Karolína Světlá
ČERNÁ DIVIZNA

{Téměř neznámý romantický příběh, určený jak čtenářům, kteří rádi čtou milostné historie, tak těm, kteří ještě nezapomněli na českou klasiku nebo ji chtějí poznávat. Vychází v modernější jazykové podobě, čtivé a srozumitelné, jako první svazek ediční řady nakladatelství Blok v Brně.}

Už několikrát jsem zavedla řeč o tom, jací to hodní sousedé se za starodávna rodívali pod tím naším šedým Ještědem. Ve všem, co konali, se přidržovali Písma a podle něho se chovali.
Ale chtěla-li jsem o nich povědět celou pravdu, přece jen jsem nemohla docela zamlčet, že se mezi nimi tu a tam vyskytovali i takoví lidé, kterým uvážlivý a „uctivý“ člověk ve všem chválu vzdávat nemohl. A to proto, že si až příliš libovali v neslušném mudrování o věcech nadpřirozených. Stále jen zkoumali, proč stvořil Bůh ten svět tak a ne jinak, dohadovali se, který den v roce asi určil pro poslední soud, hloubali, bude-li probíhat podle zjevení svatého Jana, a tak podobně rýpali do nekonečna. Zkrátka, pořád se vtírali tomu věčnému Vládci do jeho tajemství, stýskali si, že nás vede životem
po nevyzpytatelných cestách a chtěli, aby jim byl každý jeho úmysl až do posledního stínu zjevný.
Bláhovci! Nepomyslili, že ani bratr bratrovi, ani dítě vlastnímu otci neprozradí každou svou myšlenku, že si vždycky nechá něco pro sebe. A ten mocný Král nebe a země si měl kvůli všetečné zvědavosti učinit z každého toho lidského červa svého důvěrníka? Nikterak nechtěli připustit, že je nám o vyšších věcech známo právě jen tolik, kolik nám lze tím naším rozoumkem chápat. A tak nejeden vrtal, hloubal a dobýval tak dlouho, až se z toho přemyslil a svůj určený čas skončil v těžkomyslnosti.
Za našich časů se s takovými blouznivci setkáváme už málokdy. Obrátilo se to mezi lidmi až ku podivu. Zřídka se teď starají o to, odkud přicházejí a kam se odeberou. Nepamatují na onen svět. Dostačuje jim, žijí-li na tom vezdejším v hojnosti. Někteří prý dokonce mají za to, že smrtí s námi všechno pojednou a navždy skončí; ale tomu ani nemohu uvěřit. Myslím si, že je to jen takové lehkomyslné nařčení, jakého se dopouštívají zlé jazyky, když začínají svrbět.
Nebylo se těm našim starým věru proč divit, že se do toho hloubání o nadpozemských věcech tak často propadali. Bývalo to tenkrát u nás jiné než v nynější době. Pohlédne-li dneska člověk oknem, hned vidí na každé cestě plno lidí. Stoupne-li si před síň, už na něj zavolají, a tak vždy zaslechne něco nového, čemu je možno se buď
podivit, nebo zasmát. Našinec se vlastně nedostává ani k tomu, aby se nad něčím náležitě pozastavil a zamyslil, tak rychle se kolem něho všechno otáčí-, střídá a proměňuje. Co je dnes, po tom zítra není ani stopy, vítr to odnesl kdovíkam a naopak přivál, o čem dosud neměl nikdo ani zdání.
Tehdy však byly chaloupky po horách jen řídce sem tam rozesety a každá z nich byla tak hluboko v lese uschovaná, skalami obklíčená, že v nich lidé žili jako teď na samotách. Mnohdy po několik neděl soused souseda ani nespatřil a nepromluvil na něho, jestliže ho právě kolem jeho stavení nevedla někam cesta.
Za jasných dnů vídali ze svých vysek do osad v nížinách jako do ptačích hnízd, ale takových dnů bývalo do roka ještě mnohem méně nežli teď. Lesní hlubiny byly samý močál. Stále se vypařovaly, skoro napořád na nich ležela mlha, z níž vystupovala oblaka a roztahovala se po obloze. jak potom v této odloučenosti neměla naše horáky přepadávat chuť pustit se za nimi v naději, že se snad přece společně s nimi dostanou k brance zlatých vrat do nebes, že se jim podaří pootevřít si ji, aby svatý Petr ani nezvěděl, potajmu do ní nahlédnout, a tak se dopátrat třeba jen malé mrvičky toho, co má zůstat před každým smrtelníkem uzamčeno sedmero zámky až do skonání světa? Když byli nebi tak blízko, nejspíše si také mysleli, že na ně mají větší právo než ti dole. Čím méně se jim
ale tato výprava dařila ve skutečnosti, tím horlivěji se o ni pokoušeli v myšlenkách, totiž hleděli si k tomu dopomoci - je mi to skoro stydno říci - čarami.
Toť se rozumí, že se k tomu nepřiznali, přece jen bylo každému takovému odvážlivci jasné, že chce, co by neměl chtít, že se vtírá, kam nepatří, že se vypíná, kam nedosáhne. Bůh ihned poznamenává toho, kdo se mu začne nelíbit, a to zajisté proto, aby jiní kvůli takovému nepřišli do zkázy. Ti opatrní tedy na nich ihned poznávali Boží prst a šli jim raději z cesty.
Ale, ó lidská slabosti! Zcela se jich vzdát, to si přece jen žádný netroufal. Takoví lidé totiž mnoho znali a mnoho uměli. Dokázali poradit v každé nemoci i v těžkých životních zkouškách. A radili, aniž za to přijímali odměnu, neboť, jak známo, jejich prostředek by jinak neúčinkoval. Při svých zaříkáních a zaklínáních sice proti Bohu nikdy nic nepodnikali, naopak, každý z nich se k němu přiznával a vzýval Jej, avšak čáry jsou přece jenom čáry a často se za nimi jako za pláštíkem skrývá, co se štítí světla. Nebylo tedy hodno chvály, když se ten, kdo byl pokřtěn svěcenou vodou a tím se slavně odřekl škůdce lidských duší, utíkal k čarám, vyhledával osoby, které je provádějí, a takto je v jejich pobloudění jen ještě víc utvrzoval.
* * *
V té době se nejvyhlášenější pomahač a zaklínač, jenž si jako jemu podobni zcela nevinně přezdíval kořenář, jmenoval Kosmas. Byl to člověk tak nezvykle krásný, že by od něho žádný nemohl ani odtrhnout oči, kdyby se on ihned, jen co na něho někdo koukl, nebyl zaškaredil až hrůza. Měl v sobě tuze hrdého ducha, a proto se také nikdy neukazoval mezi lidmi, pokud nutně nemusel.
V hospodě ho jakživ nikdo neviděl, a jestliže vstoupil do kostela, zůstal vždycky jen v síňce, což ovšem bylo tuze na pováženou. Mnozí podle toho soudili, že se bojí přiblížit se k oltáři, na němž je Nejsvětější Svátost, a že má asi proč se bát.
Když k němu někdo přišel na poradu, nikdy nepromluvil první, každý ho musel nejdřív oslovit. Jak slyšel, co příchozímu schází, sáhl bez dalšího rozmýšlení na poval pod stropem, kde měl narovnány jeden vedle druhého celé spousty plátěných pytlíků, plných nejrozmanitějších lístečků, květů, kořínků, zrníček. Z některého vyňal hrst něčeho, zamumlal třemi slovy co a jak s tím, a už si člověka nevšímal. Mohl zase jít, kam chtěl. Nikdy nikoho nepozdržel, i když k němu přišel nejbohatší sedlák z okolí nebo sládek z města či úředník ze zámku. Nikdy žádného nevybídl, aby si po namáhavém stoupání do jeho rokle aspoň chvilku odpočinul.
Musela tak vždycky učinit jeho stará matka. A vůbec musela všechno s lidmi zařizovat tak, aby si příliš nepovšimli synova divouství a nepřišli
na to, že nikomu nedává „spánembohem“. Byla z velice pobožného rodu a často se divila, do jakého plemene se to dostala. Soudila, že to nemohlo byt jinak než také jen učarováním. Jak jen svého muže kdysi spatřila, už nechtěla jiného, ačkoli na ni vzal otec několikrát pohrabáč. Však byl její muž také tuze hezky, ale tak pěkný jako jeho syn přece nebyl.
Kosmas si ovšem mohl na sobě zakládat a vyvyšovat se nad ostatní“ i pro jiné vlastnosti než jen pro svou ztepilost a úhlednost. Každý, kdo se mu svěřil, mohl si být jist, že bude svého neduhu zbaven přesně v tom čase, jak mu určil. Nikdo se dosud nenašel, kdo by Kosmase usvědčil z omylu, ačkoli by tomu byli mnozí lidé, kteří mu nepřáli jeho slávu a durdili se nad jeho vypínavostí, tuze rádi. Podle jeho „pěknoty“ a pýchy by se mohlo málem uvěřit staré pověsti, která o jeho rodu kolovala, ač to byla pověst tak podivná, že každému, kdo ji ponejprv uslyšel vyprávět, naskočila husí kůže. Chraň Bůh, abych ji vydávala za pravdu. Pouze se o ní zmiňuji.
První předek Kosmasův prý pocházel od jednoho z oněch andělů, kteří byli svrženi z nebe, protože se chtěli rovnat samému Bohu. Když byl se svými stejně hříšnými druhy smeten plamennými meči archandělů z jasné výše nebes do pekelné propasti, v pádu se prý zachytil skály, jež vyčnívala z vysoké hory, kolem níž právě letěl, a to byl Ještěd. Šťastně se zadržel a ukryl se v rokli pod ním.
Třásl se přitom na celém těle, neboř sotva se dotknul země, hned se stal stejně slabým a bázlivým, nemoci a smrti podrobeným jako každý člověk zrozený z jejího prachu. Jak by ho nebyl Bůh viděl? Ale slitoval se nad jeho úzkostí a dovolil, aby zůstal ve svém úkrytu. Usoudil, že ten zbůjník je dost potrestán, když se z nebešťana stal smrtelníkem a když bude nadále muset ve všem snášet jeho osudy.
Chaloupka, v níž se Kosmas narodil, dosud prý stála na stejném místě, kam z nebe dopadl jeho praotec. To ovšem zase nemohu tvrdit, všechno, co o tom vím, znám jenom z doslechu, a na to, co se povídá, není vždycky radno spoléhat, jak zajisté každý ví. Jestliže tomu skutečně bylo takto, tedy možná uhodl, čím se jednou budou živit jeho potomci, a zvolil si toto místo úmyslně.
Pro kořenáře měla chaloupka obzvlášť výhodnou polohu. V zahrádce kolem ní kvetlo od jara až hluboko do zimy množství převzácných bylin všech barev a podob, bylin, které nikdo neznal, a tedy je ani neuměl pojmenovat.
Vždyť byly vypěstovány ze samých takových semen, která pocházela až zdaleka, z cizích zemí, kde je všechno jiné než u nás. I slunce tam praží tolik, že se tam místo lidí rodí jen sami mouřenínové, v nichž prý snad ani není nesmrtelná duše. Kupodivu se těm cizím rostlinkám v našich studených horách dařilo. Od skalních balvanů, jež trčely kolem zahrádky jako kamenný plot, se slunce odráželo
takovou silou, že tam bývalo jako v peci. A skály zároveň chránily rostlinky před nejprudšími nárazy větru.
Ta zahrádka prý Kosmasovi vynášela jako statek, protože právě z jejích vzácných bylin vyráběl svoje masti. Rozdával je těm, kterým pomáhal, a také je prodával do okolních apatyk. I doktoři z Prahy, když bylinky prozkoumali, posílali pro ně zvláštní posly.
Dokud žil Kosmasův otec, řeči o původu jeho rodu poněkud utichly. Byl to zamlklý muž, který si sice také dával na sobě tuze záležet, ale nic víc. Neprojevovalo se na něm zvláštní podivínství, jehož se lidé lekali. Ale jestliže v něm přece bylo, nedal to na sobě znát. Sotva však dospěl jeho syn a následoval ho v jeho umění, všechny pověsti do jedné se obnovily a vracely se znovu a znovu.
Z Kosmasovy pobledlé chmurné tváře, pod jejímž čelem se v jedinou čáru spojovalo obočí husté a černé jako aksamit nad zrakem obyčejně sklopeným, ale když jej pozvedl, palčivým jak řeřavé uhlí, vyčetl mnohý neomylnou podobu s vyvržencem nebes, který se za rouhavou pýchu proti Nejvyššímu proměnil z nesmrtelného anděla v ubohého pozemského tvora, takže se jeho údělem staly všecky lidské trampoty a svízele, od nichž se lze vykoupit jedině smrtí. A tou propadl poslednímu soudu jako každý jiný člověk.
Kosmas prý hleděl na svět, jako by neměl v hlavě nic jiného, než - nastojte! - jak by získal nazpět
to, co jeho předchůdce pozbyl. A žádné cesty k tomuto cíli se nelekal.
Když sousedé viděli Kosmase za nocí bloudit po nejvyšších vrcholcích hor, spouštět se do starých lomů a hlubokých studnic, o nichž málokdo věděl, a kdo věděl, ten se těm místům i za dne rád vyhýbal, potajmu se tázali jeden druhého, jaké to mocnosti Kosmas vzývá a co jim asi slibuje, zdali od nich skutečně žádá, aby mu pomáhaly v jeho zpupných úmyslech.
Ale pro co jiného by je byl v jejich tajných skrýších vyhledával? Ano, chtěl zvítězit nad smrtí, aby mohl panovat aspoň na zemi, Když nemůže panovat na nebi. Zdali ten, kdo se nemusí bát smrti, nezvítězí nad každým, jenž je uhněten z hlíny, a tak se stále musí třást o ty své bídné kosti? Takový nesmrtelný se snadno stane pánem nad všemi ostatními. Lidé hádali, co z toho vzejde, zdaří-li se Kosmasovi uskutečnit jeho úmysl.
Ale ne, ne - těšili se - rouhači se nepodaří takto se povýšit! Jeho bujným choutkám bude jednou jistě konec: na své šíji pocítí Hospodinovu patu a dočká se pokoření jako kdysi jeho praotec.

* * *
Byla noc o Sedmi bratřích. Táhlo už na jednu hodinu, a Kosmas dosud stál vysoko vztyčen vedle krbu. Bývaly tenkrát postaveny uprostřed světnice.
V krbu praskal oheň z borových šišek. A jak se plamen nadouval a zase klesal, tak se měnila Kosmasova tvář. Teď se usmíval, teď zase kabonil, opět se zašklebil a znova zamračil.
Od stropu nad plamenem visel kotlík na řetěze. V záři ohně se leskl, jako by byl ukován z čistého zlata. Snad také byl. U Kosmasů měli mnoho vzácných a podivných věcí z dob tak dávných, že je už nikdo nepamatoval a nebyla o nich zmínka ani v tištěných knihách. Na truhle vedle krbu bylo cosi opatrně zakryto bílým šátkem, nejspíš nějaké jemu potřebné nástroje, které takto chránil před uhrančivými pohledy, kdyby snad někdo náhodou vstoupil s žádostí o radu. Často se to stávalo i v tak pozdní hodině.
V kotlíku to blábolilo a reptalo, jako by se tam hlasitě hádal celý houf hašteřivých žen. Kosmas do něho občas švihl klokočovým prutem, a pak se odtud místo vády a hádky ozval jekot, štěkot, divoký ryk. Při tom se v pěně pořád prudčeji a prudčeji přehazovaly veliké chomáče travin a svazky kořenů. Vypadalo to, jako by se barvily krví. Síly v nich skryté se patrně nechtěly spojit k svornému dílu a prudce mezi sebou bojovaly. Ale Kosmas jim nepovoloval. Ustavičně je nutil ke spojení. Z jeho očí šlehaly blesky a s každým tím bleskem švihl klokoč znovu do směsice, v níž svárlivý lomoz přecházel v lítostivé bublání, jako když se nezvedené děti nechtějí poddat. Konečně v kotli dobouřila všechna ta svévole v tisíci bublinách. Kosmas se
k nim dychtivě naklonil a sledoval, kterak popraskávají a slévají se v duhu, v níž se třpytily všechny barvy jedna krásnější a jasnější než druhá. Ale tu zlostně křikl a odvrátil tvář. Přitom si dupl, až se stavem otřáslo. Patrně se duze přes všechnu spanilost nedostávalo něčeho, co v ní mělo být. Znovu zprudka hodil pod kotel hrst šišek a do kotle hrst jakéhosi černavého chmýří, pro které sáhl pod bílý šátek na truhle. Opět do toho švihl klokočem, až to vystříklo do samého klobouku ve střeše, kudy vystupoval kouř na půdu, odkud se vytrácel dymníkem.
V kotli se to znovu rozechvělo, rozezvučelo, rozpěnilo, znovu to v něm zabědovalo, zaplakalo, zaúpělo, tentokrát sice jen jediným hlasem, o to však mocnějším a pronikavějším. V sednici se to teď ozývalo, jako když naříká matka, které polednice unáší jediné dítě.
Stará Kosmaska předla opodál krbu. Byla zvyklá všemožným skřekům z kotle, ale teď sebou přece jen trhla. Tak jako dneska se to synovi ještě nikdy nebránilo. Proto dosud neulehla, chtěla zvědět, co to vlastně vaří. Jaké to byly rostliny a za jakým účelem je tam naházel, že se nechtěly a nechtěly srovnat?
Ptát se ovšem nemohla, nesměla. Věděla už od muže, že se mnohá věc okamžitě zhatí, jestliže pomahače při jeho díle někdo vyruší třeba jen jediným slovem. Netroufala si k synovi ani pohlédnout, aby snad něco nezkazila. Jen po straně o něj
občas zavadila okem. A pokaždé se zděsila. Jeho tvář byla zsinalá a obklopená parou jako zarudlým oblakem. Vyhlížela z něho s takovým vzdorem, že si matka bezděčně připomněla tvář satanáše, na jehož rohatou hlavu kladl archanděl Michael obrněnou nohu, jak je to viděl v Hejnici nad vchodem kostela.
Leknutím se jí přetrhla nit a málem by byla upustila vřeteno i s kuželem.
Můj ty Bože, jaká to zase byla chvíle! Což se bude muset po celý život strachovat, aby syn nesešel na scestí? Nedožije se vedle něho pokojné chvíle ani ke stáru? Nadarmo ji ubezpečoval, že v tom, co koná, není ani špetka něčeho závadného. Dříve mu věřila, ale teď již dávno ne. Zejména dnes mu z bledé, pokřivené tváře neomylně vyčetla, že mu jde ještě o něco jiného, než aby pomáhal lidem, získal si jejich dík a vážnost mezi nimi jako kdysi jeho otec. Zřejmě zamyslí cosi odvážnějšího, nad pomyšlení smělého.
Ó, že přece jen neudělala to, co hodlala udělat ještě za muže!
Komory byly plné knih vázaných do černé kůže, na deskách s můřími nohami, červenými jako krev Vždycky ji tam ty knihy mrzívaly, ale pokaždé znovu se vzdala svého úmyslu naházet všechny do ohně, když pomyslela, že by to stejně asi bylo málo platno. Jestliže to skutečně byly čarodějnické knihy, jak se domnívala, když vídala, že je muž bere do ruky vždycky obráceně, zůstaly by ohněm
nedotčené. Kdyby je tam mermomocí hodila, vrátily by se z plamene a popálily ji, jako prý každého (digr-v1), kdo usiluje o jejich zničení.
Sotva otec zemřel, Kosmas všechno, co bylo uloženo v komorách, přehrabal a převrátil. Celé noci sedával nad starými spisy, které očistil z prachu a pavučin. Kéž by se jí bylo podařilo zničit aspoň ty, které přinesl jeden z prastrýců prý až z Jeruzaléma, kam se dostal s jakýmsi rytířským vojskem, jež se vydalo na ochranu Božího hrobu. Pobyl v Jeruzalémě několik let, ale zajisté prodléval víc mezi tureckými pohany než mezi křesťany. Z této jeho pouti se nezachoval žádný růženec či svatý pozůstatek, zato však mnoho pergamenových listů. Ve Svaté zemi se z nich naučil říkat a doma je pak přeložil do českého jazyka, aby byly srozumitelné i jeho potomkům. Právě od těchto listin se teď Kosmas nemohl odtrhnout. Matka viděla, kterak je stále obrací v rukou, hltá očima a polohlasně z nich odříkává. Nikdy však nezachytila, co by to bylo.
Prastrýc, o kterém je řeč, přinesl tenkrát ze Svaté země také ta vzácná semena bylin, které se dodnes pěstují v zahrádce a z nichž se vaří ty zázračné masti. Ale co do nich, když zároveň s nimi přišlo do domu tolik bludů, které teď pokoušely a sváděly syna? A že se Kosmas dostal na bludnou cestu, že o něho usilují jakési zlé bytosti, že ho nejspíš chtějí strhnout k sobě do propasti, to si mateřské srdce v těchto nočních chvílích, kdy se projevoval tak náruživě, už nikterak nedokázalo vymluvit.
Jak ho odvrátit od nebezpečných kouzel, do nichž se zaplétal víc a více, od bohaprázdných myšlenek, které se v něm pod jejich vlivem očividně probouzely? Jak v něm roznítit chuť k jinému životu, k životu tichému, prostému, v každém ohledu křesťanskému, v němž by našli zalíbení Bůh i lidé a za který by si zasloužil její požehnání na tomto světě a její přímluvy na věčnosti?
Ale ať stará Kosmaska přemyslela sebeusilovněji, přece nedokázala přijít na nic jiného, nežli že by takový obrat mohla docílit jedině - ušlechtilá manželka ... Ach - a Kosmas se oženit nechtěl! Zajisté jen proto, že čarování se nikdy nedaří ženatému tak dobře jako svobodnému, ba právě nejdůležitější věci dokáže jenom takový, co o ženě ani neví.
Leč nejednou už se přece stal zázrak. Snad by tedy byl možný i tentokrát? Co aby se Kosmaska přece jen zmínila o Borince? Snad to bylo z Božího vnuknutí, že o ní nedávno uslyšela.
Onehdy přišel ke Kosmasce stařec pro trochu masti na poraněný prst. Už jednou mu tu mast poskytla a rána, kterou měl tenkrát, se po ní velice rychle a dobře zahojila. Ani nevěděl, jak jí za to poděkovat.
„Kéž by vám Bůh za vaše dobrodiní dopřál hodnou nevěstu do stavení,“ pravil vděčně, když mu podávala v ořechovém listu, co si žádal.
Kosmaska nepoděkovala za dobré slovo, ba ani neodpověděla. Nechtělo se jí říci, že se zde takové nevěsty asi nikdy nedočká.
„Věděl bych o dívce, vedle níž byste měla nebe,“ pokračoval stařec.
„Můj syn se nehodlá ženit,“ odbývala ho zádumčivě Kosmaska.
„A jak to bude dopadat, až zestárnete?“
Kosmaska pokrčila rameny.
Stařec se tun nedal odradit.
„Je to právě takové děvče, jehož almaru bych vskutku řád uviděl postavenou vedle té vaší chlebové!“ začal nanovo. „Obličej má drobounký a oblý jako lžička, v pase je jako žejdlíková sklenice. Přitom je hodná, božínku, tak hodná, že se jí žádná jiná v celém tom našem okolí nevyrovná.“
Když Kosmaska slyšela dívku tolik chválit, přece jen se v ní probudila zvědavost. „Inu, s kterýmpak děvčetem myslíte sem k nám?“ zeptala se konečně.
„S kterýmpak jiným než s dcerou paní domácí!“ na to stařec. Byl podruhem v krásné chalupě v nížině právě pod horami, v chalupě, jejíž hospodáři měli mezi lidmi tuze dobrou pověst.
„S dcerou vaší domácí?“ podivila se stařena. „Myslíte, že by ji rodiče dali až sem nahoru? Jestli se nemýlím, tož mají jen tu jedinou.“
„Ovšemže mají, ale jakpak by ji sem nedali, když nechce jiného než Kosmase?“ zasmál se podruh. „Jak naší Borce přijdou rodiče s vdavkami, zná jedinou odpověď: Jako slouží slunce dnu a měsíc noci, tak bych chtěla sloužit na horách Kosmasovi. Nemá Bůh krásnějšího člověka, ale co je ještě nad jeho krásu, to je jeho veliké vědění, kterým
tolik pomáhá lidem. Nikdo nedokáže, co dokáže on. Každý si o něm povídá. I v Praze ho znají. Já nikdy jiného nebudu.“
„Počítám, že se jí tohle nesplní,“ zavrtěla matka hlavou. Přitom ji ale přece jen tuze těšilo, že dívka z tak dobrého místa a rodu o jejího syna tolik stojí a tak pěkně o něm smyslí. Ostatní dívky se ho přes všechnu jeho krásu spíše bály, než aby si ho předcházely. Lekaly se jeho srostlého obočí, které, jak známo, mívají morousi, jejichž duše obchází za noci po lidech a saje z nich krev, zatímco jejich tělo leží v posteli bez hnutí a bez ducha jako tělo nebožtíka.
V Borce muselo být tuze mnoho lásky že se nehrozila toho, jak byl Kosmas znamenán. Asi stejně mnoho lásky, jako bylo v ní samotné za její mladosti. Vždyť nebožtík muž měl zrovna takové obočí a jí to nijak nevadilo. Nebála se ho, ač ho všichni lidé pokládali za kouzelníka a zrazovali ji, aby si ho nebrala, že to přece jenom není člověk jako jiný. Ale ona na to nedbala. Láska v ní přemáhala každý jiný cit.
„Škoda, že tu vaši Borinku neznám,“ litovala Kosmaska. „Ale jaký div, vždyť z těch našich hor slezu jen jednou do roka, to když jdu s procesím do Vambeřic.“
„A Borinku zase nikam nepouštějí rodiče. Pořád ji takřka drží v náruči. Nadmíru si ji cení, a mají také proč, jak jsem vám už pověděl. Zrodila se na těch našich lukách mezi samým kvítím, proto je taková krásná. Jako by jí každá ta květina byla za kmotru a do vínku jí dala, co má sama nejlep-
šího: pomněnka modro jejím očím, šípek červeň do tváří, hloh jejímu čelu bělost - aspoň tak si to sousedky povídají.“
„Nemohu tomu ani uvěřit, že by si taková dívka vzpomněla právě na toho mého mrzouta,“ prohodila Kosmaska jen proto, aby ještě jednou uslyšela, jak velice Bořka stojí o Kosmase. „Nebyl to od vaší Borinky jen takový žert, abyste se měli čemu zasmát?“
Podruh se nad tou domněnkou tak rozhorlil, že se zapálil do červena až po ty své bílé vlasy.
„Naše Borinka není na takové žerty,“ hájil dcerku své domácí. „Cokoli řekne, myslí upřímně. Jak zahlédne Kosmase přicházet z hor a u našeho zahýbat na pěšinku vedoucí kolem potoka, hned vezme na ramena háky s konvemi a také si vyjde. Ale nikdy bez hrsti květin ve fěrtochu. Rozškubává pak jednu za druhou a sype lístky na cestu, po které se Kosmas za ní ubírá. Asi přitom myslí, že ji jednou přece jen předejde a zastaví. Leč on za ní sice po té květinové stopě kráčí, ale - dosud nic víc. Snad ani nevidí, jak se Bořka zastavuje u tůně - tak chodívá zamyšlen. A to naše děvče se pak vrací od potoka celé uplakané, až mi ho bývá líto. A já musím pro konve a háky protože je u tůně pokaždé zapomene.“
Kosmaska si těžce povzdychla, když si teď slovo za slovem připomínala ten hovor s podruhem. Tato dívka by snad přece byla s to dokázat vytoužený zázrak a proměnit syna svou láskou i krásou - kdyby jen s ním byla řeč! Ale on o takové záležitosti nestál,
ani nikdy stát nechtěl. Patrně je matce souzeno trápit se nad ním bez naděje, dokud ji Bůh k sobě nepovolá. Na to, co nastane, až ona odejde, si nesměla ani pomyslet.
„Co je vám? Proč stále vzdycháte?“ ozval se náhle Kosmas. Byl divous, ale matku dosud ctil podle Božího přikázání. Nemohlo se o něm říci, že je bez citu, ba někdy se rozlítostnil jako malé dítě a pak měkl jako vosk.
Kosmaska se zaradovala. Často v této době a na tomto místě ulehčila svému srdci povzdechem, ale zatím nikdy si toho syn nepovšiml. I napadlo ji, že je to možná znamení, že nastal příznivý okamžik, aby s ním promluvila o tom, co ji tolik hlodalo. Ba dokonce, že je to nyní její povinnost.
„Chceš-li, abych ti pověděla pravdu,“ horlivě se zachytila jeho slov, „vzdychnu si, kdykoli pomyslím, jak to asi půjde, až docela zestárnu. I přes ty kapky, které mi dáváš, každým týdnem mně ubývá sil.“
„Uvařím vám tedy jiné, po kterých lépe pookřejete,“ sliboval, ale přitom se už zase obrátil k ohni a zamyslil se nad svým kotlíkem. Patrně jej dnes tuze hněval.
„Snad jsi na nich už začal pracovat?“
„Nezačal.“
„Co jsi tedy celý večer tak usilovně míchal?“
Protože dovařil a sám už promluvil, mohla se ho matka tázat.
„Nevím, proč vám dnes tak moc záleží na tom, co dělám a co nedělám,“ vyjel netrpělivě.
„Jakpak by mi nezáleželo na tom, dozvědět se, kterak jsi pochodil při práci. Vždyť přece na tobě poznám, že tentokrát velice stojíš o to, aby se ti zdařila.“
„A přece se nezdařila,“ škubl sebou Kosmas hněvivě. „Chcete-li, sama se o tom přesvědčte. Jen přistupte blíž, už mi tady nic neuhranete. Pro dnešek jsem hotov. Pohleďte, dokud nebudou všechny barvy do jedné na této tekutině dobře znatelné, zůstane nápoj bez pravého účinku, i kdybych se s tím kdovíjak hmoždil, jak se vždy v tento den hmoždím už několik let. Jsem si tím dneska jist...“
Matka se s očividnou nelibostí a nedůvěrou přiblížila ke kotli.
„Vždyť tady vidím všechny barvy co jich je, do jedné vedle sebe,“ zvolala s údivem. „A jak se lesknou! Zrovna jako když se po bouřce klene duha na obloze nejkrásněji. Věru nevím, co ještě chceš.“
„Ale ta pravá, která je v tom nápoji základem všech ostatních, ta, na které mi záleží nejvíc, mezi nimi přece není.“
„A jaká to má být?“
„Má to být taková barva, jako když kvete černá divizna. Sám jsem před hodinou přinesl diviznu z hor a dal ji tam.“
„Proč se tedy mezi ostatními neobjevuje?“
„Poněvadž ji netrhaly ty pravé ruce,“ rozohnil se Kosmas tak prudce, že polekaná matka se zase rychle vrátila ke svému kuželu.
„A proč je tedy nehledáš?“ hlesla plaše. „Vždyť ti na té věci, jak se zdá, záleží víc než na kterékoli jiné.“
„Protože by to bylo marné,“ zamumlal zachmuřeně. „Mezi lidmi se už asi nerodí andělé jako tehdy, kdy byla rada, podle níž chystám svůj lék, zaznamenána na pergamenové desce. Ale nedám si pokoj, použiju všechno svoje umění, abych přišel na to, jak tu ruku nahradit. Dokud tohle nedokážu, bude se mi všechno, na co jenom kouknu, ošklivit.“
„Neber si do hlavy nemožnosti,“ domlouvala matka. „Už jsi pro lidi dokázal dost, teď mysli také konečně na sebe. Starej se, jak by sis zabezpečil domácí štěstí.“
Kosmas pohrdavě pohodil hlavou. Ale matka neustupovala.
„Neber to na lehkou váhu,“ naléhala, „uvaž, kdo se tady o tebe bude starat, až mě Bůh povolá k sobě. Nespoléhej na cizí ruce, na cizí srdce, věř mi, že jenom manželka poslouží svému manželu věrně a s radostí.“
„Kolikrát vám mám říkat, matko, abyste na mě s takovými řečmi nechodila,“ rozhněval se teď Kosmas už doopravdy: „Pro mě ženské na světě nejsou a nikdy nebudou.“
„Snad bys přece jen mezi všemi dívkami nalezl jednu, která by ti byla vhod, jen kdyby ses po ní poohlédnul.“
Kosmas zlostně mlčel. Přitom klesl na špalek vedle krbu, kde dosud jako v tajemném rozčilení vřel a syčel kotel.
„Onehdy jsem slyšela o vzácném děvčeti. Lidé o ní povídají“, že všechny květiny jí byly za kmotry a že jí každá z nich dala do vínku, co má sama nejkrásnějšího. Na tu by ses mohl aspoň podívat. Když jdeš do apatyky pro koření, chodíváš právě okolo jejího.“
Kosmas už matku neposlouchal. Nejspíše se zahloubal do úvah, kterak by dostal do nápoje nad ohněm onu nezbytnou černorudou barvu, aniž by přitom potřeboval ty vyvolené ruce. Však on na to přijde, musí přijít, má-li se dostat, jak onen pergamen sliboval, do těch výšin, odkud klesl jeho předek. Byl to nejslastnější sen jeho života: domoci se pokladu, jenž byl vyrván jeho předkům. Není možné, aby se právě před posledním krokem musel zastavit a přiznat si, že dál nemůže, že už navždy zůstane spoután s tou zemskou hroudou, nikdy se z ní nevymaní, nepovznese nad ni, nezvítězí, ale zahyne na ní, i přes svůj rajský původ, stejně bídně jako každý jiný, jenž se z ní zrodil.
„A nejenom že je krásná,“ začala matka znovu, celá šťastná, že jí syn, jak se domnívala, tak povolně naslouchá, „je také nad jiné ctnostná. Žádná dívka, co jich tady na těch našich horách a pod nimi je, se s ní prý ani v tom nemůže porovnávat.“
S Kosmasem ujel špalek dozadu až k trámům mezi okny. Měl matčina výkladu opravdu po krk a právě jí chtěl říci, aby na něj s takovou víckrát nechodila, když jej matka opět předešla.
„Rodiče ji mají samojedinou, velmi si jí považují. Takřka ji nepouštějí z náruče. Jdou s ní
do kostela i z kostela. Sama nejde nikam jinam než za stavem“ pro vodu.“
Kosmas vyskočil se zjevným úmyslem utéci ze světnice, ale u samých dveří se maně zarazil, aniž je otevřel. V té chvíli totiž matka dodala:
„To děvče ještě žádný hoch za ruku nevzal, ani při tanci, protože ještě nebyla u žádné muziky a rodiče ji tam také nehodlají pustit.“
Kosmas zůstal u dveří bez hnutí, beze slova, jako by ho tam matka náhle přimrazila zmínkou o děvčeti, které prý bylo stejně ctnostné jako krásné. Zjevně už nepomyslel na útěk. Matka mu sice neviděla do tváře, ocitl se ve stínu, ale jí stačilo, že se nehýbá z místa. Dělala ovšem, že to nezpozorovala, aby ho znovu nepoplašila, neodepřela si však znovu důrazně opakovat:
„Ano, ano, je to tak, jak povídám. Té Barborce, nebo, jak jí říkají, Borince, tam dole z luk, je už bez dvou měsíců sedmnáct let a rodiče ji dosud opatrují tak, že se ještě žádný hoch nedotknul ani jejího prstu.“
V krbu zašlehl prudší zásvit až do kouta u dveří.
I viděla matka, že Kosmas má ruce na prsou zkřížené a hlavu hluboce skloněnou. Nemohlo být pochyb: tuze vážně v té chvíli přemítal o něčem tuze vážném.
„A dobré bude to děvče jako beránek. Říká prý: Chtěla bych sloužit tomu, jehož si moje srdce zvolilo, jako slouží slunce dnu, měsíc noci, a nic jiného bych na něm nežádala, než aby s tím byl až do mé smrti svolný.“
„Tak o ní povídají lidé,“ přeťal Kosmas matce dutým hlasem řeč, „a vy, žena zkušená a opatrná, to po nich opakujete, jako byste nevěděla, že v lidech je samá šalba a lež. Kdoví, kolik milých mělo potajmu děvče, které tak opěvujete.“
Matka odložila vřeteno na lavici za sebe, povstala a volným krokem přistoupila k synovi.
„Něco ti povím,“ pravila mu slavnostním hlasem, „ale řekneš-li mi, že to není pravda, tak si pamatuj, že nejen pro dnešek a pro tento týden i měsíc, ale pro celý rok jsme spolu domluvili!“
Kosmas mlčel.
„To děvče miluje jenom jednoho,“ řekla matka důrazně, „a to tebe! Tobě chce sloužit jako slunce dnu a měsíc noci. Když tě vidí přicházet z hor, chopí se háků s konvemi a spěchá ze stavení, aby tě předešla na pěšince kolem potoka, kam chodívá pro vodu. Při tom před tebou sype plnou hrstí květy. Čeká, že si toho jednou povšimneš, zastavíš ji a zeptáš se, pro koho tak činí. Dosud jsi ale květiny vždycky jen rozšlapal a ona se vrací domů s pláčem.“
Trvalo to dlouho, velmi dlouho, než se Kosmas znovu ozval z přítmí u dveří:
„Teď já vám zase něco povím, matko. A nechci od vás na svá slova slyšet nic jiného než jedinou krátkou odpověď, jinak udělám já to, čím jste mi před chvílí sama vyhrožovala. Myslíte, že by si mě ta dívka vzala, i kdybyste jí řekla, že ji nikdy nebudu mít rád, poněvadž v ženských vidím jenom červíky,
kterým se nedostává pravého rozumu? A takového tvora já nikdy do srdce nepřijmu.“
Stařena se zarazila. Tušila, že se v synově otázce skrývá něco co má hluboké kořeny, co má pro něho zcela zvláštní smysl. Přemítala, dlouho přemítala, jak se na svědomitou ženu a křesťanku slušelo, pak terve odpověděla:
„Jak já znám ženské srdce, když se otevírá lásce, jak jsem své vlastní srdce poznala, když se v něm téměř bleskem zrodila láska k tvému otci a už se nedala ničím vymýtit, ani obavou, že je snad nevěrec, tož si tedy myslím, že by si tě Bořka z luk vzala. I kdybych jí napověděla, že ji nikdy nebudeš mít tak rád, jako má jiný muž rád svou manželku, poněvadž - to mi bude věru stydno říci - poněvadž v ženách vidíš nižší tvory.“
Znovu se zážeh od ohně v krbu dotkl Kosmasovy tváře, která matce znovu připomněla strašnou podobnost se vzdornou hlavou satanáše nad vchodem poutního kostela, hlavu, na niž archanděl Michael kladl svou obrněnou nohu.
„Může-li se vám ta dívka zapřísáhnout, že ji dosud žádný hoch v zamilovaném laškování nevzal za ruku, pak... pak... jestli chcete, zajděte na luka pro její slovo. Ale neopomeňte jí zdůraznit - to vám ještě jednou na srdce kladu - že se lásky ode mne nikdy nedočká.“
Matka kývla hlavou a Kosmas vyšel ze dveří jak duch.
* * *
Málokterý námluva na sebe vzal tak těžký úkol jako stará Kosmaska. Nemohla celou noc spát. Stále přemýšlela, kterak to provede, aby ani dívku ani její rodiče neurazila a neodstrašila svými stejně neobvyklými jako choulostivými otázkami.
V těchto chvílích skoro litovala, že jí bývala mužova i synova kouzla tak cizí, až odpudivá, takže z nich téměř nic neznala, nic neuměla. Dnes by si byla tuze přála znát aspoň taková, kterými by si host dokázal zabezpečit nejen dobré přijetí u hostitelů, ale zároveň i zdárné vyřízení své záležitosti pod jejich střechou.
V největší tísni přemýšlela, zdali přece na nějaké nepřipadne, ale přes veškeré svoje úsilí si na žádné takové kouzlo nevzpomněla. Už měla skoro chuť se o tom po ránu se synem poradit. Ale ne, ne, to udělat nesměla! Jak potom, kdyby se při její otázce ještě rozmyslil a přikázal jí, aby zůstala doma? Co kdyby zase nechtěl o Borince slyšet a tvrdil, že byl včera zaskočen?
Nechala tedy jako obyčejně syna odejít ještě před východem slunce do lesa, kde za rosy sbírával potřebné byliny. Ani se mu neukázala, aby se nemusela znovu zmínit o včerejší rozmluvě a své dnešní cestě. Oddychla si, když jej zaslechla vyjít z chalupy. Stále se totiž bála, aby k ní nepřišel sám od sebe a neodvolal všechno, k čemu včera svolil. Skoro se podivila, že se to nestalo.
Začala se rychle strojit, ať je z domu dříve, než se syn vrátí. Oblékla si svoje sváteční šaty a do ruky
vzala růženec dotýkaný v Praze na Hradě u oltáře svatého Jana. Stále se na něm modlila, když sestupovala z hor k lukám. Měla, chudák, věru proč, jak mi zajisté každý přisvědčí.
Hezoučká chaloupka, čistá a útulná jako jesličky, se na ni usmívala mezi kvetoucí zelení. Opravdu by bylo pro Borinku nesnadné, aby se tady sama nestala květinou. Jenom jestli je pravda, že je stejně ctnostná a skromná jako krásná. Snad Kosmaska přece jen neměla tolik spolehnout na slova prostého starce, třebaže tu rodinu slyšela chválit už i od jiných. Nebo se aspoň neměla tak uspěchat a raději se měla snažit, aby se s dívkou setkala předem, zahovořila s ní a tak ji nenápadně zkoumala.
Ale ne, už není možné otálet! Je nejvyšší čas, aby syn přišel k rozumu, počal se chovat příliš podivně. Kdyby matka dlouho váhala, snadno by ji mohl u děvčete předejít někdo jiný a získat je pro svého nápadníka - i přesto, že prý dívka tvrdívala, že nechce jiného než Kosmase. Mysl dívčí bývá proměnlivá a přístupná lichotkám. Snadno mohlo Borinku domrzet, že si jí Kosmas nevšímá, a mohlo by se stát, třeba aby dokázala, že na něj nečeká a čekat nemusí, že by se nakonec rozhodla pro jiného, lichometnějšího.
Ještě se stará Kosmaska nerozmyslela, pod jakou záminkou vstoupí do chalupy, vždyť tam přece nemůže jen tak rovnou vpadnout, a tu se to náhle tam u vchodu zabělalo jako celá kytice lilií.
Ale nebyla to kytice lilií, byla to Borinka, která se tam zatřpytila svou krásou. Oknem spatřila na pěšině Kosmasku. Neznala ji, ale podruh strouhající u pece louče, jí pověděl, kdo to je. I vyšla jí tedy vstříc, aby ji pozvala, ať si u nich odpočine.
„Jste, myslím, už hezkou chvíli na nohách,“ pravila ostýchavě, když došla ke stařence. „Vidím to na vás. A snad máte ještě dalekou cestu před sebou. Nechcete zajít k nám a drobátko si odpočinout? Kdo má namířeno do města, ten se u nás obvykle zastaví.“
Kosmaska nemohla od dívky odtrhnout oči. Ó, měly sousedky pravdu: každá květina jí byla za kmotru a každá jí dala do vínku, co měla na sobě nejkrásnějšího.
„Děkuji ti, děvče, za pozvání, je mi tuze milé,“ řekla a chopila se ruky, kterou jí dívka nesměle podávala. „Co by asi některý hoch dal za to, aby byl na mém místě a tys jej tak laskavě pobízela k vám,“ dodala a tak významně se zahleděla do modrých očí, že je dívka rychle sklopila a zarděla se.
„Ještě žádného jsem k nám nepobídla a také nepobídnu.“
„A proč ne?“
„Nestojím o ně.“
„A nebojíš se, že se ti chlapci pomstí, když se o tom dovědí? Jakpak, kdyby tě za to při muzikách nechávali stát v koutku u kamen?“
„Já nikdy u žádné muziky nebyla a také tam nikdy nepůjdu,“ rozhodně prohlásila Borinka.
„Tebe že dosud žádný hoch neprovedl?“ podivila se Kosmaska, ovšem jen naoko. Byla tuze ráda, že se jí podařilo tak šikovně zavést řeč tam, kam právě mířila. „Asi bys nemohla přísahat, krásná Borinko z luk, že tuhle ruku, kterou držím ve své, ještě žádný hoch netiskl a při tom neřekl, jak tě má k smrti rád.“
„Ne jenom jednou, ale desetkrát po sobě bych vám mohla přísahat, že jediný z mých prstů žádný hoch ani z žertu nezachytil, když mě tady na pěšince potkal - a jinam sama nikdy nechodím,“ horlivě ubezpečovala Borinka.
„Takové to nezůstane,“ znovu dorážela Kosmaska. „Jestli ti hoši dodnes dali pokoj, teď už ho od nich mít nebudeš. Jen se za tebou pohrnou, a snad už do posvícení si budeš muset některého zvolit. A proč taky ne? Vždyť jsou naši hoši jako mladé štěpy, jeden nad druhého se vypíná a kvete.“
„Já ale nestojím jenom o krásu,” důvěrně se přiznávalo děvče. „Já si cením jedině takového, který zná tajemné vědy.“
„Ovšem takových je na vesnici vskutku málo.“
„Slýchávám, že jich bývá málo,“ přikývla vážně Borinka, „na mnoho mil jen jediný. Ale která dívka se za takového dostane, ta je potom šťastna. Ó, nechť mu za to slouží jako slunce dnu, jako měsíc noci!“
V Kosmasce poskočilo srdce. Podruh tedy mluvil čistou pravdu, od prvního slova do posledního.
„Ale takoví hoši znalí tajemných věd o lásku
I
příliš nedbají,“ namítla úmyslně.“ Co je pro jiné
nejpřednější, to pro ně bývá podružné. Dívka u nich přijde zkrátka.“
„Ať si!“ zvolala Borinka s planoucím zrakem. „Má dost, jestliže smí takovému vzácnému člověku všechno v domě zařizovat podle jeho přání a k jeho libosti.“
Stará Kosmaska se nedokázala déle přemáhat.
Hlasitě zaplakala. Neměla už nejmenší pochyby: řízením Božím jí podruh pověděl o této dívce.
„Mám syna, co by ti byl možná po chuti,“ pravila k dívce, která s údivem spatřila její slzy. „Velice dobře se vyzná v tajemných vědách, přitom však pramálo dbá o tento svět. Věru, nemohla bych jeho ženě slíbit, že se s ní dokáže někdy zasmát. - Jistě ho znáš, často tudy chodívá podle potoka do města do apatyky pro koření. Inu, co ti budu dlouho povídat: jsem stará Kosmaska z hor a ptám se tě pod Božím nebem, zdali bys chtěla mého syna, kdybys věděla, že je z těch, kteří se nedokáží snadno sblížit?“
Borinka se začala třást na celém těle.
„To snad nemůže být,“ tichounce opakovala
kdoví kolikrát. Ale Kosmaska trvala na svém.
„Nemáš-li nic proti němu a svolíš k tomu, pak půjdu rovnou k tvým rodičům, abych je i tebe přesvědčila, že tě tuze ráda uvítám u našeho krbu jako svou dceru. Ale ještě jednou ti musím povědět: vedle mého syna tě žádné kratochvíle nečekají. Jeho duch se upíná docela jinam než k pozemským radostem.“
Borinka nemohla promluvit, tak byla schvácena. Místo odpovědi padla stařeně kolem krku.
Snad žádné námluvy se neodbyly rychleji a bez méně okolků.
Když rodiče uviděli vcházet do sednice uplakanou dceru s uplakanou Kosmaskou, netušili, co se děje, a velice se zarazili.
Jen starý podruh uhodl a tiše se vytratil, aby v sednici nepřekážel.
Borinka všechno vyjevila jedinou větou:
„Jeho matka mě vyvolila, abych mu sloužila!“
Teď ovšem rodiče pochopili, vždyť tolikrát už od dcery slyšeli, komu jedinému přeje a po čem touží
I oni zaplakali, ale nebránili dceři ani slovem. Jistě by si pro ni byli přáli jiného ženicha, méně věhlasného, ale také méně vykřičeného. Vždyť měli jenom ji a téměř ji ještě nepustili z náruče. Ale co byla Borinka na světě, nepřáli si nic jiného, než co chtěla ona, a při tom zůstalo i tentokrát.
Otec s matkou tedy podali staré Kosmasce ruku a vítali ji, sice se zakalenýma očima, ale přec jen srdečně.
„Nebojte se o dceru,“ utěšovala je, protože uhodla, jak jim asi je. „Můj syn je sice vynikající člověk, ale uznávám, že je to podivín a že se vám často nebude jevit takový, jakého byste si asi byli přáli za zetě. Ale jen se nestarejte, dlouho nepotrvá... a vaše dcera ho přemění.“
To jim Kosmaska ani nemusela zdůrazňovat, sami o tom byli pevně přesvědčeni.
Ale Borinka se bránila.
„Ne, nepřeměním ho,“ zvolala. „Ať zůstane jaký je, navždy nade mnou vyvýšen jako to slunce a ten měsíc na nebi.”
Staří ji tedy nechali při tom, jen mlčky na sebe mrkli.
* * *
„Všechno je už v pořádku,“ oznamovala matka synovi, když se s ním večer shledala u krbu. Radostí jen zářila.
„A co?“ zeptal se za hodnou chvíli lhostejně.
„Inu co! S tvými námluvami je všechno v pořádku!“
„S mými námluvami?“ užasl.
„Byla jsem na lukách pro slovo.“
Při té zprávě se Kosmas zaškaredil ještě hůře, než míval ve zvyku, a místo díku pravil:
„Vy jste si pospíšila, jen co je pravda.“
„Měla jsem čekat, až si tu dívku odvede někdo jiný? Věru se divím, že se to ještě nestalo.“
„Když o ni máte takový strach, tak to s ní asi není doslova tak, jak jste mi povídala.“
„Neměj žádné obavy je ještě mnohem lepší, než jsem se nadála. Kdybych na tom byla trvala, ne jednou, ale desetkrát by se mi zapřísahala, že ji ani v žertu ještě žádný hoch za ruku nevzal.“
Kosmas rychle pozvedl zrak.
„Skutečně nevzal? Může jí člověk věřit?“ vyzvídal dychtivě.
„Kdo této dívce, jakmile na ni jedinkrát koukne, rázem neuvěří, na tom zajisté mnoho není. Jí hledí nevinnost z očí. A jestliže si ji vezmeš, můžeš se spolehnout i na to, že od tebe žádné milkování nebude očekávat.“
Kosmas opět vzhlédl, tentokrát skoro ještě dychtivěji, ale zároveň i podezíravěji než předtím.
„Je asi stejná jako ty,“ dodala matka. „Nestojí o žádnou lásku. Chce tě, poněvadž si váží tvých věd a tvého umění.“
„Prý si váží mých věd!“ zachechtal se Kosmas jízlivě. „Takový ženský červík a troufá si rozumovat o mých vědách!“
„Nerozumuje o nich, jen si u tebe na nich tuze zakládá, především pro to, co dobrého jimi prokazuješ lidem. Už ji mám prohlédnutou a mohu ti s dobrým svědomím říci, jestliže tu odmrštíš, podobnou už k sobě nepřilákáš všemi svými čarami, až se ti jednou zasteskne po lásce. Jako se z jara neubrání strom květu, tak se srdce neubrání milování, když přijde jeho čas. U někoho přijde dříve, u někoho později. I s tebou lak bude. Vždyť nejsi nic jiného, přes všechno své umění, nežli člověk.“
Kosmas vyskočil. Matka netušila, jak jej tím posledním slovem bodla, ale zároveň také získala pro svůj úmysl. Chtěl cosi odpovědět, ale neřekl nic. Což nebyl skutečně dosud jen člověk, bídný člověk?
Náruživěji než jindy sám sobě v nitru sliboval, že tak to s ním zůstat nesmí A také nezůstane. Vždyť mu tím návrhem, jemu tak odporným, podávala matka pomocnou ruku, aby z té lidské nicoty konečně najisto vyvázl. Vždyť na pergamenové listině bylo neodvolatelně napsáno, že se tak může stát jen přispěním nevinné dívky. Podle všeho byla šťastně nalezena, bránit se jí by bylo čirou zpozdilostí.
Jaké však to je pokoření přijmout od takového ženského červíka nejvyšší blaho - nejdražší klenot, jejž si lze představit!
„Ano, všechno je v nejlepším pořádku,“ ubezpečovala matka. „Teď už nejde o nic jiného, než abys řekl, kdy chceš, aby byly oddavky.“
Kosmasem to projelo od hlavy k patě, jako by ho byl někdo švihl řeřavým prutem.
Tedy přece! Nebylo úniku. Trvalo dlouho, tuze dlouho, než matce odpověděl:
„Nadále zařizujte všechno, jak budete chtít. Ale ne, ne!“ zvolal náhle. „Vymiňuji si, aby mě do oddavek na lukách nečekali. A taky, až k nim dojde, aby při nich nebylo žádné hudby, žádné střelby žádných svatebčanů, odmítám mládence i družice. Kdyby si žádali, aby to bylo jinak, pak se tam nedostavím.“
„Bože můj,“ bědovala matka, „čímpak jsem se provinila, že mě v mém jediném dítěti tak tvrdě trestáš, že se nechce v ničem, ale v ničem tomu světu podřídit!“
Matčino hoře nad jeho zbůjnictvím Kosmase málo dojímalo. Zamračeně si dělal kolem kotle svoje a matka z něho už nedostala jediného slova. Stařeně nezbývalo, než se spokojit s tím, že vůbec hodlá přijít na oddavky, a přemýšlet, jak nevěstě a jejím rodičům vysvětlí, že se syn všemu, co se při jiných svatbách pokládá za nutné, tak rozhodně vzpírá. Teď byla ráda, že jim hned pověděla, pro jakého to podivína si jejich slovo žádá. Přesto Kosmaska tehdy ještě nevěděla, jak velkým divousem její syn doopravdy je.
Ani jednou nezašel za svou nevěstou na luka, ač si matka myslela, že snad ani není schopen něco takového udělat. Vždyť od ní přece slyšel, jak je ta dívka pro svou krásu obdivována lidmi a jak se i jí samé velice líbí. Neprojevil nejmenší zvědavost, aby se s nevěstou seznámil dřív, než s ní bude navždy spojen. Přes matčiny prosby a napomínání vkročil do rodného nevěstina domku teprve ráno ve svatební den.
Ale jak tam vkročil! Zrovna jako pravý čaroděj. Přihrnul se do dveří jako bouřka, na čele mu seděl mrak, ani oči nepozdvihl. Zabručel cosi, co mohli přítomní považovat za pozdrav, jestliže chtěli, co ale bylo spise vším jiným než obvyklým žehnáním, když někdo překročí poprvé cizí práh, natož ženich před oddavkami.
Ale nikdo z jeho nové přízně se tomu přespříliš nedivil. Jeho matka se už zmínila o tom, že nemůže odtrhnout myšlenky od svých věd, a pak také sami
od sebe už na něho hledívali docela jinak než na někoho obyčejného. Byl pro ně člověkem vyššího ducha, vznešenějšího rázu, jehož se trochu báli a jemuž prošlo i to, z čeho by se jiný musel přece jen zodpovídat.
Budoucí“ tchán vítal Kosmase tak uctivě, jako by byl pocházel z města. Chtěl mu odebrat myslivecký klobouk, který nosíval, jak bývalo tehdy mezi kořenáři zvykem, ale on se tomu bránil, ne však ze zdvořilosti. Když se starý odvrátil, aby mu přinesl poctu, zarazil svůj myslivecký nůž do stěny u dveří a klobouk si na něj pověsil sám. Tak to za oněch časů dělávali lidé, kteří byli nuceni vstoupit do domu, kde byli s domácími v nevůli, a tak jim chtěli dát najevo, že se s nimi nehodlají udobřit, třebaže museli překročit jejich práh.
S takovými city snad ještě žádný ženich nepřicházel za nevěstou, aby si ji odvedl k oltáři.
V Kosmasovi všechno vřelo. Po celý ten čas, který ubíhal mezi ohláškami, chtěl vzkázat na luka, že nehodlá dostát matčinu slovu. Nechtěl být spoután se ženou, více než jindy chtěl zůstat svobodný, ničím a nikým neomezovaný ve všem jen svým pánem. Ale pak se před ním vždy znovu zakmitla divizna černě kvetoucí, a on svěsil hlavu. Mlčel a nechal všechno běžet, jak běželo.
Ach, dojde-li jeho touha naplnění, dostane-li se přece jen konečně tam, kam tíhl všemi myšlenkami od chvíle, co se v něm probudil rozum, co zvěděl, odkud pochází a co mu bylo vzato, podaří-li
se mu duhový nápoj, kterým zavlaží své nitro, pocítí-li v sobě jeho zázračnou sílu, jeho kouzelnou moc, pak sbohem hory, matko a především ty, ženo! Už se k nim nebude hlásit, zapomene na všechnu nízkost, kterou musel snášet mezi lidmi jemu nerovnými, zapomene i na to poslední pokoření, ze všech nejtrpčí, na tu dávku pelyňku, že své blaho musel přijat z rukou - své snoubenky.
Ano, nade všechno se povznese, všemu, čemu dosud podléhal, se vymkne, střese ze sebe všechno, co jej kdy poutalo, celý ten svět bude pod ním a on nad ním, ovládne jej jako nesmrtelník!
Ó ta pýcha, ta pýcha, nadarmo ji Písmo mezi sedmi smrtelnými hříchy nepokládá za ten největší! Krutě prohání toho, koho si osedlá a jenž se jí neumí bránit.
Bylo opravdu štěstí, že Kosmas nechtěl žádné svatebčany, mládence ani družice. Jak by teď na něj asi pohlíželi? Když zarážel do stěny nůž a věšel na něj klobouk jako nepřítel toho domu, budoucí tchýně se polekaně obrátila k jeho matce. Ale ta, ač jí to trhlo všemi údy, se vzchopila a pousmála se na ni, jako by jí chtěla říci: Jen ho nechte, mrzouta, však ho vaše dcera co nevidět předělá. Načež se tchýně také pousmála a už si dál nevšímala, co budoucí zeť tropí.
Když nebyl ani družba ani družice, kteří by zašli pro nevěstu do její komory a podle obvyklých obřadů ji vydali ženichovi, vyšel nahoru sám otec, aby ji přivedl.
Kosmaska by málem vykřikla, když s dívkou vešel. Borinka se nesla skutečně jak anděl v růžové damaškové šněrovačce, sama bílá krajka, s květinovým věncem ve vlasech zlatých jako zralá pšenice. Neuvila si věnec celý zelený jako jiné nevěsty, při své svatbě chtěla mít na čele všechny ty květiny, mezi nimiž vyrostla a o nichž lidé říkali, že jí byly za kmotry. Však ani jediná nescházela v jejím věnci.
I Kosmas se zarazil, když se nevěsta objevila na prahu světnice, i jemu se podle všeho zdálo, že se do ní snesl červánek z nebe a že ji naplňuje svým světlem. Vnikl mu až do samého srdce, ale jeho vzpurnou mysl nevyjasnil. Ihned zase hleděl nevlídně jak předtím. Nevyšel nevěstě vstříc, nepřivítal ji jediným slovem, zůstal u stolu němý, nehybný jako sloup, musela k němu přistoupit sama.
Ale Borinka se tím vším nedala poplést. Však jí ho matka vylíčila právě tak, jak se teď jevil a ona sama si ho představovala takto nepřístupného a hrdého. Ba takového jej chtěla mít. Zachvěla se sice, když na něj ponejprv pohlédla, ale to jen dojetím, že je mu tak blízko a že mu bude co nevidět ještě blíž, navždy s ním spojena svatým obřadem.
Chviličku sice ostýchavě váhala, přičemž se její tvář neustále proměňovala, ale nakonec přistoupila k ženichovi sama a místo první družice mu vlastní rukou podala krásný rozmarýnový prut.
V Kosmasovi to znovu zaburácelo, zalomcovalo, znovu v něm vzplanula chuť vymknout se jí
a s novým hněvem si musel říkat, že to udělat nemůže, nesmí Tolik zdravého rozumu v něm zůstalo, aby pochopil, že jen její ruce jsou schopny mu vydobýt, po čem tak prahne. Ale přes tuto jistotu se nedokázal zkrotit, a tak místo aby rozmarýn přijal a zastrčil si jej do kabátu, chladně ho odložil. Nato vytáhl z náprsní kapsy větev jalovce, již tam měl zlomyslně připravenou, a tu si připjal, jak to dělají bujní hoši, kterým se zachce rvačky.
Přitom vyzývavě pohlédl na nevěstu, co asi řekne tomu, že se takto vzpírá každému stanovenému mravu. Bezděčně však sklopil oči. Každá jiná by si zajisté při tak zřejmé potupě strhla z vlasů věnec a s pláčem prohlásila, že s ním do kostela nepůjde, čemuž by se byl do sytosti smál, a na matce pak škodolibě ponechal, aby všechno zase spravovala. Borinčina tvář však po jeho divokém, urážlivém skutku zůstala jasná, jako kdyby byl ani nemohl jinak jednat. Opakovala si, že je jeho mysl vzepjata k vyšším věcem a proto pohrdá tím, čeho jiní dbají a co je jim milé. Zajisté věděl, že mu rozmarýnu nepodává jako symbol svého srdce, ale jen proto, že je to při svatbách takový obyčej.
Při jejím klidném úsměvu pocítil Kosmas zvláštní pohnutí, které se navlas podobalo jakémusi zahanbení. Copak měla matka skutečně pravdu i v tom, že nevěsta stojí o jeho lásku právě tak málo jako on o její a že si na něm neváží ničeho jiného než jeho vyhlášených znalostí? Zdálo se mu, že mu to dává až příliš jasně najevo, že by si přece jen
)$
mohla snad počínat šetrněji. Čím ona byla vedle něho!
Tolik se podivil její odvaze, že ani nevěděl, jak se dostal do kostela k oltáři. Nevěděl, že jej tam odvedla jeho matka a nevěstu zas její otec.
Když měl Borince u oltáře podat ruku, tu teprve dívka zpozorovala, že ji má ovázanou černým šátkem. Neviděla v tom úskok, kterým chtěl docílit, aby se nemusel dotknout jejích prstů. Měla za to, že se pořezal nebo opařil při svých dobročinných skutcích a v duchu ho upřímně politovala. Podala mu svou ruku tak opatrně, že se při tom jeho ruky sotva dotkla, což on vlastně zamyslel.
Jakmile došlo k slibům, Kosmas opět zamumlal cosi, čemu nikdo nerozuměl. Kdyby pan farář chtěl, ani by nemusel jeho slibování přijmout, ale ten dobrý starý pán se tvářil, jako by se byl ženich zachoval zcela správně. Byl rád, že se nebezpečný kouzelník žení, a vkládal do tohoto sňatku nejlepší naděje. Skoro se divil, že se Kosmas nechal přilákat k oltáři a že mu odtamtud neutíká, jak se zprvu obával.
O to jasněji a zřetelněji však odpovídala Borinka. Kosmas na ni zase nedůvěřivě pohlédl. Zase nevěděl, co si má o ní myslet, není-li u ní všechno jenom strojené. Zlobilo ho, aniž by mohl říci proč, když se její hlas při slibech rozléhal po kostele jako stříbrný zvonek.
Ale než se kdo nadál, byl Kosmas přece jen ten tam. Nikdo by nedokázal povědět, kdy a jak mohl
tak nepozorovaně upláchnout. Ke svatební hostině musela nevěsta usednout bez něho a prázdné místo vedle ní zaujala matka. Ačkoli se stařence srdce lítostí tříslo, přece dovedla svého syna opět obratně omluvit, že pospíchal k těžce nemocnému, který si už časně po ránu pro cosi poslal. A tak se nad Kosmasovým chováním nikdo nepozastavil. Ba každý z domácích ženicha ještě chválil za jeho milosrdenství, které neodložil ani v tento den.
Stará Kosmaska potajmu Čekala, že se syn vzpamatuje a vrátí se. Zdálo se jí naprosto nemožné, aby se nevrátil k takové nevěstě.
Ale čekala nadarmo, ačkoli čekala až do noci. Nechtěla, aby lidé viděli a smáli se tomu, že si nevěstu vede domů místo ženicha jeho matka. Nechtěla, aby bylo ještě více řečí než se jich už beztoho asi po horách trousí, řečí o svatbě podivínského zaklínače a o tom, jak si podivínsky vede jako ženich.
Nevěsta si nepřipouštěla, že Kosmas nepřichází, nepřestala se líbezně usmívat. Pro ni byl zcela v právu, že na ni zapomínal pro své milosrdné skutky. Bylo na ní znát, že přes odstrčenou rozmarýnu i přes ženichův útěk její srdce slaví překrásný svátek.
* * *

A jak to bylo ve svatební den, tak už to zůstalo. Kosmas se nepřestával mračit a Borinka se nepřestávala
dívat rozjasněně, třebaže si jí muž všímal stejně málo jako nábytku v sednici.
Za dne chodil po lese a sbíral byliny, večer je připravoval pro své potřeby. Měl oči jen pro kotlík na krbu, v němž stále cosi bublalo a vařilo se. V té době sedávala Bořka vedle tchýně a jako ona předla. Nemívala však tak jako Kosmas na mysli jenom svou práci, co chvíli k němu pohlížela celá oslněná. Jak se jí v měnivé záři ohně zdála krásnou ta jeho přibledlá tvář, nad jejímž sněhobílým čelem se stáčely chomáče prstenců, černějších než kavčí křídla! Jak mu při tom plály ty jiskrné oči, ještě ohnivěji než plameny nad kotlíkem! Jak uměl poroučet každým svým pohledem - zrovna jako král!
Ó, byl to také král! Co o něm věděla, vždycky v něm ctila krále všech duchů. Všichni mu byli k službám, teď to vídala na vlastní oči, všichni do jednoho, co jich bylo skryto ve stromech, horách, vodách, bylinách. Všichni mu museli pomáhat při vaření jeho léků, jestliže je k tomu vyzval jediným tajemným, v lichosti zamumlaným slovem, lidem kolem něho nesrozumitelným. Nedivila se jim, vždyť v těchto chvílích se mu ještě hlouběji než jindy klanívala ve svém nezkušeném srdci jako mocnáři. A děkovala Bohu, že svolil, aby se směla stát jeho služkou. Ano, prahla po tom, aby mu sloužila, avšak nedařilo se to docela tak, jak by si byla přála a jak si představovala.
Kosmas ji k ničemu nepouštěl. Když se skromně hlásila o nějakou práci, vždycky dělal, jako když hos-
podařil s matkou. Ani pod kotlík mu nesměla přikládat, ani dřevo mu k tomu uchystat, ba ani přinést zvenku šišky rozpukané na slunci. Když mu je přece připravila do pícky pod krbem, nedotkl se jich.
Naštěstí v tom Borinka nehledala ani nevlídnost, ani umíněnost, to tak! Pro její duši byl nad něco takového příliš povznesen. Nevěděla ovšem, co si o tom má myslet, ale pro ni bylo hotovou věcí, že se Kosmas takto chová z jakési jí sice nepochopitelné, ale určitě velmi vážné příčiny, kterou jí asi vyjeví, až k tomu nadejde vhodný okamžik. Prozatím si tedy vzala na starost celou domácnost. Copak nesloužila i jemu, když sloužila jeho matce? Stará Kosmaska teď nesměla na nic, ale na nic ani sáhnout, k ničemu se shýbnout a chraň bůh omočit si ruku. Jak předpověděl starý podruh, měla tuze pěkné časy od chvíle, co v síni stála almara Borinky z luk, červeně natřená, s modrými ptáky, s křídově bílým letopočtem uprostřed věnce, vedle její almary, žlutě omalované, se zelenými hvězdami a černými křížky, mezi nimiž byl letopočet umně vyřezán do dveří a tak silně napuštěn červenou hrudkou, že ten, kdo stál na prahu, musel si jej přečíst, i kdyby nechtěl. Stará Kosmaska si toho také považovala a nepřestávala nevěstě opakovat, že za svou dobrotu k ní, staré osobě, má každý den o stupínek blíž k nebi. Stále na ní měla oči, když u studánky proti oknu prádlo máchala, na trávníčku vedle ní je sušívala, před prahem sypala drůbeži zrní či hnětla chlebové těsto svýma drobnýma rukama. Jaké to z něho pokaždé uválela úhledné bochníčky a pokroutky, do nichž zapíkala jahody a křížalky! Člověk se ani nemohl dočkat, až do nich bude moci kousnout... Ale on, ten nevděčník, její syn, nic neviděl, nic neuznával, pro něho jako by ani nebyla v domě. Ty můj Spasiteli! Co si to v něm vychovala!
„Máš věru hřích, že si své mladé ženy nevážíš,“ vyčítala mu, kdykoli s ním byla o samotě.
„Copak jsem ji chtěl?“ pokaždé na to pohodil hlavou. „Vy jste ji tu chtěla mít. A jak jste tvrdila i jí se sem prý zachtělo.“
Při těch posledních slovech však pokaždé švihl po matce podezíravým pohledem, jako by byl žádostiv, aby mu to opět potvrdila. Ale to ona nikdy nezpozorovala pro svou velikou starost o něj. A kdyby to snad i zahlédla, nevěřila by asi, že chce slyšet, čemu se tak tuze vzpíral.
„Ba že se jí zachtělo, tak jako kdysi mně, aby se sem dostala,“ vzdychla si stařena. „Máme teď obě čeho litovat, ty podivíne.“
„Čeho vy máte litovat, to ovšem nevím, nepátrám, jak se k vám chová. A kdybych náhodou přišel na něco, co nemá být, pomyslil bych si, že máte, co jste chtěla. Ale čeho lituje ona?“ vyjížděl si Kosmas. „Snad ne, že jsem se od vás nechal ohnout a proti své vůli jí propadl? Přišla jste tedy přece jenom na to, že je to pouhá licoměrnice, která sem nepospíchala pro nic jiného, než aby se některému hochu pomstila za to, že o ni nestál? Nejspíše na
něj dosud vzpomíná, ale běda, přijdu-li na to - ač mi na ní vůbec, ale vůbec nezáleží.“
„Rouhači, ty věčný rouhači,“ zalomila matka rukama při takových jeho domněnkách, „ona a vzpomínat na jiného! Nikdy nemyslela na jiného než na tebe, kolikrát ti to mám opakovat? Copak jsi dosud nepoznal, že nevidí než tebe, že jen pro tebe dýchá? Ale nezapomínej, že všechno má někde své meze, i ta nejhoroucnější láska. Třebaže teď chová v srdci jenom tebe, mohl by přijít čas, kdy se v ní probudí hrdost. Jestli se to stane, tož buď jist, že tady nevydrží, vrátí se, nevděčníku, jenž o ni nestojíš, zpátky k rodičům, kteří ji, jak dobře vis, na rukou nosili.“
Když mu matka takto pohrozila, Kosmas přec jen umlkal. A přešlo vždycky několik dní, než znovu prohodil o Borince něco nelaskavého.
„Ať tu nevydrží, mně to bude jedno,“ posupně odpovídal matce, a jednou dodal, více však k sobě než k ní: „Ale rok tu zůstat musí.“
Matka se tuze lekla. Stále tajně doufala, že jej ta krásná mladá žena svou velkou láskou přece jen časem obrátí a že z něho udělá člověka jak náleží, a zatím se z toho všeho začalo vyklubávat cosi zcela jiného. Nabývala čím dál tím větší jistoty, že tenkrát v noci Sedmi bratrů svolil Kosmas na její prosby, aby se oženil s dívkou, již mu navrhovala, jen pro jakýsi tajný úmysl, jenž zajisté souvisel s jeho kletými čarami. Proto se tehdy ve stínu u dveří tak hluboce zadumal nad jejími slovy
Že na tohle nepřišla hned, když se syn při své tvrdé hlavě tak rychle, byť s odporem, odhodlal k svatbě! Ale co to potajmu kul? Proč chtěl, aby Borinka, ač prý o ni nestál, u něho vytrvala celý rok a teprve pak si mohla jít, kam se jí zlíbí?
Ať přemyslela jak chtěla, nemohla na to přijít. Jen jedna věc jí začala být jasná: že si Borinku vyhlídl k čemusi obzvlášť důležitému, a ona, jeho vlastní matka, se mu při tom sama, třeba nevědomky, nabídla za náhončí! Když synovi radila k sňatku s dívkou nad jiné ctnostnou, nevinnou jako to luční kvítí, usilovala o to, aby svůj dům očistila od hříchu, a zatím snad na svou střechu uvalila nový hřích, těžší nad všechny jiné. Byla to hrozná domněnka!
Kosmaska teď už ani neodložila růženec z ruky. Ve dne v noci trvala na modlitbách, aby se dopátrala, co syn zamyslí, a jestli to je proti Bohu a jeho přikázání, aby mu to s Boží pomocí šťastně překazila.
Ale podobalo se, že nejen syn matce, nýbrž i matka synovi dala brouka do hlavy když mu pověděla: „Každá věc má svoje meze, i nejhoroucnější láska: budeš-li svou mladou ženu odstrkovat, nevydrží u tebe.“
Aspoň se stávalo, že si tato slova opakoval, když se brouzdal osamělými cestami bahnitých pohorských hvozdů, kam se vydával pro kořist, potřebnou večer do jeho kotlíka.
„Musí, musí vydržet,“ zaskřípal zuby. A kdo by jej byl při tom viděl, zajisté by si pomyslel, že mu
tak divoce cuká tváří nikoli jen zlostná obava, že by mu Borinka mohla vypovědět a uniknout ještě dřív, než vykonala, pro co jedině svolil, aby ji matka přivedla do stavení, ale také prudká žárlivost.
Po té matčině předpovědi častěji a častěji, ovšem jen vskrytu, pokukoval po Borce. Arci pro nic jiného, jak sám sobě v duchu tvrdil, než aby vyzkoumal, není-li už na ní patrna touha po rodičích a po domově, nebo dokonce po někom, komu dříve přála, s nímž se rozešla, a pak utekla sem k němu jen z pouhé mstivosti a nikoli z nepřemožitelné lásky, jak mu matka namlouvala.
Jak pokaždé užasnul, když mu to při podobném rozjímání v hlavě zavířilo, až na něj přicházela závrať. Aby to hluboké divné pohnutí sám sobě objasnil a snad je i omluvil, říkal si, že to není žádná malá věc, domnívá-li se člověk, že vyhrál a tu najednou pozoruje, jak je k výhře ještě daleko, ba že se jí snad nikdy ani nedočká.
A se svým nejpohrdavějším úsměvem dodával:
„Až vykoná, pro co jedině jsem si ji k sobě připoutal, pak ji odtud vyženu, ať si pak namlouvá, koho chce.“
Ale Kosmas sám sebe už neměl v takové moci, jako když se Bořka k němu na hory přistěhovala. Neodvracel od ní oči dost rychle, někdy zachytila jeho pohled, prosycený tajnou nedůvěrou a neuvědomělou žárlivostí. Nikdy z něho ale nevyčetla nic jiného než nespokojenost, že je mu při jeho důležitém a vznešeném zaměstnání tak málo platná,
dokonce že si ji dosud ani netroufal pro její neschopnost k něčemu připustit.
Tu se k němu vždy plaše přiblížila, a ač předem věděla, jak to dopadne, přece jen se znovu skromně a bojácně hlásila o nějakou práci.
Ale on jí odpovídal teď urputněji než jindy:
„Hleď si svého kužele. Copak jsi ještě nepochopila, že to, co dělám, není pro tebe? Vedle muže takového povolání, jako je moje, je každá žena jen červíkem.“
Nemusel to Borce připomínat, věděla to od prvního pohledu, který na něj vrhla, a nikdy nechtěla nic jiného, než aby mu směla svoji oddanost projevovat skutky. Tuze, tuze ji rmoutilo, že není s to prokázat mu ani nejpokornější služby. Ó, kdyby tohle byla tušila, nikdy by nepřipustila, aby jeho matka vešla k jejím rodičům pro slovo.
Když jednou po takovém krutém odbytí smutnější než jindy odcházela, tu Kosmasem náhle projelo pomyšlení, že přece jenom chybuje, když nevěstu po celý den ponechává matce, na niž už dávno nespoléhal. Podle jeho mínění zcela bez rozvahy nadržovala Borince na újmu své vlastní krve. Umínil si, že si bude počínat opatrněji a přísněji nad nevěstou bdít. Musí se přesvědčit, jak je pilná, čím se zaměstnává, zdržuje-li se při práci náležitě doma, nebo od ní odbíhává k rodičům či dokonce k někomu jinému, tomu jistému, jehož neznal, o němž nikdy neslyšel, takže ani nevěděl, kde ho hledat, jenž se zrodil pouze v jeho hlavě, kde ode
dne ke dni krutěji strašil. Ó, jak nenáviděl toho škůdce a vraha! Ba, byl to vrah. Což neohrožoval jeho velkou budoucnost, když k sobě vábil srdce té, která si je měla zachovat neposkvrněné, aby mu pomohla dosáhnout slávy?
Na zamračeném čele mu naběhly všechny žíly, jen pomyslel na možnost, že snad Borinka kdesi za jeho zády postává ruku v ruce s jiným.
„Počkej, neodcházej!“ zavolal ji tentokrát zpět. Hleděl však na ni velmi potměšile, nic kalého neobmyslel. „Vzpomněl jsem si přece jen na nějakou práci pro tebe. Uvidím, jak ti to půjde.“
Ihned se k němu přihrnula tak radostně, jako kdyby jí byl zvěstoval, že bude dozajista spasena. A on ukázal na kytici makovic, které sušil na okně.
„Hle, ty makovice vysypeš a odpočítáš z nich vždy po deseti zrnkách na listy černého bezu, pro které si zajdeš k bezovému keři u studánky. Až jich tady budeš mít plnou lavici, bude to pro dnešek stačit.“
Očekával, že se začne tak titěrné práci bránit, nebo že ji aspoň brzo omrzí, a až se vrátí z lesa, že jí pak bude moci vyčítat, jak se mu jen naoko nabízela za pomocnici.
Jak se však podivil, když při svém návratu, s nímž dneska schválně otálel, zastal Borinku dosud u okna. Na lavici pod ním ležel lupen bezu vedle lupenu a na každém z nich správně odpočítaných deset zrníček máku.
Poskočila, když k ní přistoupil.
„Právě, ale právě jsem odpočítala poslední štipec,“ oznamovala mu vesele. „Je to dobře?“
Vzdorovitý Kosmas jí ovšem nepřisvědčil. I tentokrát se jako jindy od ní mlčky odvrátil. Ale přitom si říkal, že by byl přece jenom blázen, kdyby ji nadále zaměstnával pro pouhý posměch jako dnes. Byla celá řada věcí, jež musel jako pomahač nutně vykonávat, jestli nechtěl mezi lidmi pozbýt důvěru. Mnohé z nich vyžadovaly tak dlouhé a pozorné počítání, že mu při něm nejednou docházela trpělivost. To pak ještě víc než kdy jindy zatoužil po svých knihách s můřími nohami, rudými jako krev, na černých deskách a pergamenových listinách, zděděných po strýci, v nichž nacházel stále cosi nového, podivuhodného, co tak rád zkoumal a zkoušel. Dosud se toho nenasytil.
Někdy se k němu uchylovali lidé, kteří si přáli rozmlouvat s drahými nebožtíky. Jestliže jim to měl umožnit, bylo potřebí vlasů jejich i vlasů oněch zemřelých a ty pak bylo nutno obzvlášť přesně seřadit, aby nebylo na jedné ani na druhé straně o jediný chloupek více či méně, a pak je velmi umným způsobem zaplést. Jiné osoby zase chtěly potrestat své nepřátele. Tu musel stejně pozorně odpočítávat zrnka soli, hroty z bodláků, kapky šťávy vymačkané z kopřiv, aby se zamýšlený trest vydařil. Také velmi často se lidé zatoužili dozvědět, co dělá vzdálený příbuzný. Tehdy bylo zase přikázáno rozfoukat chmýří z pampelišek do výšky, nato semínka do jednoho sebrat a pak rozemnout s jiným kořením
na prášek, který zbystřil zrak tomu, kdo jej podle předpisu v určený čas a určeným způsobem požil, takže ve snu potom uviděl navlas přesně toho, koho si uvidět přál.
Všechny tyto nudné přípravy k čarám teď pozvolna vkládal na Borinku, neboť se den ode dne jistěji přesvědčoval, jaká je v ní dovednost, svědomitost a dobrá vůle.
Jak se ráda chápala všeho, co jí nařídil! Nedala se unavit vymačkáváním kopřiv, odpočítáváním zrnek soli, rozfukováním a zase sbíráním všelijakého pýří a chmýří. Možná by se pokaždé nepřičiňovala s takovým potěšením, kdyby byla věděla, k čemu bude sloužit to, co dělá. Však se Kosmas chránil povědět jí to. Ač pro něho byla jen takovým červíkem, přece mu lichotilo, třeba si to nepřiznával, že k němu Borinka skutečně vzhlíží jako k nějakému vyššímu stvoření, kterým ostatně ve svých vlastních očích byl. Ale to jí také nemohl vyzradit. Má-li totiž prostředek účinkovat, tož, jak jsem už pověděla, jen pomahač sám smí vědět, k jakému účelu jej připravuje.
Matka k tomu dlouho přihlížela, aniž se ozvala. Snad toto sblížení přece jen znamenalo, že se splní její největší sen a Borinka syna předělá? Ale nakonec se nemohla udržet a potutelně prohodila, ač věděla, že bude asi zle:
„Vida, tak jsi konečně přece přišel na to, že je tady Borinka z luk k něčemu dobrá a že jsem tak tuze nepochybila, když jsem ti ji namluvila.“
Tentokrát se Kosmas odmlčel ještě déle, než bývalo jeho zvykem, měl-li někomu odpovědět.
„Ano, poznávám, že je jí tady přece jen potřeba,“ s bledou tváří pracně vypravil z pevně sevřených rtů. „A právě, že to poznávám, nechť se má na pozoru a v ničem nepochybí.“
„Jdi mi, ty bloude, už zase pozbýváš rozumu,“ smála se mu matka. Ale nebylo jí dlouho do smíchu.
„Kdyby se neměla na pozoru, kdyby poskvrnila svoje ruce, obtížila svoje svědomí jediným nekalým činem teď, když se ke mně vetřela a já jí konečně dovolil, aby mi pomáhala, čímž nad ní plno tajných mocností nabylo právo, zle by se jí vedlo! Mohla by se tím dostat do moci zlého ducha, jenž by ji unesl do skalního sklepení, které obývá, a tam by jí do poslední hodiny života nepřestal vyčítat její hřích. Můžete jí to povědět, chcete-li.“
A při těch slovech vypadal sám Kosmas jako takový zlý duch. Z očí mu hledělo, že by byl také s to k smrti utrápit ustavičnými výčitkami toho, o němž by se domníval, že se proti němu prohřešil.
Matka udělala směrem k synovi kvapně tři kříže, načež od něho bojácně uprchla ze sednice.
Kosmas za ní chtěl urputně vykřiknout: „Až mine rok, potom ať si dělá, co jí libo!“ Ale tentokrát už nedokázal vypustit ta slova z úst. Zdálo se mu, že by se jimi bodl přímo do srdce. A tak zůstal nad kotlíkem stát jako omráčený.
„Matka má přece jen pravdu,“ říkal si, když se vzpamatoval, „někdy pozbývám rozumu. Připadá
mi, že mně snad uhranul nějaký tajný nepřítel, co mi závidí mou nynější i budoucí slávu. Však já na něho přijdu, a pak ať se těší, kterak se zprostím jeho bídného zakletí! Jen aby se ten rok už nachýlil ke svému konci, abych se té ženské zbavil. Až vykoná, pro co ji tady vedle sebe snáším, pro co ji pozoruji a zkoumám, co mi pak bude na ní záležet? Nic, docela nic, tisíckrát nic! Kéž bych ji už měl z očí, dříve nebudu mít klidu, i kdybych se nakrásně napil duhového nápoje!“

A byl tu opět večer před Sedmi bratry. Borinka meškala v zahrádce. Jakmile se dostala sem na hory, hned jí připadalo, že ona a ta zahrádka, stejně plná květin jako lučiny, z nichž pocházela, patří k sobě. Dlouho se tenkrát Kosmase nevyptávala, zdali smí či nesmí nad zahrádkou bdít a starat se o ni, ale hned se jí zmocnila, jako by se to rozumělo samo sebou.
Už v prvních dnech Kosmas pozoroval oknem, jak si Borinka na zahrádce vede, a když viděl, že tam každé rostlince poskytuje, co jí jde nejvíc k duhu, jako by se tomu naučila od něho, nesnažil se vypudit ji i odtamtud svou stálou výmluvou, že jí tam nemá zapotřebí, že i na zahradě si všechno udělá nejraději sám.
Zahrádku sice Borince ponechával, ale nikdy tam
za ní nevešel, nikdy se jí na nic nezeptal. Tvářil se, jako by vůbec neviděl, že se jeho květinám dostalo pěstounky tak laskavé, že by ani matka nemohla pečovat o svoje drahé děti lépe než ona o jeho záhony.
Slunce právě zašlo a Borinka soucitně zavlažovala rostliny vyprahlé dnešním parnem, když Kosmas poprvé za její přítomnosti vstoupil do zahrady. Ale při prvních krocích na cestičce vinoucí se mezi záhony se zarazil, jako by se mu nechtělo dál.
Když před sebou spatřil Borinku, proletělo mu bezděčně hlavou, co o ní říkávaly sousedky, že totiž všechny květiny jí byly za kmotry a co při sobě měly nejkrásnějšího, to že jí daly do vínku: pomněnka modro jejím očím, hloh bělost jejímu čelu, šípek jejím tvářím jemnou červeň. Věru měl na sebe zlost, že jim musel přisvědčit a že nebyl schopen odtrhnout oči od dívky. Obloha za ní plála jako rudé zlato a svahy hor se u jejích nohou víc a více zahalovaly bělavými výpary, jež k nim vystupovaly z údolí už potemnělého, zaroseného. 1 zdálo se mu, jako by stála na oblacích a nad ní se otevíralo nebe, takže se navlas podobala světicím na obrázcích, které si poutníci přinášejí ze zázračných míst.
Borinka upustila konev, tak ji Kosmas překvapil neočekávaným příchodem. Tentokrát už nebyla schopna opanovat svůj cit. Vrhla se mu vstříc, aniž by se ho jako obyčejně optala, co by si přál. Zapomněla, že se na ni obrací jen tehdy má-li jí nutně zapotřebí při nějaké práci.
On však nelenil rychle jí to připomenout. Nevyčkal, až k němu promluví a ve své kvetoucí“ říši jej uvítá jako pravého a jediného panovníka, jak se to právě nadšeně chystala udělat. Pravil jí hlasem, v němž přes všechno úsilí nedovedl potlačit mocné zachvění:
„Přicházím sem za tebou, abych ti pověděl, co asi nevíš: že nám dnešním západem slunce nadchází velká, významná noc.“
Dychtivě k němu vzhlédla. Proč se to měla dovědět?
„Je to noc, kdy je nutno zásobit se vzácnou rostlinou.“
Bezděčně sepjala ruce.
„Ta jediná, je-li utržená v dnešní noci, hojí... hojí... souchotiny.“
Se zatajeným dechem čekala, jak tu rostlinu pojmenuje. Začala tušit, že jí, Borce, určil jakýsi úkol, důležitější nad všechny které jí kdy uložil. Ó, kéž by byla s to aspoň tentokrát mu dokonale vyhovět!
„Je to černá divizna,“ zašeptal téměř neslyšně. Tak byl dojat, že nastává rozhodná hodina, kdy všechno, po čem žíznil, mělo dojít naplnění.
„Netušila jsem, když jsem ji tu a tam vídala kvést na hromadách kamení kolem těch našich políček, že má v sobě tak velikou moc.“
„Vydal bych se pro ni nejraději sám, ovšem tentokrát nemohu.“
„TV nemůžeš?“
„Moje ruka k tomu není vyvolena.“
„Že není? A čí tedy? Kdo zná a ví tolik co ty? Kdo vykonal více dobrého právě svou rukou, vedenou vznešeným duchem?“
„Tentokrát je k tomu určena ruka ženská,“ zamumlal konečně Kosmas, nemálo pokořen, že se právě před Borinkou musí přiznat, že aspoň v tomto případě má takový ženský červík jako ona vrch nad sebeosvědčenějším zaklínačem.
„Ženská ruka?“ podivila a zaradovala se Borinka.
„Ano, ale jen ruka takové ženy“ dodal váhavě, skoro rozpačitě, „kterou ještě žádný muž - z lásky nestisknul.“
Borinka zbledla jako sníh a sklonila hluboko oči. Dlouho, dlouho stála v zadumání, než hlesla ještě ostýchavěji, než jak jindy k němu mluvívala:
„Víš-li, kde nejblíže rozkvétá černá divizna, tedy mi to pověz. Uznáš-li mne toho hodnou, hned se tam vydám.“
„Ty se tam chceš vydat?“ zvolal, ačkoli ani na chvíli o tom nepochyboval. Ale teď zbledl i on a sklopil oči k zemi, neboť teď mělo, ba muselo vyjít najevo, jak to je s Borinkou doopravdy. Zdali se dal matkou přemluvit k sňatku s licoměrnicí ke své věčné hanbě a škodě, anebo je-li tou čistou bytostí, již v ní matka viděla a milovala.
„Proč váháš poslat mě tam?“ vyzvídala, zaražena jeho patrnými nesnázemi.
„Poněvadž je nutné, abys věděla, že té, která utrhne květ, aby jím pomáhala, ale jejíž ruka není nedotknutá, hrozí smrt. Takové lhářce se divizna
okamžitě pomsti ... ta zčerná po celém těle jako ona.“
A Kosmas přivřel oči jako odsouzenec, jenž očekává ránu katova meče. Ale nadarmo se lekal, nadarmo Borinku podezříval a matku obviňoval z unáhlenosti, všechny jeho pochybnosti a obavy byly zbytečné.
Když se po dlouhé, dlouhé chvíli odvážil pozvednout zrak, viděl, jak se na něj dívka usmívá. Byl to však úsměv smutný, bolestný. Dnes ponejprv viděl Kosmas takový úsměv na jejích ústech, ač si byl vědom, že k němu nejednou měla pádný důvod.
„Směle mě vyšli pro tu diviznu a neboj se, že by se mi pomstila,“ ubezpečovala jej hlasem, v němž se třásly násilím potlačované slzy. „Vždyť ty nejlépe víš, že mou ruku - nikdo nikdy z lásky nestiskl. Než jsem poznala tebe, nemyslela jsem si na žádného.“
Řekla to zticha, prostě, bez výčitky. Kosmas se mohl zaradovat, směl doufat, že je konečně u cíle, že si dnešní noci zabezpečí, po čem tak dlouho toužil: to hrdé dědictví po nesmrtelném předku. Ale čím to, že místo vítězné radosti jej polila jakási horkost? Proč mu bylo tak divně, tak velice divně jako dosud nikdy, a ani nechápal, co mu je a co se to s ním děje?
Borinka jej musela přes svůj utajovaný pláč sama upomenout:
„Rychle mi pověz, kam se mám vydat pro tu diviznu. Viď, tuze o ni stojíš?“
Při této upřímné otázce Kosmase znovu polila horkost. Skoro se v té chvíli styděl, že ji chce vyslat pro věc, s jejíž pomocí se hodlal na věčné časy odloučit od ní i ode všeho, co k němu dosud náleželo. Jeslipak by se k tomuto úkolu tak horlivě hlásila, kdyby tušila, k čemu je mu doopravdy černá divizna zapotřebí?
„Nemysli si, že tě k té cestě nutím,“ zakoktal. „Přišel jsem k tobě jenom proto, abych ti pověděl, že můžeš mnoha lidem prokázat velké dobrodiní, jestli chceš, protože dneska se ti k tomu naskytuje nejvhodnější příležitost. Ale samozřejmě jsem si hned myslel, že asi budeš chtít.“
Jak těžce ze sebe doloval tuto novou lež a jak zvláštní, neuvěřitelné myšlenky mu při ní probleskovaly hlavou!
Borinčina tvář zazářila blažeností, když z Kosmasových úst uslyšela, že třeba si jí jinak neváží, přece jen důvěřuje jejímu srdci.
„Můj ty Bože, jak jsi hodný, že o mně smýšlíš tak dobře,“ děkovala mu ze srdce. „Ale teď konečně pověz, kde diviznu najdu. Dohaduji se, že lék, který z ní hodláš připravit, budeš asi muset ještě v dnešní noci nejen začít, ale snad jej i dokončit.“
„To ovšem musím,“ přisvědčil jí, ale stále měl při tom hlavu sklopenou.
Jak docela jinak si dřív představoval okamžik, v němž nabyde jistoty, že její ruce jsou přece jen ty pravé ruce, a teď ... zrovna jako by mu na tom poznání vlastně už ani mnoho nezáleželo. „Máš
k ní ale dost dlouhou cestu. Viděl jsem dnes jen jedinou černě kvetoucí diviznu, ač jsem zchodil celé naše okolí. Vyrůstá nedaleko vlčí jámy, z boku té staré hluboké úvozové cesty, kterou dřevaři už tak rozkrkavčili, že si po ní nikdo netroufá jezdit, aby se mu nezlámala kola.“
„A jak ji mám utrhnout?“
„Černá divizna se této noci musí ulomit levou rukou nad samým kořenem a odevzdat do levice tomu, kdo ví, co s ní dál. Po cestě, kudy máš jít, jsem do dutin stromů tu a tam zastrkal kusy zetlelého dřeva, abys nezabloudila.“
„Určitě nezabloudím. Letos jsem tou úvozovou cestou šla kvičí jámě už několikrát, kvetlo tam plaváčků, jako když prostře červený šátek. Chodila jsem na ně tvé matce, když jí tak tuze na prsou vysychalo. Vydávám se na tu cestu s Pánem Bohem a ty tu s ním taky zůstávej.“
A už měla Borinka zahrádku za zády, jako stín se mihla kolem skal a zmizela ve stínech vysokého lesa za nimi. Dlouho pohlížel Kosmas v tu stranu, kam zmizela, tuze dlouho, a nepřestávalo mu při tom být těžko.
Aby se z toho vzpamatoval, obrátil se k domu. Přitom začal sám sebe v duchu chválit, jak s Borinkou tak šikovně zatočil, ač se mu do toho dlouho nechtělo. Kdyby ji byl od sebe stále vzdaloval tak jako ty první týdny po svatbě, zda by se tak rychle vpravila do jeho úmyslů a tak rychle se připravila k dnešní cestě? Přece jen to nebyla žádná malá věc
pro ženu, která vyrostla v údolí samé slunce a samy květ, kde nic děsivého nikdy neviděla a na nic hrozného nenarazila, vydat se v této pozdní době do tmavého lesa, o němž dobře věděla, jak strašlivé obyvatele hostil
Vešel do sednice a nepokojně ji měřil dlouhými kroky. Kotlík na krbu se dnešního večera leskl jako ještě nikdy. Nebyl zajisté z jiného kovu, než jak musel být, totiž z čistého zlata. Měl v něm už připraveno na duhový nápoj všechno, ve směsici rostlin k tomu nutných scházela jen černá divizna, ulomená nevinnýma ženskýma rukama...
Kosmas se u kotlíku zastavil. Už nebylo pochyb, že se čarovný nápoj po tolika marných pokusech tentokrát skvěle vydaří a on že se stane z bídného člověka spřízněncem toho mocného nebe, odkud byl jeho praotec tak krůtě svržen. Ale co to bylo, že mu teď, když o tom nabyl jistot); neposkočilo srdce v hrudi stejně hrdě a radostně jako pokaždé, kdykoli si na tuto velkou chvíli vzpomněl?
Roztržitě se odvrátil od ohně a rozhlédl se po sednici. Byl v ní sám, matka se odtamtud dávno vytratila. Po parném dni na ni přišla dřímota dříve než obvykle. Byl tomu rád, mohl tak aspoň bez ostychu sáhnout do truhly vedle krbu, jehož ochraně svěřoval své nejdůležitější nástroje. Neboť, jak známo, v něm bytuje neviditelný skřítek, věrný strážce domu a všeho, co je v domě drahého a cenného.
Z hlubin truhly vytáhl, co bude zakrátko potřebovat a co opatrně ukrýval pod bílým šátkem před
každým, i matčiným zrakem, kvůli případnému uhranuli Tentokrát to byla podlouhlá miska ze dřeva černého jak uhel a tvrdého jako železo, pak ocelový nožík, jenž vydával modravé blesky, sotva se ho jen dotkl. Ten byl určen rozetřít diviznu na černé misce dřív než bude zamíchána do nápoje. Nakonec z truhly vytáhl vysokou nádobu z téhož černého dřeva, do nějž bylo vyryto mnoho podivných zvířat, nádobu, která měla místo víka - o nastojte! - lebku, v jejíchž očních důlcích svítily dvě svatojánské mušky. Ta byla připravena pro už hotový nápoj, který se ještě musel po tři dny ustát na krbu, než směl být jedním douškem přesně o půlnoci vypit.
Náhle se Kosmas prudce ohlédl k oknu. Ale ne, vždyť Borinka tu ještě nemohla být. Venku bylo docela ticho, odnikud to nezašelestilo jejími lehkými kroky. Dobře, velmi dobře je znal, ač se po ní nikdy neohlédl: nesla se jako laňka, zdaleka ji poznával po chůzi.
Nevydržel dlouho mezi stěnami. Vyšel na práh, jako by tím mohl Borinčin příchod urychlit. Podíval se na hvězdy, jejichž rodným bratrem se měl co nevidět stát. Dnes je nepozdravil žádnou průpovědí jako jindy, v touze jednou se jim vyrovnat. Řekl si pouze, že teprve táhne na jedenáctou, takže tu Borinka ještě nemůže být, leda by jí byla v lese narostla křídla.
A už byl zase v sednici a všecek rozčilen se loudal z kouta do kouta. V kotlíku to občas pronikavě zasyčelo, jako by kotlík věděl, co se ještě dnes bude
díl a jako by se těšil, že dílo tolikrát v něm započaté bude konečně dovršeno.
Ale Kosmas si jeho vítězné písně nevšímal, nelákal ho už k sobě. Kosmas nemyslel na to, co na něho čeká za tři dny, opojený pýchou si stále neopakoval, že si vypitím kouzelného moku, jejž dnes připraví, zabezpečuje věčný život a tím vládu nad všemi lidmi podléhajícími smrti.
Místo toho si představoval, jak to tady asi bude dopadat, až odtud odejde, jak bude jemu samotnému v té dálce, kde už nikdy neuvidí Borinku, kterak přede vedle matky v odlesku ohně z krbu a nespouští z něho oči, když pracuje u kotle, jak mu bude, když už nebude moci sledovat její drobné prstíky, dovedně přebírající sušené listy květy a zrnka, opatrně počítající vlákna a chmýří bylin - a to vše jen aby mu odňala tu zdlouhavou práci, aby mu prospěla, aby se mu zavděčila. Ba, nikdy, nikdy nic jiného pod touto střechou nechtěla, nic jiného ji pod ni nezavedlo, než přání, aby mu mohla sloužit při jeho skutcích, jež s takovým nadšením nazývala šlechetnými... Netušil, jak velice jí přivykl a že postrádat ji nebude pro něj tak lehké, jak měl vždycky za to. Dnešní noci vlastně poprvé na toto všechno doopravdy pomyslel.
Najednou sebou trhl. Opět se mu namanula podivná myšlenka, dnes podruhé ho bodla u samého srdce. Ó kéž by Borinka byla stejně vznešného původu jako on, aby i jí mohl dát napít moku z černé nádoby, a tak si od ní potom nemusel odvykat. Kdy-
koli by se mu zalíbilo, viděl by ji vedle sebe, kterak s tím svým sladkým úsměvem na něho plaše upírá oči.
Ale přece sebral tolik sily, aby se na sebe znovu rozhněval a znovu si říkal, že má matka pravdu, tvrdívá-li, že někdy pozbývá rozum. K čemu by mu bylo nadále Borinky potřebí? Dnešním dnem u něho doslouží. Jakmile mu odevzdá diviznu, už mu po ní nic, ale pranic nebude, zato se před ním celý svět otevře dokořán. Nastoupí-li za tři dny svou tak dlouho připravovanou pouť a pak ho někdy napadne chuť obveselit se v tom lidském světě s některým takovým ženským červíkem, pak to bude zajisté jiná krasavice než taková Bořka z luk.
Ó, nebude, nebude! křičelo to v Kosmasovi mocným hlasem. Co ji dnes navečer spatřil vznášet se pod růžovou oblohou na svahu hory zahalené v bělostné mlhy, navlas podobnou těm světicím na svatých obrázcích, které se právě chystají vstoupit na nebesa, nebyl už schopen představit si něco krásnějšího nad ni, co by jeho tvrdým srdcem tak mocně otřáslo, že po drahném čase začalo měknout. A místo, aby si opakoval: „Za tři dny budu nad každé pomyšlení šťasten,“ zašeptal si: „Za tři dny ... bude po všem.“
Ale co se dělo? Venku bylo stále ticho, a přece tu už mohla Borinka s diviznou být. Měla dobrou cestu, měsíc stál v úplňku, žádná bouře nehrozila. Jestliže tu pouť na sebe vzala s čistým svědomím, bez šalby a lsti, tož nad ní žádné strašidlo, i kdyby
jí chtělo ublížit, nemělo moci. Nemohlo jí zastoupit cestu k divizně a poznamenat jí čelo svým drápem.
Ale co kdyby ho byla přece jen obelstila, kdyby se jí vedle něho zastesklo po rodičích, jak mu jednou matka vyhrožovala, a ona využila vhodnou příležitost, aby se k nim vrátila? Nebo kdyby byla uvázla v polovině cesty k divizně přemožena strachem, protože přece jen někoho milovala dřív než jeho, a k němu se taky zajisté uchýlí, až on, Kosmas, tu už nebude?
Ale ne, ne, netouží po rodičích, netouží po jiném, dříve milovaném muži, nikdy nemyslela na jiného než na něho, nikdy jiného nemilovala. Jen pro něho dýchala od první chvíle, co jej spatřila, jak šel po pěšině kolem její chaloupky vedle potoka, zavlažujícího ty zelené louky, na nichž každá květina jí byla za kmotru a co měla při sobě nejkrásnějšího, to jí dala do vínku!
A když Kosmas zašel tak daleko, že si toto všechno zpříma přiznal, pocítil ve svém zmítaném nitru takové oblažující teplo, takovou kouzelnou silu, jako by právě tím okusil onoho duhového nápoje, kterým si měl dobýt nesmrtelnosti... nesmrtelnosti, co ho měla navždy od ní odtrhnout.
Měla ho odtrhnout, ale ještě neodtrhne, najednou na to bylo pro Kosmase času dost. Umiňoval si, že i když ten osudný nápoj vypije, přece jen se pak ještě raději pozdrží tady v horách a hned tak se do světa nevydá. Čeká tam na něj sice velká sláva, až lidé poznají, jak to s ním je, že se ho nikdy nedotkne ani
zbraň, ani nemoc, ani smrt, že bude žít i pak, až pomine svět, a budou se mu klanět i knížata i králové. Ale pro tuto chvíli mu na tom všem jaksi nezáleželo, však mu to neuteče, má to jisté ...
Teď si však zase vzpomněl, že to přece jen tak jisté není, dokud mu k tomu Borinka nepodá klíč, černou diviznu. Ale kde se zdržela? Už tu přece mohla a měla byt.
Obludy a příšery si k ní ovšem netroufají, ale zato je dost možné, že by ji přepadlo nějaké dravé zvíře. V lesních bažinách bylo plno kanců a vlků. Nebyl teď sice jejich pravý čas, teprve zima je vypuzovala z jejich skrýší, ale co kdyby se přece některý ten netvor v krvelačné choutce odvážil z doupěte, když ucítil, jak se blíží vítaná kořist?
Kosmas už nebyl s to snášet nepokoj vzmáhající se v něm každým vydechnutím víc a více. Musí vědět, co se s Borinkou děje, nepotřebuje-li jeho pomoci. Bude ovšem těžké dopátrat se jí, neboť na ni nesmí zavolat. Jakmile by se mu totiž ozvala s diviznou v ruce, bylo by zle. Všechno by se zhatilo a on by byl nucen čekat až napřesrok znovu pokvete černá divizna v den Sedmi bratrů ...
Budiž! Snadněji se mu bude čekat celý rok na vykoupení z lidské bídy, než ve strachu a úzkosti nečinně čekat jen jedinou čtvrthodinku ...
A Kosmas už spěchal ke staré úvozové cestě v lese.
* * *
Když se dostal do houštiny, obešel jej mráz. A Kosmas se ptal sám sebe, jestli je možné, aby se vrátil domů tak sám, jak sám odtud odešel.
Po tmavém nebi plul úplněk jasný jako rybí oko, ale při tomto pomyšleni“ se pro Kosmase najednou jako by posypal popelem. Celý svět se mu rozpadal v popel a prach, když si odpověděl, že to možné je. Ale než by se měl vrátit z lesa sám, to se raději už nikdy nevrátí. Už pro něj nic neznamenal ani krb a na něm kotlík se zázračným nápojem.
Jak se mu všechno kolem zdálo smutné, cizí, ba děsivé, zrovna jako by byl v rodných hvozdech poprvé za noci sám. A přece jindy právě o tomto čase v nich pobýval tak rád. Nebylo jako za dne slyšet perlík skaláka pracujícího v některém z lomů, ani rány dřevařů, kteří kdesi klučili paseku, ani písně travařek, pilně se ohánějících svými srpy, ani osamělý výstřel pytláka. Býval tu zcela sám a jediný, a to vědomí jej vždycky těšilo a povznášelo, stávalo se mu jakousi předtuchou života, jenž na něho čeká, života sice plného ruchu a lidí, ale kde bude také tak samojediný, zvláštní a výjimečný tvor.
Jak pozorně jindy naslouchával skřekům nočních ptáků a vykládal si, co asi znamenají: stejně tak napjatě naslouchával větrům a podle jejich směru a hukotu hádal, co se děje v zemích, odkud právě vanou, je-li tam mír anebo vojna. Ze stínů němě se plížících kolem něho poznával, kdo se tu asi kmitá, zdali je to duch dobrý či zlý, zda duše
člověka, který po ctnostném životě sešel ze světa přirozenou smrtí a v touze po milých pozůstalých se zdvihl z hrobu, aby je na zapřenou navštívil, anebo duše navždy zakletá pro svoje hříchy, která marně hledá svého vykupitele.
Dnes ale neměl smysl pro nic jiného než pro to, vrací-li se po té hrbolaté, mohutnými kořeny jako zkamenělými lidskými kostmi prorývané lesní půdě, prosáklé noční vlhkostí, proti němu Borinka, nebo zda ji přece nestihla nějaká zlá nehoda. Ale kde jenom, kde?
Ubíral se, kudy musela nevyhnutelně přijít, kde z dutin stromů příšerně svítily kusy zetlelého dřeva jako oči dravé zvěře, jíž se kvůli ní obával, jako řeřavé zraky těch ďasů, kteří snad ze zášti k němu, jenž je uměl tak často a přísně krotit, kdykoli měl u svého kotle zapotřebí jejich služeb, teď potměšile usilovali zmařit Borinčinu výpravu, aby provždy zmařili jeho hrdé sny. Sny kterých se asi dávno dopátrali podle toho, co v lese sbíral a v kotli převařoval.
Slyš! Nezaplakalo cosi v dálce? Zastavil se s buchajícím srdcem. Nikdo neplakal. To jen ze sna zahořekovala divoká hrdlička, kterou vrána krůtě oloupila o mláďata, než se s pokrmem pro ně vrátila k hnízdu. Ale její sten ihned utichl. Jistě se bála, aby svým žalem nepřilákala lasičku nebo i kunu, aby jí neurvaly co jí ještě z mateřského štěstí zbývalo.
Nebylo pomoci, musel se odhodlat na Borinku zavolat. Jak se vůbec mohl rozmýšlet? Dávno to měl
udělat a oznámit jí, uvízla-li v nebezpečí, že se pomoc blíží.
Ale nemihlo se něco na té bělavé stopě, která se stáčela dávno nesjízdným úvozem?
Měsíc nad ní visel mezi černou mříží stromů v celé své velikosti a v plném lesku. Kosmas před sebou viděl každý kořínek, každou travinu jako za dne, ale nic jiného. Všude kolem stále mrtvo, prázdno, pusto.
Tam opodál, na světlém drolícím se vápenci se něco tmaví. Srnka to není, ta by před ním prchala, a také se to nehýbe. Keř to také není, vítr, který teď právě zavanul, by nutně rozkolébal jeho větve. Snad jen kus skály přivalené sem z vrcholku hory prudkým lijákem...
Kosmas křikl, až se to rozléhalo všemi klenbami lesa. Jak se mohl tak dlouho dohadovat? Jakto, že ihned nerozpoznal, že tam leží natažena lidská postava, štíhlé dívčí tělo? Že tam leží Borinka, zahalená měsíčními paprsky jako záhyby bělostného rubáše? Byla to skutečně ona. Nejspíše se svezla po sypkém svahu úvozové cesty, když se natáhla pro černou diviznu. Štastně se jí podařilo ulomit ji u samého kořene. I při svém pádu na ni asi myslela a opatrovala ji, držela ji v levé ruce neporušenou.
Kosmas si toho ani nepovšiml. Nevzal jí levicí z ruky diviznu, aby si ji jako drahocennou, těžce vybojovanou kořist odnesl domů.
V této chvíli neviděl nic jiného a pro nic jiného neměl smysl, než že tu před ním leží Borinka bez
pohnutí, že v ní snad uhasla poslední jiskra života - provždy.
Prudce ze sebe strhl kazajku, sroloval ji jako podušku a naklonil se k Borince, aby kazajku opatrně vsunul pod její hlavu. Jak bylo její čelo studené, když o ně zavadil rukou, tak studené, že v něm z toho počalo srdce také ledovatět!
Tu cosi cinklo a zalesklo se mu u nohou. Z jeho kazajky se vykutálela malá kovová lahvička s balzámem. Při svých cestách ji nosíval při sobě, aby měl čím křísit nemocné nebo raněné, kteří byli ve mdlobách.
Rychle po lahvičce sáhl, aby ovlažil Borinčiny skráně. Přece jenom byl kořenářem jak náleží dovedným. Balzám zapůsobil skvěle, Borinka zvolna otvírala oči.
Div že se Kosmas nezalknul, tak v něm srdce zaburácelo.
Borinka se namáhavě vzpamatovávala. Patrně nevěděla, kde je a jak se sem dostala. Chtěla se vzchopit, rozhlédnout se, ale stále znova jí klesala hlava. Opět zavřela oči, při čemž zašeptala jako ve snu: „Bylo to krátké, ale zato krásné.“
„Co?“ ztichounka se ozval Kosmas a sklonil se k ní ještě níž, aby zachytil její odpověď.
Jeho hlasem se v ní patrně probouzelo vědomí. Znaveně k němu vzhlédla a zajisté jej poznala, neboť se pousmála, jak se asi usmívají jen andělé.
„Co bylo krátké, ale krásné?“ tázal se znova, všechen omráčený její slabostí.
„To moje s tebou přebývání,“ zašelestilo jí na rtech.
Myslel, že se přeslechl, nebo že Borinka následkem těžkého pádu blouzní.
„Není možné, abys mluvila pravdu,“ říkal jí kajícně. A v té chvíli zoufal nade vším, čím ji kdy zarmoutil, urazil, schválně pokořil. „Co jsi tady vedle mě, bohapustého divocha, měla?“
„Všecko,“ znova vzdychla, a víčka jí zase pokryla zemdlené oči, ústa se však nepřestávala usmívat.
Tím slovem se splnilo, po čem Kosmasova matka tolik bažila: Borinka změnila jejího syna nejen pro tu chvíli, nýbrž pro všechny příští časy.
Kosmasovi se zdálo, že mu jeho mladá žena, k níž se ještě ráno nechtěl hlásit, náhle učarovala. Neboť jak by jinak bylo možné, že každá jiná touha z něho opadla a že v něm zůstala jediná, zato však nepřemožitelná, totiž aby s ní mohl zemřít a odpočívat v jednom hrobě, hlavně však, aby s ní mohl trávit život donekonečna dlouhý.
Už neuvažoval, co dělá a čeho se vzdává nejen nanovo pro celý rok, nýbrž na věky věkův. Nepřijal diviznu, kterou se mu snažila podat, nevšímal si, že jí vypadla z umdlené ruky a že on ji rozšlapuje, pozdvihl k sobě její hlavu a políbil ji na ústa. Zdálo se mu při tom, že pije z pramene té pravé nesmrtelnosti - do jiné, která neprýští z lásky, z její lásky, že pranic není.
A takový vyhlášený čaroděj to přece musel vědět.

Ediční poznámka
Podkladem pro vydání Černé divizny je text prvního vydání prózy z časopisu Osvěta, ročník XVII, 1877. Nepřetiskujeme ji však podle běžných, akademických edičních zásad pro tzv. čtenářské vydání. Snažili jsme se postupovat asi tak, jak by postupoval překladatel při převodu díla z cizího jazyka, tj. povídku vydáváme v dnešní, modernější jazykové podobě. Vedla nás k tomu běžná nakladatelská zkušenost, která ukazuje, že zejména mezi čtenáři mladších generací vzniká stále zřetelnější odstup od české klasiky, vyvolaný jazykovou podobou starých děl - zatímco nově přeložené knihy klasiků cizích jsou často vyhledávány. Uvědomujeme si, že náš přístup je diskusní, máme však za to, že úzkostlivé ulpívání na zavedených normách - nepochybně leckdy cenných a v nedávných letech také zabraňujících cenzurování starších knih - není literatuře vždy k užitku. Jde přece především o to, aby na kvalitní české prózy z minulého století jenom nesedal v knihovnách prach. Ostatně literární kritici a historici vědí, že problém vydávání české klasiky byl nastolen nejednou a především v knihách určených i mládeži (připomeňme třeba Seifertovy parafráze slovenských pohádek Boženy Němcové) s větším či menším zdarem různě řešen.

Karolina Světlá Černá divizna
Vydalo nakladatelství Blok v Brně roku 1994 jako svou 994. publikaci. Sazba Donato. Vytiskla Centa, spol. s r. o. (digr-v1), Tisk, knižní výroba, závod Brno, Stran 78. První adaptované vydání.
ISBN 80 - 7029 - 094 - 3