BERTRICE SMALL
TO SRDCE MÉ...

PŘELOŽILA EMA ČERVENÁ
Copyright © 1985 by Bertrice Small Translation © Ema Červená, 1997
ISBN 80-7176-440-X (Knižní klub. Praha) ISBN 80-7202-070-6 (Ikar. Praha)
Věnováno dvěma velkým osobnostem romantické literatury: Nancy Coffeyové, která mě do téhle šlamastyky dostala; a mé nejdražší přítelkyni, Kathryn Falkové za to, že nepřestává udržovat oheň pod kotlem

Osoby
Rodinní příslušníci, vzdálení příbuzní
a členové domácnosti:
Skye 0'Malleyová, lady de Marisco
Adam de Marisco Velvet de Marisco Ewan O'Flaherty
Gwyneth O'Flahertyová, rozená Southwoodová
Kapitán Murrough O'Flaherty
Joan O'Flahertyová, rozená Southwoodová
Willow Smallová-Edwardesová, hraběnka z Alce steru
James Edwardes, hrabě z Alcesteru Robert (Robin) Southwood,
hrabě z Lynmouthu Deirdre Blakeleyová,
lady Blackthornová
John Blakeley, lord Blackthorn Padraic, lord Burke z Clearfteldsu
Sir Robert Small z Wren Courtu Paní Cecily Smallová
pohádkově bohatá Irka
(viz předchozí: Skye
0'Malleyová, Sladké
zítřky)
její manžel, pán na Lundy
a na Queen's Malvern
jejich dcera, narozená
1. května 1573
Velvetin nevlastní bratr,
narozen 28. března 1556
jeho žena, Robinova
sestra z prvního
manželství jeho otce,
lorda Geoffreye
Southwooda
Velvetin nevlastní bratr,
narozen 15. května 1557
jeho žena, Robinova
sestra z prvního otcova
manželství
Velvetina nevlastní
sestra, narozená
5. dubna 1560
její manžel
Velvetin nevlastní bratr,
narozen 18. září 1563
Velvetina nevlastní
sestra, narozená
12. prosince 1567
její manžel
Velvetin nevlastní bratr,
narozen 30. ledna 1569
zvaný strýček Robbie,
obchodní partner lady
de Marisco
jeho nejstarší sestra;
pomáhala Skye
vychovávat její děti
I ; Kapitán Bran Kelly	- jeden z kapitánů námořní
	flotily obchodní
	společnosti
	O'Malleyových a Smallů
Daisy Kellyová	- jeho žena, komorná paní
	Skye
Pansy „Maceška" Kellyová	- jejich dcera, Velvetina
	komorná
Angličané:	
Alžběta I. Tudorovna	- královna anglická,
	1558-1603
Sir William Cecil, lord Burghley	- ministr a královnin
	důvěrník
Henry Carey, lord Hundston	- královnin kancléř, její
	bratranec z prvního
	kolena
Robert Dudley, hrabě z Leicesteru	- královnin dávný přítel
	a oblíbenec
Lettice Dudleyová,	- jeho druhá manželka,
rozená Knollysová,	královnina sestřenice
hraběnka z Leicesteru	a zároveň sokyně
Robert Devereux, hrabě z Essexu	- její syn z prvního
	manželství, královský
	podkoní a královnin
	milenec
Sir Walter Raleigh	- šlechtic z Devonu a jeden
	z královských oblíbenců
Elizabeth (Bess) Throckmortonová	- členka královniny dívčí
	družiny
Angel Christmanová	- královnina schovanka
Christopher Marlowe	- dramatik, herec,
	prostopášník a rošťák
Will Shakespeare	- mladý herec a začínající
	dramatik
Lady Mary de Boultová	- dvorní dáma
Alanna Wytheová	- dcera londýnského
	stříbrníka
Sybilla 8	- její dcera
Skotové: Jakub Stuart
Anna Dánská John Maitland Francis Stuart-Hepburn, hrabě z Bothwellu
Catriona Leslieová,
hraběnka z Blenkirku Alexander Gordon,
hrabě z BrocCairnu
Annabella Grantová
lan Grant, pán na Grantholmu
Dugald Geddes
Jeanne Lawrieová
Ranald Tore
Duchovní: Michael O'Malley,
řečený jen „Malley" Bearach O'Dowd
Otec Ourique
Otec Jean-Paul St. Justine
skotský král, následník
anglického trůnu
skotská královna, jeho žena
králův kancléř
králův bratranec, zvaný
též „Nekorunovaný král
Skotska"
Bothwellova milenka,
jíž se král dvořil
snoubenec Velvet,
Bothwellu v a zároveň
i králův bratranec
jeho sestra
její manžel
Alexův sluha a pobočník
Alexova kamarádka
z dětství, žijící
v podhradí
psanec, příslušník klanu
Shawů
biskup z Mid-Connaughtu, bratr Skye O'Malleyové jeho kamarád z dětství, nyní vlivný člen řádu jezuitů, sídlem v Paříži portugalský jezuita v Bombaji Adamův synovec, zámecký kaplan rodiny de Marisco
Portugalci:
Don César Affonso Marinha-Grande - portugalský guvernér
v Bombaji
Příslušníci indického královského dvora:
Akbar, Velký Mogul Rugája Begum
-  vládce Indie
-  jeho sestřenka a první manželka
Diodh-Baj
Rameš Adali
-  rádžputánská princezna, další Akbarova žena, matka následníka trůnu
-  královský stolník
-  harémový eunuch
10

Prolog
Leden 1586
„Pro Kristovy rány!" vylétlo Alžbětě z úst. Zarazila se, přestala v bezcílném přecházení místností, otočila se a vrhla rozzlobený pohled na jedinou další přítomnou ženu. „Jakže? Vy si dovolujete říci mi ,Ne', madame? Jsem vaše královna!"
„Já nemám královnu," zněla klidná odpověď. „Vlastně - díky vám - nemám ani vlast."
„Mrcho!" zasyčela královna. „Vždycky jste mi byla trnem v oku! Což jsem vám a vašemu manželovi nedala nový domov? Nejsou snad vaše děti vždy vítány u mého dvora? A tohle má být vděk za všechna má dobrodiní?" Obrátila se zamračeně na přítomné muže, jako by očekávala z jejich strany podporu.
„Dobrodiní?" trpce se usmála druhá přítomná žena. „Dovolte, Výsosti, abych zrekapitulovala průběh naší dávné známosti. Kdysi jste mlčky strpěla, že jsem byla unesena a znásilněna lordem Dud-leym, protože jste se mu tehdy sama nedokázala oddat. Později jste mě donutila ke sňatku s cizincem pod slibem, že budete respektovat práva mého syna na jeho zdejší statky, což jste hned vzápětí nedodržela. A vzpomínám si i na to, jak jste mi při jiné příležitosti nechala unést dceru, abyste si vynutila moji podporu."
„A já si zas vzpomínám, jak jste zorganizovala pirátské přepadení mých lodí, což přišlo Anglii pěkně draho a pořádně pustilo žilou našemu národnímu rozpočtu!" křičela už královna, popuzena zmínkou o lordu Dudleym.
„To se vám nikdy nepodařilo dokázat!" následovala pohotová odpověď.
„Obě zatraceně dobře víme, že jste v tom měla prsty!"
Dva přítomní muži s respektem sledovali jejich výměnu názorů. Jeden z nich byl královnin nejoddanější služebník, druhý byl manželem soupeřky. Jedna si s druhou nezadá, pomyslel si lord Burgh-ley, královnin ministr zahraničí, ale to hašteření musí přestat; tlačí nás čas.
Královna se v poslední době necítí dobře. Neustálé pletichy kolem její uvězněné sestřenice, Marie Stuartovny, skotské královny zbavené trůnu, měly už dříve neblahý vliv na její zdraví. Španělé nehodlají upustit od ,svaté války' proti Alžbětě, a ta je proto nucena neustále vzdorovat nejrůznějším úkladům.
William Cecil, lord Burghley si zlehka povzdychl. Když hosté dorazili, bylo už dost pozdě a královna měla být už v posteli. Ale trvala na tom, že se s nimi musí setkat okamžitě, hned po jejich
11
příjezdu do Greenwiche, a přestože byla v nedbalkách, přikázala, aby byli uvedeni. Přijala je v bílém sametovém županu, vyšívaném zlatými nitěmi a drobnými granáty. Elegantní rudou paruku, kterou nosila, aby zakryla šedivějící a řídnoucí vlasy, měla sice na hlavě, ale to nestačilo nahradit chybějící nalíčení, takže v tu chvíli královna vypadala opravdu na svých pětapadesát let. V koutcích úst lorda Burghleyho to na okamžik zacukalo, když si pomyslel, že Alžbětin hněv pramení částečně i z toho, že si je této skutečnosti vědoma, zatímco žena, stojící před ní, vypadá dobře o deset let mladší než na svých čtyřicet pět.
„Madame, smím něco podotknout?" požádal královnu.
Pokynula mu.
„Vaše rozmíška bohužel neřeší náš problém." Obrátil se ke královninu hostu. „Lady de Marisco, jak jistě víte, do Východní Indie jsme již jednu expedici poslali."
Skye O'Malleyová de Marisco se pobaveně ušklíbla. „Ano, my-lorde, vím. Vede ji William Hawkins, londýnský obchodník, a cestuje ve společnosti klenotníka a malíře. Zajímavý výběr!" V jejím hlase bylo rozeznat lehce pohrdlivý tón.
„Pokládali jsme za nejvhodnější uchovat celou věc v tajnosti vzhledem ke skutečnosti, že Portugalci rychle upevňují své panství nad oběma Indiemi," odpověděl William Cecil.
„K čertu s Portugalci!" mávla rukou královna. „Teď hrají v Portugalsku prim Španělé! Chtějí se zmocnit bohatství Východní Indie stejně, jako se předtím zmocnili bohatství zlatých a stříbrných dolů Nového světa. Dobrá, vězte, že si to nepřeji! Východní Indie musí náležet Anglii!"
„Dovoluji si pochybovat, madame, že tamější vládce bude respektovat vaše přání," poznamenala Skye kysele.
Alžběta se dlouze zahleděla na svou protivnici a pak řekla něco, co z jejích úst na adresu dávné sokyně ještě nikdy nikdo neslyšel: „Potřebuji vaši pomoc, nejdražší Skye! Vy jediná dokážete uskutečnit můj záměr."
Oba muži si vyměnili udivený pohled, jeden víc překvapen než druhý. Skye pohlédla na svého manžela, Adama de Marisco a v jeho očích četla přesně to, co očekávala. Královna se totiž dosud nikdy neuchýlila k otevřenému žadonění, jako tomu bylo nyní. Adamovy kouřově modré oči se pevně upíraly do očí Skye, takže v nich četla tak jasně, jako by k ní promlouval: Nemůžeš jí teď odmítnout, říkaly. Povol, holčičko. Když už jsi zvítězila, buď velkorysá.
„Madame, dovolíte, abych si sedla?" zeptala se Skye. „Jeli jsme
12
rychle a cesta byla dlouhá. Už nevydržím tak dlouho v sedle, aniž bych to pocítila v kostech."
Královna přikývla a graciézně pokynula Skye k pohodlnému křeslu u krbu. Usedla pak sama proti své dlouholeté soupeřce, naklonila se kupředu a docela jako dívenka, s lokty na kolenou, s úsměvem prohodila: „Po tolika letech by si člověk myslel, že bude mít zadní partie už pořádně zocelené, viďte, ale zřejmě tomu tak není. I já shledávám, že si už nemohu vyjíždět na lov tak často jako dříve, aniž by mne pak všechno nebolelo."
Po chvilce mlčení se Skye zeptala: „Proč cestují John Newber-ry, William Hawkins a ostatní po souši, madame?"
„Hawkinsovi se zdálo, že to bude méně nápadné."
„Nejspíš chtěl ušetřit na nákladech na vybavení expedice, a vyzískat tak víc pro sebe," poznamenala Skye. „Když je trasa pečlivě zvolena, pravděpodobně nepotká výprava na moři cestou mnoho lodí, ale na souši vyvolá i sebeskromnější expedice Angličanů nežádoucí pozornost domorodého obyvatelstva a zanedlouho se zpráva o ní donese i k uším místních vládců. Přesto - jejich výprava ještě není pryč tak dlouho, aby se z toho dalo usuzovat, že snad neměla úspěch, madame. Nač potom ten spěch vypravit hned další?"
„Naši tajní agenti ve Španělsku nám sdělují, že manžel naší drahé zemřelé sestry Filip Španělský buduje velkou námořní flotilu a hodlá napadnout Anglii. Náklady na tuto válku má hradit bohatstvím, jež hodlá vyždímat právě z Indie. V Indii vládne mocný kníže, který čile obchoduje s Portugalskem, a tudíž i se Španělskem. Portugalci jsou ale jako obchodníci neobratní a těžkopádní, takže se vsadím, že když se nám podaří uchytit se v Indii třeba jen drápkem, bude její vládce Akbar mnohem raději obchodovat s námi, a tím bude výnos Španělska odtamtud značně zkrácen."
„William Hawkins může sice co nevidět dosáhnout se svou malou výpravou Indie, ale vaše lodi to dokážou rychleji, nejdražší Skye. Vy jediná jste schopna uskutečnit nemožné. Nejspíš je v tom to vaše irské štěstí, ale vy a sir Robert Small mi připadáte jako dvojice mořeplavců v zámořském obchodě zcela neporazitelná."
„Robbie je na takový podnik už moc starý, madame," protestovala Skye.
„Zkuste mu to říci do očí," zakuckala se Alžběta smíchy, „ale jestli vám to dělá starosti, jeďte sama. Nevadilo by mi, kdybyste jela třeba i sama, protože nikdo jiný nemá takové diplomatické schopnosti jako vy - když už to chcete slyšet!"
„Mám rodinu, madame. Nemohu se jen tak sebrat a opustit je."
„Vaše děti jsou už dospělé."
13
„Velvet ještě ne. Je to ještě malá holčička, není jí ještě ani třináct."
„Pošlete ji k mému dvoru," navrhla královna. „Je mojí kmotřenkou, a byla bych ráda, kdybych ji tady měla."
,flikdy\" prohlásila Skye rezolutně. „Promiňte, madame, ale má dcera je dosud nevinná a tak to musí prozatím zůstat. Váš dvůr je skvělé místo pro ty, kdo vědí, jak to v životě chodí, a vy sama, madame, jste nejctnostnější z žen, ale má dcera by byla snadnou kořistí všech těch, kdo nejsou tak velkomyslní jako Vaše Veličenstvo. Jestliže mám splnit vaše přání, musí Velvet zůstat doma v péči Robbieho sestry, paní Cecily Smallové."
„Jestliže, madame!" Královniny šedohnědé oči se zúžily.
Skye si povzdechla. „Musíme vyplout prakticky ihned, máme-li chytit v Indickém oceánu příznivý vítr. Na vystrojení a vybavení lodí nám nezbývá mnoho času."
„Můžete počítat s naší všemožnou podporou, drahá Skye," slibovala královna.
„A s čím ještě, madame?" tázala se Skye. „Ceny za naše vzájemné úsluhy nebyly nikdy z laciného kraje."
Alžběta se zasmála, ale pak přikývla. „Chtěla byste být hraběnkou? Uskutečněte můj záměr a udělím panství Lundy dědičný hra-běcí titul."
„A dědit se bude po ženské linii našeho rodu," dodala Skye. „Titul musí jednou připadnout Velvet, protože nemáme syna a ani naději, že bychom ho kdy měli. Očekávám rovněž podíl z výtěžku výpravy."
„Platí!" odpověděla královna a obdivně se usmála.
„Jak velký podíl?" zeptal se William Cecil, maje na paměti zájmy královny.
„Robbie a já vypracujeme návrh na rozdělení zisku, mylorde," pravil Adam de Marisco. „Královna dostane lví podíl jako vždy. Myslím, že jste nikdy neměl důvod si na naše vyúčtování stěžovat."
„Nikoliv, mylorde," připustil Burghley. „Pokud jsme spolu měli nějaká finanční jednání, nedošlo nikdy k žádným nesrovnalostem, ani k těm nejmenším."
„Pak tedy domluveno!" dodala potěšené královna. „Nalej nám trochu vína, Cecile, ať to oslavíme. A ještě poslední věc: Ta výprava musí zůstat v tajnosti, protože kdyby ji Filipovi špioni vyčeni-chali příliš brzy, mohli by zhatit vaše plány."
„Ovšem," souhlasila Skye, přijímajíc pohár.
Čtyři účastníci schůzky v budoáru královny Alžběty si připili na
14
zdar plánované výpravy a pak se s laskavým svolením hostitelky lord a lady de Marisco vzdálili.
„Nemají velkou naději na úspěch," poznamenal William Cecil, když hosté odešli. „I kdyby se jim podařilo opustit Anglii, aniž by vzbudili podezření Španělů, cesta do Indie je přece jen velice dlouhá, a až se tam dostanou, zbývá jim ještě proklouznout Portugalcům, než se dostanou k vládci Akbarovi."
„Vím," odpověděla Alžběta, „ale já doopravdy spoléhám na Skye 0'Malleyovou. Ach, můj drahý Dobrý duchu, co bych si byla po celá ta léta počala, kdybyste právě vy nebyl tak oddaně sloužil mým zájmům?"
„Mnozí touží sloužit Vašemu Veličenstvu," odpověděl lord Burgh-ley, ale její slova mu přesto zalichotila. Když použila toho důvěrného oslovení, zahřálo ho to u srdce.
„Nikdo z nich se vám nevyrovná, Williame, nikdo. Všichni ostatní by si mysleli, že jsem se zbláznila, když povolávám Skye 0'Malleyovou po všech těch letech. Jak je to dlouho, co jsem ji vypověděla ode dvora na Queen's Malvern? Téměř jedenáct let, Williame. A za celou tu dobu jsem ji ani okem nespatřila. Pro Kristovy rány!" Ušklíbla se. „Ta ženská se skoro nezměnila, a přitom už je několikanásobnou babičkou! Asi ji udržuje mladou ten život na venkově a chov koní, můj drahý Dobrý duchu. Ale stejně jsem si všimla, jak jí zasvítily oči. Je už celá žhavá ještě jednou vyjet na moře. Ach ano, touží po tom!" Královna se zasmála.
Byla by se smála ještě srdečněji, kdyby byla tušila, že její myšlenky opakoval své ženě skoro doslova Adam de Marisco, Skyein manžel.
Královská bárka odvážela Skye a Adama nahoru po řece ke Greenwoodu, jejich londýnskému domu. Cestou mlčeli, protože věděli, že posádka královské bárky ráda klevetí, jako vůbec všechno služebnictvo. Až teprve, když se za nimi zavřely dveře jejich pokojů, vybuchl Adam:
„Myslel jsem, že jsi na Queen's Malvern šťastná, drahá."
„To jsem," odpověděla Skye. „Rozepni mne, Adame. Jsem pořádně unavená a už toužím po posteli."
„Ty chceš jet." Jeho prsty maně rozepínaly knoflíčky její toalety.
„Samozřejmě, že chci!" Shodila živůtek a otočila se k němu. „Už celých deset let jsem se nedostala na moře. Jsem na Queen's Malvern šťastná, ale při pomyšlení, že bychom mohli mít ještě jednu příležitost vyrazit za dobrodružstvím... Ach, Adame!" Objala ho kolem krku a políbila ho.
Zasmála se. „Tak ono je to dobrodružství, holčičko? A já jsem
15
si myslel, že už jsi dospělá. Vždyť jsi mi byla tak řádnou manželkou celou tu dobu od té chvíle, co jsme se usadili na Queen's Mal-vern. Stala se z tebe usedlá dáma v nejlepších letech."
„Snad až zas tak moc usedlá ne, doufám, drahý." Zachichotala se. „Ach, Adame, snad ti to nevadí? Vždyť přece nemohu odříci královně, ne?"
Zhluboka povzdechl. „Ne, nemůžeme jí odříci, i když bych si z duše přál, abychom mohli. Nelíbí se mi, že tady máme nechat Velvet, Skye. Je ještě příliš mladá."
„Můžeme ji vzít s sebou," navrhla Skye. „Koneckonců je přece poloviční O'Malleyová."
„Ne, drahá, to nemůžeme. Plánujeme dost nebezpečnou cestu, ať to zlehčuješ, jak chceš. Hlídali a chránili jsme ji po celá ta léta, a až se vrátíme, bude už skoro čas provdat ji za syna mého starého přítele, hraběte z BrocCairnu. Ponechme ji doma v Anglii v péči naší hodné paní Cecily, ať se naučí všechno, co bude potřebovat, aby byla dobrou ženou mladému Alexandru Gordonovi, který se jednou stane sám hrabětem z BrocCairnu."
Skye se zajíkala smíchy. „Myslíš všechny ty povinnosti, jejichž výuku jsem u ní já sama zanedbala, že? Ale naučila jsem ji jiné, důležitější věci, Adame. Je to dobře vychované dítě a svému manželovi určitě neudělá ostudu, až ji vezme ke skotskému dvoru."
Adam se usmál. Věděl, jaký důraz klade Skye na vzdělání, a to i dívek. Kdyby nebyla bývala už tak dlouho žila u paní Cecily, pochyboval, že by jeho dcera měla vůbec nějaké ponětí o vedení domácnosti. To byly znalosti, které u Skye stály až na posledním místě.
„Ne, Velvet určitě BrocCairnům ostudu neudělá, drahá," souhlasil, „ale za tu dobu, co budeme pryč, se musí naučit, jak se starat o velké panství a všechny lidi na něm. I když tu povinnost moc ráda nemáš, dokážeš ji přesto plnit, ale Velvet se v tom ještě nevyzná, a to se má za pár let vdávat!"
Skye si povzdechla. „Vím, a to je také jeden z důvodů, proč se mi nechce ji opustit. Přijdeme o dva roky života naší dcery, Adame. To nám Alžběta nemůže nijak nahradit." Vzhlédla k němu a dotkla se jeho tváře. „Byli jsme tak šťastni, že, můj drahý? I když tolik toužím po tomhle dobrodružství, přece jen váhám opustit ten zázrak, který pro nás pro všechny znamená Queen 's Malvern. Má nastat tolik radostných událostí. Nebudeme tu, abychom s Robinem a Ali-son oslavili první narozeniny malé Elsbeth a děťátko, které Alison čeká, se také už brzy narodí. Ewan a Gwyneth slíbili, že tohle léto přivezou z Irska děti, a my jsme ještě ani neviděli jejich nejmladší-
16
ho, Waltera. Murrough bude chtít jet s námi a já slíbila Joan, že ho hned tak zas nepošlu na dlouhou výpravu. Uvědomuješ si, že když se loni narodila jejich dvojčata, že to bylo poprvé, kdy vůbec byl doma při narození vlastního dítěte? Byl pryč tak často, že ta dvojčata jsou jejich jediné děti za celých pět posledních let."
„Stává se z tebe matka rodu, drahá," škádlil ji.
„Matkou rodu jsem od sedmnácti, když můj otec převedl titul 0'Malley na mne. Naštěstí jsem se toho břemene na těch posledních pár let zbavila. Ach, Adame! Chce se mi jet do Indie, a zároveň nechce!"
„Ale my musíme jet, Skye. Rodina to bez nás přežije, i když připouštím, že nás budou postrádat."
„A tobě se také bude stýskat! Vždyť Velvet je tvé jediné vlastní dítě, i když tě mé ostatní děti milují, jako bys byl jejich pravý otec. Jestli já jsem matkou rodu, pak ty jsi jeho otec a čtrnácté výročí naší svatby oslavíme příští září v Indii!"
Šťastně se zasmál. „Ty dokážeš vidět všechno z té lepší stránky. V tom je na tebe spolehnutí, drahá. Tak tedy domluveno. Velvet zůstane v bezpečí na Queen's Malvern pod dohledem paní Cecily, ostatní děti si povedou jako obvykle a my, má sladká Skye, si vyjedeme za posledním dobrodružstvím ve jménu královny, než se na stará kolena nadobro usadíme."
,fla stará kolena!" Vzhlédla k němu rozzlobeně a pak jí zahrál na rtech potměšilý úsměv. „Já nikdy nezestárnu, Adame de Maris-co," řekla, zatímco mu její prsty polehoučku rozepínaly košili. „Nikdy nebudu toužit po pohodlí ani nezlenivím." Horkými rty pokrývala lehkými polibky jeho zarostlou hruď, až jím projel záchvěv vzrušení. Pak na něj spiklenecky mrkla. „Můžeme začít s tím dobrodružstvím dnes večer, drahý?"
Jeho smích zaburácel pokojem. „Naše malá dcerunka by byla šokována," řekl, usmívaje se na Skye. „Má nás za vážnou a usedlou dvojici."
„A tak je to také správné," odvětila Velvetina matka. „Je ještě moc mladá na to, aby věděla, jak to mezi ženou a mužem chodí. Na takové věci bude mít dost času, až se vrátíme z Indie. Ať si ještě užije dětství."
„Je zasnoubená, Skye."
„Už dávno zapomněla na BrocCairnova syna, Adame. K tomu zasnoubení došlo, když jí bylo teprve pět let, a vzpomeň si, že jsem k tomu svolila jen proto, žes mi přísahal, že si bude moci svého ženicha svobodně vybrat, až přijde čas. Nikdy nebudu nutit Velvet do manželství, jako otec přinutil mne. A ostatně, i když &i -s tebou
17                      fé
BrocCairn dopisuje, jeho syn za celá ta léta neprojevil o Velvet žádný zájem. Je ještě dost času na to, lámat si hlavu takovými věcmi. Zatím ještě dopřej Velvet užít si dětství bez jiných starostí než o její poníky a jak vyloudit na tobě a na bratrech co nejvíc cukroví. Je vážně dost rozmazlená!"
„Máš pravdu," souhlasil s úsměvem při myšlence na jediné milované dítě. „Velvet má ještě čas. Moře času."
18
v
Část první
Dcera lorda de Marisca
Vítej, měsíci máji, kdy vesele si hrají a v kole tancujou
Fa la la la la la la, la la!
Fa la la la la la la!
Chlapci a dívky v háji, kde květy rozkvétají, každý vede tu svou!
Fa la la la la!
Fa la la la la la la, la la! la la!
- Lidová píseň ze šestnáctého století




Kapitola první
„Jak to, kčertu, myslíte, otče, okamžitě se oženit?" nasupeně shlížel Alexander Gordon z celé své výšky na otce, upoutaného na lůžko - ale hrabě BrocCairn se synova pohledu nezalekl. Byl to týž hrozivý výraz, který tak často v mladších letech nasazoval i on sám, když mu chtěl někdo silnější diktovat, co má dělat. Panebože, říkal si při pohledu na Alexe, vždyť on vypadá úplně jako kdysi já! Je také tak vysoký a hubený, obličej má také jako vytesaný z kamene a stejně černé vlasy. Vždyť ještě před tím, než jsem měl tu zatracenou nehodu, nás pokládali za bratry.
Angus Gordon si zhluboka povzdechl. Nerad si připouštěl vlastní slabost a nakonec se sevřenými zuby procedil: „Musíš si, Alexi, uvědomit, že se nedožiju jara. Jsem den ode dne slabší, nedokážu se už ani obsloužit. Člověče, vždyť už ani nemohu vstát, abych se vyčural! Nechce se mi takhle žít dál a doktor z Aberdeenu říká, že lepší už to nebude. Vím, že umírám."
„Proklatě!" Mladý muž přešlápl, vyveden z míry tou upřímností.
„Umřu brzo, za pár týdnů, Alexi, a ty jsi můj jediný mužský dědic," pokračoval hrabě BrocCairn. „Když loni umřeli tvá matka a bratr Nigel na mor, nemám už nikoho, jen tebe a tvou sestru. Nerad bych zanechal Dun Broc tvé sestře a jejímu manželovi, tomu slabochovi, vždyť by tak nový majitel ani nenesl mé jméno! Ale ty, Alexi, máš přece v Anglii snoubenku. Ožeň se s ní! Dej mi vnuka z jejího těla!"
„Prokristapána, otče! Ta malá holčička z Anglie, kterou jsem neviděl celá léta? Vždyť je to dítě stěží odrostlé, ta přece nemůže ještě mít sama děti! Nemoc vám zatemňuje mozek!" Alexův hlas se chvěl soucitem.
„Ano," odpověděl otec ostře, „neviděl jsi ji od zasnoubení. A čí je to vina, můj synu? Víš vůbec, jak je to dlouho? Už uběhlo deset let a dcera lorda de Marisca je teď už dospělá a zralá na vdávání. Stačí ji jen požádat! Anebo ti snad padla do oka nějaká jiná? Jestli ano, nebudu tě do toho sňatku nutit, protože bych si přál, abys byl se svou ženou šťasten, Alexi, jako jsem byl já s tvou matkou. Byla mou celoživotní láskou, a i když tě nerad opouštím, na druhé straně se těším, že se shledám s ní. Ten rok od chvíle, kdy mne opustila má Isabell, se mi zdál nekonečný." Jeho hlas smutně poklesl.
Alex cítil, jak se mu slzy tlačí zpod víček a musel se bránit, aby mu neskanuly po tvářích. „Nemám žádné děvče, otče," řekl tiše. „Vždyť to víte."
21
„Tak tedy jeď do Anglie a ožeň se s tou dívkou, kterou jsem ti vybral. Patří ti, jen požádat, protože Adam de Marisco i já jsme vždycky doufali, že budeme moci naše rody spojit manželstvím. Je to moje poslední přání, Alexi. Nebyl bych tě nutil opustit tvou milou, kdybys nějakou měl, ale jestliže skutečně žádnou nemáš, pak musíš dostát slibu danému dceři mého přítele. Nikdy jsi proti tomu nic nenamítal. Udělej pro mne tuhle poslední věc, drahý synu!"
V posledních ledových poryvech zimního větru, vyjícího kolem ponurých kamenných věží hradu Dun Broc, slyšel Alexander Gor-don znovu a znovu hlas zesnulého otce, jak naléhavě žádá, aby se co nejdřív oženil. Když seděl za stolem ve velké hradní síni a pozoroval svého švagra lana Granta, začínal si uvědomovat, že mu nic jiného nezbývá. Nedávno zaslechl, jak jeden z jeho synovců říká druhému: „Taťka říká, že tohle všechno bude jednou moje. Já budu hrabětem."
Tahle dětsky nezáludná, ale už pýchou čišící slova z úst nejstaršího synka jeho sestry jakoby zábleskem osvítila Alexe a dala mu porozumět úpěnlivému poslednímu otcovu přání. Nějaký Grant že by se měl stát příštím lordem z BrocCairnu ? Nikdy!
Alex chápal, proč mu otec sjednal zasnoubení s Angličankou. Anglická královna byla přes svůj věk stále svobodná a bylo už jasné, že nebude mít potomka, který by zdědil anglický trůn. Anglii měl jednou vládnout její - a i jeho - bratranec, mladý Jakub Stuart, skotský král. I když Alex trávil u dvora jen tolik času, kolik bylo nezbytně nutné, nemohl si ani on nepovšimnout touhy Jakoubka Stuarta, aby už už mohl převzít své dědictví a usadit se jižněji, v civilizovanějších poměrech. Angličtí šlechtici byli méně vzpurní než jejich skotské protějšky a angličtí králové se vyznačovali dlouhověkostí, s kterou příslušník rodu Stuartů na skotském trůně nemohl počítat. Žádný skotský král, prvním Jamesem Stuartem počínaje, nežil déle než čtyřicet let a žádný z nich nezemřel přirozenou smrtí. Současný král Jakoubek pochopitelně toužil jako každý po dlouhém věku, ale Skotsko nebylo to pravé místo, kde by se ho mohl dožít. Až by posléze zdědil anglický trůn a odcestoval na jih -, aby uplatnil své právo na něj -, měli ti, kteří ho budou doprovázet a pokud byli navíc sňatkem spřízněni s vlivnými anglickými rodinami dosáhnout v budoucnu největšího rozkvětu svých rodů. To byl důvod, proč Angus Gordon sjednal svému synovi zasnoubení v Anglii.
Alex se opřel v křesle dozadu a přimhouřenýma očima pozoroval lana Granta. lan byl chlapík sice dost příjemný, ale měl už nejvyšší čas, aby šel v životě vlastní cestou. Změkčil za tu dobu, co
22
Žil na Dun Brocu, zhýčkán drobnými výhodami a pohodlím. Už bylo skoro pozdě na to, aby se vrátil na své vlastní panství v horském údolí - glenu - pod hradem, na panství, o které se doposud vůbec nestaral, a aby se pokusil z něj něco udělat. Když k tomu bude jednou donucen, pomyslel si Alex s potměšilým úsměvem, dá mu Alexova sestra, lanová manželka, určitě pořádně zabrat, aby hleděl vylepšit její úděl.
„Za pár týdnů odjedu do Anglie," začal Alex.
„Proč tam pro všechno na světě chceš jet?" zeptala se jeho sestra, plníc si ústa holubí paštikou. Bella v poslední době ztloustla, pomyslel si Alex. Je znovu těhotná, anebo je to jen z dobrého bydla?
„Jedu požádat o svou nevěstu, Bello. Nejvyšší čas, abych se oženil a založil rodinu. Bylo to otcovo poslední přání."
Annabella Grantová se zakuckala soustem paštiky. Ohromena překvapujícím prohlášením svého staršího bratra. Ale dřív než stačila polknout, převzal její manžel iniciativu:
„Oženil? Vždyť už je ti skoro třicet, člověče! Když už se musíš ženit, tak proč ne do nějaké dobré skotské rodiny? Proč chceš míchat vlastní krev s nějakými proklatými Sasíky?"
„Protože jsem byl té dívce zaslíben už před deseti lety, Iane, a ve Skotsku neznám žádnou, kterou bych si chtěl vzít. Čest žádá, abych dodržel slovo. A navíc je to dcera jednoho z otcových starých přátel."
„Kdo je to?" Annabella se už natolik vzpamatovala, že se zmohla na otázku.
„Je to jistý Adam de Marisco. Podle všeho s ním otec strávil za mlada nějaký čas ve Francii. I de Marisco má anglického otce, ale jeho matka byla Francouzka. Otec a Adam de Marisco se setkali ve Francii v domě jejího druhého manžela, na zámku Archambault. Byli tehdy oba ještě chlapci, ale podle všeho si potom celá léta psali. Před deseti lety - to léto, co se o tebe, Bello, ucházel lan a tys neměla myšlenky na nic jiného -jsme otec a já jeli na krátkou návštěvu do Anglie. Tehdy jsem se formálně zaslíbil dceři Adama de Marisca, které tehdy bylo pět. Sám už si ani nedokážu vybavit ten tehdejší obřad a na to děvčátko si skoro ani nevzpomínám; vím jenom, že byla silná."
„Silná?" Bella se tvářila udiveně.
„Byla sice ze všech nejmenší, ale komandovala tam všechny ostatní děti."
„Ach tak?" Bella pohrdavě odfrkla. „Takže kvůli poslednímu přání sentimentálního staříka sedneš na koně a pojedeš do Anglie požádat o svou nevěstu, je to tak? Když už ten de Marisco určitě
23
zapomněl jak na tebe, tak na to pitomé zasnoubení! Pošle na tebe psy!
Ach bratře, ožeň se, jestli musíš, ale vezmi si správné děvče z Vrchoviny!" pokračovala. „Připouštím, že jsem se domnívala, že na tvém místě na Dun Brocu jednou uvidím svého nejstaršího, Ale-xi, ale když tomu tak nemá být, ať. Jen, prosím tě, ze sebe nedělej blázna pro něco, na co se už dávno zapomnělo!"
„Správně," vmísil se lan Grant. „Nedělej ze sebe blázna před Sasíky, brachu."
Alex pocítil osten podráždění. Měl rád svou sestru, ale i když byla Annabella o pět let mladší než on, stávala se z ní v jeho očích pomalu stará ženská a její manžel se nezdál být o nic lepší. Ani on, ani Bella nikdy nevytáhli paty z domova, kde strávili celý život. Jsou to dva zápecníci, kteří nevědí nic o světě a stačí jim, že všechno kolem nich zůstává při starém.
„Otec udržoval korespondenci s lordem de Marisco celá ta léta, Bello," vysvětloval Alex trpělivě. „V knihovně jsou dvě krabice. V jedné z nich jsou dopisy, které psali jeden druhému. Nedávno jsem se jimi probíral. Jejich přátelství zůstalo pevné stejně jako moje s hrabětem z Lynmouthu, nevlastním synem de Marisca a nevlastním bratrem mé snoubenky. Vzpomínáš, studovali jsme přece spolu v Paříži. Ve druhé krabici jsou miniatury dcerky lorda de Marisca, malované každoročně po jejích narozeninách. Zasnoubení je platné, Bello, a když teď otec zemřel, musím se co nejdřív oženit. Myslím, že je načase, abys vzala své syny a vrátila se domů, sestro. Dun Broc bude stejně vzhůru nohama, až odjedu, protože jsem už přikázal, aby se tu uklidilo a vybílilo, od věží až po sklepení. Hraběcí pokoje nechám pro svou nevěstu nově zařídit. Váš dům určitě potřebuje tvou pevnou ruku, Bello. Už jsi tam nebyla přes rok."
„Ty mne vyháníš z domova?" sestra se zatvářila sklíčeně.
„Ne, sestřičko, posílám tě k tobě domů. Dun Broc přestal být tvým domovem v den, kdy ses provdala za lana Granta, a můj hrad může mít jen jednu paní: mou manželku. Tvému manželovi už se jistě také stýská po vlastním domě, že, Iane?"
lan Grant pomyslel na vlhkou hromadu žuly v horském údolí, které se říkalo Grantholm, a otřásl se. Nikdy nebylo dost peněz na nutné opravy, nikdy nebylo ani dost dříví, aby se hrad dal vytopit, a řádil tam duch, který, když se rozzlobil, rozbíjel nádobí. lan si pomyslel, že by í bažina byla lepší, ale pak zachytil švagrův přísný pohled a vykoktal: „Ach, a-ano! Bude to f-fajn, podívat se zas jednou d-domů, Alexi, o-opravdu."
24
Bella vrhla na manžela znechucený pohled. lan se choval vůči Alexovi jako úplný zbabělec. Někdy se ptávala sama sebe, proč si ho vůbec brala, ale vzápětí se musela v duchu usmát, protože to věděla. Nikdo, nikdo jiný - tím si byla jistá - nedokáže milovat ženu tak, jako její lan. Byla to jeho jediná přednost.
Otočila se k bratrovi. „Tak," odsekla vztekle. „Už nejsem ani vítána v rodném domě. Nikdy bych si nepomyslela, že takhle smýšlíš, Alexi, protože's to dokázal dobře utajit i před rodiči. Naše matka by hořce zaplakala, kdyby to viděla, a otec by se obrátil v hrobě."
„Matka by tě tu byla nenechala ani týden, Bello, a otec by tě byl vyhnal do měsíce, ale byl už tehdy příliš nemocný a mně to nepříslušelo." Znělo to pobaveně. To její hraní na strunu pocitu viny mohlo možná účinkovat na lana; ale on jako nový dědic hradu a panství byl přece jen z tvrdšího materiálu. „Budeš vždy vítána na Dun Brocu jako host, ale nedám se od tebe oblomit tak, aby se tvůj slabošský manžel a drzí synkové mohli zmocnit mého právoplatného dědictví. Otec by byl žil ještě dlouho, nebýt té nehody na lovu, a já jsem ještě mladý, sestřičko. Do roka po svatbě budu mít dědice, tím si buď jistá, a každý rok dalšího potomka alespoň prvních pět let! Na Dun Brocu bude spousta Gordonů! Už tři století držíme tenhle kousek skotské Vysočiny a budeme ho držet dalších tři sta let! Grantové se musejí spokojit s Grantholmem, ledaže bys samozřejmě, Iane, chtěl odejít ke dvoru a sloužit Jakoubkovi Stuar-tovi."
lan se tvářil neslaně nemastně, přesně tak, jak Alex očekával. Občas se divil, co poutá jeho ambiciózní sestru k tak zbabělému chlapíkovi. Pokrčil nad tím rameny.
Annabella nevěřícně zírala na bratra a ten se na ni usmál. Byla to pěkná žena s tmavě hnědými vlasy a bystrýma šedomodrýma očima. Tváří, barvou očí a vlasů mu připomínala matku, i když neměla její milou povahu. „Tak," řekla rozšafně, „tak si tedy jedeš pro nevěstu. Doufám jen, že tě bude chtít, drahý bratře."
„Chtít?" Zůstal na ni hledět, jako kdyby se byla zbláznila. „Je mi přislíbena, Bello. Její otec to chce, a to je důležité. Děvče si nemá co vybírat."
Sestra se začala, potichu smát. „Ach, Alexi," řekla mu, „ty se musíš ještě moc učit. Co si dívka myslí, je moc důležité. Máme už šestnácté století, bratře! Může s tebou být stokrát zasnoubená, ale když nebude chtít..." Bella se znovu zasmála. „Jak se jmenuje?" zeptala se.
„Velvet," odpověděl, ještě vyveden z míry sestřiným smíchem i jejími slovy.
25
„Velvet," opakovala Bella. „Samet. To je měkká látka, poddajná. Doufám, že i ta dívka bude taková, bratře."
„Co tím chceš říci, sestro?" zeptal se podrážděně.
„Ale nic, Alexi, prostě to konstatuji. Vždyť ty o ženách nevíš nic, vůbec nic!"
„Prokrista, ženská!" vybuchl Alex a lan Grant se opřel dozadu tak silně, že se div se židlí nepřekotil. „Proboha, vždyť jsem šel poprvé s děvčetem do postele, když mi bylo sotva dvanáct! Neboj se, já se v ženách vyznám! Ty ses zbláznila, dočista zbláznila, Bello!"
„Ano, víš, jak jít s děvčetem do postele, to je pravda, Alexi," křičela na něj, „ale jít s někým do postele a umět milovat ženu, to jsou dvě různé věci. Jenom doufám, že ta Velvet je trpělivá holka a dokáže tě to naučit!" Bella vyskočila, až jí tmavé sukně zavířily kolem kotníků. „Pojď, Iane! Musíme balit; určitě nám to zabere pár dní!" Načež vyrazila z místnosti a manžel ji v patách následoval.
S netrpělivým zafuněním Alex vstal a vyšel ze sálu. Za jeho zády se služebnictvo spiklenecky uculovalo. Nemohli se už dočkat, až budou moci rozšířit tu novinku, že se mladý hrabě bude konečně, konečně ženit! Byli by si sice také přáli, aby nevěsta byla poctivá skotská dívka, ale nová krev byla pro tak starý rod, jako byli Gordonové z Dun Brocu, jen žádoucí. I tak bude v okolí leckteré dívčí srdce zklamané, protože Alexander Gordon svou přízní k dívkám nešetřil, jak konečně dokazovala pěkná řádka dětí s gordonov-skými rysy ve tváři. Služebné uvažovaly, jestli si tenhle zvyk zachová, anebo zda bude své ženě věrný. To ukáže čas; ale nikdo z nich si nemyslel, že by se hrabě navždy spokojil jen s jednou ženou.
Alex spěchal do knihovny, aby si co nejdřív prohlédl kazetu s miniaturami. Byl zvědav, jak vlastně ta jeho snoubenka vypadá. I když v diskusi s Annabellou dával najevo velkou rozhodnost ohledně svého sňatku s tou malou Angličankou - co vlastně o ní věděl? A čí to byla vina? Vždyť po dlouhých deset let tomu dítěti nevěnoval ani myšlenku! To pomyšlení ho vyvádělo z konceptu, znervózňovalo ho. Doufal, že mu pohled na její portréty dodá jistoty.
Nešikovnými prsty otevřel víko. Objevila se deska potažená těžkým černým hedvábím a v ní oválné prohlubně. V každé z nich byla jedna miniatura v pozlaceném rámečku. Vzal do ruky první z nich, obrátil ji a četl na zadní straně nápis: Velvet de Marisco, pětiletá, L P. 1578. Když ji znovu obrátil, zíral na tvářičku dítěte. Byla roztomilá, dětsky zaokrouhlená, s dolíčky v koutcích úst.
26
Alex se najednou usmál při vzpomínce, jak se tehdy dítě stydělo a schovávalo se za širokými sukněmi své krásné matky, dokud se mu nepodařilo je vylákat a usadit na klín, když jako návnadu použil velkou slazenou švestku. Poděkovala mu ještě šišlavě dětským hláskem a pak mu hned sklouzla z kolena a utíkala zpět k matce. Vzpomínal si, jak ji později viděl hrát si s bratranci a sestřenicemi a jak je všechny komandovala se směsicí šarmu a temperamentu, jak podupávala nožkou, zatímco jí kučery vířily kolem hlavičky. Zvláštní žabka, pomyslel si tehdy pobaveně.
Vrátil miniaturu na místo a vzal do ruky následující. Přečetl nápis na rubu: Velvet de Marisco, šest let, L. P. 1579. Obrázky byly zřejmě seřazeny podle Velvetina věku a roku malby. Poslední miniatura v horní řadě ukazovala Velvet jako devítiletou a tu poprvé shledal určité změny. Dětská okrouhlost tvářičky zmizela a vlasy, které byly docela tmavé, dokud byla ještě dítětem, trochu zesvětle-ly, jakož i oči.
Alex vyjmul první panel z krabice, najednou nedočkavý, aby už se mohl podívat na poslední miniaturu, namalovanou skoro rok po jejích čtrnáctých narozeninách. Když ji uviděl, zalapal po dechu, i když ani ne tak údivem, protože bylo od začátku jasné, že Velvet de Marisco bude jednou krasavice. To, co ho tak mile překvapilo, byla síla charakteru, která se jí zračila ve tváři. Byla to hrdá mladá tvář, která zřetelně říkala: Vím, kdo jsem; a když se k tomu přidal její přirozený půvab - čistá pleť s ruměncem jak planá růže, kaštanové vlasy, jasné, zpříma hledící zelené oči - byl celkový účinek ohromující!
Co jen to je za dívku? uvažoval Alex. Toužil uslyšet její hlas v hovoru i ve smíchu - a jak s údivem zjistil - i v okamžicích vášně. Je vzdělaná? Je dobrá jezdkyně? Má ráda hudbu? Zjistil, že se touží všechno tohle dozvědět a ještě více, co ani nedokáže vyjádřit slovy. Korespondence mezi otcem a Adamem de Marisco mu mnoho neřekla, protože poté, co své děti dali dohromady, ztratili zřejmě oba muži na celé věci zájem. Sem tam se sice v dopisech vyskytla zmínka o Velvet, ale nestačila k tomu, aby si o ní Alex mohl udělat představu.
Povzdechl si. Proč se za celou tu dobu od zásnub nevydal do Anglie? Byl by mohl poznávat Velvet postupně a ona se mohla do něj zamilovat nebo si ho alespoň oblíbit.
Potřásl hlavou, jako by si chtěl uspořádat myšlenky. Ta dívka je s ním zasnoubená a bude jeho ženou, ať se jim to oběma líbí, nebo ne. Bylo zvykem, aby otec svou dceru zasnoubil podle vlastního záměru a dcera musela vůli rodičů bezpodmínečně splnit. Až se
27
stane jeho ženou, bude Vel vet bez odmluv rodit děti a plnit jeho příkazy stejně jako kdysi otcovy. Takový už je úděl ženy. Ženské potřebují pevnou ruku, jinak začnou vyvádět. Vždyť Bůh ví, že právě jeho sestra Annabella je toho dokladem. Nemusí si dělat výčitky, že se Velvet nevěnoval. Jsou jednou zasnoubeni, a to stačí.
Oh, vždyť přece navštívil Francii a Itálii, kde ze sebe mužští často dělají blázny kvůli ženským stvořením, která milují; ale ve Skotsku se tohle nepěstuje! Žena je stvořena pro pohodlí muže: má rodit potomky, aby jeho rod nevyhynul, poskytovat mu rozkoš a zahřívat mu záda za mrazivých nocí. Jeho matka byla sladká a povolná žena, která otce zbožňovala a ochotně dělala všechno, co jen si Angus Gordon přál. Alex nemohl pochopit, proč je Bella tak svéhlavá, když měla od dětství před očima takový příklad - ale nejspíš to byla chyba lana Granta. Kdyby byl jeho švagr na ni vzal bič hned na začátku, nebyla by dnes tak vzpurná.
Alex nehodlal udělat stejnou chybu s vlastní mladou ženou, až jednou budou mít po svatbě. Samozřejmě; neliboval si v bičování, vždyť se pokládal za civilizovaného člověka: nicméně hodlal hned na začátku manželství ukázat své nevěstě, kdo je na Dun Brocu pánem a kdo je pánem i v jiných aspektech jejich svazku. Jemu nikdy nebude poroučet manželka!
Jeho medově zlaté oči znovu spočinuly na miniatuře, kterou držel v ruce. Vem to ďas, je to ale kráska! Poslední portrét ukazoval tmavě kaštanové kadeře, splývající na útlá ramena a na pučící hruď. Usmál se sám pro sebe. Její krása byla jen další výhodou, z které mohl těžit. Ještě dnes večer napíše Adamovi de Marisco a hned zítra ten dopis pošle na jih, do Anglie po jednom ze svých lidí. Za poslem bude následovat hned v příštích několika týdnech on sám. Nemá smysl tu věc odkládat, přestože dívce bude prvního května teprve patnáct a přestože byl při zasnoubení stanoven termín svatby na léto šestnáctého roku nevěstina věku. To bude třeba změnit! Neočekávaná smrt jeho otce způsobila, že se musí oženit okamžitě. Potřebuje co nejdříve syna a dědice! Přišel čas, aby požadoval to, co mu bylo toho slunného anglického léta roku 1578 přislíbeno. Alex se usmál s pocitem uspokojení, když pomyslel na krásnou dívku, která brzy oživí tento dům, zatímco poslední sněhové vločky zimy divoce vířily kolem věží Dun Brocu, jako by chtěly slavit nadcházející událost.
Nastávající nevěsta vyhlídky na věci příští ani zdaleka tak radostně nevítala. Pro začátek se nemohla vůbec upamatovat, že by měla nějakého snoubence, protože tehdy, když byla úmluva formálně zpečetěna, podepsána a událost oslavena, byla ještě příliš malá.
28
Zatímco nejprve zůstala ohromeně zírat na utrápeného strýce Con-na, nejmladšího bratra své matky, po chvíli vykřičela všechno své zklamání nad tím, do jakého zmatku uvrhla ta zpráva po příchodu posla z Dun Brocu její až doposud klidný život.
,JŽenich7 Jaký ženich? Tomu nerozumím, strýce! Nemám žádného ženicha!" Velvet de Marisco hleděla zlostně na lorda Blisse, jako kdyby opravdu on byl za to osobně zodpovědný.
Aidan St. Michaelova položila chlácholivě ruku na sametový rukáv manželova kabátce. „Nech to na mně, Conne," poprosila tiše.
Viditelně se mu ulevilo, že jí tu záležitost mohl přenechat. Bylo to na něj trochu moc: Velvet v záchvatu vzteku.
„Velvet, drahá," řekla lady Blissová klidně, „možná, že se na to nepamatuješ, ale chtěla bych, aby ses rozpomněla. Snaž si vzpomenout! Když ti bylo sotva pět, zaslíbili tě rodiče dědici hraběte z BrocCaimu. Hrabě byl starým přítelem tvého otce ještě z dětství a ti dva si usmysleli, že by bylo skvělé, kdyby se mohly oba jejich rody spojit i pokrevně. To léto tehdy přijeli tví rodiče z Francie s prakticky veškerým francouzským příbuzenstvem. Willow tehdy při té slavnosti předčasně porodila tvého synovce Henryho rovnou tady na Queen's Malvern. O pár dní později byl hrabě z BrocCair-nu jeho kmotrem při křtu a ty jsi směla držet svatý olej. Nevzpomínáš si? Všichni říkají, jak krásná rodinná slavnost to byla!"
„Vy jste se tehdy se strýčkem Connem brali?" otázala se Velvet. „Byla jsi tenkrát taky tady?"
Přes Aidainu tvář přelétl stín, ale pak hned s úsměvem odpověděla: „Ano, Velvet, Conn a já jsme se tehdy vzali, oslavy tvého zasnoubení jsme se ale nemohli zúčastnit. Ale tvá matka o tom často hovořila. Zkus se rozpomenout."
Velvet soustředěně vraštila obočí. „Vzpomínám si, že se narodil Henry a že jsem držela svatý olej a že tu byli Grandměre a Grand-pěre. Ale, teto Aidan, na žádné zasnoubení si nevzpomínám! To nemůže být pravda! Maminka pořád říká, že se nemám vdávat bez lásky."
„Jsem si jistá, že si tě mladý hrabě zamiluje, Velvet," řekl utěšivě strýc a jeho žena se kousla do rtu, aby zadržela smích.
„Ale co když já ho nebudu milovat!?" odpověděla pohotově. „Ach, proč jen tu nejsou tatínek s maminkou? Už jsou pryč přes dva roky! Už se brzy musejí vrátit, strýčku Conne! Neprovdám se, dokud se nevrátí! A ani pak si nevezmu žádného, když do něj nebudu zamilovaná!" Se zavířením hedvábných sukní vyrazila Velvet z místnosti.
„Ach bože," povzdechla si Aidan St. Michaelova. „A tvá sestra
29
Skye musí být zrovna pryčl Co máme dělat, Conne? Nemusím říkat, jaká dokáže být tvá neteř, když si vezme do hlavy, že s něčím nesouhlasí. Proč jen si Adam a Skye naplánovali tak dlouhou cestu, když je Velvet zrovna tolik potřebuje!"
„Oni tu cestu neplánovali, drahá. Královna je požádala, aby ji podnikli a získali pro Anglii výhodu volného obchodu s Velkým Mogulem. Vliv Portugalska v Indii je v současnosti velice silný a je tam bohatství, o kterém se nikomu ani nesnilo. Proč by z něho měli mít prospěch jen Portugalci a jejich spojenci Španělé? Jsou bohatí dost!"
„Ale proč tedy královna nevyslala zástupce některé z těch velkých obchodních společností? Proč zrovna malou flotilu O'Mal-leyových?" Aidan se tomu divila i proto, že sama pocházela z londýnské kupecké rodiny.
„Domnívám se, že to bylo asi z více důvodů," odpověděl Conn. „Předně lodní společnost O'Malleyových-Smallových je sice nevelká, ale bohatá, a hlavně není v žádném oficiálním poměru k trůnu, takže nevyvolá v portugalských obchodnících žádné podezření. Navíc fakt, že Skye je přívrženkyní staré víry, může být výhodou, protože v portugalské koloniii v Indii se silně angažuje Tovaryšstvo Ježíšovo a jezuité pronikli i ke dvoru Velkého Mogula."
„Přesto nemůžu pochopit, proč museli jet Skye a Adam osobně. Vždyť Robbie Small už léta cestuje s flotilou sám."
Conn se usmál na svou sladkou ženušku. „Robbie pomalu, ale jistě stárne a má sestra byla moc dlouho připoutaná k pevnině, víš, už od svého návratu do Anglie," řekl. „Od té doby, co se vrátili z Francie, žila Skye vždycky co nejblíž moři, ale podmínkou jejího návratu ze strany královny bylo, že se musí usadit v srdci Anglie, ve vnitrozemí. Protože je královna taková, jaká je, totiž prohnaná potvora, nikdy nedovolí, aby ji má sestra znovu ohrozila. Přesto, když Její Veličenstvo plánovalo tuto výpravu, trvalo na tom, aby jela právě Skye. Asi ji Bětka náramně potřebovala!" Conn se zasmál.
„Nejspíš si královna myslí, že výprava v čele s krásnou ženou, nepochybně urozenou, se nebude Portugalcům zdát tak podezřelá, a nebudou ji proto třeba ani brát tak vážně," podotkla Aidan vychytrale.
„U Boha, můžeš mít pravdu!" zvolal Conn. „Každopádně je Wil-liam Cecil a královna párek mazaných ptáčků. No, ale potom musela Skye rozpoznat, co je k tomu vede, ale přesto nedbala, jen když mohla zas cítit pod nohama palubu a vdechovat slaný vzduch. Mimochodem, sestřička měla vždycky ráda dobrodružství, od toho je O'Malleyová!"
30
„Bohužel nás ale staví její nepřítomnost před problém, co s tou její vzpurnou dceruškou," poznamenala lady Blissová. „Co budeme dělat, Conne?"
„Jdi za Vel vet, drahá, a já si to zatím promyslím," řekl Conn a nalil si pořádný doušek dobrého archambaultského burgundského, načež se uvelebil ve velkém pohodlném křesle u krbu, aby zvážil vlastní ožehavou situaci. Ani nezaslechl zvuk zavíraných dveří, jak Aidan spěchala za Vel vet.
Lord Bliss si velkou rukou prohrábl vlasy a vzdychl. Když ho před více než dvěma lety požádali jeho sestra Skye a Adam de Ma-risco, aby dohlédl na jejich jediné milované dítě, nezdálo se mu to tehdy nijak obtížné. Věděl, že v sídle svých rodičů bude Velvet v bezpečí, byť byla sebevíc rozmazlená a tvrdohlavá. Vždyť až na několik dlouhých letních prázdnin, kdy pobývala ve Francii na zámku svého otce, Belle Fleurs strávila většinu svého mladého života na Queen's Malvern. Conn ji ani nemusel brát s sebou na své sídlo, jehož pozemky sousedily s pozemky na Queen's Malvern. Dívka zůstala doma s paní Cecily, sestrou Robbieho Smalla, která bývala její chůvou, a se vším služebnictvem, které znala od dětství. Všechno klapalo, dokud nepřišel ten prokletý dopis!
Conn dopil zbytek vína a pak zamyšleně otáčel v prstech pozlaceným a drahými kameny zdobeným pohárem, zatímco rozvažoval, co dál. Byl to velký muž s výraznou tváří, s vlasy jako noc a šedozelenýma očima. Původem 0'Malley z Innisfany přišel do Anglie spolu se svou sestrou před patnácti lety. Měl dost rozumu, aby si uvědomil, že jako nejmladšímu ze všech 0'Malleyů mu v Irsku nekyne žádná budoucnost. A tak se dostal ke královskému dvoru Alžběty Tudorovny jen s tím, co měl: s výjimečně pohledným zjevem, osobním šarmem a pohotovým vtipem. Tyto přednosti stačily k tomu, aby mu získaly královninu přízeň, protože Bětka Tudorov-na dokázala ocenit pohledného muže s břitkým jazykem. Conn byl ustanoven členem královniny osobní stráže, zvané Urození Ochránci a v té chvíli začal i jeho vzestup na společenském žebříčku. Malý podíl ve zlatě, kterého se mu dostalo z pirátských dobrodružství staršího bratra, investoval do obchodní společnosti své mazané sestry Skye. Brzo se z něj stal boháč.
Jeho majetek v postavení mezi Urozenými ochránci převážil v očích královského dvora handicap irského původu. Těšil se královnině přízni natolik, že i když ji někdy otevřeně oslovil „Bětka", nebyl pokárán. Byl něco jako roztomilý rošťák, aniž se kdy dopouštěl hrubostí. Byl všeobecně považován za velice žádanou partii a mohl si vybírat mezi půvabnými mladými dámami i nedočkavý-
31
mi paními. Ale Conn se pořád nehodlal usadit a strávil většinu času poletováním z květu na květ jako nějaký veliký čmelák.
Nadměrná sebedůvěra už podrazila nohy leckterému muži, a tak se zničenonic Conn 0'Malley octl uprostřed nepříjemného skandálu spolu s jistou urozenou dámou, jejími dvěma dcerami a manželkou velvyslance! Protože se dva džentlmeni, kterých se záležitost týkala, obrátili na královnu, dožadujíce se spravedlnosti, nezbývalo Alžbětě nic jiného, než poslat „nejkrásnějšího muže u dvora", jak se Connovi říkalo, pryč. Než se k tomu odhodlala, zmírnila své rozhodnutí ještě poslední laskavostí. Oženila Conna se svou dvorní dámou, slečnou Aidan St. Michaelovou.
Aidan žila u dvora jako členka královské dívčí družiny od té chvíle, co byla po smrti svého otce svěřena do královniny péče. Když královna hledala nevěstu pro svého miláčka, vzpomněla si, že Aidaniny pozemky sousedí s pozemky Queen's Malvern, panství, na které vypověděla Connovu sestru Skye spolu s jejím manželem Adamem.
St. Michaelové nebyli zrovna z nejmodřejší krve, ani neplatili za špičkovou partii. Aidanin prapradědeček byl bohatý londýnský kupec, jenž kdysi prokázal velkou laskavost Jindřichu VII. a byl za ni odměněn titulem a panstvím. O tři generace později byla Aidan St. Michaelova poslední svého rodu a její umírající otec, lord Bliss, požádal na smrtelném loži královnu, aby její případný ženich v budoucnu převzal jeho titul i jméno. Královna svolila, protože to v té době nebylo nic neobvyklého, a co se týkalo Conna 0'Malleyho, zdálo se to být dokonce rozumné. Vždyť už tady byly celé davy 0'Malleyů. Conna určitě nebudou postrádat a za odměnu se mu dostane šlechtického titulu.
Aidan St. Michaelova nebyla žádná kráska. Byla poněkud nadprůměrně vysoká a trochu kostnatá. Měla čistou pleť, měděné vlasy a šedé oči. Byla mnohem vzdělanější než většina dívek jejího věku a také více než jeho nastávající. Byla však bystrá a veselá a Conna O'Malleyho milovala z celého srdce. Zpočátku to mezi nimi nebylo jednoduché, ale teď žili tak, jak o tom Conn vždycky sníval. Ryli bohatí a měli krásnou rodinu.
Žili si až příliš pohodlně, rozvažoval trpce. Tak pohodlně, že když přivolili dohlédnout na svou neteř, ani je nenapadlo, že by to mohlo jejich pohodlí nějak narušit. Conn se pro sebe zašklebil. Mohl to ale předpokládat! Vždyť Velvet byla koneckonců dcerou Skye - a nebyla snad tahle jeho starší sestra odjakživa postrachem rodiny?
Zavrtěl se v křesle. Poselství pro lorda de Marisca přišlo teprve
32
včera. Paní Cecily mu ho přinesla osobně, protože rozpoznala pečeť BrocCairnů a usoudila, že je to něco důležitého. Stará paní si moc dobře pamatovala to zasnoubení před deseti lety a jak se tehdy kvůli tomu Skye zlobila. Protože si Skye vzpomněla na vlastní zasnoubení v dětství, které mělo později za následek její katastrofální první manželství, nechtěla riskovat, že by její dcera mohla v budoucnu trpět stejně. Ale Adam si to tehdy tolik přál a manželce slíbil, že zasnoubení může být zrušeno, kdyby - až jednou Vel-vet a mladý Gordon dospějí - jim třeba nevyhovovalo, nicméně připomněl ženě, že Velvet je jeho jediné dítě, jeho milovaná dceruška. Skye nakonec souhlasila, protože svého manžela milovala a věděla, že by Velvet nikdy neublížil.
Conn váhal otevřít dopis adresovaný jeho švagrovi. Ale Adam se neměl vrátit ještě několik měsíců a zpráva mohla být důležitá. Conn věděl, že by Adam nic nenamítal. Rozlomil tedy pečeť a rozvinul pergamen. Když rychle přelétl očima obsah, zděsil se, když se dočetl, že jak starý hrabě, tak jeho žena a druhý syn zemřeli. Úplně ho vyvedlo z rovnováhy, že Alexander Gordon, kterému je teď dvacet osm, hodlá pojmout Velvet za manželku co nejdříve, aby tak mohl zplodit dědice, protože je posledním nositelem rodového jména BrocCairnů. Dopis byl formulován úsečně a vyzníval až kategoricky a nesmlouvavě.
Ač ohromen osudovým zvratem událostí, dokázal Conn pisatele pochopit. Přesto se necítil oprávněn nutit Velvet do manželství s mužem, který byl pro ni prakticky cizincem. Nebyl přece jejím otcem - a při tom pomyšlení si úlevou zhluboka oddechl. Věděl, jak o tom smýšlí jeho sestra, a také věděl, že ani Adam by na sňatku svého jediného dítěte za každou cenu netrval, byť tu bylo to nešťastné zasnoubení. Zodpovědnost za to Connovi nenáležela - ale přesto byl postaven před nutnost situaci řešit.
Hrabě přijede z Dun Brocu už za pár týdnů, zatímco Adam se Skye budou pořád ještě nedosažitelní. Hrabě má právo naléhat na brzkou svatbu, protože zasnoubení bylo tehdy oficiálně vyhlášeno. Všechno to znělo velice pěkně a zcela po právu. Jediná věc, která nebyla vzata v úvahu a s níž se nepočítalo, byla neochota slečny Velvet de Marisco vdát se.
„Strýčku Conne?" Velvet vklouzla potichu zpátky, přeběhla pokoj a usedla mu na klín, jak mívala ve zvyku, když byla ještě malá holčička. Povšiml si, že už zdaleka není tak maličká, protože v punčochách měřila pět stop devět palců.                          *
„Ach, Velvet, děvče. Nesnaž se na mně nic vyloudit, panenko. Jsem už tak dost na vahách, co mám udělat."
33
„Ale já se nechci vdávat, strýčku Conne! Chci zůstat na Queen's Malvern s maminkou a tatínkem." Znělo to jako kňourání rozmazleného dítěte.
„Všechny dívky se jednou vdají, Vel vet. Vždyť už ti bude za týden patnáct, cukroušku. Vždyť tvá maminka se poprvé také vdávala v patnácti. Není to tak hrozná věc."
„Mamka svého prvního muže nenáviděla!" vybuchla Velvet. „Říká o něm, že to bylo odporné zvíře, a já se proto nikdy bez lásky neprovdám! Mamka mi to slíbila, strýčku Conne! Nevdám se bez lásky a nebudu se vdávat, když tu nejsou rodiče!"
Conn neteř na klíně trošku pootočil, aby se na ni mohl podívat. Pane Bože, pomyslel si užasle. Mluvila z ní dětská logika, ale ona sama určitě už jako dítě nevypadala! Kdy se z ní stala taková krasavice? Bývala to vždycky hezká dívenka, ale tady ta tvář před ním byla až neuvěřitelně dokonalá. Nebyla v ní ta mírná sladkost, kterou se vyznačovaly rysy jeho sestry. Velvet měla tvář pravidelnou a oválnou, vysoké čelo a vysoko položené, ostře vyznačené lícní kosti; nos měla po otci normansky dlouhý, zelené oči daleko od sebe, mandlového tvaru. Byly to překrásné oči se sazově černými brvami tak hustými, že se vzájemně křížily, oči, jež hrozily pohltit každého muže, který by byl natolik pošetilý, že by se do nich zahleděl příliš hluboko.
Bradu měla Velvet malou a hranatou, povšiml si Conn. Ústa velká a smyslná jako její otec, ale pleť měla světlou po Skye. Musel obdivovat její vlasy, které bývaly v dětství tmavé, ale teď nabyly bohatého rudohnědého odstínu. Její babička ve Francii zdráhavě připouštěla, že její vlastní matka mívala rudé vlasy. Velvetiny vlasy byly nádherné, zářící, plné hedvábných lesklých pramínků a všechny sestřenice je obdivovaly a záviděly jí je. Conn viděl, že má sice jednotlivé rodové rysy z obou stran, ale že je natolik svá, že působí jako samostatná osobnost, má v sobě individuality víc než oba její rodiče. Navíc byl poněkud vyveden z míry, když si povšiml, že má už i dosti bujné ženské tvary, ačkoli ji dosud měl za dítě.
„Jsem přesvědčen, Velvet, že tvá matka by tě nikdy nechtěla provdat bez lásky. Pokud si vzpomínám na tehdejší dohodu ohledně sňatku, nemáš se vdávat před dovršením šestnácti let. Ale hrabě naléhá, protože po smrti jeho otce a bratra se musí oženit co nejdříve, aby měl dědice," vysvětloval.
,Ženit? Mít dědice? Strýčku, vždyť jsem ještě ani nebyla u dvora! Víq^ že si mamka přála, abych pobyla nějaký čas u dvora, než se vdám. Vždyť jsem ještě vůbec nikde nebyla a vůbec nic jsem ještě neviděla! Celý můj svět je jen tady na Queen's Malvern nebo
34
na Belle Fleurs nebo na zámku Archambault u dědečka a babičky! Celý můj společenský život jsou jen rodinná setkání! Nebyla jsem ještě v Londýně, dokonce jsem ani neviděla Paříž! Nenechám se vehnat do manželství, dokud tohle všechno neudělám a neuvidím! Nenechám se unést od nějakého divokého Skota do té jeho studené a mokré země, aby mě tam uvěznil v nějakém hnusném plesnivém hradě jen proto, aby měl dědice! Nepůjdu! Ani mne to nenapadne! Nemůžeš připustit, aby mne odvedl! Musíme počkat, než se mamka a taťka vrátí. Už to nebude dlouho trvat, určitě!" Hlásek se jí třásl úzkostí a napětím.
Conn dovedl pochopit její prosby. Doma ji vždycky chovali jak v bavlnce, rodiče ji zbožňovali. Vždyť samo její narození byl pro ně pravý zázrak a až do této poslední výpravy ji Adam a Skye nespustili z očí.
„Až hrabě přijede na Queen 's Malevrn, tohle všechno mu vyložíme, Velvet. Určitě to pochopí a bude rozumný," sliboval lord Bliss, v duchu doufaje, že tomu tak bude.
Velvet políbila strýce na hladkou tvář a seskočila mu z klína. I když předstírala povolnost, nikterak nehodlala klidně sedět a čekat, až s ní osud zatočí. Moc dobře si uvědomovala, že pokud věc bude ponechána na rozhodnutí hraběti, bude jistě trvat na tom, aby se svatba slavila okamžitě. Už si povšimla, jak se poslední dobou muži na ni dívají, a věděla, že to nebude jiné ani s tím snoubencem, který se tak náhle objevil. Ona ale nebude takový blázen! Mužští si myslí, že ženy jsou jejich majetek.
„Nebudu se vdávat," mumlala si pro sebe vzpurně. „Alespoň tak dlouho, dokud nebudu do toho chlapa zamilovaná!" Pak se potutelně usmála. Strýčkovi Connovi se tak viditelně ulevilo, asi jí ve vší nevinnosti uvěřil. Milá stará paní Cecily si o Velvet myslí, že je pravý andílek, ani netuší, jak dovede být mazaná. Teď jí alespoň pár dní dají všichni pokoj. Bude mít dost času na to, aby uskutečnila plán, který si hned, jak se dozvěděla o hrozícím příjezdu hraběte BrocCairna, vymyslela.
Její sestra Deirdre žila se svým manželem, lordem Blackthor-nem, jen pár mil odtud na bývalém opatství Blackthorn Priory. Velvet věděla, že u nich má být prvního května hostem královna, která tam měla začít svou každoroční letní okružní cestu. Pokud se pamatovala, Velvet ještě nikdy královnu neviděla, i když jí matka říkávala, že ji Alžběta I. kdysi zhlédla jako miminko. Anglická královna byla jednou z jejích kmoter; dmhou byla královna Margot Francouzská.
Deirdre jí už před několika měsíci napůl slíbila, že se bude mo-
35
ci na královnu, až bude hostem na Blackthorn Priory, přijet podívat. Vel vet měla v plánu se s královnou setkat a stát se členkou její dívčí družiny. Hrabě BrocCairn bude stěží moci něco namítat proti přání Alžběty Tudorovny a ani si nebude moci dovolit odvést členku královské družiny ode dvora bez svolení panovnice. Velvet věděla, jak hledí královna na pány, kteří unášejí její dívky. Potěšené se uchichtla nad vlastní vychytralostí. V královniných službách bude v bezpečí až do té doby, než se vrátí rodiče, a tím bude ta záležitost se zasnoubením vyřízena.
„Hodlám si vyjet na Blackthorn Priory podívat se na Její Veličenstvo," řekla Velvet paní Cecily ráno na prvního máje. Právě přišla zvenku a nesla nařezané květiny ještě zvlhlé rosou. „Alespoň pomohu sestře, vždyť ta má určitě plné ruce práce."
„Ty jsi poklad, Velvet, zlatíčko," odpověděla stará paní. „Ale zapomněla jsi, dítě? Máš narozeniny. Chceš je strávit jako sesthna pomocnice?"
„Deirdre je zase těhotná, paní Cecily. Poslední dobou už byla hodně unavená a určitě bude ráda, když jí přijdu pomoci. A kromě toho, hrozně ráda bych viděla královnu. Ještě jsem ji neviděla, a to už je mi patnáct!"
Paní Cecily se zasmála. „Tak si tedy běž, dítě, a podívej se na Bětku," řekla. „Když jsou rodiče pořád ještě pryč, mám obavy, že stejně ty narozeniny nebudou za moc stát."
Když jela těch pár mil od domova k sestřině domu, Velvet málem výskala radostí. Bylo neuvěřitelně krásné ráno, dokonalý májový den a její velký hnědák klusal lehce a bez námahy. Dojela k sídlu bez překážky, a když sklouzla ze sedla, hodila nedbale otěže čekajícímu podkonímu.
Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak čekala. Všude vládl zmatek, uprostřed něhož se Deirdre Blakeleyová, lady Blackthornová tvářila střídavě zoufale a střídavě rezignovaně. Bledé tváře měla zardě-lé, tmavé vlasy uvolněné zpod čepce.
Když ale spatřila mladší sestru, modré oči jí zazářily, až Velvet bodlo u srdce. Deirdre se tolik podobala matce.
„Velvet, drahoušku, díky Bohu, že jsi přišla! Už se tady z toho můžu zbláznit a královna má přijet už za dvě hodiny!" vykřikla Deirdre.
Velvet chytla starší sestru kolem ramen. „Přišla jsem ti pomoct, sestřičko. Jen mi řekni, co mám dělat."
Deirdre sklesla na židli. Na štíhlém těle se už zřetelně rýsovalo její nastávající mateřství. „Ani nevím, kde začít, Velvet. Ještě nikdy
36
jsem nehostila královnu. Ani nevím, kdo jí mohl říci o Blackthorn Priory. Královský sekretář nám napsal, že královna slyšela o našich zahradách? Vždyť nikdo z nás není u dvora, ani nikdo z celé rodiny až snad na Robina, ale ten po smrti Alison ode dvora odešel. Pochybuji, že by se zrovna Robin zmínil před královnou o našich zahradách; zahrady určitě nejsou zrovna to, co našeho bratříčka nejvíc zajímá."
„Neber si to tak, Deirdre. Královna prokazuje tobě a Johnovi velikou čest. Málokdy vyjíždí ze svého domácího prostředí až do Worcestershiru."
„Bylo by bývalo lepší, kdyby se radši ani tak daleko nepouštěla!" řekla Deirdre podrážděně. „Dovedeš si vůbec představit, co to stojí, hostit královnu? No, nevíš, jak bys mohla. Jsi ještě dítě."
„Přála bych si, aby si to taky myslel ten skotský hrabě, co si mne chce brát," zamumlala si Velvet pro sebe, ale starší sestra ji neslyšela, protože byla příliš zabrána do vlastních starostí.
„Bude nás to stát celé jmění jen pro tu čest, že tady budeme mít královnu a dvůr. John samozřejmě napsal správci domácnosti Její Výsosti, že celý dvůr ubytovat nemůžeme. Převorství prostě není dost velké, aby se sem všichni vešli. A víš, co odepsal? Že Její Výsost očekává, že ubytujeme asi tak padesát jejích lidí přímo v domě, ostatní že mohou bydlet ve stanech na našich trávnících! Dovedeš si představit, jak budou ty trávníky vypadat, až po nich bude harcovat asi tak pět set lidí s koňmi a nákladem? Ani za pět let je nedáme dohromady!" Zavrtěla rozčileně hlavou. „Nechci vypadat jako nepohostinná, Velvet, ale co z toho budeme mít kromě dluhů - a výsady, že budeme moci říkat, že královna bydlela v naší růžové ložnici - která se teď bude muset přejmenovat na Královnin pokoj, samozřejmě. Vždyť tam ani nebude spát v naší posteli, protože všude s sebou vozí vlastní postel a v žádné jiné nikdy nespí."
Velvet sestře pobaveně naslouchala. Takhle ji neznala. Deirdre -to byla ta klidná, mírná sestřička, která nikdy nedělala rozruch jako třeba Willow nebo i Velvet sama.
„Je toho na mě moc," naříkala Deirdre, „a je mi jasné, že nebudeme mít ani dost jídla a pití pro tak velký počet lidí. Upadneme v nemilost, určitě!"
„Prosím tě, řekni mi, co už je hotovo, Deirdre," řekla Velvet chlácholivě. Pozorovala, jak sestřina nervozita minutu od minuty stoupá.
„Celý dům je vzhůru nohama," začala Deirdre. „Růžová ložnice se celá předělávala. Jen Bůh ví, kam uložím celou tu královninu
37
družinu! Naštěstí tu budou jen jednu noc. Proboha! Snad bude pro všechny dost jídla!"
„Co jsi připravila?"
Deirdre soustředěně svraštěla obočí. „Máme tu šest tuctů soudků ústřic v ledu, čtyřiadvacet selat, tři divoké kance, říční pstruhy, dvanáct jehněčích kýt, dvanáct půlek hovězího, šest srnců a šest jelenů, dva tucty šunek, pět set skřiváncích paštik na dnešní večer, kapouny v zázvorové omáčce, husy - nejméně tři tucty, nadívané kachny, holubí a králičí paštiky, od každého druhu sto kusů -všichni sousedi nám pomáhali s pečením." Musela se nadechnout. „Jsou tady mísy čerstvého salátu, ředkviček, mladých cibulek, arty-čoky naložené ve víně, mladá mrkvička v medu a tolik chleba, že by to nasytilo armádu! Máme želé odlité do formiček, marcipán všech možných barev; ovocné dezerty ze sušených jablek, broskví, meruněk a švestek; pudinky a čerstvé jahody se šlehačkou!" zakončila triumfálně. Pak se znovu zamračila. „Jen jestli to bude stačit!" dělala si starosti.
„No, není to zrovna nejvytříbenější," škádlila ji Velvet, „ale snad to bude stačit. Nezapomněla jsi na víno?"
„Ne, máme tam dvě stě soudků od každého, červeného i bílého z Archambaultu, díky tvým prarodičům, a ještě sto sudů moštu z Devonu, ten poslal Robin z Lynmouthu. A pak máme ještě naše říjnové pivo."
„No," poznamenala Velvet, „když se nezadusí vším tím jídlem, co jim nabídneš, tak se určitě utopí v tom pití!"
„Ach, jak bych si přála, aby tady byla mamka. Proč musí být v té zatracené Indii?" naříkala Deirdre.
„Vždyť ji tu nepotřebuješ, sestřičko. Připravila jsi všechno skvěle, ani mamka by to lip nedokázala, kdyby ji měla navštívit královna."
„Ach, Velvet! Co bych si bez tebe počala, má malá? Zůstaneš přes noc, viď?"
Velvet vynechalo srdce. „Ale kam bys mne dala, Deirdre? Ráda bych viděla královnu, ale stačí, když se na ni mrknu mezi služebnictvem a pak se hned vrátím domů."
„Ne, Velvet, musíš zůstat se mnou! Nedokázala bych to bez tebe, zvlášť v tomhle stavu. Můžeš spát v mé šatně."
„Kdože má spát v tvé šatně?" zeptal se John Blakeley, když vešel do sluncem ozářeného pokoje, kde obě sestry seděly.
„Velvet," odpověděla jeho žena. „Chci, aby tu zůstala, až přijede královna, Johne."
„Samozřejmě, drahá," odpověděl lord Blackthorn, zatímco se
38
skláněl a líbal Deirdre čelo. „Vždyť je královna Velvetinou kmotrou, jestli si dobře vzpomínám, a nebude na škodu, když se jí připomene." Přešel ke stolu a nalil si z broušené karafy pohár vína. „Přátelské vztahy se dvorem nemohou mladé dívce nikdy škodit." Usmál se na Velvet.
„Děkuji vám, mylorde, a doufám, že máte pravdu," odpověděla Velvet ostýchavě, uklánějíc se švagrovi. Lord Blackthorn se na ni přes hlavu manželky zašklebil a spiklenecky mrkl. Proboha, pomyslela si Velvet, na co naráží? Vždyť přece nemůže vědět, co mám v plánu! Nemůže! Další švagrova slova jí přivodila ještě větší znepokojení.
„Kdypak přijede hrabě na Queen's Malvern, Velvet?"
„V dopise stojí, že během několika týdnů, mylorde. Není tam přesné datum. Velice nedomyšlené!"
„No, nemyslím, že by to bylo zrovna zítra nebo tak nějak, sestřičko, takže jste vítána na Blackthorn Priory u příležitosti královniny návštěvy. Deirdre bude ráda, že vás tu budeme mít." Obrátil se k manželce. „Drahá, rád bych, aby sis odpočinula, než budeme muset uvítat královského hosta. Osobně jsem zkontroloval všechno, co jsi tak výborně zařídila, a jako vždycky je to dokonalé, Deirdre. Jsi skvělá!"
„Vidíš," vyjekla Velvet potěšené. „Neříkala jsem ti to, ty hloupá huso?"
Deirdre se při manželových slovech začervenala radostí a pak se obrátila na mladší sestru: „Pošli podkoního na Queen's Malvern, ať ti přiveze šaty, Velvet." Ztěžka vstala, sedmiměsíční těhotenství ji zmáhalo. „Myslím, že si půjdu lehnout, Johne."
Doprovodili ji z pokoje, a když Velvet chvatně naškrábala pár řádek pro paní Cecily, odeslala je po čeledínovi. Pak si sedla, aby si chvíli libovala, jak chytře to navlékla. Necítila žádné výčitky svědomí, že využila sestru k uskutečnění svého plánu. Někdo tady musel vzít situaci pevně do ruky, ale strýc Conn se k tomu očividně nehodil. Přes všechny logické námitky proti tomu sňatku pořád cítila, že se bude muset chtě nechtě provdat za arogantního hraběte BrocCairna ještě dřív, než se rodiče vrátí z výpravy, kdy už bude podle všeho pozdě. Potřebovala nějakého mocného ochránce a nikdo nebyl mocnější než anglická královna. Spokojeně se ušklíbla sama pro sebe.
„Věděl jsem, že máš v plánu nějakou čertovinu," řekl jí lord Blackthorn, když se vrátil do pokoje.
„Něco si vymýšlíte, mylorde," rychle odsekla.
„Ne, Velvet, holčičko, nic si nevymýšlím. Doufám, že nehodláš
39
zatahovat do té věci s vdavkami královnu. Královna Alžběta je velkou zastánkyní rodičovské autority a dodržování slibů." Pozoroval ji zblízka, ale Velvet zachovala nepohnutý výraz.
„Johne, musíte si o mně myslet, že jsem odporně nevychovaná, když se domníváte, že bych se pokoušela zatáhnout Její Výsost do rodinných záležitostí," řekla Velvet kousavě. „Nemám v úmyslu projednávat otázku svého manželství s královnou. Přišla jsem dnes na Blackthorn, abych podle svých možností pomohla Deirdre s přípravami; a jestli dovolíte, abych vám připomněla - sestra mi už před několika měsíci slíbila, že se budu moci přijít podívat na královnu, až tady bude. Jestli si myslíte, že tady způsobím nějaký skandál, můžu říci Deirdre, že mne rozbolela hlava, a odjet domů na Queen 's Malvern."
Lord Blackthorn se sice pořád nemohl zbavit dojmu, že jeho mladá švagrová má něco za lubem, ale Velvet nebyla lhářka, a když teď prohlásila, že nehodlá s královnou o svém sňatku mluvit, uvěřil jí.
„Ne, děvče, chtěl bych, abys tu zůstala. Jenom se prostě nechci pro nic za nic dostat do nějakého rodinného sváru. Nechce se mi ohrozit svou pověst v očích tvých rodičů. Vždyť víš, že si kdysi mysleli, že nejsem pro Deirdre dost dobrý."
Velvet při jeho slovech na okamžik pocítila výčitky svědomí. Její rod se usadil na Queen's Malvern, když jí byly sotva dva roky. Deirdre tehdy bylo osm a Johnu Blakeleymu dvacet osm. Jeho první žena byla dosud naživu a jeho život se proto podobal noční můře. Marie Blakeleyová totiž po narození mrtvého dítěte deset měsíců po svatbě zešílela. Po celých osm let žila uzavřena ve svých komnatách, kde střídavě zuřila a plakala, aniž jevila sebemenší známky uzdravení, aniž se zdálo, že by měla brzy zemřít.
Nejdřív přitahovalo lorda Blackthorna k Deirdre to, že ono mrtvě narozené děvčátko by bývalo v té době asi v jejím věku. I osud malé Deirdre byl pořádně zamotaný, a když se konečně uspořádal, shledala najednou, že má místo jednoho otce, kterého až dosud postrádala, otce dva. Adam de Marisco jí byl laskavým nevlastním otcem, ale nemohl zakrýt, že pravým světlem jeho očí je jeho jediné dítě, Velvet. Kdyby nebylo Johna Blakeleye, byl by osud Deirdre mnohem smutnější. Kdy se jeho otcovská láska k ní změnila v milostnou vášeň a její láska k němu se stala láskou ženy k muži, nevěděl nikdo z nich.
Marii Blakeleyové se jednou podařilo utéct ze střežených komnat a vzápětí se utopila v jezeře na pozemcích opatství; tehdy bylo Deirdre třináct. Do roka a do dne požádal lord Blackthorn Deirdre o ruku a dívka jeho nabídku přijala.
40
Deirdřina matka a nevlastní otec však nebyli nijak nadšeni a nejprve odmítli dát souhlas. John Blakeley se jim zdál pro Deirdre Burkeovou příliš starý. Lord Blackthorn však byl zamilován, a proto zuřivě bojoval. Deirdre se ztrácela před očima, zatímco jí byli jeden po druhém představováni přijatelnější ženiši jen proto, aby byli všichni s pláčem odmítáni. Nakonec zvítězila vytrvalost obou zamilovaných, a tak byli oddáni čtyři měsíce po nevěstiných šestnáctých narozeninách. Ještě nějaký čas si Skye a Adam de Maris-kovi dělali starosti, že Deirdre třeba nebude šťastná. Ale těsně před odjezdem uznali, že je John Blakeley pro něžnou Deirdre skutečně tím pravým.
„Přísahám, Johne, že nezpůsobím žádnou nepříjemnost," slibovala teď Velvet.
„Tak jdi, děvenko, a podívej se na svou sestru. Je velmi rozrušená, takže nemůže usnout. Alespoň odpočívá."
Opatrně, aby se neprozradila, kráčela Velvet přes pokoj, ale jakmile byla venku, radostně vyletěla po schodech k sestřiným komnatám. K své velké úlevě zjistila, že Deirdre konečně usnula, a tak se klidně usadila v její oblékáme. Mamka s taťkou se určitě nebudou zlobit, když se vyhne ukvapenému sňatku s hrabětem. Určitě by pochopili to, co se chystá udělat. Vždyť vlastně neřekla, že nehodlá zasnoubení dodržet. Chce jenom získat čas, aby hraběte lip poznala, a chce počkat s rozhodnutím, až se rodiče vrátí z výpravy. Nežádá přece tak mnoho, ať už si o tom strýc a švagr myslí, co chtějí. Velvet zavřela oči a usnula.
Vzbudila ji až služebná, která jí přinesla slavnostní oblečení. Omámeně se tázala: „To už je čas se oblíkat?"
„Ano, slečno Velvet. Lodema už chystá lázeň pro vás i mylady." Lodema byla Deirdřina oddaná komorná.
Velvet vstala a služebná jí pomohla svléci se, aby se mohla vykoupat. Deirdre už se spokojeně máchala v dubové kádi u krbu v sousedním pokoji. Lodema hartusila:
„Nač tolik mytí a koupání a v tomhle stavu! Je to nezdravé, to vám říkám, mylady."
„Nesmysl!" Krátké schrupnutí vrátilo Deirdre humor a sebedůvěru. „Dělej, Velvet, nebo budeš mít vodu studenou!" volala na mladší sestru.
Velvet, v rozpacích nad vlastní nahotou, vyšla stydlivě z komory. Rychle vklouzla do vany a hned překvapeně nakrčila nosík. „Karafiáty! Ach, Deirdre, tys nezapomněla!"
„Hyacint je moje vůně a karafiát tvoje. Samozřejmě, že jsem nezapomněla. Bylo mi dvanáct, když mi mamka přidělila vlastní vů-
41
ni a tys brečela a brečela, dokud ti také jednu nevybrala, i když jsi na vonění byla ještě moc malá."
Velvet se zasmála. „Vzpomínám si na to," řekla, „chtěla jsem tenkrát být jako má velká sestřička. Ty už jsi měla vlastní parfém a já ještě ne."
„Třesky plesky!" odpověděla Deirdre rozhodně. „Byla jsi prostě rozmazlené kotě, Velvet, a pořád ještě jsi!" Pak se zachichotala. „Ale ať jsem trajcem, sestřičko, ty máš přece jen šarm! Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by tak snadno dokázal, aby lidi skákali podle něho, a ani z toho nebyli naštvaní."
„Hodláte přivítat královnu ve spodničce, mylady? Jestli hned nevylezete z té vany, budete mít jen tak tak čas, abyste si ji oblékla!" hromovala Lodema na svou paní, a když se Velvet znovu zasmála, upřela zlobně zraky i na ni. „A vy, slečinko, byste udělala lip, kdybyste se hezky zčerstva umyla, nebo půjdete i s vaší sestrou v košili! Koukejte sebou hodit obě dvě!"
Obě chvatně dokončily koupání a mytí a vylezly z kádí, aby je čekající služebné mohly osušit a napudrovat. Velvet se rychle oblékla do hedvábného spodního prádla, protože se jí nechtělo postávat příliš dlouho před cizími služkami nahá. Při oblékání vrhla pohled na sestřino vystupující břicho a pomyslela si, že i tak je Deirdre velice krásná a vypadá jako zrcadlový obraz jejich společné matky.
Přinesli jim slavnostní toalety; protože bylo chladno, rozhodly se obě sestry pro samet. Deirdřiny šaty byly rubínově červené se spodní sukní z bílého saténu, vyšívaného stříbrnou nití, bohaté sametové rukávy byly nabírané a prostříhávané a podložené rovněž bílým saténem se stříbrnou výšivkou. Na krk si Deirdre připjala nádhernou řadu perel zakončenou srdíčkem vybroušeným z jediného velkého rubínu a v uších se jí houpaly dvě hruškovité perly, přichycené do uší rovněž rubíny. Černé vlasy měla sčesány do volného uzlu na šíji podle francouzské módy a upevněné jehlicemi s drahokamy; na jemných prstech se jí blyštěly krásné prsteny.
Velvetiny šaty byly podobného střihu, s širokou, uprostřed rozdělenou sukní. Byly sytě zelené, se spodní sukní ze saténu o odstín světlejšího, vyšívaného zlatem; prostřihy rukávů byly podloženy zlatou látkou. Šaty byly dárkem od tety a strýce k narozeninám a také jediné opravdu moderní, které Velvet měla. Krásné rudohně-dé vlasy jí splývaly v půvabných prstýncích na ramena a kolem krku měla zlatý řetěz s medailonkem ve tvaru srdíčka.
Protože byla Velvet na šperky ještě příliš mladá, neměla jich mnoho, a tak jí Deirdre půjčila drobné náušnice z říčních perel.
42
Když Lodema nejprve kritickým zrakem zhodnotila vzhled mladší sestry své paní, poslala služebnou pro dvě zlatožluté růže, které pak svázala zelenou stužkou a připnula je Velvet na skráň do vlasů. Pak poodstoupila a suše poznamenala: „Tak, teď nám věru ostudu neuděláte!"
Deirdre a Velvet rychle vyrazily z pokojů a seběhly dolů po schodech. Dole je očekával lord Blackthorn. Na chvilku se Velvet cítila jako vetřelec, když její sestra s důvěrným úsměvem smetala pomyslné smítko z manželova modrého sametového kabátce. John je velice pohledný muž, pomyslila si Velvet, a zřejmě na vrcholu sil. Byl přesně o hlavu vyšší než jeho žena, měl pěknou postavu bez sebemenšího náznaku tuku, ba zdál se spíše hubený. Měl spoustu krátce přistřižených tmavohnědých vlasů, již dosti stříbrem prokvetlých, oči modré, světlejší než Deirdre, tvář aristokraticky dlouhou s úzkým nosem, očima daleko od sebe a tenkými rty. I když působil přísným dojmem, rád se smál a dobrý vtip dovedl ocenit.
Rod Johna Blakeleyho držel Blackthorn Priory už od dob Viléma Dobyvatele. Převorství i s pozemky dostal od krále darem jejich předek, Sir Blakeley, který je dobyl na původních vlastnících, odbojných saských mniších. Blakeleyové byli vždy loajálními poddanými anglických králů, své vlasti byli cele oddáni a dokázali ji houževnatě bránit. Bojovali jak pod vedením Richarda I., tak Edwarda, Černého prince. Nikdy se však nenechali zatáhnout do dvorských pletich, což bylo jejich štěstí.
Dokud se královna nedověděla - sám pánbůh ví odkud, přemítal marně John Blakeley - o krásných zahradách na Blackthorn Priory, nenavštívil sídlo dosud žádný anglický panovník. V okolí proslavené zahrady byly založeny už před dvěma sty lety a péči o ně měla na starosti vždy manželka pána sídla až po Deirdre, lady Blackthornovou, která byla - stejně jako její babička O'Malleyová - milovnicí a sběratelkou růžových keřů. Ale v zahradách Blackthorn Priory nekvetly jen růže; byly tu prakticky všechny v Anglii známé květiny, včetně celých záhonů vzácných perských a tureckých tulipánů, jejichž cibulky propašovaly do Anglie z Východu pirátské lodi O'Malleyových. Bylo tu dokonce rafinovaně vymyšlené bludiště ze sestříhaných zimostrázových keřů - o královně bylo známo, že má taková bludiště v oblibě. Právě nyní zářily zahrady všemi barvami: květy pozdních tulipánů, narcisů, petrklíčů i vorlíčků. Alžběta neměla být zklamána.
Pojednou přiběhl po pečlivě uhrabané příjezdové cestě bosý synek vrchního zahradníka s křikem: „Už jedou! Už jedou!"
43
„Z cesty, chlapče, uhni!" zakřičel úzkostlivě správce panství a chlapec odskočil na zelený trávník s posměšnými posunky.
Mladší služky, seřazené podle služebního pořadí, se zachichotaly, ale vzápětí zmlkly pod přísným pohledem hospodyně. Veškeré služebnictvo z Blackthorn Priory tu stálo vymydlené a čekalo na královnu a její dvůr.
Po chvíli, která se zdála nekonečná, kdy všechno ztichlo a nezazněl ani sebemenší zvuk, ba ani pípnutí ptáka, se zdálky ozval cinkot rolniček a veselé hlasy. Služebnictvo strnulo napětím a najednou - jakoby mávnutím kouzelného proutku - se v zatáčce příjezdové cesty objevila sama Alžběta s celým dvorem a z řad čekajících se vydral jednohlasný výdech obdivu.
Vedoucí jezdec seděl na krásném hnědém valachovi a nesl před sebou vztyčený obřadní meč, symbol majestátu. Za ním jela královna na skvělém sněhobílém hřebci s hrabětem z Essexu, královským podkoním, po boku. Ten jel na lesklém černém valachovi a držel královniny otěže, což patřilo k povinnostem jeho úřadu. Kolem Alžběty se shromáždili členové její osobní stráže, za nimi následovali lord kancléř, lord strážce pokladu a ostatní státní činitelé: správce královské domácnosti sir Francis Knollys, oblíbený královnin bratranec; lord Hundston, královský hofmistr; sir James Crofts, nejvyšší královský dohližitel, pak ostatní dvorní úředníci a sloužící; nakonec i celý královský dvůr.
Královna byla oděna se svrchovanou elegancí. Její róba z černého sametu byla kolem dolního okraje sukně a lemu živůtku vyšívaná drobnými perličkami. Mezi řádkami perel se střídaly rudé stužky uvázané na mašličku a přichycené k podkladu černými gagáty s černými stužkami s červenými granátovými úchytkami. Ozdobné roličky na ramenou šatů byly ovinuty stejnými stužkami, rovněž kapsář u pasu, který přidržovala hedvábná stuha uvázaná na mašli s velkou perlou ve tvaru slzy uprostřed. Pod rozstřiženým předním dílem šatů bylo vidět bílou saténovou spodní sukni, lemovanou krajkou. Stejný bílý satén probleskoval v prostřizích černých sametových rukávů. Kolem krku měla královna malý nabíraný límeček z vyztužené krajky, přes který viselo osm řad perel, spadajících po celém živůtku mezi veselými třešňově zbarvenými mašličkami. Královna si pro tuto příležitost nasadila jasně rezavou paruku, na jejímž vrcholku se nadnášela kulatá černá čapka. Vesele z ní vlála bílá pera, přichycená velkou rubínovou broží. Na rukou, třímajících otěže, měla královna navoněné bílé rukavičky z nejjemnější kůže, vyšívané perlami, granáty a gagáty.
Kolem Alžběty se na bujných ořích seskupili pánové a dámy,
44
všichni oděni se stejnou nádherou jako jejich panovnice. Po jednom boku měla královna sira Waltera Raleigha, po druhém mladého Essexe; oděv obou byl rovněž pestrý a nákladný. Raleigh byl kapitánem Urozených ochránců, královniny osobní stráže. Essex, královský podkoní, zaujímal teď místo, které kdysi náleželo jeho nevlastnímu otci, Robertu Dudleymu, hraběti z Leicesteru. Dudley totiž v poslední době poněkud poklesl v královnině přízni - i když i nadále zůstal jejím oblíbencem -, protože se oženil s její sestře-nicí Lettice Knollysovou.
Když se koně konečně zastavili před převorstvím, lord Black-thorn předstoupil, pomohl královně ze sedla, a když tak učinil, poklekl, aby jí vzdal hold. Deirdre a Velvet se rovněž hluboce uklá-něly.
„Nejhezčí párek holoubátek, jaký jsem kdy viděl," zamumlal hrabě Essex k siru Walterovi. „Nejspíš sestry, že?"
Raleigh neodpověděl, protože si povšiml, jak královně ztuhla šíje, když zaslechla Essexova slova, ale knír se mu rozvlnil uznalým úšklebkem.
„Vítejte na Blackthorn Priory, Veličenstvo," řekl John Blakeley. „Nezasloužíme si takovou čest, madame; nechť však váš pobyt zde je co nejpříjemnější." Pokynul vrchnímu štolbovi, který v tu chvíli předvedl vzácnou ušlechtilou arabskou klisnu, bledě zlatě zbarvenou. Na hřbetě nesla nádherné stříbrné sedlo zdobené perlami, topasy, modrými safíry, rubíny a drobnými diamanty. Uzda byla rovněž ze stříbra. John Blakeley vstal a pravil: „Pro vás, paní, s výrazem nejvyššího obdivu a nejhlubší oddanosti. Jsem šťasten, že mohu žít pod vaší vládou."
Královna zálibně spočinula zrakem na klisně a její nádherné výstroji, příjemně překvapena tak velkorysým darem. I lichotná řeč jejího poddaného lorda ji potěšila, poznala, že svá slova míní upřímně. Nesnažil se jimi nic pro sebe vyzískat, ani si nepřál stát se dvořanem. Půvabně vztáhla ruku a s úsměvem pravila: „Přijměte náš dík za překrásný dar, mylorde."
John Blakeley políbil nabízenou ruku. „Má žena to s koňmi umí a vycvičila ji sama. Zjistíte, že má výborný krok a dobře skáče. Jako by ji sám Bůh Všemohoucí stvořil jen pro honitbu. Proto jsem ji také vybral."
Alžběta se usmála, protože nic na světě ji netěšilo tak, jako lov. „Představte mi svou rodinu, lorde Blackthorne," poručila pak. „Ráda bych poznala tu dámu, která dovede tak dobře cvičit koně."
John vzal Deirdre za ruku a představil ji královně. „Má žena Deirdre, Vaše Veličenstvo."
45
Deirdre se znovu uklonila.
„Kristepane!" uklouzlo Alžbětě upřeně hledící na Deirdre. „Vy musíte být dcera Skye 0'Malleyové, lady Blackthornová, viďte?"
„Jsem její dcerou z prvního manželství," odpověděla Deirdre, „ale na svého otce lorda Burkea se nepamatuji, madame. Zemřel, když jsem byla ještě docela malá." Usmála se. „Ráda bych vám představila svou nejmladší sestru, slečnu Velvet de Marisco."
Velvet postoupila kupředu a pěkně se uklonila, dbajíc, aby měla oči pořád skromně sklopené.
Královna se naklonila a jemně pozvedla rukou v bohatě zdobené rukavici Velvetinu bradu. „Vstaňte, drahé dítě, ať se na vás mohu podívat. Jak jste hezká! Naposledy jsem vás viděla, když jste byla ještě miminko, ale na to se nemůžete pamatovat. Kolik je vám teď, Velvet de Marisco?"
„Právě dnes je mi patnáct, Vaše Veličenstvo," odpověděla Velvet sladce.
,J)nes?" zvolala královna. „Vy máte dnes narozeniny?"
„Ano, Veličenstvo, a u nás ve vsi bych byla královnou máje, ale mnohem raději jsem přijela sem na převorství, abych mohla spatřit vás." Bylo to řečeno tak nevinně a nezáludně, že se Alžběta zasmála.
„Musíme vám tedy dát dar, dítě. Jsem vaší kmotrou, Velvet de Marisco. Ještě předtím, než jste ve Francii přišla na svět, upadli u mne vaši rodiče v nemilost, jelikož se vzali, přestože neměli mé svolení k sňatku. Aby si mne usmířila, požádala mne vaše chytrá matka, abych vám byla kmotrou, ale tehdy ani nyní jsem neznala přesné datum vašeho narození. Řekněte, má drahá, jaký dar byste si přála?" Královnin úsměv se ještě rozšířil, když viděla, jak Velvet zalapala po dechu a vykulila oči.
Velvet překvapením úplně ztuhla. Tohle bylo úžasné štěstí a nemohla ani uvěřit, že potkalo právě ji. Už nemusí vymýšlet, jak královnu přemluvit, ale musí teď reagovat bystře a pohotově. Pozvedla ruce k obličeji v gestu nejnevinnějšího překvapení. „Madame," zajíkala se, „ach, Veličenstvo, netroufám si ani pomyslit..."
Alžběta se znovu usmála a laskavě popleskala dívku po rameni. „Musíte volit rozumně," žertovala jemně, „vždy jsem pouhou královnou Anglie."
Velvet se vzchopila a upřela na královnu oddaný pohled. „Má paní, na tomto světě mám všechno, co si jen mohu přát - až na jedno. Moji rodiče ke mně byli víc než velkomyslní, takže mi z materiálních statků nechybí nic; avšak po celý život jsem toužila sloužit vám, Veličenstvo, stát se členkou vaší dívčí družiny. Můžete mi
46
splnit můj sen, madame? Pokud mne skutečně chcete obdarovat, pak mi popřejte výsadu vám sloužit."
Lord Blackthorn stiskl své ženě ruku, aby jí zabránil promluvit. Musel obdivovat mazanost své mladé švagrové. Neporušila slib, který mu dala, a přesto dosáhla svého.
„Drahé dítěl" Královnina tvář byla jeden úsměv.
Alžběta měla podle dávné tradice osmnáct dvorních dam. Byly to čtyři dvorní dámy pro ložnici královny, což byly starší vdané urozené dámy; osm dvorních dam pro královské komnaty, rovněž provdané šlechtičny; a šest dvorních slečen, mladých dívek ze vznešených rodin, jejichž rodiče považovali čestnou službu královně za výhodu na pomyslném trhu nevěst. Těchto osmnáct dam mělo na starosti královninu šatnu, toaletu a stravu a dbalo o všechno myslitelné královnino pohodlí. Současně tak byly tyto dámy vlastně královninými nejbližšími družkami.
O postavení dvorní slečny byl velký zájem a jindy by byla královna musela své kmotřence odříci, protože žádné místo nebývalo volné. Čirou náhodou ale jedna dvorní slečna zrovna před nedávném dala život děťátku přímo v komnatách dívčí družiny. Rozzuřená Alžběta nechala matku a dítě zavřít do Toweru i s nešťastným otcem děcka. Skutečnost, že oba mladí lidé byli už přes rok tajně oddáni, nijak nezmírnila královnin hněv a opovržení. Rodiče obou nešťastníků upadli v nemilost, že zplodili a vychovali tak neposlušné ratolesti.
Vysoce ceněné místo u dvora, kterého ta dívka tak lehkovážně pozbyla, by bylo bývalo velice rychle znovu obsazeno, ale královnu tak znechutila ta ostudná událost, kterou odsuzovala jako nemo-rálnost do nebe volající, že se nikdo neodvážil se o tom ani zmínit. A teď se objevila tahle sladká, nezkažená dívenka, která si ve vší nevinnosti vyprošuje od královny dárek k narozeninám.
Alžbětě samozřejmě nemohly sentimentální city zabránit vychutnat humornost celé situace. Tahle dívka byla dcerou Skye O'Mal-leyové. Té Skye O'Malleyové, která byla tak nesnesitelně hrdá, odbojná, tvrdohlavá, domyslivá a nezkrotná, že se odvážila utkat se se samou anglickou královnou. Té nemožné ženské, která měla tu drzost handrkovat se s Alžbětou z rodu Tudorovců! Té proklaté osoby, která před dvěma lety odmítla Alžbětinu nabídku, že převezme její dceru pod svou ochranu. Královna už se usmívala od ucha k uchu. To se věru povedlo!
„Ovšemže se můžete stát jednou z mých dvorních slečen, Velvet de Marisco!" řekla. „Až budeme odtud odjíždět, můžete jet s námi. Teď, když je vaše matka na cestách, je mou povinností vzít vás pod
47
svou ochranu. Přesto bych byla ráda, kdybyste přijala malou hmatatelnou zástavu na paměť našeho shledání o vašich patnáctých narozeninách." Královna sňala ze štíhlého prstu smaragdový prsten s čtvercovým kamenem po obou stranách lemovaným drobnými diamanty. Byly zasazeny do červeného zlata filigránské práce. „Noste jej navždy, na památku na Alžbětu Tudorovnu, drahé dítě," řekla slavnostně. Pak přijala rámě lorda Blackthorna a vykročila k domu.
Velvet si navlékla prsten na majíček a s obdivem se na něj zahleděla.
„Jde vám výborně k očím, drahoušku," ozval se za ní hluboký mužský hlas a Velvet překvapeně zvedla oči.
„Nebyli jsme si představeni, pane," řekla upjatě, ačkoliv si pomyslela, že s těmi kudrnatými narudlými vlasy a zářícíma černýma očima je mladý neznámý božsky krásný. Byl vysoký a dobře stavěný, s dlouhým obličejem a poněkud chabou bradou, což jeho přitažlivý vzhled nikterak nenarušovalo. Byl oblečen do modrého sametu s lemy ze stříbrné krajky.
Pán se zasmál a obraceje se k svému stejně bohatě oděnému druhovi řekl: „Představ nás, Wate."
Druhý elegán se Velvet uklonil a pravil: „Slečno de Marisco, mám čest vám představit Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu, královského podkoního. Mylorde, slečna Velvet de Marisco."
Hrabě Essex se Velvet půvabně uklonil a uličnicky přimhouřil černé oči.
„Ale, pane," protestovala Velvet u druhého džentlmena, „neznám ani vás!"
„To je jednoduché," řekl Robert Devereux. „Protože jsme si byli už představeni, dovolím si vám teď, slečno de Marisco, představit sira Waltera Raleigha, kapitána královniných Urozených ochránců. Wate, slečna de Marisco. Tak! Teď už jsme si byli představeni podle všech pravidel a můžeme se skamarádit."
„Mylorde," ohradila se Velvet, „nejsem taková venkovská husa, aby mi nebylo známo, že vás královna slepě zbožňuje. Když vyvoláte její žárlivost, může se stát, že mi nebude dovoleno ji doprovázet, a pak se budu muset..." Zarazila se právě včas. „Pánové, královna vás brzy začne postrádat. Udělali byste lip, kdybyste si pospíšili do haly." S tím se snažila proklouznout kolem nich, aby se připojila k sestře.
„Ach, čerstvé mladé masíčko," mumlal hrabě a zastoupil jí cestu. „Nejspíš už letos nebude naše letní okružní jízda tak nudná!"
„Robině, ty ses zbláznil! To děvče má pravdu a ty to zatraceně
48
dobře víš!" připojil se Raleigh. „Královna je do tebe paf, i když nevím proč, protože ve mně by měla partnera mnohem schopnějšího. A mimoto, už jsem leccos slyšel o matce i otci tohohle děvčete. Každý z nich by vás hravě slupnul k obědu, drahý hrabě, ani by se neolízl!"
Velvet zírala na Raleigha se zájmem. Byl sice starší než pohledný hrabě, ale vyhlížel pořád ještě mladistvě. Byl mnohem náklad-něji oblečen než Robert Devereux, do kabátce z tmavohnědého sametu vyšívaného měděným vláknern. Dobře se hodil k jeho tmavě jantarovým očím a ryšavým vlasům a vousům. Byl robustnější než Essex, a i když nebyl tak vysoký, měl lepší tělesné proporce a navýsost půvabné dlouhé nohy. Ještě nikdy neviděla, aby někomu tak dokonale padly jezdecké boty.
Najednou si připomněla, že její místo je vedle Deirdre, odvážně tedy strčila do hraběte a proběhla kolem. Essex nejdřív zkoprněl, že si dovolila na něj vztáhnout ruku, ale pak se zasmál.
„Prokrista, ti de Mariscové jsou úplní divoši, Wate! Možná, že by bylo lip s tou dívkou jen kamarádit. A potom, panny bývají tak přepjaté!" Zachechtal se a pak si oba dvořané bok po boku začali razit cestu davem, tlačícím se u vchodu do převorství, aby co nejdřív zase zaujali svá místa poblíž královny.
Alžběta byla už v hlavním sále, kde jí hostitel nabídl občerstvení, zatímco hostitelka zrovna spatřila sestru a rozzlobeně ji zahrnula výčitkami.
„Jak jsi jen mohla, Velvet!"
„Jak jen jsem mohla co, Deirdre?"
Deirdre si povzdechla. „Co jen řekneme hraběti z BrocCairau, až přijede, Velvet? Vždyť přijede, aby se s tebou oženil! Moc dobře to víš!"
„Pročpak se každý stará jen o hraběte a jeho pocity?" řekla Velvet, „a nikoho nezajímá, co si o tom myslím já? Byla jsem ještě dítě, když mamka s taťkou sjednali ten svazek. Nemůžu se na toho chlapa ani upamatovat! Matka řekla, že se nesmím vdávat bez lásky, Deirdre, a věř mi, že mě to ani nenapadne! Ty bys jistě také odmítla. A nebudu se přece vdávat v nepřítomnosti rodičů, vždyť už se vrátí za pár měsíců! Možná, že se do hraběte zamiluju, ale možná také že ne! Ať tak nebo tak, nedám se proti své vůli hnát svatební uličkou, když jsem ještě ani nebyla u dvora. Mám právo strávit nějaký čas u dvora, Deirdre, a ten divoch ze Skotska bude muset počkat, až se moji rodiče vrátí, protože každý moc dobře ví, jak královna smýšlí o džentlmenech, kteří pytlačí mezi jejími dívkami. U své královské kmotry budu v bezpečí!" usmála se šibalsky na starší sestru.
49
„Řeknu to královně, Vel vet! Takhle nás nemůžeš kompromito-vat!"
„Jestli, Deirdre, královně něco řekneš, uteču k babičce do Francie, a to pak teprve bude skandál! Dojde k zrušení zasnoubení a bude to tvoje vina! Jestli si rodiče opravdu přejí, aby k tomu manželství došlo, moc se ti nepoděkují! Jsem stejně rozhodnutá dosáhnout svého, jako jsi byla ty, když sis chtěla vzít Johna! Jsme přece jen sestry, i když máme každá jiného otce, ale v nás obou koluje horká krev naší matky. Proč bych měla být já jiná než ty?" Vel-vet se na Deirdre pátravě zahleděla. „Nebyla bys radši, kdybych zůstala v bezpečí v Anglii, u královny?" vemlouvala se lichotivě s potutelným úsměvem.
„Čert tě vem, holka mazaná!" hubovala Deirdre. „Tak tedy dobře! Hrabě se nemusí dovědět, že sis na královně prakticky vyprosila, aby ses mohla stát dvorní slečnou, jakmile ses dozvěděla, že má přijet. I když z toho strýc Conn asi dostane záchvat, sestřičko!" Za-hihňala se. „Nechtěla bych být v kůži ubohého strýčka Conna a muset vysvětlovat hraběti, že nejsi na Queen's Malvern, ale u královny a v tu chvíli jako nastávající manželka nedosažitelná. Panebože, je to ale zmatek!"
Conn St. Michael zůstal ale kupodivu klidný, když se ten večer dověděl o taktickém tahu Velvet. „S Bětkou bude aspoň v bezpečí," poznamenal jen suše. „Zaplať pánbůh, že si ta malá čarodějka sama našla východisko!"
„Jakže, strýce, vy snad její chování schvalujete?" podivila se Deirdre.
„Upřímně řečeno, Deirdre, děvče zlaté, stejně se mi ten nápad provdat Velvet za BrocCairna v nepřítomnosti jejích rodičů moc nelíbil. Velvet to za mne vyřešila. Královna vydá svou dvorní slečnu pouze rodičům, nikoli nějakému skotskému hraběti, zvláště, když si to dívka nepřeje." Když se tak vyrovnal se situací, ujal se lord Bliss doprovodu manželky a neteře do velkého sálu k slavnostní hostině.
Alžběta právě vstupovala, když ve spěchu vešli. Sál byl lemován okny s lomenými oblouky. Jarní západ slunce zalil celý vnitřek místnosti šarlatovým svitem, který soupeřil s odrazem jasných plamenů ve čtyřech velkých krbech. Conn předstoupil před královnu, poklekl a pozvedl její ruku ke rtům, aby ji zdlouha políbil. Alžbětě v šedohnědých očích teple zaplálo!
„Conne, ty ďáble," zašeptala při vzpomínce na vzdálený romantický večer před lety, ještě než se oženil s Aidan.
50
„Bětko, jste krásná jako vždy," řekl tiše. „Pořád ještě lámete mužská srdce?" Vstal, pustil její ruku a pohlédl na Essexe a Raleigha.
Alžběta obdivně potřásla hlavou. „Proboha, lorde Blissi!" řekla, „pořád ten irský dareba s lichometným jazykem."
„A pohotovým," dopověděl, což královnu potěšilo. „Dovídám se, že se má neteř stala jednou z vašich dvorních slečen."
„Ach, Velvet! Roztomilé dítě! Jsem ráda, že ji tu mám."
„Ještě nikdy nebyla u dvora, madame," řekl měkce. „Nebyla dokonce ještě ani v Londýně."
„Ani v Paříži?" vyzvídala královna.
„Ani v Paříži, madame. Je to pořád ještě nevinná dívka, přesto, že je tak krásná. Doma ji vždycky hýčkali a rozmazlovali."
„Je zasnoubená?"
„Ano, se synem přítele lorda de Marisco, ale svatba se nemá konat před jejími šestnáctými narozeninami."
„Budu dbát blaha naší Velvet, mylorde," řekla královna s pochopením. „Budu ji chovat jako oko v hlavě, jako by byla mé vlastní dítě, což v jistém smyslu také je, když vezmeme v úvahu, že je mojí kmotřenkou. Což jsem nedbala i o blaho vaší ženy Aidan, když byla ještě členkou mé dívčí družiny?"
„Jistě, a náleží vám za to můj dík, madame," řekl Conn tiše. Už udělal, co bylo v jeho silách a teď se bude muset prostě počkat, až se jeho sestra s Adamem vrátí z výpravy. On sám už se zbavil odpovědnosti a úlevou si téměř slyšitelně oddechl.
Na druhé straně sálu se Velvet najednou ocitla uprostřed dvorské společnosti. Hlava se jí točila ze všech těch fantastických poklon, kterými ji bombardovali pánové z královnina doprovodu. Byli novou členkou královniny družiny uchváceni. Neuculovala se afektovaně jako ostatní dívky, ale mluvila otevřeně, aniž by byl její projev arogantní nebo vyzývavý. Přidejme k tomu skutečnost, že byla výjimečně krásná a navíc bohatá dědička a že pánové rádi královnu dráždili - alespoň pokud byla vzdálena přes celou šíři sálu. Právě když už si Velvet myslela, že už víc těch dvořanských pošetilostí nesnese, objevil se právě včas sir Walter Raleigh a mladý hrabě Essex.
„Lituji, pánové," řekl Essex se smíchem, „ale Wat a já jsme na sebe vzali úkol ochránit tuto pannu a její čest před vámi všemi. Musíme vás upozornit, že o ní smýšlíme jako o své drahé sestře a běda každému, kdo by se pokusil si s ní zahrávat. Vyjma ovšem případu," dodal k všeobecnému veselí, „kdyby si sama přála být znepokojována!" Uchopil Velvet pevně za loket a postrčil ji do křesla u krbu vedle Raleigha.
51
„Vy jste se úplně zbláznil," prohlásila.
„Správně, slečno de Marisco, ale přiznejte, že už vás všichni ti hejskové k smrti znudili. Mohu vám slíbit, že s Watem a se mnou bude mnohem lepší zábava. Jste zasnoubená?"
„Proč se ptáte?" odvětila Velvet podezíravě.
„Protože, má hloupoučká, bych rád věděl, jestli mám u vás šanci."
„Můj snoubenec je ve Skotsku, my lorde, a pro vaši informaci: nemám ani tušení, jak vypadá, takže přílišná zdrženlivost vůči vám a siru Walterovi by z mé strany byla ztrátou času," odpověděla Velvet odvážně.
Oba pánové se potěšené zasmáli a pak Raleigh, který byl nejméně o patnáct let starší než Essex, řekl: „Dovolíte, abychom vám říkali Velvet? A vy nám musíte říkat Wate a Robině."
„Robin se jmenuje můj bratr, takže vám, mylorde, budu říkat Wat a vám, pane hrabě, Dareba, protože si myslím, že jste pěkně prohnaný chlapík." Ostře pohlédla na Roberta Devereuxe, jenž měl v tu chvíli příležitost se začervenat.
Raleigh se uchechtl: „Vy jste, Velvet, ještě moc mladá a příliš nezkušená pro zhýralý a rafinovaný dvůr královny Alžběty; ale máte dobrý postřeh a bystrou mysl. Myslím, že přežijete."
V tu chvíli k nim přispěchaly dvě mladé dámy. První z nich byla příjemná dívka s dlouhými rovnými tmavě plavými vlasy a klidnýma šedýma očima; druhá byla nádherné stvoření s poletujícími bohatými zlatými kučerami a s očima neuvěřitelně tyrkysově modrýma. Dívka s tmavšími vlasy se na Velvet stydlivě usmála a zdvořile se uklonila.
„Jsem Alžběta Throckmortonová, řečená Bess, jedna z královniných dívek. Její Veličenstvo mně vás svěřilo do péče, slečno do Marisco. Tohle je má přítelkyně Angela Christmanová. Vítáme vás u dvora."
Velvet úklonu opětovala a pravila: „Prosím, říkejte mi Velvet, a doufám, že budeme přítelkyně."
„Panebože smiluj se, jaká nevinnost!" zvolala krásná plavovláska.
„Angel! Nesmíš Velvet strašit, vždyť je dnes poprvé z domova!"
„Jste také jednou z královniných dívek?" zeptala se Velvet plavovlásky.
Angel se zasmála: „Ne," odpověděla. „Jsem pouze královnina schovanka. Můj otec byl mladším synem z váženého šlechtického rodu a oženil se s mladší dcerou ze stejně vážené rodiny. Bohužel neměli žádné peníze, a když papá zjistil, že se mamá chová příliš důvěrně k jistému bohatému statkáři, zabil ji i jejího milence, a po-
52
tom sebe. V poslední vůli se o mne postaral tak, že mne svěřil pod královninu ochranu. Královna samozřejmě nemohla odmítnout, a tak jsem byla velice dobře vychována u dvora a budu mít větší věno, než kdyby mne byly přijaly rodiny mého otce či matky. Ovšem postavení, jaké budete zaujímat vy, Velvet de Marisco, je určeno dívkám mnohem urozenějším, než jsem já."
„Ale vy máte ušlechtilého ducha, Angel, lásko," zamumlal Essex zatímco jí pokradmu položil ruku kolem útlého pasu.
Angel si odkašlala a pleskla ho. přes ruku. „Nesahat, vy satyre, nebo mi překazíte vyhlídky na počestný sňatek. Věřte tomu nebo ne, žádný slušný a počestný muž by se nespokojil zbytky po vás!"
,Jingell" Bess Throckmortonová byla šokována.
„Vždyť je to pravda, Bess. Ty máš váženou rodinu, která tě ochraňuje, ale já musím o svou čest a dobré jméno dbát sama."
„Žádný muž by nechtěl nějakou dračici s jedovatým jazykem," opáčil Essex, „a to je hlavní nebezpečí, které vám hrozí, má drahá Angel!" Zdálo se, že ho její slova pořádně vyvedla z míry a Velvet musela skrýt úsměv.
Aby změnila téma hovoru, řekla Bess Throckmortonová: „Královna nás požádala, abychom vás zítra doprovodily k vám domů a pomohly vám sbalit všechno, co budete u dvora potřebovat. Je to k vám daleko?"
„Ne, jen pár mil. Jezdíte na koni?"
„Ano," ozvaly se obě dívky naráz.
„Dobře! Musíme ráno vyrazit brzo," pravila Velvet nadšeně.
„Doprovodíme vás," sliboval sir Walter. „Tři dívky na koních, a samotné, to není moc rozumné."
Velvet měla už už na jazyku nějakou námitku, ale pak si představila, jak to bude ohromné, až přijede na Queen's Malvern ve společnosti dvou skvělých džentlmenů ode dvora. „Jestlipak jste zvyklí tak brzy vstávat?" škádlila je.
„Vstávat? My vůbec nepůjdeme spát, srdíčko! Spánek - to je něco, co si u dvora musíte umět urvat. Na to si zvyknete."
Protože dostala včas vzkaz od Deirdre a věděla už, co si Velvet na královně vyprosila, čekala druhý den ráno paní Cecily spolu s Velvetinou vychovatelkou s nesouhlasným výrazem ve tváři před Queen's Malvern, když Velvet s Bess a Angel po boku dorazila v doprovodu hraběte a sira Waltera. Paní Cecily byla malá, zavalitá, úhledná osůbka se sytě modrýma očima a šedými kučerami. Nicméně dokázala být občas i dost ostrá a právě teď podrážděně podupávala nožkou.
53
„Maminka se bude velice zlobit, Velvet, a co řekneme jeho lordstvu, až přijede?" hubovala, zatímco dívka sesedala z koně.
„Nesmysl, nejdražší paní Cecily," odpověděla Velvet. „Jen si vzpomeňte, máti mi přece slíbila, že se nebudu muset vdávat, když nebudu svého nastávajícího milovat."
„Jak můžeš vědět, jestli svého snoubence budeš milovat, nebo ne, když tu ani nebudeš, abys ho poznala? Moc dobře's věděla, že má přijet, když jsi odjížděla k sestře. A teď se dovídám,-že máš jít ke dvoru jako dvorní slečna!" Protože Velvet vychovala, stejně jako většinu jejích sourozenců, cítila se paní Cecily jakoby babičkou Skyeiných dětí. To jí podle jejího názoru dávalo právo mluvit s nimi otevřeně a do všeho se plést.
„Těžko mohu královně odmítnout," pravila Velvet nevinně.
„Vždyť jsi o to královnu požádala, nemysli si, že to nevím!" následovala ostrá odpověď. „Jsi prohnaná holka a tvůj otec na tebe měl vzít pásek hned od začátku. Ale kdepak! Pan Adam de Maris-co slečnu zbožňuje a podívejme se, kam to vede!"
Velvetini průvodci se zájmem naslouchali jejímu hartusení, když vtom si jejich přítomnost uvědomila a zarazila se uprostřed věty.
Velvet je co nejsladčeji lichotivým hláskem představila: „Hrabě Essex, sir Walter Raleigh, slečna Bess Throckmortonová a slečna Angel Christmanová; a toto je paní Cecily Smallová, sestra sira Roberta. Je jako moje vlastní babička."
„Buďte vítáni na Queen 's Malvern" řekla paní zdvořile s malou úklonou. „Pojďte prosím dál, mylordi i slečny, a nabídněte si víno a sušenky." Otočila se, aby jim ukázala cestu.
„Copak, copak, Velvet," škádlil ji Raleigh. „Vy jste ještě nikdy neviděla svého snoubence? Sjednané manželství, jak staromódní!"
„Není to t,ak důležité," mumlala Velvet, protože se při jeho slovech cítila jako malá, víc než při hubování staré dámy. „Byla jsem zaslíbena synovi otcova přítele, když jsem byla ještě dítě, takže si na toho džentlmena ani nevzpomínám. A kromě toho, maminka řekla, že si ho nemusím vzít, kdybych ho nemohla mít ráda."
„Ale přece jen," nedal pokoj Raleigh, „paní Cecily říká, že má zanedlouho přijet, a vy tu nebudete, abyste ho přivítala, viďte?!" Začal se pochechtávat. „Jste kočička pěkně mazaná, že, Velvet de Marisco?"
„Musím obdivovat její odvahu," zašklebil se Essex. „Ukažte mi široko daleko děvče, které má svou hlavu!"
„Spíš, ukažte mi děvče, a tečka!" odsekla Angel. „Nezdá se mi, že byste si nějak zvlášť vybíral, milý hrabě!"
„Proboha, Angel! Ihned s tím přestaň," zvolala mírná Bess.
54
, Angel, nezapomeň, že jsme tu, abychom Vel vet pomohly a poradily jí, co si má s sebou vzít ke dvoru. Vy se, pánové, klidně posaďte a nalijte si vína, než s tím budeme hotovy," uzavřela rezolutně.
Oba pánové se potěšené usmáli a pak následovali spěchající paní Cecily do hlavní síně. Elizabeth Throckmortonová byla jednou z nejoblíbenějších královniných dam a těšila se u dvora velké vážnosti. Ve svých čtyřiadvaceti letech byla nejstarší z královniných slečen a u dvora již pobývala několik let. Teď se ujala své nové úlohy a pravila: „Zavedla byste nás, prosím, do svého pokoje, Velvet?"
Velvet přikývla a vedla je po schodech nahoru do svých komnat. Angel Christmanová ji cestou vzala pod paží a řekla: „Když si jednou Bess usmyslila vzít vás pod ochranná křídla, můžete mluvit o štěstí. Je tak milá! Většina ostatních dívek ani zdaleka ne - však to brzy sama poznáte." Angel byla jen o dva roky starší než Velvet, ale život u dvora jí dodal světáckosti, takže se zdála starší.
Velvet si měla brzy uvědomit, jaké štěstí měla, že se spřátelila právě s Bess a Angel. Když si prohlédly její šatník, shledaly jeho obsah veskrze vyšlý z módy a poněkud příliš venkovský. Mohla by se u dvora zesměšnit, sdělily jí s politováním, a na prvním dojmu tolik záleží! Bude muset zůstat doma, až dvůr opustí Black-thorn Priory, připojit se k nim až za týden, až si dá garderóbu do pořádku.
„Ne, to nemohu!" zvolala Velvet. „On může mezitím přijet a pak už se odtud nedostanu! Radši ať se mi u dvora vysmějí, než..." Zarazila se; málem by se byla prořekla.
„Dobrá," řekla Bess - nechtěla naléhat, i když byla zvědavá -„snad bychom mohli poradit vaší švadleně, jak některé šaty předělat ještě dnes večer. Pak byste mohla odjet zítra s námi a ona by vám mohla ušít pár nových toalet, které by se pak za vámi poslaly. Musí vám ušít několikerý bílé šaty. Královna má ráda, když se dvorní dámy ve službě oblékají do černého a dvorní slečny do bílého."
„A mohou ty bílé být nějak zdobené?" vyptávala se Velvet.
„Jistě." Bess se zasmála. „Jinak bychom vypadaly jako francouzské jeptišky. Někdy míváme u bílých šatů spodní sukni jiné barvy, nebo mohou šaty mít i vzorek na bílém podkladě. Ale netrapte se tím, Velvet. Budete si moci vzít krásné a pestré šaty na plesy a maškarní bály. To jen někdy se musíme podřídit vrtochům Jejího Veličenstva."
„Čímž chce Bess říci, že královna stárne a užírá se tím," podotkla Angel prostořece. „Když všechny její společnice jsou buď v černém nebo v bílém, ona pak jen tím víc vynikne."
55
„Je nám laskavou paní," bránila ji Bess.
„Jen těm, které ji nerozhněvají, a sama víš, Bess, jak dokáže být žárlivá. Nemá ráda, když ji některá z dvorních slečen opouští, aby se šťastně provdala, protože ona sama už se nevdá. Běda každé, která je tak nerozumná, že v královnině nejbližším okolí zatouží po manželství."
„Některé se přece provdaly s jejím požehnáním," řekla Bess.
„Ano, dívky, které přijdou ke dvoru někomu už zaslíbené vlastními rodiči, jako třeba tady Velvet, Ale dívky, které si našly lásku u dvora, to už leckdy krutě odskákaly, a ty víš, Bess, že mluvím pravdu. Proč bys jinak právě ty byla tak opatrná?"
„Angel!" Bess se zatvářila ustrašeně.
„No dobře, dobře, ale stejně jsem ráda, že jsem jen královskou schovankou." Angel se obrátila na Velvet s drzým úsměškem: „Jste ráda, že se dostanete tady z toho venkovského hnízda, myšičko, a pojedete s námi?"
„Jistě, jistě," souhlasila Velvet, s úlevou, že konverzace nabrala jiný směr a nemluví se už o svatbách.
Vešly do ložnice, kde je k Velvetinu překvapení očekávala Daisy, matčina komorná.
„Podle toho, jak se tváříte, jste byly určitě v šatně," řekla Daisy.
„Ach, Daisy, všechny mé šaty jsou tak... tak...."
„Z módy a dětské, že?" napověděla jí Daisy. „Ano, to je pravda, ale nic se nebojte, slečno Velvet. Toalety vaší matky vždycky drží krok s módou. Co je vaše máti pryč, visí šaty ve skříni a nevidím důvod, proč bychom některé z nich nemohly na vás přesít."
„Velice rozumné řešení," podotkla Bess. „Mohly bychom některé vidět, jestli se budou pro slečnu Velvet hodit?"
„Přinesu je," zněla odpověď. „Nikdo nesmí do šatny mé paní, jen já." Vyběhla z pokoje.
„Stará dračice," řekla Angel. „Vsadím se, že je u vaší matky celou věčnost."
„Skoro třicet let," podotkla Velvet. „Je mrzuté, že ji matka tentokrát nevzala na výpravu s sebou, ale přitom vlastně o cestování ani nestojí. Má velkou rodinu, protože pokaždé, když se její manžel, Bran Kelly, vrátil z plavby, stačil jí udělat, ještě než musel znovu vyplout, další dítě." Velvet se zakuckala smíchy.
„Kolik dětí mají?" chtěla vědět Bess.
„Deset. Daisy je pozoruhodná žena. Všechny její děti žijí a jsou zdravé a silné. Má sedm synů a tři dcery, kterým dala jména Pan-sy, Marigold a Clover - Maceška, Kopretina a Jetel!"
Než stačila Velvet vyklevetit další podrobnosti, vrátila se Daisy
56
a přinesla několikerý šaty; za ní vešla mladá dívka nesoucí další. „Pansy a já jsme přinesly paterý šaty, slečno Vel vet," řekla Daisy. „Vybrala jsem barvy, které vám nejlíp sluší. Potom se podíváme do skladu, jestli jsou tam nějaké štůčky látek, a můžete si vybrat, jaké byste si ještě chtěla dát ušít."
Bess a Angel nad přinesenými róbami obdivem a závistí jen vydechly. Šaty byly bohaté, zdobené drahými kameny a vyšívané zlatými a stříbrnými nitěmi. Troje byly v barvách drahokamů: safírově modré, akvamarinové, ametystově zelené a dvoje byly pastelové: jablkově zelené a růžové. Až dosud si její nové přítelkyně vlastně neuvědomily, že Velvet de Marisco je dědičkou pohádkového bohatství. Ani je nenapadlo, že by mohla být tak bohatá, protože byla na první pohled nezkažená, nevinná a skromná.
Daisy rychle pomohla Velvet z jezdeckého oděvu a oblékla jí jedny z matčiných šatů. Kritickým okem posuzovala výsledný dojem, pokyvujíc a mumlajíc si pro sebe. „Pansy!" přikázala pak ostře dceři. „Pansy, hned sem přiveď švadlenu!"
„Ano, mami." Děvče odběhlo.
„Chci s vámi Pansy poslat jako komornou," řekla Daisy Velvet. „Dobře jsem ji vycvičila a všemu jsem ji naučila, takže vám bude dobře sloužit."
„Ale co s Violet?"
„Snad si nemyslíte, slečno Velvet, že by byla z vychovatelky dobrá komorná? Tady na Queen 's Malvern nebo ve Francii u vašeho dědečka a babičky to s ní ještě šlo, ale u dvora? Kdepak! A mimo to, Violet je těhotná a bude se konečně vdávat."
„Aha, pomocník hlavního podkoního!" zvolala Velvet škodolibě.
Bess Throckmortonová se s Angel Christmanovou na sebe podívaly a chichotaly se. Obě napadlo, že se venkovské klepy od dvorských moc neliší.
Daisy se zarazila. Nechtěla se před těmito dvěma jemnými dámami předvést jako hlupačka. Koneckonců ona byla už u dvora, ještě než se tyhle dvě vůbec narodily. „No, no," zahartusila na Velvet, „o takové věci se nemáte co starat. Váš otec by z toho dostal záchvat, kdyby jen tušil, že něco takového vůbec víte."
Naštěstí se Pansy brzy vrátila s Bonnie, domácí švadlenou, která se hned dala do práce na předělávce šatů. Velvet byla o celý palec vyšší než její krásná matka, ale všechny šaty měly dostatečně velkou záložku, takže se daly snadno popustit. V pase a na živůt-ku se musely zabrat, protože Velvet byla štíhlejší a v prsou méně vyvinutá než Skye. Švadlena si označila opravy a šaty odnesla.
Daisy pak své paní oblékla hedvábný župan a zavedla všechny
57

tři dívky do zámeckého skladiště, kde jim předvedla řadu přepychových látek.
„Panebože!" zvolala Angel. „Tady z toho byste mohli ošatit celý dvůr na celý rok!"
„To ano," přikývla hrdě Daisy.
Velvet netrvalo vybírání dlouho, protože přesně věděla, co chce. Pro léto a začátek podzimu se těžký samet nehodil. Vybrala si tedy štůček nádherného topasově zlatého hedvábí a ještě jeden mořsky zelený kus navíc. Na šaty pro sjužbu u dvora si vybrala půl tuctu látek v bílé barvě s různými vzory. Některé materiály byly hladké, jiné vyšívané barevnými kovovými nitěmi s drahými kameny. Když si povšimla, že se krásná Angel div nerozplyne nad kusem tyrkysového hedvábí a že Bess toužebně hledí na štůček v barvě vlčích máků, řekla Velvet: „Vezmi tyhle dva kusy taky, Daisy." Ukázala na látky, které si přítelkyně vybraly: „Ať Bonnie vezme míru slečně Throckmortonové a slečně Christmanové a ať jim ušije šaty a pošle je zároveň s mými za námi."   "
„Ach ne, Velvet," protestovala Bess. „To je moc, to je od vás příliš velkorysé!"
„Nebuďte blázínek," odpověděla Velvet. „Vždyť tady je, jak Angel správně řekla, dost látek, aby se oblékl celý dvůr. Prosím, Bess! Vy a Angel jste mé první přítelkyně u dvora. Ráda se s vámi rozdělím."
Bess Throckmortonové až vytryskly slzy. Jak milé dítě, pomyslila si. Zamrkala, aby si nikdo nevšiml vláhy v jejích očích a řekla: „Vřelý dík nás obou za vaši laskavost, Velvet de Marisco."
„Amen!" vydechla Angel s lehkou ironií, a když k ní Bess vyslala káravý pohled, odpověděla světlovláska věcně: „Nejprve jsem si myslila, že nedovolíš, abychom si je vzaly, Bess. U tebe to nehraje roli, protože máš bohaté rodiče, ale královnina schovanka toho na sebe moc nemá."
Bess Throckmortonová zavrtěla hlavou. „Ne, Angel, to se pleteš. Kdybych byla bohatá, byla bych už dávno vdaná, ale můj bratr mne připravil o věno špatnými investicemi. Nejsem na tom o nic lip než ty, i když mám nejvyšší konexe."
„Pak tedy budiž vzdán dík královně, která nás, chudé kostelní myšky s vlivnými známostmi, které jsou nám k ničemu, šatí a živí, ač nijak velkoryse!" Angel se dobromyslně zasmála.
Slečna de Marisco brzy zjistila, že ač byla na Queen's Malvern princeznou, v služební hierarchii u dvora se nachází spíš někde na dolní příčce. Mezi všemi příslušnicemi vyšší šlechty byla dědička
58
z Lundy, jak se jí říkalo, věru malá ryba. Přesto byla u těch, kdo si dali práci ji blíže poznat, oblíbená, protože byla přes svůj mladý věk zábavná a vtipná, a i když byla temperamentní, nebyla nikdy vulgární.
Protože byla nováček a mezi královninými slečnami nejmladší, byly jí svěřeny nejjednodušší úlohy. Jejím úkolem bylo dohlédnout, aby v královnině šití byla všechna různobarevná klubíčka hedvábí v dokonalém pořádku, nezauzlovaná a nezašmodrchaná a pěkně seřazená podle barev. Musela se postarat, aby královna měla vždy poruče potřebné jehly různých velikostí a aby byly šicí nůžky nabroušené. Když chtěla královna Alžběta pracovat na tapisériích nebo vyšívat, hned tu byla ochotná dědička z Lundy, aby jí podala šicí košíček, za který nesla odpovědnost stejně jako kdysi její teta Aidan, když ještě sloužívala u dvora.
Život u dvora probíhal v rychlejším tempu, než tomu byla zvyklá z domova, a tak Velvet mnohokrát ocenila přátelství Bess a Angel. Bez nich by se byla často cítila osamělá, protože ostatní dvorní slečny se s ní tak snadno nepřátelily. Některé z nich patřily k vysoce urozeným rodům, ale neměly jmění. Jiné z rodin bohatých a urozených nebyly zase tak krásné jako Velvet. Mnohé z nich na ni prostě žárlily.
„Takových královských kmotřenek je třináct do tuctu," řekla jedna urozená dáma povýšeně.
„A některé jsou docela bezvýznamné," přisadila si jiná. „Někteří rodiče žádají královnu o kmotrovství, jen aby dodali lesku svým jinak obyčejným dětem."
Velvet planuly tváře nad tou urážkou. Jejím prvním hnutím bylo vyrazit na tu holku a vyškrábat jí oči v ošklivém obličeji, ale když na sobě ucítila varovný pohled Bess Throckmortonové, vztek spolkla.
„Je pravda, že rodina mé matky jsou pouzí irští kmenoví náčelníci, ale můj otec, jehož jméno nosím, je šlechtic. Má sestra Willow je hraběnkou z Alcesteru, můj bratr Robin hrabětem z Lyn-mouthu, má druhá sestra, Deirdre, je lady Blackthornová a můj bratr Padraic je lord Burke, tolik oblíbený u dvora." Hleděla na ně rezervovaně: „Padraic o vás všech mluví vždy jen co nejlépe," dořekla a znovu se sklonila nad prací.
Bess Throckmortonová spolkla pousmání a vrhla na svou chrá-něnku pochvalný pohled. Velvet je tak pěkně usadila a ani při tom nezvedla hlas.
„Robert Southwood a Padraic Burke že jsou vaši bratři?" podivila se jedna z mladých dam.
59
„Ano."
„Lord Burke z Clearfield Manoru a Robert Southwood, hrabě z Lynmouthu?"
„Ano."
Zavládlo dlouhé mlčení, než družina dvorních slečen tuto informaci strávila. Nakonec dívka, která se ptala naposled, řekla: „Máme brzy jet na návštěvu na Lynmouth Castle."
„Opravdu?" řekla Vel vet. „Ach, v létě je tam překrásně! Miluji Devon, vy také?"
„Váš bratr je pořád ještě vdovec?"
„Ano," řekla Velvet. „Moc ho to sebralo, když Alison zemřela při posledním porodu. Přísahá, že se už nikdy neožení, ale já si myslím, že je jen otázka času, kdy potká tu pravou." A s tím se Velvet usmála na své družky tak nevinně, že nikoho nemohlo ani napadnout, jaké čertoviny jí běží hlavou po celých těch posledních pár týdnů. Jak marnivá a povrchní stvoření ta děvčata povětšině jsou! Teď se jistě začnou bezostyšně ucházet o její přízeň, když zjistily, že je sestrou dvou bohatých nezadaných mužů, skvělých partií.
Když si tak všechny ty dvorní slečny tajně prohlížela zpod dlouhých řas, došla k názoru, že by si ani Robin, ani Padraic mezi nimi nevybrali. Bess z nich byla nejlepší a Velvet už začínala tušit, že její srdce je zadáno pro sira Waltera Raleigha, i když na veřejnosti ani Bess, ani Wat nedávali zájem jeden o druhého v nejmenším najevo.
Královský dvůr opustil Blackthorn Priory a pokračoval v cestě směrem na jih k Londýnu. Španělská hrozba se toho roku stávala stále zřetelnější. Proslýchalo se, že Španělsko sbírá velkou námořní flotilu, aby Anglii napadlo. Královnini rádci trvali na tom, že se panovnice musí vrátit do Londýna, kde bude lépe chráněna, a tak letní okružní jízda královského dvora skončila předčasně.
Když se hrabě z Lynmouthu doslechl, že královna do Devonu vůbec nezavítá, sebral družinu ozbrojenců jako příspěvek k její ochraně, a přijel do Londýna, kde ji hodlal pohostit v Lynmouth House, svém krásném londýnském sídle na Strandu.
Když se Velvet dozvěděla, že je její bratr v Londýně, vyprosila si povolení, aby ho mohla navštívit. Bude potřebovat všechny možné spojence, aby ji podpořili v otázce jejího zasnoubení. Vůbec nepochybovala o tom, že ho paní Cecily a Deirdre o celé záležitosti jistojistě zpravily.
Střízlivě oděna do černé a bílé, královniných barev, nasedla na veřejný přívoz v přístavišti u Whitehallu a brzy se ocitla u Lyn-
60
mouth House, který stál na druhé straně řeky. Na břehu už na ni čekal Southwoodův sloužící, aby jí pomohl z vratké loďky a zaplatil převozníkovi. Vel vet spěchala k domu rozlehlými zahradami, a když zahlédla bratra na terase, zavolala: „Robině!"
Robert Southwood, hrabě z Lynmouthu vzhlédl a potěšené se usmál. Byl jen tak po domácku, hedvábnou košili rozepnutou, takže odhalovala hruď. Jeho citrónově zelené oči si prohlížely sestřin černobíle pruhovaný hedvábný plášť, sepnutý stříbrnými žabkami s černými gagátovými úchytkami. Lehký větřík rozvíral plášť, takže byly vidět elegantní bílé hedvábné šaty s volaném ze stříbrné krajky. Velvet, nejmladší matčina dcerka, byla hned po starší sestře Willow jeho nejoblíbenější.
„Zdravím tě, potvůrko!" řekl, rozevřel náruč a políbil ji na obě tváře.
„Ach, Robině, ty taky?" zakňourala. „I ty už mě chceš poučovat? Proč se mě nikdo nesnaží pochopit?"
Hrabě vzal mladší sestru kolem pasu a vedl ji k blízké lavičce pod jabloní v pozdním květu, kde oba usedli.
„Což kdybys mi takhle vysvětlila tu intriku, kterou jsi upekla, a já si pak rozmyslím, jestli tě mám peskovat, nebo ne. Dostal jsem dva zoufalé dopisy, jeden od paní Cecily a druhý od naší sestřičky, rozené Burkeové."
„Neměla jsem ani tušení, že jsem zasnoubená," řekla Velvet utrápeně.   „A pak přišel ten dopis od toho skotského hraběte."
„Od hraběte BrocCairna," doplnil Robin.
„Ach, ano, od BrocCairna. Je to takové divné jméno, pořád si ho nemůžu zapamatovat. Pak mi strýček Conn řekl o zasnoubení, ale říkal také, že jsem se původně neměla vdávat před dovršením šestnáctého roku, ale že hrabě najednou zůstal posledním mužským potomkem rodu, a že se tedy chce ženit hned, aby měl brzy dědice."
„Takové věci se stávají, Velvet. Není to nic tak neobvyklého, a toho BrocCairna dokážu pochopit."
„Robině, vždyť ještě před měsícem jsem neměla ani tušení, že mne zaslíbili nějakému cizinci! Nepůjdu do Skotska, když ho ani neznám a rozhodně mu nehodlám dát dědice! Nebudu se vdávat bez lásky! To mi mamka slíbila, Robině. A nebudu se vdávat, dokud tu nebudou rodiče, aby mi stáli po boku, i kdybych se nakrásně rozhodla se vůbec nevdávat!"
„A tos hraběti nemohla říci, sestřičko? Přece nemůže být tak úplně bezcitný, aby nedokázal pochopit dívčí obavy. Určitě by souhlasil s podmínkou, že počká, až se matka s Adamem vrátí, vždyť už to může trvat jen pár měsíců."
61
„Strýček Conn si to nemyslí, Robině; a co by se stalo, kdybych na hraběte počkala a on pak mou podmínku odmítl? Podle zákona bych se za něj provdat musela. Teď, když jsem vstoupila do služeb královny, mám zaručenou ochranu až do té doby, než se matka vrátí. Není to zas nic tak hrozného, co jsem udělala, milý pane bratře. Hrabě z BrocCairnu se těžko může cítit uražen, že se jeho nastávající stala jednou z dvorních slečen."
Robert zavrtěl hlavou. „Ty jsi, Velvet, na mladou nevinnou dívku moc mazaná," řekl. Zašklebil se na ni. „Přesně tak by to udělala na tvém místě tvá matka, když byla ještě děvče; ale ne abys jí to někdy řekla! A teď mi pověz, jak se ti líbí u dvora."
„V životě jsem nic takového nezažila, Robině. Nikdy bych nebyla nevěřila, že dokážu žít skoro beze spánku a v takovém zmatku - no a vidíš, dokážu a žiju tak! Mám teď ďvě nové kamarádky. Jedna z nich je Bess Throckmortonová - je ke mně pořád tak laskavá, Robině! Není jako ostatní, které jsou nafoukané jako pávice a přitom prázdné nádoby. Nechtěly se mnou ani nic mít, dokud nezjistily, že mám dva bohaté a nezadané bratry."
Usmál se jejímu nadšení. „A kdo je ta druhá kamarádka?"
„Jmenuje se Angel Christmanová a je to úplná krasavice, Robině! Je královninou schovankou a chudá jako kostelní myš, jak říká, ale i ona je ke mně ohromně milá! Když máme s Bess někdy volno, jdeme s Angel, Watem a Darebou do města. A byla jsem i v divadle, Robině!"
Usmál se znovu. „Jakou hru jste viděli?"
„Nějakou novou, jmenuje se Tamerlán Veliký od mistra Christo-phera Marlowa. Wat říká, že je to nejlepší dramatik, jakého kdy Anglie měla."
„Vskutku," odpověděl Robin, „a kdo je to ten Wat, co je takovým odborníkem na dramatickou tvorbu?"
„No přece sir Walter Raleigh, Robině. Myslím, že je zamilován do Bess, i když se před královnou jeden na druhého neodváží ani podívat. Dareba říká, že by je v tu ránu dala zavřít do Toweru, kdyby zjistila, že spolu něco mají."
„Už mně zase mateš, sestřičko," řekl Robin. „Už dvakrát ses zmínila o nějakém ,Darebovi', ale já pořád nevím, o kom to mluvíš."
„O hraběti Essexovi, Robině. Všichni mu říkají ,Robine', ale já jsem prohlásila, že jediný Robin v mém životě jsi ty."
Robert Southwood strnul. Hrabě Essex měl pověst sukničkáře stejně jako jeho nevlastní otec, hrabě Leicester. Robin věděl, jak krutě tento džentlmen nakládal s jeho matkou, když jeho otec, Geoffrey Southwood, zemřel.
62
„Tak, Velvet," řekl hlasem, o němž doufal, že zní klidně, „ty ses spřátelila s Essexem, je to tak?"
„Je tak milý," odpověděla. „Říká, že jsem jako jeho sestra a spolu s Watem varovali všechny pány u dvora, aby si ke mně nedovolovali. Ach, Robině! Mockrát jsme se už výborně pobavili, Wat a Dareba, Bess, Angel a já!"
„Takže si s tebou nic nezačal, Velvet?"
„Kdo?"
„Essex."
„Ne," zasmála se. „Na to je příliš zaneprázdněn dvořením se královně, než aby se zabýval mnou. Upřímně řečeno, jsem trochu zklamaná, protože by se mi líbilo, kdyby mne políbil. První políbení má člověk myslím dostat od někoho, kdo se mu líbí, ne?" po-očku pohlédla na bratra.
„Jistě," odpověděl klidně Robin, překonán sestřinou naivitou a zároveň pln strachu o ni. Jak ji mohli matka a Adam uchovat tak nezkušenou a světa neznalou? Vstal a drže ji za ruku donutil ji také vstát. „Pojďme do domu, Velvet. Ještě jsi ani neviděla Lynmouth House, vždyť jsi nikdy nebyla v Londýně. Rád bych tě s ním obeznámil, protože až za pár dní přijede královna, budeš muset dělat hostitelku."
„Já že mám pro tebe dělat hostitelku? Ach, Robině! Myslela jsem, že požádáš Willow."
„To bych byl také udělal, ale jelikož má okouzlující nejmladší sestra právě zavítala do Londýna a je tu úplný nováček, měla by získat zkušenosti jako hostitelka při významné příležitosti k poctě Veličenstva. Jednou budeš třeba muset hostit samého krále Jakuba, Velvet."
Nepatrný mráček nespokojenosti přelétl krásnou tváří Velvet, ale tak rychle, že ho její bratr ani nepostřehl.
„Není to tak jisté, že se provdám za toho Skota, Robině. Vzpomeň si, že mi máti něco slíbila!"
„Mám to na paměti, Velvet, ale nemůžeš být zas tak nelaskavá a odsuzovat hraběte z BrocCairnu ještě dřív, než ses s ním setkala a než jsi ho mohla vůbec poznat. Teď jsi jako dvorní slečna v bezpečí alespoň do té doby, než se vrátí rodiče. První kolo jsi vyhrála, buď tedy velkomyslná, sestřičko."
63
Kapitola druhá
Robert Geoffrey James Henry Southwood, hrabě z Lynmouthu, byl držitelem svého titulu už od tři let věku. Na svého otce, kterému se tak nápadně podobal, se vůbec nepamatoval. V šesti letech byl vybrán jako páže ke dvoru Jejího Veličenstva královny a vplul do dvorského života s lehkostí, která mu byla dána i-původem. Když mu bylo šestnáct, poslala ho matka na studia do Oxfordu. V osmnácti odešel studovat do Paříže na Sorbonnu a odtud zcestoval celou Evropu. Na Sorbonně se také potkal s Alexandrem Gor-donem, dědicem skotského hraběcího titulu BrocCairnů.
Alex byl o tři roky starší než světlovlasé anglické hrabátko, ale přilnuli k sobě jako po dlouhé době se naleznuvší bratři. Dohodli se, že dají dohromady své studentské prostředky a že budou spolu bydlet. Ani tím se jejich přátelství nepokazilo. Studovali spolu, pili spolu, i za děvčaty chodili spolu a někdy, když měli málo peněz, dělili se o jedinou pěknou dívčici, která si nijak nestěžovala, že dostává zaplaceno jen jednou, naopak byla nadšena, že má dva tak schopné milovníky. Alex a Robin se znali už přes rok, když přišla poprvé v hovoru na přetřes otázka manželství.
Robin vykládal příteli, že je od dětství zasnouben s dcerou přítele rodiny a že až se jednou vrátí domů, ožení se s ní. Alex se přiznal, že je v podobné situaci, ale nezapomněl podotknout, že jeho snoubenka je o třináct let mladší než on a že se podle dohody s ní nemůže oženit dřív, než jí bude šestnáct. Přesto - jak řekl - nijak nespěchá se usadit. Pokud se jeho týká, bude mít slečna Velvet de Marisco dost a dost času dospět.
„Kdože?" Robin se rázem vztyčil na posteli, kde se právě povaloval. „Jakže se jmenuje tvá snoubenka?" „Velvet. Velvet de Marisco," zněla odpověď. „Dobry Bože! Velvet de Marisco!" Robin se začal smát. „Ty ji znáš?" Alex se na přítele zvědavě zahleděl. „Má snad jizvy po neštovicích nebo jí moc narostl nos? Sice si ji moc nevybavuji, ale tehdy to bylo hezké děcko."
„Ano, znám ji! Je to má sestra, Alexi! Nevlastní sestra, a ukrutně pěkná! Proto tys mi vždycky připadal tak povědomý. Vždyť my se už setkali před několika lety při oslavě tvého zasnoubení na panství Queerís Malvern, které patří mé matce a nevlastnímu otci."
Uplynulo šest let, zatím se Robin oženil se svou snoubenkou Alison de Granville, zplodil s ní tři dcery a pak asi za dva roky ji
pochoval. Pořád ještě nemohl zapomenout na Alison, tu sladkou, pošetilou a tvrdohlavou mladou dívku, která mu jejich první dceru, Elsbeth, dala přesně za devět měsíců od svatební noci; o deset měsíců později Catherine a pak, když proti všem radám lékařů otěhotněla potřetí, zemřela rok po narození Catherine při porodu Cecily. Alison byla velice hrdá na své děti, ale cítila se až fanaticky povinována dát svému manželovi syny. Uvědomoval si, že chránit ji je jeho povinností, protože jeho sémě je silné a jeho žena plodná. Po narození Catherine se jí snažil vyhýbat, ale ona ho jedné noci potají opila, a když měl po víně těžkou hlavu, řekl si, že pro jednou to přece nemůže vadit.
Robin využil období povinného smutku po smrti Alison k tomu, že se vzdálil ode dvora a vyhýbal se i společenským kontaktům v Devonu. Po roce na něj jeho sestra Willow začala naléhat, aby se znovu oženil, ale nemohl se k tomu přimět. Podle vší logiky nebyl zodpovědný za smrt své ženy, ale svědomí mu říkalo něco jiného. Kdyby tehdy byl býval dostatečně zodpovědný a lépe se kontroloval, mohla dnes Alison žít. Nebyl do ní sice slepě zamilován, ale spojovalo je hluboké přátelství.
Teď to ale vypadalo, že bude shodou okolností donucen vrátit se mezi lidi. Královnina plánovaná návštěva v Devonu si vyžádala samozřejmě z jeho strany pozvání, protože už jeho otec proslul pohostinností a on, jakožto syn Geoffreye Southwooda, za ním nesměl zůstat pozadu. Když pak bylo rozhodnuto, že se královna předčasně vrátí do Londýna kvůli španělské hrozbě, cítil se povinován rovněž odcestovat do hlavního města spolu s šikem svých mužů, jakožto kontingentem k obraně vlasti, a pohostit královnu v Londýně. Jak Velvet svěřil, byl již z více stran bombardován dopisy a vzkazy příbuzenstva ohledně chování mladší sestry. Když byla matka a nevlastní otec pryč, považovali ho mladší i starší sourozenci vzhledem k jeho vysokému společenskému postavení za hlavu rodiny.
Byl v Londýně teprve krátce, když dostal podivný dopis od Alexandra Gordona, nyní hraběte z BrocCairnu. Hrabě dorazil na Queen's Malvern a tam našel namísto pýřící se nevěstinky v omluvách se utápějícího lorda Blisse. Bude potřebovat získat přístup ke dvoru, pokud se bude chtít setkat se svou vyhýbavou snoubenkou, a mohl by mu Robin nějak pomoci?
Robin odpověděl okamžitě: nechť jeho starý přítel přijede rovnou do Londýna a ubytuje se v jeho domě, načež se spolu pokusí urovnat ten zmatek, který natropila Velvet. Nebyla sice tak docela po matce, uvažoval Robin, ale přesto měla ze Skye dost, aby byla příslušně tvrdohlavá.
65
Alex přijel bez většího rozruchu do Londýna, sám a koňmo, doprovázen jen sluhou a jistým výtečníkem pochybného vzhledu jménem Dugald. Jediným svižným pohybem sklouzl ze sedla a obrátil se, aby se přivítal s hostitelem. Ten už vyšel z domu s úsměvem v pohledné tváři. Když Alex Robina spatřil, připomněl si, jak jim ženy v Paříži říkaly Archanděl a Lucifer, protože kontrast mezi vysokým světlovlasým Angličanem a snědým, černovlasým Skotem byl nápadný.
„Alexi! Ty ses vůbec nezměnil!. Vítej v Londýně, příteli!" přivítal hosta Robin.
Hrabě BrocCairn uchopil a stiskl podávanou ruku. „Jsem tak rád, že jsem tu, Robině. Kdy uvidím tvou sestru?"
Robin se nucené usmál; to byl celý Alex, vždycky hned k věci! Vedl hosta do domu a Dugaldovi ukázal, kde najde majordoma. Teprve když se s hrabětem z BrocCairnu usadili v knihovně, každý s velkým pohárem silného burgundského před sebou, řekl: „Nebude to tak snadné, Alexi. Nemůžeš jen tak z ničeho nic napochodo-vat ke královskému dvoru, představit se Velvet a odvést si ji do kostela."
„A proč ne?"
Robin se musel usmát, nemohl si pomoci. Alex vždycky uměl dobře vládnout svou mužskou zbraní ve společnosti dam, ale neměl naprosto žádné vlohy pro taktiku a finesy dvoření. Neuměl se ženám dvořit, protože se domníval, že k tomu, aby si je získal, stačí jeho způsobilost v posteli. Problém tkvěl v tom, jak Robin usoudil, že se jeho přítel ještě nikdy nesetkal s pannou. Opatrně řekl: „Alexi, má sestra je od přírody samostatná a nezávislá divoženka. Je pravým dítětem svých rodičů, a i když jste byli oficiálně zasnoubeni, matka jí pořád slibovala, že se bude moci provdat jedině z lásky."
„Pěkně pitomý slib, to si nech říci," následovala drsná odpověď. Hrabě BrocCairn vrhl na Robina chmurný pohled.
Robin musel skrýt pousmání. „Možná," řekl, „ale první manželství mé matky bylo domluveno, když byla ještě v kolébce. Nehodili se k sobě a život se jí stal peklem na zemi, dokud on nezemřel. Matka na to nikdy nezapomněla. Velvet se narodila z velké lásky a oba rodiče na ní visí. Vím, že si mysleli, že přijedeš napřesrok o jejích šestnáctých narozeninách a budeš tu nějaký čas, abyste se lépe poznali. Až do nynějška si žila jak v bavlnce, chráněna před světem, takže by se podle všeho mohla do tebe zamilovat celkem snadno. Ta náhlá změna v tvém životě a naléhavé přání bez odkladu se oženit ji ale vyděsily. Nezná tě, Alexi, ani jednou jsi ji ne-
66
přijel navštívit od té doby, kdy jste si byli zaslíbeni. Její rodiče jsou pryč, a tak když přišel tvůj dopis, měla pocit, že ji uháníš. Zvláště když si ani strýc Conn nevěděl v té chvíli rady."
„Já se oženit musím, Robině! Jsem poslední v naší linii rodu a při pouhém pomyšlení, že by Dun Broc mohl zdědit můj švagr, ten ubohý blázen a třasořitka, mne přivádí k šílenství. Nemohu čekat!"
Starost v přítelově tváři byla očividná a Robin promluvil měkče-ji: „Poslouchej, Alexi. Já zdědil Lynmouth jako sotva kolébce odrostlý. Můj otec a mladší bratr zemřeli při poslední velké epidemii záškrtu a já zůstal jediný svého rodu. Ale stejně to trvalo ještě skoro dvacet let, než jsem se oženil a měl děti.
Musíš se cvičit v trpělivosti, Alexi, protože jestli si chceš mou sestru získat - a to musíš, jestliže chceš, aby tvé manželství bylo šťastné -, pak se jí, milý příteli, musíš dvořit podle všech pravidel. Matka a nevlastní otec se vrátí do Anglie za pár měsíců a jsem si jist, že se postaví na tvoji stranu a podpoří tě\ Leda že by Velvet k tobě pojala nepřekonatelný odpor."
„Tím ,dvořením' zřejmě myslíš, že budu s tou dívčinou jednat podle vašich proklatých saských zvyklostí, ne?"
Robin se zachechtal. „Na mne, Alexi, nehubuj. Já jsem neposlal z ničeho nic na Queen's Malvern vzkaz, že chci svou nevěstu. To máš ještě sakramentské štěstí, že si Velvet neusmyslila sloužit u dvora své druhé kmotry, francouzské královny Margot! Zapřísahám tě, nebuď tak tvrdohlavý, vím přece dobře, že jsi roduvěrný Skot! Jednou se váš král Jakoubek stane králem Anglie a pak budeme všichni zajedno."
„K čertu, Robině, nikdy v životě jsem se o žádnou ženu neuchá-zel! Když jsme spolu byli na univerzitě v Paříži a zcestovali jsme celou Francii a Itálii, to jsme se nikomu nepotřebovali dvořit. Potřebovali jsme mít jen peníze, abychom těm děvečkám zaplatili za jejich přízeň. A na Dun Brocu jsem si nemusel dělat hlavu ani s tím. Všechny holky byly svolné, protože jsem byl synem svého otce, a teď, když jsem sám pánem, jsou ještě ochotnější."
„Takže je na čase - ne, už skoro pozdě -, aby ses naučil, jak se dvořit slušné dívce, Alexi. Není to nic těžkého. Básničky a vzdechy, chytře volené malé dárky, pohotový vtip a sladká slovíčka jen pro její ouška."
„Je tak krásná," pravil hrabě BrocCairn napůl pro sebe, když vyňal z kabátce miniaturu Velvet a upřel na ni zrak.
„To ano, je krásná," souhlasil Robin a zápasil s úšklebkem. „Je taky velice inteligentní, nezávislá a rozmazlená."
67
„Pro Boha všemohoucího, člověče, jen jí nesmíš dát najevo, že se jí bojíš," začal si dělat starosti Robin. „Je to mladičká dívka, nevinná panna. Ucházej se o ni jemně, ale pevně. Ještě nikdo si ji ne-namlouval, protože ji otec a matka drželi zkrátka."
„Nejraději bych byl, Robině, kdyby nevěděla, kdo jsem. Alespoň ne hned. Kdybych se s ní jen mohl setkat tak, aby netušila, že jsem hrabě BrocCairn!"
Robinovy zelené oči se na okamžik zúžily. Pak řekl: „Podle toho, co píše strýc, nechtěla o tobě ajii slyšet, tak byla vystrašená při pomyšlení na náhlý sňatek. Možná, že si vzpomene na jméno BrocCairn, ale vsadím se, že netuší, že hrabě BrocCairn je vlastně Alexandr Gordon. Představím tě jako lorda Gordona a jestli si neuvědomí souvislost, můžeš se jí nějakou dobu bez obav dvořit. Když nebude Velvet vědět, kdo jsi, pak jí třeba bude s tebou dobře a ráda tě blíž pozná."
„Když ale nebude vědět, že jsem BrocCairn, dovolí vůbec nějakému muži, který s ní není zasnouben, aby se o ni ucházel?"
„Vždyť to nebude nic jiného než neškodný flirt," zasmál se Robin. „Všem dívkám dělá dobře, když se v mládí vybouří, dříve než se usadí. Jsou pak v manželství spokojenější."
Teď měl zas Alex Gordon příležitost se zasmát. „Kdes sebral tolik zkušeností za těch pár let?" škádlil přítele. „Vždycky jsem si myslel, že ten starší jsem já."
„Ano, jsi o tři roky starší, Alexi, ale já už byl ženatý a otcem a teď i vdovcem za tu dobu, co jsme se neviděli." Robin si zhluboka povzdychl. „Znám to z vlastní zkušenosti."
„Bylo mi tak líto Alison," řekl tiše Alex. „Rád bych ji byl poznal, protože to musela být jistě přitažlivá dívka, když pro ni tak truchlíš, Robině."
„Byla to dobrá holka," odpověděl přítel. „Kdybys tehdy nebyl ve Francii, mohl's ji poznat na naší svatbě."
„Ano, ale tehdy jsem cestoval do Francie v zájmu koruny a nějakou důležitou maličkost jsem tam tehdy pro královský rod Stuar-tovců zařídil." Povzbudivě se usmál. „Jednou si najdeš jinou, Robině."
„Ne, nebudu se už ženit," následovala klidná, ale pevná odpověď.
Alex na přítele dál nenaléhal. Namísto toho se zeptal: „Nechceš mi ukázat ten tvůj skvělý Londýn, Robině?"
„Jistě, ukážu ti Londýn, Alexi, a až budu hostit královnu, dostaneš se i ke dvoru. Za pár dní mám v plánu pořádat velkou slavnost. Myslím, že od smrti mého otce se tu ještě žádná nekonala. Vždycky
68
pořádal ohromný maškarní ples v předvečer svátku Tří králů, kterého se všichni krejčí a švadleny zároveň báli i se na něj těšili, protože se na něm uplatnily ty nejneuvěřitelnější kostýmy. Od otcovy smrti už matka v tomto domě pobývala jen zřídka. Má vlastní dům hned v sousedství, který, obávám se, bude jednou patřit Velvet."
„Kdy Velvet uvidím?"
„Přijde ke mně den před slavností. Odvahu, Alexi! Vím, že sice dokáže ječet a házet věcmi, ale nekouše." Robin se jen zlomyslně zachechtal, když se na něj po tomhle Alex pořádně zamračil.
Když po několika dnech Robin uváděl sestru do Lynmouth House, pořád ještě mu vrtalo hlavou, zda se jí Alex dokáže dvořit a jestli mu k tomu Velvet dá vůbec příležitost. Překypovala dojmy jak ode dvora, tak z Londýna - což nebylo nic divného po tom klidném životě, který až dosud vedla.
Velvet obdivovala půvab bratrova rodového sídla a její neskrývané nadšení vyloudilo nejeden úsměv na tvářích- služebných, z nichž mnohé tu byly už za časů její matky.
„Mám tady na návštěvě hosta, Velvet," prohodil Robin nenucené.
„Koho?"
„Alexandra Gordona, svého přítele ze Skotska, ještě ze Sorbonny. Možná že si vzpomínáš, jak jsem o něm mluvíval. Poznali jsme se na univerzitě, bydleli jsme spolu a pak jsme spolu procestovali celou Evropu."
„Hmm," řekla Velvet bez valného zájmu o bratrova přítele, v tu chvíli mnohem víc upoutána průsvitnými porcelánovými vázami plnými hedvábně rudých růží, které zdobily hlavní sál.
„Asi se s ním uvidíš dnes u večeře, Velvet."
„S kým?" Velvet si uvědomila, že pořádně neposlouchala.
„S Alexem Gordonem."
„Tvůj dům je tak nádherný, že se prostě nemohu vynadívat. Sli-buju, že budu večer pozornější a určitě budu k tvým přátelům zdvořilá. Už se Pansy vrátila z Whitehallu?"
„Zeptám se hospodyně a pak ti ukážu tvé pokoje." Odvedl ji do knihovny, nalil jí sklenici lehkého ovocného vína a poslal sluhu pro hospodyni. Ta za chvíli přišla, udělala pukrle a ubezpečila slečnu de Marisco, že se její komorná skutečně v pořádku dostavila i s garderobou své paní a právě připravuje koupel.
Velvet vstala, políbila bratra a dala se vést zářící hospodyní, která ji nepřestávala zahrnovat historkami z doby, kdy tady dlela její matka jako nevěsta.
Velvetiny pokoje byly prostorné, byl tu předpokoj, rozkošná
69
světlá ložnice s výhledem na řeku a do zahrad, oblékárna a malý pokojík s vlastním oknem pro Pansy. Ta byla, přestože jí bylo teprve čtrnáct, od matky dobře vycvičena. Byla tak šikovná v česání, že když její talent vyšel najevo, rázem po ní vyvstala veliká poptávka mezi královninými slečnami. K jejich zklamání neučesala žádnou z nich bez souhlasu své paní, takže ty, které byly u Velvet v nemilosti, se od loajální Pansy žádných úsluh nedočkaly.
Velvet málem nahlas zajásala při pohledu na kouřící káď. U dvora byla koupel vzácností. I když jí někdy vybylo trochu času pro sebe - což se nestávalo -, zbývalo ještě uplatit královniny sluhy, aby donesli vodu - pokud možno horkou - do malinké komůrky, ve které se měla zdržovat, pokud nebyla zrovna ve službě nebo v ložnici dvorních slečen.
Její ložnice v Lynmouth House teď dýchala vůní karafiátů a u krbu se hřály dvě velké měkké osušky, které tam komorná rozprostřela.
„Ach, nejradši bych v Londýně bydlela u Robina, Pansy! Kdybych se tak mohla koupat každý den, to by bylo blaho!"
„Jistě," přitakala komorná. „Některé ty jemné dámy u dvora se polévají voňavkami, aby zakryly tělesný pach, místo aby se pořádně umyly poctivým mýdlem a vodou - o těch si myslím své. Pojďte, slečno Velvet, ať vás mohu svléknout."
Velvet klidně stála a komorná ji rychle a obratně svlékla. „Přinesla jsi ty nové modrozelené šaty, Pansy? Chci si je dnes večer vzít. Ať Robin vidí, že už jsem vyrostla z dětských střevíčků." Velvet vstoupila do kádě a posadila se. „Hmmm," rozkošnicky zavrně-la a přivřela oči.
Pansy se vesele zasmála a švitořila: „Ano, přinesla jsem i ty zelené, i ty topasové hedvábné, ty si vezmete, až budete při slavnosti dělat s panem hrabětem hostitelku. Víte, paní, vsadím se, že by si jeho lordstvo dozajista přálo, aby vám byl jeho dům domovem po tu dobu, co budete v Londýně. Byl vždycky velkorysý a hned po jeho sestře, lady Willow, jste jeho miláčkem vy."
Velvet přikývla. Pansy poklekla a vzala kus tvrdého krémově zbarveného mýdla, aby svou paní umyla. Když skončila, umyla Velvet ještě vlasy a pořádně jí je opláchla několika kbelíky teplé vody. Pak Velvet vylezla z kádě a zabalila se do velké teplé osušky. Posadila se na stoličku ke krbu, zatímco jí komorná vysoušela vlasy a parfémovala je její osobní vůní. Když pak vklouzla do růžových hedvábných nedbalek, uložila se do postele s velkými péřovými polštáři, aby se před večeří trochu prospala.
Když ji Pansy vzbudila, cítila se poprvé od svého odjezdu z Queen 's Malvern dokonale osvěžena a odpočatá. Oblékla si hed-
70
vábné prádlo, neobyčejně výstřední růžové hedvábné punčochy vyšívané srdcovitými lístky, podvazky ze stříbrné krajky, několik spodniček, malou vyztuženou krinolínu a nakonec nové šaty v barvě mořské zeleně. Přiléhavý živůtek jí seděl jako ulitý a výstřih odhaloval horní část jejích malých plných ňader. Vel vet se hodnou chvíli prohlížela v zrcadle a pak se váhavě zeptala: „Pansy, nemyslíš, že je ten výstřih moc hluboký?"
Komorná o krok ustoupila a kriticky si svou paní prohlédla. „Ne, je to přesně podle módy. Jenom na to ještě nejste zvyklá."
Velvet na sebe hleděla další minutu. Šaty byly opravdu rozkošné. Rukávy měly vyšité drobnými bledě zelenými korálky do vzoru vinných listů, stejně i světle zelenou spodní sukni. Dolní lem a přední prostřih svrchní sukně byl ozdoben malými stříbrnými mašličkami. Neměla žádné šperky, jen velké perly v uších, které jí rodiče poslali z Indie k narozeninám. Došly teprve nedávno a paní Cecily je za Velvet z Queetťs Malvern poslala.
Když pak usedla k toaletnímu stolku, sledovala Velvet mlčky, jak jí Pansy upravuje vlasy: rozdělila je uprostřed a stočila do měkkého uzlu na šíji, kolem krásné tváře jí nechala volně spuštěné spirálovité kadeře. Velvet se pak potřela parfémem, s rozkoší vdechujíc opojnou vůni.
„Jeho lordstvo bude nadšeno," řekla Pansy obdivným tónem, když Velvet vstala a vklouzla do zelených hedvábných střevíčků.
„Nechci, aby se za mě Robin musel stydět, když mu mám zítra dělat hostitelku. Vždyť on sám je tak elegantní! Dnes si hodlám vyzkoušet své nejpříjemnější chování na něm a na jeho příteli, lordu Gordonovi. Třeba se s tím pánem pokusím i flirtovat!"
„Řekla bych, že si toho u dvora užijete dost," odpověděla Pansy.
„Ha!" vyrazila Velvet. „Když Wat a Dareba pořád tak neúnavně brání mou čest! Většina pánů se bojí ke mně přiblížit, aby si nevysloužili souboj."
Komorná se smíchy až zakuckala. „Vždyť je to tak správné, slečno. Jste přece zasnoubená mladá dáma, jestli si vzpomínáte."
Když vycházela z pokoje, otočila se Velvet a udělala na komornou obličej. Zasnoubená! U Boha, jak nenáviděla i jen to pomyšlení! Byla by ráda věděla, jestli ten divoký Skot už dorazil na Queerís Malvern a jak asi koukal, když ji tam nenašel! Každopádně to byla od něho troufalost, myslet si, že urozená mladá Angličanka tam bude prostě jen sedět a čekat, až se s ní ožení. Od té doby, co je zasnoubili před bůhvíkolika lety, ji ani nenavštívil, ani jí nenapsal. Neviděla od něj ani ten nejmenší dárek ani k narozeninám, ani k Novému roku nebo o Třech králích. A najednou, z ni-
71
čeho nic, chladný a úsečný dopis, ohlašující jeho příjezd celý rok před domluveným datem a sdělující, že žádá okamžitý sňatek! Nesnesitelné! Je to zřejmě neotesaný hlupák, venkovský balík. A ta drzost! Co jí se týče, může stejně dobře jít třeba k čertu!
Velvet netušila, jak jí ten mlčenlivý hněv živě zbarvil tváře, zatímco sestupovala ze schodů, a jak je tím ještě krásnější. Robin zkoprněl, když ji viděl přicházet. Kam se podělo to roztomilé malé děvčátko, které měl tak rád? Velvet měla v sobě něco - snad v držení hlavy -, co mu připomnělo jeho matku před lety, když bývala něčím rozzlobená.
Když Alexander Gordon spatřil Velvet a sledoval, jak se k němu blíží, srdce se mu vzrušením rozbušilo. Byla tisíckrát rozkošnější než jakýkoli obraz, a když ji tak poprvé uviděl, cítil, že ji musí získat. Nemohl připustit, aby ji dostal jiný! Vtom si uvědomil, že úplně ztratil hlas. Můj Bože! Jako nějaký zelenáč, který vidí poprvé děvče!
Velvet se zastavila na druhém schodu, upřela zrak na oba muže a usmála se. „No, copak, Robině," pravila žertovně, „tváříš se tak překvapeně, protože ti připadám správně reprezentativní, anebo jsem naopak úplně nemožná?"
Hrabě z Lynmouthu se zasmál. „Nejdražší Velvet," řekl, „ty jsi víc než reprezentativní. Jsi zatraceně pěkná, sestřičko, a nad očekávání dospělá."
„Vždyť už mám na čase být dospělá, ne?" řekla Velvet jemně.
„Nemohu si pomoci, ale bojím se, že by s tím matka a Adam nesouhlasili, sestro. Jsi jejich milované děťátko a tahle změna přišla zrovna, když tady nejsou."
Chvilku na sebe bratr se sestrou mlčky hleděli a pak Velvet řekla tiše: „Nepředstavíš mne svému příteli, Robině?"
Robin si připomněl své povinnosti hostitele a pravil: „Velvet de Marisco, smím ti představit Alexandra, lorda Gordona? Alexi, má sestra Velvet."
Z místa, kde stála, na druhém schodě, vztáhla Velvet vznešeně štíhlou ruku, jak to viděla dělat královnu. Když jí ji Alex políbil a znovu se napřímil, byla Velvet poněkud vyvedena z míry, protože zjistila, že jejich zraky jsou v jedné rovině. Pak ji lehkým sevřením prstů přiměl sestoupit po zbylých dvou schodech a ona shledala, že k němu musí vzhlížet, přestože je sama dost vysoká.
Pevně upíral jantarové oči do jejích zelených a poťouchle zamrkal, když si uvědomil výhodu a rychle tak znovu nabyl sebedůvěry.
„Ale, co to, mylorde, snad se nepokoušíte se mnou flirtovat?" otázala se Velvet naoko nevinně a zamrkala na něj hustými řasami.
72
„Neflirtovat s vámi, slečno, je zhola nemožné," přišla pohotová odpověď a Velvet se zasmála.
„Pane, vy budete mít u dvora velký úspěch, protože jste vtipný," řekla, a když ucítila, že jeho sevření povoluje, půvabně vyprostila svou ruku z jeho.
Robin Southwood si oddychl. Velvet nepoznala v „lordu Gordo-novi" hraběte z BrocCairau a navíc se zdálo, že s ním bude dobře vycházet. Vypadalo to, že Alex je dívkou úplně okouzlen, Bůh mu pomoz!
Když i zbytek večeře probíhal stejně dobře, Robin skoro ani nemohl uvěřit svému štěstí. Výborně povečeřeli ve třech a konverzace u stolu byla zábavná a vtipná.
Velvet s Alexem flirtovala už zcela bez ostychu. Po večeři si s nimi zahrála karty a pak šla časně spát, s příjemným vědomím, že její ženské půvaby mají velkou moc a že hned napoprvé zabraly.
„Myslíš, že bychom jí měli říci, kdo jsem?" zeptal se později Alex, když s Robinem seděli před krbem v knihovně a ochutnávali skvělou whisky ze skotských rašelinišť, kterou Alex přivezl hostiteli. „Je to sladká dívenka, žádné nedostupné stvoření, jak jsem si představoval."
„Ne," odpověděl Robin. „Když se jí teď prohlásíš, bude mít zase pocit, že je v pasti a uklouzne ti. Vždyť jste se dnes večer setkali poprvé. Dej jí možnost, aby tě blíž poznala."
„Ale vždyť se zdá, že sejí líbím, Robině, a s ní je radost se škádlit."
„Je to jen mladinká dívka, která si poprvé zkouší, jak někoho svádět, Alexi. Vidím ti na očích, že tě uchvátila, ale měj trpělivost, starý brachu. Je tak zatraceně nevinná a plná ideálů, že by se cítila strašně podvedená, kdyby ses jí teď prohlásil. Počkej, až se lépe poznáte."
Alexander Gordon povzdechl, ale pak souhlasně přikývl. Bylo mu zatěžko cvičit se v trpělivosti teď, když už se s Velvet seznámil. Vždyť už během prvního večera byl několikrát blízek tomu, aby ji popadl do náruče a zlíbal ji na svůdná ústa. Co by se asi stalo, kdyby byl popustil uzdu své touze? Rozplývala by se mu v objetí, nebo by ji taková drzost rozzlobila? Koneckonců mu přece patří dík platnému zasnoubení. Je jeho, a nikdo jiný ji nesmí dostat! Náhlou žárlivostí ho až polilo horko a po zbytek noci spal neklidně.
Druhý den ráno to vypadalo na Lynmouth House jako po výbuchu. Všechno služebnictvo jen jen kmitalo, aby všechny stříbrné
73
a zlaté příbory i broušené sklo byly naleštěny, až svítily. Do všech svícnů od těch nejjednodušších až po velké lustry se dávaly nové svíčky z včelího vosku. Stoly se vynášely na zahradu, kde měl být podáván oběd. Služky běhaly sem a tam, prostíraly stoly, jiné zas umývaly, metly, leštily všecičko v domě. První hosté měli dorazit později odpoledne a do té doby muselo být všechno přichystáno.
Robin si přál, aby se královně Alžbětě na slavnosti líbilo. Bývala dobrou přítelkyní už jeho otce a přes neustálé střety s- jeho matkou zůstala i Robinovou nejlepší přítelkyní a ochránkyní.
V posledních měsících se na královninu hlavu snesla celá řada osobních tragédií i neštěstí. Musela konečně uznat, že její sestřeni-ce Marie Stuartovna nepřestává usilovat o její zkázu a neustále proti ní kuje pikle. Byla proto donucena učinit přítrž trvalé hrozbě tím, že svolila k její popravě. Nebylo to snadné rozhodnutí a trápilo ji dodnes.
A teď španělský král Filip, její švagr, proti ní shromáždil obrovské loďstvo, Armádu, a chystal se napadnout Anglii. Královna však byla odhodlána za žádnou cenu nepřipustit, aby si cizí moc podmanila její království. Zcela nedávno se podařilo zhatit několik vražedných spiknutí proti její osobě, za což vděčila výtečné tajné službě sira Francise Walsinghama; nicméně stálé napětí už začalo na královnu nepříznivě doléhat. Alespoň dnes večer, myslel si mladý hrabě z Lynmouthu, se bude moci cítit v bezpečí mezi přáteli a bez zábran se pobavit.
Robin se usmál při pohledu na krásné zahrady, svažující se k řece, ověšené lucernami, které budou večer zářit jako svatojánské mušky. Na stromech byly porůznu rozmístěny stříbrné klece s všemožnými druhy zpěvných ptáků. Stoly, pokryté sněhobílým damaš-kem, měly uprostřed pásy ze zeleného hedvábí, což byly barvy Tu-dorovců. Po celé délce na nich byly rozestaveny stříbrné vázy s růžovými růžemi. Uprostřed zahrady bylo zbudováno stříbrné pódium, takže bude hudbu všude dobře slyšet, a Robin najal i hereckou společnost, která měla sehrát scény, odrážející nejdůležitější okamžiky Alžbětiny vlády. Nejslavnější současný londýnský dramatik, mistr Marlow, ty scénky napsal a měl v nich i sám účinkovat. Robin též získal italského ohňostrůjce, který měl za úkol udivit královnu a celý dvůr o půlnoci skvělým ohňostrojem. Večer měl být prostě dokonalý.
„Ach, Robině, jak krásně vypadáš!"
Hrabě se otočil a teple se usmál na mladší sestřičku. „Líbí se ti můj úbor, panenko?" Byl oblečen do krémového sametu a hedvábí se zlatým vyšíváním, zdobeným drobnými diamanty, perličkami
74
a bledě modrými zirkony. Zlatě plavé vlasy, stejné jako měl jeho zemřelý otec, hedvábné a přirozeně zvlněné, měl úpravně ostříhané, přesto mu neposlušná kadeř padala do čela.
„Mohu vám oplatit poklonu, slečno de Marisco? Vaše šaty jsou překrásné!" Robinovy zelené oči jiskřily obdivem.
Velvet se před ním pyšně zatočila dokolečka. „Ty šaty mi ušili na Queen's Malvern, až když jsem odjela, a poslali je za mnou do Londýna. Látku jsem si ve skladu sama vybrala."
Robin se usmál. „Vybrala's dobře, má drahá," řekl a Velvet se pod jeho obdivným pohledem jen jen natřásala.
Byly to určitě ty nejdospělejší šaty, jaké až dosud měla a už jí vůbec nevadil hluboký výstřih, který diktovala současná móda. Šaty byly celé z topasově zlatožlutého hedvábí, spodní sukni měly vyšitou měděným vláknem s malými sladkovodními perličkami a drobnými topasy do vzoru květin a motýlů. Bohaté rukávy měly manžety ze zlaté krajky a po celé délce byly posety drobnými maš-ličkami ze zlaté látky. Stejné mašličky byly poházeny i po široké sukni. Krásné rudohnědé vlasy měla sepnuty do půvabného uzlu a ozdobeny zlatými stužkami.
„Nemáš žádné šperky," podotkl Robin.
„Mám jen ty velké perlové náušnice, které mi mamka s taťkou poslali k narozeninám," odpověděla Velvet.
Robin pokynul jednomu ze sluhů: „Sežeň mistra Browna," řekl „a vyřiď mu, ať přinese šňůru černých perel pro slečnu de Marisco."
„Oh, Robině! Jak jen ti mám poděkovat, že mi chceš půjčit tak vzácné perly? Jen ty mi chybí k dokonalosti a budu muset vypadat dokonale, když mám stát vedle tebe, můj pane hrabě z Lyn-mouthu!"
„Nepůjčuji ti je, Velvet, daruji ti je. Letos jsem ti ještě neposlal dárek k narozeninám, konečně ani vloni, ale předtím jsem nikdy nezapomněl."
Velvet políbila bratra na tvář. „Vždyť jsi měl smutek po Alison, Robině, a na nic jiného jsi neměl pomyšlení. Chápala jsem to, všichni jsme to chápali." Pak ho nadšeně objala. „Děkuji ti, nejdražší bratře! Ty perly jsou ten nejnádhernější dárek!"
„Vidíš, Wille, neříkal jsem ti to? Dej děvčeti pěknou tretku a určitě tě odmění polibkem, nebo možná i něčím jiným," ozvalo se za nimi žertovně.
Hrabě s Velvet od sebe odstoupili a otočili se, aby zjistili, kdo to mluví. Robin se rozzářil, když spatřil mluvčího.
„K čertu, Kite Marlowe, ty ses vůbec nezměnil, víš to? Pořád jsi tak prostořeký k výše postaveným!"
75
„Jistě, Robině Southwoode, až na to, že šlechtice za lepší nepokládám. Kdopak je ta holčina?"
„Má nejdražší sestra, Velvet de Marisco. Velvet, tenhle lotr je Mistr Christopher Marlowe. Nevěř mu ani slovo, protože vymýšlí divadelní hry a navíc je herec."
Džentlmen před nimi zablýskl běloskvoucím úsměvem, výrazně se odrážejícím v snědém obličeji. Oči jako černé třešně mu poťouchle svítily. „To už je druhá sestra, kterou mi ukazuješ, a obě jsou krásky." Půvabně se před Velyet uklonil, smeknuv malou černou čapku s furiantsky vlajícím pérem. „Váš otrok do konce svých dnů, slečno de Marisco. Poroučejte, poslouchám."
Velvet se zachichotala. „Myslím, že jste nejspíš blázen, mistře Marlowe," odpověděla a znovu se ušklíbla.
„Úplně," dával jí za pravdu, „ale z bláznovství má prospěch můj génius."
„Představ nás svému příteli," jemně pokynul hrabě, když zpozoroval, že se Marlowův společník drží zpátky aje poněkud nesvůj.
Aniž se ohlédl, napřáhl Marlowe ruku dozadu a vytáhl otálejícího přítele před sebe. Viděli vysokého, štíhlého muže s vážnou a senzitivní tváří. „Tihleti venkovští balíci," lamentoval Marlowe. „Když se octnou poprvé v Londýně, jsou stydliví a pokorní jako jehňátka, ale do roka budou stejně vzteklí jako já, za to vám ručím. Tohle je Will Shakespeare, právě přišel ze Stratfordu. Má ambice stát se dramatickým spisovatelem jako já, ale zatím je jen herec."
„Doufám, že v Londýně najdete to, o čem jste snil, mistře Shakespeare," řekl laskavě Robin.
Will Shakespeare se zdvořile uklonil a pravil: „Děkuji vám, my-lorde."
„I já jsem v Londýně poprvé, mistře Shakespeare," řekla Velvet navazujíc na bratrovu snahu pomoci cizinci, aby se cítil volněji. „Jsem jednou z královniných dívek."
„Jen dokud se tví rodiče nevrátí z výpravy a neuspořádají ti svatbu," připomněl Robin sestře.
„Ach, otravuj s tím mým neznámým snoubencem, Robině Southwoode," řekla Velvet podrážděně. „Nebudu se vdávat bez lásky!"
„Pane, poslal jste pro tyhle perly?" mistr Browne jim stanul po boku, v rukou malou červenou marokénovou krabičku.
„Uvidíme se později, Robe," řekl Kit Marlowe. „Doufám, že se ti ty scénky, které jsem napsal pro královnu, budou líbit. Slečno de Marisco, zachovejte si své krásné a počestné ideály. Pojď, Wille." A s tím se vzdálil, s druhem po boku.
76
Robin vzal do ruky podávanou krabičku. „Děkuji vám, mistře Browne." Otevřel šperkovnici a vyňal šňůru kouřově šedých perel, krabičku pak podal čekajícímu muži. „Odevzdejte tu krabičku komorné mé sestry, dávám tuto šňůru perel slečně de Marisco darem."
„Dobře, pane," odpověděl mistr Browne, uklonil se a odešel.
Robin vztáhl ruku s perlami. „Pro tebe, panenko, ať ti přinesou štěstí."
Velvet rázem zvážněla a když v/ala od bratra perly, rozšířily se jí oči obdivem. Obtočila si šňůru perel jednou kolem krku a zbytek nechala spadat dolů po živůtku. Sahala jí skoro až do pasu. „Jak to vypadá?" zeptala se, usilovně se snažíc mluvit klidně a nevzrušeně.
„Bezvadně," řekl bratr.
„Ale ani zdaleka ne tak krásně jako vy sama, slečno de Marisco," podotkl Alexander Gordon, který právě přišel. V černém sametu působil až přísně elegantně.
Velvet bloudila očima z bratra na jeho přítele. „Když tu tak vedle sebe stojíte, vypadáte jako archanděl a Lucifer," řekla tiše.
„Tohle přirovnání jsme už mockrát slyšeli, slečno de Marisco," řekl Alex, vzal ji za ruku a vtiskl na ni vřelé políbení. Oči mu planuly žárem, který ji zároveň vzrušoval, a zároveň poněkud děsil.
Velvet odtáhla ruku - doufala, že ne snad neslušně rychle. „Snad mi můžete říkat jménem, pokud si můj pan bratr nemyslí, že je na to ještě brzy."
„Domnívám se, že je to na místě," odpověděl klidně Robin.
„Mylorde, hosté přijíždějí," oznámil majordom.
„Uvítáme je na terase nad zahradou," odpověděl Robin. Muž přikývl a šel dál za svými povinnostmi. „Někteří připlují po řece a jiní přijedou kočárem," vysvětloval Robin sestře. „Tady je to uprostřed mezi oběma příjezdy. Mimochodem, Její Veličenstvo připluje na královské bárce přímo z Whitehallu a musím být připraven je uvítat."
V tu chvíli jako by zazněl nějaký tajný signál, slyšitelný jen vyvoleným. Najednou se začali hosté sjíždět, jedna skupinka za druhou, jak od řeky, tak ze silnice proudili v nekonečném procesí toalet a kabátců zářivých barev, v záplavě šperků a parfémů od nejjednodušších po nejrafinovanější. Velvet cítila, jak jí obličej tuhne od neustálého úsměvu a ke konci jí už trnuly tváře. Ruku už měla skoro bez vlády a celou vlhkou od neustálých polibků. Když tu tak stála po bratrově boku, vítajíc jeho hosty, uvědomila si poprvé v životě, jakou zodpovědnost musela nést a jaké povinnosti musela pl-
77
nit její krásná matka, ještě než diskrétně ode dvora zmizela. Uvědomila si také, že jako manželka významného lorda bude muset tyto povinnosti jednou plnit i ona. To nebylo postavení pro nějaké nezodpovědné dítě; Velvet se tak nabízela látka k přemýšlení.
Nakonec zazněl od dolního konce zahrad křik, ohlašující královninu bárku, která se vynořila v zákrutu řeky a mířila k přístavišti u Lynmouth House. Robin vzal sestru za ruku a prošel s ní kolem hostů zahradou až na břeh. Když Alžběta spatřila, jak ji bratr a sestra očekávají, měla náhle vtíravý pocit, že tu scénu už kdysi viděla. Mladý hrabě byl nade vši pochybnost živým obrazem svého otce, a i když znala Robina odmala, nikdy jí to nepřišlo tak nápadné jako teď. Milá malá Velvet zas připomínala královně Skye, i když se své matce zas tolik nepodobala. Ale přece jen něco z ní měla, snad to hrdé držení hlavy. Na okamžik měla Alžběta pocit, že se čas zastavil. Když je tu tak viděla, přenesla se v myšlenkách o dvacet let zpět, kdy její drahý hrabě Anděl, Geoffrey Southwood a krásná hraběnka, kdysi její přítelkyně, vládli v Lynmouth House.
„Vidíš to, co já, Robe?" tázala se stárnoucího hraběte Leiceste-ra, který ji doprovázel.
Okamžitě pochopil. „Ano," odpověděl, „podobnost tady je."
„Stárneme, Robe," řekla královna.
Uchopil její ruku do svých dlaní a přitiskl si ji k ústům. „Ne, Alžběto. Já stárnu, ale vy nikdy."
Vzhlédla k němu zprvu podezíravě, ale šedohnědé oči jí záhy zjihly. Byli si blízcí už tak dlouho, ještě z doby, když byli oba dětmi. Dokonce i narozeniny měli v týž den. Poklepala mu na ruku, kterou ještě svíral její. „Víte, co mi mladý Southwood napsal? Že dnes večer budu v bezpečí mezi těmi, kdož mě milují. Že se nemusím Španělska bát." Měkce se zasmála. „Je dvořan každým coulem stejně jako jeho otec, ale ještě není tak pevný a nezdolný, jako byl můj hrabě Anděl. A pak jsem, Robe, otevřela poštu, kterou mi připravil sekretář, a ejhle! dovídám se, že španělská flotila se připravuje k odplutí." Zasmála se znovu, drsněji. „Není to ironie, drahý lorde? Jestli král Filip zvítězí, pak je tohle poslední slavnost, které se zúčastním jako anglická královna."
„Ne!" odvětil Robert Dudley prudce. „Španělé nemohou nad Anglií zvítězit, Alžběto. Jedinou jejich nadějí byla Marie Stuartov-na, ale tu nepřestávali popichovat k ďábelským piklům a vlastizra-dě. Teď, když je mrtva, podpoří angličtí katolíci výhradně jen a jen vás. Když mají volit mezi Alžbětou Tudorovnou, která jim po tolik let tak moudře a dobře vládla, a Filipem Španělským - pak je to jasné." Znovu jí políbil ruku. „Španělsko vykřikuje do světa, že
78
jde o křižáckou výpravu, ale dnes a v dnešní době nic takového už dávno neexistuje."
Královská bárka lehce přirazila k přistávacímu molu a sluha z Lynmouthu ji rychle připoutal. Alžběta vstala střásajíc sukni jasně šarlatové toalety. Před ní na břehu se ukláněli Vel vet i hrabě. Robin se napřímil a pomohl královně na břeh.
Když líbal její krásnou ruku, pravil: „Vítejte v Lynmouth House, Veličenstvo!"
Královna se usmála a s potěšen/m se rozhlédla. „Už je to dlouho, kdy jsem byla naposledy hostem Southwoodů," řekla. „Nechce se mi ani věřit, že jsem tu nebyla od časů vašeho otce. Je to tu pořád stejně krásné."
Když nabídl královně rámě, doprovázel ji hrabě zahradou nahoru, kde ji očekávali dvořané. Hrabě z Leicesteru vystoupil z lodi a nabídl rámě Velvet. Přijala je klidně, vyhýbajíc se jeho smělému pohledu.
„Ach," zamumlal tiše, „vaše matka vám nepochybně o mně vypravovala, drahoušku. Lituji, že jsem nebyl u dvora, když jste tam přišla. Jsem Dudley."
„Je mi známo, kdo jste, můj pane. Jestliže na vás nehledím přímo, pak proto, že váš pohled je příliš důvěrný na tak krátkou známost. Má matka o vás v mé přítomnosti nikdy nemluvila."
Řekla to poněkud odměřeně, ale hrabě se neurazil. Spíš se tím bavil, protože byla ještě tak mladá. Trochu ho vyvedlo z míry, že se o něm Skye nikdy nezmínila, ale při povaze jejich vzájemných vztahů ho to od lady de Marisco nepřekvapovalo. „Vaši rodiče jsou ještě pryč?" zeptal se, aby převedl řeč na méně ožehavé téma.
„Ano, mylorde. Očekáváme je na podzim."
„Škoda," řekl hrabě Leicester zamyšleně. „Lodi vaší matky by se nám teď hodily proti Španělům."
Velvet prudce vzhlédla. ,,0'Malleyové," řekla, „se do politiky nepletou."
„Cožpak nejsou 0'Malleyové loajálními poddanými královny?" zeptal se lehce.
„Já, můj pane, nejsem 0'Malleyová, takže vám na tuto otázku nemohu odpovědět. Já jsem loajální ke své kmotřičce a mí rodiče jsou jistě věrnými poddanými koruny, ale nic dalšího nevím. Koneckonců, můj pane, jsem jen novou členkou královské dívčí družiny, ke dvoru jsem přišla nedávno. Nevím, jak to ve světě chodí, vždyť jsem žila až dosud pod ochranou rodičů."
Robert Dudley se drsně zasmál, pak se zastavil a vzal Velvet za bradu, aby ji přinutil na něj pohlédnout. „Řekl bych, drahoušku, že
79
se velice rychle učíte, i když jste přišla ke dvoru teprve nedávno. Myslím, že jste hodně po matce."
Prudce se odtáhla, očí jí sršely hněvem. „Pane, vy si dovolujete!"
Dudley se znovu zasmál. „Drahoušku, vy zřejmě nevíte, co to znamená, dovolovat si. Bohužel jsem už příliš starý, abych vás do toho zasvětil, ale bývaly doby, ach ano, Velvet de Marisco, bývaly!" Jeho hlas odumřel.
„Aha, otčíme! To jsem si mohl myslet, že budeš chtít sbalit nejhezčí děvče, ale nemůžeš si nechat Velvet jen pro sebe! Obávám se, že já a Wat už s ní máme domluvenou schůzku!" Hrabě Essex stanul před nimi a Velvetino zamračení se změnilo v úsměv.
„Darebo! Kde jste byl? Královna už je tady! Je to neodpustitelné, tak se opozdit," kárala ho.
„Královna už mi odpustila, Velvet, drahá, a nebyl bych se býval zpozdil, ale Wat byl tak nešťastný z toho, jak mu zkazili kabátec, že nedal jinak, než že se musel opravit. Je to hrozný parádník!"
„Od kdy jsi s Raleighem takový kamarád?" zeptal se hrabě Lei-cester.
„Válečná hrozba a krásná žena udělá spojence z těch nejrozdílnějších chlapíků. A vůbec, kde je matka?"
„Lettice? Hm. Poohlédni se po svém příteli Christopheru Bloun-tovi a vsadím se, že najdeš svou matku, jak se před ním uculuje jako sedmnáctiletá, i když už jí bylo padesát," odpověděl kysele Dudley.
„Mille mercis, otčíme," řekl Essex vesele a chytiv Velvet za ruku, táhl ji za sebou. „Pojďte, Velvet! Bude se tancovat a musím ještě pozdravit vašeho bratra."
„Račte, prosím, užít naší pohostinnosti, můj pane," řekla Velvet Dudley mu na odchodu.
Hrabě z Leicesteru zůstal stát, s unaveným úsměvem pozoroval, jak odchází, a pak se pustil za královnou. Alžběta tu stála obklopena všemi svými oblíbenci, starými i novými. Sir Christopher Hatton právě vykládal něco, co ji pobavilo, ba i na přísné tváři lorda Burghleye se objevil lehký úsměv. Byl tu druhý syn lorda Burghleye Robert Cecil, který se připravoval pro funkci svého otce, jehož se měl stát nástupcem. Byl tu i Walsingham. Leicester v duchu uvažoval, jaké asi nové zprávy mu dodala rozsáhlá špionážní síť o španělské flotile. Ve skupince byli i bratři Baconové, Anthony a Francis, spolu s pošetilým a společensky nemožným hrabětem z Oxfordu. Na první pohled bylo nápadné, že v tu chvíli chybí ve shromáždění nevlastní Dudleyův syn Essex a sir Walter
80
Raleigh; viděl ho na druhé straně zahrady, jak hovoří s Velvet a mladým Southwoodem. Dudley se protlačil hloučkem a stanul po boku královny. Královna ho beze slova pohladila po hřbetu ruky.
Pozdní odpoledne přešlo v jasný večer; na červen v Anglii bylo dosti teplo. S přicházejícím soumrakem začali ptáci v klecích zpívat a lucerny, houpající se v slabém vánku, se rozsvěcely. Začala se podávat večeře s neuvěřitelným počtem chodů, které dělaly kuchyni hraběte z Lynmouthu čest. Bylo tu několik hovězích čtvrtí, obalených v hrubé soli předtím, nei byly napíchnuty na rožeň, aby zůstaly šťavnaté. Bylo tu na sto jehněčích kýt okořeněných česnekem a rozmarýnem, šedesát selat v omáčce z medu, pomerančů a višní, každé s jablkem v tlamičce. Byla opečena přesně na správnou míru, uvnitř šťavnatá, na povrchu s křupavou kůrčičkou. Byly tu kachny a kapouni v omáčce z citronu a jalovce, růžové šunky okořeněné vzácným hřebíčkem a v omáčce ze silného vína, lososi a pstruzi na řeřichovém salátu ozdobení vykrajovanými citrony a garnáti uvaření v bílém víně s bylinkami na stříbrných mísách. Tri pěkní jeleni, opečení na rožni a paštiky z králičího a skřivánčí-ho masa. Byla tu i spousta chuťovek, jako třeba drobní šťavnatí krabi, kteří se namáčeli do omáčky z hořčice, česneku a octa, a další mísy s křepelkami, tetřívky a skřivany do zlatová opečenými a usazenými v hnízdečkách z řeřichy.
Byly tu mísy artyčoků z Francie, jemně udušených a podávaných s olivovým olejem a estragonovým octem, velké mísy zeleného hrášku, v medu máčených mladých mrkviček, zeleného salátu, ředkviček a mladého pórku. Byly tu spousty chleba i kbelíčky s máslem, celá kola ostrého čedaru z Anglie spolu s vláčným brijským sýrem z Normandie. Jako dezert se podávaly čerstvé třešně, broskve, rané hrušky a jablka spolu s malými miskami jahod. Byl připraven i vaječný krém okořeněný muškátem spolu s tenkými sušenkami máčenými v bílém víně či v šery. Velké koláče broskvové, jablečné, reveňové a jahodové doplňovaly misky se šlehačkou. K utišení žízně byla připravena vína bílá i červená, klaret i pivo.
Když už se společnost unavila jídlem, objevil se mistr Marlowe se členy svého souboru, aby hosty pobavili scénkami, které znázorňovaly různé významné momenty Alžbětiny vlády. Královna v nich byla předváděna jako vládkyně laskavá, moudrá a dobrotivá. Tak nepokryté lichocení jí viditelně dělalo dobře. Bylo jako balzám na její utrápenou mysl a sklíčeného ducha. Kit Marlowe a jeho svěřenci sklidili pochvalný potlesk.
Noční obloha už byla jak černý satén vyšívaný zářícími hvězdami, když začal tanec. Alžběta velice ráda tančila, a Robin proto vy-
81
bral nadané a neúnavné muzikanty, kteří by hráli až do rána, aby mohla vystřídat co nejvíc tanečníků. První ji vyzval k tanci hostitel a vedl si dobře. Druhým byl lord kancléř Christopher Hatton. Šeptalo se, že lord kancléř vděčí za své postavení svému tanečnímu umění. Nebyla to však pravda. Možná, že původně upoutal královnu tím, že dokázal poskakovat lépe než druzí, ale v úřadě lorda kancléře prokázal i nepopiratelné politické schopnosti.
Velvet neměla o tanečníky nouzi. Měla tanec ráda stejně jako její kmotřička královna. Měla pro něj od přírody nadání, rychlé a lehké nožky. Když mohla konečně vyklouznout z kola, aby popadla dech, poodešla nepozorovaně dolů sama k řece, pod půvabné zelené vrby, sklánějící větve až k vodní hladině. Jak krásný a vzrušující večer to byl! Nic takového dosud nezažila; to, že byla bratrovou hostitelkou, z ní udělalo druhou nejdůležitější dámu večera. Pro mladou dívku, vstupující do společnosti, to byla rozhodující zkušenost. Opřela se dozadu o strom a naslouchala hudbě, která doléhala slabě ze zahrady, a pozorovala měsíční zář na hladině Temže.
„Pojď se mnou žít, mou láskou být a všechno blaho světa spolu okusíme," ozval se jí najednou tichý, hluboký mužský hlas přímo u ucha.
Velvet vyskočila a náhle stála proti Kitu Marlowovi. „Prokrista! Mistře pisálku, vy jste mne vylekal!"
Marlowe ji zachytil, protože jí už nohy nebezpečně klouzaly po bahnitém břehu. Jemně ji objal pažemi a vítězně se na ni usmál. „Opatrně, lásko, málem byste spadla." Paže kolem ní se těsněji sevřely. V tu chvíli vypadal divoce jako nějaký cikán, pomyslela si.
Velvet se rozbušilo srdce. To těsné objetí bylo vzrušující, ale něco na mistru Marlowovi ji mátlo a znervózňovalo. Choval se příliš odvážně, než aby to slušná mladá dívka mohla strpět. To pomyšlení jí dodalo odvahy. „Dík, pane, za včasnou pomoc," řekla upjatě, „ale kdybyste mne byl nevyděsil, nebylo by jí potřeba. Pusťte mne, prosím."
Herec-dramatik se zlehka usmál. „Na jakou škrobenou dívenku si to hrajete, slečno - o královniných dvorních slečnách vím své. Jste pěkná parta veselých žabek a na milování se jen třesete, zvlášť když žijete jako v kleci pod tak přísnou paní. Myslíte, že jste první, které jsem se dostal na tělo?" Ústy hledal její rty, ale Velvet se podařilo zmařit jeho úmysl, když odvrátila hlavu, takže se rty dotkly jen jejího hrdla.
Právala si, aby dostala políbení, ale ne takhle a rozhodně ne od tohohle chlapa. Otřásla se odporem, ale on to považoval za projev vášně a pokračoval v útoku přes její hlasité protesty.
82
„Pane, okamžitě mne pusťte! Řeknu to bratrovi, jak hnusně jste se zachoval!" Opřela se mu dlaněmi o hruď a snažila se ho odstrčit.
Marlowe se smál, potěšen jejím odporem, který považoval za
předstíraný. „Kčertu, ty nádherné děvče, jsem do tebe ještě žhavější, když se tak bráníš." Zkušenými prsty už rozvazoval tkanice jejího živůtku.
Velvet údivem zalapala po dechu, protože jí nikdy ani na mysl nepřišlo, že by se někdo mohl k dívce chovat tak opovážlivě. Už cítila noční chlad na nahých prsou, když Marlowe využil příležitosti, zabořil jí obličej do výstřihu a vdechoval její opojnou vůni. Velvet vykřikla, svrchovaně zděšena a zároveň rozzuřená. Už cítila, jak jí po tvářích začínají téct slzy zklamání a bezmoci. Náporem vášně jako smyslů zbavený snažil se ji srazit na zem na bahnitý břeh, ale Velvet divoce bojovala s šíleným odhodláním a ze strachu, co by se jí mohlo stát, ho zasypávala ranami pěstí a škrábala ostrými nehty. Nabrala dech, aby vykřikla, ale Marlowe jí položil ruku na ústa. Velvet ho ze všech sil rozzuřeně kousla a byla odměněna výkřikem bolesti, když krvácející ruku odtáhl.
„Tys mne kousla, ty malá potvoro!" vykřikl zuřivě. „To je ruka, kterou píšu!" Držel si před očima krvácející prst a dramaticky na něj zíral, jako kdyby byl smrtelně zraněn. Druhou rukou ji ale nadále svíral.
„Okamžitě mne pusťte!" vzlykala Velvet rozhořčeně. „Královna se to doví, mistře Marlowe! Pusťte mne!"
„Myslím, že vás nepustím, slečno, protože teď mi něco dlužíte, když jste mne tak bolestivě zranila." Jeho sevření opět zesílilo. „Hodlám si od vás vybrat sladkou zálohu!"
„Kčertu, Marlowe," ozval se protáhle pobaveným hlasem v tu chvíli Alex Gordon, který právě přicházel. „Slyšel jsem už, že jste sukničkář, ale to mne nenapadlo, že byste byl schopen někoho i znásilnit, natož sestru hostitele. Pusťte tu dívku, nebo budu nucen tu vaši drahocennou ruku, kterou píšete, poranit doopravdy. Nebo vám ji vůbec useknout!" Navenek se lord BrocCairn jevil klidný, ale uvnitř zuřil při pomyšlení, že se ten nízký ničema opovážil vztáhnout ruku na broccairnovský majetek. Nicméně zasáhl včas a další podněcování půtky, byť na obranu Velvetiny cti, by jeho věci u královny neprospělo.
„Ta holka mne sem nalákala a pak se najednou začala upejpat," prohlásil Marlowe, nicméně ruku z Velvetina pasu spustil.
Rozzlobeně se odtáhla. „Tak to nebylo!" vykřikla. „Odešla jsem na chvíli stranou a on mne sledoval!"
83
Jantarové oči Alexandra Gordona se při pohledu na Christophe-ra Marlowa hrozivě zúžily. „Pane, jste dostatečně vyhlášený mravní zpustlostí a zálibou v soubojích, ale myslím, že by vaše pověst už další skandál těžko unesla, zvlášť v přítomnosti královny. Račte teď v klidu odejít. Hned!"
Marlowe mlčky spolkl urážlivou Alexovu řeč a zasmál se: „My-lorde, jste moudřejší než já. No, vždyť vskutku žádné děvče za to nestojí." Naposledy drze pohlédl na poloobnažená ňadra Velvet, zamrkal černýma očima, s posměšnou úklonou se otočil a odešel.
Nastalo dlouhé mlčení, a když se pak Alex postavil před ni, vykřikla Velvet vystrašeně: „Co to děláte?" Jeho ruce jí spočívaly na živůtku.
„Zašněrovávám vás, má drahá. Myslím, že je třeba vás ze všeho nejdřív upravit, než sem někdo přijde a vaše pověst bude nenapravitelně zničena." Zatímco mluvil, dával jí hbitými prsty do pořádku šaty. Sledovala ho rozšířenýma očima. Když s tím skončil, vzal ji do náručí a řekl: „Teď už můžete plakat, Velvet," a opravdu: začala vzlykat. Vzlykala do látky na prsou jeho kabátce.
„Nelákala jsem ho," opakovala v slzách, „nelákala."
„Já vím, holčičko," řekl, „je to skvělý spisovatel, ale v jádru bezcharakterní chlap. Má strašný temperament, který ho jednou přivede do záhuby, a pokud se žen týče, tu nejhorší pověst. Bezpochyby vás viděl odcházet a sledoval vás, aby zneužil vaší nevinnosti."
„Vždyť jsem ještě nikdy nedostala ani políbení," zašeptala Velvet.
„Ale on nechtěl jen políbení, děvenko. To jste přece poznala?"
„Ano." Na chvíli k němu vzhlédla a pak znovu sklopila oči a začervenala se.
„Třeba jste se už s něčím takovým setkala, Velvet. Možná u dvora, ne? Co jste tehdy dělala?"
„Ještě mne nikdo tak drze neobtěžoval a u dvora už vůbec ne. Královna si neváží džentlmenů, kteří si pohrávají s jejími dámami, i když je mi známo, že jsou u dvora někteří, jak muži, tak ženy, kteří jsou odhodláni čelit jejímu hněvu kvůli dostaveníčku, polibku či objetí. Já k nim ale nepatřím, a kromě toho, nikdo si netroufá se ke mně přiblížit, protože mí rodiče jsou známi svou neúprosností." Už se začínala cítit lépe, jak tu stála schoulená v náručí velkého silného muže. „Jsem pod lepší ochranou než sama španělská infant-ka, protože mi dělají přísné gardedámy sám sir Walter Raleigh a hrabě Essex." Zachichotala se; ten drobný, veselý zvuk ho potěšil. „Už všechny varovali, aby se ke mně nepřibližovali jinak než s nejvyšším respektem."
84
Alex pochopil a obdivně zavrtěl hlavou. Vel vet v sobě měla něco, co vyvolávalo v každém muži rytířskost. Všichni toužili ji ochraňovat tak jako teď on a jak ji až dosud chránila její rodina. Na to, aby pobývala u dvora, byla ještě příliš nezkušená. Dnes večer měla štěstí. Šel se právě projít, aby na chvíli unikl mumraji kolem královny, a vtom ji uslyšel volat o pomoc. Pak slyšel Marlo-wův bolestný výkřik následovaný přitlumenou kletbou. Hned pochopil, co se děje. Nevěděl ale, že dáma v tísni je Velvet. Co by se bylo stalo, kdyby jí byl na poslední chvíli nepřišel na pomoc?
Ještě než mohl tohle pomyšlení strávit, pravila Velvet žalobně, už úplně se vzpamatovavši z leknutí: „Je mi už patnáct a ještě mne nikdo nepolíbil. Nikdo."
„Pokud vím, jste zasnoubená, alespoň váš bratr to říkal," Alex na to věcně.
„No jistě, zasnoubená!" zuřivě přisvědčila Velvet. „Zasnoubená v pěti letech za chlapa, který se neobtěžoval za celou tu dobu vzít na vědomí mou existenci. Až před pár týdny. Deset let o mně nevěděl, pak najednou zjistil, že je posledním mužským potomkem svého rodu a zničeho nic napsal, že přijede, aby se se mnou oženil, protože potřebuje okamžitě syny!"
„Zřejmě je v obtížném postavení, Velvet," začal Alex.
„V obtížném postavení?" ušklíbla se. „A co já? Rodiče mi slíbili, že se nikdy nebudu muset vdávat bez lásky. Ale teď jsou pryč! Jestlipak bude chtít muž, který neměl nikdy ani tolik jemnocitu, aby si vzpomněl na mé narozeniny, vzít v úvahu, že se třeba nechci vdát za úplně cizího člověka, zvlášť když tu ani nemám rodiče, aby při mně stáli? To silně pochybuji."
„Proto jste tedy odešla ke dvoru?" zeptal se, i když odpověď už znal. To se mu její bratr neodvážil říct!
„Ano! A teď jsem u královny v bezpečí před tím neznámým, nevítaným snoubencem. Až se mí rodiče vrátí, dají to jednou pro vždy do pořádku."
„Ale ten pán je v právu, když žádá sňatek hned, Velvet."
„Nebudu se vdávat, dokud se rodiče nevrátí, a nevezmu si nikoho, koho nebudu milovat!" opakovala pevně. Pak laškovně naklonila hlavu a poočku na něj pohlédla. „Nemluvme už o té strašné záležitosti, radši mi řekněte, co mám dělat, abych dostala první polibek. Vy jste, Alexi, muž, a mnohem zkušenější než já. Řekněte mi, jak má dívka povzbudit muže, aby ji políbil?"
„Velvet, holčičko," protestoval, „takové věci se s muži neprojed-návají."
„Proč ne? Všechny královniny dívky už dostaly polibek, jenom
85
já ne. Proč se se mnou nikdo nechce líbat?" Tázavě na něj hleděla a jemu bylo v tu chvíli zatěžko odpovědět. V duchu ho těšilo, že ať už to ví, nebo ne, patří přece jen jemu. Těšilo ho, že ještě žádný muž neokusil, jak je sladká. Ale zatímco to pomyšlení vychutnával, uvědomil si najednou, že už je pro lásku zralá a jestli ji neutrhne on, brzy se najde jiný, kdo získá Velvet de Marisco navzdory Alžbětě, Walteru Raleighovi a Robertu Devereuxovi.
„První polibek je něco zvláštního," řekl tedy přemýšlivě. „Musí ho dát někdo zkušený."
„Vy jste určitě zkušený dost, tím jsem si jistá," řekla měkce.
„Žádáte mne, abych vás políbil, Velvet?"
„A musím žádat?" odvětila a znovu se začervenala.
Zasmál se tiše, protože ten rozhovor se odehrával, zatímco stála v ochranném objetí jeho sepnutých paží. Přitáhl ji jednou rukou blíže a zároveň jí druhou pozvedl bradu, takže mu musela hledět přímo do obličeje. „Ne, Velvet, děvče zlaté, nemusíte mne žádat, abych vás políbil. Vždyť jsem to chtěl udělat po celou tu dobu, od prvního okamžiku, kdy jsem vás spatřil."
Sklonil hlavu a Velvet se zdálo, že jí srdce vyskočí z hrudi, zatímco se jeho zlaté oči nořily do jejích. Pomalu přiblížil svá ústa k jejím a žaludek se jí v bláznivém opojení svíral napůl strachem, napůl radostným očekáváním.
Poddala se, přivřela oči a třásla se rozkoší, když se jeho rty poprvé něžně dotkly jejích. Na chvíli ani nedýchala, měla pocit, že umírá, všechna síla jí prchla z těla. Vztáhla paže, aby ho objala a přivinula se k němu.
Alex nikdy nepoznal ženská ústa tak poddajná, tak něžná. Zpočátku byl něžný, ale když nedávala najevo ani strach, ani odpor, jeho polibek zesílil, až se jí rty poddajně rozevřely pod jeho. Třásl se vzrušením a uvědomil si, že je na něm, aby objetí přerušil, než zajde příliš daleko. Pomalu a váhavě oddálil hlavu a pohlédl dolů na její bledou tvář ve tmě. Pomalu otevřela oči a zírala na něho.
V očích se mu objevil úsměv a lehce se dotkl jejího líčka. „Doufám, že to byl uspokojivý první polibek a že splnil vaše očekávání, Velvet," řekl tiše.
Trochu se zapotácela, když ji pustil, a mlčky přikývla. Nebylo třeba slov, vždyť viděl, jak jí oči potemněly vášní. Několikrát se zhluboka nadechla, jako by si chtěla pročistit hlavu.
Když viděl, že znovu získala rovnováhu, řekl klidně: „Jestli jste připravena, doprovodím vás zpátky na slavnost, Velvet."
Konečně znovu našla hlas: „Je to pokaždé takové?" zeptala se.
„Jaké?"
86
„Tak..." hledala správné slovo. „Tak strhující."
Taková upřímnost ho okouzlovala. „Nevím, Velvet, co cítí žena, ale pro mne bylo vaše políbení také strhující. Jste velice sladká." Pak ji vzal za ruku a vedl ji zahradou zpátky k tančícím.
„Chtěl byste mne políbit ještě jednou?" překvapila ho otázkou.
Zastavil se, vzal ji za ramena, zahleděl se jí do očí a pravil vážně: „Ano, rád bych vás líbal dál, ale musíte mi na oplátku něco slíbit."
„Copak?"
„Raději už žádné další pány nežádejte, aby vás líbali."
„Strachujete se o mou čest, můj pane, nebo je to proto, že ještě nejsem v líbání dost zběhlá?" zeptala se odvážně.
„Obojí." Zašklebil se. Její naivní troufalost ho pobavila.
Velvet se zachichotala. „Mám vás ráda, Alexandře Gordone," řekla. „Budete i mým přítelem, když už jste bratrovým?"
„Ano, děvenko, budu vaším přítelem." Při jejích slovech ho polilo horko. Robin měl pravdu, když mu radil počkat. Velvet ho má ráda! Nepotrvá dlouho a dokáže, aby se do něj zamilovala.
„Nebudu se líbat s nikým, jen s vámi, Alexi," slíbila vážně, „alespoň do té doby, než to budu dobře umět," opravila se se smíchem.
Když se znovu přidali ke společnosti, povšiml si Alex, že na něj Robert Devereux nějak žárlivě zahlíží. Hrabě Essex si nepochybně povšiml, že má Velvet nějak růžovější tváře a svěžejší ústa. Přistoupil blíže k lordu Gordonovi a zamumlal: „Víte přece, jak se královna dívá na pány, kteří flirtují s jejími dívkami, mylorde. A mimo to, ta dívka je zasnoubená."
„Je mi to známo, můj pane hrabě," zněla chladná odpověď. „Nezapomeňte, že jsem přítel jejího bratra a dojista nehodlám naše přátelství narušit tím, že bych chtěl ublížit jeho sestře. V mé společnosti je v bezpečí."
„Prokrista!" vybuchla Velvet. „Vy jste horší než vlastní rodiče, Darebo. Když se uváží, jakou vy sám máte pověst, co se týče pletek s ženskými, začíná mi už ta starost o mou čest jít na nervy! Přišla jsem ke dvoru proto, abych se trochu pobavila, vždyť až se usadím, bude ze mne stará vdaná ženská. Nechci, abyste mne pořád hlídal!"
„Chtěl jsem vás jen ochránit před těmi, kdo by se pokoušeli vás svádět a škodit tak vaší pověsti," pravil Essex zamračeně.
Velvet se zastyděla, protože dobře věděla, že muž, kterému říká tak důvěrně Darebo, je zároveň jedním z nejmocnějších dvořanů i jejím věrným a oddaným přítelem.
„Já vím," řekla, „ale někdy jste až moc horlivý, drahý Darebo.
87

Lord Gordon je mým přítelem stejně jako vy a Wat a jsem tomu ráda." Položila mu dlaň na rukáv. „Pojďme se občerstvit. Jako hostitelka za moc nestojím a Robin už musí být ze mne otrávený."
Při tak něžném oslovení se Essexovi hned znovu vrátila dobrá nálada a nechal se odvést. Walter Raleigh se usmál na Alexandra Gordona. „Je to ale chytrá holčina, viďte, můj pane hrabě?"
Alex ztuhl. „Pane," začal „asi si mne s někým pletete."
„Kdepak," odpověděl Raleigh. „Mám dobrou paměť- na jména i tituly. Vy jste hrabě BrocCairn, Velvetin snoubenec a ona o tom neví, viďte?"
Když viděl, že zapírat nemá smysl, řekl Alex jen: „Ne, neví. Její bratr a já jsme si mysleli, že bude jen ku prospěchu, když se spřátelíme bez toho, že by mezi námi stálo to nešťastné zasnoubení!"
Raleigh přikývl. „Takže ona se s vámi nikdy nesetkala?"
„Když jsem ji naposled viděl, bylo jí pět."
Raleigh zůstal koukat. „Vy jste to děvče celých deset let neviděl? Vím, že žijete na severu, ale za všechna-ta léta jste si mohl snad najít čas a navštívit ji! Teď chápu, že se vzpěčuje."
Alex zrudl. „Strávil jsem mnoho času ve Francii a v Itálii; pak jsem měl jistá drobná vyřizování pro našeho krále a pak mne také potřeboval otec. Čas tak rychle utíká! Můj otec mě na smrtelné posteli žádal, abych se oženil s Velvet a zajistil pokračování našeho rodu."
„Ano," poznamenal Walter Raleigh suše. „A protože jste tak poslušný syn, spěchal jste splnit otcovo přání a na city té dívky jste ani nepomyslel. Není ve vás asi mnoho jemnocitu, můj pane."
„To ne," zašklebil se Alex žalostně, „Robin mi to také vyčítal. Obávám se, že jsem byl ještě pod vlivem smutku po otci, když jsem posílal Velvet ten osudný vzkaz, takže mne snad opustil zdravý rozum, když jsem tak kategoricky okamžitě požadoval zákonitou snoubenku. Teď se musím o to víc snažit, abych si Velvet získal, dřív než se jí odvážím odhalit, kdo vlastně jsem."
„Hodlám seznámit s vaší pravou totožností královnu," řekl sir Walter. „Když se máte s úspěchem dvořit Velvet, budete potřebovat její podporu. Žárlivě střeží své dvorní slečny, ale pokud bude vědět, že váš nárok je počestný a oprávněný, bude vám nápomocna. Není lepšího přítele - a hroznějšího nepřítele - nad Alžbětu z rodu Tudorovců!"
„A co Essex?"
„Robert Devereux je mladá horká hlava," odpověděl Raleigh klidně. „Většinou spolu nemáme on a já mnoho společného. Není nutné, aby věděl, kdo jste, lorde Gordone. Díky svému tempera-mentu by vás mohl lehce vyzradit a nechtěně tak natropit mnoho
Škody. Robert není nepozorný úmyslně; nicméně nepozorný je. Půjdu a promluvím s královnou hned a pak vás s jejím dovolením Veličenstvu přestavím." Walter Raleigh odešel a Alex šel vyhledat hostitele.
Raleigh se protlačil hloučkem kolem královny, až se octl vedle ní. Královna právě naslouchala vtipné historce, kterou vyprávěl jeden z jejích mladých oblíbenců, Anthony Bacon, ale -zároveň jí jako vždy nic neušlo. Klidně se zavěsila do Raleigha, letmo se naň usmála, to všechno aniž by přestala věnovat pozornost Baconovu vyprávění.
„Rád bych s vámi mluvil o samotě," pošeptal jí Raleigh do ucha a ona souhlasně přikývla.
Když vypravěč anekdotu dokončil a byl odměněn smíchem přítomných, vydala se královna na procházku zahradou, stále zavěšena do Raleigha. Pánové ji následovali, až se otočila a koketně pravila: „Zachovejte, prosím, odstup, pánové, protože chci být na chvíli sama se svým Walterem." Pak pokračovala v chůzi a zklamané dvořany zanechala za sebou a z doslechu.
„Děkuji vám, madame," řekl sir Walter.
„Copak na mně chcete vyloudit tentokrát, pane? Už se někdy sama sebe ptám, jestli vůbec někdy přestanete žebronit," škádlila ho.
„Přestanu žebronit, až vy přestanete být tak štědrá, madame," odpověděl a královna se srdečně zasmála.
„Propánajána, jste vy ale pohotový!" Pak zvážněla. „Nejde o tu hrozbu ze Spaněl, že ne? Můj Bože, jenom ne zas nějaké další spiknutí!"
„Ne, má nejdražší paní," spěchal ji ujistit. „Musím vám vyprávět jistou historii lásky, v níž Vaše Veličenstvo může sehrát důležitou úlohu, když dopomůže milencům, jichž se týká, k šťastnému zakončení." Pak Raleigh vysvětlil královně situaci mezi Velvet a hrabětem z BrocCairnu. Dával při tom bedlivý pozor, aby královna nepojala podezření, že si Velvet své postavení dvorní slečny vyprosila schválně, aby se vyhnula sňatku s Alexem.
Zatímco mluvil, královnina tvář jihla. Za těch pár týdnů si Velvet zamilovala. To dítě bylo bystré, zábavné a vůbec pomilování-hodné - ne jako ty strojené sladké slečinky, které ji tak nudily. Královna dovedla pochopit hrůzu, která Velvet zachvátila, když se objevil jakýsi cizinec, aby se s ní okamžitě oženil, zvláště když její milovaní rodiče byli tak daleko. Byla tak mladá a plná chuti do života a jistě si zaslouží trochu zábavy, ještě než se usadí a stane se pro zbytek života manželovým majetkem.
89
Královna si dobře uvědomovala, že její vlastní osud a úděl těch několika nezávislých žen v jejím království je výjimkou. Většina žen patřila otci až do sňatku, pak se stávaly majetkem manžela. Alžběta věděla lip než kdo jiný, jak tíživá může být nadvláda muže nad ženou. Vždyť na vlastní oči viděla, kolik její otec zničil žen. Jen dvě její nevlastní matky, Anna de Clěves a Kateřina Parrová Jindřichu VIII. unikly. Kněžna de Clěves souhlasila s rozvodem, a tak se vyhnula osudu její vlastní matky, Anny Boleynové. Královna Kateřina Parrová ušla stejně neblahému osudu jen proto, že Jindřicha přežila. Ach ano, Alžběta moc dobře znala postavení žen v tehdejší společnosti!
Podle Raleigha se ale hrabě z BrocCairnu nezdál být tak špatný a Velvet si ho později pravděpodobně stejně vezme. Zasnoubení bylo společensky pevné pouto, uzavřené už před lety a stvrzené jak lordem, tak lady de Marisco. To, že se hrabě vydal do Londýna, aby se o Velvet ucházel, mu v očích královny jen posloužilo. Přesto neviděla důvod, proč by nemohl se svatbou počkat, až se vrátí rodiče jeho nevěsty. To by umožnilo Velvet nějaký čas pobýt u dvora, zatímco by legálnost jejich vztahu nebyla ohrožena. Královně to připadalo jako dobré řešení.
„Představ mi toho pána, Wat-ere." Královna s oblibou vyslovovala Raleighovo jméno s protáhlým devonským přízvukem. Většině svých oblíbenců dávala různé přezdívky. Leicesterovi říkala Oči, Hattonovi Víčka, Cecilovi Dobrý duch.
„Hned ho přivedu, Veličenstvo."
„Ne, pošli někoho jiného. Ty zůstaň se mnou," poručila.
Raleigh se obrátil k ostatním pánům, kteří je následovali v uctivé vzdálenosti. „Bacone," řekl, „královna si přeje, abyste přivedl lorda Gordona; je to host hraběte z Lynmouthu. Vysoký chlapík, vypadá neotesaně."
„Zajímavý popis," podotkla královna. „To je ten Skot takový balvan?"
„Je docela pohledný, ale obličej má jako vytesaný ze žuly přímo ze skotské Vrchoviny," odpověděl Raleigh. „Nepochybuji o tom, že se všechny dámy ode dvora budou předhánět ve snaze získat si jeho přízeň."
„Hmm," řekla Alžběta.
„O módě nemá samozřejmě ani ponětí," pokračoval Raleigh. „Šaty má obyčejné až běda."
Královna se zlehka zasmála a pak poodstoupila, aby mohla ocenit parádní úbor sira Waltera. Kabátec měl vyšitý tolika zlatými korálky, perlami a topasy, že látku nebylo skoro ani vidět. Raleigh byl
90
věru vždycky jako ze žurnálu a říkalo se, že by jeho krejčí byl, kdyby lord platil účty, jak měl, dávno bohatý.
„Wat-ere," řekla, „tobě se u dvora v eleganci nikdo nevyrovná. Nepochybuji, že se mi tvůj hrabě bude líbit a všem těm nestydatým holčinám u dvora také. To bude pro ně zklamání, že se zajímá jen o mou kmotřenku Velvet."
Ještě chvíli takto klábosili jako staří přátelé. Tu upoutal královninu pozornost Anthony Bacon, vracející se v společnosti neobyčejně atraktivního pána. To je ten skotský hrabě, pomyslela si a na okamžik zalitovala, že není prosté děvče jako Velvet. Jak by to bylo krásné, kdyby se jí někdo vážně dvořil jen pro ni samu! Bacon a jeho společník už došli až k ní a Alžběta zaplašila sebelítost, aby mladého muže střízlivě ohodnotila. Prohlédla si ho pěkně zpříma a podrobně a s tím, co viděla, byla spokojena. Nezapů-sobil na ni ani tak jeho pěkný vzhled, jako spíš jistá vážnost, oddanost, spolehlivost. Jeho velké ruce s dlouhými silnými prsty byly rukama jezdce, ne nějakého změkčilého hej-ska. Ale nejvíc se jí na něm líbilo, že její zkoumavý pohled snesl bez mrknutí oka. Alžběta chovala instinktivní důvěru k lidem, kteří se jí uměli podívat do očí, a jen málokteří to dokázali, málokteří k tomu sebrali odvahu!
„Madame," řekl Raleigh, „smím vám představit hraběte Broc-Cairna, Alexandra Gordona, o kterém jsem vám vyprávěl?"
„Jste vítán na mém dvoře, mylorde," řekla královna klidně. „Jak se daří mému mladému synovci Jakubovi, skotskému králi?"
„Nemohu vám podat nejposlednější zprávy, madame," řekl Alex, „protože jsem v poslední době přestal královský dvůr Stuartovců navštěvovat. Musel jsem hájit zájmy svého rodu a zdržovat se na hradě Dun Broc nebo v Aberdeenu, ale slyšel jsem, že se králi daří dobře." Tak tohle je žena, která dala rozkaz k popravě Marie Stu-artovny, myslel si Alex. Jaký je mezi nimi rozdíl, uvažoval, i když se se skotskou královnou nikdy nesetkal. Soudil jen podle toho, co mu kdysi vyprávěl otec.
Angus Gordon byl zcela oddán své nevlastní sestře Marii Stuar-tovně, ale považoval ji za zbrklou a řídící se zcela emocemi, ne rozumem. Když se těsně před vlastním skonem doslechl o její smrti, potřásl jen unaveně hlavou a řekl: „Takový konec jí byl souzen -ale Alexi, synu můj, neživ v sobě proto zášť vůči anglické královně. Skotsko nakonec bude mít vrch, protože to bude Mariin syn, kdo bude jednou vládnout Anglii."
Když teď Alex skládal dohromady uhlazená slovíčka v odpověď na Alžbětinu přízeň, uvědomil si, že k ní nechová žádnou hořkost.
91
Spíš obdivoval velkolepou inteligenci a břitký vtip, který sídlil v tom křehkém těle a věděl už, že si ji v budoucnu zamiluje.
Královna ho vzala pod paží a začali se procházet po cestičce ozářené pochodněmi. „Řekněte mi, pane, kdy jste byl zasnouben s mojí kmotřenkou?" tázala se.
„Bylo to v létě toho roku, kdy jí bylo pět let. Přijel jsem se svým otcem z Dun Brocu na Queen 's Malvern. Můj otec a Adam de Ma-risco byli přátelé od chlapeckých let, studovali spolu tehdy ve Francii. Rozhodli se spojit oba naše ro.dy manželstvím. Když můj otec zemřel, stal jsem se posledním mužským potomkem rodu a uvědomil jsem si, že se musím co nejdříve oženit. Poslal jsem vzkaz lordu de Marisco, ten je ale nepřítomen. Lord Bliss otevřel můj dopis a informoval Velvet o nadcházejícím sňatku. Obávám se, že ji to velice vyvedlo z míry."
Královna se usmála. „A tak se uchýlila ke mně," poznamenala s trochou trpkosti.
„Ano, utekla přede mnou," souhlasil. „Musím přiznat, že mne její chování rozmrzelo na nejvyšší míru a mohu vás ujistit, madame, že mé pýše zasadila pořádnou ránu. Přesto jsem přesvědčen, že kdyby mne Velvet blíže poznala, nebála by se už tolik manželství se mnou. Přeji si jen její štěstí, madame."
„Myslím, mylorde, že má kmotřenka má štěstí," řekla Alžběta. „Dobře tedy, pane. Můžete se o tu dívku ucházet s mým souhlasem a vaše tajemství prozatím nikomu neprozradím. Myslím, že plán, který jste s Robinem Southwoodem upekli, je rozumný. Za ten krátký čas, co Velvet znám, jsem poznala, jak je tvrdohlavá. Proto bude lépe, když pozná Alexandra Gordona jako takového a nebude se mu protivit jen proto, že je ten hrabě z BrocCairnu. Přesto jí hodlám poskytnout malou výhodu: nepropustím ji ze svých služeb dřív, než se lord a lady de Marisco vrátí. Myslím, že do té doby můžete počkat, než uplatníte svůj nárok na nevěstu a než ji dostanete do postele."
Alex se zastavil, otočil se ke královně a pozvedl její ruku ke rtům. „Děkuji vám, madame," pravil.
Usmála se na něj a on na okamžik zahlédl mladou dívku v těle stárnoucí ženy. Pak jí nabídl rámě a kráčeli dál nádhernou zahradou v rozpuku léta a Alžběta na chvíli mohla zapomenout na španělskou hrozbu, jež visela nejen nad jejím milovaným královstvím anglickým, ale i nad ní samou.
92
Kapitola třetí
Robin Southwood byl zmaten. Ještě nikdy nepoznal takový pocit. Slavnost, kterou uspořádal na počest královny, měla ohromný úspěch; přesto byl sklíčen. Jakmile odešel poslední host, hodil sebou do křesla ke krbu, v němž praskal oheň.
Když ho tu Velvet s Alexem našli, byli pořád ještě opojeni úspěchem večera, takže si zpočátku ani nepovšimli, jak je zamlklý.
„V životě jsem neviděl takovou společenskou událost," pravil Alex nadšeně. „Ty jsi ale hostitel, Robině!"
„Panečku, velký bratře, to tedy byl úspěch! Dům i zahrada vypadaly ohromně a o pohoštění a zábavě se bude mluvit celé týdny. Její Veličenstvo řeklo, že na takové slavnosti nebyla od dob tvého otce! Všichni u dvora mi závidí takového bratra!"
„Dnes večer jsem mluvil se sirem Walterem Raleighem, Robe," dodal Alex. „Má v plánu vypravit expedici do-Nového světa a ptal se, jestli by se některá z mých lodí také nezúčastnila. Víš, jaká je to pro nás příležitost?"
„Dareba už na tebe žárlí, Robině. Asi ti bude chtít co nejdřív přetáhnout šefkuchaře, aby ho měl, až bude příště Její Veličenstvo hostem u něho." Velvet se zasmála. „Ach Robině, nevím, jak ti poděkovat za to, že jsem ti směla dělat hostitelku a za ty nádherné perly! Jsi ten nejhodnější bratr!"
Tu se najednou hrabě Lynmouth v křesle napřímil. „Kdo to byl?" vybuchl. „Co to bylo za neskutečně krásné stvoření, kterému jsi mne dnes večer představovala, Velvet?"
„Cože?" Velvet i Alex se zarazili.
„Ta pohádkově krásná blondýna v těch nádherných tyrkysových šatech! Nikdy jsem neviděl takovou krásu! Kdo je to? Ty ji přece musíš znát, Velvet, a já musím bezpodmínečně vědět, kdo to je!"
Velvet byla na okamžik úplně vyvedena z konceptu. Ten večer tam bylo víc krásných blondýnek. „Robině," řekla pak pomalu, „nevím, koho myslíš. Bylo tu několik světlovlásek a nejméně tři 2 nich v modrém."
„Ne v modrém, v tyrkysovém! Musíš ji znát! Říkala jsi přece, že je to tvá nejlepší kamarádka u dvora, když jsi mi ji představovala, ale nemohu se rozpomenout na její jméno, protože v tu chvíli zrovna připlouvala královská bárka!"
„Angel! Ty myslíš Angel!"
„Angel? Tak se jmenuje? Bože, jak přiléhavé jméno!" Zhluboka povzdechl.
93
Velvet se stěží ubránila záchvatu smíchu, tím spíše, že na ni Alex přes bratrovu hlavu spiklenecky zamrkal. Polkla a pravila sevřeným hlasem: „Jmenuje se Angel Christmanová, Robině. Je to královnina schovanka a byla vychována u dvora. Její rodiče zemřeli."
„Chtěl bych se s ní setkat," prohlásil Robin pevně.
„Vždyť jsi s ní mluvil," protestovala Velvet.
„Chtěl bych se s ní vidět pořádně, Velvet. Budeš se muset zítra vrátit ke dvoru, ale až příště přijdeš do Lynmouth House, přeji si, abys s sebou vzala slečnu Angel Christmanovou."
Velvet znovu jen s námahou potlačila úsměv. Robin se chová tak pošetile! A pak, když se na něj dobře podívala, konečně si uvědomila. Je zamilován! Láska na první pohled - to snad existuje jenom v pohádkách, ne? Skutečně se do Angel zamiloval? Co si jen Angel pomyslí, až jí to řekne? Ne, ne, nemůže jí to říci! Což kdyby se Angel do Robina na oplátku nezamilovala a přijímala jeho dvoření jen kvůli jeho obrovskému majetku? Mamka říká, že se žena má vdávat vždycky jen z lásky. Bude muset být opatrná a sledovat, jak Angel na Robinovo dvoření zareaguje.
Najednou se Velvet z ničeho nic cítila k smrti unavená a zjistila, že už pomalu svítá. Ještě dnes večer musí být zase u dvora a jestli si teď neodpočine, udělá si před královnou ostudu, protože usne vestoje.
„Jdi do postele, Velvet," řekl Robin, jako by jí četl myšlenky. „Dobře si pamatuji, co to znamenalo, být u dvora ve službách královny."
Velvet udělala pukrle před bratrem i před Alexem a pak se pomalu a ospale ubírala pryč z knihovny.
Když se za ní zavřely dveře, pohlédl Alex na přítele. „Kdy zase přijde Velvet na Lynmouth House, Robe?"
„Než se vrátí ke svým povinnostem, řeknu jí, aby můj dům považovala za svůj vždycky, když bude v Londýně. Vím, že by si to matka tak přála," řekl Robin.
„Kdy myslíš, že bude mít zase volno?"
„Budeme muset ke dvoru, kamaráde, když se budeš chtít ucházet o mou sestru a já budu chtít složit poklonu slečně Christmano-vé. Dvorní slečny nemají moc času na zábavu, protože královna je přísná velitelka. Moc dobře si to pamatuji ještě z dob, kdy jsem byl pážetem."
„Bože na nebi! To jsem si nepomyslel, že zrovna já se budu jednou pitvořit u dvora Alžběty Tudorovny! Nejsem věru žádný dvořan, Robině." Alex zavrtěl hlavou.
„Když budeš ke královně upřímný a Velvet si tě oblíbí, nebudeš
94
se muset zúčastnit dvorských pletich, Alexi. Nemohu ale zamlčet, že se dnes večer pár dam už po tobě koukalo."
Alex se jemně usmál. „Musím říci, že od našich slavných dob v Paříži se mi ještě nedostalo tolika nezastřených nabídek, Robině. Když je královna sama tak ctnostná, pak mne překvapuje, že trpí kolem sebe takovou prostopášnost."
„Snáší ji jen potud, pokud se neděje na veřejnosti. Když se nějaký skandál provalí, pak na to vždycky někdo sakramentsky doplatí, to se spolehni."
Skot přikývl a pak řekl: „Jdu taky do postele." Vstal a protáhl se.
„Ať se ti něco pěkného zdá," škádlil ho Robin, „nebo jsi dnes večer u mé sestry neuspěl?"
Alex se zašklebil. „Džentlmen - i takový divoký a neotesaný Skot jako já - nikdy o svých úspěších nemluví, Robině." A než to stačil lord Southwood rozebrat, lord Gordon rychle odešel.
Robin se pousmál, vzpomínal na doby, kdy se Alex Gordon přece jen chlubíval. Vesele se šklebil při vzpomínce na ty dávno uplynulé dny v Paříži, na dívčice, o které se dělili, a na vychloubání mužskými schopnostmi, kterým se častovali. Zasmál se a pak zvážněl. To bylo ještě před sňatkem s Alison de Grenville.
Alison. Pošetilá, bláhová Alison. Nebyl do ní zamilován, ale přesto ji měl hodně rád. Nebyl vlastně ještě nikdy doopravdy zamilován - až do dnešního večera, kdy spatřil pohádkově krásnou slečnu Angel Christmanovou. Prohodil s ní jen pár slov. Dokonce si s ní ani nezatančil, a přece věděl - jeho srdce to cítilo -, že je to žena stvořená pro něj. Přísahal sice sám sobě, že už se nikdy neožení, ale tohleto bylo něco jiného.
Matka se mu jednou pokoušela popsat lásku, skutečnou lásku. Dokonce mu navrhla, že může zrušit zasnoubení do rodiny Gren-villeů, protože byl zaslíben už jako malý chlapec. Nepřál si to, protože věděl, že se oženit musí a Alison se mu zdála přijatelná. Znali se odmalička. „Ale ty ji nemiluješ!" hartusila matka a on se jen usmíval s nadřazeností mládí. Jeho matka podle všeho byl zamilovaná po celý život, a i když s jeho posledním otčímem, Adamem de Marisco, byla nadmíru šťastná, věděl, že dříve pro lásku hodně trpěla. Robin si často kladl otázku, jestli láska za všechno to trápení vůbec stojí, a brzy sám u sebe rozhodl, že ne. Přál si vést normální, spořádaný život.
Slečna Angel Christmanová to podle všeho měla teď změnit. Doposud netoužil vrátit se ke dvoru, dával přednost klidnému životu na devonském panství, kde mohl pobývat s dětmi. Během manželství s Alison se dvorskému životu vyhýbal a její smrt mu byla zá-
95
minkou, aby se ho stranil ještě víc. Teď ho však ke dvoru táhl pár hlubokých modrých očí, hlavička se zlatými prstýnky a úsměv, který mu poranil srdce tak, že mu při vzpomínce na něj až vyhrkly slzy. Ten večer se slečně Christmanové nemohl začít dvořit, protože byl vázán povinnostmi hostitele, ale už se rozhodl, že se kvůli ní ke dvoru vrátí. Nejdřív ze všeho hodlal vyzvědět něco o jejím původu od lorda Hundstona, který věděl všechno.
Královnin kancléř byl onoho rána po slavnosti lorda Lynmoutha překvapen, když dostal od téhož pána psaníčko s dotazem na původ slečny Angel Christmanové, královské schovanky. Anglie stála před hrozbou invaze, nejhorší od dob Normanů. Všechno, co reprezentovala Alžběta z rodu Tudorů, všechno, čím žila celá země, bylo ve smrtelném nebezpečí - a lord Southwood ho žádá o dob-rozdání o nějaké dívce! Tihleti poživační dvořané, pomyslel si Hundston, ale pak si připomněl, od koho vlastně lístek je, a poopravil názor. Robert Southwood je přece seriózní mladý muž, který donedávna tak hluboce a upřímně truchlil pro smrt své ženy. Že nějaká královnina schovanka dokázala takového muže upoutat - to bylo samo o sobě zajímavé.
Lord Hundston se začal věcí blíže zabývat, a tím, co zjistil, nebyl příliš nadšen. Slečna Angel Christmanová, sedmnáctiletá, je královskou schovankou od svých pěti let. Je vnučkou dvou méně významných baronských rodin ze severozápadního teritoria a dcerou mladšího syna jedné rodiny s mladší dcerou druhé. Byla svěřena do opatrování královně otcem poté, když zabil manželku, protože ji přistihl s jiným. Dívka neměla žádné věno, žádné vlivné příbuzné, a proto ani žádné vyhlídky do budoucna. Jednu věc však lord Hundston zjistil: slečna Christmanová je neobyčejně krásná, což by jí mohlo být ku prospěchu, jestliže bude též dostatečně chytrá. Zatím se nezdálo, že by takovými schopnostmi oplývala, a také o ní nepadla ani zmínka ve spojitosti s nějakým džentlmenem. Její nejbližší kamarádky byly Bess Throckmortonová a Vel-vet de Marisco.
„No ovšem," řekl si lord Hundston nahlas sám pro sebe. Odtud vítr vane! Slečna Christmanová se kamarádí se slečnou de Marisco, mladší sestrou hraběte z Lynmouthu. Když jsou její rodiče pryč, dohlíží lord popravu na sestřiny záležitosti. Zřejmě se dotazuje na její družky. O Bess Throckmortonové se ví, že pochází z vysoce postavené rodiny, i když sama je chudá; ale slečna Christmanová, bezvýznamná královská schovanka nepříliš urozeného původu byla samozřejmě Robertu Southwoodovi neznámá. Lord Hundston nadiktoval sekretáři vzkaz, v němž uvedl dívčin původ a sděloval ta-
96
zateli, že podle všech informací je slečna Christmanová pro jeho sestru jako přítelkyně vhodná. Načež se vrátil k naléhavým státním záležitostem.
Předcházejícího večera vzplanuly signální ohně na kopcích v Devonu a Cornwallu. Bylo to znamení, že ohromná Armáda, španělské loďstvo, byla spatřena z paluby lodi Lizzard a blíží se k Ply-mouthu. Ohňový signál přeskakoval z hrabství do hrabství, z Devonu do Dorsetu, přes Wiltshire do Surrey až do Londýna. Na rozkaz lorda Burghleye zlou novinu .před královnou až do slavnosti u lorda Lynmoutha utajili.
Královna má za sebou perný rok a trochu toho povyražení potřebuje, rozhodl William Cecil. Stál jí po boku od počátku její vlády a rozuměl jí ze všech nejlépe. Příštích několik týdnů rozhodne
0  osudu dynastie Tudorovců; královna bude potřebovat sílu.
Až po slavnosti jí sdělil tu zlou novinu, která se rázem rozletěla po královském dvoře jako lesní požár. Páni u dvora ani nešli spát. Vrátili se do Greenwiche, jen aby se ze sametu a hedvábí převlékli do něčeho praktičtějšího, a hned se vydali k pobřeží. Charles Howard, lord admirál, už v Plymouthu byl. Stejně i sir Francis Drake, John Hawkins a Martin Frobisher, přední admirálové anglické flotily.
Španělé byli u pobřeží spatřeni už dříve. Na konci června zpozorovala jistá cornwallská plachetnice směřující k francouzským břehům devět velkých korábů s krvavě rudými křižáckými znameními na plachtách, jak brázdí moře mezi Scyllami a poloostrovem Ushant. Jiná obchodní loď, tentokrát z Devonu, překvapila patnáctičlennou skupinu lodí. Cizí lodě začaly anglickou loď pronásledovat, té se však podařilo přistát u cornwallského pobřeží, odkud později odrazila a jako o závod uháněla do Plymouthu, aby podala zprávu.
Admirál Francis Drake si samozřejmě uvědomoval, co to znamená. Ještě vloni se mu podařilo překvapit Španěly u La Coruňi, kde jim loďstvo zapálil, takže útok krále Filipa proti Anglii musel být odložen. Teď však byla Armáda přebudována, znovu vystrojena a vybavena. Drake přesvěďčil lorda admirála, aby se ujal iniciativy, plavil se na jih a uďeřil na Španěly dříve, než se jim podaří dosáhnout Anglie. Když bylo anglické loďstvo na den cesty od La Coruňi, vítr se otočil a začal vát silně od jihu. Angličanům docházely zásoby, a tak jim nezbývalo, než se obrátit k domovu. Byla tu totiž reálná možnost, že by Španělé mohli využít příznivého větru a dorazit k břehům Anglie dřív než anglické loďstvo. Na to bylo hrůza
1 jen pomyslet.
97
V den, kdy se anglické loďstvo vrátilo do Plymouthu, vyrazila španělská flotila z La Coruňi a s jižním větrem v zádech se za neobvykle krásného počasí přeplavila přes Biskajský záliv. Nebe se pak na několik dní zatáhlo, což zpomalilo postup Spanělů, ale pak se znovu vyjasnilo. Ohromná Armáda plula dál, dál na sever k anglickým břehům. A pak, 20. července 1588, oznámil lord Burgh-ley, že Španělé dorazili.
Celá Anglie odpověděla na královninu žádost o pomoc s vlasteneckým nadšením. Na dotaz města.Londýna, kolik má postavit mužů a lodí, přišla odpověď, že pět tisíc mužů a patnáct lodí. O dva dny později ale dodali městští radní k službám Jejího Veličenstva hned deset tisíc mužů a třicet lodí.
Římskokatolický kardinál Allen vydal „Provolání k šlechtě a lidu Anglie". Podle něj měli podporovat španělskou invazi, nabádati je, aby napomohli k znovunastolení svaté matky církve a zbavili se té obludy neznabožství a nestoudnosti, Alžběty Tudorovny. Tuto neuvěřitelně drzou výzvu poslal ovšem kardinál z bezpečné vzdálenosti, ze svého sídla v Římě.
Anglickými katolíky to ani nehnulo. Byli spokojeni s prosperitou, které se za vlády dcery Jindřicha Tudora těšili. Byli především Angličany až do morku kostí a nikterak netoužili vyměnit královnu z poctivého anglického rodu za španělskou infantku; vždyť Filip Španělský se nechal slyšet, že hodlá dát Anglii jedné ze svých dcer. Celá Anglie povstala jako jeden muž. Depeše putovaly od pobřeží k lordu Burghleymu a královně bleskově jedna za druhou.
Zatímco byla slavnost u Robina v plném proudu, snažilo se anglické loďstvo dostat své lodě co nejrychleji ven z přístavu. U břehu by byli s nepřítelem v branách přístavu v pasti. Celou noc vynakládali nadlidskou námahu, aby dostali lodi do bezpečí na širé moře.
Ráno dvacátého června, stále v protivětru se Angličané pořád ještě lopotili, aby dostali lodě ven z Plymouthského zálivu. K polednímu se jim podařilo díky svrchované obratnosti, zkušenosti a disciplinovanosti dostat lodi do blízkosti Eddystonských skalisek. Španělé byli vzdáleni ještě dvacet mil po větru a netušili, že na ně anglická flotila už čeká.
Španělé obdrželi od krále Filipa hotový válečný plán a snažili se podle něj řídit. Což nebyl sám Bůh na jejich straně? Angličané naproti tomu dostali od královny jediný rozkaz: Zvítězit! Jak bitvu povedou, bylo věcí admirálů. Alžbětu zajímal pouze zdárný výsledek válečných operací. Věděla, že Bůh pomáhá těm, kdo si dovedou pomoci sami. Jak tolikrát říkala: „Je jen jeden Pán, Ježíš Kristus. Všechno ostatní jsou hlouposti."
98
Večer se zamžený měsíc ďábelsky střídavě skrýval a objevoval mezi vysokými mračny věštícími pěkné počasí. Armáda kotvila v sevřené formaci, kterou měla udržovat až do chvíle, kdy se měla spojit s flotilou vévody z Parmy u Calais. V noci stráže na palubách španělských lodí pozorovaly četné stíny, které proklouzáva-ly mlhou před nimi a směřovaly na západ ke cornwallským břehům. Za svítání Španělé s překvapením zjistili, že jsou obklíčeni a že nespočetné lodě jejich nepřátel k nim míří z návětrné strany ze vzdálenosti asi jedné míle. Angličané tak získali výhodu ještě před bitvou.
Španělské loďstvo - s těžkými koráby, z nichž některé měly až tisíc tun, s věžemi, nástavbami a mohutnými stožáry, s plachtami pomalovanými obrazy svatých a mučedníků, s trupy natřenými hrozivou černí plnými ozbrojenců a s háky na zachytávání lodí po bocích - vyrazilo proti anglickým obráncům. Anglické loďi byly naproti tomu mnohem menší, pohyblivější a dobře udržované. Jejich čistě bílé plachty nesly jediný znak: svatojiřský kříž. Trupy lodí byly natřeny v královniných barvách, zeleně a bíle, v geometrických vzorech. Paluby měly dost nízko nad vodou, a blýskaly se hlavněmi pušek.
Bitva byla nemilosrdná, obě strany usilovaly o vítězství, ale v jednu hodinu po poledni boj skončil nerozhodně. Španělé byli připraveni na boj zblízka. Jejich nové železné padesátiliberní dělové koule byly s to úplně zničit palubní výstroj lodi protivníka. Angličané byli naproti tomu díky menším plavidlům pohyblivější a jejich děla s dlouhou úzkou hlavní a zkušenou obsluhou byla daleko výkonnější a měla větší dostřel. Jejich loďi útočily na španělské loďstvo, jako když malý psík doráží na stádo tučných ovcí. Po několika hodinách boje se obě strany, kďyž poznaly, že ani jedna nedokáže strhnout vítězství na svou stranu, rozumně stáhly. Angličané neztratili ani jednu loď.
Armáda pokračovala velebně v cestě v letním slunci přes Lym-skou zátoku. Na pobřežních pahorcích pozorovatelé úzkostlivě pátrali v oparu nad mořem po záblesku mohutné španělské flotily. Zatím odrážel ze všech pobřežních městeček v Dorsetu houf malých lodí a směřoval k anglickému loďstvu. Přivážel čerstvé zásoby a střelivo tak rychle, jak jen je místní autority dokázaly rekví-rovat.
V sobotu 27. července kotvila Armáda přeď francouzským přístavem Calais. Tu se vévoďa z Meďiny-Siďonie, admirál španělského loďstva, setkal s generálem pozemních sil, vévodou z Parmy. Anglická flotila, která sledovala španělské loďstvo jako stín, ďosta-
99
la další posily pod velením lorda Seymoura a sira Williama Winte-ra, zkušeného veterána.
Obyvatelstvo Londýna vyčkávalo. Kolovaly divoké pověsti. Drake byl zajat, pravila jedna z nich. Jiná zas, že se u Newcastlu odehrála veliká bitva a anglická vlajková loď že byla potopena. Národ měl dík proměnlivým zprávám jen jednu myšlenku: na nadcházející bitvu. Na středu 7. srpna připadal nejvyšší příliv u Dun-kirku a všeobecně se očekávalo, že toho dne se oddíly vévody z Parmy přeplaví přes Kanál a vylodí se na pobřeží Anglie, nejspíše v Essexu.
Vévoda z Leicesteru, Robert Dudley, byl jmenován vrchním velitelem vojsk v hodnost generálporučíka. Královna se chtěla odebrat na pobřeží, aby se zúčastnila bitvy, ale Leicester to nedovolil. Napsal jí:
A teď k Vaší osobě, jež je pro nás tím nejcennějším a nejsvětěj-ším, oč máme na tomto světě dbát... Každý se musí zachvět při pomyšlení, že se chce Vaše Veličenstvo s odvahou vskutku královskou nechat zavézt na samy hranice říše, aby se utkalo s nepřítelem a bránilo své poddané. Nemohu, má nejdražší královno, k tomu přivolit, vždyť vše v tomto Vašem království stojí a padá s Vaším životem a zdravím, a proto Vás žádám: zachovejte nám především sebe!
Královna zuřila, střídavě podrážděná a mrzutá hartusila na dvorní dámy. Nesnášela pomyšlení, že musí zůstat v Londýně. Nakonec to byla Bess Throckmortonová, která jí laskavě navrhla: „Snad by vaše Veličenstvo mohlo dojet alespoň do Tilbury a provést přehlídku vojsk. Pouhý pohled na vás jim dodá odvahy!"
„Propánajána, Bess! Máš pravdu! Pojedem do Tilbury! Proti tomu ta baba Leicester nebude moci nic namítat!"
Leicester milostivě svolil, protože víc než kdo jiný chápal její úzkost. Napsal: „Dobrá naše královno - setrvejte při svém záměru, pokud Vám jen Bůh dá zdraví!"
Královna tedy dne 6. srpna vyplula po Temži k Tilbury. Její velká slavnostní loď se zelenobílými vlajkami byla po okraj plná dvorních dam, vybraných dvořanů a zpěváků-minstrelů, kteří vesele hráli a zpívali, aby svou paní alespoň na chvíli rozptýlili a dali jí zapomenout na vážnost situace. Za královninou lodí plulo několik dalších, naložených služebnictvem, kočárem a koňmi.
Raleigh se už dříve odebral k loďstvu, ale Essex zůstal s královnou. Nedovolila, aby ji opustil - k jeho velkému zklamání i zlosti, protože Essex vůbec nebyl zbabělec. Protože Velvet byla nejposlednější z dvorních dam, nabídla se, že bude cestovat na lodi své-
100
ho bratra, aby tak bylo na královské bárce více místa. Pozvala i Bess a Angel, aby jely s ní. Bess měla bledě růžové šaty, ale v tváři byla přepadlá a bledá, což Vel vet jen utvrdilo v podezření, že je zamilovaná do Waltera Raleigha, jemuž teď hrozilo nebezpečí. Velvet by se to nikdy neodvážila vyslovit nahlas, ledaže by se jí Bess svěřila. Bylo by přece neodpustitelné, kdyby do něčeho takového strkala nos, zvláště když jí Bess tak přátelsky usnadnila vstup ke dvoru.
Navzdory vážnosti situace měl .výlet do Tilbury skoro sváteční ráz. Kdekdo tu měl svoje nejlepší šaty a v podpalubí byly uloženy koše plné studených pečených kuřat, králičích paštik, čerstvě upečeného chleba, sýrů, broskví, třešní a ovocných koláčů. Loď South-woodů táhla vodou vrbový koš, v němž mezi proutím probleskovaly kameninové láhve s vínem, chladící se ve vlnách.
„Myslíte, mylorde, že Španělé opravdu zítra zaútočí?" zeptala se lepá kráska Angel Robina. Měla toaletu z nebesky modrého hedvábí, ale už poněkud vybledlou a těsnou přes prsa, protože královské schovanky, zvláště ty chudší, příliš často nové šaty nedostávaly. Okouzlený hrabě z Lynmouthu to ovšem nezaznamenal. Viděl jen jedno: nejkrásnější dívku, kterou kdy potkal.
„Nedej Bože!" odpověděl, „ale nemusíte mít strach, slečno Christmanová, budu vás chránit."
Angel se zarděla jako růže a Velvet s údivem shledala, že její prostořeká kamarádka také dokáže být panensky ostýchavá a že jí projednou došla řeč. Co jen to s ní je? Velvet se střetla pohledem s Bess, která se usmála, protože jí četla myšlenky.
„Bojíte se, Velvet?" zeptal se Alex.
„Kdepak!" rychle odpověděla. „Sama se chopím meče na obranu Anglie, než aby ji dobyli Španělé!"
„Bravo, petite soeurl" souhlasil Robin. „Docela jako pravověrná Angličanka! Otec by byl na tebe hrdý."
Brzy po poledni dorazila královská loď do Tilbury, kde přirazila k doku poblíž Block House, kde už čekali Leicester a jeho důstojníci, aby královnu uvítali. Když se Alžběta elegantní nožkou dotkla břehu, zazněla pozdravná salva z děl, dudy zaječely, a bubny zaduněly. Sir Roger Williams ji očekával v čele dvou tisíc jízdních ozbrojenců. Tisíc jich bylo hned vysláno napřed k Ardern Hallu, k domu mistra Riche, kde měla královna bydlet. Zbylých tisíc jezdců doprovázelo královnin kočár. Když se teď konečně ocitla mezi svými milými poddanými, byla královna v povznesené náladě. I když se cizího vpádu obávala, přesto pevně věřila, že bojový duch a odvaha jejího lidu dokáže zdolat temnou moc mnohem početněj-
101
ších sil Španělska. Nikdy a za žádných okolností si ani na okamžik nepřipouštěla porážku; od námořní flotily však stále žádná zpráva nepřicházela.
V kočáře vedle ní seděl hrabě z Leicesteru. Ani on nebyl během posledního roku ve své kůži, ale sebral všechny síly, aby dokázal dobře velet její armádě. Léty se Robert Dudley stal poněkud vyrovnanějším, o jeho oddanosti královně však nemohlo být pochyb. Vyrovnala se jeho ctižádosti. Po smrti své první ženy dlouhá léta čekal, že si ho královna možná vezjne, ale když už bylo jasné, že k tomu nedojde, oženil se v záchvatu uražené pýchy s její sestře-nicí, Lettice Knollysovou. Sňatek byl uzavřen tajně, protože nevěsta ani ženich nechtěli ohrozit své postavení u dvora. Královna zuřila, když to zjistila. Na nějaký čas byli hrabě i hraběnka zapuzeni ode dvora, ale Dudley královně tak chyběl, že ho brzy povolala zpátky. Lettice si však musela počkat ještě několik let.
Manželství bylo zpočátku šťastné, ale později se jako většina podobně uspěchaných svazků začalo rozpadat. Dudley královnu z duše miloval, pokud byl vůbec takového citu schopen. Nade vše totiž zbožňoval moc a výhody, které mu mohla poskytnout pouze královna. V tom se Lettice manželovi vyrovnala, ale Alžběta nemohla sestřence odpustit, že si vzala muže, kterého ona sama měla raději než koho jiného, i když se za něj provdat nechtěla. Ani jeden, ani druhý z manželů Dudleyových tak neprokázal mnoho charakteru, ale jejich oddanost královně byla mimo vši pochybnost.
Bess jela s královnou do Ardern Hallu, ale Welvet královna řekla - jako vždy ke své kmotřence shovívavá - že ji už dnes večer nebude potřebovat. Velvet s Angel měly zůstat spolu s hrabětem z Lynmouthu a lordem Gordonem U mořské panny v jednom z nejlepších hostinců v Tilbury. Robin moudře poslal jednoho ze svých lidí už před několika dny napřed, aby zamluvil nejlepší ložnice a soukromý salonek.
Mořská panna stála na zeleném trávníku na břehu řeky. Obílené stavení s tmavými trámy mělo krásná okna z drobných tabulek a u každých dveří keř červených a bílých růží. Po jedné straně byly stáje, z druhé strany půvabná zahrada, na jejíchž záhonech voněly fialy, hvozdíky, modré květy levandule a rozmarýn. Symetricky tu byly rozhozeny malé keře, přistřižené do nejroztodivnějších tvarů váz nebo ptáků. U zadních dveří do domu byla zeleninová zahrádka s fazolkami, mrkví, hráškem, pastiňákem, pórkem a hlávkovým salátem. Byly tam i ovocné stromy, jabloň, švestka a hruška a keře rybízu a angreštu. Zahrádka se sice nemohla rovnat zahra-
102
dám na Queen 's Malvern, kde byla dokonce dvě bludiště se zastřiženého zimostrázu, stovky růžových keřů i vzácné lilie dovezené z Ameriky, nicméně to bylo půvabné místo, kde se dalo příjemně procházet po dobré večeři.
Padal už soumrak, rychle tekoucí řeka byla tichá a nad ní se vznášel skoro nepostřehnutelný opar. V hladině se odráželo do fialová zbarvené nebe. V růžovém přísvitu kmitaly vlaštovky a dotýkaly se vln. Vel vet měla na sobě pořád ještě zelené šaty, které si oblékla ráno, protože na bratrově b.árce neměla možnost se převléknout. Byla proto trochu rozmrzelá, nicméně Alex ji vzdor tomu shledával úchvatně krásnou.
Ke svému překvapení se Velvet najednou ocitla o samotě s pohledným Skotem. Bratr se podle všeho uchýlil s Angel do jiné části zahrady. Pevně rozhodnuta nedat na sobě znát nervozitu se obrátila k lordu Gordonovi: „Ještě jste mi neřekl nic o sobě, můj pane. Vyprávějte mi o svém domově."
„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že mi budete říkat Alexi," poznamenal hlubokým teplým hlasem.
Zčervenala a hned se za to v duchu pokárala. „Vyprávějte mi o Skotsku, Alexi. Než jsem přišla ke dvoru, žila jsem vždy jen na našich statcích v Anglii a ve Francii. Vyprávějte mi o své vlasti. Můj snoubenec pochází ze Skotska, a pokud si ho vezmu, budu tam muset žít."
„Mému rodu patří malý hrad na skotské Vrchovině, severozápadně od Aberdeenu. Máme i dům ve městě Aberdeen."
„Vy nemáte dům v Edinburgu? Vždyť jistě pobýváte u dvora."
„Ne, děvenko, neměl jsem dosud ani čas, ani chuť pohybovat se v prostředí královského dvora. Stuartovci si totiž neustále vypůjčují od svých lordů, nikdy nevracejí a jsou neuvěřitelně nevděční. Ale král je mým bratrancem; měli jsme společného děda, Jakuba V."
Při tom Velvet vykulila zelené oči. „Váš dědeček byl skotský král?"
„Ano. Má babička Alexandra byla dědičkou" - tu se zarazil, protože by byl málem řekl ,BrocCairnu', ale hned pokračoval - „našich statků. Uplatnila nárok na uznání manželství s králem, ale protože zemřela při porodu mého otce Anguse, sešlo z toho. Král sice své otcovství uznal, ale můj otec si ponechal rodové jméno Gor-donů. Babička prý Jakuba Stuarta V. velice milovala."
Velvet si nadšeně povzdechla. „Jak romantické! Kdybych se i já tak mohla zamilovat!"
Alex věděl, že je to čiré šílenství, ale nemohl se zdržet, aby ne-
kl: „Myslím, že já jsem se do vás už zamiloval, Velvet."
103
Zarazila se v chůzi, aby na něj pohlédla. „Nesmíte, Alexi," řekla s naprostou vážností. „Jsem přece zasnoubená, víte to."
„Vždyť jste mi říkala, že jste před snoubencem utekla a že ho nechcete."
„Neřekla jsem, že ho nechci. Prostě si ho nevezmu, dokud ho blíž nepoznám a dokud se matka s otcem nevrátí z Indie. Nechci ohrozit dobré jméno naší rodiny, Alexi. To si přece o mně nemyslíte?"
„Ne, děvče, věřím, že vám čest nedovolí zostudit vaši rodinu, ale to mi, Velvet, chcete zlomit srdce? Když vám ho podávám jako na dlani?"
Zatvářila se zmateně; ale srdce jí plesalo. Pak řekla s odzbrojující upřímností: „Ještě nikdy se mi žádný muž nedvořil. Ucházíte se o mou přízeň, Alexi?"
„A líbilo by se vám to, Velvet?"
Zvážněla a drahnou chvíli uvažovala. Nakonec začala: „Řekla jsem sice, že se provdám jedině z lásky, ale jak mám poznat, co je to láska, když přijmu slepě rozhodnutí rodičů? Vždycky mi dopřávali svobodu rozhodování a věřím, že by to udělali i tentokrát, i když jsou daleko. Ano, Alexi, souhlasím, přijímám vaše dvoření - ovšem pod podmínkou, že nepovede k ničemu vážnějšímu než k nezávaznému flirtu. Nemohu vás klamat. Čest mého rodu mne spojuje s tím neznámým hrabětem, ať už to moje srdce táhne kamkoliv."
Chytil ji do náručí a divoce ji políbil, až zčervenala a nemohla popadnout dech. Objala ho rukama kolem krku a on jí zabořil prsty do vlasů, jak jí zvedal tvář, aby ji mohl pokrýt polibky. „Ach, dítě," povzdychl si, „jak jsem šťasten!"
Velvet najednou zaplavila nevysvětlitelná radost, i ona se usmála a se zářícíma očima pravila: „I já jsem šťastná, drahý příteli!"
Zatímco pokračovali v procházce po břehu řeky, odehrávala se na druhém konci zahrady scéna mnohem dramatičtější. Od prvního okamžiku, kdy Robert Southwood poprvé spatřil Angel Christma-novou, toužil octnout se s ní o samotě. Až dnes se mu to podařilo. Klidným chováním mohl leckoho zmást, ale ve skutečnosti byl jako jeho otec: Po čem zatoužil, to musel dostat. „Miluji vás," říkal jí právě podmanivým hlasem. „Miluji vás ode dne, kdy jsem vás poprvé spatřil."
Angel se zarazila. Že by byl Velvetin bratr schopen dělat si z ní legraci, to si věru nepomyslela. V rozčilení ani nedokázala hned odpovědět. Pak ji napadlo, že když si bude hrát na nechápavou, jen ho tím povzbudí k dalším opovážlivostem, proto rázně odpověděla:
104
Děláte si ze mne legraci, můj pane, a to není od vás hezké. Vaše
sestra vás má tak ráda a je to má nejlepší kamarádka. Chcete snad,
aby to, co je mi nejdražší, přátelství s Velvet, bylo pošpiněno?
Styďte se, pane!"
„Ale já si z vás nedělám legraci!" vykřikl.  „Já vás miluji,
Angel!"
„Pak ovšem jste blázen, pane, protože mne ani neznáte," odsekla, u konce s trpělivostí. Ať jsem chudá a bezvýznamná, inyslila si, ale jak se opovažuje si se mnou ta.k zahrávat!
„Váš otec byl Witt Christman, syn sira Randera," řekl Robin. „A vaše matka, které jste tak podobná, byla Joan Wallisová. Váš rod pochází z okolí Longridge v Lancasteru. Rodiče vám zemřeli, když vám bylo pět, a i když by vás prarodiče z otcovy strany byli přijali za vlastní, otec vás svěřil do péče královny. Desátého prosince vám bude osmnáct."
„Odkud tohle všechno víte?" zeptala se Angel, rozzlobená, že se jí vetřel do soukromí.
„Zjistil jsem si to u lorda Hundstona," odpověděl popravdě.
„A proč?" probodávala ho očima.
„Řekl jsem vám, proč: miluji vás, Angel!" Dobré nebe, jak je krásná, říkal si.
„Otec zabil matku, protože mu byla nevěrná a pak si sám vzal život," řekla bez obalu.
„Naneštěstí," odpověděl, „ale takové věci se stávají i v nejlepších rodinách! Moje a Velvetina matka žila kdysi v harému v Maroku."
„No, tohle se zas tak často v nejlepších rodinách nestává," odvětila Angel a v koutcích úst už se jí rodil úsměv. „Vy si děláte legraci, viďte, chcete mne utěšovat?"
„Ne," řekl, „je to pravda."
„Co ode mne chcete, můj pane?" naléhala, stále ještě vyvedena z míry. Tušila, že je to něco, s čím nebude moci souhlasit, a že se ho odmítnutí dotkne. Jak moc se dokáže rozzlobit? Mohl by jí zakázat stýkat se se sestrou? Ach, bože! Jak je hezký! Je to nejhezčí niuž, jakého kdy viděla.
„Staňte se mou ženou," řekl Robin tiše.
„Pane, to je od vás kruté!" vykřikla a k vlastnímu překvapení shledala, že má oči plné slzí. K čertu s ním! říkala si. K čertu s ním! Ve zmatku se odvrátila.
Southwood se s tím ale nespokojil. Jemně ji otočil, aby se mu nuisela podívat do očí. „Podívejte se na mne, má sladká Angel," ^k měkce. „Miluji vás, má nejdražší."
105
Zůstala na něj zírat, jako by zešílel. „To není možné," odpověděla. „I když už znáte podrobnosti mého původu a osudu, přece jen mě vůbec neznáte. A mimoto, vy jste hrabě z Lynmouthu, jeden z nejvlivnějších a nejbohatších mužů v Anglii. Ve srovnání s vámi nejsem nic. Jak by se dcera druhého syna bezvýznamného barona mohla přirovnávat k rodu Southwoodů?"
„Věru, Angel, jsem Southwood, a proto mi nikdo na světě nesmí nic předpisovat. Jsem sám svým pánem."
„Měl byste se oženit s dámou stejně vznešeného původu, která by se vám vyrovnala i bohatstvím, pane," odvětila klidně. „I já to tak vidím."
„Ožením se s dívkou, kterou miluji," trval na svém, „a vás, má krásná Angel, miluji nade vše. Vezměte si mne, drahoušku! Učiňte mne nejšťastnějším z lidí!"
Teď už byla Angel úplně vyvedena z konceptu. Odjakživa si myslela, že až přijde čas, vyhledá jí královna vhodného manžela, protože přece nemůže zůstat královskou schovankou napořád. Odjakživa věděla, že její jedinou předností je krása. Doufala, že díky ní získá jednou za manžela nějakého bohatého kupce anebo nějakého významného, ale příjemného šlechtice. Ani ve snu si nepředstavovala, že by se do ní mohl zamilovat někdo takový jako Robert Southwood, a protože uvažovala realisticky, nikdy na takovou partií ani nepomyslela. Srdce jí tlouklo jak kladivo a jinak bledé líce jí zrůžověly. Vzhlédla k Robinovi a řekla: „Ale já nevím, jestli jsem do vás zamilovaná, a stejně jako Vel vet si i já myslím, že žena musí k muži, kterého si bere, něco cítit." Znepokojeně skousla dolní ret. „Je to nemyslitelné, mylorde! Co by řekla vaše matka na takový svazek? Ani královna by ho neschválila! Už o tom nemluvte, prosím vás. Budu se snažit zapomenout, že jste se o takové možnosti kdy zmínil a vy mi pak nebudete bránit v přátelství s vaší sestrou. Tohle se už nikdy nesmí opakovat, věřte mi!"
Robert už málem sevřel Angel do náručí. „Když se matka provdala za otce, neznala ani své pravé jméno," řekl tiše. „Trpěla tehdy ztrátou paměti. Můj otec ji však miloval bez ohledu na to, že nevěděl, kdo je, a přesto se s ní oženil. Mohla být třeba vražedkyní, nevadilo mu to. Miloval ji stejně jako dnes já vás, Angel. A co se týče Jejího Veličenstva, má lásko, určitě dá souhlas. Pojďte hned se mnou a požádáme ji!"
Angel se zděsila. „Teď!" vykřikla. „Teď večer?"
Robin se zazubil. „Ano, Angel Christmanová. Teď! Právě teď večer. Můžete jet se mnou na koni do Ardern Hallu." Vzal ji pevně za ruku a táhl pryč, ale Angel se zastavila.
106
Velvet," řekla. „Prosím, řekněte Velvet, ať jde s nárni."
"výborně." Usmíval se na ni. „Kde jen ta ještěrka vězí?" Zaclonil'si oči dlaní a rozhlížel se po zahradě. „Aha, tamhle jsou, na břehu. Velvet! Alexi!" zvolal.
Přiblížili se ruku v ruce a Robin si povšiml, že mladší sestra je roztomile uzardělá, zatímco Alex se tváří spokojeně jako kocour. „Něco se děje, Robině?" zeptala se Velvet, když k nim došli.
„Požádal jsem Angel o ruku, a protože je tak poctivá, myslí si, že není pro mne dost dobrá. Má strach, že jí královna nedovolí se za mne provdat, ale já jí vyložil, že si matka brala otce za mnohem horších okolností, a přesto svolení od královny dostala. Jedeme teď hned do Ardern Hallu a Angel by byla ráda, kdybyste jeli s námi."
„Máš mého bratra vůbec ráda?" zeptala se najednou Velvet. „Vždyť muži jsou ve vztazích k ženám úplní blázni! Paní Cecily to mockrát říkala."
„Já - já n-nevím, Velvet," odpověděla Angel upřímně. „Jak to mám vědět? Vždyť lorda Southwooda sotva znám."
„To není podstatné," odbyl to Robin mávnutím ruky. „Já ji miluji a stejně se při většině sňatků nebere vůbec v úvahu, jestli se zúčastněné strany milují, či ne. Alison a já jsme do sebe vůbec nebyli zamilovaní."
„Ale s Alison jste se znali od malička, Robině," řekla Velvet. „S Angel jste se sotva seznámili. Pochop, že nemám strach jenom o tebe, ale i o svou nejlepší kamarádku. Jestli je to z tvé strany jen nějaký rozmar, budu se na tebe strašně zlobit."
„Kdy jsi mne viděla, že bych byl vědomě bezohledný, Velvet?" zeptal se jemně. „Je mi jasné, že láska na první pohled je vzácná, ale s Angel mne to potrefilo. Chtěl bych celý svůj život zasvětit jejímu blahu - pokud mi to dovolí." Z očí mu sálalo tolik citu, že Velvet musel na okamžik odvrátit zrak. Takového ho neznala.
Polkla, aby uvolnila sevřené hrdlo a s pohledem na něj upřeným řekla: „Jestli je to tak, tak proč, u čerta, tady stojíme, místo abychom už ujížděli k Ardern Hallu?!"
Alex klouzal pohledem pobaveně z jednoho na druhého. Jak roztomile sobecké byly ty děti Skye 0'Malleyové! Oba si upřímně mysleli, že je věc notová, protože vyhovuje jim. Nikdo z nich se neobtěžoval zeptat se druhé zúčastněné strany. Obrátil se ke krásné světlovlásce a pravil: „A co tomu říkáte vy, slečno Christmano-vá? Také hodláte vyrazit za tmy za královnou, abyste si vyžádala svolení ke sňatku s hrabětem z Lynmouthu?"
„Myslím, že je to celé čiré bláznovství, můj pane," odpověděla s úsměvem, „ale jestli to hrabě myslí vážně, lepší nabídku k sňat-
107
ku jsem dostat nemohla. Opravdu velkolepá nabídka pro dívku v mém postavení! Musím si zachovat chladnou hlavu!"
Velvet se zatvářila užasle. „Ty si chceš zachovat chladnou hlavu v otázce manželství, Angel? A co láska? Vždyť už si o tom povídáme celou věčnost!"
Angel povzdechla a přejela si rukama po jednoduchých šatech. „Velvet, ty ses narodila jako dědička velkého majetku. Já nemám tvoje možnosti. Jistě, chci milovat muže, jehož si vezmu, ale kdyby se královna rozhodla dát mne. úplně cizímu člověku, nemohu odmítnout. Za tu krátkou dobu, co znám tvého bratra, se mi jeví jako laskavý a jemný muž z nejlepšího rodu. Říká, že mne miluje a myslím si, že se city nedává unášet příliš snadno. Věřím, že bych se ho časem naučila mít ráda, a to je pro dívku v mém postavení dostatečně dobrý předpoklad pro manželství."
Robin vzal Angel ochranitelsky kolem ramen a políbil ji na temeno zlatovlasé hlavičky. „Děkuji vám, drahoušku, za projevenou důvěru. Udělám vše, abych vás nezklamal. A teď, jestli jsi, sestřičko, spokojena s našimi záměry, mohli bychom vyrazit?"
„On ne, můj pane," řekla nastávající nevěsta s ruměncem ve tváři. „Nepojedu, dokud se nepřevléknu. Nemohu se objevit před Jejím Veličenstvem v těchhle pomačkaných cestovních šatech. Pomůžeš mi, Velvet?"
„Jistě," odpověděla Velvet, načež se obrátila k bratrovi: „Můžeš pro nás obstarat kočár?"
„Kočár?" zasmál se Robin. „Myslel jsem, že vás s Alexem vezmeme za sebe do sedla."
„V sedle? Kdepak! To bychom přijely do Ardern Hallu tak zaprášené, že by nás měli za cikánky! Angel a já máme s sebou jen jedny rezervní šaty a zítra je budeme také potřebovat. Musíš nám sehnat kočár! Nechám to na tobě, Robině. Pojď, Angel!" S lesknoucíma se očima a vlajícími kadeřemi vzala Velvet kamarádku pod paží a spěchala zpět k hostinci.
Za krátkou chvíli, kdy Velvet pomáhala Angel z jejích obnošených modrých šatů, dokázal Robin opatřit kočár. Zjistil také, že královna večeří s hrabětem z Leicesteru ve stanu uprostřed vojenského ležení.
Z hostince U mořské panny bylo jen pár minut cesty do tábora. Hned jak dorazili, vyžádal si mladý hrabě u královny slyšení a za několik okamžiků byli uvedeni do stanu lorda Dudleye.
Královna měla na sobě velkolepou černozlatou toaletu, s živůt-kem hustě pošitým perlami. Milostivě se usmála a vztáhla ruku k Robinovi a Alexovi. Když jí oba pánové vzdali úctu, byla řada
108
na obou dívkách, aby provedly dvorskou poklonu, což učinily ladně a současně.
„Nuže, mylorde z Lynmouthu," řekla Alžběta, „co je to tak důležitého, že to nemůže počkat, až se vypořádáme se Španěly?" Zvědavě na něj hleděla.
Robin obdařil královnu srdečným úsměvem. „Vzpomínáte si, madame, jak jsem plakal pro maminku, když jsem poprvé přišel ke dvoru? Abyste mne uchlácholila, slíbila jste mi tehdy, že si od vás mohu přát cokoliv. A mne ta představa, že mohu od své královny žádat cokoliv, tak nadchla, že jsem se nedokázal rozhodnout."
Královna se při vzpomínce usmála. „Jestli si dobře vzpomínám, lorde Southwoode, řekla jsem tehdy, že nabídka trvá a že si její splnění můžete vyžádat kdykoliv. Je to tak?"
„Ano, madame, konečně jsem si vybral, a předstupuji dnes před Vaše laskavé Veličenstvo proto, abych vás požádal o ruku vaší schovanky, Angel Christmanové."
Královna překvapeně pohlédla z lorda na Angel a pátrala v paměti. U dvora v té době bylo několik královských schovánek. Která je to? Ach, ano. V očích jí svitlo pochopení. „Víte ale, mylorde, že to děvče je bez haléře? Nepřinese vám nic, než své panenství, pokud jste jí ho už neuzmul."
Angel se dokrvava zarděla a Robin pravil rychle: „Nikoli, madame! Mám Angel v příliš velké úctě, než abych ji kompromitoval."
Královna se, jak si Velvet všimla, s jistou hořkostí usmála a řekla: „Možná že jako Southwood vypadáte, ale jste pravým synem své matky, a to v mnoha ohledech, mylorde! Věřím vám, že dbáte o čest té dívky. Pro slečnu Christmanovou je to nečekaná a šlechetná nabídka. Co takovému svazku řekne vaše matka, až se vrátí z výpravy? Bude s ním souhlasit? To bych se divila!"
„Určitě bude," odpověděl pevně.
Královna se znovu usmála. „Ano, máte pravdu. Nepochybuji, že vás ráda uvidí usazeného, protože Skye O'Malleyová vždycky přála šťastným koncům. Dobře tedy, Roberte Southwoode, hrabě z Lynmouthu, smíte se oženit s mou schovankou Angel Christmanovou. Kdy se můžeme těšit na pozvání na svatbu?"
„Ožením se s Angel tak rychle, jak to jen bude možné; odklady by byly zbytečné. Nikdo z nás obou nemá rodiče a nemusí se projednávat žádné věno."
Alžběta přikývla. „Dnes večer," řekla. „Vezmete se dnes večer, oddá vás můj kaplan a lord Dudley povede nevěstu k oltáři! Ano! Dnes večer! Bude to pro Anglii dobré znamení! Začátek, ne konec!"
109
„Madame!" Robin byl omráčen. „Jste příliš laskavá!"
„Dudley!" zvolala královna. „Zvedni ten svůj hubený zadek a přiveď kaplana! A pak sežeň pro to dítě nějakou kytici!"
Angel tu stála ztuhlá překvapením. Všechno se odehrávalo tak rychle! Sotva před hodinou dostala nabídku k sňatku od vlivného a bohatého muže. A za další hodinu se má za něj provdat! Co jen se to děje? Začala se třást strachem a nervozitou, dokud ji Velvet neštípla.
„Odvahu, ty huso!" zasyčela na, ni. „Královna tě vyznamenává. Kam se poděl ten drzý vrabčáček, kterého jsem poznala, když jsem přišla ke dvoru? Jestli teď omdlíš, tak si mne nepřej, Angel!"
„Podívejme se, kdopak mě to žene do manželství?" odsekla Angel a do tváří se jí vracela barva. „Zběhlá nevěsta!"
Velvet se na přítelkyni spiklenecky usmála: „Výborně!" řekla. „Už jsi to zase ty. Doufám jen, že se z tebe nestane jedna z těch manželek, co visí manželovi na rtech a papouškují všechno, co řekne. Propánajána, Angel, buď sama sebou! To jen Alison byla taková uculená hlupačka!"
„Třeba mne má rád právě proto," řekla přiškrceně Angel.
„Ne. Ty vůbec nejsi taková, jako byla Alison de Grenville. Že zemřela, to bylo to nejrozumnější, co mohla udělat!" řekla Velvet drsně. „Robina už začínala nudit, i když o tom ještě nevěděl."
„Přistupte blíž, dítě," řekla královna a pokynula Angel. Když se obě dívky postavily královně po boku, zeptala se: „Jak dlouho jste královskou schovankou, Angel Christmanová?"
„Přišla jsem ke dvoru krátce po svých pátých narozeninách, madame. Letos mi bude osmnáct."
„Tak mladá," řekla si tiše pro sebe královna. „Byla jste ještě velmi mladá, když jste ztratila rodiče, ale já byla ještě mladší, když zemřela má matka. Snad jste se necítila u dvora osamělá, mé dítě."
„Ach ne, madame. Bylo radostí vyrůstat u vás. Kdybych se nebyla dostala ke dvoru, přišla bych o mnoho vzácných příležitostí. Naučila jsem se tu číst, psát a počítat. Umím číst i psát jak latinsky, tak řecky i francouzky. Umím hrát na loutnu, i když sama žádnou nemám. Bohužel jsou hudební nástroje drahé!"
„Máte ráda hudbu?" Půvabná dívka, z které se měla stát jedna z nejvýznamnějších dam u dvora, vzbudila královnin zájem.
„Ach, ano, madame, velice. Ráda bych se naučila hrát na spinet, i když si netroufám rovnat se nadáním Vašemu Veličenstvu."
Královna se usmála. To děvče je pohotové, i když se zdá na první pohled díky své kráse povrchní. To je jen dobře, bude se
110
k lordu Southwoodovi hodit. „Říká se, že mám pro spinet nadání," poznamenala královna suše.
V tu chvíli se vracel lord Dudley, nesl malou kytici z planých růží, sedmikrás a několika snítek levandule. „Nic lepšího jsem nemohl sehnat, Bětko, div jsem se nepřerazil, jak jsem je hledal ve tmě kolem tábora." Podal jí kytici.
Královna odtrhla z rukávu zlatou stužku, kytici jí svázala, pak ji vzala od hraběte z Leicesteru a podala Angel. „Tady, mé dítě, i když se vaší kráse nevyrovná. A teď, kde je u všech čertů ten kaplan?"
„Tady, madame." Kněz vystoupil z přítmí.
„Přeji si, aby byl lord Southwood a jeho snoubenka ihned oddáni," řekla královna. „Ušetřte mne námitek."
„Ovšem, madame," zněla odpověď. „Mohu znát jména snoubenců?"
„Robert Geoffrey James Southwood," řekla královna s úsměvem. „Je jedním z mých mnoha kmotřenců, i lorda Dudleye. Už je to sice dávno, co byl pokřtěn, ale nicméně si to pamatuji."
Robin pravil s úsměvem: „Jste vtipná, madame."
„Ph!" na to královna s pohrdavým odfrknutím. Pak se otočila k nevěstě. „Jaké je vaše celé jméno, dítě?"
„Angel Aurora Alžběta, madame. Babička prý trvala na tom, abych se jmenovala Angel, protože jsem vypadala jako andílek. Auroru navrhla matka, protože jsem se narodila za svítání a Alžběta se jmenuji po vás, Veličenstvo."
„Byla jste pojmenována po mně?"
„Tak mi to bylo řečeno, madame."
Královna polichoceně přikývla a pravila: „Začněme, otče."
Divné místo na oddavky, táhlo Velvet hlavou, zatímco kněz odříkával svatební formuli. Uprostřed stanu generálporučíka, velitele vojsk, a před nadcházející bitvou. Vylekané služebnictvo znovu prostřelo stůl, kde předtím královna s Dudleyem večeřeli. Přistavili ho k jedné straně stanu, lampy nad ním rozlévaly zlatisté světlo. Narychlo povolaný kněz byl v prosté klerice bez slavnostního ornátu. Nevěsta tu stála ve svých jediných slušných šatech, v ruce s narychlo natrhanou svatební kyticí. Ještě štěstí, že Angel trvala na tom, že se převleče, než pojede ke královně, myslila si Velvet.
Ty šaty byly opravdu roztomilé a Velvet byla ráda, že se tehdy v okamžitém popudu rozdělila s Bess a Angel o látky, kterých byl na Queen's Malvern takový nadbytek. Bonnie ty šaty ušila krásně, jako by je šila pro Velvet samotnou. Spodní sukně měla úzký zlatý proužek, živůtek byl vyšit sladkovodními perličkami a drobnými
111
skleněnými korálky, rukávy byly v prostřizích svázány hedvábnými stužkami. Co nikdo jiný než Vel vet nevěděl, bylo, že pod šaty měla nevěsta punčošky na několika místech úhledně zalátané a střevíčky skoro prošlapané. Ještě než prostý obřad začal, napadlo Vel-vet, aby Angel rozpustila dlouhé zlaté vlasy, které jí splývaly až do pasu a tvořily tak nádherný mihotavý závoj. Angel byla jako nevěsta opravdu čarokrásná.
„Prohlašuji vás mužem a ženou," zakončil královnin kaplan obřad.
Dlouho a mlčky shlížel Robert Southwood do štěstím zářící tváře Angel a pak ji s úsměvem krátce a pevně políbil. Najednou Angel shledala, že ji líbá lord Dudley, královna i lord Gordon. Do-růžova se zarděla. Velvet ji zeširoka objala, pevně přitiskla a zašeptala jí do ucha: „Jsem tak ráda, že jsme odteďka sestry, má drahá Angel!"
Sluhové přispěchali s poháry sladkého vína a zákusky; nabízeli všem dokola. „To by byla chudá svatba, kdyby hosté nedostali ani přípitek," prohlásila Alžběta.
„Vždyť jsem chudá nevěsta," podotkla Angel, ale při pohledu na manželův prsten s erbem rodu Southwoodů, který teď měla na prstě, se usmívala. Když se totiž kněz zeptal, kde mají prsteny, teprve si uvědomili, že žádné nemají, a proto Robin stáhl svůj prsten, aby posloužil jako zástava manželského slibu. Později, slíbil, dostane Angel pravý snubní.
„Nuže, mé milé dítě. Musíte dostat věno," řekla královna, „a protože jste byla tolik let pod mou ochranou a v mých službách, je mou povinností vám je dát. Za každý rok z těch třinácti, které jste strávila u dvora, dostanete sto zlaťáků a k tomu dalších dvě stě jako svatební dar ode mne osobně. A navíc, drahá lady Soutwoodová," - královna se musela usmát, když zahlédla ve tváři Angel výraz uspokojení - „daruji vám tento náhrdelník." Královna sňala z šíje malou přepychovou šňůru bledě růžových diamantů, zasazených ve zlatě. „Pro vás, mé dítě," pravila a otočila ohromenou Angel, aby jí mohla náhrdelník připnout.
Angel se ve zmatku jednou rukou dotkla tváře a druhou se spěchala ujistit, že jí na krku spočívá něco tak drahocenného. „Madame... madame..." koktala, nemohla se ani zmoci na to, aby poděkovala. V životě k ní nikdo nebyl tak štědrý. Nikdol Královna ji po-pleskala po tváři, pak zvedla pohár a řekla: „Před mnoha lety jsem připila Geoffreyi Southwoodovi u příležitosti jeho sňatku se Skye O'Malleyovou. Jak si vzpomínám, i tuto svatbu jsem zaranžovala já. Zřejmě se už stává zvykem, že se královna stará, aby se South-woodové dobře oženili. Hodně zdraví, dlouhý život a mnoho dětí
112
vám oběma! Bůh vám žehnej, drazí!" Načež naráz vypila pohár a všichni přítomní tak učinili po ní.
Krátce nato se královna odebrala zpět do Ardern Hallu a naši čtyři mladí lidé se vrátili k Mořské panně. Tentokrát Robin trval na tom, že poveze Angel v sedle, takže Velvet zůstala v kočáře sama. Měsíc zacházel, ale na nebi zářilo tisíce hvězd. Alex jel diskrétně napřed, aby novomanžele nerušil.
Robin Southwood nebyl v životě ještě nikdy tak šťasten. Byl sice odjakživa hýčkán a žil v přepychu, ale sňatek s tím krásným stvořením, které teď držel v náručí, znamenal pro něj víc než co jiného. Cítil, jak se mu nevěsta v náručí chvěje a zamrzelo ho, když zjistil, že se bojí. Nechtěl na její strach poukazovat, protože by ji to jen ještě víc rozrušilo, a tak se ji snažil rozptýlit.
„Až se vrátíme do Londýna, půjdeme do matčiných skladišť u řeky a vybereme si tam z těch nejkrásnějších látek pro tebe na šaty, drahoušku. Vždyť ty jsi to nejnádhernější stvoření, co kdy žilo, a krásný klenot si zaslouží i krásné osazení. Pomůžeš mi vybírat, viď? Představuji si tě v barvách drahokamů, protože ty se budou výborně hodit k tvé růžové a bílé pleti."
„Jste příliš laskav, můj pane," zněla tichá odpověď, ale hlavu měla mladá novomanželka stále odvrácenou.
„Podívej se na mne, Angel. Jestlipak víš, že ses mi ještě nepodívala do očí? Podívejte se na mne, lady Southwoodová!"
Otočila se a záblesk tyrkysových očí ho zprudka zasáhl. Na rtech jí tkvěl lehký úsměv. „Lady Southwoodová. To jsem já? Opravdu já?"
Zazubil se. „No to teda jsi, Angel. Zcela jistě jsi má paní, Angel Southwoodová, hraběnka z Lynmouthu, provdaná za mne před očima samého Boha, Jejího Veličenstva a s požehnáním královského kaplana."
„Ach, můj pane, co jsme to jen udělali?"
„Zatím ještě nic," řekl čtverácky a musel se zasmát, když viděl, že zčervenala jako růže. „Teď vám, maďame, nejdřív ze všeho udělím svůj první manželský příkaz. Mohla byste mi, prosím, říkat Robině, má drahá paní?"
„Jste si jist, že jsme neudělali hroznou chybu... Robině?"
„Ne, má sladká Angel, žádnou chybu jsme neudělali. I královna uznala, že je takhle uspěchaná svatba namístě. Miluji tě a doufám, že i ty se mne co nejdříve naučíš milovat. Nikdy nemusíš mít ze nine strach, Angel. Nikdy se nemusíš bát vyjádřit svůj názor nebo požádat mne o cokoli. Vždycky ti budu naslouchat. A teď, než dojedeme k hostinci, musím s tebou probrat dnešní noc."
„Dnešní noc?"
113
„Naši svatební noc. Ale drahá Angel, jestli chceš, můžeme ji odložit na později, až mne lépe poznáš. Vyber si, má drahá."
Byla zticha; jak se mu zdálo až příliš dlouho, a pak řekla tak tiše, že se musel naklonit blíž, aby ji slyšel. „Už vás znám lépe, než si myslíte, Robině, protože vás má Velvet tolik ráda, že o vás pořád mluví. Vím, že mi neublížíte, protože jste tak laskavý. A potom, nedovedu si představit jiný způsob, jak jeden druhého lépe poznat," dodala šelmovsky, „než prožít svatební noc tak, jak se má. Ale na něco vás musím upozornit; přesto, že jsem tolik let pobývala u dvora, jsem pořád panna a nijak zvlášť v lásce zkušená. Prosím vás proto, abyste měl se mnou trpělivost."
„Nikdy by mne ani nenapadlo, že bys nebyla panna, Angel," zněla vážná odpověď.
Právě přijížděli k hostinci, a když Robin rychle seskočil, vzal svou nevěstu do náruče a snesl ji se sedla. Ruku v ruce vešli do stavení a kráčeli rovnou po schodech nahoru do pokojů, které už dřív hrabě zamluvil. Původně měly Velvet s Angel spát v jednom z nich a Alex s Robinem v druhém. Teď ale Robin zavedl svou ženu do tohoto pokoje a zdržel se jen na okamžik, aby odnesl Alexův sedlový vak do předpokoje, kde předtím večeřeli. Když se konečně octli s Angel o samotě, zavřel dveře a zamkl.
„J-já nemám žádnou noční košili," vykoktala.
„To nepotřebuješ, drahá," odpověděl, chytil ji do náručí a začal vášnivě líbat; oba přeslechli, že se dveře salonku tiše otevřely a zavřely.
„Ještě tu nemohou být," řekla Velvet Alexovi. „Určitě by na nás počkali."
V očích mu potutelně zablýsklo, když viděl svůj sedlový vak, vyhozený do předpokoje. „Ba ne, Velvet, jsou tady."
„Výborně! Ať hostinský přinese grog a připijeme na zdraví novomanželů!" Obrátila se ke dveřím, ale Alex jí zastoupil cestu.
„Ne, děvenko. Už se zamkli v ložnici a Robinovi by se asi nelíbilo, kdybychom tam teď chtěli vtrhnout."
„Ale vždyť jsme si ani nepřipili! To je ubohá svatební oslava bez přípitku!"
Alex se musel usmát. „Moc a moc novomanželských párů se bez přípitku obejde, Velvet. O svatební noci mají jiné starosti."
Nejprve se zatvářila rozmrzele, ale pak jí začal od hrdla do tváře stoupat ruměnec pochopení. „Oh!" - na víc se nezmohla.
Alex se zasmál. „Jděte spát, děvenko. Zítra ráno uspořádá královna přehlídku svých vojsk, a to bude něco, o čem budete vyprávět ještě svým vnoučatům."
114
Jíde budete spát vy?" uvědomila si, že vlastně nemá kde. ,Tady, na zemi u krbu," uklidnil ji. „Už jsem spal na horších místech. Dobrou noc."
Do pokoje se už vkrádal noční chlad, ale Vel vet bez váhání svlékla šaty a vlezla do postele jen v košilce. Zvenku se ozýval veselý a uklidňující cvrkot cvrčků. Za dveřmi slyšela Alexe, jak chvíli chodí po místnosti a pak praskání ohně, když ho znovu rozdmý-chal v malém krbu. S lehce trpkým pousmáním si pomyslela, že by s ním hned měnila: studenou postel za teplé místečko na podlaze u krbu.
Právě usínala, když se ozval krátký ostrý výkřik. Celá se třesouc usedla na lůžku a pozorně naslouchala. Znělo to tak úpěnlivě! Odkud jen? Pak zaslechla tichý hovor a uvědomila si, že je to z druhé ložnice.
Se zavzlyknutím vyskočila z postele a vběhla do salonku, kde se octla rovnou v teplé ochranitelské náruči. Nezvladatelně se třásla. Alex ji jemně zvedl a usadil se do křesla u ohně, stále ji svíraje v náručí. Nepromluvil, jen čekal, až se uklidní. Nakonec se na něj podívala a řekla: „Neslyšel jste ten hrozný výkřik, Alexi? A pak jsem slyšela ještě něco jako nářek. Hrozně mě to vyděsilo. Copak tady straší?"
„Ne, děvenko, nestraší tady. Myslím, že jste slyšela vykřiknout svou přítelkyni Angel."
„A proč by křičela jakoby bolestí? Robin by jí nikdy neublížil!" protestovala Velvet.
„To není bolest, kterou by muž dívce působil úmyslně, dítě."
„Nerozumím," zněla odpověď. „Co tím myslíte?"
Nedalo se to vysvětlit nijak delikátně a kromě toho, pomyslel si s trochou podráždění, mu ani nepřísluší něco takového vysvětlovat, ale nedalo se nic dělat. „Vaše kamarádka vykřikla, když Robin porušil její panenství," řekl věcně.
„Ach, Bože!" zašeptala a z těch slov zazněl strach. Pak se začala znovu třást.
„Je to jen poprvé, Velvet," řekl s marnou snahou zahnat její hrůzu a silněji ji sevřel pažemi.
„Tolik se bojím, Alexi," řekla. „Mám hrozný strach z toho divokého skotského hraběte, který si mne tak neústupně chce vzít. Matka mi nikdy nevykládala, jak tomu je mezi mužem a ženou. Sice jsme se jako děti na statku dívali, jak se páří zvířata, ale u lidí to přece tak není? Ach, Alexi, připadám si jako husa!"
„Velvet, Velvet," uklidňoval ji tiše. „Všechno bude v pořádku, děvče, proto ještě nejste husa, že nevíte, jak to při milování chodí.
115
Jste prostě nevinná dívka a váš snoubenec tomu bude jen rád, drahoušku."
Podívala se na něho, slzy jí kanuly po tváři. V tu chvíli vypadala tak mladá a ustaraná, že se mu srdce samou láskou div neroz-skočilo. Její následující slova ho však omráčila.
„Pomilujte mě, Alexi," řekla tiše.
„Velvet, holčičko!"
„Pomilujte mě," opakovala. „Jste můj přítel, Alexi. Ukázal jste mi, jak se má líbat. A teď bych chtěla, abyste mě pomiloval, abych věděla, co mám očekávat." Říkala to úplně vážně a on musel potlačit úsměv.
„Drahoušku," řekl trpělivě, „nebylo by správné, abych si přisvo-jil něco, co právem náleží jinému. Panenství lze ztratit jenom jednou."
Teď byla řada na Velvet, aby se zachichotala. „Vždyť já nemyslím to," řekla. „Určitě je na milování ještě spousta jiných věcí než tahle jedna." Hleděla na něj tázavě.
Alex ucítil, jak mu srdce vzrušením poskočilo. Čím déle pobýval v její společnosti, tím víc toužil po milování než jen po jejích sladkých rtech. „Věříte mi, Velvet, natolik, abyste přijala ujištění, že už jsme zašli dost daleko po stezkách, kudy nás vede bůh Eros?"
Slavnostně přikývla s očima vykulenýma jak malá sovička.
Musel potlačit silné pohnutí i nával strachu. Byla tak nevinná a přitom pro muže tak lákavé sousto. Záviděl Robinovi, že se může milovat se svou nevěstou. Rozkošná dívka na jeho klíně mu právem patřila jakožto snoubenka a on neodolatelně zatoužil vzít ji hned teď vedle do ložnice a zasvětit ji do Venušina umění. Vycítil, že by byla učenlivou žačkou.
„Takže?" vyrušil ho z úvah zas její hlas; pořád na něj tázavě hleděla.
Drzá malá žába, pomyslel si pobaveně. Pak jí jedním pohybem vklouzl rukama pod košilku, stáhl jí ji s ramen a obnažil ji až do pasu. Velvet sotva zalapala po dechu, když Alex přitiskl ve spalujícím polibku svá ústa na její.
V tu chvíli jako by jí v žaludku vybuchla ohnivá koule a žár se jí rozlil po celém těle. Tiskl rty na její tak silně, až ji donutil otevřít ústa a už se jeho jazyk dotkl jejího. Srdce jí divoce bušilo, cítila jeho tep až v uších, když teplým jazykem zkoumal vnitřek jejích úst, hledal citlivá místa a dotýkal se zubů. Dosud nikdy ji takhle nelíbal a i když byla Velvet trochu vystrašená, shledávala to divoce vzrušujícím.
Pak začal laskat její sametovou kůži, přejížděl pevnými prsty po
116
hedvábných ramenou a štíhlých pažích, až uchopil její ňadro. Měla v tu chvíli pocit, že omdlí. Cítila v celém těle až bolestně sladkou slast. Když se jí tehdy dotkl Kit Marlowe, málem omdlela hanbou a znechucením, zlostí a bezmocí, ale tohle bylo něco jiného. Alexův dotyk byl něžný, milující. Věděla, že by okamžitě přestal, kdyby ho o to požádala, a i to ji vzrušovalo.
„Dobré nebe, děvenko, jak jste krásná!" slyšela, jak jí šeptá do ucha. Zaklonila hlavu a on pomalu pokrýval celou dlouhou linii jejího hrdla polibky. Cítila, jak jí laská ňadra, jak jemně prsty dráždí jejich bradavky, až tuhnou slastí.
Velvet se chvěla vzrušením. Jestli tohle je milování, myslela si, pak je to nebesky sladké. Se vzdechem rozkoše se k němu přitiskla. Ruka jí dosud hýčkala hlavu, aby ji mohl lépe líbat, teď sklouzla k pasu. Druhou rukou, laskající až dosud její ňadra jí vklouzl pod košilku. Začal jí ji pomalu shrnovat vzhůru po hladké pleti dlouhých nohou. Na chvilku zapochybovala o správnosti toho, co dělají, ale vzápětí jí horká vlna rozkoše zas zastřela smysly, takže v tom nedokázala zabránit. Jako by jí v hlavě zavířilo tisíc zlatých motýlků, až ji pojala závrať a dokázala vnímat jen rozkoš, kterou jí způsoboval.
Když už začal jemně laskat vnitřní stranu jejích stehen, uvědomil si Alex, že musí přestat. I tak už málem sám ztrácel sebekontrolu. Všechno ho bolelo touhou po Velvet a už litoval, že se od té lasičky nechal přimět k tak nebezpečnému počínání. Bylo by bývalo lépe počkat až do svatby, kdy se něžné hry lásky dají přirozeným způsobem završit. Pomalu odtáhl ruku zpod košilky a přivinul ji k sobě.
„Už dost, děvenko," řekl tiše. „Už to déle nevydržím, a protože jsem slíbil, že neporuším vaši čest, musím přestat. Jste jako zralá broskev, Velvet, a toužím vás utrhnout."
„Alexi, prosím, milujte mne ještě chvilku, vždyť úplně hořím takovou divnou touhou."
Něžně ji políbil. „Ne, drahoušku. Něco jste mi slíbila, vzpomeňte si. Teď už musím přestat." Začal jí střízlivě navlékat košilku, zavazovat stužky na ramenou.
Povzdychla si. „Buďete mne zas brzo milovat, Alexi?"
„Ano," zašeptal a pak sám s povzdechem vstal, stále ji držel v náručí a přitiskl si ji k srdci. Beze slova ji pak odnesl do postele, přikryl a pevně za sebou zavřel dveře.
Velvet ležela ďlouho ve tmě, přivolávajíc si v duchu znovu každý jeho dotek, každý polibek. Měla chuť vyskočit z postele a běžet k němu, ale věděla, že nesmí. Nemohla se ani dočkat rána, kdy ho
117
zase uvidí. Dobré nebe! pomyslela si. Což jsem do Alexe zamilovaná? To byla její poslední myšlenka, než ji přemohl spánek.
Hostinský je vzbudil ráno brzy, protože královna měla to dopoledne promluvit k vojsku za přítomnosti celého dvora. Jakožto královnina dvorní slečna musela být při tom i Velvet. Angel, nová hraběnka z Lynmouthu, měla vyhrazeno místo po boku manžela na čestné tribuně, mezi dvořany. Ve spěchu si jedna druhé pomáhaly s oblékáním, a pokud mezi nimi bylo nějaké nedorozumění, v tom spěchu se na ně zapomnělo. Ani jedna z nich nedokázala sníst bohatou snídani, ale Alex i Robin s chutí pořádali vejce na smetaně a marsale, silné řezy růžové šunky a krajíce teplého chleba s máslem a švestkovým džemem. Jídlo hojně zapíjeli jablečným moštem.
„Jak jen se můžete cpát?" divila se Velvet. „Vždyť takhle brzy po ránu se na to ani nedá koukat!"
„Slunce už vyšlo," ušklíbl se Robin, „a mimoto mám dnes zvláštní důvod pro opravdový vlčí hlad." Mrkl na Angel, která zrudla a hubovala ho:
„Fuj, můj pane, takhle mne škádlit!" ale řekla to něžně a provázela ho oddaným pohledem.
„A jakou výmluvu máte vy, Alexi Gordone?" zeptala se Velvet, lehce znepokojena. Nějak nebyla v tak veselé náladě jako oni.
„Když jeden nemůže utišit jistý hlad, může utišit alespoň jiný," řekl klidně a dál si mazal máslo na chleba. „Ještě mošt, Robe?"
Velvet se vrátila do malé ložnice a otevřela okno dokořán. Vyklonila se ven. Byl nádherný letní den toho osmého srpna 1588. Zhluboka povzdechla.
„Jsi hotová, Velvet?" Angel vstoupila a přivřela dveře.
„A co ty, jsi v pořádku?" Velvet odtrhla zrak od zahrady a otázku položila trochu znepokojeně.
„Ale ano!" zvolala Angel. „Proč myslíš, že se mnou něco je?"
„Slyšela jsem tě..." Velvet se dokrvava zarděla. „Myslím v noci..." Ruměnec jí znovu zaplavil tvář i hrdlo. „Tedy, chci říci - můj bratr ti nějak ublížil?"
V tu chvíli Angel pochopila. Ubohá Velvet! Je tak nevinná! Ale vždyť i ona byla taková až do okamžiku, kdy ji manžel zasvětil do rozkoší, které si dřív nedokázala ani představit. Položila paži Velvet kolem ramen. „Robin by mi nikdy neublížil, je to ten nejlaskavější a nejněžnější muž."
„A zamilovala ses do něho?"
„Velvet, na to je ještě brzy, abych něco takového mohla s jistotou říci, ale vím, že ho časem budu milovat. Zatím si ho velice vážím a děkuji dobrému Pánu Bohu, že mi dal tak dobrého a laska-
118
vého manžela." Usmála se na Velvet. „Budeš mi tou nejdražší sestrou, Velvet, a protože jsem nikdy žádnou neměla, tím víc si toho
vážím."
„Jsem hlupačka, viď, Angel?"
'?Ne, má drahá. Jsem ti vděčná, žes měla o mě starost."
Obě dívky ještě naposledy zkontrolovaly všechny detaily oblečení a úpravy; za dveřmi už Robin hartusil a manželku i sestru pobízel ke spěchu. Ruku v ruce vyšly z hostince, obě přepůvabné, Angel v tyrkysových šatech a Velvet v přepychové toaletě ze žlutého brokátu, jejíž spodní sukně a rukávy byly vyšité černými motýlky. Pro dnešek královna dovolila svým dvorním slečnám, aby si oblékly své nejlepší šaty namísto obvyklých panensky bílých.
Před hospodou nenašli kočár, v který Velvet doufala, ale čtyři krásné koně, kteří je měli donést na tilburskou pláň, kde se shromáždila celá armáda, aby vyslechla královnin projev. Hrabě z Lyn-mouthu sestru ujistil, že si, když pojedou pěkně pomalu, šaty ne-zapráší. Robin pomohl s úsměvem své ženě do sedla mírné hnědé klisny. Velvet ještě zahlédla, jak si vyměnili něžný a důvěrný pohled.
Vtom ji Alex vzal oběma rukama kolem štíhlého pasu a pomáhal jí do sedla. Jejich oči se na dlouhý okamžik vpily do sebe a ucítila, že se pod jeho prsty chvěje. V očích měl výraz, který tam ještě nikdy nespatřila. Když ji usadil, něžně ji pohladil po tváři. Najednou se ho z ničeho nic začala stydět, i když ho zvala svým přítelem, dostala od něj první polibek a zažila s ním i mnohem víc. Bratr a jeho nevěsta si ničeho nevšimli; byli příliš zaujati sami sebou.
Pánové rovněž nasedli a oba páry se daly na cestu k tilburské pláni. Čtvrt míle před vojenským ležením potkali královnu s družinou a Velvet se připojila k ostatním dvorním slečnám. Bess Throckmortonová vypadala v nových červených šatech krásně a vesele Velvet pokynula.
„Je to pravda?" zeptala se.
„A co má být pravda?" odpověděla Velvet.
„Je to pravda s Angel? Že si ji tvůj bratr vzal za milenku? Od rána je toho plný dvůr!"
Velvet strnula. „Můj bratr, hrabě z Lynmouthu a Angel Christ-manová byli včera večer oddáni!"
„To vám napovídali?" Jiná z dvorních slečen, Leonora D'Arcy, která byla známa volnějšími mravy, se zasmála. „Panebože, Velvet, ty jsi pořád ještě venkovská husa, když tomu věříš! Slečně Christ-nianové to ovšem nemůžeme zazlívat, protože tvůj bratr je bohatý
119
a hezký. Když někdo nemá ani jmění, ani původ, pak taková holka nemůže doufat, že se dobře vdá." Zasmála se znovu.
„Na vašem místě bych takhle nemluvila před královnou, slečno D'Arcy, protože můj bratr a jeho nevěsta byli oddáni v přítomnosti samé královny jejím vlastním kaplanem," odsekla Velvet. Jak jen nesnáší tyhle falešné slečinky! „Já to musím vědět, protože jsem při tom byla."
,Jiyli oddáni?" zaznělo sborem z úst všech dvorních slečen, které se zatím shlukly kolem Velvetina koně.
„Ovšemže byli," sladce na to Velvet. „Byl tam i hrabě z Leices-teru i přítel mého bratra lord Gordon. Angel Christmanová se teď jmenuje Angel Southwoodová, hraběnka z Lynmouthu."
„Prokrista!" pravila Bess, která jen málokdy žasla. „Jak se to tak najednou semlelo?"
„Pro Robina to byla láska na první pohled. Viděl Angel poprvé před pár týdny na té slavnosti, kterou pořádal pro královnu, a od té chvíle neměl klid, dokud ji nedostal za ženu."-
„Ó, jak romantické!" řekla Bess cituplně. „Jaké štěstí měli, že se to královny nedotklo, protože když je oddával její osobní kaplan, musela s tím sňatkem zřejmě souhlasit."
„Copak, Bess, ty snad máš nějakou tajnou lásku? Není to nějaký královnin favorit?" škádlila ji D'Arcyová. „Slyšela jsem, že ses odvážila zažehnout oheň v srdci samého Waltera."
Bess Throckmortonová zbledla jako plátno a pohlédla kupředu, kde jela královna s Leicesterem a Essexem po boku. Vyděsila se, jestli snad královna ta neomalená slova Leonory D'Arcyové nezaslechla. Bess byla beznadějně zamilovaná do Waltera Raleigha a on do ní, ale ani jeden z nich se neodvážil ohrozit svou pozici u dvora, protože byli oba cele závislí na královnině přízni.
„Ráda bych věděla, jestli je královně známo, že jste dostala košem od Anthonyho Bacona?" zamumlala Velvet nevinně a jakoby pro sebe, aniž na D'Arcyovou pohlédla.
„To je sprostá lež!"
„Ne tak docela, alespoň podle hraběte z Essexu, má drahá. Říká o vás, že jste pěkně nadržená, ale že svou přízeň rozdáváte dost lacino, když se vezme v úvahu starobylé a vážené jméno vaší rodiny."
Ostatní dívky v průvodu se začaly chichotat. To bylo chutné sousto na přetřásání, zvláště když Leonora D'Arcy nebyla oblíbená, zatímco Bess Throckmortonovou měli všichni rádi a vážili si jí. Většina dívek měla podezření, že Bess má nějaké tajemství, ale nemluvily o tom mezi sebou, protože nechtěly zničit tragicky roman-
120
tický vztah, který tušily. Teď v duchu tleskaly Velvet za její odvážný výpad, zvlášť proto, že by si žádná z nich na dědičku jména p'Arcyů netroufla.
„Člověk by si myslel, že budete Bess bránit," pošklebovala se Leonora D'Arcy. „Ona sama je třeba chudá, ale z vlivného rodu, což se o vaší rodině říct nedá, ať je sebevíc zbohatlická. Její vliv u dvora vám může být jen ku prospěchu, protože váš otec je jen bezvýznamný šlechtic a vaše matka obyčejná irská pirátka, která má dokonce zakázán přístup ke dvoru."
„Pletete si mou matku s její sestřenicí Grace O'Malleyovou, která sama není nikterak obyčejná, i když jí říkají pirátka," řekla Velvet vesele. „A co se týká něčího vlivu - žádný nepotřebuji. Peníze, má nejdražší slečno D'Arcy, jsou ten nejlepší přímluvce. Přátele si vybírám podle toho, jak jsou mi milí. Protože jsem bohatá dědička, mohu si to dovolit."
„Prosím vás," nabádala je Bess, „přestaňte se hádat zrovna v tak důležitou chvíli, kdy naší drahé královně a milované vlasti hrozí nejvyšší nebezpečí."
Z hloučku dívek zaznělo souhlasné zamručení a Leonora D'Arcy musela přestat s popichováním. Velvet se na Bess přátelsky usmála a poklepala jí po hřbetu ruky. Bess jim odpověděla vděčným úsměvem.
Alžběta I. z rodu Tudorovců jela vpředu jako královna Amazo-nek. Seděla na velkém grošáku, kterého jí daroval Robert Cecil, mladší syn lorda Burghleye. Pro svůj úbor moudře zvolila panenskou běl. Bílé sametové šaty měly spodní sukni vyšívanou stříbrným vzorem s tudorovskými liliemi a prostřihy rukávů byly svázány stříbrnými stužkami; každou mašličku přidržovala indická perla. Protože jí vlasy už začínaly řídnout, měla na hlavě živě rudou paruku, ozdobenou dvěma bílými pery. Kvůli obavám dvorní rady z atentátu měla královna navíc přes živůtek šatů ozdobný stříbrný krunýř, v pravé ruce třímala stříbrné pozlacené žezlo. Nade vši pochybnost to byl její vpravdě královský zjev, který dodával odvahy a bojovného ducha všem, kdo ji spatřili a vojsko jásalo a hlasitě ji pozdravovalo, zvláště když ozbrojenci viděli, že si troufá mezi ně sama, doprovázena jen několika pány. Zbytek královského průvodu teď zůstal stát na okraji ohromného pole zcela zaplněného královským vojskem.
Hrdě vztyčená v sedle předjela Alžběta, otáčejíc koně na všechny strany, odkud se ozývaly divoký pokřik a ovace. Nakonec zůstala stát hluboko mezi zástupy vojáků. Kolem ní se jako moře vlnila spousta typických anglických tváří, od nejurozenějších až po ty
121
prosté. Významní lordové se tu tlačili spolu s obchodníky a řezníky, sedláci tu stáli vedle ševců, kováři vedle bohatých vlastníků půdy. Ty tváře, které se k nim zvedaly v nadšeném zbožňování, byly mladé i staré - a královna cítila, jak v ní stoupá pýcha na tyhle skvělé Angličany, kteří se tu shromáždili, aby bránili ji, svou královnu, aby bránili vlast. Jásot neustával po několik dlouhých minut, načež královna zvedla velitelsky ruku v rukavičce a paprsky slunce se oslnivě odrazily od žezla.
Na tilburské pláni v tu chvíli zavládlo hluboké ticho a královna oslovila armádu:
„Moji drazí poddaní! Ti, kdo dbají o naši bezpečnost, nás nabádali mít se na pozoru a nepouštět se do středu ozbrojených zástupů ze strachu před zradou, nicméně ujišťuji vás, že nikterak netoužím žít, kdyby se mi nemělo dostat důvěry mých věrných a milujících poddaných."
Alžběta se odmlčela a s úsměvem pohlédla na svůj krunýř.
„ Strachy nechť se třesou tyrani! Vždycky jsem s pomocí Boží žila tak, že jsem největší sílu a důvěru v budoucnost mohla čerpat Z oddanosti a dobré vůle svého lidu; proto jsem dnes přišla mezi vás, jak vidíte, ne pro zábavu či rozptýlení, ale protože jsem pevně odhodlána ve víru bitvy žít či zemřít s vámi; obětovat pro Boha, mé království a můj lid svou čest, ba třeba prolít krev, byť měla bych i padnout do prachu! Vím, mé tělo je jen slabým tělem ženy, však v srdci mi plane odvaha a odhodlání krále, pravého krále Anglie, a mám za hanebný výsměch, když si Parma, Španělsko či kterýkoli jiný kníže Evropy troufá dotknout se hranic mého království! Za ně já sama zvednu zbraň, já sama budu vrchním velitelem, soudcem i mstitelem, vás odměním za nehynoucí zásluhy v poli a nedopustím vaši pohanu!
Dobře vím, že za svou horlivost si zasloužíte odměny a vyznamenání; a dávám vám své slovo, slovo panovnice, že budou vám všem věrně splaceny. Zatím nechť je mým zástupcem můj vrchní velitel, nad nějž dosud žádný vládce neustanovil věrnějšího a schopnějšího; však nepochybuji, že díky věrnosti nejvyššímu veliteli, vzájemné soudržnosti i statečnosti v boji brzy dosáhneme slavného vítězství nad nepřáteli Boha, království a našeho lidu!"
Když domluvila, napřáhla žezlo a celé shromáždění propuklo v jásot. Muži vyhazovali do vzduchu klobouky, vzájemně se poplácávali po ramenou, všichni byli Alžbětinou řečí unesení. V tu chvíli by se i nejchudší a nejubožejší Angličan mohl postavit nejhrdějšímu Španělovi a musel by zvítězit. Od tohoto okamžiku nebylo
122
v celém královském vojsku muže, který by s radostí nepoložil život za královnu. Náboženství v tom už nehrálo žádnou roli. Katolíci i protestanti, všichni do jednoho ji zbožňovali. Toho dne se královna stala zosobněním celé Anglie.
Statečným šikům Alžběty I. nebylo toho dne souzeno utkat se se španělskými vetřelci, přestože jim k tomu jejich vojenský výcvik i bezvýhradná oddanost koruně dávaly všechny předpoklady. Až po dvou týdnech úzkostného očekávaní dostihla královnu zpráva, že její loďstvo úspěšně porazilo španělskou Armádu v kruté bitvě, která se odehrála už dvacátého osmého a dvacátého devátého července.
Toho nedělního večera dvacátého osmého zazněla jediná dělová rána z britské vlajkové lodi Ark Royal. Potichu, obsluhovány mužstvy dobrovolníků, se od hlavní flotily odpoutaly zápalné lodě. Vlekly za sebou záchranné čluny pro své osádky, aby se na ně mohly uchýlit, až splní svůj úkol. S přílivem- a větrem v zádech vnikaly hořící lodě do boků španělských korábů, kde vyvolávaly paniku. I když si vévoda z Mediny-Sidonie zachoval chladnou hlavu a nařídil úhybný manévr, většina ostatních kapitánů španělských lodí propadla panice, odřízla lodi od kotev a vyrazila na širé moře. Mnohé lodi ve tmě ztroskotaly a byly zavlečeny na francouzské pobřeží, kde je společně Francouzi i Angličané vyplenili a nešťastné posádky povraždili.
Východně od Calais, poblíž vlámského pobřeží, leží pod hladinou písčité útesy, známé též jako Zeelandské mělčiny. Právě tady se na úsvitě v pondělí dvacátého devátého července nacházelo španělské loďstvo. Admirál Drake, který tyto končiny dobře znal, vedl útok od západu na západní voj Armády. Znovu a znovu projížděly jeho lodě kolem bránících se španělských galeon a zasypávaly je střelbou z palubních děl. Na vlajkové loďi admirála z Mediny-Sidonie Svatý Martin byla zabita téměř polovina mužstva; paluby byly posety umírajícími.
Angličané nepřestávali dorážet na španělské loďstvo: Drake s lodí Revenge, Hawkins na Victory, Frobisher na Triumphu, Seymour na lodi Rainbow, Winter na Vanguardu, Fenton na Mary Rose, lord admirál Howard na Ark Royal a ten roztomilý starý džentlmen z Chesshiru, který byl na vlajkové lodi spolu s Hawkinsem a Fro-bisherem povýšen do rytířského stavu před pouhými třemi dny, osmdesátidevítiletý sir George Beeston na lodi Dreadnought. Stateční a nesmírně odvážní angličtí kapitáni divoce ničili mohutnou Armádu v hustém kouři a ohlušujícím rachotu děl. Bylo to neuvě-
123
řitelné vítězství, a když den končil, nezbyla ani jediná španělská loď schopná boje. Angličané zastavili palbu, až když docházela munice. Sami netušili, jak fantastického vítězství dobyli.
Tu noc se vítr otočil a hnal španělské loďstvo na obávané měl-činy Zeelandu. Hrozilo mu úplné zničení. Za svítání hlásili španělští lodivodi hloubku jen šesti sáhů a víry nad mělčinami byly už na dohled. Aby zachránilo životy dvaceti tisíc mužů na palubách zbylých španělských lodí, připravilo španělské velení návrh kapitulace, jenž byl na palubě veslice doručen.Angličanům. Krátce před polednem se vítr stočil k jihozápadu a bitvou poničené španělské lodě se mohly s větrem v potrhaných plachtách obrátit k severu a proplout kolem ústí Temže a přístavu Harwich. Po celou dobu, kdy španělské loďstvo prchalo, je pronásledovala anglická flotila. V pátek druhého srpna se vítr otočil k severovýchodu. Protože už zásoby i pitná voda docházely, obrátily se anglické lodě k domovu. Další pronásledování Španělů se jim zdálo zbytečné. Podle mrtvých těl dobytka, která španělské lodě házely přes palubu, usoudili, že i nepřítel trpí nedostatkem vody a potravin.
V Anglii neměl o katastrofální porážce Španělů nikdo ani tušení. Velitelé anglického loďstva neposlali Alžbětě žádnou zprávu, protože si nebyli úplně jisti vítězstvím. Ukázalo se, že nikdo nechtěl převzít odpovědnost za předčasné vyhlášení vítězství z obavy, že by ještě dodatečně mohla přijít pohroma. Namísto toho nepřestávali pronásledovat nepřítele, aby ho zahnali co nejdále od Anglie, dál a dál až k naprosté zkáze, zatímco v Anglii pokračovaly přípravy na válku a na invazi, dokud zvěst o námořním vítězství konečně nedospěla až ke královně.
Kapitola čtvrtá
Když si obyvatelé Anglie konečně uvědomili dalekosáhlý význam triumfálního vítězství nad Španělskem a jeho mocnou Armádou, oddal se celý národ divokým oslavám. Týden planuly po celé zemi do letních nocí na kdejakém kopci děkovné hranice. Než nadobro opustila Tilbury, projela královna celé ležení křížem krážem, aby se rozloučila se svými věrnými a poděkovala všem. Projížděla řadami jásajících mužů v doprovodu Leicestera a mladého Essexe.
Když ji pak dvořané doprovázeli ke královské bárce, povšiml si lord Southwood, že Leicester nějak špatně vypadá. Jeho vlasy
124
• vous najednou zbělely a dříve kvetoucí pleť zhrubla. Byl navíc příliš tlustý jak z příliš dobrého bydla, tak díky vlastní nestřídmos-i Když si hrabě z Lynmouthu připomněl, jak kdysi mladý a štíhlý Leicester hanebně zneužil svého postavení Robinova poručníka a bezohledně znásilnil jeho matku, nemohl ho samozřejmě litovat. Po celou svou kariéru byl sice Leicester královně naprosto oddán, ale svůj vliv často zneužíval. Když se teď Alžběta objevila na břehu, přistoupil Robin Southwood blíže, půvabně se uklonil a políbil panovnici ruku.
„Ach," usmála se Alžběta srdečně, „náš milý lord Southwood. Také se vracíte do Londýna?"
„Ano, madame, ale jen nakrátko. Hodlám jen navštívit sklady O'Malleyů, abych tam vybral nějaké látky pro svou paní. Spěchám ji vzít co nejdříve na Lynmouth, aby se seznámila s mými dceruškami."
„Nevyčkáte tedy v Londýně příjezdu vaší matky, mylorde?"
„V posledním dopise, který přišel zjara, píše, že pojede nejprve do Bidefordu, madame. Myslím, že ji to táhne do Devonu za mými dětmi."
„Krásná Skye a babičkou!" řekl Leicester se strojeným povzdechem. „To snad není ani možné!"
„Všichni stárneme, mylorde," opáčil Robin.
Robert Dudley na mladšího muže ostře pohlédl, ale Robin se tvářil jakoby nic a jen se příjemně usmíval.
„Vezměte svou paní ke dvoru, až příště přijedete do Londýna, mylorde Southwoode," řekla královna mile. „Rádi ji uvidíme."
„Madame, jako vždy jste příliš laskavá. Kéž Bůh dá Vašemu Veličenstvu příjemnou cestu."
Královna se pak vydala dále k lodi a Robin popošel níže po břehu ke své vlastní veslici. Příliv je bezpečně zanesl po Temži zpět do Londýna, který stále ještě slavil vítězství statečných anglických námořníků nad Armádou. Ulice, vyzdobené slavnostními nebesky modrými hedvábnými závěsy a čalouny, byly plné lidí, a všichni se tlačili, aby alespoň na chvíli zahlédli Alžbětu, aby mohli pozdravit svou chrabrou královnu, zachránkyni Anglie. Když připlula z Til-bury, přestoupila do velkého zlatého kočáru, který měl vpředu velký znak Anglie, přidržovaný z jedné strany lvem a z druhé drakem, nad její hlavou nesly čtyři pozlacené sloupy baldachýn ve tvaru koruny. Pod ním královna seděla v bílé sametové róbě a přijímala nadšený hold poddaných. Se šťastným úsměvem ve tváři mávala jásajícím davům.
Děkovné bohoslužby se sloužily zároveň v katedrále sv. Pavla
125
i u sv. Pavla od kříže, kde byly vystaveny korouhve zajatých španělských lodí. Všude hořely slavnostní ohně, všude se hodovalo, pilo, tančilo, pořádaly se turnaje na oslavu zázračného vítězství. Oficiální děkovné bohoslužby se měly konat 17. listopadu 1588, na kterýžto den připadlo i třicáté výročí nástupu Alžběty I. na trůn.
Královna byla díky povznesené náladě až příliš shovívavá k své mladistvé kmotřence, takže Velvet směla trávit víc času v Lynmouth House než u dvora. Pomáhala Angel vybrat látky na všechny možné šaty, které dával Robin pro svqu mladou ženu šít. Novopečená hraběnka z Lynmouthu ještě nikdy neviděla takové bohatství. Dřivé nikdy nemívala víc než dvoje šaty najednou, a to ještě byly některé z nich po někom přešité, nebo z laciného materiálu. Když jí ukázali záplavu nádherných látek, byla Angel jako omráčená. Užasle sledovala Velvet, jak se se samozřejmostí bohaté dědičky zvyklé na přepych přehrabuje ve štůčkách neuvěřitelně krásných materiálů.
„Tenhle rubínově červený samet, tamten smaragdový brokát, tohle růžové hedvábí, a, samozřejmě, ještě to fialové. Ne, ne! Žlutá lady Lynmouthové nesedne, hlupačko! To spíš tamhleten ametystový kus se stříbrnými proužky!" Velvet se obrátila ke švagrové: „Co myslíš, Angel?"
Angel se zasmála. „Asi je toho moc, Velvet. Už mám látek na dvanácterý šaty."
„Má drahá Angel, jednou jsi hraběnka z Lynmouthu a ne nějaký siroteček královská schovanka, laskavě si to uvědom!" škádlila Velvet kamarádku. „Budeš potřebovat tucty šatů."
„Vzdávám to! Ty a tvůj bratr jste nenapravitelní. Ani za milion let nemůžu unosit všechny ty šaty, které mi tak tvrdohlavě vnucujete, ani všechny ty šperky, kterými mne Robin tak štědře zasypává."
„Ale ano, unosíš," řekla Velvet s jistotou. „Sice teď na nějaký čas jedeš na Lynmouth, ale ručím ti za to, že až se matka vrátí z výpravy, určitě tě pozve na Queen's Malvern a Její Veličenstvo také trvá na tom, abyste se s Robinem vrátili ke dvoru. Unosíš všechno, co jsme objednali a ještě víc, uvidíš!"
„Jaká je?" zeptala se Angel.
„Kdo?"
„Tvá matka. Slyšela jsem... no, povídá se ledacos, ale vzájemně si to odporuje."
Velvet vyprskla smíchy. „Je to ta nejsenzačnější ženská, Angel, a tebe si určitě zamiluje stejně jako já a Robin. To se ani nedivím, že jsi leccos zaslechla. Matka je tak neuvěřitelná, že jí na celém světě není rovné. Můj otec je už její šestý manžel a se všemi měla zdravé děti, které až na jedno všechny žijí. Léta byla hlavou ro-
126
du tam nahoře v Irsku a o všechny se tam starala. Spolu se sirem Robertem Smallem, který byl po léta jejím obchodním partnerem, vybudovala ohromnou společnost. Lodi 0'Malleyů vozily do Anglie po celá léta koření, i když je to teď, kdy se v Indii zahnízdili Portugalci, o něco těžší. Proto se také matka vydala na tu výpravu. Chce získat pro Anglii od Velkého Mogula stejná privilegia, jaká mají Portugalci. Ale přes všechny její aktivity se žádné z jejích dětí nikdy nemuselo cítit odstrčené nebo strádat nedostatkem lásky a všichni pevně držíme spolu.
Robin samozřejmě má z nás nejvýznamnější postavení, ačkoliv se narodil jako čtvrtý v pořadí. Máme dva nevlastní bratry O'Fla-hertyovy, Ewana a Murrougha. Pak přijde naše starší sestra, Willow, hraběnka z Alcesteru. Pak jsou tu dva Burkeovci, Deirdre a Padraic. Ze všech manželů je můj otec s matkou ženat nejdéle. Jsou spolu už šestnáct let."
„Jaké jsou Robinovy holčičky?" Angel si už dělala starosti, aby si ji nevlastní děti zamilovaly.
„Beth byly letos tři roky, Kate byly dva v lednu a nejmladší Cecily budou dva v prosinci. Jsou to rozkošní malí drahouškové, mají modré oči po Alison a světlé vlásky po Robinovi. Na matku se vůbec nepamatují, protože Beth ještě nebyly ani dva roky, když se to stalo. Teď jsi jejich matkou ty, Angel, a vždycky budeš. Neměj žádné obavy."
V tu chvíli se dveře Angeliny ložnice rozlétly, a když obě překvapeně vzhlédly, spatřily, jak se Willow, hraběnka z Alcesteru hrne dovnitř jako velká voda. „Je tohle ta nevěsta, Vel vet?" otázala se. Willow byla velice krásná žena; měla černé vlasy po Skye 0'Malleyové a zlatožluté oči a jantarovou pleť po otci. Přes všechno typicky anglické chování na ní bylo něco exotického.
„Willow! Jsem tak ráda, že tě vidím, a ano, tohle je Angel, Ro-binova žena!"
„Tos mi nemohla dát vědět, Velvet? Přijeli jsme s Jamesem nakvap do Londýna na oslavu vítězství a jen co jsme složili poklonu Jejímu Veličenstvu, už mne chytil lord Dudley. Jako vždycky překypoval jedovatými narážkami, tentokrát ohledně Southwoodovy novomanželky. Měla jsi alespoň tolik slušnosti, abys dala vědět i ostatním, nebo je tu nějaký důvod tajit tu svatbu před rodinou? A schvaluje to vůbec matka?"
I když byla Willow o několik palců menší než její mladší sestra, měla v sobě něco panovačného, dokázala si zjednat respekt.
„Jsme v Londýně teprve dva dny, Willow," řekla mírně Velvet. „Nebyl čas dát zprávu rodině. Pro Robina je teď přednější, aby se
127
Angel patřičně oblékla, jak se sluší na hraběnku z Lynmouthu. A konečně, vždyť se matka musí vrátit už každým dnem."
„Matka se vrátí až napřesrok na jaře, Velvet. Robin dostal dnes zprávu."
„Cože?" Velvet vypadala, jako by se měla rozplakat. „Co se stalo? Proč se zpozdí?"
„To nevím," odsekla Willow. „Budeš se muset zeptat Robina, protože on byl adresát. No, není to tak důležité jako tahle svatba." Obrátila se k Angel a pozorně si ji prohlédla. „Kdopak jste? Má vaše rodina pozemky? Nic o vás nevím, ale hodlám si to zjistit."
„Musím teď za Robinem," řekla Velvet. Obrátila se k Angel: „Angel, ze sestry neměj strach. Štěká sice, ale nekouše a vždycky si hrála na hlavu rodiny. Všechno jí pověz. Bude tě mít stejně ráda jako my." Pak uchopila sukni do prstů a vyběhla z místnosti; ještě zaslechla, jak za ní sestra volá: „Drzá holka!"
Velvet seběhla rychle o patro níže a proběhla halou do bratrovy knihovny. Cestou se potutelně usmívala. Vrazila do dveří, ani se neobtěžovala zaklepat. Alex a Robin se právě skláněli nad mapou, a když vtrhla do místnosti, rozmrzele vzhlédli.
„Je to pravda? Tys dostal dopis od maminky? Že nepřijede, až napřesrok na jaře? Proč jsi mi nic neřekl, Robině? Co budu dělat, když se objeví ten zatracený snoubenec? Vždyť to může být každou chvíli!" Začala vzlykat. „Potřebuji mamku a taťku, Robině!"
Alex přešel pokoj a vzal plačící dívku do náruče. S pohledem upřeným přes její hlavu na Robina pravil klidně: „Už je na čase přestat s tou hloupou hrou na schovávanou, Robině. Nebudu už Velvet dál trápit. Drahoušku, podívejte se na mne. Jsem hrabě BrocCairn, váš snoubenec a vyznávám vám lásku. Prosím vás, přestaňte se už bát!" Dotkl se rty jejích vlasů a konejšivě ji k sobě přivinul.
Na chvilku Velvet klidně spočinula v jeho pažích, ale když jí jeho slova konečně pronikla do vědomí, zlostně vykřikla a odstrčila ho. Rozzlobeně hleděla na Robina: „Tys to věděl? Tys věděl, kdo to je?"
„Samozřejmě, Velvet. Vždyť je to můj starý přítel."
„Obelhali jste mne!" křičela. „Oba dva jste mi lhali!"
„Jak to, lhali?" řekl Robin. „Kde je tu jaká lež? Nikdo ti nelhal."
„Říkal jsi mi, že je to Alexander, lord Gordon!" Vzteky dupla, až tmavomodrá hedvábná sukně zašustila.
„To také je, ty malá dračice! Je to Alexander Gordon, hrabě z BrocCairnu. Nikdo ti nelhal."
„Ale taky mi nikdo neřekl pravdu!" vyčítala. „Ach, nikdy vám neodpustím, nikdy! Ani jednomu, ani druhému!"
128
V tu chvíli se už Robin zamračil a zelené oči se mu zúžily. Po-nadl sestru za ramena a zatřásl jí rozzloben takovým chováním. „Ty rozmazlená žábo, víš ty vůbec, jaké štěstí máš? Vždyť právo je na Alexově straně. Ne na tvojí! Má nárok požadovat okamžitý sňatek s tebou, a kdybych byl měl trochu rozumu, byl bych na tom trval i já, protože mi už poslední dobou připadá, že je nejvyšší čas, abys nad sebou pocítila pevnou ruku a poznala, kde je tvoje místo. Bůh ví, že tě to matka ani Adam nikdy nenaučili! Rozmazlili tě tak, že tě div úplně nezkazili. Alex se domníval, že když ho blíž poznáš, dokáže si tě získat. Bral mnohem větší ohled na tvé city než ty na jeho; styď se!"
Velvet se bratrovi vytrhla. Třela si horní část paží, kde ji svíral, narovnala se v plné výši a řekla: „Musím se okamžitě vrátit ke dvoru, Robině. Děkuji ti za pohostinství. Pomohla jsem tvé ženě vybírat látky na šaty, ale teď už je tu Willow, takže se může postarat o zbytek. Taky se víc vyzná v nejnovější módě."
„Zůstaneš tady, kdybych tě měl zamknout- ve tvých pokojích, Velvet! Požádám královnu, aby tě propustila a tvou svatbu s Alexem oslavíme co nejdříve, abyste se stačili vrátit na Dun Broc, než přijde zima." Hleděl na ni chladně, každým coulem vznešený a mocný pán.
„Jdi k čertu, drahý bratře!" odsekla. „Jen to zkus přivést mne násilím k oltáři a ztropím skandál, že takový tudorský dvůr ještě nezažil!" Ironicky pohlédla na Alexe: „A co vy na to říkáte, můj budoucí manželi a pane, můj pane snoubence?"
„Má drahá, mám v úmyslu zprostit vás závazku, který vaším jménem uzavřeli vaši rodiče před deseti lety. Ještě nikdy jsem neměl zapotřebí nutit ženu do postele násilím a upřímně řečeno se mi nezdáte zrovna podle mého vkusu s těmi vašimi zrzavými vlasy, nemožným chováním a vztekáním. Hledám si ženu na celý život, ne nějakou rozmazlenou holku."
„Och!" Velvet ztratila řeč. Robin se skrytě pousmál.
„Přesto," pokračoval Alex, „spojení našich rodů bylo společným přáním mého zemřelého otce a otce vašeho. Můžeme ještě počkat do jara, až se vrátí vaši rodiče, než se definitivně rozhodneme."
Protože ji popíchl, snažila se mu hned pohotově oplatit: „Velmi dobře, můj pane, ale jste doufám srozuměn s tím, že se zatím oba můžeme bavit podle libosti?"
„Samozřejmě, madame," zněla chladná odpověď.
S posledním zuřivým pohledem na něj se Velvet otočila na podpatku a vyrazila z knihovny s prásknutím dveří.
„Zasloužila by nařezat," řekl Robin rozzlobeně.
129
„Dík za to, žes jí řekl, že jsem to byl já, kdo jí chtěl dopřát čas na rozmyšlenou."
„To bylo za těchto okolností to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat, Alexi. Jak jsi na to přišel, zrovna teď jí vykládat, kdo jsi?"
„Za těch pár týdnů, co jsme se s Velvet poznali, jsem už měl za to, že jsme přátelé. Teď vidím, že jsem se přepočítal."
„Kčertu, chlape, měls mne nechat uspořádat svatbu a bylo by to. Velvet by se byla uklidnila, až by viděla, že nemá na vybranou. Je sice tvrdohlavá, ale není úplně hlo.upá," řekl Robin.
„Ne, hloupá určitě není, ale neměl 's ji nutit k svatbě hned teď, protože následky bych musel celý život nést já, Robině."
„Tak co tedy budeš dělat, Alexi?"
Alex se bezstarostně zasmál. „Podle mne je, Robině, nejvýš načase dát slečně de Marisco lekci. Mám ji rád, Robině, a jsem přesvědčen, že i ona mě začíná mít ráda. Ale musím jí dát za vyučenou tak, aby ještě prosila, aby byla svatba co nejdříve, to ti slibuji-"
„V tom případě," řekl Robin s mírným úsměvem dolévaje poháry, „bychom si měli na brzkou svatbu připít. Kdy myslíš, že bych měl začít chystat svatební hostinu?"
„Myslím, že do podzimu tvou milou sestřičku zkrotím," odpověděl sebevědomě. „Když už se mi podařilo vypudit sestru a toho slabocha jejího manžela z Dun Brocu, rád bych byl doma dřív, než Bellu napadne se vrátit."
Bohužel však Alex ani Robin nepočítali s tím, že jestli má Alex tvrdou hlavu, má ji Velvet de Marisco ještě tvrdší. Když se vrátila ke svým povinnostem dvorní slečny, vrhla se do víru společenského života kolem královny se vší vervou. Kam se poděla ta stydlivá panenka, kterou Velvet kdysi byla! Namísto ní se objevila vtipná a krásná mladá žena s vynikajícím smyslem pro humor. Najednou se stala duší všemožných her a žertů, v nichž si mládež u dvora tak libovala. I když se dámy u dvora na ni netvářily o nic přívětivěji než dříve, pánům se to dozajista líbilo.
Zpočátku ji Alex s Robinem sledovali shovívavě, ale postupem času se jim její chování zamlouvalo stále méně. Ne že by snad o ní kolovaly nějaké klepy; dbala přece jen na svou pověst. Měla kolem sebe stálou společnost pánů, k níž její bratr ani snoubenec nepatřili, takže neměli dostatečný přehled o všem, co tropí. Všechno se dovídali jen z doslechu a byli z toho stále nervóznější. Robert s Angel odjeli na krátkou návštěvu na statky v Devonu a po návratu shledali, že se Velvet chová den ode dne nevázaněji.
130
Říkal jsi, že máš nějaký plán, jak zkrotit sestřičku," stěžoval si Robin jednou večer Alexovi, právě když byli svědky divoké hry na schovávanou, lechtání a dokonce letmého polibku ze strany hraběte z Essexu, kterému se podařilo Velvet zahnat do kouta. Rychle se mu vyvlékla s šibalským pohledem, který stačila vrhnout na bratra a jeho přítele.
„Plán mám," řekl Alex s trochou domýšlivosti, „ale chtěl jsem jí dopřát čas, aby se nejdřív trochu pobavila. Ale teď už -taky dojde na ni, aby žárlila."
„Žárlila?" Robin na to nevěřícně.
„Ba, ba, Robině, žárlila. Zničeho nic se totiž zamiluji do jisté krásné dámy u dvora, víš. Takové, která bude zkušená a pozornost z mé strany nebude brát vážně, nicméně si se mnou ráda zaflirtuje."
„Oh, Alexi," varovně na to Angel, „to by nebylo moc moudré. Za tu krátkou dobu, co Velvet znám, vím jedno: nikdy neudělá to, co se od ní očekává. Mám strach, že bude ještě vzteklejší."
„No tak, drahoušku," uklidňoval ji Robin. „Alex má určitě pravdu. Velvet se teď na nás možná zlobí, ale pořád zůstává tím, čím je: nevinnou dívkou. Když uvěří, že se její snoubenec, na kterém jí přece musí záležet, zabývá jinou ženou, určitě se rychle umoudří."
Angel starostlivě zavrtěla hlavou. Muži jsou někdy dost nechápaví, co se týká ženské povahy, a to si říkají silnější pohlaví! Zhluboka povzdychla. Velvet se zcela určitě nepřiplíží jako spráskaný psík, když ji Alex bude provokovat. Bude se spíš chtít pomstít. Kdyby ovšem Velvet tušila, co Alex chystá... Angel se rozzářila. To je ono! Pošeptá to švagrové, a když tak bude předem varována, nebude reagovat tak prudce.
K Angelině nelibosti se Velvet je rozpustile rozesmála, když vyslechla, co má v plánu její snoubenec. „Tak on chce, abych žárlila? Ha! Až do teďka jsem se jenom bavila. Ale teď mu dám důvod k žárlivosti já a jeho vztah budu ignorovat. Víš už, Angel, koho si vyhlídl?"
Angel zaváhala, ale pak řekla: „Lady de Boultovou."
Velvet se ušklíbla: „Tu běhnu!"
„Je velice krásná," odvážila se podotknout Angel.
„A taky se říká, že už potěšila kdekterého kocoura u dvora," odsekla Velvet.
Angel se zasmála. „Styď se, Velvet de Marisco! Nevinná panna nemá ničemu takovému rozumět, i kdyby to byla stokrát pravda!"
„Vždyť ty o tom taky víš," opáčila Velvet. „A mimoto, já mám mnohem lepší vkus, co se týče výběru milence, to si piš!"
131
Angel úžasem vykulila oči a rozčileně vydechla: „Snad si doopravdy nechceš najít milence, Vel vet, to nemyslíš vážně!"
„Ne," spěšně ji ujistila Velvet. „Ale Alex si mnou nesmí být jist až do svatby. To bude jen zasloužená odplata za jeho věrolomnost."
„Ty jsi do něj zamilovaná," konstatovala Angel.
„Možná, i když mi k tomu moc příležitostí nedal."
„Vždyť ty jemu také ne," připomněla jí Angel.
„To ne," souhlasila Velvet. „Od začátku to byla moje-chyba, ale měla jsem takovou hrůzu z toho, ?e budu přinucena se vdát v nepřítomnosti rodičů. Alex teď taky musí nést následky, protože mi oba s Robinem měli hned na začátku říct, o koho jde. Kdyby mi pak byl rychle slíbil, že počká, bylo by všechno v pořádku. Asi jsme oba stejně tvrdohlaví."
„Když jsi tak chytrá, dej radši pokoj s tím bláznovstvím, ještě než zajdeš moc daleko, Velvet. Řekni Alexovi, co jsi řekla mně, a skoncujte s nepřátelstvím," prosila Angel.
„Ještě ne, Angel. Kdyby si měl Alex myslet, že nade mnou vyhrál, už vždycky by chtěl mít navrch a v manželství bychom pak měli hádku za hádkou. Musí si mne zasloužit, protože si mne pak bude víc vážit, než kdyby si mne prostě jen odvedl jako oficiální snoubenku. Nezapomeň, že mě dokázal deset let arogantně přehlížet! Jen ať se trochu uchází o mou přízeň! Bude to pro něj užitečná lekce, protože nikdy a nikomu nedovolím, aby pokládal mou přízeň za samozřejmost, ani manželovi ne!"
V tom, co Velvet řekla, byl velký kus pravdy a Angel jen doufala, že její švagrová neprovede nic bláznivého.
Být moudrý je jedna věc, ale žárlit je věc druhá. Když už Velvet věděla, že ji Alex hodlá dráždit flirtem s lady de Boultovou, umínila si, že bude vůči poznámkám z úst dvorních dam o „zele-nooké příšeře" imunní. Musela s nepohnutou tváří naslouchat klepům, které si před ní ostatní královniny slečny škodolibě vykládaly a lady de Boultová sama se nijak nepokoušela zarazit řeči kolem sebe. Dokonce je ještě živila, když o svém vztahu diskutovala se svou sestřenicí, dvorní dámou Audrey.
Toho odpoledne, kdy se slavily královniny padesáté páté narozeniny, Velvet už přes hodinu poslouchala obzvláště hloupé řeči, že už se jí chtělo křičet nudou. Nemohla se vzdálit, protože klubíčka v královnině košíčku na šití byla neuvěřitelně zašmodrcha-ná. Zabralo jí skoro celé odpoledne, než rozmotala všechny ty červené, růžové a bledě modré nitky. Zbylé barvy - zelená, tmavomodrá a purpurová - byly pořád ještě beznadějně propleteny -
132
a královna mívala ve zvyku vyšívat brzy zvečera. Se skloněnou hlavou rozmotávala a rozmotávala a ani nevnímala slaboduché povídání, až najednou zaslechla ječivý hlas Audrey Carringtové, jak volá: „Oh, Mary, jak ti to sluší! Kde jsi vzala ty krásné náušnice? Jsou nové, že?"
Lady de Boultová vklouzla do pokoje dvorních slečen, na pěkné tváři úlisný kočičí úsměv. Byla to štíhlá, drobná, ale plná bruneta delikátního půvabu. Měla mléčně bílou pleť a ohromné-černé oči, které jako by zabíraly půl obličeje.. Právě měla na sobě granátově červené hedvábné šaty a vlasy sepnuté zlatou síťkou podle nejnovější francouzské módy, takže nové náušnice ještě víc vynikly.
Naklánějíc hlavu, řekla lady de Boultová: „Líbí se ti, Audrey? Ty mi dal lord Gordon."
„To jsou rubíny?" Audrey byla uchvácena.
„Ano. Krásné, že? Řekl, že mu jejich barva připomíná moje rty."
„Ó, jak romantické!"
„Ano, je to ten nejromantičtější muž, jakého jsem kdy potkala," předla lady de Boultová samolibě se rozhlížejíc.
„Je to jen neotesanec z Vrchoviny," mumlala si Velvet pro sebe, „ty kameny jsou nejspíš buď ze skla, nebo jsou to podřadné granáty."
„Jak to víte?" pošklebovala se Mary de Boultová a pořád kroutila hlavou, aby se náušnice třpytily.
„Je to přítel mého bratra a bydlí v Lynmouth House," odpověděla Velvet sladce. „Myslím, že se honí za věnem, protože onehdy v létě se mne snažil obalamutit, a to jsem, prosím, zasnoubená! Robin říká, že má jen nějaký starý kamenný hrad v horách západně od Aberdeenu. Nejspíš přišel sem k nám na jih, aby našel bohatou nevěstu, aby si pak za její věno dal tu zříceninu opravit."
„Já se mu každopádně za nevěstu nehodím, koneckonců manžela už mám," řekla rozmrzele de Boultová.
„Jak to tedy, že přijímáte dary od jiných mužů? Silně pochybuji, že by královna takové chování schvalovala," odvětila pohotově Velvet.
„Vy o životě ještě mnoho nevíte, slečno de Marisco," jedovatě na to lady de Boultová.
„Jistě, madame, ale mám si snad brát příklad z vás? Jsem možná mladá, ale zase ne tolik, abych nechápala, jak je vaše chování nestydaté a motivace lorda Gordona nízká."
„Co si to dovolujete?" světlá pleť Mary de Boultové se pokryla skvrnami vzteku a už už zvedala ruku, aby Velvet uhodila, když vtom se dveře komnaty prudce rozletěly.
133
„Kde je královna?" vrazil dovnitř Robert Devereux.
„Ohlásím vás," řekla Bess Throckmortonová, chytla Velvet za ruku a odtáhla ji od lady de Boultové. Spolu vešly do královniny ložnice, kde královna ležela a spala, protože nedávno prodělala záchvat zimnice. „Veličenstvo, prosím, vzbuďte se," řekla jemně Bess a lehce se dotkla jejího ramene.
Alžběta byla ihned vzhůru. „Ano, Bess, co je?"
„Hrabě z Essexu s naléhavým poselstvím, madame." -
Královna se posadila. „Velvet, podejte mi paruku a pomozte mi ji nasadit. Bess, počkejte chvilku a pak řekněte hraběti, že může vstoupit."
Velvet rychle pomohla královně nasadit krásnou rudou paruku. V poslední době královně vlasy zešedivěly a prořídly, takže usoudila, že jí nesluší. Paruka byla projevem marnosti, kterou přiznávala, ale dbala na to, aby ji v důležitých okamžicích nikdo neviděl bez ní. Když byla paruka bezpečně na svém místě a Velvet jí pomohla do nádherného bílého sametového županu, vyšívaného zlatými nitěmi a perlami, vstala.
„Děkuji vám, dítě," zamumlala Alžběta. „Jsem ráda, že vás tu mám."
Bess přidržela dveře a královna vešla do předpokoje. Robert Devereux poklekl a políbil královně ruku.
„Madame," řekl zastřeným hlasem, „madame, nevím, jak vám sdělit neblahou zprávu, aniž bych vám způsobil bolest, protože to je to poslední, co bych si přál."
Alžběta strnula. „Mluvte, pane, vaše okolky věc jenom ztěžují."
„Přijíždím od své matky z Cornbury. Vzkazuje vám, že její manžel a můj nevlastní otec, lord Dudley, se rozžehnal se světem dne čtvrtého září. Mám vám vyřídit, že jeho skon byl klidný a že jeho poslední myšlenka patřila Vašemu Veličenstvu." Essex se chopil lemu královnina šatu a horoucně jej políbil. „Kéž mi Bůh odpustí, že jsem právě já musel přinést Vašemu Veličenstvu tak smutnou zvěst, protože já sám si to nikdy neodpustím."
Královna Alžběta zůstala dlouho nepohnutě stát. Ve tváři byla bělejší než její župan a Velvet se už začínala děsit, že snad na místě skoná; stála jako přikovaná.
Konečně se královna zhluboka nadechla a řekla přiškrceným ovládaným hlasem: „Vstaňte, Essexi." Když povstal, pokračovala: „Odpouštím vám, protože někdo mi to sdělit musel, a to, že jste to byl vy, je mi úlevou. A teď mne nechtě o samotě, odejděte, všichni!" Otočila se a pomalu se vracela do ložnice.
„Pojďte," naléhala Bess Throckmortonová a popoháněla všechny
134
ven z pokoje, ale přece ne dost rychle; zaslechli ještě hořký pláč. Projelo jimi zděšení, protože kam až paměť sahala, ještě nikdo nikdy neslyšel Alžbětu plakat.
Říkalo se, že smrti hraběte Leicestera neželel nikdo, jen sama královna. Všichni u dvora ji tak litovali, že ani truchlit nemohli, byť by si to třeba i přáli. Královna se zamkla ve svých pokojích, kde plakala tak dlouho, až jí oční víčka tak naběhla, že ani neviděla. Jídlo, které jí na tácech přinášeli, se nedotčeno vracelo k všeobecné úzkosti dvorních dam a slečen .i královských rádců, znepokojeně se rojících na chodbách paláce.
Když už uplynulo několik dní a královna se stále ještě utápěla v žalu, dal lord Burghley přednost strachu o svou panovnici, jíž sloužil už třicet let, před respektem k ní. Zabušil na dveře její ložnice a zvolal: „Madame, je nejvyšší čas přestat už truchlit. Chápu váš žal, ale není v mé moci pana z Leicesteru vzkřísit - nicméně jsem přesvědčen, že by ho mrzelo, že tak zanedbáváte své povinnosti!"
Raleigh si pro sebe neuctivě mumlal: „Vždyť je rád za každou minutu, kterou královna protrpí!"
Lord Burghley vrhl na Raleigha zuřivý pohled, čímž ho umlčel. „Madame, prosím vás," pokračoval William Cecil. „Musíte už přestat s truchlením! Potřebujeme vás, Anglie vás potřebuje!"
V královnině pokoji dál vládlo ticho, a tak se po chvíli lord Burghley rozhodl nechat dveře vyrazit. Až rány do dřeva vytrhly královnu z letargie a přivedly ji zpět do skutečnosti. Vstala z postele a vpustila dvorní dámy. Uvědomila si, že je stále ještě královnou Anglie, takže si nemůže dovolit dál truchlit. Až do konce svých dnů už bude muset čelit světu bez svého sladkého Robina po boku.
Po několika týdnech ji zármutek znovu přemohl v den, kdy se četla poslední vůle hraběte z Leicesteru. Stálo v ní:
Na prvním místě přede všemi smrtelníky musím vzpomenout své nejdražší a nejlaskavější vládkyně, jejímž jsem byl pokorným otrokem před Bohem a která mi byla nejštědřejší a nejmilostivější paní.
Dudley odkázal královně šňůru šesti set perel s přívěskem ze tří ohromných smaragdů s velkým diamantem uprostřed - jako dar na rozloučenou. Po tváři jí skanula jediná čirá slza; vzápětí se však znovu ovládla.
Když se vdova po Dudleyovi, Lettice Knollysová, zakrátko znovu provdala za sira Christophera Blounta, zažalovala Alžběta panství Dudleyů o statisíce liber, které dlužili koruně. Byla by jim dluh prominula, ale tak okatá neúcta ze strany sestřenice Lettice
135
k Leicesterově památce ji popudila. Byla rozhodnuta Lettici třeba úplně ožebračit, než aby jmění Dudleyů spadlo do klína rodině Blountů.
I Robert Devereux, hrabě z Essexu, byl otřesen nedostatkem ohledů vlastní matky k památce zemřelého manžela. Někdy byla Lettice Knollysová věru nemožná a ukvapený sňatek s mužem, který mohl být jejím synem, byl toho příkladem. A navíc měl Essex Dudleye, svého nevlastního otce, rád.
Stěžoval si na to jednou před Velvet, když se odpoledne na chvíli uvolnili od povinností a usedli spolu stranou do okenního výklenku. „Blounta, zrovna Blounta si musela vybrat, Velvet! Co jen proboha na něm vidí?"
„Je to fešák," namítla Velvet.
„Fešák!" Essex se musel zasmát. „To může říct jen nezkušená mladá holka."
„Nejsem nezkušená," uraženě na to Velvet.
Essex se ušklíbl a vzal ji opovážlivě kolem- pasu. „No jistě, vy vůbec nejste nezkušená, slečno de Marisco," škádlil ji lichotně a ukradl jí letmý polibek.
„Fuj, pane!" peskovala ho ještě bez dechu, ale půvabně se začervenala, netušíc, jak je v tu chvíli hezká. Ještě víc by ji bylo potěšilo, kdyby byla věděla, že na druhé straně místnosti cloumá při tom pohledu Alexandrem bezmocný vztek. Nemohl sice slyšet, co si povídají, ale co naplat, na vlastní očí viděl, jak Velvet s hrabětem z Essexu bezostyšně flirtuje, a nemohl nic dělat!
Toho podzimu bylo u dvora smutno, protože královna hlučné radovánky zakázala a nepovolila žádnou zábavu až do oficiálních oslav vítězství nad Armádou, jež se měla konat 17. listopadu. Přesto si někteří mladší příslušníci královského dvora našli cestičky do zvířetníků, do divadel a na podzimní jarmarky, většinou odpoledne, kdy královnina pozornost ochabovala.
Alexander Gordon dál předváděl horoucí dvoření lady de Boul-tové. Jednoho teplého podzimního odpoledne na ně Velvet náhodou narazila pod stromem u řeky. Pohled na to, jak mu ruka klouže po vnadném živůtku jeho společnice, Velvet rozzuřil.
„Vy chlípníku!" začala na něj křičet, až Mary de Boultová zkoprněla. „Tak vy se jí dvoříte, abych žárlila a přilezla ke křížku, ano? Lháři! Lháři! Lháři! Nemohl jste vědět, že vás tady přistihnu, že tudy vůbec půjdu! Prostě jen využíváte naší roztržky, abyste se honil za kdejakou čubkou!" Ze všech sil mu vlepila políček, otočila se na podpatku a rozzlobeně prchala.
136
Madame!" slyšela ho ještě, jak volá, ale nezastavila se. Několika dlouhými kroky ji dostihl, chytil ji za paži a otočil k sobě.
Pusťte mne, nestydo!" vyštěkla, „nebo řeknu královně, co jste tu prováděli!" Snažila se mu vytrhnout, ale pevně ji svíral, až se mu prsty zarývaly do masa.
„Vy žárlíte," řekl jí bez obalu.
„To tedy ne!" až vykřikla, i když to bylo jasné.
,3a ano, žárlíte, Vel vet, a i já žárlím pokaždé, když-vás vidím Špásovat s mylordem Essexem." Poněkud uvolnil sevření, otočil ji k sobě a druhou rukou ji vzal za bradu. „No tak, drahoušku, dost už toho škorpení. Oba jsme šlápli vedle. Usmiřme se a začněme znovu. Vaši rodiče se vrátí brzo zjara a my se pak vezmeme. Můžeme se celou zimu učit jeden druhého mít rád." Sklonil se, aby ji políbil, ale Velvet se odvrátila.
V tu chvíli se už Mary de Boultová vzpamatovala a ohromeně na ně zírala. „Vy si máte brát tuhletu žábu, lorde Gordone? Jak jste si mohl dovolit takhle mne tahat za nos? V životě mne nikdo tak neurazil!"
„To je jen odměna za vaši nevěru, mylady, takže vám doporučuji, abyste si postěžovala manželovi!" odsekla Velvet.
„Och!" Lady de Boultová skýtala obraz naprostého zmatku. Se vzteklým, ale zbytečným „Dobrá!" mu neočekávaně, dříve než od-klopýtala do paláce, také uštědřila políček.
Rozpačitě si třel tvář. „Ty anglické holky ale mají pádnou ruku!" řekl.
„Jděte k čertu!" zuřivě odtušila Velvet. „Jestli si snad myslíte, že se teď s vámi začnu líbat na usmířenou, to se tedy pletete, můj pane!"
Zamračil se a pak řekl schválně naprosto klidně: „Po pravdě řečeno, Velvet, myslím si, že jste rozmazlená holka. Přiznávám chybu, že jsem se o vás celá ta léta od našeho zasnoubení nestaral, ale tehdy jste byla ještě dítě a já už dospělý muž."
„Mohl jste dítěti poslat alespoň panenku, můj pane. Mohl jste si na tu holčičku vzpomenout alespoň o jejích narozeninách nebo o Třech králích nebo u příležitosti výročí zasnoubení, ale vás to ani nenapadlo! Faktem je, že jste si na mne nevzpomněl vůbec, dokud vám váš otec na smrtelném loži nepřipomněl vaše závazky. Až tehdy, když jste vy potřeboval nevěstu, stvoření, s kterým byste mohl zplodit další generaci BrocCairnů! Dobrá, můj pane hrabě z Broc-Cairnu, já nejsem chovná klisna a právě jsem se rozhodla, že si vás nevezmu vůbec. Na můj vkus jste příliš nestálý!"
Alex mlčel; měla až příliš pravdu. Ale nechce-li ustoupit, nepo-
137
volí ani on. Právo je na jeho straně, opakoval si pevně. „Byl jsem ochoten počkat, než se vrátí vaši rodiče, Velvet," řekl hrozivě. „Hrál jsem si čtyři měsíce na nápadníka, snažil jsem se vám dvořit, ale vy jste nemožná malá dračice! Nebudu už čekat! Ani na vaše rodiče, ani na vás, až se rozmyslíte, ani kvůli nikomu jinému! Potřebuji manželku a vy mi náležíte podle zákonů božích i lidských!" Vzal ji pevně za ruku a táhl ji zahradou ke břehu řeky.
„Počkejte! Kam mne to vedete?" zvolala Velvet.
„Do Skotska, madame! Abyste se stala mou ženou! Matkou mých dětí! Za rok touhle dobou budete mít u prsu mého prvního syna, Velvet, a na tyhle nesmysly dávno oba ani nevzdechneme!"
„To ne, ani za nic!" křičela. „Nikdy! To radši umřu!"
Nevšímal si jejího křiku ani vzpouzení, jak se mu snažila vytrhnout, a ze břehu pokynul převozníkovi. Smýkl jí do loďky a přikázal plout k Lynmouth House. Když se chystala zaječet, podíval se na ni hrozivě a řekl tiše a výhružně: „Ještě slovo, Velvet a hodím vás do vody, ať se třeba utopíte. To vám přísahám!" Musela to brát vážně a už teď hořce litovala, že ho dohnala až tak daleko. Typické, říkala si, ještě pořád jsem tak dětinská, tak do sebe zahleděná, že jsem ani nevzala v úvahu jeho city. Možná že bych se s ním mohla nějak dohodnout.
„Mylorde, prosím!" začala něžně, „moc vás prosím, nedělejte nic, co by vás potom mrzelo. Vždyť my jsme oba stejní, nedělalo by to mezi námi dobrotu. Přece musíte znát celé davy dívek, pro které by bylo ctí stát se vaší ženou."
„Vy jste má snoubenka," zavrčela na ni. „A koukejte být zticha! Nechci, aby se tím zítra bavil celý Londýn!"
Otevřela pusu k dalším protestům, ale vzápětí ji zas sklapla. Radši ho nebude dráždit. Jedou do Lynmouth House a tam bude Robin s Angel. Pomohou jí a všechno se vyřeší. Zkrotle složila ruce v klín a čekala.
Když konečně Velvet s Alexem dorazili, hrabě a hraběnka z Lyn-mouthu však bohužel doma nebyli. Odpoledne přišla zpráva z Devonu, že malé dcerušky hraběte jsou nemocné a lady prý nedala jinak, hlásil majordom, než že musí hned odjet do Lynmouth Cast-le, aby je ošetřovala. Jeho lordstvo ji samozřejmě provázelo.
Velvet zachvátila hrůza: když tu není Robin a Angel, aby mezi ní a Alexem dělali prostředníky, nezvládne to. Obrátila se k němu: „Neodjedu z Londýna, dokud se neuvidím s bratrem, můj pane," zašeptala.
„Odjíždíme za hodinu," řekl ledově. „Chci být venku z Londýna na silnici, ještě než se setmí. Zbývají nám čtyři hodiny denního
138
světla. Sbalte si jen to nejnutnější. Zařídím, aby vaše věci poslali
za vámi."
Nemohu přece opustit královnu, můj pane. Nikdy by mi neodpustila, že jsem odjela bez rozloučení."
„Až budete ve Skotsku, Velvet, nebude už pro vás Alžběta Tu-dorovna ničím. Tam budete mít jiného krále. Z rodu Stuartovců."
„A co Pansy? Nemohu cestovat bez komorné!"
„To je pravda, budete ji potřebovat. Kde je?"
„V královském paláci."
„Pošlu pro ni Dugalda." Chytil ji znovu za paži a vedl ji po schodech do svých pokojů. „Musíte zůstat se mnou, madame, protože si nepřeji žádný vřískot před služebnictvem." Vešli do apartmá. „Dugalde! Jeď zpátky do paláce a přiveď komornou slečny de Marisco. A hoď sebou, jedeme domů."
Dugalď se šťastně zašklebil. „Ano, můj pane! Hned ji přivedu a pak pojedeme konečně domů!" Vyrazil ke dveřím a Velvet nevěnoval ani pohled.
„Posaďte se," zavolal Alex. Aby ho ještě víc nerozhněvala, raději poslechla.
Chvíli mlčky seděli a pak řekla Velvet prosebně: „Prosím vás, pane, tohle nemůžete udělat."
Chlaďně na ni hleděl. „Udělám, co chci, Velvet, a jestli mne po-ženete k soudu, vyhraju. Jste mou snoubenkou podle práva a dokud já nebo vaši rodiče smlouvu nezrušíme, nemáte jinou možnost. Vaši rodiče jsou pryč a já se chci ženit okamžitě. Kdyby tu váš bratr byl, podpořil by mne jakožto váš poručník. Víte to dobře, takže se se sňatkem radši smiřte."
„Počkejte alespoň, než se Robin vrátí z Devonu, pane!"
„Ne, Velvet. Kdybych za ním poslal vzkaz, trvalo by několik dní, než by přišla odpověď. Zima se blíží a u nás na severu už je na dosah, ne jako tady u vás v mírném poďnebí Anglie. I těch pár dní, než by ďošel oficiální souhlas od Robina, by mohlo znamenat, že bychom mohli cestou uváznout v první zimní bouři a cestou na Dun Broc by nás zastihl sníh. Právo je na mé straně, Velvet, takže odjíždíme před západem slunce."
V místnosti opět zavládlo mlčení. Proč, myslela si Velvet, proč jen jsem radši nešla dál, když jsem viděla, jak se tam miliskuje s tou de Boultovou? Protože jsi do něj zamilovaná, našeptával jí tichý hlásek, až nahlas zvolala: „Ne!"
„Ne?" tázal se.
„To nic, pane, jen mě něco napadlo, co mě rozrušilo." Zavrtěla hlavou.
139
„Co vás napadlo?" ptal se znova, přistoupil a poklekl vedle křesla, v němž seděla, takže jí viděl do obličeje. „Jaký nápad vás tak hrozně vyvedl z míry, že protestujete nahlas?"
„Jenom jsem si říkala, proč jen jsem vás nenechala zabývat se tou de Boultovou, proč jen jsem se do toho míchala," řekla upřímně. „Kdybych vás byla nevyrušila, nebyla bych na tom teď takhle."
„A proč jste se tedy ozvala, drahoušku?" Hlas mu zjemněl, zlatavé oči měl najednou něžné a díval se na ni laskavě a trochu škádlivě. Zavrtěla hlavou. Jestli si myslí, že ji ukolébá sladkými slovíčky, pak se mýlí.
„Ach, Velvet, proč nechcete přiznat, že vám na mně trošku záleží?" řekl mírně.
„Ne!" vykřikla překotně, ale začervenala se. Povzdechl si. „Myslím si, že nemluvíte pravdu, děvče, a že i sama sobě něco namlouváte. Nevadí, cestou se zase sblížíme, až budeme odkázáni jen jeden na druhého. Myslel jsem si už, že vám na mně trošku začíná záležet."
„A vám, můj pane? Vám na mně záleží?" ptala se tiše.
„Ano, děvče," odpověděl k jejímu překvapení bez zaváhání. „Záleží."
Velvet ztěžka polkla, ale neodpověděla. Deset let o ni nedbal a pak se při vstupu do jejího života špatně uvedl. Stavěl před ní na odiv vztah k jiné ženě; že to dělal, aby žárlila, ho neomlouvalo. Chovala silné podezření, že to činil s potěšením, a už to bylo zcela neodpustitelné!
Mlčení houstlo. Lord Gordon vstal a u stolu nalil z konvice do poháru trochu vína. „Máte žízeň?" zeptal se, nabízeje jí pohár. Zavrtěla hlavou, napil se tedy sám, zhluboka. Minuty dále ubíhaly a napětí mezi nimi nesnesitelně narůstalo, takže se jí až chtělo ječet. Když už si myslela že to dál nesnese, otevřely se dveře a vstoupil Dugald s Maceškou, která se hned rozběhla ke své paní.
„Tenhle bandita mne vytáhl přímo z pokoje královniných slečen, kde jsem na vás čekala. Říká, že jedeme do Skotska. Je to pravda?"
Než mohla Velvet odpovědět, pravil Alex: „Vyrazíme tak brzo, jak jen dokážete sbalit, Pansy. Pojedeme na koni, ne povozem. Služebnictvo lorda Southwooda může sbalit vaší paní věci samo a poslat je za námi. S sebou bude potřebovat jen pár nejnutnějších věcí. Doufám, že umíte jezdit na koni?"
„Ano, mylorde."
„Výborně, tak jděte, děvče, a pospěšte si."
„Musím jít s ní," řekla Velvet.
„A pročpak?" zeptal se drsně.
140
Cožpak, pane, nemáte kouska taktu?"
Začervenal se. „Prosím za prominutí, Velvet. Samozřejmě, jděte se svou komornou, ale Dugald vás doprovodí."
„Jak si přejete, mylorde," zněla chladná odpověď.
Nevšímajíc si šklebícího se Dugalda vyšla Velvet z Alexova apartmá s komornou v patách a spěchala do svých pokojů. Když chtěl Dugald vystoupit za nimi, zastoupila mu Velvet pevně cestu. „Mám právo na soukromí!" vyštěkla ostře.
„Hrabě řekl, že mám zůstat s vámi, slečno."
„Do mých pokojů je jen jeden vchod a jsme tři patra nad zemí," odsekla Velvet. „Zůstanete v hale, nebo vzbouřím celý dům! Když způsobíte skandál, lord Gordon se vám nepoděkuje." Načež mu práskla dveřmi před nosem.
„Co se to děje?" ptala se prosebně Pansy.
„Je to všechno moje vina," řekla Velvet utrápeně. „Nachytala jsem odpoledne hraběte s lady de Boultovou. Náramně žhavě se s tou děvkou miliskoval. Rozzuřilo mě to, nemohla jsem si pomoci, Pansy, a udělala jsem mu hroznou scénu. Když už mě zlost přešla, tak se zase rozzuřil on. Do vlekl mne sem a trvá na tom, že se musíme okamžitě vydat do Skotska a tam se vzít. Doufala jsem, že se mne Robin s Angel zastanou, ale odjeli zatím do Devonu. Co jen budu dělat?"
„Vypadá to, slečno, že se nedá dělat nic jiného, než jet s hrabětem," odpověděla komorná. „Je po právu vaším snoubencem. Nic se nebojte, jsem s vámi."
„Ne, Pansy! Musíš jet do Devonu a poslat za námi mého bratra! On je má jediná naděje!"
„Nic takového neudělám, slečno Velvet! Matka by ze mne stáhla kůži, kdybych vás opustila. Určitě, to se vsadím! ,Nikdy neopouštěj svou paní,' mi vždycky říkala. Vždyť i ona by byla s paní Skye, kdyby jí to byla výslovně nezakázala. Když napíšete lordu Southwoodovi, postarám se, aby vzkaz byl doručen. Můj bratranec Elvy tady slouží jako komorník."
„Napíšu mu hned!" Velvet spěchala ke stolu.
„A já jdu balit, protože vidím, že jedeme do Skotska, ať se nám to líbí, nebo ne," vzdychla Pansy a začala shledávat alespoň to nejnutnější. Zatímco Velvet divoce škrábala psaníčko s prosbou o pomoc, složila už její komorná do malého balíčku několik lněných souprav spodního prádla a několik hedvábných, teplou noční košili, i kartáč a hřeben pro paní. Pro sebe sbalila podobné zavazadlo. Načež šla ke dveřím a řekla Dugaldovi: „Zavolej hospodyni, musím jí říct, které věci má poslat za paní na sever."
141
„Nesmím se od slečny vzdálit," odpověděl Dugald. „Víš, že to hrabě nařídil."
„Pak tedy nebudeš mít nic proti tomu, když s hospodyní promluvím sama," řekla Pansy.
„Nevidím na tom nic špatného, děvče. Tak běž, ale nebuď tam dlouho, protože jeho lordstvo spěchá s odjezdem."
„No jo, poběžím, jako bych měla křídla," odpověděla Pansy uštěpačně. „Nejdřív to musím říct paní." Vklouzla zpátky k Velvet do pokoje a zavřela za sebou. „Dejte mi to psaníčko, slečno. Odnesu ho Elvymu a pak vám pomohu převléct se do jezdeckého."
Velvet jí mlčky podala dopis, který si komorná hned zasunula do živůtku, a už byla venku a běžela se schodů. Dugald se na ni zašklebil a mlsně se olízl. S touhle Angličankou by se rád blíž seznámil a možná, že se mu to cestou povede. Pěkná dívčice! Líbila se mu děvčata malá a kyprá a navíc ještě nikdy neviděl oči tak modré; byly jako modré zvonky. Líbily se mu na ní i bohaté kaštanové vlasy, i pihy na nose. Věru, vypadala na to, že by za dlouhých zimních nocí dokázala muži dobře zahřát postel!
Pansy ale samozřejmě o jeho úvahách nic nevěděla. V tu chvíli především spěchala za hospodyní. Když ji našla, vysvětlila jí, že slečna Velvet za okamžik odjíždí na sever, a že je tedy nutné, aby se za ní nejpozději za den nebo dva poslalo její šatstvo a věci. Protože musí svou paní doprovázet, nemá čas udělat to sama. Hospodyně přikývla s úsměvem pochopení. Mladí zamilovaní jsou vždycky netrpěliví, i když bude lord Southwood jistě zklamán, že jeho sestra nepočkala se svatbou do jara, až se vrátí otec a matka.
Pansy raději neříkala nic. Jenom hospodyni poděkovala a zeptala se jen tak mimochodem, kde by našla bratrance Elvyho, aby se s ním mohla rozloučit. Elvy právě čistil stříbro v komoře a byl velice udiven, když mu Pansy řekla, že odjíždí se slečnou ještě to odpoledne do Skotska. „To přišlo věru náhle," řekl, „cožpak čeká dítě, že musí tak pospíchat se svatbou?"
„Ne, ty osle!" odsekla Pansy rozzlobeně. „Donutil ji, aby s ním jela." Sáhla do záňadří a vyňala Velvetin vzkaz bratrovi. „Tohle odevzdej mylordu Southwoodovi v Devonu. Jeď, prosím tě, co nejrychleji, Elvy. Počkej, až vyrazíme, a pak uháněj jako vítr. Bude-me-li mít štěstí, dostihne nás lord Southwood ještě před skotskou hranicí. Má paní se s hrabětem strašně pohádala, Elvy, a hrabě teď ze vzteku neoblomně trvá na tom, aby byla svatba hned. Mylady ale chce počkat, až se jí rodiče na jaře vrátí. Co je na tom proboha špatného, ptám se?" Elvy zavrtěl hlavou. „Nic, Pansy. Je to hodná holka, ta slečna Velvet, a matku i otce měla vždycky ráda. A ten
142
Skot nemá rozum, to je jednou jisté. Stejně mi nejde do hlavy, proč ji lord de Marisco zasnoubil s cizincem."
,Co a proč urozené panstvo dělá, není pro náš rozum, Elvy. Prostě co nejdřív předej ten vzkaz lordu Southwoodovi. A teď musím zpátky, nebo odjedou beze mne. Nechci, aby má paní musela cestovat sama." Otočila se a vyběhla po schodech.
„To to trvalo," poznamenal Dugald, když komorná vrazila do dveří.
„Já jsem rychlá," odpověděla.
„To se vsadím, že jsi," uchechtl se Dugald.
„Pozor na pusu, ty paviáne," odsekla a proklouzla kolem něho do apartmá. Jen co za sebou zavřela dveře, hlásila paní: „Je to zařízeno, buďte bez obav. Lord Southwood nás určitě dožene, ještě než se od Londýna vzdálíme moc daleko, spolehněte se!" Vel vet přikývla. „Radši si pospěšme, Pansy. Nechci, aby mne odtáhl, než se stačím převléknout do něčeho pohodlnějšího."
Obě se rychle převlékaly. Protože lord Gordon tak spěchá, předpokládaly, že budou muset jet na koni obkročmo, proto se převlékly do kalhotových sukní, stejných, jaké si už kdysi Skye O'Mal-leyová navrhla pro sebe. Vzaly si také košilové halenky, Velvet hedvábnou, Pansy poněkud hrubší lněnou a přes ně teplé pláště. Obě měly jezdecké boty, Velvet z jemné kůže, vysoké až ke kolenům, její komorná méně přepychové, sahající jen ke kotníkům.
Velvet se s povzdechem rozhlédla po své ložnici a v duchu uvažovala, jestli ji ještě někdy uvidí. Ach, proč jen tu Robin není, když ho tak potřebuje? A proč se Alexander Gordon nedokáže smířit s tím, že si ho nechce vzít - alespoň ne hned? Ještě jednou si povzdechla a uchopila plášť. „Pojďme, Pansy. Jeho lordstvo už určitě netrpělivě čeká."
„Ano," odpověděla komorná, „ale matka vždycky říkala, že je dobře nechat občas mužského trochu čekat, jinak si bude vámi moc jistý." Vesele se na Velvet usmála. „Pro cestu na sever je to nejvhodnější roční doba, slečno Velvet, a věřte tomu, že nás lord Southwood dostihne ještě před Worcesterem. Vezměte si rukavice, nebo si zničíte ruce." Podala jí béžové kozinkové rukavičky.
Vyšly společně z Velvetiných pokojů, Pansy nesla dva malé uzlíky, které se měly vejít do sedlových vaků. Nemrzelo ji, že opouští Londýn a - popravdě řečeno - byla ráda, že se její paní už usadí. Celé dětství poslouchala neustálá líčení dobrodružství paní Skye, kterými ji krmila její matka, a usoudila, že ona sama by dala přednost pobytu na jednom místě, i kdyby to mělo být ve Skotsku. Nestojím o dobrodružství, říkala si.
143
Před Lynmouth House čekalo už čtvero koní. Pro lorda Broc-Cairna tu stál připraven velký šedý hřebec, nejméně osmnáct pěstí vysoký, s černou hřívou a ocasem. Dugald a Pansy měli dva menší, podsadité hnědé valachy, zatímco na Velvet čekala nervózně se vzpínající ušlechtilá černá klisna.
„Kde je můj kaštanový hřebec?" divila se Velvet.
„V mých stájích smí být jen jeden hřebec," odpověděl lord Gor-don, „a to je tenhle Ulaidh. Zařídil jsem, aby vašeho keně poslali zpátky na Queen 's Malvern, protože je to plemeník velké ceny. Jistě byste ho nebyla chtěla prodat."
„Jak jste laskav, mylorde," řekla suše. „Má ta moje klisna nějaké jméno?"
„Jmenuje se Sable a je to Ulaidhova dcera." V tu chvíli ji nečekaně a jedním rázem vyzdvihl do sedla. „Jestli se chcete bavit o koních, můžeme v tom pokračovat cestou. Denního světla kvapem ubývá."
Vyjeli od Lynmouth House a dali se silnicí na sever na St. Albans, kde se podle Alexe měli ubytovat na noc. „Nechci cestou najímat koně po hospodách, takže musíme našim zvířatům dopřát odpočinku a dohlédnout, aby dostala obrok a vodu," rozhodl.
Byť Velvet v mnoha věcech s Alexem Gordonem nesouhlasila, ve vztahu ke koním s ním byla zajedno. Byla vychována k úctě ke koním, protože poté, co byli její rodiče rozhodnutím královny odsouzeni žít ve vnitrozemí a přestat se zabývat námořní plavbou, byla po celý svůj mladý život na Queen 's Malvern svědkem, jak s láskou pěstují koně.
Cestování nebylo nikdy snadnou záležitostí, ani v tomto osvíceném věku. Velvet hned zpočátku udivilo, že chce Alex podstoupit tak dlouhou cestu - navíc se dvěma ženami - bez ozbrojeného doprovodu. Se vzdáleností od Londýna nebezpečí na cestách narůstalo. Dva muži, dvě ženy, čtyři koně: nebezpečné, ba šílené! Koně byli jejich nejcennějším majetkem. Ne, Velvet se s ním už nehodlala přít. A konečně, říkala si, čím pomaleji pojedou, tím snáze je Robin dostihne.
Velvet se uvelebila v sedle a soustředila se na to, aby vystihla vrtochy a návyky nové klisny. Rychle zjistila, že je Sable výborně vycvičená, že je třeba jen lehounkého pohybu uzdy, aby okamžitě poslechla. „Roztomilé zvíře, ta Sable," zvolala Velvet. „Výborně poslouchá. Kdo ji vycvičil?"
„Já," odpověděl Alex. „Je velice temperamentní, ale já to prý s jankovitými ženskými umím dobře." Zašklebil se už neskrývaně.
Velvet potřásla hlavou. „Uvidíme, můj pane," odpověděla suše.
144
Ujeli dvacet mil z Londýna do St. Albans a po západu slunce se ubytovali v hospodě U královniny hlavy. St. Albans bylo pěkné městečko na kopci, odkud shlíželo do údolí řeky Ver. Původně tam byla římská pevnost, dnešní městečko však vzniklo kolem velkého opatství, které kdysi zbudoval po odchodu Římanů král Offa, pán Mercie. Ke stavbě bylo použito kamenů z římského opevnění a chrám dostal jméno po prvním britském křesťanském mučedníku.
Velvet neměla zrovna náladu obírat se historií. Už dlouho nemusela vydržet v sedle na tak velkou, vzdálenost a nohy i ostatní citlivé partie těla ji nesnesitelně bolely. Toužila jen po dvou věcech: po koupeli a měkké posteli. Měli štěstí, hostinec - ač vyhlášený -nebyl v tu chvíli plně obsazen. Podařilo se jim získat dva pokoje a předpokoje, kde mohli jíst v soukromí. Zatímco se Dugald staral
0 koně, Pansy zařizovala pro svou paní koupel. Po ní oblékla Velvet hedvábnou noční košili a uložila ji do postele.
„Řekni jeho lordstvu, Pansy, že mu nebudu dělat společnost u večeře. Vezmu si kousek kuřete a trochu vína rovnou tady."
Komorná vysekla pukrle a pak sdělila hraběti, že je její paní z jízdy nadmíru unavena, a povečeří tedy raději v posteli. Alex se sám pro sebe usmál. Zřejmě nebyla funkce dvorní slečny a miláčka Alžbětina dvora dostatečnou průpravou pro dálkovou jízdu. Nejdřív si musí zvyknout, říkal si, ale zvykne si brzy, ještě než dojedeme na Dun Broc.
Druhý den je provázelo vlhké a pošmourné počasí, ale přesto k večeru dorazili do Northamptonu. Pršelo další dva dny, kdy postupně dosáhli Leicesteru a Derby. Čtvrtého dne je přivítalo slunečné ráno a ten den také dojeli dále než během předchozích dvou. Když se večer ubytovali v Sheffieldu u Růže a Koruny, vykládal Alex Velvet, že toto staré město, známé výrobou nožů a zbraní, bylo po čtrnáct let vězením královny Marie Skotské. Když druhý den ráno Velvet pohlédla do výše na sheffíeldský hrad, otřásla se při pomyšlení na ubohou královnu.
Uplynulo už pět a půl dne od chvíle, kdy opustili Londýn. Byli skoro dvě stě mil daleko a s každou ujetou mílí sílil Velvetin nepokoj. Kde je Robini Snažila se uchlácholit logickými úvahami.
1  při největší cestovní rychlosti potrvá sluhovi nejméně dva dny, než dojede na Lynmouth. Dva dny Robinovi na cestu do Londýna a dva nebo tři dny, než je dostihne. Přitom každá míle, kterou ujedou, znamená další míli i pro něj. Takový závod je předem ztracený, pokud se jí nepodaří přimět Alexe, aby se někde pozdrželi.
Dojeli už do Yorku a ubytovali se v hostinci U biskupské mitry.
145
Bylo to přepychové místo: z oken byla vyhlídka na soutok řek Ouse a Foss, hned za hradbami středověkého centra. I když Velvet po celou cestu pravidelně večeřela ve svém pokoji, tentokrát se přiměla lordu Gordonovi dělat společnost.
„Styděla bych se vám přijít na oči v jezdeckých šatech, pane, ale myslím, že by to bylo pořád lepší, než kdybych přišla v tom jediném, co s sebou na převlečení mám, v noční košili," ironicky se usmála.
„Už jste si zvykla na naše cestqvní tempo?" vyptával se.
„Ano, můj pane. Můj ubohý zadek už si zvykl na sedlo."
Pousmál se. Už se pokouší žertovat. Třeba už je poddajnější, i když s ním zatím po celou cestu sotva promluvila.
„Bylo by přesto milé odpočinout si alespoň na jeden den," pokračovala. „Co kdybychom se v Yorku chvíli zdrželi? Prý je tady nádherná katedrála, kde je nejvíc barevných skleněných oken z celé Anglie."
„Máme před sebou ještě několik dní cesty k hranicím. Říkal jsem vám přece, že na skotské Vrchovině se zima hlásí časně."
Zhluboka povzdechla: „Což jeden jediný den hraje takovou roli?"
Na okamžik se zamyslel. Jistěže jeden den znamenal mnoho, ale tvářila se tak zklamaně! Chtěl jí udělat radost. Byl by si přál, aby mezi nimi zavládlo zas to nenucené a srdečné přátelství jako dřív. Možná tomu napomůže, když se trochu pobaví. „Dobrá," řekl proto, „ale jen jeden den."
Druhý den časně zrána vyrazila Pansy do ulic a na tržišti se jí podařilo pro paní koupit z druhé ruky ucházející zelenou sametovou sukni, pod kterou se schovají jezdecké boty, až se bude procházet po Yorku. Bylo to sice oblečení prosté, ale paní přece nemůže chodit po městě v jezdeckém.
Po snídani, která sestávala z horké ovesné kaše se smetanou a medem, čerstvého chleba s kusem másla, broskvového džemu a sýra, hnědého domácího piva pro Alexe a vína s vodou pro Velvet, se vydali do města, aby si prohlédli katedrálu. Přesto, že se stále ještě zlobila, že ji odvlekl z Londýna a děsila se manželství s tím drsným divochem, byla Velvet v tu chvíli uchvácena jako každý, kdo tento architektonický skvost spatřil. Věděla z historie, že hned po Canterbury je dóm v Yorku (původně katedrála sv. Petra) v Anglii nejproslulejší. Byl budován od dvanáctého do čtrnáctého století, ale jeho k výšinám se pnoucí věže pocházely z minulého, patnáctého století. Představoval jednu z nejnádhernějších ukázek gotického stavitelství v celém křesťanském světě.
Velvet měla na rozdíl od většiny poutníků, kteří se přicházeli po-
146
modlit k svatým, vyhraněný vkus a shledávala severní příčnou loď s nádhernými barevnými okny nad pomyšlení krásnou. Byla unesena trámovou klenbou hlavní lodi a přímo se zamilovala do jedinečné kaple Naší Paní. Alex sice už yorkský dóm viděl, ale teď ho znovu vnímal jejíma očima. Nová, neznámá stránka její osobnosti n0 příjemně překvapila.
Když vyšli z katedrály, kráčeli úzkými uličkami středověkého městského centra, obklopeného hradbami se čtyřmi branami. Byl krásný, chladný podzimní den a Alex byl nakonec rád, že zůstali. Velvet byla po dlouhé době zas veselá a povídavá. Na oběd se nevrátili do hostince, ale koupili si cestou u pouličního stánku klo-básky, chléb a mošt a usedli k jídlu na břehu řeky. Oba se v hovoru vyhýbali zmínce o manželství: Alex proto, že se nechtěl s Velvet znovu pohádat, a Velvet proto, aby nezkazila příjemný den a ze strachu, aby snad zas nechtěl hned vyrazit na cestu. Každá hodina, kterou stráví v Yorku, znamená o hodinu blíže k záchraně v rukou bratra. Robin určitě dorazí zítra nebo pozítří! *
Srdce jí pokleslo, když Alex oznámil, že si musí jít lehnout večer dřív, aby ráno mohli vyrazit ještě před východem slunce. „Musíme ztracený den nahradit a když vyrazíme dřív, dojedeme dál," řekl.
„Kam až zítra dorazíme, pane?" tázala se ustaraně.
„Rád bych dojel do Hexhamu. S trochou štěstí překročíme skotskou hranici pozítří."
Když později zůstala Velvet s Pansy o samotě, rozčilovala se: „Kde jen ten Robin vězí? Už je to týden, co jsme vyjeli z Londýna. Už by tu měl být!" Komorná se zatvářila utrápeně a řekla: „Třeba vůbec nepřijede, slečno."
,JVepřijede? Proč by mne neměl přijet zachránit?" dupla nožkou.
„Slečno Velvet, jste zasnoubená s lordem Gordonem a váš otec s matkou ten závazek uznali. Možná že si lord Southwood řekl, že když už jednou hrabě vzal věci do svých rukou, bude lepší nechat vás, ať se provdáte, a tím mít celou záležitost s krku."
Velvet se zamračila. „Ne!" šeptala. „Nechci se vdávat! Nechci se ještě stát matkou! Vždyť jsem sama sotva odrostla dětským střevíčkům, k čertu! To není spravedlivé! To prostě není fér!"
Komorná si zhluboka povzdechla. Život nebývá vždycky fér, pomyslila si, ale co se dá dělat! Od života musíte přijmout, co vám nabízí, a snažit se naložit s tím co nejlépe. To jí matka vždycky říkala - a ta to věru musela vědět! Okouzlující irský otec Pansy, jeden z kapitánů lady de Marisco, měl podobnou povahu jako Velvet. Pořád se honil za nedosažitelným, pořád něco hledal tam, tam, tam za tou duhou! Byl to romantický snílek, stejně jako tahle její
147
paní. Pansy vlastně nechápala, proč Velvet tropí takový rozruch. Má dostat za manžela laskavého, pohledného a bohatého muže, za jakého by ona sama denně na kolenou děkovala Panně Marii!
„Utečeme!" prohlásila Velvet dramaticky.
„Cože?" vytrhla se Pansy ze snění.
„Utečeme pryč!" opakovala Velvet. „Dnes večer, až bude lord Gordon chrápat v posteli, mu upláchneme a vrátíme se do Londýna. Až řeknu královně, že mne unesl, půjde mu o tu jeho arogantní hlavu!"
„Slečno Velvet! To je ten nejbláznivější nápad, co jsem kdy slyšela," prohlásila komorná odvážně, přestože neměla právo se svou paní takhle mluvit. „Upřímně řečeno, měli jsme štěstí, že jsme se dostali tak daleko, aniž by nás přepadli a oloupili, protože jedeme bez ozbrojeného doprovodu. Jen to, že jsou lord Gordon a Dugald ozbrojeni a vypadají jako chlapi, se kterými není radno si zahrávat, nás zachránilo, tím jsem si jistá! Ale dvě ženy samotné, to je něco jiného! Neujely bychom ani pět mil a přepadli by nás, zavraždili, okradli a Bůh sám ví, co ještě!"
„Nic jiného se nedá dělat, Pansy! Možná bychom se mohly pře-vléct za hochy." Komorná se podívala na svou bujně vyvinutou hruď a divoce zavrtěla hlavou. „Tohle nijak neschovám," řekla. „Slečno, poslouchejte! Ať nás hrabě dovede do Skotska. Je sice pravda, že jste s ním zasnoubená, ale jedině kněz vás může uvázat v posvátný svazek manželský. Když ale svatbu odmítnete, nemůže se přece konat, ne? Lord Gordon vás bude muset poslat zpátky do Anglie a čekat, až se vaši rodiče zjara vrátí."
Na Velvetině tváři se rozzářil úsměv jako slunce po deštivém dni. „On, Pansy! Máš pravdu! Máš úplnou pravdu! Proč mě to jen nenapadlo samotnou? Při nejhorším zůstaneme trčet ve Skotsku přes zimu. Co na tom, když se na jaře vrátíme do Anglie?" Velvet komornou nadšeně objala. „Ach, co bych si jen počala bez tebe?"
Pansy ulehčené povzdechla. Matka jí vždycky říkala, že jí to dobře myslí. Kdyby byla slečna trvala na tom, že lordu Gordonovi utečou, byla by se musela Pansy postavit na jeho stranu v slečnině vlastním zájmu, ale věděla, že by jí to její velitelka nikdy neodpustila a poslala by ji v nemilosti domů. Co by pak řekla matce? Komorná si pomyslela, že lady de Marisco zřejmě nebyla tak pošetilá jako Velvet, jinak by u ní její komorná a Pansyina matka Daisy tak dlouho nevydržela.
O dva dny později překročila malá družina hraběte z BrocCairnu neviditelnou hranici, která dělila Anglii od Skotska, a vjela do Che-
148
viotské pahorkatiny. Byl jasný den uprostřed října, vzduch byl křišťálově čistý a ostrý. To ráno Alexander odložil módní šat džentlmena a vsedl na koně oblečen jako pravý horal z Vrchoviny: v kostkované suknici se vzorem klanu Gordonů, nařasené a přepásané, takže mu kryla záda a vepředu zbývalo ještě dost, aby zakryla i přední část těla. Opasek byl kožený, široký a opatřený stříbrnou sponou s rudým achátem. Dole mu tartan sahal až ke kolenům a přehoz přidržovala na rameni stříbrná brož s vyrytým erbem a heslem BrocCairnů „Braň se, nebo zemři!" K tartanu si oblékl bílou hedvábnou košili, úpletové přiléhavé zelené kalhoty, jelenicovou vestu s kostěnými knoflíky a hrubé černé střevíce. Na hlavě měl modrou čapku s bažantím pérem, posazenou fešně na stranu. Byl ozbrojen širokým mečem, dlouhou skotskou dýkou a nožem, zastrčeným v pravé punčoše. Dugald se oblékl stejně a Pansy si ho prohlížela s neskrývaným zalíbením, protože to byl opravdu kus pěkného mužského, jak si v duchu říkala.
Najednou si Velvet začala Alexovu přítomnost nepříjemně naléhavě uvědomovat. Musela přiznat, že mu to v tartanu ohromně sluší, a když zahlédla jeho holá kolena, až se zachvěla. Bylo v něm něco divošského, dříve si toho nevšimla. Už ji začínalo mrzet, že mu neutekla tehdy v Yorku, když ještě měla šanci. Všechna uhla-zenost zmizela zároveň s anglickým oblečením.
V poledne se zastavili, aby nechali koně odpočinout a snědli oběd, který jim hostinská ráno uchystala. Měli krajíce čerstvého chleba s pikantním sýrem a růžovoučkou šunkou, studené kuře, džbánek moštu a pár hrušek. Bylo krásně; ticho a teplo. Na Velvet udělal půvab pohraniční krajiny velký dojem. V dálce se vypínaly hory, zahalené v oparu krásného dne.
„Kde dnes budeme nocovat, můj pane?" zeptala se Velvet, když znovu nasedli.
„Chtěl bych dojet až k Hermitagi, což je pohraniční hrad mého bratrance Francise Stuarta-Hepburna. Je to hrabě z Bothwellu, a i když nebude doma, poskytnou nám tam rádi pohostinství. Myslel jsem, že bychom tam mohli několik dní zůstat, než Dugald přivede z Dun Brocu ozbrojený doprovod. Až dosud nám štěstí přálo, ale dál už s vámi bez své družiny nepojedu."
„To je tu tak nebezpečno? Vždyť jsme až dosud neměli žádné potíže a teď už to máme blíž k Dun Brocu než do Londýna."
„Jestlipak se, Velvet, těšíte na nový domov?"
Začervenala se, když se zmínil o Dun Brocu jako o jejím novém domově. „Můj pane, vždyť jste mne ode dvora unesl, a i když jsme zasnoubeni, nemůžete mne donutit, abych si vás vzala. Řekla jsem vám přece, že se neprovdám dřív, než se vrátí matka a otec."
149
Usmál se. „Měl jsem za to, že si mne nechcete vzít vůbec," Škádlil ji. Nepohlédla na něho, dívala se rovnou před sebe, rukama svírala otěže.
„To ne snad proto, že byste nebyl vhodná partie, mylorde, ale jen a jen proto, že nejsem ještě pro manželství zralá. Proč to nechcete pochopit? Nezahrávám si s vámi, ani to nedělám z falešné koketerie."
„Měla jste pravdu, Velvet, když jste řekla, že jsme si podobní, protože zrovna tak jako já nedovedu pochopit váš přístup, ani vy nechápete můj. Dvořil jsem se vám dost dlouho a dost dlouho jsem byl trpělivý."
Pohrdavě odfrkla, až se tomu musel zasmát.
„Nedostanete mne k oltáři, dokud tu nebudu mít svou rodinu," řekla pevně.
Ještě než mohl odpovědět, Dugald naléhavě vykřikl: „Jezdci, pane! Tam, před námi, a už nás zahlédli!" Sahal po meči.
„Zastavte!" zavelel ostře Alex a pak se obrátil k oběma ženám: „I na tu vzdálenost můžu říct, že jsou to hraničáři. Modlete se, ať to jsou lidé hraběte Bothwella a v každém případě mějte ústa na zámek! Velvet, myslím to vážně, je to otázka života a smrti!"
„Rozumím, Alexi," odpověděla mírně, přestože se na ni tak přísně podíval. Poprvé od odjezdu z Londýna mu řekla jménem. Věnoval jí krátký povzbudivý úsměv a pochválil ji: „Hodné děvče!"
Jeli dál krokem, až se velká skupina jezdců přiblížila. Alexovou tváří se mihl výraz úlevy, když rozpoznal barvy a znak hraběte Bothwella. Když se obě skupiny vzájemně přiblížily, poznal hrabě z BrocCairnu nevlastního bratra Francise Stuarta-Hepburna, levo-bočka Hercula Stuarta, jedoucího v čele. Hercules byl podobně jako ten starověký hrdina, po němž měl jméno, obrovský muž s hřívou černých vlasů. Měl pravidelné rysy Stuartovců.
„Hercule, příteli," zvolal Alex.
Herculova tvář se roztáhla v úsměvu. „Hleďme, lord Gordon! Co vás přivádí do Cheviotu?" Alex zadržel koně. „Právě přejíždím hranici cestou z Anglie, kde jsem několik měsíců pobýval. Je Francis na Hermitagel Rád bych na pár nocí využil jeho pohostinství. Jedeme z Londýna, jsme na cestě už deset dní a má paní je už unavena."
Hercules upřel zrak na Velvet a oči se mu rozšířily obdivem. „Ano, lord Bothwell je doma a rád vás uvítá. Doprovodíme vás. To jste celou tu cestu jeli bez doprovodu? Pro Krista, člověče! Máte větší kuráž než já!"
Alex se smíchem pravil: „Odkdy potřebuje Skot v Anglii ozbro-
150
ený doprovod? Teď už ale nechci jet dál bez družiny: bylo by to oříliš nebezpečné. Dugald pro ni zítra zajede na Dun Broc."
Hercules přikývl. „Ano, to bude nejlepší. Mezi severními klany to vře od té doby, co se jim podařilo vyloupit vraky španělských lodí, které zanesly na břeh podzimní bouře. Cesty jsou stále nebezpečnější."
„Panečku, to bylo slavné vítězství Angličanů nad Spaněly!" zavzpomínal Alex.
„Měli z pekla štěstí," podotkl Hercules. „Vždyť měli proti sobě ohromnou přesilu, i když jsou jistě lepší námořníci než vojáci krále Filipa." Zatím je už družina obklopila. „Pojďte tedy, mylorde, doprovodíme vás na Hermitage. Vaše dívka vypadá, že by jí teplá lázeň a měkká postel udělaly dobře."
„Je to má snoubenka, Hercule," řekl Alex.
„To vám tedy gratuluji, mylorde," zněla odpověď, načež zvedl Hercules na znamení paži a vyrazili.
Za hodinu dojeli k Hermitage, oblíbenému sídlu hraběte z Both-wellu. Hrad z třináctého století, nejvýznamnější bod v hraničním opevnění, stál na vrcholku hory, odkud mělo jeho osazenstvo výhled na míle daleko do vnitrozemí. Bránu střežili dva lvi, znak rodu Hepburnů a Velvet si povšimla, že se na ochozech procházejí stráže.
Na hradním nádvoří sesedli s koní a následovali Hercula dovnitř. Bylo pozdní odpoledne, krátce před západem slunce a v hlavní hradní síni to jen bzučelo, protože se blížila hodina večeře. Ve čtyřech velkých krbech už vesele planul oheň a zahříval ohromnou místnost. Vyjma několika služebných nebylo žádné ženské stvoření v dohledu; sál byl plný mužů, členů družiny lorda Bothwella, kteří se tu povalovali, povídali si, popíjeli a krátili si čas hrou v kostky, čekajíce na příchod pána, aby zasedli k večeři.
„Přivedu bratra," řekl Hercules, „zatím tu buďte jako doma!" Načež se vzdálil po schodech do patra.
Velvet řekla: „Už jsem o hraběti Bothwellovi slyšela. Nebyl ženatý s královnou Marií?"
„To byl jeho strýc," vysvětloval Alex. „Jmenoval se James Hep-burn a usiloval o trůn. Bohužel po něm nezůstali žádní legitimní dědicové, takže hraběcí titul přešel na syna jeho sestry, mého bratrance Francise. Ten připojil k svému původnímu příjmení Stuart ještě rodové jméno své matky Hepburn. Je to zajímavý člověk, Velvet. Vysoce vzdělaný a inteligentní; i král se ho bojí." Alex se uchechtl. „Na tom ale není nic tak divného, protože Jakoubek Stuart se bojí i vlastního stínu."
151
„A jak jste s hrabětem spřízněn vy?" vyptávala se Velvet.
„Obávám se, že vás to šokuje, Velvet, ale my jsme všichni vzájemně spřízněni díky našemu dědečkovi, králi Jakubovi V. Skotskému. Stuartové jsou rod, který se hodně oddává lásce, bohužel se však neomezuje jen na zákonité manželky. Jak moje babička, Alexandra Gordonová, tak Francisova byly milenkami krále, dokonce ve stejné době. Plodem lásky mé babičky s Jakubem byl můj otec a Francisův otec, John Stuart, pán na Coldinghamu byl -zase Jakubovým synem s jeho babičkou."  .
„Ano," ozvalo se za nimi pobaveně. „My Stuartové jsme odjakživa vášniví a milostnou přízní nešetříme. Dobrý den, bratrance z BrocCairnu, copak je to za krásné stvoření, které přivádíš k nám na hrad?"
Velvet se obrátila a spatřila před sebou jednoho z nejpohlednějších mužů, na kterém kdy její oko spočinulo. Byl dobře šest stop vysoký a měl štíhlé, vypracované tělo člověka, pobývajícího převážně pod širým nebem. Měl pravidelnou, senzitivní tvář a jasně modré oči. Vlasy a krátká bradka měly podobnou rudohnědou barvu jako její vlastní vlasy. Oči mu jiskřily.
Alex se zasmál: „Ty jsi pořád stejný, Francisi! Věčně koukáš po ženských, ale tahleta je moje, přivezl jsem si ji až z Anglie. Má snoubenka, Velvet de Marisco. Velvet, tohle je můj bratranec, hrabě z Bothwellu, Francis Stuart-Hepburn."
Bothwell se sklonil, aby Velvet políbil ruku. „Madame, kdybych byl tušil, jaký to klenot skrývá Anglie, byl bych ho už dávno uloupil sám, jako že jsem odjakživa nájezdník a lupič z Pomezí," pravil.
Začervenala se, ale taková poklona jí zalichotila; neušlo mu to.
„Mylorde," vrátila mu ji, „jestli jsou všichni skotští páni tak roztomilí jako vy, byla bych se vydala do Skotska už dávno." Šibalsky naklonila hlavu stranou a poprosila: „Mohl byste mi laskavě už pustit ruku?"
Bothwell se zasmál, taková prostořekost se mu líbila. To věru není žádná husička! „Jen nerad vám vracím vaši ručku, drahoušku," řekl. „A kdy bude svatba, Alexi?"
„Jen co dorazíme na Dun Broc."
„Na jaře," vpadla rychle Velvet.
„Co má být zas tohle? Nevěsta se zdráhá?" divil se Bothwell.
„Velvet, kčertu! Kdy už konečně pochopíte, že ve vlastním domě jsem pánem já?!"
„Vy jste mne unesl od anglického dvora až do Skotska, můj pane z BrocCairnu! Opakuji vám to posté: Žádná svatba nebude, dokud se mí rodiče nevrátí z výpravy!"
152

Kolem všechno ztichlo, kdekdo zvědavě natahoval uši; z toho by mohla být pěkná švanda!
Velvet de Marisco, jste, nebo nejste má zákonitá snoubenka? Chcete si mne vzít, nebo ne?" zeptal se rázně Alex a Francis Stuart-Hepburn v tu chvíli pochopil. Tázavě se zahleděl na anglickou krásku.
„Ano, Alexi, jsem vaše snoubenka," odsekla hněvivě. „Moc dobře to víte! Sice mě pořádně zlobíte, ale ano, vezmu si vás. Ne však dřív, než se otec s matkou vrátí do Anglie."
„Slyšel jsi?" obrátil se Alex k bratranci.
„Ano," zněla nevzrušená odpověď.
„A vy?" Alex se obrátil k Pansy, Dugaldovi a Herculovi Stuar-tovi. „Také jste to slyšeli?"
„Ano," odpověděli sborem.
Hrabě z BrocCairnu se obrátil k Velvet a řekl klidně: „Podle skotských zákonů jsme teď oddáni, Velvet. Jste mojí ženou."
Nejprve zbledla, ale pak vykřikla: „Cože? Co to tu na mne hrajete, Alexi?"
„Žádný trik, srdíčko. K uzavření manželství stačí podle skotského zákona, aby muž a žena před svědky oznámili svůj úmysl se vzít. Tím se manželství stává platným. My jsme tak učinili před plným sálem svědků, a jsme tedy svoji."
,Nkdy!" zasyčela a k všeobecnému zděšení se bleskurychle zmocnila dlouhé dýky, kterou měl za pasem. „Spíš vám proklaju srdce, Alexi Gordone, než abych si tohle dala líbit!" Držela dýku útočně hrotem proti němu.
„Ach, Bože na nebesích," zařval Bothwell. Obrátil se k Velvet. „Dejte mi tu dýku, děvče. Nemá to cenu, to vám je doufám jasné."
Brada se jí začala třást. „Ne," zašeptala. Ústa stvořená k líbání, pomyslel si Bothwell a povzdychl si. „Děvenko, mějte rozum. Snad nás tu nechcete držet v šachu donekonečna - a to je taky jediná možnost, kterou máte. Dejte mi tu zbraň a probereme to v klidu. Tady a podél celé hranice zastupuji zákon já, a ne bratranec Broc-Cairn."
Po tvářích jí sklouzly dvě slzy, její sevření povolilo, a Bothwell jí dýku jemně vzal. „Důvěřujte mi," řekl měkce. „Za tohle bych tě měl zmlátit," zavrčel Alex.
„Dotkněte se mne a zabiju vás, přísahám!" opáčila Velvet. Slzy jí rychle oschly. Bothwell se musel smát. Dívka mu připomínala malé prskající kotě a bratranec zase rozzuřeného hafana. „Jak dlouho jste zasnoubeni?" zeptal se.
„Zaslíbili nás, když mi bylo pět, zatímco on už byl dospělý muž,
153
ale celých deset let po mně ani nevzdechl!" řekla Velvet pohrdavě. „Pak mu zemřel otec a bratr krátce po sobě a najednou měl hrozně naspěch a hned ujížděl do Anglie, protože prý se musí okamžitě oženit, aby měl dědice."
„Je to mé právo!" křičel Alex. „Jsem poslední mužský potomek rodu!"
„Řekla jsem vám, že se vezmeme na jaře, až rodiče přijedou z Indie! Vy jste ale nedal jinak, než že mne musíte za každou cenu unést ode dvora a vláčet do Skptska a ještě na mně zkoušet triky se skotskou svatbou!"
„Miluji vás, kčertu! Nechci už čekat!"
„Tak vy mne milujete?" ironicky na to Velvet.
„Ano, vy tvrdohlavá dračice! Miluji vás tak, že se v tom ani sám nevyznám!" Obrátil se k Bothwellovi: „K čertu, což tu není nějaké místo, kde bychom si o tom mohli v klidu promluvit?"
Pán skotsko-anglického pomezí musel skrýt úsměv. Láska je mocná čarodějka! Hlavou pokynul Velvet a Alexovi směrem ke knihovně: „Mohu se spolehnout, že se navzájem nepovraždíte, když vás nechám chvíli o samotě?" Ale ani ho neslyšeli, protože s vervou pokračovali v hádce. Vyšel tedy z místnosti a zavřel za sebou.
„Velvet, zbožňuji vás, ale déle už čekat nemohu," řekl Alex. „V noci ležím s očima otevřenýma a celé tělo mne bolí touhou po vás! Jaký je v tom rozdíl, jestli jsou váš otec a matka přítomni na naší svatbě, nebo ne, když se stejně máme rádi? Vždyť naše manželství sami naplánovali."
„Mám své rodiče moc ráda, Alexi."
„To je jen dobře, drahá, ale už nejste přece dítě. Všechnu svou lásku teď musíte dát manželovi, mně!" Přistoupil k ní a objal ji kolem štíhlého pasu. Snažila se mu vykroutit, ale držel ji pevně. „Drahoušku," šeptal jí do ucha v polibcích. „V tomhle nepovolím, Velvet. Máte mě ráda, vím to, i když jste mi to ještě neřekla."
„Pokud to nebude s požehnáním kněze, nebude mít náš sňatek žádnou platnost, Alexi."
„Nepotřebujeme kněze, miláčku. Podle zdejšího práva jsme už stejně manželi. Dnes večer s vámi strávím noc."
„Pak ovšem budou naši synové bastardy, mylorde z BrocCairnu, protože ať si říká, kdo chce co chce, prohlásím veřejně, že jsme manželství neuzavřeli. Dovedu si představit, jak to potěší vaši sestru a jejího manžela, protože mám silné podezření, že pošilhávají po vašem majetku pro vlastní děti."
„Dobře tedy, zatracená čertice, seženu kněze, ale dnes večer si mne vezmete, nebo přísámbůh předhodím tu vaši pěknou malou
154
služku všem těm pohraničním Bothwellovým rabiátům pro pobavení Rozuměla jste?"
Ano," pronesla vztekle.
Alex práskl dveřmi a nechal ji o samotě, tonoucí v obavách. Ani ve snu by jí nikdy nebylo přišlo na mysl, že by její svatební den mohl nadejít v nevlídné šedivé kamenné pohraniční pevnosti, plné mužských, v nepřítomnosti byť i jen jediného člena její rodiny a že se bude muset vdávat v pomačkané jezdecké sukni: „Tohle mu nezapomenu!" reptala pomstychtivě..
Ani nezaslechla, když se otevřely dveře. Ulekaně se obrátila, až když lord Bothwell promluvil: „Obávám se, že neseženeme kněze staré víry, děvče, ale můžeme se poohlédnout po pastorovi nové církve."
„Pak bude naše manželství stejně neplatné," řekla. Přistoupil k ní, vzal ji jemně za bradu a vážně pravil: „Manželství se neuza-vírá jen slovy smrtelníka, byť byl posvěcen nebo ne, děvče. Manželský svazek tkví pevně v srdci a v duši. Já to musím vědět, protože sám jsem měl manželství v každém ohledu dokonalé, a přece jsme se ženou žili po celá léta odděleně." Velvet nakrátko zahlédla v jeho očích utajovaný smutek.
„Což vy nikoho nemilujete, můj pane?" řekla stydlivě, nicméně zvědavě.
„Ale ano, miluji, i když to ta dotyčná ještě netuší. Nemohu o tom mluvit, protože se to týká dámy navýsost milé a počestné."
Velvet v těch slovech opět zaslechla smutný tón, až ji píchlo u srdce, ale Bothwell jen zhluboka povzdechl a věcně dodal: „Nemůžete se vdávat bez pořádných šatů, děvenko. Řekl jsem hospodyni, aby vám nějaké připravila."
„Ale, mylorde," protestovala Velvet. „Nemám s sebou nic vhodného. Alex mne opravdu unesl, všechny mé věci zůstaly v Londýně, mám jen to, co mám na sobě, a starou sametovou sukni, která není o nic lepší."
Bothwell se jen usmál. „Nezapomeňte, že jste na hradě loupeži-vého pohraničního rytíře. Leccos se tu najde z válečné kořisti, pokud vám nebude proti mysli si z toho vybrat. Pojďte, ukážu vám váš pokoj,"
Vyšli z knihovny a vystoupili po úzkém točitém schodišti do rozlehlého apartmá. Tam už čekala jakási žena a lord řekl: „Mag-gie, tohle je slečna de Marisco, která se zakrátko stane hraběnkou z BrocCairnu. Najdi pro ni něco vhodného - a pěkného! - k od-davkám a řekni chlapům, ať naplní káď. Vsadím se, že by se ráda vykoupala."
155
„Oh," zaradovala se Velvet. „Vy jste jasnovidec, Francisi Stuar-te-Hepburne."
„Jo, jo, to mu říkají všechny," zasmála se Maggie a vyběhla z pokoje dřív, než ji mohl plácnout po zadku. Bothwell se zašklebil: „Myslím, že bratranec měl štěstí, má sladká Velvet. Ať se propadnu, jestli nejste stvořená pro lásku!" V tu chvíli začala k jeho úžasu Velvet tiše plakat. „No tak, děvenko," chlácholil ji Bothwell a vzal ji do náruče, „copak je?"
„Mylorde," řekla vzlykajíc, „nevyznám se v tom, jak milovat muže!"
„Ale, no tak, vždyť to není žádný zločin. Určitě to takhle Alexovi bude lip vyhovovat, protože každý muž v těchhle věcech raději zaučuje vlastní choť sám." Sáhl do rukávu pro hedvábný kapesník, aby jí otřel slzy.
„Nedávno se ženil můj bratr a já spala v hostinci v místnosti vedle jejich svatební ložnice," řekla Velvet. „Křičela bolestí a Alex říkal, že porušil její panenství a že to bolí jen poprvé. Mluvil pravdu, pane, nebo to řekl, jen aby mne uklidnil? Co vlastně udělal bratr své nevěstě? Nerozumím tomu a matka mi o tom nikdy nevyprávěla, protože si myslela, že jsem na to ještě příliš mladá - odjížděla totiž na moře před dvěma lety. Páří se muž a žena stejně jako zvířata? Viděla jsem, jak připouštěli v našich stájích hřebce. Viděla jsem pářit se psy s fenami. Nemůžu tomu sice věřit, ale je tomu u lidí také tak?"
Opřela se mu o hruď a Bothwellovi nezbývalo než žasnout, jak přišel k tak prekérní situaci. Vždycky se pokládal za světáka a šviháka. Nechápal, jak to, že si ho mladá a atraktivní žena vybrala za kvočnu, a přece tu stál se zbožňováníhodným stvořením, které sotva znal, v náručí a měl zodpovídat otázky, na něž odpovídat by příslušelo spíše její matce. Najednou se neovladatelně roztřásla, a tak Bothwell, k dámám vždy galantní, začal:
„Je to trochu jako u zvířat, děvenko, ale ne úplně. Zvířata se páří, když jim k tomu velí příroda, ale muž a žena cítí docela jinak. Pro muže a ženu není spojení jen prostý fyzický akt, ale zároveň i citová záležitost - ačkoli muž se může zmocnit ženy třeba jen proto, že touží po jejím těle. Když se dívka zamiluje poprvé, trochu to bolí, ale záleží také na tom, jak pevná je její panenská blána. Stejně to trvá jen okamžik, a pak už je všechno jen rozkoš. Alex ještě nikdy žádnému děvčeti neublížil, Velvet. Miluje vás a bude k vám ohleduplný, o tom nepochybujte." Pohladil ji po vlasech a dodal: „Teď si osušte oči; není čeho se bát, věřte mi."
156
Vzala si jeho kapesník a otřela si tvář. „Stejně nemám na vybranou že?" řekla tiše, protože si uvědomila, že jí vlastně neřekl nic. Ne, děvče, nemáte," přitakal.
Otevřely se dveře a několik podsaditých hraničářů v kiltech vneslo dovnitř velkou dubovou káď, následováno dalšími s kouřícími kbelíky horké vody. Káď byla za chvilku plná; a Bothwell následoval odcházející muže ven. Na prahu ještě řekl: „Budeme muset naplnit ještě jednu káď v kuchyni, aby se mohl vykoupat také ženich." Dveře za ním zapadly a Velvet se octla na okamžik o samotě. Najednou se dveře znovu rozlétly a vběhla Pansy.
„Och, slečno Velvet! Horká lázeň, to je něco! Pojďte, pomohu vám. Maggie už nese tak krásné šaty, že jste takové ještě neviděla!"
„Výborně! Mužští už nanosili vodu," řekla Maggie, která právě vstupovala. S úsměvem před sebou podržela svatební šaty, aby si je Velvet mohla prohlédnout. Velvet vykulila oči; když jí lord Bothwell nabízel šaty, ani ji nenapadlo, že by mohly být tak rozkošné. Byly ze saténu zlatistého jako plamen svíčky, živůtek a spodní sukně byly bohatě vyšity perlami a korálky. Rukávy podle módy ve tvaru ,skopové kýty' byly hustě ozdobeny stužkami s perlovou výšivkou, ohrnuté manžetky byly ze staré krajky. Výstřih byl sice odvážný, ale naprosto podle současné módy. Byly to ty nejkrásnější šaty, jaké Velvet kdy viděla a očividně úplně nové.
„To je nádhera!" zvolala. „Kde se tu vzaly takové šaty?"
Maggie se zasmála. „Když vám rytíř z Pomezí dává dárek, děvče, není zrovna nejvhodnější ptát se, jak k němu přišel." Sáhla do kapsy a vytáhla náhrdelník z diamantů a perel, zasazených v červeném zlatě. „Tohle je rodinný šperk Hepburnů a pán vám ho půjčuje na oddavky."
„Och, Maggie, poděkuj pánovi za mne!"
Maggie se usmála a přikývla a pak se s Pansy ujala úkolu připravit nevěstu na svatební obřad. Hospodyně už předtím viděla, jak se slečna de Marisco ustaraně tváří, a muži venku si povídali o hádce, která se strhla mezi lordem Gordonem a jeho snoubenkou. Jejich pán zřejmě dívku nějak uklidnil a utěšil, ještě než jí poslal náhrdelník. Francis Stuart-Hepburn je muž, který věru umí ženu potěšit, rozvažovala Maggie, která ho znala už dlouho.
Když se zbavila zaprášeného cestovního oděvu, vklouzla Velvet do kádě a blaženě vzdychla. Pak nasála vůni: „Karafiáty!" zvolala radostně.
„Ano," přikývla Pansy slavnostně. „Chtěl sice, abychom cestovaly nalehko, ale proto ještě nebylo nutné zapomenout na to nejdůležitější. Přibalila jsem malou lahvičku vaší voňavky."
157
Obě ženy pak Velvet namydlily a umyly jí i krásné dlouhé vlasy. Nemají moc času, řekla Maggie, protože svatba má být v osm hodin. Muži hradní posádky už opřekot zdobí hlavní hradní síň, vděční za nečekané rozptýlení. Půl tuctu ozbrojenců vyrazilo do blízké vesnice pro kněze. Žvatlala dál a dál a Pansy s ní, nevadilo jí, že Velvet poslouchá jen na půl ucha.
Vdaná. Převracela to slovo v myšlenkách sem a tam. Vdaná. O celé záležitosti smýšlela pořád stejně a byla pořád stejně pevně odhodlána počkat se sňatkem až flo jara, jako když o Alexandru Gordonovi uslyšela poprvé. Ne snad proto, že by o něj nestála -protože ke své nelibosti shledávala, že tomu tak není. Nebyla si docela jistá, že ten cit, který k němu chová, je láska, protože ještě nikdy zamilovaná nebyla. Měla nepříjemný pocit, že je zahnána do kouta. Je sice ochotna si Alexe vzít, ale ne hned. Vždyť mi ještě není ani šestnáct, rozvažovala.
Matka se poprvé vdávala v patnácti a, jak Velvet věděla, právě to byl důvod, proč si přála, aby její nejmladšř dceři bylo dopřáno trochu více času. Velvet nepředpokládala, že by měla v budoucnosti stejně jako její matka mít několik manželů a pěknou řádku milostných dobrodružství, ale přesto by byla uvítala, kdyby mohla pobývat u dvora o něco déle. Navíc ji rmoutilo, že ji Alex uskokem vehnal do manželství podle skotského zvykového práva a navíc ji pohoršovaly oddavky s kalvínským pastorem. Byla vychována v římsko-katolické víře, a i když nebyla nijak zvlášť zbožná, měla neodbytný pocit, že dokud nebude oddána v kostele vlastního vyznání, bude vlastně žít ve hříchu.
Pansy s Maggie spěchaly připravit nevěstu k obřadu. Ta jen mlčky plnila jejich pokyny. Jiná služebná přinesla tác s kouřícím masovým koláčem, čerstvě vytaženým z pece, a vysokou číši silného sladkého vína. Velvet jídlo hladově spořádala! Pak jí znovu umyly ruce i obličej. Oblékly jí hedvábné prádlo a hedvábné punčošky, vyšívané zlatými růžemi. Odněkud se také objevil pár střevíčků, které padly jako ulité, a nakonec jí oblékly šaty. Zapnuly a zavázaly, co bylo třeba, načež usedla na židli, aby jí Pansy mohla upravit dlouhé kaštanové vlasy, zářící rudými a zlatými odlesky. Nechaly jí vlasy volně rozpuštěné na znamení panenství a na hlavu jí vsadily věnec z obilí, to na znamení plodnosti. Nakonec jí Pansy opatrně připjala zlatý náhrdelník. Když pak komorná poodstoupila a Velvet povstala a otočila se k ní, zvolala komorná: „Oh, slečno, jak jste krásná!"
I Maggie na ni obdivně hleděla. „Pochybuji, že Hermitage někdy viděla krásnější nevěstu," řekla. Ozvalo se zaklepání a Maggie ote-
158
vřela lordu Bothwellovi. Byl oblečen v červenomodrém kiltu, v barvách svého klanu a černé sametové kazajce. Souhlasně si prohlédl nevěstu a řekl: „Bože Všemohoucí, nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Každou minutou Alexandru Gordonovi víc a víc závidím-" Vztáhl k ní ruku: „Dopřejete mi tu čest a dovolíte mi vás doprovodit?"
„S radostí, mylorde," odpověděla Velvet. „Když můj drahý otec není přítomen, nedovedu si představit vhodnějšího průvedce."
Při zmínce o otci sebou Bothwell škubl. Dobrý Bože! Snad ještě není tak starý, aby mohl být jejím otcem - nebo snad ano? Rychle se tu myšlenku snažil zaplašit a na Maggie vrhl zlostný pohled, protože zaslechl její uchichtnutí. V šedých očích jí pobaveně jiskřilo.
Velvet podala Francisi Stuart-Hepburnovi ruku. Kráčeli dolů po točitém schodišti až do hlavní síně, kde se Velvet s údivem zarazila. Jakou změnu za těch pár hodin síň doznala! Celá byla vyzdobena chvojím, větvičkami jeřabin a bílým vřesem. U vstupu do síně řekl lord Bothwell něco tlumeně jednomu ze sluhů, ten odběhl a za okamžik se vrátil s kyticí bílých růží, svázaných s bílým vřesem.
„To jsou poslední podzimní růže," pousmál se Bothwell. „Jedna děvečka je našla kdesi chráněné za zdí a natrhala je pro vás."
„Jste tak laskav, mylorde," řekla Velvet. „Skoro se před vámi stydím, že se tak bráním sňatku."
„Tady na Pomezí je to už tradice, že si bereme uloupené a zajaté dívky za ženy, děvče, ale věřím, že za pár dní váš hněv vyprchá. Vždyť víte, jak dobrý je to chlapík."
„Ano, i královna to říkala," uznala Velvet.
„Opravdu? No, nikdo Bětku Tudorovnu nemá za hloupou." Bothwell se na chvíli zastavil a vzal ji za bradu: „A teď se pěkně usmívejte, Velvet de Marisco, protože vidím, že máte svého snoubence ráda, ač jste příliš paličatá, abyste to přiznala. Hrdost dokážu pochopit." Usmála se na něj a on ji hned pochválil: „Ano, děvče, tak je to správné! Tak a teď se pojďme postavit osudu čelem! Nikdy nemějte strach z budoucnosti!"
Dovedl ji pak do středu síně, zatímco je shromáždění hraničáři pozdravovali hlučným jásotem. Narychlo povolaný kněz nového vyznání tu stál u vysokého stolu s Alexandrem Gordonem, hrabětem z BrocCairnu, do růžová vydrhnutým a oblečeným v černé sametové kazajce, kterou si vypůjčil od pána domu ke skotské sukni v barvách klanu Gordonů - tmavozelené, modré a žluté. Na rameni měl nádherný zlatý znak náčelníka klanu Gordonů z BrocCair-
159
nu. Uprostřed erbu se vyjímal vztyčený, zuby cenící jezevec s očima z rubínů a kolem nápis: „Braň se nebo zemři!"
Když vešla nevěsta a její průvodce ji vedl k oltáři, ozvala se jemná melodie dud. Lord Bothwell vložil ruku Velvet do Alexovy a kněz začal bez dalších okolků rychle odříkávat svatební formuli. Kde jen jsou svíčky z včelího vosku ve zlatých svícnech, sladký zpěv chrámového sboru a rodinný kaplan v bílém a zlatém ornátu? říkala si Velvet. Na okamžik se jí chtělo plakat, protože najednou zatoužila po otci, matce, bratrech, a sestrách, po strýci Robbiem, paní Cecily, po strýčkovi Connovi a milé tetě Aidan. Namísto toho je v kamenné síni pochmurného pohraničního hradu, obklopena samými muži a kalvínský kněz ji oddává s mužem, kterého se vlastně bojí.
„Řekni ano," zasyčel na ni Alex a ona řekla „Ano", zatímco jí navlékal na prst rodový prsten se znakem BrocCairnů. Nevnímala, co se kolem ní děje. Tak tohle tedy je její svatba! Bude snad jednou svým dětem a vnoučatům vyprávět, že si z ní nic nepamatuje, protože byla duchem nepřítomná? Musela se usmát nad tím pomyšlením, když se kněz na ni proto zamračil, usmála se jen ještě o něco víc. Alex jí varovně stiskl ruku, ale Velvet se ovládla, i když se o ni už už pokoušela mírná hysterie.
„Prohlašuji vás mužem a ženou," řekl kněz a síní zazněl jásot.
Alex ji chytil drsně do náruče a políbil ji tak vášnivě, že zůstala bez dechu. Když ji pustil, začervenala se a zahlédla v jeho očích šibalství. „Tak, mylady, teď jsi za mne už definitivně vdaná," řekl tiše. „Vdaná a co nevidět v posteli."
„Nikdy nebudu mít pocit, že jsem za vás vdaná doopravdy, dokud nebudu mít svatbu v kostele svojí víry a za přítomnosti rodiny," řekla Velvet zarputile.
„Prokristapána, madame! Kolik svateb bys ještě chtěla?"
Aby předešel hrozící hádce, pravil lord Bothwell: „Myslím, že jsem na řadě, abych políbil nevěstu." Velvet mu nastavila tvář, ale Francis Stuart-Hepburn se jen čtverácky usmál a řekl: „Ne, ne, děvenko," a políbil ji na ústa. Ač trval jen okamžik, byl to polibek sladký. Když ji pustil, řekl: „Jediná příležitost, kdy jsem mohl vychutnat vaše rty; jste neodolatelná."
Kněz nepozorovaně zmizel a hradní pán je vedl k tabuli. „Musím se vám, mylady, omluvit za tak jednoduchou svatební hostinu," pokračoval Bothwell, „ale netušil jsem, že dnes večer budu vyvdávat nevěstu." Pak pokynul služebnictvu, aby nosilo na stůl. Objevila se zvěřina, bažanti, křepelky, kachny i kapouni. Na mísách přinášeli lososa a pstruhy ozdobené řeřichou, jako přílohu
160
jrásy s vařeným zeleným hráškem, karotkou a fazolkami, čerstvě pečený chléb, soudky másla a sýra. K pití se podávalo pivo i víno. Velvet jedla málo, vzala si jen kousek kapouna a malou porci
pstruha, trochu zeleniny, chléb a sýr. Byla nervózní a žaludek se jí svíral. Jen víno ji poněkud uklidňovalo, ale i to popíjela opatrně. Seděla mezi Alexem a lordem Bothwellem a sledovala, jak si oba s chutí znovu a znovu nakládají plné talíře a dolévají poháry, až se jí zdálo, že musejí snad prasknout.. Nakonec přišel na stůl velký jablkový koláč se šlehačkou; na ten konečně dostala chuť a spořádala dva velké kusy.
Dudy začaly znovu hrát a muži se na kamenné podlaze dali do tance. Plameny krbů i svíček chvílemi začadily pod poryvem větru, jenž pronikal škvírami v kamenných zdech. Když pozvedla oči ke stropu, mohla Velvet vidět spoustu trofejních korouhví a praporců, ukořistěných za celá staletí rodem Hepburnů a jeho spojenci. Kvílivý zvuk dud, muži v kiltech tančící mečový tanec - tak jí bylo řečeno, že se jmenuje - spolu s oranžovými odlesky ohně, jež se zdály poskakovat do taktu podle dud - to vše společně vytvářelo zvláštní divoké kouzlo okamžiku, na které hned tak nezapomene. O tomhle bude moci jednou vyprávět dětem a vnoučatům!
Znenadání řekl lord Bothwell klidně: „Maggie čeká venku, lady Gordonová. Doprovodí vás do ložnice." Velvet sebou při oslovení „lady Gordonová" trhla.
„To už je čas?" zeptala se prosebně.
„Ano, a nezapomeňte, co jsem vám řekl, děvče. Postavte se všemu, co přijde, odvážně a čelem. Alex mi vyprávěl o vašich rodičích a podle všeho je nezapřete, přes pochopitelné panenské obavy." Vzal ji za ruku a políbil ji. „Jděte, lady Gordonová, manžela vám pošlu za okamžik."
Když Velvet povstala, zvedl Bothwell pohár a zvolal: „Na zdraví nevěsty!"
Zvedla hrdě hlavu a oplatila mu přípitek: „Na zdraví lorda Both-wella!" vykřikla a jásot se rozléhal síní, zatímco pila. A pak se vydala přes síň tam, kde na ni čekaly Maggie a Pansy.
„Bože, je to ale správná holka!" řekl obdivně Francis Stuart-Hepburn, když odešla.
„To je," přitakal Alex. „A svéhlavá a krásná a potrhlá, ale ať se propadnu, chci jenom ji!" Povzdechl si. „Možná jsem si ale měl namluvit trošku poddajnější stvoření." Bothwell se pousmál s trochou trpělivosti. „Poddajné ženské rodí slabochy, bratrance. Tahle
161
malá čarodějka ti porodí takové BrocCairny, že se nebudou bát ani čerta. Dej si se mnou ještě pohár a pak jdi za ní."
Zatímco pánové dál popíjeli výtečné burgundské ze sklepů lorda Bothwella, dovedly služebné Velvet do ložnice, kterou měla sdílet s manželem. Tam ji Maggie všechno to krásné šatstvo zase svlékla a komorná jí přinesla stříbrné umyvadlo, aby si v něm umyla obličej, ruce a zuby.
„Jedla jsi něco?" zeptala se Velvet komorné.
„Ano, slečno - chci říci lady Velvet."
„Kde budeš spát?"
„S Maggie v její komůrce."
„Dej si pozor na Dugalda, Pansy. Myslím, že se tě chystá svádět."
Pansy se neubránila úsměvu. „Možná jsem venkovská holka, my lady, ale takové mládence, jako je Dugald, mám prokouknuté. Se mnou to má marné; bez snubního prstenu nic nedostane."
V  tu chvíli byla už Velvet úplně nahá a udiveně pozorovala, že ji tak vedou k posteli. „Kde mám noční košili, Pansy?" kárala služebnou.
„Ne, ne," řekla Maggie. „Tady v pohraničí je zvykem, že nevěsta přijme novomanžela v posteli jen tak, jak ji Bůh stvořil, mylady." Přikryla ležící Velvet prostěradlem vonícím levandulí a přes ještě přehodila kožešinovou přikrývku. Pak jí za zády natřásly bohaté polštáře, plněné husím peřím. „Tak, teď jste připravena a myslím, že zrovna včas!"
V předpokoji bylo v tu chvíli slyšet mužské hlasy, načež se dveře rozlétly a najednou byla ložnice plná smějících se mužů. Velvet si přitáhla přikrývku až k bradě.
Dobrý Bože, pomyslil si lord Bothwell, když viděl její pleť bílou jak gardénie, velké zelené oči a rudohnědé vlasy. Ta je nádherná! Musím koukat dostat své chlapce honem ven, než se tu strhne rvačka. Popostrčil bratrance kupředu. Alex měl na sobě jen kilt, jinak byl nahý. „Váš manžel, lord Gordon!" ohlásil Bothwell. Pak se obrátil k ostatním: „Jdeme, hoši! Dnes večer táboří pod hradbami Hermitage Cikáni. Můžeme si pozvat pár tanečnic." Vyšel z místnosti a členové družiny i obě služebné ho následovali.
Když za nimi dveře zapadly, Alex nejprve zastrčil závoru, načež se obrátil k Velvet. Hleděl na ni dlouho, až se pod tím zkoumavým pohledem začervenala. Pak se vydal přes pokoj a cestou pozhasí-nal všechny svícny, ponechal jen jediný na své straně postele. V krbu žhnuly uhlíky. Beze slova shodil kilt, a než si ho stačila prohléd-
162
nout, hbitě vkouzl do postele; zahlédla jen záblesk pevných nahých
boků.
Srdce jí tlouklo jako kladivo, když se zpříma posadila na lůžku vedle něho. Skoro ani nedýchala. Chvěla se očekáváním a trémou. V tu chvíli hořce litovala, že ji tehdy před dvěma lety měla matka za ještě nedospělou a neprobrala s ní tajemství manželského lože. Velvet nevěděla, co má dělat, zda vůbec má něco dělat, a připadala si jak hlupačka. Prsty, svírající pokrývky, jí zbělely napětím.
„Dej dolů ty pokrývky, Velvet," Alexův hlas prolomil ticho, že až leknutím nadskočila. Jemně jí vzal ze sevřených prstů prostěradlo i kožešinu; ruce jí klesly do klína. Hleděla strnule před sebe, protože se na něj bála i pohlédnout.
V  Alexovi se až dech zatajil. Ač už jednou, ještě v Anglii, se s ní mazlil, nebyl připraven na tak dokonalou krásu. Nesvázána oděvem se teď její mladá ňadra tyčila do výšky, hladká a kulatá jako čerstvá jablka. Pleť měla hedvábně jemnou a smetanově bílou.
Velvet cítila, jak pod jeho pohledem rudne. Přála si, aby si pospíšil a udělal, co je třeba - ať už to mělo být cokoli -, aby už to měla za sebou. Ale když se jí Alex dotkl a začal jí laskat ňadro, unikl jí drobný výkřik, jak se mu snažila odstrčit ruku.
„Ne, drahoušku," řekl jemně, „nech mě, vždyť tě miluji."
„Mám takový strach," šeptala Velvet.
Věděl, co ji to přiznání stálo. „Proč se bojíš, lásko? Vždyť víš, že ti neublížím."
„Nevím, co mám dělat," řekla sklíčeně.
V hrdle mu zaklokotal smích. „Dělat? Pro pána, Velvet, manželské lože není přece jeviště."
„Neopovažujte se mi posmívat, Alexi Gordone!" vykřikla zlostně. „Od prvního okamžiku, kdy jsem o vás vůbec slyšela, se mi pořád dokola vykládá, že musíte co nejdřív zplodit syny, aby nevymřel ten váš zatracený rod. Matku mám pryč víc jak dva roky, a když odjížděla, nebyla jsem ještě dost stará na to, aby mne poučila, jak to mezi dospělými chodí. Nevím, jak se plodí synové, arogantní osle! Ptala jsem se i lorda Bothwella, ale neřekl mi nic! Teď se mi zdá, že jsem ho asi nejspíš přivedla do pěkných rozpaků."
Alex to už nevydržel. Začal se smát zplna hrdla. Představit si, že světácký a uhlazený hrabě z Bothwellu musel dělat jeho snoubence kvočnu, bylo nad jeho síly. „Ty ses vyptávala Francise, jak to chodí v manželském loži? Ha, ha, ha, ha! Och, ouvej!"
Velvet ho vzteky chytla za vlasy a pořádně zatahala.
„Kčertu, dračice, pusť!"
163
„Nezkoušej se mi posmívat!" běsnila. „Neopovažuj se!" Chtěla mu vlepit políček, ale když Alex viděl, že to myslí vážně, chytil ji do náručí. Divoce se bránila, kutáleli se po posteli sem a tam, snažila se ho plácnout a on zas jí v tom zabránit. Chvíli zápasili, až najednou Alex zjistil, že ji má pod sebou.
Oči se jí rozšířily údivem, když ucítila tlak jeho pevného těla. Stále ještě se bránila, když se zmocnil jejích úst v dlouhém, něžném polibku. V tu chvíli Vel vet poznala, že je ztracená. Jeho rty se jemně a něžně pohybovaly po jejích, nutily jí k odpovědi, budily vášeň jako odezvu na vášeň jeho. Líbal ji hladově, až jí krev bláznivě kolovala žilami a bušila ve spáncích, že se jí až zatočila hlava. Zdálo se jí, že padá a zoufale se k němu přimkla.
„Ach, lásko, tys mne očarovala," mumlal a znovu ji líbal, až ji přiměl otevřít ústa, aby mohl vychutnat jejich sladkost. Na chvilku ji tato nová důvěrnost zcela ochromila. Jen jedinkrát ji takhle kdysi líbal, ale to jen krátce. Teď jazykem laskal hedvábný vnitřek jejích úst, až v ní začaly doutnat drobné plamínky touhy.
Alex měl pocit, že snad blahem zešílí. Dosud neměl ani tušení, že žena může poskytnout takovou rozkoš, a tak nijak nespěchal završit společné blaho konečným aktem spojení. Když jí hlava poklesla na jeho paži, sledoval citlivými prsty půvabnou linii hrdla, až se zastavil tam, kde pod jemnou pokožkou neklidně bila tepna. Zulíbal to chvějící se místečko.
Chvíli zůstali klidně ležet, jeho tmavá hlava na polštáři vedle její kaštanové. „Podívej se na mne, Velvet, drahá." Otočila se k němu a jejich oči se setkaly. Zatímco hleděla do jeho zlatistých lvích zraků, začal jí jemně laskat ňadra, prsty obkružoval bradavku sladkým až hypnotizujícím dotykem. Velvet se celým tělem rozlilo rozkošné teplo. Nevědomky povzdechla blahem a Alex se pro sebe usmál. Dál jí jemně dráždil citlivou bradavku, až se jí zdálo, že jí samou sladkostí snad pukne. Ale když se pak přiblížil a vzal ji do úst, poznala, že pravá rozkoš má teprve přijít.
Najednou už se nebála. Pochopila, že dosud neměla o milování ani ponětí. Sice ještě pořád nevěděla, co se od ní očekává, ani jak má akt završení vypadat, ale už Alexi Gordonovi důvěřovala a pod-volovala se mu. Koneckonců - zdůvodňovala si v krátkém světlém okamžiku - je přece její snoubenec a stejně už není v jejích silách mu v ničem bránit. Tu ji zalila nečekaná vlna něhy k němu a začala ho laskat a hladit mu vlasy. Když ucítil její dotyk, tep se mu zrychlil: poznal, že už strach překonala. Po chvíli se začal věnovat druhému ňadru - aby mu to nebylo líto - a v tu chvíli slastně zasténala;  ten vášnivý zvuk ho vzrušil nanovo. Zvědavou rukou
164
sklouzl k břichu, které něžně třel; pod jeho dlaní jí šipky rozkoše vystřelovaly do všech údů. Pak najednou k jeho překvapení řekla: „Mohu se tě dotknout,
Alexi?"
„Ano, lásko, protože když ti dělá dobře moje laskání, stejně dobře dělá i mně tvoje." Položil se na záda a stěží dýchal, aby ji ne-postrašil.
Vel vet se opřela o loket a upřeně se na něj zahleděla.-Byl štíhlý a svalnatý a na prsou měl tmavou, houštinu, která se postupně zužovala směrem k plochému břichu. Pohledem sledovala tu tmavou pěšinku, až se jí najednou oči rozšířily úžasem, rychle odvrátila pohled a zčervenala. Pak Alexe začala stydlivě hladit, nejprve po rameni, pak sklouzla níže, čuchajíc jemné chloupky na prsou. Její dotyk ho vzrušoval, takže mu srdce zas začalo divoce tlouci, když tak postupně uspokojovala panenskou zvědavost.
Přitáhl ji pevně k sobě, až se mu pružnými ňadry opřela o hruď. Jejich rty se opět setkaly a tentokrát Velvet jeho polibek opětovala. Převrátil ji na záda, nepouštěje ji z obětí. Cítila, jak se jeho tělo přimyká k jejímu, jeho nohy na svých, pevný trup tisknoucí se k její vláčné pleti.
Jak v něm stoupala touha, líbal ji stále vášnivěji. Líbal ji na oči, na vzdorovitou bradičku a znovu na ústa. „Řekni, že mne chceš, Velvet," žadonil. „Řekni, že mne chceš jako já tebe!" třásl se touhou.
Také se otřásla, protože ucítila nějaký tlak, který dřív nezaznamenala. Něco ji tlačilo do stehna - něco jako samostatný tvor - co hledalo cestu k jejímu tělu. Najednou se zas začala bát a strachy zavzlykala.
„Dobrý Bože, Velvet, teď mě nemůžeš odmítnout, když po tobě tolik toužím!" Nadzvedl se a vsunul jí ruku mezi nohy, až se jí dotkl na nejtajnějším místečku.
„Ne," vykřikla a zazmítala se pod ním, tentokrát už zděšeně.
Zamručel: „Neublížím ti, miláčku. Přísahám!"
„Lžeš," zašeptala. „Pamatuješ na svatební noc mého bratra? Já moc dobře!"
„To je jen malá rozkošná bolest, miláčku, a jenom poprvé. Propána, už ať se konečně zbavíme toho tvého zatraceného panenství!" Chytil ji za ruce, zvedl jí je za hlavu a tak ji pevně přitiskl k lůžku. Pak jí kolenem oddálil nohy od sebe a druhou rukou se snažil nasměrovat své mužství příslušným směrem.
Když ucítila naléhavý nátlak, snažící se překonat úzký vchod, vykřikla a prosila, aby přestal. On však už šílel touhou, takže ji
165
skoro neslyšel. Opatrně, aby způsobil co nejmenší bolest, pronikl její panenskou blánou. Se strachem vnímala stále větší a větší tlak, dokud náhle jediným prudkým pohybem nepřekonal překážku.
Ucítila krátkou bodavou bolest a vykřikla, ale byl to spíš nářek nad ztrátou než skutečný výkřik bolesti. Zůstal chvíli klidně ležet, aby měla jemná tkáň jejího těla čas přivyknout nezvyklému tlaku, a pak řekl něžně: „Tak vidíš, drahoušku, už je to. A teď mi dovol, abych ti ukázal, jakou blaženost si mohou dvě těla vzájemně poskytnout."
Pociťovala chvíli lehké nepohodlí, když ji začal milovat, ale to s každým pohybem mizelo. Dýchal ztěžka, až se najednou otřásl a zůstal ležet bez hnutí.
„Kristepane!" zaklel zlostně.
„Co je, můj pane? Udělala jsem něco špatně?" vyptávala se udiveně. Ani nevěděla proč, ale najednou by ho byla ráda učinila šťastným.
Převalil se vedle ní a řekl: „Ne, má drahá, nic jsi neudělala špatně. Zlobím se sám na sebe, protože jsem byl na tebe tak nažhavený, že jsem se staral jen o svou rozkoš a tebe jsem zklamal. Už se to nestane, Velvet, slibuji. Zachoval jsem se jako nějaký zelenáč, když jsem byl tak rychle hotov."
Vlastně mu ani nerozuměla, a tak ho začala ve vší nevinnosti utěšovat: „Ani jsi mi moc neublížil, Alexi. Po tom prvním malém píchnutí to bylo příjemné; doopravdy." Něžně se usmál. „Příjemné, Velvet, není zrovna to pravé slovo. To musí být tak slastný pocit, jako když se uvnitř úplně rozpouštíš, ale tys k němu bohužel zatím nedospěla, viď?"
„Ne," odpověděla zmateně. „Jako když se rozpouštím? Ne, nic takového jsem necítila. A je to nutné, mít pocit rozpouštění?"
„Nutné to není, drahoušku, ale nádherné! Počkej chvíli, než se vzpamatuju, a pak se pomilujeme znovu. Byl jsem s tebou moc šťastný, víš, a i ty budeš se mnou šťastná." Objal ji paží a řekl jemně: „Teď spi, lásko. Byl to náročný den."
Když Velvet znovu otevřela oči, vkrádal se už do ložnice úzkými okny úsvit. Na okamžik ani nevěděla, kde je, ale vtom Alex vedle ní slabě zachrápal, takže se rozpomněla. Posadila se zpříma na lůžku a zvědavě se na něj zahleděla. Poprvé si ho vlastně důkladně prohlédla; jak tu tak spal, bylo v něm něco zranitelného. Těsně pod levým obočím měl malou jizvičku, které si dosud nevšimla. Jemně se jí dotkla prstem a přejela dál po linii čelisti k bradě. Pěkný mužský, ten její manžel, pomyslila si, i když se s ním
166
nedá vyjíti, a tvrdohlavý jako nikdo! Její manžel] Tenhle muž je její manžel. Ne! Je s ním zasnoubená, ale ještě není jejím právoplatným manželem a ani skotské zvykové právo, ani kalvínský pastor na tom nemohou nic změnit, pokud to ona sama neuzná! Až se jí otec a matka vrátí z Indie, až budou oddáni knězem její církve a v kostele, pak teprve ho uzná za svého manžela.
„Sluší ti to, i když se mračíš," řekl najednou; zatím otevřel své podmanivé lví oči.
Pousmála se; povšimla si totiž, že od chvíle, co překročili hranici, mluví nějak víc po skotsku. „Jak jsi přišel k té jizvě nad okem?" zeptala se.
„Když jsem byl ještě kluk, cvičili jsme se jednou s bratrem Ni-gelem v šermu a jemu sklouzla noha. Otec mu nařezal a mně taky. Říkal, že se musíme víc snažit." Natáhl se po ní a stáhl ji k sobě. „Chci tě, děvče," řekl přiškrceně a začal ji líbat.
Tentokrát neměla strach a zvláčněla mu v náručí. Cítila, jak ji hladí po zádech a kyčlích, načež ji otočil na záda a laskal jí ňadra rukama i ústy. Velvet předla blahem. Bradavky na plných ňadrech jí tuhly touhou. Vkouzl jí rukou mezi nohy; nejprve se bránila sevřením, ale zašeptal s ústy u jejího ouška: „Ne, drahoušku, neboj se mne." Neuvěřitelně něžně ji laskal prsty, až najednou ucítila silnou pulzující rozkoš. „Och," vzdychala, „Och, och!"
Alex se nadzvedl a jemně do ní vnikl. Zase vzdychla, ale tentokrát blahem. Držel ji za boky a najednou to bylo úplně jiné než večer předtím. Smysly jí zastírala rozkoš a za zavřenýma očima jí vířily barevné obrazce jak v kaleidoskopu. Dosáhla vyvrcholení divoce zmítajíc hlavou ze strany na stranu. Zároveň s ní dospěl k vyvrcholení i Alex.
Když si po chvíli začala zas uvědomovat sebe a okolí, ležela klidně vedle Alexe a čekala, až se jí uklidní dech a srdce přestane divoce bít. Nakonec řekla: „To byla spíš exploze než rozpouštění, můj pane."
Pohladil jí ruku. „Miluji vás, Velvet Gordonová, hraběnko z BrocCairnu. Velice vás miluji!"
„Já - já vás mám také ráda, Alexi," připustila konečně. Najednou mu vykala. „Ale prosím vás, mějte pochopení ohledně naší svatby! Je mi jasné, že ten strach z vás, z manželského lože nebyla než dívčí pošetilost, ale čestně! Necítím se za vás po právu provdána, dokud nás neoddá kněz naší víry v přítomnosti mé rodiny! Vezměte mne zpátky do Anglie a vyčkejme tam, dokud se na jaře otec s matkou nevrátí. Jsem vaše, Alexi. Jsem vaše teď a provždycky! Udělejte to pro mne, můj pane.... manželi!"
167
„Ne, Vel vet, ne! Naším domovem je Skotsko. Teď už máme blíž do Dun Brocu než do Londýna. A na jaře už budeš nosit dítě, naše dítě!"
„Bastarda!" vmetla mu do tváře. „To mi chceš připravit takovou hanbu? A to říkáš, že mne miluješ?"
„Žádného bastarda, Velvet! Jsme právoplatně oddáni podle skotských zákonů i podle řádu nové církve!"
„Ale ne v očích církve, v jejíž víře jsme oba vyrostli; Alexi!"
Na tohle neměl odpověď. Vztekle vyskočil z postele, hodil na sebe šaty a beze slova vyrazil z pokoje.
Velvet ležela chvíli klidně. Pojednou ucítila, jak jí po tváři stéká slza. „K čertu s tebou, Alexandře Gordone," šeptala si. „Ty jsi ten nejnemožnější mužský, jakého jsem kdy potkala! Ale ještě jsme neskončili, má krásná lásko! Pojedu zpátky do Anglie a tam se se mnou právoplatně oženíš, dřív se žádné dítě nenarodí, to přísahám!" Pak si vytáhla shrnuté pokrývky pěkně nahoru až po ramena, zabalila se do nich a klidně usnula.
Část druhá
Nevěsta hraběte BrocCairna
Má věrná láska srdce moje má a jeho zase ve své hrudi chovám, jen prostou výměnou mně jeho a mé jemu dáno: mé nemůže on postrádat a jeho je mi nad vše dražší; vždyť lepší obchod neznám, ani sladší.
- Sir Philip Sidney
Kapitola pátá
Skotský král Jakub Stuart, toho jména šestý, nasupeně zíral na svého bratrance, hraběte z BrocCairnu, a pravil: „Budeš ji muset vzít zpátky do Anglie, Alexi! Co tě to jen, kčertu, posedlo?"
„Nemusím ji vzít zpátky, Jakube. Jsme oddáni," odpověděl hrabě mrzutě.
Králi až rozhořčením naskákaly.skvrny v obličeji. V jednom kuse se s ním přou ti jeho šlechtici! Nic na tom nemění ani skutečnost, že je díky svému dědovi příbuzný s polovinou Skotska. Ani pokrevní svazky mu nejsou nic platné. Skotská šlechta je svéhlavá a rozhodnutá nedat si od panovníka nic líbit.
„Zatraceně, Alexi, což nevidíš, cos provedl?" vrčel. „Unesl jsi jednu z dvorních slečen Alžběty Tudorovny! Celá rodina té dívky je na nohou a požaduje její návrat; a navíc to žádá i má sestřenka královna."
„Odkdy jsou vládci Skotska poslušní příkazů z Anglie?" ironicky odpověděl hrabě z BrocCairnu.
„Skotsko jednou Anglii zdědí, Alexi, a Anglie mě slavně uvítá, až ten den přijde. Musím mít na zřeteli vlastní budoucnost. Nemám zájem na tom, aby vyvstal sebemenší spor mezi mnou a Anglií. A už vůbec ne kvůli nějakému děvčeti, ať je jak chce krásné," dodal s úsměvem směrem k Velvet.
Zamrkala na něj zelenýma očima a pravila: „S radostí uposlechnu příkazu královny, Vaše Veličenstvo, a ráda se vrátím domů."
„Opravdu jste se provdala tady za toho lupiče, slečno de Marisco?"
„Ne, sire."
„Kristepane!" zaklel vztekle Alex. „Vždyť jsi za mne vdaná se vším všudy, Velvet!" Obrátil se znovu na krále: „Dvakrát jsme byli oddáni. Jednou podle skotského práva prohlášením před svědky a podruhé pastorem nového vyznání."
„Ani mne nenapadne uznávat nějaké proklamativní manželství," odsekla Velvet. „A jelikož jsme oba věřící svaté matky katolické církve, neuznávám ani obřad kalvínského vyznání."
„A kde pak se ten obřad odehrál?" zeptal se král.
„Na Hermitage," odpověděl přítomný Bothwell a nevinně se usmál.
„Na Hermitagel" Král vypadal překvapeně. „Proč, u všech čertů, právě na HermitageV
„Asi bys ode mne nečekal, že bych ji s ním pustil do postele bez příslušných formalit, ne, Jakoubku?" protáhl líně Bothwell. „Tvoji
171
rádcové s tím kysele se tvářícím kaplanem v čele o mě v jednom kuse roztrušují, jak jsem nemorální, ale i taková černá ovce jako já rozpozná úctyhodnou pannu."
Král se musel zasmát. „Udivuje mě, že se vůbec našel nějaký sluha boží, který se nebál vstoupit na práh Hermitage, Francisi."
„Jenom nevědomec nebo - ještě hůře - chorobně podezřívavý člověk může uvěřit těm povídačkám, že jsem čaroděj, Jakoubku," následovala pohotová odpověď. Hrabě z Bothwellu až příliš dobře věděl, že se ho jeho bratranec král v skrytu bojí a věří všemu, co se o něm povídá. Zároveň se však Jakub obdivoval lordu z Pomezí, kterému se říkalo také „Nekorunovaný král Skotska", protože Francis Stuart-Hepburn měl všechny vlastnosti, které by si byl král sám přál mít.
„Ty si v těch prokletých pověstech, které pořád kolem sebe vyvoláváš, přímo libuješ," mumlal král a Bothwell se jen usmál.
Jakub se znovu zadíval na Alexe. „Vezmeš ji zpět do Londýna, Alexi. V této věci nestrpím odpor! Hrabě z Lynmouthu a četa královniných osobních strážců na vás bude čekat na hranicích, aby vás oba doprovodila až ke dvoru mé královské sestřenky. Královna tě očekává a hodlá tě přijmout přes tvoje nevhodné chování." Král se zas neubránil úsměvu. „Zatraceně, Alexi, vždyť ses zachoval jako nějaký tvůj divoký skotský předek. Únos nevěsty už se dnes nenosí."
„Co se nosí a nenosí, určuje Vaše Veličenstvo," podotkl Alex, „a slyšel jsem, že sám hledáte nevěstu. Snažil jsem se jen řídit vaším příkazem."
„Ha!" odfrkl král. „Řídil ses jen vlastním přáním, bratrance. Zachtělo se ti té dívky, tak sis ji tedy vzal! Ne, ne, nesnažte se to zapírat, znám tě dobře! Prosazoval jsi svou, už když jsme byli hoši."
Velvet jen tiše stála a pozorovala všechny tři. Na chvilku na ni zapomněli: upřímně řečeno, byla tomu ráda. Všichni tři byli bratranci a dala se mezi nimi vystopovat rodová podoba. Král i Broc-Cairn měli tytéž žluté lví oči Stuartů; Bothwell a Jakub měli jejich rudohnědé vlasy. Všichni tři měli typický stuartovský nos. Tím podobnost končila, protože král byl Stuartovec tváří i postavou, zatímco Bothwell měl více z Hepburnů a Alex zas z Gordonň. Oba lordi měli strohé a rozhodné rysy, zatímco králova tvář prozrazovala slabost, což rozpoznala i Velvet.
„Nechtě nás pár dní u dvora, Jakoubku," žádal Alex. „Velvet už je ze všeho toho cestování vyčerpaná."
„A chtěla byste to, slečno de Marisco?" pohlédl na ni ostře král.
Odmítnout by bylo nevděčné, pochopila Velvet. Usmála se pro-
172
to sladce na Jakuba Stuarta a odpověděla: „Ano, Vaše Veličenstvo. Ráda zůstanu několik dnů, než nastoupím zpáteční cestu do Anglie."
Tedy dobrá, slečno de Marisco, dopřejte nám tedy potěšení z vaší přítomnosti." Když prosadil svou, měl král hned lepší náladu.
„Kčertu, Jakoubku, ona je teď lady Gordonová. Ať už to ona chce přiznat, nebo ne, vy rozhodně musíte. Pokud ovšem samozřejmě nechcete vyhlásit, že nová víra není ve Skotsku uznávána. Určitě by některá hrabata přímo nadqhla nejposlednější změna vašich názorů. Což se chcete znovu přiklonit k staré dobré víře?!" Alex obdařil krále vlčím úšklebkem.
I Bothwell se ušklíbl. Tohle je přece chlapík podle jeho gusta! Určitě Alexovi ani zbla nezáleželo na tom, v jaké víře byl vychován, ale dokázal zahrát na strunu králových obav, aby prosadil svou. Snažil se úsměšek skrýt, protože sám mnohokrát v podobné situaci postupoval vůči bratranci Jakubovi stejně. Strach byl totiž pro Jakoubka Stuarta nejúčinnější ostruhou.
Král vrhnul na Bothwella zlobný pohled. Pak se obrátil k bratranci BrocCairnovi: „Za tu dobu, co ses zdržoval ve Francisově společnosti, jsi pochytil nepěkné návyky, Alexi. Nezapomínej, že jsem tvůj král!"
„Nezapomínám na to, ale není možné sedět na dvou židlích. Když si chcete v očích anglické královny zachovat důvěryhodnost, nezbývá vám než prohlásit, že já a Vel vet jsme oddáni právoplatně a podle zákona, jinak byste popřel svou vlastní církev i zvykové právo, které ve Skotsku panuje už celá staletí. Nemohu uvěřit, že byste si něco takového přál, bratrance. Vždyť by zanedlouho všichni ti kněží a pastoři začali křičet a svolávat na vás oheň a síru, až by rozeštvali celé království, jako tomu bylo za dob vaší matky, protože by se šlechtici do toho zamíchali s chutí."
„Nejste se mnou ženat, pokud nebudeme mít oddavky v kostele katolické víry," vpadla náhle do hovoru Velvet.
Alex na ni vrhl výhružný pohled, aby ji umlčel. „Zavři pusu, děvče! Tady se mluví o politice, ne o náboženství. Mohu tě ubezpečit, že se s tebou rád ožením i potřetí, třeba v římskokatolickém kostele. I tvoje rodina na tom bude nepochybně trvat. Zatím ale jsi mou ženou jak podle skotských zákonů, tak podle skotské víry a budeš se podle toho chovat."
„Vskutku, můj pane? Předpokládám, že použijete síly, kdybych se zdráhala!" Hleděla na něj jako ztělesněná nevinnost.
„A jestli ne, bude mi potěšením ti nasekat na holou, přestože jsou tvoje sedací partie od tvojí mazané hlavičky tak vzdáleny. Dej
173
si na mne pozor, Velvet! Nežertuji." Vzájemně se měřili zarputilým pohledem.
Král si vyměnil s Bothwellem pohled. Diky lákavé vyhlídce na rvačku mezi nevěstou a ženichem byl na okamžik zapomenut jejich vlastní spor. Oba se bavili, i když každý jinak.
„Až řeknu bratrům, jak jsi se mnou zacházel, Alexandře Gordo-ne..." začala.
„Bezpochyby mě buď pochválí, nebo možná vyzvou -na souboj, Velvet, ale myslím, že spíš to první," podotkl suše.
„No tak, děvče," řekl lord Bothwell s úsměvem, „myslím, že první kolo jste vyhrála. Každopádně za pár dní jedete do Anglie. Buďte milostivá. Stejně se dřív nebo později budete muset naučit spolu vycházet."
„Když se smíří s tím, že ve vlastním domě jsem pánem já," dál bouřil Alex.
„Pánem, ano?" zaječela Velvet. „Cože, nafoukaný blázne! Copak jsem kůň nebo pes, abys byl mým pánem? Js«m žena, Alexandře Gordone! Mám zrovna tak dobrou hlavu jako ty a přinejmenším stejně dobré vzdělání přes všechna ta tvá univerzitní studia ve Francii! Budeš mě respektovat, nebo, přísámbůh, ti udělám ze života peklo, to ti slibuju!" Z očí jí šlehaly zelené blesky.
„Tak takhle mluví tvoje matka s otcem?" zeptal se vztekle. Oba už úplně zapomněli na přítomnost krále a Bothwella.
„Můj otec si matky váží, i když ji miluje. Jejich svazek je partnerství založené na lásce, důvěře a vzájemném obdivu. Od vlastního manželství očekávám totéž a neslevím! Kdybys byl počkal, až se rodiče vrátí z Indie, byl bys měl možnost mě lépe poznat a tohle bys byl pochopil! Ale ne! Tys mne musel unést jako nějaký lupič z Pomezí!" Zamračila se. „Teď, když už jsi mi vzal mou nevinnost, jsi povinen se se mnou oženit podle naší víry, ale pozor, Ale-xi! Já nejsem žádná otrokyně ani chovná klisna!" Napřímila se a hrdě a bez mrknutí mu hleděla do očí.
„Bože všemohoucí!" zabědoval král. „Doufám jen, že až se jednou ožením, nebude má nevěsta tak divoká jako vy, lady Gordono-vá\ Hodlám vést poněkud klidnější život, než - jak se zdá - povede bratranec Alex."
„Vy se mi, Veličenstvo, jevíte jako džentlmen dobře vychovaný a ve styku s lidmi vnímavý a citlivý," Velvet na to jemně. „Silně pochybuju, že se vaše paní bude muset uchýlit k tak krajním prostředkům jako já, protože mám za muže divocha." Oslnivě se na něj usmála a Jakub byl proti své vůli zas okouzlen.
Bothwell se smíchem zavrtěl hlavou a podotkl: „No, Alexi, dou-
174
fám jen, že příští kolo vyhraješ ty. Radím ti, dobře si to napřed promysli. S tak temperamentní dívkou musíš jednat opatrně."
Alex se dobromyslně usmál, už se smířil s porážkou, a pravil: Nehodlám si ještě navíc nechat rozbít hlavu, Francisi, vždyť mylady nějak nebezpečně svítí oči."
„Naopak, můj pane," pravila Velvet sladce, „vůbec nemám ve zvyku uchylovat se k násilí. Což není heslem Gordonů ,Raději odvahou než lstí'?"
„To je heslo hlavní rodové větve,, Gordonů z Huntley," vysvětloval. „Naše větev z BrocCairnu má vlastní heslo: ,Braň se, nebo zemři!' Co získáme, to si také podržíme, Velvet," dodal s nevinným výrazem.
„Dost už!" pravil král, kterého už z té hádky začínala brnět hlava.
Velvet s rozkošným ruměncem na líci provedla před králem hlubokou dvorskou poklonu. „Prosím za prominutí, můj pane. Musíte si myslet, že se s Alexem nedokážeme jinak bavit. Ujišťuji vás, že mám lepší vychování, než abych se spokojila jenom s křikem."
Král neodolal jejímu šarmu. „Vidím, že bude u dvora díky vám poněkud rušněji, lady Gordonová. Dopřejete nám svou společnost u večeře?"
„Bude mi ctí, Sire."
Jídelna v paláci Holyrood, kde sídlil Jakub VI., nebyla příliš veliká. Pokoj zdobil kazetový dubový strop, na stěnách byly nádherné francouzské tapiserie, které přivezla do Skotska Jakubova babička Marie de Guise. Některé z nich sama vyšívala během svého pobytu ve Skotsku a později v tom pokračovala i její dcera, královna Marie. Byly na nich povětšině idylické pastorální scény. V místnosti hořel ve velkém krbu mohutný oheň ze smrkových a osikových polen.
Královská tabule byla napříč v čele místnosti, boční tabule zabíraly zbytek. Uprostřed mezi stoly byl úzký prostor, kudy sluhové přinášeli pokrmy. Celek působil daleko prostěji než stejné prostředí u dvora Tudorovců, ale panovala tu jistá srdečnost, kterou Velvet na anglickém dvoře postrádala.
Alex s Velvet seděli v čele vedle krále jako jeho čestní hosté a novopečená lady Gordonová na sobě cítila zvídavé pohledy. Nebylo jí moc příjemné být terčem tak detailního zkoumání. Pánové byli jako vždy přitahováni její pěknou tvářičkou, dámy se zas zajímaly spíše o šaty. Hořce litovala, že s sebou nemá žádné ze svých pěkných nových šatů, protože ty byly ušity podle nejposlednější módy. Namísto nich měla dnes na sobě další toaletu ze skladiště
175
lorda Bothwella, a to jen proto, že se Francis natolik vyznal v ženách, že chápal, že se chce u královské tabule objevit v něčem pěkném. Alex sice namítal, že by si Jakoubek nevšiml, ani kdyby přišla ke stolu v jezdeckém úboru, ale Bothwell nepovolil, za což mu byla neskonale vděčná. V hnědooranžové róbě se zlatým vyšíváním cítila, že se vyrovná každé dámě ode dvora, ač neměla na sobě žádné šperky.
„Nu, lady Gordonová," otočil se k ní král s kusem zvěřiny v ruce, „jak se vám líbí u mého dvora, když ho srovnáte s královským dvorem mé anglické sestřenky?"
„To se prostě nedá srovnávat, Sire. Nechci vás urazit, ale královnin dvůr je prostě nejnádhernější v Evropě. Ani ve Francii takový nemají! Přesto si myslím, že ač dvůr Vašeho Veličenstva není tak rafinovaný, dala bych mu přednost, protože je pro svou neformálnost a upřímnost mnohem srdečnější. Až se napřesrok vrátíme do Skotska, bude mi potěšením u vašeho dvora pobývat."
„Budete jeho hvězdou, madame," vysekl jí Jakub poklonu.
„Nebudeme moci přijít ke dvoru dřív, dokud mi Velvet neporo-dí pár potomků, Jakoubku," řekl Alex. „Nehodlám hazardovat s jejím zdravím."
„Má matka porodila bez problémů osm dětí," řekla Velvet sladce. „Plavila se po moři, ba dokonce jezdila na koni, když nosila pod srdcem moje sourozence. Určitě dokážu totéž."
„Osm dětí!" na krále to udělalo dojem. „A kolik se jich dožilo dospělosti, lady Gordonová?"
„Sedm, Sire. Můj nevlastní bratr John Southwood zemřel při epidemii záškrtu, která zkosila i jeho otce, hraběte z Lynmouthu."
„Kolik synů porodila vaše matka?" dotazoval se dále král.
„Pět, Sire."
„I vy budete určitě plodnou matkou rodu, o tom nepochybuji, lady Gordonová," pokyvoval rozšafně hlavou.
„Ano," Alex na to s úsměvem, „rád se o to přičiním, Jakoubku."
Přes královu hlavu se Velvet na manžela sladce usmála, ale když se Jakub nedíval, neslyšně mu hláskovala ,ty zvíře'. Hrabě Broc-Cairn se jen šklebil. Už se nemohl dočkat, až společně opustí králův Holyrood a vrátí se do Bothwellova městského domu. Toužil se co nejdřív dostat se svou ženou do postele. Krev se v něm vařila při pohledu na to, jak Patrick Leslie, hrabě z Glenkirku, a jeho příbuzný George Gordon, hrabě z Huntley, i pohledný lord Home s nepokrytým obdivem na Velvet zevlují. Nejradši by ji byl unesl na Dun Broc, aby byla daleko od všech dotěrných pohledů.
Velvet vycítila, že žárlí a zlomyslně ho ještě víc provokovala. Po
176
večeři byly stoly odklizeny a na malé galerii začali hrát hudebníci k tanci. Král zahájil tanec s Velvet. Uvedl ji na parket, kde zatančili pomalou a vznešenou pavanu. Po prvním uhlazeném tanci následovala živější galliarda, dále waltz připomínající lavoltu i rozverná kuranta. Hrabě z BrocCairnu se nikterak nemohl dostat ke své ženě, protože byla v tu chvíli na roztrhání. Prudký pohyb jí vehnal do tváře ruměnec, zelené oči jí vesele jiskřily a umný uzel vlasů se jí při lavoltě rozvázal, když se usmívala na lorda Homea a ru-dohnědé vlasy jí živě poletovaly po ramenou. Jen varovný dotyk Francisovy ruky na rameni Alexe v poslední chvíli zadržel; už už se chystal vyzvat lorda na souboj; Sandy Home totiž hladově zíral roztomilé lady Gordonové přímo do výstřihu.
„Pomalu, člověče! Nedělej ze sebe blázna," varoval ho Bothwell. „Sandy tím nic zlého nemyslí. To ona tě provokuje, copak to nevidíš?"
„Vím, že to tropí schválně, Francisi, ale nemůžu si pomoci! Jsem do té čarodějnice zamilovaný, a co horšího, ona to moc dobře ví."
„Je ještě mladá, Alexi, a svéhlavá jako pravá čistokrevná klisnič-ka. Jednej s ní mírně, buď k ní něžný. Ženy mají rády něhu."
„Jak k ní mám být něžný, když bych ji nejradši uškrtil?" vrčel Alex.
Bothwell se musel smát: „Chtěl bych vidět holku, která by tě dohnala tak daleko."
„Nevím, jestli ti mám přát, abys takovou potkal, protože pak bys teprve pochopil, jak trpím, nebo radši abys ji nikdy nepoznal, protože bys tak byl utrpení ušetřen, Francisi."
Na okamžik vzala na sebe tvář hraběte z Bothwellu zádumčivý výraz. Jeho manželství bylo zoufale nešťastné, proto také se svou ženou nežil. Šlo tehdy o spojení dvou vlivných rodin, nikoli o sňatek z lásky. Povzdechl si. „Našel jsem paní svého srdce, po které toužím, Alexi," pravil, „ale je to slušná žena a hloubku mých citů ani netuší. Ani nesmí, protože sama je v manželství šťastná."
Hrabě z BrocCairnu ztuhl údivem, bratrancovo doznání mu vzalo dech. Najednou se však Bothwell otřepal jak mokrý psík, protože ho samého udivilo, že se začal svěřovat s něčím tak osobním. Aby mu pomohl z rozpaků, Alex rychle změnil téma hovoru: „Co jen mám dělat, abych tu svou vrtošivou choť přiměl k návratu, aniž bych musel vyvolat scénu?"
Bothwellovi se zas vrátila dobrá nálada, zazubil se a pravil: „Počkej, Alexi, zařídím to." Pak vstoupil na parket a poklepal na rameno lordu Georgu Gordonovi, mocnému pánu z Huntley, který právě tančil s Velvet.
177
„Hej, počkej, Georgie," řekl dobromyslně. „Alex by už rád šel se svou paní do postele, a kdo by mu to mohl mít za zlé, co?" šklebil se bezelstně.
George Gordon se uchechtl. „Jo, rozumím ti, Francisi." Přejel Velvet odvážným a oceňujícím pohledem. „Gordonové jsou horkokrevný rod." Vtiskl Velvet polibek na líčko a řekl blahosklonně: „Dobrou noc, krásná sestřenko, rozkošný přírůstku do rodiny!" Pak ji předal lordu Bothwellovi, jenž ji vzápětí dovedl k manželovi.
„Ale já ještě nechci domů," procestovala slabě.
„Vím," šibalsky mrkl Bothwell. „Radši byste ještě zůstala a doháněla chudáka Alexe k šílenství. Jste sice pěkně prohnaná, Velvet, ale na tohle jste ještě příliš nezkušená. Stačilo by jen trochu whisky a hodina nebo dvě a polovina mužských v sále by se chtěla poměřit s Alexem jen pro sladký dotyk vašich rtů. Snad nechcete vyvolat šarvátku, nebo snad ano?"
Velvet zavrtěla hlavou. „Ne," připustila.
„Tak se teď pěkně usmějte na toho zmámeného chudáka, kterého jste si vzala a ujišťuji vás, že bude vaším otrokem," káral ji žertovně.
Ušklíbla se: „Vždyť je tvrdohlavý jako mula."
„Vy ale nejste o nic lepší," opáčil Bothwell.
„Francisi! Není to tak, jak si myslíte!" rozkošně špulila ústa, až se musel smát. „Ale ano, Velvet, je to tak. Vy i Alex jste odhodláni prosadit za každou cenu svou. Oba jste sobečtí. Jeden z vás musí mít rozum, když už ho ten druhý nemá." Povzdechla si. „Máte pravdu, Francisi, ale, kčertu, proč to má být vždycky žena, kdo musí ustoupit?"
„Protože ženské pohlaví je něžnější a trpělivější!"
Velvet se zasmála. „Nevím, nevím, jestli taková jsem, Francisi. Vím jenom, že když Alex začne být nepřístupný a obřadný, mám chuť ho praštit! Ty jeho staromódní názory mě přivádějí k šílenství! Odmítá i jen uvažovat o tom, že by se měl změnit!"
„Dejte mu čas, Velvet. To víte, představoval si sladké mladé stvoření nedočkavě se těšící na jeho příjezd, dívenku, která by za ním šla do Skotska jako ovečka a samým štěstím, že si ji bere, by mu bez odmluv rodila potomky."
Pobaveně se na něj dívala. „Vím, vím, a místo toho dostal holku, která před ním utíká, místo aby za ním běhala. Když jsem ho tedy tak zklamala, pročpak tolik trval na manželství se mnou, Francisi?"
„V první řadě z hrdosti," odpověděl Bothwell. „A za druhé, protože se do vás zamiloval, Velvet. Nepochybujete o tom, že?"
„Ne."
178
A i vy ho máte ráda," konstatoval prostě.
"Ano," odpověděla krátce. „Miluji ho, ale nebude mezi námi smír, dokud se ke mně nebude chovat tak rovnoprávně, jako se můj otec chová k matce, a ne jako k nějakému svému majetku, Franci-si. Což je to tak těžké?"
Velvet, má drahá," řekl hrabě Bothwell, „vy zřejmě trpíte stejnou nemocí jako já. Narodila jste se předčasně; vaše názory předstihly dobu! Pro Alexe je to přece velice nesnadné poehopit vás! Kde jste k nim vůbec přišla?"
„Od matky."
„Ježíši, tu bych rád poznal! To musí být fascinující osoba!"
„To tedy je," usmála se Velvet. „Už se nemohu dočkat, až se vrátí."
Když došli k Alexovi, natáhl se po Velvet a vlastnicky ji uchopil kolem pasu. S povzdechem se o něj opřela. „Jsi unavena, kuřátko," řekl ustaraně. „Pojďme domů."
„Ano," odpověděla, „jsem unavena, můj pane."
Bothwell si s úsměvem pomyslel, že alespoň na chvíli teď bude u BrocCairnových klid. Velvet dokonce v kočáře cestou z Holyroo-du do Bothwellova domu v Highgate pospávala. Bothwell se očima setkal s Alexovým pohledem a kývnutím ho mlčky pochválil za trpělivost.
Když dojeli k paláci, vzal Alex svou ženu do náruče a odnesl ji nahoru do ložnice. Tam pak zkušeně sehrál komornou, jelikož se potácela v polospánku, a on ji proto musel odstrojit. S úspěchem si poradil s tkanicemi živůtku i sukně a jednotlivé kusy šatstva pečlivě složil na židli. Společně se jim podařilo zbavit se spodničky, ko-šilky, spodního prádla, Velvet při tom nepřestávala zívat. Poklekl, aby jí pomohl z punčoch; střevíčky už předtím odkopla.
Zalapal po dechu, když se nahá protáhla, znovu zívajíc. Pocítil naléhavé vzrušení, když pohledem sledoval její půvaby. „Prokrista, Velvet, ty bys svedla svatého!" mumlal.
Kupodivu se s ním v tu chvíli cítila mnohem volněji než jindy. Ani jí nevadilo, že před ním stojí nahá. Nějak jí ta rozmluva s Fran-cisem dodala vnitřní jistoty. Víčka jí sice těžkla, přesto se na něj dokázala něžně usmát. „Pojďme do postele, můj pane," řekla a podala mu ruku.
Zůstal stát jako přikovaný úžasem nad její náhlou povolností a ještě víc ho překvapilo, když začala pomáhat se svlékáním jemu. „Velvet," dokázal jen vykoktat, jazyk ho neposlouchal a připadal si jako blázen. V koutcích úst jí zahrál úsměv a na okamžik zachytila jeho pohled. Pak se dál zabývala úsilím svléknout ho také. Za
179
okamžik byl nahý a jeho touha se už nedala skrýt. Div že se neza-červenal, málem se styděl.
Vztáhl ruku, aby polaskal její ňadro. „Jsi tak krásná," šeptal s posvátnou úctou. Polaskala ho také a odvětila: „I ty jsi krásný, Alexi."
Přitiskli se k sobě, jejich těla se lehce dotýkala a rty se něžně spojily. S lehkým vítězným výkřikem ji chytil do náruče a odnesl ji k široké posteli s rudými závěsy. Cíp levandulí vonícího prostěradla byl už služebnou úpravně popdhrnut, a když na ně klesli, příjemně je chladilo do zad a boků. Poklekl vedle ní a začal líbat jemné růžové bradavky jejích ňader, až vzlykla rozkoší. Rukama jí přejížděl po chvějícím se těle, až nahmatal nejintimnější místečko, ten drobný klenot ženství a dráždil a laskal ji tak dlouho, až rozkoší zmítala hlavou na polštáři.
Vel vet při novém a novém nádherném pocitu lapala po dechu. Byli právě čtyři dny po svatbě a dnes večer to bylo poprvé, co se s ním sama a dobrovolně pustila do toho nového, dosud neznámého sportu - milování. Poznala, že když se mu nebrání, dosáhne jeho prostřednictvím neuvěřitelného blaha. Proč ji jen nenapadlo zeptat se na tohle sester?
Vášnivými polibky pokrýval štíhlé hrdlo a ramena, kde se pak polibky změnily v jemné hryzáni. Velvet se otřásla blahem. Posunul se výše až k jejímu oušku, které začal líbat. „Mám rád svou anglickou růži, když nepíchá," šeptal jí.
Hrábla mu prsty do hustých tmavých vlasů a žertem zatahala: „Nejradši mám, když jste ke mně něžný, můj pane manželi."
Převalil se na ni a uvěznil ji mezi stehny, oběma rukama při tom svíral její prsy. Držel je pevně jako kořist nejcennější, a když na něj tázavě pohlédla, omluvně ji políbil na obě bradavky. Usmála se, načež se Alex začervenal a zamumlal: „Nemůžeš čekat, že se dokážu změnit za čtyři dny, jestli vůbec!"
„Myslím, že bych tě dokázala milovat napořád," odpověděla čtverácky, rozradována tím malým vítězstvím.
Postřehl vítězný záblesk v jejích očích, a protože chtěl stvrdit svou mužskou převahu, vnikl do ní skoro příliš prudce. Leknutím jen vydechla, ale pak pochopila. Přestala ho škádlit a namísto toho nadzvedla boky, aby napomohla jeho naléhavým pohybům; přitom vzala jeho hlavu do rukou a zašeptala: „Ano, Alexi Gordone, my-lorde z BrocCairnu, napořád!"
Políbil ji tak vášnivě, že oba zůstali bez dechu. Hladově se jí zmocňoval a unášel ji s sebou dál a dál do víru vášně, takže v rozkoši až ztrácela pojem o čase. Nevěděla, kde je, ztrácela i pojem
180
vlastní identity a nedokázala se už ani dál bránit naléhavé rozkoši, takže se s drobným výkřikem slastného podlehnutí zcela vydala jeho vášnivé touze.
Když potom klidně leželi a rozmlouvali, hřála se zády o jeho hruď, zatímco on si líně pohrával s jejími ňadry. Poznali, že mezi nimi vzniklo nové pouto. Políbil ji na temeno do zcuchaných vlasů a řekl: „Co kdybychom si troufli neuposlechnout tvou královnu a mého krále a jeli domů na Dun Brod"
Povzdechla si. „Ach, Alexi, prosím tě, snaž se mne pochopit," prosila. „Já musím do Anglie. Musíme se tam vzít v přítomnosti rodiny. Jinak bych s tebou nemohla být šťastná." Obrátila k němu hlavu. „Vždyť víš, že si můžeš být mnou jistý, ty můj divoký Skote!"
„Těšil jsem se, že se naše první dítě narodí na Dun Brocu, jako všichni jeho páni, co paměť sahá." Pak také povzdechl. „Když uposlechneme naše panovníky a vrátíme se, narodí se náš první syn s velkou pravděpodobností v Anglii."
„Můj pane, dlužíte mi ještě svatební dar. Pokud si mám vybrat, po čem nejvíc toužím, byl by to návrat do Anglie. Kdybych měla napřesrok rodit, měla bych alespoň u sebe matku. Když už jste ji připravil o potěšení být na mé svatbě, oběma nám to dlužíte."
Uznával, že má pravdu. Sice ji nejprve rozzlobilo, že se z bratrova přítele vyklubal obávaný snoubenec, ale doopravdy nikdy jeho dvoření neodmítla; byl si toho vědom. Vždyť to byl on, kdo ji unesl z Londýna a uskokem na ní vylákal manželský slib. Jestli se mu první potomek nenarodí na Dun Brocu, může si za to sám. „Tak dobře, vezmeme se v Anglii v kostele naší víry a za přítomnosti tvé rodiny, Velvet. Jak bych ti něco mohl odmítnout, vždyť tě mám tolik rád!"
Rozzářila se a rychle se k němu otočila: „On, děkuji, Alexi, děkuji!"
Věru nejkrásnější stvoření, jaké kdy viděl, říkal si, ta jeho pichlavá anglická růže. S bezmocným zaúpěním ji znovu zlíbal; cítil, jak ho znovu vzrušuje. Rozplývala se mu v náručí, rozevřela rty a překvapivě odvážně ho začala laskat jazýčkem. „Řekni mi, že mne máš rád," mumlal, „řekni to."
„Mám tě ráda, ty divochu," šeptala, načež ji znovu uchvátil a přenesl do ráje rozkoší, kde jim byla průvodcem jen jejich láska.
O dva dny později opustili Edinburg a vydali se na jih, tentokrát s velkou družinou jak Bothwellových hraničářů, tak členů družiny Alexe Gordona, která na druhý den dorazila z Dun Brocu. Cestou se na noc zastavili na Hermitage. Následujícího dne doprovodil
181
hrabě z Bothwellu podle králova rozkazu hraběte a hraběnku z BrocCairnu přes hranici, kde se setkali s družinou hraběte z Lyn-mouthu a skupinou Urozených ochránců královny.
Robert Southwood se nějak kabonil, povšimla si Velvet, když k němu přijížděli. Seděl na bílém hřebci, který pod ním nervózně tančil, takže mu musel přitáhnout uzdu. Černá klisna lorda Both-wella toužebně zaržála a její pán ji musel také zadržet.
Velvet nenápadně pokynula hlavou: „Robin vypadá -naštvaně," zašeptala Alexovi. „Na koho z nás. dvou se asi zlobí víc?"
„Obávám se, že na oba," odpověděl, „ale když budeme stát při sobě, nemám strach."
„Zdravím vás, pánové," zvolal Bothwell, když k nim dojeli. Byli už vlastně za hranicí, ale v Cheviotských horách byla hranice značně neurčitá. „Jsem Francis Stuart-Hepburn, oddaný bratranec Jeho Veličenstva. Kdo z vás je hrabě z Lynmouthu?"
Robin pobídl koně kupředu. „Já, my lorde Bothwelli. Jsem Robert Southwood, bratr slečny de Marisco."
Bothwell se zeširoka usmál. Mladý muž před ním mu připomínal anděly vyobrazené na barevných oknech francouzských katedrál. Byl dokonale krásný, přesto Francisovi neunikla tvrdá linie úst a bystré žlutozelené oči. „Pak tedy vám mám předat lorda a lady Gordonovy. Jsem pověřen vám sdělit, že lord a lady Gordonovi byli právoplatně oddáni na mém hradě Hermitage. Jeho Veličenstvo král Jakub očekává, že se hrabě a hraběnka z BrocCairnu v pořádku a v rozumné lhůtě vrátí do Skotska, rozumíte, pane?"
„Nejsem zasvěcen do ujednání mezi Jejím Veličenstvem a vaším králem, mylorde. Bylo mi pouze uloženo, abych svou sestru a lorda Gordona přivedl bez meškání zpět do Londýna," odpověděl Robin chladně.
Bothwell se obrátil k Velvet: „Usměje se také někdy ten váš pan bratr, my lady?"
„Často, Francisi, ale teď se na mne zlobí, že jsem ho odvedla od jeho novomanželky, kterou si vzal teprve před dvěma měsíci," odpověděla Velvet.
„To se ví, že se zlobím," odsekl Robin. „Je docela dobře možné, že je Angel těhotná, a já ji musel nechat na Lynmouthu samotnou, a plahočit se za vámi!"
„Jak se daří mým malým neteřím," šveholila sladce Velvet; doufala, že pomyšlení na děti zchladí jeho zlost.
„Byl to planý poplach! Najedly se nezralých jablek, hltounky! Hnali jsme se za nimi z Londýna jako šílení a našli jsme je veselé jako pěnkavky! Pobyt u dvora bohužel nejde dohromady s výcho-
182
vou dětí. Jak jen se s Alexem usadíte, hodlám se znovu uchýlit do Devonu."
„Takže my se máme usadit?" hleděla na něj úzkostlivě.
!,Ano, drzá holka! Věru že bych tě radši nechal odjet na Dun Broc, Velvet, ale královna nedala jinak. Sama naplánovala vaši svatbu, která se má konat den po díkůvzdání za vítězství nad Armádou, osmnáctého listopadu. Pak máte s Alexem setrvat u dvora až do jara, kdy se matka vrátí z výpravy. Potom teprve si budete moci jít, kam chcete."
„Když už jsem vás v pořádku předal, děvče, mohu se teď vrátit na Hermitage," řekl lord Bothwell. „Je mi líto, že nebudu na vaší nádherné anglické svatbě, ale budu na vás ten den myslet a připomenu si, že jsem měl tu čest uspořádat vaši první svatbu. Zastavte se napřesrok na jaře na Hermitage, až se budete vracet. Budu se těšit." Pak se naklonil v sedle a políbil ji na tvář. „Šťastnou cestu, krásná Velvet."
Půvabně jeho polibek opětovala. „Děkuji vám, Francisi," na okamžik se zarazila a dodala: „Za všechno!" On jediný měl porozumět.
Alex si potřásl s bratrancem rukama, i oni si pohlédli do očí s tajným srozuměním a pak Bothwell otočil klisnu Valentinu a od-klusal s družinou v patách. Muži křičeli: „Ať žije Bothwell! Ať žije Bothwell!"
„Tak tohle tedy byl ten vyhlášený hrabě-čaroděj," řekl Robin. „Neobyčejný chlapík. Mnohem vlivnější než král Jakoubek sám, říká se. Co myslíš ty, Alexi?"
„Jakub je král rodem," odpověděl Alex, „ale bratranec Francis je rozený král. Nicméně Bothwellové mají sklon dělat si nepřátele, což už historie prokázala. Stejně by nemohli vládnout Skotsku tak jako rod Stuartovců."
Robin přisvědčil. „Jedeme!" zvolal pak. „Máme před sebou dlouhou cestu. Až se dostaneme trochu dál na jih, zjednám pro tebe, Velvet, kočár."
„Ne, ne! Nemysli si, že mne nacpeš do nějakého rozvrzaného kostitřasu," bránila se. „To radši pojedu na koni!"
„A co Pansy?" zeptal se bratr.
„Žádný strach, mylorde. Mám už zadek jak vydělanou kůži, nebojte se," odpověděla komorná šťavnatě.
„Ale Pansy!" mělo znít přísně, ale samotnou Velvet to pobavilo stejně jako jejího bratra i manžela.
„Je to skoro jako ve službách naší máti, viď, Pansy?" škádlil ji Robin.
„Ano, mylorde; matka mně už dávno vykládala, jaký život měla
183
ve službách slečny Skye. Říká se, že dcera bývá po matce a jestli je má paní po lady de Marisco, pak já jsem zas po své matce a dokážu s paní Vel vet držet krok." Usmála se - byla jí přitom vidět mezírka mezi předními zuby a lord Lynmouth se neubránil úsměvu, protože mu připomněla Daisy za mlada. Pamatoval si totiž Pan-syinu matku ještě z dob, kdy nebyla o mnoho starší než Pansy teď.
Jeli dál na jih do vnitrozemí a Velvet si ke svému překvapení povšimla, že jsou noci stále delší a ve dne stále větší chladno. Stromy už byly skoro bez listí a krajina nabývala zimního vzhledu. Dva dny cestovali v mrazivém mrholení. Venkovské cesty se utápěly v mrznoucím blátě, rozježděném do hrud a kolejí, které už měly vydržet až do jara. Velvet ani nevěděla, co je horší, jestli bláto, nebo prach, který zažili cestou tam.
Postupovali rychle, ale každý večer si dopřáli zastávku na příhodném místě, buď v pěkném hostinci, nebo ve venkovském domě některého z mnoha Robinových přátel, které měl po celé Anglii. Tam si odpočinuli a dobře se nakrmili jak koně, tak jejich páni. Královna poslala s Velvet a Alexem dvacet pět svých Urozených ochránců. Zároveň s nimi cestovalo padesát příslušníků Gordonova klanu, kteří přijeli za svým náčelníkem z Dun Brocu. Tak ohromná družina byla dozajista ochranou i na těch nejodlehlejších a nejtemnějších cestách, nebylo však nijak snadné pokaždé ji celou ubytovat.
Několik dní potom, co opustili Skotsko, začala Velvet najednou okolní krajinu poznávat. „Už jsme blízko Queen's Malvernl" vykřikla.
„Dnes tam přespíme," řekl Robin. „Otec Jean-Paul vás tam s Alexem oddá."
„Ale já jsem myslela, že máme být oddáni osmnáctého v Londýně za přítomnosti královny," protestovala Velvet.
„Ano, arcibiskupem z Canterbury," dopověděl bratr. „Jestli ale má být váš sňatek uzavřen podle katolické víry, v které jsi byla vychována, musí to být na Queen's Malvern a tvým zpovědníkem. Poslal jsem mu vzkaz, ještě než jsem odjel pro tebe, a ohlášky už proběhly."
„Ježíši!" řekl Alex. „Dvě svatby ve Skotsku a dvě v Anglii! My budeme ten nejpevněji svázaný pár všech dob, Robině!"
„K tomu všemu by nebylo došlo, kdybys byl počkal do jara na matku a neudělal z toho zatím takový galimatyáš, Alexi," odpověděl Robin ostře.
„Ty jsi, Robině, o tři roky mladší a máš už tři děti a další možná na cestě. Já ale pořád ještě nemám žádné potomky, kteří by nesli mé jméno."
184
,Mám tři dcery," ušklíbl se Robin, „a možná budu mít další. první choť mého otce mu porodila šest dcer, než zemřela, a pak teprve se oženil s mou matkou, která mu dala syny."
„Vždyť měl z prvního manželství i syna," připomněla mu Vel-vet. „Mamka mi vyprávěla, že zemřel na stejnou nemoc, která tehdy zahubila jeho ženu a tři dcery."
„Chceš se snad svého únosce zastávat?" zeptal se Robin. „Myslel jsem, že ho nenávidíš."
„Má být mým manželem," odvě.tila Velvet upjatě, i když jí zelené oči jiskřily. „Což není povinností ženy následovat svého pána a velitele, bratře?"
„Kčertu, Velvet, tak už se jednou rozhodni! Buď ho máš ráda, nebo ne!"
„Samozřejmě, že ho miluji. Jak sis vůbec mohl myslet něco jiného?"
Robin na ni zůstal koukat. „Kéž by byla matka nikdy neodjela a nenechala mi na krku tu zatracenou famílii!"
„Ale teď je Velvet pod mojí ochranou." řekl Alex.
„Jsem pořád svou paní," odporovala Velvet.
Oba muži si vyměnili pohledy, pak se zadívali na Velvet, která jela mezi nimi, oči upřené přímo před sebe, ruce pevně třímající otěže. Zvedla hrdě hlavu a obrátila se nejprve k Alexovi, zářivě se na něj usmála, načež se usmála i na bratra. Oba pánové se rozchechtali, až jim tekly slzy po tvářích.
„Pánbůh ti buď milostiv," řehtal se Robin.
„Ano, Bůh mi pomoz, protože nikdo jiný mi nepomůže!" sípal Alex.
V tu chvíli už všechny přehrady padly, a když konečně zahlédli komíny Queen's Malvern, byli už zase nejlepšími kamarády. Když přijížděli k rodnému domu, ucítila Velvet tlak v hrudi, a když se dveře rozlétly a ven vyběhla milá stará paní Cecily, steklo jí po tváři několik slziček; rychle je osušila, aby si jich nikdo nevšiml. Sklouzla se sedla, nečekala na pomoc, a beze slova se vrhla staré dámě do náruče. Paní Cecily ji pevně objala, slzy se jí řinuly po vrásčité tváři. Velvet ji nakonec jemně odstrčila a slzy jí sama setřela.
Když se paní Cecily konečně zmohla na úsměv, řekla zostra: „Tak to je dost, nezbednice, že se vracíš domů!" Zabloudila pohledem k Alexovi, který spolu s Robinem sesedl a čekal, až bude představen. „A tenhle veliký neotesaný chlap že je tvůj manžel?" zeptala se a Velvet přikývla. „Nevypadá tak strašně, že by se před ním muselo utíkat, dítě, no ale tys vždycky měla svou hlavu."
„Tentokrát ne," hlesla Velvet. „Unesl mne do Skotska a zaonačil to tak, že jsem byla vdaná dřív, než jsem se nadálá."
„Ale přesto vypadáš výborně," poznamenala paní Cecily. Pak se střelhbitě obrátila k Robinovi: „Představ mě, ty jeden uličníku, nevíš, co se sluší? Buď si jak chceš vznešený lord, tohle bys měl vědět!"
Robin se pobaveně usmál: „Alexandře Gordone, dovol, abych ti představil paní Cecily Smallovou, sestru obchodního partnera naší matky, sira Roberta, a adoptivní babičku všech dětí Skye O'Mal-leyové. Nejdražší paní Cecily, představuji vám hraběte z BrocCair-nu, Velvetina manžela."
Paní Cecily se uklonila tak hluboce, jak jen jí ztuhlé klouby dovolily, ale Alex ji zachytil a pomohl jí napřímit se. Políbil jí vrásčitou ruku s nádhernými safírovými a diamantovými prsteny a pravil: „Vím, že jste na mou ženu měla ten nejlepší vliv, madame. Doufám, že na nás nezapomenete, i když budeme žít ve Skotsku."
Paní Cecily radostí zajiskřilo v očích. „Jste pěkný rošťák, můj urozený pane ze Skotska! To už je mi jasné! Asi se s mou holčičkou k sobě dobře hodíte. Pojďte ale dál! Venku je chladno a doma máme v krbech pěkně zatopeno."
Povšimla si Pansy. „A ty, děvče, utíkej, matka tě chce vidět, a pak honem připrav horkou koupel pro svou paní. Později budeš mít ještě dost času na flirtování s tím Skotem s nahými koleny, co vypadá jako divoch a z kterého nespustíš oči!"
Komorná sesedla z poníka a se zamumlaným „Ano paní" proklouzla za roh domu a zmizela z dohledu.
„Vemte koně do stáje," poručila paní Cecily ostatním čekajícím jezdcům, „a pak přijďte do domu. Bude tu možná trochu těsno, ale masa a piva máme dost pro všechny." Načež zavedla Velvet a její dva urozené společníky do domu.
Uvnitř příjemně vonělo hořící jabloňové dříví. Z malé předsíně vyšel jakýsi vysoký muž a Velvet se k němu vrhla s napřaženými pažemi: „Strýčku Conne!" Lord Bliss objal svou toulavou neteř a bručel si pro sebe: „Čím dál tím víc se podobáš matce."
„Přijel jsi na mou svatbu?"
„Ano, i teta Aidan a všichni tví synovci a neteře."
„Opravdu všichni? Jak roztomilé," odpověděla Velvet, ale neznělo to zcela upřímně. „Přitom to bude jen neformální obřad, vždyť jsme se s Alexem brali už dvakrát."
„Doufám, že nepokládáš to, k čemu došlo ve Skotsku, za pravou svatbu?" podotkl Conn.
„Nebudu spokojená, dokud nebudu mít oddavky podle učení mé vlastní církve, strýčku Conne, ale možná bychom měli uznat skot-
186
ský obřad, protože není vyloučeno, že bych mohla být těhotná." Oči jí vesele tančily.
„Velvet!" Byl šokován; připadalo mu, že je na takové věci ještě příliš mladá. Až po chvíli poznal, že si dělá legraci. „Jsi nemožná!" zavrčel. Velvet se musela smát, když si ji Conn St. Michael podrobně prohlížel. To poloviční dítě, které opustilo Queen 's Malvern před šesti měsíci, zmizelo. Namísto něho tu byla sebevědomá a neuvěřitelně krásná mladá žena. K svému překvapení zachytil v očích hraběte z BrocCairnu pohled plný lásky a oddanosti směřující k jeho neteři. Conn St. Michael v duchu povzdechl: Bůh mu pomoz! Velvet totiž zdědila po matce i její osobní kouzlo.
„Pojďte, pojďte," hartusila paní Cecily. „Když má být svatba dnes večer, musíme se všichni přičinit. Robině, chlapče, ukaž svému skotskému příteli goblénový pokoj a já tam za vámi pošlu sluhu a všechno potřebné pro koupel." Ostře se zahleděla na Alexe: „Doufám, že máte něco slušného na sebe?"
„Svůj kilt, madame," odpověděl střízlivě. Na okamžik se zdálo, že se s ním paní Cecily pustí do hádky, ale nakonec přikývla: „To bude docela stačit, chlapče. Jděte teď s Robinem." Alex se zašklebil. Na první pohled si hubatou paní Cecily zamiloval. Vysekl jí poklonu a pak následoval Robina po schodech do patra.
„A teď ty, Velvet de Marisco! Jdi pěkně rovnou do svého pokoje. Pansy už na tebe čeká. Máme pro tebe s Daisy překvapení," napínala ji paní Cecily.
„A vy nepůjdete?"
„Ne, dítě. Mám ještě spoustu práce, než vás bude moci otec Jean-Paul v zámecké kapli oddat."
„Povedeš mne k oltáři, strýčku Conne?" žadonila Velvet.
„Jistě, dušičko," odpověděl srdečně. „Když tu Adam není, rád ho při tak čestné příležitosti zastoupím."
Velvet znovu cítila, jak se jí slzy tlačí do očí a paní Cecily spustila na Conna: „Ty nemáš rozum, Conne St. Michaeli! Vůbec nemáš rozum!" Pak přivinula Velvet k sobě. „No tak, dítě. Vím, že bys chtěla, aby tu byli rodiče, ale ten tvůj divoký Skot nám udělal čáru přes rozpočet. Neplač, no tak, no tak!" Přivinula Velvet blíž a druhou rukou naznačovala lordu Blissovi, aby odešel.
„Jsem v pořádku," popotahovala Velvet. „Jen se mi na chvíli tak strašně zastesklo po mamce a taťkovi. Ach, paní Cecily, co jen bych si bez vás počala!"
„Škoda, že sis na to nevzpomněla dřív, ještě než jsi utekla ke dvoru, slečno Svéhlavičko! A teď jdi a koukej se připravit na svatbu!"
Stará dáma Velvet pustila a odspěchala směrem ke kuchyni. Vel-
187
vet si povzdechla a vydala se známou cestou po schodech rovnou do své dívčí ložnice. Už když k ní docházela, ucítila příjemnou vůni karafiátů a poznala, že její komorná už čeká. Když vešla do pokoje, uviděla, jak se Pansy i Daisy činí.
„Vítejte doma, slečno Velvet," řekla Daisy a postoupila kupředu, aby ji objala. „Máme už pro vás připravenou skvělou lázeň, ale nejdřív se pojďte podívat na malé překvapení." Vzala Velvet za ruku a vedla ji do oblékárny. Tam ležely, malebně rozloženy na dvou křeslech dvoje nejnádhernější šaty, jaké Velvet kdy viděla. Jedny byly z jablkově zeleného hedvábí s dlouhým živůtkem vyšívaným zlatou nití a drobnými perličkami, stejně zdobená byla i o tón tmavší spodní sukně. Nabírané rukávy ve tvaru „skopové kýty" zdobila záplava zlatých stužek a na zápěstích byly manžetky ze zlaté krajky. Zivůtek vybíhal vpředu do špičky a sukně tvořící bohatý zvon byla uprostřed rozdělená, aby bylo vidět dekorativní spodní sukni. Druhé šaty byly ze silného, těžkého saténu krémové barvy, věkem zezlátlého. Jednoduchý živůtek sahal pod pás a byl vyšit perlami. Nabrané rukávy, které končily těsně pod lokty, byly v prostřizích podloženy jemnou, smetanově zbarvenou krajkou. Pod lokty pokračovaly rukávy střídavě nabíranými pruhy krajky a saténu a u zápěstí tvořil pruh krajky manžety. Spodní sukně byla nádherně vyšívaná perličkami a drobnými diamanty do vzoru kvítků. Šaty měly malý stojatý límec z naškrobené krajky ve tvaru srdce, vyšívaný diamanty, který měl dát vyniknout krásné šíji, sukně byla opět bohatá, zvonová.
„Daisy! Kde se tu vzaly ty šaty?" divila se Velvet.
„Ty zelené jsou svatební šaty vaší matky, když si brala vašeho otce. Myslela jsem si, že si je třeba budete chtít dnes večer vzít. Máme pro vás i zlaté růže do vlasů. A ty krémové měla vaše matka na svatbě s lordem Southwoodem v Greenwichském paláci před čtyřiadvaceti lety! Myslely jsme si s paní Cecily, že byste si je mohla vzít s sebou do Londýna na svatbu u dvora."
„Och, Daisy!" Velvet ztuhla úžasem. „Sestry nikdy nesměly nosit matčiny šaty. Myslíš, že by jí nevadilo, kdybych si je vypůjčila já?"
„Slečna Willow si přála nové šaty na míru, aby je pak mohla sama přenechat dcerám, až bude nějaké mít. Klade důraz na tradici, jak víte, zvlášť na takovou, kterou sama zakládá, vždyť ji znáte. A co se týče slečny Deirdre - ta měla takovou radost, když jí rodiče dovolili vzít si lorda Blackthorna, že jí bylo úplně jedno, co si vezme na sebe. A vaše matka nepovažovala tyhle šaty za vhodné pro dceru lorda Burkeho. A ta navíc není ani tak vysoká jako madame a přes prsa má víc, takže by jí šaty nepadly. Paní Skye si teh-
188
dy přála, aby měla slečna Deirdre všechno nové. Jsem přesvědčena že by paní Skye souhlasila s rozhodnutím paní Cecily a mým. Ale třeba si je nebudete chtít vzít."
,Ale ano, moc se mi líbí! Když si nechám od mistra Hilliarda zhotovit podobiznu v obojích těch šatech, budou otec s matkou mít alespoň představu, jak jsem vypadala o své svatbě, že? Když to nebude vadit Robinovi, že si vezmu ty krémové šaty, mohu si je obléci na svatbu v Londýně, ale dnes večer si na obřad s otcem Jean-Paulem vezmu ty zelené, ve kterých si mamka brala taťku."
Daisy se spokojeně usmála. „Tak a teď si už musíme pospíšit, abyste byla včas hotova. To jsem si věru nepomyslela, že se dočkám, až budu strojit nejmladší dceru své paní na její svatbu!"
Vel vet už se nekoupala několik dní, proto báječnou vonící horkou lázeň vychutnávala celým tělem. Jak příjemné bylo nechat se mydlit domácím mýdlem vonícím karafiáty a nechat si vydrbat záda kartáčem z jezevčích štětin, zrovna jako si v bohaté pěně vymýt zaprášené vlasy. Vel vet jen litovala, že se nemůže v kádi máčet déle, ale připozdívalo se, protože na Queen's Malvern dorazili těsně před západem slunce. Večeřet se mělo až po oddavkách.
Velvet vystoupila z kádě a klidně stála, zatímco ji obě ženy osušo-valy, parfémovaly a pudrovaly. Dlouhé vlasy jí vysušily horkým ručníkem, vykartáčovaly a vyleštily hedvábím. Pansy se vytasila s párem zelených punčoch, vyšívaných zlatem do vzoru vinných listů.
„Ty jsem pro vás upletla podle původních punčošek vaší paní matky," řekla Daisy, „a nařídila jsem Bonnie, aby ty šaty trochu popustila. Nejprve jsme myslely, že je budeme muset nastavit kožešinou, ale pak se ukázalo, že je tam v záložce ještě dost látky. Ty šaty jsou z Francie a tam jsou nejlepší švadleny, to je hned poznat. Bonnie musela ty krémové trochu nastavit krajkou, protože vy jste vyšší než paní matka."
Pansy oblékla Velvet hedvábné prádlo a podala jí pár zlatých podvazků. Velvet se najednou cítila skvěle, lépe než za celou dlouhou dobu cestování. Pozoruhodné, myslela ji, co dokáže horká koupel! Daisy pak Velvet navlékla přes hlavu zelenou róbu. Šaty jí padly až s podivem. Výborně jí tvarovaly prsa, její ňadra v nich působila nadmíru svůdně. Údivem nad tím, co dokážou šaty, až vykulila oči!
Z úvah ji vytrhla Daisy. „Bonnie je musela zabrat, protože vaše máti byla v pase o trošičku silnější než vy, když si nakonec brala vašeho otce. Ale ty krémové saténové vám budou dobře, přesto je zítra vyzkoušíme, jestli nebudou potřebovat nějaké úpravy. Teď se posaďte, ať vás může Pansy učesat."
189
Vel vet si opatrně podržela šaty a posadila se. Komorná vzala kartáč z jezevčích štětin, rozdělila Velvet vlasy uprostřed pěšinkou a stáhla jí je za uši. Pak rychle a šikovně svázala bohaté rudé vlasy s měděnými odlesky za pomoci kartáče a zlatých jehlic do půvabného uzlu. Kriticky zhodnotila výsledek své práce, zjišťovala, jestli někde vlásek nekouká, načež souhlasně pokývla a usadila na uzel vlasů ozdobu ze zlatého brokátu a hedvábných růží. V zrcadle Velvet viděla, jak i Daisy pochvalně přikyvuje. „Rozkošné!" prohlásila. „Já vaši matku v těchhle, šatech nikdy neviděla, protože jsem tehdy nebyla s ní, když se ve Francii vdávala, ale dozajista nemohla vypadat krásněji než vy, slečno Velvet. Ta jablková zeleň vám jde výborně k vlasům."
Ozvalo se zaklepání na dvoře, a když Pansy otevřela, stál tu kaplan de Mariscových, otec Jean-Paul. S úsměvem vešel a pravil: „Dobrý večer, ma petite cousine."
Velvet s úsměvem povstala a popošla k němu se vztaženýma rukama. ,J*ěre Jean-Paule! Jak ráda vás vidím!"'
Jean-Paul St. Justine byl druhým synem mladší sestry Adama de Marisco, Clarice a jejího manžela Henryho, hraběte ze St. Justine. Od dětství se chtěl stát knězem a do semináře vstoupil ve třinácti. Studoval výborně a po vysvěcení byl přidělen - k hrdosti celé rodiny - k úřadu významného biskupa. Před osmi lety se náhodou nachomýtl k přepadení a pokusu o znásilnění venkovského děvčete syny jejího pána. Schovala se ve vesnickém kostele, ale šlechtičtí synkové vyrazili dveře a vyvlekli křičící dívku před očima starého faráře ven. Náhodou v tu chvíli jel Jean-Paul kolem a z moci svého úřadu zasáhl, takže se mu podařilo děvče zachránit.
Urozený otec těch bídáků si stěžoval biskupovi, kardinálovi, ba samému králi. Otec Jean-Paul St. Justine byl zbaven úřadu a poslán do Anglie, kde se stal domácím kaplanem strýce Adama. Na Queen's Malvern přišel, když bylo Velvet šest let. V celém širém okolí se těšil velké vážnosti a byl oblíben jak pro svůj smysl pro spravedlnost, tak i proto, že z vlastního často pomáhal zmírňovat utrpení všech potřebných, ať katolíků, či protestantů. Byl pravý křesťan, jako tak málo jeho současníků, navíc mu nechyběl smysl pro humor.
Otec Jean-Paul uchopil dvě jemné ručky, které se k němu natahovaly, a něžně je políbil. „Jste dokonalá, ma petite," řekl. „Mám radost, že jste se vrátila, abyste se provdala doma. Už jsem vyzpovídal vašeho snoubence a jsem šokován." Modré oči mu svítily šel-movstvím. „Očekávám, že vaše zpověď na mne nezapůsobí jinak."
Protože už znala jeho žertování, rychle odvětila: „Ale, mon cou-
190
sin, z čehopak se mám zpovídat, což jsem to nebyla já, komu bylo ukřivděno tím divokým Skotem, kterého mi rodiče vybrali za manžela?"
„Což jste neměla ani na vteřinku požitek ze vzájemného poznání tělesnosti vás obou?" pravil nevinně.
„Jak bych mohla, mon pere, jakožto dobrá dcera matky církve?" odpověděla Velvet stydlivě. „Vždyť takové věci jsou určeny jen k plození nových věřících, jak mne učili."
„Zvláštní," pokračoval, „lordu Qordonovi se to tak nejevilo. Vyčítal si, že kompromitoval vaši čest bez požehnání církve, ale utěšoval se tím, že vám alespoň poskytl potěšení."
„Pak se ovšem mýlil a nadto to nesvědčí o slušném vychování," odpověděla, ale v koutcích úst jí cukalo.
Kněz vzal Velvet za ruku a zavěsil si ji pod paži. „Ještě nikdy jste nevypadala tak krásně, ma petite. Nechtěl bych vás rozlítostnit, ale je doopravdy škoda, že tu vaši rodiče nejsou. Někdy je člověku zatěžko porozumět řízení Božímu, že?" Popleskal ji po hřbetu ruky. „Pojďte, ma petite, půjdeme do kaple a tam vyslechnu vaši zpověď. Vzpomeňte si, že jsem vás učil, že manželství je svátost a před přijetím svaté svátosti je třeba očistit duši od hříchů."
„Oui, mon pere," odpověděla Velvet krotce a nechala se vést.
Rodinná kaple byla malá čtverhranná místnost v severovýchodním traktu budovy. Vysvětil ji sám Jean-Paul St. Justine po příchodu z Francie. Byla to krásná prostora s dubovým kazetovým stropem a naleštěnou dubovou podlahou. Na malých dvojitých dveřích byl vyřezávaný reliéf dvou andělů s rozepjatými křídly, živě kolorovaný a zlacený. Proti dveřím byl oltář z bílého mramoru ozdobený krajkovou pokrývkou. Na oltáři stál nádherný zlatý krucifix vykládaný drahými kameny, po jeho stranách zlaté svícny. Nad oltářem zářilo malé kulaté okno z barevných skel v jasných tónech červené, zlaté, růžové a zelené. Nalevo od oltáře byla tři vysoká okna s lomenými oblouky: na prvním byla vyobrazena scéna pokušení Evy, na druhém křest Kristův, na třetím Zmrtvýchvstání. Tato okna byla vyvedena jen v červené, modré a zlaté. Oltář oddělovalo od zbytku kaple bohatě vyřezávané zábradlí zdobené vinnými listy a na obou stranách jediného stupně před oltářem ležely na zemi dva velké červené polštáře. Vpravo od vchodových dveří stála vyřezávaná dubová zpovědnice, vlevo mramorová křtitelnice se stříbrnou kropenkou. Byly tu jen čtyři vyřezávané dubové kostelní lavice s vysokými opěradly, dvě v levé a dvě v pravé polovině kaple. V kapli nebylo vlastně ani dost místa pro celou rodinu lorda a lady de Marisco, ale když se někdy přece jen všichni sešli, vždy se tam nakonec nějak směstnali.
191
Velvet poklekla ve zpovědnici a po povinném vzdání úcty začala mluvit. Přiznávala se povětšině jen k malým pochybením a ne-laskavým myšlenkám, kterých se dopustila u dvora. Jean-Paula St. Justina pobavilo, že ji ani na okamžik netrápily výčitky svědomí za to, že se snažila svatbu s lordem Gordonem co nejvíc odkládat. Pořád ještě byli v popředí jejího zájmu rodiče.
Dal jí rozhřešení a uložil jí mírné pokání, protože to byly samé lehké hříchy, pokud se vůbec tak daly nazvat. Pak ji nechal odříkávat modlitby a odešel do svých kpmnat, aby se převlékl do slavnostního ornátu.
Když se otec Jean-Paul za půl hodiny vrátil, hořely už ve svícnech nové svíčky z včelího vosku. Ministrant - hoch z blízké vesnice - byl už převlečen do červené sutany a vyšívané bílé krajkové komže.
„Hrabě řekl, že můžeme začít, otče," pípl chlapec.
„Pak tedy otevři dveře a vpusť členy rodiny do domu Božího, hochu," řekl kněz klidně.
Ministrant spěchal vyplnit pokyn, otevřel oboje dveře a vpustil nejprve paní Cecily s Aidan St. Michaelovou s dětmi, po nichž následovali lord a lady Blackthornovi, Daisy, Pansy a Dugald. Vzadu se tlačilo veškeré služebnictvo z Queen 's Malvern, z nichž tu mnozí byli už od časů, kdy se dům stal domovem Skye a Adama de Ma-risco. Velvetina chůva Violet hlasitě posmrkávala. Všichni viděli svou mladou paní vyrůstat a měli k ní vřelý vztah, jako by byla jejich vlastní. Když už členové rodiny zaplnili všechny čtyři lavice, vešli muži Gordonova klanu a rozestavili se kolem stěn kaple.
Vstoupil lord Gordon, následován lordem Southwoodem, jenž mu šel za svědka, kráčel k oltáři a zastavil se těsně pod oltářním stupněm. Robin měl na sobě nádherný safírově modrý sametový kabátec; Alex byl oblečen stejně jako ve Skotsku: v sukni v barvách svého rodu - tmavomodré, zelené a žluté - a černé sametové kazajce.
Pak předstoupila zářící nevěsta, zavěšená do rámě strýce Conna. Lord Bliss vedl neteř s náležitou okázalostí středem kaple až tam, kde ji očekával hrabě z BrocCairnu. Vložil její ruku do Alexovy a otec Jean-Paul začal odříkávat starobylou latinskou oddávací formuli. Velvet si v duchu ulehčené oddychla. Milovala Alexe Gordo-na, o tom nemohlo být pochyb, ale pro klid duše jí pořád scházel ten prastarý obřad, aby se cítila doopravdy vdaná. Litovala jen toho, že Alex nepočkal, až se otec s matkou vrátí domů.
Jak často Velvet s matkou hovořila o tom, jaké to bude, až se bude vdávat! Znovu a znovu probíraly každý detail, od toho, co si
192
vezme na sebe, až po druhy vín, která měla být podávána o svatební hostině. Víno mělo být ze zámku jejích prarodičů Archambault, k němuž patřily vinice v údolí Loiry. Dědeček a babička! Také tu nejsou v tom nejvýznamnějším okamžiku jejího života! Nejen oni, ale ani všichni její oncles a všechny tantes a v neposlední řadě ani všichni její výřeční a podle nejposlednější módy oblečení cousins a cousines tu chybí, ovšem až na bratrance Jean-Paula. Ten jistě dědečkovi a babičce do Francie o její svatbě napíše. Jistě-neopomene žádný detail, takže si jistě pomyslí, jak ubohá to byla svatba, bez svatebního dortu, bez hostů, jen s paní Cecily, St. Michaelovými a jen s jedním bratrem, jednou sestrou a jedním švagrem. Nebyl ani čas, ani příležitost pozvat Alexovu sestru s manželem, ani všechno Velvetino rozvětvené příbuzenstvo.
Přiměla se znovu sledovat obřad a s údivem zjistila, že otec Jean-Paul už došel k místu, kdy mají vykonat předepsaný manželský slib. Dávala teď pozor a odpovídala jasně a klidně. Na tenhle okamžik vlastně čekala celý život. Když vyslovili svá „ano", kněz se obrátil k oltáři a Velvet se myšlenky znovu zatoulaly.
Kde asi právě teď jsou otec s matkou? Jsou ještě pořád v Indii, nebo se už nalodili na zpáteční cestu? Věřila, že ji jistě v myšlenkách sledují a určitě vědí, že se vdává, a mají radost s ní. Maminko! Tatínku! Jako by k nim v duchu vztahovala ruce. Maminko! Tatínku! Mám vás ráda! Ucítila, jak jí Alex lehce stiskl ruku a následujíc jeho příkladu, poklekla před otcem Jean-Paulem, aby přijala svátost oltářní.
V okamžiku, kdy ucítila na jazyku hostii, blesklo jí hlavou poznání: Už nejsem dítě. Už nejsem dcera Adama de Marisco. Jsem manželka Alexe Gordona. Ne — už nejsem Velvet de Marisco. Jsem Velvet Gordonová. Nepřestanu milovat rodiče, ale nebudu už na nich závislá. Musím se teď spoléhat sama na sebe a na Alexe a brzo nám přibude zodpovědnost za děti. Právě tohle znamená být dospělá!
To pomyšlení ji ochromilo a na okamžik se jí dokonce chtělo utéci. Je na to všechno připravená? Je připravena zestárnout? Kam se podělo její mládí? Proč si dost nevážila svobody, dokud ji ještě měla?
Pak ucítila, jak ji objímá Alexova ruka a ucítila na tváři horký dech, když jí šeptal: „Neboj se, děvče. Ani já nevím, jestli jsem připraven."
Udiveně se na něj podívala a potlačila zasmání. „Vždyť jsi to chtěl, můj pane," zašeptala, „a teď už je pozdě couvnout!"
Stiskl jí prsty na znamení ujištění a ona ho pohladila po hřbetě ruky. S tímhle mužem nebude lehké žít, pomyslela si, ale určitě to
193
s ním nebude nudné! Násilím se přiměla vrátit se do skutečnosti a sledovat bohoslužbu.
Otec Jean-Paul jim nato krátce požehnal a s úsměvem se obrátil k hraběti a novopečené hraběnce z BrocCairnu, aby je představil sboru věřících v kapli. Pořád ještě s úsměvem řekl Alexovi: „Myslím, že můžete svou ženu políbit, mylorde."
Alex s chutí poslechl, schvátil Velvet do medvědího objetí a přitiskl svá ústa na její ve žhavém polibku, při němž se jí-podlomila kolena, za hlasitého jásotu příslušníků domácnosti de Marisců i družiny klanu Gordonů.
Velvet měla pocit neskutečného štěstí, a když Alex odtrhl svá ústa od jejích, zadíval se na ni se stejně šťastným úsměvem. Se smíchem a s očima jiskřícíma šibalstvím mu řekla: „Teď, teď teprve jsme, můj pane manželi, právoplatně oddáni!"
„Víš to jistě?" škádlil ji na oplátku.
„Úplně jistě!"
„Miluji tě, Velvet," řekl.
„Víš to jistě?"
„Áno," protáhl. A pak ji přede všemi znovu chytil do náručí a ještě jednou políbil a jen na okamžik zvedl hlavu, aby zamumlal: „Jistě! Jistě!"
Kapitola šestá
Pozdní podzim roku 1588 byl pro všechny členy i souputníky Alžbětina královského dvora jedním jediným vírem oslav. Ty vyvrcholily slavnostním procesím, v jehož čele kráčela královna ze So-merset House do katedrály sv. Pavla. Průvod zahajovali palácoví úředníci a za nimi kráčeli starší města Londýna a soudcovský sbor, všichni ve svých nejlepších šatech. Následovali heroldi rodů Lan-casterů, Yorků, Somersetů a Richmondů, ohlašující jednotlivé vévody, markýze, hrabata a vikomty. Mezi ně se vmísil i lord South-wood a jeho švagr, hrabě z BrocCairnu.
Za šlechtici kráčel sám lord strážce pokladu William Cecil, lord Burghley v černém sametovém plášti lemovaném kožešinou, na šíji těžký zlatý řetěz, odznak svého úřadu. Jemu po boku šel lord kancléř sir Christopher Hatton, rovněž v černém sametu zdobeném zlatou krajkou a s odznakem svého důstojenství lesknoucím se v záři listopadového slunce. Oba nejvýznamnější muže království
194
pak následoval arcibiskup z Canterbury, John Whitcliff, dále arcibiskup z Yorku, francouzský velvyslanec, starosta města Londýna; nakonec obklopen ceremoniáři kráčel šlechtic, nesoucí symbol státu, dvouruční meč.
Poté se objevili Urození ochránci královny a nakonec královna sama, jedoucí v otevřeném kočáře. Na jeho stříšce vlála bílá pera a zářil pozlacený erb koruny. Královna vypadala impozantně v šatech ze stříbrného brokátu, vyšívaných perlami a diamanty, které při sebemenším pohybu vrhaly ja.sné odlesky v citrónově žlutém přísvitu listopadového dne. Rukávy a dolní lem sukně byly lemovány bělostným hermelínem. Neměla plášť, nicméně její dámy trvaly na tom, aby si pod objemnou sukni oblékla flanelovou spodničku a navíc kožešinou podšitý živůtek. Na hlavě měla jasně rudou paruku, na níž zářila démanty, safíry a perlami královská koruna. Davy shromážděné na Fleet Street a kolem Ludgate Hill ji vítaly divým jásotem - byla to přece jejich Bětka!
U západního vchodu do katedrály sv. Pavla královna sestoupila z kočáru a vešla do rozlehlé prostory. Poklekla v chrámové uličce, aby se tiše pomodlila, načež ji uvedli na čestné místo na kůru, kde měla vyslechnout oslavnou ódu. Ve zpívaném chvalozpěvu bylo vítězství nad Armádou přičítáno větrům a vlnám, jež seslal dobrotivý Bůh na pomoc spravedlivé věci Anglie. Nebyla v něm ani zmínka o chrabrých anglických námořnících, kteří ten zázrak dokázali, ač neměli dostatek zásob ani munice, jen pouhou odvahou a zkušeností. Když lord admirál Howard naslouchal chvalozpěvům zbožných prelátů, musel si s hořkým úsměškem připomenout, jak se angličtí námořníci, kteří bitvu přežili, dočkali královského žoldu, až když on sám pohrozil, že k hanbě království jim zaplatí ze své kapsy. Musel dokonce osobně obcházet v pobřežních městečkách domy měšťanů, aby umístil zraněné členy posádek, kteří by jinak byli ponecháni na ulicích bez pomoci. Lidé rychle zapomínali, když nebezpečí pominulo.
Velvet se spolu se sestrou, hraběnkou z Alcesteru, a švagrovou, hraběnkou z Lynmouthu, mačkala v kostelní lavici a v duchu uvažovala, jestli se jim šaty v tlačenici docela zničí. Celý den byl jedinou velkou slavností. Až to tu u sv. Pavla skončí, vrátí se dvůr do Whitehallu, kde budou uspořádány turnaje, hostina a po ní tanec. Druhého dne ráno se měla konat slavná svatba Alexe s Velvet podle anglikánského obřadu, který měl vykonat sám arcibiskup. Velvet se musela sama sobě usmát, že si tolik přála, aby tu měla rodiče. Kdyby tu doopravdy byli, ti by se asi nasmáli, kdyby viděli tolik různých svateb své dcery, myslela si.
Konečně byly bohoslužba i díkůvzdání u konce a královna opus-
195
tila katedrálu, aby se vrátila do Whitehallu. Celý dvůr se vyhrnul z kostelních vrat za ní, v pestré směsici mířil dolů po Ludgate Hil-lu. Počasí, ráno jasné až slunečné, se během odpoledne pokazilo, bylo mlhavo a od řeky foukal ostrý vítr. Na sníh to sice nevypadalo, ale déšť byl na spadnutí.
„Doufám, že nezačne pršet, když má být turnaj," řekla Velvet; těšila se, neboť tuhle podívanou ještě nikdy nezažila.
„Budou soutěžit, i kdyby pršelo," poznamenala Willow.
„V dešti?" divila se Velvet.
„Hlediště na závodišti je kryté," řekla Angel. „A královna má sport ve velké oblibě. Když nám loni hrozila španělská invaze, nebyl na takové zábavy čas."
„Bohudíky, že je s ní definitivně konec," pohotově podotkla Willow. „Španělé si to nejspíš pořádně rozmyslí, než zas něco proti nám podniknou. Už kvůli dětem jsem všemi deseti pro mír. Pomyšlení, že bych vychovávala Henryho, Francise a Adama jako potravu pro děla, se mi moc nezamlouvá! A navíc, kdyby se tyhle protivné války měly dlouho táhnout, nenašli by se pro Cecily a Gabriellu vhodní ženiši."
„Ani pro naši Elsbeth, Catherine a Cecily," poznamenala Angel.
Willow zjihly jantarové oči: „Máš ráda Robinovy holčičky, viď?" řekla.
„Jak bych je neměla ráda!" zvolala Angel. „Jsou to tak roztomilá stvoření a, Willow, to bys nevěřila! říkají mi ,maminko'!"
„To je dobře, že tě přijaly," odpověděla Willow. „Alison si nemohou pamatovat, protože byly ještě moc malé, když umřela; i když by se jim později samozřejmě mělo říci, že jsi jenom nevlastní matka. Jsou ještě natolik malé, že si je můžeš vychovat podle svého, ale nezapomeň, nešetři rákoskou, neboje zkazíš!"
Velvet se musela usmát, když poslouchala rozkazy starší sestry; vždyť to nebylo tak dlouho, co si Willow dělala starosti, proč si vůbec Angel Robina bere. A Angel! Kam zmizela ta prostořeká a světácká královnina schovanka? Velvet se usmívala ještě víc. Willow a Angel byly obě stejné. Obě měly rády svou rodinu, obě byly milující manželky a matky, které manžela a děti staví na první místo. Velvet je musela obdivovat, ale nemyslela si, že jednou bude sama taková. Je to zvláštní, myslela si, že já, nejmladší dítě naší matky, jsem jí povahou nejpodobnější. Tak ráda by se byla s tímhle objevem svěřila Skye!
Konečně se dostaly do Whitehallu a Angel je pozvala do malého apartmá, které si s Robinem najali, aby se tam všechny tři osvěžily a upravily, pokud jejich šaty a vlasy utrpěly v tlačenici. Jak-
196
mile dorazily, běžela hned Angelina komorná Janet pro horkou vodu, aby si mohly omýt obličej a ruce. Pak jim pomohla dát do pořádku účesy, okartáčovala jim šaty a uhladila pomačkané sukně.
Všechny tři měly šaty sametové, protože na hedvábí bylo už příliš chladno. V barevných úborech vypadaly jako drahé kameny: Willow v šatech temně rubínových, Angel ve velkolepé safírové róbě a Velvet v sytě ametystové. Osvěžily se lehkým bílým vínem, které jim nabídla Janet, upravily si kožešinou lemované pláště ze stejného materiálu jako šaty a byly připraveny vyrazit k závodišti na turnaj. Měly se tam setkat s manžely a všichni měli rezervována místa v královnině lóži.
Když dorazily, byla královna kupodivu již přítomna, ale nad jejich zpožděním jen milostivě mávla rukou. „Byla tam hrozná tlačenice," poznamenala, nabízejíc jim tak výmluvu, s čímž vděčně souhlasily. Krátce si je prohlédla a poznamenala: „Musím říci, že jste pěkná trojice, máte barvy jako drahokamy."
„Vaše Veličenstvo je příliš laskavé," řekla Willow s úsměvem.
Alžběta se zasmála, „Willow," řekla, „kdybyste byla mužem, byl by z vás dokonalý dvořan. Pokaždé mě to pobaví, když si vzpomenu, čí jste dcera."
„Má matka," řekla Willow, „byla od jakživa věrnou služebnicí Vašeho Veličenstva."
„Jen tehdy, má drahá, když se jí to hodilo," řekla královna se smíchem, „ale nikdy jsem se svou drahou Skye neměla trvalou roztržku. Když jsme si šly někdy na nervy, bylo to nejspíš proto, že jsme v jádru obě stejné. Slyšely jste o ní něco v poslední době? Kdy můžeme očekávat její návrat? Nemohu se už dočkat; ráda bych věděla, zda byla její výprava úspěšná."
„V poslední době o ní nemáme žádné zprávy, Vaše Veličenstvo, což není obvyklé, protože matka dbá na to, aby byla s Londýnem neustále ve spojení. Víme jen to, co napsala v posledním dopise. Očekáváme ji na jaře."
Královna přikývla a pak řekla tiše, jakoby sama pro sebe: „Pro nás je životně důležité, aby uspěla!" Pak se zahleděla na Angel: „Řekněte mi, lady Southwoodová, jak se vám líbí manželský život? Jste šťastná?"
„Ano, madame! Můj pán a manžel je ten nejlaskavější a nezami-lovanější z mužů. Nemohu být Vašemu Veličenstvu ani dost vděčná za to, že svolilo k našemu sňatku!" Angelina krásná tvář zářila štěstím.
„To jste měla štěstí, má malá Angel, protože tomu nebývá vždycky tak. Je to pravda, co se povídá, že čekáte děťátko?"
197
„Myslím, že je tomu tak, madame."
„I v tomhle máte štěstí," podotkla královna.
„Rádi bychom je pojmenovali po vás, Veličenstvo, ale bohužel už jednu Elsbeth máme."
Královna se zasmála poněkud zostra. „Ne, má milá lady South-woodová! To bude určitě kluk a budete mu muset dát jméno Geof-frey po otci vašeho manžela! To byl přece muž! Doufám, že váš syn bude po něm!"
„Řeknu Robinovi, že je to přání Vašeho Veličenstva," odvětila Angel sladce.
Královna obrátila pozornost k závodišti. Turnaje byly její oblíbenou zábavou stejně jako jejího otce, Jindřicha VIII. Závodiště byla při palácích v Greenwichi, Hampton Courtu i ve Whitehallu. Během turnaje se odbývaly tři druhy utkání. První z nich byl boj dřev-cem: při něm borci bojovali tupými kopími, druhý se jmenoval klání - byl to šerm mečem - a třetí z nich bylo utkání muže proti muži, při němž byli soupeři odděleni bariérou a-používali jak meče, tak kopí. Takové utkání „naoko" s tupými zbraněmi bývalo v té době častou zábavou jak při hostinách, tak při dvorních maškarních plesech.
Protože utkání v takových turnajích byla v tudorovské Anglii až snad na lukostřelbu jediným sportem, přicházely za vzácnou podívanou celé davy. Sedadlo na tribuně stálo dvanáct pencí. Pokud některý dvořan nebyl pozván do královské lóže, musel se o sebe postarat sám, a tak leckterý šlechtic shledal, že i se svou lady přihlíží zápasu uprostřed londýnské chudiny.
Účastníci soutěže přivedli na závodiště za zvuků trub své koně, každý z nich měl úbor v příslušných erbovních barvách, stejné barvy nesl i jeho oř - a podívaná začala. Každý borec měl vlastního sluhu, i ten byl pestře oblečen, někteří z nich přestrojeni za divochy, jiní za pravěké Brity s dlouhými vlasy až do pasu, ještě jiní měli na hlavě koňské hřívy. Někteří rytíři vjížděli do arény na vozech, tažní koně byli „přestrojeni" za jednorožce: měli na čele připevněn krásně vyřezávaný, šroubovitě točený zlatý roh. Některé vozy táhli mouřenínové v šarlatových nabíraných kalhotách a zlatých turbanech. Nejhrdější rytíři přijížděli v zářící stříbřité zbroji rovnou na krásných a temperamentních turnajových koních, stavíce na odiv jejich skvělé jízdní vlastnosti. Každý rytíř přistoupil zároveň se sluhou až k úpatí stupňů ke královské lóži. Pak vystoupil sluha v slavnostním oděvu v barvách svého pána po schodech až ke královně a přednesl buď malý oslavný proslov v šroubovaných verších, nebo nějakou anekdotu, která královnu, její dámy i ostatní hosty roze-
198
smála. Když skončil krátký projev, nabídl královně jménem svého pána nějaký cenný dar, načež dala Alžběta milostivý souhlas, aby se rytíř zápolení zúčastnil. Když se tak všichni účastníci u královny ohlásili, mohl turnaj začít.
Ten den byli mezi soutěžícími rytíři hrabě z Lynmouthu, hrabě z BrocCairnu a hrabě z Alcesteru. I když se manželova účast na turnaji shledala u Willow s hlasitými protesty - hlavním argumentem bylo: „James by měl mít na paměti, že už není žádný mladík!" -, byla Willow ve skutečnosti na muže velice hrdá, protože nesl její barvy, půlnoční modř a stříbrnou. Měl bojovat po boku lorda Southwooda, zatímco Alex měl za spolubojovníka sira Waltera Ra-leigha.
Turnaj začal, vždy dva a dva rytíři se rozjeli proti sobě, aby zkřížili dřevce, jež se s rachotem lámaly. Postupně z dvou set účastníků zbyli poslední čtyři. Hrabě z Essexu měl vyjet spolu s hrabětem z Oxfordu proti hraběti z BrocCairnu a siru Walteru Raleighovi. Essex nesl barvy královny, na špičce kopí se mu třepetaly jasně zelené a bílé stuhy. Tvářil se sebevědomě; věřil, že zvítězí.
Alex nesl Velvetiny barvy, stužky šarlatové a stříbrné. Důvěřoval si, hnala ho hrdost, že zastupuje Skotsko. Neměl Roberta Devereu-xe v přílišné oblibě, pořád ho měl v podezření, že k Velvet nechová city pouze bratrské. Ačkoli během válečné krize táhli za jeden provaz, Essex s Raleighem teď opět soupeřili o královninu přízeň. Alex si uvědomoval, že pro utkání s Essexem nemohl dostat lepšího partnera.
Edward de Vere, hrabě z Oxfordu, pohlédl na protivníky a poznamenal k Essexovi: „Ten divoký Skot si vede dobře, Raleigh zrovna tak. Nebude to snadné, Roberte."
Essex hleděl dolů na povrch zápasiště. „To je divné," řekl, ,já zas myslím, že vyhrajeme. Ten divoch z Vrchoviny postoupil tak daleko jen díky štěstí a Raleighovým zkušenostem. Uvidíš, že je snadno porazíme, Nede, mé slovo na to!"
O pár minut později se v hezké tváři hraběte Essexe zračil nejčistší údiv a šok, když uviděl své vlastní dřevce polámané a královniny barvy zašlapány v prachu. Ani Oxfordový dřevce neodolaly bojovnému umění Waltera Raleigha. Hrabě z BrocCairnu a sir Walter Raleigh byli tedy prohlášeni vítězi turnaje. Směli umístit své štíty, označené rodovým erbem a heslem, v Galerii štítů, jakési síni slávy, která stála na břehu Temže.
Alex i sir Walter poklekli před královnou, aby přijali z jejích rukou cenu vítězů. Dnes to byly smaragdy, pro každého jeden. „Povstaňte, mí stateční rytíři! Bojovali jste skvěle! Skvěle!"
199
„Za vás, madame," odpověděl Raleigh a Alžběta se usmála.
„Ten soudek sladkého vína nám přijde k chuti, Wat-ere," pravila, „ale co vy, lorde Gordone?! Od vás jsem dostala překrásný dárek! Co je to za psí rasu toho párečku, který mi předal váš sluha? Takový dárek jsem ještě nedostala!"
„To je plemeno, které jsem sám vypěstoval, madame. Výborní lovečtí setři. Dovolil jsem si darovat vám párek, psa a fenku, takže je můžete dále pěstovat sama. Jsou výborní v nízkém podrostu a skvěle dohledávají zvláště sluky .a tetřívky."
„Líbí se mi jejich zbarvení: červená a rezavá," řekla královna. „Takové ještě nemám. Jestli si při lovu povedou dobře, očekávám, že mi dovezete ještě jeden pár, protože mi něco dlužíte, když jste mi ukradl a tak zkompromitoval kmotřenku!" Vznešeně se na něj zamračila.
„Jsou vaši, madame, a Velvet mi věru za to stojí," odpověděl pohotově.
„Hm," odfrkla královna. „Vskutku nevím, co řeknu lordu a lady de Marisco, až se na jaře vrátí. Nedostála jsem svým povinnostem kmotry a za to všechno může vaše netrpělivost, mylorde!"
„Přijímám veškerou zodpovědnost, madame, a není třeba, abyste si něco vyčítala, vždyť jste přece pro nás poslala, či ne? Svou povinnost jste splnila, alespoň jak to vidím já."
„Ale nebyla jsem dost rychlá, viďte, mylorde?"
„Madame, přijměte mou omluvu!" upřímně pronesl Alex. „Připouštím, že mi žádost zatemnila rozum a že jsem tak přivedl Vaše Veličenstvo do nepříjemného postavení. Za to prosím o prominutí, ale miloval jsem už tehdy Velvet tak, že jsem nedokázal čekat..." - bezmocně pokrčil rameny.
„Zatraceně, jste vy ale upřímný, Alexandře Gordone! Teď jste mi to čestně a upřímně vysvětlil, což by jen tak každý nedokázal, protože by mu to strach nedovolil. Líbíte se mi! Máte mé odpuštění, ale musíte se zavázat, že po zítřejším svatebním obřadu s arcibiskupem zůstanete v Anglii, dokud se nevrátí otec a matka mé kmotřenky. Vím, že byste nejraději odjel domů, ale na tomto požadavku bohužel musím trvat! Skye 0'Malleyová je navýsost protektiv-ní matka, ba dá se říci úplná lvice, pokud se jedná o její potomky. Když jsem se s ní utkala naposledy v záležitosti týkající se jednoho z jejích dětí, bolestně mne zranila. Její bodnutí je příliš nepříjemné, než aby se mi chtělo znovu je zakusit."
Alex se zasmál. „Zvláštní," řekl, „setkal jsem se s tchyní jenom jednou, při zasnoubení s Velvet. Pamatuji si ji jako krásnou ženu a laskavou hostitelku. Ale podle všeho, co o ní slýchám, je tempe-
200
ramentní a bojovná. Ale máte mé slovo, madame. Ani já, ani Vel-vet Anglii neopustíme, dokud se řádně nepřivítáme s rodiči."
Druhého dne, 18. listopadu 1588, byli Velvet s Alexem oddáni naposled, v téže kapli v Greenwichském paláci, v níž si před lety Skye O'Malleyová brala Geoffreye Southwooda. Když na turnaji královna uslyšela, že Velvet půjde v týchž šatech, v nichž se tehdy Skye vdávala za hraběte ,Anděla', nedala jinak, než že se obřad musí uskutečnit na stejném místě..To si vyžádalo rychlé přemístění celého dvora dolů po řece do Greenwiche, královnina oblíbeného paláce. A tam v půl páté odpoledne stanuli Velvet a Alex před Johnem Whitcliffem, arcibiskupem z Canterbury, a byli zákonitě oddáni počtvrté a naposled.
Pak byla další svatební hostina, tentokrát s kompletním svatebním dortem i s cukrovými figurkami nevěsty a ženicha nahoře. Následoval skvělý maškarní ples, jehož se zúčastnili všichni ode dvora včetně herecké společnosti Kita Marlowa.  -
Když se konečně podařilo Marlowovi dostihnout Velvet o samotě, hleděla na něj ostražitě. Herec-dramatik se na ni spiklenecky usmál.
„Řekněte mi, má krásko, jestlipak jste si uchovala ideály o lásce, nebo jste si ho vzala přece jen z donucení? Jestli tomu tak je, dovolte, abych vám nabídl útěchu." Šklebil se na ni.
„Miluji svého manžela, vy arogantní šašku!" vyštěkla. „A teď mne nechtě jít, nebo, přísámbůh, na vás pošlu psy!"
Marlowe se hlasitě zařehtal. „Panečku, jste vy ale temperamentní holčina! Je mi líto, že nechcete přijmout mou nabídku, drahoušku. Myslím, že by taková zkušenost udělala dobře nám oběma." Přesto však ustoupil a nechal ji projít.
Velvet s Alexem museli setrvat u dvora, který - naštěstí - se v zimním období zdržoval jen v Greenwichi a v okolí Londýna. Robin předal dům Velvetiny matky na Strandu do rukou Velvet a jejího manžela. Greenwood byl součástí Velvetina věna, a i když by Robin byl rád měl novomanžele u sebe v Lynmouth House, uznával, že potřebují soukromí. A mimoto se mu zdálo, že ve srovnání s ním a jeho mladou ženou jsou vzájemně nějak méně snášen-liví. Každá maličkost dokázala mezi Velvet a jejím manželem rozpoutat bitvu, a on si - stejně jako jeho strýc lord Bliss - nade vše cenil vlastního klidu.
Pátého prosince pořádali Velvet a Alex na oslavu Angeliných osmnáctých narozenin svůj první večírek. Hraběnka z Lynmouthu
201
si už byla jista, že čeká dítě; mělo se narodit na jaře. Robin zacházel s manželkou, jako by byla ze vzácného křišťálového skla a ne z masa a kostí.
Angel pod vší tou péčí jen kvetla a šťastně se svěřovala Velvet: „Robin měl pravdu! Naučila jsem se ho milovat! Mám ho tak ráda, že si život bez něj nedovedu představit!"
Velvet poskočilo srdce. Měla bratra upřímně ráda a jeho štěstí ji těšilo. „Kdy myslíš, že se to narodí?" zeptala se.
„Někdy za devět měsíců od svatby," odpověděla Angel z půvabným uzarděním. Pak dodala tiše: „Muselo k tomu dojít o svatební noci. Přála bych i tobě, drahá Velvet, stejné štěstí. Půjdeš našemu synovi za kmotru, viď?"
„A jak víš, že to bude chlapec?" škádlila ji Velvet.
„Ó ano," řekla Angel rozhodně, „tím jsem si jistá!"
Velvet se zvesela zasmála, až se Alex zeptal: „Copak je, má lásko?"
„Pořád musím myslet na to, jaká překvapení tu budou čekat na mamku při návratu. Naše svatba, další vnouče, a od snachy, kterou ani nezná! Určitě už hned tak neodjede, aby nás nechala samotné!"
Od svátku Dušiček prvního listopadu slavil celý Londýn jeden svátek za druhým. Svatého Martina s pečenou husou, svatou Kateřinu jako konec sklizně jablek, královninu oslavu vítězství nad Armádou a svátek sv. Klementa - a to prosinec teprve začínal! Na právnické fakultě londýnské univerzity, v každém bohatém šlechtickém domě, ba i na samém tudorském královském dvoře byl ustanoven „Král Neřád", jehož úkolem bylo organizovat taškařice. Když se přiblížily Angeliny narozeniny, zavládla už všude jedna jediná slavnost s dobrým jídlem, pitím a zábavou všeho druhu.
Měly to být první Vánoce, jež měly oba novomanželské páry oslavit společně. Rozhodli se, že Štědrý večer stráví v Greenwoo-du a na Boží hod se přesunou jen přes zahradu do Lynmouth House. Služebnictvo Greenwood krásně vyzdobilo; vždyť už to bylo tolik let, co tady naposledy panstvo trávilo svátky! Někteří sluhové a služebné tu byli ještě z dob, kdy tu žila Skye, jiní byli už jejich potomky. Vesele rozvěšovali girlandy cesmíny, jmelí a vavřínu v hlavní síni.
Vánoční poleno přišlo z Queen's Malvern, ale pozvání pro paní Cecily bylo s díky odmítnuto, protože prý je na takový výlet už stará a v tom chladnu od řeky by ji jistě rozbolely klouby.
Velvet si ale myslela něco jiného. Je to sentimentální stará dáma, chce, abychom strávili první Vánoce spolu sami a nechce se jí
202
místit věrné služebnictvo, aniž by i jemu uspořádala vánoční oslavu Vánoce na Queen's Malvern bývaly vždycky veselé.
Vánoční poleno přivlekli do síně sluhové, ale i některé služebné srdnatě přiložily ruku k dílu. Krb byl ozdoben zelení a z jeho římsy vysoké svíce ve stříbrných svícnech shlížely na své družky rozestavěné po stolech a stolcích. Poleno se za mnohého hekání a bručení podařilo dovléci doprostřed místnosti. Pak se sešli všichni, celá domácnost, posadili se na ně a zplna hrdla zazpívali píseň zažehnávající zlé mocnosti, aby nebránily polenu vzplát. Když každičký člen domácnosti, počínaje Alexem a nejmladším poslíčkem konče, zazpíval, nalévalo se všem pivo a připíjeli si na veselé Vánoce a šťastný nový rok.
Pak poleno odvalili do velkého krbu a pečlivě na ně narovnali dříví na podpal. Alex uchopil louč a obrátil se k Velvet: „Je to váš dům, madame. Žena je strážkyní domácího krbu. Zapalte tedy vánoční oheň!" Jejich pohledy se setkaly; i v jeho očích zajiskřilo.
Vzala od něj hořící louč, sotva znatelně se usmála a pravila: „Nechť je to první z mnoha, můj pane!" Sklonila louč k drobnému dříví, jež vzápětí s veselým praskotem naráz vzplálo.
Za chvilku vánoční poleno už hořelo, a když první oranžové plameny vyšlehly komínem, byly dveře Greenwoodu otevřené všem, kdo by si přáli strávit Štědrý večer s hrabětem a hraběnkou z Broc-Cairnu. Podávaly se koblihy a vánoční pečivo, mísy s horkou pšeničnou kaší bohatě zalitou smetanou a slazenou sekaným cukrem. Najatí hudebníci začali hrát na dudy a píšťaly, bubínky a tamburí-ny a za chvíli už všichni zpívali koledy. Byl to jeden z mála okamžiků z celého roku, kdy se pán i sluha sesedli společně u jednoho stolu. Mnoho vesničanů ze sousedního Chiswicku se přišlo ze zvědavosti podívat do hlavní síně Greenwoodu. Dobře si pamatovali velkorysou a štědrou Velvetinu matku a byli zvědavi, jestli je její dcera také taková.
Velvet je nezklamala. Každý muž dostal váček s šesti stříbrnými mincemi; každá žena kus barevného sukna, děti sáčky pestrobarevného cukroví. Všichni chudáci odcházeli s plnými břichy, v hřejivých pláštích a teplých bačkorách a navíc s nadílkou. Znovu a znovu se připíjelo na zdraví pána a paní domu. O půlnoci se po celé Anglii rozezněly kostelní zvony na oslavu narození Krista a na znamení, že Satan byl poražen.
Oslavy trvaly dlouho do noci. Nakonec se vesničané odebrali do svých domovů a služebnictvo do postele, aby mohlo být brzy ráno znovu na nohou. Oba páry novomanželů prošly zahradami, které oddělovaly Lynmouth House od Greenwoodu. Velvet, Robin a Alex
203
nesli každý jednu Robinovu dcerku; přijely totiž na svátky z Devonu do Londýna. Protože Angel nemohla ve svém stavu cestovat, poslala raději pro ně, aby nemusely zůstat na Lynmouth Castle samy jen se služebnictvem.
Angel se ukázala být milující matkou, byť nevlastní. Dobře si pamatovala vlastní neradostné dětství, a proto se snažila, aby v ní Els-beth, Cecily i Catherine našly oddanou a starostlivou mámu. Pro Velvet byla tato stránka povahy její švagrové objevem, protože ona sama zatím žádnou touhu po mateřství nepociťovala. Časem jistě budou mít s Alexem děti, uvažovala, ale teď ještě ne.
Když došli k terase Lynmouth House, služebnictvo se ujalo dětí a Velvet s Alexem popřáli Angel a Robinovi dobrou noc a vraceli se domů.
Cestou zahradami se jejich ruce spojily a Alex řekl toužebně: „To jsou ale roztomilé holčičky, viď?"
„Ano," odpověděla; její neteře byly nepochybně okouzlující.
U malé branky ve zdi mezi oběma usedlostmi se Alex zastavil, vzal ji do náruče a při polibku se nesměle zeptal: „Nečekáš už náhodou děťátko, lásko?" Rty se dotýkal jejího obočí.
„Ještě ne, Alexi, u někoho je to hned, jindy to trvá déle," řekla se slabým bodnutím svědomí, protože dobře věděla, že zatím žádné dítě čekat nemůže. Těsně před oddavkami na Queen's Malvern ji totiž Daisy vzala stranou a nad tím, co jí pověděla, Velvet ztrnulá; nicméně naslouchala pozorně.
Poprvé za celá léta si Daisy nebyla jista, zda jedná správně, ale když si představila, jak bude její paní Skye šokovaná, až uvidí svou nejmladší dceru vdanou, usoudila, že vnouče navíc by bylo trochu moc. „Vím, že by vám tohle řekla vaše paní matka, kdyby tu byla," začala, „ale takhle to zůstává na mně. Před mnoha lety dala máti sestra Eibhlin, vaše teta, která je jeptiškou v Irsku, recept na nápoj proti početí. Vím, že z tohohle nakvap uzavřeného manželství nemáte velkou radost - ne snad, že byste hraběte nemilovala," dodala spěšně, „ale chtěla jste přece počkat na rodiče. Taky jste toužila být hýčkána jako princezna z pohádky a navíc jste ještě moc mladá, abyste hned měla dítě - i když vaše matka měla vašeho bratra Ewana v šestnácti. Bylo to příliš brzy a mockrát jsem ji slyšela to říkat, i když by si jistě byla nepřála, aby se pan Ewan nenarodil." Daisy najednou držela v ruce malý křišťálový pohárek. „Vypijte to, a pro dnešní noc jste chráněna." Pak ruku rychle stáhla. „Ale nejste ještě těhotná, že ne?"
„Ne," vydechla Velvet s užaslýma očima.
„Pak to tedy vypijte." Daisy jí znovu podávala pohárek. „Mám
204
toho pro vás celou lahvičku a Pansy jsem dopodrobna popsala složení a dala jí i pokyny ohledně užívání. Pijte to denně tak dlouho, dokud nebudete chtít otěhotnět, a všechno bude v pořádku. Až budete chtít mít rodinu, přestaňte s pitím a ponechte volnost přírodě." Souhlasil by s tím otec Jean-Paul?" vyptávala se Velvet nervózně „Svatá církev tohle jistě neuznává!"
„Otec Jean-Paul je svatý muž, ale sám nikdy nerodil. Pamatujte, že ten nápoj dala vaší matce její vlastní sestra, svatá žena. Což by poslušná jeptiška jednala proti vůl; Boží, dítě?" Daisy spoléhala na Velvetinu nevinnost. Kdyby snad náhodou paní Skye po návratu nesouhlasila s jejím postupem - no vždyť recept měla Pansy, nikoli Velvet, a na rozkaz Velvetiny matky ho mohla zničit.
Velvet zaváhala jen na okamžik. Chtěla mít děti, ale ne tak brzy jako Angel. Manželství s Alexem jí skýtalo mnohá potěšení, jen kdyby nad ní nevisela stálá hrozba otěhotnění. Sáhla tedy po pohárku a na jeden ráz ho vypila. Od té doby užívala každý den trochu té po angelice vonící žlutozelené tekutiny,- a zřejmě to účinkovalo, protože se jí menstruace dostavovala pravidelně.
„Tak bych si přál tě obtěžkat," mumlai Alex. „Když vidím, jak Angel kyne a ty Robinovy dcerušky! Hrozně toužím mít vlastní dítě!"
„Přijde, až nastane čas, až Bůh dá, můj pane," odpověděla se strachem, aby se neprozradila. Kčertu, co jen to pořád má s tím dítětem?
„Ano, ano, až Bůh dá, ale co si zatím ještě užijeme, až budeme tu Boží vůli naplňovat," škádlil ji a Velvet se zachichotala.
„Ale, můj pane! Nerouhejte se!" kárala ho naoko. Zatím pokrad-mu shrábla trochu sněhu z kamenné balustrády kolem schodiště, vedoucího ke Greenwoodu a mrštila po něm sněhovou kouli. S předstíranou zuřivostí se začal bránit; povalil ji do sněhu a honil po zahradě. Velvet před ním s křikem utíkala, stále po něm házejíc koule. Honili se na zahradě jako děti a vždycky, když se Velvet chtěla dostat po schodech k domu, manžel ji chytil, povalil do sněhu a lechtal tak dlouho, až prosila o smilování.
„Přestat? Ty nestydatá holko, ty potřebuješ ztrestat za neúctu k pánu a veliteli!" Klečel nad ní a chtěl ji políbit, ale Velvet uhnula.
„Jaký pán?" předstírala rozhořčení. „Pán, říkal jste? Ale to už jsme zase zpátky u koní a psů? Copak jsem já, pane, kůň nebo pes?"
„Kotě!" pohotově odpověděl. „Prskající, škrábající, divoké kotě!"
„Mňau! Ssst! S koťaty je nejlíp se mazlit!" Zelené oči jí jiskřily.
„Vskutku, madame?" Vstal a zvedl ji s sebou. „Pak tedy musí-
205
me vzít to malé ucourané kotě do domu," brumlal. „K sobě do postele, aby se tam zahřálo a bylo trošku pntulnější."
Střásala si sníh ze sukní. „Vrrr," zapředla a vyrazila kolem něho po schodech k domu. Následoval ji se smíchem, honil ji přes knihovnu až do velkého sálu, nahoru po schodech do patra a po chodbě až k jejich ložnici. Vrazili do pokoje a vyděsili komornou, která pospávala u krbu v předpokoji. Vedle ní na podlaze seděl s hlavou v jejím klíně Dugald. Rychle vyskočil na nohy.
„Pán! Paní!" zatřásl spící Pansy. a zasyčel: „Vstávej!"
S očima ještě zalepenýma spánkem komorná vstala a tu teprve si Vel vet uvědomila, jak je pozdě. „Jenom mne rozšněruj, Pansy," řekla, „a pak si jdi také lehnout." Komorná přikývla: „Ještě vám uložím šaty, mylady, to bude za minutku." Šla za Velvet do ložnice.
Když svlékla šaty, stála Velvet chvíli bez hnutí v hedvábném prádle a v myšlenkách rekapitulovala celý krásný večer. Pansy jí ještě sňala náhrdelník a náušnice, pak vzala šaty i šperky a vyšla. Za chvíli se ale ještě jednou vrátila. „Dobrou- noc, paní," udělala pukrle. „A veselé Vánoce."
„Veselé Vánoce, Pansy," odpověděla Velvet. Za komornou se zavřely dveře a Velvet začala pomalu svlékat spodničku, spodní živů-tek, střevíce i punčochy; všechno házela na křeslo. Nahá popošla k stříbrnému umyvadlu, kam Pansy připravila horkou vodu, umyla si voňavým mýdlem ruce a obličej a vyčistila si zuby. V krbu zajiskřilo, když hořící poleno spadlo z kozlíku a oranžové plameny ozářily pokoj. Velvet se v teple líně protáhla.
„Bože, ty jsi ale krásná!" Alex stanul v spojovacích dveřích mezi jejich ložnicemi. „Nemůžu se na tebe vynadívat, když jsi, jak tě Pánbůh stvořil. Ta smetanová pleť, ty oči, ty vlasy! Všechno dokonalé, lásko!" Už stál za ní a uchopil ji zezadu za ňadra. Právě naproti nim bylo mezi okny zrcadlo: Velvet v něm fascinovaně sledovala, jak ji laská. Ačkoli byla její ňadra ve správném poměru k postavě, v jeho velkých dlaních se zdála malá. Bradavky jí už začaly brnět rozkoší a vztyčily se jako dva malé hroty. Cítila, jak jí prsy pod jeho magnetickým dotykem nabíhají.
Hluboce vzdychla a pravila něžně: „Nepřestávej, lásko, tohle zbožňuju!"
Usmál se na ni do zrcadla. „To je dobře, že nejsi jako některé ty ledové panny, které se svlékají potmě a všechny svíčky musejí mít zhasnuté," řekl. „Moc rád se mazlím se svým koťátkem za světla." Sehnul se a políbil ji na hladké rameno.
Jednou rukou jí sjel po těle a kruhovými pohyby jí laskal břicho, zatímco druhou rukou nepouštěl její prs. Celé Velvetino tělo zpíva-
206
lo tisíci slastných pocitů. Opřela se o manžela a přivírajíc oči spokojeně vrněla. Dlouhými prsty jí sjel až k Venušinu pahorku a rozkuv jemné pysky, našel cestu k nejrozkošnějšímu místečku. Zachvěla se slastí a otevřela oči. Tím, co viděla v zrcadle, byla sice šokována, ale zároveň nemohla odtrhnout oči!
Zlatavý přísvit pokoje se jí v tu chvíli zdál hlubší a zářivější, i její vlastní tělo jí připadalo smyslnější a žádoucnější. Břicho se zdálo napjatější a kůže nabyla hedvábného lesku, jako by vyzařovala spalující žár doutnající uvnitř. Najednou si uvědomila zezadu na svých pevných hýždích tlak jeho údu. Vtom ji už otočil k sobě a vpil se jí do úst vášnivým polibkem. Pak, aniž by odtrhl ústa od jejích, ji zvedl a odnášel na lůžko. Něžně ji položil a hned sklouzl spolu s ní na měkkou matraci, která pod jejich vahou zasténala.
Držel ji něžně za vlasy, aby nemohla pohnout hlavou. Ten vášnivý polibek ji zbavil sil i vůle. Celou bytostí teď toužila jen po jednom: brát i dávat rozkoš.
Jeho rty se teď vydaly na cestu, dotýkaly se-postupně očních víček, tváří, brady, jemného hrdla, kde mohl z divoce pulzující tepny uhádnout její vzrušení. Na chvíli spočinul rty na tom místečku, až se tep poněkud zklidnil, pak pokračoval dál až k jejím rozkošným ňadrům. Chvíli něžně sál jednu z bradavek, aby pak neopomenul ani druhou.
Velvet pociťovala touhu stále naléhavěji. Jak jen do dokázal, že po něm tolik touží? S hlubokým vzdechem ho začala hladit, nejprve hlavu a šíji, pak ramena a po zádech sklouzla rukama až k hýždím. Mručel rozkoší a pak jí jediným plynulým pohybem oddálil stehna od sebe a vklouzl do touhou rozpáleného lůna.
Když se s ní miloval, ucítila Velvet, jak jí po tváři kane slza, a šeptala: „Miluji tě, dobrý Bože, jak já tě mám ráda, ty můj divoký Skote!" Slíbal jí slzy, vychutnával je na jazyku a pak vzal její tvář do rukou a pravil: „I já tě miluji, Velvet! Žádná žena ještě tak nezajala mé srdce a nikdy nezajme! Budu ti věrný vždycky, drahá! Vždycky!"
Pak dál usilovali o dokonalost v lásce, spočívajíce si v náručí. Jejich duše se snoubily stejně jako těla a z okolního světa vnímali jen jeden druhého.
Boží hod vánoční je na úsvitu přivítal dětskými hlásky, zpívajícími pod okny koledy. Velvet a Alex se na sebe usmáli, rozcuchaní, šťastní a rychle vyskočili z postele a oblékli si noční úbory, na které večer zapomněli. Přistoupili k oknu, otevřeli je a volali: „Veselé Vánoce!" na zpívající děti. Ty po pochvale od pána a paní jen
207
zářily a utíkaly honem sesbírat drobné mince, které jim Alex hodil.
„Jděte si pro koláče a pití dozadu ke kuchyňským dveřím," zavolala Velvet na malé zpěváčky, kteří se hned rozběhli za roh budovy, uklánějíce se cestou.
Alex objal svou ženu kolem pasu, zabořil obličej do jejích ňader a s rozkoší vdechoval opojnou vůni.
„Ach, ne, můj pane," odstrkovala ho Velvet. „Musíme-na pobožnost do kaple. Farář má přijít v osni. Chcete nám udělat ostudu?"
„Ano," zašklebil se a přitáhl ji k sobě.
Šikovně se mu vykroutila. „Fuj, styďte se, můj pane! Jako vaše manželka zodpovídám za dobré mravy v rodině! Musíme řádně oslavit Vánoce. Co by si ten svatý muž pomyslel, kdybychom se zpozdili?"
„Nejspíš bude myslet na dobrou snídani s rosolem z vepřových nožiček s hořčicí a pořádnou sklenicí sladkého vína po bohoslužbě," zamumlal Alex, ale pak svou mladou choř uposlechl a odebral se do svého pokoje, aby se ustrojil.
Hlavní událostí o Božím Hodu byla vánoční večeře: začala ve tři odpoledne v paláci hraběte z Lynmouthu. Pozvaných bylo jen několik: čerstvě provdaná sestra pána domu s manželem, jeho starší sestra s manželem, hrabětem z Alcesteru, a jejich pět dětí, sir Walter Raleigh a Bess Trockmortonová se v tu chvíli sešli u jednoho stolu.
Pohoštění bylo hojné, o mnoha chodech a před každým z nich zazněla z galerie fanfára. Nejprve přišly velké podnosy, jež přinášeli v řadě sluhové, vedení hlavním obřadníkem hraběte z Lynmouthu. Na podnosech byly všemožné dary moře: celí mořští pstruzi obložení ozdobně vyřezávanými citrony s kerblíkem, mořský jazyk v majonéze s koprem, garnáti dušení v bílém víně spolu s humrem a velká dubová mísa plná ledové drtě, na níž spočívaly ústřice. Dále byl servírován ohromný roštěnec, pečený v celku; zůstal zatím odložen stranou, než bude rozporcován druhým kuchařem. Následovalo několik jemných šunek, šťavnatí kapouni, plnění sušeným ovocem; ohromná krůta s nádivkou z ústřic a kaštanů, pečený bažant se znovu naaražovanými barevnými pery, podávaný na zlaté míse; veliké paštiky, králičí, holubí a z husího masa, každá z nich na zvláštním vozíku, protože byly tak těžké, že se nedaly unést v ruce. Misky s mladými mrkvičkami v medu, hrášek vařený s pórkem a špenát dušený na víně doplňovaly menu. Jako příloha se podával čerstvý chléb, máslo a sůl, ale zlatým hřebem večeře byla kančí hlava.
Čest přinést ji na stůl připadla Henrymu Edwardesovi, nejstarší-
208
mu Willowinu synovi. Jednoho dne, myslel si Robin, budu sám mít syna, který se zhostí toho úkolu, ale pro dnešek bohatě stačí Henry. Chlapec - věrný obraz svého otce - hrdě předstoupil uveden pořadatelem a ohlašován hudebníky a zpěváky. Na ohromném stříbrném podnosu, pro chlapce skoro příliš velkém, spočívala kančí hlava, ozdobená vavřínem a rozmarýnem, v hubě citron, symbol hojnosti. Když Henry vstoupil, všichni povstali a zpívali:
Caput apri defero
Reddens laudes domino.
Kančí hlavu nesu vám
zdobí ji bobek a tymián.
Zpěvem buď Bohu dík teď vzdán.
Quod estis in convivio....
Kančí hlavu přivítali přítomní jásotem a Henry s pomocí služebnictva ji postavil na čestné místo hodovní tabule.
Hrabě z Lynmouthu i jeho hosté jedli a pili, co hrdlo ráčilo, pochutnávali si i na výborném francouzském vřně z Archambaultu. Zbytky hostiny dokázaly nasytit všechny žebráky, kteří se ten večer dostavili ke kuchyňským dveřím.
Když sklidili ze stolu poslední chod - sladké sušenky máčené ve víně, vaječný krém, ovocné koláče, kandované květy angeliky, růží a fialek, sladké vánoční cukroví a sladká vína - vpustili do síně maškary, které sehrály vánoční hru o sv. Jiřím, Saracénovi a Draku. Vedle těchto tří představitelů se výstupu zúčastnily i obligátní postavy - Ježíšek s cesmínovou haluzí, doktor (ten měl léčit „rány"), půvabný jinoch nesoucí mísu s punčem a nakonec hezounká malá dívenka s krásnýma tmavýma očima, která přinesla jmelí.
Všechny děti - Robinovy tři a Willowiných pět - byly jednoduchým představením nadšeny. Bess Throckmortonová se s úsměvem obrátila na Raleigha a ten, na chvíli z dohledu královny, jí odpověděl vášnivým pohledem.
„Je to skoro jako u nás doma, když jsem byla ještě dítě," řekla s trochou nostalgie.
„A dala byste tehdejšímu životu přednost před pobytem u dvora, Bess?" zeptal'se.
Povzdechla si. „Svou funkcí u dvora prý nejlépe prospívám zájmům své rodiny, jak mi bylo řečeno, vždyť byla odjakživa oddána koruně. Mám velice ráda svou paní, královnu, ale to neznamená, že se mi občas nezasteskne po venkově, že nezatoužím po manželovi, dětech a vlastním domově. Tomu bych ďala přednost." Smutně se pousmála: „Obávám se, že je u mne na manželství už pozdě, a když navíc nemám žádné věno, kdo by mne chtěl?"
209
„Já bych vás chtěl, Bess," pronesl jemně. „Můj majetek stačí pro oba!"
„A jak dlouho byste si jej podržel, Waltře, kdybyste přestal být oddaným a milujícím rytířem Jejího Veličenstva?" otázala se smutně. „Nechci být příčinou vašeho pádu, když jste se o své významné postavení musel tak přičinit."
„Vždyť přece Leicesterovi odpustila."
„Robert Dudley byl zvláštní případ, Waltře, jak oba dobře víme. Znali se od dětství a narodili se v. týž den. Když dnešní královnu, tehdy ještě princeznu Alžbětu, poslala její sestra Marie do vězení, byl to právě Robert Dudley, který - ač také uvězněn - obětoval poslední prostředky, aby jí věznění ulehčil. Podplatil strážné, aby jí zatopili a aby tak byla alespoň v teple. Dudleyho milovala, opravdu. Myslím, že by mu byla prominula cokoliv, Waltře, ale s námi ostatními se to má jinak. Neušli bychom jejímu hněvu. Přesto si vážím vaší milé nabídky a budu ji opatrovat v srdci navždy."
„Miluji vás, Bess," řekl opět tiše.
Elizabeth Throckmortonová se půvabně začervenala. „I já vás miluji," odpověděla něžně, načež se odvrátila, aby sledovala děti, házející právě za velkého skotačení a smíchu podkovou.
Robert Southwood si přisedl k Walteru Raleighovi. „Doufám, že vám tak jednoduché oslavy svátků nevadí," řekl s úsměvem směrem k dětem. „Angel si přála, abyste se s Bess zúčastnili naší vánoční oslavy. Já dávám přednost životu v kruhu rodinném, i když vím, že jiní v mém postavení tak nečiní."
I Walter Raleigh se usmál a přikývl. „Právě jsme si s Bess říkali, jak nám schází prostý rodinný život. Slyšel jsem, že se chystáte obnovit zvyk vašeho otce a hodláte v předvečer svátku Tří králů uspořádat velký maškarní ples pro královský dvůr."
„Máte pravdu! Královna si to přála, a nemohu jí tedy odříci. Ale potom se pokusím vzdálit se ode dvora až do té doby, než má žena na jaře porodí. Je to její první těhotenství a má prý mít klid. Když to bude jen trochu možné, odjedeme do Devonu, aby se náš syn narodil v Lynmouthu."
Protože už večer pokročil, děti byly zahnány do postele a muzikanti začali hrát k tanci rytmickou lavoltu. Hrabě z Lynmouthu uvedl svou paní doprostřed sálu a zahájili tanec. Okamžitě se k nim přidali i ostatní, ale když lavolta skončila a začala živější španělská „kanárková", Angel odešla z parketu, protože rychlý pohyb jí v jejím stavu nesvědčil. A jak se blížila půlnoc a s ní svátek sv. Štěpána, večírek pomalu končil.
Sir Walter Raleigh se slečnou Throckmortonovou odešli už dří-
210
ve pamětlivi povinností ke královně. Willow s manželem měla ještě několik dní pobýt v Lynmouth House, ale Velvet se s Alexem vydala přes zasněženou zahradu zpátky domů. Oběma se společně strávený Boží hod líbil.
Když byli zpátky v ložnici, promluvil Alex lichotivě: „Neměl jsem ještě ani příležitost dát ti dárek, lásko. Podívej se pod polštář."
Velvet se rozšířily oči očekáváním. Rychle přiběhla k posteli, ponořila ruku pod nadýchaný polštář a vytáhla malou plochou krabičku potaženou bílou kůží. Když ji otevřela, objevil se nádherný náhrdelník zdobený démanty a rubíny. Uprostřed visel velký sytě rudý kámen vybroušený do srdíčka. „Ach, Alexi!" Vzala náhrdelník z hnízdečka z bílého saténu a pozvedla ho ke světlu. „Ach, Alexi!"
Potěšené se zasmál. „Konečně ti došla řeč, Velvet! Mohu z toho usuzovat, že se ti líbí?"
„Ach, ano, můj pane! Zbožňuju ho! Miluju ho! To je to nejkrásnější, co jsem kdy měla!" Svírajíc dárek v ruce vrhla se mu do náruče a bouřlivě ho objala.
Přivinul ji k sobě a vdechoval její vůni. Zabořil jí tvář do jamky mezi šíji a ramenem a vzdychl: „Kčértu, děvče! Jsem do tebe tak zamilovaný! Netušil jsem, že může být láska tak stravující, ale ví Bůh, že nelituji ani na chvíli. Vlastně si vyčítám, že jsem dokázal žít tolik let bez tebe."
Velvet se opřela o Alexovo rameno. Cítila dosud nepoznanou vřelost. Tak tohle tedy je láska, myslela si. Nebyl to věru nepříjemný pocit! Vlastně byl docela snesitelný! Šťastně si povzdechla a přitiskla se k němu.
V Alexově tváři se až dosud zračila stravující vášeň, ale teď se tvářil šibalsky. Hádal, co si asi myslí, a nebyl daleko od pravdy. Jako by mu srdce mělo samou láskou k jeho mladé ženě vyskočit z hrudi. Bože, jak ji má rád! Ale nemusí znát celou hloubku jeho citů, uvažoval, to by nebylo dobře. Když jsou si ženy svými muži příliš jisté, moc si dovolují. Raději skoncuje s tím okamžikem vzájemného porozumění, než řekne něco, co by ho potom mrzelo. Promluvil ledabyle: „A ty pro mne nic nemáš, holčičko?"
„Ach, Bože," vykřikla, „mám!" Přeběhla na druhou stranu pokoje, rozrazila dveře skříně a ze dna vytáhla nějaký předmět zabalený v látce. Vítězoslavně rozbalila bohatě vyřezávaný a zlacený dřevěný rám a v něm svůj vlastní portrét v matčiných smetanově bílých svatebních šatech.
Alexovi údivem až poklesla čelist. „Ale kde se to tu vzalo? Vždyť na to nebyl čas!" Podobiznu přímo hltal očima. Velvet se vítězoslavně usmála. „Je od mistra Hilliarda," řekla hrdě. „Namaloval mou
211
miniaturu, když jsem přišla ke dvoru. Měl to být vánoční dárek rodičům. Když jsme se vrátili ze Skotska, šla jsem za ním a prosila, aby udělal podle té miniatury větší portrét, abych ti ho mohla dát k Vánocům. Málokdy maluje velké portréty, Alexi. Je to pro nás vlastně veliká čest. Hlavu namaloval podle miniatury a pak jsem mu asi dvakrát seděla ve svatebních šatech, takže mohl - podle vlastních slov - obojí skloubit. Pak jsem mu tam nechala jen šaty, aby doplnil detaily. Nic jsi netušil, viď?" zakončila triumfálně.
Na okamžik odtrhl oči od obranu: „Ne, nic jsem netušil."
Krásný obraz, pomyslel si, když si ho blíže prohlížel. Stála na něm vedle jeho dvou loveckých setrů, jedna jemná ruka spočívala na psí hlavě. V druhé ruce, pozdvižené do výše pasu, držela malou zlatou krabičku ve tvaru jablka. Hleděla na něj z plátna zelenýma nevinnýma očima mládí, ale zároveň zvědavě; přesně tak, jak si ji pamatoval, když se před několika měsíci poprvé setkali. Nedalo se říci, že by se usmívala, ale koutky úst měla zdvižené, jako by měla každou chvíli vypuknout v smích. Zdálo se,-že skrývá nějaké tajemství, které nechce nikomu prozradit, ale tajně se z něho těší. Pozadí obrazu tvořila jen modrá obloha, ale když se Alex podíval blíže, uviděl na tureckém koberci v levém rohu obrazu malou postavu jezevce s drahokamy zdobeným obojkem. Když si všimla, jak se mu údivem rozšířily oči, řekla:
„Což nemám za manžela jezevce, Alexi?" škádlila ho.
„Jezevci nemají manželky, ti mají samičky a jednou je už jisté, že ty jsi moje samička, Vel vet," odpověděl.
„Ano," protáhla líně, „ale když jsem tvoje, jsi i ty můj, můj pane. Čtyřikrát jsem ti slíbila věrnost při čtyřech různých svatebních obřadech, ale zrovna tak jsi slíbil věrnost a oddanost ty mně. Měj to na paměti, kdybys snad někdy byl v pokušení zabloudit jinam, můj pane. Neodpustila bych ti!"
Udiveně na ni zíral. „Proč, prosím tě, říkáš něco takového?" zeptal se uraženě nejen pro obsah jejích slov, ale i pro výhružný tón, kterým je pronesla.
„Angel mi řekla, že Robin byl nucen zařadit mezi pozvané na maškarádu o tříkrálovém večeru i lorda a lady de Boultovy. Lord de Boult prý nedávno prokázal královně nějakou důležitou službu a je teď u ní v přízni. Bylo by nezdvořilé je nepozvat."
„Ty si myslíš, že bych si snad mohl s lady de Boultovou veřejně zadat?" nebezpečně ztišil hlas.
„Už jednou byla tvou milenkou," odsekla Velvet ostře.
„Nikdy!" stejně hněvivě vybuchl, oči ztemnělé zuřivostí.
Jfikdy?"
212
Nikdy, madame! Začal jsem si s ní, jen abys žárlila, ale do postele jsem s tou zmijí nikdy nešel! Jak se opovažuješ nadhazovat, že jsem s ní něco měl, a jak si dovoluješ předpokládat, že bych s tím pokračoval po svatbě, i kdyby nakrásně něco bylo!?"
Beru tě za slovo, Alexi, že mezi tebou a lady de Boultovou nic nebylo, ale musíš přiznat, že jsi přede mnou hrál zamilovaného až moc dobře, a jestli si dobře vzpomínám, došlo k naší první svatbě proto, že jsem tě nachytala v královských zahradách, jak jsi jí měl plné ruce! Co jsem si měla myslet, ptám se, můj pane? Jestli jsem tě snad urazila, prosím za prominutí, ale nemohla jsem tušit, že s tou čubkou nic nemáš!"
„Ať jsem měl, nebo neměl, je nepřípustné, abyste mi diktovala, jak se mám chovat, madame!" křičel.
„Opravdu, pane? A nepokoušel jste se snad vy mně určovat pravidla chování?"
„Jste moje žena!"
„A vy můj manžel!"
Najednou si uvědomil směšnost situace a začal se smát. „Už jsme zase u těch koní a psů!" popadal dech.
„Ty ničemo!" smála se. „Dobrý Bože, Alexi, my jsme ale párek hrdopýšků! Jestlipak někdy bude mezi námi mír?"
„O takovéhle malichernosti nedbám, děvče," zamručel tiše a znovu ji vzal do náručí. Čuchaje jí lesklé, voňavé vlasy, políbil ji na temeno a řekl: „Nevadí mi potyčky, protože je pak usmiřování o to sladší."
Ve Velvet jako by při těchto slovech všechno tálo. Jak příjemně a v bezpečí se cítila v jeho náruči! Nakonec snad je manželství přece jen k něčemu. Usmála se pro sebe. Vždyť věru sama není o nic lepší než on, stejně tvrdohlavá. Vzala ho kolem krku a drsně zašeptala: „Je tady chladno, můj pane. Nemohli bychom naši poslední dohodu stvrdit v posteli?"
Beze slova ji uchopil, zvedl a přenesl k lůžku, kde odhrnul pokrývky a zasunul ji pod ně dřív, než se k ní připojil. Strávili noc nejspíš dalším dohadováním, ale na úsvitu byli nicméně jak hrabě, tak hraběnka z BrocCairnu s výsledky spokojeni.
213
Kapitola sedmá
Nový rok léta páně tisícího pětistého osmdesátého devátého byl v Anglii předznamenán všeobecnou úlevou. Nad královstvím Alžběty I. z rodu Tudorovců se přestala vznášet hrozba španělské Armády.
Královna a celý dvůr se už těšili na maškarní ples pořádaný hrabětem a hraběnkou z Lynmouthu v předvečer svátku Tří králů. Uplynulo už dvacet let ode dne, kdy Lynmouth House naposledy otevřel své brány pro slavnosti, jimiž tak proslul zemřelý Robinův otec, Geoffrey Southwood.
Angel už začínala v pase sílit, a požádala proto své švagrové, aby jí pomohly s přípravami. Hraběnka vyrostla u dvora, takže přesně věděla, co je potřeba udělat, ale tak rozsáhlý podnik vyžadoval více chladnokrevných hlav. Willow její žádost o pomoc potěšila, své nové švagrové si čím dál víc považovala, a tak se nadšeně vrhla do víru příprav. Velvet byla jako hostitelka stejně nezkušená jako Angel a starala se víc o to, co si vezme na sebe než o četné úkoly spojené s pohoštěním královny a dalších hostů.
„Měla by ses radši věnovat přípravám," kárala hraběnka z Alces-teru nejmladší sestru. „Koneckonců se ti může stát, že budeš jednou muset ve Skotsku hostit krále Jakuba."
„Tam to u dvora není tak formální," odpověděla Velvet.
„Chceš snad říct, že hodláš zapomenout na své dobré vychování?" řekla Willow udiveně. „I když je matka původem Irka, nikdy nezapomíná, že má anglický šlechtický titul, a podle toho se také chová."
„Matka se chová, jak sama uzná za vhodné," zasmála se Velvet. „To nemůžeš popřít, sestřičko. I královna to o ní říká!"
Willow si významně odkašlala, ale koutky úst jí pocukávaly úsměvem. Sama se někdy divila, jak to, že se z ní samé, dcery irské vzbouřenkyně a španělského šlechtice, stala tak typická Angličanka. Pak se ale rozpomněla, že byla vlastně vychována převážně pod ostřížím zrakem paní Cecily. Její ubohá matka se dík dobrodružnému životu nemohla na její výchově moc podílet, přesto ji jako prvorozenou dceru zbožňovala. Mezi Willow a paní Cecily bylo odmalička silné pouto a Skye přenechala Willow zcela v péči bezdětné Angličanky, protože ji měla natolik ráda, že dokázala rozpoznat, co je pro ni nejlepší.
Willow znovu pohlédla na sestru. Sladká, zhýčkaná Velvet, kterou rodiče tak milovali a kazili, byla na vdavky věru ještě moc mla-
214
dá Nejevila žádný smysl pro odpovědnost, ale nebyl v tom zlý úmysl- Dobrá, pomyslela si Willow, alespoň není hloupá. Učí se rychle. Pak pravila: „Popište mi svoje kostýmy. Nejdřív ty, Angel, ty jsi hostitelka. Panečku, ještě si pamatuji toalety naší matky a jak býval Geoffrey elegantní! Nikdo nikdy nevěděl, v čem půjdou na ples a napřesrok se vždycky objevilo nejmíň půl tuctu napodobenin jejich kostýmů z loňska." Musela se zasmát při té vzpomínce.
Angel řekla s úsměvem: „Robin půjde za slunce a -já za jeho modrou oblohu. Moje šaty mají vzácný odstín nebeské modře."
Willow radostně zatleskala: „Perfektní! Modrá je tvoje barva, Angel! A co ty, Velvet? Jaký ty budeš mít kostým?"
„Ne, ne," bránila se Velvet, „nejdřív řekni ty. Dovedu si představit, jak se asi James tváří na maškarní ples, když sám je spíše rozšafný venkovský džentlmen než dvořan."
Willow přikývla: „Ano, to je pravda, ale podařilo se mi ho přemluvit. Půjdu za krásný anglický jarní den a James za krásnou anglickou noc."
„A copak taková krásná anglická noc bude mít na sobě?" chichotala se Velvet.
„Černý samet, samozřejmě," odsekla Willow. „Kabátec bude mít vyšitý stříbrem s perlami a drobnými démanty do vzoru měsíce a hvězd."
„Dobrý nápad," zvolala Angel.
„Ano," souhlasila Willow. „Jen díky tomu jednoduchému kostýmu souhlasil. S mužem se musí umět jednat; je to vlastně docela snadné."
„To záleží na muži," řekla Velvet. „Tvůj James i bratr Robin jsou povolní, ale můj pán Gordon je určitě ten nejzarputilejší chlap, jakého kdy Bůh stvořil. Odmítá si obléci nějaké nesmyslné serepe-tičky, jak to nazval. Trvá na tom, že půjde v plédu svého klanu, protože prý na královském dvoře stejně ještě neviděli kompletní úbor Skota z Vysočiny. Nic víc s ním nesvedu; je nemožný."
„A za co půjdeš ty, Velvet?" zeptala se Angel.
Veívet se spiklenecky ušklíbla. „Já budu oheň," odpověděla. „Planoucí, divoký oheň! Plánovala jsem to celé týdny, samozřejmě, a protože to Alex věděl, dal mi k Novému roku překrásný rubínový náhrdelník a náušnice. Každá dáma ode dvora mi bude závidět, možná i sama královna!"
„Je velkorysý, že?" podotkla Willow. „K Vánocům diamanty a rubíny a další rubíny k Novému roku. Asi jsi ten typ, co šperky přitahuje, jako naše matka."
V tu chvíli přes Velvetinu tvář přeběhl stín. „Tolik se mi stýská,
215
Willow! Což ta zima nikdy neskončí? Jak už se těším na jaro, až se vrátí z Indie. Tolik jim toho chci vyprávět, podělit se s nimi o tolik novinek! Je to snad doopravdy dětinství mít rodiče tak ráda, Willow?"
Willow ji vzala chlácholivě kolem ramen. „Ne, Velvet. To jenom nám se to zdá divné, protože jsme nikdy neměli doma oba rodiče zároveň. Uvědomuješ si vůbec, že jsi vlastně jediné dítě Skye O'Malleyové, které viděla vyrůstat? A taky jako jediná jsi vyrůstala v úplné rodině, s otcem i matkou. Jestli se nám zdá ta tvoje oddanost rodičům přehnaná, pak zřejmě právě pro tohle. Když jsme vyrůstali my, byli jsme rádi, když jsme měli matku pro sebe alespoň na chvíli. Tys ji měla od dětství pořád. Je jen přirozené, že jste si blízké a zůstanete i nadále, i když už jsi Alexovou ženou, ale teď už musíš pomalu převzít zodpovědnost dospělé ženy. Vždyť klidně můžeš být do roka sama matkou!" Políbila sestru na tvář. „Jaké barvy budeš mít šaty?"
„Budou pestré, Willow, ne jednobarevné! Budou mít všechny barvy plamene. Šarlatovou, tmavě rudou, zlatou a oranžovou! Počkej, až je uvidíš! Něco nevídaného!"
Willow se to zdálo poněkud vulgární. Šarlatová, rudá, zlatá a oranžová? Ani cikánka by si něco takového nevzala na sebe a ještě k těm rudohnědým vlasům, co má Velvet! Konečně, proč ne, je to její první maškarní ples. Když její kostým propadne, bude jistě zklamaná, ale alespoň se poučí, myslila si Willow.
Ale o plese měla Willow změnit mínění.
Všechny tři se sešly v hlavní síni Lynmouth House, aby si vzájemně ukázaly šaty. Angel byla v hedvábí barvy nebeské modři dokonalá; na spodní sukni jejích šatů byly vyšity perličkami a měsíčními kameny obláčky. Mezi nimi byly poházeny jehlice z drahokamů, znázorňující ptáky v letu. Plavé vlasy měla Angel staženy do ozdoby z nabíraného bílého batistu a krajky, jež měla znázorňovat oblak a nahoře nesla duhu z drahokamů, v níž se třpytily rubíny, smaragdy, topasy, ametysty a světle zelené olivíny. Protože šaty byly ke krku, nebyl náhrdelník nutný. Po boku jí stál Robin v zářivě zlatém kostýmu jiskřícím zlatavými beryly. Na hlavě měl ozdobu ve tvaru slunce. Když ho Willow uviděla, uznala, že předčí i svého otce, Geoffreye Southwooda, kdysi tak skvělého krasavce.
Willow se dostavila, jak slíbila: v kostýmu krásného anglického jarního dne. Šaty měla ze světle zeleného saténu, střední díl sukně pestře vyšitý jako jarní louka bílými a žlutými kvítky. Po sukni se procházeli malí stříbrní beránci a do tmavých vlasů si připevnila malé hnízdečko ze zlata, s ptáčaty z drahokamů. Po boku jí stál manžel v černém sametu.
216
Alex se dostavil tak, jak řekl: v kompletním úboru Skota z Vysočiny, „Highlandera", jediným ústupkem společenské nutnosti byla pozlacená maska na hůlce, kterou měli i ostatní přítomní. Velvet ovšem vyrazila dech jak sestře, tak švagrové. Přišla skutečně za oheň, ale ne jako ostatní dámy v kompletní toaletě. Oblékla si divokou směsici různobarevných nařasených kusů látek v živých barvách šarlatu, rudé, zlaté a oranžové, aranžovaných tak umně, že nebylo poznat, kde jedna barva končí a druhá začíná. Na šíji se jí třpytil rubínový náhrdelník a stejné náušnice se jí houpaly v uších.
„Takhle přece nemůžeš jít," protestovala Willow. „V životě jsem neviděla tak nestydatý úbor. Svatá Panno! Vždyť jsou ti vidět nohy!"
„Nebuď přece jak stará tetka, Willow," odporovala Velvet. „Vždyť mám šarlatové hedvábné punčochy." Vystrčila půvabnou, rudě obutou nožku. „Podívej se!" Zableskly se podvazky zdobené rudými granáty.
„Tím hůř!" zděsila se Willow.
„Přece nemohu jít za oheň v sukni s krinolínou a honzíkem, Willow. To by bylo teprve divné. Oheň musí přece šlehat a půvabně se vlnit."
„Rozhodně vypadá originálně," vmísil se Robin; oči mu poťouchle jiskřily. „Proti jejímu kostýmu nemám výhrady a musím podotknout, že Alex zřejmě také ne, jinak by tu v téhle krásné masce nebyla."
Alex pomalu přeměřil Velvet oceňujícím pohledem a řekl: „Myslím, že je víc zahalená než ty, Willow, s tím hlubokým výstřihem."
„To je pravda," přidal se hrabě z Alcesteru s pohledem upřeným do výstřihu své ženy. „A mimochodem, sluší jí to."
Willow zvedla zoufale ruce. „Nedovedu si představit, co tomu řekne královna," hudrovala, načež sevřela rty do úzké linky a zmlkla.
Královně se však kostým Velvet líbil. Pochválila ji za originální nápad. U dvora nebylo jediného muže, který by s ní v tom byl nesouhlasil a Alex během večera shledal, že je jeho trpělivost mnohokrát napínána do krajnosti. Dámy se rozdělily na dva tábory: jedny souhlasily s královnou, druhé - skrývajíce žárlivost - nesouhlasně ohrnovaly nos a předstíraly zděšení nad neobvyklým kostýmem hraběnky z BrocCairnu.
Mary de Boultová patřila k těm druhým. Přišla oblečena za anglickou růži, ale na šaty zvolila hedvábí sytě růžové a až na plese zjistila, že v něm její pleť dostává nažloutlý nádech. Byla by udělala lépe, kdyby byla dala na radu švadleny a vybrala si bledě růžovou. Navíc nebyl její kostým nijak nápaditý - bylo tu nejméně
217
tucet dam v masce růže -, a tak byla svrchovaně mrzutá, zvláště když neobvyklý úbor Velvet poutal všeobecnou pozornost.
„Udivuje mne, že lord Gordon dovolí své ženě objevit se v tak výstředním oblečení, no ale vždyť je to jenom neotesaný divoký Skot, co se dá od něj očekávat," řekla pichlavě.
Hrabě Essex se při těch slovech obrátil a probodl ji pohledem. „Madame, myslím, že vám spíš vadí to, že vás Alexander Gordon použil, aby dostal svou ženu. Vždyť jak by se mohl nějak vážně zajímat o vás, když už byl zasnoube/i s ní?"
Mary de Boultová nad takovou urážkou zalapala po dechu, ale než mohla odpovědět, Essex se odvrátil a těch pár hostí, kteří stáli poblíž se se zamumlanou omluvou odporoučelo. Rozzuřená a zahanbená lady přísahala pomstu. Essex měl pravdu. Alex ji zneužil. Pro ni byl tím nejatraktivnějším mužem, co kdy žil, ale on o ni nedbal ani za mák, Jenom ji využil k vlastním cílům. Dokonce ho nedokázala ani svést, což byla pro ni zkušenost zcela nová. Vždyť zatím se všichni muži mohli přetrhnout, aby ji dostali do postele! Za tohle jí ale zaplatí! Kristeježíši, tohle mu přijde draho! A ta drzá, arogantní čubka, kterou si vzal, jí také draze zaplatí!
Mary de Boultová vyhledala manžela: „Pojeďme domů," poručila. „Není mi dobře."
Clifford de Boult byl o dvacet let starší než jeho polovička. Jeho první žena zemřela bezdětná po patnácti letech manželství, a když si bral Mary, nedělal si o jejím charakteru žádné iluze. Bylo jí tehdy patnáct a pocházela z rodiny s mnoha dětmi. Povšiml si, že je zdravá, a předpokládal, že bude i plodná, což vzápětí dokázala, protože mu během čtyř let dala čtyři zdravé děti. Měl s ní tři syny a dceru. Svůj úkol v jeho očích splnila, a tak jí dovoloval, aby každý rok strávila určitý čas u dvora a přivíral oči nad jejími flirty, pokud se neodehrávaly příliš okatě. Nevěřil ale, že je paroháč, a byl by vyzval na souboj každého, kdo by s ní něco měl, protože ji svým způsobem miloval.
Teď se k ní starostlivě skláněl: „Copak je, má drahá?"
„Hrozně mě bolí hlava ze všeho toho hluku a kouře z krbů," naříkala. „Myslela jsem si, že na Lynmouth House budou mít aspoň krby správný tah."
Nepovšiml si žádného zápachu ani kouře, a dokonce se mu zdálo, že je plesová síň větrána docela dobře. Ale Mary nebylo podobné, že by tak snadno opustila dobrou zábavu, takže si musel myslet, že mluví pravdu. „Požádám královnu, aby nám dovolila odejít," řekl a odspěchal.
Mary de Boultová pohlédla na druhý konec sálu, kde stál vedle
218
manželky Alexander Gordon. Nepřehlédnutelný výraz zamilovanos-H s jakým se k ní skláněl, jí způsoboval téměř fyzickou nevolnost; tak strašně žárlila! Proč by měl být tak šťasten, když jí způsobil takovou hanbu? Soptila v duchu. Nenávistí se přímo dusila, až zašeptala: „Kéž bys byl mrtev, Alexandře Gordone! Přeju ti smrt!"
Vel vet se najednou otřásla.
„Je ti chladno, drahoušku?" vyptával se Alex starostlivě. „Tyhle hedvábné hadříky tě moc nezahřejí."
„Ne, Alexi.. To na mne jenom sáhla smrt." Jí samé to bylo hádankou. Jakoby na kratičký okamžik ucítila tíhu nějaké strašné, divoké nenávisti, namířené proti sobě a Alexovi. Když se rozhlédla kolem, neviděla nikoho, kdo by k nim mohl chovat nepřátelství. Snažila se setřást úzkost a zabavit se. Vždyť tu byla královnou večera, středem pozornosti! Nikdo z přítomných nemohl k jejímu kostýmu zůstat lhostejný.
Královna opustila Lynmouth House až s prvními paprsky úsvitu. Ten večer nevynechala ani jeden tanec, pochutnávala si na nejvybranějších lahůdkách a popíjela nejlepší francouzské víno. Po mnoha měsících měla poprvé pocit uvolnění a smíru se světem. Dokonce občas přestávala na okamžik postrádat i svého drahého Dudleye.
Toho roku byl maškarní bál o večeru tříkrálovém nebývalé úspěšný, ba i Robin sám připouštěl, že se dobře pobavil. Tak dobře, že dokonce slíbil královně, že od nynějška obnoví otcovu tradici a bude každoročně o tomto svátku pořádat ples. Alžběta pak spokojeně nasedla do královské bárky a vesele mávajíc odplula.
Začala celá série masopustních zábav a společenských událostí před nástupem postního období. Angel se cítila dobře a přemluvila Robina, aby zůstali v Londýně až do Hromnic nebo ještě déle. A tak hrabě z Lynmouthu spolu se svou krásnou ženou a půvabnými sestrami býval k vidění na všech gala událostech sezóny.
Velvet byla šťastná jako snad ještě nikdy. Sice se s Alexem nepřestávali přít o každou maličkost, ale někdy si sama říkala, že jsou možná oba tak tvrdohlaví jen proto, že se těší na sladké usmiřování. Ach ano, byla šťastná, a proto ji nečekaný návrat bratra Murrougha 0'Flahertyho zaskočil.
Murrough byl druhým dítětem Skye 0'Malleyové. Povahou byl hodně po ní, protože sice svou ženu a děti miloval, ale dobrodružství měl ještě raději. Dětství strávil v Irsku, ale později se octl u anglického královského dvora jako páže Geraldiny Fitzgeraldové-Clintonové, hraběnky z Lincolnu. Dvorský život ho však brzy omrzel a navíc si uvědomil, že bez majetku a titulu to u dvora daleko
219
nedotáhne. Požádal proto matku, aby ho poslala do Oxfordu, kde se pilně věnoval studiu, jakož i později v Paříži, kde kdysi studoval i jeho otec. Proto byla Skye navýsost překvapena, když se Murrough rozhodl vydat se na moře.
O jeho námořní výcvik se začali starat matčini nejlepší kapitáni a ukázalo se, že má pro život na moři prý 0'Malleyovské nadání. Když mu bylo dvacet pět, měl už vlastní loď a stal se jedním z nejspolehlivějších kapitánů společnosti Skye 0'Malleyové a Robbieho Smalla.
„Ze všech tvých dětí je on jediný pravý O'Malley," říkával Skye starý Sean McGuire, vrchní velitel Skyeina loďstva.
Murrough velel jedné z osmi lodí, které doprovázely Skye a Adama do Indie. Najednou tu byl zpátky, a to ne v domovském přístavu Plymouthu, nýbrž připlul proti toku Temže přímo do Londýna. Náhodou byl jeden ze sluhů hraběte z Lynmouthu v přístavu, kde čekal na náklad pomerančů, protože Angel na ně dostala nepřekonatelnou chuť. Když chlapík rozpoznal- loď Sea Hawk a jejího kapitána na palubě, zvolal: „Vítejte doma, kapitáne! Hrabě je v londýnském paláci i s lordem a lady z Alcesteru, paní Velvet a jejím skotským novomanželem. Mám pánovi vyřídit, že přijdete?"
Murrough si z toho vybral jen to, že Robin a dvě sestry jsou v Londýně. „Máš tady koně?" zeptal se sloužícího.
„Ano, kapitáne. Tadyhle, ta hnedka s postrojem v barvách našeho pána."
„Půjčím si ji," řekl Murrough a aniž čekal na odpověď, chytil zvíře za uzdu, vyšvihl se do sedla a rychle odklusal.
Až cestou si vybavil sluhova slova: „Paní Velvet a její skotský novomanžel." Což je Velvet vdaná? Od kdy, a co tomu řeknou rodiče? Pobídl koně. Bylo ještě brzy ráno a naštěstí po cestě podél řeky nebyl velký provoz, protože byl chladný, nevlídný den. Konečně uviděl Lynmouth House; stěží zaznamenal úklonu stráže u brány a už pobízel koně tryskem k hlavnímu vchodu.
„Vítejte, kapitáne," pravil majordomus a spěchal napřed. „Jeho lordstvo ještě není vzhůru, ale ohlásím vás."
„Nezdržujte se s tím," odpověděl rychle Murrough a už běžel nahoru po schodišti. „K Robinovi trefím."
„Ale, kapitáne..." majordomův hlas slábnul, když Murrough už mizel nahoře na podestě.
„Kapitáne 0'Flaherty!" ukláněl se Robinův sluha, když Murrough vrazil do předpokoje. „Vítejte doma, pane."
„Děkuji, Kippe. Jeho lordstvo je ještě v posteli?"
„Ano, pane. Večer byl pán dlouho vzhůru."
220
Murrough se ušklíbl. Položil ruku na kliku dveří ložnice. Kapitáne!" Kipp vypadal nešťastně. „Jeho lordstvo není samo!"
Murroughův ošlehaný obličej přelétl úsměv. „To doufám, Kip-pe!" Rozrazil dveře a pokračoval dovnitř, hlasitě volaje: „Robině, ty lenochu! Vstávej, ať se podíváme, s jakou holčinou to vyspáváš!" Přistoupil až k posteli a strhl pokrývky.
Hrabě Lynmouth zařval a vyletěl z postele. Angel vykřikla a snažila se přikrýt. Murrough zkoprněl, když viděl její ^zdouvají-cí se břicho, její světlou krásu a snubní prsten na ruce. To už ho ale bratr udeřil. „Auu!" bručel Murrough a hladil si bolavou čelist. „Takhle mě vítáš, štěně?"
Robin stál, připraven znovu zaútočit a udiveně zíral na velkého hranatého chlapíka před sebou. „Murroughu? Jsi to ty? Ježíši, tys nám ale udělal budíček!"
„Lekl ses, že je to její manžel?" dusil se Murrough smíchy.
,Já jsem její manžel, ty chlípný mořský vlku!" Hrabě se musel smát. „Byl jsi pryč moc dlouho, velký bratře! Ženil jsem se v srpnu a oddával nás královnin kaplan v přítomnosti Jejího Veličenstva: má paní Angel."
Murrough 0'Flaherty měl tolik jemnocitu, že se zastyděl, ba začervenal. „Madame," koktal, „tolik vás prosím za prominutí!"
Angelina krásná tvář zvážněla. „Nevím, jestli vám někdy odpustím, pane," řekla, ale oči se jí smály. Nevydržela se tvářit uraženě a vyprskla smíchy, takže se Murroughovi hned vrátila dobrá nálada.
„Óh, švagre, budeme si muset někdy popovídat o mládeneckých avantýrách mého manžela. Vítejte doma, Murroughu 0'Flaherty! Vaše sestry mi o vás vyprávěly, ale vidím, že mi neřekly ani polovičku!"
Murrough se smál. „Ne, ne, madame, samy mne neznají ani zpola, ba ani má dobrá žena ne! Kdypak se to malé narodí - koukám, že se mladší bratr činil."
„V květnu," odpověděla a Murrough vytáhl obočí.
„Neztrácel jsi čas, Robe, co?"
„A proč taky?" odpověděl i Robin vesele, ale pak zvážněl: „Ale, Murroughu, co tu vlastně děláš? Přijeli matka a Adam s tebou?"
„Ne, Robe, a proto jdu také nejdřív za tebou, když jsem zjistil, že jsi v Londýně. Nejprve jsem chtěl jít rovnou za královnou, ale pak jsem si uvědomil, že by bylo lépe nejprve se domluvit mezi sebou. Matka a Adam jsou v Bombaji v zajetí tamního portugalského místokrále. Jedině vyhlídka na tučné výkupné Portugalcům zabránila v tom, aby je zabili. Matka hodně nadělala s tím, že jsou oba i s Adamem poslušné dítky Svaté matky církve římskokatolic-
221
ké. Když ji posloucháš, máš dojem, že náš strýc Michael O'Mal-ley bude co nevidět zvolen papežem. Místokrál je obklopen jezuity, víš, a ti jsou až moc chytří a v politice zběhlí, než aby napadli vysoce postaveného církevního hodnostáře. A mimoto si dělají zuby na pořádnou část výkupného na vlastní misionářskou činnost."
„Dá se místokráli věřit, že matku a Adama propustí, když zaplatíme?"
„Podle toho, co se vypráví, je místokrál zrádná zmije-nejnižšího řádu," pravil Murrough, „ale pokucl bude výkupné zaplaceno, jezuité slovo dodrží." Murrough si dovolil potutelný úsměšek: „Matčina zbožnost stojí za vidění, to ti řeknu! Nikdy jsem u ní neviděl růženec, ale teď je to to první, čeho si na ní všimneš a nevynechá jedinou příležitost, jak se jím probírat na veřejnosti, Robe. Místokrálo-va kaplana zrovna tak těší její zbožnost, jako uchvacuje její krása."
„Je zdravá, Murroughu?"
„Ano, a úplně ve svém živlu, mladší bratříčku! Teď už věřím, že po celá ta léta doufala, že ještě zažije nějaké dobrodružství; my o tom neměli ani tušení. A co se Adama týče, ten vypadá o deset let mladší. Kvůli Velvet celá ta léta vedli usedlý život, ale teď vidím, že to bylo jen a jen kvůli ní, že se vzdali námořních dobrodružství."
Robert Southwood se při těch slovech nejprve potěšené usmíval, ale pak náhle začal k věci: „Kolik Portugalci požadují?"
„Naštěstí nemají představu o matčině bohatství," odpověděl Murrough, „takže žádají dvě stě padesát tisíc ve zlatě za ni, Adama a jejich loď. Taky nevědí, že s námi pluly ještě další lodi, protože do přístavu v Bombaji vplula jen její a moje loď. Původně jsme se chtěli dostat do Kambaje, přístavu Velkého Mogula o něco severněji, ale bohužel nás bouře svedla z trasy a matčina loď byla navíc trochu poškozena. A také jsme potřebovali pitnou vodu. Ostatní lodě flotily zůstaly kotvit dál od pobřeží s rozkazem počkat na signál, že mohou bezpečně přistát. Matka je pak tajně odeslala pryč pod vedením Robbieho Smalla, ten má mezi sultány Východní Indie přátele. Naloží na ostrovech koření, a tak se nám výprava vyplatí, i když jsme královnino poslání nesplnili."
„Královna si stejně žádný velký úspěch neslibovala, ale s naší máti si obě myslely, že za zkoušku to stojí. Teď je ze všeho nejdůležitější, abychom dostali matku, Adama a naše lodě bezpečně zpátky," řekl Robin.
Murrough přisvědčil, ale hned se zeptal: „Co to slyším, že je Velvet vdaná? Myslel jsem, že se neměla vdávat před šestnáctým rokem, a to bude, jestli si dobře vzpomínám, až příští rok v květnu."
222
Lord Gordon zůstal posledním mužským potomkem svého ro-du"po nečekaném úmrtí otce a mladšího bratra. Pokládal proto za nezbytné vydat se do Anglie a požádat Velvet o ruku co nejdříve. Naneštěstí nikdo neuznal za vhodné upozornit Velvet, že má ve Skotsku snoubence. A matka jí navíc celá ta léta vtloukala do hlavy, že se dostane ke dvoru."
Murrough se ušklíbl, když si představil, jak asi sestřička zuřila, a při Robinově líčení celé té patálie - zvláště když slyšel o čtyřech svatbách - se rozesmál na celé kojo.
„Samozřejmě," řekl Robin s pohledem upřeným na svou ženu, sedící zpříma na lůžku s přikrývkami až u brady a s rozkošnými kučerami, deroucími se zpod krajkového čepečku, „kdyby se byla Velvet neprosadila ke dvoru, nebyl bych se ani já seznámil s mou milovanou Angel!"
Rozzářila se a oddaně se na manžela zahleděla.
„Takže jsi nejspíš naší svéhlavičce pořádně zavázán, Robině," uzavřel Murrough a vstal. „Musím teď ke dvoru sdělit královně, co se stalo. V tuto roční dobu bude nejspíš ve Whitehallu, že?"
„Ano, a Murroughu, vrať se potom sem, protože to musíme říci sestrám. Willow i Velvet jsou v Londýně. Obzvláště Velvet to musí vědět, protože královna nařídila Alexovi, že se nesmí až do návratu Velvetiných rodičů vzdálit od dvora; všichni jsme si totiž mysleli, že se objeví na jaře. Měli Velvet dát oficiální rodičovské požehnání. A teď - jak to vypadá - to bude trvat nejméně dalších dvanáct měsíců, než matku s Adamem znovu uvidíme, a to ještě záleží na tom, jaké bude počasí na moři. Alex nebude chtít zůstat v Anglii tak dlouho. Ze svého panství je pryč už pomalu rok. Královna to jistě pochopí, ale u Velvet to bude chvilku trvat, než uzná, co je její povinnost. Pořád se jí ještě víc líbí u dvora se všemi těmi zábavami a radovánkami, než aby se chystala stát se na prvním místě manželkou a matkou."
„Je ještě hodně mladá, můj pane," bránila Angel přítelkyni. „Nesmíte zapomínat, že ji rodiče chovali jako oko v hlavě a že když přišla letos v květnu ke dvoru, nevěděla dohromady nic o světě. Teď si to vynahrazuje, a až jednou bude mít zábavy dost, usadí se a bude Alexovi výbornou ženou. A mimoto, on je do ní strašně zamilovaný."
„Žádný muž nečeká rád dlouho na potomky," poznamenal Robin.
„Vy jste počkal," řekla Angel klidně.
„Ujistila jste mě, že to bude syn, madame," žertoval Robin.
„A to také bude," prohlásila pevně, „ale stejně už máte tři dce-
223
ry, můj pane." Obrátila se k Murroughovi: „A co vy, můj nový pane bratře, jak dlouho se zdržíte v Londýně?"
Murrough uvažoval. „Budu muset před odjezdem vystrojit a zásobit loď a také se musí shledat od zlatníků výkupné. Budu muset úplně vyměnit posádku, protože ta dosavadní se mnou byla na moři celé dva roky a mužstvo potřebuje pobýt zas nějaký čas na pevnině; ten jim ale nemohu dopřát. Musím za každou cenu vyplout do dvou týdnů, jinak bychom nedokázali zdolat Indický oceán, protože pak začne vítr vát v protisměru. Existuje určité krátké časové údobí, kdy se dá plout kolem dolního rohu Afriky nahoru severovýchodním směrem do Bombaje; a zrovna tak existuje jiné údobí, kdy se dá cestovat stejnou trasou zpět. Po zbytek roku vanou nepříznivé větry."
„Očekáváme vás tedy k večeři," řekla Angel „a doufáme, že po dobu svého pobytu v Londýně budete považovat náš dům za svůj. Bude nám velkým potěšením."
Murrough popošel k pelesti lůžka, vzal Angel za ruku a uctivě ji políbil. „Děkuji vám," řekl prostě a pak, pokynuv bratrovi na pozdrav, opustil místnost.
Murrough 0'Flaherty dostal čerstvého koně a vyjel k Whitehal-lu, kde se ohlásil u lorda Burghleye a přes jeho kancelář byl téměř ihned vpuštěn ke královně. Nejprve se hluboce uklonil a pak před panovnicí poklekl.
„Vstaňte, kapitáne 0'Flaherty," poručila, „a vypovězte nám, co nového." Usadila se do křesla s vysokým opěradlem a vyčkávala.
Murrough ji v hrubých rysech obeznámil s tím, co se stalo. Tvář jí ztmavla hněvem.
William Cecil jí stál po boku a tvářil se rovněž mrzutě, ale zachoval mlčení, dokud kapitán neskončil. Pak řekl: „Nepřichází v úvahu, abychom propustili z Anglie takové množství zlata."
„Rozhodovat o tom vám nenáleží, mylorde," odsekl Murrough. „Je to zlato O'Malleyů; Anglii nepatří. Sami jsme ho získali a náleží jen nám, takže s ním můžeme nakládat podle libosti. Dovoluji si vám připomenout, pane, že kdyby se má matka a nevlastní otec nebyli podjali této služby koruně, nebyli by teď v tak svízelném postavení a nemuseli bychom vynakládat vlastní jmění na výkupné za ně. Celé to dobrodružství nestálo Anglii ani penny, ale nás přijde pěkně draho." Murroughova tvář rozhořčeně zrudla.
„Madame," pravil Burghley, „musím odporovat logice kapitána 0'Flahertyho. Vždyť zlato z výkupného bude moci být v budoucnu použito papeženci proti nám!"
„Pan!" divoce se ohradil Murrough. „Polovička stejně okamžitě zmizí v kapsách místokrále a zbytek použijí jezuité k financování
224
obracení domorodců na víru. Portugalská vláda z toho neuvidí ani jeden jediný zlaťák. Kdyby v Lisabonu věděli o přítomnosti anglických špehů v Bombaji, byli bychom už dávno všichni popraveni a naše lodi by byly zkonfiskovány. Portugalsko touží jen po jednom: naprostém monopolu pro obchod s Indií."
„Má pravdu," chlácholila královna Burghleye. „Nemusejí vědět o naší přítomnosti tam, kde si myslí, že je jen jejich píseček. Pokud snad tahle výprava selhala, vypravíme další a nakonec stejně uspějeme. Jednoho krásného dne bude bohatství Indie patřit nám... Nyní je ovšem naším nejpřednějším zájmem a přáním dostat lorda a lady de Marisco do bezpečí a zpět do Anglie." Obrátila se s úsměvem k Mur-roughovi: „Přáli bychom si, abychom mohli vypomoci s výkupným, kapitáne 0'Flaherty, ale náklady na boj s Armádou nás finančně vyčerpaly a potrvá několik let, než se státní pokladna vzpamatuje."
„Stojíme při vás, madame, v boji proti králi Filipovi," řekl Mur-rough, „a plně vaše postavení chápeme. Musíte mít na mysli jen blaho Anglie. Nemusíte si dělat starosti, protože požadované výkupné budeme moci dát dohromady sami."
Královna se usmála a nabídla mu ruku k políbení. „Pak tedy jděte s Bohem, Murroughu 0'Flaherty," řekla, „a vraťte se bezpečně zpátky domů s matkou i jejím manželem. Máte k tomu naše svolení i požehnání."
„Děkuji vám, madame," zněla odpověď, načež Murrough vycouval z královniny komnaty.
„Dvě stě padesát tisíc ve zlatě!" zvolal lord Burghley, když se za kapitánem zavřely dveře. „Dovedete si představit, co bychom s takovým množstvím zlata dokázali, madame?"
„Je to má přítelkyně," odpověděla královna klidně.
„Ta irská čubka?" vybuchl William Cecil. „Kolikrát vás jen zradila, kolikrát se obrátila proti vám, madame?"
„Ano, Williame," řekla královna pokojně, „skutečně mne za ta léta víckrát porazila a bojovala proti mně, ale nikdy, můj pane, nikdy mne Skye 0'Malleyová nezradila. Ani jednou. To samé bohužel nemohu říci o sobě ve vztahu k ní."
„Jste královnou Anglie, madame, a vaše chování je povzneseno nad jakoukoli kritiku," odpověděl jako pravý oddaný dvořan.
„Ano," souhlasila královna, „ale existuje jen málo lidí - kromě vás, můj drahý Dobrý duchu -, jejichž chování a mravní měřítka jsou stálá a neměnná a jedním z nich je Skye 0'Malleyová.
Nemusela dávat sebe a své lodě v sázku, aby získala záchytný bod v Indii pro anglický obchod, ale když jsem ji požádala, svolila, že se o to pokusí."
225
„Byla by na tom pořádně vydělala," poznamenal lord Burghley kysele.
„Ale pořád tu byla větší pravděpodobnost, že neuspěje, Willia-me, a to se bohužel také stalo. Tohle dobrodružství ji přišlo draho, ale nemělo by ji stát navíc ještě život její a jejího manžela. Nehodlám se o tom už dál bavit!"
William Cecil, lord Burghley, sevřel rty. Od smrti Dudleyho je královna čím dál tím víc sentimentální, a to v nejnevhodnějších okamžicích. Vsadil by se, že lady de Marisco s použitím všech ženských zbraní dokáže vykompenzovat tak ohromnou finanční ztrátu. Skye 0'Malleyová není ten typ, který by dokázal sedět se založenýma rukama.
Murrough 0'Flaherty by s královniným důvěrníkem jistě byl souhlasil. Od narození nejmladší sestřičky se zdálo, že se matka nejen úplně usadila, ale že je tak docela spokojená. To se ovšem staré dobré Skye vůbec nepodobalo. Murrough se své matce obdivoval, a když teď Velvet byla vdaná a usazená, doufal, že se matka zase ujme vedení rodinného obchodního impéria.
„Murroughu!" Willow běžela k němu s otevřenou náručí.
„Murroughu!"
Panebože! Tahleta exkluzivní kráska zeje Velvet? Obě ženy ho objaly a pokrývaly mu ošlehanou tvář vlhkými polibky. Zahřálo ho u srdce, takže je také uchopil, jednu paži kolem úzkého pasu, druhou kolem pasu již méně útlého, nicméně také na dotek příjemného. „To jsem si chytil pěkný párek holoubátek na přivítanou, drahouškové!"
„Už jsi byl doma za Joan a dětmi?" zeptala se starší sestra.
„Ne, Willow, připlul jsem rovnou do Londýna, protože mám nějaké novinky o matce a Adamovi."
„Za jak dlouho přijedou?" vyptávala se Willow. „Nečekali jsme je před jarem."
Nad schodištěm se objevil Robin. „Pojďte nahoru," řekl, „a Murrough vám to poví oběma najednou."
Murrough pochopil, že bratr nechce, aby mluvil, dokud nebudou všichni pohromadě, a vyběhl proto s oběma sestrami v patách po schodišti. Když vešel k Robinovi do knihovny, spatřil Jamese Edwardese, hraběte z Alcesteru, a nějakého dalšího muže, kterého mu Robin rychle představil jako manžela Velvet, Alexe Gordona, hraběte z BorcCairnu. Alexův stisk ruky byl pevný a pohled přímý. Murroughovi se zalíbil.
„Tak vyprávěj!" pobízela ho Velvet netrpělivě, uvelebujíc se v křesle u ohně.
226
Ano," pro jednou Willow s mladší sestrou souhlasila. „Vyprávěj o matce a Adamovi. Kdys je naposled viděl? A co strýček Robbie?"
Murrough klidně vylíčil situaci, v jaké je opouštěl, a s ulehčením pozoroval, že ani jedna ze sester nezačala neplodně lamentovat. Za jak dlouho vyplouváš?" zeptala se Velvet věcně.
"Nejpozději za čtrnáct dnů," odpověděl.
|,A jak dlouho to trvá do Indie?" chtěla Velvet přesně vědět.
„Několik měsíců, to záleží na počasí."
Přikývla. „Robin už bude mít 4ětatko a druhé na cestě, než se matka s otcem vrátí."
„A co my?" zeptal se Alex.
„Jak Bůh dá, můj pane," odvětila lehce; Alex se zašklebil.
„Jsou nějaké problémy s výkupným?" zeptal se Robin. „Nabídla nám královna v tomto ohledu nějakou pomoc?"
Murrough se zasmál. „Královna se omlouvá, že je její kapsa prázdná díky výdajům na boj s Armádou. Lord Burghley se dokonce snažil zabránit, abychom výkupné vůbec vyplatili, protože prý by ztráta takové sumy mohla poškodit anglické hospodářství. Královna jeho námitky odmítla a dala mi volnou ruku. Neboj se, Robe. Dáme ty peníze dohromady, i když se mi zoufale nechce nacpat je do chřtánu místokráli."
„Nikdo o tom nesmí vědět," řekl Robin.
„Samozřejmě," souhlasil Murrough.
„A pročpak?" byla zvědavá Velvet.
„Kdyby se rozkřiklo, jaké množství zlata vezeme, staly by se naše lodi okamžitě terčem útoku pirátů. Mezi Londýnem a Bombají je moc a moc mil moře! Musíme cestovat s malou skupinou lodí, v pevně sevřeném útvaru, ani se nesmíme nechat spatřit jiným lodím, dokud bezpečně nedosáhneme cíle. Povezeme několik tisíc zlatých mincí rozdělených do pěti lodí. I jediná z nich by byla vítanou kořistí. Proto to, Velvet, nikdo nesmí vědět."
„Doufám, že tě ve Whitenhallu nikdo neviděl?" poznamenala Willow.
Murrough se zachechtal. „Jen královna a lord Burghley. Bylo ještě moc brzo, aby bylo urozené panstvo už vzhůru. A mimoto, jen sám fakt, že jsem zpátky, ještě nemusí být nikomu podezřelý. Vypadá to, že jsem prostě jen jel napřed."
„Přivezeš je v pořádku, viď, Murroughu?" Velvetin hlásek trochu zakolísal. „Portugalci přece mamce a taťkovi neublíží, dokud se nevrátíš s výkupným, že?"
„Jak znám matku, Velvet, uzavře zatím s místokrálem nějakou bláznivou sázku a vyhraje výkupné zpátky do posledního penny,
227
ještě než se vrátím. Neboj se, sestřičko. Místokrál chce jenom zbohatnout. Kdyby matce a Adamovi ublížil, nic by z toho neměl. Možná pluli pod anglickou vlajkou, nicméně jsou oba katolíci. Nemá žádný důvod jim ubližovat. Do roka a do dne bude zase celá rodina pohromadě, to ti slibuji!"
Věřila mu. Vždyť to byl Murrough, její Murrough, velký bratr, který ji nosíval na ramenou, když byla ještě děvčátko. Když ji občas - málokdy - poslali spát bez večeře pro nějakou dávno zapomenutou lotrovinu, dokázal jí vždycky propašovat do ložnice nějaký mlsek. Murrough ji nikdy nezklamal a Velvet věřila, že ji nezklame ani tentokrát.
V následujících dnech se Murrough plně věnoval vybavování své lodi na zpáteční cestu a shánění dalších lodí, jež ho měly doprovázet. Zlato bylo v tajnosti obstaráno u zlatníků ve třech královstvích a na palubu mělo být přeneseno až na poslední okamžik, poschováváno v běžném nákladu; zatím ho uložili v tajných úkrytech v docích obchodní společnosti O'Malleyů-Smallů, aby nevyvolalo nežádoucí pozornost. Všichni kapitáni a zasvěcení členové posádky byli naprosto důvěryhodní. Murrougha potěšilo, když si členové posádky nepřáli být vyměněni, ale chtěli ho provázet i na této plavbě. Přestože strávili tolik měsíců na moři a doma se teď zdrželi jen krátce, zamilovali si už dobrodružství ve službách svého kapitána a chtěli je s ním dotáhnout do konce. Když bylo všechno spolehlivě zařízeno a v běhu, odjel se Murrough podívat za ženou a dětmi.
Vedle starostí o matku a otce trápilo Velvet i to, že si s přicházejícím jarem Alex vyžádá královnin souhlas k návratu na Dun Broc. Za současných okolností se takový souhlas dal očekávat. Možná že by Velvet dokázala zdržet Alexe až do svých narozenin prvního května, nicméně by se hned vzápětí ocitli na cestě do Skotska. Zbývá jí tedy jen pár měsíců u dvora a co nevidět začne postní doba s půstem a modlením. Po příštích šest týdnů od Popeleční středy až do Velikonoc mělo být radovánkám a společenským událostem odzvoněno. Uvažovala o možnosti mít s Alexem dítě právě teď, ale pak ten nápad pustila z hlavy, protože věděla, že si přeje, aby se jeho příští dědic narodil až později, na Dun Brocu. Bude lépe počkat, dumala, na návrat do Skotska, než se pokoušet o těhotenství teď a donutit tak Alexe, aby zůstal v Anglii až do porodu.
Poslední maškarní ples se měl konat o masopustním úterý u dvora. „Od zítřka už jen samé pokání a k jídlu jen ryby," truchlil Essex, ale královna ho rázně klepla vějířem přes prsty.
228
Fuj, pane," kárala ho. „Šest týdnů půstu vám věru neuškodí a ani na okamžik nepochybuji, že si to hned na Hod Boží velikonoční začnete vynahrazovat!"
Královna nařídila, že se dámy mají dostavit na ples v toaletách buď zlatých, nebo stříbrných a pánové oblečeni v barvě černé či červené. Zábava skončí přesně o půlnoci. Až do té chvíle se má tančit a hodovat na náklady Jejího Veličenstva.
„Co budeš dělat celých šest týdnů?" zeptala se Angel Velvet, když ten den spolu obědvaly. „My zítra odjíždíme na Lynmouth. Cítím se výborně a Robin si myslí, že když pojedeme opatrně a pomalu, nestane se děťátku nic. Přece nezůstaneš celou tu dobu v Londýně. Vždyť to tady bude hrozná nuda!"
Než mohla Velvet odpovědět, vložil se do hovoru Alex. „Za pár dní odjíždíme do Skotska," řekl vážně.
„Do Skotska!" zalapaly obě po vzduchu, načež Velvet vykřikla: „Teď v zimě? Vždyť cesty budou v příšerném stavu, pokud vůbec budou sjízdné! Myslela jsem, že vyjedeme až po Velikonocích, můj pane."
„Velvet, už jsem ze svého panství pryč deset měsíců. Mám s sebou ohromnou družinu a její ubytování a stravování tady v Londýně mě stojí celé jmění! Mí muži jsou už neklidní a neklid plodí potíže. Stýská se jim po domově a po rodinách. Je možná chladno, ale přinejmenším v Anglii jsou cesty sjízdné. Nevím sice, jaké to bude ve Skotsku, ale každopádně se pokusíme prorazit. Když budeme mít štěstí, budeme do měsíce na Dun Brocu. Už jsem si vyžádal královnino svolení. Tví rodiče se nevrátí ještě nejméně rok, možná déle. Jestliže půjde vše dobře, můžeme je přivítat rovnou s pěkným vnoučetem!"
„A tak by to také mělo být," vložila se rázně Willow do hovoru. „Stejně chceme s Jamesem odjet hned začátkem postní doby na Alcester. Jestli dovolíte, bratře Alexi, rádi bychom cestovali s vámi. Alespoň se nebudu bát, protože s takovou tlupou divoce vyhlížejících Highlanderů si nikdo nedovolí nic začínat. Pokud budete stát o pohostinství na Hill House, než se vydáte na další cestu, jste srdečně zváni."
„Těší mne, že chcete cestovat s námi, Willow," odvětil Alex zdvořile. „A co se vašeho pohostinství týká, uvidíme. Když bude slušné počasí, nebudeme se chtít zdržovat."
„Kdypak jste mě hodlal informovat o svých plánech, můj pane?" řekla Velvet. Nejprve promluvila zlověstně a tiše. Její hlas vzápětí hněvivě stoupl: „Dnes večer je královský maškarní ples a kolik času mi pak popřejete na to, abych si zabalila věci, než mne odvle-
229
četě do zimní Vrchoviny? Anebo snad máte v úmyslu odtáhnout mne zase jen s rancem na zádech, jako jste to už jednou udělal?"
„Nemusíte si brát s sebou všechno," odpověděl Alex pošetile. „Pansy může zabalit zbytek a přijet za námi na jaře."
„Cože?" vykřikla Velvet. „Nejdřív mne chcete vyrvat z lůna rodiny, pak byste mě nejradši zbavil všech mých šatů a osobních věcí a nakonec i komorné! Možná že máte pro mě všechno připravené tam v té hromadě kamení, které říkáte u vás na Vysočině hrad? Máte tam pro mne děvče, které mluví spisovnou angličtinou, abych si s ní mohla alespoň povídat, nebo mě tam čeká nějaká divoška, která mi nebude rozumět ani slovo a já jí? Nepojedu! Když tak toužíte jet do Skotska, jeďte si sám, ale to vám povídám, že pojedete beze mne, jestli nebudu mít čas si sbalit věci a jestli mám jet bez komorné!"
„Vypovídáte mi snad poslušnost, Velvet?" zakřičel na ni a při tónu jeho slov všichni až nadskočili.
„Tak už jsme zase u těch koní a psů, Alexi?" zeptala se s rukama v bok.
Hrozivě na ni pohlížel, když Robin řekl: „Nemůžeš od sestry žádat, aby odjela do nového domova bez svých věcí a bez komorné, Alexi. Kdy hodláš vyrazit?"
„Do týdne."
„Spousta času," chlácholil ji Robin, „na to, aby Pansy a moje služebnictvo dokázali všechno sbalit. Mohl by se vám hodit můj cestovní kočár?"
„Až do Edinburgu určitě," mumlal Alex.
„Výborně," Robin na to nadšeně. „Velvet s Pansy budou alespoň v klidu a pohodlí, aby jim zbylo dost sil na jízdu na koni na posledním úseku cesty z Edinburgu na Dun Broc. Tak jsme tedy domluveni, že?" Tázavě hleděl na sestru a švagra.
„Výborně," řekla Willow, „já za sebe budu jen ráda, když budu moci cestovat na Hill House v pohodlném kočáře, Robině. Ještě nikdy jsi mi ho nepůjčil; je to ten nejlíp odpérovaný povoz, co znám. Ale jak se s Angel dostanete na LynmouthT
„Odjíždíme zítra," zněla odpověď. „Bude dost a dost času na to, abychom se dostali v našem kočáře na Lynmouth a aby se pak mohl vrátit prázdný do Londýna pro vás a Alexe s Velvet."
„V tom případě s odjezdem do Skotska souhlasím," řekla sladce Velvet a šibalsky se na manžela usmála.
„Já se z tebe, ženská, zblázním, jestli tě ale dřív neuškrtím," vrčel Alex.
„Už tě smiřování unavuje?" ucedila koutkem úst.
Alexovi zjihly oči a ústa, stažená do vzteklé linie, změkla. Dlouhy-
230
mi kroky přešel pokoj až k ní, uchopil ji do náručí, vyzdvihl a odkráčel i se svým sladkým břemenem z pokoje. Za sebou slyšel udivené zajíknutí Willow a Angel a potutelné pochechtávání obou švagrů.
Velvet rty laskala manželovo ucho, zatímco vyšel z Lynmouth House a zamířil přes zahradu k nim do Greenwoodu. Málem zakopl, když ho něžně hryzla.
„Ty děvko," zavrčel, „nejsi nic jiného než nestydatá dívčice."
„Ale vždyť by sis mne ani nepřál mít jinou, můj pane," zašeptala odvážně, zatímco už vešel do domu a stoupal po schodech k jejich komnatám. Dvě mladé děvečky, které tam právě zametaly, zůstaly stát s otevřenou pusou jako zkamenělé. Velvet mu jazykem obkroužila ucho, až se zachvěl.
„Upustím tě," zahrozil, ale ona se jen zasmála.
„Ne, neupustíš, Alexi. Na to jsi až moc nedočkavý, aby ses se mnou dostal do postele, ale zas moc slušný na to, abys to provedl tady před služebnictvem." Jemně mu foukala do ucha.
„Ale vždyť ty jsi na to stejně žhavá jako já," zamumlal zastřeně a kopnutím rozrazil dveře ložnice.
„Ano, můj pane," vzdychla, „věru jsem."
Položil ji na postel a uchopiv okraj živůtku, roztrhl jej až do pasu a obnažil jí ňadra. Přitlačil ji na postel a vyhrnoval jí sukně, zatímco se sám druhou rukou odstrojoval. Načež na ni padl celou vahou a jeho ústa hledala něžnou bradavku. Velvet se pod ním svíjela touhou a rozkoší z laskání.
„Nejsi nic jiného než nestyda," mumlal jí do kůže, „a kdybych nevěděl, že jsem tě o panenství připravil sám, musel bych se pozastavit nad tou tvojí nestydatou nenasytností. Takhle ovšem musím myslet, že na vině je jen tvá nepřekonatelná vášeň k mojí maličkosti."
Velvet se musela smát. „Ano, můj pane, ale nevím, jestli všechny ty řeči dokážou mou vášeň ukojit. Ach, Alexi, ach!"
Jeho ústa našla její a zabořila se do nich. Pohyboval se nad ní schválně pomalu, aby ji vydráždil, až se mu Velvet z neukojené touhy zahryzla do svalnatého ramene.
„Ty čertice! Má sladká, žhavá čertice," broukal.
Snažila se vycházet vstříc jeho pravidelným pohybům, v čemž jí bránily schumlané vyhrnuté sukně, a při vzpomínce, jak se dříve tohoto vyvrcholení manželského života strachovala, se musela usmívat. Byla by ráda věděla, zda všechny ženy tak dychtí po milování s manželem, anebo je ona skutečně taková děvka, jak ji žertem nazval. Ale najednou na tom přestalo záležet, protože ji uchvátil a unášel proud rozkoše. S drobným výkřikem se k němu celým tělem přitiskla, jak vzájemná touha zintenzivněla, až konečně vy-
231
vrcholení vyneslo Velvet i Alexe na vrchol blaha, z něhož se jim nechtělo vracet.
„Ach, děvče," řekl nakonec, „nikdy nebudu chtít jinou než tebe. Zbožňuji tě!"
„A já tebe, můj pane manželi, milovaný!" odpověděla.
Chvíli klidně leželi, vzájemně propleteni. Stíny pozdního odpoledne se dloužily a za chvíli už v pokoji zavládlo šero. Konečně řekla Velvet něžně: „Dlužíš mi další šaty, můj pane, a chci je, ještě než odjedeme do Skotska." Lenjvě se usmál. „Stojíš mi za nové šaty, holčičko, určitě!" Pak se k ní obrátil a začal jí pomalu líbat obnažená ňadra. Velvet cítila příjemné mrazení v zádech, ale pak ho najednou chytila za vlasy a odtáhla mu hlavu. „Ach ne, Alexi! Zapomněl jsi, že jdeme na ples ke královně?"
„K čertu s bálem!" mumlal, uchopil do zubů její bradavku a jemně ji hryzal.
„Ne, ne!" snažila se ho odstrčit, ale začínala se už smát, bezmocná proti přílivu vlastní touhy.
„Ale ano," naléhal, „máme čas na ještě jedno sladké objetí, madame, než si budu muset obléci ty bláznivé šaty a protancovat celý večer pro potěchu staré královny."
„Alexi! Nemluv tak o královně!"
„Ano, děvče, máš pravdu," řekl a foukl jí do ucha, zatímco jí hnětl ňadra a rukou sjel až k sametovému břichu. Pak se znovu v dlouhém polibku zmocnil jejích úst, až ji rty brněly. Jeho tělo na okamžik ustrnulo nad ní, načež se jí něžně zmocnil.
Hluboce vzdychala, rukama ho zběsile hladila po zádech, šíji a vlasech, milování v ní rozněcovalo neukojitelný žár, takže nad sebou ztrácela vládu. Královský majestát, královnin maškarní ples, blížící se cesta do Skotska, vše bylo pro tu chvíli zapomenuto.
Později znovu leželi ukojeni vedle sebe, když se ozvalo zaklepání.
„Mylady! Mylady!" volala Pansy. „Musíte se už vykoupat, nebo přijdete pozdě!"
„Tahle husa nemá trochu slušnosti," protestoval Alex. „Kdyby do ní nebyl Dugald tak udělaný, nechal bych ji nejradši tady."
„Ne," řekla Velvet se smíchem. „Rychle, Alexi, pomoz mi z těch cárů, cos mi nadělal ze šatů. Radši se Pansy ukážu v županu, než aby viděla, cos provedl s mým živůtkem."
Alex vydal spokojený zvuk, takže usoudila, že své aktivity nijak nelituje. Rychle jí svlékal šaty, občas ji nezbedně zalechtal a škodolibě se dušené chechtal, když ho pleskla přes ruce.
„Kam to schováme?" šklebil se s troskami šatů v rukou.
232
Velvet se rychle rozhlédla po pokoji a pak vyskočila z postele a nacpala nešťastné šaty do malé truhlice pod oknem. Vítězoslavně se usmála. „Dám je zítra švadleně, jestli se jí je podaří opravit." Když viděla temný pohled, s nímž sledoval její nahotu, znovu se zasmála. Vem si něco na sebe, děvče, a pusť Pansy dovnitř, nebo za sebe neručím!" zavrčel.
Koupel čeká," tloukla komorná na dveře. Velvet otevřela jinou truhlici a vytáhla župan. „Otevři, Alexi," řekla. Zelené oči jí jiskřily veselím, a on zklamaně stiskl zuby, protože po ní znovu zatoužil, přestože se už dvakrát pomilovali.
S hlasitým vzdechem došel ke dveřím a otevřel, aby vpustil Pansy a několik sluhů s konvemi horké vody na koupel pro jeho paní. Nedalo se nic dělat, bude ji muset dnes večer doprovázet ke dvoru. Je to poslední slavnost masopustu, od půlnoci začíná půst a pokání na dlouhých šest týdnů. Zašklebil se. Královna má dobré oči, neujde jí, kdo se nedostavil. I když už měl její svolení odvézt svou mladou ženu do Skotska ještě před Velikonocemi, věděl Alex, že je povinen se i s Velvet zúčastnit dnes večer plesu. Královna by nakonec ještě dokázala povolení zrušit!
„Cožpak se najde teplá voda jenom pro mou paní?" zavrčel vztekle na sluhy a pak se odporoučel do vlastní ložnice.
Jen co sloužící odešli, Velvet shodila župan a blaženě se ponořila do vrchovaté kádě příjemně teplé vody, provoněné karafiáty.
„Zbyla na vás také voda ke koupání, pane?" sladce se otázala skrze otevřené spojovací dveře mezi ložnicemi.
„Dost málo, madame, ale musí to stačit," odpověděl kysele.
„Já mám koupel naprosto dokonalou," vrněla Velvet. „Myslím, že se budu chvíli máchat." Jemně se ve vodě zavrtěla a hlasitě povzdechla blahem.
„Žádné máchání!" ozvalo se vztekle odvedle. Měl v kádi vody jen na tři palce a klepal se zimou. „Když se budeš dlouho máchat, přijdeme pozdě a dobře víš, jak Její Veličenstvo nenávidí nedochvilnost. Nechci upadnout v nemilost!"
„Když přijdeme pozdě," škádlila ho Velvet, „řeknu Jejímu Veličenstvu, že to byla tvoje vina a dopodrobna vylíčím, jaks mne přinutil prolaškovat odpoledne, můj pane."
Musel se zasmát, při vzpomínce na promilované odpoledne se mu rázem vrátila dobrá nálada. „Jestli na nás něco takového prozradíte, madame, nebudeme už nikdy smět ke dvoru ani páchnout. Jak by se vám líbilo strávit celý život na Dun Brocul Ne že by mně to vadilo."
Velvet mu také odpověděla smíchem: „Pane Bože, ne!" řekla upřímně.
233
„Pak tedy navrhuji, madame," odpověděl, „abyste si pospíšila nebo se připravte na celoživotní pobyt na skotské Vysočině."
Pansy se na paní spiklenecky usmívala a i Velvet se musela smát, zatímco jí drbala záda. Dvě služtičky pobíhaly po pokoji a připravovaly oblečení na večer. Nejprve rozprostřely na postel hedvábné prádlo s krajkami, silně navoněné, pak následovaly hedvábné punčošky s kosočtvercovým vzorem střídavě stříbrným a zlatým. Nakonec přišly nádherné šaty ze stříbrného brokátu zdobené stříbrnou krajkou, které přehodily přes křeslp. Živůtek byl pošit průsvitnými nazelenalými kousky jantaru do vzoru kapradin a motýlů a rukávy byly bohatě zdobeny stříbrnou krajkou.
Velvet vylezla z kádě a rychle se zabalila do prohřáté osušky. Posadila se k ohni, zatímco jí služebné osušovaly a komorná jí kartáčovala vlasy navoněným kartáčem. Poté povstala, aby ji všechny tři mohly obléci. Sehnula se k novým podvazkům a na každém z nich musela obdivovat velkého stříbrného motýla se zelenými tykadly.
„Jestli nejsou nádherné," řekla nadšeně Pansy. „Vlastně je to škoda, že je nemůžete ukázat."
„Jenom jeho lordstvu, jestli se chce v pořádku dostat na Dun Broc." Zadívala se na komornou. „Jestlipak ti nebude vadit, Pansy, že budeme žít trvale ve Skotsku? Náš nový domov bude na venkově, daleko ode dvora. Bude to tam pěkně nudné, o tom nepochybuj! Možná, že bys radši zůstala ve službě v Anglii?"
„Ne, kdepak, mylady! Jsem zvyklá žít na venkově, vždyť jsem vyrostla na Queen's Malvern spolu s vámi. V Londýně je to vzrušující, to připouštím, ale mám radši klidnější a uspořádanější život. Dugald si mne navíc chce vzít. Lepšího muže bych nenašla."
„Doufám, že jsi do něj zamilovaná, Pansy, když si ho chceš brát," řekla Velvet.
Komorná se šťastně zasmála: „Ba ano," přiznala, „mám toho rošťáka moc ráda!" Pak se obrátila k oběma služtičkám: „Řekněte někde jen slovo, o čem jsme se tu dnes bavily, a nedočkáte se jara, to vám povídám! Dugald taky nemusí všechno vědět."
Obě děvčata horlivě kývala na souhlas. „Ano," řekla jedna z nich, jménem Sarah. „Mužskému nedělá dobře, když je si moc jistý. Neřeknu ani půl slova, slečno Pansy, ani tady Millie. Viď, Millie?" Druhá holčina přikývla: „Ne," slibovala, „nebudu nikde nic vykládat."
Velvet už byla připravena obléci si toaletu, a komorná ostře poručila: „Nelelkujte tady! Hned podejte mylady šaty!"
Šaty tu byly coby dup a za okamžik už se Velvet zhlížela ve velkém zrcadle mezi okny. Usoudila, že jsou ty šaty úplné terno, a spo-
234
kojeně se s úsměvem v koutku úst natřásala před zrcadlem. Prsa jí málem přetékala přes stříbrnou krajku, lemující výstřih. Kolem krku ií do žlábku mezi ňadry splýval náhrdelník ze zeleného jantaru a žlutých diamantů, k němuž patřily stejné náušnice. Pansy jí zkar-táčovala vlasy dozadu, takže jí splývaly rozpuštěné po zádech, a nad levé ucho jí připevnila ozdobu z několika stříbrných růžiček.
„Mylady, prosím, vaše šperkovnice," hlásila Pansy a podržela před svou velitelkou otevřenou skříňku plnou prstenů.
Velvet se na okamžik zamyslela, prolétlo jí hlavou, že ještě před rokem touto dobou neměla žádné šperky a teď jí patří celá řada náhrdelníků, náušnic, náramků, broží a spousta jiných drahocenných tretek. Alex ji tím vším s oblibou zahrnoval. Pak si s vráskou soustředění na čele vybrala několik prstenů: se žlutým diamantem, se smaragdem, další s fialovým spinelem a jiný s velkou smetanově zbarvenou perlou. Rychle si je navlékla na štíhlé prsty.
„Madame, jste úžasná!"
Otočila se a spatřila manžela. Byl od hlavy k patě v rudém sametu, kabátec vyšívaný zlatými zrnky do geometrického vzoru.
„I vy, mylorde, vypadáte skvěle!" Vrátila mu poklonu s upřímným obdivem. Jak hezký je to muž a jak je do něj stále víc zamilovaná!
„Je to škoda, že musíme odejít, že?" škádlil ji, zlatavé oči plné lásky.
Velvet si povzdychla. „Ano, je to škoda, ale ještě větší škoda by vznikla, kdybych zklamala svou kmotřičku královnu, když nám prokazuje tolik laskavosti a má nás tak ráda." Stydlivě klopila oči, až se musel usmát té náhlé cudnosti.
„Žádný strach, mylorde, protože vy se ve společnosti nikdy nudit nemůžete. Za pár minut budete obklopen chichotajícími se bláznivými ženskými, které ani nevezmou na vědomí, že existuji. Pozorovala jsem vás, pane, a připadal jste mi jako olizující se kocour u misky mléka. Ne, ne, vy se určitě nudit nebudete!"
„Ani vy, madame," odporoval, „jestli já mám kolem sebe dámy, pak vás stejně rychle obklopí zase páni."
Pobaveně se zasmála; věděla, že žárlí. Pansy jí přehodila dlouhý plášť s kapuci ze stejného stříbrného brokátu jako šaty, lemovaný sobolinou, právě když spojovacími dveřmi vešel Dugald s pánovou Čapkou a pláštěm. Pak se hrabě a hraběnka z BrocCairnu vydali do Greenwiche po řece na pohodlné loďce, protože bylo sice chladno, ale řeka nebyla dosud úplně zamrzlá a průjezd zůstával volný. Služebnictvo je zahalilo do kožešin a do nohou jim uložilo horké cihly zabalené do flanelu.
235
Velvet jízdu po řece zbožňovala, a tak se jen pohodlně uvelebila, když bárka odrazila. Slunce právě zapadlo a po pravici jim tak zůstaly oranžovězlaté červánky západu, nad nimiž z tmavnoucí oblohy zářila jediná jasná hvězda. Temže plynula klidně, tichá tmavá hladina prozrazovala krátký okamžik klidu mezi odlivem a přílivem. Bárka BrocCairnů brázdila bez hlesu hladinu, nezanechávajíc téměř žádnou stopu. Vítr utichl a dobře v kožešinách zabalení pa-sažéři ani nevnímali únorový chlad.
„Pořád tě ještě mrzí, že máš odjet do Skotska?" zeptal se Alex Velvet tiše.
„Ne, vlastně ne," odpověděla. „Chtěla jsem sice vidět rodiče, ještě než odjedeme z Anglie, ale protože naše zasnoubení vlastně domluvili oni, jistě by ani proti sňatku nic nenamítali. A potom" -Velvet se na rtech objevil drobný úsměv -„za tu dobu, než přijedou, můžeme už mít dítě, nemyslíš?"
Až mu údivem poklesla čelist nad tou náhlou změnou plánů. „Kčertu, děvče, což to celou tu dobu neříkám?" vyrazil.
„Ano, můj pane, ale pak by zas nebylo vhodné, aby se dědic BrocCairnů narodil v Anglii, že?"
„Ještě jednou, madame," zavrčel, „a doženete mne k nejhoršímu. Řekni, opravdu tedy nechceš počkat na rodiče?"
„Dlouho jsem o tom přemýšlela, Alexi," řekla, „a uznala jsem, že když mají dost elánu na cestu do Indie, bude pro ně výlet do Skotska úplná maličkost, když nás budou chtít navštívit, aby viděli naše děti." Její ruka v rukavičce vklouzla do jeho a on ji stiskl. Pak se na něj zahleděla s úsměvem: „Myslím, že už začínám dospívat, Alexi, a chci už mít vlastní domov."
Pocítil, jak se mu svírá hrdlo, a rychle se to snažil polknutím zahnat. Zároveň ho zaplavila mohutná vlna úlevy. Tolik si přál, aby si zamilovala Skotsko, a nade vše Dun Broc, jenž se měl stát jejím domovem! Měl ji příliš rád; nedokázal by trvale snášet pomyšlení na to, že je nešťastná. Konečně byly jeho modlitby vyslyšeny!
Jinak měl ovšem velkou chuť ohnout ji přes koleno a nasekat jí na holou. Těch posledních pár měsíců ho soustavně doháněla k šílenství. Protichůdné pocity se mu ve tváři zračily tak jasně, že se Velvet, oddaně na něj hledící, nemohla zdržet úsměvu.
„Ty mi ale dáváš zabrat, děvče," zahučel utrápeně, „ale ať jsem zatracen, jestli do tebe nejsem zamilovaný až k zbláznění."
„Myslím, že jsem postižena stejně, můj pane. A navíc, v Londýně je prý mimo sezónu nesmírná nuda."
Musel se proti své vůli zasmát: „Aha, takže Velvet de Marisco,
236
hraběnka z BrocCaimu, jede do Skotska vlastně za dobrodružstvím, za zábavou, aby se rozptýlila, je to tak?"
A ze zvědavosti," škádlila ho na oplátku. „Od té chvíle, kdy jsi na jaře do Anglie dorazil, jsi jako na jehlách, jen aby ses už mohl vrátit do toho svého převzácného Skotska, Alexi, dokonce ses nezastavil ani před únosem! Jsem strašně zvědavá, jak to vypadá tam dál za Edinburgem, co tě tam tak táhne."
„Dun Broc mě tam táhne, děvče zlaté, a doufám, že si ho zamiluješ i ty! Ach, Velvet, má lásko, kolem nás tam jsou hluboké lesy a vysoké hory a hrad se tyčí na skále, jako by mohutný raroh číhal na kořist. I když se v údolí válí mlha, u nás nahoře je pořád jasno, protože Dun Broc soupeří ve výšinách s orly!"
Při těch slovech ji až zamrazilo. Jak hluboce miloval svůj domov! „Určitě si ho zamiluji, Alexi," řekla upřímně. „A jak by také ne, vždyť z Dun Brocu pocházíš ty a z Dun Brocu jsi také sestoupil do mého života."
Miluje mne! Blesklo mu hlavou s oslnivou přesvědčivostí. Opravdu mne miluje! Impulzivně se k ní sklonil a jejich ústa splynula v dlouhém vášnivém polibku.
Když ústa oddálili, zahleděl se jí hluboko do smaragdových očí a Velvet poznala, že teprve teď, když jí srdce právě štěstím přetékalo, pochopil její lásku. V tu chvíli jí bylo úplně cizí a nepochopitelné, že se mu tak dlouho bránila.
„Greenwich, pane," zvolal jejich lodník a už před sebou spatřili světla paláce.
„Bude se ti stýskat," řekl něžně.
„Ano," souhlasila, „bude se mi stýskat, ale jednou, až naše děti trochu odrostou a budeme je moci nechat samotné, se sem vrátíme, Alexi. Vím už, že můj domov je tam, kde jsi ty, má lásko. Už určitě dospívám, cítím to."
„I já už jsem dospělý," odvětil s úsměvem.
Jejich bárka se zařadila do dlouhého sledu plavidel, která čekala na přistání v královském přístavišti. I když se na přídích houpaly lucerny, nebylo možno ve tmě rozeznat, kdo v nich sedí. Najednou se jakási čerstvě dorazivší loď pokoušela vecpat do řady před bárkou BrocCairnových.
„Ustupte lordu de Boultovi," hulákal nadutě její lodník.
„Hrabě a hraběnka z BrocCairnu ustoupí jen samé královně," odsekl lodník lorda Gordona. „Zařaďte se do řady a čekejte!" a pro zdůraznění svých slov šťouchl do cizí lodi veslem. V tu chvíli se i ostatní lodníci připojili k sluhovi hraběte; všechny drzost lodníka de Boultových rozlítila.
237
„No tak, koukej se zařadit, couvni!"
„Copak je lord de Boult něco lepšího než můj pán, lord Lincoln?" zařval sluha hraběte Lincolna.
Vzduchem létaly nadávky, některé z nich dost ostré, až s polohlasným zaklením lodník de Boultových odcouval dozadu. Zanedlouho hrabě a hraběnka z BrocCairnu přistáli a vystoupili přímo pu schodišti Greenwichského paláce, kde už oslava masopustního úterý začala. Bylo už slyšet, jak hudebníci ladí nástroje, a hned u vchodu je obklopili přátelé.
„Aha!" volal Essex, „konečně! Co vás zdrželo?" Byl v černém sametovém kabátci třpytícím se diamanty.
„Ty se ptáš?" pousmál se Raleigh, stejně nádherně oděný v rudém sametu posetém granáty a zlatými zrnky.
„Waltře!" varovně ho okřikovala Bess Throckmortonová, jejíž tmavě plavá krása vynikala v zlatém brokátu; látku na ty šaty dostala darem o tříkrálovém večeru od Velvet. Ale Velvet se jen zasmála.
„Slasti manželského lože, sire Waltře, jsou největšími klady manželství, jak jistě jednou sám seznáte." Na okamžik spočinula pohledem na přítelkyni, která zrudla až ke kořínkům vlasů.
„Pojďte s námi," řekla Bess, aby zakryla rozpaky. „Královna se už po vás ptala, a poslala mne, abych vás přivedla, hned jak dorazíte."
Vesele následovali oblíbenou královninu společnici dál po schodech do sálu, kde už byla zábava v plném proudu. Královna Alžběta seděla na pozlaceném trůně na vyvýšeném stupínku, pokrytém koberci, nádherně oděna do bílého sametu s proužky stříbrného brokátu posetými diamanty, perličkami a malými zlatými mušličkami. Kolem krku měla šest řad dokonale stejných perel se smaragdovou sponou. Na hlavě jí seděla živě rudá paruka. Šedohnědé oči zářily vzrušením a při hovoru graciézně podtrhovala svá slova pohyby ušlechtilých dlouhých rukou, zdobených prsteny. Když spatřila Velvet s Alexem, rozzářila se úsměvem a pokynula jim. Přistoupili blíž, proplétajíce se houfy štěbetajících dvořanů. Když se dostali k malému pódiu, vzdali panovnici povinnou čest hlubokou úklonou.
Královna povstala a zvolala: „Ticho! Chceme promluvit; nechť každý slyší!" V sále zavládlo ticho, zmlkli i muzikanti. Královna se na všechny milostivě usmála. Jestli je za ta léta dokázala něčemu naučit, pak to byla poslušnost! „Zítra," začala, „nastává období půstu a brzy nato odjede naše nejdražší kmotřenka Velvet s manželem domů do Skotska. Jelikož doufáme, že naše kmotřenka bude v novém domově poslušná manželovy vůle..." tu královna udělala
238
auzu, přerušovanou hlasitým souhlasným pochechtáváním přítomných, „možná ji po několik příštích let nespatříme, protože Dun groc je od Londýna příliš daleko. Queen's Malvern, kde Velvet vyrostla, byl námi darován Adamu de Marisco z našich vlastních statků. Jelikož nemá syna, který by se stal pokračovatelem rodu, ustanovujeme tímto, že po jeho smrti přejde panství na Alexandra Gor-dona, hraběte z BrocCairnu a na jeho potomky. To je náš dar vám oběma, protože vás vpravdě milujeme."
Velvet vytryskly slzy radosti. Ze jednou bude Queen's Malvern patřit jí a jejím dětem, se jí zdálo víc, než mohla unést. Jistěže přála rodičům každičký den života, který jim Bůh dá, ale už teď se během příprav na odjezd na sever cítila jakoby odříznuta od všeho, co milovala. Až nyní královna - jako by věděla, co cítí - našla na ten pocit ztráty lék. Mladičká hraběnka z BrocCairnu klesla na kolena. Uchopila lem královniných šatů a povznesla jej ke rtům. „Děkuji vám, madame," řekla hlasem třesoucím se dojetím. Nebyla s to říci nic dalšího.
Alžběta se k dívce sklonila, aby ji zvedla a oči zvlhly i jí. Vytáhla z rukávu hedvábný kapesník a osušila své kmotřence líčka. „No tak, dítě, chtěla jsem vám přece udělat radost."
„Och, to jste udělala, má dobrotivá paní! Udělala jste mi velikou radost!"
„Jak velkorysý dar, Vaše Veličenstvo, opravdu," řekl Alex, který teprve teď našel slova.
Královna se na něj pobaveně podívala. „Nebudeme už mít dědice trůnu své krve," řekla zdrženlivě. „Nejspíš jednou dosedne na trůn syn mé zrádné sestřenky Marie Stuartovny." Chladně se pousmála. „Možná. A jestli k tomu dojde, pak vám, mylorde, nebude na škodu, když budete mít panství v Anglii."
„Ne," přikývl slavnostně. „To jistě nebude."
„Hodláme žít ještě dlouho," pousmála se znovu královna, „- a nepochybujeme o tom, že i lord a lady de Marisco mají ještě dlouhý život před sebou. Potrvá možná ještě dlouho, než se budete moci ujmout svého dědictví, pane. Dost dlouho."
„Ale až se tak stane," řekl Alex pohotově, „vzpomenu vděčně a s obdivem dobroty veliké královny Anglie, Alžběty z rodu Tudorů."
„Han!" zakrákala královna. „Prokrista! Jaká škoda! Vy byste měl zůstat u dvora, Alexandře Gordone, protože dozajista máte li-chometný jazyk dvořana! Vy byste to dotáhl daleko!"
„Královna je příliš laskavá," oďpověďěl Alex, „ale při vší povinné úctě k Vašemu Veličenstvu i královskému dvoru musím říci, že toužím po horách své vlasti."
239
Alžběta se usmála. „Rozumím," řekla tiše. „Milujete svůj Dun Broc stejně jako já svůj Greenwichský palác. Nikomu nedovolím hanět můj domov a ani váš nehodlám hanět, mylorde. Mé svolení k odchodu pro vás platí. Jděte s Bohem a v pokoji, ale časem se k nám i se svou chotí vraťte."
Alex se hluboce uklonil a uctivě políbil královně ruku.
Alžbětě zas zajiskřilo v očích. „Tak a teď, pane, běžte a užijte si večera! Několik párů očí se z vás nespustilo od chvíle, kdy jste vstoupil. Jsou to nestydy! Nic než.nestydy! Žárlíte, Velvet?"
„Ne, madame, protože mi k tomu můj pán nedává příčinu. Mohu ty dámy jenom litovat, protože nejsem žádná sultánova manželka, která by se dokázala o manžela dělit."
Tomu se královna znovu, protože ten večer byla obzvláště dobře naladěna, od srdce zasmála. „Nejspíš pán z BrocCairnu nachází všechno, co potřebuje, u vás, mé dítě, že?"
„Jistě, madame, a to je svatá pravda," odpověděla Velvet čtverácky, zatímco se královně půvabně ukláněla. Načež vzala manžela pod paží a obrátila se do sálu.
„Vy jste ale odvážná dívčina," poznamenal sir Walter Raleigh, když se k nim znovu připojil. Bess se vrátila na své místo po boku královny stejně jako krásný Essex.
„Tím lépe, pane, budu mít alespoň odvážné syny."
Raleigh se ušklíbl, nicméně musel konstatovat, že se Velvet za těch osm měsíců u dvora pořádně změnila. Hudebníci začali hrát svižný lidový tanec, a než se Alex nadál, odvedl mu Raleigh Velvet před nosem na parket. Chytil ji kolem pasu a hned začali vytáčet figury, až rychle zmizeli z dohledu.
Alex se vrátil ke královninu pódiu. Zatímco se královna vmísila mezi tanečníky v náručí Es sexe, požádal o tanec slečnu Throck-mortonovou.
Ples měl skončit o půlnoci, kdy se měl celý dvůr odebrat do kaple, aby přijal požehnání a připomínku pomíjivosti světa v podobě popela. Zatím to ale vypadalo, jako by zábavy neměl být konec. Muzikanti hráli s chutí a skoro bez přestávky. S blížící se půlnocí se otevřely dveře jídelny a hosté byli zváni k připravené ohromné studené tabuli.
Královští kuchaři se s vědomím nastávajícího šestitýdenního půstu překonali. Byly tu celé hovězí roštěnce, jehněčí, zvěřina, jelení hřbet, kančí maso. Divoké ptactvo jako kachny, labutě, bažan-ú - do posledních dvou druhů se po upečení znovu napichovalo peří; dále koroptve, křepelky, holoubata i skřivani. Dozlatova upečení kapouni, šťavnaté husy s hnědou kůžičkou - ze všech se drala
240
nádivka ze sušeného ovoce. Velikánské králičí a drůbeží paštiky; celá selata s citronem v hubě na zlatých podnosech, obložená řeřichou; ohromné růžové šunky; ústřice ze Severního moře na mísách s ledem; celí lososi a pokrmy z garnátů, některé na bílém víně, jiné vařené a ochucené bylinkovým máslem. Misky s hráškem a mladou mrkvičkou, mladá locika dušená na víně, velké krajíce čerstvě pečeného chleba a několik druhů sýrů: derby, stilton, čedar z okolí Londýna a měkký delikátní brie, dovezený z Francie. -
Na zvláštní tabuli byly aranžovány moučníky. Barevná želé různých tvarů, pečivo napuštěné sladkým vínem, velké ovocné koláče podávané s mísami šlehačky, sladké vafle, marcipán, mísy zimních jablek a hrušek, pevné, zlaté sevilské pomeranče - to všechno v nekončícím sledu neúnavně přinášeli služebníci královského domu.
Hosté vcházeli a vycházeli, štědře si nabírajíce z hojnosti na stolech. Pojídali lahůdky s velkým soustředěním, ba se přímo cpali, jako kdyby měl půst trvat věčně, a ne jen pouhých čtyřicet dní. Chvílemi tanec ustával, královna usedala na zlatý trůn s rudým čalouněním a přimhouřenýma očima pozorovala hodování dvořanů.
Na rtech jí pohrával lehký úsměv, ale ani ten nejpozornější divák by nedokázal říci, zda je to úsměv pobavení či opovržení. Mnozí už začali holdovat skvělým vínům a sem tam se už mezi přítomnými daly postřehnout známky opilosti. Alžbětě nic z toho neušlo.
Nesmírně ji těšilo, že se manželství její schovanky Angel Christ-manové s Robertem Southwoodem, hrabětem z Lynmouthu tak vydařilo. Mladá hraběnka, jejíž stav byl už pod plesovou róbou jasně patrný, zářila štěstím a manžel byl do ní očividně slepě zamilovaný. Linie královniných sevřených úst na okamžik změkla. Tentokrát ji instinkt nezklamal. Jak ráda by byla podobné štěstí zakusila sama, ale bohužel už v útlém dětství poznala, že mužova nadvláda dokáže ženu zničit tělesně, duševně i morálně. Za slabost charakteru se v tomto světě platilo draze. Tomu se přiučila již v mládí. Přesto, když občas vídala šťastná manželství, kde byly síly vyrovnané, těšívaloji to, ač instinktivně cítila, že takové štěstí jí samé určeno není. Člověk nemůže užívat manželského blaha a zároveň úspěšně vládnout, uvažovala zatrpkle.
Zrakem zabloudila k Vel vet, která konečně věnovala jeden tanec manželovi. Alžbětina ústa sebou potěšené cukla. Ještě před osmi měsíci bylo tohle kotě pouhým dítětem. Teď tu se svým pohledným pánem vesele poskakuje, na tváři potutelný úsměv a na jazyku nějakou drzou poznámku. Nejdražší Skye zažije pořádné překvapení, až se vrátí z výpravy a shledá, že má vnouče od nejmladší dcerky,
241
uvažovala královna, protože není pochyb, že až se konečně dostane do Skotska, bude jistě brzy s úspěchem rodit. Bude mi to děvče chybět, uvědomila si Alžběta, protože má šťastnou povahu a nezkazí žádnou legraci.
Velvet, předmět královniných úvah, zatím vesele tančila s manželem a nestydatě s ním přitom flirtovala, takže jí pohrozil, že ji hned tady přede všemi políbí, jestli nepřestane. V odpověď se mu Velvet zasmála rovnou do obličeje, nepřestávajíc pokoušet jeho trpělivost.
Majestátní pavana právě končila a hudebníci začali hrát waltzu podobnou lavoltu. Velvet vyzval k tanci hrabě Essex a Alex se vzdálil, aby se osvěžil trochou chlazeného vína.
Vzal si z podnosu pohár od kolemjdoucího sluhy a vyhledal klidný kout, odkud mohl sledovat tanečníky. Dvůr Alžběty I. byl sice bezpochyby nejsvětáčtější, nejnádhernější a nejduchaplnější z celého křesťanstva, ale nemohl si zastírat, že touží po návratu domů, byť si pobyt v Anglii výborně užil.
Toužil už po klidném chladném vzduchu štípajícím v nozdrách namísto zakouřeného ovzduší Londýna. Toužil se už rozletět na koni se psí smečkou v patách po kopcích kolem Dun Brocu, namísto aby se procházel ulicemi obklopen stráží, která ho měla chránit před kapsáři. Toužil po svém hradu, po prosté stravě, toužil mít Velvet jen pro sebe, bez rodiny a bez přátel. Tolik jí toho chtěl ukázat, tolik toho chtěl podnikat společně s ní, ale dokud se nedostanou z Anglie, nic z toho se neuskuteční. Ano, nemohl se už dočkat. „Sám, mylorde? Jaká šťastná náhoda." Mary de Boultová před ním stála v šatech se zlatými a stříbrnými proužky, s rukama v bok. Jako by byla nějak neupravená, zazdálo se mu. Což měly její tmavé vlasy vždycky tak fádní odstín?
Jeho „Madame" neznělo nijak povzbudivě. Dokonce spíše hrozivě. Madame" pitvořila se nepříjemně. S úžasem shledal, že je opilá. „Bývaly časy, Alexandře Gordone, kdy jsem pro vás byla .drahoušek' a ,srdíčko', žádná ,madame'. Urazil jste mne, pane! Pohaněl jste mě nad všechno pomyšlení a teď mi za to zaplatíte!"
„Vskutku, madame, a jakpak jsem vás urazil? Snad tím, že jsem odmítl stát se vaším milencem? Že jsem se nechtěl dát cestou tak dobře vyšlapanou jinými? Vy jste se mi, madame, nabízela a já byl sice ochoten si s vámi zaflirtovat a dělat vám chvíli rytíře, ale nikdy jsem vám nezavdal příčinu k domněnce, že by snad šlo o něco víc." Hleděl na ni s ledovým pohrdáním.
„Zneužil jste mne, abyste dostal tu zrzavou čubku, s kterou jste se oženil!" zasyčela vztekle.
242
To vy jste zneužila mne, madame! Zalíbila se vám myšlenka, že
'g přeberete nejmladší královnině dvorní slečně. Moc se vám líbilo že jste lapila skotského hraběte a vodila ho za sebou jako psíka před očima celého dvora, až to bylo nechutné. Dostalo se vám jen toho co jste si zasloužila, madame. Jestli si dobře vzpomínám, byl jsem, co se dárků týče, dost velkorysý. Nemáte si nač stěžovat, lady de Boultová. Zachoval jsem se k vám v každém ohledu fér a čestně!"
„Ty bastarde!" vyštěkla a napřáhla ruku, aby ho uhodila.
Alexander Gordon ji chytil za zápěstí a pevně sevřel. „Tak takhle ne, madame. Kdybyste byla muž, vyzval bych vás na souboj," řekl hrozivě tichým hlasem.
Nenávistně si hleděli do očí. Pak najednou Mary de Boultová zničeho nic trhla druhou rukou za okraj živůtku svých šatů tak, až se pod roztrženou látkou objevilo nahé ňadro. „Ach, ne, pane! Jak se opovažujete! Dost! Prosím vás!" Zaječela. Plná ňadra se jí vyhoupla z výstřihu a na kratičký okamžik mohl spatřit v jejích očích záblesk vítězoslávy. Pak začala vřískat z plna -hrdla, až se lidé začali shlukovat. „Chtěl... chtěl..." vynutila několik vzlyků. „Chtěl mne zneuctít!" Začala okázale plakat ukazujíc na roztržený živůtek.
Hloučkem pobavených zvědavců se protlačil lord de Boult. „Co to má znamenat, pane? Co jste udělal mé ženě? Žádám vysvětlení!"
Alex se ještě nestačil vzpamatovat. To už mu stála po boku Vel-vet s Essexem.
„Co se děje, můj pane?" tázala se jemně; viděla, že je v šoku. Alex zápolil se slovy, nemohl ze sebe dostat vysvětlení, protože se mu bytostně příčilo obvinit ženu. Ovšem z tak prekérní situace nebylo jiného východiska, než povědět pravdu. Zhluboka se nadechl a pravil: „Vaše žena, lorde de Boulte, něco proti mně má. Když jsem jí zabránil, aby mne udeřila, sama si roztrhla šaty, aby to vypadalo, že jsem ji chtěl znásilnit; chce se mi tak pomstít!"
„Ne, Clifforde! Ne!" naříkala lady de Boultová a začala divoce vzlykat. „To on se na mne sápal tady v té alkovně, a když jsem ho odmítla, napadl mě! Přísahám!"
„Cha!" utrousil hrabě Essex. „Spíš jste asi vy, madame, chtěla, aby vám byl po vůli a on odmítl. Obávám se, že tady byla spíš ohrožena čest lorda Gordona, a ne vaše!"
Hlouček diváků propukl v smích.
„Chcete říci, že má žena lže, lorde Essexi?" zeptal se hrozivě Clifford de Boult a napřímil se.
„Myslete, člověče," dokládal Essex. „Lady de Boultová je dozajista krásná, ale ve srovnání s hraběnkou z BrocCairnu vypadá spíš jako barevný kamínek vedle vzácné perly. Věřím lordu Gordonovi.
243
Vemte svou ženu domů a dejte jí pořádný výprask za to, že vyvolala v přítomnosti královny takový rozruch."
Řeč hraběte z Essexu zněla rozumně a v skrytu duše mu lord de Boult dával za pravdu. Ovšem veřejně to připustit nemohl, protože by utrpělo jeho dobré jméno. Jeho čest byla ohrožena, a pokud nebude očištěna, nemohl by se u dvora objevit s hlavou vztyčenou. Upřel chladný pohled na lorda Gordona a řekl: „Zítra za úsvitu na Brightwaterském poli, pane?"
Alex přikývl. „Jak si přejete, pajie," odpověděl.
„Ne!" vykřikla Vel vet. „Ne, Alexi!"
Alex se obrátil k Essexovi. „Budete mým sekundantem, Roberte?"
Essex pomalu přikývl, ale nemohl si odpustit, aby neřekl: „A stojí ti ta ženská za to, Alexi?"
„Dělám to pro vlastní čest, která byla tím nemístným pozdvižením zpochybněna. Za pár dní s Velvet odjíždíme do Skotska. Jak bych se kdy mohl vrátit do Anglie, když by mi tohle pořád mělo viset nad hlavou? To je vyloučeno; ta věc se musí definitivně vyřešit a čestně uzavřít, ještě než odjedeme."
„Ne!" Velvet téměř křičela. „Neohrozíš přece svůj život a celou budoucnost pro nějakou prolhanou děvku! Ne, říkám že ne! Ne!"
Mary de Boultová se zadostiučiněním vychutnávala konflikt, který tak rafinovaně vyvolala. Souboj, a kvůli ní! Vztek a zklamání nad odmítnutím toho Skota už před tak lákavou vyhlídkou pomalu bledly. Vtom zaslechla Velvetina slova. Škubajíc za cáry svého živůtku, zamračila se na sokyni a vztekle se obrátila na manžela: „Slyšel jsi? Smrtelně mne urazila, Clifforde!"
Pohlédl na ni unaveně a chladně: „Chcete snad, abych vyzval na souboj i paní hraběnku z BrocCairnu, madame?" Uchopil ji za paži a tiše řekl Essexovi: „Tlumočte královně naši omluvu, ale mé ženě není dobře," načež manželku vystrkal ven z plesového sálu.
„To je šílenství!" pořád skoro křičela Velvet. „Všichni, i chudák lord de Boult víme, že lže. Víme to, a přesto se chceš zítra pro nic za nic bít?"
„Budeme se bít pro čest," řekl Alex klidně.
„Jdu ke královně! Královna souboje zakázala!" hrozila Velvet. „Půjdu za ní!" Velvet snad ještě nikdy v životě nebyla tak rozzlobená.
„Ne, Velvet," pravil Essex konejšivě. „Některým mužským záležitostem nemohou ženy rozumět, protože je nechápou, a jednou z nich je souboj."
„Královna rozumí mužům lip, než si myslíte," odsekla Velvet, „a já také! Muži nejsou nic jiného než malí kluci!"
244
Nikdo nebude zraněn," sliboval Essex s nejlichotnějším úsměvem „Máte pravdu, že si de Boult uvědomuje, že jeho žena lže. přivedla ho do prekérní situace. Ale kdyby to připustil, zostudil by se ještě víc. Řeklo by se totiž, že nedokáže udržet na uzdě vlastní ženu. Musel Alexe vyzvat. Dám pozor, aby měli na hrotech kordů chrániče. Cti bude rychle a k oboustranné spokojenosti učiněno zadost, to vám slibuji."
Vel vet pohlédla na manžela, který přikývl.
„Slibuji, lásko. Nebude prolita, žádná krev, tím méně moje." Usmíval se na ni.
Hlouček se rozešel, začalo se znovu tančit, a jestli se královna dověděla o skandálu v plesové síni, nedala to na sobě znát. Zúčastnění doufali, že až se jí dostane podrobných zpráv o souboji, bude už vybojován a celá věc vyřízena. Essex se vrátil na své místo po boku Alžběty a Alex s Velvet se octli uprostřed členů rodiny. O incidentu už se všude šeptalo, a zatímco Willow a Angel dávaly průchod rozhořčení nad chováním lady de Boultové a utěšovaly Velvet, James Edwardes s Robinem Southwoodem spolu s kapitánem Murroughem 0'Flahertym a lordem Burkem z Člearfields Priory souhlasili s Alexem, že k souboji bohužel dojít musí.
„Budu ti dělat sekundanta," podotkl Robin klidně.
„I já," nadšeně vpadl Padraic Burke.
Velvet hleděla na bratry zamračeně, obzvláště ale na lorda Bur-kea. „A kdypak ty jsi přijel do Londýna?" pátrala. „To je divná doba na návštěvu, když má zrovna začít půst."
Lord Burke, pán na Člearfields Priory byl ještě pohlednější než kdysi jeho otec, Niall. S úsměvem shlížel na nejmladší sestřičku, stříbrošedé oči mu jiskřily a do čela mu padala neposlušná kadeř černých vlasů.
„Přišel jsem dnes večer s Murroughem; odjíždí totiž zítra ráno hned s přílivem zpět do Indie, nejdražší sestřičko. Musel jsem podepsat nějaké doklady, víš, jinak bych se sem do té smradlavé městské díry neobtěžoval." Obrátil se k Alexovi. „My se ještě neznáme, pane. Jsem Velvetin bratr, Padraic Burke z Člearfields Priory. Nevypadáte ani tak špatně, když se uváží, že už jste s tou čerticí ženatý pár měsíců." S neodolatelným úšklebkem natáhl ruku a Alex se jí s úsměvem chopil. Na první pohled si oblíbil sympatického mladíka, který byl stejně vysoký jako on sám a měl dokonalou postavu sportovce.
„Asi se vám Londýn nelíbí zrovna tak jako mně, co, mladší bratře?" řekl Alex.
„Jestli tím myslíte, že pobývám radši na svém panství na venkově, pak máte pravdu," odpověděl pohotově Padraic.
245
„Tak nás tedy navštivte napřesrok v létě ve Skotsku," řekl Alex „Můžeme si zalovit a zarybařit."
„To by se mi líbilo," souhlasil Padraic. „A možná budu z rodiny první, kdo uvidí nejnovějšího synovečka či neteřinku, co?"
„Ještě žádné dítě nečekáme," pospíšila si s informací Velvet.
„Nejlepší lék na to je domov," řekl na to trochu netaktně Alex.
Tu se ozval zvučný hlas královnina majordoma: „Dámy a pánové, půlnoc! Slavnost končí a nastává čas pokání. Její nejmilostivější Veličenstvo.poroučí všem dostavit se do kaple k udílení popelce."
S téměř slyšitelným povzdechem se celý dvůr začal řadit u východu z plesové síně. Stoly za nimi zůstaly poloprázdné; hudebníci už odešli. Slavnostní vážnost postního času padla na všechny jako temný plášť a všichni najednou zatoužili být co nejdřív doma.
Bohoslužba byla naštěstí krátká a brzy se všechny děti Skye 0'Malleyové octly na schodech k nábřeží, kde čekaly jejich bárky. Velvet trvala na tom, aby Padraic jel s nimi, stejně tak Mur-rough, protože to měla být jeho poslední noc před odplutím. Do loďky BrocCairnů se dobře směstnali, a protože byl právě příliv, zanesla je řeka rychle proti proudu až ke Strandu. Bárky Lyn-mouthů a BrocCairnů se spolu pustily v závod, kdo dříve dorazí domů. Síly byly vyrovnané, protože Velvet s Alexem sice vezli Padraica a Murrougha, ale Robin a Angel zas měli na palubě Willow a Jamese. Dopadlo to nerozhodně, což bylo pro lodníky zklamáním, jelikož na výherce čekal váček s penězi. Naštěstí prokázali oba páni vzácnou velkorysost a odměnili je rovným dílem. Pak se odebrali sousedícími zahradami, každá skupinka k svému domu, volajíce na sebe přání dobré noci. Murrough už měl pokoj připraven a pro lorda Burkeho byl vzápětí uchystán též. Když líbal sestru na tvář na dobrou noc, zašeptal Padraic: „Neboj se, Alexovi se nic nestane, slibuji ti to. Vždyť de Boult ani není v šermu nijak zvlášť dobrý."
Velvet jen udělala obličej. „Celé je to bláznivé a ta hnusná děvka se bude vychloubat celé týdny, že kvůli ní byl souboj. Díky Bohu, že tu nebudeme, abychom to nemuseli poslouchat."
Murrough se pokradmu usmál. Velvet se povahou víc a víc podobá matce, pomyslel si. „Můžu se s tebou rozloučit už teď, Velvet?" zeptal se. „Nebo brzy ráno vylezeš z teploučké postele, abys mne vyprovodila?"
„Kdy vypluješ?" - byla na vahách.
„Musím odejít z Greenwichwoodu nejpozději v půl osmé. Příliv nastane těsně po jedenácté."
„A kdy vychází slunce?" zeptala se tiše.
246
V půl sedmé," odpověděl Alex a vzal ji chlácholivě za ruku.
Vstanu, Murroughu. Vyprovodím tě."
Souhlasně přikývl a sklonil se, aby ji políbil na tvář na dobrou noc.
Když se Velvet s Alexem svlékli a byli sami v soukromí ložnice zeptala se ho naposled: „A je ten souboj nutný? Možná je to ode mne hloupé mít takový strach, ale nemohu si pomoci. Nikdo z mých známých ještě neměl souboj."
Přitáhl ji k sobě. „Žádné nebezpečí nehrozí, Velvet, děvče zlaté. Tak buď hodná holčička a polib rnne, drahoušku."
Nabídla mu rty k dlouhému, sladkému polibku, ale když jí jeho ruce začaly všetečně bloudit po těle, odstrkovala je s přísným: „Ne, ne, můj pane! Potřebuješ si odpočinout a pořádně se vyspat. Už jsou dvě pryč a ty máš být na tom zatraceném poli cti už za čtyři hodiny!" Pro sebe zaklel, ale pak s úsměvem uznal její argumenty. „Dobře, děvče, ale doufám, že nebudeš litovat, žes mne dnes odmítla. Jen pomysli, na jak pěkné děťátko jsme dnes v noci mohli zadělat."
„A jak bych mu pak vykládala, že jeho otec přišel v souboji o ucho, pár hodin poté, co bylo počato, protože se jako bujný hřebec nedokázal zdržet, když nejvíc ze všeho potřeboval spát, že?"
Alex se zachechtal. „Ty malá dračice," zavrčel. Pak ji důrazně políbil a otočil ji zády k sobě, takže zapadla jako lžička do jeho náručí a uchopiv dlaní jedno její ňadro, usnul. Velvet se usmála do tmy pokoje a se spokojeným povzdechem se definitivně rozhodla, že svou tajnou medicínu už přestane užívat; snad začne zas až po narození prvního dítěte. Trošičku ji mrzelo, že mu nedovolila se s ní pomilovat, ale přes všechna ujišťování ji nadcházející souboj děsil. Nakonec si řekla, že je blázínek. Vždyť i kdyby bojovali s nahými kordy, Alex by musel vyhrát. De Boult je přece o tolik starší. S touto poslední myšlenkou se uklidnila a phtulila se blíž k manželovi.
Když se Velvet probudila, na obzoru už svítalo. Navyklým pohybem sáhla po Alexovi a pak si mrzutě připomněla skutečnost. Ten proklatý souboj! Dveře ložnice se otevřely a vběhla komorná.
„Jste už vzhůru, paní? Chtěla jste vyprovodit kapitána 0'Flaher-tyho a je už skoro sedm hodin." Držela před sebou připravený prošívaný světle zelený župan své paní.
Velvet seskočila z postele a vklouzla do trepek, načež si oblékla župan. „Kdy odešel manžel?"
„Nejméně před půlhodinou. Do Brightwateru je to sice jen pár minut jízdy, ale žádný džentlmen se nechce na souboj opozdit. Pokládá se to za nezdvořilost."
247
Velvet se musela usmát. „To jsem netušila, že jsi s pravidly souboje tak obeznámená, Pansy."
„Oh, paní, to byste se divila, čemu všemu jsem se přiučila od služebnictva u dvora. To je pěkná sbírka klepaní."
Velvet se zasmála. Pansy jí vždycky dokázala zvednout náladu. „Jestlipak už kapitán 0'Flaherty porušil teď po ránu půst?"
„Ještě ne, my lady."
„Tak mu řekni, ať přijde ke mně do pokoje a nech nám tam hned přinést snídani, protože chtěl vyrazit o půl osmé."
„Ano, mylady," odpověděla komorná a odkvapila.
Murrough dorazil za pár minut zároveň se snídaní. Byl už oblečen v pohodlných cestovních šatech, které nicméně prozrazovaly kvalitu. Teprve nedávno oslavil třicáté první narozeniny a byl to pěkný kus mužského; podobal se své matce, měl její černé vlasy a irské modré oči. Otce na něm připomínala jen hranatá čelist, která u dávno mrtvého - a neoplakávaného - Doma 0'Flahertyho působila slabošsky. U jeho mladšího syna ale vyzařovala spíše mužnou sílu.
Murrough sestru na uvítanou s úsměvem políbil na tvář a usedl ke stolu. „Ani nemohu věřit, že jsi usedlá vdaná paní," řekl shovívavě. „Už se nemohu dočkat, až to řeknu matce a jak se na to zatváří, a co teprve Adam!"
„Neříkej jim to," poprosila Velvet. „Chtěla bych je překvapit vnoučetem, až se vrátí. Dovedeš si představit otce, až ho uvítám v přístavu s dítětem na ruce?"
Murrough se při té představě prohýbal smíchy. Adam de Maris-co se ve své jediné dceři viděl. Proto mu také ani v nejmenším nevadilo, že o sobě Alexander Gordon nedal celých deset let slyšet. Nejraději byl, když jediným mužem v životě své dcerky zůstával on sám. Dokonce špatně snášel oddanost jejích nevlastních bratří k ní; hýčkali ji, protože se povahou tolik podobala jejich zbožňované matce. Willow byla od začátku každým coulem pravá Angličanka, věčně se o ně jako kvočna starala, a Deirdre zas byla stydlivá a nejistá myšička. Zato Velvet byla vždycky rarášek.              ^
Murrough si musel otřít oči, protože mu smíchy až vytryskly slzy. „Rád bych ti vyhověl, panenko, ale když tam máti už tolik měsíců trčí v tom horku, bude celá dychtivá, aby se pustila do dalších dobrodružství na moři a neudržíme ji, dokud jí neposkytneme nějaký pádný důvod k návratu. Tím by mohlo být právě tvé manželství. Vsadím se, že až máti uslyší, že jsi vdaná, ba dokonce snad těhotná, bude si přát, aby naše lodě měly křídla. Tys jejímu srdci nejbližší, Velvet."
„A ona zas mému, Murroughu. Ano, bude lépe jim to říct. Ale-
248
spon bude mít taťka dost času se s tím smířit. Nejspíš už bude zase zima, až se, bratříčku, vrátíš do Anglie. Pošleš za mnou posla na tom nejrychlejším koni, viď? Moc se mi uleví, když budu vědět, le, jsou mamka s taťkou bezpečně zpátky doma."
„Jistě, dušičko," natáhl se přes stůl a stiskl jí ruku.
„A jak se má Joan a děti?" zeptala se, podávajíc mu velký talíř vajec vařených s marsalou a na smetaně, trůnících na silném plátku růžové šunky. „Promiň, že jsem se na ně včera nezeptala." Nalila mu pohár hnědého piva.
„Mají se dobře, ale Henry, víš, nejstarší, se na mě zlobí, že jsem ho nevzal s sebou. Joan je samozřejmě ráda. Slíbil jsem mu, že bude moci na jaře vyplout se strýci 0'Malleyovými, takže ho to trochu obměkčilo. Určitě se mu Západní Indie nebude zdát moc krotká, i když musím říci, že jsem před Joan tamní poměry trochu přikrášlil. Vždyť oni O'Malleyovi na něj dají pozor, a chlapec se už musí trochu s mořem obeznámit, když na něm chce strávit celý život. Nemá buňky na učení a nechce se mu -sedět u knížek jako našemu bratru Ewanovi."
Velvet souhlasně přikývla a vrhla se na snídani. Na pár minut zavládlo ticho, protože oba byli zdatní jedlíci. Pochutnávali si a dokázali ocenit chuť jemné omáčky na vejcích. Vtom se rozlétly dveře a dovnitř vklopýtal Padraic, bledý jako stěna.
Velvet si při pohledu na něj sáhla k hrdlu a pronesla jediné slovo: „Alex?"
„Neštěstí," vyrazil ze sebe lord Burke. „Ach Bože! To je strašné!"
Místnost se jí zatočila před očima, ale silou vůle se ubránila mdlobě. Když se konečně zmohla na slovo, hlas se jí třásl. „Co se stalo, Padraicu? Pro smilování Boží, řekni, co je!"
„Přijeli jsme do Brighwateru zároveň s lordem de Boultem. Essex už tam byl i s královniným lékařem. Doktorovi prý královna přikázala, aby to ráno Roberta Devereuxe doprovodil. Prokrista! Existuje vůbec něco, co by se nedověděla?"
Velvet v hrůze jen třeštila oči.
„Co se stalo, Padraicu?" znovu se napjatě tázal Murrough. „Tak ven s tím, chlapče!"
„Alex i lord de Boult souhlasili, aby byly hroty kordů opatřeny voskovými kuličkami. Souboj začal a oba si vedli dobře, ale lord de Boult byl dřív unaven. Najednou mu vosková kulička z hrotu kordu spadla a on zavrávoral. Alex neměl čas uhnout. Byla to nešťastná náhoda, ale ostří jím projelo! Oh, Bože můj, nikdy jsem neviděl tolik krve! Essex vykřikl: Ježíši, člověče, vždyť jste ho zabil!' Když ho odváželi, rozjel jsem se za tebou, Velvet. Nemohl
249
jsem dopustit, aby ti ho sem tak přinesli bez upozornění!" Propukl v pláč. „Ach Bože, má malá, je mi to tak líto!"
Velvet seděla chvíli docela tiše, z tváře jí vyprchala barva. Ani jeden z bratří nepromluvil, jediným zvukem v místnosti bylo tikání hodin na krbové římse. Najednou bez přechodu začala divoce naříkat. Slzy jí tekly proudem, až jí oči naběhly. „Maminko," plakala, „ach, maminko!"
Murrough byl na chvíli omráčen. Což je Velvet pořád- ještě dítě, že volá maminku? Ale pak pochopil. Nebyla dítě, byla dospělá žena. Alex byl mrtev a ona se v tu chvíli s tím vyrovnávala. Proto teď volala toho, kdo by jí nejlépe pomohl unést nesnesitelné. Přiskočil k ní. Zabořila mu obličej do prsou, zatímco mumlal slůvka útěchy.
Po několika minutách proud slzí ustal. S pohledem na něj upřeným řekla zlomeně: „Vezmi mne s sebou, Murroughu. Prosím tě, vezmi mne s sebou!"
„Velvet!" Padraic Burke se konečně vzpamatoval. „Což nemáš k Alexovi žádnou úctu? Musíš přece manžela-pohřbít, Velvet. Nemůžeš ho teď opustit!"
Obrátila se k němu, v očích nekonečný smutek.
„Proč bych ho nesměla opustit, Padraicu?" řekla trpce. „Vždyť on opustil mne! Tolik jsem ho prosila, aby se nepouštěl do toho nesmyslného souboje, ale ne! Cti muselo být učiněno zadost, což já jako obyčejná ženská prý nedokážu pochopit!" Hlas jí ztěžkl bolestí a hněvem. „No vidíš, Padraicu, už jsem to pochopila. Tři měsíce po svatbě jsem vdovou, a proč? Protože si dva dospělí muži nedokázali přiznat, že nějaká děvka lže?" Začala znovu plakat.
„Musíš ho pohřbít, Velvet," opakoval bezmocně Padraic.
„Pohřbít?" zachraptěla hrůzou. „Nemohu ho pohřbít, Padraicu! Uvěznit ho v tmavém hrobě? Dobrý Bože, ne! A mimoto; jistě by nechtěl být pohřben v Anglii. Ať jeho tělo odvezou jeho muži na Dun Broc. Byl posledním hrabětem z BrocCairnu. Nebude mít ani dědice a všechno je to má vina!" Zoufale hleděla na Murrougha a zaprosila znovu: „Vezmi mne s sebou, bratře! Nezvládnu tu dlouL-ho cestu do Skotska a také, co tam? Nejsem schopna snášet soustrast ani rodiny, ani dvora. Určitě bych z toho zešílela! Jestli je v tobě jen zrnko lásky ke mně, Murroughu, vezmi mne s sebou! Sama tady umřu. Och, Alexi, proč? Proč? Nechápu to a nikdy nepochopím!" A propukla znovu v pláč s obličejem zabořeným do dlaní, až se jí křehká ramena otřásala srdcervoucími vzlyky.
Murrough ji zamyšleně pozoroval, pak zhluboka povzdechl. Musel bezpodmínečně okamžitě vyplout. Stejně už bylo týden po původně plánovaném termínu. Bude mít co dělat, aby v Indickém
250
oceánu zastihl příznivý vítr, než se otočí do protisměru a cestu do Indie tak znemožní. Ale jak ji tady může takhle zanechat? Pokusil se jí to vysvětlit. „Velvet, panenko, vezmu tě s sebou rád, ale musím vyplout hned, dnes. Na mém včasném návratu závisí matčin život. Když zmeškám jediný den, ztratím výhodu příznivého počasí. Nemohu na tebe čekat!"
„Pojedu hned, dnes," odpověděla. „Stejně mám sbaleno na cestu na sever."
„Ale budeš s sebou potřebovat tenké letní věci, drahoušku! Podnebí je tam horké a vlhké."
„Pansy si poradí," ujišťovala ho. „Prosím tě, Murroughu, na kolenou tě prosím! Nenechávej mě tu! Potřebuji matku!"
Pohlédl na hodiny na krbové římse a rozhodl se. Bylo to sice Šílenství, ale viděl, že je v povážlivém duševním stavu; uvěřil, že jí bude lépe s ním než tady, kde by jí všechno připomínalo minulé štěstí. Její bolest to sice nezmenší, ale při změně prostředí pomine dříve. „Můžeš být připravená za hodinu?"
Napětí z Velvet spadlo. „Ano, budu hotova," řekla jen.
„Zbláznili jste se," křičel Padraic, ale Velvet už vyběhla z pokoje, volajíc na komornou.
Murrough bezmocně pokrčil rameny. „Jak bych ji tu mohl nechat?" zeptal se bratra. „Ty to nechápeš, ale já ano. Je docela po matce, také všechno prožívá intenzivněji než my ostatní. Miluje celým srdcem a zrovna tak nenávidí a stejně dokáže i truchlit. Zal by ji tady se všemi vzpomínkami na Alexe pořád před očima úplně strávil, a kdyby se vrátila Queen's Malvern k paní Cecily, tak by ji ta dobrácká svou péčí dohnala až do nemoci." Pak ho něco napadlo a upřeně se na Padraica zadíval: „Poslyš, víš to jistě? Jsi si absolutně jistý, že Alex utržil smrtelné zranění?"
Padraic Burke se zatvářil uraženě. „Samozřejmě, že to vím jistě," odsekl. „Byl samá krev a Essex vysloveně řekl, že je mrtvý. Protože začalo sněžit, odnesli ho do nějakého domu v sousedství, aby mohl královnin doktor udělat, co je třeba. Teď už je jistě konec," dodal bezmocně.
Murrough vzal bratra kolem ramen. „Nevím, proč jsi se špatnou zprávou tak spěchal, ale už se stalo a teď mi nezbývá než vzít Velvet s sebou."
Zakrátko odrazila od malého přístaviště u Greenwoodu bárka a nabrala kurs do londýnského přístavu, kde kotvila Murroughova loď Sea Hawk a čekala na příliv. Padraic Burke sledoval bárku z nejhořejšího okna domu s hlubokým žalem v srdci. Velvetiny komnaty byly prázdné a tiché. Tu něco upoutalo jeho pozornost;
251
sehnul se a zvedl jemnou rukavičku. Přitiskl si ji k líci a vdechoval vůni karafiátů, po tváři mu skanula slza.
Pomalu odvrátil zrak od řeky a popošel k příborníku, kde si nalil plný pohár burgundského z Archambaultu. Vypil ho najednou a nalil si další. Pak se usadil před krbem se džbánem a pohárem v rukou a brzy usnul, protože předchozí noci toho mnoho nenaspal a vyčerpání spolu s otřesem, který zažil, mu vzalo poslední síly.
Vzbudil se s pachutí v ústech, ve spáncích mu bolestivě tepalo a na hodinách nad krbem viděl, že. už je jedna po poledni. Vrávoravě vstal a vydal se dolů. V hlavní síni už bude bezpochyby vystaveno Alexovo mrtvé tělo. Willow ho nejspíš sjede za to, že dovolil Murroughovi odvézt Velvet. Jako kdyby je bylo možné zastavit! Willow bude zuřit, že Velvet porušila dekorum, ale postačí, když prostě všem řeknou, že vdova je příliš zkrušená žalem, než aby se mohla zúčastnit pohřbu a mimoto, tělo stejně poputuje do Skotska. To bude jako vysvětlení naprosto přijatelné.
Když Padraic sešel do přízemí, spatřil Dugalda, který právě vcházel, a hned k němu spěchal. „Přivezli jste tělo hraběte?" ptal se nedočkavě.
„Je moc těžce raněn, nemůžeme s ním hýbat," odpověděl Du-gald, „ale královnin doktor říká, že to přežije."
Padraicovi Burkemu se najednou udělalo špatně. Jako by slyšel bratrův hlas: „Víš to jistě?"
Zalapal po dechu, a když se zmohl na slovo, pravil: „Alex tedy žije? Není mrtev?"
„Mrtev?" Dugald se tvářil překvapeně. „Proč si to, u čerta, myslíte, pane?"
„Tolik krve," hlesl bezmocně Padraic. „Tolik krve a Essex vykřikl, že ho de Boult zabil; slyšel jsem to!"
„Essex!" ušklíbl se Dugald. „Co takový panák ví o smrti? To by bylo třeba něčeho víc než píchnutí kordem, aby to zdolalo Gordo-na z BrocCairnu!"
„Kde je Alex?"                                                                        i
„Hraběte odnesli do blízkého domu mistra Wythea, stříbrníka. Báli se ho nést dále, a bude tam muset zatím zůstat, než se mu rána zavře, aby mu při přesunu znovu nezačala krvácet. Mysleli jsme si, že jdete napřed ohlásit to paní, ale když se neobjevila, přišel jsem pro ni a chci ji ubezpečit, že to pán přežije, i když teď po utišujícím prostředku od královnina doktora usnul."
„Ježíši!" zavyl Padraic Burke. „Co jsem to udělal?" Vyřítil se ze dveří, volaje po koni, zatímco za ním sluha hraběte BrocCairna zůstal koukat s otevřenou pusou.
252
Část třetí
Anglická růže Velkého Mogula
Jak skvělý nástroj je žena, když známe na něj hrát!
Jak dokonalou harmonii dokáže stvořit,
a jak božské prožitky nám umí dát,
když ochotně plní nejnáročnější požadavky smyslné lásky.
Ananga Ranga
Kapitola osmá
Toho horkého odpoledne seděl Džalal-ud-dín Muhammad Ak-bar, vládce říše Velkého Mogula, na trůně a zabýval se státními záležitostmi. Byl k smrti znuděn a podrážděný. Vzduch v audienční místnosti byl těžký a vlhký a podle vzdáleného rachocení hromu měla co nevidět přijít další bouře. Zhluboka si povzdechl, zatímco mu po skráni zpod pevně stočeného malého bílého turbanu stékaly kapky potu. Turban byl důmyslně ztvarován jak podle muslimského, tak hinduistického způsobu. Právě začalo období monzunových dešťů. Cítil vlhkost po celém těle, krémově zbarvenou pokožku i šaty, hedvábné kalhoty barvy páví modři i zlatý kabátec, zvaný kabadža, měl vlhké. Jeho osobní otrok se pravidelně skláněl a osušoval mu líc. Panovník děkoval unaveným úsměvem, ale nepřestával toužit po koupeli a alespoň nepatrném závanu chladného vzduchu.
„A teď, ó Nejvyšší, poslední záležitost," pravil Rameš, královský stolník. „Dnes došla zásilka darů od portugalského guvernéra v Bombaji. Původně směřovala do Láhauru, hlavního města Vaší Milosti, ale když vešlo ve známost, že pobýváte návštěvou ve Fáth-púr-Sikrí, byla odeslána přímo sem."
Akbar s povzdechem zvrátil krásné tmavé oči k nebesům. „Nech mne hádat," řekl kysele. „Pár jen tak tak ucházejících koní, pár druhořadých bojových slonů, přinejmenším jeden párek loveckých koček s kožichem napůl od molů sežraným, další olejomalba nějakého křesťanského světce či mučedníka a pytlíček podřadných drahokamů." Znovu zhluboka povzdechl. „Proč mi jen ti Portugalci v jednom kuse posílají mizerné bojové slony a ještě horší drahé kameny, Rameši? Vždyť se ani v jednom, ani v druhém vůbec nevyznají. Není to tak, kamaráde?"
Rameš, královský stolník, věnoval svému pánovi ponížený úsměv. „Máte pravdu, ó Nejvyšší, ale tentokrát přišly od Portugalců ještě dva dary návdavkem. Z toho jednoho budete mít radost, ale ten druhý..." pokrčil rameny.
„Ještě něco dalšího?" Akbar byl překvapen, protože Portugalci bývali spíše skoupí. Starali se víc o to, co všechno z Indie odvézt, než aby se jim chtělo dávat něco ze svého. „Nu, Rameši," řekl Akbar, „čímpak tentokrát Portugalci přispěli k té záplavě potěchy a zábavy, kterou zahrnují ubohého barbarského panovníka?"
„Určitě vás, ó Nejvyšší, potěší drahokamy vykládané bicí hodiny," odpověděl královský stolník.
255
Akbarovi zasvítily oči radostí, protože měl mechanické hračky v oblibě. „A?" vyptával se dál.
Rameš se zachmuřil: „Portugalci vám posílají ženu, ó Nejvyšší."
„Ženu?" Vládce zkoprněl údivem. „Což nevědí, že moje zenana je žen plná?" Nicméně dodal zvědavě: „A copak je to za ženu, Ra-meši? Snad nějaká trpaslice nebo jiná hříčka přírody?"
„Myslím, že je to Evropanka, ó Nejvyšší. Určitě nepochází ani z naší země, ani z Kataje," odpověděl stolník.
„A co se ti. na ní nezdá, Rameši?"
Služebník vládce chvíli váhal a pak řekl: „Nejspíš vám chtěli Portugalci udělat radost, ale já jsem přesvědčen, že je ta ženská zcela určitě šílená, ba nebezpečná. Kladu si otázku, zda sem nebyla poslána, aby Vaše Veličenstvo zavraždila a obávám se o vaši bezpečnost."
To vzbudilo Akbarovu zvědavost, takže se přestával nudit. Když celé odpoledne naslouchal rozvláčným stížnostem poddaných a smiřoval rozkmotřené politické a náboženské kliky, potřeboval teď trochu rozptýlení a tady se naskýtalo něco zajímavého.
„Přiveďte tu ženu," rozkázal, „chci ji vidět."
„Pane," protestoval Rameš, „strachuji se o vás a mimoto - je jako ty drahokamy a sloni od Portugalců: nic zvláštního. Má sice kůži velice bílou, ale ruce a nohy si cestou od pobřeží opálila do-hněda. Portugalský guvernér neuznal ani za vhodné dát jí na cestu slona, velblouda či alespoň nosítka. Nevím ani, jaké barvy jsou její vlasy, tak je má špinavé - a nejspíš i plné vší a blech. Oči má světlé; nikdy jsem takové neviděl. Odporné stvoření! Poruč poslat ji do kuchyně, třeba se jim tam bude na hrubou práci hodit."
Akbar se zasmál: „Přece nemohu dar od portugalského místokrá-le poslat do kuchyně," řekl. „Alespoň se na ni musím podívat a pak ji pošlu do harému. Tak už přestaň okolkovat jako baba, Rameši, a přiveď ji!"
Králův stolník pokynul jednomu ze sloužících a ten odběhl. Po chvíli se ozval nelidský výkřik, při němž všechno v audienční sjni strnulo. Slyšeli, jak se blíží zuřivý halas, ženské výkřiky, až se vstupní dveře rozlétly a dva sloužící vtáhli za neustálého jekotu dovnitř nahé, divoce se bránící stvoření, zahalené pláštěm dlouhých vlasů.
„Dejte pryč ty pracky, hnusní paviáni!" křičela zlostně, ale nerozuměli jí o nic víc než ona jejich úsečným příkazům.
„Na kolena, ženská! Stojíš před vládcem!" Pokoušeli seji srazit na kolena, ale žena se jim překvapivě hbitě vymkla, strhla jednomu ze sluhů pláštík a pokoušela se zakrýt svou nahotu. Pak kopla bosou nohou druhého přesně do nejcitlivějšího místa. „Auuu," za-
256
řval a začal se svíjet na zemi, svíraje postiženou partii. V nastalém zmatku se žena bleskurychle sehnula, vytrhla mu od pasu dýku a rychle se uchýlila do rohu místnosti se zbraní obrácenou hrotem proti svým trýznitelům.
Jen pojďte, jen se opovažte se ke mně přiblížit a přísámbůh vás zabiju!" hrozila.
„Aj> aj, aj," kvílel královský stolník a kroutil hlavou ze strany na stranu. „Já to věděl, že nám to stvoření přinese neštěstí!-Určitě nás očaruje! Očima nás uřkne! Zavolejte stráž, než pánovi ublíží!"
„Zůstaňte, kde jste, všichni!" poručil ostře Akbar. „Cožpak nevidíte, jak je vyděšená?" Sám neměl strach ani v nejmenším. Při té scéně jen zvědavě uvažoval, jak asi ta žena pod vrstvami špíny vypadá; tohle špinavé a plazící se stvoření nemohl nijak odhadnout. „Což se nikdo nepokusil rozumně s ní promluvit?" tázal se.
„Nikdo jejímu barbarskému jazyku nerozumí, ó Nejvyšší," omlouval se Rameš.
„To je Portugalcům podobné, že ji nenaučili ani pár základních slov v naší řeči," mumlal si pro sebe vládce. „Možná se ve své hlouposti a nedostatku taktu domnívají, že se připitomělý Mogul s ženou dorozumívat ani nepotřebuje. Podle nich se na ni nejspíš rovnou svalí a ukojí svůj chtíč."
„Myslíte, že je to Portugalka, pane?" tázal se Rameš.
Akbar zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že by mi poslali jednu z vlastních žen."
„Svatí otcové vás naučili západním jazykům, ó Nejvyšší. Nemůžete se s ní dorozumět?"
„Jistě, příteli," řekl vládce. „Naučil jsem se od svatých otců dvěma jazykům. Jestli alespoň jednomu z nich rozumí, pak ji možná dokážeme uklidnit."
„Čeho se jen může tak bát?" lámal si nejvyšší stolovník dotčeně hlavu. „Vždyť jsme přece civilizovaná země. Máme starou a úctyhodnou kulturu - jak muslimskou, tak budhistickou či hinduistic-kou i s kastovním systémem. Určitě starší a civilizovanější, než je většina kultur evropských."
Akbar se zasmál. „Ano," souhlasil, „ale vědí to Evropané, Ra-meši?" Otočil se k ženě, která se dosud krčila v koutě připravena k obraně. Nikdo jiný si toho nevšiml, ale on viděl, že se začíná chvět. Popouzelo ho ale, že jinak strach najevo nedávala. I když už slyšel o statečných ženách, s žádnou se dosud nesetkal. Pohledem - inteligentním, jak si povšiml - sledovala výměnu názorů mezi ním a Ramešem a snažila se uhodnout, co jí hrozí.
„Jste Portugalka, senhoro?" zeptal se jí portugalsky.
257
Nechápavě na něj hleděla.
„Etes vous francais, mademoiselle?" zeptal se francouzsky. Tváří jí přeběhl výraz úlevy.
„Non, monseigneur, je ne suis pas francais, mais je parle fran-cais, comme ma grand měře est une Francaise," odpověděla. A tu jí k jeho údivu začaly po tváři stékat slzy. Na okamžik zaváhala. V jedné ruce vírala dýku, druhou přidržovala pláštěnku, aby zakryla nahotu. Nakonec si slzy otřela hřbetem ruky držící zbraň, a ještě víc si rozmazala špínu po obličeji.
„Proč pláčete?" zeptal se Akbar jemně; to zoufalé a typicky ženské gesto mu připadalo okouzlující.
„Protože, monseigneur," vzlykala, „poprvé po dlouhé době na mne někdo promluvil řečí, které rozumím. Máte sice cizí přízvuk, ale rozumím vám. Dovedete si představit, jak je strašné octnout se na neznámém místě a bez možnosti dorozumět se s lidmi kolem vás; nevědět, co s vámi bude?"
„Ne," odpověděl klidně, „to nedovedu, ale-kdybych se v takovém postavení octl, asi bych se bál." Viděl, že se žena před ním již málem hroutí, a protože ji nechtěl dále děsit, a zeptal se laskavě: „Chtěla byste, abych poslal všechny pryč, mademoiselle?"
Přikývla. „Mohl byste? Jste tady pánem?"
„To jsem."
„A jaké je vaše jméno, pane? Jak vám mám říkat?"
„Jsem Akbar, zvaný Velký Mogul. Jsem vládcem této země, mademoiselle. A kdo jste vy?"
Hrdě se napřímila, až se podivil její výšce. „Jsem hraběnka z BrocCairnu, monseigneur. Jsem Velvet Gordonová."
„Máte hlad, má paní? Nebo žízeň?"
„Ach, ano, pane. Mám hlad i žízeň. Je takové vedro!"
Vládce se otočil k ostatním. „Nechtě nás," rozkázal, „ale ty, Ra-meši, poruč, ať přinesou studené víno a nějaké ovoce. Tohle není žádná divoška, jak sis myslel. Pokud jí dobře rozumím, je to ve své vlasti urozená dáma. Podezírám Portugalce z nějakého uskoku a tohle ubohé stvoření je zřejmě jeho obětí."
„Takže ona je Portugalka, ó Nejvyšší?"
„Ne, příteli. Ještě nevím, odkud pochází, ale dovede mluvit řečí Franků. Brzy se dovím víc a ty si nemusíš dělat starosti. Z její strany mi nebezpečí nehrozí."
Rameš přikývl. Vládce měl silné kouzlo osobnosti; to mu usnadňovalo jednání s lidmi. Což by byl jinak dokázal sjednotit sám a sám tak velkou říši, která byla po léta rozdělena nekonečnými kmenovými spory? Kde válčil soused proti sousedu? Což nebyl
258
prvním muslimským vládcem, jenž se odvážil vzít do vlády a do armády vyznavače hinduismu? Rameš znovu sám pro sebe souhlasně přikývl a v čele ostatních opustil síň.
Velvet se trochu uvolnila a snažila se rychlým pohledem odhadnout svého společníka, který se zkříženýma nohama klidně seděl v záplavě polštářů na nízkém pódiu proti ní. Podle všeho byl jen prostřední výšky, ne o mnoho vyšší než ona sama - ovšem ona byla na ženu dost vysoká. Byl oblečen nádherně a ozdoben klenoty. Pod průsvitnou látkou tuniky viděja široký, hladký, svalnatý hrudník, zužující se k útlému pasu. Pokožku měl zlatavou a až na úzký tmavý knír byl hladce oholen. Jemné obočí bylo smolně černé, stejně tak oči, jejichž šikmé postavení prozrazovalo podíl mongolské krve, přesto mu zářily, ba vrhaly blesky. Měl Široké čelo a nos poněkud krátký, i když úzký a mezi levou nozdrou a horním rtem bra-davičku jako malý hrášek. Ústa měl smyslná, ale celkově jeho osobnost vyzařovala klid a důstojnost.
Akbar jí popřál chvilku oddechu, načež pravil: „Rád bych vás ujistil, má paní, že vám tu nikdo nechce ublížit. Mohla byste prosím přistoupit blíž a posadit se na stupeň sem ke mně? Bude vám tu pohodlněji než tam v koutě."
„Zbraň ale nedám z ruky," odpověděla.
„Jestliže se tak cítíte lépe, ponechte si ji." Usmál se laskavě. „Pojďte," pokynul jí.
Velvet mu instinktivně důvěřovala, ač by byla nemohla říci proč, pomalu opustila své útočiště a zdráhavě usedla na velký polštář na mramorovém stupínku přímo před ním. „Děkuji vám, můj pane," řekla jen.
V tu chvíli neslyšně vstoupil sluha s podnosem, na kterém byly dva poháry vychlazeného vína a talíř s řezy nějakého šťavnatého ovoce, které Velvet neznala. S hlubokou úklonou nabídl sluha nejprve Akbarovi a pak Velvet.
„To je meloun," odpověděl Akbar. „Velmi lahodný a sladký. Je to zvláštní druh, který jsem si dal přivézt z hlavního města Láhaur na severu. Okuste!" nabídl jí a sám si plátek vzal.
Vedena jeho příkladem vzala si dílek a zakousla se do něj. Chutnal výborně a spolu s lehkým chlazeným vínem ji trochu vzpamatoval.
Když snědla polovinu melounu a vypila svůj pohár vína, začal se jí vládce laskavě vyptávat. „Řekněte mi, má paní, vy nejste Portugalka a říkáte, že nejste ani Francouzka, a přesto mluvíte jejich řečí. Odkud tedy pocházíte?"
„Jsem Angličanka," odpověděla, delikátně olizujíc z prstů melounovou šťávu. Zarazilo ji, jak špinavé má ruce a zvlášť nehty.
259
Akbarovi nikdy nic neušlo, a tak ho tahle typicky ženská reakce pobavila; v tu chvíli zřejmě nemyslela na nic jiného, než jak vypadá. Pořád ještě nemohl pod vší tou špínou nic rozeznat, ani nemohl podle zcuchaných a slepených vlasů nic posoudit, ale viděl už, že má rysy jemné a oči barvy smaragdů. „Takže vy jste Angličanka," opakoval a ona přikývla. „Měl jsem tu nějaké Angličany před několika lety. Přinesli mi dopis od vaší královny. Stále ještě panuje?"
„Ano, můj pane, královna Alžběta stále ještě vládne, a když Bůh dá, povládne ještě dlouho. Královn.a je mou kmotrou, můj pane! Ta výprava, o které mluvíte, byla výpravou mistra Johna Newberryho a Williama Hawkinse. Spolu se svými společníky, klenotníkem jménem Leedes a malířem Jamesem Storym a s přítelem mé matky, londýnským obchodníkem Ralphem Fitchem opustili Anglii, když mi bylo dvanáct. Od chvíle, kdy přistáli na pobřeží Goy, jsme o nich už neslyšeli. V Anglii se všichni domnívají, že jsou mrtvi," vyprávěla Velvet.
„Tri z nich se před několika lety dostali až k-mému dvoru asi tak v tuto roční dobu. Malíř se oženil s dívkou z vyšší kasty a zůstal v Goe natrvalo, a i ty ostatní znám. Klenotníka jsem přijal do svých služeb, a dokud nezemřel na horečku, sloužil mi věrně. Druzí dva opustili Fáthpúr-Sikrí s úmyslem vrátit se domů a víc jsem o nich neslyšel."
„Když jsem před několika měsíci odjížděla z Anglie, ještě se nevrátili, můj pane," řekla Velvet.
„Stejně to bylo velmi neobvyklé, že se Angličané dostali až k mému dvoru," řekl Akbar. „A teď mi povězte, jak jste se sem dostala vy, má paní. Kde máte rodinu? Pročpak mně vás Portugalci poslali? Víte vůbec, že vás poslali jakožto dar? Proč jste nepři-cestovala v pozlaceném palankýnu, jak by se slušelo vzhledem k vašemu stavu a původu?"
„Portugalci nemají žádné právo darovat mne vám nebo komukoli, můj pane. Ve své vlasti jsem urozená paní! Těším se přízni samé královny!" V hlase jí zaznělo pohoršení a hněv.                 \
Jak okouzlující, pomyslel si. Co žil, dovolila si na něj pozvednout hlas jen jeho matka. Angličanka byla ale tak odlišná od všech žen, které znal; zajímala ho stále více. „Nerozčilujte se," uklidňoval ji. „Snažím se jen zjistit, jak jste se dostala v tak zbídačelém stavu sem."
„Nikdo mi nenabídl pozlacený palankýn, protože vůdce karavany - jak mi bylo řečeno ještě před odjezdem z Bombaje - spěchal vyrazit, než nastanou deště. Musela jsem jít pěšky a jen na noc jsem nalézala útočiště pod vozem. Před čtrnácti dny má komorná
260
onemocněla a oni ji chtěli nechat na cestě! Nerozumím ani portugalsky, ani vaší řeči, ale dokázala jsem vůdce karavany přesvědčit, jak by mne zničilo odloučení od mé služebné. Křičela jsem, plakala a držela jsem se jí a celou tu dobu jsem jen vrtěla hlavou a prosila ,ne, ne'! Nakonec jsem vůdci karavany dala jako úplatek pozlacené zrcadlo, takže ji naložil na káru. Od té doby ji ošetřuji, ale je těžce nemocná, můj pane. Nemáte tady lékaře, který by jí pomohl? Nemám už nikoho, jen ji." Velvet se třásl hlas dejetím.
Akbar dvakrát zatleskal a sluha.se zjevil jakoby odnikud. Vládce mu rychle a rozhodně něco přikázal, načež se muž hluboce uklonil a odspěchal.
„O vaši služebnou bude od nynějška postaráno, má paní," obrátil se Akbar k Velvet. „Rozkázal jsem, aby ji lékař prohlédl. Jakmile bude znát diagnózu, podá mi zprávu."
„Děkuji vám!" zvolala radostně a vděčně se na něj usmála.
U Alláha! pomyslil si. Pod vší tou špínou je hezká. Najednou se nemohl dočkat, aby konečně zjistil, jak hezká vlastně je. „Měla jste dlouhou a obtížnou cestu a nepochybuji, že jste vyčerpaná. Dovolte, abych s vámi poslal Rameše tam, kde se budete moci vykoupat a najíst. Pak k vám zajdu a vypovíte mi vše o svém putování a jak jste se dostala do Fáthpúr-Sikrí."
„Jste laskav, můj pane, děkuji vám," řekla Velvet. Strach ji už opouštěl, vládce se nezdál být krutý.
Akbar znovu dvakrát zatleskal a poručil, aby přivedli Rameše. Pak se znovu obrátil k Velvet. „Rameš je chan-i-šaman mé domácnosti. Říkejte mu vrchní stolníku. Nemusíte se ho bát; bude dohlížet na vaše pohodlí."
Jen to dořekl, Rameš přispěchal a hluboce se před Akbarem uklonil. „Čím vám mohu posloužit, ó Nejvyšší?"
„Ta žena je Angličanka, Rameši, a Portugalci se na ní podle všeho dopustili bezpráví, když ji za mnou poslali. Ale je jednou tady a cestou hodně zkusila. Už jsem přikázal, aby bylo postaráno o její oblíbenou služebnou, která stůně, a teď si přeji, abys ji vzal do ženských komnat, kde by se mohla vykoupat a najíst. Musí dostat vlastní pokoj a nechť je s ní jednáno laskavě, nepřeji si, aby měla důvod ke strachu. Pak se poohlédni mezi služebnictvem po někom, kdo ovládá řeč Franků. Kdyby to byl eunuch nebo služebná, pak je uvolni z dosavadních povinností a přiděl jí je jako sloužící. Později ji navštívím, abych vyslechl další líčení jejích osudů."
„Staniž se, ó Nejvyšší," odpověděl Rameš, hluboce se ukláněje. Pak pokynem naznačil Velvet, aby ho následovala.
„Jděte s ním," řekl Akbar. „Má rozkazy zacházet s vámi laska-
261
vě." Usmál se na ni chlácholivě, silné bělostné zuby se mu přitom zableskly.
Velvet vstala a přidržujíc si pláštík na nahém těle, následovala Rameše. V podmračném dusnu šli širokou chodbou a přes dvůr, až došli ke krásnému jednopatrovému domu z ozdobně vytesávaných pískovcových kvádrů. Rameš jí pokynul dovnitř. Protože už se zase spustil liják, vkročila Velvet spěšně do vrat.
To bych ráda věděla, kde to jsem, pomyslela si. Z panovníkovy řeči pochopila, že je ve městě Fáthpúr-Sikrí, ale bylo to vůbec město? Nikde neviděla žádné obyvatelstvo. A co je to za budovu, kam ji dovedli? S údivem zjistila, že tu jsou na stráži vojačky-že-ny! Když šla za Ramešem po schodišti a po chodbách, tu i onde zahlédla další ženy, jednou dokonce malé dítě, dívenku udiveně na ni zírající velkýma černýma očima. Budova neměla okna, ale jen oblouky s vyřezávanými okenicemi, z nichž některé byly otevřené, takže viděla, jak nádvoří bičuje prudký déšť.
Před jedněmi dveřmi se Rameš zastavil a pokynul jí dovnitř. Velvet na okamžik zaváhala. Proč nevstoupil sám jako první? Pak si vzpomněla, že ji Akbar ujistil, že s ní bude vlídně zacházeno. Zhluboka se nadechla, vstoupila a uslyšela, jak se dveře za ní zavřely. Obrátila se - byla sama! Zděšeně přiskočila ke dveřím a zkusila kliku. Otáčela se. Ulehčené si oddychla, nechala zavřeno a začala se rozhlížet.
Byla to velká místnost, na stěnách zdobená velkolepými malbami, líčícími scény ze života indického královského dvora. Byly tu lovecké výjevy ukazující krále na slonu, celý jeho dvůr, nadháněče plížící se travou, aby vystopovali tygra, nádherné stvoření úctyhodných rozměrů, marně se před nimi ukrývající v nízkém podrostu. Jiné scény ukazovaly dívky tančící před králem, pod vířícími pestrými sukněmi bylo vidět hnědé nožky. Pak tam byl král na koni s loveckými gepardy po boku; král na trůně naslouchající proseb-níkům; král obklopený svými ženami. Pestré barvy se živě odrážely od pískovcových zdí.
I zbytek pokoje byl rozkošný. Na rudě natřeném velkém loži s pozlacenými čely byla matrace nebeské modře a nad ní na čtyřech spirálovitě točených rudých sloupcích modrozlatý baldachýn. Na jednom konci lůžka byly nakupeny pestrobarevné polštáře. Lože stálo uprostřed pokoje, aby mohlo zachytit každičký chladivý vánek. Za ním byl otevřený vstup na verandu plnou nejrůznějších rostlin, včetně dvou růžových keřů. Zeleň rostla z hliněných a kameninových nádob všemožných velikostí a tvarů. Velvet je okouzleně pozorovala průhlednou záclonou. Liják neustával.
262
Když se znovu obrátila do pokoje, uviděla další kus nábytku: velký mosazný tepaný stůl, vlastně jakýsi ohromný podnos na dřevěném podstavci, rovněž pokrytý polštáři. Jinak byl pokoj prázdný.
Tu se otevřely dveře a jakási žena jí netrpělivě pokynula do chodby. Velvet ji bez rozmýšlení následovala. Stejně nemá na vybranou, myslela si, nemožnost komunikace s okolím jí už začínala vadit. Žena, podle všeho vrchní služebná, ji dovedla do lázně. Když přiběhly i další ženy, aby jí pomohly, Velvet se zarděla; -byly nahé. Sundaly jí pláštěnku, a hned se dajy do práce.
Na chvíli se vrchní lázeňská na Velvet upřeně zahleděla, jako by se rozmýšlela, kde začít. Pak něco ostře rozkázala svým pomocnicím a ukázala na Velvetinu hlavu, načež se jí jaly nemilosrdně mydlit a drhnout vlasy, až se začala bát, že z toho snad vyjde holohlavá. Jedno umytí nestačilo, ani dvě, vedoucí nebyla spokojena, dokud jí nevymyly a neopláchly vlasy třikrát. Vzápětí Velvet shledala, že jí stejně zuřivě drhnou i kůži, a než stačila protestovat, natřely jí předloktí, holeně, podpaží a k jejímu -zahanbenému úžasu i klín nějakou růžovou, po mandlích vonící pastou. Posuňky jí naznačily, že má stát klidně, zatímco jí jedna z dívek vysoušela vlasy. Po chvíli, kterou určila vedoucí lázní, jí mandlovou pastu smyly a Velvet s údivem shledala, že má kůži bez jediného chloupku. Účinky pasty byla příjemně překvapena; i když ji nikdy nenapadlo zbavovat chloupků předloktí a nohy, bývalo dost obtížné zbavit se ochlupení na Venušině pahorku. Ale mamka vždycky říkávala, že si žádná dáma, která o sebe dbá, nesmí takový porost nechat.
Ještě jednou ji umyly, ale tentokrát jemně, voňavým mýdlem, a otřely měkkými ručníky. Nevynechaly ani místečko, až se Velvet musela červenat, ale protesty stejně nebyly nic platné. Nerozuměly jí ani ona jim. Nakonec už to snášela odevzdaně.
Poté ji posadily na mramorovou lavici, jedna dívka se jala čistit a stříhat jí nehty na rukou, druhá ošetřovala prsty u nohou.
Pak ji vrchní lázeňská s vítězoslavným úsměvem odvedla do jiné místnosti k velkému bazénu. Pokynula jí ke stupňům, vedoucím do vody. Velvet ráda uposlechla. Voda byla teplá a provoněná, až vzdychla blahem. Ženy se chichotaly do hrsti, šťastné, že byla s jejich péčí spokojena. Cítila se skvěle, jako už dlouho ne, a bezstarostně plavala a cákala se v bazénu jako rozpustilé dítě.
Nad bazénem na galerii, skryt za vyřezávanou zástěnou, sledoval Akbar její dovádění a s potěšením vychutnával pohled na její pevná ňadra, štíhlé boky a podivuhodně dlouhé nohy. „Nu, Rameši," pravil k stolníkovi, který stál vedle něho. „Jakpak se ti teď líbí dá-
263
rek od Portugalců? Ta žena je krásná! Podívej se jen na tu pleť! Je bílá jako sněhy Kašmíru. Přeji si, aby zůstala uchráněna před sluncem a ať přivezou z tržiště v Agře citrony, aby si mohla vybělit obličej, ruce a nohy! Nikdy jsem ještě neviděl tak krásnou ženu! Ani jsem takovou ještě neměl, ale musím ji rozhodně dostat!"
„Nebude snadné ji přesvědčit, ó Nejvyšší," poznamenal královský stolník. „Je to Evropanka a naše mravy jsou jí cizí."
„Pro začátek si přeji, aby byla ubytována odděleně od ostatních žen," řekl Akbar. „Nechci, aby byla jako ony. Oceňuji její odlišnost. Dohlédni, aby se pro uzdravení její služebné udělalo vše, vždyť pokud zůstane sama, snadno se spřátelí s ostatními obyvatelkami mé zenany, protože žena nevydrží bez klevetění s jinými ženami. A mezitím - zjistil jsi už, kdo ze služebnictva ovládá řeč Franků?"
„Nejprve jsem si myslel, ó Nejvyšší, že je to nesplnitelný úkol, ale kupodivu jsem pak někoho našel. Je to mladý eunuch nejnižšího služebního pořadí. Pochází z početné rodiny a při posledním hladomoru byl prodán do paláce a vykleštěn: Jmenuje se Adali. Tvrdí, že umí dobře francouzsky."
„Přiveď ho a uvidíme. Nechci ho poslat za tou ženou dřív, dokud jeho znalosti neprověřím, byla by zbytečně zklamaná. Je sice statečná, ale už asi víc nesnese."
Rameš přikývl. „Třeba eunuch jenom touží po povýšení. Jestli mi lhal, osobně dohlédnu, aby byl zaživa stažen z kůže."
„Doufejme, že nelhal," odvětil Akbar, naposledy pohlédl k bazénu a jen nerad se otočil a odkvapil ze zenany s Ramešem v patách.
Protože vládce nehodlal eunucha zkoušet osobně, byl povolán francouzský páter jezuita, žijící u dvora, aby s Adalim promluvil. „Jeho francouzština, Výsosti, je sice spíše lidová, ale srozumitelná," hlásil jezuita a přijal dík za svou námahu.
Akbar si eunucha prohlížel. Adali byl malý a obtloustlý jako tak mnozí stejně postižení, ale v tmavých očích mu zářila inteligence. „Byls vybrán pro zvláštní úkol," řekl vladař. ,3udeš se starat o evropskou dámu, která přišla do mé zenany a naší řeči nerozumí. Odpověz na všechny její dotazy a buď jí oddán. Má sice služebnou, ta je ale nemocná. Na pouti z Bombaje si neměla s kým promluvit. Má stále ještě strach, takže ji ujisti, že jí nikdo neublíží. Rozuměl jsi?"
„Ano, ó Nejvyšší," odpověděl eunuch.
Vládce se otočil k Ramešovi: „Odveď ho do pokojů Angličanky."
Velvet poobědvala jemné jehněčí maso, rýži se šafránem, meloun a lehké ovocné víno. Necítila se dobře v nových šatech: bledě zelené sukni se zlatem vyšívaným lemem, sahající ke kotníkům
264
a živůtku ze stejné látky. Když ji ženy oblékly, nejprve si myslela, že je blůza příliš krátká, protože měla sice nevelký cudný výstřih, ale sahala jen do poloviny ňader, kde zakrývala bradavky, a jejich dolní polovinu ponechávala obnaženou. Ženy se jen zahihňaly a na vlastních živůtcích jí ukázaly, že to tak má být.
Vel vet si jen povzdechla, ale už bez námitek následovala další ženu zpět do vlastního pokoje, kde ji k jejímu překvapení očekával malý obtloustlý mužík v bílých nabíraných kalhotách a- bílé vestě bez rukávů.
„Jsem Adali," řekl pečlivou francouzštinou. „Byl jsem vám určen jako sluha, princezno."
„Nejsem princezna," odpověděla Vel vet.
„Musíte být," řekl eunuch s úsměvem od ucha k uchu, „protože já smím sloužit pouze princeznám."
„Jsem Velvet Gordonová, hraběnka z BrocCairnu, Adali."
„Nevím, co je to hraběnka," odvětil, „ale vím, co je princezna, a vy jste krásná jako princezna. Musíte proto být princezna."
Velvet se zasmála. Tlustý mužík s veselýma hnědýma očima se jí líbil. „A kolik princezen jsi v životě viděl, Adali?"
„Nu, je tady Jantarová princezna, vladařova favoritka. Pak je tu princezna z Kandeše, z Bikanéru, Džajsalmeru, Puradaghu - abych vyjmenoval jen některé z pánových oblíbenkyň. Pokaždé, když náš pán Akbar uzavře nějakou dohodu nebo příměří s jiným vladařem, je její součástí vždycky nějaká princezna na vdávání. Proč jen jsem se nenarodil jako král?" Zašklebil se tak legračně, že se i Velvet musela smát.
Uvelebila se do polštářů na posteli a prohlížela si Adaliho. „Mluvíš francouzsky hrozně!" kárala ho. „Kde ses to proboha naučil? Budu tě muset naučit mluvit spisovně, Adali."
„Ó ano, princezno! Hrozně rád bych se učil! Můj otec je prostý námořník z Bretaně, oženil se s mou matkou, která je muslimka, a usadil se ve městě Kambaj. Mají u přístavu malý podnik, kde spravují lodní plachty. Od svého otce a jeho přátel námořníků jsem se naučil řeči Franků. Jsou to jen prostí lidé, princezno."
Velvet se zastyděla, že ho plísnila. Má přece štěstí, že Adali vůbec francouzsky umí. „Odpusť mi, Adali," řekla pokorně. „To nebylo ode mne pěkné a pravda je, že si toho velice vážím, že s tebou mohu mluvit."
„To nic, princezno," odpověděl vlídně. „Jsem vaším otrokem a můžete semnou nakládat podle libosti." Tím, že se mu tak upřímně omluvila, si ho docela získala a od té chvíle jí byl naprosto oddán.
265
Velvet ta odpověď omráčila. Ještě nikdy neměla otroka. Aby zakryla zmatek, řekla: „Posaď se a odpověz mi na všechny otázky, co jich jen mám, Adali. Co je to za místo, tohle Fáthpúr-Sikrí? Má to být město, ale mně to tak nepřipadá."
Roztáhl ústa v úsměvu. „Až přestane pršet, ukážu vám Fáthpúr-Sikrí," řekl, „protože to je skutečně velké město. Založil je náš pán Akbar a po deset let bylo hlavním městem říše. Opustil je teprve před pěti lety, aby se odstěhoval severněji, do Láhauru. Říká se, že svatý muž, šejk Sálim, který bydlí zde a předpověděl našemu pánu zrození tři synů, nemá rád hluk a shon metropole. Ruší prý ho v rozjímání. Ale to není pravý důvod. Náš pán Akbar opustil Fáthpúr-Sikrí pro nedostatek vody. Město se rozkládá na okraji velké indické pouště a není tu dost podzemní vody, aby stačila zásobovat město, takže jsme odkázáni na rezervoáry a nádrže na dešťovou vodu. Málo tu prší, ovšem s výjimkou období monzunů. Voda prostě nestačí zásobovat město, zavlažovat zahrady a naplňovat kašny. Proto tedy vládce Akbar opustil Fáthpúr-Sikrí. Ale má je stále v oblibě a občas nemůže odolat, aby se sem nevracel. Naposledy tu byl před třemi lety."
„Tak proto to tu vypadá tak opuštěně," řekla Velvet.
Adali přikývl. „Už tu není mnoho obyvatel," dopověděl.
„Cestuje s vládcem Akbarem všude i jeho dvůr?"
Adali se zachichotal. „Někdy ano, někdy ne. Tentokrát si náš pán Akbar přál být raději sám." Eunuch se zatvářil tajemně a ztišil hlas. „Letos neměl pán dobrý rok. Jeho nejstaršímu synovi, princi Sálimovi je už dvacet let a intrikuje proti vládě našeho pána. Sáli-movým dvěma bratrům je devatenáct a sedmnáct let. Jsou to princové Murad a Danial a také svého otce nenávidí, ale nesnášejí se ani vzájemně mezi sebou. Oba mladší princové se přátelí s lahví a nejstarší princ Sálim je, říká se, poživač opia. Ani jeden se svému otci nevyrovná. Má je sice rád, ale mnoho radosti mu nedělají.
Náš pán Akbar je veliký panovník. Pod jeho vládou se sjednotila skoro celá Indie. Konečně máme spravedlivé zákony, soudy a daně. Cesty jsou bezpečné. Vládce má v oblibě hudebníky a řemeslníky a dbá jejich prospěchu. Sám je vysoce inteligentní a zvídavý. Zde ve Fáthpúr-Sikrí zbudoval zvláštní dům, kam pozval knéze všech vyznání včetně křesťanských církví a vyzval je k disputacím s ním samým i mezi sebou. Není zatížen žádnými předsudky jako naši dřívější vládci. Dokonce odpustil zvláštní daň Rádžpúru! Je to skvělý vládce a pravý muž, ale poslední dobou se necítil dobře, a vydal se proto do Fáthpúr-Sikrí, aby tu načerpal sil."
„Pověz mi něco o jeho manželce," zeptala se Velvet naivně, protože už zapomněla, co vykládal o řadě princezen.
266
^Manželkách, princezno! Náš pán Akbar má třicet devět žen a několik set konkubín. Se vším všudy má harém našeho pána,, ze-nana, pět tisíc žen, včetně ženských příbuzných, otrokyň a tak dále!" Ušklíbl se. „Manželka! Ha! Ha!" Pak zvážněl: „Vy, princezno, se teď bezpochyby stanete novou Akbarovou favoritkou. Nevypadáte sice jako naše ženy, ale jste velice, velice krásná. Nemůže se do vás nezamilovat!"
Velvet zkoprněla. „Byla jsem vdaná, Adali," řekla pak vážně. „Jsem tady jen proto, že mne Portugalci unesli."
Ještě než mohl eunuch odpovědět, otevřely se dveře pokoje a vstoupil Akbar. Adali se na znamení úcty a oddanosti vrhl na zem. „Vstaň, Adali," řekl vladař, „a přines nám občerstvení."
Otrok se vyhrabal na nohy a vyběhl ze dveří. Načež se k Velve-tinu úžasu vladař posadil na lůžko naproti ní. Dlouho si ji podrobně prohlížel, až se pod jeho pohledem začervenala.
„Nechci vás děsit," omlouval se, „ale jste neuvěřitelně krásná. Nikdy jsem tak krásnou ženu neviděl, a to jsem viděl mnoho krásek! Ještě nikdy jsem nespatřil oči jako smaragdy a vlasy rudé jako čerstvě zoraná země!"
„V mé vlasti má světlou pleť většina žen, pane," pravila Velvet, „a mnohé, i když ne všechny, mají světlé oči. Má matka má oči modré jako moře."
„A má také takovou barvu vlasů jako vy?"
„Oh ne, pane. Oba mí rodiče mají tmavé vlasy. Zdědila jsem tu barvu vlasů po své grandměre, hraběnce de Seville."
Usmál se. „Vyprávějte mi o své vlasti, o Anglii."
„Je to svěží, zelená krajina, zvlněná pahorky, plná zahrad a polí, jezer a řek a s hlavním městem jménem Londýn. Naše královna je jedinečná, nejmoudřejší a nejstatečnější z vládců. Králové celé Evropy se před ní sklánějí v úctě."
„Ale Portugalci ne," usmál se Akbar.
„Portugalci!" Velvet pohrdavě odfrkla. „Jsou pouhými lokaji Filipa Španělského, který by se rád zmocnil trůnu naší královny. Trůnu, na který jí neupírala právo ani její vlastní sestra, královna Marie, která bývala Filipovou manželkou."
Byl okouzlen; oklouzlen její zřejmou inteligencí, bystrým vyjadřováním, tím, jak opovržlivě krčila jemný nosík odporem k Portugalcům. Chtěl se o ní dovědět víc, mnohem víc. „Vidím, že Anglii milujete. Řekněte, jak jste se dostala do Indie?"
Adali se vrátil s vínem a sušenkami a obojí položil na nízký stolek v nohách postele. Pak se diskrétně vzdálil.
Velvet zesmutněla. Kde má začít? rozmýšlela. Pak se zhluboka
267
nadechla. „Královna velmi touží obchodovat s Indií, pane. Když se expedice mistrů Newberryho a Hawkinse včas nevrátila, požádalo Její Veličenstvo mou matku, zda by neposlala několik svých lodí do Kambaje. Má matka již v mládí založila velké obchodní impérium, takže žádosti královny vyhověla a spolu s mým otcem se nalodila a vydala na námořní výpravu. Když už se blížili k cíli, zastihla je bouře, ztratili kurs a byli donuceni přistát v Bombaji. Tam Portugalci oba rodiče a staršího bratra zajali, a kdyby -nebyli poslušnými věřícími svaté matky církve katolické, byli by je určitě zabili. Portugalci požadovali vysoké výkupné; rodiče souhlasili. Bratr se vydal zpět do Anglie, aby shledal požadované výkupné. Při návratu do Indie jsem ho doprovázela."
„A pročpak?" vyptával se vladař. „Což pro vás nebyl takový výlet nebezpečný?"
„Pane, můj manžel právě přišel o život, a nemohla jsem snést pomyšlení, že bych měla zůstat u dvora, kde by mne vzpomínky na mého drahého Alexe neustále pronásledovaly.* Po tváři jí skanula jediná čistá slza a ona ji bezmyšlenkovitě otřela hřbetem ruky.
„Neplačte," řekl tiše.
„Byla to tak zbytečná smrt, pane. Byl zabit v čestném souboji, který si vlastně ani on, ani jeho protivník nepřáli. Přišel k nám ze severu, ze Skotska. Byli jsme svoji jen pár měsíců a neměli jsme ještě děti. Jeho rod vymřel kvůli mně a já musím žít s tímhle vědomím až do smrti!" V krásných očích se jí třpytily slzy a Akbar se nezdržel a vzal ji utěšlivě za ruku.
„Nebyla to zřejmě vůle boží, jinak by vám byl manžel zanechal potomka," utěšoval ji.
Velvet byla příliš sklíčená žalem a také se mu styděla svěřit, proč vlastně ještě nepočala, a tak když se po chvíli ovládla, pokračovala ve vyprávění. „Nepluli jsme do Indie obvyklou cestou, kterou používají Portugalci," pravila. „Lodi mé matky plují směrem na jih pod ochranou alžírského děje, a tak jsme mohli bez obav plout těsně podle pobřeží Afriky. To velmi podstatně zkracuje cestu, jak jistě sám víte. Měli jsme flotilu o několika lodích a naše plavba příjemně ubíhala. Těch pár bouřek, které jsme cestou zažili, bylo mírných, a tak jsme brzy dopluli až do Bombaje.
Můj bratr Murrough je chytrý chlapík; větší část naší flotily ponechal na širém moři z dohledu, zatímco jsme s vlajkovou lodí vpluli do přístavu v Bombaji, abychom se nejprve ujistili, že matka s otcem neutrpěli žádnou úhonu a že jsou naživu - dřív než bychom předali všechno to zlato jako výkupné Portugalcům."
„Víte, kolik toho bylo?" zeptal se vládce věcně.
268
,Podle mého bratra to bylo dvě stě padesát tisíc ve zlatě. Vezli jsme na každé lodi část, takže pokud by se někdo nezmocnil všech lodí,, nebyl by ani shromáždil všechno zlato." Velvet zahrál na rtech drobný úsměv. „Murrough je prozíravý," řekla, , je v tom úplně po matce."
„Co se stalo, když jste přistáli v Bombaji?" dotazoval se Akbar.
Velvet se otřásla, přestože bylo takové vedro. „Ještě než jsme přirazili ke břehu, spatřili jsme malou skupinu portugalských vojáků..." Oči sejí zamžily vzpomínkou... Byl horký den a-ve slunečním žáru pozorovali hemžení v pfístavu. Hluk a zápach byl stále naléhavější. Pak se přiblížili k molu, zatímco polonazí muži přivazovali silná lodní lana k pacholatům.
„Zůstaň v kabině," varoval ji Murrough. „Nemohu potřebovat, aby tě Portugalci zahlédli. Je tady nedostatek evropských žen. Než dám pokyn ostatním lodím, aby vepluly, musím se nejprve ujistit, že jsou matka a Adam v pořádku."
„Vždyť tady umřeme horkem," protestovala Velvet. „Proč bych nemohla jít s tebou? Chci vidět mamku a taťku!"
„Nejdřív nastane zdlouhavé dohadování, panenko, a Adam by mi neodpustil, kdyby se ti mělo něco stát. Musíš zůstat i s Pansy v bezpečí na lodi."
„Dobře," povzdechla si. „Když musíme, tak tedy musíme. Vyndej šachovnici, Pansy, zahrajeme si, když musíme čekat."
„Ano, paní," odpověděla komorná. „Můžeme si otevřít lodní okénka, kapitáne Murroughu? Alespoň trochu sem zavane vzduch. Bože všemohoucí, v životě mi nebylo takové horko. Úplně z toho omdlévám."
„Ano," souhlasil Murrough. „Je to únavné, děvče, vím. Otevři okna, snad to trochu pomůže. A když už jsme přistáli, můžete taky vypít všechnu vodu, pokud nějaká ještě zbyla." Usmál se na ně, zatímco si zase nerady sedaly, a odspěchal. Jakmile odešel, Velvet vstala a vyklouzla za ním. Na palubě se skrčila za sud a ze svého úkrytu zvědavě vykukovala ven.
Mezitím už byla loď pevně připoutána a lodní můstek spuštěn, takže po něm mohl na palubu přejít přísný a upjatý jezuita.
„Vrátil jste se brzy, kapitáne 0'Flaherty," řekl páter Estéban Ruy Ourique, guvernérův poradce a zpovědník, když vstoupil na palubu.
„Kde je má matka s manželem?" tázal se Murrough. „Bylo součástí dohody, že budou čekat na nábřeží téhle díry, abych si mohl být jist, že jsou živi a zdrávi. Nevidím je tu."
„Došlo k nějakým potížím," začal jezuita úlisně, „ale což jsem vám já osobně nedal slovo jménem církve svaté, že se jim nic nestane?"
269
„Pak kde tedy jsou, otče Ourique?" Murrough pohledem sledoval celý přístav, až ho něco zarazilo. Když odplouval do Anglie, byla u téhož mola zakotvena poškozená matčina loď. Teď ji nikde neviděl. V tom okamžiku se mu rozbřesklo! Uprchli! Naskytla se jim příležitost a oni sejí chopili! „Jsou pryč!" řekl vítězoslavně.
„Ano," odvětil kněz. „Už tři měsíce." Na rtech se mu objevil úsměšek. „Vaše matka je výjimečná žena, kapitáne. Jak víte, většinu posádky jsme uvěznili a ponechali jsme jen menší čás-t, aby pracovala na opravě lodi. Přesto se vaší matce podařilo osvobodit celou posádku, přemoci stráže a vyplout na moře. Jeho excelence guvernér je z toho nešťastný."
„O tom nepochybuji," řekl Murrough s úsměvem od ucha k uchu.
„Je třeba ocenit, kapitáne, váš čestný úmysl, že přesto hodláte složit výkupné," mumlal otec Ourique.
„Ale, padre," řekl Murrough, „nevidím důvod platit za něco, co nemáte." Rozjařilo ho, že matka dokázal Portugalcům provést takový kousek. To bude fantastický námět k hovoru, až se vrátí do Anglie, a jestli se mu podaří vrátit se i s celou ohromnou sumou výkupného, bude to pro něj možná znamenat i povýšení do rytířského stavu. Sir Murrough 0'Flaherty! Joan by se to jistě líbilo!
„Byla uzavřena jistá dohoda," řekl páter.
„Ne," odsekl Murrough. „Váš guvernér porušil všechna posvátná pravidla pohostinnosti tím, že protizákonně zajal mou matku, jejího manžela a jejich poškozenou loď, když vyhledala pomoc ve vašem přístavu. Pak žádal výkupné jako ten nejsprostší pirát. Úmluva s pirátem nezavazuje!"
„Mrzí mne, že tak smýšlíte, kapitáne, protože polovina té částky je určena pro práci svatých misií zde v Indii, a nemohu proto dopustit, aby o ně církev přišla. Jako věrný syn církve svaté to jistě chápete."
„Nemáte možnost tomu zabránit, padre," odvětil Murrough klidně.
„Ale mám," odvětil jezuita a výmluvně pozvedl ruku.
Murrough pohleděl, kam ukazuje, a ke svém hrůze viděl, že je jeho loď obklopena portugalskými vojáky, kteří už se dostali i na palubu - museli se ukrývat za budovami na nábřeží. „Ztrácíte čas, padre," snažil se blufovat. „Na lodi žádné zlato není."
„Nevěřím, že byste se vrátil bez výkupného," řekl otec Ourique. „Jestli není na této lodi, pak je jistě na lodích, které čekají na váš signál na širém moři, kapitáne."
„To se, otče, nikdy nedozvíte, neříkám tak, ani tak."
270
„Takže nebudete mít nic proti tomu, když vaši loď prohledáme," odpověděl jezuita suše.
Murrough pokrčil rameny. „Mám na vybranou?"
Vel vet vyklouzla z úkrytu zpátky do bratrovy kajuty, aby sdělila pansy novinky. Stejně jako bratra i ji nadchla matčina šikovnost. Komorná měla také radost, ale z jiných důvodů. „Takže tu nebudeme muset zůstat, mylady? Rovnou se otočíme a pojedeme domů? Výborně! Tohle horko mě zabije. Nepřežila bych tu ani-měsíc."
„Ubohá, Pansy," soucítila s ní Yelvet. „To byla pro tebe krušná cesta, viď, když jsi ze začátku tak trpěla mořskou nemocí a teď ještě to vedro! Musím říci Murroughovi, aby nám opatřil nějaké čerstvé ovoce a zeleninu, ještě než vyplujeme. Už jsme kolik týdnů žádné neměly."
„Ach, to by bylo krásné, mylady. Možná je to tím slaným vzduchem, ale já přímo bažím po ovoci. Nechápu, jak to můj otec celý život vydržel na moři a pokaždé po tak dlouhou dobu."
„Ale přesto se doma zdržel vždycky alespofr tak dlouho, aby stačil tvé matce udělat tolik dětí," škádlila ji Velvet.
Pansy se také smála. „Ano, to je pravda. Stejně si ale neumím představit, že to on i ostatní námořníci dokážou snášet. Kdybychom nebyli jeli tou neobvyklou trasou, kterou zvolil váš bratr, totiž těsně podél pobřeží Afriky, takže jsme se mohli každou chvíli vylodit a nabrat čerstvé potraviny a vodu, asi bych to byla nevydržela, mylady. Doufám jen, že se nezblázníte do cestování jako vaše matka!"
„Ne, Pansy, to nehrozí. Ráda se vrátím domů do Anglie. Otřes z Alexovy smrti už mne sice tak netíží, ale přesto na něj nikdy nezapomenu a zbytek života strávím ve smutku po něm... Budeme žít klidně, Pansy, protože se netoužím vrátit ke dvoru, ani už nechci znovu vidět Londýn. Budu žít s rodiči na Queen 's Malvern a budu o ně pečovat ve stáří."
Komorná spolkla úsměv, protože si nechtěla ze své paní dělat legraci. I když Velvet vykládala, že stráví celý život jako vdova, měla praktická Pansy silné podezření, že se brzy znovu provdá. Vždyť na to, aby zůstala sama a nemilována, byla její paní příliš temperamentní. A ty řeči o stáří ve vztahu k paní Skye a panu Adamovi! Vždyť ti nikdy nezestárnou, říkala si komorná. Ale nahlas jen přitakala: „Ano, mylady, i já se už těším domů."
V tu chvíli se rozlétly dveře a kabina byla rázem plná vojáků, kteří ihned začali všechno prohledávat, otvírat zásuvky a vyhazovat jejich obsah.
„Co si to dovolujete!" vykřikla Velvet. „Okamžitě přestaňte! Ven z mé kabiny!"
271
Nerozuměli jí a pokračovali ve své činnosti. Velvet se je pokoušela zastavit násilím, strkala do nich, rvala jim z rukou prádlo, obličej zkřivený zlostí. Vojáci se začali šklebit nad jejím bezmocným vztekem a schválně nepřestávali hledat, i když už bylo jasné, že v kajutě žádné zlato není. Evropanky tu byly vzácností a jejich velení jim jistě nebude mít za zlé, když se s touhle anglickou kacíř-kou trochu pobaví.
Pansy si uvědomila jejich úmysly a rychle vyrazila ven najít kapitána Murrougha. Se vzteklým zařváním vrazil do kabiny, v patách za ním kráčel otec Ourique. Velvet se zatím guvernérovým vojákům úspěšně bránila. Po jednom z nich hodila lahvičku parfému a trefila ho přesně doprostřed čela, takže se skácel v bezvědomí. Ostatní se nad ním starostlivě shlukli.
„Kdo je ta rozzlobená mladá dáma?" tázal se jezuita.
„Má sestra, Velvet Gordonová, hraběnka z BrocCairnu," řekl Murrough s ulehčením. „Velvet, panenko, smím ti představit otce Estébana Ruy Ouriqua, poradce guvernéra?"
„Mon pere, vaši muži jsou neukáznění a udělali mi hrozný nepořádek v zavazadlech. A nejen to, neslušným způsobem na mne útočili. I když vaší řeči nerozumím, pochopila jsem, co mají v úmyslu. Jsem otřesena! Jsem vážená katolická šlechtična a nosím smutek po manželovi."
„Přijměte mou omluvu, madame, i omluvu Jeho Excelence, jejž zde zastupuji. Ženy naší rasy jsou v těchto zeměpisných šířkách vzácné a naši muži zřejmě podlehli nadšení a obdivu."
Velvet se zasmála jako zvoneček. „Padre, ještě jsem se nikdy nesetkala s jezuitou, ale vy děláte čest smyslu pro diplomacii, kterým je váš řád proslulý."
, Já zas u vás shledávám velkou podobnost s vaší matkou, madame," pohotově odpověděl otec Ourique a slabě se usmál. Načež se obrátil k Murroughovi: „Tak dlouhá cesta byla pro vaši sestru bezpochyby velmi namáhavá, kapitáne. Musí, po těch několik příštích dnů, než dokončíme naše jednání, být i se svou služebnou hostem guvernéra."
„Mé sestře je docela dobře tady, padre, a krom toho už spolu nemáme o čem jednat," řekl Murrough.                                        ^
„Ale máme, kapitáne 0'Flaherty. Nedaleko za obzorem stojí na kotvách vaše flotila, a dokud nezakotví tady v Bombaji a nevyíoží svůj náklad, zůstane lady Gordonová naším hostem."
„To nedovolím," řekl Murrough stručně.
„Ale já na tom musím trvat," odpověděl jezuita neoblomně. „Opravdu nemáte na vybranou, kapitáne. Naši vojáci jsou proti vaší posádce v převaze."
272
Xo je ale pirátství, otče!" protestoval Murrough.
"a kde si chcete stěžovat, kapitáne?" vysmíval se jezuita. „Portugalská vláda nás jistě nebude trestat za to, že od vás hodláme vyzískat peníze, když se nás snažíte zbavit našich pozic tady v Indii. Ani vy, jako dobrý katolík, jistě neupřete církvi svaté nárok na prostředky k šíření víry mezi pohany."
„Padre, myslím, že byste měl vědět, že má sestra je kmotřenkou královny. Je královně Alžbětě obzvláště drahá."
„Anglická královna pro nás nic neznamená, vždyť je to kacířka."
„Druhou sestřinou kmotrou je královna francouzská," rychle namítl Murrough. „I tato dáma dbá o její blaho. Jestliže pro vás anglická královna neznamená nic, jsem přesvědčen, že francouzská ano, protože - pokud vím - ve Francii mají jezuité svůj hlavní stan. Dovolte, abych vám navíc připomněl, že náš strýc je biskupem."
„Nemusíte mít žádné obavy, kapitáne. Nechceme přece vaší sestře ublížit, ale potřebujeme jen nějakou záruku vašeho dobrého chování, protože jste se zatím choval zbrkle,""trval na svém páter Ourique.
„Až se vrátíme do Anglie, budu si stěžovat královně, padre!" hrozil rozzlobeně Murrough.
„Jistě, jistě," chlácholivě zamumlal kněz a pak oslovil Velvet: „Vezměte si jen to nejnutnější, madame. Nezdržíte se u nás dlouho."
„To bych řekl, že ne!" vybuchl Murrough.
„Nerozčiluj se, Murroughu," řekla Velvet klidně. „Za této situace nemůžeme nic dělat. Jen mne udivuje, že ti matka alespoň něco nevzkázala, ještě než jsme dorazili do Bombaje. Když už jsme jednou tady, bude nutné výkupné složit."
Jezuita se chladně usmál, ale oči mu souhlasně zajiskřily. „Vaše sestra pochopila situaci lip než vy, kapitáne 0'Flaherty," řekl.
Velvet se na otce Ouriqua usmála. „Mohl byste prosím zařídit, aby se vaši muži vzdálili z mojí kajuty, abych mohla spolu s komornou sbalit naše věci? Nebude to trvat dlouho."
„Dost času, hraběnko. Pošlu vám pro kočár." Uklonil se jí, pak několika střídmými gesty vyprovodil vojáky z kabiny a zanechal Pansy, Murrougha a Velvet samotné.
„Neměj strach," začal Murrough.
„Žádný nemám," řekla Velvet. „Budu mít alespoň příležitost prohlédnout si město, abych měla o čem vyprávět, až se vrátím do Anglie."
„Pořád mě víc a víc překvapuješ," řekl Murrough tiše. „Kampak se poděla ta hysterická mladá žena, kterou jsem naložil před pěti měsíci v Anglii?"
273
„Už zase trošku víc dospěla, bratříčku. Alexova smrt pro mne znamenala otřes v mnoha ohledech, ale hlavně v tom, že byla tak zbytečná. Když jsem se octla na moři jen ve společnosti živlů, daleko od všeho a od všech, měla jsem čas přemýšlet, protože nakonec se budu moci v budoucnu spoléhat jen a jen na sebe. Na manželství s Alexem nezapomenu nikdy, byť bylo tak krátké. Nikdy na Alexe nezapomenu. Přesto já sama jsem naživu a musím se řídit vůlí Boží. Až se vrátíme domů, uchýlím se na Queen's Malvern a strávím zbytek života s otcem, a matkou. Znamenali pro mě všechno, ještě než přišel Alex, a má tomu tak být teď znovu."
„Jednou potkáš někoho jiného, panenko," řekl Murrough. „Což nenašel Robin po boku Angel nové štěstí? A co naše matka? Vždyť jí život pořádně smýkal až do té doby, kdy se provdala za tvého otce."
„Nikdy už nechci poznat jiného," řekla Velvet se vší jistotou šestnácti let, a Murrough se s ní přestal přít; myslel si své. Jednoho dne si jistě nějaký muž získá její srdce.
„Jdu na palubu, musím dát naplnit sudy s pitnou vodou, abychom mohli, až vystoupíte na břeh, co nejdřív vyrazit za našimi loďmi."
Postoupila kupředu a zeširoka bratra objala. Měla ho tolik ráda, vždyť k ní byl vždycky tak hodný!
Když si tyto události vybavovala v zenaně vládce Akbara, znovu jí tekly slzy. Až do této chvíle si neuvědomila, jak bratra postrádá.
„Už tedy vím, jak jste se dostala do Indie," poznamenal Akbar, „ale rád bych slyšel i zbytek příběhu, i když vás nechci trápit."
„Jsem v pořádku," posmrkávala Velvet. „To jsem si jen vzpomněla na bratra. Mám ho velice ráda. A nenudí vás, můj pane, ta historie?"
Usmál se na ni hřejivě. „Ne, nijak mě nenudíte, cítím se skoro jak sultán Šáriár s Šeherezádou."
„Kdo je to sultán Šáriár a Šeherezáda?" chtěla vědět Velvet.
„Šariár byl před mnoha sty lety vládcem Persie. Když mu byla jeho žena nevěrná, dal ji podle zákonů své -země popravit a pak usoudil a rozhodl, že všechny ženy jsou stejně proradné jako ona. Ze strachu, aby nebyl znovu oklamán, nařídil, aby mu každý večer přivedli novou nevěstu, kterou dával hned následujícího dne ráno popravit.
Až do té doby všechen lid Šáriára miloval, ale nyní se ho začal bát a strachovat se o své dcery. Nakonec se Šeherezáda, starší dce-
274
sultánova vezíra rozhodla, že pohromě učiní přítrž, a přes otcův odpor se sama nabídla za sultánovu nevěstu.
Ten večer poprosila Šeherezáda sultána, aby mohla spát se svou mladší sestrou Dinardžádou, protože je to poslední noc jejího života Sultán naštěstí souhlasil; Šeherezáda byla spokojená, protože k dalšímu uskutečnění svého plánu potřebovala sestřinu pomoc. Hodinu před svítáním se Dinardžáda vzbudila a prosila sestru, aby jí ještě naposled vyprávěla jednu ze svých pohádek. Se sultánovým svolením Šeherezáda začala vyprávět. Když se rozednilo, přestala, ač pohádka ještě neskončila; věděla totiž, že se sultán má ráno zúčastnit zasedání státní rady. Dinardžáha hlasitě protestovala a sultán, kterého vyprávění zaujalo, odložil popravu o den.
Každou z tisíce a jedné noci vyprávěla Šeherezáda sultánovi pohádky o duších dobrých i zlých, o upírech a džinech, o vílách zvaných peri; o princeznách, které znaly kouzelná zaříkávání, o krásných princích, létajících kobercích i okřídlených koních. Nakonec se do ní sultán zamiloval, udělal z ní svou sultánku, a když tak hrů-zovláda šťastně skončila, byl svým lidem zas milován a ctěn, stejně jako Šeherezáda."
Velvet ta historka zaujala. „Dáte mne také popravit, až dokončím své vyprávění?" zeptala se s úsměvem v koutcích úst.
Akbar na ni upřel sametové oči a hlubokým lichotivým hlasem pravil: „Nikdy bych nedokázal zničit takou krásu. Spíš z vás udělám jednu ze svých královen."
Velvet se roztomile zarděla. „Prý máte hodně královen, jak jsem slyšela," řekla odvážně.
Z hrdla se mu vydralo zasmání. „Vyprávějte dál, má Šeherezá-do," řekl a znovu si uvědomil, jak se mu zamlouvá její břitký vtip.
„Ještě to odpoledne nás převezli do domu portugalského guvernéra..." začala a vybavila si při tom dusné, vyčerpávající vedro Bombaje. V uzavřeném povoze bez závanu vzduchu Pansy vedle ní znovu zbledla.
„Panebože, mylady, nejdřív mi bylo špatně na moři, a když jsem konečně na pevné zemi, je mi ještě hůře. Bůh ví, že se nemohu dočkat, až se dostanu domů."
Velvet sice v duchu dávala své komorné za pravdu, nicméně cítila, že ji musí povzbudit. „Až přijedeme do guvernérského paláce, určitě nám dají něco studeného k pití. To ti udělá dobře."
Protože se Pansy netvářila příliš přesvědčivě, Velvet se začala strachovat, jestli jí není hůř. Guvernérova rezidence vypadala docela slibně; byla to velká budova z bílých cihel s kvetoucí zahradou uprostřed. Odvedli je do vzdušného apartmá s výhledem do zahra-
275
dy a mohly si dopřát chladivou vonnou koupel, což byla po měsících strávených na moři velká úleva. Ke guvernérovi byla ale Vel-vet uvedena až večer.
Don César Affonso Marinha-Grade byl vysoký a hubený, do bronzova opálený, s chladnýma, bezvýraznýma očima a tmavými vlasy. Měl pečlivě upravenou malou bradku a úzký knír. Udivilo ji, že je oblečen podle nejposlednější evropské módy v černém sametu s bělostnými krajkami; říkala si, jak mu asi musí být -horko. Sama si vzala jednoduché hnědé hecjvábné šaty s velkým výstřihem, aby horko co nejvíc zmírnila.
Otec Ourique ohlásil, hned jak vstoupila: „Vaše Excelence, dovolte, abych vám představil Velvet Gordonovou, hraběnku z Broc-Cairnu, která bude naším hostem, dokud s námi její bratr nevyřídí obchodní záležitosti. Hraběnka je jedinou dcerou lorda a lady de Mariscových."
Velvet se zdvořile uklonila. „Vaše Excelence," řekla.
I on se uklonil, ale nespustil přitom oči z jejího výstřihu. „Jste vdova, madame?" oslovil ji.
„Ano, pane."
„Děti?"
„Nemám, pane. Bůh nám je nedopřál; byli jsme oddáni jen krátce."
„Připomínáte mi vaši matku, ačkoli jí vlastně nejste příliš podobná," řekl guvernér. „Překrásná žena, ta lady de Marisco."
„Můj otec se jí vyrovná, je to ten nejhezčí muž, jakého znám," řekla Velvet pyšně.
„Obtížný člověk, ten váš otec, madame, ale i vaše matka je přes všechen půvab obtížná."
Byla přinesena večeře. Velvet jedla bezmyšlenkovitě, vlastně ani nevěděla, co jí. Guvernér ji už neoslovil, vedl rozhovor jen portugalsky s přítomným jezuitou. Když dojedli, zdvořile popřála oběma dobré noci a odebrala se do svých komnat, provázena sluhou. V zádech cítila guvernérův upřený pohled.
Pansy se už cítila lépe, dosyta se najedla čerstvého ovoce. „Nemám ani nejmenší potuchy, co jsem to jedla, mylady," sniála se. „Ale bylo to výborné ovoce, a protože bylo určeno vám, bylo jistě nezávadné."
Obě mladé ženy pociťovaly únavu, a proto si šly brzy lehnout, Velvet do postele a její komorná na rezervní matraci.
Uprostřed noci najednou Velvet otevřela oči a uviděla stát vedle lože dona Césara v doprovodu několika domorodých sluhů. Než
276
stačila vykřiknout, vytáhli ji z postele. Byla vzteky bez sebe. Jak se opovažují vztáhnout na ni ruku! Ale vztek se rychle změnil ve zděšení, když guvernér chladnokrevně uchopil lem jejího výstřihu a strhl z ní hedvábnou noční košili. Úděsem jen vytřeštila oči a v krku jí zamrzl výkřik překvapení a odporu.
„Překrásná," zamumlal téměř zbožně, aniž vůbec vzal na vědomí její protesty. Přiblížil se, vzal do obou rukou její ňadra, načež sjel rukou až k pasu. „Uvědomujete si, madame, co přemáhání mne stojí, že vás musím poslat vládci Indie. Pokud vím, ještě nikdy neměl v harému Evropanku s bílou kůží, takže budete první." Přejel jí rukou po břiše a pak po bocích. „Nádherná! Absolutně dokonalá! Jak jemnou mladou pleť máte, madame!" Promnul mezi prsty její čerstvě umyté rudohnědé vlasy. „Jak jemné," hodnotil jakoby sám pro sebe, „a dokonale se vám hodí k očím. Jste velkolepá, madame, snad ještě krásnější než ta čubka vaše matka."
Velvet strnula rozhořčením. „Co si to dovolujete, pane! Jak se opovažujete takhle mluvit o mé matce!"
„Vaše matinka!" zasyčel, až se mu v koutku úst objevila bublina slin. „Prokázal jsem vaší matce tu čest, že jsem jí nabídl svou ochranu. Vašeho otce jsem i s jeho kacířskou posádkou umístil ve vězení, ale ji jsem vzal do paláce do komnat v sousedství mého vlastního obydlí.
Předváděla se mi tím nejnestydatějším způsobem, sváděla mě a pokoušela nade všechno pomyšlení." Tmavé oči mu tou vzpomínkou zjihly, a jakoby se v nich zračilo utrpení. Na okamžik se mu tvář zkřivila bezmocným vztekem. „Zatoužil jsem po ní a ona mne odmítla! Řekla, že nejsem schopen pravé lásky a že by raději dala přednost nejčernějšímu žaláři, než aby se mi oddala! Ta čubka! Dovolila si mi dokonce plivnout do tváře!"
„Správně, maminko!" vykřikla Velvet statečně a i Pansy pochvalně přikývla.
Rozzuřen tím jednomyslným souhlasem s chováním paní Skye vlepil guvernér Velvet políček, jako by se tím chtěl Skye pomstít. Pak se ale zašklebil, zahlédla malé, špičaté, zažloutlé zuby. „Taková kuráž se Velkému Mogulovi bude určitě líbit, má drahá."
„Zbláznil jste se, pane?" Velvet byla údivem bez sebe. „Jak si dovolujete vstoupit do mého pokoje a takhle se chovat?"
Guvernér se zachechtal. „Vy Angličané! Za každých okolností zachovat chladnou hlavu. Což jste neslyšela, co povídám? Ještě dnes večer se vydáte na cestu tady tou příšernou zemí do Láhauru, hlavního města samého vládce Akbara, Velkého Mogula," řekl don César už klidně. „Posílám mu vás jako dar. Má sice v harému
277
několik tisíc souložnic, ale když budete mít štěstí, získáte jeho přízeň. Akbar má prý velkou slabost pro krásné ženy. Ještě nikdy neměl Evropanku; budete pro něj raritou! Díky vám mi bude zavázán. A tím budeme s vaší nestydatou matkou vyrovnáni!"
Velvet zůstala bez dechu. „Vy jste se zbláznil, jste šílený, pane!" křičela. „Jsem pod ochranou církve! Něco takového nemůžete udělat!"
César Affonso Marinha-Grande se srdečně zasmál. „Mohu udělat, co jen se mi zachce, protože jsem tady guvernérem. Nikdo, ani páter Ourique se nedoví, co se s vámi stalo, dokud váš bratr, který nic netuší, nezaplatí výkupné. Myslíte si, že se snad ten jezuita za vámi rozjede, až zjistí, kam jsem vás poslal? Nebuďte blánová, madame! Jezuitovi jde jen o zlato vašeho bratra. Dostane z něho podíl, který mu usnadní pronikání mezi nevěřící, a až se zpráva o tom dostane do Paříže, bude možná s poctami povolán zpět, do civilizace. Ne, ne, ten vám nepomůže. A co se týče vašeho bratra, nebude se moci vydat za vámi. Vždyť co on ví o této zemi? Jen co předá výkupné, okamžitě ho vyženeme na moře. Nejste žádná neposkvrněná panna, abyste měla co oplakávat! Smiřte se s osudem, madame!"
Velvet zachvátila hrůza, vyměnila si s Pansy zděšený pohled. „Nechtě tu alespoň moji komornou, aby se mohla s bratrem vrátit do Anglie. Zdejší podnebí ji zahubí, pane!"
„Ne! Ta dívka pojede s vámi, madame. Jinak zemře!" Sáhl po dýce.
„Ne!" vykřikla Velvet; jsme v moci šílence, říkala si.
„Pak bude nejlépe, když se okamžitě připravíte k odjezdu. Karavana s dárky pro panovníka vyráží za hodinu. Na cestu vám bude svítit měsíc a v noci je také chladněji. Bohužel pro vás nemám žádný palankýn. Pocestujete rychleji, když se spolehnete na vlastní nohy. Pošlu vám sem ženu, která vám ukáže, jak se chránit před sluncem, aby vaše pleť neutrpěla. Sbohem."
„Prosím vás, pane," zvolala Velvet. Obrátil se k ní. „Proč tohle děláte? Rozmyslete si to! Jsem kmotřenkou dvou královen, nejsem žádná bezvýznamná dívka bez rodiny! Přestaňte s tím, a já ani Pansy to na vás neprozradíme."                                                      i
Obličej mu zbrunátněl vzteky, a jako by přímo plival slova opovržení, jedovatě zasyčel: „Jste přesně jako vaše matka. Pyšná, zrádná potvora. Uvidíme, jestli vás ta drzost nepřejde, až budete rok v harému Velkého Mogula!" Pak se otočil na podpatku a provázen sluhy opustil pokoj. Vstoupila tmavá žena v domorodém úboru.
„Jmenuji se Zerlinda," řekla. „Guvernér mne posílá, přináším vám a vaší služebné šaty."
278
Zerlindo! Musíš nám pomoci!" prosila Velvet zoufale. „Jsem hraběnka z BrocCairnu, jsem pod ochranou jezuitů. Guvernér nám chce ublížit. Pomoz nám a bohatě se ti odměním. Můj bratr ti dá, oč požádáš!"
Chci se stát manželkou dona Césara, což mi přislíbil, když mu pomohu s vámi," odpověděla žena mrazivě. „Miluji ho už tři roky, ale nemám šanci stát se jeho manželkou, protože jsem pouhá por-tugalsko-židovsko-indická míšenka nižší kasty. Nemáte-mi co nabídnout, madame. Až splním svůj .úkol, dostanu, po čem toužím!"
Podala Velvet a Pansy dlouhý háv, který je zahaloval od hlavy k patě. Byl z bavlněného gázu s pruhy v živých barvách. Když si oděv oblékly, řekla Zerlinda: „Mám pro vás ještě pláště s kapuci na ochranu před sluncem. V noci bývá chladno a budou se vám hodit, kdyby pršelo. Vemte si pohodlné boty. Do Láhauru je to daleko. Cesta trvá měsíc."
Velvet otupěle přijala pláštěnku. Měla pocit neskutečna, nechápala, co se s ní děje. Znovu ji zaplavil vztek. „-Přece se nenecháme jen tak někam zavléci!" řekla. „Ani já, ani má komorná neopustíme tuto místnost, dokud nepřijde otec Ourique. Jistě" nepřipustí takové zvěrstvo!"
Zerlinda neodpověděla. Namísto toho otevřela dveře a řekla něco portugalsky vojákovi, který tam stál na stráži. Ten vešel do pokoje a udeřil Velvet do brady tak prudce, až mu v bezvědomí klesla do náruče.
„Vezmi pro sebe a pro paní pohodlné boty a nějaké drobnosti, které unesete," řekla Zerlinda Pansy. „Počkám venku, ale dělej!"
Komorná sbalila své paní kartáč na vlasy, nějaké jehlice, stužky, kapesníky, malé pozlacené zrcadlo zdobené drahokamy a malý stříbrný nožík na loupání ovoce, který Velvet nosívala u pasu na tenkém řetízku. Svázala to všechno do šátku. Pohodlné boty, říkala Zerlinda - Pansy se trpce usmála. Ona sama měla sice pohodlné boty, ale s její paní to bylo něco jiného! Měla jen hedvábné pan-toflíčky. Pansy s povzdechem znovu rozvázala ranec, přidala tři páry jemných střevíčků a znovu zavázala. Pak si ranec hodila přes rameno a vyšla z místnosti.
Šla za Zerlindou na dvůr, kde už čekala velká a bohatě vystrojená karavana. „Tvá paní je tady," řekla Zerlinda a ukázala na povoz. „Celá karavana veze vlastně jen dary pro vládce. Chrání ji silná ozbrojená stráž. Tobě ani tvé paní se nic nestane. Vůdce karavany ví, že tvá paní je zvláštní dar pro samého mocnáře." Po krátké odmlce Zerlinda dodala: „Vyřiď paní, že vládce Akbar je laskavý a dobrý a že je svým lidem velice milován."
279
Pansy vyšplhala na vůz, kde ležela Velvet. Jemně jí ohmatala bradu. Bohudíky žádná modřina, což byl div přitom, jak ji ten chlap praštil.
Karavana opustila guvernérovo sídlo a vydala se ztichlými ulicemi města na severozápad, k Láhauru. Měsíc jim svítil na cestu a zaléval stříbrem celý kraj.
Velvet se probrala až k ránu. To už se karavana vzdálila dosti daleko na sever.od Bombaje. Pansy .kráčela vedle vozu, a když uviděla svou paní při vědomí a zřejmě nezraněnou, uklidnila se.
S východem slunce nastoupilo zas úmorné vedro, a tak se během dopoledne karavana zastavila a utábořila ve stínu několika strmých skal. Cestujícím rozdali ovoce a vodu, i zvířata dostala napít, a když byla náležitě opatřena, všichni ulehli a usnuli; jen stráže bděly.
„Sice jste, mylady, spala celou noc, ale snad by vám nebylo na škodu, kdybyste si trochu zdřímla i teď. V noci totiž budete muset jít pěšky, a na to nejste zvyklá," nabádala komorná svoji paní.
„Je mi hrozně," připustila Velvet, „hlava se mi div nerozskočí."
„To se tedy nedivím," brumlala si Pansy, zatímco pomáhala Velvet posadit se a podávala jí trochu zteplalé vody. Pak jí předložila řezy neznámého sladkého ovoce s červenou dužinou. „Nevím, co to je, ale chutná to dobře," podotkla.
Velvet se jen unaveně pousmála a s chutí snědla svůj kousek.
Prospaly v dusivém vedru skoro celý den; později odpoledne karavanu zastihla krátká prudká bouřka. Velvet s Pansy se přikrčily do malé jeskyňky mezi dvěma skalisky a navlékly si pláštěnky s kapuci, které jim dala Zerlinda, takže zmokly jen málo.
K večeru vzplanuly ohně, na nichž se peklo čerstvě zabité jehně a obě naše cestovatelky dostaly také kousek, spolu s naběračkou vařené rýže na plechovém talíři. Příbory nebyly, řídily se proto příkladem ostatních a najedly se pomocí prstů. Jakmile byly ohně uhašeny a vše potřebné znovu naloženo, vydala se karavana znovu na cestu.
V polovině třetího týdne jejich putování Pansy onemocněla. Zmítala se v horečkách. Velvet neměla ani potuchy, co by mohlo být příčinou její nemoci. Nevěděl to ani nikdo jiný a velitel karavany by ji byl nejraději nechal na cestě. Velvet však ani za nic nechtěla svou služebnou a zároveň přítelkyni opustit. „Ne, ne, nenechávejte ji tady," prosila se slzami v očích. Velitel karavany se ji snažil od nemocného děvčete odtrhnout, ale Velvet se jí držela jako klíště. „Ne, ne!" vzlykala zoufale, když vtom ji něco napadlo.
280
Sklesla na kolena a začala rychle přehrabávat obsah ranečku, který ieií komorná narychlo sbalila, když opouštěly guvernérův palác. Našla, co hledala, a ukázala to vůdci karavany naznačujíc zároveň, že má Pansy naložit na vůz. Muži se chtivostí zaleskly oči, když spatřil roztomilé malé zlaté ruční zrcátko, zdobené drahokamy. V Láhauru se dvořil jisté dívce a tohle by přece byl dárek pro ni! Vztáhl k zrcadélku ruku, ale Velvet zavrtěla hlavou a znovu ukazovala, že má Pansy nechat naložit na vůz. Vůdce karavany nakonec souhlasil a když po klenotu znovu, natahoval ruku, Velvet padla na kolena a začala něco modelovat z prachu a bláta cesty. Naznačila mu, aby poklekl vedle ní, a když tak učinil, ukázala mu neuměle znázorněný vůz, cestu a na jejím konci město. Zrcátko položila na vyobrazení města a výmluvně na něj hleděla.
Dokázala s ním vyjednávat bez znalosti jazyka, to oceňoval, nicméně jí nedůvěřoval. Jako by mu četla myšlenky, odepjala Velvet od pasu filigránský řetízek, na němž zrcátko nosívala a podala mu jej. Přijal ho a souhlasně přikývl: porozuměl. Řetízek dostane hned, zrcátko až dojedou do místa určení a za to se smí nemocná dívka vézt na voze. Přikázal, aby ji naložili na týž vůz, pod kterým se přes den obě schovávaly před sluncem.
Velvet si oddechla; nenapadlo ji, že je chlap nezvratně přesvědčen, že nemocná stejně až do Láhauru nevydrží. Možná, že by to tak bylo i dopadlo, kdyby je nebyl dostihl vzkaz, že je Akbar ve Fáthpúr-Sikrí. Karavana změnila směr cesty. Mezitím Velvet svou komornou horečně ošetřovala; děsila se pomyšlení, že by ji mohla ztratit a že by se tak pro ni přetrhlo poslední pouto s Anglií. Byla bezradná. Ač se od matky a paní Cecily přiučila přírodnímu léčení, neměla tady, v neznámém prostředí, možnost získat potřebné bylinky a kořínky. Kdyby tak měla trochu feny klu, čaj z něho by jistě pomohl snížit horečku, uvažovala. Na tu byl dobrý i odvar z kořene fialky, ale tady jistě žádné fialky nerostou. A co třeba dýně, jiný domácí lék proti horečce? Nemohla nic dělat; mučila ji bezmocnost. Mohla jí jen smáčet ruce a čelo studenou vodou, podávat jí vodu s drceným ovocem a ovocnou šťávu, což se jí dařilo stále hůř a hůře, protože Pansy čím dál tím častěji upadala do bezvědomí.
Když konečně dorazili do Fáthpúr-Sikrí, trápily Velvet obavy o Pansyin život i strach z budoucnosti.
„Pořád ještě se vám váš osud zdá tak strašný, má Šeherezádo?" zeptal se Akbar, když na chvíli přerušila své vyprávění.
„Vždyť ještě nevím, jaký osud mne čeká, můj pane," odpověděla Velvet.
281
Dlouze se na ni zahleděl a pak pomalu pravil: „Myslím, že už to víte."
Zarděla se a sklopila oči. Nebyla tak prostoduchá, aby netušila, proč ji guvernér Velkému Mogulovi poslal. Pociťovala strach -i když už nebyla panna. V nejhlubším nitru pořád ještě zůstávala Alexovou ženou.
„A co je s mou komornou?" našla zas hlas, snažíc se změnit téma hovoru. „Zjistil už váš lékař, co jí vlastně je?"
„Nejspíš to.chvíli trvalo, než ji umyly, když je v bezvědomí. Lékař je u ní teď. Chtěla byste se za ní jít podívat?" Jedním pohybem se pružně zvedl z tureckého sedu na posteli a napřáhl k ní ruku.
Ostýchavě se jí chopila, vstala a vyšla s ním z pokoje. Vedl ji chodbou do jiné, menší místnosti. Tam Velvet spatřila pobledlou Pansy ležet na posteli. Nad ní se skláněl jakýsi vousatý muž. Lékař se otočil ke vchodu, když vstoupili a s úklonou oslovil Akbara.
„Můj pane, stanovil jsem diagnózu. Je prajednoduchá. Ta žena trpí následky horka, na které zřejmě není zvyklá a otoky rukou a nohou, vyvolanými pokročilým těhotenstvím. Porodí pravděpodobně do měsíce, nanejvýš do šesti neděl. Až do té doby však musí zůstat na lůžku. Předepsal jsem jí močopudný lék, po kterém by měl otok ustoupit. Zůstane-li v klidu a v chladu, horečka za pomoci studených obkladů brzy ustoupí. Pokud otok nevymizí během několika dnů, budu nucen uměle vyvolat porod. Po porodu se všech obtíží zbaví."
„Děkuji, Zafare Singhu. Tato dáma je velitelkou nemocné dívky a má ji velice ráda. Tvá zpráva ji potěší."
„Tak co je to?" naléhala Velvet, protože konverzaci v domorodém jazyce nerozuměla. „Bude žít?"
„Nejspíš ano," řekl a pak dodal věcně: „Věděla jste, že čeká dítě?"
„Cože?" Velvet strnula úžasem. „Pansy že je těhotná? To je nemožné," řekla, ale v koutku mysli už jí svitlo, že pokud tomu tak je, musí být otcem Dugald.
„Mohl byste se, prosím, doktora zeptat, zda je si naprosto jist, můj pane?" prosila.
„Je si jist. Vaše komorná bude do měsíce rodit."                    \
„Kdy s ní budu moci promluvit? Posledních několik dní byla prakticky pořád v bezvědomí." Starostlivě shlížela na dívčinu strhanou tvář.
Akbar se obrátil na doktora: „Kdy bude to děvče schopné mluvit? Byla prý několik dní v bezvědomí..."
„To jsou jen přirozené důsledky únavy, můj pane. Měla by se probudit zítra."
282
Budete si s ní moci promluvit zítra," překládal Akbar Velvet. Ted sp1 zdravým spánkem." " „Díky Bohu!"
Její soucit ho mile překvapil a její starost o služebnou shledával dojemnou. Znovu ji vzal za ruku a vedl zpět do pokoje.
„Vždyť na ní těhotenství není ani vidět," starostlivě se podivovala Velvet. „Moje švagrová v Anglii byla těhotná, když jsme odjížděli, a ještě zdaleka ne v předposledním měsíci a byla už-pěkně kulaťoučká. Doufám jen, že dítě bude v pořádku."
„Každá žena vypadá v těhotenství jinak. Některé se spravují brzy, některé později a některé skoro vůbec ne. Některé mají břicho dole, jiným zas neklesá. Ale tohle je zdatné děvče."
„To věru je," Velvet se na něj usmála. „Jste tak laskavý, pane. Jak to, že toho o těhotenství tolik víte?"
„Měl bych, vždyť sám jsem mnohonásobným otcem." Smutně se pousmál. „Ale jen šest mých dětí zůstalo naživu. Mám tři syny a tři dcery."
Na chvíli zavládlo rozpačité mlčení. Pak Akbar řekl: „Jistě byste si teď ráda odpočinula. Přijdu vás navštívit opět zítra. Dobrou noc, má anglická růže. Dobře se vyspěte!"
Adali se vynořil z kouta místnosti, kde čekal na svou paní. „A jéje, vy jste se mu líbila, princezno. Ano! Ano! To poznám! Moc jste se mu zalíbila!"
Velvet jen potřásla hlavou. „Má prostě jen laskavou povahu, Adali. Zítra ho poprosím, aby mi dovolil vrátit se domů."
Eunuch raději už nic neříkal. Věděl, že nic takového Akbar neudělá. Zahlédl lesk ve vládcových očích, když jeho paní svlékal pohledem. Už léta nepohlédl Velký Mogul na nějakou ženu tak chtivě. Většina jeho vztahů se ženami se odehrávala buď z politické nutnosti, nebo jen jako prosté ukojení tělesných potřeb. Ale tohle bylo něco jiného.
Adali si vzpomínal na historku lásky Akbara ke krásné Almiře. Almiře bylo právě třináct, když Velkého Mogula upoutala. Naneštěstí už byla ženou postaršího šejka Abdula Vásího. Akbar však po ní horoucně zatoužil a i ona se do vládce zamilovala. Protože nedokázali svou lásku skrýt, donutil Akbar šejka k rozvodu, aby si ji mohl vzít sám. Almira se starala matkou druhorozeného Akbarova syna, prince Murada.
To byl jediný případ, co Adali pamatoval, kdy se pán oženil z lásky, a ne z politických důvodů. Tehdy eunuch ještě u dvora nebyl, protože byl ještě malý a žil v Kambaji, ale všude se o tom vyprávělo. Když přišel Adali ke dvoru, zjistil, že Akbar má všechny
283
své ženy rád; nejvíc si vážil matky následníka trůnu, prince Sáli-ma, princezny Džodh Baj. Ale přesto Adali nikdy neslyšel, že by se vládce zamiloval doopravdy. Ale teď to na to vypadalo. Akbar po cizí princezně, jeho velitelce, zatoužil, to bylo nabíledni, ale snad k ní cítil i něco víc. Podle jeho laskavého a trpělivého chování by byl eunuch hádal, že v ní vládce vidí něco zvláštního, ojedinělého. Jistě se od ostatních žen hodně lišila a pán si toho byl vědom. Což neuložil Adalimu, aby ji držel stranou, aby si- zachovala výlučnost? Adali si sliboval, že on sám díky znalostem francouzštiny na hodnostním žebříčku dvorních eunuchů udělá pořádný krok vzhůru. Kdyby si jeho paní získala srdce Velkého Mogula, pak by jeho kariéra byla hotovou věcí. Hodlal se o to přičinit.
„Musíte si teď odpočinout," řekl. „Prodělala jste dost protivenství, ale tady jste v bezpečí." Otočil ji a začal jí rozpínat na zádech živůtek.
„Co to děláš?" vykřikla.
„Musíte se uchystat na noc," odpověděl. „My tady nespíme v šatech."
„Přece mne nemůžeš svlékat!" protestovala Velvet.
„Proč, jsem přece váš sluha," odvětil.
„Ale jsi muž!" namítala.
Adali se zasmál. „Ne, to nejsem, princezno. Jsem eunuch. Jistě, na první pohled vypadám jako muž a také jsem se tak narodil. Ale od chvíle, co mne vykleštili, už jím nejsem." Stáhl jí blůzu a sáhl po háčku sukně. „Nemám pocity a tužby muže." Sukně spadla na zem a Velvet z ní naučeným pohybem vystoupila, zatímco se Adali sehnul, aby sebral šaty ze země.
Najednou si uvědomila, že je nahá, rychle proto vlezla do postele a přetáhla přes sebe hedvábnou přikrývku. „Ale já se opravdu dokážu svléknout sama," řekla přiškrceně.
„Jste princezna," odvětil klidně, „a mou povinností je vám sloužit. Za pár dní si na to zvyknete." Zachichotal se. „A pak už ani nebudete brát mou přítomnost na vědomí!" Vytáhl z kapsy kalhot kartáč na vlasy, posadil se za ni a začal jí zkušenými pohyby kartáčovat vlasy, jemně, ale pevně rozčesával zcuchané konečky. Když skončil, zmizel kartáč zas v hlubokých kapsách jeho pantalonů a on sám se pohnul ke dveřím. S úsměvem se otočil: „Budu spát venku na chodbě. Kdybyste mne potřebovala, stačí zavolat."
„Kam to neseš mé šaty? Vždyť jiné nemám!"
„Musím je dát vyprat," řekl. „Nemějte starost. Ráno tu budete mít plný kufr šatů, za to ručím. Dobrou noc."
Zůstala sama, sama poprvé po mnoha měsících. Chvíli jen tak se-
284
děla na měkkounkém hedvábném lůžku a vyhlížela otevřeným obloukem na terasu. Hleděla do neurčitá, ale mysl jí horečně pracovala. Je stovky mil od pobřeží, které je navíc tisíce mil vzdáleno od její vlasti Hrozné pomyšlení! Najde ji či může ji vůbec najít její rodina? A když ji najdou, co na ni v Anglii čeká? Po celé ty dlouhé měsíce od Alexovy smrti se utěšovala představou, jak bude po zbytek života pečovat o stárnoucí rodiče, ale nemohla si zastírat, že Adam a Skye nikdy nebudou staří v běžném smyslu toho slova a navíc -mají jeden druhého. Jen ona nikoho nemá, uvažovala. I taková Pansy někoho má _ Dugalda přece; nad tím se musela trochu zamyslet.
To dítě je jistě Dugaldovo a má na ně také právo. Pansy se bude stejně dřív nebo později muset vrátit do Anglie i s dítětem; bude se muset znovu setkat s Dugaldem. Popravu tak tomu musí být. Vel-vet si s ulehčením říkala, že uběhne ještě pěkných pár měsíců, než bude moci Pansy o cestě byť jen uvažovat.
Z prsou se jí vydral dlouhý vzdech, v horku odhodila hedvábnou přikrývku. Z terasy přinášel lehounký teplý vánek neznámou sladkou vůni. Uvažovala ospale, co to asi tak voní a umínila si, že se zítra zeptá Adaliho. Jak to asi se mnou dopadne, přemítala. Portugalci si chtěli zavázat Velkého Mogula vděčností, když mě mu poslali do postele. Vidím, že je laskavý, ale dokáže být i trpělivý? Dokázala bych se mu oddat? Což bych mohla být jen jeho konkubí-nou? Mám strach, co bude. Tak a podobně uvažovala, ale z rozčilení a vyčerpání zakrátko tvrdě usnula.
Vyšel měsíc a jeho zář postříbřila obrysy města Fáthpúr-Sikrí. Marnivě se zhlížel v umělém jezeře i početných kašnách s fontánami. Červenobíle žíhaný pískovec se zaleskl, když se ho dotkla měsíční zář na bizarních věžích, točitém sloupoví či krajkových kamenných obloženích stěn paláců. Všude panoval klid a mír, ticho jen občas přerušoval štěkot hyeny v poušti za městskými hradbami.
V palácové zenaně ženské stráže na svých postech poklimbávaly, ale když kolem nich přešel sám vládce Akbar, rázem byly vzhůru. Zastavil se u dveří do Velvetina pokoje a už tu byl Adali, aby neslyšně otevřel. Akbar potichu vešel a strnul u lůžka. Mlčky zíral na spící dívku. Pohledem sledoval elegantní křivky jejího těla, oceňoval jemnou stavbu kostí, obdivoval rozkošná oblá ňadra, štíhlý pas, dlouhé, štíhlé nohy, úzká chodidla. V měsíčním světle její pleť jako by zářila. Měla vlasy rozhozené po polštáři, aby jí nebylo tak horko; dotkl se prstem jedné hedvábné kadeře. Povzdechl. Byla dokonalost sama, bez jediné chybičky a vzbuzovala touhu. Ale nejen to.
Ženy jeho země se už od kolébky učily poddajnosti, a i když ně-
285
které z nich měly pevný charakter, málokterá se dokázala vzepřít a jednat proti tradiční výchově. Ty, které tak učinily, to většinou udělaly pro své syny či manžely, kteří byli buď příliš mladí, nebo slabí, anebo oboje. Indické ženy s muži nerozmlouvaly, takové chování bylo v jejich očích opovážlivé a neslušné. V soukromí ložnice hovořily buď o lásce nebo o dětech, případně projevovaly péči o pánovo zdraví.
Jak byla tato mladá žena proti nim rozdílná! Už od ehvíle, kdy ji museli ječící přivléci před něj. Indická žena by byla předstoupila pokorně, ale kdepak tahle anglická kráska! Poznal, že je vysoce vzdělaná, vždyť její francouzština byla lepší než francouzština jeho učitele-jezuity.
Ačkoli Akbar neuměl číst ani psát, byl přesto vzdělaný. V mládí dával přednost jízdě na koni a lovu, ale protože byl nesmírně zvídavý, obklopil se později učenci všech oborů, a ti měli za úkol mu předčítat, diskutovat s ním, vzdělávat ho. Nebylo na světě oboru, aby se v něm nevyznal a neustále se snažil rozšiřovat si obzor.
Ta dívka tady před ním, tak bezbranná v hlubokém spánku, by pro něj mohla být i něčím víc než pouhým svůdným tělem pro potěchu smyslů. Mohla by se stát jeho družkou, přítelkyní. Jak jen připadl na tak neobvyklý nápad? V myšlenkách u něj prodléval, zatímco vycházel z pokoje a vracel se do vlastních komnat. Nikomu by se byl se svými úvahami nesvěřil, protože jeho mužským přátelům by byly k smíchu, zatímco ženy jeho domácnosti by se zděsily.
Angličanka se chystá ho požádat, aby jí dovolil vrátit se zpět do vlasti k jejím lidem - to věděl. Ale nemohl to udělat z mnoha důvodů; hlavní byl ten, že nechtěl urazit Portugalce. Bude se muset vynasnažit, aby se Velvet u něj tak zalíbilo, aby nezatoužila po návratu. Začínalo se mu to jevit jako zajímavý a nesnadný úkol, jako svého druhu výzva.
Když Velvet ráno vsedě na lůžku snídala, zabalená do hedvábné pokrývky, cosi studeného, nakyslého a lahodného, čemu Adali říkal „jogurt", a upíjela horký, silně aromatický nápoj, zvaný podle něho „čaj" - ozvalo se ode dveří zaklepání. Adali otevřel a s radostným výkřikem ustoupil, aby vpustil zástup otroků, přinášejících množství nejrůznějších věcí.                                                     ^
„Co to má znamenat?" nestačila se Velvet divit.
„To je jenom začátek, princezno," řekl eunuch. „Náš pán Akbar vás poctívá dary. Neříkal jsem vám, že jste ho zaujala?"
Užasle sledovala, jak dva muži vynášejí na střešní terasu jakýsi veliký, hedvábím bohatě čalouněný kus nábytku. Byl půlkruhového
286
tvaru, zezadu poněkud vyšší a po stranách měl válečkovité opěrky. Na jeho sedadlo narovnali kupu polštářů. Následoval malý stolek, vykládaný perletí.
Na co tohle proboha je?" tázala se udiveně Adaliho. To je pohovka," odpověděl.
',Je to pořádně veliké," podotkla.
„Dost velké pro dva." Zeširoka se zašklebil.
„Oh!"
„A jéje! Podívejte, princezno,.podívejte!" Adali přímo tančil vzrušením.
Do pokoje vnesli služebníci dva úplně stejné velké kufry - oba byly vyzdobeny pestrobarevnými malbami květů růžových, modrých a rudých se žlutými středy a zelenými listy na pozadí sytě černého laku a okovány lesklými pásy mosazi. Adali nečekal, až je služebníci otevřou, ale sám nadzvedl víko nejbližšího; objevila se záplava ženských oděvů, spousta sukní a jemných blůzek všech možných barev. S výkřiky nadšení zvedal a obdivoval jednotlivé kusy. Všechny sukně i blůzky byly z toho nejčistšího hedvábí: některé zdobeny zlatou či stříbrnou výšivkou, jiné vyšité drobnými drahokamy, další zas hladké. Barvy měly jasné, ale v odstínech, které se Velvet hodily k pleti: modré, zelené, růžové, světle fialové, tmavočervené, hnědooranžové a krémové.
Velvet nad tím bohatstvím upřímně žasla a hledala odpověď u Adaliho: „Co to znamená?"
„Pošetilá osobo," káral ji žertem, „vždyť vám říkám, že ve vás náš pán Akbar našel zalíbení."
„Vždyť jsem se o to nijak nesnažila," odpověděla už nahněvaně.
„Dvoří se vám, princezno. Což se vám nikdy nikdo nedvořil, nikdo se o vás neucházel?"
Zavrtěla hlavou; uvědomila si, že se s Alexem v období zasnoubení pořád jenom přeli a hašteřili, ale že se jí vlastně v pravém smyslu slova nedvořil. Její ženské ješitnosti proto tohle polichotilo.
„Otevři ten druhý kufr," poručila eunuchovi, a když tak učinil, zůstala ohromeně zírat na jeho obsah. Byl plný vyřezávaných jadei-tových lahviček plných krémů a voňavek. Všechny vydávaly tu neznámou sladkou vůni, kterou Adali označil jako „jasmín".
„Je to to, co roste tady na terase?" vyptávala se.
Přikývl. „Jasmín je květinou lásky, princezno."
Velvet neodpověděla, ale namísto toho sáhla hlouběji do útrob druhého kufru a vylovila odtud rozkošný, perlami vykládaný zlatý kartáč na vlasy a zmenšeninu kufru, malou krabičku, plnou ozdob do vlasů ze zlata, stříbra a drahokamů. Jiná kazeta z jednoho kusu
287
levandulově zbarveného jadeitu se stříbrnými závěsy a miniaturním stříbrným zámkem skrývala celé malé jmění v klenotech. Jestli se Velvet v něčem vyznala, pak to byly drahé kameny, protože její matka měla nejproslulejší sbírku šperků v celé Evropě. Jako dítě si hrávala s třpytivými drahokamy a Skye jí vysvětlovala, jak se ten který kámen jmenuje a odkud pochází. V jadeitové šperkovnici byly ceylonské safíry, barmské rubíny, perly z Indického oceánu, neuvěřitelně krásné žluté diamanty, nádherné, tmavě purpurové ametysty, světle rnodré akvamariny, smaragdy, olivově zelené olivíny od Rudého moře a medově zlaté zirkony. Všechny byly co nejnádherněji zasazeny do náhrdelníků, řetězů, náušnic a prstenů; všechny byly dokonalé, bez kazu.
Adali byl radostí bez sebe. Vždyť se jeho pán Angličanky dosud ani nedotkl, stěží ji vzal za ruku, a přesto ji zahrnuje poklady! Zatímco Velvet pořád ještě strnule zírala na obsah šperkovnice, Adali dirigoval další nosiče, kteří přinášeli nové a nové dary. Na podlahu rozprostřeli nádherné modročervené vlněné koberce; po celém pokoji rozestavěli štíhlé mosazné vázy plné květin; promyšleně rozmístili několik malých stolků a na ně postavili stříbrné, drahokamy zdobené lampy. Nakonec předstoupila dvě asi desetiletá děvčátka, dvojčata s dlouhými vlasy, krásnýma tmavýma očima a zlatavou pletí a vrhla se na zem před Velvet. Za nimi vešel Rameš, rychle něco řekl eunuchovi, podal mu malý zakrytý košíček z rákosí a hned zase odešel.
Adalimu samou důležitostí oči div nevylezly z důlků. „Nejvyšší stolník vám přináší pozdrav od našeho pána, vládce Akbara. Ty dívenky jsou vaše služebné. Jsou úplně stejné až na jednu maličkost: Toramalli má mateřské znaménko u koutku pravého oka a Rohana u koutku oka levého." Překypoval nově získanou vážností, povšimla si pobaveně Velvet.
Když nejprve z pokoje vystrnadil kdekoho až na obě děvčátka, podal Velvet rákosový košíček. „Náš pán Akbar doufá, že vás tohle obzvlášť potěší." Velvet nadzvedla víko košíčku a už se jí rty formovaly do potěšeného „Ó". „Ale to je koťátko!" zvolala vesele. „Och, Adali, podívej se, koťátko!" Vytáhla z košíku drobounké kotě s dlouhou srstí, celé černé až na nepatrnou bílou skvrnku na samém konci ocásku. „Je to kocourek, nebo kočička?" chtěla vědět.
„Je to pan kocour, jak mi bylo řečeno, princezno."
Kotě chvíli nehybně sledovalo nové, neznámé prostředí, pak seskočilo z postele, a zatímco půvabně mrskalo ocáskem, jalo selpro-zkoumávat celou místnost. „Budu mu říkat Korouhvička," řekla Velvet, „protože tím ocáskem s bílým konečkem mává jako korouhvičkou." Eunuch nadšeně přitakal: „To sedí."
288
Tu si Vel vet vzpomněla, že už je pomalu půlka dopoledne a ona se ještě nevydala za Pansy. Jak bude asi její věrná komorná zmatená a vyděšená, až se vzbudí v neznámém prostředí. „Adali! Má ubohá služebná se už asi strachuje, co je se mnou. Podej mi šaty! Musím hned za ní!"
Jak Adali předpověděl, už druhý den pobytu ve Fáthpúr-Sikrí se Velvet přestala starat o jeho pohlaví, či spíše o jeho absenci. Myšlenkami dlela u své komorné, takže prostě vyskočila z postele a vzala od něj šaty, které jí podával, zatímco nohama vklouzla do jemných sandálů, které jí přidržovaly Toramalli a Rohana. Pak s Adalim v patách vyrazila z pokoje a běžela chodbou k Maceščinu pokoji.
Když Velvet vstoupila, dívčina tvář vyjadřovala úlevu. Slabě se usmála: „Och, díky Bohu, mylady!"
Velvet se sklonila, aby ji objala, a pak se posadila na okraj lůžka. „Pansy, proč jen jsi mi neřekla, že čekáš dítě? Je to Dugaldo-vo, viď?"
Pansy se zatvářila stydlivě. „Jak to víte, myiady?"
„Řekl mi to doktor, který tě vyšetřoval. Musíš nějaký čas zůstat v posteli, protože ty horečky a otoky jsi dostala z horka a z těhotenství. Když se budeš řídit podle doktorových pokynů, všechno bude zas v pořádku."
Pansy jako by spadl kámen se srdce. „To je štěstí," řekla a pak: „Neřekla jsem nic, protože jsem to sama nevěděla, až když jsme se octly na moři. Nechtěla jsem tomu zpočátku věřit, protože jsem byla s Dugaldem jen jednou, o tříkrálovém večeru. Když mi pak vynechala menstruace, myslela jsem si nejprve, že je to z toho stresu a rozčilení, když jsme tak narychlo odjížděly z Anglie. A když jsem to už pak věděla jistě, styděla jsem se vám to říci, a protože na mně pořád nic nebylo vidět, řekla jsem si, že si to radši ještě nechám pro sebe."
„Což jsem tě před Dugaldem dost nevarovala, Pansy? Tví rodiče nebudou moc nadšení, až se to doví. Doufala jsem, že se dokážeš uchránit až do svatby. Chlap nekupuje krávu, když může slíznout smetanu zadarmo, to mi mockrát říkala paní Cecily," žertem kárala Velvet dívku.
„Dugald a já jsme se zaslíbili podle skotského zvyku před celou družinou pana hraběte tehdy o tříkrálovém večeru, mylady. Řekl, že to ve Skotsku k uzavření manželství stačí, vždyť jste to udělali i vy s panem hrabětem, a jelikož budeme žít ve Skotsku tak jako tak, že je to úplně v pořádku. Slíbil mi oddavky v kostele, jen co přijedeme na Dun Broc. Spala jsem s ním jenom jednou, protože by to bývala ostuda odpírat mu právo svatební noci, ale řekla jsem
289
mu, že od té chvíle se vzájemně sebe nedotkneme, dokud nás fi, rar pravoplatně neoddá."                                                            ta'
v Velvet si povzdechla. Ten dareba Dugald! říkala si. No nedá «p
IlřJr ^ ^UÍtakf neChtěla Pansy dál ^ PotřePala jí po hřbete ruky „Všechno bude v pořádku, uvidíš, teď se musíš jen sta rat, aby bylo dobře tobě i dítěti."
Dívce už z tváře vyprchala úzkost. „A kde to jsme?" tázala se „Jsme v královském městě Fáthpúr-Sikrí, Pansy, a já-se setkal* se samým Velkým Mogulem. Je to laskavý a dobrý muž " „Jak dlouho už jsme tady, má paní?"
Od včerejška," zněla odpověď. „Až řekne Zafar Singh, králův lékař ze uz je ti lépe, musíš jít se mnou do mého apartmá Je to jen jeden pokoj, ale ohromně veliký a mám tam i vlastní krásnou terasu. Mogul mi věnoval eunucha, jmenuje se Adali ten ti ie mi ly a legrační, a ještě dvě roztomilé dívenky, Toramalli a Rohanu jako služebné."
Pansy se zatvářila mrzutě. „To už na mne moc práce nezbude vidte, mylady, když máte tolik nových služebných."
„Ale Pansy, vždyť víš, že se o mne nedokáže nikdo tak postarat jako ty! odporovala Velvet. „Jsi pro mě tím, čím byla tvá matka Daisy pro moji matku, ale nezapomínej, že dřív, než uplynou dva měsíce, budeš mít vlastní děťátko, o které se budeš muset starat a pak ti na mě moc času nezbude."
„Vy jste moje paní," řekla komorná smutně. „Jistěže budu pečovat o své dítě, ale čas od času ho také mohu svěřit ostatním abych se mohla starat o vás. Je to má povinnost a máma by mi hlavu utrhla, kdybych ji nesplnila!"
„No dobře, Pansy, budeme se všichni o to malé střídat " chlácholila ji Velvet.
„A co bude s námi, mylady?" zeptala se dívka najednou    Dostaneme se vůbec někdy domů? Tady je takové horko- což se tu ni kdy neochladí?"
„To věru nevím," pravila Velvet. „Snažím se na to nemyslet Ze ptám se na zdejší podnebí Adaliho. Takhle dusno tu dozajista ne muže být celý rok." Povzbudivě se na dívku usmála.
„Ale kdy se dostaneme domů?" opakovala Pansy.
„To nevím," musela přiznat Velvet. „Ještě jsem si o tom s vlád cem Akbarem neměla příležitost promluvit, ale určitě to udělám Mejne ted odjet nemůžeš, Pansy. Nejdřív musíš porodit a pak mu' si ještě děťátko dost zesílit, aby sneslo tak dlouhou cestu Obávám se, ze to potrvá pár měsíců, než budeme moci opustit Indii "
Dívka odevzdaně přikývla; cítila se už unavená.
Velvet vstala. „Přijdu později, Pansy," řekla, „snaž se odpočívat a nedělej si starosti. Tady jsme v bezpečí, ručím ti za to." Sklonila se a políbila dívku na čelo. Ta už měla oči zavřené.
„Je vaší služebné už lépe?" chtěl vědět Adali, sotva vyšla z malého pokojíku.
„Ano, zdá se. Přijdu se na ni podívat ještě později."
„Samozřejmě, princezno. Můžete ji vídat, kdykoli si budete přát." A když vešli do Velvetiny komnaty, dodal: „Teď se podle denního rozvrhu máme odebrat do. lázní."
Velvet neprotestovala. Musela si přiznat, že se jí všechno to hýčkání, kterého se jí tu dostává, líbí. S Adalim v čele průvodu a s To-ramalli a Rohanou v patách se tedy vydala do lázní. Dívenky nesly čistý šat pro ni na převlečení a koš plný krémů a voňavek. Když vstoupili, právě z lázní vycházela skupina žen. Jedna z nich, štíhlá a půvabná s překrásnými dlouhými tmavými vlasy a s nádhernýma zlatohnědýma očima, se na zlomek vteřiny zarazila, aby si mohla Velvet prohlédnout zblízka. Nehleděla na ni zlovolně, byla jen zvědavá. Instinkt Velvet napověděl, že tahle vznešená dáma bude podle všeho významná osobnost, a proto se zdvořile uklonila. Na rtech krásky se objevil prchavý úsměv, odpověděla pokynem hlavy a pokračovala v cestě.
„Kdo to byl?" vyzvídala Velvet na Adalim.
„To byla princezna Džodh-Baj, matka následníka trůnu a favoritka vládce Akbara. Dobře jste udělala, že jste se jí uklonila, princezno. Potěšilo ji to."
Hlavní lázeňská přivítala Velvet nadšeně. Zenanou už proběhla od ucha k uchu zvěst o karavaně darů, která dnes ráno dorazila ke dveřím cizí krásky. Tolik darů! A to s ní vládce Akbar ještě nespal! Lázeňské také neušlo, jak skromně a slušně se Velvet chovala vůči Džodh-Baj, favoritce harému. Souhlasně si pobrukovala, když dohlížela na Velvetinu ranní koupel.
„Má vybrané způsoby, ta cizinka, tos to dobře chytil, Adali," zachichotala se.
„To se ví, že má dobré způsoby, Roakšno. Vždyť u nich doma je princeznou." Ztišil hlas a svěřoval se lázeňské: „Náš pán Akbar jí říká ,Růže'. Viděla jsi někdy tak dokonalou krásu?"
Roakšna souhlasně přikyvovala. „Je nádherná, tak světlounká a jakou má milou povahu. Jestli se stane pánovou favoritkou, bude z tebe boháč. A ještě větší, jestli mu dá dítě, Adali. Nezapomeneš pak na starou Roakšnu, viď?" Žertovně ho poplácala.
„Pomoz mi z ní udělat nejkrásnější ženu, jakou kdy měl, a slibuji, že na tebe nezapomenu," ujišťoval.
291
Velvet pozorně naslouchala jejich štěbetání a záhy jala podezření, že se baví o ní. Byla by ráda věděla, co říkají, ale nechtěla se teď ptát. Když ji pomocnice vydrbaly kartáčem, oškrabaly jí paty a chodidla, vykoupaly a napustily vonnými pleťovými mléky, dovedly ji k čalouněnému lehátku a uložili ji na ně na břicho. Po celu hodinu Adali masíroval a hnětl zkušenými prsty každičké místečko na jejím těle, až se tak uvolnila, že se jen stěží ubránila spánku. Pak ji oblékli do čistých šatů a odvedli zpátky do pokoje, kde skutečně usnula, neschopná v tom. vedru tomu pokušení odolat.
Vzbudila se až pozdě odpoledne, kdy jí donesli další jogurt, ovoce a mátový čaj. Byla už zase zpocená a rozpálená, a tak jí občerstvení přišlo k chuti. Právě dojedla, když vtom se otevřely dveře a vstoupil Akbar.
„Už jste si odpočinula?" tázal se jí.
Vstala od stolu a povšimla si, že panovník je jen o palec vyšší než ona sama. Mohla mu pohlédnout přímo do hlubokých tmavých očí. „Už se cítím mnohem lépe," odpověděla „a jestli máte čas, ráda bych s vámi projednala jistou důležitou věc."
Vzal ji za ruku, až zmlkla. „Než začneme, dovolte, abych se vás zeptal, jestli je to pravda, že v Evropě vznešené dámy jezdí na koni?"
„Ano, můj pane, svatá pravda."
„A vy, má Růže, na koni jezdíte?"
„Ano, můj pane. Umím jezdit jak v dámském, tak v pánském sedle, i když se to pokládá pro ženu za poněkud nevhodné, ale podle mne je to mnohem pohodlnější. Protože v tom je se mnou zajedno i má matka, jezdím většinou obkročmo. Proč se ptáte?"
„Nechtěla byste si se mnou vyjet? Jezdívám většinou pozdě odpoledne, když už slunce stojí nízko, těsně před západem."
„Och, ano, můj pane! Velice ráda bych si s vámi vyjela, ale je to vůbec dovoleno?"
„Budete se muset obléci jako mladý princ z Rádžputu, aby vás nikdo nepoznal, má Růže, ale to se dá zařídit."
„Děkuji vám, můj pane! Už jsem se bála, že se nikdy nedostanu ven, že už navždy ztratím svobodu. U nás se ženy mohou toulat venku po libosti."
„To dovedu pochopit, má Růže, a vynasnažím se, abyste se necítila omezována, ale přesto se tady nebudete moci pohybovat tak volně jako v Anglii. To proto, že zdejší kraj je mnohem divočejší než váš zelený ostrov. Můžete se stát cílem útoku banditů nebo dravé zvěře." Usmál se na ni. „Vrátím se pro vás za hodinu," řekl a vyšel z pokoje.
Až po jeho odchodu si uvědomila, že s ním nestačila projednat
292
návrat domů, ovšem až bude Pansy schopna cesty. Řeknu mu to na vyjížďce, umínila si.
Za okamžik se ozvalo tiché zaťukání na dveře, které Rohana rychle otevřela. Eunuch vložil malé služebné do rukou bílý uzlík, který - jak se ukázalo - obsahoval převlek pro Velvet. S potěšením se převlékla do bílých hedvábných kalhot a krátké tuniky, dosahující ke kolenům. K tomu patřily měkké červené safiánové vysoké boty, které jí kupodivu padly jak ulité; až se divila, jak je to možné, ale což jí sandály nepadly také tak?
Toramalli jí pečlivě vyčesala vzhůru dlouhé kaštanové kadeře, načež jí Adali s nesouhlasným pobrukováním smotal na hlavě malý bílý turban. Nevěděl, jestli se má radovat, že bude s vládcem sama, anebo ronit slzy - vždyť by upadla v nemilost.
Samým zmatkem ze sebe nevypravil slova, ale Velvet měla takovou radost, že si jeho rozčilení nevšimla. Když byla konečně hotova, odvedl ji na terasu a ukázal jí v rohu úzké schodiště, kterého si dosud nevšimla.
„Náš vládce Akbar vás očekává dole, princezno," řekl.
„Chtěla bych se vykoupat, až přijedu," řekla mu. „Po jízdě v takovém vedru budu určitě cítit koňmi." Načež se pustila dolů po schodišti, zatímco v Adalim to vřelo nesouhlasem.
Akbar byl dochvilný a už na ni čekal, přesně jak Adali slíbil. Obdivně si ji prohlédl. „Je z vás moc hezký princ, má Růže."
„Ani jsem se neměla čas na sebe podívat do zrcadla," zasmála se. „Tak jsem se těšila na projížďku. Stokrát bych byla dala třeba i duši za koně na té strašné cestě z Bombaje. Nohy mám navždy zničené a obávám se, že je konec i s tancováním - až se jednou vrátím do Anglie."
Ze stínu vystoupil podkoní vedoucí dva koně. První byl velký a silný bílý hřebec, druhý půvabná zlatavá klisna. Hřebec frkal a vyhazoval a snažil se dostat ke klisně, která mu šikovně uhýbala a tancovala tak, že ji podkoní stěží udržel.
Akbar se zachechtal. „Odvěký boj mezi pohlavími," poznamenal. „Bral by, ale ona ještě není připravena, takže musí čekat." Nastavil Velvet sepjaté dlaně. Lehce se vyšvihla do sedla a uchopila otěže.
„Kam pojedeme, můj pane?" zeptala se.
„Ven z města po cestě směrem na Agru," odpověděl a nasedl na hřebce.
Uvědomila si, že jsou sami a zaváhala. „To pojedeme bez doprovodu, můj pane?"
„Nepotřebujeme doprovod, má Růže. Se mnou vám nic nehrozí."
Velvet žasla. Nikdy ještě neviděla, že by se nějaký král nebo jiný
293
velký pán vydal na projížďku po svém území bez družiny. Nic už neříkala, ale jela za ním pokorně ven z nádvoří do města, které si teprve teď překvapeně prohlížela. Když včera karavana dorazila, neměla na nějaké prohlížení ani pomyšlení. Zato teď obracela hlavu sem a tam a pokaždé se jí naskýtal nový, ještě divukrásnější pohled.
Nejpodivnější ale bylo ticho, jaké nezažila v žádném jiném městě, které kdy viděla. Uvědomila si, že zde vlastně žije už jen pár lidí, což byla škoda, protože město se jí jevilo jako dokonalost sama. Ale bylo to sídelní královské město, kde nebylo místa pro prostý lid. Obýval je jen Akbar sám se svým dvorem, a když se přestěhoval do Láhauru, zůstalo Fáthpúr-Sikrí doslova opuštěné, bez obchodníků, ba i bez žebráků. Bylo jako spící princezna, která čeká jen na svého prince, aby znovu procitla. V současnosti nevelký Akbarův doprovod je nestačil oživit. Velvet to připadalo smutné.
Město bylo nádherné, vyzdobené dokonalou řemeslnou prací, i když působilo poněkud stroze. Celé bylo zbudováno z místního pískovce. Široké ulice i náměstí byly vydlážděny velkými bloky z téhož materiálu. I všechny budovy byly z pískovce, Díván-i-Khassa, původním sídlem vlády počínaje až po Velkou mešitu, nejrůznější paláce a Panch Mahal, podivuhodnou stavbu, jejíž účel jí zůstal utajen. Sloupy byly většinou ozdobeny řezbami, ponejvíce vinné révy a hroznů, některé s kamennými květy, jiné žlábkované, další zas s vytesanými spirálami, jež se kolem nich ovíjely jakoby donekonečna. Některé domy měly kupole a sloupořadí, krajkové mřížoví na oknech a ozdobně tesané kamenné obložení, všechno neporušené jako v den, kdy je tvůrce dokončil.
Vyjeli městskou branou na silnici do Agry a Velvet využila příležitosti, aby s Akbarem projednala otázku návratu domů. „Když teď, můj pane, víte, jak jsem se k vám dostala a že mne Portugalci vlastně unesli, neumožníte mi návrat do vlasti, k rodině?"
„To nemohu, má Růže," řekl klidně. „Kdybych něco takového udělal, znamenalo by to z mé strany urážku portugalského guvernéra, a to si nepřeji."
„Pak mne tedy odešlete s karavanou. To se Porugalci nemusí dovědět."
Zavrtěl hlavou. „To je příliš nebezpečné. Mohla byste také skončit někde na tržišti otroků, nebo - co horšího - v jurtě nějakého mongolského hejtmana. Ne, ne, má Růže, osud vás zavedl ke mně. Postarám se o vás. A pak, proč byste se chtěla vracet, teď, kdyžje váš manžel mrtev?"
„Mám přece rodinu..." namítla.
„Vaše rodina," přerušil ji, „vám sjedná nový sňatek a stejně vás
294
pošle pryč. Váš osud by byl prakticky stejný jako to, co se vám nabízí zde. Se mnou budete v bezpečí a dostane se vám všeho pohodlí, má Růže."
„Chci domů," řekla třesoucím se hlasem.
„Tady je teď váš domov," odpověděl. „Umíte lovit zvěř?" převedl řeč na jiné téma. „Chtěla byste se se mnou zúčastnit lovu na tygra?"
Tím je pro něj záležitost uzavřena, konstatovala v duchu. Na chvíli zůstala nepřítomně zírat, když si plně uvědomila situaci. Vůbec neměl v úmyslu ji pustit, ani y budoucnu! A neměla ani šanci uprchnout. K pobřeží to bylo stovky mil, a i kdyby se jí podařilo nějakým zázrakem tuto vzdálenost překonat, loďstvo 0'Malleyů tam na ni nečeká. Jak by se dostala domů? Bezvýchodná situace! Velvet pobídla klisnu k prudkému cvalu, slepě se pustila nazdařbůh po cestě, jako by chtěla v zoufalství uniknout chmurné realitě.
Akbar se pustil za ní. Ne ze strachu, že by mu unikla - vlastně měl pro její úzkost pochopení -, ale povrch cesty nebyl právě nejlepší, takže měl obavy, aby klisna neklopýtla a neshodila ji.
Pro slzy ani neviděla na cestu. Se vším je konec, i její život končí. Alex je mrtev. Nikdy už neuvidí své drahé rodiče, ani Murroug-ha, Ewana, Robina, ani Willow, Padraica a Deirdre - všichni jsou pro ni ztraceni! Jako dítě v cizím prázdném pokoji nespatřovala ani Velvet v budoucnosti žádný záchytný bod a propadala hlubokému zoufalství. Celým tělem jí otřásaly vzlyky, a když klisna zakopla, přelétla jí přes hlavu.
Jen zázrakem se jí nic nestalo. Vstala a klopýtala pěšky po silnici do Agry; nevěděla, ani kde je, ani co dělá.
Akbar vyrazil za ní. Když míjel klisnu, jeho duše mongolského jezdce v mžiku s povděkem zaregistrovala, že zůstala nezraněná. Klusal dál a posléze vyzvedl Velvet k sobě do sedla. Najednou si uvědomila jeho přítomnost a začala se s ním ze všech sil potýkat, bušila do něj pěstmi hlava nehlava a vybíjela tak své zoufalství. Hýčkal ji v sedle jako dítě, přitiskl si její hlavu pevně na širokou hruď.
„No, no, má Růže," konej šil ji znovu a znovu. „No, no, vždyť bude zas dobře. Všechno bude zas v pořádku, věřte mi."
Tu teprve začala Velvet naplno plakat, ronila hojné slzy, které vytvářely cestičky v prachu na jejích tvářích. Vzlykala a vzlykala, až se mu zdálo, že mu nad ní musí srdce puknout soucitem, tak zněl její pláč lítostivě. Nikdy ještě neslyšel tak žalostný zvuk, výraz tak hluboké osamělosti, nepodobající se ničemu. Zpomalil chod koně a nechal ji vyplakat. Hřebec pod jeho vedením kráčel klidně, až když se Velvet konečně uklidnila, teprve potom otočil koně zpět k městu.
Konečně si uvědomila, kde je, že si nejen umazala hedvábný ka-
295
bátec, ale úplně si ho slzami promáčela. Uslyšela pravidelný tlukot jeho srdce a začala vnímat příjemnou mužnou vůni santalového dřeva. Najednou si začala, všemi smysly uvědomovat jeho přítomnost, až ji vlastní pocity překvapily.
„Je klisna v pořádku?" šeptla nakonec tiše, úplně vyvedena z míry, a styděla se tak, až si přála, aby ji země pohltila.
„Klisně nic není a čeká na nás tamhle vpředu. Jistě na ní chcete jet zpátky do města."
„Ano, můj pane."
„Už je vám lépe?" tázal se.
„Už je to za mnou," odpověděla zamyšleně, „ale nikdy nepřestanu toužit vrátit se zpátky do Anglie."
„Ale co by vás tam teď čekalo, má Růže?" znovu se vyptával.
„Vzpomínek se zbavit nemohu," řekla tiše.
„Podívejte se na mne," poručil ostře, a když ho polekaně uposlechla a upřela smaragdové oči na jeho ústa, pravil: „Připravím vám nové zážitky, má Růže," řekl. „Vašich starých vzpomínek vás zbavit nedokážu, ani nechci, ale se mnou získáte vzpomínky nové, toho hodlám dosáhnout, má Růže."
Velvet se až srdce zastavilo. Své záměry jí ani nemohl naznačit jasněji.
„Nemohu se stát vaší konkubínou," zašeptala, „prostě nemohu."
„Nic takového jsem vám nenabízel," odvětil. „I když vím, že proto mi vás guvernér poslal. Z nějakého důvodu vás chtěl ponížit, a když se uváží váš původ a postavení, darovat vás jako konkubí-nu by bylo znamenalo právě to. Pochopil jsem to, když jsem vyslechl váš příběh. Domníval se, že jakožto pohan a barbar nedokážu nic jiného, než se prostě na vás svalit a ukojit chtíč. Už jsem se dost poučil o povaze Portugalců. Naštěstí se oni ještě dost nepoučili o mojí, nejspíš proto, že se ani nenamáhali. V Indii mají dva hlavní cíle: obrátit co nejvíc domorodců na katolickou víru a vyvézt naše bohatství do vlastní země. A za to ještě očekávají vděčnost!" zasmál se. „Přál bych si být muškou na stěně guvernérské-ho paláce, abych slyšel, co bude Don César Affonso Marinha-Grande říkat, až dostane můj vzkaz, že mne jeho dar tak potěšil, že se mu hodlám okamžitě odvděčit tím, že tento dar učiním svou chotí. Třeba z toho dostane záchvat mrtvice."
„Ale vy jste se se mnou neoženil," řekla Velvet.
„Ale ano, oženil," omráčil ji odpovědí Akbar.
„Cože?" vyjekla. „Jak byste se se mnou mohl oženit, vždyť o tom nic nevím!"
„Narodil jsem se jako muslim, má Růže, a i když už dlouho vím,
296
*e žádná víra není výlučně ta pravá, žením se se svými manželka-mi - a vy jste čtyřicátá - buď podle islámského, nebo podle hin-duistickéno náboženství. Protože islám je křesťanství bližší, asi mu dáte přednost. Podle muslimské víry není k manželství nutný ani souhlas nevěsty, ba ani její přítomnost při obřadu. Je zapotřebí jen souhlasu ženicha a poručníka, což jsem ve vašem případě já. Byli jsme oddáni dnes ráno."
Úplně zkoprněla, ale pak se skoro dala do smíchu, když si vzpomněla na tu komedii se čtyřmi svatbami s Alexem. Odmítala tehdy vzít na vědomí, že jsou právoplatně oddáni, pokud se tak nestalo v kostele; a teď se tu zas z ničeho nic dovídá, že je vdaná. Tentokrát ovšem věděla, že žádný katolický obřad nebude. „Když jste si bral vaše předchozí manželky podle jejich víry, proč se se mnou neoženíte podle mojí víry, můj pane? Vždyť tu prý žijí jezuité, jak jsem slyšela." Panebože, jsem to ale odvážná, říkala si.
„Tady jsme v Indii, má Růže, a já jsem panovník muslimské víry. Už tak jsem dost popudil své poddané, když jsem se oženil s princeznami z Rádžpútu podle hinduistické víry. Kdybych se dal s nějakou ženou oddat podle křesťanského obřadu, mohl bych vyvolat i občanskou válku. Vyvinul jsem velké úsilí o sjednocení země a ani vy byste mi nestála za její znovurozdělení. A mimoto by katolická církev považovala takové moje manželství za jediné legální a mohl bych se od jezuitů nadít jen dalších komplikací."
Proč jen jsem to navrhovala, říkala si. Vždyť v jeho situaci to je jediná možná odpověď. Což jsem v tom horku úplně ztratila rozum?
Dojeli až k místu, kde na ně čekala klisna, načež Akbar Velvet bez námahy zvedl a posadil přímo do sedla. Chopila se otěží a pokračovala v jízdě jemu po boku. „Budu potřebovat čas," řekla, „abych si na tak zvláštní novou situaci zvykla. Potrvá dlouho, než se vyrovnám s tolika novými dojmy a tak naprostou změnou životního stylu." Ó, jak krotké! musela se sama sobě smát. Co jen to s ní je? Jak to, že zůstává tak klidná? Pak jí konečně došlo, že vlastně už rozumem akceptovala nevyhnutelné, zatímco citově se dosud vzpírala.
„Máte dost času," řekl. „Nejsem přece zvíře, abych vás chtěl znásilnit. Mám harém plný ochotných žen. Nepotřebuji se uchylovat k násilí. Toužím po vás, ale dokážu čekat."
„Všechno je to pro mne tak nové, cizí," řekla. „Nikdy bych si nedokázala ani představit, že existuje tak nezvyklý způsob života. A navíc, ani jsem nebyla vdaná dlouho."
„Jak dlouho?" zeptal se.
„Dva a půl měsíce," řekla měkce. „Tak málo času nám bylo do-
297
přáno. Vybrali mi ho rodiče, a než jsem ho potkala, žádného jiného muže jsem nepoznala."
„Máme mnoho času," řekl Akbar. „Bylo mi předpovězeno, že se dožiji vysokého věku a zároveň že mi zůstanou jen tři synové. Jsem přesvědčen, že jste se objevila proto, abyste přinesla štěstí podzimu mého života tak, jako mi Džodh-Baj zpříjemnila mládí. Za to se vynasnažím učinit vás šťastnou, má Růže. Nikdy žádná žena nebyla tak hýčkána a milována, jako budete vy, ó nejmladší a nejkrásnější z mých žen!"
„Můj pane, vždyť mě sotva znáte," namítla.
„A který muž kdy doopravdy pozná ženu? Vím, že jste inteligentní, krásná a statečná. Každá z těch vlastností by stačila sama o sobě, ale bytost, která je v sobě spojuje všechny, je pravý zázrak. A proto jste pro mne zázrakem, vstoupila jste mi do života ve chvíli, kdy už se zdálo, že zbývá jen dlouhé čekání na smrt."
Znovu projeli branou města Fáthpúr-Sikrí. Velvet slova Velkého Mogula dojala a překvapila. Vznítil jí v srdci plamínek naděje a život se jí už nezdál tak nesnesitelný. Koneckonců byla pravou dcerou své matky a odhodlání přežít ji neopouštělo. Vydržela několi-katýdenní pochod z Bombaje do vnitrozemí a bez znalosti jazyka dokázala zachránit Pansy život. Osud jí nabízí lásku a pozornost velkého vládce. Když už musí zůstat v téhle horkem rozpálené a necivilizované zemi, není přesto její osud z nejstrašnějších.
Jsem mladá, rozvažovala Velvet, a, pravda, i krásná. Chci přece žít! Tento muž mi nabízí život. Nabízí mi lásku. Což mi matka vždycky neříkala, že když se jedny dveře zavírají, zároveň se jiné otvírají?
„Jste tolik laskav, můj pane, ale vždyť vás neznám. Chci vás poznat a naučit se, jak vás potěšit." Obrátila se k němu se svůdným úsměvem.
„Teď jste mne potěšila, má Růže. Neměňte se, prosím! Vždyť jen vaše jedinečnost a to, co vás odlišuje od ostatních žen, mě láká a přitahuje! Buďte vždy sama sebou, to stačí! Jakmile se jednou dá proces vzájemné sympatie do pohybu, neplatí už žádná pravidla." Vzal její ruku, otočil ji a políbil do dlaně. „Učiním vás šťastnou," ujistil ji znovu a v tom okamžiku Velvet uvěřila.
298
Kapitola devátá
Velvet dny ubíhaly v příjemné jednotvárnosti, jež jí pro tu chvíli vyhovovala. Občas si sice připomněla, že je v Anglii právě konec září, vzpomínala lítostivě, jak se loni touto dobou bavila u dvora jako členka královniny dívčí družiny a miláček všech. Jak se s Alexem neustále hašteřili, až jejich spor rázně vyřešil dobrodružným únosem. Při vzpomínkách sejí oči zalévaly slzami, anebo ji zaplavoval smutek tak hluboký, že pak Akbar musel vyvinout mnoho úsilí, aby ji opět rozveselil.
Kdekomu u dvora bylo už jasné, že je Velký Mogul zamilován. Pro oba jeho mladší syny - byli oba starší než Velvet - byla sice tato skutečnost stálým zdrojem zábavy, avšak následník trůnu, princ Sálim, choval proto vůči otci tajnou hořkost. Podle Sálima se měl Akbar ve svém věku chovat uvázli věj i. Vždyť už měl vnuka a brzy se mu měl narodit další! Namísto aby vystupoval tomu odpovídajícím způsobem, dělá ze sebe blázna kvůli mladičké krasavici! Pročpak ji nepřenechá raději jemu, princi Sálimovi, tak jako kdysi sultán Selim, vládce otomanské říše, přenechal svému synovi a následníku trůnu, mladému sultánovi Sulajmánovi překrásnou mladou princeznu, kterou dostal z Bagdádu jako daň. Sálimovi bylo dvacet, a byl tudíž Velvet věkem bližší než jeho otec, kterému už čtyřicítka dávno minula. Když ji princ vídal na projížďkách s otcem, musel mu závidět. Ale nikdo, Sálima nevyjímaje, netušil, že svazek mezi Akbarem a jeho anglickou růží nebyl dosud naplněn.
Vyjížděli si spolu každodenně při západu slunce, někdy s sebou Akbar brával párek divokých koček vycvičených k lovu; obě lesklá, skvrnitá zvířata jim skotačila po boku. Občas vyrazily vpřed, aby přinesly pánovi buď králíka, nebo tučného skřivana či koroptev; většinou jim jejich kořist ponechal.
Jednou pozval vládce Velvet na souboj slonů. Byla to zajímavá podívaná, ale pro ni přece jen barbarsky odpudivá. Akbar byl na svoje bojové slony velice pyšný. V jeho stájích se nacházely nejnádhernější exempláře z celé Indie. V paláci se chovali i sloni určení k chovu, jízdní sloni a ještě jiní na tahání a nošení břemen. Jednou vládce poručil, aby jim připravili slona s palankýnem na hřbetě a vzal Velvet na projížďku.
Velvet se těšila jako dítě a když slona přivedli, neznalo její nadšení teprve mezí, protože byl ustrojen a ozdoben s nevídanou nádherou. Bylo jí řečeno, zeje to mladý samec, což se prý pozná podle dlouhých bílých klů. Tenhle je měl ale zakryté nádhernými návle-
299
ky ze zlatého brokátu zdobeného rubíny. Celou mohutnou hlavu zvířete pokrývala maska z rudého saténu se zlatými přívěsky, krumplovaná diamanty. Pro oči v ní byly vystřiženy otvory a i na dvou čelních hrbolcích na lebce slona se skvěly dva zlaté štíty. Pokrývka splývala mezi kly až na chobot, kde byla po obou stranách lemována zlatými třásněmi. Také poměrně malé uši měl slon potažené saténem a podobná okrasa kryla i celý hřbet a vpředu přecházela ve dva pruhy zkřížené na hrudi. Na hřbetě měl slon upevněn pozlacený osmihranný palankýn nahoře zakončený malou kupolí, uvnitř vystlaný hedvábnými polštáři. Když se v něm Vel vet usadila, upozornil ji Akbar, že poháněč slona bude sedět před nimi, v místě, kde hlava zvířete přechází v šíji.
Houpavým krokem je slon příjemně unášel městem. Z výše jeho hřbetu se otvíral výhled na okolí města, tvořené bohužel jen fádní rovinou. Ta se táhla do dálky kolem Fáthpúr-Sikrí míle a míle, jednotvárná a bez výrazná.
„Chybí mi tady naše zelené pahorky," poznamenala Velvet.
„U vás je celá krajina zelená?" zeptal se Akbar nevěřícně.
„Jistě," odpověděla, „zato u vás je asi celá země hnědá!"
Musel se její hbité odpovědi zasmát. „Ne, ne docela všude, ale většinou. I u nás jsou pralesy a na severu se rozkládá Kašmír, krásná země plná jezer a hor, kterou si hodlám co nejdřív podrobit."
„Potom bych si tedy přála žít tam," řekla.
„Už brzy odjedeme do Láhauru, hlavního města mé říše," zněla odpověď.
„A jsou tam stromy a květiny?" zeptala se s nadějí v hlase.
„Je to tam trochu svěžejší, to ano," připustil, „a budete tam mít vlastní palác se zahradami a fontánami, takže si na tu vaši Anglii ani nevzpomenete." Usmál se na ni a i ona mu odpověděla úsměvem.
Miluje mne, pomyslela si. Ještě mne ani nepolíbil, ale přesto mě miluje. Zvláštní, trochu strašidelné, ale zároveň lichotivé pomyšlení! Nebyl už žádný chlapec, ale zkušený muž. Řekl jí kdysi, že dokáže čekat a slovo držel.
„Nechcete si se mnou dnes večer zahrát šachy?" tázal se.
„Och ano, můj pane! Zase vás porazím!" hrozila mu žertem, až se musel smát. Z ostatních žen, s kterými kdy šachy hrál, nad ním ještě žádná nevyhrála. I když jim občas nechyběl důvtip, asi jim to nedovoloval strach. Tohle zbožňované stvoření si nejen trouflo, ale dokonce ho i dvakrát opravdu porazilo, navíc radostí tleskalo rukama a nestydatě dávalo najevo vítězoslávu! Dnes večer jí ale uchystá malé překvapení.
300
přikázal poháněči, aby slona obrátil k návratu do paláce. U vchodu do zenany ho opustila, aby se šla vykoupat, převléci a navečeřet.
Když ji po několika hodinách opět uviděl, byla oblečena do tmavomodré sukně se zlatými puntíky velikosti mincí a se zlatě vyšitým širokým lemem. Tmavomodrý hedvábný živůtek měl hluboký výstřih, krátké rukávy a lichotil její postavě. Kolem krku si omotala dvojitou šňůru perel, v zevní řadě prostřídaných zlatými medailony lemovanými drobnými safíry, V uších se jí houpaly safírové náušnice s přívěsky z perel, na obou pažích měla zlaté náramky vykládané drahokamy, nebo umělecky tepané a prsteny na všech prstech až na palce. Rozpuštěné vlasy jí volně splývaly na ramena a na temeni se třpytil diadém ze safírů a perel. Rohana jí ukázala, jak si líčit oči, ale její líce ani rty líčidlo nepotřebovaly.
„Už jsem připravila šachovnici, můj pane," přivítala ho, když vstoupil.
„Ne," řekl Akbar. „Dnes mám pro vás překvapení. Adali, veď svou paní a následuj mne!"
Kráčel před nimi a vedl je z komnaty na malý balkon nad rozlehlým nádvořím. „Tady, má Růže, budeme dnes hrát!" pokynul rukou směrem k nádvoří.
Vel vet se až zajíkla překvapením: plocha nádvoří skutečně vypadala jako šachovnice. Jako figury zde stály otrokyně - pěšci byly mladé dívky s dlouhými černými vlasy, nahé až na šňůry perel kolem pasu; jezdce představovaly dívky rovněž nahé s turbany ze zlatého brokátu, z nichž každý byl ozdoben velkým démantem v zlaté agrafě přidržující bílé pštrosí pero. Všechny „figury" byly oblečené jen do drahocenných klenotů, jimiž se vzájemně odlišovaly. Jenom figury znázorňující krále a královnu měly na sobě přepychový hedvábný šat hustě pošitý perlami a rubíny a na hlavách zlaté koruny vykládané smaragdy.
„Porazte mě," řekl Akbar, „a všechny šperky z figur, které mi při hře seberete, jsou vaše."
„A když prohraju? Co vám dám zástavou?" chtěla vědět.
„Polibek," odpověděl tiše.
Zvážněla a upřeně se na něj zahleděla. „Polibek?" opakovala.
„Souhlasíte, má Růže?"
Na okamžik se jí zmocnila panika. Chtěla odpovědět „Ne", ale pak jen přikývla.
„Začněte," vyzval ji.
S jakým zaujetím a rozmyslem ten večer hráli! Akbar volal s balkonu pokyny „figurám" a Velvetiny tahy jim překládal Adali. Velvet
301
ani tolik nezáleželo na klenotech ze získaných „figur". Snažila se vyhrát především proto, aby prokázala vlastní důvtip. Akbar to rychle vycítil. Jiná žena by byla hrála bezohledně a zbrkle, jen aby získala co nejvíce šperků, ale ne tak jeho Růže! Vychutnával její herní zápal a myslel na políbení, které mu bude muset dát, protože už věděl, že vyhraje on. Byla mu sice výtečným protihráčem, lepším než většina mužů, ale on byl přece jen zkušenější. Jak asi chutnají její rty? Z dlouholeté zkušenosti věděl, že ústa žen nejsou všechna stejná.
„Ha!" vzala mu věž; sledovala, jak zlatem a drahokamy se skvoucí „figura" opouští šachovnici se sklopenou hlavou. Zasmála se mu do tváře radostí nad tím malým úspěchem.
To naivní nadšení mu vyloudilo na rty úsměv; v duchu se káral, že se na chvíli zamyslel a nesoustředil se na hru. Podruhé už takovou chybu neudělal, a tak byla Velvet asi po hodině nucena přiznat porážku. Dlouho prohlížela šachovnici, jestli jí nezbývá ještě nějaká šance.
„Šach mat! Vyhrál jsem."
„Věru, vyhrál jste, můj pane," připustila jen nerada.
„Jste ochotna zaplatit sázku?" zeptal se.
Otočila se k němu a se zavřenýma očima našpulila rty jako dítě. Akbar, který si ji krátký okamžik prohlížel, pochopil, že očekává jen krátký formální polibek. Ale až příliš dlouho čekal na tuto příležitost - vzal ji tedy kolem pasu a přivinul k sobě. Nejprve ji pohladil prsty po tváři a pak ji vzal jemně za bradu a přitiskl svá ústa na její.
Když cítila jeho smyslná ústa na svých, pádily jí hlavou ty nejpodivnější pocity. Už sedm měsíců mne nikdo nepolíbil. Od té chvíle, co byl zabit Alex. Akbar mě nelibá tak jako Alex. Netušila jsem, že různí muži líbají různě. Alex byl jako prudká bouře. Tenhle muž mě líbá něžně. Skoro jako by chtěl především potěšit mě.
Dík Akbarově něžnosti se Velvet dokázala uvolnit. Nesnažil se jí silou rozevřít rty, spíš vychutnával pevnost a pružnost jejích krásných úst. Nakonec už se nedokázal ovládnout, dotkl se rukou jejích ňader a začal je laskat. Jemně zavrněla a bradavky jí pod jeho dlaní ztuhly a napřímily se. Vzal jednu z nich mezi prsty a pevně stiskl.
Celým tělem jí projela rozkoš a nával touhy. Povzdechla, zakolísala v jeho náruči a opřela se mu dlaněmi o hruď. Celá jen hořela a na okamžik se nedokázala odtrhnout. Jemně ji políbil na oba koutky úst, pomalu a sladce, jako by litoval, že jejich objetí končí.
Velvet otevřela oči; viděla, že na ni hledí s neskrývanou touhou. Porozuměla jeho němé prosbě. Oči se jí zalily slzami. „Ach, nemohu!" zašeptala zoufale, vyvinula se mu a prchla.
302
Akbar se zasténáním složil hlavu do dlaní. Tolik po ní touží! A navíc má na ni plné právo! Což jí neprokázal tu čest, že ji učinil svou ženou, jen aby neurazil její evropské mravní cítění? A ona ho přes to všechno odmítá! Znovu zasténal; věděl, že ji násilím přinutit nedokáže. Bylo by to z jeho strany přiznání porážky a on porážku nesnesl, žádnou, tím méně porážku na milostném poli a od dívky k tomu!
„Můj pane," ozval se Adali, který zůstal s ním. „Pane, je stále ještě v zajetí minulosti. Už brzy se toho ale zbaví, o tom nepochybujte!"
S netrpělivým odfrknutím Akbar opustil balkon. Potřeboval si promluvit s někým, kdo by mu poradil, jak zkrotit tuhle jankovitou klisničku. Kroky ho zanesly do nádherných komnat Džodh-Baj, Jantarové princezny, jeho nejmilejší důvěrnice. Zastihl ji, jak popíjí čaj s první dámou harému, jeho sestřenicí Rugájou Begum. Obě ženy povstaly a pozdravily ho hlubokou úklonou.
Rugája Begum byla plná a urostlá, s nádhernou jemnou pletí a jasnýma černýma očima. Její vlasy, kdysi černé, byly teď protkány stříbrem, přesto se mu zdála dosud velmi krásná. Vedle ní vypadala drobná Džodh-Baj jako panenka. Měl je obě velice rád. Obě byly milující a laskavé a nikdy mu nezavdaly ani tu nejmenší příčinu k znepokojení. Nade vše si ale cenil jejich úsudku v domácích záležitostech.
Usadily ho pohodlně do polštářů a nabídly mu občerstvení. Jistě se přišel o něčem poradit, tušily, ale neslušelo se, aby se ho tázaly první. Akbar si spokojeně vydechl a napil se horkého, voňavého čaje z Assámu, který mu nabídly. Džodh-Baj předložila tác s malými koláčky z burských oříšků, medu a sezamových zrnek. Akbar si jeden vzal, pomalu žvýkal a vychutnával jeho skladkost. Když dojedl, podala mu otrokyně vlhký ručník na otřeni prstů. Uklidněn se opřel do polštářů a upřel zrak na ženy.
„Potřebuji vaši radu v poněkud delikátní záležitosti," začal.
„Jak vám můžeme pomoci, můj pane?" zeptala se Džodh-Baj.
„Týká se to té mojí nové ženy, Angličanky. Je roztomilá, příjemná společnice, ale zdráhá se jít se mnou do postele. Nechci ji k tomu donutit násilím, ale jsem už touhou celý nesvůj."
„Slyšela jsem, že prý je vdova," poznamenala Rugája Begum. „Není přece už panna, pak nedokážu pochopit, proč se zdráhá."
„Snad ještě oplakává manžela, můj pane?" pravila tázavě Džodh-Baj.
„Ano, zdá se."
„Pak tedy musíte upoutat její pozornost a zaujmout tak její mysl vy, jinak vám nikdy nebude patřit."
303
„Ale jak to mám dokázat?" chtěl vědět.
„Pomohu vám, můj pane. Pošlu vaší anglické Růži Knihu nevěsty. Dala jsem právě jednu sepsat pro svou neteř, která se má vdávat napřesrok, ale té mohu dát zhotovit jinou, je dost času. Ráno ji pošlu té vaší Růži. Až ji zítra večer navštívíte, řeknete jí, že jste se dověděl, že jsem jí ji poslala a projevíte přání prohlédnout si ji společně. Jak si jednou připomene milování, bude stydlivost brzy ta tam."
„Ledaže je chladná od přírody," dodala Rugája Begum. „Tyhle Evropanky jsou přece jen jiné než. my."
„Ta není chladná," řekl. „Je horoucí a něžná, ale její manželství netrvalo ještě ani tři měsíce, když její muž přišel o život. Po celý život žila pod ochranou rodičů, a i když mi to vysloveně neřekla, jsem přesvědčen, že až do svatby nedostala ani polibek."
„Měla starostlivé rodiče, dobře opatrovali její nevinnost," souhlasně poznamenala Rugája Begum. „Je to zajímavé stvoření, ničemu u nás nepodobné. Několikrát jsem ji viděla v lázních. Má kůži bílou jako smetana."
Usmál se. „Vím," řekl a Džodh-Baj se zasmála do hrsti.
„Dám vám vědět, až jí tu knihu pošlu," řekla.
Když odcházel, věděl, že brzy bude mít situaci zas v rukou.
Po jeho odchodu pokynuly Rugája Begum a Džodh-Baj otroky-ni, aby jim znovu naplnila šálky.
„Je zamilován jako mladík," poznamenala starší Rugája Begum.
„Byl zamilován do každé z nás. Vzpomínáš, jak to bylo s Almi-rou?" Džodh-Baj delikátně usrkávala čaj.
Rugája Begum se zasmála. „Moc dobře si pamatuji, jak se tvářil její první manžel, starý šejk, když mu Akbar poručil, aby se s Almirou rozvedl." Rozverně se zachechtala. „Ten starý čert si vyhlídl Almiru už jako dítě a chystal se, jak jednoho krásného dne vnikne do její něžné panenské joni svým vilným lingamem. Pěstoval si ji jako zahradník růžičku jen proto, aby pak zjistil, že ji pěstoval pro jiného. Úplně ho to zlomilo, takže zemřel, ještě než se s ní stačil rozvést. Ironie osudu! Oženil se s ní, když byla ještě dítě, jen aby měl jistotu, že ji nikdo jiný nedostane!" Vložila si do úst kousek pastičky a usilovně žvýkala.
„Tentokrát je to jiné," řekla Džodh-Baj. „Myslím, že Akbar je doopravdy zamilovaný. Po některých z nás smyslně zatoužil, některé pojal za manželky z povinnosti, nás například má rád, protože jsme mu sympatické, ale podle mě je zamilovaný poprvé."
„Máš strach, že by s ní mohl mít syna, který by vytlačil tvého?" lišácky se zajímala Rugája Begum. Ona sama byla bezdětná.
„Ne," odpověděla klidně Džodh-Baj. „Ten starý muslimský uče-
304
c předpověděl přece nejen správně Sálimovo narození, ale zároveň také, že Akbarovi zůstanou pouze tři synové naživu, a ty už má. Prvorozený je můj Sálim, druhý Almiřin Murrad a třetí je Rúp-matin Danial. Danialovi je už sedmnáct a od té doby má Akbar jen dcery, žádné syny. Nemám žádné obavy ohledně Sálima, vždyť už i on sám má syna."
„Pak se možná bojíš o sebe, Džodh-Baj, že Akbarova nová láska zchladí jeho city k tobě."
Džodh-Baj.se posmutněle usmája. Byli s Rugájou Begum dlouholeté přítelkyně, a jestli někdo dobře znal nejtajnější záhyby jejího nitra, pak to byla ona. „Možná že trochu žárlím," připustila.
„Pak se tedy musíš zachovat jako já kdysi zamlada, když si Akbar přivedl novou ženu - zvláště tebe."
„Mě?" Džodh-Baj se zatvářila udiveně. „Cožpak tys žárlila na mě?" Byla Akbarovou ženou už dvacet sedm let a nikdy jí něco takového ještě nepřišlo na mysl.
Rugája Begum se zasmála. „No, opravdu, žárlila jsem. Nezapomeň, že jsem první ženou jeho harému. Provdali mě za něj, když mi bylo devět let. Když mi bylo patnáct, oženil se s mou sestřeni-cí Zadou Begum, a když jsme ani jedna z nás neměly děti, vzal si ještě Sámilu Begum, vdovu po Bajrám-chánovi. Byla už tehdy matkou syna, ale Akbarovi dala jen jeho nejstarší dceru, Šahzád Chá-nim Begum.
Ale pak jsi přišla ty, Jantarová princezna, a Zadá i Sálima byly bez sebe vztekem, protože jsi byla hinduistka, ne muslimka. Vzpomínáš si, jak se tě stranily, když jsi přišla do zenanyT
Džodh-Baj přikývla. V očích se jí zračila bolestná vzpomínka. Byla tehdy tak mladá a tolik se bála, vždyť se musela provdat za mocného muže z docela jiného kulturního prostředí, než v jakém sama vyrůstala. „Ale ty jsi ke mně byla laskavá, Rugájo."
„Byla jsem nejstarší; bylo to mou povinností. Ale jestli jsem k tobě byla laskavá, neznamenalo to ještě, že bych nežárlila! Jsem velká a hranatá a vždycky jsem byla taková. Ani Zadá a Sálima nejsou žádné krásky; dost hezké sice, ale nic zvláštního, a všechny jsme moc vysoké. Nebyl mezi námi velký rozdíl. Ty jsi však byla drobná, exoticky krásná a tak rozkošná! Od počátku jsi Akbara přitahovala mnohem víc než my. Ležela jsem s otevřenýma očima celou noc pokaždé, když tě Akbar navštívil, a nakonec jsem se rozhodla, že se raději stanu tvou přítelkyní. Později jsem byla ráda, že jsem tak volila, protože jsem se s tebou mohla těšit z tvého prvního těhotenství."
„A stála jsi při mně i v zármutku, když mi má dvojčata, Hasan
305

a Hussein, zemřela ani ne měsíc po narození," vzpomínala Džodh-Baj. „Ty mi tedy navrhuješ, Rugájo, abych přemohla žárlivost a strach tím, že se s tou anglickou dívkou spřátelím. Ale vždyť to ani nejde! Nemluví naším jazykem!"
„Ale to se naučí," řekla Rugája Begum. „Nic jiného jí stejně nezbude, a my jí budeme v učení nápomocné, protože nás koneckonců bude potřebovat. Proti ní jsme ve velké výhodě. Žijeme ve vlastní zemi, máme tu své rodiny; ty máš syna. A co má ona? Je tu prakticky úplně sama, má jenom služku. Je v cizí zemi a nejspíš už nikdy nespatří svou vlast. Musí to pro ni být těžké."
„Tys tak hodná Rugájo!" řekla Džodh-Baj. „Dokážeš se vžít do pocitů druhých lidí. To já neumím. Není divu, že tě všechny naše děti zbožňují!" Věnovala přítelkyni obdivný úsměv. „Dobře tedy, spřátelím se s tou cizinkou. Doufám jen, že i ona se bude chtít spřátelit s námi."
„Služky mi donesly, jak pěkně a pozorně se chová ke své komorné a jak ta je své paní oddána," připomněla Rugája Begum. „Chovala se přece zdvořile, když jsme se s ní náhodou setkaly v lázních. Myslím, že má dobrou povahu. Pro Akbara byl tenhle rok dost obtížný. Nebyl docela zdráv a vyskytly se i jiné komplikace. Poprvé za celé měsíce u něj vidím nějaký zájem - o tu dívku. Konečně je znovu šťastný."
„Až na to, zeji nemůže dostat do postele," zahihňala se Džodh-Baj.
I Rugája Begum se zachechtala. „Trošku nadbíhání a uhýbání nemůže žádnému svazku uškodit. Nevědomky jen stupňuje jeho touhu, když dělá drahoty. Až jí pošleš Knihu nevěsty, určitě se to změní, o tom nepochybuj!" Znovu se zachichtala. „Ubohé děvče! Určitě ještě nikdy nic takového neviděla. Vzpomínáš, jak byli svatí otcové, křesťanští misionáři, šokováni, když princ Murad vyfoukl Knihu nevěsty Šahrazád Chánim a ukázal jim ji? Nechápu, proč Evropané nedokážou akceptovat to, co je mezi mužem a ženou přece tak přirozené."
Džodh-Baj se také zasmála. „Oni ti svatí misionáři nebyli dlouho v šoku, protože si Knihu nevěsty ani moc dlouho neprohlíželi. Vzpomínáš, jak se jim kleriky vpředu nadouvaly, jak se jim linga-my zvedaly, když obraceli stránky?"
Rugája Begum se chechtala, až jí tekly slzy. „A když to Akbar viděl, řekl, že už konečně ví, že jsou jako ostatní muži. Moc se mu ulevilo, když poznal, že i oni mají nezbedné lingamyl Cha, cha, cha!"
„Možná, že se s námi Angličanka nebude chtít skamarádit, až uvidí, co je to Kniha nevěsty," řekla Džodh-Baj, když se utišily.
„Spiš nám poděkuje, protože pozná, jak velkou vášeň k ní cho-
306
vá náš pán," řekla praktičtější Rugája Begum. „Nikdy jsem nepoznala jiného muže, ale jsem si jistá, že v milování nad něj není." Džodh-Baj přikývla a pak si vzaly na paškál jiné aktuální téma: blížící se narození druhého dítka prince Sálima. Obě byly přesvědčeny, že to bude další princ. Obě se už těšily na návrat do Láhau-ru. Ve Fáthpúr-Sikrí na ně působila poušť kolem města depresivně a stýskalo se jim po zahradách a fontánách v královském paláci. Obě by tam už rády byly, než se Sálimův potomek narodí, k čemuž mělo dojít ještě před koncem roku.
Zatímco Akbarovy favoritky nerušené tlachaly, zmítal se předmět jejich úvah neklidně na lůžku. Velvet nemohla spát. Zas jednou jí nedalo usnout pomyšlení na její obtížné postavení v tomhle neznámém prostředí. Co jen má dělat? Existuje vůbec nějaká možnost, že by se z Indie mohla dostat? Dlouho v hlavě tuto otázku převracela, až došla k závěru, že jí určitě žádná šance nezbývá. Bude muset strávit zbytek života zde. Jiná možnost prostě není!
Akbar ji miluje; i Velvet, ač nezkušená, to rozpoznala. Nebyl k ní nelaskavý, ale jistě nebude chtít čekat do nekonečna. A ona má jedinou možnost, nevyhnutelnou, pokud chce přežít a zajistit, aby přežila i Pansy a její nenarozené dítě: přijmout nevyhnutelné! Dokonce už je za něj podle zákonů zdejší krajiny i provdána! Je ženou Velkého Mogula. Pokud vůbec chce nějak dál žít, musí svou budoucnost zbudovat na této skutečnosti.
Chce se s ní milovat. Velvet se při tom pomyšlení třásla strachy. Ještě se s nikým jiným než s Alexem nemilovala. Zoufale se snažila vybavit si Alexovu tvář a s hrůzou zjistila, že to nedokáže. Ne že by ho snad milovala méně, protože je mrtev, ale protože už uplynulo tolik času, co ho naposled spatřila, a nemá ani žádný jeho portrét, žádnou miniaturu. Slzy jí tiše kanuly. Měla pocit viny a zrady na jeho památce. Vstala z postele, zahalila se do hedvábné přikrývky, potichu otevřela dveře a na prahu překročila spícího Adaliho. Přeběhla chodbou k Pansyině komůrce.
„Mylady!" zašeptala komorná, když Velvet vstoupila. „Taky nemůžete spát?"
Velvet zavrtěla hlavou a pak se usadila na podlaze vedle lůžka komorné.
„Pansy, dokážeš si vybavit, jak Dugald vypadal? Myslím, jestli si ho dokážeš představit?"
Dívka se zatvářila utrápeně. „Ne," odpověděla upřímně. „Nemůžu, mylady, ani jeho rysy si nedovedu vybavit - vím jenom, že má zrzavou kštici, modré oči a je pihovatý jako já. To ostatní už mi
307
vyprchalo z paměti, ale jestli se mi narodí chlapeček, jistě mu bude podobný a já si ho tak připomenu."
„Nedokážu si vybavit, jak vypadal Alex," řekla Velvet smutně. „Pamatuji si jen, že měl obličej ostře řezaný, černé vlasy a jantarově zbarvené oči. Nic dalšího nevidím!"
„Možná že je to tak pro nás lepší," řekla mladá komorná moudře. „Lip, když si nic nepamatujeme. Stejně se už ani jedna domů nedostaneme, mylady. Nechtěla jste mi to říci, abyste neublížila dítěti, ale vím, že to tak je. Budeme se muset naučit žít zde, jinou možnost nemáme!" S námahou se posadila, a Velvet si povšimla pod těsně napjatou látkou košile, jak se dítě pohnulo. „Vládce Ak-bar, panovník téhle země, vás miluje; i mně je to jasné, když sem za mnou každý den chodíte. Určitě byste ho udělala šťastným, kdybyste mu dovolila vás milovat."
„Už mě dokonce prohlásil za svou zákonitou manželku," řekla Velvet tiše, „i když manželství ještě nebylo zpečetěno."
„A on by chtěl, ale vy se zdráháte, že?" zeptala se Pansy rovnou.
„Ano."
„No, když se na mě nebudete zlobit pro upřímnost, myslím si, mylady, že vám nic jiného stejně nezbývá. Mimochodem, mohla byste pochodit i hůř. Získala jste si srdce vládce tak bohaté země, učinil vás svou ženou... Dobře si vzpomínám, jak matka vždycky říkala, že paní Skye dokázala všechno překonat hlavně proto, že se vždycky uměla postavit ke skutečnosti čelem. Co je tam, to je tam, mylady. Teď se musíme přizpůsobit současné situaci. Jsem sice nešťastná, že nikdy neuvidím svého Dugalda, ale těch posledních pár týdnů jsem měla čas přemýšlet a vyrovnat se s tím. Budu teď mít děťátko, budu ho vychovávat a možná si jednou najdu i jiného manžela. Nenamlouvám si, že by si Dugald nenašel jinou!"
„Jiného manžela! Ach, Pansy, jsi o tolik moudřejší než já a máš jistě pravdu. Co se stalo, nemůže se odestát. Tak mě vyděsilo, že si nedokážu vybavit Alexovy rysy, až jsem dostala strach. Raději se teď vrátím do svého pokoje, než se Adali vzbudí a vzbouří stráže." Vstala. „Řeknu Akbarovi, aby tě ke mně přestěhoval co nejdříve. Chybíš mi!" Usmála se na dívku a vyklouzla z komůrky.
Když byla zpátky na lůžku, ležela s otevřenýma očima a přemítala o Pansyiných slovech. Její komorná je jen o pár měsíců starší než ona a nemá o nic víc zkušeností, má ale praktickou povahu své matky. Musela si přiznat, že se trochu bojí milování s Akba-rem, ale zároveň připouštěla, že je to jen z nezkušenosti. Nemohla si zakrývat, že jí jeho polibek a laskání ten večer nebyly nepříjemné. Trápí ji hlavně pocit viny, přiznávala si. Pořád ještě si ne-
308
dokázala sama sebe představit jinak než jako Alexovu ženu. Teď se musela vyrovnat s faktem, že je vdovou po Alexovi a Akbaro-vou manželkou.
Když si tohle Velvet ujasnila, záhy usnula. Neslyšela - jako ostatně žádnou noc - jak Akbar tiše vstoupil. Neslyšně přešel bosýma nohama od dveří k lůžku, stál tam a ve tváři se mu zračila všechna láska a touha po ní. Jemně odhrnul pokrývku, aby se mohl kochat její nahotou. Chvíli ji pozoroval a všechno ho touhou bolelo. Pak se s hlubokým vzdechem odvrátil a opustil pokoj. Když klika cvakla, Velvet se ve spánku pohnula, ale nevzbudila se, spala až do rána.
Akbar sám informoval Adaliho, že nadcházející noci hodlá Velký Mogul naplnit manželství s anglickou Růží. Protože potřebuje trochu povzbudit, pošle jí Džodh-Baj Knihu nevěsty; měla by dojít někdy během dne. Nevěstě se nemá nic říci, protože by ji očekávání a napětí stresovalo a děsilo. Denní program má zůstat stejný jako obvykle.
Velvet se probudila dopoledne, a když posnídala jogurt, ovoce a čaj, odešla do lázní, kam chodívala ráda. Právě tam došlo k prvním náznakům přátelství ze strany Džodh-Baj a Rugáji Begum. Když otroky ně Velvet vykoupaly, šla si zaplavat do bazénu. Vtom vstoupily obě dámy.
„Jak se jmenuješ, eunuchu?" zeptala se Rugája Begum Adaliho.
„Adali, vznešená paní," odpověděl.
„Řekni své paní, že jí přejeme dobrý den," pokračovala Rugája Begum.
Adali byl radostí bez sebe. První dáma harému a vládcova favoritka ho vzaly na vědomí! Jak důležitý první krok na cestě k vzestupu v uzavřeném malém světě zenanyl „Princezno!" zavolal na Velvet, která právě doplavala k druhému konci bazénu.
„Ano, Adali?" usmála se na obě ženy.
„Princezno, Rugája Begum vám přeje dobrý den!"
Velvet si uvědomila závažnost situace a odpověděla: „Řekni Rugáji Begum, že i já jí přeji dobrý den a jsem poctěna, že vzala na vědomí mou maličkost."
Adali překládal a Velvet viděla, jak starší ženu ta slova potěšila.
Načež řekla Džodh-Baj: „Pozdrav princeznu Růži i mým jménem, Adali, a tlumoč jí mé blahopřání k svatbě s naším pánem Ak-barem."
Eunuch se třásl vzrušením. Když Velvet překládal ve své poně-
309
kud už vylepšené francouzštině, uvědomoval si, že hlavní lázeňská i všechny pomocnice všude roznesou, jak obě nejvýznamnější dámy harému rozmlouvaly s nejmladší a nejméně významnou z Ak-barových manželek. To desateronásobně zvýší význam postavení Velvet, a tím i jeho, Adaliho.
„Pozdrav mým jménem Jantarovou princeznu, Adali, a řekni jí, jak moc pro mne znamená laskavost její i Rugáji Begum, protože jsem pouhá cizinka v neznámé zemi. Bylo by ode mne nezdvořilé, kdybych je pozvala na čaj, co myslíš, Adali?"
„Ne, princezno, to by nebylo nic nepatřičného. Musím ale nejdřív požádat Velkého Mogula o svolení a až pak tlumočit vaše pozvání. Pozvu je na některý den později." Pak se obrátil k oběma starším ženám a tlumočil Velvetin vzkaz. Rugája Begum mu něco řekla a Adali se vrátil ke své paní. „Přijdou!" Snažil se ovládnout vzrušení, ale oči mu tančily radostí a zeširoka se usmíval.
Rugája Begum a Džodh-Baj zdvořile pokynuly Velvet, i ta jim s úsměvem pokývla, načež obě opustily lázně:
Velvet vylezla z bazénu a hned přispěchaly dvě otrokyně, aby ji osušily. Celou ji natřely pleťovým mlékem, pak následovala masáž, zatímco jí Adali nepřestával švitořit do ucha, načež se odebrala do svého pokoje, aby tam přečkala polední žár.
Při západu slunce si opět vyjela s Akbarem za město; cestou jí řekl, že se už brzy celý dvůr přestěhuje do hlavního města Láhauru.
„Ale má komorná ještě neporadila, můj pane," namítala Velvet. „Nemohu ji přece opustit, vždyť se nedokáže domluvit, neumí francouzsky tak jako já. Bude hrozně vystrašená."
„Zvláštní, takový vztah mezi paní a služkou, má Růže. Staráte se o ni, jako by to byla vaše sestra."
„Její matka byla ve službě u mojí matky přes třicet let a její otec je jedním z námořních kapitánů loďstva mojí máti. Pansy je o něco starší než já, ale vyrostly jsme spolu na stejném panství."
„Její rodiče mají jen ji?"
„Ne," zasmála se Velvet. „Mají deset dětí. Kdykoliv se její otec vrátil z výpravy, byla jeho žena těhotná, když znovu odjížděl, až s tím konečně sama skoncovala. Prosím, můj pane, nenuťte mě opustit Pansy! Je to silná holka, a jen co se jí dítě narodí, bude určitě schopná cesty."
„Když vám na tom tak záleží," odpověděl, „posečkám tedy, až vaše komorná porodí, pokud se tak nestane do plánovaného termínu odjezdu."
Vděčně se na něj pousmála. A za chvíli už obrátili koně zpět k městu, protože se slunce rychle chýlilo k západu. Na úpatí scho-
310
dů na terasu se Velvet jako vždy odpojila a šla se znovu vykoupat, jak ostatně činila vždycky po vyjížďce. Po koupeli jí Adali a obě malé služtičky podali večeři - jehněčí s rýží a ovoce. K lokti jí postavili malou karafu silného sladkého vína.
Velvet jedla pomalu, vychutnávala výborně připravené jehněčí a přemýšlela, jestli si s ní Akbar zase zahraje šachy jako včera. Budou hrát v pokoji, nebo zas z balkonu nad nádvořím? Ještě nebyla po jídle, když Adali na jemné zaklepání otevřel dveře. Velvet slyšela, jak s někým polohlasně hovoří, načež se dveře zavřely a eunuch se objevil jí po boku s nějakou skříňkou v ruce.
„Co je to, Adali?" vyptávala se zvědavě.
„Je to dar pro vás od Její Výsosti Džodh-Baj, má princezno." S neskrývanou radostí jí ji podával.
Velvet vzala do rukou krásnou kazetu ze santalového dřeva, v rozích zdobenou zlatým filigránem. Měla i filigránský zámeček, ale jen jako dekoraci. Velvet sňala zámek a nadzvedla víko. Vnitřek kazety byl vyložen plátkovým zlatem, na dně byl rudý saténový polštářek a na něm spočívala kniha.
„On, poslala vám Knihu nevěsty!" zvolal Adali.
Velvet vyňala knihu z kazety. Byla nádherně vázaná v hedvábí páví modři, rohy vazby vyztuženy zlatem, vykládaným drobnými perličkami a diamanty.
„Co je to, Kniha nevěsty?" zeptala se a otevřela ji na první straně, kde byla zlatá písmena na slonovinově bílém pergamenu. „Co je tu napsáno, Adali?"
„Kniha nevěsty, má princezno, je obrázková kniha znázorňující milostné polohy. Je velice oblíbená, protože pomáhá nevěstám překonat přirozený ostych. A na téhle straně je citát z naší nejslavnější knihy o lásce, Kámasútry. Zní: ,Když se jednou kolo lásky dá do pohybu, neplatí už žádná pravidla.'"
„A paní Džodh-Baj ji posílá mně?"
„Ano, princezno. Máte štěstí, že vám ji darovala. Získala jste si její náklonnost. Je matkou následníka trůnu, a až jednou náš pán Akbar uposlechne pokynu samého Alláha a postoupí trůn synovi, bude jen ku prospěchu přátelit se s jeho matkou. Obzvláště když už budete mít vlastní děti."
Vlastní děti! Teprve začala přivykat pomyšlení, že je Akbaro-vou ženou. Velvet obrátila stránku a zůstala ohromeně zírat na obrázek. Na mramorové terase, obrostlé bujnou zelení, seděli muž a žena na kusu nábytku, čalouněném hedvábím, jaký byl i na jejím balkoně. Vedle nich stál džbán s vínem a dva poháry. Nádherně oděná žena seděla muži na klíně zády k němu, zaklánějíc hla-
311
vu tak, aby mu mohla zamilovaně hledět do očí, a s rukama kolem jeho krku. On upíral zrak do jejích planoucích očí a rukama svíral její kulatá ňadra.
„Och," Velvet zčervenala a zavřela knihu. Zhluboka se napila vína a podala knihu Adalimu. „Prohlédnu si ji později," řekla.
„Dobře, princezno," řekl klidně, vzal ji a vrátil do kazety, kterou pak položil na příruční stolek, aby byla na očích.
Co jen to se mnou je? divila se Velvet. Vždyť už přece nejsem panna. Nejsem tak docela nezkušená. Nikdy ale ještě nepozorovala nikoho třetího při milování. Člověk se prostě miluje, myslila si. Nedívá se, jak se milují jiní. Přesto pociťovala zvědavost, chtěla si prohlédnout i zbytek knihy. Podívá se do ní později, až Rohana a Toramalli odejdou a až Adali usne na prahu. Chtěla být sama, až otevře stránky dárku od Džodh-Baj.
Když sklidili po večeři, podali jí umyvadlo s vodou na umytí rukou a obličeje a růžovou vodu na vypláchnutí úst. Tác s karafou vína a dvěma poháry se octl vedle postele, ale Velvet si toho nevšimla. Rovnala figury na šachovnici, kterou jí Akbar daroval. Její pole byla střídavě z perleti a plátků červeného mramoru a figury ze slonoviny a tmavozeleného jadeitu. Pečlivě umístila každou figurku na příslušné políčko a neviděla, jak Adali posunky dává znamení oběma služtičkám. Vedle podnosu s vínem se octla ještě miska s ovocem a dezertní nůž; postel byla pečlivě ustlána, polštáře natřeseny a pokrývky uhlazeny.
„Nechtě si od Rohany vykartáčovat vlasy, princezno," řekl pak Adali. „Vládce Akbar tu bude za chvilku."
Velvet se usadila na stoličku a dívenka jí přepečlivě vykartáčo-vala vlasy, až zářily jako měď. Dnes vypadá obzvlášť krásně, myslel si Adali. Měla na sobě hnědorůžovou blůzu a jasně purpurovou sukni, lemovanou stříbrem.
Ozvalo se zaklepání a Toramalli spěchala vpustit vládce. Rohana naposledy přejela své paní kartáčem vlasy a pak obě děvčátka spolu s Adalim rychle opustila pokoj.
„Jak jste dnes večer půvabná," složil Akbar Velvet poklonu a vztáhl k ní ruce s jemným zlatým řetízkem zdobeným růžovými diamanty. „Pro vás, má Růže," řekl.
„Proč mi pořád říkáte Růže?" tázala se Velvet. „Vždyť znáte mé pravé jméno."
„Připomínáte mi růže v zahradách mého paláce v Láhauru. Pleť máte jako plátky bílých růží^ které tam rostou u fontán, vaše rty jsou rudé jako červené růže, kvetoucí kolem cesty do mé ložmce, a vaše krásné oči jsou zelené jako jejich svěží listí. Nikdy jsem ne-
312
viděl ženu, jako jste vy. Ale přesto máte pravdu. Měla byste dostat vhodnější jméno. Budu o tom přemýšlet."
„Jak krásně jste to řekl, můj pane. Jste ke mně tak laskavý." Navlékla si řetízek s diamanty na šíji. „A také velkorysý."
„Je mi potěšením být k vám laskavý a velkorysý," odpověděl. „Přál bych si, abyste i vy jednoho krásného dne byla ke mně laskavá a velkorysá."
Velvet sklopila oči a cítila, jak se červená. Věru jasně řečeno! „Chcete si dnes večer zahrát šachy, rnůj pane?" zeptala se, aby změnila téma hovoru.
Tiše se zasmál. „Samozřejmě, jestli si to přejete." Obrátil se k šachovnici, když vtom mu oči zasvítily. Spatřil kazetu ze santa-lového dřeva, již Adali položil tak, aby si jí jeho pán a velitel musel povšimnout. „Co je to, má Růže?" zeptal se Akbar.
Bezmyšlenkovitě odpověděla: „Dárek od paní Džodh-Baj."
„A co je to?"
„Kniha..., můj pane," řekla zdráhavě.
„Kniha? Mohu se na ni podívat, má drahá? Mám velice rád knihy a v Láhauru mám ohromnou knihovnu."
„Můj pane, to je kniha pro ženy, ne pro muže," rychle odpověděla Velvet a znovu zrůžověla.
„Neposlala vám náhodou Dždoh-Baj Knihu nevěsty?"
Velvet se sklopenýma očima souhlasně přikývla.
„Kniha nevěsty je určena nejen nevěstě, ale i ženichovi, má Růže. Má se za to, že když spolu studují vyobrazení různých poloh při milování, vědí si lépe rady." Akbar otevřel kazetu a vyjmul knihu. „Pojďte," řekl, „posadíme se na terasu a budeme si knihu prohlížet spolu. Přineste lampu, ať se můžeme pokochat uměleckým dojmem z ilustrací, protože k zhotovení takové knihy je zapotřebí mnoha pečlivé práce a velkého talentu."
Za daných okolností nemohla odmítnout, a tak ho s malou dušičkou následovala na terasu. Noc byla teplá, na břidlicově modré obloze jasně zářily hvězdy. Akbar se usadil na pohovce a opřel se o polštáře. Měl na sobě bílé hedvábné roucho přepásané zlatou šer-pou a na hlavě jako obvykle bílý turban, ale byl bos, jako ostatně vždycky, když se pohyboval v soukromí zenany.
„Posaďte se vedle mne, má Růže," zval ji, poklepávaje na polštář vedle sebe.
Váhavě usedla, načež otevřel knihu, kterou předtím položil tak, aby na ni oba dobře viděli. Objevil se první obrázek. Při druhém pohledu už se Velvet nezdál tak Šokující. „Krásné barvy, že?" poznamenala.
313

„Ano," odpověděl vážně. „Všimněte si, že princ má na hlavě lotosovou korunu. To znamená, že dosáhl vyšší úrovně duchovního vědění." Obrátil stránku a Velvet se zajíkla. Krásný pár byl na tomto obraze do půli těla obnažen a princ už korunu neměl. Akbar se uchechtl. „Teď už princ nejspíš nemyslí na povznesení ducha, ale spíš na půvaby své družky." Otočil další stranu.
Princ na obrázku pevně svíral dívčino ňadro, zatímco druhou rukou laskal její nahé břicho. Velvet se zachvěla a Akbar-ji vzal za ruce, zatímco otáčela na další strqnu. Tu byli princ i jeho družka již zcela nazí, ona mu spočívala v náručí a on na ni zamilovaně shlížel, zatímco se jeho mužský orgán vzrušením tyčil do výše. Velvet se zas na okamžik zatajil dech, ale pak se zrychlil. Když ucítila, jak jí Akbar jemně rozvazuje stužku na blůzce, strnula.
„Ne, má Růže," dýchal jí do ucha, „nebojte se mne. Přísahal jsem, že vás nebudu k ničemu nutit a svůj slib dodržím. Chci vás jen polaskat. Přece byste mi to neodpírala?"
„N-ne, můj pane," zašeptala; slova jí vázla v hrdle.
Když jí rozvázal tkanice blůzky, obratně jí ji svlékl a uložil stranou. Slyšela jeho zrychlený dech. „U Alláha," šeptal sám pro sebe, „máš prsa jako dva měsíce." Dotkl se jich a začal je něžně hladit.
Při tom laskání jí projel tělem záchvěv rozkoše a mimoděk jí uniklo slabé zasténání.
Akbar ji v tu chvíli zvedl ze sedátka pohovky a usadil si ji mezi nohy. Přitáhl si ji na hruď a oběma rukama ji uchopil za ňadra, palci jí jemně, ale vytrvale třel bradavky. „Obrať stránku, má Růže," pokynul jí a Velvet poslechla.
Další obrázek ji opět šokoval, ale zároveň vzrušil: kráska na něm ležela na zádech, princ klečel mezi jejíma nohama a jazykem zkoumal její nejtajnější místečko. Velvet zůstala na ilustraci fascinovaně zírat. Ve tváři ženy se zračila nejvyšší extáze, oči měla přivřené rozkoší. Velvet se neovladatelně otřásla.
„Dělal ti tvůj manžel tohle, má Růže?" dolehl k jejímu sluchu Akbarův hluboký hlas. „Vzpomínáš si ještě na tu rozkoš?"
„Alex to se mnou nikdy takhle nedělal," stěží ze sebe vypravila. „Nevěděla jsem, že se tohle může." Pořád se ještě třásla.
„Tím se u ženy vyvolá větší slast a poddajnost, má lásko. Ženina rozkoš jen zvyšuje rozkoš mužovu. Chci tě milovat také tak, má Růže, chci ti dát rozkoš."
Velvet rychle obrátila stránku, protože už ten pohled nemohla déle snášet. Musela si přiznat, že ji obrázky vzrušují. Když rychle prolistuje Knihu nevěsty, bude to mít brzo za sebou. Ale další obrázek znázorňoval zas ženu mezi mužovýma nohama, jak ústy las-
314
ká jeho úd. S pohoršeným výkřikem obrátila na další stránku a spatřila oba milence tentokrát v plném spojení, kdy jeho úd mocně pronikal do lůna krásné společnice, která mu v jeho úsilí zřetelně napomáhala. „Ach, Bože," zavzlykala a rázně knihu zaklapla.
Akbar pustil její ňadra, vzal ji do náruče a tvrdě přitiskl svá ústa na její. Nemohla se ovládnout, objala ho pažemi kolem krku a vášnivě jeho polibek opětovala. Chvíli se nenasytně líbali, bez přerušení, jeden polibek přecházel do dalšího. Jazykem-jí rozevřel rty, aby se v ústech dotkl jejího jazjka. Nejprve ucukla, ale pak povolila a vzápětí se spojili v polibku ještě vášnivějším.
Konečně se od sebe odtrhli a tu viděla, že na ni shlíží planoucíma očima. „Chci se s tebou milovat," řekl. „Chci vetknout svůj lin-gam hluboko do tvojí sladké joni\ Můžeš mi upřímně říci, že ty sama si nepřeješ totéž, má krásná Růže? Dokázala bys nám oběma odepřít blaho, po kterém naše těla tak horoucně prahnou?"
„Ne," odpověděla, „nemohu, protože po tobě toužím stejně!"
„Dnes tedy nadešla naše noc nocí, má lásko?"
„Ano," řekla tiše a posadila se zpříma, aby mu mohla rozvázat šerpu a uvolnit šat. Ruce se jí trochu třásly, ale šerpa brzy povolila. Velvet poklekla a jemně mu stáhla bílé hedvábné roucho s ramen až k pasu. Pod šatem byl nahý, zlatavou kůži bez jediného chloupku.
Pozoroval ji okouzlen směsicí plachosti a milostné vášně, které ji zjevně ovládaly. Když mu uvolnila šat, vztáhl zas on ruku, aby uvolnil pás její hedvábné sukně a shrnul jí ji se štíhlých boků. Pak jí pokryl břicho žhavými polibky, až se pod jeho ústy svíjela blahem. Poté vstal, vzal ji do náručí a vrátil se s ní do pokoje, kde ji jemně položil na lůžko.
Velvet rozevřela náruč. Srdce jí divoce tlouklo, ale už se neovládala. Toužila jen po jednom: aby ji miloval tak jako kdysi Alex.
Ale ne! On přece není Alex! Bože! Nechce teď myslet na Alexe. Je to její svatební noc s mužem, který je od nynějška jejím manželem. Matka zažila šest svatebních nocí a také to vydržela. Myslela při tom na ty druhé muže? Velvet by to byla ráda věděla. Vzpomínala na bývalé manžely, když ji nový manžel rozvášnil? To se Velvet nikdy nedoví.
Akbar dlouho stál vedle lůžka a pozoroval krásnou mladou ženu před sebou. Na pozadí modrého hedvábí se její kůže zdála ještě bělejší. Nabízela se mu; vychutnával ten okamžik, na který musel tak dlouho čekat. Pokud se časem něčemu přiučil, pak to byla trpělivost. Jak dlouhé a krásné má nohy! Poklekl, vzal něžně do rukou jedno úzké chodidlo a něžně zlíbal každý růžový prstík. Ústy pře-
315
jížděl po celé délce nejprve jedné a pak druhé nohy. Měla kůži tak hebkou a voněla jasmínem. Vzdychl rozkoší.
„Jak jste dokonalá, má princezno," řekl. „Nikdy jsem netušil, že existuje tak čistá krása, předčíte všechna má očekávání, má Růže." Pak k ní vklouzl na lože a sňal s hlavy turban. Velvet s úžasem zjistila, že má vlasy dlouhé až k ramenům. Předpokládala, že bude mít vlasy stejně krátké jako všichni ostatní muži, které vídala bez tur-banů. Oddálil jí stehna od sebe a sklonil tmavou hlavu,-aby ji polaskal. Jemněji prsty roztáhl stydké pysky, zahleděl se na její nejintimnější místečko a pak ji s toužebným zasténáním začal laskat jazykem.
Nečekanou rozkoší sebou trhala, na okamžik se jí až zatočila hlava. Pohladila ho po hlavě a překvapilo ji, jak jemné má vlasy. Splývaly jí po stehnech jako černé hedvábí. Při jeho laskání jako by jí v žilách proudilo vroucí víno. Nejprve nemohla ani vydechnout a pak jen lapala po dechu, když prožívala mučivě naléhavou slast jeho dotyků. Začala pociťovat slabý záchvěv rozkoše, jež stále sílila, až se stala nesnesitelnou. Cítila, jak ji unáší vír nejčistší vášně. V krátkém okamžiku vystřízlivění se snažila jej zadržet, ale pak se s výkřikem poddala. Po jeden dlouhý okamžik, který se jí zdál nekonečný, měla pocit, že se vznáší, až se s hlubokým povzdechem snesla zpátky na zem.
Akbar se vysunul výš, aby jí dosáhl na prsa. Dlouho je hladil, líbal a tiskl, nevýslovně něžně a zkušeně. Vzal do úst její bradavku, líbal a laskal ji jazykem tak dlouho, až podle slabých výkřiků touhy poznal, že rozkoš je nad její síly. Začal tedy tuhý vztyčený hrot intenzivně sát.
„Och, můj pane, můj pane!" šeptala a prsty mu tápala po vlasech stále vášnivěji a bezhlavěji. Což se jí nikdy nezmocní? Má tahle božská předehra pokračovat pořád dál a dál, až zemře samým očekáváním a touhou?
Položil se na ni tak, že ji měl mezi stehny. Políbil ji něžně a poručil: „Pohleď na mne, má Růže."
Velvet k němu vzhlédla a zároveň se začervenala, protože jí musel číst v očích touhu.
„Chceš mě, má milovaná? Toužíš po mně tak jako já po tobě? Máme spolu dovršit naše manželství?"
„Och, ano," zašeptala.
„Oslov mě jménem!" rozkázal. „Ještě nikdy jsi nevyslovila mé jméno."
„Vezmi si mě a učiň mě svou, můj pane, Akbare," zamumlala. „Toužím po tobě, má lásko! Och, Akbare! Nedokážu už čekat!" Za-
316
vzlykala a uchopila jeho úd oběma rukama a zavedla sama tam, kde pulsovala její touha.
Její dotyk ho překvapil a málem vyvolal předčasné vyvrcholení. Zasténal, touha ho nutila zmocnit se jí hned, ale věk ho naučil trpělivosti a i ve víru vášně si uvědomoval, že Velvet bude po tak dlouhé době zdrženlivosti a z nedostatku zkušeností ještě uzavřená. Jemně odstrčil její ruce a opatrně zavedl lingam do brány ráje, z počátku jen na práh. Vzlykla úlevou. Zavřela oči, řasy se jí chvěly.
„Prosím," šeptala, „prosím!"
„Ššš," chlácholil ji. „Š, š, š, má sladká lásko. Nechci, aby tě to bolelo."
Ve snaze přimět ho vstoupit hlouběji, se proti němu zoufale vze-pjala, a ani on už nedokázal odolávat. Unikl mu sten uspokojení, že se ukázala tak vášnivá, a vnikl hluboko do její žádostivé joni. Rytmickými pohyby ji miloval, až ztrácel vědomí sama sebe. Zdálo se, že se jí nedokáže nasytit. Několikrát dosáhla vyvrcholení, až už se nedokázal dál ovládat a zaplavil její žhnoucí lůno semenem. S výkřikem jí klesl na hruď.
První vášnivé spojení je vyčerpalo natolik, že oba beze slov usnuli. Na polštáři se mísila jeho tmavá kštice s rudými prstýnky jejích vlasů.
Když se Velvet po několika hodinách vzbudila, zůstala nejprve chvíli klidně ležet. Nemohla se vyhnout srovnávání. Alex byl skvělý milenec, pohotový, vášnivý a náročný; ale to byl Akbar také. A nejen to, dokázal být také trpělivý, tolik dbal, aby se i jí dostalo náležitého dílu rozkoše. Velvet instinktivně vytušila, že měla s oběma manžely štěstí. Už navždy bude mít Alex Gordon místo v jejím srdci, vždyť byl její první láskou, ale kdyby na něj nepřestávala myslet, kdyby si odmítala připustit, že už z jejího života zmizel, strávila by zbytek svých dnů v utrpení. Měla to štěstí, že se jí nyní dostalo dobrého a milujícího manžela, který se o ni postará, takže musí být osudu vděčná.
Zvedla se na loket a pozorovala spícího Akbara. Byl to muž velice krásný, nicméně jinak než Alex. Nevěděla, kolik je mu let, ale jeho synové byli všichni starší než ona a měl už dvě vdané dcery. Jen malá Aram-Banu Begum byla ještě dítě. Akbar by mohl být jejím otcem, a přesto k němu nechovala city dcery k otci.
Jemně se dotkla jeho líce. Jeho zlatavá kůže vypadala proti její bílé pleti o hodně tmavší, hedvábné vlasy byly velice tmavé a rovné. Povšimla si, že má oči v koutcích trochu zkosené, přesto jeho tvář nepůsobila vyhraněně orientálně. Měl pěknou postavu. Byl silný a dobře formovaný, i když jistě nebyl o mnoho vyšší než ona.
317
Možná nanejvýš o dva centimetry, určitě ne o víc. Když spolu hovořili, mohla se mu dívat do očí. Džodh-Baj mu mohla sahat tak k srdci a Rugája Begum nanejvýš k ramenu, uvažovala Velvet. Nad horním rtem měl vlevo malé znaménko, bradavičku jako hrášek. Slušela mu.
Velvet musela to znaménko políbit a Akbar, který jen předstíral spánek, ji překvapivě sevřel do náruče.
„Och, jsi vzhůru, můj pane?"
„Vzhůru a hladovím po tobě, má sladká a zbožňovaná!" zavrčel.
Šikovně se mu vysmekla, vyskočila z postele a nalila oběma víno. „Nejdřív musíš připít na naši lásku," škádlila ho a podávala mu pohár.
„Jen když se napiješ se mnou," odpověděl. Ve víně bylo přimícháno zvláštní koření, které mělo nejen povzbuzovat touhu po milování, ale i posilovat mužné schopnosti; to proto, aby dokázal ukojit mladou, vášnivou ženu.
„Muž nemá nikdy pít sám," přizvukovala a nalila i sobě.
„Udělal jsem tě šťastnou," konstatoval.
„Ano," přiznala a vlezla znovu do rozházené postele. „Učinils mě šťastnou, Akbare. Tolik jsem se bála a cítila se tak osamělá! Nikdy bych byla nevěřila, že můj osud vezme takový obrat!" Usmála se. „Nikdo z těch mých urozených přátel u dvora netuší, že zatímco provázejí královnu na každoroční okružní pouti po šlechtických sídlech, usadila se Velvet Gordonová v Indii jako nová sou-ložnice samého vládce."
„Trápí tě, že už nikdy neuvidíš svou vlast, má Růže?"
„Ovšemže," odpověděla bez váhání. „Musíš pochopit, že všechno, co mi bylo po celý život drahé, zůstalo v Anglii. Možná že časem přijmu Indii za svou vlast, ale to nemohu ještě říci."
„Až mi dáš dítě, bude to pro tebe snazší," řekl.
Velvet se musela smát. Vzpomněla si na Alexe. „Pročpak si, vy mužští, myslíte, že žena nevyhnutelně potřebuje ke štěstí mimino? Cožpak v životě nic jiného neexistuje?"
„A co bys chtěla?" vyzvídal.
„To ještě nevím," řekla upřímně. „Jsem ještě moc mladá. Kdybych byla zůstala v Anglii, chtěla bych podnikat jako matka, která dokázala vybudovat ohromnou obchodní společnost. Anebo naopak by mi možná ani nevadilo žít jako moje sestry, Willow a Deirdre, kterým stačí ke štěstí domov a děti. Ještě jsem moc ze světa neviděla, protože jsem žila pořád v ústraní na rodinných sídlech v Anglii a ve Francii. Nemám dost zkušeností, abych mohla říci, po čem vlastně toužím."                                                                          '
318
Ta odpověď ho přiměla k zamyšlení. Upoutala ho přece od počátku hlavně proto, že se lišila od ostatních žen, přesto ji v mysli předem stavěl do stejného postavení jako Džodh-Baj a ostatní, měl v úmyslu navždy ji uzavřít za zdmi zenany. Teď si uvědomil, že své milované Růži něco takového udělat nemůže. Uvolnil objetí, posadil se zpříma a Velvet usedla se zkříženýma nohama proti němu.
„Poručím, aby všechny tvé otázky byly zodpovězeny, a až se vrátíme do Láhauru, bude ti k dispozici celá má knihovna. Dám ti vše, po čem zatoužíš, pokud to bude v mých silách," sliboval.
„Chtěla bych se naučit vašemu jazyku, nebo alespoň jednomu z vašich jazyků, protože jich máte v Indii více."
„Naučím tě první dvě slova, chceš?" řekl. „Podívej se, jestli nechal Adali u postele umyvadlo s voňavou vodou a ručníky." Velvet se naklonila přes pelest, uviděla žádané, načež Akbar pravil: „Namoč a vyždímej jeden ručník, lásko a podej mi ho." Učinila tak, vzal ručník a začal ji jemně otírat, aby odstranil stopy nedávného milování. „Tomuhle se, má Růže, říká Jonť, mumlal, zatímco ji s mučivou něžností otíral na nejtajnějším místečku. Velvet se pod jeho dotykem zachvěla. Když skončil, vrátil jí ručník. „Odlož ho a podej čistý, lásko. Teď musíš ty očistit mě, tak jako jsem já posloužil tobě." Uposlechla, a když ho začala omývat, vyvolal u něj její dotek erekci.
„Ach, ten chtivý chlapík," řekl s čtveráckým úsměvem, „říkáme mu Jingam' a má moc rád tvou sladkou joni, která ho před chvílí tak mile přivítala." Ručník jí vypadl z ruky, Akbar ho sebral a uložil k druhému. Pak jí začal hladit Jonť a druhou rukou jí laskal ňadro. Po jeho vzoru začala Velvet proti němu hladit jeho mocný lingam, který pod jejím dotykem mohutněl. Převzala jeho roli a nepociťovala ani zahanbení, ani stud. Chtěla mu vrátit blaho, které jí před chvílí poskytl, a tak se najednou octla vkleče před ním a vzala do úst rudou hlavičku jeho údu.
„Zkus to jazykem, má Růže," řekl jemně.
Pomalu jazykem obkružovala obvod žaludu, až se osmělila a vzala do úst větší část jeho údu a odvážně a intenzivně rytmicky sála. Zasténal; ucítila na hlavě jeho dlaň.
„Už dost, má lásko," prosil a Velvet - protože neměla v těchto věcech žádné zkušenosti - poslechla. „Klekni si, vystrč ten svůj krásný zadeček a opři se o lokty," poručil. „Neublížím ti, má Růže."
Uposlechla jeho pokynu a ucítila, jak ji uchopil za boky a vstoupil do ní zezadu. Zprudka vydechla, protože se jeho lingam v této poloze dostával hlouběji. Znovu a znovu do ní vnikal, až jeho vášeň dosáhla intenzity až nesnesitelné. S žádnou ženou ještě takovou rozkoš nezažil a musel se bránit, aby nevyrazil vítězný výkřik.
319
Tohle jsem ještě nikdy nepoznala, říkala si Vel vet, když ji dobýval. Dobrotivý Bože, snad se touhou rozletím na kusy! Vydala tichý zvířecí sten, protože se v ní jeho úd zvětšoval, takže měla pocit, že už víc rozkoše nesnese. Navíc ji ještě začal druhou rukou dráždit, až jí vynutil vášnivý výkřik. Nedokázal se už déle zdržet, a i u něj došlo k vyvrcholení, načež oba vyčerpaně klesli na lůžko. Chvíli zůstal ležet na ní, ale pak z obavy, aby ji nepolámal, se převalil a vzal ji do náruče. „Miluji tě," řekl, „miluji tě!"  -
Jeho vyznání zaslechla ještě zpola omámená a zhluboka povzdechla. Miluje ji! Na okamžik se jí z toho zatočila hlava. Je milována samým králem! Pak si ale vzpomněla, že je jeho čtyřicátou manželkou a že má harém plný půvabných žen, z nichž některé mu už daly potomky. I ony se kdysi těšily přízni vládce, ale přízeň králů bývá přechodná. Bude lip na to nezapomínat, říkala si. Obrátila se na záda a pohladila ho po tváři.
„Miluji tě," opakoval.
Usmála se na něj. „Jsi ke mně tak hodný, Akbare, ale já jsem tak nezkušená. Nechci ti lhát, a tak ti teď neřeknu totéž. Možná až časem. Vím ale určitě, že se mi líbíš a že tě mám ráda. Jsem ti vděčná za tvou trpělivost."
„Kdybys mi byla řekla, že mě miluješ, má Růže, byla bys mne zklamala. Pokládal bych to za neupřímnost."
„Ale proč ty prohlašuješ, že mě miluješ?" škádlila ho.
„Ale já tě skutečně miluji, drahoušku! Mám právě tolik zkušeností, kolik jich tobě chybí. Okamžitě rozpoznám, co cítím k nějaké ženě, a tys mě očarovala nejen krásou, ale i inteligencí."
Velvet se musela smát. „Ty, milý Akbare," prohlásila, „máš li-chometný jazyk a bystrý rozum! Nevím, nevím, jestli bych se tě neměla bát."
„Možná že ano," řekl s pomalým úsměvem. Nikdy není dobře, když si jsou lidé tím druhým moc jistí, pomyslel si.
Pomilovali se tu noc ještě dvakrát a Akbar byl upřímně překvapen vlastní sexuální schopností. Už nejmíň deset let takový výkon nepodal. Vypadá to, že mu tahle krásná Angličanka dala novou sílu, liboval si, když uspokojen usínal.
Když se Velvet vzbudila, zjistila, že je manžel pryč. Bylo už zase horko, takže se lenivě natáhla, skrčila kolena a pohybovala prsty u nohou. Cítí se výborně, jako už celé měsíce ne, říkala si. Musela se pro sebe usmát, protože si poprvé v životě uvědomila, že i ženy mají své potřeby, stejně jako muži. Jak to, že se o tom nikdy nemluví?                                                                            i
320
Ozvalo se tiché zaklepání. „Dál," zvolala, načež vstoupil Adali. Přicházím vám oznámit, že se vaše komorná chystá slehnout, princezno."
„Podej mi šaty!" poručila Velvet. „Jdu za ní."
Rychle se oblékla a přitom litovala, že ví o rození dětí tak málo. Když jí věkem nejbližší sestra Deirdre rodila první dítě, měli rodiče ještě za to, že je na takové věci příliš mladá. Ale Pansy teď bude potřebovat vidět známý obličej, alespoň pro povzbuzení. Ona sama už mockrát porod viděla, vždyť byla nejstarší z deseti Daisyi-ných dětí.
Když kvapila k Pansyině komůrce, slyšela ji už cestou po schodech sténat. Uvnitř seděla porodní bába a čekala, až příroda vykoná, co má. Pansy byla statná a zdravá, jistě se nic nepředvídaného nestane.
„Pojď se mnou, Adali. Když jí bude porodní bába chtít dát nějaký příkaz, bude třeba, abys překládal," řekla Velvet.
„Zůstanu, princezno."
Velvet poklekla vedle dívčina lůžka. „Adali tu zůstane, když ti bude chtít porodní asistentka něco říct."
Pansy se zmohla na pokřivený úsměv: „Bála bych se uposlechnout takovouhle babiznu. Ach Bože, paní Velvet, to je hrozná bolest. Vzpomínám si, jak matka pokaždé křičela, když rodila moje bratříčky a sestřičky. Není to nic snadného, ale nebojím se."
„Vím, že jsi statečná," řekla Velvet a vzala Pansyinu ruku do své.
„Bude to pěkné nadělení, mylady," brumlala Pansy. „Nevím, jestli to tu se mnou vydržíte."
„Pansy, ještě nikdy jsem neviděla porod. Co když budu sama mít dítě? Myslíš, že by bylo lip, abych to zažila nepřipravená?"
Komorná se zahuhňala, i když ji to značně namáhalo. „Plánujete děťátko už brzy?" škádlila svou velitelku.
„Můj pán Akbar si ode mne přeje dítě, Pansy. Ráda bych měla vlastní děti."
V přestávkách mezi stahy si Pansy svou paní lépe prohlédla. Velvet ztratila ten uzavřený vzhled, který měla posledních pár měsíců. To ráno přímo zářila a Pansy pochopila, proč. Manželství s Velkým Mogulem bylo konečně naplněno. Rodička vydala vzdech úlevy. Upřímně se bála, že dlouhé Velvetino zďráhání vládce nakonec znudí - pak by byly obě ztraceny. Jak by to dopadlo s ní a s dítětem, kdyby Velvet pozbyla vládcovy přízně? Tělem jí projel nový nával bolesti a přerušil tak její úvahy.
Porodní bába vstala a donutila i Pansy se postavit, skřehotajíc něco nesrozumitelného.
321
„Říká, že už se schyluje k porodu a že si rodička musí přidřepnout nad porodní pokrývku, kterou už připravila," řekl Adali. Vel-vet Pansy překládala Adaliho francouzštinu do rodného jazyka a pak jí pomohla na nohy. „Doufám jen, že ta baba ví, co dělá," starala se Velvet.
Pansy se na Velvet uličnicky ušklíbla. „Nemám na vybranou, my lady, viďte? Dopadne to dobře, uvidíte! Ztěžka se postavila, pomalu přešla místnost a přidřepla nad pestrou pokrývku, kterou stará rozložila na podlaze."
Velvet tlumočila rodičce pokyny porodní báby, Adali překládal. „Teď musíš tlačit co nejvíc, Pansy."
Při příštím stahu dívka zaťala zuby a zatlačila ze všech sil. Úsilí ji málem roztrhlo ve dví, až jí na čele vyvstaly velké kapky potu. „Můj Bože všemohoucí!" sténala. „Tenhle byl nejhorší."
„Znova!" poručila Velvet.
Maceška zopakovala tu strašnou námahu a utrousila: „Radši by se mělo to smrádě už narodit, začínám toho mít dost." Hráz měla napjatou k prsknutí.
, Ještě jednou, Pansy, má zlatá, už to bude!" povzbuzovala ji Velvet.
Pansy poslechla ještě potřetí, zatlačila, co jen mohla, a najednou ucítila, že jí z těla něco vyklouzlo a bolest zmizela. Hlučný pláč se rozlehl dusným ranním tichem. Snažila se ve své nepohodlné pozici pootočit, aby viděla na dítě.
„Je to chlapec, Pansy! Dalas Dugaldovi krásného syna!" křičela Velvet radostí.
Pansy ještě bez problému porodila placentu a pak řekla: „Nikdy se to nedoví, mylady. Je to škoda, ale už je to tak. Teď jsem ale prokazatelně dobrá rodička, která rodí syny, a možná, že na to ulovím nějakého pěkného vojáka."
Porodní bába očistila nejprve dítě a pak matku, zabalila a uložila je na nízké lůžko, široce se usmála, zaskřehotala něco, čemu nerozuměly, a opustila komůrku.
„Říká, že je vaše služebná pro rození dětí jako stvořená a že matka i syn jsou v nejlepším pořádku a budou žít do sta let. Přeje vaší Pansy víc takových krásných synů," překládal Adali.
„Ale hned tak ne," řekla Pansy a pak se obrátila, aby si syna pořádně prohlédla. Do očí jí vstoupily slzy. „Bože, vždyť on vypadá úplně jako jeho otec," řekla třesoucím se hlasem. „Kdyby ho tak Dugald mohl vidět, mylady!"
„I já bych si to přála," odpověděla Velvet. „Och, má zlatá, udělám všechno, aby ses mohla vrátit domů!"
„Netrapte se, paní. Vaše rodina neví, kde jsme. Kdyby mě odtud
322
pustili domů a já vašim řekla, kde jste, chtěli by vás získat zpátky a nastaly by nekonečné trable. Buďte sama k sobě upřímná. Myslíte si, že by mě vládce Akbar pustil?"
Nad tím nemusela Velvet dlouho uvažovat. Odpověď zněla: Ne. Akbar nikdy ani Pansy, ani ji samu nepropustí a upřímně řečeno, po tom, co dnešní noci zažila, ani sama nevěděla, jestli se jí ještě chce odejít. Možná, že až bude mít děti, dovolí jí Akbar spojit se s rodinou. Když budou vědět, že je zdráva, milována a šťastná s manželem a dětmi, jistě by tomu nic nebránilo. Ale to ještě pár let potrvá. Srdce jí při pomyšlení na jejich trápení sice pukalo, ale co mohla dělat? Jednou jim to bude moci všechno vysvětlit a oni jistě pochopí. Teď nemůže jejich starost nijak zmírnit, ale musí dbát, aby jak ona, tak Pansy a její dítě přežily.
„Jaké mu dáš jméno?" zeptala se komorné, která už začínala po-klimbávat.
„Dugald, po tatínkovi," ospale odpověděla rodička. „Možná se jednou vrátí alespoň on, když už my ne." Zavřela oči.
Velvet se sklonila a políbila ji na čelo, pak i děťátko. S houštinou červených vlásků a vystupujícím malým nosíkem se svému otci velice podobal. Potichu opustila místnost.
„Pěkný chlapeček," poznamenal Adali. „Dobrá, silná holka, ta vaše Pansy."
„Ano," souhlasila Velvet, „má hodně síly."
„O čem jste hovořily?" zeptal se. „Jako by se vám chtělo plakat."
„Připadalo nám to smutné, že se její manžel nedoví, jak pěkného má syna. Poznala, že je těhotná, když už jsme byly pár měsíců na moři. Dugald ani neví, že čekala dítě."
„Pak se nebude mučit pocitem ztráty," odpověděl střízlivě Adali.
„Ne," opakovala smutně Velvet, „neví, co ztratil."
„Takže je zas všechno v pořádku," zeširoka se šklebil Adali.
Velvet se nemohla ubránit úsměvu; nedokázala být dlouho smutná. „Ano, Adali, ode dneška je zas všechno v pořádku."
Kapitola desátá
Murrough 0'Flaherty absolvoval zpáteční cestu z Indie do Anglie v rekordním čase. Jeho loď zakotvila v londýnském přístavu jednoho podmračeného dne koncem ledna 1590, necelý rok poté,
323
co odtud vyplula. Když vystoupil na břeh u skladišť 0'Malleyo-vých, dozvěděl se, že matka a nevlastní otec právě pobývají v Greenwoodu, protože se vrátili už asi před třemi měsíci. Okamžitě si opatřil koně a co nejrychleji vyrazil za nimi. Sychravé počasí nevylákalo ven mnoho chodců, takže ulice Londýna byly poloprázdné, zvláště když už se začalo snášet večerní šero. Lezavý chlad vypudil i nejotužilejší žebráky. Klusem projel branou matčina sídla a rychle zdolával obloukovitou příjezdovou cestu. Jen dorazil, otevřely se dveře a podkoní právě včas zachytil uzdu koně v okamžiku, když z něj Murrough seskakoval.
„Vítejte doma, kapitáne 0'Flaherty!" vítal ho postarší majordom u hlavního vchodu.
„Kde je matka?" sháněl se Murrough.
„V tuto denní dobu ve svých pokojích, odpočívá spolu s lordem de Marisco," odpověděl majordom.
Murrough bral schody po dvou až do druhého patra, kde byly ložnice. Na zaklepání otevřela dveře Skyeina pokoje Daisy.
„Kapitán 0'Flaherty!" vykřikla a vrhla se k němu, aby ho objala. „Pojďte dál, kapitáne! Já to věděla, že dojedete v pořádku! A kde je paní Velvet a Pansy? Jel jste napřed?"
„Jen ne tolik otázek najednou, Daisy," konejšil ji. „Řekni, prosím, matce, že jsem tady."
„Není třeba, Murroughu," ozvala se Skye 0'Malleyová de Marisco - právě vyšla z ložnice do obývacího pokoje. Objala a políbila ho.
„Ach, synáčku, jsem tak ráda, že tě mám doma! A kde je Velvet? Přijde brzy? Tolik jsme se o ni báli! Dalo mi moc práce zadržet Adama - chtěl okamžitě nasednout na loď a vydat se ji hledat na moře." Odtáhla se a pátravě si ho prohlédla. Pohled jejích modrých očí zvážněl. „Murroughu, co se stalo, řekni?"
„Jak to, že jste nám nenechali ani zprávičku, ani znamení, že se vám s Adamem podařilo uprchnout, matko? Vždyť jsem připlul do Bombaje za necelých šest měsíců!"
„Murroughu, co se stalo? Řekni mi to!"
„Řekni to nám oběma," vpadl do hovoru Adam de Marisco, který právě vyšel z ložnice. „Kde je má dcera, Murroughu? Jde je Velvet?"
Murrough se zhluboka nadechl. Nedalo se nic dělat, musel s pravdou ven. Později bude čas na vysvětlování. „Velvet je u dvora Velkého Mogula. V jeho harému, abych byl přesný."
Daisy vykřikla zděšením, zatímco její paní zvolala: „Můj Bože!" Skye přivřela oči a až zakolísala, jak ji rázem zaplavilo tisíc vzpo-
324                                                 '
mínek. Byla však natolik silná, že neomdlela, a když ji Adam obemkl pažemi, vzpamatovala se a otevřela oči. Cítila, jak se i on chvěje, a okamžitě obrátila pozornost jen na něho. Vzala mu tvář do dlaní: „Určitě to nebude tak zlé, jak to v Murroughově podání vypadá, drahý, ale přece jen se na to musím posadit. Posaď se sem ke mně, Adame. Prosím." Upřela pohled na syna, zatímco se usazovala vedle manžela. „Co se stalo?" dokázala ještě ze sebe vypravit.
„Dorazili jsme do Bombaje v rekordním čase, matko. Neztratil jsem v Anglii ani minutu, shledal jsem výkupné a vydal se na zpáteční cestu. Jezuita už nás čekal. Pokusil se vyrazit ze mne zlato, ale připomněl jsem mu, že jste nás měli s Adamem očekávat v přístavu, abychom měli jistotu, že jste v pořádku. Musel nakonec přiznat, že jste uprchli. Přesto požadoval výkupné, načež jsem mu řekl, že není zač platit. Páter Ourique přirozeně moc nadšený nebyl. Portugalci už na nás číhali, měli v záloze četu vojáků, schovanou v přístavišti. Velvet i Pansy nám odvedli z lodi do guvernérova paláce se slibem, že až dostanou výkupné, obě vrátí. Neměl jsem důvod páterovi nevěřit a nechtěl jsem dalším dohadováním sestru ohrozit. Vypluli jsme ihned zpět na moře pro zbytek flotily, vrátili jsme se nazítří a jezuita osobně dohlížel na vykládání zlata.
Když už bylo všechno na břehu, jel jsem s otcem Ouriquem do guvernérova paláce pro Velvet a Pansy. Když jsme tam přišli, řekl nám ten zmetek guvernér do očí, že poslal Velvet a její komornou Velkému Mogulovi jako dárek. Myslel jsem, že jezuitu na místě trefí šlak, protože je přece jen slušný člověk; a kdyby nebylo guvernérovy stráže, matko, byl bych toho dona Marinhu-Granda zabil na místě! Musím se otce Ouriqua zastat. Pohrozil guvernérovi exkomunikací, ale ten portugalský ďábel se mu vysmál do obličeje. Prohlásil, že poslat kacířskou Angličanku Akbarovi do harému není žádný hřích. Když mu jezuita připomněl, že Velvet je katolička, žádná kacířka, ale věrná dcera církve, guvernér se jen zachechtal a odvětil, že ho určitě portugalský král nepotrestá za to, že bude na světě o jednu anglickou děvku méně.
Pak nám nezbylo než odejít a poradit se s jezuitou, jak získat Velvet zpět. Řekl mi rovnou, že je to nemožné. Odvést ji z karavany, směřující do hlavního stanu Velkého Mogula, bychom mohli jen s pomocí armády, a jak se jednou dostane do hlavního města Láhauru, nikdo ji už neuvidí. Muslimové své ženy žárlivě střeží, a i když je Velký Mogul civilizovanější než jiní, je to přece jen domorodec. Otec Ourique řekl, že se musíme smířit s tím, že je pro nás Velvet ztracena."
„To se tedy jezuita mýlí, jestli si myslí, že dopustím, aby má
325
dcera strávila zbytek života v nějakém harému!" vykřikl Adam de Marisco. Obrátil se k manželce. „Za jak dlouho můžeme vyplout, má drahá?"
„Je pozdě," řekla Skye. „Velvet už je členem domácnosti velkého vládce. Už jsme se s tím přece setkali, Adame. Musíme to dobře naplánovat, protože budeme mít jen jednu jedinou příležitost ji zachránit. Výhodu máme jen v tom, že nás nečekají."
„Jejich hlavní město je od pobřeží vzdáleno stovky -kilometrů, matko," řekl Murrough. „Můžeme, se třeba dostat až tam, ale jak zpátky? To nebude tak snadné, jako když jsi kdysi vyvázla z města Fez."
Přikývla. „Vím. Tohle bude něco jiného a musím si to dobře rozmyslet."
„Každou minutou, kterou ztratíme, hrozí Velvet víc a víc, že ji ten nevěřící ďábel dostane do postele," vybuchl Adam.
„Drahý," řekla Skye věcně, „jestli ji poslali Mogulovi jako dar, už ji nejspíš do té postele dostal. To není to nejhorší, co může ženu potkat."
„Tys byla starší, odolnější, víc světaznalá," odpověděl Adam. „Naše drahá Velvet je ještě dítě."
„Vaše drahá Velvet je nemožná koketa, která mě u dvora pěkně dlouho tahala za nos, než se konečně nechala dovést k oltáři," řekl vstupující Alexander Gordon, který zaslechl jen konec Adamovy věty. „Murroughu! Co jen tě to, kčertu, posedlo, že jsi odvezl mou ženu do Indie, a kde vůbec je? Mám s ní nevyřízené účty za to, že mě opustila a zanechala zraněného a polomrtvého v péči cizích lidí!"
Murrough 0'Flaherty otevřel úžasem ústa: „Ale ty jsi přece mrtvý!" řekl jen.
„To mi snad nechceš tvrdit, když jsem tady," odpověděl Alex pobaveně.
„Murroughu," řekla matka - pochopila, že je třeba něco vysvětlit: „Řekni mi, prosím tě, teď a tady, proč jsi bral Velvet s sebou, když jsi odjížděl z Londýna. Alexi, posaď se."
„Nejdřív mi řekněte, kde je Padraic," výhružně začal Murrough.
„Co s tím má co společného Padraic?" divil se Adam.
„Kde je?"
„Proč se ptáš na Padraica?" chtěla vědět Skye. „Co, prosím tě, mohl provést? Je už pár měsíců doma v Clearfieldsu a přijel jen na večer tříkrálový, protože jsem mu řekla, že se vrátíš koncem měsíce."
„Jak dlouho je na Clearfieldsu, matko?"
326
Skye svraštila obočí. „Já opravdu nevím, Murroughu. Je to důležité?"
„Přiveďte ho sem!" rozkázal zachmuřeně Murrough.
„Daisy," dala pokyn Skye: „Přiveď lorda Burkeho. Murrough počká s vyprávěním, až se vrátíš."
Daisy vyběhla ze dveří a v pokoji zavládlo nepříjemné ticho. Skye už znala manžela víc jak sedmnáct let. Letos mu má být šedesát, má vlasy už dost stříbrem prokvetlé, ale sluší mu to a dělá ho to jen zajímavějším, pomyslela, si. Tmavomodré oči mu pořád ještě září. Má jedinou slabost, své jediné dítě, Velvet. Jak často se během let jejího dospívání na něj spoléhala ve výchově a vůbec ve všem, co se dcery týkalo, protože si přála, aby jeho vztah k ní byl co nejlepší. Teď si uvědomila, že je oba milovala až moc. Kdoví, jestli se zhýčkaná Velvet dokáže vyrovnat se situací, ve které se octla, vždyť i přes krátké manželství zůstala v podstatě nevinná. Ve snaze ho uklidnit stiskla Skye Adamovi ruku.
Zmohl se jen na chabý úsměv a opětoval jejř stisk, ale pak se mu oči zamžily vzpomínkou. Pro něho byla Velvet pořád ještě holčička. Vždyť jí bylo teprv dvanáct a půl, když vyplouvali na tu nešťastnou výpravu. Sice v té době byly mnohé dívky v jejím věku už vdané, ale oni dva se přece rozhodli, že se bude vdávat až v šestnácti. Měli v úmyslu dopřát jí nějaký čas pobyt u dvora pod vlastním pečlivým dohledem. Tolik ji opatrovali a chránili, vzpomínal, možná až příliš, říkal si teď. Jak s takovou výchovou může vůbec přežít v nějakém harému? Copak může vědět o lásce? Jen to, co ji za tu krátkou dobu dokázal naučit mladý Gordon. Na chvíli jeho zrak spočinul na synovi starého přítele.
Alexander Gordon, hrabě z BrocCairnu seděl strnule vzpřímen. Už skoro rok je jeho manželka pryč. Jeho žena\ Ta lstivá, vzdoro-vitá, svéhlavá holka ho opustila, když ji nejvíc potřeboval, aby se hnala hledat rodiče. Dala si práci přesvědčovat ho, že už je smířená se společným návratem na Dun Broc a slibovala, že se bude chovat jako počestná vdaná žena. Přesto ale využila první příležitosti, aby ho opustila. Dlaň ho svrběla, jak by si jí byl přál naplácat. Jen co mu přijde pod ruku, už ji poučí, co to obnáší být hraběnkou z BrocCairnu!
Tu se rozlétly dveře a chvatně vstoupil lord Burke s Daisy. Murrough vyrazil vpřed, obličej zkřivený zlostí, a zasadil mu takovou ránu pěstí, až se mladík svalil na zem. Všichni úlekem zatajili dech, když se pro něj shýbl, zdvihl ho a znovu udeřil.
„Víš to jistě? - Pamatuješ, jak jsem se tě ptal? Vzpomínáš si, Padraicu? Ptal jsem se tě, jestli víš jistě, že byl lord Gordon zabit.
327
Tehdy jsi mě i Velvet ubezpečil, že je mrtev. Dokonce si vzpomínám, že ses tvářil uraženě, že pochybujeme o tvé věrohodnosti! Víš, cos zavinil, Padraicu? Víš vůbec, co jsi způsobil?"
„Vždyť jste v pořádku zpátky," koktal Padraic. „Udělal jsem chybu, Murroughu, je mi to líto, ale jste přece zpátky, ne?"
„Tvá sestra je zajatkyní Velkého Mogula, vládce Indie!" řval Murrough. „Je v jeho harému a není naděje, že ji ještě vůbec někdy uvidíme živou! Tomu ty říkáš v pořádku?" Znechuceně nejmladšího bratra odstrčil. „Ježíši! .Jsi stejný jako tvůj otec Niall. Šarmantní, ale nespolehlivý, sobecký! Ani jsi tady nepočkal, abys Alexovi vypověděl, co se vlastně stalo! Prostě jsi zdrhl do Clear-fieldsu a tam strkal hlavu do písku. Proč jsi nepřiznal svou chybu a neušetřil ho pochybností o Velvetině charakteru? Nejradši bych tě roztrhl!"
Padraic Burke, stále ještě natažený na podlaze, koukal provinile. Starší bratr byl v právu a on si to uvědomoval. Zoufale se snažil vysvětlit své chování. „Jak jsem mohl Alexovi-přiznat, že jsem byl takový blázen a běžel Velvet oznámit jeho smrt, přestože kdybych byl počkal jen okamžik, byl bych zjistil, že byl jen raněn?!"
„Mou smrt?" vykřikl Alex, který při Murroughově zmínce o harému zbledl jako stěna. „Tys řekl Velvet, že jsem mrtev?"
Tvářil se, jako by chtěl Padraica uhodit také, a když si to mladík uvědomil, vyškrábal se na nohy a přišoural se k matce.
„Ty zbabělý pancharte," zahrozil znovu Murrough.
Skye vyskočila a postavila se mezi syny. „Mám tomu rozumět tak, že Padraic řekl tobě a Velvet, že byl lord Gordon zabit? Jak by se to bylo mělo stát?" Podívala se na Alexe. „Co mi k tomu řeknete, mylorde?"
„No, měl jsem souboj," zamumlal.
„Zbytečný souboj!" odsekl Murrough. „A sestra tě tolik prosila, aby ses nebil, ale kdepak ty, tys neposlouchal!"
„Přestaňte s tím hašteřením!" zakřikla je Skye; chtěla se konečně dozvědět, jak to vlastně bylo. „Byl jste raněn v souboji, Alexi, že, a Padraic se domníval, že jste mrtev, a vzal na sebe úkol informovat Velvet. Je to tak?"
Padraic přikývl.
Skye se obrátila k staršímu synovi. „Pak by mě ale zajímalo, proč ty, Murroughu, jsi uznal za vhodné vzít sestru okamžitě s sebou a odvézt ji z Londýna na tak nebezpečnou cestu? Ani jsi nepočkal, až pohřbí manžela. Proč?"
„Protože mě tolik prosila," namítl chabě.
„Protože tě prosila?" Skye zkoprněla. „Murroughu! Jsi dospělý
328

muž, sám už máš děti. Tvůj nejstarší je jen o málo mladší než Vel-vet! Jak jen jsi mohl udělat něco takového?"
„Matko," řekl zlomeně, „ty to nechápeš. Byla úplně bez sebe, když slyšela, že je Alex mrtvý. Bez sebe a jako bez rozumu. Robin s manželkou tu nebyli, aby mi s ní pomohli, ani Willow s Ja-mesem. Mladší sestra mě prosila o pomoc a v tu chvíli jsem nedokázal jednat jinak. Byla přesvědčena, že by si Alex přál být pohřben na Dun Brocu, a nemohla přenést přes srdce, že by její první cesta tam, kde měl být její příští domov, měla být jen kvůli manželovu pohřbu. Pořád jen vzlykala a opakovala, že Alexův rod vymřel a že je to její vina, protože pořád ještě není těhotná. Vůbec s ní nebyla řeč! Řekl jsem si, že je lepší vzít ji s sebou, než ji nechat napospas takovému zoufalství!"
Alexovy rysy ztvrdly. Jak typické! V první krizi tíhla Velvet jen k rodičům, pořád ještě nebyla dospělá!
Skye sklesla na židli vedle manžela. Nevěděla, zda se má nad tím propletencem smát či plakat a podle toho; jak se tvářil Adam, nebyl na tom ani on lépe. Jak lidé dokážou jen z tvrdohlavosti a zbrklosti udělat ze života peklo sobě i svým blízkým! Murrough si myslel, bůhvíjak Velvet nepomůže, když ji vezme s sebou, a zatím to bylo ve skutečnosti to nejhorší, co mohl udělat. Měl si nejdřív ověřit Padraicovo tvrzení, vždyť věděl, jak je mladší bratr nespolehlivý. I když ho trochu omlouvalo, že se bál ztratit byť jediný den, aby nepropásl příznivé počasí k zpáteční cestě do Indie, kam spěchal osvobodit ji a Adama. Jak by mu to mohla mít za zlé! Když vůbec někoho, mohla vinit Alexandra Gordona za to, že se pustil do zbytečného souboje, a Padraica, který utíkal horempádem za sestrou vyslepičit jí zlou novinu.
„No dobrá, synkové, myslím, že už tomu začínám rozumět, a musím dávat vinu vám všem, Velvet nevyjímaje, protože bych byla čekala, že se dokáže s ranami osudu vyrovnat lip. Teď ale musíme uvažovat o tom, jak ji i Pansy osvobodit. Alespoň že jsou spolu; znám orientálce, ti je nebudou nutit, aby se odloučily."
„Co s nimi bude, paní Skye?" plačtivě promluvila Daisy. Skye pohled na věrnou služebnou rval srdce. Nikdy ji neviděla tak sklíčenou, ale tentokrát měla Daisy strach o dceru, ne o sebe.
„Velvet je podle mne už konkubínou toho Akbara," řekla jí. „A co se týče Pansy, té nikdo neublíží. Bude prostě dál sloužit své paní. Nemusíš se o ni bát, Daisy."
„Má manželka že má být konkubínou nějakého Turka? Mluvíte o osudu své dcery nějak moc věcně, madame," zavrčel Alex chmurně.
329
„Akbar je Velký Mogul, svrchovaný vládce Indie, Alexi, není to žádný Turek," řekla Skye s lehkou ironií. „A jestli hovořím věcně, pak proto, že jsem kdysi byla ve stejném postavení jako Velvet teď.' Není to sice nic záviděníhodného, Alexi, ale Velvet je má dcera a určitě dokáže překonat všechno! Mohlo to být i horší. Nemuseli jsme se vůbec dozvědět, kam se poděla, a mohla být také mrtvá!"
„Radši mrtvá než v posteli s jiným!" poznamenal Alex.
Adam ho v tu chvíli chytil pod krkem. „Ty klacku!" vztekle cedil mezi zuby na překvapeného Skota, klečel mu na prsou a drtil ho pod sebou v křesle. „Tvůj otec a já jsme sice byli přátelé, ale z tebe vyrostl arogantní sobec. Přijel jsi si sem z té tvé Vrchoviny, když jsme tu nebyli, a donutil jsi mou dceru jít s tebou do postele. Nemysli si, že neznám celou tu skandální historii tvých námluv!
Kdysi dávno jsem byl svědkem, jak byla má drahá Skye dotlačena do manželství s úplným cizincem. Pak jsem viděl, jak ji jiný muž málem zničil, když se snažila zachránit Padraicova otce, svou první lásku. Ani na okamžik mi nevadilo, že poznala i jiné muže. Nebylo to pro mne důležité, pokud milovala mě, a nemělo by to vadit ani tobě, pokud mou dceru skutečně miluješ! Tím si ale teď nejsem tak jist! Mám podezření, že je pro tebe jen kusem majetku, chovnou klisnou! To ale já nestrpím! Až ji dostaneme zpátky domů a ty třeba jen naznačíš, že ji nechceš - upřímně řečeno si myslím, že si ji ani nezasloužíš -, zařídím, aby bylo manželství zrušeno!" Pustil ho, ale dál na něj upíral zuřivý pohled. Alex se ošíval.
„Adame!" kárala ho Skye něžně. „Alex je bez sebe, to je pochopitelné. Vždyť je svým způsobem stejně zhýčkaný jako Velvet." Jemně je od sebe odstrčila a pak vzala Alexovu ruku do svých dlaní. „Chápu tě, Alexi, ale ať už Velvet potkalo cokoli, jsem přesvědčena, že tě nepřestala milovat. Nerozdává svou přízeň ani tělo na potkání, ale to ti snad nemusím říkat, to přece víš!"
„Nemohu snést pomyšlení, že by se jí dotkl jiný muž, madame," pronesl tiše.
„Vždyť tys ale také poznal jiné ženy, Alexi."
„To je něco jiného, madame."
Skye se moudře pousmála. „Každý může mít její tělo, Alexi. Ale její srdce náleží jen tobě."
Při pohledu na ni si Alex pomyslel, že je nejspíš tou nejkrásnější ženou, jakou kdy viděl. Krása nespočívala jen v dokonalosti tváře a tělesných tvarů. Byla i odrazem šlechetného srdce. Povzdechl si. „My Skoti jsme hrdé plemeno, madame. Nevím, zda dokážu být tak velkorysý jako Adam."
„Nejdřív musíme Velvet osvobodit a přivézt domů, Alexi," řekla,
330
a pak se uvidí." Myslí jen na sebe, řekla si. Nemůže se vyrovnat se skutečností, že by Velvet dokázala milovat jiného, i když je přesvědčena, že on sám je mrtev. Obrátila se znovu k Murroughovi: Říkáš, že jezuiti mají u Akbarova dvora jistý vliv?"
,Ano, žijí tam dva z nich a jejich řád dostal povolení panovníka šířit mezi prostým lidem křesťanskou víru. Ti dva u dvora ovšem doufají, že se jim podaří pokřtít vládce samého. Podle pátera Ouri-qua je Akbar nadprůměrně inteligentní a jako panovník osvícený a milostivý." .
Skye několik dlouhých minut zvažovala Murroughova slova. Takhle se situace nejevila až tak hrozivě. Jezuité by hned tak někoho nepochválili. Jejich řád byl mladý, založený teprve před padesáti šesti lety, ale už bohatý a vlivný. Jejich heslem bylo Ad maiorem Dei gloriam - k větší slávě Boží - a jejich prvořadým zájmem bylo šíření víry. S jejich pomocí by se možná mohlo osvobození Velvet podařit. Skye se obrátila k Daisy.
„Najdi Braná a řekni mu, že si přeji, aby vyplul na moře a přivezl z Irska mého bratra Michaela."
„Co v tom Michael zmůže?" tázal se Adam.
„Jakožto biskup diecése Mid-Connaught může Michael navštívit v Paříži přítele, který je tam vysoce postaveným hodnostářem jezuitského řádu. Musíme jezuity získat ke spolupráci na záchraně naší dcery. Koneckonců to přece byl právě jezuita, kdo od nás žádal - a dostal! - tak nehorázné výkupné. Což to nebyl ten samý jezuita, který svěřil Velvet tomu odpornému padouchovi, Marinha-Grande, který si dovolil poslat ji, věrnou dceru církve svaté, z nemorálních pohnutek k pánu nevěřících? Adame, drahý, kdyby se do toho nebyli zamíchali jezuiti, byla by dnes naše dcera v bezpečí.
Vidím to tak, že nám jezuiti za tu hroznou frašku něco dluží. Můžeme jim sice později nějak projevit vděčnost, ale nejprve musejí oni využít svého vlivu, aby se Michael dostal ke dvoru Velkého Mogula; a až tam bude, musejí mu pomoci přesvědčit Akbara, aby Velvet vydal jejímu strýci, aby se mohla vrátit do lůna rodiny a k manželovi, o kterém se mylně domnívala, že je mrtev."
„Zdá se to rozumné," vpadl Adam. „Možné by to bylo."
„A co když se to nezdaří?" zeptal se Alex.
„Pokud vím," pokračovala Skye, „je Akbar muslim. Žádný pra-vověrný muslim nestrpí ve svém harému ženu, jejíž muž je naživu. Jsem si jista, že jak se Akbar doví, že Velvetin manžel žije, dá jí svobodu."
„Pojedu s vaším bratrem," řekl Alex.
„Ne," odvětila Skye pevně. „Velvet za ten poslední rok hodně
331
vytrpěla, víc než za celý dosavadní život. Bude potřebovat tu dobu cesty po moři, aby se dala dohromady, Alexi. Bude potřebovat být sama. Tvoje přítomnost by jí jen přitěžovala k břemenu hanby, které bude muset nést. To nepřipustím. Jeď domů do Skotska. Už jsi pryč přes dva roky a je třeba, aby ses ukázal svým lidem. Až se Velvet vrátí, vzkážeme ti. To bude až někdy za rok, Alexi."
„Cesta tam trvá několik měsíců. Až se Michael dostane do Indie, bude muset cestovat ještě stovky mil do vnitrozemí,- až do Lá-hauru k Mogulovu dvoru, tam přednese svůj požadavek a pak se musí znovu vrátit k lodi. Ano, potrvá to víc jak rok. Jeď zatím domů do Skotska, tady nemáš co na práci."
Skye zeťovi nenaznačila, že je jí známo vše o Alexově milence, pohledné Alanně Wytheové, dceři stříbrníka, do jehož domu tehdy po souboji zraněného hraběte z BrocCairnu odnesli, která o něj pečovala namísto Velvet. Skye chtěla Alexe odloučit od jeho chěre amie, ještě než se ďcera vrátí domů. Vždyť se může Alex pobavit s ďěvčaty na svém panství, což jistě už dávno dělával, ale Alanna Wytheová by mohla ohrozit dceřino štěstí, kdyby Alex k ní zůstal upoután. Když ho pošle zpátky do Skotska, ukončí tak jejich poměr a slečna Alanna se bude muset poohlédnout po jiném ochránci.
„Pojedu," řekl Alex konečně. „Muži z mé družiny jsou už netrpěliví, přes rok čekají na návrat. Máte pravdu. V Londýně mi nic nekyne. Ale jednu věc přece jen musím říci Daisy. Můj sluha Du-gald uzavřel měsíc předtím, než spolu s Velvet odplula, s její dcerou manželství po skotském způsobu. Rád by věděl, zda je to děvče v pořádku a kdy se vrátí. Je do ní vážně zamilovaný."
Skye se pousmála. „Řeknu jí to, i Branovi. Myslím si ale, že by bylo slušné, kdyby si s nimi Dugald promluvil a poprosil je o požehnání. Bran Kelly má rád všechny svoje děti, ale Pansy byla vždycky jeho miláček."
Alex přikývl. „Dohlédnu na to, belle-měre."
„Tak teď všichni radši jděte. Murroughu, ty se smiř s Padraicem. Nechci, abyste se dál hašteřili. Co se stalo, stalo se."
„Už se nebudeme prát, matko, ale usmířím se s ním, až bude Velvet v pořádku zpátky," vrčel Murrough, vrhaje zlý pohled na mladšího bratra.
„Já jsem Velvet z vlasti neodvezl," mumlal ve tváři rudý Padraic.
„A kdo ji dohnal k zoufalství, protože pořád opakoval, že je Alex mrtvý?" opáčil Murrough, svíraje a rozvíraje pěsti.
„Tak dost!" zařval Adam de Marisco na oba nevlastní syny. „Ty vaše nekonečné hádky mi dceru nevrátí. Vypadněte, oba!"
332
Oba nevlastní bratři se otci zdvořile uklonili a opustili místnost, mračíce se jeden na druhého.
Skye rozevřela náruč a objala manžela; dlouho tak stáli, opírajíce se jeden o druhého. S Velvet udělali jen jednu chybu: měli ji až příliš rádi a přehnaně ji chránili před okolním světem. Nakonec řekla Skye tiše: „Uvidíš, že všechno překoná, má lásko. Vždyť má z každého z nás něco. A nepřokonali jsme snad i my všechna protivenství? Velvet se nám vrátí. Vím to."
„Dovedeš si představit, čím vším bude muset projít?" Zasténal. „Vždyť je tak nevinná, můj Bože, Skye!"
„Je to už vdaná žena, Adame," připomněla Skye manželovi. „Není tak docela nevinná."
„Má holčička," mumlal, „má ubohá malá holčička!"
,/ídame\íi domlouvala mu Skye.
Podíval se na ni a ona zahlédla v jeho šedomodrých očích slzy.
„Ale, Adame," pokračovala Skye něžně, „vždyť i pro mě je to má malá holčička a je mi stejně drahá jako všechny mé ostatní děti, i když možná i víc, protože její narození byl pro nás pravý zázrak. Vrátí se nám, uvidíš!"
Po zaklepání vešel Bran Kelly, nejstarší Skyein kapitán. „Daisy mi všechno řekla," pravil, v obličeji stejně strhaný jako Adam. „Bude rychlejší, když pojedu koňmo do Devonu a vypluji tam odtud, my lady."
Skye přikývla. „Souhlasím."
„Už letím, mylady," odpověděl stručně kapitán, uklonil se oběma a zmizel.
Bran Kelly cestoval bez zastávky z Londýna až do Bidefordu, kde se na palubě jedné z lodí flotily 0'Malleyových okamžitě pustil přes Irské moře kolem mysu Clear a podél západního pobřeží Irska k ostrovu Innisfana, kde se doufal něco dozvědět o pobytu Michaela O'Malleyho, který v Mid-Connaughtu převzal biskupský stolec po svém strýci Seamusovi.
Štěstí mu přálo: biskup byl právě návštěvou u nevlastní matky v domě svých předků. Jakmile vyslechl zprávu o osudu neteře a její komorné, dcery Braná Kellyho, neotálel Michael 0'Malley ani okamžik. Už za dva týdny po svém odjezdu z Londýna vracel se Bran Kelly spolu s jejím mladším bratrem k paní Skye.
Biskup z Mid-Connaughtu býval kdysi vysoký štíhlý mladík s růžovými tvářemi a vážným pohledem. Teď se změnil v rozložitého, žoviálního pána s jiskrnýma modrýma očima. Vlasy nosil hodně nakrátko, jak se slušelo na duchovního, ale měl v sobě i ur-
333
čitou světáckost a nechyběla mu sebejistota. Tváře měl pořád červené, jak to bylo u nich v rodině dědičné. Jeho sestra Skye mu, přestože byl kněz, už před patnácti lety postoupila titul „vůdce klanu O'Malleyů". Vzpomínka na to, jak oficiálně převzal zodpovědnost za celý rod, která ostatně celou tu dobu spočívala na něm, ji dodneška rozesmávala. Otec mu zemřel, když byl ještě docela malý, a před smrtí předal titul sestře, protože věděl o jeho přání stát se duchovním. Skye mu funkci hlavy rodiny vrátila poté, co ji sama po mnoho let zastávala. Michael si měl na oplátku vybrat synovce, a protože si nepřál, aby adeptovi příštího vysokého postavení předčasně stoupla sláva do hlavy, v tajnosti se radil se Skye a i ona souhlasila, že Ahern, druhý syn jejího nevlastního bratra Briana bude pro tuto funkci nejvhodnější. Michael O'Malley mu předá úřad, až přijde čas, ale zatím to před synovcem tajil, aby mu umožnil plně dospět a trochu si užít života.
„Ty se nikdy nezměníš!" řekl sestře při shledání, zatímco ji objímal. To medvědí objetí jí zničehonic připomnělo otce.
I narůstající bříško ho dělalo otci ještě podobnějším; dosud si toho nevšimla. „Najednou jsi hrozně podobný otci," řekla jen.
„Ano, matka Anna mi to také říká. Ostatně, naše nevlastní matka ti posílá pozdrav." Po chvíli pokračoval: „Dovídám se, že mám jet do Paříže."
„A pak do Indie, bratře," řekla pevně.
„Pro chlapíka, který až na pár let studií v Římě a v Paříži nevytáhl paty z Irska, je to pořádný skok." Usadil se do křesla u krbu a přijal od sloužícího pohár vína.
„Jsi naše jediná naděje, Michaeli. Kdyby Mogulovo hlavní město bylo na pobřeží nebo alespoň poblíž, tvou pomoc bych nepotřebovala; ale nachází se stovky mil ve vnitrozemí. Jezuité se tam těší Akbarově přízni. Představenstvo jejich řádu se musí dovědět, že to byl jeden z jejich řádu, kdo přivedl mou dceru do neštěstí, a že je proto jejich povinností nám ji zachránit."
„Za podporu řádu budeš muset zaplatit, Skye, to snad víš?"
Skye výmluvně zvedla obočí. „Nezůstávám nic dlužná za věci, které doopravdy chci, Michaeli, ale jezuitům nedám ani groš, dokud nebude má dcera v bezpečí. Přeji si, abys to tvým přátelům v Paříži objasnil, Michaeli."
„A co manžel mojí neteře? Taky tolik touží, aby dostal manželku zpátky z tak důvěrného zajetí?"
„Ano," odpověděla Skye stručně a tónem, který nepřipouštěl další diskusi.
„Není mi docela jasné, jak se Velvet do takové situace vůbec
334
dostala. Jak se octla v Indii s Murroughem a kde byl tehdy její
manžel?"
Její současné postavení zavinila směs tvrdohlavosti, nemístné hrdosti, klepů, zkreslených informací a obvyklého překrucování, které by za jiných okolností dokázalo vyvolat třeba i válku."
Biskup se od srdce zachechtal. „Jinými slovy řečeno, je to dílo nešťastné lidské povahy, že, sestro? Pokračuj."
Skye se jala vykládat Velvetina dobrodružství. Michael bez přerušení napjatě naslouchal, až se dostala k zrádnému činu portugalského guvernéra, který poslal Vel vet Velkému Mogulovi jakožto dar.
„Co jen to guvernéra posedlo, provést takovou věc?" vložil se do vyprávění.
„Když jsme byli s Adamem v Bombaji uvězněni jako rukojmí, Portugalci nás na čas oddělili. Guvernér si mě vzal do paláce a tam mi dělal neslušné návrhy, které jsem co nejrozhodněji odmítala. Vstrčil mě tedy do vězení k Adamovi, což bylo sice odporné místo, ale bylo to přece jen lepší, než být obtěžována."
„Musela jsi toho hrdého dona odmítnout hodně příkře, když sáhl k takové pomstě. Uvrhnout urozenou katoličku do tak ponižujícího postavení!"
„Dostal, jen co si zasloužil," odsekla Skye.
„O tom nepochybuji," odpověděl bratr a modré oči mu jiskřily. „No dobře," povzdechl, „je mi to už jasné, sestřičko, ale vyžádá si to při jednání s jezuity jistou dávku diplomacie, abychom je donutili nám pomoci. Pro začátek jakoukoli zodpovědnost za události určitě odmítnou."
„Michaeli, je mi jedno, jak to uděláš! Jsi od nepaměti nejmladší irský biskup a myslím si, že je tě na to místo škoda, že by ses daleko lépe uplatnil ve význačnější funkci v Římě. Máš přece, pokud se dobře pamatuji, přítele vysoce postaveného v jezuitském řádu v Paříži."
„Bearach O'Dowd," Michael se při vzpomínce usmál. „Jeho teta měla za muže našeho vzdáleného bratrance, který bydlel na Innisfaně a Bearach tam přijíždíval na léto se svou sestrou Caitlin. Brávali jsme ji s sebou na ryby a musela nám pak úlovek pomáhat čistit. Studoval jsem s Bearachem v Římě teologii. Ano, máš pravdu, stal se jezuitou a žije v Paříži. Vždycky ho to táhlo k dobrému bydlu."
„Bude ochoten nám pomoci?" chtěla vědět Skye.
„Ano. Je to čestný muž, i když pořádně mazaný. Určitě se mu jednání pátera Ouriqua nebude líbit, ale vsadím se, že okamžitě zabaví polovinu vašeho výkupného Portugalcům pro pařížskou od-
335
bočku jezuitského řádu, nejspíš z podílu guvernéra, i když mu zaplatíme navíc."
„Neodkládej to, Michaeli. Každým dnem se nám Vel vet vzdaluje. Je přesvědčena, že je Alex mrtev a Velký Mogul, jak jsem slyšela, je příjemný muž. Jestli se do něj zamiluje, bude trpět dvojnásob: jednat že ho ztratí, a navíc pocitem viny vůči Alexovi."
„Třeba se strachuješ zbytečně, sestro," utěšoval ji biskup. „Což nemají mocnáři Východu ohromné harémy? Nejspíš se tam Vel vet ztratí v davu."
„Velvet je pro vládce Indie zcela jistě raritou, protože je Evro-panka, Michaeli. Můžeš se vsadit, že dosud ještě žádnou ani neviděl. Kdyby si jí nevšímal, byla by to pro Portugalce urážka, že odmítá jejich dar, a to on neudělá. Ne, ne, má dcera se už určitě octla v jeho posteli. Musíme jenom doufat, že se do něj nezamiluje, protože pak by ho jen nerada opouštěla. Pokud bude pociťovat nějakou vinu, pomohu jí ji překonat a utěším ji, ale nejdřív ji musíme dostat zpátky, Michaeli!"
Michael Ó'Malley rozpoznal v sestřině hlase úzkost. Musel vzít její slova vážně, protože jestli někdo znal Východ a jeho zvyklosti, pak to byla Skye, protože tam strávila dvě údobí života, jednou v Alžíru, podruhé v Maroku. Řekl proto pevně: „Přivedu ji zpátky, neboj se, sestro. Přivezu ji v pořádku domů. Ubohé děvče! Jak se jí tam musí stýskat!"
Ale už po několik týdnů nevěnovala Velvet Anglii ani letmou vzpomínku. Pansy se po porodu rychle zotavila a obě opustily spolu s Akbarem domácnosti Fáthpúr-Sikrí, aby odcestovaly do hlavního města Láhaur.
Velvet trochu píchlo u srdce, když naposledy procházela kolem kamenné šachovnice na nádvoří. Ohromný dvůr před Panch Maha-lem zářil v ranním slunci, když míjeli jeho nádhernou vstupní bránu. Z palankýnu na hřbetě mladé slonice měla Velvet výborný výhled. Naposled se otočila na pohádkové město Mogulů, které se tu rozkládalo ve vší své nádheře opuštěné. Pak ale s houževnatostí mládí obrátila pohled k věcem příštím.
Putovali v půlkruhové formaci, vpředu Akbar následovaný jízdní gardou a za ním družina slonů. Poháněči dirigovali ohromný průvod, po stranách ho střežili kopiníci. Před Akbarem kráčeli sloni s bubeníky a pištci; velký buben udával tempo pochodu. Uprostřed karavany jely všechny manželky a favoritky, které provázely vládce na cestě do Láhauru. Všechny se vezly na slonech, zatímco jejich služebné cestovaly na velbloudech. Skupinu žen doprovázeli
336
ozbrojení eunuši, kteří uvolňovali slonům cestu. Za nimi se vezl královský poklad a zavazadla, k nimž patřily i stany s celým vybavením, všechno bylo uloženo na vozech, tažených mulami. Spolu cestovali i nosiči vody, tesaři, stavitelé stanů, nosiči pochodní, koželuzi a posluhovači a v neposlední řadě vojenský doprovod.
Velvet bylo brzy jasné, že se nemusejí obávat žádného útoku, protože nikdo se neodváží napadnout Akbarovu karavanu. Bude to prostě jen otravná cesta, ale na konci ji čekají fontány -a zahrady, jak jí slíbil. Období dešťů už skončilo a nadcházela indická zima. V Láhauru, sliboval, bude mít život přímo rajský, a tak snila celé dlouhé horké dny, v polospánku v palankýnu na hřbetě slonice o budoucnosti. Večer ji dovedli do přepychového jednopatrového Akbarova pavilonu, kde s ním sdílela noci vášně; s nejmocnějším mužem jejího současného světa, jejím manželem.
Už ji nedrželi odděleně od ostatních žen, ale stýkaly se s ní jen Džodh-Baj a Rugája Begum. Začaly ji učit persky a trochu hindí, aby se mohla domluvit. Adali překládal a Velvet se snažila, ale s malým úspěchem. Získala už sice dost velkou slovní zásobu, aby mohla tlachat s oběma dámami, ale Adali musel přesto často zaskakovat a překládat některé výrazy, kterým nerozuměla.
„Připadám si hloupá," stěžovala si oběma přítelkyním jednoho večera, „ale jsou to jazyky tak odlišné od evropských."
„Myslím si, že jste ohromně chytrá," odpověděla Džodh-Baj. „My nejsme schopni naučit se žádnému vašemu jazyku. Hrozně se nám pletou!"
Velvet se zasmála. „Jste ke mně příliš laskavá, Džodh-Baj."
Džodh-Baj se na Velvet také usmála: „Není těžké být k vám laskavá, Kandro. Máte moc milou povahu."
Kanára. Velvet připadalo divné dostat v jejím věku nové jméno, ale bylo tomu tak. Než vyrazili z Fáthpúr-Sikrí, Akbar si o tom s ní promluvil. „Ženy mé domácnosti nevědí, jak ti mají říkat, má Růže. Musíš dostat nějaké jméno, kterému by každý rozuměl. Rozhodl jsem se proto pojmenovat tě Kandra. Odteďka na ně budeš slyšet."
„Udělám, co si přejete, můj pane," odpověděla sladce, „ale co to jméno znamená?"
„Znamená to měsíc, nebo měsícovitý ve starobylém jazyce, sans-krtu. Máš kůži tak bílou, že září jako měsíc, a proto pokládám to jméno za vhodné."
Tak se z ní stala Kandra Begum, princezna Růže, pro všechny, kdo žili u dvora Velkého Mogula. Ženy vládcovy zenany se k ní chovaly slušně, ale s odstupem. Protože byly Džodh-Baj a Rugája
337
Begum jejími přítelkyněmi, nechyběla jí společnost, ale občas si povšimla, že ji ostatní ženy závistivě sledují.
Zadá Begum, druhá Akbarova manželka, byla malá ženština s šedohnědou pletí, připomínající myš. Byla bezdětná, takže jí neměl kdo dělat společnost. Přátelila se se Sálimou Begum. třetí manželkou, matkou nejstarší Akbarovy dcery Šahzád Chanum. Obě se chovaly k ostatním ženám povýšeně a dávaly najevo nadřazenost. Tyje zas na oplátku důsledně ignorovaly.
Žárlivost panovala také - a především - mezi čtyřmi hlavními vládcovými manželkami: Almirou, matkou prince Murada; Lejlou, princeznou z Kandéše, která měla dceru Šukuran Nisu; Rúpmátí, princeznou z Bikanéru, matkou prince Daniala a Kámlavatí, princeznou z Džajsalméru, která dvakrát potratila a byla bezdětná. Těžce nesla, že Akbar už nenavštěvoval její ložnici, zvlášť poté, když mu pouhá konkubína jménem Wakí dala jeho nejmladší dítě, princeznu Aram-Banu. Ty všechny vrhaly na Velvet nepřátelské pohledy a neustále ji mezi sebou pomlouvaly.
„Má oči zelené jako kočka," řekla Kámlavatí.
„A ty vlasy," mumlala Almira. „Přesně jako rozoraná země. V životě jsem nic tak ohavného neviděla!"
„A ta bílá kůže! Jak odporné!" pípla Rúpmátí. „Jak břicho leklé ryby."
„A je ohromná jako hora," přisadila si Lejla. „Vždyť se může našemu pánu dívat rovnou do očí, když stojí. To je hrozně neženské. Nedokážu pochopit, co na ní vidí."
„Možná se mu líbí její povaha," kuckala se smíchy Rugája Begum, když zaslechla, co si povídají. „Žádná se jí nevyrovnáte příjemným chováním. Kandra je sladká jako med a Akbar, moudrý, zkušený čmelák, už má dost vaší uštěpačnosti."
Protože Rugája Begum byla nejstarší manželkou, nedovolily si jí ostatní odporovat, nebo se k ní snad dokonce obrátit zády. Věnovala jim šibalský úsměv a odkráčela.
Cesta do Láhauru trvala plný měsíc. Když se přiblížili k městu, nebyla Velvet pohledem na okolní krajinu nijak uchvácena. Celý kraj byl očividně úplně vyprahlý a pustý. Nálada jí poklesla. Kde by se na takovém suchopáru vzaly zahrady a fontány? Smutně si při vzpomínce na krásně zelenou anglickou krajinu povzdechla.
Pansy se po porodu zotavila a vypadala zas zdravě, ba přímo rozkvetla péčí o novorozeného syna, jenž napájen sladkým mlékem z jejích prsou rostl jako z vody. Velvet si povšimla, že leckterý feš-ný voják z doprovodu hází po její pěkné komorné očkem. Pansy to také viděla, ale jen suše podotkla: „Jednou si budu muset vybrat
338
manžela. Jsou mezi nimi někteří moc pěkní chlapci, to jsem si všimla, a vím, že si víc cení schopností rodit syny než panenství. Ale teď na takové věci není čas. A potom: jakožto vaše komorná se hodlám provdat výhodně."
Konečně se před nimi objevilo město Láhaur, obklopené pevnými hradbami, do nichž byl vstup možný pouze třinácti branami. Rozkládalo se na březích řeky Ráví, pramenící vysoko v Himálaji. Mohutný Himálaj se rýsoval v dálce na severu. Jak se blížili k městu, kolem cesty přibývalo zeleně, především na březích řeky, a když se Velvet podívala blíž, zpozorovala, že je krajina protkána tisícerými úzkými kanálky, rozvádějícími vodu z řeky.
Z výše palankýnu viděla volská spřežení a venkovany, pracující na polích.
Karavana už zatím dosáhla hlavní třídy v Láhauru. Buben ještě pořád udával tempo. Obchodní karavany s velbloudy, naloženými zbožím, musely Mogulově průvodu uhnout z cesty, ustoupit musely i menší karavany s nákladem na oslech, venkované, obchodníci i urození muži na koních, i jejich ženy za pečlivě zataženými záclonkami v nosítkách. Velký Mogul je míjel v čele velké karavany a spolu s celou svou domácností majestátně vstoupil hlavní branou do města. Dál se průvod proplétal úzkými uličkami, kolem mešit s minarety, kolem pevnosti až ke královskému paláci v severovýchodní čtvrti.
Část karavany s ženami a služebnictvem se odebrala přes hlavní nádvoří přímo do ženské části paláce. Velbloudi poklekli, aby dámy mohly sestoupit z palankýnu. Slony přivedli jednoho po druhém k vysokému kamennému bloku, určenému k nastupování a sestupování, a tam sluhové pomohli každé z dam z palankýnu ven. Jakožto nejmladší Akbarova žena vystupova-la Velvet jako poslední.
„To jsem ráda, že s sebou náš pán nevezl všechny své ženy, to bych tu čekala do rána," řekla se smíchem Džodh-Baj a Rugáji Be-gum, když se k nim připojila.
„Krása a mládí nemají vždycky přednost," řekla Rugája Begum. „To si zapamatuj, Kandro."
„Také se tak těšíte na koupel?" vzdychla Džodh-Baj. „Ta koupa-délka pro ptáčky, ve kterých jsme se myly cestou, byla jenom pro zlost. Pochybuji už, že se mi někdy podaří vymýt všechen ten prach z vlasů a z kůže. Určitě se mi už špína zažrala do obličeje natrvalo."
„S koupáním na mě přijde také řada až naposled?" truchlivě se mračila Velvet.
„Ne, když si pospíšíme, zatímco se budou ostatní vítat s přáteli
339
a příbuznými," řekla Rugája Begum a mrkla na ně. „Nemůžou se už dočkat, jedna přes druhou, která první vypoví novinky o nové Akbarově favoritce. Podívej! Už na tebe zase vrhají závistivé pohledy." Vzala obě družky za ruce a spěchala s nimi do paláce. „Pojďte! Už dávno se budeme pařit a louhovat, než se domluví, která z nich je dost mazaná, aby ti odbudila Akbara."
„Och, Rugájo! Umřela bych steskem, kdyby mě měl náš pán teď opustit," zakvílela Velvet. Najednou si s hrůzou uvědomila, že by se to mohlo stát, i když na něco takového dosud ani nepomyslela. Vrhla bázlivý pohled na hlouček žen za sebou. „Nejsem ani zpolo-viny tak krásná jako ony," řekla utrápeně.
„Hlupáčku!" klidnila ji praktická Rugája Begum. „Je do tebe zamilovaný! Nevěříš? Já ano, a to ho znám déle než vy všechny. Není vyloučeno, že se třeba někdy uchýlí k jiné, aby ukojil žádost a z touhy po změně, ale to je u muže jen přirozené. Ale teď k tomu ještě zdaleka nedojde. Myslí jen na tebe, Kandro. Vždyť tě přece k sobě povolával každou noc po celou cestu- až na dny, kdys byla nečistá."
A Džodh-Baj dodala: „I když je velkorysý ke všem, doopravdy mu záleží jen na několika." Chtěla Velvet uklidnit; věděla, že Evro-panky se o své muže nedělí. Křesťanská víra povoluje muži jen jednu ženu, což připadalo Džodh-Baj strašné. Jakby jediná žena dokázala splnit všechna přání a požadavky muže? Podle ní to byl zvyk barbarský a úkol nesplnitelný, nemluvě o ubohé manželce, která musí být stále v pohotovosti na každý pokyn a zavolání. Až jednou Kandra pozná, jaké výhody má mnohoženství, určitě ho ocení. Džodh-Baj se pousmála a ještě víc, když došly do lázní. „Ach, konečně," vzdychla, když je zahalil oblak vonné páry.
Kvokající, rozčilené lázeňské naše dámy odstrojily ze zaprášených cestovních šatů a všechny tři se už dávno máchaly, když teprve dorazily ostatní. Pozdní příchozí se na ně mrzutě mračily.
„Ha!" škádlila je Rugája Begum. „Konečně jste se už dokázaly odtrhnout od těch klepen!"
„Někdo jim musel vylíčit, co je to za ošklivou novou ženskou," odpověděla Almira. „Koneckonců, stvoření s kůží jako sražené mléko a s vlasy jako kravský hnůj se nevidí každý den."
Velvet zrudla; domorodému jazyku už rozuměla natolik, že pochopila urážku, ale než se jí přítelkyně stačily zastat, řekla pomalu v perštině: „U nás doma... dokážeme být k cizincům... zdvořilí..., i když nevypadají jako my. Jste velice.... neslušná, Almiro." Načež se k ní obrátila zády a pokračovala v mytí.
Almira překvapením jen zalapala po dechu, úplně zezelenala, za-
340
tímco se ostatní chichotaly do hrsti a Džodh-Baj i Rugája Begum se neskrývaně šklebily radostí, že jejich chráněnka zabodovala. I ony se nerušené koupaly dál.
„Výborně, Kandro," zašeptala Džodh-Baj. „Je hrozně nafoukaná a nemá na co, protože Akbar se jí už dávno nasytil."
„To je pravda," uchichtla se Rugája Begum, „jeho vášeň k ní neměla dlouhého trvání. Měla štěstí, že otěhotněla a porodila Akba-rovi druhého syna, jinak by se na ni v životě už ani nepodíval."
„Což když i ke mně tak náhle ochladne," povzdechla Velvet.
„K Almiře ochladí, protože byla chamtivá a náročná, Kandro. Ty přece taková vůbec nejsi. Tebe se Akbar nikdy nepřesytí," řekla Rugája Begum.
Vymyté a osvěžené opustily všechny tři lázně a vrátily se do ze-nany, kde měla jak Rugája Begum, tak Džodh-Baj obydlí, ale než tam stačily dojít, přispěchal Adali a hluboce se uklonil.
„Princezno," oslovil Velvet, „máte jít se mnou. Náš dobrotivý pán vám nechal zařídit vlastní palác, jak slíbil: Následujte mě."
„Pojďte také!" poprosila Velvet obě přítelkyně. Souhlasně přikývly a vyměnily si významné pohledy, zvědavé, jakou asi reziden,-ci nechal Akbar Kandře připravit.
„Vlastní palác," řekla uznale Rugája Begum. „Dostalo se ti nejvyšší pocty! Ve Fáthpúr-Sikrí máme obě vlastní paláce, ale tady v Láhauru ne. Nanejvýš dostaneme každá přidělené vlastní velké apartmá."
„Budou ti hrozně závidět," zamumlala Džodh-Baj.
„To mi nevadí, jen když vy dvě mi zůstanete nakloněny," řekla Velvet. „Na těch druhých mi nezáleží."
„Ani v ráji se člověk neobejde bez přátel," poučovala Rugája Begum.
„Třeba tu není ráj," žertovala Velvet a druhé dvě se zasmály.
„Kandro, ty jsi nevypočitatelná," a řekla jí Džodh-Baj. „Jednou samý med a podruhé zas pichlavá jak kaktus!"
„To je moje přednost; udržuju si tak zájem našeho pána, má milá," odpověděla odvážně Velvet. Zase se nad rozumováním mladičké družky nemohly ubránit smíchu.
Všechny tři kráčely za eunuchem, nejprve přes ženskou část paláce, pak úzkým schodištěm a krátkou chodbičkou ven do rozlehlých palácových zahrad. Adali je vedl pořád dál po mramorových pěšinkách, lemovaných vysokými stromy, obrostlými kvetoucími orchidejemi. Vzduch byl prosycen těžkou vůní jejich pupurových květů ve tvaru kalichu s tmavě rudými středy, smetanově a karmí-nově kropenatými. Na záhonech podél řad stromů kvetly vysoké
341
keře bílých a růžově červených řebčíků královských, jejichž kvě-tenství v podobě věnce, podpíraná vysokými stonky, byla uprostřed korunována chomáčem zelených listů. Stezka vedla kolem krásné fontány obložené tyrkysově modrými dlaždicemi s kaskádovitě uspořádanými nádržkami z bledě zeleného mramoru, z nichž stékala křišťálově čistá voda až do nejspodnější nádrže. V ní se míhaly jasně oranžové zlaté rybky třpytící se v pruzích sluneční záře.
V těsném sledu za Adalim konečně zakrátko dorazily-k malému paláci z bílého mramoru, zakončenému kupolí, který se vyjímal jako klenot v zeleni zahrad.
„Krásná stavba!" zvolala Džodh-Baj. „Ani jsem nevěděla, že je tu v zahradách taková budova."
„Původně ji zbudoval vládce Babur pro svou favoritku," pravila Rugája Begum. „Hrávali jsme si tu s Akbarem jako děti. Po léta byla opuštěna a nepoužívána."
„To jsem ani nevěděla, že tu Akbar pobýval jako dítě," řekla Džodh-Baj.
„On ne, ale já ano," upřesňovala Rugája. „Přijel mě sem jednou navštívit, když už jsme byli zasnoubeni. Převážně jsme si hrávali právě tady. Myslela jsem, že už zapomněl, že ten palác vůbec existuje."
„Pospěšte, dámy, pospěšte!" hartusil Adali a ukazoval kupředu.
Vel vet mlčela a následovala ho za oběma přítelkyněmi jako poslední. Dojalo ji, že Akbar dodržel slib. Soužití s ostatními ženami v zenaně se doopravdy děsila. Stejně si nikdy nezvykne na nedostatek soukromí, který v téhle společnosti panuje, ale vlastní malý domek bude jistou výhodou. Ačkoli ji Rugája Begum i Džodh-Baj ujišťovaly, že život ve velkém apartmá, jaké mají ony samy, umožňuje nebrat existenci ostatních žen vůbec ani na vědomí, přesto ji pomyšlení na pobyt v zenaně strašilo. Jak je to od Akbara pozorné! Je skvělý, nikdo se mu nevyrovná!
Vstoupili obloukovými vstupními dveřmi do haly, která se táhla po celé délce domu. Nad nimi se klenula báň, prosvětlená okénky z mřížkovaného jaspisu zasazenými kolem jejího obvodu. Uprostřed visel ohromný zlatý lustr. Kolem stěn místnosti stály truhlíky s trsy kardamonu, pyšnícími se dekorativními listy a záplavou žlutozelených květů s modrobílými okvětními lístky. Porůznu tu stály vázy s opojně vonícími překrásnými zlatými liliemi.
Velvet stála okouzlena, Džodh-Baj i Rugája spráskly ruce a vykřikly obdivem.
„Jaká nádhera!" vzdychla nejstarší Akbarova manželka. „Na Akbarův vkus je spoleh, věru dokáže vytvořit schránku hodnou vzácného klenotu!"
342
Podívejte se!" ukazovala Džodh-Baj jemným prstíkem na dlou-hý"zrcadlící se bazén, který se táhl podél vstupní haly až ke vzdáleným obloukům, vedoucím do zahrad za palácem. V každém rohu bazénu byly stříbrné klece s pestrobarevnými ptáky, kteří se při jejich příchodu dali do křiku a vřískotu.
„Tady se mi bude líbit," řekla Velvet dojatě. „Je tu tolik zeleně a chládek."
„Pojďte, pojďte!" pobízel Adali. „Pojďte si prohlédnout i zbytek domu, princezno!" Nadýmaje se .důležitostí vedl je do hlavního prostoru paláce, který měl dvě křídla: vpravo byla kuchyně a lázeň, vlevo jídelna a salon s výhledem do zahrad, na záhony květin, fontány a okrasné bazénky.
Když se vrátili do vstupní haly, vedl je Adali po půvabném mramorovém schodišťátku do patra. Nad vstupní halou se tam vznášel ochoz s jemně vyřezávaným zábradlím a pokračoval i po celé délce obou křídel a tak je spojoval. Na levé straně byla prostorná Velvetina ložnice s malým pokojíkem pro komornou hned vedle. Na odpovídajícím místě v pravém křídle našli ohromný pokoj, úplně prázdný, až na jediný kus nábytku: drahocennou kolébku.
Rugája Begum se zplna hrdla zasmála, když viděla, jak Velvet zrudla. „Nikdo nemůže být na pochybách, k jakému účelu náš pán tenhle pokoj určil. Snad Bůh dá, abys dokázala splnit v tomto ohledu Akbarovo přání."
„Ráda bych měla dítě," řekla Velvet. „S prvním manželem jsem žádné neměla. Chtěla bych pěkného silného syna."
„Akbar už nebude mít žádného syna," poznamenala klidně Džodh-Baj a Velvet k ní překvapeně vzhlédla.
„Můj syn by tvého nijak neohrozil, Džodh-Baj. Vždyť tvůj už je dospělý a sám má děti."
„Akbar už nebude mít syna, Kandro, protože mu bylo předpově-zeno, že mu zůstanou naživu jen tři synové, a tak tomu také po všechna ta léta bylo. První synové, dvojčata, nežili ani rok. Pak přišel můj Sálim, za dva roky nato Murad a po dalších dvou letech Danial. Po celých dvacet let se mu už žádní synové nenarodili, Kandro. Když budeš mít štěstí a porodíš mu dítě, pak to bude dcera; ale řeknu ti, že i já bych raději byla měla dceru. Synové dokážou matce jen zlomit srdce."
Rugája Begum vzala přítelkyni chlácholivě kolem ramen. „Sálim je dobrý syn, Džodh-Baj. Opravdu. Brojí proti otci jen proto, že je inteligentní a schopný a touží se prosadit."
„Jsem jak mezi dvěma mlýnskými kameny mezi ním a jeho
343
otcem," řekla Džodh-Baj smutně. „Vždycky se najdou lidé, kteří mají Akbarovi za zlé, že se oženil s Rádžputankou."
„Pak jsou to blázni!" odsekla Rugája Begum. „Já jsem muslim-ka, ty hinduistka a Kandra křesťanka. To jsou všechno náboženství, uměle vytvořená lidmi a - byť s dobrým úmyslem - vedou stejně jen k rozdělení božích stvoření na zemi, a na tom není nic dobrého ani posvátného. Akbar by nebyl mohl sjednotit celou tuhle ohromnou zemi, kdyby se nedokázal vzdát náboženských předsudků."
„Lichotíte mi, má drahá choti," promluvil Akbar, který právě vstoupil. Políbil Rugáju Begum i Džodh-Baj na tvář a pak spočinul očima na Velvet. „Jak se ti tu líbí, Kandro?"
„Jste ke mně tak dobrý, můj pane," řekla něžně.
„Chtěl bych, abys tu byla šťastná, má Růže." Jeho pohled naznačoval, že by s ní chtěl zůstat o samotě.
„Dokud se těším vaší přízni, nepřestávám být šťastná, můj pane," odpověděla a pod jeho spalujícím pohledem znachověla.
Rugája Begum se málem zasmála nahlas. Jak-nepokrytě dával Akbar najevo touhu! Poprvé v životě u něj spatřila slabost, a to ji potěšilo. Zajisté je velký panovník, ale jako všem velkým mužům by ani jemu neškodilo, kdyby byl lidštější. „Musíme jít," oznámila, „jsem po cestě vyčerpaná a Adali nás sem zavedl rovnou z koupele."
„Ano," přidala se Džodh-Baj; pocítila nepatrné bodnutí žárlivosti.
„Přijdete zítra, že?" zvala je Velvet. „Ráda bych se s vámi o své štěstí podělila."
„Přijdeme," slíbila Džodh-Baj, „a přivedeme ti šikovného kuchaře jako dárek."
„Na to jsem nepomyslela!" vykřikla Velvet. „Och, můj pane, jak vás dnes večeY nakrmím?"
„Což by se nemohl sytit jen láskou?" poznamenala Rugája Begum prostořece, až se museli všichni zasmát.
„Ne," prohlásil Akbar, aby uvedl věci na pravou míru. „On musí dostat večeři, a proto ji sem včas dopraví z hlavního paláce Kandřino vlastní služebnictvo. A teď bych si rád prohlédl dům i zahradu. Dal jsem sice rozkazy, jak se co má udělat, ale dnes i já poprvé uvidím výsledek. A když už jsme tu, můžeme klidně začít tímto pokojem..."
„Ale ten pokoj je prázdný a bez ozdob, můj pane," řekla Velvet. Zatímco půvabně kynula rukou, povšimla si, že obě přítelkyně odešly a že zůstala s Akbarem sama.
„Je tady přece kolébka."
„Ale je prázdná."
„Budeme se muset přičinit, abychom to napravili, má Růže."
344
„Pojďme se podívat na zbytek domu," řekla raději a táhla ho z dětského pokoje. „Ještě jsem neviděla další místnosti."
„To jsou pokoje pro služebnictvo," řekl a vedl ji spojovací chodbou zpět do levého křídla. „Nahlédl jsem do salonu. Je zařízen jen prostě a můžeš v něm uplatnit vlastní vkus, protože tohle teď bude tvůj domov. Dokonce by sis mohla dát poslat nábytek z Anglie; prostřednictvím Portugalců se to dá zařídit. Prostě jen dej Adalimu seznam." Došli na galerii a Akbar se pustil doleva. „JestH se nemýlím, je ložnice zde," poznamenal,, když otvíral vyřezávané dveře. Na prahu se obrátil a sevřel ji silnými pažemi: „Svatí otcové mi vyprávěli o křesťanském zvyku přenášet nevěstu přes práh nového domova." Vzal ji do náručí a vnesl do pokoje.
Potřetí za to krátké odpoledne Vel vet ucítila, jak se červená, jak jí ruměnec zaplavuje hrdlo i tvář. Aby tu náhlou stydlivost zamaskovala, vykřikla: „To je krásný pokoj! Prohlédla jsem si ho jen zběžně, když jsme tu procházely s Rugájou Begum a Džodh-Baj. Prosím, pusťte mě, pane, ať si ho mohu prohlédnout lépe."
Na rtech mu zahrál čtverácký úsměv, ale vyhověl jí. „Jestli se ti to takhle líbí, Kandro, jsem spokojen. Ohledně výzdoby jsem dal ty nejpodrobnější instrukce. Jen krásná zahrada je hodná hostit mou krásnou anglickou růži!" Zůstal stát u dveří, zatímco si prohlížela pokoj.
Podlaha byla z teple zářícího leštěného týkového dřeva. V dřevěném stropě byly tmavé průduchy, zdobené vyřezávanými květy, zbarvenými rudě, modře a zlatě. Celý pokoj byl obložen nízkou dřevěnou mřížkou, sahající asi do jedné třetiny výšky zdí. Mřížka byla celá ze zlaceného listoví a úseky zdí za ní byly vymalovány tmavou modří. Nad ní byly ale vyzdobeny překrásným nástěnným vyobrazením džungle: Podrostem se tu plížil náďherný tygr a pestří papoušci křičeli ze stromů. Džungle postupně přecházela do úrodné roviny, oživené všemi druhy zvířat, vyvedených do nejmenších podrobností: bylo tu stádečko slonů s mláďaty, mladí býčci a krávy, několik starších krav a prošedivělý vůdce stáda s mohutnými rohy. Na osamělém stromě skotačily tři veverky; leopardí matka tu učila svá dvě mláďata lovit; jinde zas poskakovala tlupa veselých opiček; pásly se tu ovce, kozy, gazely i zářící páv se svou družkou.
Velvet byla krásou malby oslněna a sleďovala ji očima kolem stěn až k vyobrazení milenců, sedících na terase. Ihned poznala Akbara, a když se podívala blíž, zjistila, že kráska na obraze má bílou pleť, kontrastující s jeho olivovou, a dlouhé vlasy že má kaštanové.
„Zdá se, že se Bassawanovi podařilo dobře vystihnout skuteč-
345
nost, i když měl k dispozici jen můj lyricky procítěný popis tvé krásy," podotkl Akbar.
Velvet na okamžik oněměla. Na obraze se za oběma milenci rozprostíralo modré jezero. Na jeho druhém břehu se proti zlatavým úsvitem zbarvené obloze tyčily zrůžovělé zasněžené vrcholky vele-hor. Na terase ležel do nejmenšího detailu vymalovaný zlatě zelený koberec a oba milenci klečeli proti sobě na pestrých polštářích, hledíce si do očí. Akbar byl na malbě oděn do bílých nabíraných kalhot a malého turbanu na černých, vlasech a se šňůrou mléčně bílých perel kolem krku, sahající mu až k pupku. Velvet byla zobrazena v gázových tyrkysově modrých kalhotách, jimiž prosvítaly štíhlé nohy. Od pasu nahoru byla nahá, i když hustě ověšena řadami růžových perel a zlatými řetězy.
„Řekl jsem malíři, že máš opravdu pěkná pružná malá ňadra," řekl Akbar. „Ale tady nejsou zobrazena dobře; bude je muset přemalovat. Tentokrát podle modelu."
„Můj pane!" strnula. „Vy mě chcete vydat pohledům jiného muže?"
„Ale je to přece umělec, Kandro. A potom, u nás nejsme zvyklí nahotu pořád zakrývat, nepěstujeme falešný stud. Jestli ti to bude vyhovovat lip, mohu být přítomen, až bude Bassawan opravovat malbu."
Velvet zmlkla a znovu si prohlížela obraz. Byl opravdu roztomilý. Milenci nebyli na terase sami. Byly tam ještě dvě služebné, jedna mávala nad zamilovaným párem velkým vějířem, druhá připravovala občerstvení a v rohu hrála hezká hudebnice na jakýsi hudební nástroj, připomínající Velvet loutnu, ale s dlouhým krkem. Poslední postavou na terase byl velký tlustý černý kocour s dlouhými chlupy, mlsně pozorující malého ptáčka na stromě u terasy. Bylo to její kotě Korouhvička, už dospělé! Když se obrátila do pokoje, spatřila je stočené v rohu postele.
Poté, co si prohlédla obraz, soustředila se Velvet na vybavení ložnice. Na podlaze velký koberec, stejný - jak si povšimla - jako ten na obraze. Nízký stolek z leštěného týku přistavený ke stěně, na něm nakupené hedvábné polštáře v různých odstínech modré, zelené a červené se zlatými pruhy. U druhé stěny vyřezávané a zdobené truhlice na Velvetinu garderobu a u protější stěny zlatem vykládané mramorové pódium s velkolepou postelí s baldachýnem ve tvaru po-lokulovité dřevěné klenby. Zvenčí byla kupole pozlacena, zevnitř vymalována tmavě modře se zlatými hvězdami, v některých se třpytily diamanty. Čtyři sloupy nesoucí baldachýn byly vyřezány a vybarveny do vzoru vinných listů a hroznů. Po stranách lůžka splývaly mod-
346
ré zelené a zlaté průhledné gázové závěsy a v jeho hlavách byla na zdi vymalována šamsa - velký abstraktní obrazec tvaru rozety - zlatě červeně a modře. Uprostřed rozety byl trojitý kruh, jehož nejvnitrnější část byla zlatá, další modrá a nejzevnější červená, a na všech třech pruzích byl jakýsi nápis v arabském písmu.
Akbar překládal Velvet nápis, který ostatně znal zpaměti: „První verš je z Kámasútry. Zní: Jakmile se kolo lásky dá jednou do pohybu, neplatí už žádná pravidla. Druhý verš zní: Tvá bytost je součástí mé a zároveň jsem já součástí tebe. Spojeni v jedno tvoříme nezlomný kruh lásky. Poslední verš pochází z Mahábháraty: Žena je mužovou polovicí, jeho nejvěrnějším přítelem, stálým zdrojem rozkoše, ctnosti, bohatství; zůstává oporou jeho pozemských let, po celý život, neměnné, až do konce. Tahle slova, Kandro, mluví o mé lásce k tobě, o štěstí, že jsem tě našel. Bohužel nejsem básník, a musím proto spoléhat na verše jiných, abych mohl svou lásku vyjádřit."
Dlouho nemohla Velvet ani promluvit, hrdlo se jí sevřelo a potlačovala slzy. Pak se otočila a pohlédla mu do očí. „Nevím, jak jsem si zasloužila to štěstí, že jsem dokázala získat vaši lásku, můj pane, ale i moje srdce překypuje citem. Jednou jsem vám již pravila, že vám neřeknu, že vás miluji, pokud tomu tak doopravdy nebude, ale teď jsem o své lásce k vám přesvědčena. Nedovedu si už život bez vás představit a toužím mít s vámi dítě. Pocházíme z naprosto rozdílného prostředí, z kultur tak odlišných, a přesto je mým nejvyšším cílem učinit vás šťastným." Jemně ho pohladila po líci, její prsty něžně sledovaly obrys jeho tváře i smyslných rtů.
Oči mu zaplanuly, uchopil její ruku a žhavě jí políbil dlaně. „Zbožňuji tě," řekl. „Neměl jsem nikdy nouzi o ženy a miloval jsem jich mnoho. O některé jsem navíc nepřestal dbát a staly se mi přítelkyněmi. Ale tebe, má krásná Růže, miluji z celého srdce. Ještě žádná mě tak nezaujala a nikdy jinou nebudu tak milovat!"
Velvet se nad tak výjimečným vyznáním rozbušilo srdce. Hloubka jeho citu si ji zcela podmanila, měla pocit, že pluje, vznáší se v oceánu lásky. Když se jejich pohledy setkaly, doslova cítila proud lásky probíhající mezi nimi. Rty se jí roztřásly; až se zapotácela. Akbar ji pevnou paží zachytil a sevřel kolem štíhlého pasu. Důvěrně se o něj opřela, až se jejich rty setkaly. Horkými ústy laskal její a pokrýval je drobnými polibky.
Pak poodstoupil, nepouštěje ji z objetí, a řekl: „Jsi jistě po dlouhé cestě unavena, což je pochopitelné. Odpočiň si teď, navštívím tě později v noci. Chci se s tebou milovat, Kandro. Chtěl bych hned
347
teď, ale protože jsi unavená, nemohla bys rozkoš plně vychutnat a tím bych byl ochuzen i já. Bude lépe, když se na spojení nejdřív připravíme."
S úsměvem ji pustil a společně kráčeli ven z ložnice. Na prahu ji Akbar znovu zlehka políbil. „Tvá komorná s ostatními by už měla být zde. Pošlu ti je." Načež otevřel dveře a odešel.
Velvet se vrátila k posteli a vrhla se na ni, ani nevnímajíc nádhernou ložní pokrývku drahokamy vyšívanou modře, zeleně a zlatě do vzoru pávího chvostu. Zírala na zeď v hlavách lůžka. Bylo tam mnoho dalších věcí, jichž si prve nepovšimla: úžasní zlatí fé-nixové a další ptáci kroužící kolem vycházejícího slunce uprostřed. Zrak jí znovu zabloudil k nápisům. Ty verše, které citoval, byly tak krásné, tak nefalšovaně romantické!
Přemítala o prvním verši. Jakmile se kolo lásky dá jednou do pohybu, neplatí už žádná pravidla. To byla velká pravda. Což si po sňatku s Alexem nepředstavovala, že spolu zůstanou až do konce života? Nikdy ji ani nenapadlo, že by její manžel mohl přijít o život v pošetilém souboji pro malichernou příčinu a zanechat ji samotnou, opuštěnou. Jak jen je ten osud nevyzpytatelný! Jen málokterá žena najde tak snadno novou lásku, když ztratila první.
Tu se otevřely dveře a do ložnice vběhla Pansy, štěbetajíc: „Jak nádherný dům, mylady! Vládce Akbar si vás cení věru vysoko! Žádná jeho manželka nemá vlastní dům. Když jsme se před chvílí koupaly v lázních, říkaly Toramalli a Rohana, že ostatní služebné už o ničem jiném nemluví. Jejich paní na vás buď žárlí, nebo se vás bojí, protože prý máte na vládce Akbara velký vliv."
„Nemám žádný vliv na svého pána," odpověděla Velvet.
„Je do vás zamilovaný, a to dává ženě moc vždycky," řekla moudře Pansy. Pak se rozhlédla po pokoji. „Božíčku! Jestlipak to není to nejnádhernější, co jsme kdy viděly? Ty obrazy na zdech jsou překrásné a ty modré, zelené a zlaté tóny prostě zbožňuji! Jak bohaté barvy, jak syté! Vsadím se, že ani ve všech královniných palácích by se žádný tak krásný pokoj nenašel!"
„To sice nevím, Pansy, protože jsem všechny královské paláce ještě nenavštívila, ale tenhle dům mi ohromně vyhovuje. Můj pán řekl, že do něj mohu koupit, co jen budu chtít." Velvet se na komornou usmála. „Už ses zotavila? Jak se daří děťátku?"
„Má se jako malé růžové prasátko v žitě, má paní. Sárí, ta černá otrokyně, kterou mi Adali našel, aby mi s ním pomohla, je moc dobrá duše, Bůh jí žehnej. Dozajista ho úplně zkazí, to už je mi jasné, ale jak bych se vám jinak mohla věnovat?"
„Den ode dne se víc podobáš matce, Pansy. Je mi sice moc líto,
348
že jsem tě odvedla od rodiny a od Dugalda, ale kvůli sobě jsem tak ráda, že tě mám! Co bych si bez tebe počala?"
„Vedla byste si určitě stejně dobře, o tom, paní, nepochybuji! Chcete mě jenom potěšit," odvětila dívka.
Velvet to nechtěla dál rozebírat, aby komornou netrápila. Místo toho řekla: „Chci si teď na pár hodin odpočinout. Ještě nevím, jak to tady bude se stravou, protože zatím nemám kuchaře. Džodh-Baj slíbila, že mi zítra jednoho pošle."
„Nemějte obavy, mylady," ujišťovala ji Pansy, „o všechno je postaráno. Jeho Veličenstvo nařídilo, abyste se najedla sama, že se vrátí později. Adali poslal Rohanu do kuchyně v zenaně, aby přinesla večeři pro nás pro všechny. Nejprve si udělejte pohodlí a já vám pak donesu něco k jídlu. Potom si můžete odpočinout."
Brzo nato přinesli večeři; jídlo bylo horké a výborné. Velvet už měla hlad: s chutí spořádala skopové kebaby, pečené na dřevěném uhlí, obložené sladkými mladými cibulkami a okořeněné hrubě mletý voňavým pepřem. Jako další chod byl rýžový pilaf, trochu čerstvé zeleniny a malé koláčky z křupavého těsta, pospojované mandlovou nádivkou s medem. Adali přinesl navíc ještě sladké víno v karafě ze skla páví modře.
Když dojedla, umyla si Velvet obličej a ruce v misce s růžovou vodou, kterou jí Pansy podala, a když jí komorná odhrnula hedvábnou přikrývku z lůžka, natáhla se na postel a pevně usnula.
Těsně před půlnocí ji Adali vzbudil. „Pán přichází," šeptal a jemně s ní třásl.
Pomalu se vyhrabala z hedvábného hnízda, v které se změnilo její lůžko. Eunuch jí hbitě svlékl sukni i blůzu, takže zůstala nahá. Rohana ji kvapně otřela houbou, namočenou v jasmínové voňavce, zatímco jí Toramalli kartáčovala vlasy stejně navoněným kartáčem. V okamžiku kartáč i umyvadlo zmizely a Akbar vstupoval do dveří.
Roztáhl paže a Adali mu rychle svlékl chalát se stříbrnou šerpou i stříbrný turban. Akbar byl pod rouchem nahý, ale nedával najevo nejmenší ostych ani před eunuchem, ani před malými otrokyněmi. Když se Adali diskrétně vzdálil, přidružil se vládce na loži k Velvet. Rohana jim oběma ještě přinesla pohár vína a pak se usadila v rohu místnosti spolu s Toramalli, která začala hrát na jakýsi strunný nástroj romantickou perskou píseň o lásce.
„Už sis odpočala, má Růže?"
„Věru, můj pane," odpověděla Velvet.
„To je dobře," řekl Akbar s úsměvem, „protože tě dnes v noci nehodlám šetřit."
„Pane!" žertem zavyčítala.
349
Zasmál se. „No to ale musím, chceme-li obsadit kolébku v tom smutném, prázdném pokoji na druhé straně chodby." Sežehl ji pohledem.
„Ráda splním každé vaše přání, můj pane," odpověděla škádlivě. Jak mu to sluší, říkala si. Je úplně jiný než Alex; nemá tak drsné rysy. Můj pán Akbar vypadá jako dravec, a přece mu při pohledu na mě tvář zjihne a změkne a vyzařuje laskavost. Jistě není snadné být velkým vládcem.
Akbar ulehl na bok vedle ní a opřel si hlavu o loket. „Nač myslíš, Kandro?" tázal se.
„Myslela jsem na to, jak jste vy a můj zemřelý manžel každý jiný," odpověděla upřímně.
„Měl světlou kůži?"
„On, ano, velice! Naši muži jsou světlí od přírody, i když se na slunci opálí."
„Vadí ti, že mám tmavší pleť než ty?" chtěl vědět.
„On ne, můj pane! A až na oči, které máte malilinko šikmé, jsou vaše rysy stejné jako naše."
„My dva budeme mít krásné dítě, má Růže." Vztáhl ruku a polaskal jí ňadro. Něžná bradavka okamžitě reagovala prudkým vztyčením. Usmál se, přisunul se blíž a začal ji laskat jazykem, tak dlouho, až úplně ztuhla. Pak ji vzal celou do úst a pevně sál, při čemž Velvet projížděly tělem záchvěvy bolestné rozkoše.
Klesla na lože a zrychleně dýchala. Zabořila prsty do jeho měkkých černých vlasů a přejížděla níž a níž až na šíji, kde ho začala jemně masírovat. Dával najevo, že je mu její dotyk příjemný, a když se nasytil jednoho prsu, věnoval se zas druhému. První však neponechal bez laskání, ale hnětl ho dlaní a dráždil prsty, až Velvet nevydržela klidně ležet, ale svíjela se rozkoší.
„Nehýbej se!" pokynul. „Když se necháš rozkoší unést moc brzy, přijdeš o polovinu požitku."
„Je to příliš sladké, nedá se to vydržet," protestovala.
„To je jen začátek, má Růže. Bude to ještě mnohem sladší." Posunul se tak, že spočíval téměř na ní, oběma rukama uchopil její hlavu a vpil se ústy do jejích. Splynuli v dlouhém polibku, až se Velvet vymanila, protože se už dusila; přinutil ji ale zůstat a znovu jí začal drtit ústa polibky. Ucítila, jak jazykem objíždí obrys jejích rtů, a rozevřela je, aby mohl vniknout dovnitř. Násilně vsál její vlastní jazyk a vychutnával jeho svěžest. Když se nasytil úst, začal ji líbat na víčka, na koutky očí i rtů a na citlivé místečko mezi tváří a ouškem.
„K rozkoši vedou mnohé stezky," šeptal jí. „Vydáme se na ně
350
spolu, Kandro. Pořád ještě jsi tak nezkušená, že mě rozpaluje už pouhé pomyšlení na tvou neznalost."
,Nauč mě všemu," šeptala. „Chci poznat vše, můj manželi."
Nad naivitou těch slov se pro sebe pousmál. „Všechno ne, má Růže, protože někdo nachází rozkoš v bolesti, a ty k nim, doufám, nepatříš?"
„Rozkoš z bolesti? To je přece šílené!"
„Také si to myslím, ale někteří lidé bez bolesti vyvrcholení nedosáhnou."
„To by mi asi nevyhovovalo, můj pane."
„Jistě ne," souhlasil, „ale jsou i jiné stezky, jimiž tě mohu vést, Kandro. Když se ti nebudou líbit, nemusíme se po nich pouštět dál. Svěříš se mi, abych tě mohl zasvětit?" Přikývla a pokračoval tedy: „Tvůj zadeček je dosud nedotčený?"
Velvet se zatvářila zmateně. „Můj zadeček? Nerozumím, pane."
„Lingam má tři možnosti, jak dosáhnout rozkoše. Ve tvých ústech, v joni a v růžovém ústí tvého zadečku," vysvětloval. „Pozna-las už potěšení z prvních dvou, a teď tě zasvětím do třetí."
Zatímco Velvet zvažovala jeho slova, rozkázal Akbar malé Rohane něco v hindí. Ta poslušně vstala a z jedné vyřezávané truhlice vyndala stočenou prošívanou matraci ze smaragdově zeleného sametu a rozprostřela ji na podlahu. Načež znovu usedla vedle To-ramalli a začala hru na loutnu doprovázet zpěvem.
„Pojď, lásko," řekl Akbar, vstávaje z postele, a pozvedl Velvet s sebou. Zavedl ji k matraci na podlaze. „Budeme potřebovat poněkud tvrdší podklad než naši přepychovou postel."
Velvet se ohlédla na obě děvčátka. „Musejí tu zůstat?" zeptala se.
„Milování je přece přirozená věc," odpověděl, „a jejich hudba nás bude aspoň inspirovat. A mimoto," škádlil ji, „ony se nebudou dívat. Jsou to otrokyně a jejich úkolem není pozorovat, ale sloužit. Vědí, že kdybych je přistihl, jak na nás zevlují, dal bych jim vypálit oči, aby už nikdy nemohly špehovat svého pána."
Velvet se otřásla. Řekl to tak věcně! Někdy jí rozdíly v kulturách jeho a její vlasti připadaly tak propastné, že pochybovala, zda se vůbec někdy přes ně dokáže přenést.
„A teď, Kandro," začal Akbar, „si klekni, nohy dej od sebe jen málo a opři si hlavu o složené ruce." Když ho uposlechla, vzal Akbar malou lahvičku, kterou připravila Rohana vedle matrace, a otevřel ji. Dobře si naolejoval prsty. Když pak podržel od sebe oba půlměsíce jejího zadku, začal jemně vsouvat naolejovaný prst dovnitř. Velvet vyjekla a uhýbala, ale on ji uklidňoval: „Neublížím ti,
351
má lásko. Neboj se." Ucítil, jak se uvolnila a zavedl prst až po první kloub. „Dělám ti bolest?" tázal se.
„N-ne, můj pane, ale je to divný pocit," řekla skoro neslyšně.
„To jen proto, že na to nejsi zvyklá," odpověděl a začal ji rytmicky dráždit zasunutým prstem. Velvet se pomalu zklidňovala. On sám byl už dávno vzrušen jak očekáváním, tak kořeněným vínem s povzbuzujícími látkami, které vypil předtím. Když ji připravil, natřel olejem i svůj úd a snažil se jej zavést.
„Poprvé to bolí asi tak, jako když ses zbavovala panenství. Budu postupovat pomalu, ucítíš tlak, ale žádnou bolest."
„Trochu se bojím," připustila.
„Nových věcí se vždycky trochu bojíme; a třeba ti to nebude po chuti, má Růže. Jestli nebudeš chtít, nebudeme to už nikdy opakovat. Rozkoš musí být oboustranná."
„A vám to takhle přináší rozkoš, můj pane?"
„Změnu člověk ocení s přibývajícím věkem," odpověděl. Mírným tlakem přemáhal odpor, až špička jeho mocného lingamu konečně vnikla dovnitř.
„Ooch," zasténala Velvet a zahryzla se do dolního rtu.
„Bolí tě to?" ptal se úzkostlivě.
„N-ne," odpověděla.
Popřál jí chvíli, aby si zvykla na nový, neznámý pocit a držel ji přitom pevně za boky. Pak do ní začal pomalu vnikat hlouběji. Protože byl průchod pro jeho úd příjemně těsný, měl pocit, jako by byl vsáván dovnitř, a musel se vší silou ovládat, aby nedospěl k vyvrcholení.
Velvet pociťovala nezvyklou plnost, ale nebyla si jistá, jestli se jí to vůbec líbí. Nalehl na ni plnou vahou, aby jí dosáhl rukama na ňadra. Začal rytmický pohyb milování, při němž ji střídavě téměř úplně opouštěl a vzápětí do ní hluboko vnikal. Sklouzl rukama k jejímu klínu a jemně ji hladil na citlivých místech. Tu začala Velvet na jeho dobývání pohyby odpovídat a svíjet se rozkoší. K vlastnímu překvapení pocítila stoupající vzrušení a slabě zakvílela. Zrychlil pohyby, protože i v něm vzrušení stoupalo. Pohybovala boky ve shodě s jeho tempem, tlačila proti jeho pohybům. Tu zaplavil Akbara příval rozkoše, který už nedokázal ovládnout. S posledním úderem klesl na Velvet právě ve chvíli, kdy i ona vydala výkřik vyvrcholení.
Na okamžik zůstal ležet na ní a pak se převalil a vzal ji do náručí. „Řekni mi, Kandro, líbilo se ti to?"
Zhluboka povzdechla. „Nějaký požitek jsem z toho měla, můj pane, ale kdybych si mohla vybrat, nevolila bych takovýhle způsob milování moc často."
352
„Pak už to tedy nebudeme dělat, protože jediným cílem spojení má být obapolná rozkoš."
„Jediným cílem?" škádlila ho.
Pousmál se. Nijak zvlášť se jí to za těch posledních třicet minut nelíbilo, a přece dokázala žertovat namísto projevů nelibosti. Oceňoval její kuráž. Jiná by byla fňukala a stěžovala si.
„Přece tě nemohu oplodnit pokaždé, když se milujeme," protestoval a ona se musela smát.
„Těžko bychom tímhletím způsobem zplodili dítě, můj pane."
I to Akbara rozesmálo. Bůh mi pomoz, myslel si, ale že jsem do téhle bílé dívčiny s rezavými vlasy a zelenýma očima zamilovaný! „Pak ovšem musíme začít znovu od začátku." Poznamenal klidně. Pokynul oběma otrokyním, ty přestaly hrát a donesly umyvadlo s voňavou teplou vodou a ručníky, aby jim pomohly se omýt. Vel-vet už to snášela stoicky, i když jí nebylo příjemné, že se jí mají cizí ruce dotýkat na intimních místech.
Pak manžela něžně požádala: „Pošlete Rohanu a Toramalli do postele, můj pane. Je už pozdě a já se o vás postarám sama. Mám to tak raději. U nás je zvykem, že takové milostné úsluhy prokazují mužům ženy samy."
„Jak jsi najednou krotká, má Růže," žertoval. „Nemohu ani uvěřit, že takhle mluvíš právě ty." Načež něco rychle řekl oběma služebným, které v hlubokých úklonách pozpátku vycouvaly z ložnice. „Tak," řekl se strojenou vážností, „teď mi můžeš posloužit, Kandro."
„Poroučejte, můj pane," škádlila ho na oplátku.
Povstal, pomohl vstát i jí a vrátil se s ní k lůžku. Tam ji sevřel v náručí a vášnivě políbil, až oba padli na měkké hedvábné matrace s propletenými údy. „Miluji tě," šeptal. „Na jaře spolu odjedeme do Kašmíru a dám ti tam zbudovat palác na břehu modrého jezera. Tam budeme žít ve stínu mohutných hor a v míru vychovávat naše dítě. Budeme tam spolu lovit kozorožce, kamzíky, jeleny a medvědy. V Kašmíru se ti zalíbí, v jeho krásné přírodě vynikne i tvá krása. Učiním tě šťastnou, Kandro, to přísahám při Bohu Stvořiteli!"
„Mně stačí ke štěstí, že mohu pobývat s vámi, můj pane. Jak byste mohl vládnout, kdybyste se uchýlil na periferii říše, kdybyste opustil hlavní město? To by byla osudová chyba, to nemohu připustit! Chci zůstat po vašem boku, můj nejdražší. Nic víc nežádám."
„Začínám stárnout," odpověděl. „V posledních několika letech jsem se necítil zdráv. Přenechám vládu Sálimovi, vždyť sám Bůh je svědkem, jak moc po ní prahne. Dokonce spřádá pikle a plánuje povstání proti mně, jen aby uplatnil právo prvorozeného. Předám mu vládu a odejdu. Vezmu s sebou jen ty ženy, v jejichž společ-
353
nosti se cítím nejlépe. Ostatní ať zůstanou tady, v Láhauru. Čím méně budu mít s sebou žen, tím méně mne budou otravovat nářky a stížnostmi. Když o tom tak přemýšlím, vzal bych s sebou - kromě tebe - jen Džodh-Baj a Rugáju Begum."
„Ne, Akbare, můj pane. Kdybyste chtěl něco takového doopravdy uskutečnit, jen byste mě tím ohrozil. Nejste přece nemohoucí stařec. Jste vládce svého lidu, velký král. Všichni vás ctí a milují. Zřeknete se trůnu ve prospěch zbrklého mladíka a uvrhnete svou vlast do občanské války. Sálim nedokáže knížectví, která jste sjednotil, udržet pohromadě. Jestli mě milujete, musíte mi slíbit, že se trůnu nevzdáte! Postavte mi třeba ten palác v Kašmíru, budiž, ale budeme tam jezdit jenom na léto, abychom se potěšili krásou hor a chladem jezer."
„Doopravdy si to přeješ, Kandro? Spokojila by ses s životem v Láhauru a nevadilo by ti provázet mě občas po celé zemi, kdyby to bylo nutné?"
„Budu spokojena, můj manželi, jen když vám budu moci zůstat nablízku."
Znovu ji zlíbal, tentokrát dravěji, a znovu se jí zmocnil, když mu tak poddajně spočívala v náručí.
„Jsi moje," šeptal při milování a pozvedl hlavu, aby jí viděl do očí. „Řekni, že jsi moje, má milovaná ženo."
„Jsem vaše, můj pane a manželi, jsem vaše tak dlouho, jak nám jen dopřeje Bůh života a pak budu vaše i na věčnosti." Vzala do dlaní jeho tvář a líbala ho sladce a tak dlouho, až už nedokázal svou vášeň déle zadržet. S divým výkřikem pronikl hluboko do jejího lůna a tak v tom oslepujícím okamžiku počali dítě.
Kapitola jedenáctá
Michael O'Malley, biskup z Mid-Connaughtu, cestoval od břehů Francie do Paříže ve velkém a vskutku pohodlném kočáře. Dva páry silných koní, poháněných zkušeným vozkou, klusaly zimní krajinou po cestách díky sněhu sjízdnějších, neboť díry a výmoly pod sněhovou pokrývkou zmizely. Okolní krajina byla jednotvárně černobílá, holé stromy vztahovaly bezlisté větve k pošmournému nebi a z komínů nemnohých chatrčí a statků stoupal tmavý dým, odrážející se proti bělavému mlžnému oparu.
Biskup se zachvěl, vyhlížeje okénky ze skla, což byl v té době
354
luxus. Uvnitř kočáru mu bylo v zeleném sametovém čalounění a pod liščí kožešinovou přikrývkou, s ohřívadlem u nohou teplo a útulno. Peníze věru přinášejí jisté výhody, pomyslel si s pousmáním. Natáhl se kupředu, sklopil přední sedadlo a z úkrytu za ním vytáhl proutěný košík, zakrytý víkem. Otevřel jej, vyňal koženou čutoru plnou nejlepšího červeného burgundského a naplnil stříbrný pohár. Přivíraje oči, vychutnával pronikavou vůni vína s pravým požitkem znalce ještě dřív, než se zbožně napil. Přidržel plný pohár mezi koleny, láhev znovu zazátkoval a vrátil ji do koše, načež vytáhl kousek paštiky z husích jater a krajíc čerstvého a ještě teplého křupavého chleba, zabaleného v lněném ubrousku. Ulamoval kousky chleba, nabíral na ně sousta paštiky a s chutí žvýkal. Paštika byla výborná a chléb měl jedinečnou křehkou kůrku.
Na poslední zastávce strávil noc v pěkném hostinci, a protože měla cesta do Paříže trvat ještě asi půl dne, zabalila mu hostinská košík se zásobami. Dopřál jí té cti, že vyslechl její zpověď a dal rozřešení poté, co jí udělil za to málo lehkých hříchů jen mírné pokání. Dokončil svačinu šťavnatou broskví, uklidil koš zas za přední sedadlo a znovu se zahleděl z okna. Začalo zlehka sněžit a Michael O'Malley v tu chvíli nijak nezáviděl ani kočímu, ani ozbrojencům, kteří kočár doprovázeli. V dálce zahlédl v mlze věže Not-re Dáme. Už to není daleko.
V Paříži se ubytoval v domě matky a nevlastního otce Adama de Marisco, hraběte a hraběnky de Cher, který stojí v ulici Sestry Ce-lestýny na levém břehu Seiny. Je to malý dům, má jen šest ložnic, ale biskupovi v něm bude dobře. Bude o něj dobře postaráno služebnictvem, které tam hrabě s hraběnkou předem poslali ze zámku Archambault na Loiře.
Michael O'Malley se začal v myšlenkách obírat svým posláním. Nebude snadné, a ač bude jednat se starým přítelem, bude přesto zapotřebí nemálo diplomatické obratnosti. Největší potíž spočívala v tom, že Michael O'Malley otce Ouriqua chápal. Bůh mu pomoz! Byl vyslán z Evropy vlastně do neznáma a očekávaly se od něj pravé divy v obracení pohanů na víru svaté matky církve katolické, a to všechno samozřejmě - Michael by se byl vsadil - bez haléře podpory. Jezuita se jistě zoufale snažil dosáhnout úspěchu v křtění pohanů, aby se zavděčil nadřízeným v Portugalsku, Paříži, ba v samém Římě a, jak se Michael domýšlel, jistě také nepřestával zoufale toužit po návratu do vlasti. Muselo mu připadat, že jeho poslední naděje mizí za obzorem současně s tím, jak se vzdaluje loď lorda a lady de Marisco. Chopil se tedy příležitosti, když zajal Vel-vet jako rukojmí, aby získal výkupné. Přesto si Michael nemyslel,
355
že by si byl páter Ourique vědom guvernérovy pomstychtivosti a věrolomnosti. Celá záležitost byla jen nešťastnou souhrou náhod a smůly a jeho neteř se stala její nevinnou obětí. Ubohá malá Vel-vet! Biskupův obličej potemněl starostí. Jaké utrpení asi musí tak zhýčkaná dívka zažívat v orientálním otroctví! Upřímně se modlil, aby se dožila osvobození.
Tu se kočár náhle zastavil, a když se Michael podíval z okna, zjistil, že už jsou v Paříži a že kočár stojí před branou domu Chez Cher a čeká, až jim bude otevřeno, aby mohl vjet dovnitř. Sněžilo už tak hustě, že biskup jen stěží rozeznával obrysy postavy vrátného, který spěchal otevřít vrata. Kočí už samou nedočkavostí aby se dostal do tepla a ke džbánu, vrátného málem povalil, když pobídl koně do dvora. Zastavil přímo před dvojkřídlými vstupními dveřmi do domu, které se jako mávnutím kouzelného proutku otevřely. Dva livrejovaní lokajové už sbíhali se schodů, otvírali dvířka kočáru, vyklápěli schůdky a pomáhali Michaelovi vystoupit.
,JMerci, merci" pravil biskup, požehnal jim jako výraz díků a rychle se vydal dovnitř.
Na prahu předstoupil jakýsi hubený chlapík. „Bienvenue, Mon-sieur Véveque. Jsem Alard, zdejší majordom." Postrčil před sebe drobnou kulatou ženušku. „To je má žena Jeannine, hospodyně a kuchařka. Paní hraběnka nás poslala, abychom se o vás postarali a rádi se vynasnažíme, aby se vám u nás líbilo. Můžeme vědět, jak dlouho se hodláte v Paříži zdržet?"
„Ne déle než jeden nebo dva týdny," informoval ho Michael.
„Děkuji, pane biskupe. Dovolím si vám teď ukázat vaše pokoje a buďte prosím tak laskav a sdělte nám, co byste si přál."
„Potřebuji, aby někdo donesl vzkaz mému příteli, Otci O'Dow-dovi, jezuitovi."
Alard se uklonil. „Samozřejmě, pane biskupe. Jakmile se ubytujete, pošlu tam sluhu."
Posel byl vzápětí odeslán a vrátil se už za hodinu. Byl přijat Otcem O'Dowdem, který prý vzkazuje, že mu bude potěšením setkat se se starým přítelem, a zdalipak to nebude příliš brzy, kdyby přišel na večeři už dnes? Když to Michael oznámil Jeannine, jen se potutelně usmála, udělala pukrle a oznámila, že večeře bude ke vší spokojenosti.
Když Bearach O'Dowd dorazil, podivil se Michael O'Malley, jak málo se za ta léta změnil. Byl střední výšky a spíše zavalitý a dodnes měl kulatou nevinnou tvářičku, jako chórista. Měl tutéž světlou pleť a kulatá, červená irská líčka, klamně mírný výraz v modrých očích s dlouhými světlými řasami, jež se tak dobře ho-
356
dily k pískově žlutým, nakrátko ostříhaným vlasům. Byl oblečen v hábitu jezuitů, ale Michael si povšiml, že jeho klerika je z nejjemnějšího sukna a výborného střihu.
„Jestlipak jsi přivezl trošku irské whisky z rašeliniště, Michálku?" přivítal ho hned na prahu. „Nedokážu myslet na nic jiného od chvíle, co jsem se dozvěděl, že jsi v Paříži."
Biskup se zasmál. „To víš, že jsem přivezl. Jak by si staří kamarádi mohli jinak připít, Bearachu, viď?" Popošel ke stolu v knihovně, kde se setkali, a nalil oběma do pohárků irské whisky s kouřovou příchutí. Podal příteli jeden a sám pozvedl svůj. „Na irsko!" řekl.
„Na Irsko, Bůh mu žehnej!" odpověděl jezuita.
Když doušek doputoval, kam měl, zavedl Michael návštěvu do malé jídelny, a usedli ke stolu. Jeannine dodržela slovo: večeře byla výborná. Jako předkrm přišly na stůl misky s mušlemi, vařenými ve víně s česnekem, podávanými s dijonskou hořčicí. Šťáva z mušlí byla stejně lahodná jako jejich maso.
Jen vyprázdnili poslední skořápku, misky zmizely, načež sluhové přinesli další tácy a mísy s pochoutkami. Objevila se pěkná do-hněda vypečená kachnička, nadívaná pomeranči a švestkami, ve švestkové omáčce. Následovalo hovězí ragú na saturejce, červeném víně a bylinkách spolu s nadýchanými knedlíčky, miska nových brambůrků, jiná s cibulkami, další s nakládaným celerem a mrkví. Posledním chodem byla nevelká šunka, zapečená v těstě, potřeném vejcem, takže se krásně leskla.
Jak Michael O'Malley, tak Bearach O'Dowd byli pánové značně mlsní. Svižně si poradili se vším, co jim Jeannine předložila a spořádali i krajíce čerstvého chleba s máslem z Normandie, které se také octlo na stole. Rychle vyprázdnili i velkou konvici burgundského z archambaultských vinic.
Jeannine měla pusu od ucha k uchu radostí nad chválou svého kuchařského umění, a proto moučník servírovala sama. Byl to broskvový dort plněný sladkým krémem. K němu se pilo lehké bílé víno. Oba duchovní připili zardělé Jeannine, takže zčervenala ještě víc.
Když dojedli, vrátili se Michael a Bearach do knihovny. S plnými poháry se usadili u krbu. Venku, lomcujíc okenicemi, řádila zimní bouře.
„Copak přivádí biskupa až z Irska do Paříže, Michálku?" vyzvídal jezuita.
„Rodinná záležitost," odvětil klidně Michael, „a jelikož tvá teta byla rozená 0'Malleyová, patříš i ty k rodině, a proto nám jistě pomůžeš."
357
„Bude-li to v mých silách," odpověděl Bearach obezřetně.
„Ano, myslím, že bude."
„Tak ven s tím, člověče! Nebudeš mě tu přece držet celou noc."
„Vzpomínáš si jistě na mou sestru Skye," začal Michael.
„A kdo by si nepamatoval tak krásné stvoření?" na to Bearach. „Už jí zase umřel nějaký manžel, Michálku? Nebo je pořád ještě vdaná za toho velkého chlapa - de Mariska, myslím?"
„Ano, jsou stále ještě spolu a žijí ve šťastném manželství. Na sv. Michala to bude už osmnáct let." .
„Tak oč se tedy jedná?" dotazoval se Bearch 0'Dowd.
„Bude nejlíp, když to vezmu od začátku," řekl Michael. „Před pár lety podnikla sestra s manželem výpravu do Východní Indie. Jistě si vzpomínáš, že Skye a její obchodní partner, Sir Robert Small, udržují už po léta živé obchodní styky s řadou ostrovních sultanátů v té zemi. Bouře jim poškodila loď a oni na moři zbloudili. Nakonec je moře vyvrhlo přímo do přístavu v Bombaji a tam je zajali Portugalci."
Zatímco Bearach O'Dowd přikyvoval, říkal si v duchu, že Skye stejně nejspíš mířila do Indie a že určitě měla pověření anglického dvora pokusit se získat tamní obchod pro anglickou korunu; možná chtěla vyjednávat se samým Velkým Mogulem. Něco takového se Portugalcům a jejich španělským spojencům nemohlo zamlouvat.
„Portugalský guvernér vzal sestru a jejího manžela, jejich loď i posádku do zajetí jako rukojmí a donutil mého synovce, kapitána Murrougha 0'Flahertyho, vrátit se s jednou lodí do Anglie a přivézt výkupné," pokračoval Michael. „Guvernér je pod přímým vlivem svého poradce, jezuity pátera Ouriqua."
„Snad nechceš činit jezuitský řád odpovědným za věrolomnost toho pána, Michálku?"
„Počkej, Bearachu, ještě jsem neskončil. Nejdřív mě vyslechni, pak můžeme diskutovat."
Jezuita přikývl a soustředěně naslouchal příběhu o Velvetině nešťastném dobrodružství.
„Ježíši Kriste!" vybuchl, když Michael skončil. Už pochopil, o co jeho starému příteli jde. O'Malleyovi kladou jezuitům za vinu únos své dcery. Pěkné nadělení! 0'Malleyovi z Innisfany byli sice jen jednou z větví velkého rodu mořeplavců, ale měli dosti podstatný vliv, jištěný ještě podstatnějším rodinným jměním.
Bearach O'Dowd pátral v paměti, co vlastně ví o Velvet de Ma-riscové. Její otec nepocházel z vlivného rodu, ale jeho nevlastní otec, hrabě de Cher byl u francouzského královského dvora ve velké vážnosti. Ačkoli ve Francii zuřil boj o trůn, nebyly přesto kon-
358
takty s královským rodem zanedbatelné. Svatý Bože! Kmotrami toho děvčete jsou samotné královny, Margot, královna francouzská, a Alžběta, královna anglická! Což by ctižádost jediného lakotného kněze měla poškodit reputaci celého jezuitského řádu a zničit tak mravenčí práci mnoha let?
Bearach O'Dowd vzal rozum do hrsti a hlasem, prozrazujícím vnitřní rozrušení, pravil: „A jak myslíš, že ti jezuité mohou být nápomocni, Michálku? Nechápu, oč ti vlastně jde."
Michael O'Malley potlačil úsměv. Bearach, ten starý, dobrý Bearach věru není žádný blázen. V řádu zaujímal postavení bankéře. Měl nadání rozmnožovat majetek investicemi, čímž si získával přízeň představených. Jeho postavení mu dodávalo i jisté moci. „Jezuité jsou přece i u dvora vládce Akbara, Bearachu," řekl Michael. „Pokud vím, vládce sám je muslim a Skye, která se v těch věcech vyzná, říká, že žádný čestný muslim nespí s ženou, která má manžela. Skye mě za tebou posílá, Bearachu. Viní sice jezuitský řád z Velvetina neštěstí, ale zároveň věří, že jedině vy mi dokážete pomoci dostat se ke dvoru Velkého Mogula a přednést tam naši žádost. 0'Malleyovi vám budou vděční, Bearachu."
„A jak daleceT ostře vpadl jezuita.
„Velmi vděční," odpověděl Michael stejně významně. „0'Mal-leyovi nestanoví cenu předem, ale pokud dostanou, co chtějí, budou velkomyslní."
„Snad vám budeme schopni pomoci, Michálku, ale uvědom si, že nemůžeme převzít zodpovědnost za jednání nějakého pošetilého pátera."
„Je to jezuita, Bearachu. Jeden z vás, ne jen tak nějaký páter. Jinak bych byl jel do Říma, a ne do Paříže," připomněl mu Michael.
„Jistě, kamaráde, a teď mi řekni, co vlastně chceš."
„Jezuité jsou u dvora vládce Akbara v oblibě, Bearachu. Dokonce s nimi panovník vede disputace."
Bearach O'Dowd odfrkl. „To je jenom zbožné přání těch, kdo by se rádi proslavili. Ale nikomu neříkej, žes to slyšel od mne, Michálku. Jsem přesvědčen, že se jim nikdy nemůže podařit obrátit ho na vím. Myslí si to i nejvyšší představitelé našeho řádu, ale otevřeně to nikdo nepřizná. Přesto nás připustil ke dvoru a v misionářské práci mezi obyvatelstvem nám nebrání."
„Pak mi doporučující dopis od jezuitského řádu jistě zjedná přístup k vládci, Bearachu. Portugalci nebudou moci mé poslání zha-tit. Každopádně nehodlám přistát v Bombaji, raději bych se vylodil v Kambaji. Kambaj spadá do sféry Akbarova vlivu. Odtud mi zabere nejméně šest týdnů cesta po souši do hlavního města Láhauru."
359
„Jestli Akbar vůbec v Láhauru je, Michálku. Říká se, že vládce, stejně jako Alžběta Tudorovna, rád cestuje po celém království."
„Budu ho muset najít, Bearachu, a dosáhnout propuštění ubohé neteře," pevně odpověděl Michael.
„Pros Boha, aby byla ještě naživu, Michálku."
Michael 0'Malley se nahlas zasmál. „Je přece dcerou Skye 0'Malleyové, Bearachu, a jestli v ní je jenom polovina její kuráže, určitě přežije. Bylo jí sice teprv jedenáct, když jsem ji viděl naposled, ale už tehdy to byla půvabná holčina."
„Budu muset předložit náš návrh nadřízeným, Michálku, ale buď klidný, určitě budou mít na věc stejný názor jako já a vynasnaží se dosáhnout propuštění statečné mladé katolické šlechtičny," sliboval Bearach.
Michael znovu potlačil úsměv. Otec O'Dowd jistě přednese představeným jezuitského řádu celou věc patřičným způsobem: za žádnou cenu nepřipustí účast řádu na osudu Velvet a zároveň docílí, aby to vypadalo, že řád hodlá učinit rodu 0'Malleyů laskavost z čiré křesťanské lásky, a ne snad pro tučný zisk, který za to shrábne. „Ach, Bearachu, co bychom si jen na tom světě počali bez přátel?" řekl. „Až uslyší, že nám pomůžeš zachránit Velvet, celá rodina si oddychne."
Záchrana byla v té chvíli ale tím posledním, nač Velvet myslela. Byla totiž až příliš šťastna; vzpomínky na Alexe ležely zasuty ve vzdáleném koutku její paměti, zatímco plně prožívala slasti naplněné lásky s Akbarem. Miloval ji tak, jak by ji jen stěží dokázal milovat jiný muž. Velvet měla na jeho životě mnohem větší podíl, než kdy měly jeho dřívější manželky či konkubíny. V soukromí před ní nahlas rozvažoval, probíral s ní plány do budoucna i nové myšlenky, které - jak sám přiznával - dosud s nikým nesdílel. Velvet mu naslouchala a poučovala se tak vysoké politice i politické strategii. Občas sama uplatňovala vlastní návrhy nebo s ním v lecčems nesouhlasila, což si dosud také nikdo nedovolil. Akbar však brával její názory v úvahu, a když se mu zdály rozumné, řídil se jimi. Jejich láska se živila nejen vášní, ale i vzájemnou úctou; vášeň ovšem neochabovala. Akbar ještě nikdy nebyl tak zamilován jako do Kandry Begum, své anglické Růže a jeho láska přinesla i plod.
Jasaman Kama Begum se narodila 9. srpna 1590 v matčině paláci na břehu jezera v Kašmíru, který dal její otec zbudovat během těch devíti měsíců, kdy ji její matka Velvet nosila pod srdcem. Porod byl poměrně lehký a byly mu přítomny jen Rugája Begum, Džodh-Baj, Pansy a Velvetiny otrokyně, ačkoliv za jiných okolnos-
360
tí bylo zvykem, že při narození potomka Velkého Mogula asistovala celá zenana. Ostatní Akbarovy ženy nebyly tentokrát do paláce pozvány.
Malá princezna spočívala v drahocenné kolébce, střežena dvěma válečnicemi. Od narození byla silná a zdravá, k radosti obou rodičů. Rostla div ne před očima jako z vody, chutě se sytila matčiným mlékem, které sála ze všech sil, až do poslední kapky. Od první chvíle bylo zřejmé, že to bude výjimečně krásné dítě.
Neměla kůži tak bělostnou jako. její matka, ale ani ne tak bronzovou jako otec. Její tělíčko mělo barvu husté smetany, kučery měla černé po otci, ale s měděnými odlesky, jako měly vlasy její matky. Nejpozoruhodnější na ní byly oči, které se během šesti měsíců od narození změnily z fádní novorozenecké modře ve dva zářivé tyrkysy. Povahou byla Jasaman pravé dítě svých rodičů. Slunná povaha matčina byla u ní patrná brzy; když se ale rozzlobila, nezapřela dceru velkého panovníka, protože dokázala křičet z plných plic tak dlouho, dokud nebylo po jejím.
Většina dětí má jen jednu matku, ale Jasaman Begum měla hned tri: jak bezdětná Rugája, tak Džodh-Baj, která o vlastní dcerušku přišla krátce po narození, ji zbožňovaly. Bylo to pro malou Jasaman štěstí, že měla dvě tak vlivné ochránkyně, protože ostatní Akbarovy manželky zuřivě žárlily jak na ni, tak na její krásnou matku. Pro otce pak byla světlem jeho očí, živoucím dokladem lásky k její matce.
Velvet si už jen stěží dokázala představit, že zas uplynul rok a v Anglii vládne opět zima. V prosinci vzpomínala na zimní radovánky a snažila se vylíčit Akbarovi jak oslavy Vánoc, tak tříkrálového večera. Vládci se ty zvyky zdály zajímavé a pravil: „Malá Jasaman pochází vlastně ze dvou odlišných kulturních prostředí. Během dospívání se bude muset obeznámit s oběma." Velvet přitakala. Byť je manželkou mocného panovníka Východu, zůstává hrdá na vlastní duchovní dědictví. Dokonce se jí už podařilo ukovat dceři první článek řetězu, který je měl v budoucnu spojovat.
Udalo se to bez okázalosti, skoro potají. Pro Akbara bylo už beztak dost obtížné vládnout zemi, kde žili muslimové, hinduisté a buddhisté, i když se snažil nezavdávat příčinu k ozbrojeným nepokojům. Jeho nejmladší dítě bylo tedy v matčině paláci za přítomnosti jen rodičů, Pansy, která byla kmotrou, Rugáji Begum a Džodh-Baj pokřtěno jezuity. Velvet nechala při té příležitosti pokřtít i synka své komorné, kterému byl právě rok. Jak mile byli překvapeni oba jezuité, kteří svátost křtu udíleli, když zjistili, že má Akbar křesťankou manželku.
361
„Mé dítě," oslovil Velvet otec Xavier, starší z obou, s unaveným a laskavým výrazem. „Jak jen jste se sem dostala? Kdy naposled jste se zpovídala? Kdy jste se naposled zúčastnila svatého přijímání? Nemáte strach o svou duši? Kdo vůbec jste? Nevypadáte jako dívka z lidu."
„Kdo jsem, o to se, otče, nemusíte starat," odpověděla Velvet, „ale abych uspokojila vaši zvědavost, řeknu vám jen tolik, že jsem ve své vlasti urozenou katoličkou. Byla jsem lstí prodána do otroctví vysoce postavenými osobnostmi a poslána jako dar sem, k mému pánu Akbarovi. Ti, kteří mi chtěli ublížit, mi tak prokázali největší službu. Nalezla jsem zde štěstí a pravou lásku jakožto jeho manželka."
„Ale nežijete v křesťanském manželství, má paní," staral se kněz.
„A co na tom záleží v téhle zemi?" řekla Velvet. „Kdysi dávno jsem to považovala za důležité. Od té doby jsem ale poznala, že Bůh soudí lidi podle jejich duše a srdce, ne podle toho, jak ho uctívají."
Oba jezuité se sice zatvářili pohoršené, ale pak bez dalších průtahů obě děti pokřtili a šli po svém, zavázáni mlčenlivostí. Velvet byla spokojena.
Na Štědrý večer daroval Akbar své favoritce šňůru jasně zelených smaragdů a smaragdové náušnice. Na Hod Boží dostala ještě oříškově zbarvenou arabskou klisnu, vyřezávanou slonovinovou šperkovnici s několika šňůrami růžových perel a šachovnici ze zeleného a bílého mramoru s figurkami z jaspisu a slonoviny, zdobenými drahými kameny. Pátého vánočního dne ji obdaroval pozlacenou bárkou s polštáři z karmínového sametu, aby se mohla plavit po umělém jezeře u paláce. Šestý den se objevil diamantový náhrdelník se stejnými náušnicemi a sedmého dne nalezla pod oknem mladou slonici s čabrakou ze zlatého brokátu, vyšívaného perlami. Osmého dne jí Akbar daroval příjem z daní z území kolem paláce, devátého dne stříbrná nosítka s purpurovými polštáři a světle fialovými závěsy, spolu se čtyřmi otroky-nosiči, desátého dne náhrdelník ze vzácných rubínů a dva zlaté náramky rovněž s rubíny, jedenáctého dne párek gepardů, vycvičených k lovu. A nakonec v předvečer svátku Tří králů dar největší: jedenkrát ji Akbar nechal vyvážit stříbrem, podruhé zlatem a potřetí drahými kameny.
„Pane na nebi!" lamentovala Pansy. „Teď jste určitě nejbohatší ženou světa, paní! Doma nám to nikdo neuvěří; kdybychom jim to tak mohli ukázat!"
Akbar se jen zasmál, když mu Velvet přeložila, co komorná řekla. „To já jsem bohat tvou láskou," namítl dvorně.
362
Tvá láska je pro mě víc než všechno bohatství, než všechno zlato a drahé kamení," odpověděla, něžně ho líbajíc.
Vzal ji do náručí. „Jsi můj celý svět, Kandro! Dokud jsi nepřišla ty, jako bych nežil." Něžně jí laskal čelo rty a pak sklouzl k ústům.
Nikdy se nenabažím jeho polibků, říkala si. Jeho láska mě povznáší z všednosti do říše zázraků.
Přitiskl dlouze svá ústa na její, jako by ji líbal poprvé. Její rty byly vždy teplé a vláčné. Zdálo se mu, že ho unáší proud slasti a podle něžných zvuků, jež vydávala, poznal, že i ona zažívá stejné vytržení. Začal ji laskat, hladit ňadra, znovu vychutnávat jejich hedvábnou plnost. Byla tak pevná a hladká, plná mléka, jímž sytila jejich dcerku. Při pohledu na ty dva bělostné půlměsíce pociťoval hluboké, až fyzické uspokojení. Polaskal ústy růžovou bradavku, až se vrzušením vtyčila a na hrotu se objevila nepatrná kapka mléka; hbitě ji slízl.
Velvet se zachvěla, a táhla ho za sebou do měkkých polštářů. Tam na několik dlouhých chvil spočinul s hlavou na jejím srdci, vnímaje jeho rychlý úprk a zažíval skoro chlapeckou radost, když se jí tep zrychloval jeho dotykem.
Zatajil dech, když se mu začala probírat vlasy a sklouzla rukama na šíji; začala ji hníst pevnými prsty, až mu běhal mráz po zádech.
„Jak krásné máš vlasy," řekla, „tak neuvěřitelně jemné. U žádného muže jsem ještě tak krásné vlasy neviděla. Doufám, že Jasa-man je bude mít po tobě."
„Přál bych si, aby se Jasaman podobala tobě," odporoval, zatímco jí oddálil nohy od sebe a jediným pohybem do ní vklouzl.
„Ach, drahý," zasténala rozkoší. Sice ten večer nebyla jejich předehra dlouhá, ale Velvet byla přesto na milování připravena. Na krátký jasný okamžik si uvědomila, jak je to vlastně zvláštní, že je vždy připravena, když se s ním má milovat.
Svíral jí nohy mezi stehny. Pak ji objal a otočil si ji na hruď. Spolu se rytmicky pohybovali, s propletenými údy, laskajíce se vzájemně jazykem v dlouhém polibku. Její plná prsa mu spočívala na hrudi, rukama jí svíral boky a lehce ji nadnášel. Velvet při prvním vyvrcholení vykřikla rozkoší. Usedli pak proti sobě, pokračovali v milování vsedě, poskytovali si vzájemně rozkoš, až přišel okamžik, kdy současně dosáhli vyvrcholení a vrátili se zpátky do skutečnosti.
S hlubokým vzdechem uspokojení složila Velvet hlavu na Akba-rovu hruď. I on povzdychl a objal ji paží. Tak spolu zůstali ležet
363
asi hodinu, střídavě upadajíce do spánku, načež Velvet znovu zatoužila po milování. Sklouzla s postele a přinesla umyvadlo s teplou provoněnou vodou a několik ručníků. Otřásla se chladem.
„Kdybys nechala Rohanu a Toramalli, aby nám posloužily..." začal, ale ona ho umlčela.
„V našich nejintimnějších chvílích nesnesu ničí přítomnost, byť by to měly být jen malé otrokyně. Říkejte si, co chcete o tom, jak nás nesledují a nepozorují, ale jsou to přece jen lidské bytosti, a tak se nemohou ubránit, aby neviděly a neslyšely. Naše láska patří jen nám, můj milovaný. Nehodlám se o okamžiky štěstí dělit s nikým!"
Pečlivě ho omyla, věcně a beze studu, i jeho lingam, který se pod jejím dotykem začal znovu topořit. Pak se rychle umyla sama a umyvadlo s ručníky odnesla. Vrátila se pak k němu, vonící jasmínem - ta vůně teď byla její značkou, protože karafiáty v Indii nerostly. Vůně ji obklopovala jako neviditelný oblak a zpozoroval, že si zřejmě i překartáčovala vlasy, protože byly zavlhlé, intenzivně voněly jasmínem a krásně se leskly.
Velvet zahlédla v jeho očích touhu; blížila se k němu totiž pomalu, drobnými krůčky, aby ho ještě víc vydráždila - tomu malému triku ji přiučila Rugája Begum. Kráčela po špičkách, zadeček stažený, napřímena a s prsy vypjatými. Akbar ji dychtivě sledoval leže mezi polštáři. Je to nejžádoucnější a nejpůvabnější žena, jakou jsem kdy viděl, myslel si. Sklouzla na lůžko a začala mu rukama přejíždět po nohou. Nejprve mu teplými prsty pevně namasírovala chodidla, pak lýtka a nakonec svalnatá stehna. Nakláněla se nad ním celým tělem a laskala mu kruhovými pohyby svaly na hrudi.
„Dělá vám.to dobře, můj pane?" provokativně šeptala.
V koutcích úst mu sice číhal úsměv, ale odpověděl jen stručně: „Dělá mi to dobře," nic víc. Ani na ni nepohlédl, s hraným nezájmem jí hleděl přes rameno. Přejela dlaněmi výše, až uchopila do obou rukou jeho tvář a zabořila se ústy do jeho úst, odvážně ho laskajíc jazýčkem. Když ho chvíli dráždila, silně nasála, takže se stěží zdržel, aby se jí okamžitě nezmocnil. Měl rád, když hrála uchvatitele ona. Až po narození Jasaman ho začala občas aktivně milovat a on v tom nacházel zalíbení. Přesto nevydržel jen pasivně ležet, ale uchopil do dlaní obě hladké půlky její zadnice a hnětl jejich pružné maso.
Velvet ho teď přestala líbat a trochu se odtáhla, ale ne natolik, aby na ni nedosáhl. Pak vzala do dlaní obě svá ňadra a začala je laskat, hladit a dráždit bradavky, až jí uniklo slabé zasténání rozkoše. Když se ji snažil nadzvednout, zabránila mu v tom a pevně mu dosedla na dlaně a hledíc mu do očí, dál ho provokovala.
364
Ucítila, jak se pod ní jeho lingam vztyčuje a nemohla se ovládnout - začala se o něj zlehka třít. Znovu se naklonila kupředu a s potutelným úsměvem mu třela jednu růžovou bradavku o tvář a rty. Už byl hotov se jí zmocnit, když se začala dotýkat jeho úst i druhou bradavkou. Uchopil ji do rtů, obkroužil jazykem a dráždil, až se otřásla bolestnou rozkoší, nadzvedla se a dosedla přímo na jeho úd.
„Ty malá potvůrko," mumlal, zatímco se milovali.
Rytmus udávala nejprve mučivě pomalý, ale brzy zrychlila a v okamžiku se oba utápěli ve víru vášně, vznášeli se v tom ráji, jenž patří jen milencům, a ani nevěděli, kdy sestoupili s výšin a upadli do blaženého spánku.
V  následujících dnech prožívala Velvet téměř neskutečné štěstí. Nikdy ještě nebyla tak šťastná, spokojená, nikdy ještě se necítila tak milována. Rodiče ji jistě milovali, ale když jako dítě sedávala na klíně jednoho nebo druhého, všímala si, jak na sebe vzájemně s láskou hledí, nedbajíce v tu chvíli ani jí, ani okolí. Vždyť tak často slýchala o velké lásce, která vedla k jejímu zrození! I ona teď poznávala podobnou lásku, jakou k sobě cítili oni, a konečně porozuměla jejich vzájemnému zaujetí. Doufala jen, že se malá Jasa-man nebude cítit vyloučena z citu, který sdílí ona, její matka, s Ak-barem; přísahala si, že k tomu nesmí dojít.
V  duchu se smála. Akbar sice dcerku nezřízeně rozmazloval, ale Velvet byla ráda, že má to dítě tak rád.
Přesto ho musela hned následujícího dne vypeskovat: vzal malou s sebou do palankýnu na slonu při lovu na tygra! Když ho hubovala, zatvářil se uraženě a namítal: „Jasaman je se mnou přece naprosto v bezpečí."
„V bezpečí?" křičela Velvet. „V bezpečí na vašem oblíbeném divokém slonu?" Když tam tak před ním stála s dítětem v náručí, skýtala půvabný obraz bojovného mateřství:
„Ten slon prostě jen nesnáší nikoho jiného než mě," vysvětloval.
„Neberte, prosím, moje dítě z dětského pokoje bez mého svolení," prohlásila nakonec rezolutně Velvet. Rugája Begum a Džodh-Baj ji podpořily, dorážejíce na Akbara jako o překot, jedna v per-štině, druhá v hindí. Se smíchem zvedl obě ruce na znamení porážky.
„Vzdávám se," řekl. „Nedokážu vás překřičet. Tak dobře, Kand-ro, miláčku, nevezmu Jasaman na lov tygra, dokud jí nebude alespoň pět!"
V  tom okamžiku vstoupil Rameš, uveden Adalim. „Tak tady se
365
ukrýváte, můj pane! Zapomněl jste, že jste slíbil rozmluvu jistému křesťanskému knězi, kterého přivedl Otec Xavier?"
Vládce s povzdechem vstal, rozloučil se s ženami a odešel do hlavní audienční síně velkého paláce. Byl to překrásný prostor, ač nebyl tak velký jako trůnní sál ve Fáthpúr-Sikrí. Podlaha byla dlážděna čtverci červeného a zlatavého mramoru, porůznu pokryta nádhernými červeno-modro-zlatými koberci. Stěny zdobila vyobrazení oslavující triumfy panovníka. Po obou stranách uličky, vedoucí k trůnu, hořely zlaté kadidelnice s vonnými oleji a v průčelí na nízkém pódiu stál zlatý trůn, vykládaný safíry, diamanty, rubíny, perlami, smaragdy, beryly a koraly. Akbar se převlékl do obřadního perského úboru: bílé hedvábné kalhoty, bílý kabátec hustě vyšitý zlatem, diamanty a perlami, na hlavě turban s ohromným rubínem barvy holubí krve uprostřed. Usedl se skříženýma nohama na trůn, kde skýtal obraz nejvyšší důstojnosti.
Michael O'Malley se musel kolem sebe bez ustání rozhlížet; nemohl si pomoci. Neuvěřitelně krásná místnost, myslel si, nikdy ještě takovou neviděl a byl by rád blíže prozkoumal malby na zdech. Jak by se Skye líbily ty vysoké koberce! Proti nim ty jejich londýnské vypadaly uboze. Přinutil se hledět kupředu a zpod sklopených víček pozoroval vládce samého. Chová se a vypadá jako pravý král, uvažoval. Přiveďte ho k jakémukoli evropskému královskému dvoru a na první pohled v něm každý rozpozná panovníka.
Otec Xavier do něj šťouchl, a když Michael O'Malley viděl, jak se jezuita před postavou na trůně hluboce uklání, uklonil se též.
Akbar potlačil úsměv. Neušla mu dychtivá pozornost, s kterou si urostlý křesťanský kněz prohlížel místnost. Líně zvedl paži na znamení, že může páter Xavier spustit.
„Nejvyšší vládce, dovolte, abych vám představil otce Michaela O'Malleyho, biskupa naší církve. Přináší žádost našich církevních představených z Říma o soukromou audienci. Mluví plynně francouzsky."
Soukromá audience? Akbara se zmocnila zvědavost. Většinou jednali křesťanští kněží raději na veřejnosti, když se ho snažili obrátit na víru.
„Nechť se všichni vzdálí," rozkázal proto RameŠovi. Když zbyli v místnosti jen on sám a vysoký cizinec, řekl: „Mluvte, naslouchám."
„Jmenuji se Michael O'Malley a jsem biskupem z Mid-Con-naughtu v Irsku."
Akbar ho pohybem ruky zarazil. „Co je to biskup?" zeptal se.
366
A kde je ta země, kterou nazýváte Irskem? Jak to, že jsem o ní dosud neslyšel?"
Michael chvíli namáhal mozek. Nakonec řekl: „Biskup je vyšším hodnostářem církve, člověk s jistou autoritou, zodpovídající za určité menší území." Akbar přikývl na znamení pochopení. „A Irsko," pokračoval Michael, „je provincie, podrobená Anglií, ostrovní království na západ od Anglie."
I tentokrát Akbar souhlasně pokynul. „Pokračujte," pravil.
„Pane, bylo mi řečeno, že jste muslim."
„Ne tak docela," řekl Akbar. „Byl jsem vychován ve víře proroka Mohameda, ale chtěl jsem poznat i jiná světová náboženství. Ve svém bývalém hlavním městě Fáthpúr-Sikrí jsem zbudoval místo, kam jsem sezval zástupce všech církví, aby tam diskutovali o víře. Avšak to, co jsem tam zažil, mne rozzlobilo a rozesmutnělo. Náboženští představitelé, kněží všech vyznání, se mezi sebou tak dlouho přeli a překřikovali, která víra je lepší a které náboženství nejlépe uctívá Boha, že došlo až na rvačky. Od té chvíle vyznávám vlastní náboženství, vybírám si z každého jen to nejlepší. Stalo se vyznáním mým i některých mých nejbližších přátel. Svou víru nestavím na odiv ani před vlastním lidem, protože jsem došel k přesvědčení, že cestu k Bohu a spasení si musí každý najít sám."
„Říkáte," pokračoval Michael, „že jste si z každé víry vybral to, co sám považujete za nejlepší. Věříte tedy i nadále, že je proti Božímu zákonu podržet si ženu muže, který je naživu?"
„Ovšem!" řekl Akbar bez zaváhání.
„Pak, můj dobrotivý pane, musím pokračovat. Před mnoha měsíci vás dostihla ve Fáthpúr-Sikrí karavana darů od portugalského guvernéra v Bombaji. Byla mezi nimi i mladá urozená dívka z Anglie, hraběnka z BrocCaimu, Velvet Gordonová."
Akbar zíral na kněze upřeně a bez výrazu, ale srdce mu začalo divoce bít. Najednou věděl, že muž před ním mu přinesl neštěstí. Chtěl ho zarazit, ale věděl, že nesmí. Vlastní svědomí mu v tom bránilo.
„Lady Gordonová," pokračoval Michael, „je moje neteř, nejmladší dítě mé sestry. Pane, zapřísahám vás - žije ještě?"
„Ano," řekl Akbar nezvučně.
„Buď Bohu chvála i jeho požehnané matce Marii, která vyslyšela mé modlitby!" řekl Michael radostně. Pak pokračoval: „Pane, přijel jsem, abych svou neteř odvedl zpátky do Anglie. Její rodina zaplatí jakékoli výkupné."
„Nedržím tu vaši neteř jako rukojmí, otče O'Malley. Nenapadlo vás, že by se třeba do Anglie vrátit nechtěla? Uvážil jste, že si možná získala mou náklonnost a lásku?"
367
„Pane, její manžel žije!"
„Já jsem její manžel," řekl Akbar.
„Ne, můj pane, myslím tím, že její manžel, hrabě z BrocCairnu není mrtev, jak se Velvet domnívá, ale naživu a žádá svou ženu nazpátek. Jestliže vyznáváte, co jste právě řekl, ó Nejvyšší, pak musíte mou neteř propustit, abych ji mohl dovést k jejímu právoplatnému choti."
To zasáhlo Akbara jako blesk, byla to rána přímo do srdce. Na okamžik, který mu připadal jako věčnost, nemohl ani chytit dech. Hruď jako by mu svíraly železné obruče. Teď zemřu, blesklo mu hlavou, a bude to tak lépe, než abych ztratil svou milovanou Kand-ru! Když po chvíli shledal, že nezemřel, ale dýchá a v hlavě se mu vyjasnilo, pravil: „Nejprve musíme zjistit, jestli oba mluvíme o téže ženě. Pojďte se mnou!"
Vstal z trůnu a vedl Michaela O'Malleyho do dvířek, ukrytých za trůnem. Octli se v chladné, dobře osvětlené, ale úzké chodbičce a Michael musel přidat do kroku, aby vládci stačil, ačkoliv byl Akbar mnohem menší než on. Když se zastavili, postrčil ho Akbar kupředu. K svému úžasu zjistil, že stojí před škvírou, kterou se dá nahlédnout do ženských komnat.
„Řekněte, zda poznáváte někoho tam dole v pokoji. Dívejte se dobře, protože na tom závisí víc, než si myslíte."
V místnosti byly tři ženy, ale Michael ji poznal okamžitě. Zaváhal jen krátce, protože ji naposled viděl jako jedenáctileté děvčátko. Byla tehdy vysoká a nohatá se spoustou neposedných kaštanových kučer. Její dětská tvář na sebe tehdy teprve začínala brát podobu mladé dívky a postavu měla ještě nevyvinutou.
Žena tam dole byla bezpochyby jedna z nejkrásnějších, které kdy spatřil. Kupodivu krásou předčila i svou matku. Byla o něco vyšší než Skye a kaštanové vlasy měla upravené, rozdělené uprostřed pěšinkou a sčesané za uši do uzlu na půvabné šíji. Tvář měla jasnou a pokojnou a kdysi beztvarý dětský nosánek se změnil v jemný a ušlechtilý rovný nos. Neforemnost ustoupila půvabným ženským tvarům. Podle něj byla sice oblečena velice nevhodně, protože jí byly přes průhlednou sukni vidět nohy a skoro polovina prsou jí vykukovala pod příliš krátkou blůzou, přesto to byla Velvet. Nade vši pochybnost to byla jeho neteř.
„Je to ona," řekl Akbarovi. „Ta dívka s kaštanovými vlasy."
Odpovědí mu byl divý zvuk, jako když trpí zvíře, ale když se obrátil k vládci, nevyjadřovala jeho tvář nic. Přesto se zeptal: „Není vám dobře, pane?"
„Právě jste mi řekl, že má nejoblíbenější manželka, má favorit-
368
ka matka mé dcery je ženou jiného, biskupe. Kdybych nebyl čestný' člověk pevných zásad, zabil bych vás tu na místě v téhle opuštěné chodbičce."
Michaelovi přeběhl mráz po zádech, protože v Akbarových očích spatřil utrpení a nenávist. „Můj pane, je to tragické, vím, ale co mohu dělat, vždyť i já jsem člověk čestný a pevných zásad,"
řekl.
Akbar přikývl. „Dejte mi nějaký čas, biskupe, abych mohl zařídit potřebné, a pak vás dám znovu .zavolat a celou věc dokončíme."
Michael 0'Malley přikývl. Instinktivně vládci důvěřoval. Opustili chodbu společně a hned nato odešel Michael spolu s páterem Xavierem z paláce. Ke svému překvapení byl povolán zpět již za několik hodin.
„Proslýchá se, že prý se nevrátíte," řekl mu páter Xavier, když znovu stanuli před branami paláce. „Máte k těm lidem důvěru, otče biskupe, myslíte, že se jim můžete vydat na milost a nemilost? Koneckonců, jezuitský řád zodpovídá za vaši bezpečnost."
„Buďte bez obav, otče Xaviere," řekl Michael O'Malley. „Za všechnu pomoc zde v Láhauru náleží vašemu řádu má nejhlubší vděčnost. O mé návštěvě se ovšem ve svých pravidelných hlášeních zmínit nesmíte, nezapomeňte! Tak si to přejí naši nadřízení v Paříži i v Římě."
Jezuita přitakal. „Jděte tedy s Bohem," řekl a obrátil se zpět, směrem k vlastnímu obydlí.
Michael 0'Malley nebyl tentokrát uveden do hlavní budovy paláce. Namísto toho ho tajně provedli zahradami k menší budově, skryté v zeleni. Tam ho očekával Akbar. Jeho průvodce zmizel a zanechal ho s vládcem o samotě.
„To je Kandřin dům," řekl Akbar. „Kandra je jméno vaší neteře, pod kterým je zde známa. To jméno pochází ze starodávného sán-skrtu a znamená ,Měsíční sviť. Řekl jsem jí pouze, že se shledá s katolickým knězem, který je tu na návštěvě. Odjedete za svítání. Pocestujete až k pobřeží pod mou osobní ochranou a tak rychle, jak jen to bude možné."
„Říkal jste ale, že je tu dítě..." začal Michael.
„Naše dcera, Jasaman Kama Begum," přisvědčil Akbar.
„Nevím, jestli budeme moci vzít s sebou to dítě, pane. Nevím, jak by přijal manžel Velvet skutečnost, že má dítě s jiným mužem."
„Snad si nemyslíte, že bych kdy vystavil svou dceru vašemu evropskému tmářství?" zahřměl Akbar. „Nikdy! Mé dítě zůstane se mnou!"
„A bude s tím neteř souhlasit?" staral se Michael.
369
„Přesvědčíme ji, vy a já společně. Teď pojďte. Kandra nás očekává."
Když si ji teď mohl prohlédnout zblízka, byl Michael znovu omráčen její krásou. Bělostnou pleť měla bez poskvrnky, a jméno Kandra se k ní proto dobře hodilo.
„To je ten kněz, o kterém jsem ti říkal, má Růže," řekl Akbar.
Upřela na něj smaragdově zelené zraky, a jak se jí postupně vybavovala vzpomínka, vytřeštila oči překvapením a nevírou. „Strýček M-Michael?"
„Ano, Velvet, jsem to já," Michael 0'Malley rozepjal paže.
„Nejdražší strýčku!" Vrhla se mu do náruče. „Myslela jsem, že už nikdy nikoho z rodiny neuvidím! Jak jsem ráda, že jsi tady!" Pevně ho objala a pak ustoupila, aby se na něj mohla vynadívat. „Přišel jsi jako v odpověď na mé modlitby, strýčku! Teď mohu poslat chudáka Pansy s jejím malým synkem domů! Tolik se snažila si tu zvyknout, ale stýská se jí po Dugaldovi a také není správné, že ten dosud o svém synovi ani neví!"
„Dítě zlaté, přijel jsem, abych vzal domů tebe" řekl Michael 0'Malley.
Velvet se vesele zasmála a pak k sobě přitáhla Akbara. „Ne, strýčku Michaeli. Nevrátím se do Anglie. Až rodičům vylíčíš, jak jsem tu šťastna, určitě to pochopí a můj pan manžel jim jistě dovolí mě navštívit tady v Láhauru nebo v mém paláci v Kašmíru. Musí přece uvidět svou vnučku. Pansy! Pansy! Pojď sem honem!"
Přiběhla další mladá žena a Michael v ní vzdáleně poznával podobu Skyeiny komorné Daisy. „Ano, mylady?"
„Pansy, to je můj strýc Michael 0'Malley, biskup z Mid-Con-naughtu. Vezme tě i malého Duggieho domů! Není to skvělé?"
„Ale, paní, přece vás nemohu opustit!" protestovala Pansy.
„Ale ano, můžeš. Ty na tom nejsi tak jako já, ovdovělá a znovu vdaná. Dugald je naživu a oba máte právo na společné štěstí. Malý Duggie má právo na to, aby poznal otce. Vím, že ses kvůli mně snažila, ale nejsi tu šťastná. Přeji si, abys odjela se strýčkem Michaelem do Anglie."
„Och, mylady," dívka začala vzlykat.
„Je to dcera Daisy, matčiny komorné," řekla Velvet Michaelovi. „Je mi oddána stejně jako její matka mojí matce. Nerada se s ní loučím, ale je to pro její dobro. Její chlapeček špatně snáší zdejší podnebí."
„Velvet, mé dítě, tys mi nerozuměla," řekl Michael 0'Malley. „I ty se musíš se mnou vrátit do Anglie. Tvůj manžel žije a touží po tvém návratu."
370
,Můj manžel je zde, po mém boku, strýčku."
"Nemluvím zde o tomto velkém vládci, Velvet, ale o tvém zákonitém manželovi, jenž je jím v očích svaté matky církve. Alexander Gordon tě očekává."
„Alexander Gordon je mrtev, strýčku Michaeli. Zemřel před dvěma lety. Přišel o život v souboji o čest děvky," řekla Velvet ostře.
„Ne, mé dítě. Alexander Gordon je naživu. Byl jenom vážně raněn; v tom zmatku někdo vykřikl, že je mrtev a tvůj bratr Padraic hned spěchal ti oznámit, že jsi vdova, aniž si věc ověřil."
„Afe!" Velvet si zděšením zakryla ústa. „Ne! Je mrtev! Je mrtev\"
Akbar si ji přivinul k prsům a pevně ji držel. „Má drahá, neztě-žuj nám to oběma ještě víc. Tohle je tvůj strýc, bratr tvé matky. Což by byl schopen nějaké lsti, podvodu? Myslíš, že by ti v tak důležité věci lhal?"
Zavrtěla hlavou a vzhlédnuvši k Akbarovi, otázala se: „Co to pro nás znamená? Vždyť za Alexe Gordona jsem byla vdaná pouhé tři měsíce. Vaší ženou jsem byla více než rok. Máme spolu dítě! Neopustím vás!" Oči měla plné slz.
„Nemohu si podržet ženu jiného muže jako vlastní manželku, Kandro. Už mi nepatříš. Patříš jemu a já tě musím propustit a odeslat k tvým lidem, do vlasti. Musím tak učinit, i kdyby to měla být má smrt."
„Ne, ne! Ne!" divoce vrtěla hlavou, až se jí vlasy rozevlály a sponky létaly kolem. Nespouštěla se ho, klesla na kolena, objala mu nohy. „Neposílejte mě pryč, můj pane. Budu vaší konkubínou, když nemohu být vaší ženou. Budu nejposlednější otrokyní ve vašem paláci, ale nezahánějte mě od sebe! Miluji vás! Příliš vás miluji, nesnesu odloučení od vás!" Očima ho prosila stejně výmluvně jako slovy. „Ach, nemohu to snést!" plakala.
Akbar znovu pocítil ten zvláštní nedostatek vzduchu. Drtila mu srdce, vždyť ji miloval nade všecko, víc než vlastní děti. Neuměl si představit, jak bude žít dál bez ní, ale bude muset, protože sám Bůh rozhodl, že mu nepatří.
Něžněji pozvedl a shrnul jí vlasy z obličeje. Pak dal Michaelovi O'Malleymu znamení, aby je nechal o samotě a vedl ji do ložnice, kde spala Jasaman v kolébce vedle jejich lože. Naplnil dva poháry sladkým vínem, a když si byl jist, že se nedívá, otevřel tajnou schránku v jednom ze svých prstenů a nasypal jí do vína bílý prášek, který se ihned rozpustil. Pak jí pohár podal. Stáhl ji k sobě a usedli na lůžko. S pohledem upřeným do jejích zelených očí jí připil a oba vyprázdnili poháry. „Osud si s námi krutě zahrál, Kandro, ale kdybychom nebyli poslušni zákonů Božích, nebyli by-
371
chom víc než zvířata, viď, má Růže? Musíme být oba stateční, ale ty, má drahá, ještě více, protože ti nemohu dát s sebou Jasaman."
„Snad mně nechceš vzít dítě?" zašeptala v hrůze. „Vždyť je jí teprve šest měsíců. Vždyť mě ani nepozná!"
„Mysli, Kandro, uvažuj! Vždyť to byla právě tvá bystrá mysl, co mě na tobě nejvíc upoutalo. Jaký asi by měla život u vás v Anglii? Což by ji tvůj manžel přijal? Pochybuji. Vyznám se trochu v zásadách křesťanství a vím, že by mé dítě bylo v tvé vlasti považováno za bastarda. Ani tvá nekonečná láska by je nedokázala uchránit krutých posměšků a poťouchlých poznámek. Provázely by ji po celý život! A co by si myslely tvé další, vlastní děti o své nemanželské sestře? Ne, Kandro. Jasaman má právo vyrůstat obklopena láskou a bezpečím. Je to princezna z královského rodu a hodlám ji také tak vychovat! Nedovolím nikomu jí ublížit, a když už jsem nucen se rozloučit s tebou, má nejdražší Růže, nehodlám se o plod naší lásky dělit s nikým!"
Poslouchala ho, chápala smysl jeho slov, ale přesto jí srdce usedalo. „Nevíš, že uvažuji stejně? Když už mám být odtržena od tebe, nemohu si ponechat alespoň naše dítě, aby mi bylo útěchou?"
„Ty budeš v životě milovat znovu, Kandro. Znovu se naučíš milovat svého Alexe, jaks to už jednou udělala, a přijdou další děti, které vyplní mezeru v tvém srdci. Ale mně tady nezbude nic. Bez Jasaman se pro mě staneš jen pohádkou, snem. Nemůžeš ale popřít, že je i v zájmu dítěte, aby zůstalo se mou." Řekl to rozhodným tónem.
Vel vet chtěla dále protestovat, ale najednou nějak nemohla sebrat myšlenky. Upřeně zírala na dno poháru. Zahlédla tam nějakou usazeninu a rázem pochopila, co udělal. Sebrala všechny síly, vytrhla se mu z objetí a sklouzla s lůžka. Ruce i nohy jí už olovnatěly a oči stěží udržela otevřené. Přesto se dokázala doplazit těch několik stop ke kolébce, kde klidně spala její dcerka. Když dosáhla svého cíle, ztěžka se postavila a hleděla dolů na dítě.
Oh, Jasaman, jsi tak krásná, říkala si v duchu. Byla jsem ti dobrou matkou po tu krátkou dobu, kdy jsem tě směla mít, ale ty se to nikdy nedovíš, mé dítě. Miluji tě, Jasaman, miluji tě!
Pak zvedla oči k Akbarovi a řekla zřetelně: „Tohle vám nikdy neodpustím!"
V okamžiku byl u ní a svíral ji pažemi: „Nezapomínej, že i já tě miluji," řekl. „Budu tě milovat věčně, má láska nikdy neuhasne."
„A já, Bůh mi pomoz, miluji vás, můj pane Akbare." Oči se jí začaly zavírat. „Nezapomeňte na mne," už šeptala.
„Nikdy nezapomenu," sliboval.
Na okamžik se jí víčka ještě otevřela, aby pohlédla na nádherný
372
brazec v hlavách postele. Pak si přitáhla jeho hlavu ke rtům. Když se dá kolo lásky jednou do pohybu," šeptala mu na ústech, "pak neplatí už žádná pravidla." Naposledy se letmo dotkla jeho rtů a sklouzla do hlubokého spánku.
Chvíli zůstal sedět, chovaje ji spící v náručí, a snažil se zapamatovat si každičký tah i tvar její tváře i postavy. Smutně pohlédl na dítě. Jak jí jen bylo podobné! Odpustí mu jednou Jasaman, až se dozví, že ji odloučil od matky? S hlubokým povzdechem Akbar vstal s Velvet v náručí. Pomalu kráčel ke dveřím, které spěchal otevřít Adali, skrývající se dosud ve stínu.
Až se vrátíš z Kambaje, Adali, staneš se vrchním eunuchem u Jasaman Kama Begum. Budeš zodpovídat za celou domácnost."
„Můj pán je tak dobrotivý," odpověděl eunuch, ale tvářil se smutně, když otvíral dveře a vzal pak od pána sladké břemeno.
„Spí,' je pod vlivem drog," řekl Akbar Michaelu O'Malleymu v chodbě. „Tohle je Adali, její eunuch; doprovodí vás až k pobřeží. Rozumí francouzsky. A teď jděte, než moje srdce přemůže dobré úmysly!"
„Budu o vaší velkomyslnosti vyprávět v Anglii, ó Nejvyšší," řekl
Michael.
Akbar se vzdor utrpení pousmál. „Ještě dvě věci, biskupe. Vyřiďte Kandře, že jsem její dceru svěřil na vychování Rugáji Begum. Uleví se jí, až uslyší, že ji má její nejlepší přítelkyně. Pak vyřiďte vaší královně, že už brzy dovolím vašim obchodníkům obchodovat s mou říší. Jsem už syt arogance Portugalců."
„Děkuji vám, můj pane." Michael nemohl ani uvěřit v takovou velkorysost. Jaké štěstí pro Anglii!
Akbar pokynul, potom se naposledy něžně dotkl Velvetina líčka. „Sbohem, Kandro, má anglická Růže, mé srdce, můj živote." Pak se otočil a opustil je.
Velký Mogul vystoupil do věžního pokoje na nejvyšší bod paláce, odkud byl výhled na cestu k pobřeží do Kambaje, vzdálené několik set mil. Zůstal tam, pozoroval, jak karavana s Velvet odjíždí v ranním úsvitu. Hleděl za ní tak dlouho, až ho oči námahou rozbolely, představoval si půvabný obrys jejího těla za gázovými záclonami nosítek, až se průvod změnil v pouhý obláček prachu daleko na obzoru. Nad ním už zlátla obloha v příslibu nového dne, ale Akbar to nevnímal. Zůstal sám, zavřen ve věžním pokoji bez jídla a pití po tři dny, a vyšel jen proto, aby nezavdal synům příčinu ke vzpouře.
Ale než se pak vrátil do světa živých, jeho dlouhé vlasy i knír rázem zbělely, a stal se z něho starý muž.
373
Část čtvrtá
Velvet
Vždyť pravá láska se jak věčný oheň vzpíná, jenž v nitru hořet neustane, nezchladne, nezbledne, nezhasíná, sám sobě nezcizí se, navždy plane.
- Sir Walter Raleigh
Kapitola dvanáctá
Vítr, který vál celý den od severovýchodu, se najednou stočil k východu. Jako by chtěl popohnat loď Se a Hawk, která si razila cestu vlnami Kanálu, doverskou úžinou, kolem margateského výběžku až k ústí Temže. Břidlicově šedá obloha se zdála být tak nízko a začala se snášet mlhavá sprška. Anglie! Tak zelená a svěží, jak jen dokáže být na začátku srpna. Jak Velvet kdysi ve vedrech Láhauru snívala o přívětivých zelených pahorcích domoviny -a nyní, tváří v tvář skutečnosti, cítila jen trpkost, jako chuť popela. Byla sice ráda, že Alex nepřišel v pošetilém souboji zbytečně o život, ale ach, jaké neštěstí jí ta směšná „čestná záležitost" přinesla! A navíc se on o tom nesmí nikdy dovědět!
Naklonila se přes zábradlí a zírala do tmavých, rychle ubíhajících vln. Jak by to bylo snadné! - když v tom ji křik racka přiměl vzhlédnout k obloze, až se jí jemné mrholení smísilo na tváři se slzami. Jak jen mohla na něco takového jen pomyslit? Vždyť by smrtí přece nic nevyřešila. Stejně zůstane navždy vzdálená od Akbara i dcerky Jasa-man. Žít dále znamenalo v tu chvíli mnohem větší projev odvahy a ona je přece koneckonců dcerou svých statečných rodičů.
Velvet si na odjezd z Indie vzpomínala jen matně. Akbar jí dal nejprve vypít omamnou látku, načež ji Adali udržoval v polospán-ku i nadále, po celou několikatýdenní cestu do Kambaje. Eunuch ji následoval na Murroughovu loď, pomohl jí zabydlit se v kajutě, naposledy jí posloužil. Tehdy už byla při smyslech, ale cítila se velice slabá. Když ji uložil na lůžko, pravil: „Můj pán mi přikázal vyřídit několik důležitých věcí, abyste se přestala trápit. Malá princezna bude svěřena na vychování Rugáji Begum, která se o ni bude starat jako o vlastní. Bude tajně vychována v křesťanské víře, jelikož náš pán je přesvědčen, že byste si to přála. Já sám se stanu osobním eunuchem Jasaman Kama Begum a hlavou její domácnosti. Náš pán Akbar se domnívá, že tomu budete ráda. V zavazadlech najdete tenký zlatý řetízek s jedinou růžovou perlou. O každých narozeninách malé princezny bude vašemu otci doručena další růžová perla. Tak budete vědět, že vaše dítě žije a prospívá."
„Řekni jí, že jsem ji neopustila dobrovolně," zašeptala Velvet malátně, „ať ví, že ji miluji."
„Nedopustím, aby na vás zapomněla," slíbil Adali.
„Strýčku!" zavolala pak Velvet.
Michael O'Malley přispěchal. „Copak, mé dítě?"
377
„Dej mi, prosím, tu moji miniaturu, kterou máš u sebe. Určitě jsi s sebou nějakou vzal, když ses chystal za vládcem Akbarem!"
„Mám jednu," řekl a zalovil v záhybech roucha, kde ji přechovával po celé týdny cesty. Vyndal ji a podal Vel vet.
Velvet ji svěřila Adalimu. „Dej ji mé dceři, až bude dost stará, aby pochopila." Pak sklesla zpět do polštářů.
Adali přikývl se slzami v očích. Poklekl, políbil jí ruku a pak rychle opustil kajutu se slovy: „Sbohem, má princezno," na rtech, aby nezahlédla, že pláče.
Velvet se cítila vyčerpána tělesně i duševně. Jako by poslední události podlomily její vůli k životu. Po celé tři měsíce, co trvala cesta po moři, skoro pořád spala, jen občas ji vyburcovala komorná, aby jí podala pár lžic slepičí polévky. Až začátkem čtvrtého měsíce cesty se Velvet začala probírat.
Pluli ve skupině šesti lodí, protože de Mariscovi nechtěli ponechat nic náhodě, když se jednalo o bezpečnost jediné dcery. Přistáli na Zanzibaru, kde nabrali čerstvou vodu, živá kuřata, ovoce a zeleninu; pak přistáli ještě několikrát, když obepluli nejzazší výběžek Afriky, aby si opatřili zásoby u domorodců. Ti zpočátku dávali najevo strach, protože se báli otrokářů.
Asi na půl cesty na sever podél západního pobřeží Afriky přikázal kapitán Murrough 0'Flaherty vzdálit se od pobřeží, aby se vyhnuli berberským pirátským lodím. Dokázali by je sice přemoci, protože byli vybaveni lodními děly, ale jelikož měl na palubě sestru, tělesně i duševně tak oslabenou, snažil se nevystavovat lodi nebezpečí.
Velvetin stav se však den ode dne lepšil, touha po životě zvítězila. Alespoň tělo se zotavovalo dík péči Macešky a láskyplnému zájmu strýce i bratra, i když mysl stále ještě tápala v temnotách.
Pansy se domů nesmírně těšila, ale snažila se to nedávat před svou paní najevo. Velvet ji jednou neviděna zaslechla, když seděla na palubě s malým Dugaldem na klíně.
„Už brzy uvidíš tatínka, Duggie. Ten se ti ale bude líbit, je to fešák. Víš, že jsi mu hrozně podobný? A uvidíš taky dědečka a babičku, má ovečko zlatá. Uvidíš, jak se ti bude v Anglii líbit, zlatíčko!"
Duggie udiveně koukal na maminku, hltal každé její slovo. Nejdřív se trochu bál námořníků, protože nevypadali jako Akbarovi vojáci, kteří si s ním hrávali a dvořívali se jeho matce. Přesto se spřátelil se starým plachtařem, který vysedával celé dny se zkříženýma nohama na palubě, kde šil a opravoval plachty. Chlapík neměl ženu ani rodinu a malého si velice oblíbil, rád mu ukazoval, co dovede a dohlížel na něj, když musela jeho matka posloužit paní. Postupně si chlapec získal všechny námořníky na lodi, protože
378
mnozí z nich své vlastní děti vídali jen zřídka, ba někdy je skoro ani neznali. Duggieho rozmazlovali přímo královsky.
„Než dojedeme domů, nebude s ním k vydržení," durdívala se Pansy.
Dnes večer tedy zakotví v londýnské zátoce a Velvet poprvé po pěti letech spatří rodiče - a manžela po dvou a půl letech! Alexandra Gordona. Alexi! zašeptala pro sebe, jakoby zkusmo do větru. Což mohou ještě od života něco očekávat? Jakou mají vůbec naději? Třeba si bude on přát, aby bylo manželství zrušeno, a to, říkala si, by jí asi vyhovovalo nejlíp. Vrátila by se k Akbarovi. Koneckonců byla přece Alexovi nevěrná, byť nevědomky. Nevěřila, že by ji chtěl zpátky, byť to strýček Michael tvrdil. Rodiče si horoucně přáli, aby se vrátila, ale Alex? Ne, on těžko; vždyť je tak pyšný!
A přeje si i ona sama zůstat dál jeho ženou? Ne! Ano! V tomto okamžiku se v sobě nevyznala. Jak by mohla znovu milovat muže, který nedbal na její úpěnlivé prosby a vydal se pro nic za nic v nebezpečí života? Když byla přesvědčena, že je mrtev, v panice uprchlá: jen díky tomu se octla v náručí Akbara, jen díky tomu se narodila Jasaman a k dovršení všeho ji Alexovo zmrtvýchvstání připravilo o všechno životní štěstí a odtrhlo ji od vlastního dítěte! Všechno to byla jeho vina a ona neví, zda dokáže, či vůbec chce kdy odpustit.
„Tváříš se tak smutně, sestřičko," ozval se vtom Murrough po jejím boku a vzal ji kolem ramen.
„Děsím se budoucnosti," odpověděla popravdě.
„Ale jdi, panenko," snažil se jí dodat mysli, „matka s Adamem se tě už v Greenwoodu nemohou dočkat. Buď veselá! Jsi konečně doma!"
„A Alex? Ten už se mě taky nemůže dočkat, Murroughu?"
„Matka poslala Alexe do Skotska, když jsem odjížděl. Slíbila, že pro něj nevzkáže dřív, dokud se nevrátíš. Protože nemůže přesně odhadnout, kdy dorazíme, předpokládám, že do Skotska ještě žádného posla nevypravila."
„To je dobře! Ještě nemám sílu se s ním setkat."
„Velvet..."
„On má na téhle situaci stejnou vinu jako já, Murroughu. Kdyby se nebyl zapletl do souboje s lordem de Boultem, k tomu všemu by bylo nedošlo. Já přišla o víc než on."
„Víš, je to hrdý chlapík. Buď velkorysá," radil Murrough.
„A proč?" odporovala. „Což bychom neměli být velkomyslní oba, jeden k druhému?"
Panečku, myslel si Murrough, ta se změnila! Nevím, jestli jsme
379
udělali dobře, že jsme ji dovezli zpátky. „Někdy ale," řekl nahlas, „musí udělat první krok žena, sestro. Pamatuj na to, až budeš jednat s Alexandrem Gordonem."
„Kolikátého je dnes?" zeptala se.
„Devátého srpna," odpověděl.
„Má dcerka má dnes první narozeniny," řekla jen, otočila se a vrátila se do kajuty.
Bylo mu, jako by ho uhodila. Řekla to sice klidně a věcně, ale vycítil hloubku její bolesti. Protože sám byl milující otec, nemohl si Murrough 0'Flaherty pomoci, aby nemyslel na sestřino dítě, malou princeznu, kterou musela opustit. Až dosud se o ní ani slovem nezmínila a on, upřímně řečeno, nesebral odvahu, aby se na ni zeptal. Bavil se o ní s Pansy a ta mu vylíčila, jak je už od malička krásná a jaké má pozoruhodné tyrkysové oči.
„Ještě nikdy jsem neviděla tak krásné dítě," připustila komorná a pak dodala: „To nebylo správné, že tam paní dítě nechala, ale biskup se bál, že by lord Gordon malou nepřijal a vládce Akbar by ji stejně nenechal vydat. Říkal, že to dítě je všechno, co mu zbývá z lásky k naší paní. Ženy v zenaně vykládaly, že ještě nikdy nebyl žádnou z nich tak zaujat jako paní Velvet." Vtom se Pansy zarazila, ale nakonec řekla: „Moc mluvím. Ale vy to na mě neřeknete, viďte, kapitáne 0'Flaherty?"
„Ne, Pansy. Neřeknu nic, když ty Velvet neprozradíš, že jsem se vyptával."
Murrough kroutil hlavou. Tragická situace! Je třeba jen doufat, že se Velvet a Alex smíří a že Velvet bude mít další dítě co nejdříve. Nikdy sice nezapomene na dcerku v daleké Indii, ale časem snad v kruhu dalších vlastních dětí vzpomínka na ni vybledne, až se stane stejně vzdálenou, jako myšlenka na dítě mrtvě narozené: vzpomínáme na ně, ale vlastně jsme ho neznali.
Dal rozkaz, aby byl spuštěn člun. Při troše štěstí na ně bude čekat v přístavu rodinná lodice. Plán mu tentokrát vyšel s hodinovou přesností, protože bárka skutečně kotvila na vyhrazeném místě. Velvet, Pansy, malý Duggie, Michael a Murrough do ní nasedli a vypluli proti proudu Temže směrem ke Greenwoodu. Byla už tma a noční vzduch studil. Velvet se zimomrivě halila do pláště.
Když se cestou už natolik vzpamatovala, že mohla vnímat, zjistila, že Daisy sbalila nějaké její šaty a poslala jí je p,o Murrougho-vi. Bylo mezi nimi několik opravdu krásných rób, ale pro tentokrát zvolila jednoduché černé šaty s hlubokým výstřihem a hladkými rukávy, ozdobené pouze krajkovými manžetami. Byly prosté, až strohé. Patřil k nim černý plášť, podšitý bílým hedvábím.
380
Bárka dorazila k přístavišti u Greenwoodu a tam byla rychle uvázána. Když Vel vet vzhlédla, spatřila matku běžet tak rychle, jak ji ještě nikdy běžet neviděla, a Daisy vedle ní. Za nimi přicházel otec s Braném Kellym. Murrough vyskočil na břeh, uchopil sestru a vysadil ji na pevnou zem.
Skye se zarazila a zůstala hledět na mladou ženu v černém plášti. Až dosud měla v paměti třináctiletou holčičku - vždyť tak ji naposled viděla - a kráska před ní jí nijak nezapadala do obrazu. Stála tu krásná žena, žena, která poznala lásku a která pro lásku trpěla. Co se to stalo s jejím malým děvčátkem? Pak jí bleskla hlavou odpověď: Čas. Uplynulo mnoho času. Času, který s Velvet nesdílela, a za tu dobu se z dítěte stala žena. Měla oči plné slzí; nevěděla, zda pláče pro ztracený čas, nebo nad Velvetinou vlastní zjevnou bolestí.
Otvírajíc náruč pravila: „Vítej doma, drahoušku!" A Velvet, stulená v matčině objetí, poznala v tu chvíli, že se mezi nimi nic nezměnilo.
Skye ji k sobě pevně tiskla, vycítila její obavy, a pošeptala jí: „Ještě jsem pro Alexe neposlala, miláčku. Nejdřív si musíme promluvit." Když ucítila, jak v dceři povolilo napětí, poznala, že na tato slova čekala. Uchopila do dlaní dceřinu tvář. „Ach, jak jsi zkrás-něla!" Pak ji něžně políbila na obě tváře.
„Mám ti toho tolik co vyprávět, maminko. Od okamžiku, kdy jsem odjela z Indie, jsem si nemohla s nikým upřímně promluvit. Ale už to déle nepočká! Musím s tebou mluvit!"
„Dobře, dobře," souhlasila Skye. „Dnes večer, slibuji."
„Velvet!"
Odvrátila se od matky a vrhla se do náručí otci. Se zaúpěním zabořil Adam de Marisco svou tvář do její šíje. „Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím!"
„Už je to v pořádku, otče," chlácholila ho.
„Když si jen pomyslím, jaks musela trpět, má holčičko..."
„Netrpěla jsem, tatínku."
„Ale vždyť tě poslali do harému k Velkému Mogulovi," odporoval.
„V Indii se tomu říká zenana, tatínku, a můj pán Akbar mě miloval. Oženil se se mou. O štěstí, které jsem tam prožila, se mi nikdy ani nesnilo."
Vedle nich Daisy slzela radostí nad shledáním s Pansy a prvním vnoučetem. Otec Bran byl ve vztahu k vlastním dětem poněkud praktičtější, takže spěchal dceru uklidnit, jen co se přesvědčil, že se těší dobrému zdraví. „Ten Skot s nohama do O, kterému jsi se zaslíbila, na tebe počká. Dokonce mě formálně požádal o tvoji ruku.
381
Doufám, že i ty o něj pořád ještě stojíš, když pro nic jiného, tak pro tohohle malého!"
„Ano, táti! Čím víc se Duggie podobá otci, tím víc Dugalda postrádám. Ten bude ale překvapen, až zjistí, že má syna!"
„A jak to, že jsi hupla s chlapem do postele, když jsi ještě nebyla vdaná?" chtěla vědět Daisy, hned jak se vzpamatovala, a žertem dceru pleskla.
„Ale mami! Jen jednou!"
„Jednou je až dost!" odsekla Daisy.
„Nemyslíte, že bychom se měli raději přesunout do domu?" navrhl Michael 0'Malley z bárky, kde musel zůstat sedět, protože mu shluk na břehu nedovolil vystoupit. „Noční vzduch nad Temží není zrovna nejzdravější a je známo, že nepřispívá k dobré náladě."
„Ach, Michaeli, drahý, to víš, že ano. Ještě jsem ti ani nepoděkovala za všechnu tvou námahu!" řekla Skye.
„Můžeš mi poděkovat uvnitř, sestro, a doufám, že máš po ruce trochu dobré whisky, aby mi vytáhla z kostí chlad. Mně už došla před mnoha měsíci."
„Jistě," odpověděl Adam de Marisco a pomohl švagrovi vystoupit. „Máme jí celý sud a za to, cos pro nás udělal, se v ní můžeš třeba vykoupat!"
Přešli po trávníku k domu, a tam Bran s Daisy vzali Pansy a vnoučka k sobě, zatímco Adam políbil dceru na dobrou noc a přislíbil, že jí hned ráno přijde popřát dobrého jitra. Pak pozval nevlastního syna Murrougha a švagra Michaela do knihovny na slíbený pohár whisky.
Skye vzala dceru za ruku a odvedla ji nahoru do vlastního apartmá. Ve Velvetině pokoji už se kouřilo z kádě, plné horké vody. „Asi se dnes večer vykoupáš raději sama," řekla Skye pevně. „Pansy s Daisy taky chtějí mít chvilku pro sebe. Kdypak se narodil ten malý?"
„Brzy potom, co jsme dorazily k Akbarovu dvoru ve Fáthpúr-Sikrí, mami. Ani jsem nevěděla, že je Pansy těhotná. Přibrala jen málo a bála se mi to říct. Až dvorní lékař mi to sdělil. Dugald jí musel to dítě udělat tu noc, co se zaslíbili." Velvet svlékla plášť a otočila se zády, aby jí matka pomohla rozepnout živůtek. „Přinesli už moje věci z bárky?"
„Máš je v oblékáme, drahoušku."
Velvet popošla do přilehlé komůrky, otevřela řemeny svázaný kufr a vyhledala malou kamennou lahvičku. Vrátila se do ložnice, odzátkovala ji a nalila do teplé vody trochu zlatavé tekutiny. Pokoj se okamžitě naplnil nádhernou vůní. Pak pokračovala ve svlékání.
382
„Co je to?" ptala se Skye. „Rozkošná vůně."
„Jasmín, mami. Mám tu vůni ze všech nejradši." Stahovala si punčochy ze štíhlých nohou.
Skye od ní nemohla odtrhnout oči. Jak byla nádherná ve své nahotě! Dlouhé nohy přecházely v široké boky a kulatý, hedvábný zadeček. Když ji matka naposledy viděla, neměla Velvet ještě žádná ňadra, která by stála za řeč, ale za pět let se něžná poupata změnila v plné, rozkošnické vnady. Břicho měla mírně zakulacené, ne už panensky ploché, jak by bylo mělo být. Tu si Skye prohlédla Velvet bedlivěji, povšimla si smutného výrazu v očích a rázem pochopila.
„Je to mé vnouče chlapec, nebo holčička?" zeptala se rovnou.
„Mám dceru, Jasaman Kama Begum, mami. Jasaman znamená jasmín. Právě dnes je jí rok." Velvet vlezla do kádě, zatímco matce došla řeč.
Až po chvíli se vzpamatovala a řekla: „A proč nepřijela s tebou, Velvet?"
„Protože jak její otec, tak strýc Michael mi nedovolili ji vzít s sebou. Strýc se bál, že by se Alex nikdy nesmířil s faktem, že mám dítě s jiným mužem. Můj pán Akbar zas řekl, že Jasaman je mu vším, co mu zbylo z naší lásky, a že nepřipustí, abych jeho dceru odvedla. Z různých důvodů vlastně oba chtěli totéž."
Skye přikývla; dovedla pochopit utrpení nad ztrátou dítěte, které její dcera dokázala pod zdánlivě klidným a chladným zevnějškem tak dobře skrývat.
„Řekni, jaks to dokázala, mami? Jaks dokázala v mém věku řídit vlastní život sama, bez zasahování zvnějšku? Chci vědět, jak to udělat, protože už nikdy, nikdy nepřipustím, aby mi kdokoli, ať muž, nebo žena, zasahoval do života! Musím být paní svého osudu, nebo nebudu moci dál žít!" vyhlásila Velvet.
Skye zhluboka vzdechla. „Mohu tě sice nabádat, abys vzala svůj osud do vlastních rukou, Velvet, a do jisté míry by to bylo i správné, ale skutečná odpověď na tvou otázku zní: bohatství. Jen bohatá žena může být nezávislá. Ale nakonec se každý musí zodpovídat vyšší moci. Tou byla pro mne Alžběta Tudorovna."
„Ale vždyť ta tě nestydatě využila, mami."
„Však za to také zaplatila vysokou cenu, Velvet. I ona se musela po celá ta léta zodpovídat Anglii. Sloužila jsem sice královně, ale nikdy jsem jí nepřisluhovala."
Velvet přikývla, porozuměla. „Myslím, že jsem bohatá dost, i když jsem se nikdy nezabývala obchodem a investicemi jako Willow. Z Indie jsem si přivezla královské bohatství. Ty klenoty
383
ovšem nikdy neprodám. Jednou se do Indie vrátím, až se bude má dcera vdávat. Přesto mě Akbar na cestu vybavil zbožím, které ze mě udělá bohatou ženu."
„A co je to, prosím tě?" vyzvídala Skye.
„Pět truhel koření, pepře, hřebíčku, muškátového oříšku, vanilky a kardamonu a tři koše drahokamů, jeden plný perel, druhý cejlonských safírů a třetí s rubíny, některé z nich pocházejí z rubínového dolu v Mogoku poblíž Kábulu. Chtěla bych je prodat. Budu pak dost bohatá, mami?"
Skye pomalu přikývla. „Ano, drahoušku, budeš pak mít dosti slušné vlastní jmění. Cena koření v Anglii je díky portugalskému monopolu vysoká. Je po něm velká poptávka. A co se drahých kamenů týče, musela bych je samozřejmě vidět, ale pokud jsou to drahokamy z podzemí, ty bývají nejcennější. Vládce Akbar si tě zřejmě velice vážil."
„Milovali jsme se, mami. Žádný muž se mu nevyrovná." Pak se ponořila do vody a začala si mýt vlasy.
Skye skousla ret. Její dcera trpí a ona jí nemůže pomoci. Časem jistě bolest ustoupí, ale zatím je rána ještě příliš živá. Jak asi Vel-vet přijme Alexandra Gordona? Skye si uvědomovala, že pro něj bude muset co nejdřív poslat.
Velvet skončila s koupáním, vylezla z kádě a zabalila se do osušky. Usadila se u krbu a začala si sušit vlasy. „Nechci, aby Alex o mém jmění věděl. Chtěl by ho zabrat pro sebe a já bych pak byla proti němu bezmocná. Pomůžeš mi,' mami?"
„Ano, drahoušku, ale jen když mi slíbíš, že nepodnikneš nic ukvapeného nebo pošetilého. Ať je to jak chce, jsi jednou za hraběte z BrocCairnu vdaná, a pokud nepožádá o zrušení manželství, zůstaneš jeho manželkou až do smrti. Vím všechno o té nešťastné zbrklosti, která vás rozdělila. Vina je na obou stranách, a jestli musí Alex nést svou část zodpovědnosti, pak ty také. Musíte na minulost zapomenout a začít znova, Velvet."
„Myslíš, že mě doopravdy chce zpátky, mami?" Vzala kartáč a začala si kartáčovat vlhké vlasy.
„Předpokládám, že ano. Je sice bolestně raněn, rozzloben, nicméně přestože mohl už dávno zažádat o zrušení sňatku, dosud to neudělal. Neviděla jsem ho už pár měsíců, co strýc odjel za tebou. Několikrát mi psal, chtěl vědět, jak daleko jsme pokročili v pátrání, ale nikdy se nezmínil, že by chtěl manželství zrušit. Pošlu za ním hned ráno posla."
„Tak brzy, maminko?"
„Zítra odjíždíme na Queen 's Malvern, Velvet. To, že ses vrátila,
384
se neutají, za chvíli to budou vědět u dvora a nechci, aby se klepy moc rozšířily, dokud se s Alexem nedomluvíte. A mimoto si myslím, že na venkově se usmíříte snáz. Posel na Dun Broc pocestuje asi pět dní a pak se ještě musí Alex vypravit sem. Dozajista ho dřív než za dva týdny neuvidíme."
„To není moc dlouho," reptala Velvet.
„Ještě něco, Velvet, a prosím, abys zachovala chladnou hlavu. Když byl Alex raněn, odnesli ho do domu jistého Petera Wythea, stříbrníka. Mistr Wythe má dceru, Nevím, jak k tomu došlo, ale Alanna Wytheová se stala Alexovou milenkou. Chtěla jsem je rozdělit tím, že ho pošlu zpátky na Dun Broc, ale on ji vzal s sebou. Je teď s ním na Dun Brocu."
„Nečekal moc dlouho, než si našel náhradnici do postele, viď, mami? Je do ní zamilovaný?"
„Na to se budeš muset zeptat jeho, Velvet, ale pochybuji. Muži jsou do svých milenek málokdy zamilovaní. Mají je za hračky a v skrytu jimi pohrdají."
„Tak o tobě smýšlel i Geoffrey Southwood, když jsi byla jeho milenkou?"
„Velvet! Kde jsi tohle, proboha, vzala?" zděsila se Skye.
„Nezapomeň, maminko, že jsem strávila také několik měsíců u dvora, když jste byli pryč. Někteří lidé už se nemohli dočkat, aby mi nevyklevetili všechno o tvých dobrodružstvích za mlada."
„Ještě nejsem tak stará," odsekla Skye suše. „Tak dobrá, Velvet, někteří muži snad jsou do svých milenek zamilovaní víc než do vlastních zákonitých manželek. Ale Alexův případ to asi není."
„Pak tedy proč ji tam ještě drží? Upřímně řečeno by mi ani nevadilo, kdyby byl do ní zamilovaný. Třeba mě pak propustí a já se budu moci vrátit k muži, kterého miluji, a k naší dcerce." Velvet vstala a třela se ručníkem. Kaštanové vlasy měla už suché a splývaly jí na ramena. Přistoupila k lůžku, navlékla si jednoduchou noční košili, která tam ležela připravená, a vklouzla do postele. „Ty ani nepláčeš?" zeptala se Skye dcery.
„Což by na tom mohl pláč něco změnit, mami? Což by mi pláč vrátil mou malou Jasaman? Slzy jsou jen ztrátou času."
„Slzy očišťují duši od bolesti, drahoušku."
„Ne, maminko. Bolest mi dodá sílu, až se mě bude Alex snažit zastrašit."
„Och, Velvet, což bylo pro tebe manželství s Alexem tak hrozné? Nechtěla jsem, aby sis ho brala, pokud nebudeš doopravdy chtít. Zasnoubení jsme tehdy uzavřeli kvůli otci, ale i on tehdy sou-
385
hlásil s případným zrušením zásnub, kdyby ti později ženich nevyhovoval. Doufala jsem, že sis ho zamilovala."
„I já jsem si to myslela, mami, ale stejně jsme se od prvního okamžiku jenom hádali."
„A o co?"
„O všechno! O cokoliv!" Velvet se slabě usmála, ale hned nato jí ústa opět ztvrdla. „Neví, jak se má chovat k ženě, mami. Pořád jsem mu musela připomínat, že nejsem ani kůň, ani pes, aby mě komandoval. Občas se zdálo, že už to chápe, ale brzy to bylo zas: ,Já jsem tvůj pán a tys jenom manželka.' Nedokážu se smířit s takovou nadřazeností!"
„Což nebyl vládce Akbar dominantní muž?" vyptávala se Skye.
„Ke mně se tak nechoval. Říkával, že všechny jeho ženy byly podlézavé, že je ve snu nenapadlo uvádět v pochybnosti jeho názory, ať řekl či udělal cokoliv. Říkal, že já jsem první, která s ním dokáže diskutovat. Vykládal mi hodně o svých výbojích, o náboženství, o svém starším synovi Sálimovi, usilujícím o trůn. Říkal, že mladší syn Danial je spíš způsobilý vládnout, ale že rád pije. Má raději víno než moc."
Skye byla fascinována. Velvet si musela získat Akbarovo srdce, když se před ní dokázal tak odhalit, tolik se jí svěřovat a mluvit s ní jako se sobě rovnou. „Tys ho měla hodně ráda, viď, drahoušku?"
„Budu ho milovat navždy," řekla Velvet tiše.
„Budeš se muset pokusit oživit v sobě lásku k Alexovi, Velvet. Podle všeho je ti osudem určen, jinak bys tu nebyla. Když jsem kdysi byla asi tak stará jako ty dnes, řekl mi dobrý přítel, astrolog Osman, že se nemám stavět proti osudu; co je předem určeno, se stejně stane, ať se mi to líbí, nebo ne. Dlouho trvalo, než jsem poznala, že měl pravdu. Tobě s Alexem teď nadešel čas zkoušky. Pokoušeli jste se žít každý po svém, ale osud teď rozhoďl, že máte být znovu spojeni. Nevzpírej se osuďu, Velvet. Dej vašemu manželství šanci."
Než mohla Velvet odpovědět, otevřely se dveře a vešla Daisy s podnosem: „Buďte vítána, paní Velvet. Snaď vám přijde k chuti něco zakousnout, než půjdete spát." Položila tác Velvet do klína. Byl na něm šálek vývaru, tučné kuřecí křidélko, čerstvý chléb, kousek uleželého sýra a pěkná broskev.
„Děkuji, Daisy! Mám už hlad a brijský sýr jsem nejedla tak dlouho!"
„Já musím poděkovat vám, paní Velvet!" Daisy měla v očích slzy. Obrátila se ke Skye. „Zachránila Pansy život, my lady! Sama ji ošetřovala, když v té strašné horké zemi onemocněla. Pansy moh-
386
la zemřít i s malým Duggiem, kdyby nebylo paní Velvet!" Daisy na Velvet znovu oddaně pohlédla. „Bůh vám žehnej, paní!"
Velvet se začervenala. „Ale jdi, Daisy! Pansy s tím moc nadělá! Byla už v pokročilém těhotenství a to strašné podnebí ji deptalo. Starala jsem se jen, aby měla pohodlí a dostávala dost pít. Ani jsem nevěděla, že je těhotná."
„Ba ne, mylady, Pansy mi vyprávěla, jak to bylo. Stejně vám to nikdy nezapomenu, paní Velvet." Daisy se oběma dámám uklonila a odkvačila.
„Prosím tě, co se vlastně stalo?" vyzvídala Skye. Začínala už na dceru hledět jinýma očima.
„Pansy z toho vedra tak otekly nohy, že nemohla vůbec chodit. Byla v bezvědomí a velitel karavany ji chtěl vyložit a nechat na cestě umřít. Sice jsem mu nerozuměla, ani on mně, ale jeho záměr byl jasný. Uplatila jsem ho zlatým zrcátkem na řetízku, tím, co mi daroval otec k desátým narozeninám. Za to dovolil Pansy svézt se na jednom nákladním voze a já jsem se tak o ni mohla starat až do Fáthpúr-Sikrí; tam ji převzal do péče Akbarův dvorní lékař."
„Jak jsi pro všechno na světě dokázala, aby ti vůdce karavany porozuměl?" divila se Skye.
„Nakreslila jsem mu do prachu mapu s cestou, která končila v hlavním městě. Zrcátko jsem položila až na vyobrazení města. Řetízek jsem mu dala hned, abych ukázala dobrou vůli," vysvětlovala Velvet.
Skye nad tím kroutila hlavou. „To bylo od tebe, drahoušku, úžasně chytré! Vlastně jsi opravdu Pansy i jejímu malému zachránila život. Jsem na tebe hrdá. Jestli budeš nadále tak šikovná, podaří se ti možná zachránit si i manželství s Alexandrem Gordonem!"
Velvet jen povzdychla a odstrčila tác. Snědla všechno do posledního drobečku a cítila se podstatně lépe. Teď se jí ale nejvíc ze všeho chtělo spát. „Pojeďme domů na Queen's Malvern, mami, ať si tam trochu oddechnu. Říkalas, že se Alex neobjeví ještě alespoň dva týdny, je to tak?"
Skye vstala, vzala podnos a sklonila se, aby dceru políbila na dobrou noc. „Dobrou noc, má milá. Jsem tak ráda, že tě máme zas doma!" Pak odešla.
Velvet se nadzvedla a sfoukla svíčku, takže pokoj osvětlovala jen zář dohasínajícího ohně z krbu. Doma říkala si, uléhajíc do polštářů. Kde je můj domov? U rodičů už jistě ne. Ani u mého milovaného Akbara v malém bílém paláci v Láhauru či v nádherném vzdušném paláci v Kašmíru. Má být mým domovem Alexův Dun Brocl Můj Bože, už samo to jméno zní tak hrozivě! Dun Broc. Je
387
moje místo tam? Zhluboka povzdechla. Ještě celé dva týdny na to nemusím myslet, a ani nechci, rozhodla.
Druhého dne dopoledne byl palác Greenwood uzavřen a rodina de Mariskových se vydala na rodinné sídlo poblíž Worcesteru. Očekávala je tam už Joan 0'Flahertyová, Murroughova žena, i s dětmi, aby přivítala manžela a znovu nalezenou Vel vet. Skye vypočítala Velvet i ostatní členy rodiny, kteří tam na ně měli čekat: Willow s Jamesem a celou rodinou, Deirdre a John s dětmi, ba i Padraic.
„A co Robin a Angel? No to je pěkné! Ještě jsem se ani nezeptala, co se vlastně Angel narodilo. Byl to chlapec?"
„Angel už dala Robinovi dva syny," smála se Skye. „První se narodil čtrnáctého května před dvěma lety. Byl pokřtěn Geoffrey, jak si královna přála. Druhý syn, John, se narodil právě před čtrnácti dny, takže proto se nemůže Angel vypravit na Queen's Malvern. Zotavuje se po porodu a miminko je na cestování ještě moc malé. Deirdre porodila loni v létě druhého syna. Jmenuje se Petr. Ale nejvíc nás překvapila Willow. Také má malé, dcerku, malou Johannu."
„Willow že má další dítě?" Velvet zkoprněla. „Vždycky říkala, že pět stačí."
Skye se pořád pochichtávala. „I pro ni to bylo překvapení. Zpočátku nic nenasvědčovalo, že by byla těhotná, a když nakonec zjistila, cože to vlastně má za nemoc, nevěděla, jestli se má smát, či plakat. Johanna je ale rozkošné dítě."
„Jaké štěstí mají moje sestry a švagrové," řekla Velvet tiše.
Adam se natáhl, aby ji chlácholivě poklepal po hřbetu ruky. „Ne-truchli, děvenko. Budeš mít další děti." Skye mu totiž večer předtím řekla o malé Jasaman.
Poprvé po dlouhých měsících mohla Velvet mluvit o dítěti. Podívala se zpříma na otce a řekla: „Měla jsem tak lehký porod, táti. Tak se jí chtělo na svět, že se narodila, ještě než jsem si vůbec uvědomila, co se děje. Většina žen tam na mě žárlila, až na Džodh-Baj, matku následníka trůnu a Rugáju Begum, sestřenici a první choť mého pána. Byly jsme přítelkyně a při porodu mi pomáhaly.
Už tam na. malou čekala zlatá kolébka, vykládaná drahokamy, a hned po narození ji do ní uložily. Můj pán přišel, vzdal mi dík a oficiálně uznal dítě za vlastní. Pak poslal všechny pryč, a když jsme osaměli, daroval mi toto." Velvet natáhla ruku. Na dlani jí ležel velký rubín barvy holubicí krve, vybroušený do srdíčka a zasazený do zlatého prstenu.
„Je to překrásné dítě, táti. Nikdy nebyla ani trochu vrásčitá, jak někdy novorozenci bývají. Byla pěkně kulaťoučká a všude měla do-
388
líčky. Očka má tyrkysově modrá a vlásky černé jako noc, jen na slunci jí hrají do ruda. Bude určitě hrozně chytrá, to si troufám říci. Jak jen zaslechla zvuk mého nebo otcova hlasu, hned otáčela hlavičku a uměla se už usmívat! Právě se to začala učit, když mě odvedli.
Och, táti! Už nikdy neuvidím své dítě! Je to nad mé síly!"
Při tom i Adamovi de Marisco srdce usedalo. Kdykoli se Velvet něco v dětství nedařilo, byl vždycky hned po ruce, aby jí odklidil z cesty každou překážku. Teď nemohl nijak pomoci. Nemohl jí v tak hrozné trýzni nijak ulehčit. Vzal ji na klín. „Je mi to tak líto, děvenko," šeptal chraptivě. „Tolik líto! Udělal bych všechno na světě, abych tě ušetřil utrpení, ale není to v mých silách. Bůh ví, že není!" Pak se rozplakal divokými vzlyky, které mu otřásaly tělem, a tu Velvet, překvapena silou jeho citu, poprvé po šesti měsících dokázala plakat.
Skye cítila, jak jí slzy kanou po tvářích, a netrpělivě je setřela. Alespoň se Velvet pláčem trochu uleví.
Po chvíli se Velvet ztišila, až na občasné chvějivé nadechnutí, a nakonec usnula v bezpečí otcova náručí. Adam vzhlédl k manželce.
„Cítím se hrozně, jako bych ji oklamal," řekl temně.
Skye zavrtěla hlavou. „Ne. Teď jsi jí velice pomohl. Nikdo z nás už nemůže změnit, co se stalo, ale můžeme se od teďka přičinit, aby byla šťastná. To znamená, že ji Alex Gordon musí upřímně chtít nazpátek. Kdyby ji snad nemiloval, bylo by tragickou chybou dovolit mu vzít ji s sebou do Skotska."
Adam přikývl. „Souhlasím, lásko, ale oficiálně je pořád jeho ženou. Nemohli bychom mu v tom zabránit, ať už by to bral jakkoli. Určitě by byl už zažádal o zrušení sňatku, kdyby ji nechtěl zpátky. Jeho otec Angus Gordon byl sice přísný, ale i laskavý a dobrý. Určitě byl synovi vzorem pravé mužnosti, i když předčasně zemřel. Alex se jistě zachová jako syn svého otce, jen co se s Velvet znovu setká."
„Doufám, že máš pravdu," řekla Skye, ale v srdci skrývala obavy: zatím u svého skotského zetě vypozorovala hlavně tvrdohlavost a pýchu. Přesto je pravda, že o zrušení manželství nezažádal. Zavřela oči a brzy i ji otřásání kočáru ukolébalo k spánku.
Zatímco Skye spala, spěchal posel de Mariscových na sever, zastavoval, jen aby vyměnil koně, najedl se a trochu si odpočinul. Na Dun Broc mu to trvalo pět dní; když dorazil, byl ihned uveden k hraběti. Poklekl a podal Alexandru Gordonovi balíček.
389
„Je má žena v pořádku zpátky v Anglii?" vyptával se Alex posla, ještě než jej otevřel.
„Ano, pane. Přistála v Londýně devátého srpna. Následujícího dne se celá rodina odebrala na Queen 's Malvern. Lady de Marisco vás prosí, abyste se tam k nim připojil."
„Alanno!" zvolal ostře hrabě. „Vezmi tohohle muže do kuchyně a dohlédni, aby dostal najíst a nocleh na dnešní noc." Obrátil se zpátky k poslu. „Zítra zaneseš lordu a lady de Marisco mou odpověď."
„K službám, pane," řekl posel vstávaje.
Alanna Wytheová se roztomile zamračila na muže, jenž byl jejím milencem, ale všechna její snaha vyšla naprázdno, protože se na ni Alex ani nepodíval. Obíral se balíčkem. S nevrlým povzdechem vstala z podlahy před krbem, kde se předtím půvabně protahovala. Posel si ji drze prohlédl a usoudil, že je to pěkná malá děvka. Alanna mu věnovala povýšený pohled a důstojně vyšustila z pokoje. Vlasy měla zlatožluté a rozpuštěny jí podle všeho dosahovaly až k bokům. Nosila je spletené do dvou silných copů, který jí splývaly na kyprá ňadra. Posel ji v chodbičce předběhl a zastoupil jí cestu.
„Mám za sebou dlouhou cestu, cukroušku. Možná bys měla pro unaveného chlapa pusinku."
„Jen se mne zkus dotknout a můj pan hrabě ti ho dá uříznout a hodit vlkům!" odsekla. „Nejsem k maní pro takové mouly, jako jsi ty!"
„Promiňte, lady," řekl posměšně, ustoupil stranou a pokračoval: „Nevěděl jsem, že se kurvíte jen s panem hrabětem."
Alanniny hnědé oči vztekem jen sršely. „Hrabě mě miluje," zasyčela. „Však uvidíš!"
Posel se drsně zasmál. „To si ještě počkám, až uvidím, jak nějaký chlap nechá bohatou a krásnou manželku kvůli dorotě, cukroušku. Dopadneš pěkně natvrdo. Když se teď paní Velvet vrátila domů, budeš hnedlinko balit kufry. A koukej mi dát něco k jídlu, jak ti pán nařídil."
Bez sebe vzteky uháněla Alanna po chodbě, co jí krátké nožky stačily, ale posel s ní bez námahy držel krok.
V knihovně zatím Alexander Gordon opatrně otvíral balíček. V ochranných obalech se skrýval Skyein dopis na silném pergamenu. Rozbalil jej a četl:
Alexandru Gordonovi, hraběti z BrocCairnu:
Pane! Má dcera Velvet se vrátila domů včera večer. I když se zdánlivě těší dobrému zdraví, je přesto tělesně i duševně zcela vy-
390
čerpána. Pokud byla poslední dvě a půl léta pro vás krušná, pak stejně těžce prožívala Velvet posledních šest měsíců. V dobré víře, že je vdovou, dovolila Velkému Mogulovi, vládci Akbarovi, získat si její přízeň, jen aby se vzápětí dověděla, že jste zůstal naživu. Dovedete si jistě představit, do jakého zmatku ji tato situace uvrhla. Kvůli své dceři vás prosím, abyste zvážil, zda jste si naprosto jist, že si přejete, aby vaše manželství trvalo i nadále. Bude k tomu třeba velké trpělivosti a nedomnívám se, že byste právě touto vlastností zrovna oplýval; a navíc byste musel Velvet milovat z celého srdce. Pokud toho nejste schopen, prosím vás za dceru, abyste ji raději zprostil manželského slibu, než abyste se vzájemně v budoucnu zničili. Očekáváme Váš příjezd na Queen 's Malvern.
Skye O'Malleyová de Marisco, hraběnka z Lundy
Alex pročítal Skyein dopis znova a znova a přitom si stále víc uvědomoval, že nadešel čas rozhodnutí. První z nich se mělo týkat manželky a druhé Alanny Wytheové.
Velvet de Marisco. Miluje ji ještě? Miluje ji doopravdy, anebo se jí chce jen pomstít za to, že ho opustila? Sám Bůh je mu svědkem, že ji kdysi miloval vroucně a že jí slíbil, že se žádná jiná jeho srdce nezmocní. To dodržel. Nikdy žádnou ženu před Velvet vážně nemiloval a ani teď tomu tak není. Přesto se teď musí vážně zamyslet: Miluje Velvet ještě, nebo u něj převažuje uražená hrdost nad láskou?
Upřeně hleděl na portrét nad krbem. Stála tam ve svatebních šatech a upírala na něj nevinný pohled mládí. Jak se tehdy těšila, že ho tím portrétem překvapí o prvních a posledních společných vánocích; zůstala tou nejkrásnější ženou, jakou kdy viděl, a navíc byla jeho manželkou. Opustila ho v domnění, že je mrtev, a nezdrže-la se ani, aby ho po křesťansku pochovala! Nechápal to tehdy ani teď, i když už znal podrobnosti. Pročl To byla otázka, která ho pronásledovala posledních dva a půl roku. Musí ji znovu uvidět, aby dostal odpověď. Tím dospěl k dalšímu problému: Alanně Wytheové. Už mu porodila dceru, Sybillu, ale zamilovaný do ní nebyl. Když tehdy ležel v domě jejího otce, ošetřovala ho, a jednoho večera, když podléhal depresi, mu vlezla do postele. Protože už nebyla panna, necítil se vinen. Do Skotska ji s sebou vzal na truc, protože pochopil, že ho tchyně posílá domů, aby ho od ní oddělila. To byla vážná chyba, protože jen díky tomu se narodila Sybilla a vznikl mu tak závazek, kterého se nemohl jen tak snadno zbavit. Alanna byla ctižádostivá, dychtivá majetku a postavení. Přesto ho podváděla; nedával najevo, že o její nevěře ví.
Zjistil to náhodou, když se jednou pozdě večer vydal do jejího
391
bytu ve věži, aby se podíval na dítě. Sybillina kolébka stála v před-pokoji a dveře do ložnice byly pootevřené. Zaslechl hlasy; potají nahlédl dovnitř, i když si připadal trapně, že něco takového dělá na vlastním hradě. Co uzřel, ho ohromilo. Alanna byla úplně nahá a právě tam bavila dva muže z jeho družiny. Potichu odešel. Od té doby se jejímu loži vyhýbal a uložil Dugaldovi, aby ji sledoval. Ten mu pak jadrně poreferoval: „Ta ženská šoustá kde s kým jak ramlice v říji, my lorde."
Měl ji hned na místě poslat do. Anglie, ale bylo mu líto dítěte, kterému byl otcem -jestli ovšem bylo jeho! Alanna Wytheová byla podle všeho rozená běhna. A tak zůstala na Dun Brocu, protože se mu nechtělo rázně, byť nepříjemně zakročit. Teď se ovšem bude muset přinutit k akci. Přece nemůže zůstat milenka tam, kde má žít manželka.
Náhle se objevila v knihovně, ani ji neslyšel vejít. Vzala ho kolem krku, políbila ho na ústa, až ucítil její těžký živočišný pach. Odstrčil ji.
„Odjíždím do Anglie, abych přivezl domů manželku, Alanno. Můžeš si vybrat. Buď tě vezmu zpátky k otci a složím určitou částku jako zaopatření pro tebe a pro dítě, nebo se můžeš usadit tady v podhradí, kde dostaneš domek a stálý příjem." Předpokládal, že si vybere Anglii, protože na Dun Brocu si bez ustání stěžovala na drsné podnebí.
„Ty bys mě dokázal poslat pryč, Alexi?" půvabně našpulila ústa a předstírala smutek. „Když víš, jak tě miluji? A co by bylo s malou Sybillou bez jejího drahého tatínka?"
Musel se smát. Hraje to na něj výborně, ale teď je tu příležitost vyřídit věc jeďnou provždy. „Alanno, uznal jsem Sybillu za vlastní, ale nemám jistotu, že je moje. Ne, děvče, nesnaž se zapírat. Tobě se mužští moc líbí a užívala sis s nimi v západní věži za ty poslední tři měsíce o stošest. Neříkal jsem nic, protože nebylo nutné, aby ses stěhovala, ale teď to nutné je. Vyber si. V každém případě se o vás obě postarám."
„Zpátky do Anglie nepojedu! Sybilla je tvoje, a kdybychom byli manželé, byla by tvojí dědičkou!"
„Bože chraň! Nevykládej, žes čekala, že se s tebou ožením, protože to není pravda. Víš dobře, že jsem ženatý. Sybilla je levobo-ček, nic jiného."
„Ženatý," ušklíbla se Alanna. „Ženatý s holkou, která frnkla a nechala tě tu umírajícího! Není o nic lepší než já."
Tvář mu potemněla. „Vždyť o ní nic nevíš! Vypadni! Jdi mi z očí, couro!"
392
„A který domeček dostanu?" Alannu jeho hněv ani v nejmenším nevyvedl z míry.
„Nechám ti postavit nový. Chci, abys odtud zmizela, než se vrátím z Anglie. Už tě nechci ani vidět, Alanno. Jdi mi z očí, jinak buď mi Bůh svědkem, že dám malou Sybillu na vychování k nějaké slušné ženě a tebe vyženu!"
Když odešla, nalil si Alex pořádný doušek whisky z vlastní pa-lírny a usadil se u krbu. Hádka s Alannou mu objasnila jednu věc: dodneška k Velvet něco cítí. Potřeboval svou ženu vidět. Hned ráno pošle posla de Mariscových zpátky do Anglie, aby ohlásil jeho brzký příjezd. Už nemůže setkání dál odkládat. Ať už mezi nimi stojí cokoli, musejí se nějak dohodnout.
Kapitola třináctá
„Změnila se," prohlásila hraběnka z Alcesteru. „Moc se změnila." Znělo to nesouhlasně.
„Dospěla," poznamenala lady Blackthornová. „Nezapomínej, Willow, že jsme Velvet neviděli dva a půl roku.!"
„Vím, Deirdre, vím, že čas plyne, ale mně připadá jako vyměněná."
„To je pravda," souhlasila Deirdre, „je úplně jiná."
„A co jste čekaly?" vložila se do hovoru jejich matka. Při pohledu na dcery si Skye v duchu říkala: Propáníčka, je to vůbec možné, že mým dcerám je jedné jedenatřicet a druhé čtyřiadvacet?
„Co se to s ní stalo, mami?" divila se Deirdre.
„Byla přesvědčena, že je Alex mrtev, a zamilovala se do jiného. A teď jí to rve srdce. Nemá na vybranou, musí se vrátit k manželovi. Tím pádem jí zakázané ovoce - v tomto případě vládce Indie - připadá ještě žádoucnější, a protože je svobodomyslná, zuří při pomyšlení, že byla k rozhodnutí donucena. Raději by byla volila sama."
„Ubohá Velvet," řekla soucitná a laskavá Deirdre.
„Ph!" odfrkla Willow. „Kdyby byla zůstala, kde měla, místo aby bezhlavě utekla, když uvěřila, že Alex padl v tom směšném souboji, nic z toho by se nestalo."
„Soudíš ji moc přísně, Willow," odvětila matka. „Tobě v životě nikdo přes cestu nepřeložil ani stéblo. Nemůžeš vědět, jak by ses třeba zachovala ty."
393
„No, určitě bych nenechala manželův pohřeb na starost cizím!" Willow se už vztekala, ale hlavně proto, že jí matka připomněla její vlastní idylický života běh. Byla přesvědčená, že je to jen a jen její zásluhou, protože byla založením praktická a od paní Cecily vychovaná v nejlepších anglických ctnostech: spořivosti, oddanosti a k plnění povinností. Vedla život klidný a spokojený a jen jednou nebo dvakrát si představovala, jaké by to asi bylo žít dobrodružstvím a vášní jako kdysi její matka; takové myšlenky ale rychle zaháněla. Willow, hraběnka z Alcesteru, byla dokonalou ukázkou vysokomyslné urozené Angličanky a ničím jiným ani být nechtěla.
„Cožpak si Velvet taky nežila jako v bavlnce, mami?" odporovala. „Rodičů si určitě užila nejvíc z nás ze všech a vlastně jenom ji jsi vychovala sama."
„To je pravda," připustila matka, „ale nezapomínej, že jsme ji museli s Adamem opustit zrovna ve chvíli, kdy nás - jak se ukázalo - potřebovala nejvíc. Neměla v krizových situacích nikoho, kdo by jí poradil. Trpělivost, Willow. Vždyť Velvet je doma teprve čtrnáct dní a setkání s Alexem se děsí."
„Necítí se s námi dobře," brumlala Willow. „Řekla jsem jí, že jsem ji ustanovila kmotrou naší malé Johanny, a ona jako by ani neměla radost. Pořád jenom od rána do večera jezdí po kraji na tom zatraceném hřebci!"
Skye už neřekla nic, protože oknem zahlédla Velvet, jak nasedá na hnědáka a kluše ven po příjezdové cestě. Což teď může začít vykládat Willow, že má Velvet dcerku jen o měsíc mladší, než je její Johanna? Vyloučeno! Ještě než dojeli na Queen's Malvern, vy-mínila si Velvet, že se o Jasaman před nikým ani nezmíní. Pansy i Daisy s Braném zavázala mlčením také.
„A co Alex?" zkoumavě se vyptávala Skye.
„Ne! Když nemohu mít dítě u sebe, proč by o něm měl Alex vědět? Jen aby mi ho donekonečna vyčítal, mami? Nikdy mu o ní ne-řeknu."
Zatím dorazili na Queen's Malvern, kde ji celá rodina radostně uvítala a blahopřála k návratu. Přitom její sestry neopomněly předvádět nově narozené potomky. Nebylo to snadné ani pro Velvet, ani pro rodiče, a Skye jen vroucně doufala, že se děti a vnuci co nejdřív odeberou do vlastních domovů, aby měla Velvet trochu klidu. Když se k tomu ale neměli, začala Velvet vyhledávat samotu na dlouhých vyjížďkách koňmo a nijak si to nevyčítala, protože věděla, že ji matka chápe.
Toho odpoledne obzvlášť hleděla uniknout starší sestře, která jí neustále vnucovala svou malou dcerku. Velvet se poctivě snažila
394
obdivovat malou Johannu - bylo to ostatně roztomilé děcko -, ale kdykoliv ji vzala do náruče, stoupaly jí při vzpomínce na vlastní dítě slzy do očí. Konečně už to nemohla vydržet a dost prudce podala malou její matce se slovy: „Je počůraná a ještě mě poslintala! Nedávej mi ji; až ti o ni řeknu! Nechci být celá mokrá, nesnáším to!" a vyběhla z pokoje.
Když tak jela podzimní krajinou a vlasy jí vlály ve větru, cítila, jak z ní tíže padá. Naklonila se kupředu, pobídla koně patami do cvalu a vyrazila mezi pahorky; cítila se volná, svobodná, jako už dlouho ne. Jako by to bylo před pěti lety a ona byla ještě dítě, které si ani nedokázalo zapamatovat jméno Alexandra Gordona, hraběte z BrocCairnu. Nač tolik pospíchala, aby už byla dospělá? Proč si právě tohle děti přejí ze všeho nejvíc? Vždyť dětství je tak krátké! Kdyby to tak děti věděly a raději si užívaly věk bezpečí a nevinnosti ! Povzdychla a pousmála se pro sebe. Bohužel si tohle člověk uvědomí vždycky, až když je pozdě.
Dojela na vrchol kopce, otočila koně a na chvíli se zahleděla dolů na dům. Queen's Malvern -jmenuje se tak, protože byl původně postaven pro královnu v Malvernské pahorkatině, v odlehlém údolí mezi řekami Severn a Wye - vypadá odtud jako drahocenný šperk, nádherně zasazený do okolí. Ve vzduchu se chvěl jemný opar pozdního léta a celé údolí překypovalo svěží zelení. Vládl tu klid a mír, který nikde jinde nenacházela. Bude jí chybět, až odjede s manželem do Skotska.
Tu zahlédla na silnici pod sebou velkou skupinu jezdců, blížící se k panskému sídlu. I z té dálky poznala, podle vesele vlajících kostkovaných suknic, že jsou to Skotové. Tartan klanu Gordonů! Už přijel! Nemohla od scény pod sebou odtrhnout oči. Alexander Gordon jel v čele družiny, ale najednou se zastavili a on sám se od nich oddělil a zamířil do kopce přímo k ní.
Zachvátila ji panika; rychle otočila koně a bezhlavě ujížděla pryč. Zanedlouho ho zaslechla ze sebou. Jeho kůň neúnavně cválal. V duchu se proklínala, že se dala takhle nachytat. Dole v údolí by mu určitě byla ujela, ale tady nahoře byl terén neschůdný a nebezpečný. Kdyby její kůň náhodou šlápl do králičí nory, zlomil by si nohu a ona by si mohla zlámat vaz.
Tu ucítila, že ji nějaká síla zvedá ze sedla - byla tak překvapená, že se ani nebránila.
Alex zastavil koně, postavil ji na zem a sám sesedl. Oslovil ji ne zrovna přívětivě: „Čímpak to je, madame, že přede mnou musíte pokaždé prchat, jen mě vidíte?" Výhružně se nad ní vypínal, zlaté oči mu jiskřily.
395
Pokud snad očekával slzy nebo vztek, dočkal se překvapení: vypukla v smích. „O tom jsem věru nikdy nepřemýšlela," řekla s naprostou upřímností, „ale opravdu jsem strávila hodně času putováním směrem od vás, můj pane."
Upřeně na ni hleděl. Bývala vždycky takhle krásná? Potřásl hlavou, aby zaplašil okouzlení, a řekl: „Vítej doma, Velvet! Chyběla jsi mi."
Byla by bývala raději, kdyby na ni začal křičet a láteřit, ale to jistě přijde později. „Opravdu, Alexi? Opravdu jsem ti chyběla? Ale dlouho ti to netrvalo, než sis místo mne vzal do postele slečnu Wytheovou."
„Ani ty jsi dlouho neváhala mě opustit. Moje tělo ještě nevychladlo a tys už byla na cestě za tatínkem a maminkou."
„Padraic přísahal, že jsi mrtev! Byla jsem v šoku! Byla jsem úplně ochromená bolem, protože jsem tě milovala, a tys neváhal dát ve směšném souboji o čest děvky v sázku celou naši budoucnost! Tolik jsem tě prosila, abys tam nechodil! Prosila jsem tě na kolenou, ale tys neposlouchal, Alexi!"
„A tos nemohla počkat alespoň tak dlouho, abys mě pohřbila, Velvet?"
„Což ty by sis byl přál být pohřben v Anglii, Alexi? Dala jsem příkaz, aby tě odvezli do Skotska na Dun Broc, protože jsem byla přesvědčena, že bys to chtěl."
Zmocnil se ho údiv. Něco se mu matně vybavovalo, snad Mur-rough o tom mluvil. Pak jí na něm tedy záleželo. Pocítil ulehčení. A přece... „Ale doprovázet moji mrtvolu - to se vám nechtělo, že, mylady?"
„Ne, nechtěla jsem jet s tebou. Zlomils mi srdce, ty grázle! Nejspíš by sis přál, abych tě následovala až do hrobu, protože bych byla cestou na Dun Broc určitě žalem umřela! To by se ti bylo líbilo, můj pane? Možná by to ta tvá malá konkubína dokázala, ale já ne!"
„Alanna Wytheová pro mě nic neznamená, Velvet. Měl jsem ji v posteli, přiznávám, ale co ty? Taky jsi dlouho nečekala, než sis našla jiného."
„To není pravda! Šest měsíců putování jsem za tebou truchlila, Alexi. I když mě unesli a poslali k Velkému Mogulovi, pořád ještě jsem truchlila."
„Ale pak už moc dlouho ne, madame. Učinil tě svou ženou velice brzo, jak mi bylo řečeno."
„Ovšem. Byla to otázka zdvořilosti, protože jsem byla darem od portugalského guvernéra. Nebral si mě, bral si dar!"
„No, a koho tedy šoustal, Velvet, tebe, nebo dar?"
396
„Aha," řekla, „to ti leží nejvíc na srdci, viď, Alexi? Podle tebe je v pořádku, když ty si vezmeš metresu, protože ti žena utekla a opustila tě, ale já, která jsem byla skálopevně přesvědčena, že jsem vdova, se znovu vdát nesmím, to je zločin!"
„Mělas ho ráda, Velvet?"
,/ino!"
Při těch slovech se na něj zpříma dívala a první očima uhnul on. Změnila se, pomyslil si, a nevěděl, jestli se mu ta změna líbí. Ale když tu tak stál a pozoroval ji, uvědomil si, že po ní touží. Ba že ji možná pořád ještě miluje. Mnoho toho měli společně překonávat, ale to může napravit jenom čas.
Vztáhl k ní ruku a pravil: „Přijel jsem pro tebe, děvče. Půjdeš se mnou?"
Není si mnou jist, blesklo Velvet hlavou, jako já si nejsem jista jím. A přesto zřejmě hodlá začít znovu budovat společný život, který jsme oba tak nezodpovědně dali v sázku. Pomalu mu podala ruku a jeho prsty ji sevřely. „Ano, Alexi," odpověděla. „Pojedu s tebou."
Její kůň se popásal opodál a dal se snadno chytit. Pomohl jí nasednout a pak nasedl sám. Společně pomalu sjížděli dolů do údolí. Když se vrátili na Queen's Malvern, Alexovi muži už dávno od-sedlali a nahrnuli se k domu. Chystali se být svědky shledání Pan-sy s Dugaldem.
Pansy stála ve dveřích kuchyně, malý Duggie se jí držel za ruku a s palečkem drahé ručky v puse koukal s vykulenýma očima na shluk mužů v kostkovaných suknicích a čapkách. Nemohlo být pochyb o tom, čí asi je syn, a tak se horalé začali pochechtávat a pošťuchovat, střídavě pozorujíce Pansy, Dugalda a chlapečka. Du-gald zůstal stát jako zkamenělý s otevřenými ústy.
Konečně Pansy řekla: „No, co koukáš, ty vrtáku, řekni něco! Vždyť chlapce k smrti vyděsíš!"
„Jakpak se jmenuje?" zmohl se Dugald na otázku a při tom nervózně přešlapoval.
„Dugald Geddes, stejně jako ty," odpověděla.
„A kolik je mu?"
„Den po svatém Michalu mu budou dva roky," oznámila mu Pansy.
„Ale, jak to přijde..." Dugald znovu přešlápl.
„No, jestli se snad nepamatuješ, Dugalde Geddesi....!" začala dívka uraženě, zatímco se ostatní chlapci dusili smíchy.
„Ale vždyť to bylo jen jednou!" vyrazil ze sebe.
„Máti říká, že jednou je až dost!" odpověděla a Dugaldovi kamarádi vypukli v řehot.
397
„Pane Bože na nebi, člověče," řekl jeden, „přece bys ho nechtěl zapřít? Ten je určitě tvůj, to se nedá oddiskutovat!"
„N-ne, vidím, že je můj," neochotně koktal Dugald.
„A pořád ještě máš v úmyslu se se mnou oženit?" chtěla vědět Pansy.
„Ano," odpověděl bez zaváhání.
„Tak si jdi umýt ruce a obličej, Dugalde Geddesi. Otec Jean-Paul už čeká." Sklonila se k dítěti: „Řekni ,ahoj' tatínkovi, Duggie." Ale malý jen, k Dugaldovu zklamání, zabořil obličej do matčiných sukní.
„Jenom se stydí," řekla Pansy. „Není zvyklý na chlapy v čapkách a sukních s holými koleny; počkej, za chvíli si ho získáš."
To se už Dugald neudržel a chytil ji do náruče.
Když Alex viděl tu scénu ze sedla, otočil se s úsměvem k Vel-vet. Bylo to vůbec poprvé, co se na ni usmál. „Moc se mu po ní stýskalo. Dugald bude Pansy dobrým manželem," řekl.
„Ona ho má ráda," podotkla Velvet klidně. „Měla tam nápadníků dost a dost z řad nejlepších vojáků Velkého Mogula, ale protože věděla, že její Dugald někde žije, nesvedli s ní nic."
Alex sesedl, pomohl i jí seskočit z hřebce a stájníci oba koně rychle odvedli. Společně kráčeli do domu. Když je Skye uviděla přicházet, řekla si, že asi uzavřeli příměří.
„Vítejte na Queen 's Malvern, Alexi," půvabně se uklonila.
Políbil jí ruku. „Velvet se mnou hodlá odjet," oznámil jí.
„Ale jistě ne hned, pane. Vždyť víte, že jsme za posledních pět let dceru skoro neviděli."
„Bude nám potěšením zůstat nějaký čas u vás, madame," řekl rozvážně a Skye pochopila, že se snaží Velvet zavděčit.
„Ráda bych se vykoupala," podotkla Velvet. „To byla pěkně ostrá vyjížďka! Možná že s večerem přijde bouřka. Mohla bys mi, mami, půjčit Daisy? Nechci Pansy vytrhovat ze shledání s Dugaldem."
„Jistě, drahoušku. Alexi, moc ráda bych s vámi mluvila; než se Velvet vykoupe, můžeme si chvíli popovídat."
„Ať dají Alexovy věci do mého pokoje," řekla Velvet matce. „Musíme mít společnou ložnici už kvůli příbuzným."
„A hlavně z praktických důvodů," zasmála se Skye. „Všechny ložnice jsou plně obsazené všemi tvými sestrami a bratry, jejich manžely a potomstvem. Běž se vykoupat a my si s Alexem v klidu pohovoříme." Zářivě se na dceru usmála, ale ta už spěchala po schodech nahoru. „Pojďte, mylorde," řekla Skye zeťovi. Šel za ní poslušně do knihovny, kde už čekal Adam.
Když se usadili, obrátila se Skye k Alexovi s otázkou: „Rozhodl jste se, pane?"
398
„Už jsme si s Velvet promluvili. Je ochotná jet se mnou do Skotska, jak jsem vám už řekl."
„A přemýšlel jste nad tím, co jsem vám napsala, Alexi? Budete mít dost trpělivosti?"
„Ještě nevím," odpověděl upřímně. „Vím jenom, že chci, aby se mnou odjela. Nevím ještě, jak moc ji miluji, ale nechci ji znovu ztratit."
Skye přikývla. Dovedla ho pochopit; nicméně Adam tak velkomyslný nebyl. Zamračil se na zetě a zavrčel: „Koukej jí radši neubližovat, chlapče. Buď si synem Anguse Gordona nebo ne, zabiju tě, jestli jí ublížíš!"
„Adame!" klidnila Skye manžela jemně.
„Ne, holčiko, myslím to vážně. Už zkusila dost. Ať radši zažádá o zrušení manželství, než aby kvůli němu trpěla," prohlásil.
Alex se kupodivu neurazil. „Vynasnažím se, můj pane, ale nezapomeňte, že i já jsem trpěl. Přesto doufám, že se časem mezi mnou a Velvet všechno upraví."
„Kdy chcete vyjet?" chtěl vědět Adam.
„Za několik dní, možná za týden nebo o trochu později. Nechci Velvet tak brzy odtrhnout od rodiny po tak dlouhém odloučení."
„Hmm," souhlasně přikývl Adam. „To je rozumné."
„Vidíš," řekla Skye, „Alex se poctivě snaží překlenout propast, která je dělí." Vstala a položila ruku Alexi Gordonovi na rukáv. „Vím, že to nebude snadné," řekla, „ale pořád mám pocit, že jste si s Velvet souzeni. Myslete na to, Alexi! Vynasnažíme se vám pomoci."
Povstal, a shlížeje na ni dolů, se usmál. Při tom si pomyslel, stejně jako kdysi před lety, když se slavilo jeho zasnoubení s Velvet, že jeho tchyně je opravdu krásná žena. Ale i jeho žena byla krásná a v tu chvíli se nemohl dočkat, až ji zas uvidí. „Vynasnažím se, madame," sliboval.
„Vím," odpověděla s jistotou. „Sluha vám ukáže vaše apartmá."
Když ho propustila, obrátila se k Adamovi. „Nechme je na pokoji, lásko. Tohle nemůžeš zařídit za Velvet, tak jako jsi vyřídil to první. To si musí vyřídit s manželem sama a ještě zažijí dost nepříjemností, než se smíří. Což to tak nebylo i s námi?" Usedla mu na klín a položila mu hlavu na rameno.
„Nikdy jsem nesnášel pomyšlení, že bys měla trpět," mumlal.
„Vím, ale ty i já jsme udělali s Velvet velkou chybu. Příliš jsme ji rozmazlili, příliš jsme ji chránili před světem. Je odvážná a silná, Adame. Daleko od nás dokázala nejen přežít, ale i zachránit komornou. Vyhraje i tentokrát, když to necháme na ní."
399
„O Velvet starost nemám, ale dělá mi starosti, jak se zachová Alex..."
„Dělá, co může, lásko, ale není jako ty. Svým způsobem byl i on dosud chráněn před každým příkořím, ani on se ještě nemusel s ničím vyrovnávat. Nezapomeň, že když jsme se setkali my dva, byla jsem už potřetí vdovou a tys měl za sebou život u dvora jak ve Francii, tak v Anglii. Alex ale strávil většinu života na Dun Brocu, až na těch pár let, co studoval. Je to vlastně hrdý náčelník klanu horalů ze skotské Vysočiny a pomyšlení, že jeho žena náležela jinému, ho musí přivádět k šílenství. Upřímně řečeno mě až překvapuje, že je tak rozumný." Políbila manžela na tvář.
Adam vyhledal její ústa a vášnivě ji políbil. „Tenkrát i teď, holčičko, bylo pro mě nejdůležitější, že konečně patříš jen mně," řekl.
Usmála se na něj. „Ty jsi ovšem, drahoušku, zcela výjimečný muž."
Adam de Marisco se na ni potutelně ušklíbl a začal jí hladit ňadra. „A vy, madame, jste zcela neobyčejná žena."
„Pane!" kárala ho žertem, „pozor, jsme už dědečkem a babičkou! Neměl bys už pomalu přestat, starý chlípníku?"
„Za žádnou cenu, madame," odpověděl a sesadil ji z klína, aby mohl jít zamknout dveře knihovny. „Alespoň ne pokud mám svou sladkou Skye, aby mi zahřívala postel."
Jejich oči se setkaly a Skye vřele objala manžela, s nímž už žila devatenáct let. „Jsem s tebou tak šťastná, drahoušku! Dodržel jsi slovo, když jsi mi kdysi slíbil, že pro mě pobiješ všechny draky a že po tvém boku budu v bezpečí."
„Kéž bych tak mohl pobít draky i pro Velvet," řekl, „ale to bude teď Alexovým úkolem." Pak sklonil tmavou hlavu a políbil ji - v tu chvíli šťastnější než jeho zeť.
Alex stoupal po schodech váhavě. Velvet sice přivolila k odjezdu do Skotska, ale nepřestávalo mu dělat starosti, jak bude jejich manželství vypadat dál. Netají se s tím, že Akbara milovala. Miluje ho ještě? Bude vůbec někdy milovat jeho, Alexe? A bude moci on milovat ji? Anebo ji snad nikdy milovat nepřestal? Zhluboka povzdechl, a když sluha otevřel dveře do Velvetina apartmá, na okamžik zaváhal na prahu. Když za sebou zavíral dveře, uslyšel hlasy v ložnici.
„Smím vstoupit?" zeptal se zdvořile.
Velvet sedící v dubové kádi nadzvedla obočí. Copak to s Alexem je? Nadělá s ní, jako by byla ze skla? „Pojď dál, můj pane. Jsem hotová."
400
„Ne, ještě nejste, dokud jsem vám nevydrbala krk," řekla Daisy.
Velvet se zasmála. „To je matka Pansy, Alexi," řekla, když vstoupil. „Daisy, to je hrabě z BrocCairnu. Tvůj pobočník Dugald už je šťastně ženatý s mou komornou, Alexi; Pansy nemámila čas."
„Když se podívám na vnuka, nemyslím si, že by to bylo až tak brzo; a stejně s Braném čekáme, že nás ti dva udělají dědečkem a babičkou podruhé, ještě než uplyne rok," řekla pyšně Daisy. „Nejvyšší čas, abyste i vy měla vlastní děti, paní Velvet. Když jste se teď znovu shledala s manželem, měli byste už založit rodinu."
Na okamžik se Alexovi zazdálo, že Velvet přeběhla po čele chmura, ale když promluvila, řekl si, že se asi mýlil. „Pravda, Daisy, nejvyšší čas, abychom měli dítě," řekla. Pak vstala a vystoupila z kádě.
V Alexovi se zatajil dech. Už zapomněl, jak je dokonalá. Ta smetanová pleť a oblá ňadra! Paže a dlouhé nohy měla poněkud silnější, plnější, než si pamatoval. Nic na ní nikde nepřetékalo, ale rozmarná novomanželka-dítě byla ta tam. Vrhla na něj koketní pohled, zatímco ji Daisy osušovala, pudrovala a nakonec oblékala do jablkově zeleného hedvábného županu.
„Můžeš jít, Daisy. Učešu se sama."
„Pansy vás přijde obléknout k večeři, paní Velvet."
„Ne, jen jí dopřej času, ať je se svým ženichem, pokud to ovšem nebude vadit vám, můj pane." Alex přikývl na souhlas. „Pošli mi sem jen služebnou, Daisy."
„Dobře, paní Velvet." Daisy se uklonila a opustila pokoj.
Dlouho stáli Velvet s Alexem proti sobě, mlčky se pozorovali, až řekla: „Pojďme si sednout ke krbu, pane. Ochladilo se a už prší, jak jsem předpovídala." Ukázala ven na nebe a pak se posadila do křesla u krbu. „V Indii je celé jedno roční období dešťů, a když tam začne pršet, voda se z nebes přímo valí."
„Jaké to tam je?" vyptával se zvědavě.
„V Indii?" usmála se. „Tam je země zelená, šedá a hnědá. Celé měsíce tam praží slunce bez mráčku, až jsem si myslela, že umřu, jestli se nedočkám alespoň jednoho podmračného dne. Neuměla jsem si ani představit, že někde na světě může být tak horko. Na noc jsem se málokdy oblékala, většinou se tam spí bez šatů. Vzduch nad rozpálenou zemí se tam viditelně chvěje vedrem. V Láhauru to bylo o něco lepší. Sice pořád vedro, ale alespoň tam byly zahrady a zeleň. Přesto se mi stýskalo po svěží Anglii."
„Ve Skotsku je všechno zelené a slunce tam nezasvitne třeba několik týdnů; možná že se ti zase zasteskne po slunci Indie," řekl tiše.
401
Zavrtěla hlavou. „To mi nebude vadit, Alexi."
„Opravdu chceš jet se mnou, děvče?" dotazoval se naléhavě.
„Alexi, vždyť nám nic jiného nezbývá! Jsme oddáni. Mohla bych ti tvrdit, že se nic nestalo a že můžeme začít tam, kde jsme přestali tenkrát v ten zasněžený den v únoru před dvěma a půl lety, ale nedokážu to. Měla jsem za to, že jsi mrtev. Celou svou bytostí jsem milovala jiného. Srdce mi láskou překypovalo a jediný jeho dotek mě plnil rozkoší. Nemohu to popřít a ani nechci, ani kvůli tobě ne, Alexi. Vím, že je to pro tebe bolestné, ale kdybych ti lhala, stejně bys to vycítil, poznal, a nejistota by pořád stála mezi námi."
„Máš mě ráda, Velvet?"
„Kdysi jsem tě milovala, Alexi." Víc neřekla; pocítil nával vzteku; cítil se odvržen.
„Opustila jste mě, madame," procedil sevřenými zuby. „Probudil jsem se v cizím domě, oslabený ztrátou krve, s tvým jménem na rtech, ale tys tam nebyla, Velvet. Když mi později řekli, žes odjela z Anglie za rodiči, nemohl jsem tomu uvěřit."
„Neopustila jsem tě, Alexi. Ne tak, jak si myslíš. Když mi Pad-raic řekl, že tě zabili, myslela jsem, že se zblázním. Mé nejhorší předtuchy se splnily, vždyť jsem nechtěla, aby ses bil. Byla to tak strašná bolest, že jsem se jako dítě, kterým jsemtehdy ještě byla, chtěla utéci k rodičům. Utekla jsem, ne od tebe, Alexi, ale od té strašné skutečnosti, kterou jsem nedokázala unést. Co mi v Anglii bez tebe zbývalo? Neměli jsme ani děti, abych v nich hledala útěchu. Společně jsme prožili jen tři měsíce manželství a pár měsíců předtím, kdy jsme se vlastně pořád hádali."
„Vždyť jsem se ti přece dvořil ještě předtím, než jsme se vzali!"
Zasmála se. „Ne, Alexi. Tys mě dobýval jako nějaký hrad, který chceš pokořit, a také jsi mě dobyl, ale o dvoření nevíš nic."
„A Akbar, ten věděl?" Probodával ji zlobným pohledem.
„Ano," řekla klidně, „ale to teď s námi dvěma nemá co dělat, Alexi. To je uzavřená kapitola a už o ní nikdy nebudu mluvit, má-me-li se pokusit znovu vybudovat manželské soužití."
„Máš z toho strach, Velvet?"
„Ano," řekla pomalu.
„I já," svěřil se v záchvatu upřímnosti.
„Víš co, odjeďme na Dun Broc už za dva dny," řekla najednou.
„Cože?" zeptal se překvapeně.
„Queen 's Malvern praská ve švech, co je tady příbuzných, a dokud tu budem, zůstanou i oni, pořád nás budou pronásledovat tázavými pohledy, budem pořád zakopávat o děti. Ujistíme rodiče, že se nehodláme vzájemně zamordovat, a pak odjedeme domů, na
402
Dun Broc. Pořád ještě toužíš po dědici, ne? Promarnili jsme už dost času, Alexi. Nač čekat?"
„Ale ty mě nemiluješ, Velvet. Řeklas to."
„Naše manželství bylo sjednané, jako tolik jiných, Alexi. V kolika manželstvích, myslíš, si mohou dovolit ten luxus, aby byli do sebe zamilovaní? Kdysi jsme se milovali a snad to znovu dokážeme, až pomine stres z odloučení. Lépe se poznáme, naučíme se spolu vycházet, ale dokud bude kolem nás celá rodina, nemáme šanci."
Zamyslel se nad jejími slovy a uznal, že to zní rozumně. „Už je z tebe zralá žena, uvážlivější, než jak jsem tě znával," řekl vážně.
„Ano, Alexi, je to tak," odpověděla.
Odpověď mu sice zněla dvojsmyslně, ale do očí mu Velvet hleděla bez mrknutí.
„Pak tedy za dva dny odjedeme, děvče. Pro cestu na sever je příznivá roční doba."
Rozhodnutí oznámili hned ten večer při rodinné večeři, a jak Velvet předvídala, všichni byli překvapeni. Námitky klidně a pevně zamítla, takže i Skye se přesvědčila, že nejmladší dcera to, co jí řekla před několika dny, myslela vážně.
„Když dá žena najevo slabost, stává se snadnou kořistí těch, kdo ze slabosti těží. Už nikdy v životě nechci být ničí obětí! Nikdy\ Musím být pevná, protože jinak se při nejbližším protivenství úplně sesypu."
Adam bručel a vrhal na zetě temné pohledy, ale Velvet řekla: „Já to tak chci, táti. Alex by byl chtěl zůstat déle, ale já už se těším na Dun Broc"
Skye položila chlácholivě ruku na manželovu paži a Adam s povzdechem vzdal další diskusi. „Budeš mi chybět, panenko, ale máš pravdu. Máte nejvyšší čas, abyste se usadili. Jeďte tedy a vězte, že vás provází naše požehnání a modlitby."
„Děkuji, tatínku," řekla Velvet mile.
Tím se ovzduší vyčistilo a rodinné shledání pokračovalo. Začala skvělá hostina, při níž Velvet až zaslzela, protože zas po dlouhé době viděla všechna ta výborná jídla. Ohromný roštěnec naložený do soli se opékal na rožni. I se šťávou ho na veliké míse přinesli na stůl čtyři sloužící. Nabízela se veliká šunka s medovou polevou, srnčí pečené, kachny plněné švestkami a broskvemi v třešňové omáčce, masové koláče s křupavou kůrčičkou a z ozdobných otvorů v čerstvých paštikách stoupala voňavá pára.
Alex přispěl k hostině zcela neobvyklým způsobem. Několik mužů z jeho družiny vezlo až ze Skotska několik beček vody s ži-
403
vými lososy. Teď se tedy mohli dušení lososi na stříbrných mísách, krásně ozdobení řeřichou, podávat při shledání rodiny de Marisko-vých.
Ze zámeckého hospodářství se na stole objevila mrkev, špenát, cibulky, ředkvičky a salát. K tomu se jako příloha jedl čerstvý chléb, při pečení potřený bílkem, takže se krásně leskl, sladké máslo, normanský sýr brie a obzvlášť jemná paštika z husích jater. Poháry byly stále plné skvělého burgundského z vinic Velvetiných prarodičů v panství Archambault ve Francii.
Jako dezert se objevily hrušky pečené se zázvorem, velké purpurové hrozny z Francie, raná jablka z Devonu, koláč máčený v marsale a tenké sladké sušenky.
Po jídle Skyeiny děti pobavily přítomné, mezi nimiž byl tentokrát i Sir Robert Small s paní Cecily, hudební produkcí. Velvet usedla ke spinetu, Deirdre se chopila harfy, Padraic hrál na hoboj, Murrough na buben. Willow měla ze všech Skyeiných dětí nejhezčí hlas, ohebný a čistý, takže se ujala zpěvu. Brzy se k ní přidali ostatní a za chvíli zněla velká síň na Queen's Malvern sborovým zpěvem.
Později zůstali starší sedět u stolu, kde si dál pochutnávali na víně, a mládež spolu s dětmi začaly hrát na slepou bábu, na schovávanou a na fanty. Bylo při tom mnoho smíchu a jekotu. Skye přihlížela s úsměvem, šťastna, že má celou rodinu kolem sebe, i když ji - upřímně řečeno - udivovalo, že je v jedenapadesáti babičkou celkem sedmadvaceti vnoučat. Ne, opravila se v duchu: osmadvaceti, když připočítá Velvetinu dcerku v Indii. Právě teď bylo čtrnáct vnoučat v domě, a přistihla se, že už se těší, až odjedou, byť je všechny do jednoho má stejně ráda. Usmála se a Adam tázavě zvedl obočí.
„Zbožňuji je," řekla, „ale budu ráda, až vypadnou."
S úsměvem přikývl, ale paní Cecily, která měla tenké uši, zamumlala: „To tu bude jako v hrobě."
„Deirdre vás přece prosila, abyste jela s nimi a nějaký čas u nich pobyla," připomněla Skye přítelkyni. „Byla by moc ráda, kdybyste jí s dětmi trochu pomohla."
Stará dáma se rozzářila. „No, možná," připustila, „bych k nim mohla na krátkou návštěvu. Mám její děti tak ráda."
„Mám podezření, že je Deirdre už zase těhotná, i když mi ještě nic neřekla; ohromně byste jí pomohla, paní Cecily," řekla Skye.
„Promluvím s ní, Skye, a mně se jistě svěří, ale kdyby se mělo na jaře něco narodit, bude mě určitě na Blackthorn Priory zapotřebí alespoň pár měsíců."
404
Skye položila paní Cecily dlaň na hřbet ruky a hřejivě se na ni usmála. „Ano, má drahá, my všichni vás pořád potřebujeme, to je jisté. Po celá ta léta jste pro nás byla skálou jistoty a modlím se, abyste s námi zůstala co nejdéle."
Paní Cecily na oplátku pohladila Skye ruku. „Ale ne navždy, má drahá. Jen tak dlouho, jak nám dopřeje Bůh. Nezapomeň, že už mi bylo v květnu sedmdesát šest. Když mi Bůh dopřeje, abych ještě spatřila Velvetino první dítě, pak se mohu pokojně rozloučit se světem."
Skye hledala očima nejmladší dceru. Velvet seděla s manželem u krbu, a když se ji dvě malé neteře, Cecily a Gabriella Edwarde-sovy, snažily zatáhnout do hry na fanty, zavrtěla jen s matným úsměvem hlavou. Ano, myslila si Skye, bude nejlíp, když odjede do Skotska co nejdříve. Ztráta dítěte je pro ni pořád ještě otevřenou ranou. Musí už nutně začít nový život. Měla by mít co nejdřív další dítě. Bože, dej, ať počne brzy!
Velvet ucítila matčin pohled a znejistěla. Vstala a řekla Alexovi: „Jsem unavená, chci do postele."
Vypadala tak sklíčeně, že si začal dělat starosti: „Je ti dobře, děvče?"
„Jsem jenom unavená," opakovala.
„Můžeme odejít, nikdo si toho nevšimne," odpověděl a vzal ji pod paží.
Když Skye viděla, jak vyklouzli, znovu vyslala k nebi modlitbičku za dceru; modlila se, aby byla dlouho šťastná, aby konečně vedla klidný a spokojený život a nejvíc za to, aby se dokázala znovu zamilovat do manžela.
V apartmá našli Alex s Velvet Dugalda a Pansy - Velvet se najednou zazdálo, že už tu scénu jednou viděla. Alex s Dugaldem odešli do Alexova pokoje, zatímco Pansy pomohla Velvet s odstro-jováním. Šaty pak odnesla a podala paní umyvadlo s teplou vodou, vonící po karafiátech, a kousek voňavého mýdla.
„Jasmínová voňavka nám už skoro došla a v Anglii ji nedostaneme."
„Nepoužívej ji," nakázala ostře Velvet. „Schovej ji někam, nechci, aby mi připomínala Indii."
„Ano, mylady," odpověděla poslušně komorná.
„Jsi šťastná, Pansy? A jak se Dugaldoyi líbí malý Duggie?"
„Je na něj pyšný jako páv, mylady! Řekla byste, že ho udělal sám, bez mého přispění a chtěl by co nejdřív dalšího." Zachichotala se. „Mužskému se to řekne, že, paní?"
405
Velvet se usmála. „Je to dobrý chlapík, Pansy, a podle toho, jak se na tebe dívá, je do tebe zamilovaný. Dobře se o něj starej, děvče!"
„Ano, mylady, to budu, i když Bůh je mi svědkem, že jsem si nemyslela, že ho ještě někdy uvidím! Měla jsem štěstí."
Komorná se při povídání nezastavila, pomohla Velvet svléci spodní prádlo, punčochy a střevíce a všechno odnesla. Pak vzala pavučinkově jemnou hedvábnou noční košili meruňkové barvy a chtěla ji Velvet navléci. Ta ji však odstrčila.
„Ne," řekla, „je mi zima, Pansy, a v té košili bych zmrzla. Dej mi obyčejnou bílou."
Maceška zvedla obočí, ale neřekla nic. Uposlechla a podala paní jednoduchou bílou noční košili s dlouhými rukávy s bleděmodrými stužkami u krku.
Velvet si stužky úhledně zavázala, a když si vyčistila zuby křídou s lístky máty, vlezla do postele. „Už můžeš jít, Pansy, a přijď až ráno, až pro tebe pošlu. Budu dlouho spát a ty budeš mít dost co dělat s manželem a s dítětem. Dobrou noc."
„Dobrou noc, mylady a Bůh vám žehnej!" komorná se uklonila a odešla.
Velvet sfoukla svíčku u postele. Odlesk z krbu bude Alexovi stačit, aby viděl na cestu. Zachumlala se do pokrývek, až jí byl vidět jenom nosík. Přesto jí bylo pořád chladno. Zachvěla se. Netřásla se ani tak chladem, vždyť byl konec srpna, ale spíš strachem. Bála se a nechtěla si to přiznat. Nebyla už žádná panenská nevěsta, která čeká na ženicha. Byla zralá žena, která už ve svém mladém životě měla dva manžely a porodila dítě. Když uslyšela Alexe přicházet, zavřela pevně oči a dýchala pomalu a zhluboka. Snad uvěří, že spí.
Ucítila chlad, když nadzvedl přikrývku a postel zasténala pod jeho vahou. Ztuhla, když se k ní přisunul celým dlouhým, štíhlým tělem. Když ji chtěl vzít do náruče, zpanikařila a vykřikla: ,JSIe!"
Alex na okamžik strnul. Vždyť byla jeho manželka, ne nějaká zajatkyně, kterou by si mohl vzít násilím. První reakcí byl vztek, ale pak ucítil, jak se chvěje, a proto řekl něžně: „Velvet, děvče, vždyť jsem tě chtěl jen vzít do náručí. Už je to tak dlouho, co jsem tě naposled držel! Ale jestli je ti to nepříjemné, nemusím."
„Odpusť," zašeptala, ale neodstrčila ho a za chvíli třes ustoupil nejvzdálenějšímu náznaku vzrušení.
Ležel dál ve tmě, z ohně už zbýval jen oranžový oharek, jeho žena stočená zády k němu, zřejmě vyděšená, že by se mohl dožadovat svých práv, a tu v náhlém záblesku poznání pochopil. Po celou dobu, dva a půl roku, na ni myslel jako na živou, zatímco ona
406
ho pokládala za mrtvého. Zatímco on marnil čas pletkami s Alan-nou Wytheovou, ona si vybudovala nový život s jiným mužem„ jen aby pak od něj byla násilně odtržena. Má velkou vnitřní sílu. Už vyslechl od jinak mlčenlivého Dugalda historii o záchraně života Pansy a nenarozeného Duggieho.
„Je to ohromná žena, mylorde! Ohromná! Ta dá rodu BrocCair-nů skvělé syny," řekl tehdy Dugald.
Alex se ve tmě pousmál. Dokud se rána ve Velvetině srdci ne-zahojí, nebudou žádní synové a zhojit ji může jen on, vždyť jen jeho zaslepená pýcha tu ránu způsobila. „Neboj se mě, Velvet," promluvil jemně. „Rozumím ti, opravdu tě chápu."
„Připadám si tak pošetilá," odpověděla, „ale ještě se s touhle stránkou manželského života nedokážu vyrovnat, Alexi. Prosím tě, Alexi, buď trpělivý. Snažím se ze všech sil, věř mi!"
„Rozumím," odpověděl. „Já byl pro tebe mrtvý, ale Akbar není."
„Ano."
„Pak mu tě musím přebrat, děvče, a věru se o to pokusím. Neumím zacházet s loutnou ani zpívat serenády. Nedokázal bych dát dohromady verš, ani kdyby na tom závisel můj život, ale snad ti dokážu i jinak dát najevo, že tě miluji, když mi k tomu dáš příležitost. Chceš, děvče?"
Okamžik nepromluvila a pak konečně řekla: „Ano." Nic víc, ale otočila se mu v náručí, vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho na ústa, načež se k němu znovu obrátila zády.
V Alexovi srdce poskočilo! Cítil se jako poprvé zamilovaný mladík. Nebude to snadné, věděl to. Musí potlačit pýchu, aby znovu získal srdce své ženy, aby zapomněla na toho druhého, ale on to dokáže! Chce ji! Ach, tolik po ní touží. Ať pro to bude muset udělat cokoliv, nevadí, jen když se Velvet zas jednou na něj láskyplně usměje jako tehdy před dvěma a půl lety. Odhrnul jí husté vlasy a políbil ji na šíji.
„Dobrou noc, děvče," zašeptal.
„Dobrou noc, můj pane," odpověděla.
Kapitola čtrnáctá
Posledního dne měsíce srpna léta Páně 1591 zdolala družina hraběte z BrocCairnu pohoří Cheviot a překročila hranici mezi Skotskem a Anglií. Cestovali pomalu, protože Velvet byla po dlouhém
407
putování z Indie stále ještě unavena-: Pro Alexe byl ten poslední týden podivný. Od chvíle, kdy si znovu vyžádal svou ženu, připadala mu Velvet ve dne pořád ještě ne zcela ve své kůži, ale v noci už se přestala chvět. Věděl, že by se nebránila, kdyby se s ní chtěl milovat, ale bylo by mu to připadalo jako znásilnění. Čekal; čekal, až po něm zatouží tak, jako on po ní. Skye mu radila k trpělivosti a věru měla pravdu. Doufal jen, že mu trpělivost vydrží; nebylo totiž snadné líhat noc co noc vedle ní a nemilovat se s ní.
Cestou přes Cheviotské pahorky, bylo ve dne ještě teplo, ale všude kolem už bylo vidět známky nadcházejícího podzimu. Vřes už kvetl a Velvet mohla cestou pozorovat celé koberce růžovofialo-vých květů. Včely a čmeláci si vřes oblíbili a čile létali z květu na květ, sbírajíce nektar na lahodný med. Borůvkové keře už dávno ztratily své plody, ale jejich listí se začínalo barvit do červena a tak spolu vytvářelo malebný ráz krajiny. Sem tam se popásaly skupinky ovcí. Celý kraj vyjadřoval klid a mír. Přesto muži BrocCairno-vy družiny neochabovali v ostražitosti.
Alex poslal k bratranci, hraběti Bothwellovi, posla se žádostí o pohostinství na Hermitagi. Bothwell zas jednou u svého bratrance, krále Jakuba, upadl v nemilost. Král vyslal na počátku léta lorda Homea, aby ho zajal a uvěznil. Sandy Home ale dal přednost rybaření a lovu ve společnosti Francise Stuarta-Hepburna před jeho zatčením, a tak zůstal u přítele na Hermitagi návštěvou.
Většinou se usuzovalo, že králův hněv vůči hraběti Bothwellovi rozdmýchává královský kancléř, John Maitland. Maitland docílil, že byl hrabě Bothwell několik měsíců vězněn v edinburském hradu; o svatojánské noci se mu ale podařilo uprchnout a veřejně Maitlanda zesměšnit, když ho v Nether Bow vyzval, aby vylezl a znovu ho vsadil do vězení, jestli si troufá, zatímco se prý kancléř krčil v kabinetu. Celý Edinburg se tehdy bavil na účet mistra Maitlanda a ten to hraběti nezapomněl. Když se od jistého pážete dozvěděl, že se lord Bothwell tajně dvoří Catrioně Leslieové, krásné hraběnce z Glenkirku, dal se Maitland slyšet před králem, že jak hrabě Bothwell, tak lady Leslieová usilují o rozvod se svými partnery a chtějí se vzít. Každopádně už Bothwellova žena, Magdalena Douglasová, dostala soudní rozhodnutí o rozvodu. Král Jakub pak využil i předchozích Bothwellových přestupků spolu s obviněním z „necudného vztahu k jisté dámě ode dvora", aby ho postavil mimo zákon. Zároveň zabránil lady Leslieové v rozvodu. Lady se však králem nenechala zastrašit a setrvala při svém milenci, králi Jakubovi navzdory.
Za těchto okolností by se byl Alex Bothwellovu hradu vyhnul.
408
Nikterak netoužil přivolat na rod BrocCairnů králův hněv. Ale Vel-vet neměla dost sil urazit tak dlouhou vzdálenost na jeden zátah, takže se na Hermitagi zastavit museli. Doufal jen, že se to král nedoví.
Sotvaže dojeli na dohled kamenného hnízda Bothwellů, otevřela se brána a vypustila skupinu jezdců, cválajících jim v ústrety.
Francis Stuart-Hepburn se usmíval od ucha k uchu, když se zdravil s bratrancem z BrocCairnů. „Alexi! Jak rád tě vidím!" Obrátil se pak k Velvet a jeho pohled zvážněl: „Jsem rád, že už jste v pořádku doma, má drahá," řekl.
Velvet se draly slzy do očí, musela mrkat, aby je zaplašila. „Děkuji, Francisi," odpověděla a Alex konečně po mnoha dnech zahlédl v koutcích jejích úst úsměv. „Prý je z vás, mylorde, král celý bez sebe. Myslela bych si, že už jste z toho škádlení Jeho Veličenstva vyrostl."
Bothwell se zašklebil. „Když on je Jakoubek tak lákavý terč, děvče," odvětil. Pak trochu popojel, aby mohli vidět jezdce za ním, a Alex s Velvet s úžasem shledali, že je to žena. „Tohle je Cat Les-lieová," řekl Bothwell prostě. „Jednoho krásného dne se s ní ožením."
„Oh, Francisi! Konečně jste i vy našel štěstí!" vykřikla Velvet. „Jsem tak ráda! Tak ráda!"
Bothwell se při těch slovech začervenal, ale z úst krásné lady Les-lieové vyrazilo krátké zasmání. „Kdyby nebyla manželkou tvého bratrance, musela bych žárlit," žertovně se obrátila na Bothwella.
„Velvet je ta nejsladší holčička pod sluncem," řekl Bothwell, „ale na celém světě pro mě existuje jenom jedna žena, Cat, a to jsi ty, drahoušku."
Teď byla řada na lady Leslieová, aby se půvabně zarděla, a Velvet si říkala, že hned po její matce je Kateřina ta nejkrásnější žena, co kdy viděla. Vysoká, štíhlá, s plnými ňadry měla Cat pleť stejně bílou jako Velvet, zelené oči a tmavě plavé, medově zbarvené vlasy. Tvář měla do srdíčka s malou vzdoro vitou bradičkou. Slušelo jí to v jelenicových jezdeckých kalhotách, krémové hedvábné košili, u krku rozhalené, a kožené kazajce se stříbrem zdobenými kostěnými knoflíky. Jezdecké boty měla až ke kolenům a bohaté vlasy jí spadaly na ramena.
„Není to bezpečné, zůstávat moc dlouho před hradbami," upozorňoval Francisův bratr z levého boku, Hercules Stuart.
Bothwell přikývl a otočil koně, vedl je za sebou do hradního nádvoří. Když sesedli, pravil: „Cat, ukaž lady Gordonové její apartmá. Vypadá unaveně."
409
„To také jsem," připustila Velvet. „Už dlouho jsem nepodnikla tak dlouhou jízdu."
„Přinejmenším tři roky, že?" dobíral si jí.
Velvet se na okamžik zamyslela a pak jí úsměv znovu rozjasnil tvář: „Ano, Francisi, už to budou tři roky, viďte?"
Nepřestával žertovat: „Zdáte se mi nějak krotší než tenkrát, mylady."
„Jen co naberu sil, pak uvidíte, pane!" odpověděla Velvet čtverácky a přitom si uvědomila, že se jí po dlouhé době vrátila dobrá nálada.
Cat Leslieová vzala Velvet pod paží. „Pojďte, lady Gordonová, vsadím se, že toužíte po koupeli, a jestli si nedáte přinést vodu hned, bude pozdě, protože už se blíží hodina večeře."
Obě dámy odešly a Francis pobídl hosta do hlavní síně; cestou pokynul, aby jim přinesli víno. Když hosta pohodlně usadil, pravil Bothwell: „Podstoupil jsi tím, žes přijel ke mně, velké riziko, Ale-xi. Jsem v nemilosti a postaven mimo zákon. Jestli se to bratranec Jakoubek dozví, budeš mít nepříjemnosti."
„To musím riskovat, Francisi. Velvet už neměla sílu jet dál. Dokonce bych se tu rád pár dní zdržel, než pojedeme dál na sever."
„Zastavíš se v Edinburgu?"
„Musím."
„Pak tedy řekni Jakoubkovi, že jsi tu byl a proč. Pak tě nikdo, zvláště Maitland, nebude moci obvinit z proradnosti. Chce srazit na kolena roďovou šlechtu, Alexi. Začal se mnou, ale dej pozor, protože nejspíš už jde po krku i Huntleymu. Pěkně ctižádostivý ptáček, tenhle mistr Maitland! Kdyby se mu podařilo zlomit moc rodových hrabat, mohl by točit Jakubem podle svého."
„Je pravda, co jsem slyšel cestou na jih, že Jakub zabránil rozvodu lady Leslieové s Glenkirkem?"
„Ano! Ten bastard! Násilím ji přinutil být mu po vůli, a když mu utekla, přišla sem za mnou. Už nějaký čas jsem do ní byl zamilovaný, ale ona to nevěděla, až když u mne vyhledala útočiště. Královna nějaký čas Jakuba udržela, aby rozvodu nebránil, aby se do toho nepletl, ale Maitland nějak vyčenichal, že je Cat u mě. Královna samozřejmě nemá ani potuchy, že si její manžel a král sám na Cat brousí zuby. Hrozně by ji to ranilo, a navíc, Cat královnu miluje, a je jí oddána, což Jakub moc dobře ví."
„A co bude s tebou, Francisi?"
„To nevím, Alexi, možná že jednou vyhledám útočiště na Dun Brocu," smál se. „Přijmeš mě tam?"
„Ale jistě!"
410
Sluha přispěchal s vínem a oba muži se postavili k jednomu z velkých krbů, aby se ohřáli a chvíli spolu popíjeli. Zatím na druhém konci hradu zavedla Cat Velvet do pohodlného vzdušného obydlí.
Pansy s Dugaldem už tu byli, a když je Cat viděla, řekla: „Dám příkaz, aby vám donesli vodu na koupání, lady Gordonová. Uvidíme se u večeře."
„Nemůžete mi říkat Velvet, prosím?"
„Když vy mi budete říkat Cat,". odpověděla mladá dáma a odešla.
„Není krásná?" obrátila se Velvet ke komorné.
„Způsobila ve Skotsku velký skandál, říká Dugald. Utekla od manžela k lordu Bothwellovi," vykládala Pansy.
„Docela chápu, že se nějaká dáma do Francise zamiluje," řekla Velvet. „Je ďábelsky přitažlivý, ale není to jen zjevem."
„Ano," souhlasila komorná. „Je na něm něco zvláštního. Říká se, že mu žádná nedokáže odolat."
„Pěkně se bavíte, a to jste obě ctihodné vdané ženy," bručel Dugald a Velvet s Pansy se zachichotaly. „Jen se smějte, ale o hraběti z Bothwellu se říká, že je kouzelník, čaroděj."
„Na mně může ty své čáry vyzkoušet, kdy bude chtít," smála se komorná.
„Buď zticha, ženská, nebo na tebe vezmu hůl," vyhrožoval jí manžel. „Takovéhle řeči od vlastní ženy!"
„Jen na mě zkus vztáhnout ruku, Dugalde, a v tu ránu se otočím a jedu zpátky do Anglie a chlapce beru s sebou!" rázně odpověděla Pansy. „Porodila jsem ho bez tebe a dva roky jsem ho vychovávala taky bez tebe."
„No tak, holka," žadonil Dugald, „to jen, že žárlím, když tě slyším mluvit o lordu Bothwellovi. Nemyslel jsem to tak."
Pansy jenom pohodila hlavou a neodpověděla. Velvet musela potlačit úsměv. Její komorná má v manželství navrch. Dugald svou ženu a syna zbožňuje, a ona to využívá.
Za pár minut už stála před krbem v ložnici dubová káď a šňůra hraničářů v kiltech do ní nanosila kbelíky teplé vody. Velvet se s povděkem vykoupala; slyšela, jak se vedle ve své ložnici stejně koupe Alex za Dugaldovy asistence. Vstoupil do její ložnice, ještě než byla hotova, nahý, jen s ručníkem kolem beder. Pansy zrudla a on se zasmál.
„Běž už, děvče, a postarej se o potomka, už určitě pláče hlady a pro maminku. Posloužím paní sám, než se vrátíš." Jemně vypo-klonkoval Pansy z pokoje a zavřel za ní. Pak vzal velkou osušku,
411
která se hřála na mřížce u krbu, rozprostřel ji a řekl: „Pojď, Velvet, ať tě osuším. Nachladíš se."
Vstala a vystoupila z kádě přímo do jeho náruče, která se kolem ní sevřela, halíc ji do měkké, teplé osušky. Na chvíli zůstali stát bez hnutí a pak ji Alex začal rychle třít po celém těle. Vycítila, že ji chce políbit, a nebyla by se bránila. Ale on dodržel slib k ničemu ji nenutit.
Když ji osušil, zvedl ji do náruče, odnesl k posteli a vsunul mezi prostěradla. „Do večeře zbývá ještě chvíle, Velvet. Odpočiň si. Pár dní tu zůstaneme, než se vydáme do Edinburgu."
„Půjdeme tam ke dvoru, pane?"
„Ne, ale budu muset vzdát hold Jakoubkovi. Ani tam nezůstaneme přes noc, hned vyrazíme na Dun Broc."
„To je dobře," podotkla. „Nechce se mi ke dvoru, Alexi. Chtěla bych už být na Dun Brocu. Jsem pořád víc a víc zvědavá, jaké to tam je. Jednou jsi mi vyprávěl, že hrad sedí na skále nad údolím; jako pravé orlí hnízdo. To mi utkvělo v paměti. Z tvých úst to znělo tak krásně!"
„Je tam krásně, Velvet, a naštěstí ho poprvé uvidíš v nejkrásnějším ročním období. Úbočí hory vypadá žloutnoucím listím bříz jako pozlacené a horské jasany a jeřáby už budou plné oranžových a rudých bobulí. Budeme tam spolu šťastni, Velvet, to ti slibuji."
Vzala mu ruku do dlaní a políbila ji. Zatvářil se překvapeně a ona se na něj usmála. „To je můj dík, Alexi, za všechno, za tvou laskavost a trpělivost." Pak přivřela oči, jako by spala, ale jeho ruku nepustila.
Váhavě ulehl na lůžko vedle ní, ale zůstal ležet svrchu na pokrývce. Velvet si povzdychla a položila mu hlavu na rameno. Nemohl spát. Ležel jí tak po boku a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Za těch několik dní, co byli zase spolu, si jednou provždy uvědomil, že ji miluje. Jistěže ho pomyšlení, že patřila jinému, bolelo, ale dovedl to pochopit, stejně jako to, že nedokázala hned navázat manželské vztahy. Z jejího hlediska byl Akbar pořád ještě jejím manželem a on sám pouhým vetřelcem. Neuměl si s tím poradit, ale pak si řekl, že je to její problém, ne jeho. Sama před sebou musí zůstat čistá. Čekal, byl připraven. Dovedl si představit, jak to pro ni musí být těžké.
Nejhorší bylo vyrovnat se se skutečností, že kdysi byla jeho ženou pouhé tři měsíce, zatímco s Akbarem žila šestnáct měsíců. Panebože! Je vůbec možné, aby si ho znovu zamilovala? Modlil se, aby to dokázala.
Když později seděli u výborné večeře u Bothwellovy tabule, ne-
412
mohl se Alex zdržet poznámky: „Zatraceně, Francisi, ty si ale žiješ!"
„Vždyť víš, jak rád mám dobré bydlo, Alexi," odpověděl se smíchem Bothwell.
„To je pravda," řekla Cat Leslieová. „Dělala jsem si starosti, div jsem neonemocněla, když byl uvězněn na hradě v Edinburgu, jen abych potom zjistila, že si tam žil lépe než sám správce vězení, rošťák!"
Po jídle spustil jeden z mužů na dudy a pár ostatních začalo zpívat. Alex a lady Leslieová se zabrali do hovoru, zjišťovali, jak jsou navzájem spřízněni, protože Alexova matka byla rozená Leslieová. Bothwell vstal a táhl Velvet za ruku za sebou.
„Pojďte se se mnou projít po hlavní síni, děvenko," řekl, protože si povšiml, jak při staré hraničářské písni o neopětované lásce posmutněla. Vedl ji dál od jídelní tabule, pomalu kolem síně, její ruku pevně zavěšenou pod loktem. „Poslouchám, Velvet, máte-li mi co říci," pravil tiše.
„Není toho mnoho, Francisi. Vrátila jsem se domů, k Alexovi."
„Ale vaše srdce mu nepatří. Proč?"
„Ach, Francisi! Jsem tak zmatená! Věřila jsem, zeje mrtev. Zamilovala jsem se znova a pak jsem se dozvěděla, že je živ a že se musím vrátit. I teď ho mám ráda, ale ukázalo se, že nedokážu přestat milovat Akbara. Oddat se jinému muži jakožto vdova bylo něco jiného než to, co mě postihlo teď. Chtěla bych začít s Alexem od začátku. Musím! Ale nedokážu přestat vzpomínat na Akbara, na Indii, na..." zarazila se a on dokončil větu za ni: „Vaše dítě."
„Och, Bože! Jak to víte?" Oči měla plné slzí.
„To je jediné možné pouto, které by vás vázalo tak silně k jinému muži, Velvet."
„Alex se to nesmí dozvědět! Hrozně by ho to ranilo, že jsem jinému dala dítě, zatímco s ním ho nemám."
„Tak mu ho dejte, Velvet." Zastavil se a vtáhl ji do malé alkov-ny, kde jí jemně osušil slzy kapesníkem, který vyňal z rukávu. „Dítě zemřelo?"
„Ne. Zůstalo v Indii s otcem. Nedovolil mi ji odvézt. Říkal, že je to to jediné, co mu zbývá z naší lásky. Nechtěla jsem ji opustit, Francisi! Neměla ještě ani rok, má Jasaman!" Začala plakat.
„Velvet!" Jeho naléhavý hlas ji vyburcoval. „Velvet, děvče, nesmíte tolik truchlit. Až Alex uvidí váš obličej, napadne ho, že něco není v pořádku. Co mu řeknete?" O překot jí otíral tváře.
Uprostřed žalu najednou přepadl Velvet šibeniční humor. „Můžu
413
mu říci, že jste odmítl mé návrhy, Francisi," řekla a začala se hih-ňat, zatímco jí ještě tekly slzy.
S ulehčením se na ni zašklebil: „Jste zlobivá holka!" káral ji a Vel-vet se začala upřímně smát. Potěšené schoval mokrý kapesník zpět do rukávu a znovu nasadil vážnou tvář. „U mě je vaše tajemství v bezpečí, Velvet, ale zařiďte se podle mojí rady a hleďte otěhotnět co nejdříve. Na to první dítě nikdy nezapomenete, ale s druhým budete mít tolik práce, že vám na vzpomínky nezbude moc času."
„Alex byl a je tak trpělivý! Slíbil, že mě nebude nutit a slib dodržel."
„Chcete mi snad říct, děvče, že jste se od shledání ještě nemilovali? Kristepane, Velvet! Jak chcete takhle přijít k dítěti?"
„Pořád ještě nemohu," šeptla a dolní ret se jí začal znovu třást.
„Ale můžete, a dnes v noci také budete! Čím déle budete čekat, tím to bude pro vás těžší a chudák bratranec už byl trpělivý až dost!"
„Vždyť se dokázal docela dobře utěšit, když jsem tu nebyla," odsekla Velvet.
„Ale vy taky!" nešetřil ji Bothwell.
„To je pravda, že?" Velvet rozmýšlela. „Dobrý Bože, Francisi, tolik jsem truchlila po Jasaman, že jsem si ani nevšimla, že život jde dál. Rozhodli jsme se s Alexem přes všechno zůstat spolu. Nikdo nás k tomu nenutil. Och, Francisi! Byla jsem k němu nespravedlivá, viďte?"
„Ne, Velvet, to ne. Prostě jste potřebovala jen víc času, abyste se sama v sobě vyznala. Teď už snad víte, jak na tom jste."
„Díky vám, můj pane. Budu-li mít syna, jedno jméno dostane po vás!"
„Panebože, děvče, nenuťte mě být sentimentální. Vždyť víte, že žádnému takovému děvčeti krev a mléko jako vy neodolám!"
Vrhla se mu kolem krku a políbila ho rovnou na ústa, až byl z toho tumpachový. Rozkošný polibek, ústa jí chutnala jak sladké víno. Odstoupila od něj a řekla vyzývavě: „Odveďte mě zpátky k manželovi, mylorde. Je čas jít spát."
Bothwell se zašklebil. „Alex se zřejmě nikdy nedoví, za co mi vděčí, Velvet." Pak ji vedl z alkovny přes celou síň zpět k tabuli, kde si Cat s Alexem pořád ještě povídali a ani je nepostrádali.
„Ode mne se to nedoví, Francisi, když mu to neřeknete sám," odpověděla kousavě a on se na ni znovu zašklebil a spiklenecky mrkl.
Pištec začal znovu hrát, tentokrát živější melodii, a několik mužů z Bothwellovy družiny začalo tancovat, zatímco jiní začali vkle-
414
če na zemi před krbem hrát v kostky. K Alexovu údivu se k nim přidala i Cat, ale Francis se jen pousmál.
„Je u mých lidí ve velké oblibě. Dali by za ni život, stejně, jako já," řekl.
„Jednou se všechno vyřeší, uvidíte, Francisi, všechno dobře dopadne," konejšila ho Velvet. Pak se obrátila k Alexovi: „Jsem unavená, můj pane. Můžeme odejít, nebo byste si raději také zahrál v kostky?"
„Chvilku tu zůstanu, drahoušku," odpověděl, načež se všem uklonila a odešla.
Alex se zdržel jen pár minut, jen co s bratrancem vypil ještě jeden pohár silného vína. Pak pán Pomezí rovněž prohlásil, že je unaven, odebral se do soukromí a odvedl Cat s sebou. Alex už neměl důvod dál setrvávat. Vypadalo by to přece divně, že se tak brzo po znovushledání vyhýbá manželskému loži.
Dugald už pána očekával a rychle mu pomohl se svléknout, protože už sám spěchal za svou ženou do postele. Alex ho propustil, hned jak se svlékl, a umyl se už sám, načež se po špičkách kradl do ložnice. V krbu oheň ještě hořel a v pokoji bylo příjemné teplo. Alex opatrně vklouzl do postele, aby Velvet nevzbudil, ale jaké bylo jeho překvapení, když mu vonící a teplá se zaviněním vklouzla do náruče úplně nahá.
Zkoprněl. „Nemáš noční košili," vydechl.
„Ne, Alexi, nemám," odpověděla měkce.
Instinktivně ji sevřel v náručí. Bože, jak je její pleť jemná a hladká, pomyslel si. „Velvet...," vyrazil jenom přiškrceně.
„Ano, Alexi?" řekla klidně a nevinně.
„Nežádej po mně nemožné, Velvet! Bůh ví, že jsem jenom člověk!"
„A copak asi po tobě chci?" Začala se tlumeně smát. „Dobrý Bože, Alexi, snad je to jasné. Chtěla bych, aby ses se mnou miloval, teď hned. Dnes v noci, drahý."
Přitiskla se k němu plnými ňadry, opřela se o jeho zarostlou hruď a začala mu jemně hryzat ušní lalůček, až zasténal. Přiváděla ho k šílenství a podezíral ji, že je si toho vědoma. Copak ji asi za těch pár hodin tak změnilo?
„Pamatuješ se, drahý, jak jsi mě právě tady na hradě před necelými třemi roky zbavil panenství, drahoušku? Tady jsme začali manželsky žít. Chtěla bych znovu začít právě tady, Alexi. Chápeš?"
Nebyl by do ní řekl, že by byla tak sentimentální, ale už se o nic nestaral. Vnímal jen svou krásnou ženu, ženu, od níž byl tak dlouho odloučen, která se mu nabízí a po které touží. Prudce ji k sobě
415
přitiskl, vyhledal její ústa a políbil ji se vším hladem, za dlouho nastřádaným. Líbal ji, až zůstala bez dechu, s ústy rozbolenými. Nedokázala už dál odolávat, rozevřela rty, až jí vnikl do úst jazykem a líbal ji naléhavé dál. Nebránila se.
Posunul ji pod sebe a vzal její tvář do dlaní. „Podívej se na mě, Velvet!" Pomalu zvedla víčka a pohlédla mu přímo do očí. „Miluji tě, děvče! Rozumíš mi? Miluji tě!"
„Nikdy jsem tě nepřestala milovat, Alexi," odpověděla.
Přesto ve vzduchu zůstala viset .nevyslovená věta: Nikdy jsem tě nepřestala milovat, ale milovala jsem i jiného. Vynasnaží se ze všech sil a časem snad dokáže vzpomínku na Akbara vyrvat ze srdce, i když na něj jinak nikdy nezapomene. „Ach, děvče," hladil jí líce hřbetem prstů a druhou rukou jí laskal čelo. Znovu přiblížil ústa k jejím, políbil ji tentokrát něžně, vychutnával znovunalezenou sladkost jejích rtů. Ústy pak sklouzl po hrdle do jamky na krku, kde cítil prudký tep jejího srdce. Zabořil jí prsty jedné ruky do vlasů, zatímco palcem druhé ruky ji otočil obličejem k sobě.
Jemně jí hryzl nejprve bradu, pak zulíbal koutky úst. Velvet mu vyzývavě olízla rty, takže se pustil do utkání s jejím jazýčkem. Chvilku se tak mazlili, zvykali si na sebe a uvolňovali se. Nakonec jí začal jemně laskat ouško, obkružoval je jazykem a šeptal:
„Jsi tak sladká, děvče." Uchopil do dlaně jedno její ňadro a ústy začal laskat druhé. Sál bradavku nejprve jemně, ale postupně stále silněji, až ji začal slabounce hryzat, takže se svíjela rozkoší.
Skoro rozpustile se podsunula pod něj. Vždyť už se tak dlouho nemilovala! Na okamžik pocítila hryznutí svědomí - ale proč vlastně? Kvůli Akbarovi, s nímž ji spojovalo indické manželství a dítě, nebo kvůli Alexovi, který byl jejím manželem před Bohem její víry? Je to příliš složité, než aby se tím zabývala právě teď, pomyslela si. Musí se soustředit na přítomnost, ne na minulost.
Zlehka se mu vyvinula a řekla: „Chtěla bych tě pomilovat, drahý."
„Ale vždyť se milujeme," odpověděl, ale ona se jen zasmála.
„Ne, můj pane. Ty miluješ mne." Zatlačovala ho do polštářů: „Teď pomiluju já tebe."
Než si stačil uvědomit, co chystá, Velvet se obrátila, uchopila jeho úd do dlaně, sklonila se a vzala jeho špičku do úst, zatímco druhou rukou mu hladila šourek. Alex ztuhl překvapením. Vždyť ji nic takového neučil! Kde tohle poznala? Zalila ho vlna oslepující zuřivé žárlivosti. Akbar! Naučila se to od něj! Bere mu úd do svých sladkých úst jen proto, aby ho přivedla k šílenství, a také se jí to daří!
„Bože!" vydralo se mu z hrdla a zuřivost se rozplynula v rozko-
416
ši, jejíž vlna v něm od okamžiku k okamžiku narůstala. Jazykem ho laskala po celé délce a dráždila nejcitlivější místo na žaludu. Dotkl se jejích vlasů, povzbuzoval ji k další aktivitě a ona sála a sála, až mu tělem projížděla rozkoš jak ostří a jeho mužství ztuhlo jako mramor. Když pocítil, že už víc nesnese, poručil skrze sevřené zuby: „Už dost, děvče!" Nadzvedl ji a obrátil zády do polštářů, sklonil se k jejímu klínu. Ještě nikdy ji neokusil, ale předpokládal, že ji Akbar jistě poučil i v tomto směru. Když našel jazykem drobný klenot jejího ženství, začal jej něžně laskat a lehký výkřik vášně mu byl odměnou. „Dělá ti to dobře, lásko?" zašeptal a ona jen vzkřikla: „Ano!" ale nic víc. Pokračoval tedy, až sténala rozkoší.
Jak sladké, myslela si, a rozkoš nabývala na intenzitě. Ty lehké doteky úst a jazyka ji přiváděly do extáze, zdálo se, že ještě nic takového nezažila. Snad už ani víc nesnesu, blesklo jí hlavou, ale jen ať nepřestává! Už brzy se z toho asi zblázní, avšak nedbá! Na začátku manželství ji sice miloval sladce a něžně, ale nikdy tak intenzivně jako teď. Jeho vlastní vášeň už dostoupila takové výše, že měli pocit, jako by je měla sežehnout oba.
Tu zvedl hlavu a s úsměvem napomohl rukou a vsunul svůj úd, kam měl; zmocnil se jí skoro násilnicky. Velvet ho s výkřikem obemkla nohama kolem pasu a rukama kolem krku a tak se pohybovali v rytmu milování jakoby v tanci.
„Tolik jsem se načekal, než jsem se zas dostal k tobě," zasténal.
„Ach, miláčku," zavzlykala a v tu chvíli ji zaplavily vzpomínky na všechny chvíle, kdy byli spolu. „Miluj mě! Jsi tak mohutný, ty můj divoký lorde z Highlandu! Tak krásně mě vyplňuješ! Nepřestávej, Alexi, ještě!"
Uposlechl ji a několik dlouhých minut tak zůstali v nejtěsnějším spojení. Pak už nedokázali dále odolávat a dosáhli vyvrcholení společně. „Ach, Velvet! Ach, sladká!" vzlykal jí v náručí.
Klesl jí na prsa a ona ho něžně chovala, zatímco se sama pomalu vracela z výšin extáze. Bude to s ním vždycky tak intenzivní, nebo to bylo takové jenom dnes, díky odloučení? uvažovala. Hladila ho po tmavých vlasech, laskala ho, něžně a láskyplně; vnímal to ještě omámen silou prožitku.
Zvedl hlavu, upřeně se na ni zadíval a zazubil se. Velvet v tu chvíli zaplavila vřelá náklonnost, cítila se s ním v bezpečí. S úsměvem ho začala škádlit: „A nad čímpak se tak radujete, můj pane manželi?"
„Copak jsem si to vzal za ženskou?" odpověděl laškovně.
„Vášnivou," odpověděla pohotově, „a asi se už nezmění, drahý!"
„Bože, ne! Propanáčka, Velvet, ani jsem netušil, co se v tobě
417
skrývá! Nakazilas mě vášní, lásko, a když už teď vím, jaká jsi, budu žárlit jako ďas!"
„Ale Alexi, já ti přece nepatřím. Náležím jen sama sobě, na to nezapomínej. Nikdy ti nebudu nevěrná, lásko. A nikdy jsem ve skutečnosti ani nebyla. Ale nechci, aby se se mnou zacházelo jako s majetkem."
„Ne, Velvet, dnes v noci jsem se přesvědčil, že jsi mi rovna. Možná že na to čas od času zapomenu, ale ty mi to nepochybně připomeneš."
„To se spolehněte, můj divoký pane z Vrchoviny!"
Zachechtal se a leže vedle ní, objal ji paží. „Myslelas to vážně, když jsi říkala, že je na čase začít s budováním rodiny, viď, Velvet, ale momentálně jsi mě úplně oddělala. Musím si teď chvíli odpočinout."
„Ještě ne," řekla, vyvinula se mu z objetí a vstala. U krbu vzala z mřížky malou konvici a nalila z ní vodu do stříbrného umyvadla, připraveného u ohně. Vrátila se k posteli s několika měkkými ručníky. „V Indii po výbuchu vášně přichází očištění, aby byli účastníci milostného klání připraveni, když Erotův šíp znovu dopadne." Namočila žínku v umyvadle, vyždímala a jala se omývat jeho mužský orgán; když mytí skončilo, políbila jej, až jím projela teplá vlna. „A teď," řekla měkce, „musíš umýt ty mě," a podávala mu čistou žínku.
Omýval ji, když stála před ním, a zjišťoval, že je to kupodivu jedna z nejsmyslnějších a nej dráždi věj ších aktivit. Dělal to pomalu, jemně a vracel se na místa už jednou omytá, až se zlehka zasmála. „Za chvilku mě znovu vzrušíš, Alexi, ale to není účelem. Dej mi teď pusu a budeme odpočívat!" Uposlechl jako očarován, ale ještě ji políbil na zpuchlé místečko, až od něho s výkřikem odskočila. Se smíchem, spokojen, že alespoň trošku zas získal navrch, upustil žínku a vlezl do postele.
Vklouzla mu do náručí, teplá a voňavá, a položila mu hlavu na rameno. Za okamžik uslyšel její lehký, pravidelný dech a poznal, že usnula. On sám ještě chvíli bděl. Ta dívenka, s kterou se oženil před skoro třemi lety, je ta tam, už si ji málem nedokázal vybavit. Namísto ní tu je čarovná žena, jejíž tajemství možná nikdy neodhalí, ale přesto se o to v budoucnu pokusí. Jistě se mu podaří vyluštit hádanku, kterou teď pro něj je. Po chvíli usnul i on.
Velvet se vzbudila lehkými polibky po těle. Se spokojeným za-vrněním se vypjala: „Nepřestávej, drahý. Je to tak příjemné!"
Musel se zasmát. „Je z tebe chlípnice, má mladá paní. Zůstaň taková, prosím!" Políbil ji na rty, jazykem hledal vnitřek jejích úst.
418
Chvíli s ním hrála jazýčkem na schovávanou. Jen pomalu se vzrušoval, protože už se v předchozím objetí vybil. Usedl zpříma, opřen do polštářů, posadil si ji zády k sobě mezi nohy a začal jí zvědavě prozkoumávat celé tělo, vychutnávat každý záhyb a každou křivku.
S potěšením oceňoval její smyslný půvab. Krásná kulatá ňadra mu přesně padla do dlaní, pas měla tak štíhlý, že by ho dokázal obemknout rukama, trup štíhlý a hladký. Boky jí pod jeho pátra-vým dotykem přímo planuly. Zas sladce zamumlala rozkoší. Skrčila nohy, aby jí mohl pohladit stehna i lýtka. Vřele ji přitiskl k prsům. Ústy odhrnul dlouhé kaštanové vlasy a těsně pod jejich hranicí vtiskl na šíji několik něžných polibků.
„Ty jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy poznal," šeptal jí do ouška.
Usmála se, ale nemohl to vidět. „Což tvá milenka, Alanna Wyt-heová, není pěkná, můj pane?" zeptala se provokativně.
„Alanna už celé měsíce není mou milenkou, Velvet."
„Ale přesto, jak jsem se doslechla, na Dun Brocu pořád zůstává."
„Dal jsem jí na vybranou, aby se buď vrátila do Anglie, nebo aby zůstala ve vsi Broc Ailien v podhradí spolu s dcerkou."
„S dcerkou?" Velvet ztuhla.
„Prohlašuje, že je to moje dítě, a pravděpodobně také je," odpověděl jen nerad, ale nedalo se nic dělat: lépe, když se to doví teď, než až na Dun Brocu. Alanna je ještě pořádně vzteklá, že se musela odstěhovat z hradu, a může natropit nepříjemnosti, dostane-li k tomu příležitost.
„Jak staré je to dítě?" vyptávala se Velvet.
„Asi rok," odpověděl.
Div že se nahlas nezasmála nad ironií osudu. Musela opustit svou vlastní drahou holčičku, aby se zachovala jako křesťanská manželka. Souložnice jejího manžela si naopak směla dítě ponechat a nikdo pro to o ní nesmýšlel hůře. Alanna Wytheová bude moci vychovávat své dítě, zatímco ona, hraběnka z BrocCairnu, nesmí existenci Jasaman ani přiznat, aby neurazila manžela a jeho rod. Na chvíli měla Velvet pocit, že jí srdce nad tou nespravedlností pukne, ale přemohla se, zhluboka nadechla a pravila: „Myslela jsem, že ta ženská je už v Anglii, Alexi. Nemůžeš ji tam poslat?"
„Pokusím se, drahá," sliboval s úlevou, že nedošlo ke scéně, „ale Alanna je tvrdohlavá a také cítím jistou zodpovědnost za malou Sy-billu." Pevně ji objal. „Proklatě, Velvet! Musíme o tom mluvit právě teď? Chci se s tebou milovat. Když jsem s tebou takhle, dohání mě to k šílenství."
Ucítila, jak se mu úd znovu nalévá a zvedá, tlačí ji do zad. Zhlu-
419
boka se nadechla, takže jí prsa v jeho dlaních vzkypěla, a vyzývavě zavrtěla zadnicí. Zároveň se obrátila obličejem dozadu směrem k němu, aby mu viděla do tváře. „Víš, po čem toužím, Alexi?" zeptala se. Když hlavou naznačil, že ne, dodala: „Jednou jsi mi řekl, že ti připomínám kotě, ale kotě vyrostlo ve svižnou kočičku a kočička má ráda hlazení. Hlaď mě, Alexi. Hlaď svoji malou kočičku." Vyklouzla mu z objetí a lehla si na břicho.
Byla svůdná, jak tu tak ležela na břiše, opřená o lokty, plná prsa jí visela jak zralá jablka a nádherný zadeček se zvedal jako pohoří. Pásl se pohledem na její nahotě v dohasínajících zlatých záblescích ohně z krbu. Odhrnul jí bohaté vlasy a začal jí masírovat nejprve šíji a pak záda až k hýždím. Pružné maso jejího zadečku mu připadalo pod rukama skoro tak rozkošné jako její pevná ňadra.
Velvet se teď položila celá na plocho, paže a nohy roztažené. Nedokázal odolat; položil se na ni a začal ji něžně kousat do ušního lalůčku a foukat do ucha, až vykvikla. Pak jí pošeptal: „Viď, že jsi po mně celá žhavá, Velvet?"
Zasmála se nahlas. „Jsi moc netrpělivý, Alexi. Vidím, že tě budu muset naučit, že čekání je polovina rozkoše, drahý! Naopak, ty jsi celý žhavý, abys mě mohl šoustat!"
Ten odvážný výraz ho omráčil - počítala s tím.
„Opravdu by sis přál, aby se ti vrátilo to sladké dítě, ta malá holčička, Alexi? Která se s tebou jen hádala a při milování jen pasivně ležela?"
Na okamžik se zarazil a pak se smíchem odpověděl: „Ne, srdíčko, nechci. Byla sladká, ale panebože! tu vášnivou nestydu, kterou mám v posteli teď, mám mnohem raději. I když mě trápí, že ses vyškolila u jiného, přesto tě miluji."
„Nezapomínej, Alexi, že jsem věřila, že je Akbar můj druhý manžel. Také se tě neptám, kde ses naučil milování, ani nežárlím na ty, kdo tě vycvičily. Nežárli na něj, že mě něčemu naučil, vždyť už mě nemá a ty budeš mít z jeho zkušeností užitek. A teď už konečně slez, vždyť mě rozdrtíš, skotský divochu!"
Odvalil se a pravil: „Tak teď zas trošku drť ty mě, děvče!" Svižně ho obkročila, smějíc se mu do obličeje. Vztáhl ruce a začal jí dráždit prsní bradavky, až trčely jako dva růžky. Přivřenýma očima pozoroval, jak v ní stoupá vzrušení, a pak jí bradavky pevně sevřel, načež se začala svíjet a třít se o něj co nejsmyslněji. Přerývaně dýchala.
„Tak, a teď, má necudná paní, ti ukážu, že se máš ještě co učit - ode mě, ne od jiného. Polož se na záda, Velvet a podepři se o lokty." Když poslechla, vzal do ruky svůj ztopořený úd začal se jím otírat o její poštěváček.
420
Velvet zaklokotalo v hrdle, drobné plamínky touhy ji rozpalovaly. Jak rozkošně mučivé! Při tom pomalém, smyslném laskání se pokusila podsunout se tak, aby do ní mohl vniknout, ale zabránil jí v tom.
„Ne, děvče. Ještě ne. Řeknu ti, až bude čas."
„Už... už to nemohu vydržet, Alexi." Hlas se jí třásl.
„Ale ano, děvenko, můžeš a vydržíš, nebo ti nedám, po čem toužíš. Sama jsi přece říkala, že čekání je poloviční rozkoš!" a dráždil ji dál.
Velvet měla pocit, že musí touhou zemřít. Podívala se dolů a viděla, že rubínově červená hlavička jeho penisu také žhne touhou, jak se dotýká jejího vlastního zdroje rozkoše, kde už se perlí vlhkost vzrušení. Ocitala se už na pokraji vyvrcholení a každý dotyk ji posouval blíž a blíž. Nakonec to už nevydržela a s výkřikem se poddala, noříc se do svrchovaného víru vášně.
„Tak vidíš, děvče," slyšela, jak ji povzbuzuje.
Když se jí v hlavě vyjasnilo, stále ještě si s ní pohrával a ucítila, jak se v ní znovu probouzí chuť. „Och, Alexi," vzlykala.
„Nesnaž se ovládat, Velvet," říkal. „Nech věcem volný průběh, drahá. Nech mě, ať tě potěším, protože brzo potěšíš ty mě."
Už to nemohla snést a snažila se posadit, ale zachytil ji. Uložil ji na záda, oddálil jí nohy od sebe a vnikl do ní. Její výkřik ho málem dohnal k předčasnému vyvrchlení, ale ovládl se a začal ji milovat dlouhými, pravidelnými tahy.
„Ach, Alexi," křičela, „jak sladké! Je to tak sladké, miláčku!" Nehty mu drásala kůži zad.
Začal stupňovat rytmus, vztyčil se nad ní na rukou a divoce si ji podroboval. Cítil se všemocný! Ukázala mu hlubiny vášně, jaké dosud nepoznal. Začala s ním držet krok, dorážejíc boky proti jeho úderům. Objala ho nohama jako už předtím, sjela mu rukou na hýždě, což ho rozpalovalo ještě víc.
Nakonec s výkřikem: „Kristepane, Velvet!" sklouzl do bezvědomí.
„Tak, ty skotský divochu, můj pane manželi," dýchala mu do ucha. „Tak mě miluj, dobře mě miluj!"
Ani jeden z nich si nepamatoval, jak skončila tahle vášnivá mezihra, protože i Velvet dospěla k vyvrcholení a vzápětí upadla do ,beztížného' stavu, tak velká byla její vášeň k manželovi. A co se Alexe týče, ten si nepamatoval nic víc, než že se v posledním úderu rozkošeplného souboje jeho pulzující tělesnost rozpustila v její a pak se z posledních sil odvalil a upadl do polospánku.
Velvet se probudila chladem; byla vyčerpaná. Začínalo se roze-dnívat. Vedle ní ležel Alex, dlouhé nohy i paže rozhozeny. Očima
421
zabloudila k jeho pohlaví a neubránila se úsměvu. Největší div na tom božím světě je mužské přirození. Ani se nezdálo možné, že ten drobný Kupidův luk, který tak klidně spočíval manželovi mezi nohama, byl předchozího večera tou mocnou zbraní, jež ji po dvakráte skolila.
Vyklouzla z postele, poklekla u krbu, rozhrabala pár dosud žhavých uhlíků, přiložila drobné dříví na podpal a foukala, až se objevil malý plamínek, který se jí podařilo rozdmychat do slušného ohně. V konvici zbývala ještě poloyina vody, dala ji tedy hřát a použitou vodu ze stříbrného umyvadla vylila z okna. Teplou vodu nalila do umyvadla a začala se omývat čistou žínkou.
„Myslel jsem, že je to moje práce," zamumlal Alex rozespale. S úsměvem vzala Velvet umyvadlo a donesla mu ho k posteli. Podala mu žínku.
„Věru pěkné probuzení," škádlil ji, zatímco ji umýval.
Zazubila se na něj. „Já si vůbec nepamatuji, co se minulou noc ke konci dalo, Alexi. Ty si vzpomínáš?"
Dokončil mytí a podal jí žínku, načež začala omývat ona jeho. Zavrtěl utrápeně hlavou. „Ne, děvče, pamatuji si jen, že jsi ten nejchutnější kousek, jaký jsem kdy měl v náručí. Kdybych chtěl někomu vyprávět, jak skvělá jsi v posteli, nedokázal bych to vyjádřit slovy, protože pro to ani neexistuje výraz."
Půvabně se začervenala. „Ale, Alexi, nebuď tak galantní." Když skončili s očišťováním, odložila umyvadlo i žínku a vlezla k němu znovu do postele. „Je mi zima," stěžovala si.
Objal ji pažemi a ona se k němu spokojeně přitulila. „Moc se nerozlež, zlato," poznamenal. „Slíbil jsem Bothwellovi, že s ním pojedu na ryby, a je už skoro ráno."
„Budeš potřebovat lepší návnadu než tohle," řekla žertem, mačkajíc mu přirození. „Copak se to stalo s tím zdatným chlípníkem, který mě včera tak pěkně bavil?"
„Unavilas ho, Velvet, ale neboj se, co nevidět tě bude znovu obtěžovat," odpověděl se smíchem. „Jste pěkná necuda, lady Gordo-nová, samé překvapení, to už jsme poznal. Život s vámi nebude ani klidný, ani nudný."
„Nuda nikdy, můj divoký pane z Vrchoviny!" řekla, nahnula se a pěkně zostra ho kousla do ramene. „Za to vám ručím."
„Ty malá čubko!" zařval a lehce ji plácl přes zadek. Pak sňal její paži z šíje, vstal a začal se oblékat. Pozorovala ho přitom z postele. Něžně ji pak políbil a řekl: „Spi ještě chvíli, má drahá ženo. Přinesu ti pěkného lososa," a odešel.
Velvet se zavrtala do přikrývek, bylo jí už teplo a cítila se výbor-
422
ně, jako už celé měsíce ne. Bothwell měl pravdu. Bylo načase, aby přestala myslet na minulost a hleděla znovu vybudovat soužití s Alexem. Potřebuje dítě, aby mu mu mohla dát lásku, i když na Ja-saman nikdy nezapomene, nikdy po ní nepřestane tesknit. Neminul den, aby na ni nemyslela. Za pár dní jí už bude třináct měsíců. Jestlipak už chodí? A mluví? Na okamžik ji znovu zaplavil dobře známý smutek. Rugáji bude říkat „mámo"! Rugáji bude svěřovat svá dětská tajemství a k Rugáji se bude utíkat s bolístkami! Velvet se v očích na okamžik zaleskly slzy, ale rázně je setřela. Nemůže nic dělat, Jasaman je pro ni ztracena. Jasaman je také Akbarovo dítě a podle všeho měl pravdu, když ji přesvědčoval, že by v Evropě nesla cejch nemanželského potomka, zatímco v Indii jí nic takového nehrozí, protože tam je tento pojem neznámý. Jak by se asi Alex na Jasaman zatvářil? Asi stejně jako na dítě Alanny Wytheové. Nechtěl by ji mít blízko sebe, stejně jako nechce Alanninu dcerku.
Dnes v noci se konečně s Alexem znovu dali dohromady. Měla v úmyslu dávat se mu tak velkoryse jako až dosud i cestou i za pobytu v Edinburgu. Měla v plánu, aby při příjezdu na Dun Broc byl do ní manžel už tak zamilovaný, že Alanna Wytheová - byť s levo-bočkem - nedokáže získat ani špetičku jeho zájmu. Velvet s úžasem zjišťovala, že žárlí. Nikdy nežárlila ani na Džodh-Baj či Rugáju Be-gum, pokud se týkalo Akbara; ovšem to byl jiný svět. Ale tady jsou ve Skotsku a ona zjišťuje, že je schopna shodit tu čubku třeba i dolů z hradeb, kdyby se k jejímu manželovi byť jen přiblížila! „Braň se nebo zemři!" je heslo rodu BrocCairnů a ona je teď jednou z nich. S pousmáním se otočila na druhý bok a znovu usnula.
Alex stál vedle bratrance po kolena v ledově studené, rychle proudící vodě a divil se sám sobě, co ho to napadlo, že si smluvil rybaření, když mohl zůstat pěkně v teple v posteli s manželkou. Jako by mu četl myšlenky, Bothwell se zachechtal a řekl: „Neuškodí jí, když na tebe bude muset chvíli čekat, Alexi. Ale vypadáš dneska nějak utahaně. Nevyspal ses v noci? Doufám, že postel byla dost pohodlná."
„Sakramentsky pohodlná," odpověděl a zamyšleně pozoroval, jak vlasec unáší proud. Pak najednou řekl: „Vadí ti, že Cat měla něco s králem, Francisi?"
„Ano, ale s tím nic nenadělám, Alexi. Ona o něj nestojí a nikdy ho nepovzbuzovala; všemu je na vině jen jeho chlípnost." Bothwell se odmlčel a pak mladšímu bratranci namítl: „Ale my se teď bavíme vlastně o Velvet, Alexi, viď? Vadí ti, že poznala jiného? Proboha, chlapče, vzpamatuj se! Máš štěstí, že se ti vůbec vrátila!"
423
„Tvoje Cat nešla s králem dobrovolně, ale Velvet s Akbarem ano, Francisi. Kristepane, jsem rád, že ji mám zpátky, ale nemůžu si pomoci, pořád si ji představuji v náručí jiného, jak s ním provozuje všechny ty úžasné věci, jako se mnou včera v noci - a já ji to věru neučil!"
„A šlo jí to dobře? Všechny ty úžasné věci, Alexi?"
„Božíčku, ano!" mumlal hrabě z BrocCairnu.
„Pak buď Akbarovi vděčný, ty bláhovče. A mimochodem, když už jsi o něm začal, nezapomeň, že se Velvet pokládala za vdovu. Na to, aby zůstala do smrti sama, kdybys náhodou umřel, Alexi, je Velvet moc chutným soustem. Mysli na to a koukej, ať se moc ne-užíráš a neklesneš do hrobu předčasně! Kdybys to udělal, mohl by ses akorát koukat z nebe, jak někdo jiný oře s tvou klisničkou!" Zatímco Alex ztratil řeč, Bothwell ho žoviálně poplácal a znovu se zachechtal.
„Jsi neřád, Francisi, ale Bůh ví, že máš pravdu!" odpověděl Alex a pak se sám uchechtl; po tomhle už se mu situace nejevila tak černě.
„Pak jsme domluveni, bratrance," dodal Bothwell. „A teď mi musíš pošeptat některá ta tajemství, která si tvá žena přivezla z Východu. Moc rád bych se těm ,úžasným věcem' přiučil!"
„Francisi! Bere!" zvolal vtom Alex a v proudu se na konci jeho udice třepetal losos. „Podej čeřen!"
„Merde\" zaklel Bothwell a chytil síť.
Několik dní využívali Alex s Velvet pohostinství lorda Bothwel-la, každé ráno chodili oba bratranci na ryby a jednou vzali Bothwell s lady Leslieovou své hosty na lov. Trávili tak příjemně čas, dlouhé, lenivé dny střídaly stejně dlouhé noci, plné vášně. V čarovné atmosféře hradu Hermitage, kde se vznášelo kouzlo lásky Fran-cise Stuarta-Hepburna a Cat Leslieové, našli Velvet s Alexem novou lásku, která po dobu odloučení dřímala a která teď kažďým dnem rozkvétala víc a víc.
Konečně už nemohli déle setrvávat, protože na Dun Broc to měli ještě daleko a museli se zastavit i v Edinburgu, aby vzdali hold králi. Velvet našla v Cat Leslieové dobrou přítelkyni a družku, i když byla hraběnka z Glenkirku o dobrých jedenáct let starší.
„Život je krátký, Velvet," říkala jí Cat. „Koukej využít šťastných dnů, snaž se nikomu neublížit a žádnému muži, ani tomu, kterého miluješ, nedovol, aby tě ovládl. To je teď má hlavní zásaďa."
„A co bude s tebou a Francisem?" vyptávala se starostlivě Velvet, protože už znala celou pohnutou historii jejich lásky.
424
„To se vytříbí, Velvet, jsem o tom přesvědčena. Cítím, že Francis je můj osud." Pak hraběnka z Glenkirku políbila mladou hraběnku z BrocCairnu na tvář, pevně ji objala a popřála jí šťastnou cestu.
Teď byla řada na Bothwellovi - neodpustil si, aby Velvet nese-vřel v medvědím objetí a vřele ji nepolíbil. „Starej se o Alexe, Velvet, holka, i když podle toho, jak chodí poslední dny jako v mrákotách, soudím, že to děláš dobře."
Rozpustile se zasmála, a když ji vyzdvihl do sedla, spiklenecky zamrkala.
Bothwell se hlučně zařehtal: „Panečku, Velvet, s tebou to nebude mít Alex lehké! Nevím, jestli mu mám závidět, nebo ho litovat!"
„To ukáže čas, můj pane," zněla prostořeká odpověď, ale pak Velvet zvážněla. „Opatrujte se, Francisi, a kdybyste snad někdy potřeboval naše pohostinství, můžete se na ně spolehnout, král nekrál. Máte na to mé slovo, protože teď jsem paní na Dun Brocu já." Pak se naklonila z koně a políbila ho na ústa.
Na okamžik zachytila jeho pohleď; porozuměli si beze slov. „Bůh s tebou, ďěvče!" řekl. Pak se rozžehnal i s Alexem a sleďo-val, jak odjíždějí směrem na Edinburg, zá bratrancem králem.
Král už o jejich naďcházejícím příjezďu věďěl. Špehové Johna Maitlanda to kancléři oznámili a ten bez prodlení informoval krále Jakuba. Hrabě z BrocCairnu s manželkou byli návštěvou na Her-mitagel Jakub dostal záchvat vzteku, navíc podpichován Maitlan-dem. „Varoval jsem Vaše Veličenstvo před hrabaty opakovaně," připomínal králi. „Už nějaký čas podezírám rod Gorďonů ze zraďy, obzvláště Huntleye, a BrocCairn je s Bothwellem ďokonce spřízněn. Kďoví, co tam spolu upekli!"
„Jsou tak namyšlení," trpce si stěžoval král. „Uštvali mou matku, mého otce, ba i ďěďa. Žáďný Stuartovec se nevyhnul střetu s nimi. Jakmile něco nejďe poďle nich, hněď chystají vzpouru! Dobrá, Maitlanďe, říkám vám, že to víc nestrpím! Uďělám tomu přítrž!"
Maitlanď úlisně oďpověďěl: „Stačí jen rozkázat, Vaše Veličenstvo. Vžďyť víte, že se na mne můžete spolehnout ve všem a že učiním vše pro ďobro vaše i Skotska!"
„Až se objeví BrocCairn v Eďinburgu, nechtě ho uvěznit!" poručil král.
„Ale, Jakoubku! Něco takového přece nemůžeš uďělat," vložila se ďo hovoru královna. „Nemáš žáďný ďůvoď, abys uvěznil Ale-xanďra Gorďona. Co proveďl, že ses na něj tak rozzlobil?"
„Minulý týďen pobývat u Bothwella, Annie. Žáďný králi oďďaný Skot se nesmí s Francisem stýkat. Postavil jsem ho mimo zákon."
425
„Jakoubku, víš přece, že se lord Gordon vrací z Anglie s manželkou, kterou znovu našel po dvou letech. To děvče má za sebou dlouhou a vyčerpávající cestu. Domnívám se, že se lord Gordon u Francise pouze zastavil, aby si jeho žena mohla odpočinout. Je to přece pravděpodobné, ne?"
Král Jakub měl královnu rád. Anna Dánská byla světlovlasá, pěkná a povahou lehkomyslná a s manželem ji nespojovalo vlastně nic kromě lovecké vášně. Přesto měla hlavu na svém místě a zdravý rozum dokázala čas od času použít. I ona - jako tak mnohé dámy ode dvora - podlehla osobnímu šarmu Francise Stuarta-Hep-burna a k Maitlandově nelibosti se ho zastávala.
Protože měl Jakub svou ženu rád. nechával se jí občas v méně důležitých věcech ovlivnit. „Hraběnka z BrocCairnu měla dost a dost času si odpočinout na panství své matky," zabručel.
„Ne, Jakoubku, to neměla," odpověděla královna.
„Jste podivuhodně dobře informována, madame," řekl kancléř významně.
„Ano, mistře Maitlande, to jsem," odsekla královna. „Lord Gordon mě informoval, když projížděl cestou tam, na jih, za manželkou. Vzkázal mi, že se spolu s ní na zpáteční cestě zastaví v Edin-burgu, aby mně ji představil. Jeho žena se do Anglie vrátila jen zcela nedávno, takže pochybuji, mistře Maitlande, že by byla měla dost času na odpočinek... Vy jste nikdy nepodnikl žádnou dlouhou výpravu, ale já, jak víte, ano. Nepochybuji o tom, že se hraběnka z BrocCairnu s manželem zastavili na Hermitagi jen proto, aby se zotavila." Pak se královna obrátila k manželovi: „Jakoubku, musíš přece lordu Gordonovi dát možnost, aby ti sám vysvětlil, proč se tam zastavil, než ho odsoudíš. Ani on, ani jeho otec ti přece nikdy žádné potíže nezpůsobili, že?"
„Ne, to ne," připustil váhavě král.
„Tak vidíš," usmála se královna. Položila mu hlavu na rameno a vzhlížela k němu jasnýma modrýma očima. „Takže slibuješ, Jakoubku, že lorda Gordona nedáš uvěznit?" její růžová ústa byla jen pár centimetrů od jeho; připomněl si, jak k němu byla minulou noc milá.
Položil jí ruku kolem pasu a řekl: „Dobrá, Annie, slibuji, ale jestli mi nepodá uspokojivé vysvětlení, budu si o něm myslet to nejhorší."
„Domnívám se, že to nejhorší nastane, až se bude bát vůbec ti něco říci, protože jsi s Francisem právě teď tak na kordy, ačkoliv vlastně nevíš proč," odpověděla královna.
„Lord Bothwell znevážil královskou autoritu, když uprchl z vě-
426
zení, kam ho král nechal zavřít," řekl rychle Maitland, aby se král před královnou nepodřekl.
„Mnoho povyku pro nic," řekla Anna a vřele se na manžela usmála. „Navštívíš mě večer, Jakoubku?"
„Ano, drahoušku." Usmál se na ni, zlehka ji políbil a pustil ji.
Královna se půvabně uklonila a opustila místnost. „Tak tedy dnes večer," připomněla na odchodu.
„Vaše Veličenstvo se nesmí nechat královnou uchlácholit," začal kancléř, ale Jakub ho zarazil.
„Má pravdu, Maitlande. Uvidíme, co nám lord Gordon poví. Nechci se zachovat ukvapeně, protože Annie má pravdu. Ani Alex, ani jeho otec, ani nikdo z jeho rodiny mi nikdy nezpůsobili žádné problémy. Nemohu si dovolit přidělávat si nepřátele."
„Jistěže ne, Sire," připustil kysele Maitland; nezbývalo mu než pro tu chvíli ožehavé téma opustit.
O dva dny později hrabě a hraběnka z BrocCairnu dorazili z Pomezí a ubytovali se v městském paláci George Gordona, hraběte z Huntley, nejmocnějšího muže rodu a hlavy celého klanu Gordo-nů. Hodlali se zdržet jen přes noc, protože už spěchali na Dun Broc. Jelikož hrabě Huntley nebyl přítomen, bylo v domě dost místa i pro Alexovu družinu. Ihned vzkázali ke dvoru, že se hrabě z BrocCairnu s manželkou chystají složit králi poklonu. Brzy obdrželi kladnou odpověď, a spěchali proto do paláce Holyrood.
Nejprve se ale vykoupali a převlékli. Alex byl na svou krásnou ženu nesmírně pyšný. Hraběnka si oblékla róbu z bohatého tmavohnědého sametu. Šaty měly hluboký čtverhranný výstřih a vysoký stojatý límec z krémové vyztužené krajky. Bohatě nabrané rukávy sahaly až k lokti, načež pokračovaly pevně utažené podél předloktí až k zápěstí a široká sukně byla do zvonu. Kolem krku měla Vel-vet řetěz z červeného irského zlata s přívěskem z velkého oválného topasu, lemovaného drobnými žlutými diamanty. Vlasy měla rozdělené uprostřed pěšinkou, staženy za uši a vzadu zachyceny do zlaté síťky, aby dobře vynikly topasové náušnice. Bylo teplo, takže si nevzala plášť, ale navlékla si jemné béžové francouzské rukavičky z kozinky, vyšívané perlami, aby si při jízdě koňmo chránila ruce a prsteny. Byl to úbor jednoduchý, nicméně luxusní, takže Alex nepochyboval, že si jeho žena získá nejen krále, ale i královnu.
Alex uvažoval, zda má či nemá Jakoubkovi říci o své návštěvě na Hermitagi, ale když stanul králi tváří v tvář, okamžitě rozpoznal, že to král už ví a že jen podezíravě číhá, co Alex řekne. Ale než mohl promluvit, vložila se Velvet nevinně:
„Viděli jsme na Hermitage Francise, Vaše Veličenstvo. Jistě si
427
vzpomínáte, že když jsme se poprvé setkali, uzavřeli jsme právě na Hermitage sňatek a vy jste mě pak musel vrátit do Anglie, protože mne tehdy Alex vlastně unesl ode dvora královny Alžběty."
Jakub Stuart se neubránil úsměvu. „Ano, lady Gordonová," řekl „a také si dobře vzpomínám, že jste to manželství odmítla uznat, protože mu nepožehnal kněz původního katolického vyznání. A teď už se konečně pokládáte za manželku tohohle mého neposlušného poddaného?"
„Ano, Sire, protože po návratu do Anglie jsme byli oddáni ještě dvakrát. Ale, Sire, mohu i já vám položit jednu otázku?"
„Ano, madame?"
„Proč nazýváte Alexe neposlušným? Vždyť je vaším nejoddanějším služebníkem."
„To je, lady Gordonová, otázka názoru. Váš manžel dobře věděl, že byl Francis vyhlášen psancem a že by dokonce pobýval ve vězení, kdyby bylo možno ho polapit. Ač tohle všechno lord Gordon věděl, zastavil se přesto na Hermitagi. Očekávám vysvětlení, Alexi!"
„Není na tom nic složitého, Jakoubku," protáhle zahovořil Alex; sám tón, jímž to pronesl, krále urážel. „Velvet se teprve před nedávném vrátila z Indie. Byla to nekonečně dlouhá cesta, ale přesto mě její matka okamžitě po příjezdu vyrozuměla a já spěchal za ní, abych se znovu shledal se svou zákonitou chotí. Nechtěli jsme setrvávat v Anglii před pátravými zraky celé její rodiny, takže jsme se téměř okamžitě vydali do Skotska. Velvet za dva roky odvykla jízdě na koni na tak dlouhou vzdálenost, takže když jsme překročili hranici, byla už vyčerpaná. Sám víte, jakého druhu jsou hostince na Pomezí. Je tam plno prostitutek a zlodějů. Do žádného z nich jsem nemohl svou ženu uvést. Neměli jsme na vybranou; museli jsme se uchýlit na Hermitage. Nedělám s tou návštěvou žádné tajnosti, ani Francis. Kdybychom se ji byli snažili utajit, stejně by vám to vaši špehové donesli. Francis vám posílá projevy nejhlubší oddanosti a nabízí vám ruku ke smíru."
„Francis ať jde třeba k čertu!" odsekl král. „Dávno ví, jaké jsou moje podmínky ke smíru, ale nechce na ně přistoupit. Stačí, když mi vrátí, co mi patří." Pak spěšně dodal, protože si uvědomil, že královna je přítomna: „Odpouštím ti, Alexi, protože věřím, že žádnou rebelii nechystáš. A nyní představ svou choť královně."
Alex se v duchu usmíval, protože postřehl královo přeřeknutí. Královna si podle všeho ničeho nevšimla. „Jste velkorysý, Jakoubku, jako vždy, a vzdávám vám proto dík." Pak se před královnou uklonil a pozvedl její ruku ke rtům. „Madame, jak rád vás zase vidím. Jste krásnější než kdy předtím."
428
Královně se při úsměvu udělaly půvabné dolíčky. „Vítám vás, lorde Gordone. Je tohle vaše choť?"
„Ano, madame. Dovolte, abych vám představil svou ženu Velvet, hraběnku z BrocCairnu."
Velvet provedla hlubokou dvorskou poklonu a králův zrak jí přitom zabloudil do výstřihu, což Alexovi neušlo.
„Vítejte ve Skotsku, lady Gordonová," řekla královna.
„Děkuji vám, madame. Jsem ráda, že jsem konečně doma," pravila Velvet.
„Zdržíte se v Edinburgu dlouho?" chtěla vědět královna Anna.
„Nikoli, madame. Ještě nehodlám pobývat u dvora. Jsem na cestě již přes šest měsíců, a ačkoli jsme s Alexem svoji již víc jak tři roky, ještě jsem neviděla Dun Broc. Mám nejvyšší čas, abych se ujala povinností manželky a matky."
„Jistě," souhlasila královna. „Vždyť proto nás ženy milý Pán Bůh stvořil."
Než mohla Velvet odpovědět, podal jí král ruku, aby jí pomohl vstát, řka: „Zajisté nehodláte pokračovat v cestě tak brzy, lady Gordonová? Což by vás život u dvora netěšil?" Nemohl od ní odtrhnout oči. Jak je mladá, uvažoval. Mladá, něžná a nepochybně sladká. Má také zelené oči jako jeho Cat, ne sice tak zelené jako listí, spíše zlatozelené a vsadil by se, že jí rozpuštěné vlasy sahají až k bokům, stejně jako Cat.
Velvet postřehla, jak se na ni dívá, a byla trochu vyvedena z míry, ale když odpověděla, zněl její hlas klidně a přátelsky: „Veličenstvo je příliš laskavé, ale jistě pochopí, že po tak dlouhé době odloučení se mi už stýská po Dun Brocu a po manželovi." Zhluboka povzdechla. „Jistě mi nebudete bránit, abych odjela domů, když už jsme tak blízko? Slibuji Vašemu Veličenstvu, že se později ke dvoru vrátíme, ale teď skutečně netoužím po ničem jiném než po domově." Usmála se na něj sladce a Jakoubkovi nezbylo než souhlasit.
„Dobrá, lady Gordonová," řekl, „pro tentokrát vás necháme odejít, ale příště už žádné odmítnutí nestrpíme." Jak půvabně ho prosila, pomyslil si. Rád bych ji byl měl pod sebou, a ona aby ho musela prosit o lásku.
Když se později vraceli do Gordonová městského domu v High-gate, složil Alex ženě za její diplomatické chování poklonu. „Tvé vystoupení nemělo chybu, děvče."
Velvet se ušklíbla. „Všiml sis, jak mi civěl do výstřihu, Alexi? Chudinka Cat! Ten chlap je přes všechny ty svatouškovské řečičky hrozný chlípník! Jestlipak to královna tuší?"
„Jestli o tom ví, nechává si to pro sebe, protože je v podstatě in-
429
teligentní, ať se chová, jak chce bláznivě. Koneckonců zůstává skotskou královnou a Jakoubek ji má rád. Dá mu dědice, a pokud s ní bude zacházet laskavě a s respektem, bude na oplátku zas ona přivírat oči, pokud svým chováním neohrozí ji nebo království."
„To já bych tak tolerantní nebyla," zamumlala Velvet výhružně.
Alex ta slova zaslechl a pochopil je jako výstrahu, ať už tak byla míněna, či ne. Neměl jsem dávat Alanně Wytheové na vybranou, říkal si, raději jsem ji měl rovnou poslat zpátky k otci. Musel jsem ale brát ohled na dítě, utěšoval se.
Na druhý den opustili Edinburg a nastoupili poslední etapu cesty k Dun Brocu. Krajina se začínala měnit. Jak se vzdalovali od hlavního města a blížili se ke skotské Vrchovině, stávala se stále divočejší. Mírné pahorky vystřídaly rozeklané horské štíty s úbočími porostlými hustými smíšenými lesy. Rostly tu olše i buky, modříny i kleny, břízy, duby, smrky a jedle. Tmavě žlutavé vrcholy se tyčily nad hranicí lesa a bystřiny s průzračnou vodou spěchaly po stráních dolů koryty plnými balvanů. Velvet se musela obdivovat kráse té krajiny, ale zdála se jí až příliš opuštěná: jedinou známkou života byly jen shluky ovcí, sem tam se páslo na rašeliništích stádo dobytka, občas se vynořila malá vesnička, tvořená jen několika chalupami, s kostelíkem a někdy s hospůdkou.
Tady nebyly jako v Anglii vísky malebné, s obílenými staveními a okny plnými květin! Zdejší domy byly postaveny z tmavého kamene a podle Alexe tu léto nebylo dost dlouhé na to, aby stačily vykvést muškáty. A kromě toho, dodával, takové věci, jako pěstování květin, vyžadují čas, čas, kterého je zapotřebí k pletí a okopávání políček s ječmenem a ovsem a k pěstování zeleninové zahrádky, aby byla na zimu cibule, pórek a mrkev - ovšem pokud se je podaří uchránit před divokými králíky.
„Je to krásný kraj, ale našim lidem se tu někdy žije dost těžko."
Když teď konečně viděla jeho domovinu, začínala už rozumět jeho povaze. „Alespoň jsou ty chatrče solidní," poznamenala.
„To ano, ale svým obyvatelům nepatří. Náleží majiteli panství. Vesničanům patří pouze střecha. Když se stěhují, berou si ji s sebou."
Cesta na Dun Broc jim zabrala ještě několik dní. K Velvetinu překvapení se ubytovávali vždy dlouho před západem slunce a jen u lidí, kteří byli klanu Gordonů zavázáni přísahou věrnosti. Všude byli Velvet s Alexem vřele uvítáni, všude jim ochotně předkládali jednoduchou večeři, poskytovali lože. Vstávali za svítání, snídali mísy ovesné kaše s medem a čerstvou smetanou, ještě teplou po dojení, a zavčas se vydávali na další cestu.
430
Velvet se oblékla na radu Cat podobně jako ona. Jela na koni obkročmo, oblečena do tmavozelených přiléhavých kalhot ke kolenům s krémovou hedvábnou halenkou, přes ni měla koženou kazajku s kostěnými knoflíky, přepásanou širokým hnědým koženým páskem se stříbrnou sponou, takže vynikl její štíhlý pas. Vysoké kožené boty jí sahaly až ke kolenům, vlasy přidržovala v týle černá stuha a na hlavě měla sametovou čapku s jediným orlím pérem. Proti chladu měla přehozený kostkovaný vlněný pléd v barvách Gordonů. Alex měl na sobě stejný kilt jako jeho muži, ale na čapce měl orlí péra dvě: odznak náčelníka vedlejší větve klanu Gordonů. Pouze George Gordon, hrabě z Huntley, měl právo nosit na čapce tři orlí péra. Čest nosit čtyři péra náležela v celém Skotsku pouze králi.
I Pansy jela ustrojena jako chlapec, což přivítali členové družiny s nadšením, ale její manžel z toho byl mrzutý. Když viděl, jak zálibně si prohlížejí její ladné nožky v přiléhavých kalhotách, dostával záchvaty žárlivosti. Pansy vezla před sebou v sedle malého Duggieho; občas Dugald neodolal a povozil synka sám; oběma se to moc líbilo.
Velvet se až srdce rozbušilo, když jí Alex třetího dne odpoledne upozornil: „Už jsme na území BrocCairnů, děvče."
„A kde je Dun Brod" rozhlížela se naivně.
„Ten je ještě daleko, až za tamhletěmi kopci, ještě ho nemůžeš vidět."
Jeli dál a dál hlubokým lesem, kde korunami stromů proráželo odpolední slunce, minuli malé jezero, o němž jí řekl, že se jmenuje Loch Beith, což znamená ,březové'. A opravdu, jezero bylo kolem dokola obklopeno břízami, jejichž listí v paprscích podzimního slunce zlatě zářilo a odráželo se v hluboké jezerní modři. Až se jí dech zatajil, jak úchvatný to byl pohled.
A jeli dál a dál, vzhůru do svahů nad jezerem smrkovým lesem; jednou Velvet zahlédla lišku, jindy zas rodinku lesní kuny. Alex jí řekl, že jsou tu domovem lasice, vlci i divoké kočky. Když vyjeli na vrchol jedné menší hory, o které Alex tvrdil, že je to pouhý pahorek, zastavili koně. Naskytl se jim nádherný pohled do údolí, skotsky zvaného „glen", v němž byly roztroušeny domky vesnice Broc Ailien. Stálo tam i sídlo Alexova švagra, lana Granta. Poblíž vesnice se páslo velké stádo dobytka.
„Tady se hodnotí jmění podle počtu kusů dobytka," řekl Alex Velvet. „Většina našeho bohatství pochází právě z dobytka. Chováme skot na maso, vždy na podzim Část stáda porážíme a naložené maso v sudech vyvážíme do Francie, Holandska, Dánska a do ně-
431
kterých zemí v Německu. Mám královské povolení k lovu lososů, které rovněž vyvážíme, ať už uzené, nasolené nebo sušené. Ale můj hlavní příjem plyne z dobytka."
„Kdopak vám obstarává lodní dopravu?" zajímala se - nezapřela dceru své matky!
Zasmál se. „Když jsem byl mladší, přemluvil jsem otce, aby mi dovolil vložit část zisku do několika vlastních lodí, takže teď zboží dopravujeme sami a nemusíme za dopravu platit. Předtím jsme měli smlouvu s prostředníkem, který nás okrádal." Pak ukázal Vel-vet před sebe: „Podívej se tamhle na druhou stranu údolí a vzhůru po úbočí hory!"
Velvet sledovala jeho prst, a tu ho spatřila, spatřila hrad jakoby vrostlý do skály.
,JDun Brod" zvolala.
Až ji zamrazilo. Dun Brod Její nový domov! Nebyl velký, ale, ach, jak krásně se vyjímal s opevněním a baštami nad prudkým srázem! Ten musí být nedobytný, pomyslila si. Ani si nedokázala představit, jak se k němu vůbec dá vystoupit; zeptala se proto Alexe.
S úsměvem jí ukazoval: „Dobře se podívej. Vede tam docela úzká, hradbou lemovaná cesta zdola, od vesnice."
„Pak se ovšem hrad nedá vzít útokem, že? Tak úzkou stezkou nahoru se nemůže dostat žádné vojsko."
„To ne," odpověděl, „ale přesto nejsme nenapadnutelní, děvče. Ze severní strany je náhorní plošina. Máme samozřejmě pevné hradby, ale i ty jsou na některých místech slabší a dají se prolomit. Jen jedinkrát byly ztečeny hradby Dun Brocu, a to za panování Jakuba IV. Jedna služebná měla v nepřátelském táboře milého a spustila mu v noci provazový žebřík. On ji pak omámil do bezvědomí a otevřel zevnitř hlavní bránu královým vojákům."
„A pročpak král Dun Broc obléhal?" vyptávala se Velvet.
„To bylo kvůli jisté krásné dámě," vysvětloval s úsměvem Alex. „Dáma ale dala přednost mému předkovi, a když ji unesl, provdala se za něho. Král vtrhl na hrad a nalezl tam náš párek v líbánkách - kupodivu se ani nerozzlobil, ale přiznal porážku a jako svatební dar jim věnoval zlatý svícen - ten dnes večer uvidíš na příborníku v hlavní hradní síni."
Velvet se smála. „Vidím, že budu bydlet na velice romantickém místě." Rozzářená se obrátila k Alexovi: „Je nádherný! Určitě si ho zamiluji!"
„Pak tedy jeďme, děvče," řekl jen a začal sestupovat do údolí.
„Hrabě přijíždí!" vykřikoval bosý chlapec po celé vesnici Broc
432
Ailien, šťastný, že může rozhlásit novinu jako první. „Hrabě je tady!"
Dveře všech příbytků se otvíraly a jejich obyvatelé vybíhali ven, aby přivítali pána a jeho manželku. Velvet si povšimla, že Broc Ailien vypadá blahobytněji než většina vsí, které míjeli cestou. Některé domky měly předzahrádky plné květin, jiné měly květinové truhlíky alespoň na římsách. Všechny tváře se usmívaly příchozím v ústrety, muži vrhali na Velvet znalecké pohledy, zatímco ženy se významně pošťuchovaly.
„Vítejte, mylorde!"
„Vítejte i s paní, mylorde!"
„Bůh vám oběma žehnej!"
Pozdravy odevšad jen pršely a Velvet se neubránila úsměvu. Alex znal všechny jménem a pro každého si našel slovíčko. „Allane, děkuji ti! Gavine, ty ses ale spravil, co jsme se neviděli! Jean, ty už zas čekáš děťátko? To už je třetí za poslední tři roky, že?" Když je takhle jednotlivě oslovil, byli všichni navýsost blažení a šťastni, že ho zase vidí. Věděl o nich všechno, znal všechny jejich dobré stránky i slabosti a Velvet poznala, že ho zbožňují.
Uprostřed vesnice byla malá náves označená keltským křížem, jinak tu měli ještě kostelík a hospůdku. Líbí se mi tu, říkala si Velvet. Najednou zastoupila Alexovu koni cestu jakási žena. Byla malá a světlovlasá a v náručí svírala holčičku.
„Nepopřeješ své dceři dobrého dne, Alexi? Přivezl jsi jí nějaký pěkný dárek, jak jsem jí slíbila?" oslovila ho vyzývavě.
„Nemáš slibovat, co nemůžeš splnit, Alanno," řekl klidně Alex a pokoušel se s koněm projít kolem ní.
Alanna popleskala dítě, které začalo jako na povel křičet: „Papá! Papá!" Bylo ještě příliš malé, aby dokázalo říci něco jiného, ale i tohle stačilo.
Alex se neubránil, aby se nesklonil a nevzal dítě do náručí. „Jak se máš, Sybbi?" zeptal se a tvář mu zněžněla. Bylo zřejmé, že má dcerku rád.
Jakoby jí někdo proklál srdce nožem, projela Velvet prudká bolest. Odvrátila se a oči se jí zalily slzami, což zahlédla pouze Pan-sy. Komorná propalovala Alannu Wytheovou pohledem, ale ta se jen drze zasmála a pohodila hlavou.
„Tak tohle je tvoje žena, Alexi?" řekla.
Hrabě jí bez odpovědi podal dítě a otočil se k Velvet: „Už jsme skoro doma, drahoušku. Zdáš se mi unavená." Dali se znovu na cestu a vyjeli ze vsi.
433
Jean Lawrieová, ta hospodyně, kterou předtím Alex oslovil, se na Alannu zlomyslně ušklíbla. „Radši si dej pozor, ty drzá děvko! Znám Alexe Gordona moc dobře a nemysli si, že si nechá líbit takovou troufalost, a buď si jistá, že nedovolí urážet svou paní!"
„Máte dvě dcery, viďte, paní Lawrieová?" odsekla Alanna. „A jestli chcete, aby se vám synek, co ho nosíte pod srdcem, v pořádku narodil, nechtě mě laskavě na pokoji." Oči se jí vzteky zúžily.
Jean Lawrieová se pokřižovala. „On, ty jsi ale zloduch, ty! Ale mně strach nenaženeš. Té povídačce, že jsi čarodějnice, stejně nevěřím! Ty tvoje amulety a nápoje lásky jsou dobré tak pro nějaké hloupé vesnické holky, ale mě nespleteš! Když jsi tak všemocná, pročpak sis neuměla udržet pánovu přízeň?"
„Alex mě miluje," prohlásila Alanna pevně.
„Houby," odfrkla Jean Lawrieová. „Jestli si to myslíš, pak jsi blázen, holka. Dobře jsem viděla, jak koukal na tu svou krásnou ženu. Dlouho nepotrvá a bude chodit s outěžkem, a až se jí narodí syn, už si na tebe pán ani nevzpomene. Nevšímal by si tě ani teď, nebýt Sybbi." Po tomhle se otočila a odkvapila, spokojená, že tu Angličanku tak utřela.
Alanna za ní chvíli vztekle hleděla, ale pak se vydala za Alexem. Vždyť mu přece dala dítě! A jaké se jí za to dostalo odměny? Chatrč ve vesnici, kde lišky dávají dobrou noc, a penzička, která jim dvěma jen tak tak stačí na živobytí. Vedení domácnosti nenávidí a ve vsi se nenajde jediná žena, která by jí posloužila. Sybilla se jí věčně drží za sukně a pořád kňourá. Alanně to jde na nervy, ale doufá, že se brzy octne zpátky na hradě a že tam bude mít k ruce služebnou a chůvu, aby se starala o dítě. Už začala vařit kouzelné nápoje, které jí měly Alexe přičarovat zpátky a přebrat ho té nafou-kané čubce, které nestála ani za pohled.
Alex se omlouval: „Promiň, drahá," zatímco vjížděli na úzkou stezku vedoucí ke hradu.
Velvet se zhluboka nadechla. „Nemůžeš za to, Alexi, ale teď, doufám, sám vidíš, že tu nemůže zůstat. Nechce se tě vzdát a používá dítě, aby se ti připomněla."
„Když ji pošlu pryč, bůhví co provede s malou Sybillou, a to dítě je milé, nemůže za to, Velvet."
„Ale vžďyť můžeš dát holčičku na vychování nějaké hodné ženě ve vesnici. Určitě jí tak bude lépe a slečna Wytheová ještě ráda přijme měšec s penězi a průvodní list domů do Londýna."
„Božíčku, Velvet! Věř mi, že nemám o Alanně valné mínění, ale co by to bylo za ženskou, která opustí dítě? Ona s tím určitě nebu-
434
de souhlasit, ale dopřej mi trochu času a pokusím se ji odtud dostat ještě před zimou. Buď trpělivá, děvče. Nemusíš ji vídat."
Netušil, jak ji jeho slova zabolela, ale byla pevně rozhodnuta mu o Jasaman neříci. Odpověděla: „Uvidím ji pokaždé, když sejdu do vesnice, Alexi, za to ti ručím!"
„Tak drzá snad nebude," poznamenal a Velvet napadlo, jak málo se její manžel vyzná v ženách.
„Nikdy nemůžeš předvídat, co udělá, Alexi. Vzpomeň si na Mary de Boultovou," varovala ho. Nakonec raději změnila předmět hovoru: „Kde je dům tvojí sestry? Neříkals, že je také v údolí?"
„Je na druhé straně vesnice," odpověděl. „Půjdeme tam na návštěvu za pár dní, ale Annabella s lanem nás nepochybně stejně už čekají na Dun Brocu. Nezvi ji, aby tam přespali, nebo se jich nezbavíme nejmíň týden!"
„Alexi! Vždyť je to tvá jediná sestra!"
„Je to rozmazlená a svéhlavá ženská," odpověděl. „Když zemřela matka a bratr Nigel, nastěhovala se i s tím svým podělaným manželem na Dun Broc a nezbavil jsem se jí, až když otec zemřel. Dokonce už vykládala svým dětem, že jednou Dun Broc zdědí, protože nejsem ženatý a ani se ženit nehodlám. Ona sama ale mohla udělat lepší partii než s lanem; není mi vůbec jasné, proč si ho vzala."
Byli už skoro na konci stezky, když Velvet spatřila spuštěný padací most a zvednutou mříž hlavního vjezdu - pánu hradu na uvítanou. Najednou se na cimbuří objevil osamělý dudák a spustil na dudy divokou melodii, „vítězný pochod BrocCairnů", jak Alex řekl. Melodie se nesla údolím, jednotlivé tóny se proplétaly, až píseň skončila vítězoslavnou fanfárou. Velvet se vzrušením až zježily chloupky na šíji.
„To je předepsané uvítání náčelníka," řekl Alex, „a dnes dvojnásob radostné, protože jsi se mnou přijela ty, Velvet. Už se tady moc dlouho čekalo na novou hraběnku z BrocCairnů, děvče! Matka zemřela před pěti lety."
Přejeli padací most, kopyta koní zaduněla na kládách a pod mříží projeli na hradní nádvoří. Na jeho jižní straně byly stáje, kovárna a zbrojnice. Přímo naproti nim byl vlastní hrad se zahradou, obehnanou zdí. Hlavní vchod do budovy se dvěma oblouky byl dokořán a na kamenných stupních před ním stáli muž se ženou.
„To je Bella a ten její poseroutka," zamumlal Alex.
Velvet se zahihňala. „Ale, Alexi!" napomenula ho.
„Ne," odpověděl. „Jen se na ni podívej, jak se tu naparuje, jako by byla sama paní hradu. Má stát na nejdolejším stupínku, a ne nahoře!"
435
Dojeli až k patě schodiště a Vel vet poprvé stanula tváří v tvář nové švagrové. Ta měla tmavě rudé hedvábné šaty - jak Vel vet odhadla, nejspíš jedny z nejlepších -, které jí dobře ladily k tmavým vlasům a šedomodrým očím. Alexovi nebyla moc podobná. Nejspíš bude po matce, rozvažovala Velvet.
Alex lehce sklouzl z koně, pomohl i Velvet sesednout a přitom ji políbil na nosík. Vzhlédla k němu se smíchem a i on se zasmál. V cestovním úboru jí to tak slušelo! Pak ji vzal kolem pasu a vystoupili spolu po schodech až k sestře a švagrovi.
„Vítej doma, bratře," řekla Annabella Grantová, přitom nesouhlasným pohledem spočinula na Velvet.
Alex sestru formálně políbil na tvář. „Jak milé, že nás čekáte, sestro." Postrčil dopředu Velvet. „Má paní, Velvet Gordonová, nová hraběnka z BrocCairnu."
Annabella Grantová byla donucena se uklonit, ale když sklonila hlavu, řekla Velvet roztomile: „Mně se nemusíš klanět, sestro." Pak vzala překvapenou švagrovou za ramena a políbila ji na obě tváře. „Doufám, že budeme přítelkyně," dodala.
„Ovšem," koktala Annabella, úplně vyvedená z míry tak krásnou a mladou ženou v tak nezvyklém oblečení. Takhle si shledání nepředstavovala. Nakonec byla přece jen o osm let starší než švagrová, přesto se vedle ní cítila nesvá.
Velvet vzala Annabellu za paži. „Musím se dovědět o Dun Bro-cu všecičko, a protože jsi na něm vyrůstala, určitě mi dokážeš všechno vylíčit. Když se zeptám Alexe, vykládá mi jen o historii a o architektuře."
Bella pocítila k Velvet sympatii. Vždyť ona je přesně taková jako ona sama! To je dobře! „Mužští," řekla důležitě, „se prostě nevyznají ve vedení domácnosti, sestro." Podívala se šibalsky na manžela a bratra a pak, jako by se rozpomněla, mávla rukou a řekla: „Tohle je lan, můj manžel." Ale než stačil lan otevřít ústa, už zas štěbetala o nejrůznějších podrobnostech, které je bezpodmínečně nutné znát, když někdo chce hospodařit na takovém hradě, jako je Dun Broc. Často se odvolávala na drahou zemřelou matku a nepřestávala důležitě vykládat, zatímco se všichni ubírali dovnitř.
Alex se nemohl ubránit, aby se nešklebil. Bella je prostě nenapravitelná. Obrátil se k švagrovi. „Jak se máš, Iane? Jak to jde na Grantholmul A jak se mají mí synovci?"
„Dobře, Alexi. Ty krávy, cos nám dal na jaře, dobře prospívaly. Právě jsme je porazili. Vynesou nám slušný peníz, takže budu moci konečně dát spravit střechu."
436
„Snad jste neporazili všechny kusy, Iane, že ne?"
„Ale ano," odpověděl švagr.
„Dobrý Bože!" vybuchl Alex. „Jak si k čertu představuješ, že založíš slušné stádo, když nebudeš mít žádné krávy, abys je nechal připustit?"
„Bella říkala, že si nemůžeme dovolit ponechat si všechny krávy přes zimu, když chceme udělat veškeré potřebné opravy. Říkala, že prý nám na jaře dáš nové kusy. Že prý na ně má nárok."
,JVárok? Kriste všemohoucí, člověče, ta má nárok jen na to, co dostane od tebe! Varoval jsem tě, Iane, že už ti víckrát nepomůžu. Bella nemá na Dun Brocu žádné nároky a oba to moc dobře víte. Nemuseli jste všechny opravy udělat najednou. Střechou jste měli začít. Jestli ti můžu radit, nech opravit střechu a zbytek peněz schovej na jaro na nový dobytek."
lan souhlasně přikyvoval. „Nejsem tak moudrý jako ty, Alexi, ale rád si vezmu tvou radu k srdci. S Bellou to nemám snadné, vždyť víš," omlouval se.
„Potřebuje, abys na ni vzal hůl," odsekl Alex, „a dokud to neuděláš, nic s ní nepořídíš. Je tvrdohlavá jako mula, Iane. Proboha, člověče, vzchop se už!"
Vyběhl po schodech do domu, nahoře se obrátil a řekl: „Teď vem svou ženu domů, Iane. Víš, že se potmě špatně jede, a slunce už pomalu zapadá."
„Což my tady nezůstaneme na noc? Bella říkala..."
„Houby tu zůstanete! Tři roky mi trvalo, než jsem konečně dostal manželku na Dun Broc, a nehodlám první noc doma trávit tím, že bych se bavil s tebou a se sestřičkou!"
Annabella byla zlostí bez sebe, a ačkoliv ho Velvet uprošovala, zůstal Alex pevný. Za chviličku už Grantovi z Grantholmu klusali ohrazenou stezkou dolů k vesnici a k domovu. Nato byla mříž spuštěna, padací most vyzdvižen, na ochozech rozmístěny ozbrojené stráže a Dun Broc tak uchystán na noc. Alex se se spokojeným úsměvem vrátil k ženě.
Velvet se do Dun Brocu zamilovala na první pohled. Hrad nebyl velký, dokonce jí připadal útulný. Hlavní budova hradu pevně seděla při severní zdi a zabírala i kus zdi severozápadní a severovýchodní. Okna byla v části hradu obrácená ven, hodně vysoko, aby jimi nemohl vniknout nepřítel, protože tam bylo nejslabší místo opevnění. Výhled z oken byl převážně na jihozápad a na východ.
Zahrady za západní a jihozápadní zdí byly žalostně přerostlé a zaplevelené, vyjma malé zeleninové zahrádky. Je ještě dost teplo, uvažovala Velvet, možná by se s tím dalo ještě něco před zimou
437
udělat. Úplně na konci zahrady, zcela mimo vlastní prostor hradu, stála malá kaple.
Dun Broc byl založen před dvěma sty lety, když tehdejší laird z BrocCairnu opevnil vrcholek hory a začal se stavbou hradu. Prvním hrabětem z BrocCairnu byl jmenován králem Jakubem IV. Alexův předek odměnou za pomoc při povstání proti Jakubovu otci, Jakubu III. Poslední laird bojoval proti vlastnímu synovi a on i jeho dva mladší synové padli u Sauchieburnu spolu s Jakubem III. Říkalo se, že Bůh potrestal prvního hraběte z BrocCairnu za vzpouru proti králi i proti otci tím, že neměl víc dětí než jediného syna, Alexandra. Druhý hrabě v posloupnosti měl pouze jedinou dceru. Lady Alexandra Gordonová, dědička BrocCairnu, byla dívka nezkrotná a svéhlavá, s rudými vlasy a černýma očima. Ve čtrnácti si jí povšiml král Jakub V, tehdy svobodný a velice pohledný. Skoro rok udržovala Alexandra krále v nejistotě, a poddala se mu teprve po proklamativním uzavření sňatku podle skotského zvykového práva, které později Jakub Stuart neuznal. Alexandra zemřela při porodu v šestnácti letech; porodila králi syna, Anguse Gordona, třetího hraběte z BrocCairnu. Malý Angus byl sice královským otcem uznán, ale vychován byl u dědečka a nesl jeho jméno. Angus se oženil s Isabel Leslieovou, která mu porodila dva syny a dceru
- přežili jen současní Alex a Annabella.
Od okamžiku ustavení hraběcího titulu se Dun Broc rozrostl: hradby byly zvýšeny, byly postaveny kulaté bašty jako pozorovatelny; původní sídlo ustoupilo novému hradnímu paláci, který se teď tyčil nad hradbami.
Uvnitř nalezla Velvet prostornou hlavní hradní síň se dvěma krby. Na zdech viselo několik krásných tapiserií, kamenná podlaha byla čistě zametená a stoly naleštěné. Velvet v tom poznávala ruku své švagrové a v duchu Belle děkovala.
Ve vzduchu se vznášel příjemný pach hořícího jabloňového dřeva z ohnišť a vůně sušených květů z misek, porůznu rozestavených po nábytku a římsách. Na stejném podlaží jako síň se nacházela i přípravna, Alexova knihovna, kuchyňský trakt a velká špižírna s mnoha koši, soudky a bednami a obilní špejchar i místnost pro služebnictvo. Skladů tu bylo hned několik, zvláště ve sklepem' pod hlavní hradní věží. V prvním patře Dun Brocu byly ložnice panstva
-  zvlášť pro pána a paní hradu, vzájemně propojené, dále pokoje pro hosty a dětský pokoj. Služebnictvo spalo v podkroví.
Alex zavedl Velvet do kuchyně, aby jí představil kuchařku. Když vešli, s úsměvem předstoupila statná, hezká žena. Tmavé vlasy jí už prokvétaly šedinami, ale držela se zpříma.
438
„Tak tady ji máme," pronesla sytým altem. „Vítejte doma, my-lady!" a hluboce se uklonila.
Alex se usmál. „Velvet, tohle je Morag Geddesová."
Velvet se na kuchařku pozorněji zahleděla, a když rozpoznala příbuzné rysy, zvolala: „Ale vy jste přece Dugaldova matka!"
„To jsem," zněla odpověď. „A syn mi vyprávěl, jak moc vám dlužíme, protože jste zachránila život mému jedinému vnoučeti."
„Ale jak to víte?" ztuhla Velvet překvapením.
Morag Geddesová se zasmála. „Nejsou v tom žádné čáry, mylady. Dugald jel napřed, aby mě na to příjemné překvapení připravil. Říká, že klouček jako by mu z oka vypadl. Je to pravda?"
„Ano," řekla Velvet s úsměvem, „a je to moc pěkný chlapeček!"
„Dobrá, pak tedy určitě budu mít ráda i tu Angličanku, kterou si syn vzal."
„Znám Pansy celý život," řekla Velvet, „a vím jistě, že si ji zamilujete, ale nejdůležitější je, že má Dugalda ráda."
„To je také důležité," souhlasila Morag.
V kuchyni to báječně vonělo, což Velvet připomnělo, že už má hlad, ale Alex nedal jinak, než že jí musí ukázat i horní podlaží hradu.
„Nechal jsem pokoje pro hraběnku znovu vybavit, už když jsem poprvé jel do Anglie," hlásil. Jeho hlas prozrazoval až chlapecký ostych.
„Nepochybuji, že budou krásné," odpověděla, ale v duchu si říkala, že to neměl dělat, když ji tehdy ani neznal. Ale jakmile vstoupila, byla příjemně překvapena.
Její apartmá nebylo příliš veliké, ale oba pokoje měly okna do zahrady a výhled na jihozápad daleko přes hory. V každém pokoji byl veliký krb: v obývacím pokoji ho po stranách střežili dva kamenní psi, zatímco v ložnici to byli dva okřídlení andělé. V obou místnostech byla na kamenný podklad položena dřevěná podlaha, pokrytá vysokými koberci z Indie, podle odhadu Velvet přijatelné kvality. Když ucítila, jak se jí nohy boří do koberce, projela jí bolestná vzpomínka. Kde k nim asi Alex přišel, vrtalo jí hlavou, ale nezeptala se. Věděla, že se nezeptá nikdy.
Hlavní okno v obývacím pokoji mělo obloukovitou klenbu a bylo zapuštěno hluboko do zdi, takže zbývalo místo pro podokenní sedátko. Závěsy a čalounění byly z korálově červeného sametu, vyšívaného zlatem. Uprostřed pokoje stál roztomilý leštěný dubový stůl, uprostřed na něm bílá porcelánová miska s kyticí vřesu. Po obou stranách krbu byla rozmístěna bohatě vy polštářovaná, vyřezávaná křesla. Při jedné stěně byl dubový příborník s vyřezávanýma
439
nohama, v naleštěném povrchu horní desky se zrcadlila dvojice svícnů. U druhé zdi stála vysoká dvoudveřová skříň. Stěny místnosti byly obloženy dřevem a kazetový strop z dubového dřeva byl bohatě vyřezávaný. Nad krbem visel nádherný goblén, zobrazující feš-ného lovce, pronásledujícího jelena v čele psí smečky. Velvet se ten muž zdál nějak povědomý.
„Ten goblén dělala má babička, Alexandra Gordonová. Pracovala na něm v těch dvou letech, kdy se stýkala se králem Jakubem V. Ten lovec, to je on."
„Tohle byly její komnaty, Alexi?"
„Ano. Tady ji král navštěvoval."
„Jak romantické," bájila Velvet. „A ten pokoj je nádherný, hrozně se mi líbí!"
„Pojď se podívat ještě na další místnosti, děvče," zval ji.
Ložnice byla stejně roztomilá jako obývací pokoj, jen dekorace tu byla v páví modři. Stála tu velká, pohodlná postel se závěsy na stříbrných kroužcích, takže se daly kolem dokola zatáhnout. Ložní pokrývka byla z rezavé liščí kožešiny. Z jedné strany postele stál vysoký svícen a u zdi velká vyřezávaná dubová truhla. Stejné ob-loukovité okno jako v obývacím pokoji mělo rovněž okenní sedátko. U něj stál příruční kulatý stolek s cínovou vázou, v níž voněly pozdní růže. Nad krbem visel další goblén, tentokrát zobrazoval na svahu hory sedící párek milenců.
Velvet si ho prohlížela. „Tenhle ale určitě lady Alexandra nedělala?!"
„Ten dělala má matka," odpověděl. „Tohle bylo její apartmá už od svatby s otcem. Ten obraz utkala hned na začátku manželství. Také obdivovala romantický a smutný příběh lásky mojí babičky s králem. Ti dva mají být Jakub a Alexandra. Když mi byly dva roky, potratila matka dvojčata a dlouho pak stonala. Měla tehdy spoustu volného času. a tak navrhla a utkala tenhle obraz." Položil Velvet ruce kolem pasu a přitáhl si ji zády k sobě. „Nechci už vzpomínat na mrtvé lásky, děvče," šeptal jí do ucha. Rukama jí sjel na ňadra. „Jste tak svůdná, Velvet Gordonová!"
Zachvěla se rozkoší z jeho dotyku, ale hned povzdechla a prohlásila: „Mám hlad, Alexi!" a snažila se mu vyvinout.
„Já taky," odpověděl, ale nepouštěl ji. Pak ji otočil tváří k sobě, pohlédl jí do očí a tiše řekl: „Chci se teď s tebou milovat, má dobrá ženo!" Zatímco mluvil, rozepínaly už jeho prsty knoflíčky a sponky. Začal ji svlékat. „Konečně jsme doma, má krásná Velvet! Doma! O téhle chvíli jsem snil dva roky, děvče! Představoval jsem si, jak tu budeme spolu sami, jen my dva, v tomhle pokoji." Rty jí
440
přejížděl po skráni, zatímco hedvábná blůza klouzala na zem. Už předtím jí obratně svlékl kazajku i opasek.
Velvet přivřela oči, zaplavilo ji příjemné teplo. Cítila, jak jí sundává košilku, obnažuje ňadra. Sklonil hlavu a vzal do rtů něžnou bradavku. Slabě zavrněla; ten slastný zvuk ho ještě povzbudil. Hladila mu vlasy. Oba zapomněli na hlad, teď museli uspokojit jiný hlad. Pomohla mu stáhnout i zbytek šatstva a pak se - nahá - jala odstrojovat jeho.
Dráždivě pomalu mu rozpínala košili; už při tom ho zaplavovalo vzrušení. Když mu jemnými doteky laskala hruď, ucítil příliv mužnosti. Její hlazení bylo až mučivě sladké, tolik po ní dychtil! Nedokázal už dál čekat a s netrpělivým odfrknutím ze sebe strhl zbývající oděv.
Velvet ho s úsměvem vzala za ruku a táhla ho k vysokému zrcadlu mezi okny. „Nevypadáme krásně, ty můj divochu z Vysočiny?" zašeptala, když stanuli nazí před zrcadlem.
Stáli bokem, držel ji kolem pasu. Bujnými ňadry se mu opírala o zarostlou hruď a on vášní zastřeným zrakem sledoval v zrcadle křivky jejích boků. Když zajela rukou mezi jejich k sobě přitisknutá břicha, aby uchopila jeho úd, hlasitě zaúpěl. Nedbala na to a dál ho laskala, po celé délce, jemně a dráždivě, takže mu rozkoš až vybuchovala v těle i v mozku.
„Dobrý Bože, děvče!" zasténal skrze sevřené zuby. „Vždyť se z toho zblázním!"
„Ano?" škádlila ho. „Mám to ráda, když mi v rukách tak naroste a ztvrdne, Alexi." Stoupala si na špičky a jemně ho kousla do ucha, zároveň šeptala: „A taky mám ráda, když ho do mě tak hluboko vrazíš, drahoušku. A to právě chceš, viď?" žertovala.
„Co jsi to za potvůrku," řekl bezmocně, zvedl ji do náruče a uložil ji na postel. Na okamžik ho oslnil kontrast bílé pleti s rudou liščí kožešinou, ale pak se hned uložil vedle ní. „Jsi hříšná, necudná potvůrka, ty má divoká manželko z Vrchoviny, ty potřebuješ zkrotit!"
Smaragdové oči jí jiskřily. Jazýčkem si olízla rty. „A dokážeš mě zkrotit, Alexi?" provokovala.
S lenivým úsměvem v jantarových očích pomalu řekl: „Ano, děvče, myslím, že to dokážu." Políbil jí obě ňadra. Pak sjel ústy až ke klínu. Velvet se zajíkla a na chvíli nemohla ani popadnout dech, když ucítila, jak ji jazykem laská. Nejprve pomalu olizoval hedvábnou pleť na vnitřní straně stehen, pak zulíbal Venušin pahorek, až nalezl cestu k nejtajnějšímu místečku, středu rozkoše. Beze studu dychtivě čekala na elektrizující dotyk, zatífnco prsty hnětla jeho ší-
441
ji. Když se konečně jazykem dotkl tam, kde byla nejcitlivější, měla pocit, že ji sežehl plamen. Rozkoš byla až nesnesitelná a zároveň bez hranic. Sténala blahem, zatímco ústy plenil její něžné tělo.
První vlna vyvrcholení ji zaplavila, až napůl bez sebe volala jeho jméno. S úsměvem na okamžik vzhlédl, ale nepřestával ji dráždit, až dosáhla vrcholu podruhé i potřetí; pak se teprve vrátil k jejím sladkým ústům.
Pod naléhavým tlakem jeho rtů povolila a rozevřela rty. Ještě dlouho se jazykem mazlil s jejím, než oddálil hlavu a zašeptal: „Jak jsi sladká, miláčku!" Pak se jí - rozpálené a čekající - teprve zmocnil.
Vel vet málem znovu vykřikla, když ucítila jeho mohutné mužství, zdálo se jí, že ho ani nedokáže pojmout a uspokojit. „Ach, má lásko!" vzlykala nakonec a v tu chvíli poznala, že si ji získal znovu a navždy. V duchu dávala konečně sbohem Akbarovi. Už nikdy nedovolí, aby to, co s ním zažila, narušilo její vztah k Alexovi. Je to pryč!
„Podívej se na mě!" poručil, divoce a naléhavě.
Otevřela oči, takže v nich mohl vidět všechnu její vášnivou lásku.
„Podrob si mě, ty můj divoký Skote z Vysočiny!" vyzývala ho.
Pomalu se nad ní začal pohybovat v rytmu milování, ale brzy začal zrychlovat, pronikat hlouběji do žhnoucího klína. Ucítil, jak mu po zádech přejíždí ostrými nehty, jak mu je zatíná do ramen. Nakonec už nedokázal déle odolávat. S výkřikem: „Teď jsi mě dostala ty!" dosáhl vyvrcholení, ale Velvet ho neslyšela, protože i ji milování vyneslo až do nejzazších výšin rozkoše, a teď se uspokojena, pomalu jako peříčko, snášela dolů.
Na druhý den ráno se hospodyňky ve vsi shromáždily po bohoslužbě před kostelem, aby s chutí probraly nejnovější zprávy z hradu, o tom, jak hrabě vzal svou ženu do postele včera večer ještě před večeří, takže se vůbec ani nenajedli a všechno to, co Morag Geddesová navařila, zůstalo nesnědeno!
„Do roka bude u BrocCairaů dědic," chichotala se Jean Lawrieo-vá, „to je jednou jisté!"
„To ano," přikyvovaly ostatní ženské.
„A jakpak se s tím vyrovná naše čarodějka z Anglie?" zeptalo se nějaké děvče.
„Ph! To není žádná čarodějka, tomu můžou věřit jen hloupé husy. Kdyby byla čarodějka, pak by ji přece lord Alex neopustil pro manželku, ne? Žádnou moc nemá, holka," vysvětlovala Jean Law-rieová. „Až pozná, jak to je, vrátí se Alanna Wytheová do Anglie."
442
„Jen aby jí hrabě nedovolil vzít s sebou dítě! Chudinka malá! Nemá se u matky moc dobře, vždyť ta ani jako by mu matkou nebyla," řekla jedna starší žena.
Alanna Wytheová to všechno vyslechla, ukrytá ve stínu kostela, kam ani nevstoupila. Dusila se vztekem. Jak jen Velvet nenávidí! Kdyby ta ženská byla zůstala tam, kde byla, byl by se s ní, s Alan-nou, Alex jednou jistě oženil a hraběnkou z BrocCairnu by se stala ona, ne ta zrzavá čubka! Za to mi zaplatí oba, zapřísahala se. Ještě nevěděla, jak je potrestat, ale přičiní se, aby trpěli! Mlčky se vzdálila od hloučku žen před kostelem a spěchala zpátky do svého domku, kde se zatím malá vzbudila, poznala, že je sama, a strachy se rozplakala. Alanna ji popuzeně pleskla.
„Buď zticha, Sybbi!" vyštěkla, ale dítě se rozkřičelo ještě víc. Alanna otráveně svlékla blůzu a nabídla dítěti bradavku. Alespoň na chvíli dá pokoj. Už pár týdnů se snažila Sybbi odstavit. Takhle si úplně zničí prsa, když ji bude dítě denně cucat a tahat. Bože, jak ty děti nemůže ani cítit! Sybbi měla jen proto, aby si připoutala Alexe. Ale dočkala se jen zklamání, protože se narodila holka, a ne kýžený syn. Nevadí, říkala si. Hrabě má stejně pro to dítě slabost a to její pozici svým způsobem posiluje, i když už se mu žena vrátila. Zaslechla, jak se zadní vrátka otvírají a zavírají a udiveně vzhlédla. Ve stínu tam stál nějaký muž a pozoroval ji, jak kojí. Sybbi už u prsu usnula a Alanna ji nejprve opatrně znovu uložila do postýlky, než se otočila k vetřelci a zasyčela: „Máš rozum, že sem lezeš za bílého dne? Co když tě některá ta drbna uvidí?"
„Ale ne, neviděly mě," řekl. „Dal jsem si pozor, Alanno. Velký pozor. Moc jsem dneska potřeboval vypadnout, musel jsem tě vidět."
„Co se stalo?" Najednou byla ve střehu. Tenhle blázen jí může neopatrností všechno zhatit.
„Bella na mě uhodila, abych jí vydal účet z těch peněz, co jsem utržil za dobytek od Alexe. Nemohl jsem jí přece prozradit, že jsem část těch peněz už utratil, že, Alanno?"
„A cos jí řekl, Iane?"
„Nic," řekl s hloupým úšklebkem. „Vzal jsem si k srdci radu milého pana švagra, jak zacházet s manželkou."
„A cos proboha udělal?" Byla už strachy bez sebe.
„Vzal jsem hůl a seřezal jí zadek, až prosila. To aby věděla, kdo je na Grantholmu pánem! Panečku, ta se vztekala a ječela! Kdybych byl věděl, jak je takový nářez příjemný, byl bych s tím začal už před lety!"
„Ty blázne!" vyštěkla Alanna. „Až to řekne bratrovi, položí ti stejnou otázku. Tos jí nemohl zalhat?"
443
„Nepůjde za Alexem," řekl lan s jistotou. „Tak mě to bití vzrušilo, že jsem ji musel ošoustat. Pár dní nebude moci ani chodit, ani sedět, Alanno, a za tu dobu si to rozmyslí, něco mu říkat. Nebude chtít, aby se Alex a jeho žena dověděli, jak to bylo. Na to je Anna-bella moc pyšná, mrcha."
Olizoval se a oči mu svítily při vzpomínce na nedávné vítězství. Alanna viděla, jak je ještě rozpálený, protože se mu zelenočerveně kostkovaná suknice vpředu nadouvala. Nešlo jí na rozum, kde se ten největší mužský úd, co kdy viděla, vzal právě tady v tom Zapadákově, daleko od civilizace. Byl to jediný význačný rys lana Granta, protože v hlavě neměl rozumu, co by se za nehet vešlo. Nejspíš získal půvabnou Annabellu Gordonovou za manželku jen díky tomu monstróznímu ohonu. Alanně však připadalo, že Alexova sestra své volby možná už lituje.
„Alanno," mumlal roztouženě, chytil ji a posadil na stůl. Vyhrnul jí sukně až nad hlavu a bez okolků do ní vnikl. Zasténala, ale neuhnula. Rukama hledal její prsy, ty ohromné polokoule, příliš velké na tak malou ženskou. Zkušeně pokračoval a Alanna vychutnávala rozkoš. Když skončil, její původní rozhořčení bylo to tam. lan Grant uměl natolik využívat jediné přednosti, kterou měl, že věděl, že je třeba ženu ukojit, aby byla spokojená.
Alanna se narovnala a uhladila si sukně. lan se na ni zašklebil. „S tebou se dobře šoustá," řekl.
„Jen ať tě nikdo nevidí," odpověděla chladně.
„Večer přijdu zas," řekl samolibě. „Panebože, ani nevím, kdy se mi tak chtělo šoustat, i když už jsem měl dneska dvě ženské." Pak se zachechtáním odešel, jak přišel.
„Hlupáku!" řekla pro sebe, ale věděla, že ho večer vpustí zas.
Kapitola patnáctá
Novou hraběnku z BrocCairnů poddaní jejího manžela přijali snadno a rychle. Nejvíc na ně zapůsobila její krása, ale brzy poznali, že je i inteligentní, laskavá a soucitná. Uznávali ji, přestože byla rodilá Angličanka, a stranili jí proti Alanně Wytheové. Té se život na vsi stále víc a víc zajídal. Ačkoli vesničané stříbrníkovu dceru ignorovali, nezahrnovali do svého opovržení malou Sybbilu, protože ji jako pánovu dceru považovali za svou.
Velvet strávila podzim péčí o zahradu na Dun Brocu a poznává-
444
ním Alexova panství, jeho poddaných a jejich způsobu života. V tom jí byla nápomocná i Pansy, kterou přijímali všude jakožto manželku Dugalda a snachu Morag Geddesové. Nedůvěřiví obyvatelé vesnice Broc Ailien nedokázali odolat milému děvčeti s legračním přízvukem, skromnému a veselému. Od ní Velvet pochytila mnoho z místního koloritu i klepů, což jí bylo jen ku prospěchu v jejím postavení dobré hradní paní.
Podzim se přehoupl do zimy a pořád ještě nebylo žádné dítě na cestě. Na Silvestra o půlnoci stáli Velvet s Alexem a Bella s lanem na hradbách Dun Brocu a dívali se, jak ohně přeskakují z kopce na kopec, kam až oko dohlédlo, zatímco zvony ohlašovaly příchod nového roku, léta Páně 1592. Alex daroval k Novému roku Velvet nádhernou šňůru růžových perel se závěsem ze tří diamantů ve tvaru slz. Když je Velvet ukazovala švagrové, zazdálo se jí, že je Bella nějak pobledlá, a když se naklonila, zahlédla jí ve výstřihu ošklivou modřinu. Annabella dokázala přesto říci: „Překrásný dárek, Velvet; myslím, že jsi s bratrem šťastná. I on měl s tebou štěstí."
lan se neomaleně zeptal: „To už jsi konečně v tom, že ti Alex dává takový dar?" lan se ten večer u Alexova stolu dobře najedl a dosyta napil Alexova vína i whisky.
Velvet zrudla a mlčky pohlédla na manžela. Ten výhružně zavrčel: „Myslím, že už jsi mého pohostinství využil až až, Iane. Ať jsi třeba stokrát manželem mé sestry, to ti ještě nedává právo klást takové otázky. Až přijde čas ohlásit radostnou událost, dozvíš se to mezi prvními."
„Takže ještě pořád zůstávají moji kluci dědici Dun Brocu," odsekl opile lan. Teď se začervenala zas Annabella. „Iane!" okřikla ho.
„Iane," opičil se po ní a pak výhružně dodal: „Neříkej mi, co mám dělat, ženská, nebo to s tebou špatně dopadne." Oči se mu zúžily vztekem a Bella se nervózně odtáhla.
Později, když Velvet ležela s manželem zachumlaná v posteli, pravila: „Myslím, že lan tvou sestru bije."
Alex se zasmál. „To by si nedovolil, děvče. Na to nemá dost kuráže. A Bella by to nestrpěla."
„Nevšiml sis, jak je poslední dobou tvá sestra zamlklá, Alexi? Jindy bývá pohotová a kousavá, ale teď je nějak moc poddajná. Dneska večer jsem jí zahlédla na prsou ošklivou modřinu."
„Třeba byl lan jen trošku náruživější při milování, drahoušku. Nedělej si s Bellou starosti. Ta by žádnou křivdu nesmlčela."
Venku přituhovalo. Byla to první zima, kterou Velvet trávila na severu a právě výjimečně krutá. Díky péči a prozíravosti pána obyvatelstvo Broc Ailienu nehladovělo a nemrzlo. Ze sýpek na Dun
445
Brocu se pravidelně každý týden odměřovalo všem zrní a hrabě povolil kácet dříví na otop v panských lesích.
Ještě štěstí, že naši zamilovaní spolu dobře vycházeli, protože sněhové závěje znemožnily jakékoli návštěvy, dokonce i pána z Grantholmu a jeho ženy, což Vel vet nijak nemrzelo. Měla ráda svou švagrovou, ale lan Grant - to bylo něco jiného. V jeho přítomnosti se cítila nesvá a za boha na něm nenacházela nic, co by mohlo ženu jako Bella přitahovat.
Velvet si oblíbila ten kraj, který, byl jejímu muži domovem. Byl sice opuštěný a bůhví, že dokázal být někdy až ponurý za podmrač-ných dní, ale i tehdy si uchovávala Vysočina svou drsnou krásu: věčně zelené smrkové lesy na úbočí hor s vrcholy pokrytými sněhem a hvězdy se zdály obrovské, jakoby na dosah ruky. V lesích lovili vlci a občas se ozývalo vytí smečky na ohromný bílý zimní měsíc.
A pak najednou jak zima přišla, tak odešla, dny se prodlužovaly a sníh začal tát. Mohli si znovu začít vyjíždět do lesů a přes pahorky, což Velvet milovala. Ráda doprovázela Alexe na obhlídce stád, která se to jaro díky novým přírůstkům ohromně rozrostla. S potěšením spolu pozorovali telátka, jak se na neohrabaných nožkách potácejí kolem matek na pastvinách v glenu.
Jednou si zhluboka povzdechla, tak zhluboka, až kůň pod ní neklidně přešlápl. „Cítím se tak provinilá, že ještě pořád nejsem v naději," zabědovala.
„Budeme se muset víc snažit," škádlil ji.
Sama u sebe se ale Velvet znepokojovala. Vždyť s Akbarem otěhotněla tak rychle! Proč jí to s Alexem trvá dlouho? Jeho sémě je určitě plodné, toho je dokladem malá Sybilla i mnohé tvářičky s rysy rodu Gordonů u různě starých dětí ve vsi. Proč ale ona pořád nemůže počít? Tázavé pohledy vesničanů při každé návštěvě v Broc Ailien a zlomyslná tvrzení Alanny Wytheové, že za to mohou její čáry, celou věc jen zhoršovaly.
„Kdybych tomu měl jen na okamžik uvěřit," mumlal Alex, když se to doslechl, „uškrtil bych tu čubku vlastníma rukama."
„To bys nemusel," poznamenala kysele Velvet, „udělala bych to sama!"
Podle zvěstí, které přicházely z jihu, spor krále s lordem Both-wellem trval a pro Francise Stuarta-Hepburna se nevyvíjel příznivě. V květnu odhlasoval parlament na přímý popud krále, nepochybně z iniciativy mistra Maitlanda, rozsudek propadnutí všeho majetku vůči hraběti Bothwellovi. Francis Stuart-Hepburn, jak prohlásil král, prý usiloval o trůn, což znamená velezradu.
446
Obvinění bylo směšné a každý to věděl. Skotská šlechta, která žila v neustálých šarvátkách, jak mezi sebou, tak s králem, najednou poznávala za královým jednáním Maitlandovu ruku. Maitland usiloval o její zničení, aby tak moc šlechtických rodů mohla přejít na něho a aby mohl prostřednictvím krále vládnout sám. Všechny šlechtické rody se tedy bez váhání postavily za hraběte Bothwella a usilovaly o smír s králem.
Francis Stuart-Hepburn si rovněž přál mír s bratrancem, Jakubem Stuartem. Jakožto duchaplný intelektuál, člověk, jenž duchovně předstihl dobu, nejméně ze všeho toužil stát se králem, ať už Skotska, či jiného království. Měl před očima bolestný příklad zemřelého strýce, Jakuba Hepburna, pátého hraběte Bothwella, posledního manžela královny Marie Skotské.
Když byla v červenci uveřejněna výzva k obecné pohotovosti za účelem stíhání hraběte Bothwella, všichni ji ignorovali. Král se na zbytek léta uraženě uchýlil do paláce v Dalkeithu. V srpnu byl hrabě tajně propašován do paláce ke královně, která chtěla zprostředkovat setkání obou rivalů. Jelikož král něco tušil, vzkázal královně, že potrestá každého, kdo by se mu pokusil předvést psance na oči. Bothwell se tedy zklamán vrátil na Hermitage; ztratil už veškerou naději.
Náčelníci všech vlivných rodů skotské Vysočiny byli o tom všem podrobně zpraveni. Hrabě Huntley, hlava klanu Gordonů, se tajně setkal s Bothwellem. Huntley si uvědomoval, že kdyby padl pán Pomezí, přišel by na řadu on, protože jeho prvního by chtěl Maitland zasáhnout jakožto nejmocnějšího pána v Highlands, Vysočině, přezdívaného Jíkavec. Bothwell vyklouzl z Hermitage sám, zatímco se jeho družina pod vedením jeho nevlastního bratra Her-cula a milenky, hraběnky z Glenkirku, proháněla podél hranice, předstírajíc, že je v jejich středu i on.
Bothwell cestoval od jednoho bezpečného úkrytu k druhému, až se dostal na Dun Broc, poslední zastávku před dosažením sídla Huntley. Gordonovi z BrocCairnu ho radostně uvítali; když chytil Velvet do náručí, vyjekla: „Opatrně, Francisi! Jsem těhotná! Konečně budu matkou!" Opatrně ji postavil na zem a políbil na obě tváře.
„Gratuluji, zlatíčko!" řekl.
„Taky jsi to mohla nejdřív říct mně," brumlal Alex a tvářil se ukřivděně.
„Chtěla jsem ti to oznámit dnes, ale když mě Francis tak stiskl, musela jsem něco říct! Och, Alexi," skočila mu kolem krku, „jsem tak šťastná!"
447
Její radost byla nakažlivá, nemohl si pomoci a zubil se jako blázen. Konečně mu došlo, že má být otcem! Velvet bude mít děťátko! Z radosti vyděsil všechny divokým vítězným pokřikem. Pak vzal ženu do náručí a nesl ji do hradu.
„Postav mě, ty blázne!" vzpínala se Velvet. „Nejsem přece žádná křehotinka. Má matka rodila osmkrát a pokaždé úspěšně. Ani jedna má sestra o dítě nepřišla. Pusť mě!"
„Nechci, aby se mému synovi něco stalo," bránil se, ale opatrně ji postavil na nohy.
„Neboj se, dám pozor na naše dítě," odsekla významně.
Bothwell se potěšené usmíval. Manželstvím se ani Alex, ani Velvet nezměnili. Ve světě tak nejistém a plném zvratů to působilo jako balzám. „Madame!" pravil s pohledem upřeným na Velvet, „čtyři dny jsem na cestě koňmo bez zastávky a nepochybně už páchnu a navíc mám hlad jako vlk! Co s tím uděláte?"
„No ovšem, Francisi," odpověděla roztomile, „hodlám vás vykoupat vlastníma rukama, jak to za starých časů každá dobrá hradní paní dělávala váženým hostům. Pak zjistíte, že vám paní Gedde-sová připravila pěkné pohoštění. Protože počítám Cat mezi své přítelkyně, budete se muset večer spokojit jen s horkými cihlami, které vám zahřejí postel."
„Pak tedy můžeme začít koupelí," řekl Bothwell lišácky.
„Jen mě následujte, můj pane," řekla a vzala ho za ruku a vedla po schodech nahoru do hostinského apartmá. V ložnici tam před krbem stála velká dubová káď s kouřící horkou vodou. Velvet se otočila jako na obrtlíku s rukama v bok. „Nuže, pane, svlékněte se. Nemohu vás přece koupat v šatech."
Bothwell podal plášť sluhovi, svlékl si opasek a kazajku a pomalu si začal rozepínat košili. Velvet nehnula ani brvou, i když už byla košile dole a hrabě se posadil, aby si zul boty. Už začínal být nervózní, protože se nikterak neměla k odchodu.
„Mám vám pomoci s kiltem, Francisi?" zeptala se dokonce nevinně.
Pomalu se pousmál. „Vy byste toho byla schopna, viďte?" škádlil ji.
„Jistě," odpověděla. „Určitě nemáte co skrývat, co bych byla už neviděla, můj pane, nebo se mýlím?"
Hrabě Bothwell zařval smíchy. „Panečku! Velvet! Jste pěkně prohnaná potvůrka! Vždycky jsem si to myslel, ale teď jsem se přesvědčil! Tak, a teď odtud koukejte vypadnout, ať se mohu vykoupat, abych byl zas jak ze škatulky."
S významným zamrkáním a dusíc se smíchem vyběhla Velvet
448
z pokoje, aby zkontrolovala přípravy k večeři. Francisův smích ji hřál u srdce. Měla ho tak ráda! Srdce jí nad královou krutostí pukalo.
Ten večer se muži dohodli, že Alex spolu s družinou doprovodí Bothwella na druhý den k lordu Huntleymu. Velvet by byla ráda jela s nimi, protože se ještě nesetkala s Henriettou Gordonovou, hraběnkou z Huntley, která byla původem Francouzska a znala Velve-tiny prarodiče, tety, strýce a bratrance z panství Archambault. Ale Alex jí to z obav o její časné těhotenství zakázal.
„To chceš říct, že nesmím jezdit na koni?" vybuchla.
„Ne," zamlouval to rychle. „Jenom nechci, abys jela tak daleko. A mimoto, nebudou tam žádné ženy, jen Henrietta. George svolal všechny náčelníky nejvlivnějších rodin z Vrchoviny, aby se dohodli na plánu postupu proti králi. Když Francisovi nepomůžeme, vybere nás Maitland z hnízda pěkně jednoho po druhém."
„Jen Jakoubka nepodceňuj," řekl Bothwell. „Dělá hloupého a určitě mu to také v mnoha ohledech myslí pomaleji, ale ve skutečnosti není tak hloupý a v něčem je až moc vychytralý. Nejspíš využívá Maitlanda, ačkoli ten si myslí, že on manipuluje králem."
„Chceš říct, že je to vlastní Jakoubkovo přání zbavit hrabata moci?"
Bothwell přikývl. „Ano, myslím si to. Jakub se poučil z historie Stuartovců, Alexi. Jen si to uvědom, člověče: Žádný skotský král se nedožil vysokého věku; buď padl ve válkách proti odbojné šlechtě, nebo byl zavražděn. Mnohokrát si nebyli jisti životem ani před vlastními syny, jak sám dobře víš. Jakub je jediným možným nástupcem Alžběty Stuartovny. Nikdo jiný nepřipadá v úvahu. Je tu sice ještě Arabella Stuartová, Jakoubkova anglická neteř, ale po Alžbětě budou Angličané chtít krále, to se vsadím! Jakoubek se hodlá stát králem Anglie a je pevně rozhodnut se toho dožít. S anglickou šlechtou se dá vyjít mnohem snáze než s námi Skoty!" Bothwell se smutně pousmál.
„Skotsko se pořád zmítá v nepokojích," pokračoval. „Jakoubek ví, že musí zvládnout skotskou šlechtu, aby se dočkal anglického trůnu. Jak jinak toho má dosáhnout než tím, že buď zničí, nebo alespoň oslabí nejmocnější rody jak na Pomezí, tak na Vysočině, v Highlands? Kdybychom byli poraženi, zastrašil by tím menší klany. K čertu, kdyby se králi podařilo zmocnit se panství jak Hunt-leyů, tak mého a kdyby natrvalo zvítězil, uvěří všichni ostatní, že je na jeho straně sám Bůh Všemohoucí. Proto nastrkuje Maitlanda, protože jak je Jakoubek mazaný, tak je i zbabělý. Ten blázen Maitland je nahraditelný, protože kancléřů můžeš mít třináct do tuctu.
449
Když se Jakoubkovi jeho plán nepovede, může obvinit Maitlanda, který už je beztak u hrabat neoblíben, jak víme."
„Pak tedy vyrazíme za úsvitu," řekl Alex pevně. „Král je možná mocný, ale nám naši moc nevezme."
Velvet je ráno vyprovázela, přála jim šťastnou cestu a políbila Francise Stuarta-Hepburan na líce. „Až se vrátíte na Hermitage, vyřiďte mé pozdravy Cat. Budu se modlit, abyste už brzy dali celou tu záležitost do pořádku."
Souhlasně přikývl. „Opatruj se, dušičko, i to převzácné břemeno, které nosíš."
Alex políbil svou ženu. „Budu pryč jenom pět nebo šest dní, děvče. Nemusíš mít strach. Nemáme tady v okolí žádné nepřátele a proti náhodnému loupežnému nájezdu je hrad dobře opevněný. Konečně, za poslední roky jsme tu neměli žádné problémy."
„Dugald mi poradí," řekla a pak ho rovněž políbila. „Buď opatrný, můj pane."
Z padacího mostu sledovala, jak Alexova družina sjíždí úzkou stezkou dolů do glenu. Poprvé po roce, kdy se znovu shledali, měli být teď rozděleni. Před rokem, rozvažovala. Její dcerka v Indii je už dvouletá. Velvet by byla ráda věděla, jak teď vypadá. Už určitě chodí a žvatlá, jistě už zná spoustu slov. Jestlipak mluví persky, nebo snad hindí? Nespíš obojí. Na okamžik pocítila Velvet bodnutí u srdce, ale rázně zaplašila sebelítost. Jasaman je pro ni ztracena, ale už v ní klíčí nový život. Než uplyne další rok, bude mít nové děťátko, které bude moci milovat a starat se o ně.
V podhradí vycházeli ve vsi Broc Ailien obyvatelé z domů, aby uviděli Francise Stuarta-Hepburna, protože přes všechnu Alexovu snahu se jeho příjezd nepodařilo neutajit. Pro vesničany byl hrdinou, a jelikož věděli, jaké nebezpečí mu hrozí, bylo na ně spolehnutí, že nebudou nikde nic vykládat a že ho nevyzradí. Těšili se z jeho příjezdu jen sami mezi sebou.
I Alanna Wytheová sledovala, jak hrabě projíždí vsí, a řekla svému amantovi, skrytému v zádveří: „Na jeho hlavu je vypsána odměna. Panečku, kdybychom ji tak dokázali získat!"
„Nebuď blázen, Alanno. Jak bychom asi tak dokázali zajmout lorda Bothwella a dopravit ho do Edinburgu?"
„Věděla bych jak, kdybys měl nějaké své věrné, aby nám to pomohli provést," řekla, „ale ty žádné nemáš, a tak si musíme nechat zajít chuť. Je to škoda, Iane. Mohla bych pak s tebou utéci, jak jsme o tom mluvili."
450
Ta slova vzbudila jeho zájem. „Jak si to představuješ?" vyptával se. „Bothwell a BrocCairn jsou přece bratranci, ne?"
„To jsou, a také bratranci krále," odpověděl lan.
„Co je Alexovi na světě nejdražší, Iane? No přece jeho žena! Ta jeho drahocenná Velvet Gordonová!" Znělo to trpce. „Co kdyby byla lady unesena, Iane, a výkupným za její propuštění by bylo předání lorda Bothwella do rukou krále, he? Kdybychom měli pár mužů, dokázali bychom to a pak bychom mohli vyjednávat s mistrem Maitlandem sami o odměnu za zajetí Bothwella. Ale my žádné ozbrojence nemáme, takže je o tom zbytečné hovořit."
„Možná by se to dalo udělat," řekl pomalu, „kdyby se mi ho podařilo sehnat, šlo by to."
„Sehnat koho?' vyštěkla Alanna. „Přece se nechceme s nikým dělit, Iane. To by nám mnoho nezbylo."
„Ten by o odměnu ani nestál," řekl lan. „Může si vzít Alexova stáda. Letos jsou obrovská a mají velkou cenu. Taková nabídka by se mu líbila."
,Jile komu?1 dorážela Alanna.
„Ranaldu Shawovi. Říkají mu Ranald Tore, Ranald-Kanec. Je to psanec, hotové zvíře, ale je chamtivý a ten nápad se mu určitě bude zamlouvat. A navíc umí držet slovo."
„A co mu brání, aby prostě Alexův dobytek neukradl, když ví, že hrabě odjel?"
„Ranald Tore není blázen, Alanno. Z Alexe má strach, jistě oprávněně. Pochopí, že jedinou zárukou mu bude zajetí Velvet. Pomůže nám, neboj se."
„Moc času nemáme," upozorňovala Alanna. „Musíš zjistit, jak dlouho bude Alex pryč. A jen to budeš vědět - oh, Iane, jaká příležitost! S odměnou od krále můžeme vypadnout tady z toho prokletého glenu i z té tvojí hromady kamení, kterou nemůžeš ani cítit, a navíc se zbavíš Annabelly! Budeme boháči a nebudeme se muset prosit o živobytí toho prokletého hraběte BrocCairna! Jen si pomysli, Iane!" Zaryla mu prsty do paží. „Budeme bohatí!"
Chvíli přemýšlel, a jak tak v hlavě převaloval ten nápad, musel připustit, že by skutečně mohl zbohatnout. A ještě mu blesklo hlavou, že se mu nechce dělit se s Alannou. Zbaví se jedním rázem jak ufňukané manželky, tak milenky, ale nejdřív mu musí Alanna pomoci.
To ráno vyjel koňmo na hrad a zastihl Velvet při práci na zahradě. Aniž pozdravil, vybafl na ni: „Je to pravda, že Alex odjel s Bothwellem k Huntleymu?"
451
„Ano," odpověděla, rozmrzelá, že ji vidí na kolenou, jak prořezává růže.
Dělalo mu dobře, že se nad ní může vypínat. Měl pocit nadřazenosti a pocítil dokonce záchvěv sexuálního vzrušení. „Jak dlouho bude pryč?"
Velvet vstala, otírajíc si ruce o sukni. „Proč to chceš vědět, Iane?" zeptala se podrážděně.
„Já ne, ale Bella to chce vědět, protože tě chce pozvat na Grant-holm a potřebuje pár dní na přípravu. Přijel jsem to jen vyřídit."
„Alex bude pryč asi pět nebo šest dní, říkal." Mile se na lana usmála. „Vyřiď Belle, že mám chuť na sladké koláčky. Poslední dobou se bez nich nemohu obejít."
Zůstal na ni koukat, jako by se byla zbláznila.
Velvet se zasmála. „No, ty přece, Iane, musíš vědět, co takové chutě znamenají, vždyť sám máš dva syny. Vždyť jsme ti přece slíbili, že budeš první, kdo se doví, že jsem těhotná!"
„Ty čekáš dítě?" řekl nevěřícně. To má ale štěstí! Už si představoval pytel zlata, které obdrží od krále za zajetí lorda Bothwella, protože Alex bude do manželky zamilován tím víc, když teď čeká dědice.
„No ano," ujišťovala ho Velvet pyšně. „Čekám dítě, ale Belle to neříkej. Chci ji překvapit."
lan se na Velvet neupřímně zazubil. „Ne, má drahá, Belle to určitě neřeknu. Překvap ji sama." Načež se otočil a zmizel tak rychle, jak přišel. Zamířil s koněm rovnou západně od Dun Brocu do toho kouta divočiny, kde se skrýval Ranald Tore.
Bylo to území sousedící jak s pozemky Gordonů, tak Grantů, a patřilo klanu Shawů. Ranald Tore byl mladší syn z rodu Shawů, který sešel na scestí, a kterého i jeho vlastní příbuzní nechávali na pokoji, protože se ho báli. Byl by se klidně mohl zmocnit veškerého rodového majetku, ale nebyl na to dost ctižádostivý. Shawovi se tím spokojili a přivírali oči, kdykoli jim kradl dobytek, ovce, či občas nějakou tu ženu.
Ranaldova matka byla sestrou otce lana Granta. Ranald a lan si spolu hrávali jako děti, a i když lanová rodina Ranalda zdvořile ignorovala, lan s ním nadále udržoval styky, ač vlastně nevěděl proč. Možná že se podvědomě vzpurnému bratranci obdivoval, protože sám byl slaboch.
Domovem Ranalda Torca byl polorozpadlý kamenný dům ukrytý hluboko v lesích. lan věděl, že od chvíle, co vstoupil na bratrancovo území, je na každém kroku sledován neviditelnýma očima. Neohlížel se proto ani doleva, ani doprava, ani dozadu, jen cválal dál a dál rovnou k Ranaldovu domu.
452
„Haló!" zavolal, ,je někdo doma? Ranalde! To jsem já, lan Grant!"
Dveře obydlí se pomalu otevřely a na prahu stanula obrovská postava, která vzápětí postoupila kupředu na mýtinu. Jako vždycky, když bratrance po delší době uviděl, byl lan omráčen. Ranald Tore byl bezmála sedm stop vysoký, s mohutnými rameny a pažemi, masivní hlava rozměry odpovídala ostatnímu tělu. Světle hnědé vlasy měl nad očima rovně zastřiženy a po stranách mu sahaly po ramena. Přezdívku „Kanec" mu získaly bledě modré oči, sevřené do úzkých štěrbin, takže mu dodávaly obezřetného a podezíravého vzhledu divokého prasete. Díky tomuto rysu nemohl být považován za hezkého, ačkoli jinak byl docela pohledný.
„Zdravím tě, Kryso!" zaduněl Ianovi v uších jeho hluboký hlas. „Co tě přivádí do mého revíru?"
lan zrudl při té přezdívce, kterou mu dal starší bratranec už v dětství. Ranaldovi to neušlo a zachechtal se.
„Mám pro tebe návrh, Ranalde. Dost ti to vynese, jestli přijmeš."
„Tak pojď dál, Krysko." Obr vycouval zpátky do domu následován lanem. Když jeho oči přivykly šeru, mohl se příchozí porozhlédnout po velké místnosti s ohromným krbem. Byla kupodivu pěkně zařízena. Ranald nalil do dvou cínových pohárů whisky a jeden z nich podal Ianovi; zároveň mu pokynul, aby se posadil.
„No tak se vymáčkni, Krysko! Jakpak se dostanu k tomu zlatu, co tu o něm blábolíš?"
„Nejdřív bych měl rád tvé slovo, že mi pomůžeš v jistém malém zástoji, Ranalde. Ten mi má vynést taky pěkný pytel zlata, ale nemohu se s tebou o něj podělit. A nejspíš to potrvá déle, než se k němu dostanu, než tobě. Hodlám ti dohodit jiný, snadnější výdělek."
Ranald Tore pokrčil rameny. „Vždycky jsi byl z nás dvou ten chytřejší, Krysko. Když říkáš, že budu spokojen, pak ti věřím, protože jsme příbuzní a protože bys mě nepodvedl, vždyť dobře víš, že bych tě jinak zabil. Pomůžu ti, bratrance. Tak to vybal!"
„Lord Bothwell je právě teď na cestě na Huntley v doprovodu BrocCairna. Na jeho hlavu je vypsána cena, ale nikdo ho nedokáže chytit. Já ale vím, jak ho dostat. Jsou s BrocCairnem bratranci. Má moc rád Alexe i jeho ženu, která je právě s útěžkem. Pomoz mi unést Velvet Gordonovou, Ranalde. Bothwell nedovolí, aby se manželce a dítěti jeho bratrance něco stalo. Na to je až příliš džentlmen. Vydá se králi sám, já dostanu královu odměnu za jeho zajetí a ty si odvedeš dobytek BrocCairnů, protože stádo ukradneme zároveň s paničkou. Má ohromné stádo, Ranalde! Protože zrovna s nikým neválčí, odjela většina mužů s ním jako doprovod a dobytek nikdo nehlídá."
453
„A jak dostaneš lady Gordonovou ven z hradu, Iane?"
„I to jsem promyslel. Zajmeme ji, až pojede navštívit mou ženu na Grantholm. Vždyť víš, mezi vesnicí a mým sídlem je opuštěný úsek cesty. Ideální místo na přepadení!"
„A co zabrání BrocCairnovi, aby nevyrazil za ní a nepobil nás?" chtěl vědět Ranald Tore. „Dobrou ženu hned tak nesežene."
„Alexe se nemusíš bát, Ranalde. Velvet zbožňuje a to dítě, které nosí, je jejich prvorozené. Nedopustí, aby se jí něco stalo. Ještě s námi budou rádi spolupracovat a z nás obou budou boháči!"
„A co o tom soudí tvá žena, Kryso? Souhlasí?"
„Annabella o tom neví, Ranalde. Až bude po všem, odejdu z Grantholmu nadobro."
„Aha," obr se usmál. „Máš jinou, viď?"
lan se zachechtal. „Tu nechám taky," řekl. „Nebudu měnit jednu fňuknu za druhou. Ale to je na tom celém to nejlepší, bratrance. Než se stala mou milenkou, byla milenkou samého Alexe! Přivezl si ji z Anglie, ještě než se mu vrátila žena, ale pak ho omrzela. Má s ní dítě, holku. Nikdo - ani má žena - neví, že s ní něco mám."
„Je pěkná?" vyzvídal Ranald Tore.
„To je. Má dlouhé světlé vlasy do copů a ty největší kozy, jaké jsem kdy viděl, ačkoliv je jenom asi pět stop vysoká. Má pěknou pleť, žádné jizvy po neštovicích." Pak lana najednou něco napadlo: „Chtěl bys ji, Ranalde? Přenechám ti ji! Alexův dobytek a Alexovu kurvu! To není špatný kšeft, co říkáš?"
„No," rozvažoval Ranald Tore. „Už dlouho jsem neměl ženskou. Nechci žádné ublížit a ty znáš můj problém."
Věru že lan znal Ranaldův problém: on sám byl po stránce sexuální výborně vybaven, ale o jeho bratranci se obecně soudilo, že je hříčkou přírody, protože má genitálie spíš jako hřebec než jako muž. Jak to mladí muži dělávají, i oni si kdysi porovnávali velikost přirození. K Ianovu překvapení je měl Ranald skoro dvakrát tak veliké jako on sám. Dlouho mu trvalo, než znovu získal ztracené sebevědomí porovnáním s ostatními muži. Ranald Tore byl prostě pro většinu žen nepřijatelně mohutný, a dokonce i námezdné prostitutky ho odmítaly, když viděly jeho rozměry. Postrádal ženskou společnost, lanová nabídka byla pro něj proto lákavá.
„Jestli už tu ženskou nechceš, Krysko, vezmu si ji. Ať ji třeba zabiju, bude to jedno, protože je to jen anglická děvka. Ale nebude se cukat, až uvidí, že ji tu chceš nechat?"
„Já to s ní vyřídím. Řeknu jí, že nám jinak nepomůžeš, než když pro tebe roztáhne nohy. Bude souhlasit. Je to chlípná čubka."
„Kolik máme času, než se BrocCairn vrátí?" Ranald už dělal plány.
454
I
„Bude pryč jen asi pět nebo šest dní, musíme jednat rychle."
„Dobře, souhlasím, Kryso."
„Vezmeme Alexovu ženu sem?" zeptal se lan.
„Ne, bratrance. Tady je to moc na ráně. Odeženeme stádo na jih a tam ho prodáme. Pak se vydáme do Edinburgu a budem tam čekat na výkupné. Dostanu peníze na ruku a v městě nás hrabě z BrocCairnu tak snadno nenajde. Chtěl bych si trochu užít." Zachechtal se.
„Lady Gordonová je čerstvě těh.otná, Ranalde. Nesmíme ohrozit život její ani dítěte. Alex by mě zabil. Bůh ví, že nemám rád toho neřáda, ale vrah nejsem," prohlásil lan.
„Ale nezabije tě už jen za to, žes opustil jeho sestru, Krysko?"
„Bella by to nedovolila. Znám ji, bude doufat, že se k ní vrátím."
„A vrátíš se?" tázal se Ranald.
„Ne. Hodlám odjet do Francie, kde prý se s pěkným váčkem peněz dá dobře vyžít. Nikdy jsem si nepomyslel, že by se mi naskytla taková příležitost, ale Alanna je moudrá holka a tohle celé byl její nápad."
„Pak jsi tedy blázen, Krysko, že takovou ženskou pouštíš."
„Ženská, Ranalde, je jenom ženská, ať manželka, nebo milenka. Když je máš kolem sebe moc dlouho, vyjde to nastejno, vykládají stejné věci pořád dokola, otravují a fňukají jedna jako druhá. Od teďka si dopřeju každý den jinou, a tak mě nebudou moc ženské otravovat."
„Jdu dát příkazy svým mužům, Myško, a pak spolu pojedeme do Broc Ailienu. Už jsem na tu Alannu moc zvědavý."
Byla už noc, když vklouzli do Alanniny chaloupky. Alanna byla v noční košili a v krbu dohasínal oheň. Sybilla spala v postýlce.
„A copak jsi to s sebou přivedl za obra?" zeptala se Alanna mrzutě. „Nevím o tom, že bych ti byla dovolila vodit si sem kumpány."
„Tohle je Ranald Tore, Alanno. Pomůže nám. Vyrazíme zítra. Jedu teď na Grantholm zařídit, aby Annabella poslala naší milé Velvet pozvání na zítřek. Ranaldovi muži ji chytnou na cestě od vesnice k nám. Pak odeženeme broccairnovský dobytek a mizíme." „A co když tvá žena strhne poplach, že Velvet nedorazila, Iane? Pošli pozvání Annabelliným jménem, ale tak, aby o tom nevěděla. Tím získáme víc času. Dokonce můžeš později ještě poslat druhý vzkaz na Dun Broc, že se paní zdržela a že stráví noc na Granthol-mu. Tak po ní vznikne sháňka až na druhý den, a než se ta novina dostane k Alexovi, budeme už za horama."
„Panečku!" řekl Ranald Tore. „Mám rád ženské, kterým to mys-
455
li jako chlapovi. No tak, Krysko, řekni téhle lasici, jaká je má podmínka."
„Cože, Kryskol" Alanna si prohlédla lana a zasmála se. „Aha, už vím, proč ti tak říká! Jaká podmínka?"
„Chce s tebou šoustat," řekl lan bez obalu. „Pomůže nám, když se s ním vyspíš." Alanna si Ranalda pomalu prohlédla, zevrubně a zdánlivě lhostejně. „Musí se nejdřív umýt," řekla pak.
„Cože?" vyhrkli oba unisono.
„Smrdí jak prasečí chlívek. Vyspím se s ním, ale musí být čistý" Nepřipustila je už ke slovu a rozkázala: „Iane, přines mou kou-pací káď, dám ohřát vodu."
Ranald Tore nevycházel z údivu. Očekával spíš výkřik odporu, po kterém by se byl na Angličanku vrhl a znásilnil ji. Namísto toho ho komanduje, aby se vykoupal, a on se k tomu dokonce chystá! Takovou ženskou v životě neviděl! Neznatelně pokynul bratranci a za chvíli stála už káď plná horké vody před krbem, v němž Alanna rozdmychala oheň, takže místnost sálala horkem.
Podal jí svou košili a punčochy, které hned hodila do umyvadla, aby je vyprala. lan mu už předem pomohl zout boty a vytratil se. Nechtěl být při tom, až Alanna uvidí Ranaldovy skryté tělesné partie.
„Vlez do kádě," poručila Alanna obrovi, stáhla z něho kilt a šla jej vyklepat k zadním dveřím. „Tak," řekla potom, „a teď chvilku poseď, než ti vyperu košili a punčochy. Přece si nebudeš oblékat na čisté tělo špínu!"
Zřejmě si mě ještě pořádně neprohlédla, říkal si, jinak by už ječela na celou chatrč. Udělal proto, co mu poručila, usadil se v kádi a připadal si směšný, když viděl, jak mu kolena trčí z vody. Za pár minut, jak slíbila, byla košile i punčochy vyprány a sušily se u ohně. Alanna se pak jala Ranalda mýt. Nijak ho při tom nešetřila, drbala ho kartáčem z kancích štětin ostošest.
„Ježíšku!" protestoval, když ho namydlila kouskem mýdla. „Teď smrdím jak nějaká zatrolená kytka!"
„Teď voníš čistotou, ty bejku! Moc často jsi to asi nezažil, to ráda věřím! Vstaň! Jak tě mám umýt, když tam nevidím?"
Ranald Tore vstal a očekával výkřik. Na chvíli zavládlo ticho, načež Alanna řekla: „Vždycky jsem si myslela, že největšího ptáka v celém křesťanstvu má lan Grant, ale nejspíš jsem se zmýlila, že?" Zatímco ho mydlila, přímo se mazlila s jeho mužskými partiemi. „Bože všemohoucí, Ranalde Torcu, ty jsi jako býk!" Vzala jeho šou-rek do obou dlaní, ale nestačily. Jemnými prsty mu přejela po celé délce penisu a žádostivě přitom vzdychala. Pod jejím dotykem se
456
rychle topořil. „Sedni si a opláchni se," řekla přiškrceně. „Čím dřív budeš umytý, tím dřív mě můžeš tou tvou kládou dostat."
Ještě nikdy s ním žádná takhle nemluvila. Většinou hned zařvaly a rozplakaly se strachem, když zahlédly jeho přirození. Blíže si ji prohlédl. Proti němu byla opravdu malinká. Dostal strach, aby ji snad při milování nezabil, sám nevěděl, proč mu na ní záleží.
Jako by četla jeho myšlenky, řekla: „Musíš pomalu, uvidíme, jak se tam vejdeš."
Přikývl, vstal a vystoupil z kádě. Vydrbala ho do sucha malým ručníkem, a když skončila, cítil se pánem situace, přestože byl nahý; už nebyl ve vleku té malé blonďaté ženštiny, která si s ním dovoluje mluvit tak opovážlivě.
„No," řekl pomalu, „už jsme si prohlídli, co mám já, a teď se podíváme, co můžeš nabídnout ty, ženská!"
Se svůdným úsměvem shodila Alanna košili, nadechla se a prohnula. Usmívala se víc a víc. Byla na své tělo hrdá. Ač byla drobná, měla údy příjemně zaoblené a velká, plná ňadra. Vztáhl ruku, aby je potěžkal, a zašklebil se, když se jí pod jeho dotekem bradavka napřímila. Vzala ho za ruku a vedla do podkroví, kde měla lůžko. Poklekli na matraci naproti sobě. Rukama jí přejížděl po těle, vychutnával její smyslný půvab. Nabízela mu tolik, že nevěděl, čím začít. Hladil jí obrovskýma rukama zadek, oblý a pevný, a ona si nadzvedla rukama prsa a třela je o jeho zarostlou hruď. Celé tělo měl porostlé tmavou srstí, jak si povšimla. Chvilku tak dotyky zkoumali jeden druhého, ale příliš ho vzrušovala. Když to Alanna rozpoznala, lehla si na záda a roztáhla nohy.
„Tak pojď," zvala ho, „zkus mi tam nacpat ten obludný ohon, Ranalde Torcu!"
Se zasténáním na ni padl a začal se prodírat dovnitř. Nejdřív se Alanně zdálo, že ji musí roztrhnout, ale pak se silou vůle přinutila se uvolnit a nespěchat. A najednou byl k obapolnému překvapení uvnitř. Samou radostí ji srdečně políbil na ústa.
Odvrátila se a řekla: „Tak a teď mě šoustej, halamo! Teď už mě nezabiješ."
Ranald Tore ochotně splnil její přání. Byla první ženou, která ho dokázala přijmout a která, když byli v nejlepším, žádala víc a víc. Strávil tak dlouhou a příjemnou noc milováním s drobnou Angličankou. Ve skutečnosti ho úplně vyčerpala, a byl proto ještě zamilovanější. Na úsvitu mu uvařila pořádnou sníďani, sestávající z ovesné kaše, šunky, vajec a lívanců.
Když se ráno připlížil lan Grant, s jistotou očekával, že ji najde mrtvou. Kupodivu ji zastihl, jak v pohodě snídá s jeho bratrancem.
457
„Od teďka je mou ženou," oznámil mu Ranald Tore stručně.
„A spal jsi s ní?" lan byl šokován.
„Jistě," zněla odpověď.
„Ale vždyť je většinou tím svým ohonem přizabiješ," řekl lan.
„No, možná, ale tentokrát to bylo jiné," odvětil Ranald.
„Jak to?"
„Určitě mám největší péro v celém křesťanském světě, ale Angličanka -" zeširoka se zasmál - „no, vypadá to, že má největší pin-du! Výborně se k sobě hodíme, Kryso! A teď si sedni a vezmi si s námi něco k jídlu. Máme před sebou dlouhou cestu."
Příjemně překvapen neočekávaným vývojem událostí se lan posadil. Alanna před něj třískla miskou ovesné kaše. „Ráno jsem poslal Velvet pozvání," řekl lan. „A mám už připraveného druhého posla se vzkazem na Dun Broc, až ji dostaneme." Ranald Tore souhlasně zamručel.
„A co uděláš se Sybbi?" vyptával se lan Alanny. „Přece ji nemůžeš vzít s sebou, že ne?"
„Požádám paní Lawrieovou, aby se o ni postarala," odpověděla Alanna. „Ten spratek je stejně většinu času u ní a ta stará potvora má pro malou zřejmě slabost, ačkoliv má sama dětí dost. Až zjistí, že jsem pryč, určitě si Lawrieová Sybbi nechá u sebe. A kdyby se jí snad nechtělo živit další krk, může ji poslat k otci. Když si pomyslím, že až bude po všem a urozená lady se vrátí domů, bude muset vychovávat moje dítě, musím se smát. Určitě to udělá, protože je měkkosrdcatá. Viděla jsem, jak se dívá na děti ve vsi."
„Ty chceš nechat vlastní dítě cizím?" divil se Ranald Tore.
„Vzal bys mě s sebou, kdybych ji chtěla mít u sebe?" opáčila Alanna.
„Ne, to není žádný život pro dítě," odpověděl.
„Hodláš mne, Ranalde, opustit, až bude po všem?" naléhala. „Připadalo mi, že se ti milování se mnou líbí."
„Už nikdy tě neopustím, Alanno," odpověděl. „To, co tě svědí, potřebuje moje drbání, ale varuju tě! Jestli se jenom podíváš na jiného, zmlátím tě, že nebudeš vědět, čí jsi. Teď jsi moje žena a udělám ti jiné děti, aby ses měla o co starat."
„Dokud se se mnou neoženíš, nic z toho nebude!" odsekla.
„V Edinburgu," sliboval. „Kdo mě zná, ví, že moje slovo platí."
lan Grant nad tou výměnou názorů, která pokračovala, jako by tu nebyl, zkoprněl údivem. Že ho Alanna tak klidně hází přes palubu, ačkoliv byl tolik měsíců jejím milencem, ho trochu zamrzelo. V tu chvíli zapomněl, že ji chtěl opustit, že ji s klidným svědomím předhodil bratranci, ač věděl, že ji v obludném objetí může
458
třeba i poranit či zabít. lan si sám sebe představoval jako zhrzené-ho milovníka, ale Alanna o to podle všeho nedbala ani za mák. Samozřejmě, utěšoval se, je to jen anglická kurva bez vkusu, která neví, oč přichází, když zavrhuje jeho, lana, a bere si takovou obludu. Dobrá, přeje jim tedy štěstí. Budou ho potřebovat, až se jim Broc-Cairn octne na stopě, zatímco on si bude v klidu žít ve Francii, jak si vždycky prával.
Ještě než se paprsky ranního slunce prodraly do údolí, vypařili se Ranald Tore i lan Grant z Alanniny chaloupky. Malá Sybilla ani nevěděla, že tam byli. Nádobí od snídaně bylo umyto a uklizeno dřív, než ji Alanna probudila. Vykoupala ji a nakrmila kaší s lívanečkem s kapkou medu. Převlékla ji do čistých šatů, zapletla jí rezavé vlásky a pak ji vzala za ruku a došla těch pár kroků k chaloupce Jean Lawrieové.
Vstoupila bez zaklepání. U stolu zvedl oči Angus Lawrie. Prohlížel si ji s netajeným zalíbením. „Dobré jitro, Angusi," řekla Alanna sladce. „Přišla jsem navštívit Jean."
„Kdybys na chvilku spustila oči z mého manžela, viděla bys mě hned tady u krbu," úsečně se ozvala Jean. „Copak nám nesete, slečno Wytheová?" Jean Lawrieová krmila svého jednoročního synka.
„Chci jít dneska do lesa na kořínky," řekla Alanna. „Nemohu vzít Sybbi s sebou, protože je moc neposedná a neposlouchá. Mám strach, aby se neztratila. Dala bys na ni pozor, než se vrátím? Udělám ti za to dobrou medicínu proti kašli, bude se na zimu hodit."
„Stejně bych ji pohlídala," řekla obměkčené Jean Lawrieová, „Jen jdi. U mne se jí nic nestane."
Alanna poklekla k dcerce. „Buď hodná holčička, Sybbi, a poslouchej paní Lawrieovou," řekla. Pak vstala a byla ta tam.
Právě ve chvíli, kdy Alanna nechávala dcerku u Jean Lawrieové, zastihlo Vel vet pozvání od švagrové. Annabella by ji ráda dnes uvítala, lan jede na hon a Alex odjel na Huntley, takže snad bude mít Velvet čas. Musí určitě přijet. Annabella se tak nudí! Podle všeho má Annabella lepší náladu než posledně, říkala si Velvet; velice si přála být s manželovou sestrou zadobře. Široko daleko tu neměla jinou přítelkyni než Bellu, ovšem kromě služebných. Velvet už se stýskalo po ženské společnosti, zvlášť teď, když čekala dítě; zvykla si už kdysi na společnost Džodh-Baj i Rugáji Begum a postrádala je. Pansy - Bůh jí žehnej - byla tak zaneprázdněná vlastním rodinným životem, že se jí Velvet nechtěla vnucovat.
„Pansy!" zavolala teď z postele a komorná hněď přispěchala.
„Dobré ráno, mylaďy!"
459
„Jedeme dnes na Grantholm, Pansy. Budeš moci jet na koni, nebo s sebou mám vzít jednu z těch děveček?"
Pansy už byla v pátém měsíci druhého těhotenství. Teď si po-pleskala po kulatícím se bříšku a řekla: „Ještě nějakou chvíli budu moci bez obav jezdit, my lady. Pojedu s vámi. Ať těhotná, nebo ne, pořád jezdím lip než ty přihlouplé holky."
Velvet potlačila úsměv. Pansy žárlivě střežila své postavení ve Velvetiných službách. Nehodlala dát žádné z místních děvčat příležitost jí ho vzít. Byla jednou komornou hraběnky z BrocCairnu a nepřipustila, aby se na to zapomnělo.
„Vezmete si na sebe šaty, nebo jezdecký úbor, mylady?"
„Ne, šaty ne, Pansy. Na cestě je plno prachu. Bella mě bude muset přijmout v kalhotách."
Komorná s paní souhlasila a rychle přichystala kalhoty, blůzu, kazajku, opasek a jezdecké boty. Pak jí pomohla se vykoupat; použila hojně karafiátové voňavky. Po koupeli jí pomohla s oblékáním. Zatímco paní snídala vejce na smetaně a šery, tenké plátky čerstvého lososa a teplé lívance s máslem a medem, které zapíjela vínem zředěným vodou, odběhla se Pansy spěšně převléknout do příhodnějšího oblečení, aby mohla jet s Velvet.
Když Dugald uslyšel, že se manželka chystá jet s paní koňmo, začal lamentovat: „Nechci, abys přišla o dítě, Pansy, holka zlatá."
„Jen ji nech," řekla rázně Morag Geddesová, která snaše povážlivě často stranila. „Je to pěkná, statná holka a dá na sebe pozor. Vždyť ti malého Duggieho přivezla v pořádku až z té pohanské země. Jen jeď, Pansy," dodala. Ta jen rychle zamávala a utíkala za paní.
Dugald ji sledoval očima a matka ho kárala: „Jsi horší než stará bába, Dugalde. Vždyť na Grantholm je to jen dvě míle."
Velvet už seděla na klisně Sable, když se Pansy vyhoupla na černobílého poníka jménem Bess („na počest Jejího Veličenstva", jak řekla své paní). Mělo je doprovázet půltuctů ozbrojenců, vlastně jen formálně, protože neměli překročit hranice území BrocCairnu a v té době vládl ve Skotsku mír.
Ve vzduchu se už chvěl náznak podzimu, když opustili hrad, kopyta koní zaduněla na kládách padacího mostu a klapala dál dolů po stezce. Na tvářích je hladil čerstvý větřík a slunce si hrálo v mracích na schovávanou. Když projížděli vesnicí Broc Ailien, obyvatelé hlasitě pozdravovali hraběnku a ona jim odpovídala stejně, jako to činíval hrabě. Oslovovala je jménem, zmiňovala se o různých podrobnostech z jejich osobního života. Vesničané z Broc Ailienu ji milovali stejně jako svého pána. Zahlédla malou
460
Sybillu, jak si hraje před domkem Jean Lawrieové a na krátký okamžik si vzpomněla na Jasaman. Zamžikala, aby potlačila slzy, a řekla si, že by se pro Alexovu dcerku mělo něco udělat, vždyť je tak roztomilá, přestože má tak ohavnou matku.
Nechali vísku za sebou. Ke Grantholmu zbývala ještě míle. Sídlo obývala Annabella s jejich dvěma syny, Jamesem a Henrym. Cesta vedla hustým zeleným hvozdem. V nejhlubším místě je najednou obklopila skupina mužů v tartanech zelených a modrých s úzkou červenou nitkou, které ozbrojenci z BrocCairnu identifikovali jako barvy klanu Shawů. Šest ozbrojenců lady Gordonové se jim postavilo na odpor, ale protože byli v žalostné menšině, byli záhy přemoženi.
„Pojeď, Pansy!" zvolala Velvet a nasadila klisně ostruhy. Jejich útěk byl však záhy zmařen, když jakýsi muž, obrovský jako medvěd, uchopil otěže jejich koní a zastavil je. Velvet ho šlehla bičíkem. „Pusť mého koně!" vykřikla. „Jsem hraběnka z BrocCairnu! Jak se opovažuješ přepadnout mě na mém vlastním území?"
Ranald Tore se hlasitě zasmál. „BrocCáirnova ženuška je hotová čertice, Krysko! Neřekls mi, jakou má kuráž, ale Bůh ví, že se mi to u ženy líbí!" Když krátká potyčka skončila a členové Velvetiny družiny padli mrtvi, obrátil se Ranald Tore k hraběnce: „Jsem Ranald Shaw, řečený Ranald Tore, madame. Jste zajata. Vzdáte se dobrovolně a dáte mi své slovo, že neuprchnete?"
„K čertu s tebou!" vykřikla. „Jak se opovažuješ, ty hnusné dobytče!"
Ranald Tore se znovu zasmál. „Tore znamená kanec, madame, ne býk."
„Tak dobře, Ranalde-Prase, očekávám vysvětlení! Mezi klanem Gordonů a Shawů přece není svár!"
Ranald se při oslovení ,prase' zamračil. Nebude to tak snadné, jak mu to lan vylíčil. Hraběnka měla teď správně omdlévat hrůzou, prosit o život a chvět se o svou čest. Namísto toho na něj ta zrzavá dračice prská jak divoká kočka a klade nepříjemné otázky. Rozhlédl se rozpačitě kolem. „Iane!" zařval, „tohle máš vyřídit ty, ne já!"
V tu chvíli teprve Velvet zpozorovala švagra. „Iane! Co tady proboha děláš?"
lan Grant pobídl koně k Velvet. Byl zcela ve svém živlu a vychutnával situaci. „Dobré jitro, Velvet," řekl rozjařeně. „Chceš vědět, co to znamená? Pak si tedy zapiš za uši, že už mám dost toho být jen chudým příbuzným BrocCairnu, a tak jsem se rozhodl cho-
461
pit se příležitosti. Na hlavu lorda Bothwella je vypsaná velká odměna a právě teď je s tvým mužem u Huntleye, jak víš. Rád bych tu odměnu dostal, a rozhodl jsem se proto Alexovi a Bothwellovi nabídnout malý obchod, protože by jistě neradi viděli, kdybys utrpěla úhonu, zvláště teď, když nosíš Gordonova dědice. Vrátím tě Alexovi výměnou za lorda Bothwella. Myslím, že budou souhlasit, co říkáš? Teď jen musíš být nějaký čas hodná holčička, než se ta choulostivá transakce uskuteční."
„Iane, kdybych mohla, zabila bych tě," odpověděla Velvet bez sebe hněvem, „raději se ke mně nepřibližuj, ty prokletý neřáde, nebo to udělám!"
„Ho! Ho!" zařehtal se Ranald Tore. „Věřím, že by ti tady lady s chutí podřízla krk, kdybys jí k tomu dal příležitost, Krysko! Dej si na ni pozor!"
„Ne, bratrance," odpověděl lan klidně. „Velvet si to rozmyslí, protože její manžel právě chystá velezradu, a jestli ho nechce dostat na popraviště, bude s námi ještě ráda spolupracovat. Není to tak, má drahá?"
„Jak to myslíš, velezradu?" zarazila se Velvet.
„Bothwell je v úzkých, Velvet," řekl lan. „Když je teď ve Skotsku postaven mimo zákon, propadá veškerý jeho majetek koruně. Král ho obžaloval z velezrady."
„Směšné obvinění a celé Skotsko to ví," odsekla Velvet.
„Možná, ale slovo Jakuba Stuarta je v této zemi zákonem, a protože pomáhá psanci, porušil tvůj milý Alex zákon. Tak laskavě zavřete pusu, má drahá lady! Máme před sebou ještě dlouhou cestu."
„Před Alexem se nikde neschováš, ty mrňavá kryso!" křičela Velvet. „A co Bella?"
„Nejspíš mě bude postrádat," odvětil lehce.
Velvet vzteky ztratila řeč a ještě víc se rozzlobila kvůli chudákovi Annabelle. „Doufám, že budu u toho, až tě Alex zabije," řekla hrozivé.
Ranald Tore se na Velvet zvědavě zahleděl, ale její pohled, srší-cí zlobou, ne '?kolísal. Znal Alexe Gordona a v duchu si říkal, jak dobře se k němu Velvet hodí. Byla mazaná, pěkná a velice statečná, o tom nebylo pochyb. „Dost už těch hádek," řekl rezolutně. „Musíme jet. Musíme ještě odehnat dobytek. Iane, vezměte si s Alannou na starost tady paní. Sejdeme se později."
Ranald Tore velí té bandě psanců, pochopila Velvet. „Pusť alespoň mou komornou zpátky na Dun Broc," prosila. „Je v pátém měsíci."
„Udělala by tam poplach," odmítl Ranald Tore. „Musíme jet
462
rychle, ale dáme na vás pozor, madame, nechceme vám ublížit ani ohrozit vaše těhotenství."
lan uchopil uzdu Velvetina koně a vedl ho dál, Pansy je následovala. Velvet se zdála cesta povědomá, právě tudy přece na Dun Broc před rokem přijela. Celý rok nevytáhla z glenu paty! Na vršku následujícího kopce je čekala Alanna.
„Teď dělá kurvu tobě, Iane?" zeptala se.
„Nějaký čas ano," odvětil lehce. „Ale v poslední době dává podle všeho přednost bratranci Ranaldovi. Chtějí se v Edinburgu dát oddat, ale už přede mnou prohlásili, že chtějí zůstat spolu, takže podle skotského zvykového práva jsou vlastně svoji."
Velvet se na Alannu ostře zadívala, když k ní dojeli. „Kde máš dcerku?" zeptala se jí.
„Je u Jean Lawrieové - ale do toho vám nic není."
„Tys ji opustila?"
„Je jí lip v Broc Ailienu u Jean," řekla Alanna. „Můj manžel je psanec, jestli to nevíte. Nebylo by u něj vhodné prostředí pro Broc-Cairnovu dceru."
„Jsi bezcitná čubka," řekla Velvet klidně. „Až se vrátím na Dun Broc, vezmu Sybbi k sobě a vychovám ji sama. Nesmí se ani dovědět, že existuješ!"
Najednou se Alanna cítila nesvá, proto pohodila hlavou a řekla: „Přijdu se na Sybbi podívat, kdy budu chtít, madame."
„Jestli se k Dun Brocu jen přiblížíš, poštvu na tebe psy, Alanno Wytheová."
„Přestaňte se škorpit," zavrčel lan Grant. „Musíme ujet spoustu mil, než se znovu setkáme s Ranaldem Torcem, a nehodlám strávit poslední chvíle denního světla posloucháním, jak se vy dvě rvete jak slepice o kohouta."
S nečekanou prudkostí ho Velvet šlehla jezdeckým bičíkem. „Nemluv na mě, ty mizero!" zařvala.
lan Grant zkoprněl. Sáhl si na naběhlý pruh, který mu naskočil na tváři a s úžasem zjistil, že má vedle levého oka krev. Vzteky se necítil. Ta čubka ho poznamenala!
Velvet viděla, jak zuří, a škodolibě se usmála. Řekla tiše: „Jen na mě zkus vztáhnout ruku, Iane, a v tu ránu je s tebou konec. Víš, co by s tebou Alex udělal, kdyby ses mne dotkl?"
Jelo s nimi několik mužů Ranaldovy družiny a při těch slovech se jejich velitel naklonil k Ianovi a řekl: „Hrabě ti za poškozené zboží nezaplatí; nech toho, Iane."
Vzteky bez sebe pobídl lan koně do klusu a vyrazili. S Ranaldem a ostáními členy družiny se setkali až před večerem. Tlupa
463
úspěšně ukradla BrocCairnova stáda a hnala je opuštěnou stezkou přes hory. Byli už příliš daleko od území BrocCairnů, aby se těch pár mužů, kteří zbyli na ostrahu dobytka, když většina odjela s Alexem, mohlo odvážit je pronásledovat.
Ranald Tore se skrýval, takže strávili noc venku na louce, uprostřed stáda. Rozdělali dva menší ohně, porazili krávu a opékali maso nad ohněm. Přikusovali k tomu ovesné suchary, které s sebou vezli v příručních vacích a zapíjeli vodou ze studánky či whisky z polních lahví. Ranald Tore se staral o obě zajatkyně, protože lan pořád ještě zuřil a odmítal se k Velvet přiblížit.
Alanna pověděla Ranaldovi, co se přihodilo, a ten se s chutí zasmál. „Je to pravá jezevčí samice," řekl. „Ta dá BrocCairnům správné syny a dcery!"
„To zní, jako by ti Alex byl sympatický," řekla Alanna.
„To je," odpověděl psanec. „Je to dobrý bojovník a dobrý pán. Nemám nic proti Alexu Gordonovi z BrocCairnů."
„Ale dobytek jsi mu ukradl," namítla Alanna.
„Když chlapa okradu, neznamená to ještě, že bych ho neměl rád," řekl Ranald. „Krádež dobytka je zdejší obyčej, Alanno. Musíš se ještě hodně učit, ale já ti budu dobrým učitelem!" Vztyčil se v celé své výšce. „Musím se podívat, jestli mají lady Gordonová a její komorná dost pohodlí." Opustil Alannu a přešel k Velvet, přidřepl vedle ní. „Nařídil jsem, abyste nebyla obtěžována, madame, a věřte, že žádný z mých mužů se neopováží neuposlechnout. Mrzí mě, že vám nemohu nabídnout nic lepšího. Dneska v noci už trochu mrzne. Je vám teplo?"
„Máme plédy," odpověděla Velvet. Obr jí nenaháněl strach, vždyť nebyl o mnoho vyšší než její vlastní otec. Velvet byla na vysoké muže zvyklá.
„Přála byste si něco, než půjdete spát?"
„No, manžela," řekla a Ranald Tore se zazubil.
„Jste nebojácná," řekl. „Dobrá! Nikdo vám tu neublíží, my lady."
„Kam to jedeme?" zeptala se.
„Na jih, tam prodáme dobytek a pak pojedeme do Edinburgu. lan vám to neřekl?"
„Ať mi ten mizera nechodí na oči!" vybuchla Velvet. „Přísahám, že ho podřežu jeho vlastní dýkou, jestli se mi dostane pod ruku! Nechci s ním mluvit. Řekni mi to ty."
Souhlasně přikývl; chápal její pocity. Byla přece Gordonová z BrocCairnů a lan Grant rod Gordonů zradil tím nejohavnějším způsobem: okradl švagra, opustil manželku, rozenou Gordonovou, i své dva syny a pokouší se prodat nejvznešenějšího šlechtice Skot-
464
ska jako Jidáš Krista. Ranald si dobře uvědomoval, co je jeho bratranec zač. Dovedl pochopit Velvetin vztek a touhu po pomstě. Řekl: „Zítra doručí dva muži na Huntley vzkaz od lana, že vás máme v zajetí a výkupným že má být lord Bothwell sám. Lord Both-well se dobrovolně vydá lanu Grantovi na smluveném místě v Edinburgu. Až lan předá zajatce králi a obdrží vypsanou odměnu, pak budete vy i vaše komorná volné a můžete se vrátit na Dun Broc."
„A kolik z té odměny dostaneš .ty?" řekla pohrdavě.
„Nikdy bych nezradil Francise Stuarta-Hepburna," řekl vážně Ranald Tore. „Já ani můj klan s tím nemáme nic společného."
„Tak proč ses v tom angažoval?" řekla Velvet.
„Protože jsem slíbil bratranci Ianovi pomoc ještě dřív, než jsem se dozvěděl, co zamýšlí. Ať jsem, jaký jsem, slovo držím. Chtěl jsem jen stádo vašeho manžela, a když už byl BrocCairn tak pošetilý, že ho nechal bez ostrahy, a protože na mě určitě nezaútočí ze strachu, abych vám neublížil, bude ze mě boháč. Ale ze zrady Bothwella mě neobviňujte. Nechci s tím mít nic společného."
„Bez tebe, Ranalde Torcu, by to byl lan nedokázal. Král obžaloval lorda Bothwella neprávem na radu kancléře Maitlanda. Chceš snad, aby ve Skotsku panoval Maitland prostřednictvím Jakoubka Stuarta? Pošli mě zítra domů. Dobytek už máš, a jestli mluvíš pravdu, o nic víc ti nešlo."
„Dal jsem slovo," opakoval Ranald Tore. „To je můj nejcennější majetek, lady Gordonová. Nemůžu ho porušit."
„Pak tě musím varovat, Ranalde Torcu. Pokusím se za každou cenu uprchnout, protože nechci být příčinou zkázy lorda Bothwella." Po těch slovech se zabalila do plédu, ulehla a otočila se k němu zády.
Ale ani jí, ani Pansy se příležitost k útěku nenaskytla. Na druhý den ráno zjistily, že uzdy jejich koní jsou svázány provazy a po obou stranách jim cválají jezdci, kteří ty provazy pevně drží. Velvet zuřila, ale nedalo se nic dělat, pokračovaly proto v jízdě.
Komorná zašeptala: „V Edinburgu budeme mít šanci. Upláchneme tomu hnusákovi ve městě, tam nás nenajde."
„Ale jak se jednou Maitland doví, co měl lan v plánu, nebudu nikde v bezpečí," starala se Velvet. „Ani král by nebyl proti tomu použít mě jako návnadu, kdyby se tak mohl zmocnit Francise. Prostě ho to jen ještě nenapadlo, Pansy. Až jim lan vysvětlí, jak se dostat Bothwellovi na kobylku, ani král, ani Maitland nezaváhají. Musíme Grantovi utéct, ještě než se k nim dostane. Když mě nebude moci nabídnout odměnou, pak snad bude Bothwell v bezpe-
465
čí. lan není zas takový blázen, aby šel něco králi nabízet bez rukojmí. Když mě nebude moci předvést, král ho vyhodí."
Později toho dne prodal Ranald Tore stádo na trhu, kde mu vzhledem ke skvělému stavu dobytka nebyly kladeny žádné nevhodné otázky. Hned nato vyrazili k Edinburgu: Ranald Tore s Alannou, lan, Velvet s Pansy a půl tuctu Ranaldových ozbrojenců. Zbytek byl poslán domů, aby se zbytečně nezvyšovaly náklady na stravu a ubytování. Alanna trvala na tom, že Ranald musí dodržet slib, který jí dal, a tak byli oddáni v malém kostelíku na předměstí, když nejdřív oznámili knězi svůj předchozí sňatek podle zvykového práva.
Tentokrát nahrál osud Velvet do rukou: lan usoudil, že pro něj bude bezpečněji v Leithu, přístavu města Edinburg. Začínal si totiž uvědomovat obludnost svého činu a chtěl mít zajištěn včasný útěk do Francie, než ho Alex najde a zabije. Oblíbenou hospodou Both-wella v Leithu byl hostinec U zlaté kotvy; lan se proto rozhodl, že výměnu uskuteční tam. Jeden z Ranaldových mužů byl vyslán, aby hraběte našel a vyřídil mu vzkaz.
Ranald s lanem se spolu se zajatkyněmi ukryli v jakési barabizně poblíž přístavu. Domácí namluvili, že jsou dva manželské páry
- bratranci - a služebná. Ranald Tore trval na tom, že jejich pokoje musí být v přízemí, aby se z nich dalo v případě potřeby snadno uprchnout. lan protestoval, protože pokoje v patře by ho byly přišly levněji.
Měli jen dva pokoje; v jednom z nich se okamžitě zamkl párek novomanželů, Ranald s Alannou, a po většinu večera se odtamtud ozývaly prapodivné zvuky. Navíc je rušil hluk z ulice a nedaly jim spát ani krysy a blechy. lan trávil noc hlasitě chrápaje na křesle v pokoji se zajatkyněmi. Velvet nemohla starostmi spát a začínala si už zoufat, že se jim nepodaří vyklouznout, protože je jejich věz-nitelé z pokoje vůbec nepouštěli. Ještě že tam s nimi nebydleli i Ranaldovi muži, ale naštěstí v té díře nebylo dost místa. Museli se o sebe postarat sami, takže jich pět přespávalo porůznu v postranních uličkách v zádveřích anebo u nějaké ochotné prostitutky
- když měli štěstí. Alanna s manželem trávili dny prohlídkou města a nechávali Velvet s komornou v nudné společnosti lana Granta a jednoho nebo dvou mužů doprovodu. Velvet si většinou povídala s psanci, protože to byli jen prostí lidé, kteří se k hraběnce z Broc-Cairnu chovali s respektem, i když jim bylo souzeno živit se krádežemi a zabíjením. Vůbec nevěděli, oč jde, ale slepě poslouchali náčelníka a v Leithu se octli jen proto, že je sem dovedl on.
Jídlo přinášel v poledne lan z blízké vývařovny. Někdy býval
466
íl
opilý, což se stávalo častěji, a pak pro jídlo posílal jednoho ze strážců. Byl stále nervóznější a podrážděnější. Od chvíle, kdy zajal švagrovou a její komornou, už uplynulo deset dní a hrabě Broc-Caira o sobě ještě nedal vědět, ba ani poslové, vyslaní na Huntley, se ještě nevrátili. lan se neodvážil kontaktovat Maitlanda, dokud se mu Alex neozve.
Velvetin klid mu šel na nervy a jednoho dne na ni zařval: „Třeba tě BrocCairn ani nechce zpátky, nebylo by divu! Možná si našel něco lepšího než favoritku nějakého pohana!"
Vel vet to nevyvedlo z míry. Znala manžela a byla si jistá, že ji miluje. Podívala se na lana a řekla zlomyslně: „Třeba se už chystá, jak tě sem přijde zabít, Iane. Tohle je území hraběte Bothwella. Byl přece kdysi lordem admirálem Skotska, vzpomínáš? Hledají tě, Iane, a až tě najdou, je po tobě! Já tě varovala!"
„Ty čubko!" vykřikl a skočil na nejisté nohy, protože už ten den dost vypil. „Nikdo mě nepřipraví o moje zlato! Jdu za Maitlandem! Vydám mu tě a tím s tebou skoncuju! Už mám dost těch tvých obličejů! Maitland mi vyplatí, co mi náleží! Nenechám se připravit o své peníze! Nenechám!" Načež se vypotácel na ulici.
Velvet s Pansy se na sebe podívaly. Byly samy, strážci odešli do vý-vařovny pro večeři. Beze slova chytily pláště a vyběhly z obydlí, honem, než si lan uvědomí, co udělal, a dřív, než se vrátí strážci a Alanna s Ranaldem. Velvet uchopila Pansy za ruku a utíkaly, ani nevěděly kam, Velvet si jen matně uvědomovala blízkost moře. Za chvíli se setmí; strachovaly se, že je chytí chlapi, kteří v té čtvrti shánějí děvky.
„Kam jdeme, mylady?" zeptala se Pansy, sotva dechu popadajíc.
„Do přístavu," odpověděla Velvet.
„Ale proč? Proč nejedeme rovnou zpátky na Dun Brod"
Velvet už ucítila pach moře a táhla dívku za sebou za roh. S ulehčením zjistila, že šly správně, že jsou už u vody a poblíž že stojí spořádaně vypadající hostinec se zlatou kotvou ve znaku. „Přehoď si kapuci," nařídila komorné a ta poslechla. Vešly do hostince, a když k nim přistoupil hostinský, Velvet řekla: „Hledám pro sebe a služebnou místo na lodi do Francie. Můžete mi doporučit nějakou spolehlivou loď?"
„A do kterého přístavu?" chtěl vědět hostinský.
„Máme namířeno do Nantes," řekla, „ale jestli je tu nějaká slušná loď do Francie, nezáleží na tom, do kterého pluje přístavu, po-kuď vezme na palubu urozenou dámu a její komornou."
„Dnes večer vyplouvá s přílivem několik lodí, ale jenom jedna míří do Nantes. Velí jí mladý kapitán, chráněnec jednoho z majite-
467
lů; je to jeho první plavba. Jmenuje se Michael Small. S majitelem není příbuzný, pouze převzal jeho jméno, protože ho pan Small přijal za vlastního ještě jako chlapce. Je to řádný člověk a zařídím to s ním, jestli si přejete."
„Děkuji vám," pravila Velvet, „to bych ocenila, pane." Sáhla pod kazajku pro měšec, ale hostinský ji zarazil.
„Madame, neukazujte peníze, dokud nebudu vědět, jestli vás vezme. Nikdy nevíte, kdo se dívá."
Velvet ruku odtáhla a zeptala se:. „Nemáte tady nějaké místo, kde bychom se mohly v klidu najíst?"
Hostinský je zavedl do malého salonku a za chvilku jim červe-nolící děvče přineslo nejprve horkou vodu na umytí a pak teplou večeři: pečené kuře, dva malé masové koláče, z kterých se ještě kouřilo, chléb, sýr a pečená jablka se šlehačkou. K pití měly dobré pivo, a tak se Velvet s Maceškou najedly k prasknutí. Od lana dostávaly jídlo nechutné; jedly jen, aby neumřely hlady.
„Bože, jak já toužím po koupeli!" procítěně pronesla Velvet. „Už začínám být cítit. Ale nač koupel, když nemáme čisté šaty na převlečení, viď?" povzdechla.
Pansy chmurně přikyvovala. „Možná až budeme na palubě a řekneme kapitánu Michaelu Smallovi, kdo jsme...."
Velvet ji nenechala ani domluvit. „Ne! To nemůžeme říci! Nikdo nesmí vědět, kdo jsme, zvlášť kapitán Small ne. Strýček Robbie ho našel před lety v postranní uličce ztlučeného," pokračovala Velvet. „Byl to tehdy ještě chlapec. Strýček Robbie ho vzal na loď, vyléčil mu rány a udělal z něho plavčíka. To bylo dávno, ještě předtím, než jsem se narodila, Pansy. Michael ani nevěděl, jak se jmenuje, takže mu dal strýček Robbie vlastní jméno. Na palubě lodi O'Mal-leyů budeme v bezpečí, ale kapitán Small mě nezná, takže alespoň nebude moci nikomu prozradit, kdo jsme."
„Ale proč utíkáme na moře, paní?" naléhala Pansy, „když už se nám podařilo utéct Ranaldu Torcovi a panu Grantoví? Proč se nevrátíme domů? Dugalda z toho určitě raní mrtvice." Musela se smát a udivené paní hned vysvětlovala důvod k veselí. „Tenkrát to dopoledne Dugald nechtěl, abych s vámi jela, ale Morag se postavila na mou stranu s tím, že jsou to přece pouhé dvě míle."
„Pansy," řekla Velvet vážně, „jestli se chceš vrátit domů, pak můžeš, a čím déle o tom přemýšlím, dokonce si myslím, že bys měla. Ale já se vrátit nemohu. lan šel za Maitlandem, a jak ten uslyší o jeho plánu, vyhodí ho, protože lan je bezvýznamný, ale jeho nápad použije! Budou mě tak dlouho pronásledovat, až mě dostanou, a budou mě chtít vyměnit za Francise. K tomu nemohu ne-
468
chat dojít! Dokonce si ani netroufám poslat vzkaz matce, protože by ho mohli zachytit, a také, kde vzít tak důvěryhodného člověka, aby se mu takový vzkaz dal svěřit? Ne - za pár týdnů král zjistí, že nejsem k nalezení, a pak se na mě zapomene. Pak se budu moci tajně vrátit domů. Ale mezitím se musím zdržovat někde, kde mě král nenajde. Budou hledat tam, kde se to nabízí: na Dun Brocu, možná pošlou špehy na Queen's Malvern - ale já tam nikde nebudu! Pojedu tam, kde mě nikdo nenajde, ale ty se musíš vrátit domů, drahá Pansy."
„Vrátit se domů?" zděsila se komorná. „A nechat vás samotnou na tak dobrodružné cestě? Nikdy, paní Velvet! Matka by mě zabila, a jak by se na mě teprv rozzlobila paní Skye a jeho lordstvo a váš manžel a můj...., ani to nechci vědět! Ať půjdete kamkoli, půjdu s vámi, mylady. Kdopak by se asi tak o vás staral, kdybych odešla, to bych ráda věděla!"
„Och, Pansy, opravdu chceš? Nechci ublížit tobě ani děťátku."
„Vždyť vy sama jste těhotná, mylady. Potřebujete mě," klidně odpověděla služebná.
„Ano," váhavě připustila Velvet. „Potřebuji tě, Pansy."
„Dobrá, pak tedy ujednáno," řekla dívka. „Kdepak se ve Francii schováme? Jistě ne u vašich prarodičů. Ti by se ihned spojili s vašimi rodiči a ti by to zas řekli hraběti a už by bylo zle!"
„Pojedeme na Belle Fleurs, Pansy. To je zámek mých rodičů ve Francii, ale jezdí tam jen zřídkakdy. Tam budeme v bezpečí, a až Jakub Stuart shledá, že už mu nestojí za to se po mně pídit, budeme se moci vrátit na Dun Broc k našim manželům."
„Amen," dodala komorná zbožně.
Kapitola šestnáctá
lan Grant se nedostal dál než k nejbližší hospodě, kde úspěšně pokračoval v pití. Když se Ranaldovi muži vrátili s večeří, zjistili, že jak on, tak obě zajatkyně jsou pryč. Poslušni pokynů svého vůdce počkali, až se Ranald Tore s Alannou vrátili. Ranald sice neměl ani potuchy, kam se obě ženy poděly, zato s určitostí věděl, kde hledat lana. Poslal pro něj do hospody. Ještě než upadl do opileckého spánku, stačil lan prohlásit, že vůbec neví, co se s nimi stalo.
„Utekly, čert to vem!" řekl Ranald Alanně. „Jako bych to byl předem nevěděl!"
469
„Myslíš, že je tu našel BrocCairn?" řekla Alanna.
„Ne, kdyby je našel, byl by s lanem už konec."
„Co budeme dělat, Ranalde?" Poprvé od chvíle, kdy ji poznal, dávala najevo strach. „Jestli se hraběnce něco stane, bude nás za to Alex volat k zodpovědnosti všechny."
„Jedině tenhle ožrala o tom může něco říct," mumlal Ranald Tore. „Nebudem tu čekat na pomstu Alexe Gordona, děvče. Připouštím, že jsem mu ukradl stádo, ale jinak nic."
„Tak co budeme dělat?" opakovala Alanna.
„Dodržel jsem slovo dané Ianovi, ale teď jsou v sázce naše životy," odpověděl jí manžel. „lan bude určitě vyspávat do zítřka. Vezmeme ho do Edinburgu a necháme ho na prahu Huntleyova domu se vzkazem, že je to ten, koho BrocCairn hledá. Tím se z toho vyvlíkneme. Pak pojedem domů. Nehodlám se dát chytit tak daleko od vlastního Uzemí, děvče. Máme dost peněz, abychom si mohli dopřávat. Pojedeme domů a strávíme celou dlouhou zimu jídlem, pitím a šoustáním! Bude se ti to líbit?"
„Ano," usmála se na něj Alanna. „To bude."
Naštěstí si Francis Stuart-Hepbura i Alex Gordon zachovali chladnou hlavu. V doprovodu Alexovy družiny se vydali na jih, našli místo, kde zloději prodali dobytek a pak sledovali stopu až do Edinburgu, kde ji ztratili. lana Granta uložilo na schodiště Huntleyova domu pár svalnatých chlapů v kiltech klanu Shawů. Na šatech měl přišpendlený vzkaz, že je to člověk, kterého hledá Gordon z BrocCairnu. Bothwell i Alex nabyli přesvědčení, že se lan Grant k Maitlandovi ještě nedostal.
Osmnáctého října se Maitland pokusil nastražit lordu Bothwello-vi past v hostinci U zlaté kotvy v Leithu, ale o lady Gordonové tehdy nepadla ani zmínka, takže podle toho Alex s Francisem s jistotou usoudili, že lan kancléře nevyhledal. Bothwell z léčky vyvázl a vrátil se na Hermitage. Schůzka na Vysočině vyšla naplano, protože se různé politické strany, ze strachu z obvinění z velezrady, neshodly na postupu vůči králi. lanu Grantoví chyběl jen krůček k úspěchu a byl by opravdu zbohatl.
V tu chvíli však byl lan Grant již mrtev. Zemřel potupnou smrtí. Když se probral z opice, líně se protáhl, když vtom najednou zjistil, že kupodivu není v tom hnusném doupěti v Leithu. Hlava mu div nepraskla a v ústech měl jako na Sahaře. Pomalu se obrátil na záda a očima se střetl s nelítostným pohledem Alexandra Gordona, hraběte z BrocCairnu. Samým leknutím zapomněl zavřít ústa a stačil se jen jednou nadechnout, než mu hrůzou selhalo srdce.
Kdyby nebyl zemřel na místě, byl by ho Alex zabil, ale nejdřív
470
by se byl alespoň dověděl, co se stalo s jeho ženou. Náhlá lanová smrt mu k tomu nedala příležitost. Nevěděl, kde Velvet hledat, mohl se jen vydat zpátky na sever, na Vysočinu, a vyptávat se tam Ra-nalda Torca. Psanec by měl vědět, co se stalo s jeho ženou, s Pan-sy a jejich nenarozenými potomky. Alex ani na minutu nevěřil, že by jeho žena mohla být mrtvá. Byl by to vycítil, teď však vnímal jen prázdnotu. Velvet určitě žije! Byl o tom pevně přesvědčen.
Dům Ranalda Torca se nedal vzít útokem dík hustému pralesu, který ho obklopoval. Při vzpomínce na Ianovu náhlou smrt nechtěl Alex opakovat stejnou chybu a přijít tak o jediný zdroj informací. Proto se s Ranaldem Torcem setkal v jeho lesním domě pod bílou vlajkou.
„lan je mrtev," začal Alex rovnou a pak vylíčil, jak zemřel. „Nestačil jsem se toho prokletého ničemy ani zeptat, kde je moje žena a její komorná. Řekneš mně to ty."
„Ne," odpověděl Ranald Tore, „nevím nic. Celý ten plán únosu tvé ženy vymyslel lan. Já ti akorát ukradl stádo, Alexi. lan trval na tom, že musíme jet až do Leithu, aby pak mohl rychle utéct na moře, až dostane výkupné."
„Setkal se s Maitlandem?" vyzvídal Alex, v tu chvíli zaujat osudem manželky víc než pomyšlením na ukradený dobytek.
„Pokud vím, tak ne. Oženil jsem se s Alannou v Edinburgu a tvá žena nám byla za svědka. Prostě jsme si jen prohlíželi Leith, to je všechno. Jednou večer jsme se vrátili a zjistili jsme, že tvá žena s komornou jsou pryč a lan je namol. Musely utéci, a tak jsme lana hodili k Huntleymu na schody a nechali jsme ho tam. Nic víc nevím; řekl bych ti to. Když jsem si teď sám našel manželku, chápu tě, vždyť je to dvojnásobná ztráta. Mně řekla žena právě dnes, že budu otcem."
Alex byl hluboce zklamán. Ranald Tore byl jeho poslední nadějí. Co jen se s Velvet stalo? Jestli se jí podařilo utéci, proč se nevrátila domů na Dun Brocl Možná byla tak vyděšená, že prchala raději dál na jih k rodičům na Queen's Malvern. Dovedl to pochopit, ale proč se s ním de Mariskovi ještě nespojili? Vrátil se na Dun Bmc, ale zdržel se tam jen krátce. Musel zařídit vyplácení apaná-že ovdovělé sestře a osiřelým synovcům. Pak se bez prodlení vydal spolu s Dugaldem a tlupou ozbrojenců zpátky na jih.
V údolí Loiry ve Francii panoval dlouhý, teplý podzim. Velvet s Pansy dojely v pořádku na Belle Fleurs. Zámeček byl oddaně opatrován a udržován manželským párem Mignon a Guillaumem, poddanými Velvetiných prarodičů hrabat de Cher. Mignon a Guil-laum sloužili už Velvetiným rodičům, Skye a Adamovi de Maris-
471
kovým v době, kdy pobývali ve Francii. Zámeček jim byl svěřen do péče i nadále. Od té doby oba zestárli a prostá historka, kterou jim Velvet vypravovala, totiž že ji jistí zlí lidé pronásledují, aby se jí zmocnili a mohli tak ublížit jejímu manželovi, došla u nich hned víry, takže slíbili, že nikdo, ani Velvetina babička s dědečkem se nedoví, že se Velvet zdržuje na Belle Fleurs.
Uklidněna začala se Velvet s Pansy shánět po novinkách ze Skotska, které se do idylického a odlehlého panství nedostávaly snadno. Přesto se jim podařilo s pomocí Mathieua, čtrnáctiletého majordo-mova vnuka, vybudovat určité spojení, kudy mohly získávat informace; ale zprávy nebyly příznivé. Velvet se dozvěděla o léčce, kterou Bothwellovi nastražil Maitland a proklínala lana Granta. Došla k přesvědčení, že chtěli Bothwella vylákat, že mají v držení ji. Jak ráda by byla poslala Alexovi vzkaz, že je v bezpečí! Jakou musí mít asi starost! Hrozně ho postrádala, ale neodvážila se ohrozit jeho ani Bothwella neprozřetelnou zprávou o tom, kde se zdržuje.
Novinky docházely se zpožděním, takže se o úkladu v hostinci U zlaté kotvy v Leithu dozvěděla až začátkem listopadu. Pansy měla rodit už za měsíc, zatímco na Velvet ještě nebylo nic vidět, protože jí se mělo děťátko narodit až na jaře. Jednoho teplého podzimního dne právě trhala na zahradě pórek na ragú, které chystala Mig-non, když tu náhle přeskočil plůtek zahrádky nádherný jelen s mohutným parožím, přeplaval jezírko, které obklopovalo Belle Fleurs ze tří stran a zmizel v lese za zámečkem.
Velvet seděla na patách na záhoně, okouzleně pozorovala krásné zvíře a radostně se zasmála, když zmizelo. Smích jí ztuhl na rtech, když vzápětí se objevilo několik lovců a jeden z nich se jí arogantně zeptal: „Vidělas tu jelena, holka?"
,JMadame, jste chtěl říci," odpověděla. „A kdo vám dovolil honit na mém pozemku?"
„Celá Francie je územím krále," zazněla povýšená odpověď.
„Až na Paříž," neodpustila si Velvet, „a král bez hlavního města není král. A mimoto na krále moc nevypadáte."
„Však taky není," ozvalo se z družiny a vysoký štíhlý muž popohnal koně k nízkému plotu zahrádky. „Tohle je markýz de la Vic-toire, ale já, madame, jsem Jindřich Navarrský, k vašim službám."
Velvet vstala a zdvořile se uklonila. „Promiňte mi mou prostoře-kost, Veličenstvo," řekla jen.
„Lip jste se mi líbila, když jste mě peskovala, ma belle" odpověděl s úsměvem. „Jste ve výhodě, chěrie. Ještě nevím, kdo jste vy." Svlékal ji očima.
„Jsem Velvet Gordonová, Sire," řekla Velvet.
472
„Angličanka?"
„Můj otec je rodem Francouz, ale žije v Anglii. Má matka je z Irska a já, pane, jsem provdána za Skota."
„Jste příliš krásná, abyste byla vdaná za nějakého tvrdohlavého Skota, chěrie. Měla byste mít za manžela Francouze! A kdepak je váš manžel?"
„Ve Skotsku, Sire." Smetla smítko ze sametové sukně. Hrozné, že ji zastihl tak přistrojenou! Ale možná je to k něčemu dobré, vždyť Jindřich Navarrský je vyhlášený sukničkář. Aspoň ho nevy-provokuje, když ji uvidí zaprášenou a nevábnou.
Král však dokázal moc dobře rozeznat ryzí zlato v blátě! „Vraťte se do zámku," řekl svým společníkům. „Už jsme stejně o kořist přišli." Pak s lišáckým úsměvem dodal tišeji: „Mám teď na mušce jinou kořist, mes amis."
Pánové z králova doporovodu odcválali bez protestů. Ačkoliv ve Francii zuřila občanská válka, takže se nemohl ujmout trůnu v hlavním městě Paříži, tady v údolí Loiry mu nic nehrozilo.
Král sesedl z koně a zeptal se: „Jak se jmenuje tenhle zámeček?"
,JBelle Fleurs, Sire," odpověděla Velvet.
„A je váš?"
„Patří mým rodičům."
„Ach! Budete mne muset navštíviti s rodiči."
„Mí rodiče žijí v Anglii, Sire."
„Váš manžel je ve Skotsku, rodiče v Anglii a vy ve Francii, madame. Nerozumím."
Velvet se zasmála jeho zmatku. „A je nutné, abyste rozuměl, Sire? Vždyť mě ani neznáte!"
,MHenec\" vykřikl král. „Jste tu, abyste se setkala s milencem!"
„Nemám milence, pane. Jsem slušná vdaná žena, pane, to vám přísahám."
Už to celé zacházelo příliš daleko. Velvet se nechtělo vykládat francouzskému králi, který byl spojencem krále skotského, jak se octla ve Francii. Jindřich Navarrský byl trochu moc vlezlý. Proč tak naléhá? Bude mu muset něco namluvit, jinak nedá pokoj. „Přijela jsem do Francie ze zdravotních důvodů, pane," řekla. „Manžel měl obavy o mé zdraví a trval na tom, abych letošní zimu strávila na Belle Fleurs."
„Pak jste tu sama, chěrieTí
„Mám tu služebnictvo, Sire, a prarodiče bydlí nedaleko," odpověděla rezervovaně. Doufala, že ho zmínka o rodině odradí.
„Jestlipak víte, že máte oči barvy kapradí, které se vyskytuje jen v nejhlubších lesích?" zeptal se král.
473
Velvet se začervenala.
„A ve vlasech máte pramínky ryzího zlata, lesknou se jako hedvábí." Dotkl se prstem jedné její kadeře. „A také jsou hedvábně jemné, chěrie."
Najednou Velvet zjistila, že je hlubokým smyslným hlasem Jindřicha Navarrského okouzlena a že ji jeho zlatohnědé oči hypnotizují. Násilím se přinutila, aby řekla: „Vaše Veličenstvo, pozdravte ode mne královnu Margot, která je mou kmotrou."
Na okamžik se král opravdu zarazil. „Má žena že je vaší kmotrou?" opakoval.
„Ano, Sire. Královna Margot a má panovnice, dobrá královna Bětka."
„Nevídám svou ženu moc často," řekl král. Pak se na ni znovu usmál. „Máte ústa stvořená k líbání, madame Gordonová," a při těch slovech ji objal.
„Pane!" Velvet se mu dlaněmi opřela o koženou kazajku na prsou. „Jsem věrnou manželkou svého pána."
„Věrnost," odpověděl král, „je u ženy cenná vlastnost," - a zkušeně ji políbil.
Velvet v tu chvíli nevěděla, jestli má být uražená, polichocená nebo prostě jen vzteklá. V celé Evropě se nenajde žena, která by nevěděla, jakou pověst má král Francie. Měl pro ženy zvláštní přitažlivost. Jeho objetí jí nebylo nepříjemné; ale je přece ženou Alexandra Gordona a svého manžela miluje! Přesto to byl zajímavý zážitek, polibek od jiného.
Jindřich pokládal její pasivitu za souhlas, a tak jí jemně rozevřel rty a laskal jí ústa jazykem, zatímco jí svlékal blůzu, aby jí mohl pohladit plná a pevná ňadra. Jeho opovážlivost Velvet vyburcovala. Vší silou se mu vytrhla a vyťala milému Jindřichu Navarrskému políček.
„Pane, vaše chování mě uráží!" zuřila. „Řekla jsem vám, že jsem svému manželovi věrná a vy mě vzápětí začnete líbat a hladit tím nejlascivnějším způsobem! Styďte se. Veličenstvo! Styďte se! Jistě jste si pověst svůdce nezískal násilím na ubohých ženách! Jsem těhotná, pane! Přijela jsem na Belle Fleurs, abych tu měla ve svém stavu klid. Budu muset prchat zpátky do drsné skotské zimy a ohrozit tak dědice rodu jen proto, že nechcete vzít na vědomí mé odmítnutí?"
Král překvapením oněměl. Ještě nikdy v životě nebyl odmítnut. Však jednou přece, ale jen jednou! Z nějakého důvodu mu tu chvíli tahle krásná mladá žena připomněla. Lépe na ni zapomenout, na osudnou bartolomějskou noc, noc vraždění, kdy jeho zesnulá -
474
a neoplakávaná - tchyně, Kateřina Medicejská, zařídila, aby byl zdržen kráskou, o které snil - prý proto, aby se vyhnul nebezpečí, alespoň to tak pak zdůvodňovala. Jindřich byl přesvědčen, že to tchyně tak navlékla proto, aby se nemohl v čele svých vojáků zúčastnit boje.
Byl právě čerstvě ženat s Markétou z Valois, francouzskou princeznou. Ten svazek měl spojit rod Valois s královským domem Bourbonů, jehož byl následníkem. Během svatebního obřadu spatřil překrásnou Irku s očima neuvěřitelně zelenomodrýma jak cey-lonský safír a spoustou černočerných vlasů, splývajících po bělostné šíji. Zatoužil po ní celou bytostí, a jelikož jeho nevěsta byla příliš zaměstnána vlastním milencem, než aby si něčeho povšimla, jal se horlivě pronásledovat tu ženu, na jejíž jméno si už nevzpomínal. Byl sice co nejrozhodněji odmítnut, ale když Kateřina Medicejská viděla, jak po ní baží, dokázala neznámou uskokem přimět k dostaveníčku s ním. Když vstoupil do pokoje, našel tu svou vytouženou v poutech a bezmocnou a bez váhání se jí přes její divoké protesty zmocnil, jak mazaná stařena správně předvídala.
A zatímco prodléval v rozkošném zapomnění, vraždila katolická Liga hugenoty, shromážděné na jeho svatbě. Hugenoti mu nikdy nezapomněli, že tehdy nebyl na svém místě a nevedl je do boje.
Snažil se zahnat nepříjemnou vzpomínku. Náboženský rozkol stál Francii léta občanské války - války, která zuří dosud v různých částech země, přestože on sám konvertoval ke katolické víře.
Zvláštní, že si všechno to neštěstí připomněl právě teď, tváří v tvář krásné ženě, hněvivě k němu vzhlížející a snažící se zakrýt ňadra. Z nějakého důvodu měl právě teď pocit viny, ačkoliv jinak mu snadno nepodléhal.
„Madame," řekl slavnostně, „snažně vás prosím o prominutí." S drobným pousmáním pak pokračoval: „Jste velmi krásná a já jsem zvyklý dostat, po čem zatoužím. Za celý svůj život jsem byl odmítnut pouze jednou, pokud se dobře pamatuji. Můžete mi odpustit? Zdržuji se tu nedaleko, na zámku Chenonceaux, a přál bych si, abychom byli přátelé. Na Chenonceaux se velice nudím," dodal a zatvářil se zkormouceně.
„Jistěže vám odpustím, Sire, když mi slíbíte, že se nic takového už nebude opakovat."
„Máte mé slovo krále," řekl.
„A pročpak se na Chenonceaux nudíte?" vyptávala se zvědavě a v duchu si říkala, že slovo krále ještě nemusí být zárukou. „Slyšela jsem, že Chenonceaux je jeden z nejkrásnějších zámků ve Francii."
475
„Bohužel, nudný a smutný je skrz naskrz," odpověděl. „Zámek obtéká kolem dokola říčka Cher a kdysi se hostům na uvítanou naskýtal pohled na krásné mladé ženy, oblečené jako nymfy, jak se koupou ve vodách říčky. Naneštěstí se teď zámek Chenonceaux octl v držení Louisy de Lorraine, vdovy po mém předchůdci, Jindřichu III. Zahalila všechny pokoje do černého a stropy nechala pomalovat lebkami se zkříženými hnáty a hrobnickými lopatami s krumpáči." Přehnaně se otřásl. „Přímo svatokrádež poničit takovou krásu!"
Velvet se zachichotala. „Děláte si legraci," řekla. „Louise de Lorraine určitě nepomalovala stropy lebkami se zkříženými hnáty, že ne?"
„Věřte mi, udělala to," opáčil slavnostně.
Tu se najednou do zahrádky přihrnula Pansy, už pěkně nakynu-tá těhotenstvím, a volala: „Mylady! Máte už ten pórek? Stará Mig-non říká, že bez něj nemůže začít dělat ragú. - Och, promiňte, nevěděla jsem, že máme hosta."
„To je má komorná," představila ji Velvet králi. „Neumí francouzsky, protože je roduvěrná Angličanka. Pansy, pokloň se. Tohle je král Jindřich."
Komorná zalapala po dechu a s jistými obtížemi vysekla dvorskou poklonu.
„Je těhotná, ta vaše komorná?"
„Ano, pane. Její manžel je osobním sluhou mého manžela. Čekají druhé dítě."
„Paní těhotná, služka těhotná. Zřejmě jsem Skoty podcenil; podle všeho jsou pěkně vášniví." Král se zachechtal.
„Nikdy jsem neslyšela, Sire," odpověděla Velvet pohotově, „že by Francouzi měli na vášeň monopol."
„Nemůžete posoudit rozdíl, dokud to sama nezkusíte, chěrie." řekl potutelně.
„Pane!" Velvet předstírala rozhořčení, ale krále tím nezmátla, takže se nakonec rozesmáli oba.
„A co tahleta Mignon, zrovna vaří ragú, chěrie? Hovězí ragú s mladým pórkem? Hovězí ragú s pórkem přímo zbožňuji!"
„Což si Vaše Veličenstvo chce vynutit pozvání?" škádlila ho Velvet.
„Ano," řekl a zatvářil se mlsně jako malý kluk. „Královna vdova Louisa servíruje v jednom kuse jen kapra s vodnatou vařenou zeleninou, dnes a prakticky každý večer. To její truchlení je pravé umělecké dílo a dovedla ho skoro k dokonalosti, takže nechává trpět i hosty."
476
„Proč ji tedy navštěvujete?" neodpustila si prakticky uvažující Velvet.
„Protože je to má povinnost; protože je zámek Chanonceaux tak neuvěřitelně krásný a vládne tu mír a klid; protože je tu dobrá ho-nitba," odpověděl.
„Nemohu pohostit vaše přátele," řekla. „Ne že bych byla nepřející, ale prostě v téhle chvíli nemám ani dost surovin, ani personálu, abych mohla hostit."
„Přece jsem vás nežádal, abyste dala najíst členům mé družiny! Doufal jsem v intimní večeři ve dvou."
„Večeře, můj pane, bude to jediné, co vám hodlám nabídnout," odpověděla Velvet přísně. „Dřív než vás pozvu, musíte mi nejprve slíbit, že toho budete dbát. Nejsem zvyklá flirtovat. Svého manžela miluji a nehodlám zkompromitovat jeho ani svou čest."
„Milenci," odpověděl král, „by měli být vždycky nejprve přáteli. Choval jsem se předtím neodpustitelně. Na svou omluvu mohu uvést jen, že mi vaše krása zastřela rozum. Slibuji, že se budu chovat slušně, chěrie, když mě pozvete."
„Z nás dvou ale milenci nebudou!" řekla Velvet rozhodně.
Král se na ni roztomile usmál. „Přinesu k ragú dobré červené víno," řekl jen, vsedaje na koně.
„Ještě jsem neřekla, že smíte přijít!" protestovala Velvet.
„Myslíte, že by mi mohla vaše Mignon udělat hruškový koláč jako moučník, chěrieT1 zeptal se ještě z koně.
Velvet si nemohla pomoci a musela se začít smát. Je nemožný, ale okouzlující. „Zeptám se," řekla, „a teď, Sire, buďte sbohem, protože jestli hned nepřinesu Mignon pórek, žádné ragú nebude."
Král si políbil konečky prstů jí na pozdrav, otočil koně a odklu-sal.
„Tak tohle je tedy král," poznamenala věcně Pansy. „Je trošku moc velký a neohrabaný, že? A o čempak jste se tak živě bavili?"
„Pozval se k večeři," odpověděla Velvet ještě se smíchem.
„Mně se zdá, že by chtěl víc než jenom večeři," řekla Pansy nesouhlasně.
„To je pravďa," připustila její velitelka, „ale snažím se mu věřit. Myslím, že mě chápe, ačkoliv jen nerad připouští, že by ho nějaká žena mohla oďmítnout. Od Jindřicha Navarrského nám žádné nebezpečí nehrozí, Pansy. Vždyť je na Chenonceaux jen nakrátko a musí za den dva zase odjet. Ve Francii vládne pořád ještě rozkol a dokud se země znovu nesjednotí, nemůže se král nikde cítit v bezpečí."
„To stará Mignon zpanikaří, mylady. Nejspíš ještě nikdy nevařila pro krále."
477
Velvet se znovu rozesmála. „Jen počkej, až jí řeknu, že si přeje jako moučník hruškový koláč!"
Mignon však kupodivu nebyla vůbec vyvedena z míry, když slyšela, že přijde k obědu Jindřich Navarrský. Když jí Velvet vyprávěla, jak jí vylíčil pobyt na Chenonceaux, řekla stará paní jen: „Chudák! Vždyť vyrostl daleko od francouzského královského dvora v ovzduší blahobytu v království navarrském. Je zvyklý na dobrou venkovskou stravu a ta mu u dvora schází, to se vsadím! S radostí uvařím pro krále! Jenom mě mrzí, že se to nedovědí na Archam-baultu. Ta tlustá Céline, kuchařka vaší babičky, by byla vzteky bez sebe! Od té doby, co vařila pro královnu Kateřinu a princeznu Mar-got na vašich krtinách, s ní není k vydržení. Té bych se moc ráda pochlubila!"
„Časem, Mignon, časem," chlácholila stařenu Velvet. „Až budu zase s manželem a budu vědět, že už mě král Jakub nehledá, řeknu prarodičům, že jsem tu byla, a ty se budeš moci pochlubit co srdce ráčí Celině i celému Archambaultu."
„Céline bude závistí bez sebe," švitořila Mignon, házejíc očištěný pórek do hrnce s ragú. „Myslím, že bych do toho hruškového koláče měla dát hrozinky," mudrovala. „Je s nimi chutnější."
Velvet se usmála a pak šla do zámecké síně, kde kdysi rodina tak ráda pobývala, když ona sama byla ještě docela maličká, připravit stůl. Pansy vzala s sebou. Belle Fleurs byl jen malý zámeček. Byl zbudován v patnáctém století uprostřed zahrad, obklopen ze tří stran vodním příkopem. Za ním se rozkládal les a čtyři míle odtud byl vzdálen zámek Archambault, náležející jejím prarodičům. Stejně jako Chenonceaux stál na břehu říčky Cher.
Belle Fleurs vypadal jako zámek z pohádky. Byl postaven z na-červenalé opuky a jeho čtyři hranaté věžičky měly břidlicové střechy jak čarodějnické klobouky. Přístupný byl pouze přes uzavřený court ďhonneur, dal se proto snadno ubránit. Jméno dostal podle krásných zahrad, které ho obklopovaly. Od jara až dlouho do podzimu překypovaly zahrady na Belle Fleurs květy všech možných barev a druhů. Zahrada byla Guillaumovou pýchou; trávíval v ní celé dny a udržoval ji v pořádku a vzkvétající.
Budova zámku obsahovala pěknou hlavní halu, která sloužila jako jídelna a salon, kuchyni, šest ložnic včetně apartmá zámeckého panstva a pokoje pro dvanáct služebných. Na dvoře byly stáje -teď v nich byli pouze tři koně: dva, které si přivedly Velvet s Pansy, a stará klisna do bryčky pro Mignon a Guillauma. Velvet v Nantes najala kočár, aby je dopravil do Belle Fleurs, ale zároveň koupila i dva jezdecké koně, kteří klusali přivázáni za vozem. V tak odleh-
478
lém místě byly spojení a možnost transportu navýsost důležité. Na dvoře byl i psinec, ale v současné době byli jedinými dvěma psy na Belle Fleurs starý kokršpaněl a ještě starší honicí fena. Obydlí pro sokoly k lovu bylo prázdné, jen v holubníku sídlila početná rodina hrdliček.
Velvetin otec, Adam de Marisco, koupil zámeček i se zařízením od předchozího majitele a zařídil pokoje krásným nábytkem a tapiseriemi. Přestože budou k obědu jen dva, uvědomovala si Velvet, že musí na počest krále prostřít velkou tabuli. Pozorně s Maceškou položily na dlouhý stůl vyšívaný lněný ubrus. Na celém zámku byly jen dva zlaté svícny. Ty teď Velvet vycídila a opatřené svíčkami z včelího vosku postavila na tabuli. Maceška přinesla ze zahrady kytici pozdních květů v podzimních barvách - žluté, zelené, oranžové, hnědavé a zlatavé - a postavila ji v misce na stůl. Dva příbory, sestávající ze stříbrných nožů a vidliček z Florencie, se stejnými stříbrnými talíři a poháry, vykládanými zeleným jaspisem, byly rozmístěny na ubruse. Ve dvou krbech na obou koncích síně byl rozdělán oheň a na příborníku se octly dva křišťálové džbány s vínem - bledě zlatým z Archambaultu a karmínovým od krále, které přinesl sluha z Chenonceaux.
Když prostřela, odebrala se Velvet do svého pokoje, kde se vykoupala ve vodě silně provoněné karafiáty a oblékla si tmavě zelené sametové šaty, které kdysi patřily její matce. Jaké štěstí, že Skye nechala na Belle Fleurs tolik šatstva, jinak by na tom byly s Pan-sy bledě. Měly na sobě celou tu dobu od únosu až do příjezdu na Belle Fleurs jedny šaty, které pak Velvet okamžitě spálila, jak byly špinavé. Kdyby nebyly měly pláště, aby pod nimi schovaly špinavé a uválené oblečení, nedovedla si Velvet představit, co by dělaly.
Z Leithu do Nantes jim cesta trvala skoro dva týdny. Zdržovaly se převážně v kajutě, vymlouvajíce se na zdravotní stav, a vycházely na palubu jen jednou denně, za soumraku, když nikde nikdo nebyl.
Kapitán Michael Small většinou cestující nebral, ale protože v Leithu náhodou nedorazila jakási zásilka a vybylo mu tak místo, rozhodl se přece jen pár cestujících vzít. Měly štěstí; už zbývala jen jedna malá kabina a tu dostaly jen na základě intervence hostinského od Zlaté kotvy.
„Jsou to slušné ženy, kapitáne," řekl hostinský Smallovi. „Široko daleko tu není žádná jiná loď, kterou bych jim mohl doporučit - a platí zlatem."
„Dobrá," souhlasil nakonec kapitán, „ale musejí si s sebou vzít
479
vlastní potraviny. Dodám jim pitnou vodu, tři pohárky denně, a sklenici rumu, ale nic víc. V kajutě jsou dva kavalce, ale musí si s sebou vzít vlastní přikrývky."
Velvet s kapitánovými podmínkami souhlasila, hostinský za ně vyjednal cenu a pak jim ještě pomohl naložit zásoby - ovesné suchary, nasolené maso, bochník sýra a na Velvetino naléhání ještě koš s jablky a broskvemi. Před odjezdem neměly čas se vykoupat, ani si opatřit čisté šaty, a tak když dorazily na Belle Fleurs, měly na sobě jedno oblečení už měsíc.
„Musely jsme utíkat rychle," vysvětlovala to Velvet staré Mig-non. „Nemohly jsme si vzít nic, jen to, co jsme měly na sobě. Matka tady určitě bude mít nějaké šaty."
„Oui, madame, samozřejmě, že má," odvětila Mignon. „Já to musím vědět, vždyť jsem jí tady ve Francii byla za komornou. Všechno jsem uložila do cedrových truhlic. Jsou na půdě. Zítra je Mathieu snese dolů."
Na druhý den Velvet otevřela matčiny truhlice a našla tam plno kvalitního šatstva: toalety, sukně, blůzy, nejjemnější noční prádlo, spodničky, košilky, punčochy i střevíce. Dokonce objevila malou šperkovnici ze slonoviny a v ní několik překrásných šperků. Byla tu šňůra růžových perel se stejným prstenem s perlou zasazenou ve zlatě, nádherný náhrdelník z velkých diamantů, hrajících do modra, se stejnými náušnicemi, několik dalších párů náušnic se safíry, smaragdy a rubíny ve zlatě, náramky, prsteny a čelenky zdobené perlami, diamanty a rubíny.
„Tohle všechno patří matce?" tázala se staré Mignon.
„Ano, madame. Přivezla si je s sebou na Archambault."
Velvet byla do hloubi duše překvapena, zvláště když na dně slonovinové skříňky našla zažloutlý pergamen. Vybledlý rukopis na něm vyvolával jen další otazníky:
Doucette, tohle jsem nechal udělat pro tebe, když jsem doufal, že se ke mně vrátíš. Jelikož nechci dát své ženě darem šperky, objednané pro jinou, prosím, abys přijala tento malý dar, který byl od začátku určen jen tobě. Nicolas.
„Kdo to byl Nicolas, Mignon?" zeptala se Velvet.
„Nicolas? To nevím, madame," odpověděla hospodyně. „Je to důležité?"
„Ne," řekla Velvet. „Jsem jenom zvědavá."
Nakonec našla klíč k tajemství Pansy. „Nicolas," svraštila přemýšlivě čelo, jako by se nemohla rozpomenout. Pak se rozzářila: „Už vím, kdo to byl, mylady. Máma mi vyprávěla o dobrodružstvích paní Skye - při některých byla. Vzpomínám si, že si jednou
480
vaše matka měla vzít jakéhosi vévodu Nicolase. Už si nevzpomínám, proč k tomu nedošlo. Žije někde ve Francii. Vsadím se, že ten vzkaz i ty šperky jsou od něho."
Velvet byla fascinována. Nikdy ji ani nenapadlo, že by matka mohla dostávat šperky od někoho jiného než od otce. Odjakživa tu a tam slýchala zmínky o matčiných dobrodružstvích a především u dvora bylo dost těch, kteří před ní rádi klepy o matce probírali. Ale Skye sama nebyla ohledně vlastní minulosti příliš sdílná. Odjakživa žila přítomností a hleděla jen do budoucna, takovou ji také dcera znala. Najednou se jí matčina osobnost začala jevit v jiném světle; viděla ji jako ženu, kterou muži zbožňovali a milovali, pro niž objednávali šperky, ženu s minulostí. Proč jen ty šperky zůstaly ve Francii? Což pro matku jejich dárce znamenal tak málo? Zajímavý problém; hodlala se na to matky zeptat, až ji zase uvidí.
Velvet vybrala ze skříňky diamantový náhrdelník a vyzkoušela si ho před zrcadlem. Byl doopravdy krásný a výborně se hodil k zeleným sametovým šatům. Zapjala si ho na šíji, chvíli se jím kochala a pak si připjala ještě náušnice. I když byly šaty malinko staromód-ní, přece jen se cítila oblečena přiměřeně, aby mohla přijmout krále.
Jestli si Jindřich Navarrský všiml, že hostitelčina róba není zrovna podle nejposlednější módy, rozhodně se o tom během jídla nezmínil. Mignon se překonala a Velvet byla s výborným menu, které servírovala, víc než spokojena. V ragú plavaly kousky šťavnatého hovězího v hnědé omáčce, vonící burgundským a žampiony, spolu s kousky karotky a pórku, který Velvet s takovým úspěchem natrhala. K jejímu překvapení přišel na stůl ještě pěkný tučný kapoun s nádivkou z bílého chleba, šalvěje, drobných cibulek a ořechů a pstruzi ze zámeckého jezírka, udušení na bílém víně s bylinkami. Navíc tu byly misky s kedlubnami, mladým salátem a řeřichou, se zálivkou z vinného octa. Čerstvý bílý chléb, právě vytažený z pece, a hrudka čerstvého másla doplňovaly jídelníček.
Král jedl s velkou chutí, třikrát si naplnil talíř. Nakonec mu radostí zajiskřilo v očích, když přišel na stůl hruškový koláč s hrozinkami, pečená jablka s medem a skořicí, mísa tmavorudých hroznů a brijský sýr z Normandie. I tenhle chod bez námahy zdolal, zatímco Velvet měla co dělat, aby měl pohár stále plný, protože pil stejně vydatně, jako jedl.
Když dojedli, řekla Velvet: „Dovolil byste, Vaše Veličenstvo, aby vás pozdravila má hospodyně a kuchařka? Když uslyšela, že má vařit pro vás, neznala se radostí. Už se nemůže dočkat, až si o tom poklevetí s kdekým, a kdybyste osobně ocenil její umění, měla by se ještě víc čím pyšnit."
481
Přikývl na souhlas a Vel vet poslala do kuchyně pro Mignon. Stará paní vešla rozpálená od plotny i rozčilením. Bílé vlasy měla pěkně upravené, vykukovaly jí zpod čistého čepečku, a našla si čas vyměnit kuchyňskou zástěru za čistou. Poklekla před Jindřichem a se slzami v očích mu políbila ruku.
Král dojat vstal, pozvedl starou kuchařku na nohy a pravil: „Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy tak dobře najedl, madame Mignon. Přijměte nejvřelejší dík svého panovníka."
Mignon se zmohla na odpověď. - ačkoliv později ani nevěděla jak - a krále oslovila: „Když mi má paní vylíčila, jakou stravu jste nucen snášet na Chenonceaux, pochopila jsem, že se Vašemu Veličenstvu jistě stýská po dobrém venkovském jídle, které jídávalo v mladosti v království navarrském. Neumím vařit tak rafinovaná jídla jako vaši šěfkuchaři, ale dobře se vyznám v tom, jak vařit pro mužského, a jestli mluví pověsti pravdu, pak vy jste ten nejzdatnější mužský Evropy!" zachichotala se Mignon.
„Mignon!" okřikla ji užasle Velvet.
Ale král se zasmál zplna hrdla. „Nehodlám ty pověsti popírat, madame Mignon," řekl a v zlatohnědých očích mu zablesklo. „Kdybych byl o trošku starší, určitě bych vás už honil kolem kuchyně, abych vám uloupil políbení a abych naši mladou hostitelku ještě víc šokoval."
„A kdybych já byla mladší," zašveholila hospodyně, „nedalo by Vašemu Veličenstvu moc práce mě chytit! Bohužel, jsem už stará!"
„Madame Mignon," řekl král, „žena tak duchaplná jako vy nezestárne nikdy!" Uchopil ji za ruku a galantně políbil.
Mignon se pyšně napřímila. „Jsem hrdá, že jsem mohla posloužit králi, byť v tak nepatrném ohledu." Načež se půvabně uklonila a dodala: „Připravila jsem Vašemu Veličenstvu pokoj pro hosty, a až si Vaše Veličenstvo bude přát, můj manžel Guillaume vám poslouží. Sloužíval kdysi jako osobní sluha hraběti de Cher."
„Král ale nezůstane přes noc," protestovala Velvet.
„Teď nemůže odejít, madame," řekla Mignon. „Venku zuří bouře a už dvě hodiny leje jako z konve. Guillaume říká, že bude pršet celou noc, a ten se v počasí vyzná! Král zůstane a ráno mu naservíruji vejce v marsale se smetanou!" S konečnou platností se rázně poklonila králi i paní domu, a odkráčela.
„Zdá se, že mi je osud příznivě nakloněn, chěrie," řekl král měkce.
Velvet odpověděla: „Jistěže vás nemohu vyhnat ven do bouřky, ale ráda bych Vašemu Veličenstvu připomněla slib, který dalo, že se totiž zachová jako džentlmen."
482
Jindřich se zasmál. „Nehrajete fér, chěrie."
„Řekla jsem vám přece, že nejsem k maní jen tak pro zábavu," bránila se Velvet.
Jindřich Navarrský si okázale povzdychl. „Musím přiznat, že máte pravdu. Ale přesto, kdybych nedoufal, že změníte názor, nebyl bych práv své pověsti."
Velvet se zas neubránila úsměvu. Jeho chování bylo odzbrojující. „Pane, to ne proto, že byste se mi snad nelíbil, ale jen proto, že si cením čest Gordonů nade vše - dávám jí přednost i před přízní krále. Člověk tak čestný jako vy, Veličenstvo, to jistě pochopí."
„Chápu vás, chěrie" neochotně připustil, „ale moc se mi to nelíbí. Jste výjimečně krásná. Jsem do vás po uši zamilován a vy jste mě odmítla s tak nelíčenou upřímností, že se dokonce ani nemohu cítit dotčen. Zklamán, to ano, ale nikoli uražen."
„Neměla jsem nikterak v úmyslu vás urazit, Sire. Byla bych raději, kdybychom zůstali přáteli. Ještě nikdy jsem neměla za přítele krále." Už když to vyslovovala, pocítila bodnutí výčitek svědomí, protože vládce Akbar přece byl také nejprve jejím přítelem, než se stal jejím manželem a milencem. Nicméně si byla dobře vědoma toho, že musí odmítnutí králi osladit, protože jeho přízeň může někdy v budoucnu potřebovat.
Jindřichův pohled zjihl. „Ach, chěrie," řekl, „jste okouzlující! Samozřejmě, že zůstaneme přáteli. I já si to přeji."
Velvet vstala od stolu a uklonila se. „Pak mi tedy dovolíte se vzdálit, monseigneurl V poslední době díky svému stavu pozoruji, že potřebuji více spánku."
„A to mi ani neukážete můj pokoj, chěrieT
„Jestli si už chcete jít lehnout, monseigneur, zavolám Guillauma, aby vás doprovodil," řekla Velvet roztomile a vyšla ze síně dřív, než se král vzpamatoval.
Uchechtl se pro sebe, když viděl, jak cípek sukně mizí za rohem. Jak chytře ho odbyla! Snadná kořist bývá obyčejně neuspokojivá a v posteli nudná. Pronásledování měl mnohem raději! Když ne dnes v noci, pak možná uspěje některou jinou noc, říkal si, nicméně dnes večer se ještě pokusí prolomit její zábrany. Kolem téhle krásky se vznáší nějaké tajemství: musí je rozluštit! Kdopak asi jsou její prarodiče, kteří prý žijí nedaleko? A kdepak je její manžel? Ani na okamžik nevěřil, že by nějaký manžel takovéhle krásky dovolil své ženě žít na tak odlehlém místě o samotě, jen se čtyřmi služebnými duchy. Jindřichovi bylo jasné, že něco skrývá.
Obstarožní Guillaume se dostavil, aby ho doprovodil do ložnice. Byl zdvořilý a ochotný, ale král se od něj mnoho nedověděl, pro-
483
tože starý muž nebyl žádný blázen a la belle Gordonové byl podle všeho naprosto oddán.
„Ano, Sire," vykládal, „kdysi jsem sloužil u hraběte de Cher. Ne u toho současného, ale u jeho otce, který se dožil vysokého věku. Byl jsem u něho od mládí. Přišel jsem s pánem ke dvoru a tam jsem se setkal s Jindřichem II. Byl jsem u toho, když byl zabit v turnaji. Ach, to bylo hrozné neštěstí! Jak lady Diana, králova favoritka, tak královna byly úplně zdrceny." Oči se mu zamžily vzpomínkou. „Hraběnka Diana de Poitiers byla tak krásná! Tehdy Chenonceaux patřilo jí, ale královna Kateřina jí ho vzala hned, jak král zemřel. Nabízela jí jiný zámek, ale hraběnka Diana se raději odstěhovala na vlastní sídlo, Anet." Pokračoval ve vyprávění a král s okouzlením naslouchal líčení nedávných dějin Francie očima sluhy.
Když mu Guillaume nabídl pánskou hedvábnou noční košili, král užasl. „Kde se to tu vzalo?" chtěl vědět.
„To patří mému pánovi, otci madame Velvet. Má tady kufr věcí stejně jako jeho paní."
Aha, řekl si král, odtud tedy pocházely ty šaty dnes u večeře. Povšiml si, že jsou poněkud z módy a zachytil závan vůně cedrového dřeva. „Jak dlouho už je tady paní Velvet?" zeptal se Guillau-ma.
„Teď už to bude pár týdnů," odpověděl sluha a pak znovu zabrousil do starých časů, kdy tak oddaně sloužil svému zemřelému pánu, hraběti de Cher.
Konečně byl oheň v krbu rozhrábnut a jako poslední úkon Guillaume krále na lůžku přikryl. Když odcházel, pravil Jindřich: „Někdy mívám těžké sny, Guillaume, a křičívám ze spaní. Nechtěl bych madame Gordonovou rušit v jejím stavu. Spí tady někde poblíž?"
„Pokoje madame jsou naproti, na druhé straně haly," odpověděl Guillaume. „Pokud bude takový vítr jako teď, neuslyší vás. Přesto vám přeji klidný spánek a sladké sny."
,Merci, Guillaume," řekl král s úsměvem a zavřel oči. Slyšel ještě, jak se dveře zavírají; pak zavláďlo ticho až na zvuk deště na okenních parapetech a vytí větru. Král odpočíval asi hodinu, pak vstal z postele, vyšel z pokoje a zamířil přímo k Velvetiným dveřím. Podlaha na chodbě byla studená, dychtivě otevřel ďveře, aby mohl co nejďříve stoupnout na koberec.
V pokoji byla postel tak ohromná, že takovou ještě neviďěl. Vypadala skoro jako zápasiště. Jaképak asi bitvy se na ní odehrávaly? říkal si. Okna byla zatažena sametovými závěsy, tlumícími zvuky bouře. Záblesky ohně na nich vytvářely záhadné stíny. A pak to za-
484
slechl. Slabý zvuk jejího pláče! Jakživ Jindřich neslyšel nic tak smutného. V tu chvíli zapomněl na chtíč a ke slovu přišla jeho soucitná povaha. Usedl na kraj postele a vzal Velvet do náručí.
V tu chvíli ztuhla, napřímila se a hněvivě se ohradila: „Co děláte v mém pokoji, pane?"
„Proč pláčete?" odpověděl. „Láme mi to srdce, když vás slyším tak smutnit, chěrie. Proč jste tak nešťastná?"
Zvedla k němu slzami zmáčenou tvář a řekla: „Stýská se mi po manželovi, stýská se mi po domově."
„Proč se tedy domů nevrátíte?"
„Protože ne....protože mi to nedovoluje mé zdraví," odpověděla váhavě.
„Dovolte, drahá, ale to je nehorázná lež," pevně namítl král. „V životě jsem neviděl mladou ženu tak kypící zdravím. Vy před něčím utíkáte, chérie, a jestli vám mohu nějak pomoci, jsem vám k službám. Nemůžete se mi svěřit?"
Velvet mlčela.
Král naléhal: „Alespoň mi prozraďte, kdo jsou vaši prarodiče, ti, co bydlí nedaleko."
„To vám nemohu říci," pravila Velvet.
„A proč ne?"
„Protože nevědí, že jsem zde. Kdyby to zjistili, poslali by mě zpátky k rodičům a ti by mě poslali k manželovi, a to nemohu dopustit."
„Pročpak ne?" vyptával se král. Vtom ho něco napadlo. „To dítě, co nosíte! Není vašeho manžela!"
„Ale ovšem zeje Alexovo!" vykřikla Velvet. „Proč jen si, proboha, něco takového o mně myslíte?"
„Pak proč tedy nechcete, aby váš manžel věděl, kde jste - protože nevěřím, že by to věděl, nevykládejte mi pohádky!" Vzal ji za ramena a zahleděl se jí do tváře. „Ví to, chěriel"
„Ne," vzlykla Velvet a dala se znovu do pláče.
Jindřich si ji přivinul k prsům a nechal ji vyplakat na rameno své košile. Když její vzlyky trochu ochably, pravil král: „A teď, Velvet Gordonová, laskavě odhalte to tajemství, které jste tak pracně kolem sebe upředla. Žádné ,ne' z vaší strany neuznávám, a jestli mi to nevysvětlíte okamžitě, odvedu vás na Chenonceaux s sebou a budu vás tam držet tak dlouho, dokud mi neřeknete pravdu. Jsem rozhodnut," dodal přísně.
Velvet zas chvíli mlčela a pak s povzdechem řekla: „Byla jsem nucena uprchnout ze Skotska, protože mě nepřátelé mého manžela chtěli použít, aby dostali do pasti jeho bratrance, šlechtice proná-
485
sledovaného králem pro velezradu - ale o žádnou velezradu ve skutečnosti nešlo, pane! Bratranec mého muže je králův nejoddanější služebník, ale král mu nedůvěřuje. Za vším vězí králův kancléř, mistr Maitland, ten se snaží krále poštvat proti šlechtě, aby posílil vlastní pozici!"
„Francois Stuart-Hepburn!" zvolal král. „To nemůže být nikdo jiný, než můj starý přítel Francois Stuart-Hepburn."
„Vy znáte Francise?" divila se Velvet.
„Znám ho déle, než jsem ochoten, přiznat, chěrie. Je to on, že? Francois je jediný člověk na světě, jehož se Jakub Stuart zároveň bojí a kterého nenávidí. Jejich vztahy - to je dlouhá, smutná historie, protože Jakub Stuart odjakživa na bratrance žárlil."
„Postavil ho mimo zákon a zkonfiskoval všechny jeho statky," vyprávěla Velvet, „a to všechno jen proto, že se král dvoří dámě, kterou Francis miluje."
„Ach," řekl Jindřich Navarrský s výrazem nejhlubšího pochopení. „Je v tom ženská! To bych byl do Jakuba Stuarta nikdy neřekl. Nevypadá na to a také jsem nikdy neslyšel, že by nějak zvlášť pronásledoval ženy."
„Předstírá věrnost královně Anně," vysvětlovala Velvet, „ale nějaký čas už se té jisté dámě dvořil, dokonce ji obtěžoval, ale ona uprchlá k Francisovi, jenž se s ní chce oženit." „Ajaj," řekl Jindřich, „nejen že krále odmítla, ale ještě navíc dala přednost jeho největšímu rivalovi. Jaká urážka! Není divu, že se král zlobí, ale jak jste se vy, chěrie, k tomu připletla?"
Velvet se zhluboka nadechla. „Můj pane, nemohu vám říci víc, dokud mi nedáte slovo, že mě nezradíte Jakubu Stuartovi. Vím, že Francie a Skotsko jsou spojenci."
Jindřich se usmál. „Jsme spojenci, chěrie, protože nás baví občas pomáhat Skotům proti Angličanům. Se Španěly je to totéž. Také občas rádi pomohou Irům v boji proti Angličanům. Je to jen takové vzájemné škádlení, nic víc. Máte slovo krále, chěrie, že vás nezradím."
„Raději bych měla slovo Jindřicha Navarrského, můj pane," opáčila Velvet. „Na královské slovo není vždycky spolehnutí! Promiňte mi, nechci vás urazit, ale tohle vždycky říkává má matka a to je nejmoudřejší žena pod sluncem."
Král se křivě pousmál. „Vaše matka je vskutku moudrá, chěrie. Dobře, pak tedy máte mít slovo Jindřicha Navarrského, že cokoli mi řeknete, zůstane tajemstvím. Nezradím vás a rozhodně nehodlám zradit svého starého přítele, Francoise Stuarta-Hepburna. Ale o jedno vás prosím."
486
„O cokoli, můj paiie," zapřísahala se Velvet.
„<9 cokoliV zasmál se král.
„V rozumných mezích," upřesnila Velvet.
„Mohli bychom si vlézt pod pokrývku, chěriel Div tady v té košili nezmrznu, když ji navíc mám celou zmáčenou slzami. Musím se zahřát, jinak budu mít ráno zimnici."
„Och, Bože! Musíte se svléknout z té mokré košile, můj pane," řekla Velvet ustaraně. Pak mu vyklouzla z náručí, přiběhla k truhle v nohách postele, otevřela ji a .vytáhla jinou hedvábnou košili. „Tohle je ložnice rodičů," vysvětlovala, „a to je otcova košile." Podala mu ji a řekla: „Nebudu se dívat. Až budete hotov, řekněte."
Král si s povzdechem navlékl suchou košili a vklouzl pod pokrývku.
„Pojďte, chěrie, připojte se ke mně. Dáma ve vašem stavu by neměla prochladnout."
V tu chvíli Velvet nenapadlo ho požádat, aby se i nadále choval slušně. Prostě předpokládala, že dodrží slovo. Uvelebila se proto pohodlně vedle něj a začala vypravovat: „Francis odjel tajně k nám na Vysočinu, aby se koncem léta setkal s lordem Huntleyem. Přenocoval u nás a na druhý den se vydal spolu s manželem a ozbrojenou družinou na Huntley. Manžel je bratrancem jak Francise, tak Huntleye, ale i krále."
„Kdo že je váš manžel?" přerušil ji Jindřich.
„Můj manžel je Alexander Gordon, hrabě z BrocCairnu," řekla Velvet. „Má jedinou sestru, Annabellu. Její manžel, lan Grant, si usmyslel, že mě unese a tak přiměje Francise, aby se mu dobrovolně vydal. Měl pak v plánu předat ho Maitlandovi a vybrat vypsanou odměnu." Dál mu vyprávěla o strašných zážitcích ze zajetí v Leithu a jak se jí spolu s Pansy podařilo šťastně utéci Ranaldu Torcovi a lanu Grantovi. „Musela jsem se schovat někde, kde by mě král nenašel, dokud ho pátrání neomrzí," vykládala dál, „nebo dokud se s Francisem nesmíří, i když se to tentokrát, myslím, nepodaří. Protože mě považují za Angličanku, nikoho ve Skotsku ani nenapadne hledat mě ve Francii. O Belle Fleurs nikdo neví, a tak jsem se uchýlila sem."
„A kdo jsou vaši prarodiče?" zeptal se Navarra.
„Hrabě a hraběnka de Cher. Jejich zámek Archambault je odtud vzdálen jen čtyři míle."
„Předpokládám, že váš manžel celou tu dobu neví, kde jste, chěrieTí
„A jak by mohl?" řekla Velvet. „Netroufla jsem se spojit ani
487
s ním, ani s žádným' členem rodiny ze strachu, že by mě Jakub Stuart našel a použil jako zbraň proti Francisovi."
„Ví Alexander Gordon, že bude otcem?"
„Och, ano, jistě!" odpověděla Velvet. „Má to být naše první dítě. Řekla jsem mu to těsně před tím, než jsme byli rozděleni."
,JMon DieuV1 řekl Jindřich. „Neuvěřitelný propletenec! Mohu vám dát zjistit, jestli po vás váš král pořád ještě pátrá, protože kdybych byl vaším manželem já, má zbožňováníhodná Velvet, byl bych touhle dobou už úplně bez .sebe nevědět, kde má žena je, zvlášť ve vašem stavu!"
„Ale nevyzradíte mě?" Hlas se jí třásl.
„Dal jsem vám své slovo, chěrie. Nevyzradím vás, ale nemůžete se skrývat donekonečna. Až se zítra vrátím na Chenonceaux, dám diskrétně zjistit, jak vypadá spor mezi vaším králem a naším společným přítelem Francoisem. Jestliže vás skotský úřad koruny hledá, dovím se to, a pak ten problém můžeme společně vyřešit, to vám slibuji."
„Opravdu mi chcete pomoci?"
Jindřich se ve tmě usmál. Byla okouzlující. „Ano," řekl, „pomohu vám, chěrie. A jak také ne?" Pak se otočil na bok, vzal ji za bradu a políbil ji.
Velvet se odtáhla. Najednou si naléhavě uvědomila, že pomoc krále má též svoji cenu, kterou bude muset zaplatit. „Dal jste mi slovo," pípla jen.
„Dal jsem vám slovo, že vás nebudu nutit, chěrie, a to také nehodlám. Ale jestliže vám nabízím něco, co velice moc chcete, pak by bylo jen fér, kdybyste mi poskytla něco, po čem zas moc velice toužím já, na oplátku. Milování nutně nevyžaduje hluboké city. Je to rozkošná činnost, něco jako sport, kde si dva k sobě se hodící jedinci mohou vzájemně poskytnout potěšení."
„Vaše úvahy jsou na mne moc komplikované, můj pane. Jsem jen prostá žena, která si neumí představit milování mimo svazek manželský."
„Byla jste dobře vychována a musím pochválit vaše rodiče, kteří z vás udělali dobrou katoličku a ctnostnou šlechtičnu; přesto někdy přicházejí v životě situace, kdy i nejctnostnější žena musí řešit vážná rozhodnutí tohoto rázu. Žádáte mě o pomoc a já se toužím s vámi pomilovat. Je to na vás, chěrie. Váš vyslanec mi řekne, co potřebuji vědět. Jestliže vás Jakub Stuart stále ještě hledá, pokusím se dopravit vašeho manžela tajně za vámi. Kdy se má to malé narodit?"
„Na jaře, myslím v dubnu," řekla Velvet.
488
„Mohu zařídit, abys vámi váš manžel do té doby byl. C^la by-steto přece, že? Jestli na vás Jakub už zapomněl, pak mů!ete manžela kontaktovat hned a může sem za vámi přijet. Nestojí v§m to za jedno krátké pomilování?"
Velvet skousla ret. Znala historii své přítelkyně Cat Leslieové a jak ji Jakub Stuart násilím dostal do postele. Má teď zažít něc» Podobného ona sama s Jindřichem Navarrským? Nemyslela si to. Protože francouzský král neskrývaně zbožňoval ženy vůbec a vždycky měl alespoň jednu oficiální milenku. Protože už těhotná je, nei^uže otěhotnět s ním, a kdyby se to Alex nikdy nedověděl... Už nedkáže dál snášet odloučení od něho! Miluje manžela a potřebuje „Slibte mi, že se manžel o téhle hanebné epizodě nikdy řekla konečně.
„Madame, jsem snad chlapík, který neumí držet jazyk fi zliby?" řekl uraženě.
„Ale dnes večer jste se nevrátil na Chenonceaux a vaši Povodci si jistě dají dohromady dvě a dvě - že jste se mnou vPo&teli." „Mysleli by si to, i kdybych tu nebyl, chěrie, a věru jim jejich chlípné představy nemohu mít za zlé. Nemějte obavy, dral^ Velvet, moji šlechtici nevědí ani, kdo jste, ani jak se tenhle zám^f ^ jmenuje. I kdybyste přišla s manželem ke mně ke dvoru, žádný % nich by neohrozil vaši čest, protože by tak dali v sázku i čest vlastní. Je to pěkně hrdá cháska, nebojte se!"
„Pak, chci-li vaši pomoc, pane, nezbývá mi než se p°dVolit," řekla Velvet tiše.
„Ach, chěrie," vydechl s neskrývaným potěšením, ,jsen^ nejšťastnější z lidí!"
Možná je, říkala si, ale ona už méně. Když už se tak r°z«iodla, přece jen ji něco trápilo. Ještě nikdy nespala s mužem, kterévio nemilovala. Dokáže se Jindřichovi zalíbit, nebo se bude cP{ °*šizen, a protože nebude spokojen, následně jí ani nepomůže? ,M°nseig-^ neur" začala, „nemám jiné zkušenosti v lásce než s manželem." Nepovažovala za nutné zmiňovat se o Akbarovi. Tím by celc>u věc jen víc zamotala.
„Zato já, chěrie, mám zkušenosti velké. Přiučíte se u ^tečného "mistra a pro začátek vás prosím, abyste se pro mě svl^la-x' Sám vstal z postele a rozhrábl oheň, takže se místnost koupal v růžovém přísvitu. Pak vzal louč a zapálil svíčky ve svícnect] P°» obou stranách postele. „Láska," řekl, „se nemá skrývat ve tirA Mko by to bylo něco, zač se máme stydět, chěrie. Tělo ženy je íiej^ásněj-ší Boží dílo a já jsem znalec krásy. Vždycky jsem rád pozoroval obličeje žen, které jsem miloval. Je to moje slabost."
489
Velvet rovněž pomalu vstala. Měla na sobě jednoduchou noční košili s dlouhými nabranými rukávy a s růžovými stužkami u krku a na zápěstí. Najednou se strašně styděla. Alex i Akbar ji vídali nahou, ale tenhle muž je vlastně cizinec, kterého znala ještě před několika hodinami jen z doslechu. Začala se třást a král, který už shodil košili, si toho všiml.
Postavil se za ni, objal ji pažemi a sklonil se, aby jí něžně, lehounce zulíbal šíji. „Nebojte se mě, chěrie. Neublížím vám, ani dítěti a učiním vás šťastnou, i když váš přísný smysl pro čest považuje něco takového právě teď za nemožné." Jemně rozvázal stužku u výstřihu a shrnul jí košili až k pasu, pozoroval, jak jí klouzá z boků a podél štíhlých stehen až na zem, kde se jí skládá u nohou.
Velvet automaticky vystoupila z kupky hedvábí a srdce jí začalo bít silněji, když zaslechla ostrý králův vzdech.
„Ach, chěrie,''' vydechl obdivně, „jste nad pomyšlení krásná, předčíte má nejtoužebnější očekávání! Vás by měli tesat do mramoru, ale nevěřím, že by existoval v současnosti či v minulosti umělec, který by dokázal vaši krásu zachytit. Pojďte!"
Vzal ji za ruku a odtáhl ji k zrcadlu mezi okny. „Podívejte se na sebe, chěriel Nejste nádherná? Podívejte se na nás oba! Jsme skvělí! Jsem vysoký a málokdy najdu k sobě vysokou ženu. Mon Dieul Musím vám vzdát čest, má bohyně!" Po těchto slovech poklekl a začal Velvet líbat od prstů u nohou a pokračoval vzhůru, zatímco ji pevně svíral kolem boků. Jeho dotyk ji rozechvíval.
Teplými ústy přejížděl od kotníku ke koleni nejprve na jedné, pak na druhé noze, pomalu jí otáčel, aby jí mohl zlíbat boky tam, kde se rozvíjely ze štíhlého pasu, pevné hýždě, jamku na konci páteře. Znovu ji otočil, aby polaskal i přední stranu stehen.
Velvet se podlamovaly nohy, a když si jeho ústa našla cestu k rýze, rozdělující Venušin pahorek, a když ji tam jazykem polaskal, málem hlasitě vykřikla, ale to už jí líbal pupek. Jemně ji přiměl pokleknout, aby jí mohl zlíbat pevná, pružná ňadra, ramena, hrdlo, ústa, oční víčka. Velvet ještě nikdy nikdo tak nelíbal, tak důkladně, bez vynechání jediného místečka. Musela si přiznat, že jí to není nepříjemné.
Jindřich Navarrský vstal a pozvedl znovu i ji, aby ji mohl k sobě přivinout. Poprvé Velvet vnímala přítomnost krále jakožto muže. Cítila při těsném kontaktu, jak touhou přímo hoří, ale nedokázala se tam dolů podívat. Byla už blízka mdlobám a povrchně dýchala. Všiml si toho, a proto ji zvedl a položil na ohromnou postel, ulehl vedle ní a vzal ji do náručí. „Pořád ještě se bojíte," řekl, „a to mě mrzí." Dlaní jí hladil vlasy. „Jak krásné kadeře," šeptal a hla-
490
dil ji dál, jako by kohejšil zvíře. Náhle jí zabořil obličej do vlasů a hluboko vdechoval jejich vůni. „Voníte po karafiátech," řekl překvapeně. „Ta vůně se k vám výborně hodí - je čerstvá a intenzivní, a přece tak trošku nevinná. Už nikdy nebudu moci přivonět ke karafiátu, abych si na vás nevzpomněl, chěrie." Pak ji jediným pohybem uložil na záda a znovu vyhledal její rty.
Z nějakého důvodu, který nedokázala vysvětlit ani sama sobě, ochotně rozevřela rty, aby se jejich jazyky mohly dotknout. Jejich dráždivá hra v sladké jeskyni jejích úst v ní zažehovala hluboko doutnající požár vášně, který dokázal rozdmýchat pouze on, skutečný mistr milostného umění. Velvet už začaly projíždět tělem první záchvěvy touhy a s překvapením shledala, že měl plnou pravdu, když tvrdil, že si dva k sobě se hodící lidé mohou poskytnout rozkoš, aniž by k sobě nutně museli chovat navzájem hluboké city. Mělo to své jméno: smilstvo - a zatímco je jednou částí své bytosti stále ještě zavrhovala, na druhé straně byla překvapena zjištěním, že může být i lákavé.
Najednou zjistila, že mu polibky oplácí, že po nich touží. R.oz-paloval ji víc a víc, jeho ústa spočinula tu zde, tu onde, dráždivě se letmo dotkla koutků úst. Cítila, jak jí pod naléhavým tlakem jeho úst otékají rty.
„Jste jak ten nejsladší květ," mumlal, „a já jako ohromný čmelák, který chce sát vaši sladkost celou noc, ale nejenom z úst!" Hlavou sklouzl k ňadrům, kde obemkl rty jednu její bradavku a začal sát. Účinek byl tak zničující, že Velvet unikl lehký výkřik. Jako by jí celým tělem projel blesk. Energické tahání za prsní bradavku ji dráždilo k nesnesení, protože dík těhotenství měla bradavky extrémně citlivé. Zatímco ústy laskal jeden prs, druhý jí jemně hnětl dlaní.
Velvet už nad sebou začínala ztrácet vládu, zvláště když se král posunul níže, aby prozkoumal nejtajnější záhyby jejího ženství. Jako když kolibřík hledá sladký nektar, hledal i jeho jazyk tu i tam a nakonec se divoce zazmítal na nejcitlivějším místě klína, až se třásla a svíjela rozkoší - jednou, dvakrát, třikrát rychle za sebou.
Když konečně přišla k sobě, zašeptal: „Vidíte, chěrie, že vám dokážu dát rozkoš. Třeba to nechcete přiznat, ale čtu ve vaší krásné tváři. Ach, výraz rozkoše na tváři ženy! Nic na světě není krásnějšího!"
„Nne... nemohu popřít vaše tvrzení, pane, ale přesto není milování bez vzájemného citu pro mě stejné jako...."
„Někdy bývá i lepší," vpadl jí do řeči, „protože mají smysly volnost, nejsou rušeny nároky citu."
491

„Nevěřím, že bystetakhle smýšlel doopravdy, můj pane," protestovala Velvet. „Není přece možné, abyste byl tak cynický, a přitom tak..." zarazila se a začervenala.
„Tak co?" chtěl vědět. „Řekněte mi to, chěrie."
„Tak skvělý milenec," dokončila větu. „Musela bych lhát, kdybych to nechtěla přiznat. Vy, pane, jste poznal pravou lásku, ať už to chcete přiznat, či nikoli!"
„V něčem jste tak moudrá, chěrie," řekl, „ale v něčem zas úplně nezkušená. A teď," dodal, „hodlám dovršit naši úmluvu." Znovu ji zchvátil do náruče, líbaje ji náruživě na naběhlé rty.
I její tělo už se poddávalo vášni, ale k jejímu překvapení ji král položil tváří k sobě na bok, jednu její nohu si podsunul pod sebe a druhou přitáhl shora na své stehno. Rychle a svižně do ní hluboko vnikl. Zalapala po dechu, ale to už byla jeho ústa zas na jejích a pažemi ji svíral kolem ramen i hýždí. Miloval ji pravidelně a lehce, očima nepouštěl ze zajetí její zraky. Když dospívala k vyvrcholení, zahlédla v jeho pohledu vítězoslávu - nebo to byl snad jen odlesk ohně v těch velitelských zlatohnědých zřítelnicích? Vydala pronikavý výkřik podrobení a zaslechla ještě i výkřik jeho.
Když bylo po všem, řekl: „Vy, chěrie, jste stvořena pro lásku. Nikdy, nikdy v životě se nestyďte za ten dar, kterého se vám dostalo od le bon Dieu\ Musím jen litovat, že jste s manželem šťastna."
Ještě dvakrát tu noc ji vášnivě pomiloval, až Velvet tvrdě usnula, unavena utkáním s bůžkem Erótem. Když se vzbudila, bylo po bouřce, svíčky už dohořely, z ohně v krbu zbývaly žhnoucí uhlíky a sluneční paprsky se prodíraly záclonami. Na polštáři našla jedinou rudou růži - určitě poslední toho léta - a složený lístek. Třesoucími se prsty ho otevřela:
Vaše pohostinství, madame la comtesse, bylo neporovnatelné. Nezapomenu na slib, který jsem vám dal. Žijte blaze, chěrie!
Navarra
Na krátký okamžik zaplavil Velvet pocit smutku, ztráty. Král se sice zachoval hanebně, když využil situace a její bezmoci, přesto vůči němu nepociťovala hořkost. Dodržela svou část úmluvy a nějak cítila, že i on dodrží slovo. Tak, můj milý manželi, mám teď před tebou už dvě tajemství! Jednou snad ti budu moci říci o své dceři. Až jednou budeš bezvýhradně oddán jen lásce ke mně a oba budeme obklopeni dětmi, které ti porodím, když Bůh dá. Ale o dobrodružství s Jindřichem Navarrským se, Alexi, nedovíš nikdy! Mám pocit, že bys asi nepochopil, že jsem dala v zástavu duši i tě-
492
lo, abychom mohli být zase spolu. Poučila jsem se už, že mnohé věci žena muži nesvěřuje, zvláště když ho miluje. Láska znamená schopnost snášet utrpení mlčky, abychom uchránili ty, které milujeme. To už začínám tušit. Dobrý Bože, dej, ať už naše odloučení brzy skončí! modlila se v duchu Velvet.
Kapitola sedmnáctá
Velvetina modlitba nacházela odezvu v Alexově srdci stokrát za den od chvíle, kdy zjistil, že byla unesena. Z Ranalda Torca nic nedostal, takže se s nepořízenou vrátil do vsi Broc Ailien, kde vyhledal Jean Lawrieovou. Její manžel, Angus Lawrie, byl jedním z těch šesti mužů, kteří tehdy Velvet doporovázeli. Stejně jako jeho společníci podlehl i on nemilosrdným zabijákům Ranalda Torca. Ostatních pět byli mladí, svobodní muži bez větších zkušeností, které právě proto s sebou nevzal na Huntley - předpokládal, že cesta tam bude nebezpečnější než prostý doprovod hraběnky na návštěvu. Nejprve navštívil rodiny těch pěti, aby jim vyplatil náhradu za ztrátu synů, a v duchu děkoval nebi, že po nich nezůstaly vdovy a sirotci a že žádný z nich nebyl jediným dítětem svých rodičů. Ale návštěva u Jean Lawrieové byla pro něj těžší, vždyť ji znal od dětství, kdy si spolu hrávali. Angus Lawrie byl její první a jedinou láskou a - jak Alex smutně přiznával - výborný chlap.
Dlouho držel kamarádku v objetí a pak konečně řekl: „Teď na to není čas, Jeannie, ale přísahám, že Ranald Tore draze zaplatí za Angusovu smrt. Má u nás obou dluh."
Přikývla s očima naběhlýma pláčem; vždyť probděla celé noci starostí o tři děti, teď bez otce. „A co naše lady, Alexi?"
„Jako by úplně zmizela z povrchu zemského, Jeannie. Zítra jedu do Anglie za jejími rodiči. Možná utekla i s Pansy tam. Dugald je také celý bez sebe, i Morag."
„Ano," řekla Jean, „možná, že utekla k matce. To by bylo u mladé ženské, která čeká první dítě, jen přirozené. Určitě ji najdeš u matky!"
„Také doufám, Jeannie," řekl horečně Alex, „ale teď bych chtěl s tebou probrat budoucnost; tvou i tvých dětí. Tahle chalupa ti teď patří, ať se rozhodneš jakkoli. Chtěl bych ale, aby ses nastěhovala na hrad a vychovávala malou Sybillu a to dítě, které čeká Velvet. Tvé děti budou vyrůstat s mými a dostane se jim vzdělání, když
493
budou mít k němu vlohy. Budeš se moci starat o Sybbi, když víš, že se její matka stala Ranaldovou ženou?"
„Och!" odpověděla Jean. „Dítě přece za matku nemůže. A dovolí tvá paní, aby žila na hradě?"
„Určitě," ujišťoval ji. „Ranald Tore říkal, že už se stejně s Alan-nou pohádala. Řekla, že Sybbi vychová jako vlastní a na Alannu že poštve psy, když se na Dun Brocu jen ukáže! Je to dobrá holka!"
„Jen jeď do Anglie, Alexi, a přiveď si manželku zpátky!" řekla Jean Lawrieová a chlácholivě mu poklepala na paži.
Hrabě z BrocCairnu ji zeširoka objal a učinil, jak radila. Bez meškání se vydal na cestu, provázen Dugaldem a tuctem ozbrojenců. Na Queen 's Malvern dorazil v rekordním čase a první osobou, kterou tam potkal, byla jeho tchyně.
Skyeina tvář vyjadřovala překvapení, když Alex s družinou vjeli na nádvoří. Právě se vrátila z dlouhé vyjížďky s Adamem; ten zrovna odváděl koně do stáje. „Alexi! Kde máš Velvet? Nepřijela s tebou?"
Srdce v něm pokleslo; seskočil s koně a políbil jí ruku. „Madame," řekl, „doufal jsem, že mi řeknete vy, kde Velvet je!"
„CožeV Skye ztuhla krev v žilách.
„Velvet byla před několika týdny unesena a zavlečena do Leithu. Podařilo se jí únoscům uprchnout, ale nemůžeme ji nikde najít. Zmizela. Doufal jsem, že ji najdu u vás."
„Kdo, u čerta, ji unesl?" Adam de Marisco přicházel od stájí a zaslechl poslední zeťova slova.
„Prosím tě, Adame!" Skye ho zadržela za rukáv. „Pojďme do domu a poslechneme si, co nám chce Alex říci. Nevidíš, jak je utrápený?" Vedla manžela, Alexe a Dugalda do knihovny, kde je usadila s plnými poháry silného rudého vína. Sama se pohybovala jako ve snu, ale muži si toho nevšimli. Velvet byla její holčička, nejmilejší z dětí - pokud matka osmi potomků může některému dávat přednost. Netrpělivě čekali, až se k nim připojí, a pak Alex začal vypravovat.
Když skončil, Adam vybuchl: „Tys hostil zapřísáhlého nepřítele krále Jakuba ve svém domě, ty proklatý blázne? Co tě to k čertu posedlo, že ses paktoval se zrádcem? Jestli se mé dceři něco stane, pak si to vyřídíme spolu my dva, pane!"
„Lord Bothwell není žádný zrádce, Adame," přerušil ho Alex. „Nikdo z nás nemůže za to, že se král odjakživa Francise bál a záviděl mu. Je sice pravda, že Francis občas schválně Jakoubka dráždí, ale bylo tomu tak mezi nimi odjakživa. Ale jinak nenajdete v zemi poddaného Jakubu Stuartovi věrnějšího než Francise Stuar-ta-Hepburna!"
494
„Kdepak jste v Lěithu všude hledali?" přerušila jejich hádku Skye; konečně se vzpamatovala.
„A kde jsme ji měli hledat? Utekla z noclehárny. Nikde jinde nebyla."
„Alexi, Leith je přece přístav. Nenapadlo vás, že mohla prchnout na moře?"
„Ale proč?" vydechl udiveně.
„To nevím. Dovíme se to, až Velvet najdeme. Ale jistě pro to měla dobrý důvod, leda že nám něco zamlčuješ. Byli jste spolu šťastni? Doopravdy šťastni? Nebo jsi jí pořád ještě vyčítal to vaše odloučení?"
„Ne, madame!" zvolal. „Už dávno jsme se usmířili. Byli jsme spolu šťastni. Milovala Dun Broc a všichni tam milovali ji!"
„Ano, to je pravda," přidal se Dugald. „Hraběnku všichni naši lidé milují, protože je laskavá a soucitná. Neměla tam žádné nepřátele, jen tu anglickou děvku."
„Tvou..." Skye hledala výraz, „tu ženskou, stříbrníkovu dceru! Ona je pořád ještě na hradě?" V hlase se jí chvěl hněv.
„S Alannou Wytheovou jsem nic neměl tři roky," řekl Alex tiše. „Když se měla Velvet vrátit, bydlela Alanna pořád ještě na Dun Brocu, i když už jsem s ní nespal celé měsíce. Dal jsem jí na vybranou, jestli chce zpátky do Londýna, nebo chalupu ve vsi. Nepředpokládal jsem, že by chtěla zůstat, protože Skotsko nenávidí, alespoň to pořád opakovala. Když si vybrala chalupu, nemohl jsem vzít slovo zpět. Velvet jenom otravovala, nic víc, přísahám!"
„Má s tebou dítě," konstatovala klidně Skye.
„Ano, to je pravda, a hodlám se o tu malou postarat," odpověděl Alex upřímně, „ale Sybbi je levoboček. Dědicem bude to dítě, které nosí Velvet."
„Velvet je těhotná?" zvolali Skye s Adamem současně.
„Podle Velvet se to má narodit na jaře. Nenapsala vám? Ale ne, neměla čas."
„Jestli s tebou byla má dcera šťastná," řekla Skye, „pak nechápu, proč tě opustila, ale nejprve ji musíme najít, aby nám to mohla vysvětlit. Pošlu jednoho z mých lidí do Leithu. Bude vědět, kde se má poptat. Zůstaneš u nás, Alexi, než se něco dovíme? Kdyby se Velvet náhodou na Dun Broc vrátila, tví lidé by pro tebe poslali."
„Ano," odpověděl s úlevou, „zůstanu, Skye, a děkuji."
„Ubohé dítě, sama a opuštěná," mumlal Adam.
„Není sama!" vyrazil Dugald. „Je s ní má žena a pomalu už má rodit! Vaše dcera si to umí načasovat: vždycky, když má moje že-
495
na rodit, mylady si vzpomene a odfrčí a Pansy s ní - když mi prominete, pane!"
Skye se musela smát, i Adam s Alexem se usmáli. „Určitě to Velvet nedělá schválně, Dugalde," řekla Skye.
Dugald si odfrkl, jako by tomu tak docela nevěřil.
„Mohl bys to jít povědět Daisy?" požádala Skye Alexova pobočníka. „Ví, žes přijel, a chtěla by se o dceři něco dozvědět."
„Děkuji vám, mylady, jdu za ní," řekl Dugald, vstal z lavice, kde se předtím usadil, a odspěchal.
„Dnes už je pozdě vyslat posla," řekla Skye, „ale hned mu dám instrukce a brzy ráno vyrazí do Leithu."
„Dám mu s sebou své ozbrojence," odpověděl Alex. „Alespoň mu budou nápomocni na nebezpečných místech na Pomezí."
Adam de Marisco mlčel. Stočil se v křesle, pevně svíral pohár a oči mu jiskřily vztekem. Znovu litoval, že svou drahou dcerunku dal tomuhle Skotovi, protože od chvíle, kdy ho poznala, byl její život samá svízel. Adam si přál, aby byla šťastna. Čím to je, že rodiče, poučeni vlastními chybami, nedokážou dětem zařídit bezstarostný život? Už je skoro konec podzimu, zima klepe na dveře. Je Velvet v bezpečí? Není jí zima, je dobře oblečená? Nemá hlad nebo žízeň? Tisíc nezodpovězených otázek trápilo Adama a pro tu chvíli na ně nenacházel odpověď.
Po návratu na Chenonceaux se Jindřich Navarrský při žoviálních poznámkách svých přátel jen záhadně usmíval. Jestlipak se mu lov podařil? vyptávali se. Jestlipak se mu novedlo ulovit tu pěknou zrzavou laňku? Jindřich neodpovídal, ale pánové z jeho družiny, z nichž mnozí ho znali od mládí, podle jeho spokojeného výrazu usoudili, že se mu podařilo dosáhnout svého. Obdivovali se mu pro jeho schopnost milovat ženy vždy a vřude a záviděli mu úspěchy u krásného pohlaví, kterých kupodivu nedosahoval jen díky svému postavení. Ani když ještě býval bezstarostným hochem v království na-varrském, bosky běhajícím jako kůzle po kopcích, ani tehdy mu žádná žena neodolala. Proto teď dobromyslně žertovali na jeho účet, a i když nic neříkal, tušili, že asi strávil noc příjemněji než oni.
Král k sobě povolal svého blízkého přítele, markýze de la Vic-toire, a nařídil mu, aby zapředl rozhovor se skotským vyslancem u dvora a zároveň mu dal instrukce, nač se ptát. Celou věc je třeba udržet v nejpřísnější tajnosti, nakazoval mu. Vyslanec nesmí tušit, proč se král zajímá o hraběnku z BrocCairnu, ba ani že vůbec je to on, kdo žádá informace. A čas že hraje neméně významnou roli!
496
Markýz nekladl žádné otázky, ale učinil, jak král přikázal, a kupodivu brzy získal žádané informace.
„Hrabě z BrocCairnu je bratrancem skotského krále," referoval markýz. „Žije na svém hradě v Highlands, skotské Vysočině. Je rodem Gordon, ale z vedlejší větve. Za manželku prý má mladou Angličanku, ale vyslanec nezná osobně ani jeho, ani ji."
„A to je všechno?" tázal se král.
„Ano, monseigneur."
„A co můj starý přítel Francois. Stuart-Hepburn, Roberte?"
„No, to je jiná písnička. Ačkoli ho král postavil mimo zákon a zabavil mu statky, zůstává opevněn na svém panství na Pomezí spolu se svou milenkou, krásnou skotskou šlechtičnou, jak se povídá. Král soptí vztekem, ale nemůže nic dělat, protože nikdo z šlechticů ho proti Bothwellovi nepodpoří a prostý lid hraběte zbožňuje. Tak to tedy teď vypadá. Hrabě Bothwell se nedá chytit a král se s ním nesmíří, i když i vyslanec připouští, že je lord Bothwell loajálním poddaným krále, a sám by byl rád, kdyby se to mezi nimi urovnalo."
„A nikde v celé záležitosti nepadlo jméno hraběnky z BrocCairnu?" chtěl vědět král. „Jsi si naprosto jistý, že do toho není nějak zapletena?"
„Můj pane, jsem si tak jist, jak jen mohu být, pokud se nechci vyslance zeptat přímo. Je to otevřený chlap a jsme přátelé. Nedávno jsem mu pomohl v jisté záležitosti, týkající se jedné bohaté dámy, která si získala jeho náklonnost; bohužel jeho francouzština na dvoření nestačí. Zasáhl jsem v jeho prospěch, a když dáma zjistila, že mluví francouzsky jen chabě, uvolila se ho učit sama.
Vyptával jsem se, v jakém poměru jsou BrocCairaovi k lordu Bothwellovi, že jsem slyšel, že jsou bratranci. Vyslanec se zasmál a pravil, že většina skotských šlechticů jsou bratranci tak či onak, dík králi Jakubu V, ale že hrabě BrocCairn je králi zcela oddán, protože si dokonce vzal anglickou manželku, aby jednou mohl následovat Jakuba Stuarta do Anglie, až zdědí tamější trůn."
Jindřich přikývl, spokojen, a markýze propustil. Obavy rozkošné Velvet byly zbytečné. Jestli někdy měl Jakub Stuart v úmyslu použít ji jako návnadu, aby se zmocnil lorda Bothwella, je to už pryč a jí nic nehrozí. V první chvíli chtěl zajet na Belle Fleurs sám, aby jí přinesl příznivou novinu osobně, ale pak tu myšlenku zavrhl. Vlastně ani nemá čas, a kdyby ji znovu uviděl, zas by se s ní chtěl milovat, protože ona je skutečně chutné sousto. Byla natolik laskavá, že dokonce uznala jeho kvality jakožto milence, že přiznala, že jí jejich spojení přineslo rozkoš, ale byl si dobře vědom jejího po-
497
citu viny, i když se riiu poddala bez výčitek. Král tedy pouze dodrží slib a pošle pro jejího muže - ale tak, aby hrabě z BrocCair-nu netušil, odkud ta informace přišla.
Tenkrát v noci, v tu divokou noc, kterou strávil v sametovém objetí hraběnky z BrocCairnu, mu vyprávěla o domově, o sídle Queen's Malvern poblíž Worcesteru. Mluvila také o hradu s neskutečným jménem Dun Broc ve Skotsku. Pošle své agenty na obě ta místa. Jestliže hraběte nezastihnou na žádném z nich, pak ho bude muset dát hledat. Královský slib je královský slib. Pousmál se pro sebe. Byl to slib Jindřicha Navarrského, nikoli krále. Zavolal sekretáře, nadiktoval mu pokyny včetně stručného vzkazu, tak zašifrovaného, že mu může porozumět pouze hrabě a pokud padne do nepovolaných rukou, bude se jevit jako nesrozumitelný.
Vánoce na Queen's Malvern byly smutné, přestože se jejich oslav zúčastnila celá rodina Adama a Skye, která je přepadla, ačkoliv si Skye přála být raději sama.
„Nemusíš hned z toho nejposlednějšího Velvetina dobrodružství upadat do deprese, mami," peskovala ji Willow, hraběnka z Alces-teru.
A Deirdre spustila ve snaze zmírnit ta ostrá slova: „Víš, Willow chce říci, mami...."
„Moc dobře vím, co chce Willow říci!" vybuchla Skye a obrátila se k starší dceři. „Nepokoušejte se mne uchlácholit, madame! Ještě nejsem senilní! Je mi teprve jedenapadesát. Nepotřebuji ani umělé zuby, ani paruku, ani hůl a s tvým otčímem se ještě pravidelně milujeme!"
„Ale, marnil" vyvřískla Willow a zrudla jako vlčí mák.
Deirdre si nemohla pomoci, dusila se smíchy při matčině výbuchu a ještě víc, když Willow tak zkoprněla. Přítomní mužští členové rodiny se šklebili, jen Adam se snažil zachovat vážnost.
„Prosím tě, Willow," pokračovala Skye, „nechovej se ke mně jako matka rodu. Zatím to postavení pořád ještě náleží mně, i když se jednou taky dočkáš. Chtěla jsem být o svátcích sama, protože jsem úplně vyčerpaná a k smrti ustaraná ohledně Vel vet. A co se Adama a Alexe týče, žádný z nich za poslední dva měsíce nespal v noci víc než dvě nebo tři hodiny. Myslíš to dobře, Willow, ale špatně sis to načasovala. Tohle je můj dům, Willow, ne tvůj. Na mně záleží, jestli si pozvu hosty, ne na tobě!"
„Chtěla jsem tě jen utěšit, mami," šeptla Willow zkroušeně.
„Já vím," povzdechla si matka, „ale mohli byste, prosím, zítra odjet?"
498
Willow souhlasně 'přikývla. „Mysleli jsme, že se ráda potěšíš s dětmi."
„To se stalo," řekla Skye obměkčena. Dobrý Bože, kdyby tak tahle do morku kostí anglická hraběnka věděla, že jejím otcem byl Pán kurev v Alžíru, rozvažovala v duchu. Chtělo se jí smát, ale neodvažovala se, protože by pak musela nevhodný smích vysvětlovat a Willow, která byla až přehnaně hrdá, i když dobrosrdečná, by se vysvětlení asi nelíbilo.
Robin položil matce paži kolem ramen. „Angel a já se stejně musíme vrátit do Londýna, dohlédnout na přípravy na maškarní bál o tříkrálovém večeru. Pojeď s námi, mami. Jistě se ráda setkáš s královnou a i ji by to potěšilo. Tolik společných přátel v poslední době zemřelo. Walsingham loni a Hatton letos."
„Královna je přežije všechny," řekla Skye. „I toho starého pavouka Cecila."
„Nejspíš ano," souhlasil Robin, „ale pojedeš?"
„Ne, drahý. Když nás bude chtít Velvet vyhledat, pošle vzkaz na Dun Broc nebo na Queen's Malvern. Musíme tu zůstat a čekat."
Na druhý den odjeli: hrabě a hraběnka z Alcesteru a jejich šest dětí; Joan Southwoodová-0'Flahertyová a jejích pět dětí; hraběnka a hrabě z Lynmouthu a jejich pět potomků; lord a lady z Black-thornu se třemi dítkami. Nejstarší syn Skye zůstal s rodinou na panství v Irsku. V té době bylo pro irskou šlechtu nerozumné opouštět svá panství, protože se nezřídka vracela, jen aby zjistila, že už jim nepatří. A co se týče Padraica, lorda Burkeho z Clear-fields Manoru - byl právě na moři se starším bratrem, kapitánem Murroughem OTlahertym, jelikož si Skye uvědomila, že je nejvyšší čas, aby jediný syn Nialla Burkeho konečně získal i jiné zkušenosti než z poklidného života na malém panství v Devonu. A Velvet! Kdepak asi je Velvet v tom vánočním čase? Než ještě mohla propadnout nejčernějším myšlenkám, vrazila najednou do síně, kde seděla sklíčeně před krbem, její komorná Daisy.
„Vzkaz pro lorda Gordona, mylady. Nevíte, kde je?"
„Tady, Daisy," ozval se Alex z hloubi křesla na druhé straně krbu. „Kdopak ho přinesl?"
„Nevím, pane. Jeden chlapec ze stájí ho přinesl k zadním dveřím. Říkal, že mu nějaký cizinec dal penny, aby ho doručil."
Skye se v křesle napřímila. „Cizinec?"
„Nějaký muž na koni s legračním přízvukem, říkal chlapec, ale vždyť to znáte, těmhle venkovským klukům připadá legrační každý jiný přízvuk než jejich vlastní," Daisy podala dopis Alexovi.
499
„Co tam stojí?" nedočkavě se optala Skye, když Alex rozlomil tlustou pečeť a rozložil silný pergamen, aby ho přelétl očima.
„Nevím, jak tomu mám rozumět, Skye, je tu jen jedna věta."
„Co tam stojí?" Skye už vstala.
„Říká se tam," četl Alex pomalu: „Poklad, který hledáte, je na Belle Fleurs, ale nevím, co to má znamenat."
K jeho údivu Skye nahlas vykřikla: „Chvála Bohu! Chvála Bohu! Naše modlitby byly vyslyšeny! Velvet je na Belle Fleursl V bezpečí na našem zámku! Belle Fleurs je náš dům ve Francii, na Loiře. A Velvet je ten poklad. Kdo je tam podepsán?"
„Podpis chybí," odpověděl ohromen. „Jste si jistá, že to znamená právě tohle?"
„Ano! Ano! To nemůže znamenat nic jiného, drahý Alexi! Nepoznáváš pečeť?"
Obrátil dopis a prohlížel červený vosk, kde bylo otištěno pouze „N". „Ne," pravil a podal jí list.
Skye si prohlížela pečeť, ale nebyla jí nijak povědomá. Svírajíc list pergamenu pevně v ruce řekla: „Jedeme do Francie, Alexi! Jdu pro Adama! Jedeme do Francie!"
O čtyři dny později vypluli z Doveru směrem ke Calais. Skye s Adamem nechtěli riskovat podzimní bouře na moři tím, že by se snažili doplout rovnou až do Nantes. Vzali s sebou na loď vlastní kočár se vším pohodlím; koně na ně měli čekat v Calais na různých místech podél trasy až k Loiře, aby se přepřaháním dlouho nezdržovali. Paříži se chtěli vyhnout, protože tam pořád ještě vládly nepokoje.
„Nepotrvá to dlouho," slibovala Skye, „jen pár dní, Alexi!"
Adam silně stiskl manželčinu ruku. „Budeme tam na Tri krále, když budeme mít štěstí a nezačne sněžit."
Alex neříkal nic. Srdce mu tlouklo vzrušením. Proč Velvet prch-la do Francie, namísto aby se vrátila na Dun Broc, když už se jí podařilo utéci Ianovi? Začínal se strachovat. Má ho ještě ráda, nebo si během těch týdnů v zajetí rozmyslela vychovávat dítě v divoké zemi, jakou je Skotsko? Protože věděl, s jakou rozhodností jeho tchyně hájí blaho svých dětí, nečekal ani od Velvet jiný přístup. Což nepohrozila Alanně fyzickou újmou za to, že je špatnou matkou jeho Sybbi? Což neřekla, že ji raději vychová sama, než aby ji Alanně vydala? To bylo ovšem ještě před útěkem. Co ji tak vystrašilo? Každopádně nejlepším dárkem k večeru tříkrálovému bude pro něj shledání s manželkou!
V předvečer Tri králů naplánovala Velvet malou oslavu pro celou domácnost. Měla dokonce pro všechny dárky, prohledala totiž
500
zámecké skladiště. Pro starou Mignon našla stříbrnou brož, osobně ji vycídila, až se pod nánosem špíny objevily vyryté květy, každý s malým rubínkem uprostřed. Pro Guillauma strhla z páru otcových bot stříbrné přezky a také je vyleštila. Určitě se mu budou líbit. Pro mladého Mathieua měla štěně, protože k údivu všech vrhla stará fena v psinci dvě štěňátka právě uprostřed listopadu. Chlapec štěně hýčkal, ale ušlechtilí psi byli v té době výhradním majetkem šlechty. Protože však byl původ štěňat ze strany otce pochybný, neviděla v tom Velvet nic špatného, když. mu jedno dá. Nejlepší dárek ale měla dostat Pansy. V době únosu měla Velvet na prstě jemný prstýnek s perlou. Ten chtěla darovat věrné komorné.
Mignon připravila malou hostinu. Měli mít nadívanou kachnu, králičí paštiku a menší šunku. Ta byla už připravena na míse na příborníku spolu s miskou nakládaných cibulek, mísou mušlí s hořčičnou omáčkou z Dijonu, artyčoky dušenými v bílém víně, čerstvým chlebem s máslem a tvrdým sýrem. Velvet trvala na tom, že při této příležitosti musí Mignon a Guillaume jíst spolu s ní. Mignon přijala pod jednou podmínkou: že je bude obsluhovat Mathieu, protože ještě neumí jíst tak delikátně, aby mohl s paní zasednout k jednomu stolu.
Síň byla vyzdobena chvojím a zeleným listím, ohně v krbech vesele praskaly a právě usedali ke stolu, když se zvenčí ozval zvuk kopyt. Guillaume spěchal ke dveřím, otevřel - a na prahu stál král.
„Ach, chěrie\ Zrovna večeříte a já umírám hlady!" Políbil ji srdečně na obě tváře a podržel si ji na délku paží, aby si ji mohl prohlédnout. „Ach," usmál se hřejivě, „to malé už je vidět! Vede se vám dobře?"
„Ano, můj pane, velice dobře." Pohlédla bezmocně na služebnictvo, ale král rychle rozpoznal příčinu jejích rozpaků.
„Sedněte, mes amis\" rozkázal. „Vaše paní s vámi chtěla dnes povečeřet a s vaším dovolením se k vám připojím. Madame Mignon! Zas jste připravila úplnou hostinu! Vaše pěkná paní si myslí, že jsem přijel za ní, ale vy jste si jistě všimla, že jsem se objevil právě včas k večeři. Za kýmpak jsem tedy asi přijel, co?" Hromově se zachechtal.
V okamžiku je všechny uklidnil, jen mladý Mathieu měl oči jako talířky, že má obsluhovat krále. K hrdosti dědečka a babičky si vedl dobře, tak dobře, že Guillaume později rozhodl, že se hraběti de Cher zmíní, zda by pro chlapce neměl místo sluhy.
„Kde se tu berete?" tázala se Velvet během jídla.
„Přijel jsem královně Louise popřát k Novému roku," odpověděl král. „Jsem na Chenonceaux jen přes noc. A také jsem vám chtěl
501
sdělit, že podle mých průzkumů nemáte důvod k obavám. Podle všeho váš únosce ani ke kancléři Maitlandovi nedorazil. Poslal jsem vzkaz jak do Skotska, tak na sídlo vašich rodičů v Anglii -pro případ, že by tam váš manžel byl -, že jste na Belle Fleurs. Ještě nevím, zda bylo poselství doručeno, ale alespoň nehlásili, že by nebylo. Nejspíš se vám váš manžel ozve dřív, než mně moji poslové, chěrie."
Velvet ucítila, jak ji zaplavuje úleva. „Mohu jet domů!" řekla s nejrozkošnějším úsměvem.
„Ve vašem stavu nemůžete cestovat, chěrie. Budete muset počkat na manžela. Moc by se mu nelíbilo, kdybyste ohrozila život svůj nebo dítěte."
„Jak vám mám poděkovat?" řekla Velvet s nelíčenou vděčností.
„Vždyť už jste mi poděkovala," řekl tiše, takže ho mohla slyšet jenom ona, „a to štědře, madame la comtesse. Ještě dlouho budu vzpomínat na tu bouřlivou listopadovou noc. Už jsem vás ani nechtěl znovu vidět, protože bych po vás znovu zatoužil. Ale co se žen týče, jsem slabý, a když jsem byl na Chenonceaux, tak blízko vás, připadalo mi najednou nemožné strávit večer s královnou Louisou, nad kaprem s vařenou zeleninou."
Než mohla Velvet odpovědět, zaslechli zvenčí zvuky přijíždějícího kočáru. „Kdo jen to může být?" podivila se nahlas, zatímco Guillaume spěchal otevřít.
„Madame," slyšela ho Velvet volat, „vítejte doma!" Vyskočila, právě když matka vstupovala do dveří. „Mami!"
Skye chytila dceru do náruče. „Och, mé drahé dítě! Tolik jsme se pro tebe natrápili!"
„Alex?" tázavě špitla Velvet. „Je tady s vámi?"
Král zahlédl v pozadí dva muže vcházející za Skye. Starší byl podle všeho Velvetin otec, ten mladší její manžel. Skye pustila dceru a ustoupila. Dlouho se nikdo z nich nehýbal. Jako by byli na okamžik všichni ztuhli. Hrabě a hraběnka z BrocCairnu měli oči jen jeden pro druhého. Ten výmluvný, vášnivý pohled, který si vyměnili, řekl Jindřichu Navarrskému vše: jsou nejšťastnějším manželským párem na světě, vroucně se milují! Pak se pohnuli. Velvet se rozběhla poněkud neohrabaně, Alex překonal vzdálenost mezi nimi několika dlouhými kroky, chytil svou ženu do náručí a políbil ji tak prudce, že zůstala bez dechu.
Hřála se v záři jeho jantarových očí. „Proč jen jsi mě opustila, děvče?" naléhal. „Proč ses nevrátila na Dun Broc, když jsi utekla lanoví?"
Opřela se o něj plnou vahou, omámená ještě jeho divokým ob-
502
jetím, srdce jí tlouklo. „Tehdy jsem se s lanem pohádala a on práskl dveřmi s tím, že okamžitě jde za Maitlandem a ještě ten den že mě předá králi. Když jsme s Pansy zjistily, že nás nechal samotné, okamžitě jsme utekly. Bála jsem se vrátit na Dun Broc, protože by mě tam mohl král dostihnout a použít jako návnadu, aby se zmocnil Franci se. Raději bych zemřela, než být příčinou jeho pádu! Ani jsem si netroufla odjet k rodičům, z toho samého důvodu. Bála jsem se, aby král neposlal špehy za mnou do Anglie. Napadlo mě jen jedno místo, kde by mě nehledal - Belle Fleurs, Alexi, a když jsem se sem dostala, bála jsem se ti poslat byť jen vzkaz, aby nebyl zachycen. Skotský král by byl mohl přesvědčit své francouzské spojence, aby mě vydali. Mohla jsem jenom čekat a doufat, že se pak budu moci vrátit k tobě."
„Ale někdo přece jen musel vědět, že jsi tu, děvče, protože poslal tvé matce zprávu, kde tě máme hledat," pravil Alex podezřívavě.
„To jsem byl já," řekl král a postoupil kupředu. „Jindřich Na-varrský, k vašim službám." Půvabně se uklonil. „Spadl mi kámen ze srdce, že jste dokázali rozluštit to poněkud zašifrované poselství, protože jsem nechtěl ohrozit vaši paní, kdyby se informace o nezájmu Jakuba Stuarta o její osobu ukázala lichou."
Skye i Adam de Marisco zkameněli při pohledu na tvář sice starší, nicméně dobře známou.
Alex věděl o pověsti, jakou má král ohledně slabšího pohlaví, a řekl jen: „Jak to, že se znáte s mou ženou, monsegneurTi
„Zachránila mi život, pane. Před několika měsíci jsem tu dlel na návštěvě u královny Louisy na Chenonceaux. Chenonceaux už není to, co bývalo, protože Louisa de Lorraine žije jen smutkem po mém předchůdci a zašla dokonce tak daleko, že zahalila celý zámek do černého." Strojeně se otřásl. „Je to opravdový zločin, co udělala! Nicméně je mou povinností navštívit ji několikrát do roka - oběť z mé strany, ujišťuji vás, monseigneur, protože jíst u jejího stolu je za trest. U ní trvá postní doba po celý rok - ale to odbíhám od věci. Jel jsem se svou družinou na lov, abych alespoň na chvíli unikl té pohřební atmosféře a jako obvykle," pokračoval Na-varra maličko domýšlivě, „jsem je předjel. Mon Dieul To byl nádherný jelen! Ale nedostal jsem ho! Najednou se setmělo, jak už to tak na podzim bývá, už jsem ani neslyšel ostatní pány, prostě jsem se ztratil. Jak jsem tak bloudil, spadl jsem do vašeho jezírka. Vaše paní mě slyšela volat o pomoc a přikázala donést světla. Našla mě a pomohla mi z vody, když už nad námi začínala zuřit bouře. Noc byla černá jako kolomaz a bouřka nabírala na síle. Paní hraběnka
503

mně laskavě nabídla přístřeší a madame Mignon mi uvařila skvělé ragú. Ráno jsem se zdráv a v pořádku vrátil na Chenonceaux, pro dobro všech Francouzů," dokončil. „Neřekl byste, jak jsem vaší paní zavázán! Před odjezdem jsem se jí zeptal, jak se jí mohu odvděčit za pohostinství, ba za záchranu života. Zavázala mě mlčením, vysvětlila mi svůj problém a prosila mě, abych jí pomohl. Slíbil jsem jí, že se pokusím. Víte, hrabě z BrocCairnu, váš bratranec Francois Stuart-Hepburn je můj starý přítel, a i když jsou Francie a Skotsko spojenci, nechovám k Jakubu Stuartovi žádnou velkou náklonnost. Dověděl jsem se od Velvet, kde je jak její domov ve Skotsku, tak dům jejích rodičů v Anglii. Poslal jsem agenty na obě místa. Přece jste viděl na pečeti mou iniciálu, ne?"
„N," řekl Alex. „N jako Navarra!"
,Mcds oui" zašklebil se král.
„Jak vám mám poděkovat?" řekl Alex a Velvet zatajila dech.
Král se roztomile usmál. „Tím, že využijete pohostinství Francie až do doby, kdy se vaše dítě narodí, hrabě z BrocCairnu. Vaše žena nemůže ve svém stavu cestovat."
Alex znovu políbil manželku, zatímco se král zdvořile vzdálil, aby pozdravil Velvetiny rodiče, které si vlastně ještě ani neprohlédl. Když se setkal s pohledem Skye, uniklo mu: „Vy tady! Vy jste matkou Velvet?" V mysli se vrátil skokem zpět o dvacet let, k noci, kdy se zmocnil téhle pohádkové bytosti; noci neuvěřitelné vášně, jakou dosud nezažil; k noci, která byla náhle ukončena neméně neuvěřitelným výbuchem násilí; k noci bartolomějské.
„Velvet se narodila devět měsíců potom, monseigneur" řekla tiše, jako by mu četla myšlenky.
Jindřich zbledl jako stěna. Svatá panno! Bylo by to možné, že by Velvet byla jeho vlastní dítě a že tak nevědomky spáchal krve-smilstvo s vlastní dcerou? Zvedl se mu žaludek a ucítil chuť žluči na jazyku.
Skye sledovala úprk citů na králově tváři a přesně věděla, na co myslí. Nikdy se nemohla Jindřichu Navarrskému pomstít za to znásilnění tehdy před lety, ani za utrpení dlouhých měsíců, kdy si říkala, že dítě je jeho. Teď jí osud nahrál do rukou. Nemusela říkat ani slovo! Domyslel si to!
V tu chvíli jí Adam zašeptal: „Odpusť mu, holčičko, když už ne pro mou čest, pak alespoň pro tvoji! Má už tak dost na svědomí, nepřidávej mu ještě!"
Povzdechla si a pravila: „Velvet není vaše dcera, monseigneur."
„Víte to jistě?" Pořád ještě byl otřesen.
„Nebyla jsem si jistá až do jejího narození," řekla Skye upřím-
504
ně, „ale má mateřské znaménko, které měly po celá staletí ženy v rodině jejího otce."
„Malé tmavé srdíčko na levém boku," řekl král tiše s viditelnou úlevou.
,J<Ieřáde\íl zasyčela Skye tak, aby to zaslechl jenom on. Jindřich pozvedl na znamení rezignace dlaně  směrem k ní. „Chěrie, mohla jste snad ode mne čekat něco jiného?" řekl jen.
Skye zavrtěla hlavou a posmutněle se usmála. „Ne," přiznala upřímně, „to jistě ne."
„Nezměnila jste se," lichotil jí. „Jste pořád ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl."
„A vy, monseigneur, jste přes všechen královský majestát pořád ten nevycválaný chlapec!"
Král se zasmál. „Musím už jít," řekl, „než se setmí a já znovu padnu do vašeho jezírka. Už bude chladno po cestě na Chenon-ceaux, chladná noc, včera jsem slyšel výt vlky."
„Zapřisáhl jsem se, že až se s vámi příště setkám, zabiju vás, pane," řekl králi Adam de Marisco, „ale teď jsme vyrovnáni, protože jste nám pomohl najít ztracenou dceru."    t
Král přikývl. ,Adieu, lorde de Marisco, adieu, hrabě z BrocCair-nu," pozdravil zdvořile oba pány a pak se obrátil ke Skye a Velvet. „Jak rád jsem vás zase viděl," řekl tiše Skye, pozvedl její ruku ke rtům a dlouze ji políbil. Pak vzal za ruku i Velvet, rovněž jí ji políbil a řekl něžně: „Sbohem, chěrie. Mnoho štěstí!" Otočil se na podpatku a rychle vyšel.
Velvet se rozšířily oči překvapením a náhlou jistotou; obrátila se k matce. ,MamiT
Skye se v odpověď na nevyslovenou otázku jen spiklenecky pousmála. „Ano, chěrie" řekla jen.
,Mami\" opakovala Velvet významně a pak se síní na Belle Fleurs rozlehl dvojí smích: Teď mají společné tajemství a jsou si ještě bližší!
505
Epilog
To jen jeho srdce ve mně dlí a mě tak s jeho bytím pospojilo Mé srdce v něm zas řídí myšlenky i smysly, cit On srdce moje vzývá - kdys přec jeho bylo Já hýčkám srdce jeho, ve mně má teď byt. Kdys jeho srdce sladce zrak můj zdrásal A moje srdce též tu ránu cítí
-  však lehce nese ji, já sám ji vznítil
—  ač raněn, radost místo bolu hlásal.
Tak obě srdce, raněna, v té výměně slast nacházejí, má pravá láska srdce moje má a já mám její.
- Sir Philip Sidney
„Dej jméno tomuto dítěti," pronesl slavnostně otec Jean-Paul před shromážděním v kapli.
„James Francis Henry Alexander," řekl skotský král a jemně po-houpal svého kmotřence v náručí.
Velvet věnovala manželovi pyšný úsměv a mlčky mu stiskla ruku. Stáli nepohnutě spolu s celou rodinou v kapli na Dun Brocu, zatímco jejich prvorozený syn přijímal svátost křtu právě dnes třetího června léta Páně 1593. Dítě se narodilo na Belle Fleurs prvního dubna téhož roku.
Od chvíle, kdy se podruhé našli, zůstali Velvet s Alexem spolu se Skye a Adamem ve Francii. Vrátili se na Dun Broc právě před třemi týdny. Celá vesnice Broc Ailien byla na nohou, aby uvítala pána a paní i s novorozeným synem a dědicem, příštím nositelem hraběcího titulu. Jak radostná událost pro všechny! Na hradě je čekala Jean Law-rieová s malou Sybillou po boku. Dítě se otce a nevlastní matky nejprve trochu stydělo, ale brzy se osmělilo, když Velvet vytáhla z cestovního koše překrásnou francouzskou panenku, oblečenou v hedvábí a krajkách. I kdyby si Sybbi Alannu pamatovala - o čemž jak Alex, tak Velvet silně pochybovali, protože jí byly teprve tři roky -od této chvíle byla pro holčičku „mámou" právě Velvet.
Jean byla novým děťátkem nadšena a hrdě je nesla do dětského pokoje, s malou Sybbi v patách. Sybilla si hrozně ráda hrála na velkou sestřičku a od prvního okamžiku bratříčka přímo zbožňovala. Když je Velvet viděla spolu, vyslala k nebi krátkou děkovnou modlitbičku za to, že jí Bůh dal náhradu, když už jí odňal Jasaman.
Ach, Jasaman! Velvet se při vzpomínce na první dítě sevřelo srdce. Jak asi teď vypadá? Je šťastná? Bylo to tak krásné, spokojené
507
miminko! Vel vet věděla, že ji Rugája Begum bude mít ráda jako vlastní. Copak asi budou Jasaman vyprávět o její vlastní matce? Povzdechla si. Na řetízku, který jí daroval Akbar, byly už dvě perly; Skye jí ho přivezla do Francie ukázat. Velvet potřebovala jenom jistotu, že její dítě prospívá. Všechny její myšlenky a energii měli teď zaujmout Sybilla a Sandy, jak už se miminku začalo říkat.
Hned po jeho narození bylo rozhodnuto, že mu kmotrem bude sám skotský král a kmotrou Velvetina švagrová, Angel.
„Přeji si, aby byly krtiny na Dun Brocu," prohlásila tehdy Velvet. „Správně se měl narodit na něm a jenom díky nepřízni osudu se tak nestalo. Bude tedy na hradě alespoň pokřtěn, a -" dodala s pohledem upřeným na Skye, „využijeme této příležitosti, abychom uskutečnili rodinné setkání. Padraic a Murrough se právě vrátili z plavby, Ewan s Gwyneth a dětmi mohou přijet z Irska. Určitě bude moci opustit panství alespoň na krátko, aby se mohl zúčastnit krtin malého Jakuba."
„Mohu poslat jednoho ze strýců O'Malleyových, aby dohlédl na Ewanův majetek, zatímco bude pryč. S tím nebude žádný problém. A doopravdy chceš na Dun Brocu shromáždit úplně celou rodinu, Velvet?" ujišťovala se Skye.
„Ano, mami! Všechny! Willow, Murrougha, Ewana, Deirdre, Padraica i Robina! A všechny členy jejich rodin! A strýce Conna s tetou Aidan a všechny mé bratrance! Annabellu a její syny! Daisy a Braná Kellyho! Strýčka Robbieho a paní Cecily! Všechny!"
Pozvání byla rozeslána, ještě než opustili Francii s radostnou vyhlídkou na to, že budou všichni zas pospolu, a jestli se opravdu celá rodina sejde, že jich bude plných padesát pět! Dun Broc teď praskal ve švech, a kam se jen hnuli, tam se jim pletly děti pod nohy.
„Jestlipak víš," řekl Adam de Marisco ženě, „že máme celkem třicet vnoučat?"
„Snažím se na to nemyslet," řekla Skye. „Kdybych je začala počítat, určitě bych z toho zešedivěla."
Když přijel král, museli udělat místo ještě pro něj a jeho doprovod - jak se to podařilo, zůstalo Velvet utajeno. Jen děkovala nebi, že je královna opět těhotná, takže nemohla přijet. Jak by ubytovala ještě její doprovod, to už si neuměla představit.
Když král uslyšel, jak má být jeho kmotřenec pokřtěn, ošklíbl se. „Francis," řekl otráveně, „nemám rád jméno Francis," a zamračil se na Velvet.
„Pak máte štěstí, Veličenstvo, že to není váš vlastní syn, který se má jmenovat Francis." Vzdorně na něj hleděla, ústa stažená do přísné linky.
508
„A musí se jmenovat Francis?" nepřestával odporovat král.
„Vždyť Francis je jen jeho druhé jméno a Henry třetí a Alexander čtvrté. Stejně se mu žádným z těch jmen nebude říkat. Budeme mu říkat Jakub podle Vašeho Veličenstva." Usmála se na něj mile ve snaze ho usmířit.
„Ale proč Francis?" dorážel král.
„Protože Francis byl odjakživa naším věrným přítelem stejně jako vaším," řekla Velvet odvážně. „Protože jsme se na jeho hradě Hermitagi vůbec poprvé brali a protože já jsem matka dítěte a já si to přeji!"
Král si povzdechl, přemožen. „S paličatou ženskou nemá cenu se přít," řekl ukřivděně, ale tím byla záležitost uzavřena.
Dnes tedy bylo konečně dítě pokřtěno a hosté se po požehnání otce Jean-Paula shromáždili v hlavní hradní síni, aby oslavili krtiny. Čekali jen, až si král převleče kabátec, aby připili dědici rodu na zdraví a dlouhý život. Příští hrabě z BrocCairnu ještě nectil královský majestát a důkladně krále počůral.
K rodinné tabuli byli přizváni i Dugald s Pansy. Po tolika společných dobrodružstvích se mezi Velvet a komornou vyvinul vztah skoro sesterský. Když v kapli pozorovala Pansy, neubránila se Velvet úsměvu při vzpomínce na to, co následovalo po rozloučení s Jindřichem Navarrským.
Když král Jindřich tehdy odjel, přišel do síně na Belle Fleurs Dugald přímo ze stáje, kde opatřoval koně. Jeho žena rychle vstala a zvedla z kolébky po svém boku novorozeně, kterému dala život třetího prosince. Popošla k Dugaldovi s dítětem v náručí a řekla: „Jmenuje se Bran."
„Opravdu?" řekl Dugald svárlivě. „Pojmenovala sis toho prvního. Neměl bych tomuhle dát jméno já?"
„Prvnímu jsem dala jméno po tobě," odpověděla Pansy stejně jedovatě. „A tenhle se jmenuje po mém otci. Říkám mu Bran a Braném zůstane!"
„Pak tedy tomu dalšímu dám jméno já a buď, prosím, tak laskavá, a zůstaň u mě, až ho budeš čekat, ano? Nějak se ti moc zalíbilo utíkat a rozsévat děti po světě v mojí nepřítomnosti, ženská! Alespoň tohohle že vidím jako novorozeně!"
„Buď rád, že je zdravý!" odsekla Pansy. „A teď mi řekni, Dugal-de Geddesi, chceš tady ještě dál stát a handrkovat se se mnou o hlouposti, nebo mě přece jen políbíš a řekneš, že mě rád vidíš?"
„Ani to nepotřebuješ slyšet, ženská. Moc dobře to víš. A Bůh ví, že ty víš všechno!"
„No, přece jen to potřebuji slyšet," řekla Pansy s úsměvem, když
509
ji k sobě přivinul a srdečně políbil. „A máš pravdu, vyznám se už ve všem, protože jsem zcestovalá!"
Při vzpomínce na tu scénu se Velvet znovu usmála. Oba jsou zatraceně šťastní, říkala si a děkovala za to osudu.
Oslavy nebraly konce, až už děti usínaly, kde zrovna seděly, a chůvy je začaly odnášet do ložnice, kterou pro ně Velvet dala zřídit v podkroví. Zanedlouho se i dospělým začaly zavírat oči. Když odešel na lože král, dal tak povel i ostatním hostům se vzdálit.
Komorná pomáhala Velvet uprayit se na noc, vykoupat se v teplé vodě, vonící po karafiátech, dohladka jí vykartáčovala vlasy, takže jí spadaly na záda v bohatých vlnách a nakonec jí oblékla průsvitnou bledě zelenou hedvábnou noční košili. Velvet se pozorovala v zrcadle mezi okny. Dvacáté narozeniny jí minuly před měsícem, a přestože dala život už dvěma dětem, bylo její tělo stále pevné. Usmála se spokojeně a obrátila se, aby Pansy propustila.
„Přijď ráno, až tě zavolám, Pansy. Taky si potřebuješ odpočinout."
„To ano, ale při dvou dětech toho moc nenaspím, i když mi Mo-rag s Duggiem ohromně pomáhá. Cítí se trošičku odstrčený kvůli Branovi."
„Možná, že kdybys měla holčičku, bylo by to jiné," řekla Velvet.
„Možná," Pansy pokrčila rameny, „ale stejně si brzy zvykne. Dobrou noc, mylady." Udělala pukrle.
„Dobrou noc, Pansy."
Když za komornou zapadly dveře, Velvet se protáhla a zívla. Byla vyčerpaná.
„Jsi unavená?" zeptal se Alex, přicházející spojovacími dveřmi mezi ložnicemi. Posadil se vedle ní na postel a objal ji. „Myslel jsem, že si po dlouhém dni trochu zahrajeme."
„Ano?" zeptala se škádlivě. „A jakou hru jste měl na mysli, můj skotský divochu?"
Sevřel ji pevněji. „Víš vůbec, jak moc, moc tě mám rád, Velvet?"
„Ano," řekla vážně. „A víš, jak moc, moc mám ráda já tebe, Alexi?"
„Ano," odpověděl a dodal: „Už nikdy tě nespustím z dohledu, děvče. Ty dlouhé měsíce, kdy jsem nevěděl, co s tebou je, když mi říkali, že jsi mrtvá - to už bych nevydržel?"
„A věřil jsi, že jsem mrtvá?" chtěla vědět.
„Ani na okamžik!" řekl. „To bych byl cítil; ale necítil jsem nic takového. Bylas prostě ztracená, děvče, ale dokázal jsem tě najít a už nikdy tě neopustím!"
510
Dívala se mu do tváře, uzavřena v bezpečném kruhu jeho paží, a v smaragdových zřítelnicích se jí zračila všechna láska k tomu podivuhodnému muži, jenž byl jejím manželem.
„Už nikdy tě neopustím, Alexi, protože mé srdce už nesnese další odloučení! Jsi celý můj život!"
„A ty zase můj," dodal. „Naše láska prošla těžkými zkouškami, Velvet." A pak ji vášnivým polibkem schvátil s sebou do ráje zamilovaných, jehož se žádný z nich nechtěl za nic na světě vzdát.
511
To srdce mé...
BERTRICE SMALLOVÁ
Z anglického originálu This Heart of Mine,
vydaného nakladatelstvím Ballantine Books
v roce 1985, přeložila Ema Červená.
Obálku navrhla Libuše Hubičková.
Vydal Knižní klub, k. s., ve spolupráci s nakladatelstvím
Ikar Praha, s. r. o., v roce 1997 jako svou 434. publikaci.
Odpovědná redaktorka Alena Jakoubkova.
Technická redaktorka Jana Nováková.
Počet stran 512.
Sazba Cadis Praha.
Tisk Graphischer Grossbetrieb Póssneck, GmbH, SRN.
Vydání první.