Název: Hry na schovávanou
Autor:  George Simenon
Nakladatelství: Odeon, 1971
Kapitola první Inspektor   Kakabus   mlčí
Bylo něco málo přes dvanáct minut po jedenácté, když se dveře strážnice otevřely. Dva strážníci, kteří objížděli revír na kolech a teď tu hráli dámu, zvedli hlavy. Strážmistr kouřící za psacím stolem z černého dřeva dýmku, se také vzpřímil, ale dřív než nově příchozího spatřili, už věděli, o koho jde, poznali známý hlas.
"Po kolikáté vám už, mladíku, říkám, abyste se mnou tak necloumal! Nevíte, s kým máte co dělat... I hele! Dnes má akorát službu můj strážmistr!"
Denní služba se chýlila ke konci. Za necelých padesát minut se ujme služby na strážnici noční směna. Strážmistr, který byl tlustý, si rozepjal blůzu a inspektor v civilu Lognon sledoval ponurým zrakem partii dámy dvou strážníků.
Od osmi hodin pršelo, jen se lilo. Byl to takový vytrvalý déšť, který člověka zmáčí víc než jiné deště, takový, jaký se znenadání spouští obyčejně ke konci vlahého jarního večera. V Opeře bylo slavnostní představení. Poznali to podle spousty aut a především podle hromady šoférů z panských domů, které bylo slyšet, jak tlachají na chodníku.
Přestože se strážnice nalézala přímo v budově Opery, žádný z policistů nevěděl, co se dnes hraje.
Pro ně platilo jen jedno, že pršelo a že prší pořád, že strážcové bezpečnosti se vracejí s promáčenými pláštěnkami a jako vždycky, když jízdní dráha klouže, jsou hlášeny dopravní nehody. Jen na velkých bulvárech byly už tři havárie.
Bylo tu dnes samozřejmě méně kamelotů, jen jedna prodavačka květin, kterou před chvílí přivedli a která tu seděla u svého košíku a pletla dětskou ponožku z modré vlny.
Všední, normální večer. Strážmistr bez spěchu zapisoval hlášení o nehodách do veliké černé knihy, kterou zakrátko předá kolegovi z noční.
Dědek se tu objevil jako na zavolanou.
"Buďte tak hodný, pane strážmistře, a řekněte mu, že se starým Myškou se takhle hrubě nezachází..."
Strážník, který ho přivedl, ho nepouštěl. Držel ho za rameno, či spíš za látku saka na rameni, takže to vypadalo, že drobného

staříka zvedá jako pimprlovou loutku. Byl to mladý růžolící strážník, zářil mladistvou svěžestí, byl to nováček. Strážmistr zabručel:
"Pusť ho, Bonvoisine!"
A protože z jeho hlasu zazněl slabý náznak přísnosti, Myška
triumfoval:	,' . ,
"Slyšel jste? Tak to vidíte! Copak to do vás už od náměstí svaté Magdaleny dost nehučím...?"
Narovnával si ošuntělé sako, vtom zpozoroval inspektora Lognona a zamrkal na něho.
Když starý Myška nespal na strážnici v Opeře, znamenalo to, že tráví noc na strážnici na Elysejských polích, která byla umístěna v podzemí Velkého paláce. Strážník Bonvoisin byl ve čtvrti nový, jinak by se byl ani nenamáhal vyndáváním notesu, aby tam případ podle předpisu zapsal.
"Můžete jít...!" řekl mu strážmistr zapaluje si znovu dýmku.
"Minutku!" ohradil se Myška. "Dovolíteli, potřebuji svědectví toho mladíka..."
Stařec byl malý a hubený, měl neobyčejně živá a potměšilá očka, rezavé strnisko, které prokvétalo špinavou bělí, vyznačoval se zcela osobitě tím, jak dovedl takřka elegantně nosit ty svoje příliš veliké hadry.
"Byl bych rád, kdybyste si to vyposlechl taký vy, pane inspektore... Vždyť člověku se přihodí něco tak senzačního jen jednou za život..."
Před chvílí, když viděli Myšku vcházet, hned věděli, že tu bude zase nějaká legrace. Byl to takový zaběhnutý zvyk. Obzvlášť mělli strážmistr dost času.
"Chceš říct, že tě konečně nachytali pro potulku, co?" ptal se velitel stanice.
Aby se to mohlo stát, nesměl by mít Myška ani trvalé obydlí, ani peníze. Ale už po dlouhé měsíce, ba po celé roky, i když neměl žádné stálé bydliště, nepřistihli ho úplně bez peněz. Často ho prošacovali. často začali už vítězoslavně jásat, když tu on někde z nějakého záhybu svých hadrů vytáhl se škodolibým úsměvem minci v předepsané hodnotě pěti franků.
,,Žádám vás, pane strážmistře, abyste do zprávy napsal, že mě váš strážník sebral na terase kavárny na náměstí svaté Magdaleny v okamžiku, kdy jsem si od Ley vypůjčoval čtyři franky..."
A přitom se obrátil na inspektora Lognona, který měl dohled

nad lehkými holkami a vůbec nad všemi děvčaty z pajzlů. Lognon na to souhlasně přikývl, neboť Leu samozřejmě znal.
"Proč čtyři franky?" divil se strážmistr.
"Protože jsem si chtěl vzít na cestu sem taxíka, a to dělá se spropitným kolem čtyř franků."
A právě v téhle chvíli se to stalo. Lognon pojednou přestal brát rozhovor na lehkou váhu. Postřehl v Myškově hlase něco, co ho znepokojilo? Věděl, že dědek má ve zvyku sehrát svůj malý výstup a že je spokojen jen tehdy, když se posluchaČstvo prohýbá smíchy. Nepostřehl však tentokrát v jeho zraku záblesk úzkosti?
Lognon nic neříkal. Nebylo jeho zvykem ztrácet zbytečná slova. Zůstával ve svém koutku, jako vždycky zasmušilý a zakaboněný.
S předstíranou vážností ředitele cirkusu hovořícího před publikem s klaunem mu strážmistr statečně odsekával:
"Měl jsi strach, abys nezmokl?"
"Bál jsem se kapsářů!"
Myška byl na koni. V očích mu jen hrálo. Zajásal, když uviděl, jak strážníci přerušili partii dámy a jali se poslouchat. S dětskou prostodušností se jim svěřoval:
"Pochopte, našinec není zvyklý chodit po ulici s takovým jměním v kapse..."
Jenom Lognon zachovával vážnost. Měl kostnatý obličej se zřetelně vyznačenými rysy, vlasy inkoustově černé, mohutné tmavé obočí mu přetínalo tvář. Vypadal s tím svým umíněným pohledem, jako by neustále přemýšlel a řešil nějaký obtížný problém.
"Tak se už vytas s tím svým jměním... Kolik to dělá? Deset franků? Nebo patnáct...? Ale upozorňuji tě, mášli patnáct franků, aby sis mohl zaplatit střechu nad hlavou, tak ti tu přístřeší neposkytnem..."
"Minutku!... Připravte mi potvrzení..."
Myška konečně vytáhl z kapsy podlouhlou žlutou obálku s kovovým uzávěrem, jakých se používá v obchodní korespondenci.
"Pište," pronáší s vypočítanou vážností. "Obsah, ten sepíšeme až potom... Ve středu 23. června v deset hodin padesát minut večer v ulici Royale asi v místě, kde je restaurace U Maxima, pan Hugo Mosselbach, řečený Myška, narozený v Bischwilleru nad Moderem při dolním toku Rýna, nalezl na veřejné cestě žlutou obálku obsahující...''
Strážmistra to na okamžik zmátlo. Pak však bezděky pootevřel

8
l
 

obálku a vzápětí se dal do psaní. Proti své vůli sledoval poslušně Myškovo diktování.
"Bischwiller s dvěma l?"
"Ano, dvě l, Moder s jedním d... Opakuji, obálku obsahující:.."
Inspektor Lognon se zvedl a s rukama v kapsách šel a postavil se za strážmistra. Oba strážníci také přistoupili blíž, aby lépe
   1 v l •	i                           i                                                   Ji
viděli.
"Nevím, jestli se to spíš netýká policejního komisaře!" začal mudrovat tulák.
Zřejmě si je, jako vždycky, dobíral. Ale to, co řekl, mělo jistou závažnost a strážmistr zaváhal, obrátil se na Lognona, ten pokrčil rameny.
"V každém případě to otevřte... Jakmile sepíšeme, co tam je..."
,,... devět pětisetdolarových bankovek sešpendlených dohromady, to dělá čtyři tisíce pět set dolarů..."
Zavládlo na chvíli hrobové ticho. Strážmistrovi opět vyhasla dýmka.
"Kolikpak to dělá ve francích," poznamenal bezděky.
"Kolem pětašedesáti tisíc," poučil ho Myška. "Je toho tam ale ještě víc..."
V obálce skutečně byl ještě další svazek, který přepočítávali dvakrát, protože obsahoval devětačtyřicet stodolarových bankovek. Pročpak jen devětačtyřicet a ne padesát?
Nakonec byly na dně obálky dvě tisícifrankové a dvě stofrankové bankovky.
Mezitímco strážmistr psal, pozoroval Lognon starce vážným a znepokojeným zrakem.
"Tys tohle našel opravdu na ulici? A na kterém místě?"
"Několik metrů od Maxima."
"Na chodníku?"
Žlutá obálka byla zmáčená, ale ne zas tolik, jen jako by ležela ve stružce u chodníku nanejvýš deset minut.
"Ano, na chodníku! Když .jsem balíček sbíral, viděl mě pan Jean. Chystal se dokonce, že se se mnou podívá, co v něm je, ale vtom mu přijelo auto se zákazníky..."
Lognon si vrýval do paměti ty podrobnosti. Lea na kavárenské terase, portýr od Maxima...
"Co myslíte, že bych měl dělat?" zeptal se rozpačitý strážmistr obraceje se na inspektora.
Myška za něho odpověděl.

"Dáte mi na to potvrzení. Jestli se do roka a do dne o obálku nikdo nepřihlásí, budou peníze moje a já si koupím bývalou .faru v Bischwilleru nad Moderem..."
Točil se přitom dokolečka, klaněl se jako vyvolávaný herec na jevišti, předstíral, že míří ke dveřím, musel však vědět, že mu nedovolí, aby odešel, neboť jakmile zaslechl Lognonův hlas, rychle se otočil.
"Ještě na okamžik!" zabručel inspektor.
"I třeba na hodinu, jeli to vaším přáním, pane inspektore. •Vždyť víte, že vám nedokážu nic odepřít..."
"Pojď sem!"       .
A bez okolků mu začal šacovat kapsy, ohmatávat oděv.
"Zuj si boty!"
Myška hrál dál komedii, hýbal palci u nohou, neboť nenosil ponožky, pohybem naznačoval, že si hodlá spustit kalhoty, omlouvaje se prodavačce květin:
"Promiňte, dámo, já nerad, ale tady ti pánové mne nutí... Já jsem spíš stydlavý, ale..."
"Tak dost!" řekl Lognon. "Jdi si lehnout."
"Nemohl bych si zaskočit na džbáneček? Uznejte, že je to kruté pro člověka, který ještě před chvíli měl v kapse sto padesát tisíc..."
Lognon ho strkal před sebou, až ho vystrnadil ze dveří. Byly tam tři zamřížované klece, jedna pro ženy, druhá pro muže, třetí pro pařížské tuláky, kteří celkem nic neprovedli. Ležel tam na pelesti dřevěné postele nějaký stařec, ale když otvírali mříže, ani se nepohnul. Na druhé straně ve stínu seděla mladá žena s kabelkou na kolenou jako v čekárně.
"Přesto vám přeju dobrého večera," povzdechl Myška. "Jste horší ras než strážmistr, ale to říkám s veškerou úctou...!"
Když strážník otvíral v osrn hodin ráno mříže, Myška jako stálý zákazník se zvedl, sebral svou zelenavou buřinku a sotva vstoupil do strážnice, už se rozhlížel hledaje očima Lognona. Inspektor, který měl noční, tam vlastně neměl být. Ale byl.tam a Myška věděl, že tam bude. Stařík si dovolil dokonce škodolibě poznamenat:
"No tak, co říkala?"
Měla to být narážka na Leu, ale inspektor mu na to neodpověděl.
"Poslyšte, pane inspektore, s tím Maximem to nebude tak

10
li
 

snadné, neboť chodník patří už do osmého okresu, takže vlastně pod vás ta oblast už nespadá..."
Lognon se na něho díval, aniž hnul brvou, a zapaloval si cigaretu. Strážník strkal Myšku ke dveřím, kterými, když je otevřel, vnikla do strážnice záplava slunce.
Bylo nádherné ráno se sluncem o to zářivějším, že v noci předtím pršelo. Bylo slyšet skřípání, jak u několika výkladů vytahovali rolety, a z kavárniček vycházela vůně teplých rohlíků.
"Jde určitě za mnou," říkal si v duchu Myška šinoucí se po bulvárech směrem k Montmartru.
Dával si záležet, aby nespěchal a hlavně aby ho nenapadlo zastavovat se před novinovými stánky. Kráčel belhavě a občas se shýbl, aby sebral špačka, kterého si strčil do kapsy, a ustavičně přitom cítil, jak Lognon, i když ho neviděl, mu je v patách.
člověk, který by ho pozoroval, by řekl, že neví, kam jde. Na Montmartreské křižovatce zaváhal, nakonec se však rozhodl a dal se vzhůru po Poissonnierském bulváru. Za tři čtvrtě hodiny poté, co opustil strážnici, se zastavil u skříní jedněch novin.
Oddechl si. Však to Lognonovi, který se po celou tu dobu musel přizpůsobovat jeho bezstarostné chůzi, patří! Teď se postavil jako by se nechumelilo před kovové skříňky, v nichž byly zarámovány jednotlivé stránky ranního vydání. Nestál tam sám, měl sousedy, kteří si stejně jako on dopřávali bezplatnou četbu novin.
Na první stránce nic...! Na druhé nic...! Na třetí nějaká loupež, v jednom pajzlu na Montrouge se střílelo...
Noviny byly pod sklem a v něm viděl Myška odraz zachmuřeného a trpělivého Lognona, stál docela těsně za ním. Na komisařství devátého okresu byli v pohotovostní četě dva, jeden tlustý, pětačtyřicetiletý, vždy dobře naložený, kterému se říkalo usměvavý inspektor, a potom Lognon, kterého přezdili na inspektora Kakabuse.
Na čtvrté stránce zase nic!
Myška tomu už přestával rozumět. Hned nato si vyhledal Poslední zprávy, potom se zas vrátil nevěřícně k první straně.
Lognon sebou trhl. Tulák se totiž prudce otočil a zničehonic pronesl:
"Nechtěl byste mě pozvat na bílou kávu? Když už máme společnou cestu..."
Inspektor jen pokrčil rameny, zabořil ruce do kapes a ubíral se na stanici autobusu. Tentokrát to nebyla finta. Jel domů, nahoru do osmnáctého okresu na náměstí Constantina Pecqueura.

Myška se mezitím usazoval na lavičce naproti divadlu Gymnase.
Nepřestávalo mu vrtat hlavou, že noviny mlčí. Pokud šlo o to ostatní, tam byl Myška skálopevně přesvědčen, že se nedopustil sebemenší chybičky. Jen ať si Lognon pátrá! Lognon totiž opravdu pátral a ještě se napátrá! Zdálo se, že tomu stařík skoro chce, a to ne snad z nějakého furianství, jako spíš z potřeby neustále hrát komedii.
Měl už pro inspektora připravenu odpověď, jak strávil svůj čas. Tak tedy nejdřív, protože byla středa a to byl jeho den, kdy chodil na polévku do Armády spásy, se spořádaně odebral v šest hodin na palubu lodi, která kotvila v tuilerijském přístavu a dámy v pláštěnkách mu mohly dosvědčit, že odtud odcházel kolem šesté.
Než se dobelhal vzhůru po Elysejských polích až k divadlu Ambassadeurs, bylo skoro osm. Před divadelní pokladnou stála fronta a Myška až do devíti hodin dvaceti minut otvíral dvířka aut, neboť návštěvníci divadla Ambassadeurs mají ve zvyku přicházet pozdě. Jsou už taková divadla, stejně jako jsou jiná, třeba divadlo u Svátomartinské brány, kde obecenstvo v půl deváté už sedí všechno na svých místech.
V každém případě ho viděl pokladní...
Dále je to už trochu přitaženo za vlasy, ale přece jen se dá vykládat historka, jak se ukryl před deštěm na stanici metra RondPoint, a to na celou hodinu, protože hodlal být před Operou, až skončí představení. Vystoupil z metra až na náměstí Svornosti, odkud se dal ulicí Royale, a tam nedaleko restaurace u Maxima...
To by ušlo, ne? Dobré alibi nesmí být ostatně nikdy moc přesné. Nezačal Lognon něco větřit jen proto, že vykládal o Jeanovi od Maxima a o Lee až moc podrobně?
Jenom kdyby se o tom v novinách zmínili alespoň dvěma řádky...! Jestlipak náhodou...
Myška se zvedl. Zbýval mu ještě frank čtyřicet a tak si dopřál v jednom baru sklenku bílého a pak se vydal k Elysejským polím.
• Přirozeně, že to o tom metru i všechno ostatní byl jen výmysl. Ale což se pravda nepodobala ještě víc nějakému výmyslu?
Až do devíti hodin dvaceti odpovídalo všechno skutečnosti, otvíral opravdu dvířka aut. Jenomže pršelo a lidé si raději počkali na divadelního sluhu, který byl vyzbrojen velkým červeným deštníkem.

12
 

Myška si to tedy zamířil k autům, která parkovala podél Gabrielovy třídy, poštěstilo se mu totiž předtím několikrát, že mu šofér dal na džbáneček za to, že mu pohlídal po dobu představení auto.
"Toho večera však pršelo. Dokonce se spustil hustý liják a šoféři zůstávali raději sedět ve voze a četli noviny.
Ostatně tam ani mnoho aut nebylo. V místě, kde končí Elysejská ulice, už byl konec a Myška se belhal bez cíle pořád dál, až došel k velikému vozu vzdálenému od ostatních dobrých sto metrů.
Nebylo teď večer ponuřejšího místa' než tohle s, temnými mřížemi Elysejského paláce po jedné straně, a k tomu ještě počaly s listí kaštanů padat velké kapky.
V autu seděl nějaký muž ve večerním úboru, nebyl to tedy šofér. Bylo dost divné, že si Myška už nevzpomíná, mělli černou nebo bílou kravatu, to znamená, mělli na sobě smoking, nebo frak.
Také si nemohl za žádnou cenu vzpomenout, co měl na hlavě! Měkký plstěný klobouk? Cylindr? Nebyl snad prostovlasý? V každém případě zůstal v staříkovi hluboký dojem, že šlo o světlovlasého, dokonce velmi světlovlasého muže.
Všechno se seběhlo tak rychle! Myška otevřel dvířka. Měl připravenou větu, zcela odlišnou od vět, jaké pronášejí obyčejní žebráci, protože on se nikdy nesnažil vzbudit útrpnost. Naopak! V malých očkách mu to jen hrálo, když pronášel posměšně:
"Dejte mi prosím dva franky na džbáneček, vzácný pane!"
Tentokrát neměl čas větu dokončit. Sotva totiž Myška dvířka pootevřel, muž, který, jak se zprvu zdálo, seděl zpříma, se po nich svezl dolů. Myška ho oběma rukama zachytil; ucítil něco mazlavého a v té chvíli zahlédl na mužově náprsence temnou skvrnu.
"To jsou mi ale vtipy...!" zabručel mimoděk. "Tohle mi nedělejte..."
Spěchal, aby už byl pryč. Musel však nejdřív zavřít dvířka, protože jinak by tělo sklouzlo na chodník. Odstrkával je tedy a přitom ucítil, že mu něco spadlo k nohám.
"To jsou mi ale vtipy...! To jsou mi ale vtipy...!" opakoval.
Úf! Dvířka byla konečně přibouchnuta a tělo se asi uvnitř složilo na sedadlo. Stařík se shýbl a sebral věc, která spadla; byla to naditá náprsní taška; rozhlédl se opatrně a strčil šiji do kapsy.

Neotevřel ji hned. Vzdálil se dost daleko, až na druhou stranu Elvsejských polí ke třídě Královniny aleje, kde se zastavil pod plynovou lampou.
Objevil v tašce svazek deseti pětisetdolarových bankovek, pak padesát stodolarových, nějaké bankovky francouzské a několik menších.
Že ten muž v autu byl mrtvý, to bylo jisté. Myška by teď dokázal odpřisáhnout, že tělo bylo už studené. Dříve však, než tobolku otevřel, musel si otřít ruce o mokrou trávu, a přesto měl neustále nepříjemný pocit, že se mu prsty ještě lepí.
Teď ale neměl času nazbyt. Člověka nepotká v životě takové štěstí dvakrát, a proto nesmí nic zbabrat, nic ponechat náhodě.
Musí především rychle jednat. V jedné postranní přihrádce náprsní tašky zahlédl Myška malou fotografii nějaké mladé ženy, docela obyčejnou podobenku, jaké se dávají dělat na cestovní pasy. Také tam byly tři červené lístky, možná vstupenky do biografu. Nakonec nějaká prázdná obálka, kterou nechal, kde byla.
"To může počkat..." pobrukoval si.
Adresu na obálce si přece jen přečetl: Sir Archibald Landsburry... a potom nějaká londýnská adresa. To se uvidí později!
Vyňal především svazky bankovek, ale jednu pětisetdolarovou, jednu stodolarovou a jednu menší bankovku francouzskou ponechal v tobolce. Hleděl se co nejrychleji tobolky zbavit. Vyhlédl si nejbližší květinový záhon tulipánů a zahrabal tašku hluboko do mokré hlíny.
Potom, se svazečky bankovek v kapse, odcházel.
Něco podobného se mu přihodilo už jednou, před několika lety. Šlo tenkrát o peněženku obsahující dvě stě franků. Našel ji přeď vchodem do metra Solferino. Někdo ho však viděl, jak ji sbírá, a tak byl nucen nález odevzdat na policii. Komisařství bylo hned veďle a Myška neměl tenkrát dost času si věc promyslet. Místo aby si z toho jeďnu bankovku vzal, právem se totiž obával, že ho budou šacovat, tak tam ještě přidal deset franků ze svého.
Dostavila se nějaká žena a hlásila se o svůj majetek.
"Popište mi tu peněženku!" řekl jí tajemník na komisařství.
Popis samozřejmě souhlasil.
"Můžete mi říct, kolik v ní bylo?"
Žena se musela nutně zmýlit o deset franků. Nescházelo mnoho

14
 

a málem by jí byli peněženku nevydali. Tajemník však nakonec rozhodl, aby jí peněženku dali, a Myška tak na to doplatil ze své kapsy.
Tenhle zpackaný pokus ho poučil. Na.to, aby si teď dolary prostě ponechal, nebylo ani pomyšlení, protože člověk, který už deset let pospává na policejních strážnicích, nemůže nabýt z jednoho dne na druhý sto padesát tisíc franků,aniž by pak musel zodpovědět určitý počet nediskrétních otázek.
Stále pršelo a Myška tedy sestoupil do stanice metra RondPoint. Zrak měl dnes roztěkanější víc než kdy jindy, byl pln úzkosti, aby nepromarnil ani vteřinku, aby se nedopustil nějaké chyby.
Od první chvíle, kdy spatřil bankovky, měl hlavu plnou už jen své fary, staré sešlé opuštěné fary v jeho rodné obci, která, jak čas plynul, se mu jevila jako jediné možné útočiště pro dnyjeho stáří. Z metra vystoupil u svatého Lazara. Jednu chvíli dokonce pomýšlel na to, že někomu ukradne peněženku, což nebylo tak těžké, protože člověk, který je často v base a spí tam vedle kapsáře, někdy dokonce i vedle vraha, se lecčemu přiučí.
Což o to, mohl by klidně vložit dolary do peněženky patřící někomu jinému a odevzdat všechno do Nálezů.
Raději to však neudělá! Bylo by to nebezpečné! A teď měl už přece zkušenost, věděl, jak na to bezpečnějším způsobem. Není také marné, když člověk příležitostně vybírá popelnice..,
Ráno to je snadné, všechny pařížské popelnice jsou venku na chodníku každému k dispozici... Ale večer v deset hodin...
Vzpomněl si na jednu slepou ulicí ústící do ulice Svatolazarské. Kohoutí třída jí říkali, Jsou v ní jen samé kanceláře, především pojišťovacích společností. Je to klidná ulice bez koček a popelnice tam jsou venku už od devíti večer.
Dorazil .včas. Protože neměl peněženku, bude potřebovat nějakou obálku. To byl jeho vlastní nápad! Budeli možno, také nějakou gumičku.
Nacházel v popelnicích zprvu jen samé staré obálky s adresami, ale nakonec padl na žlutou podlouhlou obálku, jen nepatrně pomačkanou, kterou zahodili do koše, protože si na ní nějaký úředník něco tužkou počítal.
A teď ještě tu gumičku. Bude to podle něho přirozenější. Naproti nádraží vešel do baru a uviděl tam skleněný přístroj, kam se hodil jeden frank a každý si mohl pomocí jakéhosi mechanického jeřábu vytáhnout předmět podle výběru.

Měl v kapse ještě pět franků. Vhodil však do aparátu už třikrát po franku a dosud se mu nepodařilo zmocnit se plechového pouzdra na cigarety obtočeného červenou gumičkou. Povedlo se mu to teprve po vhození čtvrtého franku. Utíkal k metru, tam pouzdro zahodil a za sedm minut už vystupoval na rohu ulice Royale.
Mužem v autě se neměl čas zabývat. Ten už byl stejně mrtvý...! Když došel k Maximu, choval se, jako by hodlal otvírat dvířka aut, potom předstíral, že sbírá ze země žlutou obálku. Dbal přitom pečlivě, aby si ho Jean od Maxima všiml...
Na náměstí svaté Magdaleny uviděl na terase jedné kavárny pod zmáčenou plátěnou střechou sedět Leu. V té chvíli ho už pozoroval mladý strážník, který ho neznal, a Myška měl vyhráno. Přistoupil k Lee:
"Můžete mi půjčit čtyři franky na taxíka...?"
Mladý strážník se nachytal.
"Co tady děláte, člověče?"
"Vypůjčuji si tady od Ley čtyři franky..."
"Máte doklady? Půjdete se mnou na strážnici..."
Myška byl na tenhle trik tak pyšný, jako by ho byl připravoval celý život. Když si teď probíral všechny své činy a všechny uskoky jeden po druhém, neodhalil tu nejmenší chybičku, nedopustil se ani jediné neopatrnosti.
Mohl si už od nynějška říct, zeje majitelem fary v Bischwilleru nad Moderem, kam po celých dlouhých čtyřicet let ani nevkročil.
Kdo se mohl nakonec hlásit o bankovky, jejichž počet nesouhlasil a které nebyly v náprsní tobolce, nýbrž ve žluté obálce obtočené červenou gumičkou?
Počká rok a den, to bude vše! Potom ho sám komisař uvede ve vlastnictví jeho jmění.
Byl si tím tak jist, že se přistihl při myšlence:
"Jen aby dolar mezitím neklesl!"
Á najednou teď ráno ho očekávalo před vystavenými novinami takovéhle zatracené, překvapení! O muži v autu ani.zmínka!
Copak to jen má znamenat?
.Věděl určitě, že se nespletl. Bylo to nanejvýš deset metrů od anglického velvyslanectví.
Chodily tu ženy ve světlých šatech, chůvy tu "vodily hezky oblečené děti na procházku.
Copak se jen s tím autem mohlo stát?

16
 

mouchu, která se tvrdošíjně pokoušela usadit se mu na nose. V žádném případě však se neprobudí dřív než v poledne, protože službu nastupuje ve dvě hodiny.
123456789

Zamířil si to ke třídě Královniny aleje, kde obešel zelené záhony, a tam ho čekalo toho dne další mrzuté překvapení. Byl přesvědčen, stejně jako o autu, že snadno pozná místo, kde zahrabal náprsní tašku.
Městský zahradník tu právě postřikoval trávník a Myška musel proto jít a tvářit se lhoptejně.
A jak tak šel, počala se mu tvář kabonit. Najednou se tu nevyznal! V ranním slunci vypadalo místo docela jinak. Hledal plynovou lucernu, kterou si zapamatoval jako výchozí bod, a najednou shledal, že tu jsou lucerny tři, všechny najedno brdo a každá stála před záhonem tulipánů, jenže různých barev. Byl tam záhon tulipánů žlutých, záhon červených a záhon fialových.
Jenomže on se v noei o barvu nestaral. Zdálo se mu jen, že to žluté tulipány nebyly. Červené a fialové mají však potmě stejnou barvu...
A ještě něco mu dělalo starost; tulipány začínaly vadnout a věděl, že je budou záhy vyměňovat; přivezou na vozících jiné květiny, které vysází místo tulipánů.
Pomyslil si, že udělá dobře, když se dobelhá až k zahradníkovi.
"Nevypadají, že by jim déšť dnes v noci nějak obzvlášť prospěl, co?"
"Na tu krátkou dobu, co tu ještě budou..." "Budou je dnes vyniěňovát?" "Zítra ráno..."
V té době policejní komisař ze čtvrti Opera pročítal noční zprávy, četl právě o nálezu učiněném naproti Maximu, o žluté obálce obsahující...
"Předat do oddělení Nálezy..." řekl tajemníkovi, který připevnil na obálku malý lísteček.
 j
"Je to v každém případě nějaký poctivec...," poznamenal  isař a pohleděl přitom žádostivě na obálku naditou bankovi.
"Kdo je to ten Mossel... Mossel..., jakpak dál?" "Mosselbach... Je to Alsasan, který už nevím jak dlouho provozuje tuláctví. Zdá se, že to je bývalý profesor zpěvu a hry na harmonium..."
"í 
komisař	_._ _ -..",_. v
kami.
Inspektor Lognon mezitím vyspával ve čtvrtém patře jednoho činžáku na náměstí Constantina Pecqueura, zatímco jeho žena v kuchyni loupala zelený hrášek.
Občas se ve spánku zachmuřil a pokoušel se rukou odehnat
18
"Je  to  V  každém   nřír.S  "z:i'

Kapitola druhá Podobizna   v   b u ř i n C C
Myšku náhle probudil pocit jistoty, že se mu to, přestože spal, nezdálo. Současně s tou jistotou a ve chvíli, kdy otevřel oči, poznal podle celkového nepříjemného rozpoložení, že včera večer vypil příliš mnoho červeného vína.
Co se dalo dělat? Patřilo mu to! S námahou se posadil na
dřevěnou pelest, chvíli pozoroval mladíka, který spal vedle
s otevřenou pusou, pokoušel se rozpoznat skrz mříž ženy v kleci
naproti.	.
Zápach mu nevadil; byl na něj zvyklý. Bylo asi šest hodin ráno, protože sluneční paprsek, který do šedi strážnice pronikal okénkem u stropu, připomněl Myškoví obraz Nanebevstoupení Panny Marie visící na hlavním oltáři v Bischwilleru.
Podrbal se jako každého rána na nohou a čím víc na to myslel, tím víc nabýval jistoty, že osoba, kterou viděl ve spánku, byl skutečný inspektor Lognon.
V tom daném okamžiku tomu nevěřil. Ale když se to tak vezme, copak nežil už čtyřiadvacet hodin v tak důvěrném styku s představou inspektora Kakabuse, že by na tom nebylo nic divného, kdyby ho inspektorova kostnatá tvář s hustým obočím přicházela strašit i v noci?
Teď už si Myška dost jasně vzpomíná, že pootevřel líná víčka, že si matně pomyslel, že by měl za každou cenu procitnout, ale nenašel k tomu dost odvahy.
Tu ho napadlo něco jiného. Rozhlédl se, a když zjistil, že mu zmizel klobouk, zamračil se.
Patří mu to! Tohle všechno si zavinil sám! Nebylo to jen vinou červeného vína!
Tak jako se mu to stávalo pokaždé, když se chystal udělat nějakou hloupost, také večer předtím měl asi kolem páté nebo šesté neblahé tušení a jako vždycky na ně nedbal, protože se samozřejmě domníval, zeje moc chytrý!

Jak vlastně nabyl té jistoty, že se jím Lognon aktivně zabývá? Těžko říct. To jsou věci, které se cítí. Kolem poledne například, když konečně našel na třídě Královniny aleje tobolku pod tulipány, věděl určitě, že ho nikdo neviděl. Lognon nebyl ještě v té době na obchůzce.
Myška jen taktak odolal pokušení, aby si nevzal malou stofrankovku. To nesměl! Na to byl příliš známou firmou. Sotva by bankovku rozměnil, už by o tom v osmém i v devátém okrese mezi Vítězným obloukem, Operou a Montmartreským předměstím věděli.
Jako neprojde nepozorován po ulici filmový herec, tak tím spíš člověk jako Myška! Každý policajt ve čtvrti, kde se pohyboval, ho zná. Znaly ho rovněž všechny lehké holky a vůbec všechno, co mělo co dělat s policií. Když se potkali, zdravili se. Večer, když Myška přišel na strážnici, byl tam vždycky nějaký policista, který prohodil:
"Copak jsi to prováděl dnes ve tři hodiny na rohu Balzacovy
ulice?"	.
Nevzal si těch sto franků! Jednal až do této chvíle opatrně a musí tak jednat dál. Vyňal z tobolky jen tu malou fotografii a na její rub si tužkou napsal jméno, které bylo na obálce: SIR ARCHIBALD LANDSBURRY.
Počasí bylo zářivé. Stařík by se byl mohl prospat na břehu Seiny ukolébán supěním jeřábu, který tu skládal,stavební kámen, ale neudělal to. .
Vzal z tobolky také ty tři červené lístky, nebyly 'to vstupenky do kina, nýbrž do lunaparku.
Kráčel belhavě, tvářil se jakoby nic, zatím však úporně pře
mýšlel. Nejdřív se musí zbavit tobolky. Chtěl ji hodit do Seiny.
Nenašel k tomu odvahu. Přišlo mu najednou líto zbavit se tak
nadobro pětisetdolarové, stodolarové a několika menších ban
kovek francouzských.	• _
Kdyby šiji však ponechal, vystavoval se nebezpečí, že prvního náhodně potkaného strážníka, třeba toho, kterého vidí právě teď na rohu Marbeufovy ulice, by mohlo napadnout dovést ho na strážnici jen tak ze zvyku a tam ho rovněž ze zvyku prošacovat.
A což kdyby tobolku ukryl někde ha staveništi?
Tu náhle jel kolem starý autokar a Myška dostal nápad. Na jeho schůdcích stál nějaký muž a křičel do tlampače:
"Longchamps, dva franky! Longchamps...!"
Až doposud šlo všechno hladce. Myška nasedl do autokaru,

který dobře znal, protože se někdy stávalo, že pro něho měli na dostihové dráze nějakou práci. Sedl si až dozadu a nejdřív se přesvědčil, že ošoupaná moleskinová sedadla nejsou snímatelná. Vsunul pak tobolku hluboko mezi sedadlo a opěradlo a hned nato, aby neztrácel čas, vystoupil u Maillotské brány naproti lunaparku.
Byl tak opatrný, že než tam vešel, zastrčil si podobenku za koženou podšívku své buřinky a potom teprve rozpředl přátelský rozhovor s mužem u vchodu, který byl navlečen do nádherné červené uniformy.
To nebylo nebezpečné. Ani to, že mu ukázal lístky, a ani když se ho nevinně zeptal:
"Jsou ještě platné?"
"Copak nevidíte, že jich už bylo použito?"
"Kdypak?"
Dozvěděl se, že vstupenek bylo použito včera, tedy 23. června, několik hodin před příhodou s autem. A ještě něco: jedna z těch vstupenek byla poloviční, tedy vstupenka pro dítě do šesti let.
V tu dobu právě inspektor Lognon nastupoval službu. Myška to věděl. A když potom o něco později vystoupil na Elysejských polích, měl docela jasný pocit, že se něco děje.
Zase ta jeho pověstná intuice, které ke své škodě nedbal. Nemohl by přesně říct, co tu nebylo v pořádku. Jeden strážník například, když šel kolem něho, se prudce otočil a jiného zas spatřil v jedné hodině dvakrát v jisté vzdálenosti od strážnice.
Teď, když to pochopil, bylo už pozdě. Věděl, jak se to dělá. Lognon, který konal službu jen v devátém okrese, neměl co pohledávat v osmém, ale mohl vždycky po sousedsku zajít za svými kolegy a říct jim:
"Jen tak mimochodem... Nepokusili byste se vysledovat, co dělá a kudy chodí Myška... ?"
Takže když všichni strážníci ve čtvrti dostali takový příkaz, mohlo se na minutu přesně vědět, co kdy dělal!
V devět hodin otvíral dvířka aut u vchodu jednoho biografu na Elysejských polích, kde byla slavnostní premiéra. Vykoledoval tam dvanáct franků a celé je propil; dva litry vína s deseti deky salámu a chlebem po libosti.
Potom, aby se vyhnul Lognonovi, se rozhodl, že nepůjde spát do Opery, nýbrž do Velkého paláce. Pohodlí bylo na obou místech stejné; stejná byla i atmosféra. Byl stejně populární tady i tam.

20
21
 

Zahrál tedy svou obvyklou komedii s tím větší vervou, že tam byla dost hezká mladá žena. Ztratil se jí pejsek a právě popisovala strážmistrovi, jak vypadal. Jeden strážník mezitím ohmatal starcovi kapsy, poručil mu, aby si svlékl sako, které tak mohl lépe prošacovat, a Myška, aby mladou ženu pobavil a rozesmál, předstíral, že si svléká i kalhoty; ukázal se ve spodkách až po kolena.
Lognon na něho tedy přece jen vyzrál! Dobře mu tak! Inspektor sem přišel během noci. Řekli mu, že v Myškových šatech nic nenalezli, a tak připadl na klobouk.
Myška měl žízeň, dobrých pět minut proto rámusil, až mu přišli otevřít. Denní směna vystřídala už směnu noční.
"Rád bych, abyste mi vrátili klobouk..." bručel.
Nevěděli, o co jde. Hledalo se. Klobouk nalezli za psacím stolem. Myška si ho nasadil a šel. Sejmul ho teprve až na břehu Seiny, podobenka byla na svém místě, všiml si však, že v ní byla malá dírka po špendlíku.
Znamenalo to, že Lognon dal pořídit fotokopii.
Napříště si tedy budou vyřizovat účty oni dva mezi sebou. Myška znal Lognona jako své boty.
I když by inspektor něco vypátral, po administrativní stránce se ho to netýkalo. Podléhal městské policii. Dohlížel na veřejnou mravnost v devátém okrese a nikde jinde, měl především za úkol zabraňovat tajné prostituci.
Když náhodou objevil nějaký zločin, omezovala se jeho úloha pouze na to, že to oznámil svým představeným, a ti to pak předali kriminální policii.
Jenomže, jak Myška tušil, tohle byla osobní záležitost. Lognon neměl starého tuláka rád. Nenáviděl fantasty a nesnášel dobře legraci. Ten den, kdy se dověděl, že mu Alsasan dal přezdívku inspektor Kakabus, zesinal a rysy tváře se mu stáhly.
A k tomu navíc to byl umíněnec. Dvanáct let se pachtil, aby dosáhl titulu inspektora, a při zkouškách propadl pokaždé kvůli pravopisu. Třikrát za tu dobu se přihlásil ke konkursu na hodnost strážmistra, potřetí byli nuceni dát mu na vědomí, že jeho pokusy jsou marné, protože mu schází základní vzdělání.
Přitom jim nevadilo, že dokázal odříkat nazpaměť všechny předpisy, a co se služby týkalo, byl přesný a spolehlivý, v ničem neustoupil ani o chlup. Naopak! Dělal víc, než musel! Dělal

lo bez nenávisti, ale také bez laskavého nadšení, jednoduše uznával, že je za to placen!
Myška prožíval ošidný den, hledal svélio inspektora v žhavém slunci, v dusných ulicích, které čpěly po změklém asfaltu.
Dvakrát zaskočil na strážnici v Opeře, kam Lognon často mezi svými pochůzkami zapadl, a nenašel ho tam. Jindy člověk nemohl v určitou hodinu ani paty vytáhnout, aby ho nepotkal, jak se pomalu prochází po Velkých bulvárech a prohlíží si chodce. Tentokrát tu Lognon nebyl! A v novinách ani zmínky o jistém automobilu, ani o jisté osobnosti ve smokingu nebo ve fraku, která přece zemřela předevčírem na Gabrielově třídě násilnou smrtí.
Měl snad uvěřit tomu, že to byl případ tak závažný, že z toho udělali státní tajemství? Zvláštní bylo, že s časovým odstupem mužova tvář v Myškově paměti počala nabývat určitějších rysů.
Nemohl by pořád ještě říct, jestli auto stálo u plynové lucerny. Tenkrát v té chvíli si takových věcí nevšiml, ale začínal si teď vybavovat podrobnosti a obzvlášt se mu Vybavil celkový vzhled neznámého; byl obtloustlý a měl tak světlé vlasy, že by mohl přísahat, že šlo o cizince.
V okamžiku, kdy otevřel dvířka auta musela tobolka ležet muži na kolenou nebo v autě na podlaze1, protože vypadla na chodník sama od sebe. A...
Nikdo by byl neřekl, že Myška úporně přemýšlí. Vykračoval si tím svým trochu směšným způsobem s hlavou nakloněnou ke straně, jak měl ve zvyku, levou nohu vlekl za sebou, a ačkoliv byl duchem zcela jinde, nepřehlédl jediného špačka. To byla věc zvyku.
Co například dokazovalo, že mrtvý, když Alsasan otevřel dvířka, byl ve voze sám?
Hle, kam až ve svých úvahách došel, a zdálo se mu, že "přihořívá", jak říkají děti. Tělo nebylo ještě příliš studené. Nebyl také ještě ztuhlý, byl takový měkký, skoro jakoby zvadlý.
Když se vezme v úvahu, že muž seděl za volantem... Někdo mohl docela klidně být za ním vzadu ve voze... Auto zastavilo před určitou adresou, pročpak ne třeba před anglickým velvyslanectvím, kde toho dne možná pořádali recepci?
V té chvíli se člověk zezadu naklonil, vtáhl paži před svého společníka a vbodl mu do prsou nůž.
Proč právě nůž ? Myška o tom nic nevěděl, ale představoval si v duchu nůž, ani na chvíli mu na mysl nepřišlo, že by to mohl být revolver.

22
23
 

Vrah se asi právě chystal zmocnit se tobolky, když vtom zaslechl Myškový šouravé kroky, takže mu zbyl čas sotva na to, aby se vzadu v autě přikrčil...
Děda se z toho dodatečně zapotil. Dokonce v duchu zkoumal, jestli snad nezaslechl zezadu z auta něčí dech...
Když se Myška vzdálil, vrah přesedl dopředu, ujal se volantu a odjel s vozem jinam, na bezpečnější místo, a možná že teprve tam shledal, že náprsní taška zmizela.
Na kavárenských terasách popíjeli silně napěněné pivo a Myška, proplétaje se mezi nohama hostí, sbíral špačky. Občas zahlédl nějakou dobromyslnou tvář a přesvědčiv se dřív, že nikde na obzoru není žádná uniforma, šel a začal pronášet své obvyklé řečičky.
"Neměl byste náhodou, vzácný pane, zbytečné dva franky, abych si mohl jít vypít džbáneček?"
Zamhouřil přitom uličnicky jedno oko a host ho jen málokdy odmítl.
Bylo osm hodin a Lognon pořád nikde, o trochu později však, ve chvíli, kdy se děda usadil na okraji chodníku nedaleko strážnice v Opeře, aby něčeho pojedl, zahlédl inspektorovy hnědé šaty. Lognon ho zcela jistě také uviděl, ale místo aby ho podle svého zvyku z chodníku odehnal, přidal do kroku, odvrátil dokonce hlavu, jako by nechtěl být poznán.
To Myška sám se musel za ním rozběhnout, což. pro něho nebylo snadné. A jak se k němu blížil, inspektor chůzi tím víc zrychloval, takže Myška byl nucen na něho zavolat:
"Pst...! Pane inspektore...! tak na mě k čertu počkejte...! Musím vám říct, co je nového..."
Lognon se na zavolání rázem zastavil, ukázal mu svou odměřenou tvář, ve které se obočí jevilo nasupenější než jindy. .
"Copak mi chceš říct?"
"Vůbec nic."
"Tak co je tedy?"
Lognon se chystal znovu vykročit.
"Počkejte, pro živého boha...! Chci vám přeci jen něco říct... Ale nesmíte se mnou takhle zacházet..."
Nevěděl, jak do toho! Stáli oba u vchodu pro statisty. Byl klidný večer, obloha byla bonbónově růžová.
"Tak mluv!"  naléhal netrpělivě Lognon.
"Jde o tu paničku..."
Přimhouřil přitom s rozpačitým výrazem oko.
"Poslouchám."

"Víte snad, o kom chci mluvit, že ano?"
"čekám, že mi to řekneš."
"Poslyšte, jste chytřejší než já a není to od vás hezké takhle toho vůči mně zneužívat... Pěkně z ručky do ručky...! Hodlám vám nalít čistého vína... Řekněte mi něco a já vám taky něco řeknu..."
V té chvíli se Myška díval tak nevinně dětsky. Věděl o tom. Dokázal zahrát se svou vrásčitou starou tváří jako umělec.
"Tak mluv...!"	'
"Ne! Vy víte, že když Myška dá jednou slovo... Řekneteli mi jednu informaci, řeknu vám já za to jinou, která může být zas pro vás důležitá..."
"Pojď na strážnici..."
"Raději bych vám to řekl tady. Nehledě k tomu, že na strážnici mě budou poslouchat vaši kolegové a potom byste toho nemohl použít sám..."
Viděl, že Lognon váhá, ale že ho to zároveň láká.
"Copak víš?"
"Řeknu vám to, když mi odpovíte na jednu otázku."
"Tak se ptej."
"Kde bydlí ta ženuška?"
Inspektor bral věc vážně, uvažoval, prohlížel si dědu zkoumavě ze všech stran.
"Jaká ženuška?"
"Vy víte dobře. Uvědomte si, že i já bych dokázal ji najít. Ale nemám takové možnosti jako vy. Podívejte se! Vím moc dobře, že jste oběhl všechny fotografy, kteří vyhotovují tenhle druh podobenek... Umíte si představit, jak dlouho by to trvalo mně s těma mýma starýma nohama...! A to vy ještě můžete požádat kolegy, aby vám pomohli..."
Lognon hleděl jinam, toužil však přesto něco se dovědět.
"Copak ty mi řekneš? Pojďme se raději procházet. Už se po nás ohlížejí..."
"Chcete, abych dělal, jako že vás prosím o almužnu?"
Začal, ale v očích se mu zračila úzkost.
"Můj předobrý pane inspektore, smilujte se nad ubohým člověkem, který marně hledá své ztracené dítě..."
"Co to žvaníš? Je to snad tvoje dcera?"
"To jsem neřekl..."
Ted už jen aby se nedopustil nějakého nesprávného kroku! Ryba, jak je vidět, zabrala! Lognon byl už téměř rozhodnut!
"I žebrák, jako je Myška, může být někdy velmi užitečný...

24
 

Tuším, že jste ji nalezl... Neříkejte, že ne...! Na to jste moc upřímný!"
"Tak mluv ty první."
"To by nebyla správná hra... Ale dávám vám čestné slovo, že vám něco řeknu... Kde bydlí?..."
"Na třídě U Montsouriského parku..."
"Směrem k Belfordskému lvu, anebo směrem k parku?"
"Nedaleko Dareauské ulice... Teď mluv ty! Proč jsi tu podobenku schovával v klobouku? Ve středu večer, když tě na strážnici šacovali, jsi ji neměl... Kdes ji měl?"
"Já ji našel."
Lognon na něho přísně pohleděl, dával mu najevo, že není okamžik vhodný k šaškování.
"Kdo napsal na rubu to jméno?"
"To vy dobře víte, protože znáte moje písmo. Byl jsem to já!"
"Proč?"
"Protože jsem měl tužku..."
"Pojď se mnou na strážnici..."
U vchodu do Opery měl hlídku policista, který je pozoroval, bavil se asi při pomyšlení, co asi svedlo dohromady tuláka a inspektora Kakabuse. Ten si toho všiml a téměř ho to rozzlobilo.
"Tak co, půjdeš?"
"Okamžik... Přísahám, že budu mluvit..."
"Jaks přišel na to jméno?"    ,
"Archibald Landsburry... ?" hláskoval pomalu Myška.
"Kdes to jméno sebral?"
"Četl jsem je na tabulce nějakého auta...," hrál komedii, aby získal čas.
"Kde?"
"Naproti vinárně Royal..."
"Proč sis je napsal?"
"Protože osoba v tom autě mi dala pět franků spropitného... Hodlal jsem se za ni pomodlit..."
"Byl to muž?"
"Ano..."
"Středního věku?"
"Ano... Měl prošedivělé vlasy..."
Myška začínal být neklidný. Vrtalo mu hlavou, proč se inspektor tak důkladně vyptává na to jméno, místo aby se zabýval dívkou z podobenky.
"Kdy to bylo?"
"Včera asi ke čtvrté..."

Jestli tak tím mužem z auta, tím mrtvým z Gabrielovy třídy byl Archibald Landsburry!
"A co ta fotka!"
"Tu jsem našel..."
"Jen tak na ulici? Náhodou?"
"Ne! Na zemi v jednom bistru... ve Washingtonově ulici..."
Myška začal mít doopravdy strach. Už nebylo možno získat čas nějakým šaškováním, Lognon pronášel ledovým hlasem:
"Tak a teď ty. Cos mi chtěl říci?"
Z toho, jak se díval, bylo zjevné, že nebudcli uspokojen, mohlo by to mít pro Myšku vážné následky.
"Chtěl jsem vám říct, že jsem tu dámu z podobizny potkal předevčírem, ano, třiadvacátého odpoledne v lunaparku..."
"A co dál?"
"Nic... Byla tam s malým hochem a s nějakým pánem..."
"Tys je viděl?"
"Ano."
"Jak vypadal ten muž?"
Musel mluvit, aby se sám něco dověděl.
"...blondýn... velmi světlovlasý... ob tloustly..."
Zdálo se, že ta odpověď inspektora uspokojila. Nerozcházela se v ničem s tím, co se on sám dověděl. Pro vlastní uklidnění zabručel:
"Copak jsi dělal v lunaparku?"
"Víte, někdy tam nějaká atrakce potřebuje přiložit ruku k dílu... Stalo se, že jsem tam tloukl na buben a jednou dokonce, když jim scházel muzikant, jsem troubil na roh..."
Na Lognonově tváři, hrubě vytesané jako ze dřeva, se zračila směs usilovného přemýšlení s obavou, aby nebyl napálen, s touhou, aby měl pravdu a došel cíle.
"To je všechno, co víš?"
"Co jiného bych měl vědět?" odvětil Myška s obdivuhodně předstíranou prostotou.
"Zajisté...," zdálo se, že říká druhý.
A přece byl zoufalý, že mu kořist uniká, zdálo se mu pojednou, že není na výši svého poslání, že by stačilo jen málo, jen nějaký slabounký paprsek, který by mu osvětlil to něco, co jen nejasně tušil.
"Co chceš s tou fotografií dělat?"
"A co vy?"
"To je moje věc."
"U mne jde o cit, a proto to je tím spíš moje osobní věc. Ne

27
26
 

budete mi přece zakazovat, abych se zamiloval, to snad ne?"
"Však já se ti dostanu na kobylku...," pohrozil mu inspektor předstíraje, že odchází.
Ještě jednou však se zastavil, aby se pokusil naposledy:
"Jsi pevně rozhodnut?"
"K čemu?"
Bylo marné dál naléhat. Udělá lépe, půjdeli domů a věc pořádně promyslí.
Myška se šel vyspat na strážnici v budově Tržnice. Bylo to na cestě ke třídě U Montsouriského parku. Nebylo tam tak čisto jako na strážnici v Opeře, páchlo to tam zeleninou. Neznal tam nikoho, ale měl štěstí, že padl na dědu, který měl ranec se zbytky jídel a rozdělil se s ním.
V okamžiku, kdy už skoro usínal, zeptal se Myška souseda, který se zaměstnával tím, že si kapesním nožíkem odstraňoval kuří oka:
"Neznáš ty náhodou nějakého Archibalda Landsburryho?"
"Nikdy jsem o něm neslyšel," odvětil mu soused.
Lognon si přečetl jméno na rubu podobenky, otevřel jednoduše telefonní seznam a tam si ověřil, že se nemýlil, že to je skutečně jméno anglického velvyslance v Paříži. Jen jedno nesouhlasilo : na fotografii stálo sir, zatímco velvyslanec byl lordem.
Zjistit osobu vypodobněnou na fotografii bylo nadobyčej snadné. Lognon se dal odpoledne zastoupit kolegou z devátého okresu a zašel si na nábřeží Zlatníků do oddělení pro evidenci obyvatelstva.
Byl rozrušen, protože jeho dávným snem bylo pracovat jednou v této budově, její úřednictvo představovalo v jeho očích policejní aristokracii.
Nepřišel sem za nějakým vysokým funkcionářem, jen za obyčejným fotografem, a teď tu byl nahoře v podkroví ve společnosti hubeného mládence s tváří posetou pihami.
"Inspektor Lognon z devátého okresu... Omlouvám se moc, že vás obtěžuji, nejsem tu jaksi ani řádně služebně..."
Lognon byl v jádře plachý člověk, trpěl především pocitem méněcennosti.
"Chtěl jsem vás poprosit... Dejme tomu, že vám předloží fotografii a požádají vás, abyste zjistil osobu na ní vypodobněnou..."
"Jde o ženu?"
"Ano... Existuje například hodně aparátů, které dělají takové fotografie...?"

"Existovalo jich hodně tak před pěti nebo šesti lety... Teď se užívá přístrojů automatických..."
"Tak tedy co?"
Ano,  tedy co? Neměl by technik nalézt nezbytně řešení?
"Měl byste začít hledáním v kartotéce.: .Člověk nikdy neví..."
To bylo všechno! Fotograf neuměl nic lepšího poradit.
"Kdybyste se dal do obcházení všech pařížských fotografů..." dodal nepřesvědčivě.
To neznal Lognona, ten, kdyby to bylo třeba, by udělal i to. A snad i kdyby to nevedlo k ničemu! Obětoval by na to třeba i svou řádnou dovolenou. Ale dozvěděl by se, co se skrývá za tajemným Myškovým chováním.
A požádal tedy přece jen, docela čirou náhodou, můželi mluvit s inspektorem z mravnostního oddělení, vlastně s kolegou, ale s kolegou z hlavní budovy.
Musel projít jako obyčejný návštěvník nesčetnými dlouhými chodbami. Musel čekat v předpokoji. Musel desetkrát ukázat fotografii, nakonec mu vydali kartu, mohl pak nahlédnout do rejstříku.
"Lučila Boisvinová, narozená v kraji SeineetMarné, služebná u pekaře v Terneské ulici, přistižena, jak poprvé provozuje tajně prostituci dne,..
Přistižena podruhé, potřetí před sedmi lety, bylo jí tehdy osmnáct let.
Pohroužil se do čtení spisu, připomnělo mu to styl jeho vlastních hlášení a dělal si občas poznámky.
Netrvalo dlouho, Lučila Boisvinová byla pokutována a o několik měsíců později v důsledku hlášení jednoho inspektora, který oznámil, že se natrvalo usídlila v bytě domu č. 37 na třídě U Montsouriského parku a že má pravidelné existenční prostředky, přestala být předmětem zvláštního dohledu.
Měla ve skutečnosti přítele, nějakého švýcarského obchodního cestujícího jménem Leroy, který si ji vydržoval.
V pět hodin, zatímco strážníci z osmého okresu dozírali na Myšku, zvonil Lognon u dveří bytu na třídě U Montsouriského parku. Bylo to na straně ulice, která byla vystavena slunci, a tak jakmile vstoupil, byl oslněn jasem bytu s bílými stěnami, barevnými záclonami a nábytkem, který byl tak bezvadně udržován, že vypadal, jako by byl nedávno dodán z obchodu.
Na balkóně si hrál pětiletý chlapec. A Lučila Boisvinová ve

28
 

světlých šatech už ničím nepřipomínala tu nespořádanou holčici z podobizny ani z policejních hlášení, byla to teď vzorná mladá matka, která pletla něco ze zelené vlny.
Když Lognon mlčky vstoupil se svým zakaboněným čelem, polekala se ho a zeptala se:
"Přicházíte od Edgarda?"
Poté, vystrašena hustým nasupeným obočím, které se k ní blížilo, dodala:
"Snad se mu nic nestalo?"
"Myslím, že ne... Nalezl jsem tady nedaleko tuhle fotografii... Rozhodl jsem se, že vám ji odevzdám..."
Nechápala!
"Jak jste mohl poznat, že jsem to já?"
To ho zmátlo, začal vykládat, že bydlí v Dareauské ulici, že šijí už dávno všiml, že myslel, že ta fotografie pro ni má možná cenu.
A ona, přivedena z míry, otáčela v prstech tím kouskem kartónu.
"Přiznejte, že to byl Edgard, co vám řekl..."
Byl jako na trní, protože tu vlastně nebyl úředně. Koukal, aby už byl odtud.
"Nerozumím ničemu z toho ani za mák... Zdá se, že to je ta podobenka, o které tvrdil, že ji bude nosit pořád u sebe... Řekněte mi... Víte určitě, že se mu nic zlého nepřihodilo...?"
Chlapec poslouchal, co povídali. Lučila Boisvinová byla tmavovláska, chlapec však měl do stříbrná světlé vlasy, mléčně bílou pleť.
"Pročpak nepřišel?" šeptala si jen jako pro sebe.
Ten podivný návštěvník ji znepokojoval. Ani ho nevybídla, aby si sedl. Byl tu příjemně vlahý vzduch a Lognon si pomyslil, že by měl taky rád takový světlý byt bez všech těch rozházených krámů jako u něho, bez smítka prachu, byt, který mu tak trochu připomínal přepychovou kliniku.
"Vy jste očekávala pana Leroy?" zeptal se nešikovně.
"Tak vidíte, že ho znáte! Řekněte rychle, co mi vzkazuje..."
"Ujišťuji vás... Našel jsem tu fotografii... v mlékárně mi řekli, kde bydlíte..."
,,Ale jak tedy znáte jméno mého přítele?"
Řekla prostě přítele, bez jakéhokoli falešného studu, bez ohledu, že tu bylo dítě.
"To domovnice..."
"Ach!"

Nevěřila tomu. Nevěděla si však rady, jak ho přimět, aby mluvil, a nechala ho odejít. Vycouval pozpátku, naslouchala, jak sestupuje z třetího patra, nepoužil výtahu, položila fotografii na stůl a hezkou chvíli se na ni plna obav dívala.
V jednu chvíli ji bezděky otočila, přečetla si jméno sira Archibalda Landsburryho a pokrčila rameny, jako by říkala:
"Uvidíme..."
Nikdy v životě to jméno neslyšela a noviny skoro nikdy nečetla.
12145(789
Kapitola třetí Pan   FrederikMiiller  a   Madarka   Dora
Byly to bez nadsázky dvě hodiny hrůzy, ale hrůzy zbavené všeho půvabu a poezie, dvě hodiny, které začaly tím, že se ho zmocnil neklid, který se v tom rozsáhlém salóně měnil pomalu v paniku. Člověk tu musel za každou cenu zůstat nehybně sedět před zrakem sedmi nebo osmi osob, které, jak se zdálo, se tu cítily dobře.
Mockrát za tu dobu se chtěl Lognon užuž zvednout, požádat komorníka o svůj hnědý klobouk, který mu při příchodu odebrali, což přispělo ještě k tomu, že ztratil nadobro jistotu, byl totiž zvyklý čekávat s kloboukem na kolenou.
Sotva na anglické velvyslanectví vstoupil, už toho litoval a toužebné pohlížel okny na svobodné listí stromů na ulici.
V žádném případě neudělal dobře. Bylo tomu tak vždycky, když chtěl udělat něco moc dobře, jak mu žena do omrzení opakovala.
Cítil, že tu podivnou záhadu okolo žluté obálky s dolary musí sám sobě osvětlit a Myškoví dokázat, že policejní inspektor nemusí být vždycky nutně hlupák. Budiž!
Jenomže tentokrát na to šel trochu moc horlivě! Poslat svou vizitku lordu Archibaldovi Landsburrymu! Anglickému velvyslanci ! Vizitku s písmeny, která byla jen napodobeninou písmen rytých a na které stálo "inspektor městské policie".
Do salónu vcházeli návštěvníci, někteří zůstávali stát, jiní usedali, žádný z nich však nečekal déle než dvacet minut.
Když uplynula celá hodina, začal se Lognon úzkostí potit.

Potom se ho začalo zmocňovat podezření, že velvyslanec třeba telefonoval prefektovi, aby si mu na takové nevhodné chování
postěžoval.
Konečně pro něho přišli. Uvedli ho do nádherně zařízené kanceláře, kde mu nějaký přepjatý mladík ukázal na židli.
"Lord Landsburry?" zakoktal Lognon, jehož pohled, jak ztrácel rozvahu, byl čím dál nasupenější. "Jsem jeden z tajemníků..."
"Ale já požádal o rozmluvu s lordem Landsburrym..." Nedokázal by popsat, co se vzápětí nato stalo. Vedli ho dvěma kancelářemi, prošel vyčalouněnými dveřmi a octl se v nezvykle vznešené místnosti před sedící osobností s monoklem.
"Chtěl jsem jen vaši Exelenci požádat zda... zda náhodou nezná tuto osobu..."
A vytasil se s podobiznou Lučily Boisvinové, kterou dal, tak jak byla, asi šestkrát rozmnožit. Neměl k dispozici nic jiného než tu fotografii. Musel jí použít!
Velvyslanec byl tou otázkou tak udiven, že dřív než inspektorovi fotografii vrátil, hezkou chvíli se na ni upřeně díval. "Kdo to má být?" zeptal se konečně.
"Nikdo... Na tom nezáleží... V tom případě, když ji neznáte..."
Odcházel a zapomněl na klobouk. Komorník za ním musel běžet a dát mu ho. Byl pokořen, zdeptán, dopálen, všechno dohromady, a k tomu navíc dostal strach, neboť jeho vizitka zůstala ležet na psacím stole lorda Landsburryho a ten mohl docela dobře dát zatelefonovat na prefekturu.
Ke všemu ještě, sotva překročil práh velvyslanectví a vkročil na chodník, uviděl před sebou trpělivě na lavičce sedícího
Myšku.
Lognon se ani nenamáhal přemýšlením. Přistoupil k chlapíkovi tak energicky, že Myška zvedl loket, jako by měl odrazit
ránu.
"Co tu děláš?"
"Jak vidíte, svačím! A vy? Prozraďte, co říkal Archibald?" Ve dveřích velvyslanectví stál vrátný v uniformě a mohl je
vidět. Lognon se vztekal, protože cítil, že se dal svést k velké
nerozvážnosti.
"Poslyš... My dva si musíme promluvit... Chceš přijít ke mně do bytu dnes večer asi k osmé.,.? Je to číslo devětadvacet,
náměstí..."
"Constantina Pecqueura... Já vím!"

A Myška odcházel, vlekl za sebou levou nohu  a občas se shýbl, aby sebral špačka.
V osm hodin, když u dveří bytu zazněl zvonek, dal Lognon ženě znamení, ta popadla chlapce za ruku, odešla s ním do ložnice a zavřela za sebou dveře. Inspektor šel otevřít a cestou otočil knoflíkem rozhlasového přijímače, který slabounce hrál.
Všechno bylo jakžtakž v pořádku. Povečeřeli záměrně o něco dřív. Na stole ležel chlapcův sešit a otevřená učebnice aritmetiky. Na kredenci byl na míse zbytek švestek.
Myška vstoupil, vypadal nejistě, nevěděl přesně, co ho čeká, a tak zcela náhodně začal zase hrát svou malou komedii, rozhlédl se kolem a slabě hvízdl.
"Víte, že to u vás není vůbec špatné?"
Nejtrapnější bylo, že tu nebylo dost místa. Místnost byla malá. Mezi nábytkem se dalo sotva projít, ale oranžové stínidlo na lampě z duhově zbarveného skla dodávalo pokoji útulnosti.
Lognon zůstal v bačkorách.
"Sedni si!"
A zase ten nepříjemný pocit podobný panice na vyslanectví... Hledal těžko slova, celý poplašený pomyšlením, že se dopouští chyby a že celou situaci třeba ještě víc zkomplikuje.
Zdálo se mu také, že návštěvník je nervózní, dokonce horečnatý, že se v jeho zraku odráží nezvyklá strnulost, jenomže Myškovo dojetí špatně odhadl; ten se tak choval proto, že byl poprvé v životě v bytě policejního inspektora.
"Promluvíme si vážně, co...?" řekl Lognon nacpávaje si dýmku, kterou kouřil jen doma. Nutil se k úsměvu.
"Nalijeme si čistého vína... Co?"
Když takhle stále opakoval co... co... znamenalo to, že si není jist v kramflecích, a tentokrát to opakoval do omrzení.
"Vyložíme karty na stůl? Co...?"
Neviděl, jak se starcovi roztřásly ruce skryté pod třásněmi stolní pokrývky.
Neboť jestliže čtyřiadvacátého, pětadvacátého i šestadvacátého června ráno nebylo v ranních novinách o autu a o zavražděném ještě ani zmínky, teď sotva před hodinou si Myška v jednom večerníku přečetl:
33

ZÁHADNÉ ZMIZENÍ ŠVÝCARSKÉHO PENĚZNlKA V PAŘÍŽI
Policii bylo pravé sdíleno, že vyz.no.mna osobnost finančního světa, pan Edgarď Loěm z Basileje, tajemní zmizel.
Edgara Loěm, president švýcarského finančního koncernu známého pod jménem Basilejská skupina, jezdíval často do různých evropských velkomíst, zejména do Paříže.
Pronajal si z toho důvodu v hotelu Castiglione na rohu Vendómského namésti nastálo apartmá, kde s ním bydlel zároveň jeho zplnomocněnec pro francouzskou oblast pan Frederik Můller.
Připomínáme jednu dost důležitou podrobnost; pan Loěm, kdykoliv přijel do našeho místa, si najímal v jedné garáži nedaleko Vítizného oblouku velikou limuzínu a míval ve zvyku sám ji řídit.
Třiadvacátého června asi v osm hodin večer odjel v tomto voze z Vendómského namésti, soudí se, jelikož byl ve večerním úboru, že jel pravdépodobné na nijaký večírek.
Je nutno poznamenat, že pan Loěm, známý pouze v úzkém okruhu společnosti finančníků, byl muž velice nenápadný; jeho společenský život byl omezen na nejnutnější minimum.
Kam jel toho večera? Svému splnomocninci panu Miillerovi to opomněl říci. Zůstává faktem,  nazítří se do hotelu Castiglione nevrátil. A až do dnešního večera, to je do šestadvacátého června, není o ním zpráv.
Pan Můller se až do poslední chvíle domníval, že penížník odjel, jak se častéji stávalo, aniž koho upozornil, do Bruselu nebo do Amsterodamu. Ale telefonické dotahy na různých místech jen potvrzují předpoklad, Že pane Loěmova nepřítomnost není dobrovolná.
Najmuté auto, které garáž nedávno koupila od jistého průmyslníka Z kraje SeineetOise, nese dosud svou starou evidenční značku: T.A. 5-6713. Je to šestisedadlová limuzína s temní modrou karosérií.
Co se pana Loema týče, je menší postavy, výrazné svítlovlasý; mluví francouzsky s nepatrným přízvukem a má sklon k mírné korpulentnosti.
Podle pana Frederika Mullera nemel ve zvyku nosit u sebe vetší obnosy.
Vyšetřováním byl povéřen inspektor Lucas od kriminální policie.
Ještě hodinu předtím, než si tu zprávu přečetl, byl by dal Myška nevímco za to, aby už netápal, aby se konečně dověděl, kdo to byl ta "jeho" mrtvola. Těšil se na shledání s inspektorem v jeho bytě jako na velký svátek a vesele si to belhal nahoru k Montmartru.
Ale v jedné trafice na náměstí Clichy zahlédl noviny, přečetl si

je a od té chvíle se marně pokoušel, aby nabyl zase svou dobrou náladu.
"Cigaretu?" nabídl mu Lognon nevrlým tónem.
"Beze všeho..."
Paní Lognonová ukládala vedle v pokoji chlapce ke spánku. V patře nad nimi bylo slyšet kroky nájemníků. Lognonovi chvíli trvalo, než dodal své tváři patřičné rozšafnosti, než se mu podařilo dívat se dostatečně přísně, teprve potom upřel na tuláka zrak.
"Chceš kápnout božskou, co?"
Opět to nešťastné co, které ho zrazovalo.
"Poslyš... Ty mě znáš... Ty víš, že tě nepustím dřív, dokud se ti nedostanu na kobylku..."
"Znám vás," připouštěl Myška.
"Někteří moji kolegové, být na mém místě, by na to šli docela jinak."
Děda se pousmál. Výhružky na něho neplatily. Věděl, na co jeho hostitel naráží, že by ho mohl pro jakýkoli vymyšlený nebo nevymýšleny přestupek dát zavřít. Proti tulákovi se vždycky něco najde.
Lognonová dýmka byla špatně vyčištěna, protože vyluzovala slabý nepříjemný zvuk, ale byl na to asi zvyklý, nevadilo mu to.
"Taky ti neříkám, že kdybys měl něco na svědomí, že bych to mohl zařídit, aby ti dali pokoj. To nemám ve zvyku..."
Tak tohle bylo pravda. Byl to z gruntu čestný člověk, v jádře to byl dokonce dobrák od kosti.
Chtěl.jejiom vědět!
"Odpovídej upřímně! To je to nejlepší, co můžeš udělat..."
"Odpovídat komu?" řekl Myška s předstíranou prostoduchostí.
"Mně!"
"Promiňte! Mám odpovídat inspektorovi Lognonovi z devátého okresu, nebo panu Josefu Lognonovi z čísla dvacetdevět na náměstí Constantina Pecqueura? Tohle bych rád věděl..."
Lognon si uvědomoval, že udělal chybu, když pozval staříka k sobě do bytu.
"Odpovídej, komu chceš... Nejdřív mi řekni, jak znáš tu ženu..."
"Lucilu Boisvinovou?" pronesl klidné Myška.
"Tak vidíš, že ji znáš!"
"Tak jako vy... A teprve krátce... Vy jste byl tak laskav a řekl li včera večer, že bydlí na třídě U Montsouriského parku. Dnes
mi

35
34
 

ráno jsem tam byl, posadil jsem se vedle ní na lavičku a zatímco si chlapec v parku..."
"Mluvil jsi s ní?"
"Na lavičce ne... To se nesluší, oslovovat ženu na ulici... Počkal jsem, až si na Orleánské třídě nakoupí a vrátí se domů... Dokonce vím, že koupila dvě skopové kotletky..."
"Tys šel za ní do bytu?"
"Abych jí tak jako vy vrátil podobenku...! Dívala se na mne ustrašeně, potom šla pro tu druhou, docela stejnou, která ležela na krbu. Byla z toho celá pryč..."
"Co ti řekla?"
"Ptala se mě, známli pana Leroy... Celičká se chvěla... Jednu chvíli jsem už čekal, že se rozpláče... Já sejí upřímně přiznal, že jsem o panu Leroy nikdy neslyšel, ale že na rubu podobizny je napsáno nějaké jméno... Však vy víte jaké, co? Arcnibald..."
"A co bylo dál?"
"To je všechno! Koukal jsem co nejdřív vy máznout... Venku mne napadlo, že bych mohl v telefonním seznamu vyhledat Archibalda Landsburryho... Jenomže já nemám na vyslanectví přístup... Copak vám řekl náš Archibald?"
"Nic."
To pronesl Lognon neuváženě. Však se hned nato opravil a dodal:
"Do toho ti nic není."
"Tak vidíte, jaký jste! Já vám tady říkám upřímně všechno jako člověk, který nemá co skrývat... Poslechněte, u vás je ale po čertech horko..."
A setřel si rukávem s čela pot. Hned nato se zvedl.
"Jak vidíte, už si nemáme co říct..."
"Mosselbachu!" zasyčel Lognon, který použil tohoto jména poprvé.
"No co?"
"Doznej pravdu...!"
"Jakou pravdu?"
"Jak to je s témi dolary a s tou fotografií...?"
"Mám začít zase od začátku? Tak podívejte! Bylo to ve středu a já šel na polévku na loď Armády spásy, protože středa je můj den. Pršelo a..."
"Na tohle se tě neptám."
Myška totiž lhal! Lognon to cítil. Cítil to od prvního dne, od toho šaškovského Myšková příchodu na strážnici v Opeře. Cítil to i z toho tak přesně udávaného času i místa až po toho

portýra u Maxima, až po Leu a tu historku se čtyřmi franky na taxíka...!
"Když_ tedy myslíte, tak si budu vymýšlet... Od toho jsem umělec. Řekněme, že jsem bankovky ukradl nějakému ožralému hostovi..."
"To stačí! Tak dost!"
Bylo lépe nepokračovat. Lognon byl s to provést nějakou hloupost, šel ke dveřím a otevřel je.
"Však ještě uvidíme," zasyčel zlověstně.
"Jestli jste mne pozval jen pro tohle...! Přesto vám říkám na shledanou... Kdybyste mě ještě potřeboval, najdete mě od půlnoci na strážnici..."
A když Myška sestupoval ze čtvrtého patra, pobrukoval si:
"Loěm... Loěm... Jmenoval se Loěm..."
A co na tom? Když se to tak vezme, co by rnu to mohlo konečně udělat?
Na druhý den v poledne odcházel Lognon z kanceláře divizního komisaře s lehčím svědomím. Ulevilo se mu. Takhle to bylo lépe! Komisař ho ostatně ani s velkou pozorností nevyslechl, udělal jen několikrát Hm...! Hm...! a nakonec prohlásil:
"Hoďte mi to na papír... Udělám o tom pro každý případ hlášení... Ale jakmile tu není žaloba..."
Měl v úmyslu napsat hlášení v kanceláři, začal čtyřikrát až pětkrát, ale vždycky po několika řádcích ustal, nedařilo se mu to. A tak se nakonec sebral a šel to napsat domů.
Bylo to setsakramentsky těžké! Když o tom mluvil, tak se mu ještě jakžtakž dařilo své podezření vyjádřit přinejmenším tak, aby vypadalo pravděpodobné. Ale když psal, zvrhávalo se to v tlachání.
u Jc jisto, že Myškovo chování, kterého už znám deset let..."
"...Z faktu, že ukryl fotografii pod koženou podšívku klobouku, vyplývá..."
"...Je nad slunce jasnější, že kdyby byl někdo ztratil třiadvacátého června tak velký obnos, byl by se o něj už dávno přihlásil..."
Přečetl hlášení ženě, které nebylo dobře, takže ho sotva poslouchala.
"Copak si ty o tom myslíš?"
"Myslím si, že bys neměl takové osoby zvát do bytu... Člověk nikdy neví..."
Když však hlášení konečně leželo na psacím stole divizního

37
 

komisaře, pocítil úlevu. Umínil si, aby přišel na jiné myšlenky, že obejde dnes v noci větší rajón, zkontroluje sebenepatrnější zapadlé kouty, a zapřísáhl se, aby jistěji unikl pokušení, že se Myškoví, pokud to půjde, vyhne.
DRAMATICKÝ OBRAT V PŘÍPADE ŠVÝCARSKÉHO PENĚŽNÍ KA
Mladá Madarka obviňuje Frederika Miillera, Že zabil svého šéfa.
Včera večer jsme oznámili, že třiadvacátého června zmizel švýcarský finančník Edgard Loem, který odešel z hotelu Castiglione kolem osmé na nijaký večírek. Připomeňme si, že to byl Frederik Miiller, zplnomocněnec zmizelého pro Francii, který první sdélil policii své obavy.
Dnes ráno se do hotelu Castiglione dostavil komisař Lucas z kriminální policie, aby si tu opatřil informace potřebné k vyšetřování.
Ačkoliv se hotel Castiglione nalézá na rohu ulice téhož jména a Vendómského namésti, není to nijak nápadně přepychový hotel. V přízemí mezi výkladními skříněmi kožešníka a jednoho slavného obchodníka s obrazy jsou prosté otáčivé dveře, vchod do hotelu.
Prostředí je přísné a trochu omšelé. Schodiště s bronzovými ozdobami a rudými koberci vede do prvního patra, kde jsou salóny a kanceláře.
Klientela hotelu se skládá především ze stálých hostí, ponejvíce z obchodníků cizích národností, kteří dávají přednost klidu před nápadným přepychem.
Správce, který je v podniku zaměstnán už čtyřicet let, nám pana Loema dost přesně vylíčil. Je to podle jeho vlastních slov ten nejprostší a nejskromnější člověk.
Dodal:
"- - ti, kdo by ho neznali, by ho mohli pokládat za nějakého úředníka nebo bankovního pokladníka. Oblékal se skoro stále do šedého, byla to jeho oblíbená barva. Protože obývá u nás vždycky totéž apartmá, • dal je rovněž šedě vyčalounit..."
Neměl svou vlastní kancelář. Užíval kanceláře v bytě pana Miillera, který byl s jeho bytem spojen. V zásadě tu pan Loem nebyl pro nikoho a na telefony neodpovídal. Ty přijímal pan Miiller. Ten Často návštěvníka na okamžik opouštěl a odcházel do sousedního pokoje poradit se se svým představeným.
A když jsme položili správci hotelu jistou nediskrétní otázku, s výkřikem se ohradil:
",eny, ten? Nikdy pane! Ani ženy, ani alkohol, ani tabák..."
Nakonec ještě k dokreslení portrétu tajemné zmizelého připojujeme tuto indikaci:

"Ne! Nemůže se říci, že příliš pracoval. Všechny listiny se nalézaly v pokladní u pana Miillera. Trávil například často celé hodiny nad svou sbírkou poštovních známek."
Vrafme se teď k dramatickému obratu dnešního rána. Komisař Lucas, známý svou diskrétností, strávil asi hodinu v rozhovoru spaném Mullerem, ale z toho, co si ti dva řekli, k nám nic neproniklo.
Bylo nás několik žurnalistů v hotelovém salóně, když tu ze zdviže jedoucí z patra nad námi vystoupila nevšedně elegantní žena.
Upoutala na sebe ihned pozornost nejen svým kostýmem ze světlého hedvábí a svými vlasy mahagonové barvy, ale také tím, že byla nadmíru rozrušena. Jsem přesvědčen, že v nás rozeznala lidi od tisku, neboí k nám bez zaváháni zamířila.
"Je pořád tam?" zeptala se ukazujíc na Miillerovy dveře.
Poté, aniž čekala na odpověd, zavolala na kolemjdoucího správce.
"Heřmane! Dejte mi sem ihned přinést koktají..."
"Růžový, slečno Doro?"
Byla to Rumunka? Nebo Madarka? Chvíli jsme se potichu dohadovali, s jakým to přízvukem mluví. Mezitím chodila semtam po hale nervózně zapichujíc vysoké podpatky do rudého koberce. Nato vypila jedním douškem obsah sklenice, kterou jí Heřman přinesl na podnose.
Měl jsem ještě čas si povšimnout, že ředitel i hlavní recepční se zdáli být její nervozitou zneklidněni a tiše si o tom vykládali.
Vtom se však otevřely dveře. První vyšel komisař a za ním hubený muž s vlasy rozdělenými pěšinkou.
Sympatický komisař Lucas neměl ani čas stisknout Mullerem mu podávanou ruku, neboí mladá žena mezi ně vstoupila a kategorickým hlasem prohlásila: .
"To on zabil Edgar dá!"
Neumíte si představit ten poprask ! Slečna Dora však přesto neobyčejně rozčileně pokračovala prokládajíc občas svou řeč cizími výrazy:
"Ne, nezbláznila jsem se, jak se vám bude pokoušet namluvit..." A když komisař o několik kroků ucouvl, vykřikovala tím hlasitěji. "Ti pánové od novin si mohou pěkně všechno vyslechnout... Říkám, že Miiller zabil Edgarda... Předstírá asi, že ho od třiadvacátého od osmi hodin večer neviděl... Já tady prohlašuji, že odjeli v autu spolu... Správce vám také potvrdí, že toho rána měli dlouhý rozhovor a že Loem, ačkoliv se to nikdy nestávalo, mluvil zvýšeným hlasem..."
Tentokrát se komisaři podařilo vtáhnout ji do salónu, jehož dveře se za nimi zavřely. Měl tam asi telefonický rozhovor s kriminální policií, nebof za půl hodiny se dostavil do hotelu vyšetřující soudce se zapisovatelem a dveře salónu za nimi nanovo zapadly.
Krátce nato zavolali správce hotelu Heřmana, zůstal tam pouhých

39
 

několik minut a odmítl tisku cokoli sdělit, rozhovor mezi finančníkem a jeho Zplnomocnéncem však nepopřel ani nepotvrdil.
Ačkoliv nemáme právo prozradit pramen našich informací, můžeme už. teď prohlásit, Le slečna Dora, mladá Madarka, pocházející ze skvělé budapešťské rodiny advokáta, čímž jsme zavázáni o jejím jméně pomlčet, bydlí už déle než rok v hotelu Castiglione a celou tu dobu se stýkala s Frederikem Mullerem.
I když zaměstnanci tohoto tichého podniku zachovávají diskrétnost, domníváme se, že můžeme předem říci, že byla Mullerovou milenkou a kromě jiného jsme zjistili i to, že on platil všechny účty jejích dodavatelů.
Co se výsledků konfrontace týče, jsme bohužel omezeni jen na svoje domněnky. Komisař Lucas s vyšetřujícím soudcem odjeli v poledne taxíkem a odmítli nám cokoli sdělit.
Slečna Dora proběhla halou a vystoupila nedbajíc zdviže do svého bytu nahoře, kde se uzamkla. Mullera, kterého nezatkli, asi jen požádali, aby zůstal v hotelu a byl policii kdykoli k dispozici. Když jsme záhy odpoledne odcházeli, zahlédli jsme každopádně před hotelem nenápadnou postavu jednoho inspektora od kriminálky.
"Co tady děláš?"
"Jak vidíte, pane strážníku. Zhola nic. A vy?"
"Tak koukej zmizet..."
Myška s výrazem nepochopeného člověka pokrčil rameny. Kdyby to bylo v osmém nebo v devátém okrese, tak by s ním takovým tónem nikdy nemluvili. Především by se nikdy tak hloupě neptali.
Ale víme proč? Vendómské náměstí patří do druhého okresu a Myška, známý od Vítězného oblouku k Opeře, byl vně svého panství jen bídným anonymem.
Byla ten den sobota? Pravděpodobně ano, protože všude bylo plno autokarů. V jednu hodinu se u Vendómského sloupu zastavily tři, plné Angličanů, kteří si koupili sobotní okružní jízdenky opravňující k prohlídce všech pařížských památek.
Slunce svítilo o sto šest! Noviny uveřejňovaly snímky seinských břehů, na kterých bylo vidět lidi v koupacích úborech jako na pláži, s titulkem: Pařížská vedra.
Po Lognonovi ani vidu, ani slechu! Také včera večer ho nebylo nikde vidět, ačkoliv Myška zcela záměrně spal na stanici v Opeře. A nevidět inspektora Kakabuse vůbec bylo stejně znepokojující, jako ho vídat příliš často.
Edgard Loěm... Miiller... slečna Dora... Myška znal článek

nazpaměť. Byl ze všech nejlepší, přečetl si totiž i všechny ostatní noviny a navzájem je porovnal.
Byl by chtěl především vidět Mullera s jeho pěšinkou, Múller však nevycházel, a kromě toho tam hlídkoval inspektor od kriminálky. Procházeli se tam také dva fotografové, předstírající, že se zajímají tu o kožešinu, tu o obrazy obchodníka na rohu.
Myška přece jen vybral u autokarů tři franky a několik iiincí v hodnotě jednoho penny. Musel se však na delší dobu odklidit, protože strážník, který jeho činnost zdálky pozoroval, sem už mířil velkými kroky.
Kdyby tak mohl být na místě kohokoli z nich! Třeba na místě Lognona, který se mohl klidně vypravit na anglické velvyslanectví a zblízka si prohlédnout pověstného Archibalda! Nebo být na místě komisaře Lucase, co vyslýchal Mullera a slečnu Doru a mohl se libovolně šťárat v peněžníkových papírech! Být třeba na místě novinářů, kteří měli do hotelu volný přístup a mohli se vyptávat personálu...
A on chudák ani nemohl jít a vzít si trochu peněz z tobolky, která se projížděla v této chvíli směrem k dostihové dráze v Longchamps zastrčena mezi sedadlem a opěradlem.
Nemohl si ani vzít z tobolky obálku, kterou si k vlastní škodě dost pozorně neprohlédl, protože tím by mnoho riskoval.
... sir Archibald Landsburry...
Co ten měl co dělat s tímhle případem? A pročpak sir namísto lord? A proč se "jeho" mrtvola nalézala pár kroků od anglického velvyslanectví ?
Když uviděl, jak k němu strážník míří dlouhými kroky už po čtvrté, odklidil se raději nadobro. Bylo to protivné, nemít ani chvilku klid. Měl skoro chuť všeho nechat, o nic se dál nestarat, protože za rok stejně dostane svých sto padesát tisíc franků, jestliže ovšem do té doby dolar neklesne, a bude si moci koupit starou opuštěnou faru.
Jenomže místo aby se šel osvěžit někam do stínu seinského nábřeží, přešel most Umění a za čtvrt hodiny byl na Saintgermainském bulváru!
Došel až k soše Belfortského lva a v hlavě se mu nepřestávala převalovat jedna utkvělá myšlenka. Přemýšlel o třech vstupenkách do lunaparku a o jednom slově, které zaslechl ráno, když seděl v Montsouriském parku vedle Lučily Boisvinové.
Hošík se jednu chvíli trochu vzdálil a zmizel za keři. Zavolala na něho klidným hlasem, neustala v pletení, ani se nerozhlédla, řekla jen jako pečlivá matka, zvyklá svolávat své potomstvo:

41
40
 

,
"Edgarde!"
Nevěnoval tomu ráno pozornost. Ale od chvíle, kdy si přečetl noviny, z kterých se dověděl, že Loěm se jmenoval rovněž Edgard.
Lognon musel tedy taky vědět, že se dítě jmenuje Edgard. Lognon četl přece taky noviny...
Bude muset vykoumat, jak na to! Jen aby to chytil za správný konec!
Nebyla to smůla, když při vší své opatrnosti...
Stařík teď kráčel po stinné straně třídy U Montsouriského parku. Měl sto chutí jít se něčeho napít, ale netroufal si ze strachu, že by mohl každou chvíli potkat Lognona a byl by pak vůči němu alkoholem oslabený.
Ale i bez Lognona by mohl on, Myška, sám na něco přijít...
Odpolední noviny samozřejmě neuveřejnily Loěmovu fotografii. Otisknou ji však nazítří!
Fotografie lidí, kteří jsou nezvěstní, se většinou vždycky zveřejňují, zvlášť když se to stane za tak tajemných okolností a když jde navíc o význačného finančníka...
Lučila Boisvinová by poznala svého obchodního cestujícího, což nebyl nikdo jiný než ten taškář Loém.
A co potom... ?
Potom by byl Myška i při vší své mazanosti na mou věru v koncích. Na tohle všechno myslel! To proto si odříkal byť jedinou kapičku aperitivu, sebemenší skleničku červeného vína.
Před týdnem by mu to bylo nevadilo. Ale když člověk je takřka majitelem dnes opuštěné fary v Bischwilleru nad Moderem, kde ho spousta lidí zná a kde bude osobností...
123456789
Kapitola čtvrtá Skromné   účty   velkého   finančníka
Bylo to v neděli 27. června v pět hodin odpoledne, kdy komisař Lucas otevřel znenadání a s prudkostí prozrazující, že se zlobí, dveře apartmá, jediným pohledem přehlédl tu část haly, kde se zdržovali žurnalisté, a zatímco smích ustával, pronesl pověstnou větu:
"Zdá se, pánové, že zapomínáte, že v tomhle případu je bezpochyby jeden mrtvý...!"

Mezitímco mluvil, utkvěl jeho zrak na Myškoví, který si pyšně vykračoval uprostřed skupiny a který v té chvíli, jak se chtěl přikrčit a ztratit se pokud možno v hloučku, vyhlížel pojednou, jako by se rozplýval.
Komisař, který držel ruku na klice dveří, za nimiž bylo vidět salón Edgarda Loěma, už se tam chtěl vrátit, ale pojednou si to rozmyslel, zavolal k sobě kývnutím hlavy inspektora, hlídkujícího v hale, a řekl mu pár slov, očima označuje starého tuláka. Podle pohybů rtů se dalo uhodnout, co říká:
"Co tady chce tenhleten?"
A inspektor odpověděl:
"Je to nějaký divný chlapík, tvrdí, že vám musí něco oznámit..."
Myškovi neušel jediný pohyb, jediný výraz na tváři obou mužů.
"Dobrá. Přijmu ho za chvíli..." řeícl Lucas, pak konečně vešel do salónu a zavřel za sebou.
Novináři hned potom, tak jako žáci ve třídě, když odejde učitel, obklopili Myšku, který se také jako na obrátku proměnil opět v komediantskou figurku, která je předtím celou půlhodinu tak živě bavila, až to komisaře vyrušilo.
"No tak nám dopovídej tu historku o inspektorovi Kakabusovi..."
Fotografové, aby mohli tuláka fotografovat, si stoupali na pohovky k nevelké radosti ředitele hotelu.
Onoho nedělního rána se zkrátka stalo to, co Myška předvídal. Zatímco většina Pařížanů odjížděla na venkov a ulice nabývaly klidného nedělního vzhledu, nalezla Lučila Boisvinová jako každého dne na schránce na mléko noviny, které na ni přede dveřmi čekaly. Byt byl v tu hodinu tak ozářen sluncem, že člověk měl dojem, jako by se pohyboval ve slunečním prachu, v němž se obrysy předmětů jevily rozmazány.
Hošík s ubrouskem uvázaným pod bradou a drobnými nožkami, které mu ještě nedosahovaly na podlahu, snídal čokoládu.
Noviny se mohly klidně na stole povalovat až do samého
E
oledne, třeba i celý den. To, že je Lučila Boisvinová otevřela, yla jen čirá náhoda. Potlačila výkřik, ohlédla se po dítěti, které si ničeho nevšimlo a odběhla do ložnice, aby si tam lépe prohlédla fotografii uveřejněnou na první stránce. "Finančník Edgard Loěm, který záhadné zmizel," Našli pro tisk jen tuhle deset let starou podobenku. V té době

43
 

nosil Loěm ještě dlouhé světlé kníry, které mu dodávaly vzhledu návštěvníka tehdejší světové výstavy.
Lučila Boisvinová v něm nicméně poznala svého přítele pana Leroy. V deseti minutách byla oblečena, pak ustrojila chlapce, dovedla ho k domovnici, kterou požádala, aby hošíka až do jejího návratu ohlídala.
Stalo se poprvé za deset let, že byt zůstal v deset hodin ráno neuklízen, a protože okna zůstala otevřena, nadouvaly se záclony vánkem.
Když mu inspektor mající službu na nábřeží Zlatníků zprávu telefonoval, byl komisař Lucas doma. Dostavil se do kanceláře o půl jedenácté a našel na chodbě kriminální policie asi půl tuctu novinářů.
V poledne jedny noviny uveřejnily portrét mladé ženy a oznamovaly :
Slečna Lučila Boisvinová poznala bez zaváhání podle fotografie uveřejněné v novinách svého milence: švýcarský finančník sejí však vydával za obchodního cestujícího téže národnosti.
Dnes odpoledne dovede komisar Lucas mladou zenu do hotelu Castiglione, aby se zjistilo, jestli nepozná některé šatstvo zmizelého.
Pan Miiller, který neopustil hotel, přijal včera večer jednoho z nejvěhlasnějších pařížských advokátů, ten však odmítl učinit jakékoli prohlášení.
A slečna Dora, hrdinka scény z včerejšího dopoledne, vzkázala návštěvám, ie je churavá.
Myška spal na strážnici v Opeře, kam Lognon ani nevkročil. Sebral odvahu a zeptal se strážmistra na inspektora. Řekli mu pravdu.
"Vzal si včera svou řádnou roční dovolenou... Odjíždí zítra nebo pozítří do Cantalu, kam jezdívá každý rok..."
Myška strávil dopoledne tím, že obešel kostely: chrám svaté Maří Magdaleny a kostel svatého Filipa Na kládě. Měl až do té chvíle nejasný úmysl, že se vypraví na odpolední dostihy, že pojede "svým" autobusem a přesvědčí se, aniž se čeho dotkl, zda tobolka je pořád na svém místě za sedadlem. Zahlédl však v jednom stánku polední noviny a změnil svůj úmysl.
Co dělal až do tří hodin odpoledne, to by nedokázal říct. Chodil po liduprázdných a vyprahlých ulicích a přemýšlel, nebo lépe čekal, že ho něco napadne.
On, který nikdy v životě nic nevlastnil, se náhle přistihl, že se

stává v hloubi duše lakomcem. Byl přece zákonitým, majitelem pokladu uloženého v "Nálezech". Byl to jeho majetek, jeho věc, a pomyšlení, že by mohl být ohrožen, našeho chlapíka rozrušovalo natolik, že belhaje se po chodníku mluvil hlasitě sám k sobě. Pronášel dokonce i takovéto dost podivné věty: "To by pak nebyla na světě žádná spravedlnost..." A jak čas ubíhal, pozoroval městské strážníky, jestli snad nedostali instrukce, co s ním mají dělat.
Neboť Lučila Boisvinová jistě neopomněla komisaři říci o dvou návštěvách, jeho a Lognonově.
Uchechtl se při pomyšlení, že kdyby byl Lognon dosud neodjel, byl by teď sotva jel tak brzy na dovolenou. Nescházelo mnoho a byl by se snad vydal nahoru na náměstí Constantina Pecqueura, ale bylo mu to moc daleko a tak ve tři hodiny dorazil na Vendómské náměstí, potuloval se asi čtvrt hodiny kolem hotelu, nakonec strčil do dveří a vešel.
První šarvátku měl s vrátným, který se chystal, že ho vyhodí. "Chci mluvit s komisařem...," prohlásil. "Musím mu něco důležitého sdělit..."
Inspektorovi, který se přišel podívat, co se děje, to opakoval a ten mu dovolil, aby šel do prvního patra, kde čekali v hale novináři.
Myška měl nehorázný strach. Ten byl právě příčinou, že zase začal se svým komickým výstupem. Nesmyslným plácáním a opičením se mu podařilo naklonit si nové posluchačstvo.
"Nejdřív vám musím sdělit, že bydlívám časem v Opeře, časem ve Velkém paláci..."
Následoval výbuch smíchu.
"Ovšemže v suterénu, chci říct v base... Mám už dlouhá léta kamaráda, který je abych tak řekl mým důvěrným nepřítelem, inspektora Lognona, kterého jsem přezdil na inspektora Kakabuse... Ve středu... ne, bylo to ve čtvrtek, jsem našel v jednom baru ve Washingtonově ulici, neboť já se pohybuju jen ve vznešených čtvrtích, podobenku nějaké ženy a zamiloval jsem se do ní..."
Vrtěl sebou přitom, gestikuloval, na čele se mu perlil pot, nespouštěl přitom oči ze dveří, za kterými byli komisař Lucas a Lučila Boisvinová.
A tehdy, kdy byla legrace v nejlepším, se zničehonic dveře otevřely a ozvalo se z nich:
"Zdá se, pánové, že zapomínáte, že v tomhle případě je bezpochyby jeden mrtvý..."

44
45
 


Pera se rozběhla po papíře. Věta byla citována doslova a všichni novináři zdůraznili slovíčko "bezpochyby", slovíčko, které způsobilo, že Myškův úsměv strnul.
Co se to v té chvíli stalo? Myška se roztřásl, a aby se uklidnil, říkal si v duchu, že muž byl přece nadobro mrtvý, že se nemohl do té míry mýlit.
Jeho fantazie začala pracovat. V duchu si představoval, co se stane, až ho za chvíli zavolají a on se octne tváří v tvář muži z auta pěkně živému, který si ho prohlédne, pozná ho a prohlásí:
"To je on...!"
"Tak dál, Myško...!" hartusili novináři. ,,A ne tak nahlas!"
Ztratil nit vypravování, přejel si rukou po čele.
"Kde jsem to přestal?"
"U inspektora Kakabuse..."
Musel vynaložit značné úsilí, aby mohl pokračovat, duchem byl stále víc nepřítomen a stálo ho velké přemáhání, aby odvrátil pohled od těch dveří.
"Nikdy jste si nepoložila otázku, proč váš přítel s vámi žije pouze dva nebo tři dny v měsíci?"
"Říkal mi, že cestuje po venkově...'
"A vám to vysvětlení stačilo?"
Komisař Lucas kladl otázky laskavě, vždycky tak, aby se zdálo, že jim přikládá jen druhotný význam. Usadil se v šedém salóně u velkého empírového stolu, takže ze svého místa viděl na Vendómské náměstí a do ulice de la Paix.
Lučila Boisvinová se na jeho vyzvání posadila na samý krajíček křesla. V tomto prostředí vypadala pojednou mnohem všednější než v bytě na třídě u Montsouriského parku. Její námořnicky modré šaty byly příliš krátké a příliš ji obepínaly... Zaujala mimoděk skromný postoj prosebnice.
"Ptám se vás, jestli vám to vysvětlení stačilo, jestli jste nikdy nepojala podezření?"
"Ne," řekla kroutíc hlavou. "Domnívala jsem se jednoduše, že je někde jinde ženat. Jednou mi řekl, že protestanti nenosí snubní prsteny... Ale mohla jsem přece jen pochopit, že není tím, co říká..."
"Proč?"
"Nevím... Podívejte se, pozorovala jsem například, že chodí se mnou a chlapcem jen do lidových podniků... Věřím ostatně, že si v tom sám liboval... Chodívali jsme vždycky jenom do kin

v okolí... často do lunaparku, do botanické zahrady a skoro na všechny výstavy v okolí Versailleské brány..."
"A to vám nebylo divné?"
"Tohle ne! Nevím, jak bych vám to vysvětlila. Jednoduše jsem si toho nevšímala... Ale od dnešního rána mi všechny tyhle podrobnosti tanou na mysli. Jak bych vám to jen řekla? - Dělal všechny ty věci s takovou nevšední, téměř nepřirozenou radostí. Nevím, jestli mi rozumíte? Například když si svlékal sako, když se přezouval do bačkor nebo když se dával s vyhrnutými rukávy u košile do kutění, přibil třeba hřebík, vyměnil gumičku u vodovodu nebo spravoval gramofon... To on rozhodl, že budeme jíst v kuchyni, tvrdil, že to je intimnější..."
Oči se jí občas zalily slzami a Lucas tiše čekal. Popotahovala, osušovala si oči, pokračovala:
"Byl to ten nejlepší člověk na světě... Teď jsem teprve pochopila, že to všechno dělal, aby mne nepokořoval, abych necítila, že je něco víc... často se stávalo, že jsem s ním začala mluvit o penězích... Nechtěla jsem, aby moc utrácel... Tvrdila jsem mu například, že člověk jede v metru stejně rychle druhou jako první třídou... Při takových příležitostech se vždycky na mne tak dojatě zadíval... Tohle mě mělo trknout!"
"Kolik vám dával měsíčně?"
"Nebyla to vždycky stejná suma. Měla jsem u každého dodavatele úvěrovou knížku a když přišel, tak sebral všechny ty knížky... Vidím ho ještě teď, jak sedí bez kabátu v jídelně u stolu a počítá, jak na každou knížku klade potřebnou sumu... Nestála jsem ho, když do toho počítám i nájemné, víc než dva tisíce měsíčně... Sáty si šiju sama a dělám si sama i klobouky... Až do loňského roku jsem šila na maličkého... Když si vzpomenu, jak jsem na něho hartusila, aby mu založil spořitelní knížku!"
"Udělal to?"
"Ano... Udělal to, ale tenkrát jsem myslela, že se snad rozzlobí ... Ukládal mu pak na ni každý měsíc sto franků... a já taky, když se mi podařilo z drobných vydání něco uškudlit, jsem na ni někdy něco uložila... Jednchi dopoledne revidoval účty a přišel na to... čekala jsem, že se bude zlobit, ale místo toho se jen usmál!"
Neplakala. Jenom na okrajích víček se jí chvěly slzy a tváře měla rozpálené.
"Promiňte mi, že se vás na to ptám, ale to, co ho k vám poutalo, byla vášeň?"
Pochopila hned, co tím chtěl naznačit. Výmluvně se usmála.


46
47
 


"Tomu, prosím, nevěřte! Není na světě člověka, kterému by byla neřest vzdálenější..."
Teď se komisař pousmál, to slovíčko prozradilo minulost mladé ženy.
"Vy víte dobře, čím jsem byla, když mne poznal. Seznámili jsme se jednou večer kolem desáté u Svatolazarského nádraží. Seděla jsem na terase jedné pivnice, on pil pivo vedle u stolu. Oslovila jsem ho. Zeptala jsem se, jestli za mne zaplatí večeři...
A nevěřte tomu, když nechcete, ale po tři neděle se mne ani nedotkl. Nejdřív mě chtěl dostat z hotelu, kde jsem bydlela, a zařídil mi ten byt..."
"Nedostával nikdy dopisy?"
Zavrtěla hlavou.
"Ani žádné návštěvy? Nemluvil s vámi o přátelích, o rodině?"
"Vypravoval mi jenom o otci, který zemřel před dvěma lety a byl, jak mi Edgard řekl, velmi přísným protestantem. Myslím, že se ho bál..."
"Řekla jste mi před chvíli, že jste ho viděla naposledy ve středu v pět hodin odpoledne a že k vám měl ve čtvrtek během dne přijít..."
"Ano", slíbil mi to! Byli jsme všichni tři v lunaparku. Rozloučil se s námi u vchodu do metra u Maillotské brány..."
"Neříkal, kam jde?"
"Nikdy to neříkal."
"A vy jste se ho na to neptala?"
Zavrtěla hlavou.
"Je vidět, že jste ho neznal! To nebyl člověk, kterého byste se mohl ptát. Byl by ostatně stejně dělal, že neslyší."
"Jak trávil večery, když u vás býval?"
"Už jsem vám to říkala. Kutil něco v bytě anebo pomáhal synkovi třídit poštovní známky, které mu nosíval."
Komisař povstal. Cítil, že z ní víc nedostane. Před chvílí, když Lučila Boisvinová přišla, vyndali z Loěmova šatníku různé obleky, však byly ještě rozloženy kolem po židlích. Poznala z nich dva, dva velmi střízlivé šedé obleky, z nichž jeden měl Loěm na sobě v tu středu, kdy byli v lunaparku.
"Myslíte opravdu, zeje mrtvý?" zeptala se teď. "Začalajsem mít neblahé tušení, když mi přišli dvakrát za sebou vrátit mou podobenku..."
Řekla mu o dvou návštěvách, které za ní přišly jedna ve čtvrtek a druhá v pátek, nejdřív o návštěvě Bruneta, jak nazývala Lognona, a potom o té dědově.

"A já vám tady přísahám, že existoval jen jediný exemplář té fotografie. Chtěla jsem ji dokonce zničit, protože byla z té doby, však vy víte z které, a připomínala mi špatné časy..."
"Chci vás požádat, abyste mi věnovala ještě pár minut!" řekl Lucas míře ke dveřím, za kterými hlučeli novináři.
"Zavinil to inspektor..."
"Inspektor Kakabus, my už víme!"
Myška prožíval nejtrudnější čtvrthodinu svého života. Začal nejdřív předstírat s obvyklou familiárností, že hodlá usednout do empírového křesla potaženého zeleným hedvábím.
"Vstaň!" řekl stručně Lucas.
Myška však pokračoval ve své komedii, uchopil nůž na rozřezávání papíru na stole, ale komisař mu ho vzal z rukou.
"Tak tedy ve čtvrtek ve tři hodiny... Víš určitě, že to bylo vetři?"
"Jak jsem vám už řekl... nebo skoro ve tři... V malém baru ve Washingtonově ulici... Jistě to tam znáte... Chodí tam olivrejovaní šoféři na skleničku..."
Mohl se jak chtěl potit, gestikulovat, vyrukovat s celou litanií svých šprýmů, předvádět nejsměšnější rhimiku, vždycky mu nakonec připomněli fakta, data, ptali se ho na přesný čas, na určitá místa.
Ve středu v tolik a tolik hodin: obálka,..
Ve čtvrtek: podobizna...
Ve čtvrtek večer...
A tak pořád dál. Přerušeni byli jen zazvoněním telefonu a komisař odešel telefonovat do vedlejší místnosti, odkud bylo slyšet, jak říká do aparátu:
"Ať přijde bezodkladně do hotelu Castiglione. Ano, čekám tu na něho!"
A stařík znovu začal:
"Já šel, abyste tomu rozuměl, na třídu U Montsouriského parku jen proto, že jsem byl zmaten. Pročpak mi inspektor šlohnul v noci tu fotočku? Vždyť já ji musel vrátit! Jsem už takový..."
Komisař ho nechal mluvit ještě skoro celou čtvrthodinu, sám stál u okna, potom se najednou otočil, zatvářil se udiveně, že tu Myška ještě sedí, a pronesl:
"Můžeš vypadnout!"
"A to se ani nezeptáte, kde mě můžete najít, kdybyste mě potřebovali? Je vám snad známo, že od těch, mezi kterými se pohybuji, se člověk leccos dozví..."

49
48
 

Ale dveře byly už otevřeny a před nimi stál a čekal zasmušilý Logňon.
Komisař jim sotva dopřál, aby se na sebe letmo podívali, inspektora vyzval, aby vstoupil, a Myška zatím se dával v hale už zase fotografovat.
"To víte, hartusil na mě, kdybych se něco dověděl... Chápete? Náš svět je tak trochu jako váš, páni novináři... Tak co, viděli jste inspektora Kakabuse... ?"
Když Logňon za půl hodiny odcházel, Myšku, jak předpokládal, v hale už nespatřil a ani chvíli nepochyboval, že se dědkovi díky tomu jeho tajtrlíkování podařilo proklouznout do hotelové kuchyně, kde se mu teď asi personál na celé kolo směje.
Domů se vracel Logňon metrem. V jídelně našel plno zavazadel. Žena stála u okna s kloboukem na hlavě a hoch ve svátečních šatech nevěděl, kam se vrtnout.
"Zmeškáme vlak..." řekla. "Jakpak to dopadlo?"
"Nejede se nikam."
Paní Lognoiiová zlostí div nezezelenala. Strávila plných čtyřiadvacet hodin, než všechno nachystala, nakoupila, zabalila kufry na dovolenou do Cantalu, a teď se takhle na poslední chvíli dovídá...
"Mohla bys odjet sama s chlapcem, nechceš? Já mám co dělat v Paříži..."
"A to všechno jenom kvůli tomu dědkovi?"
"Kvůli němu i kvůli jiným... Nemůžu ti nic říct..."
Logňon vždycky zachovával úřední tajemství a nezrazoval je ani doma, neřekl nikdy nic ani nejbližším.
"Není to aspoň nebezpečné?"
"Pojedeš, anebo zůstaneš?"
"Co bys mi radil?"
"Dělej si, co chceš. Já nastupuju službu v osm hodin..."
Svlékla se tedy, odstrojila chlapce a nakonec to skončilo při rozbalování kufrů záchvatem pláče.
"Vsadila bych se, žes byl zase zbytečně horlivý a nabídl jsi sám, že zůstaneš. Tvá žena pro tebe nic neznamená! Troufal by sis tvrdit, že snad ano...?"
Slečna Dora, zabořená v lenošce, lehký župánek na nahém těle, s bradou v dlaních a se zarputilým pohledem kategoricky odpovídala :

Ne'"
"ilC.
Komisař Lucas byl nucen ji požádat, aby ho přijala u sebe, neboť mu vzkázala, zeje nemocná a že nechce přijít dolů.
V pokojích vládl nepořádek. Otevřenými dveřmi do ložnice bylo vidět ještě rozházenou postel a všude kolem se povalovaly růžové oharky cigaret, podnosy s napůl vypitými sklenicemi, pojízdný stolek se zbytky studené snídaně, a na nízkém taburetu ležela tuba aspirinu.
"Jste si jista, že jste nikdy nic s panem Edgardem Loěmem neměla?"
Pokrčila netrpělivě rameny.
"Promiňte, že na to kladu důraz, ale pan Míiller tvrdí opak, mluví zejména o jedné cestě do vaší vlasti, kterou jste podnikla společně s Loěmem. Miiller s vámi nejel..." "To byla obchodní cesta."
"Mohla byste mi prozradit, o jaký druh obchodu šlo?" "Musím to říct?"
"Nemusíte. Ale všechno, co neřeknete, se stejně v průběhu vyšetřování dozvíme..."
"Jela jsem do Budapešti, abych představila Loěma otci." "Za jakým účelem?"
"Měl se uskutečnit obrovský obchod s pozemky, sama jsem nebyla do věci zasvěcena... Loěm se zabýval všemi možnými podniky, výstavbou letišť, těžkým průmyslem, koupil dokonce voňavkářský monopol v jedné, nevím už v které zemi v Jižní Americe... Stačí vám to?"
,Mělo Ločmovo setkání s vaším otcem úspěch?" ,Nemělo." ,Proč?"
,Protože se nesetkali."
,Loěm však jel snad proto do Budapešti, či ne?" ,Ano!"
,A s vaším otcem se nesešel?" ,Nesešel, protože si to rozmyslil. Jste teď spokojen?" Ještě jednu otázku. Od kdy jste Míillerovou milenkou?" V odpověď na to velmi důstojně povstala, otočila se ke komisaři zády, nalévala si něco k pití, důrazně přitom slabikujíc: "Byla jsem jeho snoubenkou."
Její chování komisaře podráždilo, neubránil se, aby nezabručel:
"Možná že v maďarštině mají ty dva pojmy tentýž smysl, ne? No, riechme toho... Odkdy?"

l
 

"Rok."
"Žila jste s oběma muži v dost důvěrných vztazích..."
"Co to má znamenat? Snad že jsem s oběma spala?"
"Chci jen říct, že jste měla volný přístup do obou bytů, že před vámi projednávali obchody..."
"Ne!"
"Vyhýbali se vám snad?"
"Loěm nikdy  před  nikým o svých obchodech nemluvil!"
"Proč tedy, jeli tomu tak, jste včera obvinila Frederika Miillera, že svého šéfa zabil?"
"Protože!"
"Proč protože?"
"Protože je toho schopen."
"To je všechno?"
"Protože mu nic jiného nezbývalo. Teď však bych vás ráda upozornila, že víc už neřeknu. Skončila jsem. Jsem unavena. Není mi dobře. Kdybyste snad naléhal, zdvihnu telefon a budu si stěžovat u našeho vyslance..."
Byla náhle stejně vzrušena jako včera při scéně v hale.
"Domnívala jsem se, že Francouzi jsou galantní.,."
"Promiňte," zabručel nevrle Lucas. "Až budete rozhodnuta mluvit, stačí, když mi zavoláte na kriminální policii, jestliže se ovšem nebudete chtít obrátit rovnou na vyšetřujícího soudce..."
"Už nemám, co bych vám řekla... Když jste Mullera nezatkli..."
Uklonil se a odcházel, chvíli čekal s rukou na klice dveří, doufal v nějaký obrat, ten však nenastal.
"Dobrý večer, slečno Doro..."
A ona na to vztekle...
"Táhněte k čertu!"
Což vyznělo šťavnatě díky jejímu přízvuku.
"Však uvidíš zítra ráno! Sázím se, zeji dají na první stránku..."
Myška požádal o přístřeší na strážnici v Opeře, a protože věděl, že celá strážnice o jeho hrdinských kouscích ví, vstoupil tam jako známá filmová hvězda. Jenomže v jednom koutě zahlédl Lognonovu zachmuřenou tvář a vzhledem k tomu svoje číslo zkrátil.
Ale když šel kolem něho, přece jen prohodil:
"Dobrou noc, pane Kakabusi!"
Teď už hodinu leží a stále se mu nedaří usnout, přestože vypil

dva litry vína, pro které si k večeru poslal. Pozoroval naproti za mřížemi nohy nějaké prostitutky obuté ve světlých hedvábných punčochách, spala vsedě se zády opřenými o stěnu, s hlavou nakřivo.
Naštěstí mu přivedli společníka, nějakého Poláka, s kterým se už někde setkal, ale ten začal hned zvracet.
"Ty mě už nepoznáváš? Ne? Tak tedy nejsi, člověče, ze čtvrti... Myška! Pan Myška, jak říkají žurnalisti... Však uvidíš zítra... Moje fotka bude na první stránce ve všech plátcích..."
Polákovi bylo opravdu špatně, upíral na Myšku zasmušilý pohled a možná že navíc ještě nerozuměl dost dobře francouzsky.
"Komisař, ten chytrák, si myslel, že mě na první ráz doběhne... Promiňte, řekl jsem mu. Za prvé, já vám taky netykám..."
Myška obyčejně uvěřil nakonec všemu, co takto nažvanil. Ale tohle s komisařem Lucasem bylo přece jen moc velké sousto. A proto Myška raději zase ulehl brumlaje:
"Heleď, ses moc hloupej! Nestojíš mi za to, abych se namáhal..."
Hodili mu na krk Lognona, chtějí ho tak připravit o jeho faru. Ještě však nevědí, čeho je schopen. On sám to dosud taky neví, ale nejpozději dnes v noci si musí něco vymyslet. Kdyby se mu to nepodařilo, zůstane tulákem nadosmrti.
"Uhni hlavou, ty střevo, abych si mohl natáhnout nohy!"
A ve chvíli, kdy upadal do spánku, nebo když spíš věřil, že do něho upadá, vyvstalo mu v mysli jedno slovíčko, jako když vystoupí na hladin" vzduchová bublina:
"Archibald..."
12341(789
Kapitola pátá Pan   Mař. tin   Oosting   z   Basileje
Jak ten se do téhle historky připletl? Archibald?
Onoho 28. června bylo takové vedro, že na školách byli nuceni vyhlásit vedřiny. V samém středu Paříže bylo možno vidět muže v rozhalenkách, se saky přes ruku. Zvětšovali a rozšiřovali kavárenské terasy, na kterých vládl tak nezvyklý ruch jako jen ve výjimečných dnech.
Lognon by si za nic na světě neodepjal svůj tvrdý límeček,

53
L
 

který ho musel přece škrtit a ke kterému nosil i kulaté tuhé manžety. Oblečen byl jako vždycky do hnědého obleku s hnědým kloboukem, vybavil se navíc jen dvěma kapesníky k stírání potu.
Paříž toho dne měla sklon k lehkomyslnosti a lidé na ulici se dlouze ohlíželi za ženou, která si vyšla v plážovém pyžamu a kterou si fotoreportéři neopomněli vyfotografovat.
V kancelářích se pracovalo zpomaleně a strážníci v ulicích byli při provádění předpisů jaksi podle okolností shovívavější.
Lognon neslevil ze své vážnosti ani o chlup. Myška se marně dobré dvě hodiny pokoušel ho rozveselit.
Myslel to komisař Lucas doslova, když inspektorovi říkal:
"Snad na tom něco je... Sledujte mi toho chlapíka..."
Fakt je, že tentokrát měl Lognon nad ním skoro vrch. Noc strávil na strážnici v Opeře. Od samého rána sledoval staříka ve vzdálenosti ne větší než tři metry, a když se Myška zastavil, tak zůstal taky stát, ani se nehnul.
"Poslyšte, pane inspektore, nemyslíte, že to vypadá hloupě, takhle za sebou chodit a nemluvit? Kdybyste chtěl, můžeme jít spolu... Bude to veselejší..."
Lognon jen odvrátil hlavu, zůstal stát uprostřed chodníku a díval se na druhou stranu, jako by na něho nebyl nikdo promluvil.
"Dobrá...! Jak chcete...! Navrhl jsem to stejně pro vás jako pro sebe... Zdá se, že za starých časů za velkými pány chodíval na ulicích lokaj..."
Myška se vztekal! Nevěděl kam jít ani co dělat a snažil se inspektora co nejbláznivějšími výstřednostmi své chůze otrávit. Najednou se rozběhl, pak zase zůstal stát, třeba čtvrt hodiny na jednom místě, potom pomalu vykročil, vcházel do různých obchodů.
Lognon ho neúnavně sledoval, byl jenom mrzutý, protože právě vykouřil poslední cigaretu a netroufal si zajít do nějaké trafiky z obavy, aby mu Myška neutekl.
Už v deset hodin ráno potkával člověk na bulvárech muže, kteří si vkládali pod klobouk rozprostřený kapesník, aby si chránili šíji před úžehem.
V poledne uveřejnily jedny noviny několik nevýrazných řádků:
"Zmizení švýcarského finančníka."
Žádné tlusté titulky tentokrát. Ani podtitulky. Žádné fotografie.
"Pan Martin Oosting, místopředseda společnosti C.M.B., známé spíš

pod jménem Basilejská skupina, jíž byl pan Edgara Loěm předsedou, přiletěl dnes ráno do Paříže a ubytoval se ve velkém hotelu v ulici de Rivoli. V zapití měl hned jistý počet schůzek, mezi jiným i se švýcarským velvyslancem v Paříži a s jedním vysokým úředníkem z ministerstva vnitra.
V jedenáct hodin přijal pan Oosting v hotelu komisaře Lucase a právem se domníváme, ie jeho výpověd'byla jednou z nejzávažnějších.
Opravdu se zdá, že vyšetřování a veřejné publikování případu bylo předčasné, protože vše může být přirozené vysvětleno.
Podle pana Martina Oostinga je zcela bezpředmětné nad zmizením pana Edgarda Loema se znepokojovat. Pan Loěm miloval klid, a proto se dost často uchyloval na několik dní do nijaké venkovské hospůdky, aby si tam odpočinul.
V takovém případě je docela možné, že v posledních dnech ani nečetl noviny píšící o jeho zmizení.
Tečka! O Miillerovi ani o slečně Doře nebo o Lucile Boisvinové ani slovíčko. Ostatně ani o pověstném tatíkovi Myškovi, jehož fotografii i jeho ztřeštěné výpovědi otiskly všechny ranní noviny.
Martin Oosting to vzal do rukou energicky. Byl to muž se šedivými, do ježka sestřiženými vlasy, v černém, na jeho těžkém a tučném těle volně plandajícím obleku. Kouřil od rána do večera ohromné doutníky bez ohledu na to, že kouř halil do mračen tváře osob, s nimiž jednal.
Jestliže se vůbec někdy smál, muselo to být dávno, snad v ranném dětství. Když někam vešel s tím svým starostlivým pohledem a podlaha zapraskala pod jeho těžkým krokem, bylo všem jasné, že jde o důležitou osobnost.
V hotelu Louvre to pochopili od první chvíle, hned jak vystupoval z taxíku, když beze slova, poroučivým a téměř výhružným gestem zabránil portýrovi, aby se ujal kufříku, který držel v ruce.
Namířil si to k recepci a shlížeje s hůry svého mohutného těla na mladíka v žaketu zabručel:
"Martin Oosting!"
Měl samozřejmě objednané apartmá. Čekala ho tu už hromada telegramů. Přetrhával vstoje nehtem pásky, četl a tvářil se přitom, jako by hodlal svým zrakem písmena na papíře rozdrtit.
Od jeho příjezdu neuplynulo ještě ani deset minut, když před hotel předjelo auto s diplomatickou vlaječkou a odvezlo ho na vyslanectví.
Vyslanec před ním a téměř pod jeho diktátem telefonoval na ministerstvo vnitra, pak doprovodil finančníka na Beauvauské náměstí.

54
55
 

L
 

A tam se o sto šest rozdrnčely telefony. Byl vyburcován policejní prefekt, volali z jeho pověření řediteli kriminální policie. Od soudu byla linka přepojena do pracovny vyšetřujícího soudce a Martin Oosting zatím, rozložitý a mohutný, seděl rozvalené v křesle a kouřil doutník.
V jedenáct hodin dopoledne to skončilo. Martin Oosting dokázal předloženými fakty francouzské úřady přesvědčit, že jejich postup byl lehkomyslný, a úřady se omlouvaly svalujíce tento nepříjemný případ na bedra komisaře Lucase.
Oosting vyslance už nepotřeboval, přesto však použil jeho vozu a dal se zavézt do hotelu. Lucase přijal v salóně rezervovaném obyčejně pro zasedání správní rady. Na stole potaženém zeleným suknem bylo rozestaveno dvanáct kalamářů a dvanáct psacích podložek.
"To vy jste přišel udělat oficiální zápis mého prohlášení? Pište..."
Naznačil komisaři, aby se posadil u jedné psací podložky. Sám se procházel, až se lustry v místnosti pod ním třásly, občas se zastavoval a četl přes policistovo rameno, co napsal.
"... že nic v chování pana Edgarda Loema, phdsedy C.M.B., ani jeho povaha, ani stav jeho obchodních záležitostí nepřipouští domněnku, Že by mohl být zapleten do jakékoli tragédie...
.. .Že pochyby vyjádřené jeho zaměstnancem Frederikem Mulleremjsou nepodložen}!..."
Opakoval dvakrát slovo zaměstnancem, zdůrazňuje každou slabiku.
"...Že je politováníhodné, že se připustilo, aby se případu zmocnil tisk, který dost nevhodně publikoval některé podrobnosti z Loemova soukromého života, jež nejsou dokonce dodnes prokázány..."
Za těmito slovy si člověk představoval ohromnou gotickou stavbu sídla C.M.B, a tam od staletí sedící muže stejně neotřesitelné jako Oosting a stejně masivní jako těžký vyřezávaný nábytek v poradní síni vydlážděné mramorovými černobílými dlaždicemi, kde se nehlučně, jako ve velechrámu, ujednávaly šeptem obrovské obchody.
"Zůstanu několik dní v Paříži. S ministerstvem je sjednáno, že mi bezodkladně oznámíte, kdybyste se cokoli dověděli. To je vše!"
O půl dvanácté vcházel Lucas do kanceláře ředitele kriminální policie. V poledne byl ředitel přijat prefektem. Ve dvě hodiny bylo vyšetřování, jak tisk úředně oznámil, oficiálně uzavřeno.

V instrukcích, které dostal komisař Lucas, se nicméně říkalo: "Sledovat případ diskrétně dál."
Lognon se zatím pohyboval daleko od těchto nedostupných výšin, statečně a tvrdohlavě sledoval Myšku, který už padal únavou a skončil tím, že klesl na lavičku v Tuileriích.
Oosting, stále vstoje, s rukama v kapsách svých příliš širokých kalhot, převyšoval Múllera o celou hlavu.
Oba muži se zavřeli v Loěmově apartmá a Martin Oosting položil okázale na stůl akta označená Múllerovým jménem.
"Poslouchám!"	v            v.     '
Poslouchal i neposlouchal. To se nemohlo vědět. Kouřil. Sel a postavil se k oknu. Vrátil se k empírovému psacímu stolu, vyňal ze spisů jeden list a zkoumal jej.
"Ve středu 23. června," odříkával Muller jednotvárným hlasem, "byl pan Loěm celé odpoledne pryč. Vrátil se až k šesté hodině a dostal dva telefonické rozhovory, na které si přál zcela výjimečně odpovědět sám. Přepojil jsem rozhovor k němu do pokoje, protože se právě oblékal na večer."
"Copak jste slyšel?" ptal se Oosting.
Při těch slovech otevřel dveře a vešel do sousední kanceláře. Zkoušel tam něco na telefonu, přesvědčoval se, že Muller mohl rozhovor vyslechnout.
Zplnomocněnce to nepobouřilo. Oostingovu domněnku potvrdil.
"Nejdřív nějaký pan John oznamoval, že se schůzka uskuteční v Opeře v lóži číslo 16."
To vysvětlovalo finančníkův večerní úbor, protože ten večer bylo v Opeře slavnostní představení.
"Asi deset minut před osmou volala táž osoba podruhé..."
"Byl to on nebo ona?"
"On... Pořád ten pan John... Oznamoval, že nemůže do Opery přijít, ale že bude na pana Loěma čekat na rohu Berryovy ulice..."
"V kolik hodin?"
"Pokud se pamatuji, tak to bylo v devět jako schůzka v Ope
Na Oostingovi, hrajícím si s řetízkem od hodinek, bylo těžko poznat, co si myslí. Možná že věřil všemu, co mu Muller povídal, možná že nevěřil jedinému slovu.
"A dál?"

57
 

"Když pan Loěm odcházel, byl jsem právě v hale, nabídl mi, že mne doveze na náměstí svaté Magdalény."
"A vy jste nebyl zvědav a nešel se podívat na roh Berryovy ulice?"
"Ne." .    ÍAlě ano, šel!"
"Ano, šel... Dorazil jsem tam však asi příliš pozdě. Nikoho jsem tam nezastihl..."
Martin Oosting, stále vstoje, předstíral, že pročítá několik listů, které vyňal ze spisů ležících před ním. Říkalo se tam, že Muller, pocházející z drobné buržoazie z Friburgu, dokončil svá právnická studia v tomto městě a hned nato že vstoupil do služeb C.M.B, jako úředník v oddělení pro právní věci.
Po dobu pěti let nic, jen všední poznámky, pravidelný postup, posudky představených.
Potom najednou ho Edgard Loěm odvádí k projednání nějakého obchodu do Paříže a ponechává ho tam, nejdříve ve funkci osobního tajemníka, později s titulem zplnomocněnce pro francouzskou obchodní oblast.
Oosting se k tomu nijak nevyjadřoval. Žvýkaje doutník prohlížel si elegantního mladého muže s napomádovanými vlasy a až příliš střízlivou kravatou od hlavy až k patě a mohlo se říci, že tyhle prosté příznaky měly pro něho nějaký skrytý smysl, že mu dostačily, aby si celou tragédii zrekonstruoval.
"Kdy jste poznal tu ženu?"
"Slečnu Doru?"
"Ne! tu druhou. Bylo to před anebo po?" Po'"
,,i  U.
V té chvíli by na něm každý snadno poznal, že lže, neboť ztratil náhle tu svou jistotu, kterou měl ještě před chvílí.
"A slečnu Doru?"
"To je moje snoubenka..."
"Doufám, že už opustila Paříž?"
"Slíbila mi, že odjede dnes večer... Myslel jsem, že byste si snad přál, abych ji doprovodil, ne?"
"Ne!" přerušil ho Oosting zavíraje prudkým pohybem akta. "Máte tu nějakou písařku?"
"Ano, je v kanceláři."
"Pošlete mi ji... Pak nás nechtě o samotě..."
A diktoval potom celou řadu kódovaných telegramů. Pak požádal o telefonické spojení s Bruselem a Amsterdamem. V šest hodin večer byl salón naplněn modrým kouřem a Martin

Oosting, přestože vykouřil množství doutníků, nevypil za celou tu dobu ani skleničku vody.
Inspektor Joly od kriminálky upozornil diskrétně komisaře Lucase, že slečna Dora, kterou Muller doprovodil na Severní nádraží, právě nasedla do berlínského rychlíku s jízdenkou do Berlína.
"Jen ať si jede...!" odpovídal Lucas na druhém konci drátu. "Sleduj Míillera..."
A inspektor Kakabus se zatím od toho všeho stále víc a víc vzdaloval. Myška to dělal možná ze msty, zavlekl totiž inspektora podél seinských břehů až k Charentonskému zdymadlu.
S přibývajícími hodinami se obloha zatahovala těžkými mraky, schylovalo se k bouřce. Lpgnon obdivoval tuláka, jak s tou svou pajdavou chůzí dokáže ujít bez zastávky tolik kilometrů.
Oba dva poobědvali v námořnické hospůdce na nábřeží. Myškoví, jenž měl v kapse ještě pár franků, stačil jako obvykle chléb s kusem salámu a červené víno.
Ve tři hodiny odpoledne došli k propusti, kterou proplouvají lodě ze Seiny do Marný, a tam si Myška mezi pěti stovkami lidí, kteří udělali totéž, ulehl na prořidlý trávník na břehu, kabát si sroloval a dal si ho pod hlavu, obličej si přikryl buřinkou a pravděpodobně usnul.
Lognon toho hodlal využít a zaskočit si do nejbližšího bistra zatelefonovat komisaři Lucasovi, jemuž, jak předpokládal, měl podávat zprávy. Obával se však, aby Myška spánek jen lstivě nepředstíral, zůstal tedy raději sedět v trávě, na kterou si rozprostřel kapesník, aby si nepotřísnil kalhoty.
Kolem se koupaly děti. Některé, ty nejmenší, byly nahé, a kdyby tu byl inspektor ve svém rajóně, byl by je donutil, aby se oblékly. Na řece' stálo a čekalo asi padesát nákladních člunů. Několik z nich obtížně proplouvalo do propustě, která se zdála být pro jejich objemné boky příliš úzká.
Kolem páté hodiny začal sebou děda vrtět. Klobouk mu sklouzl z obličeje, těžce se zvedl, rozhlédl se kolem, a když zjistil, že leží na plném slunci, odtáhl se, nevrle pohlédnuv na Lognona, o dva metry dál do stínu.
Přestávalo ho to už bavit! On první toho začínal mít až po krk. Pociťoval dokonce strach. Proto snad nijak ve zlém, jen z uličnictví, vyplázl na inspektora jazyk. Ten však na to nereagoval, nehnul ani brvou.

59
 

Myška, ačkoliv ho ze sluníčka rozbolela hlava, se rozhodl, že se půjde především něčeho napít. Pil jako vždycky červené víno; jeho hlídač zůstal stát venku na chodníku. Na výčepním stole se povalovaly noviny. Zeptal se:
"Mohu si je vzít?"
"Beze všeho..."
"Odnesu si taky zbytek v láhvi..." oznamoval. "Kolik to dělá?"
Vrátil se na travnatý břeh navigace, kde teď, v šest hodin po skončení práce v továrnách a kancelářích, nebylo doslova k hnutí. Plavci podplouvali nákladní čluny, skákali do vody stříkajíce kolem sebe.
Děda četl, ani se nepodíval, z kterého dne noviny jsou. Četl všechno, na co přišel. O daňových podvodech, o dětské tuberkulóze, pročítal reklamy, z nichž jedna, doporučující kýlové bandáže, hc zajímala, protože měl taky kýlu.
Občas se napil vína, zamžoural po Lognonovi, který po očku nenápadně pozoroval trochu moc baculatou dívku, která se koupala nedaleko a jejíž ramínko u plavek hrozilo, že každou chvíli sklouzne.
"Prodá se starší auto..."
"Můžete si i při svém zaměstnání přivydělat šest set franků měsíčně..."
A pojednou padl jeho zrak na tři řádky v Malém oznamovateli.
"Archibald. Výh. dok. k. den Shod. napr. Fouquet.
New York Herald v ruce. Diskr. zař."
Zprvu se zamračil. Pak se dal do luštění zkratek. Nakonec to dal dohromady.
"Archibald. Výhodná dohoda. Každý den v osm hodin naproti Fouquetovi. New York Herald v ruce. Diskrétnost zaručena."
. Podíval se kradmo na Lognona, který si ho v té chvíli nevšímal, odložil noviny na trávu a jal se přemýšlet.
Mohl se samozřejmě mýlit. Přesto však by přísahal, že řečeným Archibaldem myslí jeho, Myšku. Počalo ho pojednou brnět v nohou, dostal chuť chodit, pohybovat se, pozoroval po očku Lognona, choval tajný úmysl, že se mu při první příležitosti ztratí.
Tak se přece jen nemýlil, když předpokládal, že v autě za mrtvým někdo byl ? V autě nebo mimo auto, na tom nezáleželo. Důležité bylo, že ho viděli, jak otvírá dvířka, a snad i zahlédli, že sebral tobolku.

Byl tu vrah. Nebo vrazi. A měli z něho strach! Chtějí se snad zmocnit dolarů? Každopádně ho inzerátem varovali.
Hodlali ho upozornit tak, aby si toho policie nevšimla? Jak jinak než pomocí Archibalda, hrome! Pomocí jména, které bylo napsáno na obálce a které není nijak běžné!
Myška vstal, zeptal se souseda, kolik je hodin, a když se dověděl, že je už půl sedmé, spěchal na stanici tramvaje. Tentokrát pohlížel na Lognona, který tu s ním čekal, zlobně, dokonce vztekle.
K tomu ho ještě napadlo něco, co celou věc komplikovalo.
Jak to, že vrah nebo vrazi, kteří tobolku neměli ještě v rukou, mohli znát Archibaldovo jméno? Věděli snad, že obálka je v kapse mrtvého?
Když si Myška pomyslí, zeji měl v rukou a že šiji neprohlédl! Tehdy se mu to nezdálo důležité. Stará prázdná obálka a nic víc. A teď nebylo možné, aby šel a vyhledal ji v autokaru tak, aby Lognon...
Stáli oba na plošině tramvaje jedoucí podél nábřeží do Paříže.
"Poslyšte, pane Lognone...!"
Druhý se na něho upřeně díval.
"Nemyslíte, že vypadáme oba jako idioti? A vy jste ještě k tomu špatně obědval! Kdyby se mi zachtělo a začal se až do noci procházet v opuštěných končinách, nebudete večeřet vůbec..."
Lognon mlčel.
"Co byste řekl tomu, kdybych vám nabídl příměří? Nechal bych vás, abyste se šel klidně navečeřet domů k paní Lognonové a dal bych si s vámi schůzku řekněme v devět hodin naproti strážnici v Opeře.
Div vzteky nepukl, protože mu Lognon neodpovídal. Díval se na něho takovým prázdným pohledem, jako by tulák byl průhledný a jako" by skrz něho pozoroval štěrkovou cestu, podle níž tramvaj jela.
"Tak dobrá!" zabručel Myška.
Vystoupil u Louvrů, protože tramvaj dál nejela. Bylo sedm hodin deset minut. Umiňoval si, že se pokusí ztratit se inspektorovi v metru a užuž si to k němu mířil, když vtom ho Lognon předešel a naskočil na plošinu kolemjedoucího autobusu.
"No tohle...!"
Před pěti minutami na přítomnost inspektora Kakabuse láteřil a teď zase reptal proti tomuhle jeho nevysvětlitelnému útěku.

6l
60
 


"Copak se to tak mohlo stát, aby..."
Všechna pařížská okna byla dokořán. Večer bylo stejně dusno jako ve dne, ale bylá naděje; že se v noci nad městem snese bouřka.
Myška se zastavil v lilici Rivoli před novinovým stánkem a po krátkém zaváhání se zeptal:
"Máte ještě nějaké včerejší nebo prevčerejší noviny?"
"Podívám se..."
Našly se dvoje. Otevřel je na stránce Malého oznamovatele a našel tam tři řádky adresované Archibaldovi. Je docela možné, kdož ví, že inzerát začal vycházet už od čtvrtka, hned druhý den po Loěmově vraždě.
"Dejte mi New York Herald."
Tentokrát se prodavačka na něho podívala ohromeně, pokrčila rameny a podala mu americké noviny o šestatřiceti stránkách, takže dalo Myškoví dost práce, aby si je zastrčil do kapsy.
Byl teď netrpělivý. Netrpělivý a zároveň pln úzkosti. Uvědomoval si, že za chvíli; přesně v osm hodin před terasou u Fouquetů na třídě Elysejskýčh polí se bude hrát o jeho faru.
Bylo ironií osudu, že po' koupi New York Heraldu mu zbylo v kapse pouhých třicet Jcentirnů, a to bylo příliš málo, aby si mohl zaplatit jízdu metrem nebo autobusem.
Chodci se ohlíželi po tom' drobném staříkovi, který tolik spěchal, až se potil, a těžce dýchal. Vypadal, jako by pospíchal za nějakým tajemným cílem.
"Archibald..."
Opakoval si ty tři slabiky, aby si dodal odvahy, pobrukoval si je jako nějakou výhrůžku:
"Však uvidíme...! Jestli si myslí, že mě dostanou..."
Pochechtával se. Představoval si komisaře Lucase, který se k němu choval tvrdě a pohrdavě,: Lognona, který si myslel, že už na něho vyzrál, všechny ostatní, novináře, inspektory od kriminálky, všechny ty, kdo se zabývali pátráním po vrahovi pana Loěma...
Zatímco on, Myška, který v té chvíli došel na náměstí Svornosti, kde se proplétal'mezi taxíky a téměř utíkal vzhůru po Elysejských polích... On, Myška, se za chvilenku, v osm hodin, setká s vrahy...!
Nevěděl ještě, co udělá. Opatrně se přesvědčil, že americké noviny mu nečouhají z kapsy. Jestli se s nimi hned nevytasí, bude je moci pozorovat, jak přicházejí, hned se jim neukáže, nopřípadě se neukáže vůbec.

Za deset minut osm... Viděl přesný čas na hodinách na Eiffelově věži, které, ačkoliv ještě nebylo zcela tma, už svítily. V listoví stromů se krčily modravé stíny. Všude bylo plno lidí, rozpačitých zamilovaných párků a rodin s dětmi.
Za pět minut osm... Náhle se rozesmál, přestože byl unaven. Napadla ho pošetilá myšlenka: Jestli je tak do toho zapleten anglický velvyslanec? Vždyť to bylo jeho jméno!
Důvěrné.         t         '	,               '
 . Telegram došlý od budapešťské státní bezpečnosti v odpověď na žádost o informace sděluje, že advokát Staori, otec Dory Staoriové, je už delší dobu v dost tísnivé finanční situaci...
Lucas pracoval ve své kanceláři, odkud měl výhled na Svatomichalské náměstí a na levý břeh Seiny. Byl zcela sám. Zvedl telefon a chvíli naslouchal.
,,Je tomu tak..." řekl. "Vskutku nic nenasvědčuje tomu, že by se tu odehrála nějaká tragédie... Ale ovšem!... Je lépe být optimistou... Slibuji vám to...!
Byla to Lučila Boisvinová, která se ho telefonicky ptala, co je nového, četla ve večerních novinách Oostingovo prohlášení, kde tvrdí, že nevěří, že by šlo o zločin nebo o sebevraždu.
Když zavěsil, pokrčil rameny, napil se piva a četl dál.
... pro zpsob života, jaký vede. Staori, muž vysoce inteligentní, nemající však osobní jmění, lije skutečně na vysoké noze a pořádá každou zimu skvělé slavnosti. Před třemi lety mnoho nescházelo, aby byl kompromitován ve velkém finančním skandálu. Pronásledován věřiteli drzí se posledních několik měsíců nad vodou jen díky důvěře poskytované mu Basilejskou skupinou, k níž patří jeho budoucí zet Frederik Miiller. V dohledné době se má uskutečnit důležitý obchod s nemovitostmi, do něhož mají švýcarští finančníci investovat značný kapitál.
Lucas k tomu připsal svým drobným písmem  poznámku:
Zjiá se, že Miiller, seznámiv se pravděpodobně při jedné své cestě do Budapešti s Dorou Staoriovou, chlubil sejí svým postavením u C.M.B. Ldá se rovněž, Že docílil, aby pan Loem odjel do Bupadešti záležitost prostudovat. Stalo se však, že švýcarský finančník, ačkoliv ho doprovázela Staoriho dcera, obdržel o advokátovi hned po svém příjezdu do maďarského hlavního města tak špatné informace, že odmítl se s ním setkat.
Je rovněž výmluvné, že pan Martin Oosting jedná s Mullerem jako s podřízeným zaměstnancem, zatímco pan Loem, jak se zdálo, Miillerovu vlivu často podléhal.

62
 

Snažím se co nejdiskrétněji vypátrat, zda Mulleruv značný vliv na Loema nepromění ze skutečnosti, že Muller věděl o milostném pornem svého šéfa s bývalou prostitutkou i to, že s ní má syna.
Mentalita lidí z Basileje reprezentována osobností Martina Oostinga pravděpodobnost této hypotézy podporuje a mnohé by se tím dalo vysvětlit.
Tady se komisař Lucas, který Myšku dost důkladně nevyslechl, odchýlil od pravdy, neboť dodal:
"Dlužno počítat i s možností, žf Loema někdo vydírá a on se zachraňuje útěkem."
Nebyla to oficiální zpráva, jen takový prostý záznam pro policejního prefekta a ten ať s tím udělá, co se mu zlíbí.
Poté dopil Lucas svůj půllitr, utřel si ústa, vzal klobouk a odjel autobusem domů.
Čím je pařížská společnost elegantnější, tím později večeří, takže když Myška dorazil na roh Elysejských polí a třídy Jiřího Pátého, tam, kde se nalézá restaurant u Fouqueta, sedělo na terase ještě asi dvě stě lidí, z nichž většina měla přes ramena kukátka, protože byli odpoledne na koňských dostizích v Maisons Laffitte.
Alsasan, který sotva popadal dechu, byl tím množstvím lidí trochu vyveden z míry a rozhodl se, že dřív než se vytasí s New York Heraldem, prozkoumá terén.
"Promiňte, pánové a dámy... Neměli byste někdo dva franky, abych si mohl vypít džbáneček na vaše zdraví?"
To byl nejlepší a jediný způsob, který mu dovoloval, aby si zblízka prohlédl všechny hosty, obzvlášť když nikde v dohledu nebyla žádná uniforma.
Belhal. Prodíral se mezi stoly, vyhýbal se číšníkům, kteří v takových podnicích jsou horší než poldové, dělalo mu trochu obtíž se usmívat, protože byl udýchaný.
,,Na vaše zdraví, vzácný pane... Chtěl bych se vsadit, že máte v kapse moc drobných... Nic tak nedeformuje oblek..."
Užil všech triků. Snažil se vždycky lidi spíš rozesmát než budit jejich soucit!
"Kdybych byl věděl, že půjdete do Maisons Laffitte na dostihy, byl bych vám prozradil typ na vítěze, protože žokej a já jsme dvojčata..."
Na terase bylo šest řad stolů a na terase za rohem byly další. Bylo tu mnoho žen. U některých stolků seděli zase samí mužové, žádný z nich však nepřipomínal Archibalda. Na. Němce mluvil Myška německy, jednou mu to vyneslo dva franky.

Došel na roh, kde se terasa stáčí, když tu ustrnul. Nejraději by se byl propadl. Seděl tu Lognon, ano, inspektor Kakabus v hnědém obleku, s tvrdými manžetami, naškrobeným límečkem! Byl však tak zahloubán do četby New York Heraldu, že Myšku snad ani nezahlédl.
Odpověděl to snad on na inzerát? Pokud ovšem...
Ne! Na to nebyl dost chytrý, aby sám inzeroval. Důkazem toho byl fakt, že když zahlédl Myšku, pokoušel se schovat se za noviny. Teprve když se mu to nepodařilo, zavolal číšníka a zaplatil svou oranžádu.
Bylo osm hodin deset minut. Lognon velmi nápadně rozvíral americké noviny, přesto však ho nikdo neoslovil.
.Myška ho dohonil deset metrů od terasy.
"Já nevěděl, že čtete anglicky!" dopřál si jízlivou poznámku.
"Copak jsi tu dělal ty?"
"Svůj byznys, jak jste dobře viděl...! Za několik minut mi to vyneslo jedenáct franků..."
Ukázal hrst drobných, ale úzkostlivě přitom dbal, aby si Lognon nevšiml novin, které mu nadouvaly kapsu.
123156789
Kapitola šestá Dvě   chyby    inspektora  Lognona
Lognon měl špatnou náladu a k tomu byl ještě navíc sám se sebou nespokojen. Toho rána mu žena opět vyčítala:
".. .Je to tvoje chyba! Copak to máš zapotřebí, pořád se takhle honit...? A potom, když se tahají kaštany z ohně, tak u toho nikdy nejsi..."
Byla půlnoc a on se teprve vracel domů netuše, že právě toho večera se dopustil dvou chyb a na jednu z nich že moc brzy doplatí.
První chyba, kterou udělal, byla, že Myšku neprošacoval. Starý tulák už kolik dní nemohl vkročit do žádné strážnice, aby ho na výslovnou Lognonovu žádost od hlavy až k patě neprošacovali.
Nuže a právě dnešního dne, který strávil doslova na Alsasana přilepen, to sám neudělal. Zklamal. Ponechal ho samotného jen

64
 

hodinu, jen po čas, než došel k Fouquetovi, jak to udělal i včera, aby spatřil pisatele inzerátu.
Setkal se tam s Myškou a jako náhodou právě na terase tohoto podniku. Myslel na všechno, zapomněl ho však prošacovat.
Snad na to ani nezapomněl, byl jenom umořený horkem, únavou, nudou. Jeho utkvělá myšlenka, cíl, který sledoval, se mu pojednou jevily marné a v jednu chvíli byl v pokušení všeho nechat, ať si jde dědek po svých.
Ale tentokrát se zas na něho přilepil Myška.
"Udělám vám návrh..." řekl. "Jak vidím, musíte být pořád se mnou a tak bychom se mohli dohodnout... Nemyslíte? Dnes večer například si mohu dovolit jít do biografu... Po představení mne jednoduše dovedete na strážnici v Opeře a budete mít pokoj."
Lognon na to přistoupil. V kině potom během těch tří hodin se mnohokrát nevědomky dotkl Myškový kapsy, v které měl New York Herald. Kdyby ho byl objevil, byl by pochopil, že dědek přišel k Fouquetovi na schůzku na inzerát. A byl by z toho bezpochyby vyvodil, že tedy...
Druhé chyby se dopustil před malou chvílí. Dovedl Myšku na strážnici v Opeře a tam předal instrukce mladému kolegovi, zdůrazňuje ne bez jisté hrdosti:
"Z příkazu komisaře Lucase z kriminální policie! Speciální
úkol..."	.
Potom naskočil do autobusu, který staví na náměstí Clichy. Tam mohl přestoupit do jiného autobusu, který by ho byl dovezl až před dům, ale autobus dlouho nejel a tak se rozběhl nahoru Caulaincourtovou ulicí pěšky.
Co se stalo krátce nato, si sotva uvědomil. Nebylo to ani pět set metrů od červené svítilny nad policejní stanicí. Dumal právě o tom, proč se pisatel inzerátu už dvakrát neukázal.
Předjelo ho nějaké auto a zastavilo. Vystoupil z něho muž, který předstíral, že chce přejít chodník a vrazil přitom jakoby náhodou do inspektora.
Místo aby se omluvil, zatímco se Lognon shýbl, aby sebral upadnuvší mu klobouk, neznámý mu zasadil do hlavy prudkou ránu, pravděpodobně gumovým obuškem, a inspektor ztratil vědomí.
Po několika minutách ho našli strážníci jedoucí kolem, ti zalarmovali policejní hlídku, takže měl Lognon tu čest, že použil vozu osmnáctého okresu, a kdyby byl cestou nenabyl vědomí, byl by se probudil na nemocničním lůžku.
"To nic není...," šeptal. "Ať mě dovezou domů..."

Bolela ho nesnesitelně hlava, neměl však nic zlomeného. Pomohli mu do výtahu, vyjeli s ním do čtvrtého poschodí, za jízdy se mu udělalo špatně.
Paní Lognonová  se probudila.
"To jsi ty, Josefe?"
"Ano..." zabručel.
Chtěl za každou cenu dvěma strážníkům, kteří mu pomáhali,, nabídnout   skleničku.   Paní   Lognonová   hořela   netrpělivostí. Vešla do jídelny v noční košili, s natáčkami ve vlasech. Nešlo jí do hlavy, proč manžel tak pozdě v noci vyndává z kredence láhev calvadosu a skleničky ze servisu s pozlaceným okrajem.
Tím méně chápala, proč při plnění sklenek najednou zavrávoral a sotva usedl, zvrátil oči v sloup.
Když jí strážnici pověděli, co se stalo, prohlásila:
"Já to vždycky říkala! Tak a teď to dostal!"
Dostal to, takže ještě tu noc museli volat doktora. Lognon měl vysokou horečku. Protože spali všichni tři v jednom pokoji, chlapec celou noc neusnul a ráno se matka rozhodla, že ho nepošle do školy.
Kolem desáté přišel sám divizní komisař podívat se na raněného, který se z toho bude zotavovat dobrý týden, a opět se vyndávaly zlacené skleničky ze servisu.
Myška se zas divil, proč ho inspektor nechává bez dohledu, nebo proč vlastně pověřil dohledem mladšího inspektora, kterému by mohl, kdyby měl chuť, v několika minutách upláchnout.
Onoho rána přiletěla na letiště v Bourget basilejským letadlem osobnost připomínající každým coulem tu včerejší, to je pana Oostinga.
Tenhle se jmenoval Gade, jenomže neměl vlasy šedé, ale zrzavé. Kouřil však stejná cigára, shlížel na lidi stejně klidným a navýsost pohrdavým pohledem.
Pan Gade, člen správní rady vyslaný společností C.M.B., nesvěřil žádnému nosiči aktovku z vepřovicové kůže naditou listinami. Udal taxikáři adresu hotelu Louvre, kde už toho rána, ačkoliv ještě nepřijel, ho dvakrát volal telefon: ze Švýcar a z Belgie.
"Pošlete mi nahoru holiče!" řekl vstupuje do výtahu.
Měl drsnou červenou pleť, hrubozrnou, jako bývá kůra některých druhů pomerančů. Jeho krátce sestřižené vlasy měly

67
66
 

odlesk zapadajícího slunce. Když byl hotov, zatelefonoval Oostingovi, jenž bydlel na stejném patře, a oba muži se uzavřeli v salóně, každý přinesl svou aktovku a telefon mezitím zvonil, volal brzy jednoho, brzy druhého.
Komisař Lucas působil za války ve výzvědné službě zvané Druhé byro a jako takový býval posílán s různým posláním do Švýcar. Měl tam z té doby mezi členy švýcarské policie ještě přátele a jednomu z nich teď zatelefonoval.
Nezabýval se tím případem tak horlivě jako Lognon. Byl velmi zaneprázdněn, kromě jiného i nálezem zavražděného dítěte na pařížském předměstí, což mělo za následek, že se to zase jednou na chodbě před jeho kanceláří hemžilo novináři.
Jestliže se případem Loěm vůbec dosud zabýval, tedy jen proto, že se v rozkazech shora říkalo:
"Pokračujte diskrétně ve shromažďování informací."
To znamenalo, že měl založit akta, která by byla k dispozici, kdyby v případu nastal náhodou náhlý obrat, kdyby například byla nalezena finančníkova mrtvola.
Po telefonickém rozhovoru se Švýcary připojil k dost už objemným listinám poznámku:
Rodina Loemova stojí v iele společnosti C.M.B., nazývané Basilejskou skupinou, už po tři generace. V zemi se jim všeobecné a bez jakékoli ironie říká Loemovská dynastie.
Dědeček Loem, vynikající osobnost, zosobňoval představu liberálního národohospodáře a nekompromisního puritána.
Jeho syn, otec dnešního Loema, zůstal věren starým zvykům natolik, že ustrnul, chodil, pohyboval se a nosil obleky téměř takové, jako nosili jeho předkové před čtyřiceti lety.
Edgara Loěm nemel původně nastoupit po svém otci. K tomu byl předurčen jeho starší bratr, ten však zahynul při neštésti v horách, takže...
Edgard Loem není považován za žádné eso. Udržoval jen tradici, nic víc, obklopen jedenácti pány, kteří náleželi už po několik generací, jako on, k Basilejské skupině.
Ve Švýcarsku není známo, že by byl měl nějaký milostný poměr. Jeden čas se povídalo, že si bude brát vdovu po bratrovi, ale nebylo z toho nic.
Dva pánové z Basileje mezitím opustili hotel Louvre a vydali se pěšky beze spěchu do nedalekého hotelu Castiglione, kde se chovali jako doma a bez okolků vešli do Loemova apartmá.

Dveře spojující byt s Múllerovou kanceláří byly otevřeny. Miiller tam pracoval. Strnule povstal, aby pány pozdravil, ale ti, jak se zdálo, nebrali jeho přítomnost na vědomí. Jejich cigára počala záhy zbarvovat vzduch v místnosti na modro.
Beze spěchu, po pořádku a metodicky, tak jak se to má, otvírali pokladnu, pak zásuvky, kladli akta na hromadu na psací stůl a jedno po druhém pročítali, někdy si dělali poznámky, občas si navzájem ukazovali nějakou důležitou listinu, aniž přitom potřebovali pronést jediné slovo.
Když se sháněli po klíči k malé skříni stojící v Loěmově salóně, Miiller jim ho podal se slovy:
"Tam jsou jen samé známky..."
Byla tam dvě alba, potom jistý počet jednotlivých sáčků z průhledného papíru a v každém z nich bylo po jediné známce.
Jestliže Oosting nepil vůbec, Gade zato vypil množství číší chlazeného čaje, a potil se proto tím víc.
V poledne oba pány ani nenapadlo jít na oběd, dali si jen poslat nahoru obložené chleby, které snědli při práci.
Nebylo jim známo, že letadlo na lince Budapešť - Praha - Paříž přivezlo deset minut po deváté další osobnost a že komisař Lucas byl znovu lapen do osidel diplomatického sboru.
Neboť František Staori, pozoruhodně krásný muž s matnou pletí, jehož nepatrně vtíravým parfémem načpěla kabina letadla, se choval přesně tak jako švýcarští peněžní či.
V deset hodin byl u svého vyslance. V půl jedenácté již vstupoval v jeho doprovodu do budovy ministerstva vnitra, kde je velmi úslužně přijal tiskový přidělenec kabinetu.
Mluvil jen Staori, a to mnoho, se stejně šťavnatým přízvukem, jako mluvila dcera. Se zápalem protestoval proti postupu francouzské policie, která zneuctila jeho rodinu tím, že připustila, aby byly zveřejněny jisté rodinné podrobnosti. Prohlásil o nich ostatně, že neodpovídají pravdě.
Dora nikdy nebyla Miillerovou milenkou! To jen Francouzi, kteří tak špatně chápou dvornost, shledávají neobvyklým, že by nějaká "dívka mohla žít rok v Paříži a bydlet ve stejném hotelu jako její snoubenec.
Advokát Staori se ohrazoval proti následkům, které by podobné zveřejnění mohlo mít, a vyžadoval bezodkladnou opravu v novinách.
Bouřka venku stále ještě nevypukla, takže ruce, které se při

68
 


všech těchto příležitostech navzájem tiskly, byly zpocené, všichni, jeden jako druhý, si stírali s čela pot, dokořán otevřenými okny bylo slyšet klapot psacích strojů.
Tiskový přidělenec v ministerstvu samozřejmě slíbil, že udělá všechno, co bude v jeho moci. Potom, podobně jako včera, zatelefonoval policejnímu prefektovi, ten zatelefonoval řediteli kriminální policie a ten si zavolal do své kanceláře Lucase.
"Podívejte! Přijel do Paříže dnes ráno. Ubytoval se v hotelu Castiglione v apartmá své dcery. Chce za každou cenu nadiktovat tisku prohlášení a žádá, aby ještě dnes odpoledne byli svoláni zástupci novin..."
Oba muži na sebe hleděli a oba se tvářili stejně. Nedalo se nijak zabránit, aby Staori nenapovídal novinářům všechno, co se mu zlíbí.
V tom případě pak druhá strana, ti z Basileje, přivedou na náměstí Beauvau svého velvyslance a ten bude znovu protestovat.
"Co si o tom myslíte vy, Lucasi?"
A Lucas, aniž to myslel žertem, odpověděl:
"Strašně rád bych viděl mrtvolu!"
"Jestli vůbec nějaká mrtvola existuje."
"A taky bych strašně rád, aby se našlo auto..."
Číslo a popis vozu byly hned první den rozeslány všem poli' cejním stanicím po celé Francii současně s popisem deseti nebo dvanácti jiných vozů, ten den v Paříži ukradených. Jenomže oba muži byli od fochu a věděli, že z těchto dvanácti vozů se nenajde ani polovina. A k tomu většinou až po mnoha měsících.
"Co hodláte udělat?"
"Půjdu za tím Staorim..."
V té chvíli se rozezněl zvonek telefonu, Lucas byl už na odchodu, ale ředitel kriminální policie, který zvedl sluchátko, mu dával znamení, aby se chopil druhého naslouchátka.
"Haló, ano... Opakoval byste to?"
"Tady divizní komisař z devátého okresu. Včera v noci byl přepaden inspektor Lognon v Caulaincourtské ulici neznámým pachatelem, který vystoupil z auta. Byl udeřen do hlavy nějakým pružným předmětem a leží teď ve svém bytě na náměstí Constantina Pecqueura... On sám mne před chvíli požádal, abych to oznámil kriminální policii, hlavně komisaři Lucasovi.,. Není tam náhodou?"
"Je se mnou u aparátu. Děkuji vám..."
"Zeptal byste se ho, máli se ve sledování starého Myšky pokračovat? Nemám dost mužů, a kdyby to nebylo nutné..."

Ředitel se podíval tázavě na Lucase, ten pokrčil rameny.
"Dobrá! V tom případě tedy nepokračujte."
Když zavěsili, zeptal se ředitel:
"Kdo je to ten Myška?"
"Tulák. Lognon si vzal do hlavy... Fakt je, že dědek asi něco ví... Ale co přesně...? Dnes večer si ho vezmu na paškál."
Chvíli mlčeli. Pak Lucas zabručel:
"Vsadil bych se, že se Miiller včera nevzdálil z hotelu... A Staori, jeli pravda, co nám říká, nebyl ještě včera ve Francii..."
Na závěr opakoval:
,,Co chcete? Dal bych nevímco za to, aby se našla mrtvola..."
Ředitel se mohl mýlit. Měl však dojem, že Lucas příliš nevěří, že mrtvola existuje.
Než Lucas vystoupil do třetího patra, poslal pánům navštívenku se žádostí, zda by s nimi nemohl na okamžik mluvit. Vzkázali mu po poslíčkovi, že jsou velmi zaneprázdněni a že komisaře prosí, aby se obtěžoval buď večer, nebo aby jim napsal.
Na ty tedy policie neplatí! Klidně pokračovali v práci v kanceláři, kde se mísila vůně havanských doutníků s vůní Miillerovy brilantýny.
Lucas tedy napsal na kousek papíru:
"Můžete mi říci, zda společnost C.M.B, jednala úředně prostřednictvím advokáta Staoriho nebo za jeho spolupráce o, koupi pozemků v Budapešti?" .
Lístek poslal. Byl mu vrácen s prostou poznámkou napsanou červenou tužkou. "Ne!"
Lucas byl již skoro ve výtahu, když ho ještě něco napadlo, vrátil se, obrátil papírek a na jeho rubu napsal:
"Moklpan Loěm takovéto obchody vyjednávat sám, bez souhlasu správní rady?1'
Lístek mu byl opět vrácen s toutéž poznámkou napsanou touž rukou: "Ne!"
Komisař si spokojeně oddechl a dal se ohlásit u Staoriho. Našel ho ve společnosti nějakého Maďara, pravděpodobně někoho z jeho přátel bydlících v Paříži. Lucasovi se zdálo, že toho muže odněkud zná.
Staori ho přijal zprvu velmi povýšeně, opakoval, co už řekl ráno, mluvil o zneuctění rodiny, o budapešťské advokátní komoře, dokonce o své vlasti, to všechno prý bylo tím skandálem pošpiněno.

71
 

l
"Žádám, aby se sem dostavili novináři a řeknu jím..."
Lucas trpělivě naslouchal. Bylo mu také horko, nenamáhal se však, neosoušel si potem zbrocené čelo. Zatímco Staori mluvil, pohrával si s lístečkem a náhle mu ho podal. Ten do něho nahlédl, začal se plést, koktal:
"Co to má být?"
"Dvě malé otázečky, které jsem před chvíli písemně předložil pánům z Basilejské skupiny..."
"Ale... Nechápu, jak by se to mělo týkat mne..."
Nato se komisař počal pomalu a neobratně šacovat po všech kapsách, až z jedné z nich vytáhl telegram od budapešťské policie.
Co jemu záleží na budapešťské policii? S tou ať si to vyřídí Staori.
".. .potvrzujeme, že advokát Staori se už delší dobu nachází v dost tísnivé finanční situaci..."
Nyní asi advokát lituje, zeje u toho jeho krajan, jehož svědectví se ještě před chvílí tak horlivě dovolával. 
"... poslední dobou se udržuje nad vodou jen díky důviře věnované mu Basilejskou skupinou, v níž jeho budoucí zet..."
Po celou tu dobu se Lucas tvářil patřičně hloupě, nacpával si dýmku, rozmýšlel se, máli si zapálit, čekal. Sebral lístek i telegram.
"To je spiknutí mých politických nepřátel, kteří mne chtějí zničit!" zvolal nakonec Staori. "Rád bych ostatně věděl, jak se dostaly tyhle dokumenty do vašich rukou."
,jCistě úřední cestou... Všimněte si, že jsem jich nepoužil... Bylo by velmi trapné, kdyby tisk..."
"Na to nemá právo!"
"Kvůli tomu právě jsem za vámi přišel... Chci vám říct, že tisk si v poslední době zvykl podnikat některá šetření na svůj vrub a nepočíná si přitom vždycky nešikovně. Uveřejňuje takové informace, které mu mohly být poskytnuty odjinud... Za diskrétnost našich úřadů ručím, ale nemusí tomu tak být třeba v Budapešti... Povšimněte si, že celý ten případ je pro nás takříkajíc uzavřen; jednak se nenašla mrtvola, jednak tu není žalobce, je tedy vyšetřování automaticky zastaveno... Pan Míiller, který je ve skutečnosti pouhým úředníkem, dodejme dost podřízeným úředníkem, využil vaší důvěřivosti i důvěřivosti vaší dcery... Čtenáři na tu historku už zapomněli a nebudemeli ji sami připomínat..."
"Copak si dáte k pití, pane komisaři?"

"Půllitr piva, moc rád."
A skončilo to přesně tak, jak to mělo skončit, Staoriho nářkem nad perfídností pánů z Basilejské skupiny, kteří jeho důvěřivosti zneužili a teď svoje závazky popírají.
"Totiž Loěm přijel do Budapešti za mnou! A jestli jsme se nesetkali, tedy jen proto, že jsem v té době musel být na venkově, kde jsem měl soudní přelíčení, a on nemohl čekat..."
Přinesli výborné pivo a pro Staoriho, který komisaře doprovázel až k prahu, whisky.
"Předpokládám, že tyhle dokumenty..."
"Zůstávají uloženy v aktech! A ve chvíli, kdy bude případ oficiálně uzavřen, budou zničeny..."
"Spoléhám na vás!" řekl Staori s víc než významným přimhouřením oka. "My se ostatně ještě uvidíme..."
Vracel se pevně přesvědčen, .že komisaře Lucase získal.
Ten byl zatím zoufalý, dal by nevímco za to, kdyby se mu podařilo zachytit sebemenší stopu, nějakou informaci. Věděl, že tu všelijaké náznaky existují, při nejlepší vůli však z nich nedokázal vyvodit nejmenší nitku, která by vedla k odhalení.
Slunce prudce pálilo. Přejít Vendómské náměstí bylo namáhavou výpravou. Komisař stál na prahu a chvíli váhal. Podíval se na inspektora, který se procházel po chodníku tak nápadně, že i nezasvěcený poznal, o koho jde, pokrčil nad tím rameny, zavolal taxíka a po krátkém rozmyšlení nepříliš nadšeně řekl:
"Na náměstí Constantina Pecqueura!"
Příkaz, aby sledování starého Myšky bylo zastaveno, se ještě nerozběhl. Ty, kterých se to týkalo, ještě nezastihl. Lucas si to uvědomil, když na dva kroky od domu, kde bydlel Lognon, uviděl mladíka chovajícího se stejně nápadně nenucené jako jeho kolega na Vendómském náměstí. Lucas se ho stroze zeptal:
"M.P.?".
Městská policie? Mladík poznal komisaře, jehož fotografii noviviny téměř každý týden uveřejňovaly, a zakoktal:
"Ano... už víte?"
"Tak on je nahoře?"
"Právě dorazil. Dnes ráno šel rovnou ze strážnice na břeh Seiny, tam se svlékl do půl těla a začal se mýt. Koupil si na to ždibec mýdla a obklopen pobavenými zevlouny drbal se od hlavy až k patám nebo skoro. Potom si šel sednout na lavičku do stínu. V poledne jsi koupil poslední vydání novin a z nich se dověděl,

73
 

že se inspektor stal obětí zákeřného útoku. Než se sem vydal, musel dost váhat, protože šel velikou oklikou..."
Lucas se zeptal domovnice na poschodí, vyjel výtahem, zazvonil u inspektora a pozdravil paní Lognonovou, která, když jí řekl, kdo je, místo aby ukázala laskavou tvář, se zakabonila.
"Pojďte dál," řekla.
A potom, polohlasitě, jen jakoby pro sebe:
"Jestli je tohle vhodné pro někoho, kdo leží s devětatřicetistupňovou horečkou...!"
Byly tam jen tři místnosti: kuchyň, jídelna a ložnice. Chlapec byl v jídelně a byla mu dlouhá chvíle. Dveře do ložnice byly zavřeny.
"Přejete si, abych vás ohlásila?"
"Kdybyste byla tak hodná..."
Za chvilenku vyrazil z ložnice. Myška tak prudce, že porazil židli a sám se div nepřerazil. Lucas zahlédl Lognona sedícího na posteli s ovázanou hlavou.
"Ty tu na mě počkej..." řekl mu Lucas, než vstoupil do ložnice a než za sebou zavřel dveře.
Potom:
"Dobrý den, inspektore... Tak co? Bylo to moc zlé?"
Lognon tonul v rozpacích. Ode dne synkova prvního přijímání nehostil jeho skromný příbytek tolik význačných osobností. Ráno tu byl divizní komisar, teď odpoledne zas Lucas...
Starostlivě se kolem sebe rozhlížel, zda je tu vše v pořádku, zavolal na ženu:
"Dej sem křeslo pro pana komisaře..."
Protože pro nedostatek místa měli v bytě jen jedno.
"Víte, já bych byl už rád vstal... Ale doktor nechce."
"Nic si z toho nedělejte, člověče... Zastavil jsem se tu, jen abych vás pozdravil... Včera večer jste neměl štěstí, že? Protože jak vás znám, kdyby si byli nepočínali tak obratně..."
"Ovšem, museli to být profesionálové!" vykřikl Lognon pln pýchy. "Vždyť jsem ani neměl čas něco zahlédnout. Kdyby mi zítra toho raubíře ukázali, ani bych ho nepoznal... Nic jsem neviděl, ani barvu auta, ani číslo... Ale jedno jsem pochopil, že ten mazaný kousek provedli oni..."
"Ale?"
Štěstí, že konečně alespoň někdo něco pochopil, pomyslel si Lucas.
Lognon mu vyložil historii s inzerátem, který v neděli četl a kvůli kterému šel k Fouquetovi s New York Heraldem.

"Chápete? Potřebovali vědět, jestli někdo o tom něco ví... Dali inzerát... Ale místo aby se ukázali, schovali se někde za rohem a pozorovali... Poznali mě podle amerických novin... Řekli si, že asi něco vím..."
"A vy zatím nic nevíte!" pronesl klidně Lucas.
Lognon se zachvěl, chvíli přemýšlel, nakonec připustil:
"Skutečně nic nevím!"
"Teď bych," pokračoval komisař, "rád věděl, kdo něco ví. Protože oni ten inzerát neuveřejnili proto, aby vzbudili naši zvědavost... Někdo jim tu musí překážet..."
"Vidím, že se na to díváte stejně jako já,.."
Napadlo ho, že možná zašel příliš daleko, že by se to komisaře mohlo dotknout, pospíšil si tedy dodat:
"Promiňte..."
"To nic! To nic! Projevil jste velikou iniciativu..."
A náhle, změněným tónem:
"Copak tu chtěl ten dědek?"
Podařilo se mu přivést Lognona do uvolněné nálady, takže začal mluvit normálně tak, jako mluvíval se svou ženou, a ne jak míval ve zvyku mluvit s nadřízenými.
"To bych sám rád věděl... Kdybych vám tak řekl, co si já o tom myslím..."
"Řekněte! Jen to řekněte!"
"Možná že je to trochu směšné... Víte, já nebyl k němu nikdy moc milý... A teď, když sem před chvíli přišel, bylo to téměř jako přátelská návštěva... Byl nad tím, co se mi stalo, celý zdrcený... Ptal se, nemámli velké bolesti..."
Lognon dostal pojednou strach, aby ho Lucas nepokládal za nějakého citlivku, a aby to napravil, dodal:
"Vím dobře, že to je komediant... Ale proč jenom přišel...?"
Otevřeným oknem bylo vidět, jak si na náměstí hrají děti, a ze dvora nějaké školy, kde měli právě přestávku, sem doléhal pronikavý křik.
"Nevím, jestli dobře rozumíte, jak to myslím..."
A začervenal se opět z obavy, že by se komisař mohl zlobit.
"Je těžké to vysvětlit... Od prvního večera, když jsem viděl Myšku, }ak přinesl obálku s dolary, mám pocit, že tu něco neklape..."
"Máte pravdu," přerušil ho Lucas. "Kde je vlastně ta obálka?"
"Musí být v Nálezech..."
Uhádl, co šéfa napadlo. Až dosud nikdo nepomyslel na to, pověstnou obálku prozkoumat, uveřejnit čísla bankovek!

74
75
 

"Vím, co uděláte..."
Teď to má! Troufl si příliš. Lucas asi neměl rád, když někdo uhodl, co si myslí, nebo když dělal stejně chytrého a přitom byl jenom inspektorem, protože utrousil:
"Vyslechnu si Myšku."
"Ach?"
On sám to udělal nejméně desetkrát! A měl tu výhodu, že Myšku znal už dlouho.
"Nemyslíte, že ta obálka... ? Když na to teď myslím, zdá se mi, že si vzpomínám, že na ní byly tužkou napsány něj aké cifry..."
Uvědomil si, že se prohřešuje proti povinnostem hostitele.
"Mohu vám něco nabídnout, pane komisaři? Skleničku calvadosu...? Ne...? Sklenici piva tedy...?"
Lucas si vzpomněl na výtečné pivo, které pil v hotelu Castiglione a nijak netoužil pít tady špatné, zcela jistě nevychlazené pivo, jaké mívají v domácnostech.
"Děkuji... Jen klidně ležte... Netrapte se... Za několik dní..."
Můj bože! Za několik dní právě komisař Lucas se všemi možnostmi, které má k dispozici, jistě odhalí... Jeho fotografie se zase objeví v novinách na první stránce. A po něm, po inspektorovi Lognonovi od městské policie, ani pes neštěkne.
"Na shledanou, kamaráde..."
Když za ním zapadly dveře, měl Lognon chuť se rozbrečet. Myška seděl pořád v jídelně na židli naproti chlapci, který si hrál s rozlámaným vláčkem. Paní Lognonová žehlila v kuchyni prádlo a musela asi nějaký kus připálit, protože odtamtud vycházel pach spáleného plátna.
"Ty půjdeš se mnou! Sbohem, paní Lognonová. Dobře ho ošetřujte."
Komisař s tulákem sjeli dolů výtahem, v malé kabině byli nuceni navzájem se dotýkat. Ve chvíli, kdy dojížděli do přízemí, zeptal se Myška s nuceným úsměvem, jen jakoby žertem:
"Zatknete mě?"
A komisař, aniž hnul brvou, odvětil:
"Možná!"

123456789
Kapitola sedmá  K d y ž   ptáčka   chytají,   pékně   mu   zpívají...
V taxíku se komisař tvářil, jako by na tuláka zcela zapomněl. Ten seděl proti němu na sklápěcím sedátku, ačkoliv na sedadle vedle komisaře bylo místo.
Myška ho číhavě pozoroval. Znal policii. Znal nazpaměť všechny historky, které se o výsleších na kriminální policii vypravují, věděl o pověstné cimře dobrovolných přiznání. Byl zvědav, budouli ho vyslýchat s pohoštěním, to je nabídnouli mu obložený chléb a sklenici piva, nebo se pokusí Lucas dostat z něho něco pomocí krásných slibů.
Nejenže tu jejich teorii znal jako své boty, ale sám, když se potuloval po venkově, býval stokrát a stokrát vyslýchán, a to buď četníky, kteří bývali nejhorší, nebo komisaři na malých městech, policisty všeho druhu, smutnými, jako byl Lognon, i veselými, kteří ho při výslechu šťouchali loktem do žeber, i takovými, kteří nedělají mezi lidmi rozdílu a nabízejí hned člověku tabák.
Jízda Paříží netrvala dlouho a už tu byla široká vrata na nábřeží Zlatníků. Na Myšku neudělal dojem ani dvůr plný slunce, ani modrobíločervený prapor vlající nad vchodem, to mohlo tak ještě působit na nějakého nováčka.
Lucas zaplatil šoférovi, vstoupil pod klenbu, zahnul doleva a až před schody se otočil, jako by si teprve teď na dědu vzpomněl.
"Pojď za mnou," řekl, ostatně zbytečně, protože Myška ho sám od sebe už sledoval.
Lucas vyběhl čile do schodů, v prvním patře strčil do dveří vedoucích na chodbu kriminálky, stiskl ruku dvěma osobám, které se tam procházely - asi advokáti, pomyslil si Myška.
"Nesháněl se po mně šéf?" obrátil se na kancelářského sluhu.
"Už před dobrou čtvrthodinkou..."
Úzkým oknem dopadlo světlo na červený samet, jímž byly potaženy lavice jako v hotelu Castiglione.
"Dovedeš tady toho chlapíka do trojky..."
Vypadalo to, že tulákově přítomnosti nepřikládal ani za mák důležitosti. Pověsil klobouk na věšák, zaklepal na vyčalouněné dveře ředitelovy kanceláře a Myška, ačkoli by tu byl raději zůstal,

76
77
 

musel jít za zřízencem, který si vybral ze zásuvky stolu klíč.
"Tudy... Pozor na schod..."
Myška byl na žalářní cely zvyklý, zde však byl mile překvapen malou místností s čerstvě obílenými stěnami. Bylo tam skutečné okrio vedoucí na vnitřní dvůr. V jednom koutě stála železná pryčna, byl tam stůl a jedna židle.
Zřízenec chvíli váhal, potom, spíš ze zvyku, se zeptal:
"Nemáte u sebe zbraň?"
A dveře za ním zapadly. Myška usedl na pelest postele, podepřel si bradu sepjatýma rukama a najednou se mimoděk celý roztřásl.
"Na ministerstvu vnitra byl uspořádán oběd," oznamoval Lucas řediteli kriminálky. "Ti pánové o tom mluvili..."
Ti pánové, to byli všichni dohromady, osobnosti z nejvyšších politických sfér, ministři, poslanci, možná i velvyslanci.
"Nakonec to bylo už jako hodně obehraná deska... Z Londýna přiletěl Croydonským letadlem třetí Švýcar, navlas stejný jako ti dva před ním, jenom snad ještě upjatější a lépe oblečený. Opět jeden z pánů z Basilejské skupiny, a ten se taky zavřel s těmi dvěma v Loěmově apartmá..."
Lucas dodal posměšně:
"Až jich bude všech dvanáct...! Jejich přece dvanáct, že?u
"Nevím, jeli jich dvanáct nebo třináct, vím jenom, protože o tom se mnou mluvil ministr, že z toho mají všichni zamotané hlavy. Nesmíme zapomínat, že Edgard Loěm, jejich předseda, který je zároveň majitelem největšího počtu akcií, není úředně mrtev. Je tedy prakticky nemožné otevřít závěť! Zároveň podle stanov není možné ho nahradit. A nic nenasvědčuje, že tahle situace nebude možná trvat až do aleluja... Zdá se, že na burzách v Paříži, v Londýně, v Bruselu i v Amsterodamu tahle záhada ovlivňuje kurs akcií dobrých dvanácti společností..."
Lucas, který, jak se zdálo, si z toho všeho moc nedělal, se stručně zeptal:
"A rozkazy?"
"Nalézt za každou cenu mrtvolu, ale zachovávat přitom stále stejnou diskrétnost..."
Neusmál se. Vrátil se do své kanceláře, kde na něho už čekali dva inspektoři, aby s ním prohovořili jiný případ, případ dítěte zavražděného na pařížském předměstí.

Myška se díval oknem na opuštěný dvůr a přitom mluvil sám k sobě:
"Jestli se mnou budou hrubě nakládat, pohrozím jim, žel si budu stěžovat novinám. Ale ostatně, vždyť nemusím, dokud mi nepřidělí advokáta, vůbec odpovídat. Ne, raději advokátku! Bude to zábavnější a vzbudí to větší rozruch."
Bylo mu horko. Měl žízeň. Mluvil takhle sám, vlastně jen aby si dodal odvahy, protože dostal najednou ukrutný, nevysvětlitelný strach. Pokoušel se naslouchat, co se děje v budově, ale kromě občasných kroků na schodišti k němu jiný zvuk nedolehl.
Viděl, jak do dvora přijel vězeňský vůz. Kočí sestoupil a ztratil se mu ze zorného úhlu. Myška se už domníval, že přijeli pro něho, že ho povezou do vězení.
Zdálo se mu, že tu už sedí nejméně dvě hodiny. Pročpak ho dosud nepředvolali? To on dobře věděl! Znal jednoho číšníka, kterého dopadli při čachrech s kokainem, a toho nechali takhle v plné zimě dva dny a dvě noci, nikoho po celou tu dobu neviděl a nedali mu ani najíst. Když ho nakonec dovedli do komisařovy kanceláře, byl tam na podnose obrovský sendvič a půllitr piva, ale to bylo pro komisaře, který při výslechu jedl a popíjel.
Takového něco mohli udělat také jemu. Anebo ho. mohli vyslýchat po dobrém, slibovat mu hory doly, mazat mu med kolem huby, jak se říká, mluvit s ním mírňounce, laskavě, předstírat, že mu chtějí pomoci dostat se z kaše, že by bylo dobré a v jeho zájmu, kdyby... Vyčerpat zkrátka celou škálu sladkých
reci
A potom, v okamžiku, kdy vyslýchaný se dá na jejich sladké íči nachytat, když už věří, že vyvázl, změní tón a strčí vás do basy jen to fikne!
Zpozoroval, že se začíná stmívat, a dostal strach, že ho takhle nechají celou noc. Vrhl se náhle na dveře, začal do nich kopat a bušit pěstmi. Nikdo mu neodpovídal a tak ze sebe Myška proti svému zvyku vychrlil najednou celou litanii nadávek.
Copak asi komisař Lucas přesně ví? A hlavně, copak se domnívá, že ví on, Myška?
S Lognonem, s tím to bylo snadné. S tím jednal jako rovný s rovným. Ale s komisařem?
Teprve v osm hodin se dveře otevřely a vešel nějaký inspektor. Zeptal se:
"Copak chceš k jídlu?"
"Komisař tu není?"
"Je to už hezká chvilka, co odešel!"

79
 

"A už se nevrátí?"
"Dnes už v žádném případě ne... Tak co chceš k jídlu...?
Šunku? Salám?" "Raději salám..." "A k pití? Bílé? Červené?"
"Červené!"
A opět ho nechali samotného. Pak se dveře otevřely a inspektor, tentokrát s kloboukem na hlavě, byl asi nakupovat sám, položil na stůl balíčky. Tři krásné plátky šunky, hezký kus salámu, toho pravého, italského, dva litry červeného vína a jeden
camembert.
"Tady máš! Až budeš chtít zhasnout, vypínač je u postele..."
"Poslyšte, pane inspektore..."
"Coje?"
"Neměl byste náhodou nějaké noviny?"
Měl jedny v kapse, poslední vydání, dal mu je. Výborně! Jde to jako po másle! Až příliš snadno! Nakonec se dal, jaksi ze vzteku, přece jen do jídla; snědl všechno, šunku, salám, sýr. Při jídle koukal do novin.
V Malém oznamovateli našel opět, na stejném místě jako včera,
inzerát o Archibaldovi.
Vrazi tedy vědí! Lognon je nezajímal! Možná že ho přepadli jen proto, že jim začal jít s tou svou umíněností na nervy. Ten, s kým se chtěli setkat, koho vyzývali na schůzku, byl on, Myška! Bezpochyby ho onoho večera u auta viděli.
Domnívali se asi, že si chce tašku s penězi nechat pro sebe. Nu pak ale ti, kdo neváhali zavraždit Loěma v samém středu Paříže, necouvnou před novým zločinem...
Kdyby nešlo o tu faru...
Ne, nevzdá se! Kdyby mu Lucas třeba i slíbil, že nebude stíhán. Nakonec by ho přece jen zavřeli, možná dokonce i pro spoluúčast na vraždě.
Špatně spal. Budovou se ozývalo plno neznámých zvuků. Lidé chodili po schodech nahoru a dolů jako ve dne. Někde v nějaké místnosti vyzváněl každých deset minut telefon. •
Vězeňský vůz  stál ráno pořád  na dvoře,  koně však byli
vypřaženi.
V osm hodin je opět zapřáhli a vůz tam stál dál, napůl ve
stínu, napůl na slunci.
Otevřely se dveře a vstoupil mladý kancelářský sluha, ten ze
včerejška. Zíval na plné kolo.
80
"Copak byste chtěl dnes k jídlu?"

"Chtěl bych především mluvit s komisařem!" bouřil se Myška.
"Komisař tu není."
"Tak až přijde, řekněte mu, že s ním musím mluvit..."
"A nechcete se mezitím něčeho najíst?"
Přinesli mu tentokrát rohlíky, bílou kávu v láhvi a kousky cukru zabalené v papíře.
Okno se nedalo otevřít. Do cely pražilo naplno slunce a Myška umořený vedrem si svlékl kabát a vyzul střevíce. Lehl si, opět vstal, občas přitiskl ucho na dveře. Chodil se k oknu přesvědčovat, jestli je vězeňský vůz stále na dvoře.
Bylo poledne a po komisaři ani potuchy. Dnes se už nepřišli zeptat, co by si přál k jídlu. Přinesli mu zkrátka balík potravin, značně větší, než byl včerejší, a k tomu dva litry červeného vína.
Snědl to jako včera vztekle, jako by se jim tím mstil. Vypil všechno víno, zdříml si, náhle se probudil, slunce stálo již vysoko.
Měl pocit, že je nemocen, že se už nikdy neuzdraví. Čtyřiadvacet hodin nebyl na záchodě a nikde kolem místečka, kam by se uchýlil. Červené víno a uzeniny se mu obracely v žaludku.
Skoro by přísahal, že mu to dělají záměrně! Podezříval je dokonce, že někde ve zdi je škvíra, kterou ho pozorují.
Znovu se vrhl zuřivě na dveře. Tyhle triky ať si zkoušejí na jiných, na skutečných vrazích, to mohou. Ale ne na něm! Na někom, kdo po deset let žil, může se říct, v kamarádském poměru s policií!
Za všechno mohl Lucas, Myška ho začínal stále víc a víc nenávidět. V jeho představách se komisařova tvář znetvořovala, viděl její lstivý a prohnaný výraz. Vždyť ten snad ani nebyl schopen se usmát. Byl to surovec! Nebyl to takový dobrák jako Lognon, který dokázal jen výhružně kroutit očima a hýbat hustým obočím, to bylo všechno.
Bývá to vždycky tak! Lognon dostal pořádně do hlavy, může z toho i umřít. A jestli se nakonec přece jen něco odhalí, tak to bude ten druhý, ten chytrý, kdo na to vyzraje a bude za to možná i vyznamenaný!
Dobrá! Lognon však byl přesto mazanější než všichni ostatní dohromady. O tom by mohl vypravovat Myška. Protože nakonec jen jedinký Myška věděl, jak to bylo. Nikdo kromě jeho se nemohl pochlubit, že viděl mrtvolu". Mohl by jít za nimi, za těmi pány z Basileje, o nichž se mluvilo v novinách. Mohl by jim říci:
"Kupte mi faru a poskytněte mi malou penzičku... Řeknu vám všechno... Nebo chceteli raději, jestli by se vám to lip hodilo, neřeknu nic..."
8l

Měl je v hrsti! A jestli Lucas počítá s tím, že ho nějak přinutí, aby mluvil, má to marné, i kdyby ho sebevíc zahrnoval uzeninami a červeným vínem!
Na kolik by ho tak mohli odsoudit? Ne na víc než na rok! Na víc určitě ne. Tak co? Když to vydrží a bude mlčet, shledá se s obálkou s dolary, kterou mu budou muset v Nálezech pěkně
vydat!
V cele bylo k zadušení. To byla možná taky jedna jejich finta. I ten kůň zapražený od časného rána k vězeňskému vozu, kterého bylo slyšet, jak občas hrabe kopytem o dláždění! Proč by ho jinak zapřahali, když s ním po celý den nevyjeli?
"Seberte si svoje věci," přišel mu říci mladý kancelářský sluha otvíraje dveře.
"Komisař je tady?"
"Nevím."
Musel si navléci sako, obout střevíce,  dělal to nabručeně.
"Uvidíte, co mu řeknu, tomu vašemu komisaři...!"
Nepřestával si sám pro sebe neustále povídat, bručel si něco, když stoupal po schodech i když pak čekal v předsíni, kde se v jednom koutě bavila skupinka čtyř nebo pěti mužů.
Snažil se zaslechnout něco z toho, co říkali. Neuměl si představit, že by někdo mluvil o jiném než o jeho případu. Konečně se jedny dveře otevřely. Nějaký mladík vyzval Myšku, aby vešel:
"Pojďte dál!"
Vstoupil. Mladík odešel a nechal ho stát samotného u psacího stolu, za nímž byl uveleben komisař Lucas.
"Posaďse... Doufám, že ti nic nescházelo, či ano?"
Skutečný Lucas tady před ním se v ničem nepodobal té zkreslené představě, kterou si tulák o něm vytvořil. Ke čtení si nasazoval brýle a to mu dodávalo tatíkovského vzhledu. Soustředěně se probíral nějakými akty.
"Poslyš, jestlipak víš, že tys opravdu někým byl? Tady čtu, žes býval ve své obci kostelním zpěvákem, potom varhaníkem aveŠtrasburgu dokonce profesorem hry na varhany..."
,,A učitelem zpěvu," doplnil ho Myška.
"Copak tě přivedlo k tomu, žes tolik klesl? Víno?"
Myška sebou chvíli na židli vrtěl, upejpavě něco bručel, špatně skrývaje, jak mu to lichotí.
"Spíš ženy!"
"Měl jsi nějakou nepříjemnou pletku?"
"Spíš pletky...! A víte, že ještě teď, v mým věku, jsem tady kvůli jedny ženský... Někdo jiný na mém místě, kdyby našel
82

podobiznu, by šijí ani nevšiml... kdežto já se o ni začal zajímat..."
Stěží se ovládal, aby na něm nebylo vidět, jakou má radost. Vypadalo to, že komisař mu sám mimoděk naznačuje, jak má vypovídat. Když se toho bude dál držet, tak se z toho dostane.
"V trestním rejstříku nemáš žádný trest..." pokračoval Lucas. Nezvedl ani jednou zrak, aby se na tuláka podíval. Probíral se stále jen listinami, do kterých by byl Myška rád nahlédl.
"Je to dost vzácný případ, aby někdo, kdo po tolik let vandruje po světě... Myslím, že máš přece jen na svědomí nějaké krádeže slepic a králíků, co...?
"Jako každý!" odpověděl Myška.
"Ano, jako každý!"
Nějaký policista přinesl další akta a komisař mu řekl:
"Za chvíli, Janviere!... Jen co to tady skončím s tím chlapíkem, na kterého jsem zapomněl a který má jistě naspěch, aby už mohl vypadnout..."
Tak oni ho tedy pustí! Lucas mluvil ostatně o jeho případu jako o něčem bezvýznamném.
Bylo zajímavé, že Myška, který dovedl někdy celé vězení bavit tím, že napodoboval takovýto výslech po dobrém, který znal všechny tyhle jejich písničky jako málokdo, nepoznal, ba ani teď ho nenapadlo, že to všechno je od policisty nahrané a že inspektor vešel, teprve když ho Lucas zavolal stisknutím tajného knoflíku.
"Vyřiď ostatním, ať na mne počkají..."
Podíval se na hodinky a dodal:
"Teď je sedm... Řekni, že tam budu za deset minut... Ať zatelefonují Staorimu, že dnes večer za ním nepřijdu... A ať taky zavolají mé ženě, že nebudeme večeřet ve městě..."
K tulákovi se vracel jen nerad, dělal, jako by hledal roztržitě v aktech, co by tak ještě mohl proti němu vytáhnout.
"Tak tedy... vidím, že jsi odpověďěl na všechny otázky... Lognon musel něco sledovat, ale marně si lámu hlavu, co by to mohlo být..."
"Inspektor Lognon je trochu paličatý..."
"Ale?"	'                             '
"Víte, ale to ať zůstane mezi námi, on není dost vzdělaný... Jde vždycky tvrdohlavě za tím, co ho prvně napadne..."
"Poslyš, Myško. Ty jsi správný chlapík, že? Nikdy jsi nebyl ve vězení a nechtěl by ses tam dostat, viď? Hodili mi na krk tenhle

ošemetný případ,  o  který  se  zajímají  vysoké  osobnosti  cizí národnosti... Znáš zákon?"
"Jaký zákon?"
Lucas předstíral, že hledá v zákoníku, pletl se.
"Podle paragrafu, už nevím kolikátého... Na tom ostatně houby záleží... Každý občan, který byl svědkem nějakého zločinu nebo který něco, co se zločinu týče, zatajuje, je automaticky považován za spoluviníka a musí být jako takový stíhán... Počkej, jen co najdu tu stránku... Je na to až pět let káznice... Říkal jsem..." . Myška začal něco větřit.
"Říkal jsem, že kdybys něco věděl, jak se inspektor Lognon domnívá, jistě bys nelenil a udělal upřímné doznání... Mám pravdu?"
"Máte!"
Komisař se podíval na hodinky a projevoval mírnou netrpělivost. Zvedl se, jako by už končil.
"Chudák Lognon mi před chvíli vypravoval takovou zamotanou historku o jistém Archibaldovi... Já z toho nepochopil ani slovíčko... Ty znáš nějakého Archibalda?"
"Ne!"
"Vždyť to ani není žádné jméno... Napadlo by někoho jmenovat se Archibald...? Stejně dobře by se mohl taky jmenovat Alkibiades anebo Sesostritos."
Zasmál se a Myška, aby mu udělal radost, se taky nutil do smíchu. Někdo zaklepal na dveře. Byl to tentýž policista jako před chvíli.
"Ptá se po vás nějaká dáma..."
Komisař se obrátil k tulákovise slovy:
"Vrátím se za okamžik..."
A Myška tu zůstal sám, byl v pokušení naklonit se na.d stolem a nahlédnout do těch slavných listin. To byl možná taky jeden z těch triků, o nichž uměl tak pěkně vykládat, ale ve chvíli, kdy šlo o něho, tak všechna jeho ostražitost selhala.
Na listinách ležely složené noviny tak, že malý oznamovatel s inzerátem modrou tužkou silně zatrženým byl navrchu. Archibald...
Ve chvíli, kdy tulák držel noviny v ruce, vracel se komisař. Nebyl nijak překvapený, ani se nerozzlobil. Naopak!
"Vida! To mne přivádí na myšlenku..." zvolal s humorem. "Čert vezmi večeři v městě... Půjde se do divadla bez večeře..."
Předstíral, že o něčem uvažuje, sám sebe přesvědčuje.

"Proč ne...? Poslyš... Policie ti už dost dlouho poskytuje bezplatně přístřeší, pročpak bys ty jí nemohl jednou prokázat službičku... Doufám, že se tady o tebe dobře starali... Lognon tvrdošíjně lpí na tom inzerátu... Domnívá se, že je za tím skryto bůhvíjaké tajemství, a já jsem nucen přesvědčit se, co na tom je... Kdybych poslal některého svého člověka, hned by ho poznali... Půjdeme na to spolu... Budeš držet v ruce New York Herald a půjdeš od stolu ke stolu, jak to děláváš... Co je ti?"
"Mně...? Nic!"
"Za hodinu budeš volný... Počkej..."
Komisař popadl klobouk, zavolal jednoho inspektora, kterému uděloval tiše rozkazy.
"Pojď... Necháme zastavit taxík asi dvě stě metrů od Fouqueta.
Snad nemáš strach?"	... •'
Myškoví vyschlo v krku, koktal:
"Myslíte, že mi nic neudělají?"
"Kdopak...? Vždyť tě budou hlídat dva naši inspektoři..."
"Co jim řeknu?"
"Vůbec nic... Ten, kdo tě osloví, bude určitě člověk, kterého hledáme..."
"Já ještě nevečeřel!" vymlouval se neobratně Myška.
"Já taky ne! Navečeříme se potom... Jde se...!"
Nu a tak to z něho dostali po dobrém! Doběhl ho Lucas, který
. se teď v taxíku už ani nenamáhal s úsměvem, Lucas, který se na
něho teď přísně obracel:	=
"Copak sebou tak vrtíš? Člověk by skoro řekl, že nemáš čisté svědomí!"
"Především musíme zjistit, jestli uznal otcovství," říkal jeden z pánů z Basileje. Byl to ten s pletí jako pomerančová kůra. "Souhlasíteli, půjdu za tou ženou. Nabídnu jí rentu, řekněme patnáct tisíc franků ročně..."
"Já mysKm, že by se s tím mělo počkat až po otevření závěti," namítal Oosting; na jeho doutníku, který držel opatrně svými baculatými prsty, byly tři centimetry popela.
v,Jak dlouhá lhůta muší ve Francii uplynout, aby mohl být někdo prohlášen soudně za zmizelého?" chtěl vědět ten, co přijel z Londýna, kde hájil zájmy společnosti.
"Dnes večer se setkám s naším advokátem. Předpokládám, že se bude muset čekat rok..."

84
 

'"A kdyby nehvl mrtvý?"
Tentokrát se Oosting proti svému zvyku, navzdory tradicím, nechal unést a udeřil pěstí do stolu, takže mu nádherný popel na konci doutníku spadl.
"Mrtvola přece musí někde být!"
Ten z Londýna, klidnější, jen zabručel:
"Copak mrtvola... Ale auto...! Abych nezapomněl, měl jsem před chvíli v ruce dopis z garáží, reklamují zaplacení vozu... Padesát tisíc franků..."
"Dejte jim dvacet... Za víc nestál... Anebo jim nedávejte raději nic... Ztráta musí být přece kryta pojištěním..."
Nebyli nijak veselí. Skončili inventář všech dokumentů nalezených v hotelu Castiglione. Nic nevynechali, ani sbírku známek, kterou svěřili odpoledne expertovi.
Otázku, zda Loěm měl u sebe v okamžiku, kdy zmizel, nějakou značnější sumu, bylo těžko zodpovědět, protože kromě svých četných běžných účtů v bance míval peněžník ve skříni, kam ukládal známky, vždycky jistou sumu peněz.
Našlo se tam deset bankovek pětisetdolarových a osm tisícifrankových. Miiller, který se jako vzorný zaměstnanec nehlučně pohyboval po bytě, také nevěděl, jestli nebývalo v sekretáři víc.
Jeho vlastní osud byl • zpečetěn. Měl rezervované místo na dopravní lodi plující 12. července do Číny.
Ze statutu společnosti ho sice nevyškrtli, ale vzdálili ho,' zda jen na čas, anebo navždycky, to věděli a o tom rozhodovali jedině oni.
Stalo se, že někdy potkali v hotelové hale cizince s matnou pletí, který mluvil s výrazným přízvukem, ani se však nezeptali, kdo to je. Nechtěli nic vědět o Staorim a o jeho dceři, která trávila v Berlíně většinu času na poště tím, že u okénka poste restante čekala na zprávy.
"Přemýšlejte! Neukvapujte se! Jste si jist, že nemůže proti společnosti něco podniknout?" vyptávali se Miillera tónem, který svědčil o tom, jakou důležitost té otázce přikládají. "Nemohla, když bývala u vás v kanceláři, nahlédnout do některých dokumentů? Nesvěřil jste jí něco, čeho by mohla zneužít?"
"Řekl jsem jí jen o poměru pana Loěma, protože se na ni díval vždycky tak svrchu..."
"Přemýšlejte! Odpověď nám dáte dnes večer..."
Miiller jim ji právě dával. Bylo to radikální: Ne'"
"J.1C .
A pánové věděli, zeje upřímný, že z jeho strany se nebylo čeho

obávat. Mohli ho klidně poslat do Cíny a nemuseli se na ty malé intrikány, Staoriho otce a dceru, nijak ohlížet. : "Zítra to zařídíte, Gade, s tou ženou!"
Ta žena, to byla Lučila Boisvinová.	•" •
"Než k ní půjdete, zajdete si na radnici v jejím okrese a vyšetříte, jak to je s chlapcem..."
Hrozila bouřka.  Obloha se zatáhla. Záclony v otevřených oknech vlály a setmělo se, takže všude rozsvěceli.
Ale tři muži zaboření v křeslech kouřili dál v šeru stejně tlumeném, jako byl jejich rozhovor.
Taxi zastavilo na Elysej'ských polích naproti redakci časopisu Jour ve chvíli, kdy začaly padat první kapky veliké jako peníz a rozstřikovaly se na asfaltu. Současně se zvedl prudký vítr a smetl z hlavy několika chodců klobouky. Rozvířil při zemi prach.
Lucas mohl ze svého místa klidně přehlédnout terasu kavárny
u Fouqueta; řekl Myškoví:	
"Jdi!"
Sám zůstal sedět ve voze.
I když na rohu terasy rozpoznal jednoho svého inspektora, jehož fotografie nebyla dosud uveřejněna v novinách, takže nebyl znám, přece jen si dělal starosti, jak všechno dopadne.
Liják způsobil, že hosté si přesedali, hrnuli se pod ochranu plátěné střechy. Nastal zmatek, strkanice, uprostřed níž se Myška se svými novinami mohl nepozorovaně pohybovat.
Snad doposud nikdy nevláčel děda tolik svou levou nohu. Když se shýbl, aby sebral už mokrého špačka, udělal to instinktivně, ze zvyku.
Co mu zbývalo? Věděl, že komisař udělal bezpečnostní opatření. Musel projít celou terasou stůj co stůj a jeho jedinou šancí bylo, že vrazi stejně jako včera usoudí, že je lépe se neukazovat.
Myslel si, že se mu podaří držet noviny tak, aby se titulek nedal přečíst, ale taková lest by na Lucase neplatila.
Ještě pár metrů... Bylo mu tak trochu, jako by skákal do vody... Protlačil se ke stolům, pronesl poprvé:
"Neměl byste dva franky, abych si šel vypít džbáneček?"
Že melodie tvrdí písničku, to platí zejména při tomhle řemesle. Myška to pronášel tak zaraženě, že u třech stolů nevykoledoval ani vindru. Bylo sice pravda, že lidé byli rozčileni bouř

87
86
 

kou, starali se především o to, jak se dostat domů. Kavárenský poslíček měl plné ruce práce, zastavoval kolemjedoucí prázdné taxíky, u nichž šoféři spěšně zvedali střechy.
"Neměl byste náhodou dva franky, abych si mohl..."
Prohlížel si hosty a několikrát bezděky couvl, jako by se obával, že dostane, podobně jako inspektor Lognon, ránu do hlavy.
Pročpak by se to nemohlo stát? Co když se ho chystají pěkně odstranit, aby mu zabránili mluvit?
"Dovolte, pánové a dámy... Dva frančíky pro ubohého tuláka, který si už dva dny nezavdal..."
Tentokrát své dva franky dostal. Vyhlédl si totiž právě mladého inspektora, který nemohl soutěžit s elegancí obvyklých hostí. Byl to někdo od policie, nebo jeden z vrahů ?
Došel na konec terasy, tam, kde se zatáčí do třídy Jiřího Pátého. Sem Lucas nemohl vidět a tak si bude moci přispíšit a snad se mu podaří nějak se zachránit.
U jednoho stolku seděli dva muži. Nevěnovali dědovi sebemenší pozornost. Nechali ho, aby se přiblížil. Blízko nich stál hlouček lidí čekajících na taxi. Myška chtěl proklouznout.
Sběhlo se to rychle! Tak rychle, že ani nevěděl jak. Stalo se mu to v životě poprvé, že mu nasadili pouta, a když zaslechl, jak zámek na jeho zápěstích cvakl, když ucítil bolestivý tah, který mu proběhl celou paží, uvědomil si, že ho postihla pohroma.
"Policie!" pronesl jednoduše jeden z těch dvou prodíraje se hloučkem.
A děda se celý vyděšený rozhlížel kolem, hledaje marně u někoho ochranu. Doslova ho vyvlekli.
Přejít chodník byla otázka několika vteřin. Téměř ho vhodili na sedadlo nějakého auta, jehož dvířka za ním zapadla.
Jeden z těch mužů si sedl po jeho pravici, druhý po levici. Vůz se rozjel a hosté od Fouqueta se přestali o příhodu zajímat.
Jen jedna žena, asi od filmu, zašeptala:
"Jsou to přece jen surovci!"

12345689
Kapitola osmá Noc   u   telefonu
Bylo vidět, jak se po asfaltu Elysejských polí řine voda a v jejích siných kalužích se odrážela obloha stejně siná. Všechny barvy zmizely, nikde nebyl sebemenší barevný odstín. Jen černá a bílá, černé postavy utíkající po březích chodníků, černá auta plující po řece jízdní dráhy.
Muž sedící od Myšky napravo, ten, který rnu navlékl želízka, se naklonil kupředu, odsunul sklo, jež ho oddělovalo od řidiče, a řekl mu stručně:
"Šlápni na to, Lili! Na nic se neohlížej!"
Neboť strážník na RondPoint dával právě znamení, aby auta zastavila. Vůz projel. Bylo slyšet tři čtyři zapísknutí, měla to být písknutí rozkazovačná, ale strážníkovi do píšťaly vnikla voda a tak skončila komickým pazvukem.
"Dej se po nábřeží, Lili!"
Muž byl tmavovlasý, ramenatý a svalnatý. Měl přeražený nos boxera. Choval se klidně, jako by seděl u partie karet, nespouštěl ze zřetele, díval se dozadu, dopředu, a Myšku, který,se po
nič
kusil dvakrát nebo třikrát se otočit, číhavě sledoval.
;,Poslouchej, dědku, jestlipak tys tam přišel sám?"
Šofér Lili byl sotva devatenáctiletý. Když dojel k Louvrů, zpomalil, aby přijal další rozkazy.
"Jeď dál....! Z Paříže vyjeď, kudy chceš..."
A muž s přeraženým nosem se velmi pronikavě zadíval na Alyšku, pak pozoroval auta jedoucí za nimi.
"Tak co? Neslyšels, co jsem se ptal? Ptám se tě, jestli jsi tam byl sám..."
"No ovšem!"
"Vypadáš na to, že pěkně lžeš..."
Myška vlastně sotva poslouchal. Byl duchem nepřítomen, pln úzkostí. Soužil se, protože nevěděl, co má dělat. Teď nastal okamžik, který rozhodne o jeho osudu, okamžik, kdy bude muset obhájit nejen svou faru, ale kdy mu .půjde možná o krk.
Auto řezalo zatáčky, zavadilo o tramvaj, na náměstí Chátelet dostalo smyk, jen zázrakem vyrovnalo,, zatímco Lili u volantu zůstával bohorovně klidný a boxer byl dál zamyšlený.

88
 

"Nevidím nikoho," zabručel společník Přeraženého nosu, který se po celou tu dobu díval dozadu.
"Dávej pozor dál... Co je to za taxíka tamhle?" '  "Ten přijel z ulice Rivoli."
"Jsi si tím jist?"
"Určitě. Viděl jsem, jak vyjel u Samaritánky..."
Jel za nimi komisař Lucas, nebo nejel? Tuhle otázku si Myška kladl především. Až to bude vědět, pak se bude muset rozhodnout, co bude nejlepší, aby povídal. Májím říct, že to je policií narafičená past a že ho přinutili, aby jim sloužil jako návnada?
To by bylo nebezpečné. Chlapík napravo byl surovec, ten byl všeho schopen. Přejeli už rekordní rychlostí Paříž a za chvilku budou u Italské brány. Jestli ti tři muži zjistí, že jsou pronásledováni, nastane na kluzké silnici honička, doprovázená asi z obou stran střelbou.
"Víš určitě, že nebyli kolem tebe čmuchalové?"
"Neviděljsem nikoho!" Myška vložil do své odpovědi všechnu bezelstnost, jaké byl schopen.
Muž tomu asi uvěřil. Zabručel:
"To se uvidí!"
Potom řekl šoférovi:
"Jeď pořád! Objed' Paříž a vrať se přes Saint Denis anebo přes Pantin..."
Tulákovi se zařezávala želízka do zápěstí. Naříkal:
"Bolí mě ruce! Copak vy nejste od policie?"
"Nedělej ze sebe blba, ty starý lumpe!"
Míjeli stromy, pole, na které bubnoval déšť. Alsasan pozoroval s dojetím krávu stojící na okraji cesty.
Z muže po své, levici veliký strach neměl. Zdálo se mu ostatně, že ho zná, že ho dost často potkával na Elysejských polích.
Lišil se značné od boxera, byl vysoký a slabý, měl prořídlé vlasy, oblečen byl s vybranou elegancí, vyhlížel prostě jako šlechtic na mizině. Myška si vzpomněl, že mu proto říkali Kníže. Zdálo se, že ani on, stejně jako děda, se necítí ve své kůži a pokaždé, když se obrátil do vozu, volal ho ten druhý k pořádku:
"Dívej se dozadu!"
"Nemůžeme být rozhodně sledováni..."
"Ty odpovídej!"
Přeražený nos se vážně chystal udeřit na Myšku. Auto jelo dál. Šofér si zapaloval elektrickým zapalovačem cigaretu, záda se mu přitom ani nepohnula.
"Náprsní taška..."

"Jaká náprsní taška?"	,                           .
Dědek se ještě nerozhodl. Potřeboval by především vědět, jestli Lucas za nimi jede či ne. Jak by však mohl obyčejný taxík pronásledovat auto, které nedbalo předpisů, všude proklouzlo a ještě teď jelo stokilometrovou rychlostí po štěrkové cestě lesknoucí se jako rybník.
"Poslyš, Frede!" ozval se Lili. Mluvil, aniž se otočil.
"Poslouchám!"
"Což kdybychom se ještě tak půl hodiny projížděli, než se vrátíme do města... ? Rozumíš... ? Pro případ, že bychom museli na dědka zhurta a pak se ho potřebovali nějak zbavit..."
Říkal to s cigaretou stále přilepenou k vrchnímu rtu, mluvil nenucené a jeho kamarád po krátkém rozmyšlení souhlasil.
"Dobrá...!"
Kníže projevoval nervozitu, druzí dva však byli dokonale klidní a ten, kterého šofér právě nazval Fredem, štípl najednou Myšku do ruky se slovy:
"Kde je taška?"
"Au...!! Přísahám vám..."
"Tys ještě nepochopil, co...? Ty si představuješ, že se spokojíme tím tvým tajtrlíkovánírn?... A potom, pročpak jsi nepřišel dřív...?"
"Nevím..."
"Tys nečetl inzerát?"
Ne'" " "To tys vyžvanil něco inspektorovi?"
"Lognonovi? Nikdy v životě! Kdybyste tomuhle věřili, byli byste vedle..."
A co když za nimi žádné auto nejede... Co pak? Teď už nastala tma. Jak skličující byly ty úseky pohybující se krajiny, osvětlované reflektory!
Myšku neopouštěla po šoférově poznámce představa: Viděl v duchu, jak auto zastavuje, nejspíš někde na okraji lesíka, a jak Fred společně s Lilim házejí jeho tělo do houští, kde bude nalezeno možná až po týdnech.
Nezbavili se snad tímhle způsobem také Loěma? A copak se v novinách dost nepíše o starých lidech pohozených někde v lese?
Myšku přepadl najednou nesmírný strach, ale přesto se nedokázal rozloučit provždycky s myšlenkou na svou faru.
"Copak jsi udělal s taškou?"
"To jsem nebyl já!" namítal a v té chvíli ho štípli až do krve. "To bolí!" naříkal. "Nedělejte mi bolest, prosím vás."

91
 

Bezděčně se obracel na Knížete, tušil, že z jeho strany se snad setká se soucitem.
"Řekněte mu, pane, aby rně nechal! Vždyť kdybych něco věděl, tak bych to řekl, ne? Už dýl než týden mě otravují všichni s tou historkou a já vám přísahám, že jste na omylu...! Copak by z toho takový starý ubožák jako já měl, kdyby lhal?"
Pokaždé, když zahlédl vesnici nebo když potkali auto, rozbušilo se mu srdce. Tam byli svobodní lidé! Stačila by maličkost, nějaká porucha, stačilo by, aby jim došel benzín...
Kníže se asi na Freda vyčítavě podíval, protože ten mu stručně odsekl:
"Když ti říkám, že jsem ho poznal! Myslíš snad, že se dám takovým oslem tahat za nos? Lili...!"
"Coje?"
"Jeď domů... Tam si to budeme moci klidněji rozříkat..."
Uvelebil se pohodlně v rohu sedadla, zapálil si cigaretu a občas pronesl kratičkou větu.
"Rozmysli si to... Máš dost času... Ale zapiš si za uši, že nakonec budeš muset mluvit..."
Poté nastalo dlouhé ticho. Vraceli se Charentonskou branou do Paříže. Kníže se stále díval zadním okénkem a Fred asi přemýšlel, protože se svého společníka zeptal:
"Víš určitě, žes nezmerčil u Fouqueta žádnyho povědomýhofízla?"
"Byl bych to řekl, ne?"
"Dobrá!"
Ale Fred nebyl spokojen. Bručel. Bylo vidět, že se mu v hlavě převalují nějaké nepříjemné myšlenky. V Paříži se ujal sám dozoru, díval se dozadu. Poručil, aby se jelo několika oklikami, až konečně auto zastavilo v horní části Blancheovy ulice.
"Ty se postarej o auto, Lili!"
"Provedu..."
"A ty, kdyby tě snad napadlo křičet..."
A Fred pro výstrahu zabodl do starcova stehna nůž na půl centimetru hluboko.
Vůz, který ten večer ukradli naproti kinu v ulici Colisée, nechal teď Lili stát na Rochechouartském bulváru. Potom se klidně vrátil pěšky do Blancheovy ulice. Drobně a vytrvale pršelo a podle všeho bude pršet celou noc. Lili se usadil v baru na rohu, odkud mohl pohodlně pozorovat dveře domu, kam tři muži vešli.

Myška tu stál nahý. Člověk mohl každou chvíli žekat, že se rozbrečí.
Byt měl jen dvě místnosti a přístěnek, který sloužil za kuchyň. Kníže si vzal ze skříně chléb a šunku. Jedl a přitom se tvářil, že to, co se tu děje, ho nezajímá.
Přestože pršelo, bylo stále ještě horko, a protože museli zavřít okna, vysvlékl si Fred sako. Pečlivě a puntičkářsky, tak jak by to udělali profesionálové od kriminálky, prozkoumal všechny švy tulákových šatů, byl tak opatrný, že u bot mu dokonce odtrhl podrážky a urazil podpatky.
V místnosti bylo málo nábytku. Jen postel, stůl, židle a skříň se zrcadlem. Byl to asi byt pronajatý se zařízením. Vedle byl salónek, kde byla křesla, potažená vybledlou látkou, a špinavý koberec.
Budíček na nočním stolku ukazoval jedenáct hodin dvacet minuť. Fred vzdychl, povstal ze židle a přistoupil k Myškoví. Děda vztáhl ruku na obranu, ale příliš pozdě. Dostal ránu pěstí do tváře, z nosu mu vytryskla krev a levé oční víčko mu naběhlo.
"Ty ale dovedeš být paličatý...! Co s tebou budeme muset udělat, abys pochopil...? Nechtěl bys mu, Kníže, vyložit, že jsme nepracovali pro něho... ? Kde je ta taška... ?
Znovu pozvedl pěsť. O dědu se při pohledu na vlastní krev pokoušely mdloby.
, Počkej té.,. Řeknu vám to..."
,To je dost... Tak začni!"
,No prostě... Já nevím, kde je..."
,Cože?"
,Ne...! Počkejte... Říkám vám pravdu... Já opravdu nevím, kde teď je... Víte snad, že každou noc spím v base, a protože mě dost často šacují, tak jsem si netroufal nechat šiji při sobě..."
"Kde je?"
"Mezi... Mezi opěradlem a sedadlem autokaru, co jezdí na dostihovou dráhu..."
Fred se zamračil. Kníže přestal jíst.
"O jakém autokaru to mluvíš?"
"Ukážu vám ho zítra..."
"Kruci! A ty si myslíš, že ti na tohle naletíme? Prevíte jeden, však počkej, já ti ukážu, ty nám už řekneš pravdu..."
Myška už nemohl dál. Zlobil se v duchu na Lucase, vždyť ten ho vlastně zradil, nechal ho napospas vrahům.
"Počkejte...! Dávám čestný slovo, zeje to pravda... Je to

93
 


modrý starý autokar, garážuje u Maillotskc brány... Má na kapotě namalovanýho čápa..."
"Něco takovýho jsem už někdy viděl," potvrdil Kníže.
"Víš to určitě? Tak sebou hoď a jeď k Alaillotské bráně... Hlídači už něco napovídej..."
Knížeti se zjevně ulevilo, popadl klobouk a zamířil ke dveřím.
"Vteřinku!" zvolal Myška, kterého při pomyšlení, že tu má zůstat s tím surovcem sám, přepadla hrůza.
"Copak ještě?"
"Tobolka je prázdná... Nebo skoro..."
"Vážně?"
Nevěřili mu. Kníže s kloboukem na'hlavě a s rukou na klice čekal, žvýkaje poslední sousto.
"Cos udělal s tím, co bylo uvnitř?"
"Odevzdal jsem to do Nálezů..."
"Do Nálezů..."
Fred nepochopil, svraštil čelo, vstal a už se chystal k ráně, ale vložil se do toho Kníže.
"Počkej, možná že mluví pravdu..."
"Tak ať řekne, jak to je!"
"Nemohl jsem mít u sebe tolik peněz... Byli by mě zavřeli... Na policii jsem řekl, že jsem je našel... Odevzdal jsem je, takže když se o ně do roka nikdo nepřihlásí..."
Je to škoda, ale vem to čert! Musí teď zachraňovat vlastní kůži! Musel něco udělat, aby ho netloukli, aby se nějak dostal z tohoto bytu. Chvílemi pochyboval, že odtud vůbec unikne živý...
Přesto však mu zůstávala v hloubi srdce malá naděje, že ti raubíři se nedváží jít do Nálezů a žádat bankovky! A potom, kdo ví, jestli...
"Chceš teď s námi mluvit na rovinu? Upřímně?" vrčel Fred, který toho měl možná taky už dost.
"Přísahám, že budu mluvit pravdu!"
"Tumáš! Natáhni si kalhoty... Vypadáš takhle moc ošklivě!"
A hodil mu šaty, přistoupil k němu, tentokrát však ne aby ho udeřil, nýbrž aby mu sejmul pouta.
"Zapiš si dobře za uši, že otálením nic nezískáš... Otři si nos... Podej mu, Kníže, namočený ručník!"
Myška se mýlil, když si myslel, že nastala chvíle, kdy bude moci zase předvést nějaký svůj výstup. Když se ustrojil, cítil se už lépe a zabručel:
"Kdybyste byli hned řekli, že jste džentlmeni..."

"Nech toho žvanění...! Povídej!... Co jsi odevzdal do Nále'
zu:
5 "Dolary, které jsem vložil do obálky..." '• "Všechny?"
Byl v pokušení zalhat, ale zabránil mu v tom Fredův pohled.
"Z každého svazku jsem vzal po jedné bankovce... Rozumíte...? Takhle kdyby někdo přišel peníze reklamovat, nebude moci přesně říct, kolik toho tam bylo, a obálku mu nevydají..."
Žalostně přitom zamrkal. Nepůsobilo to.
"A cos udělal s ostatním?"
"S čímpak? Byla tam jen nějaká podobizna a tři vstupenky do lunaparku... Podobenku mi štípl inspektor Lognon. Tím to vlastně všechno začlo..."
"A dopis?"
"Nebyl tam žádný dopis... Přísahám, že teď mluvím svatou pravdu. V obálce opravdu nic nebylo..."
"Tys ji zahodil?" zvolal úzkostlivě Fred.
"Ne... Je pořád v tašce..."
Fred zatáhl Knížete do kouta a chvíli tam k němu potichu mluvil. Kníže odešel, dva muži tu spolu zůstali sami.
Myška se trochu vzpamatoval a začal přemýšlet, jak by se z toho co nejlépe vyvlékl.
"Řeknu vám něco... Ale musíte mi slíbit, že mě už nebudete
tlouct... Jsem starý ubožf k, nebudu tu na světě stejně už dlou
ho..."	,
Fred ho neposlouchal. Rozhrnul nepatrně záclony a díval se na ulici, odkuď bylo slyšet jeďnotvárný zvuk dopadajícího deště.
"Víte, ty dolary... Tak, jak teď věc stojí, nikdo z nich nebude nic mít... Jenom já je můžu za rok vyzvednout a kdybyste mi zaručili, že mi z nich dáte nepatrnou část... Jen tolik, abych si měl zač koupit tam u nás barák... Teď, když si policie na mě zasedla, bude mi dělat psí kusy..."
Fred na to neřekl ani slovo. Stále jen se díval "knem. Snad pozoroval za oknem baru na rohu Liliho siluetu, který tam hlídal. Byl zdánlivě klidný, jen v očích se mu zračil slabounký náznak nepokoje.
"Kdypak přestaneš s tím žvaněním?" povzdechl si.
"Jak chcete... To, co jsem vám řekl..."
"Drž hubu!" vykřikl Fred, měl toho už dost.
Ačkoliv bylo pozdě,, někde v domě bylo slyšet gramofon anebo televizi. Teprve teď si Myška všiml, že ve vedlejší místnosti

95
94
 

na stole je telefon, a pomyslel si, kdyby tak byl blíž, že by mohl nenápadně vytočit číslo policie.
"Rád bych se něčeho napil," řekl.
Fred mu ukázal v kuchyni na kohoutek u vodovodu. Odtamtud však nebyl nikde žádný východ, a tak Myška musel předstírat, že pije vodu.
Lučas si podobně jako Fred taky svlékl sako a měl téměř stejně tvrdý a zachmuřený pohled; i on se nevlídně osopoval na své pomocníky.
Akce neproběhla docela tak, jak doufal. To bylo vše. Muselo se improvizovat, musel se změnit bitevní plán, takže ještě v tomto okamžiku mohli všechno prohrát.
Za prvé odvlečení Myšky do auta u Fouqueta se udalo nad očekávání rychle. Policejní auto stálo sice dost blízko, ale trvalo přece jen nějakou chvíli, než se vymotalo z mimořádného zmatku.
K tomu ta bouřka, ten diluviální déšť, který ohrozil všechen pařížský provoz.
Lili u volantu silného vozu toho využil. Tomu bylo jedno, jestli někoho přejede. Ale malý vůz kriminální policie nebyl schopen takového tempa.
To byl důvod, proč se Lucas nedal zavézt na nábřeží Zlatníků,
ale na prefekturu.	;
S dýmkou v zubech a s rukávy od košile vykasanými byl ještě stále v rozlehlé místnosti v druhém patře, která je jakoby mozkem policie, protože je napojena dálnopisem na všechny policejní stanice, a světélka na nástěnné desce vedle telefonní centrály signalizují sebemenší výzvu bezpečnosti.
Tři okna do dvora byla dokořán a ve světelném kruhu bylo vidět čáry padajícího deště. Na prostranství před chrámem Notre Dáme občas zatroubil taxík.
Ředitel mostské policie, který bydlel hned vedle na téže chodbě a který ten večer měl hosty, přišel se už dvakrát zvědavě poptat, co je nového. Policejní prefekt, bydlící na druhém konci budovy, zase každou čtvrthodinku telefonoval.
Bylo jedenáct hodin deset minut v noci a dalo se říci, že zakončení akce je už jen otázkou šťastné náhody.
Lucas udělal všechno, co bylo v jeho moci. Nezanedbal nic. Použil všeho, co měl k dispozici.
Jen jediné se mu mohlo vytknout - a jestli neuspěje, bude

mu to zcela jistě vytýkáno - že obětoval Myšku, že nezatkl oba muže hned, jak žebráka na kavárenské terase oslovili.
Noviny se budou nad tím pozastavovat a s novinami budou zajedno ti, jimž se říká veřejné mínění. Pochopí to jedině kolegové, ti od řemesla.
Lucas poznal zdálky velmi dobře Knížete, který měl za sebou přinejmenším už čtyři tresty. Byly to sice jen tresty za menší provinění, za předložení nekrytých šeků a za podvody. Lucase jeho účast na tomhle případě překvapila. Domníval se, že zná své lidi, a nedovedl si Knížete představit namočeného v aféře, kde figuruje mrtvola.
Ten druhý, Fred, ačkoliv ještě neměl v policejním rejstříku ve Francii jediný záznam, byl jiný případ. Pocházel pravděpodobně ze Sicílie, pracoval čtyři až pět let v Americe v době, kdy tam kvetlo pašování alkoholu, a pokud se teď zdržoval ve Francii, nemohla mu policie vytknout nic určitého kromě chování a podezřelých kumpánů.
Měl ta kvítka zatknout v okamžiku, kdy dávali Myškoví pouta? A co potom? Oba, jeden jako druhý, dokázali mlčet, takže by se proti nim v nejlepším případě docílilo toho, že by jim mohl být vyměřen trest nanejvýš tří měsíců pro podvod vydávání se za úřední osobu.
Lucas věděl, že Myška něco tají! Napadlo ho, že těm dvěma banditům, kteří mohou užít prostředků, které jemu, komisaři kriminální policie, nejsou dovoleny, se snad podaří přinutit dědka, aby kápl božskou.
Jak říkával jeden proslulý policejní prefekt, policisty nelze dělat z ministrantů.
A potom Lucas ve chvíli, kdy dělal plán, nemohl předvídat, že vypukne 'bouřka v takové síle a že jeho lidem zabrání sledovat stopu auta.
Od té chvíle však nebylo zanedbáno nic a komisař neumístil bezdůvodně velitelské stanoviště v téhle místnosti, kde se soustřeďuje tolik telefonních i dálnopisných linek.
Netrvalo ani tři minuty a všechny policejní stanice po celé Francii už měly číslo auta, takže za necelou čtvrthodinu stanice třináctého okresu ohlásila, že auto právě projelo Italskou bránou.
V půl deváté už hlídkoval v hale hotelu na Wagramské třídě, kde bydlel Kníže, jeden inspektor.
Dva jiní se vyptávali personálu v barech na Elysejských polích a kolem Vítězného oblouku na Freda a jeden strážmistr mezitím

97
 

vnikl do domu v Blancheově ulici a usadil se na schodišti o patro výš, než byl Siciliánův byt.
Cetnická stanice z Vilíeneuve Saint Georges signalizovala už dvakrát, že auto projelo kolem. Pravděpodobně opsalo v těch místech kruh. Malý policejní vůz neuzpůsobený pro takovou honičku se vrátil na své stanoviště a čekal se šoférem u volantu a čtyřmi muži usazenými uvnitř.
Všechny pařížské policejní stanice měly nejenom popis vozu, ale také popis osob v něm. Na všech veřejných cestách nebylo strážníka, který by si byl pozorně neprohlédl všechny cestující.
A na dvaceti stanicích čekalo rovněž dvacet vozů bezpečnostní policie plně obsazených městskými strážníky.
"Pořád nic, pane prefekte. Jsou někde u Vilíeneuve Saint Georges a zdá se, že mají v úmyslu vrátit se do Paříže..."
A kdyby byli jeli dál, všechny četnické stanice byly rovněž zalarmovány stejně jako všechna menší města v krajích Seině, SeineetOise a SeineetMarne.
Lucas po celý ten čas nesnědl ani sousto. I on viděl v duchu lesík na okraji silnice, kam by ti banditi mohli odhodit Myškovo bezvládné tělo.
Teď by však už jen riskoval. Nemohl udělat víc, než udělal.
Věděl, že Staori v tuto hodinu je v jednom divadle na bulvárech ve společnosti svého krajana a jeho ženy, která je okouzlující.
A pánové z Basileje? Jeden z nich, Oosting, už spal. Ten z Londýna byl v jednom anglickém baru v Daunouově ulici, kde vychutnával rozkoše whisky. Ten s pletí jako pomerančová kůra si zase objednal křeslo v první řadě ve FoliesBergére.
Komisař se nad tím ani nepousmál. Dal si z opatrnosti dokonce zjistit, jestli je lord Archibald Landsburry opravdu na recepci na japonském velvyslanectví.
Na všechno padal týž déšť, který, jak to vypadalo, neměl v úmyslu po celou noc ustát, déšť venku sice osvěžující, ale vhánějící do obydlí horko posledních dnů, takže se Pařížanům špatně spalo.
Najednou se rozezněla kaskáda telefonních zvonků, světélka na nástěnné desce se jedno po druhém rozsvěcovala. Byli nuceni brát rozhovory až ze tří aparátů najednou a ředitel městské policie opustil hosty a usadil se nadobro u Lucase.
Nejdřív hlásila stanice Picpus, že auto právě vjelo do Paříže Charentonskou bránou, potom oznamovala strážnice z QuinzeVingts, že jede mírnou rychlostí po Daumesnilské třídě.

Potom, jedna za druhou, se hlásily stanice z Folie Méricourt a stanice z nemocnice svatého Ludvíka.
Auto tedy jelo vzhůru na Montmartre. Žádný z policistů však nemohl říci, zda jsou uvnitř kromě šoféra ještě tři živí muži.
Ale poslední zavolání od strážmistra Janviera, který byl usazen na schodišti v Blancheově ulici, všechny uklidnilo. Když mluvil, bylo slyšet hudbu.
"Jsem v bytě nad nimi," vysvětloval. "U jedné velmi ochotné dámy... Spustil jsem muziku, aby mě zezdola neslyšeli... Haló...! Jste tam...? Právě dorazili... Šofér s autem někam odjel... Sejdu dolů na chodbu... Pošlete sem lidi!"
Teď zas volali ze stanice na bulváru Rochechouart.
"Právě jsme našli auto, nikdo v něm není, stojí nedaleko Antverpského náměstí. Co máme dělat?"
Prefektovi, který volal z bytu, Lucas odpověděl:
"Myslím, že se z toho dostaneme!"
Od jedné hodiny po poledni nejedl. Jednomu telefonistovi, který si přinášel na noc jídlo, vypil láhev piva.
"Pošlete jeden vůz na nároží Mansartovy a Blancheovy ulice..." rozkázal Lucas. "A druhý na roh ulice Monceyovy."
Zatarasil tak úsek Blancheovy ulice, kde zůstanou lupiči obklíčeni.
Sotva rozkaz vydal,  telefonoval  znovu  strážmistr Janvier.
"Dlouhán právě odešel... Dědek je tam sám s Fredem..."
Tentokrát dosáhli rekordního výsledku. Lucas dal stanici v Saint Georges jen zcela náhodně příkaz, aby poslali do blízkosti domu nějakého spolehlivého taxíkáře.
Poslaný taxík byl opravdu "spolehlivý". Vedle šoféra seděl jeden inspektor v civilu, který si nasadil místo klobouku čepici a vydával se za šoférova kamaráda.
A protože pršelo, nahromadily se taxíky především před divadly. Vůz s policistou přijel do Blancheovy ulice právě ve chvíli, kdy Kníže marně vyhlížel nějakého taxíka.
"K Maillotské bráně!" zvolal ještě dřív, než si všiml, že vedle šoféra někdo sedí.
Až do samého konce však se ještě nedalo říci, že mají vyhráno. Inspektor, kterého odpoledne náhodně pověřili, aby sledoval pány z Basileje, telefonoval a byl na svoje zprávy velmi pyšný. Oznamoval, že pan Gade, ten s pomerančovou pletí, se dal o přestávce ve FoliesBergěre přemluvit jedním naháněčem, který mu slíbil, že ho dovede do nedalekého podniku, kde se tančí

99
 

necudné tance, a zatím ho dovedl do jednoho dobře známého nevěstince.
"Dobrá!" zavrčel Lucas.
"Mám pokračovat ? "
Žádná odpověď! Komisař byl mezitím už u druhého aparátu.
"Haló! Zašel právě do garáže u Maillotské brány. Co mám dělat?"
"Zůstat tam, a až odjede, zeptat se hlídače, co chtěl..."
V takovém případě bývají minuty dlouhé. Zejména když Janvier o sobě nedával vědět.
"Haló...! To jsem zase já... Právě odjel, vrací se nazpátek do Blancheovy ulice... Proto jsem si myslel, že s ním nemusím
ŠÍó pořád o Knížete. Telefonní hovor přicházel od Maillotské brány.
"Hlídač stojí vedle... Říká, že ten člověk po něm chtěl, aby mu ukázal modrý autokar, který jezdí speciálně na dostihovou dráhu a má na kapotě namalovaného čápa..."
c
"Ten autokar poslali před dvěma dny jako každý rok do
Vichy na sezónu..." • •   "
"Co mám dělat?"
Lucas opět zavěsil bez odpovědi a požádal, aby ho spojili bezodkladně s komisařem ve Vichy. Řekl jednomu inspektorovi: "Až ho budeš mít na drátě, řekni mu, aby zachytil modrý autokar s namalovaným čápem na kapotě a aby ho zapečetil..."
Oblékl si sako, hledal klobouk.
"Ty a ty... Ano, dva muži se mnou do Blancheovy ulice...
Na dvoře na ně čekal malý vůz a policisté, kteří měli hlídku, jim otevřeli obě křídla vrat vedoucích na prostranství před chrámem Notre Dáme.
Jízda po mokré dlažbě trvala sedm minut, během nichž Lucas vypadal, jako by si zdříml.

123456701
Kapitola devátá Putováni   paní   Lognoiiové
Jeden telegraíista, který šel z velké kanceláře do umýváren, zahlédl na chodbě tu ztracenou duši. Paní Lognonová ve svém zmáčeném kostýmu, v klobouku poničeném od deště a s vyděšeným pohledem opravdu takový dojem dělala.
"Co je?" zeptal se telegrafista.
"Je tu, prosím, komisař Lucas?"
"Museli jste se minout. Právě odešel..."
Víc se o ni telegrafista nestaral, takže tu zůstala v kleci schodiště stát dál. S Lucasem se minula, protože už déle než půl hodiny bloudila v prázdných prostorách prefektury, samotinká v kilometrových chodbách, osvětlených jen nočními lampičkami, mezi stovkami prázdných kanceláří a očíslovanými dveřmi.
Když se dole ve vrátnici dozvěděli, kdo je, řekli jí:
"Třetí schodiště nalevo, pak ještě až na konec chodby, za dřevěným katrem..."
Musela si splést schodiště a teď, když po tak dlouhém bloudění potkala konečně lidskou duši, tak ta na ni sotva promluvila a zase zmizela, í
"Odevzdej mu za každou cenu ten dopis jen do vlastních rukou!" řekl jí manžel.
Mohl si také pro tenhle svůj nápad vybrat nějaký jiný večer. Celý den mlčel, zakázal si, aby na něho mluvili, na všechno odpovídal jen:
"Přemýšlím'!" .
To už stačilo vyvést paní Lognonovou z míry! Zejména když k tomu přemýšlení každou chvíli něco potřeboval, jednou tužku, podruhé papír nebo včerejší noviny, pak zase telefonní seznam, pro který musela skočit do kavárny...
A najednou, když bouřka hrozila jen jen propuknout, prohlá
sil:	' '
"Dojdeš za svým bratrem..."
"Za Francisem?"
Ovšemže za Francisem. Byl učitelem a bydlel v Issy les Moulineaux.
"Vypůjčíš mi u něho svazek velkého Larousse, kde je písmeno L..."

IOO
101
 

L
"Je to opravdu nutné?"
"Co bys tomu řekla, kdybych byl jmenován ke kriminální policii?"
Protože otec nesnášel hluk, svěřila paní Lognonová chlapce sousedce.
"Od té doby, co dostal tu ránu do hlavy, je ještě nesnesitelnější," svěřovala se paní Lognonová bratrovi, který balil knihu do tří vrstev papíru.
A to všechno jen proto, aby do ní krátce nahlédl, netrvalo to ani pět minut. Hned potom se pustil do psaní dopisu.
"Nesvlékej se... Půjdeš na kriminálku... Vyhledáš tam komisaře Lucase a odevzdáš mu tenhle dopis... Kdyby tam nebyl, vyptáš se, kde bydlí..."
Doplatil na to synek, který šel kvůli tomu spát bez večeře! Lucas na kriminální policii nebyl, ale dali jí jeho adresu, bydlel někde u Versailleské brány.
Než tam dorazila, strhla se bouře a komisař nebyl doma. Vrátila se opět na kriminálku a nakonec ji poslali do téhle pekelné budovy policejní prefektury, kde jsou všechny chodby jedna jako druhá, kde ji všechna schodiště zavedla vždycky do téhož bludiště.
Teď už toho měla dost, a proto si sedla na schody, aby si odpočinula.
Uplynula čtvrthodina a ona tu stále ještě seděla naslouchajíc mechanicky zvonění telefonů. Jednu chvíli se jí podařilo zaslechnout nějaké hlasy, nesnažila se však porozumět, o čem se mluví.
Na pomoc jí přišla náhoda. Ředitel městské policie šel za Lucasem, a místo aby prošel přímo svým soukromým schodištěm, dal se tentokrát po schodech bezpečnostní policie. Otevřel dveře, spatřil ženu sedící na schodech a zamračil se:
"Co vy tu děláte?"
"Mám naléhavý dopis pro komisaře Lucase."
"Dejte mi ho! Právě za ním jdu..."
"Můj manžel, inspektor Lognon, mi nařídil, abych ho odevzdala jen do komisařových vlastních rukou..."
Pokrčil rameny a zabručel:
"Tak pojďte se mnou...!"
Lucas mu před chvíli telefonoval, že je s těrni ptáčky na kriminálce na nábřeží Zlatníků.
IO2

A protože  prefekt hořel zvědavostí,  aby se  co nejrychleji dozvěděl, jak to dopadá, poslal ředitele, aby to tam obhlédl.
Přestože to bylo v době, kdy končila divadla i biografy, povšimlo si toho sotva deset osob. Je ovšem pravda, že tahle část Blancheovy ulice je dost pustá.
Byli u toho především tři muži, kteří s majitelem baru, kde hlídkoval Lili, hráli v karty. V jedné chvíli se mládenec zvedl a zavřel se v telefonní kabině. Ale dveře kabiny nedovíraly, takže bylo slyšet, co povídá.
"Haló! Jsi to ty, Frede...? Jsme v hajzlu... Fízlové... Mám se zdejchnout...?"
Mezitímco mluvil, vešli nehlučně do baru dva inspektoři, dali hostům znamení, aby mlčeli, a poslouchali za dveřmi kabi
ny
"Přijeli vozem, ano...! Já si myslím, že nás prásknul Kníže... Ano... Dobrá...! Spolehni na bibiho..."
Otevřel dveře, odhadl na první pohled situaci, rozběhl se kupředu s takovým rozmachem, že jednoho inspektora povalil.
Druhý inspektor se mu však vrhl po hlavě k nohám, uchopil ho za levou nohu a rozzuřený Lili sáhl do kapsy, z které vytáhl nějaký blýskavý předmět.
To mu vyneslo ránu obuškem do tváře, která mu rozpoltila horní ret, a hned nato ho spoutali.
Fred, který nebyl žádný zelenáč, se choval důstojněji. Po telefonickém rozhovoru s Lilim klidně zavěsil, podíval se na zneklidněného Myšku a řekl:
"To nic nebylo... To jeden kámoš... Počkej tu na mě chvíli..."
Došel ke dveřím, otevřel je, na chodbě nerozsvítil. Nedal se po schodech dolů, nýbrž tiše ve tmě stoupal. Zdálo se mu, že zezdola zaslechl hluk. Zrychloval krok a pojednou znehybněl, ucítil na prsou dotek něčeho tvrdého, hlaveň revolveru.
"Kam jdeš?" pronesl něčí hlas.
"Já...? Kam jdu?..."
V tom zlomku času, co ta slova pronášel, si uvědomil situaci. Rozhodl se.
"Na mou duši, myslím, že jsem si spletl patro. Neuhodil jsem vás?"
"Jdi dolů..."
Inspektor rozsvítil a zkušeným hmatem vytáhl revolver, který nadouval Fredovu kapsu.
103

Sestoupili sotva několik schodů a setkali se s Lucasem a dvěma inspektory, kteří také na schodišti čekali.
Nejdřív uklidnil Lucas vyděšenou sousedku.
"Zůstaňte klidně doma... Vůbec nic se neděje..."
Teprve potom otevřel dveře bytu.
Bylo zajímavé, že ačkoliv Myška nevěděl, co se děje, když zaslechl nezvyklý hluk, schoval se za záclonu, zpod které mu čouhaly jen nohy.
"Vylez, ty chytráku!"
"No to je dost! Přicházíte mě vysvobodit..." vrčel Myška vylézaje. "Jakpak byste se asi tvářili, kdybyste mě nenašli živého...?"
"Jde se...! Není zapotřebí, abychom vzbouřili celý barák..."
Pootevřely se jen asi dvoje nebo troje dveře. Zakrátko nato seděli už tři muži ve voze, každý z nich z obou stran obklopen policistou. Ale auto hned nevyrazilo. Čekalo se. Uplynulo sotva deset minut a před domem zastavil taxík, z něhož vystupoval Kníže. Obstoupili ho dva inspektoři.
"Jsme všichni!" oznamoval Lucas. "Na nábřeží Zlatníků!"
Telefonoval před chvílí s telefonní ústřednou, kde strávil část večera.
"Haló! Spojte mne s Vichy ihned, jakmile se ozve. Oznamte prefektovi, že jsem tady s těmi vykutálenými kvítky..."
Díky tomuto zavolání byla paní Lognonová vysvobozena ze svého jednotvárného čekání na schodech. Následovala ředitele městské policie, kterého neznala. Byl to malý hubený muž s kozí bradkou. A opět schodiště, opět chodby. Všechno pusté, špatně osvětlené, čpělo to tu noční službou.
Inspektoři, kteří se účastnili zátahu, si sušili saka. Před chvilkou volali do výčepu "Dauphine", aby jim přinesli pivo.
"Komisař Lucas?" zeptal se ředitel.
"Je ve své kanceláři..."
Nebyl tam sám. Stáli před ním čtyři muži. Myška, Fred, Kníže a nakonec Lili s rozpolceným rtem. Ředitel mlčky usedl v koutě. Za ním vstoupila paní Lognonová, na kterou se Lucas s údivem podíval.
"Co vy tu děláte?"
"Přináším dopis od manžela... Vy mně nepoznáváte?"
Opravdu ji nepoznal. Měl hlavu plnou jiných věcí.
"Jsem   manželka   inspektora   Lognona,   tady  je   dopis..."

Chudák ženská! Jakpak ji asi muž přivítá, až mu řekne, že komisař právě vyslýchal zatčené, mezi nimi i Myšku, a že ji ani nenapadlo, aby počkala!
Chystala se k odchodu nehlučně, jak přišla, a nescházelo mnoho a byla by opět v chodbách zabloudila.
Lucas přečetl dopis dvakrát a bezděky jej podal řediteli.
"Pane komisaři,
Právě jsem leže v bolestech na lůžku zcela sám odhalil tajemství Archibalda, který byl pro mne od samého počátku ústředním problémem celého případu a zároveň také jeho temným bodem.
Přikládám výpis z Laroussovy encyklopedie, vydání z roku 1913, kterou mi ochotně zapůjčil můj švagr.
Sir Archibald Landsburry (1824-1887), slavný anglický botanik.
Archibald C. Landsburry (1851-1914), syn předcházejícího, viceguvernér v Indii, povýšen do hodnosti lorda roku 1903."
Lucas obrátil list domnívaje se, že najde na druhé straně obšírné vysvětlení. Ale inspektor Lognon tu jen prostě končil :
"Doufaje, že tyto informace vám budou moci být užitečné, přijměte, pane komisaři, ujištění mé nejhlubší úcty a mé nejpokornější oddanosti."
Lucas odložil dopis na stůl, zavolal jednoho inspektora a tiše mu něco řekl. Vbrzku nato byli Kníže a Lili odvedeni a zavřeni každý zvlášť v prostorách kriminální policie. Myška sebou neklidně vrtěl.
"Tloukli tě?" ptal se Lucas lhostejným hlasem, ukazuje na starcův dosud napuchlý nos.
"Jestli mě nezabili, tak to není v žádném případě vaší zásluhou!"
"A víš, že pro tebe by bylo lepší, kdyby tě zřídili o něco víc? Protože pak bychom tě mohli místo do vězení poslat do nemocnice..."
"Do vězení?"
"Kruci! Chceš snad pořád ještě tvrdit, žes to neukradl? Nemluvil jsem snad s tebou, není tomu tak dlouho, v téhle

105
104
 

kanceláři o paragrafu trestního zákoníku, kde se mluví o spoluvině na vraždě?"
Jednu chvíli se už zdálo, že to skončí, že tulák vyloží karty. Přemýšlel se zrakem upřeným k zemi, ale když zvedl hlavu, jen se usmál a zahučel:
"S tím si na mě nepřijdete!"
"Jak chceš. Píšu tedy, že nemáš, co bys k tomu dodal, ano?"
"Co bych dodával?"
"Tys nebyl svědkem žádného nezákonného činu, viď? Ty ses nezúčastnil ničeho, co by směřovalo k tomu, zahladit zločincovy stopy, co?"
"Jsem unavený..." povzdechl si Myška.
"Nu dobrá... Poskytnem ti lůžko..."
Komisař se úmyslně tvářil takhle pochmurně. Nezvyšoval hlas. Předstíral, že jen lhostejně vyřizuje nějaké formality.
"Janviere! Doveďte Myšku do cely... Ať mu dají mokrý ručník, aby si mohl omýt obličej..."
Zůstal s ředitelem na chvíli sám, odlevil si hlubokým povzdechem. Bylo to výmluvné. Muži si rozuměli. Věděli, že to bude těžké, velmi těžké!
Každý z těch tří se k tomu stavěl jinak. První byl předveden Lili, choval se výsměšně a drze.
"Co jsem dělal v autě? Projížděl jsem se, hrome! Copak snad na to nemám právo?"
A tak to dopadlo se všemi otázkami.
"Archibald? Neznám! To má bejt jméno?"
"Z čehopak žijete?"
"Nemyslíte, že jsem dost hezkej chlapec, aby mě to uživilo?"
Když přišla řada na Freda a měl udat své jméno a povolání, prohlásil:
"Dámský masér a profesor tělocviku..."
Fred byl klidnější a tvářil se skoro stejně výhružně jako komisař. Tím pohledem chtěl říct:
"Jen to zkus, však něco uvidíš...!"
Podařené na tom bylo, že udělal přesně totéž, co před ním udělali ostatní cizinci. Dovolával se rovněž diplomatů:
"Především vás musím upozornit, že si to vyřídíte s mým velvyslancem. Není vám, zdá se, známo, že jsem naturalizovaným občanem Spojených států..."
Podobně jako pánové z Basileje, kteří vyhrožovali svým vy

slancem, stejně jako Staori, který si také přivedl toho svého na ministerstvo vnitra.
"Pročpak jsi dnes večer u Fouqueta zatkl Myšku?"
"Budu odpovídat až v přítomnosti svého advokáta."
Nedalo se nic dělat! Muselo se počkat!
Zbýval už jen Kníže, který se, "pravda, vzpouzel ze všech nejméně.
"Tebe, člověče, nepoznávám..." začal Lucas docela jiným tónem. "Až doteď jsem tě pokládal za inteligentního chlapce, který, i když se občas objevil v mé kanceláři nebo u některého mého kolegy, projevoval vždycky dost vkusu, aby se do něčeho nenamočil..."
Na toho velkého, až příliš elegantního hocha, který klopil hlavu a nevěděl, co by na svou obhajobu řekl, byl žalostný pohled.
"Ty, vzdělaný člověk, který navštěvuje nejelegantnější bary, a spolčíš se najednou s takovým Fredem. Teď ses dostal do pěkné kaše, co? S mrtvolou na krku..."
"Copak řekl Fred?"
"Všechno pěkně vyklopil! Co jiného mu zbývalo, když bylo tělo nalezeno...!"
"To není pravda!"
"Co není pravda?"
"Všechno, co mi tady vykládáte. A potom, vy nemáte právo mě vyslýchat... Budu vypovídat až před vyšetřujícím soudcem..."
"Jak chceš!"
Tohle všechno se dalo čekat. Lucas znal své klienty. I když je dal zavřít každého do jiné cely, nic s nimi nepořídil.
"Haló! Z Vichy ještě nevolali?"
"Ještě ne."
"Tak si tedy půjdu něco sníst!" prohlásil. "A vy, pane řediteli, můžete říci prefektovi, co jste viděl a slyšel... Zítra ráno dostane hlášení..."
Hlášení, které bude hrozně těžké napsat, snažil se na to ani nemyslet, když v hospůdce na Cháteletu jedl studenou pečeni. Stále pršelo. Déšť byl čím dál drobnější a jednotvárnější a v ulicích bylo sem tam vidět poslední deštníky.
Brzy budou ulice prázdné a propastné jako kanály...

106
I07
 

"Haló, ano! Počkejte, prosím, budu si to psát. Jedna bankovka pětisetdolarová, jedna stodolarová, jedna... Ale co obálka...? Říkáte, že je prázdná...? To k sakru vím! Chtěl bych od vás slyšet, jaká je... Jako všechny obálky...? Aha! Je stará, co...? Velmi stará, ano...! A nevidíte na ní nic zvláštního? Konečně! Už jste na to přišel! Ale ne, pane komisaři, nedělám si z vás legraci... Ptám se vás, jaké barvy je známka... Modrá...? Z Havajských ostrovů? Tak to by bylo vše, co jsem chtěl vědět... Všechny ty věci dáte samozřejmě pod zámek... Máte spolehlivou nedobytnou pokladnu... ?"
Obrátil se na strážmistra Janviera, který s ním držel noční.
"Přiveď mi Knížete!"
Vězeň byl bez kravaty a bez tkaniček u střevíců, což mu ubíralo na eleganci.
"Ani si nesedej... Nestojí to za to... Chci se tě jenom na něco zeptat... Zabýváš se pořád obchodováním se vzácnými známkami...? Byls to ty, viď, cos měl před třemi lety nepříjemnost, když se provalilo, že známky, už nevím z které země, jsou padělky?"
"Trestní řízení bylo tenkrát zastaveno!"
"Na to ti kašlu! Řekni mi... existuje nějaká známka z Havaje, asi tak z poloviny minulého století, která má velkou cenu...? Odpověz...! Ale ne, hlupáku, není to žádný chyták... Když mi to nepovíš ty, řekne mi to někdo jiný..."
"Existuje Havaj z roku 1851, která má cenu čtyři sta tisíc franků..."
"Modrá?"
"Ano, modrá... Je známo jen asi deset exemplářů, ale jen několik z nich je v dobrém stavu..."
"Děkuji... Můžeš sejít vyspat..."
"Jsem volný?"
"Ale ne! Vrať se do cely... A co se týče..."
Kníže měl už ruku na klice.
"Nechceš mi zřejmě nic říct, vid'?"
A Kníže po krátkém zaváhání téměř s náznakem lítosti odpověděl :
"Nic..."
"... a to vysvětluje tu tajemnou zmínku o Archibaldovi," psal svědomitě komisař.
Byly tři hodiny ráno. Na okenní římsu dopadaly těžké kapky

deště. Seina tekla pod nízkými mraky, které se občas protrhaly a objevil se jasný měsíc.
Janvier spal na židli. Na psacím stole stály prázdné sklenice od piva.
"... Knize, který začal jako peněžní jednatel a z něhož se mohl stát počestný člověk, se setkává v barech na Elysejských polích s Fredem. Zpočátku to bylo bezpochyby jen povrchní přátelství, jaké se navazuje při pití aperitivu a u karet.
Do té doby, než se přizná, se budeme muset spokojit jen s dohady, ale to, co uvádím níže, se zdá být pravděpodobné tím spíš, že to odpovídá povahám jednotlivých osob.
Edgara Loem, jehož sbírka známek musí mít nesmírnou cenu (druhý Z basilejských pánů ji dal po odhadu uložit do sejf u), měl dva exempláře pověstné havajské známky z roku 1851, z nichž jeden exemplář se nalézal na obálce adresované v té době Siru Archibaldovi Landsburrymu, anglickému botanikovi, který se zabýval studiem tichomořské jlóry.
Je pravděpodobné, že Loem se pokoušel známku, kterou měl 'dvakrát, vyměnit za jinou, nebojí snad hodlal prodat. Uveřejnil proto vejilatelistickém časopise inzerát.
Kníže inzerát četl a snad dostal nápad, že by se na tom dalo něco trhnout. To je téměř jisté, jako je jisté, že o tom mluvil s Fredem.
Od toho okamžiku kuli plán. S Loemem se domlouvali asi pomocí inzerátu, možná i jinak. Hned zítra to bude ověřeno. Je pravděpodobné, Že s ním nevyjednávali o pouhé a prosté výměně anebo koupi, nýbrž smlouvali výměnu vyžadující z jeho strany vyplacení určité sumy. Strážmistr Janvier, který je rovněž filatelistou, mi sdělil, že existují známky ještě mnohem dražší, například rumělkově červená jednopenyová známka Z ostrova svatého .Vavřince, ohodnocená v současné době na pět set až šest set tisíc franků. To by odpovídalo obnosu, který měl Loem při sobě, když jel na schůzku. Požadavek, aby obnos byl vyplacen v dolarech, byl asi Fredův nápad."
Lucasovi bylo horko, a udělal proto průvan. Otevřel dveře i okna v sousední kanceláři, kde úřadoval šéf mravnostní policie.
".. .Při této schůzce byl peněžník ve vlastním autu zabit. Můžeme skoro jistě tvrdit, že vrahem byl Fred, a bylli u toho Kníže, lze předpokládat, Že s tím činem nesouhlasil, znám ho, vím, jak je zbabělý.
Lili asi hlídal. To se ověří.
Dále je jisto, že vrahové byli vyrušeni Myškovým příchodem a že tulák se nějakým způsobem zmocnil náprsní tašky."
Lucas probudil Janviera.
"Skoč na roh Montmartreského předměstí, je tam bistro, které má otevřeno celou noc. Kup tam láhev koňaku..."

109
108
 

V hlášení se muselo myslet na všechno, protože bylo prozatím vybudováno jen na předpokladech.
"Inspektor Lognon od městské policie mule poskytnout lépe než kdokoli jiný podrobné informace o Myškových spádech. Je nutno podotknout, Že bez iniciativy tohoto inspektora by ted neexistovaly ladné přesné podklady pro soudní jednání..."
Lucas pokrčil rameny, když si představil bezvýraznou postavičku paní Lognonové, její deštěm poničený klobouk, její šedé nitěné rukavičky.
"Ted, když víme,kolik v tobolce bylo, je Myšková chytračení snadno vysvětlitelné...
.. .Dlouhý Fredův pobyt v Americe vysvětluje, ž.e vražda byla provedena podle tamější techniky, kteránení naštěstí ve Francii ještě příliš rozšířena.
Jak to provedli, že zmizelo auto současně s tělem zavražděného, to nám odhalí jedině podrobné vyšetřování a možná i náhoda..."
Byly popsány už tři velké archy. Pečlivě je pročetl. .
Připojil poznámku.
"Přes veškeru diskrétnost pánů z Basilejské skupiny se zdá být zřejmé, Že Miiller, obyčejný zaměstnanec, náhodou odhalil tajný poměr svého nejvyššího šéfa a vydíráním dosáhl postavení, jež dnes zaujímá.
Během některé své cesty do Budapešti se zamiloval do slečny Staoriové a stal se sám nástrojem čachrářského advokáta, který je bez jakýchkoli morálních zábran a pokoušel se jeho prostřednictvím zatáhnout Loěma do dost podezřelých obchodů.
Peněžník se po příjezdu do Budapešti informoval a odmítl setkat se s advokátem.
Miiller se asi projevil jako příliš velký slaboch. Úctu k moci basilejských pánů si však přesto zachoval.
Jen tak lze vysvětlit postoj a nevoli mladé ženy, její hysterický záchvat i vyhrožování...11
"Není to smutné?" povzdechl si Lucas, když se Janvier vracel s lahví koňaku pochybné značky.
"Copak?"
"To, že na mne uvalili všechnu tu dřinu, která nakonec bude marná...!"
"Pročpak?"
"Však uvidíš!"
A budoucnost mu dala za pravdu. Dovedl přece jen do konce to, co měl. Nazítří ráno, když se asi hodinu prospal v čekárně

na pohovce, rozkázal, aby mu přivedli čtyři muže do jeho kanceláře, a každému z nich podal strojový průklep své zprávy.
Když zprávu četli, ani se na ně nepodíval. K čemu?
První byl hotov Fred a prohlásil:
"Jedna ku jedné!"
"Nemáš k tomu co dodat?"
"Já? Vůbec nic!"
"A ty?"	.
Kníže s odvrácenou hlavou jen špitl:
"Nic!" _
"Stejně jako kamarádi!" přidal k tomu posměvačně Lili.
"Jestli počítáte, že nás s tímhle odsoudíte!"
Myška otálel v koutě a v okamžiku, kdy hodlal odejít za ostatními, Lucas mu zavřel dveře.
"Tak co?"
"Nic..."
"Je tam snad něco, co nesouhlasí?"
Myška upíral zrak na dveře, za kterými zmizeli jeho společníci. Byla to pamětihodná minuta v jeho životě. Pronesl pouze se sevřeným hrdlem:
"Máte pravdu!"
"Tys je viděl?"
"Neviděl!"
"Nebyli v autě?"
"Nevím, přísahám, že nevím! A tentokrát mi můžete věřit. Přísahám doopravdy! Co mi uděláte?"
"Tři měsíce!" utrousil Lucas.
"Ne víc? Jste si jist?"
"Možná že podmínečně... Za falešnou výpověď a za pokus o podvod..."
"Co se dá dělat..."
A ramena mu rezignovaně poklesla.
"...doporučuji vyhovět žádosti inspektora Lognona, který by byl dobrým inspektorem kriminální policie za podmínky..."
Lucasovo pero zůstalo na chvíli trčet ve vzduchu.
"... že se odhodlá usměrnit svou horlivost a přenechá iniciativu svým nadřízeným..."
Vyšetřující soudce Severin nad tím strávil celý měsíc. Nejteplejší měsíc z celého roku, ten nejnepříjemnější, kdy celá rodina

lil
l IO
 

byla u moře v Houlgate a on za ní nemohl dojíždět ani na neděli.
"Nevím, o co jde..." opakoval Fred s jistotou. "Začínáte mi už jít na nervy s těmi vašimi Loěmy a Archibaldy..."
Lili byl prozatímně na svobodě a už opět vymetal1 bary na Terneském náměstí.
"... Všichni tři obviněni z podvodu vydávání se za úřední osobu, z únosu a násilí..."
To kvůli té Myškově příhodě u Fouqueta. S ostatním se nedalo hnout! Nebyla tu pořád mrtvola a pánové z Basileje odjeli, Miillér rovněž, byl v Číně, a slečna Dora se v Berlíně zasnoubila s jedním mladým poručíkem.
Lognonovi po té ráně do hlavy zůstalo chorobné škubání v obličeji: levé oční víčko mu křečovitě klesalo a zvedalo se, takže to vypadalo, jako by neustále mrkal. Pověřili ho dozorem nad nádražími; měl tam už dvě nepříjemnosti, cestující ženy si stěžovaly, že se k nim chová drze.
A Myška, ten, když mu bylo jednou teskno, zašel si koncem července na třídu U Montsouriského parku. Unaveně za sebou vlekl levou nohu. Právě si odseděl čtyři týdny vyšetřovací vazby. Díky shovívavosti soudu dostal jen měsíc.
"Je doma paní Boisvinová?" ptal se domovnice.
"Copak jí chcete?"
"Rád bych ji viděl..."
"To byste si musel za ní dojet do Bretaně, je tam s malým na prázdninách..."
Chlapec se k velké radosti pánů z Basileje nejmenoval Loěm, nýbrž Boisvin, takže byli nakloněni vyplatit matce jednou provždycky z titulu náhrady škody obnos sto tisíc franků.
Nejlépe by pro vás bylo, radili jí, kdybyste si zařídila nějaký obchůdek...
Ale Lučila Boisvinová prohlásila, že bude raději dělat klobouky doma pro služky z okolí.

A tam, kde poříční mapy zaručují hloubku vody tři metry a kde rybáři vědí o hloubce pětimetrové, vyhlášené svými jelci, narazila loď na nějakou překážku. Prorazila si tam o něco kýl.
Zavolali potápěče. Nikdo se nad tím nepozastavoval až clo okamžiku, kdy na kriminální policii došlo hlášení.
"... objevili jsme auto s poškozenou karosérií a v něm neidentifikovatelnou mrtvolu muže..."
Zjistilo se registrační číslo vozu. Y A 5-6713.
Loěmovo auto...
Lucas byl na dovolené v Biarritzu. Jeho zástupce vyslýchal Freda dvě hodiny, ale nepodařilo se mu něco z něho dostat.
Rázem tu byli pánové z Basileje, tentokrát všech dvanáct, přijeli do Paříže, jeden z nich dokonce až z Istanbulu. Mohl se konečně vystavit úmrtní list. Mohla se otevřít závěť.
"Pokud se dá soudit podle stavu mrtvoly, psalo se v novinách, zdá se, Ze auto švýcarskéhopeněžníka dostalo smyk áže..."
".. .Jeho pozůstalost se odhaduje asi na sto miliónů švýcarských franků..."
A Myška, který četl zprávu při špatném světle na strážnici v Opeře, stiskl trochu nos svého souseda, nějakého starého Čecha, aby tolik nechrápal.
Sto miliónů švýcarských franků! To by bylo tisíc, možná že deset tisíc, možná sto tisíc far...
1938

Fred dostal tři měsíce, Lili dva a Knížeti, který stále víc a víc mravně upadal, byl vzhledem k předcházejícím trestům zakázán pobyt v Paříži na tři měsíce.
Minulo léto. 21. září ztroskotal na Seině nákladní člun. Vezl písek, jel po proudu a u ostrova Puteaux opustil hlavní rameno řeky a plul užším ramenem podél bulváru nedaleko nového sídliště.
112



pěna

12345678910
Kapitola první  Jel kolem kropicí vůz a jeho otáčející se koště rozmetávalo se skřípotem vodu po asfaltu, bylo to, jako by někdo natíral polovinu jízdní dráhy na tmavo. Veliký žlutý hafan vyskočil na mrňavou bílou fenku, která nehybně držela.
Starý pán měl na sobě světlé, téměř bílé sako, jaké nosí lidé z kolonií, a na hlavě slaměný klobouk.
Věci se řadily, zdálo se, jakoby se chystaly něco oslavovat. Věže chrámu Notre Dáme čněly proti obloze zahaleny oparem vedra a vrabci nahoře, ti skoro neviditelní statisté ulic, se usazovali na chrlících. Řada nákladních člunů, tažená vlečným parníkem s červenobílým trojúhelníkem projížděla celou Paříží a parník sklápěl komín, snad na pozdrav, nebo jen aby projel pod mostem svatého Ludvíka.
Zářivé a bujné slunce, téměř tekuté a zlaté jako olej, házelo své odlesky na Seinu, na dlažbu skropenou kropícím vozem, na vikýř i na břidlicovou střechu na ostrově svatého Ludvíka; ze všech předmětů vyzařoval tlumený šťavnatý život, stíny byly fialové jako na plátnech impresionistů, taxíky na bílém mostě byly červenější, autobusy zelenější.
Lehounký vánek rozechvěl listí kaštanu a celým nábřežím proběhl postupně rozkošnický záchvěv, osvěžující zavanuti, které rozevlálo rytiny přišpendlené na stáncích antikvářů.
Aby mohli tuhle chvíli prožít, přijeli sem lidé ze všech koutů světa. Na prostranství před chrámem No trč Dáme stála řada autokarů a. nějaký malý muž vykládal něco vzrušeně do mikrofonu.
Nejblíže starému pánovi a tlusté antikvářcc v černém stál americký student, který si prohlížel svět hledáčkem Leicy.
Paříž byla nesmírná a klidná, téměř tichá v záplavě světla, se stinnými kouty, kde bylo člověku dobře, s hlukem, jenž pronikl tichem vždy ve vhodnou chvíli.
Starý pán ve světlém saku otevřel kartón s obrázky, a aby si je mohl prohlížet pohodlněji, opřel jej o kamenné roubení.
Americký student měl na sobě červeně kostkovanou košili a byl bez kabátu.
117

i
Obchodnice sedící na skládací židli pohybovala rty, mluvila, aniž se dívala na zákazníka, mluvila s ním jednotvárně, podobalo se to tekoucí vodě. Pletla, červená vlna jí klouzala mezi prsty.
Bílá fenka prohýbala hřbet pod tíhou velkého psa, který přitom vyplazoval vlhký jazyk.
A tehdy, když všechno bylo na svém místě, kdy dokonalost tohoto rána dosáhla bodu téměř děsivého, starý pán zemřel; beze slova, bez zasténám, bez sebemenší grimasy, prohlížeje si obrázky, naslouchaje hlasu antikvářky, který zněl dál, čiřikání vrabců, občasnému zahouknutí taxíka.
Musel zemřít vstoje s loktem opřeným o kamenné roubení a v jeho modrých očích se neodrážel sebemenší údiv, zavrávoral a skácel se k zemi, strhl s sebou kartón, takže obrázky se rozletěly kolem. Velký pes se nepolekal ani se nezastavil. Zena nechala z klína skutálet klubíčko červené vlny, prudce povstala a vykřikla:
"PaneBouvete!"
Byli tam další antikváři, někteří z nich seděli na skládacích židlích a jiní rovnali ve stáncích knihy, neboť bylo teprve půl .jedenácté. Uprostřed mostu bylo vidět hodiny, dvě černé ručičky na bílém ciferníku;
"Pane Hameline! Pojďte sem, rychle!"
To byl sousední antikvář s mohutným plnovousem a v šedivém pracovním plášti. Student s Leicou zamířil aparátem na starého pána ležícího uprostřed rozházených obrázků.
"Bojím se na něho sáhnout, pane Hameline. Nepodíval byste ! se, jestli snad..."
Bylo zvláštní, že tecT se najednou starého pána báli, starého pána, kterého tak dobře znali a který už dlouho jako by mezi ně patřil.
Bylo to snad tím, že nevypadal jako mrtvý, ba ani jako nemocný? Výraz jeho tváře zůstal stejně klidný, jako když si prohlížel obrázky, a jeho tenké rty se usmívaly dál. Víc se nikdy neusmíval. Jen přesně takovéto lehounké zvednutí ústních koutků.
A také ho vždycky znali s touhle bílou pletí, slonovinově bílou jako luxusní křídový papír.
Nějaký taxík zastavil a šofér se díval, ale nevystoupil. Tři čtyři osoby, o kterých nikdo nevěděl, kde se tu vzaly, tu pojednou stály kolem ležícího těla a zakrývaly je nohama.
"Tamhle naproti je lékárna."
"Popadněte ho za nohy."

"Snad by se s ním nemělo hýbat, nemyslíte?"
Odkud se tu vzalo pojednou tolik lidí? Mladý Američan uchopil pana Bouveta pod rameny a malý hlouček si to namířil přes vtlici k lékárně, na jejímž prahu je už vyhlížel lékárník.
"Co se to tady děje?" ptal se mladý strážník.
V uniformě, jejíž látku mu napínaly svaly, vypadal jako atlet.
"Nějakému starému pánovi se udělalo špatně..."
A ve chvíli, kdy vnášeli tělo do vonného stínu lékárny, chlapeček, držící se matčiny ruky, pronesl pronikavým hláskem:
"To ten starý pán umřel?"
Hlavní slovo měla paní Poncetová, pětašedesátiletá antikvářka.
"Zavolám sanitku," navrhl policista.
"To je zbytečné, bydlí pár kroků odtud."
"Vy ho znáte?"
"Už dlouhá léta. Je to pan Bouvet, náš dobrý zákazník, bydli odtud co by kamenem dohodil, na Tournelleském nábřeží, v tom bílém domě, co je v přízemí obchod s hudebninami."
Přece jen to odtud bylo dobrých tři sta metrů.
"Zatelefonuj u."
Pokoušel se vzpomenout si, co se v takovém případě dělá, ale moc dobře to nevěděl. Na komisařství se mu ozval tajemník.
"Je mrtev?"
"Ano. Aspoň to lékárník tvrdí."
"Je sám?"
"Ovšem."
"Copak jsi s ním udělal?"
"Nic, jsme v lékárně."
Američan odešel. Na chodníku postávalo už jen asi pět nebo šest osob, pokukovaly dovnitř, kde ležel starý pán natažen na podlaze.
"Přijedou," oznamoval strážník. "Jen co to dají vědět úřednímu lékaři."
"Copak se mu stalo?"
"Umřel."
Sanitka tu byla během několika okamžiků. Položili pana Bouveta na nosítka a dva psi venku, stále spojeni, se jenom otočili, zatímco kropicí vůz přejížděl svým velkým mokrým štětcem druhou polovinu ulice.
"Poznáte to snadno. Takový velký bílý dům hned za rohem Poissyské ulice."

118
 

l
Dům byl starý nejméně dvě století, každých deset let však pravidelně obnovovali fasádu. Asi třetina okenic byla zavřena, zřejmě u oken nájemníků, kteří byli na dovolené, ostatní se však otvírala dokořán letnímu ránu.
Dveře napravo v chodbě měly bílou skleněnou výplň orámovanou červenými a modrými tabulkami. Vycházely z nich kuchyňské výpary. Domovnice byla právě na schodišti. Bylo to schodiště bez koberce, ale schody byly dlouholetým užíváním tak oblýskané, že se leskly jako starý nábytek.
"Vy jste domovnice?"
"Co se děje?"
"Policie!"
Sestupovala nabručenl, utírala si ruce do kostkované zástěry, zastrkovala si na šíji vlasy.
"Policie, a co má být?"
Vtom zahlédla před domem záchranku.
"Kdo to je?"
"Nějaký starý pán."
"Pan Bouvet? Stalo se mu něco?"
"Zemřel."
Vešla do domovnické lóže a v místnosti, kam nebylo vidět, tam na někoho mluvila.
"Vstávej rychle, Ferdinande, pan Bouvet umřel."
"Je někdo u něho doma?" ptal se strážník. Držel v ruce zápisník, dosud však do něho nic nezapsal.
"Ovšem, že tam nikdo není. Bydlí úplně sám."
"Znáte adresu jeho příbuzných?"
"Jakých příbuzných?"
Neplakala. Jenom oči se jí vlhce leskly a bylo vidět, jak ji to vyvedlo z míry.
"Jak se to stalo?"
"Na nábřeží, když si prohlížel rytiny."
"Budeme ho muset vynést nahoru do bytu."
"Kdo se o něho postará?"
"Jak to myslíte?"
A tu jí najednou přišlo na mysl, že s mrtvým bude vlastně víc práce než s živým. Bude se teď muset zařídit spousta věcí.
"My... Já...," odpověděla.
"Víte jistě, že nemá v Paříži žádné příbuzné?"
"Pokud vím, s nikým se nestýkal."
"Nebylo by vlastně jednodušší dát ho dovézt rovnou do márnice?"

"Cože? Do márnice?" rozhořčila se domovnice. "A co kdyby tak šlo o vás, jakpak by vám bylo milé, kdyby vás odvezli do márnice, co? Pokud žil, tak jsem se o něho starala. To já mu hospodařila. Tak to můžu dělat.klidně ještě pár dní dál..."
Ve dveřích se objevil manžel s kalhotami ledabyle nataženými přes noční košili, s přihlouplým výrazem a začervenalými víčky.
"Cojc?"
"Umřel pan Bouvet."
Na schodech se ozýval něčí hlas:
"Pojďclomů, Vincente! Už jsem ti jednou řekla, abys neotvíral dveře."
"Pojďte na chvíli dolů, paní Sardotová! Umřel pan Bouvet a chtějí ho dát odvézt do márnice."
"Neřekl jsem, že chci. Jen jsem váni to navrhoval."
"Vyneste ho nahoru."
V místech, kde se schodiště zatáčelo, museli nosítka sklonit a domovnice pokaždé trnula, aby z nich tělo nesklouzlo. Ve třetím patře se kolem nich protáhla a otevřela dveře do bytu ozářeného sluncem.
"Položte ho na postel. Počkejte, snad abych dala raději čistá prostěradla, ne?"
"Myslím, že by bylo lepší počkat s tím až po lékařově návštěvě."
"Ještě se to ušpiní," dodal kdosi.
Muži od záchranky odešli. Strážník tu zůstal, stál v pokoji a nevěděl, co si počít.
"Na copak čekáte?"
"Přijdou z komisařství."
"Sám komisař?"
"Možná."
Sardotovi bydleli ve stejném patře, jenomže na druhém konci chodby, a paní Sardotová běhala od jedněch dveří k druhým, protože musela dohlédnout na synka i na své nemluvně.
Mělo se nechat okno, pod kterým hlučela dole bezstarostná Paříž, otevřené? Naproti bylo vidět ostrov svatého Ludvíka a na řece manévroval vlečný parník, jak k němu připojovali nákladní člun k přepravě do Charentonu.
Strážník si netroufal zapálit cigaretu a manžel domovnice se rozpačitě poflakoval na chodbě. Byl nočním hlídačem vjedné garáži ve Svatoantonínské ulici a občas míval záchvaty padoucnice.
"Udělal bys dobře, kdyby sis šel zase lehnout. Nevím ani, proč jsem tě vlastně budila."

121
120
 

l
A když už poslušně sestupoval po schodech, dodala:
"Poslyš, ne abys chodil zase vedle do hospody! Rozuměls?" Ten toho jistě využije, pomyslela si. Když právě nespal, musela ho hlídat jako malé dítě a nebylo to lehké, když při tom měla uklidnit denně pět pater.
Strážník se koukal z okna. Vtom oznamoval:
"Jde sem sám komisař."
Málokdy viděl tak poklidný a spořádaný byt. Připomínal mnišskou celu nebo spíš starodávný obraz. Stěny byly mléčně bílé, docela vkusně vyzdobené pouze několika kolorovanými rytinami. V ložnici byla jen postel z leštěného dubu a veliká skříň z doby Ludvíka XVI. Malinká komora s oknem do dvora sloužila za umývárnu.
Podlaha hlavní místnosti byla obložena temně rudými dlaždicemi a tři okna podél hlavní stěny hledící na Seinu osvětlovala místnost. Uprostřed byl jakýsi schod, neboť to bývaly kdysi zřejmě místnosti dvě s nestejnou úrovní podlahy.
Jedno křeslo bylo potaženo žlutým sametem, druhé vyčalouněno goblénem. Na dvou dlouhých stolech se kupily kartóny plné rytin a u malého stolku se asi jedlo, když byl pan 'Bouvet doma.
"Vsadila bych se, že manžel dole vykládá celou věc komisaři po svém..." znepokojovala se domovnice, když viděla, že nikdo nepřichází.
"Možná že naopak komisař vyslýchá jeho."
Ten se konečně objevil a protože začínalo být horko, stíral si z čela pot.
"Jestli jsem dobře rozuměl, jde o náhlé úmrtí na veřejném místě, že?"
"Ano, pane komisaři."
"Jsou tu příbuzní?"
"Nevím o žádných," odpověděla domovnice.
"Lékař tu bude co nevidět, je nutno, aby konstatoval smrt. Předpokládám, že je doopravdy mrtvý?"
A šel se podívat na blaženou tvář pana Bouveta.
"Nevíte, jestli měl nějaké peníze?"
"Určitě dost, aby si slušně žil."
"Myslím, že se to tu bude muset zapečetit. Někde nějaký dědic přece jen musí být."
"Nikdy o nikom nemluvil.
"Odkdy ho znáte?"
"Pronajal si tenhle byt dost dávno, před válkou, asi v roce 1936."

"A celou tu dobu tu bydlel?"
Komisař mimoděk otevřel jeden kartón a byl zřejmě trochu překvapen, když zjistil, že to jsou zase jen barvotisky z Epinalu, ty naivně kolorované obrázky, které kdysi prodávali podomní obchodníci po venkově.
"Za války odjel."
"Ale? A víte kam?"
"Do svobodné zóny. Někam na venkov. Němci sem přišli několikrát vyšetřovat, prohledávali byt."
"Je snad žid?"
"Myslím, že ne. Nevypadá na žida."
"Nevíte, kam ukládal své papíry?"
Stála tam mezi okny komoda se zásuvkami, které nebyly zamčeny. Byly v nich zase jen různě veliké barvotisky, dokument však ani jediný, ba ani žádný dopis.
"Žil velmi prostě a vedl velmi pravidelný život. Já mu uklízela."
"Podívejte se, strážníku, nemáli u sebe náprsní tašku?"
Ten se sice ušklíbl, ale poslechl. Sáhl mrtvému do náprsní kapsy a vytáhl tašku obsahující několik set franků a legitimaci.
René Bouvet, narozený ve Wimille, PasdeCalais, 15. prosince 1873.
Bylo slyšet, jak u chodníku zastavilo auto. To přijel lékař a Ferdinand ho bude dole asi zase zdržovat.
Paní Sardotová na druhém konci chodby nechala pootevřené dveře a bylo slyšet až sem, jak se u nich smaží cibulka.
Lékař byl přibližně stejně starý jako komisař, pětačtyřicetiletý až padesátiletý.
"Jak se máš?"'
"A ty?"
"Copak se mu stalo?"
"Zemřel před půlhodinou na nábřeží, když si prohlížel rytiny."
Lékař otevřel kufřík a zůstal nějakou chvíli v ložnici, komisař se mezitím vyptával domovnice.
"Divil bych se, kdyby se odněkud nějací dědicové nevynořili. Nevíte, jestli pobíral důchod?"
"Nikdy o žádném nemluvil."
"Dostával poštu?"
"Ne. Dokonce ani žádné prospekty."
"Časopisy?"
"Ty si kupoval sám."
"Měl prostředky k živobytí?"

123
122
 

"Bezpochyby. Nežil sice nijak výstředně, ale tak, že mu nic nescházelo."
"Kde jedl?"
"často tady. Rád sám kuchtil. Tamhle za těmi dveřmi je kuchyňka, je tam plynový vařič. Jinak chodil do restaurace U krásné hvězdy na ostrově svatého Ludvíka."
Lékař se vrátil, výraz jeho tváře prozrazoval, že vše je v naprostém pořádku.
"Podepíšu ti hned tady na místě úmrtní list."
"Bylo to srdce?"
"Bezesporu. Kdo se postará o pohřeb?"
Domovnice se podívala z jednoho na druhého a energicky řekla: Mv'"
"iViy .
"Kdo my?"
"Já a nájemníci. Měli jsme ho všichni rádi. Někteří jsou sice teď v létě pryč, ale nějak to zařídíme..."
"A co peníze?"
"Mohlo by se snad vzít něco z loho, co měl u sebe, ne?"
"Myslím, že to ani nebude třeba, protože jakmile se objeví v novinách oznámení, příbuzní se už přihlásí."
Myslela si o tom asi svoje, protože na to pokrčila rameny.
"Vzala byste si ve skříni potřebné prádlo? Budu to tu muset všechno zapečetit."
Lékař odešel. Komisař byl v rozpacích, máli dát pod pečeť také ty barvotisky, nakonec však rozhodl, že to nestojí za to.
"Pošlu sem pravděpodobně dnes odpoledne nebo zítra někoho s instrukcemi."
Byla to hodina aperitivu a všechny pařížské kavárničky voněly anýzcm. Nahoře na věži chrámu Notre Dáme se neustále míhaly drobné postavičky a na prostranství před kostelem bylo ještě plno autokarů.
V Réaumurově ulici vystoupil ze zdviže mladý Američan a bloudil bezradně v chodbách budovy velkého večerního časopisu. Posílali ho od čerta k ďáblu, od jedněch dveří k druhým, nerozuměli dobře, co se jim pokouší vyložit, nakonec však se mu dík jeho neodbytnosti podařilo, že nějaký uspěchaný' pomenší mladík se přece jen podíval na fotografii, kterou mu podával.
Nato mládenec zmizel ve dveřích jedné kanceláře a Američan ho spatřil až za dobrou půlhodinu.
"Vida! Tady jste! Podepíšou vám dobropis. Pojďte se mnou..."
V jiném patře na konci jiné řady chodeb obdržel dobropis

na sto franků splatných u pokladny v příemí, v hale přetížené zlacenými ozdobami.
Paní Léliardová, domovnice, kterou všichni nazývali paní Janou, neoblékala mrtvolu poprvé.
Byla malá, ale pan Bouvet nebyl o nic větší ani těžší než ona. Paní Sardotová poslala synka, aby si šel hrát ven, jen občas na něho dohlédla oknem.
"Představte si, co ten strážník povídal! Prý do márnice!"
Bílé a červené skvrny pečetí na nábytku ji pokořovaly, pokládala to skoro za urážku.
Vyšplhala se nahoru do pátého patra poprosit tam pana Francise, aby dnes nehrál na harmoniku. Byl to velmi příjemný tmavovlasý mladík, měl dobré chování. Hrál po večerech v jednom tanečním podniku a doma si svoje kousky po celé hodiny přehrával.
"Nechcete se jít na něho podívat? Je takový čisťounký... člověk by řekl, že jenom spí."
Sešel na chvíli, jen aby jí udělal radost. Potom poslali Sardotová chlapce s lahví do nejbližšího kostela pro svěcenou vodu. Bylo mu jedenáct a byl naučený obstarávat malé pochůzky. Zimostráz nemuseli shánět, paní Jana měla .malou větévku nad postelí, a tak pro ni jen zaskočila.
"Je to takhle přece jen lepší než v márnici. Ještě dnes dám kolovat listinu na věnec."
To je takový zvyk; když někdo z domu zemře, věnuje každý nájemník nějakou peněžitou částku na zakoupení věnce. Antikváři z nábřeží také něco dají, protože pan Bouvet byl jejich zákazník a proklábosil s nimi na nábřeží většinu času.
"Doufám, že se tu nakonec neobjeví nějaká drzá káča, nějaká vzdálená neteř nebo něco podobného, a nebude trvat na tom, aby se všechno dělalo podle její hlavy..."
Došla to také oznámit do druhého patra paní Ohrelové, která měla tak oteklé nohy, že už vůbec nevycházela z bytu.
"Přistrčíme vám křeslo k oknu, abyste se mohla na pohřeb aspoň koukat..."
Netrvalo dlouho a nájemníci, kteří na léto neodjíždějí, anebo ti, co ještě neodjeli, se počali jeden po druhém trousit. Všechno bylo hotovo, pokoj uklizen, okenice zavřeny, na stolku přikrytém bílým ubrusem stála mezi dvěma svíčkami, které stačilo při vstupu jen zažehnout, miska se svěcenou vodou a vedle ní větévka zimostrázu.
Fotografii neuveřejnili v prvním vydání večerních novin, to je

124
 

o půl druhé, ba ani ve tři hodiny, vyšla až ve třetím vydání, které vychází skoro vzápětí, a protože byla malebná, otiskli ji na první straně.
Pan Bouvet tam ležel natažen na chodníku s jednou paží ohnutou a kolem něho byly rozházeny barvotiskové obrázky, jež byly tak jasné, že bylo možno rozeznat, co představují.
"Viděla jste, paní Jano?"
"Měla byste vy to srdce fotografovat někoho, kdo sotva umřel akdo snad ještě ani nebyl v tom okamžiku úplně mrtvý?"
Pan René Bouvet, starý bibliofil, postavička na nábřeží dobře známé, zemřel ve chvíli, kdy si prohlížel rytiny.
V jednom rohu snímku bylo vidět kus sukně antikvářky, a dokonce i klubko vlny.
V pět hodin bylo dusno a prapor nad policejním komisařstvím v Poissyské ulici visel nehybně na průčelí z šedého kamene. Zastavil tu modrý taxík. Strážník mající službu viděl, jak z něho vystupuje starší dáma, která se zdála být velmi rozčilená.
"Přeji si mluvit s komisařem..."
Vyzval ji, aby šla dál. Věděl sice, že komisař před chvíli odešel, ale to nebyla jeho věc. V kanceláři čekali lidé, seděli na lavici opřeni o zeď polepenou úředními vyhláškami.
"Ohlaste mne, prosím, u komisaře!"
Byla oblečena velmi elegantně, na krku, v uších i na prstech všude plno šperků, policista však sotva zvedl hlavu od listin, do kterých něco zapisoval.
"Komisař tu není..."
"Kdo ho zastupuje?"
"Tajemník, ale ten je zaneprázdněn. Posaďte se..."
Nesedla si. Pochybovala asi o čistotě přítomných osob.
Zůstala stát a poklepávala nervózně prsty na pult, který ji odděloval od policistů.
Cekala půl hodiny, nakonec dávala najevo takovou netrpělivost, že se jí všichni, jak tu byli, počali posmívat. Obzvlášť asi, protože patřila k onomu druhu žen, jímž se lidé rádi posmívají. Byla to žena značně odkvetlá, kdysi zřejmě velmi krásná, která se dosud pokouší zbytky své krásy uplatňovat.
"O co vám jde, paní?"
"Vy jste tajemník? Mohla bych s vámi mluvit mezi čtyřma očima?"
Váhal, ale pak ji uvedl do sousední kanceláře, kde na krbu stála černá mramorová souprava.
"Poslouchám..."

"Jsem Mrš. Mary Marshová."
Měla cizí, jen zcela nepatrný přízvuk. Tajemník se pouze zdvořile uklonil.
"Poslouchám," opakoval ukazuje na křeslo.
"Viděl jste tyhle noviny?"
Podávala mu list, který uveřejnil na první straně fotografii pana Bouveta.
"Ne. Neviděl," řekl bez zájmu.
"Tento muž se nejmenuje Bouvet."
Tajemník nadmíru klidný a chladnokrevný se tvářil, že myslí na něco jiného.
"Skutečně?"
"Je to můj muž, Samuel Marsh, Ouaginské doly..."
Takových už tady bylo!
"Pořád poslouchám. Říkáte, že to je váš manžel, dobrá, a co byste si přála?"
"Nikdy se nejmenoval Bouvet."
"Jste si jista, že se nemýlíte? Vždyť to přece znáte, ne? Fotografie v novinách málokdy odpovídají pravé podobě..."
"Vím to určitě, ale úplně budu přesvědčena teprve tehdy, až ho uvidím na vlastní oči."
"Tak vy si vlastně přejete vidět jeho tělo, že?"
"Chci vám taky hned říct o něčem, co nemůže selhat. Máli na pravé noze pod kolenem jizvu ve formě hvězdy, tak je to určitě on."
"Jak je to dlouho, co jste ho neviděla?"
"Naposledy v roce 1932."
"V Paříži?"
"V Belgickém Kongu, kde spravoval svůj důl."
"Byli jste rozvedeni?"
"Nikdy nebyla mezi námi řeč o rozvodu. Jednoho krásného dne jednoduše zmizel, nezanechal po sobě sebemenší stopu a od té doby, chcili uhájit svá práva, stojí mne advokáti celé jmění..."
Tajemník si povzdechl, šel a otevřel dveře. Zavolal inspektora v civili, který tam seděl bez kabátu.
"Půjdeš tady s tou paní. Počkej, dám ti adresu. Je to na Tournelleském nábřeží, číslo si najdi v hlášení... Jde o zjištění totožnosti nějakého dědka, který dnes ráno zemřel."
Hned vzápětí se snažil nějak to svoje přeřeknutí zamluvit, toho dědka, ale bylo už pozdě; dáma to však snad ani nepostřehla.

127
126
 

"Budu hned zpátky,1' oznamoval inspektor. "Chcete jít se mnou, paní? Je to odtud pár kroků..."
"Ceká na mne před budovou taxík."
"Výborně!"
Navlékl si sako, popadl klobouk.
"Na Tournelleské nábřeží!"
Byl tak dokonalý letní den, že se zdálo pošetilé čímkoli se zabývat. Uviděli bílý dům, jehož bělost teď, když už nebyl plně ozářen sluncem, dostala namodralý nádech.
"Jsem přesvědčena, že to je on!", tvrdila Mrš. Marshová. "A víte, co je na celé věci nejpodivnější? To, že jsme oba žili v tomtéž městě, a to možná už dlouho, a jeden o druhém, jsme nevěděli... Hledali ho všude... Oh, kdybyste měl jen polovic toho, co mě to stálo..."
Inspektor už jenom čekal, až vystoupí, aby si mohl zapálit cigaretu, kterou měl přilepenou ke rtu.
Dáma si prohlížela dům odshora dolů, vešla do chodby, ale musela uhnout, neboť odtamtud právě vycházela nějaká stará, nesmírně tlustá žena.
V prvním okamžiku si jí nevšimla. Byla to stařena oděná v černém, taková dost chudá stará žena, jaké v některých čtvrtích často potkáváme. Měla bílé vlasy, bledý, široký obličej.
Když však stařena vstoupila na chodník a plížila se jako obludný stín podél domů, paní Marshová se za ní instinktivně ohlédla.
"Kdo je to?"
"Nevím. Nejsem z domu," odpověděl inspektor.
Z bytu vyšla domovnice a nedůvěřivě si paní Marshovou prohlížela.
"Kam jdete? S kým chcete mluvit?"
"Jdeme se podívat na mrtvého," řekl policista. "Ta dáma tady se domnívá, že poznala podle fotografie z novin svého manžela."
A v té chvíli již, dalo se říci, mezi těmi dvěma počaly létat jiskry.
"Určitě se mýlí!"
"A já zase určitě vím, že se nemýlím."
"Dovedu vás tam."
Hubená paní Jana šla napřed po schodech, po kterých se nikdy jako dnes tolik nenaběhala. Občas se otáčela a s netajenou nedůvěrou si prohlížela návštěvnici.
"Nejdu na vás moc rychle?"
Než vystoupili do třetího patra,  byli všichni tři udýcháni.
"Počkejte tu chvíli, než zažehnu svíčky..."

Nosila dnes k tomu účelu v kapse zástěry krabičku sirek a někdo už položil k nohám lože dvě kytice, takže to tu začínalo vonět jako v úmrtní síni.
"Pojďte dál..."
Ghrípí pana Bouveta se už zahrotilo a tvář se mu trochu propadla, pleť ještě víc zbělela, zprůsvitněla a neurčitý úsměv, který mu pohrával na rtech, když ho zvedli a odnášeli do lékárny, se teď upřesnil, změnil se jaksi v úsměv téměř sarkastický.
Paní Marshová nic neříkala, zapůsobilo na ni možná pološero v místnosti, dvě rozžehnuté svíce a větévka zimostrázu. Mimovolně ji uchopila a udělala do prázdna kříž.
"Tak co?" zeptal se inspektor.
Váhala.
"Jsem si jista, že to je on," pronesla pak nejistým hlasem. A pospíšila si dodat:
"Podívejte se mu na pravou nohu. Jestli tam má hvězdu..."
12345678910
Kapitola druhá  V okamžiku, kdy inspektor odhrnoval prostěradlo, upadl do rozpaků. Zapůsobilo na něho ovzduší úmrtní komnaty i přítomnost těch dvou žen, které se ještě před několika minutami neznaly a teď tu stály proti sobě jako zapřísáhlé nepřítelkyně.
"Myslíte, že by nešlo otevřít alespoň jednu okenici?"
A domovnice s vyzývavým pohledem na paní Marshovou odpovídá:
"Domnívám se, že by to nebylo vhodné."
Otočil vypínačem, ale bylo to ještě horší, vzniklo jakési nepřirozené osvětlení, ve kterém tančily dál plameny svíček. Inspektorovi bylo třicet let, měl tříletou dcerku a jeho žena čekala každou chvíli dítě; možná že mu právě v této chvíli telefonují zprávu na stanici.
Oblékla mu to ona tu bílou noční košili a k tomu černé kalhoty, patrně od smokingu? Spletl si asi nohy, byl překvapen, jak těžko šly vyhrnout kalhoty, protože muž zdánlivě drobný a slabý měl ve skutečnosti obdivuhodně vyvinuté svaly.
"Má pod kolenem jizvu," oznamoval.

129
128
 

l
 

,,Co jsem. vám říkala? Ve formě hvězdy, že?"
Mohlo se užít toho přirovnání. Byla to několikrát rozvětvená jizva. Domovnice ani nemukala. Aby však dokázala, že se nevzdává, šla a zhasla elektrické světlo a přehodila přes mrtvého prostěradlo.
"Musejí tady někde být písemné doklady," prohlásila paní Marshová a zamířila do salónu rovněž ponořeného do stínu, kam jen několik slunečních paprsků pronikalo štěrbinami okenic.
Paní Jana za ní pospíšila.
"Tady se nesmí nic otvírat! Všechno je úředně zapečetěno!"
"Kdo to zapečetil? Proč to zapečetili? Je to můj manžel. Nikdy jsme se nerozvedli. A proto..."
A ta druhá, malá a stejně hubená, jako byl mrtvý, nato jen zhasila svíčky a zatvářila se, jako by říkala, aby už z bytu vypadli, oba, inspektor i ta cizinka. Na chodbě pak, protože dveře u Sardotů byly pootevřeny, pronesla hlasitě:
"Ale zatím je pořád ještě panem Bouvetem, jak to stojí napsáno v úředních zápisech."
Za několik minut nato se znovu vrátila do bytu, aby se přesvědčila, že je tam všechno na svém místě, potom vystoupila nahoru ještě jednou, vedla tam nájemníka ze čtvrtého patra, poštovního úředníka, který právě přijel.
"Dělala jsem, co jsem mohla... Doufám, že nepřijdou, aby mi ho vzali..."
Bylo skoro neuvěřitelné, že venku svítí slunce, v jehož paprscích některé střechy skoro hoří, že tu jsou nábřeží, kde má vzduch příchuť teplého prachu.
"Kdy myslíte, že bude možno mluvit s komisařem?"
"Nevím. Nemyslím však, že ho dnes zastihnete. Chodí sice do kanceláře podepsat hlášení, ale je těžko říct, v kolik hodin to bude, a to přijde vždycky jen na skok..."
"Tak tedy půjdu za svým advokátem."
"Jak chcete..."
Taxík odjel a inspektor se dal pěšky k Poissyské ulici, ale než se vrátil na komisařství, zašel si do jednoho baru na sklenici piva.
Kavárenské terasy na Svatomichalském bulváru i všude jinde po Paříži byly přeplněny, posedával tam zlenivělý dav a ve vzduchu to čpělo nakyslým pachem piva; asfalt v některých ulicích změkl natolik, že v něm kola vozidel zanechávala stopy.
Listina v domovnické loži paní Jany se pomalu plnila jmény a číslicemi. Zašla za obchodníkem s hudebninami i k nejbližším antikvářům.

"Upravila jsem ho, jak jsem nejlépe mohla. Považte, chtěli ho dát převézt do márnice! Musíte se přijít zítra na něho podívat..."
A to si ještě nesrovnala v hlavě, co si má myslet o té druhé návštěvě, která se dostavila těsně před příchodem paní Marshové. Nebyla to návštěva v pravém slova smyslu. Zahlédla jen, jak se kolem domovních dveří potuluje tlustá žena v černém; tvářila se bezradně, v rukou držela odpolední vydání novin a kytičku fialek.
Byla to osoba takového druhu, že by klidně mohla bydlet v domě. Připomínala tloušťkou a ochablostí svalů paní Ohrelovou, která už sice nevycházela z bytu, ale člověk cítil, že mají něco společného, že obě nosí stejné šaty, sice čisté, ale dlouholetým nošením oblýskané.
Ferdinandovi se podařilo, jak předvídala, zaskočit si na skleničku, a teď si lehl oblečený v alkovně, která jim sloužila za ložnici, a kde to páchlo zkysaným vínem.
Paní Jana pozorovala stařenu malými skleněnými tabulkami. Ta konečně došla k prahu, kde se míčky zastavila a Čekala tam jako žebrácká. '    "Copak hledáte?"
"Prosím za prominutí. Dověděla jsem se..."
Usmívala se jako na omluvu. Svou korpulentní postavou zakrývala vchod, bylo na ní vidět, jak by si přála být co nejmenší... a snad právě pro tu její pokoru jí paní Jana otevřela dveře bytu.
Bylo tu čisto, nemusela se stydět uvést sem kohokoli. Podlaha byla pečlivě vyleštěná a rovněž i nábytek ve stylu Jindřicha II., ozdobený v .rozích pěkně vyřezávanými lvími hlavami. Na stole byla krajková dečka a bílorůžová váza.
"Vy jste znala pan Bouveta?"
Neprojevovala ještě nedůvěru, která v ní zakrátko vzplane vůči cizince, té, která za chvilku přijde a bude na ni pohlížet zvysoka, jako by jí patřil dům.
"Myslím, že ano..."
"Vy jste se s ním někdy dřív už setkala?"
"Myslím, že ano. Tak on tedy netrpěl?"
Pozvedla noviny a ukazovala, že se odvolává na článek v nich.
"Ani trochu. Odešel a o ničem nevěděl."
"Přinesla jsem mu kytičku."
"Chcete se na něho jít nahoru podívat?"
"Bojím se, že by mi to šlo těžko, víte, moje nohy..."
Na nohou měla černé plstěné bačkory, protože střevíce by asi

130
 

těžko obula, kotníky tvořily ve vlněných punčochách tukové boule.
"Donesu mu ty květiny tedy sama. Mohu vás ujistit, že vypadá dobře, jako by se usmíval. Je to už dlouho, co jste ho viděla naposledy?"
Snad by jí byla stará žena na to odpověděla, kdož ví? Nebylo to tak jisté. Pohybovala neustále rty i prsty, jako by se modlila růženec, vtom však zahlédla, že před domem zastavuje taxík.
"Někdo k vám přijel, musím jít..."
"Přijďte zase! Nebojte se a přijďte!"
A vtom se s ní paní Marshová srazila u východu.
V této chvíli právě vystupovala naše cizinka z taxíku na Haussmannově bulváru před vchodem do domu, kde bydlel její advokát, jmenoval se Rigal. Ze slunce přešla do stínu vrat, vstoupila do výtahu, zazvonila u dveří, kterými, když se otevřely, viděla v předsíni nakupená zavazadla.
"Pan Rigal ještě neodjel?"
Služka byla v rozpacích. Paní Marshová zahlédla v jedněch dveřích mužská záda a vstoupila.
"Jsem šťastna, že jste dosud tady."
"Vlak do Arcachonu mi jede za hodinu."
"Musím s vámi nutně mluvit.   Našla jsem svého muže..."
V té chvíli advokátova žena, která naslouchala za dveřmi, pochopila, že muž s nimi nepojede, že bude muset jet s dětmi sama.
Slunce konečně ve vší kráse pohasínalo a vrhalo na všechno kolem rudé plameny, které dodávaly tvářím chodců výraz podivného vzrušení. Stín stromů zhoustl. Bylo slyšet, jak teče Seina. Zvuky se nesly daleko a lidé ležící již na ložích cítili jako každou noc, jak se zem pod kolemjedoucími autobusy chvěje.
Paní Jana vystoupila už čtyřikrát k panu Bouvetovi; ten odpočíval klidně ve svém uzavřeném bytě. Pocítila přitom pokaždé stejné uspokojení, byla přesvědčena, že právě tak by si to byl přál. Zítra ráno utře prach, spláchne trochu červené dlaždice. Otevře také na chvíli okna.
Při každé té návštěvě tam uvedla jednoho nebo i víc nájemníků, ten drobný stařec však se neodvážil přejít ulici a přijít poprosit, že si něco přeje.
Poprvé ho uviděla asi k deváté hodině, to už bylo skoro tma. Stál naproti na nábřeží opřen o kamenné roubení a prohlížel si

dům. Byl malý asi jako pan Bouvet, byl však širší v ramenou a silnější. Tvář měl zarostlou žlutavě bílým vousem, měl začervenalé oči, na hlavě mu seděl neforemný klobouk, který sebral asi někde na ulici.
Vypadal jako tulák. A byl to asi určitě nějaký tulák. V téhle čtvrti se jich potulovalo mnoho. Přespávali v brlozích kolem Maubertova náměstí.
Tenhle se tu však neoctl jen tak náhodou. Z kapsy mu čouhal pomačkaný večerník a oči nespouštěl z oken třetího patra.
Vyšla na práh. čekala, že ji osloví, pohleděla mu zpříma do tváře a čekala. Ale on jen odvrátil hlavu a zadíval se na řeku, na kolemjedoucí nákladní čluny.
Už návštěva té tlusté stařeny jí vrtala hlavou. Bylo to ovšem něco jiného než vpád paní Marshové. Ta se od první chvíle chovala jako nepřítelkyně, jako někdo, proti komu se musí člověk bránit. Kdežto ta druhá, ta s tím bledým obličejem vypadala, že pana Bouveta dobře znala, chovala se skromně, skoro jako by se bála, že by mu mohla svou návštěvou třeba ublížit.
Podobně se choval i ten tulák, čekal, odvrátil se, a teprve když zašla do domu, začal znovu upřeně pozorovat okna. Teď už byla naprostá tma, obloha byla temně modrá a posetá hvězdami.
Ferdinand odešel. Vyšla ještě jednou před dům a zahlédla starce, který se, jak se zdálo, dost nerad vzdaloval. Belhal na levou nohu a občas se ohlížel.
Zatáhla záclony, ztlumila světlo a šla se do alkovny odstrojit, upravila si vlasy ke spaní. Než ulehla, poodhrnula záclony a podívala se ještě naposledy ven; měsíc osvětloval nábřeží a řeku skoro jako ve dne, na pozadí temné oblohy se rýsovaly mléčně bílé chrlíce Notre Dáme.
Stařec tu byl opět, seděl na zábradlí s litrovou lahví vína v ruce a vedle něho na kameni ležel papír, měl v něm asi zabaleno nějaké jídlo.
Nesebrala dost odvahy, aby přes sebe něco přehodila a vyšla ven zeptat se ho, co tu pohledává. Všichni nájemníci byli už doma kromě pana Francise. Světla v oknech jedno po druhém zhasínala. Hluk se zmenšoval a paní Jana také otočila vypínačem, usnula a probudila se napůl až ve tři hodiny ráno, aby zatáhla za šňůru a vpustila do domu harmonikáře, který se vracel z práce a zastřeným hlasem já popřál dobré noci.
Potom na straně k Charentonu opět vycházelo slunce; Ferdinand se vracel s víčky opuchlými od nevyspání a s plechovou krabicí, ve které si nosil jídlo.

132
 


Vyvalila na chodník popelnice, oznámila novinu mlékaři, nečekala ani, až se uvaří káva, a spěchala nahoru mrknout se na pana Bouveta, který se ani nehnul a vypadal, že se pořád usmívá.
V deset hodin zastavil na Haussmannově bulváru naproti domu, kde bydlel advokát, taxík. Za chvilenku vyšel z domu advokát a přisedl k paní Marshové, která ho čekala v autu.
"Na nábřeží Zlatníků!"
Bylo to několik kroků od Tournelleského nábřeží a bílý dům bylo odtud téměř vidět;
Pan Rigal byl významný muž, nepatřil sice k věhlasným advokátům soudního dvora, ale byl to významný muž.
"Máme tu schůzku s ředitelem kriminální policie."
Nechali je téměř čekat. Paní Marshová se k té příležitosti oblékla do černého, byla však silně navoněna a ponechala si šperky.
"Pojďte dál, drahý mistře, pojďte dál, madam! Posaďte se, prosím..."
Dokořán otevřená okna vedla na Seinu a na Svatomichalský most, kde se zmateně pohybovali docela maličtí chodci, takže to připomínalo němé filmy z roku 1910.
"Moje'klientka, paní Marshová, našla právě svého manžela, který asi před dvaceti lety zmizel."
"Blahopřeji, madam..."
"Zemřel."
Ředitel vyjádřil neurčitým pohybem politováni,
"Zemřel pod jiným jménem, a právě proto jsme za vámi, drahý řediteli, přišli. Budeme potřebovat vaši pomoc."
"Stalo se to v Paříži?"
Kdyby byl totiž pan Bouvet zemřel mimo seinský kraj, tak by se to kriminální policie netýkalo, v tom případě by to byla věc ministerstva vnitra a byli by tak zbaveni této dámy, která, aniž dosud otevřela ústa, vypadala až moc nepohodlně. Také Rigal měl pověst člověka, s kterým se dalo dost těžko vyjít.
"Zemřel pár kroků odtud na Tournelleském nábřeží, kde manžel mé klientky žil, jak se zdá, už čtrnáct let pod jménem René Bouvet."
"Takže by bylo dost těžké v tom případě mluvit o ztrátě paměti, že?"
"Proč zmizel, aniž po sobě zanechal jakoukoliv stopu, proč a jak žil pod jménem René Bouvet, to se během doby postupně vysvětlí. Teď je nejnaléhavější, aby byl pohřben poď svým pravým jménem a aby se má klientka mohla ujmout svých práv,"

"Je bohatý?"
"Byl."
"V jakých životních podmínkách žil na Tournelleském nábřeží?"
. "Pokud jsme se dověděli, tak jako nenáročný soukromník, Viděl jste bezpochyby jeho fotografii ve včerejším večerníku. Právě díky tomu obrázku mohla má klientka..."
"Nemůže se mýlit?"
"Dostavila se na místo v doprovodu jednoho inspektora z pátého okresu, který podle označení paní Marshové prohlédl mrtvému pravou nohu a zjistil, že tam má jizvu neobvyklého tvaru, kterou má klientka předem popsala."
Začínalo být už velmi horko. Advokát si osušoval zpocené čelo. Ředitel obtížně dýchal.
"Bude nezbytné, aby se úřední zjištění provedlo co nejdříve, a ovšemže si vyhrazujeme všechna práva..."
"Mohla byste mi, madam, ďát o svém manželovi nějaké informace! Byl Francouz?"
"Ne, Američan. Seznámila jsem se s ním v Panamě v roce 1918. Byla jsem tehdy velmi mladičká."
"Co dělal?"
"Byl bohatý. Já rovněž. Moje rodiče měli kakaové plantáže v Kolumbii."
"A potom?"
"Vzali jsme se. Rok jsme cestovali po Jižní Americe, v té době se mi narodila dcera."
"Žije dosud?"
"Ano. Měla by být v těchto dnech ve Francii."
"Vy se s ,ní nevídáte?"
"Pokud to jde, tak co nejméně."
Dělal si poznámky, nebo snad jen předstíral, že si je dělá.
"Jaký byl v té době váš manžel?"
"Byl to obďivuhodný muž. Všechny ženy byly do něho zblázněny."
"Kolik mu bylo?"
"Pětačtyřicet. Znal celý svět a mluvil třemi nebo čtyřmi jazyky."
"Byla mezi nimi francouzština?"
"Ano. Francouzsky mluvil naprosto bez přízvuku. Já sama jsem po matce Francouzka. Můj otec byl Kolumbijec."
"A něco o činnosti pana manžela předtím, než jste se s ním seznámila, o té nevíte nic?"

135
'34
 

l
"Jak jsem vám řekla; mnoho cestoval. Myslím, že žil dlouho v Saň Francisku. Znal také dobře Orient. Odjeli jsme do Louisiany, kde se mi narodila dcera."
"A tehdy zmizel?"
"Ne hned. Setkal se. v té době s nějakým mužem, jehož jméno jsem už zapomněla, a ten mu vyprávěl o Kongu a jaké tam jsou možnosti. Manžel se rozhodl, že se tam vydá osobně věc prozkoumat, a budeli to výhodné, že tam něco podnikne."
"Odjel tam sám?"
"Ano. Pravidelně mi psal. Usídlil se na hranicích Kenji a Egyptského Súdánu, v kraji, který se nazývá Ouélé. Koupil tam zlaté doly a začal dolovat."
"Od té doby jste ho neviděla?"
"Pardon. Byla jsem tam za ním dvakrát nebo třikrát..."
"Tak co, dvakrát anebo třikrát?"
"Počkejte! Bylo to dvakrát. Podruhé v roce 1932, to jsem tam byla s dcerou, bylo jí tehdy čtrnáct. Letěly jsme tam."
"Jak vás přijal? Dobře?"
"Ubytoval nás v jediném hotelu v celém kraji, v takovém hrozném prostředí, byly jsme tam vydány napospas moskytům a člověk tam musel nosit od rána do večera na hlavě tropickou helmu. V noci se tam pod okny plížili leopardi, však mi také jeden sežral pejska..."
"Dovolte mi jednu otázku, madam. Posílal vám manžel po celou tu dobu peníze?"
"O kolik jsem si řekla."
"To znamená mnoho, co?"
"Abych mohla žít, jak jsem byla zvyklá."
"Žila jste kde?"
"Na Riviéře, v Paříži, v Londýně, na Capri..."
"S dcerou?"
"Dcera byla na vychování v jednom klášteře nedaleko Paříže, v klášteře sester Srdce Ježíšova, ten jistě znáte..."
"Váš manžel se o ni nestaral?"
"Velmi se změnil."
"V jakém smyslu?"
"Natolik, že muž, kterého jsem nalezla v Kongu, když jsem tam za ním poprvé přijela, aniž bych mu to předem oznámila..."
"Jela jste ho tam překvapit?"
"Ano. Rok už nepsal."
"Nenavrhl vám nikdy, abyste se dali rozvést?"
"Nikdy. Ostatně bych s tím nikdy nesouhlasila."

"Říkala jste, že muž, kterého jste tam nalezla..." 'Nejdřív byste musel vědět, že Samuel byl každým coulem společenský člověk, byl moc zjemnělý dokonce i pro Jižní Ameriku, kde jsou muži rafinovanější než kde jinde. Měl ve svém šatníku přinejmenším padesát obleků a střevíce mu směl cídit jen jeho komorník."
"Vzal si toho komorníka s sebou do Konga?" ',Ne. V Africe jsem nalezla Samuela oblečeného do jakéhosi starého pyžama, jak se s tropickou helmou na hlavě projíždí na rozviklaném automobilu křížem krážem pralesem.  V  hotelu většinou nespal, spával v chatrčích domorodců. Měl tam téměř v každé vesnici svou vlastní chatrč..." "Jen pokračujte!"
"V každé té chatrči měl jednu i víc černošek, hemžilo se to tam dětmi s pletí jako bílá káva."
"Udělala jste mu žárlivou scénu?"
"Ne. Pochopila jsem, že bude lépe, zůstanemeli nadále dobrými přáteli. Byla jsem jen smutná, když jsem viděla, jak hluboko klesl."
"Vydělával pořád mnoho peněz?"
"Spousty! Doly v Ouagi pracovaly naplno... Samuel tam dokonce založil jakési městečko, které se stalo důležitým střediskem, mělo nemocnici, školu..." "Rozešli jste se v dobrém?" "Ano."
"Nezajímal se o svou dceru, když jste mu ji přivedla?" "Shledával, že je  roztomilá,   prohlásil  však,  že jí  tamější podnebí nesvědčí a že udělám nejlépe, když ji hodně rychle zase odvezu do.kjáštera."
"Za jakých okolností zmizel?"
"Za žádných. Jednoduše zmizel. Psala jsem mu, a neodpovídal. Poslala jsem mu mnoho dopisů. Moje banka, když přestaly peníze docházet, mu také psala. Obrátili jsme se na vládního komisaře v Ouélé, a ten nám sdělil, že Samuel opustil zemi, aniž cokoli oznámil." "A co doly?"
"Teď jsme u toho!" vpadl advokát. "Trvá to už osmnáct let, co moje klientka a já se pokoušíme, aby jí bylo přiznáno vlastnictví. Je to složitá otázka, vyložit ji podrobně by trvalo celé hodiny. Podnik byl ve skutečnosti akciová společnost a Marshovi patřila většina akcií. Pokusili jsme se vypátrat, jestli se mu nestalo v buši nějaké neštěstí, což by nebylo nic divného, ale bylo nám

136
'37
 

l
L
sděleno, že několik týdnů po svém záhadném zmizení si dal vyplatit v káhirské bance dost vysoké částky..."
"A co belgická policie? Ta nepátrala?"
"Byl jsem do celé věci dost dobře zasvěcen ještě předtím, než jsem tam jel. Víte, tam dole v Africe, aby se člověk dostal z jedné vesnice do druhé, musí často cestovat několik dní v tipoze, jak tam říkají nosítkám. Nejblíže žijící bílý správce bydlí 150 kilometrů daleko..."
"Zkrátka...?"
"Zkrátka, paní Marshové se dodnes nepodařilo, aby jí bylo přiznáno vlastnické právo na doly, které jí patří."
"Neříkala tady před chvílí, že ona ze své strany byla taky bohatá?"
,rjejí rodiče byli bohatí... Zemřeli a otec měl předtím dost času, aby prohrál valnou většinu jmění. Kromě toho před několika lety byly kakaovníky v Kolumbii napadeny nemocí sévy, což plantážníky přivedlo ze tří čtvrtin na mizinu."
"Není však naprosto bez prostředků, že?"
"Řekněme, že je v tísni."
"Kde bydlíte, madam?"
"V hotelu Napoleon na Friedlandské třídě, je to lacinější, než kdybych udržovala zařízený dům."
Takovýto případ na samém začátku srpna, když polovina personálu je na dovolené, byl nepříjemnější než bůhvíjak senzační zločin. Oba návštěvníci se dívali na ředitele přísným zrakem, jako by mu chtěli zabránit v jakémkoli ústupu.
"Zahájíme samozřejmě vyšetřování..."
Znamenalo to, že se zahájí, čemu úřední řečí říkali: vyšetřování pozůstalostních záležitostí.
"Máte jistě adresu své dcery, viďte?"
"Nemám ponětí, kde právě teď bydlí..."
"Jakje stará?"
"Musí jí nyní být jednatřicet nebo dvaatřicet let. Je vdaná."
"Za koho?"
"Za takového větroplacha, jmenuje se Frank Gervais, je neustále bez peněz. Zpočátku se pokoušeli tahat peníze ze mne."
"Předpokládám, že vaše dcera také po svém otci dědí, či ne?:
"To je věcí pana Rigala."
"Podívejte se, můj drahý řediteli, my po vás nechceme, abyste se zabývali podrobnostmi, které budou v příhodný čas prozkoumány, chceme jen, abyste zabránil, aby Samuel Marsh,
138

jehož totožnost jsme si ověřili, nebyl pochován pod jménem, které není jeho."
"Přinesli jste doklady?"
Věděl určitě, že tak učinili. Advokát měl s sebou aktovku ze safiánové kůže.
"Tady je oddací list. Přikládám k něrnu dva dopisy, které napsal Marsh na počátku svého manželství."
"A co dopisy psané z Konga?"
"Moje klientka nevěděla, že by je měla schovávat. Většina z nich byla psána jen na útržcích papíru a pouze tužkou,"
"Dám vám vědět, pane doktore, jak vyšetřování pokročilo. Myslím, že se mám obracet na vás, či ne?"
"Ano. Bude to tak jednodušší. Měl jsem jet na dovolenou, ale poslal jsem ženu s dětmi k moři samotné. Pojedu za nimi později. Nejdůležitější je především..."
"Vím'"
Odcházeli oba ne tak zcela ujištěni a Rigal si v duchu umiňo
val, že nedá řediteli kriminální policie pokoj.
A s úmyslem zabránit, aby se věc neprotahovala, odebral se s paní Marshovou rovnou do Réaumurovy ulice do redakce večerníku, který včera uveřejnil fotografii pana Bouveta ležícího mezi rozházenými barvotisky.
"Ohlaste mne u šéfredaktora. Řekněte mu, že mám pro něho senzační zprávu."
Vytáhl z náprsní tašky rytou navštívenku a zároveň se pohledem ujistil, že i jeho klientka je v náležité formě.
"O údobí v Kongu mluvte co nejméně, ale o vašem společném životě v Jižní Americe vykládejte zeširoka. Nezapomeňte zdůraznit těch padesát obleků a komorníka, zkrátka všechno, co podněcuje fantazii."
"Posaďte se, pane Beaupěre!"
Byl to jediný inspektor z nábřeží Zlatníků, kterého neoslovovali nikdy pouhým jménem, aniž k němu předeslali "pane". Možná zeje k tomu nutil jeho věk nebo snad smutná důstojnost starého důvěryhodného úředníka přetíženého úkoly i soukromými starostmi. Oblékal se do černého i v srpnu. Snad zase nosil po někom smutek, nebo jen donášel černé šaty z nedávného smutku.
Patřil natolik k oddělení pro vyšetřování pozůstalostních záležitostí, že nikdy nikoho ani nenapadlo svěřit záležitost tohoto druhu někomu jinému.

"Včera ráno zemřel před jedním krámkem na nábřeží jistý pan Bouvet."
"Viděl jsem jeho fotografii v novinách."
"Zdá se, že se nejmenoval Bouvet, nýbrž Marsh, že je ve skutečnosti americké národnosti a že jistou část svého života strávil v Kongu, kde řídil zlaté doly."
Pan Beaupěre ani nemrkl, cucal dál svoje zdravotní pokroutky, místo kouření cucal totiž celý den bonbóny. Jeho dlouhé koňské zuby byly od toho už celé žluté.
"Dojděte si na radnici pátého okresu. Zjištění prováděla tamější policie."
"Rozumím, pane řediteli."
"V Paříži je jistá žena, nějaká paní Marshová, bydlí v hotelu Napoleon. Má dceru provdanou za nějakého Franka Gervaise, jejich adresa nám není známa."
"Dobře, pane řediteli."
Pan Beaupěre ze všech inspektorů kriminální policie prochodil nejvíc kilometrů pěšky. Nebral si nikdy taxíka, aby nezvyšoval režii, nejezdil také pokud možno autobusem a metra používal jen v krajních případech.
Na kavárenské terasy na Svatomichalském bulváru ani na prodavačky květin se nepodíval, sotva asi vnímal ženy chodící kolem něho ve světlých a lehounkých šatech.
Na náměstí před Panteonem ho pohltil polostín kanceláří radnice pátého okresu. Pařížské radnice pro něho neskrývaly tajemství. Nepotřeboval se řídit červenými nebo černými šipkami, které určují směr cesty do různých kanceláří. Neobtěžoval žádného zřízence. Těžké matriční knihy si sundával z regálů sám.
.. .Boulevard... BouvatMartin... Bouveau... Bouverat... Bouveret... Bouveric... Bouvet.
Bouvet Albert... Bouvet Armand... Bouvet H... Bouvet M... Bouvet P... Bouvet René...
Listoval bez chvatu, bez netrpělivosti. Syn sloužil ve vojsku jako četař. Dceru měl provdanou. Dům v Puteaux, kde bydlel, byl jeho majetkem.
U jména Bouvet René četl: Bouvet René - Hubert - Emil - předložil, aby mu mohl být vydán občanský průkaz, rodný list podepsaný tajemníkem obecního úřadu ve Wimille, kraj PasdeCalais, z kterého je vidmo, že je synem Jana Bouveta, rolníka, a Marie Ernestiny Meressové, v domácnosti.
Obecní úřad pátého okresu mu nevydával potravinové lístky v letech 1940, 1941, 1942, 1943, až teprve v roce 1944, kdy se

René Bouvet vrátil z pobytu v Laiigeacu v kraji dordoňském.
Bylo už poledne, když pan Beaupěre, který se cestou nezastavil na žádném občerstvení, nikde si nevypil ani sklenici vody, vstupoval do bílého domu na Tournelleském nábřeží.
Neprojevil ani za mák zvědavosti, že by se podíval na zelené okenice ve třetím patře, za kterými odpočíval pan Bouvet v tichu rušeném jen hlasitým bzukotem několika much.
Vešel do domovnického bytu dřív, než k tomu byl vyzván, smekl však zdvořile klobouk, usedl na jednu z židlí ve stylu Jindřicha II., a paní Jana, která už tušila, oč jde, usedla ke stolu naproti němu.
"Nemluvte moc hlasitě. Můj muž spí. Pracuje v noci."
Přikývl, že rozumí, a tak rozhovor probíhal šeptem, takže kdyby je někdo pozoroval zvenčí oknem, jevili by se mu jako dvě ryby a byl by mohl skoro očekávat, že uvidí, jak začnou ústy vypouštět bubliny.
Pan Beaupěre poobědval v jedné hospůdce nedaleko Cháteletu, kde vařili za jednotné ceny a kde měl v přihrádce u dveří svůj ubrousek. Poté se vrátil do kanceláře a požádal o telefonický rozhovor s obecním úřadem ve Wimille.
Byly asi tři hodiny, když mu sdělil tajemník, jenž byl zároveň učitelem, že René Bouvet zemřel před dvěma roky v Indočíně, kde žil čtyřicet roků, a že do Francie přijížděl jen zřídka.
"Kdypak jste mu vystavovali naposledy rodný list?"
Tajemník hledal v kanceláři, odkud byl pravděpodobně výhled na moře, zatímco žáci ve třídě toho využívali a rámusili.
"V roce 1939 nám napsal Bouvet z Paříže a žádal nás, abychom mu vystavili rodný list. My mu jej tedy poslali, jak se to obvykle dělá, ve dvou exemplářích."
To bylo v době, kdy začal platit předpis, že každý občan musí mít občanský průkaz. Až do té doby se člověk bez něho obešel.
"A víte to určitě, že před dvěma roky zemřel?"
"Je tomu přesně osmnáct měsíců, co jsme obdrželi ze Saigonu úřední sdělení o jeho smrti. Zde v kraji však už nemá žádného příbuzného, který by po něm dědil."
"Děkuji vám."
Vyšly noviny a rozlétly se po městě. Byla v nich otištěna tatáž fotografie jako včera, jenomže ve zmenšeném formátu, zato však doprovázena delší zprávou:
Tajemství amerického milionáře.
V pět hodin zastavil před bílým domem na Tournelleském nábřeží taxík, z kterého vystoupil značně rozčilený pár. Paní

141
140
 

l
Jana je  pozorovala  přes  chodník   chladným  a  nedůvěřivým zrakem.
To jsou určitě zase další lidé, kteří ji přicházejí připravit o jejího mrtvého.
12345678910
Kapitola třetí Ještě dřív než vešli do chodby, šla a otevřela dveře. Zůstala stát na prahu a dívala se na ně upřeně se sevřenými rty.
Byl to každopádně nejelegantnější pár, jaký kdy do domu vkročil. Oba vypadali, jako by vystoupili z nějakého filmu nebo vyšli z mondénního restaurantu na Elysejských polích.
Žena byla velmi tmavá a měla na sobě hedvábný kostým krémové barvy, od něhož se odrážela červená kabelka stejného odstínu jako její rtěnka od matné pleti tváře.
Vpustil ji napřed. Zaváhala, zamrkala dlouhými řasami, které byly zcela jistě umělé, a stejně tak, jako to učinili všichni před nimi, i ona ukázala neobratně noviny, které držela v ruce.
"Je to tady, viďte?"
"Ano, je to tady."
,,Vy jste domovnice?"
"Ano, jsem domovnice."
Pohlédla trochu bázlivě na společníka, jako by chtěla říci, že je to těžší, než se domnívali, a že domovnice bude asi nepřístupná.
"Bylo by možné si s vámi několik minut promluvit?"
Měla to snad už předem připraveno? Nebo možná, protože takové přijetí neočekávala, improvizovala? Otevřela kabelku, jako by se chtěla přepudrovat, vzala z ní bankovku a zmuchlala ji v ruce.
"Poslouchám..."
Mladá žena pohlédla úkradkem na schodiště, kde na jednom schodě seděl Sardotův chlapec Vincent.
"Dovolila byste, abychom šli na chvíli dál?"
"Jenom když nebudete hlasitě mluvit. Můj manžel spí."
"Byla tu za vámi moje matka, ale já se s ní už delší dobu nestýkám. Dovolíte, abych vám představila svého manžela?"

"Těšíme..."
"Pochopila jste, viďte, že jsem dcera pana... pana..."
"Pana Bouveta, ačkoliv mu nejste ani za mák podobná. Jste spíš podobná své matce."
"Dovolíte, abych si sedla?"
Manžel byl vysoký, tmavovlasý jako ona, oblečen tak, jak to ve čtvrti nebylo obvyklé, celý v šedém, měl pokleslá ramena.
"Má žena nemá o svém otci zprávy už dvacet let," řekl. "Umíte si představit, jak ji rozrušilo, když si to před chvílí přečetla v novinách..."
"Včerejší neviděla?"
"Ne, byli jsme náhodou na venkově, u přátel. A teprve dnes, když jsme se vraceli..."
Paní Jana zůstala stát, pohlížela z jednoho na druhého, v duchu si říkala, co po ní asi budou chtít.
"Domnívám se, že není zakázáno jít se na něho podívat?"
"Kdo by vám to zakazoval? Mám klíče. To já se společně s nájemníky o všechno postarala."
"Já nevěděla. Myslela jsem, že třeba vzhledem k okolnostem..."
Pohlédla krátce na manžela, jako by ho žádala o radu.
"Má paní by si přála, abyste jí dovolila položit vám několik otázek. Je velmi rozrušená a neví, jak začít."
Mladá žena otevřela pro každý případ dlaň a zmuchlaná bankovka se octla na stole.
"Podle novin jste to byla vy, kdo mu obstarával domácnost, že? Měl k vám jistě důvěru, s lecčím se vám svěřil. Jestlipak s vámi nemluvil nikdy náhodou o mně?"
"Nikdy."
"Ani o matce?"
"Ani o vaší matce, o nikom."
"Znamená to, že vůbec nemluvil?"
"Mluvil, jako se mluví, jak mluví všichni ostatní, o slunci, o dešti, o Paříži, p tom, co se děje ve světě, o nájemnících, o malém Vincentovi, kterého jste viděli na schodech..."
"Byl smutný, do sebe uzavřený?"
"Ne, paní. Zdál se být velmi šťastný."
"Dostával hodně dopisů?"
"Nikdy žádné."
"A... jak bych to jen řekla... žil chudě?"
Když to říkala, neubránila se, aby se nerozhlédla po místnosti kolem. Ferdinand v alkovně právě vstával a bylo ho vidět, jak

142
 

jde ve spodkách k umyvadlu. Domovnice si pospíšila zatáhnout záclonu.
"Pranic mu nescházelo. Byl šťastný. Ráno jsem mu chodila uvařit snídani, snídal v posteli a četl přitom noviny. Potom se oblékl a chodil ven. Když šel tady kolem, pozdravil a odcházel na svou obvyklou procházku. Já, zatímco byl pryč, jsem mu nahoře poklidila. Nenadělal nikdy veliký nepořádek. Většinu času ho bylo vidět na nábřeží před stánky antikvářů. Znal se se všemi a chodíval si tam s nimi poklábosit."
"Kupoval vzácné tisky?" zeptal se manžel.
"Knihy nekupoval. Jenom obrázky, které ho moc nestály, takové, jako prodával kupec u nás na vesnici, když jsem byla malá. Nejčastěji došel až na Svatomichalský bulvár, tam si koupil nějakou uzeninu a vracel se s balíčkem. Šel nahoru, jídával u okna."
"Pil víno?"
"Ne. Ani víno, ani žádný jiný alkohol. Nic, jen vodu. A kávu. Nikdy však víc jak dva šálky denně."
"Byl nemocen?"
"Užíval nějaké pilulky, nosíval je v krabičce, kterou míval v kapsičce u vesty, ale já ho nikdy neviděla, že by doopravdy stonal kromě jednou, když dostal před dvěma roky rýmu a musel zůstat tři dny v posteli... Po obědě si obvykle na chvilku lehl. Potom, hlavně v létě, šel zase na procházku a na večeři chodíval obyčejně na ostrov svatého Ludvíka. Skoro pokaždé se vracel kolem deváté."
"Chodily k němu návštěvy ?ie
"Nikdy žádné."
"Víte jistě, že o mně nikdy nemluvil? Jmenuji se Nadina."
"Ne, paní."
"Neviděla jste nikdy v jeho věcech fotografii malé holčičky?"
"Ne, paní."
"Někdy však přece jste do jeho papíru nakoukla, viďte?"
"Do jakých papírů?"
"Všichni máme nějaké ty papíry, úřední doklady, dopisy, vím já co všechno..."
"On žádné neměl."
"Matka byla nahoře v bytě?"
"Ano, s policejním inspektorem."
"Dovolila byste také, abychom tam šli?"
Samozřejmě. Paní Jana byla dokonce ráda, že jim bude moci ukázat pokoj a mrtvého, bylo to zároveň jako výzva k boji.

Jsqu však na omylu, jestli si myslí, že se tam budou moci něčeho dotknout.
Po schodech šla napřed. Stalo se to pro ni už jakýmsi obřadem. Potom, než rozžehla svíce, nechala je čekat na chodbě.
Uvedla je konečně salónkem, kam ráno zaběhla utřít prach, do ložnice, kde pořád bzučely ty tři mouchy, které se marně pokoušela chytit, a kde už začínal převládat nepříjemný zápach. Byla docela ráda, že ji hosté uvidí, jak se tu pohybuje volně jako doma, že mrtvý jí nenahání strach, že byli přáteli. "Jen se podívejte, jak klidně spí... Usmívá se." Přistihla je, jak si prohlížejí nábytek, jehož dvířka i zásuvky byly přelepeny úředními páskami.
"Otec se jistě pokoušel mne nalézt, jsem o tom přesvědčena. Když si pomyslím, že jsme bydleli v jednom městě..."
Paní Jana si dobře všimla, že mladá žena neudělala nad mrtvým znamení kříže větévkou zimostrázu namočenou ve svěcené vodě. Snad ani nevěděla, že se to dělá. Její manžel asi také ne. Marně si utírala oči, div si kapesníkem nesetřela ty svoje dlouhé, k víčkům přilepené, řasy. Nezaslzela. "Asi ještě nevíte, kdy bude pohřeb, že?" "Všechno bylo připraveno na zítřek, mělo to být jak se sluší a patří, se zádušní mší v kostele, ale před chvílí tady byli z policie a nařídili, že se s tíni musí počkat."
Opět se na sebe podívali. A najednou měli naspěch, už aby byli venku, na slunci, na čistém vzduchu, přitom ale na nich bylo vidět zklamání, začali opět otálet, jako by stále doufali, že se ještě něco stane.
"Nemyslíte, že bych měla, jako to jistě učinila matka, jít na policii a dát jim tam svou adresu?" "Možná. To záleží na vás." "Víte jistě, že nebyl nešťastný?" "Nebyl, paní..." "Děkuji vám."
Šli dolů, domovnice zatím zamykala dveře, klíč si strčila do kapsy u sukně. Na schodech jaksi otáleli, seděl tam pořád ten chlapec a díval se na ně s ještě větší nedůvěrou než domovnice. Dole na chodbě se zastavili, rozmýšleli se. "Kdybyste si náhodou vzpomněla na něco, co by nás mohlo zajímat..."
Muž držel v ruce vizitku připravenou, aby jí ji podal. "... chci říct něco, co by mohlo zajímat mou ženu... Je s matkou už delší dobu na kordy. Kdybyste ji znala, pochopila byste

144
T45
 

to. To jen kvůli matce má žena svého otce skoro nepoznala. Zdá se téměř nemožné, že by si na ni nikdy nevzpomněl a nesnažil se někdy ji vyhledat..."
Nakonec jí vizitku podal.
"Byl bych vám nesmírně povděčen. Během dne mi můžete telefonovat do kanceláře. Dole je naše soukromá adresa."
Odcházeli. Ona na svých vysokých podpatcích jako na chůdách, on s pokleslými rameny si vyndával ze stříbrného pouzdra cigaretu. Dvířka taxíku za nimi zapadla.
Vůz se však skoro ještě nerozjel a už bylo vidět, že se začínají hádat, že jeden druhému vyčítá nešikovnost.
Domovnice na vizitce četla:
Frank Gervais a Willy Goldstein
Staré obrazy 135 b. ulice Saint Honoře
Jméno Goldstein bylo přeškrtnuto, zato tam byla dole připsána soukromá adresa: nábřeží Passy 62.
Paříž byla stejně slavnostní jako předešlého dne, se stejnými závany teplého vzduchu, se stejným chvěním v těžkém listoví stromů, se stejně jemným a voňavým prachem. Slunce házelo stejně jako včera světelné skvrny po okenních sklech a po střechách.
Jakýsi zasmušilý muž, jenž vyhlížel jako pojišťovací agent anebo jako obchodní cestující s elektrickými vysavači, zaklepal diskrétně na zasklené dveře domovnického bytu, právě když Ferdinand v kuchyni před odchodem do práce večeřel. Byl to pan Beaupěre.
"Nevyrušuju vás, paní Léliardová?"
"Jen pojďte dál! Posaďte se! Co je nového?"
"Není toho mnoho. Přišel jsem, abych se spíš něco dověděl
od vás."
Díval se na ni, jako by věděl, že mu má co říct.
"Byla tu před chvíli jeho dcera s manželem. Nechali mi tu vizitku. Položili dokonce na stůl stovku."
"Co říkali?"
"Sháněli se po papírech, po fotografiích. Byli nahoře."
"Jinak tu nikdo jiný nebyl?"
Pan Beaupěre si pečlivě opisoval adresu do tlustého černého notesu, který zavíral pomocí gumičky.
"Nikdo kromě sousedů."
146

"Poslechněte, paní Léliardová, víte, že ti lidé jsou v právu?"
"Jak to v právu?" naježila se.
"Protože pravý Bouvet zemřel před dvěma roky v Indočíně."
"Copak nemůžou existovat dva Bouveti?"
"Ovšemže by mohli, ale ne pod stejným zápisem v matrice. Rád bych měl jistotu, že sem nikdo nechodí vyzvídat, protože existuje nesporně někdo, kdo zná pravdu."
"Byla tu jen ta stará slečna..."
"Jaká stará slečna?"
"Oslovila jsem ji paní, ale opravila mne, že je slečna. Je jí přinejmenším sedmdesát."
"To souhlasí!"
"Jak to? souhlasí?"
"Protože ti, kdo kdysi pana Bouveta znali, jsou dnes staří lidé."
"Vidíte, to mě ani nenapadlo."
"Kdy tady byla?"
"Včera odpoledne. Přišla první. Nejdřív jsem myslela, že se jde ptát na byt. Vypadala jako osoba, která hledá nějakou malou místnost do dvora."
"Chcete tím naznačit, že byla skromně oblečena?"
"Víc než skromně, chudě. Netroufala si ani vstoupit do domu. Vyšla jsem jí naproti."
"Co vám říkala?"
"Skoro nic. Chvěly se jí ostatně tak silně rty, že nemohla ani mluvit. Je velmi tlustá, má takový široký, bledý obličej, velké dětské oči. Ukázala mi noviny, to konečně dělají všichni, a zašeptala :
,Je to tady?'
Dojalo mne, když jsem viděla, jak drží v ruce kytičku fialek. Zeptala jsem se:
,Vy jste ho znala?'
A první, co mi napadlo, bylo, že musí byďlet tady někde v okolí a že s ním mluvívala, když chodíval na ty svoje krátké procházky.
,Chtěla byste se na něho jít podívat?' zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou, že ne. Div se nerozplakala.
,Opravdu netrpěl?' ptala se a dodala:
,Bude zač vystrojit mu pohřeb?'
Ujistila jsem ji, že ano, že měl u sebe peníze, že jsem už začala sbírat na věnec, a tu se ona začala hrabat v kabelce, jako by hledala drobné. Nedostala se však k tomu, protože v té chvíli se přihrnula do domu ta vamp."
147

"Cože? Jaká vamp?" ptal se pan Beaupěre.
"No vamp! Copak se to tak neříká? No přece ta ženská, co přišla s inspektorem a která by byla schopna, kdybychom ji nechali nahoře chvíli samotnou, vypáčit nábytek."
"Jste si jista, že jste tu starou slečnu, o níž mluvíte, nikdy předtím neviděla?"
"Znám skoro všechny lidi ve čtvrti. Bydlím tu už čtyřicet let.
Nikoho mi nepřipomíná." "Odešla pěšky?" "Ano. Byla v bačkorách. Všimla jsem si těch bačkor, protože
mám taky takové."
"Kterým směrem šla? K Svatomichalskému bulváru?"
"Ne. K Tournelleskému mostu."
"Byla to jediná osoba, která tu byla?"
"Kromě toho dědy, ale s tím jsem nemluvila."
Plné panu Beaupěrovi důvěřovala. Nevypadal totiž ani trochu jako od policie a měl asi vnoučata. Člověk cítil, že si poctivě a v potu tváře vydělává na živobytí. Nepokoušel se nikdy ji obalamutit.
"Jakého dědy?"
"Toho jsem už někdy předtím viděla, takový tulák, jakých se tu kolem potuluj e... Bylo to taky včera večer, ale později. Manžel byl už pryč. Zahlédla jsem ho naproti na chodníku. Stál tam, opíral se zády o zábradlí a prohlížel si dům. Obzvlášť okna pana Bouveta. Nějakou chvíli jsem ho pozorovala, byla jsem zvědavá, jestli se rozhodne a přejde ulici..."
"Udělal to?"
"Ne. Odešel. Potom jsem ho znovu spatřila, byl zase na tom místě, něco jedl a vedle měl postavenou láhev vína. Myslíte, že mi ho ponechají?" "Koho?"
"Pana Bouveta. Dalo mi tolik starostí, než jsem všechno s nájemníky a se sousedy zařídila. Všichni se ukázali tak štědří... A potom najednou... Věříte tomu, že byl manželem té ženy?"
"To nevím."
"V každém případě však od ní utekl, viďte? Musel k tomu mít důvody. A teď najednou, když je mrtvý, ho přichází otravovat. Je mu nahoře tak dobře. Nechtěl byste si tam na okamžik
zaskočit?"
Pan Beaupěre neměl čas. Měl ještě volat na obecní úřad v Langeacu, kde před chvíli nikdo nebral telefon. Musel si ještě ověřit mnoho jiných věcí, dělal to pomalu, puntičkářsky, tak jak

dělal všechno, cucaje přitom pokroutky a pokyvuje smutně hlavou.
"Kdybyste zase viděla tu starou slečnu nebo toho tuláka, snažte se od nich vyzvědět jejich jména a adresy. Mohlo by nám to pomoci..."
"Nevypijete si šálek kávy?"
"Děkuji. Nejím ani nepiju nikdy nic mezi hlavními jídly."
Večerproběhl paní Janě klidně, bez událostí. Prohodila jen pár slov s vracejícími se nájemníky, kterým sdělila, co je nového. V devět hodin si zaskočila nahoru k panu Bouvetovi, tentokrát sama, jako by mu šla popřát dobrého večera. Nebála se zůstat s mrtvým samotná. Pokřižovala ho svěcenou vodou pohybujíc přitom rty, jako by s ním rozprávěla.
Všechno bylo v pořádku. Podařilo se jí chytit jednu mouchu, seděla na dveřích, druhé dvě však nenašla, někde se schovaly.
Zamkla za sebou, zaskočila si k Sardotovým, kde byl chlapec již v posteli, manžel četl noviny a žena prala pleny. Okna měli otevřena do modravého večera. Ostatně všechna pařížská okna byla ten večer otevřena dokořán. V některých čtvrtích spali lidé dokonce na balkónech a pískání vlaků v noci se rozléhalo do daleka...
"Provdala se za obchodníka se starými obrazy. Soudím, zeje to souchotinář. Vytáhla sice z kabelky kapesník, ale já se jí dívala dobře na oči a mohu odpřisáhnout, že neplakala."
"Pravda, jestli to byl skutečně její otec, tak ho moc neznala."
Z domu vycházel harmonikář. Paní Jana šla dolů trochu před spaním poklidit, zatáhla záclony, svlékla se a chvíli si prohlížela v zrcadle díru po vytrženém zubu a říkala si, že už se jednou bude muset rozhodnout dát si to spravit.
Potom usnula. Až do hudebníkova příchodu se nic nedělo. Když zazvonil, ani se nepodívala na hodiny, věděla, že musí být mezi druhou a třetí k ránu.
Měla zmatené sny, hlavní úlohu y nich hrál pan Beaupěre, byl v nich dokonce jejím manželem a byla z toho trochu popletená, ptala se ho, jak je to možné, když není vdovou a když Ferdinand dělá dál nočního hlídače v garážích v ulici Svatoantonínské. Pan Beaupěre jí na to odpovídal s úsměvem, který se k němu ani trochu nehodil: "Právě proto."
Co právě proto? Zdalipak se už harmonikář vrátil? Ani si nevzpomínala. Probudila se a zdálo se jí, že světelné ručičky budíku ukazují teprve jednu hodinu s půlnoci.
V alkovně bylo k zadušení, strávila opravdu špatnou noc.

148
 

Ráno, když se probudila, měla bůhví proč jakési tušení, že se stalo něco nepatřičného, že někde není něco v pořádku, a rněla pocit, jako by ona za to mohla, přitom nevěděla za co.
Obloha byla toho rána zakaboněná, nad Seinou, po které už pluly první nákladní čluny, se vznášela lehká mlha.
Došla na dvůr pro popelnice, postavila je do řady na kraj chodníku, šla si připravit kávu, a než se uvařila voda, se učesala.
Neměla nikdy v životě štěstí. Nikdy si však nestěžovala. Když si brala Léliarda, který v té době sloužil u vojska jako četař, nevěděla, zeje epileptik, a v té době se ještě nedal na pití. Nebyl to však žádný muž. Třikrát otěhotněla a třikrát se dítě narodilo mrtvé. Při posledním porodu div nezahynula a lékař jí doporučil, aby se už víckrát o dítě nepokoušela.
Bylo jí teď něco přes padesát, ale necítila se stará, a i když byla malá a hubená, nedělalo jí obtíže tahat těžké popelnice. Povzdechla si při myšlence, že byt nahoře se teď bude muset pronajmout, že sem přijdou noví nájemníci, a náhle jí něco říkalo, aby se tam zaskočila podívat.
Musela se z prvního patra vrátit, zapomněla si dole klíč. Když přišla nahoru, strčila klíč do zámku a náhle ji přepadly rozpaky, najednou nevěděla, zda už jednou klíčem nevědomky neotočila, nebo jestli snad včera nezapomněla zamknout, zdálo sejí totiž, že dveře šly nad očekávání lehce otevřít.
Když procházela salónem, tak se ani kolem sebe moc nerozhlížela, spěchala do ložnice a najednou měla dojem, že tu něco není v pořádku. Bouvetovo tělo leželo sice na svém místě, ale poznala s určitostí, že neleží přesně jako dřív, že bylo posunuto buď trochu víc vpravo či možná trochu víc vlevo, leželo snad o něco výš nebo níž. Sám od sebe se přece nemohl pohnout! Někdo tu byl! Někdo něco dělal s postelí. Spatřila na podlaze několik peříček, pocházela z matrace nebo z polštáře. Včera tu určitě žádná peříčka nebyla. Rozhlédla se a uviděla přetrhané pečetní pásky.
Dveře od skříně a zásuvky byly pozotvírány. Ztratila pojednou hlavu, vyběhla prudce na chodbu a tlumeně zavolala:
"Paní Sardotová! Paní Sardotová...!"
Zapomněla, že je šest hodin ráno a že u Sardotů ještě spí.
"Paní Sardotová...! To jsem já...! Pojďte sem...! I s manželem...!"
Přišel otevřít muž, ale musel si nejdřív navléci kalhoty. Byl bos.
"Někdo byl u pana Bouveta!"

Přišla za ním žena, potom také chlapec, který vypadal v pyžamu o mnoho větší.
"Někdo přetrhal pečetní pásky a hýbalo se s postelí."
Vcházeli do bytu teď pojednou bázlivě a uctivěji.
"Musí se to ohlásit na policii."
Nikdo v ďomě neměl telefon.
"Nechtěl byste tam zaskočit, pane Sardote?"
Spěšně se oblékl, narazil si na hlavu čepici, žena zatím marně honila kluka do postele.
"Neměly by se otevřít okenice?"
"Myslím, že by se tu nikdo neměl ničeho dotýkat."
Měla nejasný pocit, že se to stalo její vinou. Připomněla si, že měla špatnou noc, a najednou věděla s určitostí, že hudebníka pouštěla v noci dvakrát.
"Počkáte tu chvilku?"
Vyběhla do pátého patra, vzbudila harmonikáře, který s ní zprvu mluvil skrz zavřené dveře.
"Promiňte, že vás tak časně ráno budím. Ale v domě se něco stalo a já potřebuji vědět, v kolik hodin jste v noci přišel."
"Asi o půl třetí, paní Jano."
Setkala se s nimi na chodbě ve třetím patře. Nejdřív šel strážník a za ním se hrnul Sardot.
"Ať nikdo do bytu nevstupuje! Mám příkazy. Vy jste domovnice? Jděte dolů a ani se odtamtud nehněte. Nedovolte, aby vešel do domu někdo cizí. Někdo, kdo tu nemá co dělat."
Vzápětí se dostavil inspektor, nebyl to však ten včerejší, byl to tentokrát nějaký tlusťoch, usadil se u stolu a podle otázek, které kladl, bylo vidět, že není do věci zasvěcen.
"Oznámili jsme to už kriminálce,  budou  tu  co nevidět."
Beaupére nepřišel, ten asi ještě spí ve svém domku v Puteaux.
Z auta vystoupili čtyři, vyzbrojeni obrovskými přístroji, patrně fotografickými. Potom, asi za čtvrt hodiny, když tihleti byli nahoře, kde bezostyšně rámusili, přijeli taxíkem další dva.
"Vy jste domovnice? Pojďte s námi nahoru!"
Konečně! Dost ji trápilo, že se musela zdržovat dole, zatímco u pana Bouveta ti lidé kdovíco dělali.
Když ale uviděla, co tam dělali, vehnala se jí do hlavy krev.
Všechna tři okna byla otevřena. Na třínožce tu stál fotografický aparát mnohem větší a těžší, než mívají fotografové, všude kolem byly rozházeny obleky pana Bouveta, které vytahali ze šatníku.
"Co měl na sobě, když zemřel?"
Ukázala jim světlé krémové sako a šedé kalhoty. Když náhled

150
 

la do ložnice, vydral se jí z hrdla výkřik, neboť zpod pana Bouveta tam vytáhli žíněnku, takže tělo spočívalo na holé dra tence bez prostěradla.
V koutě seděl na židli muž a počítal zlaťáky.
"Kolik?"
"Teď je to rovných devět set, šéfe, a ještě jich tu pár zbývá."
A pohybuje rty, dal se znovu do počítání.
Zlaté mince zřejmě vyndali z rozpárané žíněnky. Musela být rozpárána ještě před příchodem policie, protože domovnice viděla už ráno na podlaze pár peříček, která nemohla pocházet odjinud.
Dva muži se zabývali oblékáním mrtvého, zacházeli s ním jako s panákem, a když byli hotovi, přehodil si jeden z nich mrtvolu jednoduše přes rameno a odnášel ji do plně osvětleného salónu.
"Kolikrát jste dnes v noci někomu otvírala?"
"Vracel se domů jen jeden nájemník a to jsem už ležela."
"Ptám se vás, kolikrát jste otvírala?"
"Jednou."
Podívala se na pana Bouveta, kterého právě usazovali na židli před fotografickým aparátem, a ztratila odvahu lhát.
"Nejsem si tím tak docela jista, měla jsem špatnou noc. Bylo horko. Zdály se mi ošklivé sny. Hned potom, jak jsem zatáhla za šňůru, jsem usnula a když jsem se pak probudila, měla jsem dojem, že nebylo ještě tolik hodin..."
"Jak to, tolik hodin?"
"Chci říct, že to nemohl být pan Francis, ten se v tu dobu ještě nemohl vracet."
"Vy jste mu potom otvírala ještě jednou, později?"
Nepamatuju se. Dělám všechno možné, abych si vzpomněla. Snad jsem to udělala mimoděk. Stalo se to pro mne už tak zaběhaným zvykem... Pochopte..."
"Kde je?"
"Pan Francis? Bydlí v pátém patře vlevo. Před chvílí šel nahoru."
Poslali pro něho, aby ho vyslechli.
"Jsou předměty tady v místnosti přibližně na svém místě, jako byly včera?"
"Přibližně."
Rozhlížela se neklidně kolem, snažila se vyhnout pohledu na pana Bouveta, který vypadal na židli téměř jako živý. Byla přesvědčena, že to je hřích a měla sto chutí odejít.

"Rozhlédněte se dobře po všem nábytku."
"Zdá se mi, že se hýbalo s obrazy."
Nebyla si tím tak moc jista. Už vůbec nic nevěděla. Slunce dopadající sem okny jí svítilo prudce do tváře jako v oněch dnech, kdy sem chodívala uklízet, a vtom se náhle rozplakala a muž, který ji vyslýchal, jí počal konejšivě poklepávat po rameni.
"No tak! No tak! Uklidněte se. Vždyť to není vlastně ani vaší vinou. Ale my musíme všechno vědět, je to pro nás nezbytné. Za chvíli se vás ještě něco zeptám."
Připadlo jí to jako zrada, nebyla schopna v té místnosti déle zůstat. Strážník u vchodu rozháněl nájemníky, kteří se na chodbě zastavovali. Dveře u Sardotů se pohnuly. Sardot asi snídal, byl čas, aby šel do práce.
Stará paní Ohrelová ji volala ze dveří, k nimž se dopravila na svém pojízdném křesle.
"Co se to tu děje?"
"Už sama nevím. Mne se na nic neptejte. Všemu je konec. Kdybyste viděla, co s ním dělají!"
Ten rošťák Ferdinand toho využil a odešel popíjet, teď bezpochyby vykládá v hospodě na rohu, co se tu děje. Na chodníku před domem se srocovali lidé a mladý strážník z předvčerejška jim bránil vejít do domu.
Novináři přišli teprve v devět hodin a potom nastala doslova vřava. Paní Jana se vzdala, už ani nechtěla vědět, co všechno se tu provádí. Jako by ani nebyla ve svém domě. Neznámí lidé sem přicházeli a odcházeli, běhali po schodech nahoru a dolů, vcházeli do domovnické lóže, jako by to byla veřejná místnost. Třikrát v pěti minutách jí před nosem vybouchlo magnéziové světlo, fotografovali ji. Už se dokonce přestala starat i o to, co dělá Ferdinand, který toho jistě využíval.
A to byl teprve začátek. Ředitel kriminální policie dostával teprve první telefonická hlášení. Dal si zavolat pana Beaupěra a čekal na něho ve své kanceláři, kde byla otevřená okna.
Ale v okamžiku, kdy inspektor klepal na dveře, přinesli řediteli telegram s poznámkou "nutné", a tak nechal, než si ho přečetl, Beaupěra chvíli čekat.
Velmi důležité zdrzet Marshuv alias Bouvetuv pohřeb až do mého příjezdu stop Přivážím důkazy Marsh stejné falešné jako Bouvet stop Budu Paříž 12.40 pozdravy Joris Costermans.

'52
153
 

Telegram byl odeslán z Antverp, kam noviny píšící o Marshovi došly včera večer asi dost pozdě.
"Pojďte dál, pane Beaupěre. Je něco nového?"
"Našel jsem toho tuláka."
"Jakého tuláka?"
"Co ho viděla domovnice, jak se večer po Bouvetově smrti potuluje kolem domu. V Maubertově čtvrti je znám pod přezdívkou profesor."
"Copak vám řekl?"
"Prozatím nic. Když jsem ho včera v jedenáct v noci našel, byl na mol opilý. Dal jsem ho dopravit na záchytku. Právě jsem se tam za ním chystal, když jste mne zavolal."
Nedodal, že vůbec nezamhouřil oka; bylo to vidět na jeho tváři, šedivější než jindy, na očích, pod kterými měl veliké měkké váčky.
12345678916
Kapitola čtvrtá  Když pan Beaupěre přišel na záchytku pro profesora, ten ještě spal.
"Přišel za tebou! Skrzeva to dědictví po Rockefellerovi!" křičel mu do ucha soused, který v příchozím poznal muže z oddělení pro vyšetřování pozůstalostních záležitostí.
Když stařec spatřil inspektora, nijak zvlášť se nevyděsil, ba ani nepodivil, to však nic neznamenalo, snad v něm ani nepoznal policistu, který ho včera zatýkal. Dal se nejdřív do hledání bot, to bylo pro něho nejdůležitější, boty mezi takovými chudáky je věc, která se dá nejsnadněji ukrást.
Našel je, pomalu se obouval, nebyl ještě zcela probraný z oblouzení spánku, z kterého ho tak prudce vyburcovali.
A teď se ani nezeptal, kam jdou, smutně se šoural za inspektorem. Když míjeli hlídku, podepsal se do záznamu a venku ho překvapilo slunce, takže byl náhle přinucen zavřít oči.
Aby nemuseli procházet suterénem, obešel pan Beaupěre raději Palác zvenčí, ale čerstvý vzduch na starého tuláka nijak zvlášť nezapůsobil. Byl pln dobré vůle, dělal, co mohl, aby inspektorovi stačil, ale bylo na něm vidět, že se o něho pokouší chvílemi závrať, že necítí pevnou půdu pod nohama.

"Máš hlad?"
Děda si netroufal říct, že to není hladem, že pro něho jídlo ve stavu, v jakém právě je, už moc neznamená, ale inspektor pochopil bez vysvětlování, a místo aby zamířil rovnou na nábřeží Zlatníků, zavedl svého společníka do malého výčepu na nedalekém náměstí.
"Červené?"
Muž nebyl tou velkodušností o nic méně překvapen, než když ho před chvílí vyburcovali na záchytce ze spánku. Věděl, že takový je už život. Jednou padne člověk na podobného dobráka, jindy zase na kruťasa, který mu nakope do holenních kostí.
Hostinskému nebylo třeba moc vysvětlovat, zeptal se s přimhouřením oka:
"Celý litr?"
Bylo to obyčejné temně rudé víno, kterého si stařec pořádně zavdal přímo z láhve. Nato ji zazátkoval a se samozřejmým pohybem šiji vstrčil do jedné z odrbaných kapes.
Vůčihledě oživoval, jako když zalijeme rostlinku. Kráčel sice stále stejně váhavě, ale to už asi byla jeho obvyklá chůze, a když stoupal po schodech policejní budovy, musel se několikrát zastavit.
Pan Beaupěre, když měl někoho přijmout nebo vyslechnout, se octl pokaždé před problémem, jak nalézt prázdnou místnost, neboť ačkoliv měl za sebou už třicet let služby, dosud mu nepřidělili vlastní kancelář. Zaklepal vždycky semtam na nějaké dveře, a když zaslechl něčí zavrčení, nečekal.
Dnes se mu podařilo dost brzy se usadit, protože polovina úřednictva byla na dovolené.
"Posaďte se!"
Netykal starci, jak by to asi učinili ostatní.Také se netvářil nijak zvlášť důležité nebo tajnůstkářsky. Vytáhl z kapsy svůj velký zápisník tak, jako by to udělal obchodní cestující, když si hodlá zapsat objednávku.
"Mohu?" zeptal se profesor ukazuje na láhev v kapse.
Když se tentokrát napil, zdálo se, že se hlubokým povzdechem zbavuje posledních nočních můr.
"Vaše jméno?"
"Říkají mi profesor."
"Máte průkaz?"
Nevytáhl jej z kapsy, jak se dalo čekat, ale z klobouku, takovou ušmudlanou kartičku na okrajích celou roztřepenou, dalo se z ní jen stěží vyčíst: Felix Legalle.

154
 

Jako zaměstnání mu tam zapsali "hadrář", bezpochyby proto, že většinu noci prohledával popelnice. A zase v rozporu s tím, jak vyhlížel, se člověk dověděl, že mu ještě není celých pětašedesát.
"Znal jste René Bouveta?"
Stařec na něho koukal s funěním, vypadal, že nerozumí.
"Ptám se vás, zda jste znal René Bouveta?"
"Copak dělá?"
"Předevčírem večer..." začal inspektor.
Ale vtom si uvědomil, že tahle slova ho staví opět před problém, že chápání vyslýchaného je zmatené, že už asi dávno zapomněl počítat čas na noc a den a že už ho počítá jen podle vypitých litrů červeného vína.
"Posloucháte mě?"
"Ano, pane. Mohu?"
Tentokrát podržel nezazátkovanou láhev v ruce.
"Pokuste se sledovat, co vám říkám. Stalo se to předevčírem, co na nábřeží před stánkem jednoho antikváře zemřel jistý pan Bouvet."
Ukazoval mu přitom noviny, které uveřejnily první fotografii.
"Poznáváte ho?"
"Ano."
"Pročpak jste hned ten samý večer přišel a potuloval se kolem jeho domu na Tournelleském nábřeží?"
"Měl jsem ho rád."
"Měl jste k němu nějaké bližší přátelské vztahy?"
Tulák se při každé otázce mračil, jako by se bál, že smysl slov dobře nepochopí. Slova asi pronikala k jeho mozku jakousi mlžinou, která by mohla, jak se obával, jejich smysl zkreslit.
"Věděl jste, že se jmenoval Bouvet?" Ne "
"ne.
"Věděl jste, jak se jmenoval?"
NP "
"nc.
"Věděl jste, jestli se třeba jmenoval jinak?" Teď už mu vůbec nerozuměl. Pan Beaupěre postupoval příliš rychle.
"Setkával jste se s ním často?"
"Dost často."
"Od kdy?"
"Nevím, je to už dlouho."
"Asi rok?"
"To déle."

"Deset let?"
"Tak dlouho zase ne."
"Jak vám říkal?"
"Neříkal mi nijak. Mohu?"
Choval se přitom s jistou diskrétností, napil se vždy jen jednou, otřel si vždycky ústa hřbetem ruky, ale v šedinách jeho vousů se červenaly kapičky vína.
"Kde jste se s ním seznámil? Rozmyslete si to, než mi odpovíte. Ptám se vás, kde jste ho viděl poprvé?"
Profesor se zadíval upřeně na okno, svraštil čelo. Přemýšlel tak usilovně, že ho to muselo bolet.
"Nevím."
"Bylo to v Paříži?"
"Muselo to být v Maubertově čtvrti. Možná že jsem právě chytal ryby a že mě přitom oslovil. Chodíval jsem někdy na ryby. Ted už nechodím, ale ještě nedávno..."
"Řekl vám, jaké má zaměstnání?"
"Pročpak?"
"Poslouchejte mě dobře. Když jste se dověděl z novin o jeho smrti, přišel jste a bloumal kolem jeho domu. Byl jste dokonce v pokušení vejít dovnitř, viďte?"
Vypadalo to, že než k tulákovi slova dolehnou, musí urazit nesmírně dlouhou cestu. A ještě k tomu bylo v místnosti, i když to byla jen prostá kancelář, mnoho věcí, které tulákův zrak přitahovaly a odváděly jeho myšlenky. Leželo tam především skleněné těžítko, které obzvlášť poutalo jeho pozornost, vypadal jako děcko, které má co dělat, aby se udrželo a nesáhlo po něm. Chtělo by s ním rádo zatřepat, aby na krajinu ve skleněné kouli začal padat sníh.
"Měl jste sto chutí vejít do domu, viďte?"
"Byl bych ho ještě rád uviděl..."
"Pročpak jste tedy nepožádal domovnici, aby vás tam pustila?"
Tady se profesor prvně usmál. Nebyl to však ani úsměv, spíš se to podobalo jakémusi úsměšku. Copak tenhle člověk od policie ve svém věku opravdu neví, jak se domovnice dívají na lidi, jako je on, profesor?
"A to jste se nepokusil ani tajně tam vklouznout? Vy jste v tom domě nikdy nebyl? On vás nikdy nepozval, abyste za ním přišel?"
Mluvili sice oba francouzsky, ale nemluvili přesto stejným jazykem. Stařec, který byl zpočátku ochoten udělat všechno, co bude v jeho silách, začal pojednou ztrácet odvahu.

156
'57
 

l
"Zkrátka vy jste se s ním vídal pouze na ulici, je to tak?"
"Na ulici, na nábřeží..."
"O čem s vámi mluvíval?"
"Nevím."
".Choval se k vám jako k příteli?"
Bylo to čím dál tím těžší, a přece i pan Beaupěre měl nejlepší vůli a obrnil se svatou trpělivostí.
"Dával vám peníze?"	.
"Ne moc... Jen tak najeden nebo dva litry."
"Věděl, že vám dává na pití?"
"Ano."
"Nikdy se s vámi nešel napít?"
"On nepil."
"Jak to víte?"
"Protože mi to řekl. Nedělalo mu to dobře. Z toho důvodu také..."
Odmlčel se, jako by se najednou rozhodl, že to, co měl už na jazyku, si raději nechá pro sebe.
"Z toho důvodu také.... Co jste tím chtěl říct?"
"Nevím."
"Odmítáte odpovídat?"
"Neodmítám. Nevím."
"Vyprávěl vám někdy, co dělal dřív?"
"Jen tak neurčitě. Vlastně ani ne."
"Věděl jste, že byl velmi bohatý?"
"Tušil jsem to."
"Proč?"
"Protože mluvil jako někdo, kdo byl kdysi bohatý."
"Vysvětlete mi to blíž."
"Nestál o peníze."
"O co stál?"
Tulák se díval na svého mučitele téměř úpěnlivě a tentokrát si zunkl vína bez dovolení. Potom začal vykládat, jako by mluvil sám pro sebe.
"To je moc těžké vysvětlování... Sám se v tom nevyznám... Vyptával se mě... Pozoroval mě... pozoroval taky ty ostatní..."
"Jaké ostatní?"
"Lidi, jako jsem já."
"Co chtěl vědět?"
"Jestli se to těžko snáší... jestli někdy nezatoužím svůj způsob života změnit... Jak se k nám chovají na lodi Armády spásy... Jestli je pravda, že dostáváme někdy na policii při výslechu

bití... Už ani nevím, co všechno chtěl vědět. Je to složité. Nejsem už zvyklý... Spíš jsem vycítil, že by chtěl přijít..."
"Kam?"
"Mezi nás. Aleje docela možné, že se mýlím... To ty jeho otázky... A taky možná proto, že on za mnou pořád chodil... Čekával na mě někdy i víc než hodinu..."
"Kde?"
"Na Maubertově náměstí nebo i jinde."
"Neměl rád společnost?"
"Jakou společnost?"
"Mluvil někdy o své ženě, o své dceři, o svých obchodech?"
"Vím, že to všechno měl, zmiňoval se o tom někdy."
"Pročpak to všechno najednou opustil?"
Stařec se na něho překvapeně zahleděl.
"Jestli to nechápete..."
"Jaký k tomu mohl mít, prosím vás, důvod, opustit všechno a odejít žít jako skromný penzista na Tournelleské nábřeží? Říkal jste, že nepil..."
"Protože nemohl."
"A kdyby byl mohl, tak co?"
"Myslím, že pak by byl přišel."
"Že by se pak byl stal tulákem?"
Profesor přisvědčil, jaksi bázlivě, ale v očích se mu kmitl škodolibý zákmit.
"Já ho často ujišťoval, že jen zima se těžko snáší..."
"A co hlad?"
"Ten není tak zlý... To všechno ostatně věděl."
"Tak tedy podle vás pan Bouvet za vámi chodil, protože zřejmě víceméně toužil žít takovým životem, jako vedete vy, je to tak?"
"Snad ano. Myslím, zeje takových víc..."
"Vy jste byl opravdu profesorem?"
"Ne doslova."
"Snad učitelem?"
"Je tomu už tak dávno...
"Napijte se, máteli chuť. Poslyšte však, Legalle, je moc důležité, ani ne tak pro policii jako pro několik zainteresovaných osob, aby byla Bouvetova minulost odhalena. Je víc než pravděpodobné, že žil pod nepravým jménem, možná že pod více jmény. Až do této chvíle jste vy jediný člověk, s kterým se, jak se zdá, stýkal a mluvil trochu otevřeněji. Sledujete mě? Tady nejde o to, že byste ho zrazoval. Je ostatně mrtvý. A potom, my ho

158
 

z ničeho neobviňujeme. Důležité je vědět, kdo to doopravdy byl."
"Pročpak?"
"Protože je tady žena, dcera, společníci, peníze, a s tím vším se musí něco dělat. Nemluvil s vámi nikdy o své ženě a o své dceři?" "Snad..."
"Jak se o nich vyjadřoval?"
"Někdy se zmiňoval o nějaké protivné káče a já si domyslil, že to mluví o své ženě." "A o dceři?"
"Jednou se mě ptal, jestli jsem měl děti. Ě.ekl jsem, že nevím. To člověk nikdy neví, že?" "A co na to řekl?"
"To že na věci nic nemění, že je jedno vědět to nebo nevědět."
"Co vy jste z toho vyvodil?" "Všechno." "Co všechno?"
"To, jak k tomu došel. Myslím taky, že měl loď nebo že na lodi žil. Nevzpomínám si už, jak mi to řekl, ale pozoroval vždycky takovým zvláštním způsobem nákladní čluny na řece." "Myslíte, že byl nešťastný?" V profesorových očích se opět zračil údiv. "Proč by měl být nešťastný?"
"A co vy, nezatoužil jste někdy po svém dřívějším způsobu života?"
Na tohle tedy bylo lepší se napít! V té chvíli dopadlo na starcovu tvář několik slunečních paprsků, takže byl nucen sklopit oči. Byl zvyklý spíš na noční tmu.
"Neviděl jste ho někdy ve společnosti takové dost uboze oblečené ženy s širokou bledou tváří?" Zavrtěl hlavou, že ne.
"A neviděl jste ho někdy, že by vešel do nějakého domu? Že by někam jel autobusem? Nebo nevydal se někdy do jiné čtvrti?"
"Jednou, když jsem seděl na lavičce na Vosgeském náměstí, šel kolem."
"Kterým směrem?"
"To už nevím. Pamatuju se jen, že se zastavil na chvíli před jedním domem a díval se do oken." "Před kterým domem?"

"Je to rohák mezi náměstím a ulicí FrancsBourgeois, naproti je trafika."
"To je všechno? Nemáte už opravdu nic, co byste mi řekl?"
"Opravdu ne. Byl jste ke mně slušný. Dělal jsem, co jsem mohl..."
Chudák pan Beaupěre toho neměl mnoho, co by si mohl zapsat do zápisníku.
V té době byla domovnice v osidlech nějakého policisty, nějaké vyšší šarže, tvářil se jako neviňátko a zatím si s ní pohrával jako kočka s myší.
Nahoře v bytě navlékali mrtvému už třetí oblek, tentokrát temně modrý, a fotografovali ho. Paní Jana by asi byla křičela rozhořčením, kdyby mohla vidět, jak jeden z těch lidí líčí mrtvého jako nějakého divadelního herce, jen aby mu dodal větší zdání života.
Všechno přehrabali. Všechno vyfotografovali. Bylo to tam jako ve fabrice. Ve všech patrech se reportéři dobývali do všech dveří, jen aby z nájemníků něco vytáhli. Jeden z nich se dokonce pokoušel podplatit malého Sardota, nabízel mu bonbóny, aby se od něho něco dozvěděl, ale kluk jimi mrštil na schody a s divokým pohledem na novináře prohlásil:
"Byl to můj kamarád!"
Ve dvanáct hodin čtyřicet vystoupili na Severním nádraží z vlaku dva muži. Jeden z nich byl velmi tlustý, druhý o něco méně, každý nesl koženou aktovku. Spěchali k prvnímu taxíku.
"Na nábřeží Zlatníků! Na kriminální policii! A pospěšte si!"
Vyhlíželi důležitě, kouřili tlustá cigára a mluvili mezi sebou vlámsky, takže šofér ničemu z toho, co si povídali, nerozuměl.
Na kriminální policii je nechali čekat. První vtrhl do ředitelovy kanceláře ten tlustší.
"Jsem Joris Costerrnans," představil se. "Těší mne. Přivedl jsem s sebou našeho právního poradce Cornelia De Greefa, který bohužel nemluví francouzsky. Dostali jste můj telegram? Ještě ho nepohřbili?"
Měl vlasy střižené na ježka, růžovou kvetoucí pleť a celičký, od hlavy a, k patě, byl nasáklý doutníkovou vůní. Nabídl také řediteli, ale ten odmítl s omluvou, že kouří jen dýmku.
"Očekával jsem to každý den, nejsem dnešní, chápete?"
Nevysvětlil blíže, jak to myslí, byl však sám se sebou náramně spokojen, to se poznalo z toho, s jakou samozřejmostí se rozvalil v křesle a jak přehodil krátké nohy jednu přes druhou.
"Především,   jak jste už vypátrali,  mohuli věřit  novinám,

160
161
 

není víc Bouvetem než vy nebo já. Dobrá! To především! Potom, jak jsem objevil už před deseti lety, není ani Marshem. To za druhé! Sami uvidíte, že to je mnohem složitější, než to na první pohled vypadá, tady Cornelius, kdyby mluvil francouzsky, by vám to vysvětlil. Paní Marshová není paní Marshovou, přestože byli spolu oddáni v Panamě pod tímto jménem. Neboť sňatek uzavřený pod falešným jménem je automaticky neplatný. Slečna Marshová není pochopitelně slečnou Marshovou." •
Zdál se tím být nadšen.
"Sledujete mne dobře?"
"Sleduji. Rád bych jen věděl, jak jste přišel na to, že Marsh není jeho pravé jméno."
Costermans přimhouřil jedno oko, zároveň mrkl na Cornelia, kterému musel ředitelovu otázku přeložit do vlámštiny.
"Je to velmi prostá, ale zároveň dlouhá historie. Je mi šestašedesát let, pane. Vím, že na ně nevypadám, ale přesto mi tolik je... A dvacet let z toho jsem strávil v Kongu. Znáte Kongo? Ne? To je špatné! Odjel jsem tam, když mi bylo třicet jako zaměstnanec Důlní společnosti. Vydělával jsem hodně, ale všechno, co jsem vydělal, jsem zase utratil. Byl jsem svobodný. Žil jsem v pralese, a když jsem si občas zajel do Stanleyvillu, tak hlavně proto, abych si dopřál nějakou tu černou ženu. Víc vám snad nemusím říkat."
"A v Kongu jste se sešel s Marshem?"
"S Marshem, který není Marshem, ale který si tak v té době dal říkat. Přesně tak. Abych byl ještě přesnější, musím dodat, že to on tenkrát chodil za mnou, protože mne potřeboval. Obdržel v té době koncesi na dolování zlata v Ouélé a ti lidé, co mu ložisko prodali, se domnívali, že ho doběhli, že je bezcenné."
"To bylo v kterém roce?"
"V roce 1920, nedlouho po skončení první světové války. Bylo mu tehdy asi sedmačtyřicet."
,"Co to bylo za člověka?"
"Nenadělal moc řečí, mluvil občas s americkým přízvukem, ale stávalo se, že na to zapomínal..."
jj"
"Minerální vodu. Disponoval dost značným kapitálem, který
chtěl do něčeho investovat. Především ale myslím, že se mu zachtělo žít v pralese, toužil se tam zahrabat, splynout s domorodým obyvatelstvem. Víte, jsou běloši, kteří zůstanou bělochy, ať JFOU kdekoli. Někteří, zejména Angličani, i když jsou sami a bydlí

třeba pod stanem, si oblékají k večeři smoking. A jsou zase takoví, kteří žijí s domorodkyní, často i s několika současně. Mnozí se dají na pití. A konečně jsou i takoví, kteří se přizpůsobí, přestanou o sebe dbát, zapomenou na evropské chování, začnou se nedbale oblékat a po několika letech žijí už skoro stejně jako negři..."
"Mezi takové patřil Marsh?"
"Patřil do kategorie o stupínek vyšší. Řekněme, že žil jako černošský král... Setkali jsme se ve Stanleyvillu s advokátem, který nám předložil statut jedné akciové společnosti, jejíž všechny akcie patřily takzvanému Marshovi. Ta společnost dosud existuje. Já jsem jejím dnešním ředitelem. Důlní společnost v Ouagi. Tady Cornelius je naším právním poradcem."
Ten musel něco z rozhovoru pochytit, protože na znamení souhlasu přikývl.
"Důl byl náhodou dobrý. Nijak zvlášť výnosný. Nebylo z čeho zbohatnout, ale když se tam řádně kutalo, byl rentabilní. Během prvních pěti let - zůstal jsem tam totiž s Marshem pět let - největším problémem bylo vychovat si dostatečný počet dělníků a ty si pak udržet! Po šesti letech jsem se po dohodě s ním vrátil do Belgie, ujal se tam řízení správní rady společnosti a jenom jednou za tu dobu jsem měl příležitost vrátit se do Konga, pokud tam ještě byl."
"Věděl jste, zeje ženatý?"
"Znal jsem dokonce jeho ženu. Nádherná bytost! Snad trochu nepohodlná, to ano, ale nádherná... Nevím, jak vypadá teď, ale tenkrát se za ní kdekdo ohlédl..." ,
"Miloval ji?"
"Cože? Miloval? Promiňte, ale vidím, že jste ho neznal. Já sám často uvažoval o tom, jestli neodešel žít do Konga, jen aby před ní a před jí podobnými utekl. Peněz jí dával, kolik chtěla, jen aby od ní měl pokoj. A ona byla takhle šťastná, žila si přepychovým životem v různých evropských městech v nejdražších hotelích."
"Nemluvil s vámi nikdy o své dceři?"
"O tu se, myslím, vůbec nezajímal. Měl snad dokonce raději ty barevné, co mu porodily ty jeho černošky. Nakonec klesl tak, že byl už nemožný, v té době by mu snad už ani černoch ruku nepodal..."
"A jak to bylo s tím jeho zmizením?"
"Zpočátku nás to nijak neznepokojovalo, domnívali jsme se, že se jednoho dne zase objeví. Tam v tropech je těžko se dovědět,

163
162
 

co se s lidmi stalo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mu přihodilo nějaké neštěstí, ovšem zároveň nic nedokazovalo, že odešel dobrovolně.
Teprve po dvou letech jsem začal mít obavy, a obrátil se proto na jednu americkou detektivní kancelář s žádostí, aby po něm pátrali. Podle osobních dokumentů se narodil v Santa Cruz v Kalifornii nedaleko Saň Franciska. Věděl jsem, že v tom městě bydlel. Stálo mne to dost peněz. Agentura nakonec oznámila, že se v Santa Cruz ani v nejbližším okolí nikdy žádný Marsh nenarodil, že si zkrátka opatřil falešné papíry..."
Cornelius asi tomu, o čem byla řeč, trochu rozuměl, protože začal být neklidný.
"Vy se mne teď asi zeptáte, proč jsme tehdy nic neoznámili, že? Uvědomte si však především, že nás se to netýkalo. Naše společnost je akciová společnost, jejíž akcie patří z největší části jistému Samueli Marshovi. To je vše.
Tyto akcie my nevlastnili. Jediné, co jsme věděli, bylo, že jsou uloženy na jeho jméno v bance, a úroky z nich byly postupně blokovány.
Paní Marshová se pokoušela dělat nám potíže. S křikem a rámusem vymáhala peníze prostřednictvím přinejmenším tří advokátů. Nakonec byli nuceni všichni uznat, že náš postup byl korektní.
Oznamovat té dámě Marsh nebyl Marsh a vy nejste následkem toho paní Marshová... nebylo nakonec naší věcí, to snad uznáte.
Rozhodli jsme se čekat, pane řediteli. Vidíte, že jsme dobře udělali. Všechno ostatní je už věcí soudu. Je teď na vás, abyste vypátrali, kdo byl ve skutečnosti Samuel Marsh a proč zmizel.
Až se tohle dozvíme, předloží Cornelius u soudu naše knihy, a teprve pak se o tom bude jednat."
Vytáhl z kapsy kapesník, osušil si pečlivě čelo, oprášil sako, na které mu upadl popel z cigára.
"Přinesl jste s sebou zprávu americké agentury?"
Costermans se otázal vlámsky Cornelia, který otevřel aktovku na kolenou a vyňal z ní nějaké žluté papíry.
"To jsou fotokopie. Jistě chápete, že originály nemůžeme dát z rukou. Najdete tu výtah z matriky v Santa Cruz a také soudně ověřené překlady různých jiných dokumentů."
"Můžete mi říct, pane Costermansi, jak asi byl veliký Marshův akciový podíl u společnosti?"
"Asi dva milióny tehdejších belgických franků. Můžete si spočítat, kolik to dělá dnes. Až případ přijde před soud a my

předložíme přesné vyúčtování, uvidíte, že kapitál uložený u společnosti pod Marshovým jménem bude dnes značně přesahovat padesát miliónů."
"Nikdy se nepokusil dostat nějak ty peníze, buď všechny, nebo alespoň část?"
"Nikdy."
"Nezařídil, dokud byl ještě v Kongu, aby se jistá část z toho pravidelně vyplácela jeho ženě nebo dceři?"
"Ne pravidelně. Oznámil nám vždy jen písemně, abychom převedli takovou a takovou peněžní částku na účet paní Marshové do Paříže, Londýna nebo jinam..."
"Takže od roku 1933 už od společnosti nic neobdržela."
"Přesně tak."
"Znal jste dobře Samuela Marshe? Dovolíteli, budeme ho tak i nadále prozatím nazývat."
"Ano, bude to tak jednodušší... Ano, znal jsem ho dobře. Vídával jsem se s ním po dobu pěti let několikrát týdně a žili jsme po několik měsíců dokonce pod jednou střechou."
"Co to bylo za člověka?"
"Nikdy moc nemluvil..."
"Byl silný?"
"Silnější, než by se dalo soudit podle jeho vzhledu... Nebylo to vidět, ale byl nadmíru svalnatý."
"Býval smutný? Melancholický? Míval někdy depresivní stavy?"
"Nebyl ani smutný, ani veselý, nikdy nebyl náladový. Nikoho nepotřeboval. Stávalo se, že trávil celé dlouhé večery sám a nepromluvil jediné slovo."
"A vy jste v takovém případě taky nemluvil?"
"Když jsem na něho promluvil, neodpovídal."
"Byl vzdělaný?"
"Studoval."
"Co?"
"To nevím. Ovládal plynně několik jazyků."
"Které?"	J    '
"Francouzsky..."
"Bezpřízvuku?"
"Bez sebemenšího přízvuku. Samozřejmě anglicky. Slyšel jsem ho mluvit v Kenji s Angličany, poněvadž jsme žili na hranici Kenji, a byl jsem u toho, když se ho ptali, jak dlouho žil v Londýně."
"Co na to odpověděl?"

165
164
 

"Že Angliii dobře zná... Mluvil také turecky, ale to jsem se dověděl náhodou."
"A co španělsky?"
"Plynně."
"Četl mnoho?"
"Nikdy jsem neviděl, že by měl v ruce knihu, leda noviny."
"Nemluvil nikdy o své rodině ani o svém dětství, nebo o koleji, kde studoval, nebo o universitě?"
"Ne."
',',O čem mluvíval?"
"Jak jsem vám už řekl, moc toho nenamluvil. Většinu času strávil s mladými černoškami, měl jich celý harém. Černoši mu dali dokonce jméno, které naznačovalo jeho prapodivné sexuální chutě a jistou anatomickou zvláštnost, jiní na jeho místě by se
tím chvástali..."
"Vy tedy vlastně nemáte ani tušení, odkud by tak mohl pocházet, že?"
"To nemám."
"A ani sebemenší tušení, jaké byl národnosti?"
"Ani nejmenší. Předpokládám však, že ted to nebude nesnadné vypátrat. Proto jsem se tolik obával, aby ho předčasně nepohřbili, a proto jsem vám telegrafoval."
"Hodláte se zdržet několik dní v Paříži?"
"Jenom do zítřka. Cornelius má důležitá jednání v Antverpách a já se musím vážně věnovat téhle záležitosti. Zítra mne očekává
ředitel banky."
"Nejste si vlastně tak příliš jist, že jste jednali správně, co?"
"To už je věcí Corneliovou. To se ukáže u soudu. Co se mne týče, jsem klidný."
"Můžete mi říct, kde hodláte bydlet?"
"V Hotelu děs  Italiens na velkých bulvárech.  Bydlím tam
vždycky."
Zapomněl, že ředitel už jednou odmítl nabízený mu doutník a nabídl mu znovu. Potom odcházel, důstojný, důležitý, následován Corneliem, kterého jako by vedl za sebou na provázku.
Ředitel hned nato prudce vešel do kanceláře inspektorů a namátkou na jednoho ukázal.
"Jste volný?"
"Ano, pane řediteli."
"Sledujte ty dva muže, kteH odtud právě odešli. Nemohou být ještě ani dole. Půjdou v každém případě do Hotelu děs Italiens."
166
Vrátil se do kanceláře zamyšlený a mrzutý, protože v tuhle

dobu tu skoro nikoho neměl a všechno nasvědčovalo tomu, že zemřelý z Tournelleského nábřeží mu zkomplikuje život.
Zvedl telefon, zeptal se:
"Kdo se zabývá případem Bouvet?"
"Lucas. Dnes ráno tam šel s inspektory."
Uplynulo sotva deset minut a volal právě Lucas.
"Nevím, šéfe, co mám dělat. Fotografové tvrdí, že tu nemohou seriózně pracovat, a chtějí, abych dal tělo převézt do kriminologických laboratoří."
A tu ředitel, který nikdy bílý dům neviděl, který ani nevěděl o existenci domovnice, pronesl osudná slova:
"Převezte je a hned potom přijďte za mnou."
12345678910
Kapitola pátá  Bouřka, která by možná jejím napjatým nervům ulevila, ne a ne se rozpoutat. Celé odpoledne jí bylo jako kočce, která obchází úzkostlivě svá koťata.
Byla zdvořilá, na kladené otázky odpovídala, jak uměla nejlépe. Byla už od dětství vycvičena poslouchat a ti lidé, kteří teď zaplavovali dům, ti všichni byli představitelé nějaké autority. Když byla malá, byla pro ni autoritou matka, později farář, potom mistr v práci, majitelka domu a mnoho jiných, počítaje v to i uniformované zřízence, kteří chodí vybírat peníze za plyn a elektřinu nebo zapsat stav na počítači.
Když v jednu chvíli šel někdo nahoru, zaslechla, jak pronesl, když šel kolem:
,,... pane náměstku..."
Už se na ni neobraceli, když vcházeli do domu. Jediné, co po ní chtěli, bylo, aby odpovídala na otázky, které jí nepřestávali klást, jen aby prý se pokusila vzpomenout...
"Namáhejte se! Vzpomínejte!"
Vypadalo to skoro, jako by ji podezřívali, že jim něco zatajuje.
"Každý člověk přece má nějaké doklady, byť sebenepatrnější..."
To se zdálo logické. Ona je také měla. Byly uloženy v nepoužívané polévkové míse od servisu. Byl tam oddací list,
167

manželova vojenská knížka a potom stará zažloutlá školní vysvědčení.
"Přísahám, že jsem nikdy nic neviděla."
Ferdinanda opili; udělali to pravděpodobně novináři, kteří běhali po celý čas telefonovat do výčepu na rohu. A ten hlupák se teď tváří důležitě, dlouze řeční uprostřed chodníku s rudým obličejem a s očima navrch hlavy a opravdu věří, že se stal důležitou osobností.
"Neřekl vám, když se sem stěhoval, proč se rozhodl pro tuto čtvrť spíš než pro jinou?"
"Neřekl mi vůbec nic."
Vzpomněla si, jak jí tenkrát poprvé imponoval, protože jí připadal tak chladný, tak uměřený. Jak se člověk v lidech mýlí!
Ty všechny jejich otázky v ní nicméně probudily něco, co až do této chvíle cítila jen neurčitě.
Ti druzí, ať to byli Sardotovi, Massuetovi, Buteauovi nebo harmonikář, ti tu žili všichni náhodou anebo z nutnostL To chápala. Někteří z nich se tu ve čtvrti narodili a nechtěli ji opustit. Jiní tu zas opodál pracovali. A bylo tomu víceméně stejně i v sousedních domech. Vždyť znala skoro celé nábřeží. Někteří sem přišli jedině proto, že tu byl náhodou volný byt a že jim vyhovovala výše nájemného.
Také si ten svůj život sami nevybrali, stejně jako se ona v mládí nerozhodla, že bude jednou domovnicí.
Ještě to neměla v hlavě docela přesně srovnáno, ale přece jen měla slabý dojem, že na něco přišla, na něco vzrušujícího.
čím víc o tom přemýšlela, tím bylo zřejmější, že pan Bouvet tu bydlel, protože se tak sám rozhodl. S těmi možnostmi, které měl, s těmi zlaťáky a se svým vzděláním mohl bydlet kdekoli jinde, ve vile na Riviéře, v nějakém zámku na venkově nebo v drahém hotelu na Elysejských polích.
Mohl obývat moderní byt v novém domě s přepychově vybavenou koupelnou a ústředním topením. Mohl si dokonce vydržovat k obsluze komorníka.
On se však rozhodl bydlet tady, na tomhle nábřeží, v tomhle starém bílém domě, který udržovala v čistotě, jak nejlépe uměla, a kde se snažila, aby bydleli jen hodní lidé, nenáročné osůbky, které by se snažily žít pospolu v míru a moc se nehašteřily.
Nemohla se už dočkat, aby byla sama a mohla o tom nerušené přemýšlet.
Už od samého rána, vlastně už od večera, se obávala toho, co se chystalo, a když jí dopřáli několik minut oddechu, běhala

nahoru a zase dolů. Kladla sama taky otázky. K tomu, co se stalo, stačilo tak málo!
Náhoda sem přivedla toho mladého amerického studenta právě v tom jistém okamžiku a náhoda tomu chtěla, že měl právě v ruce fotografický aparát. Kdyby se barvotisky byly nerozházely kolem pana Bouveta a nedodaly tak výjevu takové malebnosti, snad by studenta ani nenapadlo udělat snímek.
Kdyby měl student v kapse trochu víc peněz, nešel by bezpochyby snímek prodat večerním novinám.
On sám v tom byl naprosto nevinně. Teď už byl dva dny na cestě do Říma, chtěl to město před svou plavbou přes Atlantik za každou cenu navštívit. Stopoval na silnici auta a ani si nevzpomněl na drobného staříka ve světlém saku, který se zhroutil na chodníku naproti věžím chrámu Notre Dáme.
Bez téhle fotografie, kterou nikdo nepředvídal, na kterou pan Bouvet zcela jistě nikdy nepomyslel, byly by se věci vyvíjely jinak a v této chvíli by bylo všechno už skončeno.
Pohřeb byl vlastně určen na dnešek. Pan Sardot si na to vzal v tiskárně dopoledne volno. Paní Jana si to zařídila, aby ji někdo na několik hodin v domovnické lóži zastoupil.
Kdyby to nebylo v srpnu, byli by tu všichni; nájemníci, sousedé, obchodníci z okolí, antikváři z nábřeží.
Nepostavili v domě katafalk s rozžehnutými svícemi, ale ložnice nahoře byla dost dobře uspořádaná a paní Jana si vypůjčila dva víceramenné svícny a nakoupila svíčky. Také věnec byl objednán.
Neměla by snad domovnice, aby byl zachován starý zvyk, nabídnout .mužům po návratu z pohřbu skleničku?
Bouřka nejenže nevypukla, ale obloha zůstala zářivá bez jediného mráčku, vedro ještě stouplo a vzduch se přímo lepil, nezafoukal ani větříček. Ženy na ulici měly šaty často propocené i na zádech.
Ani ji o tom neuvědomili. K jedné hodině, v době, kd" většina odešla něco pojíst, ale kdy jich tam zůstalo ještě dost, aby obrátili celý dům vzhůru nohama, spatřila, jak před domem zastavuje takový hrozný povoz. Zahlédla ho přes záclony, byl to pro ni otřes; byl to menší nákladní vůz natřený na temně zeleno a nebylo těžko uhádnout, za jakým účelem sem přijel.
Vystoupili z něho dva chlapi, vytáhli z vozu těžká nosítka a zeptali se strážníka hlídkujícího před domem:
"Je to nahoře?"
"Ve třetím."

169
168
 

Byla by chtěla alespoň vědět, jak ho oblékli, jak ho upravili, ale měla nohy jako ochromené, takže si musela sednout.
Jeden policista se obrátil na Sardotova chlapce, který smutně bloumal na chodbě:
"Mohl bys mi říct, přítelíčku..."
"Nejsem žádný váš pří telí cek..."
Jeho přítelem byl starý pán, s kterým teď tak krutě zacházeli a kterého jim brali.
Bylo je slyšet, jak sestupují, jako by stěhovali nábytek, nějaké piano, hranami nosítek naráželi do zdí a tělo přikryli takovým odporným černým plátnem, kterého asi používali k pokrývání všech mrtvol, jež posbírali v různých koutech Paříže.
Pootevřela dveře a zeptala se Lucase:
"Kampak ho vezete?"
"Do kriminologických laboratoří. Joou určité věci, které nelze provádět tady..."
"A potom? Kdypak nám ho přivezete nazpátek?"
Díval se stranou. Tvářil se rozpačitě.
"Vy ho nehodláte dovézt nazpátek?"
"To nezáleží na mně."
"A jakpak to bude s pohřbem?"
Zabouchli vůz a s rámusem nastartovali motor.
"Nějaký čas nebude asi možno pomýšlet na pohřeb. Bude zatím uložen v budově soudního lékařství."
Četla noviny a věděla, že to je nový název pro márnici. Věděla také, že už to není jako kdysi, když ji tam jednou zavolali, aby potvrdila totožnost jednoho nájemníka, který se utopil. Už tam neležely nahé mrtvoly na dlážkách, které byly nepřetržitě svlažovány stále proudící vodou z roztočených kohoutků. Ted to bylo možná horší, teď je ukládali do takových očíslovaných zásuvek obrovské ledničky.
Malý Sardot neplakal. Ona rovněž neplakala.
"Nesmíte se proto na nás zlobit. Děláme, co je naší povinností. Dokonce ani to ne!"
Tvářil se ještě rozpačitěji.
"Mohu jít nahoru trochu to tam poklidit?"
"Byl jsem nucen zapečetit dveře."
"A všechno to tam zůstalo tak rozházené?"
"Věřte mi, že na tom nezáleží. Bezpochyby se sem vrátím. Uvědomte si, že to je velmi zamotaný případ, který může mít dalekosáhlé důsledky."
Pana Bouveta odvezli v tmavém nákladním autě, nebyl to an i

pohřební vůz, a dům se v několika minutách vyprázdnil. Ještě tu sem tam bloumalo několik novinářů, kladli poslední otázky v naději, že se jim podaří vydolovat nějakou zapomenutou informaci.
Ferdinand se opile motal na chodníku, musela pro něho dojít a násilím ho uložit do postele. Bránil se. Stalo se mu to poprvé v životě, že ho tolik lidí bralo vážně. Mluvil s nimi o panu Bouvetovi, jako by ho odjakživa znal, jako by byli spolu důvěrní přátelé. Bůhvíjaké hlouposti jim asi napovídal! A bude to snad dokonce všechno otištěno v novinách!
"Nevrť sebou pořád, abych ti mohla zout boty!"
Bál se jí. Věděl, že je schopna mu nařezat. Umiňoval si však, že uteče a půjde se ještě napít a bude dál vykládat po okolních hospůdkách ty nádherné historky. Před chvílí si tím byl skoro jist - vždyť mu to každopádně slíbili - že otisknou jeho fotografii v novinách.
"Poslechni, ty ses ale zřídil! Jdi mi! Teď můžeš zas čekat ten svůj záchvat!"
Strčila boty do skříně a zamkla ji na klíč, aby nemohl odejít, kdyby se musela náhodou vzdálit.
Oknem zahlédla opět toho malého dědu, co chodil pomalu kolem, z odrbané kapsy mu čouhalo hrdlo litrové láhve.
Bude to muset všechno vypsat majitelce domu, která byla na zotavené v Biarritzu, nejdřív se však musí najíst. Prostřela si na rohu stolu. Spokojila se kouskem sýra s chlebem a kávou, nesnědla ještě ani polovinu, když Ferdinand už začal vedle chrápat.
Paní Marshová, která trávila většinu času v barech na Elysejských polích ve společnosti mladíků, právě říkala doktoru Rigalovi:
"Zbláznil se z toho Konga, pochopte to! Jsem přesvědčena, že už nevěděl, co říká ani co dělá..."
Rigal jí neodporoval, protože bylo zbytečné hádat se s klientkou, z které pro něho koukalo tučné palmáre, ale myslil si o tom svoje. Neměl to však dosud přesně ujasněno.
Měl ženu a děti, dobře zavedenou kancelář; už dlouho si vydržoval milenku, která mu dělala značné potíže, a byly večery, kdy ho v posteli přepadla touha všeho nechat, od všeho odejít.
Byl to prozatím jen takový nápad. Druhým se to jistě také stávalo. Kdoví, zda pro některé takováhle snění nenabývala v jistých okamžicích přitažlivější formy?

170
 

Costermans tak daleko nezacházel. Tomu šlo především o to, aby dokázal, že paní Marshová nemá žádný nárok na dědictví, a dále potom aby co nejopatrněji zajistil, aby Důlní společnosti v Ouagi z toho nevzešly potíže.
Lucase noční vloupání znepokojovalo. Ničím totiž nepřipomínalo obyčejné vloupání, bylo provedeno s nezvyklou elegancí. A bylo dobře připraveno, což dokazoval fakt, že noční návštěvník předstíral, že je harmonikářem. Je sice pravda, že paní Jana si nebyla jista, jestli vůbec pronesl, když šel kolem, nějaké jméno.
Výsledek byl týž. Vybral si hodinu, kdy byl přesvědčen, že si ho domovnice v prvním spánku nevšimne. Otevřel si dveře bytu a nezanechal jediné škrábnutí, nenechal po sobě jediný otisk.
Nalezl zlaté mince a neodnesl je. Odnesl snad něco jiného?
Zajímavá by byla odpověď na jednu otázku: přišel neznámý oloupit pana René Bouveta narozeného ve Wimelle? Nebo snad pana Samuela Marshe ze Santa Cruz a akcionáře zlatých dolů v Ouagi?
"Obávám se, chudáku Lucasi, že s tímhle případem tak hned neskončíme," říkal ředitel kriminální policie, "skončímeli s ním vůbec někdy..."
Pro něho to znamenalo práci navíc a zároveň nepříjemnou zodpovědnost, a to v době, kdy byl vzhledem k letním dovoleným zavalen prací.
Na případu byli zúčastněni už dva advokáti, advokát paní Marsshové a potom ten Vláni, který přijel z Antverp v patách za panem Costermansem.
Lucas vysvětloval:
"Noviny začnou dnes odpoledne uveřejňovat první fotografie. Domovnice nic neví. V bytě se nenachází jediná indicie, jediný předmět, který by nás mohl přivést na stopu. Šaty, prádlo, obuv, to vše bylo koupeno v Paříži. Barvotisky pocházely z nábřeží nebo od antikvářů z levého břehu. Pan Beaupěre vyslýchal nějakého tuláka, který taky nevypadá, že by něco věděl..."
Šli na oběd. Jeden domů, druhý do pivnice Dauphine několik kroků od nábřeží Zlatníků a pan Beaupěre, očekávající, že mu co nejdřív odejmou případ, který se pro něho stával už příliš význačný, na něm pracoval na vlastní pěst.
Byl to dříč, který se však nikdy nepokusil získat na věc celkový pohled, natož pohled do hloubky. Naučil se svědomitě svému řemeslu, doslova v potu tváře i nohou, a za to požíval u rodiny i ve svém okolí jisté reputace.
Z toho, co tulák dnes ráno vypověděl, mu utkvěl v paměti
172

jediný detail, jediná malá lákavá skutečnost, a netrvalo dlouho a octí se před rohovým domem na Vosgeském náměstí.
Domovnice nepatřila k druhu domovnic, jako byla paní Jana 7. Tournelleského nábřeží. Byla to žena s brýlemi, oblečená v černém hedvábí, a muselo ji asi potkat v životě nějaké neštěstí, chovala se strojeně.
Ukázal jí policejní odznak.
"Nemyslím, že by v našem domě bylo něco, co by vás mohlo zajímat..."
"Znáte nějakého pana Bouveta?"
"Nikdy jsem o něm neslyšela."
"A což o panu Marshovi?"
"Bydlí tu v domě ve čtvrtém patře pan Marchal. Žije tady už pětadvacet let, minulý týden provdával dceru."
Ukázal jí noviny s fotografií pořízenou americkým studentem.
"Viděla jste někdy tohoto muže?"
Prohlížela si obrázek pozorně, vzala si na to dokonce jiné brýle, nakonec zavrtěla hlavou.
"Je tu mnoho nájemníků?"
"Dvaatřicet. Většina 7. nich je teď na dovolené."
"Je mezi nimi nějaká stará paní nebo stará slečna, která se obléká stále do černého?"
"Myslíte snad paní Lairovou?"
"Je v Paříži?"
"Už tři roky nikam v létě nejezdí."
"Kdo je to, paní Lairová?"
"Moc slušná dáma. Je ze severní Francie. Obývá velký byt v prvním patře vlevo. Bydlí v domě už patnáct let."
"Nemá takovou širokou, nápadně bledou tvář?"
"Bledá bývá dost, zvlášť když ji přepadnou bolesti."
"Špatně chodí?"
"Jako všechny staré ženy. Ostatně na nohy netrpí jen ženy!"
Při těch slovech se upřeně zadívala na široké černé inspektorovy střevíce.
"Je teď nahoře?"
"Dá se říct, že prakticky nikam nechodí."
"Nevíte, jestli byla pryč předevčírem odpoledne?"
,, Nehlídám naj emníky.''  ,
"Má služku?"'
"Má kuchařku a panskou. Paní Lairová je bohatá. Má provdané dcery. Před válkou měla šoféra."
Pan Beaupěre se rozmýšlel, rozhodl se, že vykoná svou povin
173

nost, co na tom, budeli špatně přijat... Vydal se vzhůru po schodech a vstrčil si do úst pokroutku, jako by strkal peníz do pokladničky.
Schodiště bylo tmavé, s dřevěným vyřezávaným zábradlím, dveře bytu starobylé, velmi vysoké a široké, dvoukřídlé, skoro stejné jako na ministerstvu. Zatáhl za měděný knoflík a čekal. Nebyl zvyklý slyšet, jak se kroky přibližují z tak daleka, jako by někdo, než dojde ke dveřím, musel projít celou řadou místností.
Tady tomu tak bylo. Když se dveře otevřely, spatřil dva neobyčejně veliké salóny, pak téměř stejně velikou knihovnu, a asi čtyřicetiletá žena, která mu přišla otevřít, měla na hlavě krajkový čepeček.
"Je paní Lairová doma?"
"Očekává vás?"
"Totiž..."
"Paní Lairová nepřijímá."
Překročil práh v poslední chvíli a ukázal dost nerad svůj odznak. Uvědomoval si, co by ho to mohlo s těmito lidmi a z této společnosti stát.
"Jsem od policie."
"Chcete s ní mluvit osobně?"
Vzdálila se, šla ho ohlásit paní domu a nechala ho zatím stát na chodbě. Uplynula hezká chvilka, než mu znovu otevřela.
"Madam si po obědě trochu zdřímla. Prosí vás, abyste laskavě počkal..."
Nenabídli mu, aby si sedl, a on se neodvažoval posadit se na některé z těch sametem a goblény potažených křesel, která na něho udělala ohromný dojem. Zůstal stát a měl nejasný pocit, jako by se nacházel v sakristii, pozoroval, jak se sluneční paprsky odrážejí od leštěného nábytku a od křišťálového nádobí.
Snad dosud v životě nespatřil takový přepych. V domě, kde bydlel on, by byli z téže výšky udělali dvě patra. Stěny zde nebyly polepeny tapetami, nýbrž obloženy vyřezávaným dřevem, do něhož byly zasazeny obrazy a vmontováno skryté osvětlení.
Z pokoje paní Lairové, který musel být dost daleko a kde zřejmě ještě odpočívala, bylo slyšet tikot hodin, který se mísil s tikotem hodin v ostatních pokojích. Kuchyně se musela nalézat ještě dál, protože nezaslechl nic, co by se podobalo kuchyňským zvukům.
Rovněž hluk z ulice sem nedoléhal. Zde se asi neozývalo nikdy nic. Byl to svět sám pro sebe, svět hermeticky uzavřený, kde i samo slunce mělo jiné zabarvení, kde jeho paprsky dopadající sem záclonami byly jaksi vážnější, vznešenější.

Zachvěl se, když zaslechl, že se otevřely dveře po jeho levici, kterých si předtím nevšiml. Objevila se v nich znenadání stará dáma s kouzelně bílými vlasy.
Poznal rázem svůj omyl, ihned si uvědomil, že to nemůže být ta žena, která přišla na Tournelleské nábřeží v bačkorách a vtiskla domovnici do rukou kytičku fialek.
"Bylo mi řečeno, že si přejete se mnou mluvit, ano?"
Neukázala mu na křeslo, aby se posadil, ale na židli, nad jejíž křehkostí se polekal, a sedl si opatrně na krajíček, jen aby jí vyhověl.
"Vy jste od policie?"
Upadl do rozpaků, obával se, aby ho nepokládala za podvodníka, a chystal se, zejí ukáže odznak, ale naznačila mu, zeje to zbytečné, že jeho slovům věří.
"Omlouvám se, že vás takto obtěžuji. Vyšetřuji v těchto dnech takový dost choulostivý případ. Jde o muže, který náhle zemřel na Tournelleském nábřeží; pokoušíme se zjistit jeho totožnost."
A právě proto, že se neodvažoval dívat se jí přímo do tváře, něco objevil. Výraz její tváře by mu pravděpodobně nic neřekF, ale její ruce, které upřeně pozoroval a na kterých měla navlečeny takové prapodivné bílé rukavice, které jí sahaly jen do poloviny prstů, se při jeho slovech prudce sepjaly a spatřil, jak je k sobě silně přitiskla.
"Možná že jste viděla jeho fotografii v novinách, ne?"
Pomalu k ní zvedal zrak a zpozoroval, zeje vzrušená, že váhá. Poté oči sklopil a uviděl její nohy obuté v černých atlasových pantoflíčkách.
"Prosím vás ještě jednou za odpuštění, ale vykonávám svoje řemeslo, chápejte... Dovolíte, abych vám tu fotografii přece jen ukázal?"
Povstal a podával jí noviny složené tak, aby bylo fotografii na první pohled vidět.
"Žil v jednom domě na Tournelleském nábřeží pod jménem RenéBouvet."
Ruka staré dámy, která se chopila novin, se už nechvěla. Zdálo se, že její vzrušení pominulo.
"Předpokládám, že jste inspektor, ano?"
"Ano, madam. Mým speciálním oborem je především vyšetřování pozůstalostních záležitostí."
"A tohle je takový případ?"
"Se vší pravděpodobností. Hned potom, co byla tahle foto

174
'75
 

grafie uveřejněna, dostavila se na policii jedna; dáma a oznámila, že poznává v zemřelém svého manžela, jistého Samuela Marshe, který před mnoha lety zmizel."
,,V tom případě tedy..."
"Jenomže my máme důvod se domnívat, že ani Marsh nebylo jeho pravé jméno."
"Zanechal po sobě asi značné jmění, ne?"
"Ještě se neví, jak velké. Opravdu však po něm nějaké dost značné jmění zbylo."
"Nechcete si sednout? Unavuje mne, když mluvím s někým, kdo nade mnou stojí."
"Promiňte, prosím..."
"Můžete mi prozradit, jak jste přišel na myšlenku přijít za mnou? Mohu.se zcela určitě domnívat, že jste nepřišel náhodou, policie přece nechodí a nezvoní u všech dveří v Paříži."
Nezačervenal se, krev mu v žilách nikdy neproudila dost prudce, aby mu stoupla až do tváře, ale ret se mu nepatrně chvěl, pochopil, že teď nastala jeho chvíle.
Ne, nesmí se dát zastrašit, musí svou nesmělost překonat. Nestojí teď tváří v tvář nějaké domovnici nebo nějakému tulákovi, ale musí čelit chytré vzdělané ženě, před kterou náhle pocítil, jak je vratká záminka, pod kterou přišel.
Věděl, že kdyby jí teď řekl pravdu, nikdy by se možná nic nedověděl. Ale věděl také, jak špatně umí lhát, že by to na něm hned poznala.
Pokusil se tedy vyloudit na rtech neurčitý úsměv tak, jak to vídával někdy u některých kolegů, a sklonil beze slova hlavu.
"Vy mi nechcete odpovědět?"
"Promiňte mi, madam, ale nemám právo prozrazovat tajemství vyšetřování. Dělám jen svou povinnost, pochopte to..."
Místo aby se rozhořčila, aby ho zvysoka odbyla, prohlížela si ho se zájmem, dokonce s výrazem určité úcty.
"Vy mi zkrátka nemůžete říct, co víte..."
"Ne, madam."
"A přece jste přišel, abyste se něco dověděl. Poslouchám. Co si ode mne přejete?"
Tak jen do toho! Musí se pokusit o štěstí! Nikdy za celou dobu své služby u policie se v podobné situaci neoctl. často sníval o tom, jak jednoho dne zvítězí nad někým velmi rafinovaným, ale až dosud získaná vítězství dobyl snadněji, než očekával. Teď však nezbývalo než se rychle rozhodnout, jednat podle vyběhané rutiny, obrnit se trpělivostí, jít tvrdohlavě za svým. .
I76

"Znala jste pana Bouveta? Přesněji řečeno, znala jste osobu z téhle fotografie v novinách?"
"A vy máte nějaký důvod se domnívat, že ho znám?"
"Řekněte mi, madam, četla jste dřív než dnes odpoledne noviny, které držíte v ruce?"
"Je to docela možné."
"Pan Bouvet měl na pravé noze kousek pod kolenem jizvu ve tvaru hvězdy, což je dost charakteristické."
,,A vy máte za to, že jsem měla tu jizvu někdy vidět?"
"Nevím."
"Jaká je ta paní Marshová, o níž jste před chvíli mluvil?"
"Neviděl jsem ji. Vím jenom, že je to starší dáma, že bývala kdysi velmi krásná a zeje doposud velmi koketní..."
"Je to slušná osoba?"
"To nevím."
"S dcerou jste se rovněž nesetkal?"
"Nespadá to do oblasti mého vyšetřování."
"Kdo vám dal mou adresu?"
Přece jen se k tomu vrátila, asi jí to vrtalo hlavou. Vzpružila se, hovořila obratně, pohybovala lehce rty, jako by slova pro ni neměla velkou důležitost.
"Co o mně víte?"
Má říct, že o ní neví zhola nic, že ještě před chvílí byl přesvědčen, že u ní zaklepal omylem?
"Můj manžel, který se samozřejmě jmenoval Lair, zemřel před patnácti lety."
"Ano, madam."
"Byl krom jiného  i  ředitelem  Společnosti severní dráhy."
"Ano, madam."
"Můj otec se jmenoval Lamblot. Désiré Lamblot. Slyšel jste někdy o něm?"
"Ne, madam."
"Cožpak vaše žena neplete?"
Nenapadlo ho, že by to spolu nějak souviselo. Vlna Lamblot!
"To já zdědila tkalcovny a prádelny v Roubaix."
"Ano, madam."
"Teď je spravuje můj zeť. Domnívala jsem se, že jste se o tom informoval, než jste sem šel."
"Totiž..."
"Jen mluvte..."
"Nic, madam. Omlouvám se vám, dopustil jsem se chyby. Chtěl jsem se přesvědčit, že jste pana Bouveta neznala."
177

,,Kolik je hodin, pane..."
Cekala, jestli jí prozradí své jméno.
"Beaupěre."
"Kolik je hodin, pane Beaupěre?"
Místo aby se podíval na hodiny stojící na krbu, vytáhl z kapsy stříbrné hodinky, a aby se trochu vzpamatoval, předstíral, že zkouší, zda jdou.
"Za pět minut půl třetí."
"Za pět minut, to je v půl třetí, tu bude pan Guichard, můj právní zástupce."
V případu už vystupovali dva advokáti a teď je řeč o třetím.
"Netušíte, proč za mnou přijde?"
Zmohl se ještě tak na to, že mlčel.
"Jakpak se jmenuje dnešní ředitel kriminální policie?"
"Pan Guillaume."
"Nuže, máme se dostavit, já a můj advokát, k panu Guillaumovi. V této chvíli mu asi můj právní zástupce telefonuje, aby určil hodinu schůzky."
Vtom pronesl tak prostoduše, že nemohla potlačit úsměv.
"Vy ho znáte, že?"
"Koho?"
"Pana Bouveta."
"Pokud mohu soudit podle této fotografie a zejména podle jizvy, o které jste před chvílí mluvil, byl to můj bratr."
Zůstal nad těmi slovy celý zkoprnělý, zády mu proběhl záchvěv radosti, pýchy, neboť nakonec to byl on, Beaupěre, který sem sám a z vlastního popudu přišel, přivedlo ho sem jeho vlastní pátrání, sem, do tohoto bytu, kde na něho všechno udělalo tak hluboký dojem.
"Vyjste to věděl?"
"Ne, madame."
"A ted mi tedy prozraďte všechno, co víte. Zůstane to mezi
námi."
Nemohl jí přece jednoduše říci "Vůbec nic."
Řekl:
"Někdo viděl jednou pana Bouveta, jak dlouho stál před
vaším domem."
"Ach! Víte to jistě? Kdy to bylo?"
"To vám mohu zjistit. Je tomu už pár týdnů."
"To je všechno?"
178
"Dozvěděl jsem se také, že hned po uveřejnění fotografie v novinách jste přišla na Tournelleské nábřeží."

"To mne tam někdo viděl?"
"Domovnice, s kterou jste mluvila."
"Poznala mne? A to ona vám dala mou adresu?"
"Ne, ale..."
Cítil, jak se chytil do vlastní léčky. Teď na tom však už nezáleželo. Každou chvíli musí zaznít zvonek a advokátův příchod učiní přítrž jeho trápení. Nicméně on odhalil pravou totožnost René Bouveta, který se jmenoval ve skutečnosti Lamblot.
"Podívejte se, pane... zase jsem zapomněla, jak se jmenujete."
"Beaupěre."
"Podívejte se, pane Beaupěre, všechno to je mnohem, mnohem podivnější, než se domníváte, neboť já nikdy nevkročila na Tournelleské nábřeží a noviny jsem četla teprve večer v posteli. Nejdřív jsem se domnívala, že to je jen náhodná podoba, protože já bratra neviděla už mnoho let; naposledy, když mu bylo třiadvacet. Teprve včera, když byla v novinách zmínka o jizvě, jsem pochopila, že to je asi určitě on, a zatelefonovala jsem svému advokátovi. Dnes ráno tu byl a rozhodli jsme se, že..."
"Tak to vy jste mu nepřinesla fialky?"
Měl chuť kousnout se do jazyka. Jak by tahle žena mohla přijít, ploužíc se podél zdí, přinést na Tournelleské nábřeží kytičku fialek a vstrčit ji jen tak do rukou paní Jany!
Někdo zazvonil. Advokát přicházel přesně.
To někde jinde jiná stará žena, chorá na nohy..r
12315678910
Kapitola šestá  Přejít z poschodí kriminální policie nahoru do kriminologických laboratoří bylo tak trochu jako přejít z jídelny velké restaurace do kuchyně. Ostatně kuchyně velkých restaurací je také hostům nepřístupná. Zde se mohlo pracovat s vyhrnutými rukávy a mluvilo se tu odborným jazykem.
Pro lidi z poschodí pod nimi, to je pro zaměstnance z kriminálky, byl mrtvý z Tournelleského nábřeží se všemi problémy, které se kolem něho vynořily, a vůbec celé to vyšetřování "otravou".
Pro ty na půdě to byla "bašta". Byla tu příležitost k provádění různých drobných výzkumů, mnohdy delikátních, ba někdy přímo uměleckých, a v každém případě lákavých. Už v bílém
179

domě na nábřeží si přišli na své, ale necítili se tam dost volní, neměli tam po ruce všechny potřebné nástroje, nebylo tam dost místa.
"Tak co, budete už brzy hotovi s tou mou mrtvolou?" chodil se jich občas ptát řidič z patologie, který měl pana Bouveta převézt do ústavu soudního lékařství.
Pokaždé si ho nedůvěřivě prohlížel, protože bylo horko a on se obával, aby mu mrtvolu moc "neunavili".
Od božího rána ji fotografovali ze všech stran, ve všech pozicích, nahého, oblečeného do různých obleků, sedícího a ležícího.
Největším uměním bylo vrátit mu vzhled, jaký asi měl před dvaceti lety. Prováděli s ním přibližně totéž, co provádí maskér nebo vlásenkář se starým divadelním hercem.
Že to mrtvého "opotřebovávalo", bylo nesporné. A když ho konečně člověku z patologie předali, právě ve chvíli, kdy pan Beaupěre odcházel z Vosgeského náměstí, byl už nejvyšší čas.
Ted", když už mrtvého nepotřebovali fotografovat, nedal si nikdo z nich práci, aby mu upevnil čelist, která mu znovu spadla, a vůbec se zdálo, jako by celé tělo nějak splasklo.
Položili ho na nosítka a odnášeli ho, přitom někdo z nich, ostatně bez jakékoli jízlivosti, si neodpustil prohodit:
"To je tady smradu!"
Špehýrky ve dveřích byly otevřeny. Většina expertů při práci jedla. První fotografie se objevily v novinách, ale oni vyvolávali další, pečlivěji zpracované, jakousi rekonstrukci pana Bouveta v různých obdobích jeho života.
Paní Lairová a advokát nevyzvali pana Beaupěra, aby s nimi šel na kriminální policii. Měli se tam sejít se samotným ředitelem a bezpochyby usoudili, že by nebylo vhodné přivést s sebou pouhého inspektora. Pan Beaupěre telefonoval šéfovi z trafiky na rohu. Neřekl mu nic nového, co by ten už nevěděl, volal ho však, aby mu naznačil, že se zcela sám, nezáleží na tom jak, dobral pravdy.
"Jeho sestra a advokát právě odešli."
"Vy jste s ní mluvil? Jaká je?"
"Stará distingovaná dáma."
"Nemáte už co dělat?"
"Měl bych ještě vypátrat ve čtvrti jednu starou ženu. Jestliže se ovšem vyšetřováním nezabývá už někdo jiný."
"Můžete pokračovat, pane Beaupěre."
Nechtěli se ho dotknout. Případ je však už rozrostl do takových rozměrů, že Vyžadoval mnohem závažnějších opatření, nevěřili
180

proto, že by starý inspektor se smutnou tváří něco dokázal, ale dovolili mu, aby ve vyšetřování pokračoval.
Jemu to stačilo. Může se do toho znovu pustit, chodit po krámcích, po domovnicích, nedbaje, jako agent s vysavači, urážlivých poznámek, a neodbytně jim všude klást svou věčnou otázku:
"Neznáte nějakou starou, korpulentní ženu s nápadně širokou tváří, chodí dost nuzně oblečena, pořád v černém, je chorá na nohy a nosí plstěné bačkory?"
Krčili rameny nebo si ho zvědavě prohlíželi, někdy ho poslali do šestého i do sedmého patra za nějakou starou pannou.
Někdy se mu stalo, že vyšetřoval podobný případ i několik týdnů, nenechával se odradit, a najednou ho napadlo, že by se mohl obrátit na prodavačky květin, poohlédnout se po těch, co prodávají fialky.
Všichni měli žízeň, jen on ne. Lidé spěchali do barů, utírali si spocená čela, popíjeli bílé víno nebo pivo a tvářili se přitom hluboce spokojeně. Na terasách před kavárnami nebylo volného místečka a děti držící se matčiny ruky lízaly z oplatkových kornoutů zmrzlinu.
To, co mu pomáhalo, co ho povzbuzovalo po celý život, bylo vědomí, že se nikdy nevěnuje malichernému úkolu. I když on sám byl jen nepatrným kolečkem v soukolí policejního stroje, cítil k němu velikou úctu a ta úcta se vztahovala také na něho samotného, na jeho vlastní činy i gesta. Žena mu také pomáhala, i když jenom tím, že o něm s lidmi mluvila jako:
"Můj muž, inspektor."
Advokát pan Guichard byl starší muž chladného, úctyhodného vzezření. Když vešel, políbil paní Lairové ruku. Bylo mu jistě už víc než pětašedesát a pan Beaupěre, kterému bylo dvaapadesát, si vzal do hlavy, že všichni ti lidé žili už tehdy, když on ještě nebyl na světě.
Pan Bouvet byl už dospělý muž v době, kdy inspektor ještě vrněl v kolébce.
Všechno to bylo ještě mnohem složitější. Vžíval se do toho, rozhlížel se po ulicích, díval se na všechno jinýma očima, představoval si chodce jinak oblečené, podle módy z roku 1900, ba i z dřívějška, viděl drožky, omnibusy, plynové lampy.
Pan Beaupěre se totiž ve svých dvaapadesáti necítil ani trochu starý. Dokonce se mu stávalo, když se oddal snění, ovšem jen v nejhlubších myšlenkách, že se považoval za dítě.
Stávalo se něco podobného i ostatním?
181

Stalo se to někdy třeba panu Bouvetovi, že se považoval za chlapce?
Bylo to dost složité. Vrátí se k tomu, až bude mít víc času. Nejdřív musí nalézt tu starou slečnu s kytičkou fialek. Bylo neuvěřitelné, kolik osamocených starých osob žilo ve čtvrti a většinou ve skromných poměrech. Mohlo se skoro říci, že každý dům měl alespoň jednu takovou bytost, jako měl svoji domovnici. Mnohé z nich měly přezdívku, o některých se mluvilo s úsměvem skrytě naznačujícím, že to nemají v hlavě v pořádku, o jiných se zase mluvilo s útrpností pro jejich neduživost.
Některé byly nemohoucí, nevycházely už z bytu, ale naopak zase tu byly jejich vrstevnice, které posluhovaly u lidí mladších, než byly samy, nebo dohlížely na děti.
Bylo je také často vidět na lavičkách v parku, jak se vyhřívají s bezmyšlenkovitým výrazem na sluníčku...
"Poslyšte, paní, neznáte náhodou nějakou starou slečnu, která..."
Najde ji. Věděl určitě, zeji najde, ledaže by se rozhodli mu ten případ vzít.
Na ředitelově psacím stole byly rozloženy čerstvě vyvolané fotografie a paní Lairová si je prohlížela, nepokládala za nutné projevovat přitom nějaké dojetí, ostatně je ani necítila.
"Vžijte se do mé situace. Když jsem ho naposledy viděla, bylo mu třiadvacet. Mně bylo osmnáct. Jsem přesto překvapena, když zjišťuji, jak málo se vlastně člověk za celý život změní. Na téhle fotografii například mám dojem, jako bych ho znovu viděla. Nicméně bych se to bez té jizvy neodvážila tvrdit s určitostí."
Ukázali jí zvětšeninu nahé nohy s jasně viditelnou jizvou.
"Když mu bylo čtrnáct, spadl při hře s kamarády se stromu. Nabodl se pravou nohou na pařez a způsobil si velmi ošklivé zranění. Dostala se mu do toho infekce. Vzpomínám si, že musel ležet dva měsíce na zádech. Myslím, že měl rozštípnutou holenní kost. Aspoň mi to tak řekl. Jestlipak by se to dalo zjistit?"
"Beze vší pochybnosti. Zařídím potřebné."
"Omlouvám se, že jsem požádala pana Guicharda, aby mne sem doprovodil, přišel však se mnou spíš jako můj přítel než jako právní zástupce. Domnívala jsem se, že se při tom budou muset bezpochyby dodržet určité formality, a já se v tom nevyznám."

Ředitelovi bylo rovněž asi padesát. Byl dokonce o něco mladší než pan Beaupěre.
"Byla byste tak moc laskavá a řekla nám něco o své rodině? Mohlo by nám to případně pomoci..." "Co chcete vědět?" "Všechno, co nám můžete říct."
"Zajisté jste slyšel o mém otci, zakladateli Lamblotových tkalcoven..."
Skoro litovala, že s sebou nepřinesla album s fotografiemi, kde by jim mohla ukázat Désiré Lamblota v dlouhém šosatém kabátě zapnutém skoro až po krk, se širokou tváří, kterou mu kníry ještě rozšiřovaly.
"Byly jsme jen dvěděti, bratr a já. Otec byl nadmíru přísný člověk, jako byli ostatně v té době všichni, alespoň mezi velkými továrníky v Roubaix."
"Předpokládám, že si přál, aby se syn ujal řízení továren po něm, že ano?"
"O jiném povolání nemohlo být ani řeči. A myslím, zeje tomu tak v Roubaix dosud, i v Tourcoingu, i v Lilie, přinejmenším prc ty, kdo pracují ve vlně."
"Máte syny, paní Lairová?"
"Bohužel jen dcery. Tkalcovny řídí jeden z mých zeťů." "Co víte o svém bratrovi?"
"To, co člověk obyčejně ví o starším bratrovi, to znamená téměř nic. Obdivovala jsem se mu především proto, že byl starší, a  potom  mi připadal krásnější a chytřejší než kdokoli jiný. Nakonec jsem byla v duchu vždycky na jeho straně proti otci." "Nesnášel se s otcem?" "Nikdy si nerozuměli." "A co vy?"
"Já shledávala, že otec je zbytečně tvrdý. I doma byl veškerý život řízen jako v továrně. Já například jsem ještě ve dvanácti nesměla u stolu promluvit. Když se někdy stalo, že se bratr, to mu bylo už sedmnáct, k jídlu o jedinou minutu opozdil, otec se na něho beze slova podíval a Gaston hned věděl, co to znamená; odešel do svého pokoje a šel spát bez jídla." "Co studoval?"
"Navštěvoval kolej. Zprvu byl dobrým žákem, nejlepším ze třídy. Otec to vyžadoval." "Vyžadoval?"
"Ano. Já také musela být vždycky ve třídě první. Gaston poslouchal, mohuli to tak říct, až asi do svých šestnácti let.

183
182
 

Potom náhle povolil, přestal být ve třídě první, zlajdačil a poslední ročník musel opakovat, maturitu nakonec , udělal, ale jen tak tak."
"Měl přítelkyně?"
"Ano."
"Vypravoval vám o svých dobrodružstvích?"
"Ano. Byla jsem tenkrát ještě děvčátko, ale říkal mi všechno. Byl dlouho zamilovaný do jednoho pochybného děvčete. Zpívala vnějakémkabaretě v Lilie u nádraží. Když se měla vrátit do Paříže, rozhodl se Gaston, že odjede s ní, a už si balil kufry."
"Co mu v odjezdu zabránilo?"
"Maminka. Vešla k němu znenadání do pokoje a uviděla zavazadla. Otci nic neřekla, protože se ho bála stejně jako my, ale Gaston jí musel slíbit, že zůstane."
"Byl váš bratr prudký, násilný?"
"Naopak, když se hádal s otcem, nakonec si mu totiž dovolil odporovat, dokázal si zachovat klidnou hlavu spíš než otec. Co si nejvíc pamatuji, je jeho úsměv, úsměv, který se projevoval jen na jedné polovině tváře. Takový úsměv jsem viděla jen u něho, zlehounka zvednutý koutek úst. Když se takto usmál někdy na mne, mohla jsem zlostí vyletět z kůže, dupala jsem, vztekala se a vyčítala mu, že ze sebe dělá fackovacího panáka."
"Měl vás rád?"
"Nevím. Když byl mladší, zdálo se, že si stačí sám, žil jaksi na okraji naší společnosti. Mnoho četl, a to knihy, které otec pálil, jakmile na ně přišel. Proto si je Gaston často schovával u mne, v mém pokoji."
"Zmiňovala jste se před chvílí, že se vám svěřoval, či ne?"
"Říkala jsem, že mi vypravoval o svých dobrodružstvích. Přesto si myslím, že se ve skutečnosti neobracel ani tak na mne, že o nich jenom potřeboval mluvit, sám pro sebe, ujasňovat si tak svou vlastní osobnost."
Bylo to zvláštní: od jisté chvíle se na tváři všech tří rozprávějících pomalu objevoval úsměv. Nebyl snad úsměv dvou mužů jen odrazem úsměvu staré dámy? Okna byla stále otevřena. Oni však se Octli pojednou daleko od Paříže, daleko od tohoto srpnového odpoledne, v čase i v prostoru.
Padl na ně pojednou pocit jakési šedivosti, byl tu najednou starý kamenný dům vybudovaný jako pevnost, bylo tu jakési školní nádvoří, úzké uličky za zimních večerů.
"Co rozumíte vlastní osobností?"
j,Myslím... Předpokládám, že se to děje každému z nás...

V jistém věku věříme, že se musíme stát určitým typem... Když jsem byla v klášteře..."
Z nějakého důvodu se odmlčela.
"Rozumíte, co chci říct? Po ta léta, co jsem žila vedle Gastona, jsem poznala postupně několik jeho osobností. V jistém období byl velmi pečlivý v oblékání, staral se, aby byl elegantní, a tvářil se v té době jako blazeovaný intelektuál."
"Kolik mu v té době bylo?"
"Patnáct. Potom, pokud si vzpomínám, začal číst ruské romány a tu si náhle přestal čistit nehty, nosil dlouhé vlasy a na otce pohlížel s nenávistí."
"Měl přátele?"
"Nikdy ne na dlouho. Nikdy nic důvěrného. Matka se někdy pokoušela pozvat k nám jeho kamarády, ale když se ho zeptala, koho by měla pozvat, odpovídal:
,Nikoho.'
A podle toho, v jaké byl náladě, dodával:
,Jsou to larvy!'
Nebo:
,Jsoii to samé pimprlové loutky...' "
"Měl nějaké ambice?"
"Všechny."
"To znamená?"
"Chtěl se stát vším, nebažil však po ničem speciálně. Ale jedno bylo jisté, neměl nikdy v úmyslu ujmout se řízení tkalcoven a otci říkával otrok. Ten o tom naštěstí pro něho nevěděl."
"Kdy odešel z domova?"
"Odjel do Paříže pokračovat ve studiích. Otec si přál, aby vystudoval práva, než se začne zaučovat v továrně."
"Dával mu mnoho peněz?"
"Velmi málo. Zpočátku přijížděl Gaston do Roubaix každou sobotu, jak si to otec přál. Potom začal jezdit řidčeji a docházelo k výstupům."
"Váš bratr se změnil?" '
"To bych vám mohla těžko říci. Byla jsem v té době už mladou dívkou obklopenou lidmi, o které se Gaston nezajímal. Už mi nic nevypravoval,   na  mé  otázky sotva  odpovídal,   nazýval  mne protektorským tónem  ,holčičkou'.   Někdy  býval zachmuřený, míval výraz, kterému jsem říkávala ,anarchistický', jindy zas naopak jako by omládl a bavil nás všechny, šprýmoval..." "A jeho vztahy k otci?" "Myslím, že to, co vám zde říkám, nebude zveřejněno, že?

184
185
 

Zbyl mi ještě, věřte si to nebo ne, určitý smysl pro rodinu. Ten poslední čas nazýval Gaston otce ,starým pokrytcem.'. Musel něco odhalit, o čem nemluvil, a když, tak jenom v narážkách. Domnívám se, že v otcově životě bylo nějaké tajemství, asi nějaký milostný vztah, proslýchalo se později v kraji o poměru, který měl mít v Lilie s jednou dosti známou ženou.
Rozhodně od nějaké doby se otec už neodvažoval projevovat se tak drsně a stávalo se, že před synem někdy klopil oči.
Promiňte, že zacházím do takových celkem bezvýznamných podrobností. Celé to období nebylo veselé a myslím, že je tomu obdobně ve většině rodin. Mohlo by se skoro říci, že všechno dobro života je vyhrazeno době, kdy jsou děti malé, a jak už jednou dospějí, začíná rozklad.
To je možná důvod, proč se takmálo setkávám se svými dětmi a svými vnuky. Mládí a stáří se k sobě zkrátka nehodí.
Maminka byla nemocná. Jeden strýc bydlící v městě se dal na pití a mluvilo se o tom jako o hanbě Lamblotů.
Gaston byl skoro pořád mimo domov, jeho návštěvy se stávaly pro rodinu utrpením, nakonec jsme se skoro radovali, když jsme ho viděli odjíždět.
A tak jednoho krásného dne odešel navždycky, bez rozloučení..."
"To znamená?"
"Zmizel. Už jsme od něho nedostávali zpráv. Otec poslal do Paříže účetního, aby to vyšetřil, účetní však nenašel po Gastonovi pražádnou stopu. Jeho poslední adresa byla jeden hotel v ulici Monsieur le Prince, kde, jak jsme se dozvěděli, žil s nějakou dívkou, jejíž jméno si nepamatuji." "A ta dívka?"
"Taky zmizela. Možná, kdybyste hledali ve vašich spisech, jestliže vůbec ještě spisy z té doby existují, našli byste v nich zmínku o pátrání, které bylo tenkrát podniknuto. Otec odjel tenkrát do Paříže na vlastní pěst. Proti matčinu i mému očekávání se však nerozzlobil, ale bylo vidět, jak se mu ze dne na den, skoro z hodiny na hodinu, ulevovalo.
Naší první myšlenkou bylo, že Gaston odjel do zámoří, a pátralo se tedy v přístavech.
Na právnické fakultě jsme se dozvěděli, že už rok nechodil na přednášky. Ani s přáteli se už nestýkal.
"Takže o jeho činnosti v posledním roce v Paříži nevíte zhola
nic, že?"
"Vůbec nic. Byla jsem zasnoubena a starala jsem se spíš o sebe
186

než o druhé. Z té doby se mi nejvíc vrylo do paměti otcovo zhroucení. Žil dál, jak byl zvyklý v minulosti, dodržoval dál přísně životní řád, který si vytyčil jednou provždy, ale začal se podobat spíš svému stínu. Vykonával dál svou práci, pronášel stejná slova. Později jsme se od účetního dozvěděli, že v osobních zprávách různých novin uveřejňoval inzeráty, a to nejen ve Francii, ale i v několika cizích zemích:
Gaston L. Vrat se. ádné výčitky. Naprostá svoboda zaručena. Désiré.
Vždycky se věřilo, že maminka, která dlouho postonávala, umře první. Nebyla jsem ještě na světě, když už ji považovali za předem ztracenou. Tady pan Guichard ji znal, zemřela vjednadevadesáti tady v Paříži v mém bytě na Vosgeském náměstí.
Zato otec zemřel náhle půldruhého roku po Gastonově odchodu. Pro továrnu to byla katastrofa. Nastala nám spousta obtíží, které se táhly až do doby, než vzal podnik do rukou můj muž."
"Jestli jsem správně rozuměl, byl váš bratr v Roubaix naposledy asi..."
"V červenci roku 1897, mohu vám to říci přesně, protože jsem měla čas ověřit si data. Vzpomínám si dokonce, že bylo nádherné počasí, asi jako dnes."
"Věděl podle vás, že odejde?"
"Bohužel jsem si ho v té době moc nevšímala. Měla jsem odjet na druhý den z Roubaix do Le Touquet, kde jsme obvykle trávili léto a kam měl za mnou přijet můj snoubenec. Takovou roztržitost sičlověk potom, když se něco stane, vyčítá. Mně se to jevilo tenkrát jen jako letmá návštěva, tak jako ty ostatní, večeře, při kterése mlčelo, protože otec v přítomnosti syna býval vždycky zachmuřenější."
"Nedomníváte se, že se spolu třeba pohádali?"
"Řekla bych spíš, že právě naopak. To nebyl jejich způsob, ani jednoho z nich."
"Posoudil jste již, mistře Guicharde, jak to vypadá z právního hlediska?"
"Zmínil jsem se o tom, když jsem mluvil se svou klientkou a přítelkyní, jen několika slovy a ona, dovolte, abych to řekl za ni, by si přála, abyste nepřikládali její návštěvě jiný srnysl. V novinách se mluvilo o jisté paní Marshové a o její dceři, která by byla tedy dcerou... Gastona Lamblota..."
Bylo to zvláštní, jak všichni v okamžiku, kdy se mělo jeho jme
187

no vyslovit, váhali, nevěděli, máli se říci Marsh, Lamblot nebo Bouvet. Možná že byli poněkud na rozpacích, nemajíli užít raději toho posledního jména, pod kterým nájemník z domu paní Jany zemřel.
Copak si je nevybral on sám, tak jako si svobodně vybral způsob svého života - a skoro i způsob své smrti?
"Paní Marshová tu za mnou byla se svým advokátem," řekl ředitel.
"četl jsem o tom v novinách. Její postavení po právní stránce je dost choulostivé."
"Dostal jsem dnes ráno také návštěvu společníka Samuela Marshe - poněvadž pod tím jménem figuruje jako zakladatel Ouaginských dolů."
Obrátil se na paní Lairovou.
"Víte, že váš bratr zanechal, jak se zdá, dost značné jmění?"
"Mohu vás ujistit, že se o to nestarám."
"Kromě devíti set a několika zlaťáků  nalezených  v žíněn
Pousmála se nad tím úsměvem, v němž se odrážela něha. Z nich tří byla jediná, která si dokázala představit za postavou toho chlapíka, pana Bouveta, jenž tak dlouho žil na Tournelleském nábřeží, chlapce, později jinocha, jímž kdysi byl.
"To je možná to jediné, co mne na tom nejvíc udivuje, a kdyby nebylo té jizvy, váhala bych," řekla.
"Ty zlaté mince?"
•; t"
"Ano, zlaté mince v žíněnce... To se tak málo podobá Gasto
novi!
"Kromě tohoto vlastně dost malého jmění byl bohatý, soudímeli podle informací, které jsem právě obdržel od jedné belgické banky, dokonce velmi bohatý. Je hlavním akcionářem Ouaginských dolů, jejichž kapitál se odhaduje na víc než sto miliónů belgických franků."
"Po tomhle ho už poznávám lépe!"
"Jak to myslíte?"
"Tak, že ačkoliv disponoval takovým jměním, vzal si jen nepatrnou část, jen malý poklad zlatých mincí, a spal na něm, jen občas si z něho vytáhl podle potřeby zlaťák. Nerozumíte?"
"Ne tak zcela."
"Musel se přitom usmívat tím svým úsměvem v jednom koutku úst. Bral to jako žert, chápete?"
"Domníváte se, že v šestasedmdesáti si ještě zachoval smysl pro žertování?"

"Nemyslím, že se člověk mění natolik, jak se všeobecně věří... Jak málo se mění, to se pozná teprve, až zestárne."
Usmívala se téměř uličnicky při jakési myšlence, kterou si nechávala pro sebe, která se snad ani netýkala tak bratra jako jí samotné.
"Nároky paní Marshové jsou sporné a nevím, jak o tom soud rozhodne. Budeli manželství prohlášeno za neplatné, nebudeli otcovství prokázáno..."
"Prosím vás, pane řediteli, opakuji vám, že kvůli tomuhle jsem nepřišla. Jestliže ta mladá dáma je opravdu dcerou mého bratra, pak by bylo jen spravedlivé..."
"To už spadá do mé oblasti," přerušil ji advokát. "Řešení těchto otázek ponechte mužům zákona. Budou s tím mít hodně co dělat!"
Povstala. Nepovažovala za nutné obléci se do černého, ani šperky neodložila. Také neplakala. Nevyslovila nic, co by vedený rozhovor zachmuřilo a v její náladě se odrážela lehkomyslnost jako v ovzduší Paříže.
"Zdalipak... bych ho mohla vidět?"
"Sám nevím, jestli je dosud tam nahoře..."
"Cožpak ho z bytu odvezli?"
Projevila nevoli. V jejím hlase zazněla výčitka.
"Byli jsme nuceni. Možná že dosud nevíte, že se tuto noc do bytu někdo vloupal?" '"Kdo?"
"Musím vám prozradit, že o tom nemáme nejmenší ponětí. Ten, kdo tam vnikl, prohledal v každém případě důkladně všechno, a to on objevil v žíněnce zlaté mince."
"A neodnesl je?"
"Vypadá to, že vůbec nic neodnesl, a to je dost znepokojující. Domovnice, která vašemu bratrovi poslední léta každý den posluhovala, byla třikrát vyslýchaná. Zná, nebo se domnívá že zná každičký předmět v bytě. Byl na ni činěn nátlak, aby si vzpomínala co nejusilovněji, ale nepamatuje se, že by kdy viděla jakýkoli papír, jakýkoli úřední dokument, zkrátka nic, co by mohlo někoho přilákat. To, že nejsou nikde žádné listiny, to jsou obzvlášť charakteristické rysy tohoto případu. Všichni z nás, pokud žijeme, s sebou vláčíme objemné břemeno úředních dokumentů, soukromých papírů, dopisů, fotografií, vím já, co všechno, a jak stárneme, je toto břemeno větší a větší..."
Pročpak se stará dáma zase pousmála?
,,A u tohoto šestasedmdesátiletého muže jsme nenalezli nic než občanský průkaz na jméno, které, jak víme, nebylo jeho."

188
189
 

"Byl takový odjakživa. Měl hrůzu ze starých papírů a co se fotografií týče, tak jen pohled na rodinné album, které maminka tak pečlivě opatrovala a které mám ostatně doposud, ho přiváděl k zuřivosti.
Jaký nápad, schovávat ve skříni hřbitov!' zvolal jednou, tehdy mu nebylo ještě patnáct.,Mrtvoly na první stránce! Mrtvoly na dalších stránkách! A pak osoby, které nejsou sice dosud mrtvé, ale brzy budou, a ti všichni ostatní, kteří také jednoho dne..."'
"Myslíte, že se bál zemřít?"
"V patnácti letech ano. Já také jsem při pomyšlení na to nemohla usnout; dala bych nevím co za to, kdybych byla mohla v takových chvílích jít a vklouznout k mamince do postele... Ale otec to zakázal."
Bál se ještě smrti, když bydlel na Tournelleském nábřeží? Bezpochyby ho to už přešlo, vždyť nedbaje na svoje chabé zdraví žil sám.
"Haló! Kriminálka? Je tělo René Bouveta dosud u vás? Že ho před chvílí odvezli? Děkuji vám, Benoite."
Omlouval se.
"Obávám se, že budeteli ho chtít vidět, budete muset jít do Ústavu pro soudní lékařství. Není to sice moc krásná podívaná..."
"Půjdu," odvětila.
A dodala:
"Domnívám se, že budu moci též navštívit jeho byt."
"Museli jsme tam obnovit pečetě. Přejeteli si však, požádám některého muže, aby vás tam doprovodil. Chcete tam jít ještě dnes?"
"Když by vás to moc neobtěžovalo."
Obrátila se na advokáta:
"Myslím, že vy zatím budete mít co dělat. Budou se muset vyřídit nějaké formality, ne?"
Ještě se zeptala:
"Je ta paní Marshová opravdu tak moc nepříjemná?"
"Kdo vám to řekl?"
"Vyrozuměla jsem to z novinových článků."
"Musela být za mlada velmi krásná," řekl ředitel, ale tak, aby si nezadal. Učinil přitom neurčitý pohyb, který si každý mohl vyložit po svém.
"Chcete jít nejdřív na Tournelleské nábřeží?"
"Dovolíteli."
Pan Beaupěre tu nebyl, jinak by to byl pravděpodobně on,

kdo by paní Lairovou doprovázel. Došel při svém pátrání až k ulici du Minage a brzy začne prozkoumávat Svatoantonínské předměstí. Nedbal bouřky, která se ohlašovala, náhlých poryvů větru, který zvedal v ulicích prach a rozviřoval vodu na Seině, takže šplouchala a narážela na boky nákladních člunů.
"Jste volný, Jussiaume?"
Ředitel na chvíli odešel, aby dal inspektorovi příslušné pokyny. Paní Lairová mezitím stála u okna a pozorovala přes řeku protější nábřeží, kde žil její bratr.
Vypadalo to skoro, že se nad tím raduje jako malá holčička. V celém tom bratrově příběhu bylo něco kouzelného, po čem sama kdysi tolik bažila. Vzpomněla si, jak se jí bratr kdysi svěřil, že se vrací ve tři hodiny ráno a že musí lézt domů oknem.
Ona sama vedla příliš pokojný život a největší jeho část prožila v Roubaix ve stále stejném prostředí, mezi stále stejným nábytkem, se stejnými starostmi, o nichž se v domácnosti stále stejně mluvilo. Manžel byl hodný člověk, nebyla s ním nešťastná. Vychovala dcery, stala se babičkou...
Jak to všechno rychle uteklo! Někdy si dokonce kladla otázku, jsouli to opravdu její vnučky, ta děvčátka v klášteře, kde i ona byla vychována, a z nichž nejstarší pomýšlí už dokonce na vdavky.
A ted nalezla Gastona, jako by to všechno byl jen sen, Gastona, který ji nikdy nebral vážně, který ostatně nic nebral vážně, ze všeho si dělal blázny a nakonec, k dovršení všeho, utekl oknem.
"Inspektor Jussiaume vás očekává, madam. Nemusím vám snad říkat, abyste odtamtud nic neodnášela..."
"Slibuji vám to."
Nemohl se ovládnout, aby se neusmál těm jejím očím připomínajícím oči malé holčičky. Mrtvý nebyl mrtev, to bylo na tom to podivné, člověk by řekl, že si to neuvědomovala jen ona sama, ale všichni kolem hned od začátku.
Příhodu z nábřeží nebral nikdo tragicky. Pan Bouvet uklouzl na chodníku a skácel se mezi barvotisky. Američan neváhal a vyfotografoval ho, protože byl na něho malebnější pohled než na věže chrámu Notre Dáme. Noviny uveřejnily snímek, protože na něm byl zobrazen právě takový mrtvý, jaký čtenářům nenahání hrůzu, který nevyvolává v duších lidí smutek.
Cožpak paní Jana, když s paní Sardotovou strojila mrtvého na něho nemluvila, jako by byl živý?
"Děkuji vám, pane řediteli."
Advokát řekl:

190
 

"Prominete mi, že vás nedoprovodím? Chtěl bych si ještě promluvit s panem Guillaumem."
Byla někde bouřka? Či nebyla? Teplé závany vzduchu se střídaly se závany chladnějšími. Taxík měl sklopenou střechu. Asi čtyřicetiletý inspektor si netroufal zapálit cigaretu.
"Jen kuřte, prosím."
Spěchala, aby už poznala tu domovnici, která bratrovi hospodařila, byla totiž předem přesvědčena, že si budou dobře rozumět.
12345670010
Kapitola sedmá  Hned po advokátově odchodu, s nímž probral situaci z právnického hlediska, požádal ředitel Lucase, aby za ním přišel.
"Myslím, že váš pan Bouvet je identifikován," oznamoval mu. "Buď ta žena, která tu před cíwíli byla, je opravdu jeho sestra, anebo se setsakramentsky mýlím..."
Vyložil inspektorovi, o čem se mluvilo.
"Musíme se spojit s Roubaix. Nemůže nám přece stačit, aby přišla nějaká stará dáma, ukázala na fotografii a řekla: Tohle je můj bratr, kterého jsem od roku 1897 neviděla, měl na pravé noze právě takovou jizvu..."
"Šestasedmdesát let!" povzdechl Lucas.
"Jak to myslíte?"
"Nijak. Zatelefonuji kriminálce v Lilie, aby vyhledali v Roubaix a v okolí všechny starce, kteří mohli kdysi hrát s mladým Lamblotem kuličky. Je docela možné, že v koleji uchovávají staré seznamy bývalých žáků a to by nám pomohlo. Já sám zajdu omrknout rejstříky na právnickou fakultu a je docela možné, že se najde nějaký starý advokát nebo notář, který studoval ve stejné době jako Lamblot. Jeho věk celou věc značně zjednodušuje. Nepotřebujeme pátrat pod pětasedmdesát, řekněme pod dvaasedmdesát, a v těchhle vodách se už dobře loví, je tam už méně lidí."
"To nám však ještě nic neřekne o tom, co mohl tak asi dělat od svých třiadvaceti nebo čtyřiadvaceti let, tedy od doby, kdy, jak se zdá, opustil Paříž, až do svých pětačtyřiceti, kdy se stává

Samuelem Marshem a vlastníkem velikého jmění, kdy se v Panamě žení..."
"Věříte, že ta stará dáma, co tu před chvíli byla, je upřím
ná.''
"Jsem o tom přesvědčen, jenže se může mýlit."
"Divil bych se, kdyby se v příštích dnech neobjevili ještě jiní, kteří ho poznali.... V okamžiku, kdy se v novinách mluvilo o zlatých mincích! Vzpomínáte si na toho člověka, co ztratil paměť a měl u sebe v náprsní tašce sto tisíc franků? A to bylo jen sto tisíc franků! Tenkrát se o něho hádalo pět ženských."
"Paní Lairová není ten případ... Snad nás na nějakou stopu přivede to vloupání..."
"Pochybuji. Strávil jsem nad tím celé dopoledne a nejsem o nic dál, než jsem byl na začátku. Víte, jaký mám z toho nakonec dojem? Že ta prácička nějak moc připomíná práci našich kolegů od bezpečnosti."
Pan Guillaume se usmál. Mezi kriminální policií a státní bezpečností existovala odedávna rivalita. Je pravda, že lidé od bezpečnosti nebyli zcela stejní jako ti z nábřeží Zlatníků. Zabývali se většinou jen politickými případy. Někdy šlo o vloupání do bytu nějakého poslance nebo senátora a lidé od řemesla hned věděli, co to znamená.
"Abyste mi rozuměl, šéfe. Podle mne je to práce profesionála. Na jedné straně ten člověk pracoval s takovou opatrností, aby po sobě nezanechal nic, podle čeho by mohl být identifikován. Lupič by ostatně udělal totéž, jenže ten by tam byl bezpochyby nenechal zlaťáky. A na druhé straně se nepostaral o to, aby se o té noční návštěvě nevědělo, což by bylo pro něho hračkou. Upozorňuji, že to je jen můj dojem, jakási intuice."
"Je to divné, co?"
"Ten? kdo do bytu vnikl, nebyl rozhodně tulák. Ten by neměl zač koupit si gumové rukavice, které mi před chvílí přinesli. Našel je jeden chlapec na nábřeží asi sto padesát metrů od domu. Nedovedu si taky představit, že by to mohla být paní Marshová, ta by nebyla schopna projevit tolik chladnokrevnosti. Myslel jsem spíš na její dceru, na jejího zetě..."
"Čím je ten její zeť?"
"Obchodníkem s obrazy. Ten by snad mohl být jediným možným podezřelým. Manželé si žijou na vysoké noze a přitom jsou pořád bez peněz. Mají na nábřeží Passy moderní byt, za jehož zařízení jsou dliťžni, s placením daní jsou dva roky pozadu. Jedí v přepychových restaurantech na Elysejských polích, noci tráví

192
 

po nočních barech a přitom jsou na všech stranách zadluženi. Znáte to?"
"Jistě."
"V galerii nemají jediného významného malíře. Jsou tam sice staré, víceméně autentické obrazy, avšak žádná plátna známých mistrů, jen samé kresby, skici, nepodepsané a pochybné kusy. Tři roky už čekají, že se na ně užuž usměje štěstí, objevili totiž neznámého Rembrandta a teď se k tomuto plátnu upíná všechna jejich naděje, točí se kolem něj všechna jejich činnost... Nevím, komu přesně patří. Nejdřív šije museli dát ověřit experty a trvalo jim celé měsíce, než někoho našli. Nakonec objevili dva, kteří byli ochotni uznat plátno za Rembrandta, jsou to však experti druhořadí. Teď běhají a shánějí kupce. Proto chodí tolik do společnosti, obzvlášť do podniků, kde doufají, že se jim podaří splašit nějakého amerického milionáře.
Poslali fotografie obrazu do New Yorku, Bostonu, Chicaga...
Zdá se, že jedno tamější muzeum by bylo ochotno obraz za sto tisíc dolarů koupit, ale jen s podmínkou, že tři nejznámější američtí experti se shodnou na jeho autentičnosti.
Jak jsem podotkl, trvá to už tři roky. Celé tři roky takhle všelijak žijí, pořád čekají, že se to příští týden podaří. Jeden z těch tři expertů projížděl nedávno Paříží, ale nijak určitě se nevyjádřil. Druhý z nich má přijet za několik dní do Bruselu.
Stojí za povšimnutí, že i jinak je to případ pochybný, o prodeji se nesmí moc mluvit, protože vláda nedovoluje vyvážet obrazy z Francie.
To mne přivedlo na myšlenku, že by manžel, Frank Gervais, mohl být možná tím člověkem, který se vloupal s gumovými rukavicemi do bytu. Jenomže podle toho, jak na tom jsou, byl by určitě neodolal a sebral zlaťáky."
"Ledaže by si byl jist, že je jeho žena stejně zdědí."
"Vím. I na to jsem myslel. V žádném případě to však nebyl on, protože mladý Marette ověřil, kde v tu dobu byl. Nemohl být v tu noc na Tournelleském nábřeží. Vaše stará dáma tam taky nemohla být, takže nám zbývá už jen ta stařena, po které pátrá pan Beaupěre."
"Našel ji?"
"Dosud ne. Ale určitě ji najde. A ostatní se pak odhalí samo. A já mám jet za tři dny na dovolenou! Kdyby jen nebyl ten zatracený student tak vášnivým fotografem... Nemáte vy taky takový dojem, že ten Bouvet nebo Lamblot, nazývejte si ho, jak chcete, si vlastně celý život dělal z ostatních jen blázny?"

Lucas byl právě na odchodu. Bručel sice, ale v jádře snad ani nebyl tak nazlobený, možná že ho to běhání venku dokonce bavilo, když vtom zazvonil telefon.
"Haló... U aparátu... ano..."
Lucas zůstal stát a čekal na výsledek šéfova rozhovoru.
"Víte to jistě...? V kterém roce...? Roku 1897...? No ne...: Podívejte se do hlavního rejstříku a pošlete mi dolů kartu..."
Když zavěsil, pohleděl zlomyslně na Lucase.
"Tam nahoře pracovali podle zaběhnutého šíbra, vždyť ani přesně nevěděli, oč jde. Když dostali tělo, podrobili je všem obvyklým procedurám a tak proti všemu očekávání přinesly otisky prstů výsledek.
V našem archívu existuje jeho karta už od roku 1897. Je to dokonce jedna z nejstarších, a bylo štěstí, že otisky snímal sám Bertillon."
Nečekali dlouho. Zřízenec přinesl kartu, na níž bylo vidět tři dost nezřetelné otisky prstů, a pan Guillaume ji netrpělivě obrátil, hořel zvědavostí, co stálo na jejím rubu.
Případ Mancelli, 28. února 1897.
Otisky sejmuté z noie, kterým byla provedena vrada. braň byla uložena na kvestufe.
V celé budově už nebyl nikdo, kdo by se na případ Mancelli pamatoval. Ti, kteří by o tom mohli něco vědět, byli buď už dlouho pod drnem, nebo v penzi.
Tahle karta byla ostatně dost dojemná, neboť měla rozměry, jakých se už dlouho neužívá, a jak pan Guillaume už podotkl, bylo štěstí, že byla sepsána samotným Bertillonem, kterému tehdy právě svěřili ve lení policejního rejstříku.
Opět zazvonil telefon.
"Haló...! Ano... Jste si tím jist...? Děkuji vám..."
"Škoda," řekl Lucasovi. "Nějaká akta o případu Mancelli musela přece existovat, ale v hlavním rejstříku nejsou."
"Pošlu někoho do Justičního paláce."
"Tam se budou hrabat týden na půdě! Myslím, že byste se rychleji něco dověděl, kdybyste šel prolistovat staré noviny z té doby."
Vzápětí nato se usmál při pomyšlení:
"Nevím, nevím, jak se teď k tomu budou tvářit ženy. Paní

195
J94
 

Lairová je ještě na Tournelleském nábřeží a netuší, že bratr, kterého s takovou radostí poznala, zanechal kdysi na vražedném noži otisky a byl hledán policií..."
Byla tam skutečně, doprovázena inspektorem, kterému bylo v její společnosti dobře. Sama zaklepala na dveře domovnické lóže paní Jany a laskavě, trochu melancholicky se na ni usmála.
"Omlouvám se, že vás vyrušuji."
Opravdu je vyrušila, přerušila totiž manželskou scénu, při které Ferdinand, který už dva dny nebyl střízlivý, zřejmě prohrával,
"Jsem sestra vašeho nájemníka, a když jsem se dověděla, čím jste mu byla, ráda bych si s vámi pohovořila. Byla bych ráda, kdybyste šla se mnou nahoru do bytu, tady pan inspektor nám otevře."
Domovnice donutila Ferdinanda, aby si lehl, a zatáhla záclony u alkovny. Potom si uvázala čistou zástěru, zavřela na klíč, který vzala s sebou.
Byla mírně rozpačitá, ale tato dáma ničím nepřipomínala bouřlivou Američanku a podle vlastních slov domovnice s ní "mluvila jako s lidskou bytostí".
"Přejete si, abych vás tam dovedla?"
To, že pan Bouvet byl bratrem takové ženy, jako je paní Lairová, jí ani za mák nevadilo, naopak, tajně jí to lichotilo.
"Naleznete nahoře bohužel všechno v nepořádku, ti pánové nepřipustili, abych tam uklidila. Kdybyste věděla, mohlo mi to srdce utrhnout, když ho odnášeli! Teď možná, když vědí, kdo byl, nám ho vrátí, nemyslíte? Uděláte v tom něco?"
Inspektor šel mlčky za nimi, uvědomoval si, že se nachází mezi ženami a nemůže nijak zasáhnout, že je nejlepší zůstat pokud možno stranou. Odstranil opatrné pečetě a zůstal stát u dveří, nešel dál do bytu naplno ozářeného sluncem.
"Ještě minulý týden to tu bylo tak hezoučké! Řekněte mi však, víte určitě, že jste ho poznala?"
"Jsem si tím jista. Je to už hodně dávno, co jsem ho naposledy viděla, ale podoba se nemění natolik, jak se říká... a já se tak jasně na tu jeho jizvu pamatuji."
"Taky jsem ji viděla, když byl loni nemocný, ošetřovala jsem ho a každý den ho omývala."
"Měl vás asi hodně rád..."
Lucas se dal dopravit taxíkem do administrace jedněch velkých novin na bulváru Poissonniére. Tam požádal o nahlédnutí do starých ročníků. Dovedli ho do místnosti, kde byly kolem dokola

v regálech vyrovnány černě vázané ročníky starých novin. Hned však postřehl, že tu jsou jen noviny od roku 1900.
Museli vyrušit tajemníka a to chvíli trvalo, protože nemohli nalézt správný klíč. Nakonec ho dovedli po točitém schodišti do šedivé a studené části budovy, octl se v jakémsi zákulisí.
"Musí to být tady. Dejte pozor, je tu všude plno prachu."
Vládl tu příjemný pach starého papíru a plísně a noviny ne
zvyklých dnes už rozměrů byly plny inzerátů doporučujících
už dávno neexistující výrobky, pamatoval si, že o některých z nich
ve svém dětství slýchával.	,.
"Správce vás prosí, abyste dal pozor, papír je po tolika letech křehký... Jsem tu ostatně, abych vám byl nápomocen. Také datum jste říkal?"
"Dvacátý osmý únor 1897."
Ten den tam nebylo nic kromě interpelace v Národním shromáždění. Mluvilo se o jistém Briandovi a o kongregaci. Různé zprávy byly vytištěny velmi drobným písmem bez tučných titulků, jedna vedle druhé, na stejné stránce s fejetonem od Pierra Decourcella.
"Podívejme se na číslo z předcházejícího dne."
Bylo to tam. Sám titulek mluvil o jiné době, připomínal Paříž, jakou Lucas neznal, ale o níž slýchával mluvit otce a starší kolegy od policie.
RVAČKA MEZI APAČI.
Jistý Piem Mancelli, bez zaměstnání, několikrát již trestaný pro potulku, byl včera kolem půlnoci několik kroků od Moulin de la Galette bodnut do prsou. Scéna se odehrála bleskurychle a za trny. Podle výpovědi několika málo svědku sledoval Mancelli nějaký párek, ke kterému se přiblížil v okamžiku, kdy tento vycházel z věhlasné taníírny. Vznikla krátká hádka, následovaná rvačkou, a když se mohli chodci konečně přiblížit, nalezli Mancelliho s nožem v hrudi, zkroceného krví. Půl hodiny nato zemřel v nemocnici, aniž předtím promluvil. Párek, který se úprkem vzdálil a zmizel v montmartreských uličkách, nebyl dostižen a až dosud se neví, kdo to byl. Policie se domnívá, že šlo o staré účty. V pátrání se pokračuje.
V následujících číslech již o tom nebylo zmínky. Případ nebyl dost senzační, aby způsobil rozruch.
Lucas opustil redakci a další taxík ho zavezl na policejní komisařství osmnáctého okresu, tam však tak staré záznamy neschovávali.

196
197
 

"Možná že by si něco pamatoval starý Louctte," řekli mu tam z legrace.
"Kdo to je?"
"Sloužil tu padesát let. Teprve před sedmi roky odešel do penze, bydlí nedaleko, někde v Lamarckově ulici. Trpí nespavostí a přichází sem občas na partičku karet a vypravuje přitom staré historky. Jsou to většinou historky takového druhu, jako tahle vaše."
Odebral se do Lamarckovy ulice. Moc tomu nevěřil, ale nechtěl nic ponechat náhodě. Starý Louette skutečně dosud žil a bylo mu asi tolik jako panu Bouvetovi, před týdnem však odjel na zotavenou ke své dceři do Rambouilletu.
Obě ženy na Tournelleském nábřeží nakonec zapomněly, že tam je inspektor; ten se dal na chodbě do rozprávky se Sardotovým chlapcem. Paní Lairová projevila dost taktu, začala první.
"Myslím, že byl šťastný," svěřovala jí paní Jana. "Nebyl to, čemu se říká veselý člověk, víte, žádný takový, co musí za každou cenu dělat nějakou legraci. Nad ničím se nesoužil. Ani nad narušeným zdravím se netrápil. Ptala jsem se ho několikrát, proč nejde k doktorovi, a doporučovala jsem mu toho našeho, který je dobrý a není moc drahý.
Odpověděl mi, že zná sám sebe lip než všichni doktoři světa a že mu nic neschází.
Když byl loni nemocný, chtěla jsem vědět, rnámli to někomu oznámit.
,Nikomu,' odpověděl mi. ,K čemu?'
Podívejte se jen na ta tři křesla! Zůstala přibližně na svých místech. Vyžadoval, aby byla vždycky na svých místech, protože usedal střídavě do toho neb do onoho, podle toho, jak se točilo slunce. Ráno například sedával v tomhletom.
Měl svoje zaběhané zvyky, jako máme ostatně všichni, nebyly to však nijak špatné zvyky. Bylo mu třeba zatěžko vyhovět s kávou a nesnášel, když mi třeba jen jediná kapička ukápla na talířek.
Byl velmi čistotný, až úzkostlivě. Nepoznala jsem v životě čistotnějšího člověka.
V poledne si rád něco ukuchtil, a když jsem potom přišla poklidit, nebyl nikdy na zemi ani drobeček.
A ty jeho obrázky..."
"Nikdy s vámi nemluvil o tom, jak žil, než se tu usadil?"
"Ne. Ale vzpomínám si, jaká ho přepadla úzkost, když se Němci blížili k Paříži. Nevěřil, že se přece jen dostanou až sem. Po celý ten čas, co postupovali, býval od rána do večera venku.

Nevím, kudy chodil, ale byl vždycky lip informován než noviny.
Jednoho odpoledne, asi tak k jedenácté, krátce potom, co odešel, se chvatně vrátil a požádal mne, abych s ním šla nahoru a pomohla mu balit.
Někteří nájemníci v té době už také odjeli. Na nádražích už začínal být nával. Nevím, jestli jste v té době byla v Paříži a jestli se na to pamatujete.
Byla jsem překvapena, mrzelo mě, že také on odchází. Věřila jsem, že zůstane v Paříži s námi.
,Kam. jedete, pane Bouvete? Němci se přeci neodváží ublížit někomu ve vašem věku...'
Na to mi neodpověděl a zakrátko jsem ho viděla, jak odchází pěšky s kufrem v ruce, protože tenkrát už nebylo možné sehnat taxíka.
Celou válku jsme o něm nevěděli. Neposílal ani peníze za nájemné, ale já se nebála, chodila jsem mu tam občas poklidit. Vzal si s sebou jen několik obleků a něco prádla...
Jednou zrána nějaký muž s vlasy sčesanými do čela a v tlustém zimníku, bylo to v zimě, zaklepal tady na okénko a ptal se, jeli pan Bouvet doma.
Nevím, proč jsem k němu pojala nedůvěru. Neměl sice žádný přízvuk, ale já přece jen vycítila, že to je cizinec.
Vyptával se, snažil se vyzvídat, ale já mu odpovídala vyhýbavě, víte asi jak."
Chtěla tím říci:
"Jste také žena a tedy víte, jak se to dělá..."
Vtom zaslechla dole hluk, vyběhla na chodbu, naklonila se přes zábradlí a křičela hlasem tak pronikavým, jaký by od ní nikdo nečekal:
"Copak je...? Ne...! Nejsou doma, jsou na dovolené. Kdy že se vrátí... ? Koncem září..."
Když se vracela kolem policisty usazeného vedle chlapce na schodech, usmála se.
"Tři dny nato přišel jako náhodou jiný, ale tenhle, to jsem s určitostí poznala, mluvil s německým přízvukem. A uplynul sotva týden a před domem zastavilo auto z komandantury. Vystoupil z něho poručík s třemi muži v uniformě.
Sotva na mne promluvili. Věděli, kam jít. Šli rovnou nahoru. Já za nimi. Když jsem viděla, že chtějí páčit zámek, tak jsem jim řekla, že mám klíč, počkali, než jsem pro něj skočila.
Nedovolili mi však, abych šla dovnitř. Přibouchli mi dveře před nosem. V bytě zůstali čtyři hodiny a bůh sám ví, co tu

198
 

dělali, protože tady tenkrát nebylo o nic víc věcí, než je tu teď.
Konečně přišel poručík dolů, sám, vstoupil do bytu a bez vyzvání se posadil. Mluvil trochu francouzsky.
Začal se vyptávat na pana Bouveta, chtěl za každou cenu vědět, kam odjel. Pořád mlel jedno:
,Vy víte, paní!'
I kdybych to věděla, tak bych to neřekla.
,To je moc špatné, paní!'
Byl to takový vysoký, světlovlasý, hezký chlapec, držel se zpříma, jako by nosil šněrovačku.
Zavolal druhého, který čekal v autě, a ten se začal hrabat v mé zásuvce. Chodily už tenkrát pohlednice ze svobodného pásma, kam odjelo několik nájemníků. Všechny si je odnesli.
A věřte si tomu nebo ne, přišli znovu, dohromady třikrát, jako by jim na tom nějak moc záleželo.
Měla jsem z toho tajnou radost, protože to dokazovalo, zeje pan Bouvet neměl rád.
Přitom jsem se strachovala. Nevěděla jsem, jestli ho nedopadli na druhé straně... Teprve až za tři měsíce po osvobození zastavilo před domem nákladní auto plné uprchlíků, přijíždělo z Dordoně, a z něho slezl pan Bouvet."
"Co vám řekl?"
"Nic. Zeptal se jen, jestli je jeho byt stále volný a jestli jsme tu neměli moc velký hlad."
"A když jste mu řekla o těch německých návštěvách?"
"Usmál se. Vypadalo to, že ho to pobavilo. Potom mi vypravoval, že strávil válečná léta na jednom statku v Dordoni. Pomáhal jim asi na poli, protože měl zhrublé ruce a nosil ještě těžké selské boty. Mluvil často o selce, až jsem začala trochu žárlit. Poslyšte, možná že teď by vám ho vydali, ne? Vždyť to je přece váš bratr a nemají už žádný důvod si ho tam ponechávat."
S nedůvěřivým pohledem se zeptala:
"Nemyslíte, že tady odtud by to bylo lepší..." Hledala výraz, nechtělo se jí říci pohřební obřad a říci jen funus, to se jí zase zdálo moc vulgární.
"Dnes odpoledne se tím zabývá můj právní zástupce. Nemyslím, že to půjde tak rychle. Moje svědectví nestačí, potřebují nalézt ještě další..."
"Ach tak!"
"Lékař, který ho ošetřoval, když tenkrát spadl se stromu, je bohužel už mrtev. Bezpochyby snad žijí ještě někteří jeho tehdejší kamarádi."

"Myslíte, že byl opravdu ženat s tou ženskou?"
"Je to možné. Je to dokonce pravděpodobné."
"Ale opustil ji, či ne? Pak tedy..."
Inspektor stojící ve dveřích nenápadně pokašlával a paní Jana využila té chvíle, a ačkoliv tam tělo nebylo, zavřela okna, přibouchla okenice. Pak zamířila k posteli. Dojalo ji, když viděla, jak se paní Lairová chystá, že jí pomůže ustlat.
"Kdybych jen nebyla tolik upovídaná, mohlo mi napadnout setřít tady trochu prach. Vy zase byt zapečetíte, inspektore?"
"Mám příkaz."
"Když si pomyslím, že jsem to byla právě já, která tohle všechno zavinila... že jsem dvakrát nevědomky otevřela!"
Na chodbě se obrátila na malého Sardota:
"Víš, kdo je tahle paní? To je sestra tvého nejlepšího přítele, pana Bouveta. Pěkněji pozdrav!"
Chlapec vztáhl ruku se slovy :
"Dobrý den, paní Bouvetová!"
V půl šesté se spustil déšť. Padaly veliké a těžké kapky, jež odskakovaly od dlažby a teprve pak se rozplývaly a tvořily černé skvrny. Současně s deštěm zahřmělo, směrem od Charentonu, poryv větru zvedl v ulicích prach a shazoval klobouky chodcům, kteří se dávali na útěk. Nastal všeobecný zmatek, po několika okamžicích se však všem podařilo ukrýt pod klenbami průjezdů nebo pod plátěnými střechami kavárenských teras.
Zelináři xe Svatoantonínského předměstí prchali se zástěrou nebo pytlem přehozeným přes hlavu, strkali před sebou vozíky, snažili se s nimi utíkat a podél chodníků už začaly z obou stran proudit stružky. Okapy zpívaly a ve všech patrech domů bylo vidět, jak lidé zavírají o překot okna.
Pan Beaupěre se ukryl v průchodu mezi jedním zelinářstvím a řezníkem, četl bezděčně jména na tabulkách upevněných na zdi. V prvním patře bydlel zubní technik, bezpochyby nějaký chudák, v druhém byla masérka a někde v domě vyráběl někdo umělé květiny.
Vyslechl už dobrých čtyřicet starých žen, ale některé z nich byly malé a hubené, jiné zas vůbec nechodily ven, některé zase, když se zmínil o Tournelleském nábřeží, na něho vyděšeně pohlížely:
"Copak bych já dělala na Tournelleském nábřeží?"

2OI
20O
 

Jedna ho dokonce odbyla nějakým jazykem, který neznal, hádal jen, že to je polština.
Vyškrtával postupně v notesu adresy, a protože nemohl pro déšť pokračovat, zašel hlouběji do průjezdu, který ústil do dvora, a tam zahlédl docela novou smaltovanou ceduli s nápisem "domovnice".
Bouřka způsobila, že se setmělo, a proto rozsvítili slabou elektrickou žárovku, která dávala jen nepatrné světlo. v
Vešel do domovnického bytu a uviděl tam v posteli ležící ženu a v koutě druhou; jevila se mu v tom šeru jako nějaká černá hmota. Loupala brambory a házela je do vědra, které před ní stálo.
"Kriminálka!"
Nepříjemně to tam páchlo potem a různými léky, připomnělo mu to jeho nedávnou operaci slepého střeva.
"Slečno Blanko, podívejte se, co chce," ozvalo se z postele slabým hlasem.
A podivně dětský hlas se zeptal:
"Copak si přejete?"
Až do té chvíle ho nenapadlo se na ni podívat. Musel si dříve zvyknout na to šero.
"Chci se vás jenom zeptat, neníli tu v domě starší nájemnice, která chodí pořád v černém a je špatná na nohy."
Když to říkal, přišlo mu podívat se na nohy staré ženy v koutě. Měla je vyzuty z bačkor a jevily se mu v černých vlněných punčochách nadmíru veliké a znetvořené.
"Bydlíte tady v domě?" dodal.
A protože stará žena mlčela, odpověděla za ni unaveným hlasem žena na posteli:
"Ano, bydlí tady. Už třicet let. Chodí mi občas vypomáhat... Copak jí chcete?"
Venku hřmělo, takže chvílemi nebylo slyšet. Světlo blikalo, hrozilo, že vypnou elektrický proud. Stařena na něho bázlivě pohlížela s nožem v jedné, s napůl oloupanou bramborou v druhé ruce. Její široká a bledá tvář připomínala měsíc v úplňku. Vybledlé oči, bezbarvé rty, celý její obličej jako by byl vymodelován z jediné hmoty.
"Znáte pana Bouveta?" zeptal se náhle.
Cítil, že jeho pochůzky ve čtvrti skončily. Zvedla hlavu. Udiveně se na něho zahleděla, řekla:
"Umřel."
"Znala jste ho?"

Dodala ještě:
"Donesla jsem mu květiny."
"Já vím,"
"Viděla jsem jeho fotografii v novinách a hned jsem ho poznala."
Nikdy v životě neslyšel podobný hlas, takový vybledlý, jako byla její tvář, jednotvárný, neosobní. Obrátila se k ženě na posteli jakoby o radu, byla vyděšená, že má odpovídat nějakému muži.
"Je tomu už dávno, co jste ho viděla naposledy?"
"Ano, už dávno."
"Takových dvacet let?"
"To víc."
"Třicet?" ,Víc."
"Bylo to v Paříži?"1
"Ano, v Paříži."
"Setkala jste se s ním i jinde?"
"Odjela jsem s ním do Bruselu, žili jsme tam rok... Možná že ani ne tak dlouho. Už nevím."
"Jmenoval se už tehdy Bouvet?"
"Ne. Nikdy dřív jsem to jméno neslyšela. Poprvé jsem je četla až v novinách. A přesto je to on..."
"Jak se jmenoval, když vy jste ho znala?"
Byla rozčilená, obrátila se opět k ženě na posteli.
"Myslím, slečno Blanko, že uděláte nejlíp, když mu všechno řeknete."
"Změnil" si jméno..."
"Kd7:"
"Než jsme odjeli z Paříže."
"Pod jakým jménem jste ho poznala?" "Gaston... Gaston Lamblot..." "A potom?"
"Pak se jmenoval Pierron '' "Proč?" "To nevím." "A co vy?"
"V Bruselu mi říkali paní Pierronová," "Vzali jste se?"
Rozmýšlela se, držela v rukou stále bramboru a nůž, pan Beaupěre se obával, aby se neřízla. "Ne, ale lidi si to mysleli."

203
2O2
 

"Kteří lidi?"
"Lidi z kavárny."
Projevovala dobrou vůli, odpovídala upřímně, ale myšlenky jí lapadaly pomalu a byly vždy prostinké, nedovedla je vyjadřovat.
"Vy jste pracovala v kavárně?"
"Ano, já obsluhovala a on byl ve sklepě."
"Říkáte mi pravdu? Víte určitě, že jste nebyli oddáni?"
"Ano, určitě. Jen jsme to předstírali..."
"Děti jste neměli?"
Sklopila hlavu, celá posmutněla.
"Co bylo potom?"
,0djel."
,Proč?"
,Nevím."
,Kam?"
.Odjel..."
Bylo zbytečné shánět se v domovnické lóži po telefonu a tak pan Beaupěre, hlavu plnou těch novinek, se odevzdaně vydal do deště, do nejbližšího baru telefonovat.
"Přiveďte mi ji," řekl mu pan Guillaume.
"Jenomže já nevím, půjdeli to..."
"Cožpak je nemocná?"
"Ona ne, ale domovnice a ona ji obsluhuje."
,,Vraťte se tam a počkejte. Někoho vám tam pošlu."
Nedal si nic k pití, spokojil se jen pokroutkou, kterou si strčil do úst. Vyhrnul si u saka límec a vracel se těsně podél zdí. Měl děravé podrážky a ponožky mu nasákly vodou.
"Pošlou mi sem někoho," oznamoval.
A stará slečna, která se dala znovu do loupání brambor, se prostoduše zeptala:
"K čemu?"
1235678910
Kapitola osmá  V ústavu soudního lékařství rovněž svítili. Když ji tam dovedli, nevěděla, kde se to octla. Zprvu se domnívala, že je v nějaké kanceláři, a potom, usuzujíc podle očíslovaných zásuvek, v nějakém podivném velkoobchodě.

Doprovázel ji stále pan Beaupěre. Poslali mu ošetřovatelku, která zůstala u domovnice. Nebylo tma jen v domovnické lóži, ale po celé Paříži. Na obloze se nakupily temné šedé mraky, člověk měl dojem zimního večera. Déšť padal stále hustě, vyháněl chodce z ulic, zdálo se, že nikdy neustane.
Přestože jeli taxíkem, oba promokli. A stalo se cosi podivného: slečna Blanka si na cestu nasadila malý černý staromódní klobouček, který jí kryl jen temeno hlavy a kolem dokola sejí kadeřily bílé vlasy a vytvářely jakousi svatozář z čehosi téměř nehmatatelného, připomínalo to umělé chmýří, z jakého se vyrábí sníh na vánoční stromky.
Když zjistila, že ve velkých kovových zásuvkách jsou uložena lidská těla, vyděsila se tolik, že zůstala hezkou chvíli jako ochromena. Potom pomaloučku začala chápat, prohlížela si sebemenší podrobnost na tváři pana Bouveta, prsty začala pohybovat, jako by probírala růženec.
Nepřenesla jediné slovo. Tady pan Bouvet už nevypadal jako ve svém bytě na Tournelleském nábřeží, ani jako na nábřeží Zlatníků. Teď už nadobro ztratil svůj výraz, neměl už vůbec žádnou tvář. Byla to. už jen hmota, ty rysy mohly patřit komukoli a nikoho by teď nenapadlo hledat na jeho rtech úsměv.
Hlídač čekal, aby mohl zavřít zásuvku, a ona stála a pořád na mrtvého hleděla svýma bezbarvýma očima, které se pomalu začaly plnit vláhou. Musela ho vidět rozmazaně, jako by 'ho pozorovala skrz kapičky vody, které se jí chvěly ve vlasech.
Slzy se uvolnily, začaly jí klouzat po tváři a zanechávaly tam dlouhé pokřivené stopy, jak sjížděly k bradě.
"Poznáváte ho?"
Přikývla s očima stále naplněnýma slzami, a když chtěli zásuvku zavřít, musel ji pan Beaupěre vzít mírně a přitom neobratně za ruku a odtáhnout ji stranou.
Před vraty je čekalo taxi, ale dříve, než vyšli, pohlédla slečna Blanka kradmo na druhé schránky skrývající mrtvá těla, snad očekávala, že je budou otvírat všechny.
Zanechávali za sebou na dlažkách mokré šlápoty. Než doběhli k vozu, museli proběhnout clonou deště a na nábřeží Zlatníků se opakovalo totéž. Znovu zmokli.
A tam, jako by měli v úmyslů ji zmást ještě víc. Muže, na kterého měla čas si zvyknout a s nímž měla možná něco společného, najednou odvolali.
Nezdál se jim pan Beaupěre k vedení výslechu dost bystrý?

205
204
 

l
Nebo ho snad odvolali proto, že byl odborník pro vyšetřování pozůstalostních záležitostí a v případu nastal teď obrat?
"Dám vás vystřídat. Běžte teď domů a usušte se!"
Neodporoval. Nechtělo se mu jít domů. Nebyl unavený. Slečna Blanka po něm otáčela sklíčený zrak, jako by mu vyčítala, že ji zrazuje a vydává v šanc novému neznámému.
A Lucas přece nebyl nijak zlý. Kriminální oddělení ji ted už tolik neděsilo. Skoro všichni už odešli, byl večer, většina kanceláří byla prázdná, dveře do velké opuštěné chodby byly všechny otevřeny. Na podnosech tam stály prázdné sklenice od piva, jedna z nich byla téměř plná a inspektor se z ní napil.
Začal mírně. Nejdřív však starou slečnu usadil do křesla potaženého červeným sametem.
"Musíte pochopit, že vám nechceme nijak ublížit... Ať už to dopadne jak chce, zavezeme vás za chvíli domů, je tam ošetřovatelka, buďte klidná, je to zkušená a velmi obětavá žena, pečuje o domovnici dobře."
Pohybovala neznatelně rty, koktala, zdálo se, že nemyslí na to, co říká, že snad dokonce vůbec nemyslí.
"Děkuji, pane."
"Byl bych vás mohl dát předvolat zítra, ale na případu je účastno tolik lidí, že čím dřív bude vysvětlen, tím bude lépe. Nemáte hlad?"
"Ne, pane."
"Ani žízeň? Dobrá. Nepřejete si, abych zavřel okno?"
Bylo otevřeno do šedivého soumraku. Stále hřmělo, na obloze se křižovaly dlouhé blesky, některé z nich, provázeny hřměním, zapadaly do Seiny a přitom vždycky osvítily most, po němž jezdily taxíky a autobusy, lidské postavy však odtud zmizely.
"Nebojíte se bouřky?"
Netroufala se přiznat, že se bojí, on však pochopil, šel zavřít okno, stáhl rolety, posadil se proti ní a zapálil si cigaretu.
"Říkají vám slečna Blanka, že ano? A vaše druhé jméno?"
Trvalo to nějaký čas, než k ní slova dolehla, a když už jí jednou vnikla do mysli, musela si je tam ještě srovnat, aby se z nich utvořila souvislá myšlenka.
"Moje skutečné jméno?"
"Ano, jméno vašich rodičů. Kde jste se narodila?"
"V Concarneau. Tatínek se jmenoval Barbelin."
"A vaše křestní jméno je Blanka?"
"Moje křestní jméno bylo Charlotta. To on, když jsme odjížděli do Bruselu..."

"Nebyla jste nikdy vdaná?"
Zavrtěla hlavou.
"Co jste dělala, když jste se setkala s mužem, který teď zemřel a který se v té době jmenoval, nemýlímli se, Gaston Lamblot?"
Neodpověděla hned, pomohl jí. Obrnil se trpělivostí, věděl, že mu ji bude zapotřebí.
"V které pařížské čtvrti jste bydlela?"
"Nedaleko Blancheova náměstí."
"Sama?"
Bylo jí divné, že náhle probírají tak dávnou minulost. Možná že se na to už ani moc dobře nepamatovala? Nebojí snad mozek věkem ztěžkopádněl?
"Nežila jste tehdy s jistým Pierrem Mancellim?"
S povzdechem přikývla.
"A živila jste se prostitucí, že? Měla jste knížku?"
Nerozplakala se, nehájila se, ba ani se nezastyděla. Jen se na něho dál zaraženě a trochu vyděšeně koukala.
"Jestli něco, co říkám, nesouhlasí, nebojte se a řekněte to."
"Ne, pane."
"Nebylo to tak, jak jsem řekl?''
"Bylo."
"Stala jste se Lamblotovou milenkou?"
"Ano."
"Co v té době dělal?"
"Nevím."
"Kde bydlel?"
"Se mnou."
"Někde poblíž Blancheovy ulice?"
"V jednom hotýlku v ulici, její jméno jsem už zapomněla, je to nedaleko náměstí Clichy, vede na Batignollský bulvár."
"Bydlel tam dřív, než vás poznal?"
"Bydlel v ulici Monsieur le Prince."
"To kvůli němu jste odešla od Mancelliho?"
Zavrtěla sebou, necítila se dobře. Lucas se domníval, že pochopil. Nebylo to asi přesně tak, jak to říkal, byla by ho chtěla opravit, neuměla se vyjádřit a v její staré hlavě byly myšlenky možná už jen mlhavé.
"Máte dost času. Nepřejete si, abych vám dal přinést kávu?"
Viděl, že trefil do černého. Při vyslovení káva se jí objevilo v očích krapánek života, vzal tedy telefon a zavolal do pivnice Dauphine. "Poslyšte, Firmine, máte dost kuráže vydat se do toho deště

207
206
 

a přinesl byste mi sem kávu a pivo? Hodně kávy a pokud možno dobrou."
Nechal ji, aby si oddechla, odešel do sousední místnosti, našel tam jednoho inspektora, kterého poslal, aby nahlédl v oddělení mravnostní policie do starých záznamů.
Když se vrátil, seděla nehnu tě tak, jak ji opustil. Sedávala tak asi po celé hodiny nehybně na tomtéž místě a v hlavě sejí přitom honily nejasné myšlenky. Šel vyhlížet číšníka z pivnice Dauphine, který přicházel s podnosem. Byl vyzbrojen velkým červeným deštníkem, jehož používali k převádění hostů z chodníku do lokálů, když pršelo. Tvářil se vesele, jako by se z bouřky radoval.
"Nějaká vazba?"
"Jen jedna stará slečna."
Lucas jí osladil kávu, zeptal se, chceli s mlékem, pozorně ji obsluhoval.
"Snad bych vám měl nejdřív říct, že ať už se stalo v minulosti cokoli, je to promlčeno. Rozumíte? Ne? Znamená to, že spravedlnost proti vám už nemůže postupovat a nemohla by ani proti Lamblotovi, vašemu tehdejšímu milenci, i kdyby ještě žil. Nejste vyslýchána k vůli tomu, co se stalo s Mancellim, ale protože si potřebujeme z docela jiných důvodů objasnit tehdejší Lamblotův
život."
Mluvil pomalu, pro ni to však bylo ještě moc rychlé, bylo to složité a ona, i když byly rolety staženy, stejně při každém úderu hromu sebou trhla; snad nedělala po celou tu dobu, co do ní mluvil, nic jiného, než že číhala na příští úder.
Držela šálek vybraným způsobem, usrkávala kávu malými doušky jako dáma na návštěvě.
"Když se Lamblot stal vaším milencem, tak jste od Mancelliho odešla, že?
Otázku opakoval dvakrát, pokaždé obměnil slova.
,Nevím, hned ne."
,Byl pro vás zpočátku jen zákazníkem?"
,Ne. To nemyslím."
.Platil vám?"
,Asi ne."
,To on navrhl, abyste šla k němu?"
"Ano."
"Chtěl vám zabránit, abyste nechodila na ulici?"
Takhle to také zcela nebylo. Nesměl přestat sledovat výraz její tváře, na ní se odrážel sled jejích myšlenek, jejího váhání, jejich rozpaků. Neboť i ona, jak se zdálo, se snažila postihnout pravdu.
208

"Měl Lamblot peníze?" "Moc ne."
"Co dělal po celé dny? Měla jste z něho dojem, že to je někdo, kdo pracuje, chodí do kanceláře nebo do dílny?"
Ne "
"mc.
"Vstával pozdě? Většinu dne se povaloval?" "Ano."
"Bral od vás někdy peníze?" "Myslím, že ano."
Lucas tu dobu tenkrát neznal, věděl jen to, co se o tom, když začínal u  policie,  vypravovalo.  Náměstí Clichy, Batignollský bulvár, to byla v té době, kdy se tolik mluvilo o apačích, horká půda. Pouliční holky nosily tenkrát skládané sukně a na temeni hlavy drdol a mužští se hádali s nožem v ruce. ,Byl Lamblot jako ti druzí?" ,Ne."
,Ale nepokoušel se, abyste změnila způsob života, či ano?" ,Ne hned."
,A Mancelli chtěl, abyste se k němu vrátila?" "Ovšem."
"Vodíval vás Lamblot někdy do tančíren?" "Někdy. Nejvíc jsme ale chodili do kabaretů, tam se zpívalo a přednášely se tam verše, bývaly v okolí bulváru Rochechouart." "Lamblot tam byl znám? Měl tam přátele?" "Ano, měl."
Jména těch kabaretů si bohužel nepamatovala. Většina z nich se sice jen pokoušela pobavit měšťáky, ale byl mezi nimi jeden nebo dva, kde se už počalo ostřeji reptat, kde se mluvilo o sociální nespravedlnosti a kde se, právě asi v té době, začínali scházet anarchisti. "Neslyšela jste nikdy mluvit o bombách?" "Slyšela." "OdLamblota?" "Od něho i od druhých..."
Někdo zaklepal, to inspektor přinášel Lucasovi starou růžovou knížku, na kterou se žena zděšené zahleděla. "Nebojte se. To zůstane mezi námi."
Chodívala sem kdysi, do téhle budovy, dvakrát týdně k prohlídce a někdy bezpochyby, jak bylo zvykem, ji poslali na týden nebo na dva do Svatolazarského vězení. "Nebyl Lamblot nemocný?"
Když se dívala na knížku v inspektorově ruce, věděla, co ta . otázka znamená.
209

"Nebyl."
"A co vy?"
"Já měla štěstí."
"Měl vás Lamblot rád?"
"Nevím."
To nebylo nezbytně třeba. Opustil pravděpodobně Latinskou čtvrť, jako předtím opustil Roubaix, buď v návalu vzpoury, nebo snad únavy či odporu.
Přechod z Latinské čtvrti na náměstí Clichy nebylo nic tak neobyčejného. Měšťanští synkové se táhli v té době až k samým hranicím Montmartru, jen aby se mohli přitřít k umělcům a zpěvákům, ale často i k pasákům, a ti pak na ně mívali neblahý vliv.
Jiní se zase stávali členy různých tajných skupin, které strojily úklady, házely pumy na vládní povozy a na kočáry cizích panovníků.
"Psal?" napadlo ho, aby se zeptal.
"Ano."
"Knihy?"
"To nevím, ale psal hodně. A to, co napsal, čítával pak kamarádům..."
"Bylo to někdy otištěno v novinách? Přemýšlejte! Vzpomeňte si!"
Přestože měla pohodlné bačkory s plstěnými svršky, počaly jí bolet nohy, bylo moc teplo, nevěděla, můželi se odvážit pod stolem, kam nebylo vidět, vyzout.
Lucas se v tom vyznal, pomáhal jí vybavovat si vzpomínky.
"Nechodíval do Montmartreské ulice?"
Vyzula si tajně jednu bačkoru a celá poplašená spíš tím, co udělala, než nad tím, co řekl, opakovala:
"Do Montmartreské ulice?"
To slovo v ní pojednou rozžehlo vzpomínku.
"Ano. Bylo tam takové malé knihkupectví..."
Snad ještě dosud existovalo? Tam asi se scházeli anarchisti, nebo spíš volnomyšlenkáři, kteří tam prodávali svoje brožury a tiskli malý časopis.
"Byla jste tam někdy s ním?"
"Byla."
"Co tam dělali?"
"Řečnili. Lamblot jim něco předčítal."
Neporozuměla. Už tenkrát nechápala, oč jde. Její milenec po ní nežádal, aby rozuměla. Chtěl jenom, protože to odpovídalo

jeho tehdejším názorům, aby byla veřejnou holkou, tou poslední z posledních, a bezpochyby právě proto, aby se tím spíš sám rozešel s konvencemi, ji nechával, aby chodila na ulici a někdy od ní brával i peníze.
"Mancclli mu vyhrožoval?"
To bylo nad slunce jasnější, domnívala se, že na to nemusí odpovědět.
"A Lamblot býval ozbrojen?"
Zcela jistě u sebe nosíval velký zavírací nůž, tenkrát ještě nebyly v módě revolvery.
"Chodívala jste s ním do Moulin de la Galette?"
"Byli jsme tam jen jednou."
"Mancelli vás venku sledoval, Lamblot ho bodl a pak jste utekli, že? Jak jste pak strávili zbytek noci?"
"Chodili jsme."
"Po Paříži?"
"Nejdřív po Paříži a potom venku. Z města jsme vyšli Flanderskou bránou. Octli jsme se na venkově a potom, to už byl bílý den, jsme došli na nějaké nádražíčko, kde jsme nasedli do vlaku."
"Jeli jste do Belgie?"
"Ano."
"Měli jste oba peníze?"
"Skoro žádné. Jen tak tak na dva tři dny na nocleh v hotelu."
Téměř se neskrývali a přece je nikdy nevypátrali.
"Změnili jste si jména?"
"Ano. Řekl mi, že se budu jmenovat Blanka a že budu vystupovat jako jeho žena."
"Měla jste ho ráda?"
Hleděla na něho a neodpověděla, a tu poprvé, co tu v kanceláři seděla, spatřil, jak sejí oči znovu zalily slzami.
"Pracovali jste v kavárně?"
"V jedné velké pivnici na Brouckěreském náměstí. ]á obsluhovala v sále, on dělal sklepníka."
"Zdálo se vám někdy, zeje nešťastný?"
Ta slova, jak se zdálo, ji vyděsila a trvalo dost dlouho, než se uklidnila; musela v hloubi srdce vyvolat dávné vzpomínky.
"Myslím, že nebyl. Když jsme měli volno, chodívali jsme do přírody, do Cambreského lesa. Jmenuje se tak, že?"
Téměř se rozveselila nad tím, že si dokázala vzpomenout, jak se ten les jmenoval. Představa lesa byla u ní asi provázena vzpomínkami ozářenými sluncem.

211
2IO
 

"Opustil vás kvůli jiné ženě?"
"Nevím. Myslím, že ne. Odešel." ,A nic vám předem neřekl?" ,Rekl jen, že odjíždí do Anglie." ,Nenabídl vám, abyste jela s ním?" ,Ne." ,Neslíbil vám, že se vrátí?"
Jeho otázky ji zřejmě udivovaly, zdálo se, že neodpovídají skutečnosti. Vyjádřila to slovy:
"To tak nebylo."
Bezpochyby si netroufala zeptat se na to Lamblota. Nechtěla snad za žádnou cenu ovlivňovat jeho život? Sebral ji na ulici. Žila s ním déle než rok. Možná že věřila, že to pro ni nebo kvůli ní vraždil? A teď od ní odcházel a ona přece nikdy nedoufala, že by s ní chtěl strávit celý život.
"Nikdy vám nenapsal?"
"Poslal mi jenom jednou nepodepsanou pohlednici, byl na ní obrázek Londýna s nějakým sloupem..."
"Trafalgar Square?"
"Myslím, že tak nějak to tam bylo napsáno. Ještě ji mám."
"To je všechno, co od něho máte?"
"A jednu ponožku."
"Vrátila jste se do Paříže?'
"Hned ne. Nejdřív jsem odjela do Antverp."
"Do jiné hospody?"
"Do hostince s ženskou obsluhou."
To také znal, hospody, které v severní Belgii nahrazují vykřičené domy. Obsluhují tam tlustá děvčata s růžovou pletí, roznášejí hostům pivo a popíjejí s nimi, sedají si jim na klín a nakonec s nimi odcházejí dozadu.
"Zůstala jste tam dlouho?"
"Dost dlouho."
"Kolik let?"
Zavřela oči a v duchu počítala, pohybovala rty.
"Asi šestnáct..."
"A to pořád ve stejném podniku?"
Pořád ve stejném! Nepociťovala, jako Lamblot, potřebu změny. Místo bezpochyby ztratila, teprve když byla příliš tlustá i pro Antverpany nebo když ztratila pel mládí.
"Jméno,   které  vám  dal, jste  si  ponechala?   Pierronová?"
"Ano. Vrátila jsem se do Francie. Nejdřív do Lilie."
Jakýsi stud mu bránil, aby se jí zeptal, jak se živila.

"V Paříži jsem v jedné kavárně u Baštily hlídala záchodek, a když mi řekli, že jsem i na to už moc stará, tak jsem začala posluhovat."
A to dělala dosud. Posluhovala chudákům, takovým stařenám, jako byla sama, nemocným, kteří neměli nikoho, kdo by jim posloužil.
"Vy jste poznala fotografii v novinách?"
"Ano. Byla bych ho ráda ještě uviděla, ale netroufala jsem si. Když jsem mluvila s domovnicí, přišla nějaká dáma a tak jsem tam jen nechala fialky..."
V konvici zbylo trochu kávy, nalil jí, počkal, až ji vypila, sám mezitím dopil svoje pivo.
"Dobrá! A teď vás zavezu domů."
"Už mne tu nebudete potřebovat?"
"Myslím, že ne. Nejspíš přijdou za vámi, abyste podepsala svou výpověď, kterou ráno sepíšu."
"Kdypak bude mít pohřeb?"
"Slibuji vám, že vás.vyrozumíme."
"Ale opravdu!"
Zavezl ji, jak slíbil, v malém policejním autě, a u domovnice nalezli ošetřovatelku, která se pokoušela v bytě trochu poklidit.
Tu také Lucas odvezl, venku lilo a lilo a ve všech zmáčených novinách vyložených na chodnících bylo možno vidět fotografii pana Bouveta.
Domovnice na Tournelleském nábřeží už ležela, ale ód té příhody, kdy do domu vnikly dvě osoby, zatímco ona byla přesvědčena, že otvírala jen jednou, spala nepokojným spánkem. Když se vracel ve dvě hodiny k ránu harmonikář, tak raději teď rozsvítila a podívala se okénkem, aby se přesvědčila, že to je skutečně on.
Sardotovi se chystali odjet na dovolenou. Měli objeďnaný pokoj v jednom penziónu v Riva Bella. Zavazadla byla připravena, jen je zavřít, jízdenky měli koupeny, nedbali protestů chlapce Vincenta, který se vzpíral a nechtěl jet, chtěl být ?a každou cenu na pohřbu svého přítele.
"Kdo ví, kdy pohřeb bude, třeba až ke konci prázdnin..."
"Kdo to povídal?"
,,Nejdřív budou muset skončit pátrání. Až už se nebude nikdo další hlásit."
"A co když ho přece jen pohřbí?"
K osmé hodině telefonoval pan Guichard na Vosgeské náměstí.

212
213
 

"Promiňte, drahá přítelkyně, ale chci vás za každou cenu seznámit se zdánlivě nepatrnou, ale významnou událostí, která se právě stala. Říkal jsem vám, že jsem byl kdysi ve spojení s panem Rigalem. Právě před večeří mi telefonoval, ptal se, jak se mi daří, a zdálo se, že je na rozpacích.
Oznamoval mi, že je sám v Paříži, že rodina odjela k moři, že jeho tu zdržela jistá záležitost a že se právě dovídá, že i já se tou záležitostí zabývám v zájmu druhé strany.
Vyzval jsem ho, aby za mnou přišel, nijak jsem mu však nevyšel vstříc. Bylo to zábavné, protože v telefonu se občas ozval ztlumený ženský hlas, byl to s největší pravděpodobností hlas paní Marshové, to ona ho zcela jistě donutila, aby se toho kroku odvážil.
Nebudu vám do telefonu opakovat všechno, co říkal. Kdybyste dovolila, rád bych za vámi zítra přišel.
Vypadá to, že jeho hlavní starostí je, aby se dověděl, jaké jsou vaše úmysly.
Je to pěkně zamotaná záležitost, řekl, a bude nás to stát ještě fůru práce možná na léta. Bůhví kolik prý osob se v příštích týdnech ještě přihlásí k Samuelu Marshovi nebo k Lamblotovi, nemluvě o jiných jménech, která dosud neznáme, a budou si na něho dělat nároky. Nebylo by v zájmu dvou nejvíc zainteresovaných stran, aby se spojily?
Rozuměla jste? Přáli by si, abychom nepopírali platnost manželství. Je už ve spojení s jedním kolegou v Panamě, protože sňatek byl uzavřen tam, tudíž podle panamských zákonů.
Já se v žádném případě za vás nijak neangažoval. V poslední chvíli jsem mu však jen tak mimochodem řekl to, co policie právě odhalila, že muž, který se stal později Samuelem Marshem, byl roku 1897 stíhán pařížskou policií pro vraždu.
Musel s ním naslouchat ještě někdo jiný, protože jsem zaslechl ženský výkřik.
To je všechno. Posloucháte?"
"Ano. A myslím na tu ženu a na jeho dceru..."
"Co si myslíte?"
"Ze teď mezi nimi nastane strašný boj. Nemyslíte?"
"To se dá čekat... Ale teď vám přeji hezkou dobrou noc. Prší tam u vás taky tak jako tady?"
"Panská mi před chvíli oznamovala, že okapová roura na domě se ucpala, máme prý zaplavený dvůr."
"Dobrou noc..."
"Dobrou noc..."

Když se Paříž ráno probouzela, už nepršelo a obloha, ne tak intenzívně modrá jako v předešlých dnech, vyhlížela nevinně. Se střech kapalo. Chodníky postupně osýchaly. Voda v Seině byla kalná, její zesílený proud tvořil kolem přídí nákladních člunů mohutné pěnové vousy.
Když pan Sardot, krabici s obědem pod paží, procházel kolem clomovnické lóže, hlaholil:
"Zítra se jede na dovolenou! Zítra odpoledne se už budeme koupat v moři!"
Domovnice uložila Ferdinanda a dala se do meteni chodby, která byla po velkých deštích vždycky špinavější.
Myslela přitom na pana Bouveta? Nebo snad nemyslela na nic?
Bylo krátce po osmé. Začínali se trousit lidé jdoucí do práce a u některých krámů vytahovali železné rolety.
Obchodník s hudebninami právě otvíral, když paní Jana dometla k prahu a tam se zastavila, aby s ním prohodila pár slov o včerejší bouřce.
"Muselo uhodit někde v okolí... Jen aby to nenadělalo škody!"
Chtěl jí na to něco odpovědět, když náhle spatřil, jak se na někoho na druhém chodníku nábřeží pozorně zadívala.
A najednou se rozběhla křičíc na něho:
"Strážníka! Zavolejte strážníka!"
Obchodník zůstal zpočátku jako zkopťnělý, když uviděl, jak se vrhá na nějakého chodce a chytá ho za paži. c
"Strážníka!" volala na celou ulici. "Rychle, strážníka!"
Neznámý, s kterým tak nehorázně nakládala, měl na sobě šedý, nenápadný oblek, na hlavě hnědý klobouk, a vypadal docela obyčejně.
"No dovolte!" bránil se pokoušeje se mírně a bez jakéhokoli násilí vyprostit. "Nemám v úmyslu utéci a také se nechci s vámi prát."
"Zato ale já! Já vás poznávám a vím, kdo jste! Jste Němčour!"
Vykřikovala to slovo vší silou, aby přivolala dvě nebo tři osoby, které byly na doslech. Bylo jasné, že i kdyby se byl muž pokusil o útěk, nebyla by ho pustila, spíš by se jím dala vláčet po zemi.
"Je to Němec! Špinavý Němec!" vykřikovala. "To on sem chodil za války vyslýchat, sháněl se po panu Bouvetovi a chtěl ho dát zavřít!"
Obchodník s hudebninami našel strážníka až u mostu a ten sem teď kráčel dlouhými kroky.

2l.fi
214
 

"Rychle, pane inspektore! Nikdo neví, čeho jsou tihle lidé schopni... Je to Němec! Chodil sem za války, chtěl dát zavřít jednoho nájemníka..."
Neznámý projevoval rozpaky, ale zůstával přitom klidný. Když ho pustila, narovnával si sako, upravoval kravatu.
"Máte doklady?" ptal se přísně strážník.
Kroužek kolem rostl, přidávali se k němu další lidé, takže jich teď bylo na nábřeží asi tucet.
"Když dovolíte, tak vám je ukážu až na komisařství."
"Slyšíte, jak mluví? Jaký má přízvuk? Vím určitě, že se nemýlím. Tenkrát nosil vlasy ostříhané na krátko..."
Strážník mu strhl klobouk a muž se zasmál, protože neměl ve skutečnosti vlasy téměř žádné.
"Přiznáváte, že jste se s touhle ženou už setkal?"
"Na to odpovím vašemu představenému."
"Počkejte, já jenom vzbudím manžela, aby to tu za mne pohlídal. Chci jít s vámi. Musím komisaři vysvětlit..."
A zaběhla do bytu, strhla si jediným pohybem zástěru, a než by řekl švec, objevila se s kloboukem na hlavě.
"Němec!" opakovala si pro sebe. "Kdyby tady tehdy byl pan Bouvet, tak ho asi popravili..."
12345678910
Kapitola devátá  Cestou se nepokoušel nic vysvětlovat. Strážník ho držel pevně za paži a strkal ho před sebou jako panáka, občas s ním zatřásl; neměl k tomu žádný vážný důvod, dělal to snad jen podvědomě, snad proto, že muž byl takový typ, který dráždí dav k lynčování.
Domovnice, o mnoho menší, kráčela vpředu rychlými krůčky a nepřestávala mluvit. Doprovázelo je několik zvědavců, mnozí ani nevěděli, oč jde.
Muž vypadal docela všedně, ale právě ta všednost měla do sebe cosi podezřelého. Kdyby byl někdo na nějakém veřejném místě vykřikl "Chyťte zloděje!", jistě by se všechny zraky obrátily právě na něho.
A snad ještě spíš by si ho člověk uměl představit, jak číhá u školy na holčičky.

Možná že to bylo tou jeho příliš bílou pletí, od níž se odráželo huňaté černé obočí, jeho vystouplé oči se strnulým výrazem a jeho příliš červená, jako nalíčená ústa.
Nevypadal rozhodně na to, že má jako jiní lidé rodinu a že večer spěchá k ženě a k dětem. Byl to takový smutný samotář, dalo by se říci, že se málo myje.
Nechal do sebe strkat, jako by na to byl zvyklý, a teprve na komisařství, v první místnosti rozdělené zábradlím na dvě části, se vzchopil, upravil si sako, narovnal límec, utáhl si na kravatě uzel a k překvapení všech pronesl autoritativním tónem:
"Přeji si mluvit s komisařem."
Úředník se podíval na hodiny, vstal a jen namátkou otevřel dveře šéfovy kanceláře. Byl překvapen, že ho tam vidí. Tiše mu něco řekl, komisař povstal, vystrčil hlavu z pootevřených dveří, prohlédl si zvědavě neznámého a pokrčil rameny.
"Je to Němec, pane komisaři," křičela domovnice. "Za války přišel do našeho domu, nejdřív vyzvídal, jestli tam pan Bouvet bydlí, a za dva dni nás přišlo otravovat gestapo. Vím určitě, že to on se předevčírem vloupal u nás do bytu... Stačí se na něho jen podívat... Neodvážil by se to zapírat."
Bohorovný klid neznámého ji přiváděl z míry. Nejraději by na něho skočila a poškrabala ho, způsobila mu bolest. Rozčilovalo ji, že se dívá tak klidně, lhostejně, téměř laskavě.
"Chtěl bych vám říct pár slov o samotě, pane komisaři..."
Než připustil, aby vešel do kanceláře, ohmatal mu strážník oblek, přesvědčil se, nemáli u sebe zbraň. Dveře za ním zapadly. Zvědavci zůstali venku. Paní Jany se nikdo na nic neptal a tak začala příhodu popisovat nějaké ženě, která tu čekala na bůhvíjaké potvrzení. Kojila mezitím nemluvně. Měla krásný bílý prs, větší, než byla hlava dítěte.
Komisař si vyžádal telefonické spojení, pak k sobě zavolal z kanceláře jednoho inspektora a dveře se opět zavřely.
Než zavolali domovnici, uplynula dobrá čtvrthodina. Když však vstoupila do kanceláře, muž ani inspektor tam už nebyli.
"Jednala jste správně, paní, a já vám děkuji. Můžete se klidně vrátit domů."
"Zatkli jste ho? Sedí ve vězení?"
"Buďte ujištěna, že zařídíme všechno, co bude třeba."
Nepokládal za nutné jí sdělit, že na žádost neznámého, který mluvil klidným hlasem, zatelefonoval řediteli kriminální policie a opakoval mu na cizincovu žádost tuto větu:

2l6
217
 

"Mám tu muže, s kterým jste se setkal čtrnáctého července. Chtěl by za vámi přijít."
Pan Guillaume bez rozmýšlení odpověděl:
"Pošlete mi ho sem!"
Nedodal, že ho mají poslat v doprovodu inspektora, ale komisař se pro to z opatrnosti rozhodl sám.
Dva muži tedy jeli v otevřeném taxíku. Byla to cesta sotva na tři až čtyři minuty. Poté spolu stoupali bok po boku po širokém, neustále zaprášeném schodišti na nábřeží Zlatníků.
Ředitel pohlédl na inspektora dost udiveně, bezpc chyby však pochopil a řekl mu:
"Můžete jít. Děkuji vám."
"Neměl bych počkat?"
"To je zbytečné."
Když inspektor odešel, ředitel vstal a šel zavřít dveře na klíč, pak se posadil a s úsměvem se návštěvníka zeptal:
"Jak se to stalo, že vás zatkli?"
"Bylo to mou vinou. Dnes ráno jsem si vyšel obhlédnout jistý dům na Tournelleském nábřeží, spíš z dlouhé chvíle než ze skutečné zvědavosti, nu a domovnice mne poznala."
"Ona vás tedy znala?"
Když se pan Guillaume s tímto mužem svého času setkal, jmenoval se O'Brien, měl však pravděpodobně takových jmen víc, kromě svého vlastního ovšem. Měl s ním co dělat čtrnáctého července před dvěma roky, když se o jistý případ zajímala současně nejvyšší francouzská místa i Intelligence Service. Angličany tehdy na konferenci zastupoval O'Brien.
"Buďte tak laskav a řekněte mi něco bližšího, přiznávám se vám, že se v tom nevyznám. Vy jste byl za války ve Francii?"
"Nejenže jsem tu byl, ale pracoval jsem tu jako tlumočník v jednom německém úřadě."
Nevypadal  ani  trochu jako Angličan,  byl  bezpochyby Ir.
"A o pana Bouveta jste se zajímal ve službách Němců?"
"Abych vám to přesně vysvětlil, tak to od nich jsem slyšel o něm mluvit. Teprve potom jsem měl příležitost získané informace si ověřit."
"Moment...! To vy jste se předevčírem v noci vloupal do bytu na Tournelleském nábřeží?"
"Ano, to jsem byl já. Snad jsem vám měl o tom dát vědět, ale řekl jsem si nakonec, že udělám lip, když tak neučiním."
Takže Lucas se příliš nemýlil, když tvrdil, že celá věc na něho dělá dojem, jako by to byla práce někoho od nich.

O'Brien byl také tak trochu "od nich". Jeho činnost neměla sice nic společného s francouzskou státní bezpečností ani s kriminální policií, ale někdy se stávalo, že musel s francouzskými bezpečnostními orgány spolupracovat.
"Máte trochu času, pane řediteli?"
"Měl bych čas takových dobrých dvacet minut, než přijdou komisaři s hlášením."
O'Brien si tedy zapálil lulku a posadil se na okraj okna.
Když si pan Guillaume pomyslil, že se tomuto muži podařilo po celé čtyři roky vodit Němce za nos, prohlížel si ho s údivem a zároveň s obdivem.
5jJe to příběh," začal O'Brien, "který se odehrál za první světové války v roce 1914. Slyšel jsem o tom vypravovat před deseti lety v Londýně. Je to, jak uvidíte, v našem oboru klasický případ. Celou pravdu jsem se dověděl teprve od samotných Němců.
Šlo o muže, kterého jsme nazývali agentem Korsiko a o kterém jsme takřka nic nevěděli kromě toho, že to byl každopádně nejlépe placený špión za první světové války.
Zajímá vás to?"
"To byl pan Bouvet?"
"Byl to v každém případě člověk, který pod tím jménem v těchto dnech zemřel. Vybavte si, prosím, atmosféru první světové války a vzpomeňte si, jaký význam v té době měl Madrid. Protože Španělsko bylo neutrální, bylo to takřka poslední místo na světě, kde se denně setkávali oficiální představitelé Německa s představiteli Spojenců.
Hemžilo se to tam špióny. Oba tábory si tam vydržovaly roje agentů, jejich role byla velmi důležitá, neboť podmořská válka v té době vrcholila a většina tajných základen, které zásobovaly německé ponorky potravinami, se nalézaly na španělském pobřeží.
Stávalo se v té době, že naši mužové byli v několika týdnech, někdy v několika dnech, odhaleni a nalézali jsme je na nejrůznějších místech mrtvé, pokud jsme je ovšem vůbec nalezli..."
"Slyšel jsem o tom vypravovat."
"Já byl v té době bohužel příliš mladý, ale starší účastníci nám o tom obšírně po dlouhé večery vypravovali.
A tak tedy jednoho večera se dostavil do kanceláře obchodní firmy, která byla jen zástěrkou anglické výzvědné služby, pomenší, nijak zvlášť vzhledný chlapík.
Odmítl říci své jméno, oznámil, že by nám mohl ze dne na

2l8
219
 

den opatřovat fotografie všech dokumentů, které projdou nedobytnou pokladnou německého velvyslanectví.
Jeho návrh se nám zdál tak neuvěřitelný, že jsme byli v pokušeni ho vyhodit. On se však proti tomu opatrně zajistil. Přinesl s sebou reprodukci jedné noty, o které jsme věděli, že existuje, nikdo však neznal její znění.
S bohorovným klidem vyslovil cifru. Tisíc liber sterlingů ve zlatě za každou fotokopii.
Vyložil nám svůj plán. Někdo od nás se měl každého večera dostavit v určitou dobu s vozem na opuštěné místo u mořské hráze, měl mít u sebe patřičnou sumu a čekat tam na jeho příchod.
Pokusili jsme se ho sledovat, ale bez úspěchu. Nu a od toho dne systém fungoval a fungoval po celou dobu téměř až do konce války.
Tímhle způsobem se k nám dostávaly nejcennější zprávy. A ten, kdo je opatřoval, si tak musel nahromadit obrovské jmění. Šlo to tak daleko, že v Londýně byli nuceni svolat mimořádné zasedání kabinetu, aby mohlo povolit našemu madridskému zastupitelství další potřebné sumy."
"A Intelligence Service tehdy vůbec netušila, kdo by to mohl být?"
"Dokonce ani nevěděli, jaké je národnosti. Když válka skončila, zmizel a nezanechal po sobě nejmenší stopu.
Já se o tom všem dověděl teprve za druhé světové války, když jsem byl ve spojení s lidmi od gestapa... Ale to je zase jiná historie, sama o sobě bezvýznamná..."
Řekl to prostě, bez falešné skromnosti, bafaje přitom z dýmky.
"Tehdy jsem opět zaslechl mluvit o agentu Korsikovi. Řekl jsem vám už, že jsme tak pojmenovali tajemného špióna z Madridu, že? Jeho pravé jméno jsme neznali.
Někteří lidé od gestapa v Paříži byli v tajných policejních službách už za první světové války v roce 1914.
Jistý Klein, který byl po válce zcela určitě zastřelen, se mnou o agentovi Korsikovi mluvil. Němci ho měli vyfotografovaného a náramně rádi by ho byli dopadli.
Jak zjistili, že je v Paříži, nevím.
Nakonec se jim totiž podařilo odhalit, jak to tehdy dělal, a Korsiko zmizel včas.
Historka je to nadmíru zábavná."
O'Brien si nacpal další dýmku a zahleděl se na Seinu.
"Chlapíkovi nedalo moc práce dokumenty ofotografovat. Byl

totiž osobním komorníkem německého velvyslance. Dost zvláštní na tom je, že se nedal k té práci najmout pro tu příležitost, ale že byl komorníkem už před válkou. Měl proto plnou důvěru... A velvyslanec mu důvěřoval tím víc, protože komorník byl zároveň jeho .důvěrníkem, prokazoval mu určité delikátní služby. Mluvím tu o jeho soukromém životě. Velvyslanec žil ve skutečnosti velmi bouřlivým sexuálním životem, měl takové požadavky, že jim často nebylo možno diskrétně a bez nebezpečí vyhovět.
Jedna jediná žena mu nestačila. Musel k tomu mít vždy celou skupinu...
O tom bych se tady nechtěl šířit. Komorník, jak se zdálo, dovedl tyto orgie, které se odehrávaly v domku pronajatém k tomu účelu na vzdáleném předměstí, obdivuhodně organizovat.
Mohl se tedy snadno za těchto okolností zmocnit klíče od pokladny a pracovat, věděl přesně, kolik času má k dispozici.
Němcům to trvalo značně dlouho, než toto tajemství odhalili, a Klein snad právem podezříval samotného vyslance, že komorníka varoval, prozradil mu, že má být co nejdřív zatčen. Chtěl zabránit pro něho pokořujícím odhalením."
"Jakpak se vám podařilo ho objevit v Paříži?"
"Já ho neobjevil. To Němci. Ti lidé mají doslova sloní paměť a jsou strašně mstiví. Měli jeho fotografii a domnívali se, nevím proč, že se usadil v Paříži.
Toužili jenom po pomstě? Nebo se chtěli přesvědčit, jestli si neponechal některé pro ně kompromitující dokumenty?
Zkrátka nakonec přece jen jeho stopu vypátrali a od nich, v jejich úřadě jsem se dozvěděl, že tehdejší nebezpečný agent Korsiko se proměnil v nepatrného skromného měšťáčka a že žije pod jménem pan Bouvet na Tournelleském nábřeží.
Já zkrátka ty pány předešel, šel jsem za ním a varoval jsem ho. Poradil jsem mu, aby co nejrychleji práskl do bot.
K vůli tomu jsem tehdy navštívil domovnici, která mě měla za Němce snad proto, že jsem nosil podle tehdejší germánské módy vlasy přistřižené na krátko.
Uklidnilo mne. když jsem se přesvědčil, že mne poslechl, že už není v Paříži a že už je asi ve svobodné zóně.
Za dva nebo za tři dny po mně přijelo na Tournelleské nábřeží gestapo. To byl jejich vlastní podnik."
"Intelligence Service se po skončení války o pana Bouveta nezajímala?"
,Na co? Hlásil jsem to svým představeným. Ty dva roky po

220
221
 

Hitlerově pádu jsem měl mnoho práce v Německu. Klein a jeho kumpáni tryli zastřeleni nebo pověšeni.
Občas jsem sice přijížděl do Paříže za různým posláním, ale byl jsem vždycky tolik zaneprázdněn...
Jen čirou náhodou jsem onehdy zahlédl jeho fotografii v novinách. Rozhodl jsem se, že budu jednat na vlastní pěst, usoudil jsem, že to tak bude lepší než rozhýbat všechna úřední kolečka...
Šlo vlastně jen o pouhé ověření. Chtěl jsem se přesvědčit, že pan Bouvet neměl u sebe žádné dokumenty, které by věc rozvířily v tisku.
Tady na místě se vám přiznávám, že jsem nic nenašel, ani sebemenší doklad.
Dnes ráno jsem se dopustil chyby, že jsem šel kolem domu a ta statečná domovnice se na mne vrhla jako na zloděje...
Bude náramně zklamaná, až nenajde v novinách zprávu o mém zatčení."
Někdo zaklepal.
"Promiňte, šéfe, myslel jsem, že jste sám..."
"Pojďte dál, Lucasi. Tady to se týká taky vás. Jde o pana Bouveta."
Nemohl se udržet, aby se nerozesmál.
"Opět další jméno do vašeho seznamu. Korsiko! A další jeho zaměstnání: komorník..."
"U mne v kanceláři je právě někdo, kdo ho znal, když měl v Tangeru v roce 1908 nedaleko přístavu bar."
"Zcela určitě se přihlásí ještě další... Také asi ženy. Abych nezapomněl, volala mě dnes časně ráno paní Lairová..."
"Je něco nového?"
"Rozhodla se po dohcdě se svým advokátem, že nebude trvat na tom, aby sňatek jejího bratra byl prohlášen za neplatný, a že celé dědictví postupuje paní Marshové a její dceři."
"Ty dvě se spolu budou soudit."
"To se dá čekat. Také se ptala, kdy bude pohřeb."
"A co jste jí řekl?"
"Kdy budete chtít. Máme dost fotografií i dokumentace, už nemusíme nechávat toho starého člověka déle v šupleti. Chcete to jít říct domovnici?"
O'Briena Lucasovi nepředstavil a muž z Intelligence Service se nenápadně vytratil a byl zas dál osamoceným chodcem, jehož tvář i chůze se kolemjdoucím nezamlouvala.

123456789K)
Kapitola desátá  Neproběhlo to docela tak, jak si domovnice představovala, paní Lairová to však zařídila tak diskrétně, že paní Janě zůstal dojem, jako by to byl přece jen její mrtvý.
Měla dost času, aby byt ve třetím patře před přivezením rakve důkladně uklidila a vyvětrala. Sardotovi odložili odjezd na dovolenou o den kvůli chlapci, který si za žádnou cenu nechtěl dát říct, a pan Sardot musel dojít na nádraží vyměnit jízdenky.
"Nemyslíte, že katafalk by působil tady v tom prostředí moc honosně?" uvažovala paní Jana. ,,Já se domnívám, že černé závěsy na domovních dveřích..."
Na jednom z nich byly veliké stříbrné iniciály a třásně. Rakev byla nádherná a paní Jana nahradila obyčejné svíčky pravými voskovicemi. Sešlo se tu tolik věnců a ohromných kytic, že je nebylo ani kam položit.
Bylo krásně, tak krásně jako onoho rána, kdy pan Bouvet zemřel listuje v kartónu s barvotisky, které se pak kolem něho po chodníku rozsypaly.
Paní Marshová se pokoušela dělat potíže, chtěla zorganizovat pohřební obřady po svém, ale její advokát jí to mírně rozmluvil.
Nedostavila se dokonce ani první. Snad byla příliš nervózní a zdržela se při oblékání, takže když vystupovala z taxíku, byla v úmrtním pokoji již paní Lairová a před malou chvílí se dostavili Gervaisovi.
Zeny se nepozdravily. Matka a dcera dělaly, jako by se neznaly, a jenom zeť se směrem ke tchyni slabě uklonil, ona však na to neodpověděla.
Pana Bouveta zavřeného v těžké rakvi a zavaleného tíhou květinových věnců už nemohl nikdo vidět.
Paní Jana zamkla Ferdinandovi střevíce i bačkory do skříně, nechala ho jen v ponožkách a musel se jí ještě zapřísáhnout, že nevytáhne paty z domu. Přihodilo se totiž jednou, že se i takto vytratil a došel do nejbližšího výčepu bos.
Měla tolik práce, že nevěděla, kde jí hlava stojí. V předvečer pohřbu si šla koupit nový klobouk. Hlavu měla plnou starostí, jak to dopadne s auty, jak se všichni rozsadí... Bylo tu tolik lidí, které neznala, přijeli z Roubaix i odjinud, byl tu pan

223
222
 

Costermans i jeho advokát, přišli zvědavci, žurnalisti, fotografové.
"Jste si jist, že to s vozy bude klapat?" nepřestávala hartusit na pořadatele pohřbu.
Přesně o desáté se ozvaly na chodbě těžké kroky a záhy nato se objevili pohřební zřízenci snášející rakev.
Tentokrát opouštěl pan Bouvet dům nadobro. Z hrdla paní Jany se vydral vzlyk a vedle ní se dala do pláče stará žena s tváří kulatou jako měsíc v úplňku.
Do prvního auta nastoupila jaksi právem paní Marshová, pořadač pohřbu se marně namáhal, aby si tam sedla také její dcera a zeť, ale vlezl si tam klidně pan Costermans, nastoupil hned po panu de Greefovi.
"A teď prosím vy, madam!"
Paní Lairová chvíli zaváhala, pohleděla na svou vlastní dceru a své dva zetě, kteří šli za ní. Omylem ji posadili k Gervaisovým, neprotestovala. K čemu? Cožpak on, její bratr, dělal kdy nějaké rozdíly?
Bylo jich tu dnes pouze několik a v jeho životě bylo tolik jiných, kdyby se jen spočítaly všechny ty malé černošky z Ouélé, kterým nadělal děti...
Opouštěl je jednu po druhé. Odjížděl. Celý život vlastně pořád někam odjížděl a tady tohle byl jeho poslední odjezd, odjezd, kterému předcházelo tolik obtíží, že nescházelo mnoho, aby se zhatil nadobro.
Když předjel poslední vůz, zůstali stát na okraji chodníku tři lidé a ti se nestarali, kdo z nich má přednost.
Domovnice pustila napřed tlustou slečnu Blanku, potom nastoupila sama, chvilenku se rozmýšlela a potom prohodila k malému starci, který se už smiřoval s tím, že ho tu nechají.
"Tak pojďte!"
Snad doufal, že ho přece jen pozvou, protože se na to dal oholit a měl čisté šaty. Měl dokonce kolem krku uvázáno něco černého na způsob kravaty.
Ve voze před nimi jeli Sardotovi a harmonikář.
V posledním voze trochu váhali, nevěděli, jak se pohodlně na polštářích usadit. Slečna Blanka už neplakala.
"Když si jen pomyslím, že bydlel tak blízko a že já to nevěděla," povzdechla si. "Mohla jsem ho třeba potkat na ulici... On by mě ovšem sotva poznal, snad by mě byl ani rád neviděl..."
Paní Jana v té chvíli pohleděla spiklenecky na profesora. Protože když se to tak vezme, třebaže teď jeli ze všech poslední,

oni dva byli asi jediní, s kterými pan Bouvet počítal, že mu půjdou na pohřeb.
Před nimi neprchal. K nim přišel sám. Je si vybral.
V tulákových očích blýskaly malé ohýnky snad ještě víc než v očích paní Jany; on věděl, že scházelo jen malounko a že kdyby se byl pan Bouvet měl ještě jednou rozhodnout odejít, že by přišel za ním na Maubertóvo náměstí, na nábřeží.
Oni byli jaksi posledním článkem řetězu. Ti vpředu v prvních vozech, které už nebylo vidět, byli představitelé uplynulých, téměř zapomenutých období, ti měli významu jen tolik, kolik jim ho přiřknou úřední listiny.
Cítila to slečna Blanka také tak? Pochopila, že zaujímá místo, které jí nepatří? Že by měla být správně usazena vpředu, ve vozech vzdálené minulosti?
Zatímco kodrcání vozu potřásalo její velikou mdlou hlavou, stoupala jí do očí vláha a profesor, ten milý chlapík, se na ni přátelsky usmíval.
"Jen nechtě být... Já ho znal dobře... Vím určitě, že by si byl přál, abyste jela s námi..."
Paní Jana jen chvilenku zaváhala a už vytahovala kapesník, nemohla vidět slzy, aby se jí oči rovněž nezarosily, a řekla zastřeným hlasem:
"Jsem o tom taky přesvědčena."
Předjel je červený náklaďák, zařadil se do pohřebního průvodu a jel s nimi skoro až na hřbitov, kde měla být v kapli sloužena zádušní mše, takže poslední vůz byl celou tu dobu odříznut od ostatních, jako by ani nedoprovázeli stejný pohřeb.
28. února 1950

224
 

Přižnu

11

1234568910
Kapitola první  Bylo 3. prosince a pořád pršelo. Velká, úplně černá břichatá trojka se odrážela od bílého pozadí kalendáře, který visel napravo vedle pokladny na přepážce z tmavého dubu, oddělující krám od výlohy. Uplynulo přesně dvacet dní, protože se to stalo 13. listopadu -ještě jedna tučná trojka v kalendáři '•-, co byla zavražděna první stará žena - u kostela Spasitele, pár kroků od kanálu.
Od 13. listopadu pršelo. Dalo by se říci, že pršelo bez přestání celých dvacet dní.
Býval to většinou dlouhý rachotivý déšť, a když člověk běžel městem, pěkně při zdi, slyšel, jak se v okapech valí voda; vybíral si ulice s podloubími, aby měl alespoň chvíli'střechu nad hlavou; jak přišel domů, tak se přezouval; ve všech domácnostech se u kamen sušily kabáty a klobouky a lidé, kteří neměli rezervní oblečení, žili ustavičně ve studeném vlhku.
Stmívalo se dávno před čtvrtou hodinou a v některých oknech se svítilo od rána do večera.
Byly čtyři hodiny, když pan Labbé jako každé odpoledne opustil zadní místnost, kde byly na policích vyrovnané dřevěné hlavy všech velikostí. Šel nahoru po točitém schodišti, které bylo úplně vzadu v klobóučnictví. Na chodbičce se zastavil, vytáhl klíč z kapsy a otevřel dveře pokoje, aby rozsvítil.
Otočil vypínačem, ještě než došel k oknu, na němž byly velice husté, zaprášené, vždy zatažené krajkové záclony? Patrně ano, protože obvykle stahoval roletu, dříve než rozsvítil.
V tu chvíli mohl vidět naproti, na vzdálenost sotva několika metrů, krejčího Kachoudase v jeho dílně. Bylo to tak blízko, příkop ulice byl tak úzký, že to dělalo dojem, jako by žili v jednom domě.
V Kachoudasově dílně v prvním patře nad krámem záclony nebyly. I ty nejdrobnější předměty v místnosti bylo vidět v ostrých obrysech jako na rytině - květy na tapetách, mušince na zrcadle, kousek ploché krejčovské křídy na provázku, střihy z hnědého papíru pověšené na zdi a konečně Kachoudas, který seděl na stole na zkřížených nohou, na dosah ruky měl elektrickou žárovku bez stínidla, kterou si drátem přitahoval ke svému šití. Dveře na konci dílny, které vedly do kuchyně, byly. vždy
229

pootevřené,  většinou  ale  ne  natolik,  aby do  místnosti bylo vidět. Nicméně si člověk domyslel, že tam je paní Kachoudasová, protože čas od času její manžel pohyboval rty. Bavili se spolu, při práci z jedné místnosti do druhé.
Pan Labbé rovněž mluvil; jeho příručí Valentin, který zůstal v krámě, slyšel šum hlasů a kroky nad hlavou. Potom viděl, jak jde kloboučník zase dolů; nejprve nohy, vybraně obuté, pak kalhoty, sako a konečně tvář, trochu nevýrazná, vždy vážná, ale bez přehánění, nikoli přísná tvář muže, který si stačí sám, který nepotřebuje projevovat své city navenek.
Než pan Labbé toho dne odešel, napařil ještě dva klobouky, z nichž jeden, šedivý, patřil starostovi, a po celou tu dobu bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na ulici, voda se valí okapovou rourou a plynová kamna v krámě lehce syčí.
V krámě bylo vždycky vedro. Příručí Valentin cítil hned od rána, jak mu krev stoupá do hlavy, a odpoledne hlava těžkla; někdy vídal v zrcadlech mezi policemi své oči, lesknoucí se jako v horečce.
Pan Labbé nemluvil více než jindy. Mohl strávit se svým zaměstnancem celé hodiny a neříci ani slovo.
A pak tam byl ještě zvuk kyvadla a každou čtvrthodinu hrklo v hodinách. V každou celou a každou půlhodinu se spustil strojek, ale po marném pokusu se zase zastavil: zřejmě byly kdysi hodiny vybavené zvonkohrou, která se porouchala.
Krejčík nemohl sice vidět do pokoje v prvním patře, přes den kvůli záclonám a večer byla navíc stažená roleta, ale stačilo, aby se naklonil, a měl kloboučnictví jako na dlani.
Jistě slídil. Pan Labbé se neobtěžoval tím, že by se o tom přesvědčoval, ale věděl to. Na svém rozvrhu kvůli tomu neměnil pranic. Jeho pohyby byly nadále pomalé, přesné. Měl velmi krásné ruce, poněkud tučné, překvapivě bílé.
Pět minut před pátou vyšel ze zadní místnosti, které se říkalo ateliér; zhasl tam larnpu a pronesl větu z každodenního rituálu:
"Jdu se podívat, jestli  paní  Labbéová něco nepotřebuje."
A znovu se vydal vzhůru po točitém schodišti. Valentin nad sebou slyšel jeho kroky, tlumený šum hlasů, a opět uviděl nohy, pak celé končetiny a konečně tělo. Pan Labbé otevřel vzadu dveře do kuchyně a řekl Luize:
"Vrátím se brzy. Valentin zavře krám.",
Říkal každý den stejná slova a služebná odpovídala: ,Dobře, pane."

Potom si oblékl těžký černý plášť a opakoval Valentinovi, přestože to slyšel:
"Zavřete krám."
"Ano, pane. Dobrou noc, pane."
"Dobrou noc, Valentine."
Vzal si peníze z pokladní zásuvky a ještě trochu otálel, pozoruje protější okno. Byl si jistý, že Kachoudas, který před chvilkou viděl na roletě v prvním patře jeho stín, už slezl se stolu.
Co říkal své ženě? Něco jí říci musel. Potřebuje omluvu. Žena se ho neptá na nic. Nedovolila by si něco namítnout. Už po léta, takřka od té doby, co se udělal pro sebe, si jde kolem páté odpoledne na jednu dvě skleničky bílého vína do kavárny U čtyř sloupů. Pan Labbé tam také chodí a mnozí další, kteří se nespokojí bílým vínem ani dvěma skleničkami. Pro většinu z nich je to zakončení dne. Kachoudas však po návratu domů v kruhu své drobotiny rychle povečeří a honem vyleze znovu na stůl, kde zůstává často do jedenácti nebo do půlnoci v pilné práci.
"Jdu se trochu projít."
Měl velké obavy, aby nepropásl pana Labbého. Ten ho chápal. Ne hned po vraždě první staré ženy, ale po třetí vraždě jala lidi ve městě skutečně hrůza.
Měřičná ulice byla v tuto hodinu skoro vždy pustá, zvlášť když lilo jako z konve. A od té doby, co spousta lidí nevycházela po setmění, byla ještě prázdnější. Obchodníci, kteří první utrpěli nastalou panikou, také první zorganizovali hlídky. Ale zabránily snad tyto hlídky smrti paní GeoffroyLambertové a smrti paní Leonidy Prouxové, porodní asistentky z Fétilly?
Krejčík byl bázlivý a pan Labbé si dopřával zlomyslné potěšení a čekal na něj, aniž by to dal znát. Nebylo to ďábelské potěšení?
Konečně pan Labbé otevřel dveře a tím rozezněl zvonek. Prošel pod obrovským cylindrem z červeného plechu, který sloužil jako vývěsní štít, vyhrnul si límec kabátu a zabořil ruce do kapes. Nad Kachoudasovými dveřmi se také rozklinkal zvonek a po několika krocích si byl pan Labbé jistý, že ho slyší na chodníku. Byla to ulice s podloubím jako většina starých ulic v La Rochelle. Na chodníky tedy nepršelo. Byly jako studené vlhké tunely, světlo tu svítilo jen občas u vrat, zejících do tmy.
Kachoudas srovnal cestou na Zbrojní náměstí svůj krok s krokem kloboučníkovým,  ale přes  to všechno měl takový strach z nějaké léčky, že raději kráčel v dešti středem ulice. "  Až na roh ulice nepotkali nikoho. Pak minuli výkladní skříň

231
230
 

parfumérie, lékárny, obchodu s prádlem a konečně prošli kolem širokých kavárenských oken. Mladý novinář Jeantet, dlouhovlasý, hubeného obličeje a planoucích očí, seděl na svém místě u prvního stolku u okna, šálek kávy před sebou, a právě psal článek.
Pan Labbé se neusmál, zdálo se, že ho vůbec nevidí. Slyšel blížící se krejčíkovy kroky. Vzal za kliku, vkročil do příjemného tepla a hned zamířil ke stolům uprostřed místnosti blízko kamen, mezi sloupy, a zůstal stát za hráči karet, zatímco mu číšník Gabriel odnášel kabát a klobouk.
"Jak se daří, Leoně?"
"Ujde to."
Znali se příliš dlouho - většinou ze školních lavic -, než aby měli chuť se bavit. Ti, kteří měli v ruce karty, jen lehce kývli na pozdrav anebo mechanicky stiskli nově příchozímu ruku. Gabriel se zeptal ze zvyku:
"Jako obvykle?"
Kloboučník si spokojeně oddechl a usedl za jednoho hráče bridže, doktora Chantreaua, kterému říkal Pavle. Jediným pohledem zjistil, jak je hra daleko. Dalo by se říci, že se tahle partie hraje už celá léta, neboť se obnovuje každý den ve stejnou hodinu u stejného stolu, před hráči stojí stejné nápoje a hráči kouří stejné dýmky a stejné doutníky.
Ústřední topení zřejmě nestačilo, protože kavárník Oskar tu nechal velká kamna s krásným černým leskem, k nimž pan Labbé natáhl nohy, aby usušil boty a okraje nohavic. Krejčík měl dost času, aby vstoupil, zamířil rovněž ke stolům uprostřed, ne však s tou jistotou, poté uctivě pozdravil, aniž mu někdo odpověděl, a usedl na židli.
Nepatřil k této společnosti. Nechodil s nimi do stejných škol, nebydlel ve stejných kasárnách. Ve věku, kdy už si hráči karet tykali, žil pánbůh víkde na Blízkém východě, kde lidi jeho druhu přepravovali jako dobytek z Arménie do Smyrny, ze Smyrny do Sýrie, do Řecka nebo jinam.
Zpočátku, před několika lety, sedával nad svým bílým vínem o něco dále a sledoval hru, kterou určitě neznal, s takovým napětím, až se mu dělaly vrásky na čele. Pak se poznenáhlu přibližoval, nejprve posunoval židli, pak si přesedl na jinou a konečně k jinému stolu a tak se dostal až za záda hráčů.
Nikdo nemluvil o starých ženách ani o hrůze, jež panovala ve městě. Možná že se o tom mluvilo u jiných stolů, ne však u tohoto. Senátor Laude vyndal dýmku z úst a jen napůl obrácený ke kloboučníkovi se zeptal:

"Jak se daří ženě?"
"Pořád stejně."
Zvyk, který se za patnáct let ustálil. Gabriel mu přinesl jeho mahagonově zbarvenýpicon se sodou, pan Labbé upíjel pomalu, po doušcích, a díval se po mladém Jeantetovi, který právě smolil článek pro Echo děs Charentes. Mezi kavárnou a zadním sálem, kde stály v řadě kulečníkové stoly, visely na zdi hodiny s kulatým měděným ciferníkem. Ukazovaly čtvrt na šest, když se Julián Lambert z pojišťovny, který jako obvykle prohrával, zeptal kloboučníka:
"Vezmeš to místo mne?"
"Dnes večer ne."
Nebylo to nijak neobvyklé. Bylo jich asi šest nebo sedm a střídavě hráli karty nebo sedali za hráči. Jen Kachoudase nikdy ke hře nepřizvali a on po tom pravděpodobně ani nebažil.
Byl malý, neduživý. Páchl a věděl o tom; věděl to tak dobře, že se nezdržoval v přílišné blízkosti ostatních. .Byl to pach, vlastní pouze jemu a jeho rodině, který by bylo možno nazvat pachem Kachoudasovým - směsice česneku z jejich kuchyně a mastnoty z ovčí vlny. Tady nikdo nic neřekl, zdvořile se předstíralo, že si toho nikdo nevšímá, ale děvčata ve škole, méně ohleduplná, protestovala, když některou posadili vedle holek Kachoudasových.
"Ty smrdíš! A tvá sestra smrdí! Všichni smrdíte!"
Zapálil si jednu z mála cigaret, které vykouří za den, protože při práci nemůže kouřit, aby nepropálil šaty svých zákazníků. Balil si cigarety sám a na konci je měl vždycky vlhké od slin.
Bylo 3. prosince. Bylo čtvrt na šest. Pršelo. Ulice byly temné. V kavárně bylo teplo a pan Labbé, kloboučník z Měřičné ulice, sledoval hru, v níž doktor právě hlásil pět trefu, které pojišťovatel neopatrně kontroval.
Zítra ráno se v novinách dočtou, co teď právě mladý Jeantet sepisuje o zavražděných starých ženách, protože Jeantet podniká vášnivé šetření na vlastní pěst a dokonce vyzval policii k jakési soutěži.
Jeho šéf, Jeroným Caillé, majitel tiskárny, který řídil list, hrál klidně bridž a vůbec se nestaral o temperamentního mladíka, jehož článek přehlédne za chvilku, až půjde odtud.
Chantreau protihráče právě vytrumfoval a zahrál riskantně, spoléhaje na impas, když pan Labbé viděl, aniž se musel ohlížet, jak se Kachoudas nazvedl, ale neodlepil se úplně od

232
233
 

židle, sklonil se k němu a natáhl ruku, jako by chtěl něco sebrat v pilinách, které pokrývaly podlahu.
Krejčího však nezaujaly piliny, ale kloboučníkovy kalhoty. Krejčíkovu oku neušlo malé bílé smítko u záložky. Myslel si, zeje to nit? Jistě to nemyslel špatně. A i kdyby, stejně by nebyl s to odhadnout význam svého gesta.
To nemohl odhadnout ani pan Labbé, který krejčíka nechal, poněkud překvapený, ale nikterak znepokojeny
"Promiňte."
Kachoudas uchopil tu bílou věc, nebyla, io nit, ale nepatrný kousek papíru, dva, tři milimetry lehkého zrnitého novinového papíru.
V kavárně tomu nikdo nevěnoval nejmenší pozornost. Kachoudas držel kousek papíru mezi palcem a ukazováčkem. A byla to opravdu náhoda, že tak jak byl, ještě sehnutý, s hlavou skloněnou a stehny napůl přilepenými na židli, na papírek vůbec pohlédl. Ale on to nebyl jen tak nějaký útržek novin. Byl pečlivě vystříhaný nůžkami. Přesně řečeno, někdo vystřihl dvě písmena, N a T na konci slova. Pan Labbé hleděl s výše dolů na krejčíka, který ztuhl hrůzou, až konečně zvedl hlavu; napřímil se, ale nepodíval se kloboučníkovi do tváře, když mu podával maličký předmět a koktal:
"Prosím za prominutí."
Místo aby papírek zahodil, tak jej odevzdal, a to byla chyba, protože tak přiznal, že pochopil jeho význam. A protože byl bojácný a předurčený k pokoře, dopustil se druhé chyby tím, že nakousl větu, kterou neměl odvahu dokončit:
"Myslel jsem..."
V mlžném jasu neviděl nic, jen židle, záda, látku, piliny na zemi, černé nohy od kamen a slyšel vážný a klidný hlas, který pravil:
"Děkuji vám, Kachoudasi."
Oni spolu totiž hovořívali. Každé ráno v osm hodin vyšel kloboučník i krejčí z domu a' odstavovali tabule, které jim sloužily jako okenice. Uzenářství vedle Kachoudasů bylo už dávno otevřené. V sobotu ucpávaly ulici svými košíky selky z okolí, které nosily na prodej zeleninu nebo drůbež; ale ostatní dny ležela mezi oběma muži jen dlažba a Kachoudas si zvykl říkat:
"Dobrý den, pane Labbé."
A dodával podle počasí:
"To máme dnes krásný den."
Anebo zase :

"Pořád prší."
A kloboučník odpovídal vlídně'
"Dobrý den, Kachoudasi."
To bylo všechno. Byli to dva obchodníci, kteří měli krámy proti sobě. Tentokrát pravil pan Labbé zřetelně:.
"Děkuji, Kachoudasi."
Tedy takřka stejným hlasem. Možná že to byl úplně stejný hlas, navzdory té hrůze, co krejčík právě objevil? Kachoudas měl chuť vypít svou sklenici naráz. Zuby mu cvakaly o sklo. Snažil se přemýšlet velice rychle, přemýšlet správně, a čím více se o to snažil, tím více se mu myšlenky pletly.
Především se nesmí ohlížet napravo. To si řekl hned v první chvíli.
Kolem prostředního stolu, kde seděl senátor, tiskař, lékař, kloboučník, byli muži mezi šedesáti a pětašedesáti, zkrátka ti nejvýznamnější, ale u ostatních stolů byli další hráči, zvláště pak napravo hráči žolíků, kteří představovali generaci mužů mezi čtyřiceti a padesáti. A u tohoto stolu, skoro vždy od pěti do šesti, bylo možno vidět zvláštního komisaře Pigeaca, který byl pověřen vyšetřováním vražd starých žen.
Kachoudas se nesměl podívat tím směrem za žádnou cenu. Nesměl se otočit ani tím směrem, kde seděl a stále psal mladý reportér. Jeantet se určitě zabýval opět jednou psaním odpovědi na jeden z vrahových dopisů?
Stačilo dvacet dnů, aby se to stalo zvykem, takřka tradicí. Po každé vraždě přišel do redakce listu dopis, sestavený z písmen a často celých slov, jež byla vystříhaná z předchozích} čísel listu Echo děs C h arén tes, a ty jej otiskly s komentářem mladého Jeanteta. Druhého nebo následujícího dne vrah opět odpověděl, opět dopisem z písmenek vystříhaných a nalepených na list čistého papíru.
A právě včera poselství obsahovalo větu, která krejčíka úplně přimrazila.
"Mýlíte se, mladý muži. Nejsem zbabělec. Nevrhám se na staré zeny ze zbabělosti, ale z nutnosti. Jestliže se zítra ukáže nutné přepadnout muže, byt i velkého a silného, udělám to."
Některé dopisy, půlsloupcové, byly sestavené ze stovek písmen, trpělivě vystříhaných, což vedlo Jeanteta k tomu, že napsal:
"Vrah je nejen trpělivý, ale jeho způsob života mu skýtá spoustu volného času."
Devatenáctiletý novinář, který byl rovněž trpělivý, to vyzkoušel. Určil čas potřebný ke složení dopisu o třiceti řádcích z pís

235
234
 

měn vystříhaných ze starých novin. Kachoudas si přesný výsledek už nepamatoval, ale bylo to úděsné.
"Jestliže se zítra ukále nutné přepadnout mule..."
Jeden kouřil dýmku, vypouštěl malé obláčky a přihlížel, jak ostatní hrají karty, druhý měl kousek špinavé cigarety přilepený na rtu a neodvažoval se pohlédnout vůbec žádným směrem. čas od času se pan Labbé podíval na hodiny a teprve za pět minut půl šesté si objednal svůj druhý picon. V půl šesté vstal a to stačilo, aby hned přiběhl Gabriel s pláštěm a kloboukem.
Podíval se na Kachoudase opravdu s ironickou laskavostí? Nad hlavami hráčů se válel oblak kouře. Kamna vydechovala žár. Jako by pan Labbé čekal, jako by přesně věděl, co si krejčík myslí.
"Nečhámli ho odejít samotného, je schopen vyčíhat si mě v nějakém temném koutě v Měřičné ulici..."
A co kdyby Kachoudas okamžitě promluvil, kdyby se obrátil na kohokoli, na komisaře nebo i na novináře? Co kdyby prohlásil a ukázal na pana Labbého prstem:
"To je on!"
_ Papírek zmizel. Kachoudas jej marně hledal očima. Vzpomněl si, že jej kloboučník sežmoulal v prstech a udělal z něj šedavou kuličku. A i kdyby nakrásně dvě vystřižená písmena ležela na zerni? Jak dokáže, že je sebral panu Labbému s kalhot?
A ani to by nestačilo. Musí připustit, že se pan Labbé nezarazil, nedostal strach, že řekl prostě:
"Děkuji, Kachoudasi."
Jde o dvacet tisíc franků, to je celé jmění pro krejčíka, kterému lidé dávají většinou jen opravit nebo obrátit oblek a jehož dcera pracuje jako prodavačka v jednotkovém domě Prisunic.
Máli získat těch dvacet tisíc franků, nemůže jen tak plácnout a někoho nazdařbůh obvinit. Nebylo by dobré vyplašit vraha.
Pan Labbé to teď ví. A pan Labbé, který od 13. listopadu, tedy za dvacet dní, zabil pět starých žen, se ho může klidně zbavit.
Měl Kachoudas čas, aby tohle všechno promyslel ? Kloboučník si s přáteli stiskl konečky prstů. Říkali mu:
"Dobrou noc, Leoně."
Pan Labbé se jmenoval Leon. Poklepal na rameno doktorovi, který právě rozdával karty a neměl volné ruce, a doktor zabručel :
"Pozdravuj Matyldu."
člověk by přísahal, že to pan Labbé protahuje schválně, aby dal Kachoudasovi čas na rozmyšlenou. Tvářil se stejně jako

před chvílí, když ho Valentin viděl jít dolů po točitém schodišti. Byl to kdysi tlouštík. Možná že byl velmi silný a pak zhubl, to se pozná podle ochablých rysů, podle neurčitých tahů. I tak musel ještě pořád vážit jednou tolik co Kachoudas.
"Na shledanou zítra."
Ručička hodin právě překročila půl, a hned jak se zavřely dveře, chopil se Kachoudas kabátu, který ležel na vedlejší židli. Málem odešel bez placení, takový měl strach, že pan Labbé bude mít čas, aby zahnul za roh do Měřičné ulice dříve, než Kachoudas vypadne. Pak by totiž mohl nastrojit všelijaké léčky. Ale domů se Kachoudas přece nějak dostat musí.
Pan Labbé šel svým obvyklým krokem, ani pomalu, ani rychle, a krejčík si poprvé všiml, že našlapuje mimořádně lehce, jako většina tlouštíků nebo bývalých tlouštíků, a že kráčí zcela nehlučně.
Zahnul vpravo do Měřičné ulice. Kachoudas šel asi dvacet metrů za ním a držel se pečlivě uprostřed ulice. V případě potřeby by pořád ještě měl čas křičet. Dva tři obchody byly ještě otevřené, deštěm prosvítalo světlo;. takřka všechny byty v patrech byly osvětlené.
Pan Labbé šel po levém chodníku, tedy po té straně, co bylo kloboučnictví, ale místo aby se zastavil, pokračoval v cestě; ohlédl se dozadu, snad aby se ujistil, že mu je soused pořád v patách. Ostatně to bylo zbytečné, protože Kachoudasovy kroky se rozléhaly po dláždění.
Krejčík mohl jít domů. Cestu měl volnou. Jeho krám byl ještě otevřený a měl čas zavřít ho rychle na závoru. Oknem prvního patra viděl kousek křídy, který visel nad stolem nedaleko žárovky. Holčičky se vrátily ze školy. Ester, Kachoudasova nejstarší, ta, co prodává v Prisunicu, se vrací domů krátce po šesté, úprkem, protože se také bojí vraha a žádná z jejích kolegyň nebydlí v této čtvrti.
Pokračoval v cestě. Zahnul doleva jako pan Labbé a na chvíli se ocitli v lépe osvětlené ulici. Bylo to uklidňující, vidět lidi v obchodech, několik vozů, které projely kolem a rozstříkly vodu  louží.
Tady už nebylo podloubí a panu Labbému mokla ramena. l Hice znovu potemněla. Chvílemi se kloboučník ztrácel a zase se vždy znovu vynořil v kruhu, který vrhalo světlo lucerny; Kachoudas se držel přesně uprostřed ulice, tajil dech, pln hrůzy, a přesto nebyl schopen jít zpátky.
Kolik dobrovolných hlídek chodilo v této době po městě?

236
237
 

Jistě tři nebo čtyři a byli v nich i mladí lidé s baterkami, kteří se tím bavili. Byla to ošklivá hodina. Tři staré ženy byly zavraž. děny mezi půl šestou a sedmou hodinou večerní.
Došli jeden za druhým do klidné muzejní čtvrti s jednopatrovými domky; někde bylo oknem vidět shromážděnou rodinu, děti, které psaly úkoly, ženy prostírající stůl k večeři.
Náhle pan Labbé zmizel ve tmě a Kachoudas se po několika krocích úplně zastavil, jako by postrádal to hlavní: nemohl určit, kde se nachází jeho soused, protože v ulici byla úplná tma. Možná že stojí někde v koutě a ani se nepohne ? Ale možná že se pohybuje? Cožpak se neumí pohybovat úplně nehlučně? Nedalo se zaručit, že se neblíží ke krejčíkovi, který zůsta" jako přimrazen.
Slyšel, jak nedaleko někdo hraje na klavír. Škvírami okenic pronikal slabý paprsek. V osvětlené místnosti mělo děvčátko nebo chlapec hodinu hudby a neúnavně opakovalo stále stejné škály.
Z jednoho ani z druhého konce ulice nikdo nešel a pan Labbé byl stále někde schoulený, mlčenlivý, neviditelný, zatímco Kachoudas se neodvažoval ani přiblížit ke zdi.
Piano zmlklo a rozhostilo se naprosté ticho. Pak bylo slyšet, jak klaplo víko a přikrylo klaviaturu. Za osvětlenými dveřmi bylo slyšet tlumené hlasy, které se staly zřetelnější, když se asi dvacet metrů od krejčíka otevřely dveře a kapky deště zazářily jako jiskřičky.
"Opravdu na tom trváte, slečno Mollardová? Bylo by mnohem jistější, kdybyste počkala, až se manžel vrátí z kanceláře. Bude tu za deset minut."
"Pro těch pár kroků, které mám udělat! Rychle se vraťte! Ať nenastydnete. Tak v pátek na shledanou."
Byl pátek. Děvčátko (nebo chlapec) mělo zřejmě hodinu klavíru vždy v pátek od pěti do šesti večer.
"Nechám otevřené dveře, než doběhnete domů."
"Ale ani nápad! Aby vám vystydl celý dům! Když vám říkám, že se nebojím."
. Podle hlasu šiji Kachoudas představoval malou a hubenou, trochu sešlou, trochu přepjatou. Slyšel, jak sešla se schodů a rozběhla se po chodníku. Dveře, které zůstaly chvilku otevřené, se konečně zavřely. Málem vykřikl. Chtěl křičet. Ale už bylo pozdě. Ostatně toho byl fyzicky neschopen.
Nezpůsobilo to více hluku než bažant vzlétající ve vysokém lese. Patrně tak šustily mačkané šaty. Všichni lidé ve městě věděli,

jak se to odehrává, a Kachoudas proti své vůli pozvedl ruku k hrdlu, představil si, jak mu violoncellová struna svírá hrdlo, a snažil se probrat ze strnulosti.
Byl si jist, že je konec, a bylo třeba, aby odtud rychle zmizel, aby běžel na policejní stanici. Nejbližší byla v ulici svatého Yona hned za tržištěm.
Myslel si, že mluví nahlas, zatímco se jeho rty pohybovaly naprázdno. Šel. Zvítězil nad sebou. Dokázal to, zatím se nedal do běhu. Ostatně bylo asi lepší neutíkat prázdnými ulicemi, kde by se kloboučník mohl také rozběhnout, dohonit ho' a vyřídit ho stejně jako před chvílí starou slečnu.
Výkladní skříň. Ironií osudu to byl výklad zbrojíře. Je pravda, že kloboučník nikdy nepoužil zbraně. Kachoudas se už necítil tak sám. Mohl nabrat dech. Byl by se rád obrátil. Ještě dvacet metrů, ještě deset metrů, a už viděl červené světlo policejní stanice.
Čvachtal v loužích a nohy měl mokré, rysy mu ztuhly zimou. Šel už zase jako normální člověk, přešel Měřičnou ulici, svou ulici. Došel skoro až na konec. Neslyšel sice kroky, ale přesto věděl, že jde za ním, že se k němu přidává, stále ještě se neodvažoval ani dát se na útěk, ani se zastavit; větší a silnější postava, než byl on sám, se vynořila po jeho levici, srovnala s ním krok a podivně klidný hlas pravil:
"To by byla chyba, Kachoudasi."
Nepohlédl na svého společníka. Neodpověděl. Neobrátil se hned.
Byl sám. Viděl červenou lucernu, policistu, který vyšel ze stanice a sedal na kolo.
Obrátil se. Pan Labbé se o něj už dál nestaral, udělal čelem vzad, a ruce v kapsách, límec pláště vyhrnutý, zamířil k Měřičné, k jejich ulici.
12345878910
Kapitoladruhá  Když došel k okenicím, které Valentin zavřel, zastavil se a rozepjal plášť, aby mohl vytáhnout z kapsy kalhot svazek klíčů. Když se večer vracel domů, dělal vždycky stejné pohyby. Někdo se zastavil na rohu Měřiirié ulice. Byl to

239
238
 

Kachoudas, který čekal, až se za kloboučníkem zavřou dveře, aby se také vrátil domů.
Pan Labbé se podíval nahoru a spatřil ženu krejčího v dílně v prvním patře. Zrovna vyhlížela z okna, poněkud zneklidněná.
Otočil klíčem v zámku, vkročil do teplého šera, dříve než otočil vypínačem, zavřel dveře a zastrčil závoru a pak zůstal stát, tvář přitisknutou na štěrbinu v okenici.
Krejčík, který se pořád opatrně držel vprostřed ulice, dorazil konečně ke svému domu. Kráčel směšně, nějak trhavě; poprvé si pan Labbé povšiml, že poněkud natáčí nohu do strany. Kachoudas se také podíval nahoru, ale jeho žena se už vrátila do kuchyně. Vrhl se do svého krámu, ale musel tamodtud zase vyjít, aby nasadil okenice, protože neměl příručího, který by to udělal za něho. Všechny jeho pohyby byly nervózní, trhavé. Stál obrácen ke schodišti, ke stejnému točitému schodišti, jako je v kloboučnictví, a zřejmě volal:
"To jsem já!"
Spěchal, zavíral dveře na závoru. Světlo v přízemí zhaslo a o něco později se objevilo v dílně a krejčíkovou první starostí bylo jít se podívat z okna.
Pan Labbé opustil svou pozorovatelnu, vrátil do pokladny zbytek peněz, které si tam před odchodem vzal, přešel do zadní místnosti a chvíli smotával nějaký předmět, který vytáhl z kapsy; podobal se hračkám, jaké si dělají kluci, dvě dřívka spojená něčím, co vypadalo jako drát.
Měl na sobě ještě pořád mokrý plášť, a když se sehnul, kapala mu z klobouku voda. Odložil jej teprve pod schody, kde byl věšák, a pode dveřmi kuchyně viděl proužek světla.
Stůl byl prostřený, ležel na něm jediný příbor, bílý ubrus, načatá láhev vína se stříbrnou zátkou.
,,Dobrý večer, Luizo. Paní nevolala?"
},Ne, pane."
Služebná se mu podívala na nohy, když si sedal ke kamnům, přinesla trepky a klekla si na zem. Nikdy ji o to nežádal. Zřejmě k tomu byla vedena na statku, aby zouvala boty mužům - svému otci, svým bratrům, když se vraceli z pole.
Bylo tu teplo stejně jako v krámě a vzduch byl právě tak tíživě nehybný, obklopoval všechny předměty, dodával jim strnulosti a věčnosti.
Za oknem, které vedlo do dvora, bylo pořád slyšet déšť a tady

tikaly starodávné.hodiny v ořechové skříňce, v níž se pohybovalo měděné kyvadlo, a člověk by přísahal, že se pohybuje pomaleji než jinde. Ukazovaly jiný čas než v kloboučnictví, jiný čas než na hodinkách pana Labbého a na budíku v prvním patře.
"Nebyl tu nikdo?"
"Ne, pane."
Navlékla mu trepky z jemné lakové kozinky. Tato místnost byla spíše jídelnou než kuchyní, protože kamna a výlevka byly .v těsném koutě stranou. Stůl byl kulatý, židle byly potažené kůží s přibitými ozdobnými cvočky. Bylo tu mnoho mědi, na venkovské polici stará majolika, kterou pan Labbé koupil v aukční síni.
"Půjdu  se  podívat nahoru, jestli paní něco  nepotřebuje."
"Mohu nalévat polévku?"
Zmizel na točitém schodišti, Luiza slyšela, jak se v prvním patře otevírají dveře, slyšela kroky, hovor, zvuk křesla na kolečkách, které strkal jako každý večer z jednoho konce pokoje na druhý. Když přišel dolů, řekl, když si sedal ke stolu:
"Nemá moc velký hlad. Co máme k večeři?"
Položil před sebe knížku, z pouzdra vyndal brýle s kostěnou obroučkou. Kamna ho hřála do zad. Jedl pomalu. Luiza dávala na stůl, mezi jednotlivými chody čekala bez hnutí ve svém koutě a dívala se do neurčitá.
Nebylo jí ještě ani dvacet. Byla obtloustlá, velice hloupá, měla bezvýrazné vyvalené oči.
Výklenek, který sloužil jako kuchyň, nebyl dost velký na to, aby se tam vešel stůl. Někdy tam jídala ve stoje, jindy čekala, až se kloboučník nají a odejde, a sedla si na jeho místo.
Neměl ji rád. Udělal chybu, zeji přijal, ale bude mít dost času, aby tu záležitost promyslel později.
Ve tři čtvrti na osm si otřel ústa, svinul ubrousek a zastrčil jej do stříbrného kroužku, zazátkoval láhev, z níž vypil jen jednu skleničku, a s povzdechem se zvedl.
"Je to připravené," řekla.
Vzal tedy podnos, na němž byla připravená další večeře, a znovu se vydal nahoru po schodišti. Kolikrát za den stoupal po tomto schodišti?
Bylo těžké udržet podnos v jedné ruce a nic nepřevrhnout, vytáhnout klíč z kapsy a otočit jím v zámku, protože tyto dveře byly vždycky zamknuté, i když byl doma. Otočil vypínač a Kachoudas na druhé straně viděl skrze roletu světlo. Položil podnos jako vždy na stejné místo a zavřel za sebou dveře.

241
240
 

Všechno to bylo velice složité. Zorganizovat toto všechno si vyžádalo čas._ Kloboučník dělal vše podle přesného řádu, který byl mimořádně důležitý.
Především bylo třeba hovořit. Nenamáhal se vždy artikulovat jednotlivá slova, protože dolů to v každém případě doléhalo jen jako nejasný šum. Dnes například opakoval s jistým uspokojením:
"To by byla chyba, Kachoudasi!"
K večeři dnes nebylo nic zvláštního, ale přesto vybral nejkřehčí kousek telecí kotlety. Některé dny snědl celou druhou večeři.
Došel k oknu. Měl čas. Povytáhl roletu a zahlédl krejčíka, který se po večeři už zase uvelebil na stole, zatímco děti si hrály v dílně na zemi a nejstarší jistě pomáhala matce s nádobím.
Když se vracel pro podnos, řekl nahlas:
"Najedla ses dobře? To jsem rád."
A šel vyprázdnit talíře - kromě kosti z kotlety - na záchod, ale nezatáhl za šňůru splachovače. Na začátku to dělal, ale to byla chyba. Dělal spoustu takových chyb a neopatrností, ale postupně se jich zbavoval.
Když nesl dolů prázdné talíře, seděla služebná Luiza na jeho místě a dojídala večeři. Aby si nepřidělávala nádobí, jedla z talíře svého pána a pila z jeho sklenice. Také četla při jídle, jakési lidové sešity.
"Půjdete ven, Luižo?"
"Nemám chuť se nechat uškrtit."
"Dobrou noc."
"Dobrou noc, pane."
A bylo to skoro všechno. Ještě musí vykonat několik obřadů, přesvědčit se, jsouli dveře krámu dobře zavřené, zhasnout světlo, ještě jednou zdolat schodiště, vytáhnout klíč z kapsy, otevřít a zase zavřít.
Za chvíli půjde Luiza spát nahoru do zadního pokoje, a než zaúpí dra tenká pod její vahou, bude poslouchat nejméně čtvrt hodiny její těžký krok.
"To je ale nemehlo!"
Měl právo mluvit nahlas. Čas od času to bylo takřa nutné. Ted může jít spláchnout vodu na záchodě, odložit límec, kravatu, sako a vzít si svůj hnědý župan. Ale přece jen to ještě nebylo všechno, zbývalo ještě přiložit tři, čtyři polena do krbu.
To Luiza je nosila každé ráno nahoru a skládala je na hromadu v chodbičce v prvním patře.
Všechny domy v této ulici byly stejně staré, pocházely z doby

Ludvíka XIII. Zvenčí vypadaly pořád stejně, měly podloubí a špičaté střechy, ale za ta staletí prošel každý uvnitř různými změnami. Například nad hlavou pana Labbého bylo druhé patro, ale přístup tam byl jenom zvenčí. Vedle krámu byly dveře do úzké chodbičky, na dvůr. A odtud vedlo schodiště do druhého patra, nikoli však přes první patro. Kdysi to bývalo praktické, když bydleli nahoře nájemníci. Teď už byly tyto místnosti dlouho neobývané, přesně od toho roku, co Matylda onemocněla, protože Matylda nesnášela, aby jí zněly po celý den nad hlavou kroky.
Musel se kvůli tomu soudit, aby se lidí z druhého patra zbavil. Ale bylo tolik věcí mnohem složitějších než tohle!
Nezapomněl na nic? Rolety byly úplně stažené. Mohl zhasnout stropní světlo, které pro něj bylo příliš ostré, a nechat svítit jen lampu na sekretáři - neboť v tomto pokoji stál odedávna v rohu nevelký sekretář s množstvím malých zásuvek, které se ted báječně hodily.
Vzal hromadu novin, nůžky, nacpal si starou pěnovku. Dvakrát nebo třikrát pohlédl k oknu, mysle přitom na Kachoudase.
"Chudák!"
Zpočátku byla výroba dopisů dílem trpělivosti, protože vystřihoval každé písmenko zvlášť. Ted už znal noviny tak dobře, že věděl, ve které rubrice skoro jistě najde slova, která potřeboval.  Vyslídil také v Matyldině košíčku na ruční práce nůžtičky, které ; nevinily okraj papíru.
'    "Šestá je mrtvá, mladý muži, a celé město bude zase bědovat nad jejím osudem."
Zvykl si obracet se rovnou na Jeanteta.
"Připomínám, že sleina Mollardová už několik let trpěla srdeční chorobou, že byla chudá, že žila sama, žf nemilá nikoho, kdo by se o ni staral, a že byla nucena učit hrát na klavír děti svých přítelkyň. Pokud jde o jejího švagra architekta, který dobře vydělává, vytrvale ji odmítal pomoci.
Samozřejmě jsem ji nezabil z těchto důvodů. Zjabil jsem ji, stejně jako ostatní, protože to bylo třeba. A to nechce nikdo pochopit, ase se bude říkat a psát, že jsem maniak, že jsem Hleny, že jsem sadista, posedlý, a to není pravda.
Dělám to, co udělat musím, a. to je všechno.
Jestliže se veřejnost o tom přesvědčí, vyvaruje se hloupé paniky, která lidem brání vycházet z domu a tolik postihuje obchod.
Neudlláli nikdo nijakou hloupost, je na seznamu už jen jedna. Bude jich sedm, přesně sedm, a všechna vyšetřování na světě na tom nic nezmění.

242
243
 

Důkazem je, mladý muži,  vám už led oznamuji, že se to stane v pondělí."
Sestavit adresu bylo snadné, neboť stačilo vystřihnout Jeantetův podpis pod článkem a adresu listu, která byla otištěná na inzertní stránce.
Luiza právě vešla do svého pokoje a jako obvykle funěla.
Pan Labbé dal dopis do obálky, nalepil známku a strčil obálku do kapsy svého saka, které viselo na ramínku. Až zítra ráno sundá okenice z výlohy, vyčká Valentinova příchodu a pak půjde na obvyklou procházku městem, ať prší nebo ne.
Bylo až podivuhodné, že nemusel vůbec nic měnit na svých zvyklostech. Za každého počasí se ráno vydával na procházku po své čtvrti, obešel jeden dva bloky a stejně tak se navečer pravidelně odebíral do kavárny U čtyř sloupů.
Bylo půl desáté. Zbývala mu dobrá hodina a tak se usadil u ohně, natáhl nohy a na kolena položil velkou knihu se zažloutlými stránkami.
" Byl to jeden svazek "Slavných procesů" XIX. století. Před pěti měsíci koupil v aukční síni dvacet svazků, každý zvlášť. Zbývalo mu jich přečíst ještě sedm.
Pokuřoval, občas vypustil malý obláček dýmu. Bylo teplo. Luiza snad konečně usnula. Teď už bylo slyšet jenom jednotvárný šum deště, občas zapraskala polena a nebyl tu nikdo, kdo by ho vytrhoval z četby.
Pan Labbé byl klidný a spokojený. Čas od času.se podíval na budík.
"Ještě dvacet minut."
Ještě deset. Ještě pět. V půl jedenácté zavřel knihu, s povzdechem se zvedl a šel do koupelny. Ve tři čtvrti na jedenáct se uložil do postele napravo.
Dříve byla v pokoji jen jedna postel, velice krásná, která harmonovala s ostatními kusy nábytku. Od té doby, co Matylda onemocněla, ji přestěhovali, museli ji nést přes ulici - schodiště mezi oběma patry přece neexistovalo - do prázdného bytu nahoře, a nahradili ji manželskými postelemi, mezi nimiž stál noční stolek.
Obrátil se a přesvědčil se, jestli nehrozí nebezpečí, že by uhlíky v krbu, ještě červené, spadly na koberec a způsobily požár.
Kachoudas na protější straně ještě pracoval. Byl to ubožák. Dělal všechno sám, i krátké kalhoty a vesty, které lepší krejčí svěřují domáckým dělnicím.

Teď, když byla v místnosti tma, mohl pan Labbé vidět skrze roletu svítící obdélník na druhé straně ulice.
Než usnul, řekl polohlasem, protože mluvit je vždy dobré: "Dobrou noc, Kachoudasi.
Nenechal budík zvonit: probouzel se sám v půl šesté ráno. Tlustá Luiza ještě spala, zahrabaná ve své zavlhlé posteli; musela slyšet, že vstává, že jde na chodbu pro dříví, že zavírá dveře a rozdělává oheň. Po chvíli si všiml, že mu dnes něco chybí, bylo to šumění deště, hrčení vody v okapové rouře. Bylo ještě příliš tma, než aby mohl vidět nebe, ale cítil, že od moře vane vítr, který žene mraky na pevninu.
Bylo třeba ustlat postel, uklidit pokoj, vystrčit ven kbelík s popelem z krbu; pohyby měl přesně promyšlené a vykonával je v pořadí propracovaném do nejmenších podrobností.
Trochu hovořil, říkal, co mu slina na jazyk přinesla, a neušlo mu, že se na protější straně už rozsvítilo okno. To nebyl Kachoudas, ten byl ještě v posteli, ale jeho žena, která zatápěla v domě, zametala dílnu a utírala prach.
Slyšel, jak ulicí projíždějí k tržišti dvoukoláky, a pak slyšel i jiné vozy, které zastavily přímo v Měřičné ulici, hlasy venkovanek a hluk košíků a pytlů, házených na zem.
Byla sobota. Vykoupal se, oblékl, zatímco Luiza se myla za přepážkou jeho koupelny.
Šla dolů první, aby uvařila kávu, a když přišel pan Labbé, bylo už zatopeno.
"Dobré jitrOi Luizo."
"Dobré jitro, pane."
V kloboučnictví škrtl zápalkou v malém otvoru plynových kamen. Hluk na ulici rostl, ale ještě nepřišel čas, aby sundal okenice.
Nejprve se musel nasnídat, pak odnést snídani Matyldě. Obloha začínala blednout. Pan Labbé odvezl k oknu křeslo, které stavěl vždy ve stejném úhlu na stejné místo, a přesvědčil se, že není nebezpečí, že by se skutálela dřevěná hlava, jež pocházela z dílny.
Zhasnout světlo. Vytáhnout roletu. Všechno bylo šedivé, skoro bílé. Déšť se změnil v mlhu a pan Labbé viděl Kachoudasovu lampu jen jakoby pod závojem.
Okna byla zamrzlá. Možná že konečně uhodí mrazy? Venkovské ženy v ulici, zachumlané do vlňáků, přestávaly občas

244
245
 

rovnat košíky a tleskáním si zahřívaly prombdralé ruče. Byla
mezi nimi jedna malá stařenka, která už po čtyřicet let přichá
zela stále na stejné místo a rozdělávala si oheň pod ohřívadlem.
V této roční době prodávala kaštany a ořechy.	.
Kachoudas dosud neusedl na stůl. Dveře do kuchyně byly otevřené a celá rodina právě snídala. Paní Kachoudasová nebyla ještě ani umytá, ani učesaná. Nejmenší z dětí, jediný chlapec, který měl velké černé mandlové oči, byl ještě v noční košilce.
Byli to podivní lidé. Jedli uzeniny hned od rána. Kachoudas byl k němu obrácen zády, jedno rameno výš než druhé.
Pan Labbé na něj počká. Má pořád co dělat. Noviny, z nichž vystřihal slova a písmena, byly už spálené. Zanesl Luize oblek, který měl na sobě předchozího dne, aby jej vyžehlila, neboť byl velice pečlivý; obleky měl ušité vždy z jemného sukna a boty dělané na míru.
Začalo to rachotem několika dvoukóláků a ojedinělými hlasy a ted už se nese celou ulicí ohlušující vřava jako každou sobotu. Věděl předem, jaký pach vnikne do krámu, jakmile otevře dveře, ,pach čerstvé zeleniny, nakládaného zelí, slepic a králíků.
Musel ještě chvíli počkat, oko ve škvíře, než konečně Kachoudas vyšel ze svého krámu, pak udělal totéž a prohodil přes hlavy ženských:
"Dobrý den, Kachoudasi."
Hubená ramínka se zachvěla, muž se otočil, otevřel ústa a trvalo to několik vteřin, než řekl:
"Dobrý den, pane Labbé."
Pro Kachoudase to muselo být neuvěřitelné, tak trochu jako přelud - možná tím spíše, že se dosud v ulici válela mlha? Všechno se odehrávalo jako každé jiné ráno, v každém případě jako každou jinou sobotu; kloboučník byl čerstvě vyholen, pečlivě oblečen; sundával důstojně okenice ze svého výkladu, odnášel jednu po druhé a ukládal je v zákoutí za dveřmi krámu.
Dláždění bylo ještě mokré, podél chodníků byly louže. V uzenářství vedle Kachoudase pořád svítili.
Valentin přišel v půl deváté, nos červený, a sotva vešel do krámu, už musel smrkat.
"Chytl jsem rýmu," řekl.
Bude šiji moci léčit v kloboučnictví, kde bylo už tečí přetopeno. Pan Labbé si oblékl plášť a vzal si klobouk.
"Vrátím se za čtvrt hodiny."

Zamířil k tržnici a cestou ho zdravila spousta lidí, protože se narodil v La Rochelle a žil tady celou dobu. Vybral si poštovní schránku v Krosnářské ulici; dnes ráno neriskoval, že by si ho někdo v tom proudění davu všiml. Potom, jak to měl v sobotu rád, vešel do tržnice a toulal se mezi stánky s rybami a mořskými živočichy.
Teprve když se vracel domů, koupil si na rohu své ulice noviny, dal je do kapsy a vůbec nebyl zvědavý, aby do nich alespoň nakoukl.
Nějaká selka přivedla syna, kterému Valentin s kapesníkem v ruce zkoušel čepice. Den začínal. Pan Labbé si šel odložit kabát a klobouk a řekl Luize pootevřenými dveřmi:
"Kupte malé langusty. Ta babka z Charronu má pěkné. Paní nevolala?"
"Ne, pane."
Snědl nejprve svou porci langust dole, pak Matyldinu porci nahoře v pokoji. To je štěstí, že bývalá hospodyně Delfína odešla za svou dcerou na ostrov Oléron, protože ta u nich pracovala dvacet let a věděla, že Matylda nemá ráda nic, co pochází z moře.
Mohl padnout na někoho lepšího, než je Luiza. Spousta věcí by se byla dala zařídit příjemněji. Začal tu tlustou holku dokonce nenávidět. Nikdy se na nic neptala. A člověk nemohl vědět, co si myslí. Možná že nemyslela vůbec?
Nebyl rád, že přespává v domě. Delfína měla děti, takže chodila hned po večeři domů, na druhou stranu města za nádražím. Luiza na začátku také spávala ve městě. Potom, po několika vraždách starých žen prohlásila, že po setmění nevyjde na ulici.
Proč dovolil, aby se zařídila v pokoji v prvním patře? Možná že v té době měl ještě něco nejasného za lubem? Když si ji člověk nepřehlíží moc zblízka, je docela žádoucí. Ale teď, když ji slyší za stěnou při úpravě zevnějšku, nemůže nevnímat, že sejí nedostalo vychování. A úplně mu ji znechutil pach jejího pokoje, kam náhodou vstoupil, a prádlo, které se válelo po židli.
Možná že nebyla nebezpečná, ale proto ještě nebyla celá záležitost méně složitá, a on dělal vše, aby se vyhnul komplikacím.
Později se uvidí.
Převlékl se, do práce nosil vždy staré sako, vešel do dílny a zapnul vařič, kterého používal při naparování klobouků.

246'
247
 

Nejmenším klíčkem ze svého svazku otevřel skříňku ve zdi. Tyto klíče, mimořádně důležité, byly leštěné, zářily jako nástroje, pan Labbé je nosil vždy ve stejné kapse a než šel spát, tak je nikdy nezapomněl položit na noční stolek.
Ve skříňce visel od stropu provaz a pan Labbé za něj dvakrát či třikrát zatáhl. Valentin, kterého ještě pořád zaměstnávala zákaznice s malým chlapcem, udělal několik kroků a oznámil mu:
"Paní vás volá, pane Labbé."
Když totiž zatahal za provaz, uvedl do pohybu mechanismus, který do podlahy v prvním patře bušil právě tak, jako dříve mlátila holí Matylda, aby ho přivolala.
"Jdu nahoru," oznámil s povzdechem.
Skříň opět zavřel, klíče dal zpátky do kapsy. Zajímavá věc, v Kachoudasově krámě bral krejčík míru malému chlapci, kterého přivedla matka. Malý hoch a matka na každé straně ulice, a co bylo ještě zajímavější, oba byli ze stejné vesnice.
Zmizel na točitém schodišti a Valentin mohl slyšet jeho kroky. Dveře se zase zavřely. Záclony nedovolily, aby do pokoje bylo vidět zvenčí. V kuchyni, ruce nad hlavou, si paní Kachoudasová, která nikdy nepomyslela na sousedy, právě navlékala přes kombiné šaty, protože tihle lidé milovali teplo, a proto se v kuchyni oblékali a dokonce i myli. Pro holčičky a pro kluka se dávalo na židli smaltované umyvadlo.
Přiložil do krbu poleno, usedl, zapálil dýmku, a teprve teď otevřel noviny.
"ŠKRTICOVA NOVA OBLt."
To je zajímavé, jak mohou slova zkreslovat skutečnost! ŠKRTÍC! Navíc s velkým písmenem! Jako by například byl člověk škrtičem od narození. Zkrátka jako by to bylo povolání! Zatímco pravda je úplně jiná! Vždy ho to trochu popuzovalo. A právě ten pocit podrážděnosti ho dohnal k tomu, že poslal svůj první dopis do novin. Tehdy noviny napsaly:
"Nebezpečný šílenec bloudí ulicemi města.'1
Odpověděl:
"Ne, pane, tady nejde o žádného blázna. Nemluvte o tom, čemu nerozumíte."
Mladý Jeantet přece nebyl hloupý. Zatímco policie sbírala tuláky a flámující námořníky, zpovídala nazdařbůh chodce na ulici a chtěla, aby se legitimovali, reportér došel k závěru, který obstál. Po třetí vraždě, po vraždě slečny Langeové, majitelky galantérie v ulici svatého Yona, v době, kdy už po setmění chodily hlídky, napsal:

"Nemá smysl, zabývat se tuláky a vůbec všemi, kteří na sebe obracejí pozornost svým chováním nebo svým oblečením. Vrahem je nezbytné muž, kterého, si nikdo nevšimne. Není to tedy cizinec, jak se domnívali někteří lidé. Vezmeli se v úvahu, jaký rozruch byl vyvolán třemi vraždami, je více než pravděpodobné, ze musel alespoň jednou potkat některou Z dobrovolných hlídek, které každý večer procházejí městem."
Bylo to přesně tak. Kloboučník potkal jednu hlídku a klidně pokračoval v cestě. Namířili na něj světlo kapesní svítilny a nějaký hlas řekl:
"Dobrý večer, pane Labbé."
"Dobrý večer, pánové!"
"Pouze vážený a známý občan mohl..."
Ten mládenec, kterého každý večer vidí, jak u prvního stolku v kavárně U čtyř sloupů píše své články, šel ve svých vývodech ještě mnohem dále;
"Hodiny, kdy dochází k přepadením, nám prozrazují,  je to ženatý muž s ustálenými zvyky..."
Opřel toto tvrzení o fakt, že žádný zločin nebyl spáchán v době po večeři.
"Tedy muž, který nevychází večer sám..."
Ale pak už sešel se stopy. Po předposlední, páté vraždě, po vraždě Leonidy Prouxové, porodní báby z Fétilly, napsal:
"Je pravděpodobné, že porodní asistentka byla z domova vylákaná telefonicky, což, jak se zdá, potvrzuje kufřík, který nesla ve chvíli, kdy byla přepadena..."
Tak to nebylo. Ji jedinou potkal pan Labbé takřka náhodou. Ovšem byla na seznamu. Možná že by jí byl opravdu zatelefonoval, kdyby ji nebyl potkal?
"A protože by bylo nebezpečné vést tak kompromitující rozhovor z budky nebo z kavárny..." .
Chtěl být moc chytrý, chytřejší než vrah. Tak došel k tvrzení, že vrah má telefon doma. A to ho nenapadlo, že v takovém případě by ho při rozhovoru mohla překvapit manželka nebo služebná ?
A zrovna pan Labbé nemá telefon, stále se brání tomu, dát si jej zavést.
Mladý Jeantet plácal další nesmysly:
"S největší pravděpodobností se jedná o muže, který pracuje v kanceláři, Z níž odchází mezi pátou a šestou, a který páchá své zločiny před návratem domů."
To bylo dpst zcestné, vezmeli se v úvahu, že to psal v kavárně, kde viděl každý den obchodníky, muže svobodných povolání, jak tu tráví hodinu nebo dvě před večeří hraním karet.

248
249
 

Dnes to bylo lepší. V podtitulku se pravilo:
"ZÍSKALI JSME POPIS VRAHA?"
Tělo slečny Ireny Mollardové bylo nalezeno krátce po osmé večer. Policejní strážník o ně doslova zakopl. Celá ulice byla na nohou. Matka děvčátka, kterému stará slečna naposled dávala hodinu klavíru, naříkavě líčila:
"Rozmlouvala jsem jí, aby šla domů sama. Prosila jsem ji, aby počkala, až se vrátí manžel, byl by ji doprovodil až ke dveřím. Nechtěla ani slyšet. Smála se mým obavám. Ujišťovala mě, že nemá strach. Když odcházela, nechala jsem chvíli otevřené dveře, abych slyšela její kroky. Teď si vzpomínám, že jsem uprostřed ulice zahlédla nějakého muže. Málem jsem volala o pomoc,ale pak jsem si myslela, že bych byla směšná, že vrah by nestál zrovna uprostřed ulice. Ale přece jen jsem rychle zavřela dveře. Neviděla jsem ho dobře, ale jsem si skoro jistá, že byl malý a hubený a že měl nápadně dlouhý nepromokavý plášť.
To byl Kachoudasův plášť, přesněji řečeno byl to plášť, který nepatří Kachoudasovi, ale jednomu obchodnímu cestujícímu, který není z města; koupil si kabát a plášť tu nechal, protože byl obnošený a špinavý, a krejčík jej nosí ze šetrnosti, když prší.
Pan Labbé pohlédl k oknu. Kachoudas už seděl na stole. Mluvil se ženou, která byla na odchodu, s nákupní kabelou v ruce. Ze by se ho ptala, na co má chuť?
Krejčí ještě nečetl noviny. Po ránu vyšel z domu, jenom aby sundal okenice. Žena mu koupí Echo děs Charentes za chvíli, až se bude vracet z trhu.
Luiza šla také na nákup. Zvonek nade dveřmi několikrát zaklinkal. V krámě byli zákazníci.
Ještě než pan Labbé oďešel z pokoje, zamumlal několik slov a lehce posunul křeslo.
. Valentin viděl, jak se objevují nohy, tělo a konečně klidná a odpočatá hlava. Protože se zdálo, že je Valentin na rozpacích, kloboučník se zeptal:
"Coje?"
A nastydlý mladík ukázal na statného venkovana, který přešlapoval z nohy na nohu.
"Potřeboval by číslo 58 a my máme jen 56."
"Ukažte."
Pan Labbé J;'obouk rozpařil a roztáhl a zákazník odcházel a prohlížel se v zrcadlech s pocitem nejistoty.

12345678910
Kapitola třetí  "Zavřete krám, Valentine."
"Ano, pane. Dobrou noc, pane."
Valentin smrkal celý den a tak mu teklo z nosu, že člověk slzel, už jen když ho viděl a slyšel. Dvakrát využil toho, že tam nebyli zákazníci, a dal si sušit kapesník před plynový radiátor.
Byl to také takový chudák; vysoký a ryšavý, oči měl barvy majólikové modři a byl tak zdvořilý, že pan Labbé často, když už už otevíral ústa k poznámce, je zase zavřel, neřekl ani slovo a jen pokrčil rameny. Trávili větší část dne spolu, protože kloboučnictví a dílna byla ve skutečnosti jedna místnost. Některý den se neukázal zákazník po celé hodiny. Když chudák Valentin všechno oprášil, urovnal, poté překontroloval cedulky s nápisy, hledal nějaký koutek, kam by se uklidil, jako velký pes, kterého uvádí do rozpaků vlastní tělo; snažil se vyvarovat hluku, chvěl se při nejmenším pohybu svého šéfa, a protože nesměl v krámě kouřit, tiše cucal fialkové bonbóny.
"Na shledanou v pondělí, Valentine. Pěknou neděli."
To byla laskavost navíc, tak mimochodem. Hlavní věc, kterou pan Labbé potřeboval vědět, byla otázka, půjdeli Kachoudas ven nebo ne. Po celý den nevytáhl paty z dílny. Jednou přišel dolů na zkoušku, podruhé rozbaloval látky před zákazníkem, který se nerozhodl a zřejmě se z toho vyvlékl slibem, že přijde zas. V dílné se svítilo, protože mlha se nerozptýlila, a jak hluk tržiště slábl, bylo z přístavu slyšet varovný hlas sirény. Nesl se prostorem jako bučení nestvůrné krávy a na některé lidi, třebaže bydleli ve městě už dlouho, to stále působilo. Nevyplula žádná loď. Některé se dosud nevrátily, čekalo se na ně a panovaly obavy o jejich osud.
Venkovanky odjely na vozech nebo autobusem ještě za světla a zůstali jen muži, kteří se zdrželi ve výčepech, tváře ruměné, lesknoucí se oči.
Kachoudas četl noviny. V každém případě mu je žena přinesla. V této věci se pan Labbé nemýlil. Mýlil se vůbec někdy? Neměl na to právo. Navzdory všemu, co nosil v hlavě, dokázal nezapomenout na nic, ani na sebemenší věc. Ostatně kdyby byl zapomněl, byl by ztracen.

251
•250
 

Noviny ležely na židli u krejčíkova stolu a bylo vidět, že už je měl někdo v ruce.
Kachoudas půjde. Kloboučník byl přesvědčen, že půjde, zastavil se na prahu a podíval se k osvětlenému oknu úplně automaticky, bezděčně, jako selky, když volají na slepice:
"Puť, puť, puť, puť..."
Kráčel potichu a neušel ani dvacet metrů, když za sebou uslyšel kroky, které by poznal mezi všemi.
Kachoudas šel. Jestlipak váhal? Určitě, chudák malý. Na světě žije mnoho chudáků. Musí strašlivě toužit po těch dvaceti tisících franků. Nikdy tolik peněz pohromadě ani neviděl, leda snad v bance za přepážkou. Aby je vydělal, musí sedět na svém stole ve dne v noci po dva roky.
Určitě chce získat těch dvacet tisíc franků. Chce je mermomocí. A právě proto, že je tolik chce, má takový strach.
Možná že má ještě větší strach z toho, že o ně přijde, než strach z kloboučníka. To, co se stalo, muselo osudově přijít; člověk jako Kachoudas na sebe vždy obrátí podezření; muž, kterého zahlédla matka malé dívenky u klavíru a popsala policii, byl Kachoudas.
Kráčeli jeden za druhým jako jindy a krejčík jistě při každém kroku natáčel nohu do strany. Pan Labbé naopak šel klidně a důstojně, měl opravdu pěknou chůzi.
Jen prošel dveřmi v kavárně U čtyř sloupů, hned poznal podle rámusu a pachu, zeje sobota. Ano, pachu, protože sobotní hosté si nedávali k pití to, co hosté ve všední dny.
V sále bylo plno. Někteří dokonce stáli. Obyčejní venkované se scházeli v malých barech v okolí tržnice; sem přicházeli ti nejbohatší nebo nejpodnikavější, kteří měli co dělat s obchodníky hnojivy, s pojišťovateli a s právníky; ti zasedali každou sobotu u stolů, které se na několik hodin staly jejich kancelářemi a pisárnami.
Jen stoly uprostřed, blízko kamen, obehnané pásmem klidu a ticha, byly respektovanou oázou.
Doktor Chantreau nehrál, seděl za senátorem, který držel karty v ruce. Pan Labbé mu stiskl ruku.
"Dobrý večer, Pavle."
A protože jeho přítel doloval pilulku z lepenkové krabičky:
"Není ti dobře?"
"Játra."
Občas ho to bralo. Zdálo se, že z jednoho dne na druhý zhubl o několik kilo, tak měl zpustošený obličej, váčky pod očima, pohled trpícího člověka.

Oba byli stejně staří. Na gymnasiu byli velcí přátelé, takřka nerozluční.
Gabriel odnesl plášť a klobouk pana Labbého.
"Jako obvykle?"
Před doktorem stála na mramorovém stolku čtvrtka Víchy. Kachoudas, který právě vstoupil, váhal, máli si sednout poblíž hráčů.
Taky chudák člověk! Nejen Kachoudas, který nakonec usedl jen tak tak na okraj židle, ale Pavel, doktor. Pan Labbé musí mít ještě někde na dně zásuvky fotografii, na níž jsou spolu v nějakých patnácti šestnácti letech. V tom věku byl Chantreau hubený, vlasy mu přecházely do zrzavá, ale nebyla to ta mdlá červeň jako u Valentina; hrdě vystrkoval bradu a hleděl vyzývavě před sebe.
Tehdy se už rozhodl, že bude lékařem, ale ne obyčejným lékařem: velkým objevitelem Pasteurova a Nicollova formátu. Jeho otec byl bohatý, patřilo mu asi deset dvorů v Aunisu a ve Vende. Nedělal nic, jen je na dálku spravoval a je zajímavé, že trávil svá odpoledne v kavárně U čtyř sloupů na stejném místě jako dnes hráči bridže.
"Je mi protivný," říkal o něm mladý Pavel. "Je to lakomec. Kašle na osud vesničanů.
Zkrátka rodiče jich všech měli jmění, pozemky, statky či domy nebo taky lodi či podíly na nich.
Kachoudas se vytrvale díval po očku na pana Labbého, který se tvářil, že si toho nevšímá. Byla to hra. Jemu samotnému to dokazovalo, že jeho duch je svobodný. Vyměnili si role: krejčík se potil strachem, nervózně upíjel ze sklenice a občas vypadal, jako by ho o cosi snažně prosil.
O co? Aby se nechal chytit, aby mu umožnil získat odměnu dvacet tisíc franků?
"Moc piješ, Pavle."
"Já vím."
"Proč?"
Proč se pije? Chantreau se stal lékařem. Vrátil se do města a zařídil si tu ordinaci. Rozhodl se:
"Pacienty budu přijímat jen dopoledne, abych mohl zbytek času věnovat na výzkum." Zařídil si skutečnou laboratoř, předplatil si všechny lékařské časopisy.
"Proč ses nikdy neoženil, Pavle?"
Snad proto, že se chtěl stát vědcem, sám nevěděl, jen pokrčil rameny, s úšklebkem vynuceným bolestí.

252
253
 

Nechával si růst vousy, už o sebe nepečoval. Za nehty měl špínu, nosil prádlo pochybné čistoty. Přicházel do kavárny U čtyř sloupů nejdříve v šest jako ti, co pracují do pěti, pak ve čtyři a teď už tu býval hned po obědě; a protože tu v té době není nikdo, s kým by si zahrál partičku, hraje dámu s Oskarem, majitelem kavárny.
A tak se přehoupla šedesátka, stejně jako panu Labbéovi. Všichni překročili šedesátku.
"Vezmeš to místo mne, Leoně? Musím si jít popovídat s voliči."
André Laude, senátor, který vyhrál poslední hru, se s lítostí zvedl. Kolem nich bylo pořád slyšet křik, šoupání podrážek po podlaze posypané pilinami, cinkot skleniček, kterými si lidé přiťukávali, tácky, hlasy hlučnější než obvykle.
"Nakonec ho dostanou, však uvidíte, řekl rolník v koženkách. "Všichni se nakonec nechají chytit, i ti nejchytřejší. Ale co dál? Uvidíte, že ho strčí do blázince a budou tvrdit, že je blázen, a my poplatníci ho budeme živit až do smrti."
"Ledaže padne na takového chlapa, jako jsem já."
"Ty budeš zrovna takový jako ostatní, i když máš řečí plnou hubu! Možná že mu dáš čuchnout k pěsti, ale na policii se zase poslušně uklidníš. Ve vsi, to neříkám. To by možná dopadlo jinak. Tam jsou vidle a lopaty."
Pan Labbé ani nepohnul brvou a klidně se posadil na místo senátora, který začal obcházet stoly. Jednu chvíli se kloboučník ptal sám sebe, jestli není Kachoudas také nastydlý, tak byl rudý v obličeji a oči se mu leskly, ale pak si všiml dvou tácků pod sklenicí.
Krejčík pil! Možná, aby si dodal odvahy? A zase už kýval na Gabriela, aby mu přinesl třetí sklenici bílého vína.
"Hrajeme spolu," oznámil Julián Lambert, pojišťovatel, a míchal karty.
Lambert nepil, to znamená, že se spokojil s jedním, maximálně dvěma aperitivy. Byl protestant. Měl čtyři nebo pět dětí a měl by jich mnohem víc, kdyby každé druhé těhotenství jeho ženy nekončilo potratem. Bylo to předmětem žertů. Ptávali se ho:
"Co tvá žena?"
"V nemocnici."
"Děťátko?"
"Potrat."
On také zdědil po rodičích peníze, takže si mohl koupit akcie pojišťovny. Příliš se jí nevěnoval. Měl dobré úředníky. Někdy
254

pro něj některý z nich přiběhl v naléhavé záležitosti do kavárny. Když dohrál odpolední partii, tak spěšně povečeřel a zase hrál bridž, doma nebo u známých. Vlastně to byl bratr paní GeoffroyLambertové z Réaumurovy ulice, čtvrté uškrcené ženy. Pan Labbé jí byl na pohřbu.
"Upřímnou soustrast, Juliáne."
Byl na všech pohřbech, protože je všechny znal, přinejmenším Matyldiným prostřednictvím.
Mladého novináře nebylo vidět. Určitě se někde zdržel svým vyšetřováním. Pan Labbé se dvakrát či třikrát podíval ke stolu,kde obvykle sedá.
"Dostali jsme nový dopis," utrousil Caillé, majitel tiskárny a listu Echo děs Charentes, když prohlížel karty.
"Začíná to přehánět", zabručel Julián Lambert a licitoval dva trefy.
Obrátil se na Chantreaua, který přihlížel hře:
"Myslíš, zeje to blázen, Pavle?"
Doktor pokrčil rameny. V tuto chvíli mu to bylo jedno. Vnímal pouze pařáty, které mu rvaly útroby.
"V každém případě nepřestane, dokud ho nechytí," zabručel.
"Jacka Škrtíce nikdy nechytli a přestal zabíjet sám.
To potěšilo pana Labbého, kterého to nikdy nenapadlo.
"Kolik jich zabil?'' ptal se. "Tři kára."
"Pas."
"Tři piky," přelicitoval Lambert.
"Čtyři srdce."
Vypadalo to na malý šlem a tak nastala chvíle ticha, přerušovaná licitací až do šesti kár.
"Kontra."
"Nevím, kolik jich zabil, ale teror v Londýně a na předměstích trval několik měsíců. Zavolali na pomoc armádu. Kanceláře a továrny musely zavřít brány, protože úřednice a dělnice se už neodvažovaly vycházet z domu."
"To bych rád věděl, kolik je teď na ulici žen."
Krejčík se chvěl a jedním douškem vyprázdnil třetí sklenku. Neodvažoval se už podívat na hráče ze strachu, aby se nesetkal se zrakem kloboučníkovým, a jeho pohled se truchlivě ustálil na špinavé podlaze.
"Čtyřikrát trumfnu. Udělám impas na pikového krále a v ruce mi zbývá kluk."
Bylo by zajímavé vědět, jak vypadá Kachoudas, když něco vypije. Například doktor, který začínal nasávat hned po ránu,
255

lokl si po každém pacientovi a během dne už nepřestal, byl nejprve laskavý s lehkým nádechem ironie. Poslední dopolední pacienty už všechny oslovoval:
"Broučku."
Nebo:
"Starouši."
Nebo:
"Paninko."
A místo aby jim psal recepty, chodil pro léky do skříně a tiskl jim je do ruky zadarmo.
Odpoledne vypadal zprvu jako olympský bůh v oblaku dýmu, pohyby volné, těžkopádný pohled, mluvil zřídka. Pak se stával čím dál tím více sarkastický, dokonce i vůči nejlepším přátelům. Ti, kdo ho potkávali kolem desáté večer, když se vracel městem z malých  lokálů, kde popíjel červené víno, tvrdili, že mívá slzy v očích a bere je za ruku.
"Jsem zbytečný člověk, kamaráde. Ano, stará ohlodaná zdechlina! Jen přiznej, že se ti hnusím, že se vám všem hnusím!
Anebo zase kavárník Oskar, člověk, který byl svým povoláním nucen po celý den s hosty popíjet jednu skleničku za druhou, ten měl opuchlé oči, chodil čím dál tím důstojněji a nejistěji, jazyk se mu pletl a k večeru šmodrchal slabiky tak, že nebylo moc jasné, co říká.
Krejčíka to v každém případě rozpalovalo. Neposeděl na místě, dělal nenadálá gesta, jako by .měl trhání v údech nebo jako by odháněl dorážející mouchy.
Pan Labbé měl příjemný pocit, že ho drží na uzdě a laskavě do něho hučí:
"Jen klid, prcku.""
Věděl dobře, že je tu komisař Pigeac, za jeho zády, u stolu čtyřicátníků až padesátníků. Viděl ho, jak přišel v šedivém plášti, šedivý klobouk na hlavě, šedivý v obličeji. Připomínal rybu, leklou tresku, na rtech měl neustále studený úsměv, jako by dával na srozuměnou, že toho mnoho ví.
Nevěděl vůbec nic, pan Labbé o tom byl přesvědčen. Byl to prvotřídní pitomec, rozený úředník, který myslel jen na svůj postup a který vstoupil do zednářské lóže, když mu namluvili, že by to pomohlo. Jeho silnou stránkou byl pouze kulečník, kde dělal s úspěchem série od sto padesáti do dvou set šťouchů, obcházel zvolna kolem zeleného sukna a čas od času se prohlížel v zrcadle.
"Tam nechoď, prcku."

To v duchu říkal Kachoudasovi, protože cítil, že se krejčíka zmocňuje jakési šílenství, krejčíka, kterému je horko, který už neví; kam se podívat, který myslí na dvacet tisíc franků a na svědectví maminky onoho děvčátka od klavíru.
"Tvrdí," řekl ještě tiskař Caillé, "že zabije už jen jednu."
"Proč?"
"Důvod neudává. Pořád jen ujišťuje, že je to nutnost, že to nedělá pro nic za nic. Přečtěte si jeho dopis zítra v novinách. Na mně je řada? Jednou bez trumfů.
Čtyři sklenice bílého vína. Kachoudas už vypil čtyři sklenice bílého vína; a tak se zapomněl podívat na hodiny. Doba, kdy se obyčejně vracel domů, už minula.
"Má k tomu dojít v pondělí."
"K čemu má dojít v pondělí?"
"K poslední vraždě. Proč v pondělí, to nevím. Rád bych věděl, dojdeli k nějakým vraždám dnes nebo zítra. To by znamenalo, že je mu jedno, co píše."
"Není mu to jedno," tvrdil Julián Lambert.
"Tak proč zrovna sedm a ne osm?"
"A proč moje sestra, která nikomu nikdy neublížila?"
"Možná že nemá rád staré ženy," zaráčkoval Chantreau.
Pan Labbé se na něj zvědavě podíval, protože jeho úvaha nebyla tak docela hloupá.
"Všimli jste si," pokračoval Caillé, "že jsou všechny přibližně stejně staré jako my?"
A tu zasahuje Arnould, tlustý Arnould, sardinkový Arnould, který dosud mlčel:
"Jsou mezi nimi alespoň dvě, se kterými jsem se vyspal, a jedna, s níž jsem se málem oženil."
Lamberta to dopálilo.
"Myslíš snad mou sestru?"
"Nemluvím o tvé sestře."
Ale všichni věděli, že paní GeofFroyLambertová měla pohostinný klín. Je pravda, že ji to chytlo až ke čtyřicítce, poté, co ovdověla, a že vyhledávala jen velmi mladé muže.
"Znal jsi Irenu Mollardovou?"
"Byla hezoučká, a už když jí bylo sedmnáct, tak se tvrdilo, že je k nakousnutí, taková to byla křehotinka. A sentimentální jak román na pokračování. Tak sentimentální, že se nevdala. Vsadil bych se, že zemřela jako panna."
"Je to pravda?" ptali se doktora, který ji ošetřoval.
"Nepřehlížel jsem ji z tohoto hlediska."

256
257
 

"Kdo hlásil tri trefy? Zůstali jsme u tří trefu. Je řada na tobě, Pavle."
.     Kavárna byla plná kouře, stoupal k velikým bílým kulatým lampám z mléčného skla, které tu nejsou dlouho. Senátor byl u třetího stolu a u každého zaplatil rundu. Viděli, že téměř u každého vytahuje zápisník a něco si poznamenává. Voliči, kteří nic nechtěli, byli vzácní, a jak na něho pan Labbé zpovzdálí pohlédl, právě když dával notes zase zpátky do kapsy, Laude na něj cynicky zamrkal.
Původně měl ze všech nejmenší jmění. Jeho otec byl malým úředníkem v Lyonské bance. Syn se oženil s jednou dědičkou, ačkoli byl pouhým advokátem a městským radním. Dnes bydlel v jednom z velkých domů v Réaumurově ulici nedaleko domu paní GeoffroyLambertové.
"Vlastně," řekl pan Labbé, "dům tvé sestry je patrně na prodej?"
"Chceš ho snad koupit?" zeptal se ironicky druhý. To není barák, ale kráva. Má pouhých jedenáct ložnic a vzadu ve dvoře konírnu pro deset koní. Lákám na to prefekturu, která pořád potřebuje kanceláře.
"Jen klid, příteli!"
Pan Labbé div nenařídil Gabrielovi, aby krejčíkovi už nenaléval, a Gabriel by ho určitě poslechl. Poněkud ho znepokojilo, když se trochu zotavený Kachoudas zvedl a vypadal, jako by se chtěl vrhnout ke komisařovu stolu. Ale minul jej a vletěl na záchodek.
Měchýř? Žaludek? Naštěstí byl zrovna kloboučník mimo hru a zamířil tedy také k umyvárně, čistě ze zvědavosti, protože strach neměl.
Byl to jen měchýř a tak se ocitli bok po boku, stojíce vedle sebe proti vykachlíkoVané zdi. Krejčí k, který se celý třásl, nemohl utéci. Pan Labbé mu po chvilce váhání řekl jemně, hledě přímo před sebe:
"Jen klid, Kachoudasi."
Byli tu sami dva. Copak si krejčí myslel, že ho tady soused uškrtí? Pan Labbé by ho mohl ujistit, že nemá s sebou svůj nástroj, a nelhal by.
Vlastně nikoho nenapadlo udělat seznam obyvatel La Rochelle, .kteří hrají na cello. Nemohlo jich tam být mnoho. Pokud jde! o něho, lidé pravděpodobně zapomněli, že muzicíroval. Už je to přinejmenším dvacet let, co nevzal svůj nástroj do ruky, a cello leželo na půdě. Když se člověk chce dostat na půdu,

musí vyjít z domu, projít chodbičkou a dát se po schodišti, které vede do druhého patra. Tak to také udělal, protože nebyl tak neopatrný, aby kupoval violoncellovou strunu u houslaře v Palácové ulici. Zvláště když je ve městě jen jeden houslař. La Rochelle kloboučník neopustil už patnáct let, ani do Rochefbrtu si nezajel, za patnáct let ani jednou nespal jinde než ve své posteli.
Nikdo na to také ani nepomyslel. Ostatní tu a tam chyběli na odpoledních schůzkách. André Laude jezdil do Paříže na zasedání senátu a prázdniny trávil na zámku v Dordogni, který dostala jeho manželka věnem. Sám Chantreau jezdil každoročně na léčení do Vichy. Rodina Juliána Lamberta měla domek ve Fourrasu, kde trávili všichni společně dva měsíce v roce, a někdy pojišťovatel oznamoval, že jede služebně tu do Bordeaux, tu zase že odjíždí do Paříže.
Většinou neměli auta, jezdili vlakem. Rejdař Arnould si loni v létě vyjel na Špicberky. Některé dny se stěží našel čtvrtý do hry a několikrát museli požádat o výpomoc lidi od stolu čtyřicátníků až padesátníků.
Jen kloboučník byl pořád ve městě a lidé si na to tak zvykli, že na tom už nikdo neviděl nic zvláštního. Jak je to dávno, co viděl opravdovou krávu, kromě stád, které hnali ulicemi na jatka?
Zpočátku ho litovali. A hlavně litovali Matyldu.
"Jak to snáší?"
"Ale docela dobře, docela dobře."
Kachoudas sám... Kachoudas byl v Paříži a v Elbeufu! Kachoudas v létě někdy v neděli vyveze rodinu k. moři, ne moc daleko, třeba do Chátelaillonu, a v tyto dny bývá ulice prázdná jako kulečníkový stůl a slyšet je jenom štěbetání vrabců.
Pan Labbé se vrátil na své místo první. Věděl dobře, že Kachoudas jde za ním.
"Tri srdce?"
"Splnil jsem jich pět.
"Zmeškal jsi začátek. Rozdávám já?"
Bylo šest hodin a venkovani se pomalu vytráceli. Zdrželi se jen ti,co měli auto nebo náklaďák, protože povozy, které vyrazily už dávno, jely krokem při kraji cest v mlze, jež znovu zhoustla. Dokonce i ve městě byla tak hustá, že když se otevřely dveře kavárny, vnikala do sálu jako studený kouř, bělejší než kouř z dýmek a doutníků.
Kdo by byl mimo jejich stůl věřil, že pan Labbé býval letcem?

258
259
 

A on byl letcem, za války ve čtrnáctém roce. Sestřeloval nepřátelské stroje jako sudy na pouti, dostal několik pochval ve vojenském rozkaze. Založil dokonce letecký klub v La Rochelle a byl nějaký čas jeho předsedou. A předtím sloužil u dragounů.
"Kontruji dva trefy."
"Rekontra."
Neudělal žádnou chybu. Julián Lambert, vždy tak malicher
ný, mu nemohl nic vytknout. Licitoval správně, jeho impasy
téměř vždy seděly.	\
Nebylo by nejjednoduší, kdyby Kachoudasovi nabídl těch dvacet tisíc franků? Může si to dovolit. 2ije v poměrném blahobytu. Své kloboučnictví nechává zkomírat jen proto, že si to tak přeje.
Mohl by se přestěhovat, protože obchod se přesunul k Palácové ulici, kde zářila světla a kam doléhala gramofonová hudba z Prisunicu a dalších obchodních domů.
Konečně i v Měřičné ulici nebylo těžké lépe osvětlit výkladní skříň, zmodernizovat obchod, vymalovat a natřít police světlou barvou.
Ale proč by to dělal? Jeho přátelé si u něho zříkdakdy kupovali klobouk, raději si jej přivezli z Bordeaux nebo z Paříže.
Spokojil se s tím, že vzadu v dílně žehlil klobouky na dřevených formách a čas od času otevřel skříň ve zdi a zatahal za provázek.
"Paní Labbéová vás volá," říkával hned Valentin, jako kdyby byl jediný, kdo slyšel, jak buší do podlahy.
Svraštil obočí, když slyšel, že Kachoudas objednává u Gabriela váhavým hlasem:
"Jeden koňak."
Rozhodl se tedy, že se namaže, a odvrátil pohled, aby se vyhnul kloboučníkovým očím. Jestlipak by měl teď odvahu vylézt na svůj stůl a vzít do ruky sukno, páchnoucí ovčím tukem? Všeho všudy patřil tomuto muži stůl, lampa visící na drátě a kousek křídy na provázku. Měl také svůj pach, který se za ním všude táhl a vadil pouze ostatním a který on sám asi čichá s určitým potěšením. A svou ženu, vždycky polonahou, mluvící ostrým hlasem, kterou poslouchá celý den pootevřenými dveřmi z kuchyně, dcery a jednoho syna, který se narodil až po čtyřech děvčatech, přičemž ta nejstarší má už jistě nějaké ctitele.
Ted" někdy bude paní Kachoudasová zase těhotná. Ledaže by nebyla'zdravá?
Až vyjdou na ulici, může pan Labbé krejčího oslovit, uklidnit

ho, upokojit, požádat ho, aby chvilku počkal, a dojít pro dvacet tisíc franků. Měl v sekretáři v pokoji objemnou tobolku, kde bylo více bankovek než těch dvacet tisíc. Jsou tam od dob Matyldiných, ta nevěřila ničemu a nikomu a neměla důvěru v banky.
"Gabrieli!"
"Prosím, pane Labbé. Jako obvykle?"
"Jeden koňak s vodou."
    Jak uviděl Kachoudasův koňak, dostal na něj taky chuť, ale neopije se, zřídkakdy v životě se namazal, s výjimkou studentských dob a války, před bojovým letem.
"Končím a hraju trefového kluka."
Chantreau vedle něho spolkl druhý prášek a pana Labbého udeřil páchnoucí dech do tváře.
"Co tvá žena?"
"Pořád stejné."
"Nemá bolesti?'
Zavrtěl hlavou.
"Ta má štěstí."
Už je to asi deset let, co do domu nevstoupil žádný lékař. Na začátku svého ochrnutí je Matylda zvala všechny. Měnili se týden co týden. Zavolali specialisty z Bordeaux, z Paříže. Podrobila se všemožnému léčení, pak přišla řada na kněze a jeptišky a dva roky za sebou podnikla cestu do Lourd.
Celkem trval tento rozruch pět let, dnes to a zítra ono, záchvaty mysticismu, období naděje a období rezignace.
"Přísahej mi, že odejduli, tak se už neoženíš."
Druhý den ho vzala za ruku a tvářila se jako jeho ochránkyně:
"Poslyš, Leoně. Až tu nebudu, nemá smysl, abys zůstával sám. Snadno najdeš dobrou dívku, oženíš se s ní, a možná že ti dá děti. Dáš jí mé šperky. Ano! Trvám na tom."
Týden četla od rána do večera a následující týden trávila celé hodiny s očima nevlídně upřenýma na záclony.
Poslala pro mastičkáře z Charronu, kterému věřila skoro měsíc. Omrzelo se jí pět ošetřovatelek a poslední zahrnula přívalem urážek.
Jednoho krásného dne se rozhodla, že nechce vidět už ani lékaře, ani kněze, a o něco později naznačila Delfíne, která byla tehdy jejich hospodyní, že už nemá vstupovat do jejího pokoje.
Chantreau, který nebyl ženatý, trávil své osamělé dny tím, ?e VP.' Julián Lambert měl ženu - velkou hnědou klisnu - i děti, a ubíjel čas hraním karet. Pokud jde o Arnoulda sardinkáře,

261
260
 

který se rozvedl a oženil se po druhé se ženou o patnáct let mladší, ten chodil nejméně dvakrát týdně do nevěstince; stalo se dokonce, že když tam hodně vypil, tak tam usnul. Caillé zastavil komisaře, když kráčel kolem jejich stolu. "Jak pokračuje vyšetřování, Pigeacu?"
"Pokračuje! Pokračuje!" odpovídal komisař a tvářil se tajuplně.
(Blbec! Parádní blbec!)
"Dostal jste kopii dopisu, který nám přišel odpolední poštou?" "Četl jsem ji." "Co si o tom myslíte?" "2e ho brzy dostaneme." "Máte nějakou stopu?"
Pan Labbé pozoroval Kachoudasc, který byl napnutý, až to bolelo.
"Jestli se v pondělí pokusí, bude to jeho poslední cesta. Ale on se jen tak vytahuje, věřte mi." "Jeantet tvrdí, že ne."
"To je ovšem jiná, když to tvrdí pan Jeantet," řekl posměšně komisař Pigeac.
"Tvrdí, že ten muž nelže." "Ale, ale..."
"Znepokojuje mě ta nezbytnost,'o které pořád mluví. Víte, jak to myslím? Jak to Jeantet správně napsal, nebudí to dojem, že by si vybíral oběti náhodně."
"Vyřiďte vašemu reportérovi mé blahopřání." Komisař ukousl špičku doutníku a ušklíbl sc"Proč,sedm a proč v pondělí?" "Musím už jít, pánové. Omluvte mě." Když komisař odešel, Caillé zabručel:
"Je uražený. To vím taky, že Jeantet je pouhý kluk. Vzal jsem ho spíš ze soucitu, protože jeho matka je vdova a dělá posluhovačku. Ale přesto bych se vsadil, že jestli bude vrah odhalený, tak ho odhalí on."
"Co kdybychom takhle mluvili o něčem jiném?" navrhl Julián Lambert. ,,Ty dáváš."
Bylo půl sedmé a pan Labbc se zeptal: "Hotovo? Jestli dovolíte, tak předám místo." Nikdy na něj nenaléhali jako na ostatní - kvůli Matyldě. Těšil se zvláštnímu ohledu. Měli osobitý způsob, jak mu říci dobrý den, stisknout mu ruku. Stalo se to zvykem. Když odešel, vždycky někdo zabručel:

"Chudák starý!"
Jen tak na půl úst. Jako se kondolovalo Juliánu Lambertovi, když byla uškrcena jeho sestra.
Našel se dokonce někdo - byl to doktor-, kdo jednou večer, když hodně pil, procedil mezi zuby:
Ta určitě litovala, že ji přitom vrah neznásilnil."
'Na shledanou zítra, pánové."
',Zapomínáš, že zítra je neděle."
To je pravda. V neděli se nescházejí.
"Tak tedy v pondělí."
Den poslední oběti! A tím to skončí. Ještě nějaký čas se o tom bude mluvit, pak se začne myslet na jiné věci a nikdo už si nevzpomene na staré ženy, které se pomaličku stanou pouhou báchorkou.
Až je to škoda. Pohlédl na krejčíka a ten poslušně zamířil k věšáku, kde visel jeho kabát. Nebyl to nepromokavý plášť, který měl na sobě včera. Neodvážil by se už vzít ho na sebe. Už nikdy ho neoblékne. Kdo ví, jestli ho nezničil?
Pan Labbé zvolna přešel sál a vyměnil si pohled se slečnou Bertou. Seděla u okna na místě, kde seděl včera Jeantet. Přicházela do kavárny U čtyř sloupů dosti často, dvakrát či třikrát týdně. Všude byl hned cítit její parfém. Chodila hezky oblečená, vždy černobíle, což vyvolávalo představu smutku a dělalo ji to ještě dráždivější.
Způsobně upíjela své portské a seděla u stolu sama. Odpovídala diskrétním, sotva znatelným úsměvem, když na ni pohlédl některý z mužů, které znala, ale nikdy žádného neoslovila.
Panu Labbémú by bylo stačilo, kdyby na ni mrkl a zamířil pomalu ke Gargoulleauově ulici, kde měla svůj půvabný byt.
To by Kachoudasovi provedl pěkný kousek! Co by si krejčí pomyslel? 2e uškrtí slečnu Bertu, třebaže je jí sotva pětatřicet?
Ale jeho služebná Luiza na něj už čeká. Usedal ke stolu pravidelně v sedm hodin. To si nechá až na příští týden, až bude po všem, a tohle mu bude malou odměnou.
Tak pojď, můj Kachoudasi! Pojď za mnou, dobráku! Dneska žádná žena, stará ani mladá. Jde se domů.
Krejčíkův krok za jeho zády byl nejistý. Asi se rozhodl promluvit si s kloboučníkem, protože jednu chvíli, jak šli Měřičnou ulicí, přidal do kroku. V mlze, která z kloboučníka dělala přízrak nadživotní velikosti, se přiblížil k panu Labbému na několik metrů.

263
262
 

V hloubi duše měli strach oba, pan Labbé mimoděk zrychlil
krok. Zrovna si pomyslel:	. ,
"A jeli ozbrojený? Vrhneli se na mě?"
Kachoudas byl tak rozčilený, že by toho byl schopen.
Ale rte. Zastavil se, počkal, až vzdálenost mezi nimi vzroste, a pak zase tápavě vykročil do tmy.
Každý se zastavil před svým domem a vytáhl klíč z kapsy. V tichu ulice se skrze mlhu ozval klidný hlas pana Labbého:
"Dobrou noc, Kachoudasi."	.
Strčil klíč do zámku a čekal se sevřeným srdcem. Uplynulo několik vteřin a nejistý hlas vykoktal nerad:
"Dobrou noc, pane Labbé."
12345678910
Kapitolačtvrtá  Pode dveřmi viděl světlo,' slyšel ospalé kroky na schodišti a podle toho poznal, že je neděle. V neděli vstával o něco později než v.týdnu; naproti tomu služebná se vzchopila a vylezla z postele, ještě než bylo slyšet pískání prvního vlaku. S pohledem upřeným doneurčita sešla do .kuchyně, zatopila a zůstala tak, vstoje, podřimujíc, zatímco se ve velkých hrncích hřála voda.
Když byla v domě první neděli, sestoupil ze zvědavosti dolů. Skleněné dveře do kuchyně byly zastřené ubrusem, připíchnutým napínáčky.
"Co se děje?" ptal se Luizy nevlídně.
"Tojsemjá."
"Potřebujete něco? Vidíte přece, že se myju."    .
Patrně ve Škopku na praní. Zřejmě se to u nich v Charronu dělalo tak jako u Kachoudasů. A celé dopoledne byla kuchyň cítit mydlinkami.
Pan Labbé jí nemohl dovolit, aby používala koupelnu, protože do koupelny se muselo jít přes pokoj. Koupil jí tedy zinkovou vanu. A teď ji v neděli slýchal, jak do ní leje teplou vodu a heká, když zvedá jednu konvici po druhé. V týdnu se nestalo, že by se obtěžovala umýt si obličej,, ale v neděli si poseděla ye vaně a vymývala si všechny záhyby těla.
To se kloboučníkovi poněkud hnusilo. Neměl nikdy rád pach

ostatních lidí, jejich intimní blízkost. A to žil patnáct let v tomto pokoji s bezvládnou ženou, která o sebe nemohla vůbec pečovat a která zuřila, když se někdo jen pokusil otevřít okno.
Připusťme, že to nebyla její vina a že to bylo třeba přičíst na vrub jejímu špatnému zdravotnímu stavu. Ale v posledních letech bývala Matylda tak strašně špinavá, že to někdy vypadalo, jako by to dělala schválně, jako by provokovala. Stávalo se, že se vyptávala, a krutý plamínek jí zahořel v očích:. "Nezdá se ti, že páchnu?"
Sedl si na bobek před krb, aby rozdělal oheň. Vždycky se mu 1 to hned podařilo, stačila1 chvilka a oheň vyšlehl jasným plamenem. Byla větší zima než v předchozích dnech a byla to jiná zima. Povytáhl roletu a viděl noční nebe, velmi jasné, třpytivé, a jak se dotkl okenních tabulek, mrzly mu konečky prstů.
Tak tedy přestalo pršet. Celé město se z toho bude radovat.
On ne. Přišlo to o den dříve. Pro něho je to zrada nebes, určitý
osobní neúspěch. Byl by to rád dokončil ve stejné atmosféře.
Déšť v temných ulicích, kruh světla kolem každé lampy a její
odlesk na zemi, to vše v něm nejen vyvolávalo určité vzrušení,
ale také mu to usnadňovalo pohyb. V ulicích bylo méně lidí.
Lidé chodili při zdi a nemysleli na nic jiného, než jak ujít lijáku
a blátu na dláždění.	. ;
U Kachoudasů dosud nikdo nevstal. Nikde žádné světlo.
Krejčík spal vedle své tlusté ženy; po včerejším flámu sebou asi
celou noc háze,l, chrápal a možná že mluvil nahlas ze spaní?
Když se vrátil, neřekla mu jediné slovo výčitky. A přece, jak
vkročil domů, byla jeho opilost mnohem zřejmější, patrně tím,
že přešel ze zimy do tepla. Pustil se po točitém schodišti (stejném
jako v domě pana Labbého) a zapomněl zavřít krám a zhasnout
světlo, což je vždycky jeho práce; jak přišel do dílny, klesl na
židli, paži položil na opěradlo a hlavu na ohnutou ruku.
Plakal? Není to vyloučeno. Anebo mu bylo špatně? Jeho syn, chlapec tři a půl až čtyřletý, se potuloval kolem, pak přiběhly obě holčičky a konečně vyšla z kuchyně s žehličkou v ruce paní Kachoudasová. Hned pochopila, co se stalo, a neřekla nic, její rty se ani nepohnuly; zmizela v druhé místnosti a za pár minut se vrátila do dílny s koflíkem černé kávy. "Vypij to, Kachoudasi."
Říkala mu Kachoudasi. Nikdo neříkal krejčímu křestním jménem. Dokonce i na výkladní skříni bylo uvedeno jenom příjmení; bylo to spíše jméno kmene, které bychom našli ye stovkách vesnic na Blízkém východě.

265
264
 

Kachoudas konečně ukázal svou tvář a i přes ulici bylo zřejmé, že se stydí. Na něco se ptal své ženy, možná na to, jestli ho děti viděly v tomto stavu? Nalila do něj kávu a sotva vypil ani ne polovinu šálku, už vyskočil a utíkal někam dozadu.
Pan Labbé ho toho večera už nespatřil. Paní Kachoudasová sešla dolů, nasadila okenice a na dveře dala visací zámek. Zhasla lampu v dílně a pokračovala ve své práci v kuchyni, zatímco všichni ostatní zapadli do postele.
Je neděle a se vší pravděpodobností dnes bude svítit sluníčko. Pan Labbé dělal to, co obvykle, ustlal postel, vyměnil prostěradla, vynesl prostěradla a ručníky, které za týden ušpinil, na chodbičku, napouštěl vodu do vany a nezapomínal čas od času promluvit, prohodit něco, aby to vypadalo věrohodně.
Za léta měl své pohyby nacvičené jako balet. Šlo to automaticky. Nepotřeboval už vůbec myslet. Bylo to tak přirozené, že když se z nějakého náhodného důvodu změnil rytmus, zůstal pan Labbé chvilku bez hnutí, vyvedený z míry, jako porouchaný strojek, dokud se zase neuvedl do chodu. Například zatímco do vany tekla voda, měl čas uložit si šaty do skříně, dát sako na ramínko, kalhoty do puků, a pak si připravil ponožky, košili, límec a kravatu a vše položil do nohou postele. Všechno mělo svůj čas a stávalo se mu zřídka, že narušil sled svých pohybů.
Kdyby si člověk dal práci a tyto pohyby počítal, napočítal by jich stovky, možná tisíce, a kdyby je položil vedle sebe, vyplnily by nakonec celý den; dělal je s určitým uspokojením, zvláště v neděli, protože věděl, že po ranních obřadech si užije dlouhý den volna a že bude zcela sám v domě.
Než sestoupil dolů, přesunul už Matyldino křeslo k oknu, aby si udělal strejčka, dřevěnou hlavu natočil do správného úhlu a vytáhl rolety, třebaže se ještě nerozednilo.
Nalezl Luizu v kuchyni u kamen s koflíkem bílé kávy v ruce, úplně oblečenou, připravenou k odchodu, v nedělních šatech a nedělním kabátě, s kloboukem na hlavě.
"Všechno, co potřebujete, je ve špižírně," oznámila svým ponurým hlasem, který jako by popíral veškerou radost ze života. Byla hloupá. Bylo to "hovado". Nemělo smysl se tím obírat. Každou neděli jezdila prvním autobusem do  Charronu, kde trávila den s rodinou a kamarádkami.
Dívala se na pana Labbého způsobem, na který si nemohl zvyknout. Dívala se na něj upřeně, a přitom jako by ho neviděla. Anebo ho tedy viděla, jinak než ostatní, a to ho znepokojovalo.

Co si o něm myslí? Nezdálo sejí, že tohle je velice divný dům? Má nějaké postranní myšlenky? Myslí vůbec?
"Paní se daří dobře?"
"Jako obvykle. Děkuji, Luizo."
Raději počkal, až odejde, a pak teprve si sedl ke stolu, protože její přítomnost ho stačila připravit o radost. Šel za ní zavřít dveře krámu a pak naslouchal krokům, které se vzdalovaly - pod podloubím se rozléhaly více než jinde na chodníku -, a vtom začaly vyzvánět zvony.
Neděle byla vždy jeho zamilovaným dnem, dokonce i když byla ještě naživu Matylda a když ho tento den tam nahoře úplně pohltil a nedal mu nic než hodiny vleklé nudy. Možná že přivykl nudě, že ji začal mít rád?
Při jídle četl. Četl zpravodajský rozbor žhářského procesu, který roku 1882 vyvolal v Jurovi takové davové vášně, že se Jura ocitl na samérn okraji revoluce a bylo třeba poslat tam vojsko. Ostatně nezáleželo .na tom, co četl. Druhý den si na to ani nevzpomene. Kupoval knihy v aukční síni o dva domy dále, vybíral je nazdařbůh, tu romány, tu historické příběhy. Byly to sice stejné knihy se zažloutlými stránkami, z nichž se linul zvláštní pach a v nichž nacházel někdy suchou květinu, jindy rozmáčknutou mouchu. Stalo se, že v nich našel i dopis, psaný vybledlým inkoustem, který posloužil jako záložka, a jen zřídkakdy nebylo na čistém listu na začátku knihy vepsané něčí jméno či fialové razítko obecní knihovny
Slíbil si, že dnes vykoná důležitou práci. Už dlouho do ní měl chuť. Ale nejdříve se zvedl a umyl pod vodovodem šálek a talířek, vytřepal ubrus a zametl drobty chleba na podlaze. Šel se také podívat do spíže, co mu Luiza připravila k obědu, a byl spokojený, protože stačilo ohřát včerejší ragú i s nádobou v horké vodě.
Když se vrátil do prvního patra přes krám, kde v neděli ne, nechával hořet plyn, byli Kachoudasovi už vzhůru. Nebe bylo jasné, zelenomodré; na ulici se rozléhaly kroky, zatímco hlas zvonů se nesl nad celým městem.
Krcjčík, který ještě nebyl ustrojený, měl na sobě kalhoty beze šlí přes noční košili. Začínali vždycky mytím dětí, aby se nepletly do cesty. Ale když byly děti připravené, byla zase potíž s tím, jak jim zabránit, aby si neušpinily pěkné šatičky.
Nejstarší, Ester, ta, co je zaměstnaná v Prisunicu, chodila z jedné místnosti do druhé v kombiné a pan Labbé zřetelně viděl místo, kde se jí začíná klenout hruď. Byla ještě hubená, hlavně v bocích, ale v prsou byla spíše silnější než slabší, jako mnoho

266
267
 

děvčat jejího věku. Jestlipak se večer v tmavých koutech na prahu před vraty nechává nápadníky ohmatávat? To je docela možné. Pana Labbého šokovalo - neuměl by vysvětlit, proč -, že se muži mohou povyrážet s Kachoudasovou dcerou, s kachoudasovským tělem.
Krejčík, který byl přepadlý, nevěděl kudy kam. Bylo vidět, že není ve své kůži. Svědomí ho zřejmě trápilo stejně jako žaludek. Využíval neděle jako obvykle k úklidu dílny, ale dělal to bez chuti, myšlenkami byl jinde a několikrát pohlédl na protější dům, kde za záclonou stál neviditelný kloboučník.
Proč si s ním dělat starosti? Ten nepoví nic. Je úplně vyděšený. Což může jít člověk jako on na policii a tam prohlásit s přízvukem, kterého se nikdy nezbavil:
"Vrahem, kterého hledáte, je můj soused, kloboučník."
,,To myslíte vážně?"
"Viděl jsem kousíček papíru dole na jeho nohayici, dvě písmena, vystřižená z novin."
"Skutečně velmi zajímavé!"
"Sel jsem za ním a on uškrtil slečnu Irenu Mollardovou před mýma očima."
"Ale podívejme se!"
"A potom mi řekl tím nejpřirozenějším hlasem:
,70 by byla chyba, Kachoudasi.'"'
To by skutečně byla chyba. Copak by je nenapadlo zeptat se
ho, jestli náhodou neměl toho dne na sobě bezový plášť do deště?
Nebyli snad Kachoudasové vždycky a všude na světě prvotřídně
podezřelí?.	.
Tak do toho! Nejvyšší čas dát se do práce, protože vystřihovat písmena, často i po jednom, hledat je v článcích, souměrně nalepovat, to všechno jde pomalu, i když v tom už člověk má praxi.
Pan Labbé si nedělal koncept. Sluneční paprsek se protáhl oknem a promítal na stěnu proti němu přezdobené květiny z krajkových záclon. A navíc dva malé sluneční kotouče, které se pohybovaly jako živá zvířátka, vypadaly, jako by si hrály na mahagonovém sekretáři.
V Měřičné ulici se otevíraly a zavíraly 'dveře, rodiny mířily ke kostelu Spasitele, který stojí mezi kanálem a přístavem. Bylo slyšet houkání lodních sirén. Rybáři se neohlíželi na to, že je neděle, využívali toho, že se rozptýlila mlha, a vyjížděli na moře; a průlivem museli vyplouvat pěkně jeden po druhém.
Město zářilo ve slunci zlátnoucí žlutí; přístav hladkou modří; brzy vyrazili i Kachoudasovi, malé děti šly vpředu ve svátečních

šatičkách, potom Kachoudas a jeho žena, v neděli pořád ještě tak trochu stísnění, mnohem méně ve své kůži než ve všední den. Po mši se zastaví v cukrárně v Krosnářské ulici a na zpáteční cestě ponese krejčík krabici za červený provázek.
"PAMĚTNÍ SPIS O OBĚTECH ŠKRTÍCE.1
Použil tohoto slova záměrně, nikoli bez jisté ironie, protože to bylo slovo, kterého lidé používali. Nezáleželo příliš na tom, jestli pochopí nebo ne.
Ještě než začal, vylezl na židli, natáhl ruku na skříň a nahmátl nějaký předmět, fotografií na tuhém papíře v úzkém rámečku z černého dřeva. Ještě před dvěma měsíci visela na zdi u Matyldiny postele a dosud tam na papírové tapetě bylo možno vidět světlejší obdélník.
Byla to fotografie jedné třídy v klášteře Neposkvrněného početí v den, kdy se rozdávaly ceny.
Bylo táni patnáct mladých dívek, pan Labbé je často počítal a věděl, které jméno patří k té které tváři. Všem bylo mezi šestnácti a osmnácti roky. Měly na sobě ústavní stejnokroj barvy námořnické modři, plisované sukně, vlasy spletené do copu a kolem krku stuhu s medailonem. V jejich středu stála hubená a bledá asketická jeptiška; ruce měla schované v rukávech, pravý to obraz zbožnosti. Alůžemeli věřit Matyldě, byla ta žena opravdu ztělesněním zloby, navzdory svému andělskému úsměvu.
Dívky v druhé řadě stály na jakémsi stupínku, který pokrýval koberec, a zelené rostliny tvořily rámec celé skupiny.
Pan Labbé položil fotografii před sebe, opřel ji o měděný kalamář, který nepoužíval, protože psal plnicím perem, a pustil se do práce; špička jazyka mu občas vykoukla mezi rty. "Jacqueline Delobelová, 60 let, vdova po kapitánu pěchoty." Stála třetí zleva, malá brunetka se čtveráckýma očima a špičatým nosíkem, a tvářila se, jako by potlačovala smích při pohledu na fotografa, který si přes hlavu patrně přehodil kus černé látky. "Dobrá rodina. Dcera notáře Massarda, který napsal několik spisů o místní historii. Jila se svým manželem v různých posádkových městech, mimo jiné v Besanfonu.  Mela  dvě děti. Dceru, která se provdala _za obchodníka z  Marseille,   a  syna,  nyní nadporučíka u spahiů  Žjla sama, bydlela v Krosnářské ulici nad provaznickým a košíkářským krám
 jezdec francouzského vojska v Africe.

268
269
 

kem. Rozkmotřila se s dcerou.  Malá penze. Od syna peníze nepřijímá a diskrétně šije na zakázku drobné prádlo.'' Po krátké úvaze dodal:
"Její dcera nepřišla na pohřeb. Syn, posádkou v Sýrii, nemohl být vyrozuměn včas."
Tak to byla ta první. Nedala mu žádnou práci. Chabé zdraví. Nebylo ani třeba utahovat konce. Cupitala večer po ulici, roznášela práci; v La Rochelle je těžké jít z jedné rušné ulice do druhé a vyhnout se přitom temným uličkám.
Jaké štěstí, že začal právě s ní. S tak statnou ženou jako Leonida Prouxová by se možná byl minul cílem. Tehdy totiž ještě nepřišel na nápad upevnit dva kousky dřeva - něco podobného držátkům, jaké někteří obchodníci dávají na převázané balíky - na oba konce violoncellové struny.
Přestože paní Delobelová kladla tak malý odpor, vlastně vůbec žádný, zařízl si strunu do prstů tak hluboko, že mu tekla krev. Málem by se byl dopustil další chyby. Toto vše se odehrálo u kanálu za kostelem Spasitele, a tak ho napadlo, co kdyby hodil tělo do kanálu. Moře bylo v odlivu. Proud byl silný. Paní Delobelovou by našli až za několik dnů, za několik týdnů, možná že vůbec nikdy?
A všechno by bylo vypadalo jinak, protože potom už by s ostatními těly nemohl naložit stejným způsobem. Lze říci, že by to bylo nesouměrné? To není tak docela ono. Ale v každém případě by nebyl zachován jednotný charakter akcí.
Pak se odebral do kavárny U čtyř sloupů, zahrál si jednu partii a vypil svůj picon se sodou.
"Paní Cujasová (Rozálie), majitelka knihkupectví, Krosnářská ulice, choť Reného Cujase, úředníka obecního úřadu."
Ještě jedna dívka z dobré rodiny, což svědomitě zaznamenal. Byl by mohl říci docela jednoduše, že byla vychovaná v Neposkvrněném početí, což by vyšlo nastejno, ale to bylo nebezpečné. Ostatně je zajímavé, že nikoho nenapadlo, že staré ženy, uškrcené v těchto několika týdnech, byly všechny vychované ve stejném
klášteře.
Pouze mladý Jeantet, který byl inteligentní, si všiml, že jsou přibližně stejného stáří, že stáří je spojuje jako rodinná podoba.
Na fotografii byla malá Alainová (to bylo její dívčí jméno) snad nejkrásnější - i když její krása byla poněkud studená.
"Její otec," za.psa.1, "byl po dvacet let v LaRochelle náměstkem starosty."
Byli bohatí. Ta si mohla myslet vysoko, na kohokoli. Proč čekala, proč se provdala v osmadvaceti letech?
270

"Byla vybíravá," říkala tvrdě Matylda. "Chtěla jen velkou lásku!"
A Matylda dodávala bez hořkosti:
"Jako kdyby to existovalo!"
V osmadvaceti letech se provdala za Cujase, protože tehdy zemřel její otec zanechav pozůstalost v nepořádku a bratři se jí chtěli rychle zbavit. Než nastoupil na radnici, zkusil Cujas devatero řemesel. Nebyl hezký. Nebyl zvlášť inteligentní. Byl chatrného zdraví a jeho žena táhla celou domácnost.
Pan Labbé znal dobře malé knihkupectví, kam chodil, když nenašel v aukční síni nic podle svého vkusu a prohrabával se ve dvou bednách knížek, které stály u zdi. Nebylo to významné knihkupectví. Prodávaly se tu zejména pohlednice a plnicí pera, tužky a gumy. Ale za krámem byla místnost, kam chodili jen stálí hosté, a kloboučník věděl, že právě tam si někteří jeho přátelé jako Arnould opatřují knihy o erotice.
Věděl také, že vzadu jsou dveře vedoucí do slepé uličky.
Paní Cujasová neměla služebnou a po zavření krámu vycházela ven prakticky jenom s Cujasem, tu a tam do kina, a tak by byl mohl čekat celé měsíce, než by ji zastihl potmě venku.
Proto vstoupil do zadní místnosti. Dva kousky dřeva, upevněné na koncích cellové struny, se tady ukázaly mimořádně praktické. Byla statnější než paní Delobelová. Když už byl venku, kladl si dokonce otázku, jestli strunu dosti utáhl, a neměl klid, dokud si druhého dne nepřečetl noviny.
Jednou, od té doby uplynulo jedenáct nebo dvanáct let, řekla Matylda knihkupcové, když vzpomínaly na to, co se stalo s jejich bývalými družkami:
"Život není žádný špás."
Paní Cujasová odpověděla klidně:
"A proč by měl být?"
A právě toto by chtěl vyjádřit, ale bylo to obtížné. Každou chtěl vyjádřit určitým vzorcem.
"ivot považovala za zkoušku," složil z vystříhaných pís
men.	.
Nedělal to proto, aby se ospravedlnil. Nepotřeboval to. Byly důležitější věci, ale uvědomoval si, že tento úkol, kterého se tak statečně podjal, je takřka neuskutečnitelný. Několik nocí předtím se mu zdál zajímavý sen, a možná že se dnes dal do práce inspirován právě tímto snem. Nacházel se v sále, který připomínal sál dobročinného spolku, a v řadě na židlích seděly všechny známé osobnosti z města. On stál na stupínku, za sebou filmové
271

plátno, v ruce dlouhé ukazovátko, protože pořádal přednášku spojenou s promítáním diapozitivů.
Na plátno byla promítnuta fotografie pořízená kdysi v klášteře a on představoval jednu dívku po druhé.
Začal lehce spěšným výčtem, vylučovací metodou:
"Nebudeme mluvit o mrtvých..."
Mrtvé byly dvě. Jedna pihovatá s drobnými kadeřemi kolem uší a v týlu kolem copů zemřela ve dvaadvaceti letech na tuberkulózu ve švýcarském sanatoriu. Druhá, s planoucíma očima, už ve škole vyvinutá žena, se provdala za významného rejdaře ve městě a zemřela při prvním porodu. Dítě zůstalo naživu. Stalo se také rejdařem v Bordeaux.
Zbývalo třináct. Jedna z nich žila postupně ve všech evropských hlavních městech s manželem, konzulem, teď právě sídlili v Turecku. O druhé se nevědělo nic kromě toho, že utekla z domova v devatenácti letech a že to vyvolalo skandál. Matka z toho zemřela. Otec se znovu oženil.
Zbývalo jedenáct. Lidé v sále poslouchali, aniž by pořádně věděli, o co jde. Pan Labbé se marně snažil, aby ho pochopili. Čas od času se v promítačce vyměnil diapozitiv, když pan Labbé zaťukal ukazovátkem na stupínek, a lidé viděli panoramatický pohled na La Rochelle, pohled, jaký ve skutečnosti nemůže existovat, protože bylo možno rozeznat všechny ulice, všechny domy, chodce a jakýmsi zázrakem dokonce i lidi v domech.
Byla tam jedna z klášterních slečen, která byla v Paříži ženou ministra a jejíž dcera se provdala za rakouského šlechtice. Její portrét bývá často v novinách; nedávno se na klinice podrobila blíže neurčené operaci.
Kachoudasovi se vrátili domů a hned převlékli děti do všedního. Po obědě si dají bílou kávu a dort se šlehačkou. Kachoudas se také převlékne a vyleze na stůl, ledaže by využil neděle a dal si do pořádku účetnictví, což mu dalo vždycky moc práce.
Byl to jediný den v týdnu, který trávili v dílně všichni kromě Ester, pro kterou za chvíli přijdou kamarádky, postaví se pod okno a zavolají;
"Ohóó..,!"
Desátá... Trochu se mu to plete. Měl si dělat poznámky, dokud tu ještě byla Matylda, ta měla tohle všechno v malíčku. Vida, vida... Ještě jedna, která hrála divadlo; ne v Paříži, ale u venkovské šmírv.

Ještě dvě... Ukazoval si na fotografii špičkou pera, jako to ve snu dělal ukazovátkem. Ta, co měla neštovice... Byla mistrovou v jednom londýnském salónu a několikrát přijela do La Rochelle za matkou, která byla ještě naživu, celá scvrklá.
Poslední z těch, které odešly z domova, bydlela v Lyonu, to je vše, co o ní věděl.
Zůstalo jich sedm kromě Matyldy a to bylo všechno, protože nemohlo být řeči o jeptišce na fotografii, to byla sestra Josefa a je už dávno mrtvá.
"Slečna Anna M árie Lange ová, majitelka galantérie, ulice svatého Tona."
Kachoudasovi seděli u stolu. Až dopíše slečnu Langeovou, půjde se také najíst. Na ostatní bude mít celé odpoledne.
Bylo to tlusté děvče, cpalo se dorty a dům mělo plný koček. Byla světlovlasá a růžolící, oblečená vždy ve světlém, hlas měla vysoký a mluvila, jako by zpívala nábožné písně.
"Dobrá rodina. Její otec..."
Její otec běhal za fabričkami a měl z toho četné potíže, došlo k několika skandálům, které bylo třeba ututlat. V pětasedmdesáti letech byl pořád stejný a jeho rodina byla nucena ho hlídat, chodit mu v patách i na procházkách; nedali mu ani groš kapesného, propustili všechny služebné a ponechali v domě jen mužské služebnictvo. Ted' už byl mrtev. Jedna jeho dcera byla ve Spojených státech. Anna Marie se nevdala, žila ve své galantérii s jednou bývalou učitelkou autoritativního vzezření a zlí jazykové tvrdili, že se ty dvě obejdou docela dobře bez mužských.
Docela možné. Pro ni byl v každém případě vzorec snadný, stačilo jej převzít z novin.
"Při pitvě byl nalezen fibrom a další nádor, z. něhoL by se byla patrně vyvinula rakovina."
Toho dne, kdy byla řada na slečně Langeove, tak strašně lilo, zeji mohl přepadnout uprostřed jinak rušné Gargoulleauovy ulice dva kroky od hotelu U staré Francie. Měla ruce plné drobných balíčků, které se rozsypaly na chodníku, mimo jiné i láhev čerstvé smetany, která se rozbila.
Musel se jít naobědvat. Sestoupil dolů, ohřál si ragú a část rovnou vhodil do záchodu, protože nemůže jíst pořád za dva. V neděli není třeba nosit nahoru podnos a to je další výhoda. Potom umyl nádobí.
"Můžete to nechat, umyju je, až se vrátím," navrhovala Luiza. Opravdu by mohl. Ale neměl rád, když se věci povalovaly, hlavně mastné talíře. Kromě toho ho to zaměstnalo. Byla to součást jeho nedělního obřadu.

273
272
 

Vyšel zase nahoru a pečlivě si umyl ruce. Děti u Kachoudasů si hrály na zemi. Paní Kachoudasová látala vlněné ponožky a krejčí dával do pořádku účty, čas od času si naslinil tužku a ptal se ženy:
"Sedm a devět?"
Pan Labbé trávil siestu obvykle v lenošce, potažené tmavočerveným sametem právě tak jako Matyldino křeslo, ale dnes ho práce vzrušovala. Blížil se k závěru. Půjdeli všechno dobře, tak to zítra večer skončí. Zároveň to v něm vzbuzovalo jednak pocit netrpělivosti, jednak předtuchu prázdnoty.
Pak už bude myslet jen na drobnůstky, v nichž nabyl takového cviku, že mu to už ani nepřišlo.
Až dosud se nedopustil ani jediné chyby: byl si jistý, že se žádné nedopustí. I nehoda s krejčíkem zůstala bez následků. Z toho neměl strach. Naopak. Byl skoro rád. Možná že byl dosud příliš sám?
Pokud jde o Luizu, riskoval, schválně se dopouštěl některých neopatrností.
Od nynějška má někoho, kdo to ví, a to je báječné. Pozítří si Kachoudas přečte jeho hlášení v Echo děs Charentes.
Možná že pak některým věcem porozumí?
"Paní GeqffroyLambertová, vdova po předsedovi clearingového ústavu..."
Justina! Tak říkali všichni lidé sestře jeho přítele Juliána Lamberta, pojišťovatele. Byl jí na pohřbu. Chodil na všechny pohřby, protože to byly osoby, které znal.
Ještě jedna vdova. Bylo mnoho vdov. Je pravda, že se Justina provdala za muže o dvacet let staršího, byl to muž bohatý, důležitý, v Réaumurově ulici mu patřil největší soukromý dům a druhý měl v Paříži, kde trávil většinu roku.
Byl to jeden z těch vysokých činitelů, jehož poslání zůstává pro obyčejné smrtelníky tajemstvím. Patřil k technokratům ministerstva financí. Byl státním radou a tvrdilo se, že je největším paroháčem ve Francii.
Buď jak buď, od jeho smrti měla Justina pověst ženy, která mimořádně miluje mladé muže. U ní doma se pořádně pilo, tančilo se až do úsvitu a v šedesáti letech neměla vůbec v úmyslu vzdát hru.
Měla šoféra, který byl považován za jejího milence, ale po obchodech v Palácové ulici, kde mluvila pronikavým hlasem a chovala se trochu jako královna, chodila pěšky, neboť to měla přes ulici. Naštěstí!

Ta mu dala nejvíce práce. Držela v ruce deštník a když se na ni vrhl, jeden drát mu málem vypíchl oko. Na začátku zachytil cellovou strunou za bradu a Justina se zmítala a kopala ho tak,. že to málem nedokončil.
' Ale přece jen to dovedl ke konci; tehdy se mu stalo, že musel -• jednou jedinkrát - utéci, protože necelých deset metrů od něho se otevřely dveře a pan Labbé dodnes slyší mužský hlas, který říká zdvořile:
"Děkuji, madam. Jistěže k tomu přihlédnu. Mohu vás ujistit, že kdyby to záleželo jen na mně, už dávno by bylo vaše přání uspokojeno."
Zřejmě obchodní zástupce nějaké firmy.
Justina nebyla nemocná. Nebyla nešťastná, ani nebyla odevzdána do vůle Boží. Neměla vůbec chuť odebrat se na onen svět. Kloboučníkovi je velice proti mysli napsat něco jako například:
"Je toto ztráta pro_ společnost?"
Dokonce ani pro rodinu, která žila v hrůze z možného skandálu do té míry, že její dcera, provdaná za muže ve významném postavení, jí zakázala vkročit do Paříže.
Omezil se na to, že když vypsal celé její curriculum vitae,. udělal otazník.
"Leonida Prouxová, 61 let, porodní asistentka z Fétilly..."
Prouxové vlastnili dvacet dvorů a zámky a Leonida byla nakonec z toho ze všeho nucena žít ve Fétilly na předměstí u plynárny, kde bydleli železničáři, malí úředníci a dělníci.
Byl její otec Luč Sabord, který promarnil své jmění ve směšných spekulacích, opravdu blázen, jak to někteří lidé tvrdí? Byl její manžel, který zemřel v jedenačtyřiceti letech, opravdu syfilitik? V každém případě sejí děvčátko narodilo znetvořené a zemřelo ještě malé, a ani syn nebyl jako druzí; oženil se sice, ale nedělal nic a žil u rodičů své ženy, kteří obdělávali malou vinici v Dordogni.
Proux za svého života spal z poloviny minio dům. Stávalo se, že se vracel domů ve společnosti ženských, které sebral bůhvíkde, někdy v kasárenské čtvrti, a jednou v noci Leonidu před nimi zbil s prohlášením, že nesnáší, když pláče, a že.Leonida pláče schválně, jen aby mu otrávila život.
Musela se léčit. V nemocnici se vyučila povolání ' porodní asistentky. Měla šedivé vlasy a pleť jako ze sádry. Byla tichá, lhostejná; říkalo se, zeje ve svém povolání velmi zručná. Nikdo ji nikdy neviděl smát se, ba ani usmívat se, a novorozeňata brala za nohy tak, že rodičkám běhal mráz po zádech.

274
275
 

Bylo velice těžké vyjádřit věc samu i význam toho všeho v několika větách, protože nemohl vystřihovat písmenka z novin donekonečna.
To je lež, zejí telefonoval. Dostal ji náhodou, když se potuloval kolem jejího domu, aby si udělal nějakou představu o jejích příchodech a odchodech. Dokonce toho dne váhal, máli si s sebou vůbec brát cellovou strunu. Domek byl docela malý a nade dveřmi svítilo světlo. Potuloval se tu teprve několik minut, když Leonida vyšla z domu s kufříkem v ruce.
Šel za ní až k plynárně. Počkal, až přejede auto. Poznala ho, měla čas otočit hlavu, ale už bylo pozdě. Nedala najevo překvapení ani bázeň. Neodvážil se napsat, že se jí ulevilo, ale byla to téměř pravda.
Pokud jde o Irenu Mollardovou, napsal nazítří po její smrti do novin vše, co bylo třeba říci. Na fotografii stejně tak jako ve chvíli, kdy vyšla ze své poslední hodiny klavíru, v něm budila pocit, že je to ptáče vypadlé z hnízda. Byl to zázrak, že žila tak dlouho.
Zbývala už jen jedna, Armandina de Hautebois, teď sestra Uršula, která nyní na dalších fotografiích při rozdílení ceh a mezi jinými dívkami má stejnou roli, jakou hrála kdysi sestra Josefína.
Tato žena přišla jaksi rovnou z fotografie do kláštera. Nenamáhala se vůbec žít, ani se o to nepokusila, a byla přece bohatá, její bratři a sestry to ve světě dotáhli daleko.
S ní to vyřídí zítra, protože sestra Uršula vychází z kláštera Neposkvrněného početí jen jednou za měsíc, druhé pondělí v měsíci, a to jde na biskupství. Nechodí sama. Řádové sestry nikdy nechodí samy. Pan Labbé byl nucen vypracovat poměrně složitý plán, protože sestra Uršula půjde ve tmě jen asi padesát metrů.
Bude ho Kachoudas opět sledovat? V hloubi duše si to kloboučník skoro "přál.
Jestliže se věci budou vyvíjet přesně tak, jak předpokládá, bude zítra v šest hodin všechno skončeno.
• Nechtěl myslet na Luizu. Toto pokušení je úplně směšné. Je to naprostý nesmysl.
Opakoval si několikrát, když šel přiložit polena do krbu a když pak stahoval roletu, protože se stmívalo:
"Hlavně ne Luizu!"
Šel dolů a nalil si skleničku koňaku; měl ho plnou láhev v příborníku v jídelně. Sedl si a upíjel pomalu, malými doušky, ale napřed láhev zase uklidil na místo, aby nebyl v pokušení nalít si druhou.

12315178910
Kapitola pátá  Byly to samé maličkosti, ale mrzely ho, dopalovaly ho hned od rána. Valentin přišel s půlhodinovým zpožděním, zavázaný krk, oči lesknoucí se horečkou; jeho rýma nabyla takových rozměrů, že se už ani nezdržoval tím, že by dával kapesník zpátky do kapsy. Příručí po celý den doslova tekl; bylo vidět, že se rozpouští, a tak strašlivě sípal, že bylo sotva rozumět, co říká.
Kloboučník by ho měl poslat domů. Chlapcova matka patrně považuje za surovost, že ho v takovém stavu drží v práci. Valentin sám doufal, že ho pošle domů. A nejhorší je, že pan Labbé s ním také cítí. Neušlo mu, že se chudáku hochovi občas zatočí hlava.
"Vzal jste si aspirin, Valentine?"
"Ano, pane."
"Máte povlak, v krku?
"Ne, pane; Maminka se ještě dnes ráno dívala. Mám to v krku zarudlé, ale povlak tam nemám."
Tím lépe, protože pan Labbé angínu snadno chytne a na to teď nemá čas. Valentinova rýma byla o to směšnější, že už nepršelo, nebe bylo jasně. Musí se ale nechat, že je taková zima, že až do devíti ráno šla chodcům od úst pára..
Když si šel pro noviny, přinesl Valentinovi mentolové žvýkačky. Dvakrát či třikrát během dopoledne mu řekl zezadu z dílny: . . .
"Odpočiňte si trochu. Nezůstávejte tam u výlohy. Pojďte blíž ke kamnům."
U skleněných tabulí byl vzduch ledový.
Luiza mu dělala také starosti. Vrátila se v neděli večer v devět hodin jako obvykle a od té doby byla, jak on tomu říkal, jako praštěná. Stávalo se jí to občas. Možná že se to časově shodovalo s určitými funkcemi jejího organismu? Ale všiml si, že to na ni přicházelo obvykle po návštěvách v Charronu.
Někdo tam u nich ji asi popichuje, její rodiče, mládenec anebo kamarádka. Pan Labbé ji dobře platí. Nedohadoval se s ní o platu, který žádala. Nechával ji, ať si jí, co chce. Jen zřídka jí něco vytkl. A přesto měla něco za lubem, možná že se mu za

276
277
 

něco mstí? Kdo to má poznat, co se děje za tím neústupným čeleni?
Její špatná nálada se poznala už podle toho, jak chodila, jak zacházela s věcmi.
Co na tom kloboučníkovi záleží?
Náhradou za drobná soužení vhodil na hlavní poště do schránky svou zprávu a na první stránce listu nalezl upozornění, které dali dokonce do rámečku.
"Starosta La Rochelle, důstojník čestné legie, snažně prosí obyvatelstvo, aby v pondělí večer 12. prosince bylo ještě opatrnější než jindy. Individuum, které terorizuje město už přes měsíc, a které má na svědomí šest_ obětí, jisté z pouhé chvástavosti oznámilo na tento den novou vraždu, padáme zejména dámy, aby nevycházely samy po setmění, a matky, aby nepouštěly děti ven.
Městská rada organizuje službu, která doprovodí až k domovu úřednice, prodavačky a dělnice.
Hlídky budou zesíleny."
Pohlédl naproti, u Kachoudasů se nedělo nic, co by stálo za pozornost. Kachoudas byl tak posedlý pracovní horlivostí, že zřídkakdy pozvedl hlavu.
Je to všechno? Ještě jedna drobnost: od tří hodin odpoledne, zatímco nebe lehce růžovělo, vycházel už veliký stříbřitý měsíc.
Jedním slovem, Kachoudas se dnes večer nechová jako obvykle.
i,Zavřete krám, Valentine."
"Ano, pane."
Pohled na protější dům. Schválně to protahuje. Konečně vychází krejčík z domu, ale teprve když už kloboučník ušel nejméně sto metrů. Jindy nečeká tak dlouho.
Pan Labbé vstoupil do kavárny U čtyř sloupů, stiskl pravici panu Chantreauovi, panu Caillčrnu, Laudovi a kavárníku .Oskarovi.
"Vzal jsem karty za vás, než přijdete," řekl Oskar a vstával.
"Dnes nemám čas hrát."
"Jednu hru, Leoně," naléhal doktor.
"Matylda je nastydlá. Slíbil jsem jí, že se hned vrátím."
Co je s tím Kachoudasem? Dveře kavárny se neotevíraly, Jindy vcházel hned za kloboučníkem. Kloboučníka to dopálilo, Gabriel mu chtěl jako obvykle odnést plášť, ale nedovolil mu to, protože kapsu mu zatěžoval kus olověné trubky.
"Zdržím se jen pár minut."
Laude hloupě zažertoval:

"Člověk by řekl, že ty také máš strach ze škrtiče. Jestli to takhle půjde dál, zblázní se celé město.";
Co ten Kachoudas jen dělá? Byl mu v patách, když zahýbal za roh Měřičné ulice
Obrátil do sebe picon se sodou.
"Jen jednu hru, prosil znovu Chantreau. "Jenom než nám přijde čtvrtý."
Byl nucen odmítnouti Bylo na čase, aby vyrazil. Dlažba byla skoro bílá ve svitu měsíce, který vykrajoval stíny kontrastně, jako by je z plechu vystřihl.
je to poprvé, co je rozčilený.' Má dojem, že když odcházel, tak se o něm mluvilo. Ale co by se říkalo? Přešel přes prostranství Zbrojního náměstí a dal se Réaúmurovou ulicí, a teprve ted za sebou uslyšel kroky, obrátil se viděl za sebou krejčíkovu postavičku.
Krejčík tedy záměrně změnil postup. Nevstoupil do kavárny. Četl jako každý občan města, že vrah dnes přepadne sedmou oběť, bylo mu proto jasné, že se kloboučník zastaví U čtyř sloupů jen náskok. Chtěl se vyhnout tomu, že by mu opět vyšel v patách a že by si toho lidé nakonec mohli všimnout?
Nebo možná že někoho potkal, když vstupoval, například komisaře Pigeaca? To je nepravděpodobné. Pigeac patrně dnes do kavárny vůbec nepřijde. Musí ze svého hlavního stanu řídit jednak policejní posily, jednak dobrovolné hlídky;
Pan Labbé minul prefekturu a dorazil na náměstíčko před biskupstvím; teď už mohl jenom čekat. Stará budova z šedivého kamene byla osvětlená. Kachoudas se opatrně držel padesát metrů od pana Labbého.
Kloboučník měl tak vybičované nervy, že to málem vzdal a vrátil se domů, protože do kavárny se nemohl vrátit po tom, co řekl o Matyldině zdravotním stavu.
Měl pokořující pocit nespravedlnosti, která na něm bylá spáchána. Udělal všechno, co mohl. Po celé týdny si nedopřál oddechu, všechno promyslel do nejmenší podrobnosti. Díky tomu, díky námaze, kterou vynaložil, se mu dílo až dosud dařilo bez závad.
Došel k cíli. Dnes večer se má všechno skončit. Přijal bez odporu zvýšené riziko, neboť sestru Uršulu bude provázet další jeptiška. To na ni nesl olověnou trubku. Pořádně ji praští, omráčí ji  tím získá čas, aby mohl skoncovat s bývalou Armandinou de
"LJ	•
Hautebois. Ve svém řasnatém rouchu se stěží bude moci dát na útěk. Pochyboval o tom, že se dá do křiku.

278
279
 

Byla to choulostivá, obtížná záležitost. Vyžadovala přesnost a chladnokrevnost. Ještě včera na to myslel s určitým potěšením, neznervózňovalo ho ani pomyšlení, že u toho bude krejčík.
Proč má od rána pocit, jako by se všechno proti němu spiklo? Střed náměstí byl bílý jako mléko. Ulicí prošla hlídka a pan Labbé rozeznal mezi muži postavu prodavače ryb, který býval vždy opilý a byl známý svou hrubostí.
Normálně měly být dvě jeptišky v této chvíli na biskupství. Byl to den sestry Uršuly. Nikdy jej nepropásla. Nejen že mu to Matylda často říkala, ale sám se o tom minulý měsíc přesvědčil.
Posledně odešla z biskupství ve tři čtvrti na šest.' A hodiny právě odbíjely tři čtvrti na šest. Teď už bylo skoro šest, světla v kamenné budově dále svítila a nebylo slyšet ani hlásku.
Pan Labbé nadarmo upíral oči na dveře, dveře se neotevíraly, kdežto Kachoudas co chvíli podupával, aby se trochu zahřál.
Kloboučníka také zábly nohy. A najednou začal usilovněji přemýšlet o sestře Uršule. Nevšimla si třeba právě ona, že všechny škrtičovy oběti jsou její bývalé spolužačky?
Ze by četla noviny? Ale někdo jí to mohl vyprávět. Jména jí byla dobře známá. Když se to tak vezme, je celkem pochopitelné, že ostatní nenapadlo dát věci do souvislosti. Ale co ona ?
čtyřiadvacátý prosinec byl za dveřmi. Právě toto datum naneštěstí oživí její vzpomínky.
Nemůže přece jít na biskupství, zazvonit a zeptat se, jestli tam sestra Uršula ještě je. Minuty ubíhaly. Šestá odbyla. Co si Kachoudas po celou tu dobu myslí? Něco si přece myslet musí. Pan Labbé má dokonce dojeni, že začal myslet nově. Důkazem byla změna v jeho chování.
Chtěl svých dvacet tisíc franků, to je lidské. Sledoval kloboučníka, protože doufal, že kloboučník nakonec udělá nějakou chybu a dá mu do ruky důkaz, který mu umožní, aby se přihlásil o odměnu.
Ale kam až došel ve svých závěrech? To by pan Labbé rád věděl. Například co si myslí o jeho přítomnosti před biskupstvím? Jakou představu to vyvolává v človíčkovi z Blízkého východu? . Sestra Uršula nepřicházela. Možná že nebyla na biskupství. Možná že dnes vůbec nevyšla ze svého kláštera? To už je jedno, jestli z opatrnosti nebo z jiného důvodu. Biskup by také mohl být na cestách, ale ne, to není ono, pan Labbé četl pozorně noviny a ty pravidelně informovaly o pohybech duchovního hodnostáře.

Pravda je možná mnohem prostší. Jeptiška mohla být nastydlá zrovna tak jako Valentin, mohlo ji bolet v krku.
Nemohl tu stát donekonečna. Vyčkal, než odbila čtvrt a pak se vydal na cestu s nepříjemným pocitem, který neplynul pouze z jeho rozčilení.
Po pravdě řečeno vůbec rozčilený nebyl. Houby záleží na tom, co si myslí Kachoudas. Uvedl ho poněkud na stopu, budiž. Krejčíkův duch se rozběhne po stopě biskupství. Někoho, kdo strávil dětství ve městě, a zvláště toho, kdo měl sestru v klášteře, by to mohlo, když se to tak vezme, někam dovést.
Ale to není případ ubohého arménského řemeslníka. Pan Labbé se Kachoudase nebojí. Nejlepším důkazem je, že si sám udělal svůj úkol těžším a nebezpečnějším tím, že předem ohlásil smrt sedmé oběti na dnešní pondělí.
Kvůli Luize se nechtěl vrátit domů dříve než obvykle. Ona sice také nebyla schopná uvažovat, tím si byl jist, ale nechtěl nic ponechat náhodě, neměl chuť číst údiv v prázdných očích děvčete.
Prošel pod Velkým orlojem, využil toho, že nikdo nebyl nablízku, a zahodil olověnou trubku do přístavních vod. Na nábřeží byla otevřena spousta kavárniček, bary, které navštěvovali hlavně rybáři; měl chuť zajít tam a něčeho se napít, ale musel se držet.
Neměl strach. Bylo to složitější a dělalo mu to větší starosti. Jindy, dokonce i když mu byl Kachoudas svědkem, byl si jistý sám sebou, celou jeho bytost jako by prostupovaly vlny sebedůvěry, spokojenosti.
Kachoudas pečlivě zachovával odstup. Kdo ví, dnes možná nebyla jeho opatrnost tak úplně zbytečná?
To je blbost. Pan Labbé se nechce poddat takovým myšlenkám,
a přece není tak docela s to je zahnat. Uvádí sám sobe přesvěd
čivé důvody:	;
"Ať  má  sebevětší  strach,  nakonec  Kachoudas  promluví."
Za prvé to není tak jisté. Možná že by promluvil, kdyby měl přátele. Ale byl to osamělec, Kachoudasovi tvořili ve městě zvláštní ostrůvek. Krejčí s nikým nehrál karty, nepatřil k žádné skupince, k žádné společnosti. V La Rochelle nežili žádní další lidé z jeho národa. Kachoudasovi žili mezi sebou, se svou kuchyní, svými zvyky, svým pachem.
K čemu by to bylo dobré, kdyby ho vyřídil místo sestry Uršuly? Ostatně dal by se na útěk jako zajíc, jakmile by měl dojem, že se k němu chce pan Labbé přiblížit.

280
281
 

Co ho přivedlo na takovou myšlenku? Kráčel po chodníku s rukama v kapsách, když ho míjela hlídka; byl v ní také uzenář odnaproti, který mu zdvořile řekl:
"Dobrý večer, pane Labbé."
Byl blízko kanálu, na místě, kde přepadl paní Delobelovou, a přišly na něj tak silné nostalgické vzpomínky na dobu nenávratně minulou, že tomu takřka podlehl.
Propadne snad ochablosti, neklidu, váhavosti? Bylo to spíše fyzické než mravní, určitá únava, která na vás padne náhle jako chřipka.
Možná že nakonec měl Valentin chřipku a pan Labbé ji od něho chytil? Toto pomyšlení ho upokojilo. Nebyl daleko od kláštera Neposkvrněného početí a znovu si kladl otázku, proč sestra Uršula nevyšla ven. Kachoudas ho pořád sledoval zpovzdálí a kloboučník si pomyslel, že by si s ním rád popovídal.
Kachoudas byl jediný muž, s nímž by dnes mohl mluvit. Věděl všechno. Ale jak si asi vykládá jeho činy?
Samo sebou že nebyl schopen nic pochopit. Ani on, ani nikdo jiný neporozumí, a to byla další věc, která panu Labbému dělala starosti. Je možné, že když odcházeli od biskupství, mohl krejčík sám, vlastní inteligencí, odhalit pravdu? Zvláště on, on, který po léta vídal nehybnou postavu Matyldy za záclonou a kloboučníkovo přecházení po pokoji.
Řezník měl před očima vlastně takřka stejné divadlo. Jenomže řezník se chodil do druhého patra pouze vyspat a navíc býval od osmé hodiny večerní napůl opilý.
A Luiza? Ta vůbec nemyslela. Nenáviděl ji. Každý večer ji nenáviděl o něco více, aniž by mohl přesně říci proč. Byla v jeho dorně jako tříska zadřená do masa. Pouhá její přítomnost stačila, aby v něm vyvolala fyzickou nevolnost.
Míjel knihkupectví paní Cujasové, kde vdovec postavil za pult mladou dívku. Zároveň pro obecního úředníka vařila a spala v domě. Dopadlo to tak, že spali spolu.
Pan Labbé myslel na slečnu Bertu a litoval, že ji nemůže jít navštívit. Dnes už to nešlo. Bylo příliš pozdě. Řekl přece přátelům, že se kvůli manželce musí brzo vrátit domů.
Navštíví ji zítra. To bude legrace, jestli bude Kachoudas čekat přede dveřmi v Gargoulleauovč ulici, zatímco on se s ní pověšeli.
Ale... Jaké štěstí, že myslí na všechno. Sám se tomu diví. Musel předem promyslet tolik podrobností, předvídat tolik možností, že by bylo omluvitelné, kdyby na něco zapomněl.

Náhle si uvědomil, že už nebude moci chodit ke slečně Bertě jednou, dvakrát do měsíce, jak to měl ve zvyku. Kvůli Kachoudasovi! Ten by byl vážně schopen propadnout panice a v domnění, že hodlá děvče uškrtit, letět na policii.
Kachoudas mu byl na obtíž, a přece ho pořád potřeboval. Dokonce zvuk jeho kroků se mu stal takřka nezbytný.
Zahnul do Měřičné ulice a cítil se tím sklíčenější, čím víc a usilovněji hledal příčinu; podrážděnost, kterou to v něm vyvolávalo, přerůstala v úzkost.
Jindy, když se blížil ke svému domu, míval takový pocit plnosti ! Nepřiznal by to nikomu, ani Kachoudasovi, který všechno ví; dnes má takřka pocit viny. Pocit člověka, který nesplnil úkol, jejž si předsevzal.
Jednoho dne si o tom možná s krejčím pohovoří, nikdy by ho nemohl uškrtit. Předně proto, že není na seznamu. Za druhé proto, že bydlí naproti a lidé by mohli přijít na kloboučníka.
Vytáhl z kapsy svazek klíčů, pečlivě zavřel dveře, dal na závoru. Bylo teplo, krám byl ještě načichlý eukalyptem, vůní Valentinovy rýmy.
"Paní nevolala?"
"Ne, pane."
Všimla si Luiza, že její zaměstnavatelka, kterou nikdy neviděla, nevolá nikdy, když pan Labbé není doma? Copak asi vypráví v neděli svým rodičům, kamarádkám?
Vařila zelí. Věděla dobře, že nemá rád zelí, a přesto mu je dělala. Byla už taková. Když jí to vytýkal, klidně se na něj dívala a neřekla ani slovo, vůbec se neomluvila.
Luiza měla zelí ráda!
Svlékl si plášť, odložil klobouk, vsunul cellovou strunu do duté dřevěné hlavy vzadu v dílně. Pak stoupal po točitém schodišti á cítil, jak je pořád ještě smutný, bez chuti, bez elánu.
Dělalo mu to čím dál tím větší starosti. Udělal vše, co měl udělat, úzkostlivě dodržel rituál: záclony, lenoška, pak večeře, kterou musel hodit do záchodu, splachovač. Nezapomněl polohlasně pohovořit a když sestupoval, díval se na Luizu s nenávistí; pocítil tak silné pokušení, že šel málem do dílny pro strunu.
Naštěstí to netrvalo dlouho. To by mu tak ještě scházelo! A zvlášť ve vlastním dorně. A navíc v rodině nedůvěřivých sedláků, kteří by s ním pěkně zatočili.
"Nikdo tu nebyl?" zeptal se, když obnovil rovnováhu.
"Nikdo!"
Jako by říkala:

283
 

"Taky proč se ptát, když sem nikdo nikdy nechodí?"
Nikdy nikdo! Léta letoucí tu nikdo nebyl. Protože všichni ve městě vědí, že Matylda už nesnáší přítomnost žádné lidské bytosti kromě svého manžela a že sebemenší podezřelý hluk v domě ji vyvádí z míry.
Proti své vůli se ještě potuloval po jídelně, občas zašilhal po tlusté hloupé holce a nakonec otevřel příborník a vyňal láhev koňaku. Tím hůř, ať si myslí, co chce! Tím hůř také pro něj, protože to, že udělal tohle gesto, že jde po schodech nahoru s lahví a skleničkou v ruce, jen zvyšuje jeho neklid, jeho pocit viny.
Večer po večeři už nikdy nepije alkohol. Proč to dělá zrovna dnes? Byl ještě zmatenější, když povytáhl roletu a neviděl Kachoudase na obvyklém místě na stole, přestože krejčí měl dost času, aby se navečeřel. Marně se po něm díval. A jako z udělání byly dveře do kuchyně zavřené. Co to tam kuje za pikle? Zavřel se tam krejčí snad proto, aby všechno svěřil své ženě?
Bylo bezpodmínečně nutné, aby se pan Labbé ovládl. Rozzlobil se na sebe ještě více, když si málem dal hlt koňaku rovnou z láhve a donutil sejít k sekretáři, pomalu si nalít skleničku a vypít ji po malých doušcích.
Když se zase vrátil k oknu a znovu povytáhl roletu, Kachoudas už byl na svém místě. Jako by je nikdy neopustil; byl to tak věrohodný obraz, že si kloboučník kladl otázku, jestli se před chvilkou dobře díval.
V této chvíli by už asi bylo všechno hotovo. Co si nasliboval, jak si potom oddechne! Myslel na to den ze dne, po celé týdny!
A ono zatím nic není hotovo. Sestra Uršula je živa a zdráva ve svém klášteře. Možná že si také schovala fotografii z rozdílení cen? Stačilo, aby pohlédla na tuto fotografii, a hned by byla doma.
Náhle se zastavil vprostřed místnosti ,a z jeho tváře zmizela veškerá podrážděnost, svaly se uvolnily a jednu chvíli se málem dal do smíchu. Nakonec se už jen usmíval, ale vycházelo to nastejno.
Člověk je přesvědčený, že myslel na všechno, láme si hlavu, aby na nic nezapomněl, a pak zapomene vzít v úvahu jednu jedinou maličkost.
To všechno kvůli té fotografii! Začal tím, že postavil svůj plán na fotografii. S pomocí fotografie sepsal přece seznam! A fotografie nadále řídila jeho skutky a činy stejně jako jeho myšlenky.

Proč tak velice pospíchal, že dokonce zlikvidoval dvě ženy v jednom týdnu, neli kvůli 24. prosinci?
Přece sestra Uršula nikdy nevkročila do kloboučnicím, ani 24. prosince, ani jindy. Patrně nesměla. Což mu Matylda nevyprávěla, že jí nebylo dovoleno vstoupit ani do matčina domu, když matka umírala?
Omezila se na to, že poslala svatý obrázek a čtyřstránkový dopis, psaný drobným pravidelným písmem, který pokaždé končil slovy:
,,... prosím boha, aby tě vzal pod svou milosrdnou ochranu."
Nuže? Nevzpomněl si na to, přidělal si nepotřebné starosti, ztrácel čas dlouhým a marným čekáním u biskupství.
Neměl důvodu zapisovat sestru Uršulu do seznamu.
Unikly mu snad ještě nějaké další podrobnosti? Opěťzneklid něl, naložil polena do krbu, vrátil se k oknu, aby se přesvědčil, že krejčík je na svém místě, a pootevřenými dveřmi vzadu viděl, jak paní Kachoudasová přepírá drobnosti na děti v kuchyňském dřezu.
Bude muset začít .všechno od začátku, ale toho není dnes večer schopen. Právě vypil ráz na ráz tři skleničky koňaku a styděl se za to.
Hořce vzpomínal na minulé týdny, kdy si byl tak jistý sám sebou, kdy všechny ostatní o hlavu převyšoval.
Luiza se ploužila do schodů, a jak bylo jejím zvykem, dělala na chodbičce rámus;panu Labbému se svíraly prsty, jako by chtěly sevřít něčí hrdlo.
To by úplně stačilo, aby ho dostali. Jestli dovolí, aby k tomu

hodiny měl být pokojně zabraný do žhářského procesu v Jurovi.
Proč si dával tolik práce s vysvětlováním v dopisech do novin (ne jednom, ale několika dopisech), když to s sebou neslo riziko, že přivede policii nebo mladého Jeanteta na stopu?
Protože to bylo nezbytné.
V podstatě jim řekl:
"Považujete mě za šílence, maniaka, posedlého (mluvilo se i o sexuální posedlosti, přestože žádná ze starých žen nebyla znásilněna). Mýlíte se. Jsem mužem zcela zdravého rozumu. Jestliže vám mé činy připadají amorální, je to tím, že nic nevíte. A mně naneštěstí starost o mou osobní bezpečnost znemožňuje zasvětit vás do věci. Pochopíte. Na seznamu je sedm žen a já

285
284
 

jsem tento počet nestanovil náhodně. Jednám logicky, protože je to třeba. Poznáte to, až zemře sedmá. V La Rochelle pak už k ničemu nedojde. Zase bude obnoven klid.
Nezabil sedmou. Zítra to noviny oznámí. Takže mu už nebudou věřit. Nejen že ji nezabil, ale právě zjistil, že smrt sestry Uršuly je zbytečná.
Co si lidé pomyslí? Že psal, co mu slina na jazyk přinesla, aby se udělal zajímavým? Že vybíral své oběti náhodně?
Že dostal strach? Že starostovo sdělení vykonalo své?
Byl v trepkách a v županu jako jiné večery. Zapálil si svou pěnovku, kterou zpravidla kouřil v tomto večerním čase a která dnes chutnala jinak než jindy, usadil se v lenošce s knihou, ale koňak nechal na dosah ruky. To mu stačilo, aby poznal, že došlo k nějaké poruše.
Náklonnost, kterou pocítil k mladému Jeantetovi, byla dána tím, že mu dával příležitost diskutovat o svém vlastním případu. Pustili se na stránkách Echo děs Charentes do opravdovské polemiky a oba hledali stále nové argumenty.
Jeantet se dokonce rozjel do Bordeaux a vyžádal si dobrozdání známého psychiatra, který po dlouhých vědeckých úvahách předpověděl:
"Nepřestane, dokud nebude dopaden."
Po chvíli přemýšlení dodal:
"Ledaže by spáchal sebevraždu."
Kloboučník odpověděl s jistotou:
"Nedostanou mě. Nespáchám sebevraždu. Nemám k tomu žádný důvod. Až bude sedmá osoba na seznamu vyřízená, tak to skončí.
Opakoval:
"Je to NUTNOST."
Teď už jich není potřeba zabít sedm, není potřeba zabít tu sedmou, protože sestra Uršula 24. prosince nikdy nevkročila do domu v Měřičné ulici.
A tak podle toho, co sám ohlásil - až na jednu změnu -, to je skončené. Může se oddat odpočinku. Může si dál hrát na kočku a na myš s Kachoudasem, který nic nepochopí, až uvidí, že od nynějška vede pan Labbé už zase normální život.
Bude ho dál každý den sledovat, bude dál číhat v kavárně U čtyř sloupů.
Ulicí prošla hlídka, byli to tři nebo čtyři muži a jejich kroky se rozléhaly na zmrzlé dlažbě. Po celém městě bylo asi dvacet hlídek. Dobrovolní policisté se střídali, chodili se po řadě ohřívat

]c velkým kamnům na policejní stanici. Starosta udržoval trvalé spojeni se svou kanceláří, odkud mu telefonovali hlášení. Jeantet zůstal v tiskárně u rotačky, která se za chvíli roztočí, aby mohl napsat konečný článek ve chvíli, kdy noviny půjdou do tisku.
Krátká chvíle uvolnění skončila, pan Labbé měl znovu neryy na prasknutí. Pan Labbé musí něco udělat, udělat cokoli, tak na něj doléhá nehybnost v této místnosti, kde je v mrtvém vzduchu takřka k zalknutí.
Udělal chybu, že pil, a teď musí pít dál. Kdyby nepil, byl by schopen vyrazit ven, bloumat ulicemi, a možná že by. si s sebou vzal kousek struny se dvěma dřívky?
Slyšel, jak v pokoji služebné skřípe drátěnka a jeho nenávist k tlusté holce nabyla takové prudkosti, že měla přídech patosu.
Myslil, že se uklidní tím, že se chopí nůžek, že si vezme noviny, z nichž vystřihuje písmenka a slova, otevře kelímek s lepidlem, a pjed sebe položí list čistého papíru.
Řekne jim...
Co jim řekne? Zůstal tak, jak byl, nůžky ve vzduchu, a poprvé po letech náhle zatoužil plakat. Pálilo ho pomyšlení na zlomyslný osud. Udělal toho mnoho, prostě, odvážně. Všechno zařídil díky své trpělivosti a opatrnosti, myslel na všechno...
Dnes večer mělo všechno skončit a neskončilo nic. Lidé se mu vysmějí a budou mít pravdu.
Nedělal si starosti s krejčíkem odnaproti, s jeho úvahami, jak přijít k penězům, které nikam nevedou. Ani se sestrou Uršulou, aristokratickou a pyšnou v závětří svého kláštera.
Z nikoho neměl strach, jenomže to si právě budou všichni myslet, jeden jako druhý, komisař Pigeac první, pak starosta, .který se považuje za důležitého, a malý Jeantet.
Nikdo mu nenaháněl strach,
Leda on sám. Protože teď už začínal chápat, co se mu to vlastně před chvílí přihodilo, přesně tehdy, když kráčel po Duperréově nábřeží. Nejprve se domníval, že jeho špatná nálada pramení z toho, že s tím neskoncoval, jak doufal, a že jeptiška nepřišla na biskupství, jak předpokládal. Potom však jeho nespokojenost rostla dál a jednu .chvíli měl chuť nahradit sestru Uršulu krejčíkem.
To dokazuje, že se mýlil.
Proč potom obcházel kolem Luizy? Nyní si uvědomuje, že to nebylo poprvé. Stalo se mu už, že si řekl při pohledu na ni:
"Možná že jednou, až skoncuji s ostatními...?"
Pil. Potřeboval pít. Cítil, jak ho jímá závrať. To, co vytušil,

287
286
 

je strašné. Věřil, že už zase nabyl rovnováhy a že pohled na fotografii ho přiměje ke klidnějšímu myšlení, ale tváře mladých dívek, strnulé, se strojeným výrazem, v něm už nevyvolávaly žádnou odezvu.
Ta děvka Luiza nespí, pořád se těžce obrací na posteli, jako by cítila nebezpečí v domě.
Ta může být klidná! Neudělá jí nic. Je klidný. Zase už se uklidňoval. Prostě potřeboval přemýšlet, ale bylo zbytečné, aby se o to snažil dnes. Pil. Co dělat! A musí pokračovat, aby se otupil, aby spal, jako když ho do vody hodí, a zítra najde ztra; cenou rovnováhu.
A pak jim ukáže, zeje zdráv jak na těle, tak na duchu. Nemá žádnou dědičnou vadu, o tom se ujistil několikrát, když se radil se seriózními lékaři. Jeho otec zemřel na srdce ve dvaasedmdesáti letech, zcela při smyslech. Byl kloboučníkem ve stejném domě, ve stejné ulici a v době, kdy Měřičná ulice byla jednou z městských obchodních tepen, a byl významnou osobností, zasedal v městské radě.
Syn začal studovat v Poitiers a naprosto svobodně se ve třetím roce studia rozhodl, že převezme kloboučnictví.
To se ho týká. To se týká jenom jeho.
Je naprosto zdráv.
V dílně naproti bylo ještě světlo, ale krejčík už neseděl na stole.' Opřel se o něj zády, kouřil cigaretu, kterou si právě ubalil, a pokojně tlachal se ženou.
Pan Labbé se nedá nikým ovlivnit.
"Ať si říkají, co chtějí, ať si myslí, ať si píší, co chtějí!"
Vypil skoro půl láhve a začínal chápat. Není náhodou, že mu připisují na účet to či ono. To je součást předem připraveného, plánu. Šlo o to, aby ho dohnali k nejhoršímu, aby rnu zničili nervy, aby, ho tím jistěji dostali.
Jeantet, starosta, Pigeac, a dokonce i jeho přítel Caillé uzavřeli dohodu. Mají plán. Možná že interview s psychiatrem z Bordeaux l byla jenom legrace? Ledaže by byli zasvětili do věci i jeho.
Luiza se může na své rozvrzané posteli obracet sem a tam, až jí z toho bude nanic, on se ani nehne.
A půjde si hned lehnout. Co mu také zbývá? Nesmí na nic zapomenout. Měl těžkou hlavu. To by bylo hloupé, kdyby chytil od Valentina chřipku, byl by udělal lip, kdyby ho byl poslal domů.
Vrátil na místo fotografii, noviny, nůžky a zavřel kelímek s lepidlem.

Propásl sestru Uršulu, budiž! 24, prosince je nikdy nenavštěvuje, je to tedy úplně jedno.
Takže to vlastně skoncoval.
To jsou slova, která si musí opakovat. Skoncoval. Teď už může jen spát, v případě potřeby vypít poslední doušek koňaku - a tentokrát se napil rovnou z láhve.
Zasloužil si to, ano nebo ne?
Konec !
Ať si dělají, co chtějí!
Proč tedy objímal svůj polštářek křečovitě jako dítě, které natahuje moldánky?
12345178910
Kapitola šestá  Pohyboval se přesně, na nic nezapomínal. Ale stávalo se mu stále častěji, že stanul jakoby u vytržení a rozhlížel se kolem sebe, nejprve neklidně, potom bolestně. Krčil čelo. Jednou mu Valentin chtěl pomoci.
"Na něco jste zapomněl?"
Pan Labbé se na něj podíval tak, jako bychom se asi dívali na lidské bytosti, kdybychom je potkali na jiné planetě, a nenamáhal se odpovědět. Sotva pokrčil rameny. Za několik minut bylo spojení obnoveno. Opět věděl, co musí udělat, a zamířil dozadu ke skříňce ve zdi, kterou zamykal, a zatáhl za provaz.
V úterý ráno byl bledý, zarudlá víčka v zamračené tváři. Už dávno se mu nestalo, že by pil tolik jako večer předtím, v hlavě měl prázdno, a když se holil, chvěly se mu ruce.
Je neuvěřitelné, že z nich dvou je doopravdy nemocen krejčík. Snad to nebude vážné? To pan Labbé ještě nevěděl. Podle ruchu a šumu v domě vytušil, že se děje něco neobvyklého. Nejprve viděl paní Kachoudasovou. Potom, mnohem dříve než obvykle, vyšla z kuchyně už úplně ustrojená Ester. ,
Je zajímavé pozorovat, jak lidské obydlí, jakmile jsou narušeny denní zvyklosti, nabývá rychle katastrofického vzhledu. Dívka seběhla dolů, hodnou chvíli jí trvalo, než otevřela závoru na dveřích krámu, a pak se rozběhla po chodníku.
Dlažba byla toho rána kluzká, pokrytá jinovatkou. Jak to pan Labbé hned uhodl, že jde do lékárny? Patrně proto, že jenom

288
289
 

nemoc či smrt zabrání lidem, jako je Kachoudas, aby byli na svém místě.
Jeho žena postrkovala děti, které se vypravovaly do školy. Ester musela oběhnout více lékáren, než našla jednu otevřenou. Když se vracela, nesla v ruce balíček, a když šla po schodech nahoru, objevil se Kachoudas přes námitky své ženy v dílně. Byl v trepkách, měl staré kalhoty a starý kabát přes noční košili a kolem krku černý šál své ženy. Bylo vidět, že má horečku, a podle toho, jak mluvil, bylo i přes ulici jasné, že ochraptěl.
Rozvázali balíček z lékárny. Ester cosi horlivě vysvětlovala. Paní Kachoudasová dala manželovi do úst teploměr, který Ester přinesla, a luštila návod na lahvičce a na malé krabičce. Pomohly nemocnému do kabátu, ne snad proto, že by chtěl jít na ulici, ale protože navzdory tomu, že se v kamnech topilo, začínal Kachoudas jektat zuby.
Když se dívali na teploměr, byli všichni tři vážní. Přeli se. Někdo asi navrhl, aby zavolali lékaře, a Kachoudas to rázně odmítl. Ester odešla do práce. Matka vyprovodila dvě malé až na chodník a holčičky se vydaly do školy, držíce se za ruce. Mladší měla pletenou čepici ze silné červené vlny a rukavice stejné barvy.
"A teď si to vyřídíme spolu!" jako by říkala paní Kachoudasová, když se vrátila k manželovi.
Dala ohřát vodu, připravila obklady a dala mu pilulky, pravděpodobně projímavé. Zahálející krejčík hleděl toužebně na svůj pracovní stůl, a jakmile osaměl, vypadal, jako by chtěl vyskočit z rákosového křesla u kamen, kam ho usadily.
Asi měl chřipku nebo angínu jako Valentin, který bez přestání posmrkával.
Dostala Luiza z kloboučníka opravdu strach? Když vstoupil do jídelny, služebná zrovna prostírala a dosti prudce zvedla hlavu, překvapená, že ho vidí před sebou, a po chvíli ticha se zeptala místo pozdravu:
"Co je s vámi?"
Měl kocovinu, to je jisté, ale hlavně si ji prohlížel novýma očima. A nejenže si ji prohlížel, ale také ji očichával, vydán na pospas nesmírnému hnusu a nenávisti, které se už nezbaví. Kolikrát byl včera večer v pokušení jít dolů do kuchyně a potom, později, když byla v posteli, jít za ní do jejího pokoje a skoncovat to s ní?
Teď ji v duchu vážil, měřil. Představoval šiji na zemi a bylo

mu z toho nanic, zlobil se na ni a provždy se na ni bude zlobit za to, co málem udělal.
To mu připomnělo jeho první milostné zkušenosti, když mu bylo asi sedmnáct let. Dlouho odolával, než zapadl do kasárenské čtvrti, kde bylo pět nebo šest domů s červenou lucernou a ženami na prahu. Nejdříve procházel rychle, a když došel na konec ulice, obešel blok, aby ji mohl projít ještě jednou od začátku. Pokaždé si sliboval, že si vybere, a nakonec stejně zapadl do první chodby, která se naskytla, a v hlavě mu hučelo.
Potom je musel celé hodiny nenávidět pro stud, který v něm vyvolávaly za sebe a za celý lidský rod. Zlobil se na ně proto, že podlehl pokušení, a tento pocit byl tak silný, že mu vnukal vražedné choutky.
Kvůli té huse Luize také málem podlehl pokušení, jinému pokušení, a to bylo mnohem vážnější. Až dosud dělal vždy jen to, co se rozhodl udělat, co bylo nutné, nevyhnutelné, jak to napsal do novin. Během dopoledne uvažoval o tom, zeji propustí, ale to bylo neopatrné.
Byl Valentin schopen poznat rozdíl? Byl ten zrzek s nosem do krvavá rozedřeným schopen pozorování?
Kloboučník byl těžkopádnější. Jindy, i když mlčel a ponořil se do svých myšlenek, býval nenucený, ať to vypadá sebepodivněji. Jevil se jako člověk vážný, to jistě, ale spokojený. Žil svůj vnitřní život zcela sám, ale nezdálo se, že by v něm, byl svár, nepokoj.
A bylali jeho úzkost dnes ráno o něco menší než včera večer, stejně se zmítal ve zmatku.
Nemyslelo mu to jasně. Pronásledoval ho obraz mrzké Luizy a toho, co se málem přihodilo; potom mu kvůli ní vyvstaly před očima další obrazy z kasárenské čtvrti a nakonec přišla neodvratně vzpomínka na paní Binetovou.
Pracoval vzadu v dílně, opravoval klobouky, žehlil je na formě. Za hodinu šel dvakrát do krámu, a obsloužil zákazníky, vrhaje při tom letmé pohledy na protější dům.
Jak se tak díval na důvěrně známé zařízení v krámě, na hnědé police, na zrcadla, dřevěné hlavy, plynová kamna, na své jméno, které viděl na výkladní skříni napsané obráceně, měl najednou dojem, že se tu něco zastavilo jako v orloji.
Od té doby, co převzal obchod, se tady kolem něho nic nezměnilo.
Jiní se alespoň o něco pokusili. I doktor Pavel Chantreau se dlouho bránil.

290
291
 

On se vrátil ve třiadvaceti letech z Poitiers, kde studoval, a schoulil se tu, jako to dělají některá zvířata ve svém doupěti, když se hlásí zima.
Tak dobře! Bylo to kvůli paní Binetové.. Nikdy ťo neřekl. Nikdy to nepřipustil. Nebylo to tak docela pravda. Ale přece jen to bylo pravdě nejblíže.
V Poitiers u ní bydlel. Také to byla vdova. Začínal si teprve teď uvědomovat, jak mnoho vdov je na světě a jak jsou nenasytné.
Bylo jí čtyřiatřicet nebo pětatřicet let. Její muž byl před smrtí poměrně významným úředníkem, a tak měla krásný dům v horním městě a žila tam se synem Albertem, tehdy Čtrnáctiletým gymnasistou.
Aby zvýšila své příjmy, rozhodla se vzít na byt studenta.
Dozvěděla se to matka pana Labbého. Jak? To už zapomněl.
Sjednaly to přes nějaké známé, vedly čilou korespondenci, pak
se obě ženy. setkaly a paní Labbéová se vrátila do La Rochelle
s jistotou, že syn bude v dobrých rukou.	_
Paní Binetová byla tmavovláska. Křestním jménem se jmenovala Jana a její velice špatně vychovaný syn jí říkal křestním jménem.
Poprvé k tomu došlo, zrovna když měl Leon Labbé angínu. Měl angínu každý rok na podzim nebo počátkem zimy. Nešel na přednášky. Byli sami doma. Paní Binetová měla na sobě ostře modrý župan a tam, kde se rozevíral, vykukovala krajka.
Měl trochu teplotu. Pokoj byl cítit eukalyptem. Umíněně ho ošetřovala.'Trvala na tom, že ho uloží do postele, a navzdory tomu, že si počínala tak mateřsky, stejně skončili milováním.
Bylo to poprvé, co se mu to stalo mimo kasárenskou čtvrť. Vyděsila ho žádostivost jeho partnerky, to, co se v ní odehrálo tak rychle a zanechalo ji jako bez duše. Když pomyslel na chlapce, který byl ve škole a který se za chvíli měl vrátit, měl pocit provinění.
Trvalo to dva a půl roku, dva a půl roku, které strávil v Poitiers. Kamarádi na universitě říkali jeho bytné Binetka. Tvrdili, že není první. Protože byl tehdy hubený, říkali, že z něho vysává všechnu životní sílu, a možná že to byla pravda, nenechala ho chvíli na pokoji, chodila za ním do jeho pokoje, i když je mohl Albert slyšet, a uměla se tak rozvášnit, jak nikdy žádnou ženu neviděl. Byla tak nestydatá, že to dál nešlo. Dělala to schválně, divoce; jednou u vytržení vyslovila ta nejnecudnější slova, která
La binette znamená motyčka (Pozn. překl.)

dosud slyšel jen v bordelu a která mu vehnala červeň do tváře.
Neodvážil se změnit podnájem, protože by to byl musel vysvětlovat rodičům. A navíc by ho byla určitě pronásledovala i jinam.
Bylo to k zoufání, když mu kamarádi na přednáškách říkali "Brnět od Binetky" a ve třetím ročníku měl tušení, že propadne u zkoušek. Byl zahanben. Když přijel do La Rochelle na velikonoční prázdniny, cítil se v kloboučnictví v Měřičné ulici v bezpečí; váhal ještě dva tři dny. Pronásledovalo ho pomyšlení na Alberta, kterému teď už bylo sedmnáct a všechno věděl a mluvil před ním cynicky o své matce.
"Protože sis stejně vždycky přál, abych převzal kloboučnictví," řekl jednoho dne otci, "myslím, že to udělám."
To bylo vše.
Tak vida, na co dnes myslel, na tohle a na další, ne o moc příjemnější věci, protože cítil potřebu udělat tečku. Byl na vanách. Stalo se mu několikrát, že zahlédl svou tvář v zrcadlech v krámě, a tento pohled ho rozmrzel. Cítil se starý. Zajímalo ho, jak se daří krejčíkovi. Tahal za provaz častěji než obvykle, aby měl příležitost jít nahoru, a dělal to tak často a tak důkladně, že chudák Valentin sebral veškerou odvahu a zeptal se:
"Paní Labbéové není dobře?"
Upřeně na něj pohlédl a neodpověděl. Co na tom, že nebe bylo jasné jako perleť ústřice, kolem něho se stejně převalovala mlha, která zkreslovala vzhled lidí i věcí.
Jestlipak si Luiza, to špinavé hovado, všimla, že z příborníku zmizela láhev koňaku? Nechal ji nahoře a před polednem si tam půjde loknout.
Oddaloval okamžik, kdy si půjde na roh ulice pro noviny, protože věděl, že mu to zkazí náladu ještě více.
"Poprvé - napsal Jeantet vážně - vrah nevykonal, co ohlásil,"
A vyvodil z toho, celý sloupec dohadů. Humbuk? Nemoc? Obava z výjimečných policejních opatření?
"Ledaže sedmá obět, podle pokynů starosty města, nevyšla z domova."
A Jeantet se vrhl do hypotéz.
"Byla sedmá oběí opravdu určená? To se dozvíme v nejbližších dnech. Škrtíc se nás od začátku pokoušel přesvědčit, že nepřepadne jen tak kteroukoli ženu, ale že vypracoval seznam, že postupuje podle předem stanoveného plánu.
Je to pravda? Není to pravda? Nemáme to chápat jen jako dodatečné zdůvodnění, jako lest, která má odvrátit podezření anebo vrahovi získat určitou prestiž?"

292
293
 

Lidé pošpiní všechno, je to silnější než oni. Snad se bude muset dát chytit, aby jim vysvětlil, jak to je po pravdě, a aby jim podal důkazy? Měl pokušení udělat to, možná že ne moc silné, ne moc upřímné, ale měl je. Kdo ví, jestli by to tak nebylo lepší?
Kachoudas seděl pořád v lenošce a žena mu každou hodinu měnila obklady. V poledne mu paní Kachoudasová udělala vaječný krém, jedl ho pomalu lžičkou a talíř držel na kolenou. Jednou, když se v krámě rozklinkal zvonek, šla dolů pohovořit se zákazníkem, jemuž zřejmě vysvětlovala, že manžel je nemocný.
Už kolem, druhé odpoledne se pan Labbé rozhodl, že toho využije. Všechno se propojilo. Služebná mu připomněla kasárenskou čtvrť, pak myslel na paní Binetovou a šel se nahoru napít.
Strašně ho bolela hlava. Aspirin mu nepomohl. Potřeboval něco jiného. Bojoval skoro až do čtyř hodin, do doby, než se rozsvěcovaly lampy, pak si vzal plášť a nasadil klobouk.
Musím něco zařídit, Valentine. Nevrátímli se do šesti, zavřete krám.
Měl už ruku na klice, když udělal čeleni vzad a vrátil se dozadu do dílny. Ruka vklouzla do dutiny v dřevěné hlavě a na okamžik znehybněla. Zhrozil se a odolal, protože zatím ještě měl sílu odolávat. .
Nevzal s sebou nic, vyšel z domu a zamířil ke Gargoulleauově ulici. Chodíval tam čas od času, vždy přibližně v této době. Kousek před Zbrojním náměstím nalevo byl soukromý palác z XVIII. století, v němž bydlelo kdysi několik slavných osobností. Nad portálem byl erb a před ním stály dva kamenné sloupky. Dlážděný dvůr byl ze tří stran obklopen budovami; nyní byla celá rezidence rozdělena na několik bytů. U vchodu byly dokonce měděné štítky. Místnosti v prvním patře na konci patřily zubnímu lékaři, kterého pan Labbé znal ze školy. Vedle prodávala nějaká firma ledničky a nahoře bydlel krajský archivář.
Levé křídlo mělo jen jedno patro a dva vchody. Druhými dveřmi se vcházelo přímo na schodiště, které vedlo do prvního patra, a před těmito dveřmi se kloboučník zastavil.
Pokaždé, když sem přišel, pocítil stejnou lehoučkou stísněnost jako kdysi, když vstupoval do kasárenské čtvrti. A přece nebyl jediný, kdo kdy stanul na tomto prahu. Ostatní, včetně doktora, se o tom vůbec nestyděli mluvit. Chantreau říkal přímo, když přišel pozdě na partii karet:
"Vyspal jsem se s Bertou."

Julián Lambert neříkal nic, protože byl protestant, a hlavně proto, že měl velký strach ze své ženy, ale ani on to nepopíral a moc se s tím netajil..
Kolik jich navštěvovalo tento vybraný byt, celý vystlaný matně lesklým atlasem, s množstvím koberců, taburetů, lenošek, křehkých a půvabných uměleckých drobnůstek?
Sedm nebo osm. Slečna Berta nebyla žádná lehká ženská. Po dva roky ji vydržoval rejdař Rist, nejstarší Rist. Ristů je pět nebo šest a prakticky tvoří ve městě klan; jsou to rovněž protestanti a patří k největším boháčům v zemi.
Nejstaršímu Ristovi bylo v té době šedesát let. Jeho syn a dvě dcery byli ženatí a vdané. Jeden z jeho zeťů vedl kanceláře v Paříži.
Celá rodina se věnovala obchodu a žádného Rista nebylo nikdy vidět v kavárně ani v kasinu na pobřeží.
Možná že až do šedesáti let nejstarší Rist nepoznal žádnou jinou ženu než svou vlastní, která byla tak vyschlá, že bylo slyšet, jak jí vržou klouby.
To on najal a zařídil slečně Bertě byt. Postupoval tak diskrétně, jak jen bylo možné, a přece ho po dva roky celý klan otravoval, včetně jeho vlastních dětí a zeťů.
Vypráví se, že docházelo k barvitým scénám, zeje i na kolenou prosil, aby ho nechali na pokoji, ať si na stará kolena užije trochu radosti.
Nakonec zvítězil klan. Jednou večer slavnostně přísahal před všemi shromážděnými Risty, že už nikdy nevkročí do domu v Gargoulleauově ulici a nesetká se s Bertou.
Dokonce ani aby jí oznámil přijaté rozhodnutí. Toho se ujal jeden zeť, který tvrdě projednal finanční stránku věci.
Od té doby jezdil nejstarší Rist jednou za měsíc do Paříže nočním vlakem a lidé říkali, že má dovoleno jít do veřejného domu ve čtvrti Matky Boží Loretánské.
Slečna Berta si zachovala pokojné tempo, život ve vatičce, jaký vede vydržovaná žena, ale protože rejdaře nemohl nikdo ve městě nahradit, otevřela dveře několika pečlivě vybraným jednotlivcům.
Pan Labbé viděl štěrbinami v okenicích světlo, věděl tedy, že je doma. Byla skoro pořád doma, ale ještě bylo třeba provést zkoušku elektrickým zvonkem. Vymyslela si to sama, nebo některý z jejích milenců? Fakt je, že její zvonek byl opatřen přerušovačem. Když měla návštěvu, zvonek vypnula. A nikdo nenaléhal, protože každý věděl, co to znamená.

294
295
 

Pan Labbé natáhl ruku, stiskl tlačítko, ale z druhé strany se neozvalo nic.
Někdo u ní byl, možná doktor, a to mu nadobro zkazilo náladu. Nebylo mu dobře. Něco potřeboval a nevěděl přesně, co to má být. Doufal, že to nalezne tady, jenomže nemůže bloudit v této čtvrti, vracet se čas od času a zvonit.
Neměl s sebou cellovou strunu. To ovšem neznamenalo, že se rozhodl s konečnou platností. Strunu skutečně potřeboval jen na ulici, když byl nucen jednat rychle a nehlučně a počítat s momentem překvapení.
V případě Matyldy, která ležela, jí například nepoužil. Ale po pravdě řečeno, když sem šel, tak nebyl rozhodnut vůbec pro nic. Teď chodil pomalu po chodníku, ramena skleslá. Nechtěl před svými přáteli pít alkohol, protože to nepatřilo k jeho zvyklostem, a pan Labbé byl nadále opatrný. Mohl se zastavit alespoň v nějaké jiné kavárně. To už jednou udělal. Kolem tržnice jich bylo několik. Šel kolem košů s rybami a v jedné prodavačce poznal ženu, po které nejméně dva roky toužil, když končil studium na gymnasiu. Nikdy s ní nepromluvil. Tehdy to byla holka z ulice se špičatými ňadry. Několikrát ji zahlédl v šerém koutě s nějakým mužem. Jeho kamarádi ji znali. Říkalo se o ní, že udělá všechno, co se od ní chce, s každým, ne pro peníze, ale pro potěšení. Dali jí přezdívku, která neomaleně vystihovala jednu z jejích vloh.
Nikdy si netroufl a teď před ním seděla na skládací stoličce stařena u stánku s treskami. Věděla, kdo je pan Labbé, jako všichni lidé ve městě. Neměla ovšem ani tušení, že v jeho myšlenkách zabírala tolik místa, tím méně, že kvůli ní se chodil tak často trýznit do uzavřených domů kolem kasáren.
Vypil dvě skleničky koňaku a pohled na číšníka ho uváděl do rozpaků. A přitom ten číšník určitě nemyslel na nic.
Slíbil si, že se do Gargoulleauovy ulice nevrátí. Věděl, že tam ještě nebude volno. Přesto vstoupil do dvora a marně tiskl tlačítko zvonku.
Ruka v kapse automaticky hledala violoncellovou strunu, která
tam nebyla.
Do kavárny U čtyř sloupů vstupoval s pohledem mdlým, jakoby podezíravým, a bylo mu líto, že za ním nejde krejčík.
V minulých týdnech býval tak klidný, býval tak pánem svých nervů! Jistě, musel myslet na všechno, propočítat každý, i zcela bezvýznamný krok, ale věřil si, postupoval pomalu, ale jistě, svůj seznam nosil v hlavě jako muž,

který si uložil úkol a kterého od té doby nic nemůže ovlivnit.
Doktor byl v kavárně. Tak tedy nemohl být on na návštěvě u slečny Berty. Nebyl to ani Julián Lambert, který míchal karty a čekal s Arnouldem trpělivě na čtvrtého.
Proč se Chantreau zachmuřil při pohledu na kloboučníka, který si sedal ke stolu? Protože nepřišel přesně v obvyklou hodi
i?
nur
"Jako vždy, pane Labbé?" ptal se Gabriel, který o stolní společnost pečoval přímo mateřsky.
"Budeš hrát?"
Hrál. Měl teď spoustu času na hraní. Do sedmi večer neměl co dělat. Od nynějška nebude mít už nic na práci a to ho naplňovalo pocitem takřka závratné prázdnoty.
Ani opatrnost už nemusí zachovávat!
"Vypadáš unaveně," poznamenal Pavel Chantreau, který se na něj podíval přes karty.
"Nevím."
"To je zajímavé. Moji kolegové tvrdí, že vlhkost je nezdravá. A já každý rok konstatuji stejný úkaz. Přes deště se lidé drží. A pak, od prvních mrazů, se člověk chřipek a angín nedopočítá. Za dnešní dopoledne jsem jich měl v ordinaci jedenáct."
"Pas.
"Pas."
"Pik."
"Pas."
"Dvě kára."
Pan Labbé neměl chřipku, to věděl určitě. Nebyl proto méně mrzutý; měl na ně na všechny dopal, aniž přesně věděl, proč se na ně zlobí, jako měl dopal na Luizu a jako měl už hodinu dopal na slečnu Bertu.
A přece netrpěl představou, že je pronásledován. Nebyl blázen. Mladý Jeantet mu nedokáže vnutit své vývody, ani své ještě čerstvé znalosti psychiatrie.
Jeantet tu nebyl, ani jeho šéf pan Caillé. Takže v posteli slečny Berty byl vlastně asi chlupatý břicháč Caillé?
Rozzlobil se na něj také. Zlobil se na krejčíka, jehož židle zela prázdnotou.
Julián Lambert si toho všiml až za hodnou chvíli, když se díval na hodiny, které ukazovaly čtvrt na šest:
"Vida! Ztratil jsi svého psa."
Kloboučník hned nepochopil. Otrávilo ho to, protože se hrozil pomyšlení, že by něco nechápal.

297
296
 

"Nikdy jsem žádného psa neměl," zabručel.
Ostatní, kteří pochopili, se dali do smíchu.
"Kachoudas nesedí na své židli. Obyčejně ti chodí v patách. Podezírám ho, že si řídí hodinky podle tvých nebo že na tebe čeká na prahu."
Sleduje tím něco Julián Lambert, že takhle mluví?
"Kachoudas je nemocný."
"Jak to víš?"
"Viděl jsem ho oknem."
"Řekl jsem tři trefy!" zvolal netrpělivě Arnould, který neměl rád, když se u partie žvanilo, protože snadno dělal chyby. "Pavel pasoval, André řekl jedno káro, Leon pasoval, já řekl tři trefy. Juliáne, teď je řada na tobě..."
Byl to chyták. Pan Labbé by nemohl vysvětlit proč, ale byl to chyták. Bylo sucho, ulice zalévalo měsíční světlo. V kavárně nebylo ještě husto tabákovým kouřem. Kavárník Oskar, který stál za nimi, ještě nepletl jazykem.
A stejně to byl chyták, chyták jako tenata na ptáky. Bylo potřeba, aby začal znovu pořádně přemýšlet a nepoddával se zneklidňujícím pocitům.
Přece jen mu to pití dělá dobře. Už vyprázdnil svou sklenici, která mu obyčejně vydrží půl hodiny, a kývl na Gabriela, aby ji naplnil.
"Jak se daří Matyldě?"
Vždycky někdo položil tuto otázku. Jak by se asi tvářili, kdyby jim klidně odpověděl:
"Ale, už šest týdnů je mrtvá."
Zřídkakdy se takto ptal Caillé, protože byl s Matyldou zasnouben ještě před kloboučníkem. Nikdo nevěděl přesně, proč bylo zasnoubení zrušeno. Stalo se tak diskrétně, rok předtím, než se s Matyldou oženil pan Labbé. Vyspali se spolu ? Možná že ano. V každém případě pan Labbé nebyl první.
Jeho matka mu o ní přesto říkala:
"Dívka znamenitého vychování."
Skutečně, byla vychována v klášteře Neposkvrněného početí. Její otec byl zaměstnán na celním úřadě a měl dost vysokou hodnost. Matka jí zemřela.
"Nebudu tady věčně, abych vedla domácnost."
Paní Labbéová byla nenápadná osůbka, která urazila denně kilometry pouhým cupitáním z jedné místnosti do druhé. Když se kolem někoho protáhla, když byl v krámě zákazník nebo když způsobila maličký hluk, spěšně zabreptala:

"Pardon."	":
Pan Labbé byl spíše po matce než po otci, přinejmenším svým zjevem. Jeho otec byl klidný, silný, sebejistý muž.
"Leoně, víš dobře, co řekl doktor."
Ze si tu už dlouho nepobude. Trvalo to deset let, co si tu stará paní Labbéová neměla dlouho pobýt. Jeden surový doktor jí to na smůlu řekl a ona s tím tak trochu taktizovala.
Proč se neoženíš jako ti ostatní? V tvém věku byl tvůj otec už ženatý. Byl manželstvím tak nadšený, jak matka naznačovala? Ať ;o bylo jakkoli, nikdy se nepletl do tohoto druhu rozhovorů, k nimž ke konci docházelo už takřka každý den.
Měli vilku ve Fourrasu nedaleko mola a pan Labbé otec, vášnivý rybář, se rozhodl, že se tam jednou odstěhuje na odpočinek.
"Kvůli tobě tam nemůžeme žít už od nynějška."
"To je vaše chyba. Poradil bych si docela dobře sám."
Byla to pravda. Stačilo, aby mu rodiče nechali služebnou, která u nich byla dvacet let.
"Nevšiml sis nikdy, že ta malá Courtoisová je do tebe zamilo
vaná?"	' . '
Malá Courtoisová, to byla Matylda, jejíž otec k nim často chodil na návštěvu. Byla to brunetka jako paní Binetová. V té době se vdově z Poitiers nepodobala, jinak by si toho byl patrně všiml. Ale přece jen měla ty samé zřítelnice, velice temné, lesklé, které na člověku či na věci spočinou s takovou naléhavostí, jako by je chtěly ovládnout či přizpůsobit.
Proč nakonec řekl ano? Snad proto, že matce se dařilo stále hůř, že teď mí vála několik záchvatů za den. Velice trpěla a scházela jim před očima.
"Umírala bych mnohem klidnější, kdybych viděla, že jsi ženatý!"
Zasnoubil se a matka zemřela tři týdny před svatbou. Bylo příliš pozdě. Jeho otec měl jediný zájem: odstěhovat se do domku ve Fourrasu. .Koupil si už malý člun, na kterém jezdil v létě o nedělích. .
"Žádné trumfy?" zeptal se ho spoluhráč, když zahrál károvou šestku.
Podíval se do svých karet, zrozpačitěl.
"Promiň, mám."
"Nač myslíš?"
Chantreau se na něj chvílemi potají zahleděl pronikavým zrakem, jako by měl stanovit diagnózu.
Navzdorysvé rozcuchané bradě, a neupravenému zevnějšku

298
299
 

byl ze všech nejinteligentnější, i když se napil; a patrně právě když se napil, byla jeho bystrost zneklidňující.
Kloboučník zaváhal, máli si objednat třetí picon. Měl jej zapotřebí. Prožíval před očima svých přátel úděsné dobrodružství. Seděl tu na pohled úplně klidný, karty v ruce, nutil se sledovat hru a dělat co nejméně chyb.
A najednou jako by. v něm prasklo péro: začaly se mu třást ruce, zrak se zakalil, měl dojem, že na něj jdou mdloby, že mu povolují nervy, že mu hrozí velké nebezpečí, zůstaneli sedět v horku, které sálá od kamen, že se musí stůj co stůj zvednout, pohnout se, udělat něco konkrétního,
"Gabrieli!"
"Prosím, pane Labbé."
Proč se na něj Chantreau tak dívá? Nemá snad právo vypít tři picony? Vypadá snad opile?
Možná že v bytě v Gargoulleauově ulici už nikdo není. To vyvolalo nechutnou vzpomínku na to, jak se miloval s ženskou u kasáren hned po nějakém vojákovi. Se slečnou Bertou nic takového nehrozí. Ze všech, které znal, by patrně byla tou nejpříjemnější manželkou. Byla jemná, stále se usmívala. Měla instinktivní úctu k mužům a přece je tak dobře znala, v jejím případě to byla jakási diskrétní shovívavost. Její povaha byla právě taková jako její pokožka, jako křivky jejího těla, jako pevnost jejího těla, jako rámec, který si vytvořila.
Za chviličku se ocitne tváří v tvář Luize v nedostatečně osvětlené jídelně, kde je elektrické světlo vždy trochu nažloutlé. •Bude muset odolávat, protože ho to chytá vždycky znovu. Má chuť s ní skoncovat.
Je to mlhavý pocit. To nic neznamená. Otázka je, jestli mu pití dělá dobře nebo jestli zvyšuje jeho vnitřní zmatek.
Mohl by se na to zeptat Chantreaua. Měl skoro chuť to udělat. Co mu brání, aby si počkal, až Pavel půjde odtud, ani by ho to moc nezdrželo, kdyby vyšel s ním jakoby náhodou.
"Tak řekni, Pavle!"
Měl naprosté právo žádat, aby zachoval služební tajemství. Bylo to tedy ještě méně nebezpečné než s Kachoudasem.
"Potřeboval bych poradit. Jednou večer jsem zabil Má
tyldu."	,
Klidně. Hlavně mu bude muset vysvětlit, že to udělal klidně,
chladnokrevně. Předtím si zrovna koupil v aukční síni jednotlivé
svazky procesů XIX. století. Začal procesem paní Lafargeové,
jejíž příběh znal jen mlhavě.	 '

Jakmile si sedl ke krbu, přinejmenším každou čtvrthodinu se oval suchý zlobný hlas, který volal: "Leoně!"
Bylo zbytečné tvářit se, že neslyší. Tón jejího hlasu vylučoval odmlouvání. Už dávno si zvykla používat tohoto tónu, dávno předtím, než onemocněla, takřka hned po svatbě, přibližně v té době, když se začala podobat paní Binetové. Jednoho dne si totiž povšiml této podoby, kterou si nikdy předtím neuvědomil. Měly stejný hlas, stejnou jistotu; ale hlavně měly stejně vlastnické způsoby.
Jen začal kapitolu a už řekla, sotva pohybujíc rty: "Leoně!"
Byl nucen vstát. Dala si načas, než řekla, co si přeje, jednou sklenici vody, pak zase povytáhnout nebo odhrnout přikrývku, podat nočník či její pilulky. Buď jí bylo příliš teplo, nebo příliš chladno, anebo ji alespoň světlo bodalo do očí.
Nic z toho nebylo pravda. Vymýšlela si naprosto libovolně a od chvíle, kdy si .sedl, trávila čas tím, že si vymýšlela něco dalšího.
Zatímco dělal, co si přála, sledovala ho tvrdým pohledem a nikdy neříkala děkuji.
Nedůvěřovala mu už dlouho, od čtvrtého či pátého roku její nemoci, a tvrdila, že seji chystá otrávit, aby získal svobodu.
To také nebylo pravda. Nemyslela to vážně. Byl to další výmysl, aby ho mohla mučit.
"Zase jsi jedl cibuli, abych se rozstonala z toho, jak z tebe čpí cibule! Měj strpení, už tady dlouho nebudu." .
Stávalo se zřídka, že stačil bez přerušení přečíst dvě stránky. Musel začínat' dvakrát, třikrát ze stejného místa a nakonec se vůbec nevyznal ve jménech ani v datech. "Leoně!"
Neměla žízeň. Nepotřebovala nočník. Předstírala to, jak prozrazoval zrádný plamínek v očích.
Byl její! Z celého světa jí patřil pouze on, ale patřil jí úplně a potřebovala se o tom neustále přesvědčovat. To byl důvod, proč nestrpěla ani ošetřovatelku, ani služebnou ve svém pokoji, to byl důvod, proč odmítala kohokoli přijímat. Takto jí víc patřil. Neměl žádnou omluvu pro to, aby se šel nadechnout, byť i jen na chvilku, jiného vzduchu než byl ten její. "Leoně!"
Za patnáct let nepřečetl v klidu jedinou knihu, a přitom to bylo jeho jediné útočiště.

301
300
 

Došel jen do poloviny příběhu paní Lafargeové, přesně k svědectví lékárníka, který prodal jed.
"Leoně!"
Byl to šedivý příběh bez jediného slunečního paprsku. Vše se odehrávalo v dusných zdech a bylo nepředstavitelné, že by se tam někdo jednou usmál, jako se lidé smějí jinde.
"Leoně!"
Jednoho večera se tedy vážně zvedl a zavřel knihu. Pochopila,
že se v něm něco změnilo?
.,Víš, Pavle, byl jsem velmi klidný, strašně klidný. Věděl jsem už dlouho, že se to jednou musí stát."
Jak by se na to doktor tvářil?
Kloboučníkovi se podařil malý šlem, automaticky, silou zvyku. Chantreau se na něho znovu dlouze podíval.
Ne! Nepochopil by. Byla by to zbytečná námaha. Ostatně jeho případ neměl s medicínou nic společného. Nebyl nemocný. Nebyl šílený. Neměl žádnou vadu.
"Gabrieli!"
Nedá se nic dělat! Nemyslí už tolik na Luizu, která mu připomíná vesnickou duchnu. Vidí ji obrovskou, jako když má horečku, jako když se jeho ruce, celé jeho tělo nafukuje, jako když má dojem, že vyplňuje celou místnost.
Zachechtal se, protože mladý Jeantet seděl na svém místě. Neviděl ho, když přišel. Byl tam a právě na mramorovém stolku s vážnou tváří škrabal po papíře.
Jistě se považoval za důležitého člověka.
12345618910
Kapitola sedmá  Toho večera, v úterý 14. prosince, se pustil do psaní. Nečekal s odchodem na Ghantreaua. Vzpomíná si, žekdyž otevíral dveře, tak si řekl:
"Co asi říkají ted, za mými zády?"
Byla tu jedna věc, o níž věděl a která ho netěšila. Nikdy se o ní ani nezmínil. Ostatně to nebylo příliš důležité. Když o něm mluvili za jeho nepřítomnosti - vyslechl je jednou, když o tom j nevěděli -, neříkali pan Labbé ani Leon, ale kloboučník.
Samozřejmě že to vůbec nestálo za to, aby na to myslel. Byli

by mu mohli odpovědět, že také říkají doktor nebo senátor, ale to je něco jiného, tato slova znějí spíše jako čestné tituly. Důkazem je, že nikoho ani nenapadne říci pojišťovatel nebo tiskař.
Je to už přinejmenším deset let, co náhodně udělal tento malý objev; nikomu o něm neřekl a nezlobil se proto, což znamenalo, že nebyl dotčen.
Měřičná ulice byla strašidelně prázdná, ani před ním, ani za ním se neozval zvuk kročejů. Syrové světlo v krejčíkově okně v sobě mělo něco skličujícího.
Dělal všechno, co měl udělat, ale poprvé to dělal zvysoka, se svrchovaným pohrdáním, pronášeje slova, kterým sám nevěřil, jako někteří lidé odříkávají své modlitby.
"Paní nevolala?"
Nemá se čeho bát, odporná holka: ani se jí nedotkne. Ted1 si byl sám sebou jistý. Na ni se nevrhne, ať se děje co se děje.
Šel do pokoje, mluvil na půl úst. Nezapomněl na žádný obřad. Přemístil lenošku, šel se podívat z okna a otřáslo jím, když viděl naproti v dílně paní Kachoudasovou, jak hovoří s doktorem Martensem. Kachoudas v místnosti nebyl, zřejmě ho uložili do postele. To už musí být opravdu vážné, když tihle lidé volají doktora! Vzpomíná, jak se před čtyřmi roky narodilo poslední dítě. Porodní bába přišla, když už bylo po všem.
Bylo dobře vidět, že mluví potichu, že klade otázky a že Martens - z generace čtyřicátníků až padesátníků - odpovídá rozpačitě.
Zemře snad Kachoudas? Pana Labbého ta představa tak nesmírně vyděsila, že málem běžel dolů a počkal na ulici na doktora, aby se ho také vyptal.
Když Martens odešel, poslali Ester znovu do lékárny, tentokrát s receptem; viděl, jak děvče váhá, a náhle pochopil,že má strach ze škrtíce. Bylo to absurdní. 'Nejraději by na ni zavolal, že jí nehrozí žádné nebezpečí.
Po večeři vynesl nahoru podnos, vyhodil Matyldinu večeři do záchodu a několikrát za sebou stáhl vodu. Byl pohroužen v myšlenkách. Po celou dobu měl výraz muže, který má obrovský úkol, velikou odpovědnost.
Možná že si Luiza všimla, zeje z něho cítit alkohol? Nesvěřila mu snad, že se její otec každou neděli opíjí a že ho většinou musí odnést oblečeného do postele a stáhnout mu bagančata? Nesmí na nic zapomenout. Nezapomněl na nic. Šel dolů do sklepa pro další láhev koňaku a musel se přiblížit k Matyldě ani ne na dva metry, ale ani mu to nepřišlo. Přesněji řečeno

303
 

uvědomil si to na schodišti, když už šel zase nahoru. Uvědomil si, že může jít do sklepa bez nejmenšího vzrušení a stejně tak že může vzpomínat na to, co se odehrálo 2. listopadu, den po
Všech svatých.
Kdyby svědomitě dodržoval rituál, začal by teď, když naložil polena do krbu a oblékl si župan, vystřihovat písmena a odpovídat na článek v novinách. Aleje to tak zbytečné! Takhle se nedá prakticky nic říci.
Chodil po pokoji bez cíle jako pes, který hledá, kam by ulehl, vykouřil takřka celou dýmku a ještě se neusadil, šel se znovu podívat z okna a viděl, že obě ženy, paní Kachoudasová i Ester, sedí u krejčovského stolu, potichu spolu hovoří a čas od času s úzkostí pohlédnou ke dveřím vzadu.
A tu náhle usedl k malému sekretáři, vzal dopisní papír ze zásuvky, papír s hlavičkou kloboučnictví, což dokazovalo, že od nynějška kašle na všechnu opatrnost. Nalil si skleničku koňaku .a svlažil si v ní rty, dříve než začal psát.
"Nezáleží na tom, co budou lidé říkat a myslet..." To není pravda, už proto, že se obtěžoval sáhnout po peru. A nebyla to také tak docela lež. Nepsal své poselství pro každého. Ale   neviděl  by  například  rád,  kdyby krejčík odešel a  neznal je.
Bylo to mimořádně složité a bolela ho hlava. Bolela ho celý den. Pohled na vlastní, rukopis ho vyvedl z míry. Způsobil to pravděpodobně alkohol, chvěly se mu ruce. Písmena byla nepravidelná, načmáraná jedno přes druhé.
Jako vždy bylo v pokoji velmi teplo. Přesto jako by mu foukal do levé tváře svěží vánek, protože seděl metr od okna a skla byla
zamrzlá.
Hlavní věcí je ukázat, že až dosud jednal s jasnou hlavou a naprosto věcně. Má dojem, že nalezl správný výraz:
"Bral jsem a nadále na sebe beru veškerou odpovědnost."
To také nebylo zcela přesné. Bral, budiž! Aleje si jistý, zeji bude brát v budoucnosti? Není to přesně to, z čeho má hrůzu?
Ať se říká cokoli, po celý život přijímal odpovědnost klidně. Není to tak úplně pravda, že se stal kloboučníkem kvůli té Binetce, kterou nenáviděl skoro stejně jako Luizu.
Rád. by. se vyslovil právě k téhle záležitosti. Ale ne, to by zacházel příliš daleko. Takhle by nikam nedošel. To se týkalo jen několika málo lidí. On si rozumí. Hlavu má úplně jasnou.
Co se stalo například s dívkami z fotografie, s těmi patnácti, které vyšly ve stejném roce z kláštera Neposkvrněného početí?

Některé odešly a jiné zůstaly. Některé se provdaly a jiné zůstaly svobodné.
Jedna z nich se hned, sama od sebe, z vlastní vůle, bez nucení odřekla světa. Ta, která zůstala v klášteře pod jménem sestra Uršula.
No, dobře! Pokud jde o muže, je to podobné a opakuje se to v každé generaci. Jaká škoda, že nemá fotografii skupiny těch, kterým je teď šedesát.
Na jedné straně Chantreauové, Cailléové, Juliáni Lambertové, senátor Laude, Lucián Arnould a několik dalších, kteří nechodí do kavárny U čtyř sloupů nebo které tam lze potkat jen tu a tam, kteří ale zůstali věrni městu.
Na druhé straně ti, kteří odjeli, zkusili štěstí v Bordeaux, v Paříži nebo jinde. Mezi nimi bývá uváděn jeden, který se stal velice významnou osobností v koloniální správě v Indočíně.
Někteří se ve městě čas od času objeví, přijedou na svatbu nebo na pohřeb, na návštěvu k příbuzným, kteří zůstali ve městě. Zajdou zpravidla do kavárny U čtyř sloupů. A vypadají, jako by chtěli sami ověnčit svou hlavu vavřínovým věncem. Chovají se důvěrně a zároveň trochu odměřeně, prostě blahosklonně, to vyjadřuje všechno.
"Tak jak se daří našemu milému starému městu?"
Hlavně ti, kdo to někam dotáhli a o nichž se píše v novinách.
"Máte tu báječný život!" vzdychají a dávají si záležet, aby bylo jasné, že tomu nevěří.
Je mezi nimi jeden advokát, který se stal slavným kriminalistou a mluví se o něm jako o budoucím předsedovi advokátní komory.
Pan Labbé měl také možnost volby a rozhodl se pro kloboučnictví v Měřičné ulici.
Mimochodem, někteří lidé se domnívají, že žije v tom domě, kde se narodil. To není přesné. Narodil se sice v Měřičné ulici v úplně stejném domě, jako je ten, v němž nyní bydlí, ale o padesát metrů dál; bylo mu osm let, když se rodiče přestěhovali.
Paní Binetová se mu hnusila, stejně jako se mu hnusí Luiza o čtyřicet let později. Ale přesto by byl mohl zůstat v Poitiers nebo odjet do Paříže.
Vybral si La Rochelle. Ne ze strachu před bojem. Neměl strach, z ničeho neměl strach.
Kdo se rozhodl odsloužit si vojnu u dragounů, třebaže nikdy v životě neseděl na koni? On. Právě on. Dokonce se přihlásil ještě dříve, než byl povolán, aby měl volbu zbraně.
A kdo požádal za války 1914, aby byl přidělen k letectvu?
3°5

Opět on, Leon Labbé. Když válka vypukla, přidělili ho následkem jakýchsi tajemných záměn k pěšímu pluku. Poznal zákopy. Trpěl tam v blátě, v davu, v anonymní mase, s níž se zacházelo jako s pouhou surovinou.
Ani když se stal letcem, neměl nikdy strach. Dopřál si leda jednu skleničku alkoholu na1 povzbuzení před letem, který absolvoval sám na palubě stíhačky.
Žil ve zvláštním světě, ve světě vyvolených. O něho, o jeho oblečení, o šněřovací boty se staral vojenský sluha.
Ani nebyl raněn. Byly to nejharmoničtější dva roky jeho života.
Ale takhle nikam nedojde, budeli se pořád vracet zpátky - ačkoli zmateně cítí, že to nezbytně patří do jeho osobního popisu.
"Rozhodoval jsem se vždy sméle, dělám to a budu to dělat i nadále," psal na papír s hlavičkou kloboučnictví a zároveň naslouchal, jak jde Luiza nahoru spát.
Nedá se říci, že tím, co udělal, vzdal boj, dal se na ústup nebo se něčeho zřekl.
Naopak, s přibývajícími lety má na rtech stále soustrastnější úsměv, když vidí ty z Paříže, jak se na několik dní vracejí do rodného hnízda a myslí si, že se musí vytahovat.
Dobře ví, že má pravdu, že šel po správné cestě.
"Později jsem se rozhodl oženit"
Byla to také téměř pravda, protože v domě bylo zapotřebí ženy a bylo odporné chodit se čas od času někam ukájet. V té době nebyla ještě slečna Berta v Gargoulleauově ulici. Bylo třeba klesnout hluboko do špíny.
Nevybral si Matyldu. To také nebylo přesné. Rozhodl se nebojovat se svou matkou, rozhodl se udělat jí radost, protože byla nemocná a protože se mu zdálo, že rozdíl mezi tou či onou dívkou nestojí, za to, aby ztrácel čas nebo přidělával starosti druhému.
Poté, co založil klub civilního letectví  ano, to on jej založil , se také rozhodl, že tamodtud odejde, protože předsedou jmenovali rejdaře Bořina a jemu se omluvili, protože Bořin, boháč a vejtaha, mohl štědře doplňovat pokladnu. Pan Labbé mohl být tajemníkem nebo místopředsedou. Dal přednost tomu, nebýt ničím.
To nebylo ze vzteku neboz nedostatku bojovnosti. Kdyby se byl pustil do boje proti Borinově kandidatuře, byl by to vyhrál. Ale on sám usoudil, že to nestojí za to.
Tento pocit, v hloubi srdce tak upřímný, bylo takřka nemožné

vystavit zrakům veřejnosti. Cítil svůj život jako čáru, kterou by mohl narýsovat špičkou pera. Pouze slova to všechno zamotávají, říkají buď příliš mnoho, anebo ne dosti.
Luiza, to špinavé hovado, začala dělat ve svém pokoji každodenní nesnesitelný rámus. Stačila sama nadělat v prostoru čtyř čtverečních metrů tolik rámusu jako dvacet vojáků na ubikaci. Bylo slyšet, jak na podlahu dopadají je'den po druhém střevíce! nebylo těžké uhodnout, že teď tahá přes hlavu šaty a supí u toho a teď se vynořil její červený obličej; měl dokonce pocit, že vidí, jak si tře prsa, když si sundala podprsenku, a potom červenou čáru, kterou vytlačila guma z kalhot v pase.
Toto je ještě jedno z jeho rozhodnutí - že se s ní nevyspí. Byl by mohl. Kdo ví, jestli to není to, na co pořád čeká. Dala by; si snadno říci. Určitě nechápe, proč za ní nechodí.
Vycítila, že to na začátku málem udělal a že má za toto pokušení ještě teď na sebe vztek?
Nazývají ho kloboučníkem, jako by to byla nějaká hanba, v každém případě směšné slovo, něco legračního.
Ale on se pro to všechno vždy sám rozhodl. On byl tedy tím nejsilnějším, ne?
On se rozhodl, že skoncuje s Matyldou, a její mrtvola ho nedojímala, neměl výčitky svědomí. Neobměkčil se ani na okamžik, když ji svíral, a Matylda se dívala spíše užasle než zděšeně.
Možná že ve skutečnosti to bylo rozhodnuto v jeho povědomí už dávno. Řekl si:
"Jestli překročí určitou hranici..."
Posunul tuto hranici velmi daleko, aby jí dal příležitost. Patnáct let měl trpělivost. Povolil jí tolik, že si myslela, že je jí dovoleno vše.
Nezlikvidoval ji kvůli paní Lafargeové, ale proto, že to přeháněla.
Luiza, která byla u nich tehdy nová, chodila ještě spát do bytu, který jí pronajal ve městě, v podkroví na! Tržním náměstí, nad obchodem s látkami.
Měl pak před sebou celou noc a nespěchal ani nic neponechal náhodě. Podlaha ve sklepě nebyla cementová. Na dobré třetině pod okénkem bylo složené uhlí.
Dal si velkou práci, aby částečně uvolnil tento prostor, a vyhloubil jámu téměř metr hlubokou. Na zádech snesl Matyldino tělo, což nebylo na točitém schodišti tak snadné, a pak ještě vyběhl nahoru do pokoje pro prostěradlo, z jemnocitu.
Nezapomněl ani zastřít sklepní okénko po tu dobu, co pracoval,

306
307
 

protože by se lidé mohli divit, kdyby viděli ve sklepě celou noc světlo.
V pět ráno to bylo hotové, uhlí bylo zase na svém místě, okénko odkryté. Každý schod umyl zvlášť a potom ve vaně vypral šaty.
V té chvíli si myslel, že jeho úkol skončil. Rozhodl se dodržovat určitá opatření, což bylo jednoduché, protože Matylda nechtěla nikoho vidět a po celá léta byl jedinou lidskou bytostí, která směla vstoupit do pokoje.
"Někteří lidé budou tvrdit, že jsem chtěl být svobodný. To je pitomost.11
Ještě než se pustil do díla, věděl, že nebude o nic svobodnější než dříve, protože se bude muset chovat stejně, jako kdyby jeho žena byla naživu, a bude tedy muset dělat každý den stejné pohyby a trávit doma stejné hodiny.
Překročila míru, to je vše, co se dá říci.
Prvního dne byl takřka veselý. Bylo to zábavné nosit nahoru jídlo a házet je do záchodu, dál nejíst ryby, protože Matylda nesnášela jejich pach, tahat za provaz, aby napodobil údery její hole o podlahu, přistrkovat dřevěnou hlavu k oknu a mluvit nahlas, když chodí dlouhými kroky po pokoji.
"Paní nevolala?"
Valentin neměl nejmenší podezření. Luiza také ne. V každém případě nedala nic najevo.
Pátého dne se náhle zastavil před fotografií skupiny, která tehdy ještě visela na zdi. V tu chvíli bylo po klidu, zbledl, dostal doopravdy strach.
Nebylo tak docela pravda, že nikdo nevstupoval do pokoje. Od té doby, co byla Matylda upoutaná na lůžko, každoročně na její narozeniny, 24. prosince, přicházely tradičně její kamarádky z penzionátu, které žily ve městě, s blahopřáními a dárečky.
Byly to už staré ženy, staré panny, a přece v ten den štěbetaly vždycky jako děvčátka z penzionátu.
Bylo třeba chladnokrevně zvážit situaci. Mohl je pár dní před vánocemi navštívit jednu po druhé a oznámit jim, že Má' tyldě není dobře a nechce raději nikoho vidět.
To by ale znamenalo, že musí následujícího roku udělat totéž a pak zase v dalších letech, tak dlouho, dokud by všechny nezemřely, čímž riskuje, že to nakonec bude podezřelé.
•Měl před sebou šest týdnů. Znal životní příběh každé z nich, znal jejich zvyky. Bylo to takřka jediné téma rozhovorů s Matyldou. Když měla náladu, vyprávěla donekonečna historky .z kláštera s takovou vervou, jako kdyby se odehrávaly včera.

Dokonce sejí ještě po více než čtyřiceti letech zdávalo o sestře
Josefě.	,
"Dnes v noci se mi zdálo, že mi AnnaMarie Langeová řekla..."
Přeskakovala často bez přechodu z minulosti do přítomnosti.
"Zajímalo by mě, jestli je Rozálie Cujasová šťastná. Teď je asi ve svém krámě v Krosnářské ulici."
Hodně o tom přemýšlel. Na Matyldině smrti ho nejvíce ohromila rychlost, s jakou se všechno odehrálo.
Ty ostatní byly zdravé, to je pravda, ale byly přibližně tak staré jako Matylda. Trvalo mu několik dnů, než přišel na cellovou strunu, pro kterou šel do druhého patra.
Rozhodl se. Nevybral si zbaběle tu nejsnazší cestu. Zvážil všechny možnosti a ta, pro kterou se rozhodl, nebyla nijak příjemná.
"Přísahám, že jsem nepocítil ladnou nezdravou rozkoš," psal kolem půl jedenácté večer.
Nebyl opilý. Byl si jist, že v tom, co cítil, nehrál alkohol žádnou roli. Důkazem je, že to cítil od rána a dokonce už předchozího večera na Duppéreově nábřeží, když mu ještě krejčí k chodil v patách.
Napadlo ho jedno přirovnání. Zaznamenal je, protože od nynějška považoval za užitečné všechno zapisovat. Věděl, že druhý den to možná už nebude v jeho paměti tak jasné.
A tady šlo právě o ten jasný pohled. Když byl malý, měl velmi dobrý zrak. Všechno viděl naprosto jasně,, všechny předměty měly přesné obrysy a barvy, všechno bylo zřetelné do nejmenších podrobností.
Tehdy měl ještě babičku - matku svého otce - a ta nosila skla ve stříbrné obroučce. Byla to skla silná jako lupa a Leon si někdy hrál tak, že si je dával před oči a věci hned splývaly, jejich proporce se měnily a on spatřil svět jakoby skrze kapku vody.
Až do onoho příběhu u biskupství, přesně řečeno až do té doby, co se žádný příběh neodebral - vždyť tam k ničemu nedošlo -, bylo vše dokonale jasné, dokonce jasnější než jindy, vše se jevilo v základních tónech, bílá a černá v kontrastu, linie jako narýsované.
Šel přímo svou cestourdělal, co se rozhodl dělat, neměl žádnou potřebu pít, aby upevnil svůj klid, a toto slovo mu ostatně ani nepřišlo na mysl.
Když se vrátil, škrtl v duchu jedno jméno na seznamu, jednu hlavu na fotografii a pocítil uspokojení nad splněným úkolem.

308
309
 

Nyní docházel k poznání, že toto období jeho života bylo jedním z nejšťastnějších, nejbohatších, a že se možná vyrovná době strávené u letectva; tehdy také klidně počítal sestřelená nepřátelská letadla a palmové ratolesti na svém Válečném kříži.
Stejně jako u letectva i teď neustále přicházel do styku s nebezpečím. Musel myslet na všechno, spolehlivě reagovat, nic neponechat náhodě. A také si říkal, stejně jako za války:
"Za pár týdnů to skončí a pak budu mít klid."
Netlačila ho můra, nic ho netrápilo. Zvykl si na určitou slabou horečku, která se dostavila, když vycházel na výpravu, a na pocit úlevy, který měl, když se potom zase vracel domů.
Bylo by se to teď odehrálo zase tak, kdyby byla šla sestra Uršula v pondělí ven, jak měla, kdyby byl vyčerpal svůj seznam?
Psal trhavými pohyby ruky, kterou už nebyl s to ovládnout:
"Nic se nezměnilo, protože její smrt je ve skutečnosti zbytečná. Nikdy nevstoupila do našeho domu. 24. tohoto měsíce by se byla omezila jako každý rok na to, že by byla poslala blahopřání a svatý obrázek. Poděkováni jsem Matyldiným jménem posílal vždycky já.
Jinak nemám žádný důvod, abych jí ukládal o život. Nemám žádný zájem na její smrti. Svůj úkol jsem tedy splnil. Vykonal jsem přesně to, co jsem si předsevzal."
Nebyla to pravda a pan Labbé se tím trápil, slídil v zákoutích sebe sama, byl rozčilený a necítil se ve své kůži.
Teď byl nucen pít, aby si udržel klid, aby mu ještě jednou nevypověděly službu nervy, aby se vyvaroval oné vnitřní paniky, která neměla nic společného se strachem.
Pan Labbé totiž nemá strach, z ničeho nemá strach, ani ze zatčení. Naopak, to by byla výtečni příležitost vymluvit se. Museli by ho vyslechnout a on by nespěchal.
Někdy se mu stalo, že měl chuť udělat schválně nějakou neopatrnost, aby se opět ocitl v blízkosti nebezpečí jako kdysi, když v letadle přelétal nepřátelské zákopy navzdory předpisům tak nízko, že se takřka dotýkal vrcholků stromů.
Je třeba zdůraznit, a to je velmi,důležité, důležitější než všechno na světě, že nikdy nepřestal vidět věci chladnokrevně. .' Proč se tedy najednou, bezdůvodně, mechanismus porouchal? Nedělal si žádné iluze. Mohl by to považovat za začátek chřipky, ale to není pravda. Valentin byl nastydlý. Kachoudas byl nemocný. Ale on ne.
A přece se svět kolem něho, v něm samotném, začíná podobat tomu, co viděl kdysi babiččinými brýlemi.
Nešel ke slečně Bertě ve svém obvyklém duševním rozpoložení.

Byl sám k sobě upřímný: když šel z domu, neměl vůbec chuť na milování.
Nerozhodl se však ani pro nic jiného a nevzal si s sebou cellovou strunu. A to právě svědčilo o tom, že věc je vážná.
Jako s Luizou. Nic Luize neudělal, je přesvědčený, že jí nic neudělá, ale pokušení trvá, nikoli vjeho mysli, v duchu kašle na tu .pitomou tlustou holku, ale v pánbůhví kterém koutečkujeho těla.
Od Jeanteta bylo nelidské, že tlumočil slova psychiatra z Bordeaux:
"Nepřestane zabíjet, dokud ho nechytnou".
Proč? Ten muž ho nikdy neviděl, nic o něm neví a dovolil si na dálku a zvysoka pronést s ďábelskou jistotou rozhodné slovo o jeho osudu.
Vstal a šel se podívat z okna, naproti se pořád ještě svítilo. Paní Kachoudasová byla sama, klímala v proutěném křesle. Na krejčovském stole měla budík. Bylo to tedy vážné. Anebo mu musí dávat nějaký lék v pravidelných intervalech. Možná zeje to zápal plic. Pan Labbé si je jist, že krejčík odmítl převoz do nemocnice.
Tihle lidé jsou připoutaní k domovu, rodí se a umírají doma.
Proč tak šílí při pomyšlení, že by jeho soused mohl zemřít? Kachoudas mu není k ničemu. Sotva se znají. Tohle vypadá, že se k němu upnul.
Něco se porouchalo. Všechno se porouchalo. Dnes večer si už třikrát slíbil, že pije poslední skleničku před spaním a pokaždé si nalil další.
Nechal vyhasnout v krbu, popsal dvě stránky rukopisem, ž kterého se mu dělalo' nanic.
Kdy to začal psát tak špatně, vynechávat písmena a čmárat jedno přes druhé? Slyšel o grafologii, jednou se o ní mluvilo • U čtyř sloupů. Vzpomíná si, že Pavel Cnantreau říkal:
,, Přehání se to, ale vědecký základ to má. Ti, kdo tvrdí, že podle rukopisu uhodnou minulost i budoucnost, jsou šarlatáni nebo naivky. Ale to neznamená, že podle rukopisu nelze poznat charakter člověka a často i jeho zdravotní stav. Například člověk s nemocným srdcem píše jinak než člověk, který má tuberkulózu..."
Nezáleží na tomj co vykládal. Pan Labbé nebyl nikdy nemocen, kromě svých pravidelných angín, .a nikdy nestonal na srdce. Je to šest měsíců, co byl na prohlídce.
Už nebude pít, protože je to nebezpečné, jitří mu to nervy. Chantreau se na něj už v kavárně nějak divně koukal.

310
 

Svůj úkol skončil, proto už nebude také číst noviny. Jeantot si může dál vykládat rozumy o jeho případu. Pokud jde o ostatní reportéry, nakonec je otráví to, že se už nic dalšího nestane. Přijelo jich z Paříže nejdříve šest nebo sedm, usadili se v hotelu U krásné cizinky a hlavní stan rozbili v Poštovské kavárně naproti radnici.
Jak se to táhlo donekonečna, někteří odjeli, ale museli tu zůstat přinejmenším tři, mezi nimi jeden fotograf, který chodil po ulicích s fotoaparátem na břiše a obrovskou dýmkou mezi zuby.
A ještě tu byli zpravodajové listů z Bordeaux a z Nantes,
. ale ti bydleli ve městě a nejpříjemnější chvíle trávili v baru blízko
Velkého orloje. Oba znali pana Labbého a zdravili ho jménem.
Stačí, když se bude trochu držet. Všechno, co teď napsal, je hloupost. Nic to neříká. Nenalezl správná slova. Myslel, že to bude srozumitelnější, když některá místa zdůrazní, ale to má smysl jen pro něj.
Začne znovu, probere všechno od začátku, v klidu, š jasnou hlavou. Patrně to nikdy nikdo nebude číst. Ale na tom nezáleží. To jsou věci, které potřeboval říci, byť i jen pro sebe.
Oheň už vyhasl, v místnosti se udělalo zima a kloboučník si ani neuvědomoval, že chodí křížem krážem po pokoji s rukama v kapsách, že ručičky na budíku se točí a že už dávno prošla jeho hodina.
Je už dostatečně klidný?   .
Lokl si ještě jednou a udělalo se mu lip. Stále více přesvědčoval sám sebe, že všechno dobře dopadne. Krejčík se uzdraví. Možná že si s ním jednou promluví, prostě, velmi prostě.
Řekne mu, aby mu vrátil klid, aby ho upokojil:
"Vidíte, Kachoudasi, už je konec. Nemyslete už na to." ' To je zvláštní, má dojem, jako by se krejčík rozstonal jeho vinou, a je mu to líto.
Rád by věděl, jak se mu vede. Co mu brání, aby se šel zítra poptat? Byli sousedy, každé ráno se zdravili přes ulici. Až paní Kachoudasová uslyší zvonek, sejde dolů.
Potom řekne manželovi:
"Byl tu kloboučník, ptal se, jak se ti vede."
Kachoudas se ale lekne. Bůh ví, co si pomyslí. Ne, není to možné. Nemůže to udělat.
Nedá se už vůbec nic dělat, jenom se držet svého rozvrhu, postupu, který si uložil. Dodržovat svědomitě pravidla, toť vše!
Zbystřil sluch. Měl právě láhev v ruce. Byl to poslední doušek.

Zítra hodí koňak do popelnice a bude pít jen své každodenní. picony při partii bridže.
V domě bylo slyšet kroky. Zcela neobvyklý hluk. Někdo šmátral po dveřích.
Hrubý hlas řekl:
"Tak vy nenecháte lidi spát, co? Co tu máte co mašírovat celou noc jako blázen?"
Zůstal chvilku bez hnutí, doslova bez hnutí. Stál nedaleko dveří. Stačilo, aby natáhl ruku a otočil klíčem v zámku.
"Hlavně to nesmím za žádnou cenu udělat!".
Udělal to. Otevřel dveře dokořán a uviděl Luizu, špatně osvětlenou, přesně v rámu jako obraz, v noční košili z bílého flanelu, vlasy po zádech, nohy bosé - proto její kroky nezněly jako jindy, to proto, že byla bosá.
Měl pořád láhev v ruce a ona se nejprve s údivem zahleděla na láhev a potom na kloboučníkův obličej. Nic nechápala. Ještě neměla strach. Byla odlíčená a měla podivně bledé rty. Její prsa pod noční košilí byla nalitá jako vemena.
Nehýbal se. Stál a ani se nepohnul, snad po celou tu dobu ani nedýchal.
Viděla pokoj za jeho zády, její pohled padl na dvě prázdné postele a zastavil se u lenošky na dřevěné hlavě. .
Tehdy otevřela ústa dokořán, ale výkřik z hrdla nevyšel. Zřejmě toužila utíkat, co nohy stačí. Cítil to. Ale zatím se nemohla ani hnout.
První se ze; strnulosti probral pan Labbé. Láhev koňaku se roztříštila na podlaze. Místo aby kladla odpor, padla Luiza bezvládně k zemi a on padl na ni, hlavou do chodbičky, a jedna noha mu uvázla v zábradlí schodiště.
Byla ještě teplá a vlhká; byla silně cítit z podpaží. Jednou rukou chytla kloboučníka za ucho, jako by je chtěla utrhnout.
Když zase vstal, vrávoral. Sebral jen tolik síly, aby se dovlekl do pokoje, dveře nechal otevřené a padl na kraj Matyldiny postele.
Nedíval se na hodiny. Vůbec nevěděl, jak dlouho to trvalo. Měl dojem, že padá ke dnu propasti jako v těžkém snu, hleděl upřeně na koberec a neodvažoval se zvednout hlavu.
První určitý pocit, který se dostavil, byl pocit čehosi nasládlého a vlahého: krev, která mu tekla z natrženého ucha, stékala po krku a lechtala ho.
Pohnul trochu hlavou, a viděl bosá chodidla, celé nohy, Luizino nahé břicho, její roztrženou košili.

312
33
 

Láhev koňaku byla na kusy. Byl jako hadrový panák, zdvihl 'se, zamířil do koupelny, aby se napil vody, ale měl čas právě jesj na to, aby se sklonil nad umyvadlo a zvracel,
12315678910
Kapitola osmá  Ani toho rána nemohl zavolat přes ulici:
"Dobrý den, Kachoudasi!"
Krejčímu určitě nebylo lip. Malé sice odešly do školy, ale nevypadalo to, že by se nejstarší, Ester, chystala do práce. V půl deváté se ještě nezačala oblékat a obstarávala domácnost, zatímco si její matka šla zřejmě trochu zdřímnout.
Dnes je trh. Od tržnice je slyšet rámus a v Měřičné ulici se usadilo několik bab - byly to pořád tytéž - na stejných místech se skládací stoličkou, několika košíky zeleniny, kaštany a živou drůbeží.
Když přišel Valentin, dometl pan Labbé právě krám a teď vymetá smetí otevřenými dveřmi na ulici. Příručí nepozoruje nic neobvyklého. Šéf mu říká svým krásným hlasem - má krásný hlas:
"Dobrý den, Valentine, jak se vám daří?" A dívá se na něj pln zájmu.
"Myslím, zeje to lepší, pane," odpověděl ryšavý mladík a popotáhl. "Ráno jsem trochu kašlal, ale maminka říká, že tím se pročišťuje krk."
Zdálo se, že v domě je všechno v pořádku. Plynová kamna hořela. Pan Labbé byl klidný, spíše laskavý, což se mu občas stávalo. V těchto dnech se k Valentinovi choval otcovsky, mluvil přátelským hlasem a několikrát se ho snažil rozesmát.
Byl čerstvě vyholen, jako vždy, měl čistou košili, naleštěné střevíce, bezvadně uvázanou kravatu.
"Mám trochu starost, Valentine. Včera večer, když jsem byl u své paní, slyšel jsem, jak šla Luiza ven. Myslel jsem, že má na rohu schůzku s mládencem a čekal jsem na ni, že dám zase na závoru. Ale Luiza se nevrátila."
"Myslíte, že ji někdo uškrtil?"
"V každém případě to musím oznámit na policii."
Opět jednou dělal, co měl. Proti svému očekávání neměl ani

napuchlý obličej jako včera, ani vyhýbavý pohled. Ruce se mu netřásly. Byl klidný a vážný, bez rozčilení, které se ho zmocňuje, když se špatně vyspí.
To proto, že se vyspal. Když vyšel ráno z koupelny, sedl si do lenošky před vyhaslým krbem a nikdy v životě se necítil tak prázdný. Což se právě doslova nevyprázdnil všemi způsoby?
Nehleděl na nic, nemyslel na nic a ani ne za pět minut upadl do bezesného spánku. Když otevřel oči, ukazoval budík na krbu hodinu, kdy se budí každý den, a pan Labbé byl už takový, jako je teď, klidný, velmi klidný, s pohyby poněkud pomalými; uvnitř cítil velkou únavu a zároveň obrovské ulehčeni.
Začal myslet zcela normálně. Potřeboval přemýšlet, zvážit situaci, ale nebral nic tragicky.
Bylo příliš pozdě na to, aby odnesl tělo do sklepa, a ani se dnes necítil na to, aby přeházel hromadu uhlí. Dotáhl Ltiizu za nohy do pokoje a nacpal ji pod Matyldinu postel. Bylo zbytečné, aby ji schovával. Kdyby někdo vstoupil do pokoje, bylo by nezbytně všechno odhaleno. Nešlo o služebnou. Šlo o Matyldu. Ale přece jen bude raději, neuvidíli tu tlustou holku pokaždé, když bude muset jít nahoru.
Zatopil jakokaždé ráno, udělal i dnes vše, co měl udělat, a navíc si uvařil kávu. Stalo se mu dokonce, že mluvil nahlas, když přecházel po pokoji, ačkoli to dnes nebylo třeba.
Naproti bylo ještě světlo. Paní Kachoudasová, která nespala celou noc, teď malátně dělala snídani.
Nejvíce na něho zapůsobilo, že musel jít do služčina pokoje, ale bylo to nevyhnutelné. Postel byla odestlaná, se skvrnami na ložním prádle. Musel ji ustlat. Hřeben byl plný vlasů. Pach se mu protivil. Prádlo a šatstvo se válelo všude kolem a v koutě stály dva laciné kufry.
Je lépe nepředstírat, že si odnesla věci. Stačí, když uklidí šaty, které měla včera na sobě, pod podmínkou, že na nic nezapomene; punčochy, střevíce, kalhoty, podprsenka, kombiné, šaty. A také plášť, protože v téhle zimě by nešla ven bez kabátu.
Málem všechno zkazil. Už už odcházel, když si jakýmsi zázrakem vzpomněl na vlásničky; nejodpornější bylo vzít je do ruky. Vhodil je do záchodu, jako to dělával jindy s jídlem pro Matyldu. Pokud jde o šatstvo, omezil se na to, že je nacpal pod postel zároveň s tělem.
Nezapomněl na nic ? Vrátil se do Luizina pokoje, otevřel zásuvku nočního stolku a uviděl.krabici polepenou mušličkami. Byly v ní prstýnky a náramky, jaké se prodávají na jarmarcích, dvě

315
 

nebo tri pohlednice, klíč, patrně od jednoho kufru, peníze a obrázek mladíka s hustými nepoddajnými vlasy, svátečně oblečeného venkovana, který se dal vyfotografovat na pozadí malovaného papírového letadla. Nechal jej tam.
To bylo vše. A dál se uvidí, musí to riskovat. Největší starost mu dělala Kachoudasova nemoc. Dvakrát přistihl paní Kachoudasovou, jak z protějšího okna hledí ke kloboučnictví.
Že by jí krejčík něco řekl? Což jestli sejí prostě zeptal:
"Co dělá pan Labbé?"
Možná že blouzní? A jestli cítí, zeje vážně nemocen, nepošle pro kněze?
Měl chuť jít ho navštívit. Ale to bylo prakticky nemožné. Takový krok neodpovídal jejich neosobním vztahům. Stejně mu však ten nápad nešel z hlavy.
"Přijdu asi za půl hodiny. Valentine. Myslím, že má paní nebude volat."
Vzal si klobouk a plášť, málem zničil cellovou strunu. Myslel také na provaz, kterým ze skříně uváděl do pohybu mechanismus v prvním patře. K čemu to? V každém případě, jestli začnou prohledávat dům, tak odhalí pravý stav věci.
Sluníčko už trochu hřálo, město vypadalo toho rána vesele. Nepil. Měl se na pozoru, aby zase nezačal. A ani na to neměl chuť.
Přešel napříč Zbrojní náměstí, dal se Réaumurovou ulicí a došel k domu, kde měl své kanceláře Pigeac. Nebyla to opravdová úřední budova, ale velice prostorný soukromý dům, z něhož teprve nedávno udělali kanceláře. V přízemí byly úřadovny sociálního pojištění, kde pracovala hlavně mladá děvčata.
Vystoupil do prvního patra. Dveře byly otevřené. Tři muži se potáceli v hustém kouři. Nehořela kamna, kouř se vracel do místnosti, takže museli otevřít okna vedoucí do dvora. Pigeac seděl na okraji psacího stolu v kabátě a s kloboukem na hlavě a čekal.
"Vida!" řekl. "Kloboučník!" '
"Dobrý den, pane Pigeacu."
Druhé otevřené dveře vedly do koupelny, kde zůstala vana a kolem stály regály plné spisů.
Pana Labbého vydráždil kouř ke kašli, Pigeac také kašlal a jeho dva policejní úředníci zápasili s kamny.
"Promiňte, že vás přijímám takto; už před dvěma týdny jsem žádal, aby vymetli komín, a vidím, že se nic nestalo. Chcete jít raději na chodbu?"
Nedělalo to tu žádný dojem, právě naopak.

"Copak vás k nám přivedlo, pane Labbé?" "Obávám se, pane komisaři, že něco špatného. Abych pravdu řekl, nevím nic Možná že se zbytečně plaším?"
Byl si dostatečně jist sám sebou, takže si mohl se svými větami vyhrát.
"Jistě nejsem první, kdo vás od té doby, co se dějí takové věci v našem městě, zbytečně obtěžuje. Mám služebnou, děvče z venkova, přesně řečeno z Charronu. Jistě víte o zdravotním stavu mé manželky, která už po léta nechce nikoho vidět a žije zavřená ve svém pokoji. Až donedávna proto služebná spala mimo dům v pokoji, který jsem jí pronajal na Tržním náměstí." Pigeac ho poslouchal a pozorně, dokonce s jistou naléhavostí se na něj díval, ale tak se dívá na každého v domnění, že si tím dodává větší důležitosti. Zdola bylo slyšet, jak se baví úřednice v kanceláři sociálního pojištění.
Tohle všechno vůbec nevypadalo vážně. "Od té doby, co je obyvatelstvo terorizováno vraždami, mě Luiza požádala o dovolení, aby mohla spát v domě a nemusela po setmění na ulici. Přes odpor své ženy jsem byl nucen souhlasit, protože jinak by od nás byla odešla." "Jak je to dávno, co u vás přespává?"
"Asi tři týdny. Jestli se dobře pamatuji, zůstala v domě hned po smrti paní Cujasové."
"Spí ve stejném patře jako vy?"
"Ano, v prvním patře, v pokojíku do dvora. Včera večer asi kolem deváté hodiny, to nemohu říci s určitostí, protože jsem se právě musel věnovat své ženě, jsem slyšel, že jde Luiza dolů. Myslel jsem, že něco zapomněla v kuchyni nebo že si jde uvařit něco teplého k pití." "Dělávala to?"
"Ne. Proto jsem si také nakonec začal dělat starosti. Šel jsem za ní dolů. Nenašel jsem ji. Viděl jsem, že někdo odstrčil závoru v krámě, a tak jsem zjistil, že vyběhla ven, protože jsem sám zasunoval závoru, než jsem šel nahoru." "Nevrátila se?"
"Ne. Ani v noci, ani dnes ráno. Čekal jsem na ni dosti dlouho,
její pokoj jsem dnes našel tak, jak jej včera opustila. Postel nebyla
odestlaná."	
"Odnesla si své věci?"
"Myslím, že ne. Viděl jsem dva kufry a Sáty.ve skříni." "Bylo to slušné děvče?" "Nikdy jsem si na její chování nemusel stěžovat."

316
317
 

"To je poprvé, co šla večer ven?"
"Od té doby, co bydlí u nás, je to poprvé."
"Půjdu s vámi."
Pigeac se vrátil do kanceláře, kde bylo ještě pořád šedo od kouře, a řekl svým úředníkům několik slov. Potom pustil pana Labbého na schodech před sebou. Byl korektní, ale chladný. Na ulici nechal jít kloboučníka po své pravici, možná aniž by si to uvědomil.
"Znáte její rodinu?"
"Vím jenom, že její rodiče mají malé hospodářství v Charronu. Jezdí za nimi každou neděli, odjíždí ráno a večer se vrací."
"V kolik hodin?"
"Autobusem, který přijíždí na Zbrojní náměstí v devět večer. Asi pět minut po deváté ji pravidelně slyším, jak se vrací."
Míjeli kavárnu U čtyř sloupů, kde je zdravil Gabriel, který čistil okenní tabule křídou.
Srovnali spolu krok. Pro pana Labbého to byl zvláštní pocit, jít takto přes město ve společnosti zvláštního komisaře. Bylo třeba, ! aby se choval úplně přirozeně a moc nemluvil.
Pigeac řekl:
"Možná že už bude zpátky?"
"To je docela možné. Nebýt toho, co se děje v posledních týdnech, nebyl bych vás obtěžoval."
"Dobře jste udělal."
Tak prosím. Hlavně se neplašit. Je devadesát možností ze sta, že se to všechno bude vyvíjet dál stejně prostě. Přece však, když pan Labbé spatřil zdáli Kachoudasůy dům, napadlo ho něco, co ho zarazilo.
Krejčík tu nebyl, nemohl je vidět, ale jeho žena si mořila povšimnout obou mužů. Vstala už? Jistě nespala dlouho. Nepatří k tomu typu lidí. Ester také může poznat Pigeaca, jeho fotografie byla několikrát v novinách a on osobně si jistě někdy zajde do Prisunicu.
Jestli některá z nich řekne Kachoudasovi:
"Ke kloboučníkovi šel právě komisař..."
Nelze pouštět se zřetele odměnu dvacet tisíc franků. Navzdory horečce si krejčík bude dělat starosti. Kdo ví, jestli si ji nebude chtít zajistit.
"Pojďte dál, pane komisaři."
Okamžitě je obklopilo vedro. Pan Labbé na ně byl zvyklý, stejně jako na šerosvit, který panoval v celém domě, na pachy. Byl to natolik zvláštní pach, aby Pigeaca udeřil do nosu?
318

"Valentin, rmij příručí. Přišel v devět hodin jako obvykle. Neviníc."
Pan Pigeac šel dál, ruce v kapsách, cigaretu přilepenou na spodním rtu.
"Patrně budete chtít vidět její pokoj?"
Druhý neřekl ani ano, ani ne, a v patách za kloboučníkem šplhal po točitých schodech.
"Toto je pokoj mé ženy, který neopustila už patnáct let."
Pan Labbé ztišil hlas a komisař ho napodobil. To je zajímavé: vypadá poněkud znechuceně, jako by vypadal například kloboučník, kdyby musel čichat pachy u Kachoudasů.
"Tudy."
Šli po chodbě a pan Labbé otevřel dveře služčina pokoje.
"Tady je to. Byl bych ji mohl ubytovat v druhém patře, kde jsou volné velké pokoje, ale jsou přístupné jenom zvenku, což by nebylo praktické."
Druhý se důležitě rozhlížel, pak vytáhl jednu ruku z kapsy,
aby mohl otevřít šatník. Klobouk neodložil. Probral nedbale
cukrátkově růžové šaty, dosti obnošenou černou sametovou
sukni, dvě bílé blůzy, které visely na ramínkách. Na zemi ležel
pár lakových střevíců a u nohy postele ležely na koberci sešmať
chané křápy, které už dávno patřily na smetiště.	•
"Zkrátka věci si s sebou nevzala."
"Jak vidíte."
Teď jenom aby otevřel zásuvku nočního stolku a našel tam fotografii v krabici s mušličkami. Stalo se.
"Spatřil jste toho mladíka už někdy v okolí?" Pan Labbé předstíral, že si se zájmem prohlíží obrázek. "Musím říci, že si nevzpomínám. Ne." "Věděl jste, že má mládence?"
"Ne. Bavil jsem se s ní velmi málo. Byla dost uzavřená, spíš bručounská.
"Vezmu si tu fotografii."
Strčil ji do tobolky, vyzkoušel klíč k oběma kufrům, ale nehodil se k nim. Možná že to byl klíč od skříně v Charronu?
"Děkuji vám, pane Labbé."
Sestupovali dolů. V krámě zaváhal.
"Možná že bych se niěl podívat do kuchyně? Tahle děvčata strkají své věci, kam se dá."
V jídelně bylo ve dne větší šero než jinde v domě a komisař vypadal opravdu znechuceně.
319

"To je zde?" zeptal se, když došel do výklenku, který sloužil za kuchyni.
Nenalezl nic.
"Mohu vám nabídnout skleničku? Mám ve sklepě výborné bílé víno."
"Děkuji."
Nedělal žádné poznámky. Byl to jeho způsob. Pan Labbé rovněž nedělal poznámky. Byl dokonale klidný, dokonale přirozený.
"Předpokládám, že nemusím vyrozumívat její rodinu, vy se
toho ujme té?"
"Jak se vlastně jmenuje?"
"Ghapusová. Luiza Chapusová."
Poznamenal si jméno do zápisníku, který zavřel na gumičku, a než vyšel na ulici, zapnul si plášť. Nebyl tu nikdo, koho by komisař mohl ohromit, jenom chudák Valentin. Když se zase zavřely skleněné dveře, díval se za vzdalujícím se komisařem a zeptal se:
"Myslí, že ji někdo uškrtil?"
"Neví o nic víc než my."
Podivný den. Vše bylo jasné, prosté, jiskřivé, a přece jako by na lidech i na věcech ležel lehoučký závoj.
"Paní nevolala?"
"Ne, pane."	,_                                                     ;
Vystoupil nahoru a ani nepohlédl na postel, pod níž pořád leželo tělo. Přišel k oknu právě ve chvíli, kdy lékařovo šedivé auto zastavilo u chodníku. Paní Kachoudasová na ně čekala, vrhla se • po schodech dolů.
Ester právě plísnila svého bratříčka, který plakal, a vytrvale mu ukazovala na dveře vzadu a zřejmě opakovala, že nesmí kvůli tatínkovi dělat hluk.
Návštěva byla dlouhá. V kuchyni daly vařit vodu, Kachoudas nejspíš dostane injekci. Když vyšel doktor z pokoje, mluvil s paní Kachoudasovou, která popotahpvala a několikrát si utřela oči kapesníkem.
Na sekretáři našel kloboučník stránky, které napsal předchozího večera, vzal je, roztrhal a šel ke krbu, aby je spálil.
Valentin, který bydlel se svou matkou dosti daleko za městem, měl ve zvyku nosit si oběd v plechové krabici; kávu si ohříval v konvičce na plynových kamnech v krámě, jedl sám vzadu v dílně a nejčastěji přitom četl sportovní listy.
"Vrátím se za tři čtvrti hodiny."

Zamířil na Tržní náměstí, kde byla spousta malých hospůdek. Vybral si jednu', kam se sestupovalo po jednom schůdku a kde obsluhovala vysoká bruneta v bílé zástěře, která znala všechny zákazníky. Chodili sem mimo jiné dva nebo tři úředníci z radnice a z pošty, notářův písař a stará panna, která pracovala v cestovní kanceláři.
Vybral si pečlivě stůl, ne pro jednou, ale jako by měl v úmyslu stát se pravidelným zákazníkem. Menu bylo napsané na břidlicové tabulce a v lakované poličce ležely ubrousky denních hostů.
Vlastně je to poprvé po patnácti letech, co jí v restauraci. Majitel se na něho díval s jistým překvapením a přišel za ním ke stolu.
"Jaká náhoda vás k nám přivádí, pane kloboučníku?"
Patrně zapomněl jméno, ale věděl, že je kloboučníkem v Měřičné ulici.
"Zůstal jsem. dnes bez služebné."
"Jindřiško!" zavolal restauratér na servírku.
Dodal:
"Dnes máme telecí kotlety na šťovíku a s příplatkem ještě šneky po burgundsku."
"Dám si šneky."
Byl to příjemný pocit. Cítil se jako v beztížném stavu. Bylo v něm něco vzdušného, lehoučkého. Lidé, hlasy a předměty, nic se mu nezdálo tak úplně skutečné.
"Lahvičku Beaujolais?"	,          
"Ano."
"Jednu lahvičku, Jindřiško!"	
Bylo to dobré. Dokonce velmi dobré. Luiza vařila bez chuti. Málem by si dal ještě jeden tucet šneků a teprve u sýra si vzpomněl, že se obecně předpokládá, že Matylda také obědvá.
"Poslyšte, Jindřiško..."
Všichni říkali servírce křestním jménem.
"Rád bych vzal oběd také pro svou ženu. Máte nějakou nádobu?"
,,Podívám se."	.
Řekla to šéfovi. Ten zmizel a vrátil se se dvěma smaltovanými kastrůlky, které do sebe zapadaly a měly společné držadlo.
"Bude to stačit?"   	.
Na stole mu skotačilo sluníčko. Neprostírali tu ubrusy, přesněji řečeno ubrusy byly z tlačeného papíru a každý zákazník dostával čistý; v koutě byl košík, kam házeli použité.  "Mám jí dát také šneky?"

320
321
 

l
Proč ne? Pan Labbé je sní. Cestu, která ho dělila od domova, vykonal se dvěma kastrůlky, které nesl za ucho. Bylo to zábavné.
"Paní nevolala?"
"Ne, pane."
Šel nahoru, vyhodil kotletu, chleba, osmažené brambory, ale snědl šneky a ani jednou mu nepřišlo na mysl, že Luiza je pořád tady. Ostatně raději na ni nemyslel vzhledem k práci, která ho čeká dnes večer.
V Kachoudasově krámě krejčího žena právě vysvětlovala situaci jednomu zákazníkovi, z jejich pohybů bylo zřejmé, že je jí to líto. Zdálo se, že zákazníka to mrzí. Určitě mu slíbili šaty na dnešek a teď nejsou hotové, možná že jsou to ty, co leží na krejčovském stole bez rukávů a bez podšívky.
Pan Labbé byl trochu ospalý, ale nespal. Pracoval na kloboucích a velice myslel na Kachoudase. Soused mu chyběl. Proč měl, pokud jde o Kachoudase, skoro pocit nespravedlnosti? Nespravedlnosti, které se dopustil on, pan Labbé. Byl by ho šel rád navštívit.
Zdálo se mu, že by ho mohl uklidnit, potěšit ho. Měl dokonce něco za lubem a tento nápad nabýval stále konkrétnější podoby.
Kachoudas měl zkrátka právo na dvacet tisíc franků odměny. Byl těžce nemocen. Jistého to trápí. Co by se stalo s jeho rodinou, kdyby zemřel? Jeho žena by musela chodit po posluhách. A čtyřletý chlapeček? A holčičky, které přijdou ve čtyři ze školy?
Pan Labbé měl peníze. Mohl bez obtíží vybrat dvacet tisíc franků v bance nebo použít bankovky, které měl schované ve staré tobolce.
Horší je, jak je odevzdat. Je to nemožné? Když půjde naproti, nechají je snad o samotě. Prostě strčí bankovky krejčímu do ruky. . To bude výborné. Je pozdě na to, aby šel do banky. Udělá to zítra ráno. Má spoustu času, aby o tom od této chvíle přemýšlel.
• Proti kloboučnictví se zastavil starý náklaďák. Muž, který řídil a který byl oblečený jako vesnický kovář, zůstal za volantem, zatímco druhý muž vystupoval - ryšavé splihlé kníry, živé, mladě vypadající oči. Vrazil do dveří. Valentin mu vyšel vstříc.
"Chci mluvit se šéfem."	'
Když přišel pan Labbé, řekl:
"Jsem Luizin otec."
Nemohlo mu být o moc víc než čtyřicet. Napil se doma či cestou, protože z něho čpělo víno.
"Tak to tedy vypadá, jako že odešla?"

Policie už byla v Charronu. Muže zavezl do města jeden soused.
"Nechal jste. si její věci?"
"Zůstaly v jejím pokoji."
"Dobrá. Dobrá. Jedu si pro ně."
Nesmekl čepici. Plivl na zem stříkanec žluté sliny, žvýkal totiž tabák. Zdálo se, že přišel s nepřátelskými úmysly, ale klid tohoto domu na něj udělal dojem.
"Tak tady trávila celý týden? A odešla jen tak, beze slova?"
"Beze slova," opakoval pan Labbé a vedl návštěvníka ke schodišti.
"Je pravda, že měla nějakého kluka?"
V jeho hlase zazněl výhružný tón, proto pan Labbé odpověděl pouze:
"Nikdy mi o tom neřekla. Neviděl jsem ho."
"To vaše panička je nemocná?"
"Ano, moje žena. Prosím vás, nemluvte příliš nahlas, protože spí za těmito dveřmi."
Nepřihodilo se vůbec nic. Muž nacpal Luiziny věci do kufrů a kloboučník mu, odevzdal krabici s mušličkami, která byla v zásuvce. Venkovan kráčel ztěžka, bylo vidět, že to dělá schválně. Když odjížděl z Charronu, tak asi prohlásil, že jim tam ve městě ukáže.
"Myslíte, že ji dostal škrtíc?"
"Nevím. Nic jsem neslyšel."
Proti své vůli prošel po špičkách kolem dveří Matyldina po
koje a málem upadl na točitých schodech; pro toho, kdo na ně
není zvyklý, jsou zrádné.	;
"Na každý pád, jestli ji najdeme, tak už s ní nepočítejte. To je naposled, co jsem dovolil některé z dcer pracovat ve městě."
Neřekl na shledanou, zavadil pouze o čepici způsobem, který měl být urážlivý a zatím byl jen nešikovný; vrazil do veřejí s kufry, hodil je do nakládačku a vlezl si vedle šoféra.
Dva muži se do Charronu nevraceli okamžitě, protože nakladaček zastavil zrovna na rohu ulice před výčepem. .
Byl Čas rozsvítit, jít za Matyldou a zeptat se, jestli něco nepotřebuje, stáhnout rolety. Holčičky odnaproti se vrátily ze školy a každou chvíli je někdo napomínal, aby mluvily potichu. Jedna psala úkoly, sešity si rozložila na jednom rohu, vyklizeném na krejčovském stole.
"Laskavě zavřete krám, Valentine."
Dům zůstane prázdný a to na něj působilo zvláštním dojmem,

322
323
 

měl trochu strach, jako by se tam mohlo v jeho nepřítomnosti něco stát. Neměl už žádný naléhavý důvod, aby se vracel domů v tolik a v tolik hodin místo v tolik a tolik. Půjde na večeři do té hospůdky, kde obědval.
Kdyby chtěl, mohl by jít do kina, ale to by bylo neopatrné.
Ostatně měl chuť znovu psát, ale ne tak jako včera. Bylo v něm méně úzkosti a jeho jasnozřivost byla jiného druhu, a když na něj jeho přítel Pavel vrhl tázavý pohled, jak vstupoval ke čtyřem sloupům, byl v pokušení usmát se. Samozřejmě to neudělal. Bylo třeba tvářit se přiměřeně okolnostem, protože novina už vešla ve známost.
Posadil se beze slova, připraven ke hře, hned viděl, že Pigeac je u stolu čtyřicátníků až padesátníků, a vstal, aby si s ním pohovořil.
"Našli jste ji?" zeptal se.
"Zatím ne."
"Nemyslíte, že..."	•                                      '
Pigeac hrál karty a odpovídal mu roztržitě. Kloboučník se cítil už o něco méně dobře. Ne kvůli komisaři, který nebyl moc zdvořilý, to mu odpovídalo, to odpovídalo jeho strojenosti, ale protože byla zlá hodina.
Přicházelo to vždy s šerem, s lucernami, které se rozsvěcovaly v .ulicích, s kroky, které bylo slyšet na dláždění mnohem dříve, než. člověk spatřil stín na chodníku.
V jejich ulici byl jeden špatně osvětlený výklad, svítilo tam světlo jako za dušičky a pouhý pohled na ně vyvolával y kloboučníkovi pokaždé slabou nevolnost. Bylo těžké vyzkoumat proč. Byla to léčka. Znamená to slovo vůbec něco! V tom obchodě se prodávaly boty a pan Labbé měl dojem, že lidé nemluví, že nehlučně pohybují rty jako ryby v akváriu.
V tuto hodinu bylo takové celé město, jako truhlice, na niž někdo přirazil víko. Lidé, ne větší než mravenci, pobíhali sem a tam.
Dokonce i při dobrém osvětlení v kavárně U čtyř sloupů to vyvolávalo úzkost. Když se zadíval na matné koule u stropu - bylo jich tam pět -, dostával z toho závrať.
Bylo to trochu, jako by se zastavil čas, jako by se všechno zastavilo. Pohyby, hlasy, cinkání tácků, to všechno už nemělo žádný význam. Bylo to mrtvé. Pokračovalo to ze setrvačnosti, ale všechno se točilo naprázdno,
A tohle se pokusí vysvětlit místo oněch zmatených vět, které sepisoval včera. Dnes se očarovat nenechá. Je klidný. Slíbil si,

že bude klidný, že bude hrát hru až do konce, jako by to bylo doopravdy.
Už ho to nedráždilo ani nerozčilovalo, když viděl, že ho Chantreau, bradatý doktor, úkradkem pozoruje. Proč se zahleděl na jeho ruce? Netřesou se. Má krásné ruce, bílé, hladké, s prsty jako vymodelovanými, pěstěné nehty. Vždycky mu to lidé říkali, zpočátku dokonce i Matylda.
"Musel ji hodit do kanálu," řekl Caillé, který míchal karty. "Pokusí se ji vylovit, ale je pravděpodobné, že ji příliv zanesl do moře."
"To bych se divil," zabručel Chantreau, a zdálo se, že není ve své kůži.
"čemu by ses divil?"
"Kanálu. To nejde dohromady. Tito lidé nikdy nemění techniku. Ledaže..." "Ledaže co?"
"To je těžké vysvětlovat. Ledaže by to byla jiná série a že by to už nemělo stejný smysl."
"Jaký smysl?"
"Nevím. Na kom je řada?"
Když tohle říkal, hleděl, aby se nepodíval na kloboučníka, a kloboučník se lehce začervenal, protože měl dojem, že ho Chantreau podezírá.
Proč? Udělal nějakou chybu? Je to snad vidět? Má snad věřit, že psychiatr z Bordeaux měl praydu? ,
Jeantet opět seděl na svéni místě u okna. Horečně psal a umělecká kštice, pramen dlouhých vlasů, mu občas spadl do čela.
Podle parfému pan Labbé poznal, že přišla slečna Berta
a usedla na své obvyklé místo. Snažil se, aby v tu stranu ne
pohlédl.	• . '
Nemá se čeho bát: je pánem sebe sama; nemá s sebou cellovou strunu. To, co se stalo s Luizou, se nepočítá. Vždycky ji nenáviděl. Nakonec už vůbec nemohl snést její přítomnost a pokud jde o to, co se odehrálo potom, na to si už jen stěží vzpomíná.
"Dvě kára."    .
"Začínáš?''	'   .
"Řekl jsem dvě kára."
"Kontruji."
Od té chvíle, co jí mimo dům, se všechno změnilo. Aní ho nenapadne, aby přijímal novou služebnou. Stačí posluhovačka, a ani ta nemusí chodit každý den, nebo třeba jen na dvě hodiny. Kdyby to nedělal kvůli lidem, raději by se obešel bez ní.

324
325
 

Julián Lambert mu lezl na nervy tím, že se neustále spiklenecky usmíval na slečnu Bertu. Byl u ní dnes odpoledne? Je to pravděpodobné, protože se obléklpečlivěji než jindy, byl u holiče a je lehce cítit kolínskou.
Za tři čtvrti hodiny kloboučník ještě nevypil celou první sklenici a to ho potěšilo, dodalo mu to sebedůvěry.. '   Už je konec, nikdo už do něho nebude hučet, ani noviny. Změnilo se to. Není žádný důvod, aby ta věc pokračovala. Stačí, aby si dal pozor, ne na druhé, jako spíše na sebe.
Proč se to stalo právě ve chvíli, kdy byl úplně přirozený, naprosto nenucený, proč se na něj Chantreau podíval tak divně? A stalo se něco ještě neobyčejnějšího, něco, co ho ještě víc vyvedlo z míry. Jednu chvíli se doktor zmýlil a položil na stůl tref místo trumfového piku, třebaže držel dva piky v ruce. Arnould, nemilosrdný k chybám ostatních, vybuchl:
"Co je s tebou? Na co myslíš?"
A tehdy, opravdu jiako vytržený z hlubokého snu, Chantreau zabručel:
"Na toho chudáka."
Musel dnes hodně vypít, protože měl svou sentimentální náladu.
"Na jakého chudáka?"
Chantreau pokrčil rameny, zahučel:
"Však vy víte."
"Na škrtíce?"
"Proč ne?" '.;    "Tobě je ho líto?"
Neodpověděl, zamračil se, vzal svou kartu se stolu a hodil tam pikovou dámu.
Pan Labbé cítil už podruhé toho dne, a pokaždé kvůli doktorovi, jak zrudl, a aby to nějak zamaskoval, kývl na Gabriela, ,aby mu nalil.
12345678910
Kapitola devátá  Když šel ke dveřím kavárny, velký a malátný a pomalý, zastavil se na okamžik u posledního stolku a vážně se podíval dolů na chlapce, který pořád psal a který zvedl hla

vu, když uviděl na papíře stín. To on mu způsobil nejvíc zla nápadem udělat interview s psychiatrem z Bordeaux a svou tvrdohlavostí, s níž se od té doby neúnavně, takřka každý den vracel k diagnóze, aby ji mohl komentovat, vysvětlovat události předchozího dne a předvídat události zítřejší.
Jeantet to nedělal schválně. Byl to ještě chlapec. Nebyl zlý. Pan Labbé se na něj nezlobil. Jestlipak na něj přijde ve čtyřicítce řada, aby zasedl u stolu mezi sloupy u kamen?
Neřekli si nic. Nemají si co říci. Mezi nimi je právě oněch čtyřicet let, možná že nic jiného, možná že spousta dalších věcí. Kloboučník si lehce povzdechl a sáhl po klice. Jeantet pokrčil rameny a svraštil čelo ve snaze navázat nit svým myšlenkám.
Reportér to začal, a vida, teď se do toho dává i jeho přítel Pavel. Řekl to schválně? Což jestli byla jeho slova, která pronesl tak, jako by jim zdánlivě nepřikládal žádný význam, ve skutečnosti poselstvím?
Pan Labbé dnes zimu skoro ani necítí. Ve vzduchu je trochu více vlhkosti než předchozí večery, je to vidět nai lampách, na lucernách, které jako by byly pod závojem.
Dvě strašná Chantreauova slova ho pronásledovala, ležela na něm jako kamení, které nemohl setřást, a přece ta slova byla zdánlivě nevinná:
"Chudák!"
Jeantet byl také nevinný chlapec a zasadil mu ze všech nejkrutější ránu.
Nezlobil se na jednoho ani na druhého. Nezlobil se na nikoho. Šel po pravém chodníku Měřičné ulice, protože se nemusel vracet domů, šel na večeři na Tržní náměstí, do té hospůdky, kde byl v poledne.
Ale co to, v chodníku byla jakási světelná jáma, byla poměrně daleko, avšak jak se k ní kloboučník přibližoval, cítil, že se ho zmocňuje stále silnější úzkost.
Dveře krejčovny byly otevřené a na ulici mohl nyní rozeznat dva stíny: jak přicházel blíž, poznal, že je to Španěl, který má o dva domy dále ovocnářství, a patrně jeho žena.
Když už byl docela blízko, uslyšel hlas, který připomínal vytí psa na měsíc, stanul vesvětle otevřených dveří, pohlédl dovnitř a viděl, jak paní Kachoudasová sedí zhroucená na židli uprostřed krámu.
To ona tak strašně naříkala hledíc upřeně před sebe, zatímco
uzenářova žena ji držela kolem ramen a snažila se ji uklidnit.
Pod schody se zimou chvěla Ester, šál kolem ramen, protože

326
327
 

se v krámě netopilo. Neplakala, neříkala nic, z jejího pohledu nebylo možno vyčíst vůbec nic, jen jakousi zvířecí hrůzu.
Ze sousedních domů vycházeli další lidé, mnozí stáli vedle pana Labbého v dojetí, jiní bez pohnutí. Jedna žena, kterou neznal, přišla dolů s chlapečkem v náručí, sotva ho nesla.
"Vezmu ho k nám," řekla, když šla kolem nich.
Ustoupili a ona o několik dveří dál zašla do domu. Co se stalo s holčičkami? Odvedli je také? Kdo zůstal nahoře?
Houkání působilo stejně jako siréna z přístavu za nocí, kdy
padla mlha.	•
Není to tak dávno, co se to stalo, protože bylo slyšet hluk moto
ru, u chodníku zastavilo auto, doktor spěšně prošel mezi lidmi,
chvíli ,se díval na paní Kachoudasovou a pak se vrátil a zavřel
dveře.	;
To bylo všechno. Kachoudas byl mrtev. Jakmile se zavřely dveře, lidé začali naříkavě hovořit a kloboučník odcházel se stejným pocitem nespravedlnosti, který ho sevřel před chvílí, když jeho přítel Pavel zamumlal: . "Chudák!"
Už neměl hlad. Mohl se okamžitě vrátit domů. Obrátil se a pohlédl na svůj dům, na veliký červený cylindr, který vévodil výkladní skříni, na osvětlené okno v prvním patře s nehybnou siluetou, která se rýsovala na zácloně.
A v tu chvíli vytušil, že tam už nikdy nevstoupí, zeji určitě už
neuvidí.. Nepřipouštěl si to. Zdánlivě byl stejný jako jindy, jako
před chvílí v kavárně. Nestalo se nic, co by se ho mohlo osobně
dotknout.	.
Má přece dnes v noci doma moc práce. Na nic nezapomněl. Ví, jaká odporná povinnost ho čeká pod Matyldinou postelí. Bude muset jít do sklepa, ještě jednou přeházet hromadu uhlí, kopat, a pak hlavně snést .dolů velké těžké tělo. A zase umýt schody, znovu umýt skoro celý dům.
Chantreau se nevyjádřil, ale pan Labbé uhodl, co měl na mysli.
"Podívejme! Pan kloboučník. Vsadím se, že jste zapomněl
přinést nádobí. Máme dnes večer znamenité jitrničky s brambo
rovou kaší.	. ; 
Zdvořile se usmál a šel si sednout na své místo. Děvče ho obsluhovalo. Bylo tu méně lidí než v poledne. Místnost byla téměř prázdná. Považovali ho už za stálého hosta a jeho ubrousek mu podali z jedné přihrádky, jako když vrátní v hotelu podávají klíče od pokojů svých hostů.

Oznámil v novinách, že sedmou ženou vraždy skončí, tvrdil upřímně, že sedmá, tak jako ty předchozí, je nezbytná. S tou sedmou to nebyla pravda. To byla nehoda. To patřilo do jiného oboru, do jiné série.
To však nikdo kromě něho netušil. Napadlo to komisaře Pigeaca? Jeanteta to v každém případě napadne dříve či později.
Vyjde tedy z tvrzení, že Luizina smrt byla pro vraha nutná. Nezbytná, jak kloboučník napsal.
Jaké závěry z toho vyvodí?
Celkem vzato mu málo záleželo na tom, co si myslí druzí. Podstatné je, co si myslí on, Labbé.
Kvůli tomu, co se stalo u Kachoudasů, se nepodíval pořádně, jak to vypadá na ulici. A měl by dávat pozor. Možná, že Pigeac postavil někde v blízkosti kloboučnictví policistu? Možná že je sledován?
Nedá se to vyloučit, a jak pan Labbé jedl, snažil se porozhlédnout oknem hospůdky.
To je zvláštní, jak na něj najednou padla únava. Melancholie, to je to správné slovo. Má stejně sentimentální náladu jako Chantreau na sklonku dne, který propil.
Vzpomněl si na svůj dům a je mu hořko při pomyšlení, že se tam už neodváží vkročit, že se tam možná už nikdy nevrátí. Proč? To, co udělal jednou, by byl schopen udělat znovu. Je to tím, že v něm Luiza vždycky vyvolávala nepřekonatelný odpor? Nebo kvůli Kachoudasovi?
Chtělo se mu požádat ho o odpuštění. Nikoli služebnou. Krejčíka. Litoval, Že nešel odpoledne do banky. Kdyby měl bankovky v kapse, dal by je do obálky a hned poslal rodině. Jestli se ještě vrátí idomů, vezme peníze z tobolky a pošle jim je -ale toníu nevěří."
Hospodský neměl žádné problémy, žádné přízraky. Sléval zbytky vína do jedné láhve. To panu Labbému připomnělo, že by se mohl napít, že to už udělal a že ho to na chvíli uklidnilo.
To vše zůstalo daleko. Jde to rychle. Hrozí se, když vidí, jak to jde rychle.
Zavolal servírku, zaplatil, viděl, jak uklízí jeho ubrousek do přihrádky, a zničehonic mu to sevřelo srdce. Dal jí velké spropitné a ona udiveně\poděkovala.
"Pro vaší paní nebudete nic brát?"
"Dnes večer nemá chuť."
"Na shledanou zítra, pane kloboučníku."
"Nashledanou."	"                                  •

329
328
 

Hlídky procházejí městem jako každý večer. Když vycházel z restaurace, jednu potkal, pozdravili ho, ohlédl se, aby je také pozdravil, protože byl roztržitý, a viděl, že se ohlížejí po něm.
Proč? Je v jeho vzezření či v jeho chování něco zvláštního?
Pokusil se zjistit, jeli sledován, šel k radnici s nastraženými smysly, ale neslyšel za sebou žádné kroky. Šel kolem obchodu paní Cujasové, který byl teď zavřený.
Ještě nevěděl, kam jde. Dobře si uvědomoval, že pravděpodobně potká další hlídky, že lidé, zvyklí na jeho rozvrh, se budou . divit, potkajíli ho v době, kdy předpokládají, že je u Matyldy.
Smířil se s tímto rizikem Přesněji řečeno jej nedbal. Měl v hlavě jiné starosti, či spíše jinou starost, jednu jedinou, a když zahnul doleva a přišel na nábřeží, bylo mu už jasné, co se rozhodl učinit.
Doktor bydlí v nevelkém domě v nádražní čtvrti za kanálem. Je to úzký dům, ani starobylý, ani moderní, dost ohyzdný, vklíněný mezi dva další, v podstatě stejné domy.
Už jednou se stalo, že pan Labbé šel ke svému příteli Pavlovi večer na prohlídku, protože vždy úzkostlivě dbal o své zdraví. V rohu ordinace byl rentgen a pan Labbé si pamatuje, jak se přitiskl nahou hrudí na ledově chladnou desku, zatímco Ghantreau zhasínal světlo.
"Vůbec nic, kamaráde. S takovým hrudníkem si tu pobudeš
do sta."	.  •
Potom vypili jednu dvě skleničky, popovídali si a Pavel, toť se ví, odmítl vzít od něho honorář za vyšetření.
Řekne mu něco, například že ho píchá v boku, což je už po několik dní skoro pravda. Možná že mu poví o nějakém děsu, který se ho někdy zmocňuje, ale to je už dost nebezpečné.
Z toho se dostanou přirozeně na poslední události, na muže, po němž se pátrá.
"Proč jsi řekl, zeje to chudák?'1
Ale to je hra s ohněm! Ghanťreau je dost chytrý, aby to uhodl. Neuhodl to už? Neopovážil by se něco říci. Pan Labbé je přesvědčen, že jeho přítel by se neopovážil něco říci.
Slovo chudák použil proto, že v jeho případu je cosi osudového, a o tom se chtěl právě pan Labbé přesvědčit.
Neplynulo to snad i z interview, který udělal Jeantet? Nemohl se této myšlenky zbavit. V minulých dnech, když chodil z místa na místo, ho provázela nejasná bolest, jíž chvílemi nevěnoval pozornost, ale která na sebe čas od času upozorní s palčivou naléhavostí.

Ještě když byl krejčík naživu a chodil mu v patách, pochopil na Duperréově nábřeží zčistajasna, že psychiatr z Bordeaux má asi pravdu.
Ve tmě před ním kotvila rybářská loď připravená k vyplutí, na můstku svítila velká acetylénová lampa, na palubě se míhaly stíny a přenášely těžké předměty. Za ním, blízko Velkého orloje, byly dvě kavárny. Byly to kavárny typu U čtyř sloupů, se stálými hosty, kteří si přicházeli v určitou hodinu zahrát karty, dámu nebo šachy. Nebyly to však stejné skupiny. Člověk patří k jedné nebo k druhé. On náleží ke čtyřem sloupům.
Na nádraží stál vlak, připravený k odjezdu, pod kotlem se topilo, nádražní hala byla osvětlená jen z polovičky; po ulici jezdily taxíky; mohou ho vidět, možná že ho poznají ve světle reflektorů?
Zahnul doleva. Potom doprava, do ulice, kde bydlel doktor, kde žili méně zámožní lidé. V rohovém domě se usídlil bednář a pro samé sudy nebylo na chodníku k hnutí.
U Ghantreaua se nesvítilo; sehnul se, podíval se klíčovou dírkou a na konci chodby spatřil zasklené dveře do kuchyně, kde se svítilo.
Zazvonil, ačkoli mu bylo jasné, že je to úplně zbytečné. Za dveřmi se rozklinkal malý zvoneček zavěšený na drátě. V tichu, které panoValo v domě, jej nebylo možno přeslechnout, a přece se nikdo ani nehnul.
Bylo osm večer. Zazvonil znovu, uviděl stín, který se objevil na skleněných dveřích kuchyně, a věděl, že je to Evženie, doktorova stará služebná.
Doktor se nevrátil, jinak by bylo vidět světlo v prvním patře nebo v jeho ordinaci v přízemí. Pan Labbé ho měl upozornit předem. Když před chvílí odcházel od Čtyř sloupů, měl už Pavel dost v hlavě. V takových případech nechodil domů na večeři. Aby si zachoval určitý pocit důstojnosti, odcházel z kavárny na Zbrojním náměstí a začal vytloukat malé výčepy, kde mu nehrozilo nebezpečí, že potká známé.
Evženie si už zase sedla. Nechodila otvírat. Neotevře. Také má strach. Určitě se teď klepe hrůzou. Budeli dál zvonit, je Evženie s to zatelefonovat na policii.
V sousedním domě se otevřelo okno a někdo se na něj díval. Raději šel pryč, byl to jeden z nejtrapnějších okamžiků jeho života.
I Pavel ho opustil. Napadlo ho, aby běžel na nádraží. Ještě je čas. Slyšel supění lokomotivy. Je to pařížský vlak, který odjíždí

331
330
 

za pár minut. Má u sebe dost peněz, aby si mohl koupit lístek.
Ale co pak? Proč by to dělal?
Kachoudas je mrtev a to je snad jediná smrt, za niž se cítí odpovědný.
Vzpomínka na Luizu v něm vyvolávala jen hnus. Myšlenka na Matyldu a ty ostatní ho nechávala klidným, dodávala mu pouze chuť diskutovat s chladnou hlavou, dokázat, že měl důvod, že neudělal nic víc, než co musel.
Proč jenom nešel do banky nebo nevzal peníze ze staré tobolky?
Když se blížil ke kanálu, slyšel kroky jedné hlídky a v tu chvíli se bez dalšího uvažování obrátil. Hned si uvědomil, že to byla chyba, ale už bylo pozdě. Co si o něm budou myslet, jestli se obrátí ještě jednou a půjde původním směrem?
Hlídka přidala do kroku. Marně se ho snažili zasáhnout kuželem světla z baterky. Vrhl se do uličky, skoro utíkal, přidával do kroku a stále za sebou slyšel kroky, dokonce zaslechl muže, který říkal:
"Kudy mohl zmizet?"	'
Byl schoulený v temném koutě. Věděl, že je to směšné a nemohl si pomoci. Měl štěstí, čtyři muži ho minuli ve vzdálenosti asi dvaceti metrů, netušícej že procházejí kolem jeho skrýše, a za deset minut se mohl znovu vydat na cestu.
Všichni byli proti němu, včetně Jeanteta, včetně Pavla Chantreaua. Udělali z města jakousi past, v níž se začínal zmítat.
Byl opravdu unavený. Minulou noc téměř nespal. Domů se
vrátit nemohl.	. . '
Vyhnul se Spasitelově ulici a jednu chvíli si myslel, že ho
sledují.	' •
Kdo ví, jestli se v tuto chvíli komisař Pigeac nedobývá do kloboučnictví?
První, co policie udělá, bude, že půjde nahoru a vstoupí do pokoje.
Kdyby byl Chantreau doma, byl by měl naději, že zase najde svůj klid. Bylo by mu stačilo málo. Možná že kdyby nebyl umřel Kachoudas, byl by se prese všechno vrátil do Měřičné ulice?
Přežít dvě ošklivé hodiny - a jakmile by Luiza byla ve sklepě, byl by konec všemu.
A hlavně kdyby nebyl Pavel u karet mluvil o chudákovi Není v tom slově obsažen fakt, že není možné přestat?
Nezlobí se na ně, na nikoho, ani na Kachoudase, ani na dok

tóra, ani na komisaře, který byl zdvořilý, ale chladný, dokonce ani na Luizu.
Velice mu ublížili. Štvou ho jako zvěř. Ani postel mu nenechali, aby si zdříml.
Jistě u jeho domu stojí policista.
Kdyby ho byli pochopili, možná že by jednali jinak. Ale nemohli porozumět a on jim v tom nepomohl. V dopisech do novin vysvětloval své pohnutky velice špatně.
Jak by to vypadalo, kdyby si vzal pokoj v hotelu?
Každý krok po městě, který teď dělal, ho uváděl v nebezpečí, protože není tam, kde by měl být, protože všichni lidé vědí, že normálně je jeho místo u Matyldina lůžka.
Mohl na ně snad zavolat, že Matylda už nežije, že má teď právo chovat se jako ostatní ?
Má dokonce právo jít do kina! Jedno je nedaleko místa, kde se nachází. Vidí tamodtud světla, plakáty, cítí teplý vánek. Už je to tak dávno, co byl naposled v biografu. Je mu hloupé přistoupit prostě ke skleněné kleci a podat peníze. Zná se s majitelem, který chodí do kavárny U čtyř sloupů a jistě stojí někde blízko pokladr ny.
Je opravdu unavený. Chtěl by se vykoupat v teplé vodě, natáhnout se na čistě povlečenou postel. Chtěl by, aby někdo, nějaká žena, byla po jeho boku a říkala mu láskyplná slova.
Náhle si vzpomněl na slečnu Bertu, měl pocit, že cítí její parfém.
Myslel na ni v posledních dnech často. Neví už tak úplně přesně,
co si myslel. Neuvažoval o tom, že si s sebou vezme cellovou
strunu?	.
Jestliže měl Pavel pravdu, jestli měl pravdu psychiatr, nestojí to za to, aby bojoval, ale to si nechtěl připustit a dal se na zpáteční cestu, ještě jednou se vlekl po nábřeží.
Má ještě možnost, svou poslední možnost, a je si toho vědom. Není ještě devět hodin, třeba má Chantreau dost. Kdo ví, jestli ho už nenajde doma? Třeba opilého, i to by ho zachránilo. Neví, co mu řekne. To je jedno. Ze strachu před hlídkami šel oklikou. Strážník, který hlídkoval ve stínu na rohu ulice, se po něm chvíli díval. Určitě ho poznal.
V prvním patře ještě světlo nebylo. Klíčovou dírkou uviděl zase kuchyňské dveře, zazvonil. Chvíli čekal, pak odešel a jeho chůze byla nejistá jako chůze opilce.

333
332
 

12315678110
Kapitola desátá  "Haló, Berta?"
Mluvil potichu aTukou svinutou do kornoutu ještě tlumil hlas. Telefonní kabina byla těsná. Za sklem viděl lidi u baru. Byl na konci nábřeží nedaleko Rybího trhu v malém baru, kde snad nikdy předtím nebyl; chodili sem většinou jen rybáři. Ráno sem přicházely na kávu ženy z tržnice, košíky s mořskou havětí odkládaly v koutě a po tmavě červených dlaždicích tekly pramínky vody.
"Kdo je u telefonu?"
"Leon."
Říkala jim všem křestním jménem.  Nebyla to důvěrnost, • naopak, jistá vážnost, v každém případě diskrétnost. Nikdy, ani v důvěrné chvíli, si jim nedovolila tykat.
"Poslouchám."
Trochu se styděl. Neměl pevný hlas. Koktal:
"Chtěl bych se u vás na chvilku zastavit."
"Teď?"
Představil si vlahý pokoj, hedvábí, bibeloty, tylové záclony a cigaretu se zlatým náústkem, kterou asi právě kouří.
"Tolik bych vás chtěl vidět!"
Krátce se zasmála, zaševelila:
"To nejde, příteli. Jsem už v posteli a čtu ohromný román."
"Tolik vás o to prosím."
"Co vás to chytlo tak najednou?"
"Nevím. Udělejte to pro mne."
Cítil, že váhá. Berta neměla strach jako doktorova služebná.
"Myslela jsem, že jste se svou ženou."
"Ta spí."
"A vy jste utekl jako studentík? Odkud mi voláte?"
"Z jedné kavárny."
"Tak, aby každý věděl, že mi telefonujete."
"Ne. Volám z budky. A mluvím potichu."
Ztrácel trpělivost. Byl schopen prosit ji na kolenou. Pověsil se na ten aparát stejně jako před chvílí na doktora.
"Slibuji, že u vás nezůstanu dlouho."
Ale přál si, aby u ní mohl strávit celou noc. Tuto prudkou tou

hu pocítil, když si představil ji, její byt, velkou měkkou postel, v níž nikdy doopravdy nespal.
"Poslyšte, Berto..."
"Ne, příteli. Jste velice miloučký. Víte, že vás mám mcc ráda..."
To je pravda, vždycky mu dávala najevo určitou přízeň, snad proto, že byl ohleduplný, že byl uctivý a nosil jí květiny nebo drobné dárky.
"Znáte mé sousedy. Vědí, že večer nikoho nepřijímám."
"Pro jednou!"
"A také jsem unavená. Kdybyste věděl, jak je mi dobře samotné v posteli s napínavou knížkou!"
Roztomile žertovala.
"Berto!"
"Ale no tak! Jděte si pěkně lehnout a přijďte mě pozdravit zítra odpoledne."
Nechápala o nic víc než ostatní. Také se na ni nezlobil víc než na ostatní. Bylo to strašné. Nevěděla, jak strašné je to, co říká.
"Snažně vás prosím!"
"Já se vám teď k něčemu přiznám a jsem si jistá, že na mě nebudete dál naléhat. Právě jsem dokončila večerní toaletu a je na mě hrozný pohled, jsem odlíčená, na obličeji mám vrstvu krému a vlasy na natáčkách. Tak vidíte. A teď už o tom nebudeme mluvit."
"Stejně k vám přijdu a zazvoním."
"Neotevřu."
"Otevřete."	.
Ne "
"•LÍC.
"Vyrazím dveře."
"Nehřejte si na nezpůsobu, můj malý kloboučníku."
Snad neměla vyslovit to slovo? Nemyslela to přece vůbec ironicky, řekla to beze zloby. Od ní to byla spíše lichotka.
"Přijdu."
Určitě opakovala "ne" ve chvíli, kdy zavěsil a vyšel ze skleněné budky; zamířil k pultu, odkud na něj hleděli rybáři a nemysleli si vůbec nic.
Musí si něco objednat, to nejde, jít si do baru jen zatelefonovat a nic si nedat. Stály tam dvě řady lahví, na které se rozpačitě díval. Na jedné láhvi viděl černošskou hlavu. Byl to rum. Pil ho zřídkakdy, jen jako grog, když měl chřipku.
"Jeden rum."
"Velký?"

335
334
 

Proč všichni mlčí? Úlovek by řekl, že tito lidé, kteří o ničem nevědí, pochopili, že jsou svědky slavnostní chvíle.
Jsou svědky. Stejně jako členové hlídky. A Evženie, doktorova služebná, potom neznámá osoba, která otevřela v sousedství okno, když ho slyšela tak naléhavě zvonit.
V tolik a tolik hodin délal to a to... V tolik hodin zahnul za roh té a té ulice... V tolikáté minutě se dal na útěk, když slyšel kroky a ukryl se ve stínu...
Půjdou po stopách jeho bludné pouti? Není to těžké. To je takový druh práce, na kterou Pigeac stačí.
Přišla chvíle, kdy vzdává prohranou hru naprosto vědomě. Stalo se to, když vyšel z hospůdky? Když tam vstupoval? Když místo aby se vrátil domů, pokračoval v cestě na Tržní náměstí, zatímco paní Kachoudasová oplakávala nebožtíka?
Nebylo to už včera? Nebylo to už předevčírem, když upíral zraky na biskupství a číhal, ještě s krejčíkem, až vyjde sestra UrŠula?
To je jedno. Byl by se mohl jít naposledy přesvědčit, neníli Chantreau doma, ale bylo to daleko a narazil by na další hlídky. Co by jim řekl nyní?
Slečna Berta ho očekává. Je přesvědčen, že nakonec otevře
dveře.	.
Rum byl velmi silný. Styděl se, že pije. Zdálo se mu, že majitel • i rybáři sledují pozorně každý jeho pohyb.
Stálí hosté určitě nezůstávali u jedné skleničky, protože majitel láhev vůbec nedával z ruky a čekal jen na znamení, aby znovu nalil.
Kývl na něj, ne proto, že měl chuť na alkohol, ale z úcty k člověku.
Teď by mohl do baru vstoupit Chantreau. Byl to jeden z takových podniků, kde se potloukal po nocích. Kloboučník si to přál. Ulevilo by se mu, kdyby viděl, jak se otvírají dveře a v nich poznává svého přítele Pavla.
"Kolik platím?"
Zaplatil, nechal spropitné, ale majitel na něj zavolal a bylo mu to trapné. Nevzpomněl si, že v takovýchto kavárnách se spropitné nedává.
Ozvalo se:
"Dobrou noc!"
Bez ironie. A octl se venku. Byla tma. Měsíc nevyšel. Přestože bylo bezvětří, bylo v přístavu slyšet skřípění kladek, neboť příliv zvedal lodě.

Měl podíl na jedné lodi, na Krásné Heleně. Možná že to je právě ta, co se její stožáry černě rýsují na temně šedém nebi?
Někdo šel kolem, podíval se na něj, otočil se. Nějaký muž, kterého neznal.
Další svědek.
Prošel pod klenbou věže, kde v prvním patře v okénku malém jako střílna bydlel hlídač a svítilo tam světlo. Květináč s čapími nůsky byl jistě na svém místě. V tomto okně viděl vždycky květináč s čapími nůsky.
Strážník stál proti obchodu Dames de France v Palácové ulici. Málem prošel kolem něho. A proč ne?
Strážník ho zná. Jsou členy stejného sdružení bývalých vojáků. Řekl:
"Dobrý večer, pane Labbé."
Neví, že pan Labbé má být u lože své Matyldy? Všichni to vědí. Za okamžik se na to policista rozpomene a zeptá se, co se kloboučníkovi stalo.
Zanechává po sobě stopy cestou přes město stejně zřetelně jako Jeníček a Mařenka, když za sebou sypali hrášek, a cítí nad tím trpké uspokojení.
Z rohu Gargoulleauovy ulice bylo vidět světlo v kavárně U čtyř sloupů. V této době kavárník Oskar už sotva plete jazykem, oči má kalné, chůzi nejistou. V sále je už jen poslední hrstka denních hostů. Za chvíli začnou vycházet lidé ze sousedního kina - dupot jako po velké mši, temné postavy, lidé si zapínají pláště, ženy se zavěšují do svých manželů, motory vozů startují a reflektory se rozsvěcují.
Ještě pořád by mohl potkat Chantreaua. Nebo i Juliána Lamberta nebo kohokoli jiného. Snad by se mu ulevilo, i kdyby viděl, jak se ze stínu vynořil komisař Pigeac, přestože ho nemá rád. Nevěděl přesně, co by udělal, ale měl dojem, že by to skončilo.
Kdyby nebyl Kachoudas onemocněl, kdyby nebyl Kachoudas zemřel, chodil by dál za ním a kloboučníkovi by stačilo, aby na něj počkal a oslovil ho.
Už to nebylo daleko a možnosti se zmenšovaly, vlastně už nebyly takřka žádné. Kdyby jen slečna Berta dokázala zůstat v posteli a nechat ho zvonit!
Byl si jist, že přijde otevřít. Ne hned. Nejdříve se bude zlobit.
Vrata byla otevřená. Zavírala se až kolem jedenácté. U zubaře se svítilo a z druhého patra od archiváře, který byl svobodný

336
337.
 

a u něhož v bytě se často scházeli mládenci a děvčata, bylo slyšet hudbu z rádia či gramofonu.
Zvedl ruku. Proč ji nenapadlo po jejich telefonickém rozhovoru seběhnout dolů a vypnout zvonek, jak to často dělává odpoledne?
Nenapadlo ji to. Zvonek se rozezněl. Nechala ho třikrát zazvonit, pak slyšel šum na schodišti a hlas, který se ptal skrze dveře:
"Kdo je?"
"Leon."
"Buďte rozumný, Leoně. Nenaléhejte dnes na mne."
"Snažně vás prosím, otevřete."
Otočila klíčkem v zámku a tím okamžikem bylo vše dokonáno. Pouze pootevřela dveře. Na natáčkách měla krajkový čepec, na sobě prošívaný župan z růžového atlasu.
"To není od vás hezké. Nikdy jste takový nebýval."
Nemohl odolat, pomalu rozevíral křídlo dveří a z druhého patra z hlavní budovy neustále zněla hudba. Tam nahoře se tančilo. Podrážky bušily do podlahy jako kladiva.
"Vy jste pil?"
"Jen jednu skleničku rumu."
Neznepokojovala se; jenom se divila. Jak předvídal, špatná nálada jí nevydržela dlouho. Byla to spíše jen hra. Dělala, že se mračí. Knížka, kterou četla, leží otevřená na nočním stolku a padá na ni světlo od stolní lampy - panenky, jejíž široká slohová róba tvoří stínítko.
Archivářovi hosté tančili až do jedné ráno. Při odchodu nadělali na dvoře mnoho rámusu a s námahou budili správcovou, aby jim otevřela bránu. Po celou dobu se smáli. Dívčí smích byl pronikavý.
V půl osmé přijela jako obvykle Jenovéfa, panská slečny Berty, která bydlela u rodičů ve Fétilly. Přijela na kole, postavila je na dvoře v rohu, kde byl stojan na bicykly.
Měla svůj klíč. Vyšla do prvního patra a zamířila nejdříve do kuchyně. Do pokoje chodila obyčejně teprve kolem deváté' s bílou kávou a rozhrnula záclony.
Toho rána měla dojem, že slyší neobvyklé zvuky. Byla znepokojena, aniž věděla proč, a tak v půl deváté pootevřela dveře; na posteli uviděla muže.
Spal. Slečna Berta ležela napříč na koberci.
Jenovéfu ani nenapadlo, aby šla blíž nebo k telefonu. Vyrazila z pokoje, seběhla se schodů, zalarmovala domovnici a lidi,

kteří šli kolem do práce. Dokud nepřišel strážník, neodvážil se nikdo jít nahoru a všichni se dívali mlčky zdola do okna.
Strážník sám na prahu pokoje zaváhal a vytáhl revolver z pouzdra. Byl to úplně mladý strážník s trudovitou tváří. Byl členem fotbalového mužstva. Muži za jeho zády se tvářili hrozivě, ženy je popichovaly a všichni se dívali, jak si pan Labbé sedl na okraj postele, přejel si rukou po obličeji a shrnul vlasy dozadu.
Jednu chvíli ze strachu před tolika lidmi zakoktal:
"Nebijte mě."
A duchapřítomně dodal, ukazuje na lakovaný bílý telefon:
"Zavolejte na komisařství."
Nikdo nevěděl, co si myslí, co cítí. Díval se na koberec s melancholickým výrazem v tváři.
Možná že by se byly věci vyvíjely docela jinak, kdyby nebyl Pigeac právě kráčel přes Zbrojní náměstí do své kanceláře.
Lidé spěchali slunečným ránem. Gabriel právě otevřel dveře kavárny U čtyř sloupů.
Komisař klidně zatlačil vzrušený zástup, který překážel na schodišti. Jak se objevil v obdélníku dveří, strážník ustoupil, aby Pigeac mohl projít.
Podíval se na pana Labbého, který pořád ještě seděl na okraji postele. Kloboučník byl úplně oblečený, v polobotkách, kravatu měl povolenou, sako zmačkané.
Oba muži se chvíli pozorovali, pak se pan Labbé vzchopil, povstal, otevřel ústa a konečně zamumlal:
"To jsem já."
Ti, kdo stáli v chodbičce a slyšeli ho, tvrdili, že ta slova pronesl takřka s úlevou, že pak sám strčil obě ruce do komisařových želízek a bázlivý úsměv uvolnil rysy v jeho tváři.
Později na schodech, když konečně rozehnali dav, pronesl ještě zřetelně:
"Nestrkejte mě. Nebijte mě. Půjdu sám..."

338
 

Georges Simenon
HRY NA SCHOVÁVANOU
Pan Myška,
Pohřeb pana Bouveta,
Přízraky kloboučníkovy
Z francouzských originálů
Monsieur La Souris
Gallimard, Paris 1958',
L'Enterrement de Monsieur Bouvet
Presses de la Čité, 1962,
a Les Fantómes du Chapelier
Presses de la Čité, Paris  1949
přeložily Jarmila Friedlová Pan Myška, Pohřeb pana Bouveta
a Věra Bystřička Přízraky kloboučníkovy
Obálku s použitím kreseb
Adolfa Borna,
vazbu  a grafickou  úpravu  navrhl Milan Kopřiva
Vydal Odeon, nakladatelství
krásné literatury a umění, n. p., jako svou 2766. publikaci v redakci krásné literatury.
Praha 1971.
303. svazek edice Klubu čtenářů. Odpovědná redaktorka Jarmila Fialová
Vytiskl Mír, novinářské závody, n. p.,
závod l, Praha l.
23,24 autorských,
23,58 vydavatelských archů.
Vydání první.
602 22 865. Náklad 122000 výtisků. 1334 - 01-061-71
Váz. 25,- Kčs






Pan Hýska
strana 5

PO
pana
ireb ouvela
 strana 115 
Přízraky


 strana 227 
!í
 

Pan Myška
1958, Librairic Gallimard
(c) by Georges Simenon 1962
(c)" ••
by Georges Simenon 1949
 

123456789