Světla modrých lucerniček

Alena Svobodová
Jedna, dvě - věřte mně. 
S třetí - čas letí. 
Čtyři a pět - modravý svět. 
Šest - lest. 
Sedmičky, osmičky - ubohé dětičky. 
Desítka, devítka - bojte se o Vítka.

Schody na půdu se pod váhou toho chlapce rozhoupaly, takže si nahoru pospíšil. Otevřel dveře - na půdu a do jiné doby. Našel spoustu neužitečných věcí, staré mince, kalamář... Největší radost mu ale udělala stará vybledlá skříň. Zklamala ho záplava kabátů načichlých naftalínem. Dole ale bylo několik zásuvek, v nich vybledlé dámské rukavičky, psací potřeby, krém na boty - a kniha, deník, který vítězně otevřel. Prolistoval první rozpité strany. První čitelný zápis pocházel až z října 1947.

13.10.

Včera jsem se rozhodl, že na Anežčino přání konečně probourám tu zeď ve sklepě. Jako bych ji stále slyšel, když obcházela dům a vypočítávala, že vedle našeho sklepa musí být další místnost. Začala s tím hned ten první týden tady, tři měsíce zpátky. Hildy se nezeptala, i když ta by to určitě věděla. Anežka ji nesnášela, jako by mohla za to, čí je dcera a proč jejím rodičům vzali tenhle dům. Mě ale to Hildino "pršejete si ještě něco, pane Nofotný" připadá docela roztomilé.

Zítra se začnu probourávat.

14.10.

Jak někdo mohl udělat takovou příšernost, nemůžu o tom teď psát. Snad zítra.

15.10.

Prokopat se zdí nebylo tak těžké. Uprostřed těch cihel jsem našel otvor jako od dveří. Začal jsem tedy kopat v tom prostoru a brzy jsem vytvořil díru o průměru asi padesáti centimetrů. Zapálil jsem petrolejovou lampu a prostrčil otvorem ruku a hlavu. V tlumeném světle jsem objevil malou místnůstku o tak osmi metrech čtverečních a v ní nízký stoleček, kufr a postel, na které jsem uviděl cosi skrčeného a drobného. Když jsem se konečně dostal dovnitř, každý můj krok zvedal oblaka prachu. Na stolečku se udržely stopy vyhořelé svíčky, její vosk se rozléval do všech stran, tvořil skoro umělecký hvězdicový vzorek.

V kufru ještě zbyly nějaké potraviny. Bochník chleba pokrytý šedavou plísní, kus něčeho zčernalého, co kdysi mohlo být uzeným masem. To nejdůležitější však leželo na posteli. Přistoupil jsem blíž a odhrnul neuvěřitelně zaprášenou deku. Leželo pod ní tělo dívky. Ne, nebudu tvrdit, že mě to nechalo v klidu.

Musela být mrtvá už několik let, to jsem poznal, i když nejsem odborník.. Bývala to docela hezká, drobná dívenka. Teď měla kůži seschlou jako pergamen a ležela stočená do klubíčka jako v křečích. Až na druhý pohled jsem si všiml, jak zemřela. Bylo to něco tak hnusného, že jsem se musel přemáhat jako nikdy v životě, abych nezvracel. V břiše dívky totiž otevírala obrovská díra. Došlo mi, co nejspíš budou ty nateklé věci, co se kolem ní válí. Ona už dávno křeče neměla, zato můj žaludek ano.

16.10.

Musel jsem ji pohřbít. Donutila mě k tomu Anežka, protože když jsem ji viděl, jak se třese a křečovitě mi svírá límeček košile, věděl jsem, že to tělo musí pryč. Hned. Venku se spustil neuvěřitelný liják, byla to jedna z nejhorších bouřek tohoto roku - provazce vody mě bičovaly a vítr vychyloval ze směru chůze. Blízko našeho stavení teče potok a já se rozhodl ji pohřbít na jeho břehu.

Kopal jsem jámu snad půl hodiny a déšť mi neustále práci znepříjemňoval a plnil hrob vodou. Když jsem skončil, měla díra skoro metr hloubky a na jejím dně už bylo dobrých patnáct centimetrů vody. Měl jsem toho dost a pytel s tělem hodil do jámy bez jakýchkoli formalit a zasypal. Další chvíli jsem tam jen tak stál a nemyslel vůbec na nic. Nezbyla na mě ani jedna nitka suchá, voda mi stékala na ramena a pod košili a snažila se najít cokoli, do čeho by se mohla zapít.

A pak jsem mě zmocnil zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Nikdy jsem nevěřil, že něco takového existuje, a smál se těm, kdo o tom vyprávěli. Ale v té chvíli jsem na sobě cítil několik párů nepřátelských očí. Ani jsem si nevšiml, že se už stmívalo, a neměl jsem u sebe jediný zdroj světla. Skrz ty zatracené provazce vody nebylo vidět ani na dva metry. Popadl jsem lopatu a utíkal s ní hlava nehlava zpátky domů. V životě jsem Anežku neviděl raději. V očích měla slzy a oznámila mi, že jsem venku byl skoro tři hodiny.

19.10.

Hilda se chodí po domě jako tělo bez duše, co chvíli něco upustí. Když se na ni Anežka rozkřikla, s pláčem utekla do svého pokoje. Možná je to tím, že viděla tělo té dívky. V okamžiku, kdy ho zahlédla, zbledla. Když se osmělila, začala očima zkoumat, kdo že ta mrtvá je. Poznala ji, tím jsem si jistý.

Znovu jsem zazdil otvor ve sklepě.

22.10.

Konečně se mi podařilo dostat z Hildy, co ji trápí. Sedli jsme si všichni tři, já, Hilda a Anežka, ke stolu v kuchyni. Nejdřív nechtěla Hilda nic říct, ale pak se zase rozbrečela.

"Fy nefíte, co to tu bylo za fálky. Moje rodina se taky bála Němců. Hrozně. Nechápu, proš se k nám po fálce tak chovali. Nikdy jsme jim neublížili. Milovali jsme to tu, proto jsem tu pršece zůstala, i když mi tenhle dům nepatrší. Ale o to teď nejde.

Horst, můj bratr, v roce štyricet štyrši potkal jednu dívku, židovku. Jmenovala se Judita a byla moc milá. Fíte, on ji zachránil pršed gestapem. Rodiše byli zezašátku proti ní, ale naušili se mít ji rádi. Schovávali jsme ji tam dole ve sklepě až do konce fálky. Jenže než přišli Rusové, zabili moje rodiše nějací muži z vnitrozemí. Horst se bál, že se mu stane to samé. Neršekl mi proč, nejspíš v tom bylo něco osobního, protože oni nás znali. Rusové se blížili a on tu radši v tu dobu nechtěl být. Jenže spolu by byli pršíliš nápadní - Němec a židovka. Bál se o Juditu. Zazdil ji dole zásobami jídla a asi jí slíbil, že brzy zase pršijde. Byl to dobrý plán. Nikdo by ji tam nenašel a až by se Horst frátil, odjeli by do Německa. Jenže ho zatkli, na dva měsíce. Pak už odešel sám."

"Proč jsi jí nedostala ven ty? Vždyť ty jsi tu byla celou dobu," zeptala se Anežka přiškrceným hlasem (jako bych v tom slyšel: "Mrcho, taky jsi hajlovala. Nechala´s jí v tom." Moje žena Hildu nikdy neměla ráda a nikdy se to nenaučí. Nesnášela Němce a to děvče mezi ně patřilo.).

"Já to nefeděla! S Horstem jsme tehdy byli u známých. Co myslíte, že by Rusové udělali ufňukané německé holce, kdyby jí tu našli? On mi nic neršekl, abych Juditu neprozradila. A potom to už stejně bylo jedno. Ale to dítě..." Moje žena ztuhla v pohybu a ruce nechala k hnědavých kadeřích, sponu v prstech.

V okamžiku jsem si vzpomněl na díru v břiše té dívky. "Judita byla těhotná?"

Hilda přikývla. "F osmém měsíci. Ale fíte, když jsem ji pršed pár dny fiděla, ona... To dítě neměla. Někdo jí ho musel fzít. Johánci..." "Kdo jsou Johánci, Hildo?" zpozorněla znovu Anežka.

"Jedna z místních pofěr. Malé děti v šerných pláštích s modrými lucerniškami. Pršed fálkou prý fyfáděli ty, co se ztratili, z lesů. Jenže pak už byli zlí, protože se ztratila zvěřš a oni mají hlad. Oni... kradou malé děti."

Vyměnili jsme si s Anežkou pohledy. Oba jsme mysleli na to samé. Byla to prostě hloupost, povídačky. Přesto když píši tyhle řádky a přemýšlím o tom, běhá mi mráz po zádech. Podle toho, jak to v té malé místnosti vypadalo, jsem poznal, že tam nějaký čas Judita žila. Musela být tedy alespoň chvíli zazděná. Kdo jí tedy mohl to dítě vzít?

Když zvednu hlavu a podívám se oknem ven, vidím v dálce mezi stromy v lese problikávat snad stovku modrých světýlek. Chtěl bych věřit tomu, že to nejsou ti, kteří tam v mých představách stojí a pozorují dům zářící do tmy.

5.11.

Dneska se ztratil Ondra Souček, pětiletý syn našich sousedů, bydlí také na samotě asi dva kilometry od nás. Celá vesnice ho hledala hodiny po lese. Marně, celou předešlou noc sněžilo a stopy dávno zmizely. Nejpodivnější je, že dětský pokoj byl určitě zamčený. Ráno museli znova odemknout, než objevili prázdnou netknutou místnost. Pokoj měl zavřená okna a je až v patře! Nechtěl jsem se před lidmi zmiňovat o Joháncích - asi je to také napadlo. Hilda se u večeře zmínila, že Johánci prý mohou procházet zdmi a dveřmi. Náladu v domě vystihuje jediné slovo: přituhuje.

21.11.

Naše stavení je úplně zaváté. Řekl bych, že všichni se tak cítíme bezpečněji. Nemůžeme pryč, to ano, ale nikdo se ani nedostane k nám. Anežka nejspíš nebude proti, když s prohrnováním cesty k silnici chvíli počkám.

4.12.

Odjíždíme zpátky do Prahy a Hilda jede s námi. Když jsem konečně prohrnul cestu, světla modrých lucerniček se každým dnem přibližují; včera večer jsem už zahlédl černé pláštíky na mýtince před domem, jak nám kradli jednu z ovcí. Když jsem za nimi vyběhl a zavolal na ně, ti démonci se otočili a okolí osvětlené modrými plamínky vypadalo jako noční můra z říše za zrcadlem. Bylo jich tolik... Několik desítek. Ty bledé dětské obličejíky vzbuzovaly lítost, ale zároveň jsem se bál. Co mají pod těmi pláštíky, že zabili Juditu? Nože? Jak jsem si je prohlížel, našel jsem mezi nimi jednoho menšího než ostatní. Měl židovské oči...

Musejí mít strašný hlad. Jenže zima teprve začala a mě se nechce čekat, až je prázdné žaludky donutí přijít si pro nás. Jsou to jen děti, samozřejmě... Napadá mě, co se stane s těmi Johánky, co už moc vyrostou... Nechci ale přemýšlet o nich a o malém Součkovi. Když prohlížím svoje zápisky ohledně našeho nového živobytí, týkají se vesměs Johánků, proto tu deník nechávám. Rád bych zapomněl.

To byl poslední zápis. Zamyslel se. Johánci - o těch taky slyšel. Místní pověra, ano. Jedna, dvě - věřte mně; s třetí - čas letí atakdále atakdále. Třeba někdo úmyslně napsal ty stránky a nechal tu deník pro zvědavé. Jenom jako takovou kuriozitu. Ten styl by tomu odpovídal.

Proč jsou ale před všemi domy ve vesnici modré lucerničky? Co těm dětem místní udělali, že jim je vzali? Seběhl dolů, do slunce. Existují veselejší hry.