Název: Stará trápeni 
Autor: La Vyrle Spencerová 

Ten činžák připomínal tisíce podobných činžáků v oblasti Minneapolis/St. Paul - protáhlý cihlový obdélník se třemi poschodími, schodištěm po obou stranách a řadami otříska-ných dveří, lemujících dusné chodby bez oken. V takových bytech s vyřazeným nábytkem a záclonami na splátky začínají zakládat vlastní domácnost mladí lidé. Batolata prohánějí tříkolky po chodbách, a když se rozpláčou, jsou slyšet na všech poschodích. Teď, v šest hodin, za chladného lednového večera prosakuje škvírami pode dveřmi vůně vařeného masa a zeleniny a zní mumlání televizorů puštěných kvůli podvečerním zprávám.
Chodbou prošla vysoká žena. Do tamního prostředí se na první pohled nehodila. Na sobě měla zimní dvouřadový bílý plášť, jehož střih zcela jasně vypovídal o kvalitách prvotřídního salonu. Doplňky - kožené rukavice, kabelka, střevíce a šála -byly v temné jahodové červeni. Oblečení vypadalo draze, od hedvábného šátku za padesát dolarů, přehozeného nedbale přes hlavu, až po střevíčky na vysokých podpatcích, jež kombinovaly tři různé druhy kůže. Žena kráčela spěšně a sebevědomě .
Než Bess Curranová zaklepala na dveře číslo 206, stáhla si
šátek z vlasů.
5
Lisa prudce otevřela a nadšeně vykřikla: "Je, mamko, ahoj! Tak pojď dál! Hned jsem věděla, že najisto přijdeš včas! Hele, už mám všechno hotové, ale zapomněla jsem koupit kyselou smetanu na biftek stroganof, takže musím bleskově skočit do obchodu. Dohlídneš mi na maso, viď?" Zmizela v šatně a vynořila se s džínovou bundičkou do pasu, kterou si chvatně přehodila přes šaty.
"Stroganof? Jen pro nás dvě? A navíc šaty? Copak je to za oslavu?"
Lisa už mířila ke dveřím a dolovala přitom z kabelky klíče. "Občas s tím hni, ano?" Pootevřela dveře a ještě přes rameno křikla: "Jo! Buď tak hodná a zapal svíčky a dej do sterea pásek! Ti staří Eagles, cos měla odjakživa tolik ráda, leží támhle." Dveře se zabouchly a nechaly Bess, aby se se svým údivem vypořádala sama. Stroganof? Svíčky? Hudba? A Lisa v šatech a střevíčkách? Bess si začala rozepínat kabát a pomalu se přitom odloudala do kuchyně. Za pracovní částí kuchyňky bylo v odděleném jídelním koutě prostřeno pro čtyři. Bess si zvědavě prohlížela stůl - modré prostírání a ubrousky stočené do bílých kroužků. Zbylé kusy jejího a Michaelova prvního porcelánového servisu, který Lise věnovala při jejím odchodu z domova, čtyři sklenky na vysoké nožce, jež dávno vyřadila, a dvě modré svíčky ve svícnech, které ještě nikdy neviděla: Lisa je pro tuto příležitost zřejmě koupila ze svého skromného rozpočtu. Co se to u všech všudy vlastně děje? Přistoupila ke sporáku, aby zamíchala maso, které vonělo tak božsky, že Bess neodolala a ochutnala. Vynikající - její vlastní recept s masovým vývarem a cibulí. Když vracela poklici na pánev, uvědomila si, že má obrovský hlad. Dnes měla za sebou tři domácí konzultace plus dvě hodiny strávené v obchodě před jeho otevřením. Ve chvatu snědla jenom hamburger. V duchu - jako pokaždé v lednu - si slíbila, že domácí konzultace omezí na dvě denně.
Vrátila se do šatny, pověsila si kabát a urovnala hromadu bot,
Stará trápení
aby mohla zavřít shrnovací dveře. Našla zápalky a rozsvítila svíčky na jídelním stole a další dvě v průhledných koulích postavených na konferenčním stolku v obývacím pokoji. Vedle nich čekaly na talíři sýrové kuličky, až si je hosté rozetřou po slaných krekrech. Zápalka ji začala pálit do prstů.
6
Bess sebou škubla a prudce ji mávnutím uhasila, načež zůstala civět na sýrové kuličky. Kčertu, co to znamená? Rozhlédla se po pokoji a povšimla si, že je výjimečně čistý a uklizený. Její staré stolky z mosazi a skla byly čerstvě nablýskané a na zděděné rodinné pohovce se rozvalovaly načechrané polštáře. Magnetofonové kazety stály v úhledné řadě a snůška nejroz-manitějších předmětů na polici byla srovnaná. Uhlově černý klavír, který Lise daroval otec za maturitu, neměl na sobě ani smítko prachu. Ozvučná deska byla pořádkumilovně přiklopená a na ní stála fotografie Lisina nynějšího přítele Marka spolu s živořícím filodendronem a pěti romány Stephena Kin-ga mezi mosaznými zarážkami na knihy, které Lise věnovala k Vánocům babička Stella.
Klavír představoval jedinou cennou věc v celé místnosti. Když ho Michael Lise daroval, Bess mu vyčetla, že dělá pošetilé věci. Vždyť to odporovalo zdravému rozumu, aby děvče bez vysokoškolského vzdělání či slušného auta a nábytku vlastnilo klavír za pět tisíc dolarů, který musí stěhovat zásadně odborníci a při každém přesunu bude vyžadovat ladiče nejmíň za sto dolarů. Kolikrát to bude nutné, než se Lisa usadí natrvalo?
Lisa se bránila: "Ale mami, takovou věc si nechám nadosmrti a navíc má dárek za maturitu vypadat přesně takhle!" Bess se zlobila: "A kdopak ti bude platit stěhování?"
Já!"
"Z platu kancelářské písařky?" "Přivydělávám si jako servírka." "Měla bys chodit do školy, Liso." "Taťka říká, že na to mám času dost."
"Tvůj otec se klidně může mýlit, abys věděla! Pokud nezačneš studovat teď, hrozí ti, že se k tomu nedostaneš už nikdy!" "Ty ses k tomu taky dostala," nedala se Lisa.
"Jistě, ale musela jsem si to zatraceně vydřít a sama víš, jakou cenu jsem za to musela zaplatit. Tvůj otec by taky mohl mít víc rozumu a nedávat ti takové rady!"
"Mami, nemohli byste se vy dva pro jednou přestat dohadovat a aspoň předstírat, že spolu vycházíte? Už kvůli nám dětem. Máme tý vaší studený války až po krk!"
"Ale stejně to byl hloupý dárek," brblala si Bess vzdorně dál. "Pět tisíc za ten klavír by ti zaplatilo rok studií na univerzitě!" 7
Klavír zůstal ožehavým tématem. Kdykoliv se Bess ocitla v Lisině bytě neohlášeně, ležel na ebenově černém povrchu klavíru povlak prachu a nástroj sám zřejmě sloužil jako odkládací plocha pro knihy, šátky, sponky do vlasů a další harampádí, jež patřilo k Lisinu uspěchanému životu mezi dvojím zaměstnáním. Bess se vždycky musela příšerně přemáhat, aby nevyštěkla: "Vidíš? Co jsem ti povídala?" Ale dnes večer byl klavír otřeny a na stojánku připravené noty Michaelovy oblíbené písně Návrat domů. Kdysi dávno, kdykoliv se Lisa posadila k nástroji, Michael prosíval: "Zahraj tu, co mám nejradši!" A Lisa mu vyhověla tóny krásné písně starého televizního filmu.
Bess zaplašila vzpomínky na ty dávné šťastnější časy a vložila do sterea kazetu Nejslavnější hity od Eagles. Zatímco se pokojem rozlévala hudba, zašla použít Lisinu koupelnu a zjistila, že i ta je čistá a nablýskaná. Při mytí rukou si povšimla třpytných kohoutků a nadýchaných nepoužitých ručníků. Na rohu zrcadla stál kelímek s parfémovaným krémem, který dala Lise
pod stromeček.
Bess pověsila ručník a podívala se do zrcadla na své pocuchané plavě melírované vlasy a maličko si je urovnala. Po tak namáhavém pracovním dni vypadala, jako by neměla čas se učesat. Pobíhala venku na větru, opakovaně vystupovala z auta a zase nastupovala, běhala do obchodu a z obchodu a celý den se nezastavila, aby si udělala čas trochu se upravit. Čelo se jí mastně lesklo, rtěnka zmizela a oči bez stínů a mas-kary vypadaly unaveně. Sukni bílého zimního kostýmu měla v klíně pomuchlanou od sezení a na klopě její jahodově červené halenky vystupovala mastná skvrnka. Bess se na ni zamračila, navlhčila růžek žínky a rozmazala ji, takže skvrnka byla ještě horší. Tiše zaklela a našla v Lisině toaletce kartáč na vlasy. Právě zvedala paži, že si vlasy upraví, když na opačném konci bytu zaslechla klepání.
Vystrčila hlavu z koupelny a křikla do předsíně: "Tos ty, Liso?"
Klepání se ozvalo znovu a hlasitěji. Bess se rozběhla otevřít
dveře a světlo v koupelně nechala rozsvícené.
"Liso, zapomněla jsi svoje -" Otevřela dveře a slova jí uvázla
v hrdle. Venku stál vysoký muž, tmavovlasý, s oříškovýma
očima, v šedivém převlečníku a s hnědou papírovou taškou,
z níž vykukovaly dvě láhve vína.
8
"Ach, Michaeli..., tos ty."
Sevřela rty do upjaté čárky.
Její držení těla se stalo křečovitým.
Michael na ni zůstal překvapeně zírat a čelo se mu nepříjemným překvapením zkrabatilo. "Bess... Co tady proboha děláš?"
"Dostala jsem pozvání na večeři. A co tu děláš ty?" "Já jsem taky pozvaný."
Civěli na sebe. Bess přemáhala touhu zabouchnout mu dveře před nosem.
"Včera večer mi Lisa zavolala a povídá: tati, večeře je ve čtvrt na sedm."
Předevčírem zavolala Lisa Bess a řekla: "Večeře je v šest, mamko." Bess pustila kliku a vztekle se odvrátila. Přitom tiše mumlala: "To se ti povedlo, dcerunko!"
Michael vstoupil do předsíně a zavřel za sebou. Postavil láhve na kuchyňskou linku a svlékal si kabát. Bess zatím od-spěchala zpátky do koupelny, aby od něho byla co nejdál. Před zrcadlem Lisiny toaletky si pročesávala vlasy tak tvrdě, jako by si chtěla rozrýt lebku. Přidržela si pár pramenů na patřičném místě dotekem kulmy, na ústa si mázla slabounkou vrstvu Lisiny legrační šarlatové rtěnky (jinou použít nemohla, protože její vlastní kabelka ležela na druhém konci bytu), podrážděně se zadívala na výsledek své práce i na temnou skvrnku na límečku. Kčertu s tím. A ještě víc kčertu, že mě nachytal ve chvíli, kdy jsem vypadala jako stará čarodějnice. Upřela oči do zrcadla a uviděla, že jí srší zuřivostí. A kčertu se mnou, že si jen na vteřinku lámu hlavu nad tím, co si o mně myslí. Po tom všem, co mi provedl, se tomu hajzlovi nepotřebuju podbízet!
Prudce zastrčila zásuvku toaletky, zabořila si prsty do vlasů nad čelem a zcuchala je do uspokojivého vrabčího hnízda. "Co tam děláš, schováváš se?" zavolal na ni podrážděně. Od jejich rozvodu uběhlo už šest let a Bess pořád ještě neopustila touha mu při každém setkání nakadeřit penis kulmou.
"Tak abychom si jednu věc vyjasnili!" křikla do předsíně. "O tomhle jsem kruci neměla ani potuchy!"
"Tak abychom si vyjasnili věci dvě! Netušil jsem to ani já!,
a hergot, kde ta Lisa vlastně je?"
9
Bess zhasla světlo v koupelně a odrázovala do obývacího pokoje s hlavou hrdě vztyčenou a s vlasy připomínajícími
mísu špaget.
"Běžela nakoupit kyselou smetanu, kterou jí vyklopím na hlavu, jen co se ráčí ukázat!"
Michael stál u kuchyňského stolu a s rukama v kapsách si ho pozorně prohlížel. Na sobě měl šedý oblek, bílou košili a modrou kravatu.
"Co to znamená?" hodil přes rameno, když ho Bess míjela. "O tom vím zrovna tolik co ty."
"Přijde i Randy?" Randy byl jejich devatenáctiletý syn. "Pokud vím, tak ne."
"Takže netušíš, kdo je ten čtvrtý u stolu?"
"To rozhodně ne."
"Ani co je to za oslavu?"
"Podle všeho inscenovaná schůzka pro matku a otce. Ta naše dceruška má ale zvrácený smysl pro humor, co?" Bess otevřela dvířka ledničky, aby se poohlédla po víně. Uvnitř našla čtyři krásně naaranžované mísy s různými saláty, láhev sodovky a v horní přihrádce čtvrt litru kyselé smetany v červenobílém papírovém kelímku."Propána, že prý nemá kyselou smetanu!" Bess kelímek zvedla a přidržela ho před sebou stejným gestem, jakým by Marilyn Monroe držela norkovou štolu. "A čtyři druhy přepychových salátů."
Michael přišel blíž a nakoukl do otevřené ledničky. "A co vůbec hledáš? Něco k pití?"
Nad vůní jeho vody po holení, která jí kdysi dávno připadala tak důvěrně známá a milá, se jí teď zvedl žaludek. "Měla jsem pocit, že bych něco fakt potřebovala." "Já víno donesl," upozornil ji.
"Tak ho klidně otevři, Michaeli. Jak se zdá, máme před sebou hodně dlouhý večer."
Poslechl a Bess zatím přinesla ze stolu dvě sklenky. "No tak... Kdepak jsi dneska večer nechal Darlu?" přidržela sklenky a Michael do nich naléval světle růžovou tekutinu. Do zurčení vína odpověděl: "Už spolu nežijeme. Darla požádal a o rozvod."
Bess zaplavilo vzrušení jako zloděje dobytka, který šťastně minul poslední kovbojskou hlídku. Prudce zvedla hlavu a sledovala, jak Michael plní druhou sklenku.
10
To by nesměla po boku tohoto muže prožít šestnáct let, aby nepocítila bezhlavé rozjaření nad zprávou, že je opět volný. Či že opět sel hal.
Michael postavil láhev na příborník, vzal si jednu ze sklenek a podíval se Bess přímo do očí. Byl to zvláštní ryzí okamžik, během něhož oba spatřili svou manželskou historii v čistém stavu, oproštěném od všeho, tak průzračnou, že dokázali hledět skrze ni až na samý začátek - na tu nádheru i beznaděj, na lítost a zatrpklost, které je dovedly až sem, do kuchyně jejich dcery, kde teď stáli s netknutým vínem ve sklenkách. "No tak to řekni," vybídl ji Michael. "Fajn. Patří vám to oběma. '
Michael ze sebe vyrazil neveselý smích a zavrtěl hlavou. "Hned mi bylo jasné, na co myslíš. Tys strašně zahořklá, Bess, víš to?"
"A ty si zas zasloužíš opovržení. Copak jsi jí provedl? Takys jí zahnul?"
Michael vyšel z kuchyně se slovy: "To s tebou odmítám probírat, Bess, protože vidím, že by to jenom přivolalo staré výči tky."
"To nevadí," následovala ho Bess. "Však já o hádku taky nestojím. Dokud se tedy naše dceruška nevrátí, budeme předstírat, že jsme dva dobře vychovaní cizí lidé, kteří se tady sešli jenom náhodou."
Odnesli si skleničky do obývacího pokoje a usadili se každý na opačném konci pohovky - jinde se v místnosti sedět nedalo. Eagles zpívali Ber to s klidem, což kdysi dávno spolu poslouchali -snad tisíckrát. Svíčky hořely na stolku se skleněnou des-
Stará trápení
kou, který si kdysi vybrali do vlastního obývacího pokoje. Ta pohovka, na níž seděli, stávala v jejich bytě a oni se na ní občas pomilovali a vyměňovali si sladké důvěrnosti v dobách, kdy byli ještě tak mladí a hloupí, aby mohli věřit v nesmrtelnost manželské lásky. Teď na téže pohovce seděli strnule jako dvojice církevních starších v kostelní lavici, tiskli se každý do svého rohu, cítili odpor k sobě navzájem a trpěli neodbytností svých vzpomínek.
"Řekl bych, žes po mém odchodu dala Lise všechno zařízení z našeho obýváku," poznamenal Michael.
"Přesně tak. I s obrazy a lampami. Nechtěla jsem, aby mi zůstalo cokoliv z těch nepříjemných vzpomínek."
11
"No jasně, mělas přece svůj nový obchod, takže sis klidně mohla dovolit náhradu."
"To ano, to mohla," odsekla jízlivě. "A na všechno jsem pochopitelně dostala slevu." "Tak tedy prosperuješ?"
"Úžasně! Přece víš, jak to chodívá po Vánocích - když lidi sundají slavnostní výzdobu, zůstanou koukat na holé stěny a začnou si vymýšlet nové tapety a nábytek, jen aby zaplašili zimní splín- Vem na to jed, že bych mohla dělat denně půl tuctu konzultací, i kdybych se rozkrájela na tři."
Úkosem se na ni podíval, ale mlčel. Bylo zjevné, že je se svou situací spokojená. Získala diplom jako bytová architektka a tím se také živila. Kromě toho měla vlastní obchod a nově zařízený dům.
Eagles začali zpívat Čarodějnici.
"A jak je to s tebou?" zeptala se a podívala se na něho
s povytaženým obočím.
"Bohatnu."
"Nečekej, že ti budu gratulovat. To jsem ti přece tvrdila odjakživa."
"Od tebe, Bess, už stejně nečekám vůbec nic." "No, to je ale legrační!" Ukázala si na hrudník. "Tak ty už ode mne nic nečekáš!" Přestala si hrát na zdvořilou cizinku a nasadila obviňující tón. "Kdypak jsi ty naposled viděl Ran-
dyho?"
"Randy na schůzky se mnou kašle."
"Na to jsem se tě neptala. Kdypak sis naposledy dal tu práci, aby ses s ním sešel? Pořád ještě zůstává tvým synem, Michaeli!"
"Kdyby Randy o mě stál, může zavolat."
"Randy by ti sám od sebe nezavolal, i kdybys rozdával lístky
na Rolling Stones, a ty to zatraceně dobře víš. Ale to není
omluva pro to, že ho zanedbáváš. Potřebuje tě, ať už si to
uvědomuje nebo ne, takže snažit by ses měl právě ty!"
"Ještě pořád dělá v tom skladišti?"
"Když se mu chce."
"A nepřestal kouřit marjánku?"
"Myslím, že ne, ale dává si pozor, aby to nedělal doma. Řekla jsem mu, že jakmile to ještě jednou ucítím, poletí z domu." 'Možná by měl. Možná by mu to napravilo hlavu."
12
"Ale třeba taky ne. Je to můj syn a mám ho ráda a snažím se ze všech sil, aby přišel k rozumu. Kdybych to vzdala, jakou by měl asi naději? Od svého otce by se rady a zářného vzoru dočkal jen stěží."
"Co chceš, abych udělal, Bess?" rozhodil Michael paže. V jedné ruce pořád svíral sklenku. "Nabídl jsem Randymu, že mu zaplatím studium na vysoké nebo obchodní škole, ale on s učením nehodlá mít nic společného. Nebo si ho mám vzít k sobě? Narkomana, který pracuje, jen když má chuť?" Bess na něho upírala vzteklý pohled. "Očekávám, že mu občas zavoláš, vezmeš ho na večeři, na hon, že obnovíš vztah, který mezi vámi kdysi existoval, že mu vtlučeš do hlavy, že
Stará trápení
pořád ještě má otce, který ho má rád a kterému záleží na
tom, co s ním bude dál. Ale je snazší hodit ho na krk mně,
viď, Michaeli? Stejně jako když byly děti malé a ty jsi zmizel se
svou puškou a rybářskými pruty a svou... svou milenkou!
Pochop, že za všechno já už odpovědnost nést nemůžu! Náš
syn se dostal do průšvihu, Michaeli, a já mám strašný strach
z toho, co s ním bude dál, co se s ním stane. Ale sama mu
pomoct nedokážu!"
Jejich pohledy se střetly a zůstaly do sebe zaklesnuté. Oba si byli vědomi skutečnosti, že jejich rozvod byla rána, z níž se Randy nikdy nevzpamatoval. Až do třinácti to byl šťastný kluk, vynikající student a ochotný domácí pomocníček, bezstarostný puberťák, který si vodíval domů spolužáky na obědy a večeře, díval se na fotbal a prával se na podlaze obývacího pokoje. Od toho dne, kdy mu řekli, že se rozvedou, se naráz změnil. Stal se z něho do sebe uzavřený, zamlklý a postupně pořád lajdáčtější mrzout, který kašlal na všechny povinnosti. Přestal si domů vodit spolužáky a začas se objevil ve společnosti nových známých, kteří nosívali úděsné účesy a vojenské bundy, v uchu náušnici a při chůzi tahali nohy v bagančatech jakoby chlapácky za sebou. Lehával na posteli, poslouchal ze sluchátek rap, začal páchnout jako spalovna odpadků a domů se vracel ve dvě v noci s rozšířenými zorničkami. Odmítal chodit do školy, a když ho Bess zkusila zmáčknout, utekl dokonce z domova a nakonec odmaturoval s nejhoršími možnými známkami.
Ne, jejich manželství rozhodně nebylo jejich jediným selháním.
13
"Pro tvou informaci," řekl Michael, "já mu volal. Prohlásil, že jsem hajzl, a zase zavěsil." Michael se předklonil, opřel se lokty o kolena a skleničkou začal rozrušeně opisovat kruhy. "Já přece vím, Bess, že se plácá v pořádném průšvihu a že jsme to zavinili právě my. Je to tak?" Stále v předklonu se na ni ohlédl přes rameno. Ze sterea zněla píseň Prolhané oči. "My ne. Ty. Nikdy se nedokázal vyrovnat s tvou zradou, žes opustil rodinu kvůli jiné ženě."
"Správně, jen to všechno hoď na mě, jak jsi to ostatně dělávala odjakživa! A co ty, copak tys neopustila rodinu kvůli studiu na vysoké škole?"
"Ještě pořád tě to tolik dráždí, Michaeli? Pořád se ještě nedokážeš smířit s tím, že jsem se doopravdy stala bytovou architektkou a dosáhla jsem ve svém oboru úspěchu?" Michael třískl svou sklenkou o desku stolu, vyskočil a od druhého konce konferenčního stolku na ni ukázal ukazováčkem. "Dostalas děti do péče, protože jsi o to sama stála, ale potom jsi měla tolik práce s tím svým obchodem, žes jim ani nedokázala dělat matku!"
"Jak to můžeš vědět? Vždyť jsi u toho nebyl!" "Protože jsi mě do toho zatracenýho domu ani nepustila! Do mého domu! Do domu, který jsem zaplatil a zařídil a vymaloval a měl rád stejně jako ty!" Několikrát bodl ukazováčkem do vzduchu, aby svým slovům dodal důraz. "Nevykládej mi, že jsem u dětí nebyl, když jsi to byla ty, kdo se mnou odmítal mluvit! Dala jsi našemu synovi návod, podle kterého se řídí! Kvůli dětem jsem byl ochoten jednat s tebou rozumně, ale ne, ty ses mi potřebovala pomstít, co? Rozhodla ses přetáhnout děti na svou stranu a přesvědčit je, že pokud jde o krach našeho manželství, za všechno můžu jenom já! A nelži mi a nechtěj mi vykládat něco jiného, protože jsem si promluvil s Lisou a ta mi prozradila spoustu z toho svinstva, cos na mě nakydala!"
"Například?"
"Například že naše manželství se rozpadlo, protože jsem měl poměr s Darlou."
"A ne snad?"
Michael zoufale vyhodil paže nad hlavu a zvedl oči ke stropu. "Proboha, Bess, sundej si konečně klapky z očí! Mezi námi
Stará trápení
se to pokazilo dávno předtím, než jsem poznal Darlu, a ty to moc dobře víš!"
14
"Pokud se mezi námi někdy něco pokazilo, bylo to jedině proto, žes -"
Dveře do bytu se otevřely. Bess si honem přiklopila ústa dlaní a vyměnila si s Michaelem pohled plný potlačeného vzteku. Tváře měla zuřivostí celé rudé. Michael zasmušile tiskl rty k sobě. Bess vstala, aby zachovala zdání patřičnosti, a Michael si zatím zapnul knoflík u saka a zdvihl svou skleničku z konferenčního stolku. Napřímil se právě v okamžiku, kdy do pokoje vcházela Lisa. Za ní se objevil mladík, jehož fotografie stála na desce klavíru.
Kdyby tu scénu namaloval Pablo Picasso, jistě by ji nazval Pokojný život čtyř dospělých a hněvu. Slova hádky rozvedené dvojice pořád ještě doznívala ve vzduchu. Konečně se Lisa pohnula. "Ahoj, mamko. Ahoj, tati." Nejprve objala otce, který ji zlehka sevřel do náruče a políbil na tvář. Byla vysoká téměř jako on, tmavovlasá a hezká, s něžnýma hnědýma očima, a představovala přitažlivou kombinaci nejlepších rysů svých rodičů. Pak přikročila k Bess se slovy: "My se v tom chvatu předtím ani neobjaly, mamko. Jsem moc ráda, žes přišla." Pak se vyvinula z matčiny náruče a zeptala se: "Na Marka Padgetta si oba vzpomínáte, je to tak?" "Dobrý večer," pozdravil Mark a oběma stiskl ruku. Jeho tvář byla rozzářená, typicky americká, vlasy měl hnědé, přirozeně vlnité, ostříhané nahoře nakrátko a spadající v pramíncích přes límec. Postavu měl jako kulturista a jeho ruce tomu odpovídaly. Když jim potřásl rukama, bylo to zatraceně cítit. "Mark s námi povečeří. Doufám, žes občas zamíchala maso, mamko." Lisa bezstarostně zamířila do kuchyně, pustila kohoutek s horkou vodou a začala ji napouštět do hrnce. Bess se postavila těsně za ní, uchopila ji za loket a obrátila tváří k sobě. "Pro všechno na světě, co to vyvádíš?" zaútočila podrážděným šeptem, skrytým za kulisou tekoucí vody a tóny písně Desperado z druhé místnosti.
"Vařím nudle k masu." Lisa spěšně postavila konvici na sporák a zažehla modrý plamen. Celou tu dobu se jí Bess zezadu lepila na rameno.
"Nedělej se hloupou, Liso! Mám takový vztek, že bych tu tvou večeři nejradši spláchla a tebe s ní." Ukázala vyčítavě na ledničku. "V horní přihrádce je kyselá smetana a ty to moc dobře víš! Byla to léčka!"
15
Lisa odstrčila matčinu paži, jako by to byl turniket v samoobsluze, a sehnula se k otevřené ledničce. "Jasně že vím. Jak se to vyvíjelo?" otázala se neomaleně. Vyndala krabičku s kyselou smetanou a odtrhla z ní víčko.
"Liso Curranová, já ti tu smetanu namouduši vyklopím na hlavu!"
"A mně by to ani moc nevadilo, mamko. Někdo vás konečně musí přivést k rozumu, ne?"
"Jenže já a tvůj otec nejsme dvacetiletí zelenáči, aby nám někdo musel domlouvat schůzku!"
"Ne, to fakt nejste!" Lisa práskla kelímkem kyselé smetany o stůl a obrátila se k matce. "Je ti čtyřicet a přitom se chováš jako malá! Celých šest let odmítáš být s tátou v jednom pokoji, chovat se k němu civilizovaně, a nepřemůžeš se ani kvůli svým dětem! Tak abys věděla, já tomu udělám konec, i kdybych tě měla ponížit sebevíc! Dnešní večer je pro mě strašně důležitý, mamko, a já po tobě nechci víc, než abys konečně dospěla." Bess hleděla na dceru ohromením oněmělá. Tváře jí plály rozhořčením. Z horní police kuchyňské linky vzala Lisa balíček nudlí a vrazila je Bess rázně do rukou. "Mohla bys je laskavě nasypat do vody, než dodělám stroganof? Potom běž do obýváku a přidej se k mužským, ať to vypadá, že o slušném
Stará trápení chování máme aspoň trochu potuchy!"
Když se pak sama dostala do obývacího pokoje, bylo na první pohled zřejmé, že oba muži usazení na pohovce dělají všechno, co je v jejich silách, aby trochu zmírnili trapnou atmosféru, v níž viselo napětí husté jako sirup. Lisa honem zvedla talíř z konferenčního stolku. "Tati? Marku? Dáte si někdo sýrovou kuličku?" Bess si postavila kuchyňskou židli na opačný konec pokoje, kde koberec přecházel do kuchyňského linolea, a posadila se. Překypovala podrážděním a hlodavou hanbou nad pokáráním od vlastní dcery. Mark i Michael si poslušně namazali sýrovou pomazánku na slanou sušenku a začali jíst. Lisa zamířila s talířem k matce a zastavila se před jejími prkenně překříženými koleny.
"Mamko?" nabídla sladce. "Ne, díky!" utrhla se Bess.
"Koukám, že vy dva jste si už našli něco k pití," poznamenala Lisa škádlivě. "Marku, dal by sis taky sklenku?" 16
Mark se, pousmál: "Ne, klidně počkám."
"Mamko, nechceš dolít?" Bess místo odpovědi jen vztekle
škubla rukou.
Lisa se tedy usadila na jediné volné místo - mezi oba muže. "Tak...," prohlásila rozzářeně, objala si koleno propletenými prsty a zahoupala chodidlem. Pohlédla na Bess a potom na Michaela. "Neviděla jsem vás dva už od Vánoc. Copak je nového?"
Následujících patnáct minut jakžtakž vystačili s tímto tématem. Bess, která se pořád snažila shodit těch nadbytečných pět kilo, jež se jí tvrdošíjně držely, odmítla slané sušenky se sýrem, ale dovolila, aby s ní dcera při hovoru manipulovala, zatímco usilovně uhýbala před Michaelovýma oříškovýma očima. Jednou se mu podařilo polapit její pohled, právě když se rovnými bílými zuby zakusoval do sucharu. Mohla bys to aspoň zkusit, jako by ji napomínal, už kvůli Lise. Honem se podívala jinam a v duchu se modlila, aby se zahryzl do kamínku a vylomil si ty dokonalé řezáky.
Ve čtvrt na osm se usadili k večeři na místa, jež určila Lisa: matka a otec naproti sobě, takže vzájemným pohledům přes stůl osvětlený svíčkami a jejich vlastní modrobílý porcelánový servis unikali jen stěží.
Lisa postavila na stůl poslední ze čtyř misek se salátem a poprosila: "Otevřel bys sodovku, Marku? Já zatím přinesu maso. Mamko, tati, chcete sodovku nebo víno?" "Víno," odpověděli jednohlasně.
Starší dvojice čekala poslušně vsedě, zatímco mladí přinášeli sodovku, talířek s plátky citronu, víno, košíček s chlebem, nudle, maso a dušenou zeleninu. Nakonec se Lisa posadila, Mark obcházel kolem stolu a naléval sklenky. Potom se usadil i on. Lisa zvedla svou skleničku a usmála se. "Přeju vám všem šťastný a veselý nový rok. Ať nás čeká šťastných deset let!"
Sklenky se navzájem dotkly - s výjimkou dvou. Po vyčká-vavé pauze si Michael s Bess rovněž přiťukli svými starými sklenkami, které kdysi dávno dostali od příbuzného či rodinného přítele. Michael vážně pokývl a Bess sklopila oči. V duchu se proklínala za to, že před hodinou v dětinském záchvatu vzteku se tak hloupě rozcuchala, že si v poledne ukápla na límeček kečup a že nezaskočila domů, a znovu se nenalíčila.
17
Nepřestala ho sice nenávidět, ale ta nenávist pramenila z vášnivé
hrdosti, ovšem právě nyní poraněné. Opustil ji kvůli ženě
o deset let mladší a o deset kilo lehčí, která se ve společnosti
určitě nikdy neukázala s neupravenými vlasy, lesklým čelem
a stopami oběda na halence.
Lisa začala podávat jídlo a místnost se naplnila cinkáním
příborů o porcelán.
"Hmmm... stroganof," zaradoval se Michael, když si nabíral na talíř.
"Jasně," přikývla Lisa. "Mamčin recept. A k tomu je tvůj oblíbený kukuřičný moučník." Podala mu misku s dušenou zeleninou. "Naučila jsem se to připravovat přesně jako mamka. Pozor, všechno je hrozně horké." Michael postavil zeleninu vedle svého talíře a nabral si bohatýrskou porci. "Říkala jsem si, že když žiješ opět jako starý mládenec, tak oceníš pořádnou domácí kuchyni. Mamko, podala, bys mi pepř, prosím tě?"
Bess vyhověla a podívala se Michaelovi do očí. Oba si při Lisiných průhledných pokusech připadali nesmírně trapně. To byl zatím jediný názor, na němž se od toho dnešního nešťastného setkání shodli. Michael ochutnal první sousto a řekl: "Vyklubala se z tebe skvělá kuchařka, holčičko." "To je fakt," připojil se Mark. "To byste se divil, kolik děvčat dneska neumí uvařit ani vodu. Když jsem poznal, že Lisa umí vařit, řekl jsem mamince, že jsem našel dívku svých snů." Všichni jeho posluchači se rozesmáli. Bess si honem usrkla vína. Vzpomněla si, že jedna z věcí, jež jí Michael po jejím návratu z univerzity vytýkal, bylo to, že zanedbává domácí povinnosti, které odjakživa plnila výhradně ona. Vaření patřilo mezi ně. Zkoušela se hájit: A co ty, nemohl bys sám dělat některé z těch prací? Ale Michael se tvrdošíjně odmítal do domácích prací zapojit. Právě to patřilo mezi drobné hořkosti, jež postupně rozšířily propast mezi nimi. "A co vy, Marku," zeptala se Bess. "Vy vařit umíte?" Odpověděla Lisa: "Jestli umí! Jeho specialitou je bifteková polévka! Vezme tlustý plátek svíčkové, nakrájí ji na kostky, okoření a nahází k ní velké kusy brambor a mrkve a - co všechno tam ještě přidáváš, kocourku?" Bess střelila po dceři užaslým pohledem. Kocourku? "Česnek a na zahuštění kroupy."
18
"Bifteková polévka?" opakovala udivená Bess, která opět zaměřila pozornost na Marka.
"Mňam, mňam," přikývl Mark. "To je naše oblíbená rodinná dobrota."
Bess si mladého muže, který měl postavu jako zápasník, udiveně prohlížela. Krk měl tak silný, že nedokázal zapnout horní knoflíček u košile, účes měl nahoře ježatý a na šíji skoro dívčí. A ten že by zahušťoval biftekovou polévku kroupami? Lisa věnovala Markovi pyšný úsměv. "A taky žehlí." "Žehlí?" nevěřil Michael.
"To mě naučila maminka, když jsem odmaturoval. Chodí do práce, a tak prohlásila, že mi rozhodně nemá v úmyslu prát a žehlit až do mých pětadvaceti. A já si na vyžehlené košile a džíny potrpím, takže..." Mark rozpřáhl ruce - v jedné držel vidličku a v druhé rohlík - a zase je spustil. "V manželství budu vystupovat v roli dokonalé hospodyňky." Podíval se na Lisu s tajuplným úsměvem a Bess přistihla Michaela, že se k nim připojil, než se znejistěle podíval opět na ni. Pak Lisa řekla: "Vlastně bychom jim to měli říct, Marku." A vyměnili si další spiklenecký úsměv, načež si Lisa otřela ústa do ubrousku, položila jej zpátky na klín a pozvedla svou sklenku s perlivou vodou. "Mamko, tati..." S rozzářenýma očima upřenýma na mladého muže usazeného naproti ní ohlásila: "Pozvali jsme vás dneska večer především proto, abychom vám sdělili, že se budeme brát."
Bess a Michael odložili své vidličky tak shodným pohybem, že to působilo téměř komicky. Zůstali na dceru civět s otevřenými ústy. Pak se vytřeštěně podívali jeden na druhého. Mark odložil příbor. Pásek v magnetofonu přestal hrát. Ze sousedního bytu bylo slyšet brumlání televize. "No tak," vybídla je Lisa. "Řekněte něco."
Stará trápení
Michael a Bess však nedokázali najít ztracenou řeč. Nakonec
si Michael odkašlal, otřel si rty a pronesl pouze: "No... panejo."
"Ale tati," pokárala ho Lisa. "To je opravdu všechno?"
Michael ze sebe vymáčkl nepovedený úsměv. "Trochu jsi mě
zaskočila, Liso."
"Copak se nedočkám ani blahopřání?"
"Ale... to jistě..., samozřejmě blahopřeju. A to platí vám
oběma."
19
"Mamko?" obrátila se Lisa k Bess.
Bess se probrala ze své strnulosti. "Že se budete brát?" opakovala nevěřícně. "Ale, Liso..." Vždyť toho mladíka ani neznáme. Ty sama ho znáš teprve rok, nebo snad ještě kratší dobu? Neměli jsme ponětí, že to s ním bereš takhle vážně. "Tak se přece usměj, mamko, a opakuj po mně: Blahopřeju, Li so a Marku."
"Ach bože." Bessin pohled zatěkal směrem k jejímu bývalému manželovi a pak zpět k dceři. "Tak, Bess," pokáral ji Michael tiše. "Moc se omlouvám. Pochopitelně vám blahopřeju, Liso... a Marku, ale... Kdy se to rozhodlo?"
"Minulý víkend. Jsme do sebe celí blázni a oddělené bydlení se nám přestalo zamlouvat, takže jsme se rozhodli, že do toho skočíme po hlavě."
"A na kdy se ta sláva plánuje?" vyzvídal Michael.
"Co nejdřív," odpověděla Lisa. "Hodně brzy. Vlastně už za
šest týdnů."
"Za šest týdnů?" vyjekla Bess.
"Jasně, já vím, že moc času na přípravu nemáme, ale už jsem si všechno promyslela."
"Prosím tě, jakou svatbu můžeš přichystat za šest týdnů? To
neseženete ani termín v kostele!"
"Seženem, když se budeme brát v pátek večer."
"V pátek večer... Ach, Liso!"
"A teď oba pořádně poslouchejte. S Markem se máme moc rádi a chceme se vzít, ale přejeme si, aby ta svatba byla pořádná a k světu. Oba si přejeme klasickou svatbu v kostele hezky se vší parádou, a teď vám prozradím, jak jsme to zařídili. Vzít se můžeme druhého března u Panny Marie a hostinu můžeme uspořádat v klubu Riverwood. Už jsem se tam ptala a zatím není zamluvený. Markova tetička má velkoobchod s potravinami, takže ta se postará o pohoštění. Jeden z mých kolegů v práci hraje v kapele a slíbil, že nám udělá slušnou cenu. Budeme mít jen jednoho mládence a jednu družičku - mimochodem, Randy slíbil, že tu roli zastane - , dokonce si prý na to ostříhá vlasy, takže odpadnou problémy s tím, jak sehnat družičkám stejné šaty, protože Markova sestra si může koupit takové, jaké si zamane. Smokinky si můžeme vzít z půjčovny. Květiny taky nebudou představovat problém. V tomhle bodě se můžeme 20
uskrovnit. Dort objednáme od Wuolleta na Grand Avenue a já si jsem stoprocentně jistá, že se nám podaří splašit i fotografa -jak jsme totiž zjistili, svatba v pátek večer usnadní spoustu zařizování. Tak co vy na to?"
Vytřeštěná Bess měla ústa úžasem otevřená dokořán a zřejmě je zaboha nedokázala zavřít. "A co svatební šaty?" Mezi Lisou a Markem kmitl další významný pohled, tentokrát však bez úsměvu.
"Tady budeme potřebovat tvou pomoc. Ráda bych si půjčila ty tvoje, mamko."
Bess vypadala jako omráčená. "Moje..., ale..." "Určitě mi bezvadně padnou."
"Ale, Liso!" Bessin obličej prozrazoval ryzí zděšení. "Ale, Liso, co?"
Ozval se Michael: "Tvoje matka se snaží naznačit, že za daných okolností si není jistá, zda by to bylo vhodné, mám
pravdu, Bess?"
"Protože jste rozvedení?" pohlédla Lisa střídavě na své rodiče. Michael souhlasně pokynul rukou: ano, přesně tak. "Já osobně v tom nic nepatřičného nevidím. Kdysi jste taky měli svatbu, taky jste milovali jeden druhého a já se vám narodila, takže pořád ještě jste moji rodiče. Proč bych si nemohla ty šaty obléknout?"
"Tohle rozhodnutí nechám úplně na tvé matce," ohlédl se Michael po Bess, která se snažila vzpamatovat se ze šoku nad tolika novinkami. Levou ruku bez snubního prstýnku tiskla ke rtům a v hnědých očích se jí zračila hluboká starost. "Mamko, prosím tě. Zvládli bychom to pochopitelně i bez tebe, ale já bych z tvé pomoci měla radost. Z pomoci vás obou." Lisa do své vážné prosby zahrnula i Michaela. "A když už jsem jednou v popisování našich plánů, můžu vám rovnou prozradit i zbytek. Ráda bych šla k oltáři mezi vámi dvěma. Chci mít v té chvíli u sebe mamku i tátu, každého z jedné strany a bez toho nepřátelství, které jste v sobě během minulých šesti let živili. Chci, mamko, abys mi právě ty pomohla s oblékáním, a potom, na oslavě, chci si zatančit s tebou, tati. Ale bez napětí, bez..., ale vždyť víte, co myslím. To je jediný svatební dárek, který od vás dvou chci."
V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Bess a Michael před sebou uhýbali očima.
21
Nakonec se ozvala Bess: "A kde budete bydlet?"
"Markův byt je hezčí než můj, takže tam."
A klavír se zase bude stěhovat. Bess se musela nanejvýš
ovládat, aby svou výčitku nevyslovila nahlas. "Ani nevím,
kde bydlí."
Mark se ozval: "V Maplewood, poblíž nemocnice." Bess se pozorně na Marka zadívala. Měl příjemný obličej, ale vypadal úděsně mladě. "Musím se omluvit, Marku, ale zaskočilo mě to tak strašně, že se pořád ještě nedokážu vzpamatovat. Popravdě mám dojem, že vás skoro neznám. Jestli se nepletu, pracujete v nějaké továrně."
"Ano, jsem strojník. Pracuju u jedné společnosti už celé tři roky a mám slušný plat i vyhlídky do budoucna. V tomhle směru můžeme být s Lisou bez starosti." "A s Lisou jste se seznámil -?"
"V krytém bazénu. Představili nás naši společní známí."
V krytém bazénu. Strojník. Kulturista s šíjí mohutnou jako mostní pilíř.
"A není to trochu uspěchané? S Lisou se navzájem znáte -jak dlouho -, je to vůbec rok? Chci tím říct, nemohli byste počkat aspoň půl roku a dopřát si tak víc času na lepší vzájemné poznání? Mohli byste si pak naplánovat svatbu pořádně a seznámit nás i se svou rodinou, víte?" Mark vyhledal Lisiny oči. Tváře mu znachověly. Předloktí ležící na stole měl tak svalnatá, až bylo s podivem, že dokáže při paži t.
"To bohužel nejde, paní Curranová." A tiše, bez známky útočnosti, vysvětlil: "Abyste pochopila, Lisa a já budeme mít dítě."
Nad stolem se rozprostřel neviditelný příkrov hustého ticha. Michael si v úžasu přitiskl dlaň k ústům a zamračil se. Bess prudce lapla po dechu, pomaloučku zavřela otevřená ústa a omráčeně se na Marka chvíli dívala. Pak se otočila k dceři. Lisa tu seděla naprosto nevzrušeně.
"Máme z toho ohromnou radost," dodal ještě Mark. "A byli bychom rádi, kdyby to platilo i pro vás." Bess si položila čelo do dlaně a druhou ruku si přiložila k žaludku. Její jediná dcera je těhotná a chystá nahonem svatbu. Jak můžou chtít, aby byla šťastná? "Víš to určitě?" zeptal se Michael.
22
Stará trápení
"Už jsem byla u doktora. Jsem v šestém týdnu. Já ale myslela, že to uhodnete předem, když jsem si nalila sodovku místo vína.
Bess pomalu zvedla hlavu a upřela oči na Michaela, který vypadal vážně a zřejmě dočista zapomněl na jídlo. Pohlédl na její usouženou tvář, napřímil se v ramenou a řekl: "No..." Odkašlal si. Očividně tonul ve stejně hlubokých rozpacích jako ona.
Mark vstal a postavil se za Lisinu židli. Položil jí dlaně na ramena. "Myslím, že bych vám měl něco říct, paní Curranová a pane Currane. Vaši dceru upřímně miluju a ona mě taky. Chceme se vzít. Oba máme práci a slušný byt. Naše dítě by mohlo mít mnohem horší start do života."
Bess se probrala ze své nehybnosti. "V téhle době a takhle mladí, Liso -"
Michael ji přerušil. "Ale Bess, teď ne."
"Jak to myslíš, teď ne? Žijeme v osvíceném století a -"
"Řekl jsem, teď ne, Bess! Ty děti se chovají férově, svěřují se
nám se všemi svými plány a hledají v nás oporu. Myslím, že na
ni mají právo."
Bess spolkla jedovatou poznámku o antikoncepci a pěnící vzteky poslouchala, jak Michael - pozoruhodně rozvážně -pokračuje v hovoru.
"Víš určitě, že takhle si představuješ svůj život, Liso?" vyptával se dcery.
"To vím jistě. Mluvili jsme s Markem o manželství ještě předtím, než jsem přišla do jiného stavu. Oba jsme se shodli, že bychom chtěli mít rodinu, dokud jsme mladí, že by se nám nezamlouval ten měšťácký módní přístup, kdy manželé budují kariéru a nakonec jim začne na věcech záležet víc než na dětech. Takže pro nás to není ani zdaleka takový šok jako pro vás. Jsme šťastní, tati, doopravdy jsme, a já mám Marka upřímně ráda."
Lisino horlení vyznělo velice přesvědčivě.
Michael vzhlédl k Markovi, jenž pořád ještě stál za Lisinou
židlí a dlaněmi se dotýkal jejího límečku. "Už jste to řekl svým
rodičům?"
"Ano, včera večer."
Michael pocítil osten zklamání nad tím, že se to dozvídá jako poslední, ale mohl snad čekat, něco jiného, když - podle všech 23
známek - představovala Markova rodina spokojenou a soudržnou jednotku? "A co oni na to?"
"No, byli přirozeně trochu překvapení, ale protože znají Lisu mnohem líp než vy mě, nakonec to strávili a dokonce jsme i trochu oslavovali."
Lisa se předklonila a vzala matku za ruku opřenou o desku stolu. "Mark má báječné rodiče, mamko. Už se nemůžou dočkat, až se s vámi seznámí. Slíbila jsem, že vás k nim přivedu co nejdřív. Markova maminka okamžitě navrhla, že uspořádá slavnostní večeři. Řekla, že pokud nebudete proti, máme si dohodnout datum."
Takhle jsem si to teda nepředstavovala, říkala si Bess a tajně bojovala se slzami. Michael a já jsme pro našeho budoucího zetě prakticky cizí lidé a totéž platí o jeho rodině. Kampak se poděla děvčátka, která se vdávají za syny ze sousedství? Nebo za spolužáky, kteří je ve třetí třídě tahali za copánky? Nebo za frajery, kteří se řítili naší příjezdovou cestou na motocyklech, aby na Lisu udělali před maturitou dojem? Ty šťastné a nekomplikované časy v našem století neustálých změn a pohybu vzaly dávno za své a vyústily do vzrůstající rozvodovosti a stále se násobícího počtu rodin s jedním rodičem.
Všichni teď čekali na Bessinu reakci, ale ta na ni nebyla ještě emocionálně připravená. Nejradši by se zhroutila a začala řvát. Než se vzmohla na první slovo, musela několikrát křečovitě polknout.
Stará trápení
"Tvůj otec a já si nejprve musíme prohovořit pár věcí. Dáš
nám na to den či dva?"
"Ale jistě," stáhla Lisa ruku.
"Vyhovuje ti to tak, Michaeli?" zeptala se ho Bess. "Samozřejmě."
Bess položila ubrousek na stůl a odsunula židli. "Pak ti jeden z nás zavolá."
"Fajn. Ale přece ještě neodcházíte? Mám přichystaný moučník!"
"Už je pozdě. Zítra musím být v obchodě hodně časně. Opravdu už musím jít." "Vždyť ještě není ani osm!"
"Já vím, ale..." Bess vstala, oprášila si drobečky ze sukně a v duchu se nemohla dočkat samoty, kdy bude moci v klidu 24
zhodnotit své skutečné pocity a bude smět se hroutit a zuřit po li bosti.
"Tati, zůstaneš na moučník aspoň ty? Koupila jsem v Bakers Square piškotový koláč."
"Myslím, že taky radši půjdu, holčičko. Možná bych se mohl zastavit zítra večer a kousek si s tebou dát." Michael vstal a Lisa se postavila vedle něho. Všichni zůstali na trapný okamžik stát a zdvořile předstírali, že vůbec nejde o útěk rodičů, kteří v zoufalství odmítají mít cokoliv společného s faktem, že jejich dcera je v jiném stavu a plánuje bleskovou svatbu. Jako by šlo jen o běžné a přátelské loučení. "Tak jo, donesu vám kabáty," nabídla se Lisa s rozechvělým úsměvem.
"To udělám já, kotě," předběhl ji Mark a zmizel v šatně. V maličké předsíňce vychovaně podržel Bess její plášť a pak podal Michaelovi ten jeho. Následovala další trapná chvíle, když muži potom zůstali stát tváří v tvář a marně vymýšleli, co by si měli navzájem říct. Michael podal Markovi ruku a ten ji stiskl.
"Brzy se zase uvidíme," pravil Michael. "Děkuju, pane."
S ještě rozpačitějším výrazem se mladík obrátil k Bess. "Dobrou noc, paní Curranová," loučil se. "Dobrou noc, Marku."
Znejistělý mládenec se chvíli ošíval a nakonec se k němu Bess naklonila a zlehounka se dotkla rty jeho tváře. U dveří se Michael rozloučil s dcerou objetím jako první, aby umožnil matce a dceři výměnu projevů dobré vůle. Bess se však nepohnula. Nakonec první krok udělala Lisa. Jakmile Bess ucítila kolem těla dceřiny paže, přimkla se k ní v náhle vzedmutém přílivu lásky a bezmála se rozplakala. Její milované prvorozené děťátko, její Lisa, která se naučila pít brčkem ještě dřív, než jí byl jeden rok, která s sebou až do pěti let tahala na každém kroku Gertrudu, což byla panenka černoušek, a která v pyžám-ku se šlapkami lezla každé sobotní ráno do manželské postele mezi mamku a tatínka, sotva se naučila vyšplhat z postýlky bez pomoci.
Lisa, po které ona i Michael tolik toužili! Lisa, plod těch let přetékajících nadějemi! Lisa, která teď čeká jejich vnouče. 25
Bess objímala Lisu jako tonoucí a chraptivě jí šeptala: "Mám
tě moc ráda, Lí-lí, ' což bylo jméno, které dal dcerce Michael
kdysi pradávno, když ještě všichni věřili, že budou spolu
a šťastně žít až do skonání světa.
"Já tě mám taky ráda, mamko."
"Potřebuju jen čas, prosím tě, holčičko."
"Já vím."
Michael čekal u otevřených dveří. Dětská přezdívka, kterou Bess použila, ho dojala.
Bess se odtáhla a stiskla Lisinu paži. "Hodně odpočívej,
holčičko. Zavolám ti."
Prošla kolem Michaela a zamířila chodbou ke schodišti. Kabelku svírala pod paží, natahovala si rukavice a vysoké podpatky jahodově červených střevíčků jí hlasitě klapaly o dlaždice. Michael za sebou zavřel dveře a pustil se za ní. Při chůzi si vyhrnul límec kabátu a přitom sledoval Bess, která si to před ním rázovala tak cílevědomě a uchvátaně, jako by se zpozdila na obchodní schůzku.
Na konci chodby sestoupila o dva schody, když tu ji náhle její nadhled opustil. Prudce se zastavila, jednou rukou se chytila zábradlí, sehnula se k němu, druhou ruku si přitiskla k ústům a zády k Michaelovi se němě rozplakala. Zastavil se jeden schod nad ní a s rukama v kapsách pozoroval její otřásající se ramena. Sám se cítil posmutněle a pohled na výbuch jejích citů k jeho melancholii ještě přispěl. Ačkoliv se ze všech sil snažila pláč potlačit, uniklo jí z hrdla pár kňou-ravých vzlyků. Váhavě se dotkl její lopatky. "Poslyš, Bess..." Promluvila přidušeně, jak si k ústům tiskla dlaň v rukavici. "Omlouvám se, Michaeli, já moc dobře vím, že bych to měla brát líp... Ale když je to takové zklamání!" "To samozřejmě je. Pro mě taky." Vrátil ruku do kapsy kabátu.
Popotáhla, s cvaknutím otevřela kabelku a vytáhla z ní papírový kapesníček. Pořád ještě zády k němu si osušila tvář a řekla: "Je mi hanba, že před tebou takhle vyvádím." "Ale, kčertu, Bess! Copak tě vidím plakat poprvé?" Bess se vysmrkala. "Když jsme byli manželé, to ano, ale teď je to jiné."
Schovala kapesníček zpátky do kabelky, tu si zasunula pod
paži a obrátila se tváří k Michaelovi. Špičkami prstů v jahodově
26
rudých rukavicích si ohmatala napuchlé váčky pod očima. "Ach bože," vydechla a zoufale a zhluboka si vzdychla. Opřela se kyčlemi o černé kovové zábradlí a upřela unavený pohled na protější stranu schodiště.
Chvíli oba mlčeli, stáli ve zšeřelé chodbě a trpěli bezmocným vědomím, že nedokážou budoucnosti své dcery zabránit ve střemhlavém pádu do propasti. Nakonec Bess řekla: "Nedokážu nic předstírat, protože to je hrůza! Naše jediná dcera se vdává, protože musí!" "Já vím."
"A nemáš pocit, žes opět selhal?" Zvedla k němu oči obkrou-žené zrudlými víčky, v jejichž koutcích se leskl nový příval slz. Zhluboka a vyčerpaně si povzdechl a rozhlédl se kolem. "Abych se přiznal, nechce se mi to probírat na schodišti tohoto činžáku. Nechceš se jít někam posadit na šálek kávy nebo tak
něco?" "Teď?"
"Pokud vážně nemusíš spěchat domů."
"Ne, to byla jen výmluva, abych mohla utéct. První schůzku mám zítra až v deset."
"Tak dobře. Co bys říkala podniku The Ground Round na White Bear Avenue?"
"To by bylo fajn!"
Obrátili se a sestupovali dolů do přízemí, vlekli se zoufalstvím jakoby ztěžklí. Michael jí přidržel prosklené dveře a na okamžik prožil prchavý pocit, že tohle už kdysi zažil. Kolikrát během dvoření a manželství přidržel Bess otevřené dveře? Po jejich roztržce mnohokrát prošel první a nechal jí dveře zabouchnout přímo před nosem. Dnes večer však tahle malá pozornost působila na jejich citové rozbouření jako olej na vzedmuté moře.
Venku v ledovém vzduchu se jim dech zbarvil mléčnou bělí. Sníh, drcený jejich podrážkami, vydával křupavý zvuk, jako když člověku někdo chroustá těsně u ucha cukroví. Na rohu bloku, kde ulice přecházela v parkoviště, se Bess zastavila, a když ji Michael dohonil, pootočila se k němu.
Stará trápení "Takže se sejdem v tom podniku," poznamenala. "Pojedu za tebou."
Pak se rozešli. Každý z nich zamířil ke svému autu, aby se pustili na dlouhou a kamenitou cestu zpět k přátelství. 27
Sešli se v hale restaurace a spolu se pustili za zženštilým mladíkem s třpytnými vlasy, který je vybídl: "Tudy, prosím." Michael prožíval stejný pocit opakování jako před chvílí, protože kráčel za Bess přesně tak jako nesčíslněkrát předtím, sledoval rozhoupané záhyby jejího kabátu a její rozmáchlé paže, když si svlékala rukavice, vdechoval jemný závan jejího parfému, tutéž růžovou vůni, kterou používala už dlouhá léta.
Ale ten parfém byl na ní jedinou důvěrně známou věcí. Všechno ostatní bylo nové - plavé, odborně melírované vlasy spadající na její ramena, luxusní oblečení, sebejistota a ráznost. Všechno tohle se objevilo až po rozvodu.
Posadili se ke stolku u okna. Tváře jim zalilo světlo z oranžové látkové koule zavěšené nad jejich hlavami a narůžovělá zář pouliční výbojky, jež se odrážela na zasněženém chodníku. Večerní nával hostí již pominul, protože na večeři už bylo pozdě. U baru za jedním rohem bylo slyšet televizní komentář hokejového zápasu, který vytvářel pozadí orchestrální hudbě snášející se z reproduktorů u stropu.
Michael vyklouzl z kabátu a přehodil si ho přes prázdnou židli. Bess si plášť nechala na sobě.
Přiloudala se k nim mladičká servírka s natrvalenými vlasy a zeptala se, jestli chtějí jídelní lístek. "Ne, díky. Jenom kávu," odpověděl Michael.
"Dvakrát?"
Michael se kratičce podíval na Bess. "Ano, dvakrát," přikývl a.
Když opět osaměli, upřela Bess pohled na Michaelovy ruce, jež s propletenými prsty ležely na papírovém prostírání. Měl hranaté a pěkně tvarované dlaně, úhledně zastřižené nehty a dlouhé prsty. Bess jeho ruce mívala odjakživa ráda. Mnohokrát poznamenala, že takové ruce by člověk uvítal u zubaře. Dokonce ani uprostřed zimy mu pokožka zcela nevybledla. Na zápěstí se mu rýsoval proužek tmavých chloupků, vedle nichž 28
se bílé manžety košile zdály ještě bělejší. Pohled na čisté mužské ruce lemované bílými manžetami košile mizejícími v temném rukávu obleku byl nepopiratelně přitažlivý. Mnohokrát po rozvodu se Bess přistihla, že v naprosto nečekaných situacích -v restauraci či v obchodním domě - zírá na ruce cizího člověka a přitom si vybavuje ty Michaelovy. Ovšem vždycky zas ji znova plnou silou zasáhla realita a ona se v duchu proklínala, že je těmi vzpomínkami a samotou tolik zranitelná. A teď v restauraci, šest let po rozvodu, násilím odtrhla pohled od Michaelových rukou a podívala se do jeho tváře, podrážděná zjištěním, že jí pořád ještě připadá pohledná. Měl dokonalé obočí nad pěknýma oříškovýma očima, plné rty a kštici bujných černých vlasů. Poprvé si povšimla, že nad ušima má několik šedivých pramínků, viditelných jen v přímém světle.
"Takže," začala, "musíš uznat, že dnešní večer byl samé překvapení."
Tiše a souhlasně se zasmál.
"V životě by mě nenapadlo, že když jsem Lise slibovala návštěvu, skončím právě tady," svěřila se. "Však mě taky ne."
"Ale stejně se mi nezdá, že bys byl vývojem událostí šokovaný tolik jako já."
"Můžeš se spolehnout, že když jsi mi přišla otevřít ty, byl to pořádný šok."
"Kdybych tušila, co Lisa chystá, nikdy bych se tam ani
neukázala."
"To platí i pro mě."
Chvíli bylo ticho. "Poslyš, Michaeli, moc mě to mrzí... Myslím ten Lisin okatý pokus oživit vztah mezi námi dvěma - to naše staré nádobí a stroganof podle mého receptu a kukuřičný nákyp a svíčky na stole. Taky mohla mít víc rozumu." "Byl to pořádný trapas, viď?" "To tedy byl. A pořád ještě je." "Já vím."
Přinesli jim kávu. Mohli se tedy věnovat šálkům a nedívat se jeden na druhého. Když číšnice zmizela, zeptala se Bess: "Tys slyšel, co mi Lisa říkala, když jsme byly samy v kuchyni?" "Ne. Co?"
"Jádrem její přednášky bylo asi tohle: Koukej se vzchopit,
29
mamko, šest let se chováš jako malé dítě. Neměla jsem ani potuchy, že ji to naše nepřátelství tolik vyvádí z míry. Ty snad
ano?"
Jen nepřímo. Když mluvila o tom, jak si je blízká Markova rodina a jak se tam mají všichni rádi." "Ona s tebou o tom mluvila?"
Michael právě upíjel ze šálku, přitakal tedy aspoň očima.
"A kdy?" naléhala Bess.
"Už ani nevím - několikrát."
"Nikdy se mi nesvěřila, že se s tebou tak často vídá." "Protože jsi v tomhle směru stanovila jisté hranice, Bess. A teď vymezuješ nové. Měla bys vidět, jak se tváříš." "No, mrzí mě, že to probírala jenom s tebou a že Markova rodina ji zná líp, než my známe Marka."
"To tě mrzet může, ale nediv se, že ti dva tíhnou k rodině, která drží pohromadě. To je přece přirozené." "A jaký máš vlastně názor na Marka?"
"Ještě ho dobře neznám. Prozatím jsem s ním mluvil jen několi krát."
"No vidíš. Scházejí se sotva chvíli, my toho chlapce skoro neznáme, a jaké to bere konce!"
"Tak především to není žádný chlapec. Musíš uznat, že se
k celé situaci staví jako chlap. Dneska na mě udělal ohromný
dojem."
"Opravdu?"
"Ale hergot, co bys chtěla jiného? Seděl vedle ní a choval se odvážně, místo aby nechal Lisu, ať nám to všechno poví sama. Copak tohle ty neoceníš?" "Nejspíš ano."
"A jak to vypadá, pochází ze slušné rodiny."
Cestou do restaurace se Bess k něčemu rozhodla. "Já se
s nimi nechci setkat."
"Ale jdi, Bess, to je hloupost - proč ne?"
"Neřekla jsem, že se s nimi nesetkám, když to nebude nutné.
Řekla jsem jenom, že se s nimi setkat nechci."
"Proč?"
"Protože v přítomnosti šťastné rodiny to bývá těžké. Naše selhání bude ještě patrnější. Oni mají to, po čem jsme toužili i my a co jsme si mysleli, že máme. Ale pletli jsme se. Ani po šesti letech jsem se nepřenesla přes vědomí prohry a selhání."
30
Michael chvíli přemýšlel a pak přikývl. "Hm, vím, jak to
myslíš. A pokud jde o mne, já selhal hned dvakrát. '
Bess se napila kávy. Chvíli v sobě potlačovala zvědavost
a rozpaky, ale nakonec se mu přes stůl podívala přímo do očí.
"Nerada se ptám, ale co se vlastně přihodilo?"
"Mezi mnou a Darlou?"
Při kývla.
Michael sklopil oči k šálku a chvíli si s ním pohrával. "Přihodilo se jenom to, že jsme se k sobě nehodili hned od samého začátku. Oba jsme byli v minulých manželstvích ne-
Stará trápení
šťastní a tak jsme si představovali..., ale kčertu... Však víš. Vzali jsme se z pomsty. Byli jsme osamělí a trpěli jsme - jak jsi sama řekla - pocitem selhání. Připadalo nám strašně důležité vytvořit co nejrychleji nový vztah, tentokrát úspěšný, osladit si tu hořkost, dá se říct. Nakonec z toho bylo pětileté smiřování se s pravdou, že jsme se vlastně nikdy nemilovali." Po chvilce Bess tiše poznamenala: "Bojím se, aby se přesně tohle nepřihodilo Lise."
Michaelovy oříškové oči se pevně zahleděly do jejích temně hnědých, zatímco oba v duchu přemýšleli o budoucnosti své dcery a toužili, aby byla šťastnější než ta jejich. Od baru za rohem se ozvalo zakvílení mixéru.
Když umlklo, Michael řekl: "Ale partnera za ni těžko mužem vybírat my sami."
"Vybírat možná nemůžeme, ale nemáme snad povinnost
upozornit ji na všechna možná úskalí?"
"Která myslíš?"
"Jsou přece úděsně mladí."
"Jsou starší, než jsme byli v době svého sňatku my. Jak se zdá, dobře vědí, co chtějí od života."
"To nám tvrdí oni, ale co jiného bys za daných okolností mohl čekat?"
Michael si to nechal projít hlavou a pak zamyšleně poznamenal: "Já nevím, Bess, ale mám dojem, že si jsou sebou náramně jistí. Mark řekl spoustu věcí, které jsou důležité. Pokud už mluvili o tom, že chtějí mít děti, mají náskok před devadesáti procenty párů, které se chystají k svatbě. A upřímně se přiznám, že v jejich úvahách nenacházím nic nesprávného. Mark to vystihl: mají slušná zaměstnání, byt, jejich dítě bude mít dva milující rodiče - to je pro dítě zcela bezpečný start do
31
života. Ty sama jsi měla děti hodně mladá, mělas tedy zásoby trpělivosti, zdraví a energie - a když děti vyletěly z hnízda, pořád ti ještě zbývá dost času, aby sis vychutnala novou svobodu."
"Ty tedy nemyslíš, že bychom se měli snažit jim to vymluvit?"
"Nemyslím. Jakou jinou možnost jim nabízíš? Interrupci, předání dítěte k adopci či Lisu v roli svobodné matky? Když se mají upřímně rádi a chtějí se vzít? To by bylo dočista postavené na hlavu."
Bess si s povzdechem propletla prsty rukou položených na stole. "Nejspíš se chovám jako každá kvočna, která chce záruku budoucího dceřina štěstí."
Michaelovy oči jí prozradily zcela jasně, jaký má na podobné záruky názor on.
Po chvilce se zeptal: "Pověz mi jedno - když jsme se brali, nemyslela sis náhodou, že to je na celý život?" "To samozřejmě ano. Však taky nechci svému dítěti radit, aby se nevdávalo, protože mám strach, že udělá stejnou chybu jako my. To by se stejně nepovedlo. Ale můžu jí říct pravdu -ovšem nejprve musím přiznat pravdu sama sobě. Když bych -možná je lepší říkat bychom - přiznali, kde jsme udělali chybu, a varovali je před podobnými úskalími, možná bychom se tak mohli ospravedlnit."
Zatímco se Bess snažila vysvětlit svůj názor, přišla jim číšnice dolít šálky. Po jejím odchodu si Bess usrkla kouřící kávy a zeptala se: "A jak se stavíš k tomu ostatnímu? Že s ní máme kráčet v kostele k oltáři a že jí mám půjčit svoje staré svatební šaty a tak vůbec?"
Chvíli seděli mlčky a občas se po sobě kradmo podívali, ale hned zas oči sklopili, protože si představili ten divadelní výstup vzájemné shody před několika stovkami diváků, z nichž někteří byli svatebními hosty i na jejich vlastní svatbě. Příčilo se jim to oběma.
"Jaký máš na to názor ty, Bess?"
Bess se zhluboka nadechla a povzdechla si. "Nechat se takhle
Stará trápení
rozebírat od vlastní dcery nebylo nic příjemného, to si piš. Řekla mi pár věcí, které mě vážně rozzlobily. V duchu jsem si říkala: Jak se opovažuješ mi takhle kázat, ty pískle?" "A teď?" vyzvídal Michael.
32
"No, mluvíme přece spolu, ne?"
Ta otázka přivolala úvahy o jejich šestiletém mlčení a jeho dopadu na děti.
"Dokážeš si představit, že bys to v kostele zvládla?" "Vlastně nevím..." Bess vyhlédla oknem na parkoviště a v duchu se viděla, jak kráčí s Michaelem k oltáři... podruhé. Že vidí oblečené své svatební šaty... podruhé. Že vedle něho sedí na svatební hostině... podruhé. Tišeji zopakovala: "Já vlastně nevím."
"Podle mne jinou možnost ani nemáme."
"Chceš tedy, abych jí odkývala tu slavnostní večeři u Pad-gettů?"
Myslím, že to už kvůli ní nějak sehrajeme." "Dobře, ale nejdřív si s ní promluvím. Michaeli, prosím tě, tohle mi nezakazuj. Potřebuju se jen ujistit, že se nevdává proto, že musí. A chci jí říct, že kdyby se rozhodla jinak, najde u nás dvou oporu. Nemáš snad námitky, viď?" "Samozřejmě ne, pokud se ti to zdá nutné." "A ty šaty, jak to mám udělat s nimi?" Tento bod ji ťal víc do živého než všechno ostatní. "Proč by ti mělo vadit, že si je vypůjčí?" "Ach, Michaeli -" Náhle zahanbená a rozpačitá zatěkala Bess očima.
"Snad si nemyslíš, že když ses v nich vdávala ty a manželství se ti rozpadlo, že přinášejí smůlu? Nebo že je pozná někdo z diváků a bude vás za to odsuzovat? Uvažuj rozumně, Bess. Kdo v celém kostele kromě mě, tebe a tvé matky si to může pamatovat? Já jsem pro, aby se v nich Lisa vdávala. Ušetřím tak dobře pět set dolarů."
"Odjakživa jsi skákal, jak pískala ona." "Jo. A působilo mi to radost."
"Je nutné, abych připomínala, že bude opět nutné přestěhovat klavír?" "To je mi jasné."
"Pro jejich napjatý rozpočet to bude představovat zátěž."
"Platit to budu já. Už při nákupu jsem Lise slíbil, že budu platit stěhování klavíru, dokud se ten nástroj nerozpadne nebo dokud neumřu -, prostě co bude dřív." "Vážně jsi to slíbil?" divila se Bess.
33
"Ale nechtěl jsem, aby ti to řekla. Už takhle ses kvůli tomu klavíru navyváděla až hrůza."
Bess se málem rozesmála. Podívali se na sebe a potlačili úsměv.
"No tak dobře, teď se, kamaráde, vrátíme k tvé poznámce, že ušetříš pět set dolarů. Podle toho mám dojem, že se nabízíš zaplatit všechny svatební výdaje."
"Myslím si, že od těch dvou bylo zatraceně fajn, že si sami neřekli o pomoc, ale nedokážu si představit, co bych musel být za skrblíka, abych nechal svou jedinou dceru takhle vyhazovat peníze, když vydělávám sto tisíc dolarů ročně?" Bess povytáhla obočí. "Óóóó..., to se ti podařilo prozradit skutečně elegantně. Tolik chceš, abych to věděla? Víš, čirou náhodou i já si stojím docela slušně. Sto tisíc ročně sice nemám, ale stačí to, abych si prosadila, že polovinu výloh zaplatím já."
"Tak dobře, platí," natáhl Michael ruku přes prázdné šálky. Bess jí potřásla a oba rozechvěl šok z toho důvěrně známého dotyku. Zatvářili se provinile a okamžitě odtrhli dlaně od sebe.
Stará trápení
"No," nadechl se Michael zhluboka a pohladil se po žaludku. "Ta spousta kávy mě udrží vzhůru přinejmenším do tří." "Však mě taky."
"Takže jsi připravená k odchodu?" Přikývla a oba odsunuli židle od stolu. Zatímco si oblékali kabáty, Michael se zeptal: "Jak se daří tvé matce?"
"Je nezničitelná, jako ostatně vždycky. Připadám si vedle ní strašně vyčerpaně, zvlášť když se rozpovídá." Usmál se a poznamenal: "Tak té staré čiperce vyřiď ode mne pozdrav. Docela mi chybí."
"Vyřídím. Ale pokud se ta plánovaná svatba uskuteční, budeš ji zřejmě moct pozdravit osobně." "A co tvá sestra Joan? Pořád ještě bydlí v Coloradu?" "Ano. A pořád je ještě provdaná za toho cvoka a rozvod odmítá, protože je katolička." "Vídáš se s ní vůbec?"
"Moc ne. Nemáme vlastně už vůbec nic společného. Mimochodem, Michaeli..." Už oblečená do kabátu se zastavila. Poprvé od jejich setkání jí při pohledu na něho změkly oči. "S tvou matkou je mi to moc líto." 34
"A mě mrzelo, žes ztratila otce."
Od rozvodu oba přišli o jednoho z rodičů, ale Bess pořád zbývala matka, zatímco Michael zůstal sám. "Ocenil jsem, žes přišla na pohřeb. Vždycky si na tebe potrpěla," přiznal Michael. Na pohřeb Bess přišla i s dětmi, ale s Michaelem nepromluvila. Podobně i on se ukázal na pohřbu jejího otce, ale tvrdohlavě stál co nejdál od ní a nakonec si vyměnili jen zdvořilostní soustrastnou frázi. Rodiče svého bývalého partnera měli oba rádi. To, že přerušili kontakt s nimi, bylo jednou z největších bolestí jejich rozvodu. "Po matčině smrti to pro mě bylo zatraceně těžké," svěřil se Michael. "Tehdy jsem litoval, že nemám sourozence, ale... kčertu, k čemu je dobrá lítost? Je mi přece třiačtyřicet, tak už jsem měl dost času si na to navyknout."
Odmalička se kvůli svému jedináčkovství trápil a často to s ní přetřásal. Ostatně i Bess se stýskalo po sestře, s níž by si byla blízká. Mezi ní a Joan byl rozdíl plných sedmi let, což je připravilo o společné dětské hry, přátele i školní starosti. V Bessiných vzpomínkách vystupovala Joan spíš jako třetí rodič než sestra. Když se tedy po svatbě přestěhovala do Denveru, v Bessině životě se moc nezměnilo. Občas si sice psaly, ale bylo to víc z pocitu povinnosti než z potřeby. Bess i Michaelovi připadalo podivné, že si ve dveřích restaurace zčistajasna svěřují své stesky nad samotou a ztrátou svých drahých. Trpkost vztahu mezi sebou zvládli bez problémů, nakonec s ní počítali, ale ten soukromý žal představoval pro jednoho člověka příliš těžké břímě, které pak nutilo ke sdílnosti .
"Tak," povzdechla si Bess. "Je pozdě. Radši už půjdu." Vyšla z restaurace před Michaelem a ve dveřích ucítila na zádech letmý dotyk jeho dlaně. Vzpomínky.
Na parkovišti jí při loučení řekl: "Jak se zdá, těžko tu svatbu zvládneme bez vzájemného kontaktu. Přestěhoval jsem se..." Podal jí navštívenku. "Tady je moje nová adresa a telefonní číslo. Pokud nebudu doma, nech vzkaz na záznamníku, nebo mi zkus zavolat do kanceláře." "Dobře." Strčila navštívenku do kapsy.
Chvíli postáli a marně pátrali po slovech na rozloučenou, přičemž se jim toto loučení v paměti prolínalo se stovkami
35
předchozích z časů jejich namlouvání - rozchod po novoroční oslavě, loučení po večírcích či tanečních zábavách, které vždy vyvrcholilo dlouhým zamilovaným posezením na schodech domu jejích rodičů. Vzpomínky však po několika vteřinách
přerušil Mi chael.
"Takže zavoláš Lise sama?"
"Ano."
"Třeba bych jí měl zavolat i já, čistě jenom ji ujistit, že jsme se dohodl i."
"Tak dobře... Hm, dobrou noc." "Dobrou noc, Bess."
Opět se vynořilo to hluché místo, kdy se ani jeden z nich nepohnul. Nakonec se obrátili současně a zamířili ke svým autům.
Bess nastartovala a počkala, až se zahřeje motor. To ji kdysi dávno naučil Michael: v Minnesotě vydrží auto déle, když ho člověk nechá v zimě zahřát. To bylo v těch počátečních létech, kdy se museli uskrovňovat a auto jim muselo vydržet nejmíň pět šest let. Teď si mohla dovolit nové už po dvou letech. Konečně vyjela s buickem na Park Avenue. Počkala, aby zjistila, jaké auto má on -, její zvědavost převládla a potlačila všechnu její snahu o lhostejnost. Zaslechla tlumené vrčení jeho vozu a ve stříbřité ploše zpětného zrcátka zahlédla v kaluži světla pod pouliční lampou, že to je kadilak. Takže nelhal -skutečně prosperuje. Chvíli se pokoušela utřídit svoje pocity. Před šesti lety by do panáčka vúdú zosobňujícího Michaela Currana s chutí napíchala stovku špendlíků. Dnes však cítila nevysvětlitelnou pýchu nad tím, že kdysi dávno vyhrála tak úspěšného muže a že nyní - pokud jde o ten uspěchaný sňatek - nebude nutné jejich dceru v ničem omezovat. Vzpomněla si na Michaelovu navštívenku. Rozsvítila v autě a vylovila ji z kapsy. 5011 Lake Avenue, Wbite Bear Lake.
Přestěhoval se tedy do White Bear Lake? Od jejího domu to je sotva patnáct kilometrů! Přitom celých pět let bydlel na západním předměstí Minneapolis! Je teď příliš blízko, než aby mi to bylo milé, řekla si v duchu, zatímco zasunovala navštívenku zpět do kabátu a rozjížděla se.
36
Po dvaceti minutách dojela po podkovovitě tvarované příjezdové cestě k domu, který si s Michaelem koupili v minnesot-ském městě Stilrwater. Byla to jednopatrová georgiánská vila na Third Avenue vysoko nad řekou. Dům měl nádherně vyvážené proporce s vchodem uprostřed a s dvěma postranními křídly. Hlavní dveře chránila verandička tvořená čtyřmi sloupy, které podpíraly obloukovitou stříšku. Na ní byla v úrovni prvního patra umístěna lampa osvětlující přední trávník. Místo dýchalo atmosférou zabydlenosti a bezpečí, připomínalo domy z pohádkových knížek, jak řekla Bess Michaelovi, když jej spolu objevili. V takovém domě mohla žít jedině šťastná rodina. Do vily se zamilovali na první pohled. Když pak vešli dovnitř a spatřili tu nádhernou vyhlídku přes řeku St. Croix až k Wisconsinu, vlastní pozemek za domem - zvlněný trávník, v jehož středu se tyčil mohutný javor - i třpytnou hladinu řeky hluboko dole, nestačili ve společném obdivu lapat po dechu. Od té doby se nepřihodilo nic, co by Bessin názor na dům jakkoliv změnilo. Ještě pořád jej milovala, a to natolik, že od data Randyho osmnáctých narozenin splácela Michaelovi postupně hodnotu jeho poloviny domu.
Zajela do dvojité garáže, tlačítkem zavřela automatická vjezdová vrata a vešla postranním vchodem do kuchyně. Když její firma začala prosperovat, celou kuchyni předělala, nechala si do ní vestavět bílé skříňky s dřevěnými pracovními deskami, na podlahu si vybrala nové linoleum v barvě světlounké mořské modři a do sousedního obývacího pokoje huňatý, smetanově zbarvený koberec. Nový nábytek byl v odstínech kouřově modré a meruňkové, k čemuž ji inspirovala vyhlídka na řeku a na podivuhodné východy slunce, které se odehrávaly za vysokými okny domu.
Bess prošla kuchyní ve tvaru písmene U a odhodila kabát na pohovku proti skříňce s broušeným sklem. Rozsvítila vysokou
Stará trápení
stolní lampu se zdobeným podstavcem a přistoupila k oknu, aby stáhla žaluzie. Záclony byly nahoře hodně zřasené a dole jednodušší: průhledné a nadýchané závěje nebesky modré květované látky, doplněné žaluziemi světle meruňkové barvy. Vzorek na záclonách se shodoval se vzorkem potahu dvou hlubokých vycpaných lenošek i na závěji volánků, lemujících pohovku pokrytou desítkou pohodlných polštářků.
37
Bess spustila žaluzie, ale předtím chvíli postála u okna a hleděla na zimní vyhlídku: na holý dvůr pokrytý sněhem, svažující se lehce dolů ke srázu pokrytému křovím, prastarý javor držící stráž uprostřed trávníku, široké vybledlé koryto řeky a - už na wisconsinské straně, asi kilometr odtud - te-čičky světel, blikajících tu a tam v ztemnělém zalesněném břehu.
Přemýšlela o Michaelovi..., o Lise... a znovu o Michaelovi... a o jejich nenarozeném vnoučeti. To slovo sice nahlas nepadlo, ale celou tu dobu viselo v restauraci mezi nimi stejně hmatatelně, jako byly hmatatelné jejich šálky kávy. Můj Bože, my budeme mít vnoučátko!
Ta myšlenka v ní doslova zaburácela, přinutila ji zvednout ruku k ústům a křečovitě jí sevřela hrdlo. Nenávidět muže, s nímž bude sdílet tenhle přetěžký závazek, bylo neuvěřitelně obtížné.
Světélka za řekou se rozprskla jak padající hvězdy a Bess si uvědomila, že má v očích slzy. Babičkovství, to přece byla událost, která se stávala výhradně cizím lidem, symbolizova-ným postavami pětašedesátiletých stříbrovlasých dam s kulatými tvářemi, rudými jako jablíčka, jež v televizních reklamách pekly koláčky pro vnoučata, telefonicky si s nimi vyměňovaly novinky o čokoládách a o Vánocích jim otvíraly dveře a vítaly je s uchváceně rozevřenou náručí.
Tohle dítě si nic podobného neužije. Bude mít hezkého
mladého dědečka, nedávno rozvedeného, bydlícího osaměle
ve White Bear Lake, a babičku ve Stillwateru, kterou její firma
zaměstnává natolik, že na pečení koláčků jí nezbývá ani chvilka
času.
Mnohokrát od svého rozvodu litovala Bess, že se tím zpřetrhaly tradice a celistvost její rodiny, ale ještě nikdy ji to nemrzelo tolik jako dnes večer, když si uvědomila nástup nové generace. Ona sama své prarodiče - Molly a Eda LeClairovy -z matčiny strany znala dobře. Zemřeli, když studovala na střední škole. Vzpomínka na ně přinesla do její tváře zasněný výraz, protože bydlívali přímo tady ve Stillwateru, v domě na North Hill, kam mohla zajet na kole, kdykoliv se jí zachtělo, aby vyplenila zásoby babiččina džemu či čerstvě pečených šátečků s jahodami, popřípadě aby sledovala dědečka Eda, jak ve své dílničce za domem natírá ptačí budku. Znal spoustu
38
triků, jak nalákat modráčky - budka musí být se skosenou stříškou, bez bidýlka a s odnímatelným dnem, jak vážně vysvětloval malé vnučce -, a každé léto se nad babiččinou zahradou a přilehlou loukou míhala spousta modráčků. Časy se mění. Lisino dítě bude muset babičku navštěvovat v její návrhářské firmě či v obchodě a za dědečkem bude samo smět až potom, co získá vlastní řidičský průkaz. A modráčci se navíc ze Stillwateru odstěhovali. Bess si povzdechla a odvrátila se od okna. Shodila ze sebe kostým a nechala jej na pohovce. V halence, kalhotkách a silonových punčocháčích rozdělala v krbu oheň, posadila se k němu na podlahu a rozrušeně se zadívala do plamenů. Lámala si hlavu, nad tím, jak se Michael vlastně staví ke svému budoucímu dědečkovství, kde se toulá Randy, jaký manžel se vyklube z Marka Padgetta a jestli ho Lisa skutečně miluje a jak ona sama přežije to divadýlko, které od ní vyžaduje Lisa. Vždyť stačil jediný večer v Michaelově společnosti, aby se propadla do
Stará trápení
hlubší trudnomyslnosti, než jakou poznala v celém minulém roce.
Zazvonil telefon. Bess se podívala na hodinky. Blížila se jedenáctá. Šla zvednout sluchátko telefonu na proskleném stolku mezi dvěma lenoškami.
"Haló?"
"Ahoj. Chci si jen popovídat."
"Ach ahoj, Keithe." Bess zvedla obličej a odhrnula si kadeř
vlasů za ucho.
"Vrátila ses pozdě, co?"
"Jsem doma sotva pár minut."
"Jak dopadla večeře u Lisy?"
Bess sebou plácla do jedné z lenošek a opřela si hlavu o vysoké opěradlo. "Bohužel, žádná sláva." "Pročpak?"
"Lisa mě totiž nepozvala jenom na večeři." "Kvůli čemu ještě?"
"Víš, Keithe, ono to je vlastně k pláči."
"A co?"
"Li sa čeká dítě."
Na druhém konci drátu se Keith významně odmlčel. "Za šest týdnů se chce vdávat." "Za otce toho děcka?"
39
"Ano, za Marka Padgetta."
"Ano, vzpomínám si, že ses o něm zmiňovala."
"Zmiňovala a nic víc. Kristepane, vždyť ho nezná ani celý
rok!"
"A co je s ním? Chce se s ní oženit?"
"Tvrdí, že ano. Prý by chtěli mít klasickou svatbu se vší parádou."
"V tom případě nechápu - kde je ta potíž?"
Tohle bylo s Keithem to staré trápení. Častokrát zaboha
nemohl pochopit žádný z jejích problémů. Scházela se s ním
už tři roky, ale za celou tu dobu ji nikdy nepodpořil ve chvílích,
kdy to potřebovala nejvíc. Zvlášť když šlo o její děti, choval se
tak protivně, že se pokaždé navztekala. Sám vlastní děti neměl
a ta skutečnost mezi nimi občas vytvářela propast, o které Bess
upřímně pochybovala, že se dá překlenout.
"Potíž je v tom, že jsem její matka. Přála bych si, aby se
vdala z lásky a ne z musu."
"Copak ona ho nemá ráda?"
"Prý ano, ale jak -"
"A on má rád ji?"
"Ano, ale -"
"Tak co tě na tom tolik trápí?"
"Tohle přece není záležitost, která se dá spíchnout jen tak narychlo, Keithe!"
"Ale jdi! To ti vadí, že budeš babička? Tohle jsou nesmysly, které jsem v životě nedokázal pochopit - proč každý tolik vyvádí, že už je mu třicet, čtyřicet, že se mu narodí vnouče. Připadá mi to směšné. Podle mě záleží jedině na tom, aby se člověk udržel aktivní, zdravý a aby se vnitřně cítil mladě." "Ale to mi nevadí!" "Tak čím se tolik užíráš?"
Bess přitiskla bradu na prsa, uchopila do dvou prstů pokapaný límeček halenky a roztržitě si s ním pohrávala. "Byl tam Michael." Ticho... a potom: "Cože?"
"To zaonačila Lisa, pozvala nás oba, a pak se vymluvila a vypadla z bytu, takže jsme se setkali o samotě."
"A?"
"A bylo to peklo."
40
Následovalo další ticho a po něm Keithův rázný návrh: "Bess, já k tobě přijedu."
Stará trápení "To by nebylo rozumné, je skoro jedenáct." "Bess, mně se to nelíbí."
"To, že jsem se setkala s Michaelem? Proboha, vždyť jsem s ním celých šest let neztratila jediné slušné slůvko!" "To je možné, ale stačil tě rozrušit během jediného večera. Rád bych za tebou přijel."
"Keithe, prosím tě... Půl hodiny potrvá, než sem dorazíš. Já
musím ráno brzy do obchodu, čeká mě tam účetnictví. Máš
moje slovo, že nejsem ani trochu rozrušená."
"Říkala jsi přece, žes plakala."
"Ale ne kvůli Michaelovi. Kvůli Lise."
Keithovu reakci vytušila už z jeho odmlčení. "Už zase mě odsunuješ bokem, Bess. Co tě k tomu vede?" "Ale Keithe, ne dnes. Jsem unavená a navíc čekám, že co nevidět se vrátí domů Randy."
"Vždyť já se nechtěl zdržet přes noc." Ačkoliv Bess se s Keithem stýkala intimně, hned na počátku jejich známosti dala jednoznačně najevo, že dokud v domě bydlí Randy, přespání nepřichází v úvahu. Randymu už takhle dost ublížila nevěra jeho otce. Bessin syn se může stokrát dohadovat, že matka s Keithem chodí, ale ona sama mu o tom nikdy neposkytne jediný důkaz.
"Keithe, nemohli bychom se teď rozloučit? Vážně mám za sebou těžký den."
Keithovo mlčení přetékalo podrážděností. Nakonec sykavě
vydechl jako parní kotel. "No tak dobře," ušklíbl se. "Už tě
dneska nebudu otravovat. Zavolal jsem ti původně proto,
abych se poptal, jestli si nechceš v sobotu večer vyjít se mnou
na večeři." Pozvání pronesl značně kyselým hlasem.
"Víš určitě, že o to pořád ještě stojíš?"
"Bess, přísahám bohu, že občas si nedokážu vysvětlit, proč
s tebou takhle ztrácím čas!"
Bess se okamžitě proměnila v kajícnici. "Promiň, Keithe. Ale to víš, že ano, samozřejmě, v sobotu večer si s tebou vyjdu moc ráda. V kolik?" "V sedm."
"Mám přijet k tobě?" Keith bydlel v St. Paul, asi pětačtyřicet
41
kilometrů daleko. Jeho oblíbená restaurace ležela stejným směrem.
"Zastav se v mém bytě. Vezmu nás odtud mým autem." "Tak fajn. Nashledanou. A - Keithe?"
"No?"
"Opravdu se ti omlouvám. Myslím to vážně."
Vytušila, že u druhého konce aparátu svěsil ramena. "Vždyť
já vím."
Když Bess zavěsila, ještě dlouho seděla v křesle schoulená do klubíčka, kolena přitažená k bradě, kotníky zkřížené a zírala do plamenů. Proč Keithovi takhle ubližuje? Opravdu ho využívá jen jako náplast na svou samotu? Před třemi roky přišel do jejího obchodu - to byla přesně tři roky bez muže a měla za sebou jen sérii příležitostných schůzek, které často končily rozpaky, když začalo o něco jít. Celé ty tři roky sama sebe přesvědčovala, že muži jsou chamraď, která by zasloužila vyhladit. Pak se objevil Keith. Nebyl sice na pohled žádný filmový hrdina a vlasy už taky neměl tak husté jako dřív, ale pořád ještě byl tím nejlepším zbožím, na jaké za tu dobu natrefila. Protože obchodoval s látkami, přinesl do obchodu kufřík vzorků a prohlásil, že zastupuje textilní firmu Robert Allen Fabrics a že Bess navrhovala zařízení pro jeho nejlepší přátele Sylvii a Reeda Gohrmanovy, že se mu její obchod zamlouvá a že by si mohla prohlédnout jeho vzorky, než on prohrabe její zboží, aby našel dárek ke Dni matek. Pokud budou oba spokojení, můžou si plácnout, když ne, víckrát ji nebude obtěžovat.
Bess to rozesmálo a s ní se smál i Keith. Za čtyřicet dolarů koupil skleněnou vázu zdobenou skleněnými růžičkami. Když
Stará trápení
mu ji balila, poznamenala: "Vaše maminka bude mít radost." Keith se usmál: "Moje matka nemá radost nikdy a z ničeho. Nejspíš si vázu přijde vyměnit za ty tři žáby, co drží tu skleněnou kouli."
"Vám se snad moje žáby nelíbí?"
Keith se podíval na tři šeredné měděné ropuchy, pokryté zelenou měděnkou, které vzpínaly přední nožky nad hlavu a zvedaly předmět, jenž připomínal obrovskou dětskou skle-něnku. "Kdepak, dokud se nevyjádříte o mých vzorcích, tak mlčím, odpověď by mě znevýhodnila."
Bess si je prohlédla, a protože se jí líbily, s radostí přijala
42
Keithovo ujištění, že jeho společnost dbá na dodržení nejvyšší kvality svých výrobků, že ji nenechá tři měsíce čekat na objednané zboží a že nabízí vzorky zdarma, takže pro obchodníky odpadá povinnost objednávat a platit katalog s jejich celoroční nabídkou. Každá objednávka je okamžitě potvrzena faxem a oznámením o datu jejího přijetí i o vyskladnění požadovaného zboží.
Keith na ni zkrátka udělal dojem a dobře si to uvědomil. Zavolal jí za týden a zeptal se, jestli by s ním a s jeho přáteli Sylvií a Reedem Gohrmanovými nechtěla jít do divadla. Bess se to líbilo - na první schůzce návštěva svižné komedie, což přesně potřebovala, a současně společní známí jako záruka, že ke konci představení nebude muset odhánět jeho dotěrné ruce. Byl dokonale zdvořilý - žádné osahávání, žádné významné vtípky, dokonce ani polibek na tvář při loučení - toho se dočkala až na druhé schůzce. Vídali se spolu šest měsíců, než se sblížili důvěrně. Ihned poté ji požádal o ruku. Už dva a půl roku mu říkala ne. Už dva a půl roku narůstalo jeho zoufalství z jejího odmítání. Snažila se mu vysvětlit, že se jí nechce podruhé riskovat, že hlavním smyslem jejího života se stala její firma a obchod, že má věčné problémy s Randym a že jimi nechce zatěžovat bývalého manžela. Pravda však byla taková, že ho prostě dost nemilovala.
Byl příjemný (při popisu Keithova vzhledu a chování to byl nejpřesnější výraz, ale když vešel do jejího obchodu, Bess se pouze usmála, nikdy se nerozzářila). Když ji líbal, cítila jen teplo, nikdy ne žár. Když se milovali, přála si mít zhasnuto, ne rozsvíceno. A když bylo po všem, vždycky zatoužila vrátit se co nejrychleji domů, do samoty své vlastní postele. A pak tu samozřejmě byla otázka dětí. Před třicítkou Keith jedno krátké manželství absolvoval, ovšem bezdětné, takže na Lisu a Randyho hluboce žárlil a k Bessiným potížím se stavěl převážně sobecky. Kdykoliv Bess odmítla navrhované datum schůzky, protože si už něco umluvila s Lisou, choval se uraženě. Tvrdil, že její neochota svolit k jeho přespání v domě je směšná, protože Randymu je přece devatenáct a není žádný hlupák.
A další věc - strašně bažil po bydlení v jejím domě. Když přišel na návštěvu poprvé, zastavil se před prosklenými dveřmi na zadní trávník, pohlédl na údolí kolem řeky
43
a vydechl: "Páni... Sem bych si nejradši postavil houpací křeslo a už v životě se odtud nehnul!"
Tak především, Bess houpací křesla nesnášela. Za druhé ji podráždila už pouhá narážka na jeho možné přistěhování do jejího domu. Na zlomek vteřiny měla dokonce chuť dům hájit Michaelovým jménem. Koneckonců vilu zaplatil právě Michael a pomáhal i s jejím zařizováním. Jak se tenhle drzoun opovažuje dělat si nároky na místo, které bývalo Michaelovo nejoblí-benější?
Keith měl spoustu rysů, které jí byly nepříjemné a rozčilovaly ji. Nakonec bylo tedy s podivem, proč se s ním nepřestala scházet.
Odpověď byla jednoduchá: bylo to ze zvyku a život bez
Keitha by byl ještě osamělejší.
S povzdechem zamířila ke krbu, prohrábla popel a obrátila polena. Dívala se, jak z roštu vzlétají jiskřičky. Posadila se před oheň a lokty se opřela o pokrčená kolena. Ach, Liso, nezvětšuj ještě víc ten můj omyl! Dívat se do ohně o samotě není žádná legrace, stejně jako čekání na -co?
Tvář se jí ohněm zahřála a punčocháče na jejích stehnech jako by žár nasály a rozšířily ho po pokožce celého těla. Opřela si čelo o předloktí, ale jinak se nepohnula. Dům byl tichý a ponurý. Po Michaelově odchodu jí už takovou radost nepřinášel. Byl to však domov a Bess by se ho nikdy nevzdala. Ale její pocit osamocenosti nezmírňoval. Většina venkovních světýlek za řekou postupně zmizela. Bess vstala a odloudala se do jídelny spojené s obývacím pokojem a cestou přejížděla špičkami prstů po opěradlech nepoužívaných židlí. Přes chodbu došla až do velkého salonu, který se táhl po celé východní straně domu. Z jednoho jeho konce bylo vidět až na ulici, z druhého do hlubokého říčního údolí. V nejzazším konci, kde se spojovala dvě obrovská okna, stálo křídlo - černé, lesklé a od Lisina odchodu z domova oněmělé. Sloužilo jako podstavec pro zarámované rodinné portréty. Každý čtvrtek uklízečka fotografie sundala a z černé desky otřela prach. Na Vánoce muselo všech pět portrétů ustoupit obrovské kytici jmelí. Po Novém roce se galerie vrátila na své původní místo a uhájila svou pozici až do dalších Vánoc. K ničemu jinému už klavír nesloužil.
Bess se posadila na lesklou černou stoličku. Dřevo ji přes
44
tenké punčocháče zastudilo. Rozsvítila lampičku nad klaviaturou. Paprsky dopadaly na prázdný stojan na noty a zavřené víko. Bess se chodidly zlehka dotkla mosazných pedálů, které pod nylonem punčocháčů jemně klouzaly. Složila ruce do klína a uvažovala, proč vlastně přestala hrát. Po Michaelově odchodu se nástroji vyhýbala stejně úzkostlivě jako bývalému manželovi. Snad proto, že tolik miloval klavírní koncerty? To je dětinské. Jistě, vedla uspěchaný život, ale přesto bývaly chvíle - jako je tato -, kdy by jí tóny klavíru přinesly útěchu, kdy by ji dotyk kláves zklidnil a zkonejšil.
Vstala, uchopila desky s notami ležící vedle fotografií a listovala jimi tak dlouho, až našla, co hledala. Desky zavřela s hlasitým klapnutím, zvedané víko zdušeně zapraskalo. Ozvaly se první zkusmé tóny a lampička nad klávesnicí vykrojila z Bessiných jahodově rudých rukávů uzounký proužek manžet.
Zšeřelou místností se zachvěla melodie, nejistá a bojácná, jak si Bess opatrně navykala na klávesy a bořila do nich prsty. Návrat domů, Lisina píseň. Oblíbená píseň jejího otce. Proč si ji Bess vybrala právě teď, nad tím si vůbec nelámala hlavu, bylo jí to jedno. Prostoupila jí teskná nálada a ona na ni reagovala pocitem, že je zanedbávaná stejně jako ten nástroj. Zatímco hrála, z jejích prstů prchla bázlivost, z ramen sklouzlo napětí a brzo se začala cítit jako maratonec ovládající ideální rytmus kroků, zmocnil se jí úžasný pocit dravého živočicha, cenícího zuby do větru a burcujícího skrytou silu, která v něm dlouho dřímala jen tak naplano.
Dokud nedohrála a ze šera se neozval Randyho hlas, nebyla si synovy přítomnosti vůbec vědoma. "To znělo fajn, mami."
"Ach!" vyjekla a nadskočila na židličce. "Bože, Randy, tys mě vylekal k smrti! Jak jsi tu dlouho?" Usmál se. Jedním ramenem se nedbale opíral o rám dveří vedoucích do jídelny. "Chvilku." Přiklátil se do salonu a posadil se na druhou židličku vedle matky. Na sobě měl džíny a hnědou koženou bundičku, která vypadala tak omšele, jako by přes ni postupně přejely všechny tanky Spojených států. Vlasy měl černé jako jeho otec a napatlané jakýmsi tužidlem, takže mu trčely nahoře do ježka vysokého nejmíň deset centi-
Stará trápení
metrů, kolem uší se ulízaně leskly a pod límečkem mu vzadu 45
přecházely do přirozených kudrn. Randy byl chlapec k nakousnutí - účetní v jejím obchodě tvrdila, že jí připomíná mladého Roberta Uricha - a vycvičil se v pokřiveném úsměvu, při kterém mu ve tváři vyskočil důlek. Kdykoliv potkal nějakou ženu, jako by dychtivě se předklonil. V levém uchu nosil maličkou zlatou náušnici, při úsměvu ukazoval dokonalé zuby a navíc měl hnědé oči za černými řasami, které měl delší než mnohý muž plnovous. Osvojil si nečesaně nemytě drsný vzhled zpěváka George Michaela a neuspěchané pohyby. Posadil se vedle matky, stiskl dolní f a držel klávesu tak dlouho, dokud se tón nerozplynul v tichu. Spustil pak ruku do klína a neznatelně pootočil hlavu - všechny pohyby vykonával vlastně jen náznakově - a obdařil Bess svým lenivým čtvrtúsměvem.
"To už je strašně dlouho, cos nehrála." "Hmmm-mmmm."
"Proč jsi toho nechala?"
"Proč ty jsi přestal mluvit se svým otcem?"
"A proč ty?"
"Měl a jsem vztek."
Já taky."
Bess chvíli mlčela. "Dneska večer jsem se s ním setkala." Randy se podíval stranou, ale stínek úsměvu mu ze rtů nezmi zel.
"Jak se tomu hajzlovi vede?"
"Randy, když mluvíš o svém otci, mohl bys používat jiné výrazy než ty kanálnické." "Tys mu říkávala hůř."
"Kdy?"
Randy podrážděně škubl hlavou a rameny. "Mami, na co si
to hraješ? Nesnášíš ho stejně upřímně jako já a normálně se
s tím netajíš. Co má tohle divadýlko znamenat? Že by sis ho
najednou malovala v krásnejch barvách?"
"Nemaluju ho. Viděla jsem se s ním, to je celé. U Lisy."
"Aha, jo, tak je to .  .  ." Randy se poškrábal na hlavě. "Takže ti
to řekla, co?"
"Ano, řekla."
Randy pohlédl zpříma na matku. "A tys v šoku, nebo co."
"No, dalo by se to tak říct." 46
"To já byl taky, ale když se mi to rozleželo v hlavě do druhého dne, usoudil jsem, že to dopadne fajn. Hergot, Lisa
0 to mrně stojí a Mark je správnej, chápeš? Jako že ji fakt miluje. Určitě."
"Jak to, žes tak dobře informovaný?" "Občas tam zaskočím." Randy přejel palcem mezeru mezi dvěma klávesami. "To mi pak Lisa něco uvaří a koukáme spolu na video nebo jen tak klábosíme. Skoro pokaždý je u toho
1 Mark."
Další překvapení. "To jsem netušila..., že tam chodíváš tak často."
Randy se přestal zaobírat klávesami a položil ruku zpět do klína. "S Lisou si bezva rozumíme. Hodně mi pomohla, abych přišel k rozumu.""
"Říkala, že jim půjdeš za mládence."
Randy pokrčil rameny a netečně stočil oči směrem k matce. "A že se ostříháš."
Kratičce se uchechtl a vtáhl tváře dovnitř. "Vida, co všechno nevíš. To se ti bude zamlouvat, co, mami?" Už se zase usmíval. "Ty vlasy mi nevadí tolik jako vousy."
Randy si je promnul. Vousy měl husté a černé. Nepochybně představovaly neodolatelné lákadlo pro spoustu devatenáctiletých dívek. "No jo, mám strach, že ty budu muset shodit taky."
Stará trápení
"Snad nebudou scházet nějakému děvčeti?" popíchla ho a natáhla ruku, jako že ho štípne do tváře. Randy se zaklonil a jakoby v útoku napřáhl obě ruce před sebe: "Nesahej mi na tu krásu, ženská!"
Zatvářili se, že se užuž spolu pustí do křížku, ale pak se oba zároveň rozesmáli a popadli se do náruče, její hladká tvář na jeho pichlavé. Zahalil ji pach jeho ostudné kožené bundičky. Ať už jí působil sebevíc starostí, podobné chvilky jí to vynahrazovaly. Ano, mít dospělého syna byla, opravdu to byla nádhera. Jeho občasná objetí jí nahrazovala zmizelého manžela a jeho přítomnost v domě jí umožňovala někoho vyhlížet, slyšet něčí kroky, poskytovala jí zdůvodnění pro zapnutou a zásobenou ledničku. Pravděpodobně byl nejvyšší čas, aby ho vystrčila z hnízda, ale nedokázala se smířit s představou, že by ho ztratila, ať už byly okamžiky podobné spřízněnosti sebevzác-nější. Po jeho odchodu by zůstala v domě úplně sama a musela by učinit zásadní změny v životě. 47
Bess ho pustila z objetí a láskyplně se na něho usmála: "Jsi naprosto nenapravitelný svůdník."
Randy si oběma dlaněmi zakryl srdce: "Ach matko, tys mne ranila."
Bess nechala jeho vtípek doznít do ztracena a řekla: "Pokud jde o tu svatbu..." Vyčkával.
"Lisa požádala tvého otce i mě, abychom ji dovedli k oltáři." "Jo, to vím."
"A navíc jak to vypadá, bude se v domě Markových rodičů konat večeře, aby se obě rodiny seznámily." Když Randy mlčel, zeptala se přímo: "Půjdeš tam?" "To už jsme s Lisou vyřešili."
Bess ze rtů unikl tichý a udivený povzdech. Ty její dvě děti si vypěstovaly spiklenecký vztah, o jehož existenci neměla ani potuchy.
Randy pokračoval: "Nemusíš si dělat starosti, rodině ostudu neudělám." Po chvilce se na matku podíval. "A co ty?" "Já také ne. Když jsme odešli od Lisy, chvíli jsem s tvým otcem hovořila. Oba jsme se shodli, že jejímu přání vyhovíme. Vyměnili jsme si olivové ratolesti."
"V tom případě..." Randy zvedl dlaně do výšky a s plesknutím je nechal dopadnout na stehna. "Řekl bych, že všichni tonou v neskonalém štěstí." Začal vstávat, ale Bess ho chytila za paži. "Ještě něco."
Randy se s obvyklou nenuceností zase usadil a čekal. "Podle mě máš právo to vědět. Tvůj otec a Darla se rozvádějí ."
"No jasně, to už vím od Lisy. Stará známá vesta..., velkej milovník Curran střídá ženský jako ponožky." Znechuceně se zasmál a dodal: "Na tohle já ale kašlu, mami." "V pořádku. Jen jsem ti to řekla." Bess zvedla ruce nad hlavu, jako by se pokorně omlouvala. "Konec rodičovského kázání."
Randy vstal, ale ještě se zastavil ve stínu u dveří. "Radši si dávej bacha, mami, než se naděješ, bude ti s prosíkem zase bušit na dveře. Tohle jsou známý triky chlápků jako on... Bez ženský se neobejdou a jak se zdá, je právě na lovu čerstvýho masa. Udělal z tebe hlupáka jednou, tak doufám, že podruhy už se nachytat nenecháš." 48
"Randy Currane, snad svou matku nepovažuješ za vyloženou poběhlici?"
Randy se otočil a zamířil ke vchodu do jídelny. Těsně předtím, než jím prošel, se zapřel pažemi o rám dveří a ohlédl se po matce.
"Když tys tu hrála jeho oblíbenou písničku!" "Náhodou ji mám odjakživa ráda i já."
Stará trápení
Syn upřel na Bess významný pohled a po obou stranách dveří vybubnoval prsty rychlou melodii. "No jo, jasně, mami," poznamenal suše, načež se oběma dlaněmi odrazil a zmizel.
Příští ráno leželo údolí řeky St. Croix pod příkrovem zimní mlhy. Bess v mrznoucím bezvětrném ránu vyrazila do svého obchodu. Na jižní straně se zvedal vytrvalý bílý chochol z vysokého cihlového komína a vytvářel hustý nehybný mrak zavěšený na olověné obloze. Na severu tvořila námraza ozdobnou polevu na krajkových podpěrách stařičkého zdvíhacího mostu z černé oceli, který přes vodu spojoval Stillwater s Houl-tonem ve Wisconsinu.
Stillwater byl známý jako říční město. Choulil se v prohlubině mezi zalesněnými kopci, řekami, proláklinami a vápencovými skalami, které ho zatlačily těsně ke břehu řeky, po níž se město jmenovalo. Začátkem devatenáctého století to bývala Mekka dřevorubců, kteří si klestili cestu na sever a výdělky utráceli v padesáti městských krčmách a šesti bordelech, co však už zmizely před dávnou dobou. Stejně tak vzaly za své i vysoké bílé borovice, které kdysi živily obyvatele města, ale městu po nich zůstala památka v podobě bývalých pil, ubytoven pro dřevaře a viktoriánských sídel, vystavěných zbohatlými dřevařskými barony, jejichž jména stále ještě zaplňují místní telefonní seznamy.
Na první pohled se zdálo, že jde o město samých střech -věže, mansardy, vikýře a kupole na svérázných budovách nej-různějšího data - a všechny se svažovaly k malému náměstí, které lemovalo západní břeh řeky. 49
Bess si to všechno prohlížela od volantu. Ujížděla po Third Avenue kolem staré budovy soudu. Ještě zahnout na ulici Olive a už bude na hlavní třídě - na tři čtvrti kilometru dlouhé rušné ulici, táhnoucí se od jižně položených vápencových jeskyňí u pivovaru starého Josepha Wolfa k vápencovým útesům vedle Stapleova mlýna na severu. Budovy na hlavní třídě pocházely z minulého století, cihlové, s arkýřovými okny v prvním poschodí, ozdobami na fasádách, staromódními pouličními lampami u předních vchodů a úzkými uličkami po stranách a vzadu. Příkrý, kočičími hlavami dlážděný chodník se svažoval k řece, jež odtud byla vzdálená pouhý jeden blok. V létě se tudy procházeli turisté, vychutnávali krásu zdejších růžových zahrad, posedávali ve stínu besídek v Lowellově parku či na zelených trávnících, zatímco lízali zmrzlinu a sledovali výletní lodě, křižující modrou hladinu řeky St. Croix. Pak se téměř bez výjimky nalodili na palubu kolesového parníku Andiamo k vyhlídkové jízdě. Sedli si před lodní restauraci, usrkávali z vysokých sklenic barevné nápoje, zobali chlebíčky a přitom zpod křiklavých slunečníků pošilhávali na vlnky říčního proudu a říkali si v duchu, že život tady musí být senzační. To ovšem bylo v létě. Teď měli zimu.
Nyní, začátkem ledna, nebyla po růžích ani památka. Výletní lodě podřimovaly v loděnici a Andiamo odpočívala v sevření ledového krunýře u mola. Stánek s praženou kukuřicí oprýskal a krčil se pod čepicí sněhu. Ledové sochy před autoopravnou zmírnily ostré hrany a slily se do křišťálově lesklých vzpomínek na podoby plachetnic a andělů, jež představovaly během vánočních svátků.
Bess si dala svůj obvyklý vdoleček s kávou v restauraci St. Croix Club, kde bylo vedle plynového krbu příjemně a útulno. Druhou porci kávy si vzala s sebou v polystyrénovém kelímku a rozjela se do obchodu.
Měla ho na Chestnut Street, dva domy od hlavní třídy, ve starobylé budově se dvěma modře natřenými výlohami, modře natřenými dveřmi a vývěsním štítem, který hlásal: MODRÝ KOSATEC - INSPIRACE DOMOVA. Slova dokreslovalo
Stará trápení symbolické zobrazení zmíněné květiny.
Uvnitř panovalo příšeří, ale vonělo to zde suchými květina-50
mi a parfémovanými svíčkami, které tvořily součást její nabídky. Dům byl starý přesně třiadevadesát let a široký sotva víc než nemocniční chodba, zato si to vynahrazoval hloubkou. Hlavní vchod byl obrácený k severu a v létě poskytoval chládek a stín. Dnes ráno však -vnitřkem domu táhl ledový průvan. Stěny obchodu byly vytapetovány hrubou smetanovou látkou, která barevně ladila s lakovanými nátěry na dřevu. Podél stropu běžel pruh modrých kosatců stejného odstínu jako koberec. Modré kosatce pronikly i na firemní značku, která visela na stěně za pracovním stolem, a na papírové tašky, v nichž si zákazníci odnášeli vybrané zboží.
Modré kosatce totiž pěstovala babička Molly na zahradě za domem na North Hill. Už jako dítě snila Bess o tom, že jí jednou bude patřit krámek, a už tehdy jí bylo jasné, jak se její firma bude jmenovat.
Bess se propletla bludištěm stolních lamp, stojacích svítidel, uměleckých tisků, stojanů s olejomalbami, rámečků na obrazy, drobných kousků nábytku a suchých květin až k malé pokladně postavené uprostřed levé stěny proti starobylému příkrému schodišťátku, jež vedlo do miniaturního podkroví. Strop v podkroví byl nízký - dokonce tak nizoučký, že Bess drhla vlasy o vyčnívající trámy. V době rozkvětu města tam celé dny pracoval účetní, sčítal v knihách nekonečné sloupce čísel a rovnal účtenky. Bess kolikrát napadlo, že dotyčný muž musel být buď hrbáč nebo trpaslík.
Překontrolovala pokladnu a našla několik vzkazů, které jí tu před svým včerejším odchodem zanechala Heather. Odnesla si je spolu s kávou po rozvrzaném schodišti nahoru. V podkroví bylo tak těsno, že musela chvíli balancovat na jedné noze, než ve změti vzorníků tapet a umělých květin našla vypínač stolní lampy. Posadila se ke svému psacímu stolu. Podkroví nemohlo jako pracovna vyhovovat v žádném směru, ale přesto pokaždé, když začala uvažovat o výměně svých prodejních prostor za větší, jí v tom zabránila právě tahle půdička. Možná potřebovala přesně taková rána jako to dnešní, kdy se v jejím přecpaném pracovním prostůrku zvolna šířilo teplo, světlo lampy se odráželo od. stropu natřeného smetanovou barvou a vůně ze šálku kávy jí plula kolem hlavy. Možná by se neobešla bez vyhlídky z předního okna a hlavního vchodu. A dost možná pkvěla celá záhada jen v tom, že podkroví mělo svou osobitost 51
a historii, jež promlouvaly Bess přímo do duše. Představa
moderní kanceláře ve sterilním paneláku ji odpuzovala.
Takhle časný příchod patřil k Bessiným zvykům. Hodiny
mezi sedmou a desátou hodinou večerní, kdy telefony mlčely
a dole ještě nebyli žádní zákazníci, patřily k těm nejtvořivějším
z celého dne. Jakmile udeřila desátá a bylo nutno odemknout
přední vchod, mohla všechno papírování naráz pustit z hlavy.
Otevřela kelímek s kávou, přečetla si vzkazy od Heather,
vyřídila účty a objednávky, párkrát zatelefonovala a načrtla si
i kus návrhu zadaného interiéru. V půl desáté dorazila Heather
a křikla z přízemí: "Brý ráno, Bess!"
"Dobrý den, Heather. Jak se po ránu cítíš?"
"Promrzle." Bess slyšela otvírání a zavírání skříně - to si
Heather věšela kabát. "Jaká byla večeře u Lisy?"
Heather sice věděla o historii s Michaelem dost, ale Bess se
nehodlala o včerejším setkání zmiňovat - aspoň prozatím ne.
"Prima," odpověděla tedy. "Stala se z ní docela obstojná
kuchařka."
Za zábradlím schodiště se vynořila hlava Heather. Schodiště zavrzalo. Objevila se pětačtyřicetiletá žena se slámově plavou ježatou čupřinou nejmódnějšího sestřihu, moderními želvovi-novými brýlemi a pečlivě pěstěnými nehty s karmínovým la-
Stará trápení
kem plným stříbrných zrnek, jež z její ruky opřené o zábradlí střílely odlesky do všech stran. Měla široké lícní kosti, pěkná ústa a oblečená byla s ležérní elegancí, která příznivě zapůsobila na každého návštěvníka, sotva překročil práh obchodu. Bess zaměstnávala na částečný úvazek dohromady tři úřednice, které pomáhaly i jako prodavačky, ale Heather měla nejradši a taky si jí nejvíc vážila.
"V deset máš pracovní schůzku u svačiny, nezapomeň."
"Ano, já vím." Bess se podívala na hodinky a začala si
chystat materiály pro konzultaci v domě zákazníka.
"A potom v půl jedné a ve tři."
"Já vím, já vím."
"Jaké máš rozkazy na dnešek?"
Bess podala Heather hrst poznámek, dala jí příkazy k objednávce tapet a kvůli kontrole nové dodávky zboží, načež vyšla z obchůdku naprosto spokojená, že v její nepřítomnosti bude všechno klapat.
Byl to uspěchaný den - takových byla ostatně většina. Tři
52
návštěvy u klientů jí moc času na oběd nedávaly. V jednom lahůdkářství koupila chlebíček s tuňákem a mezi dvěma konzultacemi jej zhltla v autě. Jela ze Stillwateru do Hudsonu ve Wisconsinu, pak do North St. Paulu a nakonec zpět k Modrému kosatci, kam dorazila přesně ve chvíli, kdy Heather zamykala dveře po skončení pracovní doby. "Mělas devět telefonátů," ohlásila Heather. "Kristepane, devět!" "Čtyři byly důležité." "Tak povídej."
Bess se vyčerpaně zhroutila do proutěného křesla. "Hirschfieldovi, Sybil Archerová, Warnerovy výrobny tapet a Lisa."
"Co chtěla Sybil Archerová?" "Svoje tapety."
Bess zasténala. Sybil Archerová byla manželka poslance městské rady a věřila, že Bess má v zadním kamrlíku výrobu tapet a při každém prásknutí bičem dokáže vykouzlit sebene-smyslnější vzorek.
"Co chtěla Lisa?"
"To neřekla. Prý jí máš zavolat." "Díky, Heather."
"No, já poběžím do banky, aby mi nezavřeli." "Jak to dneska vypadalo?" "Příšerně. Jen osm zákazníků."
Bess se ušklíbla. Hlavní zdroj financí pocházel z její návrhářské práce. Obchod si držela spíš jako malou pozornost pro své věrné klienty. "A koupili něco?"
"Jeden nástěnný kalendář, pár pohlednic a nějaké to prostírání ."
"Hmm. Zaplaťpánbu, že taky tady máme letní turistickou sezónu, viď?"
"Tak jo. Nashle zítra, je to tak?" "Děkuju, Heather, a dobrou noc."
Po Heatherině odchodu se Bess unaveně zvedla, nechala kabát ležet na křesle a zamířila do podkroví. Jako obvykle se návrhářství dnes nevěnovala zdaleka tak dlouho, jak doufala původně. Jen dnešní zakázky si vyžádají desetihodinovou dřinu a ona se návrhům od rána věnovala nanejvýš tři hodiny. Nahoře shodila střevíčky na vysokém podpatku a uhladila si 53
vlasy. Otevřela balíček s chlebem obloženým krůtím masem
a zelenou petrželkou a odloupla víčko z nízkokalorické pepsi-
koly.
Poprvé od rána si dopřála chviličku oddechu a teprve teď si uvědomila, jak nesmírně je unavená. Ukousla si z chleba a nešťastně se podívala na hraničku stránek s novinkami, které měla
Stará trápení
už před čtrnácti dny zařadit do nábytkových katalogů a tak je aktuali zovat.
Najednou zazvonil telefon. "Dobrý večer. Modrý kosatec." "Paní Curranová?" "U telefonu."
"Tady je Hilda Padgettová... Markova matka." Přátelský
hlas, ani nevzdělaný, ani příliš kultivovaný.
"Ach ano, paní Padgettová. Jste hodná, že voláte."
"Jak jsem vyrozuměla, Mark a Lisa s vámi včera povečeřeli
a řekli vám tu novinku."
"To je pravda."
"Jak to vypadá, budeme přes ty dva za chvíli příbuzní,
viďte?"
Bess odložila obložený chleba. "Ráda bych vám hned na začátku našeho rozhovoru prozradila, že my s Jakeem nemůžeme být šťastnější. Ve vaší dcerce se jenom vidíme. Hned jak ji Mark poprvé přivedl domů, podívali jsme se na sebe a řekli si: Tak tohle děvče by bylo ideální snacha. Když nám nedávno oznámili, že se budou brát, byli jsme nadšením bez sebe." "Děkuju, paní Padgettová. Pokud vím, Lisa o vás dvou smýšlí stejně."
"Jistě, ta zpráva o miminku nás trošičku zaskočila, ale pak
jsme si sedli a pořádně to s Markem probrali - čistě jen proto,
abychom měli jistotu, že o to opravdu stojí. Přesvědčil nás, že
by si chtěl Lisu vzít tak jako tak a že oba to dítě chtějí a strašně
se na ně těší."
"Ano, nám tvrdili totéž."
"Takže podle nás je to jedním slovem nádhera. Vypadá to, že oba mladí mají dost rozumu."
A opět Bess pocítila osten lítosti, možná dokonce žárlivosti, protože jako dvojici znala Lisu a Markem mnohem míň, než ta žena předpokládala.
"Budu k vám upřímná, paní Padgettová. S Markem jsem se
54
mockrát nesetkala, ale včera večer se choval nesmírně zrale a čestně. Jeho prohlášení, že pro manželství s Lisou se rozhodl dobrovolně, mi připadalo upřímné. Zřejmě o to skutečně stojí oba."
"No, my jim své požehnání dali a teď si mladí strašně přejí, abychom se seznámili i my jako rodiče. Navrhla jsem tedy, že uspořádám večeři v našem domě. Byla bych moc ráda, kdyby to šlo v sobotu večer."
"V sobotu večer..." To má schůzku s Keithem, ale copak může dát přednost obyčejné schůzce před tak slavnostní událostí? "Ano, to se mi hodí." "Řekněme v sedm?" "Výborně. Mohu něco přinést?"
"Přiveďte Lisina bratra, to stačí. Budou tam všechny naše děti - máme jich dohromady pět -, takže budete moct poznat všechny najednou."
"Jste velmi laskavá, že si s tím dáváte takovou námahu." "Laskavá?" Hilda Padgettová se rozesmála. "Jsem vzrušením celá bez sebe, celé noci nespím a sestavuju seznamy." Bess se usmála. Žena se chovala mile a přirozeně. "Kromě toho," pokračovala Hilda, "se Lisa nabídla, že mi přijde trochu pomoct. Připraví moučník. Vy nemáte jinou povinnost, než se tu ukázat přesně v sedm, abychom těm mladým pomohli řádně odstartovat do života."
Když Hilda Padgettová zavěsila, zůstala Bess sedět ponořená v hluboké melancholii, přestože se původně chystala pustit se do práce. Venku se snášel soumrak a v přízemí hořela u okna mosazná lampa, která své světlo prosívala vějířovitými listy květin zavěšených u stropu. V podkroví bylo ticho, nedoje-dený chleba na papíře zvolna osychal. Lise je jednadvacet, je těhotná a bude se vdávat. Proč jí to tolik rozesmutňuje? Proč zčistajasna zatoužila po časech, kdy byly obě děti ještě ma-
ličké?
To se ozývá mateřská láska, pokusila se o zdůvodnění Bess. Ta záhadná síla, která dokáže udeřit v nejneočekávanějším okamžiku a zaplní srdce stále se rozrůstajícím steskem. Najednou se jí zachtělo být s Lisou, objímat ji a hladit. Bez ohledu na tu hromadu práce, která se domáhala její pozornosti, sáhla po sluchátku a vytočila Lisino číslo.
"Haló?" 55
"Ahoj, holčičko, tady mamka."
"Je ahoj, mamko! Nestalo se doufám nic? Máš strašně vyčerpaný hlas."
"Ale ne, jsem jenom trošku posmutnělá. Napadlo mě, že kdybys neměla moc napilno, zaskočila bych k tobě a chvíli bychom si popovídaly."
Za třicet minut se Bess vykašlala na svoje návrhářské povinnosti a rozjela se splnit dohodu z předchozího dne, kterou uzavřela s Michaelem. Když jí Lisa přišla otevřít, objala ji Bess pevněji a déle, než dělávala obyčejně. "Copak se děje, mamko?"
"Nic se neděje, jen se začínám chovat jako typická matka. Seděla jsem v obchodě, dojatě slzela a vzpomínala na dobu, kdys byla maličká."
Lisa se lišácky zazubila. "Bývala jsem skvělá, že jo?" Lisa měla obrovské nadání vyvolat v člověku přirozeně uvolněný smích, ale Bess si přesto z koutku oka otřela tajnou slzi čku.
"Ach, mamko..." Lisa ovinula paži kolem matčina pasu a odváděla ji do obývacího pokoje. "Vstupuju přece do manželství a ne do kláštera." "Já vím. Nějak na to nejsem připravená."
"Však táta taky ne." Posadili se na pohovku a Lisa si na ni natáhla i nohy. "Tak co, jak jste se vy dva shodli, když jste odtud včera večer odešli? Tipovala bych, že jste si zašli do nějakýho podniku promluvit si o tom všem mezi čtyřma oči ma."
"Zašli jsme si na šálek kávy a skutečně se nám podařilo chovat se k sobě zdvořile - a to prosím skoro hodinu!" "A na čem jste se usnesli, tedy pokud jde o mě a o Marka?" Bess se zatvářila zamyšleně. "Především že jsi naše jediná dcera a že se v životě vdáváš jen jednou..., aspoň doufám, že ano."
"Takže proto jsi sem taky dneska přišla, viď? Aby ses přesvědčila, že jsem se rozhodla správně."
"Já i tvůj otec chceme, aby ti bylo jasné, že kdybys z jakéhokoliv důvodu myslela, že manželství s Markem není to pravé ořechové, najdeš v nás vždycky oporu." Teď se zamyšleně zatvářila pro změnu Lisa. "Ach, mamko, když já ho fakt strašně miluju! V jeho přítomnosti jsem dočista
56
jiný člověk. Nutí mě k tomu, abych chtěla být lepší než dřív, a mně se to daří. To je, jako by..." Lisa sedící se zkříženýma nohama pohlédla ke stropu ve snaze najít ta nejpřiléhavější slova, a pak rozpřáhla paže jako zpěvák milostných balad. "..  .Prostě když jsme spolu, všechno ošklivé a zlé mizí a lidi kolem se mi zdají milí a přátelští. Nekritizuju je tolik a taky tolik nenaříkám. A zvláštní věc, stejně si připadá i Mark se mnou.
Hodně jsme o tom mluvili..., myslím o té noci, kdy jsme se seznámili. Stáli jsme v hale diskotéky, podívali jsme se jeden na druhého a najednou jsme chtěli být někde jinde, kde je čisto a klid, třeba v lese nebo na koncertě komorní hudby. Na koncertě, je ti jasný to šílenství, mamko?" Lisa vyhodila ruce nad hlavu.   'Já, která tak ráda poslouchám zpěvačku Paulu Abdul, a tady jsem pěkně prosím toužila po komorním orchestru, všechny smysly nastražené a před sebou spoustu neznámých
a lákavých cest!
Něco se stalo..., jenže to nedokážu popsat, vysvětlit. Prostě jsem..." Chvíli bylo ticho a potom Lisa tiše dořekla: "Připadali jsme si jiní. Představ si tu trhlou scénu: kolem nás hluk a kouř, všichni se předvádějí a občas se chovají nevázaně a nechutně, a najednou na sebe narazí ty dvě party našich známých a on se na mě usmívá a říká, ahoj, já jsem Mark, a od toho večera jsme ani jedinkrát neměli pocit, že bychom tomu druhému měli v něčem lhát. Můžeme si navzájem svěřit svoje slabosti a jako by nás to posilovalo. Není to zvláštní?" Na druhém konci pohovky seděla Bess strnulá jako socha a poslouchala nejdojemnější líčení lásky, s jakým se kdy setkala. "Víš, co mi jednou řekl?' pokračovala Lisa rozzářeně. "Řekl mi, že jsem lepší než všechna náboženství světa. Prý to je verš z básně, kterou kdysi četl. Nějakou dobu jsem o tom přemýšlela - vlastně na to myslím od té doby často - a uvědomila jsem si, co pro sebe my dva znamenáme. Jsme si navzájem vírou a nevstoupit do manželství s člověkem, s nímž tohle sdílíš, by bylo hanebné."
"Ach, Liso," zašeptala Bess a uchopila Lisu do náruče, svou mladičkou dceru, která našla lásku naplněnou nadějemi, o kterých si jiné ženy mohou nechat jen zdát. Bylo to současně otřesné i dojemné, protože Lisa vyspěla tak rychle, že to Bess úplně uniklo. Bylo pokořující, že Lisa v pouhých jednadvaceti
57
se naučila něco, co Bess nezvládá ani ve čtyřiceti. Lisa a Mark si
ideálně rozuměli, objevili ten ideální poměr mezi oceňováním
předností toho druhého a tolerováním jeho chyb, což vyústilo
nejen do lásky, ale i do úcty jednoho k druhému. To se Bess
a Michaelovi v manželství nikdy nepodařilo.
"Liso, miláčku, pokud je to takhle, jsem ten nejšťastnější
člověk na světě."
"Ano, buď šťastná, prosím tě. Já sama totiž šťastná jsem." Ještě pořád v matčině objetí Lisa dodala: "Chtěla bych ti ale povědět ještě něco." Odtáhla se od Bess a důrazně pravila: "Jistě si lámeš hlavu nad tím, jak vzdělaná mladá žena v osmdesátých letech dvacátého století může být tak hloupá a otěhotnět, když existuje nejmíň deset způsobů, jak tomu předejít. Pamatuješ, jak jsem před Vánoci jela na hory lyžovat? Zapomněla jsem si přibalit antikoncepční pilulky a uvědomila jsem si, že milování by mohlo být značně riskantní a vlastně by hodně rozhodlo. Probrali jsme to spolu všechno předem. Co když to risknem a já otěhotním? Mark mi řekl, že si mě stejně chce vzít, takže i kdyby k tomu došlo, byl by jedině rád. A já souhlasila. Takže nám věř, mamko, že to není jen plácání do větru, když tvrdíme, že se na dítě moc těšíme. A pokud si ještě děláš starosti..., tak jsou namouduši zbytečné. S Markem se báječně doplňujeme..., však sama uvidíš." Bess dceru něžně pohladila po tváři. "Kdepak jsem se toulala, zatímco moje holčička takhle moudřela?" "Byla jsi přece u toho."
"Kdepak. Byla jsem ve své firmě. Ale teď se mi zčistajasna
zdá, že jsem se jí věnovala až přespříliš a v posledních letech tě
zanedbávala. Kdyby ne, musela bych si všimnout, jak mezi
tebou a Markem rozkvétá tenhle úžasný vztah, a nedala bych
se vyvést z míry, jako se to stalo minulý večer."
"Ale jdi, mamko, zvládlas to báječně."
"Ne, báječně jsi to zvládla ty a Mark. Na tvého otce udělal hluboký dojem."
"Já vím, dneska jsem s ním mluvila. A taky s Markovou maminkou. Říkala, že ti zavolá. Už se ozvala?" "Ano, a byla moc milá."
"Myslela jsem si, že se ti bude líbit. Takže je všechno dojednáno na sobotní večer? Žádné námitky?"
58
"Ne, když teď vím, jak se k tomu stavíš, tak žádné."
Stará trápení
"Uf, to se mi ulevilo! Táta povídal, že jste spolu probrali i to ostatní -, šaty a to, že se mnou půjdete k oltáři a tak. Měl pravdu?"
"Samozřejmě měl."
"A ty šaty si vážně můžu vzít?"
"Pokud ti padnou, proč ne."
"Hele, mami, já moc dobře vím, co si o těch šatech myslíš, jako že mi přinesou do manželství smůlu nebo tak něco, ale to je všechno snůška nesmyslných pověr. Nakonec manželství žádné šaty ovlivnit nemůžou, je to tak?" "Snad ano."
"Mně se ty šaty prostě líbí, nic jiného za tím nehledej. Když
jsi nebyla doma, tak jsem si v nich tajně hrávala. Žes to nikdy
nezjistila?"
"Ne, to opravdu ne."
"Tak vidíš, to máš z toho, když něco tak neodolatelného zahrneš mezi zakázané věci. Někdy ti prozradím i jiné kousky, které jsme s Randym prováděli, když jste vy dospělí nebyli doma."
Bessin úsměv zabarvila podezřívavost. "Například?" "Pamatuješ si na tu příručku o sexu, kterou jsi schovávala ve skříni s prádlem mezi rezervními přikrývkami? Jak v ní byly obrázky všech možných poloh? Že tě nikdy nenapadlo, že o ní víme, viď?" "Cože, vy ďáblíci!"
"No jo, bylo to tak. A vzpomínáš si na tu vázu, jak zmizela a nikdy se už nenašla? Tu bílou s růžovými srdíčky kolem horního okraje? Tu jsme rozbili, když jsme si jednou večer hráli potmě na strašidla. Vždycky jsme zhasli, jeden se schoval a druhý kolem chodil jako Frankenstein, řval a ruce držel před sebou, jako když má drápy připravené trhat. No, a jednou -pink -, zakopli jsme o tvou milovanou vázu. Bylo nám jasné, že bys nás přetrhla na dva kusy, takže jsme střepy schovali do prázdné plechovky od rajčatové šťávy, kterou jsme našli v popelnici, a předstírali, že vůbec netušíme, o čem je řeč. Ale já už tenkrát věděla, že ti to osud vynahradí, mamko, že budeš mít víc váz než na bleším trhu, a taky jo -, jen se koukni do svého skladu, určitě jich tam máš nejmíň dvacet."
59
Jak by se Bess nesmála tak milé prostořekosti? "A celou tu dobu jsem vás posílala na hodiny náboženství a učila vás, že musíte být hodné a pravdomluvné děti." "Ale to my v podstatě byli. Koukni na mě dneska. Poslušně se provdám za chlapce, kterého jsem dostala do maléru, a dám jeho dítěti jméno."
Když se Bess přestala smát, poznamenala: "Už je pozdě, měla bych jít. Mám za sebou dlouhý den."
Lisa se zvedla z pohovky. "Moc se dřeš, mamko. Měla by sis vyšetřit víc času i pro sebe." "Mám tolik volna, kolik potřebuju."
"Samozřejmě, ale stejně mám dojem, že až se nám ten mr-ňous narodí, odlákáme tě s Markem z toho podkroví na čerstvý vzduch častěji. No jen si to představ - moje mamka bude babičkou! Jak se ti to zamlouvá?"
"Řekla bych, že potřebuju přeliv. Vlasy mi začínají u kořínků šedivět."
"Však si na tu novou roli navykneš. A co táta, jak ten se těší
na své dědečkovství?"
"O tom jsme spolu nemluvili."
"Ó... že bych slyšela chladný tón?"
"Na to můžeš vzít jed. Když jsme si citovou stránku odbyly, tak ti můžu konečně říct, že to byl od tebe včera pěkný podraz, takhle nás nechat o samotě." "Ale fungovalo to, nebo ne?"
"Než se odbude svatba, vyhlásili jsme klid zbraní, ale nic víc." "Opravdu? Randy tvrdí, žes včera večer hrála na klavíru Návrat domů."
Stará trápení
"Prokristapána, copak už vážně nemám ani trochu soukromí?" Obě zamířily ke dveřím na chodbu.
"Aspoň o tom přemýšlej, mamko... Táta a ty zase spolu, jak chodíte navštěvovat nás dva a svoje vnouče. To by byl fór, co říkáš? Vy dva byste se už nemuseli dohadovat, kdo bude dělat domácí práce a starat se o děti, protože jsme oba velcí a ty si můžeš platit hospodyni. A tys už školu taky dodělala, takže táta by se nerozčiloval ani kvůli tomu. A dokonce má i vlastní chatu, takže by tě mohl pokaždé brát s sebou, když by si umanul vyjet si zastřílet. A když teď s Darlou skoncoval -" "Liso, ty blouzníš." Bess si natáhla kabát s rázností, která naznačovala přání tohle téma ukončit. 60
"Jo, no tak si to promysli, nic jiného nechci," opřela se Lisa ramenem o stěnu.
"Nic si nebudu promýšlet! Budu se k němu chovat slušně, ale víc nečekej! Kromě toho zapomínáš na Keitha!" "Na starého plešatého hadráříčka Keitha? Nechtěj mě rozesmát, mamko. Chodíš s ním tři roky a podle Randyho s ním ani nespíš. Dej na mě, kámoško Bess, Keith není mužskej pro tebe."
"Nevím, co to do tebe dneska vjelo, Liso, ale chováš se nevychovaně."
"Jsem zamilovaná a přála bych to i zbytku světa." Lisa vlepila matce polibek rovnou na ústa. "Hele, tak nashle v sobotu večer, jo? Víš, jak se tam dostaneš?" "Ano, Hilda mi cestu vysvětlila." "Fajn. A nezapomeň přibalit i mýho bratříčka." Cestou k autu Bess na svou předchozí tesknou náladu nadobro zapomněla. Lisa měla geniální dar přinutit své okolí, aby se smálo vlastním slabostem. Ne snad že by měla Bess sebemíň v úmyslu oživovat cokoliv z dávného vztahu mezi sebou a Michaelem. Jak řekla, musí brát ohled i na Keitha. Pomyšlení na Keitha jí přivolalo vrásky na čelo: ze zrušené sobotní schůzky jistě nadšený nebude.
Sotva shodila šaty a punčocháče, zavolala mu z aparátu vedle své postele.
Zvedl sluchátko až po pátém zazvonění.
"Keithe, tady Bess. Odlákala jsem tě snad od něčeho důležitého?"
"Právě jsem vylezl ze sprchy."
Takové prohlášení od Keitha v Bess nikdy neprobudilo žádnou sexuální fantazii. To byla jedna z věcí, které v tom vztahu postrádala, ale nikdy se mu to neodvážila přiznat. Prostě jim chyběla důvěrnost a přirozená hravost, touha a chuť bláznit. "Tak ti zavolám později." "Ale ne, to nevadí. Copak je?"
"Keithe, strašně se ti omlouvám, ale musím odvolat tu naši sobotní schůzku."
V následujícím tichu si představila, jak se Keith přestal otírat ručníkem. "A proč?"
"Padgettovi pořádají ve svém domě večeři, aby se mohly obě rodi ny seznámi t."
61
"Zeptal se tě někdo, jestli se ti to hodí?" "Všem ostatním to tak vyhovuje. Těžko bych je mohla požádat, aby to odložili výhradně kvůli mně, zvlášť když svatba bude co nevidět. Opravdu bude nejlepší, když se všichni poznáme v nejkratším možném čase." "Předpokládám, že tam bude i tvůj bývalý?" Bess si promnula čelo. "Ale Keithi!"
"Tak bude?"
"Ano, bude."
"No to je nádhera, to je fakt nádhera!"
"Keithi, proboha tě prosím, jde přece o svatbu naší dcery! Těžko se mu můžu vyhýbat!"
Stará trápení
"No jasně, to nemůžeš!" vyštěkl Keith. "Tak dobře, Bess, až si najdeš čas i pro mě, můžeš milostivě zavolat." "Keithi, počkej..."
"Ne... Nenamáhej se," řekl jízlivě. "Nedělej si se mnou starosti, ano? Prostě běž a zařiď si to s Michaelem, jak sama chceš. Já to chápu."
Bess vycítila jedovatost, k níž se uchyloval pokaždé, když
žárlil na to, že věnuje čas svým dětem.
"Keithi, nerada bych, abys zavěsil takhle rozzlobený."
"Už musím jít, Bess. Promočil bych koberec."
"Tak dobře, ale zavolej mi co nejdřív, ano?"
"Jistě," usekl stroze.
Bess zavěsila a protřela si oči. Občas se Keith choval nesnesitelně dětinsky. Opravdu musí tyto záležitosti chápat jen jako soupeření mezi sebou a jejími dětmi? Opět si položila otázku, proč se s ním vlastně schází. Napadlo ji, že pro oba by bylo nejlíp okamžitě se rozejít.
Svěsila paže podél těla a unaveně si vzpomněla na nehotové návrhy, které si přinesla domů a nechala ležet v přízemí na jídelním stole. V téhle náladě však nepracovala ráda. Kdoví-proč se jí zdálo, že její zasmušilost se odráží v hotové práci. Ovšem po téhle zakázce ji čekaly tři další a navíc nesměla zapomínat na tu řadu zákazníků dychtivých polapit ji telefonem a domluvit si s ní domácí konzultaci a přitom v nejbližších dnech už měla kalendář schůzkami nabitý až k prasknutí. S povzdechem vstala a sešla dolů, aby dvě hodinky ještě pracovala. 62
V sobotu večer si Bess dala na svém účesu záležet. Vlasy měla dlouhé skoro na ramena a jejich plavé odstíny byly měňavé jako říjnová prérie. Natočila si je jen maličko, aby vypadaly nadýchaněji, a shrnula si je za uši, odkud se jí vzdouvaly do stran jako nabírané rukávy, do kterých se opřel vítr. Nalíčila se nenápadně, ale s maximální pozorností. Hotové dílo zdůraznilo hněď jejích očí a zvýraznilo rty. Chvíli se dívala na svůj odraz v zrcadle - vážně, s úsměvem a opět vážně. Nemohla před sebou zapírat, že chce dnes večer udělat na Michaela dojem: roli v tom hrála i zraněná pýcha. Těsně před zánikem jejich manželství, když prožívala muka při studiu na závěrečné státnice a k tomu měla na starost domácnost a péči
0 čtyřčlennou rodinu, jí Michael během jedné z jejich hádek vmetl do tváře: "Jen se na sebe podívej, vždyť už pořádně nedbáš ani sama na sebe! Člověk tě nevidí v ničem jiném než
v džínách a v tričku a vlasy máš zplihlé jako provázky. Já se přece ženil s docela jinou ženskou!" Bože, jak to obvinění bolelo! Pálila svíčku na obou koncích ve snaze také se uplatnit, najít naplnění svého snu, ale Michael neuznával, že její čas není natahovací, takže někde se zákonitě muselo něco ubrat. Běhala tedy s nenatočenými vlasy, nenalakovanými nehty a na líčení většinou zapomínala. Tričko a džíny se praly nejlíp a nemusely se žehlit, staly se tak její stálou uniformou. Po šesti hodinách strávených ve škole se přiřítila domů, kde ji čekalo studium a domácí práce, s nimiž jí poslední dobou zarputile odmítal pomáhat. Vyrůstal v tradiční rodině, kde ženská práce byla přesně vymezená, kde muži neloupali brambory, neprali prádlo a neluxovali. Když navrhla, aby to aspoň zkusil, doporučil jí, aby si nezapisovala na univerzitě tolik předmětů a hezky se vrátila k domácím povinnostem, jež se při sňatku zavázala vykonávat. Nad jeho omezeností by nejradši vyskočila z kůže.
Nakonec to, že dlouhodobě zanedbávala vlastní vzhled
1 domácnost, vyštvalo Michaela z domova. Našel si ženu
63
s nádherně nakadeřenými lokýnkami, která denně nosívala do zaměstnání střevíčky na vysokém podpatku a nažehlené ko-stýmky, lakovala si nehty, přinášela mu kávu do křesla a vytá-
čela čísla jeho klientů.
Bess se příležitostně s Darlou vídala, většinou na podnikových novoročních večírcích, kam chodívala v modelových šatech a s tak lesklou rtěnkou, až se jí rty třpytily stejně jako houpavé zlaté náušnice. Kdyby Michael Bess jenom opustil, možná by s ním dokázala dál vycházet, ale on ji opustil kvůli jiné ženě a navíc takové vyhlášené krásce! To vědomí rozběsnilo Bess vždycky nanovo.
Když konečně dostala diplom, bylo jednou z prvních věcí, kterou udělala, že obětovala tři stovky dolarů na salon krásy. Pod vedením školených kosmetiček se dopodrobna poučila, které barvy jí sluší nejlépe, jaký střih šatů dává nejlépe vyniknout přednostem její postavy, které odstíny líčidel odpovídají typu její pleti a jak je nejlépe nanášet. Dozvěděla se dokonce, jaký tvar a velikost kabelky vyhovují její postavě a chůzi, jaké střevíčky zdůrazňují její nohy a jaký typ náušnic nejlichotivěji podtrhuje rysy jejího obličeje. Barvu vlasů si z myší hnědi nechala změnit na tříslově nazlátlou plavost, na ně si dala udělat lehkou trvalou, která jim propůjčovala živý a neustále rozevlátý vzhled. Od té doby účes nezměnila. Nechala si narůst nehty, udržovala si je úzkostlivě upravené a lakovala si je lakem shodným s barvou rtěnky. V průběhu následujících let si sestavila zcela nový šatník, do kterého zařadila výhradně ty součásti garderoby, které dokonale ladily s barvou její pleti a vlasů, s postavou a celkovým typem, což se všechno naučila od profesionálů.
Až ji dnes večer Michael Curran uvidí, nebude mít Bess na klopě žádnou skvrnu od kečupu, žádné rozmazané líčidlo a žádný rozcuchaný účes.
Vybrala si červené večerní šaty s rovnou sukní a asymetricky střiženým sáčkem, oživeným jednou černou trojúhelníkovou klopou, vybíhající od jediného černého knoflíku v úrovni pasu. K tomu si vzala velké náušnice - zlaté koule zavěšené na dlouhém řetízku -, jež upoutávaly pozornost k jejímu rozevlátému účesu a poněkud odlehčovaly přísnou linii její brady. Když si zapnula sáčko, přitiskla si obě dlaně na břicho a obrátila se, aby se zhodnotila z profilu. Potřebovala shodit 64
pět kilo - to byl věčný boj. Po pětatřicítce jako by kilogramy narůstaly rychleji, než je bylo možno shodit. S nadlidským úsilím snížila svou váhu o dvě kila, která nabrala na dovolené, ale stačilo, aby se jen podívala na moučník - a naráz vážila tolik, kolik předtím.
Ale co, i přesto byla s celohodinovou prací na svém zevnějšku docela spokojená. Zhasla světlo v ložnici a sešla do přízemí, kde měl pokoj Randy. V šestnácti se rozhodl obsadit nedokončený pokoj na úrovni zadního dvora, protože ten byl zaprvé dvakrát větší než ložnice v patře a za druhé nerušil odtud sousedy hrou na bicí, protože okna vedla na zahradu za domem.
Bicí souprava stála v jednom koutě, drahocenných dvanáct kousků lesklé nerezové oceli včetně Randyho největší pýchy a lásky - tří velikostí činelů s nastavitelnou výškou tónu. Dvě stěny z neomítnutých cihel za bicí soupravou natřel Randy na černo. Na jedné z nich visely plakáty s jeho oblíbenými skupinami Bon Jovi, Motley Crue a Cinderella. Shora bicí soupravu osvětlovala šňůra žárovek, na kterých byly navlečené plechovky s vystříhanými otvory. Jedna ze zbývajících stěn pokoje byla oslnivě bílá, druhá polepená korkem, který do místnosti vydechoval neodbytný pach dřeva. Korková stěna byla ověšená fotografiemi dávných lásek, pivních etiket, časových rozvrhů jejich kapely a podobnými cennostmi. Protože k pokoji nepatřila šatna, měl Randy všechny šaty na železné trubce, upevněné na dvou řetězech, které visely od stropu. Podlaha byla pokrytá starými čísly časopisu Auto a řidič, spoustou kompaktů, prázdnými obaly od koupeného jídla, botami a upomínkami o splátky na video.
Stará trápení
Stál tam přehrávač kompaktních disků, televize, video, mikrofony a téměř profesionální nahrávací aparatura. Mezi tím vším harampádím se krčilo vodní lůžko ozdobené rozházenými přikrývkami s motivem levhartí kožešiny a bezmála se v té džungli předmětů ztrácelo.
Když se Bess přiblížila ke dveřím, Paula Abdul právě z cédéčka burácela Protiklady se přitahují. Randy stál před zrcadlem a upravoval si uzel tenké vázanky z šedivé kůže. Na sobě měl pytlovité nabírané kalhoty, stříbřitě šedé sportovní sako s dvojitými klopami a kostkovanou košili v tlumených odstínech nachové, šedé a bílé. Použil nějakou pomádu na 65
vlasy, takže je měl lesklé. Sice si je podle svého slibu přistřihl, ale pořád mu v přirozených prstýncích visely přes límec. Pohled na syna upravujícího si kravatu bez toho posměšného úšklebku, který byl pro něj jinak typický, zabolel Bess u srdce. Byl tak hezký, tak chytrý a okouzlující - pokud se mu ovšem zachtělo -, ale ta stezka dlážděná vzdorem, po níž se rozhodl dát, mezi ně postavila příliš mnoho překážek. Ovšem dnes k němu Bess cítila ničím nezkalenou ryzí lásku. Byl jejím synem a každým rokem se stával podobnějším svému otci, takže navzdory nepřátelství vůči Michaelovi musela uznat, že z něho vyrůstá pohledný muž. Hned po vstupu do Randyho pokoje ji ovanula vůně vody po holení. Už od Michaelova odchodu se jí po podobných vůních stýskalo. Na okamžik si mohla namlouvat, že se jí vrátilo ztracené manželské štěstí.
Randy se dál díval do zrcadla a oslovil spíše je než matku: "Slíbil jsem Lise, že se ostříhám, ale víc nakrátko prostě nemůžu .
Bess přistoupila k přehrávači, podívala se na svítící panel
a překřikla hudbu: "Jak se ten krám vypíná?"
Randy k ní přišel a stiskl tlačítko. Přitom s neuvědomělým
mužným půvabem spustil jedno rameno. Hudba umlkla.
Randy se opět napřímil, a zatímco pozorně zkoumal matčiny
šaty a účes, zvlnil se mu jeden koutek úst úsměvem. "Jseš fakt
kočka, mami."
"Děkuju, však tys taky frajer. Ty šaty jsou nové?" Dotkla se jeho vázanky.
'Jasně, jde o světodějnou událost - velká sestřička skáče do chomoutu." "Kdes na to vzal?" "Já přece chodím do práce, mami." "Ano, samozřejmě. Poslyš, pojedeme spolu, ne?" "Jistě, vyhovím každýmu tvýmu přání."
"Nechala jsem auto před garáží. Budeme to mít jednodušší."
Dovolila mu řídit a tajně vychutnávala mateřské potěšení
z toho, že ji doprovází dospělý syn, o čemž snila, už když
byl malý. Zamířili po dálnici číslo šestadevadesát k White Bear
Lake, patnáct kilometrů na západ. Cesta je vedla zasněženou
venkovskou krajinou, kolem výběhů pro koně a dlouhých
úseků, kde nebylo ani pouliční osvětlení. Objevilo se jezero,
66
modrošedá přikrývka v matné záři ubývajícího měsíce. Jako jantarový náhrdelník je lemovala světla z pobřežních stavení. Jezero neslo stejné jméno jako město ležící kolem jeho severozápadní zátoky a osvětlující noční oblohu svou svatozáří. Když se přiblížili k městu - jezero nechali po levé straně -, Randy poznamenal: "Tady bydlí náš fotřík."
"Kde?"
"V těch činžácích."
Bess se ohlédla přes rameno a zahlédla světla mizející za autem, vysoké kostry holých stromů a mohutný přepychový blok s byty, který cestou tudy mnohokrát obdivovala.
"Jak to víš?"
"Od Lisy."
Stará trápení "Jistě víš, že tam dnes večer bude i tvůj otec." Randy se po ní ohlédl, ale mlčel. "Zkusíš se k němu chovat slušně, viď?" "Ano, paní matko." "Už kvůli Lise." "Ano, paní matko."
"Randy, jestli mi ještě jednou řekneš ano, paní matko, dostaneš pohlavek!" "Ano, paní matko." Dostal pohlavek a oba se rozesmáli. "Takže dohoda o tvém otci platí?" "Zkusím to s ním nějak vydržet."
Padgettovi bydleli na západním okraji města v sousedství vilek středních vrstev. Čtvrť byla plochá jak sloní šlápota. Randy bez dlouhého hledání našel ten správný dům a doprovodil matku po příjezdové cestě, na které už stála dvě auta. Po obou stranách cesty se vršily sněhové závěje. Zazvonili u domovních dveří a vyčkávali. Otevřel Mark s Lisou. Za nimi se vynořila maličká žena široká jako příborník, oblečená do modrých šatů se skládanou sukní a bílým límečkem. Měla hnědé vlasy s trvalou nakadeřenou do polokoule a úsměv, který jí na tváři vykresloval šest dolíčků a přivíral oči do uzoulinkých škvírek. Mark ji objal kolem ramen a prostě ji představil: "To je moje mami nka."
A Lisa se usmála: "Tohle je zase moje mamka Bess a můj bratr Randy."
67
Hildy Padgettová měla stisk pevný jako přístavní dělník a hluboký hlas.
"Těší mě. Jakeu, pojď sem!" křikla a ihned se k nim připojil Markův otec, rovný, hubený, plešatící a úsměvný, s naslouchátkem v levém uchu. Na sobě měl hnědé kalhoty a kostkovanou košili u krku rozhalenou, s vyhrnutými rukávy. Byl bez saka. Bess bylo jasné, že i svatba se obejde bez zbytečných formál-ností.
Obývací pokoj po levé straně chodby byl zařízený jako venkovská obytná místnost s modrobíle kostičkovanými tapetami a a řadou ozdobných talířů, lemujících delší stěnu asi půl metru pod stropem. Nábytku tam byla spousta a vypadal velice pohodlně. Byl obsazený lidmi a mezi nimi, poblíž vchodu do jídelny, stál Michael Curran.
Když se ozval domovní zvonek, Michael se obrátil ke dveřím a sledoval, jak dovnitř vchází nesmírně elegantní Bess s Randym v patách. Chlapec v plandavém saku, pytlovitých kalhotách a vyhrnutém límečku vypadal neuvěřitelně vysoký. Pohled na Bess doprovázenou jejich synem zasáhl Michaela na nejcitlivěj-ším místě. Proboha, ten Randy ale vyrostl! Naposledy Michael syna viděl před třemi lety v přelidněném obchodním domě. Byly Velikonoce, vzpomněl si Michael, a přízemí tam přeměnili na miniaturní farmu. Všude se hemžily děti, hladily kůzlátka, kuřata a kachňátka. Michael si právě koupil jarní sako a mířil k východu, když na pohyblivých schodech spatřil proti sobě přijíždět Randyho. Živě se bavil s chlapcem asi svého věku. Michael se usmál a zamířil k synovi, ale sotva ho Randy zpozoroval, zastavil se a z tváře mu zmizel úsměv. Drapl přítele za loket a střemhlav se s ním ponořil do davu směrem k oddělení ženské konfekce.
A teď tu po třech letech stál, vyšší než jeho matka a navíc neuvěřitelně pohledný. Tvář mu zmužněla a v základních rysech připomínala tu Michaelovu, ačkoliv Randy byl nepochybně hezčí. Michael pocítil otcovskou pýchu a potěšení nad synovými tmavými vlasy, tolik připomínajícími ty jeho, nad očima, ústy a tvářemi, které konečně dostaly obrysy dospělého muže, jež mu zůstanou po celý život. Díval se, jak Randy si s domácími potřásá rukama, svléká kabát a konečně temně hnědýma očima vyhledává i Michaela.
Stará trápení Ruka mu znehybněla a ze rtů mu prchl úsměv.
68
Michael cítil, jak se mu svírá hruď. Srdce mu bláznivě poskakovalo. Zůstali nekonečně dlouhou dobu stát na opačných koncích místnosti, zatímco minulost v jejich hlavách pádila vstříc přítomnosti a snažila se obnovit mezi nimi rovnováhu. Vždyť je to tak prosté, pomyslel si Michael, přejít místnost, vyslovit jeho jméno, obejmout ho - toho mladého muže, který jako malý chlapec otce doslova zbožňoval, táhl se za ním jako stín, ať už Michael sekal trávník či odhazoval sníh z příjezdové cesty nebo měnil olej v autě, a opakoval stále stejnou otázku: "Tati, můžu ti pomáhat?"
Ale Michael zůstal stát jako přimrazený. Dokázal pouze zírat na druhou stranu pokoje, křečovitě polykat a zmítat se v pasti své minulosti plné omylů.
Kdosi mezi ně vstoupil - Jaké Padgett nabízející vztaženou ruku k pozdravu - a Randyho pozornost odlétla jinam. Pak do Michaelovova zorného pole vstoupila Bess. Vyměnili si nucené úsměvy, ale Michael se ze svého místa u dveří do jídelny pořád nemohl odpoutat. Možná by měl vykročit kupředu a promluvit si s Randym, dokud je v jeho blízkosti Bess, jež by posloužila jako nárazník, ale bolest nad Randyho útěkem před třemi lety se mu vybavila příliš živě a pálila natolik pronikavě, jako by se to přihodilo teprve včera. V hlavě mu ostře zvonila Bessina výčitka pronesená v Lisině bytě - Randy potřebuje otce, tak se jako otec chovej! Ale jak?
Obývací pokoj byl plný lidí - další čtyři Padgettovic děti, všechny mladší než Mark, k tomu dědeček s babičkou. Probíhal nekonečný kolotoč představování, který lidmi míchal jako vítr mlhou. Přesto se Randymu podařilo udržovat si od Michaela tak velký odstup, aby se -vyhnul nebezpečí rozhovoru. Ovšem Bess si postupně potřásla rukama s každým a nakonec dorazila i ke svému bývalému manželovi.
"Ahoj, Michaeli," pronesla chladně, jako by ani nevyhlásili klid zbraní. "Ahoj, Bess."
Sledovali přítomné lidi a výzdobu pokoje, protože se chtěli vyvarovat pohledu z očí do očí. Namáhavě hledali témata pro zdvořilý hovor, ale zaboha je nedokázali najít. Michael si pokrad-mu prohlédl její šaty, účes, šperky a nehty - kristepane, Bess se ale pořádně změnila! Stejně jako Randy - a kdoví, jestli ne víc.
69
Bess si loktem přidržela černou koženou kabelku, a zatímco se dívala na přítomné a rovnala si velkou zlatou náušnici, poznamenala:
"Randy vyrostl, co říkáš?"
"To mi povídej! Nevěřil jsem vlastním očím."
"Půjdeš si s ním promluvit, nebo tu budeš postávat jako
úplně cizí člověk?"
"Myslíš, že přede mnou neuteče?"
"Na tvém místě bych to zkusila."
Hlavou bleskla Michaelovi vzpomínka na dvouletého Ran-dyho, který se ještě v dupačkách vybatolil každé sobotní ráno ze svého pokoje a vyšplhal se ležícímu Michaelovi na prsa. "Pohádky, tatí," žadonil a Michael rozlepil ospalé oči, podal si synka blíž, aby mu vlepil pusu, načež si oba chvíli špitali, až se nakonec odplížili z pokoje sledovat kreslené pohádky v televizi. Mamince tak dopřáli delší lenošení v posteli. Michael teď zatoužil syna opět políbit, obejmout ho medvědím otcovským objetím a říct: Je mi líto, že jsem to takhle zkazil. Odpusť.
Hildy Padgettová přinesla z kuchyně podnos s chuťovkami a Jaké zatím roznášel sklenice zlatavého moštu. Lisa ukazovala dědečkovi a babičce svůj prstýnek s malým diamantem a Mark stál věrně vedle ní. Randy se opíral o zeď s rukama v kapsách
Stará trápení
u kalhot, protože nikoho neznal. Občas se ohlédl po otci, ale
zarputile zůstával na jednom místě.
Jeden z nich ale musí prolomit tu hradbu ticha jako
první.
Podstoupit to nebezpečí vyžadovalo od Michaela hrdinskou odvahu.
Přešel pokojem a řekl: "Ahoj, Randy."
Randy zamumlal: "Jo," a vytrvale přitom hleděl kamsi za Michaelovo rameno.
"Tolik jsi vyrostl, že bych tě na první pohled ani nepoznal." "No jo, to se stává." "Jak se ti vede?"
Randy jen pokrčil rameny. Pořád se ještě nepodíval otci spříma do očí.
"Tvoje matka mi řekla, že pořád ještě pracuješ v tom skladu."
"No a?"
"Líbí se ti to?"
"Co se mi má líbit? Člověk prostě ráno vstane a nějak tam pracovní dobu přetrpí. Stejně je to jen dočasné, než se prosadíme se skupinou." "Se skupinou?"
"Jako hudební, chápeš - hraji na bicí. Bumtarata, bttmta-rata..."
"Jsi dobrý?"
Teď poprvé pohlédl Randy Michaelovi zpříma do očí. Tvář
se mu drze zkřivila a mládenec si jedovatě odkašlal. "Toho mě
ušetři, jo?" ušklíbl se a odešel.
Michaelovi se sevřel žaludek jako po pádu z druhého patra. Sledoval vzdalující se Randyho černé kučery a cítil bolest zklamání a neúspěchu. Tvář mu zrudla a pěsti se mu samy od sebe sevřely.
Ohlédl se po Bess a zjistil, že ho pozorně sleduje. Má pravdu. Jako otec jsem selhal.
Přišla ho zachránit Lisa. Vzala ho za loket a odváděla k pohovce. "Tati, tady dědeček Earl by rád slyšel o tvé chatě. Sám chodíval často na hony a já mu právě řekla, žes letos na podzim dostal desateráka. Pojď mu o tom něco povědět." Earl Padgett byl mohutný muž s trojitou bradou a krevnatou tváří. Hlas mu hřměl jako motor náklaďáku a užíval ho k líčení nekonečných loveckých příhod. Používal rozmáchlá gesta, a když namířil pomyslnou pušku, klidně si člověk mohl představovat, že drží malé dělo. Lovecké příběhy přilákaly Padget-tovy chlapce i s Jakeem - ti všichni chodili na hon od věku, kdy směli uchopit zbraň do ruky. Z přítomných mužů se k houfu nepřidal jedině Randy.
Michael chvíli poslouchal, přidal pár vlastních vtípků a celou tu dobu si pronikavě uvědomoval přítomnost Randyho a Bess za zády.
Když bylo Randymu dvanáct, koupil mu loveckou dvaadvacítku a snil o tom, jak bude chlapce vodit po lese, zasvěcovat ho do tajů mysliveckého umění a záhad přírody a brát ho na lovecké výpravy. Ovšem když se rozvedl, jeho sen se zhroutil. Teď postával v kroužku otců a synů, jejichž lovecký zápal byl předáván z generace na generaci, a srdce mu pukalo nad tím, co s Randym propásli.
Objevila se Hildy Padgettová a ohlásila podávání večeře.
70
71
V jídelně byli Michael s Bess usazeni vedle sebe, zatímco Hildy s Jakeem usedli proti nim. Mark a Lisa zaujali místa uprostřed delší strany stolu a ostatní tak porůznu. Michael galantně odtáhl Bessinu židli. Na okamžik ji to vyvedlo z míry, šlehla po něm mrazivým pohledem, ale nakonec se podřídila společenské slušnosti a přijala Michaelův projev
dvornosti bez námitek.
Zatímco se Michael usazoval, zahlédl, jak ho napříč stolu zatrpkle pozoruje Randy.
Tiše prohodil k Bess: "Mám dojem, že Randy mě s tebou moc rád nevidí."
"To nejspíš ne," přitakala a rozkládala si přitom ubrousek na klín. Kradmo se po synovi ohlédla. "Zmínil se snad o tom?" "To ne, ale když jsem ti odtáhl židli, zamračil se jak čert." "Zatímco Lisa je radostí bez sebe. Oba jsem ujistila, že to děláme jen ze zdvořilosti. Tak... ať to zvládáme." Bess sáhla po své sklence s vodou a zvedla ji k přípitku. "Schválně, jestli se nám v té maškarádě podaří vydržet až do konce." Michael jí přípitek oplatil a oba si usrkli vody. Nejprve byl podáván talířek se šunkou a za ním následovaly mísy se zeleninou, teplé rohlíky, hlávkový salát se slaninou a okořeněná rýže. Všechno nádobí kolovalo mezi přítomnými bez zbytečné škrobenosti. Když podával mísu Bess sedící po jeho levé ruce, Michael se usmál: "Kdyby mi někdo před pár dny řekl, že s tebou budu večeřet a navíc dvakrát v jednom týdnu, považoval bych ho za blázna." "Považuj to za oběť položenou na oltář své bývalé rodiny." Chvíli se dívala, jak si nakládá talíř zapékanými bramborami a řekla: "Koukám, že Hilda přesně odhadla, co máš rád, že?" Michael si nabral štědrou porci a odpověděl: "Hmmm... Ještě pořád si na pečené brambory potrpím."
Míval je rád odjakživa. Pohled na něj, jak se těší nad oblíbenou pochoutkou, probudil v Bess záchvěv bolestného stesku. Její matka vždycky říkala: Pro toho Michaela se moc dobře vaří. Ten umí dobré jídlo nějak ocenit!
Bess zvedla hlavu od talíře - ksakru, vzpomíná jako nyjící husička! Jenže ono je těžké sedět vedle muže, s nímž kdysi sdílela tisíce společných jídel, jehož zvyky u stolu zná víc než své vlastní. Zjistila, že v duchu předvídá jeho další pohyby dřív, než je Michael provede - držení vidličky, odložení nože, pořadí, v němž ochutnával pokrmy, ten osobitý způsob, jak si po napití otíral bříškem palce koutek úst, jak si při krájení opíral zápěstí o hranu stolu. Žvýkal a polykal nehlučným způsobem, který byl pro něho typický. "Mluvila jsi s Lisou?"
Obrátila se a zjistila, že i při jídle ji Michael zvědavě pozoruje. V tom jeho přístupu k jídlu bylo cosi důvěrně známého, co ji ještě nikdy tolik nezaujalo. Měl krásné rty. Bess honem odvrátila pohled. "Ano, mluvila. Včera večer jsem zašla k ní do bytu."
"Snášíš to už trochu líp?" "To ano. O moc líp."
"Jen se na ni podívej," opřel si Michael o stůl loket ruky, v níž držel skleničku ledového čaje.
Bess se ohlédla po dceři. Připadala jí slavnostně naladěná, čemusi se i se svým snoubencem smála a oba vypadali jednoznačně šťastně.
"Podívej se na ně," opravila ho Bess. "Přesvědčila mě, že Mark je pro ni skutečně ten pravý. Málem mě včera večer rozplakala."
"A co tvoje svatební šaty?" "Půjde v nich."
Bess cítila, že Michael pozoruje její obličej. Potlačila touhu pohlédnout mu do očí. Jako by jejich pohledy k sobě táhla neviditelná vlákna touhy.
"Je skoro k nevíře, že už má na to věk, co říkáš?" pravil tiše. "Ano. Pořád se mi zdá, že se nám narodila teprve včera." "A to platí i pro Randyho." Já vím."
"Určitě z nás teď nespouští oči a láme si hlavu nad tím, co
tam ti dva kujou za pikle."
"A co tady vlastně kujeme za pikle?"
Překvapil ji odpovědí: "Dnes večer vypadáš úžasně, Bess." Zrudla a honem se zabrala do krájení šunky. "Proboha, Michaeli, neplácej nesmysly."
Stará trápení
"No, když je to pravda? Je na tom přiznání něco špatného?
Od našeho rozvodu ses neuvěřitelně změnila."
Do Bess vjel prudký vztek. "Ale, tys mi fakt pěkný ptáček!
Jak dlouho jsi pryč od manželky? Měsíc? Dva? - A to si troufáš
říkat právě mně, jak dobře vypadám? Okamžitě mě přestaň
urážet, Michaeli!"
72
73
"Tak jsem to nemyslel."
V tu chvíli vstal Jaké Padgett se sklenkou čaje v ruce a přerušil hovor všech ostatních: "Myslím, že teď se hodí pronést přípitek. V řečnění moc silnej nejsem, tak to zkuste nějak pře-trpět." Rozpačitě si špičkou prstu promnul levé obočí. "Mark je náš první, co se žení, takže jsme rádi, že si vybral děvče, které má doopravdy rád. Lisa se nám líbila hned od chvíle, kdy ji poprvý přivedl domů. Nemohli jsme přinatrefit na lepší nevěstu. Liso, holka moje, je mi naprosto jasný že v manželství uděláš z Marka toho nejšťastnějšího chlapa z celý Minnesoty. Rádi bychom tě mezi námi přivítali a řekli ti, jak je milý, že dneska večer můžeme hostit jak tebe, tak celou tvou rodinu." Obrátil se k Bess a Michaelovi a kývl na Randyho. "A proto..." Zvedl sklenku směrem ke snoubencům. "Ať je vaše cesta životem bez trnů, Liso a Marku. Držíme vám palce."
Všichni se k přípitku připojili. Jaké se vrátil na své místo a mezi Michaelem a Bess proběhla němá konverzace, jakou manželé dokážou po mnohaletém soužití uskutečnit pouhýma očima.
Někdo by měl pronést přípitek i z naší strany. Chceš to udělat ty? Ne, ty.
Michael vstal, urovnal si vlající vázanku a zvedl skleničku. "Jakeu, Hildo, všichni přítomní, děkujeme za pozvání. To je nejlepší start do mladého manželství, když se rodiny spřátelí a dávají mladým najevo svou podporu. Lisina matka a já jsme na svou dceru hrdí a těší nás její štěstí, a v Markovi s radostí vítáme jejího budoucího manžela. Liso..., Marku..., máme vás oba moc rádi. Přejeme vám hodně štěstí."
Po skončení přípitku se Michael posadil a Bess se ocitla ve víru protichůdných citů. V jeho přípitku nezazněl jediný neupřímný tón. Tohle skutečně byl ten nejlepší start mladé dvojice do života, když se sejdou obě rodiny, aby jim daly najevo svou lásku a ochotu pomáhat, ale ta hořkosladká ironie, že po všech těch letech se tady poprvé sešla i jejich vlastní rodina... Když před chvílí pozorovala Michaela, jak kráčí pokojem k Randymu, srdce jí poskočilo divokou nadějí. Když se Randy od otce odvrátil, zahltilo ji zklamání. Po Michaelově boku
74
prožívala nejprve přívaly stesku a melancholie, pak trpkosti, a nyní, po jeho přípitku, všechno najednou. Je rozvedená a nezávislá. Dokázala sobě i jiným, že umí žít sama, vybudovat firmu, starat se o dům, auto i trávník a svoje daňová přiznání. A pravda byla taková, že - sedíc při této slavnostní příležitosti opět po Michaelově boku - si připadala přesně na svém místě. Když pronesl přípitek za ně za oba, pocítila silné vědomí bezpečí - nebo čehosi bezpečí podobnému - a zatoužila po všem, co se propadlo do nenávratna: otec, matka, jejich děti, všichni spojení svazky tak pevnými jako kdysi na začátku, jak si to představovali tehdy, když ty děti, teď usazené na opačné straně stolu, teprve počínali. Michael vycítil, že ho Bess pozoruje. Nečekaně se otočil a zachytil její oči. Přezíravě stočila pohled stranou.
Podávala se káva s moučníkem - kypré piškotové těsto s jahodami, banány a nadýchanou bílou pěnou. Bess při jídle kradmo pozorovala Michaela, který sledoval Randyho. Randy otce okázale ignoroval a povídal si se sedmnáctiletou Padget-
Stará trápení tovic dcerou usazenou po jeho levici. "Pronesl jsi hezký přípitek," zkusila ho utěšit Bess. Michael si nabral na vidličku sousto moučníku, ale do úst ho nevložil. "Začíná to být horší, než jsem si původně představoval ."
Odolala pokušení položit mu konejšivě ruku na loket.
"Nevzdávej to s ním, moc tě prosím, Michaeli."
S vědomím společenské povinnosti a obklopeni doposud
neznámými lidmi si nasadili bezstarostný výraz a předstírali
zdvořilou konverzaci.
"Jenže to bolí," postěžoval si.
"Já vím, ale jeho to bolí taky. Právě proto to nesmíš vzdát." Michael odložil vidličku, do obou dlaní uchopil šálek s kávou a pohlédl přes jeho okraj znovu na syna. "On mě přímo nenávidí."
"Asi to zamýšlí, ale dá mu to strašnou práci." Michael usrkl horký nápoj. Lokty se opíral o stůl. Pootočil se, aby viděl na Bess. "O co ti v téhle hře vlastně jde? Pročpak tak najednou stojíš o to, abychom se s Randym usmířili?"
75
"Jsi jeho otec. Já v tom nic nepochopitelného nevidím. Začínám chápat, jaká to byla chyba, že jsme do té naší studené války zapletli i obě děti."
Michael postavil šálek na talířek, unaveně si povzdechl a pak se opřel rameny o opěradlo židle. "Tak dobře, Bess, já to zkusím."
Cestou z White Bear Lake domů se Randy choval protivně a jedovatě.
Bess ho vyzvala: "Nechtěl bys mi prozradit, co ti vrtá hlavou?"
Randy po ní střelil pohledem, ale pak se opět soustředil na silnici a řízení. "No tak, Randy?" nedala se odbýt. "Co se to děje mezi tebou a fotrem?" "Nic. A neříkej mu fotr. Je to tvůj otec." Randy se vztekle podíval postranním okénkem ven a zašeptal: "Hovno."
"Snaží se svůj vztah k tobě napravit, copak ti to ještě nedošlo?"
"No to je prima!" zařval Randy. "Najednou je to můj otec
a já mu mám samou vděčností líbat zadek, když celých šest let
jsi ty sama se netajila tím, jak strašně ho nenávidíš!"
'Možná jsem se mýlila. Ale ať jsem cítila cokoliv, zřejmě jsem neměla právo svými pocity zatěžovat i tebe."
'Mám přece vlastní rozum, ne? Nepotřeboval jsem chodit
k tobě pro rozumy, abych pochopil, že nám provedl hnusnej
podraz. Chrápal s cizí ženskou a rozbil nám domov!" .
"To jistě!" křikla Bess a tišeji opakovala: "To jistě, ale ještě
existuje cosi jako odpuštění."
"Já nevěřím vlastním uším! Zkouší to na tebe, co? Vytahuje pro tebe židli a pronáší přípitky a špitá ti u večeře, a to ho jeho panička vykopla docela nedávno! Je mi z něho na blití!" Bess zaplavil pocit viny nad tím, jak svým neuváženým chováním vypěstovala nenávist v synově srdci. Vůbec se nezatěžovala pomyšlením, jaký důsledek to pro Randyho může mít. Ta jeho zahořklost dokáže zdusit všechny něžnější city. "Randy, moc mě mrzí, že to cítíš právě takhle." "Tak se podívejme, tos obrátila hezky rychle, co, mami? Ani
76
ne před týdnem jsme si v té nenávisti pěkně notovali. Zvedá se mi žaludek, když si jen představím, jak z tebe dělá blázna podruhé."
S podrážděností si uvědomila, že Randy pouze opakuje její vlastní a zdaleka ne nedávná slova. Zlobila se i na sebe, že vlastně všechno zavinila ona. A navíc si tajně přiznávala, že
Stará trápení
v několika prchavých okamžicích pocítila během večeře vzrušení. Koukej se z toho poučit, pomyslela si. Pokud chceš vztah mezi sebou a Michaelem trochu poslepovat, dělej to hezky z dálky.
Příštího dne byla neděle. Ráno začalo návštěvou mše, jíž předcházela bitva s Randym, aby ráčil také vstát a jít. Den pokračoval obědem ve dvou - dvoje neobalená dietní kuřecí prsa a pečené brambory (pro Bess bez majonézy) a téměř nulovou snahou o hovor z Randyho strany. Okamžitě po obědě vypadl s nevrlým zahučením, že jde k Berniemu sledovat v televizi baseballový zápas.
Po jeho odchodu dům ztichl. Bess uklidila v kuchyni, převlékla se do teplákové soupravy a sešla do přízemí, kde v němém a prázdném salonu panovala ponurost, kterou zářivý den útočící zvenčí na okna nezaplašil, pouze zdůraznil. Chvíli pracovala na svých návrzích, ale za chvíli zjistila, že se nedokáže soustředit, takže se nakonec začala potulovat od jednoho okna k druhému, vyhlížela na zasněžený dvůr, na zamrzlou řeku, na veverčí hnízdo v sousedově dubu, na modré stíny větví svého javoru, které se odrážely na zledovatělém sněhu. Posadila se, aby pokračovala v práci, ale opět to vzdala, rozrušená myšlenkami na Michaela a jejich rozbitou rodinu. Zabloudila i ke klavíru a chvilku brnkala do ticha. Znovu se vrátila k oknu a nehybně se zahleděla ven. Zkříženýma rukama si přitom objímala ramena. Na dvoře několik domů dolů po svahu sáňkovaly děti. Když byli Randy s Lisou malí, vzali je s Michaelem do parku Theodora Wirtha. Byl stejně mrazivý a oslepivě jiskřivý den jako dnes. Nesli s sebou červené umělohmotné sáňky ve tvaru loďky, štíhlé a rychlé, a vybrali si kopec s čerstvým a neroz-ježděným sněhem. Při první Michaelově jízdě dolů se mu uprostřed svahu sáňky otočily o sto osmdesát stupňů a zbytek
77
svahu urazil po břiše. Dole narazil na pařez ukrytý pod sněhem, udělal kotrmelec a po chvilce kutálení se zastavil obalený sněhem jako sněhulák. Toho roku si nechal narůst plnovous. Vousy i vlasy měl pokryté sněhem. Čepici ztratil někde při té havárii. Brýle mu jako zázrakem zůstaly na nose, ale prostor za nimi byl ucpaný sněhem.
Když se konečně posadil, vypadal jak ze sněhu čerstvě vysvobozený sirotek Anička. Všichni se váleli smíchy, padali po zádech do závějí a radostně ryčeli, až jim došel dech. Po letech, když jejich manželství už ztrácelo švih, poznamenal Michael nespokojeně: "My už si spolu neužijem žádnou legraci, Bess. Už se ani nesmějeme."
Děti ze sousedova dvora někam odběhly a nechaly za sebou jednoho zachumlaného plačícího človíčka.
Tobě i mně, pomyslela si Bess, nezbývá nic než oči pro pláč.
Otočila se a zamířila zpět do salonu, kde černě zíval studený
krb a na pohovce ležely nedělní noviny. S povzdechem se opět
posadila k práci a začala si dělat poznámky. Nespokojeně se
podívala na výsledek své práce a odložila nákresy na židli,
přičemž je okamžitě pustila z hlavy.
Seděla v naprostém tichu.
Prázdném.
Ponižujícím.
Ptajícím se.
Nikdy nepatřila mezi slzavé typy, ale ta dnešní samota způsobila, že ji začaly pálit oči. Ještě včas stačila uchopit sluchátko a vytočit matčino číslo.
Stella Dornerová se ozvala svým typickým rozverným tónem: "Ha-lóo?" "Ahoj, mami, tady Bess."
"No to je nádhera! Právě jsem na tebe myslela, holčičko!" "A o čem jsi přemýšlela?"
"Že jsme spolu nemluvily od minulého pondělka a že je načase, abych ti zavolala."
"Máš hodně práce?"
"Kdepak, koukám v televizi na to, jak minnesotští Vikingové dostávají nářez."
"Mohla bych k tobě zajet? Ráda bych si s tebou popovídala." "Ale samozřejmě, to budu moc ráda. Nechceš se zdržet i na večeři? Udělala bych dušené vepřové s cibulí, jak to máš ráda." 78
"To by bylo fajn." "Přijedeš hned?" "Jen co se obuju."
"Prima. Tak za chvilku nashledanou, holčičko." Stella Dornerová žila v domě na Oak Glen Golf Course na západním předměstí Stillwateru. Koupila si ho asi rok po manželově smrti a vybavila ho zbrusu novým nábytkem. Prohlašovala, že manželova smrt neznamená smrt její a že chovat se, jako by byla taky po smrti,  rozhodně nezamýšlí. Dále vykonávala svoje zaměstnání - pracovala na částečný úvazek jako zdravotní sestra v nemocnici Lakeview Memoriál, ačkoliv jí už bylo hodně přes šedesát. Začala chodit na golf a připojila se v Oak Glenu k ženské lize, do sboru chrámového zpěvu při kostele a také vstoupila do spolku Amerika na pomoc Africe, který se pravidelně scházel a pořádal spoustu akcí. Kdykoliv se jí zachtělo, rozjela se na návštěvu za starší dcerou Joan v Denveru a jednou se dokonce se svými dvěma sestrami z Phoenixu a Goral Gablesovou vypravila lodí na výlet do Evropy. Často jezdívala na autobusové výlety organizované nejrůznějšími spolky, takže se dostala na nejneuvěřitelnější místa, která Bess vůbec neznala, natož aby je sama navštívila. Aspoň jednou týdně chodívala do domova důchodců Maple Manor a pro tamní obyvatele pekla koláče. Každé pondělí chodívala hrát bridž, v úterý sledovala nějaký seriál, každý pátek měla naplánovanou návštěvu u kosmetičky. Jednou se nechala zaregistrovat u seznamovací agentury, ale usoudila, že ti staří páprdové, s nimiž se sešla, by s ní nestačili držet krok a o kouli na noze rozhodně nestála.
Stellin dům byl věrným odrazem jejího nezdolného ducha. Měl tři podlaží, dlouhé prosklené stěny a byl zařízený v broskvové, smetanové a leskle černé barvě. Kdykoliv Bess do něho vstoupila, jako by dostala injekci vitality a energie. Dnešek nebyl odlišný. Krátce po Bessině telefonátu už celý dům voněl dušeným vepřovým.
Stella přišla otevřít oblečená do teplákové soupravy v barvách malířského hadru na utírání štětců - na bílém podkladě svítily řvavě růžové, žluté, zelené a nachové šmouhy, pospojované černými klikyháky a skvrnami. Navrch měla fialovou zástěru. Úpravu vlasů v barvě pepř a sůl nechávala na starosti gravitaci. Spadaly jí vzadu na šíji a vpředu ve dvou nepravidelných vlnách 79
až k bradě. Mívala ve zvyku rozevřít ukazovák a palec jedné ruky jako nůžky a odhodit si za uši obě vlny najednou. Tímto gestem přivítala i dceru. "Bess..., drahoušku... No, to je nádhera. Jsem moc ráda, žes zavolala." Byla menší než Bess a vytáhla se na špičky, aby ji mohla láskyplně obejmout. "Opatrně! Ať se neumažeš od barvy!"
"Cože?"
"Chodím do kurzů olejomalby. Právě tvořím svůj první obraz." Než za Bess zavřela dveře, opět si nůžkami z prstů pročísla hřívu.
"Kde na to proboha bereš čas?"
"Člověk by si měl pro své záliby vždycky najít čas." Stella odváděla dceru do domu. Západním oknem dopadalo dovnitř dost světla, přestože odpolední slunce se sem ještě nenaklonilo natolik, aby do pokoje přímo zasvitlo. Proti oknu stála dlouhá pohovka s potahem, na kterém svítily korálově rudé květy lilií na krémovém pozadí. Jedna stěna byla vybavená ebenově černými přístroji pro chvíle volna - stereo, video a televizor,
Stará trápení
v němž právě běžel fotbalový zápas. Stolky byly rovněž ebenově černé, s horní deskou skleněnou. Za prosklenými dveřmi bylo vidět malířský stojan a částečně dokončený obraz zachycující rozkvetlé afrikány. "Tak co tomu říkáš?" zajímala se Stella. "Hmmm..." Bess si sundala sáčko a pozorně přitom obraz studovala. "Mně se to zdá fajn."
"Nejspíš to žádný zázrak nebude, ale o co kčertu jde? V tom
kurzu si užiju spoustu legrace a to je hlavní." Stella zamířila
k televizi a stáhla zvuk. "Chceš kolu?"
"Vezmu si ji sama. Ty se nezdržuj od práce."
"Tak dobře." Stella si odhrnula vlasy a opět popadla štětec.
Bess zašla do kuchyně a otevřela ledničku.
"Chceš taky nalít?"
"Ne, díky, já mám čaj." Vedle Stelly stál nízký stolek s tubami olejovým barev, mezi nimiž trůnil hrnek s čajem. Stella po něm sáhla, zhluboka se napila, přičemž nespouštěla oči ze svého díla a křikla: "Jak se vede dětem?" "O tom jsem si právě s tebou přišla promluvit." Bess se vrátila do obývacího pokoje a se sklenkou koly v ruce se uvelebila na dlouhé pohovce. Vytáhla nohy nahoru, překřížila 80
kotníky a skleničku si postavila na koleno. "No..., taky o tom
jsem si přišla s tebou promluvit."
"Ale, ale. To zní zlověstně."
"Lisa se bude vdávat... a čeká miminko."
Stella se chvíli dívala na dceru a potom sáhla po hadru na otírání štětců. "Radši ty barvy na chvíli zabalím." "To ne, prosím tě, klidně pokračuj."
"Neplácej hlouposti. Tohle může počkat." Štětec přistál ve sklenici terpentýnu ve společnosti ostatních. Stella pak shodila zástěru a posadila se i se svým šálkem čaje na druhém konci pohovky. Odhrnula si vlasy z čela.
"No... Lisa je těhotná, propána! Takže ze mě bude prababička, co?" "A ze mě babi čka." "To je hrůza, nemyslíš?" "Aby ne."
"Na tom ale v téhle situaci záleží ze všeho nejmíň. Dovedu si
představit, žes byla v šoku."
"To ano, ale pomalu si zvykám."
"Stojí o to dítě?"
"Ano a moc."
"Tak to se mi ulevilo."
"A hádej, co se stalo ještě."
"Ono to nestačí?"
"Kristepane, tys ale měla rušný týden, jen co je pravda!"
"Lisa nás pozvala oba najednou. Chtěla nám tu novinku
oznámit při slavnostní večeři ve svém bytě."
Stella se rozesmála a vystrčila bojovně bradu: "Bod pro Lisu.
Ta holka má styl, to se musí nechat."
"Nejradši bych ji zaškrtila."
"Jak je na tom?"
"Je šťastná, nedočkavá a strašně moc zamilovaná, aspoň jak tvrdí ona." "A co Michael?"
"Zase je sám a má před dalším rozvodem." "No páni!"
"Mám ti vyřídit pozdravení. Doslova řekl: Té staré čiperce
vyřiď ode mě pozdrav. Docela se mi po ní stýská."
Stella zvedla hrnek jakoby k přípitku. "Nazdar, Michaeli!"
81
a napila se. Přes okraj hrnku sledovala Bessinu tvář. "Není divu,
že se potřebuješ vypovídat. Jak to snáší Randy?"
"Chová se jako obvykle vzdorně a hovořit s otcem odmítá."
"A ty?"
Stará trápení
Bess si povzdechla. "Já vlastně nevím, mami." Sklouzla pohledem na kolena, ale po chvíli hlavu zaklonila a mluvila ke stropu. "Nosila jsem ten vztek v sobě celých šest let. Vzdát se ho je obtížné."
Stella upíjela čaj a čekala. Uplynula téměř minuta ticha, než Bess pohlédla opět na matku. "Mami, měla jsem..." Odmlčela se.
"Cos měla?"
"Když jsme se rozváděli, nikdy ses k tomu moc nevyjadřovala."
"Mně taky do toho nic nebylo."
"Když jsem přišla Michaelovi na tu nevěru, strašně jsem si přála, aby ses na něho vztekala spolu se mnou. Přála jsem si, abys mu hrozila pěstí a říkala o něm, že je hajzl, aby ses postavila na mou stranu. Jenže toho jsem se od tebe nedočkala."
"Měla jsem Michaela ráda."
"Ale měla ses na něho zlobit aspoň kvůli mně. Neříkej, žes mu to odpouštěla jen tak." "Víš určitě, že sneseš pravdu?" "Hodně mě rozzlobí?"
"Já nevím. To záleží na tom, jak jsi za těch šest let dospěla." "Chceš mi tím říct, že to byla i moje vina?" "Obvykle za to můžou oba, holčičko, ale když -mužský provede takovou hloupost, že si najde milenku, odskáče všechno obyčejně sám."
"No dobře, a co jsem udělala špatného?" Bess v sebeobraně
zesílila hlas. "Že jsem se vrátila na univerzitu, abych si dodělala
školu? To snad byl zločin?"
"Ale vůbec ne. Ale při studiu jsi dočista zapomněla na manžela."
"To není pravda. Nedovolil, abych na něho mohla zapomenout! Pořád jsem mu musela vařit a prát a starat se o celou domácnost!"
"To jsou věci viditelné na povrchu. Já mluvím o vašich osobních vztazích."
82
"Ale mami, copak na to byl čas?"
"Vidíš, teď jsi na to kápla." Stella nechala Bess, aby si to promyslela, a zatím si zašla do kuchyně dolít čaj. Když se vrátila do obývacího pokoje, seděla Bess opřená v rohu pohovky, hryzala si palec a zírala z okna.
Stella se znovu posadila a zeptala se: "Pamatuješ, jak jsi z počátku manželství občas požádala taťku a mě, abychom si k sobě vzali děti, takže jste si s Michaelem mohli vyjet docela sami? A na ty Vánoce, kdys mu koupila loveckou pušku a schovalas ji u nás, aby ji předem nenašel? Jen si vzpomeň, co nám to dalo přemýšlení, než jsme ji na Štědrý den propašovali do vašeho domu! Anebo ten apríl, kdys mu nechala do kanceláře poslat bonboniéru plnou šroubků a matic!" Bess hleděla na zasněžený trávník a na svou kolu úplně zapomněla.
"Copak jsem s tím vším přestala jenom já?" "To já nevím. Je to tak?" "Tenkrát jsem si to nemyslela."
"Měla jsi spoustu práce do školy a po jejím dokončení ses vrhla do zakládání firmy. Kdykoliv ses u nás na skok zastavila, pokaždé jsi byla sama, bez Michaela, pořád ve spěchu. Najisto vím jen to, že taťku a mě jsi přestala zvát na nedělní obědy a že občas se tu ukázaly děti, a připadaly mi maličko odstrčené a zanedbávané."
Bess se na matku podívala. "Tenkrát mě Michael obvinil, že jsem na sebe přestala dbát." "Pokud se pamatuju, tak ano."
"Ale když jsem ho požádala, aby mi s domácností trochu
pomohl, tak odmítl. Není to taky jeho vina?"
"Možná je, ale to víš, ono je něco za něco. Třeba by ti
Stará trápení
pomohl a rád, kdyby na žebříčku tvých hodnot nepropadl na poslední příčku. Jak jste to měli se sexem?" Bess vytrvale hleděla z okna. "Prabídně." "Nemělas na to čas, viď?"
"Představovala jsem si, že až dokončím školu a rozjedu vlastní firmu, všechno se zase vrátí do starých kolejí, že si zaplatím hospodyni a zbyde mi víc času i na Michaela." "Jenže na to on už nečekal."
Bess vstala a přešla k malířskému stojanu. Tam se zastavila s jednou rukou v bok. Vypila studenou kolu a obrátila se 83
k matce. "Včera večer mi řekl, že mi to moc sluší. Umíš si představit, jak mě to rozběsnilo?"
"A proč?"
"Protože!" mávla Bess jednou rukou. "Protože... Ale kčertu, já nevím. Protože právě skončil s další manželkou a je nejspíš osamělý a já nijak nestojím o to, aby se ke mně připlazil zpátky právě za těchto podmínek! Nechci, aby se ke mně vůbec někdy připlazil! A od druhého konce stolu se na to díval Randy! Zlobila jsem se sama na sebe, protože mi trvalo přesně hodinu a čtvrt, než jsem se na tu zatracenou večeři připravila, jen abych si dokázala, že mu dokážu vyrazit dech, a... a... a když se to skutečně stalo...," Bess si jednou dlaní zakryla oči a zuřivě zavrtěla hlavou. "Hergot, mami, já se v tom sama nevyznám. Zčistajasna si připadám strašně osamělá, plácám se v tomhle svatebním průšvihu." Nepřítomně se zahleděla ven a tišeji dodala. "Já prostě nevím."
Stella postavila svůj čaj na konferenční stolek a přistoupila k dceři. Zezadu pročísla prstem Bessiny kadeře a pak ji pohla-dila po rameni.
"Procházíš krizí, ke které se schylovalo celých šest let. Tak je to. Celou tu dobu jsi ho nenáviděla a obviňovala a najednou jsi v té záležitosti začala hledat i svůj podíl viny. To není nic jednoduchého."
"Já ho už ale nemiluju, mami, opravdu ne." "Dobře, tak nemiluješ."
"Tak proč mě každé setkání s ním tak bolí?" "Protože tě nutí, abys tu minulou Bess přehodnotila. Tu-máš." Stella vytáhla pomuchlaný papírový kapesníček a podala ho dceři.
Když si do něj Bess utírala nos, ucítila z něho zápach terpentýnu. "Promiň, mami."
"Jen se neomlouvej. Jsem už velká holka, nějak to vydržím. "
"Ale takhle jsem ti zkazila celý den."
"Žádný den jsi nepokazila, naopak jsi ho vylepšila." Odvedla Bess zpátky k pohovce s jednou paží ovinutou kolem jejích ramen. Potom se zeptala: "Už se cítíš líp?" "Ano. Trochu ano."
"A já ti tedy něco povím. Je v pořádku, že ses nejdřív na něho zlobila, myslím tím těsně po rozvodu. Hněv ti pomáhal to
84
období vůbec přežít. Pak ses proměnila ve schopnou obchodnici a majitelku firmy a všechnu svou energii jsi zaměřila na to, abys mu dokázala, že se dokážeš prosadit i sama. A skutečně se ti to podařilo. Teď ale vstupuješ do další etapy, v níž si budeš klást víc otázek. Soudila bych, že takhle utrápených dnů si ještě pár užiješ. Když to na tebe padne, přijď ke mně, proberem to spolu stejně jako dneska. A teď se posaď a povídej, co víš o té chystané svatbě, o tom Lisině mládenci a taky, co bych si měla na tu slávu obléct a jestli si myslíš, že bych tam mohla zakopnout o nějakýho zajímavýho mužskýho."
Bess se rozesmála. "Mami, tys vážně nenapravitelná. Já měla dojem, že o žádnou kouli na noze ani nestojíš." "To nestojím. Ale člověk snese jen určitou dávku ženského klevetění, než zase začne toužit po mužském bručení. No a já
Stará trápení
letošní zimu chodila na bridž až příliš pilně." Bess matku láskyplně objala. "Mami, možná jsem ti to ještě nikdy neřekla, ale jsi můj vzor! Moc ráda bych byla jako ty." Stella jí objetí oplatila. "Však tys skoro navlas jako já. Každým dnem se v tobě vidím víc." "Ale ty se nikdy nevzdáváš."
"Čerta že ne. Jenže kdykoliv k tomu dojde, přestoupím prostě do jiného klubu." "Nebo začneš hledat mužského."
"No..., však na tom není nic špatného, nebo snad ano? A když už o těch tvorech mluvíme, jakpak vycházíš s Kei-
them?"
"Ach..., Keith." Bess se ušklíbla a pokrčila rameny. "Naštval se, protože jsem odřekla schůzku kvůli včerejší večeři u Padgettů. Však víš, jak vyvádí, kdykoliv jde o děti." "Něco ti povím," prohlásila Stella, "protože dneska mluvíme upřímně. Ten chlap se k tobě nehodí." "To si vyměňujete názory s Lisou, nebo co?" "Třeba jo."
Bess se rozesmála. "Vy dvě uličnice. Ale jen si nemyslete, že mě přes tu svatbu spřáhnete znovu s Michaelem!" "Já přece nic neříkám."
"To ne, ale myslíš si. Koukej to okamžitě pustit z hlavy, mami!"
Stella nadzvedla jedno obočí a zeptala se: "A jak vypadá? Je pořád ještě tak hezký jako tenkrát?"
85
"Ma-mi!" Bess se zatvářila pohoršeně. "Jsem zvědavá, no."
"K tomu nikdy nedojde, mami!" zapřísahala se Bess.
Stella nasadila lišácký výraz. "Jak to můžeš vědět? Dějou se
divnější věci."
Téhož nedělního rána se Michael Curran probudil, protáhl se a založil si ruce pod hlavu. Nechtělo se mu vstávat. V žaludku mu kručelo, ale on ležel dál, díval se ke stropu, který získal narůžovělý nádech od sluneční záře odrážející se od tapet. Ložnice byla prostorná, čtvercová, s trojitými posuvnými prosklenými dveřmi, jež nabízely vyhlídku na jezero, a s mramorovým krbem. V místnosti byl pouze televizor a dvě matrace, na kterých Michael spal. Přistrčil si je ke stěně, aby mu nepadal polštář.
Bylo deset hodin dopoledne. Slunce se odráželo od zamrzlé hladiny jezera a vytvářelo na stropě třpytnou mlhovinu, přerušovanou pouze stíny větví holých jilmů na břehu. V budově panovalo naprosté ticho. To ostatně bylo logické, protože sem nesměly žádné děti a většina bohatých nájemníků odjela na zimu na jih, takže Michael se tady se sousedem potkal jen výjimečně, dokonce ani ve výtahu ne. Cítil se tu osaměle.
Přemýšlel o včerejším večeru a o svém setkání s Randym. Zavřel oči a vybavil si svého devatenáctiletého syna, který se mu vzhledem tolik podobal a přitom cítil k otci tolik nepřátelství. Šok ze setkání po letech na Michaela znovu dolehl a přivolal vzpomínku na tu změť rozbouřených citů, které ho znepokojovaly: láska, naděje, zklamání a pocit selhání, jenž jako by mu zatížil hruď olovem.
Otevřel oči a civěl na světelné vzory na stropě.
Bože, to bolí, když člověka odmítne jeho vlastní dítě! Možná
měla Bess pravdu se svým obviněním, když mu vyčetla, že se
z Randyho života vytratil fyzicky i emocionálně, ale nebyla to
snad i Randyho vina, když se odmítal s otcem stýkat? Na
86
druhou stranu, kdyby Bess tušila tu bouři, která se v Michaelově srdci odehrála poté, co Randy včera večer vstoupil do pokoje, možná by svoje mínění přehodnotila.
Stará trápení
Ten chlapec - ten muž - je jeho syn. Jeho syn, jehož posledních šest let překotného růstu Michael nenávratně ztratil, a to převážně proti své vůli. Kdyby s ním Bess trochu spolupracovala a Randyho neovlivňovala, mohl se s Randym vídat celou tu dobu často a pravidelně. Spoustu věcí mohli podnikat společně, především chodit na lov a do lesa. Namísto toho bylo Michaelovi odepřeno všechno, dokonce i oslava Randyho maturity. Pochopitelně o jeho maturitě věděl. Když mu nepřišla pozvánka na školní slavnost, zavolal Bess, ale ta mu stručně řekla: "On tě tam nechce."
Poslal synovi aspoň peníze - pět set dolarů. Nikdy za ně nedostal poděkování, ani osobně, ani dopisem. Když se po pár týdnech při telefonickém rozhovoru zeptal Lisy, prozradila mu: "Za třináct set dolarů si koupil bicí soupravu." Bicí soupravu.
Proč Bess nedohlédla, aby ten kluk šel na vysokou školu? Nebo aspoň na obchodní akademii? Cokoliv, jen ne to ubohé místo ve skladu. Když člověk vzal v úvahu, co všechno Bess musela kvůli vlastnímu vysokoškolskému studiu vytrpět, myslel by, že se bude u svých dětí snažit rázněji, aby její chybu neopakovaly. Ale možná se o to pokoušela a prostě se jí to nepodařilo. Bess.
Ajaj, chlapče, jak ta se změnila! Když včera vstoupila do obývacího pokoje, stala se šílená věc - zaplavilo ho vědomí zodpovědnosti. Bylo to čiré šílenství, pochopitelně, protože Bess teď vypadala naprosto soběstačně a rázně, působila až tvrdě, což ho dráždilo. Ale byla matkou jejich dětí a stala se z ní skutečná dáma. Mohla se stokrát snažit o opatrný odstup, ale nemohla smazat společnou minulost, která bude nadosmrti nahlodávat jejich vzájemnou nesnášenlivost. A vsadil by se o cokoliv, že ona chvílemi to cítila stejně. Když tak u včerejší večeře seděli vedle sebe a před sebou viděli Lisu s Randym, uvědomil si, že uniknout závaží vzpomínek bylo nemožné.
A teď ležel ve svém nezařízeném bytě, do kterého se lilo nedělní slunce, a hlavou mu proplouvaly vzpomínky - jak
87
Bess chodívala na střední školu a on už byl v prvním ročníku vysoké školy, jak se vrátil domů na prázdniny a našel zde zkrásnělou mladší spolužačku, které si dřív ani nevšiml, náhle dospělou. Poprvé ji políbil, když se vraceli z fotbalového zápasu Minnesotské univerzity na podzim 1966. Poprvé se spolu milovali jednoho nedělního odpoledne, když měla těsně před maturitou a oni si s partou známých vyjeli na výlet k Tayloro-vým vodopádům se zásobou jídla, šampusu a hromadou přikrývek. O rok později se vzali - on byl čerstvý absolvent vysoké školy a jí chyběly ještě tři roky studia. Svatební noc prožili v novomanželském apartmá v hotelu Radisson v centru Mi nneapoli s.
Bessina maminka s tatínkem jim ten pokoj zaplatili jako překvapení, houf jejích spolužaček se složil na krajkovou noční košilku s tenounkým průsvitným župánkem. Michael si vzpomněl, že když v tom přišla z koupelny, už na ni čekal v kalhotách modrého pyžama, a oba byli rozechvělí a stydliví, jako by to pro ně bylo poprvé. Věřil, že si nadosmrti zapamatuje z té noci každičkou podrobnost, ale časem se vzpomínky rozmazaly. Jasně si vybavil jen probuzení následujícího rána. Byl červen, venku zářilo slunce a na prádelníku stál košík s ovocem - dar od vedení hotelu - vedle dvou vysokých skleniček, v nichž od předchozího večera zbylo šampaňské, už bez bublinek. Když otevřel oči, spatřil vedle sebe Bess. Na spaní si znovu navlékla košilku. Michael ležel a lámal si hlavu nad tím, kdy to vlastně udělala a jestli - prese všechny jejich předmanželské sexuální zkušenosti - se z ní nevyklube stydlivka. Pak se Bess probudila, usmála se, dlouze a slastně se protáhla, překulila se na bok tváří k němu, ruce sepjala ve výši kolen a jeho se
Stará trápení
zmocnilo vzrušení už při pouhém pohledu na ni. Po chvilce zašeptala prostě: "Ahoj." "Ahoj," oplatil jí pozdrav.
Pak dlouho leželi jen tak, dívali se na sebe a vstřebávali novost a úžas posvěceného ranního blaha. Pamatoval si, jak měla zardělé tváře. Určitě mu hořely navlas stejně. Začas poznamenala: "No jen si to představ, nikdo tě nemůže poslat na noc domů. Nadosmrti se budeme probouzet jenom spolu."
"To je senza, co?"
"Jo, ' odpověděla šeptem. "Senzace."
88
"Znovu sis oblékla košilku."
"Nedokážu spát nahá. Probudila jsem se a paže jsem měla přilepené k bokům. A co ty?" Šťouchla ho do žeber zakrytých při krývkou.
"Tenhle problém mě netrápí," usmál se. "Zato mám jiný." Bess přitiskla dlaň do rozkroku - a Michael si pamatoval s pronikavou živostí všecko, co následovalo, protože až doposud nezažil tak neuvěřitelnou zkušenost. Před uzavřením manželství se milovali mnohokrát, ale přesto pociťovali jisté zábrany. Když však po něm toho slunečného červnového rána vztáhla paže, všechny zábrany se rozplynuly jako sníh. Cítili se jako manželé, patřili si navzájem a to byl obrovský rozdíl. Manželský slib, který včera vyslovili, jim dával k sexu právo, a to je rozjařilo.
Michael do té doby viděl Bess polonahou či téměř nahou mnohokrát, vysvlékal jí od pasu dolů. Milovali se na slunci zabalení do přikrývky, milovali se v měsíčním světle zahalení do stínů a v autě skoro oblečení, dokonce i v ponožkách. Dokonce i během své svatební noci nechali rozsvícené jen světlo v koupelně, které k nim přes roh pronikalo jako velice matná zář. Ale toho rána, den po svém sňatku, pod sluncem proudícím dovnitř oknem otočeným na východ, mu odtáhla z těla prostěradlo a on jí svlékl košilku a vůbec poprvé se svěřili pohledu toho druhého. V tomto ohledu byli ještě neposkvrnění a žádné poznání předtím ani potom nebylo sladší.
Snídani jim dovezli na servírovacím stolku s bílým ubrusem a rudou růží. Nad jídlem si hleděli vzájemně do očí a znovu se tajně utvrzovali v přesvědčení, že udělali tu nejsprávnější možnou věc. Tonuli v hluboké radosti, jež předčila všechny jejich dosavadní pocity.
Z toho dne si Michael živě pamatoval ještě pocit zasvěcení,
který je spolu spojoval. Sešli se spolu na křižovatce, kterou
většina mladých dvojic obcházela se slovy Manželství je
přežitek a dávala přednost pouze nekonvenčnímu soužití.
O této možnosti spolu také mluvili, ale zamítli ji, protože se
přece mají rádi a chtějí spolu žít až do smrti.
Po snídani se ještě jednou pomilovali, vykoupali se a oblékli
a odešli do kostela na mši.
Osmý červen devatenáct set šedesát osm, jejich svatební den. A teď je leden roku devadesát a Michael se povaluje na
89
matracích v prázdném bytě, oblečený do kalhot šedé teplákové soupravy, rozrušený vzpomínkami.
Pusť to z hlavy, Currane. Vybodni se na to. Ona o tebe nestojí, ty o ni vlastně taky ne a tvůj vlastní kluk s tebou zachází jako s malomocným. To by ti mělo vysvětlit mnohé, nemyslíš?
Odštrachal se do koupelny, rozsvítil, opřel se dlaní o stěnu vedle zrcadla, pozorně se zadíval na svou tvář a potom si promnul oči. Nalil si do úst doušek ústní vody se skořicovou příchutí, proháněl si ji mezi zuby přesně doporučených třicet vteřin a pak si vyčistil zuby dvěma centimetry červené zubní pasty značky Close-Up. Bess mu odjakživa vyčítala, že pastou plýtvá. Tolik pasty je zbytečnost, zlobívala se, bohatě by ti
Stará trápení
stačila i polovina. A teď si může dávat pasty kolik chce, her-got, a nikdo do něho neryje. Čistil si zuby jednu minutu, vypláchl si ústa a pak před zrcadlem vycenil chrup. Jen se na ně koukni, Bess. Na třiačtyřicátníka nevypadají špatně, co říkáš?
Michaelovy dokonalé zuby pro něho v tom tichém a holém bytě skutečně pro tu chvíli znamenaly útěchu. Otřel si ústa, odhodil ručník a zamířil do bíle vykachlíko-vané kuchyně. Bílé umakartové skříňky kombinované se světlým dubem vypadaly vesele. Kuchyně přecházela rovnou do obývacího pokoje, který měl na druhém konci francouzské okno, z něhož byl nádherný výhled na jezero. Michaelovy potravinové zásoby tvořily uprostřed kuchyně osamělý ostrůvek a připomínaly blok činžáků při pohledu z výšky deseti kilometrů. Instantní káva, krabice obilných vloček, bochník tmavého chleba, sklenička s máslem z burských oříšků, džem z vinných hroznů, půlka rostlinného másla rozmazaného po papíře, hrstička sáčků s cukrem, umělohmotný příbor, který mu zůstal po návštěvě stánku s rychlým občerstvením. Michael chvíli postál a prohlížel si tu smutnou sbírku. Dvakrát jsem dopustil, aby se mnou ženská vyrazila dveře. Kdy se konečně poučím?
Hlavou mu bleskla vzpomínka: všichni čtyři - on, Bess, Randy a Lisa - během těch zábavných časů, kdy děti už povyrostly natolik, že s nimi sedávaly u jídelního stolu a pohupovaly nožkama, které jim na podlahu zaboha nedosáhly. Lisa, oblečená po návratu z kostela ještě do svátečního a s copánky,
90
se lokty opírala o stůl, držela kousek topinky a po drobečkách ji ohryzávala (a celou tu dobu zuřivě komíhala nožkama). 'Dneska jsem viděla, že se Randy v kostele dloubal v nose a utíral to o spodek lavice. Fúúúúj!" "Nic jsem nedělal! Ona lže!"
"Ale dělal, dělal! Viděla jsem tě, Randy! Jsi hnusnej, fúúúúj!" "Mami, ona lže a kecá!" S fňukáním, které potvrzovalo jeho vi nu.
"Já si do ty lavice už nikdá nesednu!"
Bess s Michaelem si vyměnili pohled. Přitom pevně svírali rty, aby nevyprskli smíchy. Pak ale Bess poznamenala: "Randy se dloube v nose v kostele a jeho tatínek to dělá, když stojí na červenou.
"Nedělám!" vykvikl zděšeně Michael. "Ale děláš, děláš!"
Celá rodina vybuchla smíchy, načež Bess přednesla kázání
0 hygieně a kapesníku.
Tenkrát bývala nedělní rána dočista jiná. Ve svém přepychovém bytě ve White Bear Lake si Michael nasypal vločky do plastikového kalíšku od koupeného salátu, zalil je mlékem z jinak prázdné ledničky, otevřel sáček s cukrem, vzal umělohmotnou lžičku a vrátil se na matraci, kde si opřel polštář o zeď, pustil televizi a posadil se k osamělému jídlu.
Neměl náladu ani na přenos mše, ani na kreslené filmy. Přistihl se, že se v duchu pořád vrací k těm zauzlovaným rodinným vztahům a snaží se je rozmotat. Možná už po stoti-sící zatoužil mít aspoň jednoho sourozence. Jaká by to byla nádhera, kdyby mohl vytočit číslo a říct: "Ahoj, můžu zaskočit na kafe?" A potom sedět s někým, kdo s člověkem sdílí jeho minulost, rodiče i vřelé vzpomínky a možná i pár výprasků a plané neštovice a stejného učitele v první třídě a oblečení a vzpomínku na maminčino kuchařské umění! S někým, kdo ví, co všechno musel Michael obětovat při svých životních zápasech, s někým, komu by na něm záleželo, na jeho štěstí
1 na jeho dnešních pocitech.
Dnes se totiž cítil příšerně osamělý, tak zatraceně osamělý
a rozbolavělý, že vlastně ani nevěděl, kam chce svůj další život
nasměrovat. Měl by dělat Randymu otce, měl by nějak zvlád-
Stará trápení
nout Lisinu svatbu, měl by vymyslet nejvhodnější taktiku
91
v jednání s Bess a měl by si nějak poradit s těmi tesknými vzpomínkami na ni. A měl by si zvykat na svoje dědečkov-ství, o kterém by si s někým moc rád popovídal. Jenže neměl bratra ani sestru a připadal si podvedený a osamocený jako nikdy v životě.
Vstal, osprchoval se a oholil, oblékl a zkusil chvíli pracovat u stolu v jednom z dalších dvou pokojů, ale ticho a prázdnota v bytě na něho působily natolik depresivně, že prostě musel vypadnout ven.
Rozhodl se, že půjde nakoupit pár kousků nábytku. Zatraceně moc je potřeboval a navíc se v obchodě dostane mezi lidi. Zamířil do obchodního domu vedle dálnice číslo šestatřicet s představou, že si tam jednoduše vybere kompletní zařízení obývacího pokoje a nechá si ho poslat. S údivem zjistil, že všechno se musí objednat, takže zákazník se svého zboží dočká do šesti týdnů, ale v případech některých kousků zboží do šesti měsíců. Navíc neměl s sebou vzorek koberce, vzorek tapet a hlavně neměl ponětí, co vlastně chce. Přesunul se do obchodního domu Levitz, kde se procházel mezi vystavenými kompletně zařízenými pokoji, a snažil se představit si je ve vlastním bytě, ale nakonec zjistil, že prostě netuší, co by se tam hodilo nejlíp. Nedokázal odhadnout barvu a pochopitelně ani rozměry. Uvědomil si, že ve všech bytech, v nichž doposud bydlel, patřilo při zařizování hlavní slovo ženám, a on že pro to nemá sebemenší vlohy. Nakonec zamířil do Byerlyho lahůdkářství, kde dlouho civěl na čerstvá kuřata, a v duchu si lámal hlavu nad tím, jak asi Darla připravovala jídlo nazývané frikasé. Prošel kolem mrazáků s vepřovým - na dušené vepřové byla přebornice Stella. Přidávala k němu spoustu cibule a zakápla ho citronem, ale jak se jí podařilo udělat tu chuť, to byla záhada. Šunka? To mu připadalo nejjednodušší, ačkoliv vlastně neměl chuť přímo na ni, ale na šťouchané brambory se šunkovou omáčkou, jak to vařívala Bess.
Ale kčertu!... Obrátil se a vrátil se zpět do lahůdkářství, kde si u samoobslužného pultu namíchal salát a k večeři si koupil plechovku s rýžovou polévkou.
Domů se dostal až za soumraku, v té posmutnělé části dne,
kdy se mu do zpětného zrcátka opíralo zapadající slunce a před
ním byla vyhlídka prázdného bytu. Zavezl auto do podzemní
92
garáže, výtahem vyjel nahoru a zamířil rovnou do kuchyně, kde si v mikrovlnné troubě ohřál polévku a snědl ji vsedě na desce kuchyňské linky.
Když tak seděl, pohupoval nohama nad zemí a vyjídal polévku z plechovky plastikovou lžící, dostal najednou nečekaný nápad.
Potřebuješ architekta, Currane.
A navíc jednoho znal: zatraceně dobrého.
Jenže to by byla jen záminka, aby jí mohl zavolat. Michael se rozhlédl kolem sebe a politoval se, že nemá ani stůl, u kterého by se mohl najíst. Existuje značná naděje, že Bess uvěří, že Michael vážně potřebuje jen zařídit byt. Třeba ji nenapadne, že tím sleduje ještě něco jiného.
Mohl by si objednat jiného architekta, jistě, to by mohl. Ale je neděle. Architektům specializovaným na interiéry se v neděli většinou nevolá.
Pohlédl na vyhlídku za skleněnými dveřmi a představil si Bessin obličej. Kdyby jí zavolal, vypadal by jako cvok. Zůstal nešťastně sedět na studené desce kuchyňské linky, klepal si umělohmotnou lžičkou na koleno a zíral na bílý telefon u své ruky.
Teprve v osm sebral tolik odvahy, aby dokázal vytočit její číslo. I po šesti letech bylo stále stejné a Michael ho znal
zpaměti.
Bess zvedla sluchátko po třetím zazvonění. "Ahoj, Bess, tady Michael."
Uplynulo dlouhé ticho, než řekla: "Hm..., tak Michael."
"Asi se divíš, co?"
"Ano."
"No, já taky." Seděl na matraci v rozházených přikrývkách, pohrával si s látkou kalhot na lýtku a zoufale přemítal, co říct dál. "Ta včerejší večeře byla příjemná." "Ano, to byla."
"Padgettovi vypadají jako moc milí lidé." "Taky si myslím."
"Lisa mohla dopadnout mnohem hůř."
"Je moc šťastná a po tom, co jsem viděla Marka v kruhu jeho rodiny, už nemám proti jejich sňatku ani sebemenší námitky." Každá další odmlka mu připadala stále trapnější. "A co dneska dělá Randy?" zeptal se.
93
"Moc jsem si ho neužila. Šli jsme do kostela a hned po obědě odešel ke kamarádovi koukat na nějaký zápas." "Říkal něco o včerejšku?" "Co myslíš konkrétně?" "O nás."
"Vlastně říkal. Prohlásil, že doufá, že ze sebe opět nenechám udělat hlupáka. Poslyš, Michaeli, potřebuješ něco? Přinesla jsem si domů práci a ráda bych ji dneska večer dodělala." "Myslel jsem, že kvůli dětem souhlasíš, abychom se k sobě chovali zdvořile." "To ano, ale -"
"Tak mi věnuj ještě minutku, ano, Bess? Volám ti v dobrém a ty mě začínáš urážet."
"Zeptal ses, co říkal Randy, a já ti odpověděla!"
"Tak dobře..." Uklidnil se. "Tak dobře, nechme toho.
Omlouvám se, že jsem se na něho ptal, potřeboval jsem ti totiž
zavolat kvůli něčemu jinému."
"Kvůli čemu?"
"Chtěl bych si tě najmout."
"Proč?"
"Abys mi udělala návrh zařízení bytu."
Bess chviličku mlčela a pak se bouřlivě rozesmála. "Ale
Michaeli, to je strašná legrace!"
"Co ti na tom připadá tolik k smíchu?"
"Ty si chceš najmout mě, abych ti zařídila byt?"
Michael sevřel uraženě rty. "Chci."
"Tos už zapomněl, jak jsi běsnil, když jsem se rozhodla dostudovat vysokou školu?"
"To bylo tenkrát a my mluvíme o současnosti. Potřebuju architekta. Stojíš o tu zakázku nebo ne?" "Tak pozor, hochu, nejdřív tě na něco upozorním! Já nejsem žádná hej nebo počkej, ale dobře zavedená a uznávaná architektka bytových interiérů, takže se podle toho koukej chovat!" "Omlouvám se."
"Neměl by sis na mě houkat jako na tuctového malíře pokojů. Mám krvavě vydřený diplom a vážím si sama sebe. Stejnou úctu - pokud jde o moji profesi - pak čekám od ostatních." "Tak dobře, už jsem se omluvil. Dám si příště pozor. Takže, paní architektko bytových interiérů, byla byste ochotná navrhnout zařízení do mého bytu?" zeptal se úlisně.
94
"Nejsem žádná romantička, Michaeli, obchod je obchod. Velmi ráda si s tebou domluvím domácí konzultaci. Za tu účtuju jednotnou sazbu čtyřicet dolarů. Ty si připočtu k ceně nábytku, který si objednáš." "Na to bych nejspíš měl."
"Tak výborně. Kalendář mám sice v obchodě, ale stejně vím, že mám volno v pátek dopoledne. Vyhovuje ti to?" "Prima."
Stará trápení
"Jen abys věděl, co máš asi tak čekat: domácí konzultace se skládá z kratičkého testu, kdy pomocí odpovědí na otázky zjistím tvoje záliby, tvůj vkus a podobně. Tentokrát přijdu bez vzorníků a katalogů. Ty prozatím počkají. Během první schůzky budeme pouze hovořit a já si udělám pár poznámek. Bude v tom bytě s tebou bydlet ještě někdo?" "Prokristapána, Bess!"
"Ta otázka patří k mé profesi. Kdyby totiž ano, měl by ten člověk u první konzultace rozhodně být také, aby příští podobu bytu ovlivnil hned od začátku i on. Později tak odpadne spousta problémů, protože nikdo si nebude moct stěžovat: No počkej! Jak jsi mohl dohodnout tohle, když víš, že modrou nesnáším! Nebo žlutou nebo africké masky nebo stolky se skleněnou deskou. Občas zase slýchám výčitky typu: Co se stalo s tou lampou udělanou z opičí lebky? Odkázala nám ji přece tetička Anne! To bys koukal, jaké hádky můžou vzniknout kvůli odlišnému vkusu!" "Ne, nikdo tu se mnou nebude."
"Výborně, tím se všechno dost zjednoduší. Takže se sejdeme
v pátek, v devět hodin ráno. Souhlasíš?"
"V devět se mi hodí. Vysvětlím ti, jak se sem dostaneš."
"To už vím."
"Opravdu?"
"Randy mi ten dům ukázal."
"Ach." Na okamžik se zaradoval, že si Bess dala tu námahu a vyhledala si to místo na mapě, když od něho dostala navštívenku. "Jsou tady přísná bezpečnostní opatření, takže mi za-volej z vrátni ce." "Dobře."
"Fajn, uvidíme se tedy v pátek."
"Ano." Bess ukončila telefonát bez jakéhokoliv váhání či prodlužování hovoru.
95
"Nashledanou, Michaeli." "Nashledanou."
Když zavěsila, zůstal sedět na matraci a mračil se jako čert. "Cha! Madam Obchodnice!" vyprskl nahlas a nepřátelsky si přitom měřil telefon.
Po tom výbuchu se byt zdál ještě tišší. V krbu to cvaklo a ventilátor začal do místnosti vhánět horký vzduch. K oknům bez záclon se zvědavě tiskla černá noc. Světlo od stropu vrhalo ostrou zář po celé místnosti. Michael si lehl a ruce založil pod hlavu. Uzel zmuchlaných přikrývek ho nepříjemně tlačil do zad. Odsunul se stranou a nepřestával se mračit. Nejspíš jsem šlápl vedle, užíral se v duchu. Po skončení telefonátu se Bess zamyslela nad tou ostudnou výzdobou, kterou Doris Dayová opěvovala v televizi v pořadu Jak si usteleme. Ach bože, ty červené střapce, brokátové závěsy, plyšové potahy, oranžové mechanické piano, korálkové závěsy, bůžci plodnosti, baňatá kamna a lustry vyrobené z parohů... Bylo to pokušení. Neodolatelné pokušení.
Následujícího večera zajela Lisa domů do Stillwateru, aby si vyzkoušela matčiny svatební šaty. Byly uloženy v komoře bez oken, která byla v suterénu za prádelnou, v igelitovém pytli zavěšeném na stropním háku. Bess otočila vypínačem a přecpanou komoru zalilo mdlé nažloutlé světlo holé čtyřicetiwattové žárovky. Místnůstka měla nepravidelný tvar a páchla po čerstvých houbách.
Bess se rozhlédla kolem sebe a otřásla se. Pak vzhlédla k řadě pytlů s uloženým oblečením.
"Nejspíš na ně nedosáhneme. V prádelně je stolička. Přinesla bys ji, Liso?"
Než Lisa stoličku našla, začala Bess přesouvat krabice a dětský nábytek, síť na badminton, pouzdro s kytarou za pětadvacet dolarů, kterou dostal Randy k dvanáctým naroze-
Stará trápení
ninám, ještě předtím než zjistil, že jeho životní láskou jsou bicí. Některé z kartónových krabic nesly nápisy: Kojenecké oblečky, Lisiny panenky, Stolní hry, Školní sešity. Byly to vzpomínky nastřádané za půl života.
96
Než Bess do vytvořeného prostůrku vecpala donesenou stoličku, Lisa jednu krabici otevřela.
"Je, mamko, podívej!" Lisa vytáhla krabici od doutníků a z něho svou fotografii ze školních let. Chyběly jí oba řezáky a vlasy měla učesané na patku a přidržované baretem. "Druhá třída, paní učitelka Pealová. Donny Carry mi tenkrát vyznal lásku a každý ráno mi dával na lavici cukroví ve tvaru srdíčka, které na sobě mělo pokaždé jiný vzkaz: Buď moje. Jsi kočka. To jsem ničila chlapecká srdce, co?"
Bess se podívala na fotografii. "Na ty šaty si pamatuju. Dostalas je k Vánocům od babičky Dornerové a nosívalas k nim červené punčocháče a černé kožené střevíčky." "Vždycky, když jsem si je oblékla, říkal mi táta, že jsem jeho rarášek."
Bess poznamenala: "Tady dole je pěkná zima. Popadnem šaty a upalujeme nahoru."
Bess vzala svatební šaty a Lisa nesla krabici od doutníků. Cestou si prohlížela pohlednice, staré pokroucené fotografie, vzkazy a dopisy svých dětských kamarádek. Bess vyšla na dvůr, sundala ze šatů zaprášený igelitový pytel a šaty pořádně pro-třepala. Pak je donesla do patra, kde Lisa ve svém bývalém pokojíku seděla se zkříženýma nohama na posteli. "Podívej na tohle," usmála se Lisa a Bess se posadila vedle ní se svatebními šaty na klíně. "To je dopis od Patty Larsonové. Milá Liso, přijď po obědě do parku a přines svou hrací skříňku a všechny barbíny, uspořádáme koncert. Pamatuješ, jak jsme si s Patty na nic jiného nehrály? Měly jsme malé tužkové baterky a ty jsme používaly jako mikrofony, panenky jsme posadily jako obecenstvo a zpívaly jsme z plných plic." Lisa předpa-žila, luskla prsty a zazpívala pár veršů z písničky Nesmíš mi pořád lámat srdce. Skončila s veselým smíchem, který zaplašil stesk jejího vzpomínám. "Pamatuju se, že jsme si jednou vypůjčily taneční kostýmy její sestry a uspořádaly představení pro tebe a pro tátu. Vyrobily jsme si i vstupenky a vybíraly jsme vstupné."
Bess si na to také vzpomněla. Seděla vedle Lisy, rozepínala knoflíky na svých svatebních šatech a až příliš dobře si vybavila ty šťastné časy, kdy ještě mezi ní a Michaelem neexistovaly rozpory. I když v podobných okamžicích cítila stesk, dokázala uvažovat natolik reálně, aby si uvědomila, že jde jen o prchavé 97
okamžiky vzpomínek, kterými by nijak nemohla ospravedlnit další pokračování vztahu s Michaelem, ať už si to Lisa přeje sebevíc.
"Nechceš si ty šaty vyzkoušet, holčičko?" zeptala se tiše. Lisa odložila krabici od doutníků a vstala. Bess jí pomohla do šatů a potom se postavila za dceru a navlékla dvacet atlasových poutek kolem dvaceti perleťových knoflíčků, zatímco Lisa pozorovala výsledek v zrcadle toaletky. "Padnou mi bez úpravy," zaradovala se Lisa.
"Je to velikost čtyřiačtyřicet. Ty nosíváš dvaačtyřicítku, takže i kdyby ti do svatby narostlo trochu bříško, neměla by to být žádná tragédie."
Obě se zadívaly na Lisin odraz v zrcadle. Šaty měly korálky pošitý límeček a živůtek s krajkovou vsadkou ve tvaru véčka zužujícího se u pasu, nabrané rukávy sahající až k lokti, bohatou atlasovou sukni a vlečku zdobenou korálkovými výšivkami. Byly sice pomuchlané, ale nevybledly. "Pořád jsou nádherné, co říkáš, mamko?"
"Jsou. Toho dne, kdy mi maminka dovolila si je koupit, jsem byla vzrušením dočista bez sebe. Pochopitelně byly v tom obchodě jedny z nejdražších a já myslela, že si je nemůžeme
Stará trápení
dovolit, ale jako bys neznala babičku! Odjakživa byla do tvého otce hotový blázen, a jakmile se doslechla, že se chceme brát, odkývala by nám všechno na světě."
Najednou se Lisa prudce otočila a rozběhla se ke dveřím.
"Hned se vrátím!" křikla, než zmizela na chodbě.
"Kam se řítíš?"
"Jen počkej, uvidíš!"
Lisa seběhla ze schodů bez střevíců, s chodidly jen ve šlapkách punčocháčů a do minutky byla zpátky a ve víru pomu-chlaného atlasu se zhroutila na postel. Na kolenou jí leželo velké album.
"Naštěstí zůstalo v knihovně na stejném místě, jako bývalo odjakživa," usmála se celá bez dechu.
"Ale Liso, nač tyhle staré krámy?" Lisa přitáhla svatební album Bess a Michaela.
"Co proti nim máš? Ráda bych si je prohlédla." "Liso, přeješ si nemožné."
"Chci se jen podívat, jak ti ty šaty slušely."
"Chceš vidět minulost, která už jednou provždy skončila.
98
Vedeme teď dočista jiný život. Táta a já jsme rozvedení a na tom nemůžeš změnit vůbec nic."
"Podívej...," otevřela Lisa album. Hleděla na fotografii svých rodičů, kteří stáli v těsném obětí, s tvářemi přitisknutými k sobě. Svatební kytice a nevěstin závoj vytvářely pro jejich portréty něžný rámeček. "Páni, mamko, tys byla ale krásná a táta..., to je frajer, viď?"
Fotografie chytila Bess přímo za srdce. Posadila se vedle dcery a pátrala po patřičně vyrovnané odpovědi. Příliš dlouho se chovala zahořkle a teď už se poučila, že tím dětem ubližuje. V tomto převratném okamžiku svého života potřebuje Lisa svou minulost přehodnotit. Upírat jí právo na otázky by bylo popřením významné části její rodinné historie, genetického dědictví. Ovšem dovolit jí současně naději, že mezi rodiči se všechno může vrátit do starých kolejí, to by byla od ni nezodpovědná pošetilost.
"Liso, holčičko moje..." Bess uchopila dceru za ruku. Lisa jí pohlédla do očí. "S tatínkem jsme prožili spoustu nádherných nezapomenutelných let."
"Já vím. Na většinu z nich si sama pamatuju." "Škoda že jsme ti nedokázali zaručit šťastnější konec, ale prostě to nevyšlo. Přesto bych ti ráda řekla, že teď vítám, žes nás po těch letech donutila k setkání. Donutilo mě to, abych se na sebe podívala i z jiného úhlu, a přestože se to mezi námi dvěma nespraví, cítím se bez toho vzájemného nepřátelství mnohem líp."
"Ale táta přece v sobotu večer řekl, že ti to strašně sluší!" "Liso, holčičko..., přestaň s tím. Jsou to vzdušné zámky. Nikam to nepovede."
"No a co tedy plánuješ? Provdat se za Keitha? Mami, vždyť je to takovej trouba!"
"Copak se mermomocí musím vdát? Jsem spokojená tak, jak jsem. Zdraví mě netrápí, firma skvěle prosperuje, mám pořád spoustu práce, mám tebe a Randyho -" "A co až se Randy konečně rozhodne chovat se jako dospělý? Co až se od tebe odstěhuje?" Lisa rozmáchlým gestem ukázala po pokoji. "To budeš v tomhle obrovském domě bydlet úplně sama?"
"To si rozhodnu, až to bude zapotřebí."
"Mamko, slib mi ale jedno, pokud to táta na tebe bude
99
zkoušet nebo pokud tě někam pozve, tak se nenaštveš a nepošleš ho někam, ano? Podle mě se k tomu totiž odhodlává. Dobře jsem si všimla, jak se na tebe celý večer díval, když jste tam spolu seděli u stolu -"
"Liso -"
Stará trápení " - a tys pořád ještě kus, mamko!"
"Liso!"
" - a pokud jde o tátu, tak neznám žádného, který by mu konkuroval. Myslela jsem si to dokonce i v době, když byl ženatý s tou pitomou Darlou. Abys věděla, mamko, mohla bys dopadnout mnohem hůř."
"O tom se odmítám bavit a přála bych si, abys toho nechala i ty."
Lisa brzy poté odešla a šaty si odnesla, aby je dala do čistírny. Bess ji vyprovodila ke vchodu a vrátila se do bývalého dceřina pokoje, aby zhasla světlo. Na posteli zůstalo ležet album se svatebními fotografiemi vázané v bílé kůži a se zlaceným písmem: BESS MICHAEL CURRANOVI, 8. červen 1968.
V místnosti jako by pořád ještě tkvěla zatuchlá vůně svatebních šatů a krabice od doutníků, kterou tu Lisa nechala. Snad její svatba vnese do domu záchvěv svěžesti, pomyslela si Bess. Pomalu si sedla na postel, ještě pomaleji natáhla ruku po albu a začala převracet listy. Zamyšleně. S pocitem stesku.
Střídavě toužila a zoufala si, rozervaná protichůdnými přáními svých dětí, která v ní rozpoutala citovou bouři nad dilematem, jak splatit dluh zahořklému Randymu i romantické Li se.
Sklapla album a opřela se o stěnu s rukou přitisknutou k čelu. Venku se sousedovic pes štěkotem domáhal vpuštění do domu. V kuchyni se rozvrčela lednička a v ústředním topení zabublala horká voda. Celý její dům obklopoval svět lidí žijících ve dvojicích, jen ona tu ležela na dceřině posteli úplně sama.
Je to hloupost. Mám slzy v očích a bolavé srdce, což mě před příchodem do tohoto pokoje netrápilo. Dovolila jsem Lise, aby mi do hlavy nasadila myšlenky, které nejsou podloženy ničím hmatatelným, pouze jejím přáním. Ať už si myslí, že v sobotu 100
mezi mnou a Michaelem vysledovala cokoliv, došlo k tomu
výhradně v jejích představách.
Obrátila hlavu a pohladila svatební album.
Nebo ne?
Ve čtvrtek si zašla do kosmetického salonu, nechala si dobarvit odrostlé kořínky vlasů, zastřihnout účes a osvěžit ho lehkou trvalou. Večer si pečlivě nalakovala nehty a skoro patnáct minut ztratila úvahami nad tím, co si má na zítřejší dopoledne obléct. Nakonec se rozhodla pro vlněné šaty v pomerančově nazlátlé barvě a s úzkým pasem, sukní střiženou do áčka a širokým páskem s obrovskou zlatou sponou. Ráno šaty ještě vylepšila pestrým šátkem u krku, zlatými náušnicemi a kapičkou parfému. Pak se na sebe kriticky zadívala do zrcadla. Tys pořád ještě kus, mamko!
Pokud se v jistých okamžicích svého života Bess Curranová považovala za kus, rozhodně mezi ně nepatřilo to šestileté období, datující se od Michaelova odchodu, který jí připravil o sebevědomí. Ta urážka v ní ožívala při každém pohledu do zrcadla, takže ať se svému zevnějšku věnovala sebevíc, vždycky se jí podařilo ve výsledném efektu najít nějakou vadu. Obvykle to byla její váha.
Pět kilo, pomyslela si. Mizerných pět kilo a bude to dokonal é.
Navztekaná na Michaela za to, že v ní probudil trvalou nespokojenost, a na sebe, že ji nedokáže potlačit, zhasla stropní světlo a vyšla na chodbu.
K domu ve White Bear Lake přijela s pětiminutovým předstihem. Dům, v němž Michael bydlel, na ni při bližším zkoumání v záři slunce učinil dvojnásob příznivý dojem. Na tabuli u cesty si přečetla jeho jméno: CHATEAUGET. Příjezdovou
Stará trápení
cestu střežily hned na začátku dva obří jilmy. Dál se tyčily
vzrostlé duby. Těsně před vchodem do domu se táhla krátká
alej ozdobných keřů, korunovaná přede dveřmi dvěma smrky,
které sahaly výš, než byla ta čtyři patra, která tak věrně hlídaly.
101
Budova měla tvar véčka a svítila bílými cihlami, šedivými keramickými obklady a modrými žaluziemi. Byla vybavena podzemními garážemi, bělostnými balkony, mosaznými lampami u vchodu a zastřešenými verandami u hlavního i postranního vchodu.
Hlavní však bylo jezero.
Člověk jeho přítomnost nemohl přehlédnout, i když se rozkládalo za opačnou stranou domu, a Bess se v duchu těšila na vyhlídku, kterou jí poskytne Michaelův byt. Hala páchla po čisticím prostředku na koberce, ale měla vkusné tapety, výtah, poštovní schránky a telefon před zamčenými vnitřními dveřmi. Bess stiskla tlačítko u Michaelova jména.
Ozval se okamžitě: "Dobré ráno, Bess, jsi to ty?" "Dobré ráno, samozřejmě." "Hned jsem dole."
Zaslechla hukot výtahu, pak se dveře nehlučně otevřely a vyšel Michael v černých kalhotách s teninkým bílým proužkem, ve sportovní košili s vyhrnutým límečkem a v bílém, ručně pleteném svetru. Kalhoty byly z luxusní látky a košile měla navlas stejné barvy jako proužky na kalhotách. Od té doby, co pracovala jako návrhářka interiérů, si Bess podobných věcí pozorně všímala. Levnou konfekci dokázala vyčmu-chat na sto honů a neladící barvy na dvě stě. Části Michaelova oblečení se k sobě hodily přímo dokonale, a to včetně mokasín z měkké černé kůže. Ráda by věděla, kdo mu pomáhal s výběrem, protože Michaelův smysl pro barvy se blížil nule, a pokud šlo o sladění šatníku, míval vždy obrovské problémy. "Dík že jsi přišla, Bess," podržel jí otevřené dveře výtahu. "Tak vzhůru."
Bess vstoupila do kabiny a náhle se ocitla v miniaturním prostoru v Michaelově těsné blízkosti, s důvěrně známou vůní jeho drahé vody po holení. Aby zaplašila trapný pocit důvěrnosti, honem se zeptala: "Jak se vlastně čte jméno vašeho domu?"
"Šaté-gei," odpověděl. "Na začátku století tu stával hotel
stejného jména a taky to bylo jméno závodního koně, který
před lety vyhrál derby v Kentucky."
"Moc se mi to jméno líbí," usmála se Bess.
Dorazili do horní haly, která tvarem připomínala přízemí.
102
Mávnutím ruky ji nasměroval k bytu, jenž měl dokořán otevřené dveře.
Nevešla dál než na metr a už se jí zmocnilo rozjařené okouzlení. Prostor! Dostatek prostoru pro návrhářskou fantazii. Chodba byla široká jako většina pokojů, pokrytá našedle fialovým kobercem a úplně prázdná s výjimkou velkého moderního lustru z mosazi a kouřového skla. Rozšiřovala se do jakési předsíně, kde visel druhý, stejný lustr. Michael jí pomohl z kabátu, pověsil ho za dveře do šatny a opět se k ní obrátil. "Tak, a jsme tu." Rozhodil rukama. "Tohle jsou ložnice pro hosty..." Sklem dveří po jejich pravici se linulo světlo. "Každá má svou vlastní koupelnu." Byly stejně velké a měly široká okna. Jedna ložnice byla zcela prázdná, druhá hostila rýsovací stůl a židli. Bess se rozhlížela místnostmi a šla za Michaelem, který ji prováděl. Nesla si blok, plátěný metr a propisovačku. Kabelku odložila na podlahu v hale.
"Ta okna jsou přímo na sever?" "Spíš na severozápad," odpověděl.
Bess se rozhodla odložit psaní poznámek a měření pokojů
Stará trápení
do té doby, dokud neprozkoumá celý byt a nevycítí vztah jednotlivých místností vůči ostatnímu prostoru v bytě. Prošli dveřmi do osmistěnné haly, kde visel ten druhý lustr. Zřejmě tvořila svými osmi stěnami a čtverými dveřmi střed celého bytu.
"Architekti tento prostor označili jako ateliér", poznamenal Michael a zastavil se ve středu osmiúhelníku. Bess se obrátila a pohlédla na lustr. "To je nesmírně dramatické pojetí..., či aspoň mohlo by být." Do galerie vešli z chodby. Michael ukázal na zbylé dveře. "Kuchyně, kombinace obývacího pokoje s jídelnou, komora a převlékárna. Čím bys chtěla začít?" "Obývacím pokojem." Vkročila do něj a naráz ji zalilo světlo a úžas. Místnost byla obrácená na jihovýchod, na severní stěně měla mramorový krb, na polovině stropu ukazující k jihu visel další lustr a navíc tu byly dvoje prosklené posunovací dveře - trojité a dvojité -, které vedly na balkon s vyhlídkou na zamrzlé jezero. Mezi oběma dveřmi se zeď lomila v tupém úhlu.
"Michaeli, ty pokoje přece nemají pravoúhlý půdorys, že?" 103
"To fakt nemají. Celá budova se zužuje jako šíp a tenhle byt je přímo na jeho špičce, takže je skutečně bez pravých úhlů." 'Bože, to je nádhera! Kdybys měl tušení, kolik pravoúhlých místností jsem už musela navrhovat, teprve bys ocenil, jak jsem nadšená." Obě ložnice byly sice pravidelné, ale obývací pokoj měl tvar rovnostranného trojúhelníku, jemuž chyběl jeden z vrcholů. "Ukaž mi ještě zbytek bytu. ' Kuchyně měla linku z bílého umakartu, zasazeného do rámů ze světlého dubového dřeva. Navazovala na menší obývací pokoj, jehož posuvné dveře umožňovaly přístup na tentýž balkon, či spíše terasu, jež byla přístupná z vedlejšího velkého pokoje. Za oblékárnou byla prádelna. Z obývacího pokoje se šlo do hlavní ložnice, která měla rovněž krb - v téže stěně jako byl ten v obýváku. Opět odtud vedly prosklené dveře na terasu, dále tu byla šatna a koupelna tak obrovská, že by se v ní mohl najednou umývat celý basketbalový tým.
V koupelně na její smysly silně zapůsobila vůně Michaelovy kosmetiky, připomínající čerstvě posečenou trávu. Na poličce pod zrcadlem ležel holicí strojek - doposud zapnutý, protože rudé světýlko mu žhnulo. Vedle něho ležel kartáček na zuby
a zubní pasta. Závěs od sprchy byl navlhlý. Na tyči tam visel příšerný plážový ručník s motivem ohňostroje na černé obloze. Zínka žádná, Michael dával přednost mytí vlastníma rukama. Hanba ti, Bess, už zase vzpomínáš.
V ložnici jí pohled sklouzl na matraci a pak se k ní ještě jednou vrátil, načež lhostejně pokračoval dál, jako by se v Bess vůbec neprobudily staré vzpomínky. Musel zřejmě Darle nechat úplně všechny věci. Dokonce i jeho přikrývky byly zbrusu nové -, ještě na nich bylo vidět, jak byly původně složené. To je fakt ironie, pomyslela si Bess. Nejspíš to dopadne tak, že mu zase budu vybírat povlečení na postel. Už si v duchu představovala zařízený pokoj s barevně sladěnými závěsy u okna
i ložním povlečením.
"A to je celé," poznamenal Michael.
"Musím uznat, Michaeli, že jsem ohromená."
"Díky."
Vrátili se do obývacího pokoje a stoupli si před okno umožňující úchvatnou vyhlídku. "Způsob, jakým budova zapadá do krajiny a jak architekt využil už vzrostlých stromů, linie pobřeží a dokonce i toho malého parčíku poblíž vchodu - to 104
všechno ovlivňuje i interiéry bytů. Obrovské prosklené plochy vtahují exteriér dovnitř budovy a stromy té budově .současně nabízejí soukromí." Bess přešla přes celou délku místnosti a vychutnávala pohled na jezero, zatímco Michael
Stará trápení
s rukama v kapsách stál u krbu a pozoroval ji. "Je to strašně zajímavé," přemýšlela Bess hlasitě. "Klienti jsou často překvapeni, že stavební architekti a bytoví návrháři se shodnou jen výjimečně. To proto, že jen velmi málo architektů analyzuje i prostředí, v němž má stavba stát, natož aby ji učinili jeho integrální součástí, jako to udělal ten, kdo stavěl tenhle dům. Potom teprve pozvou nás, abychom se vypořádali se zbytečnými problémy, které zavinil nebo nedořešil stavební architekt. V tomhle případě je to naopak. Ten člověk zatraceně dobře ví, co dělá."
Michael se lišácky usmál. "Tak já mu to vyřídím. Dělá totiž u mě."
"Tys tu budovu stavěl?"
"Ne doslova. Navrhl jsem ji se zřetelem k tomuto pozemku a město White Bear Lake mi její stavbu zadalo." "Ach..." Bess obdivně povytáhla obočí. "To jsem vážně netušila, že ses s projektováním dostal až takhle daleko. Gra-tuluju."
Michael sklonil hlavu a předvedl výmluvnou pózu skromnosti a pýchy zároveň.
Bess neměla pranic společného s realitními kancelářemi, ale přesto jí bylo jasné, že celý dům musel mít cenu několika milionů dolarů. Pokud město zadání tohoto projektu nabídlo samo, pak si jako architekt musel získat vynikající pověst. To znamená, že oba, Bess i Michael, po rozvodu dosáhli značných pracovních úspěchů. "Vadilo by ti, kdybychom při řeči přecházeli z jednoho pokoje do druhého?" "Ale vůbec ne."
"Pomáhá mi to nezapomínat, co všechno jsem vlastně viděla, a vstřebávat psychologický účinek každé místnosti -, jak v ní působí úhel světla, který prostor má být zaplněn a které rohy by měly zůstat prázdné. Je to podobné, jako když kopeš v autobazaru do pneumatik auta, které chceš koupit." Usmáli se na sebe a přesunuli se do galerie, kde se zastavili přímo pod lustrem. Bess si opřela blok o břicho a prohlásila: "Teď začnu s otázkami. Prozatím jsem všechno mluvení obsta-105
rávala já, ale při domácí konzultaci by to mělo být přesně naopak. Já tě mám především poslouchat a ne ti vykládat." "Tak se ptej." "To tys vybíral koberce?"
Povšimla si, že všechny podlahy jsou pokryty stejným kobercem - s výjimkou kuchyně a koupelen. Počítala, že tahle barva Michaelovi dvakrát sedět nebude. Z galerie mohla otevřenými dveřmi hledět na slunnou i zastíněnou polovinu bytu a s postupujícím sluncem pozorovat i ty nejmenší změny barevného dojmu.
"Ne, ten už tu byl. Ve skutečnosti tenhle byt koupil někdo úplně jiný, manželé Sawyerovi, kteří se sem chtěli odstěhovat poté, co odejdou do důchodu. Paní Sawyerová koupila koberce a nechala je položit, načež manžel těsně před stěhováním zemřel. Rozhodla se stěhování zrušit, takže ty koberce jsem vlastně zdědil." "Necháš si je?"
"Měl bych. Jsou úplně nové a já jsem první obyvatel bytu." "Říkáš to, jako bys k nim měl výhrady."
Michael ohrnul rty a zadíval se na podlahu. "Dá se to vydržet."
"Udělej si v tom stoprocentní jasno dřív, než naplánujeme celý interiér. Neměl bys zapomínat, že barvy mají vliv na tvoji energii, produktivitu práce, na tvou schopnost odpočívat a vůbec na spoustu věcí. Barva má na člověka stejně důležitý vliv jako povrch, světlo a prostor. Měl by ses obklopit zásadně jen těmi barvami, s nimiž ti je příjemně." "Dá se to vydržet," opakoval Michael.
"Mohu tu barvu trochu utlumit, udělat ji trochu mužnější
tím, že zdůrazním spíše tu její šeď než fialovou, nejspíš tím, že
Stará trápení
použiju temně šedé a světlounce slézové odstíny a možná i pár detailů v černi. Jak se ti to jeví?" "Ale jo, fajn."
"Máš kousek koberce, který bych si mohla odnést s sebou?" "Je v šatně u vchodu. Až budeš odcházet, kousek ti odstřihnu .
"Jaký bys měl názor na zrcadlovou stěnu?"
"Tady?" rozhlédl se Michael. Pořád ještě stáli v osmiúhelníkové hale.
"Tento prostor by na tom mohl jedině vydělat. Kdyby se
106
lustr odrážel ve čtyřech zrcadlových panelech, mohlo by to mít dramatický efekt."
"Hlavně to dramaticky zní. Musím si to promyslet." Přesunuli se do pokoje s rýsovacím prknem. "Tak tady pracuješ?"
"Ano."
"Jak často?"
"Především po večerech. Ve dne jsem v kanceláři."
Bess se pomalu přiloudala k rýsovacímu prknu. "Pracuješ
na -," spustila, ale otázka jí umlkla na rtech. Na stojanu lampy
byly nalepeny fotografie jejich dětí, když jim bylo sedm a devět
let. Bylo to v létě na zadním dvoře chvilku po tom, co se
sprchovaly ze zahradní hadice. Oba mrňousi byli pihovatí,
rozesmátí a rozpustile mhouřili oči před prudkým sluncem.
Randymu chyběly přední zuby a Lisa měla vlasy splihlé vodou.
"Na čem jestli pracuju?" opakoval Michael.
S jistotou věděla, že si povšiml její reakce na fotografie, ale teď tu byla pracovně a osobní pocity neměly na téhle návštěvě co dělat. Bess se honem vzchopila a pokračovala: "Pracuješ každý večer?"
"Poslední dobou ano." Už nedodal, že od té doby, co se rozešel s Darlou, to bylo stejně zbytečné. Bylo zřejmé, že při práci v tomhle bytě se mu hlavou nehoní nic vesel ého.
"Budeš v téhle místnosti někdy potřebovat pracovní stůl?" "S tím výhledově počítám." "Skřínku na spisy?" "To nejspíš ne."
"Police?"
Zamítavě mávl rukou jako přistávající pták.
"Kdybys měl dát přednost některé místnosti, stojí tahle při
zařizování na čelném místě?"
"Klidně na posledním."
"Tak fajn... Můžeme pokračovat."
Zahnuli do druhé ložnice pro hosty a odtud do převlékárny,
do kuchyně a skončili v obývacím pokoji.
"Ještě mi, Michaeli, prozraď, jaký máš názor na uměleckou
výzdobu?"
"Občas je to trochu nepřirozené, ale už jsem viděl i takovou, co se mi líbila."
107
"A jak se stavíš ke sklu - například skleněné desky konferenčních stolků v kontrastu se dřevem?" "Zamlouvá se mi oboje." "Budeš sem vodit hosty?" "Snad ano."
"Kolik se jich tu může sejít najednou?" "Nemám představu." "Třeba deset?" "To asi ne."
"Tak šest?"
"To už spíš."
"Budou ty návštěvy formální či neformální?" "Pravděpodobně neformální."
"Jídlo..." Přešla na konec pokoje, kde visel lustr, a pozorně studovala, jak se na koberci ve světle mění barvy. Představovala
Stará trápení
si na něm nábytek a mezitím přecházela mezi oběma okny.
"Budeš někdy podávat i teplá jídla?"
"Dělával jsem to."
"Budeš používat krb?"
"Ano."
"Budeš v téhhle místnosti sledovat televizi?" "To ne."
"A co magnetofon nebo CD přehrávač?"
"Radši bych je měl v tom menším obýváku u kuchyně."
"Máš raději vertikální či horizontální linie?"
"Cože?"
Bess se na něho s úsměvem podívala: "Tahle otázka většinou lidi udiví. Vertikální nebo horizontální? To první je výrazem klidu, to druhé projevem energie." "Tak vertikální."
"Aha..., energie. Vstáváš časně nebo si rád přispíš?" "Časně." To sice věděla, ale zeptat se musela. "A jak je to na konci dne? Posloucháš hymnu?"
"Co jestli?"
"Jestli rád ponocuješ, Michaeli."
Poškrábal se na krku a pak se kysele pousmál. "Pamatuju si, jak jsem ponocoval v jednom kuse, ale to bys nevěřila, jak se člověk změní, když se dostane do středních let." Bess se usmála a přešla k dalšímu tématu. "Ještě mi řekni, jak se ti zamlouvá ten lustr." Vzhlédla ke stropu.
108
Michael přistoupil blíž a zaklonil hlavu. "Připomíná mi výřez z grapefruitu." Rozesmála se. "Jak to myslíš?"
"No jasně, ty kousky kouřového skla na konci vyčnívají přesně jako dílky rozříznutého grapefruitu. Tobě to tak nepřipadá?"
"Snad jen z velké dálky. A líbí se ti to?" "Hmmm. ' Michael se zamyslel. "Moc se mi líbí." "Výborně. Mně taky."
Udělala si poznámku o využití kouřového skla i na deskách konferenčních stolků a pak se širokými dveřmi přesunula do menšího obývacího pokoje za kuchyní. V této místnosti se vyhlídka odkláněla od jezera a zaměřila se na skupinu vysokých topolů - teď v zimě holých - a malý parčík pokrytý bílou námrazou. Díkybohu v něm nebyly žádné houpačky ani hřiště, které by sice uvítala mladá rodina, ale ne nájemníci domu určeného pro starší příslušníky bohatých vrstev. "Slouží ten park k něčemu?" zajímala se. "V létě nejspíš k piknikům. Jinak asi k ničemu." "Zádné koncerty pod širým nebem, žádné přístaviště pro
lodě?"
"Kdepak. Lodě přistávají u mola na druhé straně nebo
v místním jachtařském klubu."
"Pořídíš si také nějakou?"
"Možné to je. Uvažoval jsem o tom."
"Na jezeře bývá hodně plachetnic, je to tak?"
"Ano."
"Soudím, že je budeš s oblibou sledovat z terasy i z pokojů." "Pochopi tel ně."
Bess si zapsala poznámku o vertikálních žaluziích a zamířila ke kuchyni, kde sklenička burákové pomazánky, bochníček chleba a pár prázdných plechovek vytvářely staromládenecké zátiší. Bess si tu žalostnou sbírku prohlédla a pak honem odvrátila oči stranou, protože se v ní probudila bodavá touha zahrát si na hospodyňku a to by neprospělo žádnému z nich. "Bude se v kuchyni pracovat taky jinak než jen vařit?" Čekala na odpověď zády k Michaelovi. Chvilku trvalo, než řekl: "Ne."
Honem našla ztracenou rovnováhu a opřela si blok o desku linky. "Máš nějaké koníčky, o kterých bych měla vědět?"
109
Stará trápení
"Jsou stejné jako před šesti lety. Lov a chození do lesa, ale na
to mám teď svůj srub."
"Neobjevila se u tebe nějaká alergie?"
Michael svraštil obočí. "Proč alergie?"
"Kvůli výběru materiálu látek a nábytku," vysvětlila.
"Alergie veškeré žádné."
"V tom případě se. tě musím zeptat už jenom na rozpočet. Už sis promyslel horní hranici, pod kterou se musím vejít?" "Udělej to prostě tak, jako bys to dělala pro sebe. Vždycky jsi tomu rozuměla a já ti důvěřuju." "Mám tedy volnou ruku ve všem?"
"No..." Nejistě se kolem sebe rozhlédl. "Asi jo." "I pokud jde o ložnici pro hosty?" Pohlédl jí do očí. "Nesnáším prázdné pokoje," řekl. "Ano," souhlasila. "Navíc je to první pokoj, který návštěvník po vstupu do haly uvidí."
Náhle ji zachvátilo nelogické nutkání přistoupit k němu, na chviličku ho uchopit do náruče, popleskat ho po zádech a říct, to bude v pořádku, Michaeli, já ti ten byt zaplním věcmi, aby ti nepřipadal tak opuštěný, přestože sama nejlíp věděla, že ani domov plný věcí nemůže vynahradit domov plný lidí. Podívala se do svého bloku. "Ještě potřebuju ty pokoje změřit. Můžu tě požádat o pomoc?" "To se rozumí."
"Snažila jsem se nakreslit si půdorys bytu, ale je natolik neobvyklý, že mi to připadá obtížné."
"V kanceláři mám plánky tohoto poschodí, připravili jsme je pro realitní kanceláře. Nechám ti jeden poslat." "Děkuju, to by mi opravdu hodně pomohlo. Můžeme se tedy pustit do měření?"
Následujících dvacet minut strávili každý na opačném konci pásma a zapisovali rozměry místností i oken. Když měla na svém hrubém náčrtku půdorysu Michaelova bytu všechny potřebné údaje, Bess odložila blok a pásmo svinula. "Co se bude dít dál?" zeptal se, když se vrátili do vstupní chodby, kam jí ze šatny donesl kabát a přidržel jí ho. "Všechny rozměry si postupně přenesu na čtverečkovaný papír, hezky každou místnost zvlášť. Pak půjdu nakupovat do svých katalogů a sestavím návrh nábytku, závěsů a záclon, potahů a tapet. Navíc si nechám navrhované kousky nábytku
110
vylisovat v patřičném rozměru z magnetické umělé hmoty, abych je mohla rozestavit na plánku bytu. Až to bude hotové, zavolám ti a sejdeme se na takzvané prezentaci. Obvykle ji dělám ve své kanceláři po zavírací době, protože tam mám všechny svoje vzorníky a katalogy a je lepší, když nás nevyru-šují zákazníci. Navíc v případě, že by ti něco nevyhovovalo, stačí sáhnout po jiném katalogu a na místě vyhledat něco ji ného."
"Kdy se mi tedy ozveš?"
Bess si mezitím pozapínala kabát a teď si natahovala rukavice. "Zkusím se do toho pustit bez odkladu, takže do týdne o mně uslyšíš, protože jsi naléhavý případ, když žiješ takhle spartánsky. Nemyslím si, že bych dělala něco špatného, když ti umožním předběhnout ostatní zákazníky, je to tak?" Šlehla po něm profesionálním úsměvem a podala mu ruku v rukavici: "Děkuju, Michaeli." Michael ji pevně stiskl. "Nezapomnělas na něco?"
"Na co?"
"Na ten čtyřiadvacetidolarový poplatek."
"Ach to. Zavedla jsem jej jedině kvůli tomu, abych odradila osamělé lidi, kteří hledají společnost na jedno odpoledne. To bys nevěřil, kolik se jich najde. U tebe je ale nepochybné, že nábytek potřebuješ a nejsi cizí člověk, o jehož úmyslech bych pochybovala."
"Obchod je obchod, Bess. Pokud nějaký poplatek existuje, klidně ho zaplatím."
"Tak dobře, napiš mi tedy šek." "Moc rád. Počkej tady."
Zašel do pokoje s rýsovacím prknem a nechal ji stát na chodbě. Sledovala ho dveřmi a mezitím si uhlazovala rukavice. Sebrala kabelku a po chvilce ho následovala ke stolu, na kterém vypisoval šek.
Fotografie na stojanu lampy byla příliš vyzývavá. Bess se na ni podívala přes Michaelovo sehnuté rameno a poznamenala: "Byli tenkrát strašně roztomilí, viď?"
Michael přestal psát, podíval se na fotografii, vytrhl šek z knížky a teprve potom se podíval na Bess. Chvíli na ní utkvěl pohledem a pak opět stočil oči k obrázku. "Ano, to byli."
V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho, v němž se pozorně
111
zadívali na svého syna-a dceru v bezstarostných dnech jejich dětství. Pak se Michael opět obrátil k Bess a jeho pohled jí na tváři žhnul jako žár z krbu.
"Michaeli, já..." Zajíkla se a podívala se mu do očí. V duši prožívala spalující žár té neodvratnosti přiznání, které se právě chystala pronést. "V neděli jsem byla navštívit matku. Vážně jsme si promluvily." Odmlčela se, ale Michael nic neřekl. "Svěřila jsem se jí, jak bylo to první setkání s tebou obtížné, a ona mi to zdůvodnila tím, žes mě přinutil přehodnotit sebe a svůj podíl viny na našem rozvodu."
Pořád ještě vyčkával. Bess k sobě tiskla kabelku a s přemáháním ze sebe soukala slova.
"Myslím, že ti dlužím omluvu, Michaeli, za to, že jsem štvala děti proti tobě."
Cosi se mu změnilo v pohledu - možná se mu v očích bleskově kmitl potlačovaný hněv. Ačkoliv se vůbec nepohnul, připadal jí najednou strnulejší. Oříškové oči jí upřeně upíral do tváře.
Sklopila pohled ke svým rukavicím. "Přísahám, že bych tohle nedělala - myslím tím míchat obchodní a soukromé záležitosti dohromady. Jenže mě to trápí, takže když jsem tu spatřila tu jejich fotografii, uvědomila jsem si, že... žes je měl moc rád a ztratit je, to že muselo bolet." Opět mu pohlédla do očí. "Omlouvám se ti, Michaeli." Chvíli o jejích slovech přemýšlel a konečně pronesl hlubokým chraplavým hlasem. "Jistě víš, že jsem tě za to nenáviděl." Bess se opřela o rýsovací prkno. "Ano, vím," přisvědčila tiše. "Proč jsi to vlastně udělala?" "Protože jsem se cítila ublížená a ukřivděná." "Ale to byla přece úplně jiná věc, to se odehrávalo jen mezi námi."
"To vím až teď."
Hleděli jeden na druhého tak dlouho, až ticho bylo téměř slyši telné.
"Maminka říkala ještě něco." Opět Michael vyčkával, zatímco Bess zápasila se slovy. "Tvrdila, že po mém návratu na vysokou školu jsi v mém hodnotovém žebříčku spadl až na dno, a proto sis našel jinou." Michaelova tvář neprozrazovala vůbec nic. "Je to pravda, Michaeli?" "Co si o tom myslíš ty?"
112
"Já se ptala jako první."
"Ale já ti stejně neodpovím. Takhle pozdě to už nemá sebemenší význam." "Takže to je pravda."
Michael jí podal šek. "Děkuju, žes přišla, Bess, ale teď už vážně musím spěchat do kanceláře."
Bess vzplály tváře krvavým ruměncem. "Ještě jednou se omlouvám, Michaeli. Neměla jsem s tím dnes vůbec začínat, není na to vhodná doba."
Vyšla za ním do vstupní chodby, ale u dveří si to zřejmě
rozmyslel a podržel dveře zavřené. "Proč jsi o tom vlastně začala, Bess?" "Sama nevím. Poslední dobou se v sobě příliš nevyznám. Mám dojem, že existuje příliš mnoho věcí, které jsme mezi sebou nikdy nedořešili, všechny ty... ty šeredné city, které se ve mně nepřestávají vzdouvat. Mám pocit, že je nutné vypořádat se s nimi jednou provždy a hodit je pak za hlavu. A k tomu omluva přece pomáhá, není to tak?"
V očích se mu blýsklo tak tvrdě, jako když o sebe křísne žula. Prkenně přikývl. "Tak fajn, v tom souhlasím. Omluva se přijímá."
Neusmála se, nemohla. On ostatně také ne. Vyhledal pro ni vzorek koberce, s uctivým odstupem ji vyprovodil z bytu a přivolal výtah. Dveře se otevřely téměř okamžitě, když s ní ještě mluvil. "Díky za návštěvu."
Bess vstoupila do výtahu a obrátila se, aby Michaelovi nabídla smířlivý úsměv, ale on už se vracel zpátky do bytu. Výtah se tiše zavřel a vezl ji dolů. Bess si cestou lámala hlavu nad tím, jestli její omluva jejich vztah vylepšila nebo zhoršila. 113
7
Randy Curran sebou plácl do rozvrzaného houpacího křesla, a natáhl se do kapsy bundy pro sáček trávy. Blížila se už jedenáctá večer a Bernieho matka jako obvykle nebyla doma. Pracovala jako barmanka v nočním podniku, takže většinou mívali celý byt sami pro sebe. Rádio mělo naladěno na Cities 97 a oba čekali na Senzační půlnoc. Bernie seděl na podlaze s elektrickou kytarou na klíně a špičkami prstů vybrnkával jednu skladbu od Guns N'Roses. Randy znal Bernieho od osmé třídy, to se Bernie Bertelli po rozvodu rodičů přistěhoval s matkou do města.
Bernieho pokoj připomínal skládku. Podlaha tu byla prošlapaná, na stěnách visel nespočet umělohmotných titěrnůstek. Chlupatý koberec měl barvu dětského hovínka a byl zkno-cený ještě hůř než srst starých voříšků, Skippera a Beána, kteří v domě směli dělat téměř cokoliv. Právě teď se rozvalovali na pohovce, která se v dobách své slávy honosila laciným silonovým potahem, ale nyní přes ní byla přehozená květovaná přikrývka, na níž se rýsovaly špinavé obrysy psích těl. Jak konferenční, tak i jídelní stůl měly rozvrzané nohy, zaprané závěsy na oknech visely jen na několika háčcích. U jedné zdi se tyčila pyramida plechovek od piva, která sahala až ke stropu. Poslední plechovka byla zaklíněná za odpadním potrubím hořejšího bytu a vlastnoručně ji tam umístila Bernieho matka. Randy sám se na pohovku nikdy neposadil, dokonce ani když byl opilý či zdrogovaný. Takhle se nikdy nezfetoval, ani nenamazal! Vždycky si sedal do zeleného houpacího křesla, do trosky, která vypadala jako po mrtvici, protože se celé svažovalo k jedné straně. Prasklá pera v polstrování byla zakryta složenou přikrývkou, aby nedloubala člověka do zadku, a postranní opěrky byly popálené od cigaret. Randy sáhl po svém batohu a vylovil z něj miniaturní lul-čičku, která stačila právě tak pro jednu dávku. Dny, kdy se zahaloval do kouře od rána do večera, zmizely v nenávratnu. Kdo by si to mohl dovolit donekonečna? 114
"To svinstvo je čím dál tím dražší, člověče," poznamenal. "No jo, koliks vypláznul?" "Šedesát babek." "Za čtvrtku?"
Randy se ušklíbl a pokrčil rameny.
Bernie tiše hvízdl. "To by musela bejt nějak dobrá tráva, kámo."
"Ta nejlepší. Mrkni sem..." Randy otevřel váček. "Samý
poupátka."
Bernie se předklonil, podíval se zblízka a řekl: "Páni, poupata... Kdes k tomu přišel?" Bylo všeobecně známo, že s poupaty marihuany si za svoje peníze užije člověk nejvíc -bylo to mnohem lepší než listy, stvoly či semena. Nebylo nutné brát si trávy tolik, takže si člověk vyšetřil na víc čoudů. Randy si nacpal dýmčičku a zalitoval, že zmizely ty časy, kdy jen tak utrhl kus cigaretového papíru a ubalil si jointa tak velkého, že ho mohl dát kolovat. Jednou viděl chlápka, který uměl ubalit cigaretu jednou rukou. Párkrát si to doma nad rozprostřeným papírem zkoušel, ale rozsypal víc, než zabalil, takže se nakonec spokojil s rychlým rolováním oběma rukama najednou, což samo o sobě mezi kuřáky marihuany stačilo jako důkaz zručnosti.
Randy škrtl zápalku. V dýmčičce neměl víc trávy než do náprstku. Zapálil si, zhluboka potáhl a podržel dým v plicích, dokud ho nezačaly pálit. Pak vydechl, rozkašlal se a znovu dýmči čku naplnil. "Chceš čouda, Bernie?"
Bernie sáhl po dýmčičce a po chvíli se rovněž rozkašlal. Místnost zaplnil zápach připomínající spálené oregano. Randy dostal vejšku až po dvou dávkách - to sladké mrazení, které se mu přelilo tělem a nechalo se vystřídat pomalu narůstajícím blahem. Všechno bylo náhle nádherně pokřivené. Bernie vypadal, jako by byl na vzdálenější straně kulatého akvária, a světýlka na stereu se chvěla jako rozprskávající se déšť meteorů, který se snášel s mučivou pomalostí. Kdesi v dálce občas zakašlali lidé, ale zvuk jako by byl znetvořený ozvěnou v dlouhé chodbě, podobně jako křik v betonovém bunkru. Hudba z rádia se proměnila v hlavní vjem, který do něho prolínal póry celého těla, kořínky vlasů, špičkami prstů a všemi smysly. 115
Najednou k němu připlula slova a vířila jeho viděním, jako by měla tvar a barvu - plavná a vlídná slova. "Jsem potkal tu holku," říkal Randy nahlas. "Už jsem ti to říkal?" Měl dojem že to vyslovil nejmíň před hodinou, ale slova že se snášejí k zemi až teď, přistávají na voříškovi Beánovi, pomaloučku se mu odrážejí od rezatého kožichu, přičemž ho polechtají, takže se zvíře překulí na záda a se zavřenýma očima blaženě rozhodí packy.
"Jakou holku?"
"Maryann. To je taky jméno! Cha!... Kdopak dneska dá holce jméno Maryann?" "A kdo je Maryann?"
"No, Maryann Padgettová. Jsem byl u nich na večeři. Lisa si bere jejího bráchu."
Na pohovce chrápal Beán a pysky se mu třásly. Randy se na psa soustředil, na tu zvrácenou krásu psí tlamy, zvenčí černé, uvnitř růžové, poškubávající se v rytmu tichého chrápání .
"Vyděsila mě k smrti, kámo."
"A proč?"
"Páč je to slušná holka."
Pak udeřila žízeň a zaplašila všechny ostatní pocity. "Ty, Berne, vyschlo mi v puse. Pivo bys neměl?" Pivo chutnalo jako kouzelný elixír, každičký doušek byl tisíckrát slastnější než orgasmus.
"My si ale se slušnejma holkama nezačínáme, co, Berne?" "Do prdele, čéče, jasně že ne..., co bysme z toho měli?" "S holkou se tak leda vychrápat a nechat, že jo, Berne?" "No samo..." Po dvou minutách Bernie zopakoval: "No samo."
Za deset minut zašeptal. "Do prdele, čéče, já jsem fakt vy-točenej."
"Já taky," vydechl Randy. "Jsem tak nakouřenej, že mi připadáš jako docela pěknej kluk. Normálně máš frňák jak mra-
Stará trápení venečník, ale teď ho máš prima, považ!"
Bernie se rozchechtal a zvuk se rozsypal dutě znějící chodbou.
Za hodně dlouhou dobu Randy poznamenal: "Člověk to nemůže s holkama myslet vážně, víš, jak to myslím, viď, kámo? Hergot... než se vzpamatuješ, musíš si je brát a máš
116
na krku haranty, a kdybys začal chrápat s jinou, je z toho rozvod a haranti se můžou zbláznit."
Bernie tu informaci trávil nekonečně dlouhou dobu. "Tys hodně vyváděl, když ti odešel fotr?" "Občas jo. Ale jen když mě nikdo neviděl." "Jo, to já taky."
Po chvíli Randy cítil, že ho otupělost začíná opouštět. Napřímil se v křesle a kolem sebe napočítal sedm prázdných plechovek od piva. Říhl a voříšek Beán se probudil, protáhl se a otřásl a na zknocený koberec setřepal další vrstvu psích chlupů. Za chvíli udělal Skipper totéž. Psi pak začali pošťuchovat Bernieho, který měl oči zarudlé jak hasič po boji s ohněm zblízka.
Randy ještě počkal, než se vzpamatuje úplně. Bylo už po půlnoci a na stanici Cities 97 hrála hudba. Ráno musí vstávat v šest. Po pravdě začínal mít písniček "Senzační půlnoci" plné zuby právě tak jako té hnusné práce ve skladu, i toho hnojiště, v němž Bernie bydlel, i těch závratně šplhajících cen marihuany. I Bernieho, který se nikdy nezmotal na to, aby si koupil vlastní trávu. Co tady kčertu pohledává, proč vlastně dřepí v tom zmrzačeném křesle s popálenými opěrkami, proč civí na Bernieho dlouhý frňák a počítá prázdné plechovky od piva? Komu se tím mstí? Svému otci, tak je to.
Potíž byla v tom, že fotr jeho vzpouru ani netušil. Hned následující pondělí po návštěvě v Michaelově bytu dostala Bess slíbený plánek. Poslal ho poštou spolu s poznámkou psanou jeho důvěrně známým rukopisem na dopisním papíře s modrou značkou jeho firmy v záhlaví.
Bess, jak jsem slíbil, posílám plánek celého bytu. Přemýšlel jsem o těch zrcadlech v galerii. Klidně se do toho pusť a dej je tam instalovat. Mám dojem, že by se mi to mohlo zamlouvat. Taky jsem si nechal projít hlavou všechno, cos říkala těsně před svým odchodem, a díky tomu si uvědomuju, že jsou oblasti, ve kterých bych se potřeboval změnit, ale nepodařilo se mi to. Možná bychom si o tom mohli promluvit podrobněji. Těšilo mě, že jsem tě zase viděl. Michael.
117
Při pohledu na jeho písmo pocítila Bess zvláštní rozechvění. Připadalo jí to trochu k smíchu, protože podobný pocit prožívala i při pohledu na jeho dosud mokrý zubní kartáček, vlhký ručník, na věci, které používal, kterých se dotýkal. Přečetla si jeho vzkaz celkem čtyřikrát a přitom si představovala, jak jeho pěkně tvarovaná ruka při psaní svírá pero. Možná bychom si o tom mohli promluvit podrobněji. To je přece jasná výzva, nebo snad ne? A opravdu ho jejich setkání těšilo? Opravdu cítil stejné napětí, jaké cítila ona, kdykoliv spolu stáli v jedné místnosti? Musel potlačovat touhu uniknout, jako musela ona? Michaelovi zavolala Lisa. "Ahoj, tati, jak si žiješ?" "Prima. A co ty?"
"Nevím, kam dřív skočit. Páni, v životě by mě nenapadlo, že se zařizováním jedné svatby bude tolik práce. Máš volno v sobotu odpoledne?" "Dalo by se to zařídit."
"Tak to je prima, protože vy mužští se máte sejít u Gingisse v obchodě se společenskými obleky a vybrat si tam smokinky." "Panebože!"
"Budeš v tom frajer, tati."
Stará trápení Michael se usmál. "Že by? Kdy a kde?" "Ve dvě v Maplewood." "Budu tam."
Randy netušil, že se setká s otcem. V sobotu odpoledne přesně ve dvě vešel do Gingissovy firmy a narazil na Michaela zabraného do hovoru s Markem a Jakeem Padgettovými. Randy přimrzl na místě. Mark ho zahlédl a šel ho uvítat. Nabídl mu ruku. "Tady je ta poslední ovečka! Nazdar, Randy, díky, žes
přišel!"
"Jasně, proč by ne?"
Potom mu rukou potřásl Jaké. "Dobrý den, Randy." Zbyl tedy jen Michael, který mu rovněž nabídl ruku. "Randy."
Randy pohlédl otci do vážných očí a od žaludku se mu udělalo až špatně touhou vletět mu do náruče a říct: "Ahoj,
118
tati." Jenže tati neřekl Michaelovi už celou věčnost. To slovo se mu zadrhávalo v hrdle, toužilo po vyslovení, toužilo po zdušení. Michaelovy oči Randymu tolik připomínaly jeho vlastní pohled, že si připadal jako před zrcadlem, zatímco otec s rukou vztaženou pořád ještě čekal. Nakonec Michaelovi ruku podal a řekl: "Ahoj." Michael se zarděl a pevně mu stiskl dlaň. Ještě dlouho potom cítil Randy na své pokožce dotyk otcovy dlaně. Vyrušil je plavovlasý mladík. "Už jste všichni, pánové? Prosím tudy."
Následovali ho do zadní místnosti, pokryté vysokým kobercem a se zrcadly na stěnách. Mark se svým otcem šli jako první, takže Michael s Randym si chvíli vyměňovali nejisté pohledy, až nakonec Michael mávnutím vyzval Randyho, aby prošel dveřmi před ním. V místnosti visely smokinky všech možných velikostí a barev - od růžových až po černé - a vzduchem se linula vůně žehlené látky, která se sem nesla z vedlejší krejčovny. Mladík se obrátil k Markovi. "Občas sem chodívají pomáhat s výběrem i nevěsty, ale jelikož jste sami, předpokládám, že na barvě jste se už dohodli."
"Nevěsta bude mít šaty v meruňkové barvě. Řekla, že barvu smokinků mám rozhodnout podle toho." "Výborně. V tom případě bych doporučoval slonovinovou s meruňkově zbarvenou šerpou. Slonovinová je vkusná za všech okolností, působí elegantně a podle všech známek se dostává do módy. Máme několik střihů, nejoblíbenější je pravděpodobně Christian Dior a After Six."
Mládenec mluvil dál, a Michael s Randym si zatím pronikavě uvědomovali přítomnost toho druhého, byli vzájemným setkáním jako elektrizovaní. Protože v nich běsnila bouře emocí, větší část přednášky obsluhujícího mladíka jim zcela ušla. Odkývali souhlas se saky s atlasovými klopami, nabíranými košilemi, vázankami, šerpami i černými koženými střevíci. Svlékli pak vlastní saka, postavili se čelem k zrcadlům a nechali se přeměřit - obvod krku, délku rukávů, obvod hrudníku, pasu a výšku sedu. Pak vklouzli do kalhot s atlasovými lampasy a jen v ponožkách si před zrcadly zapínali poklopce a mrkali po sobě, načež zas pohledy ostýchavě uhýbali.
Pozapínali si knoflíčky nabírané košile, chvíli experimentovali s vázankami a oba vzpomínali na doby malého chlapce
119
a mladičkého otce, kdy Randy si na tváře napatlal holicí krém, stíral jej holicím strojkem bez žiletky, zatímco tatínek stál vedle něho a holil se doopravdy, a Randy se toužebně vyptával: "Myslíš, že někdy budu velký jako ty, taťko?" A teď už velký byl, přečníval otce nejmíň o centimetr - už byl dospělý a schopný vytrvat ve svém odporu a vzdoru. "Čtyřicet dva, pane," hlásil obsluhující mladík. Michael si navlékl smokinkové sako, jež lehce páchlo po chemickém čištění. Potáhl rukávy a ramena, aby dosedly na patřičné místo,
Stará trápení
zatímco mládenec kolem něho kroužil a odhadoval, jak mu to padne. Mark pronesl nějakou žertovnou poznámku a Randy se zasmál. Jaké se přiznal: "V životě jsem na sobě neměl tuhle opičárnu. A co ty, Michaeli?" "Jen jednou." Na vlastní svatbě.
Když bylo zkoušení u konce, oblékli si opět své civilní šaty, zatáhli zipy u bund a vyhrnuli se z půjčovny na ulici. Kolem nich se loudaly dvojice a trojice na sobotní nákupy. Z obchodu na druhé straně ulice k nim zavanula vůně čerstvě upečených koláčků. Mark a Jaké se rozloučili a nechali Michaela a Randyho sobě na pospas. Při každém dalším kroku vzrůstala v Michaelových prsou úzkost, že mu šance opět prokluzuje mezi prsty. Na jazyku ho pálila otázka, ale bál se Randyho zamítavé odpovědi.
Konečně ze sebe vyrazil: "Poslyš, já ještě neobědval, ty ano?" Zvolil nedbalý tón, přestože mu srdce bušilo až v krku. "Jasně, fasoval jsem mináž před jízdou sem," lhal Randy. "Určitě? Pozval bych tě."
Na okamžik se jejich pohledy střetly. Michael se upnul
k naději, protože vytušil, že Randy váhá, jestli si to ještě nemá
rozmyslet.
"Ne, díky. Čekají mě kámoši."
Michael neprozradil nic z toho drtivého zklamání, které jej zaplavilo. "No, tak možná jindy." "Jo, jasně..."
Vážnost situace jim visela na srdcích jako kámen. Ale šest let je dlouhá doba a některé hříchy se nedají odpustit. Nakonec se tedy rozešli opačnými směry a každý si přitom hýčkal svou vlastní křivdu. 120
Jako kajícník k Mekce zamířil Randy rovnou do Stillwateru k obchodu své matky. Žádná schůzka s přáteli se nekonala, protože téměř žádné přátele neměl. Po odmítnutí otcovy váhavé nabídky k smíru měl jen hlubokou potřebu matčiny přítomnosti.
Když vešel dovnitř, našel za pultem Heather a kolem ní
bloumalo pár zákazníků.
"Ahoj, Heather, je tady máma?"
"Tady nahoře, miláčku!" křikla Bess. "Jen pojď dál." Vyšplhal po schodišti, sehnul hlavu, aby se neudeřil o strop a našel matku mezi harampádím, které ji málem pohřbívalo zaživa.
"No to je mi překvapení!" Obrátila se k synovi. Seděla se zkříženýma nohama na vysoké dřevěné židličce a na chodidlech se jí pohupovaly černé střevíčky na vysokém podpatku.
Randy se poškrábal na hlavě. "To asi je."
Bess se na něho pozorně zadívala. "Děje se něco?"
Pokrčil rameny.
Předklonila se a začala odhrnovat stranou knihy a katalogy. Těžké svazky vzorníků nastavěla do pyramidy a vydolovala poměrně nezvykle tvarovanou židli. "Tak se posaď." Poslechl. "A povídej."
Randy se v židli rozvalil, přehodil si kotník jedné nohy přes koleno druhé a začal dloubat do gumové podrážky svých sportovních bot. "Právě jsem viděl tátu."
"Aha..." Bess povytáhla obočí. Protáhla slůvko údivu a sama se posadila pohodlněji. Nespouštěla z Randyho oči. Předloktím se opírala o jednu odřenou dřevěnou opěrku a v druhé ruce svírala žlutou tužku. Palcem si pohrávala s červenou gumou na jejím konci. "Kde?" 'Zkoušeli jsme si společně smokinky." "Mluvil jsi s ním?"
Randy si plivl na prst a začal po podrážce boty rozmazávat
Stará trápení
prach. "Moc ne." Chvíli dřel podrážku. "Chtěl mě pozvat na oběd, ale já nešel."
121
"Proč?"
Randy zapomněl na botu a zvedl oči. "Proč? Hergot, mami, to přece víš sama nejlíp!"
"To nevím. Pověz mi to. Když tě to odmítnutí tolik trápí, proč jsi s ním tedy nešel?" "Protože ho nenávidím." "Opravdu?"
Chvíli si mlčky hleděli do očí. "Proč bych s ním měl chodit?"
"Protože by to od tebe bylo dospělé. Takhle to chodívá ve vztazích mezi lidmi, víš. Takhle se napravují omyly a já myslela, že o jejich napravení stojíš. Ale po šesti letech by člověk musel spolknout i trochu své pýchy, a to je obtížné." Randy vybuchl hněvem. "Hele, a pročpak bych já měl polykat svou pýchu, když jsem mu nikdy nic neudělal? To on mi přece ublížil!"
"Mluv tišeji, Randy," napomenula ho klidně. "Dole jsou zákazníci."
Randy zašeptal: "On mě opustil, ne já jeho!" "To se pleteš, Randy. Opustil mě a ne tebe." "Ale to je to samý, ne?"
"To tedy není. Vzdát se tebe i Lisy bylo pro něho nesmírně kruté. Mnohokrát se později snažil vás navštívit, ale já se postarala, aby mu to nevyšlo."
"Ale-"
"A celé ty dlouhé roky jsem si kladla otázku, jestli ses někdy nezamýšlel nad tím, proč mě opustil." "Jak to myslíš, proč? Kvůli Darle!"
"Darla představovala příznak, ale ne vlastní chorobu." Znechucený Randy se ušklíbl: "Ale mami, kdopak ti tohle nasadil do hlavy? Že by on?"
"V poslední době jsem se snažila vyrovnat se se svým svědomím a přišla jsem na to, že z našeho rozvodu nemohu vinit jenom jeho. Abys věděl, kdysi jsme do sebe byli nesmírně zamilovaní. Na počátku našeho manželství, dokud jste vy děti byly malé, propána, neuměla jsem si představit šťastnější rodinu! Pamatuješ si na to?"
Randy seděl zhrouceně jako na okraji hřiště sedávají členové prohrávajícího týmu v poslední půlminutě finálového zápasu.
122
Civěl na podlahu mezi špičkami svých bot a zarytě odmítal odpovědět.
"A pamatuješ si, kdy přesně se to začalo kazit?" Randy ml čel.
"Tak pamatuješ?" opakovala jemně. Zvedl hlavu. "Ne."
"Začalo to po mém návratu na vysokou školu. A jestlipak víš, proč to bylo?"
Randy vyčkával. Sledoval matku neklidnýma očima. "Protože jsem už neměla na tvého otce čas. Večer jsem se vrátila domů a čekala na mě rodina a domácnost a navíc studium, takže jsem začala zanedbávat to nejdůležitější - svůj vztah k tvému otci. Vztekala jsem se na něho, protože mi odmítal pomáhat, jistě, to od něho bylo nesprávné, ale já ho nikdy nepoprosila mile, nikdy jsem si neudělala chvíli, abych mu to vysvětlila. Místo toho jsem do něho pořád ryla, nebo jsem pobíhala po domě uražená, s pocitem mučedníka. To bylo jádro všech našich neshod. Odmítal mi pomáhat, já ho odmítala o to požádat a za chvíli to spadlo na vás, na děti, jenže vy jste byly ještě malé a nezvládaly jste to správně. Nakonec panoval všude a ve všem nesoulad. A teď mi řekni, když to takhle vypadalo po celém domě, myslíš, že v ložnici to bylo lepší?"
Stará trápení Randy na matku jen vytřeštěně zíral.
"To víš, že nebylo. A když je to v ložnici na draka, můžeš vztahu mezi manželi rovnou odzvonit umíráčkem. A tohle byla zase moje vina, ne tátova... To proto si našel Darlu." Randymu zrůžověly tváře. Bess se i s židlí předklonila a opřela si lokty o kolena.
"Už jsi dost starý, aby sis to poslechl, Randy. Už jsi dost starý, aby ses z toho poučil. Jednou se oženíš a nejdřív to bude vypadat jako procházka růžovým sadem, pak začnou neshody a spěch a ty zapomeneš na ty drobnosti, které u toho druhého vzbudily lásku k tobě. Přestaneš mu přát dobré ráno a odnášet mu boty do šatny, když na to sám zapomene, a kupovat ten jediný druh jogurtu, který mu chutná. Ta jeho oblíbená mlékárna je přece o kus dál a ty nemáš čas. Když řekne: nechceš se po večeři projet na kole?, tak odmítneš, protože máš za sebou perný den, takže on jede sám a ty si nedopřeješ chvilku na zamyšlení nad tím, že kdybys jel s ním, ten den by se o kousek vylepšil. A když se před spaním sprchuje, překulíš se na bok
123
a předstíráš spánek, protože - věř mi nebo nebo ne - začínáš i sex považovat za práci. Jakmile se jednou takhle rozjedeš, strhneš toho druhého s sebou a za chvíli nabízíš místo chvály jen kritiku, místo požádání jen rozkazuješ a milování bereš jako něco vedlejšího. No a než se naděješ, manželství se ti rozsype jako hrad z písku."
Uplynulo dlouhé ticho. Bess se opět opřela zády o opěradlo a polohlasně pokračovala.
"Pamatuju si, jak jednou, ještě než jsme se rozešli, mi tvůj otec řekl: Ale Bess, vždyť my se už spolu vůbec nesmějeme. Až teď mi došlo, že měl pravdu. Člověk se musí umět smát, ať se mu život zdá sebetěžší. Smích pomáhá přežít - a navíc, když se nad tím zamyslíš, tak když člověk chce toho druhého rozesmát, jde vlastně o projev lásky, ne? Znamená to, že mu na něm záleží, že ho chce vidět šťastného. Tvůj otec to poznal. Přestali jsme se spolu smát."
Bess se zavrtěla a pera v její židli tichounce zapraskala.
Randy si zachmuřeně prohlížel své překřížené nohy. Zespoda
se ozývalo cvakání pokladny, kterou Heather na noc zamykala.
Pak zhasla světlo nad vchodem a křikla: "Tak já poběžím.
Zamknu za sebou hlavní dveře!"
"Díky, Heather. Přej u hezkou neděli!"
"Tobě taky. Ahoj, Randy!"
"Ahoj, Heather!" vzchopil se Randy.
Po jejím odchodu se pocit vzájemné důvěrnosti znásobil. Dole bylo absolutní ticho a okny dotírala dovnitř tma. Pouze Bessina opuštěná stolní lampa vrhala matně jantarovou zář na její nedokončenou práci. Bess však hovořila stejně tlumeným hlasem jako předtím. "Nedávno jsem mluvila s babičkou Dor-nerovou, hned po svém setkání s tvým otcem u Lisy. Poprosila jsem ji, aby mi po těch letech konečně prozradila, proč se během rozvodu nikdy nepostavila na mou stranu. Potvrdila mi všechno, co jsem ti teď řekla, a ještě mnohem víc." Randy pohlédl matce do očí, protože v hlase jí nečekaně zazněl naléhavý tón. Opět se k němu dychtivě naklonila. "Teď mě dobře poslouchej, Randy! Celých šest let jsem ti vykládala, že za všechno může výhradně tvůj otec, takže teď můžu klidně věnovat pár minut líčení důvodů, pro které bys měl vinit mě. Ale po pravdě bys neměl vinit nikoho. Tvůj otec i já jsme v našem rozchodu sehráli svou roli, oba jsme se
124
dopouštěli chyb. Oba jsme částečně ukřivdění. Oba jsme ubližovali. Ukřivdili jsme i tobě a ty teď ubližuješ..." Uchopila syna za ruku. "Já tě chápu..., ale je čas odpouštět, chlapečku." Upřel oči na jejich spojené ruce a pohladil ji palcem přes prsty. Vypadal jako zosobněné neštěstí. "Když já nevím, mami."
Stará trápení "Však ty to dokážeš." Povzbudivě mu stiskla ruku. Randy zůstal netečný, zoufalý a němý.
Po chvíli se Bess otočila ke svému stolu a začala se přehrabovat v práci, ačkoliv na ni neměla nejmenší náladu. Srovnala pár papírů a opět se podívala na Randyho. "Každým dnem jsi mu podobnější. Můžu ti říct, že když se obrátím a zahlédnu tě stát v postoji navlas připomínajícím ten jeho nebo při úsměvu, jaký uměl jedině on, dělá to se mnou prapodivné věci." Vztáhla k němu paže, něžně ho uchopila za ruce a přitiskla si dlaně na jeho. "Máš i jeho ruce," zašeptala, "a oči." Podívala se mu do nich a po chvilce vzájemného mlčení se pousmála. "Ani při sebevětším úsilí nemůžeš popřít, žes po něm, prostě nemůžeš. A to tě, chlapečku můj, právě bolí nejvíc, že mám pravdu?"
Neodpověděl, ale podle výrazu v jeho očích usoudila, že otec na něho udělal hluboký dojem.
"Tak!" S nucenou rozjařeností se odtáhla a podívala se na hodinky. "Už se připozdívá a já tady před návratem domů stihnu ještě kus práce, když mám konečně klid." "A domů pojedeš?" "Asi tak za hodinku."
"Copak máš tak důležitého, že si tím zkazíš i sobotní večer?"
"Přiznám se ti, že to je pro tvého otce. Dělám mu návrh
zařízení interiéru jeho nového bytu."
"Kdypak jsme se na tom dohodli?"
"Koncem týdne jsem se tam jela podívat."
"Znamená to, že vy dva se dáváte dohromady, nebo co?"
"Ne, nedáváme se zase dohromady. Prostě si mě najal na
zařízení svého bytu, to je celé."
"A chtěla bys ty, abyste se spolu dali dohromady?"
"Ne, ale mám lepší pocit, když se k němu chovám zdvořile
a ne jako zarytý nepřítel. Nenávist člověka snižuje. Ale poslyš,
miláčku, vážně bych se měla vrátit k práci."
125
"Jasně, samo...." Randy vstal a sestoupil na schodišti o jeden
schod, aby mohl stát vzpřímeně. Obrátil se k matce. "Takže se
uvidíme doma. Uděláš večeři, až se vrátíš?"
Bess proklál pocit provinilosti. "Omlouvám se, ale ne. Mám
schůzku s Keithem."
"Hm... No tak teda..."
"Kdybych věděla, že o to budeš stát, bývala bych..."
"Ale ne, ne... Kčertu, nejsem malý dítě, abych si neuměl
připravit něco k jídlu sám!"
"A co budeš vlastně dělat dneska večer?"
"Nejspíš zapadnu k Popeyům. Má tam hrát nová skupina."
"Za hodinku se tedy potkáme doma."
Po Randyho odchodu se Bess vrátila ke svému čtverečkova-nému papíru, ale nakonec na něj zůstala nečinně zírat s tužkou visící v ochablé ruce. Dnes večer je jedna z těch vzácných příležitostí, kdy Randy touží být spolu s ní, a ona si při jeho odmítnutí připadala jako zločinec. Ale jak to má matka poznat předem? Bylo mu devatenáct, jí čtyřicet. Žili v jednom domě, ale každý si šel svou cestou. Většinu sobotních večerů by Randyho doma neudržela, ani kdyby mu vystrojila královskou hostinu o pěti chodech.
Ale všechno zdůvodňování, kterým se snažila zahnat výčitky svědomí, nedokázalo v ní zaplašit pocit provinilosti. A k tomu se připojila myšlenka, která k jejímu břemenu dodala ještě další tíhu: kdyby se s Michaelem nikdy nerozvedli, byli by spolu každý večer pro případ, že by je Randy potřeboval. Kdybychom se nerozvedli, mohli jsme si ušetřit všechno tohle trápení.
Na ulici kousek od Modrého kosatce zapráskl Randy dveře auta a nastartoval. Pak jen seděl a civěl prázdným pohledem na přední sklo, na němž se usazoval jeho dech a měnil se v námrazu. Ulice města Stillwater byly vylidněné a led podél
Stará trápení
obrubníků byl příliš špinavý a popukaný, než aby odrážel červené světlo semaforu. Už se setmělo. Do půl sedmé se ulice zaplní auty, jak se lidi vyrojí na večeři v restauracích, ale teď se na konci rušného dne město jevilo jako po jaderné katastrofě -nikde ani živáčka. Z horního konce ulice se štrachal přetížený kombík. Randy jej slyšel přijíždět, viděl, jak vyráží zpoza rohu 126
a zase se rachotivě ztrácí z očí v pravotočivé zatáčce k mostu
směrem na Wisconsin.
Nechtělo se mu domů.
Nechtělo se mu za Berniem.
Nechtělo se mu za děvčaty.
Nechtělo se mu cpát se hamburgrem.
Rozhodl se, že zajede k babičce Dornerové. Vždycky byla veselá a vždycky mívala něco k snědku. Navíc se mu její domek moc líbil.
Stella Dornerová po zazvonění bleskově otevřela a popadla Randyho do náruče. "Nazdárek Randy Currane, ty krasavče! Copak tu děláš právě v sobotu večer?"
Když Stelle objetí oplatil, zalil ho její trpký parfém. Vlasy měla načechrané a oblečená byla do módních šatů v modré barvě. "Nic, přijel jsem navštívit nejlepší ze svých holek." Pustil ji a ona se rozesmála a zdvihla ruku k jeho levému uchu, aby ho pořádně štípla.
"Jsi ukrutný lhář, ale mně se to líbí." Zavířila před vnukem, až se jí sukně roztočila. "Jak mi to sluší?" "Jsi fakt kus, babi."
"Doufám, že on si to bude myslet taky. Mám totiž schůzku."
"Proboha!"
"A musím uznat, že vypadá zatraceně dobře. Má všechny vlasy, všechny zuby a co teprve ten žlučník! Pokud smím soudit, má tam slušnou sbírku kamenů." Randy se rozesmál.
"Seznámila jsem se s ním na malování. Jdeme si dneska zatancovat. '
Randy si ji přitáhl blíž a zatvářil se jako svůdce. "Vybodni se na něho a pojď radši se mnou."
Stella ho se smíchem odstrčila. "Jen si najdi děvče sám. Mimochodem, máš nějaké?" "Hmm..., jednu jsem si vyhlíd."
"Co je to za děvče?" Stella ho láskyplně pohladila a odběhla
do ložnice, přičemž se vzrůstající vzdáleností úměrně zesilovala
hlas. "A jak to vlastně s tebou vypadá?"
"Prima!" zavolal a vešel do obývacího pokoje. V celém bytě svítila světla, ze sterea se ozývala hudba a vedle posunovacích prosklených dveří visel na stojanu obraz.
127
"Doslechla jsem se, že taky půjdeš na svatbu," volala neviditelná Stella. "No, proč ne."
"A taky se mi doneslo, že budeš strýček." "Je to k nevíře, viď?"
"A já ti snad připadám jako prababička?"
"Děláš si legraci? Hele, babi, tyhle kytky jsi namalovala ty?" "Ano. Co jim říkáš?"
"Páni, jsou vážně skvělý! To jsem netušil, že umíš malovat!" "Já taky ne. Připadá mi to jako úžasná legrace." V ložnici, koupelně a předsíni Stella postupně zhasla světla a do obývacího pokoje vplula v náhrdelníku, který jí ladil s náušnicemi. "Už jsi našel skupinu, se kterou bys mohl hrát?" Ne.
"A zkoušíš to?"
"No..., poslední dobou moc ne."
"A jak chceš najít skupinu, když se ani nesnažíš?" Zařinčel domovní zvonek a Stella vyjekla: "Ach, to bude on!"
Stará trápení Cestou ke dveřím si jednou poskočila.
Randy šel za ní. V její přítomnosti si připadal jako stařec. Do bytu vešel muž s vlnitými stříbřitými vlasy, huňatým obočím, pevnou bradou a dokonale ušitým oblekem. Ani jeho žlučníkové kameny nevypadaly jistě nejhůř. "Gile," řekla Stella, "tohle je můj vnuk Randy. Zaskočil ke mně na kus řeči. Randy, tohle je Gilbert Harwood." Potřásli si rukama. Gilův stisk byl pevný a srdečný. Chvíli si zdvořile povídali, ale Randymu bylo jasné, že dvojice se už nemůže dočkat, až bude moci vyrazit.
Za pár minut už zase seděl ve svém autě a sledoval babičku odjíždět v přítomnosti nápadníka. Cítil se ještě hladovější a osamělejší. Zajel k Owens Street, zastavil na parkovišti a sledoval projíždějící auta. Na chvilku zašel do přeplněného baru, vyhoupl se na vysokou židličku a poručil si pivo. Bylo tam zakouřeno a páchlo tam grilované maso. Zákazníci byli břichatí a ochraptělí páprdové s popraskanými žilkami v obličejích.
Mládenec vedle Randyho měl bílé džíny a tílko pod špinavou prošívanou bundou. Předloktí mu mrtvě ležela na pultě. Obrátil k Randymu oči nad napuchlými váčky a zeptal se: "Tak co, jak to šlape?" 128
"Jo, jde to... Jde to," přikývl Randy a přihnul si. Seděli těsně vedle sebe, usrkávali pivo a z jukeboxu poslouchali dva roky starou písničku Randyho Travise, vylepšenou syčením studeného masa na horkém grilu v zadní kuchyni a občasnými výbuchy smíchu. Dovnitř vešel další zákazník a ledový vzduch všem na okamžik zmrazil lýtka, než se dveře s prásknutím zavřely. Randy sledoval osm tváří nad osmi barovými židličkami, jak se otáčejí a zkoumají nově příchozího, než se zas lhostejně zhouply ke svým pivům. Dopil, sklouzl na podlahu, vylovil z kapsy čtvrťák a šel zavolat Lise z telefonního automatu.
Ozvala se uspěchaným hlasem.
"Ahoj, Liso, tady Randy. Máš hodně práce?"
"Vlastně jo. Je tady Mark a vaříme, abychom mohli odnést
jídlo na večírek našich známých. Plácáme se až po uši v másle
a rybím filé."
"Víš, nevolám kvůli ničemu zvláštnímu, chtěl jsem se jenom zeptat, jestli se nechceš mrknout na nějaký to video. Říkal jsem si, že bych se zastavil ve videopůjčovně a sjel bych pak k tobě." "Je, Randy, omlouvám se. Dneska ne. Ale zítra večer by to šlo. To budu doma."
"Jo, to by mi možná vyšlo. Hele, bav se dobře a pozdravuj Marka."
"Díky. Takže mi zítra brnkni." "Jasně. Ahoj."
Randy se šel posadit do auta, nastartoval a chvíli seděl s rukama volně položenýma na volantu. Po pivě škytnul a odříhl si. Zamyšleně se díval na světla oken po obou stranách stoupající ulice. Co všichni lidé za tou spoustou rozsvícených oken dělají? Děti sedí s rodiči nad večeří. Novomanželé večeří taky spolu. Jak by se asi tvářila Maryann Padgettová, kdyby jí zavolal, aby si s ním někam vyrazila? Jenže kčertu, vždyť nemá dost peněz, aby ji mohl pozvat do slušného podniku. Začátkem týdne zaplatil šedesát babek za trávu a benzinovou nádrž má skoro prázdnou. Navíc ho čeká další splátka za bicí soupravu a brát se bude až příští pátek. Do prdele!
Položil si čelo na volant. Byl ledově studený a chlad mu bodavě pronikal až do zátylku.
Zvedl hlavu a představil si vedle sebe otcův odraz v zrcadle, 129
jak ho viděl v půjčovně smokinků, když si společně zkoušeli uvázat motýlka. V duchu se snažil představit si, kam by asi šli,
Stará trápení
kdyby kývl na to pozvání k obědu, o čem by spolu mluvili, kdyby teď seděli bok po boku.
Podíval se na hodinky. Ještě není sedm. Matka bude ještě doma, chystá se na schůzku s Keithem, a kdyby se tam Randy rozjel, jedině by se jim před jejich odjezdem pletl pod nohy. Matka by zase měla ten provinilý výraz nad tím, že ho opouští, i když ji v obchodě žádal o večeři. Každý má někoho. Každý kromě něho.
Sáhl do kapsy, nahmatal dýmčičku a sáček s marihuanou. V duchu si pomyslel, kčertu se vším!
8
Bess s Keithem večeřeli v Lido u stolu zakrytého stromkem v květináči, ozdobeným miniaturními žárovkami. Zeleninová polévka byla hustá a báječně kořeněná, špagety domácí a kuřecí maso prostě vynikající. Když jim odnesli prázdné talíře, uvelebili se k vínu a slaným zákuskům. "Tak...," podíval se Keith upřeně na Bess. Brýle se silnými čočkami mu zvětšovaly oči. Tvář měl zakulacenou, pískově zbarvené vlasy mu řídly a mezi jejich jednotlivými pramínky se mu v odrazu pouličních lamp leskla lebka. "Celý večer jsem čekal, kdy se zmíníš o Michaelovi."
"Proč?"
"Copak to není jasné?"
"Ne, to není. Proč bych měla o něm mluvit?" "Poslední dobou se s ním přece vídáš, nebo ne?" "Setkala jsem se s ním celkem třikrát, ale jinak, než naznačuješ ."
"Třikrát?"
"Neumím si představit, jak bych mohla absolvovat Lisinu svatbu bez toho, abych se s ním nesetkala."
"Večer, kdy to na tebe nastrojila Lisa, a ta oficiální večeře, prosím, to je pochopitelné. Ale co ta třetí příležitost?" "Keithe, mně se podobný výslech nelíbí." 130
"A divíš se mi? Vždyť se s tebou vidím od jeho návratu na scénu vůbec poprvé."
Bess si přitiskla dlaň k hrudi. "Rozvedla jsem se s ním, tos už zapomněl?"
Keith si usrkl vína, postavil sklenku a jedovatě poznamenal: "Podle mě na to zapomínáš především ty. Já pořád ještě čekám, kdy mi řekneš, při jaké třetí příležitosti ses s ním viděla." "Když ti to prozradím, přestaneš na mě útočit?" Chvíli se na ni nehnutě díval, ale pak prkenně přikývl a sáhl po lžíci.
"Zašla jsem se podívat do jeho bytu. Budu mu dělat návrh interiéru. A teď, mohli bychom toho křížového výslechu zanechat a bavit se o něčem jiném?"
Keith znehybněl se lžičkou namířenou na zmrzlinový pohár. "Pojedeš na noc ke mně?"
Bess cítila, jak ji zkoumavě pozoruje. Spolkla sousto zmrzliny a pevně prohlásila: "To nepůjde."
"Proč?"
"Zítra mě doma čeká spousta práce. Ráda bych vstala brzo
a zašla do kostela. A navíc mi dělá starost Randy, něco se s ním
děje. Stejně si vyčítám, že jsem dneska večer nezůstala doma."
"Když ty všem a všemu dáváš přednost přede mnou."
"Omlouvám se ti, Keithe, ale já..."
"Svým dětem, své práci, svému bývalému muži. Já přijdu až po nich."
Tiše namítla: "Chceš toho ode mne příliš."
Keith se k ní naklonil a vztekle zašeptal: "Copak na to
nemám právo, když s tebou spím?"
Byl tak blízko, že rozeznala i jemný stín zakalující jeho zelenohnědé oči. Zjistila, že jeho vzdor ji nechává lhostejnou, ale ten vzájemný souboj ji nesmírně unavuje. "Ne. Je mi líto, ale nemáš."
Odtáhl se a stiskl rty.
Stará trápení
"Už mockrát jsem ti přece navrhl, abychom se vzali." "Já už vdaná byla, Keithe, a nikdy bych se tím nechtěla znovu protrpět." "Tak proč se se mnou scházíš?"
Před odpovědí se poctivě zamyslela. "Považuju tě za svého přítele."
"A pokud mi tohle nestačí?"
131
"Pak se musíš rozhodnout."
Zmrzlina se mu roztavila na nevábnou břečku. Odstrčil pohár, zhluboka se nadechl a řekl: "Radši půjdeme." Zvedli se a ve zdvořilém mlčení vyšli z restaurace. U šatny jí vychovaně přidržel kabát. U východu jí dvorně přidržel otevřené dveře. U auta odemkl dveře u sedadla pro spolujezdce a počkal, dokud nenasedla. V autě si zapnuli bezpečnostní pásy a v tichu se rozjeli k jeho domu. Bess svoje auto zaparkovala na kraji Keithovy příjezdové cesty. Minul je a dorazil až ke garáži, kterou při odjezdu nechal otevřenou. Když zajel dovnitř a zhasl přední světla, Bess si rozepnula bezpečnostní pás, ale jinak se ani jeden z nich nepohnul. Zář pouliční lampy nedolétla až k autu, takže seděli v temnotě. Pod kapotou auta to tikalo, jak motor pomalu vychládal. Nedostatek tepla zaviněný vypnutým topením se ohlásil mrazením na Bessiných lýtkách. Nedostatek tepla v srdci ji však mrazil ještě víc. Obrátila se ke Keithovi a opřela se rukou o sedadlo mezi nimi. "Keithe, podle mě bychom se měli rozejít." "To ne!" vykřikl. "Věděl jsem, že to navrhneš, ale tohle já nechci! Prosím tě, Bess..." Uchopil ji do náruče. Protože v zimnících byli neohrabaní, bylo to objetí trochu k smíchu. "Nikdy jsi nám dvěma nedala skutečnou šanci. Pořád sis ode mne udržovala odstup. Možná jsem něco pokazil. Pokud ano, rád bych to napravil. Ale my přece spolu můžeme vycházet, můžeme spolu spokojeně žít. Já vím, že můžeme. Prosím tě, Bess..."
Hladově ji políbil, takže měla ústa rázem mokrá, a ovanul ji pachem vína. Zjistila, že ji to lehce odpuzuje a že touží dostat se od něho co nejdál. Osvobodil sice její rty, ale dál ji držel oběma rukama a tiskl si její čelo ke svému. "Prosím tě, Bess," šeptal chraptivě. "Chodíme spolu celé tři roky! Je mi čtyřiačtyřicet. Nechci zas začínat s někým novým." "Přestaň, Keithe."
"Ne... Prosím tě, neodcházej. Pojď dovnitř, buď tak hodná. Pojď se mnou do postele... Bess, moc tě prosím." "Copak jsi to nepochopil, Keithe? Chodili jsme spolu jen pro své pohodlí."
"Ne, já tě miluju. Chci si tě vzít!" "Ale já si tebe vzít nemůžu, Keithe." "Ale proč? Proč ne?"
132
Bess se nechtělo dál ho zraňovat. "Prosím tě, nenuť mě k odpovědi."
Jak Keithovo zoufalství vzrůstalo, stával se jeho hlas stále prosebnějším. "Však já stejně vím proč, vím to celou tu dobu. Ale já bych tě dokázal přesvědčit, abys mě milovala, jen kdybych dostal šanci. Budu přesně takový, jakého si mě přeješ mít..., udělám cokoliv, jen abys neodešla. ' "Keithe, nech toho. Vždyť se ponižuješ."
"Kašlu na to. Pro tebe se budu ponižovat, kdykoliv to bude nutné."
"Ale já o to nestojím. Můžeš toho ženě nabídnout spoustu, ale já pro to nejsem ta pravá."
"Bess, prosím... ' Opět se ji pokusil políbit a hmátl jí po ňadru.
"Keithe, přestaň..." Jejich zápolení nabíralo na síle. Bess ho hrubě odstrčila. "Přestaň!"
Hlavou udeřil do okénka. V těsném prostoru auta ztěžka
syčel jejich rozrušený dech.
"Omlouvám se, Bess."
Popadla kabelku a otevřela dveře.
"Ale Bess!" naříkal Keith. "Vždyť jsem se ti omluvil!" "Musím jít," odpověděla a vystoupila z auta s bušícím srdcem a rozechvělými údy. S povděkem přivítala nápor chladného vzduchu a pohlédla na své vlastní auto zaparkované v nedalekém stínu. Honem k němu zamířila a posledních pár metrů dokonce uběhla, protože slyšela, že Keith otevírá na své straně dveře.
"Bess, počkej! Já ti přece nikdy neublížil, Bess!" volal. Jeho poslední slova pohltilo zabouchnutí dveří jejího auta. Honem zamkla. Pak se začala hrabat v kabelce a hledat klíče. Cvaknutí všech čtyř bezpečnostních zámků by ji mělo uklidnit, ale ona se přesto dál hystericky třásla a zběsile se snažila nastartovat. Pozpátku vyjela na příjezdovou cestu.
Po půl kilometru cesty si uvědomila, že křečovitě svírá volant, záda má bolestivě strnulá a po tvářích že se jí valí slzy. Zajela k obrubníku, opřela si čelo o volant a čekala, až záchvat pláče a třesavky pomine.
Co se to s ní před chvilkou stalo? Vždyť moc dobře věděla, že Keith jí nechce ublížit, a přesto její odpor a hrůza byly naprosto nepředstírané. Měl snad pravdu? Opravdu mu skuteč-
133
nost, že byl jejím milencem, dávala právo očekávat víc? Ona si od něho skutečně udržovala odstup, a to od samého začátku.
V tomhle měl pravdu. Její děti měly skutečně přednost před ním a skutečně ho odstrkovala na úkor práce, kterou docela dobře mohla odložit.
Navíc začala mít podezření, že Michael možná začíná hrát roli v tom, jak náhle přetnula styky s Keithem. Když teď utíkala, omlouval se jí on, ale možná by omluvy byly na místě spíše z její strany.
V následujícím týdnu přemýšlela o Michaelovi až přespříliš. Zatímco listovala katalogy s nabídkou tapet a nábytku, vzpomínala na jeho prázdné pokoje a vybavovala si, jak se jejich hlasy rozléhaly v bíle vykachlíkované kuchyni. Znovu viděla jeho vlhký ručník, kartáček na zuby - a především matraci ležící na podlaze. Byla s ním sice rozvedená, ale rozvést se s důvěrnou znalostí jeho povahy a zvyků bylo vyloučeno. Chvílemi si ho představovala, jak přechází pokoji v tom intimním stavu polo-oblečení, jaký zná jen manželka či milenka, či čerstvě oblečeného, s pletí dosud zardělou po holení a se rty ještě vlhkými ze sprchy, což působilo stejně intimním dojmem jako nahota.
V duchu ho viděla ve společenském obleku s vázankou, jak si - v ponožkách těsně před odchodem z domu - chystá drobné, šekovou knížku a do téměř prázdné peněženky (nenáviděl vycpanou zadní kapsu) zasouvá pouze řidičský průkaz a dvě kreditní karty. A nakonec, ještě než si nazul střevíce, viděla, jak v ložnici otvírá svůj nerozlučný nožík na přívěsku u klíčů, zastavuje se v ložnici vedle prádelníku a čistí si nehty. To byl jeho každodenní rituál, který nikdy nevynechal. Za celé ty roky, co spolu žili, ho se špinavými nehty neviděla ani jedinkrát. Částečně
i proto tolik milovala jeho ruce.
Aniž by si to uvědomila, dala návrhům pro Michaela přednost před sedmi ostatními zakázkami, které na vyřízení čekaly už delší dobu. Pamatovala si, jaké zařízení bytu měl rád: dlouhé pohovky, na které se mohl natáhnout i urostlý muž, křesla s pohodlnými opěrkami na ruce, s nimi barevně sladěné pohovky, noviny u snídaně, oheň při večeři, fíkusy, předměty spíše se zaoblenými než s hranatými rohy, pravou kůži, rozptýlené světlo.
134
Navíc nezapomněla ani na věci, které nesnášel: malé koberečky, popínavé květiny, drobné květinové vzory, žlutou a oranžovou barvu, šest metrů dlouhou telefonní šňůru na
Stará trápení koberci, televizi puštěnou při jídle.
Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy vypracovávala návrh s takovým potěšením či sebejistotou. Taková ironie, že teď se v jeho vkusu vyzná líp než v době, kdy zařizovali dům, ve kterém chtěli spolu bydlet. A na škodu nebyl ani fakt, že ji Michael nijak neomezoval rozpočtem. Ve čtvrtek mu zavolala.
"Ahoj, Michaeli, tady Bess. Návrhy pro tebe mám všechny připravené. Ráda bych se domluvila na termínu, kdy bys měl čas zajet za mnou do obchodu a projít je spolu se mnou." "Jak se to hodí tobě?"
"Jak už jsem se zmínila, snažím se domlouvat tyhle pracovní schůzky na večer, aby mě nikdo nevyrušoval. Co říkáš zítřejšku
v pět?"
"Výborně. Čekej mě."
Příštího dne - byl to pátek - odjela v půl čtvrté domů, umyla si obličej, nově se nalíčila, učesala a převlékla do vyžehlených šatů. Do obchodu se vrátila ještě včas, aby stačila vyložit materiály pro prezentaci návrhů a propustit Heather s desetimi-nutovým předstihem.
Když Michael vešel do obchodu, lampa nad vchodem už svítila, obchod voněl čerstvě uvařenou kávou a v zadní části obchodu stály připravené Bessiny návrhy spolu s hromadou katalogů a vzorníků a sloupcem fotografií. Zaslechla otvírání dveří. Michael dovnitř vnesl vůni zimy a hluk podvečerní dopravní špičky z ulice za svými zády. Když jej nechal za dveřmi, Bess mu s úsměvem popošla vstříc.
"Ahoj, Michaeli, jak se ti daří? Ještě za tebou zamknu a obrátím vývěsku." Musela se vedle něho protáhnout, protože v přízemí bylo těsno. Spousta stolků, košů a skleněných váz vytvářela složité bludiště klikatých cestiček. Zamkla, obrátila tabulku na ZAVŘENO a zjistila, že Michael si zvědavě prohlíží stěny ověšené zarámovanými tisky i tapety táhnoucí se až ke kosatcově modrému proužku těsně pod trámovým stropem. Obrátil se k Bess a s neustálým rozhlížením si začal rozepínat knoflíky kabátu. Nevědomky přitom blokoval uličku. Obchod
135
se jeho přítomností zdál náhle přeplněný, jako by rozměry místnosti vyhovovaly spíše ženám. "Odvedlas tady pěkný kus práce," poznamenal. "Je to tu přecpané a v podkroví se v létě nedá vydržet. Jakmile si však představím, že bych si našla něco jiného, popadne mě nostalgie a já si to zase rozmyslím. Prostě mě tady něco drží."
Když Michael sklouzl očima k ní, nepokračoval v další prohlídce obchodu a Bess si uvědomila, že i on je - stejně jako ona - čerstvě upravený. Na tváři mu chyběl stín odpoledních vousů a slabě voněl kolínskou. "Můžu ti pověsit kabát?"
Když ho Michael shodil spolu s hebkou kostkovanou šálou, připadala jí ta šedá vlna nesmírně těžká. Musela ho požádat o dovolení, aby ji nechal kolem sebe projít. Pověsila kabát na věšák u dveří do sklepa a na okamžik se zahltila jeho vůní- ne pouze kolínskou či vodou po holení, ale kombinací vůní veškeré jeho kosmetiky, svěžího vzduchu, auta i jeho samého -, vzpomínkou, kterou muž dokáže vrýt do ženské paměti zcela nesmazatelně.
Zhluboka se nadechla a vrátila se ke svým obchodním povinnostem. "Vzadu mám už všechno připravené," odváděla Michaela ke stolu s dřevěnými židlemi. "Můžu ti nabídnout šálek kávy?"
"Vezmu si moc rád, venku je zima."
Stál vedle židle a vyčkával, dokud mu na stůl nepostavila šálek s talířkem a neusadila se po jeho pravici. "Díky," pokývl a při sedání si rozepjal jeden knoflík na saku. Nábytek byl nizoučký, takže mu kolena trčela jako loutce.
Stará trápení
Upíjel kávu, zatímco Bess otevírala tuhou, velkou obálku a vytahovala ven narýsovaný půdorys všech místností jeho bytu.
"Začneme kuchyní a připojeným menším obývacím pokojem. Nejdřív ti ukážu vzorek tapet, aby sis uměl představit pozadí pro nábytek, který jsem do těch místností navrhla." Obklopená vzorky mu předvedla svou představu obývacího pokoje - nenápadné tapety ve smetanové, šedé a nafialovělé barvě, vertikální žaluzie, vycpané lenošky obrácené čelem ke krbu, stolky s deskami z kouřového skla, rostliny v květináčích. "Pamatuju si, žes míval rád náš fíkus, a kdykoliv jsem ho
136
zapomněla zalít, udělals to za mě, takže jsem usoudila, že květiny u tebe budou v bezpečí."
Podívala se na něho a zjistila, že si předložené vzorky pozorně prohlíží. Pak přesunul svou pozornost na ni. "Řekl bych, že se mi to bude líbit. Prozatím mi všechno připadá velice při jatelné."
Usmála se a pokračovala v předkládání dalších návrhů. Do jídelního koutu doporučovala stůl s deskou ze silného kouřového skla a mosaznou kostrou, obklopený čalouněnými ži dlemi .
Do haly obrovské zrcadlo nad elegantní odkládací stolek na vysokém podstavci, lemovaný řádkou nízkých stoliček s pol-strovanými sedátky a vedle dveří mosazný věšák. Do galerie zrcadla na stěny a jedinou skřínku přímo pod lustrem, který v tom téměř prázdném prostoru dokonale vy-ni kal .
Do pokoje s rýsovacím prknem stůl, židli, stolní lampu a police na knihy.
Do ložnice pro hosty umělecky zdobenou postel a prádelník se smetanově světlým nátěrem a závěsy a povlečením v sytě levandulové barvě.
Do hlavní ložnice opět umělecky zpracovaný, ručně vyrobený nábytek - postel, prádelník a skříň v černém provedení, k tomu taburet a měkkou lenošku. Bess doporučila, aby tapety, žaluzie a ložní povlečení byly v jednotné barvě. Nakonec si nechala velký obývací pokoj - měla chuť označit ho za salon. Doporučila rozkošnickou italskou pohovku táhnoucí se po celé délce pokoje, stáčející se kolem dvou rohů a končící až u dveří. Navrhla na ni kožené potahy smetanové barvy a volně poházené polštáře.
"Lepší než italskou kůži neseženeš a Natuzzi je nejproslu-lejší značka," oznámila Bess Michaelovi. "Je to sice drahé, ale vyplatí se to. Protože jsi mi nechal v rozpočtu volnou ruku, řekla jsem si, že bys proti troše luxusu zřejmě nic nenamítal." "To máš pravdu." Michael si zálibně prohlížel křivky té neobvyklé pohovky. Bess si povšimla jeho uchváceného výrazu. "Pod slovem ,drahé, si představuješ co?" "To ti povím později. Teď se pokus ponořit se do vlastní fantazie. Rozpočet bych nechala na závěr celé prezentace, takže jestli vydržíš počkat..."
137
"Tak dobře, jak myslíš."
"Pohovku můžeme sehnat smetanovou a černou. Do salonu by se hodily obě barvy, ale navrhovala bych, aby ladily s barvou pohovky v menším obývacím pokoji. Navíc černá je nepraktická, je na ní vidět prach. Ještě ti ukážu výklenek na stereo, video, televizi a CD přehrávač. Podle mě je to bezvadné řešení." Michael byl skutečně s nápadem spokojen - výklenek se navíc dal zavřít jednou vysunovací deskou, takže vidět byl jen hladký lakovaný povrch dubového dřeva.
"Teď se bílý nátěr používá často. Nenanáší se v příliš silné vrstvě, aby struktura dřeva byla pod ním znát. Stejně natřené dřevo se opakuje na tomhle konferenčním stolku a ohýbaných židlích v koutku určeném pro podávání neformálního občer-
stvení."
Následovaly další ukázky tapet, vzorků potahových látek a ukázek dýhovaného dřeva včetně fotografií a návrhů rozmístění jednotlivých kusů nábytku. Než se Bess dostala k otázce osvětlovacích těles v jednotlivých místnostech, bylo už půl osmé a na Michaelovi bylo znát, že mu z té spousty informací jde hlava kolem.
"Chápu, že jsem ti dala námětů k přemýšlení až přespříliš,
ale věř či nevěř, není to ještě zdaleka všechno. O doplňcích jsme
se totiž zmínili jen okrajově - mám na mysli lampy, menší
ozdobné předměty, skříňky a dózy a podobně, ale začínám
mít dojem, že pro dnešek toho bylo až dost. Většina lidí tyhle
drobnosti doplňuje až časem. Zařídit byt či dům stoprocentně,
to by byla herkulovská práce."
Opřela se zády do křesla, uvolnila se a povzdechla. Na stůl před Michaela položila složku papírů. "A tady jsou ty špatné zprávy, na které tak nedočkavě čekáš. Když sečteme zařízení všech místností včetně nákladů na dodatečně pořízené ozdobné předměty, které bych vybírala průběžně - samozřejmě výhradně s tvým souhlasem -, představuje celková suma sedmdesát šest tisíc dolarů."
Michael se zatvářil, jako by dostal do hlavy palicí. "Ježíšku na křížku!"
Bess zaklonila hlavu a rozesmála se.
"Tak podle tebe je to k smíchu?" Zamračil se.
"Když já to tvoje rčení neslyšela už celé roky. Neznám
nikoho jiného, kdo by ho používal."
138
Michael si prsty prohrábl vlasy a nadmul tváře. "Šestasedm-desát tisíc... Hergot, Bess, řekl jsem, že ti důvěřuju!" "Jenže to je včetně pohovky Natuzzi, která sama stojí osm tisíc, a ručně tkané předložky před krb v obývacím pokoji. Pokud tyhle dvě věci vypustíme, snížíme celkovou částku
0 deset tisíc. Taky můžeme vynechat zrcadla v galerii, což je patnáct set. Jinak je možné vybrat nábytek v podobné barvě
u méně známých návrhářů, než jsou Jay Spectre, LaBarge, Henredon - ti totiž patří mezi návrháři interiérových předmětů mezi absolutní špičku." "A kolik platím tobě?"
"Tady je to zapsané," ukázala prstem. "Přesně deset procent. Většina mých kolegů si účtuje deset procent z pořizovací ceny plus pětasedmdesát dolarů za každou hodinu strávenou konzultací a připravení návrhů. A můžeš mi věřit, že těch hodin může být nespočet! Navíc je důležité, aby sis uvědomil, co přesně znamená výraz "prodejní cena", protože tu si mohou vyšroubovat tak vysoko, jak se jim zachce. Moje ceny zahrnují
1 dopravu a stěhování a navíc jsem si za návštěvu u tebe počítala jen čtyřicet dolarů. Pokud chceš, můžeš si ceny u konkurence ověři t."
Rozvážně se opřela a zadívala se na Michaela listujícího v sazebníku. Pročítal jej bod po bodu a ubíhající minuty rušily jen šustící stránky. Bess vstala, dolila mu šálek kávou a vrátila se ke své židli. Posadila se, přehodila nohu přes nohu a mlčky čekala, až Michael dočte a zavře sazebník. "Ceny nábytku stouply, jestli se nepletu," poznamenal. "Ano, máš pravdu. Ale stejně tak stouplo i tvoje společenské postavení a výdělek. Hodí se tedy, aby tvůj byt zrcadlil tvůj profesionální úspěch. Soudím, že časem tě bude doma vyhledávat stále více tvých klientů. Pokud se budeš při zařizování řídit mými radami, tvoje prestiž tím musí zákonitě stoupnout." Nehnutě ji pozoroval, takže po chvilce měla nutkání odvrátit zrak, ale vydržela. Světlo ze stolní lampy po jeho boku mu nad hlavou vyklenulo stříbřitou svatozář, zalilo tváře zlatavým odstínem a stínem změkčilo jeho uvolněný úsměv, spojující něžnou linkou nos a rty. Byl tak pohledný, až to Bess vyvádělo z míry, byl vlastně až příliš pohledný, jenže ona si mužnou krásu spojovala pouze s jeho nevěrou, proto si podvědomě vybrala nepříliš
Stará trápení přitažlivého Keitha. To si však uvědomila až teď. 139
"Kolik jsi říkala, že by stála ta kožená pohovka?" "Osm tisíc."
Chvíli přemýšlel. "Za jak dlouho bych to zařízení dostal?" "Běžná čekací doba na vyřízení objednávky je tři měsíce. U firmy Natuzzi to jsou čtyři měsíce, protože zboží se dováží lodí přímo z Itálie a jen cesta přes oceán zabere čtyři týdny. Upřímně se ti přiznám, že poslední dobou jsme měli potíže kvůli stávkám v docích, takže se to může klidně protáhnout. Když nám však přeje štěstí a zjistíme po telefonickém dotazu, že v továrně mají ten konkrétní kus už vyrobený, máme ho do šesti týdnů tady. Ale průměrně to pod tři měsíce nejde."
"A co záruky?"
"Myslíš na poškození či výrobní vady? Nezapomeň, že jednáme s prvotřídní firmou, ne s překupníkem na bleším trhu. Ručí za všechno, a pokud snad ne, pak já ano." "A co tapety a závěsy? Jak dlouho budu muset čekat na ně?" "Když předám objednávku okamžitě, mohli by to stihnout do šesti neděl. Tapety ještě mnohem dřív. Tapetáře bych ti mohla poslat do dvou týdnů, ovšem záleží na tom, jak jsou právě vytíženi a na dostupnosti vybraných vzorků." "A to bys všechno zařídila ty?"
"Samozřejmě. Mám kontakt na několik tapetářských firem, které pro mě plní zakázky naprosto běžně. Ty s tím nebudeš mít sebemenší práci. Postačí jedině zařídit, aby se v určené datum dostali do bytu a mohli se pustit do práce." Finanční rozpočet na vybavení jeho bytu pořád ještě ležel Michaelovi v klíně. Opět sklopil oči k první stránce a našpulil horní ret.
Bess se usmála. "Měla bych tě možná varovat předem, že budu muset často docházet do tvého bytu. Musím překontrolovat vytapetování ihned potom, co práce skončí, a taky doprovázím pracovníky, kteří přijdou nainstalovat žaluzie a závěsy. Kdyby snad nebylo všechno perfektní, zjistím si to radši osobně a ihned, než abys ty musel později podávat reklamaci. Navíc budu u toho, až dovezou nábytek a budou ho instalovat podle plánku, abych se přesvědčila, že barevný odstín je správný. Budeš snad mít proti tomu námitky?" Ne.
Bess tedy začala sbírat plánky místností a zasouvala je do 140
tuhých desek. "Je to spousta peněz, Michaeli, o tom mě nemusíš přesvědčovat. Ale všichni bytoví architekti poskytují finančně náročné služby. Já si navíc troufám tvrdit, že já nabízím zdaleka nejvýhodnější podmínky. A navíc znám tvůj vkus."
Bess se předklonila, hraničku materiálů na svém klíně přidržela oběma rukama před sesutím a pevně mu pohlédla do očí. "Asi máš pravdu," souhlasil.
"Určitě mám pravdu. Podle toho, jak jsi míval rád kožené věci, bych hádala, že do té italské pohovky budeš úplně blázen, a to platí i o té předložce před krb a o zrcadlech v galerii. Bude se ti to strašně moc líbit."
A tobě taky, pomyslel si, protože i on ji dobře znal a pamatoval si, že tohle všechno jsou barvy, styl a vzory, které se jí zamlouvaly odjakživa. Na vteřinku se ponořil do snu, že Bess zařizuje byt pro ně pro oba, jako kdysi. "Můžu si to nechat chvíli uležet v hlavě?" "Ale pochopitelně."
Vstala a on se zvedl zároveň s ní. Sehnula se pro šálky a talířky.
Michael se podíval na hodinky;
"Už je skoro osm a já padám hlady. Jak jsi na tom ty?" "Tys neslyšel, jak mi kručí v břiše?"
Stará trápení
"Nechtěla bys..." Zarazil se a ještě jednou zvážil svoji nabídku, než ji dopověděl: "Nechtěla by sis se mnou zajít na večeři?"
Mohla odmítnout s tím, že musí odklidit ty hromady vzor-níků a katalogů, ale bude je vlastně potřebovat, kdyby se rozhodl tu objednávku udělat. Mohla se vymluvit, že musí domů za Randym, ale v páteční večery se Randy pravidelně potlouká kdovíkde. Mohla jednoduše vzít zdravý rozum do hrsti a odmítnout bez udání bližšího důvodu. Ale věc se měla tak, že jeho společnost jí byla příjemná a strávit s ním další hodinku jí vůbec nebylo proti mysli.
"Mohli bychom si zajít do Freight House," navrhla. Michael se usmál. "Ještě pořád dělají tu ďábelskou rybí polévku?"
Bess mu úsměv oplatila. "Jak jinak." "Tak hurá na ni."
Zamkla obchod a nechala výlohu Modrého kosatce slabě
141
ozářenou světlem jediné lampy. Venku hryzal ledový vítr, kolébal světly na pouličních lampách a šlehal dráty elektrického vedení jako švihadly. "Vezmeme si auto?" zeptal se.
"O víkendech je tam vyloučeno sehnat místo k zaparkování. Pokud ti to nevadí, měli bychom tam radši dojít." Od obchodu to byly jen dva bloky, ale vítr jim narážel do zad, rval z nich kabáty a Bess měla co dělat, aby na svých vysokých podpatcích neztratila rovnováhu a neupadla. Michael ji uchopil za loket a přitiskl se k ní. Oba spěchali nakloněni dopředu proti větru. Main Street přešli na červenou. Když zahnuli do Water Street, vítr se stočil, plížil se postranními uličkami a vytvářel větrné víry.
Dotek Michaelova těla na Bessině paži jí připadal příjemný a důvěrně známý.
Freight House byla restaurace v červené cihlové budově obrácené průčelím k řece a železničním kolejím. Do Water Street vedly vysoké klenuté dveře vedle vrat pro nákladní vozy, protože v dobách rozkvětu zdejšího přístavu tady bývalo skladiště u říčního doku. Na straně k řece se rozprostírala ohromná dřevěná plošina, která byla v létě obsazena skládacími stolky s barevnými slunečníky, pod nimiž se člověk mohl najíst a sledovat přitom ubíhající říční proud. Ovšem teď, uprostřed mrazivého února, byla okna v rozích pokryta námrazou a žluté slunečníky zmizely. Když Bess s Michaelem vstoupili do tepla, zalil je po venkovním mrazu slastný pocit, že našli přístav klidu a tepla.
Michael si začal rozepínat kabát a oslovil číšnici, která se
podívala do otevřené knihy na svém pultě.
"Bude to trvat tak patnáct minut. Pokud chcete, můžete se
zatím posadit k baru a já vás potom zavolám."
Nechali si kabáty na sobě a vyšplhali na vysoké židličky
u úzkého barového pultu.
"Už jsme tu spolu nebyli celou věčnost," poznamenal Michael .
"Já jsem sem moc často nechodila. Tu a tam na oběd, to je všechno."
"Pokud se nepletu, právě tady jsme byli oslavit desáté výročí
naší svatby."
142
"Ale kdepak, desáté výročí jsme přece slavili v New Yorku, tos už zapoměl?" "Vlastně máš pravdu."
"Maminka si vzala děti k sobě a my jsme si vyjeli na dlouhý víkend."
"Tak kdy jsme slavili tady?"
"Že by jedenácté výročí? Sama nevím, všechno to splývá dohromady, viď?"
Stará trápení
"Ale vždycky jsme podnikli něco neobvyklého, co říkáš?" Místo odpovědi se jen usmála.
Přišla číšnice a položila na pult dva nápojové lístky. "Čím posloužím?" zeptala se.
"Já si dám lahvové pivo," odpověděl Michael. "Já totéž."
Když děvče odešlo, zeptal se Michael: "Tak ty si pořád ještě
potrpíš na pivo, jo?"
"A proč bych to měla měnit?"
"To nevím, třeba by to souviselo s tvou novou rolí podnikatelky a prostě s celou tvou změnou osobnosti. Připomínáš spíš typ, který upíjí ze sklenky na vysoké nožce." "Promiň, že jsem tě tak zklamala."
"Ale jdi, jaképak zklamání? Během těch společných let jsme
spolu vypili něco piva. Patří to k tobě."
"Hm... Zvlášť v létě večer, když bylo horko a my jsme
seděli na zadní verandě a dívali se na řeku plnou lodiček."
Dostali pivo a po chvilce dohadování, kdo bude platit, se na
ni Michael podíval oříškovýma očima a zeptal se: "A co během
horkých letních večerů děláváš teď, Bess?"
"Většinou sedím doma a připravuju návrhy interiérů. A co
děláš ty?"
Chvíli přemýšlel. "S Darlou jsme nepodnikali nic zvláštního. Oba jsme pracovali až do večera a potom jsme se prostě jen sešli ve stejném bytě. Většinou zase odešla, buď na nákupy nebo ke kadeřníkovi. Občas, dokud byla ještě naživu matka, jsem k ní zajel a posekal jí před domem trávník. To je trochu k smíchu, protože na svůj vlastní trávník jsem si platil zahradníka, ale když už po mrtvici nemohla sama obsluhovat sekačku, většinou jsem tam tak jednou do týdne zaskočil a postaral se o to."
143
"Darla s tebou nejezdívala?"
Michael nehtem palce škrábl do viněty na pivní láhvi. Odloupl cárek papíru, který byl na zadní straně lepkavý. "To ti je zvláštní. Druhá manželka zřejmě nikdy vztah k dalším rodinným příslušníkům nenaváže."
Napil se piva a přes láhev se jí podíval do očí. Sklopila oči, zatímco on si povšiml, že na rtěnce jí po napití zůstal vlhký otisk. Pod stolem měla jednu nohu ve střevíčku s podpatkem opřenou o mosaznou příčku židle a zvednuté stehno jí v klíně vytvářelo lákavý stín, protože sukně se jí prohnula dovnitř. Prokristapána, té to slušelo!
"Však si dokážeš představit, jak to chodí," pokračoval Michael. "Moje hodná katolická maminka rozvod neuznávala, takže moje druhé manželství odmítala vzít na vědomí. Chovala se k Darle zdvořile, to zas ano, ale bylo vidět, že se přemáhá." Bess zvedla oči. Michael ji nepřestával zkoumavě sledovat. "Dokážu si představit, že pro Darlu to muselo být těžké." "To jo," přisvědčil a na okamžik vyklouzl ze své ostražitě hlídané pózy, jako by ho někdo zezadu plácl přes rameno. "A kčertu..., co bylo, bylo, ne?"
Přišla číšnice a řekla: "Máme pro vás volný box, pane Cur-rane."
Posadili se do boxu matně osvětleného jedinou žárovkou pod látkovým stínidlem. Bess začala přemítat nad velikým jídelním lístkem, ovšem Michael ten svůj otevřel sotva na pět vteřin a opět ho hlasitě sklapl. Seděla naproti němu a cítila, jak k ní neustále stáčí pohled a zase oči odvrací. Konečně i ona svůj jídelní lístek zavřela a vzhlédla. "Co je?" zeptala se. "Vypadáš dobře."
"Ach, Michaeli, přestaň s tím." Cítila, že ji zalévá ruměnec. "Tak dobře, vypadáš hrozně."
Sebejistě se zasmála a řekla: "Zíráš na mě hned od první chvíle, co jsme sem přišli."
"Promiň," řekl, ale zírat nepřestal. "Ale aspoň ses tentokrát
Stará trápení nenaštvala, když jsem ti složil poklonu." "Pokud toho nenecháš, tak se ještě naštvu." Číšnice si přišla pro objednávku.
Michael se usmál: "Já si dám grilovaný kuřecí salát a předtím misku dušené ryby se zeleninou."
144
Bess po něm šlehla očima: vybrala si totiž stejně. To se jim za trvání manželství stávalo často a kolikrát se smávali, jaké mají shodné chutě, a zkoušeli odhadnout, kdy se sobě začnou podobat i fyzicky, jak to u starých manželských párů bývá běžné. Bess na okamžik zaváhala, jestli nemá na poslední chvíli svoji objednávku změnit, ale pak se tvrdohlavě rozhodla, že se tou náhodnou shodou nedá zaskočit. "Já si dám totéž." Michael se po ní podezřívavě koukl.
"Nebudeš tomu věřit, ale vybrala jsem si to dřív, než sis objednal ty." "Aha," odpověděl.
Přinesli jim směs dušeného rybího masa se zeleninou a oba
se pustili do jídla. Michael poznamenal: "Minulou sobotu jsem
viděl Randyho. Zeptal jsem se, jestli by se mnou nechtěl jít na
oběd, ale odmítl."
"Ano, řekl mi to."
"Jen jsem chtěl, abys věděla, že se snažím." Bess dojedla a dvěma prsty odstrčila prázdnou misku. Číšnice odnesla nádobí. Michael řekl: "Od toho našeho posledního rozhovoru jsem hodně přemýšlel."
Bess se bála zeptat. Už takhle byl ten hovor důvěrný ažaž. "O té vině - a o nás dvou. Přiznávám, žes měla pravdu s tím, že jsem ti s domácností vůbec nepomáhal. Když jsi začala studovat, mohl jsem ti být pořádně platný. Konečně mi došlo, že nebylo spravedlivé nechat všechno jenom na tobě." Čekala, kdy dodá ale a další výmluvy. Když to neudělal, příjemně ji to překvapilo. "Můžu se tě na něco zeptat, Michaeli?" "Samozřejmě."
"Kdybys měl námitky, tak mi to prosím řekni. Pomáhal jsi Darle někdy s domácností?" Ne.
Chvíli ho zamyšleně pozorovala a pak prohodila: "Podle statistik většina druhých manželství netrvá ani tak dlouho jako to první, protože lidé se dopouštějí stejných omylů jako v tom předchozím."
Michaelovi zrudly tváře. Neřekl nic, ale po celý zbytek večeře o svém rozhovoru oba tajně přemýšleli. Nakonec se o útratu podělili.
145
Když došli ke dveřím restaurace, Michael je otevřel a přidržel je, než Bess vyšla do mrazu. Jejím zádům pak ohlásil: "Rozhodl jsem se, že zakázku na zařízení svého bytu přece jen zadám tobě."
Zastavila se a obrátila se tváří k němu. Za Michaelem hlučně zapadly dveře. "Proč?" podivila se.
"Protože lepšího odborníka na to neseženu. Co mě teď čeká, podpis smlouvy, nebo co?" "Ano, něco na ten způsob."
"Tak do toho!"
"Ještě dneska večer?"
"Podle toho, jak ses snažila prosadit, bych hádal, že máš smlouvu připravenou v obchodě, je to tak?" "Vlastně ano."
"Tak jdeme." Pánovitě ji uchopil za loket a zamířil po chodníku směrem k jejímu obchodu. Na rohu, když zabočili na hlavní třídu, jim do uší zahvízdal vítr a téměř jim podrazil nohy.
"Proč to děláš?" křikla.
"Třeba se mi líbí, když pobíháš po mém bytě." Ztuhla na místě. "Michaeli, jestli je tohle jediný důvod..." Přinutil ji pokračovat v chůzi. "To byl jen vtip, Bess." Bess odemykala dveře Modrého kosatce s přáním, aby to tak skutečně bylo.
Únor uháněl mílovými kroky. Lisina svatba se blížila závratnou rychlostí. Každý den telefonovala Bess. "Mamko, máš na skladě takové to ozdobné pero na záznamy do knihy hostí? Víš přece, co myslím?" "Mamko, kde se dají koupit podvazky?" "Mamko, mám si nechat udělat obyčejný piškotový dort nebo marcipánový?"
"Mamko, květiny se musí zaplatit už při zadávání objednávky, není to divné?"
146
"Mamko, zase jsem přibrala kilo! Co když se do těch šatů nevejdu?"
"Mamko, koupila jsem strašně krásnou svíčku k talíři novomanželů!"
"Mamko, Mark si myslí, že bychom si do skleniček na šampaňské měli nechat vyrýt naše jména a datum svatby, ale podle mě to je hloupost, protože jsem v jiném stavu a šampaňské pít stejně nemůžu!" "Mamko, už sis koupila šaty?"
Nekoupila, proto si Bess označila na kalendáři blízké odpoledne a zavolala Stelle: "Svatba bude už za čtrnáct dní. Kdyby se Lisa dozvěděla, že ještě nemám šaty, tak to nepřežije. Jak jsi na tom ty?" "Navlas stejně."
"Nechtěla by sis se mnou vyjít na nákupy?" "Nejspíš mi to prospěje."
Zajely si do centra Minneapolis a prochodily všechna oddělení dámské konfekce ve všech možných obchodech - od Con-servatory přes Daytona až po Gavidae Commons, kde se na ně konečně usmálo štěstí. Stella, která se zuby nehty bránila ba-bičkovskému vzhledu, si vybrala módní stříbřitě bílé šaty s třídílnou sukní a s elegantními rukávy. Bess si vybrala mnohem usedlejší košilové šaty ze surového hedvábí v jemňounkém meruňkovém odstínu s nabranou sukní. Když vystoupily ze zkušebních kabinek, aby se jedna druhé ukázaly, Bess si Stellu pořádně prohlédla a zasmála se: "Počkej, kdo tady vlastně bude
babička?"
"Ty," usmála se Stella. "Já budu prababička." A zatímco hodnotila svůj zhled v zrcadle, pokračovala: "Ať se propadnu, jestli někdy pochopím, proč se matky snoubenců tolik snaží přidat si patnáct let ke svému skutečnému věku a kupují si ty řvavě křiklavé šaty, které vypadají jako záclony Mamie Eisen-howerové. Tyhle šaty odpovídají tomu, jak se cítím ve skutečnosti."
"Vypadají velmi bezstarostně."
"Na to vem jed! Přivedu s sebou Gila Harwooda."
"Kdo to je?"
"Řekla bys do mě, že budu někdy chodit ráda tancovat?" "Kdo je Gil Harwood?"
"Chlap, kterej mě dokáže pořádně rozhicovat!" 147
"Mami!"
"Rozmýšlím se, jestli si s ním něco nezačnu. Co bys mi
radila?" "Mami!"
"Od smrti tvého otce jsem nic podobného neprováděla, ale měla bych to asi zkusit dřív, než mi vyschne všechna míza. Když mě Gil posledně vyvedl ven, trochu jsem experimentovala, a věř mi, že v jeho případě to nejsou cévy, co mu tvrdne."
Bess vyprskla smíchy. "Mami, tys ale nemrava!"
Stará trápení
"Radši nemravná než senilní. Myslíš, že si mám dělat starosti kvůli AIDS?"
"Když už jsi tak nemravná, nemělo by ti dělat žádné potíže se ho zeptat."
"Dobrý nápad. A jak se věci mají mezi tebou a Michaelem?" Bess zachránila před odpovědí prodavačka, která k nim přiběhla s otázkou: "Jak jste spokojeny, dámy?" Ale při vyslovení Michaelova jména sebou Bess škubla a přistihla Stellu, jak po ní střihla lišáckým pohledem, kterým dávala znát, že jí neušlo ani to nejmenší.
Zaplatily a pustily se do pátrání po vhodných střevíčkách. Když konečně seděly v autě a mířily k domovu, navázala Stella na jejich nedokončený rozhovor.
"Tys mi neodpověděla. Jak to mezi tebou a Michaelem vlastně vypadá?" "Velice obchodně." "Jé, tos mě zklamala."
"Říkám ti, mami, že nemám ten sebemenší zájem si s ním
znova začínat. Jen jsme si leccos vyjasnili a urovnali jsme ty
spory, které se táhly už od rozvodu."
"Například
"Oba jsme přiznali, že jsme pro udržení našeho manželství mohli udělat něco víc." "Michael je hodný člověk, Bess." "Ano, to vím."
Bess měla jen málo příležitostí setkat se s tím hodným člověkem ještě před svatbou. V Michaelově bytě byly nové tapety, a přestože šla Bess zkontrolovat práci tapetářů těsně před jejím
148
skončením, Michael u toho nebyl. Příští den mu tedy zavolala, jestli je spokojený.
"Více než spokojený. Je to perfektní." "To jsem ráda."
"Ale smrdí to jako indiánská moč."
Bess vybuchla smíchy a dokonce i takhle na dálku pocítila kouzlo jeho přitažlivosti, které se od jejich posledního setkání snažila popírat. Dočista zapomněla, jak skrznaskrz zábavný Michael umí být a jak snadno ji odjakživa dokázal rozesmát. "Ale jinak se ti to líbí?" "To ano."
"Fajn. Poslyš, začínají mi docházet potvrzené objednávky tvého nábytku. Prozatím se zdá, že většina zboží bude dodaná tak v polovině května. Firma Natuzzi se ještě ale vůbec neozvala, takže to určitě potrvá ještě déle. Jakmile se s nimi spojím, dám ti vědět." "Tak prima!"
Bess se chvíli odmlčela a pak změnila téma. "Michaeli, po-třebuju si s tebou promluvit o výdajích na Lisinu svatbu. Některé jsem už zaplatila, ale nepřestávají přicházet další a další účty. Jak bys to chtěl rozdělit? Už jsem vydala celkem osm set dolarů, ale co kdybys dal Lise dva tisíce, já bych přidala totéž, aby Lisa si ty peníze mohla uložit na své konto a čerpat z nich, kdykoliv bude potřebovat? No a to, co zbyde - pokud vůbec něco - si můžeme zase rozdělit." "Souhlasím."
"Schovávám si všechny účtenky a moc ráda ti je pošlu, jestli
budeš -"
"Proboha, Bess, přece ti důvěřuju!"
"Ach... no... díky, Michaeli. Takže v tom případě pošli Lise šek."
"Vážně si myslíš, že nějaké peníze zbydou?"
Bess se usmála. "Nejspíš ne."
"Ale nelituješ jich, nebo snad ano?"
"Vůbec ne. Je to přece naše jediná dcera."
Po téhle poznámce obě sluchátka oněměla, protože Bess
i Michael se myšlenkami zatoulali zpět k počátkům svého
manželství a litovali, že nemohou vymazat to všechno nega-
Stará trápení
tivní a navázat jen na to dobré. Bess pociťovala neodolatelné nutkání zeptat se, co právě dělá, v které místnosti je, co má na
149
sobě, prostě přála si položit mu přesně ten typ otázek, které signalizují zamilovanost. Honem svou pošetilost zdusila a místo toho řekla: "Myslím, že se uvidíme na generálce." Michael si odkašlal a podivně bezvýrazným hlasem řekl: "Jo..., samozřejmě."
Když Bess zavěsila, zhoupla se na židli dozadu, jak nejvíc to šlo, založila si ruce za hlavu a vyslala ke stropu hluboký povzdech .
Randy měl ve svém autě pěkný chlívek. Co kdy spadlo na podlahu, to tam zůstalo. Ráno toho dne, kdy měli zkoušku, odvezl svého otřískaného chevroleta z roku 1984 k mycí lince a vykydal z něj všechen nepořádek. Papíry od hamburgrů, špinavé propocené ponožky, prázdné krabičky od kondomů, zmuchlané časopisy, neotevřené obálky, neodeslané dopisy, účty za parkoviště, tvrdé rohlíky, prázdné kelímky od pražené kukuřice, děravé tenisky, použité papírové kapesníčky - celá ta podestýlka zaplnila pětadvacetilitrovou popelnici. Randy vyluxoval podlahu, vydrbal koberečky pod proudem vody, umělé potahy otřel vodou se saponátem, vysypal popelníky, umyl okna, umyl a vysušil vnitřní stěny vozu a koupil modrý vánoční stromeček, který zavěsil na přední sklo, aby provoněl vnitřek auta jako dívčí parfém. Pak zajel do obchodního domu, aby si koupil nové kalhoty a svetr. Nato zamířil domů, kde si nasadil sluchátka, pustil skupinu Foreigner a k písničce Chci vědět, co je láska přizvukoval na bicí a snil o Maryann Padgettové. Zkouška byla dohodnutá na šestou. Ve tři čtvrtě se ho matka zeptala, jestli chce jet do kostela spolu s ní, ale odpověděl: "Promiň, mami, ale mám potom nějaké plány." Myslel tím, že zkusí Maryann požádat, jestli ji smí zavézt domů. Když vešel do kostela Panny Marie a spatřil Maryann, měl pocit, jako by ze vzduchu zmizel všechen kyslík. Připadal si stejně, jako když v devíti letech zkoušel viset pět minut na zábradlí hlavou dolů a potom se snažil o rovnou chůzi. Maryann měla na sobě úhledný námořnicky modrý kabátek, úhledné námořnicky modré střevíčky s malými úhlednými podpatky a pod kabátkem se určitě schovávají úhledné nedělní šatečky s malým úhledným límečkem. Mluvila s Lisou úhled-
150
nými a vhodně volenými slovy. V létě pravděpodobně jezdívala na tábory věnované studiu bible a v zimě pracovala v redakci školního časopisu.
V životě ještě tolik netoužil udělat na někoho dojem. Lisa si ho všimla a zamávala: "Ahoj, Randy."
"Ahoj, Liso." Kývl na Maryann a přitom doufal, že mu oči nevypadnou z důlků a nespadnou na dlaždice chrámové předsíně.
"Kde je mamka?" zajímala se Lisa.
"Už přijíždí. Jeli jsme každý svým autem."
"Ty a Maryann půjdete chrámovou lodí jako první."
"Jo? Hm, teda, poslyš... to je fakt?" Prima, Currane, ty
hajzlíku jeden! Však ty jí vytřeš zrak, ta se bude divit!
Maryann řekla: "Právě jsem Lise povídala, že jsem v životě
nebyla na svatbě."
"Já taky ne."
"Je to vzrušující, že?"
"To je."
V novém akrylovém svetru mu bylo horko a zároveň se celý třásl. Maryann měla skřítkovskou tvářičku s modrýma očima obrovskýma jako jezero, hezké plné rtíky - a maličké, skoro , neviditelné mateřské znamínko nad horním rtem, které bylo tak nízko, že kdyby ji člověk pořádně políbil, líbal by i to znamínečko. A jinak na sobě neměla ani stopu po líčidlech.
Stará trápení
"Řekla bych, že nejblíž tak tomu mělo první přijímání," poznamenala. V chrámové předsíni bylo plno a Lisa zahlédla zas někoho jiného, s kým si potřebovala promluvit. Randy zůstal po boku Maryann. Honem se snažil pokračovat v rozhovoru. "Ty ve White Lake Bear bydlíš odjakživa?" "Narodila jsem se tam."
"Jezdíval jsem tam v létě poslouchat pouliční kapely. Občas tam hrály docela senzačně." "Ty máš hudbu rád?"
"To jediný mě drží. Chtěl bych hrát v kapele."
"A na co?"
"Na bicí."
"Ach." Chvíli přemýšlela a dodala: "Ale to je trošku drsný styl života, že?"
"Nevím. V životě jsm nedostal příležitost si to ověřit." Objevil se otec Moore a začal všechno organizovat. Všichni
151
vešli do chrámu a odložili si kabáty na kostelní lavice -a skutečně, Maryann Padgettová na sobě měla upjaté střízlivé šatečky, tmavé s bílým krajkovým límečkem. Bez líčidel a nakadeřených vlasů vypadala nesmírně čistě a přirozeně - a Randy byl doslova uchvácený.
Stál v chrámové uličce a okouzlením nad Maryann měl pořád ještě vyražený dech, když tu mu kdosi položil ruku na rameno. "Ahoj, Randy, jak se vede?"
Randy se obrátil a spatřil svého otce. Nasadil si bezvýraznou masku a zahučel: "Prima."
Michael stáhl ruku a kývl vlídně na děvče: "Dobrý den, Maryann."
Usmála se. "Dobrý den. Právě jsem říkala, že tohle je první svatba, na které jsem kdy byla, a Randy se přidal, že to je i jeho případ."
"Pro mě platí totéž, pokud ovšem vynechám osobní zkušenost." Michael počkal a zůstal pohledem viset na Randym. Když se však nedočkal žádné reakce, podíval se stranou a řekl: "No... Ještě se uvidíme."
Randy sledoval bezvýrazným pohledem odcházejícího Michaela a jedovatě poznamenal: "Jasně, osobní zkušenost... a hned dvojnásobná!"
Maryann zašeptala: "Randy, vždyť je to tvůj otec!"
"Radši mi to nepřipomínej!"
"Jak se k němu můžeš takhle chovat?"
"Fotr a já spolu nemluvíme."
"Nemluvíte! Proboha, ale to je hrůza! Jak můžeš nemluvit s vlastním otcem?"
"Nepromluvil jsem s ním od ty doby, co mi bylo třináct." Maryann na Randyho zírala, jako by autem právě přejel stařenku.
Otec Moore požádal přítomné o ticho a nácvik začal. Randy se v duchu vztekal na Michaela, že mu zazdil rozhovor s Maryann, který se mohl vyvinout docela slibně. Po celém dni příprav, kdy od rána na Maryann Padgettovou myslel, umyl kvůli ní auto, oblékl se kvůli ní do nových šatů v touze udělat na ni dojem, se všechno podělalo jen proto, že se objevil fotr. Proč jen se na mě nemůže jednou provždy vykašlat? Proč se mě musí dotýkat, mluvit se mnou, proč mě nutí do role magora
152
právě před tímhle děvčetem, když magor je on sám? Přišel jsem s dobrou vůlí dokázat Maryann, že se umím chovat jako džentlmen, chtěl jsem si s ní povídat, poznat ji trochu blíž a nakonec ji pozvat ven. Pak se vynořil fotr apomrvil to. Během nácviku byl Randy nucen pozorovat matku a otce, jak kráčejí chrámovou lodí po bocích Lisy, jak spolu sedí v přední lavici. V několika okamžicích se před celým shromážděním ocitl i on a musel se na ty dva koukat - měli se k sobě, jako by všechno bylo růžové. Ježíšmarjá, takové hnusné diva-
Stará trápení
dýlko! Jak jen matka dokáže sedět vedle toho hajzla v pohodě, jako by se nikdy nerozešli, jako by se rodina nerozpadla jeho vinou? Stokrát mohla tvrdit, že na tom měla vinu i ona, ale to byly v porovnání s jeho podrazy pouhé malichernosti. Randy-ho o opaku v životě nikdo nepřesvědčí!
Když nácvik v kostele konečně skončil, zamířili všichni do restaurace U Finnegana, kde Padgettovi zamluvili soukromý salonek pro svatební hostinu. Randy tam odjel sám a čekal na Maryann před restaurací. Vystoupila z auta spolu s otcem a matkou a šťastně se přitom usmívala. Sotva zahlédla Randyho, úsměv jí pohasl a zajíkla se. "Takže znovu ahoj," pozdravil s trapným pocitem, že každý pozná, proč tu tak nápadně stojí. "Ahoj."
"Vadilo by ti, kdybych se posadil vedle tebe?" Podívala se mu přímo do očí. "Udělal bys líp, kdyby ses posadil vedle svého otce, ale jinak mi to nevadí." Cítil, že se červená - že se červená, prokristapána - a nabídl: "Ukaž, pomůžu ti s tím," protože si začala sundávat kabát. Pověsil ho vedle svého a spolu pak následovali rodiče do rezervovaného salonku, kde čekal dlouhý stůl, k němuž by se měli vejít všichni svatební hosté. Randy šel za Maryann a pozorně si prohlížel její oblý bílý límeček, který mu připomínal cosi klášterního, její vlasy černé jako inkoust, které jí volně spadaly na ramena a konečky se jim kroutily jako suché dubové listí. Uvažoval o tom, že by o jejích vlasech rád napsal píseň, něco pomalého, plného hlubokého zážitku, bicí by na začátku zněly jen docela tichounce a postupně by se propracovávaly k vrcholu a nakonec by skončily zvonkohrou podobnou cimbálu, která by postupně odumřela do ticha. 153
Odtáhl jí dvorně židli a posadil se vedle ní, na opačný konec stolu, než kam si sedli jeho rodiče.
Při jídle Maryann občas prohodila pár rozesmátých slov se svým otcem, kterého měla usazeného po pravici. Chvílemi si něco pověděla i s Lisou a Markem na protější straně, nebo se naklonila, aby něco řekla matce či jedné ze sester. S Randym nepromluvila jediné slovo.
Nakonec ji požádal: "Podala bys mi, prosím tě, slánku?" Vyhověla a bleskla po něm zdvořilým úsměvem, který byl horší než žádný úsměv. "Dobrý jídlo, co?" zeptal se.
"Hmm." Měla plná ústa kuřete a rty se jí leskly. Otřela si je do ubrousku a poznamenala: "Naši si pro svatební hostinu představovali něco lepšího, ale nic jiného si nemůžou dovolit a Mark tvrdí, že to nevadí, jen když maminka nebude muset vařit sama."
"Vy spolu asi dobře vycházíte..., myslím tím vaši rodinu." "Ano, vycházíme."
Snažil se přijít ještě na něco, ale hlavu měl dočista vymetenou. Zazubil se a podíval se jí do talíře. "Ty máš kuře ráda, viď?" Maso snědla všechno, zatímco přílohy se sotva dotkla. Se smíchem přikývla a pohlédla mu do očí. "Poslyš," zeptal se s žaludkem sevřeným trémou. "Zajímalo by mě, jestli bych tě nemoh odvízt domů." "Na to se musím zeptat tatínka."
Podobnou odpověď nezaslechl od střední školy, kdy byl
čerstvým majitelem řidičského průkazu.
"Chceš říct, že ty chceš?" zeptal se nevěřícně.
"Vlastně jsem si myslela, že mě o to požádáš." Obrátila se
k otci a opřela se přitom o židli, aby Randy slyšel její otázku:
"Tati, Randy mě chce odvézt domů, nevadí?"
Jaké si narovnal naslouchátko a řekl: "Cože?"
"Randy mě chce odvézt domů."
Jaké se předklonil, přes Maryann koukl na Randyho a po chvilce odpověděl: "To je nejspíš v pořádku, ale nezapomeň, že
Stará trápení zítra musíš vstávat hodně brzo, platí?"
"Ano, tatínku, vrátím se brzo." Usmála se na Randyho. "Viď?" Zdvihl pravou ruku ke skautské přísaze. "Jedem rovnou domů."
154
Po jídle následovalo hromadné loučení u dveří. Randy přidržel Maryannin kabát, pak jí otevřel těžké prosklené dveře a spolu přešli zasněžené parkoviště.
"Tohle je moje," poplácal svého chevroleta a obešel ho, aby jí otevřel dveře pro spolujezdce. Počkal, až se Maryann usadí, práskl dveřmi a s pocitem galantního rytíře zamířil k volantu. Byl odhodlaný podstoupit každou dvornost, kterou kdy muži pro potěchu žen vymysleli.
Když zastrčil klíček do zapalování, poznamenala: "Tohle už chlapci často nedělají..., aby dívkám podrželi otevřené dveře." Randy to věděl. Patřil mezi ně.
"Některá děvčata o to ale nestojí. Má to co dělat s feministickým hnutím." Nastartoval.
"V životě jsem neslyšela tak hloupý názor. Já to prostě zbožňuju."
Randy se uvnitř celý rozzářil a usoudil, že když může být upřímná ona, proč by nemohl být on? "Mně se to taky zamlouvá a víš, co ti prozradím? Zatím jsem to dělal jen pro svou matku, ale odteďka to budu dělat i pro ostatní." Zapnula si bezpečnostní pás, což on sám dělával jen výjimečně, ale teď honem zalovil ve tmě, kde má zatoulanou přezku, a zacvakl ji. Pustil topení a chvíli ještě otálel, protože odhadl, že před schody jejich domku ji doveze ani ne za deset minut. Ventilátor začal do vozu vhánět teplý vzduch a roztočil modrý vánoční stromeček do nekonečných piruet. "Hezky to tady voní," pochválila. "Co je to?" "Tahle hračka." Ukázal na stromeček, vycouval na silnici a zamířil na White Bear Avenue. Kratší by to bylo silnicí číslo jednašedesát po západní straně jezera, ale Randy místo toho zamířil na východ a v místech s povolenou padesátkou se vlekl sotva dvoutřetinovou rychlostí.
V polovině cesty k jejímu domovu řekl: "Můžu se tě na něco zeptat?" "Na co?" "Kolik ti je?"
"Jsem ve druhém ročníku. Sedmnáct." "A chodíš s někým?"
"Na to mi nezbývá čas. Hraju v dívčím basketbalovém družstvu, závodně běhám, pracuj u na seminární práci a spoustu času věnuju učení. Ráda bych dělala buď medicínu nebo
155
práva a dala jsem si přihlášku na Hamline University. Jenže naši si placení školného nemůžou dovolit, takže se tam nedostanu jinak než přes stipendium. To ovšem znamená, že musím mít ty nejlepší možné známky."
Kdyby jí prozradil, s jakou bídou probruslil celou střední
školu, požádala by ho, aby zastavil, a vystoupila by přímo
uprostřed té pustiny.
"A co ty?" zeptala se.
"Já? Ne, já s nikým nechodím."
"A studuješ?"
"Ne, skončil jsem to střední školou." "Ale chceš se stát hráčem na bicí?" "To jo."
"V rockové kapele?" "Jo."
"A mezitím?"
"Mezitím dělám v cvokárně." "Cože?" Pobaveně se usmívala.
"Vlastně je to skladiště. Balím tam čerstvě upražený oříšky -buráky, pistácie i kešu - je to obrovská zásilková služba. Na
Stará trápení
objednávku rozesíláme balíky po celý Americe. O Vánocích máme žně. Ti povím, že během Vánoc tam cvokaříme do jednoho."
Maryann se zasmála, jako ostatně všichni, když o tom vykládal, ale srovnání mezi jejich životními ambicemi bylo zdůrazněno natolik, že připadalo trapné dokonce i jemu. Chvíli ujížděli mlčky. Po chvíli Randy poznamenal: "Ježíši, to fakt vypadám jak průserář, co?" "Randy, musím ti jednou provždy něco vysvětlit." "Tak vysvětluj."
"Přála bych si, abys přede mnou neříkal Ježíši tímhle tónem. Uráží mě to."
Tuhle výčitku nečekal ani ve snu. Ani si neuvědomil, že to
řekl. "Tak jo," přikývl konečně. "V tom ti vyhovím."
"A pokud jde o to, že se cítíš neúspěšný - no, to všechno je
prostě jen stav mysli. Já osobně jsem si vždycky myslela, že
když se někdo jako poražený chová a cítí, měl by s tím něco
udělat. Vrať se do školy, najdi si jinou práci, udělej cokoliv, jen
když ti to zvedne sebevědomí. To je první krok."
Dorazili k jejímu domu a Randy zastavil. Nechal běžet mo-
156
tor. Na příjezdové cestě stálo několik aut - parkovali tam jeho rodiče, Lisa, Mark. Závěsy v obývacím pokoji byly roztažené a oknem bylo vidět lidi.
Randy se sehnul nad volant. Sevřel dlaně mezi kolena a zadíval se na pouliční lampu pár metrů před autem. "Poslyš, vím, že podle tebe jsem obyčejnej hajzl, protože se nesnesu se svým tátou, ale možná by tě zajímalo, proč k tomu došlo."
"Jistě. Poslouchám."
"Když mi bylo třináct, našel si milenku, rozvedl se s mojí mámou a oženil se s tou druhou. A všechno se potom rozhasilo. Doma i ve škole. Ve škole nejvíc. Vlastně jsem sotva prolejzal." "A pořád ses ještě nepřestal litovat."
Randy k ní obrátil hlavu, chvíli si ji pozorně prohlížel a pak si postěžoval: "Podělal celou naši rodinu." "Myslíš si to opravdu?" Vyčkával a ostražitě ji přitom sledoval. "Tobě se asi nebude líbit, co ti povím, ale po pravdě je to tak, že každý člověk si zodpovídá sám za sebe. Pokud jsi začal lajdačit ve škole, nemáš právo svádět to na otce. Pro tebe to tak bylo snazší, abys věděl."
"Ježiši, ty jseš nějaká chytrá," ušklíbl se.
"Vidíš, zase jsi řekl Ježíši. Ještě jednou a odcházím."
"Tak jo, omlouvám se."
"Vždyť jsem ti říkala, že se ti to nebude líbit. Tvoje sestra to zvládla. Tvoje matka to taky zvládla. Pročpak jsi selhal právě
ty?"
Randy se vztekle rozvalil do sedadla a pleskl se dlaní do čela. "Kriste, to já přece nevím!"
Vystřelila z auta jako šíp, práskla dveřmi a přeběhla na chodník směrem k domu - a to všechno ještě dřív, než si stačil uvědomit, co vlastně řekl. Otevřel dveře auta, vyskočil a křikl: "Maryann, promiň! To mi jen uklouzlo!" Když se dveře domu zavřely, zabušil oběma pěstmi do střechy auta a hlasitě zavyl: "Ježíšikriste, Currane, kams dal rozum, že se tu honíš za tak upjatou krávou?"
Vrhl se za volant, dupnutím přišlápl plynový pedál a vyrazil na silnici tak zběsile, jako by startoval na závodech Indycar 500. Bezmála se otřel o nejbližší roh, při jízdě stáhl okénko, vyhodil voňavý vánoční stromeček - než ho urval, rozřízl si o provázek prst, ujížděl jako šílenec a přitom klel jako pohan.
157
Další roh řízl osmdesátkou, jen o pár centimetrů minul požární hydrant, přejel dvakrát na červenou a přitom zplna plic vyřvával: "Hergot, do prdele s tebou, Maryann Padgettová! Jasný? Do prdele s tebou!" Vedle jednoho domu dupl na
Stará trápení
brzdy, vytáhl marihuanu, dal si pár pořádných šluků a čekal, až se ho zmocní euforie a zalije ho slastným klidem. Když naposled zašeptal Jo, do prdele s tebou, Maryann Padgettová, to už se usmíval.
Zatímco Randy odvážel Maryann z restaurace, Lisa se loučila se svými rodi či. Nejdřív objala Michaela. "Tak na shledanou, tatínku."
"Na shledanou." Zalil ho nezvykle silný cit, a tak k sobě tiskl dceru nezvykle dlouho - vždyť za chvíli už ponese jméno jiného muže. "Jak jsem pochopil, zůstaneš dneska v noci s maminkou."
"Hm. Dneska jsme všechny moje věci přestěhovali k Markovi ."
"To jsem rád, že vy dvě budete spolu." "Ty, tati?" Přímo do ucha mu zašeptala: "Pokračuj v tom dobrém díle, jo? Mám pocit, žes trochu prolomil mamčiny ledy." Pak se odtáhla a s úsměvem se obrátila k matce: "Uvidíme se doma, mamko. Slyšíte? Všem vám přeju dobrou noc!" Michael své překvapení tajil až do okamžiku, kdy Lisa vyšla s Markem ze dveří. Zatímco pomáhal Bess do kabátu, poznamenal: "Lisa se mi zdá skrznaskrz šťastná." "To určitě je."
Zbytek rodiny Padgettů jim popřál dobrou noc a odešel. Michael a Bess zůstali sami. Stáli před prosklenými dveřmi, otáleli, zdlouhavě si navlékali rukavice a zapínali kabáty. "Tak se mi zdá, že mezi Randym a Maryann se něco peče," poznamenal Michael. "Dneska odjeli spolu." "Všiml jsem si."
"Ale je to hezké děvče, co říkáš?" "To víš, že ano."
"Proč tuhle větu musí pronést každá matka?" zamyslela se
Bess.
158
"Protože pro své krasavce syny si přejou krasavice manželky. Otcové nebývají jiní. Hergot, taky bych dal přednost tomu, aby moje děti skončily s liškami a ne se psy." Bess se zasmála, podívala se Michaelovi do očí a pak se mezi nimi rozhostilo zneklidňující ticho. Měli by jít, následovat ostatní a rozloučit se.
"Je hrozně mladá, ještě studuje střední školu," zkusila v hovoru pokračovat Bess.
"Všiml jsem si, že se ptala tatínka, jestli smí odjet s Randym." "To je moc milý staromódní zvyk, viď?' "To ano."
V Bessiných očích se objevil něžný výraz. "Taky si myslíš, že to je báječná rodina?"
"Ale já myslel, že přítomnost báječných rodin ti leze na nervy."
"Ne tolik jako dřív." "A pročpak?"
Neodpověděla. Restaurace zavírala. Odkudsi byl slyšet vysavač a kolem stolku prošly servírky v zimních kabátech -nepochybně jim končila pracovní doba. Oběma bylo jasné, že by taky měli vyjít a jednou provždy skoncovat s tou hrou na kočku a na myš, kterou hráli s vlastními city. Přesto zůstávali. "Víš, co ti prozradím?" zeptal se Michael. "Co?" Bess to slůvko vydechla tak tiše, že ve vytí vysavače bylo sotva slyšet.
Původně jí chtěl říct Přál bych si, abych s tebou mohl odjet domů, ale nakonec si to rozmyslel.
"Připravil jsem pro Lisu a Marka překvapení. Objednal jsem limuzínu, aby je vyzvedla hned ráno." Bess vyvalila oči. "To snad ne!" "Proč? Co je na -" "Já totiž taky!"
"Neděláš si legraci?"
"A nejenom to, musela jsem zaplatit za pět hodin pronájmu dopředu a záloha není vratná!" "Stejné je to se mnou."
Rozesmáli se. Když konečně přestali, usmívali se na sebe jako malí. Přiblížil se vrchní. "Promiňte, ale zavíráme." Michael provinile ucouvl. "Ach, moc se omlouvám."
159
Konečně tedy vyšli do mrazivé noci a zaslechli, jak se za nimi otáčí klíč.
"No," prohlásil Michael a jeho dech se měnil v černém vzduchu v bílé obláčky, "co hodláš podniknout s tou limuzínou navíc?"
Bess jenom pokrčila rameny: "Asi se o ten zbytečný výdaj podělíme spolu."
"Nebo si to užijeme sami. Jak by se ti to zamlouvalo? Nechtěla bys jet na svatbu v bílé limuzíně?" "Ale Michaeli, co by řekli lidé?"
"Lidé? Jací lidé? Chceš, abych hádal, co na to poví Lisa? Nebo co by řekla tvoje matka? Po pravdě musíš uznat, že tu starou čiperku by pořádně potěšilo, kdybychom se cestou na svatbu u ní zastavili a přibrali ji k nám." "Jenže ona už má schůzku. Vyzvedne ji někdo jiný." "Neříkej! To jí přeju. A znám toho dotyčného?" "Neznáš. Nějaký Gil Harwood. Matka tvrdí, že si s ním začne románek."
Michael se zastavil a zařval smíchy. "Ach Stello, tys vážně odvaž!" Když se dosyta vyřehtal, hodil po Bess svůdnickým úsměvem. "No, a co ty?"
"Jestli si chci začít románek? Kdepak, Michaeli, ani náhodou."
"Ne, jestli se chceš svézt v limuzíně?" "Óóóóó..." Koketně ten povzdech protáhla, jako by chtěla naznačit Aha, ty myslíš jenom tohle. "Jestli se chci svézt v limuzíně? Stoprocentně. Jen hlupák by odmítl takové pozvání, zvlášť když je ta legrace placena z jeho vlastních peněz." "Výborně," zazubil se potěšeně. "Takže tvoje limuzína odveze Lisu a moje přijede a vyzvedne tebe. Ve tři čtvrti na pět. To v pohodě stihneme akorát k fotografování." "Dobře, budu připravená." Zamířili k parkovišti. "Já mám auto támhle." "Já zase na druhé straně." "Takže na shledanou zítra." "Jasně."
Obrátili se a pustili se každý na opačný konec parkoviště. Noc byla tak mrazivá, až z toho trnuly zuby. Oběma to však bylo jedno. Došli k autům, odemkli dveře a pak na sebe zůstali
160
hledět přes prázdné parkoviště v záři výbojek, která všechno barvila odstínem růžového šampaňského. "Hej, Bess!"
"Co je?"
Ta chvíle byla jasná a průzračná jako noc kolem nich, byla to právě taková chvíle, kterou si milenci pamatují ještě celé roky, ne snad z nějakého obzvláštního důvodu, ale jen proto, že Amor v tu vteřinu zřejmě pustil napjatou tětivu a díval se, jakou nezbednost to zase spískal.
'Mohla bys zítřek považovat za schůzku?" křikl Michael. Šíp zasáhl Bess přímo do srdce. Usmála se a odpověděla: "Ne, ale Lisa ano. Dobrou noc, Michaeli!"
10
Lise, která noc před svatbou měla trávit v domě svého dětství, se všechno zdálo moc prima. Když chvilku po jedenácté položila tašku s věcmi na postel svého bývalého pokoje,
Stará trápení
začala si připadat jako doma. Randy si v pokoji dole pouštěl tlumeně rádio, matka byla v koupelně a smývala si líčidlo. Lisa měla skoro dojem, že každou chvíli se v hale rozsvítí světlo, táta vejde do dveří a usměje se: "Ahojky, kotě." Posadila se na postel a rozhlížela se po pokoji. Stejné světle modré kytičkované tapety. Stejné ložní povlečení. Stejné krajkové záclony. Stejné...
Lisa si z klína sundala kabelku a zamířila k zrcadlu na to-aletce. Za jeho rám mamka nastrkala její školní fotografie - ne ty, nad kterými se smály toho dne, když si sem přišla vyzkoušet svatební šaty, ale všech třináct fotografovaných s celou třídou -od školky až k maturitě. Lisa se dlaněmi opřela o toaletku a s úsměvem si je prohlížela. Pak se otočila a na houpacím křesle našla svou panenku, která uměla zazpívat písničku. O růžovou umělohmotnou ručku měla opřený lístek od Patty Larsonové.
Zvedla panenku, sedla si s ní a chvíli ji chovala. Dívala se přitom na zavřené dveře skříně, za nimiž visely její svatební šaty.
161
Na svatbu byla zcela připravena. Smutek nad koncem jedné etapy života by byl sice patřičný, ale v těch posledních rušných dnech se jí netýkal - neměla na něj prostě čas. Byla šťastná, že půjde k oltáři, šťastná, že čeká miminko, šťastná, že je zamilovaná a šťastná, že se k Markovi nenastěhovala dávno předtím a má se tedy na co těšit.
Ve dveřích se objevila Bess oblečená do nádherného meruňkového županu a natírala si obličej a ruce pleťovým mlékem. "Vypadáš dospěle, holčičko," usmála se. "Cítím se dospěle. Právě jsem přemýšlela o tom, jak jsem vnitřně na svůj sňatek připravená. To je úžasný pocit. A taky jsem vzpomínala, jak jsem se tě před lety ptala, jaký máš názor na děvčata, která se ještě před svatbou nastěhují k chlapci, a tys mi odpověděla, tak to zkus a uvidíš ten kolosální průser! Měla bych ti za to poděkovat."
Bess vešla do pokoje, naklonila se k Lise a políbila ji do vlasů. Ovanula dceru vůní růžových květů. "Nemyslím, že bych to vyjádřila přesně takhle, ale pokud ses z toho poučila, tak mě to moc těší."
Lisa matku objala a opřela si hlavu o její ňadra. "Jsem moc ráda, že tu dneska přespím. Takhle to má být, viď?" Když se jí Lisa vyvinula z náruče, posadila se Bess na postel. Lisa se zeptala: "Víš, z čeho mám největší radost, mamko?"
"Z čeho?"
"Z tebe a z táty. To ti je bezva, vidět vás po té dlouhé době
zase sedět vedle sebe."
"Ano, kupodivu se dobře snášíme."
"A jsou snad nějaké..." Lisa tázavě rozhodila paže.
Bess se tiše rozesmála. "Ne. Ne, nejsou. Ale začínají se z nás
pomalu stávat přátelé."
"Hele, to není špatný začátek, nemyslíš?"
"Poslyš, Liso, s čím budeš chtít zítra pomoct? Beru si celý
den volno, takže bych na tebe měla čas."
"Ale to nebude třeba. Dopoledne jedu ke kadeřníkovi
a odpoledne musíme být v pět na fotografování."
"Když už o tomhle mluvíme, tatínek by tě rád zavezl do
kostela sám. Vzkazuje, že si tě vyzvedne ve tři čtvrti na pět,
ano ?"
"Budeš tu taky? A Randy? Co kdybychom jeli do kostela všichni společně?"
162
"Nechápu proč."
"Ale jdi, to by přece bylo něco... po těch šesti letech! Už se nemůžu dočkat!"
"No..." Bess vstala. "Ještě je docela brzo. Ten zázrak, když si představím, že smím celou noc jen prospat a ráno se probu-
Stará trápení
dím časně a svěží a budu mít celé dopoledne jen pro sebe." Políbila Lisu na tvář. "Dobrou noc, holčičko." Pohlédla do dceřiných rozzářených očí. "Sladké sny, ty moje nevěsto. Mám tě moc ráda." "Já tě mám taky ráda, mamko."
Světlo v kuchyni ještě svítilo. Bess ho zašla zhasnout. Jen při velice vzácných příležitostech byl Randy v tuto hodinu doma, takže se odhodlala dojít až k jeho pokoji a tiše zaklepat na dveře. Hudba hrála hodně tiše, ale na Bessino ťukání nikdo neodpovídal. Otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Randy ležel na boku tváří ke stěně, paže rozhozené, na sobě pořád ještě ty nové šaty, ve kterých byl dneska v restauraci. Na protější straně pokoje osvětlovala stolní lampa prádelník a vždypřítomná světýlka jeho hi-fi věže mrkala a vykreslovala křivky v rytmu hudby.
Vždycky spal při puštěném rádiu. V životě nedokázala pochopit, proč to dělá a jak to vůbec dokáže, ale za nic si to nedal vymluvi t.
Přistoupila k posteli a sehnula se k Randymu, aby ho políbila na lícní kost. Tolik se podobal svému otci, takový byl ve spánku mladý a nevinný! Pohladila ho po vlasech. I na dotyk byly jako ty Michaelovy, stejně tmavé, jen kudrny měl Randy bohatší .
Její syn - tak hrdý, tak zraněný, tak neochotný se smířit. Dobře viděla, jak se Randy na Michaela dneska utrhl, a zlobila se na něho kvůli tomu. Srdce jí pro Michaela krvácelo a cítila v té chvíli vůči Randymu jen trpkost. Mateřství je složitá věc: neměla sebemenší potuchy, jak zvládnout tohoto mladého muže, který balancoval doslova na hraně, kdy každý vliv, každý náhodný impulz mohl rozhodnout jeho osud na celé dlouhé roky a možná i jednou provždy. Bylo jí až příliš jasné, že Randy může selhat v mnoha směrech. V mezilidských vztazích, v zaměstnání i v té nejdůležitější oblasti lidského života - v nalezení osobního štěstí. Pokud selže, část viny padne i na mé.
163
Napřímila se, chviličku ho pozorovala, zhasla lampu a tiše vyklouzla z místnosti. Za sebou nechala tichounce hrající rádio. Když se dveře zavřely, Randy prudce otevřel oči a ohlédl se přes rameno. Páni, to bylo o fous!
Padl hlavou na polštář a převalil se na záda. Myslel si, že se ho matka přišla vyptávat, takže celou tu dobu, co ho hladila po vlasech, očekával, že s ním užuž zalomcuje a přinutí ho, aby se na ni podíval. Stačil by jediný pohled do jeho očí a hned by jí bylo jasné, že je nakouřený S vykopnutím z domu to při svém posledním varování určitě myslela vážně.
Ještě pořád byl rozjetý, světýlka na hi-fi věži mrkala jakoby výhružně, útočila mu do očí a ústa a nos mu začínaly nepříjemně vysychat.
Měl hlad - a když byl v tomhle stavu, jídlo mu chutnalo dvojnásob. Musí si něco dát. Skulil se z postele a urazil ty tři kilometry ke dveřím. V patře byla černočerná tma. Po hmatu našel cestu do kuchyně. Rozsvítil světlo nad sporákem a našel si balíček křupek. Prohledal ledničku, jestli najde pivo, ale našel jen pomerančový džus a velkou sklenici ledového čaje. Hltavě se napil čaje přímo z té nádoby. Chutnal jak božský nektar.
Zaslechl šepot: "Hej, Randy, jsi to ty?"
Postavil sklenici a v ponožkách se tiše vyplížil do haly.
Nahoře se přes zábradlí nakláněla Lisa.
"Ahoj, sestřičko."
"Cos hledal?"
"Křupky..." Po chvilce dodal: "A ledovej čaj."
"Nemůžu usnout, víš? Přines si to nahoru."
Cestou do schodů zamumlal: "Ježíši, jak já ten ledovej čaj
nenávidím!"
Stará trápení
Lisa seděla se zkříženýma nohama na posteli a opírala se o polštáře. Na sobě měla šedou teplákovou soupravu. "Pojď dovnitř a zavři dveře, prosím tě."
Poslechl a padl do nohou postele. Matrace ho nadhodila jako trampolína.
164
"Ukaž, dej mi taky," překulila se Lisa na kolena a natáhla se po sáčku s křupkami. "Randy!" Pustila sáček, uchopila Randyho obličej do obou dlaní a natočila si ho k sobě. "Ach, Randy, ty pitomče oslovitej, zase jsi kouřil to svinstvo, viď?" "Ne!" zapíral vyděšeně. "Pusť mě, jo -"
"Kdybys jen viděl, jaké máš oči! Propána, tys přece trouba! Kdyby tě mamka nachytala! Vyrazila by s tebou dveře!" "Řekneš jí to?"
"Měla bych jí to říct, to víš sám." Tvářila se, že o tom uvažuje. "Jenže bych si tím zkazila zítřejší svatební den. A přitom jsi mi slíbil, že s kouřením trávy jednou provždy přestaneš!"
"To jo, ale já si dal jen pár šluků."
"Ale proč?"
"Vlastně nevím." Randy se položil na záda a jednu ruku si dal pod hlavu. "Já fakt vlastně nevím."
Lisa mu z ruky vzala sklenici s čajem, napila se a postavila ji na noční stolek. Pak se opět uvelebila v indiánském sedu. Přitom přemítala, jak by bratrovi mohla pomoci. "Člověče, uvědomuješ si vůbec, jak si ničíš vlastní život?" "Vždyť je to jenom tráva. Na koks bych nesáhl ani klackem."
"Jenom tráva." Zavrtěla nechápavě hlavou a chvíli seděla
a dívala se, jak Randy prázdně zírá do stropu.
"Kolik za to utratíš týdně?"
Pokrčil rameny a vzdorně hodil hlavou.
"Tak kolik?"
"Do toho ti ksakru nic není!"
Lisa natáhla nohu a šťouchla Randyho do žeber. "Jen se na sebe podívej. Je ti devatenáct a máš jednu bicí soupravu. No to je něco úžasnýho! A co máš ještě? Slušnou práci? Židli, která ti patří? Jiné auto než to, co ti zaplatila mamka? Kamaráda, který by za něco stál? Bernie je chodící kanál. Proboha, já si pořád nemůžu srovnat v hlavě, co na něm vlastně máš!" "Ale jdi, Bernie je fajn."
"Bernie je ztroskotanec. Kdypak ti to konečně dojde?" Randy otočil hlavu a podíval se na sestru. Házela si do úst tři křupky. Pak se předklonila a jednu mu strčila do pusy. Když si vzala další, řekla: "Chceš vědět, kde je ta hlavní chyba? Ty se nemáš dost rád."
165
"No jo, Lisa Freudová."
Šoupla mu do pusy další křupku. "A nemáš, tak je to. Proto se věšíš na ty ztracený existence. Jen si to přiznej, Randy. Scházíš se s pěknou spodinou. Když si vzpomenu, jaká jsi ke mě vodil děvčata! Vždycky, než jsem jim potřásla rukou, měla jsem chuť navlíknout si na ni kondom." "Díky."
Tentokrát mu podala dvě křupky najednou. Potom sáček odložila a otřela si dlaně.
"Dneska večer ses k tátovi choval jako hajzl." "No jo, s hajzlem se jinak zacházet nedá. '
"Jdi se vycpat, Randy. Táta dělá první poslední, aby to mezi vámi dvěma dal trochu do pořádku. Kdypak se začneš chovat dospěle? Copak ti ještě nedošlo, že právě tahle nenávist tě tolik užírá?"
"Jenže dneska večer mě nenaštval on."
"Fakt? Tak kdo tedy?"
"Maryann."
"Líbí se ti, co? To je prima."
Stará trápení "Poslyš, já se snažil, já se fakt snažil!" "Snažil ses o co? Dostat se jí do kalhotek? Od tý dáš ruce pryč, Randy, to je slušná holka!" "Teda, ty máš o mně senza mínění, co?"
"Mám tě moc ráda, bratříčku, ale musím se proklatě překonávat. Měla bych tě ještě radši, kdyby ses trochu vzchopil, vykašlal se na kouření trávy a našel si slušnou práci." "Já přece mám práci."
"No jasně, makáš v ty cvokárně. Čeho se vlastně bojíš? Že na ty bicí nejsi dost dobrej?" Natáhla nohu, chodidlem se mu opřela o žebra a začala do něho dloubat prsty. Randy se na sestru podíval.
"Budeš si ráno pamatovat, co ti teď řeknu?" zeptala se. "No jasně, už jsem v pořádku. Skoro jsem vystřízlivěl." "Tak fajn, poslouchej tedy a poslouchej zatraceně dobře. V životě jsem neslyšela lepšího hráče na bicí. Pokud na ně chceš hrát, tak hraj, proboha! Ale uvědom si jednu věc - je to strašný riziko, když kouříš trávu. Než se naděješ, začneš si s koksem, potom přijde na řadu crack, a než se vzpamatuješ, budeš po smrti. Jestli chceš být pořádnej hudebník, najdeš si taky pořádnou kapelu."
166
Randy na sestru dlouho a upřeně hleděl a pak se posadil. Přitáhl si jedno koleno k bradě. "Vážně si myslíš, že jsem
dobrej?"
"Ten nejlepší."
Křivě se pousmál. "Fakt?"
Souhlasně přikývla.
Po chvíli Lisa pokračovala. "Tak, a teď mi pověz, co se stalo
s Maryann? Když vtrhla do domu, dvakrát šťastně nevypadala."
"Nic se nestalo." Randy sklopil oči k posteli a prsty si pročísl
čupřinu. "Jsem zaklel, to je všechno."
"Už jsem ti říkala, že to je slušná holka."
"Já se jí za to taky omluvil, ale to už se řítila domů."
"Až budeš příště v její blízkosti, dávej si trochu pozor na
jazyk. Však ono ti to neublíží."
"Sotva jsem vlezl do ty restaurace, už na mě ječela, jak se prý chovám k tátovi."
"Takže oni si toho všimli i ostatní, hm."
"Já vlastně ani nevím, proč by se mi ta holka měla líbit!"
"Tak proč se ti líbí?"
"Říkám ti, že nevím!"
"Vsadila bych se, že víš."
"Jo?... Tak mi to pověz."
"Protože to není žádná coura, proto."
Randy zavrčel. Dlouho seděl mlčky a nakonec se sestře tiše přiznal: "Když jsem ji viděl poprvý, bylo to jako rána pěstí. Chápeš? Přímo sem." Ukázal si na hrudník. "Měl jsem dojem, že zaboha nedokážu popadnout dech."
Lisa se pousmála. "Jo, občas to může vypadat i takhle."
"A dneska večer jsem se choval, jak nejlíp jsem uměl,
čestně." Popotáhl za svůj nový svetr. "Sehnal jsem si i tohle
nový ohadření a vykydal jsem auto a odtáhl jí židli u stolu
a otevřel jí dveře u auta. Jenže jak ona je tvrdej oříšek, to bys
nevěřila!"
"Taková děvčata bývají nejlepší. A totéž platí i pro přátele. Kdybys měl podobné, jako je Maryann, kteří by na tebe měli vyšší nároky, možná bys byl pro ni ten pravý." "Takže podle tebe teď nejsem?"
Lisa se na bratra chvíli zkoumavě dívala, pak pokrčila rameny a natáhla se k nočnímu stolku. "Zatím ne, ale mohl bys. Byla by to ovšem šílená spousta práce."
167
Podala mu křupky a ledový čaj. "Běž se trochu prospat a dej si bacha, abys zase neměl oči jako rozšláplý švestky. Zítra půjdeš s Maryann chrámovou uličkou, nezapomeň!"
Stará trápení
Randy se plaše usmál. "Tak jo." Vstal a pomalu se vlekl ke dveřím.
"Ty," řekla Lisa tiše. "Ty hlupáčku." Rozpřáhla paže. Randy
se otočil a vrhl se jí do objetí. Chvíli se k sobě tiskli a Lise na
zádech chrastil sáček s křupkami a studila sklenice s čajem.
"Mám tě moc ráda, bratříčku."
Randy pevně svíral víčka, aby mu nevyklouzly slzy. Lise věřil a toužil tu její lásku si zasloužit. "Já tě mám taky rád. '
"Tu záležitost s tátou musíš dát do pořádku."
"Já vím," přiznal.
"Zítřek by ti to mohl usnadnit."
Musí odtud vypadnout, než se rozeřve jak malý kluk. "Jo," zamumlal a vzal do zaječích.
Den, o němž si Bess představovala, že bude dokonale zorganizovaný, byl všechno jiné, jen tohle ne. Ráno měla dojednaného kadeřníka, následovala manikúra. Pak dvakrát telefonovala Heather, která potřebovala poradit v obchodě. Také bylo zapotřebí postarat se o atlasové stužky, na ozdobení kostelních lavic, domluvit v restauraci tři místa pro další hosty a přichystat krabici, kam by hosté mohli vhazovat svá svatební přání, a potom bylo nutné zjistit, jak to vypadá se svatebním koláčem a jestli stužky objednané na klopy hostí mají tu správnou barvu a zasedací pořádek všech hostí je úplný a - proboha, vždyť zapomněla koupit svatební přání! A silonové punčocháče - páni, proč si včas nezkontrolovala jejich stav? Do tři čtvrti na čtyři byla Bess doslova v jednom kole. Lisa ještě nebyla doma a navíc si Bess dělala starosti s tou limuzínou. Randy za ní v jednom kuse chodil s otázkami - kde je žehlící prkno, kde je ústní voda, kde najde čistý kapesník, kde je lžíce na boty.
'Lžíce na boty?" křikla Bess ve spěchu přes zábradlí. "Vezmi si jídelní nůž!"
Konečně se vrátila Lisa - z celé trojice nejklidnější -, a zatímco se líčila a oblékala, tichounce si přitom pobrukovala. 168
Boty a pouzdro s líčidly vhodila do kabely, kterou spolu se závojem nechala v hale, aby měla všechno po ruce, až přijede otec.
Zazvonil přesně ve tři čtvrti na pět.
Bess nahoře právě přecházela ložnicí a snažila se vzít si náušnice, když se ozval zvonek. Přimrzla k podlaze. Žaludek měla najednou jako na vodě. Rozběhla se k oknu a odtáhla záclonu. Na ulici stály dvě bílé limuzíny a Michael právě vcházel do domu - poprvé, co si před šesti lety sbalil fidlátka a nadobro odtud odešel.
Bess pustila záclonu, přitiskla si dlaň na prsa a přinutila se zhluboka a pomalu vydechnout. Pak si vzala kabelku a vyběhla na chodbu. Nahoře nad schody ji zarazil pohled na výjev u domovních dveří. Michael, usmívající se, hezký, oblečený do slonovinového smokinku a s meruňkovým motýlkem, objímal Lisu. Kalhoty se mu v závějích bílé krajky doslova ztrácely. Dveře zůstaly otevřené a dvojici ozařovalo podvečerní slunce. Na okamžik se Bess zdálo, že vidí sama sebe. Známé šaty, krásný muž, dvě rozzářené a vzrušené tváře. Michael zvedl Lisu do vzduchu.
"Ach, tati, vážně?" vykvikla Lisa. "To je nádhera!" Michael se spokojeně smál. "Ale samozřejmě. Přece sis nemyslela, že tě do kostela povezeme džípem, ne?" "Ale hned dvě!" vykroutila se mu Lisa z objetí a roztančeně vyběhla ven, čímž se Bess ztratila z dohledu. "Tvoje matka měla totiž stejný nápad, takže ve skutečnosti jsou ty limuzíny od nás obou." Otevřenými dveřmi zalévalo zlato západní oblohy domovní chodbu i Michaela, který se láskyplně ohlédl po své dceři, načež pohlédl opět do domu, který kdysi nazýval svým domovem. Bess shora sledovala, jak se rozhlíží po důvěrně známém prostředí - po palmě
Stará trápení
v květináči vedle dveří, po zrcadle a věšáku, po části obývacího pokoje, do něhož bylo vidět pootevřenými dveřmi, zčásti zakrytými Lisiným závojem zavěšeným na nich. Michael pokročil dovnitř ještě o další tři kroky a zastavil se téměř přímo pod Bess. Nehnutě se dívala na jeho široká ramena v dokonale padnoucím smokinku, na jeho hustou hřívu, temné řasy, nos, na krémově světlé boty. I on stál nehybně a vstřebával důvěrně známé prostředí každým pórem těla, jako člověk dlouho lačnící po léku. Jaké vzpomínky mu tady přicházely na mysl? Jaké
169
obrazy jeho dětí se mu vyjevovaly? Jaké vzpomínky na Bess a na sebe tehdy? V těch několika vteřinách, kdy ho pozorovala, cítila jeho touhu po domově tak pronikavě jako kdysi dávno jeho polibky.
Pak se současně přihodily dvě věci: zvenčí se vrátila Lisa a ze
svého pokoje vyšel Randy, který se při pohledu na svého otce
stojícího v hale prudce zarazil.
Michael promluvil jako první. "Ahoj, Randy."
"Ahoj."
Ani jeden z nich k tomu druhému nepokročil. Lisa se na ně dívala ode dveří a Bess se také nepohnula. Po chvilce ticha Michael prohodil: "Sekne ti to." "Díky. Tobě taky."
Trapná odmlka se prodlužovala až neúnosně. Nakonec ji přerušila Lisa. "Koukni, Randy, co mamka s tátou objednali -hned dvě limuzíny!"
Bess stále zůstávala na schodech a Lisa k ní nahoru vyslala úsměv. "Mamko, to ti je senzace! Ví o tom Mark?" "Ještě ne," odpověděla Bess. "A dozví se to až v kostele. Ženich by před obřadem neměl nevěstu správně vůbec vidět."
Michael zvedl hlavu a sledoval, jak Bess sestupuje dolů. Povšiml si jejích světlounce broskvových šatů, barevně sladěných punčoch, perel třpytících se jí v ušních lalůčcích a na hrdle, vlasů sčesaných dozadu a dotýkajících se límečku, jemného úsměvu na rtech. Zastavila se na předposledním schodě s rukou opřenou o zábradlí. I vesnický idiot by poznal, jak mezi nimi cosi jiskří. Jejich pohledy se střetly a pevně se do sebe zaklesly, zatímco Michael se v podvědomě chvástavém gestu - typickém pro všechny muže v podobných situacích -dotkl knoflíků na své hrudi. "Ahoj, Michaeli," řekla Bess tiše. "Bess..., vypadáš báječně." "Totéž si myslím o tobě."
Chvíli se na ni usmíval, ale pak si uvědomil, že je pozorují jejich děti. "No, řekl bych, že báječně vypadáme všichni čtyři." Ucouvl, aby do kruhu vtáhl i ty dva ostatní. "Randy, pojď... A ty Liso, taky, ty naše krásná nevěsto."
"Nevěsta nejkrásnější ze všech," souhlasila Bess a přistoupila k Lise, která měla vlasy stažené dvěma hřebeny nad uši, takže jí
170
v třpytných prstýncích spadaly kolem tváří. "Ten účes se povedl skvěle. Jsi spokojená, ne?"
"Představ si, zázrak nad zázraky, že se mi to líbí." "To jsem ráda. Asi bychom měli jít. Fotografování začíná přesně v pět."
Michael se zeptal: "Můžu ti přinést kabát, Bess?" "Ano, je v šatně za tvými zády a Lisin tam najdeš také." Lisa namítla: "Ne, já si kabát brát nebudu. Pomačkala bych si šaty. Navíc je venku krásně, skoro jak na jaře." Michael otevřel dveře do šatny - jako v minulosti už stokrát - a vytáhl Bessin kabát. Lisa si zatím ze dveří do obývacího pokoje sundala závoj a Randy se shýbl pro její kabelu. "Jak se rozdělíme?" zeptal se Randy, když mířili ke dvěma čekajícím limuzínám s připravenými šoféry v livrejích. Michael vycházel z domu jako poslední a zavřel za sebou
Stará trápení
domovní dveře. "S matkou jsme mysleli, že spolu pojedeme
v jedné a ty, Randy, bys mohl doprovodit Lisu... pokud ti to
tedy nevadí."
Šoféři se usmáli. Jeden z nich zasalutoval a ukázal blížící se Lise vztaženou rukou: "Tudy, slečno. A gratuluju. Povedl se vám krásný svatební den."
Lisa vstoupila jednou nohou do limuzíny, ale najednou se rozmyslela a vyklonila se právě v okamžiku, kdy se Bess chystala nastoupit do druhého auta.
"Hele, mami a tati," zavolala. Michael s Bess se ohlédli. "Řekněte Randymu, ať si tentokrát dává pozor a nestrká si v kostele prst do nosu. Dneska se na nás budou všichni
dívat!"
Celá čtveřice se rozesmála, ale Randy přitom vyhrožoval, že Lisu strčí do auta rovnou po hlavě, jako když byli malí. Dveře limuzín se zabouchly a v prvním voze se Lisa naklonila a pohladila Randyho po tváři. "Bezvadně se snažíš, bratříčku. A oči máš dneska taky lepší." Randy řekl: "Mezi těmi dvěma se něco peče." Lisa si povzdechla: "To doufám."
V druhém autě seděli Michael a Bess na kožených sedadlech v obezřetné vzdálenosti od sebe a ukázněně se snažili nezírat v jednom kuse na toho druhého. Připadali si rozjaření, nadšení, rozzáření! Nebyli každý sólo, vytvářeli dvojici včetně svých barevně sladěných šatů.
171
Když to pokušení bylo už příliš velké, obrátil se Michael
k Bess a řekl: "Mám stejný pocit, jako když jsem dřív odjížděl
v neděli do kostela."
Bess si dovolila pohled na něho. "Ano, vím, jak to myslíš." Limuzína se odlepila od chodníku, zatímco jejich oči na sobě ulpívaly. Zabočili za roh a šofér se zeptal: "Nevěsta je vaše
dcera?"
"Ano, je," přisvědčil Michael a obrátil pohled kupředu. "Tak tedy hodně štěstí," popřál šofér.
"Také vám přeju moc štěstí," přitakal Michael a vrátil se očima k Bess. Náhle mu den připadal plný nadějí. Řidič zavřel skleněnou přepážku a oni dva se ocitli v soukromí. Atmosféra byla téměř svůdná a neobyčejně romantická. Ani jeden z nich nepopíral, že se v nich sváří přítomnost a minulost, že je oslabuje a zase se jim dvoří.
Po chvilce Michael poznamenal: "Do předsíně jsi dala nový
koberec, viď?"
"Ano."
"A tapety taky." "Ano."
"Moc se mi to líbí."
Odvrátila tvář v marném pokusu zachránit se zdravým rozumem. V duchu dál viděla jeho obličej, jeho postavu ve svatební nádheře meruňkové a krémové barvy. "Bess?" přiklopil jí Michael dlaní ruku. Musela vyvinout obrovské úsilí, aby ji odtáhla.
"Chovej se rozumně, Michaeli. Dneska budeme o nostalgii zakopávat na každém kroku, ale minulost se tím přece nezmění ."
"Co se nezmění?" zeptal se. "Michaeli, přestaň. To vůbec není vtipné." Chviličku ji pozoroval se zamilovaným výrazem. "Tak dobře," slíbil nakonec. "Pokud si to tak opravdu přeješ." Zbytek cesty urazili v mlčení, ale Bess cítila jeho časté pohledy a na hrdle jí vzrušením tepala žíla tak mohutně, že to zaručeně nemohl přehlédnout. Bylo to povznášející, nepochopitelné a nebezpečné.
Rodina Padgettových přijela ke kostelu chvilku před nimi. Příjezd dvou luxusních limuzín najednou vyvolal výkřiky obdivu a úžasu. Mark, oblečený do smokinku stejného, jako měl 172
Michael a Randy, vítal nevěstin příchod nevěřícným úsměvem. Otevřel zadní dveře a nakoukl k Lise. "Kdes to splašila?"
"Mamka s tátou nám to auto najali. To je príma, viď?" Následovala objetí a poděkování a nadšené výkřiky vyměňované na schodech kostela, než celá společnost vešla dovnitř, kde si fotograf chystal svoje vybavení a v místnosti vyhrazené jako přípravna pro nevěstu čekaly v krabicích květiny. Na stěně viselo dlouhé zrcadlo a před ním Bess pomáhala Lise s úpravou závoje, zatímco ženská část Padgettovy rodiny honem ještě pracovala na svých posledních vylepšeních. Bess zabořila do Lisiných vlasů dva skryté hřebeny a pro větší jistotu přichytila závoj ještě dvěma vlásničkami. "Je to dobře?" zeptala se Lisy.
"Báječně," souhlasila Lisa. "A teď ještě kytice. Vyndáš ji, mamko?"
Bess otevřela krabici. Zašustil zelený hedvábný papír a ruce jí ztuhly. V zeleném hnízdečku z voskovaného papíru se tulila kytice meruňkově zbarvených růží a smetanově bílých frézií, která jako by byla dvojčetem té kytice, s níž se v roce osmašedesát vdávala Bess.
Obrátila se k Lise, která stála zády k zrcadlu a zvědavě matku pozorovala.
"To není fér, holčičko," vydechla Bess lítostivě. "V lásce a ve válce je fér úplně všechno."
Bess sklopila oči ke kytici a cítila, jak ji opouští její dosavadní vyrovnanost a spolu s ní i pevná vůle udržet svůj vztah s Michaelem v rozumných mezích. "Vyklubala se z tebe pěkná taškářka!" "Děkuju."
Bess najednou zaplavily teskné vzpomínky a potáhly jí oči závojem slz.
"A jestli mě rozpláčeš, abych si zkazila nalíčení ještě před svatbou, v životě ti to neodpustím." Bess zvedla kytici ze zeleného důlku. "Určitě jsi do květinářství odnesla naši svatební fotografii."
"Samozřejmě." Lisa přistoupila k matce, uchopila ji za bradu a usmála se jí do vlhkých očí. "A řekla bych, že to zabírá." Bess se roztřeseně zasmála. "Jsi zlobivá, lstivá a zákeřná holka, víš to vůbec?" 173
Lisa se smíchem ukázala na kytičky přichystané pro svatební hosty. "Je tady jedna i pro tátu - šla bys mu ji připíchnout?" Pak se obrátila ke zbývajícím ženám v přípravně: "Slyšíte, rozeberte si kytičky pro pány a snažte se je pochytat a přišpendlit jim je, ano? Maryann, mohla bys odnést kytičku Randy-
mu?"
Randy spatřil, že se k němu blíží Maryann v šatech krásných tak, jak se malují světice. Černé vlasy se jí vznášely nad hlavou a šíjí jako oblak a odrážely se od látky v barvě nedozrálých broskví. Maryann měla obrovské nabírané rukávky končící nad loktem, které jako by se vzdouvaly vnitřní zázračnou silou. Ve stydlivě skromném výstřihu do véčka se jí rýsovaly klíční kosti a ladný oblouk šíje.
Maryann se blížila k Randymu a v duchu si říkala, že ještě v životě nepotkala někoho tak hezkého. Smetanově světlý smokink a meruňková vázanka jako by k jeho tmavé pleti, vlasům a očím byly vybrány s pečlivým záměrem. Nikdy se moc nezajímala o chlapce, kteří nosili vlasy až pod límeček, ale když on je měl tak krásné! Nikdy se jí moc nezamlouvala snědá pleť, ale ta jeho působila přitažlivě. Nikdy se nezahazovala se ztroskotanci, ale podle Lisy byl moc chytrý. A nikdy nechodila se zkaženými mládenci, ale Randy zosobňoval ten prvek nebezpečí, který aspoň jednou za život zláká každé slušné děvče.
"Ahoj," pozdravila tiše a zastavila se před ním.
"Ahoj."
Rty měl plné, nádherně tvarované a sytě zbarvené. Z těch několika hochů, s nimiž se doposud líbala, neměl tak vábné rty ani jediný. Líbilo se jí, jak na ni zíral s pootevřenými rty, jak mu pod přirozeně snědou pletí naskočil slabounký ruměnec a jak se jeho hluboké hnědé oči zarámované dlouhými černými řasami nedokázaly odtrhnout od její tváře.
"Posílají mě za tebou s kytičkou. Měla bych ti ji přišpendlit na klopu."
"Tak jo," souhlasil.
Maryann vytáhla perlový špendlík z meruňkově zbarvené
růžičky a vsunula mu prstíky pod levou klopu. Stáli u sebe
tak blízko, že ucítila i jeho vodu po holení, tužidlo, kterým si
174
bujné lesklé vlasy udržoval v poslušném účesu, i vůni novoty
z jeho čerstvě vyčištěného smokinku.
"Maryann?"
Vzhlédla s prsty pořád ještě blízko jeho srdce. "Ten včerejšek mě moc mrzí."
Taky mu srdce pádilo jako jí? "Mne to taky mrzí." Pokračovala v připevňování kytičky.
"Ještě žádné děvče na mně nechtělo, abych si dával pozor na jazyk."
"Možná jsem v téhle záležitosti mohla být trochu vstřícnější."
"Ale ne, mělas pravdu a já se dopustil chyby. Dneska se budu snažit, abych si dával pozor."
Kytička už byla na svém místě a Maryann ucouvla. Když mu opět pohlédla do tváře, hlavou jí bleskla představa, jak Randy sedí nad bicí soupravou, na zápěstí látkové náramky proti potu, kolem čela ovázaný šátek, aby mu pot nestékal do očí, a uchváceně vydusává rytmus úděsně hlasité a strhující melodie. Ta představa jí připadala tak přirozená jako vědomí, že by se v životě už neobešla ani bez Mendelssohna a Brahmse. Byl krásný, byl pohledný a jeho neskrývané bláznění po ní v Maryann rozeznělo hluboce ukryté struny ženství, o kterých doposud neměla ponětí.
Dneska, rozhodla se tajně, aspoň dneska překročím všechny svoje zásady.
Bess také vzala kytičku a zamířila do chrámové předsíně vyhledat Michaela. Když ho zahlédla, napadlo ji, že některé věci se nikdy nemění. Muži a ženy putují životem ve dvojicích navzdory ženskému hnutí a navždy tu zůstanou role vyčleněné výhradně pro jedno či druhé pohlaví. Na Den díkůvzdání muži porcují rodině krocana a na svatbách ženy špendlí mužům kytičky. "Michaeli?" oslovila ho.
Vytrhl se z hovoru s Jakeem Padgettem a Bess znovu zalilo vzrušení z jeho blízkosti. Bylo jí stejně, jako když před léty spolu mívali schůzky. V okamžiku, kdy na ni upřel tmavé oči, jako by tím doutnající uhlíky rozdmýchal k novému životu. "Nesu ti kytičku." 175
"Byla bys tak hodná a přišpendlila mi ji?" "Samozřejmě." Při prokazování této malé laskavosti si vybavila, kolikrát mu sundávala nitku z rukávu, kolikrát mu zapínala knoflík nebo ho obdařila dalšími drobnými pozornostmi, které si mezi sebou manželé průběžně vyměňují. Navíc ji zalila vůně jeho luxusní kolínské vody a teplo jeho těla vyzařující zpod saka, pod jehož klopu právě vklouzla prsty. "Ty, Bess?" oslovil ji tiše. Vzhlédla mu do tváře a hned se zas zadívala na vzpurný špendlík, který odmítal propíchnout kousek látky ovinuté kolem stonku. "Cítíš se tak stará, aby sis mohla dovolit vdanou dceru?"
Špendlík ji poslechl a kytička zakotvila v jeho klopě. Upravila ji do patřičného úhlu, uhladila Michaelovi klopu a podívala
se mu do očí. "To ne."
"Je to k nevíře, viď? Vždyť je nám teprve čtyřicet." "Ne, čtyřicet je mně. Tobě je o tři víc." "Jsi pěkně bezohledná," postěžoval si s úsměvem. Ucouvla o krok a řekla: "Nejspíš jsi už zjistil, že si Lisa vybrala stejné květiny, jako jsme na naší svatbě měli my." "Ano, divil jsem se, jestli to snad není obyčejná náhoda." "To rozhodně není. Připrav se na další šok - odnesla naše svatební fotografie do květinářství a nechala udělat kytici přesně podle nich." "Opravdu?" Bess přikývla.
"To děvče bere svoje kuplířství zatraceně vážně, co?" "Musím uznat, že když jsem ty květiny uviděla, skutečně to se mnou zamávalo."
"Fakt?" Poklesl v kolenou, aby se svýma usmívajícíma se očima dostal na úroveň jejích, vážných.
"Jistě a nemusíš se tvářit tak lišácky, ano? Vypadala rozzářeně jako sluníčko, a jestli na ni dokážeš kouknout neuslzeně, zaplatím ti deset babek."
"Deset babek mám taky. Jestli se chceš vsadit, mělo by to být aspoň -"
Kdosi je vyrušil. "Je tohle ten chlapík, který mi celých šest let posílal přání ke Dni matek?" Byla to Stella ve svých zářivě stříbrných šatech. Vrhla se k Michaelovi s rozpřaženou náručí. "Stello!" vykřikl. "Ty moje krásko!"
Objali se s nefalšovanou láskyplností. "Ach, Michaeli," po-
176
vzdechla si s tváří přitisknutou k té jeho. "Pohled na tebe je vážně balzám pro nemocné oči." Shodila ze sebe jeho paže a ucouvla. "Paneboženanebesích, každých šest let vypadáš trochu líp!"
Michael se smíchem svíral její drobné dlaně ve svých mohutných snědých tlapách. Dovádivě mlaskl. "Však ty taky." Podíval se dolů na její dívčí atlasové střevíčky. "Copak takhle se obléká správná babička?"
Stella vykopla jednu nohu výš. "Ortopedické vysoké podpatky," poznamenala, "jestli se ti uleví. A teď pojď. A ty taky, Bess, ráda bych vám představila toho svého." Sotva si s Gilem Harwoodem potřásli rukama, objevila se nevěsta v celé své kráse. Vešla do chrámové předsíně a Michael s Bess přestali mít oči pro cokoliv jiného než pro ni. Naráz se k ní obrátili. Když k nim zamířila, vyhledal Michael Bessinu ruku a pevně ji stiskl. "Bože můj," zašeptal za ně za oba.
Lisa byla překrásná, spojovala v sobě podobu matky i otce, a jak se k nim blížila, uvědomovali si spoustu věcí - jak přirozeně se vestavily nejlepší  rysy jich obou do její tváře i postavy, jaká je šťastná a usměvavá, jak se na svou svatbu i svůj budoucí život v manželství těší, že v sobě tají jejich první vnouče. Nejpronikavěji si však byli vědomi toho, jak pečlivě oživovala i ty nejmenší podrobnosti z jejich vlastní svatby. Šaty šustily navlas stejně, jako když je na sobě měla Bess. Závoj byl téměř stejný jako tehdy Bessin.
Kytice jako by netknutá přežila celých těch dvaadvacet let. "Mamko, tati...," vydechla Lisa, položila každému z nich ruku na rameno a zvedla tvář, aby ji mohli políbit. "Jsem strašně šťastná!"
"A my jsme šťastní z tebe," řekla Bess. Michael dodal: "Holčičko, jsi neuvěřitelně krásná!" "To tedy je," přikývl Mark, který se objevil vedle ní. Přerušil je fotograf. "Prosím vás, všichni dávejte pozor! Potřeboval bych, aby se svatebčané shromáždili venku před kostelem! Máme zpoždění!"
Když Lisa odešla a dav hostí se začal hrnout na kostelní schody, Michael vyhledal Bessin pohled.
"Sice jsi mě varovala, ale stejně to byl šok. Na vteřinku jsem
měl dojem, žes to ty."
177
"Já vím. To člověka vyvede z míry, viď?"
Během následující hodiny, zatímco fotograf nejrůznějším
způsobem organizoval skupinky svatebčanů, Michael s Bess
se zdáli nerozluční, ať už při fotografování či při pouhém
přihlížení, pronikavě si byli vědomi vzájemné přítomnosti,
zatímco v duchu si nepřetržitě vybavovali scény ze své vlastní
svatby.
Nakonec se fotograf obrátil a zvolal: "Nyní prosím členy
nevěstiny rodiny! Pouze ty nejbližší, prosím!"
Michael na vteřinku zaváhal, než k němu přistoupila Lisa
a řekla: "To platí i pro tebe, tati. Jen pojď."
Po chvilce všichni - Michael, Bess, Lisa a Randy - stáli na
dvou schodech před vchodem do kostela Panny Marie, kde se
kdysi brali Bess s Michaelem, kde Lisa s Randym byli pokřtěni,
kde šli ke svému prvnímu přijímání, kam celé roky chodívali na
nedělní mše jako jedna šťastná rodina.
"Maminku s tatínkem nechte stát na horním schodě a vy dva si stoupněte hned pod ně," rovnal je fotograf do klasické skupinky. "Trošičku doleva..." Ukázal na Randyho. "A vy, tatínku, položte synovi ruku na rameno."
Michael poslechl a ucítil, jak mu při tom dotyku srdce přetéká láskou.
"Teď je to vynikající. A teď se k sobě všichni přitiskněte..."
Fotograf nakoukl do fotoaparátu, zatímco rodina stála při -
tulená těsně k sobě, cítila teplo všech těl a dotýkala se navzájem
podle fotografovy objednávky.
A Lisa si myslela: Prosím, ať to vyjde.
A Bess si myslela: Honem, nebo se rozpláču.
A Randy si myslel: Tátova dlaň je moc příjemná.
A Michael si myslel: Kéž by to trvalo navěky.
178
Poté, co fotografování skončilo, se hosté postupně vraceli do chrámové předsíně a nevěsta s matkou si nechaly udělat snímek v přípravně pro nevěstu. Michael se otočil a uviděl, že se k němu blíží dvě známé tváře.
"Barb a Don!" vykřikl a nadšeně se zazubil. Nedokázal své překvapení setřást ani ve chvíli, kdy už se objímal s dvojicí, která jim šla na jejich vlastní svatbě za družičku a za mládence. Během jeho manželství s Bess patřili k nejdražším rodinným přátelům, ale po rozvodu mu jakýsi pocit provinilosti velel nechat přátelství vyznít do ztracena. Ani jednoho tedy neviděl více než pět let. Při objetí s Barb cítil vděčnou lásku, a když si potřásali s Donem rukama, zaplavilo ho mohutné vědomí spřízněnosti. Najednou to podání ruky nestačilo a vyprovokovalo ho ke krátkému objetí, které mu přítel oplatil se stejnou srdečností.
"Chyběls nám," poznamenal Don a tiskl Michaela tak pevně, až si jeho motýlkem pomačkal kravatu. "Vy mně taky... a oba."
Ta slova přinesla osten lítosti nad těmi ztracenými léty, nad
přátelstvím, které nechali pohasnout.
"Co se stalo? Proč ses nám nikdy neozval?"
"Však víte, jak to chodí... Já vlastně ani nevím."
"No, teď to musíme napravit."
Na víc jim nezbyl čas - Michaela zajali další hosté: bývalí sousedé, tetičky a strýcové z obou stran, několik Lisiných přátel ze střední školy a Bessina sestra Joan se svým manželem Clarkem, kteří sem přiletěli z Denveru.
Zanedlouho uvaděči doprovodili poslední hosty na patřičná místa. Chrámová předsíň se vyprázdnila. Nevěsta se připravovala na svůj slavnostní vstup. Zatímco Maryann urovnávala Lisinu vlečku, našel si Michael vteřinku, aby šeptl Bess: "Je tady Don s Barb."
Tvář se jí rozsvítila radostí a překvapením. Rychle se po-
Stará trápení
dívala po usazených hostech, ale pochopitelně byli všichni 179
obráceni tváří k oltáři a navíc byl nejvyšší čas k zahájení obřadu. Uvaděči rozvinuli bílý koberec. Před oltářem už čekal kněz s ministranty. Rozezvučely se varhany. Chrám se zalil tóny z Lohengrina. Bess a Michael se postavili po Lisiných bocích a sledovali, jak chrámovou uličkou kráčí jako první Randy s Maryann.
Když přišla řada na ně, vstoupili na bílý běhoun s emocemi hrozícími doslova vybuchnout, což toho dne v podobné intenzitě ještě nezažili. Bess se třásla kolena, Michaelovi se chvěl žaludek. Míjeli moře tváří obrácených jejich směrem, aniž by z nich rozeznali aspoň jedinou. Pak dceru předali čekajícímu ženichovi a zůstali stát bok po boku, dokud nezazněla ta stará otázka: "Kdo vydává tuto ženu?"
Michael odpověděl: "Její matka a já," načež doprovodil Bess do přední lavice, kde usedli vedle sebe. Z celého dne přeplněného rozbouřenými a oživenými city byla tahle hodinka nejhorší. Michael i Bess cítili mocné pohnutí hned od prvního okamžiku, kdy se otec Moore shovívavě usmál na oba snoubence a oslovil přítomné: "Znám Lisu od toho dne, kdy přišla na svět, křtil jsem ji, když jí byly dva týdny, ve dvanácti jsem ji biřmoval, takže považuji za nanejvýš vhodné, že právě já dnes mohu vykonat tento obřad." Otec Moore se dojatě zadíval na přítomné a pokračoval: "Znám mnohé z vás, kteří jste přišli jako svědci této svatební přísahy." Pohledem zavadil o Bess a Michaela a opět jím sklouzl k ostatním. "Vítám vás jménem Lisy a Marka a děkuji vám, že jste přišli. Je nádherné, že svou přítomností kromě vyjádření úcty našim mladým snoubencům, kteří hodlají vyplout na společnou cestu lásky a věrnosti, současně vyjadřujete vlastní víru v instituci manželství a v poslání rodiny, ve vzájemné se obohacování v oddaném svazku muže a ženy, kteří si slibují vytrvat ve vzájemné věrnosti a lásce, dokud je smrt nerozdělí. A než je smrt rozdělí..., to uběhne ještě dlouhá, předlouhá doba." Knězova úvaha se rozvíjela dále, zatímco Michael s Bess seděli jeden od druhého sotva na pár centimetrů a hltali každé slovo. Kněz vyprávěl překrásný příběh o velice bohatém muži, který chtěl při sňatku dokázat své nevěstě míru své lásky, takže nechal dovézt sto tisíc housenek bource morušového a večer před svatbou je dal vypustit do morušového sadu. Do svítání byl celý sad pokryt krajkou, a než na hedvábných vláknech 180
oschla rosa, nechal ženich poprášit hájek zlatým prachem. A tam, v pozlacené besídce, jíž se boháč snažil ztělesnit míru své lásky, si vyslovili svatební přísahu právě v okamžiku, kdy se žhavé slunce usmálo nad obzorem a oslnivými paprsky rozzářilo celou tu přeskvostnou třpytnou scénu. Dvojici novomanželů pak kněz řekl: "Jistě, byl to velice výmluvný dar, kterým boháč obdařil svoji nevěstu. Ale to nejvzácnější zlato, které manžel může přinést své ženě, není ten drahý kov, jejž lze rozprášit na hedvábná vlákna či koupit v klenotnictví a vložit do dlaně. Je to láska a věrnost, jimiž se navzájem obdarovávají ve všech následujících letech, když zvolna bok po boku stárnou."
Koutkem oka Bess zahlédla, jak k ní Michael otočil hlavu a podíval se na ni. Ulpíval na ní pohledem celé dlouhé vteřiny, než mu ten pohled oplatila. V obličeji měl nesmírně vážný výraz a neuhýbal očima. Bess se zmocnil pocit, jaký si člověk vybaví při střídání ročních období, kdy jednoho rána otevře dveře a najednou zjistí, že zima je pryč. Sklopila oči do klína. Michael ji nepřestával pozorovat. Její soustředění vzalo za své a z dalších knězových slov si nepamatovala už pranic. Snažila se bloumat pohledem po kostele, ale oči se jí pořád vracely k Michaelovi, k okraji jeho nohavic - dál si pohlédnout netroufala..., jeho kolena..., okraj jeho kalhot, které se dotý-
Stará trápení
kaly okraje její sukně..., jeho manžety, jeho elegantní ruce složené v klíně, ty ruce, které se jí tolikrát dotýkaly, které držely jejich novorozené děti a vydělávaly jim na živobytí, které denně tiskly tlačítko zvonku při návratu domů, které dnes tak bojácně objímaly Lisu i Randyho. Ach bože, pořád ještě milovala Michaelovy ruce!
Vynořila se ze svého zamyšlení právě včas, aby zjistila, že každý vstává. Udělala totéž a ve chvíli, kdy si Michael urovnával puky na kalhotách, vrazili do sebe lokty. Tohle byla jedna z těch věcí, které ji dojímaly: Michael si při vstávání urovnával puky přesně tímto pohybem, který si pamatovala z minulosti. Tehdy jeho zvyk neznamenal vlastně nic, ale tentokrát měl pro ni hluboký význam, protože se opět odehrával po jejím boku. Znovu se posadili a Bess ucítila na své paži dotek Michaelova předloktí. Ani jeden z nich se neodtáhl. Otec Moore se opět rozhovořil a výmluvně se přitom rozhlížel po shromáždění. "Během vzájemné výměny manželské-
181
ho slibu vás nevěsta s ženichem vyzývají, aby všichni, kdož žijí v manželství, spojili opět svoje ruce a stvrdili tak svou vlastní manželskou přísahu spolu s nimi." Lisa a Mark se k sobě otočili a uchopili se za ruce.
Pak promluvil Mark - zřetelně a hlasitě, aby všichni slyšeli. "Já, Mark, beru si tebe, Liso..."
Po Bessiných tvářích se začaly valit slzy a vytvořily jí na šatech dva temné ostrůvky. Michael našel kapesník a vložil jí ho do ruky, načež v mezeře mezi nimi, kam nikdo nemohl vidět, vyhledal její volnou ruku, pevně ji stiskl a ona mu stisk oplatila.
"Já, Lisa, beru si tebe, Marku..."
Lisa, jejich prvorozená, v níž se uskutečnilo tolik jejich společných snů, během jejíhož dětství byli oba nevýslovně šťastní, ta Lisa je přiměla, aby se znova uchopili za ruce. "Z moci, jíž mi laskavě svěřil náš Bůh Otec, Syn a Duch svatý, vás nyní prohlašuji mužem a ženou. Nyní můžete políbit nevěstu."
Zatímco Lisa pozvedla rozzářenou tvář vstříc Markovu polibku, tiskl Michael Bessinu ruku tak křečovitě, až se bála, že jí rozdrtí kosti. Hledal útěchu? Lítost? Cit?
Ale na tom vůbec nezáleželo, protože jeho stisk opětovala, potřebovala cítit to propojení s ním, potřebovala ten pevný dotek jejich vzájemně propletených prstů a k sobě lnoucích dlaní. Pozorně sledovala zátylek Randyho hlavy a v duchu se úpěnlivě modlila, aby jeho odpor vůči Michaelovi pominul. Když její dcera s Markem přicházeli k oltáři, aby společně zapálili manželskou svíci, dívala se, jak se Lisina vlečka táhne přes celé tři schody. Jasný soprán k tomu z kůru zpíval: Tebe mi zvolil Bůh... a Michaelova ruka nepřestávala svírat tu její. Teď jí palcem objížděl bříška jednotlivých prstů. Píseň skončila a varhany hrály tichou melodii, když Mark s Lisou zamířili ke svým matkám, přičemž každý z nich nesl rudou růži na dlouhém stonku. Mark přistoupil k Bess a Michael jí konečně pustil ruku.
Mark se naklonil přes lavici, políbil ji na tvář a řekl: "Děkuju, že jste tu dneska spolu. Lisa je z toho moc šťastná." Pak potřásl
182
Michaelovi rukou se slovy: "Slibuju, že se mnou bude šťastná nadosmrti."
Pak k nim přistoupila Lisa a oba láskyplně políbila. "Mám tě moc ráda, mamko, mám tě moc ráda, tati. A teď dávejte na mě a na Marka dobrý pozor, my vám ukážeme, jak se to správně dělá."
Po jejím odchodu si Bess opět musela vypůjčit Michaelův
Stará trápení
kapesník. O chvilku později, když už klečeli, do ní jemně šťouchl loktem a nastavil ruku dlaní nahoru. Položila mu kapesník na ni a soustředila se na pokračování obřadu, zatímco on si čistil nos a otíral oči, načež zastrčil kapesník do kapsy u kalhot.
Po zbytek mše stáli v okázale těsné blízkosti, a to i při svatém přijímání, snažili se sami sobě nějak zdůvodnit, proč se dál drží za ruce, když po složení manželského slibu udržují další hosté od sebe pečlivý odstup. Když varhany vybuchly závěrečnou jásavou písní, s úsměvem následovali svoje děti ven z kostela. Michael přidržoval Bess za loket. Lisa si prosadila, že v kostele se žádná blahopřání odehrávat nebudou, bylo jí jasné, že by vznikla nežádoucí tlačenice. Když se tedy houf svatebčanů vyvalil dvojitými dveřmi chrámu Panny Marie na schody, hosté začali Lisu s Markem objímat a začali jim blahopřát zcela spontánně. Přitom se na všechny snesla kratičká sprška pšenice. Pak už následovala jen rychlá chůze k čekajícím limuzínám.
Nevěsta s ženichem nasedli do prvního vozu, fotograf ukořistil několik snímků a Michael zavolal: "Randy, Maryann, vy můžete jet s námi!"
Maryann lítostivě odpověděla: "Ráda bych, ale jsem tu vlastním autem."
Randy řekl: "V tom případě pojedu radši s Maryann. Uvidíme se v restauraci."
Bess se dotkla Michaelova lokte. "Ještě musím z převlékárny vyzvednout Lisiny věci. Slíbila jsem jí, že je dovezu na hostinu ."
"Skočím tam s tebou."
Opět vstoupili do kostela a zamířili do jasně osvětlené místnosti, kde bylo absolutní ticho. Byli tam sami. Bess začala sbírat Lisiny střevíčky, líčidla a kabelu s věcmi, jež měla doma na přespání. Vkládala do ní postupně jednotlivé předměty,
183
když tu ji zalila mohutná vlna melancholie. Pustila ucha kabely, přitiskla si dlaně na oči a pootevřela ústa. Zády k Michaelovi honem zalovila v kabelce, aby našla papírový kapesníček dřív, než se rozvzlyká.
"No..., no tak... Co to má znamenat?" Michael se k ní otočil a něžně ji vzal do náruče.
"Sama nevím," popotahovala Bess. Tiskla si k nosu kapesník. "Prostě se mi chce plakat."
"Hm, ale na to máš nejspíš právo. Jsi přece její matka."
"Jenže si připadám jako hloupá nána."
"To nevadí. Její matkou zůstaneš i tak."
"Ach, Michaeli, tak ona se nám doopravdy vdala!"
"Já vím. Byla naše děťátko a teď nám už nepatří."
Bess se poddala své touze po slzách. Ovinula mu ramena
pažemi a vzlykala. Michael ji k sobě jemně tiskl a hladil po
zádech. V jeho objetí si jako hloupá nána nepřipadala, pláč se
zdál naprosto v pořádku. I když proud jejích slzí konečně ustal,
opírala se o Michaela dál. "Pamatuješ, když byla ještě maličká,
jak pro nás pořádala koncertní vystoupení?"
"A my si namlouvali, že z ní stoprocentně vyroste druhá
Barbra Streisandová."
"A jak si vždycky vynutila, abych ji při pečení koláčků vysadila na kuchyňskou linku, aby mi pomáhala míchat? Pořád se mi tou kebulkou pletla pod ruce." "A jak uvázala kapesník kolem lampičky v domečku pro panenky a bezmála nám zapálila celý dům?"
"A jak si zlomila ruku při bruslení a doktor ji musel dolomit, než jí mohl dát sádru? Ach, Michaeli, radši bych mu tenkrát nabídla svou paži, jen aby na Lisu nesahal!" "Já vím. Však já taky."
Zmlkli, ponořeni do vzpomínek. Teprve po chvíli si uvědomili, že celou tu dobu stojí v těsném objetí. Bess se honem odtáhla a poznamenala: "Nejspíš jsem ti
Stará trápení
poničila smokink." Zkusila mu otřít ramena, zatímco Michael ji nepřestával držet kolem pasu.
'V jejím případě jsme vyhráli, Bess," pronesl Michael s upřímným přesvědčením. "Lisa se v životě neztratí." Bess mu pohlédla do očí. "Já vím. A taky vím, že s Markem bude šťastná, proto máš můj slib, že s těmi slzami dám už pokoj."
184
Zdrželi se ještě chvilku, vychutnávali vzájemnou blízkost, ale nakonec se Bess přinutila ucouvnout. "Slíbila jsem Lise, že se postarám, aby tu po nás zůstalo uklizeno. Mohl bys, prosím tě, pozavírat ty krabice od květin, než si dám trochu do pořádku obličej ?"
Michael ji pustil. "S největší ochotou."
Bess se postavila před zrcadlo, zhodnotila svůj vzhled a povzdechla: "Bože, taková spoušť!"
Michael se při sbírání krabic ohlédl přes rameno. Bess otevřela kabelku a začala si vylepšovat rozmazaný make-up. Michael položil krabice na židli u dveří, zatáhl zip na Lisině kabele a přidal ji k nim, načež se vrátil k Bess, stoupl si za ni a sledoval v zrcadle, jaká kouzla to se svýma očima vlastně provádí.
"Nekoukej na mě," napomenula ho a zaklonila hlavu, aby chytila správné světlo.
"A proč?"
"Znervózňuje mě to."
"A proč?"
"Tohle je přece přímo intimní záležitost."
"Už jsem tě viděl provádět mnohem intimnější věci, milá
Bess."
Bess zastavila pohyb své ruky a pohlédla na Michaelův odraz v zrcadle. Přesahoval ji přesně o půl hlavy. Jeho motýlek a límeček košile jí vykukovaly přímo nad ramenem. Nad světlou látkou nádherně vynikala jeho snědá pleť i tmavé vlasy. Vrátila se tedy zpátky k líčení, pozorně si stíny pod očima roztírala prsty, zatímco Michael postával za jejími zády s rukama v kapsách kalhot, její předchozí žádost okázale nebral na vědomí a pečlivě sledoval každičký její pohyb, jako by jej doslova vychutnával. Bess zaklonila hlavu a nanášela si na řasy barvu řasenkou, zkušeně jí přejížděla od kořínků až ke špičkám, načež stejný postup zopakovala i u spodních řas. "Ani si nevzpomínám, že by sis tehdy s líčením dávala takovou práci." "Udělala jsem si kurz." "Čeho?"
"Vlastně to nebyl kurz. Prostě jsem se nechala odborně vyškolit v líčení."
"A kdy?" 185
"Ihned po rozvodu. Jakmile jsem začala vydělávat dost peněz."
"Víš, co ti povím?" Rty naznačil úsměv a tiše pravil: "Že to funguje, Bess." Oči se jim střetly v zrcadle. Bess se vší silou snažila nevypadat polichoceně. Když se jí to nepodařilo, rázně vhodila kazetu s líčidly do kabelky a tu prudce zaklapla. "Michaeli, snad se mnou neflirtuješ?" Zvedla bradu a shrnula si pramen vlasů za levé ucho.
Michaelův úsměv se ještě prohloubil. Vzal Bess za loket. "Tak pojď, Bess, oslavíme svatbu naší dcery." Hostina a tanec se konaly v restauraci Riverwood Club, z níž byla vyhlídka na řeku St. Croix, kde se na wisconsinském břehu řeky rozkládala líbezná venkovská krajina. Dojeli tam v kůží vonícím soukromí přepychové limuzíny, každý na své polovině sedadla. Nedotýkali se ani oblečením. Už se snesla tma, ale když sjížděli dolů do Stillwateru, zasvitla do auta zář pouličních lamp, klouzala jim po ramenou a chvílemi i po
Stará trápení
tvářích. Občas se pohledem zatoulali k tomu druhému, čekali na chvilkový záblesk světla, který ozáří sousedovu tvář, a když se dočkali, honem s hranou lhostejností odvraceli oči k oknům. Za rachocení pneumatik po vzorovaném kovovém povrchu mostu přejeli přes řeku a nechali Minnesotu za sebou. Auto začalo šplhat do příkrého svahu směrem k Houltonu. Konečně se Michael zastavil a pohnul přitom kolenem, takže zavadil o Bessinu nohu. "Bess?" pronesl tázavě.
Pátravě se mu zadívala do tváře. Pouliční městské lampy zůstaly za nimi, teď ujížděli mezi lány polí. "Prosím, Michaeli?" zeptala se konečně. Zhluboka se nadechl a zaváhal, jako by se v něm svářila touha cosi říct s touhou to potlačit.
"Ale nic," pravil nakonec a Bess dala svému zklamání průchod pečlivě zdušeným povzdechem.
Restaurace Riverwood Club se rozkládala vysoko nad řekou ve stínu sukovitých dubů. Na straně odvrácené od řeky k ní vedla podkovovitě stočená příjezdová cesta a končila u širokého a sloupy zdobeného vchodu, který připomínal panská sídla ze sedmnáctého století. Dvě křídla předního schodiště uzavíraly 186
srdcovitě tvarovanou zahradu, plnou stále zelených okrasných keřů, při kraji zastřižených, aby větve nenarušovaly linii schodů. Nad nimi šest bílých hladkých sloupů zvedalo do výše dvoupatrovou budovu a tvořilo velkolepou vstupní verandu v přízemí.
Michael pomohl Bess vystoupit z limuzíny, uchopil ji za loket a spolu vystoupili po levé polovině schodiště. Tam otevřel těžké dveře, sundal jí kabát, odevzdal ho spolu se svým do šatny a lístky uschoval u sebe.
V hale visel lustr velký jako New York a do tanečního sálu v prvním patře odtud vedlo velkolepé schodiště. "Vida, konečně vím, zač jsme platili," poznamenal Michael, když se pustili po schodech nahoru. Kolena se jim zvedala v dokonalém souladu. "Tedy, nevím jak ty, ale já jsem rozhodnutý přijít si na své peníze."
Začal se šampaňským. Fontánka naplněná tím šumivým mokem jiskřila hned vedle vchodu do sálu. Vedle stál dlouhý stůl pokrytý ubrusem, na němž byla vyrovnaná pyramida skleniček s vysokými nožkami, již bylo téměř škoda porušit. Michael však bez rozmýšlení jednu horní sebral a obrátil se k Bess. "A co ty? Taky si dáš šampaňské?" "Proč ne, když si za něj platíme?"
Se sklenkami v rukou zamířili k davu hostí, aby se mezi ně zamíchali. Bess se přistihla, že se táhne v Michaelových stopách, kdykoliv se zastaví on, že stojí i ona, že hovoří s lidmi, s nimiž hovoří i on, jako by byli stále ještě manželé. Když si to uvědomila, honem zamířila opačným směrem, ale dosáhla pouze toho, že ho sledovala na dálku. Taneční parket lemovaly kulaté stoly s ubrusy v barvě meruněk. Ze stropu visel stejně nádherný lustr jako ve vstupní hale a ozařoval shromážděné hosty medovým světlem. Na každém stole stála svíčka a desítky jejich plamínků se odrážely v prosklené stěně s vyhlídkou na řeku, kde severozápadní nebe světlelo září města Stillwateru. Sál byl sice obrovský, ale Bess se přesto dařilo po několikavteřinovém pátrání vyhledat Michaela, kdykoliv ji to napadlo -a že ji touha vyhlížet jeho světlý smokink a tmavé vlasy přepadala každou chvíli.
Právě si ho prohlížela přes celou délku místnosti, když se za ní vynořila Stella a poznamenala: "Je to bezkonkurenčně ten nejhezčí mužský v celém sále. Gil si to myslí taky."
187
"Mami, tys nenapravitelná."
"Drželi jste se při té přísaze za ruce?"
"Nebuď směšná."
Stará trápení
Přistoupila k nim Heather doprovázená manželem. "Obřad
se mi strašně líbil a tenhle sál je přímo božský! Jsem ráda, žes
nás pozvala."
Poodešli a už tady byla Hildy Padgettová s povzdechem: "Zaplaťpánbu, že tohle nemusím absolvovat každý den!" Jaké poznamenal: "Probrečela celý obřad." "Však já taky," přiznala se Bess.
Pak se objevil Randy s Maryann a začali obcházet hosty. Přišla i Lisa s Markem. Novomanželé se drželi za ruce a přijímali objetí a polibky. Bess si vůbec nepovšimla, že Michael se k ní opět přiblížil, to až ho Lisa objala a usmála se: "Je, tati, vypadáš přímo k nakousnutí! Když už mluvíme o jídle, mám dojem, že by nejradši začali s podáváním večeře. Mamko, tati, vy sedíte v čele našeho stolu."
A opět Bess s Michaelem zjistili, že sedí vedle sebe. Před vlastním servírováním večeře povstal otec Moore, aby pronesl modli tbu.
K večeři bylo vynikající hovězí s vinnou omáčkou, rýží a brokolicí. Všichni se chovali naprosto uvolněně a spokojeně. Kolem stolů obcházeli číšníci a dolévali šampaňské na oficiální pří pitek.
K jeho pronesení se zvedl Randy, neboť to byla povinnost mládence.
"Pozor! Slyšíte? Všichni pozor!" zvolal, zatímco si zapínal sako smokinku a vyčkával, až v sále utichne šum hovoru. Několik lidí zacinkalo lžičkou o sklenku a hosté konečně ztichli. "Takže dneska jsem byl svědkem svatby své starší sestry," ohlásil Randy, odmlčel se a poškrábal se na hlavě. "Páni, to jsem ale rád! Vždycky vyráchala všechnu teplou vodu a na mě zbyla jen..." Zbytek Randyho ukřivděné vzpomínky utonul v bouři smíchu. Když se hosté ztišili, navázal: "Ale ne, vážně, Liso, mám z toho radost už kvůli tobě. A tobě to taky přeju, Marku. Teď se s ní budeš o koupelnu dělit ty a taky ty si budeš muset vybojovat svoje místo před zrcadlem." Další výbuch smíchu, po kterém Randy nasadil sentimentální tón. "Myslím to upřímně, Liso... a Marku..., podle mě se k sobě hodíte přímo báječně." Pozdvihl sklenku k přípitku. "Tak na
188
lásku a štěstí ve váš svatební den i po zbylá léta vašeho života. Doufám, že jich oba máte před sebou ještě spoustu." Hosté upili šampaňské a roztleskali se. Randy se posadil zpět vedle Maryann.
S úsměvem mu řekla: "Podle všeho ti podobná vystoupení nedělají potíže."
Randy jen pokrčil rameny. "Asi ne."
"Až se dostaneš na jeviště, budeš zřejmě ve svém živlu." Randy se napil šampaňského a zazubil se: "Cože, snad nevěříš, že tam prorazím?"
"Copak to můžu vědět? V životě jsem tě hrát neslyšela." Chvíli jedli mlčky, ale pak Randy požádal: "Pověz mi něco o tom, jak sportuješ. Předpokládám, žes už dostala nějaké ocenění."
"Ano, každoročně."
"A přitom máš ty nejlepší známky."
"Samozřejmě."
"A ještě připravuješ školní ročenku." "Ne, pracuju v redakci školního časopisu."
"Aha, ve školním časopise, promiň." Chvíli se na ni díval. "A co děláš pro zábavu?"
"Jak to myslíš? Zábava je přece všechno tohle. Já školu miluju."
"Ale co děláváš kromě školy?"
"Hodně akcí podnikáme s církevní skupinou. Uvažuju o tom, že letos v létě pojedu do Mexika na pomoc obětem hurikánu. Všechno to organizuje náš kostel. Může nás jet padesát, ale na cestu si musíme vydělat sami."
"A jak?"
"Vezmeme si půjčku."
Stará trápení
Ta představa ho pobouřila. Kostelní skupina? Oběti hurikánu a půjčka?
"A co tam budete dělat?"
"Čeká nás spousta dřiny. Budeme míchat beton, opravovat
silnice, spát na polních lůžkách a celý týden se muset obejít bez
sprchy."
"Nezlob se na mě, ale pokud se nebudete sprchovat, ti Me-xičani s vámi vyběhnou ještě dřív, než bude týden u konce." Maryann se rozesmála a způsobně si přitom zakrývala ústa ubrouskem.
189
"Ale dneska večer voníš prima," pronesl nejsvůdnějším způsobem, na jaký se vzmohl. Maryann se okamžitě přestala smát, položila si ubrousek na klín, zrudla a obrátila svou pozornost k tal í ři .
"Tuhle větu zkoušíš na všechna děvčata?" "Na jaká všechna děvčata?"
"Počítám, že jich musí být spousta. Koneckonců že nejsi žádný Quasimodo, to snad víš."
Randy se přiznal: "Poslední děvče, se kterým jsem chodil vážně, se jmenovalo Carla Utleyová a oba jsme měli rok před maturitou. '
"Ale jdi. Přece nevěříš, že ti na tohle skočím."
"Je to fakt."
"Rok před maturitou?"
"Od ty doby jsem s holkama chodíval, ale s žádnou to
nebylo vážný chození."
"Tak co to bylo? Známost na jednu noc?"
Randy jí pohlédl do tváře svýma temnýma očima. "Na tak
krásný děvče jsi neuvěřitelně zlá."
Opět zrudla a jeho to potěšilo.
Byla to nejhezčí, nejsvěžejší a nejčistší stvoření, s nímž měl to potěšení strávit večer, a s jistým údivem si uvědomil, že to bude poprvé, co políbí děvče bez toho, že by se s ním hned vyspal.
Kdosi začal ťukat lžičkou do sklenky od šampaňského a celá početná sestava svatebních hostí zachytila rytmus a připojila se. Taneční sál se rozezněl skleněnou zvonkohrou. Lisa s Markem vstali a s chutí se podvolili rituálu. Předvedli hostům hluboký polibek, který trval plných pět vteřin. Zatímco Maryann přihlížela, Randy ji sledoval. Podívaná na ni zřejmě zapůsobila, při pohledu na bratrův polibek lehce pootevřela ústa.
Když se nevěsta s ženichem posadili, propukl sál v bouřlivý potlesk. Tleskali všichni kromě Maryann. Ta stydlivě sklopila zrak. Vycítila Randyho upřený pohled a kradmo, rozpačitě po něm šlehla očima, ale stačilo to, aby zčervenala ještě víc, protože na zlomek vteřiny zavadila Randymu pohledem o rty.
190
Večeře skončila. Hosté už opět přecházeli z místa na místo. Hudební skupina na pódiu si začala chystat nástroje. Michael odstrčil svou židli od stolu a vyzval Bess: "Pojď taky mezi li di . "
Šli mezi ně společně, vyhledávali příbuzenstvo z druhé strany, o které přišli rozvodem, staré přátele, nové přátele, sousedy, jejichž děti si s Lisou a s Randym ve školních letech hrávaly -, prostě sál byl plný známých lidí, kteří se zdvořile zdržovali dotazu, jaký je vlastně oficiální vztah dvojice Michael - Bess.
Konečně opět došli k Donovi a Barb Maholicovým, kteří je viděli přicházet a rozradostněně se postavili. Muži si podali ruce a ženy se objaly.
"Ach, Barb, to je nádhera, že tě zase vidím!" prohlásila Bess upřímně.
"Už to musí být pěkně dlouho."
"Nejmíň pět let."
"To určitě. Jsme moc rádi, že jsme dostali pozvánku i že se z Lisy vyklubala tak krásná nevěsta. Blahopřejeme." "Je krásná, viď? Člověk aby si na svatbě vlastního dítěte oči vyplakal. A co dělá ta tvoje mládež?"
"Pojď, posaď se, ať dohoníme, co jsme za těch pět let zameškaly."
Muži jim přinesli sklenky a všichni čtyři pak upíjeli a nadšeně si povídali. O dětech, o podnikání, o cestování, o svých známých a příbuzných. Ozvala se hudba, a tak museli mluvit trochu hlasitěji a strkat hlavy blíž k sobě, aby se navzájem slyšel i.
Vzadu přivolal kapelník svatební pár na parket a kapela spustila "Smím tančit s vámi, slečno?" Lisa a Mark došli pod slavnostní lustr a začali tančit, čímž k sobě strhli pozornost všech přítomných včetně Bess a Michaela. Kapelník zvolal: "Prosím, aby se k novomanželům připojili další hosté!"
Na druhém konci sálu se Randy otočil k Maryann a řekl: "Mám dojem, že tím myslel nás."
Jaké Padgett vstal a uklonil se před manželkou: "Matko?" Přes Markovo rameno naznačila Lisa Michaelovi významným gestem: " Vyzvi mamku!"
Ohlédl se po Bess. Předloktími se opírala o stůl a s toužeb-191
ným úsměvem sledovala tančící Lisu. Když se na ni Michael podíval, obrátila se k němu. "Zatančíme si, Bess?" zeptal se. "Asi bychom měli," přikývla.
Zastrčil její židli blíž ke stolu a odkráčel za Bess k parketu. Celou tu dobu vnímal Lisin rozzářený úsměv. Zamrkal na ni a nabídl Bess svou náruč.
Přivinula se do ní s nepředstíraným úsměvem, nepokrytě potěšená jeho blízkostí. Protančili spolu plných šestnáct let, a to tak dokonale, že vždycky bez výjimky přilákali pozornost obdivujících diváků, což se přihodilo i nyní, sotva se připravili na valčík a elegantně a bezchybně začali v tříčtvrtečním rytmu proplouvat sálem. Tančili spolu tak zlehka a přirozeně, že bylo vyloučeno, aby se dopustili chyby. A tančili spolu dlouho, s úsměvem, vytáčeli elegantní a svižné otáčky, dokud Bess nepoznamenala: "V tomhle jsme byli odjakživa jedničky, co říkáš, Michaeli?" "A pořád ještě jsme."
"Je nádhera tančit s člověkem, který to umí, viď?"
"Na to vem jed. Přísahám, že pořádně tančit valčík neumí
dneska už nikdo."
"Keith určitě ne."
"Darla jakbysmet."
Tančili dál, s důrazem na první dobu. Kdyby byla podlaha
vysypaná pilinami, ozdobili by ji ornamentem z úhledných
trojúhelníčků.
"To není špatný pocit, co?"
"Hm..., moc příjemný."
Po chvíli tance to už Michael nevydržel. "Kdo je Keith?" "Muž, s nímž jsem se scházela." "Je to vážné?"
"Není. Vlastně to už skončilo." A dál vířili v rytmu valčíku, šťastní, uchvácení a usmívali se na sebe beze vší přetvářky. Když jeden něco poznamenal, druhý v tom nehledal žádný dvojsmysl ani předstírání.
Bess se zeptala: "Jak to vypadá mezi tebou a Darlou?" "Pokud s rozvodem souhlasí obě strany, vyřídí to soud přímo bleskově." "A mluvíte spolu?"
192
"Samozřejmě. Celou tu dobu. Anni jeden z nás neměl zájem
Stará trápení na tom, aby to skončilo vyhlášením války." "Jako u nás?" "Hm."
"My byli tolik zahořklí proto, že nám na sobě záležet nepřestalo, takhle to myslíš?" "Přemýšlel jsem o tom a vyloučeno to není." "To je zvláštní. Moje matka tvrdí v podstatě totéž." "Tvoje matka vypadá senzačně. Je nezničitelná, co?" Zasmáli se a tančili mlčky, dokud skladba neskončila. Zůstali na parketu ještě na další tanec a pak na další a další. Když po čtyřech kouscích doprovodil Michael Bess ke dveřím, zašeptal jí do ucha: "Nechoď daleko. Rád bych si ještě zatančil." S postupující nocí se hudba stávala hlasitější a rychlejší. Mezi hosty byla převaha mladých lidí a časem přibývali další. Kapela hrála podle jejich přání. Pomalejší skladby jako "Vítr pod mými křídly", "Dáma v rudém" a podobné ustoupily písním "La Bamba" a "Johny B. Goode", které na parket přivábily dokonce i hosty středního věku. Když se tanečníci konečně rozpálili, kapela přehodila výhybku na "Twist", který byl vystřídán skladbou "Tu nevěstu já znám", což naplnilo taneční parket k prasknutí. Všichni byli uhřátí a zpocení, což se týkalo i Michaela a Bess, kteří po celý večer tvořili nerozlučnou dvojici .
Každý měl skvělou náladu. Michael se usmál: "Moc by ti vadilo, kdybych si jednou zatančil se Stellou?" "Proboha jasně že ne!" zvolala Bess. "Bude nadšením celá bez sebe!"
Michael zamířil ke Stelle: "Tak pojď, ty krasavice, nemůžu bez tebe vydržet."
Gil Harwood popadl Bess a na konci skladby si muži opět vrátili partnerky.
"Bavíš se?" zeptal se Michael, když se mu Bess opět dostala do náruče.
"Já tančím!" vykřikla dovádivě.
Protančili se dalším rychlým a rozpalujícím kouskem. Na konci si Michael přivinul Bess k boku a zhluboka oddechoval. "Pojď stranou, musím se zbavit toho saka." Odvedl ji za ruku ke stolu, kde nechali stát své sklenky, a přehodil si sako
193
přes židli. Lačně se napili a tu hudba spustila "Staré časy rokenrolu". Michael rázně práskl sklenkou na desku stolu a roz-jařeně vyzval Bess: "Honem!" Odvlekl ji na parket. Bess mu natáhla na zádech šle a nechala je s plesknutím dopadnout na jeho záda. "Ty, Currane!"
Obrátil se a sehnul hlavu, aby ji v té vřavě slyšel. "Co je?" "V tom smokinku vypadáš docela sexy."
Michael se rozesmál. "Hele, trochu se ovládej, kotě!" Lokty
si prorazili cestu na parket a opět se ponořili do strhujícího víru
tance a hudby.
Zapomenout, že jsou ve skutečnosti rozvedení, bylo pře-snadné, protože kolem nich vládla bujará radost, v níž se spontánně přidali k ostatním, kteří vyhazovali ruce nad hlavu a hlasitě zpívali důvěrně známá slova... Miluju staré časy rokenrolu...
Na konci skladby byli celí zardělí a rozjaření. Michael si strčil do úst dva prsty a zahvízdal. Bess zatleskala a zamávala pěstí nad hlavou. Vykřikla: "Ještě! Ještě!" Ale kapela si dala pauzu, takže se vrátili k Barb a Donovi a všichni čtyři se najednou zhroutili na židle.
Vyčerpaní a rozveselení si otírali čela, sahali po sklenkách a opět navazovali kdysi přetrženou nit svého dlouholetého přátelství. "Senzační skupina!" "Hrajou bezvadně, viď?"
"Takhle jsem si nezatančila už celé roky."
Barb se rozzářily oči. "Páni, to je ale prima, že vás dva zase vidíme pohromadě! Je tohle... Chci tím říct, jestli se spolu
scházíte?"
Michael se podíval na Bess. Bess se podívala na Michaela. "Ne, vlastně ne," odpověděla.
"Škoda. Na parketu to vypadá, jako byste se nikdy nebyli rozešli.."
"I tak se docela dobře bavíme."
"Však my taky. Dokázali byste spočítat, kolikrát jsme si my čtyři vyšli spolu zatančit?" "To těžko."
"Co se to s námi stalo? Proč jsme se přestali scházet?" nechápala Barb.
194
Všichni se navzájem zkoumavě prohlíželi a připomínali si ty staré krásné časy i těch několik ošklivých měsíců, které předcházely rozvodu Curranových.
Nakonec se ozvala Bess: "Já bych znala důvod, proč jsem
vám přestala volat. Nechtěla jsem vás v našem sporu přetahovat
na svou stranu."
"Ale to je hloupost."
"Opravdu? Byli jste přátelé nás obou. Měla jsem strach, že kdybych se vám svěřila s čímkoliv, znělo by to jako žebrání o soucit. A ono by to ani jinak vyznít nemohlo." "V tom máš nejspíš pravdu, ale stejně jste nám chyběli. Kdyby to bylo možné, pomohli bychom vám."
Michael řekl: "Měl jsem navlas stejné pocity jako Bess, bál jsem se, že bych vás přesvědčoval o své pravdě, takže jsem prostě zůstal stranou."
Don zatím jen tiše poslouchal. Teď se předklonil a uhodil dnem své sklenky na stůl tak rázně, jako by šlo o pryžové razítko.
"Můžu být teď upřímný?"
Všechny oči se stočily k němu. "Samozřejmě," přisvědčil Mi chael.
"Víte, co jsem prožíval po vašem rozchodu?" Chvíli počkal, ale jeho posluchači mlčeli. "Připadal jsem si jako zrazený. Bylo nám sice jasné, že máte spolu neshody, ale nikdy jste neprozradili, jak je to ve skutečnosti vážné. Když jsi pak jednoho dne zavolala a řekla:  .Rozvádíme se, popadl mě vztek, i když se to dneska může zdát sobecké. Celé dlouhé roky jsme byli přátelé a najednou - BUM! -, takhle jste to pokazili. Pokud mám říct úplnou pravdu, nikdy jsem z vašeho rozchodu nevinil jednoho víc než druhého. Jak Barb, tak i já jsme na váš vztah hleděli veskrze reálně a měli jsme k vám v tu dobu pravděpodobně nejblíž ze všech vašich známých. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že se spolu rozvádíte, nemohl jsem se zbavit dojmu, že se rozvádíte i s námi."
Bess se natáhla a pohladila ho po ruce. "Ach, Done..." Poté, co se vypovídal, se Don tvářil podivně plaše. "Já dobře vím, že mluvím jak sobec." "To v žádném případě."
"Kdybych neměl těch pár skleniček navíc, asi bych se s tím ni kdy nesvěřil."
195
Michael pravil: "Podle mě je jedině dobře, že my čtyři dokážeme spolu takhle mluvit. To jsme ostatně uměli odjakživa, proto jsme taky bývali tak dobří přátelé." A Bess dodala: "Nikdy jsem o přerušení našich styků nepřemýšlela z tohoto úhlu, Done. Možná, kdybyste se rozváděli vy, prožívala bych podobné rozhořčení."
Barb se starostlivě zeptala: "Jasně, už jste nám říkali, že se spolu nevídáte, ale je nějaká naděje, že byste se dali zase dohromady? Pokud se ptám moc neomaleně, tak mi rovnou řekněte, ať sklapnu."
Nad čtveřicí se rozhostilo ticho, které přerušila Bess tak laskavě, jak jen si lze představit: "Sklapni, Barb."
Stará trápení
Randy s Maryann protančili celou noc, povídali si a hleděli si do očí. Když skončila druhá řada skladeb, začala se Maryann ovívat dlaní a Randy si uvolnil vázanku a límeček u košile. Zkusil navrhnout: "Je tady děsný vedro, nechceš jít ven trochu se ochladit?" "Ráda."
Opustili taneční sál, sešli po velkolepém schodišti a v šatně si vyzvedli kabáty.
Venku zářily hvězdy. Všude voněla rozmrzající hlína na blízkých polích a pastvinách. Poblíž bylo slyšet potůčky vody z tajícího sněhu, jež uháněly dolů po říčním břehu. Vzduch byl ztěžklý vlhkem, které způsobilo, že natřená prkna verandy byla kluzká jako led.
Randy uchopil Maryann v podpaží a odvedl ji na vzdálenější konec verandy. Měli odtud vyhlídku na příjezdovou cestu. Zelené okrasné keře pod nimi vydechovaly opojně alkoholový pach.
A teď nesmíš říct Ježíši, pomyslel si.
"Tančíš moc dobře," poznamenala Maryann, když pustil její loket a opřel se ramenem o sloup verandy. "Však ty taky."
"Ale vůbec ne, já sotva průměrně, ale i průměrný tanečník
vypadá líp, když ho vede mistr."
"Třeba mě k takovým výkonům nutíš právě ty."
"Ale to určitě ne. Musels to zdědit po rodičích. Na parketu
spolu tvoří skutečně báječný pár."
196
"No, možné to je."
"Navíc jsi hráč na bicí. To jde přece bezvadně dohromady -
smysl pro rytmus a smysl pro tanec."
"Já toho ještě moc nenatancoval."
"Tak jsme na tom stejně."
"Máš moc práce honit známky ve škole, co?"
"Tobě tohle vadí, viď?"
Pokrčil rameny.
"Proč?"
"Leká mě to."
"Leká? Jak to?"
"Netvař se tak vyjeveně. Lidi dokáže vylekat ledacos, abys věděla."
"Ale proč by tě měly lekat právě moje dobré známky?" "Ne jenom známky, prostě to, jaké jsi vlastně děvče." "A jaké děvče jsem?"
"Pilná studentka. Členka kostelní skupiny. Vsadím se, že máš všechna možná stipendia a žes členkou všech studentských vědeckých spolků." Maryann neodpověděla. "Mám pravdu?" dorážel. "Ano."
"No, podobných děvčat jsem zatím moc nepoznal." "A jaká děvčata tedy znáš?"
Randy se rozpačitě zasmál a uhnul očima. "To by tě nezajímalo. " "Ne, asi ne."
Chvíli stáli a dívali se na podkovovitou příjezdovou cestu, zahaleni černočernou předjarní nocí s měsícem tenkým a bělostným jako okvětní plátek sedmikrásky a se stíny stromů jako černým krajkovím na trávnících. Jednou se po ní podíval a ona mu pohled oplatila - Randy ve slonovinově světlém smokinku opřený o tmavý sloup a Maryann s rukama úhledně sepjatýma na zábradlí verandy.
"A takový mládenec jako já si ne..., víš..., nedovolí nic k děvčeti jako ty."
"Ani když je nejprve požádá a ona řekne ano?"
Slečna Maryann Padgettová ve svých dívčích námořnicky
modrých šatečkách tu stála s nožkama téměř těsně u sebe,
rukama se opírala o zábradlí a vyčkávala. Randy se odtáhl od
197
sloupu a přistoupil k ní tak blízko, že se jí téměř dotýkal. Maryann se k němu otočila.
"Od té chvíle, co jsme se poznali, na tebe hodně myslím."
"Opravdu?"
"Fakt."
"No, tak...?" Její výzva byla natolik rezervovaná, že ho nepoplašila.
Sklonil hlavu a políbil ji tak, jak líbával děvčata v patnácti -jen rty, žádné sliny, žádný jiný dotyk. Opřela se mu dlaněmi o ramena, ale udržovala si odstup. Opatrně ji objal a nechal na ni, jaký stupeň důvěrnosti dovolí. Rozhodla se přivinout se k němu, ale ne zas příliš těsně, opírala se o něho lehce jako křída o tabuli - stačí pohyb o milimetr a už se nedotýká. Nabídl jí jazyk a ona plaše přijala. Chutnala stejně nádherně jako voněla - svěží květinovou vůní, ani stopa po kouři či alkoholu. I když polibky pokračovaly, zůstávaly cudné, ale celou tu dobu Randym proudila sladkost a všechny ty nevinné pocity prvních polibků. Věděl, že touží dostat od té dívky víc, než si zaslouží, než vůbec smí snít.
Odtáhl rty, ale nechal je těsně u její tváře. Prsty se jim při polibku vzájemně propletly.
"To je hlína, viď?" usmál se nešikovně. "Ty a já, Lisa a Mark." "Ano, je to prima."
"Škoda, že tu nemám dneska auto, odvezl bych tě domů." "Já ho mám. Třeba bych mohla odvézt já tebe." "To je pozvání?" "Ano."
"Tak přijímám."
Začala se odvracet, ale Randy ji zarazil. "Ještě bych se chtěl zeptat na něco."
"A na co?"
"Nesešla by ses se mnou příští sobotu? Mohli bychom jít do kina nebo tak něco." "Promyslím si to." "Tak dobře."
Tentokrát se začal odvracet on, ale Maryann jeho ruku nepustila a zůstávala stát na místě. "Už jsem si to promyslela." S úsměvem dodala: "Ano."
"Ano?"
"Ano, pokud mi to naši schválí."
"Aha, samozřejmě." Jako by ho kdy schválil nějaký rodič od doby, co mu bylo třináct. "Co bys řekla tomu, kdybychom si šli ještě zatancovat?" Celí rozzáření se vrátili do sálu.
Kapela svižně hrála "Senza lásku" a tanečníci podléhali rytmu a uchváceně se mu přizpůsobovali celými těly. Jeho rodiče byli pořád ještě na parketu a zřejmě si prima užívali se svými dávnými přáteli Maholicovými a babička Stella tančila se svým nápadníkem, z něhož se nakonec vyklubal docela ucházející chlápek. Sice na jejich tanci bylo znát, že ani jeden z nich už není nejmladší, ale stejně to vychutnávali. Randy s Maryann se vmísili do davu a poddali se strhující melodii. Když skladba skončila, zaslechl Randy z reproduktorů Lisin hlas. Obrátil se a s úžasem zjistil, že jeho sestra stojí u mikrofonů na pódiu.
"Hej, teď mě všichni poslouchejte!" Když se zástup hostí ztišil, pokračovala: "Dnešní noc je pro mě výjimečná, souhlasíte? Takže já si teď přeju, aby sem přišel můj bratříček -, Randy, kde jsi?" Zastínila si oči a rozhlížela se po sále. "Randy, pojď prosím tě sem nahoru!"
Randy cítil, jak mu lidé uštědřují přátelské štulce. Zahltila ho panika. Jem, ne, ne, když jsem předtím neměl práska! Ale všechny oči se upíraly na něho a tak neexistovala sebemenší možnost vyklouznout ven a dát si čouda trávy. "Většina z vás to neví, ale můj malý bratříček patří mezi nejlepší hráče na bicí široko daleko. Popravdě je úplně nejlep-
Stará trápení
ší." Obrátila se ke kytaristovi. "Nebude vám vadit, když vám teď Randy zahraje jeden kousek, viďte, Jayi?" A opět oslovila hosty: "Poslouchala jsem z jeho pokoje bubnování už od doby, kdy mu byly tři měsíce -, tedy, možná jen kopal patami do stěny vedle postýlky, ale jistě víte, jak to myslím. Na veřejnosti zatím moc nehrál, takže je trochu stydlivý, ale až ho sem svázaného dopravíte, tak mu všichni budeme držet palce, nemám pravdu?"
Randy tonoucí v nepředstíraných rozpacích byl právě povzbuzován hloučkem svých   bývalých   spolužáků, kteří se shlukli kolem něho i Maryann. "Jasně, Randy, běž tam!"
198 199
"No tak, chlape, ukaž, jak se do toho správně buší!" Maryann ho uchopila za ruku a usmála se: "Běž tam, moc tě prosím, Randy."
Zpocenýma rukama ze sebe shodil sako a podal jí ho. "Tak jo, ale neuteč mi."
Hráč na bicí vstal od svých nástrojů a ucouvl stranou. Randy vyskočil na jeviště a prodral se za bubny, činely a talíře. Prohodil s bubeníkem pár slov o paličkách a jeden pár si vybral. Posadil se na otáčivou židličku, několika svižnými údery ověřil zvuk pěti bubnů, vyzkoušel výšku tónu u talířů a obrátil se k vedoucímu skupiny. "Co takhle zkusit starýho dobrýho George Michaela? Znáte, kluci, jeho Věrnost?" "Jasně, máme ji dokonce v repertoáru." Kytarista se obrátil k ostatním členům skupiny. "Tak mu to jeho bubnování doprovodíme ."
Randy vyťukal začátek o hranu bubnu a vrhl se do strhujícího synkopovaného rytmu písně.
Na tanečním parketu Michael dočista zapomněl tančit s Bess. Strčila do něho a on s nepřítomným výrazem zkusil vyhovět, ale bubnování vyhrálo. Postavil se roztržitě stranou a okouzleně sledoval, jak se jeho syn noří do hudby a jeho pohled přelétá od jednoho bubnu k druhému, potom k talíři a zpět k bubnům, teď se Randy zvedá, teď se předklání, teď se natahuje do strany a paličky víří tak zběsile, že vypadají dočista rozmazaně. Jako by někdo vydal němý povel, přestala Randyho hudební skupina doprovázet a dopřála mu velkolepé sólo. Jeho soustředění bylo tak absolutní, že se dalo poznat, jak bleskově se mu rytmus přelévá z mozku do paží a prstů.
Většina lidí přestala tančit a uchváceně poslouchala a rytmicky tleskala. Pokud někdo přece jen vydržel v tanci, aspoň se obrátil tváří k pódiu.
U Michaelova boku se ozvala Bess. "Je dobrý, co říkáš?" "Můj bože, kde k tomu přišel?"
"Drží ho to od jeho třinácti. To je ostatně jediná věc, kterou bere vážně."
"Tak proč u všech čertů dělá v tom skladišti?"
"Má strach."
"Z čeho? Z úspěchu?"
"Snad. Ale daleko spíš z neúspěchu."
"Už se zkoušel prosadit?"
200
"Pokud vím, tak ne."
"Ale to musí, Bess. Řekni mu, že musí." "Pověz mu to sám."
Sólo na bicí skončilo a skupina se připojila k posledním taktům. Bess s Michaelem si hleděli do očí a četli tam navzájem hluboké poselství.
Když Randy naposledy udeřil paličkou, vzedmula se bouře potlesku a burácivé provolávání slávy. Randy si položil dlaně na stehna, plaše se usmál a nechal paličky ležet na bubnu. "Skvělý dílo, Randy," pochválil bubeník cestou zpět na pódium. Přátelsky potřásl Randymu rukou. "Ještě jednou, s kým že to hraješ?"
"S nikým."
Bubeník se překvapeně zastavil, chvíli si Randyho prohlížel a pohrával si přitom s paličkami. "Měl by sis sehnat agenta, kamaráde."
"Díky. Asi to udělám."
Když se vracel k Maryann, připadal si jako Charlie Watts. Usmívala se mu vstříc a přidržela mu sako, aby do něho mohl pohodlně vklouznout. Pak ho uchopila za loket a nevědomky se mu o něj opřela ňadrem.
"Tys jako George Michael dokonce i vypadal," vydechla s pyšným úsměvem. "Ale tohle ti nejspíš říkají všechna děvčata."
"Škoda že taky neumím zpívat jako on."
"Ty zpívat nepotřebuješ, umíš přece hrát na bicí. Jsi vážně moc dobrý, Randy."
Všechen ten potlesk nechutnal ani zdaleka tolik jako její chvála. "Díky," odpověděl a v duchu si položil otázku, zda se tak báječně bude cítit i po pětadvaceti letech vystupování-jako Watts vystupuje se Stoney -, tak opile, tak rozjařeně, tak v oblacích!
Náhle se vedle něho objevila matka a políbila ho na tvář. "Takhle v sále se to poslouchá o moc líp než z prvního patra, Randy." A otec ho pochvalně plácl do zad a s nezměrně hrdým úsměvem mu potřásl pravicí.
"Musíš vypadnout z toho skladiště, Randy. Byla by škoda, kdybys takový talent promarnil."
Kdybych se pohnul, věděl Randy, kdybych se pohnul jen
o centimetr, skončil bych v tátově objetí a tenhle hvězdný
201
okamžik by byl dokonalý. Ale copak to může udělat před očima Maryann? A před matkou? Před polovinou všech svatebních hostí? A před Lisou, která teď k němu přichází s širokánským úsměvem ve tváři a s Markem v patách? Pak Lisa stála vedle něho a příležitost byla ztracená. Když bubnoval někde v suterénu - s kýmkoliv -, nikdy neprožil podobnou nádheru. Než skončilo opěvování jeho umu od všech známých i neznámých svatebčanů, připadal si jako svištící neonová kometa a bylo mu jasné, že pokud si okamžitě nedá šluka trávy, nikdy už nebude mít možnost dostat se z extáze do ještě vyšší extáze. Kriste, to bude slast!
Rozhlédl se kolem sebe, ale Maryann nikde neviděl. "Kam se poděla Maryann?" zeptal se. "Zašla si do umývárny. Prý bude hned zpátky." "Hele, Liso, je mi hrozný horko. Skočím se ven kapku ochladit, jo?"
Lisa ho škádlivě pleskla do paže. "Jasně, bratříčku. A ještě jednou dík za ten výkon."
Vypjal hruď, křečovitě se usmál a zasalutoval. "Stačí písknout."
Venku se honem uchýlil do stínu na zadním konci verandy. Hlína ze záhonů voněla plísní a potůčky tajícího sněhu nepřestávaly zurčet ve tmě. Podrážkami ještě pořád vnímal ozvy země při dunění bubnů. Nacpal si lulčičku, dal si šluka a vdechl kouř hluboko do plic. Zavřel přitom oči, vymazal ze světa auta a cestu a holé stromy před sebou. Byla to chvilička. Než se vydal zpět do sálu, skutečně věřil, že je Charlie Watts. Pak šel dovnitř vyhledat Maryann. Seděla u stolu s rodiči a několika svými tetami a strýci. "Ahoj, Maryann," usmál se. "Pojď si zatancovat." Obrátila k němu oči ledové jako dva rampouchy a zabodla je do něho. "Ne, děkuju pěkně."
Kdyby nebyl nakouřený, udělal by jedinou rozumnou věc
a zařadil by zpátečku. Takhle ji místo toho popadl za paži.
"Hele, co to znamená?"
Maryann se mu vyškubla. "Myslím, že moc dobře víš, co to znamená!
Stará trápení
Všichni u stolu je udiveně pozorovali. Maryann se tvářila, jako by ho nemohla ani cítit, ale nakonec vztekle vyskočila.
202
Randy se zachmuřeně usmál na usazenou společnost, zamumlal: "Promiňte..." a pak vyšel za Maryann do haly. Zastavili se nad elegantním schodištěm, po kterém teprve před chviličkou scházeli bok po boku.
"Já se s narkomany nezahazuju, Randy," utrhla se na něho. "Ty, počkej, já přece ne -"
"Aspoň nelži! Šla jsem tě hledat ven a viděla jsem tě a moc dobře vím, cos to kouřil! Domů si můžeš jít po svých, a pokud jde o tu sobotu, naše dohoda padá! Běž si hulit tu svou trávu, stejně skončíš v kanálu! Já na tebe kašlu!" Podkasala si dlouhou sukni, obrátila se a byla pryč.
12
Bess a Michael si hověli na zadním sedadle limuzíny. Jemné chvění vozu jim skrze jemnou kůži potahů hnětlo záda a zátylky. Michael se hrdelně zasmál. Oči měl přitom zavřené. "Co ti je k smíchu?"
"Tohle auto mi připadá jako královská bryčka."
Obrátila k němu hlavu a pozorně si ho prohlédla. "Michaeli,
tys opilý."
"To jsem. Poprvé po dlouhých měsících a řeknu ti, že to je božský pocit. A co ty?" Podíval se na ni. "Možná troši čku." "A jaké to je?"
Bess se opět zadívala ke stropu a zasmála se podobně jako on předtím. Chvíli společně vychutnávali ticho, kocouří předení motoru a něžné rozjaření způsobené tancem, alkoholem a přítomností toho druhého. Za pár minut Michael promluvil.
"Víš co?" "A co?"
"Já si jako dědeček ani moc nepřipadám." "Taky jsi jako dědeček ani moc netančil." "A ty si připadáš jako babička?" "Mm-mmm."
"Já osobně si nevzpomínám, že by můj dědeček s babičkou
takhle tančili, když já byl malý."
203
"Já taky ne. Moje babička pěstovala kosatce a dědeček vyráběl budky pro modráčky."
"Ty, Bess, pojď přece ke mně!" Popadl ji za ruku, přitáhl
k sobě a objal ji kolem ramen.
"Co si to dovoluješ, Michaeli Currane?"
"Je mi fájn!" protáhl rozkošnicky. "A přitom mi je hrózně!" Rozesmála se a přitiskla se mu tváří ke klopě. "Vždyť je to směšné. My dva jsme přece rozvedení. Proč bychom se měli objímat na zadním sedadle limuzíny jako novomanželé?" "No jasně, zlobili jsme, jenže to bylo tak bezvadné, že by bylo škoda v tom nepokračovat!" Předklonil se a zeptal se řidiče: "Kolik času ještě máme?" "Kolik si budete přát, pane."
"V tom případě jeďte dál, dokud vám neřeknu, že máte
zamířit zpátky do Stillwateru. Jeďte třeba do Houstonu, jeďte
do Eau Claire! Hergot, když to jinak nepůjde, jeďte třeba až do
Chicaga!"
"Jak si přejete, pane!" zasmál se šofér a opět zavřel přepážku. "Tak u čeho jsme skončili?" uvelebil se Michael opět na sedadle a při tulil si Bess o něco blíž. "Žes opilý a že se chováš hrozně pošetile." "Aha, máš pravdu." Vyhodil ruce nad hlavu a začal si broukat refrén Prima lásky - pro větší názornost zakomíhal kyčlemi dopředu a dozadu. "... Dej mi tu prima, prima lásku..."
Stará trápení
Bess se pokusila odtáhnout, ale Michael byl rychlejší. "Kdepak, nic takového. Zůstaneš hezky, kde jsi. Musíme si to všechno prohovořit." "A co?" Musela se usmívat.
"Tohle. Naše prvorozená se nám vdala a teď ujíždí kdovíkam strávit svatební noc a my dva budeme za pár měsíců prarodiče a stejně jsme tancovali jak šílení a náš druhorozený nám k tomu hrál na bicí. Řekl bych, že v tom je hluboká symbol i ka."
"Vážně?"
"Jo, vážně, ale ještě jsem nevykoumal, jaká."
Bess se mu vtulila do důlku na rameni a rozhodla se tu
blízkost co nejvíc vychutnat. Michael tichounce prozpěvoval
"Prima lásku", vydechoval slova tak zlehýnka, že sotva pohy-
204
boval rty. Za chvíli si je pobroukávala, dělala mu zasněný beze-
slovný doprovod.
"Prima lásku..."
"Hmmm mmmm hmmmm mmmm..."
"Dej mi tu prima, prima lásku..."
"Hmmm mmm mmm...
"Hmmm hmmmm mmmm..."
Michael vyťukával rytmus do svého levého stehna i její levé paže. Vyhledal pak Bessinu dlaň a zaklesl se prsty do jejích, sevřel je a zalomil jejich lokty ve shodném úhlu. Pod bradou jí tepalo jeho srdce, v uchu jí znělo jeho pobrukování, cítila zbylou vůni jeho kolínské s cigaretovým kouřem nasáklým do jeho obleku.
A celou tu dobu zpíval tak tichounce, že to téměř přehlušil i její dech: "Prima lásku..." "Hmmm-mmm-mmm-mmm-mmm-mmm..."
A pak už nic, jen oni dva, stulení na jeho polovině sedadla, drželi se za ruce a hladili se po dlaních navzájem palci, zatímco paže se jim pohupovaly sem a tam, sem a tam... Michael neřekl ani slovo, jen se předklonil, ovinul si paži kolem jejího vzdálenější lokte a políbil ji. Otevřela rty a on jí jazykem vjel dovnitř, zatímco ona se v duchu snažila přijít na tisíc argumentů, které by měla vyslovit nahlas. Namísto toho mu polibek oplácela, kožené opěradlo ji hebce hladilo po vlasech na zátylku a jeho dech jí chutnal stejně důvěrně známě jako jahody a čokoláda a další dobroty, které patřily k radostem života. Ach bože, to ale byla slast! Jejich důvěrné splynutí při tanci se tím zestonásobilo. Jako by každý z nich konečně zapadl na své místo, vlil se do té jediné správné formy, chutnal konečně dlouho touženou chuť...
Pokračovali v tom přátelském a téměř nevášnivém líbání
a bohatě vystačili se slastí, již mohou poskytnout milovaná
ústa...
Když se odtáhl, nechala Bess oči zavřené a opět začala broukat: "Mmmmm..."
Michael se na ni dlouho upřeně díval, potom se zaklonil
a vytáhl zpod jejího těla paže, ačkoliv Bess se mu dál blaženě
tiskla k rukávu. Jeli dál mlčky a přemýšleli o tom, co právě
udělali. Ani jednoho z nich to nepřekvapilo, pouze si kladli
205
otázku, co všechno to znamená do budoucna. Michael stiskl tlačítko a nepatrně pootevřel okno. Dovnitř vjel chladivý noční vítr, vnesl k nim vůni úrodných polí a vláhy. Pročesával jim vlasy, osvěžil rty, chutnal příslibem jarně roztálé hlíny. Bess tu idylku rozbila vyslovením vlezlé myšlenky, kterou sdíleli společně: "Potíž je v tom," povzdechla tiše, "že do toho zapadáš až příliš dokonale." "To ano, viď?"
"Moje matka tě zbožňuje. Všichni svatebčané jsou toho názoru, že jsem musela být cvok, když jsem se s tebou rozvedla. Lisa by se upsala čertu, jen aby nás dostala zase dohro-
Stará trápení
mady. Dokonce i Randy se pomaloučku poddává. A Barb s Donem -, v jejich přítomnosti jsem si připadala, jako když jsem po letech zapadla do známého pohodlného křesla." "Páni, přesně tak."
"Není to zvláštní, že jsme se jich vzdali oba? Já myslela, že ty se s nimi pravděpodobně vídáš dál." "A já si to zas myslel o tobě."
"S výjimkou Heather ze svého obchodu vlastně nemám
blízké přátele. Jako bych si je po rozvodu sama sobě zakázala
- a neptej se mě proč."
"To přece není normální způsob života."
"Však já vím."
"Tak proč jsi to udělala?"
"Protože po rozvodu si člověk začne připadat jako něco navíc, jako přívažek svých dosavadních přátel. Každý s sebou vodí všude partnera a já bych se za nimi táhla jak mladší sestři čka."
"Ale já myslel, že máš přítele."
"Keitha? Mmmmm..., ne Keith není ten typ, kterého bych ráda představovala svým přátelům. Když jsem to přece jen udělala, koukali na mě dost divně, zatáhli si mě do kouta a tam mi šeptali: Pro všechno na světě, kdes sebrala tohle?" "Jak dlouho jsi s ním chodila?" "Tři roky."
Chvíli ujížděli mlčky. Michael se zeptal: "A spala jsi s ním?" Bess ho škádlivě pleskla přes paži a odsedla si. "Michaeli Currane, co je ti po tom?" "Tak promi ň. '
Bez doteku jeho těla Bess zamrazilo. Honem se k němu zas 206
přitiskla a požádala: "Zavřel bys okénko, prosím tě? Začíná tu být chladno."
Okno s tichým zavrněním vyjelo nahoru a chladný vítr se naráz vytratil.
"Ano," přisvědčila Bess po delší odmlce. "Spala jsem s Keithem. Nikde ne však u sebe doma a nikdy jsem u něho nezůstala přes noc, aby se to nedozvěděly děti." Michael v sobě zřejmě s čímsi bojoval. Nakonec prozradil; "Víš, co je zvláštní? Já na tebe žárlím." "To je senzace. Ty že žárlíš?" "Já hned věděl, že řekneš právě tohle."
"Když jsem se dozvěděla o Darle, nejradši bych jí vyškrábala oči a tobě taky."
"Tos měla. Možná by všechno dopadlo úplně jinak."
Ponořili se každý do svých myšlenek. Pak se ozvala Bess:
"Matka se mě ptala, jestli jsme se v kostele drželi za ruce, a já jí
zalhala."
"Tys lhala? Ty přece nikdy nelžeš!" "To je pravda, ale dneska jsem lhala."
"Ale proč?"
"To nevím. Vlastně vím." Zamyslela se a zahanbeně přiznala: "Přece jen to nevím. Proč jsme se ostatně drželi?" Zvedla hlavu a zadívala se mu do tváře.
"Zdálo se to jako jediná správná věc. V tu chvíli jsme byli oba hrozně sentimentální."
"Ale s obnovou manželské přísahy to nemělo pranic společného, je to tak?" "To ne."
Bess pocítila úlevu i zklamání zároveň.
Za chvíli si zívla a opět se mu zavrtala do důlku v rameni. "Unavená?"
"Hm..., teď to na mě padlo."
Michael zaťukal na šoféra: "Už můžete zamířit zpátky do
Stillwateru."
"Ano, pane."
Cestou Bess usnula. Michael vyhlížel z okénka na rozmazané pastviny a pole, holé, bez sněhu i bez zeleně, ozářené
Stará trápení
pouze reflektory jejich auta. Kola přejela výmol, takže se Michael na sedadle zakymácel a Bess, těžce ležící na jeho paži, se zhoupla spolu s ním. 207
Před Bessiným domem ji jemně pohladil po tváři. "Hej, Bess, už jsme doma."
Měla co dělat, aby zvedla hlavu, a stejnou dřinu jí potom dalo, aby otevřela oči. "Ach... mmmm..., Michaeli...?" "Jsi doma."
Posadila se rovně právě v okamžiku, kdy šofér na Michaelově straně otevřel dveře. Vystoupil, podal jí ruku a pomohl jí ven. Šofér se už skláněl nad otevřeným kufrem auta. "Mám vám pomoct nanosit dary dovnitř, pane?" "Uvítal bych to."
Bess šla napřed, odemkla domovní dveře, rozsvítila světla v hale a stolní lampu v obývacím pokoji. Oba muži do pokoje naskládali dary a vyrovnali je na podlahu i na pohovku. Potom Michael doprovodil šoféra ke dveřím a slíbil: "Za minutku jsem u vás. A díky za pomoc."
Zavřel dveře a pomalu se vrátil dlouhou halou do obývacího
pokoje, kde se zastavil u stolu, který ho odděloval od Bess
přerovnávající hromadu darů.
Michael přelétl pohledem po místnosti.
"Dům vypadá moc pěkně. A nové zařízení tohoto pokoje se
mi taky zamlouvá."
"Díky."
"Pěkně sladěné barvy." Pohledem se vrátil k Bess. "Tomu já nikdy dvakrát nevěnoval pozornost."
Bess z pohovky sebrala dvě krabice, které hrozily spadnutím, a položila je na podlahu. "Přijdeš zítra?" "Jsem pozvaný?"
"Ale samozřejmě že ano. Jsi přece Lisin otec a ona tě bude u rozbalování svatebních darů zaručeně chtít." "V tom případě přijdu. A v kolik?"
"Ve dvě odpoledne. Zbyla nám spousta jídla, takže nechoď naobědvaný."
"Nebudeš potřebovat trochu pomoct? Neměl bych přijít trochu dřív?"
"Kdepak, jediné, co musím přichystat, je šálek kávy pro každého. Ale za nabídku děkuju. Opravdu stačí až ve dvě." "Tak platí."
V obývacím pokoji zavládlo ticho. Nebyli si jisti, jestli je 208
Randy už doma, ale pokud byl, zřejmě spal. Zvenčí se ozývalo jemné předení motoru čekající limuzíny. Pokoj byl zšeřelý a závěsy na oknech byly zatažené. Tma za posunovacími prosklenými dveřmi na zahradu pohlcovala téměř všechnu zář, na kterou se stolní lampa vzmohla. Michael měl vázanku v kapse a límeček u košile rozepnutý. Když tak s rukama v kapsách postával na opačném konci stolu než Bess, míhaly se mu po slonovinovém smokinku něžné duhové odstíny. "Pojď mě doprovodit ke dveřím," požádal. Obešla stůl váhavým a neochotným krokem, který naznačoval, že večer se jí ještě ani zdaleka nechce ukončit. Bok těsně po boku vrávorali ke dveřím a přitom se navzájem objímali. Na konci chodby se zastavil. "Moc prima jsem se bavil." "Já taky."
Obrátila se tváří k němu. Propletl si prsty na jejích zádech a zlehka ji přitiskl kyčlemi k sobě.
"Tak... blahopřeju, maminko." Vykouzlil chlapecky svůdný úsměv.
Bess mu jej oplatila a doprovodila jej hrdelním smíchem. "Blahopřeju, tatínku. Takže my máme zetě, je to tak?" "A řekl bych, že se nám povedl."
"Hm."
Měli by nebo ne? Ta otázka jim visela nad hlavami, jak tu stáli u sebe, a navenek z nich přímo čišelo, že chtějí, zatímco uvnitř nich to přímo křičelo, že by šlo o čin značně nemoudrý, že jeden polibek v limuzíně byl nebezpečný ažaž. Michael hodil varovný hlas za hlavu, sklonil se a políbil ji s otevřenými ústy, vychutnával Bess upřímně a bez zábran. Sledovala jazykem jeho jazyk, propátrávala všechny ty důvěrně známé pro-stůrky, jež objevila už při dávném líbání. Chutnala pořád stejně jako v jeho vzpomínkách, nezměnilo se na ní vůbec nic, pořád jí zůstaly stejné obrysy rtů, zubů a jazyka, jež mu tolik připomínaly vášeň mladších let. Rty jim zvlhly a podle jejího zrychleného dechu Michael poznal, že je stejně vzrušená jako on. Když konečně oddálil hlavu, zašeptala: "Michaeli, to bychom ale neměl i."
"Jasně, já vím," odpověděl a ucouvl od ní navzdory své
mocné touze. "Tak na shledanou zítra."
Po jeho odchodu zhasla všechna světla v přízemí a potmě
vystoupila do patra. Uprostřed schodiště se zarazila, protože si
209
vzpomněla, že jí nabídl pomoc v kuchyni. V cestě do ložnice pak pokračovala s blaženým úsměvem.
V půl druhé odpoledne zašel Randy za Bess do kuchyně. Na sobě měl džíny a orvanou koženou bundičku. Bess měla zelené vlněné kalhoty se svetrem ve shodné barvě a rovnala řezy studeného krocana a syrové zeleniny na podnosy. Ve vzduchu visela silná vůně čerstvě umleté kávy. "Mami, dneska se mnou nepočítej."
Bess prudce vzhlédla. "Jak to myslíš? Proč bych s tebou neměla počítat?"
"Prostě nemám čas. Čekají mě kámoši."
"Jsi přece hostem dnešního setkání rodin novomanželů! Jací kamarádi mohou být důležitější než tvoje vlastní sestra při svatební oslavě?"
"Mami, kdyby to šlo, tak zůstanu, jenže -" Jenže ty zůstaneš tak jako tak, mladíku, a zavoláš těm svým kamarádům a domluvíš se s nimi na jindy!" "Mami, ksakru, proč zrovna dneska mi musíš rozkazovat jako gestapák?" Randy vztekle praštil pěstí do desky kuchyňské linky.
"Tak zaprvé okamžitě přestaneš klít! Za druhé přestaneš mlátit do nábytku! A za třetí se začneš chovat dospěle! Šel jsi Lise a Markovi za mládence! Z toho důvodu máš společenské povinnosti, které pro tebe ještě neskončily! Dnešní odpoledne s rozbalováním svatebních darů patří ke svatebnímu obřadu stejně jako včerejší hostina s tancem a Lisa počítá s tím, že tě tady určitě najde!"
"Ta na mě kašle!" ušklíbl se Randy. "Hergot, vždyť ta si ani nevšimne, že chybím!"
"To opravdu ne, protože ty chybět nebudeš!"
"Co to do tebe najednou vjelo, mami? To ti snad fotr poradil, že bys na mě měla bejt tvrdší?"
Bess rázně hodila hrst nakrájeného květáku do misky se studenou vodou, až si pocákala rukáv. Obrátila se k synovi roztřesená vzteky.
"Už těch tvých rádoby vtipných poznámek na jeho adresu
mám plné zuby! Tak s tím teď bude konec, chlapečku! Vždyť se
snaží, pokud jde o tebe, doopravdy se snaží! A pokud mi snad
210
doporučil, abych na tebe byla tvrdší, a pokud jsem na tebe tvrdší z tohoto důvodu - což neříkám, že je pravda - pak by měl jedině pravdu! A ty se teď vrátíš do svého pokoje, shodíš tu šerednou bundu a oblékneš si slušnou košili! A až sem začnou přijíždět hosté, budeš jim chodit otvírat, tedy, pokud to pro tebe nebude představovat příliš velkou námahu," dodala jedovatě a otočila se zpátky ke své zelenině.
Stará trápení
Randy odešel. Bess se skláněla nad kuchyňským dřezem celá zardělá, tep jí rozrušením bušil jak zběsilý. Mateřství! Kdo tvrdí, že role matky je tím snazší, čím jsou děti větší, je prolhaný lhář! Bess se nenáviděla pro svou nerozhodnost - měla mu vynadat nebo to měla zkusit po dobrém? Měla mu rozkázat nebo ne? Byl dospělý, takže si zacházení jako dospělý také zasluhoval! Ale bydlel přece v jejím domě, v devatenácti tu žil v podstatě zdarma, zatímco většina chlapců v jeho věku buď studovala na vysoké škole, nebo si platila nájem za vlastní byt, popřípadě obojí. Měla tedy právo od něho také něco očekávat a čas od času něco vyžadovat. Ale musela si na něho vyjet právě dneska? Půl hodiny před příjezdem svatebních hostů?
Otřela si ruce, smetla si z rukávu pár kapek vody a zamířila do Randyho pokoje. Zněla tam tichá hudba ze sterea. Syn stál zády ke dveřím a z kovové tyče zavěšené na řetězech, jež představovala jeho šatník,  rval vztekle košili, jako by to byla ta největší potupa na světě. Bess se za něho postavila a dotkla se jeho zad. Randy znehybněl. Ruce na ramínku s košilí mu jako by zmrtvěly.
"Omlouvám se, že jsem se na tebe rozkřikla. Prosím tě, zůstaň dnes odpoledne doma. Včera u těch bicích jsi byl báječný. Tatínek i já jsme na tebe byli hrozně pyšní." Objala ho kolem pasu, zlehka ho políbila na krk a odešla. Randy zůstal stát s hlavou skloněnou na prsa, s košilí splývající z nehybných prstů.
Když domovní zvonek zazvonil poprvé, Randy šel otevřít v pečlivě vyžehlené bavlněné košili a kalhotách s bezchybnými puky. Byla to tetička Joan se strýcem Clarkem a babičkou Dornerovou, kterou objímal nejraději ze všech, protože v přítomnosti babičky Stelly se žádný průšvih nezdál tak příšerný,
211
jak by na první pohled člověk soudil. Měla dar uvádět všechno do řešitelného stavu. Pohladila ho a usmála se: "Včera s těmi paličkami jsi byl jako ďábel," podala mu svůj kabát a odklusala do kuchyně, aby zjistila, jestli nemůže být dceři něco platná. Pak se ukázala Lisa s Markem, přijeli současně s Michaelem a těsně za nimi se objevili Padgettovi, kteří se z aut vyrojili v plném počtu. Když Randy bral do rukou Maryannin kabátek, srdce mu poskočilo, ale ona mu věnovala asi tolik pozornosti, jako by byl najatý dveřník. Podala mu kabát a dávala si při tom pozor, aby se jí Randy nedotkl, a začala si povídat s jeho matkou, s níž odešla rovnou do obývacího pokoje, kde v krbu hořel oheň a na menším stolku byly rozestavené mísy s pohoštěním.
Randy se zabavil činností v druhé polovině pokoje, což mu vydrželo celé odpoledne. Připadal si jako psanec ve vlastním domově. Sledoval rozbalování darů, poslouchal doprovodné povídání a radostné výkřiky, pokukoval po Maryann, která mu neráčila věnovat jediný pohled, díval se na své rodiče, kteří od sebe zachovávali pečlivý odstup, ale občas si navzájem pohlédli do očí, jako by se spolu tajně dorozumívali. Zatracená svatba, zuřil v duchu Randy. Jestli tohle musí protrpět každý, tak se v životě nežením! Všichni vyvádějí jako šílení a dělají nesmysly, ke kterým by se normálně nedali přesvědčit ani za pytel zlata. Do prdele, copak to má člověk zapotřebí?
Když papírové obaly od svatebních darů vytvořily v koutě obývacího pokoje vysokou horu a stůl s občerstvením začal připomínat pole po nájezdu hladových kobylek, začala, na všechny přítomné padat únava a vyčerpání z třídenního maratónu oslav. Najednou se všichni pohybovali zpomaleně, ztěžka. Michael poprosil Lisu, aby mu na klavír zahrála Návrat domů, a ona ráda vyhověla. Polovina hostí už odešla, zbytek se při -loudal do salonu, kde ženy začaly vybalené dary znovu balit a chystat k odvozu do bytu novomanželů.
Lisa dohrála a dav hostí prořídl ještě víc. Randymu se po-
Stará trápení
dařilo odchytit Maryann právě v okamžiku, kdy se chystala k odchodu. Zeptal se: "Mohl bych s tebou minutku mluvit?" Maryann se lhostejně zadívala na cosi za jeho zády. Rozvinula ucho kabelky, přehodila si ji přes rameno a zavrtěla hlavou: "Ne, to bys nemohl."
212
"Prosím tě, Maryann. Pojd" se mnou na minutku do obýváku." Uchopil ji za rukáv a jemně ji táhl. Následovala ho jen neochotně a odmítala mu pohlédnout při tom do očí. Venku se snášel soumrak. Na západním konci pokoje, kde nesvítila žádná lampa, bylo šero, ale u klavíru, kde někdo zapomněl zhasnout světlo, se po koberci rozlévala malá kalužinka záře. Randy zavedl Maryann za roh, aby se vyhnuli slídivým pohledům odcházejících hostů, a zastavil se mezi pohovkou a vycpaným ušákem.
"Maryann, kvůli tomu včerejšku se ti moc omlouvám," zašeptal .
Přejela prstem po hraně opěradla u křesla. "Včerejšek byl prostě omyl, uznáváš? Především jsem s tebou vůbec neměla na tu verandu chodit." "Ale šla jsi."
Maryann se přestala zabývat křeslem a vyčítavě se na Ran-dyho   podívala. "Jsi    nesmírně   nadaný   hudebník. Pocházíš z rodiny, kde tě zahrnovali láskou, přestože se tví rodiče rozvedli. Jen se kolem sebe podívej!" Mávnutím ruky obsáhla celý pokoj. "A podívej se i na ně, jak po celou svatbu vystupovali v zájmu svých dětí jednotně a láskyplně. Já o tom všem vím mnohem víc, než si myslíš -, kolikrát jsem o tom mluvila s Lisou. Proti čemu vlastně tak urputně bojuješ?" Když Randy neodpověděl, dodala: "Nechci se s tebou scházet, Randy. Pro, sím tě, nevolej a nezkoušej ani nic jiného." Odešla na chodbu, aby se připojila k rodičům. Randy padl na pohovku a zůstal nevidomě civět na polici s knihami. V koutě pokoje zhoustla už tma natolik, že nedokázal přečíst názvy jednotlivých svazků.
Hosté odnášeli do Markovy dodávky svatební dary. Lisa s   Markem   se   loučili. Zaslechl    Lisinu   otázku: "A   kde je Randy? Ještě jsem se s ním nerozloučila!" Zůstával tiše sedět v úkrytu, dokud hledání nevzdala a neodjela do svého nového domova bez rozloučení. Slyšel i babičku Dornerovou: "Pomůžu ti s Joan uklidit ten nepořádek, Bess." A svého otce: "Pomůžu jí s tím já, Stello. Doma na mě stejně nečeká nic než prázdný byt." A opět Stella: "Tak fajn, Michaeli. Mám nejvyšší čas odjet, pokud chci stihnout další díl seriálu To je vražda, napsala, a to je z celého týdne jediný pořad, o který doopravdy stojím." Další slova loučení a závan ledového vzdu-
213
chu kolem kotníků, načež se dveře zavřely naposledy a ozval se rozhovor jeho rodičů.
Matka říkala: "Vážně tu nemusíš zůstávat." "Ale já chci."
"Copak, to dobrovolné nadšení pro úklidové práce je novou povahovou stránkou Michaela Currana?"
"Vždyť jsi to sama zdůvodnila. Lisa je přece i moje dcera. Kde mám začít?"
"No, můžeš nanosit nádobí do kuchyně a v krbu spálit ty papírové obaly."
Ozval se cinkot talířů a kroky mezi jídelnou a kuchyní. Pak zvuk tekoucí vody, otevírání dvířek myčky nádobí, dvířka ledni čky.
Michaelův hlas: "Co mám udělat s tím ubrusem?" "Vytřes z něho drobečky a hoď ho do špinavého prádla." Skleněné posunovací dveře se otevřely a po pár vteřinách zase zavřely. Randy poslouchal dál - Michaelovo tichounké pohvizdování, dusot dalších kroků, zurčení vody, rachot krbového roštu, šustění muchlaného papíru. Z kuchyně cinkaly
skleni čky.
"Ty, Bess, na tom koberci zůstala pěkná spoušť. Co kdybych
to vyluxoval?"
"Pokud se ti chce."
"Vysavač je pořád tam, kde býval?"
"Ano."
Randy slyšel jít otce k zadní komoře, otevírat ji a po chvíli zavyl vysavač. Zatímco ti dva se zabrali do hlučného úklidu, zvedl se a z úkrytu se odplížil do své ložnice, kde se zamkl, nasadil si sluchátka, zhroutil se na vodní lůžko a snažil se vykoumat, co si počít s vlastním životem.
Michael doluxoval, uložil vysavač zpět do komory a zašel do salonu zhasnout lampu u klavíru. Pak se vrátil do obývacího pokoje a zavolal: "Bess, co s tímhle stolem? Chceš ho nechat rozložený, nebo ho spolu složíme?"
Bess se vynořila z kuchyně s jednou utěrkou uvázanou kolem pasu. Do druhé si utírala ruce. "Radši ho složíme. Zarážka je na druhé straně."
214
Michael našel zarážku a společně stůl roztáhli. "Jak koukám, ten jsi nevyměnila." "Je moc pěkný, byla by to škoda."
"Jsem rád, že tu zůstal. Vždycky se mi líbil." Zdvihl střední část stolní desky nahoru a jen o vlas přitom minul lustr. "Úúúú, to bylo těsně," vyjekla Bess tiše, zatímco Michael složil střední díl desky a zasouval přes něj obě postranní poloviny. "Jaképak těsně, dávám přece pozor," zazubil se a stehny dostrkal stůl na jeho původní místo.
"No jistě. A kdopak tímhle způsobem aspoň jednou v roce rozbil žárovku v lustru, co?"
"Já si jen tak matně vzpomínám, že ty jich máš taky pár na triku," usmál se.
Bess se s úsměvem obrátila ke kuchyňským dveřím. "Jak je
ale vidět, ještě jsi postup při skládání stolu nezapomněl."
Michael pozhasínal světla v obývacím pokoji, umyl si ruce
zašel k Bess do kuchyně. Stála u dřezu. Kdovíkdy odkopla
domácí střevíce a stála na linoleu jen v silonových punčochách.
To se Michaelovi vždycky moc líbilo. Sebral jí z ramene utěrku
: a začal otírat obrovskou salátovou mísu. "To je prima pocit, být
zas tady," poznamenal upřímně. "Mám dojem, že jsem odtud
: ni kdy neodešel."
"Hele, nezkoušej to na mě," varovala ho Bess.
"Však já to tak nemyslel. Copak nemůžu říct ani nevinnou
poznámku?"
"To záleží na lecčem." Sundala si utěrku uvázanou kolem pasu a začala energicky otírat povrch kuchyňské linky. Michael se díval, jak se jí páteř rytmicky zavlní při každém tom krouživém pohybu. "A na čem?"
"Na tom, co se seběhlo včerejší noci." "Aha, to." Obrátila se k němu a Michael honem uhnul pohledem k míse, kterou jakoby usilovně utíral. "Ten včerejšek bychom asi neměli brát vážně," poznamenala Bess, když umývala horní desku sporáku. "Na svatbách lidi většinou vyvádějí prapodivné věci."
"To já vím. Nedostali jsme tuhle mísu náhodou jako svatební dar?' Zamyšleně obracel mísu v dlaních, zatímco Bess vypouštěla vodu z dřezu.
215
"Ano, dostali." Splachovala saponátovou pěnu do odtoku. "Od Jerryho a a Holly Shipmanových."
"Tak Jerry a Holly..." Michael nespouštěl z mísy oči. "Celé ty roky jsem si na ně ani nevzpomněl. Vídáváš se s nimi ještě?" "Myslím, že teď bydlí v Sakramentu. Podle posledních zpráv si tam otevřeli dětskou školku." "Ale jsou pořád spolu?"
Stará trápení
"Pokud vím, tak ano. Ukaž, já ji uklidím," odnesla mísu do ztemnělého obývacího pokoje. Michael otevřel dvířka jedné z kuchyňských skříněk a začal ukládat skleničky. Bess se vrátila a utěrkou začala leštit kohoutky nad dřezem. Michael uklidil sklenky, Bess pověsila utěrky na věšák, vetřela si do dlaní krém a oba současně se otočili tváří k sobě a pohodlně se opřeli o kuchyňskou linku. Bess si pečlivě roztírala krém po rukou.
"Ještě pořád máš ráda kosmetiku s vůní růží?" Bess neodpověděla, třela si mlčky dlaně tak dlouho, dokud krém nezmizel, načež si opět stáhla rukávy přes zápěstí. Stáli kousek od sebe a vzájemně se pozorovali. Myčka nádobí k tomu zpívala píseň plnou chrastění a crčení vody a chodidly jim vysílala do páteří jemné vibrace. 'Děkuju za pomoc při úklidu." "Rádo se stalo."
"Kdybys tohle občas udělal před šesti lety, všechno mohlo
dopadnout jinak."
"Lidi se můžou změnit, Bess."
"Radši s tím přestaň, Michaeli. Děsí mě už jen pouhá představa."
"Tak dobře." Odstrčil se od kraje pultu a zvedl obě ruce nad hlavu, jako že se podvoluje jejímu přání. "Už o tom ani slovo. Byla to legrace a mně se to moc líbilo. Kdy mi dorazí nábytek?"
Zamířil k domovním dveřím a Bess ho následovala. "Brzy. Zavolám ti hned, jak se objeví první kusy." "Tak fajn." Otevřel šatnu s kabáty, našel tam svou bundu -pohodlnou, z měkké kůže a s raglánovými rukávy. Voněla jako lékárna.
"Máš ji nedávno novou, že?" zajímala se.
Michael zatáhl zip a zálibně si zblízka prohlédl hebkou
strukturu rukávu. "Ano."
216
"Doufám, že mi od ní nenačichne celá šatna!"
Zasmál se a stáhl si pružný lem bundy přes boky. "Prokrista,
tobě se žádný mužský nezavděčí, co?" Ovšem tato poznámka
byla pronesená přátelsky a rozverně a oba se nad ní rozesmáli.
Sáhl po klice, zarazil se a obrátil se k Bess. "Asi nechceš pusu
na rozloučenou, viď?"
Bess se opřela o rám dveří u šatny. "Víš, podle mě by to nebylo správné."
"Hm... Nejspíš máš pravdu." Chviličku ji zamyšleně pozoroval a pak otevřel dveře. "Tak dobrou noc, Bess. Pokud si to rozmyslíš, dej mi vědět. Život osamělého starého vlka dává člověku občas pořádně zabrat."
Kdyby Bess měla v ruce tu těžkou skleněnou mísu, kterou
dostali jako svatební dar, hodila by mu ji na hlavu. "Jo, a díky,
Currane! ' křikla těsně předtím, než se za ním zavřely dveře.
13
V březnu napadl a, roztál poslední sníh, poslední sněhové vichřice zuřivě zbičovaly Minnesotu, ale po nich se objevily lijáky, dubnové dny s ocelovou ztěžklou oblohou. Pupeny na větvích se nalévaly a čekaly na první paprsky slunce, aby je osvobodily z pout. Hladina jezer stoupla na normální stav a vyrovnala tak ztráty vody z posledních dvou suchých let. Začaly se vracet divoké kačeny a občas se ukázal i párek kanadských husí. Curran stál u okna ve své kanceláři v šestém patře výškové budovy a sledoval klínovitou formaci ptáků, kteří se zrovna chystali snést na hladinu řeky Mississippi. Po-ryv větru zahoupal jejich vůdcem a několika jeho druhy, ale ptáci zahoupáním křídel okamžitě vyrovnali kurz a zmizeli za nízkou budovou na břehu.
Michael Bess pochopitelně zavolal, v minulém měsíci dokonce dvakrát, a pozval ji na večeři, ale pokaždé odmítla s tím, že jí
Stará trápení
to nepřipadá rozumné. V rozvážnějších chvilkách s ní souhlasil, ale stejně na ni myslel od rána do večera.
Jeho sekretářka Nina strčila hlavu do kanceláře s oznámením:
"Jdu teď ven. Volal pan Stringer a vzkazuje, že se nestihne vrátit
217
dřív než před začátkem schůze, ale tam že si vás vyhledá." Stringer byl firemní architekt.
Michael se otočil. "Děkuju, Nino." Bylo jí osmačtyřicet, vážila osmdesát kilo, nos měla tvarovaný jako kliku dveří, k tomu tak tlusté brýle, že ji Michael nepřestával škádlit, že v kanceláři plné papírů hrozí nebezpečí vzniku požáru, kdykoliv venku zasvítí sluníčko. Vlasy si barvila na ebenovou čerň a prsty si zdobila krvavě rudým lakem, i když jí je artritida začala kroutit do tvaru uzlovitých kořenů. Vešla do místnosti, dloubla do hlíny v jednom květináči, zjistila, že je dostatečně vlhká, a ubroukla:   'Takže já padám. Dobré pořízení na té schůzi."
"Díky a na shledanou." "Nashle."
Po jejím odchodu padlo na místnost ticho. Michael se posadil k rýsovacímu stolu, listoval návrhy Jima Stringera na smělou dvoupodlažní cihlovou budovu parkoviště, a lámal si hlavu nad tím, jestli ke stavbě vůbec někdy dojde. V minulých čtyřech letech stavěla jeho firma význačné budovy - od hotelů přes kanceláře až po luxusní sídla - v nejvyhlášenějších rekreačních střediscích severu Spojených států, v průmyslových centrech i sportovních oblastech, dále navrhovali nové filmové ateliéry v Chicagu a spoustu podobných reprezentativních budov. A pokud jde o jejich činnost přímo tady ve městě, pak mezi jejich nejvýznačnější zakázky patřila rekonstrukce Grand Avenue, třídy s budovami z počátku století. Nastala totiž doba znovuobjevení kouzla těchto starých míst, a ta se jako mávnutím kouzelného proutku zaplnila, zalidnila, oživla. Po opravě tu svítily pseudoviktoriánské pouliční lampy, zářily červené cihly vilek s květinovými truhlíky, na hlavní křižovatce se sbíhaly tři aleje vzrostlých stromů a ulicí se táhly řady rozmanitých obchůdků.
A pak tam bylo jedno parkoviště, a to patřilo Michaelu Curranovi.
Náměstí Viktoria Crossing, kterým ulice Grand Avenue probíhala, mělo všechno - věhlas jako nejlepší nákupní centrum široko daleko, blízkou autobusovou zastávku, která chrlila turisty po desítkách při příjezdu každého spoje, spoustu krámků se suvenýry, jež obdivovaly hlavně ženy, které si po nákupech dávaly schůzky v restauracích u oběda s přítelkyněmi. 218
Studenti z blízké právnické fakulty se nadchli pro skvěle zásobená knihkupectví a jejich romantickou atmosféru. Obchodníci z centra a politici z místní radnice zjistili, že se sem dá zajet na rychlý a příjemný oběd. Místní usedlíci se tu procházeli s dětskými kočárky - a Michael loni v létě dokonce viděl dvě mladé maminky strkat staromódní těžkopádné kočárky z poválečných časů, zřejmě aby vyhověly duchu celé čtvrti. O Vánocích zněly z obchůdků anglické koledy, chodil tu Santa Claus a rozdával dětem dárky, v červnu tu bývaly přehlídky, hrály pouliční kapely a u stánků se prodávaly pochoutky všech možných národů. Tahle akce pod názvem Staré dobré časy přilákala každoročně tři sta tisíc lidí. A ti všichni potřebovali místo k parkování. Michael vysunul spodní čelist, opřel se lokty o rýsovací prkno a prohlížel si plány - včetně zvětšené rampy vjezdu do parkoviště - a vzpomínal na ten poprask na schůzi se zástupci Občanského hlasu, což bylo sdružení reprezentující zájmy občanů města.
Naše ulice už nejsou naše! To byl nářek všech majitelů domů v blízkém okolí, jejichž chodníky byly ustavičně olemovány
řadami automobilů.
Lidé nemůžou nakupovat, když nemůžou parkovat! stěžovali si obchodníci, takže všechno nakonec uvázlo na mrtvém bodě.
Schůze byla tehdy přerušena a Michael si najal služby reklamní agentury, kterou pověřil sestavením neůtočného oznámení o zamýšleném projektu včetně architektonického návrhu parkoviště, jež by vzhledem nenarušilo charakter okolí. K tomu dal připojit i výsledky analýzy trhu s jasným závěrem, že v celé oblasti by se uživila ještě spousta dalších obchůdků, protože jeho patrové parkoviště pojme víc vozidel než všechny chod-niky široko daleko. Dále navrhl poskytnout záruku, že Michael sám jako architekt zůstane podílníkem celého parkoviště, čímž je dáno, že bude mít osobní a neutuchající zájem na rozšiřování a udržování oblasti i do budoucna. Poté dal tamním majitelům obchodů a domů rozeslat více než dvě stovky kopií dopisu s tím, aby sami zhodnotili návrh a vyjádřili se k jeho realizaci. Dnes večer přijde ten problém znovu na přetřes a Michael by moc rád věděl, jestli jeho řešení bude veřejnost nakloněna. Schůze se konala v jídelně základní školy, jež páchla jako 219
maďarský guláš ze včerejška. Jim Stringer tam už byl ve společnosti Petera Olsona, šéfa projekčního oddělení firmy Welty-Norton Construction Company, která by měla stavbu uskutečni t.
Ředitel odboru pro městskou výstavbu vyzval shromážděné ke klidu a dovolil Michaelovi, aby hovořil jako první. Michael tedy vstal, záměrně upřel pohled na matronu ve středních letech v druhé řadě a spustil: "Dopis s popisem a náčrtem navrhované budovy, který jste dostali minulý měsíc, byl ode mne. Tady stojí můj architekt Jim Stringer, který bude spoluvlastníkem budovy. Tohle je Pete Olson, ředitel projekce z Welty-Norton. Rádi bychom, kdybyste se zamysleli nad následujícím sdělením: Už jsme na pozemku nechali provést vrty a výsledek se blíží požadavkům EPA -, jinými slovy, půda tam není kontaminovaná. Když padla tato překážka, bude parkoviště postaveno, ať už souhlasit budete nebo ne. Máte dvě možnosti -, buď si počkáte na nějakého čachráře, který vám dneska naslibuje kdovíco a zítra bude za horama, nebo se spokojíte se mnou a s Jimem. On dělal návrh budovy, já bych řídil její stavbu i provoz. Oba bychom byli jejími majiteli. Už tento fakt vylučuje, že bychom postavili nevzhledné a nevyhovující monstrum, které by narušilo prostředí Victoria Crossing. Rádi bychom zachovali atmosféru, na níž jsme si při rekonstrukci dávali tolik záležet, protože - a to si musíme otevřeně přiznat - právě díky ní zdejší oblast tolik prosperuje. Jim vám odpoví na každou otázku týkající se konstrukce budovy a Pete Olson vám vysvětlí konkrétní podmínky vlastní stavby. Od naší poslední schůze jsme v plánu vylepšili podmínky pro vytvoření nových prodejních prostor a rozšířili parkovací plochu. Jim s sebou přinesl nové výkresy. Tohle je náš přínos k dosažení kompromisu, ale to znamená, že vstřícný krok se čeká i z vaší strany."
Kdosi se zvedl: "Mám byt hned v sousedství. Jak to bude s mou vyhlídkou?"
Další bojovně vykřikoval: "A jaké obchody tam chcete zařídit? Pokud budeme s budovou souhlasit, pozveme si sem konkurenci a můžeme pak své živnosti zabalit!" A zezadu se ozývalo: "Nepořádek kolem stavby obchodům neprospěje."
A další názor: "Jasně, bude víc míst na parkování, ale víc 220
obchodů přivede zase víc lidí a to znamená větší provoz i v těch vedlejších uličkách."
Diskuse pokračovala. Většina přítomných byla naladěna nepřátelsky, dokud se asi za tři čtvrtě hodiny nezvedla v zadní
řadě žena.
"Jmenuju se Sylvia Radwayová a jsem majitelkou podniku Kuchaříček z Crocus Hill, což je škola vaření a obchod s kuchyňskými potřebami v ulici přímo proti plánovanému staveništi. Byla jsem i na první schůzi, ale to jsem mlčela. Dostala jsem dopis pana Currana a hodně jsem o něm přemýšlela a dneska pozorně poslouchám názory přítomných. Nemůžu si pomoct, ale některé z mluvčích považuju za nerozumné strašpytle. Podle mě má pan Curran pravdu. Ten kousek země je příliš cenný a představuje příliš lákavou příležitost, než aby zůstal navždy jen pouhým parkovištěm. Čirou náhodou se mi vzhled navrhované budovy zamlouvá a navíc si myslím, že půl tuctu specializovaných butiků prospěje obchodům široko daleko. Další věc, kterou většina z vás pustila z hlavy, je skutečnost, že všichni jste se do Grand Avenue stěhovali s vědomím, že půjde o obchodní a nákupní oblast, ať už tu vlastníte nemovitost, nebo máte jen pronajaté prostory. Pokud toužíte po prázdných chodnících, musíte se vrátit do sedmdesátých let. Já hlasuju pro to, aby parkoviště vzniklo - na pohled vypadá zatraceně pěkně - a umožnilo tak nárůst hodnoty našeho zdejšího nemovitého majetku."
Sylvia Radwayová se posadila a místností zašuměl tlumený hovor mezi posluchači.
Na konci schůze sice ustaraní obyvatelé Michaelovu budovu jednoznačně neodsouhlasili, ale odpor vůči její výstavbě značně zeslábl.
Michael dohonil paní Radwayovou na školní chodbě těsně
před hlavními dveřmi.
"Paní Radwayová?" oslovil ji zezadu.
Obrátila se a počkala, až k ní doběhne. Mohlo jí být pětapadesát, měla nádherné, přirozeně zvlněné stříbrné vlasy, ostříhané do hebké polokoule objímající lebku. Tvář měla nalíčenou jen jemně, oblou a přitažlivou. Úsměv k ní zřejmě neodděli-telně patřil.
"Paní Radwayová..." Nabídl jí pravici. "Chtěl jsem vám poděkovat za vaše vystoupení."
221
Potřásli si rukama a Sylvia se usmála: "Řekla jsem pouze svůj názor."
"V tom podle mě není žádný rozdíl. Vás přece znají, kdežto já jsem pro ně cizí člověk."
"Někteří lidé budou vždycky proti změnám, ať už s nimi přijde kdokoliv."
"Páni, nikdo to neví líp než já! Ve své profesi o ně zakopávám na každém kroku! Takže ještě jednou díky. Pokud pro vás budu moct cokoliv udělat..."
Sylvia na něho vesele zamrkala: "Kdybyste někdy chodil do kurzů vaření, stačí si zajistit, aby byly od podniku Kuchaříček z Crocus HUL "
Přemýšlel o ní cestou domů, protože ho překvapilo, jak vstala a o vlastní vůli pronesla ke svým sousedům projev. Člověk lidi nikdy neodhadne, říkal si. Určitě jich tam bude bydlet spousta podobně rozumných. Usmál se při vzpomínce na její zmínku o kurzech vaření. Jistě, to by trochu přehnal, ale až pojede na Victoria Crossing příště, zastaví se v jejím obchodě a něco si koupí, aby svoje uznání dal najevo aspoň tak. To se přihodilo minulý týden. Michael měl schůzku se společníkem firmy Westy-Norton a navrhl, aby spolu poobědvali v Café Latte, jež bylo přímo naproti Kuchaříčkovi z Crocus Hill. Po obědě se odloudal k obchodu. Byl příjemně zařízený, ve dvou patrech s pěkným schodištěm, s okny otočenými k jihu, parketovou podlahou a spoustou moderního zboží na modrobílých umakartových pultech. Voněla tam čerstvě umletá káva, bylinkový čaj a exotické koření. Police byly naplněné zbožím, které splňovalo sny všech nejnáročnějších kuchařek a labužníků - všemožné mísy na nejrůznější cizokrajná jídla, mlýnky na ořechy, pánve na pražení kukuřice, zástěry,
Stará trápení
knihy s recepty a další. Za hlavním pultem stála Sylvia Rad-wayová a skrz brýle posazené na špičce nosu pročítala sjetinu z počítače.
"Dobrý den," pozdravil.
Vzhlédla a usmála se jako matka na ztraceného syna. "Vida, kdopak to přišel? Chcete se zapsat do kurzů vaření, viďte, pane Currane?"
Michael se rozpačitě poškrábal na hlavě. "To zrovna ne." Sebrala z pultu sklenici a naklonila ji, aby viděl na vinětu. "Tak tedy máte chuť na nakládané výhonky kapradí?"
222
Michael se rozesmál. "To si děláte legraci, ne?" Sylvia mu sklenici podala. "Výhonky kapradí v sladkokyselém nálevu," četl. "Chcete říct, že lidi tohle vážně jedí?" "Na to se spolehněte."
Rozhlédl se po sbírce sklenic a tiše začal číst jejich nálepky: "Čatní - pro všechno na světě, co je to čatní? A co je hořčičná poleva s pekanovými ořechy?"
"To je vynikající se zapečenou šunkou. Potřete tím plátky šunky a jednoduše zapečete."
"Vážně?" nedokázal Michael odtrhnout od sklenice oči. "K tomu v páře podusíte pár výhonků chřestu, nové brambory ve slupce a máte jídlo důstojné i pro člena vládnoucího rodu."
V jejím podání to znělo prajednoduše. "Potíž je v tom, že já nemám tu zeleninu v čem dusit."
Sylvia se k němu obrátila zády a rozmáchlým gestem zahrnula celý svůj obchod. "Tak si vyberte. Smalt nebo nerez." Zamyšleně se rozhlížel po obchodě a připadal si vyvedený z míry. Hrnce a kastroly a pánve a kleštičky a naběračky a spousta záhadných předmětů, které by se hodily spíš do lékařské ordinace. "Jenže já nevařím," přiznal se a poprvé v životě si kvůli tomu připadal jako hlupák. "Protože vás k tomu zřejmě nikdo nikdy nezlákal. V kurzech pro začátečníky máme spoustu mužů. Když začínají, nemají ani ponětí, jak uvařit špagety, ale než je kurz u konce, už jsou přeborníky v pečení omelet a litých moučníků i kuřat s nádivkou a doma se s tím před manželkami patřičně vytahují." "Fakt?" Michael naklonil hlavu k rameni a s upřímným zájmem se zadíval na Sylvii. "Mám tomu rozumět tak, že vařit se u vás naučí kdokoliv, i trouba, co si nesvede ani usmažit vejce?" "Náš kurz pro začátečníky se jmenuje Jak dokonale uvařit vodu. Možná vám to jako odpověď postačí." Oba se zasmáli a Sylvia pokračovala: "Vaření se stalo uměním, jež ovládají obě pohlaví bez rozdílu. Soudím, že naše kurzy navštěvuje přibližně stejný počet mužů a žen. Lidé vstupující do manželství později, než je průměr, muži po rozvodu, kteří si obstarají vlastní byt a mají plné zuby jídel z restaurací. Někteří to dělají z donucení, protože jejich manželky pracují na plný úvazek a nechtějí denně vařit. Proto jsme tady my!" Sylvia rozhodila paže nad hlavu a luskla prsty. " Kuchaříček
223
z Crocus Hill! Vyhoví všem požadavkům amerických středních vrstev."
Jako obchodnice měla talent génia. Michael si ani neuvědomil, že zasekla háček, a to dokonce hlavně když se zeptala: "Nechtěl byste si naši kuchyň prohlédnout? Je nad námi v patře."
Vedla ho podél pultu s desítkami druhů voňavých kávových bobů v průhledných uzavřených nádobách ke schodišti z hladkého světlého leštěného dubu. V patře stály bílé umakartové krychle s úhledně vyrovnaným zbožím. Na konci chodby vstoupili do bíle vykachlíkované kuchyně s nerezovým příslušenstvím. Proti dlouhé kuchyňské lince se táhla řada židlí s modrým povrchem. Nad linkou viselo obrovské nakloněné zrcadlo, takže ukázky a vůbec všechnu činnost na jejím pultě
Stará trápení
bylo možné sledovat ze všech koutů kuchyně. Michael zaváhal, ale Sylvia ho vybídla: "Jen pojďte..., hezky si to prohlédněte." Vešel tedy dovnitř a posadil se na jednu z modrých židlí. "Naučíme všechno - od seznamu nejnutnějšího vybavení kuchyně až po seznam zásob, které musí mít kuchař doma, včetně správného odměřování tekutin i sypkých hmot. Naši instruktoři všechno nejprve předvedou a potom si přípravu jídla vyzkoušíte vlastnoručně a pod jejich dohledem. Předpokládám, že žijete sám, pane Currane. ' "No... ano."
"Do našich kurzů se zapisuje spousta osamělých mužů. Absolventi vysokých škol, kteří dosud neměli na vaření čas, vdovci, rozvedení. Většina z nich tu při první lekci trpí jak ryba vyhozená na břeh. Někteří jsou upřímně smutní, obzvlášť vdovci, a chovají se..., jako by potřebovali chůvu, mám-li být upřímná. Ale víte, co vám povím? Při ukončení kurzu nevypadal smutně už ani jediný."
Michael se rozhlédl a zkusil si představit sám sebe, jak zápolí s drátěnými metlami a umělohmotnými stěrkami, zatímco houf lidí sleduje každý jeho pohyb.
"Vy máte vybavenou kuchyň?" vyptávala se Sylvia Rad-wayová.
"Kdepak, nemám v ní nic. Před pár měsíci jsem se nastěhoval do nového bytu a nekoupil jsem si ještě ani nádobí." "Tak víte, co vám navrhnu?" usmála se. "Protože z nás dvou budou sousedi, uzavřeme spolu smlouvu. Dostanete ode mne 224
zdarma prvotřídní kurz základního vaření, a za to si všechno kuchyňské náčiní koupíte z mého skladu. Neprodám vám jediný kousek, který by mohl být zbytečný. A pokud se vám to bude líbit - a já bych vsadila hlavu na to, že bude -, připlatíte si pak na takový speciální kurz, na jaký budete mít sám chuť. Co vy na to?"
"Jak dlouho takový kurz trvá?"
"Tři týdny. Jednou týdně večer či odpoledne, to jak si vyberete, po třech hodinách najednou. Pokud se vám to bude zamlouvat, druhá série trvá další tři týdny." Znělo to lákavě. Michael tu prázdnou holou kuchyň doma nesnášel a stravování výhradně po restauracích už dávno ztratilo svou přitažlivost. Osamělé večery byly dlouhé a on je z nudy vyplňoval prací.
"Ještě něco, pane Currane... Teď mluvím čistě objektivně -třeba by vás zajímalo, že dnešní ženy mají rády muže, kteří se ve vaření vyznají. Ten starý stereotyp rozdělení prací na mužské a ženské se už dávno přežil. Mnohokrát to je právě muž, kdo si ženu namlouvá i pomocí svého kulinářského umění.
Vzpomněl si na Bess a představil si, jak by asi byla překvapená, až by ji usadil v jídelně u stolu a vytasil se s gurmánskou večeří vlastní výroby. Určitě by vstala a prohledala by celý byt, jen aby tu tajemnou kuchařku objevila! "Takže postačí koupit jen pár hrnců, je to tak?" "No... Mám-li být upřímná, jen pár hrnců vám stačit nebude. Ještě budete potřebovat vařečku a pár dalších drobností. Tak co vy na to?"
Michael se usmál, Sylvia se usmála a smlouva byla zpečetěna. Večer, kdy měl jít poprvé do kurzu vaření, postával Michael před šatníkem a dumal nad tím, co si oblékne. Nevlastnil žádnou šéfkuchařskou čepici ani kuchyňskou zástěru. Jeho matka pobíhala po kuchyni v domácích šatech a přes rameno se jí většinou houpala přehozená utěrka.
Rozhodl se pro modré džíny a modrobílé tričko s límečkem.
U Kuchaříčka z Crocus Hill se jich v kurzu sešlo osm -
a z toho pět mužů. V přítomnosti dalších čtyř zástupců svého
pohlaví si Michael nepřipadal tak přitrouble, a sebevědomí se
225
Stará trápení
mu zvedlo ještě výš, když se jeden z nich k němu naklonil a svěřil se: "Já neumím uvařit ani polívku z kostky." Jejich učitelkou nebyla přímo Sylvia Radwayová, ale nevýrazná žena zřejmě skandinávského původu, buclatá pětačtyři-cátnice jménem Betty McGrathová. Měla ke svým svěřencům neformální přístup a uměla je škádlivě pošťouchnout přesně tím správným způsobem, který je nutil smát se vlastní nešikovnosti a radovat se z každého - třeba i malého - úspěchu. Po krátké úvodní přednášce jim nadiktovala seznam doporučeného kuchyňského vybavení a pak se učili vyrábět vdolečky s jablkovým džemem a omelety. Naučila je odměřovat mouku a mléko, rozbít a ušlehat vejce, propracovat těsto vařečkou. "Vdolečky musí být utřené hezky dohladka -, musíte vymazat jednotlivé důlky v pánvi, naplnit je do dvou třetin těstem, nakrájet šunku a cibuli, rozporcovat houby na stejné plátečky, rozpálit pánev na omelety, vyzkoušet, kdy je připravená na těsto, a nalít ho tam přesně v ten pravý čas. ' Pak se naučili, jak zjistit, kdy jsou vdolečky hotové, jak je vyndat z pánve a servírovat je lákavě v košíčku vyloženém plátěným ubrouskem spolu s krásně nadýchanou omeletou a všechno načasovat tak, aby se to objevilo na stole současně - horké, lákavé a lahodné. Když se Michael Curran usadil ke stolu, aby okusil plody své práce, byl stejně hrdý jako v den, kdy přebíral vysokoškolský diplom.
Vybavil si kuchyni sadou nerezového nádobí, velkými naběračkami a gumovými stěrkami. K tomu přikoupil modrobílý porcelánový servis a sadu stříbrných příborů. Ke své radosti zjistil, že mu přináší potěšení, když může prolézat obchod Sylvie Radwayové a kupovat mačkátko na citrony či speciální nůž na krájení cibule, škrabku na brambory a jinou zeleninu, drátěnou metlu na šlehání jemné šťávy k masu. Šťáva.
Panenko skákavá, vždyť on umí připravit šťávu! A zapékat brokolici v sýrovém těstíčku!
Tohle vařili v druhé lekci a k tomu připravili pečené kuře, šťouchané brambory a salát. Večer, když bylo jídlo hotovo, muž, jenž na začátku tvrdil, že neumí uvařit ani polévku z kostky - jak se ukázalo, jmenoval se Brad Wilchefski -, seděl
226
za stolem celý rozesmátý a opakoval pořád dokola: "Já tomu nemůžu uvěřit, já tomu zaboha nedokážu uvěřit." Wilchefski vypadal jak člen Harley klubu a také se tak oblékal. Na hlavě mu trčela čupřina natrvalených rudých vlasů, vousy měl stejně ohnivé a na nose brýle lenonky. Připomínal spíš člověka, který nejradši obchází táborový oheň, cestou ohlodává krocaní stehno a mastné dlaně si otírá do kalhot. "Moje stará by se podělala, kdyby viděla, co umím," poznamenal blaženě.
"Moje taky," připustil Michael. "Vy jste rozvedenej?" "Ano. A vy?"
"Nejsem. Prostě se sebrala a práskla do bot i s mrňousem. Jenže já tvrdím, že byla odjakživa spíš pitomá, takže když mohla vařit ona, co bych nemoh vařit i já?" "U nás vždycky všechno vaření taky obstarávala jen manželka, jenže pak se vrátila zpět do školy a chtěla, abych jí pomáhal trochu s domácností. Já si ale postavil hlavu, že to je ženská práce. Jenže víte, co vám povím? Je to docela zábavné." Michaelovi ani nepřišlo divné, že se zmínil jen o své první manželce, a o té druhé ani slůvkem.
Wilchefski rozžvýkal sousto kuřete, ochutnal brambory
a šťávu a utrousil: "Jen ať si na mě ňákej frajer dovolí, a já
mu naservíruju jeho vlastní kulky v sejrový omáčce."
Michael nestačil žasnout, jak umění vařit změnilo jeho přístup
k životu. Večer opouštěl kancelář spolu s ostatními. Zastavil se
v obchodním domě a nakoupil čerstvé maso a zeleninu, načež
spěchal domů to připravit v novém nádobí. Jednou večer přilil
Stará trápení
do pánve s hovězím a houbami trochu vína a výsledek ho nadchl. Jindy zas pokrájel na plátky pomeranč a pokryl jím kuřecí prsíčka. Objevil zázraky, jež umožňuje čerstvý česnek, a výhody bleskového osmahnutí křehkého kousku masa i starého dobrého dušení. Co však bylo důležitější, objevil v sobě stále vzrůstající spokojenost se svým současným stylem života a stále se prohlubující osobní sebevědomí. Jeho osamělý život získal charakter spíše míru než samoty a Michael začal prozkoumávat výhody dalších samotářských činností, jež mu dokázaly přinést uspokojení: hodně četl, jezdil na lodi a dokonce
227
si spoustu oblečení pral sám a neběhal už tak často do čistírny. Když poprvé vyndal ze sušičky náruč prádla a složil ho, pomyslel si: Hergot, vždyť to bylo prajednoduché! Při té myšlence se musel rozesmát nad těmi dlouhými měsíci, kdy tvrdohlavě odmítal používat pračku a sušičku jen proto, že "nevěděl jak".
Neviděl se s Bess od Lisiny svatby. Uprostřed května mu však sama zavolala, že dorazily první kusy nábytku. "Které kusy konkrétně?" "Pohovka do salonu a křesla."
"Ty z kůže?"
"Ne, křesla do obývacího pokoje, s látkovými potahy. Kožený nábytek přijde do salonu." "Aha."
"Taky mi volali z dílny, že mají hotové záclony i závěsy a že jsou připraveni je rozvěsit. Mohli bychom se domluvit na datu, kdy ti je tam přinesou?" "Samozřejmě? Kdy myslíš?"
"Musím se s nimi ještě dohodnout, ale nadiktuj mi pár termínů a já ti brnknu zpátky, který si vybrali." "Musím u toho být?" "Není to nutné."
"V tom případě na datu nezáleží. Mohu nechat klíč u vrátného."
"Výborně..." Následovala odmlka a poté otázka pronesená poněkud důvěrnějším tónem: "A jak se ti vedlo, Michaeli?" "Prima. Spousta práce." "Se mnou je to stejné."
Toužil se pochlubit, že se učí vařit, ale k čemu by to bylo? Dala mu přece jasně najevo, že ty jejich polibky byly z čirého nerozumu a že odmítá jakékoliv bližší kontakty. Krátce si promluvili o dětech, pověděli si, kdy který z nich byl naposledy u Lisy a jak si vede Randy. Jinak si zřejmě neměli co říct.
Bess ukončila rozhovor poznámkou: "Takže já se ti zas ozvu kvůli datu, kdy máš nechat u vrátného klíč." Michael zavěsil s pocitem zklamání. Jenže - co od ní vlastně čekal? Pochvalu za novinky, které zavedl ve svém životním stylu? Ne, jen prostě aby přišla do jeho bytu spolu s řemeslníky, až budou stěhovat nábytek a věšet závěsy. Uvědomil si, že
228
podvědomě počítal s tím, že ji během zařizování bytu bude
často vídat, ale zřejmě to tak být nemělo.
Toho dne, kdy byli objednaní řemeslníci, se Michael vrátil
domů a zjistil, že v obývacím pokoji stojí před krbem osamělá
křesla s pohovkou jako balvany v říčním korytě a že okna ve
všech místnostech zdobí vkusné nové závěsy na zdobených
garnýžích a svislé žaluzie. K tomu přibyly i závěsy na okna
v koupelně a prádelně, které se mu ihned zalíbily.
Na pultě kuchyňské linky na něho čekal vzkaz psaný Bessi-
nou rukou.
Mi chaeli,
doufám, že nábytek v obývacím pokoji se ti líbí a závěsy snad také. Povlaky a přehoz do ložnice jsem uložila do skříně v hale,
Stará trápení
dokud nepřivezou postel. Podle mě to bude vypadat skutečně vybraně. Čalouníci, kteří připravují další dvě křesla do ložnice, slíbili, že s tím budou příští týden hotovi. Jedna ze žaluzií v obývacím pokoji (na okně otočeném k jihu) měla na sobě barevnou šmouhu, takže jsem ji poslala k výměně. Z obchodu ti obratem pošlou novou. Už jsem dostala hlášku, že nábytek do ostatních pokojů s výjimkou salonu byl konečně odeslán, což značí, že příští týden by měl být tady. Budu tě tedy brzy opět otravovat, abys mi umožnil přístup do bytu. Sledovat, jak se všechno postupně zaplňuje a zapadá do sebe, to je vždycky vzrušující. Ozvu se co nevidět. Bess
Stál s palcem přitisknutým k jejímu podpisu a trnul, jakou propast prázdnoty v něm to důvěrně známé jméno vyvolává. Zamířil ke skříni v hale a přes dvě obří ramínka tam našel rozhozenou potahovou látku. Najednou měl z vědomí, že tu Bess nedávno byla, dávala mu byt do pořádku a věšela látku do skříně, podivně stažené hrdlo. Ta představa mu připadala tak nádherná, jako by sem Bess patřila, jako by celé ty dlouhé roky žila po jeho boku. A jak nepříjemná byla myšlenka, že pro ni není ničím víc než zákazníkem.
V takových okamžicích ji postrádal se zoufalou touhou, jaká se člověka zmocní po každé milenecké hádce.
229
Zavolal jí a ze všech sil se snažil udržet nedbalý tón.
"Ahoj, Bess. Tady Michael."
"Michaeli, ahoj! Jak se ti zamlouvají okna?"
"Hrozně moc."
"A nábytek?"
"Nábytek vypadá senzačně."
"Vážně?"
"Opravdu."
"Já si to taky myslím. Poslyš, teď se to rozjede ve velkém. Dostala jsem další oznámení. Na cestě jsou stoly do obývacího pokoje. Chtěl bys, abych je nechala u sebe a dopravila ti pak všechen nábytek pohromadě, nebo ti je mám vozit postupně, jak sem dorazí?"
Jak sem dorazí, abych měl víc příležitostí se s tebou setkávat. "Jak ti to vyhovuje líp."
"Ne, já chci, aby to vyhovovalo především tobě, protože tys zákazník."
"Pro mě nebude postupné dovážení nábytku představovat žádnou zátěž. Prostě s vrátným domluvím, aby tě pustil dovnitř, kdykoliv budeš potřebovat, a ty si to pak můžeš zařídit podle svého."
"Prima. Bude to pro mne takhle nejpřijatelnější, protože skladové prostory mám v tomhle ročním období omezené -, začíná přicházet zboží objednané v předvánoční nákupní horečce, a mám dojem, že dorazí snad všechno najednou." "Tak to sem navoz postupně. Bude mě jen těšit, když budu sledovat, jak to tu postupně přibývá. Už se ozvali s tou koženou pohovkou?"
"Omlouvám se, ale zatím nic. Odhaduju, že to potrvá ještě tak měsíc."
"No..., tak mi dej potom vědět." "Samozřejmě."
"Ach, Michaeli, ještě něco. Drobnější doplňky teď budou taky přicházet průběžně a ty další bych ti navíc mohla vybrat, pokud o mou pomoc stojíš. Potřebuju ale vědět, jestli máš o to zájem. Někteří zákazníci si chtějí všechno vybrat sami a jiní se s tím zas nechtějí otravovat ani náhodou." "Hm... ksakru, Bess, já nevím."
"A co to udělat takhle: když vystopuju něco přijatelného, donesu ti to do bytu a nechám to tam. Pokud se ti některý kus
230
nebude zamlouvat, dáš mi vědět a vyzkoušíme něco jiného. Co
ty na to?" "Prima."
Postupně si navykl na to, že po příchodu domů nacházel další jeden dva kusy bytového vybavení - závěs na vchodových dveřích, stoly v obývacím pokoji, obrovskou keramickou rybu vedle krbu, nad ním dvojici zarámovaných tisků (a moc se mu líbilo, jak hejno divokých husí na levém tisku přelétávalo plynule do obrázku vpravo), stojací lampu, tři velké květiny v květináčích tvarovaných jako mušle, díky nimž obývací pokoj teprve vypadal kompletní.
Jeho rozvod nabyl právní platnosti na konci května, a když o tom dostal soudní vyrozumění, měl podobný pocit, jako když uzavře vleklé obchodní jednání. Odložil papíry do zásuvky s myšlenkou Fajn, je to za. mnou a vyplnil poslední šek pro svého advokáta.
Zapsal se do třetí série kurzů vaření a naučil se sestavit menu a připravit čokoládovou roládu plněnou krémem. V kurzech se seznámil s ženou jménem Jennifer Aylesová, jíž se blížila čtyřicítka, byla rozvedená a poměrně přitažlivá a která hledala způsoby, jak zaplašit samotu, proto se přihlásila do kurzů vaření pro pokročilé. Vzal ji na koncert Barryho Manilowa a ona ho pro změnu přesvědčila, aby si zašel do golfového klubu jejího syna, kde si poprvé v životě zahrál golf. Když ji dovezl domů, pokusil se ji políbit, ale ona propukla v pláč a přiznala se, že pořád ještě miluje svého muže, který ji opustil kvůli jiné. Skončili tím, že si povídali o svých bývalých partnerech a Michael rovněž vyrukoval s pravdou, že pořád ještě má slabost pro Bess, ale ona že jeho city neoplácí, či spíše že nechce sama sobě dovolit je opětovat a že ho nutí držet se stranou.
V tu dobu si také koupil skládací stolek na terasu a večeříval venku, s vyhlídkou na jezero.
V ložnici se objevil noční stolek a uprostřed galerie podstavec na sochu s poznámkou: A víš určitě, že mám vybrat i tenhle kousek výzdoby? Podle mne by sis měl vybrat sám. Dej mi vědět. Bess.
Michael nechal u Heather v Modrém kosatci vzkaz: "Vyřiďte Bess, že to je v pořádku, po té soše že se poohlédnu sám." Jindy zas našel na záznamníku radu: Sežeň si nová prostě-
231
radla, Michaeli. Postele dorazily. Zítra ti je dovezem. Koupil tedy přepychové přikrývky a prostěradla, jež připomínaly mo-drofialový déšť hnaný prudkou vichřicí, a následující noc poprvé od rozchodu s Darlou spal v úplně zařízené ložnici. A nakonec, posledního června, přišla zpráva, na kterou nedočkavě čekal: Michaeli, tady Bess, pondělí ráno, osm pětačtyřicet. Volám jen, abych ti oznámila, že dorazil tvůj jídelní stůl a po východním pobřeží že teď uhání náklaďák s tvou koženou pohovkou. Měl by se tu objevit každým dnem. Brzo se ti ozvu. Příštího dne přišel domů už ve čtyři odpoledne a našel ji v jídelně, jak odstraňuje těžký plastový obal ze šesti čalouněných jídelních židlí. Pod lustrem, který svítil i v tom zářivém slunečném odpoledni, stál nový stolek s deskou z kouřového skla.
Zastavil se ve dveřích a pozdravil: "Dobrý den, Bess." Klečela vedle převrácené židle a šroubovákem dotahovala vruty u nohou. Vedle ní ležely kleště. Zvedla hlavu, loktem si odhrnula kadeř z očí a poznamenala: "To mě, Michaeli, vůbec nenapadlo, že bys mohl přijít takhle brzy."
Vešel dovnitř a odložil klíče na stolek vedle čehosi, co tady ráno ještě nebylo - vedle skleněné koule naplněné kuličkami z čirého skla, mezi nimiž byly zastrkány stonky hedvábných světlounce krémových květin.
"Obyčejně to nedělávám, ale dneska jsem měl poradu ve městě, tak jsem se rozhodl nevracet se už do kanceláře. Jak vypadají?" ukázal bradou na židle. "Prozatím dobře." Rozbalené byly jen dvě židle.
Stará trápení
Shodil sako, odhodil ho na pohovku a zamířil k posunovacím proskleným dveřím. "Venku je horko. Proč si neotevřeš?" "Nějak mě to nenapadlo."
Otevřel svislé žaluzie i oboje široké dveře na obou koncích pokoje. Dovnitř vtrhlo léto prudkým závanem, který ustoupil jemnému vánku, jenž rozechvíval listy květin v kořenáčích a pohrával si se záclonami. Vrátil se k Bess. "Ukaž, pomůžu ti."
"Ne, ne, tohle je moje práce. Kromě toho máš na sobě jeden ze svých nejlepších obleků."
"Však ty taky." Byla oblečená do elegantních žlutých šatů. Kabátek ze stejné látky visel přes okraj pohovky vedle jeho saka.
232
STARÁ TRÁPENÍ
"Ukaž, pusť mě k tomu." Sebral jí z ruky šroubovák a začal jím trhat igelitový obal.
Bess zůstala klečet vedle něho, pouze sklopila oči ke svým rukám, propletla si prsty a třikrát nehlučně tleskla dlaněmi. "Hm... Díky"
"Koukám, že zas přibylo něco nového." Pokývl hlavou k umělým květinám.
Vstala - odhalila tím černé kožené střevíčky - a rozvířila kolem sebe závan svého obvyklého růžového parfému. "Snažila jsem se, aby to nebylo přeplácané, takže jsem zůstala jen u jednoho druhu květů a navíc jsem jich vzala jenom pár. Myslím, že to podtrhuje skutečnost, že obyvatelem bytu je výhradně muž."
"Vypadá to moc pěkně. A kdybych se někdy náhodou nudil, můžu ty kuličky cvrnkat po koberci."
Zasmála se a začala prohlížet jednu z rozbalených židlí. Neměla postranní opěrky, zato pevné zádové opěradlo, tvarované jako kovbojské sedlo, potažené jemným vzorkem v nafialovělé a šedé barvě, což mu připomnělo pobřeží po právě ustoupivším přílivu.
"Jsou to opravdu moc pěkné kousky, Michaeli. Ten byt se začíná moc pěkně vybarvovat! Co ty na to, máš snad proti něčemu výhrady? Konečné ano musí přece patřit tobě!" "Nemám, fakt nemám, všechno je moc prima. Udělal jsem dobře, Bess, že jsem ti tu práci svěřil, jsi ve svém oboru skutečně jednička."
"No, jinak to nejde, protože bych v něm neobstála." Michael vybalil židli a postavil ji na nohy. Bess mu přistrčila další doposud nerozbalenou. Povolil si kravatu a rozepnul knoflíček u košile.
Vrátil se k práci s poznámkou: "Tys opálená, viď?" Zvedla jeden loket a zběžně se na něj podívala. "No..., troši čku."
"Kdepak jsi k tomu přišla?" Střihl po ní očima, ale hned se zas zahleděl na svou práci. Za celé dlouhé roky jejich manželství si na lenošení na slunci nikdy nenašla čas. "Heather se do mě pořád navážela, že moc dřu, tak jsem si začátkem týdne dvakrát vyšetřila dopoledne pár hodin a poležela si na zadní zahradě. Musím se přiznat, že to bylo báječné. Přinutilo mě to k zamyšlení nad tím, že v tom domě sice
233
bydlím obrovskou spoustu let, ale nikdy jsem zadní dvůr nevyužívala tak, jak bych správně měla. Odtamtud je nádherná vyhlídka, zvlášť když je řeka plná lodiček." "Já dělám totéž tady na terase." Kývl směrem ke skládacímu stolku se židlemi za posunovacími skleněnými dveřmi. "Trochu jsem to tam zařídil a po večerech tam sedávám a vychutnávám pohled na vodu, pokud náhodou nejsem přímo na ní."
"Jezdíš na lodi?"
"Občas. A občas i trochu rybařím."
"Začínáme zvolňovat tempo, nezdá se ti, Michaeli?"
Stará trápení
Zvedl oči a setkal se s jejím pevným a něžným pohledem. "Však už si to zasloužíme, při našem věku." Michael přestal pracovat. Oči jim zůstávaly do sebe zaklesnuté, kolem ubíhaly vteřiny a on držel v ruce šroubovák, na který dávno zapomněl. Venku vrčela sekačka na trávu a dovnitř se linula vůně čerstvě posečených stébel, kterou sem přinášel hebký vánek šelestící novinami na pohovce. V blízkém parku se ozval veselý pokřik dítěte.
Bess zamyšleně Michaela pozorovala a neuvědomovala si věk, ale znovuzažehnutí citů, jež prožívala před lety. V jejích představách venku pokřikovala Lisa s Randym a ona s Michaelem si v duchu říkali: Honem! Dokud jsou děti zabrané do hry! Občas to tak skutečně proběhlo -, nádherný žhavý letní den, nádherná žhavá letní touha, horečné zápolení s oblečením, bleskové milování, při kterém se jim pod ruce pletly kusy prádla, a občas hysterické chichotání a úprk, když do chodby vtrhly děti dřív, než oni dva skončili.
Vzpomínka ji udeřila jako příval, protože Michaelovu přitažlivost nešlo popřít. Klečel tu vedle převrácené židle, rozepnutý límeček mu vrhal stíny na hrdlo a kapsička u košile se mu tiskla k hrudi a kalhoty mu těsně obepínaly dosud chlapecké boky. Utkvělý pohled jeho oříškových očí naznačoval, že podobné myšlenky, jako má Bess, rozhodně nelze vyloučit. Bess uhnula očima jako první. "Včera jsem mluvila s Lisou," prohodila, přerušila to kouzlo a začala cosi vykládat, zatímco se snažila myslet na něco rozumnějšího. Michael dokončil rozbalování židlí a ona zatím složila a převázala potrhané obaly. Když práci v jídelně skončili, postavili se oba ke stolu a obdivovali jej navzdory spoustě otisků prstů na okraji skleněné desky.
234
"Máš nějaký prostředek na čištění oken?" zeptala se. "To nemám."
"A vyzvídat, jestli náhodou nemáš ocet, to je zbytečná námaha, viď?" "Ale ocet mám!"
Bess se tvářila značně překvapeně, což Michaelovi udělalo obrovskou radost. Zašel do kuchyně a k láhvi octa přidal i zbrusu novou modrobíle kostkovanou utěrku a roličku papírových ručníků.
Když se vrátil k Bess, usmála se. "Ocet musíš naředit vodou,
Michaeli."
"Aha."
Odešel tedy ještě jednou a za minutku byl zpátky s modrou mísou plnou octové vody. Bess po ní sáhla, ale Michael namítl: "Kdepak, to udělám sám."
Dívala se tedy, jak čistí desku nového stolu, jak se sklání k zarputilým skvrnám a shýbá se, aby zjistil, jestli je plocha vyleštěná. Chvílemi se mu košile napínala přes lopatky tak neodolatelně, až Bess mrazilo v rozkroku. Chvilkami se mu ve vlasech zatřpytilo světlo rozsvíceného lustru a Bess si uvědomovala pocit prázdnoty.
Skončil, odnesl mísu do kuchyně a ona zatím přistoupila k pohovce, popadla umělé smetanové květy ve skleněné kouli a postavila je doprostřed desky konferenčního stolku. Ještě jednou se zadívali na výsledný efekt a oba pocítili stejnou spokojenost.
"Už nám chybí jenom rohož," poznamenala Bess. "Hm..."
"Nemáš snad nic proti rohožím?" "Jakou myslíš?"
"Sušená palmová vlákna... Víš, trochu orientální vzhled." "Aha, samozřejmě."
"Jednu ve skladu vyberu a příště ji donesu s sebou." "Výborně."
Stůl byl nablýskaný, židle stály na svých místech, váza trůnila na stolku. Nebylo co jiného dělat, nezbývala jim žádná
výmluva k dalšímu otálení.
"No..." Bess povytáhla ramena a opět je nechala klesnout. Zamířila ke svému kabátku. "Řekla bych, že pro dnešek máme padla. Radši už pojedu." 235
Michael stál těsně u kabátku, proto jej zvedl a přidržel dřív, než na něj sáhla Bess. Vklouzla do rukávů, vyprostila si vlasy zpod límce, zvedla černou koženou kabelku a přehodila si ji přes rameno. Když se obrátila ke dveřím, Michael s rukama v kapsách kalhot stál těsně za ní.
"Co bys říkala společné sobotní večeři, Bess?" zeptal se ledabyle.
"Já?" užasla s upřímně udiveným pohledem a s dlaní přitisknutou k hrudi. "No ano, ty."
"A proč?"
"A proč ne?"
"Radši ne, Michaeli. Už jsem ti řekla do telefonu, že to
nepovažuju za moudré."
"Na cos myslela před minutou?"
"Kdy?"
"Ty víš, kdy."
"Michaeli, mluvíš v hádankách." "A tys zatracená lhářka." "Už musím jít." "Utíkáš přede mnou?" "Nebuď směšný."
"Tak co bude s tím sobotním večerem?" "Už jsem řekla, že radši ne."
Zazubil se. "Přicházíš o svoji životní příležitost. Uvařil bych ti sám."
"Cože, ty!" Její upřímně překvapená tvář ho uvnitř zahřála. Pokrčil rameny a zvedl dlaně do výšky pasu. "No, pustil jsem se do toho."
Bess ztratila řeč, čímž mu dala do ruky zbraň.
"Navečeříme se tady a pokřtíme tak ten nový stůl. Jak se ti
ten nápad zamlouvá?"
Zřejmě si konečně uvědomila, že má úžasem otevřenou pusu, takže ji honem sklapla. "Musím uznat, Michaeli, že pořád ještě máš dar mě šokovat." "Takže v půl sedmé?" nedal se odbýt.
"Tak dobře," souhlasila jedovatě. "Tohle si předce nemůžu nechat ujít." "Přijedeš sama?"
"Samozřejmě. Pokud ty umíš vařit, tak já zas umím řídit."
236
"Výborně. Tak tedy na shledanou."
Doprovodil ji ke dveřím, otevřel je a opřený ramenem o rám dveří pozoroval, jak Bess přivolává výtah. Když přijel, užuž do něho vkročila, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a dlaní přidržela otevřené dveře. "Netaháš mě za nos? Vážně umíš vařit?"
Michael se rozesmál. "Jen počkej do soboty večer, sama uvidíš," načež vešel do bytu a zavřel za sebou dveře.
14
Michaelova pohovka z krémové kůže dorazila v pátek a Bess pohnula nebem i zemí, jak se snažila zajistit její odvoz během sobotního dopoledne. Chtěla ji mít už v bytě, toužila vejít večer dovnitř a spatřit ji na určeném místě, chtěla na ní sedět po Michaelově boku a spolu s ním vychutnávat její přepychové pohodlí. Byla nedočkavá, jako kdyby ta nádhera měla patřit jí.
Byla pevně odhodlaná, že příprava a oblékání na večeři
s Michaelem jí nezaberou tolik času, jako by se chystala na
Stará trápení
audienci do Bílého domu. Oblékla si bílé kalhoty a pomněnkově modrý bavlněný svetřík s krátkými rukávy. Na krk si vybrala nezdobený zlatý řetízek a do uší drobné zlaté náušničky. Vlasy měla čerstvě ostříhané a upravené, ale návštěvu u kadeřníka měla domluvenou dřív, než přišlo Michaelovo pozvání. Vyleštila si nehty, ale to stejně dělávala pravidelně dvakrát do týdne. Použila sice parfém, ale to byla rutina, jako je nošení hodinek. Oholila si nohy, které to také potřebovaly. "Jediná věc, na kterou zaboha nedokázala najít výmluvu, byla souprava nového krajkového spodního prádla, kterou si koupila včera, když čirou náhodou procházela přes Victoria's Se-cret. Prádlo bylo jemňounce modré s hluboce vykrojenou podprsenkou a kalhotkami, které odhalovaly kyčle téměř až do pasu, a ochudilo ji o celých pětatřicet dolarů. Navlékla si prádélko na sebe, podívala se do zrcadla, pomyslela si Jsi káča a zase ho svlékla. Nahradila ho obyčejnou bílou soupravou, ale nakonec zaklela a vklouzla zpět do té sexy
237
soupravy. Ušklíbla se na svůj obraz v zrcadle. Tak ty se chceš znovu zaplést s chlapem, se kterým ses už jednou spálila, co? Svléknout, obléknout, a obě soupravy spodního prádla se vystřídaly celkem třikrát, až nakonec zvítězila ta modrá. Michael se vydal na milost a nemilost Sylvii Radwayové a na rovinu se přiznal: "Potřebuju udělat dojem na jednu ženu. Budu pro ni vařit poprvé v životě a byl bych rád, kdyby všechno klapalo podle jejích představ. Co byste mi poradila?" Výsledkem byly dva svícny s modrými svíčkami, váza čerstvých bílých růží a kosatců, látkový ubrus s prostíráním, sklenky z kouřového skla, podrobně vypracované menu a Michaelův křečovitě sevřený žaludek.
V sobotu za deset minut šest obcházel neklidně kolem stolu, jehož prostírání právě dokončil, a obhlížel výsledek. Je to okaté, Currane, nechutně okaté.
Ale když on tolik toužil po tom, aby Bess zírala. Hergot,
sakra práce, přiznal si v duchu, přál bych si, aby zírala i v jiném
směru. Co je na tomhle vlastně špatného? Oba jsou volní
a nejsou vázáni na nikoho jiného. Ale stejně, růže. Kriste-
pane, růže. A kolem nožek vinných skleniček ovázal papírové
ubrousky přesně tak, jak ho to naučila Sylvia. Ta mu tvrdila, že
většina žen zaručeně ocení právě takové detaily, ale když teď
Michael přehlížel přichystanou scénu, bylo mu jasné, že při
prvním pohledu na ni skočí Bess nazpátek do auta dřív, než
se on vzmůže na jediné svůdné slůvko.
Podíval se na hodinky, vyděsil se a odsvištěl do koupelny osprchovat se a oholit.
Protože stůl vypadal tak okázale načinčaně, dal si Michael záležet, aby on měl o to ležérnější vzhled. Bílé plátěné džíny. Sportovní kostkovaná košile v tmavých barvách a bosá chodidla v mokasínech. Na zápěstí teninký zlatý řetízek. Trochu tužidla do vlasů. Pár kapek kolínské. Prostě nic výjimečného. Tak si to aspoň namlouval, když si uhladil obočí, otřel z koupelnového zrcadla každičkou kapku vody, z ložnice odklidil všechno rozházené šatstvo, uhladil přikrývky, dlaněmi otřel prach z nočních stolků, zatáhl svislé žaluzie a při odchodu nechal vedle postele rozsvícenou lampičku. Bess zavolala z přízemní haly přesně v půl sedmé.
238
"Tos ty, Bess?" "Ano."
"Hned jedu dolů."
Nechal dveře bytu dokořán a rozběhl se k výtahu. Když se jí
v přízemí ocitl tváří v tvář, zjistil, že se usilovně tváří co nej-
ležérněji.
"Nemusels jezdit, cestu nahoru přece znám."
Usmál se. "Za to může moje slušné vychování."
Vstoupila do výtahu a Michael po ní střelil kradmým pohle-
dem. "Hezký večer, co říkáš?"
Oplatila mu stejně ostražitým pohledem. "Nádherný." Ve vstupní hale udělal průvan mezi otevřenými okny a dveřmi větrný tunel. Přivál Michaelovi k nosu závan Bessina parfému. Vešla do bytu jako první. Zavřel dveře a průvan okamžitě ustal. Bess před ním došla, až do galerie, kde se zastavila. "Ještě pořád nemáš nic na ten podstavec?" zeptala se. "Zatím jsem neměl na hledání čas."
"V Minneapolis na France Avenue najdeš senzační galerii, jmenuje se U Estelly. Mají tam krásné skleněné plastiky a taky pár kousků z tepané mosazi. Třeba by sis vybral zrovna tam." "Zkusím si to pamatovat. Pojď dál." Protáhl se kolem ní a odváděl ji přes kuchyň do obývacího pokoje. Ve dveřích se ale zastavil, záměrně zablokoval výhled a ohlédl se přes rameno. "Jsi na tu pohovku dostatečně připravená?" poškádlil ji. "Tak ukaž!" naléhala netrpělivě a strčila ho do zad. Michael s dlaněmi zapřenými o rám dveří nepřestával pokoj skrývat. "Aha, tak ty se vážně nemůžeš dočkat!" "Michaeli!" vykřikla a vesele mu zabubnovala pěstmi do zad. "Na tuhle chvíli čekám už celé měsíce! Ta kůže voní až
sem!"
"Ale já myslel, že pach kůže ty nesnášíš!"
"To je fakt, ale tohle je něco jiného." Opět zatlačila a tentokrát se nechal z cesty odstrčit. Bess se rozběhla přímo k sedací soupravě, k pěti kusům bílé kůže, které se ve dvou zákrutech ovíjely kolem místnosti a rozdělovaly ji na dvě rovnoměrné poloviny. Bess padla přímo doprostřed pohovky a hluboko se do ní zavrtala. Měkké kožené polštáře se kolem ní vzedmuly jako objetí.
'Ach..., to je přepych. Jak se ti to líbí?"
Posadil se do pravého úhlu od ní. "Děláš si legraci? Copak se
239
nějakému mužskému může líbit porsche? Nebo lístek na formuli 1 do první řady? Nebo studené pivo v letním vedru?" "Mmmm..." Uhnízdila se ještě hlouběji a zavřela oči. Na vteřinku je pak pootevřela a šeptla: "K něčemu se ti přiznám. Ještě nikdy jsem neprodala kožený nábytek firmy Natuzzi." "Hele, ty podvodnice! A já celou tu dobu věřil, že víš, o čem mluvíš!"
"Však jsem to věděla, jen jsem neměla osobní zkušenost." Prudce vyskočila a začala pohovku pozorně prohlížet. Pomalu obcházela po celé její délce. "Před doručením jsem neměla příležitost ji zkontrolovat. Je všechno v pořádku? Žádné praskliny? Žádné skvrny? Nic?"
"Pokud vidím, vůbec nic. Samozřejmě, zatím jsem moc času na prohlížení neměl." Dostala se k jeho kolenům a cestou podél pohovky je minula tak těsně, že o ně vlastně zavadila. Sehnula se a zespoda prozkoumávala šití a záhyby. Když skončila, postavila se s rukama v bok. "Vlastně to docela smrdí,
viď?"
Michael vybuchl smíchy. Položil si obě rozpřažené paže na horní okraj opěradla a vychutnával hebkou kůži. "Jak můžeš něco takového pronést o pohovce za osm tisíc dolarů?" "Jsem jen realista, nic víc. Kůže smrdí. Je to naprosto jednoduché. Jak se ti teď ten pokoj zamlouvá, co?" Zamířila do obývacího pokoje s jídelním koutem, zatímco Michael zůstal sedět na pohovce a čekal na její reakci.
Pohled na prostřený stůl ji doslova přimrazil na místě. "No tohle, Michaeli!" Uchváceně zírala na jeho výtvor a on jí pohledem laskal záda. "Propána..."
Vstal a šel si stoupnout vedle ní. "Přece jsem tě pozval na večeři, snad jsi nezapomněla?"
"To ne... Ten stůl vypadá nesmírně elegantně," vydechla s nevěřícným úžasem. "Tos všechno připravil sám?" "No, dal jsem si trochu poradit."
"Od koho?" Odvážila se popojít ke stolu, ale ne zas moc blízko, protože pořád ještě byla v zajetí nevíry.
Stará trápení "Od dámy, která vede kurzy vaření."
Vytřeštila na něho oči. "To snad ne! Ty chodíš do kurzů
vaření?"
"Ano, chodím."
"Tedy Michaeli, já jsem z toho dočista vedle." Natočila se
240
k němu a mávla rukou směrem ke stolu. "Tohle všechno..., růže, modré kosatce..." Bylo zřejmé, že jeho pozornost ji dojala, protože věděl, že modré kosatce úzce spojuje se vzpomínkou na babičku. Stiskla pevně rty a s toužebným výrazem v tváři obdivovala květy, barevně sladěné ubrousky a sklenky na víno.
"Dala by sis kapku vína, Bess?"
"Ano, já..." Podívala se na něho, ale zřejmě nebyla schopná sestavit souvislou větu. "Prosím," dořekla, j    "Hned budu zpátky."
V kuchyni nakoukl do trouby na šunku zalitou omáčkou, zapnul hořák pod drobnými oškrábanými brambory, přesvědčil se, že čerstvý chřest zpod pokličky stále ještě neutekl. Do mikrovlnné trouby strčil nádobu se sýrovou omáčkou, překontroloval harmonogram časů, kdy se má co začít vařit, a nakonec otevřel láhev s vínem.
V obývacím pokoji našel Bess u prosklených posunovacích
dveří. Vychutnávala vyhlídku. Vítr jí čechral vlasy na spáncích.
Obrátila se k němu a přijala sklenku.
"Díky.
"Nepůjdeme na terasu?" navrhl.
"Hm..." Upíjela víno. Michael otevřel dveře dokořán a počkal, až Bess vyjde na terasu před ním.
Každý se posadil k jednomu konci bílého rozkládacího stolku do pohodlných měkkých křesílek, která se při sebemenším pohybu pohupovala. Večer byl přenádherný, křišťálově čistý a okolí domu připomínalo neskutečné výjevy z romantického filmu. Zčistajasna zjistili, že mají svázané jazyky. Po tom shlédnutí jídelního stolu se všechno změnilo: nepadaly žádné další otázky, byl to ostrý předěl - a za ním nový začátek. Po jejich přirozeně přátelském klábosení z počátku Bessiny návštěvy se jim další témata k hovoru zvláštně vyhýbala. Sledovali na vodě plachetnice, dívali se na lem stromů vymezující ostrov Máni tou i na vlny omývající rákosí. Naslouchali měkkému pleskám vody o břeh, nezaměnitelné šumění topolových listů drhnoucích vzájemně o sebe, zvuky jejich upíjení ze sklenek a kovové praskání měkkých křesílek. Cítili, jak se jim do pokožky teple tiskne léto, jak někde poblíž voní rožněné maso a jak se k nim pomalu přikrádá i vůně jejich vlastní večeře. Ale teď se najednou všechno změnilo a oni to pochopili
241
současně, proto seděli nepřirozeně ztichlí a prožívali nejistotu druhého vstupu do téže řeky.
Konečně to ticho prolomila Bess. Obrátila se k Michaelovi s otázkou: "Prozraď mi, kdys vlastně začal navštěvovat ty kurzy vaření?"
"V dubnu a už jich mám za sebou devět."
"Kde?"
"Za náměstím Victoria Crossing, jmenuje se to Kuchaříček z Crocus Hillu. Chystám tam nějakou stavbu a čirou náhodou jsem se přitom seznámil s majitelkou té kuchařské školy." 'To je divné, že se mi o tom Lisa nezmínila." "Však já to také Lise neřekl."
Od samého začátku, i když možná jen podvědomě, tento den plánoval, těšil se, jak Bess šokuje, jak ji vyvede z míry. A přitom je k nevíře, říkal si Michael v duchu, že všechno to vítězoslavné lišáctví z této chvíle vyprchalo. Byl nervózní a měl strach z fiaska.
"A ta žena...," zadívala se Bess do své sklenky, "... je to někdo důležitý?"
"Ale ne, kdepak."
Jeho odpověď však v Bess vyvolala jen nepatrnou změnu, nicméně i tu vytušil podle lehkého uvolnění strnulých ramen a rtů těsně předtím, než znovu upila vína, podle zvednutí víček, když se zahleděla na vzdálené plachetnice. Navíc se pohodlněji zavrtala do křesílka, které chvíli rytmicky pružilo a vyvolalo mu tak v břiše pocit napětí.
Michael si překřížil nohy v kotnících a poznamenal: "Poslední dobou se snažím podnikat spoustu věcí." "Například vaříš?"
"Ano. A taky hodně čtu a jezdím na lodi a dokonce jsem se párkrát vypravil i do kina. Mám dojem, že jsem si konečně uvědomil, že člověk nemůže věčně spoléhat jen na ty druhé, že mu pomůžou se zaháněním jeho samoty. Musí pro to udělat něco i sám."
"A funguje to?" Pozorně se na něho zadívala. "Ano. Připadám si šťastnější než kdy v posledních letech." Začal zkoumat zbytek vína na dně své sklenky, ale to jen proto, aby ukryl úsměv. "Ty tomu nejspíš nebudeš věřit, Bess, ale..." Mrkl po ní. "Já si dokonce i sám peru." Myslel, že se mu bude smát, ale nedočkal se.
242
"To je báječné, Michaeli. Musím uznat, žes na sobě doopravdy zapracoval."
"Víš, no... časy se mění a člověk se musí měnit spolu s nimi,
viď?"
"Jenže pro muže je to těžší, zvlášť pro takové jako ty, protože tvoje matka zastávala veskrze tradiční roli. Patříš do generace, která se ocitla v křížové palbě. Pro chlapce, jako je třeba Mark, je situace mnohem snazší. Vyrůstali v rodinách, kde matka byla zaměstnaná a kde nebyla vymezená hranice mezi povinnostmi toho určitého pohlaví. Snad rozumíš, co jsem chtěla říct."
"V životě by mě nenapadlo, že se mi ty domácí práce budou zamlouvat, ale vůbec to není špatné, zvlášť vaření ne. To mě doopravdy baví. A když už jsem na to zavedl řeč..." Podíval se na hodinky a postavil se. "Musím v kuchyni dohlédnout ještě na pár drobností. Mohla by sis tu ještě chvilku posedět a třeba jen tak odpočívat? Mohu ti dolít?"
'Ne, díky. Dneska se budu chovat rozumněji. Navíc, ta vyhlídka je omamná ažaž." Usmál se na ni a odspěchal.
Zůstala nehybně sedět a naslouchala zvukům doléhajícím z kuchyně - cvaknutí pokliček, cinknutí mikrovlnné trouby, tekoucí voda - a zkoušela odhadnout, co Michael vlastně dělá. Slunce se snížilo k západu a jezero vypadalo ještě modřejší než dřív. Na východní straně oblohy se nízko nad obzorem proháněly nachové obláčky. Na veřejné pláži začali lidé balit osušky a postupně se rozcházeli domů. Jedna po druhé se z vodní hladiny vytrácely i plachetnice. Pastorální atmosféra večera umocněná vínem a vědomím tajícího vnitřního odporu k Michaelovi vnesly do Bess vítaný mír. Opřela si hlavu o stěnu a blaženě ten pocit vychutnávala.
Za pět minut uchopila svou prázdnou sklenku a prošla pokojem až do kuchyně, kde se ramenem opřela o rám dveří. Michael vložil do sterea kazetu se skladbami pro elektronické klávesy a právě do misky odměřoval parmazán. Přes levé rameno měl přehozenou modrobílou osušku. Ten obrázek byl pro Bess pořád ještě tolik nezvyklý, že ji na okamžik zaplavilo prudké vzrušení, jako by se s tímto přitažlivým cizincem seznámila teprve dnes. "Můžu ti s něčím pomoct?"
243
S úsměvem se ohlédl. "Ne, díky. Všechno mám pod kontrolou ..." Nervózně se zasmál. "Aspoň doufám." Rázně rozšlehal vajíčko, otevřel ledničku a vytáhl mísu plnou hlávkového
salátu.
"Se smetanovou zálivkou?" usmála se.
"To byla lekce číslo dvě." Plaše se zazubil.
Bess povytáhla obočí a popíchla ho: "Vyměnil by sis se
mnou recept?"
"Hele, když mě pozoruješ takhle zblízka, hrozně mě to znervózňuje. Pokud už musíš něco dělat, mohla bys zapálit svíčky.
"Kde máš zápalky?" odstoupila ode dveří. "A ksakru." Prohledal čtyři zásuvky v kuchyňské lince, ovšem marně, přehrabal další přihrádku a honem zvedl pokličku z klokotajícího hrnce, načež odběhl do pracovny. Ani tam neměl úspěch, takže se řítil zpátky do kuchyně. "Prokázala bys mi laskavost? Podívej se do kapes pár mých sak. Občas seberu zápalky v restauraci. Musím pohlídat zeleni nu."
"A kde máš uložené obleky?" "Ve skříni v ložnici."
Zamířila tedy do Michaelovy ložnice a zjistila, že je v ní dokonale čisto a uklizeno. Lampičky vrhaly měkkou zář kolem vzorně ustlané postele. Všechny prvky, které sem vybrala, vytvářely dohromady ladný celek - tapety, žaluzie, ložní přehoz, shodné závěsy, umělecké tisky, obrovský květináč na podlaze. Vyleštěný nábytek měl sytě černou barvu a blýskal se dokonce i v tom matném osvětlení. Bess se obzvlášť líbil vyloženě maskulinní kus nábytku, který měl sloužit jako prádelník, a čelo postele navazující na styl třicátých let. Na nočním stolku ležel lovecký časopis s fotografií jelena těsně po shozu paroží, na prádelníku předměty, které Michael vysypal z kapes - peněženka, hrstička mincí, čísi navštívenka, kuličkové pero, ale zápalky žádné. Přestože zařízení pokoje sama navrhovala a byla v něm nesčíslněkrát, když se jednotlivé kusy nábytku přivážely, byl teď zabydlený a plný osobních drobnůstek, takže si připadala jako za okénkem v peep- show. Otevřela Michaelovu šatnu a našla vypínač. Vonělo to tam kolínskou značky British Sterling a Michaelem, a ta vůně v ní vyvolala takový záchvat stesku, až se jí tváře rozhořely. Na 244
jedné tyči visely košile na ramínkách, na další džíny, na třetí obleky. Stěnu dole lemovala řada bot, jeden pár tenisek měl v sobě zastrčené ušpiněné bílé ponožky. Vlevo ode dveří viselo ramínko s kravatami - jedna se vysmekla a ležela na zemi. Sebrala ji a pověsila k ostatním. Tento veskrze manželský počin ji zarazil, až když ho dokončila. Honem se otočila, aby se ujistila, že Michael nestojí těsně za ní a nesleduje ji. Pochopitelně tam nestál a Bess si začala připadat trošku hloupě. Prohledávání kapes u sak jí přišlo stejně důvěrné, jako by osahávala přímo jeho. Narazila na polovinu lístku do kina — stálo na něm pouze Hezké, což bylo očividně první slovo z názvu současného trháku Hezké ženy. V další kapse leželo použité párátko a vytržený inzerát nabízející pozemky na prodej.
Konečně našla zápalky a vyřítila se ze šatny, jako by se v ní odehrával pánský striptýz.
Když se vrátila ke stolu, už na něm stály dolité sklenky
a mísy se salátem. Zapálila svíčky. Michael zatím donesl dva
vrchovaté talíře.
"Posaď se tady," ukázal talířem. Počkal, až se Bess uvelebí, a teprve potom před ní postavil talíř kouřícího voňavého jídla -zapékané plněné šunkové závitky, vařené brambůrky s bylinkovým máslem, chřest se sýrovou omáčkou. Ohromeně na tu nádheru zírala, zatímco se Michael usazoval na druhém konci stolu a nedočkavě čekal na její reakci.
"Panenko skákavá!" vyjekla Bess a nedokázala odtrhnout od talíře oči. "Panenko skákavá!"
Zasmál se. "Nemohla by ses vyjádřit konkrétněji?"
Vzhlédla a zjistila, že výhled na Michaela jí zastiňují oba
Stará trápení
svícny a jeden modrý kosatec. Odsunula je kousek stranou,
aby mu viděla do tváře.
"Vážně jsi tohle uvařil sám?" nevěřila.
"Já věděl, že se zeptáš právě takhle."
"No, a divíš se mi, Michaeli? Když jsem tě znávala v době našeho .manželství, představoval oběd o třech chodech hranolky, kečup a kolu, tedy pokud ses k vaření dal vůbec přesvědčit." Podívala se opět do talíře. "To je neuvěřitelné." "Tak do toho, ochutnej."
Bess uchopila složený ubrousek,.rozprostřela si jej na klín a ochutnala nejprve chřest. Michael jen držel vidličku s nožem
245
kolmo vzhůru a dočista na ně zapomněl, jak napjatě vyčkával, až se vyjádří.
Bess zavřela oči, rozžvýkala sousto, polkla, olízla si rty a zamumlala: "Mňam, fantastické!"
Michael se tvářil, jako by mu právě nabídli místo šéfkuchaře
v hotelu Ritz. Zkusil zapojit svůj příbor také do akce, ale Bess
se znovu ozvala.
"A cos to dal na tu šunku? Je to neuvěřitelná dobrota." Michael se naklonil ke straně, aby na ni viděl přes vázu, ale nakonec s cvaknutím odložil příbor. "Ale kčertu, Bess, připadám si jak v seriálu Dallas. Jdu si sednout k tobě." Sebral svou sklenku a přetáhl prostírání se svým talířem na opačný konec stolu, kde se usadil po Bessině pravici. "Tak, teď je to lepší. Konečně se můžeme pořádně pustit do jídla." Pozvedl skleničku s vínem a ona učinila totéž. "Na..." Chvíli uvažoval. "Na minulost," rozhodl nakonec. "Ať už se mezi nás nevnucuje." "Na minulost," přikývla, když jejich sklenky zazvonily o sebe. Vypili přípitek s očima zahleděnýma do sebe a i potom se rty zvlhlými vínem ještě chvíli v tom kontaktu pokračovali, dokud mu Michael moudře neučinil přítrž.
"Víš co, ochutnej salát," vyzval Bess a sám si nabral také. Bess překypovala chválou a Michael pýchou. Mluvili spolu o sýrové omáčce a o současné ceně pozemků a o hořčici s pekanovými ořechy a o hebkosti vína a o filmu Hezké ženy, který náhodou viděli oba. Vyprávěl jí o schůzi občanů a o nadějích, které vkládá do výstavby parkoviště na Victoria Crossing. Ona mu zase povídala o Americké společnosti návrhářů interiérů a o jejich úsilí prosadit zákon, jímž by se u tohoto povolání povinně vyžadovala licence, čímž by se z oboru vytěsnili nedouci a podvodníci, kteří se za návrháře interiérů označují a přitom nemají ponětí o ničem.
Michael se zasmál: "Jen klid. Ze mne jsi udělala zapřísáhlého
stoupence návrhářů interiérů."
"Takže jsi byl s mou prací spokojený?"
"Jednoznačně."
"To já jsem taky." A nabídla mu přípitek. "Na naši příjemnou obchodní spolupráci a její uspokojivý výsledek." "A na můj byt," doplnil a rozmáchlým gestem ukázal na nově zařízenou místnost. "Na tohle milé místo, kam se teď vracívám domů."
246
Dopili a oba vyprázdnili talíře. Snesl se soumrak a světlo svíček vytvářelo nad stolem dvojitou svatozář. Ve zvlhlém večerním vzduchu sílila vůně růží. Venku se ztišilo volání racků. Bess se pod stolem vyzula ze střevíčků. Oba si rozpačitě pohrávali s prázdnými sklenkami.
"Chtěla bys něco slyšet?" zeptal se. "Od chvíle, co jsme se
rozvedli, jsem toužil bydlet zase v našem domě ve Stillwateru.
Teď je to poprvé jinak a to je senzační pocit. Tenhle byt mi
báječně vyhovuje. Kdykoliv sem vstoupím, vůbec se mi odtud
nechce odejít." A s nesmírně sebejistým výrazem tišeji dodal:
"A chceš slyšet ještě něco?"
Bess seděla s bradou podepřenou pěstí. "Hm?"
"Po zakoupení tohoto bytu jsem konečně překonal pocit,
Stará trápení
že jsem byl připravený o všechno, protože tys získala náš dům."
"Tím ses trápil opravdu celou tu dobu?" "No, trochu ano. Tobě by to na mém místě nevadilo?" Bess se na chviličku zamyslela. "No, asi vadilo." "S Darlou to bylo něco dočista jiného. Přistěhoval jsem se do jejího bytu, takže mi nikdy nepřipadal jako náš. Všechno zařízení bylo její, a když jsem odcházel, měl jsem dojem, že všechno, co za sebou nechávám, je po právu skutečně její. Prostě jsem prostě..." Rozpačitě se ošil. "... odešel a strašně se mi ulevilo."
"To byl ten odchod od ní skutečně tak jednoduchý?"
"Na to vem jed."
"A ona prožívala totéž co ty?"
"Řekl bych, že ano."
Mlčky si vybavovali scénář vlastního rozvodu, všechnu tu zahořklost a hněv.
"Od našeho případu se to tedy pořádně lišilo," přiznala nakonec Bess.
Michael nezvedl oči od své sklenky a zamyšleně jí otáčel na prostíracím ubrousku. Konečně našel pohledem i její tvář. "To není špatný pocit, když člověk hodí všechnu tu nenávist za hlavu, viď?"
"A proč jsme vlastně - podle tebe - takovou nenávist vůbec pociťovali?" zeptala se Bess, jíž se vybavila Stellina slova. "To nemám potuchy."
247
"Možná by bylo zajímavé, jak by celou situaci zhodnotil psycholog."
"Já vím s jistotou jenom jedno: když mi teď podruhé došlo potvrzení platnosti mého rozvodu, strčil jsem ty papíry do zásuvky a v duchu si odškrtl další vyřízenou obchodní záležitost." Bess se zmocnilo příjemné překvapení. Doširoka otevřela oči: "Ty už je máš? Tedy - je to definitivně u konce?" "Jasně."
"To šlo ale rychle."
"To je běžné, když si partneři nedělají naschvály." Na minutku se vzájemně pozorně zkoumali a snažili se nepřipustit si vědomí absolutní svobody, aby jim nezatemnila úsudek.
"No," přerušil konečně to podivné ticho Michael a odstrčil svou židli od stolu. "Lituju, že tě neohromím nějakým fantastickým moučníkem vlastní výroby, ale usoudil jsem, že už takhle pokouším své štěstí až běda, takže tu čokoládo-máto-vou roládu má na svědomí firma Byerly." Zvedl oba prázdné talíře a řekl: "V mžiku jsem zpátky. Dáš si kávu?" "Ráda bych, ale na moučník mi už bohužel žádné místo nezbylo."
"Ale jdi, Bess." Zmizel v kuchyni a odtud volal: "Nech se taky trochu rozmazlovat. Vždyť v jednom tom kousku nemůže být víc než..., hergot, než nějakých mizerných osm set kalorií!" Vrátil se se dvěma talířky ozdobenými hříšně vyhlížející zelenohnědou kreací připomínající rokokový zámeček z míšeňského porcelánu. Bess si talířky prohlížela s ústy plnými slin, zatímco Michael spěšně odběhl pro kávovou konvici. Po návratu se nedočkavě vrhl na dort, zatímco Bess ten svůj nepřestávala zachmuřeně okukovat. "K čertu s tebou, Michaeli," usykla. "Jen se nedělej vždyť se na to těšíš." Podmračeně se na něho podívala. "Můžu ti něco prozradit?"
"A co?"
"Něco, co mě deptá už šest, vlastně už skoro sedm roků. Něco, cos mi vmetl do tváře těsně před rozvodem a co mě od té doby užírá."
Opatrně odložil vidličku. Její rychlá změna nálady ho zara-
zila. "Co jsem ti tenkrát řekl?"
248
"Vyčetls mi, že jsem o sebe přestala dbát. Naznačil jsi mi, že jsem tlustá a zanedbaná, že nechodím v ničem než v džínách a v tričku. A vidíš, co to se mnou udělalo? Mám pět kilo přes váhu a ani bych se nedivila, kdyby to časem bylo pětadvacet. Stačí mi na podobný moučník kouknout a kynu stejně, jako bych ho snědla, a ať na sebe obléknu cokoliv a ať si dám udělat sebelepší účes, pořád sama sebe jenom kritizuju. A za celé ty roky jsem se nepřinutila aspoň jednou vlézt do džin, i když jsem po tom toužila sebevíc. Tak, teď jsem se vypovídala, tak schválně, jestli se mi po tom uleví!" Užasle na ni zí ral. "To že jsem řekl?" "Chceš říct, že si to nepamatuješ?" Ne.
"Ach bože!" Zakryla si obličej dlaněmi, zaklonila hlavu a potom v předstíraném zoufalství zabubnovala pěstmi do desky stolu. "Celých šest let se posedle snažím, abych se vylepšila, a ty si nepamatuješ, číms to odstartoval?" "Ne, Bess, fakt si na to nevzpomínám. Pokud jsem to ale vážně řekl, tak promiň."
"Ale, houby," zavrčela zachmuřeně a nepřestávala civět na dort. "Tak mi laskavě vysvětli, co mám teď dělat?" "Sněz to," doporučil jí. "A hned zítra si běž koupit nové džíny."
Podívala se na něho přes roh stolu a nepřestávala dotčeně
špulit rty. "Michaeli Currane, kdybys tak tušil, co trápení jsi mi
tím způsobil!"
"Už jsem se ti za to omluvil. A postavu máš naprosto bezvadnou, Bess, to mi můžeš věřit. Koukej ten zatracenej dort
zbaštit!"
Pohlédla na talířek. Pak na Michaela. Cítila, jak se jí jeden koutek chvěje nezadržitelným smíchem. Michaelovi totéž prováděly oba jeho koutky. Nakonec se tomu poddala a oba se rozesmáli a hltali dort a bylo to něco tak úžasného a důvěrného, že jednou se dokonce natáhla přes stůl a vlastním ubrouskem utřela Michaelovi ústa.
Dojedli, pohodlně se rozvalili na židlích a upíjeli kávu. Při prvním doušku zvedla Bess od šálku překvapeně hlavu. "Co je to? Káva s jahodovou příchutí?"
"S čokoládo-jahodovou. Prodává ji Sylvia, pokaždé čerstvě 249
umletou. Tvrdila mi, že k moučníku se hodí dokonale a že musí udělat na ženu dojem."
"Ale, tak ty ses rozhodl udělat na mě dojem, Michaeli?" "Copak to není jasné na první pohled?" odpověděl, popadl oba talířky a utekl do kuchyně. Chvíli se dívala na kuchyňské dveře, pak dopila kávu a pustila se za ním. Oplachoval talíře a rovnal je do myčky nádobí. Postavila hrnečky s podšálky vedle něho a tiše poznamenala: "Dneska jsme urazili pořádný kus cesty."
Michael pokračoval v práci a nevěnoval jí jediný pohled. "Pojmenovals to už předtím - růst."
Opláchla šálky a podala mu je. Vložil je do myčky. Bess otřela desku kuchyňské linky a napustila vodu do pekáče, kde se předtím zapékala šunka.
"A víš ty co?" Zavřel myčku. "Co se rozšoupnout ještě
trochu víc? Mohli bychom se projít kolem jezera. Jak by se ti
to zamlouvalo?"
Opřel se bokem o skříňku, mokré dlaně si utřel do ručníku a nabídl ho i Bess. Ta si rovněž osušila ruce a složený ručník pak položila na dřez. "Proč ne," souhlasila.
Ani jeden z nich se však nepohnul. Stáli bok po boku, dívali se jeden na druhého a zády se opíraly o hranu desky na ku-
Stará trápení
chyňské lince. V tomto okamžiku provozovali rituál dvoření a oba si to moc dobře uvědomovali. Mohlo být jasné hned od začátku, v co jejich jednání vyústí, ale když se přiblížila ta chvíle, oba před ní ucouvli. Oba už jednou předtím milovali a prohráli a oba se děsili možnosti, že by se totéž opakovalo ještě jednou. Nic složitějšího jim v dotažení večera k vyvrcholení nebránilo.
Šli se projít na veřejnou pláž. Téměř spolu nemluvili. Sledovali zářivou stezku měsíce na vodní hladině. Michael vhodil do vody oblázek, rozhoupal stříbřitý odraz měsíce a díval se, jak se postupně zklidňuje. Slyšeli, jak vlny něžně olizují pobřeží, cítili pach mokrého dřeva z blízkého přístavu a bořili se do měkkého písku, takže za nimi zůstávaly stopy. Zadívali se na sebe, ovšem z bezpečné vzdálenosti, nejistí, roztoužení a ztrémovaní. Pak se honem obrátili k jezeru s vědomím, že žádný vztah nemůže člověku poskytnout záruky. Po chvíli se obrátili a zamířili zpět, vešli do přízemní haly 250
a vyjeli výtahem v oboustranném mlčení do bytu. Tam se Michael zastavil v koupelně, zatímco Bess prošla až do salonu, kde padla na koženou pohovku a zadívala se ke stropu. Můžu zůstat i jít, můžu riskovat či neriskovat. Rozhodnutí je jenom na mně.
Dveře od koupelny se otevřely a dovnitř vstoupil Michael -s rukama v zadních kapsách kalhot se zastavil pár kroků od Bess. Chvilku tak zůstal stát v hlubokém zamyšlení. Nehnutě a soustředěně pozoroval Bess.
Nakonec vytáhl ruce z kapes a zachmuřeně se k ní přiblížil, jako by se v duchu odhodlal k nelehkému kroku. "Víc se mi zamlouváš, když ležíš," vydechl, uchopil Bess jemně za ramena a uložil ji po délce pohovky. Sám si k ní zpola přisedl, zpola se k ní posadil a začal ji líbat, jako by se jí něžně a zdlouhavě na cosi vyptával, hledal přitom její oči a dlaněmi hýčkal její oblá ramena.
"Nejsem si ani v nejmenším jistý, že jednám správně," zašeptal , vzrušením celý ochraptělý. "Však já také ne."
"Přitom jsem si tím lámal hlavu snad celou noc." "Jenom tu dnešní? Já o tom přemýšlím už kolik týdnů." Políbil ji znovu, jako by je oba chtěl přesvědčit, že to je správné, a vychutnával dlouhý hebký polibek, zatímco v nich stoupalo vzrušení. Nechali je pomalu narůstat, otvírali se druhému ústy, kradmo se dotýkali navzájem svých těl a polibek zakončili objetím, ve kterém chvíli zůstali, jako by sbírali síly k dalšímu kroku. "Na co myslíš?" zeptal se. "Jak je to s tebou hezké." "Ach, s tebou taky." "Důvěrně známé."
"Ano." Právě ta stará důvěrnost ho konečně polapila a přinesla s sebou vítané ospravedlnění jejich jednání. Když ji však políbil potřetí, pocit přátelství zmizel a místo něho do nich obou vtrhly první známky vášně a touhy. Bess mu oplácela podobně, a tak tu leželi přitisknuti jeden na druhého, s nohama vzájemně propletenýma a objímali se s rostoucí naléhavostí. Začali se laskat celými těly, vyhledávali stále dráždivější místečka, z jazyka toho druhého chutnali kávu a sladkost, slastně ji sáli, zatímco v nich vřela minulost s přítomností
251
a mísila se v jejich objetí - touha, víra, přátelství, minulá selhání a strach z nových.
Tento výbuch znamenal pro oba konec dlouhého období abstinence, zmocnila se jich prudká vášeň bez výhrad. Michael vyhledal Bessino ňadro a kratičce je polaskal přes látku, než prsty vklouzl pod ni. Pak jí vyhrnul svetr, políbil ji přes podprsenku a přitiskl si tvář mezi její prsy, zatímco vahou svého
Stará trápení
hrudníku jí drtil boky. Bess se prohnula jak luk a oběma pažemi
objala jeho hlavu. Z hrdla jí unikl sten rozkoše.
Michael prudce vstal a bleskově svlékl nejprve ji a potom
i sebe, načež ji opět položil, tentokrát drsněji, nedočkavěji,
a Bess dychtivě přijímala jeho horká ústa na svých nahých
ňadrech a břiše. A když si rty klestil stezičku přes její pas
a podbřišek až dolů, k tomu důvěrně známému hřejivému
místečku dole, vyrazil ze sebe jediné slovo.
"Pamatuješ?"
Pamatovala si - ach, pamatovala - tu plachost, s jakou se toho poprvé odvážili, ty roky, kdy se zdokonalovali, kdy je začali považovat za přirozenou součást svého milování. Bess se při Michaelově hýčkání rozšířily nozdry a ona si připomínala stále další večery a noci, kdy - se srdcem rozbušeným stejně divoce jako dnes - prozkoumávali možnosti dosažení rozkoše, kdy je vychutnávali blaženě a bez zábran. Během tří let důvěrných styků s jiným mužem se k podobnému pokusu nepřiměla. Ale tohle byl přece Michael, jehož nevěstou kdysi byla, jehož děti porodila, s nímž se ty sladké důvěrnosti kdysi naučila. Po chvíli mu rozkoš oplatila stejně, klečela v trojúhelníku jeho nohou a Michael se hlavou bezvládně opíral o kožený polštář pohovky.
"Ach, Michaeli," povzdechla si, "s tebou to jde tak samo.
Připadá mi to tak správné."
"Vzpomínáš, kdy jsme to zkusili poprvé?"
"Než jsme si troufli, to už jsme byli dva roky manželé."
"Ale i potom jsem se bál. Myslel jsem, že mi jednu vrazíš
a půjdeš spát do ložnice pro hosty."
"Ale já to neudělala, viď?"
Usmál se na ni a Bess pokračovala v laskání. Za okamžik ji pohladil po vlasech. "Už ne." Sáhl po svých bílých džínách na podlaze a z kapsy vytáhl krabičku. "Budeme tohle potřebovat?"
252
S úsměvem mu přitiskla dlaně k tvářím. "Tak tys to plánoval předem!"
"Řekněme spíš, že jsem doufal."
"Ano, budeme to potřebovat. Tedy, pokud nechceš riskovat,
že bys měl děcko mladší než vnouče." Dívala se, jak si navléká
kondom, což sledovala už nespočtukrát v minulosti a doufala
přitom, že to uvidí ještě tisíckrát.
"Co by tomu asi řekly děti?"
"Lisa by se zbláznila radostí."
"Však ona už se má takhle z čeho radovat. Vždyť kvůli tomu celou dobu kula pikle." Hlas mu zadrhl vzrušeným chrapotem. Vlasy měl zcuchané a na rtech škádlivý úsměv. Vztáhl k ní paže. "Pojď ke mně, babičko." Položil ji vedle sebe a urovnal jí tělo podle svých představ. "Pokřtíme tak spolu tu italskou pohovku, viď?"
Bess mu pozvedla paže vstříc a po šesti - téměř sedmi letech odloučení se opět spojili.
Když do ní vstupoval, hleděla mu do tváře. Zlehka se ho dotkla na spáncích prokvetlých stříbrem a prudce ho k sobě strhla.
Vydal ze sebe dlouhé Ááách..., podobně jako když dobře najedený člověk odstrkuje plný talíř. Očekávala to a usmála se. Chvíli se navzájem svírali v tom nejtěsnějším možném objetí a nehýbali se, nechávali se zalévat úlevou a důvěrně známým pocitem štěstí.
"To je ale nádhera," vydechla. "Tohle se s cizím prožít nedá,
viď?"
Zaklonil se, aby jí viděl do obličeje, a něžně ji políbil. "Ano, je to báječné."
'Věděla jsem, že si povzdechneš přesně takhle."
Jak?"
"Řekls Ááách, přesně tak jako vždycky." "Opravdu jsem to vždycky dělal?" "V tu chvíli ano."
Stará trápení
Zazubil se, jako by uslyšel skvělou novinku, a zlehka jí skousl horní ret. Potom i dolní. Pak se začal pohybovat a líbal ji přitom na celá ústa.
Bess se zavřenýma očima - to aby lépe vychutnala rozkoš, která přijde - sjela dlaněmi po Michaelových kyčlích. 253
Chvilkami se líbali, něžně a pomaloučku, v rytmu svého milování.
Chvilkami se bezdůvodně usmívali. Chvilkami jí položil chraptivou něžnou otázečku. Chvilkami mu zašeptala odpověď a hleděla mu přitom spříma do očí.
A jednou se spolu hlasitě rozesmáli a v duchu si říkali, jak nádherný je smích uprostřed milování.
Když dospěli k vrcholu, Bess vykřikla a Michael zasténal a jejich propletené hlasy se rozlehly zšeřelými pokoji, které jako by byly čerstvě zařízené pro tuto chvíli. Ach bože, to oslnivé vzrušení několika chvějivých vteřin, kdy toho druhého vnímali pouze vlastní extází!
Po doznění rozkoše zůstali oba ležet na boku, zaklesnutí do sebe a do teplé kůže potahu. Vítaný vánek počínající noci zavanul dovnitř oknem a osvěžil jim rozpálená těla. Do skla bušily křídly můry. Z vedlejší místnosti k nim dopadala jantarová zář svíček, jež po večeři zapomněli zhasnout. Bessiny vlasy se rozprostřely po Michaelově paži, jejíž dlaní jí hýčkal ňadro v konejšivém a láskyplném rytmu. Vydechla uspokojením a na okamžik zavřela oči. Michael si dobře pamatoval, že tyto chvilky vychutnávala zhluboka, že milovala pocit, kdy jejich duším se začíná pomalu vracet vláda nad tělem. A pokaždé zašeptala stejně: "Neodcházej..., ještě ne." Zatím tedy zůstával v ní a pozorně si prohlížel jemňounké vrásky v koutcích jejích očí, linii jejích rtů, jež v uvolnění odhalovaly záblesk zubů, místečko na jejím hrdle, kde se vlnil pulz a chvěl se jako křídla odpočívajícího motýla.
Otevřela oči a zjistila, že ji Michael pozoruje bez úsměvu, se kterým počítala.
"Tak co my dva vlastně Zamýšlíme s celou svou situací
udělat?" zeptal se jí šeptem.
"Nevím."
"Nepřemýšlelas o tom před dnešní návštěvou?" Nepatrně zavrtěla hlavou.
"Třeba bychom mohli prožívat žhavý románek."
"Žhavý románek? Michaeli, kdes to vyčetl?"
Uchopil ji ukazováčkem a palcem za spodní ret a odtáhl jej
od spodních zubů.
"Zatraceně dobře se spolu shodneme, Bess."
254
"To vím, ale teď mluv vážně."
Přestal si pohrávat s jejími ústy a ovinul paži kolem jejích boků. "Tak dobře, budu. Jak moc jsme se podle tebe po svém rozvodu změnili?"
"V životě jsem nedostala složitější otázku." "Jen odpověz."
"To se bojím." Po dlouhé odmlce dodala: "Ty snad ne?" Pozorně jí pohlédl do očí. "Ano."
"V tom případě bych teď měla vstát, posbírat si šaty a předstírat, že tohle se vůbec nestalo." Odtáhla se od něho.
"Hodně štěstí," popřál jí, když odcházela s náručí svého oblečení do koupelny. Vybrala si koupelnu pro hosty. Vědomí reality se jí každou minutou vnucovalo stále silněji. Vsoukala se do modrého sexy prádélka, které skutečně splnilo svůj účel. Realita, to byli oni dva, jejich předchozí zkrachování a nově kříšený vztah bez představy, k jakým koncům by je to mohlo zavést. Oblečená se vrátila do pokoje. Michael postával na opačném konci místnosti u prosklených dveří, bosý, bez koši-
le, jen v bílých džínách.
"Můžu si půjčit kartáč na vlasy?" zeptala se. Obrátil se k ní a chvilku se na ni díval. "V koupelně."
Zašla tedy do jeho soukromé koupelny, kterou už kdysi propátrávala. Tentokrát byl výsledek horší - v zásuvkách našla dentální nit, balíčky papírových kapesníčků, tubu aspirinu a velké balení kondomů. Celou krabici!
Při tom pohledu se vzteky až zarděla. No jasně, vždyť je přece volný a svobodní muži si zřejmě nakupují kondomy hned po desítkách. Jen se jí nezamlouvalo, že jí věšel na nos bulíky, kdovíjak výjimečnou událost s ní prožívá. Rázně zásuvku zavřela a v té poslední konečně našla kartáč na vlasy. Mezi štětinami se zachytilo pár jeho tmavých vlasů. Pohled na ně spolu s pocitem, když jí kartáč projížděl kadeřemi, její hněv trochu otupil a místo něho přinesl vědomí teskné prázdnoty, nechuť vracet se k osamělému způsobu života, kdy člověk nemá s kým sdílet kartáče, koupelny, večeře a postele. Dala si vlasy jakžtakž do pořádku, našla ústní vodu a propláchla si zuby, osvěžila si rty čerstvou vrstvou rtěnky a opět se
255
vrátila do salonu. Michael pořád ještě vyhlížel do tmy, pravděpodobně sužovaný stejnými obavami, jaké měla ona. Bezstarostnost předchozích chvil zmizela beze stopy. "No, tak já nejspíš půjdu, Michaeli." Obrátil se k ní. "Tak jo," přisvědčil tiše. "A díky za večeři. Byla vynikající." Jasně."
Pak se rozhostilo ticho, prázdné děsivé ticho, které je oba hodlalo pohltit.
"Víš, Michaeli, trochu jsem přemýšlela. Máš tady ještě pár prázdných stěn a po stolech a prádelnících by mohlo být víc ozdobných drobností, ale bude lepší, když si je najdeš sám." Zatvářil se navztekaně. "Bess, proč dáváš za to vinu jenom mně? Chtělas to přece taky! Nevykládej mi, že to není pravda, ne po tom, co jsem viděl tvoje spodní prádlo! Plánovalas to stejně jako já!"
"Ano, plánovala. Ale z ničeho tě neviním. Prostě si jen myslím, že my..., že to byl..." Nenacházela vhodná slova.
"Co? Omyl?"
Vzpomněla si na tu spoustu kondomů. "Já vlastně nevím. Možná."
Zíral na ni s ukřivděně svraštělým obočím a pohněvaně ohrnutými rty. "Mám ti zavolat?"
"Ani to nevím, Michaeli. Já osobně to za moc dobrý nápad nepovažuju."
Sklonil hlavu na prsa a zašeptal: "Ksakru!" Bess stála na opačném konci pokoje a srdce jí bušilo strachy nad tím, co jí právě teď bezmála navrhl. Jenže to bylo příliš děsivé, než aby se nad tím člověk toužil zamyslet, příliš neuskutečnitelné, aby nad těmi myšlenkami ztrácel drahocenný čas, příliš riskantní, než aby si troufl ztvárnit tu představu slovy. Hodně se změnilo, pravda, ale kde je nějaká záruka? Který hlupák by strčil ruku do mlýnského kola potom, co mu utrhlo prst?
Zopakovala tedy: "Ještě jednou díky, Michaeli," ale neodpověděl. Vyšla z bytu sama a utíkala, aby unikla představě nového začátku. 256
15
Po návratu domů Bess zjistila, že v celém domě jsou rozsvícená světla, dokonce i v její ložnici. Ustaraně zaparkovala
Stará trápení
na příjezdové cestě, aby se nezdržovala vjížděním do garáže a ještě ani pořádně neprošla domovními dveřmi, když z patra seběhl Randy a bral přitom schody po třech. "Mami, kdes byla? Měl jsem strach, že se tě nedočkám!" Bess zachvátila hrůza. "Co se stalo?"
"Ale nic. Ale půjdu na přehrávku! Ten babčin nápadník, ten
Gilbert, mi domluvil konkurz u kapely The Edge!"
Bess si oddechla a nechala poklesnout ramena. "Zaplaťpám-
bu. Myslela jsem, že došlo k nějaké katastrofě!"
"Ukázalo se, že starej Gilbert patřil mezi majitele tanečního
klubu ve Withrow a že si tyká doslova s každým - s kapelami,
agenty, s majiteli ostatních klubů. Od Lisiny svatby prý mezi
nimi o mně hodně mluvil. To je senzace, co říkáš?"
"Je to nádhera, Randy. Kdy se ten konkurz koná?"
"Datum ještě nevím. Teď právě jsou na zájezdu v Bismarcku
v severní Dakotě, ale zejtra by se měli vrátit. Během odpoledne
jim mám brnknout. Páni, kdes vězela, mami? Celou noc jsem
byl vzhůru, abych ti to moh říct."
"Byla jsem s tvým otcem."
"S tátou?" pohaslo okamžitě Randyho rozjaření. "To jako obchodně?"
"Ne, tentokrát ne. Uvařil mi večeři." "Táta že ti uvařil večeři?"
"Ano. A musím uznat, že moc dobrou. Pojď se mnou nahoru a pověz mi ještě něco o té kapele." Zamířila do své ložnice, kde běžel televizor. Poznala, že Randy ležel v její posteli. Opravdu musel mít strach, když se jí takhle nastěhoval do pokoje. Popadla župan a zamířila do koupelny. Pootevřenými dveřmi při převlékání křikla: "A jakou muziku to vlastně hrajou?"
"Hlavně rock. Podle Gilberta mixáž nových i starších skladeb." 257
Konverzace pokračovala, dokud Bess nevyšla z koupelny, s obličejem vydrhnutým peelingem si vtírala do tváří pleťové mléko. Vlasy jí nad čelem přidržovala páska. Randy seděl na posteli s nohama zkříženýma po indiánsku a vlastně se tou svou hřmotnou postavou do její veskrze ženské barevné ložnice nehodil. Bess se posadila do křesla a stáhla si froté župánek přes holá kolena.
"Tys o tom vážně nevěděla?" divil se Randy. "Babička ti to neprozradila?"
"Ne. Pro mě je to stejné překvapení jako pro tebe." Ze stolku sebrala Bess krabičku dálkového ovládání a ztlumila televizor. Pak si z hlavy stáhla čelenku. "Starej Gilbert... No, napadlo by tě?" Randy nepřestával v údivu potřásat hlavou.
"Ale ano, podle toho, jak umí tančit, tak ano."
"A to všechno jen proto, že jsem hrál na ty svatbě."
"Vidíš? Stačí trochu kuráže a je to."
Randy se zazubil a vytleskal si dlaněmi do stehen jakýsi rytmus.
"Máš trému?" zeptala se ho matka.
Přestal bubnovat. "No..." Pokrčil rameny. "Jo, asi jo, trochu." "Já se taky bála, když jsem otvírala obchod. A vidíš, všechno to dopadlo dobře."
Randy se na ni zamyšleně zadíval. "Jo, doufejme."
Chvíli přemýšlel, ale nakonec zavedl řeč jinam: "Tak co je
vlastně mezi tebou a fotrem?"
"Chtěl jsi říct mezi mnou a tatínkem!"
"Jo... Promiň, no. Tak teda tátou, no. Jak je to s váma
dvěma?"
Bess vstala a zamířila k prádelníku, kde vytáhla horní zásuvku a chvíli se přehrabovala v lahvičkách a kelímcích, než si vybrala. "Jenom se přátelíme." Vymačkala si na dlaň trochu pleťové masky a začala si ji roztírat na určitá místa. "Jsi lhářka prolhaná a moc dobře to víš, mami! Byla jsi s ním
v posteli!"
"Randy, po tom ti vůbec nic není!" práskla Bess vztekle tubou.
"Do tvýho zrcadla vidím, ne? Jsi celá červená!"
Bess se přísně zadívala na synův odraz v zrcadle. "Přesto ti
po tom vůbec nic není a já nestačím zírat, jak hrubě se ke mně
chováš!"
"Tak jo! Tak jo!" Randy rozhodil paže v hraně bezradném
gestu a slezl z matčiny postele. "Prostě ti nerozumím, tak je to.
Nejdřív se s ním rozvedeš, pak mu zařizuješ byt a dneska..."
Bezmocně naznačil, že se mu nedostává slov.
Bess se k němu obrátila. "A teď budeš tak laskav a budeš
mým soukromým záležitostem prokazovat stejnou úctu jako já
těm tvým! Na tvůj sexuální život jsem se tě nikdy nevyptávala,
takže by mělo platit, že se ty nebudeš na oplátku vyptávat na
můj, jasné? Jsme oba dospělí a oba známe nebezpečí a výhody
různých rozhodnutí, které uděláme. Doufám, že nemusím víc
dodávat, Randy!"
Hleděl na ni a uvnitř duše mu zuřil boj, jedna jeho část šílela při pomyšlení, že by se matka dala s otcem dohromady natrvalo, zatímco druhá vřela vzteky při představě, že by musel s Michaelem konečně uzavřít mír.
"A víš, co ti povím, mami?" poznamenal Randy těsně před odchodem z pokoje. "Kvůli Keithovi jsi nikdy takhle podrážděná nebyla."
Zůstala civět na zavřené dveře. Byla to pravda. Posadila se na kraj postele a sevřela obě zápěstí mezi koleny. V duchu se snažila trochu tu situaci rozmotat. Za chvíli padla na záda, rozhodila paže a uvažovala o tom, co se asi z dnešní noci vyvine. Obhajovala se před Randym, protože byla vyvedená z míry. Proto si tak vyjela na Michaela, proto se tak utrhla na Randyho. Nebezpečí, že se neodvolatelně zaplete, bylo příliš velké - ale hergot, co to povídá? Vždyť už se zapletla. Tvrdit cokoli jiného by bylo klamání sebe sama. Už se zapletli a víc než pravděpodobně se do sebe opět zamilovali, a co jiného bývá logickým vyústěním lásky než svatba?
Bess se překulila na bok, přitáhla kolena k bradě, zkřížila bosé nohy a zavřela oči.
Já, Bess, beru si tebe, Michaeli, abych s tebou sdílela dobré i zlé, dokud nás smrt nerozdělí.
Kdysi tomu slibu věřili a hle, co je jejich důvěřivost stála! Co
utrpení přineslo to rozbití  rodiny, domova, rozdělení úspor,
rozseknutí dvou srostlých srdcí. Představa, že by se znovu
vystavila takovému riziku, byla směšná až k pláči.
258
259
Konkurzní přehrávka byla naplánována na druhou hodinu v pondělí odpoledne, v klubu jménem Stonewings. Kapela měla nástroje připraveny k večerní diskotéce a právě nacvičovali, když dovnitř vešel Randy se dvěma paličkami v hrsti. V sále byla tma, reflektory zavěšené u stropu svítily jen na pódium. Jeden kytarista opakoval do mikrofonu: "Zkouška, jedna, dva," zatímco druhý dřepěl vzadu a nakukoval do elektronického zesilovače kytary.
Randy k nim došel. "Ahoj," pozdravil, když se vynořil ze tmy.
Všichni se zarazili. Hlavní kytarista se ohlédl. Byl vychrtlý, připomínal Ježíše Krista na svatých obrázcích. V ruce držel hořícího špačka cigarety. "Hej, kluci," řekl. "Tak ho máme tady. Jseš Curran, viď?"
"Jasně." Randy se natáhl k pódiu se vztaženou rukou. "Jmenuju se Randy."
Kytarista si přistrčil nástroj blíž k tělu a předklonil se, aby si
mohli potřást rukama. "Pike Watson," představil se a ukázal na
basistu. "Danny Scarfelli."
Přiloudal se i hráč od kláves. "Tom Little."
Další kytarista. "Mitch Yost."
Stará trápení
Ještě tam byl osvětlovač a zvukař v jedné osobě, který kmital mezi stíny a z rozkládacího žebříku nasměrovával reflektory. Watson ukázal Randymu: "Támhle je Lee, dává do kupy světla." Zastínil si oči proti záři reflektorů a zavolal: "Hééj,
Lee!"
Ze tmy se ozval hlas bez těla: "Hej! Co je?" "To je Randy Curran!"
"Tak ať se nám předvede!" zazněla odpověď.
Zatímco -ostatní se vrátili k ladění či zkoušení, zeptal se
Watson Randyho: "Tak co vlastně umíš?"
Randy si nadhodil paličky v hrsti. "Co chceš. Vyber si sám -od ploužáku po tvrdej rock - stačí říct." "Fajn, tak co třeba Modrý semišový boty?" "Bezva."
Předem počítal s něčím jednoduchým, s melodií, kterou každý zná tak dokonale, aby byl jasný každý jeho úhoz, aby byl cílený každý jeho pohyb. Jednoduché melodie byly vhodné pro zjištění skutečného talentu.
Bicí souprava byla prajednoduchá - basový buben s pedálem, 260
marimba, dva bubny, činely. Randy se za ně usadil, našel pedály, bleskově zavířil na bubínky, upravil výšku cimbálu, posunul si židličku o centimetr dopředu, znovu si vyzkoušel, jak dosáhne, a spokojeně pokývl: "Připraveno ke startu. Odpočí-tam nás, začínáme na čtvrtou."
Pike Watson vyfoukl kouř ke stropu, odložil cigaretu na notový pultík a odpověděl: "Tak do toho!" Randy odklepal rytmus na hraně malého bubínku a kapela spustila.
Pro Randyho znamenalo hraní všelék. Hraní, to znamenalo zapomenout na všechno ostatní. Hraní, to byl dokonalý soulad s paličkami a sadou bicích před sebou, splynutí s nimi, jež jako by ovládala tajemná síla. Randy měl dojem, že dřív ho opustí schopnost myslet než rukama a nohama vyklepávat rytmus. Když skladba skončila, Randyho to zaskočilo, protože si na její průběh vlastně nevzpomínal. Zdálo se mu, že hudba hrála vlastně na něho, ne on na nástroje.
Odložil paličky, přitiskl si zpocené dlaně na stehna a zvedl hlavu.
Pike Watson vypadal potěšeně. "Ty teda máš páru, kamaráde!"
Randy se usmál.
"Nedáme si ještě jednu?"
Zahráli si pomalé blues a pak ještě tři další skladby, protože správní muzikanti - stejně jako alkoholici - nikdy nevědí kdy přestat.
"Bezva ti to šlape," pochvaloval si Scarfelli, když skončili. "Díky."
Watson se zeptal: "Zpíváš?" "Trochu jo."
"Sborově?"
"Jo."
"Sólo?"
"Jestli o to stojíte." "Hergot, kluku, tak to vybal!"
Randy si vyžádal nový hit Eltona Johna "Klub na konci ulice", a přestože kapela neměla tu skladbu v repertoáru, zkušeně zaimprovizovala.
261
Když Randy dozpíval, Watson se zeptal: "S kým hraješ?" "S nikým. Tohle je můj první konkurz." Watson povytáhl obočí, promnul si vousy a ohlédl se po ostatních.
"Co máš doma za bicí?" "Kompletní soupravu značky Pearl." "Fušuješ taky do heavy metalu?" "Trochu."
"Ale ten my moc neděláme." "Dokážu se přizpůsobit."
"Spousta pódií v klubech je menší než tady. Měl bys moc velké námitky, kdybys pár kousků soupravy musel nechat
doma?"
"Kdepak." "Jsi ženatej?" "Nejsem." "Plánuješ to?" "Ne."
"Máš děti?" Randy se zazubil a Watson dodal: "Teda -
o kterejch víš."
"Žádný děti."
"Takže na turné můžeš?"
"Jasně."
"Máš ještě jinou práci?"
Randy se zasmál a poškrábal se na zátylku. "Dá se tomu tak říkat. Balím ořechy ve skladu." Celá kapela se rozesmála. "Pokud mě vyberete, naráz s tím seknu." "Máš nějaký vozítko?"
"To není problém." Problém to byl, ale nemělo cenu řešit ho takhle s předstihem. "Jseš v odborech?"
"Nejsem, ale když to bude nutný, budu." "Ať už vezmeme kohokoliv, musí to být chlápek, co vydrží šňůru koncertů šest dní do tejdne, protože náš hráč na bicí koncem tejdne končí."
"Pohoda. Ten pistáciový palác dokážu vyhodit do vzduchu jediným telefonátem."
Pike Watson se s ostatními poradil pohledem, sklouzl očima zpět k Randymu a řekl: "Tak teda dobře... Dáme ti vědět,
platí?" 262
"Tak fajn." Randy zvedl ruce nad hlavu, znovu je nechal s plesknutím dopadnout na stehna a se všemi si potřásl rukama. "Dík, že jste si mě poslechli. Hrajete senzačně, kluci. Dal bych všechny ořechy světa, kdybych mohl hrát s várna." Nechal je rozesmáté v sále a vyšel do prosluněného odpoledne. Toužil dát si šluka marihuany, aby to napětí z něho spadlo. Protáhl se, zavřel oči a vtáhl do plic nejmíň polovinu modré oblohy. Pak zamířil k svému autu a dlaní jedné ruky a paličkami v druhé ruce vyklepával rytmus do stehen. Nádhera, nejbáječnější nádhera na světě - zahrát si s opravdovými muzikanty. Naděje mu stahovala hrdlo, až mu z toho v hlavě bzučelo. Představil si tu slast, kdyby zbytek života mohl strávit hraním namísto balením a vážením ořechů. To srovnání bylo prostě směšné. Ale ten cíl byl daleko, to mu bylo jasné. Skupina The Edge pravděpodobně vyslechla už další hráče a určitě zkušenější než on, hráče, co vystupovali se skupinami známými určitě i mimo město. Jaké má šance, že obstojí vedle takových profíků?
Odemkl auto, vklouzl za volant a spustil okénka. Neměl klimatizaci, takže uvnitř bylo vedro jako v sauně, vinylové potahy sálaly jako rozpálený radiátor a pálily i přes džíny. Pod sedadlem byl zapadlý zbytek nedojedené housky a páchl jako zkvašené pivo.
Nastartoval, spustil ventilátor a zase ho vypnul, protože rozvířil v autě vzduch ještě žhavější, než byl ten nehybný. Zastrčil do sterea kazetu a začal couvat z parkoviště. Najednou mu na auto zezadu cosi dopadlo tvrdě jako skála. Ježíši, co se stalo?
Zabrzdil, otočil se a zjistil, že Pike Watson se mu plnou vahou vrhl na kapotu, aby ho zastavil. Pak strčil vousatý obličej do okénka.
"Hele, Currane, nač ten spěch?"
"Tak tos byl ty? Já už měl strach, že jsem přejel dítě nebo tak," ztlumil Randy stereo.
Stará trápení
"Kdepak, byl jsem to já. Aby bylo jasno, bérem tě do kapely!"
Randyho zahltil šok. Projel mu tělem rychleji než extáze z marihuany. A chutnal o moc líp. "Myslíš to vážně?"
"Věděli jsme to ještě dřív, než jsi zamířil ke dveřím. Jenže 263
míváme prostě ve zvyku si to aspoň stručně mezi sebou probrat, jednotlivec nerozhoduje sám nic. Co takhle dát zpátečku a pár hodinek s náma cvičit?"
Randy jen zíral, neschopný jediného slova. Nakonec zašeptal: "Kristeježíši... Já tomu nemůžu uvěřit." Watson přikývl. "Jseš dobrej, člověče, fakt dobrej. Jenže nám zbejvá už jenom šest dní na nácvik čtyřhodinovýho programu, takže co ty na to?"
Randy se usmál. "Jen co zaparkuju tuhle rachotinu." Zaparkoval a vystoupil opět na asfalt. V duchu si kladl otázku, jak zvládne pedály, když má kolena slabostí tolik roztřesená, jak udrží rytmus, když se celý zmítá jakoby v zimnici. Pike Watson mu pogratuloval a po potřesení rukou zamířili oba zpátky do klubu.
"Co nejdřív si sežeň odborovou legitku."
"Stačí říct," zabručel Randy a vyrovnal s ním krok. Vešli do sálu.
Od večera, který Michael strávil s Bess, uplynuly tři dny. V kanceláři téměř nepromluvil. V autě si nepustil rádio. Doma většinu času proseděl na terase s nohama opřenýma o zábradlí a prázdným pohledem civěl na plachetnice na lesklé hladině jezera.
Tam také zaslechl v úterý večer telefon. Ve sluchátku se ozval Lisin hlas. "Ahoj, tati. Jsem tady dole, pusť mě dál." Když vystoupila z výtahu, čekal už na ni v otevřených dveřích. V modrých kraťasech a bílé mateřské blůze vypadala jako balónek.
"Ale to se podívejme," usmál se a Lisu objal. "Každým dnem jsi o něco kulatější."
Přitiskla si dlaň na břicho. "No jo. Začínám vypadat jak katedrála svatýho Pavla." To byla narážka na kupoli, jež byla viditelná na kilometry daleko. "Moc mile jsi mě překvapila. Tak pojď dál."
Posadili se na terase, usrkávali bylinkové pivo a sledovali, jak se večerem prodlužují šikmé stíny a vrcholky stromů zlátnou. Jezero jako by posypal diamanty a poblíž voněl posečený jetel. "Jak to šlape, tati?" "Ujde to."
264
"Já jen že ses mi nějakou dobu neozýval." "Moc práce, holčičko." Vyprávěl jí o plánovaném parkovišti na Victoria Crossing, o handrkování s místními obyvateli. Svěřil se, že si půjčuje občas loďku a že viděl nový film Dick Tracy, zajímal se, jestli si na něj s Markem taky nezašli. Zmínil se i o kurzech vaření a o potěšení, kterou mu jeho nová dovednost přináší.
"Slyšela jsem, žes mamce v sobotu uvařil večeři."
"Odkud to víš?"
"Volal mi Randy, sice kvůli něčemu jinému, ale zmínil se i o tom."
"Předpokládám, že z toho velkou radost neměl." "Randy má teď docela jiný starosti. Uspěl u konkurzu do kapely The Edge a bude s nima hrát." Michael se rozzářil. "Výborně!"
"Je z toho celý pryč, dopoledne poslouchá pásky a odpoledne jezdí na zkoušky se skupinou." "Kdy se to vlastně seběhlo?" "Včera. Mamka ti o tom neřekla?"
"To ne."
"Ale v sobotu večer jste přece byli spolu..."
Lisa nechala otázku doznít naprázdno.
"Nějak to mezi námi neklape."
Lisa vstala a opřela se o zábradlí. "Ksakru!"
Michael zamyšleně sledoval její záda i volně zapletený cop,
stažený modrým kroužkem nařasené látky.
"Holčičko, těch snů, že bychom se s maminkou zas mohli
dát dohromady, bys měla jednou provždy nechat. Podle mne
něco podobného nepřichází v úvahu."
Lisa se k němu otočila a opřela se lokty o zábradlí. "Ale proč? Tys rozvedený, ona je taky volná a oba jste sami. Tak
proč?"
Michael k ní přistoupil a objal ji jednou paží kolem krku. Opět ji natočil tváří k jezeru.   'To není tak jednoduché. Máme za sebou jistou minulost, kterou nejde jen tak škrtnout." "Co myslíš? Ten svůj románek? Přes to už se mamka určitě přenesla, nebo ne?"
Lisa to slovo použila poprvé. Když ji teď slyšel mluvit takhle zpříma, Michael vycítil, že jako otec a dcera vstoupili do nové fáze svého vztahu.
265
"Ještě nikdy sis se mnou tak otevřeně nepovídala." Pokrčila rameny. "Ale věděla jsem o všem, na to se spolehni."
"Nikdy jsi mi to však nevyčítala jako ti druzí." "Usoudila jsem, že k tomu máš svoje důvody." Michael přikývl, ale nechtěl se o nich šířit, když měl konečně všechno za sebou.
Lisa dodala: "Já jsem slyšela jen mamčinu verzi, ale dobře si vzpomínám, že doma to tehdy nevypadalo nijak super a že částečně to byla i její vina."
"Díky, že o mé stoprocentní vině aspoň pochybuješ." "Tati?" Lisa k němu zvedla oči. "Mohla bych se tě na něco zeptat?"
"To záleží na tom, čeho se tvá otázka bude týkat." Jak hleděla Michaelovi pevně do očí, až bolestně mu připomínala Bess.
"Máš mamku ještě pořád rád - tedy, aspoň trochu?" dodala s dojemnou nadějí.
Pustil dceru z náruče a povzdechl si. "Ale, Liso..."
"Tak máš? Protože podle toho, jak jste se vy dva chovali na
mé svatbě, by mohl člověk právem tvrdit, že k sobě pořád ještě
něco cítíte."
"Možná cítíme, ale -"
"Tak to prosím tě nevzdávej."
"Nenechalas mě domluvit. Možná k sobě něco cítíme, ale jsme teď - především tvoje matka - mnohem opatrnější." "Já myslím, že tě fakt miluje. A hodně. Ale docela dobře umím pochopit, proč má strach z toho, že by ses to dozvěděl. Páni, a kdo by se nebál, když ho partner nechal kvůli někomu jinému? A nevztekej se, že to říkám takhle. Když jsi od mamky odešel, nestranila jsem ani jednomu z vás, ale teď ano. Teď oběma, protože strašně moc toužím, abyste byli zase spolu, já prostě... Já prostě nevím, jak to nejlíp vyjádřit." Obrátila se k němu a oči měla pod slzami zvětšené jako pod lupou. "Půjč mi ruku taťko."
Věděl, co Lisa udělá, ještě dřív než jí vyhověl. Přitiskla si jeho dlaň na břicho a zašeptala: "Tam uvnitř je tvoje vnouče, tvoreček, který aspoň částečně bude připomínat tebe i mamku, je to tak? A já si přeju, aby měl všechny výhody, na jaké jen dítě má nárok, a k tomu patří i návštěva u babičky a dědečka o Vánocích, a že si
266
ho občas vyzvednete a vyrazíte si na pouť nebo do cirkusu nebo na jeho školní besídku nebo... nebo..., ale vždyť víš, jak to myslím. Prosím tě, tati, nevzdávej to s mamkou. Tys od ní
Stará trápení
odešel, takže to musíš být zase ty, kdo se vrátí a přesvědčí ji,
že to všechno byl obrovský omyl. Zkusíš to?"
Michael uchopil Lisu do náruče a něžně ji pohoupal.
"Takhle si idealizovat vztahy mezi lidmi je nebezpečná věc."
"Zkusíš to?"
Neodpověděl.
"Já si nic neidealizuju. Viděla jsem vás dva spolu. Moc dobře vím, že od mé svatby mezi vámi dvěma něco je. Prostě to vím. Moc tě prosím, tatínku!"
Pro Michaela byl mnohem snazší slib, že jí bude nadosmrti financovat stěhování pianina.
"Liso, nic podobného ti slíbit nemůžu. Kdyby se to mezi námi tuhle večer vyvinulo trochu líp..."
Závěr společného večera s Bess jako by se jejich předchozímu milování vysmíval. Od toho okamžiku považoval Michael své chování za pošetilé a sobecké. Lisino naléhání přispělo jen k tomu, aby jeho rozčarování přešlo do nechápavého zmatku. Pokud ho Bess skutečně miluje tolik, jak naznačuje Lisa, pak měla proklatě divný způsob, jak to dát najevo. A pokud ho nemiluje, je to všechno ještě divnější. Lisa se mu vyprostila z objetí. Tvářila se zrazeně. "No dobře, aspoň jsem to zkusila," povzdechla si. "Radši už půjdu."
Doprovodil ji ke dveřím a sjel s ní dolů do haly, kde se Lisa zastavila a naposledy se k němu obrátila. "Na něco bych se tě chtěla zeptat, tati." "Tak jen do toho."
"Týká se to narození miminka. Ráda bych věděla, jestli chceš být u porodu. Už jsme pozvali i Markovy rodiče." "A tvou matku pochopitelně taky." Jak ji nak."
"Další pokus, jak nás dát dohromady, Liso?" Lisa jen pokrčila rameny. "Jistě. A proč ne? Ale třeba je to jediná příležitost jak tě donutit, aby ses na to děsivé divadlo taky podíval. Dobře vím, žes u mého ani u Randyho narození nebyl, tak jsem si myslela..." Opět se zatvářila rozpačitě. "Dík za pozvání. Budu o tom přemýšlet."
267
Po Lisině odchodu se Michaelovy myšlenky naráz vrátily k Bess a opět ho utápěly v moři nerozhodnosti. Od sobotní noci procházel kolem telefonu s pocitem hříšníka unikajícího před zpovědí, toužil popadnout sluchátko a vytočit Bessino číslo, toužil se omluvit, potřeboval rozhřešení. Ale kdyby jí zavolal, dostal by se do ještě zranitelnější pozice, takže tomu pokušení vždycky znova odolal. Příštího dne však vytočil její číslo domů v jedenáct dopoledne, protože doufal, že chytne Randyho. K jeho úžasu se ozvala Bess.
"Bess!" vykřikl, rozčileně se předklonil a tvář mu zahořela
rozhořčením. "Co děláš v tuhle hodinu doma?"
"Svačím, protože jsem se musela stejně vrátit domů pro
katalog. Další schůzku mám až odpoledne."
"Nepočítal jsem s tím, že chytím právě tebe, chtěl jsem
mluvit s Randym."
"Bohužel není doma."
"Rád bych mu poblahopřál. Slyšel jsem, že bude hrát v profesionální skupině." "Ano, bude."
"Soudím, že je z toho nadšením bez sebe, co?"
"To mi povídej! Praštil se zaměstnáním v tom velkoskladu
a každé dopoledne cvičí doma a odpoledne zase se skupinou.
Dneska vyjel shánět ojetou dodávku, protože jinak by neměl
čím vozit svou bicí soupravu na vystoupení."
"Má peníze?"
"Nejspíš ne, ale já mu žádné nenabídla." "A co já? Myslíš, že bych měl?" "To záleží na tobě."
Stará trápení
"Já se tě ptám na radu, Bess. Je to náš syn a já bych chtěl
udělat, co ty pro něho považuješ za nejlepší."
"Tak dobře. Podle mého názoru bys ho měl nechat, aby se
s tím porval sám a našel si dospělý způsob, jak tu dodávku
sehnat. Pokud o tu práci fakt stojí - což samozřejmě stojí -,
tak něco vykoumá."
"Tak fajn, radši mu nebudu nabízet nic."
Padlo mezi ně ticho. Konec jednoho tématu, příležitost za-háji t druhé...
268
Michael zvedl kalendář, posunul ho na stole na jiné místo a opět ho vrátil tam, kde stál předtím. "Bess, k té sobotní noci..." Mlčela. Michael čtyřikrát klepl kalendářem, ale ten mu nijak nepomohl. "Celý týden si nepřestávám opakovat, že bych ti měl zavolat a omluvit se ti."
Dlouho pak mlčeli oba. Konečky prstů mu strnuly těsně nad kalendářem a potom mu začaly přejíždět po horní hraně, jako by stíraly prach.
"Bess, myslím si, žes měla pravdu. Nezachovali jsme se příliš moudře."
"To opravdu ne. Jen jsme všechno zkomplikovali." "Takže bychom se navzájem neměli vídat, je to tak?" Opět ticho.
"Jenže necháváme Lisu marně doufat. Chci tím říct, že pokud to opravdu nemá vést k něčemu pořádnému, proč bychom se měli dál namáhat?"
Srdce mu tlouklo tak zběsile, div mu neprotrhlo košili na prsou. Kriste Ježíši, vždyť to bylo totéž jako za časů, kdy studoval na vysoké škole, když se takhle po telefonu domlouvali, toužili být spolu a přitom museli sebrat všechnu sílu vůle, aby se zachovali správně, což nevyhnutelně nedodrželi v tu vteřinu, jak se ocitli v přítomnosti toho druhého. Když opět promluvil, slova se mu z hrdla drala jen chraptivým šepotem. "Bess, jsi tam ještě?"
I její hlas zněl napjatě. "Když se mám ksakru přiznat, byl to
ten nejlepší sexuální zážitek od doby, než se nám rozpadlo
manželství. Od té soboty jsem o tom hodně přemýšlela, o těch
letech učení, než jsme se naučili spolu vycházet, a jak pohodlné
a příjemné to bylo. Taky ti to tak připadalo?"
"Ano, ' zašeptal chraptivě a přitom cítil, jak se mu pod
stolem vzdouvá mužství.
"A to je důležité, nemám pravdu?"
"Samozřejmě máš."
"Ale to nestačí. Tohle je ten druh argumentů, které používají puberťáci, a my jsme už dávno dospělí." "Co to říkáš, Bess?"
"Říkám, že mám strach. Říkám, že od soboty chodím
a v hlavě nemám nic než tebe a že mě to k smrti děsí. Mám
strach nechat si znovu ublížit, Michaeli."
"A ty myslíš, že já ne?"
269
"Pro muže je to asi jiné."
"Ale jdi, Bess, nech si ty feministické žvásty! Jedu v tom stejně jako ty."
"Michaeli, když jsem si ve tvé koupelně byla vypůjčit kartáč na vlasy, našla jsem v zásuvce celou krabici kondomů, celou
krabici!"
"Tak proto ses tolik naštětila a odešla?" "A cos jiného ode mne čekal?"
"A všimla sis taky, kolik jich chybělo?" Když mlčela, sám dodal: "Jeden! Klidně se vrať a přepočítej si je! Jeden, který jsem si dal do kapsy večer před tvým příchodem. Bess, já přece nejsem žádný děvkař!" "To je hrozně urážlivé slovo."
"No tak dobře, ale prostě nesbírám ženské na počkání. Ty to moc dobře víš."
Stará trápení
"Jak bych to mohla vědět, když před šesti - ne, před sedmi -lety to byl jeden z hlavních důvodů, které nám rozbily manželství!"
"A já myslel, že už ses nad to povznesla a že jsme se shodli, že vina byla na obou stranách. A už jsme zase v tom, jedinkrát jsme se setkali, jedinkrát jsme se pomilovali, a ty už mi zase házíš na hlavu výčitky. Sakra, přece se nebudu obhajovat až nadosmrti!"
"Nikdo se tě o to neprosí!"
Po dlouhé pauze ukřivděně a vztekle odsekl: "Tak dobře. To bylo naprosto jasné. Vyřídíš Randymu, že jsem mu volal, budeš tak laskavá? Řekni mu, že ho zkusím chytit jindy." "Vyřídím."
Zavěsil bez rozloučení. "Do prdele!" Zaťal pěst a bouchl do kalendáře. "Do prdele! Do prdele! Do prdele!" Udeřil do něho ještě několikrát. Zůstal pak na něj zírat se rty stisknutými do tak úzké čárky, že připomínaly tenký řez. "Do prdele," dodal naposledy, tišeji, roztáhl lokty na stole, sepjal ruce a palce si zaryl do zavřených očí.
Co od něho vlastně chce? Proč všechnu vinu hází pouze na něho, když byla v sobotu večer k milování stejně ochotná jako on? Ani jedinkrát za celý večer přece nešlápl vedle! Ani jedinkrát! Svedl svou bývalou manželku s jejím bezvýhradným souhlasem a ona mu teď kvůli tomu takhle dává zabrat. K čertu s ženskými! A s touhle obzvlášť! 270
Následující víkend si vyjel do své chaty. Když ho kousali komáři, litoval, že není lovecká sezóna. Když ho štípaly mouchy, litoval, že je tam dočista sám. Když ho píchalo jehličí, litoval, že nemá telefon, aby mohl zavolat Bess a hezky jí vyříkat, co si myslí o jejím obviňování. Do města se v neděli večer vrátil pořád ještě rozzlobený, popadl sluchátko a pak s ním zas práskl do vidlice, ani se s vytáčením jejího čísla neobtěžoval.
V úterý večer se zúčastnil další schůze rozhořčených občanů kvůli parkovišti na Victoria Crossing a během ní se navztekal ještě víc, protože od něho vyžadovali vysadit čtyřiadvacet vzrostlých stromů po obou stranách Grand Avenue v ceně přibližně tisíc dolarů za kus (včetně betonového rámu), které neměly s parkovištěm pranic společného, ale všechno nasvědčovalo tomu, že k této žádosti mají podle zákona právo a on že na to bude muset přistoupit. To znamenalo stromy v ceně čtyřiadvacet tisícovek dolarů za stavební povolení a umlčení nekonečných nářků tamních usedlíků.
Navíc celkem třikrát zavolal Randymu, aby mu poblahopřál,
a pokaždé bezúspěšně, což ho taky štvalo.
Pokaždé, když procházel galerií, kde se mu vysmíval
prázdný podstavec na sochu, se rozběsnil, že Bess ho odepsala
a nedokončila práci.
U kořenů jeho nespokojenosti se životem byla jedině ona a Michael si to moc dobře uvědomoval.
Minuly dva týdny a v jeho situaci se nelepšilo pranic. Konečně jednoho červnového večera, když převařil čerstvé mušle, takže byly jak guma, a hluk motorových člunů mu dorážel do pokoje tak neodbytně, že musel zavřít prosklené dveře, vzal si televizní program, aby zjistil, že nabízí výhradně samé slátaniny, půl hodinky poseděl u rýsovacího prkna, ale neudělal ani čárku, zašel do koupelny, popadl krabici s kondomy, seběhl rozzuřeně k autu, zajel k jejímu domu a zazvonil s odhodláním, že to Bess jednou provždy vytmaví.
Po chvíli se v chodbě rozsvítilo světlo, dveře se otevřely a najednou stála před ním, bosá, v dlouhém froté tričku sahajícím do půli stehen a stažené páskem. Vlasy měla mokré a krásně voněla parfémem, což ho rozlítilo ještě víc. "Michaeli, co tady pro všechno na světě děláš?" "Přišel jsem si s tebou promluvit a taky to udělám!"
271
Vecpal se do chodby a zavřel za sebou dveře.
Pokusila se podívat na hodinky, ale zápěstí měla prázdné.
Zřejmě právě vylezla ze sprchy. "Vždyť je půl jedenácté!"
"Na to ti kašlu, Bess! Jsi sama?"
"Ano. Randy někde hraje."
"Výborně. Pojď do obýváku!" Zamířil tam před ní.
"Koukej táhnout k čertu, Michaeli Currane!" vykřikla Bess.
"Vtrhneš mi do domu, štěkáš rozkazy a myslíš si, že budu
skákat podle toho, jak pískáš. Ale já ti to trpět nebudu! Klidně
si tu poseď a na odchodu laskavě zamkni!"
Uhladila si froté minišaty a zamířila ke schodišti.
"Počkej minutku, dámo!" Rozběhl se za ní a dohonil ji
v polovině schodů. "Nepůjdeš nikam, dokud -"
"Nejsem žádná dáma a ty mě okamžitě pusť!"
"Tenkrát v noci v mém bytě jsi říkala něco jiného, nemám
pravdu? To se ti moje ruce zamlouvaly, ne?"
"Ale, tak tys mi to přišel otloukat o hlavu!"
"Ne. Přišel jsem ti říct, že od toho večera stojí všechno za
starou belu. Chodím po světě poloudušený vztekem a utrhuju
se na lidi, kteří si to nezaslouží, a nedokážu sehnat telefonem
ani svýho zatracenýho syna, abych mu mohl poblahopřát!"
"A je to snad moje vina?" Bess si přitiskla dlaň na prsa.
"Ano!"
"Můžeš mi to vysvětlit?"
"Obvinilas mě, že jsem děvkař, a není to pravda!" Chytil ji za ruku a vrazil jí do dlaně krabici s kondomy. "No tak, přepočítej si je!"
Bess ohromeně zírala na krabici.
"Tak počítej přece! Chybí jeden, nic víc! Koupil jsem je toho dne! Přepočítej si je, povídám!"
Pokusila se mu tu krabici vrátit. "Nebuď směšný, Michaeli. Já je počítat nebudu."
"Jak tedy chceš zjistit, že říkám pravdu?"
"Na tom nezáleží, protože už se to nebude opakovat."
"To se tedy pleteš! Jsem nadrženější než kozel už jen z toho,
jak tady čichám tvou vůni, a ty ihned ty gumy přepočítáš, nebo
to udělám sám! Tak bude to? Dobře, počítám!" Vyškubl jí
krabičku, posadil se na schod, otevřel ji a začal vytahovat
jednotlivé balíčky. "Jeden. Dva. Tři." Vztekle je pokládal na
schod, dokud jich tam neleželo jedenáct, poházených na ko-
272
berci jako opadané okvětní plátky. "Tak, vidíš?" Vzhlédl k stojící Bess. "Chybí jen jeden. Tak už mi konečně věříš?" Opírala se o zeď, zakrývala si ústa dlaní a hystericky se chichotala. "Měl by ses vidět. Kdybys jen věděl, jak při počítání těch věcí vypadáš legračně!"
"Tohle je taktika všech vás zatracených ženských! Tak dlouho si s chlapem pohráváte, dokud se nezačne chovat jako slintající idiot! Tak věříš mi konečně, Bess?"
"Ale ano, věřím ti, ale teď si je proboha sesbírej! Co kdyby se Randy vrátil domů dřív?"
Pevně ji chytil za holý kotník. "Tak si sedni ke mně a pomoz
mi!"
"Michaeli, pusť mě!"
Zesílil stisk a druhou rukou jí nadzvedl lem froté trička. "Co máš pod tím?"
Oběma rukama si přitiskla látku k tělu. "Michaeli, ty blázne jeden zatracený, okamžitě mě pusť!" "Propána, Bess, tys vespod dočista nahá!" "Pusť můj kotník, slyšels?"
"Jsi taky vzrušená, Bess? Vsadil bych krk, že ano. Co kdybys mě pozvala nahoru do naší staré dobré ložnice, abychom pořádně zužitkovali jednu z těchhle věciček, co?" "Michaeli, ne!" Zvedal se s jedním kondomem v ruce, vystoupil o dva schody, aby se ocitl vedle ní, a potom ji celým tělem přitiskl k zábradlí, jehož se chytila oběma rukama.
Stará trápení
"Bess, na nás dva čeká ještě spousta společného milování. To mi došlo už tehdy v sobotu večer a myslím, že je nejvyšší čas, abychom se do toho pustili."
Zoufale se snažila nepoddat se mu. Ty jeho oříškové oči,
drsný způsob chování a vlasy, které potřebovaly ostříhat, byly
vzrušující až k zbláznění, byl tak blízko, tak horký, tak vábivý.
"Ihned zmiz z domu! Chováš se jako smyslů zbavený!"
Políbil ji na krk a drsně ji strhl na sebe, od kyčlí až po prsa ji
drtil na svém těle a šeptal: "Jsem do tebe blázen, blázen jsem do
tebe, milá dámo. No tak, co mi povíš na tohle?"
"A potom bude co? Zase to utrpení jako minulých čtrnáct
dní? Protože pro mě to byla asi tak stejná zábava jako pro
tebe."
Políbil ji na ústa - spíše šlo o prudký výpad jazykem než o skutečný polibek, a zašeptal jí cosi do ucha.
273
Zahihňala se. "Styď se, ty starý zvrhlíku!" "No tak, bude se ti to líbit, uvidíš."
Nepřestával ji k sobě tisknout. Usmívala se a bylo jasné, že
její odpor slábne.
"Zlomíš mi o to zábradlí páteř."
"Ale to budeš blaženě sténat tak hlasitě, že to lupnutí ani neuslyšíš."
"Michaeli Currane, tvoje sobectví přesahuje všechny meze,
slyšíš?"
"A že se tomu divíš?" Vyhrnul jí tričko a oběma rukama ji pevně svíral hýždě. Potom se vrhl na její ústa, zabořil se jí jazykem mezi rty a ona ho objímala kolem krku, zatímco on se jí dotýkal zevnitř, kde se proměnila v tekutý žár. Polibek se změnil v dravé hltání toho druhého. Dech se jim křečovitě zadrhl.
Do otevřených úst mu zašeptala: "Tak dobře, ty šílenče, vyhrál jsi."
Začal ji odvlékat za sebou nahoru po schodech, chodbou až
k její ložnici, a za sebou trousil rozsypané krabičky s kondomy
a jednotlivé kusy oblečení - svou košili, její pásek, svoje boty,
její bílé froté tričko - a do postele se zhroutili nazí a už spojení.
Rozesmátí dopadli na měkkou matraci, ale smích jim náhle
odumřel na rtech a ustoupil ryzí vášni.
"Bess...," zašeptal Michael. "Bess..." a převaloval se s ní ze strany na stranu a snažil se být ústy na všech místech jejího těla najednou. "Strašně jsi mi chyběla a já na tohle myslel ve dne v noci."
"Tys mi taky chyběl a taky jsem po tomhle toužila. Chtěla
jsem to..." Zalapala po dechu a vykřikla: "Och!"
Oba byli štědří i lační zároveň, střídavě něžní a bezohlední.
Rukama i ústy vychutnávali vzájemně svá těla, oba dokonale
citliví na touhy a rozkoš toho druhého. Prostěradlo se shrnulo,
dva polštáře sletěly na zem a ostatní se kolem nich náhodně
povalovaly -, i když někdy velice užitečně.
Zašeptal: "Voníš stejně jako kdysi."
Odpověděla: "Ty taky..."
Ach, vůně, chuť!
"A tvoje ruce," povzdechla si v jedné chvilce a něžně je pohladila. "Odjakživa jsem milovala tvoje ruce. Sem... Patří sem... 274
Po chvilce se usmál: "Tak ty máš tohle pořád ještě ráda?" "Ooooch...," zasténala se zavřenýma očima a šeptla: "Ano."
Sdíleli spolu všechno, všechno! Bylo to důvěrně známé, ale proč jim to tedy připadalo jedinečné? Neopakovatelné? Triumfální? Na tyto otázky si odpověděli sami, když do ní konečně vstoupil, vášnivě na ni přilehl a pohltil ji celým tělem. "Myslím, že jsem se do tebe znovu zamiloval, Bess," zašeptal jí do vlhkých vlasů.
Stará trápení
Strnula jako kámen, pouze její zběsile pádící srdce jako by náhle vyplňovalo celé její tělo, celý pokoj, celý vesmír. "Myslím, že já se do tebe taky zamilovala. ' V tom vzácném okamžiku připomínajícím rozechvělou strunu se báli pohnout, báli se promluvit. Oči měl zavřené a širokou dlaní jí hýčkal šíji, kde ho studily její zcuchané vlasy. Tiskla se mu ústy přímo pod čelist.
Konečně se odtáhl a láskyplně jí odhrnul prameny vlasů z čela.
"Vážně?" Překvapeně a nejistě se usmíval.
"Vážně."
Políbili se s nevýslovnou něhou a dotýkali se vzájemně na místech, jež byla citlivá stejně jako místečko jejich splynutí pod pasem - šíje, spánky, hrdla -, a každý ten dotek byl zhmotněním nevyslovených slůvek lásky.
"Ty poslední dva týdny bez tebe byly jako noční můra. Moc tě prosím, to si už nikdy nesmíme vzájemně udělat," šeptal Mi chael.
"Nesmíme," souhlasila tak tichounce, že jí slovo téměř ne-rozechvělo rty.
A pak všechno, co začalo tak násilnicky a smyslně, skončilo v přeněžné kráse, muž a žena zaklesnutí jeden do druhého, rytmicky se pohupující ve stoupajícím "vzrušení, jež je na vrcholu zbavilo dechu a zanechalo celé rozzářené a úsměvné. Bess šeptem požádala: "Zůstaň" a vyhledala jeho dlaň, kterou si položila na srdce, kde se v tu chvíli třepetala i její duše. Později ležel Michael přitisknutý hrudí k jejím zádům. Lampička u postele svítila a můra dorážela na stínítko. Bessiny vlasy už uschly a šířily po polštáři květinovou vůni. Přikrývky, které teď zmuchlané ležely pod nimi, se jim zapletly do nohou. Michael vyhledal prsty u nohou Bessiny paty a jemně je pohladil. Svinula se mu v náruči do klubíčka a zavřela oči. 275
Vzdychl si.
Zasněně se dívala na jeho paži, kterou měl položenou pod jejím levým uchem. Ruka se mu volně houpala přes okraj pelesti a v ohbí lokte, kde už tmavé chloupky nerostly, měl hebkou bílou kůži. Zlaté hodinky. Vnitřní strana jeho otevřené dlaně. Prsty bez jediného prstýnku.
Ve vlasech cítila jeho rty, jeho teplý dech. Zavřela oči, aby ten nádherně důvěrný dotek vychutnala, aby tu slastnou chvilku dopila až do dna.
Po dlouhé době se tiše zeptal: "Bess?"
Otevřela oči. "Ano?"
"Sneseš teď to klíčové slovo?"
Bess s odpovědí dlouho otálela. "Já nevím."
Ovinul jí paži kolem obličeje a obrátil jí dozadu hlavu k sobě. "Ale stejně bychom si o tom radši měli promluvit, co říkáš?" "Asi ano."
Položili se na záda. Michael si vytáhl paži zpod Bessiny šíje. "Tak dobře," pokývl. "Řekneme si to na rovinu, protože tancovat kolem toho donekonečna nám může jedině ublížit. Myslíš si tedy, že bychom se měli znovu vzít?" Bess sice jeho předchozí varování pochopila, ale přesto se hrozně vyděsila. Zašeptala: "Víš, v poslední době jsem o tom hodně přemýšlela. Pokud jde o postel, tam je odpověď jednoznačná. " "A mimo ni?"
"Jaký názor máš na to ty?"
"Podle mě by naším největším problémem bylo důvěřovat, protože oba jsme měli někoho jiného a..." "Tys měl. Já až potom a jediného."
"No, pokud jde o počet, tak já taky. Ale důvěra by stejně hrála rozhodující roli." "Určitě ano."
"Oba se budeme setkávat s lidmi, uzavírat obchody s lidmi, a to občas i po večerech. Když ti řeknu, že jdu na večerní schůzi, budeš mi to věřit?"
Stará trápení
Uchopil ji za ruku a sevřel ji do dlaně, prsty přilnul k jejím zaťatým kloubům.
"Nemám potuchy," odpověděla upřímně. "Když jsem našla tu krabici kondomů, vážně jsem si myslela..." Oba se zamyšleně dívali na své spojené ruce, jak do sebe zapadají, jak se na
276
vteřinu odpoutávají, aby se opět semkly v sevření, v němž nebylo možno rozeznat, kde jedna dlaň s prsty končí a kde druhá začíná. "No, ty moc dobře víš, co jsem si o tobě myslela."
"Ano, to vím." Pustil její ruku a založil si paže pod hlavu. "Ale my přece nemůžeme náš vztah postavit na počítání kondomů, Bess."
Zasmála se a obrátila se na bok, aby na něho lépe viděla. Přitiskla mu dlaň na břicho.
"To je jasné. Ale chtěla jsem ti odpovědět upřímně, Michaeli."
"Takže ty máš dojem, že bys mi už nikdy nedokázala plně uvěřit?"
Dívala se na něho a v duchu si tu otázku pokládala sama. Po chvíli se Michael opět rozpovídal.
"Přemýšlel jsem o spoustě dalších věcí. Nesmíš zapomínat,
že teď jsme zaměstnaní oba - a řekl bych, že jsem se smířil
s nutností, že ti budu pomáhat a že jsem ochotný dělit se
o domácí práce, ale vždycky to nemůže být fifty fifty. Občas
bude jeden dělat na pětašedesát procent, jindy zas na pětatřicet.
Uvědomuju si, že v rodině, kde jsou dva zaměstnaní lidé, si
musejí v tomhle ohledu vycházet vstříc."
Bess se usmála. "Mám teď hospodyni."
"A taky ti vaří?"
"To ne."
"No vidíš! Mohli bychom se střídat v kuchyni." Bess začínala být ospalá. "Víš ty co?"
"Co?"
"Mně se strašně moc líbí, když mě takhle přesvědčuješ. Pokračuj, prosím."
"Dokonce jsem přemýšlel i o mých loveckých výpravách.
Dávno mi došlo, jak jsi se trápila, když jsem tě nechal doma
a vyrazil si na víkend do lesa, ale teď mám vlastní chatu a ty
můžeš jezdit se mnou..., zapálit si oheň v krbu a číst si před
ním hezkou knížku... Jak by se ti to zamlouvalo?"
"Hmmmm.
"Určitě by ti jenom prospělo, že bys na chvíli vypadla ze svého obchodu, trochu si odpočinula..." "Hmmm...
Ruka na jeho břiše ztěžkla a znehybněla.
277
"Bess, ty spíš?"
Pravidelně oddechovala a řasy se jí opíraly o tvář. Michael se podepřel o loket a pohlédl na ni. Natáhl se, uchopil zmuchlanou přikrývku za jejími zády a přikryl ji. Druhou přikrývku přitáhl k sobě. Bess cosi zašeptala a zachumlala se k němu úžeji. Objal ji kolem pasu, přitáhl si kolena k bradě a uložil se s čelem opřeným o její čelo a pomyslel si: Zůstanu tady tak půlhodinku, víc ne... Vedle ní je tak příjemně... Když nechám svítit lampičku, za chvíli mě to probudí.
16
Randy dorazil domů až ve čtvrt na, tři, zastavil na příjezdové cestě a zůstal civět na stříbrný kadilak. Co tady kčertu fotr dělá? Vzhlédl k oknu matčiny ložnice a zjistil, že tam svítí světlo. Znechuceně zavrtěl hlavou, vystoupil z dodávky a zabouchl za sebou dveře.
Uvnitř našel rozsvícený lustr ve vstupní hale i v patře. Na schodech byly rozházené nějaké předměty. Shýbl se a zjistil, že
Stará trápení
jde o krabici s dvanáctikusovým balením kondomů, které se rozsypaly kolem. Jeden sebral, ohromeně na něj zazíral a pak vzhlédl k hornímu okraji schodů. Tichounce vyšel nahoru, minul odhozený kus šatstva a nakoukl opatrně za roh. Běžela tam cestička vyznačená zmuchlanými kusy oblečení - mužské kalhoty, boty, matčino dlouhé tričko, které nosívala po sprchování. Na konci chodby byly dokořán otevřené dveře do ložnice a lampička ozařovala práh. "Mami?" zavolal tiše. Žádná odpověď.
Došel až ke dveřím, zastavil se u nich a zeptal se: "Mami, jsi v pořádku?"
Opět ticho. Vstoupil do pokoje.
Matka s otcem leželi v posteli stulení k sobě jako dvě lžičky v příborníku, nazí, jen k pasu přikrytí rozházenými přikrývkami. Michaelova paže ovíjela Bessin pas a dlaň spočívala těsně pod jejím ňadrem. Všechno svědčilo o tom, že to muselo být divoké. Kolem postele se povalovaly rozházené polštáře a sama 278
postel vypadala jako přejetá náklaďákem. Vedle papírového
kapesníčku ležel na otcově straně postele použitý kondom.
Randymu zahořela tvář krvavým ruměncem, ale když se
otočil k odchodu, Michael se probudil a spatřil ho. Bleskově
se ohlédl po Bess, chytil okraj přikrývky a vytáhl jej přes její
nahá ňadra. Pak se opět podíval na syna.
"Randy?"
"Ty jsi teda oprsklej, chlape," ušklíbl se Randy, "že si sem troufáš takhle přijít." "Ty, Randy, poč -"
Ale to už byl Randy pryč a vztekle dupal po schodišti do přízemí.
Bess ospale zamžourala a zamumlala: "Michaeli? Kolik je
hodin?"
"Čtvrt na tři. Klidně spi dál."
Klekla si a začala narovnávat přikrývky. "Měli bychom si lehnout pořádně." "Bess, Randy se vrátil."
"No a co. Tak to ví. Zhasni a zalez pod deku." Michael zhasl a zalezl pod deku.
Ráno otevřel oči s pocitem, že ho někdo pozoruje. Nebyl to pocit, byla to pravda. Když se rozkoukal, zjistil, že Bess si podepírá hlavu jediným polštářem, který ještě z postele nesle-těl, a zkoumavě si ho prohlíží. "Ahoj," usmála se samolibě. "Ahoj."
"Kam jsi zašantročil polštář?" Michael spočíval hlavou přímo na matraci.
"Mám dojem, že jsme je všechny sházeli na zem."
S úsměvem se vyptávala: "Takže nás nachytal, je to tak?"
"No právě."
"A to přišel sem dovnitř?" "No jo."
"A říkal něco?"
"Jo, řekl: Ty jsi ale oprsklej, chlape."
Bessin úsměv se svůdnicky prohloubil. "To teda jsi. Nechceš mi zase předvést, jak?"
Michael se zazubil, lítostivě odsunul její zvědavou ruku a upozornil: "Poslyš, dámo, v domě je náš dospělý syn a je parádně načuřený." 279
Bess se svých pokusů poslušně vzdala. "No, a co mu teda povíme?"
"Hergot, copak já vím? Máš nějaký nápad?" "A co třeba: Ti čtyřicátníci jsou ale nestydatí, co?" "Vtipné. Strašně vtipné." Michael se posadil na pelest, zvedl paže nad hlavu a slastně se protáhl.
Stará trápení
Bess si lehla na břicho, podepřela si bradu o dlaň a druhou
rukou si pročísla zcuchané vlasy.
"Nejspíš nevstane před devátou."
"Pak tu do těch devíti počkám."
"To nemusíš. Klidně to s ním vyřídím sama."
"Jenže on není navztekaný na tebe, ale na mě. Přece se odtud
neodplížím jako zloděj hned potom, co jsem dokončil svou
špi navou práci."
Bess se zasmála a dlaní mu přejela po páteři. Byla to svalnatá rovná záda, dosud pevná a pěkně osmahlá.
Michael se na ni ohlédl přes rameno. "Napadlo tě někdy, že mu budeme muset vysvětlovat právě takovou situaci?" Bess se jen usmívala.
Vstal a úplně nahý obešel postel a zamířil do koupelny. Dveře za sebou nechal otevřené, což jí připomnělo dávnou bezprostřednost manželského života. Když se umyl a vypláchl si ústa, opřel se o umývadlo, zadíval se do zrcadla a ospale si mnul oči .
"Víš, jak jsem poznala, že máš milenku?" zeptala se tiše. "Jak?" Otevřel zásuvku toaletky, vytáhl její kartáč na vlasy a začal se česat.
"Začals za sebou zavírat dveře do koupelny."
Bess z něho viděla jen kousek, stál skrytý za otevřenými
dveřmi. Teď ale nakoukl do ložnice a podivil se: "Fakt?"
"Hmmm." Ležela na boku s hlavou opřenou o loket a něžně
se na něho usmívala. Michael k ní zamířil - ze své nahoty si
podle všeho těžkou hlavu nedělal - a usadil se jí vedle boků.
"Tak..., vidíš? Nechal jsem je otevřené. Nedokazuje ti to
náhodou něco?"
Dlouho se na sebe jenom usmívali, Michael ji hladil po paži
a jejich nahé boky oddělovala jen tenká látka prostěradla. V noci
pršelo. Otevřeným oknem vanul dovnitř svěží ranní vánek
a lehýnce voněl po houbách. V koupelně kapal nedotažený
kohoutek. Byl to jeden z těch vzácných ryzích okamžiků,
280
k nimž tu a tam ve vztahu dvou blízkých lidí dochází. Bess a Michael tak idylickou chvilku od svého rozvodu nezažili. Bess bylo strašně líto, že ji musí přerušit. "Michaeli, poslyš..." Jemně mu začala přejíždět dlaněmi po pažích nahoru a dolů. "Já nechci Randymu lhát a tvrdit mu, že se budeme brát, protože to zatím není pravda. Potřebuju mít čas všechno si promyslet. Tahle..., tenhle románek, do kterého jsme spadli..., je prostě jen románek, prozatím v tom víc nehledej. Kdyby měl Randy potíže se s tím smířit, nedá se nic dělat, ale ke lži se nesnížím. Rozumíš, co ti chci říct?" Odtáhl se k okraji postele a obrátil se k ní zády. "Jistě. Chceš mi naznačit, že v posteli jsem dobrý, ale mimo ni už míň." Posadila se a pohladila ho po zádech. "To ne, Michaeli." Vstal, našel své spodní prádlo, navlékl si ho a šel posbírat rozházené kousky šatstva. Vrátil se z chodby polooblečený a v náruči nesl její bílé tričko. Svíral hrst plnou kondomů. "Tumáš!" Hodil je na postel i s prázdnou krabičkou, pozapínal si košili a začal si ji vztekle cpát do kalhot. "Nech si je hezky po ruce, protože se můžeš spolehnout, že zase přijdu. Nedokážu si pomoct. Že ale dáváme svým dětem krásný příklad, co říkáš, Bess?"
"Michaeli, pojď sem! Tys za mnou přijel sám, tak proč mě obviňuješ?"
"Chci si tě vzít, ksakru, a ty odmítáš, ty dáš přednost románku, nebo jak si to představuješ -"
"Takhle jsem to ale vůbec neřekla!" Vyskočila, popadla svoje dlouhé tričko a přehodila si ho přes hlavu. "Prostě jen nechci udělat stejnou chybu dvakrát, to je všechno!" "Jako bych to viděl! Jednou dvakrát do týdne se sejdeme, pomilujeme se a potom si zopakujeme stejnou scénu plnou frází o upřímnosti a plnou tvého vzteku. Jenže o tohle já nestojím, Bess. Představuju si to jako Lisa -, že zase budeme spolu napořád!"
Stará trápení
Bess před ním stála. Trochu se zlobila, trochu se kála a trochu měla strach. Ať už se na oboustranné vině, pokud jde o předchozí rozpad jejich manželství, shodli třeba stokrát, přesto ona byla ta opuštěná a její rány bolely nejvíc.
"Michaeli," pravila tiše. "Já se s tebou vážně nechci hádat."
Už byl zcela oblečený a teď si zapínal opasek.
"Tak fajn," souhlasil. "Já ti volal dvakrát. Příště je řada na
281
tobě. Jen si ochutnej, jaké to je, když se člověk musí věčně
dožebrávat!"
Zamířil ke dveřím.
"Michaeli..." Tón jejího hlasu připomínal vztaženou ruku, ale to už Michael zmizel za dveřmi. Rozběhla se a zaječela do chodby: "Michaeli!"
Z poloviny schodů na ni křikl: "Randymu vyřiď, že mu zavolám a všechno mu vysvětlím!" Zdola se ozval Randyho hlas: "Nemusíš volat, já jsem tady."
Michaelovy chvatné a hlučné kroky zamrzly. Pak pomaloučku pokračovaly až do přízemí, kde stál bosý Randy v modrých džínách, sice se zataženým zipem, ale s nezapnutým knoflíkem. Michael si s úlekem poprvé povšiml Randyho hustě zarostlého hrudníku a břicha, důkazu, že je stejně zralý jako sám Mi chael.
"Randy..., omlouvám se, jestli jsme tě probudili." "To jste teda probudili. '
"Takhle jsem si to ale nepředstavoval. Chtěl jsem si s tebou o tom promluvit hezky v klidu. Rozhodně jsem se nechtěl vytratit a hodit všechno na krk tvé matce." "že by? Ale podle mě to tak vypadá. Proč ji nemůžeš nechat na pokoji?"
"Protože ji mám rád, proto."
"Rád, jo? - Kristepane, nechtěj mě rozesmát! Tos ji měl určitě rád i tenkrát, když ses zapletl s tou druhou ženskou a utekl jsi k ní. Tos měl určitě rád i Lisu a mě!" Michael si uvědomoval, že přesvědčovat Randyho nemá smysl. Chvíli stál mlčky, ale Randy pokračoval, jako by mu Michael přece jen odpověděl.
"No, to je mi tedy pěkně vypečenej způsob, jak dávat dětem svou lásku najevo. Jestlipak by tě zajímalo, jaký to je, když tě odepíše vlastní táta? To bolí, abys věděl!" "Já tě přece neodepsal."
"Ale, do prdele s tebou, frajere, když jsi odepsal mámu, odepsals i nás! Máš vůbec představu, jak uvažuje třináctiletý dítě? Namlouval jsem si, že to všechno byla jen moje chyba, že jsem udělal něco zlýho a přinutil tě tak odejít, jenže jsem nevěděl co. Pak mi máma prozradila, že máš jinou, a já tě toužil najít a rozbít ti hubu, jenže na to jsem byl moc malej
282
a hubenej. A teď tu jseš zas, plížíš se z její postele - nemám ti tu
hubu rozbít náhodou dneska?"
Z hořejška schodů vykřikla Bess: "Randy!"
Zvedl k ní ledový pohled. "Tohle si vyřídíme pouze my dva,
mami .
"Okamžitě se mu omluvíš -, když už za nic jiného, tak za ty
sprostoty!"
"Pcha, to akorát!"
"Randy!" Bess se po schodech rozběhla do přízemí. Chlapec nevěřícně sešklebil tvář. "Proč se ho ještě zastáváš? Copak nechápeš, že tě zase zneužívá? Přijde sem s těma ke-cama, jak tě miluje -, vždyť je to lež! Nejspíš to samý nakukal ty druhý couře, než se s ní oženil, ale nezvlád ani to druhý manželství, co? Je to průšvihář, mami, nezaslouží si tě a tys parádně pitomá, že ho sem vůbec pouštíš!" Bess vrazila Randymu facku.
Šokovaně na ni zůstal zírat a do očí mu vhrkly slzy.
Stará trápení
"Je mi moc líto, že to muselo dojít až takhle daleko. Měl bys vědět, že jsem to neudělala ráda. Nemůžu ale dopustit, abys tady urážel svého otce i mě. Nejsme žádný bez viny, ale podobné záležitosti se dají vyřídit slušnějším a vychovanějším způsobem. A teď bych ti měla připomenout, Randy," dodala tišeji, "že nám oběma dlužíš omluvu."
Randy se na ni podíval. Pak se obrátil k Michaelovi, opět k Bess, načež se k nim otočil zády a bez dalšího slova se rozběhl do své ložnice v přízemí.
Když zmizel, Bess si přitiskla obě dlaně k tvářím. Pálily ji jako oheň. Obrátila se k Michaelovi, který tu opuštěně postával a prohlížel si špičky svých střevíců. Objala ho kolem krku. "Michaeli, moc se za ten výstup omlouvám," zašeptala roztřeseným hlasem. "Dlouho to nazrávalo."
"To je pravda, ale neznamená to, že by člověk trpěl o to míň."
Chvíli ho objímala. Přestože ji automaticky ovinul pažemi, vůbec ji jimi k sobě netiskl, tížily ji jako z olova. Nakonec se odtáhl a divným přiškrceným hlasem pravil: "Radši půjdu."
"Až se zklidní, promluvím si s ním."
Michael se díval k zemi. "Já..." Ale vlastně ani pořádně 283
nevěděl, co dělat. Přihlásit se do dalšího kurzu vaření. Vybudovat další parkoviště. Vybrat si konečně sochu na podstavec v galerii. Nesmyslné, bezcílné a zběsilé tápání člověka ve snaze najít smysl života, jehož náplní však nemůžou být věci, jen li di.
"Na shledanou, Bess," řekl a odešel. Dveře se za ním tiše zavřely.
Ve svém pokoji seděl Randy na pelesti svého vodního lůžka a předkloněný si oběma rukama choval hlavu. Plakal .
Toužil po tátovi, po mamince, toužil po lásce jako každý kluk. Ale proč boj o její získání tolik bolel? Jejich rozvod mu tehdy zasadil krvavou ránu. Proč by nemohl dát průchod svému vzteku, který v něm narůstal už od osmé třídy, kdy se ti dva rozešli? Copak nechápali, jak trapně se teď chovají, když si spolu začali jen tak ze zvyku? Kdyby mluvili o tom, že se znovu vezmou, prosím -, ale o tom nepadlo ani slovo. Kdepak, k sobě je hnal obyčejný chtíč, takže jeho matka z té situace vycházela stejně provinilá jako otec, a to on zaboha nechtěl. K čertu s Lisou, která tohle všechno spískala. To Lisa si prosadila, aby skoncovali se studenou válkou! A teď to dopadá takhle.
Celé ty dlouhé roky v sobě tu křivdu dusil, ale když to teď ze sebe vykřičel, moc se mu neulevilo. Pohled na otcovo utrpení, když na něho křičel o vlastní dětské bolesti -, po tom přece toužil, nebo snad ne? Aspoň jednou ublížit fotrovi tak, jak ublížil on jemu. O tohle přece stál! Tak proč se tady choulí a řve jako malý harant?
Čert tě vem, tati, proč jsi nás opustil? Proč jsi nezůstal s mamkou a nedal to nějak do pořádku?
Hlava mi jde ze všeho kolem. Kdybych si tak mohl s někým promluvit, s někým, kdo by mě chvíli poslouchal a vysvětlil mi, na koho se zlobím a proč. Maryann. Ach Bože, Maryann, já si tě tolik vážil. Chtěl jsem ti dokázat, žejsemjinej než můj táta, že se k tobě dokážu chovat jako k princezně, že ti nikdy neublížím, chtěl jsem ti dokázat, že si tě zasloužím. Ale nezasloužím si tě. Mluvím jako kanálová krysa, kouřím trávu a hodně piju a vyspím se s každou holkou, na kterou 284
přinatrefím, a ani můj vlastní táta mě nemá rád natolik, aby se mnou vydržel, a moje vlastní máma mě bije. Kdo mi pomůže se v tom vyznat?
Stará trápení
Za okamžik přistoupila ke dveřím Randyho pokoje Bess.
Tiše zaklepala. Honem si utřel oči cípem přikrývky, vyskočil
a tvářil se, že cosi dělá u hi-fi věže.
"Randy?" zavolala tiše.
"Jo, je odemčeno." Slyšel ji vejít.
"Randy?"
Vyčkával. "Omlouvám se ti."
Randy se díval, jak se mu před očima světýlka na hi-fi věži rozmazávají nově vytrysklými slzami. "No jo..., no..." Vlastní hlas mu připadal nepřirozeně vysoký, jako když v období puberty mutoval.
"Uhodit jsem tě neměla. Měla jsem se ovládnout. Randy?" Neodpověděl.
Tichounce k němu přistoupila a on si to uvědomil, až když se dotkla jeho ramene.
"Jen bych ti chtěla něco říct, Randy. Tvůj otec mě znovu
požádal o ruku a já jsem ho odmítla."
Randy zamžikal a na holé břicho mu pleskly horké slzy
a trochu mu vyjasnily zrak. Tvrdošíjně zůstával zády k Bess
a bradu tiskl na prsa.
"Proč?"
"Protože mám strach, že by mi mohl znovu ublížit, stejně
jako se bojíš i ty."
"Já se mu nikdy neomluvím. Nikdy."
Stáhla dlaň z jeho ramene. Povzdechla si. Po chvíli se její
ruka vrátila, teplá a měkká na jeho holé kůži.
"Randy, on tě má vážně moc rád. '
Randy mlčel. Ty zatracené slzy mu opět vyskočily.
"Já vím, že mi nevěříš, ale je to tak. A věř či nevěř, ty ho máš
taky rád. Proto se teď tolik trápíš." Odmlčela se. "Vy dva si
spolu budete muset promluvit z očí do očí o svých citech -, ale
myslím doopravdy promluvit, bez vzteku. Prosím tě, Randy...,
nečekej s tím moc dlouho, chlapečku."
Políbila ho na ucho a odešla.
Zůstal ve svém pokoji bez oken a toužil po tom, aby ksakru přestal plakat, ale slzy se vymkly jeho kontrole. Dotkl se 285
stříbrného tlačítka na CD přehrávači, ale zase nechal ruku klesnout k bokům. Představoval si sám sebe, jak přichází ke dveřím otcova bytu a klepe na ně a pak mu prostě vstoupí do náruče a sevře ho v tak silném objetí, div mu nerozdrtí kosti. Copak je ale možné tohle dokázat po tom, co mu otec tak strašně ublížil?
Na přehrávači měl kazetu se svými oblíbenými písničkami,
s nimiž se cvičil ve hře na bicí. Klekl si a vyměnil je za rockové
skladby od skupiny Mike and the Mechanics. Přetočil pásek
k písničce, kterou chtěl slyšet, chvíli ji hledal, ale nakonec
uspěl. Nasadil si sluchátka a posadil se za bicí soupravu. Obě
paličky svíral v jedné ruce, protože byl příliš rozrušený, než
aby dokázal hrát.
Po pár úvodních taktech došlo i na slova.
Každá generace
viní tu předchozí...
Tu píseň napsal autor po smrti svého otce. Roky života. Rockový mučivý žalozpěv.
A všechno jejich zoufalství ti přijde bušit na dveře... Vím, že jsem vězeň všeho, co měl můj otec rád Vím, že jsem rukojmí všech jeho nadějí a obav Jen lituju, že jsem mu to nemohl říct, dokud žil.
Randy seděl a poslouchal naříkavé volání syna, jenž své usmíření s otcem odkládal příliš dlouho. Seděl s očima zavřenýma, zapomenuté paličky svíral v dlani a z koutků očí mu prosakovaly slzy.
Toho večera hrála jeho skupina The Edge v klubu jménem The Green Light. Když se připravovali, byl Randy nezvykle za-
Stará trápení
mlklý. Během kakofonie ladění a dalších příprav nechal ostatní klábosit, aniž se připojil. Touhle dobou si toho většinou napovídali nejvíc a svým způsobem to byl rituál před začátkem představení.
Když bylo připraveno osvětlení i nástroje včetně zesilovačů,
286
odložili mládenci kytary a zašli si do baru na skleničku -všichni s výjimkou Pikea Watsona, který se zastavil u Randyho usazeného dosud u bicích. "Hele, kámo, dneska vypadáš nějak zkrouhle." "Jak začnem hrát, bude všechno v pořádku." "Potíže s hraním? Neboj, časem se do toho se dostaneš." "Ale tak to není." "Tak máš průšvih s holkou?"
"S jakou holkou?"
"No tak třeba doma."
"Jo, dalo by se to tak říct."
"No jo, ksakru..." Pike nedopověděl. Dlaněmi se opíral o své kostnaté kyčle. Pak se rozzářil. "Nechceš něco na vylepšení nálady?
"A co, tu ubohou trávu, co hulíš? Já myslím něco pořádný-ho, co tě postaví na nohy."
Randy vstal a šel si k batohu vyhrabat svou dýmčičku. "To svinstvo neberu, kámo."
"No nic ve zlým, jsem akorát myslel, že bych ti nabídnul,"
ušklíbl se Pike. "Ty paličky dokážou bejt občas parádně těžký."
Randy si dal před vystoupením dvě piva a šluka marjánky,
ale ta kombinace jako by ho dneska ještě víc uspala a unavila.
Hráli roztěkanému publiku, které se chovalo, jako by nemělo
zdání, že parket je především k tanci. Po druhém kole skladeb
si dal dalšího šluka, ale ten opět selhal. Dokonce ani hraní ho
nerozveselilo. A ty paličky mu vážně připadaly jako z olova.
V třetí přestávce si zašel na pány a narazil tam na Pikea, který
tam byl docela sám a srolovanou dolarovkou šňupal kokain
z mrňavého zrcadýlka.
"Hele, fakt bys to měl vyzkoušet," zakřenil se na Randyho. "To by ti vyléčilo všechny trable."
"Jo?" Randy sledoval, jak si Pike sliní prst, sbírá jím kaž, dičké zbylé zrnko prášku a vtírá si je do dásní.
"Kolik?"
"První dávka jde na moje triko," nabídl mu Pike igelitový sáček bílého prášku.
Randy se na něj nerozhodně zadíval. Pokoušela ho nejen touha uniknout té všivé náladě, ale i udělat truc oběma rodičům. Pike lehce sáčkem zatřásl, jako by říkal No tak, zkus to.
287
Randy po sáčku užuž vztahoval ruku, když tu se rozletěly dveře a dovnitř vtrhli dva rozesmátí muži. Pike ten sáček se zrcadýlkem bleskově skryl v kapse.
Po té noci, co je Randy nachytal spolu v posteli, se Michael přestal Bess ozývat. Postrádala ho sice doslova příšerně, ale ozvat se mu sama také odmítala. Vrcholilo léto, což ve Stillwateru bylo ideální období pro milence. Sjížděli se sem po celých stovkách, dospívající mládež z Minneapolis a St. Paul, a zaplavovali město ve sportovních automobilech. Místní mládež jezdila v zálivu na plachetnicích, místní vysokoškoláci na léto odjeli a užívali si jinde. Na víkendy se sem sjížděly hordy milovníků vodních sportů a večer řeka hořela světly jednotlivých lodiček, město se plnilo turisty obhlížejícími památky a ruku v ruce se procházejícími po promenádě u řeky. Volejbalové hřiště před doky osvětlené reflektory se večer proměnilo ve změť opálených paží a nohou. Restaurace na pobřeží byly přecpané. Starý padací most musel několikrát do hodiny nechat stát dopravu, aby pod ním mohly projet lodě. Obchody se starožitnostmi mívaly astronomicky vysoké
Stará trápení
tržby. Stánek s praženou kukuřicí neodolatelně voněl. Vlajky podél říčního břehu se vesele třepetaly ve větru a zdravily nové návštěvníky proudící sem v nekonečné šňůře aut. Jedné žhavé soboty se Bess vypravila do Donova a Barbina domu - pozvali ji na večírek spojený s plaváním v jejich bazénu. Schválně si na to koupila nové plavky, protože počítala s Michaelovou přítomností, ale nebyl tam. Pozvaný sice byl, ale jakmile se dozvěděl, že přijde i Bess, omluvil se. Chlápek, který se jmenoval Alan Petrosky a který o sobě tvrdil, že pěstuje u jezera Elmo na farmě koně, ji pronásledoval tak otravně a zarputile, že měla sto chutí skopnout ho do bazénu i s těmi jeho jezdeckými holínkami.
Don s Barb si pochopitelně všimli, co se děje, a přispěchali ji zachránit. Don ji bratrsky objal a zeptal se, jak se jí vede, načež Bess se slzami v očích odpověděla: "Různě, ale nejvíc ze všeho osaměle."
Barb ji chytila za ruku a usmála se. "Pojď se mnou na minutku nahoru do ložnice, budem tam mít klid." V chladivé zelenavé ložnici se zataženými závěsy se zvuky večírku zdály
288
jako z jiného světa. Barb se zeptala: "Jak to vlastně vypadá mezi tebou a Michaelem?" A Bess se rozplakala. Začátkem srpna podlehla a zatelefonovala mu pod záminkou, že mu chce poradit, v které minneapoliské galerii dostali novou zásilku pěkných soch do interiéru. Choval se stroze, téměř neomaleně, nepoložil jí jedinou osobní otázku a dokonce jí za její snahu ani nepoděkoval.
Ponořila se tedy do práce. Trochu to pomáhalo. Randyho se zeptala, jestli by si ho nemohla jednou večer zajít poslechnout, ale on nechtěl, prý by se jí styl jejich skladeb vůbec nezamlouval. Zašla se podívat za Lisou, ale tím si jedině připomněla, že svému babičkovství bude čelit sama. Ozval se Keith a žadonil, že by se s ní rád setkal, že se mu stýská, ale ona se s pocitem mírné nechuti omluvila.
Život se jí zdál bez ladu a skladu, beze smyslu, a navíc jí připadalo, že všichni kolem ní vychutnávají léto plnými doušky, jako by báječnější dobu ještě nezažili. Narazila na batikovaný obraz zobrazující hejno racků, který by se skvěle vyjímal v Michaelově jídelně, ale nedokázala se přimět k tomu, aby mu zavolala -, především ze strachu, že by ji opět odbyl jako dotěrnou štěnici. Ještě horší by však bylo, kdyby se neudržela a navrhla mu, aby spolu strávili večer.
Sexualita, aby ji vzal čert! Bess původně - vzhledem ke své závratnou rychlostí se blížící roli babičky - soudila, že vůči ní bude imunní, ale nebyla. Myslela na Michaela jako člověka stejně jako na sexuální objekt. Poctivě si přiznávala, že představa znovuvzkříšení vztahu s Keithem ji odpuzuje, protože v porovnání s Michaelem jí neměl co nabídnout. Michael byl zosobněním jejích sexuálních snů -, což ovšem nebyl pro čtyřicetiletou ženu dostatečně pádný důvod, aby se zesměšnila před celým světem. Jak ho té noci, kdy se milovali naposledy, upozornila, nejsou už žádní puberťáci. Přesto všechen zdravý rozum světa jí nemohl zabránit v tom, aby ho zoufale nepostrádala.
Devátého srpna měla Bess jednačtyřicáté narozeniny. Randy na ně úplně zapomněl, dokonce jí před svým odjezdem na třídenní zájezd do Jižní Dakoty ani nepopřál, natož aby jí dal dárek. Lisa zavolala a popřála jí šťastné narozeniny, ale prý dárek objednávala a on zatím nedorazil. Měl by však přijít do neděle a pak by se mohli všichni sejít. Stella byla s třemi pří-
289
telkyněmi na čtrnáctidenní rekreaci na ostrovech Saň Juan severně od Seattlu a poslala pohlednici s přáním, jež dorazila o den dřív spolu s pohlednicí, kterou Stella posílala z výletu do botanické zahrady: to bys měla vidět, holčičko. Bessiny narozeniny připadly na čtvrtek. Celé odpoledne
Stará trápení
měla vyplněné pracovními schůzkami, ale stačila se vrátit do obchodu ještě před Heatheřiným odchodem, aby se poptala, zda někdo nevolal.
"Čtyři telefonáty." ohlásila Heather. Od Michaela však nebyl žádný. Bess vyšplhala po schodech do dusného podkroví a přitom si v duchu spílala, že na zklamání vlastně ani nemá právo. Za svoje štěstí si přece zodpovídá sama, obstarávat jí ho .není povinností ostatních. Ale stejně..., narozeniny.
Zjistila, že vzpomíná na některé z narozenin strávených spolu s Michaelem. Ty první, když na kánoích sjeli řeku a on z plovoucí chladničky uvázané mezi jejich kánoemi vylovil šampaňské, zatímco se pohupovali po vlnách, odírali si ramena o skály a nechali si sluncem smažit krk a kolena a vychutnávali každičkou vteřinu toho báječného výletu.
Když slavila třicítku, přichystal jí jako překvapení večírek u Dona a Barb a ona celou cestu trucovala, protože myslela, že jedou na večírek jejich syna Rainyho, jemuž měly být druhý den čtyři roky.
A další - už zapomněla přesně které -, třicet dva? Třicet tři? - kdy jí Michael daroval nádherný náramek, který cestou na večeři vytáhl z kapsy u saka gestem salonního kouzelníka. Náramek ležel v černé sametové krabičce, prostý zlatý řetízek, a Bess ho dosud ráda nosívala.
Tak dneska se žádné náramky konat nebudou. Žádné černé sametové krabičky, žádná přání v poštovní schránce, nikdo, s kým by sjela řeku či zašla na večeři, kdo by ji překvapil políbením a kytičkou.
Cestou domů se zastavila v lahůdkářství a koupila si dva kusy nedietního kuřete a nedietní brambory a sáček nedietní kukuřice a jeden nedietní citrónový dortík, který si snědla na terase, odkud se chvíli dívala na lodičky plovoucí po řece. Toužila sedět v jedné z nich. Narozeniny..., ach narozeniny.
Pokud existuje ještě další den, kdy se osamělý člověk cítí 290
ještě osaměleji, kdy si svobodný člověk připadá ještě nezada-něji, kdy si zanedbávaný člověk připadá ještě odstrčeněji, pak by moc ráda věděla, který to je.
V padajícím soumraku se potulovala po zadní zahradě, vytrhávala roztržitě plevel na záhonech s květinami, jež kdysi tak láskyplně hýčkala, ale jež ode dne jejího návratu na vysokou školu nepřestávaly vypadat doslova zanedbaně. Zlomila si nehet a naštvala se, zašla do domu a dlouho ležela ve vaně, nanesla si pleťovou masku a po jejím smytí si zdlouhavě kriticky prohlížela pleť.
Jednačtyřicet, panebože! Pleť jí začíná uvadat a měknout jako staropanenské tetě!
Jednačtyřicet, a žádné dárky, žádné telefonáty.
V koutcích očí se jí sbíhaly jemné vrásky. A když zapomene držet bradu hezky vzhůru, začíná se jí rýsovat náznak pod-bradku.
V jedenáct v noci vypnula televizor a zhasla lampu. Ležela
v ložnici u otevřeného okna, poslouchala cvrčky a můry ševelící tiše u okenní římsy, vychutnávala vlhkost letní noci poblíž řeky a vzpomínala na podobné noci, když jí bylo šestnáct a chodívala s partou spolužáků do letního kina. Tenkrát jí doprovod nikdy nechyběl.
Sousedi naproti přes ulici, Elaine a Craig Masonovi, kteří žili spolu už nejmíň čtyřicet let, teď hlučně zabouchávali dveře u auta a cestou k domu si tiše povídali. Pak se ozvalo dovření jejich kovových dveří a všude se opět rozhostilo ticho. Bess si pod záda narovnala polštáře, jako by jí předem bylo jasné, že spánek si dá načas, a pololežela s očima otevřenýma, soustředěná na pavučinu stínů na protější zdi, již sem skrze listy javoru vrhala lampa na dvoře.
Když se ozvalo zazvonění telefonu, proklál ji pocit, jako by
Stará trápení
dostala elektrický šok, jenž ji zasáhl přímo do srdce a rozbušil je v šíleném rytmu. Červeně zářící číslice na budíku ukazovaly sedm minut po jedenácté. Obrátila se, ve tmě našla celá roztřesená sluchátko a v duchu se modlila, ať je to Michael! "Ahoj, Bess," pozdravil, a ten důvěrně známý hlas jí vehnal do očí štiplavé slzy.
"Ahoj." Opět klesla do polštářů a volnou rukou hladila
sluchátko, jako by to byla Michaelova brada.
Venku cvrčeli cvrčci jako diví a jejich jednotvárná píseň
291
pronikala nocí ve stejném rytmu jako tichý šum ve sluchátku. Bylo jí jasné, že Michael sám z porušení své přísahy, že jí sám nikdy nezavolá, moc velkou radost nemá. "Dneska máš narozeniny, viď?"
"Ano." Zvedla jeden loket ke stropu ve snaze setřít palčivé slzy z očí.
"Tak všechno nejlepší." "Díky."
Poté mlčeli tak dlouho, až se jí z toho rozbolelo v krku. Cvrčkům to bylo jedno.
Konečně se Michael zeptal: "Oslavilas to nějak?" Ne.
"Ani s dětmi ne?" Ne.
"Lisa k tobě nezajela?"
"Ne. Slíbila, že se co nejdřív sejdeme, možná už tenhle víkend. A Randy je na zájezdu v Jižní Dakotě, takže tu ani není."
"Zatracené děti. Takhle vykašlat se na to neměly."
Bess si utřela nos a přiměla svůj hlas k normálnímu tónu.
"Ale, to vem čert. Jedny narozeniny, no bože. Těch ještě bude."
Prosím tě, přijeď sem, Michaeli. Prosím tě, přijeď sem a, jen
tak mě drž v náruči.
"To máš sice pravdu, ale děti to nijak neomlouvá." Padlo další ticho a sevřelo je do drtivé pěsti, útočilo na ně. Bess by zajímalo, jestli je Michael v ložnici, co má na sobě, jestli má rozsvícené světlo. Představovala si ho ve spodním prádle ležícího ve tmě na přikrývkách s jedním kolenem pokrčeným a balkónovými dveřmi dokořán.
"Já jsem, echm... Už jsem vyřídil ty problémy na Victoria Crossing." V duchu ho viděla, jak při řeči jezdí nehtem po přikrývce a nechává v ní mělkou a hned mizející rýhu. "Co nevidět se začne s výstavbou parkoviště."
"Výborně," prohlásila s hraným nadšením. "To je..." A tišeji
dodala: "... To je výborné."
Proč jsme v oddělených ložnicích, Michaeli?
Pokud okamžitě nevymyslí nějaké téma k hovoru, Michael
určitě zavěsí. Zírala na indigově modrý stín listoví na protější
stěně a pátrala po nějakém inteligentním nápadu, jak s ním
udržet spojení.
292
"Matka je na dovolené v Seattlu."
"V Seattlu..., prima." Po chvilce: "Takže s tebou nebyla ani ona.
"To ne, ale poslala mi pohlednici. Prý si s přítelkyněmi bezvadně užívají."
"Užívat si zřejmě uměla odjakživa, viď?"
Bess se otočila na bok a vtiskla sluchátko do polštáře. Stulila se do klubíčka a ovíjela si telefonní šňůru kolem prstu. Hrudník jako by jí měl užuž puknout a rozletět se na tisíc kousků. Ach bože, jak strašně, jak zoufale se jí po něm stýskalo! "Bess, jsi tam ještě?" "Ano, jsem."
"No, poslyš, já..." Odkašlal si. "Prostě mě napadlo zavolat. Asi síla zvyku." Zasmál se, ale znělo to nesmírně bezútěšně. "Právě jsem na tebe myslel."
"Já zase myslela na tebe."
Umlkl a Bess věděla, že čeká, až řekne Chci tě vidět, prosím tě, přijeď. Ale slova jí uvízla v hrdle, protože se bála, že ho chce vidět jen kvůli sexu a kvůli své samotě a kvůli svým narozeninám a že se děsí vyhlídky na další osamocené roky. Kdyby skutečně přijel a pomilovali se, tak by ho pouze využívala, což slušná ženská nedělá, dokonce ani když jde o jejího bývalého manžela, a ostatně, co by mu řekla potom, až by ji zase požádal o ruku?
"No, víš... Už je pozdě. Musím končit." "Já taky."
Zakryla si tvář dlaní, křečovitě sevřela víčka a bolestně si skousla rty, aby jí neunikly vzlyky. Sluchátko opřené o polštář ji tlačilo do ucha. 'Takže se měj, Bess."
"Ahoj, Michaeli..., Michaeli, počkej!" Vymrštila se do sedu,
po tvářích se jí valily zběsilé potoky slzí, ale on mezitím zavěsil
a jejímu pláči dělalo společnost jen prozpěvování cvrčků pod
oknem.
293
17
Šestnáctého srpna, v jedenáct hodin dopoledne zavolala Lisa k Modrému kosatci a vzrušeně ohlásila, že začala rodit. Voda jí sice ještě nepraskla, ale objevily se první stahy, takže se spojila s lékařem. Zatím však ještě není zapotřebí, aby Bess přijela do porodnice, až bude čas, dají jí vědět. Bess odvolala všechny odpolední schůzky a celé odpoledne proseděla u telefonu.
Heather poznamenala: "Asi ti to připomíná, jak jsi rodila vlastní děti, viď?"
"Samozřejmě," přikývla Bess. "Lisa se rodila třináct hodin, ale Randy už jenom pět. Ach bože, musím mu zavolat a říct mu, co je nového!" Podívala se na hodinky a sáhla po sluchátku.
Vztah mezi ní a Randym od té doby, co ho udeřila, byl všelijaký. Ona s ním mluvila, on na ni vrčel. Ona se snažila, on na ni kašlal.
Ozval se až po třetím zazvonění.
"Randy, jsem strašně ráda, že jsem tě ještě chytila doma.
Chtěla jsem ti říct, že Lisa začala rodit. Zatím je doma, ale
všechno napovídá tomu, že nepůjde jen o planý poplach."
"Jo? Tak že jí držím palce."
"Nemohl bys jí to zavolat sám?"
"V jednu odjíždím s kapelou do Bemidji."
"Bemidji... ' Zopakovala to trochu vyděšeně.
"To přeci není konec světa, mami."
"To jistě ne, ale vůbec se mi nezamlouvá, žes pořád na cestách."
"Jsme tam za pár hodin, tak co."
"No dobře, ale buď na sebe opatrný, chlapečku, a před zpáteční cestou se pořádně prospi." "No jo."
"A před jízdou nepij!"
"Jéžiš, mami, to snad..."
"Mám o tebe starost, to je všechno."
294
"Hele, starej se sama o sebe. Já jsem už dospělej, jestli ti to
nedošlo."
"Kdy se vrátíš?"
"Někdy během zejtřejšího dopoledne. Zejtra odpoledne totiž už zase hrajem v klubu White Bear Lake." "Kdyby se to zatím narodilo, nechám ti vzkaz na záznamníku. Jinak mi zavolej do obchodu." "No jasně. Mami, musím padat." "Tak dobře. A Randy... Mám tě moc ráda."
Stará trápení
Pauza před jeho odpovědí byla až příliš dlouhá. "Jo, to samý já tebe," jako by vyslovení slov lásky bylo víc, než může zvládnout.
Bess zavěsila s pocitem zrazenosti. Dlouho seděla s rukou na sluchátku a hleděla z okna. Jako matka si připadala absolutně neúspěšně a teprve nyní chápala, co Michael musel prožívat celé ty roky po rozvodu. Zoufale se snažila vymyslet způsob, jak dát vztah s Randym zase do pořádku.
'Stalo se něco?" zajímala se Heather. Otírala prach z polic a z vystaveného skleněného zboží.
"Óóóch," povzdechla si dlouze Bess. "Já vlastně nevím." Po chvilce se k Heather obrátila s otázkou: "Taky máš jedno dítě, které se ti hůř miluje než ty ostatní? Nebo se to týká jenom mě? Víš, strašně se nad tím trápím, ale ten mladší mi někdy připadá jak cizí člověk."
"V tom nejsi sama. Já si prožívám nachlup totéž s Kimem, s mým prostředním. V životě nestál o mazlení - pusu mi sám od sebe nikdy nedal - a od svých třinácti odmítá mít s rodinou cokoli společného, kašle na narozeniny rodičů a na Den matek, kritizuje rozhlasovou stanici, kterou ráda poslouchám, a značku mého auta a filmy, které se mi líbí, a šaty, v kterých chodím. Doma se ukáže, jen když něco potřebuje. Občas je doopravdy dřina nepřestat takové dítě mít rád. ' "A myslíš, že z toho nakonec vyrostou?"
Heather postavila na stůl skleněnou mísu. "To doufám, proboha. A co se vlastně seběhlo mezi tebou a Randym?" Bess po ní střihla pohledem. "Chceš vědět pravdu?" Heather nevzrušeně pokračovala v práci s prachovkou. "Pokud mi to chceš sama říct." "Nachytal mě v posteli se svým otcem."
Heather vyprskla tiše smíchy, nejprve jí to jen tak klokotalo 295
v hrdle, ale pak se začala smát hlasitěji a hlasitěji, až se to po celém obchůdku rozléhalo. Když smích konečně zdusila, rozdováděně roztočila prachovku nad hlavou. "Hurá!" Bess lehce zrůžověla. "Rozhazuješ prach, který jsi právě utřela."
"Prokristapána! Tak mi dej vyhazov!" Heather se s úsměvem vrátila ke své práci. "Počítám, že mezi vámi to začíná vypadat vážně. Hned mi bylo jasné, že za ním nejezdíš jen kvůli obchodu. Mám z toho ukrutnou radost."
"Hm, tak ji neměj, protože z toho plynou jedině problémy. Randy je od rozvodu zahořklý a konečně to otci vyříkal, jenže pak jsem se do toho vložila já a věci se mi vymkly z ruky. Vrazila jsem Randymu facku a on se ke mně od té doby chová jako k cizí. Já ti nevím, Heather, ale někdy svou roli matky ze srdce nenávidím!" "To občas my všechny."
"Kde jsem tedy udělala chybu? Od narození jsem ho milovala, nepřestávala jsem ho o tom ujišťovat, pořád jsem ho líbala a objímala, chodila jsem na třídní schůzky, dělala jsem všechno, co se v knihách matkám radí, ale někde během jeho dospívání jsem ho ztratila. A teď už jen sleduju, jak se mi vzdaluje pořád víc. Dobře vím, že pije, mám podezření, že kouří marihuanu, ale nedokážu z něho vyrazit ani přiznání, ani slib, že s tím skončí."
Heather nechala prachovku na polici a obešla pult, aby se
dostala vedle Bess. Útěšlivě ji objala kolem ramen. "Víš, to
nejsme vždycky my, kdo za to nese vinu. Občas za to můžou
jen oni sami a nám nezbývá než čekat, až z toho vyrostou
a začnou nám důvěřovat, nebo až se dostanou až na dno."
"Tahle práce se mu strašně líbí. Tolik let toužil hrát s kapelou,
ale já mám o něho takový strach! Tenhle způsob života ho
zničí!"
"Jenže ty za Randyho rozhodovat nemůžeš, Bess. Už je dospělý."
"Já vím..." Bess na vteřinku sevřela Heather v těsném ob-
Stará trápení
jetí. "Já vím." Odtáhla se s lesknoucíma očima. "Díky. Jsi bezva kamarádka."
"Jsem máma, která se snaží ze všech sil, stejně jako ty, ale..." Heather zvedla dlaně k ramenům a opět je nechala klesnout. "..  .My je můžeme jen milovat a doufat, že to dobře dopadne."
296
Soustředit se na práci s vědomím, že Lisa právě rodí, bylo jednoznačně vyloučeno. V podkroví čekaly nedokončené návrhy, ale Bess byla příliš neklidná, než aby nad nimi vydržela. Radši se bavila se zákazníky, označovala cenovkou nově došlé lněné ubrusy a věšela je na staromódní ramínka vedle dveří. Vyšla před obchod a zalila truhlíky s pelargoniemi, vybalila novou zásilku tapet. A nejmíň dvacetkrát za hodinu se podívala na hodinky.
Krátce před tím zavolal Mark. "Už jsme v nemocnici. Nechcete přijet?"
Bess se s Heather ani pořádně nerozloučila, popadla kabelku a letěla.
Nemocnice Lakeview nebyla od obchodu ani tři kilometry. Stála na vysokém kopci s vyhlídkou na jezero Lily. Přestože z místa Markova a Lisina bydliště bylo blíž hned do několika jiných nemocnic, v těhotenství o Lisu pečoval lékař, jehož znala od dětství, takže nechtěla měnit důvěrně známé prostředí. Bess trochu utěšilo vědomí, že ve stejné nemocnici se narodila i Lisa a Randy, že tady dávali Lise zlomenou ruku do sádry, sem oba chodili na pravidelné předškolní a školní prohlídky a nesčetné výtěry krku při angínách, že tady průběžně zaznamenávali jejich výškový a váhový přírůstek, což bylo dosud bezpečně ukryto v jejich pacientských kartách. A tady se celá rodina naposledy rozloučila s dědečkem Dornerem. Gynekologicko-porodnické oddělení bylo v křídle přistavěném k nemocnici tak nedávno, že ještě vonělo novými koberci a tapetami. Chodba měla nepřímé osvětlení a vedla do šestiúhelníkové prosklené sesterny, kterou obklopovaly pokoje.
"Jsem matka Lisy Padgettové," ohlásila se Bess staniční sestře.
Mladá žena ji odvedla do pokoje, kde si měla Lisa odbýt porodní bolesti i vlastní porod. Lisa a Mark tam byli ve společnosti usměvavé sestry, jež se podle štítku jmenovala Jan Meer-sová. Lisa ležela na lůžku, držela rozevřený zmuchlaný nemocniční župan a sestra jí kolem břicha upevňovala cosi, co vyhlíželo jako řemeny. Zastrčila pod ně dvě čidla, popleskala Lisu po břiše a poznamenala: "Tak, teď by to mělo držet." K posteli pak přistrčila těžký přístroj na kolečkách. Lisa zahlédla Bess. "Ahoj, mamko."
297
Bess k ní přistoupila a políbila ji. "Ahoj, holčičko, ahoj, Marku, jak to vypadá?"
"Docela fajn. K tomu stroji mě připojili, aby poznali, jestli si to mrňous nakonec nerozmyslí nebo tak něco." Ošetřovatelce pak Lisa matku představila: "To je moje maminka Bess." A na Bess se usmála: "A tohle je ta paní, co mě podrobí sedmistupňovému mučeni.
Paní Meersová se zasmála. "To snad ne. Podle mě to nebude tak zlé. Podívejte..." Ustoupila stranou a položila dlaň na monitor, kde vedle maličkého oranžového srdce, blikajícího v rytmu zvuku připomínajícího stařičký fonograf, zářila oranžová číslice. "Tohle je fetální monitor. Slyšíte tlukot srdce Lisina miminka."
Všichni upřeli zrak na bušící oranžové srdíčko. Zpod monitoru se zatím vyplazil bílý pás papíru, který nesl záznam srdeční činnosti nenarozeného dítěte.
"A tohle," paní Meersová ukázala na zelenou číslici vedle té oranžové, "ukazuje tvoje kontrakce, Liso. Marku, jednou z vašich povinností bude je pozorovat. Ta číslice ukazuje interval
Stará trápení
mezi kontrakcemi třináct či čtrnáct minut. Jakmile zjistíte, že hodnota stoupá, upozorníte Lisu, že má začít s dýcháním. Asi třicet vteřin potrvá, než kontrakce dosáhne vrcholu, a tak pětačtyřicet vteřin bude odeznívat. Celkem to dělá asi jednu minutu. Věřte či nevěřte, Marku, ale častokrát poznáte nástup kontrakce dříve než Lisa."
Paní Meersová taktak stačila svoje instrukce dopovědět a už Mark hlásil: "Narůstá to!" Přistoupil blíž k Lise a očima přitom nepřestával viset na monitoru. "Tak, hezky se uvolni. A teď dýchej, však víš, jak jsme si to cvičili: třikrát krátce zalapat po dechu a vydechnout. Třikrát krátce vdechnout... a vydechnout. Fajn, už máme za sebou patnáct vteřin..., třicet... Vydrž, miláčku... Už je to pětačtyřicet a jsme skorém u normálu... Skvělé, Liso!"
Bess postávala bezmocně vedle postele a dívala se, jak Lisa vyplouvá z bolesti, a cítila, jak jí samé se vnitřnosti svíjejí v křečích. Mark pro Lisu představoval baštu, oporu, zdroj síly. Teď se nad Lisu naklonil, odhrnul jí vlasy z čela a usmál se jí do očí. Cosi zašeptal a ona přikývla a zavřela oči. Bess se podívala na hodinky. Byly tři hodiny devatenáct mi nut.
298
Příští stah se dostavil po patnácti minutách a současně s ním dorazila i Markova matka. Se všemi se přivítala a povzbudivě stiskla Markovi ruku. "Přijde i táta?" vyzvídal Mark.
"Je v práci. Nechala jsem mu vzkaz na kuchyňském stole. Ahoj, Lisinko! Tak dneska se ti zase vrátí tvoje postavička. Vsadila bych vlastní bačkory na to, že se už nemůžeš dočkat." Políbila Lisu na tvář a pokračovala: "Podle mě to bude kluk. Sama nevím, proč jsem o tom tak silně přesvědčená." "Pokud ano, jsme v průšvihu, protože na klučičím jménu jsme se ještě nedohodli. Holčička by se jmenovala Natálie." Stahy přicházely a zase ustupovaly. Sledovat utrpení vlastního dítěte bylo pro Bess nesmírně těžkou zkouškou. Její holčička. Její milované prvorozené děťátko, které kdysi - samo kotě pěti či šestileté - pečovalo o mladšího bratříčka s důležitou vážností, typickou pro všechny starší sestry: při přecházení ulice ho držela za ruku, zvedala ho, aby dosáhl k fontánce na pití, konejšila ho, když upadl a odřel si koleno. A teď je tu dospělá mladá žena, která co nevidět bude mít vlastní dítě. A stokrát si Bess mohla připomínat, že bolest je prostředkem k následnému naplnění a štěstí, pohled na trýzeň jejího dítěte plnil Bess zoufalstvím.
Bess chvilkami litovala, že se nerozhodla přijet do nemocnice až po narození miminka, ale pak se opakovaně nad vlastním sobectvím vždycky zastyděla. Bylo jí líto, že nemůže být nijak platná, a zase ji zaplavila vděčnost za to, že je to Mark, koho Lisa potřebuje nejvíc. Tolik by si přála, aby Lisa byla zase malou holčičkou, a hned nato si řekla, že to je pošetilost, že o nic podobného ve skutečnosti nestojí. Mít dospělou dceru je přece nádhera. Přesto si nemohla pomoci a během těch dlouhých minut bolestí si představovala Lisu ve školkovém věku, jak statečně rázuje poprvé sama ulicí -, je až nesmyslné, kolik vzpomínek z dávno zmizelých let se zhušťuje do této hodiny, tolik vzdálené Lisinu dětství. Možná patří mezi zvláštnosti významných životních mezníků, že bez výjimky přivolávají smutek.
Na konci každého stahu si pokaždé oddechla i Bess s Hildy a uvolnily napjatá ramena. Pak se kradmo ohlédly jedna po druhé a uvědomily si, že dýchaly ve stejném rytmu jako Lisa, jako by jí tak mohly ulevit.
299
V půl sedmé se objevil Jaké Padgett a Bess na okamžik vyšla z pokoje, který začínal být přeplněný. Zašla k automatu vedle bufetu, vhodila minci a vyzvedla si plechovku koly, již si od-
Stará trápení
nesla do čekárny pro rodinné příslušníky vedle Lisina pokoje. Byla to prostorná tichá hala s pohodlnými křesly a dlouhou pohovkou ve tvaru L, na které si člověk mohl i chvilku zdřímnout. Stála tam lednička, kávová konvice s balíčky sušenek, k vybavení patřila umývárna, televizor, hračky a knihy. Bess ale zjistila, že je příliš nesoustředěná, takže televizní program ji nezlákal.
Za pět minut sedm se vrátila do Lisina pokoje a po dalších
dvou stazích pohladila Marka po rameni a navrhla: "Co kdyby
sis na chvíli odpočinul, já bych tě zatím vystřídala."
Mark vděčně klesl do křesla a Bess zaujala jeho místo u lůžka.
Lisa otevřela oči a slabě se pousmála. Vlasy měla zvlhlé
a zplihlé a obličej maličko napuchlý. "Táta asi nepřijde, co
myslíš?"
Bess ji uchopila za ruku. "To nevím, holčičko." Z křesla ospale zamumlal Mark: "Hned na začátku jsem mu volal do kanceláře. Slíbili, že mu vzkaz předají." Lisa si povzdechla: "Moc bych ho tu chtěla." Já vím," zašeptala Bess. "Však já taky." Byla to pravda. Zatímco sledovala Lisin porod, toužila po Michaelově přítomnosti jako ještě nikdy v životě. Všechno však nasvědčovalo tomu, že se nemocnici vyhýbá kvůli Bess, stejně jako se vyhnul večírku u Dona a Barb. Do deseti hodin večer nedošlo k výraznější změně a porodní asistentka zavolala anesteziologa, aby aplikoval epidurální injekci, po které začala být Lisa lehce omámená. Dítě bylo velké a Lisa měla příliš útlé boky. Přítomným vysvětlili, že epidurální anesteze kontrakce nezastaví, ale zbaví Lisu bolestí. Mark podřimoval v křesle, Padgettovi seděli se zavřenýma očima před tiše hrající televizí a Bess vyšla na chodbu k telefonnímu automatu, aby zavolala Stelle, která prohlásila, že v nemocnici nehodlá překážet, ale že by o dítěti moc ráda věděla v tu ránu, co se narodí, i kdyby to mělo být uprostřed noci. Po telefonátu se Bess vrátila na porodnické oddělení a neklidně obcházela kolem kruhové haly. Na její zadní straně byla část stěny prosklená. Přes koruny stromů odtud vedl výhled na jezero Lily. Bess spatřila odlesk inkoustově černé 300
vody. Z klimatizované místnosti bylo těžko uhodnout, zda je noc teplá či chladná, tichá nebo hlučná, zda venku zpívají cvrčci, šplouchá voda či bzučí komáři.
Představa hejna komárů vyvolala v Bess vzpomínku na teplé letní večery, kdy Lisa s Randym byli ještě malí a ze sousedství se ozýval křik desítek dětí hrajících si ve svitu měsíce fotbal s plechovkou. Když je matky zavolaly domů, že je čas jít spát, začaly děti pofňukávat: "Ale mami, ještě chviličku, prosíííím!" A pokud se matce podařilo dítě úspěšně zahnat domů, mívalo nahé nožky pokryté komářími štípanci, vlasy propocené a chodidla černá prachem. S Michaelem obě kvítka vydrbali ve vaně, osušili a navlékli do čistých pyžámek. Tak sladce v takových . chvílích voněly, tvářičky jim zářily čistotou a pyžamka byla hlaďounce vyžehlená. Sedávaly u kuchyňského stolu a cpaly se koláčky s mlékem, škrábaly si komáří štípance a lhaly, že nejsou ani trošičku unavení.
Sotva však padly do postýlek, v minutě usnuly s pusinkou dokořán a s opálenýma ručkama na přikrývce. Ve světle padajícím z chodby si je Bess s Michaelem láskyplně prohlíželi, oči, nosíky i řasy a častokrát i bosé palečky na nohou vykukujících z vyhrnutých nohavic pyžama. Při té vzpomínce zvlhly Bess oči.
Dlouho zůstala stát u okna, hleděla do noci a snažila se odolat břemenu hořkosladké nostalgie, které jí nedovolovalo jediný pohyb, když tu jí kdosi položil ruku na rameno. "Bess."
Otočila se po zvuku Michaelova hlasu a v tu vteřinu ji zalil pocit neskutečné úlevy. Začala zápasit s mocnou touhou po pláči .
Stará trápení
"Ach, tys tady," vydechla, jako by se zhmotnil z jejích fantazií. Vstoupila do klidného přístavu jeho náruče se stejnou dych-tivostí, s jakou teď toužila vstoupit do zšeřelé ložnice, v níž spala její děťátka. Stisk jeho objetí byl pevný a konejšivý, vůně jeho oděvu a pleti důvěrně známá a na minutku si Bess mohla představovat, že děti jsou ještě malé, uložené ke spánku a oni dva že si konečně ukradli minutku jeden pro druhého. "Moc se omlouvám," šeptal jí se rty přitisknutými k jejímu spánku. "Odletěl jsem do Milwaukee. Teprve po návratu jsem na záznamníku našel vzkaz." Vášnivost Bessina objetí ho zaskočila. "Bess, děje se něco?"
301
"Vlastně nic. Jen jsem moc ráda, žes tady."
Přivinul si ji k sobě ještě těsněji a přerývaně jí vydechl do vlasů. Byli v hale dočista sami. Nepřímé osvětlení vytvářelo kolem temných oken jemnou svatozář. Za dveřmi sesterny bylo ticho. Na okamžik se čas jako by zastavil, nebyl důvod spěchat ani přerušit objetí, zůstala jen nevýslovná touha být spolu, poskytovat si vzájemnou oporu v průběhu tohoto mezního dne v životě jejich dcery i jich samých. Opřená o Michaelovo rameno se Bess přiznávala: "Vzpomínala jsem na dobu, kdy byly děti ještě maličké, jak bylo tehdy všechno jednoduché, jak si po setmění hrávaly s kamarády ze sousedství a vracely se pokryté pupeny od komárů. A jak sladce vypadaly po usnutí. Ach, Michaeli, to byly nádherné časy, co říkáš?" "Ano, to byly."
Jemně se pohupovali ve vzájemném objetí. Cítila, jak ji Michael hladí po vlasech i po ramenou.
"A teď je Randy kdovíkde na cestách s kdovíjakou kapelou, nejspíš nadopovaný marjánkou, a Lisa takhle trpí." Michael se odtáhl, ale nepřestal přitom Bess objímat paží kolem ramen. "Tak už to chodívá, Bess. Vyrostli." Na vteřinku mu výraz v jejích očích prozradil, že není připravená tu realitu přijmout. Po chvíli zašeptala: "Sama nevím, co to do mě dneska vjelo. Obvykle se tak pošetile a sentimentálně nechovám."
"Nic pošetilého v tom nevidím," odpověděí. "Za daných okolností je to jedině pochopitelné. A víš, co ti ještě povím? Sentimentální nálada ti sluší."
"Ach, Michaeli..." Honem se odtáhla a posadila se do křesla vedle palmy v květináči. "Zastavil ses v Lisině pokoji?" "Ano. Porodní asistentka mi vysvětlila, že jí dali něco pro zmírnění bolestí. Prý je tady už od tří hodin odpoledne, je to
tak?"
Bess přikývla.
Podíval se na hodinky. "Ještě to není ani sedm hodin. Pokud si pamatuju dobře, jí cesta na svět trvala třináct hodin." Usmál se na Bess. "Třináct nejdelších hodin v celém mém životě."
"I v mém," dodala Bess.
Posadil se vedle ní, vyhledal její ruku a držel ji na dřevěném
302
opěradle, jež je dělilo, a roztržitě jí mnul palcem prsty. Mysleli
na léta, která strávili v odloučení, i na to, že jejich tvrdohlavost
jim vynesla jen samotu. Zadumaně se dívali na své propletené
prsty a oba pociťovali vděčnost, že vnější okolnosti je svedly
k sobě a vrhly je do vzájemného objetí.
Po chvilce Bess tiše poznamenala: "Dítě je prý pořádně
velké, takže Lisa to nebude mít jednoduché."
"Tak tu zůstaneme do té doby, dokud to bude nutné. A co
Stella? Ví to?"
"Volala jsem jí, ale rozhodla se zůstat doma a čekat na zprávy u telefonu."
"A Randy?"
"Stačila jsem mu to oznámit ještě před jeho odjezdem. Zítra
se má vrátit domů."
Čekali na chodbě a chvilkami podřimovali. Kolem půlnoci se zašli projít po chodbách a zjistili, že nastoupila nová směna zdravotnického personálu. V čekárně pro rodinné příslušníky tvrdě pochrupoval Jaké Padgett. V Lisině pokoji bděla jediná Hildy. Seděla v dřevěném houpacím křesle a háčkovala. Když je zahlédla postávat na prahu, mlčky jim zamávala. Přišla k nim nová porodní asistentka a představila se jako Marcie Ungerová. Zašla do Lisina pokoje zkontrolovat záznamy na monitorech a vrátila se s oznámením, že prozatím se nezměnilo vůbec nic.
Kolem druhé však nabraly věci rychlý spád. Lisiny kontrakce se dostavovaly po pěti minutách a sestra zavolala anestezio-loga, aby ukončil epidurální anestezi. "A proč?" vyptávala se Lisa.
"V opačném případě byste nevěděla, kdy máte tlačit." Pokoj naráz oživl. Všichni, kdo chtěli být přímo u narození, si museli obléknout modré chirurgické pláště a roušky. Marcie Ungerová od Lisy už vůbec neodcházela a řídila její dýchání. Jaké Padgett se rozhodl zůstat v čekárně, ale Hildy, Bess a Michael si navlékli sterilní modré pláště.
Bess připadalo zvláštní, že z Michaela teď vidí jen jeho hezké oříškové oči nad modrou rouškou. Na vteřinu jí projelo stejné vzrušení, jako když se do něho zamilovala poprvé. Jeho oči -nejkrásnější ze všech, které kdy poznala - měly stále ještě moc probudit v její hloubi mocné city.
Maska se mu při řeči lehce vzdouvala: "Jak to prožíváš?"
303
"Jsem vystrašená a vůbec si nejsem jistá, že se mi tam chce.
A co ty?"
"Totéž."
"Chováme se jako hysteričtí  rodiče. Všechno to klapne, "Pokud ovšem neomdlím," poznamenal Michael chmurně. Bess se usmála: "Kdepak, jsem přesvědčená, že se budeš chovat jako hrdina."
"Ale proč tam vlastně jdeme, když se nám tam ani trochu nechce," dumal Michael. "Kvůli Lise."
"No jo, máš pravdu. Ta holka zatracená nás o to požádala, je
to tak?"
Rozhovor byl sice obsahem nevýznamný, ale pomohl zalomit hrot jejich nervozity a přivolal jim pod roušky úsměv. Bess neodolala, aby Michaelovi neřekla: "Když budeme mít štěstí, bude mít to mrně oči po tobě."
Michael jedním z nich významně zamrkal a poznamenal: "Něco mi napovídá, že od nynějška už budeme mít štěstí ve všem."
Když vstoupili do pokoje, ležela Lisa otočená zády ke dveřím a její pokrčená kolena tvořila pod přikrývkou dvojitý vrchol. Celo postele měla zdvižené a právě se s očima zavřenýma prodýchávala další kontrakcí. Tváře se jí leskly potem a nadýmaly se křečovitými nádechy.
"Už mu... musím... tla... tlačit," dostala ze sebe přerývaně .
"Ne, ještě ne," uklidňovala ji Marcie Ungerová. "Zatím si šetři sílu, Liso."
"Ale... už je čas..., já to vím... je... ach... ach... ach..."
"Hezky dýchej podle toho, jak ti radí Mark."
Mark po Lisině boku právě říkal: "Teď hodně zhluboka,
nádech, výdech, pomaloučku."
Bessiny oči vyhledaly Michaelův pohled a spatřily v nich odraz stejné úzkosti a bezmoci, kterou prožívala sama. Po odeznění bolesti otevřela Lisa oči a spatřila nad sebou otcovu tvář v modré roušce. "Tati?" zašeptala se slabým úsměvem.
"Ahoj, holčičko," přivřel Michel v úsměvu oči a povzbudivě stiskl dceři dlaň. "Stihl jsem to."
"A mamka," dodala Lisa šeptem, když zachytila matčin pohled. "Vy tu jste oba?" Unaveně se pousmála a opět přivřela víčka, zatímco Bess s Michaelem si němě sdělili, že právě tak to jejich dcera chtěla, že právě o to celé své těhotenství usilovala. Postavili se k levé straně lůžka, Mark se svou matkou stáli napravo.
Objevila se další porodní asistentka ve sterilním plášti a roušce. "Paní doktorka přijde za minutku," slíbila. Podívala se Lise do tváře a představila se: "Ahoj, Liso, já se jmenuju Ann a postarám se o miminko, až přijde na svět. Změřím ho, zvážím a vykoupu."
Lisa přikývla a Marcie Ungerová odhrnula z Lisy přikrývky a v nohou postele zvedla dvojici třmenů. Lise řekla: "Pokud chceš, můžeš si o ně opřít chodidla." Po stranách postele při -pevnila dvě držadla s umělohmotnými úchytkami a Lise na ně přitiskla ruce. "Tady se zavěsíš, až budeš tlačit." Mark se sklonil k Lise: "Už je tu další... No tak, kočičko, ukaž mi, jak krásně umíš to dýchání. Třikrát zalapat po dechu, vydechnout
Při každém nádechu Lisa zasténala. Uprostřed kontrakce vletěla do místnosti lékařka oblečená jako ostatní v chirurgickém plášti a čapce s rouškou. Měla příjemný hlas: "Jak si stojíme, Liso?" Očima přitom hodnotila pokročilost porodu. "Dobrý den, paní doktorko," pozdravila Lisa s největším nadšením, jaké jen zvládla. Znělo to nesmírně vyčerpaně. "Kde jste byla tak dlouho?"
"Neboj, o všem mě průběžně informovali. Ukaž, jestli už nemůžeme to mrně vytáhnout a konečně si ho pořádně prohlédnout? Teď ti protrhnu vodu, Liso. Potom to všechno dostane rychlý spád."
Michael se při této fázi radši díval jinam. Lékařka Lise vysvětlovala každý svůj krok, ale Lisa jen žalostně sténala. Pod záštitou příjemného lékařčina monologu se Bess šeptem zeptala Michaela: "Jsi v pořádku?"
Podíval se na ni a přikývl, ale Bess na první pohled poznala, že mu dvakrát dobře není, zvlášť když zjistil, že z Lisy vytéká narůžovělá tekutina a třísní prostěradlo. Honem ho chytila za paži a lehounce ji hladila. Přistihla Hildu, jak je z druhého konce pokoje pozoruje. Usmála se na ni očima a obě ženy, samy matky, si vyměnily tiché spiklenecké poselství.
305
Lisin další stah, při kterém tlačila ze všech sil, u ní vyvolal ještě silnější zoufalé steny. Vykřikla a tělo i obličej se jí třásly zběsilým úsilím, když zapřená do držadel se snažila vypudit dítě ze svého těla.
Stah ale skončil bez očekávaného výsledku. Když odezněl, sklonila se Bess k dceři a konejšila ji: "Vedeš si skvěle, holčičko." Dělala si starosti, ale raději je nedávala najevo. Láskyplně odhrnula Lisiny mokré vlasy z rozpáleného čela a v duchu se zapřísahala: Už nikdy, tohle nebudu už nikdy sledovat!
Narovnala se a zjistila, že Michael ustaraně vraští čelo a oddechuje tak rychle, že mu rouška před ústy povlává. Následující kontrakce se zdála ještě horší než ta první a vyčerpala Lisu ještě víc. Nadzvihla přitom hlavu z lůžka a Bess ji zezadu podpírala, zatímco Michael vytřeštěně zíral na oblinku dětské hlavy uvízlé mezi Lisinýma nohama, a chraptivě opakoval spolu s Markem: "Dýchej, dýchej, dýchej tlač!"
Dítě se přesto stále odmítalo vynořit. Bess zjistila, že Michaelovy oči přetékají slzami. To umožnilo průchod jejím vlastním slzám. Honem se zadívala stranou a v duchu si nakázala, že musí být silná kvůli Lise.
Lékařka požádala: "Přineste vakuovou odsávačku!"
Marcie Ungerová poslechla: byla to ruční pumpa s gumovou
Stará trápení hadicí, zakončenou kuželovitým nástavcem. "Liso," pravila lékařka, "trochu ti pomůžeme. Tohle je miniaturní sací čepička, kterou při dalším tvém tlačení přiložíme miminku na hlavu, takže je maličko popotáhneme, rozumíš?" "Neublíží mu to?" starala se Lisa. Pokusila se zvednout hlavu, aby zahlédla, co se tam dole vlastně děje. "Neublíží," slíbila lékařka. Mark něžně uložil manželčinu hlavu zpět na polštář, naklonil se k ní, konejšil ji a naléhal, aby si mezi jednotlivými stahy odpočinula, jak nejvíc to jde. Bess na druhé straně lůžka dceru povzbuzovala a něžně přitom hladila Lisino podkolení.
Lisa zamumlala: "Je mi strašné horko... Nedotýkejte se mě..."
Bess honem ruku stáhla a ucítila, že mezi záhyby modrého
pláště po ní tajně sáhl Michael. Stiskla mu prsty a dívala se, jak
nasazují malý kužel a jak Marcie Ungerová obsluhuje ruční
306
pumpu, zatímco Lisa sténá a zmítá hlavou ze strany na stranu. Při další kontrakci bylo už pomoc odsávačky znát, ale v polovině stahu odletěl kužel stranou a rozstříkl přitom krev po šesti modrých pláštích. Do očí diváků - Marka, Hildy, Bess a Michaela - vtrhla hrůza.
"Nic se neděje," uklidnila je Marcie Ungerová. "Neublížilo to nikomu."
Zdálo se, že podruhé nasazuje kužel  .celé hodiny. S následujícím stahem se však odsávačka konečně uplatnila.
Doktorka Lewisová upozornila: "Už to bude..." a všechny oči se upřely na Lisino otevřené tělo. Tlačila, lékařka táhla a z napuchlého těla se vynořila drobná hlavička se zakrvácenými černými vlásky.
Bess drtila Michaelovu ruku a stejně jako on hleděla clonou slz v okouzleném úžasu na ten zázrak, který se jí vynořil před očima.
Mezi křečovitým lapáním po dechu se Lise podařilo zeptat se Marka: "Už se to narodilo?"
Odpověděla paní doktorka Lewisová: "Zpola, stačí jedno zatlačení a bude na světě. Výborně, Marku, pomoz jí ještě jednou."
Následující kontrakce skutečně dokončila porod. Michael
s Bess se k sobě tiskli, pevně se drželi za ruce a dívali se na
zrození nového života.
"Je to holčička!" ohlásila lékařka, jež zachytila tělíčko klouzající z Lisy. Lisa se usmála. Mark vykřikl: "Jupí!" Hildy pohladila Marka po rameni.
Bess s Michaelem na sebe pohlédli a každý z nich na modré roušce toho druhého spatřil zrádné vlhké skvrny. Michael si ramenem otřel tvář a zanechal na látce další temnou stopu. Bessino srdce zatím tančilo radostí.
Sestřička jménem Ann přiběhla s hebkou modrou osuškou, miminko do ní zabalila a uložila Lise na břicho. Lékařka na dvou místech podvázala pupeční šňůru a pak se obrátila k Markovi s nůžkami.
"Tak co, tatínku, chcete tu šňůru přestřihnout sám?" Děťátko se kroutilo a v záhybech ručníku si protahovalo
307
ručičky a nožičky. Bess podepřela Lisu, aby si mohla prohlédnout a pohladit dětskou hlavičku.
"Je...," vydechla Lisa. "Tak ona je už vážně s námi. Slyšíš, Natálie? Jaké to je?" Pak oslovila lékařku: "Neměla by malá
plakat?"
"Pokud dobře dýchá, tak nemusí, a dýchání jí jde jedna radost."
Lisa padla zpět na záda a zjistila, že práce jí ještě zdaleka
Stará trápení
nekončí - zbývalo vypudit ještě placentu a vytrpět si zašívání. Natálie Padgettová mezitím putovala z ruky do ruky - od svého otce přes obě babičky až k dědečkovi, jehož temné oči zářily nad maskou jako hvězdy, když vnučku něžně zdravil: "Ahoj, Natálie." Holčička byla krásná jako ptáčátko, stále ještě pokrytá mazem a hýbající hlavičkou a pažemi drobnými pohyby jako ve zpomaleném filmu. Snažila se udržet mžourající očka dokořán a usilovně zatínala pěstičky. Hildy vydechla: "Měla bych s tou novinou běžet za Ja-keem." Během její nepřítomnosti měli Bess s Michaelem výsadu obdivovat vnoučátko sami. Miminko se vrtělo v modré osušce rozložené na Michaelových širokých dlaních, zatímco Bess mu přidržovala drobounkou, ještě neumytou hlavičku hřejivým flanelem. Touha políbit ji byla neodolatelná.
Bess se nepřestávaly Hnout slzy z očí. Dítě zrozené z lásky je hluboce dojímalo oba.
Michael zašeptal: "Taková škoda, že tohle jsem u našich dětí propásl! Jsem moc rád, že jsem tu tentokrát byl." Předal holčičku Bess, která ji podle svého mínění chovala příliš kratičkou dobu, než si ji převzal pyšný tatínek a poté sestra Ann, jež dítě změřila a zvážila. Hildy se vrátila v Jakeově doprovodu a pokoj začal být přecpaný, takže Bess s Michaelem na chvíli vyšli do čekárny pro rodinné příslušníky. Vládlo tam ticho a kromě nich tam nebyla živá duše. Obrátili se k sobě, stáhli si roušky a objali se, dlouhou dobu beze slov, protože zrození, jehož byli právě svědky, jim v duchu splývalo s narozením Lisy. Když Michael konečně promluvil, hlas měl přemírou citů celý zastřený.
"V životě by mě nenapadlo, že bych mohl prožít něco podobného ."
"Jak se cítíš?" zeptala se šeptem. 308
"Úplný. Naplněný." "Ano, přesně tak."
"Opět se narodila částečka z nás. Můj bože, to s člověkem zamává, co říkáš, Bess?"
Bess souhlasila. Sevřelo se jí hrdlo a v srdci se jí probudila touha. Stála v Michaelově objetí, jemně se třela rameny o jeho paže v nehezkém modrém plášti a přála si zůstat tak napořád. "Ach, Michaeli ..."
"Jsem strašně rád, že jsme tu byli spolu." "Však já taky. Než ses tu ukázal, bylo to něco příšerného. Pořád jsem se trápila, že se neukážeš, a neměla jsem tušení, kde tě sehnat."
"Když teď vím, jak hluboký je to zážitek, nenechal bych si jej ujít za nic na světě."
Zůstali v pevném objetí, dokud se jejich city nezklidnily a neohlásilo se vyčerpání. Pak jí Michael šeptl do vlasů otázku: "Unavená?" "Ano. A ty?" "Doslova padám."
Odtáhl ji od sebe a pohlédl jí do tváře. "No, řekl bych, že dál tu zůstávat nemá smysl. Ještě jednou se podíváme na miminko a pak už se s Lisou rozloučíme."
Ve vedlejším pokoji novopečení rodiče s vymydleným červe-ňoučkým miminkem v růžové zavinovačce vypadali přímo dojemně. Lisa i Mark zářili láskou a štěstím. Jejich blaženost byla tak absolutní, že vyrušit je loučením se zdálo téměř jako hřích. První se rozloučila Bess, sklonila se k odpočívající Lise, pohladila ji po vlasech a políbila ji na tvář a potom děťátko na hlavičku. "Dobrou noc, holčičko. Přijdu za tebou hned odpoledne. A děkuju mockrát, že jsme u toho směli být." Pak přišel dceru políbit Michael. Zmítaly jím stejné city jako Bess. "Původně se mi sem vůbec nechtělo, ale teď jsem moc a moc rád, že jsem přišel. Děkuju, holčičko." Pogratulovali i Markovi, objali ho a pak spolu vyšli z ne-
mocni ce.
Venku už téměř svítalo. Z blízkého parku se ozývalo čiřikání vrabců. Temná modř noční oblohy začala vybledat do levandu-lového odstínu. Noční rosa jako by se vznesla do vzduchu 309
a visela nad zemí jako vlhký závoj. Parkoviště pro návštěvníky bylo téměř prázdné. Bess s Michaelem k němu zamířili záměrně pomalu.
Michael se při chůzi natáhl po Bessině ruce.
"To byl vážně silný zážitek, viď?"
"Měla jsem dojem, že to dítě rodím já sama."
"Taky mi to tak připadalo. Já v životě nerodil, ale teď mám
pocit že ano!"
"Zvláštní na tom je, že mě - vzhledem k mým předchozím zkušenostem - nenapadlo, jak zázračné mi to všechno bude připadat. Nejspíš jsem při vlastních porodech měla tolik starostí, že tohle jsem vnímat už nestihla."
"Totéž platí pro mě. To čekání ve vedlejším pokoji - škoda,
že tenkrát to ještě nešlo a já nemohl být u porodu jako Mark."
U Bessina auta se zastavili, ale ruku jí Michael nepustil.
"Dokážeš tomu uvěřit, Bess? Jsme prarodiče!"
Unaveně se na něho usmála. "A pořádně unavení prarodiče!
Musíš dnes jít do zaměstnání?"
"Nepůjdu nikam. A co ty?"
"Měla bych jít, ale asi nechám Heather, aby si projednou poradila sama. Nejspíš se pár hodin prospím a pak opět zajedu za miminkem a za Lisou." "Já taky."
Pak už neměli co dodat. Byl nejvyšší čas se rozloučit -Michael by měl zamířit do svého bytu a ona do domu na Third Avenue.
Měli za sebou těžkou noc. Oči je pálily a záda měli celá rozbolavělá. Stáli na parkovišti, drželi se za ruce a uvědomovali si, že dál tu otálet nemá smysl. Jeden z nich se musel pohnout k odchodu jako první. "No tak," odhodlala se Bess, "zatím se měj." "Jo," přikývl. "Ty taky."
Odtáhla se od něho, jako by ji někdo odtrhl proti její vůli.
Nasedla do auta, zatímco on přihlížel, jak Bess zasunuje klíček
do zapalování a startuje. Pak zabouchl dveře a Bess zařadila
zpátečku. Při odjezdu mu dvěma vztyčenými prsty ukázala
véčko. Zahlédl její posmutnělý výraz.
Obrátil se ke svému autu, ale pak se ohlédl. S rukama
v kapsách a s pocitem prázdna v duši sledoval, jak se Bessino
auto vzdaluje.
310
Zmizelo a Michael si ztěžka povzdychl, zvedl obličej k obloze a pokusil se polknutím uvolnit sevřené hrdlo. Došel k autu, posadil se dovnitř a pak zůstal nehybně sedět s rukama bezvládně opřenýma o volant.
Přemýšlel. Uvažoval. O sobě. O své budoucnosti, o tom, jak bezútěšná by byla bez Bess.
Pak se to v něm probudilo, kdesi hluboko mu začal kvasit vzdor, který se ptal: Proč? Proč to musí být takhle? Oba jsme se změnili. Oba chceme, potřebujeme, milujeme toho druhého. Oba chceme žít zpět v rodině. Tak na co kčertu ještě čekáme? Nastartoval a vyrazil stejným směrem jako předtím Bessino auto. Na Greeley Street se vřítil mnohem rychleji, než byla povolená rychlost.
U domu na Third Avenue dupl se skřípěním na brzdy a otevřel dveře auta ještě dřív, než motor stačil utichnout. Bess mezitím ale zajela do garáže a zavřela dveře. Doběhl k přednímu vchodu a zazvonil, načež ještě zabušil na dveře pěstí. Pak se opřel ramenem o rám dveří a vyčkával. Zřejmě už odešla do patra. Chvíli tedy potrvá, než přijde otevřít. Když se jí dočkal, vykulila Bess úžasem oči.
Stará trápení
"Proboha, Michaeli, něco snad není v pořádku?" Vtrhl dovnitř, zabouchl za sebou dveře a strhl ji do pevného objetí. "Ty moc dobře víš, co není v pořádku, Bess. My dva! Žijeme každý sám, rozvedli jsme se, i když jsme se tolik milovali a milujeme. To není jednání dospělých lidí, ne, když můžeme žít spolu a být šťastní. Chci to..." Přitiskl ji k sobě pevněji. "..  .Ach bože, tak strašně po tom toužím!" Umlkl, aby ji políbil - tvrdě, krátce, vášnivě -, a opět na ni silně přitlačil paže a drtil ji na své hrudi. "Toužím po tom, aby Lisa s Markem přiváželi své dítě do našeho domu a my je vítali spolu a s otevřenou náručí, abychom si tu holčičku občas nechali i přes noc a všichni společně se těšili z dárků pod vánočním stromkem. A taky bych rád, kdybychom Randymu vynahradili, oč jsme ho připravili. Možná ho stačíme zachránit, když se do toho pustíme hned, bez odkladu." Odtáhl se, uchopil Bessinu tvář do dlaní a zaprosil: "Prosím tě, Bess, provdej se zas za mě. Miluju tě. Tentokrát se budeme snažit víc a budeme schopní dělat kompromisy s ohledem na sebe i na naše děti. Copak ti nedošlo, že Lisa měla pravdu? Takhle to skutečně má
být!" 311
Bess se rozplakala dávno předtím, než Michael domluvil. Po tvářích se jí valily potoky slz. "No tak, Bess, neplač... Neplač ..."
Opřela se o něho a objala ho kolem krku. "Ach Michaeli, ano, ano, já tě taky miluju, já taky toužím po tom všem, taky nevím, jak to s Randym dopadne, ale musíme to aspoň zkusit. Pořád nás ještě zoufale potřebuje."
Políbili se s vášní, která je spalovala už na nemocničním parkovišti, přimkli se k sobě jako tonoucí, zvážnělí vášnivou touhou, ale současně příliš unavení, než aby dokázali rozhodnout, jestli se drží na vlastních nohou či se jen vzájemně podpírají. Rozevřeli rty a přitom si upřeně hleděli do očí. Pokus sdělit si sílu a hloubku svých citů vzdali rozumně předem. Políbil ji na líce, ochutnal sůl jejích slz a pak jí opět sklouzl k ústům, tentokrát něžně. "Pojď, vezmeme se bez čekání. Vezmeme se, jak to půjde nejdřív." Bess se usmála přes slzy. "Tak dobře. Jak chceš." "A ještě dneska to povíme dětem. A taky Stelle," vzpomněl si. "Uděláme z ní druhou nejšťastnější ženu v celých Spojených státech."
Bess se nepřestávala usmívat. "To spíš třetí... Až po mně a po Lise."
"Tak dobře, třetí. Ale radost mít bude."
"Bude dělat radostí kotrmelce."
"Nejradši bych jich pár udělal i já."
"Vážně? Já se sotva držím na nohou."
"Vlastně já taky. Nepůjdeme do postele?"
"A co tam? Nechat se znovu nachytat Randym? Víš přece,
že se má vrátit domů."
Michael uchopil její ňadra do dlaní a nepřestával ji přemlouvat. "Tobě se po tom dobře usíná, nezapomnělas?" "Já problémy s usínáním nemívám." "Jsi krutá."
Bess se odtáhla a láskyplně se usmála. "Michaeli, na tohle budeme mít spoustu času. Navíc jsem vážně hrozně unavená a nechci si Randyho znepřátelit ještě víc. Měli bychom se chovat rozumně."
Michael jí stiskl dlaň. "Tak dobře, vrátím se domů jako hodný chlapec. Setkáme se odpoledne v nemocnici?" "Mohli bychom. Kolem druhé, co říkáš?"
"Fajn. Doprovodíš mě k autu?"
S úsměvem s ním ruku v ruce vyšla před dům, kde už oblohu zaplavil plný úsvit nachově zlatou barvou a lehký větřík roze-chvíval špičky javorových listů. Hortenzie na záhonech před garáží byly obtížené velkými bílými květy a z prohřáté hlíny
stoupala vůně vrcholícího léta.
Michael se usadil v autě, zabouchl dveře a stáhl okénko. Bess se naklonila dovnitř a políbila ho. "Miluju tě, Michaeli." "Já tebe taky a věřím, že tentokrát to spolu zvládneme v pohodě."
"Určitě." Otočil klíčkem v zapalování, ale nepřestal jí přitom hledět do očí.
Zazubila se. "To jsou muka, když je člověk ve zralém věku a musí se chovat rozumně. Kdybys hnul malíčkem, odvlekla bych tě nahoru do ložnice a okamžitě tě znásilnila." Michael se rozesmál. "Vynahradíme si to. Jen počkej a uvidíš."
Ucouvla, založila si paže na hrudi a dívala se, jak jeho auto couvá po příjezdové cestě.
18
Kapela přestala hrát v půl jedné ráno. Hodinu jim trvalo nakládání a pět hodin zabrala cesta z Bemidji. Randy dorazil domů v sedm ráno. Matka spala a na posteli mu ležel vzkaz.
Lisa má holčičku Natálii, tři kila šedesát. Narodila se v pět hodin ráno. Obě jsou v pořádku. Dnes do obchodu nepůjdu, ale snad se spolu uvidíme v nemocnici. Líbá mamka. Ale časový rozvrh tlačil Randyho natolik, že stihnout cestu do nemocnice prostě nedokázal. Když matka vstávala, ještě spal, takže Bess odjela dávno před tím, než se ve čtvrt na jednu ještě celý zpitomělý spánkem vyhrabal z postele, aby se přichystal na odpolední vystoupení, které mělo vypuknout ve dvě odpoledne v klubu White Bear Lake.
Podobná vystoupení přímo ve městě se vyplácela. Každičké předměstí kolem Twin Cities pořádalo nejmíň jednou ročně 312
313
místní oslavy, převážně v létě: Jahodová pouť v Hopkinsu, Taneční dny v Robbinsdale, Výroční trh v Brooklyn Parku, Indiánský víkend ve White Lake Bear. Podobaly se sobě navzájem jako vejce vejci: karnevaly, průvody, soutěže, závody v nějaké směšné disciplíně, tanec na ulicích. Někdy se tančilo v noci, ale často - jako právě dnes - byla taneční zábava naplánovaná na odpoledne. Kapely tyto příležitosti vítaly nejen z toho důvodu, že se za ně dobře platilo, ale protože jim odpolední vystoupení dopřálo vzácnou příležitost užít si volný sobotní večer a dospat tak všechny resty nastřádané z celotýdenního zájezdového maratónu. Občas si dokonce zašli poslechnout jinou hudební skupinu, což bývá pro každého profesionálního muzikanta inspirující zážitek. Čtvrť White Bear Lake měla docela hezké náměstíčko, ležící ve stínu, protože dláždění přerušovaly pásy zeleně s velkými stromy. Starodávné fasády domů a obchodů byly natřené zářivými barvami a kolem oken se třepetaly praporky; trochu jako maloměsto.
Celá délka Washington Square měla z jedné strany uzavřený přístup. Na jejím jižním konci naproti budově pošty obklopené zeleným trávníkem s květinovými záhony stála tribuna pro hudební skupinu. Než členové skupiny rozestavili a připravili nástroje, posedaly kolem tribuny na obrubníky chodníků malé holčičky - každá se zmrzlinou či s lékořicovou tyčinkou. Mrňaví kluci v námořnických oblečcích s krátkými kalhotkami a podkolenkami proháněli kolem kolečkové brusle a skate-boardy a zručně přeskakovali černé kabely táhnoucí se od tribuny k domům. Vítr sem zahnal záchvěv jásotu z pouti, jen pár bloků odtud - cinkání melodie, hluk spouštěného motoru kolotoče a dalších atrakcí. Z blízkého stánku před obchodem s dámskou konfekcí zavoněly opékané klobásy. Randy na sebe položil dva bubny a právě je ze zadní části dodávky zvedal na pódium, když spatřil, že ho pozoruje tak dvanáctiletý chlapec. Kluk měl sluneční brýle s růžovými obroučkami. Vlasy měl pomocí tužidla vymodelované do bi-
Stará trápení
zarního tvaru a tenisky ke kotníkům měly jazyky bezmála
stejně velké jako skateboard po chlapcově boku.
"Hele, ty hraješ na tyhle krámy?" zeptal se kluk přidrzlým
chraptivým hlasem.
"Jo."
314
"Teda."
Randy se na kluka usmál a vynesl náklad na pódium. Když se vrátil k dodávce, zjistil, že kluk se nehnul z místa. "Já taky hraju na bicí."
"Fakt?"
"Ve školní kapele."
"To není špatnej způsob, jak se naučit."
"Ani nemám svý vlastní bicí. Ale jednou je mít budu a to
budete všichni mrkat!"
Randy se usmál a vytáhl z dodávky další náruč předmětů. Kluk se nabídl: "Nechceš s tím kapánek píchnout?" Randy si chlapce ještě jednou a pozorněji prohlédl. Byl to drsňácky vypadající pankáček, tedy tak drsně, jak jen to při padesáti kilogramech váhy bez svalů, vousů a mužného ochlupení vůbec šlo. Obrovské tričko bylo tak na postavu Mikea Tysona a kluk se navíc tvářil tak ležérně, že Randymu silně připomněl, jak asi musel sám vypadat v době, kdy od nich odešel otec: Trhni si nohou, světe! Kdo tě potřebuje?
"Jasně. Tumáš, odnes mi nejdřív stoličku a pak se vrať pro činely. Jak se jmenuješ, kámo?" "Trotter." Hlas mu skřípěl jak písek. "To je celý? Jen Trotter?" "To stačí."
"Tak fajn, Trottere, uvidíme, jak by ses osvědčil v dospělý kapele."
Trotter byl jak lasička, běhal po schůdkách nahoru a dolů
a odnášel všechno, nač mu Randy ukázal. Popravdě byl ten
kluk dar od pánaboha, protože Randy byl šíleně utahaný
a pouhé čtyři hodiny spánku a včerejší nezvykle velká dávka
marjánky mu nijak neprospěly. Kristepane, jak zoufale by se
potřeboval svalit na šestnáct hodin do postele, ale to si nemohl
dovolit celý týden. Jejich cestovní program byl přímo vražedný
a navíc byli ochotní dávat i přídavky. Vystupování, nácvik,
cesty, to všechno jim dávalo zatraceně málo času na chvilkové
vysazení. Teď měl Randy před sebou vyhlídku na čtyřhodinové
vystoupení, přestože nohy ho sotva nesly a hlava mu třeštila,
takže měl dojem, že má místo ní kulečníkovou kouli.
S pomocí nadšeného dvanáctiletého fanouška se mu podařilo
dostat na pódium celý komplet bicí soupravy.
"Ty, díky, Trottere. Bylo to od tebe prima." Podal klukovi
315
dvojici nebesky modrých paliček - ze svazku svých rezervních. Kluk si s vyvalenýma očima paličky vzal. Zůstal na ně civět se zbožňujícím výrazem v tváři. "Vážně jsou pro mě?" Randy při kývl.
"Ty, nekecej," zašeptal kluk a zamířil pryč. Pohupoval se v bocích podle neslyšného rytmu. "Ty, kámo!" křikl za ním Randy.
Kluk se otočil. Jedna z paliček mu v prstech vířila jako vrtule. "Ochomejtej se poblíž! Dneska odpoledne zahrajem jednu speciálně pro tebe!"
Trotter s paličkou v ruce zasalutoval a zmizel mezi lidmi. Ze zadní části pódia se vynořil Pike Watson s pouzdrem od kytary.
"Co je to za pankáčka?"
"Nějakej Trotter. Kluk s velkým snem: chce bejt jednoho dne taky bubeník." "Tys mu dal paličky?"
Randy pokrčil rameny. "Proč by ne, sakra, aspoň mu to
snění trochu přiživím." "To máš pravdu."
"Samozřejmě jsem mu neprozradil, že pokud bude chtít hrát v kapele, musí umět současně řídit auťák a spát." "Ty jseš ospalej, kámo?"
Randy potřásl hlavou, jako by se chtěl probudit. "Jo. Vlastně skoro spím."
"Ty, poslyš, dám ti něco na oživení. Mám s sebou fakt
kvalitní zboží." Pike významně poklepal na pouzdro od kytary.
"Myslíš kokain? Kdepak, z toho svinstva mám strach."
"A pročpak, jestli se smím ptát? Jednou si šňupneš a strčíš do
kapsy i toho zatracenýho Batmana. Dokážeš zastavovat vlaky
a rozpoutávat revoluce. Co ty na to, kámo?"
Randy se tvářil pochybovačně. "Ne, radši ne."
Pike se uličnicky zašklebil: "Zaručuju ti, že naráz všechnu
únavu pustíš z hlavy." Roztáhl prsty a pomalu jimi zatřepal.
"Budeš válet jako ten ďábelskej Charlie Watts. '
"Kolik?"
"První dávku máš na my triko."
Randy si promnul prsty a naklonil hlavu k rameni. "Když já ti pořád nevím, kámo."
316
"Tak dobře..." Pike bezmocně zvedl ruce nad hlavu a pak párkrát pleskl dlaněmi do stehen. "Když se bojíš lítat..." "Co ti to udělá - myslím, čím to škodí?"
"Ničím, člověče, ničím! Nejdřív budeš krapet vytřeštěnej -jako že budeš mít strach, chápeš -, ale potom je to prostě super!"
Randy si přejel dlaněmi po obličeji a povolil ramenní svaly. Vyfoukl vzduch z plic tak prudce, až se mu našpulily rty. "Hergot sakra práce... Odjakživa jsem toužil hrát přesně jako Charlie Watts."
Vyšňupal kokain ze zrcadýlka v Pikeově dodávce těsně před zahájením vystoupení. V nose ho pak svrbělo a cestou na pódium si jej nepřestával mnout. Připadal si fantasticky rozjařený a neporazitelný.
Začali první trojici skladeb a Randy bušil do nástrojů s očima zavřenýma. Když je za okamžik otevřel, spatřil před ostatními diváky Trottera, usazeného na skateboardu a vyťukávajícího rytmus modrými paličkami do vlastních kolen. Jasně, je zbožňovaný hrdina, a to je senzační pocit. Skoro tak senzační jako vzrušení, které v něm probouzela droga. Poblíž postával hlouček dospívajících děvčat, všechna v přiléhavých lesklých legí-nách a s proužky opálených bříšek vykukujících pod spodními okraji kratičkých vykrojených triček. Jedna z nich, plavovláska s nádhernou čupřinou kudrnatých vlasů, které jí spadaly přes záda jako pěna, z Randyho nespouštěla oči hned od samého začátku. Randymu to došlo hned. Podobné typy poznal při každém koncertě na první pohled. Stačilo párkrát jim ten významný pohled oplatit, hodit po nich úsměvem, na který lačně číhaly, a během pauz se odloudat směrem k nim - ale ne až k nim, jen aby si ho všimly, a samy mu vyšly vstříc. Rozhovor se odehrával vždycky podle stejného vzorce. "Ahoj." "Ahoj." "Jseš prima."
Sklouzl jí pohledem po ňadrech a bocích. "Však ty taky. Jak se jmenuješ?"
Jakmile to zjistil, nechal jí věnovat jednu písničku, a to stačilo, aby se jí po koncertě v pohodě dostal do kalhotek. Ovšem dneska skladbu věnoval Trotterovi. Popadl mikrofon a ohlásil: "Rád bych příští písničku věnoval jednomu senzační-
317
mu pankáčkovi. Trottere, tohle je pro tebe, kámo." Trotter se pousmál a Randy rozjel Pretty Woman a dočista zapomněl na tu hezkou dívku za Trotterovými zády. Tentokrát se vyžíval
Stará trápení
v upřímném obdivu, který k němu vyzařoval z chlapecké tváři čky.
Stalo se to na začátku druhé skladby. V jednu chvíli se Randy díval na chlapce, jenž ho zbožňoval, a hned v následující vteřině ho zachvátil nelogický strach. Srdce se mu rozběhlo jako splašený závodní kůň a ze strachu se stal děs. Obrátil se, jako by u Pikea hledal pomoc, ale spatřil z něho jen záda plandavé černé košile napříč přeťaté popruhem kytary, široce rozkročené nohy a míhající se hrající pravačku.
Ježíšikriste, jeho srdce! Co se mu děje se srdcem? Buší tak prudce, div že mu ty údery neroztříští vršek hlavy! Ten kluk se kouká... Dusím se... Musím vydržet hrát... Kolem je spousta lidí... Musím vydržet do konce skladby... Závratná úzkost... Ach, ach, Pretty Woman!
Skladba končila... "Pikeu!" ... Všechno v něm vibrovalo... "Pikeu!" ... Pokročil k němu... Pikeův obličej se dostal mezi Randyho a dav...
"To je oukej, kámo. Poprvý je to vždycky takový, člověk je jako našponovanej a vyplašenej. Chvíli vydrž. Já padám na svý místo."
Randy popadl Pikea za ruku... "Ne! Ne! Mně je fakt zle, kámo... srdce..."
Pike mu nahněvaně nařídil: "Nech mě bejt, člověče! Čučí na
nás pár stovek lidí, nezapomínej! Za minutku ti bude líp! A teď
nám udělej nástup!"
Tik, tik, tik... Paličky odpočítaly začátek další písničky o hranu velkého bubnu... Ten kluk dole na chodníku buší spolu s ním modrými paličkami... Točí se mi hlava... Závrať ... Kluku, zmizni odtud... Nechci, abys to viděl... Maryann, pro tebe jsem se chtěl změnit... Srdce mu bušilo jako víření bubnů... Všechno se propadá... Propadá... Podlaha se mu zvedá k očím... Lupnutí v mozku, jak hlava udeřila o zem... Židlička pořád ještě zapletená mezi jeho nohama... Pohled upřený do modrého nebe...
Kapela zahrála ještě pár taktů, než si její členové uvědomili, že neslyší bicí. Jak hudba postupně utichala, dav se předklonil, povytáhl se na špičky a starostlivě se rozšuměl.
318
První doběhl k Randymu Danny Scarfelli a naklonil se nad ním s basovou kytarou, pořád ještě přehozenou přes rameno. "Kristepane, Randy, co se děje, člověče?" "Sežeň Pikea... Kde je Pike?" Danny vyskočil tak prudce, až hmatníkem kytary udeřil o bok bubnu.
Randy ležel sevřený do ocelových kleští strachu a slyšel, jak mu v uších bublá vlastní srdce.
Naklonila se nad ním Pikeova tvář, zarámovaná blankytnou oblohou.
"Pikeu, srdce... Myslím, že umírám... Pomoz..." Změť hlasů.
"Co je mu?"
"Nemá epilepsii?" "Zavolejte pohotovost!" "Vydrž, Randy."
Pike seskočil z pódia a rozběhl se. "Kde je budka? Slyšíte všichni? Kde je telefonní budka?"
Sotva to dopověděl, všiml si, že se k němu blíží policista, kterému se v poklusu blýská stříbrný odznak na modré košili. "Prosím vás..."
Policista ho tryskem minul a pádil dál k pódiu. Pike se obrátil a spěchal za ním.
"Máte někdo tušení, co tomu mládenci je?" vyptával se policista skloněný nad Randym. Pi ke ml čel .
Ostatní řekli, že nic nevědí. Randy zašeptal: "Srdce..."
Policista v modrém vyrval od pasu vysílačku a zavolal lékařskou pomoc.
Stará trápení
Randy ležel v kruhu tváří, vzhlížel v nim s děsem v očích a vztáhl ruku vzhůru. Drapl po čísi košili: patřila Dannymu. "Zavolej mou mamku," zašeptal.
V blažené nevědomosti o událostech, které se sběhly deset mil odtud ve White Bear Lake, se Bess s Michaelem setkali v nemocnici, ukradli si na chodbě jeden polibek, usmáli se na sebe a ruku v ruce vešli do Lisina pokoje. Byla s Natálií o samotě: čerstvá maminka spala v posteli a čerstvé miminko pomňouká-valo v postýlce vedle ní. Pokoj byl plný květin a voněl po
319
hovězím na cibuli, za což mohly zbytky Lisina oběda čekající na odnesení.
Bess a Michael obhlédli pokoj hned od prahu a pak se po špičkách připlížili k postýlce a postavili se k ní každý z jedné strany. Láskyplně se zadívali na svou novorozenou vnučku. Povídali si šeptem, aby neprobudili Lisu.
"Jen se na ni podívej, Michaeli, že je nádherná?" A holčičce Bess řekla: "Ahoj, zlatíčko. Od včerejší noci jsi nějak zkrás-něla!"
Pak se sklonili a dotýkali se dětských peřinek,- hebounké tvářičky a byli z toho celí uchvácení. Michael se usmál: "Slyšíš, slečinko? Babička a dědeček tě přišli navštívit!" "Koukni, Michaeli..., pusinku má přesně po tvé matce." "Že by z ní moje maminka byla celá pryč, viď?" "A můj tatínek taky."
"A má o moc víc vlásků, než jsem myslela. V noci jsem měla dojem, že nemá skoro žádné, ale dneska má hlavičku dočista tmavou."
"Myslíš, že si ji můžu pochovat?" Bess se nejistě podívala Michaelovi do očí. Spiklenecky se na ni usmál, a tak vklouzla prsty pod růžovou flanelovou peřinku a položila si Natálii do náruče. Stáli tam těsně u sebe, zahlceni tou nejryzejší a nejslast-nější láskou, jakou kdy cítili, opět ohromeni vědomím úplnosti, vidinou toho, že skrze tohle dítě se podepíšou i na budoucnosti. "To je nádhera, co právě prožíváme, viď?"
Michael políbil děťátko na čelo, pak se napřímil a usmál se na ně. "Jen počkej, až ti bude rok nebo dva. Budeš u nás smět zůstávat přes noc a my tě budeme příšerně rozmazlovat, co říkáš, babičko?"
"Na to se spolehni. A až budeš ještě větší, budeme ti vyprávět, jak tvoje narození přimělo tvého dědečka, aby babičku požádal o ruku, a jak nás zase svedlo dohromady. Samozřejmě budeme muset zcenzurovat tu část s kondomy, které tvůj dědeček roztrousil po celém schodišti, ale..." Michael zdusil smích. "Bess, tahle ouška jsou na to moc jemná!"
"No co, pochází ze smyslného rodu, a jestli -"
Za jejich zády se ozval Lisin hlas: "Co si tam vy dva špitáte?"
Ohlédli se přes rameno. Lisa vypadala rozespale, ale už se
usmívala.
320
"Popravdě tvoje matka teď vedla řeči o kondomech." "Michaeli!" okřikla ho Bess.
"Ale ano, vedla. Já ji sice napomínal, že Natálie je na takové
věci moc malá, ale copak si babička dala říct?"
Lisa se nadzvedla. "Hele, vy dva, co to mezi sebou pečete?
Při probouzení jsem slyšela, jak si špitáte a hihňáte se..."
Vztáhla paže. "A koukejte mi vrátit moje dítě!"
Lisa stiskla tlačítko, kterým se zvedala horní část postele,
pohodlně se opřela a převzala miminko od rodičů, kteří se jí
usadili po stranách postele a oba najednou se předklonili, aby
svou dceru políbili na tváře.
"Byla vzhůru, takže jsme netušili, že za její únos dostaneme přes prsty."
"Byla strašně hodná..., viď, Natálie?" Lisa pohladila dítěti vlásky. "Spala nepřetržitě plných pět hodin!"
Stará trápení
Chvíli si povídali o tom, jak se Lisa cítí, kdo všechno ji zašel navštívit, od koho dostala květiny (za ty jejich jim vřele poděkovala), kdy se má opět ukázat Mark, že se vůbec neobjevil Randy, dokonce ani nezavolal, jestli se stihne ukázat aspoň večer, kdy má přijít babička Dornerová. Obdivovali miminko a Bess vyrukovala se vzpomínkami na Lisino narození a na to, jak skvělý spáč Lisa bývala a jak vytrvalé plíce předváděla, pokud se rozhodla pro změnu zase nespat. Zůstali pak ještě chvíli sedět mlčky, ale nakonec se Bess ohlédla po Michaelovi a poslala mu němou otázku. Přikývl, uchopil ji za ruku, položil ji na Lisinu přikrývku, a řekl: "Tady maminka a já ti musíme něco povědět, Liso." Pak nechal mluvit Bess. "Chceme se znovu vzít."
Lisinu tvář zalil rozzářený úsměv. Nadšeně se - stále ještě s dítětem v náručí - předklonila a všichni tři se navzájem nešikovně objali. Holčička zmáčklá mezi dospělá těla začala kvi-kavě protestovat, ale oni si toho nevšímali a vychutnávali ten okamžik až do dna s hrdly staženými pohnutím. Bess pak jen prostě zašeptala Lise do vlasů: "Děkuju ti, holčičko, žes takové dva tvrdohlavce přinutila k návratu." Lisa políbila matku a pak i otce na ústa. "Páni, já jsem tak šťastná!"
"My jsme taky šťastní, jen si nemysli," zasmál se radostně Michael a odtáhl se od nich. Všichni tři měli lesklé oči a zardě-
321
lé tváře a blaženě se přitom smáli. Lisa popotáhla a Bess si přetřela hřbetem ruky oči.
"A kdy?"
"Hned, bez čekání."
"Jakmile se nám podaří všechno zařídit."
"Lidičky, já jsem tak strašně ráda!" Nové objetí bylo spíš dovádivé než dojemné. Přitiskli se tvářemi k sobě a Lisa zvedla Natálii do výšky s výkřikem: "Dokázali jsme to, kotě, dokázali!"
Ode dveří se ozval Stellin hlas: "Můžu se k té oslavě taky připojit?"
"Babičko! Honem sem pojď, rychle! Mamka s tátou mají senzační novinu! Pověz jí to, mamko!"
Stella se usměvavě blížila k posteli. "Nic mi říkat nemusíte, určitě se chcete znovu vzít." Bess přikývla a zubila se přitom od ucha k uchu. Stella vítězně zamávala pěstí nad hlavou. "Já to věděla! Já to věděla!" Nejdřív políbila Bess, protože tu měla hned po ruce, a pak se s rozepjatou náručí obrátila k Michael-lovi. "Ty jeden krásnej a svůdnej zeťáku, pojď na mou hruď!" Setkali se u nohou postele a Michael zdvihl Stellu v těsném objetí do vzduchu. "Od samého začátku jsem si říkala, že se ta moje holka musela zbláznit, když se rozvedla s tak bezvadným chlapem!" Když ji Michael postavil zas na zem, začala si ovívat rozpálenou tvář a otočila se k posteli. "Uf! Kolik vzrušení snese jedna ženská za den, co? Tohle a ještě prima pra-vnouče -, Liso, ty malá kuplířko, nejsi náhodou samým štěstím na větvi?"
Celé odpoledne vyplnili oslavováním, dorazil Mark, těsně za ním všichni Padgettovi a dvě dívky, které pracovaly s Lisou, později se ukázala jedna ze spolužaček. Bessino a Michaelovo oznámení bylo přijímáno se stejným nadšením jako narození jejich vnučky.
V jednu chvilku se Lisa zamyšleně zeptala: "Kde budete vy
dva bydlet?"
Podívali se na sebe a tázavě pokrčili rameny.
Bess odpověděla: "Zatím nemáme tušení. Ještě jsme o tom
spolu nemluvili."
Když ve čtvrt na pět opustili nemocnici, Bess zopakovala Lisinu otázku: "Správně, kde vlastně budeme bydlet?" "To nevím."
322
STARÁ TRÁPEN!
"Asi bychom to měli spolu probrat. Chceš se mnou zajet
domů?"
Michael předvedl ďábelský úsměv. "Samozřejmě, že chci jet s tebou domů."
Od nemocnice jeli každý ve svém autě, ale k domu dorazili současně. Bess zaparkovala v garáži a Michael na příjezdové cestě. Zašel za ní do garáže a počkal, než vypne autorádio, vezme si kabelku a vytáhne spuštěné okénko. Když jí přidržoval otevřené dveře, cítil hlubší štěstí než kdykoli v posledních letech, čistě jen z pocitu její přítomnosti, z jistoty, že druhá polovina jejich života nebude tak rozkolísaná jako ta první. Všechno se blížilo téměř k dokonalosti - miminko, chystaná svatba, obě děti dospělé, štěstí, bohatství i zdraví. Najednou dostal chuť si zažertovat.
Bess k němu od volantu vzhlédla se zamyšlenou otázkou: "Mám se k něčemu přiznat?"
Kdyby mu v tu chvíli řekla, že se hodlá živit jako kartářka nebo že bude vystupovat na poutích, nenamítal by Michael ani to nejmenší, dokud by směl zůstat s ní. Vypadala mladě a blaženě, z očí jí zářila spokojenost. "To bych moc rád."
Vystoupila z auta. Zabouchl za ní dveře, ale v garáži zůstali, v chladu stoupajícím z betonové podlahy spolu se směsicí pachů benzínové sekačky na trávu, gumové hadice a zahradního hnojiva. "Zjistila jsem totiž něco, co mě samotnou strašně překvapilo," svěřila se Bess.
"A co?"
"Že mi na tomhle domě nezáleží tolik jako dřív. Popravdě
jsem beznadějně zamilovaná do tvého bytu."
Michael se zatvářil nepředstavitelně překvapeně. "Chceš mi
snad říct, že bys tam chtěla bydlet?"
"A kde bys chtěl bydlet ty?"
"Ve svém bytě, ale měl jsem strach, že by tě z toho přiznání ranila mrtvi ce."
Bess vybuchla smíchy, ovinula mu paže kolem krku, opřela se zády o auto a strhla ho v objetí na sebe. S tělem přitisknutým k němu se mu usměvavě podívala do očí. "Ach, Michaeli, není ten střední věk nádhera? Umět rozlišit věci důležité od nepodstatných a povrchních!" Kratičce ho políbila a řekla: "Moc ráda bych bydlela v tvém bytě. Pokud ale řekneš, že by ses rád
323
nastěhoval zpátky do domu, bude to taky fajn, protože vůbec nesejde na tom, kde bydlíme, jen když jsme spolu." Michael jí přitiskl dlaně k ňadrům a celý zářil. "Já si v duchu říkal totéž. Víš ale určitě, že nevykládáš, jak se ti můj byt zamlouvá, jen proto, že to podle tebe chci slyšet?" "Vím to určitě. V mnoha směrech jsme z našeho domu vlastně vyrostli. Byl bezvadný, dokud byly děti malé, ale teď začínáme - jak to říct - nový životní úsek, takže je čas se přestěhovat. K tomuto místu se nám váže spousta smutných vzpomínek, samozřejmě i šťastných. Byt představuje nový začátek... a koneckonců, zařizovali jsme ho stejně společně, podle vkusu nás obou. Vždyť bydlet tam je jedině logické! Byt je novější než dům, má stejně nádhernou vyhlídku jako dům, není tam nutné pečovat o zahradu, je pořád dost blízko městského centra, abych se stačila dostat za patnáct minut do obchodu a ty abys mohl dojíždět do své kanceláře v St. Paul, a je tam pláž a parčík a -"
"Poslouchej, Bess, mě přesvědčovat nemusíš. Když tam zůstaneme, budu radostí bez sebe. Mám jen jedinou otázku."
"A to?"
"Co bude s Randym?"
Bess mu začala roztržitě uhlazovat košili na prsou. Pak k němu naplocho přitiskla obě dlaně a nevzrušeně poznamenala: "Nemyslíš, že je nejvyšší čas, aby se Randy osamostatnil?"
Stará trápení
Michael mlčel. Svůj názor jí řekl už ten první večer, kdy se díky Lisině lsti setkali v jejím bytě.
"Je zaměstnaný," pokračovala. "Má své přátele. Měl by se od
nás odpoutat."
"Opravdu?"
"Opravdu."
"Jenže mě napadá, že rodiče si mohou stokrát myslet, že je nutné jednat se všemi dětmi stejně, a přitom to nemusí být pravda. Některé nás potřebují víc než jiné a podle mého názoru bude Randy naši pomoc vždy potřebovat mnohem víc než Lisa."
"To je možná pravda, ale přesto je načase, aby bydlel ve vlastním bytě."
Polibkem zpečetili dohodu. Opírali se o auto a do garáže se 324
na ně lilo zlatavé odpolední slunce. Chladnoucí motor auta vydával tiché tikavé zvuky.
Když Michael zvedl hlavu od Bessiných rtů, tvářil se vážně. "Dneska tu zůstanu, dokud se Randy nevrátí, abychom mu to mohli povědět spolu."
"Platí." S úsměvem ovinula paži kolem jeho pasu a otočila ho ke dveřím do kuchyně.
Sotva vstoupili do domu, zaslechli vyzvánění telefonu. Bess sáhla po sluchátku. Ve své rozjásané náladě nebyla ani v nej-menším připravená na novinu, kterou se měla právě dozvědět. "Paní Curranová?" "Ano."
"Tady je Danny Scarfelli. Hraju s vaším Randym v jedny kapele. Paní, nerad bych vás vystrašil, ale něco se s ním stalo a tak mu není..., no, není mu moc dobře. Teď ho vezou sanitkou do nemocnice."
"Co se mu stalo? Autohavárie?" Bess se zděšeně podívala na Mi chaela.
"Ale ne. Normálně jsme hráli, však víte, a zčistajasna ležel na
zemi. Vím jenom to, že mluvil o tom, jak mu vyvádí srdce.
Poprosil mě, ať vám zavolám."
"Do jaké nemocnice ho vezou?"
"Do té ve Stillwateru. Už odjeli."
"Děkuju." Roztřesenou rukou zavěsila. "Je to Randy. Něco se mu stalo se srdcem. Právě ho sanitkou odvážejí do nemocnice."
"Tak honem!"
Popadl ji za ruku a spolu se rozběhli k jeho autu na příjezdové cestě. "Řídím já."
Celou cestu do nemocnice Lakeview seděli s prkennými zády, ztuhlí zděšením, a horečně uvažovali: Proč právě teď? Proč právě teď? Takovou dobu jim trvalo, než své životy zase navedli do správných kolejí, než nalezli nezkalené štěstí. Michael ignoroval semafory a značně překračoval povolenou rychlost. Oběma rukama svíral křečovitě volant a v duchu se trápil: Měl bych Bess něco říct, nějak ji utěšit, pohladit ji po rameni, držet ji za ruku. Ale sám řídil strnulý vlastním děsem a mlčel stejně jako ona, s vědomím, že jeho dítě je ohroženo, se cítil od ní podivně izolovaný. 325
Srdce? Co by mohl mít Randy se srdcem? Jak špatné srdce
může mít devatenáctiletý zdravý mládenec?
K pohotovostnímu oddělení nemocnice dorazili zároveň se
sanitkou. Na okamžik dokonce Randyho zahlédli, když ho
zřízenci spěšně odnášeli do ordinace. V mžiku se vyrojilo
množství lékařů, stručně vyštěkávali příkazy a soustředili se
na pacienta ohroženého na životě. Michaela a Bess otálející
stranou a držící se křečovitě za ruce ani nebrali na vědomí.
"Honem EKG!"
"Jaký má krevní tlak?"
"Sto osmdesát na sto."
"Dýchání?"
"Špatné!"
"Jak to vypadá s arytmií?"
"Špatně. Srdce se mu svíjí jak žížaly. Nepravidelně a rychle." Na Randyho hrudníku byly připevněny náplastmi tři senzory a paži měl zasunutou v manžetě od přístroje měřícího krevní tlak. Kdosi zapnul monitory na stěně. Ozvalo se zapípání počítačů. Randy měl oči otevřené dokořán. Doktor v bílém plášti se k němu naklonil: "Randy, slyšíš mě? Slyšíš mě, Randy? Vzal sis něco?"
Lékař vyhrnul Randymu jedno a pak i druhé víčko a zadíval se mu pozorně do zorniček. Lékařka v modrém plášti ho upozornila: "Jsou tady jeho rodiče."
Lékař zahlédl Bess a Michaela, jak tu stojí bok po boku a vzájemně se podpírají. "To je váš syn?" "Ano," odpověděl Michael za oba. "Má nějakou vrozenou srdeční vadu?" Ne.
"Diabetes?" Ne.
"Záchvatové stavy?" "Také ne." "Bere nějaké léky?" "Nevíme o žádných." "Nebere kokain?" "To snad ne. Občas marihuanu." Ošetřovatelka hlásila: "Krevní tlak klesá." Na jednom z přístrojů se rozezněl poplašný signál, připomínající vyzvánění splašeného telefonu. 326
Lékař křikl: "Ten mládenec kolabuje!" Zaťal pěst a zprudka udeřil Randyho do hrudníku.
Bess zamžikala a přitiskla si jednu dlaň na ústa. Vyděšená až k smrti přihlížela, jak její syn zápasí se smrtí a lékařský tým bojuje o jeho život způsobem, jaký prozatím viděla jen ve filmech.
Přiběhl další personál, dvě sestřičky, objevily se další přístroje, anesteziolog, který Randymu zasunul do nosních dírek dvě dýchací trubice, další lékař vpichoval Randymu injekci do žíly, zatímco do žíly na druhé paži mu napojovali kapačku. "Musíme defibrilovat!" zavelel lékař a opět Randymu prudce stlačil hrudník.
Bessiny a Michaelovy propojené prsty zbělely.
Jedna sestřička zapnula přístroj, jenž vydal vysoký bzučivý
tón. Rodiče pochopili, že jejich syna budou oživovat elektro-
šoky. Všichni ucouvli a dívali se, jak sestřička připevňuje dvě
elektrody na levou stranu Randyho hrudního koše.
"Spusťte to!"
Sestřička stiskla dvě tlačítka současně.
Randy zachroptěl, tělo se mu vyklenulo do oblouku. Paže
a nohy se mu napjaly a opět ochably.
Bess tiše vykřikla a zaryla se tváří do Michaelova ramene. Kdosi poznamenal: "Výborně, reaguje."
Skrze clonu slz a děsu se Bess podívala zpět ke stolu a zaboha nedokázala pochopit, co ta drastická metoda vlastně znamená. Elektrický proud probíhající tělem jejího syna jím poškubával a zmítal, tím milovaným tělem, jež kdysi nosila v sobě. Prosím vás, ne! Už mu to nedělejte!
V místnosti se rozhostilo ticho. Všechny oči visely na zelené
obrazovce monitoru a na rovné, rovné čáře.
Kristepane, oni ho zabili! Je mrtvý! Netluče mu srdce!
"No tak, no tak...," zašeptal kdosi naléhavě - lékař, který
pěstí udeřil do matrace a zíral na monitor. "Naskoč, ksakru..."
Čára zůstávala rovná.
Bess a Michael na ni hleděli s ostatními, propojení silou vůle i rukou, v šoku nad katastrofou, jež se jim na hlavy snesla tak nečekaně.
Stará trápení
Po Bessině tváři volně stékaly potoky slz. "Co je? Co se děje?" zašeptala Bess, ale nikdo jí neodpověděl. Zelená linka se zatřepetala. 327
A další zákmit, maličký hrbolek na tom vražedně jednotvárném horizontu. A najednou se roztepala a začala vykreslovat pravidelnou vlnovku. Všichni v místnosti si oddechli a povolili strnulá ramena.
"Prima, jen pokračuj, Randy," povzbuzoval Randyho jeden z lékařů.
Randy zůstával dále v bezvědomí.
Laboratorní technik - s očima přilepenýma na monitor a věcným tónem - ohlásil: "Jsme zpátky u pravidelného rytmu osmdesát úderů za minutu." Sestřička s blokem se podívala na hodiny a udělala si poznámku. Bess se ohlédla po Michaelovi. Tvář měla zhroucenou jako zmoklý novinový papír. Oči měla suché a rozpálené. Objal ji oběma pažemi kolem ramen a přivinul si ji blíž, podepřel ji, aby se pod ní nepodlomila kolena. Randy se pozvolna probíral k vědomí.
"Randy, slyšíš mě?" sehnul se k němu lékař.
Randy bezhlesně pohnul rty, pořád ještě celý omámený.
"Víš vůbec, kde jsi, Randy?"
Randy otevřel oči, rozhlédl se po kruhu tváří skloněných nad sebou a naráz jako by zdivočel. Pokusil se posadit. "Co to, ksakru, znamená, pusťte mě -"
"Hej, pomalu." Spousta rukou ho stlačila zpět na lůžko. "Ještě nemá dostatečně okysličený mozek. Ten stav se podobá opilosti. Randy, vzal sis něco? Vzal sis kokain?" Ošetřovatelka oznámila lékaři: "Z kliniky sem jede kardio-log."
Lékař opakoval otázku: "Slyšíš, Randy, vzal sis kokain?" Randy zavrtěl hlavou a pokusil se zvednout paži, na které měl gumovou manžetu tlakoměru a v žíle zavedenou jehlu i nfuze.
"Randy, my přece nejsme od policie. Když nám to prozradíš, nebudeme ti dělat žádné potíže, ale budeme vědět, jak ti pomoct, aby ti srdce bušilo pravidelně. Byl to kokain, Randy?" Randy se pohledem zabořil do lékařova pláště a zamumlal: "To bylo poprvý, čestně, pane doktore."
"Jaks to vzal?"
Ti cho. "Injekčně?" Ti cho. 328
"Vyšňupal?" Randy při kývl.
Lékař ho poplácal po rameni. "Tak dobře, nemusíš se bát. Uklidni se, prosím tě." Opět nadzvedl Randymu víčka, prohlédl si jeho zorničky a zdvihl ukazováček s příkazem: "Sleduj očima pohyb mého prstu." Sestře píšící průběžný záznam ohlásil: "Žádný vertikální nystagmus, žádná dilatace." Opět se obrátil na Randyho: "Cítíš někde svalovou křeč?" Ne.
"Výborně. Teď ti povím, co se s tebou stalo. Kokain zvýšil tvůj srdeční tep natolik, že vlastně mezi jednotlivými stahy se srdce nemohlo dostatečně naplnit okysličenou krví. Následně se narušilo zásobování mozku kyslíkem, takže nejdřív sis připadal jako opilý a nakonec jsi spadl ze židle. Když tě dopravili k nám do nemocnice, srdce se ti úplně zastavilo, ale podařilo se nám je opět rozběhnout. Z kliniky sem jede kardiolog. Pravděpodobně ti předepíše nějaký lék, aby tvůj srdeční rytmus zůstal pravidelný až do odeznění účinků drogy. Rozuměls všemu?"
V tom okamžiku se do ordinace vřítil kardiolog a bleskově se rozběhl k pacientovi. Lékař, který až dosud hovořil s Randym,
Stará trápení řekl: "To je pan doktor Mortenson, Randy." Zatímco se nad Randym sklonil specialista, první lékař zamířil k Bess a Michaelovi. "Dobrý den, jsem doktor Fenton," představil se a oběma potřásl rukou. Měl huňaté šedé obočí a otcovské způsoby. "Dokážu si představit, jak vám při té podívané asi bylo. Pojďme ven na chodbu, tam si promluvíme v soukromí."
Na chodbě se doktor Fenton podíval pozorně na Bess
a zeptal se: "Víte jistě, že neomdlíte, paní Curranová?"
"Ne..., neomdlím. Už jsem v pořádku."
"Není třeba hrdinství přehánět. Právě jste prožili šokující chvíle. Tady se posaďte." Ukázal na řadu židlí naproti vchodu do ordinace.
Michael objal Bess kolem ramen a dovedl ji k nim. Vděčně klesla na první židli. Když se posadili i muži, doktor Fenton pokračoval: "Je mi jasné, že spousta věcí vám dělá těžkou hlavu, a navíc situaci příliš nechápete, proto vám zkusím všechno objasnit. Zřejmě jste zaslechli, co jsem tam uvnitř povídal Randymu -, vyšňupal dávku kokainu, který dovede
329
s lidským tělem šeredně zatočit. Tentokrát vyvolal abnormálně vysokou tepovou frekvenci -, tento stav nazýváme ventriku-lární tachykardie. Randy při hraní spadl ze židle, protože neměl mozek dostatečně zásobený kyslíkem. Když jsme ho přijímali, zmítalo se jeho srdce takovým tempem, že vlastně vůbec netlouklo, jen se chvělo. Jakmile se srdce dostane do podobného stavu, je nutné je zcela zastavit, aby se mohlo vrátit k normálnímu rytmu. Proto jsem Randymu tak prudce stlačil hrudník. Jakmile se srdeční činnost zastaví, může se elektrickými stimuly obnovit jeho normální rytmus, což se nám právě podařilo.
Jistě jste si povšimli, že Randy byl po probuzení trochu zmatený, omámený. To se často stává následkem obnovení přísunu kyslíku do mozku. Přestože se váš syn už zklidnil a jeho stav se stabilizuje, musím vás upozornit, že v následujících hodinách může dojít k recidivě abnormální tepové frekvence, ať už vinou drogy nebo samotného srdce, které je po té námaze velmi podrážděno. Soudím, že pan doktor Mortenson předepíše vašemu synovi nějaké léky, aby se tomu stavu pokusil předejít. Potíž s kokainem je v tom, že jej nemůžeme z těla vymýt jako například jed. Můžeme zavést pouze podpůrnou léčbu a čekat, až účinek drogy pomine. Jenže ta bohužel zůstává v organismu velmi dlouho i poté, co její subjektivní úči nek zmi zí."
Michael se zeptal: "Takže tomu máme rozumět tak, že Ran-dymu pořád ještě hrozí nebezpečí smrti?"
"Bohužel ano. Následujících šest hodin by mělo být kritických. Naším trumfem je ovšem Randyho mládí. Pokud se mu srdeční frekvence opět zvýší, máme naději, že se nám podaří regulovat ji léky."
V tom okamžiku se k nim přiblížil kardiolog. "Pán a paní
Curranovi?"
"Ano, pane?"
Michael a Bess nervózně vstali.
"Já jsem doktor Mortenson." Měl ocelově šedou hřívu, brýle se stříbrnými obroučkami a silné ruce hustě pokryté černými chloupky. Potřásl jim srdečně a pevně rukama a spustil: "Prozatím zůstane Randy v mé péči. Jeho srdeční frekvence je nyní vyrovnaná - možná maličko vyšší, než je normál, ale podali jsme mu inderal, který by měl činnost srdce stabilizovat. Po-330
kud ji udržíme v rámci normy, řekněme - no, čtyřiadvacet hodin, bude z nebezpečí venku. Právě teď mu berou krev pro laboratorní testy, náš toxikolog zjistí, jaké množství drogy si vzal. K tomu provede další běžné testy komplexního vyšetření. Chvíli ho ještě budeme monitorovat na EKG a asi za půl
Stará trápení
hodiny ho dáme převézt na jednotku intenzivní péče. Teď je dokonce velmi čilý a shání se po matce." "Můžeme se na něho podívat?" zeptala se Bess. "Samozřejmě."
Vyplašeně se na něho usmála. "Děkuju, pane doktore." Michael projevil obavy: "Bude se do toho plést zákon, pane doktore?"
"Ne. Jak už jsem říkal i Randymu, my nejsme policie a ani jí podobné případy sami nehlásíme. Skutečnost, že se přiznal k požívání kokainu, však nemůžeme jen tak pominout. Dostane doporučení k psychoterapii a pravděpodobně se dostane do péče sociálního pracovníka."
"Slyšel jsem, jak Randy tvrdí, že kokain nikdy předtím neokusil. Je to možné?"
"To rozhodně. Vzpomínáte se, jak před pár lety zemřela ta slavná basketbalová hvězda - Len Bias? I u něho to bylo bohužel poprvé, ale netušil, že má srdeční vadu oslabující srdce natolik, že účinky kokainu prostě nesneslo. U toho svinstva je největší potíž jeho zákeřnost. Může člověka zabít na tucet různých způsobů, dokonce i tehdy, když si ji do těla pustíte poprvé. Právě proto musíme mládež poučovat dřív, než to zkusí." "Ano... Děkuju, pane doktore."
Když se Bess, za níž se o pár kroků zpátky držel Michael, přiblížila lůžku v ordinaci, lékařský tým pořád ještě sledoval monitory zobrazující Randyho životní funkce. Sestřička v tradičním bílém plášti a čepečku odebírala Randymu z žíly v paži krev. Když mu po chvilce z bicepsu odmotala gumové škrtidlo, prohodila: "Máte nádherné žíly" a zamířila pryč. Randy za ní poslal mdlý úsměv a zavřel oči.
Bess se na něho dívala a přála si, aby zvládala potlačit pláč. Sestřička v bílém zamířila do laboratoře s podnosem, na kterém při každém jejím pohybu pocinkávala sada zkumavek. Michael se držel vzadu, ale Bess se přiblížila k lůžku a sklonila se nad synem. Vypadal příšerně, byl smrtelně zsinalý, oči měl zapadlé a do nosních dírek mu vedly gumové hadičky. Elektrody na
331
jeho hrudníku byly připojeny kabely k monitorům. Vzpomněla si, jak strašně se bál doktorů, když byl maličký, jak se na ni při každé návštěvě kliniky hystericky věšel. Opět měla co dělat, aby se nerozplakala. "Randy!" oslovila syna něžně.
Otevřel oči, které se mu naráz zalily slzami. "Mami...," vyrazil ze sebe ochraptěle, zatímco po spáncích si mu razily cestu mokré stružky. Sehnula se a přitiskla se tváří na tu jeho, vyhledala jeho dlaň u boku a láskyplně ji stiskla. Pečlivě se přitom vyhýbala hadičce infuze.
"Ach Randy, chlapečku, zaplaťbůh, že tě sem dostali takhle včas.
Cítila křečovité zvedání jeho hrudníku, to jak v sobě zadržoval vzlyky, cítila z jeho vlasů cigaretový kouř a z jeho tváře vodu po holení, i jak se jejich horké slzy spolu mísí. "Moc se omlouvám," zašeptal.
"Já tobě taky. Měla jsem mít na tebe víc času, promluvit si s tebou o tvých trápeních, zjistit, jestli na ně neexistuje lék." "Kdepak, to není tvoje chyba, jen moje. Jsem pitoměj ne-zodpovědnej hajzl."
Podívala se mu do očí, tolik připomínajících oči jeho otce. "Už nikdy tak ošklivou nadávku nevyslovuj." Otřela mu slzy ze spánků, ale nepřestávaly proudit dál. "Jsi přece náš syn a my tě máme moc rádi."
"Jak mě můžete mít rádi, prosím tě? V životě jsem pro vás neznamenal nic než starosti."
"Ale ne..., ne..." Uhladila mu vlasy, jako by opět byl dvouletý, a pak ze sebe vymáčkla cosi jako úsměv. "Ale vlastně ano, občas ano. Ale člověk nemá své dítě rád jen za to, že je hodné. Miluje je i s vědomím, že není výkvětem dokonalosti, a vlastně tím si uvědomí, jak je ta jeho láska hluboká. A jakmile
Stará trápení
dítě se naučí své potíže překonat, získá novou sílu - uvidíš, že tak to bude i u tebe."
Zkusil si otřít oči, ale Bess to cípkem přikrývky udělala za něho, pak políbila Randyho na čelo a ucouvla, aby se na její místo mohl postavit Michael.
Ten postoupil do synova zorného pole a prostě pravil: "Ahoj, Randy."
Randy na otce hleděl očima zalitýma čerstvým přívalem slz. Křečovitě polkl: "Tati...?"
332
Michael uchopil Randyho hlavu do dlaní, sehnul se a políbil ho na levou tvář. Randy ovinul paže kolem otcova krku a křečovitě se ho držel. Hadičky infuze a kabely táhnoucí se k monitorům visely ve vzduchu. Randym otřásl jeden vzlyk, pak druhý. Michael objímal syna tak silně, jak jen mu to přístroje připevněné k Randyho hrudníku umožňovaly. Dlouho se mlčky svírali vzájemně v náruči a jen občasné zrádné vzlyknutí prozrazovalo, s jakým úsilím v sobě oba zadržují výbuch pláče.
"Tati, nezlob se na mě..."
"Já vím... Já vím... Ty na mě taky ne."
Ach, ta slast usmíření! Ach, ta nádhera lásky! Když se konečně trochu uklidnili, Michael se odtáhl a posadil se na lůžko k Randymu. Zůstal přitom skloněný nad synovým obličejem. Prsty mu pročesával vlasy a upřeně mu pohlížel do očí přetékajících slzami.
"Ale už s tím jednou provždy skončíme, je to tak? Máme spolu co dohánět a taky to doženeme. A všechno, co ti maminka říkala, platí i pro mě. Mám tě strašně moc rád. Ublížil jsem ti, lituju toho a budu se snažit to napravit - dneškem počínaje."
Jen neumírej! Prosím tě, neumírej právě teď, když ses mi konečně vrátil!
"Ani nemůžu uvěřit, žes tady, když jsem se k tobě choval tak hnusně!"
"No víš... Prostě jsme ani jeden nevěděli, jak v sobě překonat ten pocit křivdy, takže jsme se před sebou vzájemně uzavřeli. Ale ode dneška se o tom nebudeme bát mluvit, platí?" "Platí," zachraptěl Randy. Pofňukl a pokusil se hřbetem jedné ruky otřít si slzy.
"Ukaž, já ti pomůžu. Bess, nejsou tam někde papírové ka-pesníčky?"
Podala mu jich plnou hrst a sledovala, jak pečuje o jejich dospělého syna stejně láskyplně, jako když Randy býval ještě batole, osušuje mu oči a pomáhá mu vysmrkat se. Pohled na ty dva, opět si blízké a milující se, jí vehnal nové slzy do očí. Konečně se Michael narovnal: "A teď poslouchej," vyzval Randyho. "Maminka ti chce něco říct." Uchopil Bess za ruku a očima ji vybídl: To pro případ, že by to v příštích čtyřiadvaceti hodinách prohrál. Postrčil ji kupředu a zůstal stát za ní, s dla-
333
němi opřenými o její ramena. Bess vklouzla prsty do Randyho dlaně a tiše mu oznámila: "Já a tvůj tatínek se chceme znovu vzít."
Mlčel. Pohledem jí chvíli visel na očích a pak jím sklouzl k Michaelovi.
Nastalé ticho přerušil Michael: "No, tak co tomu říkáš?" "Propána, vy ale máte odvahu!"
Michael stiskl Bessina ramena. "Taky se to tak dá říct. Ale já bych spíš myslel, že jsme za těch šest let dospěli." Bess dodala: "A navíc jsme se do sebe znovu zamilovali." Vyrušila je sestřička: "Převezeme teď Randyho na jednotku intenzivní péče. Potom bychom ho měli nechat chvíli odpočívat."
"Ale jistě. Jen jsme chtěli, abys to věděl, chlapečku. Budeme čekat na chodbě. ' Bess Randyho políbila. "Až se vrátíš z ne-
Stará trápení
mocnice domů, promluvíme si o tom podrobněji. Mám tě moc ráda."
Michael se sklonil k Randymu také s polibkem. "Odpočívej. Mám tě moc rád."
Společně pak zamířili k čekárně vedle JIP, aby přetrpěli dlouhé noční bdění, během něhož mohli syna ztratit nebo získat.
19
Během těch kritických čtyřiadvaceti hodin se Randymu čas plazil jak v přízračném snu. Usínal jakoby na celé věky a po probuzení bez výjimky zjistil, že ručičky hodin popolezly sotva o deset minut. Mezi fázemi tvrdého spánku a plného vědomí se kolem ozývaly nejrůznější zvuky, jež tvořily kulisu jeho snům. Pípání monitorů zobrazujících jeho srdeční činnost a tlak se přeměnilo v ťukání paliček o hranu velkého bubnu na začátku nové skladby. Cinkání zkumavek se při další návštěvě laborantů přetransformovalo v klávesy Torna Littlea. Tiché vrzání gumových podrážek na linoleu se změnilo na šum péřového vějíře vířící tanečnice z jeho snů, oblečené jako sbo-ristka z Las Vegas v zářivě růžovém lesklém trikotu, zatímco 334
Randy s kapelou jí k tomu hráli. Tanečnice se otočila a on spatřil její tvář: byla to Maryann Padgettová. Kdesi projel vozík s gumovými koly a sněním projel Randymu skateboard a na něm stál Trotter, ujížděl rychleji a rychleji, mířil přímo k Maryann. Randy se pokusil zavolat: Trottere, neporaz ji!, ale Trotter se díval na jeho bicí, na svíjející se černé kabely od elektronických nástrojů, a vůbec si nevšiml, že Maryann může srazi t k zemi.
"Dávej přece pozor, Trottere!"
Randy otevřel oči. Probudil se vlastním výkřikem. Srdce mu zděšeně tlouklo nad nebezpečím, které Maryann tak bezprostředně hrozilo.
Vedle jeho lůžka stála Lisa a v náruči držela miminko.
Ponuře se usmál.
"Ahoj," pozdravila ho tiše.
"Ahoj," zkusil odpovědět, ale chraptěl tak strašně, že to
musel zopakovat. "Ahoj. Co tady děláš?"
"Přišla jsem ti ukázat tvou novou neteřinku."
"Fakt?" Pokusil se projevit trochu zájmu. Lisin úsměv byl
káravý, ale současně prozrazoval, jak neuvěřitelně Randyho
miluje.
To znamená, že umřu, pomyslel si Randy. To vědomí ho neděsilo, pouze se mu ulevilo, protože konečně mohl svůj boj vzdát a jen tak si hovět v tom moři lásky, jež ho obklopovalo. O nevyhnutelnosti své smrti vůbec nepochyboval - proč by jinak Lise dovolili donést novoroze-ňátko až sem?
Zazubil se a měl dojem, že říká: "Pochoval bych si ji, ale nejspíš bych ji těmi zatracenými dráty mohl ublížit." Lisa mu ukázala dětskou tvářičku. "To je krasavička, co? Pozdrav strejdu Randyho, Natálko!"
"Ahoj, Natálie," zašeptal Randy. Páni, to je únava... To je dřina, když chce vypustit slova z úst... Hezký mrňous... Mamka s tátou musejí mít z Lisy obrovskou radost... Ale to měli vždycky. A on to všechno, jako obvykle, zblbnul. "Hele... Promiň, že jsem tě nepřišel navštívit." "Ale jdi, to je v pořádku. I bez tebe jsem tam měla osm porodních bab."
Víčka mu ztěžkla jako z olova, sotva je udržel otevřená.
Když je zavřel, ucítil, že Lisa ho líbá na čelo a peřinka s mi-
335
minkem že mu zavadila o tvář. Když se napřimovala, pootevřel oči a podle Lisiných uslzených očí poznal najisto, že umírá.
Stará trápení
Když se vzbudil příště, seděla u něho babička Dornerová a v očích měla stejně láskyplný pohled jako předtím Lisa. A pak opět mamka s tátou, oba vypadali ustaraně a pomu-chlaně.
A nakonec - ale to bylo k nevíře - Maryann, což pochopitelně vůbec nedávalo smysl, pokud ovšem už neumřel a nebyl v nebi. Usmívala se a měla světle modré šaty. Chodívají andělé ve světle modré? "Maryann?" vydechl.
"Přišla jsem navštívit Lisu a ta mě požádala, ať zaskočím i za tebou."
Svatá Matko boží, ona mluví! Je skutečná!
Zašeptal: "Už jsem to s tebou dočista vzdal." Jeho vlastním uším to znělo, jako by mluvil v tunelu. "Já už to s tebou taky vzdala. Třeba teď budeš ochotný přijmout trochu pomoci. Co myslíš?"
Nebyla to lehko dosažitelná kořist, spíš přesně naopak, přežitek z dob, kdy rodiče dcery učili vyhledávat muže s čistým srdcem i úmysly. Nejšílenější ale bylo to, že toužil kvůli ní být přesně takový. Sám tomu nerozuměl, ale bylo to tak. Umírající na nemocničním lůžku se sám sobě zapřísahal, že pokud jakýmsi zázrakem odtud vyvázne živý, pak že s marihuanou, lehkými děvčaty a kokainem je navždy konec. "Hádám, že je načase," odpověděl a zavřel oči, protože byl tak unavený, že v bdělém stavu ho nedokázala udržet ani přítomnost Maryann Padgettové. "Ty, poslyš," řekl z té slastné temnoty za zavřenými víčky. "Až se dám trochu do kupy, tak se ti ozvu. Ne abys ses mi mezitím zamilovala do někoho jinýho, slyšíš?"
Když se Maryann Padgettová vrátila do čekárny, našla tam shromážděnou celou Randyho rodinu. Zamířila k Lise. "Jak mu je?" zeptala se Lisa. "Je slabý, ale vtipkuje."
Lisa ustaraně protáhla obličej. "Moc jsem se soustředila na své manželství a přestala jsem ho k nám zvát." "Ale to ne," objala Maryann Lisu. "Neměla by sis za to dávat vi nu."
Ale během jejich bdění každý z nich sám sobě něco vyčítal. 336
Michael řekl: "Měl jsem se víc snažit, aby se mnou zase začal mluvi t. "
Bess se trápila: "Neměla jsem ho povzbuzovat, aby se hlásil do konkurzu."
Gil Harwood tvrdil: "Neměl jsem ho kontaktovat s tou zatracenou kapelou."
Stella se přiznala: "A já mu neměla dávat peníze na tu dodávku."
V deset večer byli všichni na pokraji sil. Randyho stav se zdál stabilizovaný a jeho srdeční tep byl pravidelný. Musel však dále zůstávat na JIP a návštěvy u něho lékař povoloval jen na pět minut každou hodinu. Michael navrhl: "Co kdybyste se všichni šli trochu prospat?" "A ty?" zeptala se Bess.
"Zůstanu tady a zdřímnu si tady v čekárně." "Ale, Michaeli -"
"Žádné ale nechci slyšet. Hezky poslouchej! Běž si odpočinout a ukaž se tu ráno. Stello, Gile, vy udělejte totéž. Já počkám tady, a kdyby se něco dělo, zavolám." Všichni se neochotně rozešli.
Sestřička přinesla Michaelovi polštář a přikrývku. Uložil se na pohovku v čekárně. Dostalo se mu ujištění, že pokud by Randyho stav vykazoval sebemenší změny, okamžitě ho probudí. Vzbudil se ze spánku, který mu připadal nesmírně krátký, vytáhl zpod přikrývky ruku a podíval se na hodinky. Půl šesté ráno. Posadil se, promnul si oči, prsty si pročísl vlasy, vstal a složil přikrývku. U sesterny se zeptal na Randyho.
Stará trápení
"Měl velmi klidnou noc, spal nepřetržitě až do rána a srdce mu nedělalo sebemenší potíže."
Ještě necelých dvanáct hodin zbývá do doby, než bude úplně mimo nebezpečí. Michael se protáhl a Šel hledat umývárnu. Opláchl si obličej studenou vodou, vykloktal, učesal se a zastrčil si košili do kalhot. Od včerejšího odpoledne se nepře-vlékl. Měl pocit, jako by od chvíle, kdy ty šaty na sebe vzal a přijel s Bess do nemocnice za Lisou a miminkem, uplynula už celá věčnost. Rád by věděl, jak se těm dvěma daří. Pro chudinku Lisu byla ta zpráva o Randym hotový šok, ale nesla ji statečně jak ostřílený voják. Sehnala si dokonce povolení odnést sem dolů miminko, to pro případ, že by měl Randy zemřít. 337
Nikdo to sice nevyslovil nahlas, ale všichni ten důvod znali. Zastavil se ve dveřích Randyho pokoje a díval se, jak jeho syn spí.
Deset hodin. Už jen deset hodin.
Zamířil k oknu a zadíval se ven s rukama za zády. Je to ironie, že má obě děti naráz ve stejné nemocnici - jedno život darovalo, druhé dovedlo ten svůj na samý okraj propasti. Přemýšlel o tom, zatímco nad údolím St. Croix se rozléval úsvit a ozářil řeku, zakotvené plachetnice i mocné javory lemující břeh a desítku kostelních věží města Stillwater. Nastává nedělní ráno na konci srpna a lidé v městě začnou za chvíli vstávat a oblékat se do kostela a turisté co nevidět zaplaví krámky se starožitnostmi a budou si kupovat zmrzlinu a procházet se podél řeky. A majitelé hausbótů se probudí v kajutách a vyjdou na paluby, aby se podívali, jak se nad řekou zvedá ranní opar. Pomalu se budou rozhodovat, kam si zajdou na pozdní snídani. A v poledne přijede do nemocnice Mark a odveze Lisu s miminkem domů.
A čtyři hodiny poté - prosím tě, panebože, ať je to pravda -ona a Bess udělají totéž s Randym.
Jako by mu otcovy myšlenky pronikly do spánku, otevřel Randy zčistajasna oči a zjistil, že u okna stojí Michael.
"Tati?"
Michael se prudce otočil a zamířil k posteli, aby stiskl synovu ruku.
"Já to dokázal."
"Ano," přisvědčil otec, ale hlas se mu třásl dojetím. Kdyby
Randy věděl, že potřebuje ještě deset hodin, moc by mu to
stejně nepomohlo. Michael mu radost kazit nehodlal.
"Tys tu byl celou noc?"
"Trochu jsem i spal."
"Tak tys tu byl celou noc."
Michael pohladil palcem hřbet Randyho ruky a pousmál se. "Všichni jste si mysleli, že umřu, viď? Proto mi Lisa přinesla ukázat holčičku a proto za mnou přišla babička a Maryann." "Ta možnost hrozila."
"Je mi moc líto, že jsem vás tolik vyděsil."
Chvíli na sebe hleděli a v duchu se ujišťovali, že svoje odcizení vskutku překonali a že jsou ochotni učinit další vstřícný krok. "Kde je mamka?" 338
"Přinutil jsem ji odjet domů a trochu se prospat."
"Takže vy se chcete znovu vzít."
"Nevadí ti to?"
"Máte se rádi?"
"Bezvýhradně."
"Tak mi to nevadí."
"Musíme ještě vyřešit spoustu věcí."
"Například?"
"Uzdravit tě. Rozhodnout se, kde budeme bydlet." "Já můžu bydlet kdekoliv."
Ty budeš bydlet s námi, přísahal Michael v duchu, protože si uvědomil, že jeho a Bessiny plány na vystrčení Randyho
Stará trápení
z hnízda budou muset chvíli počkat. Ta představa v něm probudila značné naděje a pocit nekonečné úlevy. "Jen abys věděl — neopustíme tě. Nemusíš se bát."
"Vždyť jste mě neopustili ani předtím, to jsem si jenom namlouval. Ale doktoři tady mi už pročistí hlavu, na to se spolehni."
Michael se sehnul až k synovi a pohlédl mu pevně do očí. "Budeme tady pro tebe. Ať už budeš potřebovat cokoliv, máš to mít. Ale teď raději půjdu, mám povolenou jen pětiminutovou návštěvu. Navíc se potřebuju osprchovat, oholit a převléknout." Michael se napřímil. "Zavolám mamince a pak si skočím na chvilku domů. Co nevidět se ale vrátím, ano?" Randy vzhlížel k unavenému otci, jehož pomuchlaný oděv a stín vousů na neholených tvářích svědčil o nočním bdění. V tu chvíli Randymu napadlo, jak proklatě těžká musí být rodičovská role a jak málo to on až do nynějška uznával. Musím dospět, říkal si v duchu. Připadalo mu to lákavé a současně - ve světle událostí z minulých dvanácti hodin - i trochu děsivé. Co když sám jednoho dne budu mít dítě a ono mě bude takhle strašně trápit?
"Tati?" zeptal se.
Michael vytušil, že následující otázka bude důležitá. Tiše čekal.
"Tys mi za ten kokain ani nevynadal."
"Ale jo, vynadal. Během té doby, cos bojoval o život, nejméně stokrát. Jen jsem to neříkal nahlas." "Už to nikdy neudělám, máš moje slovo. Moc rád bych se uzdravil a vedl šťastný život."
339
Michael položil dlaň na Randyho čupřinu. "To bychom si přáli všichni, synku." Naklonil se, políbil Randyho na tvář a slíbil: "Vrátím se brzy. Mám tě rád." "Já tebe taky," odpověděl Randy.
A s těmito slovy roztál další střípek bolesti. Další okénko naděje se otevřelo. Další paprsek slunečního světla zazářil do jejich budoucnosti. Michael se sklonil, aby syna objal na rozloučenou .
Randyho propustili z nemocnice ještě téhož dne krátce před večeří. S otcem a matkou vyšel ven do zlatavého podvečerního slunce na kobaltově modré obloze, do světa, v němž lidé šli za svými každodenními cíli a kde bylo všechno konejšivě normální. Na veřejné pláži u jezera Lily opékalo pár rodinek maso na ohni. Ozývalo se odtud ustavičné napomínání na adresu dětí, aby si dávaly ve vodě pozor. Na plácku přes ulici hrál hlouček malých kluků fotbal. Pár bloků severně odtud dělalo Nelsonovo zmrzlinářství světové rekordy v tržbě a široko daleko lemovalo obrubníky sedícími mlsaly všech věkových kategorií, kteří vychutnávali všechny možné druhy zmrzlin. Padací most přes řeku byl zdvižený a fronta automobilů před ním narostla až na vrcholek houltonského kopce. Víkendoví turisti táhli za nacpanými automobily plachetnice i motorové loďky a mířili k městu, zatímco místní obyvatelé si s povzdechem přáli, aby co nejdřív přišla zima, kdy celé město bude opět patřit jenom jim.
"Tak kam?" zeptal se Michael od volantu svého kadilaku. "Padám hlady," prohlásila Bess. "Co kdybychom si někde koupili pár chlebíčků a snědli je dole u řeky?" Michael se otočil k Randymu na zadním sedadle. "To je prima nápad," přikývl Randy.
To byl další krůček v jejich klopýtavém návratu zpět k rodinné pospolitosti.
O šest týdnů později, v krásném babím létě uprostřed října, byli Michael a Bess oddáni při prostém obřadu v kapli katolického kostela Panny Marie. Obřad vykonával tentýž kněz, který je oddával už před dvaadvaceti lety.
340
Stará trápení
Otec Moore políbil štolu a přehodil si ji přes ramena, načež nalistoval připravenou stránku v modlitební knize, usmál se na nevěstu a ženicha a poznamenal: "Tak vida..., máme vás tu zas."
Ta věta vyvolala úsměv u všech přítomných. U Bess, která štěstím jen zářila. U Michaela, který vyzařoval naději. U Lisy, u níž byl úsměv zabarven lišáctvím. U Stelly, u níž jako by naznačoval, že už bylo načase. U Randyho, u něhož obsahoval slib. A dokonce i u Natálie, která ležela na otcově paži a pozorně si prohlížela lesklé stříbrné obroučky brýlí Gila Har-wooda.
Když se kněz otázal: "Kdo vydává tuto ženu?", Lisa a Randy jednohlasně odpověděli: "My ji vydáváme," což vyvolalo další úsměvy.
Když nevěsta s ženichem opakovali slova: "Dokud nás smrt
nerozdělí," oči jim zářily upřímností, jež zdaleka převyšovala
jejich dobrou vůli u jejich prvního sňatku.
Když otec Moore řekl: "Nyní vás prohlašuji za muže
a ženu," vyměnila si Lisa s Randym úsměvný pohled.
Když se jejich rodiče líbali, natáhla se Lisa po bratrově ruce
a pevně ji stiskla.
Malý hlouček svatebčanů šel poté povečeřet do restaurace Royal Oaks s přenádhernou vyhlídkou na vyzdobenou zahradu. Na stole rezervovaném pro jejich večeři ležela velká alba s jejich svatebními fotografiemi a s nápisem: Pán a paní Curra-novi .
Michael je zahlédl poté, co usadil Bess vedle sebe. Zvedl jedno album a obrátil se ke své ženě: "Tak dneska to bylo naposledy, co říkáš?" Něžně ji políbil na rty a zamilovaně se na ni usmál.
Pochopitelně se během toho podzimu nevyhnuli vráskám, protože hořkost minulých let se zapomínala a urovnávala jen s obtížemi. Museli se vyrovnat s intenzivní psychoterapií svého syna Randyho, s tím, že se musel zříct dosavadního způsobu života, přátel, drog, že musel hledat vnitřní sílu a kladné vztahy ke svému okolí. Chodili na rodinnou terapii, kde protřásali, vyjasňovali a vzájemně si odpouštěli bolestné křivdy a výčitky z minulosti. Museli ukonejšit Lisin hněv, když se dozvěděla, že
341
prodávají rodinný dům. Pak se nedala přehlédnout ani Michaelova a Bessina nespokojenost nad tím, že sdílejí domácnost s dospělým synem, když přitom touží po absolutním soukromí. A byly tu problémy přímo mezi Bess a Michaelem jako mezi každou manželkou a manželem, kteří si na manželství teprve navykají a přizpůsobují se nutnosti kompromisů. Ale samozřejmě tu byla i spousta radosti. To když se Randy jednoho dne vrátil domů s novým kamarádem Stevem, s nímž se seznámil na skupinové psychoterapii a který toužil založit hudební skupinu, jež by hrála především pro školní děti skladby, jejichž texty jim měly pomoci odmítat drogy. To když se jednou Michael polekaně otočil od kuchyňské linky, zaskočený Randyho žádostí: "Ty, tati, myslíš, že bys mě mohl učit vařit?" Byly tu večeře ve třech, jež na střídačku připravovali tři kuchaři, a Randy konečně začal jíst zdravě, byly tu dny, kdy sem Lisa s Markem přivezli miminko s pokřikem: "Nazdar, babí, dědo a strejdo!" A běžné domácí zádrhele, kdy se Bess naoko pohněvaně zlobila: "Kdo strčil moje tričko do sušičky? Celé se mi srazilo!" A kdy Michael, jemuž začalo cestou z práce stávkovat auto, zavolal domů a zaslechl Randyho ochotnou nabídku: "Vydrž, tati, přijedu tě odtáhnout." A kdy se Randy učil převinovat neteřičku a popisoval nálezy uvnitř plínek tak barvitě, že se celá rodina mohla rozsypat smíchy. A pak, kdy Randy konečně oznámil: "Sehnal jsem si místo v Schmittově prodejně hudebních nástrojů. Moc neplatěj, ale můžu k tomu dávat dětem lekce na bicí. Navíc tam budu mít dost času i pro sebe." A jednoho krásného dne zašla Bess do obchoďáku a koupila
si modré džíny.
Měla je na sobě, když se Michael vrátil z práce a našel ji v kuchyni, jak připravuje sýrovou omáčku na špagety - byla na řadě s večeří. Těstoviny se vařily, mleté maso pobublávalo a Bess zrovna třela česnek. Michael se zastavil v kuchyňských dveřích a hodil na stůl klíče.
"Ale ne...," poznamenal s obdivem, "co má ta moje novomanželka na sobě?"
Bess se usmála přes rameno a zakolébala boky. "To koukáš, viď? Překonala jsem se!"
Naklonil se k ní zezadu a objal ji. Pak ji poplácal po zadečku: "Vypadá to moc dobře."
342
"A víš ty, co ti povím?" zeptala se. "Mně je úplně jedno, jestli to vypadá nebo nevypadá dobře, hlavně že se v tom dobře cítím."
"Vážně?" Sjel jí oběma rukama zvědavě na boky. "Ukaž..." Hladil ji zepředu i zezadu, laskal tu drsnou modrou látku, líbal Bess na ucho a přitom šeptal: "Mělas pravdu..., cítím se taky moc dobře."
Bess se zachichotala: "Michaeli, právě tu krájím česnek." "Jo, to poznám. Páchne jako peklo." Obrátil ji tváří k sobě a přitiskl si ji na tělo. Oběma rukama ji pevně svíral hýždě. Objala ho kolem krku. V pravičce pořád ještě držela nůž. "Jak ses měl celý den?" zeptala se, když se dlouze políbili. "Docela fajn. A ty?"
"Děsně. Prozatím jsi můj nejlepší zážitek." "No tak fajn," usmál se. "A mohla bys mít ještě lepší, kdybys vypnula všechny vařiče a odložila ten nůž." "Hmmm...," zamumlala mu do otevřených úst, odhodila nůž na podlahu a poslepu začala tápat za zády po knoflících vaři če.
Na opačné straně bytu se otevřely dveře.
Michael odtáhl rty od jejích úst a tiše zaklel: "Ale, ksakru!" "No, no," plísnila ho Bess něžně. "Přece jsi chtěl, aby se ti vrátil, ne?"
"Ale ne když stojím uprostřed kuchyně vzrušený až k ne-příčetnosti."
Bess se opět zachichotala. "Tak si nech sako chvíli zapnuté," poradila mu šeptem v okamžiku, kdy do kuchyně vešel Randy. "Mamko, tati... Doufám, že jsme vás nevyrušili. Přivedl jsem vám někoho na večeři." A přitáhl ji k sobě za ruku, hezkou tmavovlasou dívku s úsměvem, který na Randyho tváři vyvolal výraz chlapeckého zbožňování. "Pamatujete si přece na Maryann, ne?"
Oba rodiče se otočili naráz a s tvářemi plnými radosti přerušili objetí, aby vztáhli paže vstříc jim.-.
La Vyrle Spencerová