LAVYRLE SPENCEROVÁ. Příslib lásky. Památce mých milovaných rodičů Jennie a Louiemu Kuličkových Děkuji všem, kdo mi během práce na této knize pomohli. Byl i to: Virginia a Bili McDonaldovi sestra Maří Gapinská, moje učitelka ve třetí a čtvrté třídě Al Čase, penzionovaný strojvůdce ze společnosti Northern Pacific Mary Gaida Brownová, rodinná přítelkyně a studnice vzpomínek Joan Gaida Schmitzová, rodinná přítelkyně Jim Lucas, syn školníka od sv. Josefa Eliho Lucase Jean Poplinská, má milovaná teta, která zemřela dřív, než tato kniha vyšla Fred Poplinski, můj bratranec, který si toho tolik pamatoval Mi ke Popli nski, můj bratranec, který si moc nepamatoval, ale jednou mě postavil do kouta za to, že jsem běhala po chodbách sestra Ruth z archivu sv. Benedikta sestra Mary Kraftová z archivu sester sv. Josefa z Carondoletu Autorčina poznámka O rodném městě napsal kdysi jeden písničkář, že v mládí se z něj chce člověk dostat pryč a ve stáří se do něj chce vrátit. Browerville, ve kterém se tato kniha odehrává, je moje rodné město. Odstěhovala jsem se z něj, když mi bylo devět let, ale vrátila jsem se do toho kraje zpátky, když mi bylo čtyřicet. Postavila jsem si nedaleko města dřevěný srub, a tak jsem mohla občas projíždět kolem našeho starého domu, zajít do kostela nebo do školy, koupit si na trhu polský salám a vzpomínat. Dnes si uvědomuji, že způsob výchovy, který jsem tady zažila, mi dal správný základ na celý život. Měla jsem tu milující rodinu a bezpečné městečko, kde každý každého znal. Tradiční vzdělání získané v kostele a v církevní škole dávalo dětem silný pocit bezpečí. Není divu, že když jsem napsala první knížku, situovala jsem ji do Browerville. A možná ani teď, když píšu svou poslední knihu, nikoho nepřekvapí, že se zase do Browerville vracím. Tento příběh je fiktivní. Na památku svých rodičů a lidí, které jsme znali, když jsem byla malá, jsem tu a tam v této knize použila jména skutečných osob. Mnozí jsou dnes mrtví, někteří ne. Nikdo z nich nepronesl věty, které jsem jim dala do úst, a nikdo z nich neznal sestru Reginu, protože ta ve skutečnosti neexistovala. Sestra Dora však žila a stále ještě žije. Učila mě v první a v druhé třídě a použila jsem ji jako postavu v tomto příběhu. Jsem jí vděčná za to, že mě naučila milovat školu na celý život. Sestra Maří, která mě učila ve třetí a čtvrté třídě, mi pomohla rozpomenout se na ty dávné školní roky. Dnes je z ní jemná stará dáma, která žije stále ještě jako jeptiška. Moje maminka se velice podobala Krystyně. Byla to ona, kdo česal jiné ženy a dělal jim trvalou a vydělával si tak malé 5 kapesné. Šila nám se sestrou všechno oblečení a do školy nás posílala upravené jako "panenky" (její výraz). Tatínek nebyl školník, ale vyráběl skříňky a jiný nábytek pro náš žlutý cihlový dům. V dílně za domem nám postavil i domeček na hraní. Mamince udělal koupelnu a ona v ní pak natřela skříňky růžovou barvou. A také nám zavěsila kovovou matici na provázek, abychom si mohly rozsvítit v patře. Náš dům byl vždycky otevřený pro všechny hosty a na plotně stála konvice s kávou. Přátelé nikdy neklepali. Prostě vešli a nalili si šálek kávy. Jednoho zamračeného podzimního dne v roce 1996 jsem vstoupila do církevní školy svatého Josefa, abych si ověřila několik detailů pro tuto knihu. Bylo dopoledne, normální všední den. Budova byla úplně prázdná, vchod odemčený a dveře od jednotlivých tříd dokořán zrovna tak, jak to bývalo za mého dětství. Všechny děti byly vedle v kostele na mši. Byl den prarodičů. Došla jsem ke kostelu a vklouzla dovnitř. A tady byly děti, zpívaly písničky pro své babičky a dědečky a já si pomyslela, jak málo se za tu dobu změnilo. Pořád je to ještě dobré místo pro rodiny. Dům, kde žily jeptišky, už dnes nestojí a ani tu nejsou překrásné oltáře, které tu bývaly v padesátých letech. Umělá jeskyně však ještě existuje a můj žlutý cihlový dům také. A i když v něm teď .sídlí redakce novin Broweruille Blades, v koupelně zůstaly růžové skříňky! Vrátit se zpátky do dětství a vzpomínat bylo velice příjemné. A snad to bude příjemné i pro řadu čtenářů, kteří vyrostli na malém městě jako já. Jistě zvlášť pro ty, kteří byli vychováváni v katolické tradici. Toto je moje poslední kniha. Odcházím na odpočinek, ale zanechávám svým věrným čtenářům letmý pohled na své dětství. Děkuji vám všem, kteří jste si koupili třeba jen jediný výtisk mých knížek, a děkuji za všechny dopisy. Bylo to jednadvacet báječných let. 22. dubna 1997 Stillwater, Minnesota 1. kapitola Čtvrtek, 7. září 1950 Cyril Čase si trůnil jako pán ve své lokomotivě dva-osmdesát--dva a jel každodenní trasu mezi St. Cloud a Cass Lake. Topič Mede Ficker seděl vedle něj s jedním loktem vystrčeným z okna a pruhovanou džínovou kšiltovkou posunutou dozadu, takže štítek mířil přímo nahoru. Bylo překrásné slunečné ráno. Na tmavomodré obloze ani mráčku a na polích sklízeli farmáři poslední obilí. Většinou měli traktory, jen dole u Sauk Center zahlédli jednoho s povozem. Před pár mílemi projeli kolem venkovské školy, kde jim mávaly děti, které měly zrovna přestávku, a jejich štíhlá mladá učitelka ve žlutých šatech přestala na chvíli trhat polní květiny, zaclonila si dlaní oči a pak jim zamávala kyticí třapatek. V takový den jako dneska se Cyrilovi zdálo být řízení lokomotivy tím nejlepším zaměstnáním na světě - zelené lesy, zlatá pole a vůně čerstvě posekané vojtěšky, která zaplnila celou kabinu strojvůdce. A pod nohama jim rytmicky duněl parní motor a vlak plynule ujížděl po kolejích. Cy a Merle se zase jednou přátelsky přeli o politiku. Jasně že jsem volil Trumana," říkal Merle, "ale to jsem si nemyslel, že pošle naše chlapce do Korey!" "Co jinýho moh dělat?" namítl Cy. "Ty komunisti by tam vtrhli a rozbombardovali Soul. To jsme přece nemohli dovolit, ne?" "Možná ne, ale ty nemáš devatenáctiletýho kluka jako já! A teď .ještě Truman prodlouží brannou povinnost do příštího roku. Krucinál, nechci, aby Rodneyho povolali. Vůbec se mi nelíbí, jak se věci mají." Merle ukázal před sebe a řekl: "Bu-dem hvízdat." "Vidím a nedělej si starosti. MacArthur je zpraží dřív, než Rodney dostane povolávací rozkaz." Vpravo nahoře jim proti jasné obloze ukazovalo rameno bílého návěstí volno. Cy sáhl nad sebe a zatáhl za provaz, který mu visel nad pravým ramenem. Parní píšťala je ohlušila hlasitou sérií hvizdů - dva dlouhé, jeden krátký a jeden dlouhý -výstraha pro přejezd silniční dopravy. Prosvištěli kolem návěstí pro zapískání a pak dlouhý hvizd utichl. Rozhostilo se relativní ticho. "Takže počítám, že tvůj kluk půjde dělat ke dráze," navázal Cy na rozhovor, "jestli nedostane ten..." V tu chvíli ztuhl a vytřeštil oči na trať. "Panebože, vždyť to nestihne!" Z jednasedmdesátky odbočilo auto a řítilo se v oblaku prachu zleva k přejezdu, aby se dostalo na druhou stranu ještě před vlakem. Oba muži na zlomek vteřiny zírali před sebe a hned nato Cy křikl: "Auto na přejezdu! Brzdi!" Merle skočil na brzdu. Cy chňapl po Johnsonově tyči a mačkal ji jako o život. Druhou rukou se pověsil na parní píšťalu. Motor se rozběhl na zpátečku a brzdy s trhnutím zabraly. Celý vlak od lokomotivy po poslední vagón se s ohlušujícím skřípáním zablokoval, pára syčela, jako by se otevřelo samo peklo, a závan spáleného oleje a kovu se nesl vzduchem jako satanův parfém. Spřáhla bušila jedno za druhým jako těžké dělostřelectvo od motoru až k poslednímu služebnímu vozu a oba ostřílení železničáři cítili každou ránu celým tělem. Dohromady měli za sebou tři-apadesát let u dráhy a tenhle pohyb dopředu v kombinaci se stovkami tun ve smyku si rozhodně nikdy nepřáli zažít. "Drž se, Merle, vrazíme do něj!" řval Cy, aby překřičel lomoz. "Ježíšmarjá, ježíšmarjá," drmolil Merle bez dechu, zatímco vlak s děsivým skřípotem klouzal po kolejích a titěrné auto se řítilo vstříc svému osudu. Ve vzdálenosti třiceti yardů se už nedalo nic změnit. Ve dvaceti yardech se přichystali na nejhorší. V deseti uviděli řidiče. Ach bože, je to žena, řekl Cy. Nebo si to pomyslel. Anebo se modlil . Pak se srazili. Ozvala se exploze a tříštění skla. Šedá fordka devětačtyřicít-ka se nabalila na smetadlo na předku lokomotivy, plechy skřípěly a vrak se i s lokomotivou řítil po kolejích jako dělová koule. Rozervané auto se zachytilo na ocelovém roštu a jeho kusy táhla souprava za sebou. Trosky rvaly hlínu a drny ze země, škrábaly o koleje a odletovaly od vlaku po několik stovek yardů. Nakonec všechny kusy z čela lokomotivy odpadly a ještě chvíli se kutálely po štěrkovém násypu, než se konečně zabořily do plevele a zůstaly ležet. Chvíli to znělo jako řinčení dechovky. Nad tím vším skřípal po celou dobu nějaký kus plechu, který se zachytil mezi koly vlaku a drhl o koleje. Jako kdyby se rozladily stovky houslí a společně hrály. A toho prachu! V životě neviděli tolik prachu! Po nárazu se ho vzedmul dusivý hnědý mrak a na okamžik oslepil Cyrila i Merla. Nezbylo jim nic než bezmocně jet dál za doprovodu té disharmonie zvuků. Kolem lokomotivy se vznášel zápach benzinu, od kolejí sršely jiskry a zapalovaly benzinové kapičky, které krátce vzplály, a jak vlak přejel, hned zase pohasly. Vlak zpomaloval víc a víc a víc a oba vyděšení železničáři stále ještě strnule svírali to, co chytili do rukou těsně před srážkou. Jeden Johnsonovu tyč, která už dávno přeřadila na zpátečku, druhý visel na brzdě, jež před čtvrt mílí zablokovala kola. Vlak zpomaloval ještě víc a ještě víc, trvalo to celou věčnost, než se všechny ty tuny ocele zbrzdily. Šokovaný Cy a Merle nehnutě poslouchali, jak skřípot pomaloučku utichá a přechází v slabý pískot. Pomalu se vytrácí. A nastává ticho. Strojvůdci seděli nehybně jako dvě svíce a bez hlesu se na sebe dívali s hrůzou v očích. Obličeje měli bledé jako ciferníky na parním kotli. Lokomotiva 2-8-2 vlekla fordku dobrou půlmí-li po kolejích a teď .tu tiše stála a bafala z komína jako klidná veliká a stará velryba, která se vynořila z vln, aby se nadechla. Venku něco malého spadlo na zem - asi kousek skla - a tiše cinklo. Merle konečně znovu našel ztracený hlas. Když promluvil, znělo to jako přiškrcené zasyčení vzduchové brzdy. "Ta ženská nemůže bejt živá." "pojď!" vyštěkl Cy. Vylezli po čtyřech z kabiny a po zábradlí sklouzli na zem. Od služebního vozu na konci vlaku k nim přibíhali průvodčí s pomocníkem a už z dálky křičeli: "Co se stalo?" Druhý pomocník zůstal pozadu a zapálil návěstní pochodeň, která už začala chrlit do jasného zářijového rána červený dým. Zápach síry se promísil s nasládlou vůní čerstvě posekané vojtěšky. Cyril běžel podél lokomotivy a křičel: "Podívej, mašině se skoro nic nestalo." Zvedací páka na tažné tyči byla jen trochu poškrábaná a dvě tyče zábradlí se ohnuly. Když však oba muži dorazili až před lokomotivu, zůstali stát jako opaření. Z pohledu na vůz naražený na smetadle se jim udělalo špatně. Byl slisovaný jako rovnou z vrakoviště. Spřáhlo na špičce smetadla prorazilo plechy auta a vyčnívalo ven jako svítící stříbrné oko. V okénku u řidiče zůstalo pár zubatých zbytků skla. Cyril popošel blíž a nahlédl dovnitř. Ležela tam hnědovlasá žena. Byla mladá. Pěkná. Tedy spíš bývala pěkná. Na sobě měla hezké modré šaty s kytičkami. Všude kolem ní ležely rozbité sklenice na kompoty. Cyril se přinutil nedívat se nikam jinam než na její ruku a sáhl dovnitř auta, aby zjistil, jestli žena žije. Asi po minutě se narovnal a zůstal stát na pražci naproti Merlovi. "Myslím, že je mrtvá." "Opravdu?" "Necítím vůbec žádný puls." Merle byl pořád ještě bílý jako stěna a neslyšně pohyboval rty. Cyril viděl, že se musí ujmout situace a začít jednat sám. "Budem potřebovat hever, abysme ji odtud dostali," řekl Merlovi. "Utíkej na silnici a zastav nějaký auto. Řekni jim, ať jedou do Browerville pro pomoc..." Merle se potácivě rozběhl. "... a ať zavolají šerifa z Long Prairie!" V tu chvíli dorazil k Cyrilovi zadýchaný průvodčí s pomocníkem. ,Je mrtvej?" zeptali se ho. "Mrtvá. Je to žena." "Ach bože." Průvodčí měl naducané růžové tváře, které mu spadaly v měkkých faldech od lícních kostí. Nahlédl do vraku a pak se podíval na Cyrila. "Je mrtvá?" "Myslím, že jo. Necítím puls." Chvíli bez hnutí stáli, ale pak se Cyril pustil do práce. On jako strojvůdce byl při nehodách zodpovědný za řízení záchranných prací. "Zapalte radši i ty další pochodně," řekl pomocníkům. "Jo, jasně," odpověděl brzdař a vydal se po kolejích k severu a cestou mával červeným praporkem, aby varoval vlaky, co jedou na jih. Půjde dobrou míli a tam umístí další pochodeň, zatímco druhý brzdař ji zapálí zase míli od konce vlaku na jih. "Všude kolem kolejí je spousta sklenic na kompoty," řekl průvodčí, když s Cyrilem osaměli. "Co asi tak myslíš, že s ni-ma chtěla dělat?" Oba se zadívali zpátky podél vlaku, kde se na slunci třpytily úlomky skla. "Nejspíš žena nějakýho farmáře s velkou zahradou," odpověděl Cyri l . Teprve teď .mu všechno došlo a celá tragédie nehody na něj se zpožděním dopadla, jako když si člověk uvědomí bolest až chvíli po úderu. Stál před svým vlakem, na němž byl nabodnutý pokroucený vrak šedivého auta a v něm ležela uvězněná mrtvá žena. Roztřásl se po celém těle i uvnitř tak hrozně, až se mu udělalo špatně. "Poznávací značka je pryč," řekl průvodčí. "Teda zadní určitě, podívám se po přední." Vydal se zpátky podél vlaku, ale vrátil se s nepořízenou. "Taky pryč. Chceš, abych se podíval dozadu, jestli ji nenajdu někde na kolejích?" "Má kabelku," řekl Cyril monotónním hlasem. "Zahlíd jsem ji pod ní...," zmlkl a ztěžka polkl. "Chceš, abych ji podal, Cy?" "Ne, to je dobrý..., vyndám ji sám." Cyril se vzmužil a přistoupil k vraku. Z nedaleké pastviny ho lhostejně pozorovalo stádo přežvykujících krav. Lehký ranní větřík, který se ještě nestačil zbarvit dočervena hořící pochodní, přinášel závan čerstvého hnoje a spolu s vůní pokosené vojtěšky to ani nebyl nepříjemný zápach. V dálce se tyčilo do nebe silo - do nebe, kam nejspíš mrtvá žena odešla. A poblíž se nad bukovým mlázím vzneslo hejno ukřiče-ných špačků a zakroužilo ve vzduchu. Jedna z krav zabučela a motor lokomotivy, který byl podle železničních předpisů udržovaný pod párou, tiše zabafal. Všude kolem panovala bukolická idyla, jen Cyril šel k autu, vytáhl kabelku mrtvé ženy a otřel ji o nohavici modrobíle pruhované kombinézy. Merle se vrátil celý udýchaný od dálnice a hlásil, co zařídil. "Jeden chlapík z Eagle Bend, co jel na Browerville, to řekne konstáblovi a šerifovi. To je její kabelka?" Všichni se podívali na kabelku v Cyrilově veliké ruce. Byla to maličká bílá plastiková věcička trojúhelníkovitého tvaru s tuhými stěnami. Držadlo se při nehodě rozbilo a kovový rámeček ohnul, takže zavírání už nezaklapovalo. Cyril kabelku otevřel a nahlédl dovnitř. Nesměle vytahoval jednu věc po druhé ven a pak je zase opatrně ukládal zpátky. Byl tam čistý kapesník, růženec z modrých skleněných korálků, balíček cucavých pastilek. A také ještě malá černá modlitební knížka, kterou Cyril pomalu prolistoval. Mezi stránkami našel recept na nakládanou zeleninu uvedený na zadní straně obálky, na které bylo v horním rohu napsáno matka. Na přední straně obálky stálo jméno, adresa v Browerville, Minn. a tří-centová orazítkovaná známka. Totéž jméno si přečetli i na vnitřní straně desek modlitební knížky a na průkazce sociálního pojištění, kterou našli v malé peněžence. Kromě ní tam byly ještě školní fotografie dvou děvčátek, dolarová bankovka a osmnáct centů v drobných. Mrtvá se jmenovala Krystyna Olczaková. Eddieho Olczaka znali v Browerville všichni a každý ho měl rád. Byl osmým nebo devátým dítětem polských přistěhovalců Hedwigy a Casimira Olczakových, kteří bydleli na východním okraji města. Když má někdo čtrnáct dětí jako Hedy a Cass, snadno zapomene, jak šly přesně za sebou. Eddie bydlel v nejstarším domě ve městě. Stál kousek od Hlavní ulice po levé straně uličky hned za bankou a kavárnou Quality Inn. Oženil se s roztomilou Krystynou Pribilovou, dcerou farmáře, který hospodařil na sever od města poblíž clarisské dálnice, a moc hezky si domek zrenovoval. Richard a Mary Pribilovi měli sedm dětí, ale Krystyna byla nejznámější, protože se rok před svatbou s Eddiem stala královnou farmářských oslav. Všechny browervillské děti Eddieho dobře znaly. Pracoval už dvanáct let jako kostelník v katolickém kostele svatého Josefa a zároveň i jako školník v církevní škole. Jeho vysoká hubená postava patřila neoddělitelně k farnosti. Uklízel, nosil lahve s mlékem a zvonil na kostelní zvony v kteroukoli denní či noční hodinu. Všude měl spoustu neteří a synovců a občas některého z nich přemluvil, aby za něj v sobotu nebo v neděli zazvonil poledne nebo v šest večer klekání. Po pravdě řečeno Eddie ani nevěděl, co to znamená víkend - nikdy neměl volno. Pracoval sedm dní v týdnu, protože mše se sloužila dennodenně a při mši musel Eddie zvonit a většinou se i sám mše účastnil. Bydlel pár domů od kostela, takže kdykoli bylo potřeba zazvonit, doběhl tam a zvonil. Zvony od svatého Josefa v podstatě řídily každodenní běh života v celém městečku, protože většina lidí v Browerville byli katolíci. Kdo městem projížděl, divil se většinou, že tak malé místo o pouhých osmi stech obyvatelích nemá jeden kostel, ale hned dva! Na jižním konci města stál sice kostel svatého Petra, ale kostel svatého Josefa byl starší a byl polský. Svatý Petr vznikl jako jeho odnož, když se pár nespokojených Němců rozhodlo založit si na druhém konci města svůj svatostánek na protest proti polštině, která se používala ve svatém Josefovi při liturgii. Kromě toho se jim nelíbilo, že je farnost zadlužená, a tak si řekli: K čertu s těmi Poláky, postavíme si vlastní kostel! A to také udělali. Kostel svatého Petra však postrádal impozantní vzhled svatého Josefa, jeho grandiózní neobarokní architekturu, věžičky se střechami ve tvaru cibule, korintské sloupy a pět nádherných oltářů. Neměl ani zahradu posetou působivými sochami ani umělou jeskyni, na kterou by se chodili dívat turisté. A hlavně neměl opravdové varhany s tak majestátním zvukem, který ve svatém Josefu o Vánocích rozechvívaly trámy pod střechou. A neměl vysokou věž s hodinami, na něž bylo vidět i z druhého konce Hlavní ulice, ani kupoli s třemi zvony, podle kterých šel život celého městečka. Nejvíc určovaly zvony běh života Eddiemu. Ve všední den začal každé ráno v půl osmé zvonem, kterému se říkalo jednoduše první. Šest monotónních úderů dalo všem půl hodiny na cestu do kostela na ranní mši. V osm hodin rozezněl unisono všechny tři zvony na znamení, že mše začíná. Přesně v poledne byl na svém místě, aby dvanácti údery zvonu Anděl Páně všem připomněl, že je čas k obědu, a zbožným věřícím, že je čas na modlitbu Anděl Páně. O letních prázdninách vědělo každé dítě, že jak nebude doma na oběd do pěti minut po poledním zvonění Anděla Páně, bude zle. A každý všední den zase končil vyzváněním. Eddie sice pracoval většinou do půl páté, ale před šestou zaběhl zpátky do kostela, aby přesně v šest zazvonil večerní klekání a usadil celé město k večeři. V neděli dopoledne se sloužila malá i velká mše, a Eddie tedy zvonil dvakrát a pak ještě jednou na večerní nešpory. A v sobotu večer před mší k modlitbě růžence a díkůvzdání. Kromě pravidelného vyzvánění měl Eddie na starosti i zvláštní příležitosti: v době půstu zvonil pokaždé při modlitbě u zastavení a potom při zádušních mších a o pohřbech. Podle polského zvyku vyzváněl pokaždé, když někdo zemřel, a to tolikrát, kolik bylo zemřelému let. Zvony nejen určovaly běh Eddieho života, ale naučily ho i trpělivosti. Mezi některými údery musel totiž podle předpisů někdy dokonce minutu čekat. A protože pracoval i s dětmi, byla jeho trpělivost téměř neomezená. Děti bryndaly mléko v jídelně, rozhazovaly po zemi křídu, v zimě olizovaly námrazu z oken, na jaře nanesly na botách do školy plno bláta, zakázanou žvýkačku přilepovaly na stolky a posmrkané prsty si otíraly zespoda o lavice, kdykoli si zapomněly kapesník. A nejhorší bylo, že když se vrátily po prázdninách do tříd, kde Eddie čistě vygruntoval, šoupaly nohama pod lavicemi tak horečně, že čerstvě naleštěnou podlahu zase poškrábaly. Eddiemu to nevadilo. Miloval děti. Měl dvě dcery, které chodily k sestře Regině. Anne byla ve čtvrté třídě a Lucy ve třetí. Právě před chvílí je viděl o přestávce venku hrát na peška. Zelené travnaté hřiště se táhlo dozadu za klášter a sestra Regina běhala ve svém černém hábitu s nimi, až jí podzimní větřík rozevlál černý plášť. Teď už byli všichni zase zpátky ve třídách a příjemné zářijové ráno ztichlo. Eddie se pustil do ranního úklidu zahrady. Místo dětských hlásků teď .slyšel z města vrčení mlýna, který v tuto roční dobu mlel od rána do večera. Farmáři z okolí sklízeli obilí. Eddie rád čichal tu prašnou vůni drceného zrní. Připomínala mu sýpku na farmě, kde žil jako chlapec. Ve městě bylo rušno. Ozývala se tu i spousta jiných zvuků: z nedaleké Wenzelovy pily se neslo přerušované bzzz elektrické pily, jak se zakusovala do dřeva, občas zarachotila stříbrná cisterna s mlékem, zatroubila před bránou mlékárny a zajela s plným nákladem dovnitř. Tu a tam zanesl jihozápadní vítr k Eddiemu kovový zvuk kladiv, která bušila ve dvou kovářských dílnách - od Sama Berczyka z Hlavní a od Franka Plotnika, který měl dílnu hned naproti Eddieho domu. Někdo by se mohl na tohle městečko dívat svrchu, protože bylo malé a zaostalé a lpělo na starobylých venkovských tradicích, ale Eddie tu každého znal, věděl, odkud přichází který zvuk i kdo ho vydává. Byl to vyrovnaný a spokojený člověk. Právě tlačil kolečko s nářadím k jezírku v přední zahradě otce Kuzdeka, aby ho očistil od zeleného nánosu řas, který na něm přes léto vyrostl. Zahrada na jižní straně kostela byla veliká, s opravdovým rozlehlým parkem vpředu a farou umístěnou hluboko v zeleni. Poblíž ulice stála umělá jeskyně s kamennou sochou Panny Marie. U nohou jí kvetl záhon růží a pozadí tvořila zelená záplava bujně rostoucích borovic. Dlouhou cestičku k faře lemovala alej stinných stromů přerušená jen občas skalkami a rozkvetlými polštáři květin. Celou zahradu pak obklopoval tak důkladný plot z kamenných sloupů a železných tyčí, že určitě vydrží až do soudného dne. Dával celému prostoru, který patřil ke kostelu, krásný rámec, ale byl trochu náročný na údržbu. Táhl se kolem tří stran zahrady a tráva se kolem něj musela zastřihávat ručně. Někdy Eddiemu pomohli přátelé ze spolku Kolumbovi rytíři. Zrovna minulou sobotu se zase ukázali ti stejní spolehliví dříči jako vždycky. Eddie právě klečel u jezírka, když uviděl po cestičce přicházet zrovna jednoho z nich - Conrada Kaluzu. Con měl vlasy černé jako uhel a vousy tak tmavé, že se mu tváře modraly, i když se čerstvě oholil. Vlastnil obchůdek s hudebninami na Hlavní třídě a vždycky nosil pěkné kalhoty a bílou rozhalenku. Eddie se posadil do dřepu, stáhl si špinavé rukavice a čekal. "Co tady, u čerta, děláš, Cone? Takhle po ránu. Snad jsi mi nepřišel pomoct s touhle slizkou břečkou?" Con sešel z cestičky na trávu a vydal se k jezírku. Byl bledý a nějak otřesený. "Ty, Cone, co je ti? Vypadáš nějak..." Con si sedl na bobek do stínu vedle jezírka. Eddie si všiml, že se mu třesou svaly kolem úst a černé vousy že mu na bledém obličeji ztmavly ještě víc. "Co se děje, Cone?" "Nesu špatné zprávy, Eddie. Stala se...," Con se zarazil a musel si odkašlat, "...stala se nehoda, Eddie." Eddie zneklidněl a podíval se s obavami k jihu, kde bydlel. Pomalu se začal zdvihat. "Krystyna..." "Bohužel ano," řekl Con. ,Je v pořádku?" Con si znovu odkašlal a zhluboka se nadechl. "Bohužel... bohužel ne, Eddie." "Co se..." "Srazila se s vlakem na přejezdu. Tam u rodičů." Ježíšmarjá." Eddie se pokřižoval. Chvíli trvalo, než byl schopen se zeptat: "Co je s ní?" Con nemohl promluvit, a tak Eddie vykřikl: "Žije! Viď, že žije, Cone?" Chytil Cona za rukáv a opakoval: "Že žije, Cone? Že je jen zraněná?" Con začal hýbat rty a oči mu zčervenaly. Když promluvil, zněl jeho hlas nepřirozeně a skřípavě. "V životě jsem nikomu neříkal něco tak hroznýho." "Ach bože, ne!" Je mrtvá, Eddie. Ať její duše odpočívá v pokoji." Eddiemu se křečovitě sevřely ruce kolem Conovy paže. "Ne." Obličej se mu stáhl bolestí a tělo se mu začalo pomalu rytmicky kývat dopředu a dozadu. "Nemůže být..., vždyť je... je přece..." Eddie se podíval k severu, kde bydlí tchán s tchyní. Je u matky, jela tam zavařovat. Řekla, že bude... že bude s matkou..., ach, Cone, ne, Ježíši, to ne, Krystyna ne!" Eddie se rozplakal a Con ho zachytil, aby se nezhroutil. U Wenzelových se znovu rozběhla elektrická pila. Chvíli řezala a pak ztichla, takže bylo slyšet jen Eddieho vzlykání. "Ne, moje Krystyna ne," naříkal Eddie. "Ne moje Krystyna..." Con chvíli mlčel, ale potom řekl naléhavě: "Pojď, Eddie, půjdeme k otci Kuzdekovi a řekneme mu to. Pomodlí se s tebou." Eddie se nechal zdvihnout, ale otočil se, jako by chtěl jít ke škole, která stála z druhé strany kostela. "Holčičky..." "Teď ne, Eddie. Na to bude dost času potom. Pojďme nejdřív za otcem, ano?" Otec Kuzdek přišel sám otevřít. Byl to mohutný proplešatě-lý Polák, krk a ramena jako tažný kůň. Bylo mu něco málo přes čtyřicet let a nosil brýle jako prezident Truman. Zařezávaly se mu ze stran do kulatého růžového obličeje. Na sobě míval skoro vždycky černou sutanu. I teď .v ní vyšel na prosklenou verandu, aby se podíval, kdo k němu jde. "Cone, Eddie, co se stalo?" "Došlo k nehodě, otče," řekl Con. "Pojďte dál." Cestou začal Con vysvětlovat. "Jde o Krystynu... srazil ji... její auto srazil vlak." Otec ztuhl, jako by do něj udeřil blesk. Eddie pracoval při kostele dvanáct let a otec měl k němu mnohem bližší vztah, než mívá kněz k věřícímu. "Kyrie, eleison," zašeptal latinsky. Pane, smiluj se. Je mrtvá?" Con se zmohl jen na kývnutí. 16 Otec Kuzdek vypustil z plic vzduch, jako když praskne pneumatika. Zhoupl se na paty a pozdvihl obličej vzhůru, jako by hledal boží pomoc. "Erue, Domine, animam eius." Ujmi se její duše, ó Pane, pomodlil se šeptem a potom objal svou obrovskou paží Eddieho kolem ramen. "Ach, Eddie, Eddie..., to je tragédie. Strašné. Tvoje Krystyna byla tak mladá a taková to byla dobrá žena." Všichni tři chvíli tiše postáli v pohnutí, pak otec Kuzdek udělal kříž nad Eddieho hlavou a modlil se latinsky. Položil Eddiemu na hlavu obě veliké ruce a pokračoval dál anglicky. "Požehnej ti Pán Bůh na tvé cestě. Ať tě vede a stojí při tobě v těžkých dnech, které tě čekají." Znovu udělal ve vzduchu kříž a sklouzl rukama na Eddieho ramena. "Prosím tě, abys měl na paměti, že není na nás, abychom se ptali, proč a kdy se náš Pán rozhodne nechat odejít ty, které milujeme. On má své důvody, Eddie." Eddie trhaně pohnul hlavou. Díval se na zem a stále ještě vzlykal. Otec spustil paže podél těla a zeptal se Cona: "Kdy se to stalo?" "Ani ne před hodinou." "Kde?" "Na křižovatce jednaosmdesátky s jednasedmdesátkou. Severně od města." "Vezmu si věci." Otec Kuzdek se po chvíli vrátil s černým kvadrátkem a malou koženou taškou, ve které nesl posvátné oleje. Eddie s Conem ho následovali ke garáži, která stála jako samostatná přístavba u severní zdi fary poblíž zadní strany kostela. Otec vycouval s černým buickem a Eddie se posadil dopředu a Con dozadu. Reverend Anastasius T. Kuzdek ovládal auto stejným způsobem, jakým si získal respekt celého města. Ačkoli mělo Browerville svého starostu, byl to právě kněz, kdo bez diskusí zastával vůdčí roli. V této části státu se pevně držel starosvětský katolicismus a ve farnosti otce Kuzdeka nejpevněji. Vyprávěly se historky o tom, jak jednou nemohli od sebe odtrhnout dva švagry, kteří se rvali na rodinné sešlosti. Nikdo z příbuzných ani místní strážník s nimi nehnuli. Když však zavolali otce Kuzdeka, popadl je svýma býčíma rukama za hlavy a srazil je dohromady jako kulečníkové koule. Rázem bylo po boji. 17 JIČÍN Když se postavil na kazatelnu a oznámil: "Klášter potřebuje dřevo," jako zázrakem se na klášterním dvoře objevilo palivové dříví, a dokonce už bylo vysušené a posekané. Když oznámil, že se na svátek svatého Anastasia, jeho patrona, nebude ve škole učit, neučilo se a z arcidiecéze se ani neozvali. Jednou rozhodli nějací chytráci ve Svatém Pavlu, že by se měla silnice 71 vyhnout Browerville objezdem. Pak by však také s sebou odvedla všechny turisty, kteří se tu zastavovali, aby si prohlédli kostel sv. Josefa a park a obětovali peníze do kasiček a další utratili v obchodech ve městě. Kuzdek si tenkrát podal minnesotské ředitelství dálnic a vyhrál. Jednasedmde-sátka stále ještě protínala město, tvořila jeho hlavní ulici a běžela přímo před vchodem do svatého Josefa. Otec zabočil doleva na dálnici. Rozjel se na místo nehody a řekl: "Modleme se." Oba muži ho poslechli. Dřív, než uviděli vlak, spatřili v dálce červený dým z pochodně. Kouř se teď .už roztáhl i přes dálnici a nesl s sebou štiplavý sirnatý zápach. Na kolejích stál malý místní nákladní vlak. Měl jenom asi dvacet vagónů a vezl stroje, obilí, nářadí, poštu -nic nebezpečného. Tady v tom poklidném zemědělském kraji žili jen obyčejní lidé. Auto projelo kolem zadního služebního vozu - dokonce i ten byl za křižovatkou - a jelo podél tratě, dokud před sebou v dálce neuviděli na krajnici shluk vozidel. Stál tu chevrolet strážníka Cecila Monnieho, nákladní auto Leo Reamera, šerifovo auto a pohřební vůz firmy Iten a Heid. _ Browerville byl tak malý, že neměl vlastní nemocnici, a tak když bylo potřeba, použil Ed Iten pohřební vůz místo sanity. Otec Kuzdek zpomalil a Eddie strnule pozoroval vlak. "To ji před sebou tlačil tak daleko?" řekl jako omámený. A pak uviděl rozmačkané a na kusy rozervané auto, které museli sundávat z lokomotivy po částech. Vedle vlaku leželo na nosítkách tělo. Eddie vystoupil a klopýtal vysokou trávou dolů ze silnice do vlhkého příkopu a pak na druhé straně zase nahoru. Con ho spolu s otcem následovali. Z vlaku stále stoupala pára, Merle čas od čas vyšplhal nahoru, přečetl na budících hodnoty a přihodil do kotle lopatu uhlí. Motor zaškytal. Z druhé strany kolejí pozorovaly dění kolem vlaku přes ostnatý drát krávy. Průvodčí, který sepisoval záznam o nehodě pro železniční společnost, se s tichou účastí zastavil, když uviděl přicházet trojici mužů. Eddie Olczak se už nikdy nebude bát pekla, protože nic nemůže bolet víc než to, co zažil během těch několika minut, kdy klečel vedle Krystynina těla. Tohle bylo nespravedlivé, nelítostné peklo, jaké v tomto ani v žádném jiném životě už nezažije. "Ach, Krystyno, K-Krystyno..., proč...?" Klečel vedle ní a naříkal tak, jak asi naříkají duše v očistci, aby se zbavily bolesti a pocitu ztráty. S tváří staženou bolestí se podíval na ty, kteří stáli nad ním, a stále se jen ptal: "Proč? Proč?" Jeho přátelé však nemohli dělat nic víc než mu mlčky položit ruku na rameno. Jak jen to řeknu svým malým holčičkám? Co budou b-bez ní dělat? Co budeme bez ní dě-dě-lat?" Nevěděli, co říct, a tak jen stáli a prožívali šok ze setkání se smrtí, když viděli Eddieho, jak se dívá na svou mrtvou ženu. Eddie vzal do prstů límec jejích šatů. "Ty-tyhle šaty si u-uši-la sama." Znovu vzhlédl a soustředil se na ten malý bolestný detail. "V-věděli jste, ž-že si tyhle ša-šaty ušila sama?" Dotýkal se zkrvavené látky, zatímco otec Kuzdek políbil štolu, dal si ji kolem krku a poklekl na jedno koleno k modlitbě. "In nomine patříš..." Eddie poslouchal ševelení otcova hlasu, který poskytoval svátost posledního pomazání. Stejný hlas slyšel na své svatbě, stejný hlas při křtu svých dětí. Díval se, jak otec velikým palcem potírá Krystynino čelo a olejem dělá na potrhané kůži znamení kříže. Přijeli i Krystynini rodiče a sestra Irene a s pláčem se přidali k Eddiemu. Poklekli na škváru, zoufale naříkali a pohybovali se monotónně dopředu a dozadu. Eddie stále dokola opakoval tutéž větu: "Je-jela zrovna k-k vám, ch-chtěla zavařo-vat..., ni-nic víc, nic víc nechtěla dělat, Mary. teď .tam měla... ted by tam měla být. Měla by... měla by být u vás." Všichni se skrz slzy dívali na zbytky zavařovacích sklenic rozsetých podél tratě, na nichž se odráželo polední slunce, jako by to byly vlny na jezeře. Představovali si, jak je ráno nakládala prázdné - jen před pár hodinami - a jak si myslela, že se večer bude s plnými vracet domů. Otec Kuzdek dal příbuzným čas, aby si poplakali, pak jim všem udělil požehnání a potom se průvod truchlících pozůstalých vydal s nosítky přes příkop k pohřebnímu vozu. Když se dveře zaklaply, zeptala se Mary svého zetě: "Už jsi to řekl Anne a Lucy?" "Ještě ne." Při tom pomyšlení se Eddie znovu otupěle roz- vzlykal a Krystynin otec ho vzal kolem ramen. "Chceš, abychom byli s tebou, až jim to řekneš?" zeptala se Mary, protože Richard stále ještě nemohl promluvit. Já... já nevím." "Pojedeme s tebou, Eddie," přidala se Irene. "Víš, že s tebou pojedem, jestli chceš." Já nevím, ' opakoval Eddie a rozhlédl se vyčerpaně kolem sebe, jako by mu snad krávy na poli mohly dát odpověď. "Myslím...," podíval se na Krystyniny příbuzné, "...myslím, že bych... že bych to měl říct sám. Ale pojeďte se mnou do školy, prosím vás. Totiž... nevím, co... co bude potom. Co budeme..." Zmlkl. Neuměl si představit, co následuje po úmrtí, a mysl mu na chvíli vypověděla službu. "pojď, Eddie," vložil se do rozhovoru otec Kuzdek. "Dětem to řekneme spolu, my dva, a Mary, Richard a Irene je pak můžou odvézt domů." "Ano," odpověděl Eddie a byl rád, že mu někdo řekl, co má dělat. "Ano, děkuji, otče." Celá skupinka se rozešla do aut a na všechny padla další tíha. Věděli totiž, že ať bylo to, co nyní prožili, jakkoli strašné, teď je čeká něco ještě horšího - budou to muset říct dětem. 2. kapitola Sestra Regina zazvonila mosazným zvonečkem a počkala u dveří na západní straně budovy, až se děti sejdou po polední přestávce. Už se řítily dolů z hřiště na kopci a shromáždily se na úzké cestičce, která spojovala klášter se školou. Obě budovy nebyly od sebe daleko - jen co by kamenem dohodil. Děti se řadily do dvojstupu, ty poslušné jako vždycky rychle, známí zlobilové se strkali a neposlouchali. Sestra trpělivě čekala, až se všichni seřadili, jak měli, a potom se s nimi vydala dovnitř. Na úzké chodbě se teď .po tom jasném sluníčku venku zdálo být šero. Některé děti zaběhly na záchod, zatímco sestra šla dál a položila zvonek na konec parapetu, kde obvykle ležel, pokud ho nepotřebovali - a běda tomu, kdo by se ho dotkl bez dovolení! Sestra počkala vedle fontánky před svou třídou s rukama zasunutýma v rukávech a sledovala, jak jdou děti do tříd. Církevní škola svatého Josefa měla symetrické uspořádání - po obou stranách centrálního sálu se nacházely tři místnosti a od velkého sálu je odděloval široký parapet s hranatými sloupy, které tvořily chodbu. Z každé chodby se šlo do dvou tříd, v nichž se učily vždy dva ročníky pohromadě. V severozápadní části budovy byla jídelna a v severovýchodní květinová síň, kde jeptišky pěstovaly květiny pro kostel. Z východní strany sálu vedly zasouvací dveře do proskleného skladu, zůstávaly však skoro pořád zavřené, a proto bylo v sále většinou šero. Proti dveřím stálo pódium se starobylou plátěnou oponou, na které kdysi nějaký umělec vyvedl scénu s benátskými gondolami a kanály v nevýrazné tuřínové barvě. V sále se konaly nesčetné klavírní koncerty, protože hudební vzdělání patřilo ve svatém Josefu k úhelným kamenům vzdělání. Proto se mu dokonce říkalo Paderewského sál -podle slavného polského hudebního skladatele. I dneska sál jako obvykle tonul v šeru, opona byla stažená a zasouvací dveře přehradily cestu slunečním paprskům zvenku. Žáci třetí a čtvrté třídy se pomalu vraceli ze záchodu. Sestra Regina držela otevřené dveře třídy a čekala na poslední opozdilce, kteří pokoušeli její trpělivost nekonečným pitím u fontánky. "To stačí, Michaele, pojď už." Chlapec si ještě stačil třikrát loknout a utřít si hřbetem ruky pusu, než za ním sestra zavřela dveře. Dvakrát tleskla, nechala dlaně sepjaté a řekla: "Tak, chlapci a děvčata, postavíme se a začneme odpolední vyučování modli tbou." Michael Poplinski dloubl cestou kamaráda Jimmyho, zama-névroval, aby se vyhnul jeho odvetě, a hned co nejrychleji vyrazil, sklouzl se a zastavil o svoji lavici. Sestra Regina počkala s rukama sepjatýma, až ustane všeobecný rachot a třída ztichne. "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." Třicet pět dětí se pokřižovalo a zahájilo odpoledne obvyklou modlitbou. Když skončily a sedly si do lavic, znělo to, jako když přistává hejno hus. Sestra obešla katedru a postavila se k nim čelem. Byla to vysoká štíhlá žena se světlou pletí a laskavýma oříškovýma očima. Barva jejího obočí připomínala vlásky letní kukuřice a rty zase tvarem vršek jablíčka. Nemračila se, ani když se zlobila, a ze rtů jí nikdy nezmizel výraz odpuštění. A když promluvila, zněla z jejího hlasu trpělivost a nekonečný klid. "Třetí třída bude mít úkol z pravopisu." Dvě řady třeťáků zabíraly pravou polovinu místnosti na západní straně u oken. Všechny dívky měly na sobě šaty, někteří chlapci montérky a pruhované tričko, jiní manšestrové kalhoty s kovbojskou košilí. "Na tabuli jsou slova, která napíšete na papír -doufám, že máte všichni bloky?" Čtrnáct dětí se sklonilo, aby si našlo bloky. "Vytrhněte si prosím jeden list." Čtrnáct listů papíru zadrnčelo a čtrnáct dětí se znovu sehnulo a bloky uklidilo. Konečně se zas utišily a sestra mohla pokračovat. "Až všechna slova z tabule opíšete, použijte je ještě jednou při doplňování volných políček na tomto úkolu." Rozdala jim pracovní listy, tím zaměstnala třetí třídu a mohla přejít doleva ke čtvrté a věnovat se s nimi matematice. Přinesla si s sebou košík pomerančů, aby na nich názorně předváděla sčítání a odčítání: Tři pomeranče plus dva pomeranče rovná se pět pomerančů. Vyzvala všech jedenadvacet čtvrťáků, aby se shlukli kolem stolu a mohli sledovat jak pomeranče, tak odpovídající barevné karty s číslicemi. Takhle zblízka bylo znát, jak náruživě si děti o polední přestávce hrály na slunci. Pach zpocených vlasů připomněl sestře Regině farmu, na které vyrůstala. Vždycky, když šli otec s bratrem krmit na pole dobytek, běželi za nimi sněhem psi a jejich srst, když si pak doma zase lehli v kuchyni ke kamnům, aby se usušili a zahřáli, byla cítit podobně. Sestra přešla při výkladu k oknům na jižní straně třídy a tři z nich otevřela, aby dovnitř pustila čerstvý vzduch. Horní část pak zatáhla zelenými roletami. Spodní polovinou ale dál do místnosti proudily jasné podzimní paprsky odpoledního slunce a sestra se vrátila ke stolu, kde se počítalo. Stále ještě přebírala pomeranče sem a tam, když uslyšela, že někdo klepe na dveře. Děti se hned rozpovídaly, až je musela zklidnit, a šla otevřít. Na chodbě stál otec Kuzdek a Eddie Olczak. "Dobrý den, otče, dobrý den, pane Olczaku." Hned viděla, že se muselo stát něco hrozného. "Omlouvám se, že vás ruším při hodině, sestro," řekl otec. "Mohla byste, prosím vás, zavřít dveře?" Otec byl očividně rozrušený a na Eddiem Olczakovi bylo vidět, že plakal. Když byly dveře zavřené, řekl otec : "Přinášíme velice zlou zprávu. Žena Eddieho Olczaka dnes ráno zemřela při autonehodě." Sestra Regina tiše vykřikla a ruce jí vylétly ke rtům. "Ach ne." Pokřižovala se a porušila základní pravidlo svého řádu. Dotkla se laika. "Ach, pane Olczaku," zašeptala a položila mu ruku na rukáv. "Je mi to tak líto." Při pomyšlení na ta dvě malá děvčátka ve třídě za ní a na tohoto jemného pracovitého muže, kterého tu všichni tak dobře znali, se jí srdce rozbušilo hrůzou až v krku. Proč se to muselo stát zrovna jim, pomyslela si, když odtáhla ruku, sepjala ji s druhou a přitiskla k černému oblečení. "Vaše mladá hodná žena... to ne. Co-co se stalo?" zeptala se s očima upřenýma na otce Kuzdeka. "Řídila auto," začal otec vysvětlovat, ale měl sám co dělat, aby ovládl dojetí. "Zdá se, že...," namáhavě polkl a vysunul si brýle nahoru, aby si mohl otřít oči, "...zdá se, že chtěla předhonit vlak na přejezdu tratě na silnici k rodičům, a nestihla to." Sestra pocítila, jak jí celým tělem projel šok. Začala ji svědit kůže a hučelo jí v hlavě. Ze všech žen ve farnosti to byla právě Krystyna Olczaková, na kterou se jeptišky mohly nejvíc spolehnout. Když potřebovaly, vždycky jim pomohla. Byla jednou z nejpříjemnějších a nejšťastnějších bytostí v celém městečku. "Ach, to je tak strašné." Eddie chtěl něco říct, ale hlas ho zradil. "Musím..." Odkašlal si a začal znovu. "Musím to říct dětem." "Ano, samozřejmě," zašeptala sestra, ale nepohnula se z místa, aby pro ně došla. I když si plně uvědomovala, že je potřeba to dětem říct, nemohla se přimět k tomu, aby otevřela dveře. Ta zpráva otřese jejich šťastným dětstvím. Holčičky pana Olczaka - takové kouzelné děti - bezstarostné, zdvořilé, nadané, s Krystyninou milou povahou. Nikdy s nimi nebyly žádné potíže ani ve škole, ani na hřišti. Maminka je obletovala, vždycky chodily v hezkých šatech, které jim sama ušila, naškrobila a dokonale vyžehlila. Často přicházely do školy ruku v ruce, vlásky sčesané do lokýnek nebo do copů, nablýskané střevíčky a peníze na oběd zavázané v cípu bavlněného kapesníku. Někdy chodívaly na oběd domů přes hřiště a kousek uličkou a pokaždé se vrátily včas, aby stihly zvonek, který oznamoval konec polední přestávky. Sestra Regina si všimla, že je maminka doma většinou přečesala nebo že jim přitáhla stužky a znovu uvázala mašli na zadní straně šatů. Byla na ně pyšná, a kdykoli šly ven, vypadaly jako malá Shir-ley Templeová. Když přišla v neděli rodina Olczakových do kostela, každý se na ně musel usmát. Teď však byla Krystyna mrtvá. Strašné pomyšlení. Chudáci děti, řekla si sestra, a chudák pan Olczak. Eddie Olczak byl prostý svědomitý člověk, s kterým nebyly žádné problémy a nikdo si na něj nikdy nestěžoval. Praco- val při kostele už před čtyřmi lety, kdy sestra přišla, každý ho tu bral jako samozřejmost. Desetkrát, dvacetkrát za týden sestra slyšela, jak někdo říká: Popros Eddieho, nebo Poproste pana Olczaka (to když mluvila některá z jeptišek). A Eddie bez váhání udělal, co bylo potřeba. Mnoho toho nenamluvil, ale plnil své povinnosti s neúnavností a spolehlivostí tažného koně. Nikomu se nepletl do cesty, ale když bylo třeba, byl po ruce. Jak podivné bylo vidět plakat právě muže, kterého normálně každý žádal o pomoc, teď .ji potřeboval sám. Stál tady na chodbě a vzlykal a otec Kuzdek ho držel kolem ramen. Měl na sobě jako obvykle vybledlou modrou rozhalenku a pruhované montérky, které mu jeho hodná žena vyprala a vyžehlila. Otřel si oči a snažil se sebrat sílu a požádat sestru, aby přivedla děti. Já to... já to zvládnu," dostal ze sebe chraplavým hlasem a vytáhl ze zadní kapsy červený kapesník. "Já jen...," odkašlal si a vysmrkal se, "...já jenom musím tohle překonat." Otec Kuzdek si čistil brýle. Čistíval si je, když ztrácel půdu pod nohama. Pak je pomalu nasazoval, nejdřív jednu nožičku, potom druhou, urovnával pružné obloučky za uši a nakonec si je posunul až ke kořeni nosu a řekl: "Přiveďte prosím děti, sestro." Dej mi sílu, Pane, modlila se sestra cestou do třídy. Nikdy ještě nemusela vykonat tak těžký úkol jako teď. Děti se během její nepřítomnosti rozdováděly. Čtvrťáci byli stále ještě u stolu s pomeranči, tak zatleskala a poslala je všechny do lavic s výjimkou Anne, které řekla: "Počkej tady u stolku, Anne." "Mám dát pomeranče zpátky do košíku, sestro?" nabídla se Anne. Byla to ohleduplná holčička, kterou oba rodiče učili, aby pomáhala. Jak jen mohla, vždycky ochotně vyhověla. "Ano, Aničko, děkuji ti." Anne měla krásné modré oči a hnědé vlasy rozdělené 24 dneska pěšinkou a stáhnuté mašlemi. Byla oblečená do zelenohnědých kostkovaných šatů s bílým límečkem a volánem, který tvořil vpředu na šatech velké V. Sestra Regina se dotkla jejího ramene a pocítila uvnitř takové pohnutí, jaké ještě nikdy nezažila. Zalil ji soucit a láska k dítěti, které se ráno bezstarostně rozloučilo s maminkou a naprosto jistě vědělo, že na něj bude po škole doma čekat. Kdo na ni bude čekat ode dneška? A kdo bude čekat na malou Lucy? Uprostřed krajní řady lavic u oken se Lucy potýkala s pravopisným úkolem. Tolik se soustředila, až vystrkovala špičku jazyka z pusy. Připomínala svou starší sestru, lišila se jen pihami a dolíčkem na levé tváři. Učitelé by neměli mít oblíbence, ale sestra Regina se nemohla ubránit, aby si Olczakovy holčičky neoblíbila. Nebylo to jen proto, že byly hezounké jako kytičky, ale proto, že byly milé a přátelské ke všem dětem bez rozdílu i k sobě navzájem. Starší Anne se starala o mladší sestřičku a chránila ji. Když vloni jeden velký kluk ze sedmé třídy srazil Lucy na zem, běžela za ním Anne přes půl hřiště a dala mu co proto. Řekla mu, že zklamal Ježíška, a jestli to udělá ještě jednou, půjde to sama říct otci Kuzdekovi. Na rozdíl od jiných starších sourozenců by to Anne opravdu udělala. Lucy předávala něžnou péči, které se jí dostalo od Anne, dál mezi své spolužáky. Když včera malý Jimmy Plotnik plakal, protože natřel lepidlem špatnou stranu papíru na modely, poplácala ho Lucy po rameni a řekla mu: "Nebreč, Jimmy, takhle se to aspoň naučíš, když jsi udělal chybu." Dneska měla Lucy na sobě naškrobené žluté šaty s balónkovými rukávy a s jazykem mezi zuby kroužila slova na papír. Pracovala s takovým zaujetím, jako by věřila, že do nebe se dostane jen ten, kdo přesně splní všechny úkoly. Sestra Regina se u ní zastavila, sklonila se k ní a zašeptala: "Lucy, na chodbě čeká tvůj tatínek a chce s tebou a s Aničkou mluvit. Šla bys se mnou ze třídy?" Lucy vzhlédla a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co sestra říká. Tatínek byl sice ve škole každý den, ale tohle bylo něco zvláštního. "Tatínek?" "Ano. Chce s tebou mluvit." Lucy se bezstarostně usmála zářivým úsměvem. "Ano, sestro," zašeptala a s pocitem důležitosti odložila žluté pero do žlábku na horním okraji lavice. Pak vyklouzla ze sedátka a šla před sestrou ke dveřím. Sestra Regina otevřela a následovala děvčátka na chodbu se srdcem plným obav o děti i o jejich zoufalého otce. Přemýšlela, co se víc hodí -zda zůstat nablízku, nebo se vrátit do třídy a nechat je o samotě. Cítila, že ji holčičky mají rády, a snad by jim tedy mohla její přítomnost tu těžkou chvíli nějak ulehčit. Jí samotné by návrat do třídy také nijak nepomohl. Byla tak otřesená, že se potřebovala vzpamatovat. Nic netušící Anne a Lucy s nevinným úsměvem volaly na tatínka: "Ahoj, tati!" Jako by je jen tak z legrace přišel vyzvednout dřív ze školy. Eddie si klekl na jedno koleno a rozevřel náruč. "Ahoj, berušky." Holčičky se k němu přivinuly a objímaly ho kolem krku, zatímco on polykal slzy a ve tváři se mu zračilo zoufalství. Sestra Regina se dívala, jak si holčičky stoupají na špičky nových nablýskaných botek, které jim maminka koupila na začátek školního roku. Dívala se, jak je tatínek objímá v pase, jak jim mačká nažehlené mašle na zádech, které jim dnes ráno naposledy uvázala jejich maminka. Eddie je políbil na čelo a přitiskl k sobě ta útlá tělíčka a sestra Regina si tiskla sepjaté ruce ke rtům a říkala si, že nesmí plakat. Napadl ji verš z Písma: Nechte maličkých přijít i ke mně, a dopustila se malého hříchu, protože v duchu zpochybnila boží moudrost, když se ptala, proč si vzal jejich matku. Proč zemřela taková mladá a hodná žena? Proč ne někdo starší, kdo si už užil života? Proč Krystyna Olczaková, když ji tu její rodina tak potřebovala? Eddie se posadil do dřepu a podíval se dětem do obličeje. "Aničko..., Lucy..., musím vám něco říct." Uviděly, že pláče, a zvážněly. "Co se stalo, tatínku?" zeptala se Anne s rukou položenou na otcově rameni. "Ach, holčičko." Jeho dlaň vypadala na dívčích zádech strašně veliká. Byla samá skvrna a mozol a přejížděla po kostkované látce, zatímco otec si odkašlával a odhodlával se říct dcerám to, co změní celý jejich život. Ježíš se rozhodl, že... že si vezme vaši maminku k sobě do nebe." Anne se na něj beze slova a bez hnutí dívala. Rty se jí lehce stáhly. "Ba ne," namítla Lucy věcně, "maminka je u babičky a zava-řuje. Říkala, že tam dneska pojede." "Ne, miláčku, není tam," pokračoval Eddie. "Ona tam... ona chtěla jet a vyjela, ale nedojela tam." "Nedojela?" zeptala se Lucy s očima rozšířenýma údivem, ale stále ještě bez obav. "Jak to?" Eddie věděl, že Anne ho pochopí dřív než Lucy, a tak se jí zadíval do očí a řekl: "Do jejího auta narazil na přejezdu vlak a zabil ji." Poslední slova už zazněla jen jako přerývaný šepot. Anna přemýšlela o otcových slovech a tvářila se přitom čím dál vzpurněji. Zatím měla jakési povědomí o smrti jen ze zádušních mší. Zpívaly se sestrou tak jako mnoho jiných dětí z farnosti v dětské sboru, který účinkoval na pohřbech. Slavnostní latinské věty a vzdálená rakev, která stála hluboko pod chórem, však neříkaly o smrti mnoho, teď .však Anne poprvé v životě začalo docházet, co vlastně smrt znamená. A s pozná- ním přišlo odmítnutí. "To tedy ne!" vykřikla rozhněvaně. Je u babičky! Já vím, že je u babičky!" Podívala se nahoru na otce Kuzdeka, který byl tady u svatého Josefa nejvyšší autoritou a který dá všechno zase do pořádku. "Moje maminka neumřela, že ne, otče? Řekněte tatínkovi, že to není pravda! Je u babičky a zavařuje!" Otec Kuzdek ztěžka poklekl na jedno koleno, položil děvčátku ruce na ramena a sklonil k ní velký kulatý růžový obličej. Černá sutana se jako by rozlila kolem Anniných nohou. Musel předklonit hlavu, aby se na ni mohl podívat přes bifo-kální brýle. "Nevíme, proč si Pán Bůh tvou maminku vzal k sobě, ale je to pravda. Je teď .s anděly v nebi a ty si musíš zapamatovat, že se na tebe bude odtud pořád dívat jako tvůj zvláštní anděl strážný, který tě miloval a staral se o tebe tady na zemi. Jenomže teď .to bude dělat z nebe." Anne se upřeně dívala knězi do očí. Stále ještě vypadala vzpurně, ale začínala se jí třást brada. Když promluvila, bylo to jen šeptem a zdaleka si nebyla tak jistá jako před chvílí. "Moje maminka nemůže být mrtvá, protože se o nás musí starat. Měla dneska uvařit k večeři bramborové knedlíky, protože je mám ráda." Malá Lucy se zmateně dívala z kněze na Anne a zase zpátky a snažila se pochopit, oč jde. "A maminka knedlíky neuvaří, Aničko?" zeptala tichounkým hláskem. Anne se však otočila na podpatku, vrhla se k otci, který pořád ještě seděl na bobku, a zabořila se mu do ramene. "Co je Aničce, tatínku?" optala se Lucy nesměle a nevěděla, co si má myslet. Sestra Regina začala plakat. Po mladé hladké tváří bez jediné vrásky jí tekly slzy, i když jinak zůstávala vyrovnaná. Bílý naškrobený pásek jí pod bradou zvlhl. Ani nevěděla, koho lituje víc, jestli otce nebo děti. Ačkoli nikdy neprahla po světské volnosti, teď .zatoužila po možnosti otevřít svou náruč a obejmout je všechny včetně otce holčiček. To však samozřejmě udělat nemohla. Řeholní pravidla, podle kterých jeptišky žily, zakazovala fyzický kontakt se světskými osobami. A tak jen stála a tiše se modlila, aby jí Bůh dal sílu a aby dal sílu Olczako-vým, kteří se teď .tiskli k sobě. Dva plakali a třetí - malá Lucy -se přes tatínkovo třesoucí se rameno nechápavě dívala na kněze a jeptišku, jako by je prosila o vyřešení téhle záhady, které nerozuměla. Otec Kuzdek vzal sestru stranou a řekl jí: "Vzhledem k událostem bychom myslím měli pro dnešek rozpustit zbytek tříd domů, sestro." "Ano, otče." "Promluvím si nejdřív s vašimi žáky." "Ano, otče." Zanechali Olczakovy na chodbě a vešli do třídy, kde už děti pochopitelně začaly dovádět. Jakmile spatřily otce Kuzdeka, okamžitě ztichly a rozběhly se do lavic. Otec se postavil doprostřed třídy, zatímco sestra Regina zůstala stát u dveří s rukama založenýma v bohatých rukávech svého hábitu. "Dobrý den, děti," pozdravil otec. "Dobrý den, otče," zazpívaly děti sborem a sepjaly ruce na deskách lavic. Byly tak ohromené, jako by je přišel navštívit sám Bůh. Otec už ze zvyku při výuce spojoval ruce za zády a pohupoval se na patách. Vysoké černé boty mu vždy při tom začaly vrzat, teď .také vrzaly, protože se houpal, nic neříkal, díval se do stropu a třídil myšlenky i city. "Chlapci a děvčata," začal, ale odmlčel se a pozoroval podlahu z tvrdého dřeva, kterou zbarvil proužek slunečního světla do medové barvy. Hledal slova a ve třídě zatím nastalo hrobové ticho. "Všichni víte, co je to smrt, viďte? Učili jsme vás o smrti a o tom, jak je důležité být v okamžiku smrti ve stavu milosti. Nikdo z nás přesně neví, kdy zemře." A otec mluvil dál a vložil do toho, co jim musel říct, lekci katechismu. Když konečně došel k faktu, že Annina a Lucyina maminka dnes zemřela, pocítila sestra Regina změnu v chování dětí. Ty ze čtvrté třídy hlouběji pochopily, oč jde. Někteří zkřivili obličej, zvedli obočí, kousali se do rtů, a tak vyjádřili beze slov strach a hrůzu. Jiní nepohnutě upírali oči na otce a nemohli uvěřit. Kamarádi se po sobě podívali s obavami anebo s úžasem v očích. Nejlepší kamarádka Anny Olczakové Janice Goli- gowská zabořila hlavu do předloktí a už ji nezvedla. Otec jim dal čas, aby si na tu novinku zvykli, a ještě chvíli k nim hovořil, než oznámil, že pro dnešek škola končí a oni pojedou domů hned, jak přijede školní autobus. Svou řeč ukončil tak jako vždycky modlitbou. "Ve jménu Otce..." Sestra Regina se pokřižovala, ale zatímco rty říkaly slova modlitby, v duchu byla venku u Olczakových. Jak jen to zvládnou sami bez ženy, která byla základem jejich rodiny, která je krmila, šatila, milovala je a udržovala jejich domov šťastný a rozkvetlý? Ty hodné, dobře vychované děti - kéž by se nezměnily - a jejich skromný pracovitý tatínek - kéž by vytrval! Modlitba skončila a otec Kuzdek požádal děti, aby zůstaly potichu a nezlobily, až se sestrou odejde. Sestře řekl, že sám zavolá Guse Dronga, aby poslal autobusy co nejdříve. Ona ať zatím zajde do ostatních tříd a vyřídí, že škola dnes končí a proč. Reginu nepřekvapilo, že na chodbě našla dva Eddieho bratry s ženami, kteří se už dověděli o nehodě a přijeli s několika neteřemi a synovci a s Krystyninou sestrou Irene Pri-bilovou, která teď .plakala v Eddieho náruči. Browerville byl tak malý, že ho zpráva o tragické smrti mladé ženy oblétla v okamžiku, a pak se rozběhla z Hlavní ulice na farmy jako prérijní vítr. Ani tu nemuseli mít telefon. Krystynu Olczako-vou milovaly všechny ženy z města, protože šila a dělala jim doma v kuchyni trvalou, aby si vydělala pár dolarů navíc. Byla také členkou Společnosti Svatého srdce třetího řádu svatého Františka a organizovala jako dobrovolnice u kostela trhy a bazary. Na svátek Svatého těla zdobila oltář. Když se prodávaly koláče a dorty, vždycky nějaké upekla, když sestry potřebovaly k očnímu lékaři, dovezla je do Long Prairie. V létě 29 brala hordy dětí vykoupat k jezeru Horseshoe, a vůbec vkládala do všech svých charitativních činností spoustu energie a dobré vůle. Pomohla tolika lidem. Pro život ve městečku znamenala to, co Eddie pro kostel: Člověka, na kterého se můžeš kdykoli obrátit a on udělá víc, než je jeho povinnost. Nebylo divu, že se dav začal rozrůstat dřív, než mohl Eddie odvést děti ze školy. Další a další přicházeli do zšeřelého Pa-derewského sálu, objímali ho, plakali s ním, polykali slzy, když viděli, jak si ženy klekají k jeho dětem a snaží se je utěšit. Muži se nabídli, že vykonají za Eddieho všechny každodenní povinnosti - vytřít učebny, smazat tabule, stáhnout vlajku a zamknout budovu. "Nikdo ještě nezazvonil umíráček," vzpomněl si Eddieho bratr Sylvestr. "Odveď děti domů, Eddie, já to udělám." Eddiemu najednou oschly oči, a i když se viditelně třásl, řekl bratrovi: "Ne, Sylvestře, udělám to sám." Otec Kuzdek se právě vrátil a vložil se do rozhovoru: "Ed-die, Eddie, proč se chceš ještě víc trápit? Nech Sylvestra, ať zazvoní." Eddie ustoupil a zdvihl ruce, jako by otvíral těžké dveře. "Ne, pane! Ne, otče! Byla to moje žena a teď .je mrtvá a já jsem zvonil všem lidem, kteří tu za těch dvanáct let umřeli, a teď zazvoním i jí. Musím..., vždyť co by na to řekla... moje Krystyna, kdyby viděla, že jí zvoní někdo jiný? Řekla by si: Proč, kde je můj Eddie? Jak to, že nechává Sylvestra zvonit umíráček? Děkuju ti, Sylvestře, žes mi to nabídl, ale...," Eddiemu se zlomil hlas, "...ale to je moje práce." Shluk lidí v sále ztichl. Eddieho děti stály tatínkovi u nohou, hlavami se mu opíraly o hrudník a on je držel za ramena. Lucy, která si necucala palec od tří, si ho teď .strčila do pusy až po poslední kloub. "Byl bych rád, kdybys vzal děti domů. Ano, byl bych rád, kdybyste vy všichni odvedli děti domů." Lidé si vyměnili nejisté pohledy, zašoupali nohama po podlaze a ozvalo se pár souhlasných hlasů. "Dobrá, Eddie," řekl Sylvestr a stiskl Eddiemu paži, "když to tak chceš." "Chci." "Tak jo," kývl Sylvestr a pustil bratra. "Chceš, abych na tebe počkal před kostelem?" "Ne... ne, jdi s ostatními. Přijdu domů, až skončím. Děti," 30 klekl si k dcerám, "jděte se strýčkem Sylvestrem a s babičkou a s ostatními, já přijdu za chvíli, ano?" "Ano, tatínku," řekla Anne poslušně, "ale nejdřív si musím vzít svetr." Já taky," dodala Lucy. Sestra Regina už byla zase ve své třídě a přeříkávala s dětmi poslední modlitbu, než je pošle domů, když do místnosti vešly Lucy a Anne. Přerušila modlení a třída ztichla. "Musíme si vzít svetry," řekla Anne. "Ano, musíme si vzít svetry," opakovala Lucy Obě dívky poslušně došly ke svým lavicím, pěkně pomalu, protože ve škole se nesmí běhat, a sundaly si svetry z opěradel. Spolužáci je fascinovaně pozorovali a nevěděli, co by měli udělat. Lucy se podívala na Janice, ale žádná neřekla ani slovo. U stolku se Lucy zastavila před učitelkou, podívala se na ni a zakývala ohnutým prstíkem. Sestra Regina se sehnula, aby jí holčička mohla pošeptat do ucha: "Moje maminka dneska umřela, proto musíme jít domů." Anne ji šťouchla a řekla: "pojď, Lucy." Sestra Regina měla pocit, že se jí srdce rozskočí na tisíc kousků. To dítě pořád ještě nepochopilo dosah dnešní tragédie. Tak ráda by ji byla objala, obě by chtěla obejmout, utěšit je a sebe také. Pravidla to však zakazovala. Místo toho jen řekla: "Budu se za vás modlit." Kupodivu však dnes působila modlitba jaksi nedostatečně. Všichni zmizeli a nechali Eddieho samotného, tak jak si přál. Lucy s Anne odešly se strýcem Sylvestrem a Romainem, jejich ženami Marjorie a Rose a s ostatními příbuznými. Přijely školní autobusy a děti odjely domů. Otec Kuzdek odešel zapálit svíčku do kostela a pomodlit se za Krystyninu duši. Jeptišky se ztratily za dveřmi kláštera hned vedle kostela. Konečně sám. Eddie stál v pochmurném Paderewského sále a padla na něj tíha děsivé prázdnoty, která bolela stejně, jako když bolí břicho hladem. Bodavě ho tlačila nahoře v žaludku těsně pod hrudní kostí. Od chvíle, kdy se dověděl o Krystynině smrti, měl už několikrát pocit, že je od všeho, co se kolem něj děje, nějak vzdálený, že se zrovna probouzí z těžkého snu a ta zlá zpráva že je přece jen nakonec noční můra a že se nic nestalo. Ale ono se stalo. Krystyna byla mrtvá a nikdy nic už nebude v pořádku. Zůstal několik minut o samotě. Ulevilo se mu, když ostatní odešli a on se mohl poddat svému žalu bez toho, aby se na něj někdo díval. Slzy mu stékaly dolů po tvářích a on už ani neměl sílu je setřít. Strčil ruce hluboko do kapes svých pracovních kalhot a ze zvyku se rozhlédl sálem, aby zkontroloval, jestli je všechno, jak má být - dveře do skladiště zavřené, dve- ře od tříd otevřené, všude zhasnuto, zvonek na parapetu, na podlaze proužek slunečního světla, který sem proudil z nej-světlejšího rohu budovy, z květinové síně. Bylo tak jednoduché myslet na obyčejné každodenní povinnosti..., mnohem jednodušší než na tu strašnou dusivou věc, kterou byl nucen akceptovat. Bylo o tolik jednodušší zůstat tady než jít vedle a začít zvonit. Povzdechl a roztřásl se. Jdi raději do kostela a zvoň. Přiměl nohy, aby se pohnuly a šly k dvoukřídlým dveřím na konci chodby u první třídy. Dveře byly dole ze dřeva a nahoře prosklené malými okénky. Eddie si všiml, že spodní řádka oken by potřebovala vyleštit. Udělá to zítra. Pak si však uvědomil, že zítra tu nejspíš nebude. Bude doma a bude chystat Krystynin pohřeb. Ta myšlenka ho zase na chviličku vytrhla z reality, jako by mu někdo pomíchal informace, které při jímal. Venku panovalo naprosté ticho. Ani pták nezapípal, ani auto neprojelo po silnici před domem. Dokonce i pila u Wenze-la zmlkla, jako by celé město utichlo z té hrůzy, která se stala s Krystynou. Po zkrabatělé asfaltové cestě, která oddělovala školu od kostela, došel k osmnácti pískovcovým schodům a po nich vystoupal až k velkolepé budově. Tenhle kostel zabíral značnou část jeho života, a proto se zdálo pochopitelné, že si vyžaduje jeho přítomnost i teď, v okamžiku smrti. Vešel jedněmi z předních dveří. Zavřely se za ním a on se ocitl ve vestibulu, kde to tak trochu zatuchle a tiše vonělo. Tu vůni znal ještě dřív, než byl pokřtěn. Byla to vůně starého dřeva, hořících svíček a starobylých venkovských tradic, které přinesli jeho polští prarodiče a prarodiče ostatních zdejších obyvatel, když se na přelomu století vystěhovali z Polska. Zdobené nádržky na svěcenou vodu ve tvaru akantových listů stály po obou stranách dveří na tak vysokých podstavcích, že jako dítě musel vždycky natáhnout ruku až nad hlavu, aby se dotkl hladiny. Dnes sáhl dolů, smočil prsty a pokřižoval se, aniž si uvědomil, že automaticky říká slova, která vždy tenhle pohyb do~ provázejí. Jeho duše bloudila někde jinde, v údolí smutku, které bylo tak hluboké, že si raději přál, aby byl býval s Krystynou v autě a aby s ní byl teď .v nebi, než se tady chystal zvonit jí umíráček. Tři provazy od zvonů visely nalevo vedle radiátoru ze sto padesát dva stop vysoké zdobené věže. Eddie věděl, který provaz patří ke kterému zvonu podle jejich délky a podle počtu uzlů, a teď .si vybral ten s nejhlubším a nejsmutnějším hlasem. Provaz byl tlustý jako kravský ocas, zamaštěný a do-hladka ošoupaný po dvanácti letech Eddieho zvonění. Rozhoupat takhle veliký zvon, aby zazněl jen jednou, dalo hodně práce a byla k tomu potřeba trocha zkušenosti. Eddie to už dělal tolikrát, že to pro něj byla hračka. Dnes však uchopil provaz do rukou a nemohl dál. Jen svíral prsty kolem sisálového povrchu. Dokážu to, říkal si v duchu, dokážu to. Udělám to pro Kry sty nu. Sevřel lano pevněji. Nahrbil ramena. Oči ho pálily. Bim. Zvon jednou zazvonil..., první rok Krystynina života, kdy se narodila v posteli v ložnici svých rodičů na farmě, kde její rodina stále ještě bydlí. Vychovávali ji v tradici polského katolictví, pokřtít ji dali právě v tomto kostele. Eddie čekal celou minutu. Byla to nejdelší minuta jeho života, v níž se mu v duchu promítala série obrázků: od fotografie Krystyny jako dítěte až po obraz posledních chvil jejího života, než došlo k srážce s vlakem. Ach, Krystyno, proč jsi to jen udělala? Proč jsi závodila s vlakem? Kdybych jen byl Příslib lásky s tebou, řekl bych ti Stůj, počkej, nestihneš to. Bim. Znovu zazněl zvon..., druhý rok Krystynina života - tenkrát ji vyfotili na hřbetě tažného koně, který byl tak široký, že jí nohy trčely do stran jako dračí křídla. To ji Eddie ještě neznal, ještě ji nemiloval, nepolíbil, neslíbil jí věrnost v tomto kostele ani se nestal otcem jejích dětí. Bim... třetí rok, kdy... Tohle určitě není pravda. Až tady skončí, půjde domů a Krystyna tam bude jako vždycky, bude mít na sobě zástěru a bude u stolu v kuchyni natáčet nějaké paní hlavu. Až vejde, usměje se na něj a řekne: "Podívejme, kdo to přišel. Můj Eddie Fredie (nebo můj Eddie medy nebo cokoli, co ji zrovna napadne a rýmuje se s jeho jménem). A on si nalije hrnek kávy, opře se o kredenc a bude se dívat, jak Krystyna pracuje anebo jak se baví s návštěvnicemi, a bude si představovat, na co asi Krystyna tentokrát šetří. Za každou natočenou hlavu bylo dvacet pět centů. Když dělala trvalou, dostala padesát centů a trvalo jí to celé čtyři hodiny. Měla ráda hezké šaty a šperky a ráda chodila v sobotu večer tančit do tančírny v Clarisse anebo si zajeli do Knotty Pine Coliseum. Občas si koupila parfém nebo rtěnku od obchodní cestující s výrobky Avon. Nejčastěji však své peníze utratila za látky a nitě a šila na děti i na sebe. Teď to skončilo. Navždycky. Bim. Ach, Krystyno, proč jen jsi odešla tak brzy? Co si bez tebe počnu? Jak se mohu večer vracet do našeho domu a kdo se postará o děti? Bam. Zvon zazvonil sedmadvacetkrát. Dvacet sedm minut trvalo Eddiemu, než oznámil celému městu, že Krystyna odešla. Byla to povinnost a Eddie zůstal celou dobu vyzvánění klidný a neplakal. Na závěr pak podle tradice popadl všechny tři provazy a poslal do světa slavnostní zvonění radosti - život věčný, amen - v tu chvíli, když vyzváněl unisono, v tu chvíli na něj dolehl žal. Obklopil ho ohlušující zvuk zvonů a jemu začaly proudit po tvářích slzy jako dvě řeky a spolu s nimi přišel i hněv a vzdor. Prudce tahal za provazy, jako by je chtěl potrestat, anebo sebe, anebo jako by chtěl proklít nesnesitelně krutý osud. Tahal tak mocně, že ho lana občas vynesla několik palců nad zem. Plakal a naříkal, křičel do světa svou bolest a vztek v místech, kde ho mohl vidět jen Bůh a Krystyna, zatímco zvony nad hlavou oslavovaly její příchod do nebe. 3. kapitola Eddie si možná myslel, že po odjezdu školních autobusů odešly všechny sestry do kláštera, ale sestra Regina zůstala ve škole. Vrátila se do své třídy, naslouchala tichému pláči, slyšela, jak hlasy utichají a jak nakonec Eddie odchází z budovy. Věděla, že pan Olczak půjde do kostela, aby zazvonil své ženě umíráček a v tichu třídy čekala na jeho hlas. Při prvním zazvonění si ho představila, jak tahá za provazy, a vlna upřímného soucitu ji přiměla pokleknout. Tak ji našla matka Agnes, jak klečí otočená zády ke dveřím a hlavu opírá o rukáv na kraji stolu. "Sestro Regino?" Sestra zdvihla hlavu, potají si otřela oči a pak se na kolenou otočila ke své nadřízené. "Ano, matko představená?" Matce Agnes bylo téměř šedesát let, měla vystupující bradu, ruměnou pleť a bleděmodré oči, které vypadaly za silnými skly brýlí veliké a vodnaté. "Zapomněla jsi na matutinum a chvály?" zeptala se matka představená sestry Reginy. "Ne, nezapomněla, matko." "Aha," vydechla matka Agnes a chvíli postála v zamyšlení, než dodala, "čekaly jsme na tebe." "Omlouvám se, matko představená, já..." Správně poslušná jeptiška by beze slova následovala svou představenou a to také matka Agnes očekávala. Sestra Regina však cítila, že by se snad v té maličké klášterní kapli vedle dalších sedmi jeptišek zadusila. Vždyť se stěží dokázala nadechnout, aby nepro-pukla v pláč. Z kostela znovu zazněl umíráček žalostným tónem, který chtěl naříkat jakoby navěky. "Prosím o poshovení, matko, ráda bych okamžik zůstala tady ve škole. Mám pocit, že bych potřebovala být chvilku o samotě." V církevním společenství bylo potřeba žádat o vše, co se vymykalo obvyklému řádu platnému pro většinu. Matuti-num a chvály byly typickým příkladem řádu většiny - univerzální modlitby, které probíhaly ve všech církvích celého světa v tutéž hodinu každý den. Člověk by neměl chtít zůstat během těchto modliteb o samotě, když všichni ostatní se modlí společně. Pokud to udělal, porušil slib poslušnosti. Sestra Regina si okamžitě všimla, že matku představenou nepotěšila. V matčiných očích se snad odráželo jisté pochopení, ale její mysl byla tak pevná jako letitý strom. Patřila k řádu svatého Benedikta mnohem déle než sestra Regína a dobře věděla, co to znamená vzdát se sebe sama v zájmu služby Bohu. Sestra Regina se ještě úplně nenaučila, jak se sebe samé vzdát. Jde o děti, viďte?" zeptala se matka Agnes. "Ano, matko představená." Sestra Regina vstala a podívala se starší ženě do tváře. "Nezapomínáš, co říká svatý řád?" zeptala se matka Agnes. Měla na mysli Benediktovu řeholi, kterou takhle obvykle nazýval i. "Ne, matko, nezapomínám." Podle řehole se měli členové řádu vyhýbat navazování důvěrných vztahů k laikům. "V takovýchto případech, kdy člověk cítí potřebu s někým soucítit, je snadné navázat příliš důvěrný vztah." Matka Agnes si byla dobře vědoma toho, že sestra Regina věnuje Olczako-vým děvčatům výjimečnou pozornost. Tuto situaci bylo zapotřebí bedlivě sledovat. "Jsou příliš malé na to, aby ztratily matku." "Ano, jsou, ale vy byste měla svůj zájem o ně směřovat spíš k modlitbě než k zármutku a svůj žal překonat k větší slávě boží." Sestra Regina v nitru pocítila závan odporu a překvapilo ji to. Vloni učila Anne ve třetí třídě a opravdu se snažila, aby jí nedávala přednost před ostatními dětmi. Pod černým hábitem jí však tlouklo citlivé srdce, které nedokázala ovládnout. Letos neučila jen Anne ve čtvrté třídě, ale přibyla jí ještě malá Lucy, která měla stejně okouzlující povahu jako Anne a přitahovala zájem sestry Reginy stejným způsobem jako starší sestřička. Teď, když tyto oblíbené žákyně ztratily jako jediné z celých dvou tříd matku, kterou sestra Regina také měla ráda, znamenalo to pro ni nejtěžší zážitek od té doby, co složila řádový slib. Žádat ji, aby překonala své city, které ji právě úplně zaplavovaly, v ní vyvolalo tak silnou chuť se vzepřít, že raději mlčela. Obě jeptišky si toto všechno uvědomovaly, zatímco matka Agnes čekala ve dveřích a zvenku znovu zazněl hlas umíráčku. Obě kromě toho věděly, že sestra Regina složila slib chudoby, cudnosti a poslušnosti a že to byla právě poslušnost, kterou někdy nedokázala překousnout. Matka Agnes jí tento slib jemně připomínala, ale sestra Regina občas měla svou hlavu, což bylo proti řeholi. Být poslušný znamenalo potlačit sebe, oddat se do vůle boží, zříci se marnivého zájmu a svou osobu tak, aby myslí procházely jen boží myšlenky a do duše vplouvala Jeho milost. Sestra Regina se tohle všechno snažila přijmout. Bojovala sama se sebou za dosažení vnitřního klidu, trávila dlouhé chvíle v rozjímavých modlitbách, aby v sobě našla onen tichý prostor, kde by pocítila splynutí s Bohem. Nebyla si však jistá, jestli se jí to vůbec kdy podařilo. A co víc, nemohla pochopit, jak by dnes mohlo potlačení a překonání smutku jakkoli pomoct její duši nebo duším Olczakových děvčátek. Chtělo se jí pro ně plakat a chtěla to dělat o samotě. Matka Agnes však měla na věc jiný názor. "Musíme si dávat pozor na světské starosti, sestro. Jinak se vplíží do našich myslí a odvedou naši pozornost od jediného skutečného smyslu, kterým je dosažení dokonalé jednoty s Bohem." "Ano, matko." Matka představená se moment odmlčela, aby nechala svá slova vyznít. "Vrátíte se tedy do kláštera na rozjímání?" Rozjímání vždy následovalo po matutinum a chválách. "Ano, matko." "Dobře tedy." Sestra Regina poklekla, aby přijala požehnání matky představené, a potom spolu s ní vyšla ze třídy. Zatímco procházely ve svých vysokých černých botách ztichlou chodbou, ozval se znovu umíráček a matka Agnes řekla: "Nezapomínejte, sestro Regino, že se nesmíme ptát po smyslu boží vůle." "Ano, matko." Cestou od žluté cihlové školní budovy se sestra Regina velice snažila potlačit v sobě zlost, pokořit se před Bohem a přijmout výtku matky Agnes. Soustředila myšlenky na poslušnost a vypudila z mysli všechny rušivé světské starosti, aby uvolnila cestu poslušnosti a zbožnosti, které jdou ruku v ruce. Bílý prkenný dům, kam jeptišky šly, byl pouhých třicet stop od školy západním směrem. Stínily ho dva jilmy o dobrou polovinu vyšší než samotná dvoupatrová budova kláštera. Vystoupaly po kamenných schodech a vešly zadním vchodem do čisťounké kuchyně, kde to vonělo čerstvě upečeným chlebem. U jedné stěny stály vestavěné kuchyňské skříňky a litinový sporák na dřevo, uprostřed veliký pracovní stůl s pade-sátilibrovou schránkou na mouku. Pan Olczak jim ji vždycky, když byla prázdná, znovu naplnil a často to byla mouka, kterou jeptiškám koupila a zaplatila jeho žena. Kuchařka sestra Ignatia a hospodyně sestra Cecilia nebyly v dohledu. V domě panovalo ticho jako v jeskyni. Obě jeptišky prošly hlavní chodbou, která rozdělovala dům na dvě poloviny dlouhým pásem čerstvě navoskovaného linolea, pokračovaly kolem dveří do společenské místnosti a kolem dvou hudebních šálků s klavíry, kde bylo teď .zavřeno, a vystoupaly po dřevěných schodech do prvního patra. Tady prošly okolo zavřených ložnic, až se dostaly do severozápadního cípu budovy, kde ležela maličká kaple. Uvnitř klečelo šest jeptišek na šesti klekátkách. Další dvě stála neobsazená a čekala na ně. Sestra Agnes si klekla na jedno, sestra Regina na druhé. Nikdo nepromluvil ani slovo, žádná hlava se neotočila, ani záhyb černého hábitu se nepohnul. Kaple tonula v naprosté strnulosti. Vzadu se ve stínu tyčily varhany bez varhaníka, vpředu hořely nad miniaturním oltářem u alabastrového kříže dvě svíčky. Světlo pronikající dovnitř dvěma okny v severní stěně tlumila hnědá krajka, která dávala celé kapli rezavý nádech v barvě čaje. Klekátka neměla vypolštářované opěrky pro lokty ani pro kolena. Sestra Regina si klekla na nelítostná buková prkna a rázem ucítila bolest až v kyčelních kloubech. Přinesla tu bolest jako oběť pro zesnulou. Uvítala nepohodlí, skrze které snad povznese svou mysl a milosrdněji splní sliby, jež na sebe vzala. Jedním z nich byl slib chudoby a odříkání a nedostatek osobního pohodlí, představované právě teď .tvrdým klekát-kem, byly součástí této chudoby. Přijímala to stejně samozřejmě jako to, že venku svítilo sluníčko, ale v kapli bylo šero - přijímala to jako součást svého života benediktinky. Po jedenácti letech v řádu už dávno nemyslela na měkký nábytek, na němž sedávala doma, na přepych pít teplé mléko přímo od krávy ani na ještě větší přepych poležet si ráno déle v posteli. Sepjala ruce, zavřela oči a sklonila hlavu tak jako její sestry. Začalo rozjímání. Sestry rozjímaly dvakrát denně - ráno před snídaní a odpoledne hned po matutinum a chválách. V té době bylo možné přiblížit se Bohu co nejvíc, ale k tomu bylo nejprve nutné zbavit se sebe sama a naplnit vzniklou prázdnotu Jeho božskou láskou. Sestra Regina se právě chystala zbavit se sebe sama, když se ozvalo společné vyzvánění všech tří zvonů, které oznamovalo počátek věčného života pro Krystynu Olczakovou. Oslavné tóny naplnily prostor a sestra Regina zdvihla hlavu a otevřela oči. To on zvoní - pan Olczak, ach, jak to může snést? Neměli ho nechat zvonit. Jeden z bratrů ho měl násilím přimět, aby mu tu práci přenechal, a měli ho poslat pryč, nedovolit mu vzít na sebe tak bolestnou povinnost. Oslavovat smrt, jak srdcervoucí úkol pro muže, který tolik miloval svou ženu jako pan Olczak. Představila si ho, jak se lopotí s provazy, a pocítila rozhořčení místo něj. Už podruhé se během jediného dne pokusila ovládnou zlost. Znovu se snažila od ní osvobodit opakováním pravidel řehole. Řehole říkala, že zlost člověka připravuje o důstojnost, a tím brání milosrdenství, aby se svobodně vlévalo do duše. Dnes se však nemohla hněvu zbavit. Prožívala ho a dělalo jí to dobře, bylo to jen spravedlivé a zasloužené! Celý zbytek rozjímání se dopouštěla přesně toho, před čím ji matka představená varovala: Ptala se proč, ptala se po smyslu smrti Krystyny Olczakové. Ve chvílích pochybností vždycky toužila poradit se se svou babičkou Rosellou, která na ni měla v dětství obrovský vliv. Babička Rosella Potlocká byl ten nej-zbožnější člověk, jakého mladá Regina Potlocká poznala. Babička se nikdy neptala, proč Bůh dopustil to či ono, tak jak to dělala Regina teď. A právě babička Rosella si byla naprosto jistá, že je to boží vůle, aby se Regina stala jeptiškou. Ve chvíli, kdy pozorovala Olczakova děvčátka, jak si balí svetry a odcházejí s tetami, strýčky, babičkami, dědečky a bratranci, v té chvíli sestra Regina zatoužila, aby se také mohla schovat pod křídla své rodiny, i kdyby to bylo jen na tento jeden den. Přerušila však všechny světské vztahy se svými příbuznými v době, kdy složila řádový slib. Řehole povolovala návštěvu nejbližších jen jednou za pět let. Její rodinu teď .tvořila církevní společnost, jmenovitě těchto sedm sester, které žily, pracovaly a modlily se společně tady v klášteře, v sousední škole a v kostele. Otevřela oči a potají je pozorovala. Dávala si pozor, aby se ani nepohnula. Sestra Dora, která učila první a druhou třídu, byla ze všech nejživější a nejšťastnější. Skvěle se hodila právě k nejmenším dětem. Respektovala je a měla talent pro učení. Ačkoli řehole zakazovala osobní přátelství v církevním společenství, oblíbila si sestra Regina Doru. Sestra Mary Charles učila pátou a šestou třídu. Byl to tyran a dosahovala uspokojení tím, že trestala neposlušné děti pruhem gumové dlaždice v květinové síni. Sestra Regina byla přesvědčená, že sestra Mary Charles by nejvíc ze všeho potřebovala, aby někdo ohnul ji přes nízkou lavici vedle gloxí-nií a nasekal jí, co se do ní vejde. Pak by se uvidělo, jestli by po takové domluvě změnila názor. Sestra Gregoría, učitelka hry na piano, byla tlustá jako čuník před porážkou. Každý večer odmítala moučník pod záminkou, že se ho vzdá, ale když ho před ni postavily, uždibovala z něj, až ho dočista snědla. Někdy se zdržela u stolu, pomáhala ho sklidit a přitom dojedla zbytky moučníků po všech ostatních. Chudák sestra Samuela, varhanice, hrozně šilhala a navíc ji sužovala senná rýma. Neustále kýchala a ne vždycky si zakryla ústa. Sestra Ignatia vařila v klášterní kuchyni, byla velice stará a moc milá. Byla v klášteře nejdéle ze všech. Před lety také učila, a když skončila, zůstala v kuchyni, kde občas usnula vsedě za stolem se škrabkou v ruce. Vylákala ze všech sester data narození a tvrdošíjně jim pekla dorty k narozeninám, i když podle řehole měly jeptišky slavit spíš narozeniny svých patronů než své vlastní. Sestra Ignatia by byla něčí ideální babička. Hospodyně sestra Cecília, nenapravitelná všetečka, považovala za svou povinnost hlásit matce představené, cokoli v tomto malém společenství zaslechla nebo objevila, protože tvrdila, že duchovní pohoda jedné každé sestry ovlivňuje duchovní pohodu všech ostatních. Cecilia navštívila jednou Vatikán a od té doby si myslela, že je dokonalá. Sestře Regině však dělalo čím dál větší potíže odpouštět jí ten nesnesitelný zvyk strkat do všeho nos. Sestra Agnes, matka představená, učila sedmou a osmou třídu. Soustředila se spolu se sestrou Cecilií na zkoumání svědomí ostatních jeptišek, aniž by totéž dovolila jim. Byla veliký pedant, co se týče řehole a pravidel řádu, dokázala je citovat 40 slovo od slova a byla velice chladná a neústupná. Snad i víc, než by matka představená měla být. Všechny sestry tu teď .v tichosti meditovaly. Každé z nich pan Olczak tisíckrát pomohl, denně ho potkávaly, znaly ho pravděpodobně lépe než kteréhokoli jiného muže, znaly obě jeho děti a na dobročinnost jeho ženy se mnohokrát spolehly. Kterou z nich zarmoutila její smrt víc než smrt kohokoli jiného z farnosti? Dokázaly se doopravdy odmyslet od důsledků, které tato tragédie přinese celé rodině? Nezáleželo jim na tom? Sestra Regina to nedokázala. Kdyby to dokázala, byl by to výsměch všemu, co mělo v řádu nějakou cenu. Ach, Otče, odpusť mi mou nespolehlivost, neboť jedině skrze Tebe mohu najít věčnou radost, jedině přijetím Tvé vůle mohu... mohu... co vlastně mohu? Pod kolenem se jí zachytil záhyb šatů. Zhoupla se na něm, aby ji to ještě víc zabolelo. Bolest měla být pokáním za vzpur-né myšlenky. Hledala nesobectví, ale před očima měla jen představy Anne a Lucy a jejich otce. Je teď .už u nich doma? V tom žlutém cihlovém domě, který je vidět z rohu Hlavní ulice a kde se nejspíš shromáždily obě rodiny? Bude dnes v noci plakat v posteli bez Krystyny? A děti? Jaké to asi je, takhle někoho milovat a přijít o něj? Sestru Reginu překvapil konec rozjímání. Nemohla uvěřit, že už uplynulo třicet minut. Matka Agnes však povstala a vyšla jako první v tichosti z kaple. Řada žen za ní stejně tiše sestoupila po schodech a zasedly na svá obvyklá místa v jídelně. Zahájily večeři tradiční modlitbou, kterou vedla sestra Gregoria. Celý tento týden vedla modlitby ona. Požádala o zvláštní požehnání pro duši Krystyny Olczakové a její rodinu a potom začala skromná večeře. Dnes to bylo dušené hovězí maso s těstovinami a nakládanou červenou řepou, kterou si vypěstovaly na zahradě a sestra Ignatia ji zavařila. Přikusovaly čerstvý chléb, který jim to odpoledne upekla. Je moc smutné, co se stalo Krystyně Olczakové," řekla sestra Samuela. "Bude nám chybět." "Posledních padesát liber mouky nám koupila právě ona a pan Olczak je vysypal do nádoby," řekla sestra Cecilia. "Byla to štědrá paní, takovou by člověk rád viděl dlouho žít." "Nikdy nevynechala dobročinný bazar nebo prodej koláčů," dodala sestra Ignatia. "I když nám všem bude paní Olczaková chybět," ujala se slova matka představená, "nesmíme se ptát, proč si ji Pán vzal k sobě." "Proč ne?" ozvala se sestra Regina a v tu chvíli se sedm vidliček zastavilo. Sestře Regíně bylo hned jasné, že měla držet jazyk za zuby. Chudák sestra Samuela se na ni dívala tak upřeně, až to vypadalo, že jí šilhavé oči přeskočí z dírky do dírky. "I když máte obě Olczakovy dcery ve své třídě, sestro," nedala si sestra Cecilie ujít příležitost ke kázání, "víte dobře, co říká řehole." "Paní Olczaková však byla výjimečná osoba. Člověk, který nám obzvlášť... obzvlášť pomáhal." Sestra Dora dloubla Reginu pod stolem, ale ta se nedala zastavit. "Copak zrovna vás, sestro Cecilie, nedovezla paní Olczaková do Long Prairie, když jste potřebovala nedávno spravit zuby?" "Ano, dovezla, ale to neznamená, že se budu ptát." "Navrhuji...," zarazila rozhovor matka představená už v zárodku, "...abychom se večer pomodlily litanii za věřící zemřelé." A tak se přestalo mluvit o Krystyně a sestra Mary Charles se rozpovídala o článku v diecézním týdeníku St. Cloud Visitor, ve kterém se psalo o navrhovaných slevách v kinech. A tak zatímco se hovor točil o tom, jak výhodná to bude sleva pro školní děti, večeře probíhala jako obvykle. Sestra Samuela kýchla do své misky s dušeným masem, utřela si nos kapesníkem a skryla ho do rukávu. Sestra Cecilia odešla od stolu, aby přinesla moučník. Sestra Gregoria zdvihla ruku, aby odmítla jablečný koláč, ale stará kuchařka ho před ni přesto postavila. Když všechny dojedly, byl talíř sestry Gregorie prázdný tak jako ostatních. Každý týden přidělila matka Agnes vždy jeptiškám nějakou povinnost. Ty, které měly mýt nádobí, vstaly a odešly pomoct sestře Ignatii do kuchyně. Po práci se všechny sešly k večernímu oddechu ve společenské místnosti v přízemí. Čas pro zábavu byl pevnou součástí denního programu. Bylo na ni vyměřeno šedesát minut a vyžadovala se stoprocentní účast. Každá sestra měla ve společenské místnosti jednu zásuvku, odkud si vytáhla háčkování, pletení, psaní dopisů nebo knihu. Sestra Dora se pustila do předčítání o životě svaté Tere-zičky a ostatní si vybraly práci, jakou chtěly. Bylo sice povoleno se bavit, ale jelikož matka Agnes určila sestře Doře předčítání, sestry si mezi sebou téměř nepovídaly. Četba trvala skoro celou hodinu. V půl osmé všechny sestry odešly ze společenské místnosti do svých ložnic, kde strávily další hodinu a půl přípravou do školy na příští den. Sestra Regina si dnes v této době také chvíli četla matutinum a chvály, které přes den zanedbala. V devět hodin zazvonil jemný hlas zvonku a sestry se ještě jednou sešly v kapli, aby si zazpívaly z breviáře a zakončily den večerní modlitbou. Pro dnešek to byla litanie, kterou vybrala matka Agnes. Nakonec sestra Samuela zahrála na varhany a všechny zazpívaly Stahat Mater. Po večerní modlitbě se jeptišky odebraly do svých ložnic a uzavřely se do nočního ticha - silencia, které bude trvat až do půl sedmé, kdy se znovu sejdou v kapli k meditaci a zpěvu z breviářů. Ložnice sestry Reginy vypadala naprosto stejně jako všechny ostatní pokoje - úzká místnost s jedním oknem a v ní postel, stůl, židle, lampa a na stěně kříž. Nebyla tu koupelna ani hodiny, jen malá skříň a v ní dva další hábity a maličké zrcátko, do kterého se mohla podívat, když si připínala čepec nebo když jí snad spadla řasa do oka. K ničemu jinému se zrcadlo nepoužívalo, protože marnivost byla zakázána stejně jako všechny ostatní světské záležitosti od chvíle, kdy složila řeholní slib. Odvázala si vzadu blůzu a sundala ji spolu s čepcem, aniž porušila uvázání pásky a závoje a pověsila je na kovové ramínko, které bylo zvlášť ohnuté tak, aby se na něj čepec dával. Pak přišly na řadu rukávy, škapulíř a následoval pás se třemi uzly, které znamenaly, že složila tři sliby. Z kapsy hábitu si sestra vyndala černý růženec a dlouhé černé šaty pak pověsila do skříně. Sedla si na postel, aby si zula vysoké černé boty, černé punčochy a bílý podvazkový pás. Potom vytáhla ze skříně bílou noční košili, oblékla ji a znovu si sedla a tiše čekala, až uslyší cvaknutí dveří od koupelny, které bude znamenat, že je sestra Cecilia už hotová. Koupel si jeptišky dávaly jen jednou týdně, v sobotu, protože častěji by se to považovalo za plýtvání vody. Jakékoli plýtvání odporovalo slibu chudoby. Život v chudobě nikdy sestře Regině nevadil ani v nejmenším. Rychle se přejela pod velkou noční košilí žínkou, aniž zahlédla víc než nohy. Celé své tělo viděla naposledy, když jí bylo šestnáct. Dlouho před tím, než složila řeholní sliby, složila svůj vlastní slib cudnosti, protože už tenkrát věděla, že měla babička Potlocká pravdu a že vstoupí do řádu, jakmile opustí střední školu. Ani život ve společnosti ostatních jeptišek nikdy sestře Regině nevadil s výjimkou koupelí. Jako dítě totiž ráda snila a nejkrásněji se jí snilo, když si prodloužila pobyt ve venkovní koupelně, kterou měli u nich na farmě. Zapřela otevřené dveře, dívala se do lesů a klidně strávila hodiny, dokud se neozvala z domu matka: "Regino! pojď umýt nádobí! pojď sem a přestaň se schovávat v té vodě!" Tady žilo osm žen v jednom domě s jednou koupelnou, kde se střídaly podle přesně stanoveného režimu, a tak opravdu neměly mnoho času na nějaké courání s hygienou za zamčenými dveřmi. Sestra Regina zhasla světlo, vyklouzla z místnosti a potkala sestru Doru, jak se chystá dovnitř. Tolik se jí chtělo promluvit s ní šeptem, až se jí jazyk tlačil na zuby. Chtěla si popovídat o Krystynině smrti a jakou ztrátu to znamená pro děti a jak pan Olczak sám zvonil umíráček. Chtěla si promluvit o svém vlastním zármutku a o pochybnostech, které v ní rostly čím dál víc. Doba nočního mlčení, kdy se nemělo mluvit, však už začala, a tak přešla kolem přítelkyně beze slova a tiše za sebou zavřela dveře svého pokoje. V deset hodin zaznělo poslední dnešní zvonění, při němž se zhasínala světla. Sestra Regina ležela na posteli, ruce spojené na pokrývce. Její lem napnula pevně kolem hrudi, jako by tak mohla ulevit bolesti uvnitř, ale nepomohlo to. Místo toho teď .všechna bolest a smutek, které poslušně potlačovala, vytryskly na povrch v návalu pláče. Hlasitě zaštkala, pak se rychle otočila a zabořila obličej do polštáře. To, co začalo jako nářek nad Olczakovými, se po chvíli změnilo v cosi jiného. Uvědomila si, že vlastně pláče nad vlastní nespokojeností s osudem, který si zvolila. Myslela si, že život v benediktinské komunitě s sebou ponese sílu, podporu a nekonečný pocit vnitřního míru. Oběť a modlitba budou jako rozlehlé údolí klidu a těžká práce bude zdrojem vnitřního štěstí. Nic víc už nebude potřeba. Místo toho se však dočkala mlčení tam, kde by bylo zapotřebí mluvit, chladné odtažitosti, když všechno volalo po soucitu, a litanie za věřící zemřelé, když ona cítila nutnost prolévat slzy. S hlubokým zármutkem musela sestra Regina připustit, že dnes ji její církevní společenství zklamalo. 4. kapitola Eddie Olczak se vrátil domů, kde se zatím sešli jeho i Krysty-nini příbuzní. Všech jeho devět sourozenců žilo v okolí a pět Krystyniných také. teď .byli všichni spolu s řadou potomků, synovců a neteří, dvěma babičkami a dvěma dědečky u nich v kuchyni a v obývacím pokoji. Bylo jich tam tolik, že se do toho čtyřpokojového domku ani nevešli. Někteří zůstali na verandě a na dvoře. Příbuzní počítali údery umíráčku, mysleli na Eddieho, kte- rý je zvonil, a čekali, až se objeví mezi nimi. Někdy přicházíval domů alejí od severu, jindy obešel blok po Hlavní ulici, zahnul kolem obchodu Johna Gaidy a kolem dalších několika domů u nich v ulici. Dnes šel druhou cestou, obešel roh a přešel ulici. Příbuzní čekali, a když ho zahlédli, vyšli mu naproti pod dva přerostlé buxusy na přední zahradě. Milující paže, které ho objaly, aby ho utěšily, popustily znovu stavidla pláče. Plakali s ním. Bratři, sestry, otec, matka..., šel z ruky do ruky. Nejhorší bylo setkání s rodiči. Seděli v přeplněném obývacím pokoji a Eddie nejprve zamířil k matce. Byla to malá podsaditá žena s šedivými nakudrnacenými vlasy, ze kterých vždycky vonělo jídlo, které vařila. Její stárnoucí tělo bylo čím dál měkčí a s každým rokem připomínala víc a víc soudek. Měla stále červený obličej - v létě ze zahrady a v zimě od vaření u rozpálené plotny. Eddie ji o tolik přerostl, že se teď .musel při objetí hodně sklonit, aby ji mohl políbit na vlasy. "Mamo," řekl polsky, když se objali. "Ach, Eddie..., chlapče..., můj zlatý chlapče..." Postáli spolu chvíli, poplakali si a pak se Eddie obrátil k otci. "Tato," dostal ze sebe a otcovy mohutné paže ho objaly. Silné ruce farmáře s obrovskými dlaněmi, drsnými jako kůže na zvířecím postroji. "Už není, tato, není." Já vím, chlapče..., já vím." Cass Olczak nebyl výřečný, ale měl citlivé srdce. Dokázal jen držet svého chlapce v náručí a trpět s ním a doufal, že syn ví, že by udělal cokoli, aby zmírnil jeho bolest, jen kdyby to šlo. Vzal by na sebe jakoukoli ránu, kdyby tak mohl kterémukoli ze svých dětí ulehčit trápení. Cass přijel v pruhovaných montérkách rovnou z pole, ještě celý zaprášený a zpocený a byl cítit i trochu stájemi. Měl silnější postavu, trochu menší než Eddie, podsaditý jako kozáci, od nichž odvozoval svůj původ. Tmavé vlnité vlasy mu začaly řídnout, uši měl veliké jako dětské chodidlo a lalůčky vypadaly jako ze sametu. Eddieho babička vždycky říkala, že podle velikosti uší se pozná, jak je kdo chytrý. A tak Eddie věděl, že má toho nejbystřejšího tátu v okolí. Cass naučil své syny všechno, co věděli o pěstování obilí, strojích, zvířatech, truhlařině a o spoustě nepředvídatelných oprav, s kterými si musí farmář během roku při práci poradit. Ze všeho nejdůle-žitější však bylo, že je naučil milovat ženu - ne okázalou láskou, pod níž se může skrývat prázdné nitro, ale spolehlivým a hlubokým citem, který za všech okolností vydrží, bez zbytečných slov a bez hádek, ale zato vytrvale. Kromě toho vyrůstaly Cassovy a Hediny děti v jistotě, protože přes všechny potíže, které s sebou nesla výchova čtrnácti potomků, kdy s nimi museli rodiče chodit po nocích, když byly nemocné, a dát jim všem dennodenně jíst, strachovat se, kde vzít peníze na boty pro nejstaršího a jak zaplatit účty, když se neurodilo na polích - přes to přesevšechno se rodiče navzájem milovali a děti to věděly. Nemluvný Cass kdysi řekl Eddiemu: "Ženíš se jen jednou. Vyber si dobře, chovej se k ní dobře a budeš šťastný." Byla to ta nejfilozofičtější myšlenka, jakou kdy Cass vyslovil, a Eddie se jí držel. Oba dva na ni teď .mysleli. "Proč jsi nenechal radši některého z bratrů zvonit?" zeptal se Cass. "Nemohl jsem, tato. Krystyna by byla chtěla, abych zvonil já." Cass stiskl synovo rameno tak silně dlaní, až mu udělal modřinu na klíční kosti. Eddie byl však ze stejně tuhého těsta jako jeho otec a sotva si toho všiml. 'Byla jako jedna z nás..., tvoje Krystyna." Já vím, tato." Stáli dál vedle sebe, snažili se vymyslet, co ještě říct, a tu k nim přistoupila Irene Pribilová a plaše se zeptala: Jedl jsi něco, Eddie?" "Nemám hlad, Irene." "Tak bychom měli uvařit kávu," navrhla matka. "Ano," dodala Irene, "a tady je koláč." Kde se tu tak najednou vzal koláč, Eddie netušil, ale nepřekvapilo ho to. Tyhle ženy si myslely, že jídlo je lék na všechno. Hned uvařily kávu, a než nakrojily první koláč, už se objevil druhý od sousedky paní Berczykové. Pak se vynořila další jídla od dalších sousedů: plato vajec upravených nakyselo, pekáč plný nakrájeného hovězího se šťávou, vepřové kotlety s brambory pečenými ve slupce, čerstvě upečené housky a makovo-kávový dort, bramborový salát a pokrájená rajčata z něčí za. hrady. Pekař pan Kuntz přinesl své poslední polévané koblihy, které toho dne neprodal, a pak zavřel obchod. Pete Plotnik vyšel ze zadních dveří řeznictví, přešel alej a donesl tři kola polského točeného salámu. Ženy ho ohřály a položily na kuchyňský stůl, který Eddie vyrobil spolu se čtyřmi židlemi pro Krystynu jako svatební dar. Natřel ho na bílo a Krystyna ozdobila zadní strany židlí samolepkami s motivem ovoce, které koupila u Lloyda Berga. Věděli, že když budou mít víc dětí, může Eddie vždycky nějakou židli přidělat v dílně za domem. Víc dětí než tyhle dvě dcerky však už mít nebudou. Holčičkám právě teď .příbuzné nabízely jeden talíř s jídlem za druhým. Obě poslušně seděly na přední verandě s ostatními dětmi na malých židličkách, které Eddie také vyrobil. Lucy snědla jen jeden kousek dortu. Anne nejedla nic. Annina starší sestřenice stála vedle ní a rukou ji poplácávala po rameni, jak to viděla dělat tety, ale Anne se jen beze slova strnule dívala na talíř před sebou. Dospělí seděli s talíři na kolenou na zábradlí verandy, na širokých schodech, na stoličce od piána a na hnědé sedačce v obývacím pokoji, a dokonce i na dřevěné desce kolem staré nepoužívané pumpy vzadu na zahradě. Později ženy umyly nádobí a muži se seskupili kolem Ed-dieho. Šest z nich požádal, aby nesli při pohřbu rakev - tři Krystyniny bratry a tři svoje. Ženy pověsily utěrky na šňůru venku, kde se zatím setmělo, ochladilo a vyšly hvězdy. Děti si začaly hrát na honěnou, ale matky je hned zarazily, zatřásly jimi a vyhubovaly jim, že jsou neslušné. Starší zrozpačitěly, mladší začaly trucovat, protože dost dobře nechápaly, co provedly. Nastalo pozvolné loučení. "Nechceš jet dneska s děvčaty k nám na farmu a zůstat přes noc?" zeptala se Eddieho matka. "Ne, maminko, zůstaneme tady. Tady k ní mám blíž. Rozumíš mi, viď?" "Samozřejmě že ano, ale bude vám tu hůř." "Když bude nejhůř, zajdu naproti k Romainovi a vzbudím ho." Romaine bydlel docela blízko - přes alej, kousek nezastavěným pozemkem, přes Hlavní ulici a pak zahnout kolem mlékárny. "No, jak myslíš." "Ano, maminko. Slibuju, že k vám přijedeme, kdykoli nám bude smutno." "Tak dobrá." Nevěděla, co jiného by ještě mohla nabídnout. "Pomodlím se za ni růženec." "Děkuju, maminko." Nakonec v domě zbyli už jen oboje rodiče, Krystynina sestra Irene, která s nimi přijela, a Eddieho bratr Romaine se ženou Rose. Cestou ke dvěma autům zaparkovaným na hlavní silnici, se Irene zavěsila do Eddieho a opřela se o jeho paži. Eddie cítil, jak se Irene chvěje. Přitiskla předloktí k jeho ruce, jako by měla upadnout. Chvění vycházelo z jejího nitra a Eddie chápal, co pro ni ta ztráta znamená. Byla o dva roky starší než Krystyna a měla k ní ze všech sourozenců nejblíž. Svědčila jim na svatbě, a protože se sama nevdala a žila stále ještě u rodičů, bývala často v jejich domě. Dělaly s Krystynou všechno společně - natáčely si vlasy, tancovaly o sobotách polku, šily si stejné šaty, vystřihovaly si recepty z časopisu Farmer, barvily závěsy, když chtěly nazdobit ložnice, a svěřovaly si tajemství. Irene musela cítit to, co by cítil Eddie, kdyby zemřel Ro-mai ne. Když rodiče nastoupili do auta, objala Irene naposledy Eddieho. Chtěla to udělat jen krátce, ale pak zavzlykala a zduše-ně zamumlala: "Ach, Eddie." Plakala mu rameni a on ji pevně držel zezadu za hlavu, zatímco se kolébali za strany na stranu. Uvědomovali si, že z obou rozvětvených rodin bude Krystyna nejvíc chybět jim dvěma. Manželovi a sestře, která byla i její nejlepší přítelkyní. "Nevím, co mám dělat," řekla Irene. Já taky ne. Nejspíš žít dál." Irene ještě chvíli plakala, pak se trošku zklidnila a pustila se ho. Než se otočila k autu, řekla ještě: "Když budeš cokoli potřebovat, dej mi vědět, Eddie." 48 "Dám, Irene." Nasedla na zadní sedadlo Plymouthu 38 svého otce a Romaine zabouchl dveře. Auta odjela a Eddie zůstal stát na silnici už jen s dcerami, Romainem a Rose. Jejich děti dostala na starost nejstarší dcera a odvedla je domů. "Chceš, abych ještě chvíli zůstal, Eddie?" zeptal se Romaine. "Hm, byl bych rád, Romaine." "Děvčata se potřebují umýt," řekla Rose. "Co kdybych je vzala dovnitř a napustila vanu?" "Děkuju ti, Rose," povzdechl Eddie a položil těžkou ruku na Roseino rameno. "Běžte s tetou Rose," obrátil se na holčičky, "já budu tady. Tetička vás přivede dolů, až budete v pyžamech. ' Díval se za nimi, jak vyčerpaně a apaticky odcházejí a beze slova dělají, cokoli jim řekne. Tak jako všichni měly i ony v duši jen zmatek. Eddie s Romainem si pak sedli na schody na verandě. Tma zhoustla, nastala klidná noc. Z obývacího pokoje za nimi dopadal na verandu pruh světla a vrhal na cestičku i na trávník stíny obou mužů. V keřích u domu cvrlikalo pár opozdilých cvrčků, v hospodě Quality Inn naproti přes uličku zhasl Hub Ringwalski světla, zavřel zadní vchod a pozamykal. Poslouchali, jak jde ke svému autu, které stálo vzadu u sloupu elektrického vedení. Hub nastartoval, za-couval do uličky, nechal motor běžet a vystoupil. Překročil nízký plot ze dvou dřevěných prken, který odděloval Eddieho zahrádku, přešel trávník, sklonil se a vzal Eddieho kolem ramen. Dlouho nic neříkal, pak ze sebe přidušeným šeptem vypravil: Je mi to moc líto...," a vrátil se do auta. "Co mám dělat, Romaine?" zeptal se Eddie bratra, když Hub odjel. "Budeš dál dělat v kostele..., starat se o holky, jak nejlíp to půjde. Žena ti s nima pomůže a snad se z toho za čas dostaneš." Jak si mám lehnout do naší postele?" "Dneska můžeš jít spát k nám," nabídl Romaine. "Nějak vás všechny tři uložíme." "Stejně tomu neuteču. Zítra nebo pozítří nebo potom to budu muset zvládnout." "No jo, to jo." Slyšeli, jak se děti koupou, jak na ně Rose tiše mluví v horní koupelně. Eddie ji pro Krystynu udělal teprve před rokem. Tak málo si jí užila. "Víš co, Romaine?" 49 "Co?" "Od první chvíle, kdy jsem Krystynu uviděl, jsem věděl, že si ji vezmu za ženu. Bylo to na svatební tancovačce v Knotty Pine. Zeptal jsem se tenkrát táty, co je to za dívku a kde bydlí a jestli chodí ke svatému Josefovi. Hned jsem si zjistil, že je o sedm let mladší než já, ale rozhod jsem se, že na ni počkám. A pak, když jí bylo čtrnáct, jsem ji pozval na schůzku. Nemohl jsem uvěřit, že ji rodiče pustili. Snad už tenkrát věděli, že jsem pro ni ten pravý a že se s tím nedá nic dělat. Nikdy neřekli ani slovo, jen abych ji přivedl do deseti, a já ji vždycky přived. A to jsme museli chodit pěšky. Celou tu cestu až do Clarissy na tancovačku, protože já tenkrát neměl auto. Ale ona si nestěžovala. Ta si nikdy nestěžovala. Když byla dost velká na boty na podpatku a museli jsme jít pěšky, obula se do nízkých a vysoké si nesla s sebou a už se šlo tančit. Vlastně si myslím, že první boty na podpatku měla půjčené od Irene." Eddie se na chvíli odmlčel a pak dodal: "Irene je mi líto. Krystyna jí bude hodně chybět." Romaine tohle všechno věděl, ale nechal Eddieho mluvit. "Ty, Romaine," ozval se za moment Eddie živějším tónem, "pamatuješ, jak jsi jeden čas chodil s Irene a jeli jsme ve čtyřech v tvým modelu T po kolejích?" "Štěstí, že se tomu proklatýmu autu nezlomila náprava," zasmál se Romaine. "To jsme si užili." "To teda jo." "A u jezera Thunder jsme chytili tu obrovskou želvu a dali ji do auta, že si uvaříme polívku, a holky ječely a vlezly k nám na přední sedadla." "Páni, jak ta stará želva ale smrděla!" "Ženský se mohly zbláznit." "Tu polívku jsme, myslím, neuvařili." "To teda ne." Eddie se usmál do tmy. Brzy mu však úsměv z tváře zmizel a on si zakryl obličej oběma rukama. Romaine mu kamarádsky položil paži kolem ramen a chvíli mu jedno třel. "Neumím vůbec vařit," řekl Eddie a měl co dělat, aby se ubránil dalšímu návalu zoufalství. Jak mám chodit do práce a pak přijít domů a vařit jim večeři a prát a žehlit jim šaty, jako to dělala ona? Natáčet jim vlasy, spínat sponkama a česat účesy a tak? Vždyť já musím v zimě před mší roztopit v kotli, odházet sníh ze schodů a zazvonit v půl osmý, a to by zrovna měly holky vstávat a chystat se do školy. Jak můžu být na dvou místech zároveň?" "Nějak to zařídíme, Eddie, nedělej si starosti, nějak to zařídíme. Budeme ti všichni pomáhat, než se ukáže, jak by to bylo nejlepší." Eddie si povzdechl a promnul si oči. Najednou se narovnal a vyrazil ze sebe táhlý zvuk, jako by se chtěl obrnit proti dojetí, než bude pokračovat. "Nevím, Romaine..., nevím." "Tati," ozvala se za nimi Lucy, která přišla ven s Anne, "už jsme hotové, půjdeš domů?" Eddie se otočil a uviděl za děvčaty stát Rose s vlhkými ručníky přes ruku. Prádlo, pomyslel si, jak mám prát prádlo, když přijdu domů až večer? Krystyna strávila praním prádla vždycky celé pondělní dopoledne - tak jako všechny ostatní ženy v domácnosti. Měla pračku se ždímačkou, vyprané prádlo věšela venku na šňůru a odpoledne ho suché alespoň hodinu skládala a pak kropila to, co potřebovalo vyžehlit. Jen samotné žehlení jí v úterý zabralo hodiny a hodiny. Kruci, Eddie v životě nežehlil. Kluci se to nepotřebovali učit. Matka se sestrami vyžehlily, co bylo potřeba, a on zase s bratry pomáhal otci na poli. A teď .na něj zbude i to žehlení. "Tati?" opakovala Lucy tichým hláskem a hned zase zmlkla. "Už jdu dovnitř, knedlíčku." Přezdívka mu připomněla knedlíky, které měla Krystyna dneska večer vařit, ale zaplašil tu myšlenku a vešel dovnitř. Všechno mu ji bude po nějakou dobu připomínat. Nesmí se pokaždé poddat smutku a plakat. Romaine s Rose odešli domů a Eddie zavřel dveře, aby jim dovnitř nešla zima. Když se otočil, uviděl holčičky, jak postávají těsně za ním, jako by se bály, že jim taky někam zmizí. "Děti," řekl a sedl si vedle nich na paty. Zabořily se mu do otevřené náruče tak, jako se vrhá rozvodněná řeka - valí se, bere všechno s sebou, podemílá břehy. Co jim jen měl říct, čím měl vypl- nit tu nesmírnou prázdnotu, když se sám cítil naprosto zničený? Nemohl jim přece nabídnout nic z obvyklých samozřejmostí - chtěly byste si kreslit? Nechcete sušenky? Nechtěly ani barvičky, ani sušenky. Chtěly mámu a on jim ji nemohl vrátit. "Tak mě napadlo...," spustil a horečně se snažil vymyslet pro ně nějaké rozptýlení, "...zítra byste nemusely jít do školy, kdybyste chtěly," zaimprovizoval. "Nechtěly byste třeba jet na chvíli k babičce a k dědečkovi Olczakovým?" 51 "Chceme zůstat s tebou," řekla Lucy a přitiskla se k němu. "No, já budu mít nějakou práci." Vybírat rakev a místo na hřbi tově. Já nechci jet k babičce. Chci zůstat s tebou!" opakovala Lucy a rozplakala se. "Dobře, dobře." Uvidíme zítra. Vzal je do náruče a odnesl do kuchyně, kde ženy zahladily všechny stopy, které tu mohly zbýt od rána po Krystyně - její hrneček od kávy v dřezu, hrnec s kaší na studené plotně, utěrku, kterou naposledy utírala. Ani její židle nezůstala odtažená od stolu, aby nevypadala, že od ní zrovna vstala. Jakákoli maličkost, kterou tu mohla nechat rozdělanou, že se k ní vrátí, až přijede od matky, zmizela. Ženy všechno ve svém uklí-zecím zápalu nevědomky převálcovaly. Eddieho to na chvíli rozladilo, ale hned se cítil provinile. Koneckonců to myslely dobře a on jim byl opravdu vděčný, že tu byly. Zhasl zářivku před domem a nesl holčičky nahoru. Počkal dole u schodů, až Lucy zatahá za šňůrku od světla na horní chodbě. Na konci měla závaží - kovovou matici, kterou na ni uvázala Krystyna, když děti vyrostly a mohly chodit nahoru do ložnice samy. Byl to maličký dům. Dole jen kuchyň, obývací pokoj a malá vstupní předsíň, nahoře dvě ložnice a koupelna, kterou Eddie udělal z vestavěné skříně. Eddie přešel dveře dětské ložnice a zeptal se: "Nechcete dneska spát se mnou?" Ano! Ano! křičely by kdykoli jindy. Dneska však jen Anne beze slova přikývla a Lucy se věcně zeptala: "Budeme spát odteďka pořád s tebou?" "Ne," odpověděl otec, "jen nějakou dobu." Postavil je na postel, kterou jim dali Krystynini rodiče jako svatební dar. Byla z kovových trubek, které vydaly zvonivý zvuk, když se matrace prohnula pod váhou dětí. Na čele postele byla připevněná lampička na čtení. Dala ji tam Krystyna. Rozsvítil ji a odhrnul přikrývky, kterým Krystyna v pondělí vyprala povlečení a povlékla ho rovnou ze šňůry. Tak to měla nej radši. "Zalezte si pod deku, já tu budu hned, jen se rychle umyju, ano?" řekl Eddie. Dívky seděly na posteli a bez hnutí sledovaly, jak jde do koupelny a zavírá za sebou dveře. Z druhé strany dveří visela Krystynina noční košile. Kolem kohoutků umyvadla, které si sama loni vybrala, když přestavovali koupelnu, se usadil její pudr. V chromovém držáku visel její kartáček na zuby a vedle něj ostatní tři. Zabudoval sem skříňky na ručníky a deky a Krystyna je natřela na růžovo a uháčkovala růžovobílou dečku na nádrž u toalety. Na dečce stála lahvička parfému Avon. Eddie ji zdvihl a přečetl si nápis. Věčné jaro. Otevřel ji, přivoněl a sedl si na poklop záchodu, v jedné ruce lahvičku, v druhé víčko, hlavu svěšenou mezi rameny. Slzy mu kapaly z očí kolmo dolů na růžový kobereček mezi nohama. Jako podle olovnice. Najednou se mu z hrdla vydrala celá záplava pláče. Otevřel ústa a zaklonil hlavu ke stropu, aby ho kvůli dětem potlačil. Objal si pažemi hrudník, protože jeho tělo se změnilo ve zmučenou trosku. Zmítal sebou, nechal se zaplavit bolestí, ale nevydal ani hlásku, aby si děti neodnesly s sebou do života vzpomínky, které by je později pronásledovaly. Když už to nemohl dál vydržet, roztočil naplno kohoutky u vany a zdusil pláč ručníkem, který byl ještě cítit Krystyniným pudrem. Když se trochu zklidnil, omyl si obličej a pověsil špinavé montérky na ženinu noční košili - jako kdyby si naposledy na ni lehal. Zhasl světlo v koupelně a vešel zpátky za dětmi jen v boxerských šortkách a v tílku. Anne seděla uprostřed postele úplně bez hnutí a s očima dokořán. Takhle dneska seděla skoro pořád od té doby, co se to stalo. Lucy se stočila do klubíčka na polštáři a cucala si palec. Jakmile otec vykročil z koupelny, zprudka se posadila, aby ho mohla zastavit, kdyby snad chtěl odejít z místnosti. "Chceme, abys spal uprostřed, tati," řekla Anne. A tak si Eddie lehl mezi ně, hlavu v prohlubni mezi polštáři a přitáhl si je k sobě pod křídla. Hlavičky jim voněly čerstvě umytými vlasy. Stačilo se jen naklonit a mohl je políbit. Jak jen je Krystyna uměla krásně česat a kolika různými způsoby. V sobotu večer jim vlasy natočila a sepnula pinetkami, aby je měly kudrnaté na nedělní mši. Když jim vlasy dost vyrostly, pletla jim copy a stáčela je do uzlů. Při různých oslavách je zdobila stuhami a závoji a ony tak šly při procesí v kostele. Jak by se táta mohl něco takového naučit? Natáhl ruku a zhasl noční lampičku. "Ááá, nechali jsme svítit na chodbě. Zhasneš tam, Aničko?" Anne ležela nejblíž u dveří. "Ne," odpověděla Anne vzpurně a stočila se na boku zády k tatínkovi. Já nechci. Maminka nám světlo vždycky nechala svítit, jak dlouho jsme chtěly!" Takhle to ale bylo tehdy, když je dala spát a pak se vrátila dolů a strávila zbytek večera s ním. Eddie přelezl Anne, vyšel na chodbu a zatáhl za šňůrku. Dole zabouchala matice 0 schody. Nad postelí bylo vysoké okénko, které vedlo na východ, a vedle něj se dalo vyjít prosklenými dveřmi na stříšku se zábradlím nad vstupní verandou. Měsíční světlo se vlilo oknem 1 dveřmi na linoleum na podlaze a osvítilo i květinový žinyl-kový přehoz přes postel, na který si Krystyna ušetřila z peněz za česání. Eddie si vzpomněl na noc, kdy spali pod tímhle přehozem poprvé. Bylo to před rokem a něco. Milovali se tenkrát a potom se spolu tiše chichotali s přehozem na hlavách, aby nevzbudily děti. "Tati," ozvala se Lucy, "maminka už opravdu nikdy nepřijde domů?" "Ne, miláčku, nepřijde," pohladil ji Eddie po hedvábných vlasech. "Mary Jean řekla, že maminku pohřbí do země." Mary Jean byla Lucyina sestřenice, dcera Romaina. Chodila do šesté třídy. "Má pravdu, tatínku?" "No, tak nějak to je, ale ona to ve skutečnosti není maminka, protože maminka už odešla do nebe." Lucy si strčila palec do pusy a po celou dlouhou minutu nehnutě seděla jako vycpaná panenka. Pak začala plakat. An-ne zůstala stočená do klubíčka bolesti zády k tatínkovi a slzy jí stékaly na maminčino prostěradlo. 5. kapitola Kdykoli někdo zemřel, vědělo to celé město, protože nade dveřmi pohřební služby Iten a Heid se rozsvítila červená zářivka. Po následující čtyři dny bude svítit pro Krystynu Ol-czakovou. Dveře se nikdy nezamykaly. Pozůstalí a truchlící se mohli přijít rozloučit s Krystynou v kteroukoli denní či noční hodinu a téměř všichni obyvatelé Browerville to udělali. Většina lidí přišla o samotě, poklekli v dlouhé úzké místnosti vymalované vínovou barvou a v těžké vůni karafiátů se za zemřelou pomodlili růženec. Jiní přišli večer do kostela a pomodlili se růženec spolu s otcem Kuzdekem, zapálili svíčku a nechali za ni sloužit mši. Ženy se postaraly o to, aby měl Eddie pořád navařeno dost jídla, muži zase pomohli se vší prací kolem kostela a školy. Protože to byl právě Eddie, kdo většinou u svatého Josefa kopal hroby, postarali se o to tentokrát jeho bratři. Eddie jim za to ve své slušnosti nabídl obvyklých patnáct dolarů, ale bratři ho donutili, aby dal peníze zpátky do kapsy a pozvali ho do města na pivo. Eddie ho nedopil. Bez Krystyny ho pivo nelákalo, stejně jako řada jiných příjemných věcí. Eddie přicházel do pohřební služby dvakrát až třikrát denně a seděl vedle rakve. Všichni mu pomáhali s prací, a tak měl až moc volného času. I děvčata byla většinou pryč - buď na některé farmě, nebo u sestřenic ve městě. A jemu stačilo jen přejít kus nezastavěného pozemku a Hlavní ulici a byl u dveří, nad kterými svítilo světlo. Uvnitř se pak díval do její klidné tváře, na složené ruce ovinuté jejím vlastním modrým růžencem a snažil se pochopit, proč si ji Bůh vzal k sobě, ale nedařilo se mu to. Občas se dotkl chladného obličeje a bál se chvíle, kdy ji děti uvidí mrtvou, ale co mohl dělat? Bude pohřbená v pondělí a před pohřbem se všichni sejdou tady k zavírání rakve. V sobotu byl zrovna u Krystyny sám, když za ním cvakla klika, odpolední světlo na chvíli proniklo hnědavým přítmím uvnitř a pak se dveře zase zavřely. Zůstal sedět tak, jak byl, obrácený k rakvi, pohroužený do svých myšlenek. Z boku k němu přistoupily sestra Dora a sestra Regina. Když si jich Eddie všiml, hned vstal a zašeptal: "Dobrý den, sestry." "Dobrý den, pane Olczaku," zašeptaly sestry jednohlasně. Vypadaly jako sochy. Závoje jim spadaly přesně k hornímu okraji ramen, ruce měly založené v rukávech. "To jste hodné, že jste přišly." "Vaše žena byla skoro jako svatá. Alespoň tak, jak je to možné na této zemi," řekla sestra Dora. "Ano, byla to dobrá žena." Jak se mají děti?" vyptávala se sestra Regina. "Ani tak, ani tak. Ještě se nedá říct. Nechtějí spát ve svém pokoji samy a Anne musí mít v noci rozsvícené světlo. Dneska jsou u mých rodičů, však víte, jak se jim tam líbí." "Ano, Lucy mi často vyprávěla, jak má farmu u dědečka a babičky ráda, a Anne také. Jsou to velice milé děti, pane Olczaku." "Děkuju vám, sestro." "Ve třídě bylo včera bez nich tak trochu smutno." Jo, to asi jo. Ostatní děti asi taky cítí, co se děje." "A co vy, pane Olczaku?" Já? No..." Oči mu zabloudily zase k rakví a zalily se slzami. "Bude to nějakou dobu trvat." "Modlila jsem se za vás," zašeptala sestra Regina. "Děkuju, sestro." Sestry společně ustoupily o několik kroků. Měly svůj zvláštní způsob, jak přikývnout podle toho, na koho se obracely. Byl to téměř neznatelný pohyb. A podobně i jejich chůze - tak tichá a rovnoměrná - působila dojmem, jako by se pohybovaly na kolečkách. Popošly k rakvi a shlížely dolů na Krystynu. Jejich andělské vzezření vytvářelo kolem nich hřejivou auru, která zaoblila ostré hrany Eddieho smutku. Ačkoli u rakve bylo klekátko potažené sametem, jeptišky se pokřižovaly a zůstaly nehybně stát s dlaněmi sepjatými. Jejich prsty směřovaly přímo do nebe a zezadu vypadaly úplně stejně - výškou i obrysem černých šatů. Závojem sestry Reginy prosvítalo červené světýlko, které hořelo ve skleněném kornoutku umístěném na stěně. Tenká černá látka tlumila červenou zář. Obě tiše stály a modlily se. Sestra Regina po chvíli vyndala z rukávu bílý kapesník, otřela si oči, zasunula ho zpátky a znovu sepjala ruce. Eddiemu se v přítomnosti sester ulevilo. Vždycky to tak cítil. Když mezi nimi pracoval ve škole a v kostele, měl dojem, že se jejich klid přelévá i na něj a dává mu sílu vytrvat a zůstat klidný, i když měl ten nejnáročnější den, kdy ho volali na tři různá místa najednou. A že takové situace při práci s dětmi nastaly často. Po několika minutách sestry zase úplně shodně ustoupily od rakve, poklekly na koberec a vytáhly růženec. Eddie také v uctivé vzdálenosti poklekl, zavřel oči a pohroužil se do modlitby. Přítomnost sester ulevila pro tuto chvíli jeho bolavému srdci a odvála sžíravé utrpení. Po dlouhých minutách sestry uložily růžence a vstaly. Jemný šelest černých hábitů otevřel Eddiemu oči. I on se pokřižoval, pronesl příslušná slova a postavil se. 56 "Děkuju vám, že jste přišly, sestry. Měla vás všechny moc ráda, ' řekl tiše. "Bude nám velice chybět," odpověděla sestra Regina. "Ach ano, každému bude chybět." Sestra Regina si všimla, jak utrpení zbrázdilo jeho obličej. Pod očima mu vyvstaly fialové kruhy a tváře mu sklesly, jako když se roztěká dort. Vrásky, které byly ještě před dvěma dny téměř neznatelné, se mu teď .zařezávaly hluboko do kůže kolem nosu a úst. Sestra znovu zatoužila dotknout se ho, ulevit mu, třeba ho pohladit po tvářích, utišit dlaní žal, tak jak to kdysi udělala své babičce Roselle. Byla to jen taková letmá vzpomínka, ale sestra Regina si jasně vybavovala, že k tomu došlo v den, kdy pohřbili tetičku Esther, babiččinu druhou nejmlad-ší dceru. Zemřela na jaře na zápal plic v roce, kdy bylo Regině deset let. Po pohřbu se babička uchýlila do klidného koutku, stranou všech ostatních příbuzných, které s halasem připravovaly jídlo pro desítky pozůstalých. Regina a několik dalších vnoučat s ní zůstalo. Sestra si pamatovala, že na tom místě stála rozkvetlá jabloň, z níž skoro všechny květy už opadaly a teď ležely jako bílý koberec na zelené trávě. Slunce měly v zádech a dívaly se dolů z kopce směrem na východ. Babička se posadila s vnoučaty do trávy, povzdechla si a v očích se jí zračil tak hluboký smutek, že si ho desetiletá Regina zapamatovala navždy. Babička Rosella promluvila, jako by se obracela na červenou stáj a silo, které byly vidět pod kopcem. "Nosila mi kytičky fialek a zvonků, které nasbírala v lese. Stonky byly celé rozmačkané malýma ručičkama a ona měla zelené dlaně. Byla to ta nejroztomilejší holčička, jakou jste kdy viděli." Tehdy malá Regina pohladila babičku po měkkých sametových tvářích a řekla: "Nebud smutná, babičko. Esther je teď .v nebi." Stejné pocity, jaké prožívala Regina tenkrát, prožívala i teď, když se dívala do smutných očí Eddieho Olczaka. Místo pohlazení však zasunula ruce ještě hlouběji do rukávů, jak se od jeptišek očekává v přítomnosti laiků, a zvlášť mužů. Přesto si všimla, že má hnědé oči, což si nikdy předtím neuvědomila, a že od nich při rozhovoru udržuje obvyklou uctivou vzdálenost. Nikdy si nepřála vroucněji než právě teď, aby mohl člověk nabídnout mnohem víc, co se týče projevů soustrasti. Ona však mohla říct jenom to, co řekla před lety babičce. "Snažte se nebýt tak smutný, pane Olczaku. Krystyna je teď v nebi." Její slova však přinesla místo útěchy opět slzy, které se Eddiemu přelily přes víčka a zanechaly na tvářích zářivé stopy, v nichž se odráželo červené světlo. Sklonil hlavu a přikývl. Slzy skáply na obyčejnou modrou košili, kde po nich zůstaly temnější skvrny. Sestru účinek jejích slov zabolel. "Necháme sloužit mši za klidné spočinutí její duše," zašeptala. "Děkuji, sestro," zahuhlal Eddie nezřetelně, takže mu téměř nebylo rozumět, a otřel si nos kotníky prstů. Jeptišky opustily pohřební místnost a zamžikaly v jasném podzimním slunci, které je zabodalo v očích. Cestou zpátky do kláštera se v sestře Regině zdvihlo takové zoufalství, že ji úplně ovládlo. Vytrysklo jakoby odnikud, překvapilo ji stejně jako slunce po zšeřelé místnosti s rakví. Stisklo jí hrdlo a tepalo v mysli, do níž se stále vracela myšlenka na nesmyslnost Krystyniny smrti. Ne že by z ní Boha přímo obviňovala, spíš pociťovala obrovské zklamání nad tím, že špatně odhadl, jaký účinek bude tato smrt mít na Krystyninu rodinu. "Zapůsobila na tebe, sestro, Krystynina smrt víc než jiná?" zeptala se nakonec Dory. "Myslím, že ano." Sestra Regina si povzdechla a pohlédla na modrou oblohu. "Snažím se pochopit, proč se to stalo." "Bůh má své vlastní důvody." "Ale může mít tohle nějaký dobrý důvod?" Jde o víc než jen o Krystyninu smrt, viď?" řekla sestra Dora a vrhla na Reginu rychlý pohled. "Mám dojem, že se poslední dobou potýkáš s řadou problémů." Sestra Regina neodpověděla, ale zhluboka si povzdechla a dál držela pravidelný krok se sestrou Dorou. Lehký odpolední větřík jim povíval závoji a odněkud z jihozápadní části města k nim dolehly zvuky každodenního života. Zaštěkal pes, zavrčelo auto, Ziganovi chlapci řezali palivové dříví. Povědomé zz-zzing zz-zzing se neslo tichým odpolednem a ve stejném rytmu odpadávaly odříznuté kusy dřeva od pily. "Modlila jsem se za tebe, sestro," řekla sestra Dora. "Poprosila jsem Svatou matku, aby se za tebe přimluvila a aby ses zbavila nespokojenosti, která tě trápí." "Nespokojenosti," opakovala sestra Regina, jako by to slovo tížilo její duši. "Máš pravdu. Narůstá to ve mně skutečně už nějakou dobu." "Mám o tebe strach, sestro." "Protože jsem onehdy u večeře porušila slib poslušnosti a vzepřela se matce představené?" "Kvůli jiným věcem." "Ano, jsou tu i jiné věci. Mám pocit, že ať udělám cokoli, vždycky tím porušuji nějaké pravidlo, a už mě unavuje zpovídat se z něčeho, co mi nepřipadá jako špatnost. Vždyť my porušujeme řeholi už tím, že o tom spolu mluvíme!" V řeholi se říká: Člen řádu se nikdy neobrací na druhého se slovy stížností, obtíží a výtek. Důvěrné sdělování náhlých soudů a pocitů nespokojenosti může narušit klidnou a harmonickou atmosféru v církevním společenství a nemělo by mít místa mezi těmi, kdo se hlásí k následovníkům Ježíše Krista. Toto bylo jedno z pravidel, kvůli kterým se sestra poslední dobou trápila. "Ano, já vím. Příští pátek poprosím při sebeobviňování o trest." "Nerada bych, abys musela kvůli mně žádat o trest." "Promiň, sestro, ale mé pokání je moje záležitost." "Tak dobře. Neptala ses nikdy sama sebe, k čemu je dobré, když se tak distancujeme od všech lidí mimo církevní společenství? Jestliže máme provádět dobročinnost tak, jak to nejlépe umíme, potřebujeme přece být mezi lidmi. Když jsem se nemohla dotknout Olczakových dětí, abych je utěšila, cítila jsem se..., zkrátka v té chvíli jsem tomu zákazu nerozuměla a ani nevím, jestli ho vůbec kdy pochopím." "A proto jsi zpochybnila autoritu matky představené." "Ne její autoritu. Jen její úsudek." "Ale toho se právě týká náš slib poslušnosti. Dobrovolně se podřídit soudu představených a věřit, že skrze ně nám Bůh sděluje svou vůli." "Věřím tomu... většinou." "A když ne, pak démon tvrdohlavosti zdvihá hlavu, že?" "Slib poslušnosti mi vždycky dělal největší potíže." "Všimla jsem si toho už před časem a sledovala jsem, jak s tím bojuješ." "A poslední dobou jsem čím dál míň tolerantní k..., jak to nazvat, ke způsobu chování některých sester. Myslela jsem si...," sestra se znovu zadívala do nebe, "když jsem vstoupila do kláštera, tak jsem si myslela, že život v církevním společenství bude prostý jakéhokoli rozruchu a zmatku. Že se podrobím 59 pravidlům a oddám se životu naplněném tvrdou prací, modlitbou, pokorou a že se svět stane ničím nerušeným údolím vnitřního smíru. Ale teď .to tak vůbec nevypadá. Je to...," sestra Regina zavrtěla hlavou. "Pocit, že chceš vykonat víc, pramení z téhle doby - z doby smutku. Nesmíš se mu však poddat a nechat ho nahlodat vše, oč usiluješ. Na všechny z nás někdy dopadnou pochybnosti. Vlož svou důvěru do božích rukou a On ti sešle milost boží, skrze niž pochopíš soudy těch, kteří mají autoritu." "Pomůže mi pochopit hněv, který jsem nedávno pocítila, když sestra Samuela kýchla na naše jídlo na stole a teprve potom vytáhla kapesník? Anebo když sestra Gregoria namlouvá sama sobě, že se vzdala zákusku? Anebo když sestra Mary Charles trestá děti gumovou rákoskou?" "Musím se přiznat, že se na sestru Mary Charles také čím dál víc zlobím." "Ach, my vážně porušujeme pravidla, vid?" řekla sestra Dora, když se blížily ke kostelu. "Budu muset také požádat matku představenou příští pátek o pokání," poznamenala sestra Regina. "Na druhé straně však řehole připouští poskytnout šetrnou výtku a dobročinnou radu svým sestrám a nedělám teď .právě tohle?" Sestra Dora citovala slovo od slova, jak to stálo v knize, a sestra Regina byla schopná říct, na které straně úryvek leží. Pravidelné studium řehole a pravidel bylo zařazeno do přesného rozvrhu modliteb a rozjímání. Tímto studiem se měly ještě posílit sliby, které na sebe vzaly, ale sestra Regina došla nedávno k závěru, že tím katolické náboženství udržuje jeptišky v područí. Takovéto myšlenky ji zneklidňovaly ze všeho nejvíc. "Myslíš, sestro...," začala, ale pak nebyla schopná pokračovat. Bála se vyslovit své pochybnosti poprvé nahlas. "Myslíš co?" naléhala na ni sestra Dora. "Nic." Právě dorazily na pozemek farnosti a zahnuly na asfaltovou cestu mezi kostelem a školou. "Děkuji ti za modlitby a za vlídnou radu," řekla sestra Regina, když před sebou uviděly klášter. "Vynasnažím se být lepší." Vešly do kláštera zadním vchodem a v kuchyni našly sestru Ignatii, jak zdobí okraje dvou jablečných koláčů. Celá místnost příjemně voněla bobkovým listem a cibulí, protože na plotně bublalo kuře v omáčce. Z jednoho hudebního sálku k nim doléhalo jednoduché brnkání na klavír - to sestra Gre-goria dávala někomu hodinu - a sestra Regina pocítila klid v duši, protože všechno kolem ní jí bylo povědomé a v povědomosti nacházela uklidnění. Dokonce i v disciplinované podobě pozdravu, který pronesly, když se střetly s kuchařkou. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus," řekly obě dvě a prošly místností. "Až na věky," odpověděla sestra Ignatia. V refektáři prostírala sestra Cecilia stůl k večeři. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus," pozdravily ji, když procházely kolem otevřených dveří. "Až na věky," odpověděla sestra Cecilia a obě jeptišky se vydaly do patra. Byla sobota odpoledne, kdy měly mít osobní volno. Sestra Regina však měla tento měsíc na starost zákristii, což znamenalo uklízet ji a především ji připravovat na nedělní mši. Vyhledala si v pokoji špendlík a sepnula cípy závoje vzadu k sobě, přes černý hábit si navlékla čistou bílou zástěru až na zem a sundala si elastické spodní rukávy, protože bude drhnout. Do kostela vstoupila zadním vchodem, kterým se vešlo přímo do zákristie otce Kuzdeka. Odtud se dalo projít úzkou zato- čenou chodbičkou za hlavním oltářem do ministrantské zákris-tie na druhé straně presbyteria. Odpolední sluníčko pronikalo do chodbičky skrz okna z jantarových destiček zalitých do olova a prosvětlilo zákoutí do barvy jablečného džusu. Sestra Regina prošla presbyterium, poklekla, pokřižovala se a pustila se do práce. Otec už skončil se zpověďmi, a tak byl všude klid. Vytřela podlahu, oprášila vyřezávaný oltář, židli kněze i jeho pomocníků na levé stěně, pulpit, skříň na otcovo liturgické roucho a hluboké okenní parapety. Vyměnila ol-tářní ubrus a přes kalich položila do tuha vyžehlený korporál. Přesvědčila se, že kalich je plný hostií, které se doplňovaly z malého sejfu v zákristii otce Kuzdeka. Vložila čerstvé svíce do zlatých svícnů a nedopalky starých uschovala, aby je mohli roztavit pro další použití. Vyhodila zvadlé gladioly z oltáře a došla do květinové síně ve škole pro dva květináče žlutých chryzantém. Když je hezky symetricky upravila na hlavním oltáři, přešla k postrannímu a tam zasadila rozsvícenou svíčku před sochu Panny Marie - tento úkon vždy patřil k sobotnímu rituálu. Přes zábradlí, u kterého se prováděl obřad přijímání, přehodila nový lněný přehoz obroubený háčkovanou 61krajkou. A nakonec došla k dvacetigalonovému hliněnému hrnci v otcově zákristii pro svěcenou vodu a naplnila konvičku. Právě dolévala kropenky v hlavním vestibulu, když se otevřely dveře a vstoupil Eddie Olczak. Byl oblečený tak jako v pohřební síni - tmavé kalhoty a kostkovaná košile místo obvyklých pracovních montérek. Když ji uviděl, zarazil se v půli kroku, zdvihl ruku a sundal z hlavy plstěný klobouk. "Sestro," řekl překvapeně a nechal dveře, aby se za ním zavřely. Vestibul se ponořil do šera osvětlovaného jen dvěma maličkými okénky vysoko na dveřích. "Co tady děláte, pane Olczaku?" Sestra ho tady nečekala, protože všechnu práci si rozdělili jeho bratři. "No, víte... já jen tak ze zvyku. Jen jsem se chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku. Zítra je neděle." "Vaši bratři všechno zařídili. Nemusíte se vůbec obávat. A já jsem se postarala o zákristii. Je připravená na mši." 'Ano... tedy..." Pohlédl stranou, pak na kropenku se svěcenou vodou, kterou sestra právě plnila. "Promiňte," řekl a smočil prsty a pokřižoval se, stále v uctivé vzdálenosti od jeptišky. Sestra si v té chvíli uvědomila, že si sundala spodní rukávy a jsou jí vidět zápěstí a že existují přesné předpisy, které to zakazují, zvlášť je-li nablízku laik opačného pohlaví. Nejen že jí byla vidět zápěstí, ale ještě navíc držela těžkou konvičku, takže nemohla schovat ruce do rukávů. Postavit konvičku se svěcenou vodou na zem by byla svatokrádež. Pan Olczak neměl o jejích obavách ani tušení. "Po pravdě řečeno," řekl "za mě bratři udělali všechno tak dobře, že nemám vůbec nic na práci. A když jsou děti u mých rodičů na farmě, je v domě moc pusto, tak mě napadlo..." Pohlédl na provazy, které visely rovně a nehybně seshora od zvonů, na studený radiátor topení, na čistou podlahu ve vestibulu a na gumovou rohožku pod svýma nohama. Pak se znovu podíval na ni a hned zase sklopil oči. Držel klobouk oběma rukama a prsty si pohrával s jeho obrubou. "Víte, sestro," řekl tiše, "na jednu stranu máte štěstí, že jste se nevdala. Nebudete muset nikdy prožívat tohle." Já jsem vdaná," připomněla mu jemně. "Za Ježíše." "A ten vás nikdy neopustí, vidte?" "Ani vás nikdy neopustí. Je stále s vámi." Eddie zamyšleně přikývl. "Bojím se, sestro." 62 Sestra si okamžitě uvědomila, že jim řehole zakazuje podporovat nezávaznou konverzací důvěrné vztahy s laiky, ale znovu jí za daných okolností připadalo toto pravidlo příliš tvrdé. Před ní stál muž s bolestí v srdci, katolík po celý život, který dlouho pracoval vedle jeptišek. Chápal, jaká pravidla musí podle protokolu dodržovat, a jistě by se k nim nechoval jinak, ani kdyby byl mnich. Vždycky přikyvoval, smekal klobouk a udržoval v jejich přítomnost co nejuctivější odstup. Řehole vyžadovala, aby takovýto rozhovor rychle ukončila, ale ona cítila, že kdyby to udělala, byla by to ta nejkrutější věc na světě. Kristus by si přál, abych ho vyslechla, pomyslela si a rozhodla se zůstat. "Čeho se bojíte?" "Že děti uvidí Krystynu v rakvi." Ustoupil dozadu, až stál na druhém konci vestibulu u dveří na kůr a opřel se zády a záru- beň. Jsou ještě tak malé a budou si ten pohled pamatovat celý život. Nechci, aby ji tak viděly." "Možná byste si měl o tom promluvit s otcem Kuzdekem." "Vy jste jejich učitelka. Znáte je líp než otec. Myslel jsem, že byste třeba věděla, co mám dělat." "Možná by mohly zůstat při zavírání rakve s babičkou a dědečkem vzadu ve smuteční místnosti." "A co při zádušní mši?" To bude rakev taky otevřená, a zrovna tady ve vestibulu a před obřadem. "Odmítá Anne stále ještě uvěřit, že je matka mrtvá?" "Ne, ale nepromluví ani slovo. Jako by se na někoho zlobila a nevěděla na koho." Sestra se odmlčela. Konvičku se svěcenou vodou si opřela o břicho. Já někdy cítím totéž," řekla tiše. "Vy, sestro?" zdvihl Eddie překvapeně obočí. "Vím, že se to na jeptišku nehodí, ale někdy mě přepadne takový... takový..." "Vztek?" doplnil ji Eddie. "Téměř ano. A taky zklamání." Eddieho ohromilo, že se mu svěřila s takovou věcí, a stejně ho ohromilo, že je schopná takových citů, protože za celá ta léta, co ji znal, ji nikdy neviděl jinak než naprosto klidnou a vyrovnanou. "To by byl ale hřích, mít zlost na Boha." "Ano, samozřejmě." "Tak na koho se máme zlobit?" zeptal se po chvíli mlčení. Stále se opíral o rám dveří, zatímco ona stála za nádobkou na svěcenou vodu a snažila se najít odpověd. "Nevím, pane Olczaku," připustila. "Nevím." Když si uvědomila, že už zase porušuje pravidla, dodala rychle: "No... já už se budu muset vrátit do kláštera." Sestra Regina se asi o třicet vteřin opozdila při příchodu na matutinum a chvály. Matka představená se na ni káravě podívala, když viděla, jak bez dechu spěchá do kaple, protože od kostela do kláštera musela utíkat. Tady, v povědomém prostředí malé kaple, kde se cítila jako v bezpečném útočišti, se začaly tísnivé obavy celého dne rozplývat. Klečela vedle sester a zapadla do obvyklé rutiny. Strávila tu už tolik hodin svého života a teď .se opětovně ujistila o tom, že sem patří. Ve zvuku jemného sopránového prozpěvování nacházela jistotu, kterou tolik potřebovala. Při chvalozpěvu Magnificat se jako by přenesla jinam. Latinská slova jí proudila a očišťovala ji, jako když svěží déšť promývá zaprášenou oblohu. Během třicetiminutového rozjímání v naprostém tichu ne-větrané kaple však její snaha oprostit mysl od pomíjivých myšlenek vyšla nakonec naprázdno. Neustále se jí v duchu vracel rozhovor se sestrou Dorou a s panem Olczakem, a než došla dolů na večeři, cítila se ve svém černém hábitu jako podvodnice. Opravdu dobrá jeptiška by jistě byla schopná dosáhnout takového spojení s Bohem, které by potlačilo všechny světské myšlenky. Ona to nedokázala. Ona ne. Při večeři odsunula sestra Gregoria talířek s jablečným koláčem stranou a pak z něj po celou dobu uždibovala, až ho dočista snědla. Sestra Samuela kýchla na všechno jídlo v dosahu a sestra Cecilia řekla matce představené, že viděla jít sestru Reginu ven z kláštera bez spodních rukávů, a i když šla jen uklízet zákristii, nebylo to správné. Po večeři četla během společného posezení sestra Mary Charles v rámci své dnešní povinnosti kapitolu z pravidel řehole. Sestra Regina nevěděla, byla-li to náhoda nebo příkaz matky představené, ale dnes se četlo o poslušnosti. Sestra Mary Charles četla: 64 "Věřící mají mít ve veliké úctě svatou poslušnost a mají se dychtivě snažit, aby překonali jakýkoli sklon k tvrdohlavosti. Za všech okolností mají jednat v souladu s pokyny představené a splnit je rychle a srdečně a nikdy nemají kritizovat soudy autority, protože věří, že skrze ně Bůh projevuje svou vůli." Teď, když sestra Regina slyšela slova tohoto pravidla znít nahlas, uvědomila si, že ho neporušovala jen od smrti Krystyny, ale i několikrát během posledních měsíců. Porušovala ho tichým odporem k mnoha omezením, která měla podle řehole dodržovat. A co horšího - začala sama posuzovat metody používané řádem k ovládnutí členů a zjistila, že jí téměř připadají jako vymývání mozků. Během večerní hodiny určené k rozjímání provedla sestra Regina každodenní povinné duchovní cvičení. Klekla si vedle postele, zavřela oči, sepjala ruce a zpytovala svědomí. Musela připustit, že toho má na svědomí hodně, proč musí poprosit Boha o odpuštění, a ne jenom jeho, ale i matku představenou a celé církevní společenství. 6. kapitola Irene Pribilová se probudila ráno v den Krystynina pohřbu v téže ložnici, v níž spolu vyrůstaly. Byl to velký pokoj obrácený okny na jih, s vysokým stropem a bílým dřevěným nábytkem. Dům tady stál od roku 1880. Střední část podlahy pokrývalo linoleum se vzorkem růžových růží na zeleném podkladu, které vytírala každou sobotu při týdenním úklidu. Podlaha kolem něj byla natřená šedivou barvou, kterou každý duben obnovovala. Na oknech visely levné bílé závěsy, které pomáhala matce škrobit a věšet každé jaro a každý podzim. Před domem se na východní straně rozkládala zeleninová zahrada, kde s matkou na jaře sely a sázely a v létě sklízely. Dole v kuchyni pak na litinovém poniklovaném sporáku během nejtep-lejších letních týdnů zavařovaly. V kurníku za zahradou žilo hejno plymouthských slepic, které odchovala v líhni a potom krmila celé léto. Už brzo je prodá Louisi Kuličkoví v Browervil-le a vydělá si tak dost peněz na nákup vánočních dárků pro rodiče, sourozence a jejich děti. Před sebou měla - podle svého názoru - řadu úplně stejných let a stejných prací. Irene absolvovala tak jako všichni její sourozenci osm tříd venkovské školy a pak šla pracovat. Dostala místo hospodyně u jedné rodiny v Long Prairie. Jmenovali se Milkovi a měli obchod s galanterií. A stejně jako její bratři a sestry nosila šeky s výplatou domů a dávala je bez odmlouvání rodičům, protože se to od ní očekávalo. Krystyna také získala práci v Long Prairie. Obsluhovala v čistírně mandl. O víkendech se vždycky s někým svezly domů na farmu a odtud se každou sobotu večer vydávaly se svými bratry do některé z blízkých tančíren. V sále v Clarisse poprvé potkaly Olczakovy kluky. Bylo jich tolik, že si Irene nemohla zapamatovat, který je který. Dva si však zapamatovala dobře: Romaina, protože se k ní nějaký čas choval mile a dal jí první pusu v životě, a Eddieho, protože se jí od prvního okamžiku líbil a ze všeho nejvíc si přála, aby to byl on, kdo ji políbí. Nikdy k tomu nedošlo. Eddie se jednou podíval na Krystynu a všechny ostatní holky pro něj přestaly existovat. Za ty roky se Irene Krystyně nesvěřila s tím, co k Eddiemu cítí. Jemu to také nikdy neřekla. U Milkových skončila, když prodali obchod a odstěhovali se do Melrose. Našla si pak řadu dalších zaměstnání - vždycky to byla pomoc v domácnosti a vždycky málo placená -a vracela se domů na víkendy. Takhle to trvalo až do jara 1945, kdy matka spadla při natírání sýpky ze žebříku, zlomila si klíční kost a utrpěla těžký otřes mozku. Irene se vrátila na farmu, aby vypomohla během matčiny rekonvalescence, a už tam zůstala. Vždycky plánovala, že z farmy jednoho dne odejde, nejlépe tak, že se vdá. Při bohaté domácí stravě se spoustou vepřového, hovězího, smetany a másla však postupně dost ztloustla. Mladíci ji přestali zvát na sobotní tancovačky a stále víc žen zůstávalo po válce doma a staraly se o domácnost, tak nebylo snadné získat práci hospodyně. Se svým základním vzděláním by se sama neuživila, zatímco doma u rodičů měla jídlo, přístřeší, společnost i lásku a naučila se s tím být spokojená. Byl to však osamělý život v zaběhané rutině. Všichni sourozenci se postupně oženili a vdaly a od Irene vlastně teď .očekávali, že zůstane, kde je, že se postará o stárnoucí rodiče, bude jim dělat společnost a pomůže během sezónních prací. Před několika lety si na jedné svatební tancovačce, kam přijela s rodiči, zatancovala s jistým Brycem Polavikem od Philbrooku. Na závěr ji dokonce dovezl autem až domů, políbil ji a pozval na příští sobotu na schůzku. Irene si koupila látku a ušila si nové šaty, Krystyna jí udělala trvalou a všechno s ní nadšeně prožívala. I boty na vysokých podpatcích a s otevřenou špičkou si tenkrát Irene dopřála. Po tancovačce však Bryce Polavik cestou domů zabočil na lesní cestu a začal ji líbat, jako by byl její intimní přítel, pokoušel se jí rozepnout podvazky a podprsenku. Když mu to nedovolila, začal být neodbytný, rozepnul si kalhoty a donutil ji, aby se ho dotýkala. Potom použil síly, přemohl ji a sahal jí do klína, kam jí nikdo nikdy nesahal. Ona se však nepřestávala bránit a odrážet ho a prosila, ne, ne prosím tě, ne, to je smrtelný hřích, prosím, ne. Bruče ji nakonec odhodil stranou, řekl, že je pitomá tlustá děvka a že by měla být šťastná, že ji chce vůbec nějaký kluk šoustat, a že měla dneska nejspíš jedinou příležitost v životě a ať za ním nechodí žebrat, až si to rozmyslí, protože on se na ni nikdy už ani nepodívá. Pak vycouval z lesa tak prudce, že auto zapadlo do protějšího příkopu, ale on hned přeřadil a vyrazil po štěrkové cestě takovou rychlostí, že vyděsil Irene dokonce ještě víc, než když ji předtím nutil k souloži. Příjezdová cesta k jejich farmě měla asi čtvrt míle. Bruče zprudka zabrzdil hned na začátku, natáhl se přes Irene ke dveřím a rozrazil je dokořán. "Nedovezeš mě až k domu?" zeptala se ho, ale on odpověděl: "Vypadni, tlusťochu, procházka ti udělá dobře. Možná pár kilo shodíš." A tak Irene žila dál s rodiči a kromě nich se přátelila hlavně s Krystynou a Eddiem. Hrála s nimi karty, často u nich večeřela, povídala si o zahradničení a šití, milovala jejich děti a v duchu se čím dál víc bála, že už nikdy nebude mít své vlastní. Když se Krystyně narodilo miminko, byla to vždycky Irene, kdo přijel a zůstal s ní celých deset dní po porodu. Krmila je z lahve, dávala je krknout a vyměnila spoustu špinavých plen. Šila jim šaty pro panenky, učila je hrát drápky, nosila jim oma-lovánky a brala je s sebou na farmu, aby měli Eddie s Krystynou občas večer a noc jen pro sebe. Na jaře jim prozradila, kde rostou v lese Pribilových ty nejkrásnější květy a utrhla zvláštní rostlinu krevnici a ukázala jim, jak krvácí. Vzala je s sebou do stodoly a předvedla jim malá koťátka, nechala je, aby jí pomohly nakrájet sušenky a oloupat rebarboru poprvé v životě škrabkou. Ohnula jim prstíčky kolem držadla a ukazovala, jak si mají dát pozor, aby se neřízly. Na svátek Hallo-ween pomáhala Krystyně ušít pro děti kostýmy a vydlabat dýni. Na Vánoce od ní vždycky dostaly ty nejkrásnější dárky, mnohem krásnější než ostatní neteře a synovci. Když u Olcza-ků spala, přiběhly za ní holčičky večer umyté a čisťounké v plisé pyžamkách a líbaly ji na dobrou noc tak vroucně, jak líbaly jen vlastní rodiče. Jenomže nebyly její. Irene záviděla Krystyně život s Eddiem. Záviděla jí jejich překrásné děti, dům, manželství i Eddieho neochvějnou lásku. Záviděla jí její bezprostřední povahu i uznání, kterého se jí od Eddieho dostávalo za všechno, co dělala. Záviděla jí, jak Eddie zašel v kteroukoli denní dobu domů, jen aby si s ní vypil kávu, a pak ji v tichosti odvedl do předsíně, aby ji mohl v soukromí políbit, než zase odejde do práce. Irene záviděla Krystyně, že jí Eddie stále něco doma vylepšoval, tak jak si to přála, že jí i dětem stále něco vyráběl v dílně - vysokou židličku ke stolu, nábytek pro panenky i domeček na hraní se stolem a židličkami, které přesně odpovídaly dětské postavě. Když ho Krystyna požádala, aby dětem přidělal houpačku na druhý konec stojanu na prádlo, udělal to s úsměvem a pak na ní děti houpal a smál se s nimi. A když na něm chtěla vyrobit nízký bílý dřevěný plůtek kolem zahrady, udělal ho bez mrknutí oka a pak ho spolu na přední verandě natírali a okolo chodili sousedé a zastavovali se a Krystyna jen říkala: Jděte dál a nalijte si sklenici limonády anebo šálek kávy a vezměte si koblihu nebo sušenku." Jejich dům byl pro všechny otevřený a lidé chodili sem a tam, jako by to byla restaurace. Když Krystyna poprosila Eddieho, aby s ní šel na maškarní bál, vzal si na sebe bláznivý kostým z pytlů na cibuli, který vymyslela, a šli do Clarissy a vyhráli první cenu. On ji přijal ostýchavě, ona s vervou, se kterou dělala všechno. Jednou se Krystyna Irene svěřila, že ji Eddie vykoupal. Napustil vodu, zdvihl Krystynu a donesl ji k vaně a přitiskl ji k porcelánu, že ležela úplně malátně na dně. Potom ji celou namydlil od hlavy k patě a políbil ji na břicho, které už nebylo po dvou dětech tak ploché a pevné jako dřív, a řekl jí, že je dokonalá. Dokonalá, představ si to, povídala Krystyna, když měla po celém břiše strie klikaté a lesklé jako blesky a když se nemohla vejít do rovných šatů, které nosila před Anne, a její prsty byly často celé rozpraskané a samá skvrna od chemikálií, které používala, když dělala zákaznicím trvalé. Čím déle měla Irene možnost sledovat život mladého manželského páru, tím víc Krystynu i Eddieho milovala. Láska ke Krystyně byla tak čistá a tolik jí přinášela, že by ji nikdy nenapadlo svěřit se sestře s tím, že miluje Eddieho. A co se týče jejího manžela - láska k němu přešla v zlatý žár, který Irene naplnil, kdykoli se octla v jeho blízkosti. V Ireniných očích byl víc než dokonalý. Byl to bůh. Díky Krystyně a Eddiemu se Irene mohla podílet i na jejich plném životě. Radost z pobytu u nich a s jejich dětmi v ní otupila obavy z vyhlídky na budoucnost staré panny. Dokud tu byli a měli pro ni otevřené dveře i srdce, mohla uniknout z nevýrazné prostřednosti svého vlastního života. Teď však byla Krystyna mrtvá, a tím byl i konec s půjčováním bot a se vzájemným natáčením vlasů a se sobotními tancovačkami. Až zase bude mít některé středeční nebo nedělní odpoledne pocit, že ji už ten jednotvárný život na farmě umoří, nebude si moct zajet ke Krystyně a posedět s ní v kuchyni. S kým se bude smát? S kým bude vzpomínat na doby v Long Prairie? S kým si bude dobírat maminku a tátu (to Krystyna je vždycky dokázala rozesmát). Kdo ji pozvedne od šedivé dřiny do světa báječného kamarádství, které s nikým jiným nezažila? V den Krystynina pohřbu se Irene vzbudila ve své dívčí posteli. Cítila se sklesle a zároveň i jako oběť nějaké mocné síly, která si ji vyhlédla, aby předvedla, jak lehce ji zbaví i toho posledního zrnka štěstí. Na stěně proti posteli byla vysoká úzká okna, která sahala téměř až k podlaze, za nimi vyšlo jasně oranžové slunce a usadilo se nad vrbičkami přímo za jižní pastvinou. Jak vůbec může svítit slunce v den Krystynina pohřbu? Mělo by pršet, mělo by být pošmourno, tak jako v Ireni ně srdci. Namáhavě se posadila a zvedla ruku k hlavě. Ucítila v ní prudké bušení, což jí připomnělo, kolik se za poslední čtyři dny naplakala. Dole v kuchyni bylo slyšet maminku. Věděla, že otec už šel kosit seno, aby využil pár hodin, než se půjde převléknout na pohřeb. Ani smrt nemohla zastavit senoseč a i teď .platilo, že farmář musí kosit, když svítí slunce. Znělo to sice jako klišé, ale byla to pravda. Irene se dovlekla dolů do kuchyně, kde maminka právě vyndávala z trouby dort. Po pohřbu se bude v Paderewského sále pořádat oběd, na který dodají jídlo ženy z farnosti, a tak i Mary Pribilová věděla, že život se nedá zastavit ani smutkem, a dala se zrána do práce stejně jako její manžel. "Mami?" ozvala se Irene od dveří. Mary se narovnala s dortovou formou v ruce a zavřela troubu. Na nose jí seděly brýle bez obrouček a řídké šedivé vlasy měla kraťoučké a kudrnaté jako perské jehňátko. Po zranění klíční kosti jí pravé rameno zůstalo trochu níž než levé a Irene připomínala starý větrem ošlehaný kříž na hrobě, který se časem naklonil ke straně. "Dobré jitro, Reeny," řekla a postavila formu na kredenc. "Vezmu si staré auto," řekla Irene matce, která k ní byla otočená zády, "a pojedu dřív, abych pomohla Eddiemu obléknout děti. Učešu je tak, jak by se to líbilo Krystyně, ano?" Mary se neotočila. Zůstala chvíli beze slova stát a rukama se opírala o desku kredence. Pak zvedla cíp zástěry a otřela si s ním pod brýlemi oči. "Dělej, co je potřeba udělat. Jistý je, že dneska budeme mít těžkej den." Irene přešla kuchyň, políbila matku za strany na krk, objala ji kolem širokého pasu a chvíli s ní postála. Mary pak poplácala Irene po hřbetě ruky a nechala ji jít. Pohřeb byl naplánovaný na jedenáct hodin dopoledne. Chvíli po půl desáté přešla Irene po Eddieho verandě a zaklepala na dveře. Jindy šla rovnou dovnitř, protože Eddie býval v práci a Krystyna buď pracovala v kuchyni, anebo dělala někomu trvalou. Eddie přišel otevřít s pěnou na holení na jedné tváři, v černých gabardénových kalhotách a bílém vroubkovaném tílku bez rukávů. "Irene," řekl bez obvyklého úsměvu. Ačkoli byl spíš uzavřený, zdravil většinou každého s nesmělým, trochu pokřiveným úsměvem. Dnes však jen pronesl Irenino jméno, jako že ji poznává, ale jiskra života a radosti se z něj vytratila. "Ahoj, Eddie," řekla, když jí otvíral síťové dveře. "Promiň, že jsem tě vyrušila při holení." Místo odpovědi jen beze slova mávl rukou. "Pěkně smutnej den," řekla, když za ní zavřel vnitřní dveře. Jo," vypravil ze sebe. Oba měli co dělat, aby zvládli city, které je přemáhaly. Stáli v krátké předsíni, která byla stejně široká jako obývací pokoj. Oddělovala ji od něj stěna s klenutým průchodem lemovaným dvěma bílými hranatými sloupy, jež stály na dvou vestavěných policích. Děti jim říkaly parapety, protože je tak nazývaly jeptišky ve škole. Napravo stál v předsíni Krystynin šicí stroj s poslední nedokončenou prací přeloženou přes dřevěný poklop. Po levé straně předsíně vedly schody do patra, odkud se ozývaly hlásky dětí a bublání tekoucí vody. "Říkala jsem si, že zaskočím a pomůžu dětem s oblékáním a učešu je, jak by se to Krystyně líbilo." Eddiemu chvíli trvalo, než mu došlo, co Irene navrhuje, a než si znovu uvědomil, že Krystyna je pryč a že už se nikdy nepostará o děti. "To je od tebe hezké, Irene. Vážím si toho." "Nechtěla jsem... tedy chci říct, že jsem nevěděla, jak bys... jestli bys... vlastně kdo by..." "To je dobrý, Irene, vím, co chceš říct. Já jsem se ještě nedostal k tomu, abych na tyhle věci myslel." "Takže nevadí, že jsem přijela?" "Vůbec ne. A máš pravdu. Krystyna by je chtěla mít napará-děné jako panenky." Pokusil se o úsměv, mít je naparáděné jako panenky byl Krystynin výraz. Eddiemu i Irene z něj bylo ještě smutněji. 'No, už ti usychá pěna, Eddie. Běž si to dodělat a já půjdu nahoru a pomůžu dětem s oblékáním a se stlaním, ano?" Eddie sklesle přikývl a vydal se do schodů. Cestou se ještě otočil. "Chtěl bych, aby měly na sobě ty růžovobílé proužkované šaty, které jim Krystyna naposledy ušila." "Ano, Eddie, určitě." Chodba nahoře nad schody zahýbala dozadu, takže přes zábradlí bylo vidět zpátky dolů. Děti měly svůj pokoj hned zkraje, Eddie s Krystynou o něco dál a do koupelny se muselo projít ložnicí rodičů. Holčičky vyběhly z tatínkovy ložnice v bavlněném spodním prádle. Lucy volala na Eddieho: "Tati, tati, podívej se na nás!" Obě si pomalovaly obličej jeho holicí pastou. "My se budeme holit!" Je tu teta Irene," řekl. "Oblékne vás a pak vám moc hezky učeše vlasy." Irene se dívala, jak k němu běží celé bíle pomazané a jak nahými patičkami dupou po koberci. Eddie je zastavil, položil jim ruce zezadu na hlavičky a obrátil je zpátky ke své ložnici, "pojďte se mnou zpátky do koupelny a umyjte si pastu, ať vás může tetička obléknout." "Ahoj, teto Irene," vykoukly obě za tatínkem a pozdravily, než je zahnal do pokoje. Irene stála, dívala se za nimi a prožívala podivnou změť citů. Mísil se v ní smutek ze ztráty, který komplikovalo vědomí, že Krystyna je nadobro pryč a Eddie už není ženatý. Chodbou se táhla vůně mýdla na holení a ona v duchu opět viděla Eddieho šlachovité paže a chlupy na hrudi, které před chvílí zahlédla pod vroubkovaným tílkem. Pootevřenými dveřmi viděla na nohy rozházené postele. Nikdy v životě ještě neměla příležitost cítit vůni mýdla na holení nebo vidět muže, jak se holí, s výjimkou otce a jednoho staršího pána, pro kterého kdysi pracovala. Nikdy neviděla rozestlanou postel, ze které vstal nějaký cizí muž. Bylo jí hrozně z toho, že nahlíží do Eddieho soukromí na úkor Krystynina života, a ještě horší bylo, že ji tato pseudointimita těší. Vydala se do dětského pokoje, ustlala, sebrala ze země špinavé ponožky a pyžama a otevřela skříň, kde ležely složené holčičí šaty. Skříň koupily spolu s Krystynou ve výprodeji, když čekala Anne. Krystyna ji pak natřela pastelovou zelenou barvou a přední strany zásuvek ozdobila motivem medvídků. Irene porovnala sloupečky košilek a kalhotek a poslouchala, co dělají Eddie a děvčata. Byl to ten nejjemnější milující otec, jakého kdy poznala, a cítila, že by dokázala být stejně milující matkou. Jak by to bylo krásné, kdyby si ho mohla vzít a starat se o něj i o děvčata až do smrti. Zaplavil ji pocit viny a zaplašila tu myšlenku pryč. Krystyna nebyla ještě ani pohřbená a ona už si přála zaujmout její místo. Nebylo snad tohle to, čemu se říkalo být žádostivý.? Umínila si, že hned příští sobotu půjde ke zpovědi a požádá o rozhřešení za svůj hřích. "Odpusť mi, Krystyno. Je mi to moc líto," zašeptala a otřela si slzu maličkými složenými kalhotkami. Milovala však děti a milovala Eddieho a zastoupila by Krys-tynu mrknutím oka, i kdyby ji on nemiloval. A jak by mohl milovat ji - tlustou nudnou ženu z venkovské farmy, která v sobě neměla nic z Krystynina elánu a jiskrné osobitosti? Děti, ty ji rády měly, tím si mohla být jistá, a to by jí úplně stačilo, kdyby na to přišlo. Ale ono nepřijde a ona nikdy nesmí dát Eddiemu najevo, že něco takového cítí, a navíc tak brzy po Krystynině smrti. Oblékla holčičky do dlouhých růžových šatů s bílými nadýchanými spodničkami a širokými mašlemi, které uvázala vzadu v pase. Našla i bílé ponožky a nechala děti, aby si samy zapnuly přezky na černých lakovaných střevíčcích. Potom je odvedla dolů a postavila je jednu po druhé na kuchyňskou židli vedle dřezu, u níž Eddie pověsil po každé straně okna zvláštní trojúhelníkovou skříňku s dvířky v takovém úhlu, aby bylo dobře vidět účes i zezadu. Kdyby si na to Irene vzpomněla včera, mohla přijet už večer a natočit holčičkám vlasy do pine-tek, tak jak to dělávala Krystyna každou sobotu před nedělní mší. Když však nebyly lokýnky, rozdělila jim Irene vlasy na jedné straně a stáhla je na druhé do malého ohonu, zajistila gumičkou a převázala růžovou stužkou, na níž opatrně vykouzlila mašli. Bez přemýšlení věděla, kam sáhnout pro mašle a gumičky a hřebeny - do jedné z kuchyňských zásuvek, kam Krystyna ukládala i všechny ostatní věci na trvalou a česání. Vůně zásuvky - amonium, přípravky na natáčení vlasů, gumičky, které visely od natáček a byly už napůl rozložené silnými chemikáliemi - celá ta změť pachů tak citelně připomněla Krystynu, že měla Irene co dělat, aby se zase nerozplakala. Holčičky byly už úplně hotové, oblečené a učesané, když přišel Eddie dolů v černém obleku a skvostně vyžehlené bílé košili (Krystyna se vždycky tolik s jeho košilemi natrápila). Na krku měl uvázanou proužkovanou vázanku a v klopě špendlík Kolumbových rytířů. Došel ke dveřím přesně ve chvíli, kdy jeden z jeho bratrů poprvé zazvonil ve svatém Josefovi zvonem na znamení, že za třicet minut začne Krystynina pohřební mše. Při pohledu na Eddieho projela Irene vlna touhy. Pudová reakce, která se v ní zdvihla a převalovala se, jako když se vítr honí vysokým zeleným obilím. Jakmile vítr utichne, zůstane obilí tiše stát a stejně tak i Irene zpříma stála, čekala a nedala na sobě znát, co cítí uvnitř. "Tak myslím, že je čas jít," řekl Eddie. "Asi ano." "Myslím, že bychom mohli jít do pohřební síně pěšky." "M-myslím, že ano." "Naši i vaši už tam asi budou." Irene jednoduše nebyla schopná mluvit. Nechápala, jak Eddie může. "Dětem..." Eddie se musel odmlčet a nabrat sílu, než větu dokončil. "Dětem to moc sluší, Irene," řekl velíce tiše. "Běžte za tatínkem," pobídla Irene holčičky a dotkla se jejich hlav. Prošly beze slova kuchyní a chytly se tatínka za ruce. Eddie měl pocit, že bez jejich malých ručiček v dlaních by se snad ne-odlepil od podlahy a nevyšel z domu a dál po chodníku a přes Hlavní ulici, aby se podíval na tu drahou tvář ležící v rakvi a aby byl u toho, až se nad ní kovové víko nadobro zavře. Udělal to však. Udělal, co musel udělat. Svíral ty dvě ručičky a poslouchal, jak jim po chodníku klapou lakované střevíčky klap-klap. Irene je následovala. Na Hlavní ulici bylo plno, ze všech stran směřovaly proudy lidí k pohřební síni Iten a Heid. Příbuzní a přátelé přicházeli pěšky, přijížděli auty a bylo jich tolik, že někteří se museli poklonit památce zemřelé jen venku na chodníku. Eddie znovu prožíval všechno, čím prošel v den Krystyniny smrti. S každým blízkým člověkem se objal a plakal, zvlášť se všemi čtyřmi rodiči a se sestrami a bratry z obou stran. Otázka, zda nechat holčičky podívat se na mrtvou Krystynu, se vyřešila, když se dívenky samy vzepřely a odmítly jít dál. Rozplakaly se, když je Eddie zanechal s Irene u vchodu a sám postoupil na své místo dopředu. Otec Kuzdek se pomodlil a provedl obřad uzavření rakve, při němž ji kropil svěcenou vodou a vykuřoval kadidlem. Nosiči pak vynesli rakev do pohřebního vozu a dlouhý průvod truchlících se vydal kolem řady domů do kostela svatého Josefa. Eddie už zase držel dcerky za ruce. V jedenáct hodin, právě když Eddie vystoupal po schodech a prošel vestibulem za rakví, zazněly znovu zvony a uviděl, že je to jeho starší bratr dayton, kdo za něj dnes vyzvání. Bůh ti požehnej, Claytone, že taháš za provazy zvonů a pláčeš přitom, požehnej tobě a všem mým bratrům za všechno, co pro mě dělají. Co bych si bez vás počal? Všechny tři zvony hlaholily na věži a naplnily vestibul tak mocným duněním, až se Eddiemu rozezněly uvnitř hlavy. Děti k němu vzhlédly a přitiskly se mu co nejtěsněji k nohám. Ve čtvrté a páté lavici už čekala v kostele sestra Regina s žáky. Děti sebou neklidně šily, sestra klečela a modlila se. Dnes ráno se nekonala obvyklá bohoslužba v osm hodin. Všechny děti se místo toho účastnily zádušní mše za zemřelou a ty, které zpívají ve sboru, budou při ní účinkovat. Sestra Regina byla celé dopoledne hrozně nervózní. Když se snažila zahájit pracovní den modlitbou, zlomil se jí hlas, musela si přitisknout špičky sepjatých rukou na rty a začít znovu. Pokoušela se soustředit na učení, ale kdykoli zavadila pohledem o prázdné místo Anne a Lucy, zarazila se a občas se dokonce musela odvrátit od dětí, aby skryla slzy, které nemohla zadržet. Neustále se snažila zbavit přání, že by každá učebna měla mít vlastní hodiny (protože slib chudoby diktoval, aby byla spokojená s tím, co má). Když se však šla už popáté podívat do haly, kolik je, začala vinit církevní radu z lakotnosti, že nechala umístit ve školní budově pouze jedny hodiny. Dlouhé minuty trávila bezmyšlenkovitým postáváním ve třídě u okna, a když zazněl před půl hodinou první zvon, stála tam dál a v duchu si představovala Olczakovu rodinu, jak se schází ve smuteční síni. Přála si tam být s nimi, aby mohla utěšit děti a načerpat sama útěchu z nich. Už ji zase ovládla ta stará známá neukázněnost. Teď seděla v kostele za třemi řadami prázdných lavic rezervovaných pro příbuzné, a i když seděla zády ke dveřím, ucítila, že už jsou konečně tady. Vzdálené světlo zalilo zezadu celý prostor kostela, což znamenalo, že byla otevřena a zapřena celá dvoukřídlá vrata, tak jak se to vždycky dělalo při pohřbech. S bolestným dojetím v srdci, které ji samotnou překvapilo, čekala, až průvod uvidí. Sestra Samuela hrála dnes na varhany velice jemně a v mollové tónině. Dřív, než Regina uviděla otce Kuzdeka, zaslechla šelest jeho sutany a vrzání bot. Konečně průvod prošel kolem její lavice: ministrant s křížem na vysoké dřevěné tyči, otec Kuzdek v černém ornátu se dvěma ministranty po stranách, nosiči s rakví - tři Krystynini bratři a tři bratři pana Olczaka, všichni silní urostlí chlapi, kteří vypadali nesví v černých oblecích a kravatách. A nakonec pan Olczak, který vedl za ruce dcery. Šli pomalu, pomaloučku. Když Lucy došla až k lavici, kde seděla její učitelka a spolužáci, pozdravila je tiše ahoj a už ji vedli dál. Srdce sestry Reginy se naplnilo takovou lítostí a láskou, až ji zabolelo na prsou, a cítila jako příkoří, že nemůže dát své emoce najevo. Děti přešly, a když je otec směroval do první lavice, zavadila sestra pohledem o zničený obličej pana Olczaka. Mše začala. Věčné odpočinutí dej jim, ó Pane. Děti z třídy sestry Reginy váhavě zpívaly dlouhou latinskou modlitbu za zemřelé a po chvíli začaly být neklidné. Byly ještě moc malé, než aby pochopily smysl zádušní mše a její dosah pro dvě spolužačky, jejichž maminky se týkala. Sestra se musela natáhnout přes lavici a šťouchnout do dvou kluků, kteří se začali strkat a rozněcovat jakýsi tichý souboj o teritoriální nadvládu nad lavicemi. Starší děti se zúčastnily přijímání, zatímco ty její mladší zůstaly na místech. Když pan Olczak odešel dopředu k přijímání, otočila se Lucy a znovu se podí- vala na své kamarády. Sestra viděla, že holčička plakala. Ke konci mše si otec Kuzdek oblékl pluviál, pomodlil se u paty rakve, pak ji obešel se svěcenou vodu a kropil ji a houpal kadidelnicí, až se vůně kadidla rozlila všude kolem a sestru Reginu pálilo v krku. A pak bylo po mši a pohřební průvod začal opouštět kostel za zvuků umíráčku, který bude vyzvánět tak dlouho, dokud pohřební vůz nevyjede od kostela směrem na hřbitov. Ve vestibulu znovu otevřeli rakev, aby se s Krystynou mohli všichni, kdo ji znali, naposledy rozloučit. Sestra Regina nicméně tuto příležitost nedostala, protože spolu se všemi ostatními jeptiškami odvedla děti postranním východem zpátky do školy, kde dostaly oběd a potom měly polední přestávku. Nedokázala však pozřít ani sousto a neuměla si představit, že by se teď .mohla honit s dětmi po hřišti, když právě pohřbívají Krystynu Olczakovou. Chtěla být u otevřeného hrobu, pomodlit se poslední modlitbu a procítit poslední sbohem. Potřebovala společnost pozůstalých zrovna tak jako Krystynini příbuzní a přátelé. Řehole to však nedovolovala a žáky nesměla opustit. Nalezla matku představenou, právě když šla do refektáře, a požádala o dovolení, aby mohla opustit školu během oběda a polední přestávky. "I v době, kdy se člověk trápí," řekla matka představená, "má zůstat co nejvíce ve společenství." "Ano, matko," odpověděla sestra Regina pokorně. "Nicméně," řekla matka Agnes po chvíli přemýšlení, "vám dávám své svolení. Přesně v jednu hodinu buďte prosím zpátky ve třídě." "Ano, matko. Děkuji. Chvála Bohu." 76 "Amen." Sestra Regina odešla nahoru do klášterní kaple. Kručelo jí v žaludku a kolena bolela od klečení na tvrdém klekátku, ale ona nedbala. Obětovala své pohodlí pro klidné spočinutí duše Krystyny Olczakové a pro to, aby znovu získala onen zápal, s jakým dřív vykonávala své poslání. Modlila se, aby byla poslušnější, aby dokázala víc otevřít srdce Bohu a méně utrpení Olczakovy rodiny. Modlila se, aby ochotněji přijímala chudobu a nepřála si mít v každé místnosti školy hodiny, a aby přestala dávat najevo svou nespokojenost s jistými členkami církevního společenství - a zvlášť aby o nich nediskutovala se sestrou Dorou. Modlila se, aby každou jednotlivou sestru přijímala s láskou bez ohledu na jejich chyby. Nejzaníceněji se však modlila za to, aby přestala myslet na pana Olczaka, zvlášť večer po setmění. Modlila se dlouhé Miserere, šest Otčenášů a Zdrávas Maria a Sláva Otci. Své modlitby obětovala i všem trpícím na světě. Po celou dobu, co se modlila, zazvonil každých třicet vteřin umíráček a jí pokaždé vyvstala před očima jasná podoba pana Olczaka a zaryla se jí do mysli, dokud nenastalo konečně ticho. Tehdy věděla, že poslední truchlící opustil kostel a zavřely se dveře pohřebního vozu, který odveze Krystynu na hřbi tov. 7 kapitola "Přijeď na pár dní na farmu, přijeď, nezůstávej doma sám," nabízel po pohřbu každý Eddiemu - rodiče, Krystynini rodiče, bratři i sestry. Eddiemu se však nechtělo opouštět dům. A stejně - k čemu by to bylo dobré? Jen by tím oddálil nevyhnutelnou osamělost. A zrovna tak se mu nechtělo oddalovat nástup do práce. Když nic nedělal, jen mu čas ubíhal pomaleji. "Chtěly byste zůstat zítra doma a nejít do školy?" zeptal se dcer. "Můžete, jestli chcete. Mohly byste jet na pár dní k babičce Pribilové nebo k druhé babičce." "Pojedeš taky?" zeptala se Anne. "Ne, zlato moje. Už je čas, abych se vrátil do práce. Nebyl jsem tam čtyři dny a to stačí." 77. "Tak chci jít domů s tebou." Já taky," přidala se Lucy. Irene je zaslechla a váhavě přistoupila k Eddiemu. "Jak to budeš dělat ráno, když musíš zvonit, ještě než půjdou do školy?" "Nevím." "Mohla bych přijet, Eddie. Můžu kdykoli přijet, vlastně můžu přijet každý den, dát jim snídani a vypravit je do školy." "Ale ne, Irene, to bych žádal moc." "Mně by to nevadilo. Vím, jak se o ně Krystyna starala, a dělala bych to stejně. Vím, kde co v domě máte a jak je česala a kterou stužku si braly ke kterým šatům - je tu spousta maličkostí, Eddie, a já bych všechno zvládla. A moc ráda." "Ale musela bys sem každý den jezdit z farmy." "Čtyři míle, co to je, Eddie? A můžu si vzít otcovo staré nákladní auto. Nevadilo by mu to." "Mohla by, tati?" podívala se Anne nahoru a zatahala tatínka za ruku. Já i vím, co rády snídají," dodala Irene. "Vločky s kokosem vařené v mléce místo ve vodě. Kdo jiný zná jejich zvyky líp než já?" "Mohla by, tati?" opakovala Lucy po Anne. "Prosííím." Eddie ignoroval varování, které mu při slovech švagrové prolétlo hlavou a zase zmizelo. Byl příliš unavený. Pohřeb ho vyčerpal a také toho za poslední čtyři noci moc nenaspal. Děvčata spala s ním, a když usnula, přenesl je do jejich postelí. Kromě toho opravdu nevěděl, co s dětmi ráno udělá, když budou doma samy. Psychicky i fyzicky byl tak zničený, že pro něj bylo nejjednodušší přijmout Ireninu nabídku. "No tak teda dobře, Irene. Nebudu ti moct sice platit hodně, ale..." "Ach, Eddie, nemluv hlouposti. Nevzala bych od tebe ani cent, i kdybys mě prosil. Tohle jsou moje neteře a já je miluju. A Krystynu jsem milovala taky." Nedodala / tebe miluju. Jen si to pomyslela a v srdci měla přitom jakýsi plán, když tak pozorovala jeho vyčerpaný obličej a vyhaslé oči. "Děkuju, Irene," řekl a stiskl jí ruku napůl přes rukáv, napůl na holé kůži. Irene projelo zachvění až do morku kostí. Toho večera napustil Eddie děvčatům vodu do vany, připravil čisté noční košile a nechal je, aby se vykoupaly samy. Lucy našla Krystynin pudr Věčné jaro a huňatým polštářkem na-pudrovala nejen sebe, ale i celou koupelnu. Musel ji vytřít vlhkým hadrem, a když ucítil vůni pudru, která namočením ještě zintenzivnila, měl na chvíli pocit, jako by Krystyna vešla do místnosti. Skoro se to ani nedalo vydržet. Než douklidil koupelnu, usadila se děvčata v jeho posteli. Anne četla Lucy ze Staré matky Westwindové: "Proč má skunk Jimmy na hřbetě proužky?" Byla to jedna z jejich nej-oblíbenějších knížek. Krystyna jim ji četla skoro každý večer. Podíval se na Anne se sevřeným srdcem a pomyslel si: Ach, ty moje zlatíčko, nemusíš se přece snažit nahradit Lucy mami nku. Neměl to srdce poslat je do jejich ložnice - zvlášť dneska po pohřbu Krystyny - i když se bál, aby si na něj příliš nezvykly a nebyly na něm závislé. A také byl tak vyčerpaný, že potřeboval spát sám. Kdyby snad plakal, chtěl k tomu mít soukromí. A kdyby v noci vstal a bloumal po bytě ve světle měsíce, nerad by holčičky vzbudil. "Poslyšte, děti, myslím, že dneska v noci už budete spát ve svém pokoji." "Nééé!" zaječela Lucy. "Mně se líbí tady!" "Chceme zůstat s tebou. Vedle se nám to bez maminky nelíbí." "Ale maminka s vámi vedle nespala." "Ale vždycky nás pěkně přikryla." Já vás přijdu přikrýt." V minulosti to často dělal také on, ale teď .děti Krystynu postrádaly a v určitou denní dobu to bylo horší. Večer nejhorší. Aničce se začal třást spodní ret a z očí se vykutálely dvě velikánské slzy. "Chci, aby tu byla maminka." Lucy se vždycky po Anne opičila. I teď .vysunula spodní ret a řekla: "A já taky." Nakonec jim vyhověl, protože to bylo jednodušší než nechat je plakat pro Krystynu. Trvaly na tom, že tatínek bude ležet uprostřed. Přitiskly se k němu, a dřív než usnuly, měl k sobě jejich teplá tělíčka přilepená jako tapety na stěnu. Čekal ještě dobrou půlhodinu, až si byl stoprocentně jistý, že tvrdě spí, a pak je přenesl do jejich postelí. Vrátil se zpátky do ložnice, vyčerpaně si lehl, ale usnout 79 nemohl. Přemítal o té obrovské změně, jaká nastala v jeho životě. Osamělost - to byl základní a vytrvalý pocit. A taky nepopsatelný. Pohltil člověka víc než třeba první milování. Přetočil se na bok, položil ruku na Krystynin chladný polštář a proklínal se za to, jak byl dřív domýšlivý ve své spokojenosti s životem. Nenadálá změna ho pokořila do morku kostí. Tak rychle smetla všechnu spokojenost. Hlavou se mu honily i jiné starosti - kupa špinavého prádla v koupelně, a není, kdo by ho vypral a vyžehlil, zítřejší večeře, a není, kdo by ji uvařil, ve čtyři hodiny se děvčata vrátí ze školy a nebude, kdo by se o ně postaral, než on přijde domů z práce. Nebudou na ně čekat teplé koláčky a nikdo jim neřekne, aby se převlékly, než si půjdou ven hrát. Může je nechat hodinu a půl bez dozoru? Bylo jim teprve osm a devět let - ne, to nejde. Možná by byl schopen každý večer uvařit večeři, ale nemůže to přece stihnout mezi půl pátou a šestou, kdy už zase musí zvonit v kostele klekání. Takže začne dejme tomu vařit až potom, ale to by byl s jídlem a s umýváním nádobí hotov až asi v osm hodin nebo i později. A pak musí ještě dohlédnout na koupání a nachystat děti do postele a číst jim. A byly tu i další starosti. Anne půjde na jaře k prvnímu přijímání. To znamená naučit se nazpaměť katechismus a s tím jí pomáhala Krystyna. A co bílé šaty a závoj a dlouhé bílé punčochy a boty? Jak to může zvládnout? Jak to všechno udělá? Po pravdě řečeno to zvládnout nemohl. Bez Irene určitě ne. Irene se objevila nazítří ráno v sedm hodin. Eddie jí přiběhl seshora otevřít jen napůl oblečený a s košilí ještě nezastrče-nou do kalhot. Měla na sobě mejkap a nepodívala se Eddiemu do očí. Nechal ji dole, aby se postarala o oheň v kuchyňském sporáku, a když ji slyšel, jak jde nahoru budit děti, zavřel dveře své ložnice. Než se dooblékl, ustlal a sešel dolů, uvařila už Irene dětem oblíbenou ovesnou kaši s kokosem a jemu toast a kávu. Stůl byl prostřený, na čerstvě vyžehleném kytičkovaném ubruse už čekal jeho oblíbený veliký hrnek, smetana a cukřenka. Děvčata seděla na svých místech sice ještě v košil-kách, ale vedle na skříňce už stály připravené vyčištěné boty do školy a na každém páru ležel vyžehlený kapesník. Vedle 80 každé misky se snídaní položila Irene pilulku s denní dávkou vitaminů. Překvapeně se zastavil v kuchyni na prahu, prohlížel si tu dokonalou kopii Krystyniných ranních zvyků a najednou mu došlo, co to vlastně Irene dělá. Chtělo se mu zakřičet: Vypadni odsud! Udělám si to sám! Ty nejsi Krystyna, tak si na ni nehraj! Ale on ji přesto potřeboval. A co když se mýlil? Co když si jen chtěla trochu udělat radost a namalovala se po pěti dnech pláče? Co když se jen snaží pomoct dětem překonat těch nejtěžších pár dní bez matky tím, že vytváří iluzi, že všechno půjde tak jako dřív? Co když ji vlastně hrozně obtěžuje, když po ní žádá, aby sem přijela každý den v sedm ráno? A on by teď .na ni vyjel a vůbec by neměl pravdu? Oba dva by tím přivedl do takových rozpaků, že by se pak už třeba nikdy v životě nebyli schopni podívat jeden druhému do očí. Když se zastavil ve dveřích do kuchyně, ohlédla se a zčervenala. "Oh... myslím, že máš rád ovesnou kaši... anebo ne?" zajíkla se, jako by si nebyla jistá. "Hra... Ano. Dám si kaši." Vstoupil do místnosti a odtáhl židli. "Děkuju, Irene." Posadil se, ale Irene zůstala stát u dřezu, otírala si ruce a dívala se, jak si sladí kávu. Začal se cítit pod jejím pohledem nesvůj. Odložil hrnek, mrkl se na ni ze strany a zeptal se: "Ty si nic nedáš?" Irene vylétly ruce nahoru, jako by ji někdo zezadu strčil. "Ach, já už jedla doma." "Aha," řekl a nebyl si jistý, jak se zachovat. "No tak..." Pustil se do jídla, ale stále byl jakoby na rozpacích. Nikdy se takhle v Irenině společnosti dřív necítil. Jestli máš drobné na školní oběd, zavázala bych jim je do kapesníků." "A... jistě." Nadzvedl jeden bok, sáhl do kapsy u kalhot a podal jí peníze. To je neskutečné: Ta žena zná jejich ranní rutinu do posledního detailu. Já chci dneska obědvat doma," prohlásila znenadání Lucy. "Máme hrachovou kaši a já ji nenávidím a sestra Mary Charles mě vždycky přinutí ji sníst. Říká, že děti v Číně mají hlad a že musím oběd dojíst." "Kde je Čína, tati?" zeptala se Anne. "Na opačném konci světa." "Tak jak by mohli sníst Lucyin oběd?" Eddie zachytil Irenin pohled a oba museli potlačit úsměv. "Sestra Mary Charles tě prostě jen chce naučit, že nemáš plýtvat jídlem." Já se jí bojím." "Není důvod, aby ses jí bála." "Bije zlobivé kluky ve skleníku. Slyšela jsem je křičet. Švihá je gumovou rákoskou, co leží na stojanu u kapradí. Viděla jsem ji! Je udělaná z dlaždice na podlahu!" 'Tak buď hodná a ona ji na tebe nikdy nepoužije." "Myslela jsem, žes říkal, že není důvod, abysme se jí bály," připomněla mu Anne. Eddie dopil kávu, odložil hrnek a už se k tomu tématu nevrátil. "Musím jít zvonit," řekl a odstrčil židli od stolu. "A co ta hrachová kaše, tati?" "Myslím, že se budeš muset překonat a sníst ji, protože ode dneška budete obědvat vždycky ve škole." "To jako každý den?" vykřikla Lucy vyděšeně a zamračila se. "Už je to tak, knedlíčku." Najednou si uvědomila, že tady nebude maminka, která by jim oběd uvařila, a hluboce ji to zasáhlo. Podívala se na tetu. "A nemohla by nám uvařit teta Irene?" Eddie stočil pohled na Irene, ale pak hned začal pospíchat s loučením. "Teta Irene musí jet zpátky domů." "Aha." Objal je a dal si dneska zvlášť záležet a políbil je na štíhlé 'li' krčky, které voněly Věčným jarem. Hrozně nerad je nechával v Irenině péči - ne snad, že by se o ně dobře nepostarala - to by se musel hodně splést, kdyby je nevypravila stejně dobře jako Krystyna - ale protože tím nastolil nový pořádek, do kterého už Krystyna nepatřila. Žil dál, protože musel, ale při každém kroku měl pocit, že ji zrazuje, když se tváří, jako by tahle fraška a přetvářka byl normální život. Přesto však nevěděl, co jiného by měl dělat. Irene právě oblékala děti, když zvon od svatého Josefa zazněl poprvé. Bylo 7:30. Rázem si představila Eddieho v kostelním vestibulu, jak je tam sám a tahá za provaz. Ruce se jí při té myšlence zastavily. Chudák Eddie, pomyslela si. Chudák osamělý Eddie. Dohlédla na děvčata, aby si vyčistila uši, umyla obličej i za ušima a pak je pečlivě učesala a uvázala jim stuhy na šatech do velikých dokonalých mašlí. Když byly vypravené, předala každé kapesník s penězi uvázanými v růžku, pevně je objala a políbila na tváře. "Chtěly byste, abych tu byla, až se vrátíte ze školy?" "No... asi ano," odpověděla Anne. "Ty tady jako zůstaneš celý den?" zeptala se Lucy. "Ne, pojedu domů, hned jak umyju nádobí a trochu poklidím dům." "Aha." "Ale můžu se zase vrátit ve čtyři hodiny, až vám skončí škola, jestli chcete." Lucy se otočila na starší sestru. "Můžeme být chvíli samy," řekla Anne. "Nejsme mimina." "Ne, to určitě nejste. Jen jsem myslela..." Poplácala Anne po rameni. "No nic. Takže se uvidíme zase zítra ráno. Vezměte si na sebe svetry. Je trochu chladno." O minutu později už kráčely holčičky v tmavomodrých svetrech a šatech do školy. Než přecházely ulici, vzala Anne poslušně Lucy za ruku a vydaly se uličkou nahoru. "Bude teta Irene naše nová maminka?" zeptala se Lucy, když šly po staré cestě s dvěma vyježděnými kolejemi a travnatým pruhem uprostřed. Jak by mohla být naše maminka, když je naše teta?" Já nevím," pokrčila Lucy rameny. "Dělá všechno jako naše maminka, tak jsem si myslela, že by mohla být." Jen se o nás stará. To je všechno." "Aha." Šly dál po cestičce, na které znaly každý kámen. Vedla vzadu za mnoha obchody na Hlavní ulici - byly to Myman Ford, kovářství Sama Berczyka a Wanglerovo zlatnictví. Mezi obchody byly někde prázdné pozemky, kde si Anne s Lucy v létě dělávaly v poledne pikniky, a po večeři, když všude létalo plno komárů, tu hrály na schovávanou s kamarádkami ze sousedství. Často tu nacházely roztodivné věci, které mohly prozkoumávat - staré mlýnské kameny zarostlé trávou po kolena, zbytky zrezivělých zemědělských strojů, o nichž netušily, nač jsou, hromady dřev, které obracely a vybíraly zpod nich červy pro tatínka, protože říkal, že chodí rád na ryby, ale vypadalo to, že na ně nemá nikdy čas. Byly tu taky přístřešky, kde stála nákladní auta, kterými nikdo nejezdil, a bedny na kuřata a dříví v hranicích a nakloněné kůlničky, o něž se opíraly lopaty a kosy, a těžké železné řetězy a zrezivělé osy aut a za Naumanovou instalatérskou dílnou byly vrzavé zadní dveře. Nikdy je nikdo nezamykal a vedly do sklepa plného mloků. Pokaždé, když se odvážily proklouznout dolů po schodech a posvítit baterkou mlokům do očí, zaječely a letěly zase nahoru. Zvířátkům oči na světle zezelenaly jako ovocná zmrzlina a byla to ta nejbáječněji děsivá věc na světě. Brenda Naumanová někdy od dětí vybírala penny a nechala je potom podívat se. Přímo naproti Anninu a Lucyinu domu byla za cestičkou dílna kováře Franka Plotnika a dvorky malých domků se šňůrami na prádlo, zeleninou a kůlnami. V některých těch domcích žily staré paní, které byly nějak příbuzné s dědečky a babičkami Olczakových, ale Lucy s Anne nevěděly, jak to přesně je. Na konci cesty došly na křižovatku s ulicí, která neměla žádné jméno, a když ji přešly, byly u ozdobného plotu, který obklopoval dům otce Kuzdeka a zahradu kolem kostela. Dětem se zahrada moc líbila. Stály v ní sochy v životní velikosti vytesané z jiskřivého bílého kamene a bylo tu jezírko se zlatými rybkami, které někdy chodily krmit kousky rohlíků. Každý rok na svátek Božího těla sypaly v bílých šatech a bílých závojích plátky pivoňkových květů před otce Kuzdeka, který slou- žil bohoslužbu u čtyř malých oltářů na různých místech zahrady. Maminka je pomáhala upravit a vyzdobila je květinami z jejich vlastní zahrady. "Pamatuješ, jak jsme byly svátečně oblečené a nesly jsme kytky pro otce Kuzdeka?" vzpomněla si Lucy, když šly podél plotu. "Co to bylo za svátek?" "Božidara," odpověděla Anne. Slýchala tohle křestní jméno v Browerville odmalička, a tak se spletla. "Ano, máš pravdu. Božidara. Kdo nám na ten svátek ted ušije šaty a na Velikonoce a vůbec?" Vždycky, když měly při slavnostních příležitostech v kostele na sobě bílé šaty, připadala si Lucy jako filmová hvězda. "Nevím. Nejspíš budeš mít něco po mně z loňska." Já mám vždycky šaty po tobě," řekla Lucy a našpulila tru- -covitě pusu. "To tedy nemáš. Mamka ti ušila plno nových šatů." Já vím, ale slíbila mi, že mi ušije na Velikonoce úplně nové, a já nechci staré po tobě, to teda určitě ne! Tak kdo mi je ušije?" "Já nevím, kdo ti je ušije!" Anne se stěží udržela, aby se jí nerozklepala bradička, a proto byla podrážděná. Lucy se na místě zastavila, vytrhla ruku z Anniny a rázem se rozplakala. Právě došly ke kostelu, a tak si sedla na schody a brečela na celé kolo, pusu dokořán a ani si nezakryla obličej. Já nechci, aby byla maminka mrtvá! Já chci, aby mi ušila šaty na Velikonoce! Já jdu domů!" Vstala a byla by běžela hned zpátky, odkud přišly, kdyby ji Anne nechytila za ruku. "Domů jít nemůžeš. Nikdo tam není." Je tam teta Irene." "Řekla, že pojede domů." Lucy se zastavila uprostřed chodníku a rozkřičela se: Já chci maminkůůů!" Anne, která chtěla maminku taky, ji musela uklidňovat. Objala Lucy a hladila ji po hlavě, tak jak by to dělala maminka, "pojď, Lucinko, musíme jít do školy. Půjdeme za sestrou Reginou a ona bude vědět, co máme dělat. Kde máš kapesník? Tady, vyndej ho a utři si nos." Sestra Regina právě psala na tabuli, když holčičky vešly do třídy. 12. září svátek Nejsvětější Panny Marie. Každý den, kdy se slavil svátek některého svatého, napsala sestra jeho jméno na tabuli a vyprávěla o něm dětem. Někteří žáci už byli ve třídě a přecházeli kolem lavic, když sestra uslyšela cvaknutí dveří od šatny a popotahování Lucy. "Dobré jitro, sestro," pozdravila Anne. Lucy se o to také pokusila, avšak zaznělo to jenom jako další vzlyk. "Dobré ráno, děti. Ach bože, Lucy, co se stalo?" zeptala se sestra starostlivě, odložila křídu a otočila se k nim. "Chce jít zpátky domů, ale já jsem jí řekla, že maminka tam už není." Lucy stála sklíčeně vedle, mnula si oči a vyrážela ze sebe jednotlivá slova prokládaná pláčem. ,J-já... ch-chci ma-maminku." Pár spolužáků se na ni otočilo a pozorovali ji jako u vytržení, "pojďte se mnou," řekla sestra, vzala je za ruce a odvedla je šatnou do květinové síně, aby unikly zvědavým pohledům spolužáků. Na třech řadách lakovaných lavic tu rostly různé květiny a mezi dvěma kapradinami čekala gumová rákoska sestry Mary Charles. Děvčátka se na ni se strachem podívala, 85 přitiskla se blíž k sestře Regině a sevřela jí pevně ruce. Na jedné stěně visely poličky na knihy, kterým se říkalo "knihovna", a u další stěny stála železná postel přehozená vojenskou dekou, která sloužila jako ošetřovna. Sestra si sedla na postel a přitáhla holčičky vedle sebe. Tiskla si jejich ruce k černé sukni, dokud necítila, že se k ní přivinuly. Byly tak malé, opuštěné, důvěřivé. V rozporu s řeholí je objala kolem ramen a rychle si je přitáhla k sobě. Protože vlastní děti neměla, nestalo se jí často, že by se k ní některé takhle přitulilo. Rameny se dotýkaly ze stran jejích prsou, které byly pevně ovinuté pod hábitem, jako by se nesmělo prozradit, že je žena. Dotyk schoulených dětských tělíček v ní zvedl obrovskou vlnu mateřské lásky. "Copak tě rozplakalo v takový překrásný den?" "Chce. aby se naše maminka vrátila." "Ach, Lucy, to bychom si přáli všichni, ale dovol, abych ti něco řekla. Víte, co jsem psala na tabuli, když jste před chvílí přišly? Psala jsem, jaký svátek dneska slavíme, tak jak to píšu každý den. A víte, jaký svátek to je?" Lucy se navzdory svému smutku zvědavě podívala na sestru a zavrtěla hlavou, že ne, a otřela si slzy z očí. "No dneska je přece svátek Nejsvětější Panny Marie. To znamená, že jestli poprosíme Pannu Marii, aby se za nás kvůli něčemu přimluvila, můžeme docela dobře doufat, že se nám to splní. Myslím, že bychom ji mohly požádat, aby byla vaše maminka v nebi šťastná. Uděláme to?" "Tak jo." Sestra Regina držela dál děti pevně za ruce, zavřela oči a začala se nahlas modlit. "Drahá Marie, nejsvětější panno, matko Ježíšova, která jsi ho milovala a starala ses o něj tak, jako Krystyna milovala a starala se o své dcery Anne a Lucy, modlíme se, abys poprosila našeho Pána, ať sešle milost na tyto dvě děti, které dneska velice potřebují Jeho pomoc. Prosí, aby duše jejich maminky byla šťastná a přebývala s Ježíšem. Udělají všechno pro to, aby konaly na tomto světě co nejlépe." "Sestro?" zašeptala Lucy. "Ano, Lucy?" podívala se sestra na tu andělskou tvář. "Co je to ,komaly' ?" "Konaly. To je co nevíc se snažit, i když je to někdy těžké. Pro tebe a pro Anne to znamená, že budete dál chodit do školy a budete hodné a poslušné holčičky, tak jako jste vždycky byly, že půjdete každý den na mši a budete si pomáhat navzájem, jako Anne dneska pomohla tobě. Až se ti někdy nebude chtít tohle všechno dělat, pomysli, že ti pomáhá nejen Ježíš, ale i maminka, která s ním teď .žije v nebi." "Ale jak mi může pomoct? Může mi pořád ještě ušít šaty na Velikonoce?" "Ne, to nemůže, Lucy, ale zařídí to tak, abys je měla." "Opravdu?" "Samozřejmě." Jak?" "Tvoje maminka je teď .anděl. A slyšela jsi přece, co řekl otec Kuzdek o andělích - andělé dokážou věci zařídit." Lucy se s ujištěním sestry Reginy spokojila, a dokonce se i trochu usmála. "A víte co?" navrhla sestra veselejším hlasem a s úsměvem na tváři. "Ostatní děti už určitě přišly, tak se seřadíme a půjdeme do kostela na mši. Váš tatínek tam bude za chvilinku zvonit a uvidí vás: Chtěly byste se jít taky za ním podívat?" Lucy už slézala z postele a otírala si tváře hřbety pihovatých rukou, když vtom se stalo něco nečekaného. Anne také sklouzla z postele, ale ještě než mohla vstát i sestra Regina, otočila se a rychle se jí vrhla kolem krku. Objala ji spontánně rukama a visela na ní, stahovala jí závoj a pevně tiskla svou horkou tvářičku na její studenou. Sestru Reginu prostoupila vlna radosti a rozprostřela svou hojivou sílu, jako kdyby je opravdu sledoval anděl Krystyna a dal jim vzácný dar nově nalezené vzájemné blízkosti. Objetí bylo tak neočekávané, jak to dokážou udělat jen děti - bez skrupulí. Matky si jistě takových radostí užívají nepočítaně a je to pro ně běžná věc, ale sestra Regina ji nezažila ještě nikdy. Probudila v ní mateřský instinkt, který se prodral nahoru jako se planá květina dere z pukliny ve skále. Poprvé v životě porušila řeholi a objala Anne také. Objetí skončilo stejně rychle, jako začalo, a za chvilku už sestra Regina následovala dívky do třídy. V srdci se jí rozhostil nový intenzivní pocit, jako by jí do něj někdo napumpoval řídký nebeský vzduch. Událost v květinové síni ji zcela přirozeně přivedla k myšlenkám na vlastní děti, jichž se vzdala tím, že vstoupila do řádu. Je to až podivné, jak málo o tom tenkrát přemýšlela. Téměř celé dětství a mládí nepomyslela na jinou životní dráhu než na to, že bude jeptiška. Babička jí tu myšlenku vnukla, když jí bylo asi sedm nebo osm let, nebyla tedy starší než Anne a Lucy teď. Neměla vlastně ani šanci, aby mohla začít uvažovat o manželství a dětech. Jeptišky, které ji učily, její úmysl vstoupit do kláštera ještě podpořily. Ujišťovaly ji, že církevní poslání je přínosnější, vznešenější a privilegovanější než jakékoli jiné a že se jí dostává zvláštního požehnání, když je vyzvána toto poslání přijmout. Bůh si ji vybral. Manželkou a matkou může být kdokoli, ale církevní povolání mohou vykonávat jen vybraní. Podívejte se, čeho jsem se vzdala, pomyslela si teď. Seřadila děti a odvedla je do kostela. Za zvuku zvonů vystoupaly po schodech a vešly do vestibulu. Sestra Regina smočila špičky prstů ve svěcené vodě, pokřižovala se a pak se postavila stranou a sledovala, jak se i děti křižují, spínají ruce a jdou do lavice, která je pro ně vyhrazena. Pan Olczak přestal zvonit, když uviděl, že jeho holčičky jdou k němu. Poznal, že Lucy plakala. Posledních pár schodů k němu doběhla a on si klekl na jedno koleno a pevně ji přivinul k sobě. S napjatou tváří jí cosi šeptal do ucha. Sestra neslyšela, co si spolu povídají, ani co si povídá s tatínkem Anne, kterou také přibral do náručí, ale najednou si uvědomila, že v duchu srovnává dvě lásky. Lásku, kterou cítila ona jako církevní osoba ke svému Bohu, a lásku dětí k otci a otce k jeho dětem. Výsledek srovnání ji zasáhl jako blesk. Mýlili se, pomyslela si. Všichni se mýlili. Toto jsou ti vyvoleni a mně život utekl. 8. kapitola Irene Pribilová přišla ve čtyři hodiny, když končilo vyučování, přímo až ke dveřím třídy, aby vyzvedla Lucy a Anne. Žáci už byli seřazeni ve dvojstupu a čekali, až je sestra odvede ven, když se Irene objevila. Lucy a Anne se k ní šťastně rozběhly a sestra se usmála. Ulevilo se jí, když věděla, že se o ně někdo postará, protože si s tím dělala starostí. "To je od vás hezké, že jste přijela, Irene." "Mně to vůbec nevadí, sestro. Vždycky to byli moji miláčci." Sestra dala holčičkám Olczakovým sbohem a doprovodila zbytek třídy ven. Polovina mohla jít domů, druhá nasedla do připravených autobusů. S rámusem se škrábali nahoru, strkali do sebe a vysokými hlásky volali: "Na shledanou, sestro! Na shledanou, sestro! Na shledanou zítra!" Sledovala je s pocitem úlevy, kterou jí vždycky čtvrtá hodina přinesla. V tichu, které se rozhostilo před školou po odjezdu autobusů, se sestra chystala chvíli jen tak projít, než zase půjde dovnitř. Ve slunečném odpoledni bylo na školní zahradě příjemně. Hustý a pečlivě udržovaný trávník, stinné cestičky, rozkvetlé pelargonie v umělé jeskyni, kde stála socha Ježíše, jak se modlí v Getsemanské zahradě. Jeskyně byla vybudovaná na vyvýšenině obklopené skalnatými terasami a starými borovicemi. Šlo se k ní po schodech z přírodního kamene, mezi skalkami rostly mechové růže a rozchodníky a vybíhaly až na cestičku, po které přicházela sestra Regina. Před sochou poklekla na jedno koleno, podívala se do vytesané tváře Ježíše Krista a řekla: "Dávej pozor na Olczakovy, Pane, prosím. Potřebují Tě teď." Povstala, smetla pár borovicových jehliček z černé sukně a ještě chvíli vychutnávala pocit volnosti a kořeněnou vůni borovic, jejichž nejnižší větve dosahovaly až na zem. Jemný větřík jí nadzdvihl závoj a na ramenou ji zahřálo slunce přitahované černou barvou hábitu. Od severu k ní dolehl vzdálený zvuk formy na cementové tvárnice z Borgertovy továrny: ka-klunk, ka-klunk. Od východu se zase neslo syčivé odfukování vzduchových hadic, jak v mlékárně odpojovaly železniční vagóny. Stříbrná cisterna na mléko dvakrát zatroubila před bránou, aby ji pustili dál s nákladem od farmářů. Zvuky z východu pomalu slábly a město ztichlo. Zbylo jen vzdálené povědomé ka-klunk, ka-klunk, které člověku dodávalo jistotu. Sestra si povzdechla. Nastal čas vrátit se. Ve škole byly dveře všech tříd otevřené a přiražené až ke zdi. Sestra se usmála na sestru Doru, když míjela učebnu první a druhé třídy. Budova tonula v požehnaném tichu a klidu. Vodní fontánka ještě tekla, a tak se sestra sehnula, aby se napila ledově studené vody. Až ji zuby brněly. Musela se hodně sehnout, protože fontánka sloužila i prvňáčkům, a potom vodu zavřela, aby dodržela slib chudoby - i takové plýtvání by byl hřích. V její třídě byla otevřená okna a povytažené rolety, takže nízké odpolední slunce svítilo přes parapety dovnitř, a před každou řadou lavic ležela kupička smetí. Jeden žák z každé řady vždycky po vyučování vymetl špínu zpod lavic, aby ušetřil práci panu Olczakovi. Tyhle chvíle byly pro sestru Reginu oblíbenou částí dne. Děti odešly a ona měla místnost jen pro sebe. Přistoupila k tabuli, vyhrnula si rukávy a začala ji mazat. Vtom ji ode dveří pozdravil pan Olczak. "Dobrý den, sestro." Srdce jí poskočilo, ale navenek nedala nic znát, a když se otočila, zračila se jí ve tváři obvyklá vyrovnanost. Na prahu stál pan Olczak se smetákem v ruce. "Dobré odpoledne, pane Olczaku." Jak se dnes vedlo mým holčičkám?" Vedle něj stál kbelík na kolečkách s různými čistícími prostředky. "Dneska měly bohužel trochu starosti." "Co se stalo?" pan Olczak vešel do místnosti a začal ji obcházet kolem dokola se širokým smetákem. Nechával za sebou vůni čisticího oleje. "Lucy se dnes ráno rozplakala a chtěla jít zpátky domů, ale Anne ji přivedla za mnou a popovídaly jsme si v ústraní, aby nás ostatní neslyšeli. Obě se pak uklidnily." Pan Olczak zahnul a pokračoval podél zadní stěny. Jestli chcete vědět, co si myslím, tak mám větší strach o Anne než o Lucy. Vypadá sice silnější, ale uvnitř jí bude myslím maminka chybět víc než malé." "Řekla bych, že je to přirozené. Znala ji déle a má na ni hlubší vzpomínky." Eddie se zastavil v druhém zadní rohu, na celou délku místnosti od sestry Reginy. Položil si ruce na konec smetáku a pohodlně se rozkročil. "Něco vám povím, sestro, jsem moc rád, že mají vás. Dneska ráno bych býval sám potřeboval někoho, s kým bych si promluvil." Věděla, že by ho neměla povzbuzovat k osobním rozhovorům, a tak se jen zlehka usmála a posadila se za katedru. Eddie prošel kolem třetí strany učebny, pak jednou uličkou dozadu a znovu se zastavil. Shýbl se, aby odškrábl cosi z podlahy, chvíli váhal a potom pokračoval. "Dneska ráno přijela Irene. Tak trochu... jako by zaskočila za Krystynu, jestli víte, co myslím." Sestra jen přikývla. "Abyste si to nevykládala špatně," pospíšil si s vysvětlením. "Byl jsem rád, že vypravila děvčata do školy, ale ona... ona..." Sestra vyčkávala. Já jsem jí měl nějak za zlé, že tam je, že okupuje Krystyni-no místo," vysvětloval Eddie a rozpačitě třel palcem konec ná- sady od smetáku. Sestře se za celý život žádný muž takhle s ničím nesvěřil. Vybral si ji za svou důvěrnici tak náhle a nečekaně, až ji svou otevřeností úplně zaskočil. Řeholní pravidla hlasitě vyzváněla na poplach, ale sestra si jich nevšímala. Vždyť byla koneckonců učitelka jeho dětí a všechno, co říkal, se týkalo také jich, ne? "To je naprosto pochopitelné." "Asi je to ode mě dost sobecké, nemyslíte?" "Se sobectvím bych si na vašem místě nedělala starosti, pane Olczaku," řekla sestra a jejich oči se setkaly. "Irene to myslela dobře, ale jistě chápe, jak je to pro vás teď .všechno těžké." "Věděla, kde co je..., víte, co myslím, třeba kam co Krystyna dávala, a já měl najednou pocit jako... jako kdyby se snažila být Krystyna. Moc... no, moc se mi to nelíbilo." Sestra znovu přikývla. "Úplně stejně, jako když Krystyna zemřela," pokračoval Eddie. "Všechny příbuzné byly u nás doma dřív než já a uklidily tam, jako kdyby si Krystyna jen odběhla nebo co. Uklidily i to, co bych rád, aby neuklidily. Poslední věci, kterých se dotýkala. Chtělo se mi vletět do kuchyně a zakřičet Vypadněte! Nechte tu konvici, kde ji položila! A nechte všechny sponky do vlasů a všechny drobky v kuchyni a utěrku tak, jak ji ona přehnula, a seznam na nákup opřený o plechovku a hrnek od kafe v dřezu!" Eddie viditelně zbledl a mluvil tiše, jako když teče tenounký pramínek vody. "Ale ony to všechno uklidily. Přinesly svoje hrnce a pekáče a všechno, co tam bylo, odstrčily a vytáhly svoje jídlo a já jsem vůbec neviděl, jak to tam Krystyna nechala. Vím, že to myslely dobře, ale neměly to dělat. Měly počkat." Eddie už se nedíval na sestru. Díval se na okenní parapet zalitý sluncem a bojoval se slzami. Sestra Regina viděla, jak mu na krku poskakuje ohryzek a jak palcem svírá konec násady. Zvenku k nim stále doléhalo ka-klunk ka-klunk z cementářské továrny a znělo to, jako když člověk přiloží ucho na něčí hrudník a slyší tlukot srdce. Sestra si na okamžik představila, že je 91 to jeho zlomené srdce a její ucho, které hledá cestu, jak ho uzdravi t. "Viďte, že měly, sestro?" vyslal k ní Eddie prosebný pohled. "A...," hlas ji zradil, a tak jen zašeptala: "Ano, to měly." Musela v sobě dusit nutkání přistoupit blíž a utěšit ho. Něco takového však nebylo dovoleno, a proto jen pokračovala tím nej-klidnějším tónem, jakého byla schopna. "Ony o tom prostě vůbec nepřemýšlely. Je úplně přirozené, že byste si přál, aby zůstal Krystynin byt nedotčený, že byste chtěl... že byste chtěl chodit mezi vzpomínkami na ni a že byste ho chtěl najít tak, jak ho zanechala. Nezbývá vám než si uvědomit, že všechny ty ženy včetně Irene vám chtěly pomoct. Cítit se v takové situaci provinile je jenom ztráta času. Nemyslím si, že by vás Bůh proto považoval za nevděčného, pane Olczaku. Myslím, že by chápal, co prožíváte." Viděla, že se trochu uklidnil. Uvolnil ramena, ruka mu sklouzla po násadě dolů, přešlápl z nohy na nohu. "Víte, co vám řeknu, sestro? Vždycky, když si s vámi promluvím, tak se pak cítím líp," řekl Eddie, a dokonce se na ni i trochu usmál. "Ano... tedy... to je..." Uvědomila si, že se pohybuje v zakázaném území, a trochu neobratně rozhovor ukončila. "To je dobře, pane Olczaku." Rychle si pod deskou stolu shrnovala rukávy. Úplně na ně zapomněla a měla je celou dobu vyhrnuté. Přisunula si doprostřed stolu úkoly z gramatiky, které vypracovali čtvrťáci, a pustila se do opravování, zatímco Eddie douklidil mezi lavicemi. Procházel uličkami dozadu a zase dopředu a shrnoval do velké kovové lopatky hromádky smetí, které mu děti nachystaly před předními lavicemi. "No, každopádně jsem rád, že to dneska obě zvládly," pronesl po chvilce spíš už jen pro sebe. V místnosti se rozhostilo ticho. Sestra přejížděla červenou tužkou po řádcích výpočtů, občas něco opravila a Eddie vynesl koš a pustil se do mytí tabulí na bočních stěnách třídy a za sestřinými zády. Pak si zapsala známky do bloku, zatímco tabule už pomalu osychaly a objevily se na nich šedivé pruhy. Eddie zmizel v šatně, aby ji vytřel, sestra se podívala na zítřejší den do kalendáře a zjistila, že žádný svatý zítra svátek nesvětí a na tabuli tedy žádný nebude. Namísto toho napsala pro čtvrtou třídu nový úkol z gramatiky a jednoduchou modlitbu: Svatá Marie, něžná matko, usměj se na tohle malé dítko. Amen. Než Eddie ve třídě skončil a odvezl kbelík ke dveřím, seděla Regina už zase u stolu. Zastavil se, aby si přečetl, co napsala. "To je pěkné, sestro. Tak se uvidíme zase zítra, na shledanou." "Ano, na shledanou, pane Olczaku." Když odešel, seděla sestra za stolem nehybně jako Panna Marie na obrázku na protější stěně. Podívala se na obraz ženy v modrých šatech a bílém závoji a přitom si uvědomovala vzedmutou vlnu citů a bušení srdce, které způsobil muž, jenž právě odešel. Ženská reakce, které se vzdala, když si oblékla černý hábit. A zakázaná reakce. Sepjala ruce, ale nepřiložila zlehka jednu k druhé s prsty směřujícími přímo k nebi. Křečovitě je stiskla a prsty propletla. Opřela si hlavu o klouby a zavřela oči. Drahý Otče, modlila se, pomoz mému srdci, aby zůstalo ryzí a moje tělo čisté, tak jako tělo Tvé matky. Pomoz mi dodržovat sliby, které jsem složila, a odolat světskému pokušení. Kéž mi život, který jsem si zvolila, přináší uspokojení, abych Ti mohla sloužit s čistým srdcem a duchem, o to Tě prosím, Ježíši, amen. Irene byla u Olczaku, když se Eddie vrátil domů. Vlastně ji tam čekal, protože se odpoledne objevila ve škole a prohlásila, že odvede děvčata domů. Jakmile otevřel dveře, ucítil vůni kuřete a čerstvé kávy. Irene byla v kuchyni a právě vytahovala z hrnce nadýchané knedlíky, když Eddie vstoupil. Podívala se na něj a on se podíval na ni. Zčervenala a on se zamračil. Nespokojenost na něm téměř ani nebyla vidět, ale ona ji poznala a stáhl se jí žaludek. "Lucy chtěla knedlíky," řekla omluvně. "Lucy chce vždycky knedlíky." "Říkala, že Krystyna jí je měla uvařit... že je..." Slova se vytratila do ztracena, Eddie kolem ní přešel rovnou ke dřezu a umyl si ruce. To, co jí chtěl říct, se mu bude líp říkat, když bude zády. "Irene..." Irene popošla k zadním dveřím a zavolala skrz síťový výplet na děvčata v domečku na zahradě. "Děti, už je čas umýt si ruce a ke stolu!" "Irene, oceňuju, co pro nás děláš, ale..." 93 "Ne, poslyš... nemusíš nic říkat. Já se zrovna chystala dát jídlo na stůl a jedu. Nechtěla jsem tu zůstat, vážně ne, Eddie." Eddie se předklonil a umyl si namydlenýma rukama obličej, aby získal trochu času na rozmyšlenou. Jak na tohle odpovědět? Když se otočil s modrým ručníkem v ruce, byla Irene co nejdál od něj a snažila se položit na stůl poslední talíř s jídlem tak, aby mu co nejméně překážela. Pokoušela se zakrýt slzy, ale Eddie si všiml, jak se jí lesknou oči. Pohled na ně ho deprimoval, takže rázem ustoupil. "Chtěl jsem jen říct, že je tu plno jídla ještě od minulého týdne, co všichni přinesli." "To už bylo staré," řekla se skloněnou hlavou. "Vyčistila jsem ledničku a většinu jsem vyhodila. Taky jsem umyla všechny hrnce a pekáče a dala na ně papírky se jmény, komu patří, ale jestli chceš, můžu je vrátit sama." "Ne, Irene, už jsi toho udělala dost. Postarám se o to. Ale počkej, uvařila jsi tuhle dobrou večeři, tak se klidně můžeš s námi najíst." Děvčata se vhrnula dovnitř. "Už jsou knedlíky hotový?" volala Lucy. Já mám hlad!" přidala se Anne. Jídlo bylo na stole, kouřilo se z něj a báječně vonělo. Irene na ně sice vrhla toužebný pohled, ale zároveň už couvala ke dveřím. "Mamka mě čeká," řekla Eddiemu a k děvčatům se obrátila se slovy: "Umyjte si dobře ruce, než půjdete jíst. A teď se se mnou rozlučte... ahoj, miláčku, ahoj ahoj. ' Objala je obě a spěchala pryč. Dívky odběhly k dřezu a popadly mýdlo, zatímco Eddie doprovodil Irene ke vchodu. Cítil se hrozně provinile z toho, že má na Irene a na její ochotu vztek. Vzpomněl si na slova sestry Reginy. Chce mu jen pomoct... a kromě toho nejspíš potřebuje být jemu i děvčatům nablízku, aby se vyrovnala se svým vlastním smutkem. Věděla, že jde za ní, zastavila se a upřeně se dívala na panty u dveří. "Chceš, abych zase ráno přijela, Eddie? Nemusím, jestli tě to otravuje." "Irene," řekl a položil jí těžkou ruku na rameno. Nevzdychl, ale jako by se stalo. Oba chvíli mlčeli. Z kuchyně se ozývaly dětské hlásky, které se dohadovaly, kdo si vezme první knedlíky. "Jen jsem ti chtěla pomoct, Eddie. Nechtěla jsem... no, vždyť víš." Stiskl jí rameno a nechal ruku spadnout dolů. Já vím, Irene." "Takže co chceš, abych udělala?" zeptala se s novou kuráží a otočila se k němu. Tentokrát si povzdechl a zastrčil ruce do zadních kapes montérek. "Myslím, že potřebuju tvoji pomoc, Irene," připustil. "Tak jo, mám teda ráno přijet?" "Ano, jestli ti to nevadí, ' řekl rezignovaně. "Ráno jsem tu," odpověděla a otevřela dveře. Díval se za ní, jak spěchá k náklaďáku svého otce, který stál na obrubníku. Nasedla a rozjela se, trochu rychle na svůj vkus, a Eddie si uvědomil, jak hluboce ji ranil, i když to vůbec nechtěl. Jídlo, které uvařila, bylo skvělé. Nepoznal by rozdíl mezi jejím a Krystyniným. Obě vařily kuře s knedlíky stejně jako jejich matka. Pobídl děvčata, aby si pospíšila s jezením, řekl sousedce paní Plotnikové, že je nechá hrát si venku s dětmi z okolí, a sám běžel do kostela zazvonit klekání. Když se vrátil, stálo špinavé nádobí pořád ještě na stole a děti si hrály na schovávanou u malého bílého protestantského kostelíku naproti domu Plotnikových. Kostelík měl vysokou strmou střechu jako stan, takže se přes něj báječně házelo míčem, a okolo byl pěkný trávník na běhání se dvěma altánky s vyřezávanými panely vedle dveří. Prima na hraní. Všechny děti z okolí tam večer chodily, dokud je rodiče nezavolali domů. Anne s Lucy už byly dost velké a mohly tedy umýt a utřít nádobí, ale jejich bezstarostné volání "Škatule, škatule, hejbejte se!" obměkčilo Eddieho, takže je nechal si hrát a umyl všechno sám. Krystyna by sice nikdy nenechala nádobí jen okapat v dřezu, ale on si musel práci v domácnosti ulehčit, jak to šlo, a tak to udělal. Než stačil sklidit v kuchyni, už byl čas zavolat děvčata domů a poslat je do koupelny. Musel jim třikrát říkat a ještě to trvalo dobrých patnáct minut, než celé udýchané a pomačkané přiběhly. Tváře jim z lítání úplně zčervenaly. Napustil jim vanu a nechal je v koupelně samotné s tím, že se ani nedotknou maminčina pudru. Asi po minutě se dveře koupelny zase otevřely a Anne za ním přišla se vzkazem na kousku papíru. "Podívej, co jsem našla na koši na špinavé prádlo, tati." Vzkaz byl psaný tužkou a jen těžko se dal přečíst. 95 Eddie, brala sem špinavý prádlo a prala sem ho. Přiď zejt-ra bude vyžehlený teta Katy. Teta Katy, pomyslel si Eddie s vděkem a úlevou svěsil ra- mena, pánbůh ti zaplať. "Co je tam?" chtěla vědět Anne. "Tety Katy nám vyprala prádlo." ' Eddie zašel do koupelny a podíval se do koše na špinavé prádlo. Byl úplně prázdný až na dnešní oblečení, které děvčata právě svlékla. Teta Katy Grafikova byla sestra jeho matky, prateta děvčat, i když ty už tyhle vzdálenější vztahy nerozeznávaly a říkaly jí babička Grafikova. Bydlela asi dvě minuty chůze od Eddieho - kolem kostelíku, kousek do kopce a pak přes ulici. Narodila se tak jako jeho matka v Polsku a přijela s rodiči do Ameriky, když jí byly čtyři roky. Mluvila s polským přízvukem a psaná angličtina jí dělala potíže. Eddie však rozuměl nejen vzkazu, ale i lásce, která byla za ním. Když přišel nazítří do jejího domu, visely vyžehlené košile na kuchyňských dveřích a teta tvrdě spala v nízkém houpacím křesle na prosklené verandě. Asi předtím trhala staré látky a oblečení na pruhy a dělala z nich hadrové koberečky -v zimě to byla obvyklá práce starých polských žen, které si tak krátily čas a hotové koberečky prodávaly, nebo je věnovaly dobročinným bazarům - proužky totiž ležely všude - na tetině klíně, na podlaze i na křesílku - a ona mezi nimi vypadala jako ptáček na hnízdě. "Teto Katy?" sklonil se k ní Eddie a dotkl se jejího ramene. Cukla sebou a chvilku nechápala, co se děje. Vzhlédla a zamumlala: ,Já... jsem asi usnula." Otřela si koutky úst hřbetem ruky pokryté hnědými skvrnami a narovnala se v křesílku. "Eddie, neslyšela jsem tě přijít. Posaď se, jen se posaď." Sedl si na gauč přehozený dvěma jejími koberečky, které z něj udělaly tvrdou lavici - málem jako ty v kostele. Bylo pozdní odpoledne a veranda ležela na stinné straně domu. V jednom rohu stály na hrubém modrém stolku květináče s rostlinami, které teta vzala na zimu domů ze zahrady, a za oknem se honily v ozdobné ptačí kleci na vysoké tyči kuny. Vyhrbená kočka je pozorovala z betonového schůdku, kterým se šlo z verandy rovnou na trávník. Mezi domem a silnicí nebyl žádný chodník. Když se podíval z kopce dolů doprava, viděl svoje děti, jak si hrají u Plotniků na chodníku nebe, peklo, ráj. Nalevo zase začínal po nějakých třiceti yardech školní pozemek. "Děkuju za vyprání a vyžehlení, teto Katy. Moc jsi mi pomohla." "Aspoň mám co dělat," řekla teta a mávla rukou, jako by odháněla mouchu. "Nevěděl jsem, jak bych si s tím poradil. Rád bych ti zaplatil." "Chtít můžeš, ale nezaplatíš." "Ale..." "Ani nápad." "Ale kdyby tu byla prádelna, platil bych jí." "Ani nápad." "Víš, že jsi pěkně umíněná stará osoba, když se ti zamane?" "Ano. A navíc ti hodlám prát každý pondělí, když peru sobě. Stejně sama stěží naplním pračku. Ani se mi nevyplatí ji zapínat." Eddie vstal, políbil starou paní na čelo a zase si sedl. Voněla domácím louhovým mýdlem a smaženým lančmítem. Jak se mají ty malý křepelky?" zeptala se s pohledem upřeným dolů na Plotnikův chodník. "Ráno přijíždí Irene a vypraví je do školy." "A co odpoledne?" "No, zatím jezdí taky, ale zdá se mi, že toho chci od ní trochu moc." "Řekni jim, ať přijdou sem." "Ale, teto Katy...." "Nic, řekni jim, ať přijdou ze školy sem! Tady si můžou hrát stejně dobře jako kolem vašeho domu." "Myslíš to vážně?" "Aspoň budu mít společnost. Dny jsou někdy až moc dlouhý od ty doby, co zemřel tvůj strejda Tony. A kromě toho každá máma ve městě ví, že Krystyna už není. Bude na ně dávat pozor tolik vočí, až se jim to nebude líbit. A ty budeš hnedle tuhle v kostele. Jak budou něco potřebovat, můžou za tebou doběhnout, nemám pravdu?" li "Nejspíš jo. Jen v zimě to bude horší." "Pak můžou jít ke mně. Jak jsem řekla." "Myslíš to opravdu vážně, teto?" "Koberce je eště nikdo nenaučil dělat, že ne?" Ne. "Háčkovat taky ne?" "Ne." "Vyšívat asi taky moc ne." Ne. "No tak se to u mě naučí. Já je nenechám zahálet, to se můžeš spolehnout." A opravdu je zahálet nenechala. Příští den odpoledne Eddie přišel k tetě Katy a našel děvčata po lokty zabořené v mouce. "My pečeme sušenky!" volala Lucy. "Babička Katy nás nechala krájet je tímhle, vidíš?" a ukazovala Eddiemu kulatou formičku na těsto. "A už vaří prasátka v županu!" přidala se Anne. "Nechala nás zatočit maso do zelných listů a dala je do kastrolu a já jsem ho sama šoupla do trouby!" "Budete tady na večeři," prohlásila teta Katy. A tahle rutina se zaběhla. Ráno před školou přijížděla Irene a odpoledne po vyučování dohlížela na děti teta Katy. Vařila pro všechny čtyři večeři a Eddie kupoval suroviny. Naučila děti utírat nádobí a v pondělí, když prala, k ní přiběhl před polednem Eddie přes školní pozemek a pomohl vynést škopky s vodou na zahradu a vylil je. V sobotu, když nebyl v kostele tak často jako v jiné dny, uklidil dům. Děti se naučily utírat prach a klepat koberečky. V neděli si samy učesaly vlasy, jak nejlíp to dokázaly, a Eddie jim uvázal mašle vzadu na šatech. Občas pomohl Lucy s mašlemi ve vlasech. Ve všední dny si ve čtyři hodiny nemusel dělat starosti. Browerville bylo malé a bezpečné městečko, a jak řekla teta Katy, rodiče tu dávali pozor nejen na svoje děti, ale na všechny. Každý dospělý v městečku znal jménem děti i jejich psy, co chvíli se otevřely zadní dveře a hospodyně zakřičela: "Rexy, jedeš z těch kytek!" nebo "Bunny, nech toho hrabání!" A zrovna tak mohla zavolat: "Anne, je chladno! Vrať se domů pro kabát!" anebo: "Lucy, nelez na tu hranici dříví, spadneš!" Dveře se tu nezamykaly - ani Eddieho, ani tety Katy, ani nikoho jiného. A tak mohly děti vejít ke komukoli a požádat o cokoli. Kdyby se zranily a potřebovaly náplast, někdo by jim ji dal. A kdyby to bylo něco vážnějšího, dovedli by je do ordinace doktora Lenarze. Kdyby měly hlad a potřebovaly něco sníst, někdo by měl určitě po ruce krabici sušenek nebo by jim nabídl sklenici mléka. Kdyby jim bylo smutno a chtěly maminku, našly by laskavé ruce a starostlivou náruč. A tak jak byl dřív dům Krystyny a Eddieho Olczakových otevřený pro všechny lidi z městečka, tak byl teď .kterýkoli dům otevřený pro jejich děti. A tím byla zdánlivě neřešitelná situace zaměstnaného otce bez ženy, jež by se starala o děti, vyřešena obyčejnou křesťanskou láskou, která byla v této úzké katolické komunitě považována za samozřejmost. Ano, o všechno se postarali přátelé, sousedi a příbuzní. Jen s osamoceností zůstal Eddie sám. 9- kapitola Sebeobviňování byla setkání, při nichž jeptišky vyjádřily svou lítost nad chybami, kterých se za uplynulý týden dopustily. Konala se podle ustanovení pravidel řádu každý pátek ve společenské místnosti a předsedala jim matka Agnes. V pátek po Krystynině pohřbu se všechny jeptišky sešly po večeři a matka Agnes předzpěvovala Veni, Creator Spitirus a pak odříkala příslušné verše a modlitbu. Jeptišky před ni předstupovaly od nejmladší po nejstarší, klekaly a prozrazovaly na sebe dvě či tři nicotné chyby, jichž se dopustily, požádaly o pokání a pak se vrátily na své místo. Nebyla to zpověd - zpověd mohl řídit jen kněz - ale výsledek byl stejný. Člověk se očistil a byl připraven začít znovu a pracovat příští týden lépe, posílený sice tichou, ale milující podporou těch, které věděly, s jakými démony ta která jeptiška bojovala. Sestra Regina byla u svatého Josefa nejmladší, a tak předstoupila jako první. Podvečerní slunce teď .svítilo za dětským hřištěm a v jeho záři dostaly stěny zlatavý nádech. Matka Agnes se usadila v křesle. Nikdo zatím nerozsvítil světlo, i když se už zšeřilo, protože dodržovaly slib chudoby. Sestra Regina sklonila hlavu, takže se dívala na sukni matky Agnes a její rozpraskané boty. "Matko představená," zašeptala, "ode dne, kdy zemřela Krystyna Olczaková, jsem opakovaně pochybovala o boží moudrosti. Smutek nad její smrtí a situace, do níž se dostaly její děti, ve mně vyvolávaly hněv, který se občas obrátil proti členkám tohoto společenství. Jindy mě přinutil stranit se sester a vyhledávat samotu, i když vím, že je to v rozporu s řeholí. Kromě toho jsem se provinila proti řeholi tím, že jsem svou nespokojenost sdělila další sestře. Prosím proto o pokání, matko představená." Matka představená se dotkla Regininy skloněné hlavy a řekla: "Pomodli se růženec pro dobro kongregace." "Ano, matko představená." Když byla řada na sestře Doře, aby poklekla před představenou, přiznala se téměř doslova ke stejným prohřeškům jako sestra Regina, kterou to dost překvapilo. Jediný rozdíl byl v tom, že nehledala samotu. Matka představená jí uložila totéž pokání, tedy pomodlit se růženec ve prospěch kongregace. Všechny sestry postupně poklekly před matkou představenou. Sestra Samuela se přiznala k netrpělivosti s žákem, který opakovaně nepřišel na zkoušku sboru. Sestra Mary Charles doznala, že jeden den křičela na své žáky a také že dostala chuť na bonbony. Sestra Ignatia prozradila, že zbytečně utrácela čas, když usnula při leštění příborů. (Sestra Regina musela potlačit úsměv, když to slyšela, a asi nebyla jediná. Sestra Ignatia se totiž ke stejnému hříchu přiznávala skoro pokaždé.) Sestra Gregoria porušila noční silencium a nespravedlivě smýšlela o rodičích jednoho z žáků. A sestra Cecilia, která neustále do všeho strkala nos a všechny ostatní ráda napomínala, neměla, k čemu by se přiznala. Sebeobviňování ukončily recitací krátké modlitby pokání následované modlitbou Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci na počest svatého Josefa a ve prospěch církevní obce. V době odpočinku si dnes sestry povídaly, ale sestra Regina ne. Dala se do vyrábění malých bločků z použitých pracovních listů popsaných po jedné straně. Stříhala je na čtvrtiny, dělala dírky a svazovala je po několika, aby si mezi ně děti mohly ukládat podzimní listí. Během práce se trápila výčitkami svědomí, že se nepřiznala k mnoha dalším prohřeškům týkajícím se pana Olczaka. Nedotkla se snad jeho paže v den, kdy mu zemřela žena? Netoužila téhož dne obejmout jeho i jeho děti? Nevzplanul v ní hněv, že ho příbuzní nechali zvonit umíráček za svou ženu? A dokonce ho i povzbuzovala k nezávaznému rozhovoru - a ne jednou, ale dvakrát. Jednoho dne před vyučováním objala jeho děti v květinové síni a ještě teď .k nim cítila mateřskou lásku, když zavřela oči. A ze všeho nejhorší bylo, že si musela přiznat, že k panu Olczakovi cítí něco, co by jeptiška v žádném případě neměla cítit k laikovi, a už vůbec ne k muži, kterého denně potkává a který navíc nedávno ovdověl. Co by si lidi pomysleli? A co by si pomyslel Bůh? To je ještě důležitější. A proč bylo ze všeho nejhorší přiznat se k provinění proti slibu čistoty? Sliby poslušnosti a chudoby byly přece stejně důležité jako tento, a přesto při porušení prvních dvou se u zpovědi slova hrnula ze rtů snadno. Poruší však slib čistoty a rázem se vše zkomplikuje. Člověk se nedokáže přiznat, natož vyzpovídat a hřích pak tíží svědomí ještě víc než předtím. Sestra Regina došla k závěru, že nejvíc ze všeho potřebuje mlčení a soustředění, jež jí pomohou v boji proti počínajícímu citu, který ji přitahoval k panu Olczakovi. Učili ji, že mlčení a soustředění jsou základními podmínkami pro pěstování a uchování vnitřního života a pro živoucí vědomí tvořivé přítomnosti Boha v mysli. Tohle dobře věděla od chvíle, kdy vstoupila do řádu. Řečeno stručně a jasně - příliš mnoho mluvila. Rozhodla se, že se od této chvíle bude ze všech sil snažit méně mluvit, méně přemýšlet o panu Olczakovi a že se bude vyhýbat příležitostem, kdy by mu mohla být nablízku. Po skončení pravidelného odpočinku odešla do své místnosti a modlila se. Modlila se dlouho a vroucně za to, aby se jí podařilo znovu v sobě vznítit zápal, jímž kdysi plála pro své povolání, a aby se zbavila nežádoucích sklonů, které ji poslední dobou přepadaly. Setmělo se, ale ona nerozsvítila, věrna slibu chudoby, a chystala se zbavit svou mysl všech světských myšlenek a dosáhnout opravdového spojení s Bohem. Chvíli se jí zdálo, že uspěla, ale jakmile ji začaly na tvrdé podlaze bolet kolena, přistihla se, že v duchu hledá rozptýlení. A několikrát na sebe toto rozptýlení vzalo podobu pana Olczaka. Viděla ho zase, jak stojí na druhém konci třídy s rukama na konci násady od smetáku a svěřuje se jí, že měl vztek na svou švagrovou, když se snažila vniknout na Krystynino teritorium. Miloval svou ženu tak, jak o tom jistě v duchu sní všechny mladé dychtivé dívky, nebo tak si to alespoň sestra Regina představovala. Ona sama nikdy mladou dychtivou dívkou nebyla. Neměla k tomu příležitost, protože se zaslíbila řádovému životu velice brzy. teď .jí připadalo divné a skoro nenormální, že nikdy nesnila o chlapci nebo o manželovi. Jí však z jedné strany šeptala do ucha své názory babička Rosel- la a z druhé jeptišky. Jakou měla šanci? Modli se! napomenula se. Vždy f se nemodlíš! A tak začala znovu. "Dobrotivá Panno, oroduj za mne." Byla naučená obhajovat nejvyšší ideály evangelických rádců - chudobu, poslušnost a čistotu - a chtěla v nich vyniknout, být vyrovnaná, poslušná a cudná jeptiška. Opravdu chtěla! Pomyšlení, že by byla jiná, ji děsilo, protože celé své mládí i dospělost strávila v útočišti společného klášterního života. Jeho struktura a rituály se jí natolik vryly do vědomí, že se bála myšlenky na život mimo tuto komunitu stejně, jako se vdaná žena bojí myšlenky na rozvod. Stvoř pro mě čisté srdce, 6 Bože, a obnov ve mně pevného ducha. Cosi se v ní však definitivně změnilo a dokonalost, ke které každá jeptiška směřovala, tak jak o ní hovořila řehole, se najednou zdála být nedosažitelná. Avšak věřit, že člověk může být dokonalý - nebylo to příliš egoistické? V sobotu šla ke zpovědi. Všechny své hříchy týkající se pana Olczaka však byla pouze schopná shrnout do jediné věty. "Měla jsem necudné myšlenky," řekla otci Kuzdekovi. V sobotu odpoledne se zase jednou chystala zhostit své role sakristána, který připravuje kostel na nedělní mši, když potkala nejen pana Olczaka, ale i Lucy a Anne. Přivezl je s sebou ve svém zeleném pickupu, kterým zacouval přímo mezí klášter a kostel, právě když sestra vycházela z jedné budovy a mířila do druhé. Jakmile ji holčičky uviděly, rozzářily se a hned byly u ní. "Sestro Regino!" volaly obě. "Ahoj, děvčata." Lucy do ní vrazila, objala ji kolem sukně a zaklonila hlavu, aby se na ni podívala. Vlasy měla zapletené do rozcuchaných copů, na sobě vybledlé kalhoty s laclem a pomačkanou bílou blůzičku se skvrnou od kečupu. Vypadala roztomile a šťastně. 102 Jakto že máte na sobě zástěru?" zeptala se. "Protože jdu uklízet do kostela." "Ale kostel přece uklízí náš tatínek, jakto že vy taky?" Já nejen uklízím, ale chystám pro otce Kuzdeka všechno, co je potřeba na nedělní mši." V té chvíli k nim došel pan Olczak a na okamžik se v tom voňavém podzimním odpoledni zastavil. Měl kožené rukavice a právě někam nesl celý náklad krabic srovnaných na sobě. Rukávy bleděmodré košile měl vyhrnuté k loktům a krabice mu dosahovaly do poloviny hrudníku. "Dobrej den, sestro." "Dobrý den, pane Olczaku." "Dneska večer začíná kuželkářská liga." Ve sklepě školy byly tři kuželkářské dráhy, o které se - kromě všeho ostatního - také staral. "Musím naplnit police se sladkostmi a lednice pitím." "Ano, a víte co?" vychrlila ze sebe Lucy. "Řekl, že jestli mu pomůžeme naložit bedny, dostaneme každá sladkou tyčinku! Mně nejvíc chutná Zagnut!" Sestra Regina tyčinku Zagnut nikdy neochutnala. Jako jedno z mnoha dětí na farmě neměla příležitost ani peníze kupovat si sladkosti. A jako dospělá jeptiška odevzdávala všechny své peníze matce představené, která je dala do společné pokladny. A najednou, zničehonic ji v tom nádherném podzimním odpoledni napadlo, že o něco přišla a že by ráda tyčinku Zagnut ochutnala. "Vy máte ale štěstí," řekla dětem. "Vypadá to, že budeme mít rušnou kuželkářskou sezónu," poznamenal pan Olczak. "Bude se koulet pětkrát týdně." "Aha," řekla sestra Regina, ale další hovor nepodněcovala a hlavu držela neustále cudně skloněnou. Viděla však holá předloktí, která držela bedny s cukrovím. Modré žíly na nich vystupovaly jako lemování na ozdobném polštáři. V duchu se ptala, jaké to asi je mít kolem sebe v noci mužské paže a ráno se vedle něj probudit a znovu vidět ty ruce na polštáři. Jaké to je sedět při snídani za stolem se svým životním druhem, mluvit o tom, co kdo bude přes den dělat, a potom spolu večeřet, unaveni a naplněni vykonanou prací. Uložit dítě do postele, políbit je a nechat pootevřené dveře, když spolu po špičkách odcházíte. "Musím už jít do kostela," řekla rychle se skloněnou hlavou. Zaplavil ji pocit viny. "Řekněte mi, kdybyste tam něco potřebovala!" volal za ní. "Děkuji, pane Olczaku, řeknu," odpověděla mu již za chůze a byla pryč. Vstoupila do chrámu a položila si obě dlaně na tváře. Byly horké. V duchu měla stále ještě před očima živou a znepokojivou představu těch silných paží. Postála chvíli o samotě v chladivém přítmí a byla celá zmatená z toho, co se to s ní děje. Vybrala si snad špatně? Promarnila nejlepší roky života v poslání, k němuž se nehodila? Polekala se, rychle vešla dál, poklekla a odříkala krátkou prosebnou modlitbu. Drahý Bože, co se to se mnou děje? Proč se nemohu zbavit těch myšlenek a proč už tu nejsem tak šťastná jako dřív? Je to vilnost? Musí to být, protože je to tak silné a já potřebuji Tvou pomoc, abych proti tomu mohla bojovat. Spočívej ve mně, po- moz mi, posilni mě. Neuměla bych žít jinak. Kam bych šla? Co bych dělala? Pomoz mi, nebeský Otče. Září už skoro končilo a listy se začínaly vybarvovat. Sešitky třetí třídy se zaplnily sbírkou suchých listů a Eddie Olczak vysypal truhlíky, které zdobily klášterní okna, a přenesl pelargo-nie na zimu do kostelního sklepa. Čtvrtá třída sestry Reginy začala probírat liturgické oblečení a oblečení jeptišek. Vystřihovali jejich obrázky z katalogů a učili se nazpaměť jejich jména. Nadešel čas, kdy se začínalo s povzbuzováním nové mladé katolické generace, aby přemýšlela o kněžství a sesterství jako o nejhodnotnější cestě životem, jakou si kdo může vybrat. U Eddieho doma si děvčata hrála "na sestry", vystřihovala úzké náprsenky a blůzky z tvrdého papíru, zavěšovala na ně Krystyniny hedvábné šátky a kolem krku si věšela růžence. Nahoře v ložnici si hrály na školu, učily pomyslné žáky a toužebně si přály mít doma černou tabuli, aby na ni mohly psát jako sestra Regina. Otec Kuzdek začal připravovat čtvrtou třídu na první přijímání a sestra Mary Charles už se natolik seznámila s novými žáky, že ti nejzlobivější zase dostávali gumovou rákoskou mezi květi nami. Ochladilo se a otec Kuzdek se při nedělní mši zmínil, že by sestry potřebovaly palivové dřevo, a brzy se na klášterním 104 dvoře objevila hromada dříví, kterou daroval některý farmář místo pravidelného desátku. Eddie strávil skoro celý jeden den tím, že házel osekané špalky kovovou rourou dolů do klášterního sklepa, kde je pak vyrovnal až ke stropu. Sestra Regina ho zahlédla, když šla s dětmi o přestávce ven. "Ahoj, tati!" halekala Anne a on se otočil a zamával na ni. Před sestrou smekl čepici a díval se, jak jde kolem něj s černým pleteným šálem pevně obtočeným kolem ramen. Cítila na sobě jeho pohled, ale řekla si, že se jen narovnal, aby nabral dech. Jistě by udělal totéž, i kdyby šla kolem sestra Ignatia. Odvedla děti, co nejdál mohla, až nahoru na samý konec hřiště, a nechala je hrát na sochy. Eddie však dole dál pracoval a ona si toho byla neustále vědoma i přes tu vzdálenost. Rytmické zvuky, jak dřevo naráželo na kovovou rouru, doléhaly až k ní, jasně se nesly svěžím podzimním vzduchem a bez ustání jí připomínaly, že tam Eddie je. Občas neodolala pokušení a pohlédla dolů na jeho červenočernou kostkovanou dřevorubeckou košili a viděla, jak ukládá dřevo, které ji bude v zimě hřát. Pak odříkala krátkou modlitbu pokání, protože byla nevěstou Kristovou a takovéto myšlenky naprosto odporovaly slibu, který přijala. Počátkem října měla sestra Ignatia několikrát závratě a musela do nemocnice v Long Prairie na nějaké testy. Hospodářka sestra Cecilia se snažila ji během nepřítomnosti nahradit, vařila i uklízela, ale brzy se ukázalo, že obojí najednou nezvládne. Matka Agnes rozhodla, že v kuchyni budou pomáhat všichni. Vyvěsila rozvrh služeb a udělila zvláštní úlevy od návštěv kaple. V den, kdy měla ta která sestra práci v kuchyni, se nemusela modlit pravidelné každodenní modlitby s ostatními, ale kdykoli se jí to hodilo. Jedno úterní odpoledne vypomáhala sestra Regina v kuchyni při přípravě večeře, když někdo zaklepal na zadní dveře. Sestra Cecilia právě škrábala brambory, a tak požádala sestru Reginu: "Došla bys tam, prosím tě?" Sestra otevřela a za dveřmi stál Eddie Olczak se čtyřicetilit-rovým hliněným hrncem na rameni. "Pane Olczaku, co je to?" "Přinesl jsem vám vaše zelí," oznámil jim. "A, výborně, naše zelí," zaradovala se sestra Cecilia, když Eddie vstoupil. "Ani jsem si nemyslela, že letos nějaké budeme mít. Bůh vám to zaplať, pane Olczaku, jste na nás tak hodný." "Krystyna ho pro vás naložila pár dní před tím, než zemřela. Padesát hlávek, jako vždycky, a za zelí můžete poděkovat jejím rodičům. Kam ho chcete?" 'Do sklepa, jestli byste mohl," odpověděla sestra Cecilia. "Sestra Regina vám tam rozsvítí." Sestra Regina šla napřed dolů po strmých schodech do zatuchlého chladného sklepa a otevřela hrubé dřevěné dveře do místnosti obložené kolem dokola regály s čerstvými kompoty a nakládanou zeleninou. Sestry všechno ovoce i zeleninu samy vypěstovaly a zavařily. Zatáhla za šňůrku, která visela od stropu, a rozsvítila světlo a dívala se, jak Eddie Olczak pokládá těžký hrnec na betonovou podlahu tak snadno, jako by nevážil víc než třeba jen koš se zmačkanými papíry. Byl na něj pěkný pohled, jak se rozkročil pod tíhou nákladu a uložil ho na místo. Měl odkrytou hlavu a vlasy rozcuchané podzimním větrem. Odvrátila zrak. "Mám na autě ještě tři hrnce," řekl a zamířil nahoru pro další. "Přivezl jsem pár čistých prkýnek a kameny snad máte ještě od loňska, sestro!" zavolal přes rameno. Zatímco byl pryč, prohledala sklep a našla pár velkých kamenů, kterými sestra Ignatia vždycky zatížila zelí v hrncích. "Sestro Cecilie," zavolala nahoru, "můžete mi sem dolů hodit hadr? Utřu z kamenů pavučiny." Ve chviličce letěl dolů hadr a sestra se pustila do čištění. S posledním hrncem přinesl Eddie pod paží i čtyři vydrhnuté čtvercové destičky. "Můžete je ode mě vzít, sestro?" požádal. Vzala je a on usadil poslední hrnec vedle ostatních. Ještě ho se zaskřípěním posunul po drsné podlaze, až ťukl o sousední a všechny stály pěkně vyrovnané u zdi. "Krystyna by měla radost, jak se tahle dávka povedla," řekl Eddie, narovnal se a oprášil si ruce. "Letos je dobré. Křupavé. Říkala, že ho udělá o něco míň kyselé." Sáhl do hrnce a vzal mezi prsty trošku zelí. "Ochutnejte, sestro, uvidíme, co mu řeknete." Upřeně se na něj nahoru dívala, jak žvýká zelí a kapičky nálevu se mu lesknou na bradě. Měl silnou vystupující bradu a silné čelisti, a když otevřel ústa a zaklonil hlavu, sbíhaly se i jí sli ny. Jen si vemte," pokynul jí. "Ach, já... ne, děkuji pane Olczaku. Já... to je... budeme za chvilku večeřet, zrovna se sestrou Cecilií vaříme a... tedy... je to..." Jíst s laiky je přísně zakázáno, má to písemně! Řehole o tom hovoří naprosto jasně.' A bylo-li jedení s laiky porušením slušnosti, pak ochutnávání zelí v temném sklepě s vdovcem musí být určitě hřích hodný zpovědi. Eddie si otřel bradu hřbetem ruky a sestra ten prostý úkon sledovala jako fascinovaná. Mužské kouzlo bylo pro ni něco tak nového, že je ucítila až ve vnitřnostech. Úplně zapomněla na nedávný slib, že se mu bude vyhýbat a nebude s ním zapřádat neužitečné hovory. "Určitě... určitě je výborné," dořekla rychle a sehnula se, aby uložila na zelí prkénka. Když zdvihla první kámen, přiskočil k ní Eddie ze strany. "Oho, sestro, to udělám já. Jsou těžký." Byl to veliký, nešikovně kula- . ty, asi sedmikilový kus. Vzal jí ho z rukou, a když ho přenášel, omylem se jí dotkl. Odskočila od něj a chytla se za ruku, jako by se spálila. Eddie stál předkloněný, těžký kámen v rukou a udiveně vzhlédl. "Stalo se něco, sestro?" optal se. Sestra beze slova zavrtěla hlavou. Podíval se jí na propletené prsty a pomyslel si, že se dneska chová nějak divně. Nejhorší věc, jakou by mohla teď udělat, by bylo utéct, řekla si v duchu Regina. Určitě by ho napadlo, co se jí honí v hlavě. A tak počkala, až položí kameny na všechna čtyři prkén- ka. Shýbal se, natahoval pro kameny, zdvihal je, svaly se mu napínaly na rukou, ale vypadal přitom, jako by to byla ta nejlehčí práce na světě. Sestra ho po celou dobu pozorovala a dočista zapomněla, že by neměla. Když byl hotov, pomalu se narovnal a na chviličku zůstal stát a zadumaně pozoroval ty plody práce své ženy. "Byla by ráda, kdyby věděla, že ho tu máte. Jako vždycky." Sestra Regina se také dívala na čtyři zelné hrnce. "Kolik let pro nás vlastně nakládala zelí na celou zimu?" "Nevím, sestro, hodně." "Rozhodně tak dlouho, co jsem tu já." Chvíli tak v tichosti stáli a mysleli na Krystynu, na to, jak jim schází a kolik dobrého 107 udělala pro všechny kolem sebe. Pak sestra Regina tiše navrhla: "Poděkujeme, pane Olczaku?" Sepjala ruce, zavřela oči a on udělal totéž. V duchu se bok po boku modlili k Bohu a ke Krystyně, která musela být ted jistě svatá, protože to byl tak dobrý člověk. Těch několik minut, po které vedle sebe bez hnutí stáli, je spojovalo téměř mystické pouto. Byl to hojivý a zároveň niterný zážitek. Byli přáteli. Měli se navzájem v oblibě a oba milovali Krystynu. Bylo jim příjemné stát a modlit se na tak nepravděpodobném místě - v temném zatuchlém sklepě plném pavučin a téměř se dotýkat lokty. Byl to ten nejintimnější zážitek, jaký kdy sestra Mary Regina s mužem prožila. Sestra Cecilia, která byla vždy na stráži a neušel jí sebemenší přestupek, který by hned mohla nahlásit matce představené, se nahoře v kuchyni zarazila, zdvihla hlavu a zůstala ne-hnutě sedět, jako když ohař číhá. Dlouho naslouchala, ale nic nezaslechla. Odložila škrabku a nůž a připlížila se ke dveřím do sklepa. Dole bylo takové ticho, že by uslyšela snad i pavouky plést sítě. Nepozorovaně sestoupila o čtyři schody a natáhla se dopředu, aby mohla nakouknout pod trámy a do spoře osvětlené místnosti vzdálené teď .asi čtyři metry. Neuviděla však nic jiného než sestru Reginu a pana Olczaka, jak stojí se sepjatýma rukama a zavřenýma očima a tiše se modlí. Každý rok koncem října spojila různá církevní bratrstva své síly a uspořádala dobročinný trh. Konal se v neděli po druhé mši v Paderewského sále. Ženy uvařily vydatný oběd z darovaných surovin z podzimní sklizně: kuřata, slané koláče, zeleninu a chléb. Společnost svatého Josefa se postarala o stánek s dárkovými předměty, jako například ubrousky, šátky a vyšívané utěrky, které všichni pěkně rozvěsili na dřevěné věšáky na ručníky. Společnost Svatého srdce uspořádala prodej koláčů a dortů a třetí řád svatého Františka zase chytání rybiček pro děti. Oltářová společnost měla na starosti hru bingo. Většinu cen darovaly ženy, které je také samy pracně vyrobily. Kolumbovi rytíři se starali o kolo štěstí, kde se sázelo na čísla položená na parapetu vedle první třídy. A na západní straně budovy zařídila firma K-C hned u chlapecké koupelny stánek s pivem. 108 Tam našel Romaine Eddieho, jak pije druhou láhev piva Glueks. Stáli mezi ostatními muži, kteří si už většinou svlékli saka, ale pořád měli ještě kolem krku trochu povolenou vázanku a na hlavách měkké plstěné klobouky. Eddie si vyhrnul rukávy bílé košile, ale kravatu si nechal uvázanou. Několik mužů kouřilo doutníky a mluvili o úrodě. "Tak jak je, Ede?" zeptal se Romaine. Eddie si dal ještě jeden lok, rozhlédl se po sále a potom odložil láhev. "Osaměle, Romaine, osaměle," odpověděl se smutným úsměvem. "Příští sobotu jdeme tancovat. Six Fát Dutchmen hrajou v Clarisse. Nechceš taky jít?" "Ne. Je to moc brzo." ""Holky by moh někdo ohlídat. Možná by ti udělalo dobře trochu si vyrazit." "Ne. Radši zůstanu s děvčaty doma." ;,Oukej, já jen slíbil Irene, že se zeptám." . "Irene?" Jo, říkala, ať se tě nejdřív zeptám, jestli půjdeš, že se podle toho rozhodne, jestli jít, nebo ne." Eddie si pohrdavě odfrkl, až se mu zachvěl ret, a zamumlal si pro sebe: "Irene." Zavrtěl hlavou. "Vždycky tě měla ráda, Eddie." "Jo, já vím." Eddie si znovu přihnul z láhve a podíval se přes ni na Irene, která pokládala kukuřičná zrnka na bingo kartu na druhé straně sálu. Dopil, postavil láhev na stůl a řekl: "Nechci ji povzbuzovat." "Irene je dobrá ženská. Chce ti jen pomoct." "A to taky dělá. K čertu, ani nevím, co bych si bez ní počal. Každý ráno přijede a vypraví děti do školy." Oba muži si chvíli Irene zamyšleně prohlíželi. Měla čerstvou trvalou a vlasy jí držely natočené až moc těsně u hlavy. Tváře jí jen kvetly a bujné poprsí se jí vzdouvalo nad stolem vedle kopečku kukuřice. "Víš, Eddie, ona postrádá Krystynu skoro tolik jako ty." Irene vzhlédla, jako by na sobě cítila Eddieho oči, a přistihla ho, jak ji sleduje. Vyvolávač binga oznámil: "N - třicet!" ale Irene se na svou kartu ani nepodívala. "N - třicet!" opakoval vyvolávač a Eddie i přes celou šířku Paderewského sálu věděl, co Irene cítí. Otočil se a položil na stůl minci na další pivo. 109 Já už prostě nemám chuť tancovat," řekl. "Dobrá," kývl Romaine a objal ho kolem ramen, "až budeš mít, dej mi vědět." "No jo, jasně." Romaine se vydal dál a Eddie stál v oblaku doutníkového kouře a dopíjel pivo. Anne s Lucy se k němu bez dechu přihnaly a chtěly ještě nějaké peníze na rybičky. Dal každé čtyři nikláky a děvčata odběhla s houfem bratranců a sestřenic. Uprostřed sálu byly rozestavěné stoly a židle a Eddie po nich přejížděl očima. Lidé dojedli, odsunuli dřevěné skládací židle a nechali je stát rozházené. Ačkoli měli pořádek dnes na starosti Kolumbovi rytíři, vzbudil se v Eddiem zase školník, odložil dopitou láhev a vydal se k dočasné jídelně a cestou za-strkával židle ke stolům. V nejsevernějším konci sálu seděly pohromadě všechny jeptišky. Každý rok byly pozvané, dostaly zdarma oběd a pokaždé seděly na stejném místě v rohu poblíž dveří, jimiž vešly. Eddie si obzvlášť všiml sestry Reginy. Poslední dobou, asi tak několik týdnů, se chovala divně. Bylo to od té doby, co spolu ukládali do sklepa kyselé zelí. Nikdy už teď .nebývala ve své třídě, když tam přišel uklízet, a taky ji nepotkával jako dřív a neměl příležitost si s ní popovídat. Kdykoli se náhodou potkali, nepodívala se mu do očí a jednou, když ho uviděla, jak jde proti ní po chodbě, zahnula rychle na dívčí toaletu. A nej-větší starosti mu dělalo, jak podivně zareagovala tenkrát ve sklepě, když si od ní bral kámen na zatížení zelí. Kdyby nevěděl, že je to hloupost, mohl by si myslet, že se ho snad bojí. Proč by jinak tak uskočila? A když se na ni pak podíval, držela se křečovitě za ruku a vypadala k smrti vyděšená. Byl z té změny v jejím chování úplně zmatený. Jak tak pozoroval sestry, které si nesly talíře ke stolu, všiml si, že jim chybějí dvě židle. Sestra Dora a sestra Regina zůstaly stát s talíři v rukou. Eddie popadl dvě židle, sklapl je a vydal se k nim. "Tady nesu dvě židle, sestry!" "Děkujeme, pane Olczaku," zazpívaly všechny, když usazoval nejprve sestru Reginu a pak sestru Doru. Když obě seděly, zeptal se všech: Ještě něco pro vás můžu udělat?" "Ano, pane Olczaku," ozvala se sestra Ignatia, která se vrátila z nemocnice a užívala si dnešní vzácnou příležitost, kdy unikla z kuchyně. "Prosila bych trochu kávy, když budete tak hodný." Naklonila se k sestře napravo a vysvětlovala: "Měla jsem plné ruce." "Hned tu bude, sestro. Ještě někdo?" Některé kávu měly, některé ne. "Sestro Gregorie? Sestro Regino?" "Ano, děkuji, pane Olczaku," odpověděla sestra Gregoria a usmála se, ale sestra Regina se na něj ani nepodívala. Měla sklopené oči a bradu až na prsou. "Kávu, sestro Regino?" zopakoval Eddie a sestra konečně vzhlédla. A v tu chvíli ho to napadlo. Začervenala se a měla tváře tak červené proti naškrobenému bílému čepci, že ho to udeřilo jako blesk. Nedokázala udržet pohled a jenom zašeptala: "Ano, pane Olczaku," a v rozpacích uhnula očima. Měla vždycky tak zdrženlivé způsoby, pořád udržovala řádný odstup, mluvila jemným hlasem, chovala se tak nevtíravě. Dneska však působila jinak. Dneska uhýbala, jak to někdy viděl u Irene. Stejně jako tenkrát ve sklepě. Jako žena, která se brání lásce. Ale to přeci není možné, pomyslel si. Vždyť je to jeptiška! Přesto s ním ta myšlenka tak zacloumala, že odběhl pro kávy s rozbušeným srdcem. "Tři kávy pro jeptišky, Tillie!" objednal a ani se neomluvil, že předběhl frontu. Co když si ostatní sestry všimly, že zčervenala, a přivede je to do rozpaků a napadne je totéž, co jeho? Co s ní bude? Netušil, co udělají s jeptiškou, když se zamiluje do muže. Řečeno takhle přímo to znělo úplně směšně. Nesmyslně! Vždyť ze všech jeptišek, které znal, byla právě tahle ta nejkorektnější a nejjemnější. Vždycky vypadala, že je tak šťastná, spokojená se svým životem, tak vyrovnaná - proto byl taky pokaždé tak rád v její společnosti. Najednou se zalekl, že možná nechtěně udělal nějaké gesto nebo pronesl poznámku, kterou si snad špatně vyložila. Ale ne, vždycky se k ní přece choval s respektem, udržoval od ní odstup a bavil se jen nezávazně a neosobně. Vzal tři šálky s kávou a záměrně postavil její jako první na stůl, teprve pak obešel ostatní jeptišky, aby se na ni mohl podívat. "Tak, sestry, a když budete ještě něco potřebovat, stačí hvízdnout," řekl a nedal na sobě znát rozpaky, které ho za-plavily. Všechny, až na sestru Reginu, mu pokynuly. Sestra Regina měla hlavu skloněnou, dívala se do talíře a otírala si ústa papírovým ubrouskem. Jako kdyby si nevěřila, že snese jeho .pohled. Cosi se v Eddiem ozvalo. A nebylo to ego. Nebylo to mužství. Byl to zkrátka obyčejný strach. 10. kapitola Od neděle, kdy se konal podzimní trh, změnil Eddie okamžitě své chování ve dvou ohledech: vyhýbal se třídě sestry Reginy, dokud si nebyl jistý, že už odešla, a začal znovu chodit tancovat. Obstaral si na sobotní večery hlídání k dětem a chodil se svými bratry na všechny tancovačky, kam šli. Irene tam byla vždycky taky. Občas si s ní zatancoval, ale většinou stál s mužskými u baru, popíjel pivo a porovnával všechny ženy, které uviděl, s Krystynou. Žádná se jí nevyrovnala. V neděli ráno ho někdy bolívala hlava a těžko se mu vstávalo k prvnímu vyzvánění. Často přemýšlel o sestře Regině a došel k závěru, že se jistě mýlil. Prostě se to k ní nehodilo. Byla to ta nejoddanější jeptiška, jakou poznal. Její klid a vyrovnanost mu připadaly andělské, a proto byl přesvědčený, že skutečně miluje způsob života, který si zvolila. A to zna- menalo, že musel udělat něco, čím ji odradil a ztratil její sympatie. Dost mu to vadilo a rád by věděl, co to vlastně bylo. Jednoho dne se ho Anne při večeři zničehonic zeptala: "Tati, proč nemůžou být jeptišky maminky?" Otázka ho tak překvapila, že najednou nevěděl, co říct. "Co je ti, tati?" "Nic. Nic, já jen..." Odkašlal si a poposedl na židli. "Maminkami můžou být jen vdané ženy, miláčku, vždyť to přece víš." "Ale proč?" "Abys mohla být maminkou, musíš mít manžela jako tatínka a jeptišky manžely nemají." "A proč ne?" "No, protože jsou místo toho vdané za Ježíše Krista." Jak můžou být vdané za někoho, kdo tu není?" "No...," přemýšlel usilovně Eddie, "víš, ony vlastně nejsou opravdu vdané. Ne tak jako jsme byli já s maminkou. Ale nosí zlatý prstýnek, který znamená, že zaslíbily svůj život Kristovi a že se nevdají za nikoho tady na zemi." "Aha," řekla jen Anna a zamyslela se. Dost dlouho si hrála s jídlem na talíři, než došla k vlastnímu závěru. "Tak to se raději nechci stát jeptiškou. A když, tak budu jenom taková jako sestra Regina." V noci se Eddiemu zdálo o Krystyně a byl to velice zvláštní sen. Krystyna v něm neřekla ani slovo, jen tiše stála v umělé jeskyni v zahradě před školou a usmívala se na něj s výrazem toho nejhlubšího klidu ve tváři. Na sobě však měla černý hábit jako jeptišky řádu svatého Benedikta. Prvního listopadu, na svátek Všech svatých, se ve škole neučilo, a tak měl Eddie tu nejlepší příležitost umýt a navoskovat podlahy ve třídách. Když přivezl k otevřeným dveřím třetí a čtvrté třídy elektrickou leštičku, uviděl u stolu sedět sestru Reginu, jak něco vystřihuje z tvrdého hnědého papíru. Překvapilo ho to. Podívala se na něj, ale hned rychle sklopila oči a pokračovala ve své práci. "Dobrý den, sestro," pozdravil ji, dotlačil stroj dovnitř a začal rozmotávat šňůru. "Dobrý den." "To je ale počasí, viďte?" poznamenal, když zasouval zástrčku do zdi. "Ano, je." Vítr hnal sněhové vločky proti oknům a obloha měla šedozelenou barvu jako žloutek, když člověk moc uvaří vajíčko natvrdo. "Skoro to vypadá, že by dneska mohl napadnout sníh." Sestra Regina neřekla nic, jen stříhala a stříhala. "Dneska je svátek. Jakto že pracujete?" "Ach, tohle není práce. Jen vystřihuji rohy hojnosti na nástěnku. To je... taková tvořivost." "Aha, pravda," řekl, když přistoupil blíž a podíval se, co dělá. "Den díkůvzdání se blíží. Letos bude těžké děkovat bez Krystyny." Sestra se dál chovala chladně jako bubák a Eddie si už byl jistý, že se muselo něco stát, co ji tak změnilo. Musí tomu přijít na kloub. "Nebude vám vadit, když se na chvilku posadím?" zeptal se. Konečně vzhlédla a Eddie nemohl nevidět, jak se začervenala. Promluvila však s naprostým klidem. "Ne," řekla potichu. Sedl si do první řady lavic přímo před ni. Nebyl tu žádný stolek, jen sklápěcí sedátko, na kterém seděl s koleny vystrčenými nahoru jako dřevěná loutka. Sestra dokončila rohy hojnosti a pustila se do vystřihování oranžové dýně. "Sestro, urazil jsem vás něčím?" zeptal se tiše. Trhla hlavou vzhůru a ruce jí klesly na stůl i s papírem v nůžkách, li' "Ne." "Tak jsem si myslel..., protože to vypadá, že se mi vyhýbáte." "Ne, nevyhýbám, pane Olczaku." "Vyhýbáte, sestro. Tak co jsem proved?" "Nic jste neudělal." Mluvila chladně, ale tváře jí hořely čím dál víc. "Chodíval jsem po vyučování sem k vám do třídy a povídali jsme si o Anne a o Lucy, o Krystyně a o tom, co cítím, když jsem ji ztratil. Ale teď .si dáváte pozor, abyste mě tu nepotkala. Tak jsem si říkal, že jsem třeba něco nevhodnýho poznamenal nebo udělal." "Už jsem vám řekla, že jste nic neudělal." Upřeně se na ni díval, až uhnula očima zpátky na stůl a začala znovu stříhat. "Víte, že mi to chybí?" pokračoval tichým hlasem. "Možná bych si mohl popovídat i s ostatními sestrami, ale... no, ty jsou jiné. Teda chci říct, že když s nimi mluvím, necítím se tak klidně jako s vámi. Vždycky říkám Romainovi: Kdykoli promluvím se sestrou Reginou, hned je mi líp. A je to pravda." "Můžete si se mnou promluvit teď, pane Olczaku," řekla sestra s očima upřenýma na oranžovou dýni. Myslel na všechny ty ženy z tancovaček, z nichž se ani jedna nemohla rovnat Krystyně. A myslel na tuhle, která mohla. Doteďka si to vlastně neuvědomil, ale byla to jediná žena, jejíž společnost od Krystyniny smrti vyhledával. Ostatní ho odpuzovaly. Když si s ní teď .zase mohl popovídat, chtěl toho využít. "Tak jak vypadá to zelí?" "Vynikající. Jako vždycky." Jojo, na zelí byla Krystyna odborník." Sestra Regina neodpověděla. Odložila vystřiženou dýni stranou a pustila se do hroznu vína. "Dneska v noci se mi o ní zdálo," řekl Eddie. Sestra mlčela dál a dívala se na práci. "Stála v jeskyni a měla na sobě takový hábit, jako nosíte vy," pokračoval Eddie. "Nechápu, jak se mi něco takového mohlo zdát." Váhavě se odmlčel, čekal na její reakci, ale nedočkal se jí. "Nejspíš proto, že Anne přišla jednou ze školy a zeptala se mě, proč nemůžou být jeptišky maminky. Musel jsem jí to vysvětlit, jak nejlíp jsem uměl. Řekl jsem jí, že je to proto, že jste vdaná za Ježíše Krista." 'Ano, to jsem," odvětila sestra a pečlivě odložila nůžky a hrozen vína, který vystřihla. Pak si propletla prsty a schovala ruce na klín pod stolem. "A proto mám takovéhle rozhovory zakázané. Jistě víte, pane Olczaku, že je v našem řádu hovor s laiky přísně omezen jen na ty nejnutnější případy." Eddie se trochu narovnal v zádech a cítil, jak se mu celým tělem rozlévá nepříjemný pocit. Byl na rozpacích. "To jsem nevěděl." Sestra klidně a důstojně povstala a přešla k oknu, aby se mu nemusela dívat do obličeje. Zasunula si ruce do rukávů a pustila se do vysvětlování. "Život jeptišky je životem v tichu a v rozjímání; které jsou součástmi poslušnosti. A poslušnost je jeden ze slibů, jež jsem na sebe vzala. Možná máte pravdu. Možná jsem se vám skutečně vyhýbala, protože jsem zjistila, že ve vaší přítomnosti snadno zapomenu na pravidla řehole o mlčení a příliš mnoho mluvím." "Ale... co jsme provedli?" "Podle vašich měřítek nic. Mně však řehole nařizuje omezit rozhovory jen na záležitosti, které se týkají mých povinností, lásky k bližnímu a toho, co je nezbytně nutné. Mohu vám odříkat kapitolu z řehole, která to stanoví." "Zakazuje mluvení!" podivil se Eddie a pozoroval její rovná záda a jemný černý závoj, který se jí zachytil na ramenou. Vstal ze sedátka, ale zůstal u lavice, takže stál daleko od ní. "Chcete říct, sestro, že pokaždé, když sem přijdu a mluvím s vámi, vás nutím k hříchu?" Neodpověděla, ale on naléhal. "Ano, nebo ne?" "Prosím vás, pane Olczaku," zašeptala. "Není dovoleno..." "Nutím, nebo ne?" Musel se držet, aby k ní nepřistoupil blíž a nedonutil ji otočit se k němu. Jak může člověk vědět, co si druhý myslí, když k němu stojí zády? "Naše sliby jsou věčné a jejich závazky nás poutají pod hrozbou hříchu, ano." "Mohla byste se, sestro, prosím vás, otočit?" Podle toho, jak strnule a nehnutě stála však viděl, že to neudělá. "Proč jste mi to neřekla dřív?" zeptal se. "Protože něco z našich rozhovorů bylo nezbytně nutné. Pro vás to bylo nutné. Říkala jsem si, že si potřebujete s někým popovídat, a tak jsem se rozhodla, že vás vyslechnu. My jeptišky musíme přece poskytovat tu nejupřímnější křesťanskou lásku k bližnímu - to cituji z řehole - a tak jsem si myslela, že není potřebnější chvíle pro lásku k bližnímu než po takové ztrátě, jakou jste utrpěl vy. Vy a vaše dcery. Ty dva měsíce, které uplynuly od Krystyniny smrti... ty dva měsíce byly..." Nemohla dopovědět, protože se jí stáhlo hrdlo. "Sestro," zašeptal vyděšeně. Já vás rozplakal." "Ne, nerozplakal." Vytáhla z rukávu kapesník a sklonila hlavu, aby ho mohla použít. "A co to tedy je?" Přešel místnost a zastavil se těsně za ní. Svíral a rozvíral pěsti u boků. "Sestro, otočte se, prosím vás." "Ne, nemohu." Popotáhla a hned zase narovnala hlavu vzhůru. "Ale... ale já se cítím hrozně." "To je moje vina, že pláču, ne vaše. Já jsem... prošla jsem takovou osobní krizí... Bylo to... je to pro mě velice těžké." Hlas se jí zlomil. "Odpusťte, pane Olczaku, prosím vás, ale musím jít." Otočila se, vyhnula se mu a vyběhla ze třídy tak rychle, až za ní závoj zavlál. "Sestro, počkejte! Omlouvám se, sestro! Nikdy bych..." Byla však pryč. S pláčem od něj utekla. Zůstal stát v opuštěné třídě a měl v sobě zmatek. Nevěděl, co má dělat, co si má myslet, čemu věřit. Přiměl ji k hříchu? A k pláči? A musela od něj utéct?! Tahle sestra, která byla vždycky tak andělsky vyrovnaná? Ježíši, Marie, Josefe, pomozte mi pochopit, co jsem provedl. Vždyť ona je ten poslední člověk na světě, kterého bych se chtěl nějak nemile dotknout. Té noci ležel Eddie v posteli a dobré tři hodiny nemohl usnout. Znovu a znovu si v duchu promítal, co se udalo ve třídě. Když za ní dneska stál, zatímco ztratila svůj obvyklý klid, pocítil něco tak silného, co v celém svém dosavadním životě zažil jen s Krystynou. Srdce, mysl... všechno zaplavila vlna soucitu a výčitek svědomí. Způsobil jí bolest, a co víc - dokonce ji přiměl k hříchu. Bylo to hrozné, že se jí nesměl dotknout. Chtělo se mu ji utěšit, otočil ji k sobě a obejmout ji, když plakala, tak jak by to normálně udělal s jinou nešťastnou ženou. Ale i tahle pouhá představa mu drásala nervy. Vždyť byla jeptiška! Držet ji? V náručí? Pusť ten nápad z hlavy, Eddie Olczaku, a hned! Je to jeptiška a ty sek ní chovej stejně, jako by ses choval k Panně Marii, kdyby se v té třídě objevila! Celý život mu byla vštěpována do hlavy úcta k jeptiškám. Jinak by následoval trest. Už když chodil jako dítě do církevní školy, věděl, že kdyby se na některou jen křivě podíval, dostal by doma, co by se do něj vešlo. Jeptišky byly zástupci Boha. Byly to posvátné bytosti. Měly tak blízko k andělům, jak jen to bylo na této zemi možné. Žádný muž nemohl jeptišky ctít víc než Eddie Olczak. Jak tedy mohl ležet v posteli a myslet na to, jak jednu z nich drží v náručí? Jak mohl pořád dokola myslet na to, co tím chtěla říct, když se mu svěřila, že od Krystyniny smrti prochází osobní krizí? Mohlo to mít něco společného s ním? Bylo to vůbec možné? Je to jeptiška, Olczaku. Složila slib čistoty, je ti to jasné? Dobrá, dobrá. Ale proč tedy tak zčervenala a zneklidněla, když se k ní přiblížil. A dvakrát! Dej si pozor! Přemýšlíš o jeptišce! Ale ona opravdu zčervenala. Viděl to. A vážně se v jeho přítomnosti chovala podivně. Pozor, chlapče, blížíš se nebezpečně k hříchu. Jak by se ti líbilo jít ke zpovědi a říct otci Kuzdekovi, žes myslel neslušně na jeptišku? Já ale nemyslím neslušně na jeptišku. Jen se snažím pochopit, co chtěla říct tou osobní krizí. Dejme tomu, že - čistě teoreticky - že zjistila, že ke mně..., víš co, že ke mně něco cítí..., to by asi bylo to nejhorší, co by mohlo jeptišku potkat, nemyslíš? Nerozplakala by se z toho zrovna tak, jak to udělala sestra Regina? Zpověď, Eddie. V sobotu ve čtyři hodiny. Byla jedna hodina ráno, venku ztlumil první letošní sníh světlo pouliční lampy jako vlající záclona a Eddie ležel v posteli s rukou na čele a snažil se vypudit z hlavy tíživé myšlenky. Postrádal Krystynu, tím to bylo. Postrádal ji a sestra Regina byla jediná žena, s kterou se mohl cítit klidně. Bude to ještě dlouho trvat, než překoná tu ztrátu. Kdyby se měl někdy znovu oženit, vzal by si někoho, jako je sestra Regina. To bylo jasné. Konečně se mu začínalo chtít spát, když ho napadlo, že to zní úplně stejně jako to, co říkala Anne: Nikdy se nestanu jeptiškou, ale kdybych se stala, chci být jako sestra Regina. Anne hrozně milovala sestru Reginu. A Lucy taky. V polospánku si představil svou mladší dceru, jak běží k sestře a objímá ji kolem sukně, tak jak to dělávala Krystyně. Sestra Regina... sestra Regina. Myšlenky se mu zamlžily, už je nedokázal zachytit a udržet. Ach, sestro, je možné, že bychom vás všichni tři milovali nedovoleným způsobem? Ponořil se do snů a už ani nevěděl, jestli si to myslel nebo ne. Nazítří byly Dušičky, den, kdy všichni katolíci mohli dostat plnomocné odpuštění, když šli ke zpovědi a k přijímání a odříkali určitý počet předepsaných modliteb za duše v očistci a za papeže. Sestra Regina se zavázala, že splní všechny potřebné požadavky, a věřila, že tím dosáhne odpuštění dočasného trestu za hřích, který včera spáchala, když se zase bavila s panem Olczakem o osobních záležitostech. Když si ráno odbyla přijímání v kapli, zastavila na přední chodbě otce Kuzdeka. "Mohla bych s vámi mluvit, otče?" Kulaťoučký kněz si sedl na nízkou lavičku, kde čekávaly děti na hodinu klavíru, a natáhl si galoše. Jistě, sestro." "Ráda bych se vyzpovídala." "Teď?" "Ano, otče, jestli máte chvilku. Velice nerada bych to dál odkládala." "Dobrá. Vezměte si šál. Zajdeme rovnou do kostela." Vzduch venku voněl jako čerstvě vyprané prádlo, a i když už bylo půl sedmé, obloha měla stále ještě modročernou barvu. Přes noc napadlo deset centimetrů sněhu a i teď .poletovaly v měsíčním světle vločky a snášely se na zem. Srpek měsíce svítil od západu. Pan Olczak už tu ráno byl a odhrnul narychlo pro otce Kuzdeka úzkou cestičku mezi farou a klášterem. Před myšlenkami na pana Olczaka nebylo úniku. I teď, kdy se šla sestra Regina vyzpovídat z toho, že na něj příliš myslí, ho slyšela, jak někde před kostelem odhazuje lopatou sníh. Čistil před ranní mší široké vstupní schodiště. Pan Olczak, Olczak, Olczak! To jméno naplňovalo její mysl až moc. Znala jeho každodenní program tak, jako manželka ví, co právě dělá její muž. Jak mohla překonat svou náklonnost k němu, když se skoro celý den pohyboval v jejím světě? Dokonce i když ho neviděla, slyšela, co dělá - házel lopatou, tloukl kladivem, vrtal, pohvizdoval si a o přestávkách nebo při obědě si dobrosrdečně utahoval z dětí. Mířila ke zpovědi, protože měla pocit, že se s ním příliš sblížila - a myslela na něj zase. Otec vešel do kostela svým vlastním soukromým vchodem za levou zákristií. Rozsvítil tlumené světlo, našel štolu, políbil ji a položil si ji kolem krku. Prošel se sestrou presbytářem, oba cestou poklekli a zamířili ke zpovědnici. V temné místnůstce to vždycky bylo cítit tak trochu zatuchle a vzdáleně hnojem z bot farmářů. Když sestra Regina vstoupila dovnitř do těsného prostoru, zavřel se za ní s mávnutím vínový sametový závěs a smísil obě vůně dohromady. Poklekla a kolem kotníků ucítila chladný průvan, který si našel cestu i skrz těžký závěs, a slyšela, jak si otec sedá, jak zasouvá dělící stěnu a zahlédla stín ruky, která udělala ve vzduchu znamení kříže. "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, Amen." Sestra Regina se pokřižovala spolu s otcem a začala odříkávat slova, která se naučila ještě jako dítě: "Odpusť mi, Otče, protože jsem zhřešila. Naposledy jsem byla u zpovědi před dvěma týdny. Přišla jsem se vyzpovídat z něčeho velice důležitého." Pak se roztřeseně nadechla. Otec ji slyšel a povzbudil ji: Jsem tady, sestro." "Ano, ' zašeptala a po chvilce dodala, "je to hrozně těžké." "Pamatuj, že Bůh vše odpouští," řekl otec a čekal. Sestra se musela znovu zhluboka nadechnout, aby měla sílu pokračovat. "Tak nějak jsem se spřátelila s laickou osobou, jsme čistě jen přátelé, ale v rámci tohoto přátelství jsem mluvila velice nezávazně a svobodně a naše rozhovory občas dostaly příliš osobní ráz. Láká... láká mě hovořit s touto osobou i o necírkevních záležitostech, protože je to osoba velice milá, laskavá a právě teď .potřebuje pomoct. Vím, že těmito rozhovory porušuji slib poslušnosti, ale když s ní mluvím, nezdá se mi na tom být nic špatného. Jak je to možné, otče?" Je tato osoba muž?" zeptal se otec. Srdce se jí rozbušilo strachem. "Ano, otče," odpověděla tiše. "Přitahuje tě?" "Ano," zašeptala po několika dlouhých vteřinách mlčení. "Porušila jsi s ním svůj slib čistoty?" Jenom v myšlenkách." "Tělesně ne?" "Ne, to ne, otče. To bych nikdy neudělala a on také ne. Jsem si naprosto jistá. Moje náklonnost, to je spíš než cokoli jiného potěšení z rozhovoru s ním." "Pochybuješ vlivem těchto rozhovorů o svém poslání?" "Ne, otče. Pochybovala jsem o něm už dřív. Ještě před rozhovory s ním." "Aha." Srdce se jí rozbušilo ještě silněji a do očí jí vstoupily slzy. Byla to hrozná chvíle. Poprvé v životě vyslovila nahlas před jiným člověkem, že její víra v božské poslání je otřesena. Dokud ta slova nevyřkla, byl ještě čas je vzít zpátky, namluvit si, že se mýlila a že je její nespokojenost dočasná a brzy pomine, teď .už to ale řekla, udělala první krok a uvědomila si rázem, jak důležitý krok to je. Otec Kuzdek si dal s odpovědí na čas. Sestra cítila, že jím ta zpráva otřásla a že ho zarmoutila. "Mluvilas o tom s matkou představenou?" "Ne.." Hlas jí selhal a musela začít znovu. "Ne, otče." "Cítíš, že bys s ní měla promluvit?" Já... bojím se toho." "Ale sestra Agnes je tvůj duchovní rádce. Musíš jí důvěřovat." "Myslím, že neuvěří tomu, že všechno začalo mnohem dřív, dávno před tím, než jsem začala hovořit s tím mužem o osobních záležitostech." "Čemu uvěří sestra Agnes je druhotné. Ty víš, co je pravda, a to je důležité. O těchto věcech je potřeba hovořit s duchovním vůdcem. Může tě to ovlivnit na celý život." "Ano, otče. Pokusím se o to. Ale chtěla bych vám říct ještě něco, otče." "Pokračuj." "Pochopte mě, prosím vás, nejde jen o toho muže. Je to 120 v něčem jiném. Shledávala jsem poslední dobou tolik chyb, co se týče mého života v tomto církevním společenství - způsob chování sester, jejich zlozvyky i to, že máme tak omezenou osobní svobodu. A sestra Agnes mě neustále napomíná, že se nesmím příliš zajímat o život dětí, které učím, a mně to vadí, zlobím se proto, a přitom si o tom nemohu s nikým promluvit. Podle řehole je i samotný hněv hřích. V poslední době pochybuji o řeholi čím dál víc. Stále si kladu otázky, nelíbí se mi, jak potlačuje všechno, co je přirozené, a jak nás udržuje v poslušnosti. Už jen to pomyšlení mě pokaždé rozhněvá." "Hněvat se je lidské, ale až způsob, jakým dáváme hněv najevo, ukáže, zda jde o hřích, nebo ne. Možná jsi na sebe, sestro, příliš tvrdá." "Myslím, že ne. Vždycky, když poruším řeholi, kaji se, ale pak znovu zase věřím, že jsem měla pravdu. Jako by ve mně byli dva lidé. Jeden říká, abych zůstala, kde jsem, byla poslušná a držela jazyk za zuby. Druhý říká: ,Nejsou v právu, když tě tak potlačují. Ozvi se.' Je to hrozné, otče, co se se mnou děje. Jako očistec tady na zemi." "Víš, co slyším v tvém hlase, sestro?" "Ne, otče." "Slyším úzkost. To znamená, že máš v sobě velmi, velmi mocnou duchovní sílu, která ti říká, že jsi na správné cestě, že jsi tam, kde je tvoje místo." 'Ach ano, otče. To je pravda. Jsou chvíle, kdy se tady cítím tak vyrovnaně, ale je jich čím dál méně." "Myslíš, sestro, že je mezi námi někdo, kdo nikdy o svém poslání nepochyboval?" Sestra neodpověděla, a tak pokračoval: "Když někdy zápasíme s pochybnostmi a pokušením a zvítězíme nad nimi, vyjdeme z té zkoušky silnější, než jsme byli dřív, a jsme si pak mnohem jistější, že poslání, které jsme si vybrali, je pro nás to úplně nejlepší. Modli se, sestro. Modli se usilovně, abys dostala odpovědi na své otázky. Jsem si jistý, že přijdou. Čiň pokání a rozjímej. Rozjímej co nejvíc. Modli se k Panně Marii, aby za tebe orodovala, a k našemu Pánovi, aby ti v této obtížné době poskytl pomocnou ruku. A promluv si se sestrou Agnes. Možná tě překvapí, co uslyšíš." "Ano, otče, udělám to." "Dobře tedy, sestro, a jen bych rád něco dodal. Hrozně nerad bych tě ztratil. Jsi skvělá učitelka a děti tě mají rády. Vždycky jsem věřil tomu, že děti, které milují svou učitelku, mají ve škole mnohem lepší výsledky než ty, které ji nemohou vystát. Mám dojem, že rozhovor se sestrou Agnes by mohl odvrátit velikou ztrátu. A nebyla by to jenom tvoje ztráta, ale i ztráta pro církevní společenství a pro žáky." "Děkuji, otče." Uložil jí velice mírné pokání. Nepochybně proto, že dobře věděl, že duševní zápas, kterým právě prochází, je pro ni dostatečně tvrdým pokáním sám o sobě. Pro jeptišku, která oddaně slouží svému poslání tak dlouho jako sestra Regina, to určitě byl dostatečný trest. Z kostela vyšli stejnou cestou, jakou vstoupili. Otec se vydal z kostela doleva směrem ke svému domu. Sestra zahnula doprava a v polovině cesty ke klášteru potkala Eddieho Olczaka, jak rozšiřuje cestičku ve sněhu. Přestal odhazovat sníh, ustoupil stranou a opřel si ruku o násadu lopaty. "Dobré jitro, sestro," pozdravil tiše, když k němu došla. Šla se skloněnou hlavou a jednou ruku si přidržovala na prsou šál. "Dobré jitro, pane Olczaku." "Sestro, počkejte." "Promiňte, ale nemohu," odpověděla a spěchala pryč, ani se neohlédla. V Eddiem se všechno jako by zadrhlo, když ji uviděl. Od včerejšího rozhovoru byl v hrozném napětí a nemohl se ho jen tak zbavit. Díval se za ní, dokud nedošla k zadnímu vchodu do kláštera a nevystoupala po schodech nahoru. Když otevřela dveře do kuchyně a zmizela ze nimi, povzdechl si a s těžkým srdcem se znovu pustil do práce. Sestra Regina se rozhodla, že s matkou představenou nepromluví hned. Možná se ještě dost nemodlila, dost nerozjímala a dost se nekála. Ještě to všechno udělá, a teprve když to nepomůže, teprve potom si s matkou představenou promluví. Počasí zůstalo po celý listopad stejně pochmurné a neveselé jako sestřiny úvahy. Den díkůvzdání se pomalu blížil a sestra žádala Ježíše Krista, aby jí vyjevil boží vůli. Intenzivně se věnovala zpytování svého svědomí a zároveň se několik hodin denně s hlubokou upřímností modlila prosebné modlitby. Často přitom klečela na kovové řetízkové rohožce, která zanechávala na kolenou bolestivé vruby. Pravidelně se od snídaně do večeře postila, aby obětovala svůj hlad jako další formu pokání za své pochyby. Prohloubená rozjímání a úvahy se staly každodenní rutinou, ale přinesly pramalý užitek. Zmatek v duši přetrvával. Očekávala, že odpovědi k ní sestoupí jako svatozář poznání, jako třpytivá jistota, která ji náhle odkudsi zevnitř osvítí a vyšle jí nezpochybnitelný pokyn, podle kterého se rozhodne. Už viděla samu sebe, jak je po rozhodnutí obklopená ohněm, je stále ještě jeptiška (protože věřila, že tak by se měla rozhodnout), ale taková jeptiška, která se pohybuje v aureole klidu a vyrovnání. Asi tak, jak to vídala na obrázcích svatých. Domnívala se, že to bude svatost, která najednou odplaví veškeré pochyby a nahradí je klidem, jaký znají jen duše v nebi. Nic takového se však nestalo. Jestli Ježíš Kristus věděl, co po ní chce, nechával si to stále pro sebe. V týdnu po Dni díkůvzdání napsala své babičce o úzkosti, kterou prožívala. Dopis však zůstal neodeslán a zase to bylo kvůli řeholi. Veškerá pošta z kláštera měla být podle ní položena nezalepená na stůl matky představené. Sestra Regina odložila dopis do zásuvky a zlobila se, že ho nesmí odeslat. Opět další bod na seznamu nepříjemných řeholních represí. Kvůli tomu, že dopis napsala, ji trápily výčitky svědomí, a kvůli hněvu, který cítila, když ho nemohla odeslat, také. Přivedly ji zpátky k obnovené zbožnosti. Otec Kuzdek ji napomenul a uložil jí víc pokání. Možná by mohla najít odpověd, kdyby vykonala nejvyšší pokání. Nejvyšší pokání bylo, alespoň pokud sestra Regina věděla, všeobecně nazývané "umrtvování těla". Skoro nikdy to nedělala a nebyla si jistá, má-li tomu věřit. Umrtvování těla bylo jen zjemnělé označení pro sebemrskačství. Vykonávalo se každý pátek v koupelně prostřednictvím jakéhosi nástroje, který vypadal trochu jako ramínko na šaty, z něhož visely smyčky jemného řetízku. Přesně si pamatovala, kdy viděla tuhle vymyšlenost poprvé. Byla tehdy ještě novickou, začátečnicí, a jako taková si nedovolila na něco se zeptat. Obecné pravidlo znělo: Vše, co máš vědět a kdy to máš vědět, ti bude řečeno. Sestra Serenity, starší jeptiška, která měla na starosti růžence, ohýbala jednou při večerním odpočinku kleštěmi kovovou spirálu a sestra Regina si myslela, že jde o jakýsi druh závěsného zvonku. Požádala sestru Serenity, 123 aby ho přidržela ve vzduchu, protože chtěla slyšet, jak bude cinkat. Později večer jí sestra Serenity v ústraní řekla, že se to jmenuje "důtky". V pátek, řekla sestra Serenity, se každá jeptiška důtkami mrská. Dělaly to postupně v koupelně při zhasnutém světle během takzvaného velkého silencia. Mladičká Regina Mary Potlocká, která zrovna přišla do kláštera z farmy, v životě o něčem takové neslyšela. Myslela, že sestře Serenity snad dobře nerozuměla. "Co s tím dělají?" zeptala se vyděšeně. Sestra Serenity jí předvedla, jak se to dělá. Vyhrnula si rukáv a lehce se švihla po holé paži. Mezi bleděmodrými žílami se objevily malé červené skvrnky. "Nejde o to, aby tekla krev, jen se tím švihnout, až to štípne. Ale ne přes ruku. Tady vzadu." A ukázala si na pozadí. "Pod noční košilí." Regina zbledla, jako by z ní vytekla všechna krev. "A-ale proč?" "Na památku Kristova utrpení." Zírala na to zlověstné náčiní a zamumlala: Já tomu nerozumím. K čemu je to dobré?" Je to způsob sjednocení našeho utrpení, hledaného i nehledaného, s utrpením našeho Pána," vysvětlovala sestra Serenity. Je to mystérium, jak může každé maličké pokání mít význam a spojit se s nekonečným utrpením Ježíše Krista. Věříme, že On trpěl pro nás, a proto my trpíme pro Něj, s Ním a v Něm a toto utrpení dokáže ovlivnit svět a uzdravovat ho." Mladičká novicka sestra Regina Mary se poctivě snažila tomu uvěřit, ale nenacházela v tom podivném tělesném aktu pseudosebetrýznění jakýkoli smysl. Když si poprvé v koupelně zdvihla během velkého silencia noční košili a chtěla se švihnout, neznala ještě nazpaměť Miserere, které přitom měla vkleče odříkávat. Snažila se opřít si modlitební knihu 0 židli, ale jednu ruku potřebovala, aby si držela košili a v druhé svírala onu zbraň. Knížka se jí zavřela a spadla na podlahu. Zkusila to znovu, trochu jinak, ale tentokrát švihla židli místo sebe, a když se jí nakonec přece jen podařilo udeřit vlastní pozadí, cítila se jako dokonalý idiot. Neshledávala v tom umrtvování těla žádný smysl. Možná už tenkrát se v ní ozvaly první pochybnosti, protože od té doby už "důtky" nikdy nepoužila. Když na ni přišla řada v koupelně, odříkala místo toho Miserere vleže na podlaze. Během celé té doby, kterou strávila jako jeptiška v klášteře, 124 t věnovala mnoho hodin studia tomu, co říká řehole o pokání. Psalo se tam pouze: Řeholnice mají vážit, milovat a vykonávat pokání podle svých sil. Tím byl pro ni problém vyřešen a uložila ho na dno svého svědomí. Svědomí jí říkalo, že kdyby mrskání prováděla, měla by pocit, že uvízla v jakési ubohé, ostudné hře, která je stejně Bohu nejspíš k smíchu. A proto se k ní už nikdy nevrátila. Sestra Regina procházela bolestným procesem rozhodování, co se svým dalším životem. Rozhodla se dát svému poslání 1 tu nejposlednější šanci a ocitla se v tak zoufalé situaci, že přistoupila i na myšlenku sebemrskačství. V zavřené koupelně s důtkami v ruce jí však i pouhá představa, že by tu věc na sebe použila, připadala neposvěcená. Nemohla uvěřit, že by ji chtěl laskavý Bůh potrestat za něco tak lidského, jako byla láska k druhému člověku. Jestli byla opravdu do pana Olczaka zamilovaná, nebyl to dar od Boha? Stalo se jí něco zvláštního - jakmile se rozhodla, že důtky nepoužije, zapomněla se i pomodlit Miserere. Vzpomněla si na ně až později, když ležela v posteli, myslela na Eddieho Olczaka a dospěla k závěru, že žít s ním jako se svým manželem by bylo stejně ušlechtilé jako žít v klášteře. Vychovávat děti a učit je být dobrými lidmi, stát se součástí svazku, který vyrůstá z lásky a z ní bere všechnu sílu. Ach, pane Olczaku, milý a hodný pane Olczaku, co mám jenom dělat? 11. kapitola Matka Eddieho Olczaka podřízla tři krůty, které krmila celé léto, jednu upekla sama a dvě dala upéct svým dcerám. Oloupala asi tak vanu brambor, ostatní přinesli zbytek a sešlo se jich na farmě k obědu čtyřicet sedm. Hedy a Cass bydleli pořád ještě na své staré farmě jižně od města, kde obdělávali sto šedesát akrů půdy, dvakrát denně ručně dojili dvanáct krav, vykrmili takových deset patnáct prasat za rok, nemluvě o slepicích, vlastních kuřatech a zeleninové zahradě velikosti jezera Horseshoe. Když se lidi ptali Casse, kdy už trochu zpomalí, nadzdvihl si jen svou starou modrou čapku za obnošený kšilt, podrbal 125 se na bílé pleši, kde ještě zůstalo asi osm vzpurných vlasů, a prohlásil: "K čertu, to nevím. Nemám čas si sednout a pře-mejšlet vo tom." A pak si čepici opět nasadil na bílou hlavu a bylo zas vidět jen ošlehanou červenou tvář. "Letos už nebudu sázet tolik zeleniny, už na to nemám kolena," říkala každé jaro Hedy. Pak ale zasadila zrovna tolik jako loni a kolena ještě vydržela a koncem léta bylo ve sklepě pět metráků brambor, turíny, tykve, několik set sklenic kompotů, nakládané zeleniny, džemů, rosolů, remulád a všech myslitelných omáček. Zavařovala i hovězí, vepřové a kuřecí maso a nakonec skoro všechno rozdala svým vdaným a ženatým dětem, protože nikoho nepustila ze svého domu s prázdnýma rukama. Toho dne, kdy se Olczakovy děti sjely domů na Den díkůvzdání, ležela obloha nízko nad zemí a foukal ošklivý vítr. Zbytky sněhu, který napadl na začátku listopadu, teď .ležely ve zmrzlých pruzích na strakatém strništi. Vedle obrovské červené stáje s velikou mansardovou střechou vyskládal Cass ve stohy slámy a z dálky teď .vypadaly pod sněhem kropenatě. Na dvoře zmrzly vyježděné koleje a na zorané zahradě se do dálky táhly černé řetězce brázd lemované bílou sněhovou krustou. V polovině října se děti sjely, aby otci pomohly s dřívím na zimu, a teď .leželo pěkně vyrovnané na cestě k venkovnímu záchodu. Když Eddie zaparkoval zelený pickup vedle dalších šesti aut a vystoupil, přivítal ho voňavý kouř, který se táhl z komína v lehkých proužcích. "Tak pojďte, holky," řekl a nastavil náruč, aby jim pomohl z kabiny, a potom přibouchl dveře. Nebyli ani na půl cesty k domu, když se rozletěly kuchyňské dveře a vyklonila se z nich Eddieho maminka v květovaných domácích šatech, zástěře s náprsenkou a v botách na nízkém podpatku. "Áááá, tady jsou ty moje holčičky!" volala vesele. "Honem, honem dovnitř, než si uženete zápal plic!" "Ahoj, babi, hádej, co je novýho!" běžely Anne s Lucy k ní a objímaly se a dostaly pusinky a hned povídaly. "Babička Grafikova nás učí šít šaty na panenky na šicím stroji!" Pak přišel na řadu Eddie, kterého maminka objala ve dveřích. Ledový vzduch kolem nich proudil dovnitř. "Chlapče můj, Eddie," řekla jemně a objala ho silněji než obvykle a políbila ho na obě tváře. Oba věděli, jak těžký bude pro něj tenhle den. První svátky bez Krystyny. 126 "Ahoj, mami," řekl a stiskl ji kolem širokého pasu. Odtáhl se, podíval se jí do očí a ani jeden nemusel nic říkat. Věděli, co si ten druhý myslí. A tak se jen objali a stiskli ještě jednou a maminka si otřela pod brýlemi oči cípem zástěry, "pojď dovnitř, chlapče. Ať sem netáhne." Uvnitř to vonělo krůtou a pečením a česnekem a všude bylo plno lidí. Na sporáku se vařily brambory a na oknech se srážela bílá pára. Na litinových kamnech stálo tolik konvic a hrnců, že nebylo ani pláty vidět, děti běhaly sem a tam, zatím ještě docela čisté, a dospělí popíjeli pivo. U stolu se už jedna čtveřice pustila do karet. Z bedny s dřevem ten rumraj nervózně pozorovala rozšířenými zorničkami pruhovaná kočka. "Přivezly jsme pro Fazolku šaty na panny," hlásila hned Lucy sestřenici. "pojď, chytíme ji!" Skočily po kočce a odnesly ji nahoru do patra. Starý Olczak si vyhledal Eddieho, vrazil mu do ruky pivo a poplácal ho po zádech. Chvíli mu nechal dlaň na lopatkách a podrbal ho. V téhle rodině se toho moc nenamluvilo, ale všichni to byli citliví lidé a Eddiemu rozuměli. Tohle zrovna dneska potřeboval - sejít se s těmi, které měl rád a kteří měli rádi jeho. Zahrát si karty, říct pár vtipů, najíst se domácího jídla od maminky a navečer pomoct s ostatními bratry tátovi ve stájích. A zrovna tam, ve stáji, když před setměním dojili s otcem krávy, si začali bratři Eddieho dobírat. Tady museli vždycky jako kluci pomáhat a najednou z nich zase kluci byli. Veselé urážky létaly vzduchem, dobírali si jeden druhého, když se s vervou a s nostalgií zase pustili do dojení. "Tak Eddie," ozval se Vernon odněkud zezadu, zatímco Ed-die seděl vpředu čelem k černobílé krávě a plnil vědro pramínky mléka. "Kdy překotíš tu malou Irene Pribilovou?" "Hu-húúú!" ozvalo se odjinud zavytí Romaina. "Irene na to čeká, to je jednou jasný!" "Kdo říká, že je Irene malá?" přidal se Clayton. > "Samo že malá. Pěkně malá jak selátko!" '!?',L'L "Víš, co se říká o tlustejch, ne?" s Jo," ozvali se sborem asi čtyři hlasy, "teplo v zimě, stín v létě." "Víte někdo, jak se najde na tlustý holce to správný místo?" ffisadil si zase Clayton. Jak?" "Obal ji v mouce a podívej se, kde je vlhká!" Eddie se smál jako všichni ostatní. "Ty, Eddie, máš doma nějakou mouku?" volal bratr Bili. "Ten ji kupuje po pytlech!" odpověděl ze Eddieho Romaine. Následoval výbuch smíchu. "Irene bude v sobotu večer na tancovačce. Poslední před adventem." Církevní tradice zakazovala během adventu a půstu tanec, a proto se taneční sály v té době zavíraly. "Kdo hraje?" "Rainbow Valley Boys v sále Knotty Pine." Já s Ruth jdem." "My taky." "Ty, Eddie, vem mouku a přijd taky." "Tak kluci," ozval se nakonec Cass, "už nechtě Eddieho na pokoji." "To nevadí, tatuš," odpověděl Eddie, "však poznám stádo oslů, když začnou hýkat." Bylo dobré znamení, že už Eddie může takovéhle přátelské Utahovaní přijmout. Jeho rána se začínala hojit a všichni ve stáji to věděli. Na sobotní večer si Eddie najal k děvčatům Dorrie Andersenovou, vyšvihl se, vzal si bílou košili, kravatu a hnědý vlněný oblek a vyrazil na tancovačku do Knotty Pine. Byla tam spousta Eddieho bratrů a sester a taky Irene s nakudrnace-nými vlasy, vyrovnanými švy na nylonkách a rudou rtěnkou, která měla stejný odstín jako její rudé šaty. Ti zpropadení bratři ji brali k tanci jeden za druhým a kře-nili se na něj z parketu, jako by říkali, teď .jsi na řadě ty, Eddie, tak už to vzdej. Romaine přivedl Irene po tanci přímo ke stolu, kde seděl Eddie s houfem ostatních. Irene bylo horko. Ovívala si dlaní zpocenou lesklou tvář a odhrnula z čela pár kudrn. "Uf, to je horko!" "Posaď se, Irene," řekl Romaine a ukázal na prázdné místo vedle Eddieho. Eddie se zavrtěl, udělal jí trochu víc prostoru a Irene si sedla. "Dala by sis něco k pití, Irene?" optal se Romaine, když přišla servírka pro objednávky. Jasně," odpověděla Irene. "Pivo. Grain Belt." 128 "Vemte dvě," řekl Romaine a optal se ostatních, "ještě někdo něco?" Servírka odešla a u stolu se rozvířil hlasitý hovor. Irene se tiše Eddieho zeptala: Jak se máš, Eddie? Moc netancuješ." A vytáhla si pudřenku, otevřela ji a zkontrolovala v zrcátku obli čej. Jakto že holky nesnesou pohled na mužskýho, co netan-cuje," řekl Eddie. Irene vyndala kapesníček, otřela si obličej, urovnala pár kadeří a zasunula pudřenku zpátky do kapsy. "Zítra začíná advent, takže čtyři týdny bez tancovačky," řekla Irene. "Dneska je poslední příležitost, to je všecko." "Víš co," řekl Eddie, "jestli zahrajou Goodnight Irene, zatan-cuju si s tebou." Toho roku to byla oblíbená písnička a člověk ji slyšel, kdykoli pustil rádio. 'Postarám se, aby ji zahráli," řekla Irene a sladce se na něj usmála. U Eddieho stolu bylo plno. Eddie si položil ruku dozadu na opěradlo lavice a mimoděk se přitom otřel o Ireniny vlasy. Pak přišel někdo další a zasunul se ještě na konec lavice, takže Irene se musela přitlačit víc k Eddiemu. Když přinesli piva, zdvihli všichni láhve, ťukli si "na zdraví" a dali si pořádný lok. Irene se ke svému stolu nevrátila do konce večera. Zůstala u Olczaků, smála se vtipům mužských, povídala si se ženami a seděla bok po boku s Eddiem. Rainbow Valley Boys si šetřili Goodbye Irene až nakonec. Eddie s tím, po pravdě řečeno, počítal. Písnička se totiž často hrála jako poslední, protože měla jednoduchá slova a všichni zpívali s sebou. Irene byla dobrá tanečnice a ani se nemusela moc snažit. Neudělala krok špatně a následovala partnera tak lehce, že si s ní každý tanečník připadal jako mistr. Tancovat s ní bylo podobné jako tancovat s Krystynou, jen postavu měly každá jinou. Irene se po celou písničku usmívala, udržovala odstup a vychutnávala tanec pro samotnou radost z pohybu. Tančili valčík docela impozantně. Na každou třetí dobu udělali dlouhý ladný krok. Eddie byl rád, že se nesnažila o nějaké důvěrnosti, protože jestli mělo mezi nimi něco začít, chtěl to začít on. A taky skončit, kdyby k tomu došlo. "Páni, já tak ráda tancuju," řekla Irene. Je to ještě lepší než karty. A že já karty miluju\" "To vím. Však jsi nade mnou mockrát vyhrála." Irene se zasmála. "Měl jsi hezký Den díkůvzdání, Eddie?" zeptala se. "Moc hezký. A ty?" "Celkem dobrý. Ale bylo nám smutno bez Krystyny. Přijeli skoro všichni a to pomohlo. A tvoji bratři a sestry se sjeli?" "Asi tak půlka, díkybohu, víc by se jich ani do domu nevešlo." Chvíli tančili beze slova dál a pak se Eddie zeptal: "S kým jsi dneska přijela?" "S Míčkem a Dolores." Bratr a jeho žena, kteří bydleli v Sauk Center a přijeli domů na svátky. "Takže s nima jedeš zase zpátky?" "Asi jo." Po několika dalších otočkách Eddie nezávazně řekl: "Mohl bych tě odvézt." "Chce se ti?" podívala se na něj. Problém byl, že Eddie nevěděl, jestli chce, nebo ne. Písnička skončila a oni od sebe odstoupili a svěsili ruce. Jasně," řekl Eddie. "Vem si kabát a já řeknu Mickeymu, že tě odvezu." "Tak jo." Zábava skončila v jednu hodinu po půlnoci. Desítky vozů odjížděly z parkoviště, zdvihaly oblaka prachu a rozjížděly se na sever i na jih po jednasedmdesátce. Eddieho pickup jel v řadě aut směřujících na sever. Irene spořádaně seděla na sedadle pro spolujezdce a Eddie řídil po hlavní ulici Browerville a dál z města ven. Projel kolem řady domů spících v matném světle pouličních lamp. Čím byli dál od města, tím ubývalo aut. Eddie zabočil na silnici 89 a přejel hrbolatý železniční přejezd, na kterém zemřela Krystyna. Irene natáhla ruku k Eddiemu a bez toho, aby se na něj podívala, mu stiskla dlaň tak silně, až se mu snubní prstýnek zaryl do masa. "Hrozně moc se snažím z toho dostat, žít dál bez ní," řekla poti chu. Já taky." "Takže teď .nebudu brečet. Ty?" Ne. "To je dobře." Pokusila se vytáhnout ruku, ale on ji držel dál na sedadle mezi nimi. Cítil, jak ho hladí palcem a přitom se dívá přímo před sebe na suchou trávu, která ubíhá kolem štěrkové cesty auta dozadu. Před sebou viděli v dálce zadní světla nějakého auta, za sebou žádné. Držel ji za ruku a přemýšlel, jestli jen reaguje na škádlení svých bratrů, anebo jestli si s Irene opravdu chce něco začít. Už tři měsíce neměl ženu a teď .mu dělalo dobře jen tak držet Irene za ruku. Pohyb jejího palce byl tak příjemný, že ho to zasáhlo v hloubi duše i těla. Obrovský tlak způsobený pocitem osamělosti se najednou uvolnil, protože věděl, že ho má ráda a že ho má ráda dlouho. Uvědomil si, že si s ní nejspíš může dělat, co chce. K Ireniným rodičům už zbývalo asi jen půl míle a jedna ostrá zatáčka doleva. Čím víc se k domu blížili, tím víc rostlo napětí v autě. Eddie zpomalil, uvolnil si ruku, aby mohl zařadit dvojku a zahnul doprava na přijezdovou cestu na pole. Zhasl světla a pokosená kukuřice zmizela. Potom vypnul i motor. Předním sklem proudilo do kabiny auta měsíční světlo. Irene mlčela, Eddie také. Dělat něco takového takhle bez lásky - bude lepší přitom nemluvit. Otočil se a položil Irene dlaň zezadu na šíji. Naklonili se k sobě, aby se mohli uprostřed předního sedadla obejmout. Měla teplé kypré rty a cítil z ní jakousi stydlivost a váhavost, která se podobala jeho vlastním pocitům. Chvíli si hrál s jejími rty, než je ústy otevřel a dotkl se jí jazykem. Prudce vydechla a Eddie cítil, jak se uvolňuje a jak se jí ulevilo stejně jako jemu, že konečně dělají to, co od nich každý čekal. Líbali se dál, čím dál hlouběji a vášnivěji, a Eddie zkoumal, co to s ním dělá. Tělo reagovalo tak, jak mělo, ale city zůstávaly pozadu. Chtěl k Irene něco cítit, zoufale si to přál a snad během svádění i cosi cítil. Ukončil polibek s předstíraným zaváháním, nechal obličej těsně nad jejím a snažil se vycítit, chce-li Irene pokračovat. "Irene?" zašeptal s paží ovinutou kolem její hlavy. Prsty jí třel tvář. Vydala ze sebe kňouravý zvuk, napůl radostný, napůl mučivý, a přitáhla ho k sobě, aby dokončil, co započal. Věděl - jak by to nevěděl, že po celé ty roky v sobě dusila lásku k němu. Byl muž, člověk, cítil její náklonnost, začal ji hladit a objevovat její tělo. V Irene pulzoval život a vášeň a Eddie si při polibcích uvědomil nekonečnou sexuální prázdnotu, ve které tři měsíce žil. Znovu a znovu se jí dotýkal, hladil rukou nahou pleť, tiskl se na tělo, které se mu nabízelo, a začalo ho to zrádně uspokojovat. Přetočil se zády ke sklu, takže mu teď .měsíc svítil zezadu na krk, a přitiskl Irene na opěradlo sedadla, aby k ní mohl. Vsunul jí ruku pod šaty na překypující prsa. Tolik se lišila od Krystyniných, byla tak plná a zdvihala se proti jeho ruce, pod-volovala, jako by ho vyzývala jít ještě o krůček dál, ještě dál. Rozepnul jí velké knoflíky vpředu na kabátku od šatů a po- : tom i podprsenku. Když sklonil hlavu a začal ji líbat na nahá prsa, zvrátila hlavu dozadu a divoce oddechovala. Eddie se znovu nadzdvihl, zakryl jí ústa svými a začali se sklánět, až ležel v tom těsném prostoru napůl na ní a jednou nohou tiskl sukni k podvazkovému pásu. Potom sjel rukou na nohu, po ní vzhůru, shrnul sukni až na boky a trochu se nadzvedl, aby měl víc místa. Přejížděl prsty po horním okraji nylonek, zkoumal podvazky a pevný elastický pás, který byl vlhký po všem tom dnešním tancování. Uvolnil dva přední podvazky a našel si cestu pod spodní kalhotky. Čekal, že ho zaplaví ohromující pocit, vlna lásky, na které poplave po celý zbytek tohoto živočišného aktu. Nic takového se však nedostavilo. Jen smyslná touha a pocit, že dělá něco špatného. A ještě si uvědomil, že mu Irene tlačí na ramena a říká, aby přestal. Ruka mu ochabla a odsunula se od vlhkého klína. Chvíli ještě leželi, oddychovali a pak se Eddie nadzdvihl. Stále ještě byli do sebe zakleslí nohama, Irene měla sukni shrnutou v pase a jednu ruku vyvlečenou z kabátku. "Eddie?" zašeptala. "Promiň, Irene." "Máš provinilý pocit? Jako bys ji zrazoval?" "Něco takového." Já taky." Přenesla váhu těla tak, aby mohla vyprostit nohy, a Eddie se pohnul, aby jí to umožnil. Přetáhla si kabátek přes prsa. Oba se narovnali a seděli teď .už zase vedle sebe ve světle měsíce. Byli rozcuchaní, vyčerpaní a měli pocit, že neudělali dobře. Pokusil se o ni, protože se to od něj čekalo. Byla tou nej-jednodušší odpovědí na jeho samotu, děti by dostaly mámu, domov hospodyni. Všichni čekali, že si ji vezme, a kdyby to fungovalo, vyřešil by tím spoustu problémů. Nemusel však moc dlouho přemýšlet a bylo mu jasné, že nejdřív by musela přijít láska. Irene ho povzbuzovala, protože se to od ní čekalo. Byl tou nejjednodušší odpovědí na její samotu a bezdětný život se stárnoucími rodiči. Všichni čekali, že ho uloví, a možná, že by se jí to podařilo, i kdyby nepřišla do jiného stavu, a docela určitě, kdyby přišla. Byla to však hodná katolicky vychovaná holka, která ctila sedmé přikázání. A navíc byla sice Krystyni-na sestra, ale pro něj by nikdy nebyla Krystyna. Eddie se shrbil, tiše povzdechl a nechal spadnout hlavu dozadu na opěradlo. Zavřel oči. "K čertu, Irene, já nevím." Kabinou se rozhostilo zklamání. Jako by si sedlo vedle nich spolu s duchem zemřelé Krystyny. Já vím," řekla Irene se soucitem. Nikdo jiný by to nechápal, ale oni dva si rozuměli. Uplynulo několik dlouhých minut, během nichž oba bojovali s pocitem viny. "Můžu se tě na něco zeptat, Eddie?" "Hm." "Nepřestal jsi kvůli tomu, že... no, že jsem ti byla odporná, že ne?" Zdvihl hlavu a podíval se na ni. Seděla s očima upřenýma na modrobílé strniště kukuřičného pole a oblohu posetou hvězdami. "Ne, Irene. Přestal jsem, protože to bylo špatné, nemorální." "Vážně?" zadívala se mu Irene přímo do očí. "Ano." "Můžu ti něco říct, Eddie?" zeptala se po chvilce váhání. "Něco osobního?" Jistě, Irene." Chvíli jí trvalo, než začala, a Eddie si uvědomil, že ať mu chce říct cokoli, jistě je to pro ni velice těžké. "Před pár lety jsem se setkala s jedním mužem. To je jedno, kdo to byl, zkrátka muž, který řekl, že mě po tancovačce v Binksu odveze domů. Jela jsem s ním a on cestou zastavil a chtěl mě přinutit dělat s ním to, co jsme před chvílí chtěli dělat. Bránila jsem se a nechtěla jsem. Strašně se naštval a řekl mi, že jsem pitomá tlustá d-ě-v-k-a," Irene to slovo říkala po písmenech, "a řekl mi, že bych mu měla být vděčná, že se vůbec pokusil mě dostat, protože už to nikdo v životě neudělá. Pak se rozjel a řítil se jako blázen, ale domů mě nedovezl. Zastavil na začátku našeho příjezdu a nechal mě jít celou cestu pěšky. Otevřel dveře a řekl: ,Vypadni, tlusťochu, procházka ti udělá dobře.' Na něco takového, na takové ponížení, holka nezapomene, Eddie. Proto... proto jsem ti vděčná za to, jak ses ke mně dneska choval, protože dotedka jsem si myslela, že měl ten člověk pravdu." Eddie měl pocit, že mu snad srdce pukne lítostí. Položil jí ruku zezadu na hlavu a ona ji sklonila. "Ach, Irene," řekl a znovu ji objal. Přitiskla ho k sobě a rozplakala se. "Ach, Eddie," vzlykala, "miluju tě už tak dlouho, že ani ne-nevím, kdy to vlastně začalo. Vždycky jsem si myslela, že je Krystyna ta nej-nejšťastnější žena na světě, a tys pro mě byl ten nejlepší manžel a táta. Přála jsem si, a-aby tvoje děti byly moje, ale vím, že ne-nemůžou. Vím, že mě... že mě nemiluješ, Eddie." "To není pravda, Irene. Já tě miluju." Stále ji hladil po hlavě a ona mu vzlykala na rameni. "Ne tak, jako jsem miloval Krystynu, ale protože jsi hodná a protože se hezky chováš k rodičům a protože ses pěkně zachovala ke mně a holkám. Máš v sobě tolik dobrého, Irene, že jakýkoli muž bude pyšný, když tě bude moct mít za ženu. To, co řekl ten člověk - na to prostě zapomeň, protože to není pravda. Jen počkej, uvidíš. Jednoho dne otevře jeden z těch chlapíků tady v okolí oči a uvidí, o co přicházel. A ty budeš mít kupu svých vlastních dětí a nikdy už nebudeš toužit po nikom jiným." "Vážně si to myslíš, Eddie?" "No jasně." Pomalu se utišila, přestala plakat a zhluboka si povzdechla. Seděla stulená v jeho náruči a on si přitom uvědomil, že každý má své trápení a že on není jediný, kdo má důvod ke smutku. Když se uklidnila, Eddie zavtipkoval: "Ty, Irene, myslím, že mi to sako pěkně zvalchuješ." Irene se zachichotala a narovnala se. Eddie jí seděl na zmačkaných šatech, takže se ani nemohla moc hýbat. "Podej mi, prosím tě, kabelku, Eddie. Mám tam kapesník." Sáhl pro tašku a položil ji částečně na její kolena, částečně na svá. Irene ji otevřela, vysmrkala se, otřela si oči a dala kapesník zpátky. Potom si dlaněmi přetřela celý obličej a zhluboka, trhaně se nadechla. "Už je ti líp?" "To zrovna ne." Vzhlédla k němu a oba se zasmáli takovým krátkým tichým smíchem dvou přátel, kteří spolu prožili těžké chvíle. A ty jejich přátelství jen posílí. "No, trochu tě dáme do pořádku," řekl Eddie, vyvlékl nohy zpod jejích a vypadal, že jí chce pomoct s oblékáním. Já to zvládnu, Eddie," řekla Irene. Já vím, že bys to zvládla," odpověděl Eddie a odstrčil jí ruce pryč, "ale já to taky umím. Já jsem to všechno zcuchal, tak to dám zase do pořádku... tedy jestli ti to nevadí." "Ty vážně chceš, Eddie?" "Ano, chci. Krystyna mě občas nechala, abych ji zase oblékl. A mně se to líbilo stejně tak, jako se mi líbilo ji svlékat. No..., takže... stejně půjdeme oba ke zpovědi, tak si to můžeme užít až do konce, ne?" Nedařilo se mu připevnit podvazky na nylonky, ale oba se přitom moc pobavili. Nakonec to udělala sama, stáhla si sukni a pak ji Eddie přiměl, aby se otočila a zapnul jí podprsenku. Potom si ji otočil za rameno k sobě, zapnul knoflíky na šatech a podržel jí kabátek, aby do něj mohla vklouznout, a taky ho zapnul. Po celou dobu doufal, že si Irene uvědomí, že muž, kterému by se nějaká žena protivila, by tohle nikdy nedělal. Seděla už zase upravená na sedadle a Eddie se na ni s jednou rukou položenou na volantu díval. Dřívější napětí bylo to tam a místo něj tu bylo přátelství. "Ty, Eddie, ještě jednu věc bych chtěla." "Copak?" "Nevykládej si to špatně, ale když teď oba víme, jak na tom jsme, a nemáme k sobě žádné závazky, polib mě prosím ještě jednou, jako by to bylo doopravdy. Bylo to to nejhezčí, co jsem kdy zažila." Objal ji, ani milenecky, ale ani pouze přátelsky, naklonil se k ní a políbil ji tak, jak to chtěla. Dal si načas a v duchu si sliboval, že už nikdy nebude vtipkovat o tlustých holkách. Když skončili a ještě seděli v objetí, řekla Irene se smutným úsměvem: "Kdybys někdy změnil názor, Eddie, dej mi vědět." "Dám, Irene," řekl Eddie taky smutně a usmál se. A pak ji odvezl až přede dveře. 12. kapitola Příští den byla první adventní neděle, den, kdy se v kostele tradičně staví jesličky, které tam pak zůstanou až do Tří králů. Správci farnosti zůstali po velké mši v kostele a pomohli Ed-diemu donést z kotelny sochy, jesle a plátěné kulisy. V levém předním rohu kostela vytvořili obzor z živých boroviček a před nimi vztyčili plátěnou jeskyni, která vypadala úplně jako z opravdových kamenů. Děti každý rok uvěřily, že to je skutečná jeskyně, a divily se, kde se tam vzala a kam zase potom zmizela a kdo mohl ty obrovské a těžké kameny přinést. Do jeskyně osadili elektrické osvětlení a betlem - Marie, Josef, jesle, tři králové, ovce s pastýři a nad vchodem do jeskyně visela překrásná socha anděla, který se díval na jesličky, v ruce držel vlající stuhu a blaženě se usmíval. Eddie vzal děvčata s sebou do kostela. Uvnitř panovalo nepsané pravidlo: V kostele se nemluví, dokonce ani nešeptá. Děvčata seděla v první lavici, měla se dívat a nepřekážet. Netrvalo dlouho a začaly se nudit a přišly potichu za tatínkem a zašeptaly: Jak dlouho tu ještě budeme, tati? Už chceme jít domů." "Za chvíli půjdeme, teď .se vraťte do lavice, seďte a nepřekážejte ." Poslechly, ale za chvíli byla Lucy zpátky a ptala se šeptem: "Tati, můžeme si s Aničkou taky povídat?" "Ne, v kostele ne. V kostele musíte být potichu." "Ale ty mluvíš." "Protože musím říkat lidem, co mají dělat. A teď .si jdi sednout a nepřekážej." Za pár minut se vrátila. "Tati, já mám hlad. Kdy už půjdeme?" "Za chvilku. A potom si zajdeme do restaurace na oběd. ' "Tati, já potřebuju na záchod," zašeptala Anne. Kostel byl starý a neměl záchody, a tak Eddie vytáhl z kapsy svazek klíčů a podal ho Anne. "Tady máš. Tohle je klíč od školy. Jděte k západním dveřím, to jsou ty, kudy chodíte o přestávce ven a kudy chodí sestry, a zajděte si na holčičí záchod. Pak se vraťte rovnou zpátky sem... a neztraťte klíče!" "Ano, pojď, Lucy." "A zapněte si kabáty a vemte si rukavice," volal za nimi, když se vzdalovaly uličkou. U velkých lítacích dveří do vestibulu vypadaly tak maličké, I když spolu chodily do školy a ze školy každý den, jak je teď viděl odcházet, zalila ho vlna lásky a touhy ochraňovat je. Rychle se v duchu pomodlil krátkou modlitbu: Pane, ať se jim nikdy nic zlého nestane. Nevím, co bych dělal. Anniny malé prstíky nedokázaly odemknout školní vrata. A navíc se jí tak chtělo na záchod! Tancovala u vrat s překříženýma nohama a Lucy na ni dorážela, aby si pospíšila. Vtom si jich všimla sestra Ignatia, která se podívala kuchyňským oknem ven, a pomyslela si, že tam tropí nějakou neplechu. Otevřela dveře a vystrčila hlavu ven. "Co to tam děláte, děvčata? Škola je celou neděli zavřená!" Lucy s Anne se otočily. Já musím na záchod a tatínek řekl, že si můžu dojít do školy. Dal mi klíče, abych si odemkla, ale mně to nejde. ' Sestra Ignatia pomyslela na svůj teplý vlněný šál, který visel nahoře v pokoji, ale tam teď -jít nemohla, protože zrovna míchala šťávu na maso k nedělnímu obědu, a bez šálu ven jít nechtěla, přece jen její věk a revmatismus. "pojďte sem," zavolala na ně, "můžete si dojít u nás." Děvčata přiběhla po cestičce ke schodům a po nich nahoru do teplé, voňavé kuchyně. "Sundejte si galoše a nechte je stát na rohožce," řekla stará sestra. Stáhly si galoše, ale jedna Lučina botka zůstala uvnitř. Anne jí pomohla vytáhnout ji a znovu zapnout. Potom se obrátila na sestru a odhrnula si culík z očí. "Nahoru a doleva. Dveře by měly být otevřené," řekla sestra Ignatia. Šly nahoru s posvátnou bázní duší vstupujících do nebeské brány. Místo, kde žily jeptišky, bylo jakoby posvátné, a když do něj vstupovaly, měly pocit, že vstupují do domu Panny Marie. Zatím z kláštera znaly jen lavičku, na které čekávaly, a hudební sálek, kde hrávaly na piano, a kuchyň, když tam šla maminka s nějakým jídlem anebo když tam tatínek pracoval. Jak to, že je tu takové ticho?" zeptala se Lucy cestou po schodech? Já nevím." "To nemají žádný rádio?" "Nevím." "Kde myslíš, že jsou?" V horním patře byly všechny dveře zavřené. "Pššš. To je nejspíš hřích mluvit o nich. pojď." Došly do koupelny a zavřely se v ní. Anne šla na záchod první a Lucy se zatím rozhlížela po bělostné místnosti s bílými naškrobenými záclonami, umyvadlem na podstavci a vanou, která měla nohy v podobě zvířecích tlap. "Páni, to vypadá úplně jako normální koupelna," šeptala si pro sebe Lucy. "Ale nejsou tu vůbec žádný voňavky a lahvičky jako měla mami nka." "Myslím, že se nesmějí vonět. Jenom kadidlem. A dělej, mně se chce taky." Anne si pospíšila a vyměnily si místa. Po celou dobu měly oči na stopkách a hledaly důkazy o tom, že jeptišky jsou lidé jako obyčejní smrtelníci. V jejích dětských očích se totiž sestry ocitaly v našem světě trvale oblečené ve svých hábitech, které se jako zázrakem nikdy neušpinily a nepotřebovaly vyprat. Nepocházely však z normálního světa rodičů a dětí a dětství, ale odněkud, kde je Bůh stvořil a kde je měl uložené, dokud je nespustil právě tam, kde jich bylo na zemi zapotřebí. 'Ty, Aničko, myslíš, že si jeptišky čistí zuby jako my?" "To víš, že jo, ty hloupá. Vždyť mají zuby, a kdyby si je nečistily, zkazí se jim." "Ba ne. Ježíš by jim nenechal zkazit zuby. Jsou moc svaté." "Tak proč je teda maminka vozila do Long Prairie k zubaři, co?" Lucy se však pochybností nezbavila a ptala se dál: "Ale nekoupou se, že ne?" "Ach jo, ty jsi ale pitomá, Lucy. Jasně že se koupou. Proč by tu jinak měly tuhle vanu?" V tu chvíli zacinkal dole v hale zvonek. Holčičky se vylekaly. Je," vyjekla Lucy. "Určitě nás někdo slyšel. To bude průšvih." "Honem, dělej." A tak si i Lucy pospíšila, spláchla a pak se zase dostaly do velkých potíží. Všichni dospělí, které kdy znali, jim pořád připomínali, aby si po použití záchodu umyly ruce. Říkala to babička, rodiče i sestry ve škole. "Myslím, že se nemůžeme umýt jejich vodou," řekla Anne. Celou dobu obě šeptaly, protože jim připadalo, že se to tady tak musí. Jak to? Máme si přece po záchodě umýt ruce." "Protože je to svěcená voda a ta se nesmí používat, když jdeš ze záchodu." 'Aha," řekla Lucy. Jako mladší měla dojem, že její sestra má v těchhle světských záležitostech vždycky pravdu. Dole v hale zaslechly ševelení hlasů sester, jak odříkávají modlitbu před jídlem. Schodištěm nahoru stoupala vůně oběda, až se jim sbíhaly sliny. Běžely dolů ze schodů a rukou klouzaly po navoskovaném zábradlí. Vpravo pod schody se jim otevřel pohled do klášterní jídelny. Strnuly a znovu je jala posvátná hrůza z pohledu na ty svaté bytosti, jak sedí normálně u stolu a na něm je normální jídlo. "Koho to tu máme?" ozvala se matka představená, když je uvi děla. "Dobrý den, sestro," řekly holčičky naráz. "Potřebovaly na záchod," vysvětlovala sestra Ignatia. "Tatínek staví v kostele jesličky." "Ach ano, jistě. Jestlipak jste už obědvaly?" zeptala se matka představená. "Ne, sestro." "Ne, sestro." "Tatínek řekl, že až bude hotový, vezme nás do restaurace." "Tak to máte asi hlad." Já mám hlad jako vlk," vyhrkla Lucy a Anne ji dloubla do žeber. "Nemáme v kuchyni nějaké sušenky, sestro Ignatio? Děvčata by si určitě každá jednu vzala." Holčičkám se rozzářily oči a matka představená vybídla sestru: "Sestro Regino, dejte, prosím vás, děvčatům sušenky, ať to vydrží, než je tatínek vezme na oběd." Sestry se po měsících střídaly v povinnostech. Sestra Regina měla tento měsíc na starost obsluhu u stolu. Vstala, usmála se a odvedla dívky z jídelny. Lucy se ohlédla a zamávala a dostala další ránu od starší sestry. Všechny jeptišky se usmály. Sestra Regina podala z police šedohnědý hliněný hrnec, sundala z něj víko a nabídla děvčatům. Uvnitř byly veliké bílé sušenky s růžovou polevou. "Vezměte si." Holčičky si vzaly po jedné sušence. Při hodinách náboženství slyšely ve škole o rajské maně a Lucy si byla jistá, že tohle je určitě ta mana. Musela to být mana, když byla na polici v kuchyni u jeptišek. Vždycky si myslela, že mana musí být nějaký chleba bez chuti, ale - paničku - ona má dokonce polevu! teď .jí bylo jasné, že jídlo v nebi nebude zase tak špatné. "Děkuji, sestro." "Děkuji, sestro." "Mohla byste mi to podržet? Musím si vzít galoše." A tak jim sestra podržela sušenky, zatímco děti seděly na rohožce a natahovaly na boty galoše. Bezděčně přitom ukazovaly i bílé bavlněné prádlo pod nedělními šaty. Když byly obuté, zapnuly si kabáty, dostaly zpátky sušenky a sestra otevřela dveře. "Na shledanou, děvčata." Rozloučily se a Anne vyšla jako první. Lucy se na prahu zarazila a bylo vidět, že má něco důležitého na jazyku. Podívala se na sestru a zakývala ohnutým ukazováčkem. Sestra se sehnula, aby jí Lucy mohla zašeptat tu nesmírně důležitou věc do ucha. "Že si nemusíte čistit zuby, sestro?" zeptala Lucy přesvědčivě. "Anička říká, že musíte!" Sestra si přikryla ústa rukou, aby nebylo vidět, že se usmívá, pak se sklonila k Lucy a zašeptala jí odpověd: "Samozřejmě že musím. A ty taky. Nezapomeň si je vyčistit, až přijdeš dnes domů." Dívala se, jak odcházejí, a znovu ji děti dojaly. Zvlášť malá Lucy. Takhle se asi člověk cítí, když má děti. Neustále ho něčím baví a člověk je odmění nějakou maličkostí a pak se dívá, jak odběhnou zase pryč, veselé, bezstarostné a šťastné. Lucy -sladká bujná Lucy - sestra Regina si tolik přála, aby měla taky takovou holčičku, svou vlastní holčičku, takovou směs předčasné vyspělosti a sladké dětinskosti zformované do neodolatelné bytůstky. Proč jí jen osud posílal do cesty jednu jedinou holčičku mnohem častěji než jiné děti? Snad aby jí připomínal, oč přichází? Když se sestra Regina vrátila do jídelny, panovala tu neobyčejně veselá atmosféra. Přítomnost dětí v klášteře vždycky pozvedla náladu celému církevnímu společenství. Vždyť kromě do hodin na piáno, které probíhaly ve všední den od rána do večera, sem žádné děti nepřišly. Sestra Regina si přitáhla židli ke stolu a matka představená poznamenala: "Tahle Olczakova děvčata jsou velice příjemná. 140 Pan Olczak udělal se svou ženou doposud hezký kus práce při jejich výchově." Všechny sestry sborem souhlasily. Sestra Mary Charles podržela sestře Regině tác s masem a ta během servírování pověděla ostatním svůj zážitek. "Lucy se mě zeptala, jestli si musíme čistit zuby jako jiní lidé. Myslím, že mi moc nevěřila, když jsem jí řekla, že ano." Všechny jeptišky si uvědomovaly, že jsou pro děti obklopeny jakousi tajemností, a tiše se zasmály. Jedna žačka z první třídy se mě tuhle při hodině piána zeptala," přidala se sestra Gregoria, "jestli mají jeptišky matky." Zase se všechny zasmály. "Mě se zase ptaly," řekla sestra Dora, "jak v noci spím, že si nezmačkám svoji svatozář. Mysleli samozřejmě můj čepec." I matka představená přišla s humornou historkou z minulosti. Jednou jsem se ve třídě zeptala dětí, jestli vědí, co je to půst. Jeden chlapec zdvihl ruku a řekl: Půst je taková hromada v koutě zahrady, kam maminka hází plevel." Neděle byl jediný den v týdnu, kdy měly jeptišky méně povinností a odpoledne si mohly užít úplně po svém a dělat, co chtěly. V neděli bylo také povoleno navštěvovat příbuzné. V klášteře toho dne vždycky panovala uvolněnější atmosféra a dneska byl určitě jeden z nejhezčích dní, jaké sestra Regina zažila za kolik měsíců. Takhle si vždycky představovala, že bude život v církevní komunitě vypadat. Vzájemné přátelství a pocit sounáležitosti. Všichni si budou rozumět, žít v souladu bez skrytých třecích ploch a budou cítit, že náleží k velké celosvětové rodině, která při nich bude stát, ať se stane cokoli. Možná se mýlila, když o tom všem pochybovala. Tady byla v bezpečí a bylo o ni postaráno. A když měly sestry takovouhle dobrou náladu, odpouštěla jim i jejich slabůstky, které jí jindy vadily. Sestra Cecilia nemluvila o ničích chybách, sestra Samuela neký-chala, sestra Mary Charles nebila děti, a dokonce i matka představená dnes byla nadmíru přátelská a kupodivu se připojila k všeobecnému veselí. Kdyby tak každý den vyzařovala ze všech taková radost a klid, říkala si v duchu sestra Regina, nikdy bych nepomyslela na odchod. Podával se moučník a káva a sestra stále ještě přemítala o tom, jak je jí takovýto život v církevní komunitě příjemný. Z myšlenek ji vyrušilo zaklepání na dveře. Jako obsluha stolu měla na starost i dveře, a tak přerušila jídlo a šla otevřít. K jejímu překvapení stál na prahu pan Olczak v teplém zimním kabátě a plstěném klobouku, který sundal okamžitě, když ji uviděl vnějšími dveřmi. "Dobrý den, pane Olczaku." "Dobrý den, sestro. Promiňte, že vás v neděli ruším, ale holky tu musely někde zapomenout moje klíče." "Ach, vážně?" Ustoupila o krok a vyzvala ho: "pojďte prosím dál a počkejte tady. Dojdu se podívat nahoru." "Děkuji, sestro." Klíče našla v koupelně na podlaze a vrátila mu je. Znovu jí poděkoval a omlouval se za sebe i za děti, že předtím obtěžovaly. "To vůbec nevadilo, ani v nejmenším. A jestlipak se vám a vašim pomocníkům podařilo sestavit jesličky?" "Samozřejmě. Voní to tam úplně jako v borovém lese. Člověku udělá dobře jen si tam tak v klidu postát a dívat se." "Možná si odpoledne zajdu do kostela a prohlédnu si to." "Ano, určitě to udělejte, sestro. Kostel je pořád otevřený, však víte." Sestra lehce přikývla, což znamenalo i zdvořilé rozloučení, ale ani jeden z nich se nepohnul z místa. Sestra Regina stála a usmívala se jako svatý obrázek s rukama v rukávech a se závojem splývajícím v dokonalé symetrii na obě ramena. Měla se vrátit do jídelny a on měl otevřít dveře a odejít. Místo toho však zůstali bez hnutí stát, sami dva, jako by je držela jakási síla, které vůbec nezáleželo na tom, co je správné. Za dveřmi jídelny se ozvalo jemné cinkání lžiček, které míchaly smetanu do kávy, a zvenku sem zase dolehly hlásky dětí a bouchnutí dveří pickupu. "No tak," řekl pan Olczak a porušil kouzlo okamžiku, "raději vás nechám, abyste se mohla vrátit k obědu." V rukou otáčel kloboukem kolem dokola a hovořil tichým hlubokým zajíka-vým hlasem. "Na shledanou zítra." "Ano. Na shledanou, pane Olczaku." Cestou do jídelny přemýšlela o tom, co se mezi nimi vlastně udalo. Nic. Něco. Dělo se to pokaždé, když se poslední dobou setkali na sebekratší chvilku. Nemluvili o tom, ale velice silně to cítili. V srdcích... i v duších, které se jako by vzpínaly jedna k druhé. Vyhýbej se mu, varovala sama sebe. Nikdy s ním nesmíš být o samotě a snaž se dosáhnout onoho stavu jednoty se sestrami, který jsi prožívala, než vstoupil do domu on. Copak nevidíš, jak ti popletl mysl? Opustit poslání, protože člověka nenaplňuje, je jedna věc, ale opustit ho kvůli muži, je něco úplně jiného. A je to nepřijatelné. Poklidná atmosféra první adventní neděle neměla dlouhého trvání. Napadlo hodně sněhu a přišly takové mrazy, že byly až nebezpečné. Děti nemohly kvůli velké zimě ven a byly o přestávkách odkázané jen na chodby a sál. Byly čím dál divočejší, malé děti se zběsile honily a velké se začaly prát. Některý prvák občas dostal herdu od starších a všichni náramně zlobili. Čím víc se blížily vánoční svátky, tím to s nimi bylo horší. Zejména starší jeptišky začínaly ztrácet trpělivost i náladu. Sestra Mary Charles použila svou gumovou rákosku na Fred dýho Poplinského ze sedmé třídy a sestra Regina úplně jasně slyšela, co se odehrávalo v květinové síni, protože odtud vedly dveře do její šatny, která sousedila s třetí a čtvrtou třídou. Představila si, co se tam děje, a opravdu ji to rozzlobilo. Vzplanula hněvem a musela se v duchu ptát, kdo vlastně páchá hřích. Ona - protože viní sestru Mary Charles, nebo Mary Charles, protože dává průchod svému rozhořčení na úkor toho chlapce? Sestra Regina měla o sestře Mary Charles svou vlastní teorii. Považovala ji za zklamanou starou pannu, které nikdy nikdo nenabídl manželství a která se postupem času stávala čím dál zahořklejší. A teď .si svou hořkost vylévala na chudácích dětech. Ostatní sestry neslyšely bití stejně jako ona. Její šatna byla tak blízko květinové síně, že věděla nejlíp ze všech, dokonce líp než matka představená, jak brutální tresty Mary Charles dětem vyměřuje. Byly to přece jen ještě děti! Byl poslední týden před vánočními prázdninami a Anne Olczaková si hrála se svými staršími sestřenicemi a bratranci na babu. Mary Jean chodila do šesté třídy, Lawrence do sedmé a Joey do osmé. Honili se kolem parapetů, kličkovali mezi kluky, kteří hráli v přeplněném sále košíkovou, a sestra Mary Charles je už několikrát napomínala. Vždycky trochu zpomalili, ale za chvíli už se zase honili ostošest. Anne se zrovna řítila kolem kratšího konce parapetu směrem k holčičím záchodům, ale měla smůlu a shodila zvonek na hlavu jedné malé holčičce z první třídy. Zvonek halasně dopadl na podlahu pár kroků od černých bot sestry Mary Charles. "Olczaková, ke mně! Kolikrát jsem ti říkala, abys ses přestala honit?!" zakřičela sestra z plných plic a drapla Anne za rameno, jako když se orel pustí zobákem do své kořisti. "Teď se podívej, co jsi provedla!" Anne zírala na sestru ochromená strachem. "Zdvihni ten zvonek!" Anne ho okamžitě zvedla a položila zpátky na parapet. Holčička z první třídy hlasitě brečela a z říznutí na čele jí tekla krev. "Čekej tady," namířila sestra Mary Charles kostnatým prstem na podlahu, "a ani se nehni, dokud nepřijdu. Rozuměla jsi, slečno?" "Ano, sestro," zašeptala Anne v hrůze. Sestra se sehnula, aby se podívala na mladší dítě. "pojď se mnou. Zjistíme, co se ti stalo." Odvedla ji k její učitelce, aby ji prohlédla a ošetřila. Ošetřování se odehrávalo v květinové síni, která sloužila i jako marodka, a tak musela chudák Anne čekat dlouhých deset minut, dokud pro ni sestra Mary Charles nepřišla. Děs v ní narůstal víc a víc. Všechny děti se tou dobou už dávno rozutekly a sledovaly z bezpečné vzdálenosti, co se děje. V Paderewského sále zatím pokračovala polední přestávka. Potom se objevila sestra Mary Charles s kyselým obličejem a rukama zasunutýma v rukávech. "Tak jdeme, mladá dámo." Anne se ani nemusela ptát kam. Věděla to. Plakala, už když se za ní zavíraly dveře květinové síně. Skrz slzy viděla gumovou rákosku, jak leží na svém místě vedle kapradí. Byla tmavozelená a naháněla jí hrůzu. V přední řadě lavic bylo nechané volné místo, kde se museli ohnut ti, kteří dostali trest. Hanba byla skoro stejně krutá jako trest sám. Přes ukrut- "f ný strach si Anne snažila představit, co by bylo horší, muset se ohnout a dostat na zadek, nebo gumovým páskem přes dlaně? Říkali, že přes dlaně je to skoro stejně strašné, jako když bičovali Krista na Kalvárii. Jsi neposlušná malá holka!" říkala sestra Mary Charles, zatímco si vyhrnovala široké rukávy, "a neposlušnost se musí trestat - rozuměla jsi?" Anne se pokusila zašeptat ano, sestro, ale nevydala ani hlásku. Sestra vzala do ruky gumový pásek. Měla tvář tvrdou jako z ocele a ústa licoměrně stažená. "Tak dobrá. Nastav ruce. A neucukni, protože kolikrát ucukneš, tolikrát dostaneš navíc. A během trestu se modli k Bohu a pros ho, aby ti odpustil tvé hříchy, rozumělas?" "Ale já jsem nezhře-" "Neodmlouvej!" zaječela sestra. "Ale to byla nešťastná-" "Ticho!" zakřičela tak hlasitě, až se lístky kapradí roztřásly. "A nastav ty ruce, nebo ti ještě pět přidám!" Anne pomaloučku vytáhla maličké zpocené dlaně ne větší než hnízdo střízlíka. Sestra zdvihla svůj nástroj a švihla - a Anně si nemohla pomoct, aby nesklopila ruce jako okenice u oken. Sestra Mary Charles byla zlostí bez sebe. "Tak dobrá! Mělo to být pět ran, teď .to bude šest!" Lucy seděla na chodbě se zkříženýma nohama, opírala se zády o stěnu a přebírala s kamarádkou provázky na prstech. Najednou se k ní zničehonic přihnala starší sestřenice Mary Jean a klekla si vedle ní. "Sestra Mary Charles má Anne v květinové síni!" "Aničku? Co udělala?" "Shodila zvonek z parapetu a on spadl jedné holce na hlavu." Lucy věděla, že na zvonek se nesahá. "Hráli jsme na babu a honili se a sestra nás napomínala." Lucy věděla, že po chodbě se běhat nesmí. "Aničku?" Podívala se směrem ke květinoví síni a udělalo se jí špatně od žaludku. "Ona je tam vevnitř se sestrou Mary Charles?" Lucy si ani neuvědomila, že si sundává provázky z prstů a vstává. Ne abys ublížila mojí sestře, ty potvoro! "Hej, Lucy, počkej!" Lucy však už utíkala chodbou na pomoc sestře a zastavila se až za dveřmi květinové síně. Zevnitř slyšela křičet sestru: "Neodmlouvej!" A strach z hrůzostrašného trestu překonal její odvahu. Rozplakala se a běžela pro pomoc k nejbližšímu člověku, který ji právě napadl. "Sestro Regino, pojďte, honem! Sestra Mary Charles má Aničku v květinové síni a bije ji!" Sestra Regina seděla ve své třídě a dávala pozor na děti, které si tu o polední přestávce hrály. Vyskočila tak rychle, až převrátila židli a spěchala do šatny. "Běž si hrát, Lucy, já to zařídím." S vlajícím hábitem proběhla šatnou a rozrazila dveře do květinové síně. "Okamžitě toho nechte!" zakřičela. Anne zatím utržila čtyři rány a držela pruhované dlaně, aby dostal a další. Sestra Mary Charles se otočila. "Tohle dítě bylo neposlušné! Musím ji potrestat!" "Ale ne takhle! Ne v hněvu a takhle krutě!" "Neposlechla mě ne jednou, ale dvakrát a tohle je trest." "Ne, to nedovolím." "Ty to nedovolíš? Odkdy mi ty dovoluješ nebo nedovoluješ trestat žáky?" "Tohle není trest, ale perzekuce. A Anne není zlobivá žákyně. Přísná domluva by stačila." "Učíme je, že neposlušnost je hřích, a toto je trest. Není o nic horší, než jaký dostaly stovky jiných dětí za minulé roky. A prospělo jim to!" "Hříchy trestá Bůh, ne ty. A nevěřím tomu, že by takovýto trest prospěl jedinému z těch dětí, které ho dostaly, pojď, Anne." Anne svěsila ruce a rozběhla se k sestře Regině. Objala ji kolem boků, zabořila hlavu do černého oblečení a plakala. "Tohle se dozví matka představená." "Ano, sestro, dozví se to." Potom se obrátila k Anne, která pořád ještě vzlykala, a řekla jí laskavým hlasem: "Běž se, Aničko, do koupelny vysmrkat a počkej tam na mě." Anne vyběhla ven a nechala sestry o samotě. Sestra Regina řekla chladně: Je mi to velice líto, sestro, ale už to prostě dál nemohu tolerovat. Nesouhlasila jsem s tvými tresty od té doby, co jsem sem nastoupila, ale byla to zdejší tradice a všichni ji akceptovali. Já však ne. Nikdy. Nevím, proč by měly děti trpět kvůli jakési trpkosti, kterou ty máš v sobě. Nejsou to děti, které by měly jít ke zpovědi, sestro, ale ty." Sestra Mary Charles odhodila rákosku stranou, shrnovala si rukávy a přitom mumlala: "Tyhle mladé progresivní sestry, co všechno vědí, budou dneska vymýšlet v klášteře novoty." "Proč jsi tak zahořklá, sestro?" "Kdyby nebylo takových jako já, přerostly by nám děti přes hlavu! Rouhaly by se na chodbách, nechodily na mše a kdoví co ještě!" "Tohle dělala Anne? Rouhala se na chodbě? Nešla na mši? Ne. Co udělala? Běhala. Tak jako by běhalo každé jiné zdravé dítě jejího věku, kdyby bylo osm hodin zavřené ve škole a nemohlo jít ani o polední přestávce ven." "Překročila jsi meze svých pravomocí, sestro, a tím jsi poru- šila pravidlo řehole." "Nemluv se mnou o řeholi, prosím tě. Možná by sis mohla sama zopakovat kapitolu tři o lásce k bližnímu, kde se píše, že učitel nesmí nikdy vůči žákovi použít jakýkoli tělesný trest. Co říkáš na tohle pravidlo?" Sestra Mary Charles se ušklíbla a vykročila ke dveřím, kterými odběhla Anne. "Nejsem povinna tady stát a nechat si něco takového líbit od sestry, která nadržuje těm Olczakovým jen proto, že je jejich otec školníkem. Nejsem hloupá, sestro. A matka představená taky ne. Dobře víme, oč tady běží!" Vyšla na chodbu a práskla za sebou dveřmi. Sestra Regina sklonila hlavu do dlaní a chvilku postála, aby se uklidnila. Do očí jí vstoupily slzy a stáhl se jí žaludek. Pocit, že udělala dobře, však převládl. Bylo jen spravedlivé, že se konečně zastala dětí a zarazila surovosti sestry Mary Charles. Zazvonil zvonek, který oznamoval začátek odpoledního vyučování, a sestra Regina si uvědomila, že dnes měla zvonit ona a že Anne na ni stále ještě čeká na záchodě. A tak se vydala za ní, zatímco její děti se ještě naposledy před hodinou napily a trousily se do třídy. Na dívčí toaletě byla neprůhledná vzorkovaná skla a temné dřevěné obložení. Anne stála v koutě a usedavě plakala. Lucy postávala vedle ní, trpěla s ní, ale byla ještě moc malá, aby věděla, co dělat. Když přišla jejich oblíbená učitelka, oznámila jí Lucy střízlivě: "Dala jí přes ruce a ona pořád brečí." Sestra přiměla Anne, aby se otočila, a ta se na ni hned vrhla a ze všech sil ji objala. Sestřino srdce přetékalo lítostí a láskou a navzdory řeholi i svým vlastním slibům objetí opětovala a jednou rukou hladila Anne po vlasech. Kdyby měla Anne svou vlastní matku, ke které by mohla jít pro útěchu, bylo by to něco úplně jiného. Sestra Regina řekla sestře Mary Charles pravdu. Toto nebylo problémové dítě, ale křehká bytost, která zažila za posledních několik měsíců už tak dost citových otřesů. Potupnost a nespravedlnost dnešního výprasku může na její citlivé duši zanechat vážný šrám. Co teď .- poslat ji zpět do třídy, kde na ni ostatní děti budou vrhat zvědavé pohledy a budou si o ní šeptat? Anebo poslechnout hlas lásky k bližnímu a omluvit ji na zbytek vyučování? Když se Anne trochu uklidnila, ustoupila sestra o krok a podívala se do uplakané tváře. "Pusť si na ruce studenou vodu, Aničko, to ti pomůže." "Už je to dobrý, Aničko?" přitiskla se k ní Lucy. "Nebolí tě ruce?" Reginu dojalo, jak silně Lucy stojí za svou sestrou, a uvědomila si, že od smrti jejich matky k sobě děvčata lnou ještě víc než dřív. Dneska je nemůže od sebe odloučit. Dneska určitě ne. Rozhodla se, co udělá. I když se z toho bude muset později zodpovídat. "pojďte se mnou, děvčata. Najdeme tatínka." Objevily ho v jídelně, jak vynáší odpadky po obědě. Kuchařky paní Fisherová a paní Zappová v klidu seděly a obědvaly, než se pustí do mytí nádobí. Po zemi se povalovaly zbytky makarónů v rajské omáčce a ve vzduchu visela vůně guláše. Ozvalo se bouchání popelnic ze zadní chodby, a tak sestra vzala dívky s sebou za roh, aby je kuchařky neslyšely. Pan Olczak právě přicházel s prázdným košem, když je uviděl a zůstal překvapeně stát. "Co se děje, sestro?" Regina držela děti za ramena a ochranitelsky je k sobě tiskla. "Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby děvčata dneska už šla domů. Mají kam jít?" "Ano, jistě, k tetě Katy. Ale proč?" "Anne nešťastnou náhodou shodila na chodbě zvonek a ten zranil malé dítě. Sestra Mary Charles ji pak za to trestala v květinové síni. Zadržela jsem ji." Pan Olczak si sundal špinavé rukavice, zamračil se a klekl si na jedno koleno. "Aničko, pojď sem, zlato moje." Přišly obě, ale on položil dlaně Anne na boky a řekl: "Pověz mi, co se stalo." "Hráli jsme na babu, Mary Jean a Lawrence a Joey, bylo nás víc a sestra Mary Charles nám říkala, abychom neběhali, ale já zrovna měla babu a omylem jsem shodila zvonek z parapetu a on bouchl jednu holku z první třídy a tekla jí krev, ale byla to náhoda, tati. Sestra řekla, že jsem spáchala hřích, ale to není pravda a švihala mě gumovou rákoskou přes ruce... a..." Brada se jí roztřásla a oči měla už zase plné slz. "...chtěla bych, aby ještě žila maminka." Sestra Regina dosud nikdy neviděla pana Olczaka tak rozhněvaného. Sledovala jeho rozhořčený výraz, když poslouchal, jak Anne líčila své potrestání. Připadalo jí, že mu může číst myšlenky a že si určitě myslí to, co ona - jak může ta stará zahořklá jeptiška spáchat takovou ničemnost na dítěti, které v sobě nemá ani za mák špatnosti, které je tak hodné a které navíc zažilo tak hroznou ztrátu, jakou je ztráta matky! "pojď sem. A ty taky, Lucy." Postavil se s přísným a rozhodným výrazem v tváři. "Dojdeme pro kabáty a já vás dovedu k tetě Katy. Můžete tam zůstat do večeře. A ty si, Aničko, nedělej starosti, jestli jsi spáchala hřích nebo ne. Nespáchala jsi ho." Vykročil zpátky ke čtvrté a třetí třídě tak rychle, že děti za ním musely popoběhnout. Sestra se zatím vrátila do hodiny a začala s odpoledním vyučováním. Eddie šel do šatny pro kabáty, ale než odešel, strčil ještě hlavu do třídy a pokynul sestře, aby přišla ke dveřím. "Děkuji, sestro," zašeptal, "a nebudete mít problémy, že jste se do toho vložila?" "Ne, pane Olczaku." "Dobře. To je... Jsem tak..." Viděla na něm, že v sobě bojuje 3 takovým hněvem, že ani nemůže najít slova. "No nic. Pohovoříme si později." 13. kapitola Sestru Reginu překvapilo, jak byla teď, když k tomu konečně došlo, klidná. Všechny pochybnosti, které ji dosud trápily, jako by zmizelý. Zakročila proti Mary Charles, zabránila jí, aby bila Anne, a její obavy byly rázem ty tam. Incident jen utvrdil rozhodnutí opustit klášter. V hloubi duše byla přesvědčena, že je to správné rozhodnutí a teď .že je pravý čas dát věci do pohybu. Ani se nepokoušela předstihnout sestru Mary Charles a říct matce představené dřív než ona o tom, co se stalo v květinové síni. Bylo by to zbytečné. A tak když se v osm hodin večer všechny setkaly, sestra Agnes už všechno věděla. 149 Matka představená zůstala ve společenské místnosti, zatímco ostatní sestry se rozešly do svých pokojů, "pojď dál, sestro Regino," pozvala Reginu vlídným hlasem dovnitř, "a zavři dveře, jestli chceš." Sestra tiše vešla a zavřela za sebou. Popošla k matce představené a poklekla, aby přijala požehnání. V naprostém tichu bylo slyšet, jak jí vržou boty. Matka zašeptala požehnání, dotkla se Regininy hlavy a Regina vstala a posadila se na židli, která stála v pravém úhlu ke křeslu představené, jež mělo tvrdé polstrování a rovné opěradlo. Po celém domě se rozhostil klid. Pletení a háčkování už zase odpočívalo v zásuvkách. Jediná lampa s přitlumeným světlem ozařovala rohový stolek mezi oběma jeptiškami. Čtyřicetiwattová žárovka symbolizovala chudobu. Na zdi visel kříž se zmučeným Kristem, který se díval dolů na černě oděné postavy. Sestra Regina promluvila první. Hovořila tak tiše, jako by mluvila k žákovi, když celá třída samostatně pracuje. "Děkuji vám za přijetí, matko Agnes." Starší jeptiška beze slova přikývla. V místnosti panovala obzvlášť poklidná atmosféra. Žádný spěch, žádné naléhání. "Předpokládám, že už víte, co se dnes v poledne stalo v květinové síni." Matka představená znovu přikývla. "Určitě si myslíte, že jsem za vámi přišla právě kvůli tomu, ale já jsem přišla kvůli něčemu mnohem důležitějšímu. To, k čemu došlo v květinové síni, bylo jen projevem mnohem většího... většího problému, kterému jsem věnovala poslední dobou řadu modliteb." Sestra Regina mluvila tichým, hlubokým hlasem, ze kterého zaznívala jistota. "Obávám se, matko, že jsem čím dál nespokojenější se svým současným životem tady v církevním společenství. Tyto pocity ve mně narůstaly velice dlouho." "Všimla jsem si toho, sestro Regino." "Ano, uvědomuji si to." Sestra Regina se usmála na Krista na dřevěném kříži a pokračovala. "Nedokážu přesně říct, kdy to všechno začalo, ale nebylo to tento měsíc ani minulý měsíc, a dokonce ani tento rok. Taková věc nevznikne jen tak ze dne na den, ale narůstá v člověku od určitého... neznámého momentu a já přesně nevím, kdy k tomu došlo. Uvědomila jsem si však, matko, že sem nepatřím a chtěla bych požádat o propuštění." Matka představená na sobě nedala k Reginině velkému údivu znát jakékoli překvapení. "Předpokládám, že jsi o tom dlouho a intenzivně rozjímala a že ses dlouho modlila, než ses rozhodla se mnou promluvit," řekla docela klidným tónem. "Ano, matko." "A žes požádala Boha, aby ti v tvém rozhodování pomohl." "Ano, mnohokrát." "Dobrá. Dovol, abych začala ujištěním, že pochybovat o svém poslání není hřích." "Rozum mi říká, že máte pravdu, ale v srdci to cítím jinak," namítla sestra Regina. "Od jedenácti let jsem si byla zcela jistá, že tohle je moje poslání. Všichni mi dávali najevo, že bych se měla stát jeptiškou, zvlášť moje babička, která je tím nejzbož-nějším člověkem, jakého jsem kdy potkala. Přesvědčila mě, že církevní poslání se rovná službě Bohu a že jsem pro něj byla vyvolená jediná já ze všech mých bratrů a sester. Ve škole mi jeptišky říkaly samozřejmě totéž." "A ty si teď .myslíš, že se mýlily?" Já si myslím, sestro, že jsem tehdy byla velice mladá a poddajná. Byla jsem příliš mladá na to, abych zpochybňovala jejich názory. A samozřejmě si také uvědomuji, že podporování církevního poslání bylo pro jeptišky součástí jejich povinností, tak jako je to teď .mojí povinností. Každou chvíli mi někdo říkal - ach, Jean Marie, ty bys byla ideální jeptiška, každopádně se na to hodíš. A když to dítěti říkají lidé, které ze všech nejvíc miluje a kterým důvěřuje - babička a učitelky - pak tomu samo uvěří." "Co tvoji rodiče? Nechtěli, abys šla do kláštera?" "Ale jistě, chtěli. Každá katolická rodina si přála, aby se jedno z dětí stalo knězem nebo jeptiškou. A nás bylo doma tolik - devět dětí - že hy jedno celkem nepostrádali. Vždycky jsem měla dojem, že by jim ani moc nevadilo, kdyby o jedno přišli. Byla to jejich povinnost, nechat jedno odejít. Moje babička se však na můj odchod nikdy nedívala jako na ztrátu. Vždycky věřila, že já jsem ta vyvolená mezi všemi ostatními." V místnosti se rozhostilo ticho a obě nechaly doznít Regini-na slova. Přemýšlely o nich a po chvíli matka představená poznamenala: "Všechny řeholnice, které znám, měly někoho, kdo je inspiroval. Proč jsi změnila své rozhodnutí, sestro?" Sestra Regina si rozmyslela odpověd na tuto otázku mnohem dříve, než ji matka představená položila. "Dospěla jsem pomalu k názoru, že přece jen nejsem tak ideální pro toto poslání, jak si všichni mysleli. Je mi líto, že to musím říct, ale život v církevním společenství nesplnil má očekávání, a i když jsem se snažila nalézt naplnění ve vztahu k Bohu, nedokážu se dostatečně distancovat od světských záležitostí a dosáh- Příslib lásky nout sjednocením s Ním. Měla jsem vždycky značně velké potíže s dodržováním slibu poslušnosti a poslední dobou jsem začala pochybovat skoro o všem. A nejvíc o řeholních pravidlech. Většina z nich mi připadá nesmyslná, zbytečně omezující a já je tak často porušuji, že žiji v neustálém pocitu viny a kajícnosti. A někdy i v hněvu. Když dneska vzala sestra Mary Charles Anne Olczakovou do květinové síně, bylo mi najednou všechno naprosto jasné a já věděla, že nastal ten pravý okamžik změnit svůj život." Matka představená chvíli přemítala, přikyvovala a potom se zeptala: "Můžeme si pohovořit o Olczakových dětech, sestro? Mám dojem, že zaujímají velice zvláštní místo ve tvém srdci." "Ano, matko, to je pravda." "A myslím, že když zemřela jejich matka, velice jsi jim chtěla tuto ztrátu vynahradit." "Smrt Krystyny Olczakové," volila sestra Regina opatrně slova, "mě tak výrazně ovlivnila, že bych si to byla nikdy nedokázala představit." Jakým způsobem, sestro?" "Byla...," sestra nevěděla, jak by to nejlépe vyjádřila. "Byla téměř dokonalá - jako matka, dcera, manželka i jako členka a církevní obce. Neznám nikoho druhého, kdo by byl jako ona. Když zemřela, začala jsem srovnávat to, co přinesla světu ona, s tím, co jsem mu jako jeptiška dala já. A poprvé jsem zapochybovala o tom, co říkala moje babička i sestry ve škole - že poslání jeptišky je ztělesněním služby Bohu. Cítila jsem," sestra Regina ztišila hlas ještě víc, "cítila jsem, že mi lhaly. Protože Krystyna Olczaková sloužila Bohu stejně vznešeným způsobem jako já. A možná ještě vznešenějším, protože to dělala bez knihy řeholních pravidel, která za nás automaticky řeší všechny rány osudu. Jsem přesvědčená, že Krystyna Olczaková je dnes svatá." "Možná máš pravdu. Pověz mi, cítíš hořkost nad všemi těmi léty strávenými v klášteře?" "Hořkost? Ne, matko, to vůbec ne. Když jsem vstoupila do řádu, byla jsem naprosto oddaná tomuto způsobu života. 152 Věřila jsem, že toto poslání mi vybral Bůh, že mám v sobě Jeho hlas, že je to důležité a správné. Poslední dobou jsem strávila hodně času modlitbami a rozjímáním a uvědomila jsem si, že mám stále ještě v sobě boží hlas a že mu musím naslouchat teď .tak pozorně, jako jsem mu naslouchala tenkrát. Bůh není jen... není prostě někde daleko." Rukama obkroužila celý svět. Je tady," zaťukala si na srdce. "Opravdu je, matko Agnes, a já věřím, že mě vede i teď, když se rozhoduji o svém životě." Matka představená seděla dlouho a tiše v zamyšlení. Lokty se opírala o opěrky křesla, ruce měla složené v klíně a pomalu kroužila palci. Noční vítr venku hvízdal kolem svislých okapových rour a v patře zavrzala podlaha pod lehkými kroky, které směřovaly do koupelny. "Ano," ozvala se konečně matka Agnes a bylo to spíš vydechnutí než slovo. "To je velice vážný důvod, sestro Regino, a já jsem ten poslední člověk, který by se snažil tě přemlouvat k něčemu, co nechceš. Toto je tvůj život. Musíš ho žít tak, jak to považuješ za vhodné." Takovou odpověd sestra Regina neočekávala ani v nej-menším. "Myslíte to vážně, matko?" zeptala se s neskrývaným překvapením. "Samozřejmě. Dovol mi však, abych ti řekla jednu věc, kterou si doufám vezmeš k srdci. Ze všech sester, které znám, jich jen málo někdy nezapochybovalo o tom, zda zvolily dobře. Všechny až na dvě se rozhodly zůstat a jsem přesvědčená, že jsou teď .šťastné, že se tak rozhodly. Já k nim patřím také." "Vy jste uvažovala o opuštění kláštera?" "Ano, uvažovala." Stará jeptiška se zahleděla na ruce složené v klíně a rozhodla se, že se Regině svěří se svým příbě- hem. "Bylo to tenkrát, když moje skutečná sestra, s kterou jsme si byly v dětství a dospívání nejblíže, porodila už třetí mrtvé dítě. Překrásnou donošenou mrtvou holčičku. Poslední, kterou mohla mít. Tehdy pro mě poslala. Přijela jsem domů, viděla jsem, jak je nešťastná a jak je nešťastný její manžel, že už nikdy nebudou mít děti, a velice jsem se na Boha rozzlobila." Matka se odmlčela s pohledem sklopeným do klína. "A zatímco jsem byla doma, potkala jsem náhodou doktora z místní nemocnice. Naposledy jsem ho viděla jako krásného mladíka, s kterým jsem chodila na střední škole. Nedávno ovdověl a svěřil se mi, že mě celou tu dobu miloval a že jsem mu zlomila srdce, když jsem vstoupila do kláštera. Bylo to pro mě... řekněme pokušení." Příběh matky představené sestru Reginu překvapil. Seděla v ostrůvku mdlého světla obklopeného vysokými stíny a tiše čekala na pokračování. A matka Agnes příběh skutečně dokončila. ,Já jsem ale, tak jako ty, slyšela v sobě boží hlas. Řekl mi však, že mě potřebuje tady, a tak jsem se vrátila. Prošla jsem zkouškou, zvítězila jsem v ní, a to mě jen utvrdilo v přesvědčení, že dělám dobře. Nikdy jsem nelitovala dne, kdy jsem tuto cestu nastoupila." V obličeji sestry Reginy se nic nepohnulo. Vypadala jako madona. Sepnuté ruce držela těsně pod škapulířem, který jí ležel na kolenou. Přemýšlela o tom, co právě vyslechla, a divila se, že jí matka Agnes prozradila tak intimní zážitek ze svého soukromého života. "Pověz mi, sestro," zeptala se matka Agnes, "prožila jsi podobné pokušení? Hrál v tvém rozhodování roli slib čistoty?" "Nevím, jak odpovědět," zaváhala sestra Regina. "Malou část možná ano, ale jako katalyzátor, který mne přiměl přemýšlet o církevním způsobu mého života. V tělesném smyslu slova nebylo vyřčeno nikdy nic, nedošlo k sebemenšímu doteku, k žádnému neuváženému prohřešku. Spíš jsem jen začala v duchu zkoumat, oč jsem svým rozhodnutím pro klášter přišla - o manželství, děti a domácí život, který k tomu všemu patří. A důvěrnosti. Ty mě zvlášť poslední dobou lákaly." "Také jsem o těchto věcech přemýšlela, když jsem se setkala s oním doktorem." "O důvěrnostech také? To by mě nenapadlo." "O důvěrnostech také. Jsme všichni přece jenom lidé, sestro." Chvíli nechaly obě v zamyšlení plynout čas. "Otec Kuzdek mi řekl," ozvala se potom sestra Regina, "že bych si s vámi měla promluvit a že budu možná překvapená z toho, co uslyším. A měl pravdu." "Ach..., takže tys už s otcem Kuzdekem mluvila." "Ano." "Došlas tedy dost daleko." "Ano, myslím, že ano. Velice ráda bych teď .odjela domů a řekla svým příbuzným, jak jsem se rozhodla. Hlavně babičce. Bude těžké mluvit s ní z očí do očí, ale udělala bych to raději osobně než dopisem. Tento týden začínají vánoční prázdniny. Jako by to načasovala sama Prozřetelnost." V tento okamžik matka představená nedokázala tak úplně skrýt ohromení. Rychle se nadechla a řekla: "Tak brzy? Možná bys mohla ještě věnovat trochu víc času modlitbám a rozjímání..., stáhnout se do ústraní." "To všechno jsem už udělala, matko Agnes. V srpnu jsem se uchýlila do ústraní přesně z tohoto důvodu. Tolik jsem se od té doby modlila, rozjímala, kála se. Prošla jsem celým tím bolestným procesem, kdy jsem zpytovala duši, ptala se sama sebe i Boha, která cesta je pro mne ta pravá, a věřím, že jsme se oba s tímto rozhodnutím smířili. Ted' si potřebuji stejným způsobem promluvit se svými příbuznými." Sestra Agnes naslouchala a vážně přikyvovala. "Hm...," pronesla smutně, "...tak brzy. Myslela jsem, že by to mohlo být na jaře, až skončí škola." "Myslím, že tak dlouho může trvat, než se všechno vyřídí s úřady v Římě." "Ano, ale...," matce představené poklesla ramena. Povzdechla si a znovu pohlédla na kříž. "Pravděpodobně s tebou nesouhlasím z ryze sobeckých zájmů. Nechci tě totiž ztratit, sestro. Jsi jedna z našich nejlepších učitelek a navzdory tvým výhradám k životu v církevním společenství je toho dost, co jsi vnesla do naší komunity." 'Děkuji, matko." "Máš nějaké plány do budoucnosti? Co budeš dělat, až vyjdeš z kláštera?" Ještě nevím." Je mou povinností tě upozornit, že to pro tebe může být velice obtížné. Čím se budeš živit a kde budeš bydlet?" Ještě nevím, matko, ale určitě chci učit." "Musím tě varovat. Katolická církev nevidí bývalé jeptišky na svých školách ráda." "Ani v jiném městě?" Sestra Regina plánovala přesně tohle - učit na jiné církevní škole jako laická učitelka. "Velice pochybuji, že by tě přijali." "Chcete říct, že bych se ocitla na černé listině?" "To je trochu silné vyjádření." "Ale v podstatě je to tak, ne?" Jsem povinna tě připravit na to, co tě čeká, až od nás odejdeš," řekla matka představená s pochopením. "Musím ti říct, jak se na tyto záležitosti dívá církev." Oni mě odmítnou zaměstnat? I když jsem kvalifikovaná učitelka a matka Agnes mě považuje za jednu z nejlepších? Tahle informace projela sestrou jako elektrický proud. Jakmile odloží hábit, bude ji církev považovat za potenciální nebezpečí pro ostatní sestry. Mohla by je ovlivnit a ony by třeba také vystoupily z řádu. I pouhá její přítomnost by znamenala trvalou připomínku takové možnosti. Tohle všechno zůstalo nevyřčeno, ale sestra to v tu chvíli naprosto jasně pochopila. Zatočila se jí hlava. "Pomůže ti tvoje rodina najít nové postavení?" vyptávala se matka představená. Já...já nevím. Nejsou na tom nijak zvlášť dobře. Normální těžce pracující farmáři..." "Hm, ano, tyhle věci musíš uvážit." Matka představená vlastně říkala, že sestra, která opouští klášter, odchází s málem. Všechen její majetek patří církevnímu společenství, dokonce i dárky, které za léta v církvi mohla dostat. Podle řehole nesměly vlastnit žádné peníze a žádný hmotný majetek. "Budu muset řešit věci po pořádku," odpověděla sestra Regina. "Řekla jsem si, že nejdřív promluvím s vámi, potom s příbuznými a potom s tím, s kým je potřeba vyřídit všechny formali ty." "To bude převorka sestra Vincenta ve svatém Benovi. Navštívíš ji, zpravíš ji o svých záměrech a vyplníš žádost o zproštění slibů. Sestra Vincenta ji postoupí prezidentovi řádu a ten ji pošle Svatému otci do Říma." "A zatímco budu čekat na odpověd, co se bude dít?" "Vrátíš se sem a budeš pokračovat v plnění svých povinností, dokud Svatý otec nepodepíše žádost a nevrátí ti ji." "A to bude trvat šest měsíců?" "Asi tak." "Aha." Existují ještě také státní školy, pomyslela si Regina Můžu přece učit na státní škole. Ta představa se jí však příčila - učit bez přítomnosti modlitby? Chtěla zůstat co nejblíže církevnímu způsobu života. Jako dítě, které poprvé plave samo bez pomoci, chce, aby mělo při ruce záchranný pás. "Takže až navštívím sestru Vincentu de Paul, pak bude dost času na přemýšlení o budoucnosti." "Ano, myslím, že ano." Zdálo se, že už probraly všechno důležité, ale sestra Regina ještě nedostala odpověď na jednu závažnou otázku. "Takže mohu navštívit během vánočních prázdnin svou rodinu?" Matka Agnes zesmutněla. Přemohla se však, slabě se pousmála a řekla: "Máš mé svolení." "Nebuďte kvůli mně, prosím vás, smutná, matko Agnes," řekla Regina a dotkla se sestřina rukávu. Matka Agnes položila svou suchou ruku na ruku sestry Reginy a lehce ji poplácala. "Neukvap se, sestro Regino. Jen se neukvap. Musíš si být naprosto jistá, že děláš dobře. Přesvědči se o tom." "Slibuji," usmála se. "Možná proto to trvá šest měsíců..., aby měl člověk šanci se rozmyslet." "Ano..., takže...," jejich ruce se oddělily a vsunuly zpět do rukávů. "Poklekni, prosím, pro mé požehnání." Sestra Regina klekla před matkou Agnes a ucítila na hlavě lehký dotek. Uběhlo několik vteřin. Zatřásla se snad matce ruka? Matka Agnes se nadechla a slabounkým šeptem se začala modlit. "Dobrý milosrdný Bože..." Modlitbou prosila Boha, aby vedl sestru Reginu a pomohl jí rozhodnout se během následujících několika měsíců. Sestra se však ve skutečnosti už rozhodla. Teď, když věděla, jak postupovat, si umínila, že ještě před vánočními prázdninami navštíví svatý Ben a podepíše žádost o propuštění z řádu. 14. kapitola Před Vánocemi končila škola v pátek 15. prosince a začínala zase až v úterý 2. ledna. Eddie musel pracovat i o prázdninách, a tak se dohodl s příbuznými, že první týden stráví děvčata u babičky a dědečka Pribilových a druhý u Olczakových. Po skličujícím týdnu, kdy strojil doma stromeček a snažil se vytvořit veselou atmosféru, i když na něj padal smutek a všechno mu bolestně připomínalo Krystynu, podlehl naléhání dětí a odvezl je v pátek odpoledne k Pribilovým. Klekání místo něj zazvonil jeden ze synovců. Babička Pribilová se držela, aby neplakala, a hned s děvčaty naplánovala vánoční pečení. Pomůžou jí péct pirohy a koláč 157 se spoustou posýpky, tak jak to dělávala maminka. A venku ve stáji má kočka čtyři koťata a ony si můžou jedno vybrat a přinést ho domů. Udělají mu pelíšek u kamen, a až pojedou za týden domů, můžou poprosit tatínka, jestli jim dovolí vzít si ho s sebou. Dědeček s nimi zašel do stáje, kde si vybraly chlupaťoučké proužkované kotě, které nosilo ocásek rovně nahoru, takže vypadal jako výhonek chřestu. Teta Irene řekla, že má barvu spáleného cukru, a tak mu děvčata dala jméno Cukřík. Eddie se už zase cítil v Irenině společnosti uvolněně. Na uvítanou ji objal a políbil na tvář a všechny zábrany několika uplynulých měsíců zmizely. Už zase mohl být jen její přítel a nic víc. Irene pomohla matce uvařit skvělou večeři a potom přinesla domácí víno z planých třešní a karty. "Co říkáš, Eddie, dáme si s našima pár partiček? Nandáme ji to?" A tak hrál s Irene proti Pribilovým a strávil dlouhý večer v teplé kuchyni při vínu a kartách. Když nastal čas odjezdu, podíval se ještě na holčičky zavrtané v teploučkých peřinách s kotětem Cukříkem uprostřed. Kdepak aby ho nechaly za kamny. Dům Pribilových měl vzadu malou nezasklenou verandu, na kterou se vycházelo z kuchyně. V létě tu stála pračka a teď v zimě sudy se zmrzlým masem. Mary si přehodila beztvarý modrý svetr přes domácí šaty a vyšla s Eddiem ven. Zastavili se na nejhořejším schodě a pozorovali Eddieho pickup. Na zelené karoserii ležela vrstvička sněhového poprašku a ve světle tmavomodrého měsíce poletovaly vzduchem lehounké vločky jako kajčí pírka. Eddie položil dlaň tchyni na rameno a stiskl je. "Ach, Mary," povzdechl si a zaklonil hlavu. Jak tohle přečkáme?" "Nevím, Eddie, prostě nevím." "Ozdobil jsem vánoční stromek, ale srdce jsem do toho nedal." Já vím, já vím." "Cením si toho, že tu můžou holky s vámi tenhle týden být." Ještě jednou jí stiskl rameno. "Ale mlč, Eddie. Pro nás je to ta největší radost, co nás ještě může potkat - když ty dvě přijedou." Já vím, že je s Irene za ten týden pěkně rozmazlíte." "To si piš! Jak nejvíc to pude!" "A táta taky." Jo, táta taky. On nic moc neříká, ale Krystyna mu strašně chybí. Byla vždycky tak trochu jeho holčička, víš?" Kuchyňské dveře se za nimi otevřely a na verandu vyšel Krystynin otec. Cestou si navlékal odřené denimové sako, které nosil do stáje. "Radši půjdu ještě jednou zkontrolovat zvířata." Když míjel Eddieho, položil mu těžkou ruku na záda a řekl: "Dobrou, chlapče." "Dobrou, táto. A děkuju za všechno." Richard jen zdvihl ruku a bez otáčení Eddiemu pokynul. Eddie s Mary se za ním dívali, jak jde lehce shrbený ke stájím. Za nimi v kuchyni Irene zatím sklízela ze stolu skleničky a karty a pak ho utřela. "Richard a já," řekla Mary, "jsme tak trochu doufali, že se s Irene možná dáte dohromady, ale poslední dobou to vypadá - no, že to nějak nevyšlo." Jo, nevyšlo, Mary. Nefungovalo by to." "Zapomeň, že jsem o tom začala. Krystynino místo se nedá jen tak nahradit, to já dobře vím." 'Hm, nedá." Eddie povzdechl a spustil ruku z tchynina ramene. "Tak abych jel." Políbili se na tváře a objali na dobrou noc. Jeď opatrně." Mary ho popleskala po zádech a už raději mlčela, aby se nerozplakala. Z kuchyňského okna sledovala Irene Eddieho, jak jde k autu, nasedá, startuje a otáčí na dvoře. Hrdlo se jí stáhlo dojetím, oči zvlhly a v srdci pocítila takovou touhu, až měla dojem, že jí snad musí puknout. Dívala se za ním, ještě když vyjížděl na štěrkovou silnici a zanechával za sebou ve sněhu dvě tmavé stopy. Nazítří pracoval Eddie ve vylidněné škole. Odnášel ze tříd vánoční stromky a spaloval je ve starém sudu u garáže otce Kuz-deka. Romainův chlapec Joey mu přišel pomoct vynosit ze skladiště za sálem všechny skládací dřevěné židle, takže tam Eddie mohl umýt a navoskovat podlahu a pak navoskoval podlahu i v celém sále. Pracovní den se odehrával podle zaběhaného programu -a zvlášť teď v zimě, když obsluhoval starobylý kotel topení. Každý den naolejoval vodní čerpadlo u bojleru a dvakrát denně zkontroloval množství vody uvnitř. Udržoval ho na deseti stopách a měřidla kontroloval kvůli teplotě, která nesměla přesáhnout 130 stupňů. Když začal kotel bouchat, což dělal ve velké zimě pravidelně, musel otevřít kohoutky na radiátorech a vypustit vzduch. K večeru ho naplnil každý den uhlím, aby vydržel hořet přes noc. Právě tohle dělal, když za ním přišel do sklepa na uhlí bratr Romaine. Bylo tři čtvrtě na čtyři. "Ahoj, brácho, hledal jsem tě." Eddie přestal házet lopatou a posunul si pruhovanou pracovní čepici do týla. "Jo? Cos mi chtěl?" "Máme sobotu odpoledne a já slyšel, že máš děti na farmě. Tak jsem si myslel, že bys možná zašel do hospody na pár panáků." Jo, jasně. Proč ne. Vem támhletu lopatu, pomoz mi naložit do kotle a dostanem se odtud dřív." Naplnili kotel, Eddie ještě jednou zkontroloval měřidla a čerpadlo, nasedli do zeleného pickupu a objeli jeden a půl bloku k hospodě. Byl pochmurný šedivý den, vítr foukal až do nohavic kalhot a zdvihal klopy kabátů. V hospodě bylo zakouřeno, vzduch by se dal krájet a svítily tu neonové reklamy na pivo. Štamgasti seděli na svých obvyklých místech jako každý den, na jednom konci baru se zrovna hrály kostky, z ju-keboxu zpíval Vaughn Monroe Nebeské jezdce. U levé stěny visely na dlouhém prověšeném drátu plakáty, které inzerovaly silvestrovské zábavy a taneční večírky v okolí, a na jiném plakátě Ralph Bellamy kouřil kamelky. Visel tu i starý volební plakát, ještě když se Slip Walter ucházel o místo šerifa. V kině v Clarisse hrál Spencer Tracy a Katherine Hepburnová v Adamově žebru a v Long Prairie dávali Kettlovi jedou do města. Jen v obecní hospodě bylo všechno při starém. Pěkně depresivní podnik. Romaine si objednal čistou whisky a sklenici vody na zapití. Eddie si dal láhev piva. Přinesli jim pití, ťukli si "na zdraví!" a svlažili hrdla. Romaine položil sklenici na barový pult a optal se: "Tak jak to jde, Eddie?" Je to na houby," odpověděl Eddie. "Tyhle svátky... to je tvrdý." Jo, docela jo. Komu by se chtělo hrát si na Santa Clause o samotě?" "Rose myslí, že byste měli na Štědrý večer spát všichni tři u nás. Děti si můžou otevřít punčochy s našima dětma. Mohli byste přijít po půlnoční mši a zůstat. Co ty na to?" "Myslím, že by se to holkám líbilo..., ale člověk nikdy neví." "Tak se jich zeptej." Je mi jasný, co na to řekne Lucy: A jak nás Santa najde u tety Rose?" "To je problém," rozesmál se Romaine, "ale ty určitě nějakou odpověd vymyslíš." Vtom se otevřely dveře a do lokálu vešel místní chlapík Louie Kulick. Posadil se na židličku vedle Eddieho a řekl: "Kampak jede sestra Regina?" "Co tím myslíš?" "Sestra Regina stojí venku a čeká na autobus." Eddie se natáhl a podíval se směrem ke dveřím. "Vážně?" "A divný je, že tam stojí sama." Všichni věděli, že jeptišky vždycky cestují ve dvou. "Hned se vrátím," řekl Eddie Romainovi a položil láhev na barový pult. Vítr přibouchl prosklené dveře do výklenku u vchodu. Pod cedulí dopravní společnosti Greyhound, která visela na sousední restauraci Dana a Mary Jonczkowských, stála na chodníku sestra Regina s malým papírovým kufrem u nohou. Tiskla si ke krku silný černý pletený šál, pod který přitáhla i závoj, aby neodletěl. Závoj se přesto vzdouval jako divý a zmrzlá sestra se třásla zimou. Upřeně se dívala k severu, odkud měl přijet autobus. Stmívalo se a sestra doufala, že už pojede. "Sestro, Regino?" ozvalo se za ní. "Ach, pane Olczaku!" vydechla, když se rychle otočila. "Čekáte na autobus?" "Ano, ale vypadá to, že má zpoždění." "Proč nečekáte uvnitř?" Pohlédla na okno hospody a místo odpovědi se jen lehce usmála. "Aha," řekl, "pije se tam." Autobusová zastávka sloužila jako bar i jako restaurace. Je mi tady dobře." "Tady zmrznete." Zase se jen usmála a dívala se k severu. "Sestro, tedy..., promiňte, že se ptám, ale vy nemáte společnici? Nikdo s vámi nejede?" "Dneska jedu sama, pane Olczaku." "Hm." Vypadal tak udiveně, že se sestra rozhodla podat kraťoučké vysvětlení. Jedu domů na Vánoce." "Ááá, no to je ale dobře," rozzářil se Eddie. "Domů, to je někam k Foley, jestli se dobře pamatuju." "Ano, moji rodiče mají farmu u Gilmanu." "Ano, pravda, Gilman." V duchu počítal, že je to hodina a půl až dvě hodiny cesty - tedy kdyby jel autobus rovnou až na místo. Greyhound však většinou nezajížděl do městeček na menších silnicích, stavěl jen ve velkých městech u dálnice, takže pokud člověk připočítá něco na zastávky a nejspíš i přestup v St. Cloud, bude sestra ráda, když dojede domů okolo desáté večer. "Doveze vás autobus až k vám? Myslím do Gilmanu?" "Ne tak docela." "A kam?" "Nemusíte si o mě dělat starosti, pane Olczaku." "Kam, sestro? Do St. Cloud nebo do Foley?" Sestra se znovu podívala k severu a závoj jí divoce zavlál ve větru. Eddie k ní přistoupil a nechtěl se vzdát. "A jak se odtud dostanete na farmu? Dovolte mi, abych vás odvezl, sestro." "Ale ne, pane Olczaku." Rychle se k němu otočila a Eddie v jejím hlase zaslechl vzrůstající paniku. "Už jsem si koupila lístek a autobus určitě každou chvilku přijede." Já vás můžu dovézt rovnou na farmu vašich rodičů. Dovolte mi to." A jemnějším hlasem dodal: "Prosím." Stáli v šedavém soumraku a z jedné strany je osvětlovala záře z oken hospody. Sestra si stále ještě svírala pod krkem šál a Eddie měl ruce zabořené do postranních kapes starého tmavomodrého vlněného saka. "Kde máte děti?" zeptala se. "U babičky a dědečka Pribilových. A doma je tak pusto, že se mi ani nechce rozsvěcovat vánoční stromeček. Proto jsem zašel do téhle hospody a sedím s bandou jiných mužských. Měli by být správně doma u svých žen, ale jsou tak hloupí, že nevědí, co mají, a sedí tady a opíjejí se. Nechte mě, abych vás odvezl, sestro. Prosím vás." Tolik, tolik se jí chtělo říct ano, ale nemohla. Odvrátila zrak a připustila: "Nesmím. Bez doprovodu nesmím." "Vezmu si Romainovo auto. Můžete sedět vzadu. Dovezu vás odsud rovnou ke dveřím farmy vašich rodičů." Zabalila si ruce do šály, zakryla i bradu a ústa a znovu se upřeně zadívala k severu, kde pořád ještě nic nejelo. "Čekají vás rodiče?" Z toho, jak se pořád dívala na silnici a neodpovídala, mu bylo jasné, že ne. "Mají telefon?" optal se. Zase neodpověděla, a tak odpověděl sám. "Nemají, že ne?" Většina farmářů ho neměla. V Minnesotě nevedlo telefonní spojení na venkov. "Mám ve Foley strýčka," řekla nakonec. "Určitě mě na farmu doveze." Pouliční světla se rozsvítila a z baru se vypotácel jeden ze stálých hostů a vydal se po chodníku na opačnou stranu. Eddiemu docházela trpělivost. Nenapadlo by ho, že bude tak tvrdohlavá. "Promiňte, sestro, ale čekat takhle pozdě a v takové zimě na autobus, co má zpoždění, je hloupost. A pak se ještě v noci potulovat po St. Cloud nebo po Foley nebo po obou a nevědět ani, jak se dostanete domů! Nechala by vás Krystyna jet? Nesnažila by se vám pomoct? Nenechala, a já vás taky nenechám. Čekejte tady. Hned se vrátím." Vrátil se do baru a řekl Romainovi: "Musím si půjčit tvoje auto. Sestra Regina potřebuje odvézt do Gilmanu a já bych ji nerad vezl v mým pickupu. Zazvoníš místo mě klekání?" Jasně." "Dík. Kdybys potřeboval auto, vem si moje. Klíčky jsou v něm." Romainovo auto stálo u protějšího chodníku a klíčky byly v zapalování. Eddie na nejbližší křižovatce otočil a v mžiku byl zpátky u obrubníku a vystoupil vedle sestry. Naložil její kufr na zadní sedadla, nechal ji sednout si dozadu, aniž se dotkl i třeba jen jejího rukávu, a přibouchl dveře. "Koukám, že je tam na sedadle deka," řekl, když se zasunul t za volant. "Raději si ji přehodte přes nohy, protože to bude chvíli trvat, než se topení rozehřeje. A stejně se pak dozadu moc tepla nedostane." Přikryla se a pozorovala vločky sněhu, jak se ve světle reflektorů před autem rozletují jako vlasy ve větru, a v duchu si dělala starosti, že bude muset vrátit matce představené peníze, které od ní dostala na lístek na autobus. Aby vůbec mohla jet, musela o peníze požádat, protože tak se to v klášteře dělalo. Když kterákoli sestra požádala o peníze z nějakého zvláštního důvodu, rozvážila matka představená, má-li se sáhnout do fondů církevního společenství, nebo ne. Požádat právě o peníze na autobus domů přivedlo sestru Reginu do rozpaků - uvědomila si, že jsou to vlastně peníze, které jí pomohou vyvázat se z církevních slibů. Až se koncem vánočních prázdnin vrátí zpátky, bude si muset nechat lístek proplatit a zbylé peníze vrátit matce představené. Pak bude muset přiznat, že jela s panem Olczakem v autě bez doprovodu. Je tam vzadu teplo?" zeptal se Eddie. "Dostane se tam vůbec něco?" "Ano, už se to tu hezky ohřívá, děkuji." "Myslím, že bych jel na Long Prairie, pak to střihnu přímo na východ do Pierzu a odtud na jih do Foley. Jak daleko je Gilman od Foley?" Jen pár mil." "Dobře. Až se tam dostaneme, budete mě navigovat." Potom už jeli dál beze slova. Sestra viděla proti přednímu sklu siluetu jeho hlavy, linii, kterou vykreslovala čepice, pravé ucho a pravé rameno. Nebylo dost na tom, že každou mílí, kterou ujeli, porušovala řeholní pravidla, ale ještě se oddávala zakázaným myšlenkám. Přitahoval ji fyzicky, a navíc byl tak ohleduplný, tak osamělý a tak dostupný, až ji bodlo u srdce, když o tom všem přemýšlela. Za pouhých šest měsíců se bude moci těšit z tak prosté radosti, jakou je jízda autem s mužem, který se jí líbí. Bude moci využít takové příležitosti, kdykoli se jí zachce. To byla opojná myšlenka. Co kdyby se dověděl, že hodlá požádat o propuštění z kláštera? Co by na to říkal? Jak by na tu novinku reagoval? Najednou měla pocit, jako by ztratila tělo a plula neskutečnem, jako by to ani nemohla být ona, kdo teď .jede v tomto autě. Jako by to nebyla ona, kdo před chvílí stál na chodníku a dovolil mu, aby za ni rozhodl v naprostém rozporu s řeholními sliby. Kdyby se řídila slibem poslušnosti, jela by teď .autobusem, tak jak to od ní očekávala matka představená. Slib chudoby vyžadoval, aby jela méně pohodlným dopravním prostředkem. Slib čistoty - ach, její oddanost tomuto slibu byla od září, kdy zemřela Eddieho žena, už nejméně stokrát odváta až někam do oblak. Nejhorší bylo, že se jí hrozně moc chtělo mu říct, proč jede domů. Byla však pořád ještě jeptiška a alespoň dalšího půl roku se od ní očekávalo, že se bude chovat podle řehole. Odvrátila zrak od jeho profilu, aby mohla snáz kontrolovat své myšlenky a aby je očistila. Na přístrojové desce ležel jeho odznak sv. Kryštofa, a tak se na něj na chvíli soustředila. Potom si našla ve svém hábitu růženec. Ležel hluboko v teplém klínu pod dekou, kterou jí Eddie tak ohleduplně nabídl. Upnula se k dřevěným korálkům a nechala je prokluzovat mezi prsty ve flanelových rukavičkách. Drahý Bože, utiš mne. Ať mu to neřeknu. Nesmím mu to říct. Bylo by špatné mu to říct. ; V Long Prairie zabočili doleva do rovinaté zemědělské oblasti, která se táhla odsud až k Little Falls. Ujeli dvacet pět mil tmou osvětlovanou jen předními reflektory auta a padajícím sněhem. Tu a tam se mihlo světlo z některé stáje. Sestra si tak zvykla na ticho, že úplně nadskočila, když se Eddie najednou ozval. "Mohu s vámi mluvit, sestro?" "O čem, pane Olczaku?" "O tom, jak jste tenkrát zarazila sestru Mary Charles, když bila Anne." Počkal chvíli, ale odpovědi se nedočkal, a tak pokračoval dál. "Teda... nechci, abyste měla zase kvůli mně hřích nebo tak. Říkala jste, že z toho nebudete mít potíže, ale já myslím, že jste je měla. Oni vás... nevím, jak bych to řekl... oni vás vykázali nebo něco takového?" "Vykázali?" "No, víte..., jako že vás poslali pryč, protože jste se sestře Mary Charles stavěla na odpor." "Ale ne, pane Olczaku! Něco takového se nedělá." "Tak proč jedete domů?" "Vždyť jsem vám to řekla, jedu domů na Vánoce." "Náhodou vím, sestro, že nemáte dovoleno jezdit domů častěji než vždycky po několika letech." "Po pěti." "Po pěti?" "Po pěti. Můžeme jezdit domů každých pět let." "Každých pět let...," šeptal si Eddie s hrůzou. "Ale proč, sestro? Vždyť to je hrozné! Je to přece vaše rodina!" Odkašlal si :a narovnal se na sedadle. "Promiňte, sestro. Já jen že nevím, co bych dělal, kdyby mi někdo řekl, že pět let nesmím vidět svou rodinu." "Moje rodina je naše církevní společenství." "Stejně to musí být těžké. Nechápu, proč jsou na vás takoví." Chvíli přemýšlel a pak se znovu zeptal. "Nebylo to asi tak před dvěma lety, co vás Krystyna vezla domů na stříbrnou svatbu vašich rodičů? Tenkrát s vámi jela sestra Dora." Regina neodpověděla, a tak si Eddie natočil zpětné zrcátko tak, aby ji v něm viděl. Zahlédl jen tu a tam kousek tváře v odlesku předních světel, ale podle jiskřiček v jejích očích poznal , že se dívá přímo do zrcátka. "Když jste byla doma před dvěma lety, jakto že vám dovolili jet zase? Určitě to má něco společného s mými dětmi, vidte?" trval na svém Eddie. "Potrestali vás, že jste se do toho míchala, že je to tak?" "Ne, pane Olczaku. Už jsem vám řekla..., že ne." "Promiňte, sestro, ne že bych si vás nevážil, ale nevěřím vám." Chvíli se oba dívali na nejasné odrazy ve zpětném zrcátku, pak ho Eddie narovnal a jeli beze slova dál. Tolik si přála, aby mu to mohla říct. Toužila po tom, ale nebylo to povoleno. Pokud někdo opouštěl své církevní poslání, dělo se tak v tajnosti. Regina tušila, že je to proto, aby byla církev chráněna před hanbou. V řeholních pravidlech se k tomuto tématu vztahovala celá kapitola, kterou za uplynulý rok přečetla mnohokrát. Jasně se tam říkalo, že v době, kdy člen řádu čeká na propuštění, musí stále striktně dodržovat řeholní pravidla. Po celý zbytek cesty už promluvili jen několik slov. V Little Falls museli čekat, až projede nákladní vlak přes řeku Mississippi. Vlak duněl kolem nich a oni seděli ve světle předních reflektorů auta za nimi. Cítili chvění země i uvnitř na sedadlech a to je ještě víc znervózňovalo. Nehnutě sledovali míhání nákladních vagónů, od kol odletoval sníh a na černobíle pruhované závoře blikala červená světla jako varování pro auta. Chvíli mysleli na Krystynu a na to, jak ji srazil vlak. Chvíli mysleli jeden na druhého. A cit, který je vzájemně přitahoval, je tížil na prsou, jako by jim přes ně přejížděl tenhle nákladní vlak. Jsme na místě," řekla Regina po dalších pětačtyřiceti minutách mlčenlivé jízdy, během níž jen tu a tam udala směr. "Za-jedte rovnou nahoru vedle té jabloně." Venku se rozštěkal pes a světlo na dvoře se rozsvítilo. Eddie zastavil, kde mu řekla, zhasl světla, vypnul motor a otočil se na ni. "Sestro, podívejte, omlouvám se." "Nemáte se zač omlouvat, pane Olczaku. Cením si -" "Ale ano, mám!" sestra právě skládala deku a Eddie ji přes ni chytil za ruku. I přes tolik vrstev vlněné přikrývky jimi ten dotek projel jako střela. "Neříkejte... neříkejte...!" Z očí mu sálalo zoufalství. Díval se na ni a horečně se snažil vymyslet, jak větu dokončit Neříkejte mi už nikdy pane Olczaku! "Neříkejte co?" "Něco bych vám chtěl..." Byl tak zmatený tím, co cítil, že nemohl ani promluvit. Pro takovouhle situaci neexistovala žádná pravidla - zamilovat se do jeptišky. "Už musím jít dovnitř," řekla klidným tichým hlasem, kterým mluvila vždycky. Vyvlékla ruku zpod deky, jako by vůbec o nic nešlo. "Moji rodiče si už určitě říkají, kdo to přijel." "Sestro, prosím vás...," řekl nešťastně, "já jsem se ještě nikdy nehádal s jeptiškou... rozhodně ne s takovou, kterou mám rád. Neměl jsem to říkat. Omlouvám se." Regině bylo úplně jasné, jak se má v takové situaci chovat. Předstírat, že se nic nestalo - žádný vzájemný cit, žádná pře, žádný dotek. "Děkuji vám, že jste mě sem dovezl, a doufám, že dobře dojedete domů." Úhledně složila deku na sedadlo. "Určitě dojedete, když vám pomáhá svatý Kryštof." "Řekněte mi, kdy se budete vracet, a já pro vás přijedu," nabídl se. "To nebude potřeba. Musím se Cestou zpátky zastavit ve svatém Benediktu. Můj otec mě tam určitě odveze." "No... tak dobrá. Přeju vám šťastné a veselé Vánoce." "Šťastné a veselé Vánoce, pane Olczaku." Vystoupil, otevřel jí zadní dveře a sáhl pro kufr. Cestou k domu kolem nich kroužil pes, vrtěl ocasem a čenichal. Ozval se ženský hlas: Jsi to ty, Jean?" "Ano, mami." "Ach jemináčku, jsi to ty!" "Regina?" zaznělo dojatě hlubším mužským hlasem, který se zdráhal uvěřit. Řekl to jméno s polskou výslovností - s drn- čivým r a tvrdým g - jako za starých dob. Z prosklené zadní verandy vyšli dva lidé a pospíchali jim po cestě naproti. Eddie se díval, jak se vítají a objímají a v duchu si stále dokola opakoval - jmenuje se Jean. Jmenuje se Jean. 167 Otec se snažil od něj převzít kufr se slovy: "Ukažte, já ho vezmu." "Ne, pane, už ho držím. Donesu ho k domu." "A kdo je to s tebou?" zeptal se otec dcery. "To je pan Olczak, tatínku, náš školník a kostelník ze svatého Josefa. Byl tak hodný, že mě sem dovezl, když je tak špatné počasí." "Pane Olczaku, už jsme o vás slyšeli," řekl otec a potřásli si rukama. Pes štěkal, matka plakala a otec řekl: "Tak už dost, Berto, pojďme raději dovnitř nebo tu všichni zmrzneme." Eddie chtěl položit kufr na schody a rychle se ztratit, ale Frank a Berta Potlockých mu nic takového nedovolili. Jen pojďte dál a ohřejte se," pozval ho Frank. "Berta vám uvaří hrnek kafe, než pojedete zpátky." "Samozřejmě, pane Olczaku," ujistila ho ochotně Berta, která se stále ještě nemohla vzpamatovat z překvapení. "Ach, má ty svatá dobroto! Já tomu nemůžu uvěřit! Naše Jean se tu zničehonic objeví!" Měli úplně obyčejnou kuchyň, ale bylo tu hezky čisto. Liti- nová kamna, stůl veliký jako nákladní vůz, osm židlí na vysokých nohách a na podlaze modré ošoupané linoleum. Konev s vodou a naběráčkem, bílé porcelánové umyvadlo a spíž, kam odešla Berta pro kávu. Naplnila konvici z velké konve, zatímco Frank prohrábl v kamnech uhlíky a přiložil dvě nová polínka. Pak se všichni posadili ke stolu a Berta se dcery zeptala: "Na jak dlouho jsi přijela?" "Na Vánoce." Berta položila ztěžka jednu ruku na Regininu, která ležela na voskovaném plátně, a druhou si zakryla ústa. Podle slz, které jí vstoupily do očí, bylo vidět, jak dlouho už Regina nebyla na Vánoce doma. "Mělas nám dát vědět, že přijedeš," řekl Frank. "Upekla bych ti kávové koláčky se švestkama," dodala Berta. "Upečeme jich pár spolu, mami. Pomohu ti." Jen počkej, až se babička dozví, žes přijela! Jak ta tě postrádala, Jean!" Jak se jí daří?" Povídali si a Eddie si uvědomoval, že Regina (Jean) vyrůstala v podobném prostředí jako on - ve velkém venkovském 168 domě, kde to protahovalo, obklopena milujícími lidmi. Maminka s obličejem červeným od vaření na sporáku a tatínek, který měl i teď .uprostřed zimy ošlehaný tmavý obličej a nad ním bílou hlavu, protože nosil celý rok čepici. Někde na zasklené verandě určitě visela jeho pracovní kombinéza a stály holínky, protože i přes vůni kávy sem občas zavanula vůně stájí. Berta zmizela pod padacími dveřmi v kuchyňské podlaze a přinesla odtud domácí broskvovou šťávu. Ze spíže podala misky a pekáč s domácími vdolky. A z mrazivé verandy donesla máslo a konvičku husté smetany, kterou nabrala přímo z odstředivky na mléko. Eddie se znovu podivil, jak mohla sestra Regina vydržet to dlouhé odloučení. Regina si namazala vdolek, ještě než matka přinesla kávu, a zeptala se: "Mami, máš nějaký třešňový rosol?" Jak jsem mohla zapomenout?" vyskočila Berta a znovu zdvihla poklop v podlaze. "Ne, ne, mami, nemusíš ho nosit jen pro mě," chtěla ji zadržet Regina. Ale Berta už byla dole a přinesla půllitrovou sklenici třešňového rosolu, který byl průzračný a temný jako víno. Eddie sledoval přes stůl mladou ženu, jak sepjala ruce a rychle se pomodlila ke Kristovi na kuchyňské zdi, než se pustí do vdo-Iků, které představovaly spoustu vzpomínek na domov. ; Ukousla si velký kousek, až jí uvízlo máslo v koutcích úst, ; a vtom si všimla, jak ji s úsměvem pozoruje. Začervenala se. A jemu se sevřelo srdce dojetím. A ona si uvědomila, že nesmí jíst s laiky, ale domácí vdolky s třešňovým rosolem byly tak báječné, že neodolala. Při loučení stál Eddie dva metry od sestry Reginy a jejích rodičů a skrýval své city. Tady mezi svými milovanými sestra vypadala úplně stejně jako jakýkoli jiný člověk. Setkal se s jejími rodiči. Viděl dům, kde vyrůstala. Viděl ji jíst vdolek a viděl máslo v koutcích jejích úst. Ve vztahu jeptišky a laika to byly intimní záležitosti. A říct jí na shledanou pociťoval jako další intimnost. Jestli víte, který den byste se chtěla vrátit, přijedu pro vás." "Ach ne, děkuji, pane Olczaku. Tatínek mě odveze, kam budu potřebovat." "Na to vem jed, že tě odvezeme, vid, matko? Rovnou až do Browerville a kdy bude chtít." "Samozřejmě že ano. A děkujeme mockrát, že jste nám ji přivezl, ' dodala Berta. "A dobře dojeďte," potřásl mu Frank rukou. "Cesta bude dobrá. Vypadá to, že přestalo sněžit." Eddie pohlédl na sestru Reginu a pocítil bláznivou touhu ji obejmout. Měl dojem, že kdyby to udělal, objala by ho též. Určitě. Místo toho však sklonil hlavu a nasadil si čepici. "Šťastné a veselé Vánoce, pane Olczaku," řekla tiše s rukama zasunutýma už zase řádně v rukávech. "Vám taky, sestro." "A Bůh vám žehnej." "Vám taky." Eddie ustoupil o krok, pokývl, otevřel dveře a řekl: "Franku..., Berto..., jsem rád, že jsem vás poznal." "My taky," odpověděli rodiče a nechali ho nasednout do auta a jet sněhem domů a lámat si hlavu, jestli je hřích zamilovat se do jeptišky. 15. kapitola Nazítří ráno jela sestra Regina s rodiči ke svatému Petru a Pavlu na mši v devět hodin. Už přestalo sněžit a slunce jasně zářilo. Pluhy projely silnici, ale silný vítr zdvihal sníh z polí a navál ho na krajnice. Okolí bylo Regině povědomé, sila stála ve stejných seskupeních, jako když byla malá. teď .seděla na zadním sedadle otcova Fordu 1938 a přemítala: Budu tu zase žít? Budu se smět vrátit, když to bude zapotřebí? A když ano, jak dlouho tu zůstanu? V kostele si sedli do páté lavice zpředu, ve které vždycky sedávali. Ještě klečeli v tiché modlitbě, když přišla babička Rosella. Regina hned věděla, že ji babička zezadu poznala, protože když stará paní vstávala z kleku, nemohla ani popadnout dech a celá zářila. Posadila se k nim do lavice. "Až na věky věkův," zašeptala a vrhla se na Reginu s upřímnou láskou, aby ji objala. Málem jí strhla čepec z hlavy. "Kde ty ses tu vzala?" "Ahoj, babi." "Měla bys mít slitování s mým starým srdcem." Víc toho neřekla. Rosella Potlocká v kostele nemluvila. Tím, že vůbec promluvila, vyjádřila míru své radosti nad příjezdem milované vnučky. Přesto však během mše jednou uchopila Regininu ruku a stiskla ji. Držela ji dlouho a tiskla ji k sobě, oči sice nespustila z oltáře, ale láska k Regině byla přímo hmatatelná. Babička Rosella bydlela tady ve městě tak blízko kostela, že si do něj mohla zajít, kdykoli chtěla. Její manžel, bývalý farmář, trávil většinu svého času v herně a hrál binokl. Od církve odpadl už před lety a Regina ho v kostele v životě neviděla. Nikdy k sobě neměli blízko. Po pravdě řečeno se toho mr-zoutského dědy Potlockého vždycky trošičku bála. Rodinným sešlostem se vyhýbal, nikdy nebyl oholený, plival po ulicích tabák, a pokud ji vůbec kdy oslovil, říkal jí "děvče". Díky jeho pití a bezbožnosti se jejich manželství s babičkou už před lety rozpadlo. Spali sice pod jednou střechou, ale v různých místnostech. Občas jedli u jednoho stolu, ale neměli si co říct. Žili si každý po svém. Rosella se proto naučila řídit auto. Ne že by si udělala řidičský průkaz, to ne, jen se naučila udržet vůz na silnici, aby mohla kdykoli navštívit své děti. Když mše skončila, bylo jasné, že Rosella pojede rovnou k Frankovi a Bertě, dá si s nimi oběd a pobude i odpoledne. Ani se neptala, a jakmile vyšli z vestibulu, oznámila jim: "Sestra Regina pojede domů se mnou. Přivezu s sebou vepřovou pečeni, co mám v troubě. Mám vzít ještě něco, Berto?" "Ne, Rosello, pečené úplně stačí. Ostatní taky určitě přivezou nějaké jídlo, ale myslím, že bys v tom sněhu neměla jezdit autem." "Má pravdu, mami," ozval se Frank. "I když to pluhy protáhly, klouže to." "Nesmysl," řekla Rosella, vytáhla z rukávu červený vlněný šátek a převázala si s ním černý plstěný klobouk, aby jí venku neuletěl. "Bydlíš přece dvě míle od kostela, Franku. Jestli skončím v příkopu, snadno dvě míle ujdu, nemysli si, že ne!" Zavě- sila se do Regininy paže a sestoupila s ní z kostelních schodů. Šaty jim vlály ve větru, který na ně shazoval z větví stromů poprašek, když mířily do Rosellina domu. Slunce se opíralo do čerstvě napadaného sněhu a oslňovalo je. Obě stiskly pod paží černý misál a babička se pevně držela Regininy paže. Vítr ani zima jim nevadily. Šly pomalu, aby si užily té vzácné příležitosti být spolu. Obě ji považovaly za boží požehnání, stejně jako tenhle nádherný zimní den, jídlo, které budou jíst, rodinu, s kterou se sejdou, a dobré zdraví. "Tak jak se pořád máš?" zeptala se Regina, když šly po okraji silnice domů. 'Mám spoustu práce s přípravou Vánoc. Peču kávové koláčky a pro vnoučata šiju šatečky pro panenky a taky vyrábím sladkosti." Jak se daří dědovi?" "Ach, ten starý blázen, ten se nikdy nezmění. Beznadějný případ jako vždycky." "Pořád ještě nechodí do kostela?" "Kdepak, nezměnil se. Tři čtvrtiny času je opilý a zbytek na-bručený." "Modlím se za něj každý den." Já taky, ale je to málo platný." "Kolik let už jsi vdaná?" "Ani to nepočítám, ale jak se máš ty? Jak to jde u vás v Bro-werville?" Zahnuly na chodník, který byl v těchto místech odhrnutý, a Regina zvolnila krok. Byla vděčná, že má příležitost popovídat si s babičkou o samotě. "No..., mohlo by to být lepší, babičko." Jak to?" "Přijela jsem domů, abych ti něco řekla a..., ráda bych ti to řekla o samotě, teď .jsme spolu, takže ti to můžu v klidu říct." "Oč jde, Jean? Jsi nemocná?" Rosella se zastavila a zkoumavě se na vnučku zadívala. Jestli je to - " "Ne, babičko, nejsem nemocná," řekla Regina, znovu vykročila a přiměla babičku, aby šla také. Stará žena ji stále držela za loket. "Vím, že to pro tebe bude těžké, tak jako pro mě bylo těžké se rozhodnout, ale... chystám se odejít z kláštera, babičko." "Ale ne..., a tolik se ti tam líbilo! Kam tě posílají?" "Ne, ty mi nerozumíš, babičko." Sestra se zastavila a podívala se staré paní přímo do očí. "Chci se zprostit svých slibů. Žádám o propuštění z řádu. Navždycky." Babička Rosella otevřela ústa a v obličeji se jí objevil výraz zděšení. "Neee," zašeptala nevěřícně. "Ano, je to tak," ujistila ji Regina jemně. "Bylo to pro mě velice těžké rozhodnutí. Modlila jsem se kvůli tomu řadu měsíců a řadu hodin denně." "Po všech těch letech, které jsi tomu věnovala?!" Sestra přikývla. "A tak tvrdě jsi studovala?" "Ano." "Ale... proč?" "Protože život v církevním společenství není takový, jak jsem si ho představovala." "Co tím myslíš - není takový, jak jsem si ho představovala?" řekla babička podrážděně. "Bylas přece celý život mezi jeptiškami. Vědělas, jak žijí." Sestra Regina se snažila vysvětlovat své rozhodnutí, ale viděla, že její slova nepadají na úrodnou půdu. Zmínila se o mnoha problémech, s kterými se potýkala - život ve skupině žen, jejichž osobnosti nebyly vždycky v souladu, přísná pravidla, která zakazují navazovat cenné vztahy a dosahovat určitých cílů, izolovanost od jistých důležitých aspektů života. Mluvila i o tom, že se zřejmě o svém poslání rozhodla jako příliš mladá a nemohla posoudit, že volí život odříkání proti životu, ve kterém by mohla být matkou a manželkou. Je v tom muž, viď?" zeptala se Rosella s odmítavým výrazem v obli čeji. "Ne... I když doufám, že v budoucnosti budu mít muže i své vlastní děti, pokud nebudu příliš stará." Je v tom muž," pronesla babička s konečnou platností, když přicházely k domu. Sevřela ústa a zamířila ke dveřím. Každý krok znamenal mlčenlivou výtku. Sama žila tak dlouho s člověkem, který jí byl odporný, že nemohla pochopit, jak se může někdo upnout na něco tak nechutného, jako je muž. 'Není to kvůli muži," volala za ní Regina, "ale kvůli jeho dětem a kvůli všem ostatním věcem, o kterých jsem ti říkala! Vyslechni mě, babičko!" "Poslouchám." "Ne, neposloucháš, protože jsi rozzlobená." Někdo odházel sníh z Rosellina vjezdu do malé dřevěné garáže, která stála hned vedle kuchyňských dveří. Regina předpokládala, že babička nejspíš vstala ráno ještě za tmy a udělala to sama. Byla to nezdolná, svéhlavá a nezávislá žena. Od nikoho nic nečekala. Ani od svého manžela. Za ty roky se naučila, že se na něj v ničem nemůže spolehnout Rozčilená Rosella vešla dovnitř a nechala Reginu stát venku. Ta si povzdechla a šla za ní. Chápala, jaká je to pro ni rána. Zavřela za sebou dveře a řekla: "Babičko, vím, že je pro tebe těžké to pochopit." "Dělalas to, co jsem chtěla dělat já, ale moje rodiče neměli peníze, aby mě poslali studovat do kláštera, ' řekla Rosella vyčítavě. Byla to ona, kdo Regině zaplatil studia. "Nechápu, jak se toho dokážeš vzdát. Jde o nejvznešenější způsob jak sloužit Bohu." "Ne, není. Vždycky jsi mi říkala, že je, ale já jsem přesvědčená, že být dobrou ženou a matkou je v božích očích stejně cenné." Rosella se zprudka otočila a chytla sestru Reginu za obě ruce. Jean, Jean, Jean, tebe si Bůh vybral." "Ne, babičko. Tys mě vybrala. A taky maminka a tatínek, protože byli pyšní, že někdo z rodiny bude vykonávat církevní poslání. Pěstovala jsi ve mně tu myšlenku od chvíle, kdy jsem začala chodit do církevní školy, a já se kvůli tomu nezlobím, ale pochop mě, prosím tě. Věnovala jsem řádu všechny ty roky a teď .bych chtěla pár let taky pro sebe." Roselle se v teplé kuchyni orosily brýle. Sundala si je, odvrátila se od vnučky a hodila je na stůl. "Musím vyndat pečeni z trouby." Za normálních okolností by se sestra Regina těšila z toho, že je zase jednou v babiččině důvěrně známém domě, ale teď .jí radost zkalila Rosellina reakce. Regina očekávala zklamání, ale ne hněv. teď .však ta drobná žena nazlobeně rázovala kuchyní v šátku uvázaném přes nedělní klobouk a v kabátě. Sehnula se k troubě a okraj kabátu odhalil hnědé bavlněné punčochy. "Kde je děda?" zeptala se Regina ve snaze pokračovat v hovoru a snad nějak babičku obměkčit. "Vyspává opici. Kde jinde myslíš, že by v neděli dopoledne byl?" Rosella zabalila pekáč do novin a ovázala sněhově bílou utěrkou. Jdeme," prohlásila a zamířila ven. Dávala jasně najevo, že se stále ještě zlobí. Garážové dveře se otevíraly do stran. Regina je pomohla babičce odtlačit a pak spolu nasedly do deset let starého chevroletu. Rosella z garáže couvala a cestou dřela boční stranou auta o keře šeříku. Na silnici se zadním nárazníkem zabořila do sněhového valu, ale ani si toho nevšimla, se skřípěním zařadila nižší rychlost a vyrazila směrem ke kostelní věži a dál na venkovskou silnici. Seděla na polštáři z gauče a oběma rukama svírala volant. 174 Za sebou měla na sedadle dost místa na pekáč s vepřovým. Cestou na farmu k Frankovi a Bertě položila Regině jedinou otázku, aniž přitom spustila zrak ze silnice. Jestli se nehodláš hned potom vdát, co budeš dělat?" "Nevím," odpověděla sestra Regina. Zpráva o příjezdu Jean se rychle roznesla po příbuzenstvu, a tak se dům rodičů zaplnil dalšími dcerami a syny a jejich rodinami. U stolu jich nakonec sedělo osmnáct, a i když se předem nijak nedomluvili, bylo jídla dost pro všechny. Sestra Regina předříkala děkovnou modlitbu, ostatní opakovali po ní a to byla poslední slova, která její babička Rosella při obědě řekla. Berta se jí dvakrát během jídla ptala: "Není vám něco, maminko? Je vám dobře?" Stará paní však tvrdohlavě mlčela a rty nechala pevně sevřené. Regina počkala se svou novinou, až dojedli a děti odešly od stolu a začaly si hrát v kuchyni na podlaze s kovovými autíčky. Pak, když zůstali u stolu jen dospělí nad zbytkem koláče, když jim dolili kávu a všichni byli nasycení a zlenivělí, pak k nim promluvila. "Chtěla bych vám všem něco říct... a hlavně tatínkovi a mamince." V jídelně bylo mnohem tišeji než při jídle a teď .zmlkli úplně všichni. Upřeli pohledy na sestru Reginu, která hovořila tichým, ale rozhodným hlasem. "Babička už to ví. Mluvila jsem s ní po kostele a teď .bych to chtěla říct i vám ostatním. Rozhodla jsem se, že už nechci být dál jeptiškou. Píši do Říma a žádám o osvobození od svých slibů." Bertě vylétla ruka k ústům, podívala se na Franka a on se podíval na ni. Pak se oba užasle obrátili s otevřenými ústy na Regi nu. Nikdo nevěděl, co na to říct. Jeden pohlížel na druhého, ženy na své manžely, manželé na ženy. A všichni do jednoho si v duchu říkali: V tom je muž. Jako první se ozvala Berta. "To nemyslíš vážně, Regino." "Myslím, maminko." Jak to můžeš udělat?" Nedělám nic tobě, maminko, chtělo se jí říct, ale samozřejmě to neřekla. Pak začali mluvit všichni najednou. "Co tomu řekne otec Whalen?" "Z kláštera se přece neodchází, nikdo to nedělá." "Ale Jean!" Ježíš, Maria, Josef," šeptali a křižovali se. Já to věděla. Hned mě to napadlo, když ji pustili domů na Vánoce." Je to kvůli tomu muži, který tě přivezl, viď?" "Nějaký muž ji přivezl?" "Nikdy se nebudu moct podívat kamarádkám do očí." "Po tom, co matka Rosella zaplatila takový peníze, abys mohla do kláštera?" "Pššš, mluvte tiše! Uslyší vás děti!" Jedna poznámka stíhala druhou, každý k tomu něco měl, dokud je nepřerušila babička Rosella tím, že se rozplakala. Uprostřed všeho toho brebentění nepronesla ani slovo, jen si položila hlavu do dlaní a bez zábran se rozvzlykala tak usedavě, až se jí třásla hubená ramena. Žena, která se považovala za neoddiskutovatelnou hlavu rodiny, která se ničeho nelekla, žila léta s opilcem, od něhož se nenadála jakékoli pomoci, a přesto si nikdy nepostěžovala, která v sobě měla dost víry pro celou rodinu, i kdyby ji oni pro sebe neměli..., tato žena se rozplakala. Frank vstal a obešel stůl. "Mami," řekl tiše, poklekl na jedno koleno a vzal ji kolem ramen. "To přece není konec světa, mami." "Ale a-ano, je. Je to konec světa. Pro mě ano." Mluvila do dlaní, takže její slova zněla nezřetelně. Potom zdvihla ztrápený obličej. Jediné, co jsem si v životě opravdu přála..., aby se Jean stala jeptiškou. A co teď .udělala... zra-zradila mě." V Regině se vzedmula vlna hněvu, ale když promluvila, ne- dala to na sobě znát. Já tě nezrazuju, babičko," řekla tiše. "Tak dobře. Zrazuješ Boha. Jemu ses zaslíbila." "S výhradou zřeknutí se slibu." "Ty mi budeš odmlouvat? Co to do tebe vjelo, takhle odmlouvat své babičce?" "Neodmlouvám ti. Snažím se, abys mě pochopila." "Tak teda pokračuj!" zvýšila Rosella hněvivě hlas. "Řekni jim všechno, cos říkala mně! Proč chceš odejít! Uvidíme, jestli ti to oni uvěří! Je v tom muž - tak je to! Jeptišky nesvlékají hábit jinak než kvůli muži!" "Můžeš ještě přijít do nebe, když to uděláš?" zeptal se kdosi. Jestli je v tom muž, Jean, tak nám to můžeš říct," ozvala se matka. 'Stejně se to dřív nebo později dovíme." "No, matko," řekl Frank, "dej jí čas." "Určitě to byl ten člověk, který tě včera přivezl!" "Vážně?" zeptala se jedna ze sester překvapeně. Je to pravda, Jean?" Kdosi začal citovat Vyznání víry a už zase spustili všichni najednou. Sestra Regina Marie, která si obvykle zachovávala tak vyrovnaný výraz, že jí ho mohli závidět i svatí, vstala a z plných plic zakřičela: "Nechte toho! Okamžitě toho všichni nechte!" Všichni rázem sklapli pusy jako pastičky na myši. Zírali na tu jemnou ženu, která vždycky mluvila tiše, a teď .najednou porušila všechna pravidla. Regina sevřela ruce v pěst a přitiskla si je na ústa. Srdce se jí rozbušilo. Moci zakřičet - to bylo báječné. Nerozuměli jí, a to bylo hrozné. Zraňovalo ji, že neberou v úvahu její štěstí a zajímají je jen vlastní pocity. Že se jí zřekli za její rozhodnutí a vůbec se neptali, proč to dělá, co ji k tomu po těch letech vedlo. Neprojevili sebemenší starost. Kvůli sobě chtěli, aby byla dokonalá - dokonalá malá sestra Regina - jejich soukromá cesta do nebe, ta, o které se mohli zmiňovat před svými katolickými přáteli, a dávat najevo, že mají zajištěné místo tam nahoře. Dobře věděla, jakou roli tohle všechno hraje. V hloubi srdce vždycky věděla, že rodiny, které mají mezi svými lidmi kněze nebo jeptišku, se cítí být v otázkách vezdejšího světa i světa potom trochu výš než ostatní. Ona však chtěla, aby její rodina byla jiná. Chtěla, aby jí v klidu řekli: Posaď se, Jean, a pověz nám, co tě v klášteře zklamalo a kdy se změnil tvůj vztah k němu a proč k té změně došlo a co bys chtěla v budoucnosti dělat, a jsi si jistáže je to správné rozhodnutí? Je nám líto, že k tomu došlo, pojďme si promluvit o tvých plánech do budoucnosti. Místo takovéhoto přístupu však cítili její problém jenom jako hanbu. Teď všichni mlčeli. Nikdo nepromluvil ani slovo od chvíle, kdy zakřičela. Zírali na ni, jako by se zbláznila. Tolik toho nevěděli o životě jeptišek. Rozhodla se, že jim poví alespoň něco. "Omlouvám se, že jsem křičela," řekla roztřeseným hlasem a žaludek měla přitom stažený, "ale bylo to něco, co jsem nesměla jedenáct let udělat - křičet. Je to jedno z řeholních pravidel." Rozhlédla se po tvářích kolem. "Umíte si představit život bez křiku? Nebo bez možnosti dotknout se jiné lidské bytosti? Že byste měli zakázáno mít přátele, jedinou přítelkyni? Že byste nesměli promluvit se známými na ulici? Umíte si představit život bez hodinek na ruce, takže se nemůžete podívat, kolik je hodin? Představte si, že si nesmíte sami koupit ani svou vlastní lahvičku šamponu, ani poslat někomu dárek, když se vám zachce. Anebo napsat dopis vlastní babičce, aby ho nečetl nikdo jiný. Ani to jsem nesměla - věděli jste to? Každý dopis, který jeptiška napíše, musí nezalepený odevzdat matce představené. A tak jsem vám za celé ty roky nikdy nemohla napsat o tom, jak jsem čím dál nespokojenější. Možná že kdybych to mohla udělat, nedošlo by to takhle daleko, teď .se mi už jen strašně chce být svobodná." Všichni seděli s pokleslými bradami a dívali se na ubrus. Pokračovala dál sladkým andělským hlasem, který od ní očekával i . "Babička se mě ptala, jakto že jsem nevěděla, co obnáší život jeptišky, když jsem stále žila v jejich blízkosti. Ale ono je toho hodně, co o životě jeptišek nevíte a nikdy vědět nebudete. O potlačování citu a o spoustě času, který se tráví duchovními cvičeními, ale dal by se mnohem líp trávit praktickou činností. O životě v jednom domě se skupinou žen, jejichž osobní návyky někdy dohánějí člověka k šílenství. Ale nesmí říct ani slovo, protože když ho řekne, porušuje řeholi. Musí žádat o odpuštění za věci, které se mu nezdají být hříšné. A musí bezpodmínečně poslechnout, i když je přesvědčený, že to, co má udělat, není nejlepší. Člověk se musí vzdát své rodiny a uvidět ji smí jen jednou za pět let. A samozřejmě se musí vzdát i práva mít děti, i když je miluje a cítí, že by byl dobrou matkou a pravděpodobně i dobrou manželkou. Rozhodla jsem se pro dráhu jeptišky, když mi bylo jedenáct let. Jen si to představte - jedenáct! Ještě jsem ani nevyrostla, ještě jsem nerozhodovala ani o tom, jak se budu česat, nikdy jsem nebyla na vesnické pouti bez maminky a tatínka, nikdy jsem si nekoupila šaty za své vlastní vydělané peníze. Neměla jsem ani kamaráda, ani zaměstnání. Jak může jedenáctileté dítě vědět, do čeho jde, když říká, že chce být jeptiškou? Dobré nebe, vždyť já byla v transu z jejich černých hábitů! Matka mi dala staré bílé závěsy, pamatuješ, Elizabeth?" -obrátila se na sestru, která jí byla věkem nejblíže - "a potrhané prostěradlo a já si z toho udělala hábit, protože jsme neměli dost černé látky. Oblékla jsem se do něj, tak jako se jiné děti strojily na Halloween, a tančila jsem po sadu mezi jabloněmi a dívala jsem se, jak mi vlaje závoj. Pak jsem si klekla a zpívala Tantum Ergo. Byl jarní večer a právě sprchlo a na východě se udělala duha. V jedenácti letech jsem to všechno vnímala jako... jako divadlo. V kostele bylo všechno jako divadlo -svíčky, kadidlo, procesí s korouhvemi, krásné zpěvy a my holčičky jsme měly nádherné nové bílé šaty a závoje a sypaly jsme plátky květin na svátek Božího těla. Kterou holčičku by to neuchvátilo? A jeptišky byly součástí toho všeho. A kromě toho byly učitelky a já jsem si jich ohromně vážila, protože jsem chtěla být učitelka. S Elizabeth jsme si v pokojíčku hrávaly na školu a já jsem vždycky byla učitelka a učila jsem ji abecedu. Vytáhla jsem laťku z rolety, ťukala s ní na zeď a předstírala jsem, že ukazuji něco na tabuli. Vždycky jsem chtěla být učitelkou a jediné učitelky, které jsem znala, nosily hábit. A tak jsem chtěla být jako ony. Jenže mi bylo jedenáct... jenom jedenáct," zopakovala úplně tiše a rozhlédla se kolem. Některé tváře se už zvedly, jejich výraz se maličko obměkčil. "A všichni mi říkali, jaká ze mě bude dokonalá jeptiška. Měla jsem být jeptiškou. Říkala to babička, maminka, jeptišky ve škole. Které jedenáctileté dítě by neuvěřilo lidem, které obdivuje nejvíc na světě? Brzy jsem si myslela to, co oni. A tak jsem se jí stala... a byla jsem šťastná. Docela dlouho jsem byla šťastná. Nemyslete si, prosím vás, že vás obviňuji nebo že něčeho lituji. Ničeho nelituji." Položila si zápěstí na srdce. "Vůbec ničeho." Zlatý prstýnek na prstě se jí zatřpytil a bohatý rukáv se ohnul dolů. teď .už ji sledovali téměř všichni členové rodiny. Několik vteřin nehybně postála a potom pokračovala. "Hodně věcí se mi na mém církevním poslání líbilo. Člověk žije s báječným pocitem, že patří do společenství lidí z celého světa, kteří budou vždycky nablízku, když je bude potřebovat. Těšilo mě vědomí, že dělám každou hodinu každého dne něco dobrého a že se podílím na závažném přeměňování svě- ta. Když se společně modlíme, zvlášť modlitby breviáře, a já si uvědomuji, že každý kněz a každá jeptiška na celém světě v tentýž moment obětuje tutéž modlitbu - pak se ani nedá vypovědět, jak silný zážitek to je a co člověku přináší. A také miluji učení. K některým dětem jsem opravdu přilnula a k jejich rodinám také, i k lidem z městečka. Jsou na nás u svatého Josefa moc hodní. Z praktického hlediska poskytuje samozřejmě život v klášteře úžasnou jistotu. O všechny moje světské potřeby je tu postaráno - jídlo, oblečení, přístřeší, společnost, práce, mám kam jít, když onemocním i když zestárnu. Pro vás jsou všechny tyhle věci samozřejmostí, protože jste vdané, ženatí, máte děti a celý život žijete a pracujete tady. Víte, kam patříte. Ale já nebudu mít nic, až opustím klášter. Ani domov, ani práci, a dokonce ani oblečení. V žádném případě nebudu mít uspořené peníze, protože členové církevního řádu nesmějí sami osobně nic vlastnit. Takže... až odtud odejdu, budu začínat jako... jako bezdomovec, teď .možná chápete, jak bylo toto rozhodnutí pro mě bolestné." Nikdo neřekl ani slovo a Regina mluvila dál a snažně je prosila o pochopení. "Světské věci mi nikdy nechyběly. Opravdu ne. Já jen chci... chci... Ze všeho nejvíc chci přítele nebo přítelkyni." Hovořila teď .hlasem ještě tišším, jemnějším a prosebným. "Někoho, s kým bych si mohla o všem popovídat." Odmlčela se a rozhlédla po tvářích kolem sebe. "A kdyby byl tím přítelem muž, odpustili byste mi to?" zeptala se smutně a čekala na odpověd, ale nikdo nic neřekl. "Protože mám přítele a je to muž a je to ten muž, který mě sem dovezl. V září mu zemřela žena a on se obrátil se svým žalem ke mně. Ne fyzicky samozřejmě. Jen jsme spolu mluvili, modlili se, někdy i plakali, protože velice hluboce a opravdově miloval svou ženu a to, že si ji vzal Bůh k sobě, se zdálo být tak nefér. Má dvě překrásné děti. Miluji je a je mi jich tak líto, že... že když se jich nesmím dotknout, je to pro mě utrpení. Tolik se mi chtělo je obejmout, když jim zemřela matka, a chtělo se mi obejmout i jejich otce a utěšit je, ale nesměla jsem. Něco takového jeptiška nesmí udělat, protože jde o fyzický kontakt." Regininy nehybné ruce ležely lehce spojené na stole a její hlas spočíval na všech přítomných lehce jako okvětní plátky růží na trávě. "Složila jsem slib čistoty, takže když vám řeknu, že toho muže miluji - a já myslím, že ano - budete si myslet, že opouštím klášter kvůli němu. Ale on byl tím posledním důvodem. Všechny ostatní jsem měla dřív." V tu chvíli se ve dveřích objevilo jedno z dětí a udiveně si prohlíželo dospělé. "Co je vám?" zeptalo se a hned se k němu přidalo další. "Jakto že tu všichni sedíte? Nebudete mýt nádobí a hrát karty?" Babička Potlocká se pohnula jako první a využila vhodné příležitosti k odchodu z místnosti, "pojďte, děvčata," řekla dcerám, "Carol má pravdu. Nádobí čeká." Toho odpoledne se karty nehrály. Když bylo nádobí umyté, sbalili Reginini sourozenci prázdné pekáče a jeden po druhém odjeli. Babička se také nachystala na cestu domů a Regina ji šla doprovodit k autu. Stará paní dlouho a silně tiskla vnučku k sobě a potom řekla: "Nevím, Regino, já zkrátka nevím. Myslím, že by ses měla uchýlit do ústraní a ještě jednou si rozmyslet, jestli děláš dobře. Uděláš to pro mě?" "Udělala jsem to už v srpnu a přesně z těchto důvodů." "Tak to udělej ještě jednou. Slibuješ?" "Tak dobře, babičko," povzdechla si Regina, "slibuji." Když všichni odjeli, chodila Berta po domě po špičkách, jako kdyby v předsíni ležel mrtvý. Nedokázala se podívat Regině do očí, téměř nepromluvila a nakonec zmizela v ložnici, jako že si jde zdřímnout, což ještě nikdy v životě neudělala. Sestra Regina si klekla ve svém pokoji, pomodlila se nešpory, chvály a ostatní večerní modlitby a za soumraku zašla do stáje, kde otec dojil krávy. Čas dojení ve stáji vždycky milovala. Bylo tu útulno a teplo od zvířat a vonělo to tu senem. Dvě bledé žárovky osvětlily matným žlutavým světlem prostor nad zvířaty a stropní trámy obalené pavučinami. Otec seděl mezi dvěma krávami, rytmicky dojil, takže čůrky plynule dopadaly do napěněného mléka ve džberu. "Můžu ti pomoct, tati?" Jasně. Vem si džber." Našla si kbelík a další stoličku na dojení, vyhrnula si rukávy a sukně nechala volně viset mezi nohama. Posadila se mezi dvě obrovská břicha krav, které hlasitě přežvykovaly, a okamžitě se jí vybavila bývalá dovednost a paže se jí prací příjemně zahřály. Za chvilku si uvědomila, že s otcem dojí v taktu, 181 tak jak to dělávali, když byla mladší. Otec určoval rytmus, ona ho svými pramínky mléka následovala. Když panuje mezi lidmi nesoulad, není nad společné dojení. Jakékoli nepřátelství se při něm jako by ztratí. Regina cítila, že otec se na celou věc dívá jinak než matka. "Tys mi toho moc neřekl, tati." ' "Přemýšlel jsem." "A k čemu jsi došel?" "Že máš pravdu. Matka s babičkou tě zpracovávaly od doby, co sis uměla utřít nos." "Ale já jsem chtěla být jeptiškou." Jo, já vím." Dojili dál, přemýšleli a užívali si té poklidné chvíle, kdy mohou být zase spolu. Jejich vzájemná láska tak měla možnost znovu vzplát. "Rád bych o tom muži věděl něco víc," ozval se po chvíli Frank. "Bylo by to předčasné, tati. Až přijde čas, jestli přijde, tak ti to povím." "Dobrá." Frank skončil u jedné krávy a přesunul se k druhé. Ze stínu se vynořila kočka, vyhrbila se proti Reginině kotníku, pak se otočila a začala se o ni otírat. Regina se sehnula, podrbala ji po hladkém hřbetě a pohladila ji dlaní po celých zádech až ke špičce ocásku. "Ahoj, jakpak se jmenuješ?" zeptala se jí tiše. "Tohle je Půlnoc," odpověděl otec. Jestli nebudeš mít kde bydlet, až odejdeš z kláštera, můžeš se vrátit na čas sem, Jean. Promluvím o tom s matkou. Pochopí to, uvidíš." Reginina ruka se na koččiných zádech zastavila v půli pohlazení a do očí jí vstoupily slzy. Opřela si čelo o pevné horké břicho krávy a chvíli tak seděla - nečinně, vděčně a zaplavená takovou láskou, že se jí snad ani do srdce nemohla vejít. Nakonec zvedla hlavu a tiše řekla: "Mám tě ráda, tatí." Neviděla na něj přes krávu, ale slyšela, jak si odkašlal a pak zavrzala jeho stolička. I když otec nebyl člověk, který by dokázal mluvit o lásce, cítila se Regina v tu chvíli tak milována jako nikdy. 182 16. kapitola Vánoce prožil Eddie tak bezútěšně, jak se obával. Slavnostní atmosféra půlnoční mše i hudba, která při ní zněla a obvykle ho naplňovala vznešenou radostí, ho tentokrát skličovala. Ani majestátní zvuk varhan a oslavné aleluja sboru ho nevytrhly z chmurných myšlenek. Jeptišky seděly v první lavici vpravo, ale sestra Regina, na kterou by se mohl podívat a potěšit se, tam nebyla. Děti během mše usnuly, a když bylo po všem, musel si poradit se dvěma bezvládnými tělíčky sám. Nebyla tu Krystyna, aby jednu holčičku podepřela, nasoukala jí ruce do kabátku a pak jí pomohla uličkou ven z kostela, kde v chladné noci svítily hvězdy. Eddie přijal Rosein a Romainův návrh a zůstal na noc u nich. Děvčata uložil do postelí k sestřenicím a sám si ustlal na rozkládacím gauči a přikryl se dekou sešívanou z dílků. Nejhorší ze všeho bylo plnění punčoch bez Krystyny. Teprve teď si uvědomil, že ona vytvářela u nich doma tu pravou vánoční atmosféru a on sám byl jen slabá náhražka. Hračky, které do punčoch koupil, postrádaly vtip, nápad - to Krystyna je vždycky dokázala vybrat tak, že z nich byly děti jako u vytržení. Jeho ani nenapadlo koupit jim tabuli, i když si v jednom kuse hrály na školu. To Rose jim dala do punčoch každé krabičku kříd a vedle postavila úplně novou černou tabuli na psaní. Rose jim také dala hračky pro jejich novou kočičku Cukříka, a dokonce si pamatovala, že Anne vloni ráda hrála kuličky, a tak jí koupila sáček krásných duhovek. Pro Lucy ušila šatečky na panenku a oběma jim barevně ozdobila perníkového panáčka, tak jak to dělávala Krystyna. Dědeček Přibil jim vyrobil pro panenky postýlku a vysokou židličku a babička ušila do postýlky prádlo včetně dečky ze stejné látky, z jaké měly děti doma své velké deky. Teta Irene jim vyšila jména na polštáře a uhnětla velkou kouli těsta na hraní a koupila k němu váleček a formičky, aby si děvčata mohla jako péct své vlastní cukroví. Lucyina oblíbená panenka přišla o vlasy a babičce s Irene se podařilo vyrobit z jemné žluté příze novou paruku. Stačilo ji už jen přilepit na hlavu a panenka bude jako nová. ; 183 Nejlepší dárek však dívky dostaly od své učitelky, od sestry Reginy. Sebrala do velké krabice zbylé pracovní listy ze školy, kousky kartonů, dvoje desky, staré učebnice a pár hodně ošoupaných karet s násobilkou. Byl tam i diář na rok 1948 se zvláštní stránkou na každý den, z nichž jen pár jich bylo popsaných, a čtyři skoro nové knížečky pokladních bloků i s kopíráky, které používají obchodníci k vedení účtů svých zákazníků. Poklady v krabici se daly skvěle využít - záleželo jen na dětské představivosti. Anne, Lucy a jejich sestřenice strávily většinu vánočních prázdnin hraním na školu, obchod a restauraci. Po pravdě řečeno se bavily tak dobře, že ani nepostrádaly maminku. Eddie sledoval, jak si hrají, a v duchu si říkal, jaký skvělý dar sestra Regina vymyslela. Nejen že nestál žádné peníze, ale využila přitom nepotřebný materiál a zabavila děti tak, že jim pomohla na chvíli zapomenout, že tu s nimi není matka. To děti potřebovaly ze všeho nejvíc a právě takový dárek by nejspíš vymyslela i Krystyna. Také mu pochopitelně připomněl sestru Reginu. Eddie si zkoušel představit, jak asi ona prožívá Vánoce. Viděl ji v tom obyčejném venkovském domě, obklopenou příbuznými, a přemýšlel, jestli jí dali nějaké dárky, a jaké asi. Věděl, že sestry musejí prakticky všechno, co z vnějšího světa dostanou, odevzdat matce představené, podělit se o všechno s ostatními členy církevního společenství. Alespoň desetkrát si během Vánoc lámal hlavu, co by jí sám mohl koupit. V duchu procházel seznam možností: rukavice, kapesníky, třešňový rosol, tyčinky Zagnut. Nakonec však dospěl k závěru, že by se to nehodilo, a raději zašel do dílny a rozřezal zbytky dřeva na čtverce, trojúhelníky, válečky, zkrátka na všechny možné tvary, které jí daruje pro žáky, aby si měli v polední přestávce s čím hrát, když teď .v zimě nemohou chodit ven. Nad takovým dárkem pro její žáky se jistě nikdo nepozastaví. Říkal si, kdy se asi vrátí zpátky do kláštera. Na Štědrý den odpoledne ležel u Romaina a Rose se zavřenýma očima v křesle a představoval si, jak jí předává krabici s dřevěnou stavebnicí a jak se asi bude tvářit, až si dar vezme. Vůbec si neuvědomil, že podobné myšlenky na sestru Reginu čím dál víc v jeho mysli nahrazují smutek nad ztrátou Krystyny. Sestra Regina prožila podivné Vánoce. Z některých věcí měla velkou radost: pekla s maminkou kávové sušenky se švestkami, byla na půlnoční mši u svatého Petra a Pavla, kam chodívala jako dítě, nikde neslyšela pravidelné cinkání zvonku, který by jí přikazoval, kdy má vstát, kdy jít do kaple nebo kdy k snídani. Líbilo se jí chodit do stáje, kde otec po ránu dojil, nalévat teplé mléko kočkám do plechovek od sardinek anebo pozorovat neteře, jak rozbalují vánoční dárky. Moc ráda také navštívila sestru Elizabeth, která jí byla nejbližší, a strávila s ní vánoční oběd. Byly tu však i rušivé tóny. Všichni s výjimkou otce kolem ní chodili po špičkách a chovali se, jako by snad měla nějakou nakažlivou nemoc, kterou nechtějí chytit. Nikdo si s ní v klidu nenuceně nepopovídal. Nikdo ji nepoškádlil, nikdo ji nepoprosil, aby umyla nádobí nebo prostřela stůl. A už vůbec nikdo se nezmínil o jejím odchodu z kláštera. Od chvíle, kdy jim oznámila svůj záměr, se k ní chovali jako k vyvrhelovi. Když nastal čas k odjezdu, byla to pro ni téměř úleva. Matka ji objala mezi kuchyňskými dveřmi a vtiskla jí do ruky pěti-dolarovou bankovku. "To je pro všechny v tvém klášteře," řekla. Pak jí položila dlaně na obě tváře a naléhavě ji poprosila: "Moc a moc dobře si to prosím rozmysli, než odejdeš. Musíš si být jistá, že děláš dobře." Loučila se s ní zraněným pohledem plným slz. "Ano, matko. Proto jedu ke svatému Benovi." Klášter svatého Benedikta stál v ospalém venkovském městečku St. Joseph, které leželo západním směrem od St. Cloud. Otec ji přivezl až k bráně, kterou si tak dobře pamatovala. Od té doby, kdy tady jako novicka studovala, se to tu vůbec nezměnilo. Otevřená brána, společná ložnice, kaple Svatého srdce, všechno jí bylo tak povědomé, jako by odtud nikdy neodešla. V této stinné kapli, kde se nad ní vypínaly do výšky mohutné granitové barokní sloupy a kde jí prosklená kopule vnukala pocit bezvýznamnosti, strávila následující čtyři dny modlitbami. Dlouhé hodiny se modlila, pohybovala se mezi stejně oděnými černými postavami, které zvolna kráčely a prozpěvovaly gregoriánské chorály sladkými sopránovými hlásky, jež jako by vycházely přímo ze zdí chrámu. Jedla ve společné jídelně, kde zaznívala jednohlasně slova díků jako 185 hymnus, a spala v samostatném pokojíku, kde byla naprosto oddělená od světského ruchu. Zúčastňovala se mší celebrovaných benediktinskými mnichy a klečela v rozjímavém mlčení. Otevřela své srdce Bohu, zvala Ho do něj i do své mysli, vyzývala Ho, aby změnil její vůli ke svému obrazu. Ani čtvrtý den však v sobě neuslyšela ani nepocítila nic, co by ji oslovilo a žádalo, aby zůstala jeptiškou, členkou řádu svatého Benedikta. Její rozhodnutí společenství opustit se jí naopak teď, kdy dostatečně dlouho zpytovala svou duši, jevilo nepochybně správné. Proto se onoho posledního odpoledne vydala k zlověstnému dubovému vchodu, který vedl do pracovny převorky sestry Vincenty de Paul. Regina ji téměř neznala. Věděla jen, že se o ní říká, že je nesmírně hodná a nesmírně moudrá a že o propuštění z řádu musí požádat právě ji. Sestra Vincenta se moc neusmívala a ani na Reginu se neu-smála, když vešla do jejího království. Zavalitý obličej měla vtěsnaný v čepci, až jí brada vystupovala dopředu mezi faldy podbradků, a na baňatém nose s poměrně širokými dírkami nosila brýle s kovovými obroučkami. Seděla za stolem, který byl veliký jako nákladní vůz. Celá místnost působila temným dojmem, protože stěny byly obložené tmavým dřevem, které pohlcovalo téměř všechno světlo. V jednom rohu stála socha Panny Marie a zbytek místnosti zaplňovaly knihovny a nepo- hodlné dřevěné židle. "pojď dál, sestro Regino," řekla převorka. "Pochválen bud Pán Ježíš Kristus." "Až na věky, amen." "Učíš v Browerville, jestli si dobře pamatuji." "Ano, učím." "A matka Agnes mi dala vědět, že tam nejsi moc spokojená." "Ne, sestro. Nejsem." "Chtěla by sis o tom promluvit?" Sestra Regina začala hovořit a během několika minut zjistila, že sestra Vincenta je pozorný a trpělivý posluchač. Seděla bez hnutí s pevným pohledem upřeným na sestru Reginu. Ta jí řekla své důvody a potom tiše dodala: "...a tak bych vás ráda poprosila o povolení žádat o zproštění slibu." Sestře Regině bilo srdce strachem jako na poplach, když žádost vyslovila. Převorka však kupodivu zareagovala se stejným klidem a uvážlivostí jako matka Agnes. Jistě jsi prosila Boha, aby ti ukázal cestu." "Ano, sestro." "Modlila ses, kála, odešla do ústraní." "Ano, dvakrát, sestro, a mnoho měsíců jsem se modlila." "A pohovořila sis se svým duchovním rádcem." "A se svým knězem také. I moje rodina o tom ví." "Takže to vypadá, ...že ses rozhodla." "Ano." Jsi nervózní, sestro Regino." "Ano, jsem." "To je zřejmě pochopitelné. Uzavírá se tím koneckonců jedna velká část tvého života. Dovol však, abych ti řekla, že jsem poznala řadu jeptišek, které se rozhodly opustit klášter a dnes jsou našimi nejpevnějšími spojenci jako laické osoby. Ty bez hábitu si často vzpomenou na kostel a pomáhají s církevní i dobročinnou prací, kterou my dělat nesmíme, anebo na ni nemáme čas ani peníze. A většinou jde o ty, které učí jako ty. Takže..." Sáhla pro formulář a podala ho Regině. "Teď zbývá jen vyplnit oficiální formulář. Já ho postoupím sestře Grace a ta ho pošle do Říma. Uvědomuješ si jistě, že ho bude muset podepsat sám Svatý otec?" "Ano, sestro, uvědomuji." Vyplnit formulář bylo dílem okamžiku. Zdálo se to až směšně snadné po tolika letech studia, kdy se z dívky stává jeptiška. Několik vteřin zrušilo šest let příprav. Jaká ironie. Sestra Vincenta připojila svůj podpis, položila formulář doprostřed pijáku na stole a vzhlédla. Jistě víš, že vyřízení žádosti může trvat až šest měsíců." "Ano, sestro." "Připomínám, že během té doby jsi stále povinna dodržovat své sliby tak jako dosud." "Ano, sestro." "A ještě něco... z pochopitelných důvodů by bylo záhodno, abys o svém záměru opustit klášter s nikým nehovořila." "Ano, sestro." "Dobrá tedy." Sestra Vincenta vstala a zasunula ruce pod škapulí ř. "Pán Bůh tě provázej, sestro. A kdyby sis během těch šesti měsíců chtěla kdykoli pohovořit, budu připravena." "Děkuji, sestro. Bůh vám žehnej." "Tobě také." 187 Ještě cestou z kláštera svatého Benedikta ovládal sestru Reginu pocit ironie. Šla ulicí směrem k autobusové zastávce, v ruce nesla kufr a přemítala, jak může něco, co jí zabralo takovou část života a formovalo ji po léta, skončit takovým kratičkým rozhovorem? Očekávala, že ji převorka podrobí důkladnému výslechu, že se bude muset hájit, tak jako obžalovaný hájí svou nevinu. Převorka však přistoupila k jejímu rozhodnutí s respektem a povolností. Sestra Regina očekávala mnohem silnější opozici. Místo toho se však zdálo, že existuje nepsané pravidlo: Kdo tu nechce zůstat, toho nenutíme. Před čtyřmi dny ji otec přivezl k bránám svatého Benedikta, aby se tu v ústraní mohla modlit a rozjímat, a nabídl se, že ji pak zase odveze až do Browerville. teď .však byla Regina ráda, že nabídku odmítla. Alespoň měla čas uvažovat o změnách, které ji bezprostředně čekají. Na jedné straně se jich bála - například toho, že se ocitne úplně bez prostředků. Na druhé straně ji naplňovaly radostným očekáváním, jako například možnost svobodně si dopisovat s panem Olczakem. Autobus Greyhound dorazil do Browerville krátce po třetí hodině odpoledne. Ten den byl zrovna jeden z nejpošmour-nějších z celého ledna. Ale byla sobota, kdy většina farmářů přijíždí nakupovat, a tak město ožilo. Kousek od hlavní ulice mleli v mlýně obilí a ozýval se odtud hvizd podobný siréně. A na samotné Hlavní ulici udil Pete Plotnik na masném trhu polské klobásy, které provoněly celé okolí. Farmářky nakupovaly v Gajdově obchodu. Měly vlasy natočené na natáčkách a svázané utěrkou na uzel. Cestou z Jonczkowského ulice kolem dvou bloků domů ke svatému Josefovi potkala řadu známých tváří. Každý ji zdravil jménem. Všichni muži měli ten den na hlavách klobouky a všichni je před ní smekali. Děti zastavily sáňky, dokud kolem nich neprošla, a ženy se na ni pokaždé usmály. Žila tady už pět let a znala je jménem a všichni znali ji. Lhala by, kdyby řekla, že jí to nebude chybět. Když došla ke klášteru a otevřela dveře do kuchyně, ovanulo ji teplo domova. Sestra Ignatia pekla skořicové sušenky a v jednom z hudebních sálků měl kdosi hodinu piana. Vůně, povědomé brnkání do klapek piana, klidná tvář staré jeptišky - to všechno dohromady ji vzalo u srdce. Bude to moci opustit, až přijde čas? Na chvilku zaváhala. Pojede odtud se srdcem plným vzpomínek, ale své rozhodnutí nezmění. Odpověd bude znít ano. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus," pozdravila ji sestra Ignatia. "Až na věky," odpověděla Regina, chviličku se v kuchyni zdržela, snědla sušenku a odešla do svého pokoje. Poklonila se kříži na stěně, pokřižovala se, vybalila pár věcí z kufru a už zaslechla jemný hlas zvonku svolávajícího sestry k večeři. Tak zase rutina. Rutina jistoty, bezmyšlenkovitého života, v němž nemusí sama o ničem rozhodovat, byla opět tady. V tuto chvíli se jí s úlevou poddala. Matka Agnes si ji za chvíli pozvala k sobě, zeptala se jí, jak se měla doma, jak u svatého Bena a jestli pobyt v ústraní nějak změnil její rozhodnutí. "Ne, matko, nezměnil. Sešla jsem se s převorkou a vyplnila formuláře, teď .jsou na cestě do Říma." 11 V obličeji matky představené se zračilo zklamání. ; "Doufala jsem, že mi odpovíš jinak." Je mi to líto, matko." Chvíli obě beze slova seděly a pak si sestra Regina na něco vzpomněla. "Ach, tady mám pro vás nějaké peníze." Vyndala z kapsy sedm dolarů. "Moje maminka mi dala pět dolarů jako vánoční dárek pro všechny sestry. A zaplatila jsem jen jednu cestu autobusem, protože pan Olczak byl tak laskavý, že mi nabídl, že mě doveze domů. Autobus měl zpoždění a hodně sněžilo, a tak jsem nabídku přijala. Doufám, že je to v pořádku, matko." Matka Agnes ji chvíli bez hnutí pozorovala modrýma vodnatýma očima. Očividně její jednání neschvalovala, ale uvědomovala si, že jde o jejich milovaného pana Olczaka, s kterým sestra porušila řeholi. Kdyby šlo o jakéhokoli jiného muže, určitě by dostala sestra Regina vyhubováno. Nakonec jen matka představená svraštila obočí, s údivem zavrtěla hlavou a uložila peníze do objemného záhybu v sukni. Možná je dobře, že odchází, pomyslela si stará jeptiška. Nikdy se nenaučila skutečné poslušnosti. V pondělí ráno začínala zase škola a sestra Regina přišla do třídy dřív než děti, aby napsala na tabuli dnešní modlitbu. V té chvíli se na prahu objevil pan Olczak s velkou kartónovou krabicí v ruce. "Vítejte zase zpátky, sestro." Sestra si v duchu slíbila, že ať se děje co se děje, ona dostojí slibům, které dala, a bude poslušná řehole, dokud ji oficiálně nepropustí. Takže ať v ní jeho hlas vyvolá jakoukoli reakci, jeho zjev ať jí obrátí srdce naruby, ona se ubrání, bude proti tomu bojovat a nedá na sobě nic znát. Obrátila se od tabule a pohlédla na něj s naprostou zdrženlivostí. "Dobré jitro, pane Olczaku. Copak to máte?" "Něco pro vaše děti, když nemůžou jít o přestávce ven." Vstoupil dovnitř a šel na druhý konec třídy do rohu pod okny. Dívala se na jeho modrou kostkovanou košili a sledovala, jak se napíná pod šlemi montérek, když se ohnul, aby položil krabici na podlahu. Přistoupila, aby se podívala. Ne však moc blízko k němu. Jen se naklonila a nakoukla do krabice. "Ale to je báječné. Sám jste je vyřezal?" "Ano, v dílně. Když jsem měl volno." "Mockrát děkuji, pane Olczaku. Děti budou mít ohromnou radost." Usmála se na něj, ale on úsměv neopětoval. Jejich pohledy se setkaly a setrvaly a oba si v tu chvíli uvědomovali, že se naposledy střetli při nedovolené jízdě autem, která jim přinesla potěšení. Stáli proti sobě na opačných koncích krabice a snažili se přijít na nějaké neškodné téma k hovoru, cokoli alespoň trochu přijatelného, aby kvůli tomu neměla hřích. Eddieho však nenapadalo nic jiného než: Chybělas mi, což nemohl říct nahlas. Jí zase tanula na mysli jen jediná věta: Odejdu z kláštera, ale nahlas ji vyslovit také nesměla. Když se nakonec ticho neúměrně protáhlo, až hraničilo s prohřeškem, zasunula sestra ruce do rukávů a rozhlédla se po místnosti. "Vidím, že jste navoskoval podlahu a umyl okna a všechno dokonale uklidil. Děkuji vám." "No..., to víte..., prázdniny. O prázdninách je na takové věci čas." A zase plynuly dlouhé vteřiny, během kterých cítila Regi- 1 na na sobě jeho oči a vdechovala vůni - muselo to být něco na vlasy, taková kořenitá vůně... trochu jako chryzantémy. Dělala jí dobře. "Užila jste si hezky Vánoce?" zeptal se Eddie. Mluvil s ní teď .jinak než dřív, nebo se jí to jen zdálo? Jako by mluvil tlumeněji. Tónem, ve kterém zaznívala důvěrnost. "Ano, děkuji. A vy jste dojel dobře v tom hrozném počasí?" "Úplně v pořádku." "Chtěla bych vám ještě jednou poděkovat, že jste mě svezl." "A já chci zase poděkovat vám za ten dárek k Vánocům, kte-. rý jste dala dětem. Hrály si celý týden na školu." Znovu se na něj podívala, zastavila se pohledem na pronikavých tmavých očích, rovném nose, přitažlivých ústech a v tu chvíli ji žádný hábit, žádný slib ani řeholní pravidla nemohly ochránit před tím, co cítila. Miloval a ho. Pozor, varoval ji vnitřní hlas, ještě nejsi volná. Otočila se, odešla dopředu a pustila se do psaní na tabuli. Slyšela, že jde pomalu za ní, cestou rovná řady lavic, které asi nebyly přesně za sebou, a pak jde dál. Blížil se k ní... a zůstal stát hned za jejími zády. "Přivezl vás sem otec?" zeptal se. "Ne, jela jsem autobusem." Neotáčej se, sestro Regino. Ať tě ani nenapadne se otočitiJeště nejsi volná! "Měla jste najít telefon a zavolat." "Děkuji, ale dostala jsem se sem úplně snadno." Přijela jsem ze svatého Bena, kde jsem vyplnila formuláře. Dopsala krátkou modlitbu a dala se do slov pro hláskování, jen aby se nemusela otočit. Pak už popsala celý sloupec a neměla další místo, tak zůstala stát čelem k tabuli s křídou v ruce a nehýbala se. Eddie ji zezadu pozoroval a všiml si, že už nepíše. Hádal, jestli má pravdu a ona se k němu skutečně neotáčí proto, že bojuje s pokušením. Zdálo se to neuvěřitelné! Co by asi udělala, kdyby se dotkl jejího ramene? V tu chvíli naštěstí přišel první žák. Zavolal nahlas: "Dobré jitro, sestro Regino! Dobré jitro, pane Olczaku!" a proběhl třídou a zmizel v šatně. Kouzlo pominulo. Byli zachráněni sami před sebou. "No...," řekl Eddie a ustoupil, "...už je skoro čas na první zvonění na mši." Teprve teď .sestra položila křídu a otočila se. Tváře jí hořely, byla zmatená i vyděšená zároveň. Eddie byl už ve dveřích, ale nic je nemohlo zastavit, aby se na sebe zadívali. Všiml si, že zapomněla zasunout ruce do rukávů a jedna ruka že jí bloudí po tácku na křídy. Sestra Regina zase viděla, že Eddie má pootevřená ústa a dýchá trochu chraplavě. Nakonec ještě šeptem řekl: "Dobře, že jste zpátky, sestro." Regina si se zpožděním schovala ruce pod škapulíř a odvrátila zrak. Spolkla odpověd a jen beze slova přikývla. Konečně byl pryč a ona tam zůstala stát a zírala na místo, kde ještě před chvílí stál. Bojovala se svým tělem, kterému byl odepřen od jedenácti let jakýkoli fyzický kontakt s jiným člověkem. Zavřela oči a s úlevou vydechla. Děti Eddieho Olczaka nadšeně a s opravdovou vděčností děkovaly sestře Regině za její dárek. Kromě toho sestře prozradily, že tatínek byl o svátcích trochu nabručený a řekl prý, že je rád, že už skončily. Anne vyrobila z tvrdého papíru děkovné přáni, na které nalepila z těstovinových trubiček slova: Sestře Regině. Uvnitř napsala psacím písmem text (sestra Regina učila děti ve čtvrté třídě psát psacím) Děkujeme vám za věci na školu. Hrajeme si na školu pořád. Já jsem učitelka a Lucy je žákyně. Někdy zlobí a musí psát na tabuli Už nebudu zlobit. Mockrát děkujeme. Jste dobrá učitelka. Anne a Lucy. Lucy přinesla sestře dvě sušenky vykrojené z jasně růžového těsta. Měly tvar srdíček a vypadaly dost ušmudlaně. "Nejí se," upozornila ji s vážným výrazem a položila dar na plastikovém tácku sestře na stůl, "protože nejsou opravdický. Ale můžete se na ně dívat a myslet si, že jsou. A potom mi ten tácek vraťte." Sestra si je nechala na stole pět dní. Když pak začaly připomínat dvě scvrklé mandle, poděkovala Lucy a vrátila jí tácek. Teď už si sestra Regina i pan Olczak každý zvlášť v duchu přiznali, že k tomu druhému něco cítí. Uvědomili si však, že ono první ráno po vánočních prázdninách, kdy téměř ztratili hlavu, se už nesmí nikdy opakovat. On nevěděl, že ona žádá o propuštění z řádu, takže pro něj byla stejně nedotknutelná jako kdykoli předtím a hřích žádostivosti se nad ním denně vznášel. Regina musela vynaložit všechny síly, aby splnila, co jí uložila převorka a neprozradila nic o svých záměrech do budoucna. A tak se snažila panu Olczakovi vyhýbat, aby nepodlehla pokušení a neprozradila mu to. Kromě toho páchala hřích, když ho milovala, protože ji stále ještě vázal slib čistoty. Bylo pro ně nebezpečné zůstat v jedné místnosti spolu o samotě. Kdykoli k tomu došlo, hned si jeden nebo druhý našli nějaký důvod, proč odejít. Přestali se na sebe potají dívat. Pokud spolu museli promluvit, snažili se přitom vždycky dělat něco rukama, aby se nemohli dívat na sebe, ale na práci, kterou bylo právě potřeba zvládnout. Také k církevnímu společenství v klášteře se teď .Regina ocitla ve zvláštním vztahu. Patřila k nim a zároveň nepatřila. Dodržovala řeholi, a přesto se cítila být od ní osvobozená. Pozorovala ostatní sestry a snažila se je nelitovat, ale někdy lítost převládla a Regina se nedočkavě těšila na báječnou svobodu, která ji čekala. Počítala dny, i když vlastně nevěděla, kolik dní má počítat. Tolik si přála o tom někomu říct - zvlášť sestře Doře - prozradit jí, že odchází, svěřit se jí se svými obavami ze samostatného života a ze všeho, co ji snad čeká. Chtěla si s ní popovídat o té nepředstavitelné slasti, kterou pro ni představoval návrat do života laiků. Rozhovor o takových slastech však samozřejmě představoval vážné nebezpečí pro katolickou církev a nekonečné generace jeptišek. A tak žila se svým tajemstvím sama. Jen matka Agnes o něm věděla. Občas se jí uprostřed tichých modliteb zatoulaly myšlenky k očekávanému propuštění a už je nedokázala přivést zpátky, i když šlo o povinnou modlitbu. Rozloučit se se zaběhanou rutinou uplynulých pěti let možná nebude tak těžké, jak si představovala. Velkou otázkou zůstávalo, kdy jí pan Olczak řekne o své lásce, a jestli to vůbec udělá. Před jejím propuštěním by to byl pochopitelně hřích. A jelikož o jejích plánech nic nevěděl... A i potom, po propuštění, by bylo pro jeptišku hanba navázat příliš brzy vztah s mužem, s kterým za svého pobytu v klášteře pracovala. Zlé jazyky by zapracovaly..., tedy pokud by se pan Olczak vůbec vyslovil. Jak mohla vědět, jestli na ni nezapomene, až se odstěhuje z kláštera domů na farmu. A tak sestra Regina dospěla k důležitému rozhodnutí. Koncem ledna se dočetla o státní podpoře, kterou by mohla dostat na studium, a přihlásila se na Minnesotskou univerzitu k postgraduálnímu studiu. Dokončí si univerzitní vzdělání v oboru dětské psychologie. Začátek února s sebou přinesl teplejší počasí a sestře Regině přišel dopis od matky. Našla ho opřený o svou sklenici vody ve společné jídelně. Byl jako obvykle rozlepený. Stálo v něm: Drahá sestro Regino, (ne Drahá Jean, jak jí psávala matka dřív) jsem ráda, že jsi s námi strávila Vánoce. Otec se mnou mluvil o tom, abych ti dovolila vrátit se domů, až odejdeš z kláštera, a kam jinam bys taky nakonec šla. Takže proti tomu nic nemám. Bude se mi hodit pomoc na zahradě a nohy už mi taky tak neslouží jako zamlada. Ještě jsem neměla odvahu o tom někomu říct. S láskou, matka Sestru matčina nabídka dojala. Bylo vidět, že má dobré srdce a že se snaží Reginino rozhodnutí přijmout, jak nejlíp to dokáže. Trvalo jí skoro šest týdnů, než se k dopisu dopracovala, a nejen že napsala, ale nabídla i přístřeší a živobytí. Přesto však stále ještě prožívala Reginin krok jako hanbu. 17. kapitola Pošmourné zimní dny pomalu míjely jeden jako druhý. Zpestření přinesla pouze tradiční čtyřicetihodinová pobožnost. Světla v kostele při ní svítila po celých čtyřicet hodin, kdy probíhalo modlení a klanění. Na závěrečné slavnosti a velkolepé procesí přijeli i přespolní knězi. Těsně po skončení čtyřicetihodinových modliteb se Eddie vydal do města do obchodu k Wroebelovi a Johnovi, aby nakoupil flanel na leštění mosazi. U pultu postávalo ještě pár dalších místních chlapíků a probíralo novinky, když John Wroebel poznamenal: "Tak přijdeme o sestru Reginu, to je ale škoda, že jo?" Eddie rázem zbystřil pozornost a všechny svaly v těle se mu napnuly. Jak to myslíš, že o ni přijdeme?" "Odchází. Copak jsi o tom neslyšel?" Jak... odchází?" zeptal se kdosi u pultu. "Končí nadobro s klášterem. Vypadá to, že už si zažádala 0 propuštění." John podával Eddiemu drobné, ale ten si je nebral. Nepohnul by se, ani kdyby pod ním někdo zapálil balíček dynamitu. "Kdo ti to řekl?" "Otec Teddy." To byl Johnův bratr Theodore, kněz z kostela v minnesotské Alexandrii. Byl jedním z hostujících knězů na čtyřicetihodinové pobožnosti. "Víš to jistě, Johne?" "Otec Teddy to říkal. Tady máš nazpátek, Eddie." Eddie ani necítil mince v dlani. Ježíš Maria," vydechl a otočil se. Ani nevěděl, jestli se modlí, nebo rouhá. "No, tak já musím zase do práce, chlapi. Jsem rád, že jsem vás viděl. Nashle." Nechal je v obchodě probírat neobvyklou novinku a sám si to namířil zkratkou přímo ke svatému Josefovi. Celou cestu se mu honily v hlavě stále stejné otázky: Je to pravda? Opravdu odchází z kláštera? To mi to ani nechtěla říct? V první řadě to musel slyšet přímo od ní. Rychle přešel silnici mezi oběma budovami a vešel do školy šatnou u její třídy. Nahlédl do místnosti a uviděl ji, jak prochází zády k němu mezi lavicemi, zatímco děti tiše pracovaly skloněné nad otevřenými knížkami. Při pohledu na ni a při představě, že se stane svobodnou ženou, v něm všechno zavířilo a roztočilo se. Ovládl se však, zaklepal na rám dveří a řekl: "Promiňte sestro, mohl bych s vámi minutku mluvit?" Sestra se hbitě otočila a jejich pohledy se setkaly, nad dětskými hlavami. Všiml si, že ji to potěšilo a že nedokázala své pocity skrýt, rychle se však vzpamatovala a zář v jejích očích pohasla. Lucy s Anne ho tiše z lavic pozdravily a on jim pokynul. Sestra si zasunula ruce do rukávů a přistoupila k němu. "Prosím, pane Olczaku," zašeptala. "Mohla byste prosím zajít na chviličku do květinové síně?" Sestra Regina se neubránila překvapení. Zdvihla poplašeně obočí, jako by ji štípl neviditelný komár. Rychle se podívala po žácích, ale ti všichni tiše pracovali. "Prosím," opakoval Eddie a ustoupil dozadu. Prošel šatnou, otevřel dveře do květinové síně a podržel je, aby mohla vejít. Regina se ještě jednou podívala na žáky a pak se podvolila, sklopila oči a prošla kolem něj do soukromí květinové síně. Eddie za ní zavřel, došel na druhý konec místnosti a zavřel dveře na chodbu. V květinové síni bylo ticho. Bledé slunce proudilo okny dovnitř a svítilo i na rákosku sestry Mary Charles, která tu tak nepatřičně čekala mezi rozkvetlými fialkami. Eddie se otočil právě ve chvíli, kdy si sestra doupravila na ramenou závoj a zastrkávala si ruce pod hábit. Obrnila se tak a dodala si jistoty. Došel zpátky až k ní a zastavil se. Stáli tváří v tvář. Blíž než kdykoli předtím. Tak blízko, že k němu polekaně vzhlédla. Je to pravda?" zeptal se bez úvodu. "Odcházíte z řádu?" Zase jednou ji překvapil. "Kde... kde jste to slyšel?" "Od Johna Wroebela. Řekl mu to otec Teddy." Odvrátila hlavu. Nechtěla lhát, ale pravdu říct nesměla. Eddie se dotkl tuhé bílé látky pod její bradou a přinutil ji zvednout hlavu. Nechal prst na té neposkvrněné naškrobené látce, které se nikdy v životě nedotkl a které se neměl dotýkat ani teď. Je to pravda?" "Co... co to děláte?" zašeptala. "Nesmíte se mě dotýkat." Spustil ruku, ale neustoupil. Jenom mi řekněte, jestli je to pravda. Odcházíte?" Otevřela ústa, sváděla vnitřní boj, ale nemohla nalézt slova. Dívala se mu do očí a prosila pohledem o slitování. "Nesmíte to vědět," ozvala se nakonec. "Proč ne?" "Prosím vás." Chtěla odvrátit hlavu, ale Eddie jí ji zase zvedl prstem. "Proč?" trval na svém. Poprvé se ho úmyslně dotkla. Shodila mu ruku stranou, aby mohla utéct. Když však chtěla jít, byl rychlejší. Chytil ji za silný černý rukáv a přinutil ji zůstat. "Víte, jak se teď .bojím?" řekl jí. Tváře mu hořely a žíly na čele vystupovaly. "Myslíte si, že je to pro mě snadné?" "Ne!" Chytila ho za zápěstí a chtěla mu odtlačit ruce, ale byl tak silný, že s nimi vůbec nehnula. "Sestro, prosím vás, mluvte se mnou." "Ne!" Jestli to má něco společného se mnou..." "Nedělejte to!" řekla tiše a zavřela pevně oči. To byla úpěnlivá prosba. "Kdy jste se rozhodla odejít?" Neodpovídala, ale dál zápasila s jeho zápěstími. "Kdy?" "Pane Olczaku, prosím vás... to mě bolí." Rázem ji pustil, jako by se tam v tu chvíli objevil sám Bůh. "Promiňte, sestro," zašeptal, "ale já musím vědět..., kdy odcházíte. A proč?" "Musím se vrátit k dětem." Vydala se ke dveřím, ale on se jí obratně postavil do cesty a nedovolil jí odejít. Nepřekonatelná překážka z kostkovaného flanelu a proužkovaných montérek. Jsou potichu. Řekněte mi, prosím vás, jestli má tohle všechno něco společného se mnou, protože já si myslím, že má." Jsem stále ještě jeptiška. Tohle mám zakázané." "Kdy odejdete? Kdy?" "Nemohu odpovědět." "Kam půjdete?" Pokusila se protáhnout kolem něj, ale zadržel ji za paži. Tentokrát ji držel jemně. "Co budete dělat?" Sestra zavřela oči a začala horečně šeptat modlitby. "Zdrávas, Maria, matko boží..." "Myslím, že mezi námi existuje jistý cit, nebo ne? Přikývněte, jestli ano." "...požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého, Ježíš..." "Cítíte ke mně to, co já k vám?" "...svatá Marie, matko boží, pros za nás hříšné..." "Chtěla jste odejít bez rozloučení?" "...nyní a v hodině smrti naší." "Sestro Regino, otevřete oči." Otevřela je. Byly vyděšené. "Amen," zašeptala slabě. "Pane Olczaku, prosím vás, nesmíte se mě dotýkat. To je... já... prosím vás." "Tak mi jen odpovězte na jedinou otázku. Jen jedinou. Kdy budete volná?" Otevřela ústa, pak je zase zavřela. Ačkoli se bránila slzám, vstoupily jí do očí. "Neberte to jako něco neslušného, sestro, ale já to musím vědět," řekl potichu. "Kdy?" V jediném úděsném okamžiku ji napadlo, že ji snad chce políbit. Viděla mu na očích, že chce. Držel ji lehce oběma rukama za předloktí a jemně pohyboval palci, jako když se květy kývají ve větru. Zadíval se jí na ústa a jí bylo jasné, že jestli něco neudělá, podlehnou pokušení oba dva. "Trvá to šest měsíců," zašeptala. "A teď .mě nechteě jít." Opatrně ji pustil a ruce mu klesly podél boků. "A jestli si mě alespoň trošku vážíte, tak už tohle nikdy nedělejte... prosím vás." "Nebudu, sestro. Promiňte." Konečně mohla odvrátit hlavu, a tak to udělala a několikrát za sebou si upravovala rukávy od loktů ke kloubům na rukou. Přihlazovala je a znovu rovnala, jako by se snažila zbavit své tělo toho příjemného pocitu v místech, kde ji pan Olczak držel. "Musím se vrátit k dětem." Eddie ustoupil a uvolnil cestu ke dveřím. Rychle k nim popošla, ale těsně před nimi se zastavila, přitiskla si ruce na tváře, pak našla kapesník a otřela si oči. Ještě si přihladila čepec a odešla do třídy, aniž se na něj podívala. 0 tom, k čemu mezi nimi došlo, s nikým nepromluvili. Eddie to neřekl ani svému bratrovi a důvěrníkovi Romainovi, ani nikomu jinému z příbuzných. Sestra Regina mlčela i před otcem Kuzdekem a matkou představenou, i před sestrou Dorou. Nesli si ten zážitek s sebou jako břímě, které nesmějí odložit. Jeho váhu cítili jako provinění, které přinášelo i své vlastní pokání. Hodně se modlili. Eddie se vzdal po celou dobu půstu masa. Sestra Regina se pomodlila novénu k Panně Marii a poprosila ji o výjimečnou pomoc. Růžencovými modlitbami a půstem chtěla dosáhnout celkového odpuštění. A také se chovala zvlášť hezky k sestře Mary Charles, kterou měla ze všech sester nejméně ráda. To vše nabízela výměnou za odpuštění svých hříchů. Eddie trávil hodně času s dětmi. Vzpomínka na ty dvě nebo tři minuty v květinové síni je však budila ze spaní. Občas, když sestra Regina ležela ve svém strohém pokoji v době silencia, představovala si v duchu, jaké by to bylo, kdyby ji opravdu políbil, a jestli k tomu někdy dojde a kdy a kde to bude, a jestli, až k tomu dojde, bude schopná odložit zábrany a chovat se jako normální žena. Možná byla tak dlouho zabarikádovaná za svým hábitem, že ztratila schopnost jakéhokoli sexuálního projevu. Mezitím Eddie ležel ve své posteli, nespal a přemýšlel, jestli hraje nějakou roli v jejím rozhodnutí odejít z kláštera. Představoval si, čím vším asi musela projít, než podstoupila celou 198 anabázi, s kterými představenými musela mluvit a jaká to musela být psychická zátěž, než dospěla k definitivnímu rozhodnutí. Přemýšlel, jestli ji tu potom nechají učit. Nikdy dřív se s podobným případem nesetkal, ale pochyboval, že by k ní byli představení diecéze nějak shovívaví. Domníval se, že ji přinutí odejít. A co potom? Ztratí se mu z očí? Ne. Ví přece, kde bydlí její rodiče. Může ji tam najít. Ale lidé si o nich budou povídat. Zvlášť když půjde o bývalou jeptišku a školníka církevní školy. Nejspíš si začnou šuškat, že spolu měli techtle mechtle, ještě když byla v klášteře. Bude si muset dávat pozor 1 potom, až bude volná, aby nezavdala příčinu k nějakým takovým neslušným řečem. Uběhl týden. Dva týdny. Trápilo ho, jak se jí postavil v květinové místnosti tváří v tvář a přinutil ji říct mu, na co nebyla ještě připravená anebo co říct nesměla. Nakonec se rozhodl omluvit se jí tím nejbezpečnějším způsobem, jaký dokázal vymyslet. Objevila jeho omluvu jednoho rána, když přišla do třídy dřív a hledala v prostřední zásuvce svého stolu tužku. Místo ní však našla tyčinku Zagnut s papírkem, kde stálo: Promiňte. Zalila ji vlna citu, jaký ještě nikdy nepoznala. Byl to první dárek z lásky, který v životě dostala. Žádný chlapec ani muž neměl nikdy příležitost vyznat jí city, protože než šla do kláštera, byla ještě příliš mladá, a potom to už samozřejmě nepřicházelo v úvahu. S radostí sáhla po tyčince a dlouho ji držela v dlani. Měla chuť ji hned rozbalit a sníst, ale jednak byl půst a jednak - což bylo ještě důležitější - byla stále ještě benediktinskou jeptiškou a jako taková měla zakázáno přijímat od mužů jakékoli osobní dary. A tak zasunula tyčinku do nejzazšího rohu a řekla si, že až bude stůl nakonec vyklízet, vezme si ji s sebou. Toho dne zahlédla pana Olczaka na chodbě, když přiváděla dopoledne děti zvenku dovnitř. Kývl a rezervovaně ji pozdravil: "Dobrý den, sestro." Odvrátila zrak a odpověděla: "Dobrý den, pane Olczaku." O tyčince Zagnut nepadlo ani slovo, ale oba věděli, že ji do stolu položil on a ona že ji našla. A tak měli další společné tajemství, které skrývali před celým světem. Postní doba se chmurně a nekonečně táhla. V souladu se zasmušilostí tohoto ročního období pojali Eddie i sestra Regina své vzájemné city jako příležitost k pokání: Budu se cvičit v trpělivosti. Nepodlehnu pokušení. Místo toho se budu modlit a budu konat dobré skutky. A tak když musel uklidit její třídu a ona tam ještě byla, oba se vždycky zarazili, on zůstal stát na prahu, ale pak vešel. Ona vzhlédla od stolu a mlčela. Eddie pak většinou nevěděl, co říct, a nehýbal se, zatímco Regina se vzpamatovala jako první. "Dobrý den, pane Olczaku," pozdravila jednoduše a pokračovala ve své práci. "Dobrý den, sestro," odpověděl a dal se do zametání, vysýpání, seškrabování a utírání a po celou dobu, kdy tohle všechno dělal, se oba chovali jakoby nic. Výsledkem však bylo, že si tím víc uvědomovali přítomnost toho druhého. Ale pokud se jim rozbušilo srdce, když se potkali na chodbě, a zkrátil se jim dech, dokázali to dobře skrýt. Přišla Smrtná neděle, kdy se podle tradice zahalovaly sochy a kříže fialovou látkou. Sestra Regina měla zase jednou na starost zákristii. Požádala dva ministranty z osmé třídy, aby jí s prací pomohl i. "Zaveďte prosím chlapce do sklepa," obrátila se pak na Eddieho, "a ukažte jim, kde jsou uložené oltářní plachty. Ať je přinesou nahoru." Eddie vzal kluky s sebou do sklepa, našel krabice látek -potahů a závěsů - a také dřevěné závěsové tyče, na které je třeba pruhy látek nařasit. Sestra Regina by si jistě s celou výzdobou s pomocí ministrantů nějak poradila, ale Eddie měl rozhodně v úmyslu jí pomoct. Musel přinést žebříky, aby mohli přetáhnout plachty přes sochy v životní velikosti, a také zahradní hrábě, kterými mohl vyzdvihnout dřevěné tyče na zeď nad hlavní kříž. Kostel měl pět oltářů, takže trvalo dobré dvě hodiny vyžehlit a pověsit všechny plachty a pak zase uklidit žebříky. Eddie i sestra Regina po celou tu dobu pracovali vedle sebe a byli zosobněná zdrženlivost. Nevyměnili si jediné nevhodné slovo nebo dotek. Při každé příležitosti jeden druhého opatrně obcházeli a udržovali mezi sebou dostatečnou vzdálenost. Kdykoli se však chlapci nedívali, vrhali na sebe kradmé pohledy, tak aby si ten druhý nevšiml. Sestra Regina si uvázala dlouhou černou zástěru, vyhrnula 200 si rukávy k loktům, takže jí byly vidět spodní rukávky a cípy závoje si sepnula vzadu na zádech. Eddie pracoval prostovla-sý jako v kostele vždycky a místo obvyklých pruhovaných . montérek měl dnes na sobě khaki kalhoty a hrubou modrou batistovou košili. V duchu si představoval Reginu v domácích šatech a zajímalo ho, jestli má pod čepcem nějaké vlasy a jakou asi mají barvu. Sestra si ho zase představovala v kuchyni, jak nese dřevo ke kamnům a ptá se: Co je k večeři? On přemýšlel, jaké má asi ruce a nohy. Ona, jestli by chtěl mít ještě nějaké děti. V jednu chvíli vylezla vysoko na žebřík, protože trvala na tom, že umyje sochu Panny Marie sama, než na ni navléknou plachtu. "Mohl byste mi prosím, pane Olczaku, podat ten mokrý hadr?" požádala ho. 1111 Sehnula se a on vystoupil na žebřík. Jejich prsty se nedotkly ničeho jiného než špinavého hadru, ale když se pak podívali jeden druhému do očí, zračilo se v nich jediné přání - ať už je tu léto. A už tu byla Květná neděle, kterou začínal týden nej intenzivnějších prací v kostele a kolem něj. Kdyby se Ježíš Kristus chystal vstát z mrtvých ráno o Velikonocích, pak k tomu měl prostředí, jež by ho bylo hodno. Ženy z různých církevních společností vygruntovaly kostel pod pečlivým dohledem sestry Reginy. Všechny ubrusy a závěsy byly vyprané, naškrobené a vyžehlené, svícny vyčištěné, podlaha vydrhnutá a navoskovaná a každý záhyb sádrových ozdob oprášený. Barevná mozaiková okna, radiátory, varhanní píšťaly, klekátka, lavice - všechno se dostalo pod neúnavné ruce úklidové čety. Takhle důkladně se uklízelo jen jednou za rok a byl to obrovský kus práce. Kromě toho se konaly další přípravy. Oponu, která sloužila o Vánocích jako součást jeslí, přinesli ze sklepa a použili ji k vytvoření božího hrobu, v němž ležela socha mrtvého Krista. Děti nacvičovaly na procesí o velikonoční neděli a dospělí zkoušeli ve sboru velikonoční písně. Ve zpovědnici bylo ruš-no, protože každý věřící z celé obce přišel za otcem Kuzde-kem k povinné zpovědi. A kromě toho probíhaly všechny ty 201dlouhé a časté bohoslužby, které se podle tradice konaly mezi Zeleným čtvrtkem a Bílou sobotou. Kostel žil horečnou aktivitou šestnáct hodin denně. Samy církevní obřady navozovaly vzrušenou atmosféru. Od čtvrtka nehořely v kostele žádné svíce, nezpíval sbor a nehrály varhany. Místo toho se ozývalo jen klapání dřevěných řehtaček během klanění na Velký pátek a líbání nohou Ježíšových na velkém kříži, který ležel na zemi, a také během pátečního nočního procesí. V čele průvodu šli ministranti a nesli kříž, který byl stále ještě přikrytý fialovou plachtou. Na Bílou sobotu ráno se konaly dlouhé a pochmurné obřady: požehnání ohně a velikonoční svíčky, čtení proroctví a požehnání vody. V sobotu v poledne se však pochmurná nálada vyjasnila. Ježíš vstal z mrtvých! Půst skončil! Děti z církevní obce mohou už zase sladkosti, kterých se během půstu musely zříct, a dospělí mohou jíst maso! A Eddie znovu zazvonil. Zvonil a zvonil, déle než kdykoli jindy, a cítil, jak se zvukem zvonů stoupá i jeho nálada. Během odpoledne, které pro něj bylo pěkně hektické, se radoval čím dál tím víc. Kostel se znovu naplnil ke slavnosti každoročního požehnání jídla. Parnici přinesli všechno - od kávových koláčků až po domácí naložený křen - a otec Kuz-dek všemu požehnal. Eddie musel být při ruce, aby zvonil před bohoslužbou ve tři hodiny i po ní, a když se kostel konečně vyprázdnil, bylo ho potřeba zamést. Sochu mrtvého Krista musel odnést a místo ní pověsit na stěnu Krista, který vstal z mrtvých. Okolí jeskyně vyzdobil liliemi, další lilie rozestavil na oltáře, ze skladu přinesl podstavce a na ně potom postavil květináče s kapradinami. A v celém kostele se rovněž musely před večerní bohoslužbou fialové plachty vyměnit za bílé. Sestra Regina už zase pracovala v kostele a měla k ruce dva pomocníky. Pro Eddieho i pro ni to byl vyčerpávající týden, který navíc následoval po dlouhém smutném období půstu a truchlivém Svatém týdnu. Nyní je však oba zasáhla radostná změna celkové atmosféry. Kostel se s každou bílou plachtou projasnil, věčná světýlka se rozsvítila ve skleněných pohárcích a vůně tuctů kro-penatých velikonočních lilií naplnila hlavní loď chrámu. Poslední žebřík odnesli dolů do sklepa až pozdě odpoledne. Chlapce poslala sestra Regina domů, aby se převlékli na večerní procesí, sama poklekla, když míjela střední uličku mezi lavicemi, a pak přihladila čistý přehoz na zábradlí, kde se konalo přijímání. Všechno bylo v dokonalém pořádku -čisté, zářivé, připravené k slavnosti. Takhle to asi vypadá, když se chystá svatba, pomyslela si. Poklekla v první řadě, pokřižovala se a vychutnávala ticho a čistotu, pocit dobře vykonaného díla, a dokonce i únavu, jejíž tíhu cítila na ramenou. V modlitbě nabídla svou celodenní těžkou práci Bohu a k Jeho větší slávě. Potom se objevil Ed- die. Byl znavený, špinavý, na sobě měl kombinézu a holínky. I on se poklonil a pak se posadil do lavice přes uličku od sestry Reginy. V kostele bylo naprosté ticho a vonělo to tu jako v zahradě. Všichni kajícníci už dostali rozhřešení svých hříchů a otec Kuzdek se mohl sebrat a odejít domů, aby si odpočinul před večerní bohoslužbou. V prvních pěti lavicích ležely na sedadlech svíčky s papírovými návleky, které děti večer ponesou při procesí. Byl to vyčerpávající, ale přínosný týden. A Eddie se během vší té práce a modliteb tolikrát náhodně setkal se sestrou Reginou a ona s ním, že pomalu přestávali být opatrní. Když oba ještě jednou poklekali, už je nepronásledovala ostražitost jako dřív. Bok po boku připravili tento chrám pro svého Pána a teď .v klidu očekávali Jeho vzkříšení. Unaveně, v tichosti a s úctou poklekli a vtom se stala podivná věc. On jim požehnal. Cítili to tak zřetelně a jasně, jako cítili podušku pod koleny a tvrdou lavici na zápěstích. Sestoupila na ně shovívavá dobrota, zalila je jako vlna a naplnila jejich duše slunečním jasem. Eddie otočil hlavu a podíval se přes uličku na Reginu a ona pohled opětovala. Jako by mezi nimi proudila laskavost, kterou protentokrát nezkalil pocit viny. "Kostel vypadá překrásně," zašeptal Eddie. "Ano," odpověděla. "Miluji Velikonoce." Já taky." Ještě chvilku tak zůstali, pak vstali a poklekli v uličce. Pak 203 šla sestra Regina do zákristie ministrantů, kudy chodívala ven. Eddie ji následoval a bez jakéhokoli vysvětlování ji doprovodil. Do zahnuté chodbičky za hlavním oltářem proudilo jantarově a rubínově zbarvenými sklíčky oken odpolední slunce a vymalovalo stěny, až zářily jako velikonoční vajíčko. Eddie podržel sestře vnější dveře a pak vyšel za ní. Když za nimi zaklaply, postáli ještě oba chvíli na betonové plošince nad schody a potěšili se pohledem na celou faru, hřiště i klášter, který stál napravo od nich. Byla polovina dubna, jaro se blížilo mílovými kroky a úrodná tající země vydechovala vůni, která všechno povznášela. Na stromech kolem fary otce Kuzdeka už vyrašily veliké hnědé pupeny a vedle garáže rozkvetla záplava barevných krokusů. Při práci v kostele se sestra Regina modlila za Krystynu a za Eddieho děti. "Děvčatům bude dneska večer chybět maminka, až se budou chystat na procesí." "Máte asi pravdu. Bohužel. Je to jejich první procesí od té doby, co zemřela." "Vždycky si dávala tolik záležet, aby byly hezky oblečené, učesané a nazdobené." "To je pravda, ale myslím, že si s babičkou Grafikovou nevedeme tak špatně, ne?" "Ne, to určitě ne. Ale řekněte děvčatům, že když budou potřebovat s něčím před procesím pomoct, ať zajdou za mnou." "Děkuji, sestro, řeknu jim." Sestoupila po schodech a vydala se ke klášteru. I po tolika hodinách namáhavé práce šla rovně jako svíce a Eddie se za ní díval ze svého příhodného místa u kostela. Pozoroval každičký detail - špendlík, který jí přidržoval závoj, co při každém kroku jemně povlával, černé boty, jež při chůzi pravidelně nadzvedávaly okraj sukně. Uvažoval o tom, co k němu asi cítí. Vykládá si její chování správně? A co si asi myslí při představě, že by měla být jeho dětem matkou po celý zbytek života? Poznámka sestry Reginy o tom, že dneska bude asi děvčatům chybět maminka, se ukázala být téměř prorocká. Po tolika týdnech, kdy se bez Krystyny už docela dobře obešly, se dnes Anne pro ni rozplakala. Babička Grafikova jí odpoledne natočila vlasy na úzké kovové natáčky místo na pinetky, takže večer měla chudák Anička strašlivě kudrnatou hlavu. Eddie jí sice pomáhal nějak vlasy učesat a připevnit na ně závojíček, aby výsledek vypadal alespoň trochu uspokojivě, ale marná sláva - Krystyna měla kouzelné prsty a Eddie ne. Jeho výtvor byl přinejlepším k politování. Stál s děvčaty v ložnici před toaletním stolkem. Všude kolem se válely Krystyniny hřebeny a kartáče. Anne se na sebe mrzutě dívala do zrcadla a do očí jí vstoupily obrovské slzy. "Musím jít takhle do kostela?" "Vždyť to nevypadá tak špatně." "Vypadá! Vypadá to staromódně!" Slzy se zakulatily ještě víc a hlásek se jí roztřásl. Já chci, aby tu byla maminka." Eddieho píchlo u srdce. Nic tak nebolelo, jako když děti plakaly pro maminku. "To bych já chtěl taky, andílku můj." Jak viděla Lucy, že je Anne smutná, zesmutněla taky - jako obvykle. Růžová pusinka se jí prohnula do obloučku a vypadala jen jen spustit usedavý pláč. "A mašle nemáme pořádně uvázané. Bez maminky není nic pořádně." Eddie se pokusil uvázat jim mašle vzadu na šatech hezky, ale moc obratný nebyl. Klekl si a řekl: "pojďte sem ke mně obě dvě." Opřely se o něj každá z jedné strany a dívaly se mu v zrcadle do očí. Snažily se neplakat. Já vím, že to tak neumím s mašlemi a takovými věcmi jako maminka, ale ty šaty, co jsem vám koupil jsou skoro tak hezké jako od ní, ne?" Anne sklíčeně přikývla. Lucy také. "A sestra Regina říkala, že až přijdete večer do kostela, můžete ji najít a ona vám pomůže se vším, co budete potřebovat. Tak co na to říkáte?" "Hm, tak jo." "Hm, tak jo." Znělo to dost bezútěšně. "Pomůže vám uvázat mašle a připíchnout závoje - to bude fajn, ne?" Holčičky se snažily o úsměv, ale nešlo to. "Kdyby nám natočila vlasy teta Irene, vypadaly by jako od maminky," ozvala se Anne. Já vím, ale nemůžeme se spoléhat na tetu Irene pořád. Tak teď už pojďte," přemlouval je. "Vezměte si ty nové kabátky 205 a pojďte. Pomůžete mi zvonit. A myslete na to, že dneska, večer ponesete svíčky! To bude něco, viďte?" "Hm, asi jo," odpověděla Anne poslušně. "Asi jo," papouškovala Lucy. Ze samého povzbuzování dětí bylo Eddiemu samotnému pěkně smutno. Dneska večer pociťoval Krystyninu nepřítomnost obzvlášť bolestně. Bylo to nejspíš tím, že ji měl spojenou s určitými tradicemi - a teď .si musel zvyknout na něco nového. Velikonoce vždycky znamenaly pořídit pro všechny nové oblečení - šaty, klobouky, rukavice a boty pro Krystynu a pro děti a pokaždé po několika letech i nový oblek pro něj. Děvčata měla letos nové kabátky - krásně levandulové a s řadou bílých perličkových knoflíků vpředu. Objednal je z katalogu Montgomery Ward. A taky pořídil nové bílé rukavice, bílé střevíce, dlouhé bílé punčochy a měly i naškrobené závojíčky na dnešní večer a slaměné klobouky s kopretinami na zítřejší mši. Když však s nimi šel tím chladným a vlhkým jarním soumrakem ke svatému Josefu, kráčely holčičky každá po jedné straně, místo aby šly mezi ním a Krystynou jako dřív. Klapot jejich střevíčků po chodníku ho tak dojal, že se mu stáhlo hrdlo a honem se podíval na oblohu a přinutil se myslet na něco jiného, aby se nerozplakal. V kostele mu Anne s Lucy pomohly zvonit a docela se i rozveselily, když je provaz vynesl při každém zhoupnutí nad zem. Potom s ním obešly všechny vypínače a společně nasví- tili kostel do plné slávy. S údivem zjišťovaly, že se všechny fialové plachty změnily v bílé, pak nahlédly do jeskyně, kde je ještě víc překvapily všechny lilie, čichaly jejich sladkou vůni a potom objevily v předních lavicích svíce a se vzrůstající nedočkavostí si uvědomily, že je už brzy ponesou zapálené v procesí. Než se vrátili zase zpátky k vestibulu, začali se scházet ostatní věřící. Matky slinily prsty a přihlazovaly chlapcům neposlušné chocholky vlasů a děvčatům připínaly závojíčky. Otcové odebírali kabáty a odnášeli je dovnitř, aby našli volnou lavici a uložili je tam. Jeptišky řadily procesí a snažily se udržet děti v tichosti. Nad hlavami se jim rozezněly varhany tak dunivě, až se podlaha chvěla, a ministranti měli spoustu práce se zapalováním svíček. Kdosi se dotkl Eddieho lokte. "Ahoj, Eddie." "Ááá, ahoj, Irene," odpověděl Eddie. Slušelo jí to dneska. 206 Měla nový světle růžový kabát a jemný závojíček jí povlával nad pečlivě natočenými vlasy. Namalovala si obočí, rty přetřela jasně červenou rtěnkou a řasy si nabarvila natmavo, tak jak to dělávala Krystyna. Eddie si také všiml, že docela zhubla. "Šťastné Velikonoce," popřála Eddiemu. "Tobě taky." "Šťastné Velikonoce, děti," obrátila se k děvčatům. Podívala se na jejich nakudrnacené účesy, ale nedala před nimi najevo, že se jich úplně vylekala. Obrátila se k otci. "Myslela jsem, že pro mě pošleš, abych pomohla děvčatům s oblékáním." "Babička Grafikova mi pomohla." "Učesala bych je tak jako Krystyna," řekla Irene dotčeně. Já vím. Irene, ale myslel jsem..., no, však víš." "A kdo jim vázal mašle? pojďte sem, děti, já vás trochu upravím." Sestra Regina sledovala z vestibulu rozhovor mezi Eddiem a Irene. Řadila tam žáky k procesí, ale viděla, jak Irene vzala Eddieho za loket, jak se otočil, uviděl ji a jak se přivítali. Potom si Irene klekla a převázala dětem mašle. Zhubla a byla ted víc podobná Krystyně - stejné vlasy, stejný mejkap, stejný úsměv na tváři, když si otočila holčičky k sobě a vzala z kabelky hřeben, rázem vykouzlila z jejich vlasů zázrak. Odněkud vylovila sponky, otevřela je ústy, natáhla jim vlasy dohladka a sepnula, takže jim hezky držely pod závojem a pak jim ukázala výsledek v zrcátku pudřenky. Obě holčičky se usmály, vrhly se na tetu, objímaly ji a líbaly. A když se Irene narovnala, usmál se na ni i Eddie a při hovoru se dotkl jejího ramene. Z Irenina postoje, ze sklonu těla, z úhlu, do něhož natočila hlavu - z toho všeho byla na chviličku cítit koketerie. Stála tam s rukama na ramenou svých neteří a usmívala se. Sestru Reginu náhle ovládl silný neznámý pocit a tížil ji na prsou - jakási ruka, která ji stiskla a pět strašných vteřin kroutila, než jí došlo, oč jde: žárlivost. Zavalilo ji to jako úder blesku a celým tělem se rozlilo nepříjemné teplo - po krku vzhůru a dolů do rukou a v nitru se ozval zákeřný hlas, který říkal: Ale já /sem jim měla pomoct. Já jsem se nabídla jako první. Její vlastní reakce ji tak ohromila, že se musela otočit. Byly tu určité nezvratné pravdy: Irene Pribilová se podobala matce dětí víc než kdokoli jiný. Měla v sobě stejné nadání pečovat o ně tak jako Krystyna - a byla za tím tradice, kterou se sestra 207 Regina nikdy neměla možnost naučit, protože žila naprosto vzdálena věcem jako pinetky, rtěnky a mašle. Irene uměla flirtovat. Mohla si trénovat všelijaké triky na švagrovi, vyčesat si pěkně vlasy, a dokonce zhubla, jen aby ho získala. Měla možnost každý den dokazovat, že by jim uměla téměř dokonale nahradit matku, a jednou - kdoví - z něj mohla dostat i nabídku k sňatku. Naproti tomu ona - sestra Regina - nesměla pronést ani slovo o svých citech. Musela stát stranou, prosit ho, aby mlčel, a předstírat, že k němu nic necítí. Možná ho zranilo, že se mu nesvěřila se svým plánem odejít z kláštera. Možná si to vyložil jako důkaz toho, že pro ni nic neznamená. Možná že ještě než Regině povolí odchod z řádu, zváží Eddie znovu Ireninu nabídku a uvědomí si, jaká by to byla báječná nová matka pro jeho děvčata. Tu noc při večerní modlitbě zpytovala jako obvykle své svědomí a shledala, že se provinila hříchem žárlivosti. Odříkala pak tu nejvroucnější kajícnou modlitbu svého života, potom zhasla světlo a lehla si do postele, ale nespala. Představovala si, co cítila při pohledu na Irene, Eddieho a jeho děti a dělalo jí to velké starosti. Bylo to tak zvláštní. Devětadvacetiletá žena a nikdy v životě nezažila pocit žárlivosti. Možná jako dítě, když některý starší sourozenec dostal nové boty nebo poslední kousek koláče. Ale žárlivost kvůli muži byla jiná. Přišla náhle a byla velice nepříjemná a zaplavila člověka skrz naskrz. Zanechala na duši hřích, ze kterého se musela vyzpovídat. Regina ležela potmě s rukou položenou přes oči. Byla už k smrti unavená z neustálého pocitu viny. Jako by všechno, co v posledních šesti měsících udělala, nakonec vyústilo v nějakou vinu. A taky byla unavená z toho prazvláštního ironického faktu, že se zamilovala jako jeptiška, že o tom nesměla mluvit a nesměla se přesvědčit, jestli on cítí totéž. Jak jenom toužila jít rovnou za ním a říct: Miluji tě a tvoje děti také, ale jsem stále ještě vázána slibem až do chvíle, než odejdu. Bud trpělivý, prosím tě. Už jenom dva měsíce. Tohle však pochopitelně udělat nemohla. Byl by to hřích. 18. kapitola Jednoho teplého slunného odpoledne vešla matka Agnes do třídy sestry Reginy a zavřela za sebou dveře. Bylo druhého května, úterý, a právě skončila škola. Pozdravily se jako obvykle. "Bud pochválen Pán Ježíš Kristus." "Až na věky, amen." Potom matka Agnes řekla: "Z Říma přišel souhlas s tvým propuštěním." Sestře Regině vylétla ruka k srdci. Měla dojem, že jí snad vyskočilo z hrudi až do krku a tam kolem sebe bije jako nějaký zdivočelý beran. "Ach! Tak brzo? Já... myslela jsem, že za šest měsíců." "Za tři až šest měsíců. Bylo to pět, pokud dobře počítám." "Ano..., skoro pět. To je..." Sestra Regina trochu couvla a dosedla na židli. Nemohla ani popadnout dech. "Proč jsem jenom tak překvapená?" "Tenhle krok změní tvůj život. A nedá se vzít zpátky." Sestra Regina se snažila ovládnout své city, ale teď, když najednou přišel ten okamžik, na který čekala, zalekla se. Jako by nejistá budoucnost zvedala proti ní útočné dračí hlavy. V naprostém zmatku seděla na židli za pracovním stolem a téměř ani nevnímala, co matka Agnes říká. Je zařízeno, aby pro tebe dnes odpoledne v pět hodin přijel otec a odvezl tě. Přiveze s sebou oblečení. Do té doby bys mohla převléknout postel a sbal si své věci." "V... v pět hodin?" To byl čas, kdy se všichni modlí v kapli ma-tutinum a chvály a nevědí, co se jinde v budově děje. "To se... tedy chci říct... nemohu se ani rozloučit s ostatními sestrami?" "Za daných okolností by převorka a prezident kongregace byli raději, kdybys to nedělala." Zájmy řádu byly pochopitelně 1 nejdůležitější, a proto se o celé záležitosti nesmělo mluvit. "Ale..." Co měla sestra Regina říct? Ale některé z nich jsou moje přítelkyně? Nesměla přece v tomto církevním společenství navazovat žádné osobní vztahy. Najednou jí to připadlo tak nesmyslné, že jí ani nedovolí říct prosté sbohem. Co čekají? Že odtud uteče? "Ani se sestrou Dorou?" Sestra Agnes se nesouhlasně zamračila. V tomto bodě nepřipustí žádnou výjimku. Jestli se nesmím rozloučit se sestrou Dorou, pak určitě nesmím říct sbohem ani dětem. Sestra Regina přejela pohledem po své třídě. Na tabuli bylo ještě něco napsáno a písmo utíkalo do kopečka. To psaly děti ze čtvrté třídy. Z některých lavic vykukovaly papíry a na jedné židličce zůstal viset obnošený růžový svetr. Jeden rukáv mu visel až skoro k podlaze. "Ale co děti? Kdo je bude učit do konce roku?" Jedna jeptiška, která je na odpočinku u svatého Bena, sem přijede a odučí zbývající tři týdny. Jestli jí chceš něco důležitého říct, můžeš to povědět mně a já jí to vyřídím." Všechno bylo předem naplánováno za jejími zády. Jako kdyby sestra Regina dělala něco špatného, co je třeba zakrýt. I když jí řekla matka představená vloni o Vánocích, že pochybovat o církevním poslání není hřích, teď, když má odjet, to všichni chtějí zamaskovat. "Neměla jsem možnost říct svým žákům, že odjedu." Jsem přesvědčená, že je to tak lepší, sestro." Já ne, chtělo se jí odporovat. Vždyť ty děti nebyly jenom ně- ' jací cizí lidé, kteří tu seděli pět dní v týdnu v lavicích. Byly to individuality, jedinečné osobnosti, které měly každá své vlastní potřeby. Záleželo jí na nich z tolika různých důvodů. Každý den s nimi jí přinesl něco nového, živoucího, důležitého. Některé se jí pomaloučku dařilo dostávat ven z jejich ulit, jiné zase nenásilně přiměla pozměnit některé negativní rysy. Jedny přivedla ke čtení, jiné odnaučila drmolit při mluvení, další měla k pečlivějšímu sčítání a odčítání, jiné zase vedla k trpělivosti a vlídnosti a někoho přiměla, aby si denně čistil zuby. Všem se líbila knížka, kterou jim kapitolu po kapitole četla -Tajemství zelené želvy - , a ještě ji nedočetli. A ta dvě děvčátka, která byla jejímu srdci nejbližší, Anne a Lucy Olczakovy, co ty si pomyslí? Že o ně tak málo stála, že se s nimi ani nerozloučila, ani slovo jim neřekla a zmizela? Církev však viděla v každém dítěti potenciálního kněze nebo jeptišku, a proto s nimi nechtěla upřímně hovořit o jeptišce, která opustila řád. Vždyť by mohly položit onu obávanou otázku proč.'' A tak musí odjet bez rozloučení. Neřekne sbohem ani dětem, ani sestře Doře, a určitě ne panu Olczakovi. Oči jí zabloudily ke krabici dřevěných kostek, které jí vyřezal, ale na vzpomínání nebyl čas. Matka představená čekala. "Ukážu vám, kde jsme ve čtení a v matematice, a dám záložku do knihy, kterou čteme každý pátek odpoledne." A tak předávala matce představené instrukce, zaškrtávala stránky a zakládala knihy a bylo jí čím dál tíž u srdce. Celou dobu si představovala, že tu zůstane do konce školního roku a poslední den si udělá s dětmi venku na zahradě piknik a pak je doprovodí ke školnímu autobusu, zamává jim a ukončí tak školní rok jako ostatní. Všechno však bylo zorganizováno tak, aby odjela v rychlosti a tajně. Žádné vzpomínání, žádné loučení. Jen nedat příležitost k hovorům o nespokojenosti a plánech do budoucna. Sbalte zrádce a vypakujte ho z kláštera dřív, než si toho někdo všimne. Můžete předstírat, že odešla kamkoli, jen ne tam, kam opravdu šla - ke svobodě. Nadešel okamžik, kdy měla naposledy odejít ze své třídy. "Mohla bych tu, matko Agnes, zůstat na chvilku sama?" poprosila představenou. "Ano, samozřejmě." Matka Agnes odešla a sestra Regina vytáhla prostřední zásuvku stolu. Úplně vzadu ležela tyčinka Zagnut. Schovala ji do jedné z vnitřních kapes, zavřela potichu zásuvku a chvíli stála a sbírala odvahu k odchodu. Nemyslela, že to pro ni bude tak- hle těžké, ale pět let je dlouhá doba. Považovala tuto místnost za svoji - nahoře na tabuli byla abeceda napsaná její rukou, v červené klasifikační knížce v levé horní zásuvce známky, které jim dávala ona, její písmo měly děti na kartičkách ve svých učebnicích katechismu. Sbohem, děti, pomyslela si. Budete mi chybět. Matka představená čekala na chodbě v diskrétní vzdálenosti od dveří třídy. Na druhém konci haly bylo slyšet ze sedmé a osmé třídy pana Olczaka, jak si při uklízení hvízdá. Matka představená se ji však chystala doprovodit rovnou do kláštera, takže nepřicházelo v úvahu, že by se s ním mohla rozloučit. Napíši mu a vysvětlím, proč jsem odešla bez jediného slova. Sbohem, pane Olczaku, Budete mi také chybět. Ve svém pokoji v klášteře sestra Regina svlékla a znovu povlékla postel a sbalila si pár věcí do papírového kufru. Bylo jich žalostně málo - spodní prádlo, černá šála, kterou jí upletla babička, růžence, kříž, který dostala od rodičů, když složila řeholní slib, černě potažená kniha řeholních pravidel, šampon, kartáček a prášek na zuby, použité mýdlo Ivory a školní fotografie za pět let. Fotografie v ní vyvolaly novou vlnu dojetí. Ztěžka dosedla na nepohodlnou dřevěnou židli s loňskou školní fotografií v ruce. Tuhle byla Anne, trochu menší než teď .a v puse jí tenkrát ještě chyběl jeden přední zub. Od té doby jí krásně narostl. A tady byla ona sama - přesně uprostřed poslední řady mezi usměvavými farmářskými chlapci, kteří měli toho dne na vlasech Brylkrém. Voněli tenkrát jako jejich otcové v neděli. Na letošní fotografii byla Anne i Lucy. Fotograf přijel krátce po smrti jejich matky a Regině se zdálo, že vidí v Anniných očích smutek. Lucy se bláznivě smála od ucha k uchu, takže jí vůbec nebyly vidět oči a rty měly doširoka rozpláclé. Co s nimi bude? Uvidí je ještě někdy? Přijede jejich otec za ní? Anebo si bude taky myslet, že jí na něm tak málo záleželo, že se ani neobtěžovala s loučením? Uložila fotografie k věcem do kufru, vedle nich dala tyčinku Zagnut a potom kufr zavřela. Dole právě zvonily k odpolední modlitbě. Ať je to dobře, nebo ne, otevřela dveře a stála v nich, dokud sestra Dora nevyšla ze své místnosti a nešla kolem ní. Zastavila se, když uviděla sestru Reginu stát v otevřených dveřích a za ní na posteli kufr. "Ach ne," vydechla sestra Dora. "Toho jsem se bála." "Nemám ti to říkat, ale dostala jsem souhlas k odchodu z řádu a dnes odjíždím. Chtějí mě odsud vystrnadit tak, aby si toho nikdo nevšiml, ale..." Sestra Dora byla očividně otřesená a smutná. Napřáhla k Regině ruku a ta ji popadla a oběma dlaněmi stiskla. "Kam jedeš?" "Nejdřív k rodičům." "Bůh tě opatruj." "I tebe." "Budeš mi chybět." "Ať se říká v řeholi, co chce, považuju tě za svou přítelkyni." Sestře Doře vstoupily slzy do očí. Ještě jednou naposledy stiskla sestře Regině ruku a odešla dolů do kaple. O chvíli později se zezdola ozval zpěv. Stoupal chodbami a schodištěm nahoru, vinul se sladkými sopránovými tóny stále výš a výš až nad střešní trámy a nesl latinská slova vzhůru do nebes. Sestře Regině se chtělo běžet dolů za ostatními, pospíchat, aby nepřišla pozdě a nemusela se v pátek za toto zpoždění kát při sebeobviňování. Teď už ale nebyla jeptiška. Už se nebude účastnit každodenních obřadů, už se nebude zpovídat nikomu jinému než svému knězi. Dole se ozvalo zaklepání. Sestra Regina nevěděla, že je matka představená stále ještě dole, dokud neuslyšela její hlas, jak se se zpěvem blíží ze zadní části budovy ke vchodu. Než otevřela dveře, přestala zpívat. Hned na to Regina zaslechla hlas svého otce a pak i matky. Mluvili tiše, skoro spiklenecky. Potom slyšela hluboký hlas matky představené, jak je zdraví a říká, aby se posadili v jedné z hudebních tříd. Regina vklouzla do své místnosti, zavřela dveře a čekala. Za chviličku se objevila sestra Agnes a v ruce nesla balík v bílém papíru, do jakého dávají řezníci maso, převázaný provazem z obchodu. "Přijeli tvoji rodiče a přivezli ti tohle. Tady máš své pro-pouštěcí listiny podepsané papežem Piem." Podala jí bílou obálku. Je tam taky trochu peněz. Ne moc, ale přinesla jsi věno, když jsi vstoupila do řádu, a tak představení považují za správné nenechat tě odejít docela s prázdnou. No tak, Regino, jak se teď .cítíš?" Neřekla sestro, jen Regino. "Mám strach." Matka Agnes se na ni laskavě usmála. "To není nutné. Bůh tě ochrání." "Ano, samozřejmě." "Dovol, abych ti znovu řekla, Regino, že tě nerada ztrácím: Doufám, že půjdeš zase někam učit. Nepromarni svůj talent." "Děkuji, matko Agnes." "A teď .prosím poklekni a přijmi mé požehnání." Regina si tedy klekla a ucítila naposledy na hlavě dlaň staré jeptišky. 'Dobrý a milý Spasiteli, opatruj Reginu na její cestě do laického světa. Bude v něm dál plnit Tvou vůli, i když jiným způ-, sobem než dosud. Ať dál žije podle Tvých přikázání a obětuje svou budoucí práci k Tvé větší slávě. Ať prokazuje dobrodiní všem, ale zvlášť těm, kteří jsou méně šťastní než ona. A ať se dál hlásí k hlavním ctnostem, aby mohla po skončení dočasného života na zemi dlít s Tebou v životě věčném. Amen." "Amen," zašeptala Regina. Vstala a podívala se matce představené do obličeje. Její oči byly o poznání vodnatější než obvykle. "Pamatuj na Jeho slova - neboj se, protože já jsem s tebou po všechny dny života tvého. A teď .jdi v pokoji." Když matka Agnes odešla a Regina se ocitla zase sama ve své cele, slyšela stále ještě zezdola zpěv. Rozbalila balicí papír a pod ním našla bílou halenku s krátkými rukávy na zapínání vpředu a hezkou jarní sukni barvínkově modré barvy s růžovými poupaty. Všimla si, že sukně byla ušitá doma. Když si uvědomila, kolik lásky musela matka vložit do té práce, až jí vytryskly slzy. Věděla totiž, že matka se ještě nesmířila s tím, že opouští klášter. Pod sukní ležely bílé ponožky, velice střízlivé dlouhé bavlněné kombiné a prostá bílá podprsenka, která už nebyla nová. Na ní byla připíchnutá cedulka s matčiným písmem: Nevěděla, jsem, jakou máš velikost, tak jsem dala moji. Doufám, že bude stačit, než ti koupíme novou. Naposledy v životě se sestra Regina svlékla tak, jak to vyžadovala řehole, přesně v opačném pořadí, než se ráno oblékala. Políbila každý kousek oděvu a věnovala mu krátkou modlitbu - závoj, čepec, blůza, škapulíř, pás se třemi uzly, které znázorňovaly tři sliby, rukávky a šaty. A samozřejmě také pás na převazování prsou. Svlékat se za plného světla a za zvuků matutina a chvál, které sem doléhaly skrz zdi, jí připadalo neslušné. Rychle si natáhla podprsenku, ale zjistila, že je příliš veliká a hrozně nepohodlně se zapíná. Halenka měla velikost 34, byla koupená v obchodě a seděla jí úplně dobře. Sukně byla v pase trochu malá - jak by to taky maminka mohla odhadnout - ale Regina ji přesto zapnula a rázem se zachvěla v první vlně radosti. Ucítila na nohách vzduch! Bílé ponožky vypadaly v černých šněrovacích polobotkách směšně, ale jiné boty neměla. Hned se rozhodla, že to bude první věc, kterou si koupí. A také podprsenku, která jí bude sedět. Když byla oblečená, stáhla si z prsteníčku prostý zlatý kroužek, který si před léty navlékla jako nová Kristova nevěsta. Položila ho na dlaň a dívala se na něj a vzpomínala na den, kdy ho dostala. Byla celá v bílém, na hlavě bílý závoj nevěsty a v duchu upřímné přesvědčení, s kterým slibovala svou věrnost navždy: Jn toto corde." S těžkým srdcem položila prstýnek na židli na složené oblečení. "Je mi to líto," zašeptala. "Nebyl to prostě život pro mě." Vzala ze stolu to nejmenší zrcátko, jaké vůbec mohlo být, a kapesní hřebínek a pustila se do česání. Tak málokdy si prohlížela své vlasy. Byly světlé a zubaté, jak si je sama stříhala školními nůžkami na papír. Když je pročesala, ležely jí na hlavě v žalostných vlnách a Regina najednou dostala strach objevit se s takhle neupravenými vlasy na veřejnosti. Musí se toho tolik učit. Ale ona se to naučí. Určitě. Na odchodu se zastavila a ještě jednou se ohlédla na úhledně složené černobílé oblečení na židli. Zezdola zazníval zpěv, který se pomalu blížil ke konci. Přelétla očima po holé úzké místnosti, která postrádala jakékoli pohodlí nebo dotek lidské ruky, a najednou zatoužila po barvách. Po tapetách, závěsech, po oblečení! Po růžové, modré, žluté! Po téhle cele se jí stýskat nebude. Ani trochu. Dole v učebně hudby čekali rodiče. "Ahoj, mami. Ahoj, tati," pozdravila. "Děkuju, že jste přijeli." Oba hned vyskočili ze židlí, jako by dělali něco nedovoleného. "Sestr-" Matka se jí bázlivě podívala na nohy a začala znovu. Jean, holčičko, jak ti sedí oblečení?" "Prima, mami." "Doufám, že je to dobré. Nevěděla jsem, co přivézt." Je výborné, tak krásně barevné," dodala s nadšením. "Moc děkuju, žes mi ušila tu sukni." "Tu jsem neušila já. To Elizabeth. Trvala na tom, že ji ušije. A taky poslala krátký kabátek. Nevěděla, jestli budeš mít něco navrch." "Ta myslí na všechno." Otec neřekl zatím ani slovo. Podržel jí kabátek, a když se do něj oblékala, ucítila na chvíli, jak jí skrz vlněnou látku a vy- cpávky stiskl ramena. "Ponesu ti kufr," byla jeho první slova. "A já vezmu tenhle kabát," dodala matka a natáhla se po těžkém černém oblečení. Vyšli ven a Regina je následovala. Na chodbě na ně nečekala dokonce ani matka představená, aby se rozloučila. Ztratila se do kaple a zpívala teď .s ostatními. Určitě musela poslechnout pokyny, podle kterých měl zrádce vyklouznout z kláštera ven beze svědků. Regina prošla kolem lavice, kde často potkávala děti, které čekaly na hodinu piana. Někdy to byly Anne nebo Lucy a držely v ruce kapesník s mincemi zavázanými v růžku. Zastavila se v prosklené vstupní bráně, která se táhla podél přední strany budovy, a ohlédla se do chodby. Na lesklém linoleu se odráželo zapadající slunce, které sem pronikalo otevřenými dveřmi učebny. Naposledy se podívala do otevřené kuchyně, odkud voněla cibule a hovězí maso, které bude k večeři, naposledy pohlédla na schody do patra, kde sedm jeptišek končilo odpolední modlitbu v tichém rozjímání. Nemám výčitky svědomí, pomyslela si a vyšla ven do jarního večera. Áááá, vítr! Vítr ve vlasech! A kolem nohou! A v nezakrytých uších! Vál pozdním odpolednem, zatímco zapadající slunce jí ještě zalilo prostovlasou hlavu hřejivým teplem. Červenky zpívaly tak hlasitě jako ještě nikdy. Jak krásně je slyšela -bez vrstvy naškrobené bílé látky ovinuté kolem uší. Přistihla se, že chce zastrčit ruce do rukávů Elizabethina kabátku, ale byly příliš úzké, takže si rázem uvědomila, že už ruce schovávat nemusí. A pak už seděla na zadním sedadle otcova auta a přemýšlela, jestli teď .pan Olczak uklízí na druhé straně školy v její třídě, anebo jestli už odešel domů, a kdo mu řekne, že odjela. Napadne ho, že jela k rodičům na farmu? Ještě že alespoň ví, kde jsem. "Večeřela jsi, ses-, Jean?" zeptala se matka. "Ne, ještě ne." "Mysleli jsme s matkou, že bychom se zastavili v Long Prairie," řekl otec, "a zašli do restaurace jako... jako na oslavu." Jean neuniklo, jak stroze se matka zatvářila a podívala na manžela pohledem, který říkal, že ona se na oslavu necítí... a možná se na ni nikdy cítit nebude. Jean pochopila, že otec chce tomu hořkosladkému milníku v jejím životě dodat příchuť čehosi zvláštního. Jít do restaurace byla pro její rodiče tak výjimečná událost, jako kdyby třeba nešli v neděli do kostel a na mši. "To bych ráda," souhlasila Jean. V kavárně Hart si sedla na jednu stranu boxu a rodiče na druhou. Každou chvíli zapomínala, že se teď .už může rozhlédnout kolem sebe na reklamy na coca-colu, na lidi na barových židličkách nebo na čokoládové tyčinky pod skleněným poklopem u baru. Z jukeboxu se ozval krásný mužský hlas, který zpíval Monu Lisu. Servírka s hnědými vlnitými vlasy a krvavě červenými rty ji oslovila "zlatíčko" a doporučila jí k hamburgeru malkao. Když přinesli jídlo, sepnula Jean ruce, sklonila hlavu a odříkala v duchu docela dlouhé poděkování. "Chutná ti to malkao, Jean?" zeptal se otec a Jean s plnou pusou přikývla. "Hmm... teda jestli ti můžu zase říkat Jean?" podíval se na ni tázavě. Jean se usmála, vzala ho za zhrublou ruku, svou druhou položila na matčinu a řekla: "Samozřejmě že můžete. Všechno je zrovna jako dřív. Pořád jsem vaše dcera. Vůbec se se mnou nemusíte cítit nějak nesví." Věděla však, že se nesví cítí a že to ještě nějakou chvíli potrvá, než si zvyknou. Následující den, když už byla sestra Regina zase Jean Potlocká, přišla Anne Olczaková do třídy a zarazila se. Za stolem seděla na židli sestry Reginy nějaká stará shrbená jeptiška s vousatým obličejem a skvrnitýma rukama. "Kdo jste?" vyhrkla na ni. Jsem sestra Clementa a budu vás do konce roku učit." "Kde je sestra Regina?" "Potřebovali ji někde jinde." "Kde?" Ježíš ji povolal na jiné místo." "Tím myslíte, že taky zemřela?" zeptala se Anne s naprosto šokovaným výrazem. "Ale kdepak, ne. Je úplně v pořádku. Ježíš ji jen potřeboval jinde víc než tady. To je všechno." 'Tohle říkali, když zemřela moje maminka, ale není to pravda! My maminku pořád moc potřebujeme! Proč nám sestra Regina neřekla, že odejde?" "Asi to nevěděla." "Vrátí se?" "Ne, dítě, nevrátí. Jak se jmenuješ?" Anne našpulila ústa. Nechtělo se jí říkat své jméno téhle staré podvodnici. Neměla však na vybranou. "Anne Olczaková." "Olczaková... hmmm. Dcera školníka?" "Ano, jedna z dcer." "Ano, samozřejmě. S tvým tatínkem jsem se už setkala a sestra bude myslím chodit ke mně do třetí třídy." "Čeká venku, až přijede autobus s její kamarádkou. My jsme měly obě sestru Reginu strašně rády." Pak přišla do třídy sestra Agnes a Anne využila té příležitosti k úniku. Běžela honem ven a zvěstovala tu novinu všem spolužákům, hned jak vystoupili z autobusu. Mají novou učitelku, je stará a má knír. Toho dne sledovala Anne novou učitelku během mše i během vyučování s rostoucím nepřátelstvím. Jeptiška byla nudná, líná a vůbec neuměla učit. Většinou řekla dětem, aby si otevřely učebnice a samy pracovaly. O přestávce se ani neobtěžovala jít s nimi ven. Ustavila dva hlídače a řekla, že všichni musí poslouchat, nebo je nahlásí. Přestávka byla strašná. Kluci doráželi na holky, brali jim švihadla a kamínky na hraní drápků, a to se nikdy při sestře Regině nestalo. Při hodině po přestávce sestra Clementa sestavila dvojice čtvrťáků s třeťáky a starší měli dávat matematické hádanky mladším. Sama si sedla ke stolu a těsně před obědem začala dřímat. Vypadala, jako když každou chvíli spadne ze židle. Sestra Dora ještě ani zdaleka neodzvonila konec přestávky a Anne už věděla, co udělá. Pro Eddieho to byl také šok, když šel ráno kolem třídy sestry Reginy a uviděl, že nějaká jiná jeptiška prohlíží zásuvky jejího stolu. Vešel dovnitř a řekl: "Dobrý den." Vyměnili si několik zdvořilostních frází a Eddie se během chvilky dozvěděl, že sestra Clementa bude tuto třídu do konce roku učit. O sestře, kterou zastoupila, však nevěděla nic. Ani na diecézi, ani u matky představené ji o ničem neinformoval i . Tak už je pryč, pomyslel si Eddie, její žádost o propuštění se vrátila podepsaná. Celé dopoledne se při práci potýkal se zklamáním, že ho nikdo na to neupozornil. Proč sestře Regině nestálo za to říct aspoň něco? Vždyť by to zabralo jen chviličku. Copak by pro ni bylo tak těžké najít ho na chodbě a říct: Odjíždím, pane Olczaku, moje žádost byla vyřízena? Proč ho raději nechala v nejistotě, aby se jen dohadoval, co se stalo? Ublížila mu, a to bolelo! Bolelo ho, že neudělala ani tak málo, aby něco řekla. Bolelo ho, že odjela a ani mu neoznámila, kam jede a co bude dělat. Toho odpoledne potřeboval nějakou opravdu těžkou práci, aby mohl své zklamání vybít. Dal se do opravování umělé jeskyně a zdvihal těžké valouny s nezvyklou zuřivostí. Mohl si ulehčit námahu sochorem, ale raději je valil ručně. Tam ho také našla Lucy. "Tati!" volala hlasitě a skákala po schodech nahoru k jeskyni. "Tati, Anička zmizela!" Eddie se posadil na paty, stáhl si zablácené kožené rukavice a opakoval po Lucy "Zmizela? Co tím myslíš, že zmizela?" "Nevrátila se po obědě do třídy a sestra Clementa mě poslala, abych ti to ohlásila! Nevíme, kde je!" Eddiemu se leknutím rozbušilo srdce. "Neřekla ti něco?" Ne. "Obědvala v jídelně?" Já nevím. Myslím, že ano." Jakto že myslíš?" "Seděla jsem s kamarádkama. Nedávala jsem na ni pozor." "No a byla o přestávce venku na hřišti?" "Nevím určitě. Možná ne. Hráli jsme na sochy." "A ona tam nebyla? Nehrála si s tebou?" Lucy zavrtěla hlavou. Bylo vidět, že najednou dostala strach. Neprovedla snad něco? "Dobře dobře, knedlíčku, jdi teď .zpátky do třídy. Já se podívám domů a k babičce Grafikové, jestli tam není." Doprovodil ji dovnitř a promluvil si se sestrou Clementou. ; Sestra však byla stará a na svou práci už moc nestačila a navíc se tu nevyznala. Neměla ponětí, kam mohla Anne jít. Ani nevěděla, kdo jí ve třídě chybí, dokud ji na to Lucy neupozornila. ' "Poslyš, zlato moje," řekl ještě Lucy, "nedělej si starosti. Jdu se podívat domů. Možná jí nebylo dobře a šla si lehnout. Hezky se uč a poslouchej sestru Klementu." Pak se obrátil k sestře a řekl: "Děkuji. Dám vám vědět, až ji najdu." Eddie skočil do pickupu a během dvou minut objel jeden a půl bloku domů a zastavil u svého domku. Ani nevěděl, proč nejel nejdřív k babičce Grafikové, ale cosi mu říkalo, že Anne šla domů a že to má něco společného s odchodem sestry Reginy. Vepředu bylo zamčeno, a tak se vydal k zadnímu vchodu u kuchyně. Samozřejmě bylo otevřeno. Vešel dovnitř a zavřel za sebou potichu sítěné dveře. V kuchyni bylo uklizeno a proudilo do ní oknem jarní sluníčko. Svítilo mu přes rameno na šedožluté linoleum a hadrový kobereček. Na skříňce u dřezu ležely chlebové drobečky a nůž od másla. Otvorem ve stropě, kterým šlo do patra teplo, zaslechl z dětské ložnice mumlání. Byla to Anne. Eddie přešel po špičkách k prvnímu schodu a poslouchal. Ačkoli Anne už pomalu vyrostla z věku, kdy si hrála s panenkami, dneska s nějakou asi mluvila, "...vyperte si šaty a učešte se a nebojte se, nepůjdu pryč a nenechám vás tady. Každé ráno, když vstanete, tady budu. Tak jako vždycky. Uvařím vám kaši, a když budete hodně moc hodné, tak vám opeču francouzskou topinku. A v neděli půjdeme spolu na mši. Vždycky, když přijdete domů ze školy, budete tu mít připravené oblečení na ven a upeču vám koláčky, jaké máte nejradši. A teď .chvíli postůj, než ti tohle uvážu." Eddie se pomalu vydal nahoru po schodech a měl pocit, že mu snad puká srdce. Anne ho sice slyšela přicházet, ale pokračovala dál v obskakování panenek, i když už stál ve dveřích a díval se na ni. Stála u postele a zavinovala panenku do malé dečky, kterou Krystyna před lety sešila z kousků starých šatů po dětech. Panenka měla zcuchané žluté vlasy a zavřené oči. Anne stáhla žinylkovou pokrývku ze své postele, položila panenku na polštář a přikryla ji až po bradu. Pak se nad ni nahnula, políbila ji a řekla: 'Tak a teď .hezky spinkej, a kdyby se ti něco ošklivého zdálo, neboj, já budu tady." Poplácala ještě deku kolem panenčiny brady a začala zády k tatínkovi důležitě sklízet a rovnat panenčino oblečení, které bylo rozházené po posteli. "Mívá často ošklivé sny?" zeptal se tiše Eddie. "Někdy." "Co se jí zdá?" "Rozbité vlaky." "Může přijít za mnou, když ty budeš mít moc práce s ostatními panenkami." "Ona ví." "Tak proč někdy nepřijde?" "Nechce tě otravovat, když musíš ráno brzy vstávat a jít zvoni t." Eddie vešel do ložnice a pohladil Anne po hlavě špinavýma rukama, kterýma celé ráno nosil kameny. "Ach, ty moje maličká, tak tohle si myslíš? Že mě nesmíš otravovat?" Klekl si na jedno koleno a otočil ji tváří k sobě. Já jsem měl možná taky zlé sny." Svěsila hlavu, protože jí bylo už devět let, a když je někomu už devět let, neměl by plakat. 'Každý jen odejde a nechá mě tady samotnou," řekla s bradou na prsou. "Nejdřív maminka, pak přestala chodit teta Irene a teď .je pryč i sestra Regina." Ukáply jí první slzičky a setřela je panenčím župánkem. Já vím, zlatíčko," přitáhl si ji k sobě. Já vím." "Nenávidím školu a už tam nikdy nepůjdu!" Konečně vzdala umíněný vzdor a vrhla se tátovi kolem krku. "Nenávidím tu hloupou starou sestru Klementu! Ani neví, jak se má učit! Ani ne-neřekne klu-klukům..., aby..." Nakonec v ní bolest povolila a celé tělíčko se roztřáslo usedavým pláčem. Eddie ji pevně držel a zavřel oči, aby se sám nerozplakal. Kolébal ji ze strany na stranu, narážel bokem do matrace tak dlouho, dokud se Anne neuklidnila. "Proč sestra Regina odešla? Taky umřela, tati? Já myslím, že umřela a... a nikdo mi to ne-nechce říct." "Ne. To určitě ne. Vím, že žije." "Tak je nemocná?" Eddie si sedl s Anne v náručí na podlahu a opřel se zády o postel. Zhrublou rukou ji hladil po hlavě a díval se nepřítomným pohledem k jihu, na listy javoru za oknem. "Ne, vůbec ne." "Tak proč nám neřekla, že odchází? Proč se s námi ani nerozloučila?" "Lidé někdy musí odjet narychlo a nemají ani příležitost se rozloučit." Jako maminka?" "Ano..., jako maminka." Chvíli jen tak seděli a nabírali sílu už jen z toho, že spolu plakali, teď .jim bylo o něco líp. "Pořád ti ještě chybí maminka?" zeptala se Anne a opírala se stále o Eddieho. "Pořád. Každý den. Ale chceš vědět pravdu? Někdy už je mi líp. Chci říct... zpočátku... to jsem ani nechtěl ráno vstát z postele a žít dál bez ní. Ale věděl jsem, že mám vás a že mě potřebujete, a tak jsem se nejdřív snažil kvůli vám. A potom, docela brzo..., víš co se stalo pak?" "Co?" "Potom jsem se začal snažit i kvůli sobě. A teď, teď .už je mi někdy natolik dobře, že na ni můžu myslet a není mi ani tak smutno. Co ty?" Cítil, že Anne pokrčila rameny. "Asi to samý. Ze začátku, když odešla..., to jsem hodně brečela. Jenom když přišla teta Irene, tak ne. Líbilo se mi, když sem teta Irene chodila. Bylo to, jako kdyby tu byla maminka. Proč už přestala chodit, tati?" vzhlédla k němu nahoru. "No..., to je tak, zlatíčko," sjel jí rukou na zádech a poplácal ji. Řekl si, že tahle holčička, která si už skoro nehraje s panenkami, je snad dost velká, aby mohla znát pravdu. "Něco ti povím. Teta Irene a já... no, měla mě ráda asi jako... ty bys asi řekla jako svého kluka. Ale já jsem to tak necítil k ní. A proto jsme se rozhodli, že bude lepší, když nějak zvládnu svůj život sám a nebudu se spoléhat na ni, jestli chápeš, co tím myslím." "Snad jo," řekla Anne a na dlouhou chvíli se zamyslela. Potom se zeptala: "Políbil jsi ji někdy jako maminku?" Jenom jednou. Ale tak moc mi chyběla maminka, že se mi to nelíbilo." "Aha." Musel se sám pro sebe usmát, když pozoroval, jak se urputně snaží pochopit všechna proč a protože dospělých. "Takže je ti to s tetou Irene teď .jasné?" "Asi jo." "A teď .sestra Regina, a proč ti neřekla, že odchází. No, já si myslím, že kdyby měla možnost se s tebou rozloučit, určitě by to udělala, protože náhodou docela jistě vím, že jí na nás taky záleželo. Ale je ti přece už jasné, co to znamená být jeptiška. Někdy ti jiní lidé řeknou, kam máš jít a kdy máš jít." Anne přikývla a věděla, že tatínek má pravdu. Přesto však bylo vidět, že je smutná. "Ale já vím, co uděláme. Zkusím se zeptat otce Kuzdeka, jestli nezná její adresu, a ty jí pak napíšeš dopis. Co ty na to?" "no tak jo." "Určitě bude šťastná, až od tebe dostane psaní." "Víš co, tati," zeptala se Anne po chvíli. . "Co?" Já jsem ji měla moc ráda. A řeknu ti tajemství. Někdy jsem si představovala, že je moje maminka..., když maminka umřela." "Ach, to by sestra Regina určitě ráda slyšela." Přitáhl si ji k sobě, pevně ji objal a potom ji postavil na podlahu. "Mohla bych jí to napsat do dopisu?" "Myslím, že určitě ano. Tak... a co uděláme dneska odpoledne se školou?" "Já tam nechci!" prohlásila Anne umíněně a odešla z ložni- ce. V koupelně se vysmrkala, spláchla záchod a vrátila se za tátou. Našla ho pořád ještě na podlaze, jak se opírá o roh matrace s pohodlně zkříženýma nohama. "Něco ti povím," řekl a plácl oběma rukama do matrace. "Uděláme spolu dohodu." Jakou dohodu?" přišla k němu a stoupla si mu mezi kolena. "Dneska odpoledne můžeš zůstat sama doma. Je ti devět let, tak nevím, proč bys tu občas nemohla být sama. Můžeš psát dopis sestře Regině, nebo třeba i mamince, když se ti bude chtít, a já tě ve škole omluvím. Ale zítra, a potom i všechny dny, co zbývají do konce školního roku, budeš chodit bez říkání. Ať je sestra Clementa taková nebo maková. Platí?" Anne ho chytla za krk a dala mu rychlou pusu. "Platí." "Však my to zvládneme, viď? Ty i já." A naposled ji ještě stiskl a objal . "A Lucy taky." "A Lucy taky." "Tak a teď .mě pusť. Musím se vrátit do práce." Sešli spolu dolů a Anne ho vyprovodila ze dveří přesně tak, jak to dělávala Krystyna. A Eddie si uvědomil, že dneska poprvé ho to srovnání nezabolelo. 19. kapitola Bylo to zvláštní, ale Jean se stále ještě cítila jako jeptiška. Stále se budila v pět hodin ráno i bez budíku, potom se dlouze modlila vkleče na zemi a stále chodila denně do kostela. Rozdíl byl jenom v tom, že teď .jezdila autem do Gilmanu a do kostela šla s babičkou Rosellou tak jako v dětství. Když šla po ulici, lidé si ji prohlíželi. Jejich zvědavé oči jako by říkaly: To je ta jeptiška, co odešla z kláštera. Jako by ji obviňovali a zkoumavě pátrali v jejím obličeji po té malé Jean Potlocké, kterou si už skoro nepamatovali. Jen několik lidí ji oslovilo, ale vypadali, že nevědí, co říct. A tak zůstala stejně sama a bez přátel jako v klášteře. Jedinou výjimkou byla sestra Elizabeth. Liz přijela na farmu hned první den po Jeanině příjezdu a nedala jinak, než že vezme sestru na nákupy do St. Cloud. Koupily podprsenky, boty a také nějaké nové látky a střihy na další sukně a halenky a dokonce i střih na kalhoty. Liz se omlouvala za to, že se chovala tak hloupě jako ostatní, když jim Jean o Vánocích vysvětlovala, proč žádá o propuštění z řádu. Od té doby si všechno pěkně promyslela a viděla, že byla vlastně sobecká, když myslela hlavně na to, co řeknou lidi. "Ať si myslí, co chtějí. Ty máš právo žít si svůj život přesně tak, jak chceš." Byla to úžasná úleva. Konečně měla spojence, člověka, s kterým mohla o všem mluvit - o svých každodenních pocitech, o tom, jaké to je, být člověkem bez domova, i jak byla strašně zklamaná, když musela odejít z kláštera v tajnosti a bez rozloučení. Mohla se Liz svěřit se svými obavami, jak asi přijali její odchod žáci. Myslí si, že je chladnokrevně opustila? A také jí mohla říct, jak je jí smutno, že je neuvidí při jejich prvním přijímání. Dva roky je na ně připravovala a teď .tam nebude. A bylo jí i smutno z toho, že matka stále ještě dává najevo, jak jí svým rozhodnutím ublížila a jak ji zostudila. A řekla Liz také, že je jí nepříjemné být znovu finančně závislá na rodičích. A hovořila s Liz i o panu Olczakovi. "Chceš říct, že neví, kde jsi?" "Ne. Neměla jsem možnost s nikým promluvit, když jsem odjížděla. Chci mu napsat, ale nejdřív si musím trochu zvyknout na tenhle nový život." "On si tě najde. Však ví, kde je naše farma." "Stokrát jsem si říkala, že na to nesmím spoléhat. Vždyť jsem s ním koneckonců nikdy o svých citech nemluvila." "On si tě najde." "I kdyby mě našel, nemohla bych..., však víš. Lidi by si o mně začali povídat ještě víc, kdyby vyšlo najevo, že se stýkám s mužem, s kterým jsem pracovala v jedné škole." 224 Jen ať si mluví. Ty sama víš nejlíp, žes byla s tím životem tam nespokojená mnohem dřív, než jsi k němu něco cítila." "Ano... to je pravda. Ale proč o něm vůbec mluvíme. Nemá to smysl. Pan Olczak přece ani ne-" "On nemá křestní jméno?" "Eddie. Ale nikdy jsem mu tak neřekla." "No, doufejme, že budeš mít příležitost." Uplynuly první tři dny na farmě a listonoš přinesl dopis od Anne Olczakové. Když si Jean přečetla zpáteční adresu, zate-telilo se jí srdce vzrušením. Písmenka byla pečlivě vykrouže-ná psacím písmem, které letos Anne sama naučila. Milá sestro Regino, tatínek říká, že vám můžu napsat, protože jsem byla moc smutná, když jste odjela. Nikdy mě nenapadlo, že byste mohla taky odejít a teď .nenávidím školu. Sestra Clementa není moc dobrá učitelka a usíná při hodině na židli a o přestávkách to není žádná zábava, protože kluci nás strašně zlobí a ona jim nic neřekne. Tatínek myslí, že jste se s námi nerozloučila, protože jeptiška musí jít kam jí řeknou. Zdá se mi, že to není správný a tak až budu velká nebudu jeptiška. Chtěla jsem být jeptiška až vyrostu, ale takle nebudu. Doufám že vám to nevadí. Tatínek říká že vám můžu napsat že jsem si představovala že jste vy teď .moje maminka, když moje maminka zemřela. Někdy si na to hraju. Proto mi bylo hrozně smutno když řekly že jste pryč. Lucy dostala jedničku z angličtiny. Doufám že se máte dobře, tatínek říká že se máte dobře a že jste neumřela. Tak já už musím skončit, protože musím umýt cukřenku. S láskou Anne Olczaková Matka se ohlédla na Jean, když dočetla dopis a nechala kles-' nout ruce i s papírem do klína. "Stalo se něco?" zeptala se Berta. Byly v kuchyni, Jean seděla za stolem a Berta hnětla na vále těsto. "Ne, nic." Jean si otřela oči rukou a složila dopis zpátky do obálky. "To je žákyně, kterou jsem měla zvlášť ráda." "Aha. A co píše?" Jean popotáhla a zamyšleně se usmála. "Že jejich nová učitelka usíná na židli a kluci že je na hřišti zlobí. Samé důležité věci pro děti ze čtvrté třídy." "Všimla jsem si zpáteční adresy, když jsem ten dopis nesla ze schránky. To je od děvčete toho pana Olczaka?" "Ano, je." "Hm," řekla Berta a pokračovala v hnětení. Jean řekla o dopise Liz. "Trhalo mi srdce, když jsem ho četla." Liz ji chvíli soustředěně pozorovala a pak došla k závěru: "Proč? Vždyť přece miluješ i jeho děti, ne?" "Hrozně moc, Liz. Hrozně moc." "Tak jí odpověz." "Ale možná si on bude myslet, že je to pro mě snadná výmluva, jak mu dát vědět, kde jsem." "No a není?" Jean se rozesmála a stydlivě sklopila oči. "No asi ano." "Nu což, stejně jsi říkala, že mu napíšeš." Já vím, ale..." "Ale co?" "Možná bych neměla. Možná je to moc troufalé." "Být tebou," odpověděla Liz, "napíšu jim všem dohromady. Napsala bych, že ti tvoji představení nedovolili se s nimi rozloučit, a tak jsi jim nemohla říct, kam jedeš. A když už budeš psát, napiš taky, že ti všichni chybí. Myslím, že si to zaslouží." "A já vlastně taky." "Tak to udělej." "Mami nka bude..." "Maminka se bude muset nakonec smířit s faktem, že už nejsi jeptiška." Jean počkala na poslední květnový víkend, kdy měla jít Anne k prvnímu přijímání. Pak jí poslala krásné přání jako dárek a přiložila dopis pro všechny tři. Milý pane Olczaku, Anne a Lucy, píši vám všem, protože na vás na všechny často myslím. Nejprve bych se chtěla omluvit za to, že jsem se s vámi 226 nerozloučila a neřekla vám, že odjíždím. Rozhodně jsem to chtěla udělat, ale nemohla jsem. Naneštěstí jsem musela odjet narychlo a nestačila jsem vám dát sbohem. Určitě se tomu budete moc divit, Anne a Lucy, ale udělala jsem ve svém životě velkou změnu. Už nejsem jeptiška. Požádala jsem Svatého otce v Římě, aby mi dovolil odejít z řádu, a odpověď přišla ten den, kdy jsem odjela z Browerville. Ted žiji u svých rodičů na farmě a na podzim chci začít studovat a dokončit vysokoškolská studia. Jsem ráda, že jsem zase u své rodiny, ale moji žáci mi moc chybí. Tvůj dopis, Anne, mě ohromně potěšil. Jen mě mrzí, že se Ti nelíbí ve škole. Příští rok to bude určitě lepší, uvidíš. Budeš ve třídě sestry Mary Charles. (V tomto místě Jean dopis přerušila a vzala si nový papír, kde vynechala zmínku o sestře Mary Charles.) Tuto neděli půjdeš, Anne, ke svému prvnímu přijímání. Jsem na Tebe opravdu hrdá. Budu na Tebe myslet, jak stojíš v kostele v bílých šatech a v závoji, a pomodlím se za Tebe. Kéž bych mohla být při mši s Tebou, protože vím, že to bude slavný den. Vzpomínám, Lucy, jak jsi vloni byla při prvním přijímání jedním z andělíčků. Příští rok bude řada na Tobě a přijmeš poprvé v životě svátost. Musíš se celý rok pěkně učit katechismus, abys byla dobře připravená. Anne mi napsala, žes dostala jedničku z angličtiny. Blahopřeji! Pane Olczaku, s potěšením vzpomínám, jak jste přicházel do mé třídy. Jste dobrý a hodný člověk a vždycky jsem obdivovala, jak trpělivě jednáte s dětmi, když vběhly do školy a umazaly ji, jen co jste uklidil. Stále se modlím za Vás i za klidné odpočinutí Krystyniny duše. Doufám, že Vám už Bůh seslal nějakou útěchu. Byla bych moc ráda, kdybyste mi v budoucnu zase napsali, abych věděla, že se máte dobře. Bůh vás všechny opatruj, Jean (Regina) Potlocká Eddie ten dopis našel ve své poštovní schránce na poště tři týdny po Reginině odjezdu. Byly to ty nejdelší a nejpo-chmurnější tři týdny v jeho životě. Neustále se trápil, protože 227 se nemohl rozhodnout, jestli po ní má pátrat, nebo ne, a byl nevrlý na děti. Jen co si však přečetl na dopise zpáteční adresu, hned se mu zlepšila nálada. Přímo před poštou obálku roztrhl, zůstal stát na Hlavní ulici a dvakrát si psaní přečetl. Pak si ještě třikrát znovu přečetl poslední dva odstavce. Zvlášť jedna věta mu uvízla v hlavě: Bude ráda, když jí v budoucnu napíše! Večer při jídle přečetl dopis děvčatům. Zůstaly na něj koukat s otevřenými pusami. "Ona už není sestra?" vykřikla Anne. "Ne, není." "Ale jakto?" Jo, jakto, tati? Je to přece sestra Regina." "No, vždyť to píše, musela požádat samotného papeže, aby jí dovolil být zase normální člověk." Schválně neřekl, aby byla svobodná. "Ale proč toho nechala? Ona už nechtěla být naše učitelka?" zeptala se Lucy a na dětské tvářičce se objevilo rozčarování. "Ale zlatíčko, být jeptiška znamená mnohem víc než být jen učitelka. Určitě odešla z jiných důvodů." "Z jakých třeba?" "To ti nemůžu říct, zlato moje, protože to nevím." "Takže to je něco jako tajemství, jo?" zeptala se Lucy. "Ano, něco takového. Její osobní tajemství. Rozhodla se ze svých osobních důvodů." Anne se zakabonila, jak se usilovně snažila celou záležitost pochopit. "Ale... tati, jak je to možný..., teda... já myslela, že to nemůžou udělat Myslela jsem, že musejí zůstat jeptišky na celý život." "No, když se ze začátku rozhodnou, že budou jeptišky, tak se to zdá na celý život, ale někdy se zkrátka ukáže, že to nejde. Jako... asi jako..." Nenapadlo ho vhodné přirovnání. "Takže už nenosí svoje černý šaty?" zeptala se Lucy s ostychem, jako by nevěděla, jestli se vůbec sluší mluvit o bytosti, která je něco jako anděl. "Ne. Myslím, že ne." "Ani závoj?" "Ne. Myslím, že teď .chodí oblečená jako jiné ženy." "Ale..." Lucy naklonila hlavu ke straně, chvíli přemýšlela a potom kývla prstíkem, aby se k ní tatínek sklonil. Pak mu zašeptala do ucha: "Ale jeptišky přece nemají vůbec žádné vlasy." 228 Eddie potlačil smích a zeptal se: Jak to víš?" Lucy místo odpovědi jen pomalu pokrčila rameny a přejížděla očima kdeco v místnosti, aby se na něj nemusela podívat. Anne položila trochu věcnější otázku. "To už ji nikdy neuvidíme, tati?" Eddie si v duchu řekl: Kdyby bylo po mém, tak ano. Nahlas však prohlásil: "Nevím," což považoval v dané chvíli za nejlep- ší odpověď. Počítal týdny ode dne, kdy odjela, a stále si připomínal, že nesmí příliš spěchat. Po třech týdnech dostal dopis. Po dalším končila škola a dětem začínaly prázdniny. Po šesti slavili svátek Božího těla. Sedmý týden si všiml, že vyšlapaná místa na trávníku na školním hřišti se začínají zelenat. Jak dlouho by se měl muž vyhýbat čerstvě propuštěné jeptišce, aby nezavdal příčinu k lidským řečem? Na to neexistuje žádný návod. Od chvíle, kdy se objeví na farmě, se určitě začnou šířit divoké úvahy po příbuzenstvu a možná i v katolickém společenství. Cekal celé dva měsíce a v neděli osmého července mu konečně došla trpělivost. Řekl si, že bude vypadat líp, když s sebou vezme děti. "Co kdybychom si dneska odpoledne udělali výlet?" zeptal se děvčat, jakmile přišli z kostela. Snažil se, aby to znělo úplně ledabyle. Jóóó! A kam, tati?" "No... myslel jsem, že bychom mohli navštívit sestru Reginu." "Vážně?" "Možná nebude doma, ale můžeme k nim zajet a podívat se." Ani nevěděl, kdo se víc nemohl dočkat, jestli on, nebo děti. Zašel domů, přečísl si vlasy a uvažoval, co na sebe. Nakonec si vzal kalhoty od obleku a bílou košili, kterou měl na sobě v kostele, ale sako a kravatu nechal doma. Rukávy si vyhrnul k loktům. Děti se ptaly, jak ví, kde sestra Regina bydlí. Připomněl jim, že ji přece vezl domů na Vánoce. V půlce cesty ho Anne poprosila, aby zastavil, že natrhá sestře šípkové růže. Potom se hned opravila a řekla: "...chtěla jsem říct Jean." Znělo jim to všem zvláštně. Cize. Ve třech čtvrtinách cesty se Lucy smrtelně vážně, skoro šeptem, zeptala: "Ale co když opravdu nebude mít vlasy, tati?" Asi míli před farmou chytly Eddieho takové bolesti břicha, až myslel, že bude muset zastavit. A hrůza hrůz!! Nějakých sto yardů od farmy uviděl, že u Po-tlockých mají rodinnou sešlost. Všude plno aut a dodávek, stoly vynesené ven pod jabloně a lidé odpočívali vleže na zádech v jejich stínu nebo postávali v hloučcích a bavili se. Děti v šortkách skákaly do vany s vodou a zase ven. Teď už to nemohl vzdát ani jet zpátky. Všichni by se na něj dívali a říkali si, kdo to tu rachotí na jejich tiché venkovské cestě. A kromě toho by děvčata spustila povyk. Co mohl dělat jiného než zajet na dvůr? Zprvu ji nemohl mezi všemi těmi neznámými lidmi poznat. Byla jich tam spousta na veliké ploše. Někteří z nich přerušili zábavu, hned jak bouchly dveře pickupu, vydali se k němu, aby zjistili, kdo to přijel. Přestali hrát s podkovou. Děti zůstaly stát jako přimrazené a jen se dívaly. Dívka, která měla právě házet, se ohlédla přes rameno, a když uviděla povědomé auto, hodila podkovu na zem vedle nohy. Začala zuřivě mávat rukou nad hlavou a rozběhla se k nim. "Ahoj!" volala a smála se. "Anne, Lucy." Roztáhla paže a stiskla Anne obě dlaně i s růžemi, potom Lucyiny ruce a obě umazala od hlíny. "To je ale překvapení! Taková nádhera!" Zářivě se usmívala a pořád tiskla Lucy ruce, že ji málem umačkala. "Tak vy jste obě tady! Jsem tak šťastná, že jste přijely!" Dívky se na ni dívaly jako zhypnotizované a snažily se dát dohromady tuhle ženu se sestrou, kterou znaly. Její vlasy měly barvu jako oloupané jablíčko, ani zlatou, ani hnědou, a byly ostříhané spíš nakrátko a přirozeně vlnité. Na spáncích je měla zpocené a slepené do úzkých pramínků. Na sobě měla růžové šaty z mačkané bavlny s krajkovým vzorkem a přes ně špinavou bílou zástěru. Běhala bosá. Eddie taky zíral, v krku měl knedlík a červenal se. Konečně pustila Lucy a přešla k němu. "A pan Olczak... to... to je milé, že vás zase vidím." Mluvila teď .mnohem tišeji než s děvčaty a vážně mu podala ruku. Uchopil ji, aby si mohli potřást, ale nějak k tomu ani nedošlo. Jen ruku stiskl, zatímco ona se na něj usmívala a on se snažil jednak popadnout dech, jednak si užít pohledu na ni, aby si ho mohl později v duchu přehrávat. Jean se rychle otočila a zavolala: "Podívej, mami, tati! Přijel pan Olczak a přivezl s sebou děvčata!" Frank přišel až z druhého konce hřiště, kde se házelo podkovou, a Berta vstala z lavičky, na níž si povídala s ostatními ženami. "Rád vás zase vidím, pane Olczaku, dobrý den," řekl Frank a pevně stiskl Eddiemu ruku. Berta se zastavila o krok za mužem a nehýřila úsměvy ani nadšením. "Dobrý den." Mnohem snáz se jí mluvilo s děvčaty. "Tak tohle jsou ty holčičky, o kterých jsme už tolik slyšeli. Která z vás napsala Jean dopis?" Já," řekla Anne a zdvihla napůl ruku s loktem přitisknutým k boku. "Moc hezkej dopis. Udělal jí velikou radost." "pojďte se seznámit s dalšími," přerušila je Jean. "Tohle je můj bratr George, můj švagr Curt a sestra mé maminky Berni-ce." Eddie už dávno ztratil přehled o tom, s kolika členy rodinného klanu si potřásl rukou. Jednu dívku, která se na něj zvlášť srdečně smála, uvedla Jean slovy: "...a tohle je moje nej-oblíbenější sestra Liz. Jsme si věkem nejblíž." "Ahoj, Eddie," řekla Liz tiše. "Hodně jsem o tobě slyšela." Opravdu? pomyslel si Eddie, ale neměl čas o tom dumat, protože v tu chvíli se ho kdosi zeptal: "Už jste jedli? Ještě tu máme pečená kuřata, vid, mami?" A někdo jiný řekl: 'V nádrži s vodou se u studny chladí piva. Nedáte si jedno, pane Olczaku?" Děti se držely pohromadě a Jean jim věnovala mnohem víc pozornosti než jemu. Zeptala se jich, jestli mají hlad, a ony obě přikývly. "Nedaly byste si kousek dortu?" Dívky se podívaly na tatínka, jestli mohou, á Eddie sou- hlasil: "Dobře." "pojďte se mnou," vyzvala je Jean a zavedla je ke stolům ve stínu jabloní, kde byly utěrkami přikryté zbytky hostiny. Eddieho vzali mezi sebe muži a došli s ním k velké pozinkované nádrži, kde se chladilo pivo. Vylovili láhve a vtiskli mu jednu do dlaně. Mluvilo se o úrodě, o Trumanovi, který snižuje věk pro odvod na vojnu, o komunistech, kteří byli v Americe obžalováni, a taky o tom, že Frank s Bertou budou potřebovat novou střechu na sýpce a že se po žních všichni sejdou a vymění ji. Eddie si přihnul z láhve a předstíral, že vnímá hovor, ale pozornost mu stále utíkala k Jean. Právě na druhé straně dvora přijala od děvčat kytici šípkových růží, s láskou je dala do vody, pak nandala na talířky dětem jídlo a nakonec jim pomohla zapojit se do zábavy všech jejích vlastních neteří a synovců. Nemohl odtrhnout oči od jejích vlasů a postavy. Teď měla najednou pas jako každá jiná žena a nad ním i pod ním odpovídající zaoblené tvary. Nad linií, kam normálně sahaly ponožky, měla opálené nohy. A ta bosá chodidla! Takové překvapení! I její obličej teď .vypadal jinak bez té tuhé bílé naškrobené látky. Stručně řečeno - byla to úplně jiná žena. Tak jako si ve škole hrávala s žáky na hřišti, tak teď .organizovala celou tlupu dětí a hrála s nimi na honěnou. Teprve když se Anne s Lucy také do hry s radostí zapojily, udělala si Jean čas na něj a podívala se směrem k vodní nádrži. Když zjistila, že ji pozoruje, sklopila oči a pomalu se k němu vydala. Eddie měl pocit, že se snad udusí, než k němu Jean dojde. Snažila se totiž, aby nevypadala před všemi příbuznými moc dychtivě. Cestou vzala ze stolu skleničku, a když došla k nádrži, požádala Franka: "Mohl bys mi taky nalít trošku z tvé láhve, tati?" Zatímco jí tatínek naléval, umyla si ruce v nádrži, na Eddieho ani nepohlédla, a pak se utřela do sukně. "Dík, tati," poděkovala a vzala si od Franka skleničku od marmelády naplněnou pivem. Nakonec se přece jen obrátila na Eddieho a zeptala se ho: "Nechtěl byste se posadit a popovídat si? Moc ráda bych věděla, jak se mají děvčata. Anne byla u prvního přijímání a Lucy říkala, že jezdí na hodiny plavání k jezeru Charlotte." Měla červené tváře a Eddiemu připadalo, že to není jen od sluníčka. "Samozřejmě," ujistil ji a vydal se za ní. Cestou si prohlížel zezadu její světlé vlasy a snažil se zvyknout si na myšlenku, že je teď .stejně volná jako kterákoli jiná žena. Posadili se do trávy ve stínu několika bříz. Nedaleko si hrály děti a ženy se bavily o zahradě. Jean si sedla na paty, nohy zasunula pod sukni od šatů s krajkovým vzorem a Eddie si všiml, že u lemu je sukně zmáčená. Mluvili o dětech a o Browerville a o klavírním koncertu, který se konal poslední den školy, a nakonec se ještě Jean vyptala na jeho příbuzné a jestli už ve škole za ni našli pro příští rok stálou náhradu. Eddie seděl po její levé ruce a byl otočený zhruba stejným směrem jako ona. Nepodívala se na něj, když tiše podotkla: "Vy si mě nějak prohlížíte." "Ach!" Eddie se hned podíval na druhý konec dvora a cítil, že se začervenal. "Promiňte." "Nic se nestalo. Je to pochopitelné." "No, abych pravdu řekl, vypadáte vážně úplně jinak." Já vím. Clověk si na to musí zvyknout, vidte?" Eddie se napil a v duchu přemítal, kam až může v hovoru s ní zajít. Pak se rozhodl, že řekne něco o dětech. "Lucy chtěla vědět, co budeme dělat, jestli nebudete mít vlasy." Jean se rozesmála, vytrhla z trávníku několik stébel a trošičku usrkla ze své sklenky. "A vy tu teď .sedíte a nejen že máte vlasy, ale pijete pivo a chodíte bosá. Pak se nemůžete divit, že z vás nespustím oči." "To je pravda, ale moje matka nás pozoruje." Eddie mrkl směrem k ženám, a skutečně - Berta je upřeně sledovala a mračila se přitom jako čert. "Matka se s mým rozhodnutím ještě nesmířila." "A co otec?" "S tím je to mnohem snazší." "A vy?" Já... taky mi to bude ještě chvíli trvat. Přece jen jsem žila v klášteře jedenáct let. Musím se zbavit starých návyků." Eddie se nemohl ubránit, aby si neprohlížel její profil, ať je matka sleduje, nebo ne. "Někdy mi připadá, že pro mě opravdu není nikde místo." "Litujete, že jste odešla?" "Ne," odpověděla bez zaváhání. "Ale byl to můj domov, víte? Měl jistou rutinu, a když člověk žije v klášteře, věřte, že jeho život je naprosto ovládaný rutinou. Je v tom i něco uklidňujícího. Clověk nemusí o ničem rozhodovat. Jen poslouchá, žije podle pravidel a život pokojně plyne, teď .vlastně nemám žádnou rutinu, žádný řád a ani domov. Mám sice příbuzné, ale cítím se tu spíš jen trpěná." "Vsadil bych se, že oni to tak nevidí." "Ne, asi ne. Jen já mám takový pocit. Ale je každopádně divné vrátit se jako dospělá zpátky k rodičům." Eddie chvíli přemýšlel, než se znovu ozval: "V dopise jste psala, že chcete studovat." "Ráda bych. Jestli budu mít dost peněz." "Myslel jsem, že budete učit." "To mi nedovolí. Alespoň ne v katolické škole a já si nejsem jistá, jestli bych chtěla učit na státní škole." "Oni vám to nedovolí?" vykřikl Eddie překvapeně. "Však víte, špatný vliv." "Vy? A mít špatný vliv?" naježil se Eddie. "Kdo k čertu o tomhle rozhoduje? Ach, promiňte, sestro. Tedy vlastně..." "Ne kvůli dětem. Kvůli ostatním jeptiškám." "Ááá, už chápu. Některá by se taky mohla rozhodnout, že odejde." "Říká se tomu zachování řádu." "Promiňte, ale to je hloupost." "Právě proto byl můj odjezd tak tajný. Dokonce mi ani neřekli nic předem. Matka Agnes za mnou prostě ten den přišla po vyučování do třídy a oznámila, že si mám jít do kláštera sbalit věci a že pro mě přijede otec." Otočila se na něj. "Chtěla jsem vás vyhledat a - " "Ahoj, nebude vám vadit, když si přisednu?" Eddie s Jean byli tak zabráni do hovoru, že si ani nevšimli Liz, která k nim přišla. Eddie měl pocit, jako by seskakoval ze stromu a zachytil se přitom kšandami za větev a visel ve vzduchu. Jean mu už už chtěla říct o svých citech, ale zůstala na polovině cesty. Nedalo se dělat nic jiného než vykouzlit úsměv a pozvat Liz k nim. "Ne, ne, jen si prosím přisedni." Liz se posadila, opřela se rukou o trávu a podrobně si prohlížela Eddieho, aniž by předstírala, že dělá něco jiného. "Tak tohle je ten člověk, o kterém Jean pořád mluví." Eddie i Jean zareagovali najednou. "Ach, to pochybuji," řekl on. "Liz, prosím tě," zamumlala ona. Liz se zájmem zajiskřily oči, když viděla jejich reakce, a pak si začala nenuceně povídat. "Mluvila jsem s tvými dětmi, Eddie. Jsou rozkošné." Rozhovor se stočil na bezpečnější téma a nálada se uvolnila. Liz s nimi zůstala a povídali si a povídali a Eddiemu bylo jasné, proč si Jean oblíbila právě ji. Elizabeth se ráda ptala a potom trpělivě naslouchala odpovědím. Každý u ní věděl, na čem je, protože nic nehrála. Ani na druhé, ani sama před sebou. Byla sebevědomá, ale stejně tak dokázala přiznat svou chybu. A co bylo nejdůležitější - Jean opravdu milovala a chtěla, aby byla šťastná, ať to stojí co to stojí. Postupně se k nim přidávali další příbuzní, a než se Eddie nadál, byl pomalu čas myslet na cestu zpátky. Litoval jen, že se jim s Jean nenaskytla příležitost dokončit svůj rozhovor. Když svolal děti a vydal se k autu, ostatní se také začali chystat domů. Liz, její manžel Ron a několik dětí utvořili spolu s Eddiem hlouček, který vyrazil k zaparkovaným autům. Přišel i Frank, a dokonce i Berta, i když ji Eddie podezíral, že jí nejde ani tolik o to, rozloučit se s ním, jako aby nezůstal o samotě s Jean. Stejně neměl moc šanci si s ní popovídat, když se kolem něj pořád motaly Anne a Lucy. Nasedli, Eddie nastartoval a Jean byla poslední, kdo se k nim natáhl do okénka. "Sbohem, děvčata, pozdravujte ode mě všechny." "Sbohem, sestro." "Sbohem, sestro." Už se zase zapomněly a říkaly jí postaru. Jean se jen usmála a obrátila se na jejich otce. "Na shledanou, pane Olczaku. A přijedte zase." "Přijedu. Na shledanou." I pro něj bylo těžké oslovit ji poprvé Jean. Než však vycouval na štěrkovou silnici, umínil si, že jí tak začne říkat. A brzy. Jen co zase přijede na návštěvu. A pojede bez dětí. 20. kapitola Uběhl týden. Dlouhý horký červencový týden, kdy vzrůstala netrpělivost a slunce tolik sálalo, že snad vypálilo i modrou barvu z oblohy. Fazole bujely tak rychle, že se musely trhat dvakrát denně. Jean na ně chodila ráno i večer a přes den je pomáhala matce zavařovat. A pořád myslela na Eddieho. Eddie v Browerville brousil a lakoval ve třídách tabule a točila se mu hlava z pryskyřičných a alkoholových výparů a možná taky z toho, jak pořád myslel na Jean. Už se rozhodl, že příští sobotu večer zajede na farmu a navštíví ji, i když ho děti přemlouvaly, aby je vzal do města na film. Během léta roztáhli totiž každou sobotu u vodárenské věže promítací plátno a prodávali praženou kukuřici a všechny děti se mohly zadarmo dívat na Tři podvodníky nebo na Mámu a tátu Kettlovy a rozškrabat si přitom komáří štípnutí až do krve. Na tuhle neděli si však Eddie uměl představit mnohem lepší program. Ve čtvrtek se obrátil na švagrovou Rose se žádostí: "Mohla bys mi v sobotu prokázat laskavost?" "Samozřejmě, Eddie, cokoli budeš chtít." "Potřeboval bych, aby šly moje děti s vašimi do kina a pak u vás do soboty přespaly." "Vážně? Copak ty se nepůjdeš podívat?" Eddie si odkašlal, přešlápl z nohy na nohu a řekl: "Ne, nepůjdu." "Aha, a kam půjdeš?" Rose nechtěla být zvědavá, ale život na malém městě byl tak průhledný, že když někdo udělal něco jiného než obvykle, byla to událost. A jít do letního kina byla obvyklá sobotní zábava. Jedu někoho navštívit." "Někoho? Nač ty tajnosti?" "No... jedu navštívit sestru Reginu." "Sestru Reginu?" opakovala Rose, vykulila oči a otevřela pusu, jako by se nadechla výfukových plynů. "To jako naši sestru Reginu, co už není jeptiška?" "Ano, tu. Jenže se teď .jmenuje Jean, Jean Potlocká. Bydlí u Foley." "Páni, to mě podrž!" vyjekla Rose. Eddie znovu přešlápl z nohy na nohu a neřekl nic. Jak dlouho už to trvá?" zeptala se Rose přímo k věci. "Co?" "No ty a naše bývalá jeptiška?" "Copak ti děti neřekly, že jsem ji byl s holkama minulý víkend navštívit?" "Ne! O tom já nic nevím!" zaznělo skoro ukřivděně, že jí nikdo nedal vědět o takové senzační novince. "Takže o co jde? Chodíš s ní?" "Ale jdi, Rose." "No tak chodíš, nebo ne?" "Ne. Vždyť říkám, jedu ji jen navštívit." Rose na něj ukázala prstem a nasadila zlomyslný výraz. "Ed-dieeee. Eddie, Eddie, ty se červenááááš," výskala na celé kolo. "Tak podívej!" ztrácel už Eddie trpělivost. Jestli mě chceš vyslýchat jen proto, že tu chci nechat děti přes noc, tak si najdu někoho jinýho, u koho přespí!" "Klid, Eddie, už se na nic neptám. Jasně že tu můžeš děti nechat. Ví o tom Romaine?" Ne. "Tak mu to řeknu." "To je mi jasný. A všem ostatním ve městě to nejspíš honem povykládáš taky." "A jde snad o tajemství?" "Ne. Jak by mohlo jít o tajemství, když jsem tam vzal minulou neděli s sebou děti?" "Tak vidíš," řekla Rose a vypadala velice spokojeně. Eddie zakroutil hlavou a vyšel ven z kuchyně. Na sobotní večer si Eddie koupil nové oblečení. Lehké modré kalhoty se záhyby a modrobílou proužkovanou bavlněnou košili s krátkými rukávy. Když ho holky uviděly, jak se obléká, hned se ptaly, jestli jde tancovat. "Ne, tancovat nejdu." "A kam teda?" Říct jim pravdu bylo ještě těžší než rozhovor s Rose. "No... a co když vám řeknu, že jedu zase navštívit ses-, Jean?" "Bez nás?" "Myslel jsem, že chcete jít do kina." "No, to chceme, ale..." Věděl, že je dostal, protože v Browerville nebyl stálý biograf a letní kino představovalo jedinou zdejší atrakci. Auta se do něj sjížděla už dvě hodiny před západem slunce a všechny děti z městečka chodily o hodně dřív a lelkovaly kolem. Někdy auta začala troubit a dožadovala se představení, ještě než se docela setmělo, a pohádky pak byly tak matné, že člověk musel mhouřit oči, aby na plátně vůbec něco viděl. Navíc si děti ještě mohly koupit svou vlastní praženou kukuřici - to bylo něco nového! A tak Eddie věděl, že se Anne s Lucy nebudou moc bránit, když je tu nechá a pojede. Lucy však zkusila jiný fígl. "A proč nepočkáš do zítřka, tati? Pak bysme mohli jet všichni." "Domlouvali jsme se přece, že zítra pojedeme k jezeru Thunder na ryby." "No jo, to je pravda." Další dilema. Eddie je vzal letos v létě už třikrát na ryby, a když si každá chytila svého prvního okounka, zalíbilo se jim to. A navíc jim vždycky dovolil vzít s sebou plavky a koupat se při břehu. A tak jim v sobotu po večeři vyhledal dvě deky, které si vezmou s sebou do kina, a doprovodil je alejí k vodárenské věži. Auta se už začínala sjíždět, zaparkovala podél obvodu hlediště a děti v pyžamech běhaly kolem, tahaly za sebou deky a vojenské přikrývky. Eddie dal děvčatům peníze na kukuřici a nechal je s jejich staršími bratranci a sestřenicemi. Měly před sebou ještě celé dvě hodiny na hraní, než se setmí. Jean poznala pickup už na dálku. Zahnul na jejich cestu a zdvihal kolem sebe oblaka prachu. Ach ne, pomyslela si, proč jsem se jen neřídila svým instinktem! Měla jsem se vykoupat a převléknout se do něčeho lepšího a nechat fazole fazolemi. Bála se však doufat, že přijede tak brzo po minulé návštěvě, a tak si obula otcovy holínky, které nosil do stáje, na hlavu uvázala utěrku, aby ji nekousaly mouchy, a vyrazila za večerního chládku otrhat druhou várku fazolek. Zůstala stát vprostřed fazolového políčka strnule jako strašák do zelí a dívala se, jak se Eddieho auto blíží a jak se mihlo kolem ní za vysokým maliním, které ji oddělovalo od silnice. Nevšiml si jí. Dojel až na dvůr, zaparkoval a šel k domu. Zahrada byla veliká a Jean stála asi padesát yardů od zadních dveří, když Eddie zaklepal a matka mu přišla otevřít. Viděla, jak matka ukazuje směrem k záhonu fazolí. Eddie se otočil, rozhlédl a Jean přesně věděla, kdy ji uviděl. Neztrácel ani okamžik a hned se k ní vydal. Chtěla se pohnout, ale nemohla, jako by nohama zapustila kořeny stejně jako fazole, a srdce jí najednou začalo růst ještě rychleji než ony. Copak na ně nemohla alespoň do rána zapomenout? Teď tady stála, vypadala příšerně a muž, kterého miluje, k ní přicházel mezi řádkami zeleniny. Eddiemu připadala roztomilá v obrovských gumácích na čtyři přezky, které jí sahaly do půlky kolen, a s vlasy připlác-nutými k hlavě bílou utěrkou. Takhle s utěrkou mu byla víc povědomá. Skoro jako dřív s čepcem a závojem, ale ne zas tak moc, aby ji považoval za jeptišku. To ne. Byla to docela obyčejná Jean. Neusmívala se. Dokonce ani náznak úsměvu se jí neobjevil ve tváři a vypadala jako bez dechu. Eddie šel blíž a blíž a nutil se ke klidu. Jinak by se už dávno rozběhl. Zastavil se na vzdálenost kbelíku s fazolemi. Špičkou boty se téměř dotýkal pozinkovaného vědra, které stálo mezi dvěma brázdami zpola naplněné lusky. Tolik si toho chtěli říct, ale teď .je nic nenapadalo, a tak jen stáli a upřeně se dívali jeden na druhého, zatímco slunce pomalu zapadalo za obzor a stíny stromů, které rostly na dvoře u farmy, se pokládaly na svažitou zahradu. Přicházel soumrak. Tak dlouho čekali na chvíli, kdy se spolu octnou sami, tolik překážek museli překonat, tolik citů potlačit, že když je ted mohli konečně projevit, úplně je to zaskočilo. Po chvíli se ticho nabité vzájemnou touhou stalo nesnesitelné a Eddie promluvil. "Ahoj, Jean," pozdravil a oslovil ji poprvé v životě jejím křestním jménem. "Ahoj, Eddie," odpověděla, a také to bylo poprvé. Mluvili tiše, ani nevyplašili bělásky, kteří předtím vzlétli, když Eddie přicházel, ani neporušili kouzlo stmívání. "Doufám, že nevadí, že jsem přijel tak brzy." "Ne, vůbec ne," odpověděla dychtivě. Byla tak upřímná, že se ani nesnažila zakrýt své vzrušení. "Byl bych zatelefonoval, ale...," nedokončil Eddie a ani vlastně nechtěl. Já bych se byla umyla a převlékla, ale..." Pokrčila rameny a oba se rozesmáli. Jsem rád, že ses nepřevlíkla. Takhle se mi to líbí víc, když vypadáš jako obyčejná ženská." "Až moc obyčejná, řekla bych," dotkla se rukou utěrky na hlavě. "Vypadám strašně." "Ne, pro mě určitě ne." Svěsila ruce, sklopila oči a rozpačitě řekla: Ještě nikdy jsem se nesešla s mužem. Nepředstavovala jsem si, že při tom budu mít utěrku na hlavě a na nohou tátovy holínky." Já vlastně taky ne. Od minulé neděle jsem si tě představoval takovou, jak jsem tě viděl, když jsme seděli pod břízami." "Nemám moc hezké vlasy," řekla a zdvihla oči. "Líbí se mi jejich barva. Dlouho jsem si představoval, jaké asi budou," řekl a natáhl ruku k utěrce. "Dovolíš?" Neodpověděla, takže souhlasila. Eddie musel překročit vědro a jednu řádku fazolí, aby na utěrku dosáhl. Sundal ji a oba bez hnutí stáli, Eddie si ji otevřeně prohlížel a ona proti tomu nic neměla. Jen cítila, že se červená. "Chci se tě zeptat na tolik věcí," promluvil konečně. "Na všechno, na co jsem se dřív zeptat nesměl." "Zeptej se teď. Ptej se, na co chceš." "Tady ne," ohlédl se přes rameno k domu a překročil řádku fazolí zase zpátky. "Můžeme se projít?" "Můžeme jít na míle daleko," řekla a obrátila se od něj. Kbelík nechala, kde byl. Šli vedle sebe ve dvou sousedních řádcích směrem od domu. Když došli na konec zahrady, zahnula Jean podél plotu a řekla: "Teď začnou štípat komáři. Půjdeme radši na silnici." Ve chvíli, kdy vešli na silnici, zapadlo za nimi na obzoru slunce, šli pomalu, rychle to ani v těch tatínkových holínkách nešlo. Při každém kroku zadrhla na cestě patou. Rozvázala uzel na utěrce, nechala ji ležet kolem krku a konce držela v rukou. "Na co ses mě chtěl zeptat?" "Pamatuješ, jak jsme spolu mluvili minulou neděli a Liz nás přerušila? Zrovna jsi říkala, že když jsi odjížděla z Browerville, chtělas mě najít a... a co?" "Chtěla jsem tě najít a říct ti, že jsem dostala svolení opustit klášter a že odjíždím. Chtěla jsem ti dát sbohem. A chtěla jsem, abys věděl, kde mě najdeš." 'Našel jsem tě i bez toho, ale prožil jsem hrozné dny, než přišel tvůj dopis a já si uvědomil, že ses nemohla rozloučit." "Myslím, že jsme si oba užili dost hrozných chvil od té doby, co zemřela Krystyna, vid?" "Ano." Jak ses s tím vyrovnal?" "S Krystynou? Cítím se trochu provinile od té doby, kdy jsem se začal zajímat o tebe. A ty? Jak ses s tím vyrovnala ty?" 'U mě je to podobné. Měla jsem Krystynu moc ráda." "Všichni ji měli rádi." "Myslím, že budeme oba dva Krystynu pořád milovat a že je to dobrý základ pro naše přátelství." 'Přátelství?" zeptal se Eddie a zastavil se. "pojď sem." Jean se otočila a vrátila se zpátky k němu. Při každém kroku vyryla do prachu patou stopu. "Už jsem se tě na to ptal, ale ty jsi neodpověděla, takže si to můžeme ujasnit teď. Cítíš ke mně něco, nebo ne?" "Ano, pane Eddie Olczaku, cítím." Usmála se a naklonila hlavu ke straně. "Rozhodně ano, ale porušila bych asi tak tucet řeholních pravidel nemluvě o slibu čistoty, kdybych ti to tenkrát řekla." Stáhl jí ruce z cípků utěrky a podržel je v dlaních. "Pak se tě musím zeptat ještě na jednu věc. Odešla jsi z kláštera kvůli mně?" Jean chvíli přemýšlela, než odpověděla: "Ne. Byl jsi součástí toho všeho, ale rozhodně ne ta příčina, která odchod odstartovala." Eddie si oddychl a uvolnil ramena. "To se mi ulevilo. Nerad bych za to byl zodpovědný." Třel jí palci hřbety rukou a oběma sklouzl pohled na jejich spojené prsty. Měla křehké ruce a konce prstů zelené od fazolí. On měl ruce velké a drsné, s mozoly na palcích, které Jean cítila, když jí přejížděl po prstech. "A proč jsi tedy odešla?" Vyprávěla mu o všem. Začala dobou zhruba rok před Krys-tyninou smrtí, mluvila o tom, co se v ní odehrávalo, když Krystyna zemřela, a že se tenkrát napevno rozhodla požádat o vystoupení z řádu. Svěřila se mu se všemi svými pochybnostmi, jež se týkaly života v církevním společenství, s úzkostí, kterou prožívala, když se rozhodovala. Mluvila o tom, jakou roli přitom hrály jeho děti - jak si na nich uvědomila, že by vlastně chtěla mít své vlastní děti. A zmínila se také, jak se bála svých citů, když ho začala mít ráda. Vyprávěla mu o vá- noční návštěvě a o tom, jak se babička Rosella rozplakala, jak potom jela do svatého Bena, i když s ní rodina nesouhlasila, a jak se tam dověděla, že když vystoupí z řádu, nedovolí jí katolická církev učit na žádné ze svých škol. "Měla jsem takový strach, Eddie." Během Jeanina vyprávění se obloha na západě zbarvila do-ruda a teď .se už červánky pomalu ztrácely. Eddie pozoroval Jeanin skloněný obličej. Já se taky bál. Řekl jsem ti to už tenkrát v květinové síni. A pořád se ještě bojím." "Čeho?" obrátila se na něj překvapeně Jean. "Spousty věcí. Aby lidi nespustili zlé řeči, když sem začnu jezdit tak brzy. A taky toho, že jsem se možná ještě nedostal z šoku po Krystynině smrti. Toho, co řeknou děti. A okamžiku, kdy budu mít políbit vůbec poprvé v životě jeptišku." Jean se znovu zmocnil ostych a okamžitě od něj odvrátila pohled. Eddie ztišil hlas ještě víc. "Řekni, jak se mám zbavit pocitu, že když tě políbím, líbám sestru Reginu?" "Mě naposledy někdo políbil, když mi bylo asi tak deset, takže věř, že nejsi jediný, kdo se bojí, Eddie." Položil jí dlaně na tváře a přiměl ji, aby se na něj podívala. Když to udělala, podržel její obličej v rukou jako pohár. Špičky prstů mu sahaly až k vlasům, kde měla po celých deset let, co ji znal, vždycky závoj. "Tak snad abychom to měli už za sebou," zašeptal, sklonil hlavu a dotkl se lehounce rty jejích úst. K ničemu ji nenutil. Byla trochu moc daleko od něj, naklonila se a zůstala tak ztuhle stát, rty sevřené a ani se nenadechla. Eddie si uvědomil, že jinak to asi neumí. Odpoutal se od ní jen tak daleko, aby se mohl zeptat: "Chceš, abych tě to naučil jinak?" "Ano," kývla. Vyplašená, zvědavá, dychtivá i zdrženlivá zároveň. "Otevři ústa." Ukázal jí, jak se to dělá, a položil své teplé vlhké rty na její. Povzbudil ji, aby měla z polibku radost. Když se jí dotkl jazykem, ucukla. Usmál se těsně u jejích rtů a počkal, až ztratí zábrany. Potom odtáhl ústa a řekl jí: "Můžeš klidně dýchat." Natáhl se směrem k ní a vzal její ruce do svých. "A klidně mě můžeš obejmout, teď .už žádná řehole neplatí." Položil jí ruce na svá ramena a držel je tam a znovu ji líbal. Stala se z ní horlivá žákyně. Když se její jazyk poprvé váhavě dotkl jeho, projel jí tělem příjemný šok. Zkřížila mu ruce za krkem a on ji k sobě přitáhl, jako když se srpek měsíce prohne proti temné obloze. Konečně se vášnivě líbali. Stáli pod vycházejícím měsícem a vyprovázeli končící den obřadem starým jako sám čas. Při prvním polibku cítili vanilkovou vůni žlutých pupalek, které kvetly v příkopech. Při druhém ji silnýma rukama nadzdvihl nad silnici, až jí z nohou sklouzly holínky a spadly na zem a při třetím ji postavil na své nablýskané boty. Z rybníčku, kterého si předtím ani nevšimli, se ozvaly žáby. Zůstala stát na jeho botách a zabořila obličej do nažehlené proužkované košile, která byla ještě cítit novotou. "Ach Eddie," zašeptala zadýchaně, "ve třiceti je to něco úplně jiného." "Je ti třicet? Vždycky mě zajímalo, kolik ti je let." "V květnu mi bylo třicet," řekla a vzhlédla. 'A kolik je tobě?" "Mně bylo v březnu třicet pět." Mluvili o věku jako lidé, kteří mají vážné úmysly. Jean chtěla trochu zlehčit atmosféru, a tak poznamenala: "Na učení prý člověk není nikdy starý." "A co na to říkáš?" zeptal se Eddie s úsměvem. "Moc se mi to líbilo. Jste skvělý učitel, pane Olczaku." "A vy zase skvělá žačka, sestro Regino." "Neříkej mi tak." "Dobře, ale ty mi neříkej pane Olczaku." "Zapomněla jsem." Já taky zapomněl." "Ba ne, nezapomněl." Sestoupila z jeho bot zpátky do holínek. "Dělal sis legraci, protože o těchhle věcech nic nevím." "Ne," přitáhl si ji k sobě a přinutil ji, aby se na něj podívala. "Nikdy si z tebe kvůli tomu nebudu dělat legraci." "Tak dobře. Odpouštím ti. Všechno kromě toho, žes mě překvapil v holínkách a v šátku na babku." "Omlouvám se," řekl Eddie se smíchem. Jak bych to mohl napravit?" Já si to rozmyslím," odpověděla a pomalu se vydala směrem k domu. "Na něco přijdu." Při každém kroku už zase táhla boty za sebou a rozhrnovala jimi kamínky na cestě. Eddie se usmíval a pozoroval, jak sklonila hlavu a znovu si váže na hlavu utěrku, tak jak ji měla předtím. Jestli si ji někdy vezme a jestli budou mít spolu děti, bude tohle báječná historka, kterou jim jednou bude vyprávět: Jak si namlouval maminku a poprvé ji líbal na štěrkové cestě, když měla na sobě holínky svého otce a maminčinu utěrku na hlavě. Než došli ke dvoru, docela se setmělo a Jean se konečně ozvala: "Něco jsem vymyslela." "Co?" : " '. "Určitě si řekneš, že jsem moc troufalá." "Ne, neřeknu. Pověz." Zhluboka se nadechla a spustila. Ještě nikdy jsem neměla rande." "Vážně ne?" "Hm-mm." "Takže mě na něj-zveš, nebo chceš, abych tě pozval já?" "Eddie! Slíbils, že si ze mě nebudeš dělat legraci! ' "Promiň," zakřenil se do tmy. "To je legrační, žes o tom začala, protože já zrovna sbíral odvahu požádat tě o schůzku. Jenom jsem nevěděl, co by sis o mně pomyslela, kdybych se tu objevil tři víkendy po sobě. Vážně." Chytil ji za paži a zastavil ji, dokud je ještě stínily stromy a nebyli vidět z domu. "Moc rád bych tě viděl příští sobotu, ale co řeknou rodiče?" "Mámě se to nebude líbit, ale je mi třicet let, takže si musím zvyknout na to, že ji občas zklamu, ne?" Já jen nechci, aby se začaly šířit nějaké řeči. Odešla jsi z kláštera teprve před dvěma měsíci," staral se Eddie s vážnou tváří a držel ji za ruku. "S tebou je to podobné. Ještě neuplynul rok od Krystyniny smrti. A do května jsme spolu pracovali v jedné škole. Co na to asi budou říkat lidi v Browerville?" "To se brzy dozvíme. Musel jsem prozradit Rose, kam jedu. A dětem taky. A příští sobotu to řeknu tomu, kdo mi bude děti hlídat. Tři týdny po sobě pojedu do Gilmanu, abych tě viděl. Všem dojde, proč to dělám." "Naše síla je v pravdě, Eddie. A naše pravda všechny pověsti vyvrátí," řekla Jean s přesvědčením. Nepolíbil ji na rozloučenou, protože byli moc blízko domu. Neměl sice zrovna chuť setkat se znovu s jejími rodiči, ale vzpomněl si na Irenin zážitek, kdy ji mužský vysadil na konci příjezdové cesty, a raději Jean doprovodil až ke dveřím. Když se blížili k domu, všiml si, že se svítí jen v přední místnosti. V kuchyni, která ústila na zadní verandu, byla tma. Zastavili se pod dvěma schůdky na verandu a otočili se k sobě. "Takže příští sobotu v půl osmé?" zeptal se Eddie. "Budu připravená. A tátovy boty si nevezmu." 1 1 1 1 Jakýsi pohyb u kuchyňských dveří ho přiměl, aby zvedl hlavu. Cítil, že je odtud Berta tajně pozoruje. Neviděl ji, ale věděl, že tam je a špehuje. "Tak tedy dobrou noc," rozloučil se zdvořile a podal Jean jenom ruku. "Dobrou noc." Pak ruce spustili a Eddie se vydal k autu. Cestou přemýšlel, jak vyhrát nad matkou, která nehraje fair play. 21. kapitola Eddiemu i Jean se ten týden podařilo udělat něco, co jim zvedlo náladu a proč se mohli oba cítit ve vztahu k tomu druhému líp. Eddie přišel v pondělí odpoledne za Rose do kuchyně, když tam byla sama, rozpřáhl ruce v obranném gestu a prohlásil: "Tak dobrá, Rose! A abys věděla, tak chodím s Jean Pot-lockou! Příští sobotu s ní mám zase schůzku, takže.to můžeš říct celému městu!" Rose ho překvapila. Oči se jí zalily slzami a padla mu do náruče. "Ach, Eddie! Je mi to tak líto. Pověděla jsem Romainovi, co jsem ti řekla, a on se na mě tak rozzlobil, že se ke mně dvě noci v posteli ani neotočil. Hněval se, že do toho, s kým chodíš, mi nic není, a musela jsem mu slíbit, že se ti omluvím. Tak jestli chceš příští sobotu zase jet za sestrou Reginou, ráda ti děti pohlídám." "Děkuju, Rose," řekl Eddie prkenně, "už se nezlobím. Jen jí, prosím tě, říkej Jean Potlocká. Tak se teď .jmenuje." Co se týče Jean, ta se obrátila na matku s prosbou. Oslovila ji tím nejmilejším tónem. "Mám příští sobotu večer schůzku s Eddiem a chci si ušít nové šaty. Mohla bys mi s tím prosím pomoct?" Bertu její otevřenost úplně vyvedla z míry, protože čekala v téhle záležitosti spíš opatrné přešlapování. Já?" "Byla bych moc ráda, mami. Zavařování zvládnu přes den a vyšetřím trochu času, abychom večer mohly šít." Tahle taktika zázračně zapracovala podle jakýchsi převrácených psychologických zákonů. Jak mohla Berta odmítnout pomoc dceři, která se málem uštvala samým trháním fazolí a zavařováním v tom parném létě? A když už jí pomůže se šitím, jak bude moct něco namítat proti tomu, aby si vzala nové šaty na schůzku? Liz ukázala Jean, jak se používá mejkap, ale zrazovala ji od vytváření nějakého zvláštního účesu. "Neslušelo by ti to, Jean. Kdybych měla takové krásné husté vlasy jako ty, nechala bych je prostě v přirozeném tvaru. Jen bych je pořádně na vzduchu po umytí pročesala." Jean udělala přesně to, co jí Liz poradila. Vyšla s mokrou hlavou před dům, předklonila se a přečesávala vlasy od týla dolů ke konečkům, zatímco jí je profukoval teplý větřík. Když byly napůl suché, vrátila se domů a před zrcadlem je upravila do přirozených vln kolem obličeje. Překvapilo ji, jak báječně vypadaly po uschnutí. Když si pak ještě namalovala rty broskvovou rtěnkou a zvýraznila řasy hnědou maskarou, byl to úplný koncert. Oblékla si šaty a běžela dolů za Bertou. "Zapni mě, mami, prosím tě." Berta to udělala, ale tvářila se nespokojeně. Jean si celou dobu tiskla ruce na ploché břicho v nových šatech, které byly přestřižené v pase, bez pásku a sukně měla vsazené trojúhelníkovité díly. "Svírá se mi žaludek," naříkala Jean. "Ale, Jean." Frank sklonil noviny a blýskl očima po ženě. "Berto," řekl jen varovně hlubokým hlasem. "Vždyť je jí třicet a chová se jako výrostek!" "Berto!" ozval se otec výhrůžněji. "No jo, no jo, už mlčím. Já vím, že tohle nikdy nezažila." "Tak se mírni!" poručil a pleskl novinami, kam patřily. A Berta konečně zmlkla. Eddie přijel o deset minut dřív a Jean už čekala na zadních schůdcích. Když přibouchl dveře dodávky a uviděl ji, jak vstává a zářivě se na něj usmívá, neměl oči pro nic jiného než pro ni . Pozdravil se sice formálně s Bertou a s Frankem, ale oba si dobře všimli, že jenom překážejí rozvíjejícímu se vztahu. Když Eddie s Jean nasedli a odjeli, řekl Frank: "Radši si na něj zvykni, Berto." "No drzost tedy má, to určitě jo," zabručela Berta. "Tak kam bys chtěla jet?" zeptal se Eddie v autě. Já nevím. Nikdy jsem na schůzce nebyla." Usmívala se a seděla vedle něj strnule na sedadle jako lasička. Sukni si rozprostřela přes nohy a pod ní jí šustila spodnička. "No..., tak chtěla by sis třeba zatancovat?" "Ó ne," řekla a na chviličku se zamračila. "O tancování nevím ani ň." "A co si zajít někam na večeři?" Jenže já už jsem doma jedla." "Tak třeba kino?" "Ano! Kino! Hrozně ráda bych viděla nějaký film. Ale nějaký pěkný. Takový, jaký by schválila i Armáda spásy." Jasně. V Little Falls je kino. Můžeme tam jet a podívat se, co dávají." "Klidně do Little Falls. To je skvělé! Vezmi mě kamkoli! Je mi báječně už z toho, že jedu autem v nových šatech." Eddie stěží potlačoval smích a nemohl se udržet, aby se na ni každou chvíli potajmu nepodíval. Nové šaty měly výstřih do V, krátké rukávy a Jean v nich vyhlížela štíhlá jako proutek. "Vypadají jako nové," ocenil je. "Ty jsem si ušila," řekla a přitiskla si na břiše sukni, aby ne-odstávala. "Zvlášť pro dnešek. Jsou modré, protože je to tvoje oblíbená barva." Jak to víš?" "Protože nosíš modré obleky a modré kravaty a minulou sobotu jsi měl na sobě modrou proužkovanou košili. Zapomněla jsem ti říct, že se mi líbila." Byl čím dál zamilovanější, až měl kolem žaludku pocit, jako by se mu tam prali zdivočelí psi. "pojď sem," řekl, vzal ji za ruku a přitáhl ji k sobě. "Vsadím se, žes nikdy nejela v autě s mužským, který tě držel kolem ramen." "Ne, nejela." Eddie přesně věděl, kdy ji svými řečmi přivedl do rozpaků, protože se hned zadívala přímo před sebe a choval a se upjatěji. "Tak teď .jedeš." Položil jí lehce ruku na ramena a jemně jí třel nahou paži. Zabočili na západ a slunce mu zasvítilo do očí. Jean mu sklopila stínidlo. "Děkuju," řekl. "Není zač," odpověděla a seděla, ani se nehnula. Eddie poznal, že do sebe vstřebává novou zkušenost. Cítí, jaké to je, když ji hladí po ruce. Všiml si, že jí z toho naskočila husí kůže. V polovině cesty do Little Falls ho něco napadlo. Raději ji přestal hladit, aby si nemyslela, až jí ten nápad řekne, že mu jde o něco jiného, než měli původně na mysli. Sundal ruku a řekl: "V Little Falls je taky kino pro motoristy, kam se dá zajet autem." Ach, to ne! četla o tom v časopise St. Chůd Visitorl Dobře věděla, co se děje v kině pro motoristy a proč se katolická církev staví proti nim. "Tohle kino?" vydechla, posadila se zpříma a vrhla na něj rychlý odmítavý pohled. Eddie zamhouřil oči proti slunci, jak mu jasný oranžový paprsek zasvítil přímo do obličeje. "Brzy se setmí." Jean nemluvila, ale Eddie cítil, že ji to láká. Je to na tobě." Dojeli na okraj Little Falls a Jean pořád ještě nic neřekla. Eddie tedy zajel k okraji silnice, vyřadil rychlost a obrátil se k ní s rukama položenýma na volantu. "Podívej," začal, "přece mě znáš. Jestli si myslíš, že tě chci do toho kina vzít jen proto, abych tě dostal do nějaké kompromitující situace, tak se mýlíš. Jen... jen se mi prostě strašně líbí, když vidím, jak jsi nadšená ze všeho nového. Myslel jsem, žes asi nikdy v takovém kině nebyla a že bys to třeba chtěla zkusit." Pozoroval, jak v duchu bojuje sama se sebou, s obavami, které v ní ještě přetrvávaly z dřívějška, ale nakonec to vzdala. "Tak dobrá, zkusím to." Jestli chceš, můžeme nejdřív zajet do města a podívat se, co hrajou tam, a pak se můžeme rozhodnout." "Ne, to kino pro auta bude dobré." Přesto však jeli městem, kde si na plakátu přečetli, že se hraje Bogartův film The Enforcer. A bylo rozhodnuto, protože to byl film o nájemných vrazích, a to jistě nebylo nic podle Jeanina vkusu. A tak jeli do kina pro motoristy a viděli Doris Dayovou a Gordona MacRae, jak se do sebe zamilují a prozpí-vají se muzikálem o lásce On Moonlight Bay. Jean po celý film zářily oči nadšením. Zvlášť když si oba hrdinové notovali dvojhlasně. A když zpívali Cuddle Úp a Little Closer a líbali se na plátně, pozoroval Eddie Jeanin profil a moc toužil, aby ji v tu chvíli také líbal. Lehce pootevřela ústa a sledovala plátno jako přimrazená, jako by si přála, aby to byla ona, koho herec ve filmu líbá. Eddie se však držel, choval se tak, jak řekl, a zůstal pěkně způsobně za volantem. Na Jean se podíval jen během onoho polibku, anebo když se smála nebo komentovala hereččiny krásné šaty a vlasy. Film skončil a stovky reflektorů aut vybělily plátno. Eddie s Jean zůstali sedět, povídali si o filmu a o tom, jak moc se jí líbil, zvlášť písničky a hezké oblečení. Potom mu vyprávěla 0 matce, a jak ji poprosila o pomoc se šaty, které měla dnes večer na sobě, a on jí zase řekl o výměně názorů s Rose. Ani se nenadali a začínal další film. Promítali znovu On Moonlight Bay, a tak Eddie ztlumil zvuk a dál si s Jean povídali. Vyprávěla mu o všech světských věcech, kterých se musela vzdát, když se rozhodla jít do kláštera, a jak se teď .hrozně těšila, že si všechno vyzkouší. Eddie se jí zeptal, jestli něčeho ze své minulosti lituje. Pak si povídali o Krystyně a uvažovali, jestli ví, že jsou teď spolu na první schůzce. Témat k hovoru bylo bezpočet. "Už chceš jet domů?" zeptal se v jednu chvíli. "Ne, ještě ne," odpověděla. Nakonec na ně padla únava a začali se dívat na plátno, 1 když neslyšeli zvuk. Uvelebili se na sedadle s hlavami zakloněnými přes okraj opěradla a její ruka se nějak octla v jeho a najednou se dívali na sebe místo na film a bylo jim jasné, co má katolická církev proti kinům pro motoristy. Třel jí palcem prsty tak silně, že by jí snad mohl i udělat modřiny, ale dotyk prstů byl po týdnu čekání málo. Jean?" zašeptal a to jediné slovo je zdvihlo ze sedadla. Objali se, hladově se líbali a všechna dobrá předsevzetí letěla stranou. "Ach, Jean, tolik jsi mi chyběla," vydechl na konci polibku v těsném objetí. "Měl jsem dojem, že ten týden snad nikdy neskončí." Já taky." Prudce ho k sobě přitiskla. Já taky." "Když jsem tě uviděl v těch modrých šatech na schodech, nedokázal jsem myslet na nic jiného než na tohle. Jen abych tě mohl držet v náručí." "Nikdy v životě jsem nenatrhala tolik fazolí, nenaplnila tolik sklenic rajčaty, a s každou naplněnou sklenicí jsem si říkala: Zase o minutu blíž k sobotnímu večeru. Zase o minutu blíž k němu." Příslib lásky Znovu se líbali, přejížděli rukama druhému po zádech a cítili strašlivou sílu pokušení. Pro něj to bylo oživení zážitků z minulosti, pro ni objev něčeho úplně nového. Ona, která se bála, jestli bude schopná sexuálního života. Když se přestali líbat, zašeptala mu Jean do ucha: "Ach, Eddie, tak tohohle jsem se vzdala, když jsem odešla do kláštera. Nikdy jsem nic takového nezažila. Nikdy." "Chci tě." "Pššš, Eddie, neříkej to." Stiskla ho pevně oběma rukama kolem krku. "Ale já tě chci. Chci víc než tě jen objímat a líbat." "Pššš. Ne." Políbil ji ze strany na bradu a pak stiskl zuby látku na jejím rameni a nepustil. Drtil ji v náručí a nejhezčí křivky jejího těla splácl naplocho. "Něco ti řeknu, abys poznala, proti čemu bojuješ. Chtěl jsem tě, ještě když jsi byla jeptiška. Od toho dne, kdy jsme spolu ukládali do sklepa zelí. šel jsem ke zpovědi a vyzpovídal se z toho, ale nebylo to k ničemu. A není to proto, že jsem už dlouho bez ženy, ani proto, že mi chybí Krystyna. Je to kvůli tobě. Miluju tě, Jean. Asi to říkám moc brzy, ale co jiného mám dělat? Cekat, až ostatní rozhodnou, že už to můžu říct?" Zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. Odhrnul jí vlasy z obličeje, tiskl je do stran a v hlase se mu ozývala naléhavost a zklamání. Uklidnila ho pěti slovy. Já tě taky miluji, Eddie." "Vážně?" "Miluji tě hned od Krystyniny smrti. Ode dne, o kterém jsi mluvil. Když jsme dávali zelí do sklepa. Taky jsem šla ke zpovědi a nepomohlo to. A tenkrát, když jsi mě málem políbil v květinové síni..., myslela jsem, že snad umřu z toho, jak moc tě chci. Modlila jsem se potom a rozjímala a prošla novénou a myslela jsem, že tím vyženu nečisté myšlenky z hlavy, ale zůstaly tam. A s každým dnem, který přešel, jsem tě chtěla víc a víc." "Ach, Jean, že jsem to nevěděl. Bylo mi tenkrát hrozně." "Mně taky." "Ale teď .už ne." "Ne, teď .už ne." Vrátili se do reality a Eddie si uvědomil, jak už je pozdě. "No, tak," řekl, "chodíme pořád dokola kolem horké kaše a ono už je po půlnoci. Než tě odvezu domů 250 a dojedu zpátky do Browerville, bude půl čtvrtý ráno a já se vyspím tak tři hodiny a budu muset jít zvonit na ranní mši. Nemůžu to takhle dělat každou sobotu. Odrovnalo by mě to. Miluju tě, ty miluješ mě, děti tě zbožňujou, a jestli se nepletu, tak ty zbožňuješ je. Vezmeš si mě, Jean?" Jean uvolnila objetí a zeptala se: "A žít budu kde?" Okamžik počkala a dodala: "V Browerville?" Věděl, jak neuvěřitelně to bude znít, ale co mohl nabídnout jiného? ,Já tam žiju. Mám tam dům. Mám tam práci." "Žila jsem tam jako jeptiška. Jak můžu čekat, že mě lidi při -jmou jako tvoji ženu?" "Měli by se chovat jako křesťani!" vyrazil ze sebe Eddie a jen těžko v sobě potlačoval hněv. "Jako dobří katolíci! A cos, to říkala minule - naše síla je v pravdě a naše pravda všechny pověsti vyvrátí. Možná to bude fungovat proti každému křivému obvinění!" "Nechme si ještě všechno projít hlavou. Vždyť se spolu stýkáme teprve tři týdny." "Ale já tě znám celé čtyři roky. V září pět. Svůj názor nezměním. " "Přesto... budeme o tom do příštího týdne přemýšlet, ano? Teď už bych raději jela domů." Bylo to těžké rozloučení u kuchyňských dveří. Eddie se čerta starého staral, jestli se matka dívá teleskopem nebo ne. Přitiskl Jean celým tělem k sobě a políbil ji. Už teď .měl hrdlo stažené při představě, že odjede a neuvidí ji sedm nekonečných dní. "Možná bych mohl zajet jednou v týdnu." "Ne, Eddie. Přes týden musíš být večer s dětmi. Nemůžeš sem jezdit ve všední den a zůstat do půlnoci. Přijeď až v sobotu..., prosím. Jako dneska. Budu tě čekat." Eddie se od ní odlepil a couval, držel ji za ruku do poslední chvíle a pak se teprve otočil. Cestu domů skoro ani nevnímal. Jel, hryzal se do palce a zamračeně pozoroval světlo reflektorů. Jednou si hřbetem ruky setřel pár slz a znovu vsunul nehet palce mezi zuby. Jakmile měl příležitost, hned si o svých starostech promluvil s Romainem, protože na Romaina se mohl spolehnout. "Proč si nepopovídáš s otcem Kuzdekem?" řekl Romaine. "S otcem Kuzdekem? Zbláznil ses? Po tom, co jedna z jeho jeptišek kvůli mně odešla z kláštera?" 'Říkals, že to nebylo kvůli tobě." "No nebylo, ale otec Kuzdek to tak určitě bude chápat." "Málo mu věříš, Eddie. A možná že málo věříš všem lidem z Browerville. Ty prostě předpokládáš, že si každý bude myslet, že jsi s Jean něco měl, ještě když byla jeptiška. Ale nezapomínej, že oni ji už tenkrát taky znali. Kdo z těch, co ji znali, by si o ní mohl myslet, že nedodržuje řeholní slib? To mi teda řekni." Eddie se zamyslel, ale mlčel. "Promluv si s otcem Kuzdekem. Já bych to na tvém místě udělal," opakoval Romaine. Tři dny Eddie o tom nápadu přemýšlel, než sebral odvahu, aby to udělal. Nakonec na otce Kuzdeka udeřil jednoho odpoledne, když pomáhal jeho hospodyni přesunout těžký nábytek. "Mohl bych si s vámi na chvilku promluvit, otče?" Jistě, Eddie, pojď dál." Eddie za sebou zavřel dveře pracovny a posadil se na okraj židle u otcova stolu. "Půjdu rovnou k věci, otče. Od té doby, co odsud odešla sestra Regina, se s ní scházím. Miluju ji a ona mě a chci si ji vzít za ženu." Otec Kuzdek se obrátil se svou širokánskou židlí čelem k Eddiemu. Lokty měl položené na stole a pomalu točil palci, jak to většinou dělával, když přemýšlel o něčem velmi důležitém. "Takže ji miluješ a ona tebe?" "Ano, otče." "Hm, pozoroval jsem to už dřív..., no tak, nerozčiluj se, Eddie. Viděl jsem, jak proti tomu bojuješ. Není žádná legrace zamilovat se do někoho, kdo má církevní poslání. A náhodou vím, že sestra Regina se tím už dlouho trápila." "Takže vám to nevadí?" "Mělo by?" "No...ne, nemělo..., ale je to taková delikátní záležitost... odešla z kláštera teprve před dvěma měsíci." Její propuštění proběhlo řádně podle předpisů, teď .si může sama vybrat, jak chce žít." "Takže nás oddáte?" "Nemohu, Eddie. Bude muset být oddána ve své vlastní církevní obci. A to je svatý Petr a Pavel v Gilmanu." "Aha," vydechl Eddie. Byl zklamaný, že se tak důležitá událost v jeho životě má odehrát jinde než tady. "Bude vás muset oddat otec Donnelly." "Ach," řekl znovu Eddie. Pracovna se ponořila do ticha, jen otec dál kroužil palci. Nakonec se Eddie ještě zeptal: 'Myslíte, že ji tady lidi při -jmou jako moji ženu?" Otec se zadíval Eddiemu přímo do očí a potichu se rozhovořil. "Ty asi nevíš, Eddie, jak si tebe i sestry Reginy zdejší lidi váží, viď? A jak si vážili Krystyny. To, co znamenala pro tebe, pro sestry z kláštera i pro mnoho lidi ve městě, bude mít veliký vliv na to, jak přijmou tvé manželství s Jean. A navíc tu jsou děti, které Jean znají a milují. Myslím, že tohle spojení je posvěcené shůry." "Vážně?" neubránil se Eddie překvapení. Otec přikývl a přestal otáčet palci. Další sobota byl teprve čtvrtý den, který Eddie a Jean strávili spolu. Nejeli tentokrát do žádného kina pro motoristy, ale zůstali na farmě. "Mohli bychom si jen sednout na zahradě a povídat si?" řekl Eddie, když přijel. Jean rychle skryla rozčarování a odpověděla: "Samozřejmě, jestli chceš." "Myslím si totiž, že než odjedu, budeme si potřebovat pro-mluvi t taky s rodi či . " Posadili se na dvě staré zahradní židle pod jabloně, kde je Berta mohla pozorovat z okna, jak dlouho se jí chtělo. Eddie pověděl Jean o rozhovoru s Romainem a s otcem Kuzdekem a znovu se jí zeptal: "Vezmeš si mě, Jean?" Jean vstoupily slzy do očí, přitiskla si špičky prstů na ústa a několikrát přikývla, než se vzpamatovala. "Vezmeš?" zeptal se udiveně Eddie, protože čekal, že ji bude muset víc přemlouvat. Jean znovu přikývla. Nebyla pořád ještě schopná vypravit ze sebe jediné slovo. "Děkuju ti, Bože," řekl Eddie a zavřel oči. Jejich židle byly natočené k sobě. Eddie se naklonil k Jean a vzal ji za obě ruce. Jean se snažila říct: "Ach, Eddie, jsem tak šťastná," ale nakonec neřekla skoro nic, a tak se k ní Eddie naklonil a políbil ji. "Když si pomyslím, že budu Annina a Lucyina maminka," vypravila ze sebe po chvilce a usmívala se a zároveň popota-hovala. Eddiemu se už zase svíral žaludek. "Takže jim to už konečně můžu oznámit?" "Ach ano." "A jednou možná budeme mít ještě pár dalších dětí. Co bys tomu říkala?" Jsem šťastná, když na to jen pomyslím... mít s tebou děti." "A co tvoje studia?" zeptal se Eddie. "Nebude tě mrzet, že nebudeš studovat?" "Stejně jsem na ně nesehnala peníze." "Takže," zalovil v kapse. "Něco pro tebe mám." Vytáhl skromný prstýnek s diamantem a navlékl jí ho na prst, kde kdysi nosívala jednoduchý zlatý kroužek. "Ach, Eddie," vydechla a obdivovala šperk na natažené ruce. "Eddie." Naklonila se k němu a objala ho, jak nejlíp to v té nešikovné poloze na zahradních židličkách šlo. "Tolik tě miluju." Já tebe taky." Chvíli tak seděli, vychutnávali večerní chládek a poslouchali žabí serenádu, která se k nim nesla zezdola od rybníků. Dotýkali se jeden druhého spánkem, ale jinak zůstávalo jejich objetí decentní. Drželi se za ruce, pohupovali se spolu a přejížděli si volnou rukou po zádech. 'Nezajdeme za rodiči?" zeptal se Eddie později. Jean jen kývla na jeho rameni. "Tak dobrá. Co jim řekneme? Jak brzy chceme tu svatbu?" "Brzy prosím." Zamumlala mu do košile a dál se pohupovala. Eddie se usmál, podrbal ji ve vlasech, podržel ji zezadu za krk a vášnivě ji stiskl. "Tak pojďme," zašeptal. "Táta musel mamince pořádně promluvit do duše," řekla později Jean Eddiemu, protože Berta přijala jejich oznámení celkem lhostejně. Frank prohlásil: "Svatební hostinu můžete mít tady. Žádná z mých dcer se nevdá bez pořádné hostiny. Matka zabije kuřata a sestry můžou pomoct s vařením. Nedo- staneš míň než kterákoli z nich." A bylo rozhodnuto. Když Eddie líbal Jean na rozloučenou u svého auta, poprosila ho: "Napiš mi na lístek, co říkaly Anne a Lucy, a pošli mi ho. Řekni jim, že už se nemůžu dočkat, až budu jejich maminka. Nebo bychom měli říkat macecha?" "Maminka bude v pořádku. Tím nic Krystyně nevezmeme." Znovu se políbili. Začali docela nevinně, ale když byli v nej-lepším, blýskl Eddiem okem na dům, pak přetočil Jean zády ke dveřím auta, až se prohnula, a přitiskl si ji k tělu. "Musím říct, že v kině se mi to líbilo víc," zašeptal. "Člověk tam má soukromí." Přejel jí rukama z pasu na hrudník. Zastavila je těsně u prsou a řekla: "Dobrou, Eddie." Jen počkej na svatební noc," varoval ji. Jen počkej a uvidíš, madam." "Přesně to chci udělat," zamumlala jemným hláskem sestry Reginy, vyklouzla mu a otevřela dveře auta, aby mohl na-stoupi t. Když řekl děvčatům, že si chce vzít jejich bývalou učitelku za ženu, rozzářila se Lucy nadšeným překvapením. "Vážně? Takže si budu moct vzít svoje bílý šaty a sypat v průvodu kytičky?" "No," zasmál se Eddie, "na to jsem ještě nemyslel, ale asi jo." "A Anička taky, že jo?" "Asi ano. Když bude chtít." "A sestra Regina teda bude jako bydlet u nás?" "Teď se jmenuje Jean a bude bydlet u nás, ano." "A bude se o nás starat, tak jako se o nás starala maminka?" "A bude se o vás starat, tak jako se o vás starala maminka." "Skvělýýý!" volala Lucy a tleskala. Potom mu zašeptala do ucha: "A přiveze s sebou své staré jeptiškovské šaty, abychom si v nich mohly hrát na školu?" Eddie měl co dělat, aby udržel vážný výraz. ' "Nevím, jestli je ještě má." "Tak se jí zeptej," šeptala Lucy. "Prosím tě, tatííí." Já jsem dávno věděla, že si chceš sestru Reginu vzít," řekla Anne věcně. Jaks to mohla vědět?" "Protože jsi s ní u nich na pikniku flirtoval." .."111.. "To teda ne. Choval jsem se jako dokonalý džentlmen." Já jsem tě vi děla." "A co jsem dělal?" "No... prostě jsi... já nevím. No díval ses na ni. Tak jako ses někdy díval na maminku." "No, možná máš pravdu. Možná jsem s ní flirtoval." Jemně položil Anne dlaň na záda. "Tak vám nebude vadit, když si ji vezmu a ona se k nám nastěhuje?" Anne se o něj opřela. "Když nemůžu mít svoji pravou maminku, je ona ze všech ostatních nejlepší." Eddie ji se staženým hrdlem políbil na čelo. A potom i Lucy. Obě stály vedle kuchyňské židle, na které seděl, vinuly se k němu a všichni společně mysleli v tu chvíli na Krystynu. 22. kapitola Třikrát byly oznámeny ohlášky a pak měli Jean s Eddiem na konci srpna svatbu ve svatém Petru a Pavlovi. Slunce v tu sobotu překrásně zářilo a do prvního výročí Krystyniny smrti chyběl pouhý týden. Přijela polovina městečka Browerville včetně otce Kuzdeka a tolik lidí z Olczakova rodu, že to vypadalo jako rodinný sjezd. Přišli i všichni z Jeaniny rodiny včetně babičky Roselly, která pořád ještě nebyla přesvědčená, že Jean dělá dobře. Přesto si s sebou vzala čistý kapesník, protože na svatbách vždycky plakala. Richard a Mary Pribilovi přijeli také, ale Irene ne. Prý jí nebylo ráno dobře, a tak se na Příslib lásky poslední chvíli rozhodla, že zůstane doma. Anne s Lucy měly pochopitelně na starost květiny. Měly na sobě své první dlouhé šaty v životě - růžové s nadýchanou krinolínou. S láskou jim je ušila teta Irene. Dnes jim po dědečkovi a babičce poslala lístek, na kterém napsala, jak je jí líto, že je neuvidí jít při svatbě uličkou mezi lavicemi, ale že na ně bude celý den myslet. Nevěsta měla na sobě bílé šaty - už podruhé -, a bílý závoj - také podruhé. Dnes však na ni její snoubenec čekal před kostelem. Skutečný snoubenec z masa a kostí, který ji na její výslovné přání neviděl až do okamžiku, kdy vešla do kostela a vydala se k němu. Varhany hřměly Mendelssona, až se kostel chvěl, a Anne 256 s Lucy jí sypaly pod nohy kvítí, které vyrostlo na zahradě jejich babičky a dědečka. Před Jean šla krok za krokem pomalu Liz v šatech, které si sama ušila z růžové látky o tón tmavší než měly děti. Vedle Eddieho stál Romaine se snubními prstýnky v kapse. Eddie měl na sobě nový modrý oblek z česané vlny, stál strnule z rozkročenýma nohama a s propletenými prsty a nervózně pokrčoval a zase narovnával jedno koleno. Jak se nevěsta blížila, vyrazil mu na tvářích ruměnec, který nezakrylo ani letní opálení. Jeanin obličej stínil krátký závojíček, zatímco dlouhý závoj se táhl ještě daleko za ní a sbaloval na zemi okvětní plátky do chomáčků. Když přišla Jean blíž, rozeznal její oči a viděl, že se dívá na něj a že je šťastná, dychtivá i rozčilená - všechno dohromady. Adrenalin mu tak stoupl, až ho začala svrbět hlava. Jak se to mohlo stát? Jakto že mám takové štěstí dvakrát v životě? ptal se sám sebe v duchu. Filozofové říkají, že láska k člověku přichází jednou za život, ale k němu přišla dvakrát. Frank stiskl Jean paži a předal ji Eddiemu. Jakmile se dotkla jeho předloktí, přikryl jí ruku dlaní a cítil, že se chvěje. Podíval se na ni a usmál se. Ani na okamžik její ruku nepustil, dokud ho k tomu nedonutil obřad. "Ve jménu Otce...," začal otec Donnelly a Eddie se musel pokřižovat, ale hned zase položil dlaň zpátky na Jeani nu ruku. Chtěl se na ni během obřadu víc dívat, ale zůstal ukázněně stát čelem ke knězi. Ona se zase chtěla dívat na něj, ale musela se spokojit s dotykem jeho pevné dlaně. Zdálo se, že celý svatební obřad je vymyšlený tak, aby jim zabránil dívat se jeden na druhého. Stáli, poklekli, sklonili hlavy, čekali, až se kněz nad nimi pomodlí, a po celou tu dobu hleděli jen na jeho bílý ornát. Konečně kněz zamumlal směrem k Liz pokyn, aby pomohla Jean odhrnout závoj, a potom vybídl ženicha a nevěstu: "Spojte prosím pravé ruce." A teď .se konečně zamilovaní snoubenci mohli bez zábran na sebe podívat. Jean celá zářila vprostřed bílého tylu a s jistotou vzhlédla k Eddiemu. Eddie vypadal báječně, měl nově sestříhané vlasy a sněhově bílý límeček košile, od kterého se odrážela jeho měděná pleť. 1 . 257 Teď jim srdce tloukla jedním rytmem a společně vnímali slova: "Opakujte po mně." Já, Edward Olczak, si beru tebe, Jean Potlockou, za svou právoplatnou manželku, při které budu stát navždy, v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v dnech bohatých i chudých, dokud nás smrt nerozdělí." Než se Eddie dostal ke konci, srdce mu už tak bušilo, div se nerozskočilo, a límeček ho škrtil k zadušení. Pak promluvila Jean jemným klidným hlasem, ke kterému se tolikrát utíkal, když mu nebylo dobře: Já, Jean Potlocká, si beru tebe, Edwarda Olczaka..." Dychtivě mu svírala prsty ještě víc než předtím a v očích se jí ve svitu svící zaleskly slzy. Cítila je tam po celou dobu, kdy opakovala slova, jež ji svazovala s Eddiem: "...dokud nás smrt nerozdělí." Otec udělal ve vzduchu kříž a posvětil jejich svazek. "Spojuji vás ve svazek manželský ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen." Pozdvihl kropáč se svěcenou vodou a z něj na ně pršelo požehnání. Pak otec požádal o prstýnky a také je přežehnal a Eddie opakoval: "Tímto prstenem si tě beru za manželku." Podržel Jeaninu štíhlou ruku a navlékl jí kroužek na prst, na kterém nosila ještě před čtyřmi měsíci jiný prsten. "Tímto prstenem," zašeptala Jean, "si tě beru za muže," a navlékla mu ho na místo, kde Eddie předtím nosíval Krysty- nin prsten. Ti, s nimiž byli oba dva oddáni dřív, s nimi v tuto chvíli jistě také byli tady v kostele stejně jako všichni ostatní hosté. I oni určitě tomuto svazku žehnali a přáli mu mír a klid. Církev nepovolovala v posvátném prostoru kostela polibky. Místo toho novomanželé poklekli a začala dlouhá velká mše. Snažili se dávat pozor, ale každou chvíli jim myšlenky zabloudily k méně posvátným záležitostem - dotyku loktů, dnešní noci, faktu, že už jsou opravdu oddáni, svatební hostině, která je čekala, dětem v růžových šatech, které už začaly být neposedné, Krystyně, babičce Roselle. Byli svoji! Svoji! Dneska v noci budou spolu o samotě a zítra ráno půjdou spolu na mši v Browerville! Konečně bohoslužba skončila. Varhany hřměly. Slavnostně vyšli ze svatého Petra a Pavla do zářivého slunečního jasu a tady, na nejvyšším schodě, ji konečně mohl 258 Eddie ve vší slušnosti políbit. Vášeň si schovával na později. Po polibku se na svou ženu šťastně usmál. "Paní Olczaková," oslovil ji. "To zní skvěle!" A otočili se k ostatním a podrobili se šestihodinovým společenským povinnostem. Několikrát se pokusili najít skryté místečko, kde by se mohli políbit, ale všude bylo zkrátka moc lidí a nikde žádné soukromí. Jedna povinnost stíhala druhou: Přijímali hosty, obědvali na dvoře, objímali se se všemi, kdo jim přišli poblahopřát, prohlíželi dary, děkovali těm, kdo dary rozbalovali, trávili čas s Anne a Lucy a věnovali zvláštní pozornost babičce Roselle. Nesměli zapomenout poděkovat těm, kdo vařili, rozestavovali stoly a židle a přinesli všechny květy ze svých zahrádek, těm, kteří dodali led a vychladili pivo a vyklidili dvůr a prostřeli a nosili jídlo a potom všechno uklidili. Snad nejdojemnější chvíle nastala, když jim před odjezdem gratulovali Richard a Mary Pribilovi. Mary chytla Eddieho kolem krku a začala plakat. Eddie zavřel oči a bojoval s dojetím, zatímco Richard držel Jean kolem ramen. "Proč babička pláče, Jean?" zatahala Lucy Jean za ruku. Děvčata se chystala odjet s Pribilovými na jejich farmu. Jean se sklonila k Lucy a odpověděla: "Protože je šťastná i smutná zároveň." "Ale proč je smutná?" "Protože jí schází tvoje maminka," řekla Jean a pohladila Lucyinu opálenou tvářičku. "A mně taky schází." Anne stála nedaleko. Jean na ni kývla a vzala obě děti za ruku. "Dneska jste mi udělaly ohromnou radost a chci, abyste věděly, že vás mám moc ráda a že se budu snažit být pro vás co nejlepší maminka. Nemám s tím moc zkušeností, a tak mi možná budete muset někdy trochu pomoct a říct mi, když budu dělat něco špatně. Vaše maminka byla ten nejlepší učitel, tak to snad spolu nějak zvládneme. A teď .buďte u babičky a u dědečka hodné a večer se nezapomeňte pomodlit." "Nezapomeneme." "A kdybyste chtěly přijet dřív než ve středu, tak je poproste, aby vás přivezli." Podle plánu měly děti zůstat na farmě do středy, aby spolu mohli novomanželé strávit v Browerville 259 čtyřdenní líbánky. Eddie uvede Jean do svého domu a bude při ruce, kdyby bylo potřeba něco zařídit ve škole, než začne příští týden nový školní rok. Mary pustila Eddieho a obrátila se k Jean. Otevřela náruč a sevřela ji. "Přeju ti báječný život, má milá..., tak báječný, jaký si zasloužíš. A nezapomeň - kdykoli budeš něco potřebovat ty, děvčata nebo Eddie - obraťte se na nás." "Děkuji, Mary. Pán Bůh ti požehnej." "A ode mě to platí taky," přidal se Richard. "Děkuji, Richarde. Pán Bůh požehnej i tobě." "Tak, babičko, pojedeme," řekl Richard. "Děti do auta a domů k práci. Krávy se samy nepodojí." Když vyprovodili děti, rozloučili se s Jeaninými příbuznými. Pak se šla Jean převléknout a maminka jí ještě vtiskla do ruky oblíbené rodinné recepty a Eddieho bratři nakládali dary dozadu na plošinu pickupu a Eddie sám už byl tou dobou tak nervózní, že měl co dělat, aby nevytahoval každých šedesát vteřin kapesní hodinky a nedíval se na ně. Konečně Jean vyšla z domu v těch krásných modrých šatech, které si ušila na jejich první schůzku. Pomohl jí do auta a kdosi za ní namačkal i svatební šaty a závoj, takže se mohla posunout až doprostřed sedadla, a potom konečně... konečně... Eddie nastartoval a mávali cestou ze dvora na rozloučenou. Za autem se zdvihl na štěrkové silnici oblak prachu. Bylo kolem šesté hodiny večer, sluníčko stálo pořád ještě vysoko na obloze a červenokřídlí vlhovci lovili nad močálem. Jejich hvízdavý zpěv bylo slyšet otevřenými okny i v kabině auta. Eddie s Jean měli už všechny povinnosti za sebou a zbytek večera teď .patřil jenom jim. Eddie se na ni ze strany koukl, ona se koukla na něj a rozesmáli se štěstím, že už jsou konečně sami. "Myslel jsem, že se odtud nikdy nedostaneme," řekl Eddie. Já taky." "Počkej," napadlo ho najednou. "Chviličku, prosím tě, počkej." A zajel autem ke kraji, zabrzdil, přeřadil na neutrál a řekl: "pojď ke mně, paní Olczaková." S radostí ho objala a políbili se a zůstali schovaní pod klenbou bílého svatebního závoje, dokud se kolem nich neprohnali opozdilí svatebčané, kteří na ně troubili a volali z oken. Byl to Romaine s Rose a plné auto dětí. "Héééj, Olczakovíííí!" zaslechl Eddie, když se zprudka obrátil od své novomanželky. Pokřik se ztrácel jako zahoukání projíždějícího vlaku a zbytku už nebylo rozumět, protože všechno schoval zvířený prach. Eddie se zasmál, zařadil rychlost a řekl: Jedem domů." Zaparkoval před žlutým cihlovým domem pod javory a řekl: "Ty šaty tady, prosím tě, nech." Někde mezi farmou a tímhle domem se z nich vytratila veselá hravost a nahradila ji zdrženlivost, která jen zastírala nervozitu. Jean proklouzla kolem volantu, nadýchanou bílou krásu nechala na sedadle a vydala se k domu. Eddie ji vzal pod paží a vedl ji k zadnímu vchodu, kam nebylo vidět z ulice. Dveře se nikdy nezamykaly. Eddie je rozrazil a otočil se k ní. "Pro dnešek se ujmu role hostitele." A potom ji vzal do náruče a přenesl ji přes práh. Jean nikdy v jeho domě nebyla - do této chvíle byli velice opatrní a dodržovali všechny společenské konvence, teď .se konečně mohla z jeho náruče rozhlédnout po kuchyni - sporák na dřevo, bílé skříňky, vodovod a stůl se židlemi, které Eddie vyrobil pro Krystynu. "Postav mě na zem, Eddie," poprosila ho tiše. Eddie zůstal stát na hadrovém koberečku, zatímco Jean tiše obcházela místnost. Opěradla židlí, bílý dřez a nad ním zrcadla na dvířkách horních skříněk, která byla tak skloněná, Příslib lásky aby v nich Krystyna mohla zkontrolovat účes i zezadu, plechovky na potraviny ve tvaru jablek, konvice na kávu na studeném sporáku, lednička a pračka se ždímačkou vmáčknutá za dveřmi. Obešla kuchyň kolem dokola, až došla zpátky k Eddiemu. "Moc hezká kuchyně, Eddie," řekla a dívala se mu do očí. "Tos udělal všechno sám?" "Skříňky a stůl." "Myslela jsem si to. A teď .mi prosím ukaž zbytek." Skrz okno v obývacím pokoji bylo vidět zapadající slunce a děti ze sousedství, které se venku honily. Když Eddie otevřel přední dveře na ulici, dolehly k nim i jejich hlasy. Jean se rozhlédla po hnědém čalouněném nábytku a v rohu uviděla piano. Stěží se tam vešlo. "Tady na chodbě je šicí stroj," řekl Eddie a ukázal do malé předsíně u vchodu. "Můžeš na něm kdykoli šít." Protáhla se kolem něj, došla ke stroji a lehce se ho dotkla špičkami prstů. Eddie měl dojem, že snad přitom v duchu promluvila ke Krystyně. Jean chvíli u stroje postála, než se konečně obrátila. "A taky tu máš první patro, viď?" "Ano." Schody nahoru byly odsud od vchodu dobře vidět. Eddie ji nechal jít první. Když vstoupila na nejnižší schod, ťukla o stěnu kovová matice zavěšená na dlouhém provázku. "Co je to?" zeptala se. "To je vypínač, aby si holky mohly rozsvítit, když jdou samy nahoru do ložnice. Krystyna ho takhle přivázala." Hned si v duchu vynadal za to, že se zmínil o Krystyně, zatímco Jean zatáhla za provázek a podívala se vzhůru, kde se rozsvítilo na chodbě světlo. Pak se vydala nahoru a Eddie šel za ní. "Tohle je ložnice dětí," řekl nad schody. Jean vešla do sluncem zalité místnosti a s úsměvem se rozhlédla po růžičkových tapetách a oknech, které Krystyna natřela na bílo. Na jedné z postelí spal Cukřík. teď .se však vzbudil, protáhl si všechny čtyři nohy najednou, zašilhal stranou a celý se propnul. "To je Cukřík," seznámil je Eddie. "Určitě jsi o něm už mockrát slyšela." "Ahoj, Cukříku," pozdravila Jean kotě a zběžně je podrbala na zádech. Potom ji Eddie odvedl na druhý konec chodby. "A tohle je naše ložnice." Zastavili se na prahu. Jéje, tady jsou dveře ven... no to je báječné." "V létě je necháváme často v noci otevřené." Až pozdě si uvědomil, že řekl necháváme. "Můžu?" zeptala se ho Jean a podívala se na něj a vůbec nevypadala nějak dotčeně. Jistě." Prošla'po linoleu ke dveřím na jižní straně domu a otevřela je. Znovu k nim pronikly hlasy dětí a lehký ševel javorového listí. Koruny stromů se tyčily vysoko nad dům. Jean se zadívala do dálky přes černou térovou střechu verandy a nastavila tváře jemnému teplému vánku. "Tamhle je koupelna," ukázal Eddie. "Tu jsem taky udělal. A zavedl jsem sem teplou vodu." "To mám ale štěstí, že jsem se vdala za kutila." Došla k němu a nahlédla do koupelny. "Myslím, že neexistuje nic, co bys neuměl, Eddi e." "A tady je toaletní stolek. Vyprázdnil jsem ho, aby sis do něj mohla dát věci. A taky dvě šuplata. Vestavěná skříň je hrozně maličká, ale když budeš potřebovat něco uložit, udělám místo." "Děkuju, Eddie." Eddie si sundal sako, pověsil ho do skříně, pak rozvázal kravatu a přehodil ji přes skleněnou tyčku, kterou Krystyna přišroubovala na vnitřní stranu dveří, aby si měl kam dávat své vázanky na neděli. "VÍŠ co? Já radši dojdu uklidit ty svateb- ní dary dovnitř. Co kdyby pršelo?" "Nechceš, abych ti pomohla?" zeptala se Jean, ale Eddie byl už na cestě dolů. "Néé, já to zařídím. Kdybys něco potřebovala, podívej se do skříněk a vem si to." Jean vešla do koupelny, otevřela růžovou skříňku a našla v ní čistou osušku. Zatímco Eddie dole chodil sem a tam a nosil věci z auta do domu, opláchla si Jean obličej a pak nakoukla do horní skříňky na léky. Byly tam Eddieho žiletky a kelímek s mýdlem na holení. Vzala do ruky holicí štětku a přejela si jí po tvářích a pod nosem. Zavoněla jí stejná vůně, jakou z Eddieho cítila po ránu anebo večer, když měli schůzku. Slyšela, jak Eddie dole zavírá nejprve přední dveře, pak zadní a jak jde nahoru. Dům byl zajištěný na noc. Bylo však teprve před osmou a slunce ještě ani nezapadlo za obzor. Svítilo dovnitř okénkem v koupelně a dveřmi rovnou do ložnice na kobereček vedle postele. Jean nejistě postávala u toaletního stolku, když Eddie vešel do pokoje a v ruce nesl její kufr. "Přinesl jsem ti tohle," řekl a položil kufr na postel. "Děkuju." Otevřela laciné plechové zámky, odklopila víko a vyndala bílou skládanou noční košili. Eddie postával poblíž. Byl to nezvyk, být v ložnici v tuhle denní dobu. "Eddie, chtěla bych ti něco říct." Jean se obrátila na Eddieho, který stál teď .přímo za ní. "Chápu, že tohle byl Krystynin dům, že tady s tebou bydlela a že byla součástí tvého života. A proto ti chci jen říct, že mi nevadí, když se o ní zmíníš nebo když řekneš, že to nebo ono bylo její, anebo že něco udělala pro Anne a Lucy. Vzpomínky na ni tady budou s námi ještě řadu let, ale protože tě miluji a vím, že ty miluješ mě, nemůže nám to vzít nic z našeho vztahu. Takže se nemusíš tvářit provinile, když vyslovíš její jméno." 263 Těsně než ji Eddie popadl do náruče, všimla si, jak se mu ulevilo. "Ach, jak já tě miluju," vydechl a objal ji asi tak, jako by chytil dítě na útěku. Já tě taky miluju," řekla tichounce. "Myslím, Jean Olczaková, že jsi asi svatá." "Ale ne, to nejsem. Jsem úplně obyčejná smrtelnice a například teď .mám takový strach, že se můžu zbláznit." "Neboj se." Uvolnil sevření, zadíval se jí do očí a ještě jednou tiše řekl: "Neboj se." "Co mám dělat?" zeptala se. "Zajdi do koupelny a vezmi si noční košili." Existovaly určité zvyky a Jean nechtěla žít jako babička a děda Potlockých. Vešla tedy do koupelny, nechala dveře otevřené a převlékla se za nimi. Když se vrátila do ložnice, ležel její kufr na zemi, postel byla odestlaná a Eddíe stál opřený jedním ramenem o rám dveří na verandu. Neměl na sobě nic než kalhoty a díval se ven, jak se stmívá. Děti už nebylo slyšet a na městečko se kladly červené stíny. Komáři útočili na sítě ve dveřích a v oknech. Eddie ji vycítil za sebou, podíval se dozadu a natáhl k ní volnou paži. Objal ji a potom si ji pohodlně opřel zády k sobě. Jean se líbilo, jak se k ní chová, a uklidňovalo ji jeho teplé tělo, které cítila na celých zádech. Zároveň však byla vyplašená z prvního intimního setkání s mužem. On neměl na sobě skoro nic, ona jen noční košili, oba byli bosí - všechno úplně nevinné, a přesto víc, než co kdy v životě zažila. Ani nemohla uvěřit, že to, co se spolu chystají dělat, už není hřích. Po všechny ty roky se snažila vypudit z hlavy každou myšlenku na tělesnost, teď .se na ni naopak snažila myslet co nejvíc, aby poznala, co má dělat a kdy to má dělat. Nevěděla však pochopitelně vůbec nic. Sáhla dozadu a položila ruce na jeho kalhoty a on ji začal líbat na krk. Pravou rukou ji pevně držel kolem klíčních kostí. "Něco ti povím," řekl jí tiše, když se mazlil s jejím uchem. Já se taky trochu bojím." "Proč?" "To se ptáš ty? Bývalá jeptiška?" "Ale pro tebe to není nic nového." "Ale ano, je. Cítím to jako něco nového." A tak si Jean řekla, že také přidá něco ze sebe, i když to bude málo. Otočila se, objala ho a políbila, přitiskla se lokty k jeho hrudníku a zkřížila ruce na nahých zádech. Řídila se jen svými instinkty. Měl teplá dlouhá záda a žlábek uprostřed lákal její prsty. Zatímco po něm přejížděla, odlepil se Eddie ode dveří a předklonil se k náruživému polibku. Otevřel ústa. Dotýkat se ho, ochutnávat ho - to byla ta nejkrásnější věc, jakou kdy zažila, a teď .ji měla povolenou. Jak minuty plynuly, cítila se čím dál uvolněnější, její ruce si zvykly na jeho ramena, žebra, chlupy na prsou i pásek od kalhot. Potom se Eddie spolu s ní znovu opřel o rám dveří, ovinul jednu nohu kolem jejího lýtka a přinutil ji, aby se proti němu prohnula. Dokonale k sobě přilnuli a Jean zakoušela nové pocity při tom, jak se její tělo rozvíjelo vzhůru k němu. Náhle Eddie zprudka zvedl hlavu, vzal Jean za ruku a řekl: "pojď." Odvedl ji k posteli a uložil ji na ni na bok, aby na sebe viděli. Líbal ji na oči, na tváře, na ústa a něžně a pomalu ji hladil na prsou. Cítil, jak je napnutá, jak je překvapená tím, co prožívá. Pootevřenýma očima pozoroval její obličej, otevřené rty, jak se jí zrychluje dech, když ji hladí přes vroubkovanou noční košili a nechává ji poprvé v životě zažít tělesnou rozkoš. Svíral jemně v dlani ji i košili, jako by trhal ze stromu měkké ovoce. Sklonil hlavu, zavřel oči, přejížděl řasami po látce a líbal ji nejprve na jedno ňadro, pak na druhé a jemně ji přetočil na záda. Měl dojem, že jednou zamumlala jeho jméno. "Ach, Eddie...," než ji znovu přemohlo vzrušení. Lehl si na ni, nechal ji pocítit svou váhu a přivyknout pohybům vzrušeného těla. Dal jí čas, provedl jí počátečním stadiem vzrušení a beze slov jí naznačil, co mají ještě před sebou. Sáhl pod ni a projel rukou po nejdelší a nejhladší oblině jejího těla - jednou, dvakrát, třikrát a znovu a znovu, dokud nezajel až pod koleno a neucítil, že se konečně uvolnila. Roztáhl í dlaň na jejím břiše, cítil, jak se zachvívá s každým krátkým :-J rychlým nadechnutím. Po chvilce ji přitiskl a svinul pod ni 'l noční košili do spirály Podobnou cítila i v srdci. A potom se jí konečně, konečně dotkl přes pomačkanou bavlnu. Tak dlouho na tohle čekali. Zadržela dech a ležela bez pohnutí, jako by byla vyřezaná ze dřeva. Tak napnutá, nehybná, zakloněná, očekávající. Žádná socha však nebyla takhle teplá. Cosi jí zašeptal, něco, čím by zklidnil její obavy, ať už byly jakékoli, oslovil ji jménem, řekl jí, miláčku, dotýkej se mě, můžeš se mě taky dotýkat, Jean, to je v pořádku, počkej, sundám tohle, Jean, Jean... ach, Jean. Naučil ji všechno, co se sám naučil s Krystynou, a tak jim Krystyna přinesla další dar. Skutečně to byl dar, báječný a zasloužený. Čekali, nespáchali hřích, odložili všechno tělesné potěšení až do doby, kdy si ho zasloužili vstupem do manželství. A teď, když byl jejich svazek dovršen, v temné a teplé srpnové noci, teď .oba zářili, milovali a byli milováni. Jean později s úžasem v hlase prohlásila: "Není Bůh báječný, že vymyslel něco takového?" Leželi stále ještě propleteni do sebe. Eddie ji políbil na čelo a položil si na ně tvář. "Myslím, že je skvělý, že mi tě dal." "A tebe mně," souhlasila Jean a uvelebila se nohou na nej-mazlivějším místečku jeho těla, a pak si na něj položila i ruku a ohnuté koleno. "Doufám že rád spíš přitulený, protože je mi jasné, že takhle budu chtít být často. Spala jsem sama moc dlouho." Eddie se zavrtal hlouběji a rozprostřel dlaň na jejím boku. Po chodbě se neslyšně procházela karamelově zbarvená kočka. Na prahu ložnice se zastavila a naslouchala, aniž ji kdo zpozoroval. "Můžu se tě na něco zeptat, Eddie?" "Samozřejmě." Chvíli trvalo, než sebrala odvahu. Jak často... no, teda..." Jak často...?" povzbudil ji. "Nic. Zapomeň na to." "Ne, chtěla ses zeptat, tak se ptej." "No, jak často žena s mužem... hmmm... dělá tohle?" Eddie se od srdce zasmál, pohladil ji několikrát po nahém boku a řekl: "Ach..., ty moje rozkošná panenská nevěsto." "Slíbils, že se mi nebudeš smát." Já se ti nesměju, miláčku, jen jsi mě pobavila. Jsi tak dokonale nevinná." "Tak dobrá, jak často tedy?" Rozhodl se, že si užijí trochu legrace. "No, tak počkej... zítra je neděle, takže až odbudeme mši, budeme mít pro sebe celý den, takže bychom to mohli dělat tak třicetkrát až čtyřicetkrát. Alev-" "Třicetkrát až čtyřicetkrát!" "Ale ve všední den budeme muset trochu ubrat, počkej. Nejdřív zvoním v půl osmé. Můžeme to udělat v půl sedmé ráno, pak zaběhnu domů před poledním zvoněním a stihneme to jednou, ale večer před klekáním to bude těžší, protože děti budou doma, takže možná budeme muset počkat, až půjdou spát. A potom, k čertu, potom to můžeme stihnout tak sedm, osmkrát, než usneme, jestli..." "Ach, Eddie, ty si děláš legraci." A bouchla ho přes měkkou při krývku. "Ne, ne! Vždyť dneska v noci to máme před sebou ještě sedmkrát. Bude ti to stačit? Doufám, že jo, protože se potřebuju aspoň trochu vyspat. Mužskej nemůže žít jen ze sexu." "Ach, Eddie, to si vždycky takhle utahuješ?" : "Když někoho miluju, tak jo. A tebe miluju docela určitě, ty moje malá kytičko." A potom ji přestal škádlit, ztlumil hlas a vemlouvavě dodal: "Moc tě miluju." Políbili se a pak jí tónem trpělivého učitele řekl: "Můžeme to dělat každý den, když budeš chtít. Ze začátku, když jsou dva do sebe zamilovaní, to chtějí většinou dělat víckrát denně. Když jsou pak už nějakou dobu spolu, stačí jim míň. Asi tak dvakrát týdně, někdy víckrát, jindy míňkrát. A když žena přijde do jiného stavu, nemá na to moc chuť a ke konci těho" tenství se to nesmí." Chvíli beze slova přemýšleli a pak se ozvala Jean. Jen si pomysli..., že bych mohla být těhotná už ted!" "A co bys tomu říkala?" "Pomodlila jsem se novénu, aby se to stalo brzy." * Eddie se opřel o ruku a podíval se na ni překvapeně: "Opravdu?" V té tmě viděl sotva odlesk jejích vlasů. "Ano, pomodlila jsem se. Chci tolik tvých dětí, kolik jich budu schopna mít." "Ach, Jean," zdvihl ji rukou k sobě a jemně se políbili. Přejížděl jí prstem po rtech. "Mám já to ale štěstí." Přemýšleli o dětech, které snad budou mít, o těch, které už mají, o tom, jak je budou milovat a tvrdě pro ně i pro sebe pracovat. Cítili, že jim na postel vyskočila kočka a váhavě na-kračuje po přikrývce. Eddie pro ni sáhl a řekl jí: "Ahoj, Cukříku, hledáš holky, vid'?" "Ahoj, Cukříku," přidala se Jean a drbala kotě po hebké srsti. Neměla žádné od té doby, kdy odešla jako dítě z farmy. "Mám ráda kočky." Cukřík začal příst. Byli vyčerpaní, šťastní a ospalí. Najednou se však Jean zprudka posadila a odhodila přikrývku. "Zapomněla jsem na večerní modlitbu!" Vyškrábala se z postele nahá, jak ji pánbůh stvořil, klekla si Příslib lásky a sepjala ruce. Eddie se musel sám pro sebe usmát. Nerušil ji, ale ani se k ní nepřidal. Dneska už si během svatebního obřadu užil modliteb dost. A kromě toho - to, co spolu právě prožili, mu připadalo jako modlitba taky. Jean byla hotová raz dva a hned si vlezla zpátky do tepla. Eddie jí podržel deku a ona si našla stejné místečko u něj na rameni jako předtím a pokrčenou nohu si položila na jeho slabi ny. "Modlíš se každý večer?" Je to starý zvyk. Těžko se ho zbavím." "Hm." Chápal ji. "Eddie?" "Hm?" "Potřebuju si udělat řidičský průkaz, ale nejdřív se musím naučit řídit. Naučíš mě to?" "Samozřejmě, proč?" "Abych mohla vozit sestry do St. Cloud nebo do Long Prairie, když budou potřebovat na oční prohlídku nebo k zubaři. Jako to dělala Krystyna." "Aha, jako Krystyna." "Ano." "A možná bychom se mohli zeptat tvé matky nebo Krysty-niny matky, jestli mají letos dost zelí, a naložíme ho do velikého sudu. Ach, Eddie, jak my ho měly rády a tak jsme se na něj každý rok těšily." Eddie se usmál nad tím, o čem se spolu baví o svatební noci. Kyselé zelí pro jeptišky. Chápal však, že v jeho ženě Jean bude vždycky i kus sestry Reginy. Ale jemu to nevadilo. Právě do jeptišky se přece koneckonců zamiloval. Začínal ho zmáhat spánek, a tak jí zamumlal u ucha: "Dobrou noc, sestro." Jean však už neslyšela. Spala a zdálo se jí o jejich budoucích dětech.