Vražedné stopy odnikud Daimon Terr No nazdar lidičkové ;o) Víte, že vše,co se Vám zdá být tajemné a nepravděpodobné, se může za určitých okolností ... stát skutečností...? Kapitán Jakoubek seděl celý zdrcený ve své kanceláři, hlavu v dlaních a přemýšlel, co komu udělal tak hrozného, že na něj spadlo tohle břemeno. A Hlava jej bolela jak střep. "Jéžiši na nebi, co jsem komu udělal! Vždyť to není možné!" Vzal do ruky lejstro, které mu doručila pošta a znovu pročítal ten neuvěřitelný rozkaz: Kapitánu Jaroslavu Jakoubkovi. Vzhledem k tomu,že ve vašem regionu dochází poslední dobou k mnoha nevyřešeným případům a vaši podřízení tvrdí že jde vesměs údajně o paranormální jevy, bylo rozhodnuto že k vašemu útvaru bude přidělen pan Martin Janský, který se zabývá paranormálními jevy. Přestože je civilista, je nutné abyste mu vyšli ve všem vstříc. Antonín Jarošek, ppl Kapitán Jakoubek švihl lestrem o stůl. "Tak oni mi tu poslali jakéhosi Foxe Muldera! Co si myslí, že tu máme akta X, nebo co ?! Ale ať si mně někdo nepřeje, jestli se mu tady něco stane, civilistovi jednomu zasranýmu!" Pocítil nukavou chuť na cigaretu ... "Jarošku, Jarošku ... Ty starý kokote ...!" Počastoval něžně svého bývalého kolegu, nyní policejního prezidenta. "Daneš!" "Ano, pane kapitáne" "Přiveďte mi toho Janského!" Desátník Daneš vyšel na chodbu, aby zavolal Janského. Docela chápal náladu svého nadřízeného. Jako policista věděl, že mít civilistu na starosti a ještě jej nechat kecat do vyšetřování, není nic příjemného. Martin Janský seděl v čekárně a přemýšlel, jak ho přijmou. Nedělal si iluze, že to půjde tak hladce. Byl na to upozorněn, že kapitán Jakoubek je sice férový chlap, ale je také pěkné hovado, co se týká kázně v útvaru a o jeho vztazích k civilním pracovníkům kolovaly legendy. Ne, nešikanoval je, ale byl jako golem, co se týkalo jejich názorů a nápadů. Vždy je zamítl. Říkával vždycky: "žádný civilista mi do práce kecat nebude! Nanejvýš nám tady může vařit kafe!!" "Pan Janský?" Martin se probral ze stavu zamyšlení. "Pojďte, prosím, za mnou." Vešli do kanceláře. Kapitán Jakoubek si opravdu musel zapálit, aby se trochu uklidnil. Věděl, že to nebude jen tak ledasjaký pohovor. Kdyby na Janského vyjel, ten kluk by si na něj mohl postěžovat samotnému ministrovi a to by vůbec nebylo dobré. Jenže na druhou stranu - jak s ním má jednat o tak absurdních věcech. Jakési paranormální jevy. Taková blbost! "Můžeš odejít, Pavle." Pavel Daneš se až polekal nad tímto oslovením, protože kapitán nikdy nikomu netykal a nikoho nejmenoval křestním jménem, alespoň ne ve službě. Měl takový pocit, že se něco děje. "Ano, pane." A rychle vypadl z kanceláře. "Takže vy jste pan Janský! Věk třicet let, obor - parapsychologie a paranormální jevy. Napsal jste prý nejlepší seminární práci na téma - časoprostorová analýza a meziprostorové jevy, jestli to říkám správně ..." Martin kývl na souhlas. Chtěl něco dodat, ale pak si to rozmyslel. "Podívejte, byl jste sem poslán, abyste zkoumal nějaké jevy, nebo něco podobného. Já to beru, ale nejprve trochu reality. Mám na starosti víc policejních sborů. Mám na povel Hostýnské Vrchy a Beskydské Vrchy. V této oblasti je spousta chalup na samotě a jedna chatová oblast vedle druhé. Máme tolik krádeží, že nás z toho může trefit šlak! Máme tady spoustu jiných závažných trestných činů, takže jsme úplně vytížení ! A teď mi vysvětlete jenom takovou maličkost, jako je ta, že bychom na vás ještě měli dávat pozor! Rád bych teď znal váš názor, ale hlavně! Chci slyšet konkrétní případy, kvůli kterým jste sem byl přidělen!" Kapitán Jakoubek zapálil druhou cigaretu od zbytku první a doutnající zbytek zamáčkl do popelníku. Martin chvíli přemýšlel a vypadalo to, že se jen nepřítomně dívá z okna ... "Víte, řeknu vám alespoň několik případů, které mi připadají velmi zvláštní." Mluvil tiše, ale z jeho slov byla cítit autorita. "Případ 1131, školní výlet, čtyřicet dětí se vydalo do lesa sbírat listy do svých herbářů, aby si šplhlo u profesora přírodopisu. Za dvě hodiny, kdy byl sraz u autobusu, se jedna dvojice dětí nevrátila. Nepomohla žádná pátrací akce. Vrtulníky prohledaly lesy v okruhu asi třiceti kilometrů speciálními přístroji, reagujícími na infračervené záření. Kdyby ty děti byly i po smrti, jejich těla by ještě pár hodin vyzařovala toto záření, i kdyby je někdo zahrabal. V okruhu čtyřiceti kilometrů bylo zastaveno během dvaceti minut po nahlášení každé osobní a nákladní auto. Taktéž byli vyslechnuti všichni lidé,kteří byli v tu dobu v lese. Nasazení policejní psi sledovali stopu až k místu, které se nazývá - U čertovy studánky - a pár metrů před tímto místem odmítali jít dál. Stopy zde končily. Výsledek se rovnal absolutní nule!" Kapitán Jakoubek pokýval rezignovaně hlavou. "Vypadá to, že jste ťal do živého. Byla to jedna z nejrozsáhlejších akcí. Díky ní jsme vyřešili několik dalších případů, ale to hlavní se nám nepodařilo zjistit. To máte tak, tohle je kraj pasekářů a ti starší si ještě potrpí na různé pověry. Když jsme se ptali na to místo - U čertovy studánky - staré babičky se s hrůzou v očích jenom pokřižovaly - že tam straší - a tak podobně. My jsme to tam prohledali, ale bezvýsledně." Chtěl ještě pokračovat, ale nemohl ... Nemohl se tomuto mladíkovi zpovídat ze svých pocitů ... Tehdy, na tom místě - U čertovy studánky - pocítil najednou kolem sebe mrazivý chlad a obrovský pocit hrůzy ...! Psi, kteří leželi přivázaní opodál ke stromu tiše kňučeli a jejich srst byla zježená. Petr Matýsek, který je má na starosti, se nechal slyšet, že něco podobného u psů nikdy nezažil a to bylo co říct, protože byl hodně roků psovodem u pohraničářů! Nikomu se nic nedařilo. Jak se později všichni shodli, bylo to velmi divné místo! Dlouho mu to vrtalo hlavou, než si uvědomil další zarážející věc. Všude kolem dokola byl slyšet zpěv ptáků, jakmile však přišli k tomu místu, bylo zde hrobové ticho! "Další případ! Číslo 1970 ... Bylo parné léto, známý místní ožrala, který byl známý tím, že v noci, když šel domů z hospody, řval na celou vesnici, prostě jednou nedorazil domů ... Už ho nikdo nikdy neviděl! Jeho kumpáni, kteří šli kus cesty za ním ho ještě zahlédli, jak se potácí do jakési mlhy a to bylo všechno. Opět absolutní nula, stopy na jednom místě končily!" Kapitán Jakoubek jen rezignovaně mlčel a potahoval z cigára jak "starý mořský vlk" ... "Případ 2070. Mladý podnikatel si vyjel patrně na houby. Zaparkoval své Audi, bohatě vybavené, na místě nazývaném - Na červené hlíně - a od té doby ho nikdo nespatřil. Spousta houbařů a místních chatařů si vzpomněla, že to auto zahlédli, ale mladíka nikdo v lese nepotkal. Další otazník! Kdyby se jednalo o vraždu, nebo únos, pachatelé by nenechali žádné stopy, tím méně bohatě vybavený automobil. Kuriózní na tom všem je, že onen mladík, patrně v roztržitosti, zapomněl tento automobil zamknout!" "Případ 2681 je velmi zvláštní. Jeden místní chatař si postavil poblíž svého stavení malý srub. Musel vykácet pár stromů. Aby to mohl provést, sehnal si povolení na místním úřadě. Když byl srub hotov, pozval na oslavu pár přátel. Když přijel za čtrnáct dní znovu na chatu, po ní nebylo ani památky,navíc stromy, které původně pokácel, rostly vesele dál na svém původním místě. Nebýt jeho přátel, kteří to potvrdili a videozáznamu z oslavy, policie by se tím asi nezabývala. Zbytečná námaha. Opět se nic nezjistilo. Majitel využil situace, kdy o tom psaly noviny a pozemek za výhodnou cenu prodal." Kapitán Jakoubek nevěděl, co na to všechno má říci. "No, Martine, o vypadá jako pomsta lesů lidem za to, co na nich za ta léta provedli, ne?" "Myslím,že by to tak mohlo vypadat. Říká vám něco prolínání časoprostorových dimenzí?" "Jo, něco jsem už o tom slyšel." Kapitán ale lhal! Slyšel akorát tak kulové. Nechtěl však vypadat jako blbec. Martin to na něm okamžitě poznal, nedal ale na sobě nic znát.Nechtěl také hned první den získat pověst člověka, který si naštve kapitána. Mimo to jej dobře chápal. Nebylo snadné "zahodit staré vnímání světa" jen tak! Musel si v duchu přiznat, že i když se tím zabýval už od dětsví, stejně někdy pochyboval o některých věcech. "Pak tedy jistě víte, že ve světě je podobných případů spousta. A téměř všechny mají společné tyto body - Zmizení beze stopy, pokles teploty v okolí posledních stop na místě činu, téměř žádný výskyt zvěře na těchto místech, pocit strachu z neznámého u přítomných osob ..." Kapitán pozorně naslouchal. Musel přiznat, že tomu "štěněti" to docela myslí. Martin se napil ze sklenice s minerálkou a pokračoval. "Předpokládá se, že vedle našeho vesmíru ještě existuje mnoho dalších, takzvaně paralelních vesmírů. Občas se stane, že se části těchto vesmírů za určitých podmínek a okolností prolínají. V těchto místech nastávají časoprostorové trhliny. Předpokládá se, že bytosti a věci, které se zrovna v tuhle dobu v tomhle místě ocitnou, jsou prostě z našeho světa vytaženy a přeneseny do jiného světa. Nebo se prostě ocitnou v meziprostoru a za několik let, za určitých podmínek, se ocitnou zpět aniž by cokoliv zpozorovaly. Je zde předpoklad, že zrovna tady, někde v téhle oblasti, kde se tyhle případy staly, se jedna tahle, říkejme tomu třeba brána do jiného světa, nachází!" Kapitán Jakoubek si začal uvědomovat,že to všechno do sebe celkem zapadá! Připomělo mu to některé filmy, na které musel chodit se svým vnukem do kina. Ale ani ve snu ho nenapadlo,že se něco podobného může stát ve skutečnosti! "Zatracený ministr Jarošek!" Pomyslel si vztekle. "Taky si mohl se mnou předem promluvit. Jako bychom se tolik let neznali!" Podíval se na Martina. "Takže prozatím budete teda patřit do našeho týmu.Hlavní zásady - Neprovokujte chlapy v týmu! Cokoliv by se vám nezdálo, předem ohlašte a domluvíme podle toho postup ... A pane Jánský! Hlavně tady netrpíme lidi typu Rambo a spol. Neexistuje, abyste něco dělal na vlastní pěst!" Martin kývl na souhlas a vzal si svoje věci. "Běžte tady hned vedle za naší sekretářkou, ona s vámi sepíše pár věcí a pak vás představím našemu týmu." Martin vešel do dveří kanceláře. Za stolem seděla dáma středního věku, která měla "sakra fajn figuru", jak se o ní chlapi občas obdivně vyjadřovali. "Tak vás tady vítám, pane Janský. A posaďte se u nás." Řekla mu velice mile a usmála se na něj svým pověstným úsměvem, který dokázal proměnit chlapa v něžné zvíře ... Po hodinové proceduře, kdy byl do slova a do písmene "proprán" do detailů, se konečně ocitl na chodbě. Dagmar Ondrášková - tak se ona půvabná dáma jmenuje - z něj totiž svým přirozeným ženským šarmem vytahovala nenuceně jednu informaci za druhou. Ne že by byl takový zajíc, ale před ní se skoro klepal nervozitou a uhýbal očima kam se dalo. Když se na něj usmála, ztrácel málem půdu pod nohama! Z vedlejších dveří nakoukl Kapitán Jakoubek. "No, vidím, že formality máte za sebou. Takže pojďte za mnou, kluci na nás čekají ve společenské místnosti." S těmito slovy kráčel po schodech do přízemí a Martin za ním. Věděl, že přijetí ze strany těchto "kluků" bude velmi těžké, ale musí se to zvládnout! Pro dobro věci! Martin stál a ani nevnímal řeč, kterou pronášel Kapitán. Jenom občas pronikla k jeho sluchu slova jako: "takže je potřeba si tyhle věci uvědomit a podle toho se zachovat", nebo: "tohle není žádná sranda a nepřeju si, aby toho někdo zneužíval pro svoje pobavení!" Cítil jejich upřené a částečně pobavené pohledy. Stáli tam všichni. Nikdo si nenechal ujít tuhle šarádu. Civilsta v jejich týmu. To tu ještě nebylo! A ještě k tomu přes jakési paranormální jevy! Starýmu Jaroškovi asi ruplo v bedně! Na tom se shodli všichni. Martin se snažil zachovat klid, ale jen s vypětím sil. Strašně se potil. "Krucifix ...! To je horší než maturita! Co na mě tak všichni hledí jak na blba?! Že jsem se na to radši nevykašlal!" Pomyslel si trpce ... Ale to už mu Kapitán představoval "chlapy" ... "Členové týmu - Petr Matýsek, věk 35 let, psovod, jeho psi jsou jedni z nejlepších stopařů v kraji. Dušan Paterka, věk 32 let, machr na zneškodňování jakéhokoliv druhu výbušnin, specialista na semtex a C4, několik zbohatlíků zdejšího okresu mu vděčí za to, že nevylítli i se svým Mercedesem na nebesa! Pavel Onderka, věk 29 let, jeho kolega, specialista téměř stejných kvalit! Zdeněk Plšek, věk 33 let a jeho týmový kolega Arnošt Pospíšil, věk 31 let. Oba specialisté na vraždy, krádeže a jiné ohavnosti. Profesionálové! Jiří Dolanský, věk 32 let, spojař, specialista přes elektroniku a počítače. Vyhrál několik soutěží ve svém oboru. Jeho hlavní práce spočívá ve fotografování na místě činu digitálním fotoaparátem přímo do notebooku, plus veškeré zpracování a vyhodnocování, většinou elktronickou cestou přes nějaké ty jeho programy." Bylo jich šest a on byl sedmý. Připadal si osamocený ... "Takže, chlapi, zachovat klid, teď máte chvíli pauzu, než někdo zase nahlásí nějaký průser. Pan Janský vám moc rád vysvětlí podrobnosti svého pracovního určení." A mrkl přitom napůl spiklenecky a napůl potměšile na Martina, jako by chtěl říct: "Jen si to kamaráde hezky užij!" Martin si ještě jednou prohlédl svoje nové kolegy ve zbrani. "Tak jo,jdeme na to." Pomyslel si. Pak promluvil mírně, ale autoritativně. "Pánové,mohli byste mi chvilku věnovat pozornost?"Šest párů očí na něj upřelo svůj zvědavý a napůl výsměšný pohled ... Toutéž dobou ( 13.00 hod. ) - Horská oblast Beskydy - lokalita "U čertovy sdudny" ... Stařeček Pasteříků spokojeně pobafával s fajfky, kterou zdědil od svého otce a ten zase od svého. Prý pamatovala ještě císaře pána! Seděl na vyhřáté mezi, opíral se zády o prastarý kmen lípy,na který šplhával ještě když byl malý. Opodál na paloučku se spokojeně pásla kravka, kterou pojmenoval nádherným starogermánským jménem "Adéla". Ještě o kus dál bylo obávané místo,kterém místní odjakživa říkali "U čertovy studny." Navenek to byla malá mýtinka obklopená starými stromy, s divně pokroucenými větvemi. Uprostřed této mýtiny byly zbytky prastaré roubené studny, nyní zarostené trávou, mechem a hložím. Celé to místo vyhlíželo velmi hrozivě ... Stařeček moc na pověry nedal, ale parkrát už se mu tam přihodilo pár nehezkých věcí. A tak se tomu místu raději vyhýbal. Pozemky však hned vedle mýtiny patřily odjakživa jeho rodu. A zrovna vedle té mýtiny byla tráva tak šťavnatá. Stařeček si všiml, jak se kráva přiblížila až k mýtině ... "Sakra himlhergot, Adélo! Jedeš zpátky od téj studně ...! " Kupodivu poslechla ... "Hodná Adélka!" Pochválil stařeček stračenu a bafal dál jak lokomotiva. To slunce, které pálilo už od rána, stařečka uspávalo. Před očima se mu začaly promítat obrazy z dětství. Slastně se oddával těmto vzpomínkám. Občas měl takový dojem že slyší slabé a temné dunění, jako když ty moderní stroje zatloukají do země kovové piloty. Protože byl zamyšlený, považoval to za bezpředmětné se tím vůbec zabývat ... ... Jenže to dunění se zvolna přibližovalo! To už stařeček polekaně vstával ... "Kde je Adéla?!" Pomyslel si znepokojivě. Jeho zrak spočinul směrem k mýtině. Promnul si nevěřicně oči ... Jeho kráva stála uprostřed mýtiny a chvěla se po celém těle! Oči vyboulené obrovským strachem a bučela na celé kolo. Najednou, jako by na ni dopadlo obrovské neviditelné kladivo! Její nohy se rozjely do všech stran! Bučení v mžiku ustalo, bylo slyšet temné mlasknutí, jako když řezník praští masem o stůl! Na všechny strany vyprskly gejzíry krve, její tělo nabylo podoby beztvarého placatého zkrvaveného chuchvalce, dokola lemovaného vnitřnostmi! Jenom nozdry se ještě nevěřícně chvěly v posledním marném boji se smrtí ... Stařečkovi se v tu chvíli stalo to, co ještě nikdy předtím za celý jeho život a dokonce ani za celé generace jeho předků! Památná fajfka přes 250 let stará mu vypadla přímo do mravenště ...! Nevěřícně popošel pár kroků směrem k hrůzné podívané. Jeho rty drmolily jakési nesouvislé věty ... ... A to zatracené dunění "odnikud" ... se tále více příbližovalo! Neviditelné buchary postupovaly směrem k němu! Měl pocit, že se otřásá země! Stařeček se otočil a na svůj věk nezvyklým tempem pospíchal do vesnice. Na svou milovanou fajfku, kterou tak opatroval, si ani nevzpomněl ... Policejní stanice - 14.00 hod. Těžkou práci měl kapitán se stařečkem. Ten se klepal jako osika a nemohli z něj dostat mnoho informací. "Stařečku, musíte nám povědět, co se tam stalo. My to sepíšeme a na všechno přijdeme ..." Řekl kapitán a nalil stařečkovi osmého panáka domácí slivovice. Stařeček Pasteříků to do sebe obrátil, jako by to byla jen obyčejná voda. Vzdychl a upřel smutné oči na kapitána ... "Tož co ti mám, synku, povidat ... Adéla byla dobrá kravka! Pásla sa u téj zatracenéj studně a snáď si ju vzál ten Anciáš, co tam prej bývá ... Slota pekelná!" Kapitán se dověděl ještě pár bezvýznamných podrobností, ale podle výpovědi tady zbývalo mnoho nevyjasněných skutečností. Ta nejpalčivější - jak se mohlo ubohé zvíře během vteřiny změnit v beztvarou hroudu masa ... "U Čerové studny" - 14.30 hod. Výjezdový mikrobus dorazil na místo a chlapi už pečlivě zkoumali všechny možné stopy. Jirka Dolanský byl první, který dorazil k místu tragédie. Ostatní viděli, jak zděšením ustoupil o krok dozadu od té beztvaré hmoty. "Sakra, chlapi, to jsem ještě neviděl, to je prostě hnus ...!" Třesoucíma rukama vytáhnul z pouzdra fotoaparát a začal fotit. Ostatní trpělivě čekali až všechno vyfotí. Zdeněk Plšek zatím přinesl notebook, do kterého začali tyhle odporné obrázky přehrávat. "Tak jo, kluci. Mám to všechno. A než udělám rozbor na počítači, tak se asi půjdu vyblejt!" Řekl Jiří znechuceně. Nikdo to nekomentoval. Byli na tom všichni stejně. Hlavně Martin Janský. Byl bledý jako stěna. Petr Matýsek se marně snažil uklidnit psy zdivočelé pachem krve na místě činu. Zabité zvíře začínalo nepříjemně zapáchat. Leželo s vnitřnosmi okolo sebe a v mrtvých očích byl udivený výraz. Asi dva metry okolo zvířete byla tráva potřísněna krví, která se snažila vsáknout do země,ale nakonec zrosolovatěla a místy tvořila jednolitou vrstvu. První si to všiml Zdeněk. "Máme tady nějaké velké stopy!" Opravdu. V délce asi sto metrů napříč lokalitou "Čertova studna" se táhl řetězec stop asi deset centimetrů hlubokých a rozteč mezi nimi byla tak pět metrů. Byly to tříprsté stopy asi metr na délku a půl v průměru. Tento řetězec stop šel přesně přes mrtvé zvíře ... "Hej, Mystiku!" Tak totiž začali říkat Martinovi Jánskému. Ten udiveně vzhlédl od té beztvaré hmoty a podíval se na své společníky. "Nemůžu si na tu vaši předzívku zvyknout." Usmál se rozpačitě. "Ale budiž." "No ... Jak jinak ti máme říkat?" Řekl Zdeněk a spiklenecky na něj mrknul. Snažil se trochu vtipkovat, ale nějak to dnes nezabíralo ... "Abys taky zítra donesl něco na přijatou! Teď se pojď na něco kouknout. Tady ty stopy. Co myslíš, že to mohlo, sakra, být?!" "Mystik Martin" znalecky ohodnotil stopu. "Vypadá to na stopy velkého praještěra. Může mít váhu několika tun." To už se k nim přibližoval Petr se svými psy. "To je hrozné, chlapi, ti psi vůbec nechtěli jít okolo té roubené studny. Tam asi fakt něco bude! Ty stopy začínají z ničeho nic na kraji té mýtiny a na jejím konci zase končí. Co to může být?" "Ty vole ... To bychom taky rádi věděli." Opáčil mu Zdeněk z úsměvem." Tady máš Mystika, ten má na starosti záhady, toho se ptej!" To už se do hovoru připojil i Jiří Dolanský. "Vypadá to dost blbě a nevěrohodně,ale podle programové analýzy to nebohé zvíře něco zašláplo.To něco muselo mít alespoň deset tun! Je tam vidět i obrys stopy v té hromadě masa. Kolem těch venkovních stop byl výrazný pokles teploty." Zdeněk začal dělat odlitek jedné stopy ... První to ucítil Mystik ... Pocítil takový panický strach z něčeho neznámého ... Později se shodli na tom,že ten pocit měli všichni. Pak uslyšeli takové temné "křuch" a dunivé "hrrrumm", které následovalo vzápětí! A znovu ... a znovu ... Jakoby neviditelný buchar pracoval někde opodál. Zdálo se jim že se země chvěje ... "Všichni utíkejte pryč z té mýtiny!!! "Křičel Martin. Nemusel je pobízet. Jiří byl už dávno pryč a teď něco držel v ruce. Petra doslova odtáhla vylekaná smečka psů ...! Jediný Zdeněk ještě pořád něco kutil u té hloupé stopy ... "Tak dělej!!" Pobízel ho Martin marně ... "Dyť už, do prdele, jdu!!! Musím ale posbírat vercajk, ne?!" Bylo na něm znát, že je taky řádně vylekaný. Třesoucíma rukama chvatně házel nářadí do kufříku. Mystik údivem vytřeštil oči ... "Panenko skákavá...!" Asi deset metrů o nich se v zemi objevila zničeho nic stopa doprovázená oním "Křuchchch a hrrrummm", o pět metrů blíž další ... ... Martinovi to konečně došlo! Plavným skokem dopadl na Zdeňka, strhnul jej na stranu a oba se odkutáleli několik metrů vedle ... "Jsi kurva blbej, nebo ...!!!" Zdeněk už větu nedopověděl! Spodní čelist mu poklesla leknutím. V mistě, kde se před vteřinou ještě nacházel, se objevila v zemi obrovská stopa ... Z kufříku a nářadí zbyla jen placatá hromádka ničeho. Náhle bylo ticho. Další stopy se už neobjevily. "Díky, kámo. Myslím,že bych to měl za sebou." Pravil těžce Zdeněk.Třesoucí rukou vytahoval cigaretu. Nakonec mu Martin musel to cígo zapálit. Tak se mu třásly ruce, že nebyl schopen ani cvaknout zapalovačem ... "To nic ... Člověče ... Vypadá to ale, že máš vercajk v prdeli, co?" Zkoušel žertovat Martin, ale i na něm bylo znát nervové vypětí. Tak tak, že se ovládal. Petr byl vylekaný víc, než jeho smečka psů.Ti už byli celkem v pohodě. Těžko přetěžko by jim někdo věřil, že tohle zažili. Nakonec to zachránil Jiří. Ten dostal jakýsi záchvat jasnozřivosti, rychle popadl kameru a celou scénu, která byla jako z horroru, natočil ... Ještě celou hodinu potom sbírali materiál a důkazy. Jak se později všichni shodli, bylo v těsné blízkosti stop mrazivé chladno ...! Policejní stanice - 18.00 hod. V malé místnosti,kde se většinou promítaly záběry pořízené videokamerou, vládlo napětí. Z pohledu kamery vypadalo všechno až neuvěřitelně. Kapitán nevěděl co na to má říct. Ti chlapi to zažili na vlastní kůži, to je jisté. Jenže může tohle napsat do zprávy? V nejhorším případě by se mu vysmál samotný ministr. V lepším případě by sem naklusali vojáci a celou oblast uzavřeli. A o to v žádném případě nestál. Měl rád tenhle kraj, tuhle vesničku na okraji "Valašského království". Nestál o publicitu. Pevně doufal, že se to nedovědí ti šťourové z televize. "No, pánové, především děkuji tady panu Jánskému, který se zachoval na civilistu velmi duchapřítomně. Jakže mu to říkáte?" "Mystik!" Zaznělo v místnosti vícehlasně. Kapitán se zasmál." Dobře, tak teda Mystik. Martine, odteď patříš do týmu jako právoplatný člen. Cokoliv budeš potřebovat, mé dveře jsou ti otevřené." Martin Janský potěšeně přikývl. Věděl, že tohle je od kapitána pocta, které by se ostatním civilům nedostalo. "Je teď potřeba zredukovat zprávu, jistě chápete všichni, co by tady byl za šrumec." Vrátil se k případu kapitán. To věděli všichni až moc dobře ... "Zítra zavolám starostovi obce a necháme tu zatracenou mýtinu oplotit. Pod vaším dohledem ovšem." "Šéfe, nechte taky koupit nové vybavení." Ozval se Zdeněk. "Jako by se stalo." Odsouhlasil kapitán. "No, a nakonec bychom měli požádat o vysvětlení případu člověka nad jiné povolaného. Martine,tribuna je tvoje." Zahrál si na pořadatele kapitán. Všichni upřeli zvědavé pohledy na Martina. Ale on vycítil, že už to není ten poťouchlý výsměšný pohled, jako poprvé. "Čím bych tak začal ... No, víte, představte si, že na místě naší zeměkoule se nachází v jiné dimenzi úplně stejná planeta, nebo i několik planet různě posunutých v časoprostoru. Na některé z nich může být forma života úplně jiná, než na jakou jsme zvyklí. Jednou za čas se stane, že dojde k průniku jejich světa do našeho. A to se právě stalo na té mýtině a myslím, že i několikrát tady v okolí.Tohle splynutí časoprostorů většinou vyvolávají zemské anomálie, různé geopatogenní zóny a podobně. Ty stopy jsou od tvora podobného pravěkému masožravému dinosaurovi. Ten procházel v tu dobu právě v těchto místech v jeho světě. Protože ale v místě "Čertovy studny" se oba časoprostory setkaly, narušila se kontinuita obou světů, takže aniž by o tom věděl, jeho tlapy šmatlaly po našem světě zrovna na té mýtině. Ani nevěděl, že tu krávu zašlápl. Za mýtinou časoprostorová brána končila, tudíž se stopy dál neobjevily. Měli jsme sakramentské štěstí, že nás to nehodilo do jeho světa. Mám takový pocit, že tak zmizely bohužel i ty děti... V takových případech je nejlepší se spolehnout třeba na Petrovy psy. Zvířata se totiž těmto místům úzkostlivě snaží vyhnout. Proč se ale nevyhla ta kráva, je mi záhadou. No a to je vše, pánové. Všechno se dá nakonec logicky vysvětlit, ne?" Ta poslední věta jeho kolegy upřímně rozesmála. "Nechejte udělat ještě dvě kopie toho dokumentu a ve dvacet nula nula se sejdem v hospodě. Dnes to platím já. A ne abyste se, bando jedna, moc ožrali. Zítra se musí taky pracovat!" Dodal s úsměvem kapitán. Pomalu se začali rozcházet do svých domovů ...