na sebe vezmu další dluh, který budu muset zaplatit, abych získal rychlou a snadnou cestu k cíli.

Hráč, který sní o tom, že se stane superhrdinou, by na mém místě jistě vykřikl něco jako: "Nepřipadá v úvahu, odpalte mě do sedmi pekel a vod!".

Založil by vzpouru, proklestil by si trnitou cestu, překonával útrapy, bojoval a... a...

Ale já ne, protože vzpoura a boj neměly smysl, neměly smysl. Boj boje s bojem? Pro boj? Tady mám teoreticky přímou cestu s odměnou za dosažení jejího konce. Co jiného bych si měl přát? Modrého ptáka svobody? Žádná svoboda neexistuje - nejen ve hře, nikde.

Každý z nás je spoután tisíci nitkami, tenkými, středními, tlustými, a čím jsme starší, tím více nitek nám přibývá. V určitém okamžiku přestanou být nitě nitěmi a změní se v řetězy. A v devíti případech z deseti nosíme tyto řetězy z vlastní vůle. Protože si je sami vybíráme. Vybíráme si své přátele, ženy, práci, způsob života, způsob myšlení. A tuto tíhu neseme sami, protože nás nutí k určitým činům. A v určitém okamžiku se slovo "může" změní v "musí". Vaše přítelkyně je těhotná, tak si ji vezmete. "Jsi můj přítel, pomoz mi," říkají. Samozřejmě, že pomůžeš. Pokud jste nastoupili do práce, chováte se přiměřeně. A tak to pokračuje den za dnem, rok za rokem... Myslíš si, že jsou to maličkosti, myslíš si, že se můžeš kdykoli vymanit a říct jim: "Kašlu na vás všechny, jdu pěšky, pluju, letím pryč..." A tak se ti to stane. Mohl bys, ale neuděláš to. A pokud to řeknete, vaším jediným posluchačem bude zrcadlo v koupelně, když teče voda a nikdo vás neslyší. Můžete také dodat: "Už toho mám plné zuby".

A na to všechno se váš život schyluje. A nikdy nic nezměníte, protože všechno zapadlo do rutiny, dosáhli jste všeho, čeho jste mohli, a nezbyla vám síla na skok vpřed, síla na začátek nového života - všechno jste promarnili. Takže jděte dál, šeptejte do zrcadla v koupelně, nasaďte falešný úsměv a žijte dál. Vezměte si, co můžete, žijte tak, jak vám to vyhovuje, a neničte si zadek ve snaze něčeho dosáhnout - nestojí to za to. Během života nikdo nevidí hrdiny a génie jako takové. Všichni je považují za blázny, protože jim překážejí, a až zemřete, bude vám jedno, jestli si vás někdo bude pamatovat.

Takže, dámy a pánové, vy můžete jít dlouhou a oklikou přes spravedlivá vítězství a čestné porážky a já zvolím klikatou, ale krátkou cestu lesem. V cíli uvidíme, kdo bude první - a kdo ztratí nejméně. A jestli ti moje myšlenky připadají odporné a děsivé... Podívejte se do zrcadla a zeptejte se sami sebe, jestli se opravdu mýlím. Zeptejte se sami sebe, jestli opravdu vždycky říkáte pravdu, rozhodujete se správně, odvážně jdete po čestné cestě tam, kam vás život zavede. Pak se zeptej, jestli jsme opravdu tak odlišní. Už jen proto, že si to na rozdíl od tebe dokážu přiznat.

"Tak pro co ses rozhodl?" zeptám se. Semadi na mě naléhal. "Mám dnes jiné povinnosti, nemůžu sedět a čekat na tvou odpověď do zítřka."

"Platí," přikývla jsem. "Jestli budu mít možnost vytáhnout z Velké nicoty ještě jedno božstvo, bude to Těkoš."

"Ale ne," Semadi vstal a přistoupil ke mně. "To by nešlo. Jde o hodně, Hagene - mluvíme tu o bozích, ne o psím hovně. Budu potřebovat přísahu, a ne jen tak ledajakou, ale krvavou."

"To se nestane," namítl jsem okamžitě. "Nebudu přísahat na krev."

Během svých posledních dobrodružství jsem se naučil jednu věc: krev byla pro mrtvé posvátná a vzdát se jí bylo vrcholem bláznovství.

"Eh, udělal jsem z tebe příliš chytrého pro své vlastní dobro," rozčiloval se Semadi. "A to jsme začali tak krásně!"

"Mohla bych přísahat na jména bohů," nabídla jsem se. "Uvědomuješ si, že i teď by porušení takové přísahy znamenalo do značné míry sebevraždu?"

"To je možná pravda," odpověděl Semadi vyhýbavě. "Ale... Fajn. Měl bys vědět, že bych na to nikdy nepřistoupil, kdyby mi takovou nabídku učinil někdo jiný. Ale ty jsi pro mě jako příbuzný, věřím ti."

"Jak dojemné," otřela jsem si neviditelnou slzu.

"Na oplátku mi však prokážeš laskavost," pokračoval Semadi. "Až budeš odcházet na vyvolávací rituál, vezmeš mě s sebou."

Tak o tohle mu celou dobu šlo. Drzý ďábel, hrál si se mnou jako s houslemi. A mně to dokonce nevadilo, protože mi něco říká - až ten rituál konečně začne, nebudeme u něj jediní a mně by se hodil spojenec navíc.

"Jsi na řadě," řekla jsem a zvedla hlavu, abych se na něj podívala. "Já, Hagen z Tronje, tímto přísahám při jménu Vitara, boha válečníků, že přivolám na tento svět Tekhoshe, pokud se mi někdy naskytne příležitost. Přísahám také, že můj přítel, baron Semadi, bude při vyvolávání přítomen, pokud mi pomůže s návratem božských bytostí do tohoto světa."

Na obloze zaburácel hrom, hřbitovní stromy se sklonily, jak se nad nimi prohnal vítr, a baronova tvář se na okamžik změnila z děsivé na hrůzostrašnou.



Složil jsi přísahu, jejíž důsledky nemůžeš předvídat ani ty, ani ten, kdo ji přijal.

Nemůžeš ji ignorovat, protože všechny přísahy složené ve jménu Vitara musí být dodržovány.

Pokud přísahu odmítneš nebo se vědomě zřekneš jejího dodržování, stihnou tě následující tresty:

-50 % ke všem zraněním, která způsobíte jakoukoli zbraní.

-50 % ke všem poškozením způsobeným bojovými schopnostmi

+50 % k době dobíjení bojových schopností

-50 % ke zkušenostem za zabití nepřátel

-50% k odolnosti zbroje a munice



"Opravdu jsi mě musel zmiňovat?" rozčílil se baron.

"Nejsme snad přátelé?" Ani jsem se nenamáhal předstírat překvapení.

"To je fuk." Semadi byl zjevně nešťastný, že o něm teď někdo někde ví. "Dejte bláznovi provaz... Ach, co se stalo, stalo se! Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem."

"Ještě musíme připravit to kouzlo," připomněla jsem mu. "Zamíříme k Bílému plameni, uděláme tam, co je třeba, a půjdeme každý svou cestou. Já mám taky plné ruce práce."

Stále jsem se s Valjajevem nedomluvil, že se zbavím trestů, zatímco budu v Kasimově. Musel bych se každý den přihlásit, abych zkontroloval svůj klan, a pokud bych překročil časový limit, byl by se mnou konec. Zajímalo mě, jak by se Valjajev zlobil, kdybych mu zavolal uprostřed noci.

"Fajn," baron se zřejmě uklidnil. Dobrá volba, nemělo smysl se urážet, měl mě předem varovat, abych se o něm v přísaze nezmiňoval. "Počkejte chvíli, dojdu pro ingredience." "To je v pořádku.

Semadi zmizel ve tmě, která začínala hned za dveřmi hrobky, jež mu sloužila jako obydlí, a zanechal mě ve společnosti katatonických lichů a kymácejících se zombií.

Nutno podotknout, že jsem na ně všechny byla tak zvyklá, že jsem je považovala za téměř nejlepší možnou společnost. Vždyť po mně nic nechtěli, byli spolehliví a měli sklon mě bránit v boji. Jistě, nebýt barona, nedělali by to, ale stejně...

Semadi se vrátil plus minus po pěti minutách, nesl různé misky, váčky a dokonce i trojnožku.

"Alchymie je královna věd," řekl mi s vděčným přikývnutím, když jsem mu pomohl nést trojnožku. "Když už o tom mluvíme, nechceš se ji náhodou naučit? Jsem velký odborník, mohl by ses učit od těch nejlepších."



Nabízí se ti povolání: Alchymista.

Více informací o tomto povolání najdeš v příslušné části nabídky.

Poté se rozhodni a odpověz svému potenciálnímu instruktorovi.



Povolání? To je to poslední, co potřebuji. Nebudu o něm ani číst.

"Ne, díky," odmítl jsem. "Není to můj šálek čaje."

"Jak chceš." Semadi rozdělal pod trojnožkou oheň a postavil na něj velký promáčknutý měděný kalich. "Nemůžeš se celý život ohánět mečem a alchymie by tě mohla živit až do vysokého věku."

"S mým životním stylem se toho věku nedožiju," odmítl jsem ho.

Baron kouzlil asi deset minut. Pořád házel do kalichu úlomky nějakých kořenů a sypal prášky, pak rozřízl břicho ropuchy a vymačkal z ní krev. Občas uvnitř něco zasyčelo a vybuchlo a ven se vyvalil hnilobný černý dým. Celkově to byl pohled, na který je lepší zapomenout. Proč by se někdo chtěl učit tuhle vědu?

"Dobrá," řekl nakonec Semadi věcným tónem. "Za chvíli se otevře cesta přímo sem. Nebo támhle? Každopádně ji nepropásneme. Portál bude trvat třicet vteřin, takže není času nazbyt."

"Opravdu budou na druhé straně dveře, kterými se dá vyjít?" "Ano," odpověděl jsem. Zeptal jsem se obezřetně. "A neztratíme se?" "Ne.

"Tohle bude Cesta mezi cestami," rozčiloval se Semadi. "Když znáte cíl a uděláte všechno správně, dostanete se, kam potřebujete."

"A jak je to správně?" Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, i když můj přítel milující zombie nevypadal jako kouřící housenka. "Chci říct, co přesně bych měla udělat správně?"

"Dobře řečeno." Baron hodil do kotle kost (doufala jsem, že patřila kuřeti) a s úctou se na mě podíval. "Je to vzácný pohled, když člověk říká nesmysly, které dávají smysl. Cesta mezi cestami je jedním z největších tajemství Fayrollu. No, ne tak docela tajemství, ví o ní spousta lidí, ale málokdo tam byl, protože otevřít tam průchod je výzva i pro mě, natož pro smrtelné mágy, kteří jsou v praxi samouky. Ani bohové se tam nedostali lusknutím prstů, věř mi."

"Takže co bych měl a neměl dělat?" Naléhal jsem na něj.

"Nejdůležitější je nikdy nesejít z cesty," řekl Semadi velmi vážně, což u něj bylo dost neobvyklé. "Nevím, co tam uvidíš, u každého je to jiné, ale ať tě ani nenapadne šlápnout do mlhy u cesty. Jestli to uděláš, je s tebou konec. Uvnitř mlhy se ztratíš a budeš tam bloudit až do skonání světa, hledat cestu, ale nikdy ji nenajdeš. Uvnitř mlhy není nic - žádné cesty, žádní lidé, žádný čas. Tak co dál? Nezmiňuj své jméno ani naše jména."

"Naše jména?" Překvapilo mě to.

"Vezmu s sebou své chlapce," ukázal Semadi na lichy. "Po cestě se přece musíme vypořádat s Bílým plamenem. Pochybuji, že tam Demiurgové nenechali žádné stráže." "Cože?" zeptal jsem se.

"No, s takovou společností to bude mnohem zábavnější," povzbudil jsem se. Lichové byli solidní ochranka.

"Ještě jedna věc," Semadi přejel rukama po lektvaru. "Vždycky si pamatuj, kam jdeme, opakuj si v hlavě to jméno. Jinak bychom mohli skončit někde jinde. Cesta mezi cestami jsou všechny cesty Fayrollu, stlačené v malém klubku vláken. Pokud zapomeneš, kam máš namířeno, můžeš snadno vystoupit na jiném místě, a místa jsou velmi odlišná."

V tu chvíli lektvar zabublal, uslyšel jsem ránu a v řídkém vzduchu se objevil portál. Za vchodem jsem viděl vířící mlhu.

"Tarosi, Donate," přikázal Semadi. "Jste vzadu. Kdyby se něco stalo, drž se tady našeho přítele, aby se nezatoulal. Jinak by jeho hledání bylo... komplikované."

Splnil jsi úkol: Sanctuary

Odměny: - vítězství v soutěži "Útočiště":

3000 zkušeností

1000 zlatých

Cenný řemeslný předmět

Fragment starobylé mapy



"Pospěš si," skočil Semadi do portálu a držel se svého cylindru. Lišáci ho následovali, doprovázeni šustěním svých černých rubášů, a já byl poslední. Jakmile jsem vstoupil, uslyšel jsem další ránu, a když jsem se ohlédl, místo hřbitova jsem viděl jen úzkou stezku, nad níž se plazily stužky mlhy.



Odemkli jste Cestu v mlze.

Jedná se o druhý ze série úkolů Cesta k první pečeti.

Úkol: Cestou mezi cestami se dostaň do země Bílého světla.

Odměna: Vydejte se na cestu do Bílého světa:

2000 zkušeností

1500 zlata

Další úkol ze série

Chceš úkol přijmout?



Cena se nezdála příliš vysoká a obtížnost nebyla nijak závratná. Stačilo jít dál a pamatovat si, že míříš do Bílého světla.



Odemkl jsi elitní akci Cesta mezi cestami.

Abyste ji získali, vydejte se pětkrát po Cestě mezi cestami a dojděte do cíle.

Odměny: Všichni členové týmu se mohou těšit na odměny za své výkony:

Titul: Cesta: .

+3 k náhodnému atributu

Pasivní schopnost "Cesta méně prošlapaná"

Chcete-li zobrazit podobné zprávy, přejděte do sekce Akce v okně atributů.



Dva lichové se mi za zády seřadili do formace a jeden z nich mě lehce postrčil, čímž mi připomněl, abych se pohnul. Dávalo to smysl, protože baron už kráčel po úzké cestě jako na chůdách.

Navzdory baronovu pochmurnému varování to byla snadná a příjemná cesta, alespoň jsem neviděl žádné hrůzy na bocích, neslyšel žádné sténání ani chrastění v mlze a žádná chapadla se nevystrkovala a nesnažila se mě uchopit. Milly Re, která šla hned vedle mě, si myslela totéž. Dokonce to řekla nahlas.

"Všechno jsou to lži," prohlásila rozhodně. "Ten chlap v cylindru se tě jen snaží vyděsit. Ba co víc, ve skutečnosti lže skrz zuby a snaží se tě podvést. Odtud se nikam nedostaneš. A kromě toho na nás čeká Čarodějka, tak pojďme. Naučila se pravou cestu do Bílého plamene, není času nazbyt."

Ani nevím jak, ale najednou jsem si uvědomil, že musím za Šedou čarodějkou hned, protože ona...

"Chyťte ho!" vykřikl baron a já byl popadnut za opasek právě ve chvíli, kdy jsem se snažil sejít z cesty. Milly Re nesouhlasně cvrkla, zahrozila na mě prstem a zmizela v mlze.

"Co jsem říkal?" Semadi zavrtěl hlavou a vrhl nespokojený pohled na lichy. "A co jste dělali vy? Dobře, fajn, jdeme na to, žádné otálení." "Dobře, dobře.

To místo očividně nebylo jednoduché. Tady zjevně moje zvýšená mentální ochrana neměla větší cenu než nula. Jo, za tenhle úkol měli opravdu stanovit větší odměnu...

Šli jsme asi dvacet minut a za tu dobu jsem viděl spoustu podivných věcí. Elmilora na mě apelovala a mávala křídly, Gunther volal, že mu skrz rozbitou zbroj prosakuje krev, dryáda Hilda mě chtěla rozsekat na kousky a Nazír hlásil, že mě konečně našel, a požádal mě, abych mu pomohl dostat se na cestu. Ani mlha nebyla vždycky hustá. Občas se rozestoupila a ukázala události, které se odehrávaly na obou stranách cesty, přesněji řečeno na sousedních cestách. Žebráci plahočící se po cestě, pochodující vojska, vozy s obchodníky a sedláky, někde pobíhající zbojníci... Někdo jel plnou rychlostí k hradu, zatímco jiný muž s obličejem zkřiveným v grimase spěchal, aby se utopil v rybníku.

Dvě vize mi však zůstaly. V prvním jsem viděl cestu vedoucí od zeleného kopce. Vedle rozložitého stromu stála křehká elfská dívka v zeleném plášti s bílou lilií v plavých vlasech. Objímala mladého tmavovlasého muže ve slavnostním doubletu, který se díval na záda sedmnáctiletého mladíka, jenž od nich odcházel. Byl to smutný pohled, který mě dojal až do morku kostí.

Na druhé vidění jsem si vzpomněl z jiného důvodu. Bylo jiné. Na rozdíl od ostatních nemělo žádnou cestu. Ukazovalo mýtinu se třemi stromy a starodávnou pouliční lampou, jakou v noci rozsvěcují v centru Moskvy. Na štaflích stál vytáhlý lampář a kouzlil, jak ji opravit. Na trávě mezitím sedělo několik osob - astrolog v kuželovitém klobouku, muž v koženém žerzeji a starobylé letecké přilbě a roztomilý blonďatý chlapec v bílém šátku s liškou na klíně.

"Někdy všichni vidí totéž," řekl náhle Semadi při pohledu na tu podivnou společnost. "Ne všechno je tady iluze. Jednou za čas se stane, že cestovatelé na Cestě mezi cestami najdou místo, kde jsou vítáni. Měli štěstí, našli ho. Pojď, pokračuj."

Zatímco mluvil, dovnitř se vplížila mlha a skryla chlapce i jeho společníky. A pak se najednou všechno zastavilo a cesta zmizela. Zaslechl jsem známé zadunění a jen tak tak jsme se vrátili do světa, na který jsem byl zvyklý, bez mlhy a s hvězdnou oblohou nad hlavou.



Splnil jsi úkol: Cesta v mlze.

Odměna: Všichni se stali členy týmu:

2000 zkušeností

1500 zlatých



Stojí tato odměna opravdu za tu cestu?



Odemkl jsi Úder proti stvoření.

Jedná se o poslední ze série úkolů Cesta k první pečeti.

Úkol: Zlomte První pečeť, která brání bohům v návratu do Fayrollu.

Odměna: Vyzkoušejte si, zda se vám podaří získat odměnu:

7000 zkušeností

5000 zlatých

Jednoruční meč (alespoň elitní)

Pro každou příležitost elitní sada lektvarů.

Náhodný elitní svitek

První úkol v další sérii úkolů

Chcete úkol přijmout?



A to je vše? Pouze tři úkoly v sérii? Tak proč sakra ne?



Země bílého světla. Kdysi dávno to bylo klidné místo nedotčené civilizací, kde König ze severu a jeho spojenci v klidu lovili. Ty časy jsou dávno pryč. Pozor na každého, kdo se sem odváží vstoupit. Všechno v životě se mění, stejně jako toto místo.



Rozhlédl jsem se kolem. Vypadalo to jako obyčejný les, kterým vedla zarostlá cesta. Nebyl tu však žádný sníh, i když to byl sever.

"Jdeme," pospíchal baron a hnal se po cestě. "Čím dřív začneme, tím dřív skončíme. Jo, a zajímalo by mě, kdo bude bránit pečeť. Doufám, že to budou nemrtví. S nimi je vždycky větší legrace."

Cesta se ukázala být mnohem kratší než ta předchozí. O pět minut později jsme skončili na odlehlé louce. Uprostřed stál kamenný altán se zřícenou střechou a rozpadajícími se sloupy.

"Tady jsme," poznamenal Semadi a rozhlédl se kolem. "A teď se, děcka, dívejte ostře. Určitě si nás všimli a někdo se nás chystá přivítat." Všichni se usmáli.

"A nejen přivítání." Odněkud se objevila silueta ve tvaru člověka s holí a pomalu se vydala směrem k nám. "Co tady děláte? Tohle místo je od nepaměti skryto před lidskými i nelidskými pocestnými a má to svůj důvod. Odejděte a budete ušetřeni."

"Nemrtví, přesně jak jsem chtěl. Ale mág," ušklíbl se Semadi. "To jsem nechtěl."

"Proč?" Nemohl jsem si pomoct a zeptal jsem se.

"Mágové získají hodně síly, když se jim podaří vzít na sebe nehmotnou podobu, a když jsou jmenováni strážci něčeho..." "To je pravda. Ooh boy!" Baron zavrtěl hlavou, jako by se snažil ukázat sílu nemrtvých mágů, a přitom měl oči přilepené na ducha.

"Vidíš," duch se zastavil asi pět kroků od nás. "Ty už víš všechno, nemrtvý učedníku prokletého boha. Odejdi z mého příbytku a vezmi s sebou svého společníka a každý z vás dostane to své - ty dlouhotrvající nesmrtelnost a on život."

"Víš, to bych rád," Semadi si hodil do úst oříšek a začal ho žvýkat. "Jde o to, že jsem svému kamarádovi slíbil, že mu pomůžu, a já nerad beru své slovo zpátky."

"Tak to je tvůj osud zpečetěn," zdálo se, že je duch naštvaný. "Každý má na výběr a tohle byla tvoje volba."

Udeřil holí o zem a zahalil se do modročerného plamene, který se k nám řítil.

Zároveň baron vykřikl zaklínadlo a spustil se na nás obrovský vodopád slané tekutiny, který oheň uhasil.

"Hagene, tuleň je v altánku," vykřikl baron, přiskočil k duchovi a rozmáchl se po něm holí. "Najdi ho a rozbij ho, nemůžu ho dlouho držet! Donate, odveď ho tam!"

Hůl se střetla s mečem, nebesa zaburácela a země se otřásla pod nohama.

"Pohyb," ucítil jsem zezadu postrčení. Byl to lich. "Mistr vydal rozkaz."

Mohl jsem se trochu předvést a říct, že mistr je pro někoho černý bratr, ale to v tu chvíli opravdu nebyl nejlepší nápad, zvlášť když kolem nás to vřelo. Země praskala a vypouštěla podivné tvory, které jsem měl problém vůbec pojmenovat. Trpaslíci s rudými bobulemi v travnatých vousech, medvědi v kalhotách a hasičských přilbách, nemrtví s modrými tvářemi a dlouhými kly připomínajícími bobra, skutečný zvěřinec. A všechny ty obludy byly zjevně odhodlány nás zabít.

Nejenže jsem se pohnul směrem k altánku, ale běžel jsem k němu; prolomení pečeti bylo jedinou cestou ven. No, vždycky jsem mohl jít napřed a zemřít, ale tahle možnost nevypadala zrovna lákavě. Taros se ujal vedení a Donat hlídal záď. Chválil jsem baronovu prozíravost; lichové se rozhodně hodili. Donat se k altánku nedostal, těsně před vchodem se utkal s hordou příšerných ďáblů, což mi moc nepomohlo, protože se ubozí nemrtví začali protlačovat dírami ve stěnách.

"Pečeť," zaslechl jsem odněkud hlas. "Rozbij pečeť!"

Snadno se to řekne. Kde to je? Myslel jsem, že tam bude nějaký stojan, možná stůl - ne, nic. Byla úplně prázdná! Rozmáchl jsem se mečem a rozsekl strašidelného chlupatého trpaslíka na dvě poloviny, pak jsem se vyhnul úderu hadí hlavy, která nahradila úd dvouhlavé ženy, a jednu z hlav jsem usekl.

"Tady nic není!" Zoufale jsem zařval. "Žádný tuleň!"

"Je tu!" Semadi odpověděl srdceryvným výkřikem. Pak něco zařval v neznámém jazyce a přivolal obrovskou bouři se skučícím větrem. "Najděte ho! Použij mozek!"

Bože všemohoucí, kde je ta pečeť? Točil jsem se kolem dokola, uhýbal drápům, tlapám, tesákům kapajícím jedem - kdo ví, jestli moje imunita fungovala proti tomu konkrétnímu hadovi - a přitom zvažoval možnou polohu tuleně. Co když je tou pečetí sám duch? Strážce a poklad, dva v jednom. Ne, to je nepravděpodobné. Příliš zřejmé.

Počkej, otočil jsem se a usekl jsem nohy ošklivé příšeře s příšerně dlouhým nosem. Jednoduché. První pečeť by měla být jednoduchá. Takhle by to udělal herní designér, vaše základní křivka obtížnosti. Mise by také měla hráče seznámit se základní myšlenkou uspořádání předmětů v sérii úkolů.

Hejno bestií se tlačilo kupředu a nevšímalo si děr, které v jejich tělech zanechaly liščí meče. Bylo jasné, že jsme na pokraji prohry. Byl jsem sražen k zemi, kutálel se po podlaze a narazil přímo do mozaikového obrazce uprostřed altánu. Mozaika! Jen uprostřed je mozaika. Zbytek podlahy je z mramorové desky.

"Vstávej!" zavrčel lich a udeřil do vzduchu nade mnou. "Hledej!"

"Už jsem to našel." Vyskočil jsem na nohy a zabodl meč do podlahy. Co jiného jsem mohl dělat? Nikdo mi nevysvětlil, jak se má pečeť zlomit. Páčidlo by bylo skvělé, ale kde bych ho sehnal?

Uslyšel jsem zvuk hromu a místo, které jsem zasáhl, začalo rudnout.

"E-eh!" Znovu jsem zabodl meč. Opravdu jsem doufal, že se nezlomí.

Nezlomil. Při sedmém úderu se mozaika roztříštila, jako by ji zevnitř zasáhla pěst, a vzhůru vyšlehl sloup jasného plamene, který oslepil okolí, aniž by hořel. Když ho nemrtví, kteří se nás už přestali snažit zabít, spatřili, vydali žalostné zasténání a zmizeli rychlostí zmrzliny v rukou šestiletého mlsouna.

"Co jsi to udělal?" křičel duch tak hlasitě, že přehlušil všechny ostatní zvuky. "Cože!"

"Vykonal právo volby." Udělal jsem pár kroků dopředu a přimhouřil oči, světlo z trhliny bylo příliš jasné.

"Odsoudil jsi tento svět k záhubě," duch už byl uvnitř altánu, vedle mě. "Ale to není moje vina. Udělal jsem, co jsem mohl."

Přistoupil k plamennému sloupu, vstoupil dovnitř a okamžitě zmizel.



Splnil jsi úkol: Útok proti stvoření.

Odměna: Vítězství v útoku:

7000 zkušeností

5000 zlatých

Dračí dráp, jednoruční meč

Pro každou příležitost, elitní sada lektvarů

Noční stíny, elitní svitek





A akce? Kde je akce? Něco ve stylu "Pokročilý sběrač zámků" nebo "Ničitel relikvií"? Nic. Škoda.





Odemkli jste Chrám v džungli.

Jedná se o první ze série úkolů Cesta k druhé pečeti.

Úkol: Najdi tajnou komnatu uvnitř Opičího chrámu v Jižní džungli a promluv s jejím obyvatelem.

Odměna: 1:

Získejte 3500 zkušeností.

2000 zlatých

Recept na vzácný lektvar

Další úkol ze série

Chceš úkol přijmout?



Znovu? To už jsem přece zažil, ne? A já myslel, že do chrámu nemůžeš vstoupit více než jednou.



Pokrok dosažený při dokončování Zbytků pěti pečetí: jedna z pěti pečetí je rozlomena.

Čas potřebný k rozlomení první pečeti: 2 minuty a 18 sekund.

Časový limit na rozlomení pečeti (s přihlédnutím k vašim pomocníkům): 3 minuty 00 sekund.

Váš bonusový čas je 42 sekund. Můžeš ji použít během rituálu vyvolávání bohů.

Poznámka:

Čím méně asistentů během úkolů použijete, tím více času na rozlomení pečeti získáte. Snažte se získat co nejvíce bonusových sekund, budou se vám hodit během rituálu.



Páni. Zpráva mi připadala trochu zmatená a nejasná, ale pochopil jsem pointu - byl jsem dostatečně rychlý a získal jsem 42 sekund. Otázkou bylo, jak je mohu využít. Hned jsem si dokázal představit dva scénáře, ale nevěděl jsem, který je ten správný.

Světelný sloup se jednou mihl, pak znovu a zhasl.

"To je ono," Semadi vypadal velmi unaveně. "Jedna dobrá věc na tom je - dřív nebo později o nás budou vyprávět legendy. Otázkou je, jestli ty legendy budou o velkých hrdinech, nebo velkých padouších. Co myslíš?"

"To ukáže čas," rozhlédl jsem se kolem sebe. Možná tam někde byla truhla; byla to přece výprava.

"Času mám dost," ušklíbl se baron. "Dobrá, kam máš namířeno příště?"

"Na Meziprostor, stejně jako ty," navrhl jsem. "Kam jinam?"

"Opravdu?" Semadi se zasmál. "Tři měsíce tam nesmíš vstoupit, častěji je to zakázáno. Stejně se ti dřív neotevře a mně taky ne. A dostat se odtud ven je snadné, na rozdíl od toho, jak se dostat dovnitř. Prostě jdi, kam chceš."

"Tak já tedy odejdu na hrad," rozhodl jsem se. "Děkuji ti. A vám taky."

Uklonil jsem se lichům, kteří mi zasalutovali svými meči.

"Navštivte mě někdy," nabídl mi Semadi. "Mohli bychom si popovídat. Můj hřbitov je teď čistý a vylepšený."

"V dohledné době ne," povzdechl jsem si.

"Proč?" Semadi vypadal zklamaně.

"Jen nějaká záležitost," odpověděl jsem dvojsmyslně. "Nějaké drobnosti."

"Tak se s tím smiř," pokrčil baron rameny. "Jen nezapomeň, co nám říkal ten nemrtvý mág - každý má právo volby."

"To máme. Ale kdo by nám to dovolil?" Povzdechl jsem si. "Ale možná má pravdu."

"Má." Semadi vytáhl portálový svitek. "No tak, odejdi první. Pryč od nebezpečí."

"Dobře," přikývl jsem a také vytáhl svitek.

***

Na hradě byl klid a ticho, až na pár světel uvnitř; někdo asi nemohl spát. Zhluboka jsem se nadechl ostrého mrazivého vzduchu Hraničářů a s potěšením zúžil oči. Zvláštní, ve virtuálním světě byl vzduch svěžejší než ve skutečném životě - alespoň v Moskvě.

Možná to v Kasimově bylo jinak. Brzy budu mít příležitost poznat to na vlastní kůži.





Kapitola sedmá

Ve které hrdina žije životem.



Bylo to vynikající. Namočil jsem si palačinku, pokapanou olejem, do zakysané smetany a zasténal jsem, protože jsem si říkal, že je to asi o jednu víc, ale přesto jsem si ji strčil do pusy. Maso bylo slabé, zvlášť pro muže, kteří se setkali s chutným jídlem.

"Praskneš," varovala mě Vika poté, co se napila čaje. "Podívej se na svůj žaludek, je jako balonek." Vika se usmála.

"Vypadá to, že svého muže nekrmíš správně," pokárala Viku její matka, teta Sveta. Sveta byla malá, pohledná žena, plavovlasá a trochu baculatá. "Podívej, jak se cpe palačinkami! Nejspíš je nejedl už celou věčnost. Posluž si, Haritoši, neposlouchej ji." "To je v pořádku.

"Neposlouchám," dýchala jsem těžce, jako bych právě uběhla kilometr. "Já jím. Teto Světlo, už na ně opravdu nemám místo, ale nemůžu přestat. Mohla bys ty palačinky uklidit, prosím? Nemůžu se ani postavit, tak moc jsem plná." A tak jsem se najedla.

Vikina maminka, která se pro mě před třemi dny stala tetou Světlou, se spokojeně usmála; prostá pochvala ji potěšila. A to jsem se ji ani nesnažila pochválit; byla to upřímná pravda.

"Doplníme to trochou nastoika[iii]," nabídl hned strýc Žeňa, Vikin otec. "To je přesně to pravé na podporu trávení, jak říkával můj táta. A ten věděl, co je v tomhle životě důležité."

Žeňa byl vysoký, urostlý muž s epickým blonďatým knírem hodným Hulka Hogana, zažloutlým od tabáku. Třel si ruce v očekávání.

"Tati!" Vika se rozčileně ozvala. "Je deset hodin dopoledne!"

"Co kdybychom si dali pár?" Přinutil jsem se ze sebe ta slova vydat. "Teď by mi to prospělo. Nejspíš."

"Určitě," strýček Žeňa jako kouzelník vytáhl karafu s likérem příjemné červené barvy zdánlivě ze vzduchu a luskl na Viku: "Přines nám panáky. Podívej se, jak tady sedíš a učíš muže, co mají dělat! Ty jsi ale líná kráva! A jdi umýt nádobí, život ve městě tě zkazil!" "A co?" zeptala se Vika.

Proč jsem byla tak pevně rozhodnutá, že sem nepojedu? Co mě tak frustrovalo? Cítím se tu dobře. Tak hezky jako... vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem se takhle cítila naposledy. Z Vikiných rodičů se vyklubali skvělí lidé. Nedělali všechny ty kraviny, které měli tak rádi rodiče mých bývalých přítelkyň. Nekladli mi žádné záludné otázky, nepřetvařovali se a negrilovali mě ohledně mých plánů do budoucna. Prostě mě brali takovou, jaká jsem, a to bylo všechno, čímž si mě okamžitě získali.

"Dobře, že nejsi slaboch," bylo první, co její otec řekl, když si mě prohlédl na nádvoří, hned poté, co jsme vešli dovnitř. "Sloužil jsi?"

"Samozřejmě," odpověděl jsem. "Ten, kdo říkal, že pero je mocnější než meč, se zřejmě nikdy nesetkal s automatickými zbraněmi!"

"Dobře," nabídl mi stisk ruky, což nejspíš znamenalo, že jsem prošel první zkouškou. "Piješ vodku?"

"A pivo," přikývl jsem důstojně. "Ale ne na lačný žaludek."

"Proboha, proč jsi začal zrovna vodkou?" zeptal jsem se. Žena vyběhla z domu na verandu. "Děti ještě ani nevkročily dovnitř..."

"Jmenuji se Jevgenij," řekl muž a nevěnoval jí pozornost. "Pojďme dovnitř, vypijeme jednu na váš bezpečný příchod."

"Já jsem Harriton," odpověděl jsem. "To bych rád, z jízdy v tom géčkovém voze se mi dělá trochu nevolno."

"Jo, naše silnice nejsou nejlepší," přikývl. "Od té doby, co vyhnali nacisty, se je nikdo nepokusil opravit. Pokaždé, když se konají volby, slíbí, že to udělají, a pokaždé potom na to zapomenou."

Sundal jsem Vikinu ruku ze své a vydal se za jejím otcem, který už kráčel po kanárské verandě.

"Tati, máme další věci!" vypískla moje přítelkyně.

Jevgenij ji nonšalantně informoval: "Tak si to nes sám, nezlomíš se. Vsadím se, že jsi ho nechala, aby ti pomohl vybrat všechny dárky, pak jsi ho přivedla k šílenství, když jsi ho nutila, aby si pamatoval, který je pro koho, a pak jsi ho donutila všechno naložit do auta. Mám pravdu?"

"Vlastně si nepamatuju, komu byl který dárek určen," byla jsem upřímná. "Stejně jsem se o to nesnažil. Proč bych to taky potřeboval? Mimochodem, jakou vodku máš? Standardní vydání, nebo vlastní, s příměsí bylinek? Jde o to, že mám nějakou s sebou, kdyby bylo potřeba. Německou, dvakrát destilovanou."

Byl to Azov, kdo do auta strčil pět litrových lahví Absolutu a na mou beze slov položenou otázku odpověděl: "To je všechno. Setkáš se s jejím otcem. Neměl bys přijet s prázdnýma rukama a Vikiny věci se nepočítají. Stejně by se to mohlo hodit, třeba jako obklad nebo prášek na spaní. A v malých městech je to univerzální platidlo. Tak si to vezmi."

Jako obvykle se ukázalo, že měl pravdu.

"Světlo, běž prostřít! Budeme potřebovat salo[iv], kysané zelí a nakládané houby, ne ten nesmysl, co jsi připravil, to není dobré ani jako jídlo, ani jako svačina!" houkl Jevgenij přímo od vchodu. "Vypadá to, že naše klisnička konečně udělala v životě jednu rozumnou věc a našla si pořádného chlapa. Teď ho budeme muset namazat, aby ji neopustil. Vždyť je po tobě, co se týče povahy." "To je pravda.

"Do háje!" Vika byla rozhořčená, ale nikdo ji už neposlouchal.

Pár vteřin jsem zaváhala, cítila jsem se špatně, že jsem ji tu nechala se všemi těmi taškami a balíčky. Pak jsem si všiml našich strážců, kteří si naložili všechny ty věci a nesli je do domu, a s klidným svědomím jsem vstoupil dovnitř.

Měli jsme obrovský doprovod. Alespoň podle mého odhadu byl obrovský. Měli jsme pět lidí. Tři z nich řídili hlavní vůz a dva jeli s námi ve velkém a pohodlném géčku, které bylo předmětem velkého vzrušení ze strany Viky. Její ješitnost zjevně tančila veselý jig a vychutnávala si sladký triumf, když se její paní při návštěvě bývalých spolužáků chlubila autem a svým bezpečnostním týmem. Pokud jde o mě, většinu cesty jsem klidně prospal, ignorujíc jakákoli potenciální nebezpečí, zvlášť když mě po tom předloňském nočním závodě u řeky mohlo překvapit jen málo věcí. Na druhou stranu, předchozí noc jsem se vůbec nevyspal. Vika se vzbudila v šest a v sedm jsme vyrazili. Byl bych spal až do cíle, ale naši společníci mě vzbudili na instruktáž.

"Jestli někam půjdeš, nejdřív nám zavolej," řekl mi Arsenty, šéf ochranky. "Budeme bydlet hned vedle, v hotelu Three Roads. V ideálním světě by se někteří z mých lidí nastěhovali k vám, ale myslím, že to není možné."

"Moji rodiče by to nepochopili," potvrdila Vika. "Ale jestli je to opravdu důležité..."

"O tom jsem právě mluvil," povzdechl si Arsenty. "Harritone, nesundávej si hodinky, a to není prosba." "To je pravda.

"Jo," zívl jsem. "Samozřejmě. Je to ještě daleko?"

"Už ne," upravila si Vika vlasy. "Arsenty, ale budeme muset hodně odejít."

"To není problém," přikývl bodyguard. "Jen nás o tom nezapomeň informovat."

"Je váš hotel aspoň pěkný?" Zeptala jsem se s upřímným zájmem.

Koneckonců jsem měl za sebou už několik pracovních cest a některé hotely byly opravdovou noční můrou. Jednou jsem v pěkném městečku Starica vedl celonoční bitvu proti švábům, kteří mě zjevně považovali za agresora, nepřítele a útočníka, a zahájili velkou operaci kombinovaných zbraní s protiútoky, obchvaty z boků a průlomy. Po té noci jsem pojal podezření, že švábi skutečně mají úlovou mysl, a to si nedělám legraci. Za ranního rozbřesku jsem z té místnosti zděšeně utekl. A to jsem tam musel strávit jen jednu noc. Tihle tam museli být několikrát. Město je zapadlé, takže kdo ví, co tam mají.

"Jestli to podle fotek vypadá, tak je to v pohodě," odpověděl Arsenty klidným tónem. "A my nejsme moc vybíraví."

To byla pravda. Byli to opravdu milí kluci, pomohli nám odnést věci dovnitř a uctivě pozdravili Vikinu matku, která s vytřeštěnýma očima zírala na rostoucí hromadu kufrů a tašek napěchovaných věcmi.

"Fuj," na Vikina otce to zjevně neudělalo dojem. "Co jsem říkal? Přesně jako její matka, opravdová straka. Aspoň že ta nejstarší není po ní. I když, popravdě řečeno, k dokonalosti má taky daleko. Chlapi, dáme si rychlovku, ne?" "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.

Bodyguardi, kteří právě přinesli poslední náklad, svorně zavrtěli hlavami, poděkovali laskavému hostiteli a opustili dům.

"Harritone," oslovil mě Arsenty, který odcházel jako poslední. "Čekáme na tvůj telefonát. A..."

Poklepal na displej svých hodinek a věnoval mi vědoucí pohled. Přikývl jsem.

"Další záležitosti?" zeptal se Vikin otec se sympatiemi. "A to jsem si myslel..."

"Jaký obchod?" Uchechtl jsem se a sundal si péřovou bundu. "Jen nám připomněl, abychom s pitím šetřili, je trochu brzy. Má o nás starost."

"Takový milý chlapík." Jevgenij ke mně nohou přistrčil pantofle. "Je to na něm vidět. Tak pojď."

"Jasně." Sundala jsem si kovbojské boty a pohnula prsty u nohou. Byl to skvělý pocit. "Myslím, že ses zmínil o salo?"

"Nebo by sis dal šči[v]? Manželka to pro tebe samozřejmě připravila, upekla nějaké koláče, uvařila naložené slanečky, připravila saláty všeho druhu - aha, a masový aspik - ale to je všechno dětská hra. Tekutina je opravdová záležitost!"

"Šči by bylo dobré," rozhodl jsem se nebýt vybíravý, což hostitele ještě víc nadchlo. "Polévka je po cestě to nejlepší, a navíc je to skvělý společník k alkoholu."

"Šči," opravil mě Jevgenij. "Šči je víc než jen polévka."

Než Vika s matkou skončily s prohlídkou zavazadel a vzpomněly si na nás, už jsme s Jevgenijem chlemtali každý asi 200 gramů vodky nad jídlem a upustili od všech formalit. Začal jsem mu říkat "strýčku Žeňo",[vi] zatímco on mně "Haritošo" neboli "synu". Kupodivu mě to nerozčilovalo. A Světlana se nás opravdu několikrát pokusila zkontrolovat. Slyšel jsem ji, ale z Vikina klešťovitého sevření se dalo jen těžko vymanit, takže větám typu "Zlatíčko, ale máme tu hosta!" nevěnovala pozornost.

"To je ta chytrá," řekl strýček Žeňa a ukázal na Viku, která přišla ke stolu a nesouhlasně se na mě podívala. "Vždycky byla chytrá, už odmalička, a taky tvrdohlavá. Ta druhá holka je něco jiného. Elya je tvrdá jako hřebík. Když si něco usmyslí, udělá pro to maximum. To vám povím. Je to sice holka, ale má koule. Vlastně proto ještě není vdaná. Kdo by něco takového chtěl?"

Strýc Žeňa nalil zbytek vodky do skleniček, zamumlal: "Dolů mezi mrtvé," a prázdnou láhev položil pod stůl.

"Možná je čas na přestávku?" Vika se zamračila. "Sotva vyšlo slunce, a oni už vypili půl litru! Bum!"

"Žeňo," objevila se paní domu. "Opravdu, děti právě dorazily. Harritone, proč jíš včerejší šči? Máme saláty, aspik..."

"Světlo! Kde jsou houby a zelí?" vyhrkl strýček Žeňa.

"Tetičko Sveta[vii], to je v pořádku," tak známá verze hostitelčina jména se mi vyvalila z jazyka tak lehce a přirozeně, že si toho kromě Viky nikdo ani nevšiml. "Šči je vynikající a knedlíky jsou k sežrání. Posadíte se k nám?"

"Eh, proč ne?" Teta Světla se rozhodla nehrát ostýchavou. "Prostě nejdřív přinesu ty okurky."

"Ona přinese okurky," zabručel strýček Žeňa, zatímco se zvedal, aby z lednice vytáhl druhou láhev. "Říkal jsem přece, že je máš dát na stůl hned, ne? A přines kysané zelí, víš, to s jablky a borůvkami."

Přesně v tu chvíli zasáhla vodka. Cítil jsem se skvěle. Nejspíš to byla kombinace všeho: nahromaděné únavy, neustálého stresu, klidu v domě, neuspěchaného pobíhání tetičky Světly, no a taky toho alkoholu.

"Hele, kamaráde, ty jsi nametenej," byl strýček Žeňa ve střehu. "No tak, nalož si salo, nebo tě druhá flaška srazí nadobro, a to jsme ještě nebyli v sauně, nebo jsem ji ohříval zbytečně? Viko, běž oloupat brambory a osmahni je s houbami. Pamatuješ si, kde jsou ty houby? Nebo jsi v Moskvě ztratila veškerou paměť?"

Pozoruhodné bylo, že poslechla bez jakýchkoli protestů. Jak se to stalo!

"Překrmíš mě," varovala jsem laskavou hostitelku. "Uděláme si přestávku na kouření."

"Proč ne?" souhlasil snadno. "I když se toho snažím vzdát..." "To je pravda.

"Kdy?" Uchechtl jsem se a vysloužil si souhlasné poplácání po zádech. Rozhodně jsem dobře zapadl.

***

Dny letěly jeden za druhým. Dokonce jsem uvažovala, že tam zůstanu až do konce prázdnin. Nebyl to nejhorší nápad. Kasimov byl krásné místo jako perníková chaloupka z knih z devatenáctého století, čistý a uklizený. Sice se tam vyskytovaly takové znaky doby, jako jsou grázlové a kořalečníci, ale vzhledem k tomu, že nás na všech procházkách doprovázeli tři drsňáci, nikdy nevznikly žádné problémy. A vzduch - čistý, mrazivý, plný vůně sněhu, ne výfukových plynů. Ani nevím, z čeho mě večer prvního dne bolela hlava víc - z kocoviny (tenkrát jsme jich opravdu měli několikrát moc) nebo z přílišného množství kyslíku.

Ne všechno bylo samozřejmě dokonalé. Předváděli mě před Vikinými přítelkyněmi, předtím jsem dostala dlouhatánskou instruktáž, jak s každou jednat, ale to nebylo nijak zvlášť únavné. I když jsem si nebyla úplně jistá, co si ta děvčata myslí při pohledu na Viku, která zářila pýchou a závistí nebo soucitem. Jistě, vůz G a bodyguardi byli obrovským argumentem "pro", ale otrhaný chlap jako já... Nebyl jsem si příliš jistý. Přesto byla Vika zcela zjevně spokojená, zvláště třetí den, kdy mě představila jisté Anně Razumovské, která podle všeho byla "tou jedinou" přítelkyní.

Každá sebeúctyhodnější dívka má "tu jednu" přítelkyni, která je sice nominálně její nejlepší kamarádkou, ale ve skutečnosti je její konkurentkou číslo jedna. Kořeny tohoto pochybného přátelství obvykle sahají daleko do základní školy nebo dokonce do mateřské školky a z té doby také pramení vše ostatní. Zatímco přísahá na své přátelství, tato přítelkyně se vždy připravuje na boj a okamžitou akci. Musím však přiznat, že Razumovská na mě udělala obrovský dojem - takový, který jsem pečlivě tajil. Co na to říct, byla to opravdová krasavice; dostala všechno. Přesto se jí rychle podařilo můj dojem z ní zkazit poté, co se chopila příležitosti a některé z těchto statků mi cíleně předvedla. Tedy, chápu to, ale ukázat mi její nahá stehna bylo příliš.

Všechno ostatní bylo úžasné. Samozřejmě to byl pro turistu normální pocit; nebylo to tak, že bych se tam chystal žít, což ze mě v podstatě dělalo turistu. A to jídlo - to byla skutečná hostina pro žaludek.

***

Právě v tu chvíli jsem měla žaludek až po okraj nacpaný vynikajícími palačinkami, až se mi špatně dýchalo.

"Tati, dneska ještě musíme navštívit Lenu," zakňourala Vika při pohledu na strýčka Žeňu, který naléval jasně červenou nastoiku do zelených skleniček na sherry. "Máma už ho nakrmila, teď se s tebou napije a kývne, já ho znám!"

"Tak ho nech," řekla teta Světla konejšivě. "Člověk si musí odpočinout, to bys měla vědět. Nejspíš se celý rok nadřel, proč by nemohl mít deset dní klid? Můžeš jít sama a víš, že tvoje Lena je stejná coura jako její matka. Tři děti od různých manželů!"

"A je to tu zase," mlaskl strýc Žeňa a olízl kapku tekutiny z hrdla karafy. "Nedá si pokoj, dokud neprojde přes všechny Mášiny příbuzné až k prababičce."

"Kdo je Máša?" Vzala jsem sklenici a vdechovala božskou vůni jejího obsahu, vychutnávala ji. Přemýšlela jsem, jestli by mi strýček Žeňa dal pár lahví téhle ambrózie s sebou, kdybych ho o to požádala.

"Lenina matka," vysvětlila Vika.

"Děvka," byla stručnější teta Světla.

"V mládí byla docela hezká," shrnul to strýc Žeňa vědoucím pohledem a cinkli jsme skleničkami. "Ne tak krásná jako moje Sveta, ale dost hezká."

A napili jsme se.

"Víš co? Běž sama, vážně," teta Sveta byla zjevně popuzená. "Tohle není místo pro Harritona."

"Ale mami!" Vika se pokusila něco namítnout, ale teta Sveta si dala ruce v bok a věnovala jí zvláštní pohled, který ji nějak umlčel.

"Perfektní!" Strýc Žeňa souhlasil. "A půjdeme na ryby!"

"To si nemyslím!" Vika se při těch slovech ušklíbla. "Znám to tvoje rybaření, akorát se zmaříš a zmrznou ti kousky. O ty tvoje se opravdu nestarám, tati, ale Harritonovo mužství budu potřebovat i potom." "A co ty?" zeptala se Vika.

"Město dělá lidi horšími," postěžoval si strýc Žeňa a nalil do sklenic další nastoika. "Když odjížděla, byla to taková tichá holka, uctivá k otci. A teď?"

"Máš pravdu," zastala se jí Viky matka. "Venku už je mínus dvacet stupňů a vypadá to, že bude ještě hůř. Zůstaňte doma, rybáři."

"Tak my zůstaneme doma," podvolil se strýc Žeňa a dolil skleničky. "Dopijte karafu a jděte hrát nard. Haritoši, hraješ nard?" "Ano," odpověděl.

"Hraju všechno," řekl jsem mu. "Ale nehraju hazardní hry. To mě naučil otec, když jsem byl ještě dítě."

"Dobrý člověk," řekla teta Světla uznale. "Je vidět, že se vyzná."

"Pravda, pravda," souhlasil strýc Žeňa. "Vezmi ho s sebou, ať nás v létě navštíví. Můžeme jet na celý týden na ryby do řeky Oky, na opravdovou dovolenou. On rybaří?"

Vika už nejspíš popsala mé rodiče těm svým, a ti to schvalují. Pěkné.

"Opravdový profík," odpověděl jsem. "Já se mu nemůžu rovnat ani omylem."

"To se dozvíme, až se potkáme," řekl zamyšleně strýc Žeňa. Cinkli jsme sklenicemi a chystali se je vyprázdnit, když se zabouchly vchodové dveře, něco na chodbě udeřilo o podlahu a ozvaly se vydatné nadávky, i když ne příliš sprosté.

Známý hlas vyjmenovával všechny prahy, dveře a zámky světa a informoval nás, co s nimi máme udělat a kam je můžeme odnést.

"To je ten nejstarší," mrkl na mě strýček Žeňa. "Představím ti ji, až se uklidní. Raději počkáme, až se rozkřičí." "To je pravda.

A napil se do dna.

"Už jsme se seznámili," povzbudil jsem ho a následoval jeho příkladu. Sbohem, klidný živote.

"Elyo, uklidni se," slyšela jsem Viku, jak říká. "Uklidni se. Spadla jsi. O nic nejde..."

"Mohl jsi mě pozdravit!" Elvířin hlas byl vysoko posazený skřek.

"Mohla jsi mě varovat, že přicházíš. Poslala bych za tebou auto," řekla Vika klidně. "Mimochodem, několikrát jsem ti volala, snažila jsem se zjistit, kdy přijedeš, ale tvé telefonní číslo bylo nedostupné."

" Vybil se mi telefon," řekla Elya o něco tišeji. "Zapomněla jsem ho nabít. Jak to myslíš, poslat auto? Myslíš taxi? Sám jsem si vzal jedno z nádraží."

"Vika a Haritoša sem přijely dvěma auty," řekla teta Světla své nejstarší dceři s jistou hrdostí. "S řidiči!"

"Aha," Elvíra vyloudila nepříjemný smích. "Sestra se dokázala vyšvihnout nahoru ve světě?"

"Možná," odpověděla Vika s jistou dávkou důstojnosti. "A představ si, že sama od sebe, ne že bych se na někom přiživovala."

Cítila jsem, že je čas zapojit se do diskuse. Jestli jsem to správně pochopila, právě teď by nejstarší sestra řekla nějakou hloupost, která by mohla vážně zkomplikovat naše soužití, například: "Neodplivnout? Aha, tím myslíš kouření," nebo něco v tomto duchu.

Nevím, jak se mi podařilo dostat se na chodbu dřív, než tato slova zazněla, ale podařilo se mi to.

"Dobrý den, Elyo," usmála jsem se na dívku, která na sobě stále měla dlouhý kožich. Musela jsem si přiznat, že jí to opravdu sluší. "Ráda tě vidím."

Ta nešťastná slova už nepadla, což Viku zřejmě naštvalo. Nejspíš jsem jí její poslední plán zhatila, ale co už.

"Harritone," Elvíra zatajila dech a oslnila mě úsměvem. "Tak ráda jsem tě viděla, i když mě překvapuje, že jsi to skutečně stihl."

"Chystám se oženit s tvou sestrou," řekl jsem jí. "Jak bych ji mohl nenavštívit? A co teprve setkání s rodiči - ti by měli znát dceřina nastávajícího! Co takhle vidět její dům z dětství? A pak, nemůžu bez ní žít ani den, všechno prostě není jako dřív."

Vika a teta Světla si vyměnily krátké pohledy a strýc Žeňa si načechral knír. Slova byla vyřčena, ale byla to jen slova, ne? A opravdu, co je na Vice tak špatného? Zdaleka ne nejhorší možnost. Přinejmenším jí práce není cizí. A pokud jde o to, že její povaha není každému po chuti, no, to je věc osobního vkusu. Věřte mi, viděla jsem už mnohem horší.

"To je od tebe šlechetné." Kdybych tu ženu neznala, myslela bych si, že má ze své sestry upřímnou radost. "I když je to trochu staromódní, dnes už se málokdy ptají rodičů na svolení."

"Ne že bych byla malý kluk." Pokrčila jsem rameny. "Vlastně jsem se bála, že se tvoji rodiče po setkání se mnou zeptají Viky, k čemu potřebuje seniora."

"Bůh ti žehnej, Haritoši!" Teta Sveta dokonce dostala záchvat kašle. "Jak to, že jsi seniorka? Taková manželství jsou nejlepší. Už jsi zažila život, užila sis své, teď můžeš vychovávat děti, jak se patří."

"Děti?" Elišce se rozšířily oči, zatímco šibalská Vika si okamžitě položila ruku na břicho, na tváři úsměv Mony Lisy.

"Nehodláš se svléknout?" "Ne," odpověděla. Zeptala jsem se Elyi, která ztratila řeč. "Tady máš, pomůžu ti."

Hodila mi kabát přímo do rukou a celou cestu se dívala na Viku. Druhá sestra však nechtěla odvrátit zrak, což Elvíru zřejmě překvapilo. Přemýšlela jsem, jestli je zvyklá mít vždycky navrch - vždycky, ale dneska ne. Vzduch praskal nahromaděnou elektřinou.

"Vážně jsme měli jít na ryby," řekl strýc Žeňa za mými zády. "Proč jsem poslouchal manželku?"

"Eliško, vždyť jsi čerstvě po výletě!" Teta Světla se rozhodla chopit se iniciativy a zneškodnit situaci. "Proč tu stojíme, pojďme si dát čaj! Upekla jsem třešňový koláč, tvůj oblíbený! Nebo bys snad chtěla plnohodnotné jídlo?"

Matka měla zjevně nejstarší dceru raději. Nebo to možná byly instinkty. Nejmladší už byla zadaná, zatímco nejstarší zůstávala svobodná. Možná jí jí bylo víc líto.

"Čaj?" Řetěz pohledů se konečně přetrhl a Elya byla první, kdo se vzdal. "Samozřejmě, mami. Jo, a přinesla jsem ti nějaké dárky!"

"Taková záplava dárků na Nový rok!" řekla paní domu vesele.

"Dárků není nikdy dost," řekla jsem jí a pověsila Elvířin kožich na věšák. "Alespoň když jsou upřímné!"

"I pro tebe máme dárek," sdělila Vika sestře dobrou zprávu. "Bude se ti to líbit!"

"Podívej," z ničeho nic Vika vytáhla krabici s dárkem pro starší sestru. "Všechno je přesně tak, jak to máš ráda, hřebeny, sponky do vlasů.... A vyrobené z mamutího klu! Už jsi někdy viděla mamutí kel?"

"Z čeho?" zeptala se Elvíra tiše.

"Nejspíš lžou," nadhodila jsem nejistě. "Kde by Číňané vzali mamutí kel? Opravdu!"

"Ale... to jsi mi přece říkala sama, ne?" "Ne. Vika se ke mně otočila.

"Děkuju." Elvíra vzala sestře z rukou krabičku. "Skvělý dárek. Vždycky jsem chtěla vidět mamutí kel, i když v muzeu. Nebo navštívit planetárium."

Co jsem to říkala, že tu zůstanu do konce prázdnin? Byla jsem příliš ukvapená. Éra blahobytu skončila a čeká nás střelba zákopové války.

Mýlil jsem se... zase. Jiskra, která mohla zažehnout požár, uhasla sama. Za patnáct minut už celá rodina včetně mě seděla u stolu, popíjela čaj a příjemně si povídala. Přesněji řečeno, byly to sestry, které nemohly přestat mluvit, zatímco rodiče s obdivem zírali na své potomky. Tuto idylickou scénu přerušilo hluboké zatroubení zpoza plotu.

"Aha, to je pro nás," vyskočila Vika na nohy. "Pojďme, Kif."

"A co nard?" Strýc Žeňa rozhořčeně ukázal na karafu s nastojem.

"Můžeš si zahrát později večer," odsekla a zatahala mě za rameno. "Tak pojď, oblékni se, jdeme."

"Viko, já nechci," odpověděla jsem pevně. "Běž sama. Pokud jde o mě, svou povinnost nájemné celebrity jsem splnil víc než dobře. Už jsi mě předvedl Razumovské a tuctu dalších přítelkyň. To mi úplně stačí."

"Opravdu, zlatíčko," podpořila mě teta Světla. "Proč by tam chtěl jít? A ty bys taky mohla zůstat doma. Proč pořád utíkáš za kamarádkami, jako by ti včela vlezla do kalhot? Raději zajdi za babičkou, zkontroluj ji."

Elja beze slova usrkával čaj, zatímco strýc Žeňa se na mě souhlasně podíval, cinkl skleničkami a ukázal hlavou směrem do pokoje.

"Z mého muže uděláš opilce, tati," povzdechla si Vika a mávla rukou. "Fajn, půjdu jim říct, že dneska jedeme k babičce na návštěvu." "Dobře," řekl jsem.

"Skvělé," zaradovala se teta Světla. "Tak už pojďme všichni."

"Půjdete," upřesnil strýc Žeňa. "My nepůjdeme."

Po hodině a malé hádce, kterou jsme vyhráli, ženy odešly, zatímco my jsme půl dne slavili vítězství. Pořád nevím, jak to skončilo. Probudil jsem se ve svém malém pokoji ve druhém patře, který mi po našem příjezdu přidělili hostitelé. Vika zřejmě bydlela v jiném pokoji. Slyšel jsem vrzání dveří, jak někdo vešel dovnitř. V ústech jsem měla sucho jako v papíru, v hlavě mi hrál nějaký bastard na buben a oči se mi nechtěly odlepit, ale podařilo se mi ze sebe vyrazit slova:

"Kdo je tam? Viko, jsi to ty?"

Před časem, den po našem příjezdu, mi věnovala půlnoční návštěvu, na kterou jen tak nezapomenu. Zřejmě ji celá ta představa hříšného chování pod střechou rodičů hodně vzrušovala a ve spojení s tou tajnou operací... Ženy milují symboliku a paradoxy a tu noc byla Vika úžasně divoká a kreativní. Všechno bylo v pořádku, až na peřinu, kterou mi teta Světla laskavě ustlala, vítanému hostu. Vzhledem k tomu, že pokoj byl docela malý, bylo v něm docela horko. Přísahám Bohu, že když bylo po všem, připadala jsem si, jako bych právě vyšla ze sauny. Kapal ze mě pot a srdce mi v hrudi bušilo tak hlasitě, až jsem se trochu bála, že mi tam praskne.

Proto jsem s opakováním cvičení nespěchal. Navíc jsem měl kocovinu a nadměrná fyzická aktivita by mě snadno mohla poslat rovnou do útulného bílého pokoje v suterénu místní nemocnice, kde by mě milí chlapíci v nominálně bílých pláštích přikryli prostěradlem a na palec u nohy mi pověsili očíslovanou visačku.

"Možná bychom si mohli promluvit?" Ten hlas nepatřil Vice.

Vlastně to vůbec nebyla ona. Byla to Elya oblečená v županu s psími pantoflemi, nenalíčená. Sedla si na roh mé postele a podala mi hrnek.

"Jed?" Pro jistotu jsem se jí zeptala a držela jsem rukojeť.

"Jo, bolehlav," přikývla Elya. "Je to voda. Nejspíš máš suché hrůzy. Tátova nastoika umí být pěkně zákeřná. Když piješ jednu skleničku za druhou, připadá ti to málo alkoholické, jako džus. A pak se zkusíš postavit a je to, jsi mimo. Kocovina je taky pěkná mrcha. Vím, o čem mluvím, v pubertě jsem si jí užil víc než dost."

"Byl jsi schopen bezohledného chování?" Překvapeně jsem polkla ledovou vodu.

"Pořád jsem, nebo ne?" Elya se zasmála. "Myslíš si, že věnovat ti noční návštěvu je normální?"

Mlčela jsem, protože jsem s ní naprosto souhlasila. Zkrátka a dobře, bylo to neobvyklé... a taky dost nerozumné.

"Uf," dopila jsem šálek. Chtěla jsem ještě. "Děkuji ti, drahá Elyo, že jsi mě zachránila před jistou smrtí. Opilost by mě určitě zabila. Rád bych však podotkl, že pokud tě tu Vika najde, čekají nás oba nevýslovná muka. Znáš svou sestru. Nemá sice žádné zbraně, ale věř mi, že kdyby opravdu musela, něco si najde."

"Tak co, promluvíme si?" pokračovala dívka tvrdošíjně a ignorovala mé varování.

"Myslím, že už jsme," posadila jsem se a protřela si spánky. "Bože, tady je ale dusno!"

"Pravda," Elya si udělala pohodlí a posadila se na postel. Záhyby jejího županu se rozestoupily a odhalily mléčně bílou kůži jejích nohou.

"O čem si budeme povídat?" Zeptal jsem se. "Snad ne o mých herních dluzích? Jsem na dovolené. Vyřeš to beze mě."

"Takže pro tebe je Fayroll práce?" "Ne. Elya vystřelila zpátky.

"Někdy člověk potřebuje dovolenou i od hry," napomenul jsem ji. "Hry jsou možná vyčerpávající víc než tvoje práce."

"No, v tvém případě to chápu, máš toho tolik," z Elyina hlasu vyzařoval soucit. "Tvůj klan, válka, závazky vůči spojencům.... A pak je tu ještě..."

Významně se odmlčela.

"Co je tu?" Zeptal jsem se nevzrušeně. "Prosím tě, přestaň s těmi narážkami. Ty jsi velká holka, já jsem velký kluk..."

Sakra, to vyznělo špatně. Ta věta mi připadala sugestivní, i když jsem neměl v úmyslu naznačovat intimnosti.

"Promiň, ale nezajímáš mě jako muž." Kupodivu Elya vypadala trochu rozpačitě. "Kvůli tomu jsem sem nepřišla."

"Stejně jsem nenaznačoval 'to'," ujistil jsem ji vášnivě. "Myslela jsem to tak, že pokud máš konkrétní otázku, ptej se. Jestli ti odpovím, je jiná věc."

I když by bylo zábavné sestry porovnat. Uf, co si to sakra myslím? Atmosféra však k takovým myšlenkám vybízela - ne peřina a horko, ale celá situace.

"Co víš o Temném pánovi?" zeptala se Elvíra poté, co půl minuty mlčela. "Jsem si naprosto jistá, že o něm víš, a co víc, že ses s ním skutečně setkal. Chci všechno, co o něm máš."

"Chceš příliš mnoho," prudce jsem spustil nohy na zem a nevšímal si mladé ženy sedící vedle mě. Koneckonců jsme byly téměř příbuzné. A taky jsem nespala nahá. Měla jsem na sobě spodní prádlo. "A to i kdybychom předpokládali, že jsem se s ním opravdu setkala."

"To chci moc," souhlasila Elya. "Ale nechápu, proč bys to měla odmítat. Není to nakonec jenom hra?"

"Elyo," zeptala jsem se dívky. "Dobře se na mě podívej."

"Proč?" Ustoupila ode mě. "Vlastně jsem býval plavec - skoro profesionál. Ne tak docela wrestling, ale jestli se na mě pokusíš dělat pohyby, budeš toho litovat."

"Cože?" "Mluvíš nesmysly." Skoro jsem se urazil. "Jen jsem se chtěl ujistit, že nevypadám jako retard. Tahle hra je víc než jen hra a je jí už dlouho - od té doby, co na ní lidé začali vydělávat peníze. A když na ní lidé začnou vydělávat peníze, není pro hry místo. A už vůbec ne místo pro zpovědi a rozdávání cenných informací zadarmo, i když jde o příbuzné."

"Jak nabubřelé," poznamenal Elya. "A dokonce máš v jisté rovině pravdu. Ale neplatí to pro všechny. Pro mě je to pořád hra. Jo, nebudu lhát, je to taky způsob osobního naplnění, ale pořád... hra."

"Každému, co jeho jest." Vstal jsem a prosmýkl se kolem ní k malému okénku. Venku byla temná a zasněžená noc. "Ale stejně, informace jsou informace a já se o ně nehodlám jen tak podělit, dokonce ani o některé, dokonce ani o vzájemné. Hele, co si o tom myslíš? Můžu si zakouřit, když otevřu okno?"

"Máma nemá ráda kouření v domě," řekla Elya a lehla si na postel, podepřela se na loktech a natáhla si nohy. "Ale ráno ten zápach zmizí, tak klidně kouř. Nebudu ti nic vykládat."

Venku se ochladilo. Do vydýchané ložnice vpadl poryv mrazivého větru a udeřil do mě jako kladivo.

"Ahoj, Kif," řekla Elya omluvně. "A co tohle? Neříkej mi, co nechceš, jenom řekni, jestli je to hráč, nebo NPC." "Cože?" zeptal jsem se.

"To taky neudělám. A pak, proč bych to měl vědět?" "Nevím. Vyfoukl jsem kouř ven. "Co kdybych ti řekl něco jiného?"

"Co přesně?" Elya vstala, přistoupila blíž, vzala mi cigaretu z ruky a potáhla. "Doufám, že je to něco důležitého."

"No..." V duchu jsem si probíral různé věci, které jsem se za posledních šest měsíců naučil. "Aha, a co tohle? Znáš Girtenskou sluj?" "Ano," odpověděl jsem.

"Jo?" Elya si znovu potáhla a vrátila cigaretu.

"Když začneš na jižním okraji a půjdeš rovně, za hodinu se dostaneš na ostrov. Je tam kobka, kterou ještě nikdo nevyčistil. Vsadím se o cokoli, že se do ní ještě nikdo nedostal." Nadechl jsem se dalšího mrazivého vzduchu. "Ale musím tě varovat, je to nebezpečné místo."

"Super, ale není to něco, co bych použila." Elya se náročně dotkla mou nohou.

"Fajn," hodila jsem nedopalek oknem a červená tečka zmizela v noci. "Když zabiješ nemrtvého krále na severu, nalevo od Hexburgu, máš šanci získat setový předmět. Nevím, jak funguje náhodný výběr." "To je v pořádku.

"Taky bys mi mohla říct, co goblini shazují," šeptala mi Elvíra skoro do ucha. "Ne, Hagene."

Nejspíš je čas schovat se pod deku, alespoň pro mě. Mohlo by to být nepříjemné, kdyby mi dál šeptala do ucha. Je tu sice docela tma, ale mohla by se mě dotknout stehnem a je dost zkušená na to, aby pochopila, co je co.

"Tak to máš smůlu," pokrčím rameny. "Řekl jsem ti, co jsem mohl."

"Kif," Elya se očividně přestala snažit používat své ženské půvaby, její hlas byl samá věc. "Chápu, informace nejsou zadarmo. Ale pojďme se dohodnout. Ty víš, co chci. Já možná vím něco, co chceš ty. Proč se nedohodnout?"

"Proč ne?" Zamyšleně jsem zopakoval, zavřel okno a padl na postel.

Spousta důvodů, proč ne. Své potenciální švagrové jsem nevěřila ani za mák. Tak jsem se rozhodla na její kecy odpovědět svými. Pěkně si popovídáme.

Elya se posadila do čela korálků a opřela se zády o polštář.

"No, proč ne?" Konečně jsem odpověděla. "Ty půjdeš první. Když mi dáš užitečné postřehy k otázkám, které mě zajímají, řeknu ti něco, co by ti mohlo být užitečné."

"Tak se ptej," spolupracovala Elya.

Hned nato vrzly dveře a odhalily Viku, která byla očividně celá připravená na rande se mnou. Zavřela dveře a já zaslechl šustění jejího hedvábného županu, který sklouzl na podlahu.

"Kif," řekla svůdně a hned si všimla vlastní sestry, která si buď reflexivně, nebo ze zlomyslnosti začala hrát s mými vlasy. Vika se zakuckala, okamžitě změnila tón a divoce zasyčela. "Ty?"

"Pěkné spodní prádlo," řekla Elya uznale a prohlédla si těch pár šněrovaček, které na sobě Vika měla a které se jen stěží daly považovat za oblečení. "Drahé. Ale stehna ti pěkně naběhla, sestřičko. Na tvůj věk to není dobré."

Zvláštní, od tohohle výletu jsem čekala spoustu věcí, ale tohle jsem si nedokázala ani představit.

Taky jsem si říkala, že kdybych hned vyskočila z okna, i s holým zadkem v mrazu bych měla větší šanci přežít než v té místnosti s těmi dvěma sestrami.





Kapitola osmá





Ve které někdo zemře.





"Cože?" Vika rozšířila nozdry a já přísahala, že se jí nehty proměnily v drápy. Věděla jsem, že bude pokračovat v otázkách typu: "Co tady dělá? Už jsi...?" Sakra, a přitom všechno začalo tak hezky, a tak tragický závěr. "Co jsi říkala? To já mám tlustá stehna? Viděla jsi ty svoje? Vážně se mi snažíš přetáhnout chlapa tím tvarohem?"

Cítila jsem, jak mi z ramen spadla tíha. Zřejmě mě nehodlala hned obvinit z nevěry - nebo, pokud budu mít opravdu štěstí, nikdy. Dotkli se mnohem dramatičtějších témat, než je obyčejná nevěra... Ale popravdě řečeno, Vika byla v právu. Elvířina stehna byla poněkud baculatější. Nejspíš to bylo jejím sedavým/ležícím způsobem života.

"Neudělala bych ho, ani kdyby byl posledním mužem na světě," zašeptala Elvíra zlomyslně. "Pche, taková vybraná rasa samců. Sebrala bych ho jen ze soucitu, a to jen v případě, že by byl užitečný. Víš, opravit mi kohoutek, něco přibít."

Sestry se bály dělat hluk, nejspíš nechtěly vzbudit rodiče. To je taky dobře, protože kdyby nás všechny tři přistihly v mém pokoji, neptaly by se, kdo má pravdu a kdo ne, prostě by nás všechny roztrhaly. A Vika by dostala další nakládačku za spodní prádlo. Dokonce jsem věděl, jakým slovem by to strýček Žeňa popsal.

"Tak proč jsi mu uprostřed noci vtrhla do pokoje?" "Ne," odpověděla jsem. Vika zúžila víčka a střelila po sestře dýkami.

"To bys mi nevěřila." Elya už není rozčilená, ale zdá se... nepolapitelná? "Mluvily jsme o té hře. Fayroll."

Vika se také proměnila zpátky v lidskou dívku a poškrábala se na nose.

"Víš, já ti věřím." Tak to je překvapení. "Protože jsi blázen, sestřičko, proto. Jen nevím, co jsi po mém muži chtěla. Vždyť on ani není velký fanoušek hry. Je to součást jeho práce."

"Vážně?" Elya udělala nemožné - zasmála se a zároveň zašeptala. "Chceš říct, že vůbec nehraje Fayroll?"

"Přesně tak," odpověděla Vika nonšalantně. Přistoupila k posteli, nenuceným pohybem stehna (vskutku pevného jako jablko) odstrčila Elyu stranou a vlezla pod peřinu. "O čem jsme to mluvili? Aha, o té hře. No, věřte tomu nebo ne, ale on skoro nehraje. Do toho plechového sudu s dráty vleze jednou týdně, a to jen když ho povinnost zavolá. Máme na práci jiné věci, sestřičko, nemusíme tuhle realitu nahrazovat virtuální. Rodina, chápeš? I když jak bys mohla. Tvůj život je celý digitální a nepřirozený, s přírodně identickými sladidly a zvýrazňovači chuti."

Tohle rozhodně zasáhlo. Měl jsem silné podezření, že to nebyla jejich první diskuse na toto téma a že tenhle trik až dosud nikdy nezabral. Vikin spokojený a vítězoslavný úsměv to dokazoval.

"Asi bys už měla jít." Vika se otočila k sestře zády a postavila se ke mně čelem. "Máma chce upéct koláče, namíchala na ně těsto, takže bude vzhůru kolem páté. A jednou nám to stačit nebude. Chápeš to, viď? Nebo ti to mám vysvětlit?"

"Mějte se hezky," rozhodla se Elya, aby si zachovala zbytky své nevzrušivosti a zachovala si takříkajíc tvář. "A nezapomeň používat ochranu. Bůh nám všem pomáhej, jestli se rozmnožíš. Svět jde už takhle do háje, a jestli Vika porodí, bude to opravdová apokalypsa." "A co když se to stane?" zeptala se.

"To nebylo moc vtipné," řekla jsem a zcela upřímně. "Vážně, bylo to průměrné. Ani ne průměrné. Sice dost sprosté, ale jako vtip..." "To je vtip?" zeptal jsem se.

"Dělám, co můžu," zabručela Elya a odešla, přičemž s bouchnutím zabouchla dveře, nejspíš ze vzteku.

"Mám nějakou sestru, co?" Vika se ke mně přitiskla. "Proč přišla? Mám přece podezření..."

"Řekla ti pravdu." Byla velmi vřelá a já se zachvěl při pomyšlení, že se ta spalující noční můra bude opakovat. "Mluvili jsme o té hře. Hele, proč jsi jí řekla, že se nikdy nepřihlásím?"

Vika se podepřela na jednom lokti a zaťukala mi pěstěným nehtem na čelo.

"Která normální žena by řekla jiné ženě, že její muž tráví čas galapředstavováním virtuálních světů, místo aby trávil čas s ní? Oficiální verze je, že jsi pořád se mnou, jasný? Jo, a taky by bylo fajn, kdybys skutečně omezil čas strávený hraním, jinak se ve své hře brzy nadobro ztratíš. A já jsem mladá a hezká, potřebuju neustálou mužskou pozornost."

"To by bylo fajn," souhlasila jsem a seskočila z postele, když mi došlo, co má na mysli. "Chci říct, aby se to omezilo. Mimochodem, už jsem to udělala, jsem tady, s tebou. Dovol mi si jenom zakouřit..."

"Máma nemá ráda kouření v domě," poznamenala Vika zklamaně. "Ale když jsi to ty, tak je to v pořádku. A pak..."

Ostře poplácala po dece a já si uvědomil, proč lidé odsouzení k smrti vždycky vytahovali kouření poslední cigarety.

***

Sněhová bouře zuřila dál, pokračovala dlouho do rána a všude sypala sníh.

"To je paráda," poznamenal strýc Žeňa při pohledu z okna. "Včera mrzlo, a teď sněhová nadílka. Co to s naší zemí udělali? Něco takového by se před pádem Sovětského svazu nikdy nestalo! Všechno na světě bylo v pořádku, včetně počasí."

"Ježíšmarjá, vážně," rozčílila se Vika. "Chtěla jsem dnes navštívit Pavlovskou, popovídat si. To je ale průšvih."

"Šílenství nezná vzdálenosti," řekl Elja apaticky. "Když ses rozhodla, tak to stejně uděláš. Jako by tě mohla zastavit sněhová vánice..."

"Jsi tak zlomyslná," řekla Vika obviňujícím tónem. "Proto jsi pořád svobodný. Nebo je to možná naopak - jsi zlomyslná, protože jsi svobodná? Kif, co si o tom myslíš ty? Co z toho je pravda?"

Zívl jsem a nedokázal odpovědět. Stejně bych to neudělal; nechtěl jsem na sebe přivolat jejich hněv, takže jsem se snažil držet se od těch hádek dál a přijmout švýcarské řešení. Přesto mě teta Světla účinně zastoupila a oběma sestrám dala pořádnou ránu do hlavy.

"To máš za tu svou prořízlou pusu, Viko," vysvětlovala sama dcerám, které si třelily krky. "A ty za svou zbytečnou zlomyslnost, Elvíro."

"Najdi jim něco na práci, miláčku, nebo se z toho zblázní. Nečinnost rezaví mysl," doporučil jí strýc Žeňa, který ležel na gauči a sledoval film. "Třeba by mohli ve sklepě třídit brambory."

Vidličkou si z talíře na břiše nabral několik namočených mraků a vložil si je do úst.

"Proč jsi takový?" Teta Světla se s lítostí zeptala kysele se tvářících sester. "Dnes jsou svaté Vánoce. Lidé se mají mít rádi a oslavovat život, a ty..." "A co?" zeptal se.

"Už je sedmého," rozhodla jsem se opustit téma, protože události by se mohly potenciálně vyvíjet nežádoucím směrem. Každá ze sester by mohla snadno vyhrknout něco, co by spustilo lavinu vzájemných výčitek. Ne že by mě to tolik znepokojovalo, ale nechtěla jsem být příliš svědkem hádky mezi členy rodiny v cizím domě. "Čas letí... Za chvíli začíná práce."

"Máš pravdu, Haritoši," podpořil mě strýc Žeňa. "Za mých časů jsme měli jen dva dny, a to stačilo. Teď jich máš deset a proklouznou ti jako písek mezi prsty a zanechají za sebou jen rozbouřené žaludky."

Vika otevřela ústa a chtěla něco říct, ale právě v tu chvíli mi někdo zavolal.

"Harritone," byl to hlavní bezpečnostní důstojník. Mluvil věcně, ale ostražitě, a já cítil, jak mi běhá mráz po zádech. Zase jsme se dostali do potíží?

"Umm," vykoktal jsem. "Něco se děje?"

"Ani ne," hlásil bodyguard vesele. "Jen jste nám dnes ani vy, ani vaše žena nezavolali. Rádi bychom znali vaše plány... A pokud si dobře vzpomínám, chystal jste se tu strávit v první řadě jen tři dny. Takže promiňte, že se ptám, ale musím to vědět. Změnilo se něco, nebo se dnes vracíme do Moskvy?" "Ano," odpověděl jsem.

Sakra. Tohle je dobrý způsob, jak člověka připravit o rozum. I když... mám vůbec nějaké? Vždyť kdybych svůj příběh vyprávěl, no, třeba tisícovce lidí, polovina z nich by mě nazvala hajzlem a nejméně dvacet procent pochopitelně idiotem. A to je ten nejlepší scénář. Nejradši bych je viděl na svém místě, sledoval bych je, jak běhají dokola a snaží se uniknout žáru, který se na ně valí ze všech stran.

"Ještě nevím," řekla jsem po pauze. "Poslední dobou sněží, jak vidíš." "To je pravda.

"Co se děje?" zeptala se Vika a pozorně si mě prohlížela.

"Miláčku, naši chrabří bezpečáci chtějí znát naše dnešní plány." Zakryl jsem rukou mikrofon. "Prosím, rozhodněte se, jestli někam pojedeme."

"To rozhodně ano," řekla Vika a její tón nenechával prostor pro pochybnosti. "Navštívíme Pavlovskou. A ty jdeš se mnou. Je nejvyšší čas, abys opustila dům, šla ven, na vzduch. Nikdy neopouštíš pokoj."

Bylo pochybné, že jí až tak záleží na mém zdraví; nejspíš mě jen nechtěla nechat u své sestry.

Elya si myslela totéž. Zeptala se Viky nevinně, ale přesto bezelstně: "Sestřičko, můžu se přidat k tobě?"

"Proč?" procedila Vika skrz zuby a vrhla nedůvěřivý pohled směrem k Elye. "Jdu za Světkou, nemyslím si, že by ses s ní někdy kamarádila." "To je pravda.

"S ní ne, to ne," nehádala se Elvíra. "Ale promluvila bych si s její babičkou. Mami, stará Pavlovská ještě nekopla do země, že ne?" "Ne," odpověděla.

"Ta baba nás všechny přežije," skoro si odplivla tetička Světla, když o ní slyšela. "Tu už nic nerozhází."

"To je pravda," souhlasil strýc Žeňa. "Je jí tak sto let. Spočítej si to, Haritošo, nejspíš si ještě pamatuje Lenina z dob, kdy uměl víc než jen ležet mrtvý v mauzoleu."

"Kolik je tedy tvé kamarádce?" Překvapeně jsem se na Viku podíval. "Jestli je její babička tak stará?"

"Uvědom si to!" zasmála se Vika, podívala se na sestru bez jakéhokoli zalíbení a uvědomila si, že nemá moc na výběr. Odmítnout Elvíru nebyl snadný úkol. "Říkají jí prostě babička, je to vlastně prababička mé spolužačky Světky. Nebo možná dokonce praprapra... Kdo sakra ví? Řekni jim, ať se za hodinu zastaví."

Předala jsem její přání ochrance - která mi slíbila, že určitě přijedou - a stiskla tlačítko dřímoty.

Teta Světla zjevně neschvalovala, aby její dcery navštěvovaly rodinu Pavlovských. Neprotestovala přímo, ale její nespokojenost dávala najevo hlasitým řinčením nádobí a tichým mručením.

"Co se děje?" Zeptala jsem se jí. "Proč nechceš, aby tam děvčata chodila?" "Ne," odpověděla jsem.

Byla to moje všudypřítomná zvědavost, ale prostě jsem musela vědět, co mohlo vyvolat hněv obvykle přátelské a dobromyslné paní domu.

"Světka a její matka nejsou dobří lidé," teta Světka znovu zachrastila čistým talířem a položila ho na stojan na nádobí. "A s tou starou babiznou ani nezačínej. Opravdový kus práce. Čarodějnice je čarodějnice, Haritoši. To ví každý, nejen já. Ale tihle mladí nikdy neposlouchají. Nevěří, že bys s ní nikdy neměl mít co do činění, protože z toho nic dobrého nevzejde."

"No tak, teto Světlo," pochopila jsem, o co jde. Každé sebeúctyhodné město mělo své čarodějnice a blázny. Tahle stařena se nejspíš díky své dlouhověkosti zařadila mezi ty první. "Čarodějnice, v naší době? Odkud? Už dávno se přesunuly do televize a hledají chybějící komparzisty z davu prostřednictvím fotek." "Cože?" zeptala jsem se.

"Možná v hlavním městě," zamračila se teta Sveta tvrdošíjně a já pochopila, kde Vika vzala ten zvyk. Matka byla v tu chvíli naprosto stejná jako její dcera. "Maminka mi říkala, že duše staré Pavlovské je celá černá a zlá, když jsme ji s kamarádkami chtěly jít požádat, aby nám o Kupalské noci věštila. Taky mě mlátila mopem, abych se jí vyhýbala. Tak jsem tam nešla, ale Galja a Marina, moje kamarádky, ano."

"Co se stalo?" Vždycky jsem milovala lidové horory, bylo v nich něco... opravdového a lahodně strašidelného. Samozřejmě to všechno byly jen kecy a pověry, ale poslouchat je byla čirá zábava.

"Nic dobrého." Teta Světla si utřela ruce do ručníku, který jí visel na rameni. "Za měsíc se Saša Frolkin vnutil Marině, zatímco Galja se zapletla s nějakým cizincem a odjela s ním z města. Slyšela jsem, že se zapletla do krádeží a později šla do vězení. Tak to dopadá, když si necháš od staré čarodějnice věštit budoucnost."

"Tak to bychom jim to možná měli rozmluvit?" "Ano," odpověděl jsem. Kývla jsem směrem k chodbě, kde se sestry pošťuchovaly. "Jen pro jistotu."

"No tak, zkus to," řekla teta Světla a neradostně se zasmála. "Už jsou dospělé, všechno znají, všechno umí. Jedna je prakticky vdaná. Jen mi řekni, že ještě není aspoň těhotná?"

"Pokud vím, tak ještě ne," rozhodla jsem se nehrát hloupou. K čemu by to bylo? Jako chytrá, zralá žena už všemu rozumí. Není třeba plácat hlouposti. "Ale přemýšlí o tom a mně to taky nevadí. Už nejsem tak mladá, je čas založit rodinu." "To je pravda.

"Dobře," přikývla teta Světla. "Máš úplnou pravdu. Obávám se, že moje druhá dcera zemře bezdětná - na to je příliš chytrá a vzpřímená. A já chci vnoučata. Tvoji rodiče se asi taky nemůžou dočkat?"

"Uďobali mě k smrti," potvrdila jsem její domněnku. "Přesně jako ten příslovečný havran."

"No, co jsi čekala?" Teta Sveta si povzdechla. "První dítě je tvoje poslední panenka, první vnouče je první dítě. Tak se moc nezdržuj. Co se týče věštění, dnes jsou svaté Vánoce, není třeba se bát. Takoví jako ona nemají v tento den žádnou moc, to mi říkala tchyně a věř mi, že se v tom vyznala."

Dobrá žena, a proto jsem se najednou cítila opravdu špatně. Kdyby tak věděla, do čeho jsem její dceru zatáhla. I když by asi neměla. Jestli už je to tak zlé, nikdy bych se jí pak nemohla podívat do očí. Ale byla by to zázračná tchyně, to se jí muselo nechat. Bydlela daleko od Moskvy a nechtěla by ji navštěvovat, protože by musela dohlížet na domácnost, takže případná setkání by byla krátká a vzácná, tudíž příjemná a potěšující. A bylo by kam poslat děti na léto.

Po této myšlence jsem zavrtěla hlavou. Cesta mé mysli mě zavedla někam, kde jsem to tak úplně nečekala. Děti? Léto? Tchyně? Tahle bukolická existence se na mně rozhodně podepsala.

Ale v létě to tam bylo asi skvělé. Ani v zimě to nebylo tak špatné, a to i navzdory zuřící vánici a myriádám sněhových vloček, které kolem nás vířily, jakmile jsme vyšli ven. Ale svatý Bože, to je krása! Každou chvíli se skrz šedivou clonu mraků prodraly sluneční paprsky a jakoby zevnitř ozářily tančící sněhové vločky a beztížné závěje, které se po několika hodinách nahromadily, se nám pod nohama rozsypaly na prach a přilily další olej do panující sněhové vánice.

"Achoo!" Vika kýchla a otřela si nos bílou kožešinovou rukavicí. "Asi jsem zapomněla na své domácí klima."

"Taková vánice se v Moskvě jen tak nevidí," souhlasila její sestra. "Většinou je to jen břečka. Životní prostředí je celé špatné, pořádně znečistili planetu..."

Kdyby se Elya narodila na začátku minulého století, byla by buď sufražetkou, nebo revolucionářkou. Bouřila by se, protestovala a chřestila okovy v trestanecké kolonii.

Nechvalně proslulá Pavlovská bydlela nedaleko odtud, ne víc než deset minut chůze. Sakra, všichni bydlí kousek od sebe, na rozdíl od mého oblíbeného města, kde se vzdálenost měří dopravními zácpami a přestupy. Musím uznat, že je na tom něco přitažlivého. Klidný, pomalý život, trochu připomínající stabilitu, protože se tu nic nemění a není třeba spěchat. To je něco, co jsem nikdy neměl a nikdy mít nebudu. Nejspíš.

Upřímně řečeno to však byl pohled někoho, kdo se narodil ve městě, které nikdy nespí. Přesně tak bychom si my, děti velkoměst, představovali bezpečný přístav, místo, které by nás vyléčilo ze stresu, neustálého spěchu a věčných termínů. Myslíme si, že taková malá města a vesnice by nám konečně umožnila zastavit se, nechat duši odpočinout a možná nám i dovolí zamyslet se nad smyslem života, jen abychom si uvědomili, že ho žijeme špatným způsobem.

To byla úplná a naprostá blbost, kterou vymysleli spisovatelé a filmaři. Kdybyste se v Kasimovovi ponořili dostatečně hluboko, pravděpodobně byste objevili vášně, pro které by i Shakespeare zemřel - ne že bychom mohli změnit své obydlí, ať se snažíme sebevíc. Mořské ryby nemohou žít ve sladké vodě. Kdybyste se někdy ponořili do víru velkoměstského života, zůstali byste tam navždy, když ne tělem, tak duší. Život kdekoli jinde, i na tom nejklidnějším a nejkrásnějším místě, by vám připadal jako dovolená a nic víc.

***

Elya zabouchala na dveře, nádherný a dobře zpracovaný kousek, který byl očividně vyroben už dávno. Připomínal mi tvrdé dřevo ve Staříkově pracovně. Tam bylo také vidět každé vlákno a šlachu dřeva. Určitě ho vyrobil skvělý řemeslník. Dům byl také solidní, i když velmi starý.

"Staří řemeslníci byli nejlepší," slyšel jsem z auta. Strážci měli zřejmě stejný názor.

Dveře se otevřely a odhalily dívku s velkými prsy. "Aha," řekla místo "Dobrý den" a já zachytil známý pach nedávno vypitého alkoholu, navíc nekvalitního. "Sestry Travnikovy, už je to nějaký čas. Nejste teď náhodou vysoko postavené, když žijete v hlavním městě?" "Ne," odpověděla jsem.

"Nech toho, Světko," zatvářila se Vika. "Copak jsi nás včera nepozvala sama?"

"Paměť jako řešeto," mrkla na mě nafoukaně namalovaným okem. "No dobře."

"Pustíš nás aspoň dovnitř?" zeptala se Elvíra. "Nebo budeme dál stát na prahu?"

"Pojďte dál, když už jste přišli," nehádala se Světka. "Ale co."

Upřímně řečeno, nechápala jsem, proč jsme sem přišly. Nikdo se netvářil nijak zvlášť přívětivě a do příjemného prostředí to mělo daleko. Dům byl tmavý a vlhký, páchl po myších a něčem kyselém - buď zkvašeném domácím pivu, nebo zkaženém kysaném zelí. Navíc jsem se na chodbě napjala, když jsem zaslechla nesouhlasné hučení poměrně mladých hlasů. V domě bylo hodně návštěvníků a ti už byli pěkně opelichaní, což mi mohlo způsobit jisté problémy. Přiznejme si, že Moskaly neměli rádi nikde jinde než v Moskvě. Výjimkou byla snad jen letoviska jako Soči. Tam byli turisté z Moskvy docela vítáni a oblíbeni, asi tak, jako mají zemědělci rádi krávy, které dávají rekordní výnosy. A protože výjimka sloužila jen k potvrzení pravidla, závěr byl jasný: chystal jsem se dostat na zadek. Za střízliva mohou mít lidé Moskvany jen neradi a vymýšlet si ošklivé vtipy; když se opili, nic jim nebránilo vymlátit duši z těch, kteří podle nich dělali z lidí úspory, sny a naděje.

Nemělo smysl snažit se jim vysvětlit, že takoví nejsme, že vynášet soudy jen na základě sledování televizních seriálů, detektivek a Fashion TV není správné. Stejně by tomu nevěřili. Škoda. Jo, máme spoustu různých lidí. Nebudu lhát, někteří si nezaslouží žádnou lásku ani úctu, ale nebylo jich moc. Jiní žijí jako zbytek Ruska, od výplaty k výplatě. A je velká otázka, jestli je přežití v betonové džungli snazší než tady v Kasimově.

Uvažoval jsem, že pro jistotu přivolám dovnitř alespoň jednoho strážného, ale neměl jsem čas svůj záměr dotáhnout do konce, protože mě Vika vzala za ruku a doslova mě vtáhla do velké místnosti, kde za prostřeným stolem sedělo plus minus deset lidí, popíjeli, jedli a živě konverzovali.

"A co tohle!" Náš vstup nezůstal bez povšimnutí širokého ramenatého fešáka v pruhovaném ženáči s tetováním, z něhož bylo jasné, že právě dokončil splácení dluhu vlasti službou u výsadkových jednotek. Nemohla jsem říct, že by mě tato informace naladila optimističtěji. "To je Vika ze třídy 10A! Vidím, že jsi postoupil do vyššího ročníku. A vypadáš dobře."

Byla to pravda. Ne že by ostatní dívky v místnosti byly odulé, všechno bylo vlastně docela hezké. Ale ano, Vika byla jiná a já se snažila pochopit proč. Je to snad jejím lesklým vzhledem?

"Ilja?" Vika přimhouřila oči. "Ilja Šiškunová? Dřív jsi byla kost a kůže, a podívej se na sebe teď!" "Cože?" zeptala jsem se.

"Jo, trochu jsem se vyleštil," ohnul ruku a políbil vypouklý biceps. "Síly strýce Vasji nepřijímají jen tak někoho. Co jsi chtěl, zlato? Je to čistá akce - opravdová krvavá lázeň pro opravdové chlapy."

"Vážně? Krvavá lázeň? Akce?" Elya nakrčila nos. "Neobjímala ses před čtyřmi lety s Tagirem Timurovem po celém městě? S tím, kterému jsme pro jeho, ehm, sklony přezdívali "Tagir zadní"?"

"Proč 'mazlení'?" Ilja znepokojeně těkal očima ze strany na stranu. "Bydleli jsme vedle sebe a ve škole jsme seděli u jednoho stolu. Prostě kamarádi!"

"Samozřejmě, že ti věříme," zachichotala se nějaká dívka za stolem. "To si tenkrát mysleli všichni. Tagir taky říkal to samé, ale takovým udýchaným hlasem..."

Ilja se zamračil, vytáhl z kapsy pětirublovou minci a začal ji prsty ohýbat a ohýbat, zřejmě se snažil zahnat blížící se neštěstí přísnou mužnou činností. Akce, hm...

Všem jsem se představil a proti mému očekávání se nikdo nepokusil vyleštit můj hrnek. Místo toho mi nalili sklenku vína a nabídli mi místo u stolu.

"Tak co děláš v životě?" zeptal jsem se. Ilja, který se trochu rozveselil, se mě zeptal, když jsem si lokla. "Podnikáš, nebo co?

"Nebo co?" Ani jsem se nenamáhal a po posilněném víně jsem si dal kysané zelí, které se ukázalo být pozoruhodně dobře připravené. "Jsem novinář - autor, abych tak řekl - snažím se psát o příbězích ze společenského života a tak."

Ať si to myslí. Ne každý musí vědět všechno.

"Píšete chick lit?" Šiškun byl plný opovržení. "Blargh! To není skutečná práce!"

Zdržel jsem se diskuse s ním - nemělo to smysl a bylo to dost riskantní. Neměl jsem tušení, čím se ten chlapík zabýval ještě před vstupem do ozbrojených sil - během svého něžného přátelství s nezbedným Tagirem Zadním, který mi zůstal neznámý. Ale právě tehdy se zdálo, že je schopen provést kraniotomii bez narkózy a bez chirurgických nástrojů a sester v naškrobených bílých pláštích jen za to, že řekne špatné slovo, nebo dokonce neznámé slovo.

"Je vaše babička doma?" Slyšel jsem Elvířinu otázku Světce. "Ráda bych si s ní popovídala."

"Aha," zkřivila rty. "Jdeš pozdě."

"Prošla?" Vika zalapala po dechu. "A maminka nám říkala..."

"Jo, jasně," ušklíbla se Světka neuctivě. "Přežije nás všechny a možná i naše děti. Je to jinak. Její tělo je na tom skvěle, ale mysl jí zeslábla. Mluví bláboly. Ještě že se aspoň nešpiní."

"Proboha!" Elvíra byla zklamaná. "A to jsme chtěly, aby nám řekla naše štěstí..."

"Eh," mávla rukou Světka. "Tyhle věci jí vypadly už před dvěma lety, ještě než se zbláznila. Škoda, chtěly jsme z toho mít nějaké peníze."

"Ale využili jste ty prachy nějak moc?" "Ne," odpověděla. Chraplavé zachroptění staré ženy mě i ostatní málem přimělo překvapeně nadskočit.

Nikdo si nevšiml, jak se v místnosti objevila prošedivělá babizna v mastném hábitu, špinavá a těžkopádná. Přesto stála uprostřed a okukovala lidi, kteří všichni ztichli. Světka nám řekla, že její babička je blázen, ale oči pod jejím huňatým šedivým obočím mi připadaly docela příčetné. Dokonce bych řekl, že víc než jen příčetné; jako by nás analyzovala, vyhodnocovala situaci.

"Babi, proč jsi vylezla ven?" řekla Světka malicherně a přistoupila ke křupance, která přejížděla očima z jedné tváře na druhou. "Vrať se do svého pokoje."

"Tss," odpověděla žena a přešlápla z jedné nohy na druhou. "Buď zticha."

"Proč jsi pomlouvala babičku?" zeptal se Šiškun Světky a ušklíbl se. "Pokud jde o mě, je při smyslech - vypadá trochu strašidelně, ale rozhodně ne balzámově."

Krkavčice skutečně vypadala děsivě. Bylo na ní něco odpudivého a mrazivého - možná její neupravený a otrhaný vzhled, možná něco úplně jiného, těžko vysvětlitelného. Každopádně se Vika znatelně napjala a přistoupila ke mně blíž, postavila se mi za záda. Ucítil jsem její ruku na svém rameni. Krčmář si toho všiml, otočil se k nám a upřeně se na Viku zadíval.

"Vycítila jsem to," hlesla náhle, natáhla vrásčitou ruku a šťouchla do mé společnice. "Věděla jsem, že tu bude nějaké znamení. Dneska."

"A co ty na to?" Světka se otočila k Iljovi, celá jedovatá. "Viděla znamení! Babi, vrať se do svého pokoje, ano?"

Mezitím se k nám překvapivě čile přiblížila krčmářka, ignorující vnuččiny prosby. Oči měla přilepené na Viku, nebo spíš na její hruď. Zajímalo mě, co tam vidí, a otočila jsem se. Vika měla na krku přívěsek, který jí stařenka dala jako novoroční dárek. Zvláštní, že jsem si ho nevšimla dřív.

"Tak kdo bys byla?" zeptala se čarodějnice Viky docela přátelsky.

"Trávníčková," zamumlala Vika, která své návštěvy zjevně litovala.

"Travnikova?" zakřenila se babizna. Zřejmě to byl smích. "Že bys byla Taisiina vnučka?" "Ano," odpověděla.

"Přesně tak." Vika přikývla.

"Panečku, panečku," zápach vycházející z čarodějnice byl tak hmatatelný, že jsem se cítil nesvůj i já, natož sestry, které zbledly. Pach moči a staršího nemytého těla dohromady se dal těžko snést. "Měla by skřivánka, kdyby věděla, komu její vnučka slouží. Přišla sis pro mě, viď?"

"Chtěla jsem si nechat vyložit svůj osud." Vika byla úplně zmatená. "Ale já už ne, už ne."

"Tvé štěstí? Opravdu?" Krčmář si to zjevně užíval s každou minutou víc a víc. "Proč jsi ji potřebovala? Tvůj osud už je zpečetěn. Nemá smysl ho sledovat, už ho nemůžeš změnit. Nic nepřidáš, nic neubereš."

"Jo," přisadil si Šiškun. "To se musí nechat, Světko, tvoje babička má očividně něco rozhozenýho."

"Měli byste ji poslat do blázince," poznamenala jedna z dívek sedících u stolu. "Moje babička se taky zbláznila, jednou málem zapálila náš dům. Ještě že měl táta hroznou kocovinu. Když vstal, aby si vzal z ledničky slaný nálev, všiml si, co se děje. Světko, možná bychom měli zavolat úřady? Poslali by nám auto s nějakými robustními chlapy a nosítky?" "Ano," řekla jsem.

Káča položila ruku na přívěsek visící mezi Vikinými ňadry a opatrně se ho dotkla, na rtech tajemný úsměv. Ubohé dívce se zatajil dech, buď strachem, nebo znechucením.

"Bába," měla jsem toho plné zuby a bylo mi líto mé přítelkyně, která už byla smrtelně bledá. "Myslím, že je čas, abys šla. Jestli se věštění ruší, běž si odpočinout." "Ahoj, babi.

"Odpočinout si?" Krčma propukla v hlubokomyslný smích, otevřela ústa dokořán a ukázala úžasně dobré zuby. "Nic si z toho nedělej, já si dneska pořádně odpočinu. Tak dobře si odpočinu! A taky je to dobře, už mě to čekání tak unavuje..."

"Fajn, takže domluveno," řekla jsem srdečně a vstala. "Tak tedy mír a blahobyt tomuto domu..."

"Kam bys šel, co?" čarodějnice se přestala smát a upřeně se na mě zadívala. "Nemáš kam jít. Použij svou hlavu. Kam by člověk šel, když o všechno přišel?"

"O co jsem přišla?" jemně a trpělivě jsem se zeptala čarodějnice, která mi stála v cestě. Co jiného mi zbývá? Strčit do ní ramenem? "O nic jsem nepřišel."

"Přišel jsi o všechno a ani sis toho nevšiml," odpověděla mi smířlivě. "Přišel jsi o všechno, a to, co jsi neztratil, jsi vyměnil za svou vlastní hloupost a pošetilost. A teď bys musel dát tolik, abys dostal zpátky, co jsi ztratil. Dokonce ne mnoho - všeho, co jsi získal, a těch drobků, které ti zbyly, by ses musel vzdát, až na samé dno, a teprve pak bys dostal malinkou šanci získat zpět to nejdůležitější, co jsi zahodil."

Hlava mi málem praskla. "Rozdal", "ztratil"... Co to sakra ta stará čarodějnice říká?

"Pořád jsi chytřejší než ta hloupost," kývla babizna směrem k Vice, která byla bledá jako duch. "Aspoň se všude nepředvádíš ve své nové podobě. Nosí ji jako prapor. Proto ty svou šanci dostaneš, a ona ne. Stejně ji nepotřebuje. Je spokojená tak, jak je."

Vlastně už to nebyla žádná legrace a krkavčice nevypadala tak bláznivě, jak se zpočátku zdála. Její slova sice zněla jako blábol, ale ten blábol se bolestně podobal něčemu jinému.

"Babičko," řekla jsem suše a chtěla jí položit otázku, která mě už dlouho trápila. Co když je opravdu víc než obyčejný člověk?

"Babičko, babičko," zúžila křivka víčka a zčistajasna vyplázla tlustý drsný jazyk. "Řekla jsem ti všechno, co jsem chtěla, nic jiného nečekej. Asi jsem ti neměla říkat ani to, divím se, že mě to tam kousne do zadku. Ale musela jsem na závěr udělat něco hezkého, ne? A ty jsi mi ukázal to znamení, takže jsme si kvit."

Všichni v místnosti vypadali naprosto zaraženě. Ilja Šiškun měl na tváři blažený úsměv a Světka a ostatní dívky stály s nechápavými pohledy.

"Ještě jedna otázka," zeptal jsem se krčmářky. "Jen jednu."

"Nech toho, je čas," odstrčila mě a pokynula dívce, která se nabídla, že zavolá sanitáře se svěracími kazajkami. "Pojďte sem, něco vám dám!"

Najednou se v krčmářčině ruce objevil zlatý prsten s neprůhledným drahokamem.

"Babičko, proč jsi jí něco dala?" "Ne," odpověděla. Světka se chystala vzplanout, ale její kamarádka byla rychlejší. Přeskočila dvě židle a snažila se vytrhnout předmět z ruky staré čarodějnice. Hned na to ji ježibaba pevně sevřela v dlani, vykulila oči tak, že jí byla vidět oční bělma, a dech měla mělký.

"Pusť!" vypískla dívka a snažila se vyprostit, ale marně, babizna měla železný stisk.

Světka, vyděšená buď o kamarádku, nebo o prsten, přiskočila k oběma a chtěla se o něco pokusit, ale crone zařvala několik slov v neznámém jazyce. Ona i dívka sebou trhly, jako by jimi projel elektrický proud, a zhroutily se na zem.

"Páni!" Šiškun nechápavě zalapal po dechu. "Tak tohle je akce! Ne tak docela hardcore, ale přece!"

"Myslím, že nedýchá," šťouchla do staré čarodějnice jedna z dívek zpoza stolu, aniž by se obtěžovala vstát. "Vypadá tak nějak mrtvě."

"A co Lena?" kluk, který seděl vedle ní, se o ni začal bát. "Zkontroluj ji, Světko!"

"Proč já?" paní domu si opatrně klekla k dívce, která stále ležela na podlaze, a přiložila jí dlaň ke rtům. "Myslím, že žije. Ale babička ji opravdu nakopla. Sakra, teď budu muset zaplatit pohřeb."

Den byl v troskách. Po všech těch věcech, které se odehrály v domě a daly nám spoustu podnětů k přemýšlení, jsme se museli zúčastnit i formalit provázejících náhlou smrt člověka v naší přítomnosti. Vyslýchala nás policie a zírali na nás zřízenci masokombinátu a opilá sociální pracovnice.

***

Později jsem musel aktualizovat svůj bezpečnostní tým. Výraz v jejich tvářích říkal: Proč se to tomuhle člověku pořád stává? "Sašo, zastav se potom na místní policejní stanici. Řekni jim, ať přepíšou hlášení," nařídil šéf ochranky řidiči. "Ujisti se, že tam nebude žádná zmínka o panu Harritonovi a slečně Viktorii, jasný? Zaplaťte jim, cokoli si řeknou. Nikdy nevíš, kdy se jim někdo pokusí trhnout řetězem, jen tak pro zábavu."

"A co já?" Elya se zatvářila uraženě.

Arsenty se ke mně otočil a zvedl obočí. Přikývl jsem.

"O sestře paní Viktorie taky ani zmínka," dodal. "Nebo spíš jen odstraňte zmínky o všech přítomných. A upozorni je, aby pracovali s ostatními, kteří byli v domě, ať na všechno zapomenou."

"Arsenty," zavolala Vika na šéfa ochranky. "Zítra ráno odjíždíme. Prosím, přijeďte k domu kolem deváté."

"Další dobré rozhodnutí," přikývl. "Prázdniny jsou skoro u konce a se vším ostatním... Pojede s námi i tvoje sestra?"

Elyu zjevně rozčilovalo, že se o ní mluví ve třetí osobě, jako by tu nebyla, ale vyhlídka na to, že chytí zadarmo cestu do Moskvy, byla dostatečně lákavá na to, aby si odpustila jakékoli uštěpačné poznámky.

"Jedeš s námi?" zeptala se Vika unaveně. "Nebo budeš vyvádět jako obvykle?"

"Nebudu," zabručela Elja. "Půjdu s tebou."

Samozřejmě jsme tetě Světě o všem řekli. Ta samozřejmě vyhrkla pár vět jako "Ty nikdy neposloucháš svou matku" a "Všichni jejich příbuzní jsou takoví".

Když se uklidnila, položila Vice otázku, která mě dokázala překvapit: "Takže těsně před smrtí chytila Lenu za ruku?" "Ano," odpověděla jsem.

Ukázalo se, že dívka, kterou stará čarodějnice chytila za ruku, se jmenovala Lena a byla vzdálenou příbuznou Travnikovových, něčí dvojnásobnou sestřenicí z druhého kolena. I když to vypadalo, že v tom městě jsou do jisté míry příbuzní všichni.

"To je pravda," potvrdila Vika. "A opravdu těsně!"

"Škoda jí," povzdechla si teta Světla. "Taková škoda. No, aspoň že tu moc nepředala nikomu z vás." Vika se usmála.

Na její slova jsem byla velmi zvědavá, ale rázně o tom odmítla mluvit. Pak se dozvěděla, že odjíždíme, a pořádně se naštvala, zřejmě hodila všechno za hlavu.

Možnou odpověď na svou otázku jsem později našel na internetu po chvíli pátrání prostřednictvím svého chytrého telefonu. Přišlo mi to však natolik absurdní, že jsem se rozhodl na incident zapomenout a vyspat se z něj.





Kapitola devátá





Ve které se hrdina neustále dočkává překvapení, a ne vždy těch příjemných.





"Tak o co přesně jde?" Vika se mě zeptala, když jsme vstoupili do budovy Raidionu. Vysadili nás u hlavního vchodu a v hale nastal rozruch. Spousta lidí - od uklízeček a ochranky až po hezké recepční - nesla různé složky s dokumenty, skartovala je ve strojích a vyměňovala si fráze, kterým jsme s Vikou sotva rozuměly, adresované mužům v šedých oblecích, kteří mezi nimi kroužili.

"Dvanáctého června."

"Šestého a devátého září."

"Odškrtněte si desátý květen."

Chlapi v oblecích tyto informace zapisovali do tabletů, které drželi v rukou.

To vše mi připomnělo naléhavou evakuaci jedné malé firmy, která si pronajímala půl křídla redakce. Těsně před příjezdem jednotky pro vymáhání finanční kriminality se tam proháněli jen tak tak, skoro zuby nehty strhávali dokumenty, všichni na ostří nože. A marně; nepodařilo se jim zamést stopy a jejich generální ředitel spolu s hlavním účetním opustili budovu v ošklivě vypadajícím autě plném nafoukaných robustně stavěných agentů. Od té doby se Mamut pronájmu budovy vyhýbal. Ukázalo se, že se opozdili s půlročním nájemným a živili ho jen sliby.

"Nelíbí se mi, jak to vypadá." Vika měla zřejmě stejné myšlenky jako já. "Nestali jsme se přece jen bezdomovci a nezaměstnaní, ne? To bych nechtěla."

"No, bezdomovec je trochu přitažené za vlasy." Vycenila jsem zuby. "Ale máme kde přespat."

"Jo, a to místo je špinavé jako arménská prdel," ušklíbla se Vika. "Vzpomínám si na naše předchozí návštěvy u tebe v bytě."

"Máš podezřelé znalosti o ochlupení těla mužů pocházejících z té zakavkazské republiky." Trochu mě to urazilo. "Jsou vaše závěry teoretické, nebo empirické?" "Ano," odpověděla jsem.

"Čistě teoretické," ujistila mě Vika a znovu se zasmála. "Ve druhém ročníku jsem sdílela pokoj na koleji s dívkou, která si jednou přivedla Arména. Původně ho považovala za Itala a ten drzý ďábel jí pořád říkal "Si" a "Bellissimo". Jako obvykle jsem se vyklidila z pokoje, šla jsem navštívit naše sousedy a za dvacet minut se strhla pořádná vřava!"

"Pokračuj." Miloval jsem příběhy o šibalech a lumpech. Sama jsem taková byla a nové metody se mi vždycky hodily. "Co se stalo dál?"

"No! Vždyť víš!" Vika se tiše zasmála. "Myslím, že Marina opravdu chtěla, aby se mu líbila, aby ji odvezl do Neapole nebo do Pisy nebo..."

"Je to Pee-za," opravil jsem ji na autopilota.

"Cože?" Vika byla zmatená.

"Důraz je na první slabice." Luskla jsem prsty. "Takže...? Co tedy?"

"Jo," rozzářila se Vika a na tvářích se jí objevily dolíčky. "Tak moc se snažila, ale když dosáhl vyvrcholení, všechno prozradil tím, že zařval arménsky!"

"Hm," zasmála jsem se taky. "Tak to byl pro ni šok!"

"To neříkej!" Vika dokonce mávla rukou. "Okamžitě si uvědomila svůj omyl a vyhodila ho z místnosti. Takže nahlas nadávala, plivala a ten falešný Ital běhal s holým zadkem. Je to cirkus se třemi kruhy! A panebože, on byl fakt hajzl! Jako skutečný divoch."

"Dobře, jsi zproštěn viny," souhlasil jsem. "Co se týče problému s bydlením a ostatních, podívej se, kdo stojí vedle sloupu. Dozvíme se všechno přímo od zdroje."

Azova jsem si zprvu nevšiml, ale stál na opačné straně salonku. Opřený zády o sloup sledoval naaranžované úsilí personálu a přitom jedl velké červené jablko. Chytila jsem Viku za ruku a přesunula se k němu ve snaze vyhnout se snaživým zaměstnancům, kteří mi silně připomínali mraveniště. Dokonce se pohybovali podobným způsobem s plnými složkami na jedné straně a s prázdnými složkami vzadu. A skartovací stroje unisono bzučely. Vypadalo to docela působivě.

"Ahoj, Iljo," konečně jsme se přiblížili k Azovovi, který nonšalantně chroupal jablko.

"Á, cestující," rozzářil se, otřel si pravou ruku o vestu, kterou nosil pod oblekem, a podali jsme si ruce. "A proč přicházíte centrálním vchodem? To není správné."

Zasmála jsem se a Vika se začervenala.

"No tak," naklonil Azov hlavu a šibalsky se na nás podíval. "Vzbudila jsi můj zájem."

"Je to jednoduché, vážně," vyhrkl jsem reflexivně a hned jsem dostal od Viky šťouchanec. "Vikina matka, teta Sveta, nám nacpala kufr takovou spoustou věcí, že se to nedá ani unést na jeden zátah. A, no, Vika... není zrovna nadšená z toho, že by se se vší tou odměnou tahala po chodbách."

Byla to pravda. Než jsme odjeli, teta Světla se pořádně vyřádila, naložila do vozu G desítky sklenic plných nakládaných okurek, rajčat, dušeného ovoce a podobně, a to vše za doprovodu dvou hlasů:

"Mami, k čemu by nám to bylo ve městě?"

"To jsou vitamíny. Jsou naše vlastní, vypěstované doma."

"Ale mami!"

"Neříkej mi 'mami', stejně to nemůžeme všechno sníst. Podívej se, jak je ta marmeláda už stará!"

"MOOOOM!"

"Pohosti své přátele. Všichni mají rádi domácí jídlo!"

To byla věta, která dokázala Viku úplně odrovnat. Nejspíš si představovala, jak Ziminova sestra loví okurku ze sklenice holými prsty, zatímco Valjajev lačně hltá nálev a cuká mu ohryzek, i když tomu druhému bych věřila.

Osobně jsem proti tomu nic neměl. Marmeláda mě moc nezajímá - nejsem její fanynka, ale křupavé nakládané okurky? To teda jo!

To nejdůležitější už bylo stejně zabalené uvnitř kufru. Strýček Žeňa mi ze srdce věnoval půl tuctu půllitrových lahví své nastoiky, za což jsem mu byl velmi vděčný. Elvíra se mi dokonce pokusila jednu vytrhnout, když jsme ji vysazovali u ní doma, "jako mastičku na mazání", abych ji citoval. Možná jsem byl lakomý, ale tu ambrózii jsem jí nedal. Stejně mě neměla ráda, takže ten vztah nestál za záchranu.

Jedna věc mi však vadila. Poté, co prohrála boj o láhev, podezřívavě přimhouřila oči a ostře se mě zeptala, čímž úplně změnila téma z konverzace, kterou jsme před chvílí vedli: "Takže ty hraješ Fayroll jen jako svou práci? A to jsi říkal, že ne. To mě poser."

Pochopil jsem ji až později v autě, když jsem nad jejími slovy přemýšlel. Mluvila o větě, kterou Vika během té veselé noci nechtěně vyhrkla. Přitom... stejně to nebylo žádné velké tajemství. Přesto jsem věděl, že má dost rozumu a nechuti, aby mi připravila nepříjemné překvapení.

Kdepak, měl bych začít vynucovat události, propustit bohy jejich osudu a vypadnout z té hry. Kašlu na to. Ale nejdřív jsem musel zjistit, jestli ta hra ještě vůbec existuje. Lidé skartovali dokumenty po stovkách, ve tvářích ustarané výrazy.

"Sklenice?" Azov se nás mezitím vyptával s vážným výrazem ve tváři. "Rajčata, okurky?" ptal jsem se.

"Jo," Vika měla tváře celé karmínové. "Jsou po mámě..."

"Podáš mi sklenici?" Azov se zatvářil smutně. "Na domácí okurky bych umřela. S kupovanými v obchodě to prostě není ono a nerada kupuju od lidí, které neznám - nemám záruku, že je to kvalitní zboží. Tobě věřím. Džem bych taky neodmítla."

"Ach, Iljo!" Vika rozhodila rukama. "Vezmi si, co chceš!"

"Nepotřebuju všechno." Azov chroupal jablko. "Ale za tři hodiny tě navštívím. Kif, přinesl sis s sebou ještě něco? Taky domácí, jenže..."

"Jen se zastav," mrkla jsem na něj. "Jako zákusek použijeme kyselé okurky!"

"Platí," šťouchl mě Azov do hrudi. "Jak se měli moji kluci? Dopadlo všechno dobře?"

"Byli skvělí," řekl jsem upřímně. "Odvedli skvělou práci. Mimochodem, Iljo, co se tady děje? Stěhuje se kancelář? Rekonstruuje se? Čeká nás snad nějaká prohlídka?"

"Děláš si srandu?" Azov zkřížil prsty a třikrát zaklepal, místo dřeva použil mou hlavu. "Jakou prohlídku? Proč? Všechny tyhle lidi jsme už dávno koupili. Policajty, berňáky a taky státní úředníky vyššího stupně, ti všichni jsou na naší výplatní listině. Ne, to je jenom naše tradiční čistka dokumentů po Novém roce." "Cože?" zeptal jsem se.

"Hm?" Pořád jsem to nechápal.

"Stařík má jako všichni šéfové své vrtochy," povzdechl si Azov a začal mi to vysvětlovat. "Včetně jeho postoje k dokumentům. Pořád říká: 'Znič všechny archivy, spal všechno, co nepotřebuješ'. Proto každý rok osmého ledna ničíme dokumenty, kterým vypršela doba trvanlivosti, konkrétně překročila pět let. Takže to je to, co se děje. Tady to ale opravdu spálit nemůžeme, takže nejdřív používáme skartovačky. Pak ty skartovačky pošleme do sklepa, slisujeme je do bloků a odvezeme to ke spálení."

"Přesně jak si přál," poznamenala Vika.

"Každá jeho žádost je pro nás rozkazem," odpověděl Azov lhostejně a znovu se zakousl do jablka. "A pro tebe taky."

"A co všechno ostatní?" Zajímalo mě to. "Všechno klidně? Myslím kolem světa."

"Myslím, že ano," přikývl Azov. "Přinejmenším tady a pokud se to týká tebe. Nevím, co se děje ve hře. No, a pak je tu ta věc s tou mrtvou starou paní v Kasimově..." "A co?" zeptal se.

Jako obvykle věděl všechno.

"Není to tak, že bychom ji poslali do hrobu!" řekl jsem. Vika se rozčílila. "Sama si kopla do kbelíku!"

"No, já nevím," řekl Azov posměšným tónem. "Než jste se objevili, žila klidným životem, říkali mi, kolik jí je. Vy dva jste skuteční Jezdci apokalypsy. Kdekoli se objevíte, rozséváte zkázu a chaos. Lidé by se vás měli bát."

"Tvůj táta mi opravdu nedal dost nastoika," postěžoval jsem si a přerušil jeho sarkastické poznámky. "Viko, myslíš, že se nám cestou rozbily lahve? Myslím, že jsem slyšela rachot v kufru, když jsme narazili na nějakou bouli."

"Dobře, dobře," mávl Azov rukou. "Běž a počkej na mě večer. Jo, a Kif, nezapomeň zavolat Ziminovi, že jsi přijel. Podřízenost, víš?"

"A Valjajev?"

Azov nic neřekl, jen se zasmál a opřel se o sloup. Došel jsem k závěru, že to rozhodnutí mám udělat sám. Jo, drama pokračuje.

"Tak my na tebe počkáme." Vika mě vzala za loket. "Tak pojďme. Chci se osprchovat a udělat ještě jednu věc." Vika se usmála.

"Jsi si jistá, že to musí všichni vědět?" Zeptal jsem se jí, zatímco jsme šli.

"Jsi si jistá, že se potřebuješ dozvědět, jakou má dohodu s Valjajevem?" zašeptala Vika. "Kašli na ně a na jejich hádky."

Znělo to sice divně, ale chtěl jsem to vědět. V téhle situaci by se hodila každá informace. Ještě bych se v tom všem musel docela dlouho dusit, takže znát všechna úskalí a úhly pohledu by mi hodně pomohlo. Zajímalo mě, jestli má ten den Lika službu. Zdálo se, že ta holka si všímá všeho, což znamenalo, že je skvělým zdrojem informací.

Na pracovišti jsem ji neviděla, ale hora tašek a sklenic u našich dveří mi vyloudila na rtech obrovský úsměv. U dveří stáli dva strážní, zatímco Henrietta Zimina v ospalém stavu - obvyklém pro tuto denní dobu - se hrbila a se zakloněnou hlavou si prohlížela třílitrový hrnec s marmeládou.

"Viko, to je ten jahodový?" zeptala se mé přítelkyně místo pozdravu a šťouchla do sklenice. "Správně?"

"Ano," řekla Vika a trochu se začervenala. "Vidíš..."

"Pohostíš mě?" Henrietta ji přerušila. "Sehnat pravou domácí marmeládu je dneska nemožné. Na etiketách píšou "Jako od babičky" nebo "Chuť tvého dětství", a když si pak přečteš složení, naskočí ti husí kůže. Věci jako E214 nebo E422. Bojím se to jíst! Ještě větší strach než ze samotného života! A to mám marmeládu opravdu rád."

Bože, to je ale úlet. Bohatí lidé, kteří by klidně mohli obrátit Zemi kolem své osy jen proto, že po nás chtějí marmeládu... a okurky.

"No tak, vezmi si to," Vika vypadala taky překvapeně. "S radostí!"

"Tuhle," ukázala Henrietta na sklenici a strážný ji okamžitě popadl. "A ta dušená jablka, ta mám taky ráda. Viko, drahá, tobě to nevadí, že ne?"

Vika nasadila ve tváři výraz, který říkal: Ani se nemusíš ptát!

Henrietta kolem ní prošla, políbila ji na tvář, mrkla na mě a pomalu odkráčela, hedvábný župan jí při pohybu šustil.

"Připadám si úplně bezradná," řekla Vika a přejela kartou po snímači dveří. "Myslela jsem si, že jsem se něco naučila o životě, ale asi jsem se spletla. Aljošo, odnes všechno dovnitř a nech to na chodbě, já to pak vyřídím. Jo, a taky si můžeš vzít nějakou marmeládu. Litrovou sklenici."

Strážný nevypadal, že by ho džem nějak zvlášť zajímal, nebo se mu alespoň ve tváři neobjevil žádný blažený výraz. Nicméně zdvořile poděkoval Vikovi, vytrhl dárek, aniž by se podíval, co je uvnitř, rozloučil se a zavřel za sebou dveře.

"Ach jo," Vika shodila kabát i boty a nazula si pantofle. "Pořád nemůžu uvěřit, jak ti lidé všichni jen zapomněli na prosté radosti! Nikdo by mi nikdy nevěřil, kdybych jim to řekla."

"Komu jsi to řekla?" Pokrčila jsem rameny a také si sundala kabát. "Není to tak, že bychom mohli někomu říct o našem současném životě a společnících. Máme to zakázané, a kdo by to poslouchal? Klukům z redakce? Ani ne."

"Těm určitě ne," souhlasila Vika. "Předali by to Šelestové a ta pekelná kočka by překroutila pravdu tak, že bychom to nepoznali. Taky by to zveřejnila na svém blogu. Určitě nějaký má! Nebo několik."

"Pak by se toho chytli zaměstnanci Raidionu a předali by to svým nadřízeným," pokračovala jsem v její myšlence. "A ti by poslali své lidi..."

"Ustřelit nám hlavu," dokončila Vika chmurně pomyslný řetězec událostí. "Takže nám nezbývá než držet jazyk za zuby. Je to docela na nic, když nemáš s kým drbat."

"Ale my máme všechno na talíři," řekla jsem sarkasticky a rozmáchlým gestem ukázala na místnost. "A taky je to stříbrný talíř."

"Na zavazadla nesahej, to vyřídím později." Vika se zřejmě rozhodla nechat mou poznámku bez odpovědi. Buď nevěděla, co říct, nebo se mnou souhlasila. "Dobře, jdu se osprchovat."

"Pěkné," schválila jsem její záměr. "Staň se čistou na duchu i na těle. Umýt se je vždycky dobrý nápad."

Stáhla jsem si svetr a vešla do pokoje. Kapsle stála tam, kde jsem ji nechal, v celé své lesklé chromované svůdné kráse.

"V žádném případě," řekla jsem si, když jsem odpovídala na nechtěnou myšlenku jít dovnitř. Zamyšleně jsem zírala na lákavou vanu, vytáhla telefon a zavolala Ziminovi.

"Má úcta, pane!" Vykřikla jsem v odpověď na "ahoj" pronesené bolestně známým hlasem.

"Tak ty ses vrátil?" Zdálo se, že Zimin má ten den dobrou náladu, dokonce se rozesmál. "Už to vím, volala mi ségra a chlubila se svou kořistí." "Aha.

Pak jsem zaslechl neméně známý hlas, který vykřikl: "Zeptej se ho, jestli přinesl kořalku!"

"No, slyšel jsi to," okomentoval Zimin to cri de coeur. "Řekni něco."

"Přinesl jsem nějakou nastoiku," povzdechl jsem si, teď už jsem věděl, že mě okradou naslepo.

"Přinesl nastoiku," řekl Zimin tlumeným hlasem, nejspíš druhému mluvčímu. Za chvíli se vrátil k našemu rozhovoru. "Dobrá, očekávej návštěvu."

"Ty, piješ nastoiku?" Nevěřil jsem vlastním uším.

"Já ne," zasmál se Zimin. "Já takové věci nepiju. Ale náš společný kamarád alkoholik pije všechno, v čem je líh. Kdybys jen věděla, co všechno už vypil!"

"Zpátky na tebe!" zaslechl jsem výkřik.

"Pokud jde o tebe, budu na tebe zítra čekat ve své kanceláři," Ziminův hlas zvážněl. "Po obědě. Musíme si promluvit."

***

Hodil jsem telefon na pohovku a můj pohled se vrátil ke kapsli.

Myšlenka, kterou jsem před pár minutami zahnal, se ukázala jako docela neodbytná a zkusila další přístup. "Jen se podívám, co je nového. Tam a zase zpátky."

Nutkání nacházelo další a další důvody a argumenty a já nakonec podlehl. Přitiskla jsem ucho na dveře, uslyšela šplouchání vody a nezřetelný zpěv a vlezla dovnitř poté, co jsem Vice, která byla ve sprše, slíbila: "Hned jsem zpátky! Přísahám!"

Největší obavy jsem měla z toho, že po vstupu do hry dostanu oznámení o trestu. Zapomněl jsem si přece promluvit s Valjajevem a podat mu podrobné vysvětlení o tom, že můj úkol související se společenským klanem nedovoluje dlouhodobou nepřítomnost.

Naštěstí bylo všechno v pořádku. Nic takového jsem nedostal. Dostal jsem však pět zpráv za sebou, ale byla to typická hromadná pošta. Dozvěděl jsem se, že se mohu připojit k lovu sněžných trollů, protože moje reputace u seveřanů dosáhla požadované úrovně, a že 6. a 7. ledna se bude v Selgarově hlavním bazaru konat obrovský veletrh předmětů vyrobených hráči. Škoda, že už byl konec, rád bych se tam podíval. Mohla to být zábavná reportáž do týdenní přílohy. I když mi nic nebránilo se na to Kosťy zeptat. Nejspíš si všechno nahrávali, takže bych mohl mít nějaké fotky. A bylo tam víc toho samého, v podstatě spamu.

Kolem mě všechno vypadalo normálně, což mě dokonce trochu rozveselilo. Obloha byla šedivá, městské hradby byly nepoškozené - žádné nové promáčkliny nebo průlomy -, hlídkovaly na nich stráže a nějaký Gelt křičel na nějaké mladíky a napínal hlas. Stejně jako vždycky. Skvělé. Stejně se nikdy nic nezmění k lepšímu.

"Už jsi nějakou dobu pryč." A tady byl další pilíř stability. Jak pokaždé zjistí, že jsem ve Fayrollu?

"Ahoj, Nazire," otočila jsem se k vrahovi, který bez emocí přikývl. "Taky tě rád vidím."

"Můj pán mi nařídil, abych tě chránil, ale to nemůžu, když jsi někde pryč," postěžoval si Nazir zdvořilým a neosobním tónem. Ježíšmarjá, ve všech světech zůstávají některé věci stejné: vždycky jsem vinen já.

"Už to neudělám," řekla jsem mu co nejupřímněji. "Slibuju."

"Tomu bych rád věřil." Nazir si povzdechl a znělo to skoro jako skutečný člověk.

"Tak kde jsou všichni?" Rozhodla jsem se, že si nechám udělat situační zprávu. "Kde je král, Krolina, Gunter?"

"To je různé," řekl zabiják s nečekanou ironií v hlase. "Král je na hradě, Gunther a ten smradlavý vousatý flákač zamířili do kopců a mimochodem s sebou vzali mnoho vašich bojovníků... a dva mnichy."

"Které bojovníky?" Vložil jsem se do hovoru.

"Tvé bojovníky. Z tvého klanu."

"Přemýšlej, co říkáš," málem jsem se rozesmál. "Mnoho válečníků? Z mého klanu? Starci, děti a ženy, ano, těch mám dostatek. Ale skutečných válečníků jen dva tucty. To zdaleka není mnoho."

"Jistě," řekl Nazir nevrle. Opravdu se každým okamžikem stával podobnějším člověku. "Tak to bylo donedávna. Před třemi dny se počet obyvatel vašeho klanu povážlivě zvýšil díky lidem, které pozvala paní Krolina."

Páni. To je novinka.

"A co samotná paní?" Snažila jsem se zachovat klid. "Odešla s nimi, nebo je pořád tady?" "Ano," odpověděl jsem.

"Je tady." To bylo štěstí. "Jestli jsem to správně pochopil, čeká na tebe. Dokonce se mě několikrát zeptala, jestli jsem tě neviděla." "Cože?" zeptala jsem se.

"Dobře." Ne že bych zuřil, jen jsem trochu naštvaný. Vím, že je moje zástupkyně a pomáhá řídit klan. Ale proboha, takhle se to přece nedělá! Dobře, můžeš přimět jednoho člověka, aby se přidal, možná pět, ale... Ne, opravdu jsem rozzuřená, dost na to, abych ji nehledala, jinak bych mohla vybuchnout.

"Můj milý Nazire, a kolik přesně je 'mnoho'?" zeptám se. Zeptal jsem se slušným hlasem, když jsem oslovil zabijáka stojícího přede mnou.

"Viděl jsem asi čtyřicet bojovníků," odpověděl pohotově. "Ale je možné, že jich je víc."

Náš limit je sto lidí! Do prdele! Kolik mi zbývá míst pro postavy? Otevřel jsem nabídku správy klanu, přepnul na záložku statistik a vydatně zaklel.



Hagen,

Tohle je tvoje první varování za používání neslušných slov.

Pamatuj si, že čím slabší jsou tvé argumenty, tím silnější je tvůj jazyk. Prosím, nauč se ovládat a dej si ránu.

Toto omezení zavedlo Ministerstvo kultury Ruské federace.



Zatracení strážci morálky! Nenadávám, protože nic neumím! Vlastně nadávám, protože nic neumím. Přece nemůžu jen tak jít a zabít toho... verbíře, Bůh mi odpusť!

"Dobře," řekl jsem Nazírovi poté, co jsem se zhluboka nadechl a pětkrát vydechl. "Co je ještě nového?"

"Odjela velká válečná výprava, aby udeřila na MacPratty zpoza linie," přimhouřil vrah oči. "Je mi líto, mistře, ale nevypadá to tam dobře."

"Kde?" Byl jsem zmatený. "Ve válečné skupině?"

"U MacPrattů," vysvětlil Nazír. "Ten protivný stařec, kterého jsme tehdy nevyřídili, dokázal v Hraničáři vyvolat spoustu problémů. Povídá se, že nás všechny proklel, prohlásil se za Nejvyššího boha a vztyčil modrozelený prapor křížové výpravy. Mnozí mu věří; dva klany opustily naše hostitele. Nejsou moc velké, ale přece jen."

Zatraceně. Přemýšlel jsem, proč je ten prapor modrozelený. Bylo mi to ale celkem jedno. Lidé utíkali; to nebylo dobré znamení. Zatím jen dva klany, ale nevypadalo to dobře. Podělal jsem to a propásl správný okamžik, a tady byl výsledek. Měl jsem toho starého páprdu zneškodnit hned poté, co jsem se dozvěděl, že se přidal k MacPrattům; tehdy by tomu nikdo nevěnoval pozornost. Geltovi by možná řvali o politicky motivovaných úderech na zakázku, a to je asi tak všechno. A to je prostě vražda. Ještě jsem ho musel doručit jako balíček ze záhrobí, což se dost komplikovalo. Nepochyboval jsem, že Ranienovi lidé svou práci znají, ale teď by si museli pospíšit a na můj váček s hrobovou hlínou by museli zapomenout, což by vedlo k velmi nepříjemným následkům. Kdepak, takhle to vůbec nepůjde. Musím celý plán přehodnotit.

Jo, zpackal jsem to. Naštěstí jsem měl dost rozumu na to, abych tady udělal jednu chytrou věc.

"Nazire, navštívil jsi svého mentora?" "Ano," odpověděl jsem. Zeptal jsem se vraha jemně. "Vzpomínáš, jak jsem tě o to žádal?" "Ano," řekl jsem.

"Samozřejmě," přikývl. "Mistr je připraven tě přijmout kdykoli, pokud nepočítám noc."

"Skvělé," mnul jsem si ruce. "Tak já jdu za Karolinou, vyřveme si plíce, já ji zabiju a půjdeme ho navštívit."

"Myslím, že bys měl nejdřív navštívit krále." Tak tohle bylo překvapení. Zabiják mi nikdy nic nenavrhl, kromě doporučení zabít Flosy, která tehdy byla na tři provazce. "Pokud vím, právě teď probírá s Ranienem stejnou záležitost, kterou jsi chtěl probrat s mým pánem. Obávám se, že inkvizitorovi lidé by použili méně sofistikované metody než my, což by zkomplikovalo královu pozici a ztížilo snahy i mým bratrům, pokud se s mým pánem dohodnete. Když se dva pokoušejí o totéž bez předchozí dohody, nic dobrého z toho nevzejde."

"Jsi skutečný stratég." Udělalo to na mě dojem. "To bylo všechno na místě."

Kdybychom svou práci zpackali, mohli bychom z toho zatraceného godiho udělat mučedníka, a to by bylo hrozné. Divocí Geltové by to nikdy nenechali být a naše husa by byla upečena, což by nás donutilo buď se obrátit k partyzánské válce, nebo požádat o azyl. Ani jedna z těchto možností nezní příliš lákavě. Utéct s celým klanem by bylo nemožné, ztratili bychom spoustu lidí. A i kdybychom se dostali ven, nejsme cikáni, kteří by mohli spát ve vozech.

"Kde ses to naučil?" Zeptal jsem se zabijáka, jehož jedinou odpovědí byl tajemný poloúsměv. Jo, nepřekvapilo by mě, kdyby znal i barvu pantalónů mé sestry Abigail.

"Musíme si pospíšit," naléhal na mě Nazír jemně. "Kdyby se král rozhodl skoncovat s Talienem, Ranien by okamžitě vyrazil do akce, a opustil by tak hrad. Je rychlý v jednání a nerad ztrácí čas přemýšlením."



Odemkl jsi funkci Převzít vedení.

Jedná se o první ze série úkolů Lovec Godi.

Úkol: Vyzkoušejte si, zda se vám podařilo dostat se na místo, kde se nacházíte: Přijměte úkol zabít godi Talien.

Odměna: Vyzkoušejte si, zda se vám podaří dostat se na místo, kde se nachází:

1000 zkušeností

500 zlatých

Další úkol ze série

Odměna za dokončení celé série:

6000 zkušeností

5000 zlatých

Legendární předmět odpovídající vaší třídě z pokladnice krále Lossarnakha.

Název: Zlatý kůň: Ničitel náboženství

Varování!

Tento úkol se kříží s dříve odemčeným úkolem "Jednosměrná jízdenka". Pokud splníte oba úkoly, získáte další odměnu. Pokud některý z úkolů nesplníte, bude automaticky nesplněn i druhý úkol, což bude mít negativní vliv na vaši herní reputaci.

Chcete úkol přijmout?



Hmm. Série úkolů - i když ne dlouhá, soudě podle skromné odměny - ještě paralelní s dalším úkolem.

"Tak pojď." Nehádal jsem se s vrahem. "Běž, veď mě. Pořád se tu nevyznám. I když, počkejte chvíli."

Musel jsem se podívat, jaké předměty jsem získal za svůj úder proti stvoření. Zvláštní je, že název úkolu se dal použít tak i tak.

U lektvarů žádné překvapení: šest různobarevných lahviček, které přidávaly zdraví, manu, sílu a tak dále. Líbil se mi lektvar vtipně nazvaný "Dech Nasu". Podle popisu vám jeho vypití poskytlo celých deset minut dýchání pod vodou. To by se mohlo hodit.

Meč a hlavně svitek se ukázaly být opravdu pěkné.



Dračí dráp

Tento jednoruční meč je ukovaný z ocelového drápu draka Il Lu, který kdysi sužoval Východ. Starověkému hrdinovi jménem Tesh se ho podařilo porazit, i když ne bez použití lsti. Poté, co velkou šelmu porazil, vyřízl jí drápy, všech osm, a dal je nejlepšímu kováři Východu, aby z nich ukoval osm mečů. Všechny se ztratily v propadlišti času, až na tento.

Poškození: 875-996

+685 k síle

+60 k výdrži

+35% šance na silný úder

+28% šance na dezorientování nepřátel

17% šance na odzbrojení nepřátel

+150 k životní síle (pouze při vybavení)

+3 % rychlosti pohybu

Omezení třídy: válečníci

Trvanlivost: 1000/1100

Minimální úroveň pro použití: 83



Meč byl docela skvělý, ale chvíli potrvá, než splním předpoklady. Škoda.



Svitek obsahující Noční stíny, aktivní elitní kouzlo.

Jednorázové použití

Tato schopnost je určena výhradně pro mágy a mohou ji používat pouze oni.

Minimální úroveň pro naučení schopnosti: 145

Varování!

Toto kouzlo patří do zakázané školy magie a může mít negativní vliv na pověst uživatele.

Chcete-li se schopnost naučit a aktivovat, rozbalte a přečtěte si svitek.



Jistě to vypadalo, že kouzlo je určeno nejen pro mága, ale i pro nekromanta. Dobrá věc. Můžu ho prodat nebo vyměnit. Nebo bych mohl získat mága této úrovně do svého klanu?

Uložil jsem všechny dobroty do svého kouzelnického vaku, který nikdy nic neztratil, a zavolal na Nazíra: "Tak jdeme!" "Tak jdeme," řekl jsem.

Přikývl a odrazil se po schodech jako gumový míček. Zařadil jsem se za něj.

"Co se ještě děje?" Zeptala jsem se, když jsme šli. "Slyšel jsi v Atarinu něco zajímavého?"

"Co se řekne na hradě Atarin, zůstane na hradě Atarin," slyšela jsem. "Takový je zákon."

"Chápu." Sotva jsem stačil držet krok se svým rychlonohým bodyguardem. "Slyšel jsi tedy něco zajímavého mimo hrad Atarin?"

"Říká se, že Západ je dost neklidný." Nazir se zkušeně pohyboval v chodbách. "Břehy Krisny, které nikdy nebyly úplně bezpečné, jsou teď téměř prázdné a nikdo nepřekračuje řeku, ani ti nejzoufalejší odvážlivci."

"Proč?"

"Hrůza si z ní udělala svůj domov," odpověděl nájemný vrah nenuceně. Cítil jsem, že Hrůza se píše s velkým písmenem.

"Jak tedy ta Hrůza vypadá?" "Ano," odpověděl jsem. Tušil jsem, o co jde, ale musel jsem si to ověřit.

"Ti, kdo ho viděli, říkají, že vypadá jako černoch na obrovském koni," odpověděl Nazír po krátké odmlce. "Ale to jsou jen pověsti."

Jistě, jen fámy, ale v tomto případě se zdálo, že mluví pravdu. Už jsem ty jezdce viděl. Nebyli to muži.

To byla vskutku špatná zpráva. Pokud se Poutník se svými obludami už utábořil na levém břehu Krišny, znamenalo to jediné - získal dostatek moci. A také to, že se nemohl starat o správce hry a herní pravidla, což bylo naprosto nevysvětlitelné.

Co to sakra Stavros, budiž mu země lehká, napsal do programového kódu, že NPC, které se ani neúčastní úkolů a je od těchto událostí vzdálené tisíce mil, může hráči o nich vyprávět?

Dokud jsem však neslyšel slova "Temný pán", Poutník svého konečného cíle nedosáhl.

Mimochodem, to je další hlavolam: co je jeho konečným cílem? K čemu mu byla všechna ta nadvláda, teror a umělecká inkvizitorská řežba? Kdybych ho neznal, nejspíš bych se domníval, že je to člověk s přerostlým egem, nebo možná s psychickými problémy jako Gvegory, který v lese mučil dryádu. V horším případě bych si myslel, že je to obyčejný hráč, který se rozhodl vyhrát nevyhratelnou hru - kombinace těchto dvou případů.

Přesto jsem toho chlapa viděl. Nic takového to nebyl. Vypadal docela normálně. Proč by to chtěl? Možná je všechno jednodušší. Možná je to jen námezdní dělník jako já. Pro peníze, nebo...

Neměla jsem šanci dokončit myšlenku, protože právě v tu chvíli jsme dorazili do audienční místnosti, kterou Lossarnakh používal k přijímání návštěv, a já doslova vrazila do Raniena, který právě odcházel.

"Zvládla jsem to!" S úlevou jsem si povzdechla, rozpřáhla ruce a zavelela: "Ne, ne-ne-ne, pojďme zpátky, musíme si promluvit!"

"Thane Hagene?" Ranien se pokusil předstírat zdvořilý úsměv. "Mám trochu naspěch, takže..."

"Toho jsem si dobře vědom," ujistil jsem ho. "Stejně jako o důvodu, který k tomu vedl."

"Hagen?" Zaslechl jsem králův hlas. "Jsi to ty? Kde jsi byl?"

"Kdo jiný než já!" Zatlačil jsem Ranien zpět do komnaty, zavřel dveře a varoval Nazíra, aby nikoho nepouštěl dovnitř.

Zabiják přikývl a chápavě se na mě usmál. Opravdu, se mnou se brzy promění v normálního člověka; už se začal usmívat.

"Kde jsi sakra byl?" zeptal jsem se. Lossarnakh ke mně přistoupil, vzal mě za ramena a zatřásl se mnou. "Byl jsem v koncích. Abby si taky dělá starosti."

"Věřím, že se staráš o bezpečí mé slaniny, ale Abigail? Na to ti nikdy neskočím."

Opravdu jsem pochyboval, že by se moje zapřísáhlá sestra, svázaná s klanem, starala o mé blaho. Možná by byla naštvaná, že se mě místo ní podařilo dorazit někomu jinému.

"Nebuď taková," napomenul mě Lossarnakh. "Sama mi řekla, že je kvůli tobě vystresovaná." "To je pravda.

"Tak to se mě to dotklo." Neměla jsem chuť začínat hádku a čas běžel. Měla jsem maximálně dvě hodiny a spoustu věcí na práci. Třeba zabít Karolínu. "Ale o to tady nejde. Řekněte mi, laskaví pánové, už jste se dohodli, kdy a jak toho darebáka Taliena zabijete?"

"Bylo mi řečeno, že Thane Hagen možná ví trochu víc, než by měl," odpověděl okamžitě Ranien. "Proč přesně tě to zajímá?" "Ano," odpověděl.

"Řekni mi, brácho, jsem pořád součástí našeho společného podniku?" "Ne," odpověděl jsem. Zeptal jsem se krále tiše. "Toho, který jsem z větší části začal já? Nebo už mi nevěříš? Byla krev, kterou jsem prolil za tvou věc, za tvůj trůn, za tvé právo na moc, pouhou vodou? Tak proč nemohu vědět něco, co mám právo vědět? Už mi nevěříš? Pak mi řekni: "Hagene, už nejsi můj přítel. Tady máš svou ponožku, propouštím tě."

Ten projev byl poněkud teatrální a já jsem do svého hlasu vložil tolik tragického utrpení, že by Stanislavskij [viii] nejspíš vstal z hrobu, aby se na můj výkon podíval, zatleskal a běžel k baru uhasit svůj zápal vodkou.

"O čem to mluvíš?" Král se na Raniena nespokojeně podíval. "To nemyslel vážně..."

"Ale ano, myslel." Inkvizitor několikrát přikývl a potvrdil, že jsem vše správně pochopil. "Tane Hagene, záměrně jsme tě z projednávání této záležitosti vyřadili. Jsi jedním z lidí v pozadí trůnu, jsi přísežný bratr krále a prakticky jeho švagr. Proč bys, upřímně řečeno, potřeboval znát špinavé detaily jistých dohod? Budu se opakovat, jsi osoba blízká králi, řekl bych až otec nové politiky království... Držte se svých záležitostí a já se budu držet svých, zvlášť když to teď patří k mým povinnostem. Jak víš, inkviziční kolegium dostalo pozemky v Hranicích. Tohle je teď náš domov a my o něj nehodláme přijít."

"Nejdražší Ranien." Jeho řeč mě téměř dojala. Tohle NPC bylo něčím výjimečné; jen tak si ho nezískáte. "Upřímně si vážím tvého zájmu, ale musím říct, že o tom, co, kdy a jak udělám, rozhoduji já. Jsem rád, že má nyní kolej nový domov, jsem rád, že královský trůn posílily tvé čepele, a jsem nesmírně rád, že mám přítele, jako jsi ty, na kterého se mohu vždy spolehnout, když potřebuji pomoc. Ale ukázat mi mé místo... To už je příliš."

"Nesnažil jsem se ti nic ukázat," ozval se Ranien téměř vyčítavě. "To jsem neměl v úmyslu. Naopak, chtěl jsem ti zajistit co nejpohodlnější a nejbezpečnější život."

"Za to ti děkuji." Sakra, asi jsem si právě vytvořil nového potenciálního nepřítele. A není to žádný ztroskotanec. Tenhle by mi mohl dát pořádně zabrat. "Přesto bych to opravdu rád věděl... A co godi? Dostal jsi příkaz na jeho hlavu?"

"Kdybys s ním tenkrát skoncoval, nemuseli bychom se tady takhle handrkovat." Král si povzdechl. "Nevypadá to dobře. Rozjel pěkný povyk, sjíždí mě, jako by se nechumelilo."

"A mnozí jeho slovům věří." Ranien se zřejmě rozhodl konflikt nevyhrocovat... nebo se rozhodl na čas stáhnout. "Dva klany..."

"Já vím," přerušil jsem ho. "A to je velmi špatné. Mimochodem, co to říká?"

"Že jsem porušil smlouvy svých předků." Král se poškrábal na zátylku. "Že jsem se zaprodal Západu a teď přináším jeho jedovatý vliv do Pohraničí. Že kvůli tomu, že jsem tam kdysi žil a nakazil se jejich odpornými myšlenkami, předám zemi našich předků jejich králi."

"Královně," opravil jsem ho na autopilota.

"Slyšel jsem, že ji znáš," řekl Ranien.

"Trochu." Nepopřel jsem to. "Jednou jsem jí prokázal laskavost. Ale to je vedlejší." Víš, on je vážně dobrý. Samozřejmě totální hajzl, ale fakt dobrej! Řekněme to takhle: Západ hnije, ale ta vůně je lahodná!

"A my toho bastarda musíme co nejdřív poslat do hrobu." "A co? Ranien si mnul prsty. "Nebo udělá totéž nám. Lidé mu věří."

"Jen tak pro zajímavost, jak toho hodláte dosáhnout?" Zeptal jsem se ho. "Mám na mysli metodu."

"Jed je mimo," řekl Ranien s jistým zklamáním. "Stejně jako garrota a zbraně pro boj zblízka. Je opravdu dobře hlídaný. Myslím, že by to měl být šíp, jiné možnosti nevidím. Mám ale lučištníka, který umí střílet hodně z dálky. Pokud to nevyjde, budeme je muset v noci přepadnout. Ale to bych nechtěl."

"V každém z těchto případů to odneseš ty, Lossarnakhu." "To je pravda. Rozzlobil jsem se. "Copak to nechápeš?"

"My nejsme idioti!" zařval král. "My rozumíme všemu. Ale jiná možnost není, chápeš? Dokud je naživu, dál si mrská jazykem. Lidé už opakují jeho slova, jedno po druhém. Nebude trvat dlouho a více než dva okrajové klany jim začnou věřit! Lidé, kteří mě teď drží za ruku, jim uvěří, a co pak?

"A až ho zabiješ, všichni začnou říkat, že zemřel, protože řekl pravdu!" Na oplátku jsem zvýšil hlas. "A pak ztratíš mnohem víc, než kdybys ho nechal naživu! To by mělo být jasné!"

"Už jsme si o tom promluvili," ozval se Ranien. "Ale mysleli jsme si, že jeho smrt je menší zlo." "To je pravda.

"Chápu, že jste se ocitli na rohu dilematu." "To je pravda. Mávl jsem rukou. "Ale rozhodli jste se špatně, tahle možnost je horší."

"Thane Hagene, jen tak mimochodem, králi jsem řekl totéž." Ranien se podíval na Lossarnakha a ten neochotně přikývl. "Přesto se rozhodl jinak a já jsem zvyklý poslouchat rozkazy."

Tak proto na mě vyjel; chtěl si udělat kariéru. Ježíš, a já si vždycky myslel, že skuteční válečníci mají k těmhle věcem daleko. Asi jsem se mýlil.

"Tvé rozhodnutí bylo správné, jen jsi úplně nezpracoval provedení," vysvětlil jsem jim smířlivě. "Vaše řešení vycházelo ze zdrojů, které jste měli k dispozici, aniž byste brali v úvahu jakoukoli pomoc zvenčí."

"Přestaň být takový chytrák," zabručel král. "Řekni nám to jasně a fayrolsky. Co jsme nebrali v úvahu?"

"No jasně!" Ranien se plácl do čela. "Úplně jsem zapomněl na tvé strážce, thane Hagene." "Cože?" zeptal se.

"Přesně tak." Poklepal jsem ho přátelsky, nikoli povýšeně po rameni. "Odborníci na zařizování nehod a úmrtí z nepřesvědčivých příčin."

"Nerozumím," postěžoval si král někomu, čímž se s největší pravděpodobností snažil dát najevo nesouhlas s naším chováním. "Hej, já jsem tady! Dávejte pozor!"

"Lossarnakh," otočil jsem se ke králi. "Máš pravdu. Godi musí zemřít. Ale musí zemřít nešťastnou náhodou, nebo ještě lépe potupným či směšným způsobem, chápeš? Aby se řeklo: 'Kristepane, to je ale hnusná smrt. Hádám, že duchové předků mu moc nepomohli. A nejspíš taky nemluvil pravdu. Chápete?"

"Jak to tedy uděláme?" Král byl zmatený. "Nemůžeme ho ani otrávit. Být králem je opravdu těžké, víš? Kdysi bylo všechno tak jednoduché: meč, cesta, nepřítel. A teď nemůžu tuhle havěť ani pořádně zabít, protože tak se to nedělá. Jak se to tedy dělá?"

"Měli bychom to předat profesionálům," řekl jsem mírně. "Ranien, nic ve zlém?" "Ano," řekl jsem.

"Jaké těžké pocity?" pokrčil rameny. "Mým oborem je boj nebo přinejmenším sabotáž. Atentáty nejsou můj profil."

Pomyslel jsem si, že v tomhle ohledu není úplně upřímný, ale co už. Přesto jsem se odteď při jednání s ním musel mít na pozoru. Byl všechno, jen ne jednoduchý.

"Takže?" Král mě pobídl. "Proč mlčíš?"

Ztišil jsem hlas. "Slyšel jsi někdy o Hasanovi ibn Kemalovi? Starém muži z hradu Atarin?"





Desátá kapitola





Ve které se dávají sliby a uzavírají dohody.





"Kdo by o něm neslyšel?" Lossarnakh si protřel bradu. "Říká se, že nepřijme jen tak nějakou žádost. A pokud ano, stojí ho to celé jmění."

"Peníze nejsou ten nejhorší problém." Ranien zjevně něco odhadoval. "Ale přimět ho, aby souhlasil... Pokud vím, stařec z Atarinu není příliš nakloněn zakázkám spojeným se zabíjením náboženských pracovníků. Je loajální ke všem konfesím, což mimochodem Kolegium nikdy neschvalovalo."

"Můžu ho přesvědčit," odpověděl jsem vlídně. "Řekněme, že jsme se už setkali. Není to tak, že bych mu mohl otevřít dveře tím, že je vykopnu, ale on mě alespoň vyslechne."

"To je dobrý nápad." Lossarnakh strčil prsty pod kožený pásek na kalhotách a několikrát se přehoupl z paty na nohu. "Nejlepší nápad. Ale vraťme se k našim financím. Pokladnice je skoro prázdná a ceny, které si účtuje, jsou prý šílené." "Cože?" zeptal se.

"Kolegium bude rádo sponzorovat trůn Hraničářů," řekl Ranien pohotově. "Netřeba dodávat, že bez jakýchkoli dalších závazků ze strany bratrů podobných králi."

"Děkuji," řekl Lossarnakh upřímně, ale v jeho očích jsem zahlédl lesk. Kdepak, můj starý kamarád se vůbec nezměnil a Ranien ho vážně podceňoval, pokud ho považoval za naivního. Lane si ty peníze určitě vezme, ale vrátit je? To je nepravděpodobné...

"Skvělé." Mrkl jsem na Raniena. "A ty jsi tady byl samá starost, abys mě nerušil. Jsme tým!"

"Mýlil jsem se," souhlasil inkvizitor. "Ale myslel jsem to dobře."

"A já si toho vážím." Po mých slovech se král šibalsky ušklíbl. "Dobrá, abych to shrnul: Půjdu navštívit Hassana, abych zjistil, co si o téhle práci myslí a kolik chce peněz. Jakmile všechno zjistím, dám ti vědět. Lossarnakh?"

"Tak ať." Král přikývl. "Jen ať ti to netrvá příliš dlouho. Fuj, stejně je škoda, že jsi ho nezabil už tenkrát!" "To je škoda," odvětil.



Odemkl jsi Hitmany.

Jedná se o druhý ze série úkolů Lovec Godi.

Úkol: Najděte zabijáky ochotné lovit a zabíjet godi Talien.

Odměny: 1:

1800 zkušeností

700 zlatých

Další úkol ze série



"Zpětný pohled je dvacet/dvacet." Zatvářil jsem se smutně. "Přesto, jaká je skutečná pravda? Všichni mě obviňují z bezohledné krutosti, ale je to tak? Nad tím chlapem jsem se slitoval, nezabil jsem ho, a co z toho mám? Všichni to neschvalují."

"Přestaň se vznášet." Lossarnakh se zachechtal, když Ranienovi řekl: "Pořád je to větroplach. Je hezké vidět, že některé věci se nikdy nezmění."

"Znáte se dlouho?" zeptal se Ranien a trochu přimhouřil oči.

"Už nějakou dobu," přikývl Lossarnakh. "Dokonce jsme si párkrát zachránili život."

"A taky víc než to." Rozhodl jsem se vzpomínání ukončit. Neměli jsme na to čas... a taky ne čas. "Dobře, tak já jdu. Najdu tě, jakmile dostanu zprávy od Atarina. Ranien, doufám, že se neztratíš z hradu?" "Ano," řekl jsem.

"Po našem rozhovoru ne," ujistil mě inkvizitor. "Stejně se mi do toho moc nechtělo, abych ti řekl pravdu. Florencie je na pokraji smrti, za chvíli přijdeme o svého pána... Pokud se tak stane, bude se volit nová hlava kolegia, a to je, řekněme, složitá a velmi nervy drásající záležitost. Opravdu bych si to nechtěl nechat ujít."

Páni. Takže dědeček by se mohl brzy přidat k velké většině. Čeká ho spousta zajímavých úkolů, to je jisté. Budu tam muset poslat pár našich lidí. Přesněji řečeno, vzít je s sebou já nebo Krolina, oba máme u inkvizitorů vysokou reputaci. Mohlo by to znamenat získat tyhle úkoly a předat je někomu jinému... pokud to ovšem vyjde. Někdy se to nepovede.

Co se týče Karolíny, trochu jsem vychladl. Pořád jsem byl dost naštvaný, ale dost na to, abych se vyhnul krveprolití. Tak kde je ten teror číšníků?

Všimli jsme si jeden druhého ve stejnou chvíli. Zřejmě se dozvěděla o mém návratu a pobíhala po hradě a hledala mě.

"Co to sakra je?" zaječela čtyřicet kroků ode mě.

"Ne, zlato." Přestal jsem se ovládat a křik jsem opětoval: "Co jsi dělala, když jsem byl pryč? Ty máš ale drzost! Takže jsi to ty, kdo by mi měl říct, co to sakra dělám!"

"Sakra!" Slyšela jsem shora pisklavý hlas a Tren-Bren, který se ke mně nejspíš snažil připlížit, zakrýt mi oči a zeptat se: "Hádej kdo?", se vrhl neznámým směrem.

"Sakra!" zavrčel Dorn, který opustil místnost jen proto, aby se ocitl přímo mezi Kroem a mnou. Podíval se na ni, pak na mě, pohladil si vousy a ustoupil. Ve vteřině jsem zaslechl chrastění vnitřních západek a zvuky skříně, kterou podnikavý trpaslík táhl ke dveřím.

"Já s tím nemám nic společného!" řekl náš pokladník Romul, který se chystal následovat Karolínu, ale když uviděl můj zamračený obličej, rozhodl se uhnout z cesty. "Já za to nemůžu! Všechno jsou to pomluvy! Seznam viníků budeš mít do hodiny na stole! Nevěděl jsem to, nechtěl jsem to udělat a nejspíš to už nikdy neudělám!" "To je pravda!" zasmál jsem se. A prakticky se vypařil.

"Já to nechápu," řekla Krolina, která mou reakci zjevně nečekala. "Co se děje?"

"Všechno!" Vyštěkl jsem a pohnul se k ní. "Úplně všechno! Proč křičíš? Proč se mě vyptáváš? Kdo je vůdce klanu? Prosím, připomeňte mi to! Ano, hraji méně než ty a většina záležitostí je v tvých rukou. Já s tím nesouhlasím. Ale to ti nedává právo rozhodovat za mě! Zejména ty!"

"Na holky bys neměl křičet." Kro našpulila rty. "Na muže to nevypadá dobře."

"To je pravda. Promiň," změnila jsem tón. "Ale věř mi, že kdybych tě potkal před dvaceti minutami, nekřičel bych na tebe. Pokusil bych se tě zabít, a k čertu s tresty." "To je v pořádku.

"To by se ti nepovedlo," hodila po mně Krolina ptákem. "Rozdíl v úrovních je příliš velký."

"No..." Pár vteřin jsem to zvažoval. "Já bych na tebe poslala Nazíra! Ten se v tom vyzná."

"To je dobrý argument," souhlasila Krolina. "Dobře, přesvědčil jsi mě. A teď mi řekni proč?" Ty jsi šéf, ty jsi ten, kdo má vyřizovat své stížnosti." "To je pravda.

"Doporučoval bych ti ubrat na ironii," doporučil jsem jí chladně. "Pořád jsem naštvaná. Nejsem si jistá, kdy se uklidním."

"Aha!" Krolina zatleskala rukama. "To jsem uhodla!"

"Tak jaké máš vysvětlení?" Znovu ve mně vzkypěl hněv. Tleskala. Pro ni to bylo směšné.

"Hagen, Hagen, Hagen," řekl Kro s výčitkou. "Když se ti naskytne taková příležitost - a takových příležitostí nejsou desítky, věř mi - musíš ji využít. Dvě desítky zkušených, sehraných a rozumných hráčů na úrovni od sedmdesáti do sta, kteří posílili naše řady natolik, že z nás okamžitě udělali z outsiderů důstojný klan. A ty se na mě kvůli tomu zlobíš? Zbláznil ses?"

"Nejsem," ujistil jsem ji. "Kro, víc bojovníků je dobrá věc, jistě. Ale měli jsme dohodu - všichni noví rekruti si se mnou musí nejdřív promluvit. Nebo alespoň ode mě dostat souhlas."

"Byl jsi pryč." Krolina začínala být podrážděná. "Všichni jsou ze Západního slunce. Klan byl rozpuštěn - to se stává - a oni zůstali na vedlejší koleji. Kdybych na tebe čekala, všechny by je už pohltily jiné klany a my bychom dostali oloupené a promrhané zbytky.

"Kro, já to chápu." Neměl jsem ponětí, jak jinak jí vysvětlit, proč jsem naštvaný. "Ale nemůžeš jen tak vyčerpat všechna naše volná místa, aniž bys prošla mnou. Nemůžeš jen tak přidat dvě desítky bojovníků, o kterých nikdo nic neví. Jen tak, bez mého souhlasu nebo souhlasu kohokoli jiného."

"To není pravda," našpulila Krolina rty. "Konzultovala jsem to s Dornem."

Za dveřmi se ozvalo hučení a nezřetelné mumlání. Trpaslík zjevně opevňoval svou barikádu stolem.

"Tak co říkal Dorn?" Zeptal jsem se unaveně.

"On... Umm..." Kro se zadíval do stropu. "...většinou souhlasil."

"Říkal jsem, že na tebe musí počkat!" zařval trpaslík zpoza dveří. "Ale nebudu lhát, nenutil jsem ji, aby přestala. Moje chyba!"

"Mimochodem, co myslíš tím, že nemáš žádné volné sloty?" zeptal se. Karolinina sluníčková nálada už nebyla žádná a sledovala mě s jistým zaváháním.

"Co tím myslím?" Posmíval jsem se jí. "Řekl jsem, že do našeho klanu nemůžeme pozvat víc než sto hráčů. Sto! Max! A ty jsi polovinu z těch míst zaplnila jedním šmahem. Připočítej k tomu čtyřicet hráčů, které jsme předtím naverbovali, a spočítej, kolik nám jich zbývá!"

"O tom jsi mi nic neřekl!" Krolina rozhořčeně položila nohu na stůl. "To jsem nevěděla!"

"Řekl jsem ti to!" Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli jsem to řekl, ale rozhodl jsem se zůstat u svého. "Nedělej si z toho legraci, všechno ti řekli!"

"To si nepamatuju," zamračil se Kro. "Tak co teď? Pošleme je balit?"

To jsem sám nevěděl. Vykopnout dvě desítky zkušených hráčů mi nepřipadalo jako chytrá volba. Na druhou stranu jsem vůbec netušil, kdo nebo co jsou zač.

"Jak jste se o nich dozvěděli?" zeptal jsem se. Zeptal jsem se Kroa, který se stále mračil.

"Začínali jsme spolu ve Skinners. Byl to náš první klan," vysvětlila. "Reineke je taky zná, stejně jako Amadze."

"Byli v Hromotlucích?" Okamžitě jsem zareagoval.

"Ne," zavrtěla Krolina hlavou. "Přestěhovali se na Západní slunce spolu s Lillenem, důstojníkem u Skinnerů. Lillen už dávno není ve hře, takže když Slunce koplo do země, oslovili Reinekeho a nabídli mu, aby se k nám přidal. Do sólové hry se jim moc nechce. Říkají, že si zvykli být součástí klanu. Je to jako druhá přirozenost."

"A pak Reineke..." Zatočila jsem prsty ve vzduchu.

"Jo, doporučil mi je."

No, nejspíš to byl typický příběh, ale stejně... trochu zvláštní. Dvě desítky bojovníků a nikdo se je nepokusil urvat? Taky to nebyli žádní prchlíci, aby prosili své přátele, aby je vzali pod svá křídla. Nebo to tak možná obvykle chodí?

"Kro, to byl obrovský přešlap," podíval jsem se jí do očí. "Nedělám si legraci. Překročila jsi své hranice... a to hodně."

"Tak do toho, zabij mě," pokrčila rameny. "Co jiného mám říct? Jo, částečně to byla moje chyba, přesvědčil jsi mě. Přesto všechno, co jsem udělala, jsem udělala pro nás všechny. Ne pro svůj vlastní prospěch... Nebo sis snad myslel něco jiného? Že jsem zase využíval klan k řešení svých vlastních problémů?" "Ano," odpověděl jsem.

Páni. Nebezpečná zóna.

"Nic jsem si nemyslel," povzdechl jsem si. "Jen jsem tě chtěl zabít, to je něco jiného. A teď si nejsem jistá, co chci."

"Já osobně chci jíst," vmísil se do hovoru zpoza dveří Dorn. "Vždycky dostanu hlad, kdykoli je to nebezpečné. Mohl bys třeba odejít? Mám strach."

"To už všichni odešli z hradu?" "A kam přesně mají namířeno?" zeptala jsem se Kro a hned na to jsem se zeptala, "kam přesně mají namířeno?"

"Typické. Začneš křičet a teprve pak se snažíš přemýšlet," řekl Kro usvědčujícím tónem. "Mohl bys to pro jednou udělat pěkně potichu?" "Ano," řekl jsem.

"Hned ti roztrhnu krk," slíbil jsem jí a vycenil zuby.

"Kdybych tě neznala osobně, měla bych strach," nakrčila nos. "Kde jinde než vrazit MacPrattovi ránu do zad? Vskutku hrdinský čin! Víš vůbec, jak moc jsme si v posledních dnech vylepšili pověst Hraničářů? Máme spoustu úkolů! Včetně misí za nepřátelskou linií."

Mise za nepřátelskou linií byly dobré. Vlastně mi byly jejich mise ukradené, měl jsem své vlastní, Řez do Podpalubí. Tu ze série Zóna vlivu, kde jsem potřeboval vlastní rukou zabít deset nepřátel. Tohle byla dobrá příležitost, jak to začít dělat.

"Nezlobte se na mě, prosím," snažil se být Kro přátelský. "Jo, asi jsem se spletl, ne úplně, ale stejně. Ale chtěl jsem pro náš klan to nejlepší. A podívej se, jaké lidi jsem získal! Není mezi nimi jediné shnilé jablko."

"Nemůžu se hádat. Dvě desítky válečníků jsou síla, se kterou se musí počítat."

"Nejen válečníci," blábolil Kro, očividně šťastný, že jsem přešel ke smysluplnému dialogu a zřejmě už nehodlal křičet. "Jsou tu i lučištníci a mágové. Jako třeba Syrin, elfka. Je to válečný mág osmdesáté úrovně a vyzná se ve svém oboru. Obě jsme se zúčastnily nájezdu na Klatornakh, i když se nezdařil... Ale na tu ohavnost se málokdo zmůže."

"Musím si s nimi promluvit," řekl jsem rozhodně. "Už všichni odešli?"

"Ne, pár jich je ještě na hradě," Krolina gestem ukázala k místu, "hlídají naše utlačované, pro jistotu. Proslýchalo se, že v okolí byl spatřen obrovský oddíl o síle asi šedesáti mužů, takže jsem chtěla další ochranku. Vždyť i ostatní mohli dostat sabotážní úkoly, ne? Potřebovali jsme ochránit slabé a potřebné." "To je pravda.

"To se vsadím, že ano." Pochopil jsem její nápad. "Dvojité štíty určitě něco takového dostaly."

"Samozřejmě, musíš si s nimi promluvit." Kro vycítila, že jsem úplně roztál, a začala žvanit. "Kluci se mě na to hned ptali. Jak se mohli přidat ke klanu, aniž by si nejdřív promluvili s jeho vůdcem? A já jsem řekl, že on by bezpochyby souhlasil, tak proč čekat?" "Ne," řekl jsem.

"Dobře, to je pravda," schválil jsem. "Musíme dodržovat subordinaci, já jsem přece vůdce." "To je pravda.

"Nepokoušej štěstí," ušklíbl se Kro, "byli opravdu překvapení, že náš klan má vůdce, o kterém nikdo nikdy neslyšel, samozřejmě kromě Reineke a mě. Takže ty nejsi tak úplně a..."

"Vysvětlil jsi jim, že nejsme jako ostatní klany?" "Ano," odpověděl Kro. Přerušila jsem ho. Jsem pěkně ješitná; nemám ráda, když mě někdo tlačí na pilu. "Chci říct, že musí vědět, že jejich nový klan není, řekněme, tradiční."

"To je právě ono," šťouchl mě Kro do hrudi. "Proto souhlasili, že se k nám přidají, líbí se jim to. Jsme neformální, a to veteráni oceňují. Ale nejsou to žádní turisté, to ti garantuju."

"Samozřejmě že ano." Přikývl jsem. "A kdyby se něco stalo... No, tak to chápeš. I když mám pořád jisté pochybnosti - tolik seriózních hráčů se přidalo k nějakému pochybnému klanu..."

"Je to hra," pokrčil Kro rameny. "Staly se už podivnější věci. A my nejsme pochybní. Jsme neortodoxní. Šel bych tak daleko, že bych řekl jedineční."

S tím se nedalo polemizovat. I když to pořád ještě dost podezřele smrdělo a připadalo mi to příliš dobré na to, aby to byla pravda... Ale proč ne? Nebál jsem se, že mě nahradí jako vůdce klanu; dokonce by to byla úleva, požehnání v přestrojení. Měl jsem plné ruce práce s klanovými záležitostmi, které mi zabíraly spoustu času, zatímco výhod... nebylo zase tolik, kromě stálého bydliště, i když jsem si žil docela dobře i bez něj. Čeho se ještě bát? Žebráka nemůžeš okrást.

"Tak co, už jsme se svými hříchy skončili?" Kro stála sebevědomě s rukama v bok. "Jsi na řadě!"

"Na žádný si nevzpomínám," řekl jsem hrdě. "Nevyznávám, že jsem svatý anděl, ale svědomí mám tak čisté, jak jen to jde."

"Ach, vážně?" Kroiny oči se zúžily. "Lidé na tebe skutečně čekali v Moskvě, zatímco ty jsi ztrácel čas popíjením svařeného vína v Alpách. A to dost důležití lidé. A on tvrdí, že je nevinný! Kdy..."

Podívala se na dveře, za kterými Dorn tiše šramotil, a zahrozila na mě prstem.

"Pojďme ven, drahá," řekla dívka hlasitě. "Dnes je tak pěkné počasí, že si můžeme popovídat venku."

"No tak, odpal," souhlasil trpaslík. "Ještě musím sundat tuhle barikádu."

Při odchodu z hradu se dívka zastavila, položila si ruce na boky a tiše, ale přesto výmluvně pokračovala.

"Už mě nebaví odpovídat na PM a říkat jim, že se za chvíli objevíš. Pětkrát denně se mě ptají, kdy se vrátíš! To se nestydíš?"

"Byl jsem na dovolené." Nedalo mi to. "Na to mám právo."

"Jistě," souhlasila Krolina, "ale měli jsme dohodu."

"Dej mi pokoj," řekl jsem jí. "Dohodli jsme se na osmém, pravda. Co na tom, že jsem se o den opozdil? Jo, nebylo to ode mě moc hezké, ale to je sotva smrtelný hřích. Omluv mě, že mám život mimo hru. Navíc nejsme žoldáci, kteří musí dodržovat smlouvu. Mohli jsme ty lidi docela dobře prostě ignorovat, ale my jsme milostivě souhlasili se setkáním a hmotné statky, které od nich dostáváme, nejsou platbou. Jsou to dobrovolné dary a nic víc. Takže to s těmi stížnostmi přehánějí. Možná se hned rozzuřím a smlouvu nadobro vypovím. Už teď jsem ve ztrátě, takže to nemůže být ještě horší."

"Co to do tebe vjelo?" Kro byl zaskočený. "Vážně sis vzal dovolenou? Dneska jsi až příliš naštvaný. Nikdo na mě netlačí, jenom mě pořád otravují..." "A co?" zeptal jsem se.

"Protože jsi jim neměl tolik slibovat," řekl jsem kazatelským tónem a ukázal prstem nahoru. "Nejspíš jsi jim slíbila všechno hned zítra a na stříbrném podnose, proto ten zmatek. Mimochodem, vzdali se těch darů v náš prospěch?" "Ano," odpověděl jsem.

"To jsem jim neslíbila," Krolina už jen šeptala. "Jen jsem si myslela, že dané slovo znamená dodržené slovo."

"Podej na mě stížnost k Haagskému tribunálu," navrhl jsem. "Tak a tak, vůdce klanu přijel o den později, žádám odškodnění. Každopádně jsi přehlédl mou otázku ohledně poplatku." "Cože?" zeptal jsem se.

"Nedostali jsme ho." Teď byla celá sklíčená. "Tihle lidé nejsou moc důvěřiví, neplatí předem." "To je pravda.

"Škoda." Byl to průšvih. "Jsi ještě mladá, neuvědomuješ si, že už poskytnutá služba nemá žádnou cenu."

"Nepřeháněj to." Obočí se jí svraštilo. "Oni nás nepodvedou. Jejich pověst je pro ně příliš důležitá."

"Ty to víš líp." Smířlivě jsem přikývl. "V případě nesplácení to budeš ty, kdo bude platit. Dělám si legraci, nedělám si legraci, nestřílej po mně smrtícím pohledem."

"Kdy tam jedeme?" Kro byl bílý vzteky. Zřejmě se mi podařilo ji přivést ke zdi.

"Zítra v deset." Teď už jsem byla jenom věcná, čas na žertování skončil. "Musíme se dohodnout na místě setkání."

"Už je to domluvené," odmítla mě. "Poblíž kopce, v deset hodin dopoledne moskevského času."

"Dobře," potvrdil jsem. "Ale ještě jsem tam nebyl, takže mě tam budeš muset dovézt ty."

"Zavolej si taxíka." Soudě podle její odpovědi, měla důkladně zmáčknuté knoflíky.

"Vtipné, ale nedává to smysl," poznamenal jsem a snažil se ji uklidnit. "Kdo to potřebuje nejvíc?"

"Ty," odtušila Kro. "Nemáš snad nějaký úkol, který bys měla splnit?"

"To je pravda." Poškrábala jsem se na zátylku a nabídla jí ruku, nebo spíš ohnutý malíček. "Mír?"

"Opravdu vyspělý." Povzdechla si, ale dotkla se malíčkem mého a hlasem připomínajícím Tren-Bren hlasitě pronesla: "Přátelit se, přátelit se, nikdy, nikdy nezrušit přátelství."

"Proč se mi vysmíváš?" Slyšela jsem to shora. "Prostě odletím od vás všech!"

"To bude ten den!" Krolina se rozkřičela. "Zavoláme minstrely a uspořádáme pořádnou hostinu. Král dokonce otevře své vinné sklepy pro prostý lid."

"Tak s tím nepočítej!" zareagovala víla svým obvyklým protimluvem a odletěla někam pryč.

"Úplně jí přeskočilo." Kro si odlepila malíčky a zavrtěla hlavou. "Buď kvůli zahálce, nebo kvůli přílišné rozmařilosti."

"Ještě horší než předtím?" Uchechtl jsem se, skeptický. "Vždyť tady mluvíme o Tren-Brenovi. Vždycky měla místo mozku kaši. A někdy i moč, ale to záleží na tom."

"Potřebuje pořádně seřezat," řekla Krolina přísně. "I když na to už je možná pozdě. Ty věci, co dělala předevčírem!"

"Co dělala předevčírem?"

"Tahle malá okřídlená bestie se dozvěděla o nějakém podivném stvoření žijícím v sousedním lese. Podobá se to wyverně, ale je to příliš malé a štěká to - nejspíš nějaká questová příšera. Naší víle bylo úplně jedno, že nemá žádný quest ani povolení opustit hrad. Postavila si na pomoc tři rytíře a veselá společnost se vydala do lesa, našla v něm jedinou bažinu a okamžitě tam uvízla. Sotva se nám podařilo rytíře zachránit. Nebýt chlapce, kterého jsi jí přidělil, byli by se utopili. Petr běžel na hrad, aby předal zprávu. Mimochodem, ten chudák bude nejspíš brzy prohlášen za svatého, za velkého mučedníka. Dovedeš si představit, kdyby tam ti rytíři práskli do bot? Za tyhle NPC se zodpovídáme Řádu." "To je pravda.

"A co wyverna?" Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.

"Oni wyvernu nenašli," odplivla si Krolina. "Nicméně k večeru se objevila jedna dost barvitá postava - víš, ten šedivý koktavec, kterého jsme viděli na hradě Atarin."

"Bratr Yur?" Trochu mě to překvapilo. "Páni, a já si říkal, kde ses naučil takové slovo jako 'zodpovědnost'." "Aha.

"No jo." Kro si odfrkl. "On je sice seřval, ale ve skutečnosti jsem byl terčem já. Taková chytrá, bystrá postava, takové NPC jsem ještě neviděl." Kro se na ni podíval a zvedl hlavu.

"To je v pořádku." Otřel jsem si bradu. "Zajímalo by mě, jak se o té události tak rychle dozvěděl. Aha, jsem hloupá. Bratr Herc mu to samozřejmě řekl. Stejně to byl dost chabý důvod, aby sem přišel osobně."

"Já nevím. Ale vážně mám chuť nalákat sem tuhle malou okřídlenou ďáblici sušenkou, zatímco, já nevím, tvůj Flosy na ni čeká za rohem, připravený jí dát pořádný výprask... nebo možná bratr Mikh. Ten poslední dobou nemůže naši vílu vystát. Jakmile uslyší šustění jejích křídel, začne hledat velký kámen, tváří se jinak než on a pořád opakuje "Vzduch, vzduch". Nevíte, jak se jí podařilo dostat se k němu?" "Nevím.

"To nebyla ona," řekla jsem a vzpomněla si na setkání kocovinového Mikha se skřítkem Tristanem, "ale podobná bytost."

"Jo, a ještě něco," luskla Kro prsty. "Ujala se nějakých lidí, kteří vypadají dost divně. Vždyť kdo by se chtěl z vlastní vůle kamarádit s jeho létajícím morem? Říká ti něco jméno Tyom?"

"Nic." Trochu mě to znepokojilo. "Hele, myslíš na to samé, co já?" "Ne," řekl jsem.

"Že ji chtějí využít, aby se k nám dostali?" Krolina se vědoucně usmála. "Samozřejmě. To bylo první, co mě napadlo, když jsem se o tom doslechla."

"Co ti o tom řekla, Tyome?" Moje úzkost ještě zesílila. "Jmenovala někoho dalšího?"

"Přesně tak, nikoho jiného." Krolina si otráveně odfrkla. "Zmínila se o něm jen jednou a dvakrát řekla, že má schůzku s nějakými přáteli, jenže tomu neříkala schůzka, říkala, že má nějakou práci. Jaké kamarádky a jaký obchod by mohla mít?" "Nevím," podivila se.

"Zítra na ni zatlačíme a všechno zjistíme," rozhodla jsem se. "Hned jak se vrátíme z kopce. Nepotřebujeme tady žádná tajemství. Vím jistě, že to není žádná krysa. Prostě na to nemá mozek, a opravdu, není takhle napojená. Přesto může svou naivitou a hloupostí nadělat pořádnou paseku."

"Jo," potvrdil Kro. "To je správné rozhodnutí."

"Tak pojďme, potřebuju se seznámit s našimi nováčky." Postrčil jsem ji dopředu. "Veď mě, náboráři."

"Seznámit se s kým?" Krolina si poklepala na čelo. "Je tu pět lidí, možná osm. Ostatní jsou na různých místech. Je to hra, ne armáda."

"Vážně?" Překvapilo mě to. "Neříkáš?"

"Jo," zasmála se a já slyšel, jak jí v hlase zvoní zvonky. "S většinou z nich se setkáš zítra. Ti, kteří jsou v zátahu, mají na zítřejší noc naplánovanou akci - útok na pokojně spící nepřátele, abych tak řekla. Chtěla jsem se k nim připojit a nabídnout je i tobě. Poznáš je, uvidíš, jakou mají cenu v boji."

Znělo to opravdu příhodně. Také bych musel porazit deset MacPrattů nebo jejich spojenců, abych úkol uzavřel. I když zabít deset bojovníků sám... Mám na to dost odvahy? Jedna bitva by problém také nevyřešila. Potřeboval bych jich alespoň pět. Na druhou stranu každý nepřítel znamenal jednu bitvu. Dobrá, uvidíme zítra. V každém případě to bylo lepší než sedět a nic nedělat a přemýšlet o kdyby a ale.

"Bude to rušný den, co?" zeptal jsem se. Mrkl jsem na Kroa.

"To můžeš říct ještě jednou." Dokonce si v očekávání mnula ruce. "Upřímně řečeno, už mám té zdejší rutiny plné zuby. A to nemluvím o Romulových výstřelcích..."

"A co on?" Ach, to je pravda, byl s ní.

"Je to pořádný šibal," zachichotala se Kro. "Ale je užitečný. Přiměl mě, abych vytvořil skladiště. Myslel jsem, že když máme být vážený klan, tak tam budeme potřebovat NPC." "To je pravda.

"No a?"

"Takže!" Krolina se teď naplno rozesmála. "Navštívil všechny, představ si to, každého člena klanu a požadoval, aby se podle kontrolního seznamu vzdali všech předmětů, které nepotřebují. A snažil se jim zaznamenat veškerý inventář, třeba zbroj, peníze..."

"To jako vážně?" To bylo něco jiného. Nedokázal jsem si to ani představit.

"Ano," Kro se rozplakal smíchy. "Hráči si to nenechali moc líbit. Někteří to považovali za zábavu, někteří nadávali na vývojáře. Ale NPC... Tvůj Flosy ho málem utopil v přístavku, von Richter mu slíbil, že ho použije jako tréninkovou figurínu, aby si nacvičil pár švihů, Guntherův kůň ho nakopl a dva horalé se prostě nerozmýšleli a zmlátili mu jeho ubohý zadek, když ho našli, jak jim na chodbě ťuká do zdi. Od té doby mě pořád pronásleduje a drmolí, jak to bylo špatně."

"A co s tím měl společného Gunther?" Překvapilo mě to. "On není členem našeho klanu."

"Žije tady a jí naše jídlo. Proto je náš," povzdechla si Krolina zhluboka, když její smích ustal. "Romul se nestará o detaily, chce jen víc věcí do skladu." "To je pravda.

"Budu si muset promluvit s bratrem Yurem, aby tomu přehnaně dychtivému hlupákovi řekl, ke komu se může přiblížit a ke komu ne." Nedokázal jsem potlačit smích. "A já navštívím skladiště, abych se podíval, co tam je."

"Můžeme tam jít hned a mít to za sebou." Kro se na mě krátce podíval.

"Čas, má drahá, je velmi důležitý. Na dnešní večer mám jiné plány." Otočila jsem se k Nazirovi. "Tak co takhle navštívit tvého otce?"

"Máš namířeno k ibn Kemalovi?" Kro byl pozitivně prozíravý. "A o čem?"

Setkání nebylo žádným tajemstvím, a tak jsem hlavnímu vrahovi nastínil cíl své nadcházející návštěvy.

"To je fér," schválil Kro mé rozhodnutí. "I když, ať se na to díváš, jak chceš. Tohle jsem od Raniena nečekal. V první řadě bylo jasné, že je to pěkně chytrý suchar, ale takový intrikán... Páni."

"Kolegium chce posílit svůj vliv na krále," vysvětlila jsem. "Čím víc jim bude zavázaný, tím silnější bude jejich pozice, tím větší je šance, že Lossarnakh nasadí na jejich obranu svou armádu, pokud to bude potřeba. Nezapomeň, že jim jde po krku mocný nepřítel."

"Kterého?" zeptal se Kro vlídně. "Snažil jsem se zjistit, proti komu stojí, ale nikdo mi to nechce říct. Mohl bys mě poučit?"

"Rád bych," řekl jsem co nejupřímněji, "ale sám to opravdu nevím. Ještě v Kadransu, když inkvizitorům rozbili hrad na kusy, jsem se nic nedozvěděl. Jedno ale vím, že to neudělal jen tak někdo."

"Slyšela jsem jisté zvěsti," řekla dívka velmi tiše, téměř mi šeptala do ucha. Příznačně se odvrátila od Nazíra. "Říká se, že Temný pán povstal. Myslím, že jsou to všechno lži, další výbuch lidových nesmyslů... Ale kdo ví? Co když je to pravda? Co když se spustil celosvětový scénář na celém kontinentu? Říká se, že správci tyhle věci vždycky neoznamují, že používají paradoxy."

"Temný pán?" Předstíral jsem nedůvěru. "To jsou jen báchorky."

"Jo, jasně." Navzdory jejím slovům Kroin obličej naznačoval něco jiného. Očividně o tomhle tématu usilovně přemýšlela a došla k nějakému závěru. "Ale co když to tak není?"

"I pak, proč by nás to mělo zajímat?" Položil jsem jí ruku kolem ramen. "Kde to jsme a kde je ten Temný pán?" zeptala jsem se.

"Inkvizitoři..." Kro se nesnažila vytrhnout a dokonce mi věnovala vřelý úsměv. "Kdo ví, jestli na ně nezapomněl. Možná si pro ně přijde. Možná ne sám, ale pošle svou armádu nebo tak něco... Jestli se to stane, je s námi konec, to vím jistě. S tankem se nedá bojovat jenom s pistolí."

"Ten most spálíme, až na to přijde." Bylo to kluzké a já chtěl co nejdřív změnit téma. "Zatím tu budu zítra v devět padesát. Půjdeme po té sekerce."

"Každopádně se nad mými slovy zamysli," řekla Krolina. "Prosím."

"Samozřejmě." Pustil jsem ji, vytáhl portálový svitek a mrkl na Nazíra. "Takže domov je tam, kde je srdce, můj drahý bodyguarde. Pojďme navštívit to tvoje."

***

Jestli bylo něco v této hře ztělesněním stability, pak to bylo právě toto místo. Někde řeky měnily svůj tok, města byla vypalována a znovu stavěna, králové a rebelové se navzájem škrtili, temní jezdci jezdili na svých černých ořích a pod horami se shromažďovalo Poutníkovo vojsko. Na tom místě bylo všechno stejné jako v den, kdy byly spuštěny herní servery. Útesy, nebe nad nimi a propast pod nimi. A dokud něčí ruka nevytáhla zástrčku, vše zůstalo stejné.

"Hej!" vykřikl jsem a postavil se na místo, které mi kdysi ukázal bratr Yur. Akustika tam měla zesílit můj hlas. "Hej! Potřebuju vidět Hasana ibn Kemala. Něco pro něj mám!" A mával jsem koženým firmanem, který mi uděloval právo navštívit mistra zabijáků několikrát.

"Nemusíš být tak hlasitý," poplácal mě Nazír po rameni. "Podívej, oni už táhnou most. Varoval jsem je, že přijdeš. Už čekají."

"Kdy jsi je varoval?" Strčil jsem firman do tašky. "Kolik dní už uplynulo?"

"Pokud pán slíbil, že někoho přijme, budeme čekat tak dlouho, jak bude třeba," řekl Nazír poněkud slavnostně. "Protože jeho vůle je vůlí nebes a pro nás, jeho děti, je to jediná cesta na tomto světě."

Tolik o vrahovi podobném člověku. Ranien měl pravdu. Kdyby Hassan tomu chlapovi nařídil, aby mi podřízl hrdlo, nemrkl by, než by se do toho pustil, ať se děje, co se děje, i kdyby mi den předtím zachránil život. Nic nebyla pravda, všechno bylo dovoleno.

Nazír zůstal stát u vchodu do vnitřních komnat hradu. Dvě děti ibn Kemala mě vedly chodbami. Jedno z nich jsem si pamatoval, bojovali jsme spolu s džinem, ale druhé mi bylo neznámé. Vládlo mrtvolné ticho, které mě sžíralo.

"Přišli jste mě zkontrolovat, že?" Jasně osvětlené komnaty patřící Hasanovi ibn Kemalovi ostře kontrastovaly s Atarinovými temnými chodbami, kterými jsem bloudil dobrých deset minut v doprovodu jejich upjatých obyvatel. Překvapila mě náhlá změna prostředí, zatímco Hasan roztáhl ruce v přátelském pozdravu a chystal se mě obejmout. "Proč tak vážně? Vždyť jsi můj přítel. Nemusíš si dělat starosti. Nebo tě moje děti vyděsily?"

"Je docela chladno." Usmála jsem se. "Cestou sem mi byla zima."

"No, jsou to hory." Ibn Kemal mě pustil a dál mě poučoval. "Ta hora je z pevného kamene. Kámen nemá rád teplo. Když je přes den takové horko, že se nedá dýchat, kámen se zahřeje tak, že na něm můžeš péct chleba! Když si tam člověk sedne, uvaří se mu vnitřnosti a z nosu se mu bude valit kouř. Když slunce zapadne, kámen bude zase studený, a když si tam člověk sedne, kámen ho nezahřeje, ale vysaje z něj teplo. Rozumíš tomu kameni, chlapče?"

Upřímně řečeno, nerozuměl. Ale to byl ibn Kemal. Nedokázal říct něco přímo, překroutil by slova tak, že by vám mozek vytekl z uší. Možná tím chtěl říct, že vřelé přivítání takového darebáka, jako jsem já, v jeho domě znamená, že po něm budu chodit? Nebo něco jiného?

"Samozřejmě že ano, ctihodný Hassane," odpověděl jsem nonšalantně a uklonil se. "Děkuji vám za vaše lekce. Každé vaše slovo je jako vybroušený drahokam, který zanechává svůj odraz v mých očích a v mé duši."

Au! Na tváři mě pálila facka.

"Nikdy nelichoť starším," zahrozil mi ibn Kemal prstem. "Nikdy. Ti z nich, kteří jsou moudří, vždycky poznají, když jim někdo lže. Přestanou ti věřit. Ti z nich, kteří jsou hloupí, ti, kteří by ti věřili, prožili svůj život zbytečně. Nerozeznají lež od pravdy. Proč byste měli dbát jejich rad? Jsou to hlupáci."

"Děkuji ti za tvé vedení," znovu jsem se uklonil a otřel si tvář. "Tentokrát to myslím vážně."

"A tentokrát ti věřím." Gestem mi naznačil, abych vstala. "Dáš si něco k jídlu?"

"Ne," odmítla jsem. "Nemám hlad."

"Jak myslíš." Hassan se spustil na koberec a vyzval mě, abych ho následoval. "Jak se má Nazír? Je to dobrý strážce? Dělá ti nějaké potíže?"

"Moje vlastní matka se o mě nikdy nestarala tak dobře jako on." To byla naprostá pravda. "Někdy si dokonce myslím, že je to můj stín."

"To není dobré," zavrtěl hlavou Hasan. "Pokud je jako stín, znamená to, že ho vidíš. A to bys neměla. Musí se stát skutečně neviditelným a objevit se, jen když je to potřeba. To prostě nepůjde. Možná bych ti měl dát jiného ze svých synů?"

"Ne, děkuji." Dokonce jsem mávl rukou. Kašlu na to, prostě jsem si na něj zvykla. "Jsem v pohodě."

"Jak si přeješ." Stařec v hoře se na půl minuty odmlčel a pak se zeptal: "Synu, řekni mi na rovinu, proč jsi přišel? Neboj se, neztrácej můj čas nesmyslnými formalitami, než se pustíš do práce. Prostě řekni, co od starého Hasana potřebuješ. Jsi můj příbuzný. A moji příbuzní za mnou přicházejí a žádají mě o pomoc, když jsou v nesnázích."

Inu, žádná předehra neznamená žádnou předehru. Proč ne? Bude to méně komplikované.

"Velevážený Hassane, chci, abys vzal život člověku." "To je v pořádku. Zadíval jsem se mu do očí. "Zlého muže."

"Kdo ví, jestli je člověk dobrý, nebo zlý?" Hassan pohnul sněhobílým obočím, ztracený v myšlenkách. "Kdo to měří? Jeho přátelé? Ti ho mají rádi. Jeho nepřátelé? Ti ho nenávidí. Jak by se tedy poznala povaha člověka?"

"To nevím." Opět jsem na tohoto mistra paradoxů neměl odpověď.

"Já také ne," řekl ibn Kemal a usmál se koutky rtů. "Ty jsi mladý a nevíš, já jsem starý a stejně nevím. Žádný člověk na tomto světě není nemilovaný všemi, ať už je milý, nebo nenáviděný. I kdyby ho milovala jen jedna jediná duše, není úplně špatný."

"To je pravda," připustil jsem. "Přesto život toho muže potřebuji, ať už je jakýkoli."

"Tsk, tsk, tsk." Hassan zavrtěl hlavou. "Je tak snadné vzít někomu život..."

"Tak snadné to není," zamumlal jsem. "Kdyby to bylo tak snadné, udělal bych to sám a neobtěžoval bych tě svými žádostmi."

"Je to snadné," nesouhlasil Hassan. "Jen přemýšlíš jinak než já nebo moje děti. Taky se chováš jinak. Kdybys tenkrát souhlasil, že budeš studovat u mě, věděl bys, jak křehké a zranitelné je lidské tělo a jak slabé je všechno brnění. Zbroj vyrábějí lidé a lidé jsou omylní."

"Kdybych studoval pod tvým vedením, taky bych tyhle problémy neměl." "To je pravda. Nemohl jsem se vyhnout sarkasmu.

"To je také pravda," připustil Hassan. "Čí život tě trápí?"

"Služebník sekty." Povzdechl jsem si a ukázal, jak těžké pro mě bylo to vyslovit: "Jistý godi Talien z Pohraničí. Bouří se proti právoplatným autoritám, hlásá krvavé rituály, podle pověstí dokonce kanibalismus. Nejodpornější člověk."

"Tch..." Hasan se zavrtěl, jako by kousl do něčeho hořkého. "Nerad jednám s věřícími. 'Miluj svou víru a neodsuzuj ostatní', jak mě učil můj otec a předtím jeho otec."

"Co s tím má společného víra?" Byl jsem zmatený. "On taky prodal svou víru, ten bastard. A co hůř, používá ji jako nástroj proti právoplatným autoritám. Jako parazit."

"Všichni služebníci bohů se přiživují na své víře. Takový je život. Víra a náboženství jsou jen půda pro zasetí semen, nástroje jako motyka nebo archa. Sklízet tyto plodiny a používat je je však pro lidi, ne pro bohy. Takže tví bohové jsou stejní jako ostatní."

"A je smrtelný," pokračoval jsem nevzrušeně.

"To je," souhlasil ibn Kemal, "a já ho za tebe připravím o život." "To je pravda," řekl jsem.



Splnil jsi úkol: Nájemní vrazi.

Odměna za splnění úkolu:

1800 zkušeností

700 zlatých





Konečně souhlasil! Fuj! Teď potřebuji znát jeho cenu.

"Děkuji." Uklonil jsem se. "Nechci naznačovat žádnou neúctu nebo drzost, ale otázka zaplacení za práci, kterou jste na sebe vzal, je vážná věc. Rád bych věděl..."

"Zajímá vás to právem," řekl ibn Kemal a pohladil si vousy. "Za každou práci je třeba zaplatit. Vezmu si jeden zlatý."

Jeden zlaťák? Něco je špatně - smrtelně špatně.

"Cítil bych se velmi trapně, kdybys tu cenu jmenoval kvůli našemu přátelství." Přiložím si dlaň k hrudi.

"Vždycky říkám přesně to, co mám na mysli," řekl ibn Kemal trochu apaticky. "Toto právo jsem si zasloužil, protože jsem toho hodně viděl a hodně se naučil, a proto se k němu neustále uchyluju. Zaplatíte mi jeden zlatý. A já tě požádám o jednu malou laskavost. Přátelskou, nelekejte se. Jako můj přítel ji můžeš dokonce odmítnout a říct: "Promiň, Hassane, ale neudělám to." To je mi líto. A stejně získáš hlavu tohoto godiho a neztratíš mou důvěru. Jsme přece přátelé, ne?"

"Ano." Přinutil jsem se k úsměvu, i když ve mně všechno vřelo. Bože, už mám těch přátelských laskavostí plné zuby. Co budu muset udělat příště?





Kapitola jedenáctá





Ve které se koná instruktáž a ozývá se šustění.





"Co se děje?" Hassan se dokonce naklonil dopředu a podíval se mi do tváře. "Co se stalo, má drahá?"

"Všechno je v pořádku." Polkla jsem emoce. "Co pro tebe mám udělat, vážený Hassane? Čím ti mohu udělat radost?"

"Poslyš, jestli tě moje skromná prosba tak obtěžovala, nejsem si jistý, jestli tě chci ještě o něco žádat," lamentoval ibn Kemal a bůhví odkud vytahoval modlitební korálky. "Tvůj klid je pro mě důležitější než rozmary mého stáří. Budiž. Mé děti udělají, co požaduješ, za zaplacení jednoho zlatého. Věř mi, že to bude stačit. Já bych si nevzal ani to, ale naše zvyky... Nemůžeme zabít člověka bez zaplacení, alespoň symbolického. To prostě není správné. Dobrá, řekni mi, čí život si mají vzít?" "Ano," odpověděl jsem.



Odemkl jsi Briefing.

Jedná se o třetí úkol ze série Lovec Godi.

Úkol: Řekni nájemným vrahům vše, co víš o godi Talienovi.

Odměna: Vyzkoušejte si, jak se daří Talienovi:

600 zkušeností

Další úkol ze série





"Hitmani." Ve hře jsou zřejmě další dobří lidé, kteří mohou poslat své druhy na temnou stranu Měsíce. Každopádně...

"Proč jsi přestal mluvit?" ibn Kemal ťukl korálkem o druhý. Byly docela hezké - kameny vypadaly jako kosti ověšené zlatem. Možná to tak skutečně bylo. Nedivil bych se, kdyby byly vyrobeny z prstů jeho bývalých nepřátel.

Zakroutila jsem hlavou a řekla starci všechno, co jsem věděla o Talienovi a jeho současném pobytu.

"...a jeho smrt musí vypadat přirozeně a co nejpotupněji," dokončila jsem svůj návod. "Je to opravdu důležité."

"Samozřejmě že je," přikývl ibn Kemal. "Smrt je v životě nejdůležitější. Když válečník nebo kněz zemře jako hrdina, stanou se legendami. Jejich nástupci jdou na smrt s provoláváním jejich jména a často zvítězí, místo aby zahynuli. Pokud zemřou jako padouch nebo tulák, jejich jméno je vláčeno bahnem a brzy se na ně zapomene. Někdy ožívají v písních trhovců, obvykle těch obscénních. Pořád je to svým způsobem sláva, ale člověk by před ní dal přednost úplnému zapomnění. Takže se neboj, chlapče, všechno bude tak, jak má být. Budu o tom ještě chvíli přemýšlet. Najdu způsob, jak prospět všem kromě toho Taliena."

Trochu jsem si odfrknul a rozhodl se znovu zeptat na platbu. Hnusilo se mi to dělat, byla to zjevná past, ale tušila jsem, že jinak by se mi brány hradu Atarin navždy zavřely, což bylo dost kontraproduktivní. Člověk nikdy neví, co se může stát dál. A zase jsem ještě musel dokončit vyprávění o úkolu Hassana jeho lidem.

"Velevážený Hassane," řekl jsem jemně. "Je mi docela nepříjemné, že si o mně myslíš něco špatného. Mohl byste si myslet, že jsem hloupý. Nebo že si tě nevážím natolik, abych splnil tvůj jednoduchý úkol. To je nepřijatelné. O to nestojím. Prosím, řekněte mi, co mám udělat, a já to hned udělám."

"Ty jsi ale horká hlava." Hasan se usmál pod fousy. "A ještě ke všemu chytrý. Uklidni se, synku, starý Hassan od tebe nic nepotřebuje. Možná kromě slibu. Řekni mi: 'Hassane, jsem tvůj přítel, teď a navždy,' a to by stačilo."

Není pochyb o tom, že je to past. Nebyl jsem si jistý jak přesně, ale přece jen. Přesto... Ať se to stane. O jeden průšvih víc, o jeden míň... Koneckonců ten děda nebyl zdaleka nejhorší přítel, kterého jsem si ve Fayrollu udělal.

"Copak to už nevíš?" Zmateně jsem pokrčil rameny.

"Vím," přikývl ibn Kemal vlídně, "ale rád bych to slyšel od tebe. Dělej si ze starého muže legraci."

"Moudrý Hasane, jsem tvůj přítel, teď i navždy," prohlásil jsem co nejdramatičtěji.



Složil jsi přísahu přátelství se starcem v hoře, Hasanem ibn Kemalem, v Rattermarku známým také jako Krvavý Hasan. Pamatuj, že na Východě má přísaha přátelství mnohem větší cenu než přísaha bohům nebo dokonce pokrevní příbuznost. Kdo ji poruší, bude navždy proklet - na zemi i na nebi, za života i po smrti.

Od nynějška k tobě může Hasan ibn Kemal kdykoli přijít a požadovat, abys tuto přísahu splnil a prokázal mu nějakou službu, a ty nesmíš odmítnout. Jedinou výjimkou jsou požadavky, které by tě nutily porušit jiné přísahy.

Pozor!

Požadavky Hassana ibn Kemala budou mít podobu úkolů, jejichž odmítnutí by mělo za následek tresty (typ a rozsah trestu se určuje podle každého odmítnutého úkolu).

Poznámka:

Počet těchto úkolů je omezen časovým rámcem. V jednom kalendářním měsíci jich nesmíš obdržet více než dva.

Pozn:

Po úspěšném splnění povinných úkolů, které vám zadá Hasan ibn Kemal, můžete získat kvalitní a dokonce jedinečné odměny (vzácné předměty, schopnosti a série úkolů).



Jděte se podívat, jestli jsem na sebe jen přivolal nové problémy, nebo jsem jen dostal šikovný bonus. Na jedné straně osina v zadku, na straně druhé schopnosti a úkoly. Nicméně vzhledem k tomu, že mě questy moc nezajímají, tak to bylo to první.

Dědek je ale vážně dobrý. Teď jsem jeho kamarád, ale kdo to vlastně je? Přísaha není vzájemná. Jako obvykle hraju jednostrannou hru. Naproti mně seděl don Corleone ve východním stylu, usmíval se pod knírkem a klepal korálky. Mohlo to být ale horší - mohl mě hned poslat někam za kopečky a daleko. Abstraktní mise v budoucnosti nezněly tak špatně.

"Jsem tak rád, že mám přítele, jako jsi ty, synu," řekl Hassan zjevně dojatě. "Tvá slova se dotkla mého srdce. Dej mi zlatku a tvůj nepřítel je teď i můj."



Splnil jsi úkol: Briefing.

Odměna za splnění úkolu:

600 zkušeností





Síla přátelství. Jakmile jsem to řekl, byl úkol splněn. A ty peníze... Vytáhl jsem z brašny zlatou minci a dal ji Hassanovi.



Odemkl sis Očekávání.

Jedná se o čtvrtý ze série úkolů Lovec Godi.

Úkol: Vyčkejte na smrt Godi Talien. Pokud se tak nestane v průběhu jednoho herního týdne, zeptej se nájemných vrahů na důvod jejich neúspěchu.

Odměna: Všichni se pokusí získat odměnu:

1000 zkušeností

200 zlatých

Další úkol ze série





Ano, správně, zeptej se. Jen tak přijď k ibn Kemalovi, vlez do téhle komnaty a zeptej se ho, tak nějak jako na potvoru: "Co to sakra je? Proč ten opeřený kretén ještě není mrtvý?". Odměna za úkol se mi nezdála dost velká. Je to dost složité... Každopádně je to celé nesmysl. Musel jsem ještě doladit obraz budoucího politického vraha.

"Vždycky jsem byl tvůj přítel." Přitiskl jsem si dlaň na hruď. "I když jsem tě občas vnímal i jako mentora a, promiň mi tu troufalost, duchovního otce. Nemusel jsem ani přemýšlet, než jsem ti přísahal přátelství, protože tato slova mám vyražená na srdci -"

Prásk! Další facka.

"Tentokrát to není za lež." Hasan se jako vždy usmíval. "I když jestli jsi lhal, není to tak zlé, je příjemné poslouchat tyhle věci, dokonce i lži. Dal jsem ti facku za slovíčkaření, které se nehodí na muže. Sám jsi řekl, že jsem pro tebe jako otec. A otec učí své syny všemu, co mají vědět o životě - někdy slovy a někdy silou. Samozřejmě musíš vědět, kdy který nástroj použít."

Chystal jsem se uznat jeho moudrost a nekonečné znalosti, dokonce jsem otevřel ústa, abych začal mluvit, ale v jedenáctou hodinu jsem se zarazil. Riskovat další facku mi za to nestálo.

"Hodný chlapec!" ibn Kemal si všiml mých pohybů a se spokojeným výrazem mě pokáral. "Měl bys vždycky vědět, kdy máš mluvit a kdy mlčet. Máš potenciál. Možná z tebe ještě něco bude. I když jsem už... No, na tom nezáleží. Jsem dost starý na to, abych si mohl věci opakovat. Moje mysl už není tak bystrá a pohotová jako v mládí a můj temperament se zmírnil. Poslední dobou mám chuť mentorovat nebo vzpomínat. Dobrá, dost bylo řečí o mně samém. Už jsi skončil? Řekl jsi všechno, co jsi chtěl?"

"Ne tak docela, vážený Hassane." Zavrtěl jsem hlavou, když jsem viděl jeho překvapený výraz. "Je tu ještě něco. Vaše děti, ty, které mají, ehm, pracovat na tomto případu... Mohly by ten váček přiložit na Talienovo tělo těsně před nebo po splnění svého úkolu?"

Vytáhl jsem zmíněný předmět, který mi v posmrtném životě Geltu daroval dávno mrtvý godi Oes, a podal ho ibn Kemalovi.

"Kouzlo?" zeptal se Hasan, když vzal váček s hlínou do ruky, vyhodil ho do vzduchu, zachytil a věcně zopakoval: "Kouzlo: "Magie. Chlapče, s mágy a čaroději bys opravdu neměl mít co do činění. Přinášejí do tohoto světa jen zkázu a chaos. Pořád kolem sebe mávají hůlkami a vousy, strkají nos do všech záležitostí, dostávají se k moci a myslí si, že jsou nejchytřejší, nejsilnější a nesmrtelní. O prvních dvou bludech mluvit nebudu, ale o tom třetím... Řekněme, že tento předpoklad je od základu mylný. Přesto, ať si říkáte, co chcete. Udělají to. Chceš něco předat budoucím zesnulým? Nějaká slova, přání? Tedy kromě přání dlouhého života."

"Všechno, co jsem mu chtěl říct, jsem právě řekl tobě," řekl jsem poněkud rozpačitě, ale pán atarinského hradu mě pochopil a usmál se.

"Tak jestli je to všechno, tak skončíme." Modlitební korálky se naposledy zatřpytily a zmizely v rukávu jeho roucha. "Venku už je tma. Chtěla bys zůstat přes noc? Můj dům je tvůj dům."

"Díky, ale musím jít," odmítl jsem. Bylo mi jedno, když jsem použil svitek. Jistě, ta nabídka mohla znamenat příležitost získat pár úkolů - v tuhle noční dobu hrad určitě pohostí zvídavého hráče - ale já je nepotřeboval. "Brzy ráno mám nějakou práci."

"Gah, business," povzdechl si ibn Kemal. "Svět se zbláznil. Všichni mají pořád něco na práci. Nikdo se nechce zastavit, zvednout hlavu, podívat se na slunce a hvězdy, spatřit jejich krásu a navždy ji uchovat ve svém srdci. A když přijde čas, aby opustili tento svět, říkají si: 'Bohové, proč si nemůžu na nic vzpomenout, kromě toho, že pořád někam utíkám? Muselo přece na tomto světě něco být, kromě neodkladných záležitostí?". Ale jak by si mohli na něco vzpomenout, když prožili svůj život v nekonečné honbě a mysleli si, že jen tak se dá žít? Mělo by to tak být? Kdo by to chtěl? Přežvýkejte má slova. Naučte se zastavit, když spěcháte dopředu, naučte se přemýšlet, zda jste zvolili správnou cestu. Je možné, že jsi ve spěchu sešel ze své cesty a ani sis toho nevšiml? Mohlo se stát, že jdete po cestě někoho jiného, zaujímáte jeho místo v jeho zemi, děláte něco, co jste dělat neměli? Možná bys měl prostě ustoupit stranou, lehnout si a podívat se na věčné nebe, které vidělo všechno a ví všechno, co je třeba vědět?"

"Budu o tom přemýšlet." Upřímně řečeno, nikdy jsem nečekal, že tohle od Hassana uslyším. Na jeho východní výstřelky jsem už byl zvyklý, ale tenhle monolog byl poněkud neobvyklý. "Rozhodně zvážím všechno, co jsi řekl."

"Nebudeš," odstrčil mě ibn Kemal. "Vyhodíš to z hlavy, jakmile opustíš tuto místnost. Ani se nepokoušej argumentovat. Vím to naprosto jistě. Býval jsem stejný. Poslouchal jsem svého učitele a přikyvoval, přičemž jsem si myslel, že mám vlastní rozum a už jsem chytřejší než on. Uplynula léta a teprve teď si uvědomuji, jak laskavé od něj bylo, že mě obdařil svou moudrostí, a jak těžké pro něj bylo vidět, že se mé srdce před jeho slovy uzavřelo."

Možná jsem mu měl říct, že jsem jeho slovům opravdu otevřel srdce, ale něco mi říkalo, že bych za to dostal třetí facku v řadě. Ne že by mě to děsilo, ale nebylo to zrovna lákavé.

"Mám otázku," řekla jsem a vstala. "Můžu?"

"Pokračuj," povolil ibn Kemal laskavě.

"Vaše modlitební korálky..." Ukázal jsem na jeho rukáv. "Vypadají trochu neobvykle..."

"Je to památka." Hasanova tvář se rozzářila milým úsměvem. "Ano, vzpomínka. Víš, je těžké najít dobré přátele, ale najít dobré nepřátele je ještě těžší. Obyčejných nepřátel je tucet, někdy se proti tobě obrátí celý svět, ale stejně to není ono. Takoví nepřátelé si nezaslouží vlídné slovo. Někdy však můžete nepřítele nenávidět, a přesto si ho nesmírně vážit. Takový nepřítel je vám bližší než žena, dražší než přítel, příbuznější než vaše matka. Když mu vezmete život, cítíte v sobě takovou prázdnotu, jako byste zabili sami sebe. A přesto se cítíš šťastný, že ty žiješ a oni ne. Takové rozporuplné pocity, ale taková je pravda. Nikdy jsi nic takového necítil, jinak by ses na mě teď takhle nedíval. Ale jednoho dne poznáš, co mám na mysli. Stejně je ta prázdnota silnější než štěstí, ach ano..."

"No a?" Zřejmě jsem správně odhadla materiál jeho korálků.

"Potřebuješ nasytit tu prázdnotu, ten hlad, takže si začneš hledat dalšího nepřítele," vysvětlil ibn Kemal a znovu vytáhl korálky. "A když zabíjíš další a další nepřátele, vezmeš si z nich část - třeba falangu nebo úlomek čelní kosti... Je to příjemný pocit vědět, že jsi je nejen zabil, ale donutil je, aby ti po smrti sloužili. Poetická spravedlnost."

Jeho tón byl tak vřelý a něžný, když mluvil o dávno mrtvých lidech, a poplácával korálky s takovou láskou, že mi bylo zle. Chraň bůh, abych někdy v reálném životě potkal takového dědečka. Zimin a Azov neměli na Hasana ibn Kemala...

"To je pravda." Přinutil jsem se k úsměvu. "Přátele si drž blízko a nepřátele ještě blíž."

"Dobrá slova," přikývl Hasan. "Napadla tě sama?"

"Ne." Zavrtěl jsem hlavou. "Někde jsem to slyšel."

"Budu si je pamatovat." Hassan zaklapl korálek a snadno se postavil. "Jestli ses rozhodl, že půjdeš, tak jdi. Nezapomeň, že jsi tu vítán. O svůj úkol se nestarej. Myslím, že se brzy dozvíš tragickou zprávu o předčasném skonu godi Talien." "Cože?" zeptal se.

"Nehody se stávají." Zatvářil jsem se truchlivě. "A to byl v nejlepších letech! Mohl žít tak dlouho, kdyby si nezačal hrát na špinavce." "To je pravda.

"Chtěla by ses připojit k mým dětem?" zeptal se Hassan, když jsem se chystala odejít. "Mohly by všechno připravit a ty bys ho připravil o život sám."



Odemkl jsi Čistou smrt.

Tento úkol přímo souvisí se sérií úkolů Lovec Godi a s úkolem Jednosměrná jízdenka.

Úkol: "Vezměte si na starost, co je potřeba udělat, abyste se dostali do bezpečí: Souhlas s tím, že doprovodíš vrahy Hassana ibn Kemala do tábora MacPrattů a pomůžeš jim připravit a provést vraždu godi Taliena.

Odměna: Vydejte se na cestu k Talímu a získejte odměnu:

1000 zkušeností

200 zlatých

Odemkne první úkol ze série úkolů Vlci z hradu Atarin.

Pokud přistoupíte na nabídku Krvavého Hassana, mohou být odměny za sérii úkolů Lovec godiů a úkol Jednosměrná jízdenka výrazně upraveny.

Varování!

Upozorňujeme, že přijetí tohoto úkolu vyžaduje, abys neustále sledoval skupinu zabijáků ve službách Hasana ibn Kemala, kteří byli tímto úkolem pověřeni. Jakákoli nepřítomnost, kromě odhlášení, bude považována za opuštění postu, což způsobí neúspěch tohoto úkolu i obou souvisejících úkolů. Ve hře budete muset denně strávit alespoň 6 hodin (místního času), dokud úkol nebude splněn, nebo se nezdaří.

Chcete úkol přijmout?



To bylo lákavé... Nebýt celé té záležitosti s pečetěmi a Karolíniným vyváděním, zvážil bych, zda se k němu připojit. Tohle bylo dobrodružství, které by se zájmem sledoval i člověk s ambivalentním vztahem ke hře, jako jsem já.

Bohužel podmínky byly nevhodné. Nebo spíš ne podmínky, ale ten zmatek, ve kterém jsem se nacházel a který se zdál nekonečný. Škoda. Opravdová škoda.

"Ne, vážený Hassane." Povzdechl jsem si s upřímným zármutkem a rozpřáhl ruce. "Jsem velmi zaneprázdněný muž a nemohu odmítnout ani odložit žádný ze svých současných závazků. Kdyby tyto závazky souvisely s vyděláváním zlata, ignoroval bych je a připojil se k vašim dětem. Ale tohle je něco úplně jiného - plnění slibů daných váženým lidem. Jak bych mohl odvolat své slovo, za které jsem zodpovědný?"

"Musíš si stát za svým slovem," řekl ibn Kemal přísně. "Ne tedy znamená ne. Dokud se znovu nesetkáme."

Objal mě a doprovodil ke dveřím svého pokoje.

Upřímně řečeno, dost strašidelný chlapík, ale je v něm něco opravdu upřímného. Je však možné, že všichni slavní tyrani historie byli stejní. Ivan Hrozný nikdy nezačal popravu bez požehnání, Nero se považoval za ochotnického herce, Stalin miloval ruské lidové písně a Caligula zbožňoval koně. A pouze Hitler se skrýval na Měsíci.

Poté, co jsem se vrátil do klanového hradu, kde už svítily pochodně a hradby hlídaly noční stráže, jsem přemýšlel, že zkontroluji svou poštovní schránku, ve které byla nejspíš další hromada zpráv, ale rozhodl jsem se, že to udělám až příští den. Prostě se přihlásím patnáct minut před stanoveným časem a všechno si přečtu. Upřímně řečeno, nechci, aby mě srazily na kolena. Nejspíš tam byly nějaké kecy, které by mě všechny znervózňovaly, a ještě jsem musela přetrpět Vikino hloupé vyprávění o tom, jak si jen na chvíli odskočila na záchod, a hned jsem si vlezla do rakve. Samozřejmě to nebyla opravdová stížnost a už vůbec ne skandál, ale stejně musela splnit svou ženskou povinnost a otravovat svého muže. Jinak nemohla spát, převalovala se ve spánku a kousala do rohu polštáře, den promarněný. Dalo by se z toho vytvořit rčení: Den je ztracený bez hádky, noc je ztracená bez nápravy. Takže když mě čekalo půl hodiny tohoto jazykolamu, moc jsem se netěšila na to, až si přečtu nějakou pochybnou korespondenci. Možná však budu mít štěstí a návštěva Azova mě zachrání před touto povinnou hloupostí, která, aby bylo jasno, nebyla úplně nezasloužená. Měl jsem na mysli naprosté přehlížení mé milé drahé polovičky, která kvůli mně musela sama dobalovat a pak trpět steskem a nudou. Byla to pravda, v pořádku. Opravdu jsem utekl a ona si vybalovala sama. Vůbec jsem se kvůli tomu necítil špatně, ale to už byl jiný příběh.

***

A... mýlil jsem se. Podle všeho mě nikdo nehodlal pokárat a rozhodně jsem nikomu nechyběla. Z kuchyně jsem slyšela krásné cinkání sklenic, smích a živé povídání. Tušila jsem, že to není jen Azov; měli jsme hosty. Hmm. Tohle není poprvé. Je tu nějaká konzistence. Jednou bych se mohl odhlásit a uvíznout v kapsli s rohy paroháče. Dělám si legraci... Nebo snad ano? Jeden můj kamarád právě takhle přišel o manželku. Nebyl ale na hry ve virtuální realitě s plným ponořením. Hrál kulečník, ale každý druhý den a do noci. Kulečník prostě miloval. Neměl aférky, nepil, prostě jen převaloval koule po stole. Jeho žena si z toho však nic nedělala. Zpočátku to sice tolerovala. Pak začala prudit, dokonce prožila pár záchvatů vzteku, a pak si našla milence. A za chvíli kvůli němu manžela opustila. Možná byl pro mou kamarádku druhý v několika kategoriích, například finanční a fyzické, ale trávil noci doma, místo aby hrál pyramidu zadarmo, což byl zřejmě ten zlomový moment.

Vystoupila jsem z kapsle, uhladila si vlasy a šla do kuchyně. Kdo další by nás mohl navštívit? Žádné nové tváře jsem samozřejmě neviděla. Stejní lidé jako obvykle, stejné místo jako obvykle. Samozřejmě to nebyl náš domov, jen zájmový klub. Přesněji řečeno u nás, protože v cizím bytě jsem ještě nebyla. Všichni nás rádi navštěvovali, ale nikdy nás k sobě nepozvali. Ani na návštěvu; prostě přišli a odešli, jak se jim zachtělo.

Právě tehdy jsme měli bolestně známou společnost: Azov, který si právě vyprazdňoval do úst panáka nastoiky, Henrietta Zimina s talířem jahodového džemu, který jedla lžičkou, Valjajev, který holýma rukama lovil ze sklenice nakládanou okurku, a Kosťa, který neměl v rukou nic, i když vypadal dost opile. Vika je všechny bezradně pozorovala, na rtech nervózní úsměv.

Byla to nesourodá parta, ale zdálo se, že se dobře baví. Alespoň většina z nich.

"Konečně jste se ukázali." Valjajev vytáhl obrovskou okurku a zabořil do ní zuby, přičemž do vzduchu vystříkl drsně vonící kapky solanky. "Jak to tam jde? Všechno v pořádku? Stalo se něco zvláštního, když jsi byl pryč?"

"Neřekl bych, že je všechno v pořádku," rozhodl jsem se nelhat. "Ne všechno."

"Vypadni odsud!" Kosťa se ušklíbl. "Občas jsem se tam podíval. Všechno je v pořádku! Nikito, dej mi taky okurku!" Nikita se usmál.

Nechtělo se mi o tom diskutovat, zvlášť když polovině přítomných diváků byla hra ukradená.

"Hej..." Azov plácl Valjajeva po zádech, až se málem udusil. "Proč to jíš sám?"

"Na, zkus to." Valjajev mu podal sklenici a Azov do ní okamžitě zapíchl vidličku. "Ten nálev je poklad! Viko, tvoje máma je génius! Takové okurky jsem nejedl už... No, už dlouho."

"Není zač," řekla Vika srdečně, ale v jejím hlase jsem zaslechla hluboce skrývané zklamání. Cizí člověk by si toho nikdy nevšiml, ale já jsem si zvykla tyhle podtóny zachytit. Vika si očividně chtěla odpočinout, vybalit si věci a roztřídit je do kategorií "k vyprání" a "k pověšení do skříně", ale povinnosti ji nutily hrát si na hostitelku. A pak, ne že by bylo tak snadné se hostů zbavit. Nebyli to lidé, které byste mohli jen tak vyhodit.

"Co se děje?" Kosťa si sundal brýle, dýchl na skla a otřel si je o rukáv svetru.

"Zatímco jsem byl pryč, k mému klanu se přidaly dvě desítky cizinců," řekl jsem pravdu. Koneckonců, jestli to chtěl vědět, ať to ví. "Nikito, říkal jsi mi, že necháš Karolínu pozvat jen jednoho člověka denně! A celkem by nemohla pozvat víc než třicet lidí. A co máme teď?"

"Co máme?" zeptal se Valjajev, očividně zaujatý, poslal si zbytek okurky do úst a utřel si ruce do vlasů. "Co se děje?"

"Všechno je špatně!" Odfrknul jsem si. "O prázdninách pozvala do mého klanu skoro padesát válečníků!" "Co se děje?" zeptal jsem se.

"Hodná holka," schválil Valjajev, popadl láhev nastoiky a obratně naplnil panáky. "Chceš taky?"

"Jo," odpověděl jsem zachmuřeně. Škoda té nastoiky. Moc mi chutnala, chtěl jsem ji používat na občasné uvolnění stresu, ale nic z toho. Valjajev nechtěl odejít, dokud ji nedopil. Měl žaludek z gumy a neukojitelnou žízeň.

"To je hodný kluk!" Valjajev se otočil k Vikovi. "Drahý, dej nám ještě jednu skleničku. Ach, děkuji." Hbitě nalil ještě jednoho panáka, slízl kapku z hrdla láhve a slastně zúžil oči. "Opravdový ráj! Ta chuť, ta vůně!"

"Tak mi dej taky," Henrietta dopila sklenku vína (dámy se rozhodly pro tento nápoj) a podala ji Valjajevovi. "Nikito, ty bys dokázal přesvědčit i mrtvého."

"To je pravda." Valjajev pokorně sklopil oči. "Jeden z mých mála talentů. Dobře. Připijme si na bezpečný návrat našich drahých přátel Kifa a Viky do jejich domova a krbu. Chyběli jste nám jako raketě kosmonaut. Prosit!"

Napil jsem se, ale s tím "domovem a krbem" to rozhodně přehnal. No, technicky vzato to byl náš dům. Bylo tam teplo, bezpečno a volno, ale domov to nebyl. Připadalo mi to jako prodloužená dovolená nebo nekonečná služební cesta. Přesto to bylo při zachování všech ostatních podmínek o dost lepší než žít v podzemí nebo na dně rybníka, takže jsem si na nic nehrála. Neznečišťujte studnu, možná budete její vodu potřebovat. A pokud to uděláte, mohla by se tato voda otrávit.

"Tak co tě žere?" Valjajev vytrhl ze stolu kus šunky, zatímco Vika přidávala k pochoutkám tety Světly různé pochutiny (kterých měla lednice zřejmě nekonečnou zásobu). "Právě vám do klanu přibylo půl stovky nových bojovníků, a to jsou ti nejvybranější. Opravdoví alfa psi! Ha!"

Valjajevův důvtip byl prostě jiskřivý, ale jeho vtipy vyvolávaly varovné signály. Měl snad něco společného s tím, že mu tihle chlapi nabídli, aby se k nim přidal?

"Mám jen sto volných míst pro hráče," vysvětloval jsem trpělivě. "A teď mi jich zbývá jen velmi málo. Co když budu muset někoho pozvat sám? Nikito, slíbil jsi mi to." Nikita se usmál.

"Nikitův slib je stejně dobrý jako přísaha!" zalomil moudra a mrkl na Henriettu. "Kosťo, proč jsi nesplnil můj příkaz? Hned mi odpověz!"

"Udělal jsem, co mi bylo řečeno." Kosťa propukl v klidný dětský úsměv. "Požádala jsi mě, abych předal pravomoc... jak se jmenuje... Karolíně. To jsem udělal. O žádných omezeních jsi nemluvil."

"Opravdu?" Valjajev se podrbal na zátylku všemi pěti prsty a rozcuchal si už tak rozcuchané vlasy. "To se stává. Asi jsem zapomněl. Tolik věcí, které musím do Nového roku zařídit!"

"Jasně," podpořil ho Azov s úsměvem. "To se ti musí nechat. Různé věci."

"Iljo," Valjajev byl viditelně v rozpacích. "Já už jsem... Proč s tím zase začínáš?"

"A co já?" Azov se ze všech sil snažil promítnout své naprosté zmatení. "Říkám, že dovolená je vážná věc. Mohl bys zapomenout na všechno, dokonce i na nějaké dohody a smlouvy."

"Opravdu mě to mrzí." Vika se napjala, nejspíš se bála, že si to Raidionovi titáni vyřídí přímo tady. "Nějaká 'Krolina' se už párkrát objevila. Kdo to je?"

"To je jeho zástupkyně v klanu." Kosťa ukázal na mě. "Dívka, pěkná, a navíc s rozumem."

"Cu-u-u-riózní," Henrietta dočista olízla lžičku s marmeládou. "Viko, představ si to. Mají ve své hře klany jako Skotové nebo Galové."

"Jo, je to pravý Skot," souhlasila Vika s cukrovou houní. "Prošlo mu to beztrestně, když mi vyprávěl báchorky o své práci a přitom se bavil s nějakýma holkama!"

Nevypadala naštvaně ani agresivně. Vědomě se snažila odvést diskusi od potenciální roztržky mezi poněkud omámeným a nezvykle zmateným Valjajevem a Azovem, který se zřejmě chytil jejího bezelstného manévru.

"Jak by mohl být Skot?" podivila se Henrietta, která byla značně omámená. "Vůbec na to nevypadá, možná až na tu barvu vlasů..." A tak se na něj podívala. No, možná ten tvar nosu... Ale jinak... Skotové... to bylo něco. Chlupatí, divocí, divocí. Tolik moci, tolik síly... a přitom byli tak naivní! Vezměme si toho chlapa... ehm... Itha. Ach, kolik v něm bylo života! Počkat. Možná byl Kelt, ne Skot..."

"Henri," Valjajev se jemně otočil k dívce, která si počítala prsty a snažila se na něco vzpomenout. "Nech to být, Galové a Keltové. Běž, dej si ještě trochu marmelády."

"Nikdy mě nenechá mluvit s lidmi," postěžovala si Henrietta Vikovi, který byl úplně mimo. "Je stejný jako můj svéhlavý bratr. Jediné, co dělají, je, že mě umlčují. 'Henri, buď zticha. 'Henri, to není tvoje věc. Ve skutečnosti je můj nárok na vlastnictví stejně velký jako ten jejich!"

Zimin je "svéhlavý"? To by mě nikdy nenapadlo. Nebo že by měla jiného bratra? Zvědavé děvče. Ale nerad bych byl tou pověstnou kočkou, kterou zabila zvědavost. Netušila jsem, proč mám ten pocit. Měla jsem na takové věci smysl jako Scooby Doo. Bohužel ne vždycky fungoval správně.

"Viko, nebuď hloupá," řekl Azov mé přítelkyni. "Je to hra a lidé ji hrají. Na jejich pohlaví nezáleží. Třeba ta Krolina ani není holka, ale muž v reálném životě. Kosťa nemluvil o vzhledu hráče, jen o vzhledu avatara, CGI modelu. Věř mi, že spousta chlapů ráda hraje za ženské postavy, a není to známka duševní choroby. Tedy ne vždy. Může jít o estetickou preferenci nebo o nějaký druh kalkulace."

"Slyšíš, slyšíš," zopakoval Kosťa. Podlehl mužské solidaritě a rozhodl se pomoci Azovovi zastat se mě a snažil se napravit svou chybu. "Některé úkoly jsou zadávány pouze postavám určitého pohlaví."

"Tak se uklidni a nenech si to vnutit do hlavy." Azov mi připomínal orientálního mudrce.

"Jasně," zapojil se konečně do diskuse Valjajev a vděčně se podíval na Viku. "Nenech si to vlézt do hlavy, nech si to vlézt do... Dobře, už mlčím. Dáme si ještě jedno, ano?"

***

Noc skončila a já stále nedostal žádnou odpověď na otázku, jakou má Krolina autoritu. Když hosté konečně opustili naši kuchyni, obvykle lhostejná Henrietta překvapivě vypadala nejsvěžeji. Cestou ven dokonce tančila a zpívala si písničku v naprosto neznámém melodickém jazyce.

Snažila jsem se uspořádat si myšlenky a strávit informace. Svou první domněnku - že klan záměrně krmí pracovní silou - jsem vyvrátil pro její naprostou nesmyslnost. Proč by mě Valjajev chtěl ve hře ovládat, a navíc takovým způsobem? Vždyť už jsem mu na očích. Navíc věděl lépe než většina ostatních, že s ostatními hráči spolupracuji jen během obrovských herních kataklyzmat... nebo když nemám nic lepšího na práci. Kataklyzma bylo na cestě, ale já měl spoustu příprav, které jsem musel dokončit. Závěr byl jednoduchý: bylo nepravděpodobné, že by mě můj drahý klan viděl déle než patnáct minut denně.

Takže jsem to připsal na vrub Valyavově tradiční nedbalosti. A protože byl stejně ješitný jako chlípný, nechtěl si přiznat vlastní selhání, proto to divadlo. Není třeba se rozčilovat... nejspíš.

"Hele, já nechci, aby k nám chodili každý den," pošeptala mi Vika, když jsme leželi v posteli. "K čertu s tím jídlem, bojím se, že by se mohlo opakovat něco podobného jako v té noční můře."

Stařík tehdy na novoročním večírku vyděsil mou ubohou holčičku tak strašně, že se ještě teď třásla, kdykoli si na tu událost vzpomněla. Také přestala jíst ryby - jakékoliv ryby.

"Nebudou," utěšovala jsem ji. "Jakmile nám dojdou pamlsky, ztratí o ně zájem."

"Zítra sním všechno, co se dá," prohlásila Vika. "A zbytek rozdám."

"Udělám, co budu moct, abych ti pomohla, alespoň co se týče jídla," povzbudila jsem ji. "A taky pozítří můžeme něco z toho dát našim hlavonožcům. Ti sežerou všechno, včetně papíru a lepicích tyčinek."

"Když jsem byla malá, taky jsem milovala lepicí tyčinky," řekla Vika nečekaně. "Byly tak sladké. Máma mi ale vynadala, když to viděla."

Usnula jsem, jakmile jsem zavřela oči. Půl noci se mi zdálo o tom, jak mě pronásleduje obrovská lepicí tyčinka a snaží se udělat něco nevzhledného. Nebyla jsem si jistá co, protože moje zlobivá mysl mi neposkytla žádný komentář.

Navzdory noční můře jsem se dobře vyspala. Jako bonus se pro jednou Vika neprobudila dřív než já.

"Kdo dřív přijde, ten dřív mele," zašeptala jsem a nastoupila do kapsle. Do setkání s Karolinou mi nezbývalo moc času a taky jsem potřeboval zkontrolovat poštu.

Jak jsem očekával, většina zpráv v mé schránce byla nevyžádaná, dokonce drtivá většina. Do kategorie "poněkud zajímavé" jsem mohla zařadit jen pozdní sváteční pozdravy od Jokera, mého osobního průvodce stínovým trhem, a krátký dopis od Glena, který mě pozval na oslavu Vánoc na svůj hrad. Byla tam ještě jedna zpráva, kterou jsem při čtení pošty před Novým rokem nejspíš přeskočil.



Zdravím vás, jarle a lairde Hagene,

Mé herní jméno je Tyom. Několikrát se nám zkřížily cesty při stejných výpravách. Konkrétně jsem byl na drakkaru Frokyho Kladiva na námořní výpravě za záchranou königské dcery a v Tuadském údolí, kde jsem bojoval za váš klan pod Glenovým velením.

Pokud potřebuješ, abych ti poskytl další doporučení, můžeš se obrátit na Dorna, svého klanového druha, nebo na Glena, vůdce Synů Taranisu.

Setkání mezi námi by prospělo oběma, protože jeho téma bylo donedávna zakázáno inkvizicí a Akademie moudrosti na něj pohlížela s despektem.



Tyome. To mi něco říkalo. Byl jsem si jistý, že jsem to slyšel docela nedávno. Vlastně včera! Kro mi o tom Tyomovi vyprávěla, dokonce se mě na něj ptala. Zřejmě si ho oblíbila naše drzá víla.

Tsk, Tyome, ať už jsi kdokoli. Zatím jsi mi o sobě neudělal zrovna nejlepší obrázek. Dopis byl dost průměrný, v nejlepších tradicích Murata: už jsme se skoro potkali, potřebujeme totéž, několik nenápadných narážek na do očí bijící skutečnost. Zjevně si myslel, že to vzbudí můj zájem, ale posloužilo to jen k tomu, že jsem byla ještě ostražitější. Doporučil mi ho Glen, který měl podle všeho prsty v každém pivním sudu. Už předtím mi poradil, abych se zapletl s Cyrusem. Ten chlap byl ale neškodný... zatím. Ale co se stane, když tu Lilith ze záhrobí nepřivolám?

Tyom se však zmínil i o Dornovi, a to byla úplně jiná věc. Trpaslík patřil do party; věděl jsem, že mu můžu věřit - ne úplně, ale většinou.

Jasně, v každém případě se s tím chlapem musím setkat, i když nejdřív si musím s Dornem vyjasnit pár věcí a zatáhnout Tren-Bren za křídla, aby se zase nebrala s bůhvíkým. Ten dopis byl beztak dva týdny starý. Možná už byl irelevantní.



Zdravím tě, Tyome,

Ještě jsem se na tebe nevyptával, i když jsem si jistý, že uslyším jen samá pozitivní doporučení.

Vzhledem k tomu, a pokud je cíl našeho setkání stále aktuální, jsem připraven vyslechnout tvůj návrh. Co může být lepšího než dobrý rozhovor?

A nejlepší rozhovory se vedou během večeře.

Jednoduše řečeno, pokud máte stále zájem se se mnou spojit, napište mi dopis a můžeme se domluvit na schůzce. Neberte to prosím ve zlém, ale uskuteční se za mých podmínek a na místě, které si vyberu. Moji přátelé vás možná znají, ale já ne... zatím.

S pozdravem, Hagen



Uvidíme, co bude dál. Moc by mi nevadilo, kdyby mě ignoroval, ale kdyby ne, vyslechl bych ho.

***

"Aha, vždyť ani nemáš zpoždění," řekla Krolina napjatě a soustředěně. Nejspíš se psychicky připravovala na dobrodružství nebo se možná málo vyspala.

Vstoupili jsme do otevřeného portálu a na druhé straně jsem narazil na hráče se známou tváří.

"Ahoj," zamával na mě přátelsky.

"Do prdele." Poškrábal jsem se na nose. "Zrovna jsem na tebe myslel!"





Kapitola dvanáctá





Která vypráví o kopci a o tom, co se tam stalo.





"To je od tebe hezké, že si na mě vzpomínáš," řekl Cyrus. Usmíval se, ale jeho tón byl vážný. "I když můj první dojem mi říkal, že jsi důvěryhodný, takže jsem se snažil ti svou existenci nepřipomínat. Ale tentokrát jsem se neudržel, promiň. Příležitost dokončit tuto akci se nenaskýtá často. Pro mě je to poprvé."

Hráči stojící vedle něj všichni souhlasně přikývli. To je teda vysoká společnost. Nebyl jsem Žolík, abych mohl na vlastní oči posoudit jedinečnost zbroje nebo kolik stála zbraň, ale i já jsem věděl, že opalizující hrudní plát chránící statnou trpaslíkovu hruď má stejnou cenu jako ostrov v Karibiku... ne v tom herním, v tom skutečném. Možná ne ostrov, ale přinejmenším sídlo.

"Jednou jsem takovou příležitost promarnil," ozval se tentýž trpaslík se sekerou se složitou řezbou po boku. Čas od času se rozzářila namodralým světlem. "Před dvěma lety tu došlo k nájezdu. Dražila se místa. Někdo dostal úkol spojený s nějakým artefaktem a zahájil uzavřenou dražbu o možnost přidat se k nájezdníkům. Probíhala na speciální webové stránce a můj asistent mě zklamal. Řekl mi špatný čas začátku, parchant jeden. Kvůli tomu jsem nešťastně prohrál."

"Tvého asistenta ti nezávidím," zasmál se další hráč, barbar s obrovským mečem, jehož rukojeť mu trčela zpoza ramene. "Je vůbec ještě naživu?"

"Je," odpověděl trpaslík s výrazem znechucení ve tváři. "Vyhodil jsem ho ze své společnosti a zařadil na černou listinu. Víš, že mám velké srdce."

Hmm. Proč to nešlo udělat jinak? Dostali bychom skutečné peníze místo spousty herního harampádí. I když koho jiného bych mohl vinit než sebe? Kro dělal všechno správně. Vrátila dluh a postarala se o klan, a já jsem ani nehnula prstem, abych se na ten quest podívala a zjistila, proč za něj bohatí lidé tak rádi platí. To mi slouží ke cti.

"Cyrusi, takže ty znáš našeho průvodce, našeho Vergila, abych tak řekl?" Poslední ze skupiny, cizinec, se zapojil do našeho rozhovoru a zjevně narážel na mě. Je to... nejspíš mág; v ruce měl hůl a zvláštní klobouk. Místo roucha, které obvykle nosí moji mágové, byl však oblečen do koženého dubletu a kožených kalhot. Má rád BDSM?

"To je pravda," potvrdil Cyrus. "Jsme staří přátelé."

"Takže je v pořádku?" Mág přistoupil blíž a oči se mu zableskly a na vteřinu zčernaly a zezlátly. Do háje, co je to za lidi, kteří mě doprovázejí do kopce? Přesto, pokud uměli používat věci, které si koupili, neměl jsem žádné obavy. Tenhle nájezd bude ještě jednodušší než ten výlet za králem nagy Svissem s chlapíky z Psa smrti.

"Rozhodně," řekl Cyrus pevně a položil mi ruku na rameno. "Můžu se za něj zaručit."

"Není třeba," mávl trpaslík krátkou rukou. "Vlastně na něm nic nezávisí. Není pro nás podstatný. Stačí, když vytvoří přepadovou skupinu a vstoupí s námi do kopce. Výprava se aktivuje a uprostřed se zrodí trůnní sál Cormora Děsivého. Poté si náš přítel může jednoduše odpočinout a zůstat někde poblíž vchodu do této lokace. Pokud nechce ztrácet čas blouděním po chodbách a chodbičkách, jeho asistence není nutná. No a v ideálním případě by mohl komukoli z nás udělit i práva vůdce."

"Počkej," řekl jsem a odstrčil Cyrusovu ruku. "Než vstoupíme do kopce, rád bych si ujasnil několik bodů. Řekni mi, Karolíno, vysvětlila jsi těm milým pánům naše podmínky?" "Ano," řekl jsem.

"Platba za vaše služby už byla převedena, alespoň mnou," řekl mág důstojným tónem. "Jsem si jistá, že ostatní tak učinili také."

"To je jedno, o platbě nemluvím," odmítl jsem ho. "Rád bych ti připomněl, že šéf oblasti má předmět, který potřebuji. Vezměte prosím na vědomí, že nebude k užitku nikomu jinému než mně."

Tuhle partu jsem znal. Mohli se chopit sekery, a to bylo všechno. Jen tak pro zajímavost. Kdepak, měl jsem si vzít svůj klan, nebylo potřeba si vymýšlet. Proč jsem Kroa poslouchal? Mluvit s nimi je teď jako mluvit do cihlové zdi. I když, zeď? Bylo s podivem, že mě vůbec poslouchali. V jejich očích jsem nebyl o moc víc než moucha. Mohl jsem bzučet, dokud je neomrzím.

"Abyste měli jasnější představu, je to sekera ze sopečného kamene," improvizoval jsem za pochodu a úzkostlivě sledoval ostatní hráče, jestli mě poslouchají. "Jako zbraň je nepoužitelná, ale umožňuje mi otevřít další sérii úkolů."

"Série," přikývl mág a oči mu opět zajiskřily. "Rád bych věděl, jak se ti ji podařilo získat... samozřejmě za určitou cenu."

"Ještě jedna věc, chlapče," trpaslík si dlaní otřel nos. "Pohraničí je dost neprozkoumaná oblast. Pověst je tu klíčová, dokonce víc než na Severu, takže nové úkoly otevírají úplně nová místa, což znamená nové akce a podobně. Jestli jsi dostal úkol zabít Cormora, tvoje pověst je docela dobrá. Takže na nás pamatujte, pokud objevíte něco zajímavého nebo zábavného. A co se týče platby... to nějak vyřešíme." "Ahoj.

"A o svou sekeru se neboj," zasmál se barbar. "Nepotřebujeme ji. Kořist a odměny za úkoly taky, tyhle věci nepoužíváme ani nenosíme. Jo, a uvnitř dungeonu nebuď moc skromný. Jestli jdeš s námi, můžeš si uloupit těla, co za to stojí. Nebo ještě lépe, prostě se nastav jako hlavní plenitel, abychom nebyli obtěžováni zbytečnými zprávami."

Vypadalo to jako příjemná nabídka, přesto jsem si připadal jako průvodce... nebo sluha - další aspekt hry a hráčů, který jsem nikdy předtím neviděl, jakási herní turistika. I když možná tihle čtyři byli skuteční, opravdoví hráči a Krolina byla přímo v Hlavním městě. Prostě se tu jen bavili. Nesnažili se získat moc, vydělat peníze nebo intrikovat; prostě jen hráli hru. Sbírali tituly, čistili nejvzácnější dungeony, kupovali nejlepší zbraně a brnění a bylo jim úplně jedno, kdo je v Rattermarku největší střelec... protože oni byli největšími střelci.

"Fajn." Přímo jsem mu nevěřil, ale neměl jsem moc na výběr. Technicky vzato jsem je mohl poslat do háje a na poslední chvíli si to rozmyslet, ale něco mi říkalo, že takový kousek by mě později kousl do zadku. Tihle pánové by si klidně mohli najmout několik stovek hrdlořezů a poslat je na mě jako psy honící zajíce, aby mi dali za vyučenou, že jsem je zklamal. "Tak to není problém."

Zřejmě jsem řekl něco opravdu hloupého, protože čtveřice se současně rozesmála.

"Hagene, kamaráde, uklidni se." Cyrus na mě mluvil, jako bych byl dítě, které nemá ponětí o tom, co se děje. "Tu sekeru dostaneš, to ti slibuju. Věř mi, že ji nepotřebujeme, jde nám o něco jiného. Chápu tvé pochybnosti. Právě teď si myslíš, že bychom ti mohli slíbit Měsíc, a pak..." "A co?" zeptal jsem se.

"Nic takového si nemyslí," ozvala se nakonec Krolina. Měl jsem tušení, že se cítí trapně, i když jsem nevěděl, jestli je to přede mnou, nebo kvůli mně. "Možná jsem mu to jenom dost dobře nevysvětlila." "To je pravda.

"Poslyš, uklidni se s tou svou sekerou," smetl nás barbar. "Jsem si jistý, že náš průvodce už se naučil, že veškerá kořist je jeho... no, kromě speciální trofeje, jako je hlava nebo dráp, který si pověsí na zeď v síni slávy."

"Jo," rozčiloval se trpaslík. "Jestli něco takového získáme, tak se vsadíme, ne jako tenkrát."

"Tehdy nás bylo šest," řekl mág. "A měli jsme Volského. Ten vždycky podváděl. Teď jsme jen čtyři a žádný Volský, takže by všechno mělo být fér."

Takže nejsme součástí losování. To je jedno.

"Platí," řekl jsem. "Cyrusi, dal jsi mi slovo."

Alespoň to byla záruka, nicméně chabá. I já jsem držel slovo. Jeho pán; dával jsem ho a bral si ho, jak jsem chtěl. Ale kdyby dodržel své, dostal bych tu sekeru a byl bych tomu milému pánovi zavázán. Byl jsem si naprosto jistý, že si to uvědomuje a dělá vše pro to, aby se tak stalo. Vsadil bych se, že právě teď Cyrus v hlavě převracel korálky abaku a počítal hodnotu právě uzavřeného obchodu, i když ještě nebyl uzavřen.

"Bože, opravdu si myslíš, že tady někdo kromě tebe potřebuje tuhle výpravnou veteš?" Barbar se zasmál.

Směj se, jak chceš, jen se stáhni, až si budu chtít vzít svoje. A když už mluvíme o té chvíli...

"Kro, ustupme stranou," zatahal jsem ji za rukáv.

"Není už čas?" Trpaslík si poklepal na zápěstí a naznačil, že čas jsou peníze.

"Pět vteřin, prosím," přiložil jsem si dlaň k hrudi a zašeptal dívce: "Kro, nezapomeň, že ty jsi ta, která má popadnout sekeru."

"Jak to myslíš?" zamračila se.

"Já to nevydržím," šťouchl jsem ji do čela. "Zapomněla jsi? Mám na ten předmět omezení. Musím ji dát Talienovi, než ji odnesu králi. Vzhledem k tomu, kde se právě nachází, je to nemožné, a i kdybych se tam dostala, nemusela bych se ke králi vracet. Jsem si jistý, že v Hraničáři existuje zvláštní trest za velezradu. Třeba utopení v latríně."

"Už tenkrát jsem ti říkala," rozčílila se Krolina, "že všechno bude v pořádku! A co?"

"Proč jsi kvůli tomu tak naštvaná?" Taky jsem se rozčiloval. "Půjdeme dovnitř, oni toho šéfa zmlátí a ty tu mrtvolu vyrabuješ." "To je v pořádku," řekl jsem.

"A co když jsi jediný, kdo může vzít tu sekeru?" "Ne," řekl jsem. Byla celá zachmuřená a nespokojená. "Třeba ji ani nebudu moct vidět. Co když je to předmět, který je dostupný jen pro ty, kdo plní úkoly?" "Ne," řekl jsem.

"Pak budeme mít problém," souhlasil jsem. "Ale to je nepravděpodobné."

"Měl bys myslet dopředu." Šťouchla mě do hrudi, jako by mě z něčeho obviňovala. "Než přijmeš úkol."

Měla pravdu. Jenže právě v tu chvíli mi to začínalo být jasné. V godiho stanu se všechno zdálo jednoduché a nevěstilo nic zlého. Dobře.

"Je to tak, jak to je." Všiml jsem si, že se na mě hráči dívají a mračí se. "Dobrá, jdeme, tví 'VIP' už chroupou," řekl jsem.

"Nejsou moji," zamumlala Krolina mrzutě.

Po chvíli hrabání v rozhraní jsem vytvořil nájezdovou skupinu a pozval pět hráčů kolem sebe.

"Pěkné." Barbar, který se jmenoval Ammok, vytáhl obouruční meč s rukojetí ze slonoviny a dračí tlamou místo záštity. "Tak co, začneme?"

"Jo, Corvine," oslovil trpaslík mága, který mu nenuceně nalil do úst obsah malé lahvičky, jiskřící pod sluncem. "Proč ses rozhodl jít jižním vchodem? Severní je lepší."

"Nevím," odtušil mág. Zřejmě to nebyl zrovna nejchutnější odvar. "Nepřemýšlel jsem o tom. Vždycky jsem vstupoval těmihle branami." "A co ty?" zeptal se.

"Promiňte," požádal jsem trpaslíka. "Ohledně vchodů..."

"Ten kopec je obrovský," ukázal na tento krajinný prvek a já se přiklonil k souhlasu. Byl obrovský. Vlastně bych ho nazval spíš malou horou než kopcem. "Je tu několik vchodů. Tenhle je jižní a moc často se nepoužívá. Na druhé straně je severní vchod. Před ním je velké nádvoří, chladná brána zdobená lebkami." "A co je to?" zeptal jsem se.

"Taky je tu několik děr podobných norám," poznamenal Ammok, sundal si z ramen lví kůži a vložil ji do brašny. Jak rozvážné... a arogantní. Sundat si před bojem předmět s dobrými bonusy, to bylo něco. "Ale ty jsou většinou určeny k plnění úkolů."

"Dobrá," pohladil si trpaslík v očekávání vousy a vzal do druhé ruky násadu sekery. "Takže, pánové. Jsme připraveni dokončit tuto elitní akci? Nejsem si jistý, jak vy, ale já jsem naprosto spokojený."

Dveře, které byly docela nenápadné, zaskřípaly pod silou barbarova těžkého kopnutí a jeden po druhém jsme vklouzli dovnitř zaprášené temnoty kobky.



Nájezdnická skupina se rozpustila.

Můžete vytvořit jednoduchou skupinu pro vyčištění této oblasti v souladu s úkolem, který právě plníte.

Cíl úkolu ani odměna se nezměnily.



"Páni," vypískl mág překvapeně. "Já to nechápu."

"To je v pořádku," odplivl si trpaslík na podlahu. "Něco takového jsem už viděl. Budeme si hrát ve společném dungeonu, ne v tom, který byl vytvořen speciálně pro nás." "To je v pořádku," odvětil.

"A někdo se k nájezdovému bossovi dostane dřív než my," pronesl barbar sarkastickou poznámku. "To nepřipadá v úvahu."

"Nikdo se k němu nedostane," zasmál se tiše Cyrus. "Nedostane se tam nikdo kromě nás, to je celé. To už jsem taky zažil, v džungli Revvanu, v dungeonu Černého Puha. Spousta lidí se tam potulovala, takže se vývojáři rozhodli, že tu lokaci nebudou přetěžovat nájezdovými skupinami, to je celé."



Splnil jsi úkol: Nepřístupný kopec.

Odměna za splnění úkolu:

5000 zkušeností

1500 zlatých

Prsten vyrobený starými řemeslníky z Geltu





To chvíli trvalo. Skoro jsem si myslel, že se úkol nespustil.



Odemkl jsi Claim the Cursed Legacy.

Jedná se o pátý ze série úkolů Vládnoucí sekera.

Úkol: Vyčistěte Strašidelný vrch, najděte síň, kde na trůnu z lebek sedí prastarý duch jménem Cormor Děsivý, a vezměte si od něj Dullakhovu sekeru.

Odměna: Dulhurův dům se nachází na místě, kde se nachází Dulhur:

Odměny: 8000 zkušeností

5000 zlatých

2 předměty s municí odpovídající vaší třídě (alespoň elitní)

Akce: Strašlivé stíny pohraničí

Další úkol ze série

Varování!

Název kopce je zasloužený. Vezmi s sebou skupinu 4-6 přátel.

Pozor!

Úroveň obtížnosti skupinového úkolu se určuje podle průměrné úrovně členů skupiny.

Pozor!

Maximální velikost skupiny je šest osob. Můžete pozvat NPC, ale počet míst ve skupině a úroveň obtížnosti se nezmění a odměny se sníží.

Tento úkol je dostupný pro NPC na úrovni 85 nebo nižší.



"Všechno v pořádku s úkolem?" zkontroloval trpaslík pro jistotu.

"Naprosto," ujistil jsem ho a vytvořil skupinu.

"Skvělé," přikývl, uvolnil se a pak se na chvíli odmlčel. "Nejspíš to bude zábavná série. Dullakhova sekera. To je ale jméno."

Aha, jasně. Teď už se mohou podívat na výpravu. Stejně v popisu nebylo nic zvláštního, takže co už.

"Škoda, že se nedostaneme do akce," cvakl barbar jazykem. "Tenhle nemám."



Varování!

Podle průměrné úrovně členů skupiny budou mít všichni nepřátelé v této oblasti úroveň 120-125. Všichni nepřátelé budou mít v této oblasti úroveň 120-125.



No, teď jsem měl jediný úkol - vyhnout se všem mobům, které jsme měli potkat na cestě k bossovi, protože kdyby mě zasáhli, pravděpodobně bych v tu chvíli padl mrtvý. Konec příběhu. Úroveň sto dvacet nebyla nic, čemu by se dalo kýchnout.

"A je to tady. Vážně jsi neměl pochybovat," řekl Cyrus nesouhlasně barbarovi. "Pěkně hladce. Ale nezávidím hráčům, kteří nám zkříží cestu."

Tohle se moc nepovedlo, pomyslel jsem si. Provedení bylo podivné. Jen si představte, že obcházíte kopec, chci říct, uvnitř kopce, a zabíjíte příšery řekněme sedmdesáté úrovně. Všechno je v pořádku, dokud nenarazíte na skupinu šesti hráčů a nepřátel, kteří mají téměř dvojnásobnou úroveň. Kdo by něco takového chtěl? Já bych byl rozhodně naštvaný.



Pozor!

Odemkli jste si místní úkol: Chop-Chop.

Pokud se vaše skupina dostane ke Cormoru Děsivému a zabije ho za méně než 35 minut, získá každý člen titul Děsivý ze Strašidelného kopce.

Požadavky na splnění úkolu:

Alespoň dva členové skupiny musí přežít bitvu s Cormorem Děsivým;

Po vítězství musí všichni členové skupiny, včetně těch, kteří zemřeli, zatančit veselý tanec.



"Úžasné," mnul si barbar ruce. "Dva v jednom, abych tak řekl. Takový titul jsem ještě neviděl. Jo, a umí někdo tančit jig? Ani ne ten veselý, prostě jenom jig?"

"Myslím, že jsem ho viděl v jednom filmu," řekl Kro s jistým zaváháním. "Nejsem si jistý, jestli to byl opravdu jig, ale tak tomu říkali."

"Tak jo, jdeme, teď jsme na hodinách." Trpaslík opět změnil ruku se sekerou. "S tímhle žigulíkem se vypořádáme, až tam dorazíme. Jo, a vyčistíme ty moby postupně: průchod, pak chodbu, pak se vyměníme. Jeden u kormidla, ostatní je dorazí. Až se budeme blížit ke konci, všichni do toho půjdou."

"Začneme tedy s tebou," souhlasil mág. "No tak, pohni s tím. Mám dnes spoustu práce na vrcholu hry."

"Ale dneska je svátek," špitla Krolina.

"Peníze nedostávají volno," podíval se na ni mág sardonicky. "To mají jen ti, kteří nemají žádné peníze."

Hrubý finanční humor, poznal jsem. Můj starý přítel a kamarád na pití, místopředseda představenstva v jedné zajaté bance, měl podobné výroky v oblibě.

Trpaslík mezitím běžel vpřed úzkou chodbou osvětlenou světlem pochodní. Ostatní ho následovali.

Chtěl jsem zůstat vzadu, ale Krolina mi to nedovolila.

"Nedělej to," zabručela. "Co když něco vyskočí ze tmy? Aspoň mě to rovnou nezabije, ale ty jsi na tahle místa příliš křehká. Jdi za námi, ale udržuj si odstup, abys mohla v případě potřeby uskočit."

"Tady je sporné, čí hlava je důležitější," řekl jsem malicherně, ale poslechl jsem.

Po několika otočkách trpaslík hlasitě prohlásil: "Začínáme!" A tak jsem se vydal na cestu. A soudě podle zvuků, pokračoval v drcení všeho, co mu stálo v cestě.

Asi za pět vteřin jsem usoudil, že sto dvacet není tak špatná úroveň nepřátel.



Odemkl si sedmdesátou třetí úroveň!

Body jsou připraveny k rozdělení: 5



Není to pěkný důvod k oslavě? Je pravda, že jsem tu úroveň mohl získat, protože jsem k jejímu dosažení měl stejně docela blízko, ale pokud bychom dostali dost nepřátel, mohl bych si úroveň o dost zvýšit. Koneckonců rozdíl úrovní mezi místními obyvateli a mnou byl více než impozantní. To teda jo! Tohle je opravdová dovolená!

Celou tu dobu se trpaslík v úzké chodbě oháněl sekerou a vykřikoval bojové pokřiky. Zdálo se, že každý úder zasáhl svůj cíl, zatímco čepel se ani nepoškrábala o zeď. Zřejmě uměl se zbraní zacházet dost dobře. I když ti čtyři byli bohatí, možná si všechno nekoupili jen za skutečné peníze; měli skutečné dovednosti - podle všeho větší než já. Ale proč tedy lhát? Každý druhý hráč má víc dovedností než já. Nebo možná každý hráč...

Chodba skončila a v dálce se objevil světelný bod - vchod do nějaké haly nebo něco v tom smyslu. Trpaslík už tam byl, jeho válečnické výkřiky se rozléhaly chodbou a barbar se přidal. Mág nespěchal, aby se zapojil do boje, ale občas vystřelil z hole modrý blesk a zasáhl různé nepřátele. Svatá prostoto, to je v podstatě zbraň.

"Hromová hůl," zašeptala Krolina a oči se jí leskly závistí. "Tak tomuhle to patří!"

"Hmm?" Sehnul jsem se, abych ukořistil mrtvolu napůl shnilého kostlivce, pak dalšího. Není třeba plýtvat dobrými věcmi, zvlášť když mi dovolili si je vzít.

"Je to jediná svého druhu," vysvětlil Kro. "Předmět vymykající se všem kategoriím, ve hře existuje jen jeden exemplář této hole."

"Kolik by stála?" Udělalo to na mě dojem.

"Nemám ponětí." Kro mlaskla rty. "Nedokážu si to ani představit. Nedivila bych se, kdyby to bylo pojištěné jako luxusní auto nebo tak něco."

"Po personálu nejspíš jde spousta lidí." Byl jsem zklamaný, Svissova kobka měla lepší kapky. Jen pět zlatých, hromada kostí, shnilá lebka a velmi průměrné obaly na úrovni sto. A to ze šesti mrtvol!

"Děláš si srandu?" Kro si zkroutila prst na spánku. "Kamikadze se všichni nechali sestřelit v Pearl Harboru. Jestli se nějaký idiot popere s touhle holí tady, v herním světě, tak mu ve skutečném životě rozbijí lebku. A to je jisté. Už se to stalo."

Měla pravdu. Vzpomněl jsem si na článek Valery Proklova, našeho investigativního reportéra. Asi před dvěma lety psal něco podobného: jeden chlapík ve hře podvedl jiného, když mu sebral zbraň. O den později ho našli se zlomenýma rukama a nohama a rozbitou hlavou, což mu vyneslo invalidní důchod. Příznačné je, že oběť mumlala, že vyvázla lehce, což Valeru značně překvapilo. Dokonce uvažoval, že o tom vytvoří sérii článků, ale z nějakého důvodu od toho brzy nadobro upustil. Teď už věděl proč; ta zbraň nejspíš patřila někomu podobnému. Proto oběť mumlala takové nesmysly. Musel vědět, že má štěstí, že zůstal naživu, a Valera nejspíš dostal příkaz, aby se o určitých věcech nezmiňoval... nikdy - pro začátek mírné, jemné varování. Upřímně řečeno, na jeho místě bych taky nic neriskoval. Odvážní novináři jsou možná základem televizních seriálů, ale ne skutečného světa.

Hluk v hale utichl a my jsme pokračovali vpřed... přesněji řečeno, čtyři sběrači titulů šli vpřed a my jsme se drželi vzadu.

Upřímně řečeno, sály uvnitř hradu nebyly nijak zvlášť působivě vyzdobené. Rozhodně bych si dokázal představit něco velkolepějšího. Chápal jsem to; obyvatelé Hraničářů žili docela skromně, na hranici chudoby, a přesto... Vždyť to byl Strašidelný vrch. Mohli jste na stěny nalepit pár pochodní, na zem naházet lebky... vytvořit tu správnou atmosféru. Oáza na východě, kde jsme s baronem zabili nekromanta, to bylo parádní prostředí! A tady vidím jen chodby jako z cukrárny s hliněnými stěnami a sály bez tváří, které vypadají jako okopírované.

Také jsem cítil, jak radostný pocit ze získání volných zkušeností vyprchává a nahrazuje ho frustrace způsobená ztrátou zisku. Čtyři lovci titulů pochodovali vpřed, aniž by se zajímali o postranní chodby. A přitom je tu tolik šikovných věcí! Už jsme prošli kolem několika truhel zjevně plných dobrých předmětů a myšlenka, že zůstaly nevyzvednuté, mě sžírala čím dál víc. Přesto, ať jsem chtěl sebevíc, nemohl jsem nic změnit. Ne že bych na ty lidi, lačnící po nových titulech, mohl zařvat: "Hej, pojďme se podívat do těch truhel! Ale mohli byste nejdřív zneškodnit ty pasti? Vypadají opravdu nebezpečně." Upřímně jsem pochyboval, že by mě poslechli.

O několik chodeb dál jsem však získal další nečekané potěšení.



Odemkl sis Světlo vyhání temnotu, 2. úroveň.

Abys ji získal, znič dalších 99 přízraků.

Odměny: 1:

Vidět neviditelné, pasivní atribut, 2. úroveň: 2,5 % k tvé schopnosti vidět neviditelné-tajné dveře a krypty.

Název: "Neviditelný svět": Přízračná hrozba

Chcete-li vidět podobné zprávy, přejděte do sekce Akce v okně atributu.



Měl jsem pocit, že jsem tuto akci získal už před celým životem. Odemkl jsem si ji už v Gringvortu, při svém prvním a jediném společném nájezdu s Hromovými ptáky. Hm, na to jsem málem zapomněl. Tady však žádné nové akce nebyly. Divné. Takové oblasti obvykle mívají něco speciálního, přizpůsobeného dané lokaci, ale tentokrát bohužel ne.

Sledovat čtveřici v akci byla čirá radost. Navzdory nespokojenosti s ušlými zisky jsem si nemohl pomoct, ale obdivoval jsem způsob, jakým bojovali. Čím hlouběji jsme se nořili do nitra kopce, tím více nepřátel jsme v chodbách potkávali, a nakonec se všichni čtyři dobrodruzi museli zapojit do boje, přičemž já a Kro jsme zůstali u vchodu a opatrně vystrkovali hlavy, abychom boj sledovali. Neměli jsme tam co dělat, v mžiku by nás rozdupali... hlavně mě.

Naštěstí nebylo třeba, abychom se do toho pletli, protože ta čtveřice se v tom opravdu dobře vyznala. Měl jsem podezření, že to není jejich první společné rodeo, protože jejich týmová práce a koordinace byla příliš efektivní na to, aby to byla náhoda. Duchové, kostlivci a jiné obludy byli před tímto hlučným kvartetem bezmocní. Cyrus a mág obklopili barbara - jeho čepel se blýskala bílým plamenem a oslepovala všechny kolem - a trpaslíka, jehož rukojeť sekery se modře rozzářila pokaždé, když se jeho nepřítel rozplynul ve vzduchu nebo padl mrtvý na šedou desku, která sloužila jako podlaha chodeb.

Rukojeť byla zjevně všechno, jen ne obyčejná. Krolina potvrdila mé podezření. "Zádušní mistr." Závistivě cvakla jazykem. "O takových úpravách zbraní jsem už slyšela. Skinneři měli jednoho veterána, válečníka Rocktootha, který měl v rukojeti meče hlavici se třemi dušemi, a i ta stála majlant. Ale celá rukojeť! To jsem si nikdy nedokázal představit."

"K čemu ty duše jsou?" Zeptal jsem se při pohledu na trpaslíka, který vyrazil z ruky zubatou bestii s tváří šakala a rukojeť se jemně leskla v přítmí kobky. "Chci říct, jsou praktické?"

"Je to v podstatě nouzové skladiště," vysvětlila dívka. "Můžeš se jimi vyléčit nebo si na tři minuty zvýšit poškození či intelekt. Jedna duše je pět procent celkové hodnoty statistiky, kterou chceš zvýšit. Samozřejmě to má svá omezení - nemůžeš zdvojnásobit hodnotu své statistiky, ale i tak je to neuvěřitelně užitečné. Představ si, že Prokha má poškození zvýšené na dvojnásobek - a to už je pořádná bestie."

Prokha bylo trpaslíkovo jméno. Nepředstavil se však. Možná nebyl zvyklý slintat s pomocníky, nebo se prostě rozhodl, že to není nutné. Ostatní se tím také nezatěžovali.

"Vstupní branou do chrámu moudrosti je poznání vlastní nevědomosti, vskutku." Trochu jsem záviděl. "O tom jsem ještě nikdy neslyšel."

"V mnoha ohledech jsi opravdu zelenáč," poznamenal Kro. "A to se ani nesnažíš dozvědět se víc."

"Co nevíš, to ti nemůže ublížit," opáčil jsem a spěchal opustit chodbu. Čtveřice pobila všechny nepřátele a pochodovala vpřed. Nechtěl jsem zůstat pozadu, navíc jsem potřeboval ukořistit těla, která po nich zůstala.

Tři chodby odtud jsme museli čekat, což se zdálo jako věčnost. Nepřátelé přicházeli ve vlnách, jeden za druhým.

"To znamená, že už jsme skoro tam," řekla Krolina a občas nakoukla zpoza dveří. "Když je tu tolik mobů, závěrečný boss je blízko." "To je pravda.



Odemkli jste 74. úroveň!

Body jsou připraveny k rozdělení: 5



"Aha, zvýšil jsem úroveň."

Tolik času jsem strávil běháním v kruhu z jednoho okraje Rattermarku na druhý, plněním úkolů a jiných blbostí, a získal jsem jeden chabý level? Ne. Získal jsem jen problémy a nepořádek, který jsem musel opravit. Tady prostě sleduji pár penězovodů, kteří se hackují a řežou do místnosti s bossem, a dva levely, jen tak tak. Nemusel jsem ani hnout prstem. Jo, určitě jsem to dělal všechno špatně.

"Gratz," odpověděl Kro a sledoval bitvu uvnitř místnosti. "Aha, tady je poslední vlna. Jen se na ně podívej!"

Nemohl jsem si pomoct a nakoukl jsem. Bylo to velkolepé. Mág mávl holí, vydal tlumený výkřik a docela velká skupina nestvůr, které většinou připomínaly chodící strašáky (vychrtlé, dlouhovlasé, oblečené v cárech), ztuhla mrtvá, znehybnělá. Když se znovu vydaly na cestu, postupovaly pomalu, jako by jim v pohybu bránil led. Naši bojovníci se rozhodli nečekat, až se tvorové budou moci odrazit, a okamžitě se vrhli na jejich grogy, máchali čepelemi a nenuceně si vyměňovali poznámky.

"Směšné potvory."

"Ještě jsem je neviděl. Zajímalo by mě, jak se jmenují."

"Záleží na tom? Není pro ně žádná akce, tak je to jedno."

Chodící strašáci byli rozsekáni na kusy mnohem dříve, než se jim podařilo obnovit rychlost pohybu.

"Myslím, že to je poslední z nich." Barbar točil mečem tak cvičeně a elegantně, že jsem si nemohl pomoct a záviděl mu. "Vidíš ty dveře? Myslím, že to je cesta do Cormorova trůnního sálu. Byl to král, ne?" "Ano," odpověděl jsem.

"Nemám tušení," odpověděl mág a nalil si do úst lahvičku se zelenkavou tekutinou. "Nepravděpodobné, pokud je z Hraničářů. Tady žádní králové nejsou."

"Proč tě to vůbec zajímá?" trpaslík se uznale ušklíbl a podíval se na mě. Nenechával jsem si růst trávu pod nohama a drancoval těla strašáků, kteří byli podstatně bohatší než přízraky a zombie. Už jsem uloupil pár pěkných předmětů, z nichž jeden byl vzácný a další dokonce elitní, a nevadilo mi to pochechtávání - každému, co jeho jest. Některým záleželo na jejich hrdosti natolik, že šli nazí a bosí. Já ne. Nehodlal jsem nechat dobré věci přijít nazmar jen proto, že je kromě mě nikdo nesebral. "Páni, jsme v pohodě. Splnili jsme plán! Devatenáct minut, to je skvělé."

"Souhlasím." Cyrus přešel k zavřené bráně, která vypadala vskutku impozantně, zvlášť ve srovnání s nevýraznou výzdobou cestou tam. Byla velká, zdobená lesklými drahokamy a jemnými rytinami. "Tak co, pánové, projdeme to?"

"To si piš." Barbar položil ruce na dveře a zatlačil na záhyby. Zřejmě byly dost těžké, protože vyvinul viditelné úsilí.

Sál, který se vynořil zpoza dveří, zcela vynahradil prostý vzhled zbytku kobky. Modré plameny z řad pochodní zavěšených na stěnách osvětlovaly místnost, která byla vyzdobena v červené a černé barvě. Kontrast s bílou a šedou, s nimiž jsme se setkali předtím, byl nápadný.

"Má úcta," řekl mág a rozhlédl se kolem. "Skvělá práce s těmi kontrasty, velmi působivé. Podívejme, šéf."

Na protější straně místnosti skutečně seděla na velkém trůnu obrovská bytost v černozlaté zbroji. Největším překvapením však nebyla velikost Cormora Děsivého, ale skutečnost, že byl šťastným majitelem dvou hlav.

"Vsadím se o cokoli, že jedna z těch hlav, ne-li obě, bude v kořisti jako trofej do síně slávy," řekl trpaslík pohotově. "Buď připraven na válení."

O hlavy jsem zájem neměl, ale poněkud mě překvapilo, že se ta dvouhlavá obluda ještě nezvedla z trůnu a nepřísahala, že nás roztrhá.

"Netvař se tak," zašeptala Krolina.

"Žádný problém," odpověděl jsem. "Jen mi řekni, na co čeká? Už jsme uvnitř, proč na nás nepostoupí?" "Ne," odpověděla jsem.

"Je to klidová zóna," vysvětlil mi Cyrus zastřeným hlasem. "Abychom si mohli odpočinout, změnit formaci, probrat strategii. Vidíš ten jiskřící kruh s čárou uprostřed haly? Jakmile ji překročíme, začne zábava."

Pravda, dvacet kroků před námi, přímo uprostřed místnosti, zářil temně rudý velký kruh, jehož zlaté čáry se rozprostíraly až ke stěnám.

"Na co tedy čekáme? Hoří denní světlo!" Trpaslík se zahříval, uvolňoval svaly. "Použijeme stejnou taktiku jako na Stínovém hradě. Já na něj zaútočím, Ammok a Cyrus mi pomohou. Corvine, vyléč mě a pokus se debuffovat tu zmutovanou zrůdu." "Cože?" zeptal se.

Stejně jako předtím jsme nebyli dost důležití na to, aby se o nás mluvilo. Naše místo, jak se zdálo, bylo v publiku. A díky bohu! Sečteno a podtrženo, potřeboval jsem sekeru. Všechno ostatní bylo druhořadé.

Trpaslík spěchal ke kruhu a záře ještě zesílila. Když se k němu však přiblížil, zastavil ho zvuk dveří otevíraných dokořán, stejný, jako když je otevřel náš barbar.

"Nechápu to," vykřikl, když se do sálu ze dveří, kterých jsme si ani nevšimli, vřítila skupinka pěti hráčů. Byli asi třicet kroků od nás.

"Co nechápeš?" Mág se tiše zasmál. "To je odpověď na tvou otázku ohledně rozpuštění nájezdu. Všechno je docela jednoduché. Jiná skupina se stejným cílem vstoupila jiným vchodem ve stejnou dobu jako my, nebo možná dokonce dřív. Fayroll je o soupeření, takže máme možnost bojovat nejen s moby, ale i mezi sebou. Už jsem se s tím setkal při nájezdu na Emeraldiho rubín v Triantově chrámu. To byl opravdový masakr!"

Nečekaní návštěvníci byli při pohledu na nás také překvapeni. Popravdě řečeno, vypadali dost potlučení. Hádám, že měli podstatně větší problémy se sem dostat. Nebudu lhát, nijak zvlášť mě to nerozhodilo. A obzvlášť mě potěšilo, že jejich vůdce zřejmě také dostal pořádnou nakládačku. Čím hůř na tom byl, tím větší jsme měli šanci. Vlastně jsem měl radost ze všeho, co Murata bolelo. Proč? Protože jsem ho měl plné zuby. Nemohli jste nikam jít, aniž byste na něj nenarazili. Dokonce se mu podařilo najít mě i tady, uvnitř kopce.

"Cyrusi, myslím, že bychom měli vyhodit vedoucí našich průzkumných týmů," poznamenal barbar. "Opravdu polevili v ostražitosti. Zdá se, že se tu lidé potulují, jako by to byl jejich domov. Nebo se změnila pravidla hry a my jsme si toho nevšimli?"

"Ani ne." Cyrus se na mě krátce podíval. "Já bych to věděl."

"Ten dvouhlavý frajer je náš," oslovil trpaslík nově příchozí a namířil sekeru na Cormora, který stále poklidně seděl na svém trůnu. "My jsme byli první a my si vezmeme jeho hlavu."

"Hlavy," opravil ho mág.

"Ano," přikývl trpaslík. "Je mi líto, pánové, ale o tom se nedá diskutovat."

"O ničem nediskutujeme," řekl Murat hlasitě. "Nevidím důvod ke konfliktu. Přišli jste přece první, tak si vezměte jeho život, podnikněte akci. Předpokládám, že to je váš hlavní cíl?"

"Tak dobře," trpaslík se viditelně uvolnil. "Mám pro to pochopení, ale právo prvního je právo prvního." "To je pravda," odvětil.

Něco mi říkalo, že kdybychom byli druzí, pořád bychom byli první. Nebo bychom je prostě všechny vyvraždili, kdyby byli dost rychlí a zabili Cormora dřív než my. Jen tak pro zajímavost. Opravdu byla škoda, že jsme nebyli druzí. Všechno by bylo mnohem jednodušší.

"Mám jen jednu prosbu," řekl Murat, když se trpaslík chystal zamířit ke kruhu. "Tenhle krasavec má úkolový předmět, sekeru. Nikdo kromě mě ji nepotřebuje. Mohl bys nám ji dát? Zmírnilo by to naše zklamání z toho, že jsme nezabili toho... Tohohle."

Podíval se na mě a, jsem si docela jistá, vyplázl jazyk. To je ale vůl.

"Sekeru?" Trpaslík si prohrábl vousy a otočil se k ostatním. "Neslíbili jsme ji snad našemu průvodci? Ale možná to není tak důležité? Hele, kamaráde, možná ji až tak moc nepotřebuješ? Chci říct, že je mi těch chlapů líto. Dostali jste dobře zaplaceno a taky jste tady dostali kořist, takže to není tak, že by vám nic nezbylo." "Cože?" zeptal jsem se.

"Já tu sekeru potřebuju," řekl jsem pevně a nahlas. "A ty jsi mi dal slovo..."

"Nedali," poznamenal mág. "Řekli jsme 'vezmi si ji'. Ale to není naše slovo ani písemný závazek. To jsme jen řekli."

"Vidím, že nejste obyčejní hráči," ozval se Murat. "A naprosto chápu, že jakékoli výhrůžky vůči vám by byly nejen nesmyslné, ale i nerozumné. Takže tady je moje nabídka. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že mít někoho, kdo je vám zavázán, je vždycky příjemné, i když jde o klan z virtuální reality. Jsem důstojníkem Dvojitých štítů, ne zrovna nejvýznamnějšího klanu ve Fayrollu. A s plnou mocí vám slibuji, že pokud mi dáte sekeru, můj klan vám bude zavázán. Mohu mluvit za svůj klan a dávám ti své slovo."

Barbar, trpaslík a mág si vyměnili pohledy a já si uvědomil, že Murat bude mít nejspíš navrch... zase.





Kapitola třináctá





Ve které hrdina není ani tak rozrušený, jako spíš překvapený.





"Vlastně je nám to jedno tak jako tak," pokrčil rameny mág.

"Podle mého názoru jsou vždycky lepší další přátelé než zbyteční nepřátelé." Jako obvykle, když Murat něco chtěl, jeho hlas zněl melodicky a suše.

"Nepřátelé?" trpaslík se rozesmál. "Nejsem si jistý, jestli tenhle vtipálek žertuje, nebo se snaží vyhrožovat. Pánové, máte strach?" "Ne," řekl.

"Opakuji," mág zadržel smích, aby druhou stranu neurážel, zřejmě ze zvyku, "nezajímáš nás ty, tvůj klan ani ten, kdo dostane sekeru. Máme jiný cíl a toho jsme dosáhli. Ale abychom byli spravedliví, náš průvodce má na tenhle předmět větší právo." "To je pravda.

"Co kdybychom je nechali, ať se o sekeru poperou?" navrhl barbar. "Byla by to zábava."

"Na to nemáme čas." Mág na něj pohlédl s opovržením. "Už jsme promarnili čtyři minuty tímhle povídáním. Hodiny tikají. Ještě dvě minuty a bonus je pryč. Přejděme k věci. Nejdřív zabijeme nestvůru a pak rozhodneš, kdo co dostane. Vezmeme si předměty reputace a další věci ze síně slávy a odejdeme. Zbytek si můžete rozdělit, jak chcete."

"To se mi líbí." Murat na mě mrkl. "Zvlášť když jsme s Hagenem staří kamarádi, tak se dohodneme."

"Je mi jedno, jestli se ti to líbí, nebo ne." Mág vrhl na Murata temný pohled. "Pravidla jsem ti vysvětlil."

Zatímco se dohadovali, zvažoval jsem pro a proti dané situace. Jednoduše řečeno, musel jsem se rozhodnout, jak moc sekeru potřebuji a jestli mi stojí za to získat ještě jedno jho. Podle všeho ano. Klan na mně stále závisel, ale to nebyl ten problém. Problém byl v tom, že jsem byl ke klanu připoután, a to nadobro, a že jeho existence a prosperita závisely na moci a stabilitě Lossarnakha MacMagnuse. Dokud seděl na trůnu Hraničářů, mohl jsem se s klidným svědomím věnovat svým vlastním záležitostem a věděl jsem, že mohu být v klidu. A sekera, která byla ode mě co by kamenem dohodil, by mu mohla hodně pomoci k získání koruny. A také by to zlepšilo můj profil u něj a u Geltů. Abych tedy dosáhl jedné věci, musel jsem se vzdát druhé, zvlášť když zboží, které jsem měl na výměnu, bylo docela zvláštní.

Měl jsem příliš mnoho dluhů, opravdu příliš mnoho.

"Cyrusi," zavolal jsem na muže, který se rozhovoru s Muratem nezúčastnil a jen si ho prohlížel, jako se prohlíží muzejní exponát nebo návnada, než se naváže na háček.

V mžiku se ke mně otočil. Zjevně na to čekal.

"Nechci tě zahnat do kouta," řekl velmi tiše, "a jsem připraven ti pomoci zadarmo, jen na znamení úcty." "To je pravda," řekl jsem.

"Nedělej to zadarmo." Povzdechl jsem si. "Oba víme, že všechno v tomhle životě má svou cenu. Nic ve zlém, Cyrusi, ale dříve nebo později - pravděpodobně později - mi předložíš účet. K čemu je pak celá tahle zdvořilost?"

Cyrus se podíval na Karolínu, která zastříhala ušima a odtáhla mě stranou.

"Cyrusi, jdeš?" Trpaslík se vydal k linii, která oddělovala dvě části sálu, barbar mu byl v patách.

"Víš, co chci." Cyrusův pohled byl tak upřený na mě, že na trpaslíka ani nereagoval. "Přísahej mi, že přivoláš mou bohyni, až se brána Velké nicoty otevře, a získáš nejvěrnějšího spojence na celém kontinentu."

"Přísahám při Zesnulých bozích..." Nespouštěl jsem oči z Cyrusovy tváře: "Jestli dostanu příležitost přivést Lilith zpátky na tento svět, udělám to. Ale jen když se naskytne příležitost."

"A že jí dáš vědět, kdo jí pomohl," dodal okamžitě.

"Pokud se mi naskytne příležitost, tak to udělám," souhlasil jsem. "Proč ne?"

"Ještě lepší by bylo, kdybych tě doprovázel, až budeš rituál provádět." Cyrus byl napjatý jako natažená tětiva.

"Podívej, zaútočili na Cormora," ukázal jsem na jeho společníky. "Vedou si skvěle. Skuteční odborníci, to je vidět."

"Dobrá, shodli jsme se na dvou bodech." Cyrus nevypadal naštvaně. Vypadal spokojeně jako dvouocasý pes. "Ale až skončíme, stvrdíme dohodu něčím vážnějším než pouhými slovy. Nic ve zlém, ale když jde o takové věci, přísahy jsou k ničemu. Věřím ti, ale..."

"Jistě." Chápal jsem jeho obavy. Nehodlal jsem ho podvést, ale jen proto, že mi bylo jedno, kolik bohů do té dlouho trpěné země přivolám. Přece tu potom nezůstanu... nejspíš.

Cyrus si povzdechl, jeho pochybnosti byly zřejmé. Udělal by, co by chtěl, ale na tom místě bylo příliš mnoho očí a uší.

"Pojď za mnou," řekl a vykročil vpřed. "Nezůstaneme tady. Tenhle bezohledný chlapík by klidně mohl nařídit útok na vás, zatímco my budeme zabíjet Cormora. Takových chlapů už jsem viděl spoustu. Raději si kryjí všechny základy. Já sám jsem to ovšem nikdy neudělal..."

"To určitě udělá." Murat byl kvůli mému rozhovoru s Cyrusem zjevně rozrušený. Nemohl z nás spustit oči. "Jo, a ještě jedna věc, já nebudu ten, kdo zvedne sekeru. To udělá můj společník. I kdyby mě zabili."

"Jak si přeješ," řekl Cyrus a dal se do pohybu.

Schoval jsem se za něj, Kro mi ochotně kryl záda.

"O svém rozhovoru mi povíš později," zašeptala a dožadovala se odpovědí.

Ta holka byla skvělá, ale pro své vlastní dobro až příliš zvědavá a až příliš ráda mučila číšníky.

"E-eh!" Trpaslík neopatrně sekl sekerou po Cormorových nohách. Obr máchal kyjem, otáčel hlavou a vytřeštil oči. "Máme tady odolného!" řekl.

"Dvě minuty do bonusového limitu," poznamenal Korvín nezaujatě a vrhl na bosse nějaký debuff, mávl holí a odříkal zaklínadlo.

Cormor zavrtěl jednou z hlav a začal si rukama protírat oči, což byla příležitost, na kterou oba bojovníci i Cyrus, který dorazil právě včas, čekali.

Společně začali do Cormora sekat. Ten křičel z plných plic, odrážel údery palicí, snažil se dupat nohou - zřejmě to byl jeho charakteristický pohyb -, ale bylo zřejmé, že jedinou otázkou je, jestli ho zabijí dřív, nebo až po zaznění zvonu, který oznamoval, že čas vypršel.

Podařilo se jim to právě včas. Barbarův obratný úder usekl Cormorovi levou hlavu přímo na místě. Zřejmě to byl ten mozkovitý, protože poté, co o ni přišel, se už tak přitroublý vládce Strašidelného vrchu nadobro zbláznil, točil se, nadával a náhodně máchal kyjem. Nedošel jsem k závěru, že je přitroublý, náhodou. Cormor byl opravdu tak hloupý. Jeho uvítací řeč pro vetřelce na jeho panství se skládala z nezřetelného mumlání a několika obecných frází. S Velkým Fomorem se nemohl rovnat. Tak tohle byla opravdová show, taková paráda. A tenhle... Odnož evoluce, zosobnění plakátu "Řekni ne alkoholu". Během několika vteřin ležel na zemi, rozsekaný na kousky. Tam sebou párkrát škubl a nakonec do sebe nadobro kopl.



Odemkl si elitní akci: Největší padouši Rattermarku.

Abys ji získal, znič dalších devět velkých padouchů z dávné minulosti, kteří stále straší v zemi, přestože jsou dávno mrtví.

Odměny: Vítězství v soutěži o nejlepšího hrdinu světa, který se může stát vítězem:

Odolnost vůči zlu, pasivní schopnost, 1. úroveň: 1,5 % k mentální ochraně.

Titul: Hrdina kontinentu

+2 k náhodnému hlavnímu atributu

Chcete-li vidět podobné zprávy, přejděte do sekce Akce v okně atributů.



Wow! Zdá se, že je to přesně ta samá akce, která tolik vadí mým novým přátelům. Ano, ten název vypadá lahodně. Dokonce mám chuť tuto akci dokončit.

"Žádná hlava," řekl mág, který byl dost rychlý na to, aby ukořistil Cormorovo tělo, ostatním, zjevně zklamaný touto akcí. "To je škoda. A taky žádné předměty reputace."

"Tak to tedy ne," řekl trpaslík ležérním tónem a připnul si sekeru k opasku. "Děkuji vám všem."

"Tobě taky," zaslechl jsem z boku. "Platí ještě naše dohoda?"

Murat neztrácel čas a společně se svými bojovníky se přesunul přímo k linii.

"Jsou opravdu tak legrační." Mág dokonce zatleskal rukama. "Jaká dohoda, kamaráde? Na čem se s tebou máme dohodnout? Na nějakém harampádí, které je nám ukradené?"

"Corvine," řekl Cyrus tiše, "řekněme, že mám zájem na tom, aby náš průvodce dostal sekeru. Nebudu se zmiňovat o tom, že by to bylo fér a že jsme díky němu málem dokončili vzácnou akci a získali další, taky dost skvělou. Opakuji, že ji potřebuji."

Opravdu, dostali novou akci? Já ne. To není fér. Hmm, a Murat se připlazil tak blízko, jako opravdový kojot. Určitě se pokusí tělo vyčistit, jakmile bude mít příležitost, když to nikdo nebude čekat.

"Kro, buď připravená naskočit," zašeptala jsem jí. "Nenech se ničím rozptylovat. Tvým cílem je Cormorovo tělo a všechno, co je na něm." "Dobře," řekl jsem.

Zajímalo by mě, jak by se mág mohl dozvědět obsah kořisti, kdyby si nic nevzal? To já rozhodně nemůžu. Buď si vezmu všechno, nebo vůbec nic.

"Ty..." Mág se zhoupl na patách, ztracený v myšlenkách. "Cyrusi, známe se už nějakou dobu. Měl bys vědět, že když to budeš potřebovat, je to úplně jiná věc."

"A jiná cena," řekl můj pomocník strojeně a značně mě tím překvapil. A to jsem si myslel, že mu trojka řekne něco jako: "Jak chceš, kamaráde." A tak jsem se na to podíval. Jo, v tomhle životě se mám opravdu co učit.

"To se rozumí samo sebou." Corvinus se tvářil klidně. "Nevím, jaký je tvůj zájem o toho kluka, ale je nepopiratelný. Dobročinnost děláš jenom proto, abys měl daňové úlevy nebo jiný zisk, to vím jistě. To znamená, že teď děláte byznys, a musíte souhlasit s tím, že jsme k vašim cílům nějak přispěli, a máme právo na naše malé procento z vašeho výdělku."

Chtěl jsem říct, že svůj zisk skutečně dostali, ale zarazil jsem se těsně před tím, než jsem otevřel pusu. Věděl jsem, co by řekli. Zaplatili za svůj podíl na nájezdu - nebo alespoň Kro neřekl nic, co by tomu odporovalo. To znamenalo, že mi nic nedluží, kromě pochybného příslibu Cormorova lupu. A ten byl opravdu dost pochybný.

"Naprosto s tebou souhlasím, Corvine." Cyrus se tvářil velmi vážně. "Řekneš mi svou cenu hned, nebo až později?"

"Později by to šlo. Zítra." Mág přátelsky přikývl. "Pánové?"

"Chci Erimanfovu hlavu. Vím, že ji máš," odpověděl trpaslík okamžitě. "Už půl měsíce se snažím to prasátko spasit, a bez úspěchu. Už pro ni mám na zdi ideální místo. Jo, a kdybych ho náhodou zabil sám, tak ti ji vrátím, máš moje slovo."

Erimanf. Hmm, vzpomínám si na tu starou svini. Jednou jsem ho potkal v lese poblíž Snakeville. V duchu jsem si poznamenal, že to později řeknu Cyrusovi. Člověk by nikdy neměl odmítnout udělat laskavost, zvlášť když ho to nic nestojí. Nebyl jsem to já, kdo to řekl, ale naprosto jsem souhlasil.

"Dostaneš to ještě dnes," ujistil Cyrus trpaslíka. "Amok?"

Barbar pohnul silnými rameny, svaly se mu vyboulily. "Vyhrazuji si právo zůstat nepraktický," prohlásil, burácel smíchy a mrkl na mě. "Řekněme, že se dnes cítím jako filantrop. A pak, nechci, aby si o nás náš průvodce myslel něco špatného. Chci říct, že by měl mít dobrý dojem alespoň z jednoho z nás."

"Hagene, sekera je tvoje." Cyrus ukázal na Cormorovo tělo.

"Jo, jasně." Muratův hlas ztratil veškerou sladkost. "Chápu to správně, že na naše přání nebereš ohled? Tohle je VIP šindel?"

"Jsem jen zvědavý..." Corvinus roztáhl ruce před sebe, jako by si je prohlížel, a já si všiml, že mu na prstech tančí jasně žluté plamínky. "To si vážně myslíš, že bys mohl zasahovat do našich záležitostí? Jde o to, že tahle sekera už není haraburdí. Teď je součástí obchodu. A ta dohoda je jen mezi námi, pro tebe tu není místo. Takže počkej, až skončíme, nebo prostě odejdi, jestli tě to frustruje."

Murat vycenil zuby s takovou silou, že se zvuk ozval pod kopulí sálu.

"Pospěš si, Kro," zachytil jsem Muratův vzteklý pohled a uvědomil si, co přijde. "Jen buď opatrný."

"Takže, pánové," dívka s pohupujícími se boky přistoupila ke čtyřem hráčům. "Doufám, že můj dluh vůči vám byl plně splacen?"

"Žádný dluh nebyl, milá Julie." Korvín mávl rukou. "Jak by mohl být? Prostě jsme ti prokázali přátelskou laskavost, nic víc. Lidé jako my by si měli navzájem pomáhat. A my můžeme pomoci takové půvabné mladé dámě, jejíž otec je..."

Kro byl těsně u mrtvoly netvora a já se k ní začal přibližovat, protože jsem s jistotou věděl, co se bude dít.

Mohl jsem se tomu všemu vyhnout. Mohl jsem vykřiknout něco jako "Kiro, oni mě zabijí," ale to nemělo cenu. Už jsem si spočítal všechna pro a proti.

Vrhací nůž mi roztrhl bok a druhý jsem odrazil štítem, ale pak mě zasáhlo ošklivé kouzlo. Měla jsem pocit, že mi zkameněly nohy.



Ty byly postiženy kouzlem: Sloup soli.

Tvá rychlost pohybu se na 45 sekund snížila o 85 %.



"To je ale banda supů!" zařval barbar a to bylo to poslední, co jsem ve Strašidelném vrchu slyšel, protože odolat úderům několika čepelí v rukou přiměřeně silných protivníků nebylo úplně možné ani pro postavu na více než sedmdesáté úrovni. Několik švihů jsem sice odvrátil, ale to bylo všechno.

Mimochodem, závěrečný úder mi zasadil Murat. Viděl jsem jeho oči, bílé vztekem, když mi vrazil meč do krku.

A pak jsem zemřel. Znovu jsem se objevil na hradě, přesněji řečeno poblíž.



Protože jsi zemřel, přišel jsi o část získaných zkušeností.



Sakra, zkušenosti! Inu, Pánbůh dává a Pánbůh bere.

"Lossie, a ty jsi mi řekl, že se můj svérázný přísežný bratr změnil!" Uslyšel jsem bolestně známý hlas. "Jo, jasně!"

Opravdu, cvičení v časném nedělním ránu ve vedlejším bytě znělo příjemněji než moje sestra Abigail. Co tady vůbec dělá? Mohla zůstat ve svých komnatách a rozkazovat služebnictvu.

"Ach, Hagene," řekl Lossarnakh a nesouhlasně se na mě podíval. "Já sice všechno chápu, ale takhle pobíhat po hradě... Možná je na čase přestat pít?"

No jo. Oblékl jsem se do svých malostranských šatů. Vážně jsem doufala, že mě ten hajzl Murat nevyraboval dost rychle na to, aby mi utekl s mými věcmi. Nebo aspoň neujel, tečka.

Podle toho, jak to vypadalo, by neměl. Proto jsem se odhalila, aby byl vyřízen hned na místě. Cyrus by ho z toho nepustil. Od začátku jsem věděl, jak to chce zpečetit; chtěl do toho zapojit administrativu. A teď neměl nic - ani mě, ani dohodu, přinejmenším nikde poblíž. Ach, jak by se na mého úhlavního nepřítele zlobil. Ostatní tři by asi taky nebyli v nejlepší náladě. Naše rivalita jim byla ukradená, ale mohlo by to poškodit jejich dohodu s Cyrusem a jejich trest bude určitě nemilosrdný. Takže Murat zemře rychle a dost bolestivě, to bylo jasné jako facka. Kro s nadějí prohledal kapsy. Pokud ovšem nebyl dost rychlý na to, aby se dostal pryč portálem. I když je velmi nepravděpodobné, že by se v téhle vlhké jeskyni nějaký otevřel. Fayroll má spoustu omezení, pokud jde o portály.

Nejdůležitější bylo, že Murat a jeho lidé se nedostanou k tomu, aby viděli, jestli někdo sekeru vzal nebo kdo to byl. Samozřejmě by Kro podezříval jako první, ale já jsem měl nápad... Ne, podsouvat mu falešné informace by nefungovalo, na to byl příliš chytrý. Ale můžu ho zkusit trochu zmást, přimět ho pochybovat.

Ding! Hmm, poslal mi někdo zprávu?



"Zatancuj si! Pospěš si! Čas už skoro vypršel!"



No jo, tančilo se. Ale... Jsem mrtvý. Proč to musím dělat?

Dokončoval jsem tu myšlenku a přitom se snažil tančit něco opravdu divného, co, jak jsem doufal, alespoň vzdáleně připomínalo jig. Vzpomněl jsem si, že jsem viděl film s Brucem Willisem, kde tyhle pohyby předváděl. Někdo tomu později říkal jig.



Splnil jsi úkol: Claim the Cursed Legacy.

Jedná se o pátý ze série úkolů Vládnoucí sekera.

Odměna: Všichni se zúčastnili soutěže o nejlepšího hrdinu:

8000 zkušeností

5000 zlatých

Škorně Willa Wolla

Baret Waltieho Gabbera



Pěkné. Kro odvedla svou práci. Nebo spíš mou práci. Nebo to byla naše práce?

"Lossie, můj bratr se určitě zbláznil." Abigail se na mě ostražitě podívala a schovala se za krále. "Jo, a řekni číšníkovi, ať už mu při jídle nenalévá víno. Můj strýc Remus MacLinds se při svých pitkách choval naprosto stejně. Nedopadlo to dobře. Jedné neblahé noci se rozhodl, že se stal vlkodlakem. Nejdřív začal běhat po dvoře v narozeninovém obleku, pak zlomil strom, pokousal své syny Henryho a Rhynna, vyděsil svou ženu k smrti a zamířil do kopců, kde zahynul. Co když je to v rodině?"

Moje drahá sestra má nějakou zvláštní logiku. Vždyť nejsem její pokrevní bratr, jen přísežný.



Odemkl jsi Opevnění pohraničí!

Jedná se o šestý úkol ze série Vládnoucí sekera.

Úkol: Doruč Dullakhovu sekeru králi Pohraničí a předej mu ji.

Odměna: Důlk je vyroben ze dřeva, které je válečné:

4000 zkušeností

1500 zlatých

Drahocenný předmět z MacMagnusovy pokladnice.

Další úkol ze série



Tak tohle byl dobrý úkol. Král stál přímo přede mnou a vyčítavě kroutil hlavou.



Odemkl jsi Děsivé stíny pohraničí.

Abys ho získal, spatři sedm legendárních tvorů, kteří obývají tuto zemi od pradávna, někteří z nich jsou nemrtví.

Pokrok: 1 stvoření

Odměny: 1:

Knihy: Příběhy z pohraničí

Název: Hraničáři z pohraničí: Nepokojné nohy

Chcete-li zobrazit podobné zprávy, přejděte do sekce Akce v okně atributů.



Považujme to za příjemný, i když zbytečný bonus ke splněnému úkolu. Těchto akcí jsem měl desítky, takže mít jednu z nich neznamenalo žádný rozdíl. Některé postupovaly - tedy ty, které vyžadovaly někoho zabít. Ale všechny ty "Vidět a pamatovat si" nebo "Najít a žasnout" se zasekly. Občas jsem na ně náhodou narazil, jinak bez šance.

"Lossie, podívej se na něj, on se usmívá!" "Tohle je můj přítel. Abigail se rozšířily nozdry, oči jí zíraly dýkami, ale bála se vystoupit zpoza snoubencových zad. "Myslím, že to není jen pití. Nejspíš je to něco horšího. Vdova po Maxi MacFrym mi říkala, že v poslední době někteří Geltové začali jíst houby." "Cože?" zeptala se.

"Cože?" zeptal se král a podíval se na svou snoubenku. Nutno říct, že i Nazír, který se jako obvykle objevil odnikud, se na mě díval s podezřením a opovržením.

"Houby," zopakovala Abigail. "Přinesli nám je trpaslíci, prý jim požehnal nějaký velký trpasličí prorok žijící za horami. Vyprávěli, že prorok získal svou moc tím, že jedl tyto houby, a každý, kdo udělá totéž, získá velkou sílu, duševní i tělesnou. Její manžel je poslechl a ona je teď vdova. A nezapomeň, miláčku, že těsně před svým skonem se Max také choval podivně. Běhal nahý, křičel, že vidí po zemi chodit mrtvé muže, že musí zabít nějakého měšťana, než zničí plot věznice."

"To je nesmysl," souhlasil Lossarnakh a jeho pohled, upřený na mě, zvážněl. Zdálo se, že se o mě bojí. Měšťané, vězení... Něco takového jsme v Hraničáři nikdy neměli.

"To je to, o čem mluvím." Abigail si povzdechla. "A pak začal tančit a padl mrtvý. Tenhle je stejný - stejné příznaky. Stojí ve spodním prádle, ve tváři má prázdný výraz a usmívá se jako idiot. Dokonce tančil!"

Proč bych se neusmíval? Není to tak, že by byla daleko od pravdy, když mě nazvala idiotem. Vtipné bylo, že jsem ani neměla co na sebe. Byla jsem příliš líná na to, abych si koupila náhradní oblečení. V truhle jsem měl jen věci, které mi kdysi dávno daroval Tlustý Willie.

Sakra, kde byla ta truhla? Jasně, v každém podniku veřejných služeb. To budu opravdu muset běhat s holým zadkem, dokud nepřijede Krolina? Uvnitř hradu nebyl žádný hostinec. Musel jsem vytvořit klanové skladiště, a to urychleně. Alespoň bych se měl kde obléknout.

A opravdu, tohle je můj přísežný bratr? Co by ho to stálo, kdyby mrznoucímu kumpánovi daroval plášť z královského ramene?

"Ty ses právě respawnoval?" zeptal se mě sympatický kolemjdoucí. Byla to elfka, kterou jsem nikdy předtím neviděl.

"Jo." Povzdechl jsem si.

"Tak proč tu jen tak stojíš?" Elfka, která se jmenovala Syrin, ke mně přistoupila. Podle všeho to byla laskavá a soucitná duše. "Nechtěla by ses obléknout?" zeptala jsem se.

"Pravda," souhlasila jsem. "Ale šaty mám v hostinci a musím se tam dostat." "To je pravda.

"Půjčím ti svitek portálu." Syrin zúžila oči a podívala se na mou přezdívku "Hagen".

Uvažoval jsem, že si vezmu své věci.

"Hagene..." Syrin si protřela čelo. "Hele, nejsi ty ten Hagen, co tady velí?" "Ne," řekla jsem.

"Můj snoubenec je ten, kdo tu velí," ozvala se Abigail. "On je tady králem. Mimochodem, tady je."

"Má úcta." Elfka se otočila k Lossarnakhovi a pokusila se udělat pukrle. "Stačilo by to jako potvrzení mé věrnosti trůnu?" "Ano," odpověděl.

Lossarnakh se zasmál a Abigail našpulila rty.

"Ano, jsem jím," přiznal jsem neochotně. "Teď můžeš všem říct, že mě znáš i v těch nejintimnějších věcech."

"To mi dává značnou výhodu." Syrin se ušklíbl. "Ale bylo to zvláštní setkání. Netradiční."

"Zábavné," připustil jsem. "To je pravda."

"Takže potřebuješ svitek portálu?" nabídla mi dívka znovu. Byla opravdu hezká, dokonce i na elfské poměry, a elfové byli velmi atraktivní druh.

"Počkej chvilku," řekl jsem jí a otevřel okno s osobními zprávami.



Kro, jsem na hradním nádvoří, poblíž místa respawnu. Je mi zima a je mi nepříjemně.



Za chvíli tam budeme. Jde o tvoje věci, které vyzvedávám! Mám sekeru. Cyrus půjde se mnou.



"Děkuji, milá paní, ale za chvíli si dojdu pro oblečení," vydechla jsem s úlevou. "Ale nezapomenu na vaši laskavost."

"Pojď..." Syrin propukla v okouzlující úsměv. "A neboj se, nikomu neřeknu, že jsem viděl tvé holé břicho. Mimochodem, máš legrační tetování."

Mrkla na mě a šla si po svých. Vzpomněl jsem si na její jméno. Kro se o něm zmínila, když mi vyprávěla o nováčcích.

Čeho jsem se bál? Je to normální a rozumná osoba. Jestli byla aspoň polovina našich nováčků podobná jí, tak jsme se dobře domluvili.

Přesto se mi nelíbilo, že viděla moje tetování. Proč by tady, na souši, měly být lodě, plachty a podobné věci? A každou chvíli sem dorazí Kro se svýma bystrýma očima. Ta kráska by ty obrazce možná ignorovala, ale můj zástupce by se určitě zajímal o to, kde jsem k nim přišel.

"Musím říct, že na hradě je až příliš mnoho lidí. Lidí, které neznám." Abigail dnes zjevně vstávala na špatné straně postele, což mě začínalo rozčilovat a konečně to Lossarnakha popudilo.

"Víš, ženská, začala sis toho moc domýšlet!" vyhrkl na mě. "Nebo ti mám připomenout zásady našich předků a vrátit starou dobrou tradici bičování dětí a bití manželek v pátek, aby si dobře pamatovali, kde je jejich místo? Netajím se tím, že chci, aby se Hraniční země vyrovnaly královstvím Středního Rattermarku, takříkajíc vrtat okénko na Západ, nebo možná dokonce okenní list na Východ, ale..."

"Chápu, chápu," připustila Abigail, která jasně pochopila, že překročila hranici.

Pšššt! Modrá tlama portálu se otevřela hned vedle sestry a pořádně ji vyděsila. Odtud vyskočil Kro a za ním Cyrus.

"Zdravím vás." Krolina mávla na královský pár rukou. "Hádám, že jste našeho Hagena v takovém stavu ještě neviděli?" "Ano," odpověděl Kro.

"Myslí si, že jsem na drogách." Zasmála jsem se. "Dej mi oblečení. Když jsem nahý, moje tělo je příliš chladné a v duši mám zmatek. Dostal jsi Murata?"

"Hned jak tě dorazil," potvrdil Cyrus. "Ale to je ale vůl! Věděl, že jsi pod naší ochranou, a přesto se tě rozhodl sejmout." "Cože?" zeptal jsem se.

"Kašlu na něj." Otevřel jsem obchodní okno. "Kro, máš jeho věci?"

"Jo," zachichotala se. "A řeknu to rovnou, něco z toho si nechám. Jeho vybavení je docela slušné."

"Nejdřív se zeptej Cyruse, jestli něco nepotřebuje," povzdechl jsem si spokojeně. Moje věci byly konečně zpátky. Docela brzy jsem se mohl vybavit předměty, které Kro dostal jako platbu za nájezd, ale i tak to byl příjemný pocit. "To on poslal Murata k jeho předkům." "To on.

"Prosím tě..." Vůdce klanu Čepel a hůl si odfrkl. Všiml jsem si, že se na Lossarnakha dívá s jistým zájmem, zatímco ten poslouchal náš rozhovor neméně zaujatě. "Ber to jako malou kompenzaci za svůj nečekaný skon. A pochybuji, že bych z té mladé dámy dokázal něco vymáčknout."

"Aha, tak já tě představím..." Po nasazení zbroje jsem se konečně cítil kompletní. "Tohle je král Hraničářů Lossarnakh MacMagnus a jeho nastávající Abigail MacLindsová, mimochodem moje přísežná sestra. Vaše Veličenstvo, tohle je Cyrus, dobrý muž."

Zní to jako naprostý nesmysl. Kdyby tuhle výměnu slyšel někdo cizí, nejspíš by mi zavolal záchranku. Přesto nám to naprosto nevadí. Cyrus a král si vyměnili úklony a já si všiml, že prvnímu z nich září oči. Už něco vymýšlel a počítal - pro hráče docela běžné chování.

"Cyrusi, pojďme dokončit naši záležitost," nabídl jsem mu. "Jde o to, že na dnešek máme v plánu ještě něco jiného a já si teď potřebuji promluvit s králem. Lossarnakhu, vyjdeme na pár minut ven, mohl bys na mě počkat, prosím? Je to důležité, věř mi... pro nás všechny."

Abigail otevřela ústa a chystala se něco říct, ale rozmyslela si to, zasyčela a někam odešla.

"Dobře." Lossarnakh se podíval na její odchod. "Budu čekat. Rád jsem tě poznal, Cyrusi. Jak to jde, Karolíno?"

To byla chyba. Krolina byla zjevně spokojená s naší výpravou do Strašidelného vrchu a začala rychle předávat novinky ze svého herního i skutečného života.

S Cyrusem jsme se od nich vzdálili asi na čtyřicet kroků, aby nás z hradního náměstí nikdo neviděl.

"Chceš naši dohodu zpečetit prostřednictvím herní administrativy?" "Ano," odpověděla jsem. Zeptala jsem se a očekávala potvrzení.

"Přesně tak." Cyrus přikývl. "Uvědomuji si, že předmět naší dohody je dost kluzký, ale myslím, že by to správu nepřekvapilo. Pokud takové úkoly existují, musí o tom vědět. Koneckonců jsou uvnitř hry všemocní."

Ach, zlatíčko. Kdyby sis jen dokázala představit, kolik toho nevěděli a kolik uzlů se snažili rozplést. Taky by bylo moudré držet se při zemi, pokud jde o tyhle lidi. Ale každému, co jeho jest. Je to tvoje volba, Cyrusi. Jak se říká, je to tvůj pohřeb.

"Myslím, že máš naprostou pravdu." Přikývl jsem. "Dobře, zavolej místního úředníka. Nechci, aby se král vytratil. Málokdo vydrží v Karolině dlouho." "To je pravda.

"No, pokud vím, tak hlavní potíže tady nejsou s ní." "To je pravda. Cyrus se nenápadně usmál. "Je tu jistá víla, která je považována za horší pohromu než sedm egyptských morových ran."

Páni. Oceňuji jeho informovanost i prezentaci. Prozradil jen maličkost, bezvýznamný vtípek, ale náznak, že toho hodně ví, je zřejmý. Kde se to ale naučil? Prozradil mu někdo informace zevnitř, nebo jsou to jeho externí informace? To nestačilo k tomu, abychom si něco domysleli. Nejspíš byl čas pořídit si vlastního bezpečnostního důstojníka. A já věděl, kdo by se této role mohl ujmout.

"Aha, dostala se Tren-Brenova popularita k uším ostatních klanů?" "Ano," odpověděl jsem. Záměrně jsem svou reakci přeháněl. "Jo, ona je taková - neřízená střela."

"Apeluji na správu, aby zaznamenala dohodu uzavřenou mezi dvěma hráči," řekl Cyrus nepříliš hlasitě, ale ostře.

Pokud byl mou odpovědí zklamaný, nedal to najevo. Přesto si všiml mého přehrávání a udělal si vlastní závěr.

Jako obvykle se muž v obleku s kufříkem vynořil přímo ze zdi. Proč tak málo dramatu? Mohli by sestoupit z nebes, doprovázeni kvílením píšťal, hrou na harfy - nebo naopak vylézt zpod země. To by bylo mnohem velkolepější.

"Číslo dvacet šest," informoval nás administrátor nenuceně o svém čísle. "Řekněte mi svá herní jména, předmět vaší dohody a závazky obou stran." "Jaký je váš cíl?" zeptal jsem se.

"Mohli bychom nejdřív zkontrolovat, jestli nás někdo slyší?" zeptal se Cyrus.

Správce otočil hlavu.

"V současné době jsme v této oblasti přítomni pouze my. Nezaznamenal jsem žádné nevítané posluchače ani pozorovatele," ujistil nás. "Řekněte mi tedy svá herní jména, předmět vaší dohody a závazky obou stran." "Jaký je váš cíl?" zeptal se Cyrus.

Řekl jsem mu své jméno a Cyrus své. Rozhodl jsem se však, že o předmětu jednání nic neřeknu. Je to jeho nápad, ať si ho definuje sám.

Musím říct, že se mu to povedlo dokonale. Byl jasný, stručný a vyčerpávající. Zajímalo by mě, kdo je v tom druhém, skutečném životě. Právníkem? Podnikatelem? Kdyby byl obyčejný inženýr nebo úředník, asi by se s těmi třemi chlapy tak nekamarádil. Nevypadali vůbec obyčejně. Na tohle téma budu muset na Karolínu zatlačit. Rozhodně ví víc, než dává najevo.

"Hráči Hagene, je všechno v pořádku?" Číslo dvacet šest se mě bezelstně zeptalo. "Máš nějaké námitky, úpravy nebo upřesnění?" "Ano," odpověděl jsem.

"Žádné," ujistil jsem ho. "Všechno je tak, jak řekl. Pokusím se vrátit bohyni Lilith do Rattermarku a pokud to bude možné, sdělím jí jméno osoby, která její návrat umožnila, nicméně za úspěch tohoto podniku neručím. Platbu za tuto práci jsem obdržel v plné výši."

"Tvé prohlášení bylo vyslechnuto a zaznamenáno." Ve správcově ruce se objevila tlustá účetní kniha, v druhé brk a něco do ní zapsal. "Kdo zaplatí za mé služby?"

"Já," odpověděl Cyrus. "Veškeré výdaje spojené s touto dohodou hradím já."

Úžasné. Proč po mně nic nechtěli, když jsem vyjednával s hlavou Divokých srdcí ve sklepení jejich hradu? Možná mám slevu pro zaměstnance?

"Dohoda byla uzavřena. Potvrzení, bude-li to nutné, vám můžeme poslat na vaši herní e-mailovou adresu." Číslo dvacet šest bylo celé oficiální. "V tom případě..."

"Žádám o potvrzení," dožadoval se Cyrus okamžitě.

"Já ne," řekl jsem nonšalantně. "Proč by mě to mělo zajímat?"

Opravdu jsem to nepotřeboval. Tahle dohoda mi nic nepřinesla a papíry navíc, zvlášť s takovým obsahem... Ne, díky. Co se týče podrobného dokumentu v Cyrusových rukou... Nech ho. Nikomu by ho neukázal, nebylo by mu to nic platné. Zveřejnit takové informace se rovnalo úderu kladivem do rozbušky. Všechny by to omráčilo a toho s kladivem by to zabilo.

"Připomínám stranám jejich odpovědnost za splnění podmínek dohody zaznamenané správou lovišť." Číslo dvacet šest zvedl prst vzhůru a tvářil se velmi důležitě. "Tímto je dohoda námi monitorována a každý, kdo se odváží porušit její podmínky, bude přísně potrestán námi uzákoněným trestem."

"To se asi nestane," řekl Cyrus pronikavým tónem a upřeně se na mě zadíval.

"Hraju fér," řekl jsem hrdě. "Byl bych nadšený, kdybych mohl dostát svým závazkům."

"Chceš požádat vedení o nějakou další pomoc ve svých záležitostech?" "Ne," řekl jsem. Zdálo se, že číslo dvacet šest se o naše ujištění ani v nejmenším nezajímá. "Nebo je to všechno? Tak tedy sbohem. Rád jsem vám pomohl."

Vzal kufřík, který položil na zem, když nahrával dohodu, a zmizel ve zdi.

"Jsem rád, že to takhle dopadlo." Cyrus se rozzářil jako čínská lucerna. Samozřejmě že zářil. Právě zabil dvě mouchy jednou ranou - získal akci a mě na stříbrném podnose. Nebo si to alespoň myslel. Pro mě se vlastně nic nezměnilo. Nejspíš bych tu Lilith přivolal tak jako tak, kdyby se naskytla příležitost. Pokud jsem si vzpomínal, byla s Mesmertou během jejich pobytu v Rattermarku v rozporu; přesně to jsem chtěl. Nejdřív jsem to chtěl té mrše nandat. Opravdu jsem ji neměl rád. Zadruhé, podle toho, co jsem pochopil, jsem od božstva, které dává úkoly, nemohl čekat nic dobrého. Proto jsem se musel postarat o dvě věci: připravit si něco, co by ji rozptýlilo, jakmile vstoupí do tohoto světa, abych mohl z místa vyvolání utéct, a najít několik entit, které se jí vyrovnají mocí, abych se k nim pak mohl připojit. Nebo je požádat o azyl a připomenout jim, že jsem to byl já, kdo je navzdory Mesmertovým příkazům nechal utéct.

Upřímně jsem doufal, že nebudu potřebovat ani jedno, protože vyvolávání bohů mělo být to poslední, co bych v této realitě udělal, ale moji zaměstnavatelé byli nevyzpytatelní, jako váš žaludek po snědení okurky a vypití mléka. Nikdy jste nevěděli, jestli dostanete propustku. Takže jsem raději měla plán B, pro všechny případy.

"Jo, a ještě jedna věc..." Cyrus si mé mlčení zjevně vyložil po svém. "Pokud budeš potřebovat mou pomoc nebo pomoc mého klanu, neboj se zeptat. Udělám, co bude v mých silách."

"Děkuji." Byla jsem upřímná. Proč ne? Už jsem se setkal se situacemi, kdy zapojení mého klanu nebylo možné, ale mohl by pomoci někdo jiný. A není třeba být skromný, zájem je oboustranný. "Kdybych něco potřeboval, určitě se tě zeptám."

"Vlastně, proč bychom se nemohli spojit se svými klany?" zeptal jsem se. Cyrus střelil rychlým pohledem do rohu, kde stál Lossarnakh. "Mohlo by nám to prospět oběma."

"Popřemýšlím o tom." Neodmítl jsem jeho nabídku přímo. "Ale měj na paměti, že jsem spojencem Psa smrti, a ti se momentálně ocitli ve skutečném víru situace. Pokud se něco stane, podpořím je."

"Můj klan se drží stranou od politiky." Cyrus si protřel nos. "Je to tak, jak to je. Ale já jsem vůdce a lidé udělají, co jim řeknu." "To je pravda.

"To je kruté." Záviděl jsem mu. Tak tohle je vůdce, mě si nevšímejte.

"Jo, a málem bych zapomněl," zaváhal na chvíli. "Moji přátelé mě požádali, abych ti vyřídil, že oni nakonec hrají na tvé straně, takže bys na ně neměl zapomínat, kdybys narazil na něco, co souvisí s dalšími vzácnými úkoly."

"Heh..." To bylo vtipné. Tihle lidé jsou opravdoví snaživci.

"Jo, to jsou přesně oni," uchechtl se Cyrus. "Ale věř mi, že kdyby byli jiní, nikdy by nedosáhli svého současného postavení, a to ne tady, ale v reálném životě. Ani se mě neptej, jejich jména ti neprozradím. Ale už jsi o nich slyšel. Takže pokud opravdu narazíte na něco výjimečného, dejte jim vědět, i když třeba mým prostřednictvím. Platba bude stát za to, to vám garantuji. Nemusí to být nutně herní měna nebo předměty. Někteří z našich průvodců jsou placeni skutečnými penězi."

Udělal jsem si poznámku, že o téhle veselé partě řeknu Valjajevovi a požádám ho o bonus. Člověk musí někde udělat čáru. Nebýt Cyruse s jeho zvířecím projektem, Murat by vzal sekeru a zabil by Kroa i mě a celou dobu by se nám smál. A ti tři by nehnuli ani prstem.

"Řekni jim, že na ně budu pamatovat," řekl jsem. "Můžou si být jistí."

Cyrus odešel, šťastný a spokojený. Ke všemu jsem mu dokonce řekl, kde jsem viděl vzácné prase s legračním jménem. Podíval jsem se na zavírající se portál a vydal se ke králi, který se o něčem bavil s Karolinou. Zdálo se, že Abigail je pryč, buď proto, že se s námi nudila, nebo chtěla být mimo nebezpečí.

"Kro, sekeru, prosím," řekl jsem dívce, jakmile jsem k nim přistoupil.

"Přímo tady?" byla překvapená.

"V čem je to tady horší než kdekoli jinde?" zeptala jsem se. Pokrčil jsem rameny. "Vyndej ji."

"Jak si přeješ," připustila a vytáhla sekeru z brašny. Byla na pohled obyčejná, ale těžká, uhelně černá.

"Fíha," odtušil Lossarnakh při pohledu na zbraň, která i pod jasným zimním sluncem působila nějak ponuře a ostře kontrastovala se sněhobílou zemí. "Bratře, je to ono?"

"Ten jediný." Se zájmem jsem se na starožitný kousek zadíval, také jsem ho viděl poprvé. "Zatracený Gelt, Dullakhova sekera. Tak co, Vaše Veličenstvo, už jsme splnili tvůj úkol?" "Ano," odpověděl jsem.

"Skoro." Lossarnakh natáhl ruku směrem k sekerce a hned ji lusknutím vrátil zpět. "Téměř. Už zbývá udělat jen jednu věc."





Kapitola čtrnáctá, poslední





Ve které hrdina něco zabalí.





Dokončil jsi úkol: Opevněte pohraničí!

Odměna za splnění úkolu:

4000 zkušeností

1500 zlatých



"MacMagnusové vždycky platí své dluhy," řekl král pomalu. "Neurážej se, bratře, ale tady je platba za tvou práci. A tvoje, Karolíno, také."

Lossarnakh vytáhl z prstů dva prsteny a podal nám je. Hádám, že to byly vzácné předměty z klanové pokladnice zmíněné v odměnách za úkoly.

"Neuráží mě to." Kro si obratně jeden z nich vzal a já si vzala zbývající prsten. "Tak co uděláme s tou sekerou?" zeptal jsem se.

"Sekyra." Lossarnakh zíral na černou zbraň stejně, jako se třicetiletá žena dívá na dort těsně poté, co si slíbila, že se bude vyhýbat zákuskům, dokud se nedostane do "kontrolních" džínů. "Sekera. Jo. Měl by sis ji vzít do sklepení hradu."



Odemkl jsi Bury for Eternity.

Jedná se o sedmý ze série úkolů Vládnoucí sekera.

Úkol: "Vezměte si na starost sekeru, která se bude používat jako sekera: Doruč Dullakhovu sekeru do sklepení hradu Lossarnakh MacMagnus a předej ji jejím strážcům.

Odměna:

3000 zkušeností

1000 zlatých

Náhodný kus vybavení

Další úkol ze série



Soudě podle odměn nebyl tento úkol ničím výjimečný, což bylo dobře, protože jsem měl velkou chuť ho mít dnes za sebou. I když, kdo jsou ti strážci?

"Sklep mi nepřipadá jako nejbezpečnější místo pro uložení téhle věcičky." "Cože? Krolina měla jisté pochybnosti. "Chci říct, zámek ve stodole a opilý hlídač jsou fajn, ale..."

"U téhle zbraně budou stráže," ujistil ji král. "A nikdo přes ně nikdy neprojde."

"Skvělé," schválila jsem. "Nebyli jsme jediní, kdo po té věci toužil, MacPrattovi ji chtěli získat taky."

"A právě proto chci, aby její strážci byli z klanu MacMagnusů." "To je pravda. Král ztišil hlas a rozhlédl se kolem.

"Něco mi říká, že ti strážci nejsou ze světa živých." Kro se na něj vědoucně podíval.

Panebože! V poslední době nešlo hodit kamenem, aniž by člověk zasáhl nemrtvé. Jestli takhle tenhle rok začíná, jak asi skončí? Mou náhlou smrtí? Držte mi palce, ne! Slova mají obsah a myšlenky také. Kdyby mě tam nahoře někdo slyšel, bylo by to pro mě vše.

"Když se můj předek, slavný Troy MacMagnus, pustil do stavby tohoto hradu," král ukázal na dvůr rozmáchlým gestem, "povolal nejen kameníky a řezbáře. Obrátil se také na mocného čaroděje ze západních zemí, aby na stěny nakreslil ochranné glyfy a zařídil další ochranná opatření. Kromě toho čaroděj uspořádal velmi starobylý rituál, v mnoha zemích zakázaný - rituál k vyvolání strážců klanového odkazu. Za tímto účelem se Trója v noci za novoluní vydala na rodinný hřbitov a vykopala ostatky tří udatných bojovníků klanu MacMagnus-"

"To stačí," mávl jsem rukou. "Není třeba pokračovat. Chápu to."

"Rád bych slyšel zbytek," namítl Kro. "Tyhle věci jsou fascinující. Velmi atmosférická. Fakt super."

"Parádní? Je ti zima?" Král byl zmatený.

"Znamená to zábava," vysvětlil jsem. "Zábavné."

"Ach, té tady moc nemáme. Kromě toho turnaje. No, možná někde na vysočině..."

"Takže, abych to shrnul..." Uvědomil jsem si, že je čas skončit. "V hradních kobkách jsou tři nepříliš mladí, ale možná přátelští duchové, kteří mohou přijmout tuto sekeru do úschovy a střežit ji až do konce časů. Naším úkolem je jít tam a předat jim ji. Je to tak?"

"Obecně ano." Král přikývl. "Neřekl jsem ale nic o tom, že by měli být přátelští. Zdá se, že dokud byli naživu, nebyli zrovna nejpříjemnějšími chlapíky, a po několika staletích se to změnilo k horšímu. Můj dědeček je jednou navštívil a vrátil se opilý, vzteklý jako sršeň, s vousy ostříhanými napůl a šedivými jako starý mudrc. Vlastně to byl on, kdo nařídil postavit železné dveře do spodního patra kobky. Nechtěl, aby se tam někdo dostal... nebo aby se odtamtud dostal. Železo je dobrá past na duchy."

No, když nad tím tak přemýšlím, možná ta odměna za úkol přece jen neodpovídá vynaloženému úsilí. Místní nemrtví byli pěkná otrava. A tihle mohli mít po tolika letech zavření uvnitř klaustrofobii.

"Tady je klíč od dveří." Lossarnakh prohrábl kapsy a vytáhl časem poznamenaný bronzový klíč. "A tady máš symbol klanu MacMagnus, jinak by ti nevěřili." "A co je to?" zeptal se.

Sundal si z krku zlatý amulet. Všiml jsem si ho už při našem prvním setkání ve Svobodných společnostech.

"Opatruj ho, bratře, a vrať mi ho," řekl. "Je to rodinné dědictví, které se v našem klanu dědí po generace."

"Bez obav," slíbil jsem. "Dostanu ho zpátky."

"Půjdeme?" zeptal se Kro vesele, rozzářený očekáváním nových dobrodružství.

"Ty jsi fakt energizující králíček," vynadala jsem jí. "Ty jsi možná mladá a neklidná, ale já už mám svá léta. Už nejsem tak silná jako dřív. Všechny ty kopce, nemrtví..."

"Nepodceňuj se." Kro vrátila sekeru do brašny. "Tam jsi to neměl tak těžké. Jo, zabili tě, to je nepříjemné, ale ne smrtící. Tedy v jistém smyslu. A byl jsi pomstěn."

"Ach, děkuju, že jsi mi to připomněl..." Luskl jsem prsty a zeptal se krále: "Ukážeš nám cestu na toto slavné místo? Nebo máme požádat někoho jiného?"

"Můžu," poškrábal se Lossarnakh na zátylku. "Ale upřímně řečeno, nejsem příznivcem hradních kobek. Když jsem byl malý, ztratil jsem se tam. A jednou jsme s kamarády na oplátku vypili soudek vína z Maykongu. Můj otec na to přišel..."

Král si zřejmě reflexivně třel zadek. Hněv zesnulého MacMagnuse byl nejspíš strašlivý.

"Sdílím vaše pocity, Vaše Veličenstvo," ozvala se Krolina. "Ale nám se tam také moc nechce putovat. Možná by nás někdo mohl dovést přímo k těm železným dveřím?"

"Jistě." Král pohnul hlavou, jako by někoho hledal, a vykřikl: "Mylo! Pojď sem! My-y-y-ylo!"

Jeho výkřik vyděsil postaršího horala, který nonšalantně kouřil dýmku a seděl u kůlny. Zadíval se na krále a dloubl se do hrudi.

"Koho jiného bych mohl myslet?" potvrdil Lossarnakh a napjal hrdlo. "Pojď sem!"

Horal si natáhl klobouk, vyklepal popel z dýmky na nedaleký kámen a pomalu vykročil směrem k nám.

"Slouží už od dob vlády mého zesnulého otce," řekl nám král, když se stařec konečně přiblížil. "Tohle je Mylo. Zná všechno kolem tohoto místa."

"Cože?" Zmíněný chlapík si přiložil ruku k uchu.

"Říkám," králova tvář zrudla, tak hlasitě musel křičet Mylovi přímo do ucha, "že víš všechno kolem tohoto místa." "To je pravda," řekl král.

Rukama nakreslil kruhy, aby demonstroval, jak velkolepé jsou gaferovy znalosti.

"Jo, holky tady jsou fakt krasavice," potvrdil Mylo. "To je pravda! Ta, kterou jsi sem přivedl, je moc hubená. Ale ty naše!"

"Tyhle dvě odveďte do žaláře," přešel král k věci a ukázal na nás. "Do zamčené části!"

"Do odděleného?" Mylo byl zmatený. "Kdo je oddělený? Ty a tvoje nevěsta? Nejvyšší čas!"

"Kro, možná ji najdeme sami?" Podíval jsem se na Myla a jeho bezzubý úsměv s jistou dávkou nedůvěry. "Mám pocit, že to zvládneme rychleji než s tímhle starým fa..." "To je pravda. Tímhle veteránem."

"Ráno jsem to věděl," potvrdil Mylo. "Musíš umět běhat, jestli chceš žít stejně dlouho jako já!"

"Kde je vchod do kobek?" vyměnil jsem si s Kroem pohled a zeptal se krále.

"Tam, pod schody." Lossarnakh zavřel Mylovi pusu, když se nám snažil něco říct, a ukázal na hlavní schodiště. "Přímo pod ním jsou dvojité dveře. Hodně štěstí, lidi! Nebo vám mám zkusit najít jiného průvodce?"

"Někdy mám pocit, že se nám vývojáři smějí," zabručel Kro a kráčel za mnou.

"Možná je to jejich představa vtipu?" Navrhl jsem. "Prostě drsný humor, jako je tenhle Mylo. Myslí si, že by nám to přišlo vtipné. Vždyť jsme mohli zmáčknout kingling a vytřepat z něj průvodce. On se přece nabídl."

"Ten kingling." Kro se zachichotal. "Nezdá se, že bys byl ke svému leníkovi tak loajální."

"Jsem skeptický k celému konceptu monarchie," vysvětlil jsem jí. "I když je to mnohem levnější než demokratická vláda, jako je ta naše, to bych nemohl namítat."

"Proč?" překvapilo ji to.

"Méně lidí, které je třeba živit. Královský dvůr je mnohem menší než parlament," upřesnil jsem, zatímco jsem se zastavil u poštovní schránky. "A jsou to ti samí lidé. Ti se nikdy nemění, na rozdíl od parazitů ve Státní dumě. Ti, kteří si nakradli dost prostředků, nakonec odejdou, zatímco na jejich místo nastoupí noví vyžírkové lačnící po dalších penězích - uzavřená smyčka. Počkejte, musím poslat pár dopisů." "Cože?" zeptal jsem se.

Nikdy jsem neměl rád škádlení psů. Byla to nevděčná a nebezpečná práce. Ale v tomto případě jsem to musel udělat. Nebylo to ani tak úplně škádlení, spíš takové malé popostrčení, aby se události pohnuly kupředu. Chtěl jsem vidět odpověď.



Dobrý den, Murate,

Bohužel, průsečík oblastí zájmu hráčů je častým jevem a jen slepý osud rozhoduje o tom, na koho se usměje paní štěstěna.

Tentokrát byla nakloněna mně. To se stává. Ale nebuď smutný. Každý pes má svůj den.

Zvláštní poděkování za to, že jsi dodržel slovo a vrátil runy, které sis kdysi půjčil. Možná nejsou úplně stejné, ale přesto to bylo milé gesto.

Rád bych ti vrátil i ty ostatní, ale z mnoha důvodů jsem k nim neměl přístup. To je tvoje vlastní chyba, víš. Nikdo tě nenutil, abys na mě šel a oháněl se mečem.

Šťastné a veselé.

P.S.

Škoda, že sis vybral špatně. Byli jsme skoro přátelé...



"Ach, Kro..." Po odeslání dopisu jsem zkontroloval nové zprávy a otočil se k dívce: "Jak jsi říkala, že se jmenuje ten frajer, se kterým se Tren-Bren přátelí?

"Tyom, myslím?" Nejistě pokrčila rameny. "Ale nevím, jestli skutečně existuje. Mohla si vymyslet imaginárního přítele. Nebo imaginární broskvový důlek. Jednou mi vyprávěla, že ve dvanácti letech strávila tři měsíce nemocná nějakou exotickou nemocí, izolovaná od ostatních lidí. Víte, kdo byl v té době jejím přítelem?"

"Šváb?" Nadhodila jsem.

"Kdyby jen to. Alespoň je to živá bytost." Kro si odfrkl. "Sponka z Microsoft Wordu. Říkala, že je to legrační a má to oči."

"No..." Vlastně bych tomu i věřil. Bylo mi líto její rodiny. Čáp si je zřejmě neoblíbil. "To je v pořádku, ten člověk je skutečný."

"A?" Kro byl zmatený. "Chce něco? Je to něco podezřelého?"

"To je jedno," odstrčil jsem ji. "To je v pořádku."

Důležité bylo, že mi Tyom odpověděl a vyjádřil ochotu sejít se se mnou v čase a na místě, které jsem si vybral. Jeho vytrvalost byla chvályhodná. Doufejme, že nikdo z nás nebude tohoto setkání litovat.



Zdravím tě, Tyome,

Jsem rád, že stále toužíš po rozhovoru. Obdivuji tvou ctižádostivost.

Budu na tebe čekat zítra v šest hodin večer v hostinci Jednookého Ibrahima v Selgaru.

Posedíme, najíme se, možná si i zazpíváme; je to přece Východ a my nejsme nepřátelé... pravděpodobně.

P. S.

Obvykle si beru stůl ve druhém patře, tam je to útulnější.



Nemám důvod se s ním setkat dřív; na dnešek mám jiné plány a zítra ráno musím do práce. To mi připomíná, že se musím zeptat svých zaměstnavatelů, co si o tom myslí. Nechci pracovat na dálku a už mě nebaví pořád sedět doma. Za chvíli se z toho zblázním.

Fajn, na to všechno se zeptám, až se odhlásím. Nejdřív musím dokončit úkol se sekerou - ne ten o deodorantu. To je legrační. Ta slovní hříčka by mohla fungovat.

Brána kobky byla otevřená, obě části. Ve většině oblastí Hraničářů to byl v podstatě komunismus, lidé skoro nikdy nezamykali dveře. Mělo to jistou logiku. Sousedé by vás neokradli a cizí lidé by si stejně našli cestu dovnitř, buď ramenem, nebo sekerou...

"Vždycky mi připadalo legrační, že ať je budova nad zemí jakkoli velká, kobka je vždycky obrovská," řekla mi Kro, když nakoukla za dveře. "A výhled dovnitř je vždycky čistý. Trochu nerealistické. Buď jsou tam hořící pochodně, nebo nějaký svítící sliz na stěnách."

"Ne vždycky," nesouhlasil jsem a vzpomněl si na některá svá dobrodružství. "Tak pojďme. Proč čekat?"

Přesto měla pravdu. Svatyně pod hradem byla rozlehlá a byly v ní pochodně hořící neuhasitelným plamenem, což porušovalo všechny možné protipožární předpisy.

Vzduch uvnitř byl překvapivě suchý a teplý, beze stop hniloby nebo rozkladu, které byly na takových místech běžným jevem.

"Pokaždé zahneme doprava," řekl Kro rovnou. "Dřív nebo později najdeme cestu."

"To dává smysl," připustil jsem a vydali jsme se na cestu kolem různých regálů s bednami, obrovských sudů, nejspíš naplněných pivem nebo vínem, a titěrných kusů šunky, zavěšených na tlustých lanech.

"Proč se ti lidé tak báli obléhání?" zeptal jsem se. Kro se dotkl nohy, jejíž zesnulý majitel byl nejspíš mamut. "S tolika zásobami by se dalo vydržet rok."

"Kašli na obléhání." Zkřížil jsem si prsty. "To je to poslední, co potřebujeme."

"Obléhání bych si dal líbit," kontroval Kro. "Věř tomu nebo ne, ale nikdy jsem v žádném nebyl. Sice jsem se zúčastnil útoku, ale nikdy jsem nebránil hrad."

Byla jako dítě.

"Hele, musím ti říct jednu věc." Kro se téměř rozplýval. "Prosím tě, nekřič na mě hned, ano?" "Ne," řekla.

"Hmm?" Zamračila jsem se. Nezačalo to moc slibně.

"Ti čtyři to vyřídili férově." "To je pravda. Kro to vzal oklikou. "A dali ti kompletní výbavu. Ale je tu jeden problém..."

"Jaký problém?" Začínal jsem se zlobit.

"Je to pro osmdesátou úroveň," povzdechla si. "Pro nižší úroveň nic neměli, sotva našli tuhle. Ale i tak je to fakt super sada, už jsem si ji prohlédla." "A co?" zeptala jsem se.

Ach, to je otrava! Ať je to můj největší průšvih.

"Je to na nic," pokárala jsem ji ještě. "Dobře, tak tedy osmdesát.

Až se mi naskytne příležitost, budu jí to muset vzít z ruky. Bezpečná vazba, bezpečný nález.

Šli jsme dál, drželi jsme se vpravo a občas jsme narazili na různé bizarnosti - například na obrovského plyšového medvěda, na kterém bylo namalované sotva viditelné číslo 100, nebo na velkou lžíci s připevněnou pružinou. Ve skutečnosti lžíce visela ze stropu právě na této pružině.

"Vypadá to dost neskutečně," zaujalo Kro, když do lžíce šťouchla. "Kolik toho museli vypít?" zeptala se.

"Možná to spouští nějaký úkol?" Navrhl jsem. "Jako že to není obyčejná lžíce, ale, já nevím... super lžíce?" "Ne, to není obyčejná lžíce.

"To je šílené," řekla Krolina a šla dál.

Nazír zřejmě také nikdy nic takového neviděl . Zkřivil rty v úšklebku, odstrčil ten podivný výmysl, zavrtěl hlavou a spěchal, aby nás dohnal.

Viděli jsme sice několik dveří, ale nebyly to ty, které jsme hledali. Jedny z nich, ocelové, byly otevřené a vedly někam dolů, druhé, dřevěné, byly zamčené. Pro jistotu jsem zkusil klíč, ale nepasoval.

"Rád bych si to tu potom prohlédl zblízka," poznamenal Kro a poklepal na dřevo, které bylo věkem ztmavlé. "Mám pocit, že je tu spousta zajímavých věcí."

Nakonec vyťukala složitou sekvenci a překvapeně nadskočila, když ji někdo na druhé straně dveří do puntíku zopakoval.

"Kdo je to?" zeptala se. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak vyděšenou. "Co?"

"Jak to mám vědět?" Nebál jsem se, ale cítil jsem nepříjemné chvění.

Na druhé straně dveří někdo dvakrát zaklepal a zmlkl. Zabiják v nejsoustředěnějším stavu tiše vytáhl šavle z pouzder. Vypadal vyděšeně.

"Myslím, že je konec," řekl Kro tiše. "Pojďme odsud pryč."

Hned nato otřásla dveřmi silná rána. Tvora na druhé straně už klepání zjevně přestalo bavit. Podle toho, jak to vypadalo, toužilo po bližší interakci a možná i po svačině.

"Běž!" Karolíně se rozhodně nechtělo čekat, jestli dveře vydrží. "Kašlu na to. Máme jiné starosti." A dala se do běhu a naposledy hodila slib tvorovi, který se snažil utéct: "Počkej na mě, ty tajemná bestie. Vrátím se."

A taky se vrátí. Já to vím.

Asi po pěti minutách jsme narazili na dotyčné dveře a já už jsem začal litovat, že jsme s sebou nevzali alespoň Mylo. Hluchý průvodce byl lepší než žádný.

"To je ono," řekl Kro s jistotou. Chystala se poklepat na kov, který se ve světle pochodní matně leskl, ale rozmyslela si to.

"To je ono," souhlasil jsem a podíval se na masivní cihlový oblouk nad dveřmi. "Opravdu důkladná práce, to je jasné."

"Ani uvnitř, ani venku." Kro si přidřepla. "Tady je klíčová dírka. Pojď, otevři."

Poškrábal jsem se vzadu na hlavě.

"Myslíš, že jsme přecenili své šance?" "Ano," řekl jsem. Podělil jsem se s Kroem o obavy, které mě trápily od chvíle, kdy jsme sestoupili do kobky. "Možná jsme měli vzít víc lidí? Ne členy klanu, ale Yurovy účetní, rytíře..." "Cože?" zeptal jsem se.

"Jsme tři," řekl náhle Nazir. "To zvládneme. Jsou to nemrtví. Pokud se dají porazit, porazíme je. Pokud ne, pak nezáleží na tom, kolik nás půjde."

"Není moc výmluvný, ale má pravdu." Krolina mrkla na zabijáka, který opět mlčel.

"No, já nevím." Vložil jsem klíč do otvoru. "Dobře, jak myslíš. V nejhorším případě nás zabijou, ale to bude jedno, naše věci tam zůstanou. Prostě se vrátíme s dalšími, abychom si je vzali a celé to tu rozbořili."

"Co?" Kro přesunula pohled na Nazíra.

"Na tom nezáleží." Upřímně řečeno, i když to bylo užitečné, v jistém smyslu mi ten zabiják lezl na nervy. Neustále mě sledoval. Pokud jsem se někam dostala sama, musela jsem se před ním v podstatě schovat. Nebylo to normální.

Třikrát jsem otočil klíčem, zámek cvakl a já jsem dveře postrčil dopředu.

"Schodiště." Kro okamžitě nakoukl dovnitř. "Jdeme dolů."

"Chceš, aby to šlo nahoru?" Zavtipkoval jsem. "Samozřejmě že to jde dolů. Počkej, já pro jistotu zavřu dveře." Kro se usmál.

Náš sestup se ukázal být dlouhý. V jednu chvíli jsem málem spadl dolů.

"Zajímalo by mě, co se stane, až se dostaneme dolů." Kro se zahleděl do tmy pod sebou. "Co myslíš?"

"Loutkové představení; chlapec, posedlý hledáním zakopaného pokladu; a bývalý brusič varhan, který vaří skopový guláš." Někdy Karolininy otázky vůbec nedávaly smysl. "Taky pár duchů, v tomhle prostředí je to samozřejmost. A budeme je muset přesvědčit, aby s námi spolupracovali." "To je pravda.

"Já mluvím o prostředí." Krolina se rozčílila. "Nikdy to není stejné. To je to, co na té hře miluju."

Kro měl zčásti pravdu. Ne úplně, protože se ukázalo, že prostředí je až příliš originální. A vůbec se mi nelíbilo.

První, co jsme uslyšeli, když jsme sestoupili dolů, byly hlasité nadávky. Soudě podle hlasů se hádali dva staří muži a nešetřili sprostými slovy. Jeden z nich obviňoval druhého z podvodu, zatímco druhý mu obratně oponoval.

"Hraješ si s nabitou kostkou," slyšeli jsme. "Já ti ukousnu nos!"

"Jen to zkus!"

"Já to zkusím!"

Něco se rozbilo, zacinkalo a zapraskalo.

"Jsou to opravdu duchové?" Krolina vypadala nejistě. "Jednou jsem viděla na Gogolevském bulváru dva staříky, jak hrají šachy a hádají se. Znělo to úplně stejně."

Neodpověděl jsem jí, protože jsem už dávno dospěl k jednoduchému závěru: v téhle hře bylo možné všechno - úplně všechno, snad kromě atomových bomb. To znamená... Velký drak byl pravděpodobně místní ekvivalent. Vlastně jsem si byl skoro jistý, že vím, kdo všechno ten jazz vytváří a proč je takový, jaký je. A pokud jsem měl pravdu, bylo to docela zábavné. Někdo by se bál, někdo by tomu nevěřil a někteří obzvlášť emotivní a paranoidní lidé by spěchali do nejbližšího kostela, aby tam postavili svíčku. Pokud jde o mě, bylo by mi to jedno. Vybral jsem si svůj úděl a zůstal jsem s ním. Přesto by mě zajímalo, jaký to má smysl? A jaké je mé místo v tomto potravním řetězci?

To všechno bylo nepodstatné. Mým aktuálním úkolem bylo zjistit, kdo se za rohem pere, sípe a nadává.

Dva staří vousatí duchové se přetahovali na podlaze, zatímco třetí seděl u stolu a pozoroval je. Místnost byla malá, kromě toho stolu, tří židlí a velké dřevěné truhly v ní nebylo nic k vidění.

"Přestaň podvádět." Přízrak nahoře si odfrkl. "Přestaň podvádět, ty starý hlupáku!"

"Sám jsi podvodník!" opáčil jeho protivník a překvapivě přesně mu plivl do očí. "Vezmi si to!"

"Opravdu jsou to ti slavní MacMagnusovi předci?" "Ano," odpověděl. Krolina překvapeně vypískla. "Nevypadají jako válečníci." "To je pravda.

"Co?" řekli tři staříci jednohlasně a podívali se na nás, včetně toho, který byl používán jako mop na podlahu.

"Ahoj." Zamával jsem na ně. "Nerušíme vás při něčem? "

"A sakra." Ten, co vyhrál souboj, si protřel oko, které se mu ještě víc lesklo. "Hosté shora. Tak to je nečekané. Vstávej, Trum. Považuj to za remízu. Teď máme důležitější práci."

"Dobře, dokončíme to jindy," souhlasil Trum a nějak se proměnil z ležícího stavu do stoje.

Všichni tři strážci na nás plíživě zírali. Jejich modré oči bez zorniček se do nás zavrtávaly, kostěné masky jejich obličejů se pohybovaly v pseudoúsměvu, vousy jim žíhaly, potrhané rubáše pod nimi ukazovaly kosti.

"Lidé se zmenšili," řekl nakonec jeden z nich.

"Vypadají tak slabě," ozval se další.

"Svíčková," shrnul to třetí duch, ten, který se nehádal. "Nebo žebírko."

"Hele," řekl jsem uraženě. "Jak to myslíš, svíčková? Vy jste snad kuchaři? Máme s vámi obchod." Vytáhl jsem Lossarnakhův amulet, abych ho ukázal starcům s hrozivým chraplákem ve tváři.

"Takže ty jsi MacMagnus!" Jeden z nich rozhodil rukama. "To je jiná historie!"

"Příbuzný!" Druhý si rukávem osušil oči. "To je ale požehnání!"

"Pojďme se obejmout!" Třetí domluvil.

To se mi ani trochu nelíbilo. Jejich tón byl posměšný a příliš srdečný.

"Vážení pánové," řekla jsem a přistoupila k nim. "Chápu to tak, že vás náš příjezd nijak zvlášť nepotěšil, a přesto jsme tady. A přišli jsme z nějakého důvodu."

"Jak to myslíte, že nejsme potěšeni?" Duch, který se nebránil, zavrčel. "Jsme moc rádi, že tě vidíme, příbuzný, věř nám. Čekali jsme na tebe už dlouho."

"A rádi ti uspořádáme pořádnou uvítací párty," souhlasil jeho kumpán. "Co jsi to tenkrát říkal, Slimáku? Hřbetní stehno?"

"Kinsmeni, vážně?" Krolina udělala kukuč. "Vždyť se na nás podívej. Jestli on," řekla a ukázala na mě, "se mohl vydávat za Gelta, tak pro mě je to dost nemožné. O tomhle ani nemluvím, ten je z Východu." "A co?" zeptala jsem se.

Nazir, který už dávno tasil čepele, naznačil úsměv, který mu ještě víc zúžil oči.

"No..." Starší si vyměnili pohledy. "To je pravda. Nevypadáš jako Gelts."

"Jo," pokračoval Kro. "Chápu, že máš na rameni nějaký škraloup, co se týče tvé rodiny, opravdu ti ublížili, ale kolik času od té doby uplynulo?"

"Ti, co tě sem zavřeli, jsou dávno mrtví," podpořil jsem ji. "Někteří z nich byli zavražděni."

"To už je konec pokrevní linie?" Zeptal se jeden z duchů. "Nejsi žádný MacMagnus, to jsme vycítili hned. Ale ten amulet je náš, já si ho pamatuju."

"Proč si to myslíš?" Uchechtl jsem se. "Poslední člen klanu je naživu, i když na čas opustil Hranice. Vrátil se však a získal zpět svůj hrad, pozemky i titul." "Cože?" zeptal jsem se.

"Proč tedy nepřijel sám?" "Ano," odpověděl jsem. Tentýž duch byl rozhořčený. "To je neuctivé."

"Bojí se tě." Zasmál jsem se. "Ještě si pamatuje, jak tě jeho dědeček navštívil."

"Ach..." Duchové si vyměnili pohledy. "Ten, kterému jsme rozřízli vousy napůl. To byla legrace!"

"Takže pokrevní linie žije... zatím."

"Synu..." Stařec si odkašlal. "Nemáme rádi narážky. Jsou pro nás frustrující. Přestaň s tím "zatím" a řekni nám to na rovinu. Věř nám, závisí na tom všechno - vaše mise i vaše životy."

"Jak si přejete," souhlasil jsem. "Pro mě by to bylo ještě snazší. Kro, ukaž těm starým lidem předmět našeho rozhovoru. Můžeš ho položit na stůl."

Krolina přistoupila ke stolu, odsunula stranou kožený pohár a kostku, které nejspíš způsobily hádku mezi starousedlíky, a položila tam sekeru. V přítmí místnosti vypadala jako sraženina tmy.

"Blargh, to je ale hnusná věc," odplivl si duch zvaný Slimák. "Proč jsi ji sem musela přinést, děvče?"

"Tak takhle to je." Trum se na nás podíval. "Hádám, že to všechno začalo nanovo, když ten kus harampádí někdo vyhrabal?"

"Přesně tak, tati," potvrdila jsem. "Tam nahoře je válka."

"Válka!" Duch, který zůstal beze jména, se hlasitě rozesmál. "Tady v Pohraničí pořád někdo někoho zabíjí."

"Ne, myslím skutečnou válku," vysvětlil jsem. "Ne svár, ale takovou tu, kde je to buď my, nebo oni. A tím myslím tebe. Tvoji pokrevní linii. Žádná jiná možnost není."

"Z jakého klanu tedy pocházíš?" "Z jakého?" zeptal jsem se. Slimák přistoupil blíž a upřeně se na mě zadíval. "Z jakého rodu?"

"Jsem MacLinds." Neodvrátila jsem pohled, i když mi modrá záře jeho očí byla nepříjemná.

"Rybožrouti z Erinburgu?" zeptal se, a když jsem přikývla, otočil se ke svým přátelům. "Průměrný klan, ale ne mimo veškerou naději."

"Stejně je to takové neuctivé." Bezejmenný duch si zvedl vousy. "Dědic mohl přijít sám a požádat nás o pomoc, místo aby na nás posílal svého nohsleda."

"Možná mohl." Slimák přejel rukou po Dullakhově sekerce a ta se krátce modře rozzářila. "To není důležité. Tuhle zbraň sis sem neměl brát." Dulhak se usmál.

To mě opravdu zneklidnilo.

"Kam jinam bych ji mohl vzít?" Řekl jsem co nejpevněji. "Jste strážci klanu MacMagnus - poslední bariéry. Nemáme nikoho jiného, na koho bychom se mohli spolehnout."

V tu chvíli už bylo jasné, že tahle výprava není o tom někoho obelstít, ale o přesvědčování.

"Jako vždycky..." Slimák se posadil. "Nejdřív z nás udělali hlídače, aniž by se obtěžovali zeptat se nás na názor, a pak nás zavřeli do téhle skříně. A teď..."

"A teď sem přicházím s prosbou o pomoc," přerušil jsem ho. "Přijmu jakékoli vaše rozhodnutí. Když mi řeknete, abych si vzal tuhle věc a odešel, udělám to. Ani nezavřu dveře. Můj král..."

"Král?" Duchové si vyměnili pohledy. "Kdo je král?"

"Lossarnakh, tvůj potomek," vysvětlila Krolina. "Válka je o korunu. Tvůj rod je prvním vyzyvatelem."

"V Pohraničí žádní králové nejsou." "Jak to?" zeptal se. Nejmenovaný duch se usmál.

"Nebyli," namítl jsem. "Ale budou. A když mi pomůžeš, brzy se jím stane Lossarnakh, První z klanu MacMagnus." "A co?" zeptal jsem se.

"A co když ne?" Slimák si třel ruce a díval se na sekeru, jako by mu byla zima.

"Nevím, jak se bude jmenovat," řekl jsem upřímně, "ale bude patřit ke klanu MacPrattů." "A jak se bude jmenovat?" zeptal jsem se.

"MacPrattové." Trumova tvář se zkřivila odporem. "Ale oni dělali takové věci s ovcemi..."

"A jejich ženy mají na nohou tolik chlupů, že vypadají jako trollové," podpořil ho stále ještě nejmenovaný duch. "Vzpomínám si..."

"Tsk," pohladil Šnek dlaní po stole. "Tady je dohoda... Jak se jmenuješ, chlapče?"

Se vší pravděpodobností bych mu své jméno říkat neměl. Ještě si vzpomínám na baronovu radu. Přesto je to jiná věc. A pak, jsou v našem světě, ne v tom druhém.

"Hagen," odpověděl jsem bez okolků. "Hagen MacLinds."

"Takže, Hagene..." Slimák se postavil. "Převezmeme tuhle věc do opatrování. Ale než ho umístíš tam, kam ti řeknu, měl bys něco vědět. Je to důležité."

"Poslouchám," řekl jsem důstojným tónem.

Netušil jsem, co mi řekne, ale nejspíš jsem dosáhl cíle úkolu. Stále nás však mohli někam poslat, abychom něco udělali. To se na můj vkus stávalo příliš často. Některé úkoly byly jako řetězy s propletenými kruhy, bez konce.

"Tahle sekera zůstane tady, v naší kobce," řekl Slimák a mluvil pomalu s notnou dávkou autority. "A od nynějška si ji odsud nebude moci vzít nikdo jiný než MacMagnus. Navíc nikdo jiný, kdo sem přijde, odtud nikdy nevyvázne živý, pokud není pokrevně MacMagnus. Černá sekera z Dullakhu neopustí tyto zdi, ale..."

Zvedl ukazováček a já věděl, že v tom bude háček.

"Toto slovo a čin budou platit jen do té doby, dokud bude tento hrad patřit našemu klanu a dokud nad ním bude vlát prapor našeho klanu. Pokud hrad padne, pokud ho naši potomci opustí, pokud skončí rodová linie, nebudeme si moci tento předmět ponechat. Jsme mrtví, ale ne tak docela, a pokud bude pevnost zničena, můžeme být vymýceni. Řekni našemu potomkovi, že zatímco on bude pokračovat v boji nahoře, my budeme držet stráž tady dole. Rozumíš mi, MacLindsi?"

"Jasné jako facka," odpověděl jsem. "To je všechno?"

Doufal jsem, že tihle staří mazáci nebudou chtít oběť, aby zpečetili dohodu. I když kdyby bylo nejhůř, mohl bych jim dát Nazíra. Ten by mi nechyběl.

"Ano," řekl Slug jasně. "Tady je truhla, dej tam sekeru."

"Je odemčená?"

"Proč bys ji zamykal zrovna tady?" Nejmenovaný duch se zasmál. "Nikdo jiný než my tu není."

"A teď, když někdo přijde, neodejde," souhlasil Trum.

"Rejžák," zavrčel Šnek, "nebo svíčková."

"Kro, vezmi si sekeru." Přistoupil jsem k truhle a s námahou otevřel její těžké víko. "Polož ji sem."

Truhla byla zajímavá. Uvnitř jsem si všiml nějakého zlata a drahokamů a meče, dost zvláštního, soudě podle rukojeti. Neměl jsem však právo se ho dotknout. Škoda.

"Prásk," usmál se Kro jako malý kluk a sekera spadla do truhly a zacinkala, jak dopadla na zlaté mince.



Splnil jsi úkol: Pohřbít na věčnost.

Odměna za splnění úkolu:

3000 zkušeností

1000 zlatých



"Konečně jsme se toho zbavili," nemohl jsem si pomoct, ale řekl jsem to.



Odemkli jste Legendu pod hradem.

Jedná se o osmý a poslední ze série úkolů Vládnoucí sekera.

Úkol: "Vezměte si na starost, co je třeba udělat, abyste se dostali na vrchol: Předej slova strážců Lossarnakhovi MacMagnusovi a řekni mu, že Dullakhova sekera je nyní pod jejich ochranou.

Odměna: Dullax je válečník, který má v rukou dýku:

2000 zkušeností

1000 zlatých



"Ano, tahle věc je opravdu ošklivá." Slimák pochopil mou reakci správně. "Co jsi ale chtěl? Vznikla v neklidných dobách. Temné časy plodí temné věci. A když už jsme u těch věcí... Vidím, že nejste příliš celkem špatní lidé, koneckonců sloužíte mému potomkovi a nebáli jste se sem přijít..."

"Na rozdíl od potomka!" skočil mu nejmenovaný duch nevrle do řeči.

"Ano," souhlasil Slimák. "Takže každý z vás si může vzít z truhly jeden předmět, abyste si nás pamatovali. Ne že bychom je potřebovali, a navíc vám mohou být k užitku."

Nakonec přišla odměna za úkol. Proč ne? Pro jistotu jsem strčil ruku do truhly a snažil se vyhnout sekerce. Vytáhl jsem přilbu. To bylo moje štěstí. Kro dostal boty. Vypadala docela legračně, když je držela v rukou. To je pro tebe náhodná kořist.

"A teď běž." Slimák konečně vypadal působivě. Ve způsobu, jakým stál, ve vyrovnanosti jeho hlavy bylo něco většího než život, slovní hříčka nebyla zamýšlena. "Běž a nezapomeň zamknout dveře. Navždy."

Rád jsem splnil jeho příkaz. Nikdy jsem neměl rád kobky a z duchů šel vlastně docela strach. Měli jsme štěstí, ale kdybych udělal chybu, mohlo to nejspíš dopadnout hodně špatně.

"Za králem?" Kro se zeptala, zatímco se přehrabovala v brašně.

"Kam jinam?" Odvětil jsem. "Pojďme."

"Ani náhodou." Krolina vytáhla svitek portálu. "Jít celou cestu zpátky pěšky? Je mi jedno, jestli to bude stát patnáct set zlatých. A nezapomeň, že jsem tady nedostala úkol, ten závěrečný je jen pro tebe. Ale celou tu cestu jsem s tebou absolvoval poctivě a ty bys mi měl říct odměnu za sérii úkolů. Možná to bude znít nezdvořile, ale znáš mě, jsem prostý obchodník."

"Já vím, já vím," usmál jsem se. "No tak, použij ten svitek."

Pokud jsem si dobře vzpomínal, v odměně nebylo nic zvláštního - pár předmětů a další drobnosti.

Od našeho předchozího setkání se král přestěhoval do přijímacího sálu, kde jsme ho našli.

"Lossarnakh," řekl jsem hned. "Už jsme to udělali. Všechno, o co jsi žádal."

"Souhlasili?" Naklonil se dopředu.

"Ano," řekl jsem vážně. "Ale je tu něco, co bys měl vědět..."

A řekl jsem mu všechno, co mi duchové řekli, tak jasně a přesně, jak jsem jen dokázal.

"Podruhé už svůj hrad neopustím." "To je pravda. Král se zamračil. "Ještě musím lidem i sobě vynahradit to, co jsem udělal předtím."



Dokončil jsi to: Legenda pod hradem.

Odměna za splnění úkolu:

2000 zkušeností

1000 zlatých





Dokončili jste sérii úkolů Vládnoucí sekera.

Odměna:

8000 zkušeností

7000 zlatých

Titul: Strážce legendy

Akce: Tajemství pohraničí

Jako hlava klanu MacLinds máš doživotní právo pomáhat klanu MacMagnus.

Jako hlava klanu MacLinds máš doživotní právo na trůn Hraničářů, pokud mužská krevní linie klanu MacMagnus skončí.

Poznámka:

Poslední právo platí pouze v případě, že scénář Koruna Hraničářů skončí vítězstvím klanu MacMagnus.



A co předměty? Ty pravděpodobně přijdou na řadu později. Práva jsou však zábavná. Za správných okolností bych mohl získat i trůn. Nedej bože!





Odemkl jsi 75. úroveň!

Body jsou připraveny k rozdělení: 5



Úroveň se zvyšuje. Vítaný a tolik potřebný pohled. Zaprvé jsem konečně mohl začít používat Karamorův meč, který mi daroval Hassan, a zadruhé jsem musel navštívit instruktora, protože už jsem měl k dispozici pár schopností. Udělám to zítra, v Selgaru.



Odemkl jsi Tajemství pohraničí

Abys ji získal, nauč se pět prastarých tajemství Hraničářů, o kterých se nemluví nebo si o nich šeptají jen ti, kteří o nich vědí. Pokrok byl dosažen: Zjistil jsi příběh Dullakhovy sekery a příběhy a legendy s ní spojené (zbývají čtyři tajemství).

Odměny: Dulhakova dýka se stala nejsilnějším zbraňovým nástrojem, který jsi získal:

Titul: Hlubinný kopáč

+2 k intelektu

Chcete-li si prohlédnout podobné zprávy, přejděte do sekce Akce v okně s atributy.



"Správně..." Král slezl z trůnu, který stál na vyvýšené plošině, a přesunul se k vyřezávané skříni v rohu místnosti. "Neberte si to špatně, ale nemohu vás nechat bez odměny."

"To mi nevadí, opravdu." Rozhodl jsem se nehrát ostýchavého. "No tak, odměň mě."

Král mi podal náhrdelník s přívěskem ve tvaru mnohapaprskového slunce a válečnou sekeru, jejíž ostří pokrývaly drahokamy vykládané... vlastně jsem nevěděl, jak se tomu říká - asi kápě.

"Tyhle předměty jsou z klanové pokladnice," řekl, když mi podával další.

"Ani Connor se neodvážil na ně vztáhnout tlapy," řekl překvapivě slavnostně. "Chci, aby se staly dědictvím tvé krevní linie."

"Děkuji," řekla jsem a přijala předměty. "Děkuji."

Proč bych měl něco říkat? Stejně je všechno jasné. Série je u konce a já mám o jeden problém méně.

Kro se vrtěl, zatímco čekal, až se s Lossarnakhem přestaneme objímat a poplácávat po zádech.

"Tak co je tam?" Netrpělivě mě šťouchla do břicha, když jsme vyšli z místnosti. "Tak co?"

Položky se ukázaly být docela průměrné. Přilba byla obyčejná třída, i takové prodavači prodávali, a přívěšek jsem dal Kroovi, byl pro všechny třídy, ale dával bonusy k obratnosti a intelektu. Co se týče sekery... tu jsem si nechal pro sebe. Nehodlal jsem ji používat, ale dala by se darovat nebo vyměnit.



Sekera z Jasného jezera

Tato sekera kdysi patřila jednomu z pěti bratrů, kteří vykonali mnoho hrdinských činů a zemřeli při obraně malé vesnice zvané Jasné jezero před invazí skřetů.

Poškození: 899-1021

+82 k síle

+57 k výdrži

+17% šance na vykrvácení

+15% šance na získání 100-300 zdraví při úspěšném protiútoku

+8% šance na zasažení nepřátel

-50% doba dobíjení pro ochromení (pokud tuto schopnost máte)

Omezení třídy: válečníci

Trvanlivost: 1000/1000

Minimální úroveň pro použití: 78



Není to špatné. Dokonce docela dobré, zejména s ohledem na ostatní předměty. Není dost dobrý na to, aby se dal použít v boji, ale nechme ho být.

"Tak levné," řekl Kro, zatímco si s přívěskem hrál. "Mohli dát lepší odměnu."

"Je to tak, jak to je," řekl jsem fatalisticky. "Dobře, tak já jdu. Vzpomínáš si na naše plány na dnešní večer?"

"Myslíš naše sabotéry?" Krolina to upřesnila. "To ano. Sejdeme se v osm hodin u vchodu do hradu?" "Ano," odpověděla.

"Jasně," plácl jsem ji po nose a odhlásil se.

Bloudění po okolí bylo zábavné a vůbec, ale byl čas na hry a pak byl čas na odpočinek...



Konec jedenácté knihy





Doporučení ke knihám:





Děkujeme, že pokračujete v cestě s Kifem. Stále ještě není u konce, ale zatímco budete čekat na další díl, chceme vám ukázat další skvělé knihy.



Co by si drsňák a úspěšný bojovník pomyslel o tom, kdyby byl přenesen do těla bezmocného a bezmocného dítěte v Městském Tokiu jiného světa? Celá jeho rodina zůstala v jiném vesmíru a on je teď sám a na svou ochranu má jen holé ruce. Proč to nezjistit v novém epickém románu Nicholase Metelského Měnící se masky.



Postavit se tváří v tvář samotné smrti, skrývat se před smrtícími strážci, provádět temné rituály a používat zakázanou magii smrti? Poslání do Pekla rozhodně není to, co by dvanáctiletá Anji od vládního programu sirotčince očekávala. Projekt Chrysalis, nové epické LitRPG, právě vychází.



Chci také doporučit Realm of Arkon, skvělou sérii, kterou napsal můj kamarád: Akella. Je to jeden z nejoblíbenějších a nejprodávanějších autorů LitRPG v Rusku. První kniha je v současné době do konce měsíce na Amazonu k dispozici zdarma.



A pokud se nemůžete nabažit Fayrollu, proč se nepřidat na naši stránku na Facebooku. Zveřejňujeme na ní všechny nejnovější informace o Fayrollovi, kresby a obrázky, a dokonce i jednu nebo dvě soutěže. Najdete ji na Facebooku.





* * *



[i] Den mužů (oficiálně Den obránců vlasti) se v Rusku slaví 23. února a často je považován za obdobu Mezinárodního dne žen 8. března.

[ii] Pravoslavné Vánoce se slaví 7. ledna.

[iii] Doslova "tinktury". Tradiční kategorie alkoholického nápoje. Obvykle 40-45 % silný (i když některé mohou být silné až 75 %) a vyrábí se macerací různých přísad v alkoholu, obvykle vodce nebo lihu. Mezi často používané přísady patří ovoce, byliny, koření, cukr nebo melasa.

[iv] Tradiční, převážně slovanské jídlo sestávající z naložených plátků špekáčků (zřídka vepřového bůčku), s kůží nebo bez ní.

[v] Ruská polévka, jejíž hlavní složkou je zelí. Její hlavní odlišností je kyselá chuť, která obvykle pochází ze zelí.

[vi] "Žeňa" je zkrácená podoba slova "Jevgenij".

[vii] "Sveta" je zkrácená podoba slova "Svetlana".

[viii] Významný ruský divadelník známý tím, že vymyslel "systém" hereckého výcviku, přípravy a techniky zkoušení.





Obsah

První kapitola

Ve které se hrdina dozví, že mrtví jsou složitější, než se zdá.

Kapitola druhá

Ve které téměř každého čeká vlastní překvapení.

Kapitola třetí

Ve které má oslava následky a dovolená pokračuje.

Kapitola čtvrtá

Která vypráví o prvním setkání.

Kapitola pátá

která vypráví o druhém setkání.

Kapitola šestá

V níž hřmí a jiskří plameny.

Kapitola osmá

V níž někdo umírá.

Kapitola devátá

Ve které se hrdina neustále dočkává překvapení, a ne vždy těch příjemných.

Kapitola desátá

Ve které se dávají sliby a uzavírají dohody.

Kapitola jedenáctá

V níž se dává pokyn a ozývá se šustění.

Kapitola dvanáctá

Která vypráví o kopci a o tom, co se tam stalo.

Kapitola třináctá

Ve které není hrdina ani tak rozrušen jako spíš překvapen.

Čtrnáctá kapitola, poslední

V níž hrdina něco zabalí.

Doporučení ke knize: "Knížka se jmenuje "Válka":






*** Translated with www.DeepL.com/Translator (free version) ***