Ďáblovy oči (Stopy 2) Daimon Terr Kecy ... kecy ... kecy ...! Nebo že by snad ne? ;o) Náhody neexistují! Všechno, co se děje, má svůj velmi dobrý a prozaický důvod! Občas se některým z nás podaří sundat "růžové brýle" a pak uzříme to, co bychom raději vidět nechtěli - svět bez příkras a plný tajemství ... Horská oblast - Hostýnské Vrchy Držkovské paseky - 22.15 hod. Starého Paterku, nevraživého a zlého samotáře, vzbudil zuřivý štěkot jeho pittbula. Pomalu se zvedl ze staré špinavé postele. Líně se podíval na staré hodiny, visící na stěně. Fosforekující ručičky ukazovaly dvacet dva patnáct. "Zatracený parchant!" Hodil na sebe špinavý svetr, vzal baterku a vyšel ven do podzimní chladné noci. Pes řval jako pominutý. Pevný řetěz, který mu bránil, aby se rozběhl někde do noci, byl napnutý k prasknutí. "Ty ...! Astore ...! Kreténe blbý, přestaň ...! Kdo tě má pořád poslouchat ...?!" Pes přestal varvasit, ale dál tiše kňučel ... Paterka k němu přistoupil. Znal svého jediného přítele velmi dobře. Tady v horách, které jsou místy neprostupné, se mohl skrývat lecjaký darebák. Dřepl vedle něj a sledoval, kterým směrem se pes dívá. "No tak, Astorku ... Co se ti nelíbí?" Nebe bylo jasné, světlo miliónů hvězd dokreslovalo nádhernou scenérii. V dálce viděl temné obrysy hor. Podíval se trochu níž, asi tam, kde mohlo být jeho pole. Z jedné strany les, z druhé strany les a to pole uprostřed. Pak to uviděl ... ... V dálce, uprostřed pole, svítila taková malá, nepříjemně červená světýlka. Měla barvu jako brzdová světla automobilu. Starého Paterku napadla jediná možná věc, která se v posledních letech stávala běžnou záležitostí. Cítil, jak mu adrenalin prudce zvedá krevní tlak ... "Svině zlodějské! Tak to se chodí po nocích krást na pole brambory, co?! Ale jenom počkejte! Astore, ber je !! Roztrhej je na cucky, kurvy jedny parchantský ...!!!" Vzteklý, povolil karabinu s řetězem. Astor vyrazil s řevem do noci ... Paterka netrpělivě sledoval, co se bude dít. Kupodivu, ta světla se ani nepohnula. Slyšel svého psa, jak se blíží k tomu místu. Jenže najednou pes zavřeštěl strašnou bolestí bolestí a ... pak bylo ticho ...! ... hrobové ticho, jenom ta světýlka pořád dál zářila v temnotě ...! Viděl, jak se pohnula směrem k temnotě lesa a ... najednou zmizela! Paterku přešla zlost, kterou vystřídal strach a obavy. "Bude jich víc ...!" Pomyslel si. "Jsou zřejmě dobře vyzbrojeni, svině ...! Když dokázali vyřídit i Astora ..." Vystrašený se vrátil pro brokovnici, na kterou ani neměl zbrojní pas a tiše se plížil na pole. V nitru duše doufal, že Astor to přežije. Byl to přece jen přítel. Navíc - pittbulteriér vydrží všechno ... Všude bylo cítit napětí. Byl na poli. Po něčem uklouzl. Bylo to mokré a lepkavé. Rozsvítil baterku. Byla to krev! Znechuceně otřel ruku o nohavice. Popošel asi pět kroků a strnul ... ... Viděl ležet svého milovaného psa, roztrhaného na kusy jako hadrovou panenku! Leknutím se mu roztřásly ruce ... "Toto nebyli zloději!" Proběhla mu hlavou velmi střízlivá myšlenka. Nemohl přijít na nic, co by vysvětlilo tu příšernou podívanou. Ale měl takový pocit, že je to něco, s čím se ještě nikdy nesetkal. Jeho šestý smyl mu napovídal, že je to něco velmi nebezpečného ... Vypnul světlo a snažil se očima přivyknout tmě. Podíval se směrem k lesu. Měl pocit, že se tam něco pohnulo. Zalomcovala jím zlost a strach zároveň! Pevně sevřel dlaněmi pušku, jako by ji chtěl rozdrtit a pomalu vykročil k lesu ... ... Stál na okraji lesa a čekal. Rozeznával obrysy okolo sebe. Měl pocit že tam Něco stojí! Něco vysokého. Viděl obrysy něčeho, co vypadalo jako ... obrovský netopýr!" Kruci, to vypadá jak drak z pohádky!" Napadlo ho. Namířil pušku jednou rukou a druhou rozsvítil. Chvíli nemohl rozeznat co vidí. A pak Ho uviděl ... ... Stál tam jako padlý anděl ... Jeho nestvůrné tělo bylo pokryto hnědou srstí.Uviděl velká netopýří křídla složená na hřbetě. " Ježíši ... Do prdele ...! KURVA ..." ... Na nic jiného se nezmohl. Puška mu vypadla z ruky. Pomalu se To otočilo k němu ... a otevřelo svoje rudé, svítící oči ... To bylo poslední, co Paterka v životě uviděl ... Obrovské rudě svítící oči ... Pak už jen pekelná bolest ... ... A nekonečná ... TMA ...! Horská oblast - Hostýnské Vrchy - "Na Tesáku" - o den později - 18.00 hod. "Mamííí ...! Ať mě nechá!" Vřeštěla malá Janička. Starší bratr ji tahal za copy. Paní Klimková se na předním sedadle otočila. Káravým pohledem sjela ty dva malé rošťáky. "Jarečku, nech toho a chovej se slušně, nebo je to naposledy co s námi jedeš k babičce!" Jareček poslušně přikývl a pohodlně se rozvalil na sedadle vedle své sestry. Pan Klimek se jenom pod vousy usmíval. Věděl, že jeho žena není tak přísná, jak se tváří. Ale je fakt, že děti zvládá na výbornou. Řídil svoji Octavii pyšně jako král. Však to taky stálo nějaké odříkání, než si ji mohli dovolit. Alespoň na ten leasing ... Cesta klesala v příkrých serpentinách lemovaných nádhernými lesy. Bezpečnostní odrazky na patnících v tom šeru svítily jako bludičky. Vypadalo to trochu strašidelně. "Hele, to je velký drak! Jéé on nás dohání!" Ozval se Jareček. Pan Klimek se podíval do zpětného zrcátka ... a ve vteřině jej polilo horko! Něco letělo za nimi! Jako malé letadlo ... Jeho manželka to patrně zahlédla také. Byla bledá a vystrašená! Jenom děti měly radost ... "Jééé! Drak! Drak!" Křičely vesele. "Táto, když ho klepnem,dostanem půl království, že jo?" Řekl vesele Jarek. "A princeznu!" Zachichotala se Janička. Nechápala sice, co znamená - mít princeznu - ale tak to přece stojí ve většině pohádek, co jí čítává maminka ... Pan Klimek se potil. Jednak dostal pořádný šok, protože si začínal uvědomovat, že se děje něco moc zvláštního ... Měl pocit, že všechno se mu jen zdá ... Takový hodně ... HODNĚ živý sen ...! Co teď?! Jeho žena na tom nebyla o moc líp. Dětem se něco těžko vysvětluje ... "Marja Josefe ...! Co jsem komu zas udělal! Dyť to není normální ...! Co mám jako dělat?!" Pomyslel si trpce ... Kdyby byl sám, tak by snad i zastavil a ... Jenže manželka a děti ... On, jinak velmi sebevědomý a odvážný pan Dokonalý, nevěděl, jak se má zachovat ... "Určitě zas něco vyvádí armáda!" Blesklo mu hlavou. Jenže co děti? Nakonec se ze zoufalství rozhodl hrát jejich hru ... "No dobrá, ale nejdříve drakovi ujedeme. Uvidíme, kdo je rychlejší. Takže se držte a ... jedééém!" Děti se vesele uvelebily v sedadlech. Paní Klimková pochopila. Mrkla na děti. "Držte se, budeme závodit!" Ale srdce měla až vkrku. Nemohla vůbec pochopit, co se to děje tam venku. Věřila však manželovi. "Snad to všichni zvládneme ..." Blesklo jí hlavou ... Octavia se řítila do zatáček stokilometrovou rychlostí a po rovince skoro stošedesátkou. Pneumatiky kvílely, děti ječely a pan Klimek se snažil soustředit na jízdu. Ten netvor, nebo co to bylo, je pořád sledoval. Jeho rudé oči svítily ve tmě. Blížili se k Bystřici. ON letěl pořád za nimi ... ... "Jakoby to pro něj, parchanta jednoho, byla jen procházka!" Pomyslel si vyděšeně Klimek. Naštěstí pro ně, se netvor na kraji hor se otočil a obrovskou rychlostí zmizel v temnotě lesů. V Bystřici zastavili u nejbližšího stavení. Pan Klimek vystoupil. Třásl se po celém těle. Zapnul mobil a vytočil číslo policie ... O další den později - horská oblast - Hostýnské Vrchy - Držkovské paseky - 8.15 hod. Kapitán Jakoubek stál kousek od zohavených mrtvol Paterky a jeho psa, které ležely přikryty černou látkou. Nervózně bafal svoje cigára jednu za druhou. "Martínku, co na to povíš?" Zeptal se Martina Janského, jenž pobíhal se zápisníkem a pořád něco psal a porovnával. "No, nevím, šéfe. Mám takový hloupý pocit, že jsem o něčem podobném četl, ale nemůžu přijít na to, čeho se to týkalo." Kapitán sem přijet nemusel, ale protože ho zajímalo, jak profesionálně pracuje jeho tým v terénu, vyrazil za nimi. Teď toho litoval. Měl pokaženou náladu i žaludek. Takový hnus ...! Jenom snad tygr by dokázal takhle zřídit chlapa. Ale starého Paterku?! To si neuměl vysvětlit. O něm a jeho psisku kolovaly v kraji legendy. Byl do nejdrsnější chlap z okolí. Bohužel ... BYL ... "Vidíš, jak jsi dopadl." Prohodil směrem k zakryté hromadě toho, co bylo kdysi člověkem, kapitán trpce ... Petr Matýsek trpělivě vyčkával, až psi chytí správnou stopu. Chytili. Martin s Arnoštem se vydali společně s ním po stopách za psy. "Jedno je jisté." Začal Arnošt. "Jiří teď v tom svém krámu analyzuje ty stopy. Ale rozhodně neznám zvíře, které by něco takového dokázalo! Alespoň tady ne ...!" "Já bych jedno zvíře znal." Řekl poťouchle Petr. Podívali se na něj udiveně. "Přece člověk, ne?" Zasmál se Petr. "Myslíš třeba takový zlý Jack Rozparovač?" Přidal se Martin. "Něco podobného jsem viděl kdysi v ZOO, když ošetřovatele napadl medvěd." "Krucinál, fakt! Že by sem zaběhl nějaký medvěd ze Slovenska?" Napadlo Martina. Psi teď běželi po stopách jako diví ... ... Najednou se zastavili a překvapeně pobíhali z místa na místo. Stopy končily uprostřed lesa! Široko daleko byly staleté smrky a borovice. Jejich koruny začínaly ve výšce dobrých dvaceti metrů. Vytvářely majestátní klenbu, kterou stěží pronikaly paprsky poledního slunce ... Martin zvedl ruku.To znamenalo: "stát!" Něco se mu nelíbilo. Už od svých dětských let ho vždycky v případě nebezpečí varoval jakýsi neurčitý pocit. Možná to byl jeho šestý smysl, nebo něco podobného. Chlapi ho teď poslechli na slovo. Od té události "U čertovy studny" na něj nedali dopustit. Čekali ... "Co se děje, kámo?" Zeptal se ho Arnošt šeptem. "Něco tu je. Cítím to ...! Je to někde nad námi!" Zašeptal Martin a ukázal do korun stromů nad nimi. "Tam v těch korunách!" Dodal. Psi větřili ve vzduchu pach něčeho a bázlivě kňučeli ... ... Všichni Martinovi parťáci stáli tiše a pozorovali koruny stromů. Snažili si všímat každého detailu. Ve vzduchu bylo cítit strašné napětí ... ... Jedna z korun stromů se náhle zachvěla ...! Horská oblast - Hostýnské Vrchy - Držkovské paseky - 10.00 hod. Jiří Dolanský seděl v kabině výjezdového terénního auta a čekal, až se jeho notebooku uráčí vyplivnout data analýzy vyfoceného terénu. Právě probíhala spektrální analýza rozkladu světla na barevné složky. Ještě termoanalýza a bude hotovo. "Musím tam nechat přidat paměti, nebo něco s tím, sakra, udělat! Vždyť je to chcíplé jak všisko!!" Nadával potichu pro sebe. Díval se, jak zřízenci nakládají obě mrtvoly do beden pro nebožtíky ... "Jako nějaká skládačka!" Pomyslel si znechuceně. Viděl kapitána, jak se baví s jedním z těch chlapů. Začínalo se zatahovat. Těžké mraky pomalu pluly po nebi. Vypadalo to, jako když v divadle někdo zatahuje oponu. Ve vzduchu byla cítit vůně deště. "Vypadá to, že bude pršet, kapitáne." Zavolal na Jakoubka a ukázal směrem k obzoru. Kapitán Jakoubek přikývl na souhlas. "Jak to vypadá s tím rozborem?" Zeptal se Jiřího. "Ještě tak deset minut. Zatím obejdu terén, jestli jsme něco nepřehlédli." Řekl Martin a zkoumavě prohlížel terén okolo. Na udusané kamenité hlíně nebylo možné nalézt podrobnější stopu. Všude byly jenom stopy krve. "Tak nic, šéfe. Uvidíme, co na to ta chytrá bedna." Ozval se po chvíli Martin. Kapitán právě vzal mobil, který pípal nějakou odrhovačku. Chvíli se s někým bavil. Jiří slyšel jenom pár útržků, které nedávaly smysl. "Tak jo, zatím. A kdyby něco nového, tak zavolej." Kapitán zamyšleně vypnul telefon. Napadla jej bláznivá myšlenka, že spíš potřebují vymítače, protože to začínalo všechno ztrácet smysl ... "Věř, nebo nevěř, kamaráde, ale máme tady asi nějakou létající potvoru s netopýřími křídly ...!" Jiří se na něj udiveně podíval. "No jo, je to tak. Volal mi kolega z Bystřice. Měli tam včera večer na stanici malou šou. Taková obyčejná rodinka na výletě. Rodiče a dvě malé děti. Byli vyplašení jak zajíci. Pořád mleli, že za nimi letěl nějaký velký neřád. Dokonce mají i kresbu toho parchanta. Celá rodina se shodla na tom, že nějak takhle vypadal. Měli by nám to poslat." Jiří šel ke kabině a nahlédl dovnitř. "Jo! Je to tady!" A utrhl faxový papír s něčím, co vzdáleně připomínalo kresbu nějaké bytosti. Zamyšleně se zadívali na tu podivnost. "Prý délka tři metry! A rozpětí šest! A dva výrůstky na hlavě! Obrovské rudé oči!" Trochu se tím bavili. Tohle bylo přece nemožné ...! "Jen tak mezi námi. Co Ti to připomíná? No, jen si vzpomeň. Schválně. Jestli je to to samé, co si myslím." Zeptal se kapitán svého podřízeného ... Jiří chvíli přemýšlel ... a pak se rozesmál! "No tohle! To je blbost! Přece nejsem ..." Kapitán se taky usmíval. "No jen to řekni!" "Když jsem byl ještě hodně malý, tak mi babička vyprávěla pohádky o čertech a peklu. Jak tam prý čerti létají a mají netopýří křídla ...!" "Jo! Vzpomněl jsem si na to samé!" Přikývl kapitán. Oba se tomu ze srdce zasmáli. Počítal zapípal. To bylo znamení, že analýza skončila. Nechali si výsledky vytisknout. Humor je rázem přešel. Na papíře byly znázorněny stopy, které vypadaly jako lidské, ale byly jednou tak velké a s dlouhými drápy. Se zatajeným dechem četli analýzu ... "Váha asi tři sta kilo. Předpokládaná výška bytosti tři metry. Místy jsou stopy méně zřetelné, jako by se vznášela ...!" "Kriste pane!" Polekaně vydechl kapitán ... "Nakonec je to ještě pravda!" "Kapitáne!" Řekl Jiří přesvědčivě. "Je to někde tady! To zabilo člověka a psa! Musíme okamžitě varovat ostatní!" Kapitán zapnul mobil. Z černých mraků se zablýsklo ... Horská oblast - Hostýnské Vrchy - Držkovské paseky - 12.30 hod. ..."Do háje!! Co, sakra je tohle za ...!" Martin nedopověděl, neboť něco obrovského vzlétlo nad koruny stromů. Nemohli rozeznat, co to vlastně je. Ani se nepohnuli. Dokonce i psi, kteří by se jinak slepě vrhali po každém šustnutí v lese, náhle ztichli. Martin na chvilku zavřel oči. Znal svou mysl dokonale a věděl, že pokud je to něco hodně nebezpečného, dostane se mu varování v podobě jakýchsi obrazů. Navzdory nervozitě se snažil soustředit. A pak to uviděl ... ... Později to popisoval jako bytost tři metry vysokou s netopýřími křídly. Zbytek byl nejasný, co ho však úplně ochromilo, byly jeho krvavě rudé žhnoucí oči ! Zářily, jako brzdová světla automobilu ... Tohle Martina budilo několik dalších nocí z neklidného spánku. Ty zatracené oči ...! Tušil, že To není z tohoto světa. Mohl být z jiných dimenzí. Možná se tu propadl náhodou při poruše magnetického pole, nebo tu byl záměrně, kdo ví ...! Leknutím skoro vyskočili ... ale to jen Martinův mobil zpíval "ostrov pokladů" ... Zřejmě volal kapitán. Martin se třesoucí rukou snažil udržet přístroj ... "Příjem!" Šeptal polekaným hlasem. "Tady Jakoubek. Martine, nejvyšší stupeň ohrožení! Chovejte se potichu a okamžitě se odtamtud ztraťte! Chci vás vidět nejpozději do deseti minut!" Martin vypnul mobil podíval se po ostatních přátelích." Kluci, na nic se neptejte! Petře, drž pevně psy ať někam neutečou. Všichni padáme! Kapitán nám dává deset minut. Jinak tu nastane peklo na zemi!" Pochopili, co jim snažil říct! Kapitán by byl schopen povolat klidně armádu! Pomalu se vraceli, rozhlížeje se okolo sebe. Nic zvláštního se nepřihodilo. Jediný Martin cítil v zádech mrazivý pohled něčeho neznámého ...! Ovládl se a postupoval s ostatními a neohlížel se, i když měl nutkání se ohlédnout ... ... Kdyby se totiž otočil a podíval do korun prastarých stromů, zahlédl by ty příšerné rudé oči ...! Horská oblast - Hostýnské Vrchy - policejní stanice - o týden později. Kapitán Jakoubek přebíral hromadu materiálu, který nasbírali za poslední měsíc. Chlapi seděli a bavili se o všem možném. Arnošt, Petr, Martin o posledním případu. Vysvětlovali Zdeňkovi okolnosti toho co se stalo. Jediní Dušan a Pavel se bavili úplně o něčem jiném. "Tak co,jak jsi daleko s tou tvou servírkou?" "Je fakt dobrá! Člověče, to je kusanec!" "To ti věřím." Zasmál se Pavel. "Má nádherné poprsí! A to její pozadí ... Hmmm ... Mňam ...!" "To bych si dal taky říct ..." "Pánové! Haló....!" Kapitán se je marně snažil přerušit. Ostatní se začali smát. Konečně si toho všimli a přestali. "Promiňte šéfe, my jen ..." "Chápu váš námět konverzace. Moje stará mi taky chybí, ale musíme pracovat na méně zábavných tématech!" "Takže! Věc první. Z pověření ministra od příštího měsíce už budete rozděleni na dva týmy. První povede tady náš Martin a druhou - a teď se podržte - Žaneta Janečková! Profesionální kriminalistka, pánové! Prodělala dost tvrdý výcvik. Jejím oborem je psychologie a parapsychologie. Bude spolupracovat s tebou, Martine." Kapitán upřel pohled na Martina "Mystika" Janského. "Dávej si na ni pozor, kamaráde! Je to kočka. Než se nadáš, budeš v tom lítat až po uši!" a spiklenecky na něj mrknul. Chlapi se začali řehtat na celé kolo. Martin se červenal až za ušima. Bylo mu jasné, že naráží na jeho slabost pro hezké ženy. "No co, co...! Takových už bylo!" Odpověděl do těch rozesmátých obličejů Martin, ale dosáhl tím další salvy smíchu. Smál se taky. Dostal pár přátelských štulců. Kapitán je musel ještě několikrát uklidnit, než mohli pokračovat. "Věc druhá! Budete voláni k podobným případům v celé republice! Dostaneme nové kompletní vybavení." Tím vzbudil obrovský úžas všech přítomných! "Jsme první skupina tohoto druhu ve státě. Takže si myslím, že to bude velmi zajímavé. Hlavně si nesmíme pokazit kredit. Ministr tak rozhodl na základě materiálů z minulé akce. Martine, předávám ti slovo." Martin vzal složku materiálů z posledních dnů. "Jak víte, po té akci na Držkovsku, byly okolní lesy prohledány vojenským speciálním oddílem. Vrtulníky pročesaly nejméně stokrát okolí výskytu neznámé bytosti. Nenašla se už další jediná stopa. Zajímavé ovšem je, že v době, kdy se tu Něco prohánělo našimi lesy, byl zaznamenán zvýšený výskyt UFO! Vidím v tom pravděpodobnou souvislost. Žádný důkaz pro to neexistuje, ale od té doby se To neukázalo. Máme hlášku, že speciální jednotka nadále hlídá okolní hory. Takže cokoliv by se stalo, budeme o tom vědět jako první!" "No ... Ale co by to teda, Martine mohlo být?!" Zeptal se Jiří a ostatní se přidali. Martin se na ně lišácky podíval. "Dyť víte ... Pod plachetkou, hnáty křivé ... Hlas - vichřice podoba ..." Snažil se martin zažertovat, ale ani jemu nebylo do smíchu. Cítil, že to tady v okolí ještě někde je. A nejhorší na tom bylo, že tušil tu strašnou pravdu. Ale nedokázal jim to říct. "Lidi na tohle nejsou připraveni!" Pomyslel si trpce a další ze strašlivých tajemství uložil a zamknul hluboko na dně své tiché a něžné duše ... "Kluci, já fakt netuším ..." Řekl Martin polopravdivě. "Jenom cítím, že to tady je a určitě se s tím ještě setkáme ... Tohle se děje i na jiných místech světa. Je o tom spoustu článků. Jenže nikdo tomu nepřikládá nějaký zvláštní důraz." Víc nemusel říkat. Budoucnost jistě přinese vysvětlení. Každý z nich cítil, že to bude HODNĚ zajímavé rozuzlení ... "Dnes, až budete někde u piva, tak nezapomeňte vymyslet název té naší skupiny. Ale ať to stojí za to!" Ozval se kapitán. "Takže to je zatím všechno. Zítra se uvidíme." Všichni odcházeli domů, jen Martin zůstal sedět. Vypadal, jako by spal. Ale jenom přemýšlel. Kapitán jenom kývnul na ostatní, aby ho nerušili ... Horská oblast - Hostýnské Vrchy - Humenec - o pár dnů později - někdy v noci ... Parta mladých táborníků si vesele zpívá u ohně. Je jim velmi dobře. Snaží se dodržet tradici - být každý rok spolu a užít si dovolenou v těchto malebných horách. Josef, kterému říkají Čahoun pro jeho postavu, se vrací z lesa s náručí dříví. "Sakra, lidi! Tam je tma jako v hrobě!" Řekl vylekaně. "Narazil jsem do něčeho, co vypadá jako nějaká menší "zasraná" skála!" "Tady ale žádné skály nejsou!" Prohodila Markéta posměšně. "Nejbližší je tak tři kilometry odsud." "Zapomeňte na kraviny! Pojďme se něčeho napít." Uzavírá debatu Helena. Je na ní vidět, že už je docela hezky "sjetá" ... Za chvíli je u ohně opět veselo. Oheň vesele praská ... Táborníci vesele zpívají ... Při tom samozřejmě pěkně chlastají ... ... A tam, o sto metrů od nich, dál v hloubi lesa ... se najednou ta menší "zasraná" skála pohnula ...!