Název: Dva plus pět
Autor: Georges Simenon
Nakladatelství: Práce, 1987
Stav: scanováno, Mirek
Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.
Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.
Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.
* * *

Georges Simenon Dva plus pět
Dva plus pět je rovnice velice jednoduchá. Znamená dva romány Georgese Simenona a pět jeho novel. Romány jsou z maigretovské série Simenonových detektivních příběhů. Jejich hrdina komisař Maigret je policista trochu zvláštní  neopírá se při svém pátrání o aparát spolupracovníků, ani nevěnuje příliš pozornosti různým stopám, otiskům prstů, výslechům spousty svědků. Řeší své případy spíše intuicí. Vcítí se do psychologické situace oběti i pachatele, pečlivě vnímá atmosféru místa, kde došlo ke zločinu, přímo prožívá život lidí, kteří měli se zločinem něco společného. Kouří svou lulku, rád se napije, s chutí něco sní. Chodí, přemýšlí, v duchu


spojuje různé nitky, až je případ zcela jasný. A je to policista navíc lidský, který zná soucit, a to nejen s obětí zločinu, ale mnohdy i s pachatelem: ví, jak složité jsou cesty, vedoucí někdy až k nepředloženému činu. Dva romány Inspektor Kostra a Je tu Felicie jsou doplněny pěti Exotickými povídkami. Ty povídky se odehrávají každá jinde: v Panamském průplavu, v africkém Gabunu, v tureckém Istanbulu, na lodi v Tichém oceáně a v saharské poušti. Všem je společná exotická atmosféra, napětí a zcela neobvyklá, překvapující pointa. Nový výběr z bohatého díla francouzskobelgického spisovatele podává i nový pohled na něj. Pohled, který bude pro českého čtenáře požitkem, vzrušující četbou i látkou k zamyšlení.


Simenon
plus pět

PRÁCE Praha 1987

Georges Simenon Dva plus pět
 


Inspektor Kostra
 




Přeložila Jarmila Fialová
) Éditions Gallimard 1944 Translation  Jarmila Fialová 1987
 

I. Osobní vlak v osm sedmnáct
Maigretův přísný a zasmušilý pohled bezděky připomínal onu falešnou důstojnost a onu důležitost, s jakou lidé zastírají prázdnotu hodin strávených nečinností ve vlaku. V té chvíli, dávno předtím, než vlak zpomalí a vjíždí do nádraží, vídáváme muže nadité v těžkých svrchní cích, jak vycházejí z každého oddělení s koženou aktovkou nebo kufrem v ruce, tváří se, jako by se jedni o druhé nezajímali, zůstávají stát v chodbičce a nedbale se přitom drží mosazného pažení oken.
Po okně chodbičky se táhly vodorovné pruhy dešťových slziček. Přes ty průhledné kapky vybuchlo komisaři do očí nejdřív tisíci ostrými paprsky světlo výhybkářovy boudy, protože venku už byla tma. Potom, bez přechodu, se dole pod tratí objevily rovné ulice lesknoucí se jako kanály, domy, které vypadaly jeden jako druhý, okna, domovní dveře, chodníky, a v celém tom světě jediná lidská postava, muž v námořnickém haveletoku, který kráčel bůhvíkam.
Maigret si nacpal dýmku, pomalu, pečlivě. Když ji zapaloval, obrátil se po směru jízdy. Od konce chodbičky ho dělilo čtyři pět cestujících, kteří čekali jako on, až vlak zastaví, aby se vrhli do liduprázdných ulic nebo vzali útokem nádražní buffet, a Maigret mezi nimi poznal bledý obličej, který se prudce odvrátil.
Byl to Kostra!
První komisařovou reakcí bylo zamručet pro sebe:
"Hlupák, dělá, že mě nevidí."
Druhou  svraštit obočí. Ale co by inspektor Kosta hledal za štěstí v SaintAubinlesMarais?
Vlak zpomaloval a pak zastavil v Niortu. Na mokrém, studeném nástupišti oslovil Maigret zřízence.
"Do SaintAubinu, prosím?"
"Osm sedmnáct z třetí koleje ."

Měl před sebou půl hodiny a po chvilce strávené na pisoáru až docela na konci nástupiště otevřel dveře do buffetu, zamířil k jednomu z četných neobsazených stolků a svezl se na židli, připraven na nudu čekání v místnosti se zaprášenými lampami.
Kostra byl přesně na opačném konci sálu, seděl jako on u stolku bez ubrusu a znovu dělal, že ho nevidí.
Muž se jmenoval Kosta, Justin Kosta, ne Kostra pochopitelně, ale před dobrými dvaceti lety ho někdo překřtil na inspektora Kostru, a když pak o něm mluvili na kriminálce, používali vždycky jen přezdívky.
Byl směšný v tom svém rohu, tvářil se ztrápeně a seděl nepohodlně, aby se nemusel dívat Maigretovým směrem. Uvědomoval si, že ho Maigret viděl. Byl vyhublý, bledý, měl zarudlá víčka a připomínal kluky, kteří se o hlavní přestávce žerou někde stranou a jejich vztek jen zastírá touhu hrát si s ostatními.
Přesně takovou povahu měl Kosta. Byl inteligentní. Dokonce to byl pravděpodobně nejinteligentnější muž, jakého Maigret u policie poznal. Oba byli přibližně stejného věku. Po pravdě řečeno měl Kosta i vyšší vzdělání, a možná že kdyby býval byl houževnatější, byl by se stal komisařem dřív než Maigret.
Proč už od mládí vypadal, že nese na svých hubených ramenou tíhu bůhvíjakého prokletí? Proč se díval na všechny lidi přes prsty, jako by každého podezříval, že s ním má nekalé úmysly?
"Inspektor Kostra právě zahájil své devítidenní mlčení ."
Tu poznámku slýchali kdysi na Zlatnickém nábřeží často. Zničehonic, mnohdy i bez důvodu, zahájil Kosta najednou období mlčení a nedůvěry, dalo by se říci nenávisti. Týden na nikoho nepromluvil a tu a tam ho překvapili, jak se sám pro sebe pochechtává jako někdo, kdo odhalil hnusné plány svého okolí. Málokdo věděl, proč náhle odešel od policie. Sám
8

Maigret se to dověděl teprve později a bylo mu ho líto.
Kosta byl bláznivě zamilován do své ženy žárlivou, ničivou vášní milence, ne manžela. Co zvláštního asi viděl na té vulgární ženě, která se chovala agresivně jako dámička z polosvěta nebo rádoby filmová hvězda? V každém případě se ve svém oddělení kvůli ní dopustil vážných přestupků. Přišli mu na nezákonné peněžní transakce. Jednou k večeru vyšel Kosta od ředitele se skloněnou hlavou a svěšenými rameny a o několik měsíců později se dověděli, že si zařídil v rue Drouot nad trafikou soukromou detektivní kancelář.
Lidé večeřeli, každý uzavřen do vlastního pásma nudy a mlčení. Maigret vypil sklenici piva, otřel si ústa, shýbl se pro kufr a prošel sotva dva metry od svého bývalého kolegy, ten však upřeně pozoroval plivanec na podlaze.
Lokálka už stála na třetí koleji, neosvětlená a zmáčená deštěm. Maigret se usadil do ledového studeného kupé starého typu a marně se pokoušel zavřít hermeticky okýnko.
Nastalo přecházení po nástupišti, zvuky tak známé, že je i podvědomě umíme pojmenovat. Dvakrát třikrát se otevřely dveře kupé a někdo strčil hlavu dovnitř. Každý cestující má mánii hledat prázdné kupé. Jak uviděl Maigreta, každý dveře zabouchl a šel dál.
Když se vlak rozjel a komisař vyšel na chodbičku zavřít okno, protože v kupé byl průvan, uviděl ve vedlejším oddělení inspektora Kostru, který dělal, že spí.
Nezáleželo na tom. Bylo hloupé vůbec se tím zabývat. Konec konců celá ta věc byla směšná a Maigret měl chuť zbavit se jí pokrčením ramen.
Co mu na tom může záležet, že Kosta jede do SaintAubinu jako on?
Za okny uháněla tmavá krajina, občas při kraji cesty zablikalo světlo, projely reflektory auta nebo zazářil žlutavý čtverec okna, což bylo tajuplnější a lákavější.
9

Vyšetřující soudce Bréjon, roztomilý člověk, plachý a zdvořilý, tak jako bývali lidi v minulém století, mu několikrát opakoval:
"Můj švagr Naud na vás bude čekat na nádraží. Oznámil jsem mu váš příjezd."
A Maigret popotáhl z dýmky a neubránil se pomyšlení: ,Ale co tam ksakru jede dělat Kostra?"
Maigret sám tam nejel úředně. Vyšetřující soudce Bréjon, s nímž tak často spolupracoval, mu před několika dny poslal psaníčko a požádal ho, aby k němu zašel na chvíli do jeho kanceláře.
Psal se leden. V Paříži pršelo zrovna tak jako teď v Niortu. Lilo už víc než týden a slunce se neukázalo ani na okamžik. Lampa v pracovně vyšetřujícího soudce měla zelené stínítko. Zatímco Bréjon mluvil a neustále si čistil brýle, Maigret myslel na to, že má v kanceláři taky zelené stínítko, ale to soudcovo je rýhované jako meloun.
". moc mě mrzí, že vás obtěžuji, a přitom ani nejde o služební záležitost. Posaďte se . Ale jenom se posaďte. Doutník? Možná že víte, že jsem se oženil se slečnou Lecatovou. Na tom nezáleží. To není věc, o níž vám chci povědět. Moje sestra, Louisa Bréjonová, se po sňatku jmenuje Naudová ."
Bylo pozdě. Lidé, kteří v tmavé fasádě obávaného Justičního paláce viděli z ulice světlo za okny kanceláře vyšetřujícího soudce, se asi domnívali, že tam jde o závažné věci.
A kdo by se podíval na rozložitou postavu Maigreta se starostlivou tváří, měl by takový pocit rozvážné síly, že by asi nikdy neuhodl, na co myslí.
Poslouchal roztržitě historii, kterou mu vyprávěl vysoký soudní hodnostář s bradkou, ale myslel přitom na zelené stínítko, na stínítko ve své kanceláři, záviděl soudci to jeho rýhované a snil o tom, že si sežene podobné.

"Chápete situaci. Malé městečko, spíš větší vesnice, sám se o tom přesvědčíte. Jsou tam na sto honů od všeho . Žárlivost, závist, svévolná zlomyslnost. Můj švagr je výborný a přitom prostý člověk . Pokud jde o mou neteř, je to ještě dítě . Budeteli souhlasit, vymohu vám týdenní mimořádnou dovolenou a vděčnost celé naší rodiny se připojí k té, kterou. k té, která."
A tak se člověk nechá zavléct do hloupého dobrodružství. Co mu to vlastně ten soudce pidimuž všechno napovídal? Zůstal mužem z malého města. Jako všichni lidé z provinčních městeček se rád utápěl v příbuzenských vztazích a jména rodin vyslovoval jako jména historická.
Jeho sestra Louisa Bréjonová si vzala Etienna Nauda. Soudce dodal, jako by osobnost jeho švagra byla světoznámá:
"Syna Sébastiena Nauda, víte . ?"
Přitom Sébastien Naud byl prachobyčejný obchodník s dobytkem ze SaintAubinu, nejzastrčenější díry v bažinatém kraji Vendée.
"Etienne Naudová je z matčiny strany spřízněna s nejlepšími rodinami v kraji."
No dobrá. A co má být?
"Jejich dům stojí asi kilometr od městečka hned vedle železniční trati, jde o trať z Niortu do FontenayleComte. Přibližně před třemi týdny našli jednoho tamějšího mladíka, ostatně chlapce z docela dobré rodiny, aspoň z matčiny strany, je rozená Pelcauová, zkrátka našli ho mrtvého na železničním náspu. V první chvíli všichni mysleli, že jde o nehodu, a já si to myslím dosud. Ale potom se rozjely jazyky, přicházely anonymní dopisy . Zkrátka můj švagr se teď dostal do hrozné situace, protože ho takřka veřejně obviňují, že toho chlapce zabil on. Napsal mi o tom dost zmatený dopis. Já jsem zase napsal, chápete, chtěl jsem

11
10
 

o věci získat zevrubnější informace, prokurátorovi do FontenayleComte, protože SaintAubin spadá pod soudní okrsek ve Fontenay. Oproti svému očekávání jsem se dověděl, že obvinění jsou dost vážná a že asi bude nesnadné vyhnout se vyšetřování. Proto jsem si vás, drahý komisaři, dovolil zavolat, čistě přátelsky ."
Vlak zastavil. Maigret otřel zarosené okno a uviděl jen malou budovu, jedinou lampu, kousek nástupiště a jediného železničáře, který běžel podél vlakové soupravy a už pískal k odjezdu. Bouchla dvířka a vlak se znovu rozjel. Nebyla to však dvířka vedlejšího kupé, takže inspektor Kostra seděl dál ve vlaku.
Tu a tam statek, ale ať blíž či dál, vždycky ležel níž než trať, a když se objevilo světýlko, zrcadlilo se neproměnně na vodní hladině, jako by vlak projížděl kolem jezera.
"SaintAubin .!"
Vystoupil. Vystoupily všeho všudy tři osoby: stařena s černou proutěnou nůší, Kosta a Maigret. Uprostřed nástupiště stál vysoký muž, pods;u :tý, s koženými kamašemi a koženou vestou, a naje ou podivně zaváhal.
Byl to pochopitelně Naud. Je: r.i. švagr soudce mu přece oznámil komisařův příjezd, Jenže který z dvou vystupujících mužů je Maigret?
Naud zamířil nejdřív k tomu hubenějšímu. Už zdvíhal ruku ke klobouku; otevřel ústa k váhavé otázce. Kosta však přezíravě přešel, vypadalo to, že svým postojem dává najevo, že ví, oč jde, a že říká:
"To já ne. To ten druhý."
Soudcův švagr se na místě otočil.
"Komisař Maigret, nemýlímli se? Promiňte, že jsem vás hned nepoznal. Vaše fotografie byla tak často v novinách . Ale v té naší díře, chápete ."
Vzal mu s naprostou samozřejmostí z rukou kufřík,

a když komisař hledal v kapse jízdenku, řekl a popostrkoval ho ne k nádraží, ale k přejezdu:
"To je zbytečné."
Otočil se k přednostovi stanice:
"Dobrý večer, Pierre."
Pořád ještě pršelo. Kůň zapražený do lehké bryčky byl uvázán ke kruhu zasazenému v patníku.
"Nastupte si, prosím. V tomhle počasí jsou u nás cesty pro auta nesjízdné."
Kde je Kosta? Maigret ho zahlédl, jak se noří do tmy. Příliš pozdě ho popadla chuť jít nenápadně za ním. Ale nevypadalo by to směšně, opustit hned po svém příjezdu hostitele a vrhnout se po stopě jiného cestujícího?
Městečko nebylo vidět. Jen asi sto metrů od nádraží kandelábr mezi vysokými stromy, kde jako by se stáčela silnice.
"Dejte si tu pláštěnku na kolena. Ale ano. Stejně budete mít kolena promočená, protože pojedeme proti větru. Můj švagr mi o vás napsal dlouhý dopis. Je mi trapné, že takovou bezvýznamnou aférou obtěžuje muže, jako jste vy. Ani nevíte, jací jsou lidé na venkově ."
Konec biče nechal viset nad zmoklým zadkem koně a kola vozu se bořila hluboko do černého bláta cesty souběžné s tratí. Z druhé strany osvětlovaly lucerny nejasně cosi, co se podobalo kanálu.
Znenadání vyvstala jakoby z prázdna něčí postava, a než poznali, že je to muž s větrovkou hozenou přes hlavu, postava uhnula z cesty.
"Dobrý večer, Fabiene!" zakřičel Etienne Naud jako člověk, který každého zná, pán kraje, který každého oslovuje křestním jménem. Předtím podobným způsobem zdravil na dálku přednostu.
Ale kam k čertu zmizel Kosta? Ať chtěl nebo nechtěl, Maigret myslel na něj a na nic jiného. "..VJ,.,, ,.,. ,,,

12
 

"Je v SaintAubinu hotel?" zeptal se.
Jeho společník se dobrosrdečně rozesmál.
"Mezi námi nemůže být ani řeči o hotelu! U nás v domě je dost místa. Máte připravený pokoj. Odložili jsme dnešní večeři o hodinu, protože jsem si myslel, že jste cestou zřejmě nejedl. Doufám, že vás nenapadlo povečeřet na nádraží v Niortu? Chtěl bych vás upozornit předem, že vás přijmeme ve vší prostotě ."
Maigret na pohoštění kašlal. Dělal mu starosti Kosta.
"Rád bych věděl, jestli ten cestující, který vystupoval zároveň se mnou ."
"Neznám ho," pospíšil si s odpovědí Etienne Naud.
Pročpak? Na to se ho přece Maigret neptal.
"Zajímalo by mě, jestli najde ubytování."
"No tohle! Nevím, jak vám švagr popsal náš kraj. Od té doby, co odtud odešel do Paříže, dívá se na SaintAubin jako na díru, kde dávají lišky dobrou noc. Ale je to skoro městys, milý pane! Vy jste městečko ani nezahlédl, protože nádraží je od něho dost daleko. Jsou tam dva výborné hostince s pokoji pro hosty, U zlatého lva, ten patří otci Taponnierovi, starému Francoisovi, jak mu tady všichni říkají, a naproti němu je hotel Tři muly. Tak, a budeme skoro doma! To světlo, co vidíte. Ano. To je naše skromná chalupa."
Pochopitelně že už podle tónu, jak o něm mluvil, bylo jasné, že je to velký dům, prostorný, rozlehlý, se čtyřmi osvětlenými okny v přízemí a elektrickou lampou, která zářila jako hvězda zvenku uprostřed fasády, aby příchozí viděli na cestu.
Za domem se ve tmě rýsoval veliký dvůr obklopený stájemi a chlévy, jejichž teplý pach doléhal až sem. Ke koni se už přiřítil čeledín, dveře domu se otevřely a vyšla služebná, aby se ujala hostova zavazadla.
"Konečně doma! Vidíte, že to sem není daleko. Když se tenhle dům stavěl, nikoho naneštěstí ani nenapadlo,
14

že jednou povede trať skoro pod našimi okny. To víte, člověk si zvykne, zvlášť když tudy moc vlaků neprojíždí, ale přesto . Pojďte, prosím, dál. Odložte si."
V tom momentě si Maigret pomyslel:
"Mluvil celou cestu."
Pak dlouhou chvíli nemohl vůbec přemýšlet, protože se na něho hrnulo moc dojmů a nové ovzduší ho tísnilo ze všech stran.
Chodba byla široká, na zemi šedé kachlíky, stěny obložené tmavým dřevěným ostěním až do výše hlavy. Elektrická žárovka byla uzavřena v starodávné lucerně s barevnými skly. Do patra vedlo široké dubové schodiště pokryté červeným kobercem a jeho zábradlí bylo masivní, pečlivě navoskované. Ostatně v celém domě vládla příjemná vůně vosku na parkety, dobrého jídla a ještě něčeho navíc, něčeho sladkého a zároveň nakyslého, co Maigret považoval za pach venkova.
A nejnápadnější ze všeho byl zdejší klid, klid, o němž by se dalo říci, že patří věčnosti. Člověk cítil, že tento dům, nábytek a předměty jsou na svém místě už po generace a že i sami lidé se ve svých pohybech podřizují přesným obřadům, vylučujícím nepředvídané.
"Nechcete zajít do svého pokoje, než zasedneme ke stolu? Budeme jen mezi sebou, že ano? Takže žádné obřadnosti."
Pán domu otevřel jedny dveře a v útulném salónu se zvedly téměř současně dvě osoby.
"Dovol, abych ti představil komisaře Maigreta . Moje paní."
Měla týž nenápadný zjev jako soudce Bréjon, touž vlídnost, vštípenou určitou výchovou v měšťanské rodině, ale na vteřinku měl Maigret pocit něčeho jakoby tvrdšího, ostřejšího v jejím pohledu.
"Je mi trapné, že vás můj bratr obtěžuje v takovém nečase."
15

Jako kdyby déšť mohl něco změnit na jeho cestování, jako by se stával jeho důležitou součástí!
"Seznamte se, prosím, s naším rodinným přítelem, pane komisaři: Alban GroultCotelle, švagr se vám o něm jistě zmínil."
Mluvil o něm soudce? Možná že ano, nakonec proč ne. Maigretovu pozornost tak pohltilo to zelené rýhované stínítko!
"Nesmírně mě těší, pane komisaři. Patřím k vašim velkým obdivovatelům."
Maigret by mu byl mohl odpovědět:
"Já ne."
Protože měl hrůzu z lidí GroultCotellova druhu.
"Nabídneš nám portské, Louiso?"
Stálo připravené na stolku v salóně. Bylo tu rozptýlené osvětlení. Málo obrysů bylo ostrých, ba vůbec žádné. Stará křesla, většinou čalouněná goblény. Koberce neutrálních nebo vybledlých tónů. V krbu zapálená polena a u nich se zrovna protahovala kočka.
"Račte se posadit. Pan GroultCotelle s námi přišel povečeřet jen tak po sousedsku ."
Pokaždé, když padlo jeho jméno, GroultCotelle afektovaně pokynul hlavou jako velmož, který jen tak z koketérie zachovává mezi lidmi nízkého rodu ceremoniál jako ve velkém salónu.
"V tomto domě najde samotář mého typu vždycky vlídné přijetí."
Samotář a bezpochyby starý mládenec. Poznalo se to bůhví podle čeho, ale poznalo se to. Byl afektovaný. Prázdný. Stížený mániemi a podivínstvím a nanejvýš spokojený s tím, že je takový, jaký je.
Zřejmě ho trápilo, že není hrabě nebo markýz a že nemá dokonce ani šlechtický přídomek, měl však aspoň ono strojené křestní jméno Alban, které rád slyšel z úst jiných, a pak dvoj jméno se spojníkem mezi oběma částmi.
16

Bylo mu kolem čtyřicítky, byl vysoký a hubený, a hubenost musel asi považovat za něco aristokratického. To, že žije bez ženy, prozrazovala určitá popelavost celé jeho jinak pěstěné osoby, matná pleť ve tváři, ustupující vlasy na čele. Nosil elegantní obleky nevšedních tónů, obleky, které vypadaly, že nikdy nebyly nové, ale které, jak se zdálo, nikdy nezestárnou ani se neopotřebují, splynou s osobností toho, kdo je nosí, a jsou neměnné. Maigret jej měl v následujících dnech vidět stále v témž zelenavém saku typu "venkovský šlechtic" a s týmž špendlíkem ve tvaru koňské podkovy zapíchnutým do kravaty z bílého piké.
"Nejste po cestě moc unaven, pane komisaři?" tázala se Louisa Bréjonová a podávala mu přitom sklenku portského.
A Maigret, zeširoka usazený v křesle, které, hostitelka se toho asi obávala, div pod jeho váhou neprasklo, byl vydán napospas tak různorodým dojmům, že z toho byl trochu otupělý a během celé jedné části večera musel svým hostitelům připadat ne dost inteligentní.
Na prvním místě na něho působil dům, který byl přímo prototypem sídla, o jakém tak často snil, dům s bezpečnými zdmi, za nimiž byl vzduch zhuštěn jako pevná hmota. Zarámované portréty mu připomněly dlouhé soudcovo povídání na téma rodin Naudových, Bréjonových, La Noueových, protože Bréjonovi byli po matce spřízněni s La Noueovými, až nakonec toužil přijmout všechny ty vážné a poněkud upjaté postavy za své předky.
Vůně linoucí se z kuchyně hlásala pracně připravovaná jídla, cinkot porcelánu a křišťálu svědčil o tom, že ve vedlejší jídelně se věnují se vší péčí prostírání. Ve stáji asi čeledín vytíral věchtem kobylu a v chlévě přežvykovaly dvě dlouhé řady nazlátlých dojnic.
Vládl tu rajský klid, pořádek, ctnost a zároveň drob
17


ne tiky, nejrůznější nevelké a neškodné vady prostých rodin žijících pořád mezi sebou.
Etienne Naud, velký a široký v ramenou, měl růžové tváře, ne moc hluboko posazené oči a vystavoval pohledu druhých otevřený obličej, jako kdyby říkal: "Vidíte, jaký jsem! Upřímný. Bodrý." Dobrácký obr. Dobrácký hospodář. Dobrácký otec rodiny. Muž, který rozdává z výše svého vozu pozdravy:
"Dobrý večer, Pierre . Dobrý večer, Fabiene ." Jeho žena se plaše usmívala ve stínu toho bodrého obra, jako by ho omlouvala, že zabírá tolik místa. "Prominete na okamžik, pane komisaři." Ale zajisté. Dokonce to čekal. Dokonalá hostitelka, která jde naposled obhlédnout přípravy k večeři.
Ba i ten rafinovanější, distingovanější, inteligentnější Alban GroultCotelle, rodinný přítel tvářící se krápět blahosklonně, vypadal, jako by právě vystoupil ze staré rytiny.
"Tak vidíte," říkal jeho pohled. "Jsou to hodní lidé, znamenití sousedi. Nemůžete se s nimi bavit o filozofii, ale zato se u nich člověk cítí dobře, jejich burgundské je pravé a koňak, že byste před ním klekli."
"Madame, večeře je na stoíe ."
"Račte se posadit po mé pravici, pane komisaři."
A kde je tady v ovzduší domu jaká úzkost? Přece když si soudce Bréjon povolal Maigreta do své kanceláře, vypadal dost ztrápeně.
"Pochopte, znám přece švagra i svou sestru a neteř ." zdůrazňoval. "Ostatně přesvědčíte se sám . Přesto je to hanebné obviňování den ze dne konkrétnější, takže nakonec se tím bude muset zabývat prokuratura . Můj otec byl v SaintAubinu čtyřicet let notářem a kancelář převzal už po svém otci. Dejte si ukázat náš dům v samém srdci městečka . Kladu si otázku, jak se mohla v tak krátkém čase zrodit tahle
18

slepá nenávist a zachvátit postupně kdekoho do té míry, že hrozí otrávit život lidem, kteří jsou nevinní. Sestra byla odjakživa slabší konstituce . Je nervózní, špatně spí a reaguje přecitlivěle na sebemenší mrzutosti ."
Tady člověk nic podobného necítil. Jako by Maigreta pozvali jen na dobrou večeři a po ní na bridž. Když mu nabídli skřivany, vyprávěli mu podrobnosti, jakým způsobem je zdejší venkované doslova jako rybáři chytají do sítí, které natáhnou a pak jen stahují v bažinatých lukách.
Ale proč tu vlastně není jejich dcera?
"Moje neteř Geneviéva," pravil soudce, "je nevinná dívka, jaké dnes potkáte už leda jen v románech ."
To neodpovídalo názoru autora nebo autorů anonymních dopisů ani názoru většiny obyvatel městečka, protože Geneviévě právě dávali celou věc za vinu.
Maigret dosud neměl v příběhu jasno, ale jak se lišil od toho, co tady měl před očima! Podle toho, co se veřejně povídalo, Albert Retailleau, ten mrtvý nalezený na náspu, prý byl milencem Geneviévy Naudové, a tvrdilo se dokonce, že za ní chodil dvakrát třikrát týdně v noci do jejího pokoje.
Byl to chudý chlapec. Bylo mu sotva dvacet. Jeho otec, dělník zaměstnaný v saintaubinských mlékárnách, zemřel už dávno na následky zranění při výbuchu kotle. Matka žila z renty, kterou jí soudním rozhodnutím musela mlékárna vyplácet.
"Albert Retailleau nespáchal sebevraždu," říkali jeho kamarádi. "Na to měl moc rád život. I kdyby býval byl opilý, jak se říká, nebyl tak pitomý, aby šel přes koleje, zrovna když jel vlak."
Tělo bylo nalezeno něco přes pět set metrů od Naudových, asi v půli vzdálenosti mezi statkem a nádražím.
Ano, jenže teď se taky šuškalo, že mladíkovu čepici
19

někdo našel v rákosí při břehu kanálu mnohem blíž Naudova domu.
Byla tu jiná věc, ještě mnohem podezřelejší. Někdo, kdo vešel asi týden po Albertově smrti k jeho matce, prý viděl, jak rychle schovává svazek tisícifrankových bankovek. Přitom o ní nebylo známo, že by kdy měla takový majetek.
"Škoda, pane komisaři, že poznáváte náš kraj takhle uprostřed zimy. V létě je tu tak nádherně, že se zdejšímu kraji říká zelené Benátky. Nevezmete si ještě kousek pečeného kuřátka. ?"
A co Kosta? Kvůli čemu přijel do SaintAubinu inspektor Kostra?
Příliš mnoho jedli, příliš mnoho pili. Jídelna byla přetopená. Po jídle se zase usadili celí ztěžklí v salónu s nohama nataženýma k praskajícím polenům.
"Nedávejte mi košem. Vím, že máte ve zvláštní oblibě dýmku, ale jeden doutník si přece vezmete ." Pokoušejí se ho uspat? To pomyšlení bylo směšné. Hodní lidé. Nic víc. Soudce v Paříži zřejmě celou záležitost zveličil. A Alban GroultCotelle je jen zkostnatělý hlupák, prázdný snob, jaké najdeme ve všech provinčních městečkách.
"Jisté jste po cestě unaven . Až si budete chtít lehnout ."
To znamenalo, že dnes večer se nebude o ničem mluvit. Možná že kvůli GroultCotellovi? Možná proto, že Naud raději nechce mluvit před manželkou?
"Pijete večer kávu? Ne? Bylinkový čaj taky ne? Omluvte mne, prosím, půjdu nahoru, naší dceři už dva tři dny není moc dobře, a tak se musím podívat, jestli něco nepotřebuje . Mladá děvčata jsou vždycky trochu choulostivá, že, hlavně tady v tom našem podnebí ."
Všichni tři muži kouří. Mluví o všem možném, dokonce i o otázkách zdejší politiky, protože je tu nějaký 20

rozpor mezi novým starostou a zdravě uvažující částí obyvatel, takže .
"Omluvte mě, pánové," zabručí nakonec Maigret s výrazem ani ryba ani rak, "půjdu si lehnout."
"Zůstaňte taky přes noc u nás, Albane. Přece se nebudete za takového počasí vracet domů ."
Vystoupí do patra. Maigretův pokoj je potažen žlutou látkou a je až na konci chodby. Pravý pokoj na vzpomínky z dětství.
"Nepotřebujete něco? Ach, zapomněl jsem . Dovolte, abych vám ukázal onu místnůstku ."
Maigret jim stiskne ruku. Vysvlékne se. Ulehne. Naslouchá zvukům v domě. Z velké dálky k němu v polospánku doléhá jakýsi šepot, ale brzy všechno utichne, jako zřejmě zhasly taky všechny lampy.
Maigret spí. Nebo si myslí, že spí. Stokrát se mu před očima mihne chmurná tvář Kostova, protože Kosta musí být nejnešťastnější muž na světě, pak se mu zdá, že mu služka s ruměncem na lícních kostech, ta, co obsluhovala při večeři, přináší snídani.
Pootevřely se dveře. Je si jist, že slyšel, jak se dveře otvírají. Posadí se, šmátrá rukou za sebou, konečně najde za hlavou postele šňůru s vypínačem.
Rozsvítí se žárovka v tulipánu z matného skla a Maigret před sebou vidí mladou dívku, která si přes noční košili přehodila hnědý vlněný kabát.
"Psst." zašeptá dívka. "Musela jsem s vámi mluvit. Jen prosím vás potichu ."
A jako náměsíčná usedne na postel a kouká upřeně před sebe.
21

. Mladá dívka v noční košili
Úmorná noc, a přitom plná zážitků. Maigret spal, aniž opravdu spal. Měl sny, aniž se mu co zdálo, to znamená, že si uvědomoval, že se mu něco zdá, a schválně sny prodlužoval a jejich prostřednictvím vnímal skutečné zvuky zvenčí.
Například kopání kobylky do hrazení stáje bylo skutečné, ale skutečnosti neodpovídalo, že Maigret z dolíku postele, kde se mocně potil, viděl přítmí stáje, zadek klisny, žlab se zbytkem sena, že viděl taky dvůr, kde pořád ještě pršelo a kde to v černých kalužinách klouzalo, a konečně že viděl dům, v němž trávil noc, zvenčí.
Bylo to jakési rozdvojení. Byl ve své posteli. Intenzívně vychutnával teplo lůžka, příjemnou vůni venkova vycházející z matrací, tím silnější, čím víc se Maigret potil. Zároveň však byl v celém domě. Kdoví, jestli v určitém momentě nebyl ve svém snu on sám tím domem?
Vnímal noční přešlapování krav ve chlévě a ve čtyři ráno slyšel kroky čeledína, který přecházel dvůr a sundával petlici: proč by ve světle lucerny neviděl docela reálně, jak muž sedí na trojnožce a dojí mléko do dížky?
Pak zřejmě hluboce usnul, protože sebou trhl při hluku klozetového splachovadla, dokonce se lekl, tak byl zvuk splachované vody nečekaný a hlučný. Za okamžik nato však začala celá hra znovu, představoval si pána domu se spuštěnými šlemi, jak vychází ze záchodu a tiše se vrací do ložnice. Paní Naudová spala otočená ke zdi, nebo dělala, že spí. Etienne Naud rozsvítil jen slabou žárovku nad toaletním stolkem. Holil se a prsty měl ztuhlé, jak byla voda ledová. Měl růžovou, vypjatou, lesklou pleť. Potom se posadil do křesla a natahoval si vysoké
L30  4

boty. Když už chtěl vyjít z pokoje, ozval se zpod pokrývek šepot. Co to manželka Naudovi povídala? Nahnul se nad ní, odpovídal jí polohlasem. Zavřel za sebou potichu dveře, po schodech dolů sešel po špičkách, a vtom Maigret, který už měl té jakoby začarované noci plné zuby, vyskočil z teplé postele jako zajíc a rozsvítil.
Hodinky, které položil na noční stolek, ukazovaly půl šesté. Zaposlouchal se do ticha a měl dojem, že liják ustal, nebo pokud ještě vůbec pršelo, byl to už jen jemný, tichý déšť.
Jistěže večer dost jedl a pil, ale nevypil toho tolik. Přesto se probudil, jako by byl v noci opilý. Vytahoval z toaletního neceséru různé předměty a přitom hleděl vyjeveně na rozesílanou postel a na židli, která stála poblíž lůžka.
Byl si naprosto jist, že to nebyl sen: Geneviéva Naudová přišla v noci za ním. Vstoupila bez zaklepání. Seděla tady na té židli, velice zpříma, neopírala se o opěradlo židle. Zprvu, v prvním ohromení, si myslel, že se pomátla. Ve skutečnosti však z nich dvou byl tím zmatenějším on sám. Dosud nikdy se neoctl v tak delikátní situaci, aby ležel v posteli v noční košili, s rozcuchanými vlasy a nevypláchnutými ústy a aby se mu k lůžku posadila mladá dívka a začala se mu svěřovat.
Zamumlal něco jako:
"Kdybyste se na moment otočila, vstal bych a hodil si něco přes sebe ."
"To nestojí za to. Chci vám říct jen dvě tři slova. Čekám dítě s Albertem Retailleauem. Jestli se to doví otec, zabiju se, i kdyby mi v tom bránil celý svět."
Tak jak ležel, nemohl se na ni ani podívat zpříma. Ona chvíli jako by čekala, jaký účinek budou mít její slova, pak vstala, naslouchala do ticha, a než vyšla z pokoje, dodala:
23

"Dělejte, co uznáte za vhodné. Odevzdávám se do vašich rukou."
Ještě teď sám skoro nevěřil, že skutečně došlo k té scéně, v níž mu připadla ponižující role ležícího figuranta. Nebyl typem muže, který se chce líbit, přesto však se styděl, že ho mladá dívka překvapila v posteli s očima naběhlýma prvním spánkem. Nejtrapnější pro něj byl navíc její postoj vůči němu, to, že mu sotva věnovala pozornost. Neprosila, jak by byl mohl očekávat, nevrhla se mu k nohám, neplakala.
Viděl v duchu znovu její pravidelnou tvář, podobnou tváři jejího otce. Nedovedl by rozhodnout, jestli je hezká, ale zachoval si vzpomínku na určitou vyspělost a vyrovnanost, jež nenarušil ani ten nesmyslný nápad s noční návštěvou.
"Čekám dítě s Albertem Retailleauem . Jestli se to doví otec, zabiju se, i kdyby mi v tom bránil celý svět."
Maigret se oblékl a mechanicky si zapálil svou první ranní dýmku, otevřel dveře a tápavě klopýtal v chodbě, protože nenašel vypínač. Sestoupil ze schodů a dole neviděl nikde světlo, zato zaslechl šťourání v kamnech. Vydal se tím směrem. Tenký proužek světla prosvítal pod jedněmi z dveří, a tak zaklepal a vstoupil.
Octl se v kuchyni. Na konci stolu seděl Etienne Naud, opíral se lokty o desku z měkkého dřeva a jedl polévku z prosté misky, zatímco stará kuchařka v modré zástěře prohrabovala sporák a zpod rukou jí vystřelovaly žhavé kousky horkého popela.
Naud byl nepříjemně překvapen, toho si Maigret hned všiml, nepříjemně proto, že ho vidí snídat tady v kuchyni jako venkovana.
"Vy už jste na nohou, pane komisaři? Tak vidíte, já si zachoval staré venkovské návyky. Ať jdu spát, jak chci pozdě, ráno v pět jsem na nohou . Snad jsem vás neprobudil?"
24

Proč by mu povídal, že ho vzbudilo spláchnutí?
"Nebudu vám nabízet polévku, protože předpokládám ."
"Právě naopak."
"Leontino."
"Ano, pane, slyšela jsem . Hned to bude ."
"Vyspal jste se dobře?"
"Docela dobře . Přesto se mi zdá, že v určité chvíli jsem zaslechl na chodbě kroky."
Maigret to řekl, aby zjistil, jestli Naud nepřekvapil svou dceru, ale údiv jeho hostitele byl upřímný.
"Kolik mohlo být hodin? Hned zvečera . ? Nic jsem neslyšel. Ale to už musí být, aby mě něco vytrhlo z prvního spánku . To asi náš přítel Alban vstal a šel na onu místnost. Co si o tom chlapci myslíte? Sympatický, viďte? Mnohem kultivovanější, než vypadá . Co ten přečte knih, to je nepředstavitelné. Prostě zná všechno . Škoda že neměl větší štěstí s manželkou ."
"On byl ženatý?"
Jelikož Maigret včera usoudil, že GroultCotelle je vyslovený typ provinčního starého mládence, byl teď podezíravý, jako by mu něco skrývali, jako by se ho pokoušeli obalamutit.
"Nejenom byl, ale dosud je. Má dvě děti, syna a dceru. Staršímu z nich bude tak dvanáct třináct."
"Jeho žena žije tady s ním?"
"Ne. Žije na Riviéře. Je to dost trapná historie, tady v našem kraji o tom ani moc nemluvíme . Pochází ale z té nejlepší rodiny, je rozená Deharmová. Ano, jako generál Deharme . Je to jeho neteř. Trochu výstřední dáma, nebyla s to pochopit, že žije v SaintAubinu a ne v Paříži. Došlo k několika skandálům . Využila pak jedné kruté zimy, usadila se v Nice a už se odtud nikdy nevrátila, žije tam i s dětmi. Ehm!. Nežije ovšem sama ."
25

"A její manžel nepožádal o rozvod?" "Tady se takové věci nedělají." "Kdo z nich má větší majetek?" Etienne Naud se na něj zadíval vyčítavě, protože by to byl raději neupřesňoval. "Ona je velmi bohatá, to je jisté ." Kuchařka si sedla a mlela kávu v starodávném mlýnku s velkou mosaznou hlavicí.
"Máte štěstí, přestalo pršet. Přesto vám můj švagr soudce, který je odtud a zná zdejší podnebí, měl poradit, abyste si vzal holínky. Jsme tu na bažinách. Považte, že na některé naše statky, říkáme jim dvory, se v létě i v zimě dostaneme jen loďkou . Když už jsem se zmínil o švagrovi, je mi trochu trapné, že se odvážil požádat muže, jako jste vy."
Byla tu otázka, kterou Maigret přemílal v hlavě od včerejšího večera: octl se u slušných lidí, kteří nemají co skrývat, a s hostem, kterého jim poslal někdo z Paříže, jednají, jak nejlíp umějí, nebo je Maigret nežádoucí osobou, kterou vyšetřující soudce Bréjon neuváženě vnutil příbuzným v nepříjemné situaci, ale oni by se bez něho milerádi obešli? Napadlo ho, že si to vyzkouší.
"Na nádraží v SaintAubinu vystupuje málo cestujících," poznamenal nad svou miskou polévky. "Myslím, že včera jsme byli jen dva kromě staré venkovanky v čepici."
"To je pravda."
"Ten muž, co vystoupil zároveň se mnou, je někdo tady odtud?"
A tu Etienne Naud zaváhal. Proč? Když se na něj Maigret díval trochu příliš pozorně, zastyděl se za své zaváhání.
"Nikdy jsem ho neviděl," odpověděl rychle. "Mohl jste si všimnout, že jsem váhal mezi ním a vámi." Maigret tedy změnil taktiku:
26

"Kladu si otázku, co sem přijel dělat, nebo spíš kdo ho povolal."
"Vy ho znáte?"
"Je to soukromý detektiv. Budu muset hned ráno zjistit, co podniká. Jistě se ubytoval v některém z těch dvou hotelů, co jste o nich mluvil včera . ?"
"Zavezu vás tam po ránu bryčkou."
"Děkuji vám, ale já se raději projdu a rozhlédnu se po městečku."
Právě ho něco napadlo. Nepočítal snad Naud s Maigretovým spánkem, aby se dostal časně ráno do městečka a setkal se tam s inspektorem Kostou?
Možné bylo všechno a komisař si nakonec položil otázku, jestli i návštěva mladé Naudové není součástí předem vypracovaného rodinného plánu.
Chvíli nato si takové myšlenky zazlíval.
"Doufám, že vaše dcera není vážně nemocná?"
"No . Abych vám řekl pravdu, myslím, že není o nic nemocnější než vy nebo já. Přes veškerou naši snahu se k ní doneslo, co se tady v okolí povídá. Má svou hrdost. jako všechna děvčata . To bude, myslím, ten pravý důvod, proč se už tři dny zavírá doma, a kdo ví, jestli se i trochu nestyděla před vámi."
"To bys koukal, otče!" pomyslel si Maigret při vzpomínce na noční návštěvu téže mladé dívky.
"Před Léontinou můžeme klidně hovořit," pokračoval Naud. "Zná mě od malička. Pracuje u nás . jakpak je to už dlouho, Léontino?"
"Od mýho prvního přijímání, pane."
"Ještě trochu polévky? Ne? Chápete, jsem ve velmi nepříjemné situaci, a tak mě napadá, jestli můj švagr neudělal taktickou chybu . Můžete namítnout, že se v těch věcech vyzná lip než já, vždyť je to taky jeho povolání, ale od té doby, co žije v Paříži, možná trochu zapomněl, jaké ovzduší vládne tady u nás na venko
ve .
27

Mluvil s takovou uvolněností muže, který říká všechno, co má na srdci, že bylo dost těžké nevěřit v jeho upřímnost. Seděl s nohama nataženýma, nacpával si dýmku a Maigret mezitím dojídal snídani. Obklopovalo je oba příjemné teplo, káva překapávající do konvice voněla po celé kuchyni, zatímco v přítmí dvora čeledín hvízdal při hřebelcování koní.
"Byl bych rád, kdybyste mě dobře pochopil. Stává se často, že se najednou začnou o někom šířit řeči. Vím, že tentokrát jde o vážné obvinění. Přesto si nejsem tak jistý, jestli by nebylo lepší odpovídat na ně pohrdáním. Přijal jste pozvání mého švagra, poctil jste nás tím, že jste se sem uvolil přijet. V tuhle dobu už o tom kdekdo ví, na to vemte jed . Jazyky se rozjely. Předpokládám, že se budete ve vsi trochu vyptávat? Podpoří to ještě víc lidskou fantazii, a proto si, upřímně řečeno, kladu otázku, jestli je tenhle postup správný . Vy už nejíte? Jestli nejste zimomřivý, moc rád vás pozvu na svou každodenní malou obchůzku hospodářství."
Maigret si zrovna oblékal zimník, když ze schodů scházela dolů služka, protože ta vstávala hodinu po staré kuchařce. Otevřeli dveře vedoucí na studený a vlhký dvůr. Celou hodinu chodili z jedné stáje do druhé, zatímco čeleď nakládala konve mléka na malý náklaďák.
Týž den se měly odvážet krávy na trh skotu někde v okolí a honáci v tmavých blůzách už je naháněli k vozu. Vzadu ve dvoře byla malá kancelář, kulatá kamínka, stůl, záznamníky, police a úředník ve vysokých botách jako šéf.
"Prominete na okamžik?"
Jediné světlo v prvním patře domu. To paní Naudová vstávala. GroultCotelle dosud spal. Dcera domácích taky. Služka leštila jídelnu.
A v polotmě dvora a hospodářských budov chodili
8

lidé a zvířata sem a tam a motor náklaďáku byl zapnutý.
"Tak už jsem zpátky . Musel jsem dát nějaké příkazy. Za chvíli si zajedu autem na trh a trochu se ve městě porozhlédnu, mám tam schůzku s kolegy. Kdybych měl čas a kdybych věděl, že by vás to zajímalo, vysvětlil bych vám chod svého hospodářství. Na jiných statcích mám obyčejný skot a zároveň tam pracujeme pro zdejší mlékárnu. Tady máme především kusy vybrané na chov, ty se prodávají většinou do ciziny. Vypravujeme je i do Jižní Ameriky. Teď jsem vám už k dispozici. Za hodinu bude světlo. Jestli potřebujete auto . Nebo jestli naopak mi chcete položit nějaké otázky. Nechci vám v ničem překážet. Jako doma ."
Když to říkal, vypadal upřímně, ale trochu mu zrůžovělo čelo, když mu Maigret na to všechno odpověděl pouhým:
"Když tedy dovolíte, já se trochu projdu ."
Cesta byla mokrá a blátivá, jako by se přes ni přelily vody kanálu, který se táhl vlevo od ní. Vpravo se zdvíhal násep železnice. Necelý kilometr odtud svítilo ostré světlo, asi na nádraží, protože docela blízko byla zelená a červená signalizační světla.
Maigret se obrátil zpátky k domu, konstatoval, že v prvním patře se rozsvítila dvě další okna, a začal přemýšlet o Albanu GroultCotellovi, a zvlášť o tom, proč byl sám tak rozmrzelý, když se dověděl, že je A1, f baň ženatý.
Čerň oblohy pomalu bledla. V prvním domě, který Maigret zahlédl, když zabočil před nádražím doleva a vešel do městečka, bylo rozsvíceno v přízemí a na průčelí byl nápis U zlatého lva.
Vešel dovnitř. Octl se v dlouhém nízkém hospodském sále, kde bylo všechno hnědé, stěny, stropní trá
29

my, dlouhé navoskované stoly a lavice bez opěradel. Až docela vzadu byl vyhaslý kuchyňský sporák. Jediné poleno líně hořelo ve vysokém otevřeném krbu a nad ním se právě skláněla žena neurčitého věku, která tam dovařovala kávu.
Na chvilku se otočila k příchozímu, ale nepromluvila. Maigret se usadil pod slabé světlo silně zaprášené lampy.
"Prosil bych skleničku domácí pálenky!" řekl a otřepával si z kabátu našedlé kapičky vody, které se mu tam usadily v ranním vlhku.
Neodpověděla a Maigret myslel, že neslyšela. Míchala lžící v kastrolku, kde se vařila ne zrovna moc chutná káva, a když byla podle její chuti, nalila ji do šálku, šálek dala na podnos, zamířila ke schodům a oznámila Maigretovi: "Hned se vrátím."
Maigret byl přesvědčen, že to je káva pro Kostru, a nemýlil se; za okamžik si tím byl dokonce jistý, protože si všiml jeho kabátu na věšáku.
Někdo chodil nad jeho hlavou, mluvil, ale Maigret nerozuměl, co říká. Uplynulo pět minut. Pak dalších pět. Marné čas od času klepal do stolu kovovou mincí. Konečně po čtvrthodině žena sestoupila a byla ještě nevlídnější než předtím. "Co jste to po mně chtěl?" "Skleničku domácí pálenky." "To nemám." "Vy nemáte kořalku?" "Mám koňak, ale žádnou domácí pálenku." "Tak mi dejte koňak."
Nalila mu do skleničky, která měla tak tlusté dno, že na tekutinu v ní vskutku nezbývalo moc místa.
"Poslyšte, madame, ubytoval se u vás včera večer můj přítel?"
"Já nevím, jestli je to váš přítel." 30

"To on právě vstává?"
"Mám tu jednoho cestujícího a teď jsem mu pravé nesla nahoru kafe."
"Jak ho znám, musel vám položit spoustu otázek, viďte?"
Zašla si pro hadr, aby mohla utřít stoly, kde zůstala po včerejších hostech zaschlá kolečka od skleniček.
"U vás strávil Albert Retailleau večer před svou smrtí?"
"Proč vás to tak zajímá?"
"Myslím, že to byl slušný chlapec. Říkali mi, že ten večer hrál karty. Tady v kraji se hraje bělota?"
"Ne, žolíky."
"Tak on hrál s kamarády žolíky. Žil se svou matkou, že? Hodná paní, pokud se nemýlím."
"Hm.!"
"Co jste říkala?"
"Já nic. To vy pořád mluvíte, nevím, kam míříte."
Nahoře se inspektor Kosta oblékal.
"Bydlí daleko odtud?"
"Na konci ulice, vchod ze dvora . Je to dům s tréma schodama."
"Přítel Kosta, co bydlí tady u vás, za ní ještě nebyl?"
"Jak by moh, když teprve vstává!"
"Je tu na několik dní?"
"Na to jsem se ho neptala."
Otevřela okna, aby mohla rozevřít okenice, a zvenkl
sem vniklo už mléčné denní světlo.	;..
"Vy si myslíte, že Retailleau byl ten večer opilý?"
A ona, náhle agresivní:
"O nic opilejší než vy, a to pijete koňak už v osm hodin ráno!"
"Co dlužím?"
"Dva franky."
Hostinec Tři muly, poněkud modernější, byl přímo naproti, ale komisař usoudil, že by tam chodil zbyteč
31

ně. V kovárně rozdmýchával kovář oheň. Jedna hospodyně stálá na prahu svého domu a právě vychrstla do ulice špinavou vodu. Zaklinkal zvoneček, který Maigretovi připomněl jeho dětství, a z pekařova krámku vyšel klučina v dřevácích a s vekou chleba pod paží.
Jak procházel ulicí, hýbaly se záclony. Z jednoho okna někdo otřel páru a zjevil se zvrásněný obličej staré ženy se začervenalými okraji víček, jako měl inspektor Kostra. Po pravé ruce stála šedivá budova kostela krytá břidlicí, která se po dešti černě leskla, a vycházela odtud v hlubokém smutku asi padesátiletá žena, velice hubená, rovná jako svíce, s kancionálem zabaleným v černém krepu.
Maigret zůstal nečinně stát na rohu malého náměstí vedle ukazatele oznamujícího automobilistům "Škola". Díval se za ženou. Zahlédl, jak na konci ulice mizí ve slepé uličce, a pochopil, že je to paní Retailleauová; vzpomněl si, že Kosta s ní dosud nemluvil, a zrychlil krok.
Nemýlil se. Když došel na roh uličky, spatřil ženu, jak vystupuje po třech schůdcích malého domku, jak vytahuje z kabelky klíč. Za několik okamžiků už klepal na zasklené dveře s krajkovou záclonou.
"Dále!"
Měla čas sundat si jen plášť a krepový závoj. Kancionál dosud ležel na voskovaném plátně stolu. V bílém smaltovaném sporáku plál oheň. Kovové obruby kamen byly pečlivě vyleštěny smirkovým papírem.
"Promiňte, prosím, že vyrušuji. Paní Retailleauová, nemýlímli se?"
Necítil se zrovna nejlíp, protože žena ho nepovzbudila ani slovem, ani gestem. Stála s rukama složenýma na břiše a její tvář byla voskově bílá. Vyčkávala.
"Byl jsem pověřen vyšetřováním pověstí, které se tady šíří kolem smrti vašeho syna ."
"Kým?"
32

"Jsem komisař Maigret z kriminální policie. Dodávám raději hned, že vyšetřování, které zde v současné době vedu, je zcela neoficiální."
"Co to znamená?"
"Že věc nebyla úředně předána soudu."
"Jaká věc?"
"Jistě víte, madame, a omlouvám se, že mluvím o věcech pro vás tak bolestných, že kolem smrti vašeho syna se šíří jisté pověsti."
"Lidem pusu nezavřete ."
Aby získal čas, Maigret se otočil k fotografii v oválném pozlaceném rámečku, která visela vlevo od kuchyňské kredence z ořechového dřeva.
Byla to zvětšenina a byl na ní asi třicetiletý muž s vlasy ostříhanými na ježka a mohutným knírem, který mu ležel na horním rtu jako stín.
"To je váš manžel?"
"Ano."
"Pokud se nemýlím, přišel o život při nějaké tragické nehodě, když byl váš syn ještě úplně malý. Podle toho, co jsem slyšel, jste byla nucena zažalovat Mlékárny, kde pracoval, abyste dostala penzi."
"To všechno jsou jen řeči. K žádnému procesu nedošlo. Pan Oscar Drouhet, ředitel Mlékáren, udělal, co bylo jeho povinností."
"A později, když syn dorostl, vzal ho k sobě do kanceláře. Váš syn tam, myslím, pracoval jako účetní."
"Měl funkci ředitelova zástupce. Kdyby nebyl tak mladý, býval by směl používat i toho titulu."
"Nemáte tady nějakou jeho podobenku?"
Hned otázky zalitoval, protože v témž okamžiku si všiml malé fotografie stojící na stolečku s přehozem z červeného plyše. Rychle ji vzal do rukou, ze strachu, aby se proti tomu matka nepostavila.
"Kolik je mu tady let?"
"Devatenáct. Je to fotografie z loňska."
33

Hezký chlapec, zdravý, silný, s širším obličejem, požívačným spodním rtem a očima jiskřícíma veselím.
Paní Retailleauová pořád ještě stála, vyčkávala a zatím jen vzdychala.
"Nebyl zasnouben?"
"Ne."
"Nevěděla jste o žádném jeho vztahu k nějaké ženě?"
"Můj syn byl moc mladý na to, aby se zajímal o ženy. Byl to seriózní chlapec. Myslel jen na svou budoucnost."
Žhavý pohled mladého muže, jeho husté lesklé vlasy a plné tváře o tom zrovna moc nesvědčily.
"Jak jste reagovala, když . Promiňte, prosím . Chápete, co mám na mysli. Věřila jste, že to byla nehoda?"
"Nezbývalo než tomu věřit."
"Chtěl jsem říct, jestli jste neměla nějaké podezření ." "Na co?"
"Nikdy s vámi nehovořil o slečně Naudové? Nevracel se někdy až pozdě v noci?" "Ne."
"Nenavštívil vás potom pan Naud?" "Co by tu dělal."
"Jistě . Ale mohl by. A pochopitelně ani pan GroultCotelle?"
Že by si to jenom představoval? Maigretovi se zdálo, že oči paní Retailleauové na okamžik ztvrdly.
"On taky ne," odpověděla.
"Takže vy odsuzujete pověsti, které se tu šíří o okolnostech té tragédie ."
"Ano. Neposlouchám je. Nechci o nich vědět. Jestli vás posílá pan Naud, můžete mu klidně opakovat, co jsem vám řekla."
Několik vteřin zůstal Maigret nehybný, přivřel oči 34

a opakoval si tu větu, jako by si ji chtěl vrýt do paměti:
"Jestli vás posílá pan Naud, můžete mu klidně opakovat, co jsem vám řekla."
Věděla, že to byl Etienne Naud, kdo Maigreta přivítal včera večer na nádraží? Věděla, že právě on, i když nepřímo, ho povolal z Paříže? Nebo to jen tuší?
"Promiňte, že jsem si sem dovolil vtrhnout, madame, hlavně tak brzy ráno ."
"Mně je čas lhostejný."
"Na shledanou, madame ."
Beze slova, bez jediného gesta ho nechala dojít ke dveřím a zavřít je za sebou. Komisař neudělal ani deset kroků, když uviděl inspektora Koštu na okraji chodníku, jako by byl na stráži.
Čekal Kosta, až Maigret vyjde, aby pro změnu zaklepal zase on u Albertovy matky? Maigret v tom chtěl mít jasno. Po rozhovoru s paní Retailleauovou byl ve špatné náladě, takže mu nebylo proti mysli povyrazit se na účet bývalého kolegy.
Zapálil si znovu dýmku, kterou uhasil palcem, než vstoupil k paní Retailleauové, přešel ulici, postavil se na kraj protějšího chodníku právě proti Kostovi a zůstal stát, jako by se rozhodl, že se odtud nehne.
V městečku už bylo živo. Ze všech stran se sbíhaly děti do školy, jejíž brána vedla na kostelní náměstíčko. Většina dětí přicházela zdaleka, krky měly omotané šály, na nohou dřeváky a červené nebo modré tlusté vlněné ponožky.
"Tak do toho, stará Kostro, teď je řada na tobě, pohni!" jako by říkaly Maigretovy zlomyslně jiskřící oči.
Kosta stál bez hnutí, díval se do neurčitá jako člověk, který je vysoko povznesen nad jakoukoli legraci.
Povolala ho do SaintAubinu paní Retailleauová? Je to možné. Byla to podivná paní, kterou by bylo těžké přesně definovat. Předně to byla venkovanka, měla onu takřka vrozenou venkovskou nedůvěřivost. Ale
35

bylo v ní i něco z velké provinční buržoazie. V jejím chladném vystupování byla pýcha, již nemohlo nic narušit. Až po tu její nehybnost, která byla velice působivá. Po celou dobu, co byl Maigret u ní, neudělala ani jediný krok, ani jediný pohyb, strnula na místě, jako prý znehybní někteří živočichové, kteří v nebezpečí předstírají, že jsou mrtví; i její rty se sotva pohnuly a vyšlo z nich sotva pár slabik. "Tak copak, chudáčku Kostro? Rozhodni se . Udělej něco ."
Kostra dupal, aby se zahřál, ale nevypadalo to, že se rozhodne k jakékoli akci, dokud ho bude Maigret sledovat.
Situace to byla směšná. Bylo dětinské postavit si takhle hlavu, ale Maigret si ji postavil. Ostatně nic z toho nebylo. V půl deváté vyšel z jednoho domu malý ruměný muž, zamířil k radnici a odemkl dveře vlastním klíčem. Za okamžik nato tam vběhl Kosta.
A to byl jako z udělání první krok, který chtěl Maigret podniknout: požádat o informace místní úřady. Bývalý kolega ho předběhl a Maigret neměl jinou možnost než čekat, až dojde řada na něj.
III, Muž, kterého by rádi viděli za devaterými horami
Později mělo být toto téma pro Maigreta tabu: nikdy o tom dni nepřenesl jediné slovo, hlavně o tom dopoledni, a udělal určitě možné i nemožné, aby se k tomu v myšlenkách nevracel.
Nejvíc ho zaráželo, že tady nebyl velkým Maigretem. Protože  co vlastně znamenal v SaintAubinu? Nic. Justin Kosta vešel například do budovy radnice před ním. Maigret zůstal trčet na ulici mezi domy, které vypadaly jako bachraté jedovaté houby pod oblo
36

hou, která připomínala vřed těsně předtím, než praskne. Okukovali ho, toho si byl vědom. Za všemi záclonami se na něj upíraly pohledy.
Jistě, co mu mohlo záležet na názoru několika starých babek nebo řeznice. Ať si ho lidi považují za koho chtějí, ať si třeba i vybuchnou smíchy, když jde kolem, jako to udělaly některé děti, než vešly do školy.
Jenomže Maigret si uvědomoval, že není Maigretem jako v obvyklém životě. Možná je přehnané tvrdit, že se necítil ve své kůži, ale něco takového v tom bylo.
Co by se například stalo, kdyby vstoupil do vápnem vybíleného předsálí radnice a zaklepal na šedě nalakované dveře, na nichž bylo napsáno černými písmeny slovo "sekretariát"? Požádali by ho, aby počkal, až na něj dojde řada, jako by si přišel pro rodný list nebo pro podporu. A během celé té doby by takřečený Kostra v malé přetopené kanceláři dál v pohodě kladl otázky tajemníkovi.
Maigret tady nebyl oficiálně. Nemohl se zaštítit svou funkcí na kriminální policii, a pokud jde o jeho jméno, kdo ví, jestli v téhle větší vesnici obklopené blátivými bažinami a stojatou vodou ho zná byť jediná osoba?  Konec konců se o tom za chvilku měl přesvědčit. Čekal znuděně a rozmrzele, až vyjde z kanceláře Kosta. Dokonce dostal nejztřeštěnější nápad za celou svou kariéru. Byl už skoro rozhodnutý přilepit se na bývalého kolegu, sledovat ho krok za krokem, ba přistoupit k němu a říct mu bez obalu:
"Podívejte se, Kosto, nemá cenu, abychom si tu my dva hráli na schovávanou. Vy tu nejste pro své potěšení. Někdo vás sem zavolal. Řekněte mi, kdo to je, a vysvětlete mi, čím vás pověřil."
Jak se mu v této chvíli zdálo skutečné vyšetřování, oficiální vyšetřování, snadné! Kdyby byl úředně v místě spadajícím do jeho resortu, stačilo by vejít na poštu:
"Komisař Maigret. Spojte mě okamžitě s kriminální
37

policií. Haló . To jsi ty, Janviere . ? Skoč do vozu . Přijeď sem . Až uvidíš vycházet Kostru . Ale ovšem, Justina Koštu . Dobrá . Budeš ho sledovat, nespustíš ho z očí."
Kdo ví? Možná že by dal sledovat i Etienna Nauda, kterého právě zahlédl za volantem jeho vozu, jak uhání směrem k Fontenay.
Jak snadné je být Maigretem! Máte k dispozici zdokonalený aparát policie. Navíc vyslovíte zcela lhostejně své jméno a lidé jsou omráčeni a rozkrájeli by se pro vás.
Kdežto tady ho znají tak málo, že přes všechny fotografie a články, které o něm často vyšly v novinách, si ho Etienne Naud spletl s Justinem Kostou.
Přijali ho vlídně, protože ho poslal z Paříže švagr vyšetřující soudce, ale copak to ve skutečnosti nevypadalo, že si kladou otázku, co sem přijel dělat? Smysl celého toho přijetí, kterého se mu dostalo, byl asi následující:
"Můj švagr Bréjon je roztomilý chlapík, který to s námi myslí určitě dobře, ale nežije v SaintAubinu už příliš dlouho a o té zdejší záležitosti si dělá falešné představy. Je to od něho moc hezké, že vás sem poslal. Od vás je to moc hezké, že jste přijel. Přijímáme vás, jak to nejlíp jde. Jezte. Pijte. Pojďte si se mnou obhlédnout hospodářství. Za nic na světě nepovažujte za nutné zůstávat tady v tom vlhkém nezajímavém kraji. Ani nepovažujte za nutné zabývat se tou zdejší aférou, která je bezvýznamná a týká se jen a jen nás."
Pro koho vlastně pracuje? Pro Etienna Nauda. Přitom Etienne Naud evidentně nestojí o to, aby se záležitostí vážně zabýval.
Pokud jde o ten noční incident, to byl vrchol! Geneviéva mu klidně vtrhne do pokoje a prohlásí v podstatě toto:
"Byla jsem milenkou Alberta Retailleaua. Čekám 38

s ním dítě. Ale jestli řeknete jediné slovo, zabiju se."
Pokud však byla skutečně Albertovou milenkou, pak jsou najednou obvinění vznesená proti Naudovi víc než podložená. Pomyslela na to? Obvinila otce vědomě?
Ani vlastní matka oběti nic neřekla, nic nepotvrdila, nic nepopřela, jako by v podstatě celým svým postojem prohlašovala:
"Co se do toho pletete?"
Pro všechny, dokonce i pro staré babky ukryté za lehce se pohybujícími záclonami, dokonce i pro školní děti, které ho před chvílí předbíhaly, otáčely se a drze si ho prohlížely, byl nežádoucím vetřelcem. A něčím ještě horším! Byl podezřelý, nevěděli odkud a za jakým účelem přijel.
Takže přičtemeli k tomu ještě scenérii a to, jak tam tak chodil s rukama v kapsách těžkého zimníku, měl dojem, že je jako ti ohyzdní chlapi, trýznění tajnými neřestmi, co se potulují v blízkosti brány SaintMartin, a jakmile zahlédnou policistu z mravnostní brigády, svěsí ramena, koukají stranou a šinou si to opatrně podél zdí.
Působil tak na něj Kosta? Měl sto chutí poslat si k Naudům pro kufr, sednout do prvního vlaku a oznámit soudci Bréjonovi:
"Nechtějí mě tam . Ať se z toho váš švagr dostane sám."
Přece jenom však vstoupil do budovy radnice, zatímco bývalý inspektor z ní odcházel s aktovečkou pod paží, což v očích obyvatel zřejmě zvyšovalo jeho prestiž, protože vypadal na právníka.
Obecní tajemník, páchnoucí malý muž, ani nevstal.
"Přejete si?"
"Komisař Maigret z kriminální policie. Jsem v SaintAubinu jen neoficiálně a rád bych od vás získal nějaké informace."
39

Muž zaváhal, viditelně rozmrzelý, pak však Maigretovi přece jen nabídl židli se sedadlem vyplétaným slámou.
"Řekl vám ten soukromý detektiv, který odtud právě vyšel, pro koho pracuje?"
Tajemník nerozuměl, nebo dělal, že otázce nerozumí. A tak tomu bylo takřka se všemi otázkami, které komisař položil.
"Vy jste znal Alberta Retailleaua. Řekněte mi, co si o něm myslíte?"
"Byl to hodný chlapec. Ano, dá se říct, že to byl hodný chlapec . Nedalo se mu nic vytknout."
"Běhal za ženskými?"
"Byl to mladý člověk, že? Někdy ani nevíme, co mladí hoši dělají. Ale pokud jde o běhání, nedá se říct, že by za nimi běhal."
"Měl nějaké styky se slečnou Naudovou?"
"Říkalo se to. Šířily se o tom pověsti. Pověsti jsou vždycky jen pověsti."
"Kdo objevil mrtvolu?"
"Ferchaux, přednosta. Zatelefonoval na radnici a starostův zástupce hned telefonoval na četnickou stanici v Benetu, protože v SaintAubinu četnická stanice není."
"Co řekl lékař, když mrtvolu prohlédl?"
"Co řekl.? Že je mrtvý. To už nebylo abych tak
řekl tělo . Přejel přes ně vlak ." "Přesto ale Alberta Retailleaua poznali?" "Jak prosím? No samozřejmě. Retailleau to byl
určitě."
"V kolik hodin projížděl poslední vlak?" "V pět hodin sedm minut ráno." "Lidem se nezdálo divné, že Retailleau byl na kolejích v takové zimě v pět hodin ráno?"
Tajemníkova odpověď byla vskutku pamětihodná: "Bylo sucho. Byla jinovatka."
40

"Přes to všechno se šířily pověsti."
"Pověsti, ano . Tomu nemůžete zabránit."
,A podle vašeho osobního názoru to byla přirozená smrt?"
"To je dost těžké, udělat si na to vlastní názor."
A když Maigret promluvil o paní Retailleauové:
"Hodná paní, statečná. O té se nedá říct nic špatného."
Když mu předhodil Nauda:
"Laskavý člověk. Už jeho otec, soudní rada, byl znamenitý pán."
A když se konečně zeptal na mladou dívku .
"Hezká slečna ."
"Spořádaná?"
"Jistěže musela být spořádaná. Její matka je nejváženější osobou široko daleko ."
To všechno vyslovil malý tajemník bez přesvědčení, zdvořile, nic víc, dloubal se přitom v nose a se zájmem pak prohlížel, co odtud vydoloval.
"A co pan GroultCotelle?"
"Taky moc slušný člověk. Nic ze sebe nedělá ."
, Je s Naudovými v důvěrném vztahu?"
"Vidí se často, to ano. Patří přece k stejné vrstvě, ne?"
"Kdy se našla Retailleauova čepice nedaleko Naudova domu?"
"Kdy? To je právě ono . Našla se vůbec?"
"Bylo mi řečeno, že nějaký Désiré, který sváží mléko
do mlékárny, našel Albertovu čepici v rákosí při břehu
kanálu ."	,M
"Povídalo se to ."
"Není to snad pravda?"	=,
"Těžko říct, jestli je to pravda. Désiré je většinou opilý."
"A když je opilý . ?"
"Jednou řekne to, podruhé zas ono ." ,. ; 3; ;
  41

"Ale co ta čepice! To je věc, můžete ji vidět, ohmatat. Někteří ji viděli."
"Aha."
"Přece musí ještě někde být."
"Možná . Já to nevím . To víte, my nejsme od policie a nestaráme se o to, co se nás netýká ."
Nešlo to říct výmluvněji, než to udělal ten špinavý malý mužský, který se teď tetelil spokojeností, jak Pařížana usadil.
Několik minut nato stál už Maigret na ulici a nebyl o nic chytřejší než předtím, nebo spíš nabyl jistoty, že nikdo mu nepomůže objevit pravdu.
Co sem tedy vlastně přijel dělat, když o pravdu nikdo nestojí? Není lepší vrátit se do Paříže a oznámit Bréjonovi:
"Tak to bychom měli. Váš švagr nestojí o to, aby se zahájilo vyšetřování té aféry. Nikdo v okolí o to nestojí . Vrátil jsem se . Připravili mi tam znamenitou večeři."
Podle mosazného štítku na domě poznal notářův dům, který kdysi zřejmě patřil Bréjonovu otci a jeho sestře, provdané Naudové. Byla to velká budova z šedého kamene a v navlhlé šedi oblohy působila zrovna tak věčně a neproniknutelně jako zbytek vesnice.
Prošel kolem Zlatého lva. V hospodě někdo byl, bavil se s hospodskou a Maigret měl dojem, že mluví o něm, že přistoupili k oknu, aby si ho prohlédli.
Přijížděl nějaký cyklista. Maigret ho poznal, ale neměl čas se obrátit. Byl to Alban GroultCotelle, vracel se na kole od Naudů a teď seskočil z kola.
"To jsem rád, že jsem vás potkal, a zrovna pár kroků od našeho domu. Uděláte mi tu radost a vypijete si se mnou aperitiv? Byl bych moc rád.! U nás je to skromné, ale mám pořád ještě pár lahví starého portského ."
Maigret ho tedy doprovodil. Nesliboval si od toho nic 42 

zvláštního, ale šel s ním, protože to bylo lepší, než se bezcílně potulovat ulicemi nepřátelsky naladěné vesnice.
Byl to rozlehlý dům. Zdálky mohl budit závist. Byl důkladně stavěný, rozložitý, a s černým kováním na oknech a dveřích a příkrou střechou krytou břidlicí vypadal jako měšťanská pevnost.
Uvnitř bylo cítit chudobu a chátrání. Služka s nevrlým výrazem byla hrozná špindíra, přesto Maigret podle určitých pohledů usoudil, že s ní GroultCotelle spí.
"Promiňte ten nepořádek. žiju sám, jako starý mládenec .,. Kromě knih se o nic jiného nezajímám, takže."
Takže tapety se odlepovaly od stěn, byly na nich vlhké skvrny, záclony byly zasedlé prachem, a než člověk našel židli, která by pevně držela na všech nohách, musel vyzkoušet tak tři čtyři. Bezpochyby proto, aby se šetřilo dřevem, topilo se v jediné místnosti v přízemí a ta sloužila jako salón, jídelna a knihovna. Stál tu i divan a Maigret podezříval svého hostitele, že nejčastěji spává tady dole.
"Posaďte se, prosím. To je ale opravdu škoda, že jste nepřijel v létě, to náš kraj působí příznivějším dojmem . Co si myslíte o mých přátelích Naudových . ? Vynikající rodina .! Znám je . Lepšího člověka, než je Naud, byste nenašel. Možná ne moc hluboká povaha. Možná i trošinýnku pyšný, ale je to taková naivní, upřímná pýcha . Víte, že je nesmírně bohatý?" 
"A co Geneviéva Naudová?"
"Půvabná, nic víc . Ano, dá se o ní říct, že je půvabná ."
"Doufám, že budu mít příležitost ji poznat, že její indispozice bude jen přechodná ."
"Jistě . jistě . To víte, mladá děvčata . Na vaše zdraví."
43

"Znal jste Retailleaua?"
"Podle vidění. Jeho matka je prý výtečná žena. Kdybyste tu zůstal déle, ukázal bych vám náš kraj, jsou tu ve vesnicích tu a tam zajímaví lidé . Můj strýc, generál, říkával s oblibou, že na venkově, a především v našem kraji Vendée ."
Zase nic! Jestli ho Maigret nechá mluvit, GroultCotelle se pustí do přehledu rodokmenů všech rodin v kraji.
"Už vás budu muset opustit." "Pravda, vaše pátrání. Postupuje to nějak . ? Máte naději? Podle mého názoru by se měla udělat jedna věc, objevit člověka, který je původcem všech těch pověstí."
"Máte představu, kdo by to mohl být?" "Já? Ani nápad! Hlavně proboha nikde netvrďte, že o té věci mám vůbec nějakou představu . Dnes večer se asi uvidíme, protože Etienne mě pozval na večeři, a pokud nebudu mít moc práce ."
Jaké práce, hrome? Člověk by pomalu věřil, že slova mají v tomhle kraji jiný význam než jinde. "Slyšel jste něco o té čepici?"
"O jaké čepici. ? Ach ano, už jsem byl myšlenkami jinde . Slyšel jsem cosi. Ovšem je to vůbec pravda? Našla se skutečně? V tom to právě vězí, viďte?"
Ne, v tom to nevězelo. Tak například dívčino doznání bylo stejně vážné jako nález čepice. Ale dalo se to doznání brát v úvahu?
O pět minut později zvonil Maigret u dveří místního lékaře. Otevřela mu drobná služka a ta zprvu tvrdila, že doktor ordinuje v jednu hodinu. Musel být neodbytný. Uvedla ho do garáže, kde vysoký krevnatý chlapík spravoval motorku.
" . Komisař Maigret. Kriminální policie . Zcela neoficiálně."
"Dovolíte, vezmu vás do ordinace a umyju si ruce ." 44

Maigret čekal u rozkládacího stolu pokrytého voskovaným plátnem, kde lékař vyšetřoval své nemocné. "Tak vy jste ten slavný komisař Maigret.? Často jsem o vás slyšel. Mám kamaráda asi pětatřicet kilometrů odtud a ten sleduje v novinách všechny zprávy. Kdyby věděl, že jste v SaintAubinu, byl by tady v tu ránu. To vy jste, myslím, vyšetřoval tu aféru s vrahem Landruem?"
Padl zrovna na jedno z mála vyšetřování, v němž Maigret nehrál žádnou roli.
"Čemu vděčíme za to, že jste poctil svou přítomností SaintAubin? Protože ona to čest je . Jistě si se mnou vypijete skleničku . Jedno z našich dětí je zrovna nemocné a uložili jsme ho v salóně, kde je tepleji, proto vás přijímám tady. Tak aspoň malou skleničku, co říkáte?"
To bylo vše. Maigret vlastně nezískal nic než tu skleničku.
"Retailleau? Milý chlapec . Myslím, že to byl i hodný syn. V každém případě jeho matka, když jsem ji léčil, si na něho nikdy nestěžovala. Ta žena, to je ale charakter . Zasloužila si docela jiné postavení, než jaké má. Konec konců je z velmi dobré rodiny. Všichni byli velice překvapení, že si bere Josepha Retailleaua, pouhého dělníka z Mlékáren ."
"Etienne Naud? To je, pane, chlapík. Chodíme spolu na hony. Střelec prvního řádu . GroultCotelle? Ne, o tom se nedá říct, že je to lovec, ale bude to tím, že je krátkozraký. Takže vy už znáte kdekoho . Tinu jste už taky viděl? Vy ještě neznáte Tinu? Upozorňuji, že to jméno vyslovuji s velkou úctou jako každý tady v SaintAubinu. Tina je matka paní Naudové. Chceteli, je to paní Bréjonová. Její syn je vyšetřujícím soudcem v Paříži. Ano, to je jistě ten, kterého znáte . Ona sama je rozená La Noueová, známá rodina ve Vendée . Nechce zatěžovat dceru a zetě a žije sama
45

poblíž kostela. V dvaaosmdesáti je ještě čilá, je to jedna z mých nejneposlušnějších pacientek . Zůstanete pár dní v SaintAubinu? Cože . ? Čepice? Ach ták . Ne, já osobně jsem o tom nic neslyšel. Totiž jakési nejasné narážky. To víte, na všechno je už teď trochu pozdě. Kdybych byl něco věděl bezprostředně po smrti, mohl jsem provést pitvu . Ale vžijte se do mé situace. Řekli mi, že chudáka chlapce přejel vlak. Konstatoval jsem, že ho opravdu vlak přejel, a pochopitelně jsem podle toho taky sepsal zprávu."
Maigret, zakaboněný, by přísahal, že se všichni domluvili a teď si ho buď neochotně, nebo radostně posílají jako balónek a přes jeho hlavu na sebe spiklenecky mrkají.
Obloha je skoro jasná. Odráží se ve všech kalužích a bláto se místy leskne.
Komisař znovu projde hlavní ulicí, ani se nepodíval, jak se jmenuje, ale jistě to bude ulice Republiky. Napadne ho vstoupit ke Třem mulám naproti Zlatému lvu, kde byl ráno tak špatně přijat.
Hospodský sál je jasnější, vybílený, s barvotiskovými obrázky na stěnách a fotografií prezidenta republiky z doby před třiceti nebo čtyřiceti lety. Vzadu je ještě jeden sál, prázdný a tmavý, papírové girlandy a pódium prozrazují, že se tam v neděli tančí.
U jednoho stolu a u jedné láhve kyselého vína sedí čtyři muži a při komisařově příchodu jeden z nich významně zakašle, jako by ostatním ohlásil:
"Už je tady."
Maigret usedl na lavičku na druhém konci sálu. A tentokrát cítil, že se cosi změnilo. Muži zmlkli. Před jeho příchodem určitě neseděli a nekoukali na sebe s lokty opřenými o stůl a bez jediného slova.
Sehráli úplnou němou scénu, lokty se přiblížily, chlapi se dotýkali rameny, až konečně nejstarší, který
46

měl vedle sebe bič, si pořádně odplivl na zem, což vyvolalo výbuch smíchu.
Ten plivanec patřil Maigretovi?
"Co si dáte?" přišla se ho zeptat dosud mladá žena. Chovala v náručí zapatlané děcko a jeden bok měla při tom výš než druhý.
"Dejte mi rose."
"Flašku?"	:".                                                      ;.
"Třeba."
Maigret tahal pomalu, ale vztekle z dýmky, protože tady se nesetkával už jenom se skrytým nebo tlumeným nepřátelstvím jako až dosud: tentokrát se mu vysmívají, dokonce by se dalo říct, že ho provokují.
"Co ti mám povídat, chlapče, něčím se člověk živit musí," pronesl kočí po dlouhém tichu a aniž se ho kdo na co ptal.
Nato se ostatní rozesmáli, jako kdyby ta prostá slova měla pro ně nějakou zvláštní šťavnatost. Jen jeden z nich se nesmál, mladý osmnáctiletý nebo devatenáctiletý hoch s jizvami po planých neštovicích v tváři a jasnýma šedýma očima.
Opíral se loktem o stůl a díval se Maigretovi do očí, jako by mu chtěl dát pocítit celou tíhu své nenávisti nebo pohrdání.
"Ale stejně, chlap, co má kapku hrdosti v těle, tohle dělat nemůže!" zavrčel jiný.
"Tam kde jsou prachy, se tě na hrdost nikdo neptá ."
Možná že to všechno nic neznamenalo, ale Maigret pochopil.
Konečně padl na opoziční skupinku, abychom se vyjádřili jako v politice.
Kdo ví? Možná že všechny pověsti vycházejí tady odtud, od Tří mul. Jestli se tady ti chlapi pouštějí do něho, pak je to proto, že si myslí, že ho Etienne Naud platí za to, aby umlčel pravdu.
47

"Poslyšte, pánové."
Vstal. Pokročil k nim, a přestože nebyl ani za mák ostýchavý, cítil, jak se mu krev hrne do uší.
Přivítalo ho absolutní ticho. Jen mladík se mu ještě díval do tváře, kdežto ostatní se v rozpacích odvrátili. "Vy jste odtud z kraje, mohli byste mi tedy dát nějaké informace a tím taky pomoct spravedlnosti."
Zatrachtilí chlapi, ti ale dovedou být nedůvěřiví! Maigretova věta jim zalichotila, ale ještě se nevzdávají, a starý kočí s pohledem na vlastní plivanec rozstříknutý na podlaze zavrčí: "Čí spravedlnosti? Té Naudově?" Komisař pokračoval, jako by byl neslyšel, a hospodská se mezitím postavila do dveří od kuchyně.
"K tomu bych potřeboval najít především dvě věci. Za prvé Retailleauova přítele, skutečného přítele, který s ním možná prožil ten poslední večer ."
Podle natočení tří mužů k tomu nejmladšímu Maigret pochopil  to je on.
"Pak bych potřeboval dostat do rukou tu čepici. Chápete, co tím chci říct."
"Tak do toho, Louisi!" zavrčel starý vozka a balil si cigaretu.
Mladík však ještě nebyl přesvědčen.
"Kdo vás posílá?"
To je vskutku poprvé, co je Maigret nucen skládat účty nějakému mladému venkovanovi. Ale je to nutné. Chce si ho za každou cenu získat.
"Komisař Maigret z kriminální policie ."
Kdo ví? Možná že chlapec o něm čirou náhodou už slyšel? Naneštěstí ne.
"Proč bydlíte u Naudů?"
"Protože byl o mém příjezdu uvědomen a přijel pro mě na nádraží. Neznal jsem to tady."
"Jsou přece hotely."
"To jsem netušil."
48

"Kdo je ten chlap, co se ubytoval naproti?"
Tady je vyslýchán on, Maigret!
"Soukromý detektiv."
"Pro koho pracuje?"
"Nemám zdání."
"Proč se to teda až do dneška nezačalo vyšetřovat? Albert už je tři týdny po smrti."
"Výborně, chlapče, tak jen do toho!" jako by říkali mladíkovi tři starší muži, a on se urputně vzpíral vlastní ostýchavosti.
"Nikdo nepodal žalobu."
"Takže jde kohokoli zabít, a jakmile není podaná žaloba ."
"Lékař došel k závěru, že šlo o nehodu."
"Copak byl u toho, když se to stalo?"
"Jen co budu mít dost podkladů, vyšetřování bude oficiální."
"Čemu říkáte podklady?"
"Například kdyby se dalo dokázat, že čepice byla objevena mezi Naudovým domem a místem, kde bylo nalezeno tělo."
"Musíš ho zavést za Désiréem," řekl nejtlustší z mužů, který na sobě měl pracovní halenu tesaře. "Ještě jednou to samý, Mélie. Přines další sklenku ."
Už to je pro Maigreta vítězství.
"V kolik hodin odešel ten den Retailleau z hospody?"
"Mohlo být tak půl dvanáctý ."
"Bylo vás tu hodně?"
"Čtyři. Hráli jsme žolíky."
"Odcházeli jste společně?"
"Dva šli doleva. Já jsem Alberta kousek doprovodil ."
"Kterým směrem?"
"K Naudovým."
"Svěřoval se vám?"	ii   ,
"Ne."
49

Mladý muž se zasmušil. Odpověděl ne, nerad, zřejmě ve snaze být naprosto poctivý. "Neřekl vám, co jde k Naudům dělat?" "Ne. Zuřil." "Na koho?" "Na ni."
"Tím míníte slečnu Naudovou? Mluvil o ní s vámi někdy předtím?" ,Ano.. ." "Co vám povídal?"
"Všechno a nic . Nic přesnýho. Chodil tam skoro každou noc." "Chlubil se tím?"
"Ne. (Vyčítavý pohled.) Byl zamilovaný a bylo to na něm vidět. Nedovedl to prostě skrývat." "A ten poslední večer byl naštvaný?" "Ano. Celý večer při kartách myslel na něco jinýho a pořád se koukal na hodinky. Na cestě, než jsme se rozešli." "Kde to bylo?"
"Pět set metrů od Naudova domu." "Vlastně na místě, kde ho našli mrtvého?" "Skoro . Doprovodil jsem ho na půl cesty." "A jste si jist, že šel dál tím směrem?" ,Ano. Řekl mi se slzama v očích a tiskl mi přitom obě ruce:
,Je konec, kamaráde . " "Čemu měl být konec?"
"No mezi ním a Geneviévou. Tak jsem tomu aspoň rozuměl. Chtěl říct, že tam jde naposledy." ,Ale šel tam?"
"Tu noc svítil měsíc . Mrzlo . Zahlédl jsem ho, když byl asi sto metrů od domu ." ,A co čepice?"
Mladý Louis vstal a podíval se po chlapech rozhodným pohledem.
50

"Pojďte ."
"Ty mu věříš, Louisi?" zeptal se jeden ze starších mužů. "Dej si pozor, chlapče."
Ale Louis byl ve věku, kdy člověk dává lehce v sázku všechno. Podíval se Maigretovi do očí, jako by říkal:
"Jestli mě zradíš, ses pěkná svině."
"Pojďte se mnou, je to pár kroků ."
"Co tvá sklenka . A vaše, pane komisaři. A hlavně tomu klukovi můžete věřit všechno, co vám řekne . Je čistý jako křišťál."
"Na vaše zdraví, pánové ."
Maigret si s nimi přiťukl. Jinak to nešlo. Tlusté skleničky do sebe narazily se zazvoněním a Maigret už odcházel za Louisem, dokonce zapomněl zaplatit svůj džbánek vína.
Právě v tom okamžení vešel na protější straně ulice Kostra ke Zlatému lvu s aktovkou pod paží. Že by se Maigret mýlil?
Zdálo se mu, že na tváři bývalého kolegy, kterou viděl teď jen z profilu, zahlédl sardonický úsměv.
"Pojďte . tudy ."
Procházejí uličkami, o nichž předtím Maigret neměl ani zdání a které spojují ty tři čtyři ulice městečka.
V jedné z těch záhumenních uliček, kde jsou před domky malé oplocené zahrádky, strčil Louis do vrátek, na nichž byl zavěšen zvonek, a ohlásil:
"To jsem já.!"
Vešel do kuchyně, kde u společného stolu obědvalo asi pět dětí.
"Co se děje, Louisi?" zeptala se matka a v rozpacích hleděla na Maigreta.
"Počkejte na mě tady. Okamžik, pane ."
Vyběhl po schodech vyúsťujících do kuchyně, vešel nahoře do pokojíku, bylo slyšet, jak otvírá zásuvku komody. Chodil sem a tam, převrátil židli, zatímco jeho matka nevěděla, jestli má nebo nemá Maigreta přiví
51

tát, ale přece jen za ním nakonec zavřela aspoň dveře.
Louis sešel dolů, bledý, rozrušený.
"Někdo ji ukradl!" oznámil s pohledem upřeným na matku.
A obrácen k matce zeptal se bez okolků:
"Někdo tady byl. Kdo? Kdo tady byl dneska ráno?"
"No tak! Louisi."
"Kdo? Řekni mi kdo . Kdo ukrad tu čepici?"
"Nevím ani, o jakou čepici jde."
"Někdo byl u mne v pokoji."
Byl tak rozčilený, až to vypadalo, že matku uhodí.
"Tak uklidníš se nebo ne?! Nevidíš, jakým tónem se mnou mluvíš?"
"Bylas celou tu dobu doma?"
"Byla jsem u řezníka a u pekaře."
"A co děcka?"
"Dala jsem je k sousedce jako obyčejně."
Zřejmě dvě nejmenší, co ještě nechodí do školy.
"Promiňte, pane komisaři, já tomu vůbec nerozumím. Ještě ráno byla čepice v my zásuvce. Vím to určitě. Viděl jsem ji."
"O jakou čepici jde? Odpovíš mi? Vypadáš opravdu, jako by ses zbláznil! Udělal bys lip, kdyby ses posadil a najedl se. A tady ten pán, co mu nenabídneš ani židli ."
Ale Louis se na matku ostře, podezřívavě podíval a táhl Maigreta ven.
"Pojďte . Musím s vámi ještě .mluvit. Přísahám vám při památce mýho nebožtíka otce, že ta čepice ."
52

IV. Krádež čepice
Nedočkavý mladík spěchal skoro v předklonu, s krkem nataženým dopředu, a za sebou táhl těžkého Maigreta, jemuž nepřiměřenost situace pořád ještě trochu vadila. Kdyby je tak někdo pozoroval  ten mladší horečně něco vykládá, přesvědčuje a vede staršího jako na Montmartru, kde takoví malí nahaněči vlečou někdy skoro násilím ustrašeného měšťáka za pánbůhvíjakými rozkošemi.
Louisova matka stála na prahu domku a volala, když už zahýbali za roh uličky:
"Ty nebudeš jíst, Louisi?"
Slyšel to vůbec? Byl rozohněný, rozpálený. Cosi tomu pánovi z Paříže slíbil a nedostál svému slovu, protože se přihodilo něco nepředvídaného. Nebudou ho považovat za podvodníka? Nebude tím kompromitována kauza, za jejíhož zastánce se sám prohlásil a na níž mu tolik záleží?
"Chci, abyste to slyšel přímo od Désirého. Tu čepici jsem měl já, byla v mým pokoji. Kdo ví, jestli matka říká pravdu."
Maigret si tu otázku kladl taky a v témž okamžiku si vzpomněl na inspektora Koštu  dovedl si docela dobře představit, jak přelstil matku šesti dětí.
"Kolik je hodin?"
"Dvanáct deset."
"Désiré musí být ještě v Mlékárnách. Pojďme tudy, zkrátíme si cestu."
Brali to stále zadními uličkami, procházeli kolem chudých domečků, o kterých Maigret do té chvíle neměl tušení; na jednom místě se jim vyřítila pod nohy zablácená prasnice.
"Jednou večer, počkejte, právě v den pohřbu, vešel Désiré ke Zlatýmu lvu, hodil na stůl čepici a zeptal se v nářečí, komu patří. Já ji poznal hned, protože jsem
53

byl s Albertem v Niortu, když si ji kupoval, ještě jsme se dohadovali, jakou si má vybrat barvu."
"Vyučil jste se nějakému řemeslu?"
"Truhlařině. Nejtlustší z těch chlapů, co byli před chvilkou u Tří mul, je můj mistr. Ten večer, co o něm mluvím, byl Désiré nadraný. V hospodě bylo přinejmenším šest osob. Zeptal jsem se ho, kde čepici našel. On totiž sváží konve s mlékem z malých statků na bažinách, a protože by se tam nedostal náklaďáčkem, jezdí tam loďkou .
,Našel jsem ji v rákosí, odpověděl, ,hned vedle uschlýho topolu.
Opakuju vám, že v tu chvíli ho tam slyšelo nejmíň šest osob. Tady ví každý malý dítě, že uschlý topol je mezi Naudovým domem a místem, kde našli Albertovo tělo.
Pojďte tudy. Zajdeme do Mlékáren, tamhle vlevo je už vidět komín."
Vyšli ven z městečka. Tady byly zahrádky vroubené tmavými živými ploty. Kousek dál už bylo vidět nízké, obílené budovy Mlékáren a vysoký komín, stoupající rovně jakoby až k obloze.
"Nevím, co mě to napadlo strčit si čepici do kapsy. To už jsem vycítil, že moc lidí má zájem na tom, aby se o té věci přestalo mluvit.
,To je čepice mladýho Retailleaua, řekl někdo.
A Désiré, třebaže byl namol, hned svraštil obočí. Pochopil, že by ji neměl najít tam, co ji našel.
,Víš to jistě, Désiré, že to bylo u uschlýho topolu?
,Proč bych si tím neměl bejt jistej?
A už druhý den, pane komisaři, tvrdil něco jinýho. Když jsme ho žádali, aby to místo popsal přesněji, odpovídal:
.Támhle. Co já vím, kde to bylo! Už mně s tím dejte pokoj. " Hned vedle budov Saintaubinských mlékáren byly
54

uvázané loďky s plochým dnem, teď už plné konví mléka.
"Ty, Philippe, je už starej Désiré zpátky?"
"Nemůže bejt zpátky, protože nikam nešel. Včera se určitě zase pěkně zpálkoval, protože dneska ráno pro mlíko nejel."
Maigretovi se něco mihlo hlavou.
"Myslíte, že ředitel bude v tuhle dobu v podniku?" zeptal se svého průvodce.
"Bude asi ve svý kanceláři. Ty postranní malý dveře ."
"Počkejte na mě ."
Zastihl Oscara Drouheta, ředitele Mlékáren, u telefonu. Představil se. Drouhet měl v sobě vážnost a vyrovnanost venkovských řemeslníků, kteří se vypracovali na malé továrníky. Potahoval z dýmky, pozoroval Maigreta, nechal ho mluvit, snažil se udělat si o návštěvníkovi svou představu.
"Kdysi jste zaměstnával otce Alberta Retailleaua, že? Podle toho, co jsem slyšel, se stal obětí pracovního úrazu."
"Povolilo těsnění kotle."
"Domnívám se, že vdově vyplácíte dost vysokou rentu?"
Byl to inteligentní muž, protože okamžitě pochopil, že pod slovy otázky jsou skryty jisté narážky.
"Co máte na mysli?"
"Žalovala vás tehdy vdova, nebo jste sám ."
"V tom nemusíte hledat žádné záhady. K úrazu došlo mou vinou. Retailleau mi dva měsíce opakoval, že kotel by potřeboval generálku, že bychom ho dokonce měli nahradit novým. Byli jsme tenkrát v plné sezóně, a tak jsem to pořád odkládal."
"Vaši dělníci byli pojištění?"
,Ano, ale ne na moc ."
"Promiňte. Dovolte, abych se zeptal, jestli to pojištění nebylo moc vysoké podle vás, nebo podle ."
55

Už si rozuměli, tak dobře, že Maigret nechal větu nedořečenou.
"Vdova měla své požadavky, měla na to právo," připustil Oscar Drouhet.
"Jsem přesvědčen," pokračoval komisař s náznakem úsměvu, "že za vámi nepřišla sama, abyste prostudoval otázku renty. Poslala za vámi právníky ."
"Je na tom něco divného? Žena se v takových věcech nevyzná, že. Uznal jsem oprávněnost jejích požadavků a k rentě vyplácené pojišťovnou jí dávám poukazovat druhou. Navíc jsem hradil synovi studia a vzal jsem ho k sobě, jakmile byl ve věku, kdy mohl začít pracovat. Koneckonců se mi to vyplatilo, protože to byl rovný chlapec a dříč, inteligentní, schopný vést celý provoz v mé nepřítomnosti."
"Děkuji vám. Nebo spíš ještě jednu otázku: nepřišla vás Albertova matka navštívit po Albertově smrti?"
Řediteli se podařilo zadržet úsměv, ale v hnědých očích se mu zajiskřilo. "Ne, dosud nepřišla."
Maigret se tedy v odhadu paní Retailleauové nezmýlil. Byla to žena, která se dovedla bránit, v případě potřeby uměla i zaútočit a nikdy neztrácela ze zřetele své zájmy.
"Désiré, ten, co pro vás sváží mléko, prý dnes ráno nepřišel do práce?"
"Občas se mu to stává, když je nalitý víc než normálně ."
Maigret se vrátil k svému výrostkovi poďobanému od neštovic, který měl hrozný strach, že by ho někdo mohl nebrat vážně.
"Co vám povídal? Je to slušný člověk, ale patří spíš k tomu druhýmu klanu."
"K jakému klanu?"
"Ke klanu pana Nauda, doktora, starosty. Proti mně vám nemohl říct nic ."
56

"To ne ."
"Musíme najít starýho Désirého . Stavíme se u něj doma, jestli souhlasíte . Není to daleko ."
Vydali se zpátky a oba zapomněli, že je doba oběda. Na okraji městečka, když procházeli kolem zadního vchodu do jednoho domku, zaklepal Louis na prosklené dveře, otevřel je a zavolal do přítmí:
"Désiré, jsi tam, Désiré . ?"
Jedině kočka se mu přišla třít o nohy, zatímco Maigret objevoval ne byt, ale doupě, postel bez podušky a prostěradla, kam se zřejmě uléhalo v šatech, litinová prasklá kamínka, staré hadry, prázdné láhve, kupu kostí.
"Asi zas někde chlastá. Pojďte."
Pořád ta obava, že ho neberou vážně.
"Víte, on kdysi pracoval u Etienna Nauda. A přestože ho pak vyhodili, zůstal s Naudem zadobře . Ten chlap chce být zadobře s každým, proto taky hned druhý den po tom večeru, co jsem vám o něm povídal, hrál komedii a zatloukal, když se ho vyptávali na čepici.
,Jaká čepice . ? Aha, ten hadr, co jsem sebral nevím kde . ? Už ani nevím, co s ní je .
A já vás mohu ujistit, pane, že na té čepici byly skvrny od krve, jak jsem to napsal prokurátorovi."
"To vy jste psal ty anonymní dopisy?"
"Tři v každým případě. Jestli byly další, tak ty nejsou ode mě. Psal jsem o čepici a pak o Albertovým vztahu k Geneviévě Naudové. Počkejte, Désiré je možná tady."
Bylo to hokynářství, ale Maigret zahlédl přes sklo výkladu, že na konci pultu jsou láhve a vzadu dva stoly pro hosty. Chlapec se vrátil a byl celý pryč.
"Stavoval prý se tady brzy ráno. Zřejmě to bral od nálevny k nálevně ."
Maigret předtím našel jen dvě hospody: U Zlatého lva a Tři muly. Teď jich dřív než za půl hodiny objevil
57

půl tuctu, nebyly to skutečné hospůdky, jen nálevny, o nichž neměl normální chodec ani zdání. Sedlář měl jednu hned vedle svého krámku. Jiná byla u kováře. Všude nebo skoro všude otce Désirého ten den obsloužili.
"V jakým byl stavu?"
"V pořádku."
A obě strany rozuměly, co to znamená.
"Když odcházel, měl dost naspěch, měl cosi na práci na poště."
"Pošta je zavřená," poznamenal Louis. "Znám poštmistrovou. Stačí zaklepat na okýnko. Otevře nám."
"Zvlášť když já si potřebuji zatelefonovat," řekl Mai. gret.
A skutečně, jen chlapec zaklepal na okénko, otevřelo se.
"To jsi ty, Louisi? Co bys rád?"
"Tady ten pán z Paříže si potřebuje zatelefonovat ."
"Hned otevřu ."
Maigret požádal o spojení s domem Naudových.
"Haló? Kdo je u aparátu?"
Nepoznával ten hlas. Mužský hlas.
"Haló? Co říkáte? Aha, promiňte . Alban, ano . Nerozuměl jsem . Tady je Maigret. Byl byste tak laskav a řekl paní Naudové, že se k obědu nevrátím? Omluvte mě u ní. Ne, nic důležitého . Ještě nevím, kdy se vrátím ."
Když vyšel z kabiny, poznal na obličeji svého průvodce, že pro něho má zajímavé sdělení.
"Co jsem dlužen, slečno? Díky. Promiňte, že jsem vás vyrušil."
Na ulici mu vzrušený Louis oznámil:
"Já vám povídal, že se něco děje. Otec Désiré přišel skoro úderem desátý. A víte, co na poště dělal? Posílal pět set franků svýmu synovi do Maroka . Jeho syn je
58

odjakživa rošťák, jednou mu vzteky puklo v bedně a odjel. Dokud byl tady, denně se s otcem hádali a rvali. Tady Désirého vlastně nikdo nezná jinak než sťatýho. Teď mu syn čas od času píše, vždycky jen nářky a žádosti o peníze . Ale všechny peníze projdou hrdlem starýho, chápete? Ten nemá nikdy ani vindru . Někdy na začátku měsíce posílá poukázku na dvacet nebo na deset franků. To bych rád věděl. Počkejte . Jestli máte ještě chvilku času, podíváme se k jeho švagrové ."
Ulice a domy, kolem kterých už od rána několikrát prošel, začaly být komisaři známé. Sem tam poznal i obličeje, jména na štítech krámků. Místo aby se vyjasňovalo, nebe se znovu zatáhlo, vzduch ztěžkl jakousi nehmatatelnou vlhkostí, dosud to nebyla mlha, ale byla to jen otázka času, kdy padne.
"Jeho švagrová je pletařka, stará panna, a bývala služkou u předešlýho faráře. Pojďte, tady je to ."
Vystoupil tři schůdky k vstupním dveřím, zaklepal, otevřel modře nalakované dveře.
"Není tu náhodou Désiré?"
A hned dal Maigretovi znamení, aby šel dál.
"Ahoj, Désiré . Promiňte, slečno Jeanne. Jeden pán z Paříže by rád mluvil s vaším švagrem ."
V malé, velmi čisté místnůstce byl prostřený stůl, stojící u postele překryté obrovskou červenou duchnou. Na kříži s krucifixem visela snítka zimostrázu, na komodě stála madona pod šturcem a na malovaném talíři s textem pod obrázkem dvě kotlety.
Désiré se sice pohnul, jako by chtěl vstát, ale pochopil, že by mohl spadnout ze židle, takže raději zůstal nehybně, důstojně sedět a cosi drmolil, ale jazyk měl tak těžký, že nebyl schopen tvořit slabiky:
"Čím vám můžu sloužit. ?"
Byl to zdvořilý člověk. Rád to o sobě říkával.
"Možná že jsem pil. Jo, možná jsem se trochu na
59

pil, jenže já, pane, jsem zdvořilej. Každéj vám tady poví, že Désiré je ke každýmu zdvořilej ."
"Podívejte, Désiré, ten pán potřebuje vědět, kde jste našel tu čepici. Však víte, tu Albertovu ."
To stačilo, aby opilcova tvář ztuhla, dostala výraz naprosté otupělosti, a jeho oči, které jako by plavaly, byly ještě kalnější.
"Nerozumím, o čem mluvíš ."
"Nedělejte ze sebe pitomce, Désiré. Vždyť já ji mám . Vzpomínáte si, jak jste ji večer u Francoise hodil na stůl a řekl jste, že jste ji našel poblíž uschlýho topolu."
Ten starý opičák se nespokojil zapíráním. Šklebil se, zalíbilo se mu to, a tak to přeháněl víc, než bylo třeba.
"Vy, pane, rozumíte tomu, co tady ten kluk mele .? Proč bych házel nějakou čepici na stůl? Nikdy jsem čepici nenosil. Jeanne! Kde je můj klobouk . ? Ukaž pánovi můj klobouk. Ti dnešní kluci nemají ani za groš respektu k šedinám ."
"Désiré ."
"Jakej Désiré. ? Désiré je možná opilej, ale je zdvořilej a žádá tě, abys mu říkal pane . Slyšels, usmrkanče, kerej ani neví, kdo je jeho táta!"
"A vy máte zprávy od svého syna?" zasáhl najednou Maigret.
"Co má být s mým synem? Co udělal můj syn? Dyť je voják, astatečnej!"
"To jsem chtěl právě říct. Bude jistě rád, až od vás dostane ty peníze."
"To už nemám právo poslat peníze svýmu synovi? No řekni, Jeanne! Slyšíš? A že bych neměl právo ani na to, abych si něco slupl u svý švagrovy?"
Zpočátku možná měl strach. Teď už se bavil. Hrál sám sobě komedii, takže když Maigret odcházel, šel za ním až na zápraží a byl by se za ním táhl i po ulici, kdyby ho byla Jeanne nezdržela.
60

,Désiré je zdvořilej . Slyšíš, usmrkanče? A vy z té Paříže, jestli vám někdo řekne, že můj kluk není statečnej ."
Lidi otvírali dveře, Maigret raději mizel.
Louis měl slzy v očích, zatnuté zuby a soukal ze
sebe:
"Přísahám vám, pane komisaři..."
"Ale ano, chlapče, vždyť já ti věřím."
"To asi ten člověk, co se ubytoval u Zlatýho lva, že?"
"Jsem o tom přesvědčen. Ale rád bych o tom měl důkazy. Znáš někoho, kdo byl včera večer u Zlatého lva?"
"Určitě tam byl mladý Liboureau. Chodí tam každý večer."
"Tak víš, co? Počkám na tebe u Tří mul, a ty se ho zatím běž zeptat, jestli viděl starého Désirého a jestli Désiré mluvil s tím cestujícím z Paříže . Počkej . U Tří mul se snad dá poobědvat, ne? Pak se tam spolu najíme, platí? A teď utíkej ."
Na stole nebyl ubrus. Příbory byly aluminiové. Byl jen salát z červené řepy, králík a kousek sýra s trochou ubohého bílého vína. Přesto však, když se vrátil, ostýchal se Louis usednout ke komisařovu stolu.
"Tak co je?"	?
"Désiré byl u Zlatýho lva."	:
"Mluvil s Kostrou?"
"S kým?"
"Toho si nevšímej, to je jen taková jeho přezdívka. Mluvil s ním?"
"Nebylo to tak jednoduchý. Ten, co mu říkáte Kos . Na mě to působí tak divně ."
"Jmenuje se Justin Kosta."
"Podle toho, co mi řekl Liboureau, pan Kosta se skoro celý večer díval, jak chlapi hrají karty, a nic neříkal. Désiré popíjel někde ve svým koutě. Odešel kolem desátý a pár minut potom si Liboureau všim, že Pařížan
61

zmizel. Jenže neví, jestli šel ven nebo nahoru do svýho pokoje."
"Šel ven ."
"Co budete dělat?"
Hořel touhou jednat, tak byl hrdý na to, že spolupracuje s komisařem.
"Kdo viděl tu velkou sumu u paní Retailleauové?"
"Jozafat. listonoš . Další ochmelka . Říká se mu Jozafat, protože když mu umřela žena, opil se ještě hůř než jindy, brečel a pořád dokola opakoval:
"Sbohem, Celině . Shledáme se v údolí Jozafat. Počkej tam na mě ."
"Co byste radši jako zákusek?" přišla se zeptat hospodská, která trávila zřejmě celý den s jedním ze svých dětí v náručí a pracovala jen jednou rukou. "Mám sušenky a jabka."
"Vyber si." řekl Maigret.
Chlapec se začervenal.
"Mně je to jedno . Sušenky. Bylo to takhle . Asi deset nebo dvanáct dní po Albertově pohřbu potřeboval listonoš něco vyinkasovat u paní Retailleauové . Ona zrovna uklízela . Šla pro peníze do peněženky, ale chybělo jí padesát franků . a tak přistoupila k polívkový míse na komodě . Jistě jste si jí všiml. Mísa s modrýma kytičkama. Postavila se před ni, aby Jozafat neviděl, co dělá, ale večer přísahal, že viděl tisícovky, aspoň deset, možná víc . Přitom každý ví, že paní Retailleauová u sebe nikdy nemá tolik peněz najednou. Albert utratil všechno, co vydělal ."
"Za co?"
"Rád se strojil. To není žádný zločin . Rád chodil pěkně oblečený a obleky si dával šít v Niortu. Často platil v hospodě rundy. Matce vždycky odsekl, že přece bere rentu ."
"Hádali se?"

"Někdy . Albert si do ničeho nenechal mluvit, rozumíte? Jeho matka by s ním bývala chtěla točit jako s malým klukem. Kdyby ji poslouchal, nikdy by nechodil večer z domu a do hospody by už teprv nevkročil. S mou matkou je to zas obráceně. Ta je ráda, když mě doma vidí co nejmíň ."
"Kde bychom našli Jozafata?"
"V tuhle dobu bude asi doma nebo se co nevidět vrátí z první roznášky. Za půl hodiny bude stát u vlaku, přebírá tam pytle polední pošty ."
"Madame, mohli bychom dostat pálenku?"
Maigret zamyšleně pozoroval přes záclony protější okna, představoval si takřečeného Kostru, jak se krmí a taky naslouchá cvrkotu. Brzy se však přesvědčil o svém omylu, protože najednou se s velkým rachotem přihnalo auto a zabrzdilo před Zlatým lvem. Vystoupil z něho Kosta s aktovkou pod paží a naklonil se k řidiči, aby se domluvil o ceně jízdy a zaplatil.
"Čí je ten vůz?"
"Majitele garáže. Před chvilkou jsme šli kolem. Příležitostně dělá taxíkáře, když je potřeba převézt nemocný lidi nebo něco naléhavýho."
Auto se otočilo a podle hrčení se dalo usoudit, že nejelo daleko. "Vidíte. Vrátil se s vozem do garáže."
"Jsi s ním zadobře?"
"Kamarádí se s mým mistrem."
"Běž se ho zeptat, kam ráno vezl svého pasažéra."
O pět minut později přiběhl Louis zpátky.
"Byl ve FontenayleComte. Je to přesně dvaadvacet kilometrů."
"Neptal ses ho, kde tam byl?"
"Ten pán mu řekl, aby zastavil u Obchodní kavárny v rue de la République. Pařížan vešel dovnitř, pak s někým vyšel ven a řekl řidiči, aby na něj počkal."
"Nevíš, kdo byl ten jeho společník?"
"Automechanik ho nezná. Byli pryč půl hodiny. Pak

62
63
 

se ten, co ho jmenujete Kosta, dal zavézt zpátky. Dal jen pět franků spropitnýho."
Nejel Etienne Naud taky do FontenayleComte?
"Pojďme za Jozafatem."
Ten už nebyl doma. Našli ho na nádraží, kde čekal na vlak. Když se před ním na konci nástupiště objevil Maigret s Louisem, tvářil se otráveně a rychle vešel do přednostovy kanceláře jako někdo, kdo má moc práce.
Ale oni na něho počkali.
"Jozafate . !" zavolal Louis.
"Co chceš? Nemám na tebe čas ."
"Tady by si s tebou někdo rád promluvil."
"A kdo? Jsem ve službě, a když jsem ve službě ."
Maigreta stálo dost úsilí dostrkat ho někam, kde mohli nerušené hovořit, to je mezi lampárnu a pisoáry.
"Jen malou informaci."
Bylo cítit, že muž je ve střehu. Dělal, že už slyší vlak a že se bude muset okamžitě vrhnout k poštovnímu vagónu, a zároveň loupl vztekle okem po Louisovi, že ho dostal do téhle situace.
Maigretovi už bylo předem jasné, že se nedozví nic, že kolega Kosta už ho předešel.
"Pospěšte si, už je slyšet vlak ."
"Asi před deseti dny jste byl inkasovat u paní Retailleauové."
"O služebních věcech mluvit nesmím ."
"Přesto jste o nich mluvil hned ten den večer ."
"Přede mnou!" vmísil se do řeči chlapec. "Byl tam Avrard, Lhériteau, mladý Croman ."
Listonoš balancoval z nohy na nohu a zíral na ně tupě a drze zároveň.
"Jakým právem mě vyslýcháte?"
"Snad se tě smí člověk na něco zeptat? Copak ses papež?"
"A co kdybych ho požádal o papíry, tady toho mužskýho, co se tady už od rána potuluje? Co potom?"
64

Maigret už se otáčel a šel pryč, protože pochopil, že je zbytečné naléhat. Louis, rozhořčen takovou zlovůlí, se rozčiloval.
"Ty by ses odvážil tvrdit, žes nemluvil o tisícovkách uložených v polívkový míse?"
"Proč bych se neodvážil? Myslíš, že bych se bál třeba
tebe?"
"Mluvils o nich. Dám ti to zopakovat od těch ostatních. Dokonce jsi řekl, že ty bankovky byly sepnutý špendlíkem."
Listonoš pokrčil rameny a šel pryč, protože tentokrát vlak opravdu přijížděl a on se postavil tam, kde vždycky zastavuje poštovní vagón.
"Rošťák!" procedil Louis mezi zuby. "Slyšel jste ho, že? Přesto mně ale můžete věřit. Co bych z toho měl, kdybych lhal? Stejně jsem si hned myslel, že to tak dopadne."
"Proč?"
"Protože je to vždycky to samý, když jde o ně ."      :
"O koho?"
"O všechny. Nevím, jak vám to vysvětlit. Žijou mezi sebou. Jsou bohatí. Jsou příbuzní nebo přátelé prefekta, generálů, soudců . Nevím, jestli rozumíte, co chci říct. A tak se jich lidi bojej. Nejvýš si pustí hubu na špacír, když si večer trochu víc přičichnou ke skleničce, ale ráno už toho litujou . Co budete dělat? Nevrátíte se zpátky do Paříže?"
"Nevrátím, chlapče. Proč?"
"Já nevím. Ten druhý podle všeho ."
Chlapec včas zarazil. Určitě chtěl říct něco jako:
"Ten druhý je o tolik silnější v kramflecích než vy!"
A měl pravdu. V mlze, která se snášela k zemi jako falešný soumrak, měl Maigret vizi Kostova obličeje, jeho tenkých rtů, které se roztahují do sardonického úsměšku.
"Co řekne tvůj mistr, že jsi nebyl v práci?"
65

"Ten neřekne nic, on k nim nepatří. Kdyby nám mohl pomoct dokázat, že chudáka Alberta někdo zavraždil, ujišťuju vás, že by to udělal."
Maigret sebou trhl, když za sebou uslyšel hlas, který se tázal:
"Kde je tu, prosím vás, hotel U Zlatého lva?" Nádražní zřízenec mu ukázal ulici začínající asi sto metrů odtud.
"Půjdete pořád rovně, je to po levé straně ." Malý, tlustý, velice pečlivě oblečený muž vlekl kufr skoro stejně velký, jako byl on sám, a očima hledal neexistujícího nosiče. Marně si ho komisař prohlížel od hlavy až k patě. Neznal ho.
V. Tři ženy v jednom salónu
Než Louise pohltila mlha, do níž se vrhal se skloněnou hlavou, řekl:
"Kdybyste mě potřeboval, budu celý večer u Tří mul."
Bylo pět hodin. Tma přišla náhle, zároveň s hustou mlhou. Maigret musel projít celou saintaubinskou hlavní ulicí k nádraží, kde bude muset najít cestu vedoucí k domu Etienna Nauda. Louis mu navrhoval, že ho tam zavede, ale všechno má své meze, všechno se omrzí. Maigret už toho měl dost, nechat se vodit takřka za ruku tím nedočkavým, horečnatě dychtivým mladíkem.
Když se s ním loučil, řekl mu chlapec vyčítavým tónem a se skoro sentimentálním zabarvením v hlasu:
"Ti lidi (myslel tím pochopitelně Naudovy) se vám budou snažit zalíbit, vlichotit, a vy nakonec uvěříte všemu, co vám budou vyprávět."
Maigret s rukama v kapsách a se zdviženým límcem
66

kabátu kráčel opatrně k majáku, v nějž se proměňovalo světlo každé lampy vyzařující do mlhy. Intenzívní světelný prstenec, který se zatím zdál daleko, vypadal, že označuje nějaký významný cíl. A náhle Maigret skoro narazil na studené sklo výkladu Vendéského družstva, kolem něhož ten den prošel dvacetkrát: úzký zelený krámek, nedávno čerstvě nalakovaný, a ve výkladní skříni skleněné nebo fajánsové předměty sloužící jako členské prémie.
Kousek dál narazil v naprosté tmě na cosi tvrdého, ohmatával to, dlouho z toho byl zmatený, až si uvědomil, že se dostal mezi vozíky stojící se zdviženými ojemi před dílnou koláře.
Najednou, přímo nad hlavou, uslyšel zvony. To šel podél kostela. Poštovní úřad s pultíkem jako pro panenky byl vpravo; naproti stál dům lékařův.
Na jedné straně kavárna U Zlatého lva, na druhé Tři muly. Připadalo mu strašně zvláštní, že všude, kde bliká nějaké světýlko, jsou lidé žijící v malinkém okruhu tepla. Jako inkrustace v ledové nesmírnosti světa.
SaintAubin nebyl velký. Už bylo vidět světla Mlékáren, silná jako záře nějaké továrny ve tmě. Na nádraží chrlila oheň lokomotiva bez zápřeže.
V tomto miniaturním světě tedy žil Albert Retailleau. Jeho matka v něm strávila celý svůj dosavadní život. Kromě prázdnin v Sables ďOlonne vlastně městečko neopouštěla ani Geneviéva Naudová.
Když včera vlak zpomalil kousek před niortským nádražím, Maigret si všiml liduprázdných uliček v dešti, šňůry plynových lamp a jakoby osleplých domů a pomyslel si:
"Jsou lidé, kteří v téhle ulici tráví celý svůj život." Teď šel podél kanálu a nohou zkoumal při každém kroku cestu, před sebou nový maják, světlo Naudová domu. Z vlaku už mockrát viděl.za studených nocí nebo
67

v prudkém lijáku takové o samotě stojící domy, na jejichž existenci upozorňuje jen čtverec žlutého světla. Fantazii snadno něco podnítí. Vyvolá to v člověku různé představy.
Teď tedy vnikl do důvěrného světa jednoho z těchto světel. Vyšel po vnějším schodišti ke dveřím, hledal zvonek, zjistil, že dveře jsou jen přivřené. Vstoupil do chodby a schválně dupal, aby dal najevo, že přišel, ale . nic z toho nepřerušilo jednotvárný monolog ozývající se ze salónu vlevo. Stáhl ze sebe promoklý kabát a klobouk, osušil si pořádně boty na rohožce a zaklepal. "Dále . Geneviévo, otevři."
Mezitím už otevřel sám; v salóně, kde dámy rozsvítily jen jednu z lamp, objevil paní Naudovou, která šila u krbu, velmi starou ženu sedící proti ní a dívku, která mu přicházela vstříc. "Promiňte, že ruším ."
Dívka mu hleděla do tváře úzkostným pohledem, protože si ještě nebyla jistá, jestli ji nezradí. Spokojil se úklonou.
"Moje dcera, pane komisaři. Tak strašně se s vámi toužila seznámit, že ji přešla nevolnost. Dovolte, abych vás představila své matce ."
Tak to je ta Clémentine Bréjonová, rozená La Noueová, které všichni říkají důvěrné Tině. Vstala, maličká, živá, její scvrklá tvář připomínala Voltairovy bysty, a zvláštním fistulovým hlasem se zeptala:
"Tak co, pane komisaři, už jste dost rozrušil ten náš ubohý SaintAubin? Desetkrát, a co to říkám, určitě víckrát jsem vás odpoledne viděla jít tam a zase zpátky a zjistila jsem, že jste získal mladého adepta . Víš, Louiso, kdo panu komisaři dělal pudlíka?"
Použila toho slova záměrně, aby zdůraznila disproporci mezi hubeným drobným Louisem a mohutnou postavou Maigretovou?
Louisa Naudová neměla ani zdaleka nervnost své
68

matky, i její tváře byly mnohem protáhlejší a bledší; skláněla se nad šitím, potřásala hlavou a projevovala pozornost jenom bezvýraznými úsměvy.
Fillouův syn . Kdo jiný. Ten kluk na vás musel číhat. Napovídal vám asi pěkné věci, viďte, pane komisaři?"
"Ale kdepak. Jenom mě zavedl k lidem, které jsem chtěl vidět a které bych byl těžko hledal, protože obyvatelé městečka toho většinou moc nenamluví." Dívka se posadila a jako zhypnotizovaná zírala upřeně na Maigreta. Paní Naudová zase zdvihla čas od času oči od práce a pokradmu pohlédla na dceru.
Byl to týž salón jako včera večer, všechny předměty byly na svých místech, vládl tu až dusný klid, a přitom dojmem přirozené živosti tady působila jedině ta stará babička.
"Já už jsem pamětník, pane komisaři, zažila jsem tady jednou aféru podobnou té naší, jenže mnohem vážnější, málem to tenkrát SaintAubin vyvrátilo z kořenů. V té době tu byla továrna na dřeváky a v ní pracovalo asi padesát dělníků a dělnic. V těch dobách byly v celé Francii stávky na denním pořádku a dělníci demonstrovali pro každou maličkost."
Paní Naudová zdvihla hlavu, aby se jí lip poslouchalo, a Maigret četl na její hubené tváři, podobné téměř každým rysem tváři soudce Bréjona, jakousi těžko potlačovanou úzkost.
,Jeden z dělníků továrny na dřeváky se jmenoval Fillou. Nebyl to špatný člověk, ale rád si přihnul, a jak se napil, považoval se za tribuna lidu. Co se vlastně stalo? Jednou vešel ke svému šéfovi, aby mu odevzdal nějakou stížnost. Za chvíli se dveře otevřely a Fillou, jako by ho někdo vymrštil, vyběhl pozpátku, udělal tak několik metrů a spadl do kanálu. .3yl to otec toho mého poďobaného Louise?" "Jeho otec, ano. Teď už je mrtvý. V té době musel být
69

člověk pro Filloua nebo proti Fillouovi, pro šéfa nebo proti němu. Jedni tvrdili, že Fillou byl opilý, choval se jak pominutý a majiteli továrny nezbylo než ho vyhodit násilím. Pro ty druhé nesl celou vinu továrník, říkal prý tenkrát hanebné věci, mezi jiným o dětech svých dělníků:
.Copak já za to můžu, že v sobotu večer, když se namažou, udělají své ženě dítě . "
"Říkala jste, že Fillou už zemřel?"
"Před dvěma roky. Na rakovinu žaludku."
"V době, o které hovoříte, měl hodně stoupenců?"
"Neměl na své straně většinu, ale ty nejzuřivější, a každé ráno nacházely jisté osoby na svých dveřích psané výhrůžky ."
"Chcete naznačit, že ty dvě aféry jsou si podobné?"
"Já nechci vůbec nic naznačit. Jak víte, staří rádi omílají věci pořád dokola. Na venkově je vždycky nějaká Fillouova nebo Retailleauova aféra, bez toho by byl život příliš jednotvárný. Taky je tam vždycky malá skupinka, která dští oheň a síru ."
"Jak potom skončila ta Fillouova aféra?"
"Utichla, samozřejmě ."
Ach ano! utichla, opakoval si Maigret. Protože ať si malá skupinka křiklounů bouří jak chce, spiknutí ticha je silnější. A na ně dnes narážel celý den.
Od té chvíle, co se usadil v salónu, se v něm ostatně odehrávalo cosi ne zrovna příjemného.
Od rána do večera bloudil zasmušile, tvrdošíjně ulicemi v patách poďobanému Louisovi, který ho trochu nakazil svou urputností.
"Tahle k nim patří." říkal Louis.
A patřit k nim znamenalo podle něho zúčastnit se onoho spiknutí ticha, znamenalo to patřit ke skupině, která nechce žádné nepříjemnosti, která chce za každou cenu žít, jako by bylo všechno na světě v nejlepším pořádku.
70

V podstatě se dalo říci, že Maigret se přiklonil k malému kroužku rebelantů. Připíjel si s nimi u Tří mul. Zřekl se Naudových tím, že tvrdil, že není v jejich službách. Když o něm chlapec zapochyboval, málem mu dával záruky.
Přesto se Louis nemýlil, když se na komisaře ve chvíli loučení podezřívavě zadíval, jako by měl nejasné tušení, co se odehraje, až bude jeho společník znovu hostem nepřítele. Proto tak naléhal, že ho doprovodí až ke dveřím, aby ho posílil, aby ho zabezpečil proti jakékoli slabosti.
"Kdybyste mě potřeboval, budu celý večer u Tří mul."
Bude čekat marně. Maigret se tady v tom tak měšťansky tichém salónu skoro styděl za to, jak běhal ve společnosti nějakého kluka po ulicích a nechal se pohrdavě odmítat všemi lidmi, u kterých si usmyslel získat informace.
Na jedné stěně visel portrét, Maigret si ho večer předtím nevšiml, portrét vyšetřujícího soudce Bréjona, který vypadal, že se na komisaře upřeně dívá, jako by mu chtěl říct:
"Nezapomeňte na úkol, který jsem vám svěřil."
Pozoroval tedy prsty Louisy Naudové, která šila, a hypnotizovala ho jejich nervozita. Její obličej zůstával skoro klidný, ale její prsty prozrazovaly skoro panickou hrůzu.
"Co si myslíte o našem doktorovi?" ptala se stará hovorná dáma. "To je mužský, co? Vy v Paříži děláte jednu chybu, myslíte si, že na venkově nejsou zajímavé osobnosti. Kdybyste tady zůstal aspoň dva měsíce. Poslyš, Louiso, tvůj manžel se pořád ještě nevrátil?"
"Telefonoval k večeru, že se vrátí pozdě, protože ho zavolali do La RochesurYon. Prosil mě, abych ho u vás omluvila, pane komisaři."
71

"Já se vám taky musím omluvit, že jsem nepřišel k obědu."
"Geneviévo! Měla bys panu komisaři nabídnout ape" ritiv."
"A pro mě je, děti, nejvyšší čas vrátit se domů."
"Zůstaňte na večeři u nás, matinko. Etienne vás zaveze autem, až se vrátí."
"Ne, ne, děvenko. Nepotřebuji, aby mě někdo vozil ."
Pomohli jí zavázat mašle malého, koketně posazeného černého kloboučku. Podali jí galoše a ona si je natáhla přes boty.
"Nechcete, abych dala zapřáhnout?"
"Na to bude dost času až v den mého pohřbu. Na shledanou, pane komisaři. Až půjdete příště pod mými okny, zastavte se na chvíli. Dobrou noc, Louiso. Dobrou noc, holčičko ."
A náhle, když se za ní zavřely dveře, bylo tu obrovské prázdno. Maigret teď pochopil, proč se snažily zdržet starou Tinu. Jakmile odešla, padalo na ně tíživé, úzkostné ticho a ze všech stran jako by se místností plížil strach. Prsty Louisy Naudové se při práci pohybovaly čím dál rychleji, zatímco dívka vymýšlela omluvu, aby mohla odejít z místnosti, a neměla k tomu odvahu.
Nebyla to vzrušující představa, že Albert Retailleau je sice mrtev a kusy jeho těla byly nalezeny jednou ráno na železničním náspu, ale že v této místnosti a v této chvíli už žije jeho syn, i když zatím jen v podobě bytosti, která se má narodit teprve za několik měsíců?
Když se Maigret obracel k mladé dívce, nevyhýbala se mu očima. Zůstávala naopak natočená přímo k němu, nabízela mu celý svůj obličej, jako by říkala:
"Ne, nezdálo se vám to. Zašla jsem dnes v noci do vašeho pokoje, a ne proto, že bych byla náměsíčná. To,
72

co jsem vám řekla, je pravda. Jak vidíte, ani se kvůli tomu nečervenám. Nejsem blázen. Albert byl mým milencem a čekám s ním dítě ."
Takže syn té paní Retailleauové, která tak dobře hájila svá práva po smrti svého manžela, mladý a ohnivý přítel poďobaného Louise vcházel v noci do tohoto domu a nikdo o tom nevěděl. Geneviéva ho přijímala ve svém pokoji, posledním v pravém křídle.
"Račte odpustit, mé dámy, ale rád bych se trochu prošel po dvorech a hospodářských budovách."
"Dovolíte, abych šla s vámi?"
"Nachladíš se, Geneviévo."
"Ale ne, maminko, vezmu si na sebe něco teplého."
Přinesla z kuchyně již rozsvícenou lucernu, s níž se chodilo do chléva. Maigret jí v chodbě přehodil přes ramena pelerínu.
"Co byste rád viděl?" zeptala se ho šeptem.
"Pojďme na dvůr."
"Můžete projít tudy. Zbytečně byste obcházel dům . Pozor na schody."
V otevřených dveřích chlévů bylo světlo, ale nic nebylo vidět v přesných obrysech, tak byla mlha hustá.
"Váš pokoj je přesné ten, co je teď nad námi, viďte?"
,Ano. Chápu, co chcete říct. On nechodil pochopi
telně dveřmi. Pojďte . Vidíte tady ten žebřík? Ten
tu tak stojí vždycky. Stačilo, aby ho posunul o tři met
ry ."	,,"
"Kde je ložnice vašich rodičů?"
"O tři okna dál."
"A ta dvě okna?"
"Jedno je pokoj pro hosty, co v něm spal dnes v noci Alban. To druhé je pokoj, který už neslouží od té doby, co v něm umřela mladší sestřička, klíč od něj má u sebe jen maminka."
Bylo jí zima; snažila se to nedat najevo, aby nevypadala, že chce hovor ukončit.
73

"Vaši rodiče neměli nikdy žádné podezření?"
"Ne."
"Trval ten vztah už dlouho?"
Nemusela nad odpovědí přemýšlet.
"Tři a půl měsíce."
"Retailleau věděl o následcích vašeho poměru?"
"Ano."
"Co měl v úmyslu dělat?"
"Říct všechno rodičům a vzít si mě."
"Proč byl ten poslední večer tak rozzuřený?"
Maigret ji upřeně pozoroval, i když v mlze přesně nerozeznával ani rysy jejího obličeje. Ticho, které následovalo, mu prozradilo dívčin úžas.
"Ptal jsem se vás ."
"Já jsem slyšela."
"No a?"
"Nerozumím vám. Proč říkáte, že byl rozzuřený?"
Ruce se jí třásly jako její matce, jejich roztřesenost se přenášela i na lucernu.
"Nestalo se ten večer mezi vámi nic zvláštního?"
"Ne, nic."
,Albert odešel oknem jako jindy?"
,Ano . Byl úplněk . Viděla jsem ho, jak odchází dvorem dozadu, kde chtěl přelézt nízkou zídku a dostat se na cestu."
"Kolik bylo hodin?"
"Asi půl jedné."
"Zůstával vždycky jen tak krátce?"
"Co tím chcete říct?"
Snažila se získat čas. Za oknem pár kroků od nich chodila po kuchyni stará kuchařka.
"Přišel kolem půlnoci. Předpokládám, že obvykle neodcházel tak rychle. Nepohádali jste se?"
"Proč bychom se hádali?"
"To nevím . Ptám se vás ."
NP     "
"INC  .

"Kdy chtěl promluvit s vašimi rodiči?"
"Teď někdy. Čekali jsme jen na nějakou příležitost."
"Vzpomeňte si dobře . Jste si naprosto jistá, že té noci jste v domě neviděla žádné světlo? Neslyšela jste žádný hluk? Nebyl na dvoře někdo schován?"
"Nic jsem neviděla . Přísahám vám, pane komisaři, že nic nevím. Možná že mně nevěříte, ale je to pravda. Nikdy, slyšíte, nikdy se nepřiznám otci k tomu, k čemu jsem se přiznala dnes v noci vám. Odjedu. Ještě nevím, co udělám ."
"Proč jste mi to přišla říct?"
"Nevím . Měla jsem strach . Představovala jsem si, že všechno objevíte a řeknete všechno rodičům ."
"Pojďme zpátky, ano? Chvějete se zimou."
"Nebudete o tom mluvit?"
Nevěděl, co odpovědět. Nechtěl se vázat slibem. Zašeptal:
"Můžete mi důvěřovat."
Patřil taky "k nim", jak by to vyjádřil Louis? Teď ano, teď už rozuměl perfektně jeho výrazu. Albert Retailleau je mrtev. Pohřben. A v SaintAubinu je určitý počet osob, totiž většina, která se domnívá, že mladého muže už nikdo nevzkřísí, a že je proto nejmoudřejší o celé věci přestat mluvit.
Patřit k nim znamenalo být členem jejich klanu. Sama Retailleauova matka k němu patřila, proto se tvářila, že nerozumí, proč se zahajuje nějaké vyšetřování.
A ti, kdo k nim nepatřili hned od prvního dne, se připojovali jeden po druhém. Désiré už nechtěl vědět o tom, že našel čepici. Jakou čepici? Peněz měl, že mohl pít, co hrdlo ráčilo, a měl dost i na to, aby poslal pět set franků svému vykutálenému synovi.
Jozafat, listonoš, už si nevzpomínal na tisícovky v polévkové míse.


74
75
 

Etienne Naud přijal dost rozpačitě nápad svého švagra poslat mu muže, jako byl Maigret, který si předsevzal, že objeví pravdu.
Jakou pravdu? A komu, čemu tato pravda poslouží?
Jen ta malá skupinka od Tří mul, truhlář, vozka a Louis Fillou, kluk, jehož otec už se projevil jako tvrdá palice, vyprávěli jakési historky.
"Nemáte hlad, pane komisaři?" zeptala se paní Naudová, když Maigret vcházel do salónu. "Kde je Geneviéva?"
"Právě jsme se rozešli v chodbě. Předpokládám, že si zašla na chvilku do svého pokoje."
A tu nastala opravdu tragická čtvrthodinka. Zůstali už jen sami dva tady v tom staromódním, přetopeném salóně, kde se jen v krbu čas od času sesulo poloohořelé poleno a létaly z něj jiskry. Jediná rozsvícená lampa měla růžové stínítko, jehož odlesky zmírňovaly všechny barvy. Nebylo slyšet sebemenší hluk kromě občasných domáckých zvuků z kuchyně, přikládání do kamen, posunování kastrolu nebo cinknutí fajánsového talíře o stůl.
Louisa Naudová by byla ráda promluvila. Vyzařovalo to z jejího postoje. Jako by se jí zmocnil démon a nutil ji vyslovit. Vyslovit co? Trýznila se. Chvílemi otvírala ústa, jako by se už rozhodla, a Maigret se bál slov, která jí sejdou ze rtů.
Ona však mlčela. Hruď jí svírala nervová křeč, na vteřinu se jí rozechvěla ramena, ale šila dál perličkovým stehem, drcena příkrovem nehybnosti a ticha, jež je oba izolovalo od okolního světa.
Věděla, že její dcera a Retailleau . ?
"Smím si u vás zakouřit, madame?"
Trhla sebou. Možná že se obávala jiných slov, a tak zakoktala:
"Sasamozřejmě . Chovejte se tu jako doma ."
Potom se narovnala, zaposlouchala do ticha.
76

"Bože."
Bože co? Čekala na mužův návrat, na příchod kohokoli, kdo by ukončil toto mučivé sezení ve dvou.
Maigreta se zmocnily výčitky. Co mu bránilo vstát a říct:
"Myslím, že váš bratr do celé věci neviděl, když mě sem posílal. Nemám tady co pohledávat. Celá ta záležitost se mě absolutně netýká, takže jestli dovolíte, nasednu do prvního vlaku směrem na Paříž a poděkuji vám za vlídné přijetí."
V duchu měl před očima bledý obličej Louisův, jeho dychtivé oči, jeho sardonicky stažená ústa.
Hlavně však měl před očima Kostovu postavu, jeho aktovku pod paží, postavu Košty, jemuž náhoda po tolika letech dala konečně příležitost získat vrch nad bývalým šéfem, kterého nenávidí.
Poněvadž Kosta ho opravdu nenávidí. Nenávidí všechny, to jistě, ale Maigreta především, protože ho považuje za své druhé já, za úspěšné vydání své osoby.
Co všechno už asi po straně podnikl od včerejšího večera, kdy společně vystoupili z vlaku a Naud málem považoval takřečeného Kostru za komisaře Maigreta?
Kde jsou ty hodiny, co tu tikají? Maigret se po nich ohlížel. Zmocnila se ho skutečná nevolnost. Říkal si:
"Ještě pět minut a ta ubohá ženská se zhroutí. Vykřičí mi celou pravdu do tváře . Už nemůže dál. Je u konce sil."
Stačilo by jí položit jedinou přesnou otázku. Stačilo by i míň! Postavil by se před ni. Tázavě by se na ni podíval. Byla by schopná tomu pohledu odolat?
Místo toho mlčel, dokonce z diskrétnosti vzal do rukou jakousi brožuru, co ležela na nízkém stolku, aby paní Naudové pomohl překonat rozpaky. Byl to ženský časopis s předlohami a návody k vyšívání.
Jako v čekárně u zubaře, kde člověk čte věci, které by jinde nikdy nečetl, Maigret obracel stránky a po
77

zorně si prohlížel růžové a modré ilustrace, ale neviditelné pouto vážící ho k jeho hostitelce se ani na okamžik neuvolnilo.
Zachránila je služebná. Byla to mladá venkovská holka dost hrubého vzhledu, a v černých šatech a bílé zástěrce nevyrovnanost a obhroublost jejích rysů ještě víc vynikala.
"Pardon, promiňte. nevěděla jsem, že tu někdo je .. ."
"Co se děje, Marto?"
"Chtěla jsem jen vědět, jestli mám prostírat, nebo jestli se bude čekat na pána ."
"Jenom klidně prostřete!"
"Přijde k večeři pan Alban?"
"To nevím. Ale prostřete i pro něj ."
Jaká úleva, vyslovovat ta všední slova, mluvit o prostých, uklidňujících věcech! Paní Naudová se chytila Albanova jména.
"Poobědval s námi. To on bral telefon, když jste volal. Vede tak samotářský život! My už jsme si ho zvykli považovat za člena rodiny."
Využila toho k tomu, aby vyklouzla ze salónu, když jí snad sama Prozřetelnost konečně poskytla příležitost.
"Dovolíte na okamžik? To víte, paní domu má vždycky na co dohlížet v kuchyni. Požádám dceru, aby vám přišla dělat společnost"
"Tím se vůbec nezatěžujte ."
"Ostatně . (Zaposlouchala se). Ano, manžel se právě vrací."
Těsně u venkovních schodů vedoucích k domovním dveřím se zastavilo auto, motor šel dál a bylo slyšet hlasy, takže si Maigret položil otázku, jestli jeho hostitel někoho přiváží s sebou, ale Naud jen dával příkazy čeledínovi, který přispěchal k vozu.
Naud otevřel dveře salónu, ani si nesundal kožený
78

kabát, a v pohledu, který vrhl na ty dvě osoby sedící proti sobě v salónu, bylo možno číst úzkost.
, Aha! Vy jste."
"Právě jsem říkala panu komisaři, Etienne, že ho na chvíli budu muset opustit a podívat se do kuchyně ."
"Promiňte, pane komisaři, jsem členem Zemědělské komise při Krajské radě a ráno jsem úplně zapomněl, že dnes máme důležitou schůzi."
Trochu se protáhl, nalil si portské a hledal, čeho se zachytit, aby zjistil, co se asi mohlo stát v jeho nepřítomnosti.
"Tak co, udělal jste kus práce? Do telefonu mi řekli, že jste neměl ani čas vrátit se v poledne k obědu ."
On taky měl strach zůstat s Maigretem sám. Pokukoval po křeslech v salónu, jako by jim vyčítal, že v nich nikdo nesedí.
"Alban nepřišel?" vyptával se s falešnou bodrostí, obrácen směrem k jídelně, do níž zůstaly dveře otevřené.
Hlas jeho ženy se ozýval z kuchyně:
"Poobědval s námi. Neříkal, jestli přijde večer."
"A Geneviéva?"
"Je ve svém pokoji."
Neodvažoval se posadit, zůstat bez pohybu. Maigret chápal jeho úzkostné pocity, začínal je s ním skoro sdílet. Aby se cítili silní, nebo prostě jen aby se nechvěli, potřebovali být pohromadě, semknutí, tvořit uzavřený rodinný kruh.
Pak bylo možné vytvořit pro komisaře obvyklé domácí ovzduší. Jeden pomáhal druhému. Pronášeli banální větičky, které do sebe pěkně zapadaly a vytvářely jakousi uklidňující monotónnost.
"Sklenku portského?"
"Právě jsem dopil."
"Tak si přece dáte ještě jednu. No udělejte mi tu radost. A povídejte, co všechno jste dnes dělal, nebo
79

spíš . Abyste si nemyslel, že jsem nediskrétní."
"Čepice zmizela," řekl Maigret a upřeně se přitom díval na koberec.
"Ale, ale . opravdu? Ta slavná čepice, co měla dokázat . A kdepak vlastně byla? Víte, já si vždycky kladl otázku, jestli nějaká čepice vůbec existovala ."
"Jistý Louis Fillou tvrdí, že ji měl doma v zásuvce komody."
"Že by u poďobaného Louise? A vy říkáte, že mu ji dnes ráno ukradli? Nezdá se vám to zvláštní?"
Směje se. Stojí tam velký, mohutný, s narůžovělými tvářemi a pevnými svaly. To on je majitelem tohoto domu, on je hlavou rodiny a právě se vrací z La RochesurYon, kde se zúčastnil důležitého úředního jednání. Je Etienne Naud, velký pan Naud, jak by řekli lidé z okolí, syn starého Sébastiena, kterého už znali a respektovali v celém departementu.
A přesto, zatímco bere do ruky sklenku portského a pohledem marně hledá posilu rodiny, na niž je zvyklý, zaznívá v jeho smíchu strach; chtěl by je tu mít všechny kolem sebe, manželku, dceru i Albana, který si dovolí nepřijít zrovna dnes, v takový den.
"Doutník . ? Ne, opravdu ne?"
Chodí po salónu pořád dokola, jako by se obával, že usednout znamená padnout do pasti, vydat se napospas tomu strašnému komisaři, kterého mu jeho idiotský švagr poslal, aby ho do toho ještě víc uvrtal.
W. GroultCotellovo alibi
Pak došlo k incidentu, který byl sám o sobě bezvýznamný, ale Maigretovi poskytl látku k přemýšlení. Bylo před večeří. Etienne Naud se pořád ještě neodhodlal usednout, jako by se bál, že jakmile bude bez
80   

pohybu, vydá se daleko víc všanc komisaři. Z jídelny bylo slyšet hlas paní Naudové a její služky, přely se o špatně vyčištěné stříbrné příbory. Geneviéva právě sešla dolů.
Maigret si všiml, jaký pohled na ni vrhl otec, když procházela salónem. V tom pohledu bylo trochu zneklidnění. Naud dceru neviděl od minulého večera. To se jí udělalo špatně. Docela přirozené bylo i to, že ho teď ona uklidnila úsměvem.
Přesně v tom okamžiku zazvonil telefon a Naud vyšel na chodbu k aparátu. Dveře nechal otevřené.
"Co má být?" divil se. "Ale hrom do toho, to víte, že je tady. Co říkáte . ? Ale ovšem, pospěšte si, čekáme na vás ."
Ještě když se vrátil do salónu, krčil nad tím rameny.
"To bych rád věděl, co to našeho milého Albana popadlo. Už léta s námi denně večeří. Dnes telefonuje, aby se zeptal, jestli jste tady, a když mu řeknu, že ano, žádá mě o dovolení, aby směl přijít k večeři, s tím, že s vámi musí mluvit."
Čirou náhodou se Maigret v té chvíli nedíval na otce, ale na dceru, a byl překvapen, jak zarputile se tváří.
"Před chvílí udělal něco podobného," vysvětlovala ve špatné náladě. "Přišel k obědu, a když zjistil, že tu komisař není, vypadal zklamaně. Myslela jsem, že odejde. Drmolil pořád: ,To je škoda, něco jsem mu chtěl ukázat. Polkl zákusek a už utíkal. Musel jste se s ním přece potkat v městečku, pane komisaři?"
Bylo to něco tak těžko postižitelného, že se to ani nedalo vyjádřit slovy. Určitá nuance v dívčině hlasu. A ani ne v hlasu. Podle čeho například zkušený muž zničehonic pozná, že se z nějaké dívky stala žena?
Maigretův postřeh patřil právě k tomuto druhu pocitů. Zdálo se mu, že v Geneviévině špatné náladě je něco jiného než pouhé prosté rozladění, a umínil si, že slečnu Naudovou bude sledovat.
8 L

Vstoupila matka a omlouvala se. Dcera toho využila, aby zopakovala:
"Alban nám právě telefonicky oznámil, že s námi povečeří. Předtím se zeptal, jestli je tady komisař. Nepřichází kvůli nám ."
"Bude tady za minutku," podotkl otec, který si teď, když tu byla rodina, konečně sedl. "Sedne na kolo a za tři minuty ho tu máme."
Maigret zůstával ukázněné a zasmušile na svém místě. Jeho doprázdna upřené oči byly bez výrazu jako pokaždé, když se ocitl v delikátní situaci. Pozoroval je jednoho po druhém, nepatrně se usmál, když na něho promluvili, a říkal si: "Ti ale musí toho svého nešiku švagra proklínat, a co teprve mě! Všichni vědí, co se stalo, včetně Albana. Proto se třesou, jen zůstanou na chvíli jeden bez druhého. Jak jsou pohromadě, uklidní se, vytvoří neprůstřelný blok ."
Co se tu vlastně odehrálo? Padl Etienne Naud na mladého Retailleaua v pokoji své dcery? Vypukla mezi nimi hádka? Poprali se? Vystřelil Naud nakonec na mladíka jako na zajíce?
Jakou strašnou noc asi prožili! Matka z toho asi byla hrůzou bez sebe! A strach z čeledi, která mohla slyšet nějaký hluk . U domovních dveří někdo lehce zaklepal. Geneviéva udělala pohyb, jako by chtěla jít otevřít, ale zůstala sedět a Naud, trochu užasle, jako by to bylo vybočení ze zaběhlého zvyku, vyšel na chodbu. Bylo slyšet, že mluví o mlze. Oba muži vstoupili do salónu společně.
Maigret vlastně uviděl mladou Naudovou poprvé v přítomnosti Albanově. Podala mu trochu strnule ruku. On se uklonil, políbil konečky prstů a obrátil se nedočkavě k Maigretovi, aby mu ohlásil, že mu něco ukáže.
"Představte si, pane komisaři, že dnes dopoledne po vašem odchodu jsem náhodou padl na tohle ."
82

A podal mu malý čtvereček papíru, dvakrát propíchnutý, jak byl přišpendlený k jiným papírkům.
"Copak to je?" ptal se familiérně Naud, kdežto dceřina tvář vyjadřovala nedůvěru.
"Všichni jste se smáli mé mánii schovávat sebemenší kousek papíru. Ale já takhle najdu každý účet od pradleny, ať je starý tři roky, nebo třeba osm let!"
Papírek, který teď Maigret obracel v tlustých prstech, byl účet z hotelu Europe v La RochesurYon. Pokoj: 30 franků. Snídaně: 6 franků. Procenta spropitného.
Datum: 7. ledna.
"Samozřejmě že to nemá žádný význam," vysvětloval jakoby na omluvu Alban. "Jenom jsem si vzpomněl, že policie má ráda alibi. Podívejte se na datum. Náhodou jsem byl v La Roche, vidíte, právě tu noc, co ten mladík přišel o život."
Reakce pána domu a jeho ženy byla reakcí lidí z vyšších tříd na nekorektní jednání. Paní Naudová se nejdřív na Albana užasle zadívala, jako by od něj podobný postoj nečekala, pak si vzdychla a sklopila oči k polenům v krbu. Její manžel svraštil obočí. Chápal pomaleji. Možná hledal v Albanově taktice hlubší smysl?
Pokud šlo o Geneviévu, ta vzteky zbledla. Pro ni to byl viditelně skutečný šok. Její zorničky přímo jiskřily. Maigret úmyslně pozoroval jenom ji, už několik minut ho zajímalo, jak se k věcem staví ona.
Dlouhý a hubený Alban se začínající pleší stál trochu zaraženě uprostřed salónu.
"Vidíte, vy aspoň vytahujete želízka z ohně a nečekáte, až vás někdo obviní," procedil nakonec Naud, když měl čas uvážit svá slova.
"Co vás to napadá, Etienne? Mám dojem, že si všichni špatně vykládáte, co jsem řekl. Dnes jsem náhodou Při zařazování papírů padl na tenhle účet z hotelu. Zdá
83

se mi zajímavé ukázat ho komisaři, protože nese datum ."
Dokonce paní Naudová, které se to stávalo málokdy, zasáhla:
"To jste nám už jednou řekl. Myslím, že bychom mohli jít ke stolu."
Rozpaky trvaly dál. Ať bylo jídlo jak chtělo pečlivě připravené a chutné zrovna jako den předtím, bylo cítit, že se všichni marně pokoušejí vytvořit srdečnou, nebo aspoň zdánlivě nenucenou atmosféru. Nejvíc rozčilená byla Geneviéva. Ještě dlouho potom měl Maigret před očima, jak prudce se jí zvedala a klesala ňadra při zrychleném dechu: byla to ženská zlost a člověk by přísahal, že to byl vztek milenky. Jedla málo, bez chuti. Ani jedenkrát se nepodívala Albanovým směrem a on zase se po celou dobu na nikoho nepodíval zpříma.
Je to přesně člověk, který si schovává každé, i sebemenší potvrzení, ukládá je, spíná je s druhými jako bankovky. A je to taky člověk, který se umí dostat z nesnází, máli příležitost, a je schopen nechat přátele ve štychu.
To všechno se vycítí. Vznáší se tu něco nepříjemného. Paní Naudová je mnohem neklidnější. Naud naopak se snaží rodinu upokojit, i když přitom možná sleduje ještě jiný cíl.
"Teď si vzpomínám, dnes dopoledne jsem měl ve Fontenay náhodou příležitost promluvit si s prokurátorem. Je to vlastně, Albane, váš příbuzný po přeslici, protože si vzal jednu ze slečen Deharmových."
"Rodina Deharmů de Cholet není spřízněna s rodinou generálovou. Pocházejí z Nantes a jejich ."
Naud pokračoval:
"Víte, pane komisaři, že mě prokurátor velice úklid nil? Jistě, odpověděl švagrovi Bréjonovi, že mu připadí nevyhnutelné zahájit pátrání, ale bude to pátrání čistě
84

formální, v každém případě pokud jde o nás. Informoval jsem ho o tom, že jste tady ."
Podívejme se! Naud už lituje té neprozřetelně pronesené věty. Lehce se začervenal. Snaží se vpravit do úst obrovský kus kraba v studené smetanové omáčce.
"Copak vám o mně povídal?"
"Nesmírně se vám obdivuje. Sledoval v novinách většinu vašich případů. A právě proto se vám tolik obdivuje ."
Ubohý Naud neví, jak z toho vyváznout.
"Diví se, že švagr považoval za vhodné obtěžovat člověka, jako jste vy, takovou banální záležitostí."
"Rozumím ."
"Nezlobíte se? Právě proto, že se vám tolik obdivuje ."
"Poslyšte, a nedodal taky, že můj zásah s sebou nese riziko, že celé aféře se dostane daleko větší důležitosti, než jakou má?"
"Jak to víte? Vy jste ho viděl?"
Maigret se usmál. Co jiného mohl udělat, než se usmát? Což tu není hostem? Přijali ho, jak nejlíp dovedli. I dnes večer je večeře malým veledílem staré provinční kuchyně.
Laskavě, s velikými ohledy, mu teď dávají na srozuměnou, že jeho přítomnost by mohla jeho hostitelům spíš ublížit.
Nastane ticho jako před chvílí po incidentu s Albanem. Paní Naudová se ujímá pokusu o urovnání věcí a počíná si neobratněji než její manžel.
"Doufám, že přesto s námi ještě pár dní pobudete? Jen co přejdou mlhy, začne bezpochyby mrznout a budete si tak moct s manželem trochu vyjít do přírody . Viď, Etienne?"
Jak by se všem ulevilo, kdyby Maigret odpověděl tak, jak očekávají, to je jako dobře vychovaný muž:
"Zůstal bych rád, protože dovedu ocenit vaše pohos
85

tinství. Žel povinnosti mého povolání mě volají zpět do Paříže. Možná že se tu zastavím o dovolené. Zatím dovolte, abych vás ujistil, že si zachovám nejlepší vzpomínky ."
Nic podobného Maigret neudělá. Mlčí. V duchu si nadává do hrubců. Naudovi se vůči němu zachovali jen slušně. Možná že opravdu mají na svědomí smrt Alberta Retailleaua? Ale cožpak ten mladík nepřipravil jejich dceru o čest, jak se tomu říká v jejich prostředí? A stěžovala si snad paní Retailleauová? Nebo je ona naopak první osobou, která dává najevo, že je všechno v nejlepším pořádku?
Tři nebo čtyři lidi, možná je jich i víc, se snaží uchovat své tajemství neporušené, zoufale je bránit, a sama Maigretova přítomnost musí být například pro paní Naudovou nesnesitelným utrpením. Když s ní zůstal před chvílí čtvrt hodiny o samotě, scházelo málo a vykřikla by úzkostí.
Bylo to tak snadné. Zítra ráno by odjel provázen žehnáním celé rodiny a v Paříži by mu soudce Bréjon poděkoval se slzami v očích!
Jestli to Maigret neudělá, bude to způsobeno jen jeho vášnivým smyslem pro spravedlnost? Z očí do očí by se to nikomu neodvážil tvrdit. Je tu Kosta. Je tu fakt, že od minulého večera ho Kosta drží v šachu a bere mu jednu figurku za druhou, aniž svému bývalému šéfovi věnuje almužnu jediného pohledu. Chodí si po městečku, jako by Maigret neexistoval nebo byl bezvýznamným protivníkem.
Jen se někde objeví, všechna svědectví se rozplynou, jako by švihl čarovným proutkem, svědkové si na nic nevzpomínají nebo mlčí a doličné předměty, jako je třeba čepice, zmizí.
Konečně, po tolika letech, nad ním tady triumfuje smolař, mizera, závistivec!
"Na co myslíte, pane komisaři?"
86

Trhl sebou:
"Na nic . Promiňte mi to . Někdy se tak zamyslím ."
Naložil si nevědomky plný talíř, teď se za to styděl, a paní Naudová, aby ho vyvedla z rozpaků, zašeptala:
"Hospodyni neudělá nic takovou radost, jako když vidí, že někomu u ní chutná. Že Alban jí jako bezedný, to nic neznamená, protože ten jí a neví co. Jemu chutná všechno. Není to labužník, ale žrout."
Žertovala, přesto však v jejím hlase i v jejím pohledu bylo pohrdání.
A Etienne Naud, jemuž pár skleniček vína dodalo červeně do tváří, se konečně odvážil, jak si tak hrál se svým nožem:
"A co si o tom myslíte vy, komisaři, teď, když jste se trochu porozhlédl a mohl jste položit pár otázek lidem?"
"Seznámil se s mladým Fillouem ." upozorňovala ho manželka jako na nebezpečí.
A Maigret, kterého všichni slídivě pozorovali, utrousil, odděluje slabiku za slabikou:
"Myslím, že Albert Retailleau neměl štěstí."
Nedávalo to smysl, Geneviéva však zbledla a byla tou bezvýznamnou větičkou šokována; na okamžik to vypadalo, že vstane a odejde. Naud se to snažil pochopit. Alban se pochechtával:
"Tak tohle mi připadá jako věta hodná antického orákula. Kdybych jako zázrakem nebyl našel důkaz, že jsem tu noc spal v klidu a míru v pokoji hotelu Europe osmdesát kilometrů odsud, nebyl bych teď vůbec klidný."
"Copak vy nevíte," utrousil jen tak Maigret, "že v policejních kruzích je takové rčení, že někdo je tím podezřelejší, čím má lepší alibi?"
Alban se rozčilil, vzal ten žert vážně.
"V tom případě budeme muset podezřívat i prefekto
87

va šéfa kabinetu ze spoluviny, protože ten večer strávil se mnou. Je to kamarád z dětství, čas od času se takhle večer sejdeme a skoro vždycky to skončí ve dvě ve tři ráno."
Co asi Maigreta dohnalo k tomu, aby svůj žert dotáhl až do konce? Snad ho dráždila ta evidentní zbabělost falešného aristokrata? Vytáhl z kapsy tlustý zápisník s gumičkou, slavný po celé kriminální policii, a nejvážnějším hlasem začal klást otázky:
"Jak se jmenuje?"
"Opravdu? Vy chcete .? Jen si poslužte . . Musellier. Pierre Musellier. Starý mládenec. Má byt na pláce Napoleon nad Mursovými garážemi. Je to padesát metrů od hotelu Europe."
"Co kdybychom si šli vypít kávu do salónu?" navrhla paní Naudová. "Naleješ nám, Geneviévo? Nejsi moc unavená? Připadáš mi bledá. Možná že bys udělala lip, kdyby sis šla lehnout?"
Ne"
"	v
Nebyla unavená. Byla napnutá. Člověk by byl řekl, že má s Albanem nevyrovnané účty, nespouštěla z něho oči.
"Hned druhý den jste se vrátil do SaintAubinu?" vyptával se Maigret s tužkou v ruce.
"Ano, hned druhý den. Využil jsem toho, že jeden přítel jel vozem do FontenayleComte. Tam jsem obědval u přátel a po odchodu od nich jsem náhodou potkal Etienna, který mě vzal zpátky domů."
"Takže vy vlastně chodíte od přítele k příteli."
Jasněji už to nemohl říct, že Alban je vyžírka, což bylo pravda, a všichni tomu tak dobře rozuměli, že Geneviéva se začervenala a odvrátila oči.
"Stále ještě odmítáte mé doutníky, pane komisaři?"
"Mohl byste mi sdělit, jestli můj výslech skončil? V tom případě si dovolím odejít. Rád bych se dnes večer vrátil domů brzy."
88	

"To se výborně hodí. Já zas bych se rád prošel do městečka . Jestli vám to nevadí, můžeme jít spolu."
"Jsem tu na kole."
"Co na tom. Kolo se dá taky vést, ne? Nehledě k tomu, že v té mlze byste se mohl snadno octnout v kanále ."
Co se to dělo? Na jedné straně, když Maigret řekl, že odejde s Albanem GroultCotellem, Etienne Naud svraštil obočí a už už to vypadalo, že půjde do městečka s nimi.
Domníval se, že Alban je dnes večer příliš nervózní, a bál se rizika, že se nechá dohnat k nějakému přiznání? Podíval se na něj významným pohledem, který zcela jasně říkal:
"Hlavně pozor! Vidíte, v jakém jste stavu. Je silnější než vy."
Skoro stejný, jenom tvrdší, pohrdavější, byl pohled Geneviévin:
"Snažte se chovat trochu na úrovni!"
Paní Naudová se nedívala na nikoho. Byla skleslá. Už tomu nerozuměla. Nevydržela by takové nervové vypětí moc dlouho.
Nejpodivnější však byl sám Alban, nemohl se rozhodnout k odchodu, motal se v salónu jakoby s postranní myšlenkou promluvit si o samotě s Naudem.
"Nežádal jste mě, abych za vámi přišel do kanceláře kvůli tomu pojištění?"
"Kvůli jakému pojištění?" odpověděl neprozřetelně tázaný.
"Na tom nezáleží. Promluvíme si o tom zítra."
Co důležitého mu tak asi chtěl sdělit?
"Tak jdeme, pane GroultCotelle?" naléhal Maigret.
"Opravdu nechcete, abych vás odvezl autem? Jestli si chcete vzít vůz a řídit sám ."
"Děkuji. My si pěkně popovídáme cestou ."
Pohltila je mlha. Alban držel kolo jednou rukou a šel
	89

rychle, ale neustále se musel zastavovat, protože Maigret nemínil jít rychleji.
"To jsou tak hodní lidé! Ta rodina tak drží spolu! Například pro mladou dívku musí být ten život někdy jednotvárný. Má hodně přítelkyň?"
"Tady nevím o žádné. Kromě sestřenic, přijíždějí v létě nebo ona zajede občas k nim ."
"Předpokládám, že jezdí i do Paříže k Bréjonům?"
"Zrovna letos v zimě tam byla ."
Maigret pak mluvil zcela nevinně o něčem jiném. Oba muži na sebe v tom bílém ledovém oblaku, který je obklopoval, ani moc neviděli. Elektrická lampa svítící na nádraží vypadala jako maják a kousek dál se dala uhodnout dvě jiná světla, ale ta mohla být stejně dobře světly lodí na širém moři.
"Takže kromě občasných pobytů v La RochesurYon ten váš SaintAubin vlastně moc často neopouštíte?"
"Někdy jezdím do Nantes, kde mám přátele, a do Bordeaux, tam mám sestřenici de Chiévrovou, provdanou za loďaře ."
,A do Paříže?"
"Byl jsem tam před měsícem."
"Ve stejnou dobu jako slečna Naudová?"
"To je možné. Ani nevím ."
Procházeli kolem kaváren stojících proti sobě, Maigret se zastavil a navrhl:
"Co kdybychom si dali skleničku u Zlatého lva? Byl bych docela zvědavý na kolegu Kostru. Před chvílí jsem na nádraží zahlédl nějakého človíčka a po čichu jsem v něm poznal spolupracovníka, zřejmě byl povolán jako posila."
"Musím se s vámi rozloučit," řekl prudce Alban.
"Ale ani nápad. Jestli nepůjdete se mnou, doprovodím vás. Není vám to snad proti mysli?"
"Potřebuji si rychle lehnout. Nerad bych před vámi
90

tajil, že někdy trpívám migrénami a že mě to zrovna dnes večer chytlo ."
"Tím spíš vás doprovodím až domů. Vaše služka spává v domě?"
"Samozřejmě."
"Znám lidi, co nechtějí mít služebnou v noci pod svou střechou . Ale, ale! Ono se tam svítí."
"To bude služka."
"Ona sedí v salóně? Máte pravdu, tam se topí. Za vaší nepřítomnosti asi něco šije, že?"
Zastavili se u vchodu a Alban, místo aby zaklepal, hledal po kapsách klíč.
"Zítra na shledanou, pane komisaři! Uvidíme se zřejmě u přátel Naudových ."
"Poslyšte."
GroultCotelle záměrně neotvíral dveře ze strachu, aby to Maigret nepovažoval za pozvání.
"Je to trapné, promiňte. Představte si, přišlo na mě naléhavé nutkání, a když jsme došli až k vám. Mezi muži si snad můžeme dovolit."
"Pojďte dál, ukážu vám cestu ."
Na chodbě nebylo rozsvíceno, ale po levé ruce byly pootevřené dveře od salónu a vycházel odtud pruh světla. Alban chtěl Maigreta odtáhnout chodbou dozadu, ale komisař, jakoby mechanicky, dveře otevřel dokořán, zastavil se a zvolal:
"To je překvapení! Starý kamarád Kosta . Copak tu děláte, příteli?"
Bývalý inspektor, sinalý a zamračený jako obvykle, vstal a probodával očima GroultCotella, protože mu přičítal zodpovědnost za incident.
Alban byl úplně bez sebe, hledal nějaké přijatelné vysvětlení, žádné nenacházel a zmohl se jen na otázku:
"Kde je služka?"
První se vzpamatoval ten, jemuž se říkalo Kostra, uklonil se a řekl:
91

"Nemýlímli se, mám tu čest s panem GroultCotellem?"
GroultCotelle tu hru hned nepochopil.
"Promiňte, že ruším tak pozdě. Chtěl jsem vám říct jen pár slov. Osoba, která mi otevřela, mi oznámila, že se musíte vrátit každou chvíli."
"To by stačilo!" zahučel Maigret.
"Cože?" nadskočil Alban.
"Říkám: to by stačilo!"
"Co tím chcete naznačit?"
"Nic. Kdepak je, Kosto, ta služka, co vás sem uvedla? V domě se už nikde nesvítí. Jinými slovy služka už leží."
"Řekla mi."
"Ještě jednou  to by stačilo! Na balamucení nemám náladu! Můžete si zas sednout, Kosto. Vida! Udělal jste si pohodlí. Svlékl jste si kabát, klobouk jste nechal na věšáku. Copak jsme to četli?"
Když vzal do rukou knihu ležící vedle Košty, vyvalil
oči.
" .Zvrácené rozkoše! No to se podívejme! A ten půvabný svazeček jste našel tady, v knihovně našeho přítele Groulta. Vysvětlili byste mi, pánové, proč stojíte? To vám tak vadí moje přítomnost. ? Nezapomeňte na svou migrénu, pane Groulte . Měl byste si vzít aspirin ."
Alban měl prese všechno dost duchapřítomnosti,
aby na oplátku odsekl:
"Já myslel, že máte naléhavou potřebu?"
"Představte si, že mě to přešlo. Jakpak jde pátrání, Kosto . ? Poslyšte, jen tak mezi náma, to jste asi koukal, když jste zjistil, že v tom taky jedu, co?"
"Aha, tak vy v tom jedete? A v čem?"
"Takže to pan GroultCotelle pomyslel na využití vašeho talentu, který já mimochodem nijak nepodceňuju."
92

"O panu GroultCotellovi jsem do dnešního rána nikdy neslyšel."
"Pak vám o něm tedy řekl Etienne Naud, když jste se setkali ve FontenayleComte?"
"Až se mě rozhodnete podrobit výslechu, pane komisaři, budu ochoten odpovídat v přítomnosti svého advokáta."
"Například kdybyste byl obviněn z krádeže čepice?"
"Ano, například."
V salónu bylo spíš šero, protože žárovka, příliš slabá na velikost místnosti, byla navíc ještě pokryta prachem.
"Dovolíte, abych vám něco nabídl?"
"Proč ne?" odpověděl Maigret. "Když už nás náhoda svedla dohromady. Mimochodem, Kosto, muž, co jsem ho k večeru zahlédl na nádraží, je někdo z vašich lidí?"
"Je to můj zaměstnanec, ano."
"Posila?"
"Lze to tak nazvat."
"Měl jste dnes večer nějaké důležité jednání s panem GroultCotellem?"
"Chtěl jsem mu položit pár otázek."
"Jestli se to týká jeho alibi, tak buďte klidný. Počítal se vším. Dokonce si schoval i účet z hotelu Europe."
Kosta však se nedal vyvést z míry. Posadil se tam, kde seděl už předtím, nohu přehodil přes nohu, na kolenou držel aktovku z marokénu a čekal, vypadalo to, že je si jist, že poslední slovo bude mít on. Groult naplnil tři skleničky armagnakem, jednu podal Kostovi, ale ten odmítl.
"Díky, piju jen vodu."
Dost se ho proto už na kriminálce nazlobili, a bylo to kruté, i když neúmyslně, protože Kostra byl střídmý ne ze záliby, ale proto, že trpěl těžkým jaterním onemocněním.
93

"A vy, pane komisaři?"
"Milerád."
Pak mlčeli. Vypadali, že všichni tři hrají jakousi podivnou hru, například na to, kdo bude nejdéle a nejzatvrzeleji mlčet. Alban vyprázdnil svou sklenku naráz a nalil si druhou. On jediný zůstával stát a chvílemi zastrkoval v knihovně některou z knih, která vyčnívala z řady.
"Víte o tom, pane," řekl mu konečně Kosta klidným, mírně ledovým hlasem, "že vy jste tu doma?"
"Co tím chcete říct?"
"Že můžete přijímat, koho uznáte za vhodné. Byl bych si s vámi chtěl pohovořit bez přítomnosti komisaře. Dáváteli přednost jeho přítomnosti před mou, jsem připraven odejít a smluvit si s vámi schůzku na
jindy."
"Inspektor vás krátce řečeno zdvořile žádá, abyste jednoho z nás vyhodil."
"Pánové, já nechápu, k čemu je tahle diskuse? Já celkem vzato nemám s celou tou záležitostí nič společného. Byl jsem v La Roche, to víte, když ten chlapec přišel o život. Jistě, jsem přítel Naudovy rodiny. Hodně jsem se s nimi stýkal. V tak odlehlém kraji, jako je náš, nemá člověk tak velký výběr známostí."
"Pozor na svatého Petra!"
"Co tím chcete říct?"
"Že budeteli takhle pokračovat, zapřete třikrát své přátele Naudovy, než kohout zakokrhá, pokud mu mlha vůbec dovolí zahlédnout svítání."
"Vám se to pěkně žertuje. Moje situace je v podstatě dost delikátní. Jsem častým hostem Naudových. Etienne je můj přítel, vidíte, že to nepopírám. Co se u nich odehrálo? Nic o tom nevím a nechci vědět. Mne tedy v této věci není třeba vyslýchat."
"Možná že výslech slečny Naudové by byl prospěšnější, co říkáte? Mimochodem nevím, jestli jste si toho
94

všiml, ale dnes večer na vás nepohlížela zrovna mile. Měl jsem vtíravý pocit, že vám měla něco za zlé."
"Mně?"
"Hlavně když jste se tak vkusně a taktně snažil vytáhnout své želízko z ohně a podával mi ten hotelový účet. To se jí ale vůbec nelíbilo. Kdybych byl vámi, dokonce bych se trochu bál její pomsty ."
Alban se nucené zasmál.
"To má být vtip? Geneviéva je rozkošné děvčátko, které."
Co to najednou do Maigreta vjelo, že vsadil do hry všechno?
" . které je ve třetím měsíci," vyhrkl a natáhl přitom obličej k svému hostiteli.
"Co to . co to povídáte?"
Pokud šlo o Koštu, ten byl ohromený, poprvé od rána, až z toho ztratil trochu té své sebejistoty, a proti své vůli pohlížel na svého bývalého šéfa s obdivem.
"Vy jste o tom nevěděl, pane Groulte?"
"Na co to zase narážíte?"
"Na nic . Jenom se snažím do věci vidět. Vy taky chcete znát pravdu, nemýlímli se . ? Snažíme se tedy společně . Kosta už se zmocnil čepice, jsou na ní stopy od krve a to samo stačí jako důkaz zločinu. Kdepak je ta čepice, Kosto?"
Kostra neodpověděl, jen se ještě víc vtlačil do křesla.
"Raději vás na to upozorňuji hned  jestli jste ji zničil, draze to zaplatíte . A teď mám pocit, že vám tu překážím . Nechám vás tedy o samotě . Předpokládám, pane Groulte, že vás zítra uvidím u Naudů na obědě?"
A odešel. Venku, když zabouchl dost prudce dveře, uviděl hned u dveří štíhlou postavu.
"To jste vy, pane komisaři?"
Byl to malý Louis. Byl asi schován za okny Zlatého lva a uviděl Maigretův a Albanův stín. Sledoval je.
95

"Víte, co se povídá, co povídá kdekdo v městečku?" V jeho hlase se chvěla úzkost a rozhořčení. "Tvrdí se, že vás doběhli, však víte kdo, a že odjedete zítra vlakem ve tři hodiny ." Mnoho nescházelo a měli by pravdu.
VII. Stará slečna z pošty
Maigret prožíval asi jeden z těch momentů, kdy je lidská vnímavost znásobena vysokým koeficientem. Právě vyšel z GroultCotellova domu. Udělal několik kroků ve tmě a mlze, která dovedla přilnout jako ledový obklad. Mladý Louis kráčel vedle něho, když vtom se komisař zarazil.
"Co je vám, pane komisaři?"
Maigreta náhle něco napadlo a snažil se sledovat spleť té myšlenky. Dál pozorně naslouchal nejasnému, ale křiklavému zvuku hlasů, které k němu doléhaly přes okenice. Zároveň pochopil, proč se mladík polekal: protože Maigret se zastavil zničehonic uprostřed chodníku, bez zřejmého důvodu, jako někteří kardiaci, které záchvat přepadne kdekoli.
Nebylo to v žádném vztahu s tím, o čem právě teď přemýšlel. Nebylo to ani zajímavé. Přesto jeho paměť zaznamenala: "Aha, v SaintAubinu zřejmě žije někdo s nemocným srdcem ."
Později se měl opravdu dovědět, že bývalý zdejší lékař zemřel na angínu pectoris a že ho léta vídávali, jak se takhle zastavil kdekoli na ulici, strnul a ruku si položil na hruď.
Uvnitř v domě vypukla hádka, v každém případě podle hlasových projevů to budilo dojem hádky. Maigret však neposlouchal. Poďobaný Louis byl přesvědčený, že uhodl příčinu jeho nehybnosti, a svědomitě naslou

chal. Čím však byly hlasy silnější, tím těžší bylo rozeznávat jednotlivá slova. Vypadalo to přesně tak, jako když by se do gramofonové desky udělala druhá dírka a tím se deska decentrovala, a pak by se nechala točit dál  vydávala by nesrozumitelné řvavé zvuky.
Scéna, která se odehrávala uvnitř v domě mezi inspektorem Kostrou a Albanem GroultCotellem, nebyla příčinou toho, že se tak najednou zastavil a koukal doprázdna.
Když překračoval práh domu, něco ho napadlo. Nebyl to vlastně ani nápad. Bylo to něco neurčitějšího, tak neurčitého, že ho už teď stálo námahu znovu si ten dojem vyvolat. Někdy, na moment kratičký jako záblesk, nám určitý okamžik našeho života připomene bezvýznamná drobnost, nejčastěji nějaká sotva postižitelná vůně. Bývá to tak pronikavé, že jsme z toho celí rozechvělí, chtěli bychom se té živé vzpomínky zachytit, a okamžik nato nám z ní nezbývá nic, nejsme už ani schopni říci, na co jsme mysleli. Marně pátráme ve vzpomínce a nakonec, když na své otázky nenacházíme odpověď, se tážeme, jestli to nebyla reminiscence z nějakého snu nebo, kdo ví, třeba z některého z předešlých životů?
Blesklo mu to hlavou, právě když se zavíraly dveře. Uvědomoval si, že tam ty dva strejce nechává rozzuřené a v těžkých rozpacích. Mezi Kostou a Groultem, které osud této noci svedl dohromady, existovalo jakési pojítko. Nedalo se vysvětlit rozumově. Kosta nevyvolával představu svobodného mládence, ale zapuzeného, zahanbeného a bolestínského manžela. Čišela z něho závist a ta dodává lidem týž dvojznačný vzhled jako jisté skryté neřesti.
Maigret mu to v podstatě neměl za zlé. Bylo mu ho líto. Dorážel na něho, byl rozhodnut dostat se mu na kobylku, a zároveň měl do jisté míry soucit s mužem, který svůj život vlastně prohrál.

97
96
 

Jaký vztah byl mezi Kostou a Albanem? Vztah, jaký existuje mezi dvěma předměty naprosto odlišnými, ale stejně odpornými. Byla to skoro otázka barvy. U obou šlo o šedivou, o nazelenalou, o prach morální i hmotný.
Kosta čpěl nenávistí. Z Albana GroultCotella čpěl strach, zbabělost. Celý jeho život byl postaven na zbabělosti. Manželka mu odešla. Odvedla mu děti. Nepokusil se za nimi rozjet, přivézt je zpátky. Asi ani netrpěl. Zařídil se sobecky sám pro sebe. A že neměl majetek, žil v cizích hnízdech jako kukačka. A pokud jeho přátele stihlo neštěstí, dovedl je rychle zradit.
Maigret najednou přišel na to nic, které vlastně všechny tyto úvahy vyvolalo: byla to knížka, kterou objevil v Roštových rukou, když vešli, pochybná pornografie, jaké se prodávají pod pultem v zadních místnostech jistých krámků v předměstí SaintMartin .
Jeden měl tyto knihy ve své provinční knihovně. Druhý okamžitě, jako náhodou, sáhl po jedné z nich!
Ale byla tu ještě jiná věc, a tu jinou věc si komisař snažil znovu vybavit. Možná na desetinu vteřiny byl jako osvícen do očí bijící pravdou, ale jen na to pomyslel, už myšlenka zmizela, zbyl jen neurčitý dojem. Proto vlastně zůstal nepohnutě stát jako kardiak, který se snaží přelstít své nemocné srdce.
On se snažil přelstít svou paměť. Doufal.
"Copak je to tamhle za světlo?" zeptal se nicméně.
Stáli tam oba v husté mlze a Maigret postřehl v určité vzdálenosti od nich prstenec bílého rozptýleného světla. Chytil se té konkrétní věci, aby dal své intuici možnost znovu se soustředit. Městečko teď už znal. Copak je na té straně, co svítí světlo, víceméně naproti Groultovu domu?
"Není to pošta?"
"Ne, to svítí okno vedle," odpověděl Louis. "Okno poštmistrové. Trpí nespavostí. Čte romány až pozdě do noci. Její světlo zhasíná v SaintAubinu poslední."
98

Zůstával přitom pozorný k hluku hlasů. GroultCotelle řval hlasitěji jako člověk, který si za žádnou cenu nechce dát říct. Kostův hlas byl hlubší, naléhavější.
Proč měl Maigret sto chutí přejít přes ulici a přilípnout nos na okno poštmistrové, sedící nad knihou ve své kuchyni? Intuice? Za okamžik už na to nemyslel. Věděl, že Louis ho znepokojeně, netrpělivě pozoruje, že si klade otázku, co se tak asi děje v hlavě jeho slavného muže.
Co to cítil, když překračoval práh domu? No tak . Mělo to spojitost s Paříží. Ta kniha a krámky v předměstí SaintMartin, kde se podobné publikace prodávají, mu připomněly Paříž . GroultCotelle tam byl. Ve stejné době tam zřejmě byla i Geneviéva Naudová.
Znovu měl před očima její obličej, když se Alban tak odporně vytasil se svým alibi.
Nebylo v tom jenom pohrdání. A taky v tom momentě neměl před sebou mladou dívku, ale ženu, která se nesnažila krýt.
Milenku, která náhle poznala hanebnost svého .
To je ono, přesně v tomto místě mu něco blesklo hlavou, ale naneštěstí záblesk zase hned zhasl. Zůstala po něm jen vágní vzpomínka na něco nechutného.
Ano, ta aféra byla zcela jiná, než si Maigret až doteď představoval. Viděl jen měšťáky, rodinu bohatých měšťáků, rozhořčených, že objevili v posteli své dcery kluka bez majetku a bez zajištěného postavení.
Zabil Naud v návalu zlosti? Bylo to možné. Maigret nebyl daleko soucitu s ním, a hlavně soucitu s paní Naudovou, která věděla, snažila se seč byla mlčet, zvládnout svou hrůzu, a pro niž každá minuta strávená mezi čtyřma očima s komisařem byla tak strašná, jako by ji natahovali na skřipec.
Nyní ustupoval Etienne Naud a jeho manželka do pozadí.
99

Jak všechny ty úvahy uspořádat? Zapšklý, plešatý Alban má alibi. Je to opravdu jen náhoda? A že padl na účet z hotelu Europe, to byla taky náhoda?
Bezpochyby tam skutečně spal. Muselo by se to ověřit, i když komisař už o tom byl předem dostatečně přesvědčen.
Ale proč jel do La RochesurYon právě ten večer? Byl očekáván šéfem prefektova kabinetu?
"To by bylo třeba ověřit!" zavrčel Maigret.
Pořád ještě pozoroval zakalené světlo z pošty; pořád ještě držel v jedné ruce pytlík na tabák a v druhé dýmku a ne a ne si ji nacpat.
Albert Retailleau zuřil.
Kdopak mu to řekl? Právě jeho nynější společník, mladý Louis, přítel mrtvého.
"On skutečně zuřil?" otázal se zničehonic komisař.
"Kdo . ?"
"Tvůj přítel Albert. Řekls mi, že když se s tebou ten poslední večer rozcházel."
"Byl strašně rozčilený, Než odešel na schůzku, vypil několik skleniček kořalky ."
"Neříkal nic?"
"Počkejte . ,Že to v tom našem pitomým kraji asi dlouho nevydrží. "
"Jak dlouho už byl milencem slečny Naudové?"
"Nevím . Počkejte . Na svatýho Jana ještě ne. Začalo to tak asi v říjnu ."
"Předtím do ní nebyl zamilovaný?"
"V každým případě s ní nemluvil."
"Psst."
Maigret se nehýbal, napínal sluch. Hlasy utichly. Místo toho bylo slyšet zvuky, které komisaře upoutaly.
"Telefon!" zvolal.
Poznal charakteristický zvuk venkovských telefonů, kde se musí točit klikou, aby se volajícímu ozvala pošta.

"Utíkej se mrknout do okna poštmistrové . Doběhneš tam rychleji než já ."
Nemýlil se. Vedle prvního okna se rozsvítilo druhé. Poštmistrová přešla do kanceláře poštovního úřadu spojovacími dveřmi, které zůstávaly pootevřené.
Maigret nespěchal. Příčilo se mu běžet. Zvláštní bylo, že do rozpaků ho uváděla přítomnost mladého Louise. Chtěl si před tím chlapcem zachovat určitou důstojnost. Konečně si nacpal dýmku, zapálil ji a pomalu přešel ulici.
"Co je?"
"Já věděl, že bude poslouchat," řekl Louis potichu. "Ta stará čarodějnice vždycky poslouchá. Jednou si na ni doktor dokonce stěžoval v La Roche, ale ona to dělá dál."
Teď ji bylo vidět, malá, v černých šatech, černé vlasy, obličej bez věku. V jedné ruce držela sluchátko, v druhé spojovací kolíček ústředny. Právě v té chvíli asi hovor skončil, protože přehazovala kolíčky a zamířila k vypínači.
"Myslíš, že by nám otevřela?"
"Ano, když zaklepete na ty zadní malé dveře. Pojďte tudy. Projdeme dvorkem ."
Pár vteřin tápali v absolutní tmě, pak se protáhli mezi škopky plnými prádla. Z jedné bedny na odpadky vyskočila kočka.
"Slečno Rinquetová. !" volal Louis. "Otevřte nám na chvilku ."
"Kdo je?"
"To jsem já, Louis. Otevřte, prosím vás, jen na chvilku."
Odstrčila závoru a Maigret rychle překročil práh, ze strachu, že se před ním dveře zase zavřou.
"Nebojte se, slečno ."
Byl příliš velký a příliš široký na tu mrňavou kuchyni odpovídající rozměrům mrňavé poštmistrové, která

101
100
 

měla všude rozestavené předměty z keramiky nebo foukaného skla, nakoupené na trzích, a vyšívané dečky.
"GroultCotelle právě telefonoval."
"Jak to víte?"
"Telefonoval svému příteli Naudovi. Vy jste ten hovor poslouchala."
Přistižena při činu, chabě se bránila.
"Ale pošta je zavřená, pane. Po deváté hodině bych už neměla spojovat žádné hovory . Dělám to, protože jsem doma a ráda prokážu službu, když je třeba ."
"Co povídal?"
"Kdo?"
"Podívejte se, když mi nevyjdete vstříc, budu nucen přijít ráno, tentokrát oficiálně, a sepsat hlášení, které pak už půjde dál úřední cestou. Co říkal?"
"Mluvili oba."
"Oba zároveň?"
"No skoro. Chvílemi mluvili oba najednou. Vypadalo to, že chtějí jeden druhého překřičet, takže jsem nerozuměla ničemu . Měli zřejmě každý své sluchátko a odstrkovali jeden druhého od aparátu."
"Co říkali?"
"Nejdřív pan Groult řekl:
.Podívejte, Etienne, takhle to nemůže jít dál. Právě odtud odešel komisař. Srazil se tady s tím vaším člověkem. Jsem si jist, že ví všechno, a jestli budete pokračovat
"No a dál?" řekl Maigret.
"Počkejte . Ten druhý mu do toho skočil.
,Haló . Pan Naud? Tady je Kosta, Je to jistě škoda, že jste ho nějak nezdržel a nezabránil mu setkat se se mnou, ale .
,Ale kompromitovat to bude mě, zařval do toho pan Groult. ,Já už toho mám po krk, rozumíte? Dělejte, co umíte! Zavolejte tomu svému idiotskému švagrovi, co

má vždycky jen blbé nápady. Je tak trochu nadřízený tady toho nešťastného policisty. Když ho sem uměl poslat, tak ať už si poradí s tím, jak ho odvolat zpátky do Paříže . Za svou osobu vás upozorňuji, že jestli se s ním u vás ještě setkám .
,Haló, haló .! křičel pan Etienne zděšeně na druhém konci drátu. ,Jste tam ještě, pane Kosto? Alban mě trochu děsí. Copak opravdu .
,Haló . Tady Kosta. Tak už mlčte, pane Groult. Nechtě mě říct aspoň dvě slova. Nestrkejte do mě . Jste to vy, pane Naud? Ano . Podívejte se, nehrozilo by žádné nebezpečí, kdyby nás hrozný strach pana Groulta . Prosím? Jestli máte telefonovat švagrovi? No víte, ještě před chvílí bych vám to byl neradil. Ne, já z něho strach nemám . "
Poštmistrová chytila slinu v dost přesném opakování rozhovoru a ukázala prstem na Maigreta:
"To šlo o vás, že. ? Teda on řekl, že z vás strach nemá, ale že kvůli GroultCotellovi, který je schopen provést cokoli neprozřetelného . Psst."
V kanceláři pošty se znovu ozvalo zvonění. Drobná poštmistrová se tam rozběhla, rozsvítila.
"Haló? Prosím? Galvani 1798? Nevím . Ne, v tuhle dobu se asi nebude dlouho čekat. Zavolám vás ."
Maigret číslo poznal, byl to Bréjonův soukromý telefon domů.
Pohlédl na hodinky. Bylo za deset minut jedenáct. Vyšetřující soudce je zřejmě už v posteli, ledaže by byl v biografu nebo s rodinou v divadle, protože v Justičním paláci věděli všichni, že vstává v šest hodin a že brzy zrána studuje spisy.
Poštmistrová zastrčila kolíčky do jiných dírek.
"To jste vy, Niorte? Dali byste mi Galvani 1798? Je linka číslo tři volná? Tak mi ji dejte, prosím . Dvojka před chvílí byla špatně slyšitelná. U vás všechno v pořádku? Máte noční službu? Prosím?. Ne, však

103
102
 

l
víte, že já nechodím spát nikdy před jednou. A. Ano, tady taky. Není vidět ani na dva kroky. Zítra ráno bude pěkné náledí. Haló! Paříž . ? Paříž . ? Haló! Paříž? Galvani 1798 .? Tak odpovězte, děvenko . Mluvte zřetelně. Dejte mi Galvani 17  98. Jakže.? Zvoníte tam? . Já nic neslyším . Tak zvoňte dál. Je to naléhavé . Ale ano, určitě jsou doma ."
Zděšeně se obrátila, protože rozložitý Maigret stál těsně za ní s nataženou rukou, připraven chopit se sluchátka, jen co nastane příhodná chvíle.
"Pan Naud? Haló! Je to pan Naud . ? Ano, dám vám Galvani. Ještě vteřinku, vyzvání to tam . Zůstaňte u aparátu . Galvani 1798? Tady je SaintAubin. Předám vám trojku . Trojko, mluvte ."
Neměla odvahu vzepřít se komisaři, který jí vzal autoritativně sluchátka z ruky a nasadil si je. Zastrčila energicky kolíček do dírky k odposlechu.
"Haló, to jsi ty, Victore? Prosím?"
Na lince byl nějaký šum a Maigret měl dojem, že vyšetřující soudce mluví ze svého lůžka. Slyšel ho, jak krátce nato, když se mu švagr ohlásil jménem, opakuje:
"To je Etienne ."
Říkal to asi manželce, ležící vedle něho.
"Prosím? Je něco nového . ? Ne? . Ano? Ty moc křičíš, pak ti moc vibruje aparát."
Etienne Naud patřil k lidem, kteří do telefonu vždycky řvou, jako by se obávali, že je není dost slyšet.
"Haló! Vyslechni mě, Victore. Nového v pravém slova smyslu není nic, ne . Pochop mě, prosím . Ostatně já ti napíšu . Možná že tak za dva tři dny se za tebou rozjedu do Paříže ."
"Mluv pomaleji. Odsuň se trochu, Marto ."
"Co říkáš?"
"Říkám Martě, aby se trochu odsunula . Tak co je? Co se děje? Komisař dojel v pořádku? Co mu říkáš?"

"Ano . Na tom tak nezáleží. Telefonuju ti právě kvůli němu."
"Nechce v té tvé věci nic udělat?"
"Ale ano, jenomže dělá až moc . Podívej se, Victore, musíš najít za každou cenu způsob, jak ho povolat zpátky do Paříže . Ne, teď ti nic povídat nemohu . Jak znám poštmistrovou ."
Maigret se usmál a podíval se přitom na drobnou poštmistrovou, hořící zvědavostí.
"Však ty už něco vymyslíš . Prosím? Je to těžké? Ale musí to snad být možné . Ujišťuji tě, že je to absolutně nutné ."
Nebylo těžké představit si vyšetřujícího soudce, jak starostlivě krčí čelo a začíná švagra pěkně pomalu podezřívat.
"Není to tak, jak si myslíš . Ale on tady courá po městečku, zavádí s každým řeč a nadělá nakonec víc zla než užitku . Rozumíš . ? Jestli to tak bude pokračovat, za chvíli bude celý kraj na nohou a moje situace tady bude neudržitelná ."
"Jenomže já nevím, jak to zařídit."
"Copak něj ses jeho nadřízený?"
"To jsem . Mohl bych samozřejmě požádat ředitele kriminálky . Je to choulostivá věc . Komisař se to dříve nebo později doví. Souhlasil s tou cestou k vám, jen aby mi prokázal službu, rozumíš?"
"Ať už ano, nebo ne, chceš, aby tvá neteř, které jsi byl, dovol, abych ti to připomněl, při křtu za kmotra, měla nepříjemnosti?"
"Myslíš, že je to tak vážné?"
"Vždyť ti přece říkám ."
Etienne Naud, to se vycítilo, netrpělivě přešlapoval. Albanova panika přešla i na něho a skutečnost, že ho Kosta nezrazoval z úmyslu požádat o odvolání Maigreta, jeho pocitu nejistoty taky neulehčovala.
"Buď tak hodný a dej mi sestru."

104
105
 

"Tvoje sestra už spí. Jsem tu dole sám ."
"Co na to říká Geneviéva?"
Soudce zcela evidentně váhal, zachycoval se drobných banálních frází.
"Taky u vás prší?"
"Co já vím!" zařval Naud. "Mně je to fuk! Rozumíš? Potřebuji jedinou věc, abys zařídil za každou cenu odjezd toho svého nešťastného komisaře ."
"Co je ti?"
"Co mně je? Co mně je? Jestli to takhle bude pokračovat, tak tady pro nás bude nedýchatelno. Ten člověk strká nos do všeho. Neřekne jediné slovo. On . on ."
"Uklidni se. Já se pokusím."
"Kdy?"
"Zítra ráno . Zajdu hned zrána za ředitelem kriminální policie, ale věř mi, ani trochu mi tenhle postup nevyhovuje. Je to poprvé za celou mou kariéru, co ."
"Uděláš to, viď?"
"Když ti to říkám ."
"Telegram přijde asi kolem poledne . Bude moct odjet vlakem ve tři hodiny . Postarej se o to, aby telegram došel včas ."
"Louisa jev pořádku?"
"Je v pořádku, ano . Dobrou noc a nezapomeň. Vysvětlím ti to. Hlavně si nepředstavuj . Pozdravuj manželku."
Poštmistrová poznala na Maigretově obličeji, že hovor skončil, nasadila si sluchátka, ještě jednou vytáhla a zastrčila jinam kolíčky centrály.
"Haló! Konec? Haló, Paříži? Řekněte mi, prosím, cenu toho hovoru? Dobrou noc, chlapče."
A na adresu komisaře, který si znovu nasadil klobouk a zapaloval si dýmku:
"To by stačilo na odvolání z funkce . Tak vy si myslíte, že je to pravda?"
"Co?"
106

"No co se povídá. Nemohu si jaksi zvyknout na myšlenku, že muž jako pan Etienne, který má všechno, co člověk potřebuje ke štěstí."
"Dobrou noc, slečno. Ničeho se nebojte. Budu diskrétní ."
"Co si povídali?"
"Nic tak dvakrát zajímavého. Rodinné záležitosti ."
"Vracíte se do Paříže?"
"Možná . Asi ano . Je pravděpodobné, že odjedu zítřejším odpoledním vlakem."
Veškeré horečné vzrušení v něm teď opadlo. Cítil se zase plně sám sebou. Byl skoro překvapen, když v kuchyni uviděl chlapce, který na něj čekal, a ten byl zase překvapený, že má před sebou jiného Maigreta, než jak ho znal předtím, že si ho Maigret skoro nevšímá, jedná s ním ledabyle  a kdo ví, neli pohrdavě? říkal si mladý muž, kterého to ranilo.
Znovu byli ve tmě a brodili se mlhou, v níž blikala jen tu a tam řídce rozesetá světýlka v směšně omezeném prostoru.
"Je to on, viďte?"
"Kdo? Cože?"
"Naud . To on zabil Alberta ."
"To já, chlapče, nevím . To ."
Maigret se zarazil včas. Byl by řekl:
"To není tak důležité ."
Odpovídalo to jeho myšlence, nebo přesněji jeho pocitu. Ale uvědomoval si, jak by při takovém prohlášení mladý muž nadskočil.
"Co říkal?"
"Nic tak vzrušujícího . Pokud jde o GroultCotella."
Šli směrem k oběma dosud osvětleným hotelům; v jednom z nich se na oknech pohybovaly obrysy postav jako v čínské stínohře.
107

"Ano . ?"
"Byl s nimi vždycky tak důvěrně spřátelený?"
"Počkejte . Ne, vždycky ne . Víte, já byl ještě malý. Dům patří odedávna jeho rodině, ale když jsem byl malý kluk a hrávali jsme si u nás před domem, nikdo tam nebydlel. Vzpomínám si na to, protože jsme několikrát vlezli do sklepa vikýřem, který nebyl zavřený. Tehdy pan GroultCotelle bydlel u příbuzných, kteří mají myslím zámek někde v Bretani . Když se sem vrátil, byl ženatý. Musel byste se zeptat někoho staršího, než jsem já. Mně tenkrát bylo tak šest sedm let. Pamatuju se, že jeho žena měla moc hezký žlutý autíčko a sama ho řídila, a že často jezdila na vyjížďky sama ."
"A stýkali se s Naudovými?"
"Ne, určitě ne . Říkám ne, protože si vzpomínám, že pan Groult věčně seděl u doktora, co tady byl před tímhle a byl vdovcem . Ještě je mám před očima, jak sedí u okna a hrají šachy. Jestli se neměj lim, tak s Naudovýma se nestýkal kvůli svý ženě, ale přátelil se s nima předtím, poněvadž Naud a on spolu chodili do školy . Zdravili se . Vídal jsem je, jak spolu hovoří na ulici, ale to bylo všechno ."
"Takže teprve po odjezdu paní GroultCotellové ."
"Ano, je to asi tři roky . Slečně Naudové bylo šestnáct nebo sedmnáct let. Vrátila se z penzionátu, ona byla dlouho v Niortu v penzionáte, tady jsme ji viděli tak jednou za měsíc . Pamatuju se na to taky proto, že když ji člověk potkal tady v městečku mimo školní prázdniny, moh si být jistej, že je to třetí neděle v měsíci . Spřátelili se . Pan Groult trávil polovinu času u Naudových ."
"Nejezdí společně na prázdniny?"
"Do SablesďOlonne, ano . Naudovi si tam postavili vilu. Vracíte se zpátky k nim? Nechcete vědět, jestli ten detektiv ." Mladík hleděl směrem ke Groultovu
108

domu, kde žaluziemi prosvítalo stále ještě trochu světla. Nepochybně si policejní vyšetřování nepředstavoval tak, jak ho prováděl Maigret tady v městečku. Byl trochu rozčarován, ale neodvažoval se to dát najevo.
"Co řekl, když jste vstoupil dovnitř?"
"Kostra? Nic . Ne, nic neříkal. Ostatně co na tom záleží."
Ve skutečnosti Maigret aby se tak řeklo nežil momentálně v přítomnosti. Svému mladému společníkovi odpovídal jen koutkem úst a ani si moc neuvědomoval, oč jde.
Mnohokrát se na pařížské kriminálce o Maigretově chování v podobných chvílích žertovalo. Věděl, co se o tom povídá za jeho zády.
V těchto fázích vyšetřování jako by Maigret nabýval naprosto neobvyklých proporcí, byl těžkopádný, jako otupělý a netečný, slepý a němý, byl to Maigret, jehož by byl neinformovaný kolemjdoucí nebo společník považoval za nějakého tlustého tupce nebo za spícího chodce.
"Tento stav je u vás v podstatě projevem koncentrace myšlenek?" otázal se ho jednou někdo, kdo si hrál na psychologa.
A Maigret odpověděl s přímo komickou upřímností:
"Já nikdy nepřemýšlím."
Skoro se to blížilo pravdě. Tak například teď, jak tu stál na vlhké, studené ulici, nemyslel na nic. Nesledoval žádnou myšlenku. Dalo by se říci, že byl trochu jako mořská houba .
Ten výraz pocházel od Lucase; často s Maigretem pracoval a znal ho lip než kdokoli druhý.
"Během vyšetřování přijde vždycky moment," vyprávěl Lucas, "kdy se šéf zničehonic nafoukne jako vy schla mořská houba strčená do vody. Řekli byste, že nasává, co se do něj vejde."
Jenže co? Tak například teď do sebe nasával, co se
109

do něj vešlo z mlhy a tmy. Už se kolem něho neprostíralo ledajaké městečko. Ani on nebyl jen tak někdo, koho náhoda vrhla do těchto kulis.
Byl spíš jako Bůh otec. Městečko znal, jako by v něm žil odjakživa, nebo lépe řečeno, jako by je sám stvořil. Znal život všech těch nízkých domečků přikrčených ve tmě, měl dojem, že vidí, jak se muži a ženy obracejí v potem zavlhlých postelích, sledoval nit jejich snů, malé světýlko tuhle mu napovídalo, že matka dává pít dítěti z ještě vlažné kojenecké láhve, tamhle zas v rohovém domku cítil bodavou bolest nemocné paní a předvídal, jak se náměsíčná hokynářka náhle vytrhne ze spánku.
Seděl v kavárničce u hnědých vyleštěných stolků s muži, kteří hráli s upatlanými kartami a počítali žluté a červené žetony.
Byl v Geneviévině pokojíku. Spolu s ní trpěl uraženou hrdostí milenky. Protože Geneviévina hrdost milenky byla uražena. Prožila si bezpochyby nejtrapnější den svého života a kdo ví, jestli teď něčí ha na Maigretův návrat, aby se mu znovu vloudila do pokoje?
Paní Naudová podle něho nespala. Ležela, ale nespala a ve tmě ložnice střežila každý hluk v domě, kladla si otázku, proč se Maigret nevrací, a představovala si, jak se její muž v salóně v dlouhém čekání zmítá mezi nadějí, kterou vkládal do svého hovoru s Paříží, a nepokojem vyvolaným komisařovou nepřítomností.
Maigret cítil teplo krav v chlévě, slyšel, jak kobyla kope do pažení, představoval si starou kuchařku ve venkovské haleně .
A v Groultově domě . Vida! Otevřely se dveře. Alban vyprovázel návštěvníka. Nenáviděl ho. Copak si tak s Kostou po telefonickém hovoru s Naudem ještě všechno řekli v tom zaprášeném nevyvětraném salóně?
110

Dveře se zase zavřely. Kosta s aktovkou pod paží rychle odcházel. Byl spokojen i nespokojen. V podstatě hru skoro vyhrál. Dostal se Maigretovi na kobylku. Zítra bude Maigret odvolán do Paříže. Ale Kostra byl trochu zahanben, že toho výsledku nedosáhl vlastními silami. Pak ho taky pálila komisařova hrozba týkající se čepice .
Jeho pomocník na něho čekal u Zlatého lva, kde popíjel jednu skleničku za druhou.
"Vracíte se hned?" zeptal se Louis.
"Ano, kamaráde . Co jiného bych měl dělat?"
"Nenecháte to plavat?"
"Co nenechám plavat?"
Maigret je všechny tak dobře znal! Kolik poďobaných Louisů, podobných tomu zdejšímu, už v životě potkal, stejně horlivě zapálených, stejně naivních a zároveň mazaných, vrhajících se čelem proti překážkám, chtěj ících dosáhnout za každou cenu svého cíle!
"Však ono tě to přejde, chlapečku, řekl si v duchu. Za pár let budeš takové Naudy nebo Groulty uctivě zdravit, protože pochopíš, že pro syna nějakého Filloua je to ještě to nejlepší, co se dá dělat."
A co paní Retailleauová, úplně sama ve svém domě, kde rychle odklidila bankovky z polévkové mísy?
Ta pochopila už dávno. Byla bezpochyby dobrou manželkou, tak jako ty druhé, dobrou matkou, tak jako ty druhé .
Nebyla asi úplně bez citu, ale poznala, že city jsou k ničemu, a rezignovala.
Rezignovala tak, že se bránila jinými zbraněmi!
Rezignovala tak, že převáděla všechna životní neštěstí na bankocetle.
Smrt manžela jí vynesla dům a rentu, která jí umož  i nila vychovat syna a dát mu vzdělání.
Smrt Albertova .
"Vsadil bych se," zamumlal polohlasně, "že touží po
111

malém domě ne v SaintAubinu, ale v Niortu. Po malém, novém, čisťounkém domečku. Se zajištěným stářím ve společnosti portrétů zemřelého manžela a syna ."
Pokud jde o Groulta a ty jeho "Zvrácené rozkoše" .
"Vy přímo letíte, pane komisaři."
"Ty mě chceš doprovodit?"
"Není vám to příjemné?"
"Nebude mít maminka starost?"
"Ta se o mě nestará ."
V tónu, jímž byla ta slova pronesena, byla hrdost, ale i lítost.
No tak! Už za sebou mají nádraží. Teď jdou po rozměklé blátivé cestě kolem kanálu. Starý Désiré zřejmě někde vyspává po opici na svém nuzném, odporném slamníku. Jozafat, listonoš, je hrdostí bez sebe a asi už v duchu počítá, co mu vynese jeho bezvadné chování a mazanost.
Na konci cesty, kde jako by zářil prstenec kolem měsíce zahaleného do mraku, stál velký, vyhřátý a poklidný dům, dům, jaký kolemjdoucí pozorují se závistí a s pocitem, že se v něm musí dobře žít.
"Teď už se vrať, chlapče . Já jsem u cíle ."
"Kdy vás uvidím? Slibte mi, že neodjedete, aniž ."
"Slibuji."
"Je to pravda, že toho nenecháte?"
"Je."
Bohužel! Protože Maigret nebyl ani trochu nadšen
tím, co mu zbývalo udělat, a tak vystupoval spíš se
staženými rameny po schodech vedoucích ke vchodu.
Dveře byly jen přivřené. Nechali je pootevřené kvůli
   němu. V salónu se svítilo.
Když si stahoval těžký kabát, ještě ztěžklý mlhou, povzdychl si, chvíli zůstal stát na rohožce a zapaloval si dýmku.
112

"Tak do toho!"
Chudák Etienne, zmítán nadějí i smrtelnou úzkostí, ho očekával v křesle, kde odpoledne seděla paní Naudová a vytrpěla si v něm stejná muka.
Na malém stolku u zdi láhev armagnaku, z níž někdo zřejmě ten večer hodně upil.
VIII. Maigret v roli Maigreta
V Maigretově postoji nebyla ani nejmenší póza. Mělli stažená ramena, hlavu trochu nachýlenou jako zimomřivý člověk, který si to namíří rovnou ke kamnům, pak to bylo především z toho důvodu, že mu bylo zima, protože zůstal dlouho venku v mlze bez ohledu na nízkou teplotu, a teprve když si svlékal zimník, zamrazilo ho v zádech. Náhle jako by si uvědomoval, že mu sychravý chlad pronikl až do morku kostí.
Byl mrzutý, jak býváme, když na nás leze chřipka. Bylo mu trochu úzko, protože neměl radost z úkolu, který ho čekal. Prostě váhal. V momentě, kdy bylo třeba jednat, zvažoval v duchu dvě diametrálně odlišné metody, a to přesně v okamžiku, kdy byl nucen zvolit definitivní řešení.
Tohle všechno tedy  ne nějaká věrnost vlastní legendě  způsobilo, že vešel do salónu s nevrlou tváří a vyvalenýma očima, které jako by se neupíraly na nic určitého, a postupoval bokem jako medvěd.
Nedíval se na nic a všechno viděl, sklenku a láhev armagnaku, příliš pečlivě uhlazené vlasy Etienna Nauda, který ho halasně přivítal s falešnou pobaveností:
"Strávil jste pěkný večer, pane komisaři?"
Určitě si právě přečísl vlasy. Vždycky měl u sebe hřeben, dbal na sebe až koketně. Předtím však, když
113

tu byl sám a čekal a mučil se, zřejmě si horečnými prsty prohraboval vlasy.
Maigret místo odpovědi přistoupil ke stěně vlevo a narovnal tam rám obrazu, a ani to nebyla žádná póza. Nesnášel pohled na šikmo pověšený obraz. Dráždilo ho to a neměl nejmenší chuť dát se dráždit takovou nicotností během závažné partie, kterou měl sehrát.
Bylo teplo. V ovzduší salónu se ještě vznášely vůně večeře, k nimž přistupovala vůně armagnaku. Komisař si nakonec taky nalil skleničku.
"Tak to bychom měli!" povzdychl si.
Naud byl tak překvapen a znepokojen, že se až zachvěl. Maigretovo "tak to bychom měli!" znělo jako závěr jeho tichého rozvažování.
Kdyby Maigret byl v kancelářích kriminální policie, nebo kdyby aspoň byl úředně zmocněn vést vyšetřování v Naudově věci, cítil by se nucen, aby si zajistil všechny trumfy, užít tradičních postupů. A tradiční postupy by za těchto okolností směřovaly k tomu, dostat Nauda do úzkých, vyvolat v něm paniku, uondat ho nervově tím, že by mu dal zažít střídavě naději i hrůzu.
Bylo to snadné. Nejdřív ho nechat, aby se zamotal do vlastních lží. Potom udělat neurčité narážky na oba telefonické rozhovory. A konečně  proč ne?  prohodit bez okolků:
"Váš přítel Alban bude zítra ráno zatčen ."
Tak to tedy ne! Maigret se šel prostě a jednoduše opřít lokty o krbovou římsu. Plameny otevřeného ohniště ho pálily do nohou. Naud seděl poblíž něho. Asi pořád ještě doufal?
"Odjedu zítra ve tři hodiny, jak jste si přál," povzdychl si nakonec komisař, když předtím zabafal dvakrát či třikrát rychle za sebou z dýmky.
Měl soucit, cítil vůči Naudovi jakési rozpaky, protože to byl muž přibližně jeho věku, celý jeho život byl bez
114

úhonný, pohodlný, harmonický, a v těchto chvílích hrál o všechno, protože mu hrozilo, že bude až do konce života zavřen mezi čtyřmi stěnami vězení.
Bude se vzpírat, bude dál lhát? Maigret si přál, aby to nedělal, jako si ze soucitu přejeme rychlou smrt zvířete, které jsme neobratně zranili. Vyhýbal se přímému pohledu na něj, upřeně pozoroval koberec.
"Proč to říkáte, pane komisaři? Víte dobře, že jste tu milým hostem, že moje rodina i já sám k vám máme velký obdiv a sympatie ."
"Vyslechl jsem váš hovor se švagrem, pane Naude."
Snažil se vžít do postavení toho druhého. Na takové momenty si později raději nevzpomínáme. Však taky komisař rychle mluvil dál:
"Ostatně pokud jde o mě, jste na omylu. Váš švagr Bréjon mě požádal, abych mu prokázal službu a pomohl vám v delikátní záležitosti. Okamžitě jsem pochopil, to mi můžete věřit, že si Bréjon špatně vyložil, co po něm chcete, a že vy jste od něj nečekal pomoc tohoto druhu. Napsal jste mu v rozrušení a žádal ho o radu. Řekl jste mu, co se veřejně šušká, ale neřekl jste mu pochopitelně, že je to pravda. A on, chudák, poctivý a svědomitý praktik, vám poslal policistu, aby vás z toho vytáhl."
Naud se těžce zvedl a přistoupil ke stolku u stěny, kde si nalil plnou sklenku armagnaku. Ruka se mu třásla. Čelo měl zřejmě zpocené. Maigret na něho neviděl. I kdyby mu ho nebylo líto, takt by mu v tom okamžiku nedovolil pozorovat hostitele.
"Byl bych odjel hned po příjezdu, po prvním kontaktu s vámi, nebýt toho, že jste si sem povolal Justina Koštu, a taky toho, že jeho přítomnost mě vyprovokovala."
Naud nic nepopíral, hrál si s řetízkem od hodinek a upřeně pozoroval portrét své tchyně.
"Vzhledem k tomu, že zde nemám úřední poslání,
115

nemusím pochopitelně nikomu skládat účty. Z mé strany se tedy nemáte, pane Naude, čeho obávat a tím je pro mě hovor s vámi snazší. Týdny, které jste právě prožil, byly jako těžký sen, viďte? Pro vaši ženu taky, jsem přesvědčen, že ví všechno ."
Naud se ještě nevzdával. Dostal se k rozhodujícímu momentu, kdy stačí jediný pohyb hlavou, jediné zamrkání, zašeptané slovo, a je konec s nejistotou. Potom by měl pokoj. Mohl by se uvolnit. Už by neměl co skrývat, co hrát.
Jeho manželka nahoře určitě nespala, napínala naopak uši, znepokojena, že ty dva mužské neslyší stoupat do schodů. Našla spánek její dcera?
"Teď vám, pane Naude, prozradím, co si v podstatě o tom všem myslím, a vy pochopíte, proč jsem neodjel beze slova, což jsem skoro chtěl udělat, třebaže se vám to může zdát zvláštní. Poslouchejte dobře a nedělejte rychlé závěry z mých slov, byly by chybné. Mám velice přesný dojem, jsem si takřka jistý, že i když jste odpovědný za smrt Alberta Retailleaua, jste zároveň i její obětí. Půjdu ještě dál. Pakliže jste byl nástrojem, nejste skutečným strůjcem Albertovy smrti."
Maigret si šel taky nalít, aby dal svému protějšku čas zvážit smysl toho, co mu právě řekl. A protože Naud pořád mlčel, podíval se na něho konečně zpříma, donutil ho vydržet ten pohled a otázal se:
"Vy mi nedůvěřujete?"
Výsledek byl stejně trapný jako nečekaný, poněvadž Naudova kapitulace se projevila záchvatem pláče. Víčka tohoto muže v plné síle naběhla a naplnila se slzami. Našpulil rty jako rozlítostněné dítě. Okamžik odolával, celý nesvůj uprostřed salónu, pak nakonec se rozběhl ke stěně, opřel se o ni oběma pažemi, skryl v nich hlavu a jeho ramena se pravidelně trhavě zvedala.
Nezbývalo než čekat. Dvakrát se pokoušel promlu
116

vit, ale ještě bylo brzy, dosud se dostatečně neuklidnil. Maigret se diskrétně usadil před krbem, a jelikož nemohl prohrabávat ohniště jako kamna, přerovnával aspoň polena konečkem krbových kleští.
"Za chvíli, jestli budete chtít, mi upřímně vypovíte, co se udalo. Ostatně není to ani tak nutné, aspoň pokud jde o události toho večera, ty se dají lehce zrekonstruovat. S těmi druhými to bude horší."
"Co tím chcete naznačit?"
Naud byl pořád stejně vysoký, stejně silný, ale řekli byste, že úplně ztratil konzistenci. Byl teď jako ony předčasně vyrostlé děti, co mají ve dvanácti letech postavu a tělnatost dospělého člověka.
"Neměl jste ani nejmenší podezření o stycích své dcery a toho mladíka?"
"Ale pane komisaři, vždyť já jsem ho dokonce ani neznal! Totiž věděl jsem, že existuje, protože znám víceméně celé městečko, ale nedovedl bych býval říct, ke které tváři to jméno patří. Až dodneška mi není jasné, kde ho Geneviéva mohla potkat, když nikam nechodila ."
"Vy už jste ležel vedle své paní?"
"Ano . A vidíte . Je to směšné . Ten den jsme měli k večeři husu ."
Zachycoval se drobných rodinných detailů, jako kdyby ubíraly skutečnosti na tragice tím, že ji.udržují na domácí půdě.
"Já mám husu moc rád, přestože ji těžce trávím . Kolem jedné po půlnoci jsem vstal a šel si pro zažívací sodu . Znáte přibližně polohu pokojů . Za naší ložnicí je malá koupelna, pak pokoj pro hosty, pak místnost, kam nikdy nevstoupíme, protože ."
"Já vím . Vzpomínka na jedno z dětí."
"A vzadu je dceřin pokoj, který je tím pádem izolovaný od ostatních. Obě služky spí o patro výš. Byl jsem tedy v koupelně . Tápal jsem popaměti ve tmě,
117

protože jsem nechtěl probudit manželku, vyčítala by mi, že se přejídám . Uslyšel jsem šepot. Někdo se v domě hádal. Ani mi nenapadlo, že to může být v pokoj i u dcery .
Když jsem ale vyšel na chodbu, poznal jsem, že to vychází z Geneviévina pokoje. Ostatně pod dveřmi prosvítalo světlo. Rozeznal jsem mužský hlas .
Nevím, co byste byl udělal vy na mém místě, pane komisaři. Není mi známo, jestli máte dceru. Tady v SaintAubinu jsme ze staré školy, a já jsem možná obzvlášť naivní. Geneviévě je dvacet let. a mně přitom nikdy ani ve snu nenapadlo, že by své matce a mně mohla cokoli tajit. Natož abych si představil, že by nějaký muž . Ne, vidíte, ještě i teď ."
Osušil si oči a mechanicky vytáhl z kapsy balíček cigaret.
"Málem jsem tam vtrhl jen tak v košili, protože i v tom jsem ze staré školy a nosím ne pyžama, ale noční košile . Na poslední chvíli jsem si uvědomil, jak směšný jsem v té košili, vrátil jsem se zpátky do koupelny a potmě jsem se oblékl. Když jsem si natahoval ponožky, zaslechl jsem jiný zvuk, tentokrát zvenku. Žaluzie koupelny nebyly zavřené, odrhnul jsem záclonu . Svítil měsíc, takže jsem mohl zahlédnout siluetu muže, jak leze z okna mé dcery a sestupuje po žebříku na dvůr .
Ani nevím, jak jsem se obul. Vrhl jsem se na schodiště . Měl jsem dojem, ale nejsem si tím docela jistý, že slyším hlas své ženy:
,Etienne .
Nenapadlo vás ještě podívat se zblízka na klíč od dveří do dvora? Je to starý obrovský klíč, úplné kladivo . Nechci přísahat, že jsem ho vytáhl ze zámku nedopatřením, přesto to ale nebylo záměrně, protože jsem neplánoval zabít, a kdyby mi v tom okamžiku někdo."

Mluvil tichým, ale roztřeseným hlasem. Aby se uklidnil, zapálil si cigaretu, několikrát z ní dlouze popotáhl, tak jak to asi dělají odsouzenci.
"Muž obešel dům a přelézal nízkou zídku směrem k cestě. Přelezl jsem ji taky, ani jsem se nesnažil tlumit hluk kroků. Musel mě slyšet, a přesto nezrychlil. Když jsem byl už blízko něho, obrátil se a já, ačkoli jsem mu neviděl do obličeje, jsem měl nevím proč dojem, že se mi vysmívá.
,Co ode mě chcete? zeptal se útočným a zároveň pohrdavým tónem.
Přísahám vám, pane komisaři, že bych za to dal všechno na světě, abych ty okamžiky nikdy neprožil. Poznal jsem ho. Pro mě to bylo jen klučisko. Jenže to klučisko právě vylezlo z pokoje mé dcery a ještě se mi vysmívalo. Nevěděl jsem, co dělat. Tyhle věci se neodehrávají tak, jak bychom si představovali. Chytil jsem ho za ramena, třásl jím, ale nenacházel jsem slova k tomu, co jsem mu chtěl říct, a on na mě vybafl:
,Je vám proti srsti, že se chci vykašlat na tu vaši děvku, že .! Domluvili jste se na mě, co? "
Přejel si rukou přes tváře.
"Co bylo dál, nevím, pane komisaři. I při nejlepší vůli bych vám nemohl přesně vylíčit, co se potom stalo. Byl stejně rozzuřený jako já, ale víc se ovládal. On mě urážel, urážel mou dceru . Místo aby padl na kolena, k mým nohám, jak jsem si to snad pitomě představoval, vysmíval se mně, mé ženě, celému domu, vrhal mi do tváře slova jako:
,Pěkná rodinka, to teda jo!
O mé dceři užíval těch nejsprostších slov, nejsem schopen je ani opakovat, a v tu chvíli, nevím, jak k tomu došlo, jsem ho začal mlátit. Klíč jsem držel v ruce. On měl nečekaný reflex, vrazil mi hlavou do žaludku a to byla taková bolest, že od toho okamžiku jsem ho mlátil ještě větší silou .

119
118
 

Upadl.
A já nejdřív ze všeho utíkal pryč, chtěl jsem se vrátit domů.
Přísahám vám, že všechno, co říkám, je pravda. Měl jsem v úmyslu zatelefonovat na četnickou stanici v Benetu . Když jsem se blížil k domu, uviděl jsem světlo v dceřině pokoji. Myslel jsem, že když řeknu pravdu . Ale asi pochopíte . Vrátil jsem se k němu. Byl mrtvý ."
"Přenesl jste ho na koleje," řekl Maigret, aby mu pomohl rychleji skoncovat s tím deprimujícím vysvětlováním.
"Ano."
"Sám?"
"Ano."
"A když jste se vrátil domů?"
"Manželka stála za domovními dveřmi, co vedou k příjezdové cestě. Zeptala se mě šeptem:
,Co jsi to udělal?
Snažil jsem se zapírat, ale ona pochopila. Dívala se na mě s hrůzou a soucitem zároveň. To žena potom v koupelně, když já uléhal jako v horečce, prohlédla všechno moje šatstvo kousek po kousku, aby se ujistila, že."
"Rozumím."
"Věřte mi to nebo ne, ale od té doby jsme ani jeden, ani druhý neměli odvahu promluvit o tom s dcerou. Nikdy o tom mezi námi nepadlo ani jediné slůvko. Ani jediná narážka. To je možná nejstrašnější ze všeho. Žijeme jako v nějakém zlém snu. Život v domě probíhá jako předtím, a přitom my tři víme, že ."
"A co Alban?"
"Nevím, jak bych vám to řekl. Zprvu jsem na něho ani nepomyslel. Druhý den jsem byl překvapený, že nepřišel, když jsme sedali k jídlu . Začal jsem o něm mluvit, tak, jen abych mluvil. Řekl jsem: musíme
120

zatelefonovat Albanovi. Udělal jsem to a jeho posluhovačka mi odpověděla, že není doma. A přitom jsem si byl jistý, že jsem v telefonu slyšel jeho hlas v místnosti, kde služka brala telefon .
Byla to u mě najednou fixní idea . Proč k nám Alban nechodí? Má nějaké podezření? Nakonec, i když mi připadá pitomé se k tomu přiznávat, jsem si vsugeroval, že jediné nebezpečí je Alban, a po čtyřech dnech, co k nám nevkročil, jsem za ním zašel k němu domů.
Chtěl jsem znát důvod jeho mlčení. Neměl jsem v úmyslu mluvit, a přesto jsem mu všechno vyprávěl .
Potřeboval jsem ho . Pochopil byste to, kdybyste byl v mé situaci. On mi donášel zprávy o tom, co se povídá v městečku . On mi taky popsal pohřeb .
Byl jsem informován o prvních náznacích podezření, a tu ve mně zapustila kořeny jiná myšlenka a neopouštěla mě: abych svůj čin vykoupil. Neusmívejte se, prosím vás o to ."
"Já už zažil jiné případy, pane Naude!"
"A v těch jiných případech, jak říkáte, se lidi chovali taky tak hloupě jako já? Zašli jednoho krásného dne za matkou své oběti, jako jsem to udělal já? Já tam totiž šel, po setmění, když se Groult přesvědčil, že nikdo není na ulici. Neřekl jsem jí pravdu bez obalu . Řekl jsem jen, že je to pro ni velké neštěstí; že už jako vdova na tom není dobře, a teď bude bez opory. Kladu si otázku, jestli je to anděl nebo démon, pane komisaři. Vidím ji před sebou, bledou a strnulou u krbu, s šálem přes ramena. Měl jsem v kapse dvacet bankovek po tisíci francích, ve dvou svazcích. Nevěděl jsem, jak je vytáhnout, jak je položit na stůl. Styděl jsem se za sebe. Styděl jsem se  ano, styděl jsem se i za ni.
Přesto se ty bankovky dostaly z mé kapsy na stůl.
121

,Každý rok, madame, budu považovat za svou povinnost .
A když svraštila obočí, rychle jsem dodal:
.Ledaže byste dávala přednost tomu, abych na vaše jméno poukázal najednou sumu, kterou . "
Odmlčel se, měl tak sevřené hrdlo, že se musel jít znovu napít armagnaku.
"To je všechno . udělal jsem chybu, že jsem se nepřiznal hned na začátku. Pak už bylo pozdě. V domě se zdánlivě nic nezměnilo. Nevím, kde se v Geneviévě sebrala odvaha žít, jako by se nic nestalo, a byly chvíle, kdy jsem si kladl otázku, jestli jsem se nestal hříčkou vlastních smyslů .
Když jsem pochopil, že lidi v městečku mě podezírají, když jsem dostal anonymní dopisy a dověděl se, že nějaké došly i na kriminálku, napsal jsem švagrovi, jako hlupák, protože co pro mě mohl udělat, když ještě ke všemu neznal pravdu.? Dělal jsem si nejasné představy, že vysocísoudní úředníci mají takovou moc, že mohou ututlat skandál, jak to člověk často kolem sebe slyší.
Místo toho sem poslal vás právě v době, kdy jsem napsal soukromé detektivní kanceláři v Paříži. No ano! To jsem taky udělal! Vybral jsem si jednu adresu v novinových inzerátech! A já, který bych se byl nesvěřil vlastnímu švagrovi, jsem na sebe všechno pověděl neznámému člověkovi, protože jsem absolutně potřeboval získat zpátky jistotu .
On věděl, že přijedete. Protože když mě švagr upozornil na váš příjezd, hned jsem zatelefonoval agentuře Kosta. Dali jsme si schůzku na příští den ve Fontenay.
Co byste ještě chtěl vědět, pane komisaři? Jak mnou musíte pohrdat! Ale ano .! A já sebou taky pohrdám, tím si můžete být jistý. Vsadil bych se, že žádný ze zločinců, co jste poznal, nebyl tak blbý jako já, tak ..."
122

Tady se Maigret poprvé usmál. Etienne Naud byl upřímný. Jeho zoufalství nebylo hrané. Nicméně, jako u všech zločinců, abychom použili termínu, který použil on sám, projevila se v jeho postoji náhle i jakási pýcha.
Byl dotčen, ponížen, že je tak ubohý pachatel!
Několik okamžiků, možná několik minut zůstal Maigret bez hnutí, s pohledem upřeným do plamenů, které olizovaly zčernalá polena. Etienne Naud, vyvedený Maigretovým postojem z míry, nevěděl, kam se vrtnout, a stál váhavě a jako nerozhodně uprostřed místnosti.
Když se ke všemu přiznal, když se z vlastní vůle ponížil, připadalo by mu v podstatě přirozené, aby mu teď komisař projevoval více ohledů a přispěchal mu morálně na pomoc.
Nesnížil se, jak nejníž to vůbec bylo možné? Nevylíčil pateticky utrpení vlastní i utrpení rodiny?
Před chvílí, ještě než se přiznal, měl dojem, že Maigret je dojat a připraven podlehnout ještě většímu pohnutí! Počítal s tou emocí.
A nyní po ní nebylo ani stopy. Scéna byla dohrána, komisař klidně potahoval z dýmky a jeho pohled prozrazoval jen intenzívní přemýšlení bez sebemenší sentimentality.
"Co byste dělal vy na mém místě?" pokusil se ještě Naud.
Pouhý pohled ho poučil o tom, že zašel možná příliš daleko, jako děti, jimž dospělí odpustili nějaký poklesek a které té shovívavosti využijí tak, že jsou ještě náročnější a nesnesitelnější než kdy předtím.
Na co myslel Maigret? Naud ho nakonec podezříval z toho, že jeho postoje před doznáním byly jen pastí. Očekával skoro, že Maigret najednou vstane, vytáhne z kapsy pouta a pronese obřadná slova:
"Jménem zákona ."
123

"Tak si říkám ."
To Maigret teď váhal, ještě jednou popotáhl z dýmky, zkřížil nohy a zase je natáhl před sebe.
"Kladu si otázku . ano . jestli bychom nemohli zavolat našemu příteli Albanovi. Kolik je hodin? Deset minut po půlnoci. Poštmistrová možná ještě neulehla a spojí nás . Udělejme to. Nejsteli moc unavený, pane Naude, myslím, že bychom udělali lip, kdybychom s tím dnes v noci skoncovali, abych mohl odjet zítra."
"Ale ."
Nenacházel slova, nebo spíše se neodvažoval vyslovit ta, která měl na jazyku:
"Ale . copak jsme to už neskoncovali?"
"Dovolíte . ?"
Maigret přešel salón, vstoupil do chodby a zatočil kličkou aparátu.
"Haló . Omlouvám se, že vás ruším, drahá slečno . Jsem to já, ano. Vy jste mě poznala po hlasu?. Ale ne . Žádné nesnáze . Byla byste tak hodná a spojila mě s panem GroultCotellem, prosím? Nechtě to zvonit pořádně a dlouho pro případ, že by měl tvrdý spánek."
Pootevřenými dveřmi viděl na Etienna Nauda, který už ničemu nerozuměl, byl opravdu zmatený, nervově vyčerpaný, vyvedený z rovnováhy; odevzdal se svému osudu a právě s filozofickým klidem polykal doušek armagnaku.
"Pan GroultCotelle? Jak se vede? Vy jste už ležel. prosím? . Že jste si četl v posteli? . Ano, tady je komisař Maigret. Volám od vašeho přítele, ano. Povídáme si. Prosím . ? Že jste se nachladil. ? To je škoda, že zrovna . Jako byste uhodl, co jsem měl na jazyku. Byli bychom rádi, kdybyste sem mohl zaskočit. Ano . Mlha, já vím . Že už jste svlečený . ? V tom případě zajdeme my za vámi. Vozem je to otázka pár
124

minut. Prosím . ? Raději přijdete sem . ? Ne . Nic zvláštního. Zítra odjíždím. Ale představte si, že něco velmi naléhavého si vyžaduje mou přítomnost v Paříži."
Ubohý Naud tomu rozuměl čím dál tím míň, díval se do stropu a říkal si, že manželka asi všechno slyší a musí jí z toho být úzko. Co kdyby ji šel uklidnit? Může ji však doopravdy uklidnit? Maigretův postoj už mu nedodával důvěry, začínal litovat, že se přiznal.
"Co prosím . ? Čtvrt hodiny. ? To je moc dlouho. Přijďte co nejdřív. Na shledanou . Děkuji."
Možná že ted to byla ze strany komisaře trochu komedie. Možná že neměl doopravdy hlad? Možná že se mu nechtělo čekat deset minut nebo čtvrt hodiny v salónu mezi čtyřma očima s Etiennem Naudem?
"Alban přijde," ohlásil Maigret. "Je velice zneklidněn. Nedovedete si představit, jak ho mé zavolání rozrušilo."
"Vždyť není sebemenšího důvodu, aby se on ."
"Myslíte?" otázal se lakonicky Maigret.
Naud tomu rozuměl ještě míň.
"Nevadilo by vám, kdybych si šel do kuchyně najít něco malého k snědku . ? Neobtěžujte se. Najdu vypínač. Kde stojí lednička, to už vím ."
Rozsvítil. Oheň v kuchyňském sporáku už vyhasl. Našel kuřecí stehno, ještě se lesknoucí ledovou omáčkou. Ukrojil si tlustý krajíc chleba a namazal si ho máslem.
"Poslyšte."
Vracel se do salónu a v chůzi jedl.
"Vy nemáte doma pivo?"
"Nedal byste přednost sklence burgundského?"
"Mám chuť na pivo, ale jestli nemáte ."
"Nějaké pivo snad ve sklepě zbylo. Vždycky objednávám několik bas najednou, ale u nás se ho vypije tak málo, že nevím, jestli."
125

Jako tomu bývá na pohřbech, kdy rodina uprostřed noci přeruší na okamžik slzy a vzlyky, aby se občerstvila, tak teď oba muži po dramatických chvílích, které spolu právě prožili, sestupovali docela prozaicky do sklepa.
"Ne, tohle je limonáda . Počkejte . Pivo je pravděpodobně pod schody ."
Správně to odhadl. Vynesli nahoru každý několik lahví pod paží. Pak bylo třeba najít velké sklenice. Maigret přitom pořád jedl, kuřecí stehno držel v prstech a bradu měl mastnou od šťávy.
"Tak si říkám," pronesl nenucené, "jestli váš přítel Alban přijde sám."
"Co tím chcete říct?"
"Nic. Víte co, vsaďme se ."
Neměli čas uzavřít sázku. Někdo už lehce klepal na domovní dveře. Etienne Naud šel rychle otevřít. Maigret, ten se postavil se svým pivem, chlebem a kuřetem doprostřed salónu.
Slyšel šepot:
"Dovolil jsem si přivést tady pána, potkal jsem ho cestou, a tak ."
Maigretovy oči na okamžik ztvrdly, pak hned, bez přechodu, v nich tancovaly plamínky výsměchu, ale to už křičel na celou místnost:
"Jen pojďte dál, Kosto .! Čekal jsem, že přijdete ."
IX. Hluk za dveřmi
Dlouho, někdy celý život v sobě uchováváme stopu snů, které, jak se tvrdí, netrvají déle než několik vteřin. Tak se teď na okamžik osoby vstupující do salónu objevily Maigretovi úplně jiné, než byly, v každém pří
126

pádě jiné, než samy myslely, že jsou, a v této podobě měly žít dál v komisařově paměti.
Byli všichni stejného věku, nebo přibližně, včetně Maigreta. A zatímco si je jednoho po druhém prohlížel, měl trochu dojem, že se zúčastní schůzky studentů posledního ročníku střední školy.
Etienne Naud byl zřejmě už jako maturant kulaťoučký, měkký, robustní a jemný zároveň, dobře vychovaný, trochu nesmělý.
Koštu komisař poznal krátce poté, co dokončil školu, a už tehdy to byl žlučovitý samotář. Ať dělal, co dělal  kdysi se jistě taky chtěl líbit , šaty na něm nikdy neseděly jako na druhých mužských. Vypadal vždycky ošuntěle, neupraveně. Byla to smutná postava. Když byl malý kluk, maminka mu asi říkávala:
"Běž si hrát s dětmi, Justine ."
A nepochybně se svěřovala sousedkám:
"Můj syn si nikdy nehraje. Mám kvůli tomu strach o jeho zdraví. Je až moc inteligentní. Pořád jen přemýšlí ."
Pokud šlo o Albana, jeho podobnost s mladým mužem, jímž býval, byla až nápadná: dlouhé hubené nohy, protáhlý, víceméně aristokratický obličej, dlouhé bílé ruce s rezavými chloupky, elegance jisté kasty. Kompozice zřejmě opisoval od spolužáků, vypůjčoval si od nich cigarety a někde v koutech učeben jim vyprávěl sviňárny!
Nyní všichni zápolili s největší vážností v záležitosti, která mohla stát jednoho z nich vězení až do konce života. Byli to zralí muži. Někde žily dvě děti nosící jméno GroultCotelle a zdědily možná některé z jeho povahových vad. Zde v domě byla jedna žena a jedna dívka, které tu noc asi nemohly zamhouřit oko. A Kosta, ten se musel užírat při pomyšlení, že jeho manželka možná využije jeho nepřítomnosti.
Docházelo tu k dosti zvláštnímu jevu. Ještě chvíli
127

předtím se Etienne Naud zpovídal ze svého zločinu Maigretovi, aniž se za co hanbil, a doznal se mu jako muž muži k svým nejtajnějším úzkostem, ale teď, když uváděl do salónu nové hosty a marně se snažil vypadat nenucené, byl červený až za ušima.
Nebyl ten ruměnec právě důsledek jakéhosi klukovského pocitu? Maigret se stal na několik okamžiků učitelem nebo profesorem. Naud s ním zůstal sám, aby se zodpovídal z nějakého přestupku a aby za něj byl pokárán. Jeho kamarádi se vrátili, pohledem se ho dotazovali, jako by kladli otázku:
"Jak ses držel?"
Držel se špatně. Nehájil se. Plakal. Nebyl si jistý, jestli nemá na tvářích a na víčkách dosud stopy po
slzách.
Jak rád by ze sebe dělal furianta, jak by byl rád, kdyby si mysleli, že všechno prošlo dobře. A tak teď vyvíjel činnost, odběhl do jídelny pro sklenice, naléval armagnac.
Inspirovaly komisaře závany vzpomínek na období života, kdy naše jednání a činy ještě nemají takovou důležitost? Počkal, až se všichni usadí, pak se postavil doprostřed salónu, podíval se střídavě na Koštu a Albana a řekl jim bez obalu:
"Takže, pánové, je to hotovka!"
Teprve teď a poprvé za celou dobu, co se zabýval touto aférou, hrál Maigreta, jak se říká na kriminální policii o inspektorech, co se pokoušejí napodobovat velkého šéfa. Dýmku mezi zuby, ruce v kapsách a zády k ohni mluvil, zlobil se, postrkoval polena konečkem krbových kleští, chodil od jednoho k druhému těžkým krokem medvěda, střídavě je oslovoval nebo je znepokojoval náhlým mlčením.
"Měli jsme teď zrovna s panem Naudem dlouhý srdečný rozhovor. Oznámil jsem mu, že jsem se rozhodl vrátit se zítra do Paříže. Než se rozloučíme, bylo by
128

lepší říct si pravdu, že ano, a to jsme udělali. Co sebou trháte, pane Groulte? Abych nezapomněl, vám, Kosto, se omlouvám za to, že jsem vás vytáhl ven zrovna ve chvíli, kdy jste se chystal na lůžko. Ano, ano, to všechno jsem zavinil já. Když jsem telefonoval našemu příteli Albanovi, věděl jsem bezpečně, že nebude mít odvahu přijít sám. Nevím, proč v mém pozvání na kousek řeči vycítil jakousi hrozbu .
Měl po ruce detektiva, takže když tu není advokát, vzal s sebou detektiva . viďte, Groulte?"
"Já jsem ho sem z Paříže nepovolal!" odpověděl falešný plešatý šlechtic.
"Já vím. Ani jste nepraštil toho nešťastníka Retailleaua, protože jste byl čirou náhodou v La Roche. Svou manželku jste taky neopustil vy, protože odjela sama. Nebyl jste to vy, kdo . Víte, vy jste v podstatě negativní člověk . Nikdy jste neudělal nic pořádného ."
GroultCotelle zneklidněl, že si ho komisař vzal do prádla, a volal pohledem na pomoc Koštu, ten však držel aktovku na klíně a hleděl na Maigreta s jistým znepokojením.
Příliš dobře znal policii a zvláště šéfa, aby mu bylo jasné, že Maigretova režie má přesný cíl a že na konci této malé seance dospěje aféra k závěru.
Etienne Naud neprotestoval, když komisař prohlásil:
"Je to hotovka!"
Co vlastně ještě Maigret chtěl? Chodil sem a tam, chvílemi se zastavil před některým z portrétů, přešel od jedněch dveří k druhým a pořád přitom mluvil, jako by improvizoval, takže si Kosta několikrát položil otázku, jestli se nesnaží získat čas, jestli nečeká na nějakou událost, kterou předvídá, ale která se opozdila.
"Zítra tedy odjíždím, jak si to všichni přejete, a jen tak mimochodem bych vám mohl vyčíst, hlavně vám, Kosto, který mě znáte, že jste ke mně neměli větší
129

důvěru. Věděli jste přece, sakra, že jsem tady jen hostem, přijímaným nejlepším způsobem, jakým lze někoho přijmout.
Co se stalo tady v domě před mým příjezdem, se mě netýká. Nejvýš jste mě mohli požádat o radu, ne? V jaké situaci je vlastně Naud? Měl nešťastnou, dokonce moc nešťastnou reakci. Ale stěžoval si někdo?
Ne! matka mladého muže je spokojena, dáli se to tak říct."
Pakliže Maigret vyslovil tu strašnou větu s lehkostí, která je zmátla, udělal to schválně.
"Všechno se odehrává mezi slušnými, mezi dobře vychovanými lidmi. Ano, kolují pověsti. Mohla tu být obava ze dvou či tří nepříjemných svědectví, ale diplomacie našeho přítele Košty, Naudovy peníze a sklon jistých osob k pití toto nebezpečí odvrátily. Pokud jde o čepici, která by nakonec byla dostatečným důkazem, předpokládám, že Kosta ji z opatrnosti zničil. Viďte, Justine?"
Ten sebou trhl, když byl osloven křestním jménem. Všichni se k němu obrátili, ale Kostra se odpovědi vyhnul.
"Tak to by tak asi byla naše situace, nebo spíš situace našeho hostitele. Obíhají anonymní dopisy. Dostal je prokurátor a dostali je četníci. Možná že bude zahájeno šetření. Co jste doporučil svému klientovi, Kosto?"
"Nejsem právní zástupce a advokát."
"Nebuďte tak skromný! Chceteli slyšet moji úvahu, říkám úvahu, ne radu, protože ani já nejsem advokát, Naud se rozhodne odstěhovat, i s rodinou. Je dost bohatý, aby své hospodářství prodal a usadil se jinde, možná za hranicemi."
Při pomyšlení, že by měl opustit všechno, co bylo až dosud jeho životem, si Naud zhluboka povzdechl, ale znělo to spíš jako vzlyk.
130

"Zbývá náš přítel Alban. Copak hodláte dělat, pane Albane GroultCotelle?"
"Nejste povinen odpovídat," skočil Groultovi do řeči Kosta, jen zpozoroval, že otvírá pusu. "Dovoluji si upozornit, že nejsme nuceni podrobit se tomuto výslechu, konec konců to ani žádný výslech není. Kdybyste znali komisaře jako já, věděli byste, že nám v téhle chvíli hraje komedii, že lapá ptáčka, jak se říká na Zlatnickém nábřeží. Nevím, pane Naude, jestli jste se přiznal, ani jakým způsobem z vás komisař přiznání dostal. Vím jen jedno, že můj bývalý kolega má určitý záměr, jaký, to mi zatím není jasné, ale ať už je jakýkoli, já vás před ním varuji."
"To jste řek pěkně, Justine!"
"Svůj názor si můžete strčit za klobouk!"
"Přesto vám ho sděluji."
A náhle Maigret změnil tón. To, na co už čtvrt hodiny čekal, co ho k celé té komedii dohnalo, se konečně stalo. Ne bezdůvodně chodil křížem krážem po pokoji od dveří do chodby ke dveřím vedoucím do jídelny.
Když si zašel před hodnou chvílí do kuchyně pro kousek chleba a kuřete, nebylo to ani z hladu, ani z mlsnosti. Potřeboval prostě vědět, jeli v domě ještě jiné schodiště než to, které ústilo do vstupní chodby. A bylo, za kuchyní vedlo nahoru schodiště pro služebnictvo.
Během telefonického rozhovoru s GroultCotellem taky mluvil hodně hlasitě, jako kdyby nevěděl, že obě ženy v domě už vlastně mají spát.
Teď stál někdo za pootevřenými dveřmi jídelny.
"Máte pravdu, Kosto, vy jste sice dost smutná postava, ale nejste hlupák . Mám určitý záměr a taky vám ho hned vyjevím: chci dokázat, že skutečným viníkem není Naud ."
Nejvíc ta slova ohromila samého Etienna Nauda, musel se opanovat, aby nevykřikl. Alban zesinal a sta
131

lo se něco, co u něho Maigret dosud nepozoroval, na čele mu vyskočily drobné červené skvrny, jako by se mu tam zničehonic vyrazila kopřivka svědčící o tom, že se uvnitř sesypal. 
Komisaři to připomnělo jistého takřka slavného vraha, který se po osmadvacetihodinovém výslechu, kdy se bránil krok za krokem, zničehonic podělal jako vyděšené děcko. Maigret s Lucasem popotáhli nosem, podívali se na sebe a od té chvíle jim bylo jasné, že vyhráli,
Kopřivka Albana GroultCotella patřila k témuž řádu věcí a komisař jen s námahou potlačil úsměv.
"Podívejte se, pane Groulte, povíte nám pravdu raději sám, nebo vám je milejší, abych ji vyslovil já? Klidně si to rozmyslete. Milerád vám dám svolení, abyste se poradil se svým advokátem . Chtěl jsem říct s Justinem Kostou. Odstupte tamhle do kouta, chceteli, a dohodněte se ."
"Nemám, co bych řekl."
"Takže budu nucen sdělit panu Naudovi sám, proč byl zabit Albert Retailleau? Ačkoli se to může zdát zvláštní, pan Naud sice ví, jak byl ten mladý muž zabit, ale absolutně netuší proč. Co říkáte, Albane?"
"Že lžete!"
"Jak můžete tvrdit, že lžu, když jsem ještě nic neřekl? No tak! Položím otázku jinak a vyjde to nastejno. Můžete nám prozradit, proč jste přesně v ten určitý den pocítil náhle potřebu odjet do La RochesurYon a uschovat pečlivě hotelový účet?"
Etienne Naud pořád ještě nerozuměl, znepokojeně hleděl na Maigreta, přesvědčen, že se komisař chytil do vlastní pasti. Ještě před chvílí mu komisař neskonale imponoval, ale teď v jeho očích čím dál víc ztrácel prestiž, jeho dorážení na GroultCotella nikam nevedlo a bylo odporné.
Takže nakonec se do toho Naud vložil jako poctivec,
132

který odmítá obviňování nevinného, jako hostitel, který nepřipustí, aby se někdo z jeho hostí dostal na skřipec.
"Ujišťuji vás, pane komisaři, že jste na špatné stopě."
"Je mi strašně líto, drahý pane, že vás musím vyvést z omylu, a mrzí mě to tím víc, že to, co se dozvíte, bude hodně nepříjemné. Viďte, Groulte?"
Ten se bleskově vypjal a na okamžik to vypadalo, že se na svého mučitele vrhne. Opanovat se ho stálo nepředstavitelnou námahu. Zaťal pěsti. Bylo vidět, že se třese na celém těle. Nakonec dělal, že jde ke dveřím.
A tu ho Maigret zastavil docela malou otázkou, vyslovenou tím nejpřirozenějším tónem:
"Jdete nahoru?"
Kdo by si pomyslel při pohledu na mohutného, zarputilého Maigreta, že mu bylo stejně horko jako jeho oběti? Košile se mu lepila na záda. Napínal sluch. A po pravdě řečeno měl strach.
Několik minut předtím si byl jist, že Geneviéva je, jak doufal, za dveřmi. Na ni myslel, když telefonoval GroultCotellovi z chodby a mluvil přitom přehnaně silným hlasem.
"Mámli pravdu, přijde Geneviéva dolů ."
A ona přišla. V každém případě zaslechl za dveřmi jídelny lehounký šum a pootevřené dveře se pohnuly.
Kvůli Geneviévě taky mluvil s GroultCotellem tak, jak s ním mluvil. Nyní si kladl otázku, jestli je Geneviéva stále ještě za dveřmi, protože už neslyšel žádný hluk. Napadlo ho, že možná omdlela, ale to by byl slyšel ránu, jak by padala.
Měl chuť podívat se za ty pootevřené dveře. Čekal jen na příležitost.
"Jdete nahoru?" vybafl na Albana.
A ten už to nevydržel, vrátil se a tyčil se sotva pár centimetrů od svého nepřítele.
133

"Co tím naznačujete? Mluvte! Co znamenají ty nové pomluvy? V tom, co chcete říct, není ani slovo pravdy, slyšíte?"
"Co kdybyste se podíval na svého právního poradce?"
Kosta se totiž tvářil opravdu žalostně, protože pochopil, že Maigret to drží za správný konec a že jeho klient se chytil do pasti.
"Nepotřebuji, aby mi někdo radil. Nevím, co vám kdo mohl napovídat, ani kdo vám to mohl namluvit. Nicméně chci prohlásit předem, že je to vylhané a že jestli se v určitých hlavách mohlo ."
"Jste nechutný, Groulte."
"Prosím?"
"Říkám, že jste odporný člověk. Říkám a opakuji, že vy jste skutečný strůjce smrti Alberta Retailleaua a že kdyby lidská spravedlnost byla dokonalá, bylo by pro vás odsouzení na doživotí příliš málo. Třebaže se mi to stalo málokdy, vás bych osobně s radostí doprovodil až ke gilotině ."
"Pánové, beru vás za svědky ."
"Vy jste zabil nejen Retailleaua, ale zabil jste další lidi."
"Já .? Já? Vy jste blázen, komisaři. On se zbláznil .! Přísahám vám, že je to nebezpečný blázen! Kde jsou ti lidi, co jsem je zabil? Tak mi je přece ukažte, prosím vás . No tak, čekáme, pane Sherlocku Holmesi."
Poškleboval se. Jeho vzrušení dosáhlo vrcholu.
"Jeden je v každém případě tady." odpověděl klidně Maigret a ukázal přitom na Etienna Nauda, který tomu rozuměl čím dál méně.
"Tak se mi zdá, že tahle mrtvola se těší, jak se říká, výtečnému zdraví, a jestli všechny mé oběti."
Přiblížil se k Maigretovi a projevoval vůči němu takovou aroganci, že to gesto bylo mechanické, ruka do
134

slova vylítla, komisařova ruka, a s plesknutím dopadla na sinalou tvář Albanovu.
Možná že by byli vůbec přešli k pěstní argumentaci, zaklesli se do sebe, spadli ve rvačce na koberec jako výrostci, na něž komisař myslel před chvílí, když tu zaslechli shora vyděšený hlas.
"Etienne! Etienne! Komisaři! Rychle! Geneviéva ."
To křičela paní Naudová, seběhla ještě několik schodů, udivena, že ji dosud nezaslechli, protože na ně volala už nějakou chvíli.
"Běžte rychle nahoru." řekl Maigret Naudovi. "K dceři."
A Kostovi, s přímým pohledem z očí do očí, tónem, který nesnesl odporu:
"A ty ne abys ho nechal utéct. Slyšels?"
Vystoupil pak po schodech v patách Etiennu Naudovi, takže do pokoje mladé dívky vstoupili společně.
"Podívejte se ." plakala paní Naudová, která ztratila hlavu.
Geneviéva ležela napříč přes postel, oblečená. Měla pootevřené oči, ale pohled náměsíčné. Na předložce ležela tubička veronalu, která se při pádu rozbila.
"Pomozte mi, paní Naudová ."
Hypnotikum teprve začalo účinkovat a dívka byla dosud zpola při vědomí. Zděšeně ucukla, když se k ní komisař nahnul, pevně ji stiskl a silou jí otevřel čelisti.
"Přineste mi vodu, hodně vody, pokud možno teplé ."
"Dojdi pro ni ty, Etienne. Je v nádržce sporáku."
Chudák Etienne narážel do zdí chodby a do zábradlí schodiště pro služebné jako poplašený chroust.
"Ničeho se nebojte, paní Naudová. Přišli jsme včas. Je to moje vina, nepředstavoval jsem si, že zareaguje takhle. Podejte mi kapesník, ubrousek nebo něco podobného."
Dvě minuty nato Geneviéva vyzvracela celý obsah
135

žaludku a zůstala sedět na kraji lůžka, ubitá, poslušná. Vypila všechnu vodu, kterou jí komisař podal a kterou jí pomohl znovu vyzvracet.
"Můžete zavolat pro lékaře. Neudělá asi o moc víc než já, ale pro jistotu ."
Geneviéva se náhle sesula na postel a začala plakat, ale potichu a s takovou ochablostí, jako by ji ty slzy uspávaly.
"Nechám vás s ní o samotě, paní Naudová. Myslím, že než přijde doktor, měla by si raději trochu odpočinout. Podle mého názoru  a přísahám, že jsem bohužel zažil už mnoho takových případů  nehrozí už žádné nebezpečí."
Bylo slyšet Naudův hlas zespodu od telefonu:
"Ano, hned . Má dcera . Vysvětlím vám to . Ne . Přijeďte, jak jste, v županu, vždyť na tom nezáleží ."
Jak Maigret procházel kolem něho, vzal mu z rukou dopis. Všiml si ho na Geneviévině nočním stolku, neměl však čas se ho zmocnit.
Když Naud zavěsil, žádal na něm dopis.
"Co to děláte?" divil se. "Je to pro mě a pro její matku ."
"Odevzdám vám ten dopis za chvíli. Běžte teď za ní."
"Ale."
"Ujišťuji vás, že vaše místo je teď u ní."
On sám vešel do salónu a pečlivě za sebou zavřel dveře. V ruce držel dopis. Váhal, máli jej otevřít.
"Tak co, Groulte?"
"Nemáte právo mě zatknout."
"To vím."
"Neudělal jsem nic protizákonného ."
Málem za to otřesné slovo dostal novou facku, ale Maigret by kvůli ní býval musel přejít celý salón a k tomu neměl sílu.
136

Hrál si s dopisem. Váhal, máli otevřít tu nafialovělou obálku. Nakonec to udělal.
"Ten dopis je adresován vám?" protestoval Groult.
"Ani mě, ani vám. Geneviéva ho napsala v momentě, kdy se chtěla zasebevraždit. Chcete, abych ho předal jejím rodičům?"
"Drahá maminko, drahý tatínku,
mám vás oba moc ráda, věřte mi to, prosím. Ale musím vás navždy opustit. Nemohu jednat jinak. Nesnažte se po tom pátrat a hlavně už nepřijímejte Albana, který."
"Tak co, Kosto, řekl vám všechno, když jsme byli nahoře?"
Maigret si byl jist, že Groult zpanikařil a vyzpovídal se, potřeboval se na někoho pověsit, získat člověka, který by ho hájil, profesionála, kterého stačí zaplatit.
Kosta jen svěsil hlavu, a tak Maigret dodal:
"Copak tomu říkáte, no?"	,
A Groult překročil všechny meze zbabělosti:
"To ona začala."
"Ona vám asi dala číst ty sprosté pornografie?"
"Nikdy jsem jí žádné nedával."
"A taky jste jí neukazoval ty obrázky, co jsem je viděl u vás v knihovně?"
"Našla si je sama, když jsem se k ní otočil zády ."
"A vy jste asi považoval za svou povinnost jí je vysvětlit?"
"Nejsem první muž svého věku, který má mladou milenku. Neznásilnil jsem ji. Byla do mě zamilovaná ."
Maigret se krátce urážlivě zasmál a prohlížel si Groulta od hlavy až k patám.
,A zatáhnout do toho Retailleaua byl taky její nápad?" 
"Uznejte, že jestli měla jiného milence, to už se mě netýká. Podle mne je to z vaší .strany drzost, vyčítat ho

;.	137

mně! Před chvílí v přítomnosti mého přítele Nauda."
"Co jste to řekl?"
"Tak v Naudově přítomnosti, když myslíte, jsem se neodvažoval odpovědět a vám se to povídalo ."
Před domem zastavilo auto. Maigret šel otevřít a řekl, jako by byl pánem domu:
"Běžte rychle nahoru k Geneviévě."
Pak se vrátil do salónu, dopis držel stále ještě v ruce.
"To vy, Groulte, jste podlehl panice, když vám Geneviéva oznámila, že je těhotná. Jste zbabělec. Vždycky jste byl zbabělý. Máte takový strach ze života, že se ho neodvažujete žít, a zachycujete se jen života druhých lidí.
To dítě jste chtěl podstrčit nějakému hlupákovi, který by na sebe vzal otcovství.
Bylo to tak jednoduché! Nalákal se mladý muž a ten věřil, že je to skutečná láska . Jednoho krásného dne se mu dívka svěřila s tím, že jejich objetí nezůstalo bez následků. Stačí, aby se hoch objevil před otcem, vrhl se na kolena, požádal o odpuštění, prohlásil, že je připraven vše napravit.
A vy, vy byste byl dál jen milencem, že?
Vy špíno!"
Komisaře uvedla na stopu nepatrná větička mladého Louise:
"Albert zuřil. Než šel na schůzku, vypil několik skleniček kořalky jednu za druhou."
A co postoj mladého Alberta vůči Geneviévinu otci? Byl urážlivý. Když mluvil o Geneviévě, použil těch nejsprostších výrazů.
"Jak se to dověděl?"
"Nevím."
"Chcete, abych se na to šel raději zeptat Geneviévy?"
Groult pokrčil rameny. Co to nakonec měnilo na celé věci? Stejně proti němu nic nezmohou.
"Retailleau chodil každý den ráno na poštu pro šéfo
138

vu korespondenci, a právě v tu dobu se tam třídily došlé dopisy. Chodil za přepážku. Někdy pomáhal s tříděním. Poznal na jednom dopise, který byl adresován mně, Geneviévin rukopis, napsala mi, protože se jí už několik dní nepodařilo zůstat se mnou o samotě ."
"Chápu."
"Kdyby k tomu nedošlo, všechno se mohlo dohodnout . Nebýt ovšem toho, že jste se do toho zamíchal vy."
Pochopitelně že byl Albert toho večera rozzuřen, když šel s tím slavným dopisem v kapse naposledy za dívkou, která ho chtěla obalamutit! A jak by nevěřil, že se všichni spikli, aby ho oklamali, včetně Geneviéviných rodičů?
Hráli mu komedii. Hráli mu ji i té noci. Otec předstíral, že ho překvapil, aby ho donutil k manželství.
"Jak jste se dověděl, že zadržel ten dopis?"
"Přišel jsem na poštu o něco později. Poštmistrová mi řekla:
,Myslím, že je tu pro vás dopis. Marně ho hledala. Zatelefonoval jsem Geneviévě. Zeptal jsem se poštmistrové, kdo byl na poště, když se třídila korespondence, a tak jsem pochopil a ."
"Poznal jste, že to vzalo špatný konec, a pocítil jste potřebu zajet si do La Roche za přítelem, šéfem prefektova kabinetu."
"To je moje věc."
"Co vy na to, Justine?"
Justin se vyhnul odpovědi. Na schodišti bylo slyšet těžké kroky. Dveře se otevřely. Objevil se Etienne Naud, zasmušilý, ubitý, vytřeštěné oči plné otázek, které se marně snažil sám sobě zodpovědět. V tom momentě Maigret upustil dopis, který držel v ruce, tak nešikovně, že dopis přistál na žhavých polenech a v tu ránu vzplanul.
"Co to děláte?"
139

"Promiňte, prosím vás . Je pravda, že teď už dopis nemá žádný význam, dcera je zachráněna a sama vám jistě sdělí jeho obsah ."
Že by Naud nepochopil? Nechoval se spíš jako ti nemocní, kteří uhodnou, že je kolem nich předivo lží, optimistickým slovům lékařovým věří jen napůl, ba někdy vůbec ne, ale chtějí je slyšet, protože se potřebují za každou cenu ujistit?
"Už je jí lip, viďte?"
"Spí. Díky vašemu rychlému zásahu je prý mimo nebezpečí. Děkuji vám z celého srdce, pane komisaři ."
Chudák Etienne Naud, pohyboval se v salóně jako v obleku, který mu byl najednou moc volný. Pohlédl na láhev armagnaku, už už si chtěl nalít, ale zarazil ho jakýsi ostych, musel se toho ujmout Maigret a nalít
jemu i sobě.
"Na zdraví vaší dcery a na ukončení všech nedorozumění ."
Naud k němu zvedl úžasem vyvalené oči, poněvadž slovo nedorozumění bylo opravdu to poslední, které v dané situaci očekával.
"Zatímco jste byl nahoře, trochu jsme si tady povídali. Myslím, že váš přítel Groult má pro vás velmi důležitou zprávu. Představte si, že aniž co komu řekl, požádal o rozvod ."
Naud už nerozuměl vůbec ničemu.
"Ano . A má ještě další plány. Možná že tím vším nebudete zrovna nadšený. Slepovaná váza není už nikdy to, co bývala, ale přesto je to váza, viďte! Takže dost! spím únavou. Neříkali jste mi před chvílí, že ráno jede taky nějaký vlak?"
"V šest hodin jedenáct," odpověděl Kosta. "Myslím ostatně, že tím vlakem odjedu ."
"Takže budeme cestovat spolu. Do té doby se na dvě tři hodiny natáhnu ."
140

Maigret se neubránil tomu, aby se nezastavil u Albana a neutrousil pohrdavě:
"Špinavce!"
Venku byla pořád ještě mlha. Maigret si zakázal, aby ho někdo doprovázel na nádraží, a Etienne Naud jeho přání vyhověl.
"Nevím, jak vám poděkovat, pane komisaři. Nechoval jsem se k vám, jak bych měl."
"Přijal jste mě velmi mile a jedl jsem u vás výtečně."
"Řekněte, prosím, mému švagrovi."
"Ale jistě .! Ještě malou radu, jestli dovolíte . Týká se vaší dcery. Moc ji netrapte ."
Chabý otcovský úsměv Maigretovi napověděl, že Naud pochopil, možná i víc, než se dalo předpokládat.
"Jste skvělý člověk, pane komisaři. Opravdu skvělý.! Ani nevíte, jak jsem vám vděčný ."
"Vaše vděčnost, jak říkal jeden můj přítel, s vámi půjde až za hrob . Sbohem! Pošlete mi čas od času pohlednici."
Nechával za sebou světlo dosud jakoby dřímajícího domu. V městečku stoupal kouř jen ze dvou nebo tří komínů a mísil se s mlhou. V Mlékárnách už se pracovalo naplno, zdálky se podobaly továrně, a na kanálu starý Désiré odpichoval bidlem loďku naloženou konvemi mléka.
Paní Retailleauová asi ještě spala, i malá poštmistrová, i Jozafat, vyspávající po opici, a .
Až do poslední chvilky se Maigret bál, že potká poďobaného Louise, který do něho vkládal takovou naději a který pravděpodobně za pár hodin, až se doví o jeho odjezdu, pronese s hořkostí:
"Taky k nim patřil!"    ,,	v           ,., ,              (
Nebo:    .	v,c,,,;; ía m; .      . . :        t
"Ti ho doběhli!"	.w..?.::: li y.;:  .:.;          
Kdyby ho byli doběhli.
Pak by to nespravilytfQízeu.aili,.iáqecanáslova.
141

A jak tak čekal na vlak na konci nástupiště a dával pozor na svůj kufr, Maigret si sám pro sebe povídal:
"Víš, chlapče, já taky patřím k lidem, kteří by chtěli zrovna jako ty, aby všechno na zemi bylo hezké a čisté . Já taky se trápím a rozhořčuje mě, když ."
Vida! Přicházel Kosta a zastavil se padesát metrů od
komisaře.
"Tak třeba tady ten chlap . Je to darebák, schopný jakékoli ničemnosti. Vím, co říkám. Přesto je mi ho trochu líto. Znám ho . Vím, co je v něm a jak se trápí. K čemu by to bylo, dát odsoudit Etienna Nauda? A kromě toho  odsoudili by ho vůbec? Nejsou proti němu důkazy . Bylo by to velké kydání bláta . Geneviéva by přišla svědčit. A Albana by nechali pěkně na pokoji. Vlastně by byl spokojen, že je zbaven veškeré zodpovědnosti."
Mladík poďobaný od neštovic tu nebyl a bylo to tak
lepší, protože Maigret na sebe prese všechno nebyl
moc hrdý a jeho odjezd přede dnem se podobal útěku.
"Později pochopíš . Oni jsou silní, jak říkáš . Drží
pohromadě."
Justin Kosta Maigreta zahlédl a přiblížil se, neměl však odvahu na něj promluvit.
"Slyšíte, Kosto? Mluvím sám se sebou jako nějaký dědek."
"Máte nějaké novinky?"
"A jaké, prosím vás? Slečna je v pořádku. Otec a matka . Nemám vás rád, Kosto. Je mi vás líto, ale rád vás nemám. Za to člověk nemůže. Některá zvířata jsou vám sympatická a jiná ne . Přesto vám ale něco prozradím. Existuje větička, která mi připadá nejodpornější z celého slovníku, ať už mondénního nebo lidového, větička, při níž sebou trhnu a zaskřípu zuby pokaždé, když ji uslyším. Víte, která to je?" Ne"
"INC.
"Všechno se nakonec urovná." 142

Přijížděl vlak. Ve vzrůstajícím hluku Maigret zakřičel:
"A uvidíte, že se to nakonec urovná ."
Po dvou letech se opravdu a zcela náhodou dověděl, že Alban GroultCotelle se oženil se slečnou Geneviévou Naudovou v Argentině, kde její otec vybudoval velký chov skotu.
"Co je to platné našemu příteli Albertovi, viď, Louisi? Vždycky se musí najít nějaký chudák, který to odnese za ty druhé!"
SaintMesminleVieux 3. března 1943
143

Georges Simenon Dva plus pět
Jetu Felicie

á ;MÍÍSÍ I. Pirátův pohřeb
Byla to naprosto výjimečná vteřina, trvalo to totiž pravděpodobně pouhou vteřinu, tak jako se to tvrdí o snech, ať nám připadají sebedelší. Ještě po létech by Maigret byl mohl ukázat přesné místo, kde se to stalo, část chodníku, na níž měl nohy, kamenný kvádr, na kterém se rýsoval jeho stín, byl by mohl nejenom do nejmenších podrobností rekonstruovat kulisy, ale vybavit si i rozptýlenou vůni, chvění vzduchu, který měl příchuť vzpomínky z dětství.
Bylo to toho roku poprvé, co vyšel bez svrchníku, poprvé, kdy byl na venkově v deset ráno. Dokonce i jeho bytelná dýmka chutnala po jaru. Bylo ještě chladno. Maigret kráčel ztěžka, ruce v kapsách u kalhot. Felicie cupitala vedle něho, maličko napřed, a na každý jeho krok musela udělat dva kvapné krůčky.
Procházeli spolu před novou fasádou z růžových cihel. Ve výloze bylo vidět něco zeleniny, dva tři sýry, jelita na kameninovém talíři.
Felicie ještě o něco zrychlila, natáhla ruku, strčila do skleněných dveří, a právě v tu chvíli, nejspíš kvůli zvonku, který se rozezněl, se to stalo.
Zvonek v krámku nebyl jen tak ledajaký. Za dveřmi visely lehké kovové trubičky, a když se otevřelo, trubičky do sebe narazily a ozvala se zvonkohra, zazněla éterická hudba.
Kdysi dávno, když byl Maigret kluk, byl u nich ve vsi u řezníka, který měl čerstvě renovovaný krám, takovýhle zvonek.
Proto tedy tato vteřina zůstala jakoby viset ve vzduchu. Po jistou neurčitelnou dobu byl Maigret skutečně mimo scénu, která se tu odehrávala, viděl ji, jako kdyby nebyl v kůži obtloustlého komisaře, jehož za sebou Felicie táhla.
Člověk by věřil, že se tu někde schovává někdejší
147

kluk, nepozorován všechno sleduje a má obrovskou chuť vyprsknout.
Ale no tak! To je míněno vážně? Copak ten seriózní mohutný pán dělá v těch hračičkových kulisách, za touhle Felicií ve směšném červeném kloboučku, jako vystřiženou z dětského obrázkového časopisu?
Že vyšetřování? Zabývá se vraždou? Hledá pachatele? A to když ptáčci zpívají, tráva se nevinně zelená, cihly jsou růžové jako fondánové cukroví, když je všude plno zbrusu nového kvítí, ba i pórek ve výloze vypadá jako kytice květin?
Ano, později si tenhle okamžik mnohokrát připomene, a ne vždy v nejlepší náladě. Po celá léta se na Zlatnickém nábřeží udrží tradice, že za jistých laškovných jarních jiter ho s ironickou vážností oslovují:
"Poslyšte,Maigrete ."      .,,. ,
"CO je?"	;;;,
"Je tu Felicie!"	?;;
A on před sebou uvidí tu prapodivně vyšňořenou útlou postavičku, ty velké pomněnkové oči, ten nos, který jím pohrdal, a hlavně ten klobouk, tu otřesnou rumělkovou hučku, posazenou na temeno hlavy a ozdobenou dlouhým zeleným brkem hrajícím do zlatová.
"Je tu Felicie!"
Zavrčení. Všichni dobře věděli, že Maigret zabručí jako medvěd pokaždé, když mu připomenou Felicii, která mu dala zabrat víc než všichni "ostří hoši", poslaní komisařovou péčí na galeje, dohromady.
Toho květnového rána tu Felicie byla doopravdy, stála na prahu krámku. Nad průsvitnými reklamami na ten a ten škrob a na jistou pastu na kovy stálo žlutým písmem: Melánie Chochoiová, obchod smíšeným zbožím. Felicie čekala, až se komisař laskavě probere ze zasnění.
Konečně udělal krok, octl se zase ve skutečném ži
148

votě a opět se chopil niti vyšetřování vraždy Julesa Lapieho, zvaného Pirát.
Se zašpičatělou tvářičkou ironicky výbojnou čekala Felicie na jeho otázky tak jako už od rána. Zpoza pultu si pomenší udělaná ženská, Melánie Chochoiová, ruce založené na tlustém břiše, prohlížela podivnou dvojici, kterou tvořili komisař kriminální policie a Pirátova služka.
Maigret zvolna bafal z dýmky, rozhlížel se kolem dokola po hnědých regálech s konzervami a oknem se díval na nehotovou ulici, kde nedávno vysazené stromky byly zatím jen slaboučké stromí děti. Konečně z kapsičky u vesty vytáhl hodinky a s povzdechem řekl:
"Přišla jste sem v deset patnáct, říkala jste. Je to tak, viďte? Jak to můžete vědět tak přesně?"
Feliciiny rty neznatelně roztáhl pohrdlivý úsměv.
"Pojďte se podívat," řekla.
A když byl u ní, ukázala mu dozadu za krám, kde Melánie Chochoiová měla kuchyni. V přítmí bylo vidět proutěné křeslo, v němž na červeném polštáři ležela rezavá kočka stočená do klubíčka; přímo nad ním na polici ukazoval budík deset hodin sedmnáct minut.
Felicie měla pravdu. Měla pravdu ve všem. Majitelce koloniálu vrtalo hlavou, co ti dva u ní hledají.
"Co jste kupovala?"
"Půl kila másla. Dejte mi půl kila másla, paní Chochoiová. Pan komisař za každou cenu chce, abych dělala přesné to co převčírem. Takže žervé, viďte? Počkat . Taky mi dejte sáček pepře, plechovku rajčat a dvě kotlety z pečínky."
Všechno bylo podivné v tom světě, v němž Maigret onoho rána žil, a dalo mu práci, aby se přesvědčil, že není nějaký obr, který se motá v dětské stavebnici.
Pár kilometrů za Paříží uhnul od Seiny; v Poissy se vyšplhal na kopec a zničehonic uprostřed skutečných
149

polí a ovocných sadů objevil tento svět sám pro sebe, jejž ohlašovala cedule vedle nové cesty: Zástavba Jeanneville.
Před několika lety tu určitě byla stejná pole, stejné louky, stejné hájky jako jinde. Pak tudy prošel obchodník, jehož žena nebo milenka se podle všeho jmenovala Jeanne, a odtud tedy jméno Jeanneville, které tento rodící se svět dostal.
Vytyčily se ulice, třídy lemované dosud váhavými stromky, tenký kmínek omotaný slámou proti chladu.
Porůznu tu vyrostly vily a rodinné domky; netvořilo to ani vesnici, ani město, byl to zvláštní, neúplný svět, byly tu proluky mezi stavbami, ohrady, nezastavěné parcely, směšně zbytečné lampy v ulicích, které zatím nebyly víc než jméno na modré plechové tabulce.
Můj sen. Poslední zastavení. Bez domovníka. každé to stavení mělo jméno zdobené spoustou kudrlinek a dole leželo Poissy, stříbrná stuha Seiny, po níž klouzaly skrz naskrz skutečné nákladní čluny, koleje, po kterých uháněly opravdové vlaky. O něco dál nahoře na plošině bylo vidět usedlosti a věž kostela v Orgevalu.
Tady to vypadalo, že skutečná je jen stará majitelka koloniálu Melánie Chochoiová, kterou nájemci parcel vyšťourali v sousedním městečku a jíž dali krásný nový krámek, aby v nově vzniklém světě nechyběla hokyně.
"A co dál, děvenko?"
"Počkejte . Co jsem to v pondělí ještě kupovala?"
"Vlásničky."
U Melánie bylo k dostání všechno, kartáčky na zuby a pudr, petrolej a dopisnice.
"To je myslím všechno, viďte?"
Z krámu, Maigret se o tom přesvědčil, se nedala zahlédnout Pirátova vilka ani ulička, která vedla kolem zahrady.
150

"Mlíko!" vzpomněla si Felicie. "Málem jsem zapomněla na mlíko!"
Vysvětlila komisaři stále s týmž sebejistým výrazem:
"Položil jste mi tolik otázek, že jsem si zapomněla vzít džbánek na mlíko. V pondělí jsem ho každopádně měla. Nechala jsem ho v kuchyni. Modrý džbánek s bílými puntíky, uvidíte ho u butanového vařiče. Viďte, paní Chochoiová?"
A pokaždé, když sdělovala nějakou podrobnost, činila tak velice zvysoka jako Caesarova žena, která nemůže být podezírána.
To ona trvala na tom, aby se na nic nezapomnělo.
"Co jsem vám říkala v pondělí, paní Chochoiová?"
"Já myslím, že jste mi říkala, že má Zouzou červy, a proto si pořád žere chlupy."
Zouzou byl samozřejmě macek podřimující na červeném polštáři v křesle.
"Počkejte . Brala jste si přeci Kino a jeden románek za frank pětadvacet."
Na kraji pultu byly rozloženy strakaté obálky lidových vydání.
Ale Felicie o ně nezavadila ani pohledem a pokračila rameny.
"Kolik jsem dlužná? Pospěšte si, protože pan komisař si přeje, abyse všecko odehrálo jako v pondělí, a takhle dlouho jsem tu nebyla."
Maigret zasáhl.
"Poslyšte, paní Chochoiová. Když už mluvíme o pondělku ráno. Jak jste tady slečnu obsluhovala, nezaslechla jste náhodou auto?"
Majitelka koloniálu se přes výlohu zahledí na scenérii ozářenou sluncem.
"To vám nepovím. Počkejte. Ne že by jich tady moc jezdilo. Slyšíme je jenom projíždět po hlavní silnici. Který den že to bylo? Vzpomínám si na malé čeř
151

vené auto, které projíždělo vzadu kolem Sébilových. Ale abych vám řekla, kdy to bylo ."
Maigret si pro všechny případy poznamenal do notýsku: Červené auto, Sébilovi.
A byl zase venku s Felicií, která se při chůzi klátila, kabát měla přehozený přes ramena a rukávy za ní vlály.
"Tudy . Zpátky chodím vždycky zkratkou."
Úzká pěšina mezi zelinářskými zahradami.
"Nikoho jste nepotkala?"
"Počkejte. Uvidíte."
A viděl. Měla pravdu. Ve chvíli, kdy přicházeli na jakousi novou městskou třídu, jel kolem listonoš na kole, který právě vyšlápl kopec, otočil k nim hlavu a zavolal:
"Pro vás nic, slečno Felicie!"
Podívala se na Maigreta.
"V pondělí touhle dobou mě tu viděl jako skoro každé ráno."
Obešli ohavnou bledě modře omítnutou vilku v zahrádce, kde ztuhla na místě kameninová zvířata, dali se podle živého plotu; Felicie otevřela branku, vlajícím pláštěm zavadila o řadu rybízů.
"No a jsme v zahradě. Hned uvidíte altán."
Pár minut před desátou vyšli z vilky druhými dveřmi na ulici. Cestou do koloniálu a zpátky opsali víceméně kruh. Šli podél obrub z karafiátů, které každou chvíli pokvetou, míjeli záhonky s něžně zeleným mladým salátem.
"Měl být tady," prohlásila Felicie a ukázala na napjatý provázek a na sazák zapíchnutý do země. "Začal pikýrovat rajčata. Řádka je do poloviny. Když jsem ho neviděla, myslela jsem, že si šel přihnout růžáku."
"Vypil ho hodně?"
"Když měl žízeň. Jeho skleničku najdete poklopenou na sudu ve sklípku."
152

Zahrada pečlivého drobného rentiéra, dům, jaký si tisíce nuzáků touží postavit a uchýlit se tam na stará kolena. Přešli ze slunce do modravého stínu dvora, který na zahradu navazoval. Napravo stál altán. V altánu na stolku malá karafa pálenky a sklenička s tlustým dnem.
"Všimla jste si láhve a skleničky. Ale dneska ráno jste mi říkala, že váš pán tvrdý alkohol nikdy nepil  a ten z karafy už vůbec ne , pokud byl sám."
Dívá se na něj provokativně. Neustále jako by mu nabízela, nikoli bez okázalosti, průzračnou modř svých očí, aby z nich mohl vyčíst její naprostou nevinu.
"On nebyl můj pán," odsekne nicméně.
"Já vím. Už jste mi to říkala."
Pane na nebi! Že to ale dá zabrat, mít co dělat s někým jako Felicie! Co to ještě říkala tím svým pronikavým hlasem, který jde Maigretovi tak na nervy? Aha! Řekla:
"Nemám právo odhalovat tajemství, která mi nepřísluší. V očích některých lidí jsem možná byla služka. Ale takhle on mě nebral a jednoho dne vyjde nepochybně najevo."
"Co vyjde najevo?"
"Nic!"
"Chcete naznačit, že jste byla Pirátovou milenkou?"
"Za co mě máte?"
Maigret zkusil nazdařbůh:
"Tak tedy jeho dcera?"
"Vyptáváte se mé zbytečně. Jednou snad."
To je celá Felicie! Škrobená, kousavá, výstřední, špičatý obličejík pomoučený pudrem a napatlaný růží, služtička, která se tváří jako princezna na tancovačce, a zničehonic má v očích znepokojivě strnulý pohled anebo na rtech cosi jako nepřítomný úsměv plný pohrdlivé ironie.
"Jestli pil sám, do toho mi nic není."
153

Jenže starý Jules Lapie, zvaný Pirát, sám nepil, o tom je Maigret přesvědčen. Člověk, který pracuje na zahrádce se slamákem na hlavě a v dřevácích, neuteče zčistajasna od záhonku rajčat a nepoletí si pro karafu starého koňaku do příborníku, aby si vypil skleničku v altánu.
V určitém okamžiku stála na tomhle zeleně natřeném zahradním stolku druhá sklenička. Někdo ji odstranil. Byla to Felicie?
"Co jste dělala, když jste Lapieho neviděla?"
"Nic. Šla jsem do kuchyně, zapálila jsem butanový vařič a dala svařit mlíko a napumpovala jsem vodu na mytí zeleniny."
"Co dál?"
"Stoupla jsem si na starou židli a vyměnila mucholapku."
"V klobouku? Vy přece nejdete na nákup bez klobouku, viďte?"
"Nejsem žádná šmudla."
"Kdy jste si sundala klobouk?"
"Když jsem dala mlíko z plotny. Šla jsem nahoru ."
V domě, který starý pokřtil Hornův mys, je všechno zbrusu nové. Schodiště voní lakovaným jedlovým dřevem. Schody praskají.
"Prosím . Až po vás ."
Otevře dveře do svého pokoje, kde se matrace zakrytá květovaným kretonem tváří jako otoman a stěny zdobí fotografie filmových herců.
"Tak tedy sundám si klobouk. Napadne mě: Vždyť jsem u pana Julesa nevyvětrala! Přejdu přes chodbu. Otevřu a dám se do křiku."
Maigret pořád bafá z dýmky, kterou si znovu nacpal, když šli přes zahradu. Hledí na kresbu křídou na navoskované podlaze, obrys Pirátova těla, tak jak ho v pondělí dopoledne našli.
"A revolver?" zeptá se.
154

"Žádný revolver tu nebyl. To dobře víte, četl jste přeci hlášení od četníků."
Nad krbem stojí zmenšenina trojstěžníku a všechny obrazy na stěně vypodobňují plachetnice. Člověk by myslel, že je u vysloužilého námořníka, ale četnický poručík, který provedl první ohledání, Maigretovi vylíčil Pirátovo podivné dobrodružství.
Jules Lapie nikdy nebyl námořníkem, nýbrž účetním u jedné firmy ve Fécampu, která prodává vybavení pro zámořské lodě, plachty, lana, kladky a rovněž potraviny pro dálkové plavby.
Obtloustlý starý mládenec, puntičkář snad až chorobný, šedivá myš. Má bratra lodního tesaře.
Jednoho rána Jules Lapie, tehdy zhruba čtyřicátník, vystoupí na palubu Svaté Terezy, trojstěžníku, který ještě téhož dne vyplouvá do Chile pro náklad fosfátů. Lapie má zcela prozaický úkol přesvědčit se, že všechno zboží bylo dodáno, a požádat kapitána o jeho zaplacení.
Co se nestane? Fécampští námořníci si rádi tropí žerty z přepečlivého účetního, který vypadá vždycky tak nesvůj, když ho povolání nutí vkročit na lodní palubu. Jak je zvykem, musí to zapít. Nalévají mu. Pánbůh ví, co to do něho lili, že ho dokázali tak opít!
Ať je to jak chce, když za odlivu Svatá Tereza vyplouvá mezi moly normandského přístavu na širé moře, Jules Lapie namol opilý chrápe v koutě podpalubí, zatímco si všichni myslí, že je na souši  aspoň to všichni budou tvrdit!
Podpalubí byla uzavřena. Účetního objeví až po dvou dnech. Kapitán se odmítne vrátit, odchýlit se od stanovené trasy, a takhle se tedy Lapie, který má tehdy ještě obě nohy, octne na cestě k Hornovu mysu.
O nohu přijde při tomto dobrodružství, když ho jednoho dne poryv bouře smete palubním průlezem.
Mnoho let nato bude jednoho jarního pondělka zabit
155

ranou z revolveru několik okamžiků poté, co vstal od záhonu rajčat, zatímco je Felicie na nákupu v novém obchodě Melánie Chochoiové.
"Pojďme dolů," vzdechne Maigret. Dům je tak klidný a tak útulný jako hračka díky své čistotě a vůním, které se z něho linou! Jídelna po pravé straně je přeměněná v umrlčí komoru. Komisař jenom pootevře dveře do příšeří, jež tam panuje; okenice jsou zavřené a do místnosti pronikají jen úzké proužky světla. Rakev spočívá na stole pokrytém prostěradlem a vedle ní stojí miska se svěcenou vodou, v níž je smočena snítka zimostrázu.
Felicie čeká na prahu kuchyně. "Zkrátka a dobře nic nevíte, nic jste neviděla, nemáte nejmenší představu, koho váš pán . totiž koho Jules Lapie mohl ve vaší nepřítomnosti přijmout." Vydrží jeho pohled a neřekne slovo. "A jste si jista, že když jste se vrátila, na stole v zahradě byla jediná sklenička?"
"Viděla jsem jen jednu. Jestli vy teď vidíte dvě ." "Míval Lapie často návštěvy?"
Maigret si sedne k butanovému vařiči a rád by se něčeho napil, ze všeho něj raděj i by si dal skleničku růžáku, o němž mluvila Felicie, sud s ním zahlédl v příjemně chladném příšeří sklípku. Slunce na nebi stoupá a pomalu vstřebává ranní opar. "Neměl návštěvy rád."
Zvláštní človíček, jehož život byl určitě tak naprosto rozvrácen onou cestou kolem Kornová mysu! Když se vrátí do Fécampu, kde se vzdor jeho dřevené noze nemohou ubránit úsměvu nad jeho dobrodružstvím, žije osaměleji než kdy jindy a zahájí dlouhý boj s rejdaři,  jimž patří Svatá Tereza. Trvá na tom, že vina je na straně společnosti, že byl naloděn proti své vůli, a tudíž že rejdaři zodpovídají za nehodu. Ohodnotí svou
156

ztracenou nohu maximální cenou a spor vyhraje, soud mu nakonec přizná právo na dosti vysoký důchod.
Fécampští se tím baví. Utíká před nimi, vyhýbá se i moři, to nemůže ani cítit, a je jeden z prvních, kdo se nechají svést oslnivými prospekty stavitelů Jeannevillu.
Za služebnou si vybere děvče, které znal ještě jako holčičku, a ona se sem z Fécampu přestěhuje.
"Kolik let už u něj žijete?"
"Sedm."
"Je vám čtyřiadvacet. To vám tedy bylo sedmnáct, když ."
Dá volný průchod svým myšlenkám a najednou se zeptá:
"Máte ctitele?"
Dívá se na něj a mlčí.
"Ptám se vás, jestli máte nějakého ctitele."
"Do mého soukromého života nikomu nic není."      :,
"Přijímala jste ho tady?"
"Nemám vám co odpovídat."
Zasluhovala by pár facek! Jsou chvíle, kdy má Maigret chuť jednu jí vlepit nebo ji chytit za ramena a pořádně s ní zatřást.
"No co! Stejně na to přijdu."
"Nepřijdete vůbec na nic."
Zarazí se. Je to příliš hloupé. Copak se bude s tou holkou hádat?
"Víte jistě, že mi nemáte co říct? Rozmyslete si to, dokud je ještě čas."
"Nemám si co rozmýšlet."	s.
"Nic přede mnou netajíte?"
"To bych se divila. Jste prý tak chytrý!"
"No tak uvidíme."
"Copak bychom viděli!"
"Co chcete udělat, až přijedou příbuzní a Jules Lapie bude pohřben?"
157

"Nevím."
"Chcete tu zůstat?"
"Možná."
"Doufáte, že budete dědit?"
"To je dost možné."
Maigretovi se nedaří zůstat zcela klidný.
"V každém případě, děvenko, jednu věc si laskavě zapište za uši. Dokud nebude vyšetřování skončeno, zakazuji vám vzdálit se odtud, aniž to předem oznámíte policii."
"To nemám právo opustit dům?"
"Ne!"
"A když budu mít chuť někam jít?"
"Požádáte mě o dovolení."
"Vy si myslíte, že jsem ho zabila?"
"Myslím si, co se mi líbí, a vám do toho nic není."
Má toho dost. Má vztek. Zlobí se na sebe, že se nechá takhle rozházet nějakou Felicií. Čtyřiadvacet? Ale jděte! Vždyť je to dvanáctiletá nebo třináctiletá holka, která si hraje bůhví na co a bere se vážně.
"Na shledanou."
"Na shledanou."
"Mimochodem, co budete jíst?"
"Nedělejte si starost. Já hlady neumřu."
Je si tím jist. Živě si představuje, jak si po jeho odchodu sedne v kuchyni ke stolu, bude pomalu jíst lhostejno co a číst přitom jeden z těch románků, co si je kupuje u paní Chochoiové.
Maigret zuří. Byl podveden, tady, přede všemi, a co víc, napálila ho ta mrcha Felicie.
Je čtvrtek. Dorazili Lapieho příbuzní: bratr Ernest Lapie, tesař z Fécampu, drsný chlap s vlasy na ježka a poďobaný od neštovic, jeho žena, rozložitá a kníratá, dvě děti, které před sebou žene jako husy na pastvu. A pak jeden synovec, devatenáctiletý mladík, Jacques
158

Pétillon, který přijel z Paříže, působí horečnatě a nezdravě a lapieovský klan na něj hledí s nedůvěrou.
V Jeannevillu ještě není hřbitov. Průvod zamířil k Orgevalu, k němuž osada patří. Senzaci dne způsobil Feliciin smuteční závoj. Kde ho splašila? Až později se Maigret doví, že si ho půjčila od Melánie Chochoiové.
Felicie nečeká, až jí vykážou místo, zaujme je hned v první řadě, kráčí před rodinou naprosto strnulá, ztělesněná bolest, otírá si oči černě obroubeným kapesníčkem, který nejspíš pochází rovněž od Melánie a který si postříkala lacinou kolínskou.
Strážmistr Lucas, který strávil noc v Jeannevillu, je tu s Maigretem. Jdou oba s průvodem po prašné cestě a na jasné obloze zpívají skřivánci.
"Ta holka něco ví, to je zřejmé. Ale ať si připadá sebemazanější, stejně se nakonec podřekne."
Lucas přikyvuje. Dveře kostelíka zůstanou při výkropu otevřené, a tak vnitřek ještě víc než kadidlem voní jarem. K vykopanému hrobu je to kousek.
Po obřadu se příbuzní mají vrátit do vilky kvůli závěti.
"Proč by bratr sepisoval nějakou závěť?" podivil se Ernest Lapie. "V naší rodině to není zvykem."
"Felicie tvrdí."
"Felicie! Felicie! Pořád ta Felicie!"
Nezbývá než pokrčit rameny.
A helemese, prošmikla se kupředu a podařilo se jí na rakev hodit první lopatku hlíny. Načež se tonouc v slzách vzdaluje kroky tak kvapnými, jako by se každou chvíli měla zhroutit.
"Nehni se od ní, Lucasi."
Jde a jde, rychle zahýbá v orgevalských ulicích a uličkách a v jednu chvíli Lucas, který je od ní slabých padesát metrů, dorazí příliš pozdě do téměř prázdné ulice, na jejímž konci mizí dodávka.
Vrazí do jakési hospody.
159

"Buďte tak hodný, ta dodávka, co teď odjela ."
"No jo, to je Louvet, mechanik. Byl tu před chvilkou na skleničce."
"Nebral někoho s sebou?"
"Nevím. Nezdá se mi. Nebyl jsem venku."
"Nevíte, kam jel?"
"Do Paříže, jako každý čtvrtek."
Lucas se řítí na poštu, která je naštěstí takřka naproti.
"Haló . Ano . Tady Lucas . Rychle . Taková dost omšelá dodávka .. . Počkejte ."
Otočí se na poštmistrovou: "Nevíte, jaké číslo má dodávka pana Louveta, toho mechanika?"
"Ne . Jenom si vzpomínám, že na konci je osmička."
"Haló . Číslo končící na osmičku . Dívka ve smutku . Haló . Nepřerušujte nás . Ne . Myslím, že zatýkat by se neměla . Stačí, když ji budou sledovat . Jasné? . Komisař zavolá sám."
Připojí se k Maigretovi, který osaměle kráčí za rodinou na cestě z Orgevalu do Jeannevillu.
"Zdrhla."
"Cože?"
"Musela do té dodávky naskočit ve chvíli, kdy se rozjížděla. Jen co zahnula za roh a. Volal jsem na Zlatnické nábřeží. Za chvíli budou zalarmované všecky oddíly. Příjezdy do Paříže jsou hlídány."
Takže Felicie zmizela! Jednoduše, za bílého dne, takříkajíc před očima a před nosem Maigretovi a jeho nejlepšímu strážmistrovi! Zmizela navzdory velkému smutečnímu závoji, podle kterého, když ne jinak, ji každý pozná na kilometr daleko!
Příbuzným, kteří se občas na oba policisty ohlédnou, je divné, že nikde není vidět Felicii. Klíč od domu má u sebe ona. Nezbývá než se dát přes zahradu. Maigret otevře žaluzie v jídelně, kde je na stole ještě prostě
160

radlo a snítka zimostrázu a kde se vznáší vůně svíček.
"Něčeho bych se přece jenom napil," vzdechne Ernest Lapie. "Etienne! Julie! Neběhejte po záhonech! Někde tu musí být kapka vína ."
"Ve sklípku," poučí ho Maigret.
Lapieho žena jde k Melánii pro nějaké zákusky dětem, a když už je v tom, nakoupí jich pro všechny.
"Nevidím důvod, proč by bratr sepisoval závěť, pane komisaři. Dobře vím, že to byl podivín. Žil jako medvěd a my jsme se s ním už moc nestýkali. Ale to .,."
Maigret prohrabává zásuvky psacího stolku, který stojí v jednom rohu místnosti. Vytahuje svazky pečlivě srovnaných účtů, dostane se až na zasedlé staré desky, v nichž je jediná žlutá obálka.
Otevřít po mé smrti.
"Tak, pánové, myslím, že tady je, co hledáme."
Já, níže podepsaný Jules Lapie, zdravý na těle i na duchu a v přítomnosti Forrentina Ernesta a Lepapa Francoise, obou bytem v Jeannevillu, obec Orgeval.
Maigret předčítá čím dál tišším hlasem.
"Felicie měla pravdu!" uzavře nakonec. "Dům se vším, co v něm je, dědí ona."
Rodina zkoprní. V závěti je větička, na kterou jen tak nezapomenou:
. Vzhledem k postoji, který můj bratr a jeho žena považovali za nutné zaujmout po mém úrazu.
"Já mu jenom řekl, že je k smíchu dělat psí kusy kvůli." vysvětluje Ernest Lapie.
. vzhledem k chování mého synovce Jacquesa Pétillona.
Mladík z Paříže se tváří jako špatný žáček při rozdávání vysvědčení.
Na tom pramálo sejde. Dědičkou je Felicie. A Felicie bůhvíproč zmizela.
161

II. Metro v šest hodin
S rukama v kapsách u kalhot se Maigret zastavil před bambusovým věšákem, který se vyjímá na stěně chodby a uprostřed má zrcadlo do kosočtverce; vidí se v té skleněné ploše, hledí na obličej, který by mu měl být k smíchu, protože vypadá jako tvářička děcka, které by cosi chtělo, ale stydí se. Nicméně Maigret se nesměje a nakonec natáhne ruku a uchopí a posadí si na hlavu slamák se širokým okrajem, visící na jednom z háčků.
A hele! Starý Pirát měl ještě větší hlavu než komisař, a to on musí kolikrát obejít hezkou řádku kloboučnictví, než na sebe dostane klobouk. Nejde mu to na rozum. Se slamákem na hlavě se vrátí do jídelny a znovu se zadívá na fotografii Julesa Lapieho, kterou našel v jedné zásuvce.
Když se jednou jistý zahraniční kriminalista vyptával šéfa kriminálky na Maigretovy metody, policejní ředitel mu odpověděl se záhadným úsměvem na rtech:
"Maigret? Co vám na to mám říct? Vklouzne do vyšetřování jako do bačkor ."
Dnes mnoho nechybí, a komisař by si obul když ne bačkory oběti, tak aspoň její dřeváky. Jsou totiž tady, napravo od prahu, na místě, kam tak očividně patří! Na místě je všechno. Nebýt toho, že tu není Felicie, mohl by Maigret věřit, že život v domě jde dál jako dřív, že on sám je Lapie, že za chviličku pomalu zamíří k nedodělanému záhonku a dotáhne ten řádek rajčat, co má přepikýrovat.
Slunce se vší nádherou zapadá za světlé vilky, které je vidět ze zahrady. Ernest Lapie, bratr zesnulého, oznámil, že přenocuje v Poissy, a rodinu poslal zpátky do Fécampu. Ostatní  sousedé a těch pár orgevalských rolníků, co šli s průvodem  se nejspíš vrátili domů anebo popíjejí v hospodě U zlatého prstenu.
162

Lucas je tam taky, Maigret ho totiž pověřil, aby mu tam donesl kufr a aby byl neustále v telefonickém spojení s Paříží.
Pirát měl velkou hlavu, hranatý obličej, husté šedé obočí, šedivé strniště po celém obličeji, který si holil jen jednou týdně. Byl lakomý. Stačí se podívat na jeho účty. Hned je vám jasné, že každý frank dvakrát obrátil. Nepřiznal snad jeho bratr:
"Samozřejmě byl dost opatrný na krejcar."
A když Normanďan řekne o jiném Normanďanovi, že byl "opatrný na krejcar" .
Je teplo. Nebe se výrazně barví do fialová. Z pole přicházejí svěží závany a Maigret se s dýmkou v zubech přistihne, že se přihrbil zrovna jako Lapie. Ba dokonce jak míří do sklípku, táhne za sebou levou nohu. Otočí pípou u sudu s růžákem, vypláchne skleničku, naleje si. Touhle dobou by Felicie měla být v kuchyni a vůně ragú by se měla nést až do zahrady. To je přece chvíle na skleničku. V okolních zahradách je vidět popíjející lidi. Šero zaplavuje Hornův mys, kde se za starcových časů jistě rozsvěcovalo až na poslední chvíli.
Proč jen ho zabili? Maigret chtě nechtě myslí na to, že jednou i on bude v penzi, bude mít domek na venkově, zahrádku, široký slamák.
Pro peníze patrně Piráta nezabili, podle bratra totiž kromě té své slavné renty skoro nic neměl. Našla se spořitelní knížka, dva tisíce franků na hotovosti a pár obligací města Paříže. I jeho zlaté hodinky byly tady.
No co! Musíme se poohlédnout jinde. Je třeba vžít se pořádně do kůže toho chlápka. Je to bručoun, morous, nemluva, puntičkář. A je samotář. Sebemenší vyrušení ze zaběhnutých zvyklostí ho musí rozběsnit. V životě ho nenapadlo oženit se, pořídit si děti a nikdo se nepamatuje, že by kdy měl nějakou avantýru.
Co to Felicie nadhazovala? Ale ne! Felicie lže! Lže,
163


fJ
jako když tiskne! Anebo si spíš vytváří pravdy pro vlastní potřebu. To by bylo moc jednoduché, příliš banální, dělat u starého služku. Radši naznačí, že si ji k sobě vzal proto .
Maigret se otočí k oknu od kuchyně. Jak spolu asi vycházely ty dvě bytosti, které tu žily tak osaměle? Má dojem, je si jist, že se musely snášet jako pes a kočka.
Najednou. Maigret se zachvěje. Právě vyšel ze sklípku, kde si dal druhou skleničku vína. Stojí tu v soumraku se slamákem na hlavě a chvilku si říká, jestli se mu to nezdá. V kuchyni za krajkovými záclonami se rozsvítila žárovka, na stěnách natřených emailem svítí kastroly, je slyšet blafnutí butanového vařiče. Na komisařových hodinkách je za deset minut osm.
Strčí tedy do dveří a spatří Felicii, která klobouk a závoj už pověsila na věšák a teď dává vařit vodu.
"Podívejme! Vy jste se vrátila?"
Nelekne se, prohlíží si ho od hlavy k patě, pohledem nakonec utkví na slamáku, na nějž Maigret už zapomněl.
Komisař se posadí. Asi na Pirátovo místo, k oknu, a zatímco si teď natahuje nohy, Felicie šuká po kuchyni, jako by tu nebyl, prostře si k večeři, vezme z kredence máslo, chleba a salám.
"Poslechněte,děvenko."
"Já pro vás nejsem žádná děvenka."
"Poslechněte, Felicie ."
"Snad byste mi mohl říkat slečno!"
Prokristapána! Že je ta holka ale nepříjemná! Maigret cítí stejné podráždění, jako když se pokoušíte chytit do ruky malé zvířátko, které vám neustále klouže mezi prsty, třeba ještěrku nebo užovku. Je celý nesvůj, že ji má brát vážně, a přitom nic jiného dělat nemůže, zdá se mu, že právě od ní a jenom od ní se doví pravdu.
"Žádal jsem vás, abyste se odtud nevzdalovala."
164

Felicie nasadí okatě spokojený úsměv, jako by jím
chtěla říci:
,A stejně jsem ujela! Vidíte!" "Smím vědět, proč jste jela do Paříže?" "Na procházku!"
"Opravdu? Uvědomte si, že za chvíli budu dopodrobna vědět, co jste dělala."
"Já vím. Ten pitomec mě sledoval." "Jaký pitomec?"
"Takový vysoký zrzek, šestkrát jsem v metru přesedla a pořád jsem ho měla v závěsu."
Nepochybně inspektor Janvier, jistě se na ni nalepil, jakmile mechanikova dodávka přijela k Porte Maillot. "Za kým jste byla?" "Za nikým."
Usadí se k jídlu. A kdyby jen to. Položí si před sebe jeden z těch svých románků, ve kterém má nožem založenou stránku, a dá se klidně do čtení. "Poslechněte, Felicie ."
Má čelo jak umíněná koza, tohle tedy na ní komisaře upoutalo hned při prvním setkání. Teď si to uvědomuje. Vysoké paličaté čelo jako koza, která se tvrdohlavě vrhá proti čemukoli, co se jen trochu podobá
překážce.
"Hodláte sama přenocovat v tomhle domě?"
"A vy? Máte v úmyslu tady zůstat?"
Večeří, čte, komisař zakrývá špatnou náladu ironickým vzezřením, které má vypadat otcovsky.
"Dnes ráno jste mi říkala, že jste si jistá, že budete dědit."
"No a co?"
"Jak jste to věděla?"
"Věděla jsem to!"
Udělala si kávu, vypije hrneček, je vidět, že má kávu ráda, pochutnává si na ní, ale svému společníkovi nenabídne.
165


"Přijdu za vámi zase zítra." "Jak je libo."
"Doufám, že do té doby budete přemýšlet." Čelí mu světlýma očima, z nichž nelze nic vyčíst, a s pokrčením ramen utrousí: "O čem?"
Přede dveřmi Hornova mysu Maigret najde inspektora Janviera, který sledování dotáhl až do Jeannevillu a jemuž ve tmě září konec cigarety. Je klidno. Hvězdy. Kvákání žab.
"Poznal jsem ji hned, šéfe, podle popisu, který telefonoval Lucas. Když dodávka přijela k potravní čáře, slečinka seděla vedle mechanika a oba vypadali, že spolu dobře vycházejí. Vystoupila. Pustila se pěšky poavenue de la GrandeArmée a koukala do výkladů. Na rohu rue VillaretdeJoyeuse vešla do cukrárny a snědla dobře půl tuctu dortů se šlehačkou, které zapíjela skleničkou portského."
"Zmerčila tě?"
"Nemyslím."
"Já to vím."
Janvier upadne do rozpaků.
"Zamířila do metra, koupila si lístek druhé třídy a přestoupili jsme nejdřív na stanici Concorde, pak na SaintLazare . Soupravy byly skoro prázdné. Vždycky se posadila, vytáhla z kabelky nějaký románek a dala se do čtení. Přestupovali jsme pětkrát."
"S nikým nemluvila?"
"Ne. Postupně přistupovalo čím dál víc cestujících. V šest, když zavírají obchody a kanceláře, začal nával. Však to znáte."
"Pokračuj."
"Cestou na Ternes jsme byli vmáčknuti do davu míň než na metr od sebe. V tu chvíli, to přiznávám, jsem pochopil, že ví, že ji sleduju. Koukala na mě. měl
166

jsem dojem, šéfe. Jak bych to řekl. Na malou chvilku se její obličej změnil. Člověk by řekl, že měla strach . Jsem si jist, že jednu chvíli měla strach ze mě nebo z něčeho. Trvalo to jen chviličku a najednou si začala lokty razit cestu na nástupiště." "Víš jistě, že s nikým nemluvila?" "Naprosto. Na nástupišti počkala, dokud souprava neodjela, a nespustila z očí ten nacpaný vůz." "Vypadala, že se zajímá o někoho přesného?" "To nemůžu říct. Vím jen to, že tvář se jí postupně uvolňovala, a že když souprava zmizela ve tmě tunelu, neubránila se, aby na mě nevrhla vítězoslavný pohled. Rychle vyšla nahoru na ulici. Zřejmě nevěděla, kde je. Dala si aperitiv v baru, co je na rohu avenue děs Ternes, pak hledala ve vlakovém jízdním řádu a vzala si taxíka na nádraží SaintLazare. To je všechno. Jel jsem s ní stejným vlakem až do Poissy a pak jsme se pěkně jeden za druhým vyšplhali do kopce." "Jedl jsi?"
"V letu na nádraží jeden sendvič." "Počkej tu, než přijde Lucas."
Maigret se vzdálí, opustí jeannevilleské sídliště, kde je vidět jen pár růžových světýlek za okny, brzy dorazí do Orgevalu, vyhledá Lucase u Zlatého prstenu. Lucas není sám. Jeho společník v modrákách může být jedině mechanik Louvet a všechno s ním hraje, má už totiž před sebou čtyři nebo pět tácků.
"Můj šéf komisař Maigret," představuje Lucas a taky z něho táhne alkohol.
"Jak už jsem říkal tady strážmistrovi, pane komisaři, když jsem sedal do auťáku, neměl jsem o ničem potuchy. Každý čtvrtek odpoledne jezdím do Paříže doplnit, co mi schází." "Vždycky ve stejnou dobu?" "Zhruba." "Felicie to věděla?"
167

"Po pravdě řečeno, já ji sotva znal, a to ještě jen od vidění, nikdy jsem s ní totiž nemluvil. Zato Piráta jsem znal, chodil večer co večer na partičku s Forrentinem a Lepapem. Čtvrtého jim dělal někdy hostinský, jindy já nebo někdo další. Koukněte . Forrentin a Lepape sedí tamhle, v levém rohu, se starostou a zedníkem."
"Kdy jste zjistil, že v autě někoho máte?"
"Chvilku před tím, než jsem dojel k SaintGermain. Zaslechl jsem za sebou povzdech. Myslel jsem, že to je vítr, trochu totiž foukal a nadzvedal plachtu. Najednou slyším, jak mi něčí hlas říká:
,Neměl byste oheň?
Otočím se a vidím ji před sebou, závoj má zvednutý, v puse cigaretu .
Do smíchu jí nebylo, to vás ujišťuju. Byla bílá jak stěna a cigareta se jí v puse klepala.
,Copak tu děláte? povídám jí.
Nato se ona dá do řeči a není k zastavení. Vykládá mi, že musí bezpodmínečně do Paříže a nesmí přitom ztratit ani minutu, že je to otázka života a smrti, že ti, co zabili Piráta, mají spadeno na ni, že policie vůbec nic nechápe.
Na moment zastavím, aby se mohla posadit vedle mě na sedadlo, seděla totiž na staré bedně, která nebyla moc čistá.
,Jednou později. Jednou později. furt mi mlela . ,Až vykonám to, co vykonat musím, snad vám to všechno vypovím. V každém případě vám nikdy nezapomenu, že jste mě zachránil.
Potom jak jsme byli u akcízu, poděkuje a vystoupí, důstojná jak nějaká kněžna."
Lucas s Maigretem se po sobě dívají.
"Teď jestli vám to nevadí, dáme si poslední rundu  ale jo! řada je na mně  a já půjdu na dlabanec. Předpokládám, že kvůli tomu nebudu mít žádné op letáčky, viďte že ne? Tak na vaše zdraví."
168

Deset večer. Lucas šel vartovat naproti Hornovu mysu místo Janviera a ten se vrátil do Paříže. Lokál U zlatého prstenu se modrá kouřem. Maigret se přejedl a má před sebou třetí nebo čtvrtou štamprli údajně domácí matolinové kořalky.
Jak tak obkročmo sedí na slaměném sedadle židle, lokty podepřené o opěradlo, chvílemi by si člověk myslel, že dříme, oči má přivřené, z hlavičky jeho dýmky stoupá přímo ke stropu pramínek kouře, zatímco čtyři muži před ním hrají karty.
Ohmatané karty se jim v rukou jen míhají, a ještě stihnou mluvit, odpovídat na otázky, občas dát k lepšímu nějakou historku. Majitel hostince pan Josef hraje místo starého Lapieho a mechanik se po odskočení na polévku vrátil.
"Když se to vezme kolem a kolem," vzdechne Maigret, "on se vlastně měl jako prase v žitě. Tak trochu jako poctivý venkovský velebníček s kuchařkou. Jistě se nechal nosit na rukou a ."
Lepape, který je náměstkem orgevalského starosty, mrkne na ostatní. Jeho spoluhráč Forrentin je správce nové zástavby a bydlí v nejhezčím domě u silnice, poblíž cedule, která hlásá kolemjdoucím, že v Jeannevillu jsou ještě pozemky na prodej.
"Velebníček a kuchařka, he, he!" uchechtne se starostův náměstek.
Forrentin se spokojí sarkastickým úsměvem. ,Ale jděte! Hned je vidět, že jste ho neznal," vysvětluje hostinský a hlásí tercku a bělotu. "I když už je po smrti, dá se říct, že to byl ten největší mezek pod sluncem ."
"Čemu říkáte mezek?"
"Že od božího rána do večera pořád na něco remcal. Pořád mu něco nebylo vhod. Vemte si třeba to s těma štamprlaty." Dovolává se svědectví ostatních.
169

"Nejdřív si vyvzpomněl, že moje likérové skleničky mají moc tlusté dno, a tak vyšťáral v nejhořejším regále jednotlivou štamprli, která se mu zamlouvala víc. Pak jednoho krásného dne přeléváním zjistil, že na objem je úplně stejná, a mohl se vzteknout.
.Vždyť tuhle skleničku jste si vybral vy! povídám mu.
No a on si šel koupit skleničku do města a přinesl mi ji sem. Vešlo se do ní o třetinu víc než do mých.
,To je mi fuk, já na to. ,Dáte mi o pětadvaceťák víc a je to .
Načež on se tu týden neukázal. Jednou večer ho vidím stát ve dveřích.
,Co moje štamprle?
,O pětadvaceťák víc! křiknu na něj.
Sebere se a jde.
Takhle to trvalo měsíc a nakonec jsem ustoupil já, protože nám chyběl čtvrtý do hry.
Tak dá se o něm říct, nebo ne, že byl paličatý jak mezek? S jeho služkou to bylo totéž v bledě modrém. Hašteřili se od rána do večera. Bylo je slyšet na dálku, jak se hádají. Nemluvili spolu někdy celé týdny. Mám ten dojem, že poslední slovo nakonec měla ona, byla totiž s prominutím ještě vykutálenější než on. Na Normanďanku je i Normanďan krátký. No . moc rád bych věděl, kdo toho chudáka oddělal. Nebyl vlastně zlý. Měl prostě takovou náturu. Nezažil jsem jedinou partičku, aby si každou chvíli nemyslel, že ho někdo chce podfouknout."
"Jezdil často do Paříže?" zeptá se Maigret za nějakou chvíli.
"Skoro vůbec. Jednou za čtvrt roku pro penzi. Vyjel ráno a vrátil se večer."
"A Felicie?"
"Co vy na to, chlapi, jezdila Felicie do Paříže?"
Oslovení chlapi v podstatě nic nevědí. Zato ji dost
170

často viděli v neděli na tancovačce v jistém výletním hostinci u vody dole v Poissy.
"Víte, jak jí dědek říkal? Když o ní mluvil, tak říkal ,Můj papoušek. Protože co se týče svérázného oblékání. Víte, pane komisaři  tady kamarád Forrentin se zase bude štětit, ale já říkám, co si myslím  , všichni obyvatelé Jeannevillu jsou tak trochu na palici. Tam nebydlí normální lidi. Chudáci, co celý život dřeli a snili o tom, že se jednou usadí na venkově. No a pak tohle jednou přijde. Dají se nachytat Forrentinovými krásnými prospekty . Nech na hlavě, Forrentine, víme dobře, že jim to dáš sežrat jako nikdo . A tak jsou konečně v pozemském ráji a zjistí, že se pekelně otravujou za stovku za hodinu .
Jenomže už je pozdě. Vrazili do toho svých pár krejcarů a teď se musí bavit, jak to jde, nebo se aspoň snaží věřit, že se baví. Najdou se tací, co se soudí kvůli větvi, která jim přesahuje do zahrady, nebo kvůli psovi, který se vymočil na jejich begónie. Jiní zase ."
Maigret nespí, důkazem toho je, že se natáhne po skleničce a donese ji k ústům. Ale horko ho ochromuje, pomaloučku potichoučku se hrouží do tohoto světa, který si tu kousek po kousku znova tvoří, zase vidí nehotové jeannevilleské ulice, mladé stromky, vilky jako z dětské stavebnice, až moc pečlivě uhrabané zahrádky, kameninová zvířata a skleněné koule . "A vůbec nikdo za ním nejezdil?" To není možné! Všecko to je nějak moc klidné, moc hladké a spořádané. Není možné, pokud se žije tak, jak mu to tu líčí, aby se jednoho krásného rána, přesně řečeno tohle pondělí, zatímco Felicie byla na nákupu v koloniálu Melánie Chochoiové, Pirát zničehonic sebral, nechal rajčata rajčaty, došel si do příborníku v jídelně pro karafu a skleničku, úplně sám si v altánu zavdal kořalky pro slavnostní příležitosti, a potom . Měl na hlavě svůj zahradnický klobouk, když šel na
171

horu do svého pokoje s tou bezvadně naleštěnou podlahou. Proč tam vůbec chodil?
Výstřel nikdo neslyšel, a přece bylo vystřeleno z revolveru, z bezprostřední blízkosti, ze vzdálenosti méně než dvou metrů od hrudi oběti, tvrdí znalci.
Kdyby se byl aspoň našel revolver, dalo by se věřit, že Pirát v záchvatu nervové slabosti.
Náměstek starosty pro vysvětlení tak daleko nejde, a zatímco si počítá body, zabručí, jako by to řešilo všechny otázky:
"Co chcete? Byl to samorost."
No dobře! Ale je mrtev! Někdo ho zabil! A Felicie s tím svým svatouškovským výrazem proklouzla hned po pohřbu policii pod rukama jen proto, aby se dostala do Paříže, pokoukala se po výkladech, jako by se nechumelilo, dala si pár dortů se šlehačkou, portské a nakonec se projela metrem!
"Zajímalo by mě, kdo tam teď bude bydlet."
Karbaníci mluví páté přes deváté a Maigret, i když neposlouchá, slyší jakýsi jednotvárný hukot. Neodpoví, že Felicie. Je duchem nepřítomen. Před očima se mu vynořují a zase rozplývají obrazy. Tak tak že má ještě pojem o čase a místě . Felicie, která si nejspíš čte v posteli. Nebojí se sama v domě, kde zabili jejího pána. Ernest Lapie, bratr, který je naštvaný kvůli závěti. Peníze sice nepotřebuje, ale to je nad jeho chápání, že bratr.
" . nejlíp vyřešená vilka z celé osady ."
Kdo to mluví? Nejspíš Forrentin?
"Teda útulná je, to se musí nechat. Tak akorát, aby bylo všecko po ruce, a ."
Maigret má před očima naleštěné schodiště. Ať si o Felicii říká kdo chce co chce, domácnost má ve vzorném pořádku. Jak by řekla Maigretova maminka, dalo by se tam jíst ze země .
Jedny dveře napravo . Pokoj starého . Dveře na
172

levo: Feliciin pokoj . Od Felicie se jde do dalšího dost prostorného pokoje, kde je naskládaný nábytek .
Maigret svraští obočí. Nedá se tomu říci tušení a tím spíše ne myšlenka. Mlhavě cítí, že tu možná něco není v pořádku.
"Za časů toho mládence ." pronesl Lepape. Maigret se zachvěje. "To mluvíte o synovci?"
"Jo. Bydlel u strýce půl roku nebo dýl, je to tak rok. Byl nějaký slabý. Prý mu doporučili venkovské povětří, ale byl věčně v Paříži." "V kterém pokoji bydlel?" "To je právě ta legrace ."
Lepape na Maigreta mrkne. Forrentinovi se to nelíbí. Je nabíledni, že správce nemá rád, když se dělají drby o osadě, za jejíhož všemocného pána se považuje. "To nic neznamená," ohradí se. "Prostě ať už ano či ne, starý a Felicie . Poslyšte, pane komisaři. Znáte ten dům. Vpravo od schodiště je jenom jeden pokoj, Pirátův. Z druhé strany jsou pokoje dva, ale jeden z nich je průchodící. Zkrátka když ten mládenec přijel, strýček mu dal svůj vlastní pokoj a sám se přestěhoval na druhou stranu, jinými slovy k Felicii. Bydlel v prvním pokoji a služka spala v druhém, to znamená, že musela přes pánův pokoj, když šla k sobě nebo ven ." Forrentin namítne: "Bylo by snad lepší dát dohromady osmnáctiletého
mladíka a to děvče?"
"To neříkám, to ne." opakuje Lepape a tváří se mazaně. "Já tím nic nenaznačuju. Jenom konstatuju, že starý byl s Felicii, kdežto synovec byl zašpérovaný z druhé strany chodby. Co se týče tvrzení, že se něco
dalo ."
Pokud jde o Maigreta, ten na tohle nemyslí. Ne že by si dělal iluze o postarších mužích a o starcích jakby
173

smet. Pirátovi bylo ostatně teprve šedesát a byl ještě jura.
Neodpovídá to zkrátka a dobře představě, kterou si o něm udělal. Má dojem, že toho mrzoutského samotáře, jehož slamák si před chvílí zkusil, začíná chápat.
Nevrtají mu hlavou jeho vztahy k Felicii. Co tedy vlastně? Nedají mu spát ty pokoje.
Opakuje si jako školák, který se chce naučit uloženou látku:
"Synovec napravo . sám . Strýc nalevo, pak Felicie."
Starý se tedy usadil mezi těmi dvěma. Chtěl zamezit tomu, aby se mladí scházeli bez jeho vědomí? Snažil se Felicii zabránit v milostných pletkách? Ne, protože když synovec odjel, zase ji nechal na druhé straně chodby samotnou.
"Hospodo, ještě jednou kolem ."
Vstane. Půjde si lehnout. Už aby bylo zítra, aby byl zase v té vesničce jako z dětské hry, měl před sebou růžové domečky ve slunci, viděl zas ty tři pokoje. Ze všeho nejdřív zavolá do Paříže a řekne Janvierovi, aby se podíval na toho mládence.
Maigret se jím téměř nezabýval. Nikdo ho toho rána, kdy ke zločinu došlo, v Jeannevillu neviděl. Je to vytáhlý, hubený a šlachovitý kluk, nic moc, ale na vraha nevypadá.
Podle hlášení, která Maigret dostal, si jeho matka, Lapieho sestra, vzala houslistu, který hrál po hospodách v okolí. Umřel mladý. Aby mohla vychovat syna, začala dělat jako pokladní v jednom obchodním domě s látkami, a před dvěma lety zemřela taky.
Pár měsíců po její smrti vzal Lapie mladíka k sobě. Neshodli se. Je to logické. Jacques Pétillon je muzikant jako otec a Pirát nebyl z těch, kdo by ve vlastním domě poslouchali vrzání na housle nebo hru na saxofon.
174

Teď si Jacques Pétillon vydělává na živobytí jako saxofonista v jednom nočním podniku v rue Pigalle. Má pronajatý pokoj v šestém patře jednoho hotýlku v rue Lepic.
Maigret usíná na péřové matraci, do níž se boří, a nad hlavou mu celou noc tancují myši. Voní to tu venkovem, senem, taky plesnivinou, a ráno ho bučením probouzejí krávy, před Zlatým prstenem zastaví ranní autobus, Maigret nasaje vůni zalévané kávy.
To s těmi pokoji. Nejdřív zavolat Janvierovi.
"Haló . Rue Lepic .. . Hotel Beauséjour. Tak na
shle."
A ztěžka zamíří k Jeannevillu, jehož střechy jako by se vynořovaly z vlnících se ovesných lánů. Zatímco takto kráčí, dochází v něm k zajímavému jevu. No ne, snad nezrychluje, snad nevyhlíží netrpělivě okna Hornova mysu, snad . Už je to tak! Nemůže se dočkat, až zase uvidí Felicii, už si ji představuje v kuchyni s tou její špičatou tvářičkou, jak se mu staví kozlečím čelem, vítá ho co možná nemile a vrhá na něj nepopsatelný pohled svých průzračných očí.
Že by mu už chyběla?
Chápe, tuší, je si jist, že Pirát svou důvěrnou nepřítelkyni potřeboval stejně jako skleničku točeného vína ze sklípku, jako vzduch, který dýchal, jako svou večerní partičku karet a dohadování se spoluhráči kvůli tercce nebo trumfu.
Zdálky zahlédne Lucase, který div nevystál důlek na konci stromořadí a kterému v noci podle všeho nebylo moc teplo. Pak otevřeným oknem jejího pokoje rozezná tmavé vlasy, přidržované jakýmsi turbanem, nervní postavičku, která vytřepává peřiny. Byl viděn. Byl poznán. Už se podle všeho uvažuje, jaké uvítání se mu uchystá.
Chtě nechtě se usměje: Felicie je tady!
175

III. Tajnosti zápisníku
"Haló! To jste vy, šéfe? Tady Janvier ."
Nevydařený den. Nejenom proto, že to vypadá na bouřku, se Maigretova tvář občas orosí neznatelnou vrstvičkou potu a prsty se mu chvějí netrpělivostí. Trochu mu to připomíná jeho dětské úzkosti, když byl někde, kde být neměl, a moc dobře věděl, že má být úplně jinde.
"Kde jsi, člověče?"
"V rue děs BlancsManteaux. Volám z jednoho malého hodinářství. Ten kluk je naproti, sám v takové šeredné hospodě. Vypadá, jako že na někoho nebo na něco čeká. Už zase si dal nalít."
Odmlčení. Maigret dobře ví, co mu teď inspektor řekne.
"Napadlo mě, šéfe, jestli byste sem neměl radši zajet."
Takhle je to už od rána, a od rána Maigret odolává. "Pokračuj! A jak bude něco nového, zavolej." Rád by věděl, jestli dělá dobře, jestli tohle je skutečně nejlepší způsob, jak vést vyšetřování, a přitom se ne a ne odhodlat odtud odjet, něco ho tu drží, opravdu těžko říct co.
Je to po pravdě řečeno vyšetřování za všechny drobné! Ještě štěstí, že se o Pirátovu smrt nezajímají novináři! Už nejmíň dvacetkrát se přistihl, jak si bručí pod vousy:
"Ale vždyť toho dědka zabili!"
Jako kdyby ten zločin ustupoval do pozadí, jako by proti své vůli neustále myslel na něco jiného. A to něco je Felicie!
Hostinský od Zlatého prstenu mu půjčil staré kolo, na kterém Maigret vypadá jako cvičený medvěd. Umožňuje mu to přemisťování podle libosti z Orgevalu do osady a z osady do Orgevalu.
176

Je pořád stejně nádherně. Tohle prostředí si nelze představit jinak než zalité jarním sluncem, s květinami podél zídek a na obrubách záhonků, s drobnými rentiéry, kteří zahradničí a líně otočí hlavu, když jde kolem komisař nebo Lucas, kterého si tu Maigret nechal.
Taky Lucas si myslí, i když to neřekne, že to je vyšetřování za všechny drobné. Nudí ho to přešlapování před Hornoťým mysem. Co má vlastně za úkol? Hlídat Felicii? Všechna okna vilky jsou dokořán. Je vidět, jak služka uvnitř přechází. Jako obvykle byla na nákupu. Ví, že má inspektora v patách. Jsou tu snad obavy, aby
zase nezmizela?
To by Lucas rád věděl. Ale Maigretovi se o tom neodvažuje zmínit, hryže se a kouří jednu fajfku za druhou; občas se stane, že ze samé nečinnosti kope do
kamínku.
A přitom to hned poránu vypadalo, že se hlavní zájem vyšetřování bude muset zaměřit jinam. První telefonát byl z rue Lepíc. Maigret na něj čekal u stolku před hospodou, poblíž vavřínu v zeleně natřeném sudu. Už má své návyky. Vytvoří si je kdekoli, kam přijde. Má domluveno s poštmistrovou, že ho zavolá z okna, jakmile bude mít hovor z Paříže.
"To jste vy, šéfe? Tady Janvier. Volám vám z hospody na rohu rue Lepic."
Maigret si představuje svažitou ulici, dvoukoláky zelinářek, hospodyně v sešmajdaných škrpálech, barevné hemžení na pláce Blanche a mezi dvěma krámky vchod do hotelu Beauséjour, kde kdysi něco vyšetřoval.
"Jacques Pétillon se vrátil v šest ráno úplně groggy. Praštil sebou oblečený na postel. Zašel jsem k Pelikánovi, to je ten pajzl, kde dělá. Celou noc se tam neukázal. Co mám dělat?"
"Čekej. Pokud vyjde ven, běž za ním ."
177

Co když ten synovec není tak nevinný, jak vypadá? Co když by Maigret udělal lip, kdyby se o něj začal vážně zajímat, místo aby se zuby nehty držel Feiieie? Tohle si myslí Janvier, to není tak těžké si domyslet. Taky to naznačí hned při svém druhém zavolání.
"Haló . Tady Janvier .,. Ten mladík právě vešel do bistra v rue Fontaine. Je zelený jak sedma. Vypadá nervózně, neklidně. Rozhlížel se kolem sebe, jako by se bál, že ho někdo sleduje, ale myslím, že si mě nevšiml ."
Pétilon tedy spal jen pár hodin a už zase vyrazil do ulic. Do toho podniku v rue Fontaine chodí pěkní rošťáci.
"Co dělá?"
"S nikým nemluví. Pořád kouká na dveře. Podle všeho na někoho čeká ."
"Pokračuj ..,"
Maigret mezitím o synovci starého Lapieho získal pár informací. Proč se pořád ne a ne začít zajímat o toho kluka, který by chtěl být velkým virtuosem a který se živí hraním na saxofon v jednom baru na Montmartru?
Pétíllon v životě zakusil těžké chvíle. Někdy musel po nocích skládat v tržnici zeleninu. Často se ani pořádně nenajedl. Několikrát mu nezbývalo než dát do zastavárny housle,
"Šéfe, nepřipadá vám divné, že stráví celou noc venku, k Pelikánovi přitom vůbec nevkročí, a že teď. Měl byste ho vidět. Přál bych si, abyste ho teď viděl. Člověk cítí, že ho něco trápí, že má strach. Možná kdybyste tu byl."
A dostane se mu stále téže odpovědi.
"Pokračuj!"
Mezitím Maigret pendluje na kole mezi terasou Zlatého prstenu, kde čeká na telefonáty, a růžovou vilkou, v níž se vždy znovu setká s Felicií.
178

Vejde dovnitř, přechází sem a tam jako doma; ona se tváří, že se o něj nestará, uklízí, vaří, ráno zašla na nákup k Melánii Chochoiové, občas se komisaři podívá do očí, ale z jejích zřítelnic nelze vyčíst sebemenší pocit.
To jí by Maigret rád nahnal strach. Je příliš sebejistá, už od začátku. Není možné, aby tohle chování nic nezakrývalo, a on číhá na okamžik, kdy i na ni přijde slabost.
, Ale vždyť toho dědka zabili."
To na ni myslí, pořád na ni, to jí chce vyrvat její tajemství. Bloumal po zahradě. Pětkrát nebo šestkrát vešel do sklípku a načepoval si skleničku růžáku, který se taky stává návykem. Něco objevil. Když se vidlemi přehraboval v hromadě kompostu u živého plotu, vytáhl na světlo boží likérovou skleničku, stejnou jako ta, co ji první den našel na stole v altánu. Ukázal ji Felicii.
"Teď už stačí jen najít otisky prstů!" řekla mu opovržlivě a ani v nejmenším se neznepokojila.
Když zamířil nahoru do pokojů, nešla za nírn. U Lapieho prošmejdil všechny kouty. Přešel přes chodbu a začal otvírat zásuvky u Feiicie. Určitě slyšela, jak jí přechází nad hlavou. Jestlipak měla strach?
Pořád to ideální počasí, ten hebký vzduch, zpěv ptáků a ty vonné závany, které sem proudí okny.
Potom padl na zápisník, ležící na dně Feliciina šatníku mezi rozházenými punčochami a prádlem. Pirát své služebné neříkal Papoušek bezdůvodně. Dokonce i u prádla si libuje v barvách, v agresivně růžových, v ostře zelených, miluje na dlaň široké krajky, i když jsou nepravé, a vsadky.
Čistě aby ji naštval, sešel Maigret do kuchyně a tam se pustil do procházení onoho diáře s loňským letopočtem. Feiicie se zabývala škrábáním brambor, které házela do modrého emailového kbelíku.
179

"13. ledna  Proč nepřišel? 15. ledna  Snažně ho prosit.
19. ledna  Muka nejistoty. Je to jeho žena?
20. ledna  Smutno.
23. ledna  Konečně!
24. ledna  Znovu opojení.
25. ledna  Opojení.
26. ledna  Stále on. Jeho rty. Štěstí.
27. ledna  Na světě je to špatně zařízeno.
29. ledna  Ach! pryč . pryč ."
Čas od času pozvedne Maigret oči, zatímco Felicie předstírá, že ho nebere na vědomí.
Komisař se nutí do smíchu a ten zní falešně jako smích cestujícího, který se snaží hladit služku v hostinci a omlouvá to lechtivými šprýmy.
"Jak se jmenuje?"
"Do toho vám nic není."
"Ženatý?"
Rozhořčený pohled kočky bránící svá mláďata.
"Je to láska s velkým L?"
Neodpoví a on nepovolí, má na sebe zlost, že je tak umíněný, opakuje si, že dělá chybu, myslí na rue Lepic, na rue Fontaine, na toho vyděšeného mladíka, který od včerejška pobíhá sem a tam a naráží do zdí jako poblázněný čmelák.
"Poslechněte, děvenko, to jste se s tím mužem scházela tady?"
"Proč ne?"
"Pán to věděl?"
Ne! Nemůže dál takhle pokračovat v tom vyslýchání holky, která si z něj dělá dobrý den. Pravda, není o moc chytřejší pustit se k Melánii Chochoiové, jak to činí teď. Opře kolo o výlohu, počká, až odejde žena, která kupuje konzervu hrášku.
"Jen tak na okraj, paní Chochoiová, měla služka pana Lapieho hodně ctitelů?"
180

"Nějakého nejspíš měla."
"Co tím myslíte?"
"Každopádně o něm mluvila. Pořád o tom samém. Ale to jsou její věci. Byla chudinka často smutná."
"Někdo ženatý?"
"Je to možné. Nejspíš proto pořád mluvila o nějakých překážkách . Moc mi toho nepověděla. Jestli někdy někomu řekla víc, tak Leontině, služce pana
Forrentina."
Tady zabijí člověka, a Maigret, seriózní muž v nejlepších letech, se stará o milostné trable nějaké romantické holky! Romantické do té míry, že na stránkách jejího deníku stoji:
"17. června  Melancholie.
18. června  Smutek.
21. června  Svět je falešný ráj, kde není dost štěstí
pro všechny.
22. června  Miluji ho.
23. června Miluji ho."
Maigret zazvonil u Forrentina. Leontina, správcova služebná, je asi dvacetiletá dívka s širokým obličejem jako měsíček v úplňku. Má strach, aby kamarádce nějak neuškodila.
"Ovšemže mi všechno říkala . Tedy všechno, co mi říct chtěla. Chodila za mnou často, vždycky se přihnala jako velká voda ."
Jako by je obě viděl před sebou, první z nich blaženou samým obdivem. Felicii s pláštěm nedbale přehozeným přes ramena. "Jseš sama? Holka, kdybys věděla ." Mluví a mluví, jak už spolu děvčata mluvívají. "Viděla jsem ho . Já ti jsem tak šťastná ." Chuděra Leontina neví, co na Maigretovy otázky
odpovědět. "Nikdy o ní neřeknu nic špatného. Felicie si tolika
vytrpěla!"
181

"Kvůli nějakému muži?" "Kolikrát si chtěla sáhnout na život,.." "On ji neměl rád?" "Já nevím . Netrapte mě ." "Znáte jeho jméno?" "Nikdy mi ho neřekia." "Viděla jste ho?" "Ne.,,"
"Kde se s ním scházela?" "Já nevím." "Byla jeho milenkou?" Leontina zrudne, zajíkne se: "Jednou se mi přiznala, že kdyby měla dítě ." Co tohle má co dělat s vraždou toho chlapa? Maigret pokračuje a čím dál víc ho pronásleduje ona neurčitá úzkost, která věstí, že je vedle jak ta jedle.
Tak ať! Už je zase na terase před Zlatým prstenem. Poštmistrová na něj kývne.
"Už dvakrát volali z Paříže. Každou chvíli budou volat znovu."
Zase už Janvier. Ne, to není jeho hlas, ten hlas není komisaři povědomý. "Haló, to je pan Maigret?" Tak to tedy není nikdo ze Zlatnického nábřeží. "Tady číšník z nádražního bufetu na SaintLazare. Jeden pán mi uložil, abych vám zavolal a vyřídil vám ,.. Počkejte . Teď si nevzpomenu, jak se jmenoval . Jako nějaký měsíc ,,. Január ." , Janvier."
"Jo, tak. Odjel vlakem do Rouenu. Nemohl čekat. Myslí, že snad budete v Rouenu, než tam vlak dorazí. Že prý když pojedete autem  .." .Jiného nic?"
"Ne. Vyřídil jsem, co jsem měl. To je všechno." Co má tohle znamenat? Jestli Janvier zčistajasna odjel do Rouenu, tak to tam tedy míří Pétillon. Chviiiě
182

ku váhá. Vyšel z kabiny, kde je nedýchatelno, a utírá si čelo, sledován zvědavými pohledy poštmistrové. Auto by sehnat mohl.
"Houby!" zavrčí. "Jen ať si Janvier poradí sám ." Prohlídka těch tří pokojů nic nepřinesla, až na Feliciin diář  Lucas pořád přešlapuje a kouše se nudou před Hornovým mysem a lidé ze sousedních vilek ho občas pozorují přes záclony.
Místo aby se Maigret vrhl po stopě podivného synovce, dá si gáblík před hospodou, pochutná si na kávě, zapije ji matolinovou kořalkou a s povzdechem zase nasedne na kolo. Cestou Lucasovi předá balíček sendvičů a pustí se z kopce do Poissy.
Brzy objeví výletní hospůdku, kam Felicie chodí v neděli. Je to dřevěné stavení na břehu Seiny, V tuhle dobu tam nikdo není, takže co si přeje, se ho zeptá sám šéf, pořez ve svetru. Pět minut nato, když už spolu sedí u panáka, oběma dojde, s kým mají tu čest. Tomu se fiká náhoda. Ten člověk, který o nedělích vybírá na parketu v přestávce mezi tanci, býval něco jako pouťový zápasník a měl nějaké oplétačky s policií. První poznal on komisaře.
"Kvůli mně čirou náhodou nejdete? Já sekám dobrotu, aby bylo jasno!"
"No ovšem, ovšem!" usměje se Maigret.
"A pokud jde o kunčofty .., Ne, pane komisař, nezdá se mi, že by se u mě našlo něco pro vás. Poslíčkové, služtičky, slušná skromná mládež, co ."
"Znáte Felicii?"
"Koho že?"
"Taková legrační holka, hubená jako tyčka, se špičatým nosem, čelem jak umíněná koza, oblíká se do samých strakamakatin.,."
"Andulka!"
Vida! Starý Lapie Felicii říkal Papoušek.
"Copak provedla?"
183

"Nic. Jenom bych rád věděl, s kým se tady u vás scházela."
"Vlastně s nikým. Moje žena  nenamáhejte se, neznáte ji, to je solidní zboží  povídám, že má žena jí říkala Princezna, to že se tvářila tak nafoukaně. Co je vlastně ta holka zač? To jsem se jakživ nedověděl. Přinesla se vždycky fakt jak princezna. Tancovala našponovaná jako šňůra. Když se jí člověk začal vyptávat, naznačila, že není to, zač ji máme, že sem chodí inkognito. Povídali, že mu hráli! Koukněte. Sedla si pokaždé k tomuhle stolu, úplně sama. Usrkávala ze skleničky, malíček přitom měla vztyčený . Slečinka netancovala jen tak s někým. V neděli. Jo! to mi připomíná ."
Maigret si představuje dav na otřásajícím se parketu, vyřvávání harmoniky, hostinského s rukama v bok, jak se chystá pustit mezi páry a vybírat.
"Tancovala s chlápkem, kterého už jsem někde viděl . Ale kde, to si nevzpomenu . Připosražený, ramenatý, nos trochu šejdrem . Na tom nesejde. Vím jenom, že si ji držel hezky u těla. A v jednu chvíli mu vám, uprostřed tance, ta holka jednu vlepí! Myslel jsem, že bude kravál. Už jsem se tam šinul. Ale ani v nejmenším. Chlápek na víc nečekal a zdekoval se a Princezna se šla důstojně posadit na místo a přepudrovat se ."
Janvier už musí být dávno v Rouenu. Maigret nechá kolo na terase před Zlatým prstenem a zajde za poštmistrovou do svěžího stínu na poštovním úřadě.
"Nikdo mi nevolal?"
"Máte tu jenom vzkaz. Volat hlavní strážnici v Rouenu. Mám vás spojit?"
V telefonu se neozve Janvier, ale jeden z inspektorů.
"Komisař Maigret? Máme vám vyřídit tohle: než ten mladík odjel do Rouenu, obešel asi deset barů na
184

Montmartru. S nikým prý nemluvil. Pokaždé vypadal, že na někoho čeká. V Rouenu ihned zamířil ke kasárnám. Vešel do jedné vykřičené hospody, patrně ji znáte, Tivoli. Zdržel se tam asi půl hodiny, pak bloumal po ulicích, až skončil na nádraží. Vypadá čím dál unavenější a skleslejší. V téhle chvíli čeká na vlak do Paříže a inspektor Janvier pokračuje ve sledování."
Maigret vydá obvyklé příkazy: vyslechnout majitelku podniku; zjistit, za kterou holkou Pétillon byl, co po ní chtěl, atd . Je ještě v kabině, když zaslechne temné burácení, jako by kolem projížděl autobus, ale když se octne zase v úřadovně pošty, zjistí, že to se v dálce ohlašuje bouřka.
"Čekáte ještě nějaký hovor?" vyptává se poštmistrová, která v životě neměla tolik povyražení. "Dost možná. Pošlu vám sem inspektora." "Být u policie je ale vzrušující! To my tady v tom Zapadákově jakživi nic nezažijeme!"
Mechanicky se usměje, místo aby pokrčil rameny, jak má chuť, a už zase šlape ten kousek cesty zpátky do osady.
"Nedá se svítit, ta holka musí kápnout božskou!" opakuje si celou cestu.
Schyluje se k bouřce. Obzor se hrozivě zbarvil do fialová a šikmé sluneční paprsky jako by bodaly víc, mouchy štípou.
"Vrať se ke Zlatému prstenu, Lucasi. Kdyby někdo volal, vezmeš to."
Když otvírá dveře Hornova mysu, má na tváři rozhodný výraz člověk, který si už příliš dlouho ze sebe nechal tropit šašky. Teď toho má dost! Postaví se před tu zpropadenou Felicii a pořádně s ní zatočí, nedá jí pokoj, dokud se nesesype.
"Tak dost, děvenko! Konec hraní!" Je tady, ví to. Viděl, jak se v přízemí pohnula záclona ve chvíli, kdy posílal Lucase do Orgevalu. Vejde do
185


vnitř. Ticho. V kuchyni se vaří káva. V zahradě nikdo. Zamračí se.
"Felicie!" zavolá polohlasně. "Felicie!"
Hlas se zvyšuje. Křikne vztekle:
"Felicie!"
Chviličku si říká, jestli ho zase nenapálila a neproklouzla mu mezi prsty. Ale ne, slyší nějaký slabý zvuk v prvním patře, něco jako vzlyknuti maličkého děcka, a tak bere schody po čtyřech, zastaví se na prahu Feliciina pokoje a vidí, že dívka leží natažená na gauči.
Pláče, obličej vmáčknutý do polštáře, a současně začnou padat veliké kapky, průvan někde v domě prudce zabouchne dveře.
"Copak?" zavrčí komisař.
S ní to nehne. Záda se jí poškubávají. Sáhne jí na rameno.
"Copak, děvenko?"
"Nechtě mě být. Prosím vás, nechtě mě!"
Hlavou mu bleskne myšlenka, ale nechce se jí zabývat. Že totiž tohle všecko je jenom, komedie, Felicie si vybrala příhodnou chvíli. Vybrala si i vhodnou pozici a vůbec, kdoví jestli jen náhodou má šaty vyhrnuté hezký kus nad útlá kolena?
"Vstávejte, děvenko ."
Hleďme! Poslechla. Felicie bez odporu poslechla, což je přinejmenším nečekané. Teď sedí na lůžku, oči zalité slzami, obličej posetý červenými skvrnami, dívá se na něj a vypadá tak zuboženě, tak vyčerpaně, že si komisař připadá jako nejhorší surovec.
"Copak se děje? No tak! Povězte mi to .,,"
Zavrtí hlavou. Nemůže mluvit. Dá mu na srozuměnou, že by mu ráda všechno řekla, ale že to nejde, a znovu schová hlavu do dlaní.
Jak tu tak Maigret stojí, připadá si na tuhle místnost moc velký, a tak si přitáhne židli, sedne si ke gauči, zaváhá, a teprve pak vezme jednu ruku a odtáh

ne ji od uslzeného obličeje. Ještě tomu totiž tak docela nevěří. Objevit pod křečovitě sevřenými prsty ironickou tvář, nijak moc by se nedivil
Pláče doopravdy. Pláče jako děcko, bez špetky koketérie. A to, co ze sebe nakonec zajíkavě vypraví, vykoktá rovněž dětský hlásek. "Jste zlý ."
"Já že jsem zlý? Ale kde, děvenko. Uklidněte se. Copak vy nechápete, že to dělám ve vašem zájmu?" Zakroutí hlavou.
"Ale tak už si krucinál uvědomte, že tu došlo ke zločinu, že vy jste jediná osoba, která tenhle dům znala natolik dobře, aby . Neříkám, že jste svého pána zabila ."
"To nebyl můj pán."
"Já vím. Říkala jste mi to. Dejme tomu, že to byl váš otec. Protože tohle jste přece chtěla naznačit, nebo ne? Dejme tomu, že starý Lapie svého času udělal hloupost a pak že si vás vzal k sobě. Dědíte vy. Vy máte prospěch z jeho smrti."
Vzal to moc rychle. Dívka vstane, stojí před ním vzpřímená a nehybná jako socha rozhořčení.
"Ale ano, děvenko! Jen pěkně seďte . Logicky bych vás už byl měl zatknout." "Jsem připravena."
Panebože, to je ale práce! A oč radši by měl Maigret před sebou toho nejmazanějšího podvodníka, nejstrašnějšího recidivistu. Ta nemožnost zjistit, kdy hraje komedii a kdy je upřímná! Cítí, že ho pozoruje, že ho s děsivou jasnozřivostí neustále pozoruje.
"O to nejde. Jde o to, abyste nám pomohla. Člověk, který využil chvíle, kdy jste byla na nákupu, aby zabil vašeho pána . zkrátka aby zabil Julesa Lapieho, znal dostatečně vaše domácí zvyklosti, aby ." Dosedne zmoženě na okraj otomanu a špitne: "Poslouchám vás."

187
186
 



"Ostatně proč by byl Lapie vodil do svého pokoje někoho neznámého? Byl zabit u sebe v pokoji. Neměl nejmenší důvod, aby tam v tuhle dobu chodil. Měl co dělat na zahradě. Nabídl návštěvě pití, a to byl spíš šetrný."
V některých chvílích musí Maigret skoro křičet, aby přehlušil rachot hromu, a když zničehonic třeskne obzvlášť silná rána, Felicie k němu instinktivně natáhne ruku a chytí ho za zápěstí.
"Já se bojím ."
Chvěje se. Opravdu se chvěje.
"Pročpak byste se bála. Jsem tady."
Je hloupé říkat, že je tady, to dobře ví. Ona jeho zmatku ihned využije, nasadí bolestnější tvář, zasténá:
"Vy mě tak trápíte! A co se mě ještě natrápíte! Já jsem tak nešťastná . Bože můj! jak já jsem nešťastná . a vy . vy."
Upírá na něho dokořán rozevřené žadonící oči.
"Pronásledujete mě, protože jsem slabá, protože se mě nemá kdo zastat. Před domem stál celou noc a celý den nějaký muž a dnes v noci tam bude zas ."
"Jak se jmenuje ten chlap, co jste mu v neděli na tancovačce dala facku?"
Na chvíli vypadne z konceptu, pak se ušklíbne:
"Tak vidíte!"
"Co mám vidět?"
"Že mě pronásledujete. Zrovna na mě jste si zasedl, jako . jako byste mě nenáviděl. Co jsem vám udělala? Ano, řekněte mi, proboha vás prosím, co jsem vám udělala?"
Bylo by načase se zvednout, nechat toho, promluvit si vážně. Maigret to má v úmyslu. Za nic na světě by nechtěl, aby ho teď z chodby někdo pozoroval. Pozdě! Nezaujal příslušný postoj dost rychle a Felicie se rozohňuje, využije dalšího zahřmění a chytne se ho jako klíště, mluví na něj z čím dál větší blízkosti, cítí na
188

tváři její horký dech, vidí její obličej těsně u svého. "Je to proto, že jsem žena? Jste snad jako Forren
tin?"
"Co Forrentin . ?"
"Má na mě zálusk. Pronásleduje mě. Oznámil mi, že mě dříve nebo později dostane, že s ním stejně jednou."
Možná je to pravda, Maigret si vybavuje správcovu tvář, jeho poněkud znepokojivý úsměv, jeho smyslné masité ruce.
"Jestli vám jde o tohle, tak to řekněte! To ještě radši .. ."
"Ne, děvenko, ne ."
Tentokrát vstane, odstrčí ji.
"Pojďte dolů, buďte tak hodná. Tady v tom pokoji nemáme co dělat."
"To vy jste sem přišel."
"To ještě není důvod k tomu, abychom tu zůstávali, a hlavně aby vás napadaly takové věci. Pojďte dolů, prosím vás."
"Nechtě mě trošku se upravit."
Jakž takž se před zrcadlem napudruje. Popotahuje.
"Uvidíte, že způsobíte neštěstí!"
"Jaké neštěstí?"
"Já nevím . Každopádně jestli mě jednou najdou mrtvou."
"Mluvíte hloupě . Pojďte."
Pustí ji před sebe.
Nebe při bouřce tak potemnělo, že musí v kuchyni rozsvítit. Na vařiči bublá káva.
"Asi odtud radši půjdu pryč," prohlásí Felicie, když zhasíná plyn.
"Kam?"
"To je jedno. Nevím . Ano, uteču a nikdo mě nikdy nenajde. Udělala jsem chybu, že jsem se vrátila." "Nikam neutečete."
189


Procedí mezi zuby, příliš tiše na to, aby si komisař byl jist, že slyšel dobře:
"To se uvidí!"
A tak Maigret vystřelí naslepo:
"Jestli chcete za mladým Pétillonem, můžu vám rovnou říct, že ten je v Rouenu v jednom pochybném podniku."
"To není."	
Vzpamatuje se:
"Co je mi do toho?"
"To on?"
"Co? Co tím myslíte?"
"On je vaším milencem?"
Opovržlivě se zasměje.
"Cucák, kterému ještě není dvacet!"
"Ať je to jak chce, milá Felicie, jestli se snažíte zachránit jeho."
"Nesnažím se zachraňovat nikoho. A vůbec, už vám nebudu odpovídat. Nemáte právo celý den se na mě lepit a šikanovat mě. Budu si stěžovat."
"Tak si stěžujte!"
"Myslíte si, kdovíjak nejste chytrý, co? A přitom jste jenom silný! Dovolujete si na chudáka holku, protože dobře víte, že se nedokáže bránit."
Maigret si posadí klobouk na hlavu, a déšť nedéšť, ve chvíli stojí na prahu pevně rozhodnut vrátit se ke Zlatému prstenu. Ani se s ní nerozloučí. Má toho dost. Udělal chybu. Musí začít všechno znova, vzít vyšetřování za jiný konec.
Aťsi promokne! Udělá krok, a Felicie se k němu vrhne.
"Nechoďte pryč."
"Proč?"
"Vy to dobře víte . Nechoďte. Bojím se bouřky."
A to je pravda. Tentokrát nelže. Celá se třese, úpěnlivě ho prosí, aby zůstal, je mu vděčná, že se vrací do
190

kuchyně, sedá si, sice nakvašeně, ale sedá, a aby mu poděkovala, honem mu nabízí:
"Nechtěl byste hrníček kávy? Nemám vám nalít
skleničku?"
Nutí se do úsměvu, a zatímco mu nalévá, opakuje: "Proč jste na mě tak zlý, když jsem vám nic neudělala?"
IV.JPodraz s taxíkem
Maigret beze spěchu stoupá po rue Pigalle, ruce v kapsách svrchníku, protože je po půlnoci a po bouřce se ochladilo, na chodnících jsou ještě mokré šmouhy. Portýři nočních podniků pod neony kolemjdoucího brzy poznali, zákazníci postávající u baru do podkovy v kavárně na rohu rue NotreDamedeLorette se po sobě tázavě podívali. Nezasvěcenec by si ničeho nevšiml.
A přitom z jednoho konce na druhý probíhá Montmartrem, který žije z nočních ptáků, nepostřehnutelný pohyb jako zachvění věstící poryv větru na hladině
rybníka.
Maigret to ví. Je rád. Tady aspoň už nemá co dělat s dívkou, která buď pláče, nebo mu vzdoruje. Poznává letmo známé siluety, domýšlí si smluvená hesla, která letí od úst k ústům, ba i to, jak důležité správkyně na toaletách dancingů po vyhlášení poplachu kvapně ukrývají sáčky s kokainem.
Pelikán je tady nalevo, s modrým neónovým nápisem a olivrej ováným černochem. Ze stínu se kdosi vynoří, přilepí se komisaři na záda a těsně za ním vydechne:
"To jsem rád, že jste tady!"
Je to Janvier, a ten teď s lhostejností, již by někdo
191

mohl považovat za cynismus, která však není tak bezedná, jak vypadá, prohlásí:
"Máme to v kapse, šéfe. Měl jsem strach jenom z jednoho: že kápne božskou sám. Je úplně hin."
Oba muži se zastaví na kraji chodníku, jako by vychutnávali svěží vzduch po dešti, a Maigret si nacpává další dýmku.
"Od Rouenu už nemůže. Jak jsme v nádražním bufetu čekali na vlak, desetkrát mi připadalo, že se ke rnně vrhne a všechno vyklopí. Je to hejl."
Maigretovi neujde nic z toho, co se děje kolem něho. Kolikpak asi lidí, kteří nemají čisté svědomí, jenom proto, že tady stojí na obrubníku, zrovna teď nenápadné bere roha anebo uklízí do ústraní jisté kompromitující věci?
"V rychlíku byl úplně sesypaný. Na SaintLazare nevěděl, co má dělat; kromě toho byl možná mírně stříknutý, od včerejška toho totiž hodně vypil. Nakonec šel domů, do rue Lepic. Nejspíš se umyl, vzal si smoking. Porýpal se v jídle v jedné laciné hospodě na pláce Blanche a šel do práce. Půjdete tam? Budete mě ještě potřebovat?"
"Běž se vyspat, hochu ."
Když bude Maigret někoho potřebovat, má na to dva muže v pohotovosti na Zlatnickém nábřeží.
"Tak do toho!" vzdychne si.
A vejde k Pelikánovi, pokrčí rameny, když vidí, že se černoch může přetrhnout samou ochotou a považuje za nutné usmívat se od ucha k uchu, odmítne šatnářce vydat svůj svrchník. Jazzová hudba k němu doléhá přes sametové závěsy, maskující vstup do lokálu. Malý bar nalevo. Dvě zívající ženy, jeden už teď opilý synáček z lepší rodiny, majitel podniku, který horempádem přikvačí.
"Dobrej večír!" zavrčí komisař.
Šéf má nahnáno, pochopitelně.
192

"Poslechněte . Doufám, že se nic neděje?"
,Ale ne! Ne ."
A Maigret ho mírně odstrčí, jde si sednout do rohu nedaleko pódia s hudebníky.
"Whisky?"
"Velké pivo."
"Víte přece, že pivo nevedeme."
"Tak žitnou s vodou."
Kolem něho to vypadá žalostně. Zákazníky abys hledal s lupou. Je vůbec aspoň jeden opravdový zákazník v tomhle úzkém lokále, kde zastřené lampy šíří jen narudlý svit, který přechází do fialová, když orchestr spustí tango? Animírky. Teď když vědí, co je nově příchozí zač, už se neobtěžují spolu tančit a jedna se chopí odloženého háčkování.
Na pódiu Pétillon ve smokingu vypadá ještě hubenější a mladší, než ve skutečnosti je. Pod dlouhými plavými vlasy je bledý jako stěna, víčka má zarudlá únavou a strachem, ať dělá co děla, nemůže odtrhnout oči od čekajícího komisaře.
Janvier má pravdu: mají to v kapse. Jisté známky neomylně a jasně ukazují, že člověk je u konce sil, že se mechanismus porouchal, že ho jímá jakási závrať a že touží už jen po jediném: co nejdřív to mít za sebou, zbavit se všeho, co má na srdci. Je to hotovka natolik, že v jednu chvíli by člověk skoro věřil, že Jacques Pétillon odloží saxofon a vrhne se sám od sebe k Maigretovi.
Není to nic hezkého, takový člověk zachvácený smrtelným strachem. Maigret už jich pár viděl, sám promyšleně dávkoval jisté výslechy  které někdy trvaly dvacet hodin i více  , aby při hovoru svého společníka, či spíše svého pacienta dovedl k tomuto fyzickému i morálnímu zhroucení.
Tentokrát na tom žádnou zásluhu nemá. Nevěřil stopě Pétillon. Necítil ji. Vůbec se o ni nestaral, tak byl
193

hypnotizován tou podivnou Felicií, na kterou ustavičně myslí.
Pije. Pétillon se asi diví, že je tak lhostený. Ruce s dlouhými hubenými prsty se mu třesou, kolegové z orchestru ho po straně pozorují.
Co to tak zuřivě hledal po těch osmačtyřicet hodin šílenství? Jaké naděje se chytal? Koho vyhlížel po těch kavárnách, v těch barech, do kterých postupně vešel, kde horoucně upíral pohled na dveře, dočkal se pokaždé jen zklamání a šel hledat jinam, až nakonec uháněl do Rouenu a tam pádil rovnou k holkám do jedné hospody poblíž kasáren?
Je u konce sil. I kdyby tady Maigret nebyl, přišel by stejně sám od sebe, brzy by klopýtal po zaprášeném schodišti na Zlatnickém nábřeží, chtěl by s někým mluvit.
Už je to tu! Jazz si dopřeje chviličku oddechu. Harmonikář zamíří k baru na skleničku. Ostatní se polohlasně baví, Pétillon položí svůj nástroj na stojan a sejde po dvou schůdcích.
"Musím s vámi mluvit," vypraví ze sebe.
A komisařův hlas zní nesmírně laskavě, když mu odpovídá:
"Já vím, můj milý."
Tady? Maigret se rozhlédne po lokále, jehož prostředí se mu hnusí. Nemusí toho kluka tady nechávat všemi očumovat, za chvíli se totiž nejspíš rozbrečí.
"Nemáte žízeň?"
Pétillon zavrtí hlavou.
"Tak tedy půjdeme."
Maigret zaplatí útratu, ačkoli majitel podniku mu ji horlivě nabízí gratis.
"Poslouchejte. Myslím, že se dneska asi budete muset obejít bez saxofonisty . my se spolu půjdeme trochu projít. Vezměte si klobouk a kabát, Pétillone."
"Já jsem bez kabátu."
194

Sotva jsou na chodníku, spustí, ale předtím se pořádně nadechne, jako před skokem do vody:
"Víte, pane komisaři. Lepší bude, když vám všechno vyklopím. Já už nemůžu."
Klepe se od hlavy k patě. Jistě mu pouliční neony tančí před očima. Šéf Pelikána a černý portýr se za nimi dívají, jak se vzdalují. "Máš dost času, můj milý ."
Zavede ho na Nábřeží, to bude nejjednodušší. Kolikrát už vyšetřování skončilo v tuhle hodinu v Maigretově kanceláři, když prostory kriminálky zejí prázdnotou, na chodbě hlídá stráž a lampa se zeleným stínidlem podivně osvětluje člověka, jemuž povolily nervy? Tenhleten je ještě kluk. Maigret je mrzutý. V tomhle případu má rozhodně co do činění se samými ubohými protivníky. "Běž dál."
Postrčí ho do jedné pivnice na pláce Pigalle, než totiž mávne na taxíka, má chuť dát si pivo. "Co si dáš?" "To je jedno. Přísahám vám, pane komisaři, že já
jsem."
"No jo . No jo . Povíš mi to za chvilku . Pane
vrchní, dvakrát velké pivo!"
Pokrčí rameny. Zase už dva zákazníci považují za rozumné, sotva ho poznali, nechat cibulačku cibulačkou a vzít roha. Další vešel do telefonní kabiny a za kosočtvercovým oknem je vidět jeho ramena skloněná k přístroji.
"Je tvou milenkou?"
"Kdo?"
Hleďme,   hleďme!   Kluk   je   upřímně   překvapen,
v některých případech přízvuk nemýlí.
"Felicie."
A Pétillon opakuje jako někdo, komu tohle v životě
nepřišlo na mysl a kdo už ničemu nerozumí:	.nřv

"Felicie mou milenkou?"
Dokonale v tom plave. Už už začínal s dramatickou zpovědí, a najednou mu člověk, který má v rukou jeho osud, tenhle Maigret, co na něho poštval smečku svých inspektorů, tady začne vykládat o služce jeho strýce!
"Přísahám vám, pane komisaři."
"No dobře . Ale stejně pojď se mnou ."
Někdo je poslouchá. Dvě drobné ženy předstírají, že se líčí, a špicují uši, nemají zapotřebí producírovat se před nimi.
Jsou zase venku. Pár metrů od nich je v přítmí pláce Pigalle vidět řadu taxíků a Maigret se chystá zamávat, už zvedá ruku. Kousíček od něj na kraji chodníku zírá neurčitě přeďsebe městský strážník.
Přesně v tom okamžiku práskne výstřel. Komisaři se zdá, že slyší ještě jeden zvuk, takřka současně s prvním, a jeden taxík vyráží směrem na boulevard Rochechouart.
Tohle všechno proběhne tak rychle, že si po celou vteřinu nevšimne, že jeho společník si přitiskl ruku na prsa, že vstoje vrávorá a druhou rukou hledá oporu. Mechanicky se zeptá:
"Dostal jste ji?"
Městský strážník se vrhl k řadě taxíků. Naskočí do jednoho z nich a také ten vystartuje. Ochotný řidič dupne na plyn.
Pétillon padá, ruku na náprsence, a pokusí se vykřiknout, ale ozve se jen podivný, směšně slabý zvuk.
Druhý den ráno se noviny spokojí uveřejněním běžného krátkého sloupečku:
"Dnes v noci byl jazzový hudebník Jacques P. na pláce Pigalle postřelen do prsou neznámým útočníkem, který z místa činu ujel taxíkem. Okamžitě bylo přikročeno k jeho pronásledování, zadržet vraha se však nepodařilo.
196

Podle všech předpokladů jde o vyřizování účtů či
o drama žárlivosti.
Raněný, jehož stav je vážný, byl dopraven do nemocnice Beaujon. Policie pátrá."
Není to pravda. Policie tisku nepodává nutně přesné informace. Ovšemže Jacques Pétillon je v Beaujonu. Ovšemže jeho stav je vážný, tak vážný, že není jisté, zda přežije. Má levou plíci provrtanou střelou těžkého
kalibru.
Co se pronásledování týče, to je jiná věc. Maigret o tom v kanceláři ředitele kriminálky při hlášení mluví roztrpčeně:
"Za to můžu já, šéfe. Měl jsem chuť na pivo. Taky jsem chtěl, aby se ten kluk trochu zmátořil, než se mnou půjde sem. Měl nervy nadranc. Celý den dostával pořádně zabrat. Udělal jsem samozřejmě chybu. Ten, co toho využil, není dnešní, to vám garantuju. Když jsem uslyšel výstřel, staral jsem se o kluka. Stíhání jsem nechal na městském strážníkovi. Četl jste to hlášení? Taxík ho táhl plnou rychlostí na druhý konec Paříže, až na pláce ďltalie, tam zničehonic zastavil, a uvnitř žádný pasažér nebyl.
Šoféra zašili, i když protestoval. Ale to nic nemění na tom, že mě parádně převezli."
Vztekle přeběhne očima protokol řidičova výslechu. "Parkoval jsem na stanovišti na pláce Pigalle, když mi neznámý muž nabídl dvě stě franků, abych jednomu jeho příteli vyvedl takovou ptákovinu, jak se vyjádřil. Měl odpálit petardu  doslova tohle mi taky řekl  a na tohle znamení jsem já měl vyrazit na plný plyn a uhánět na pláce ďltalie ."
Kapku moc naivní na nočního taxíkáře! Nicméně se bude těžko dokazovat, že lhal.
"Toho zákazníka jsem pořádně neviděl, stál ve stínu pod stromy a hlavu měl skloněnou. Byl široký v ramenou, měl tmavé šaty a na hlavě šedivý plsťák."

Popis, který se hodí na kohokoli!
"Na tenhle kousek hned tak nezapomenu, to si pište," vrčí Maigret. "Teda kdo na tohle přišel! Vkrade se mezi dva taxíky nebo do jakéhokoli temného kouta . Vystřelí. Přesně v tom momentě vyrazí auto a všichni si pochopitelně představují, že vrah je uvnitř, pustí se horempádem za ním, a náš člověk měl zatím čas zdekovat se nebo se dokonce vmísit do davu . Vyslechli jsme ostatní taxíkáře na stanovišti. Nic neviděli. Jenom jeden, starý chlap, znám ho léta, má dojem, že zahlédl něčí siluetu jít kolem nádrže."
Když si pomyslí, že se saxofonista chystal promluvit, že byl ochoten všecko vyklopit u Pelikána a on, Maigret, ho zarazil! Pánbůh ví, kdy ho teď zase budou moci vyslýchat, jestli ho vůbec ještě bude možné vyslýchat.
"Co hodláte dělat?"
Nabízí se klasická metoda. Případ se stal na Montmartru, v určitém přesném okruhu. Vyslechne se takových padesát maníků, známé firmy, které se tu noc vyskytovaly poblíž, všichni ti, co upalovali, jako by jim za patami hořelo, sotva se rozkřiklo, že se v rue Pigalle objevil komisař Maigret.
Pár z nich nemá čisté svědomí. Když se trochu zmáčknou, když se jim pohrozí, že si policie na jejich kšeftíky posvítí, dá se z nich nějaká ta informace vytáhnout.
"Nasadím na to jednoho nebo dva lidi, šéfe. A já ."
Ať dělá co dělá, jeho to táhne jinam. Už od začátku! Od chvíle, kdy vkročil do toho nakašírovaného jeannevilleského světa.
Nebylo to snad něco jako předtucha, ta nechuť vzdálit se od Hornova mysu a od té potrhlé Felicie?
Události mu za pravdu nedávají. Všechno teď vypadá na to, že po tajemství smrti starého Lapieho je třeba pátrat kolem pláce Pigalle.
"Já se přece jenom vrátím tam."
198	"

Pétillon mu stačil říct jediné: Felicie není jeho milenka. Zatvářil se vyjeveně, když o ní Maigret začal, jako kdyby ho něco takového ani ve snu nenapadlo .
Je půl deváté. Maigret zavolá ženě.
"To jsi ty? . Ne, nic zvláštního . Nevím, kdy přijdu ."
Je na to zvyklá. Maigret si nacpe do kapes různá hlášení. Je tam mimo jiné hlášení z Rouenu s výpisem z trestního rejstříku všech žen pracujících v Tivoli. Pétillon nešel na pokoj s žádnou z nich. Když vešel dovnitř a usadil se v koutě, dvě z těchhle dámiček si k němu přisedly na čalouněnou lavici potaženou karmínovým sametem.
"Máte tu nějakou Adélu?" zeptal se. "Jdeš pozdě, milánku. Adéla už tu není hezky dlouho. Myslíš přeci takovou malou prsatou brunetku,
viď?"
Nemá nejmenší představu. Ví jenom, že hledá jistou Adélu, která rok předtím byla v téhle hospodě. Je pryč už hezkých pár měsíců. Nevědí, kde je jí konec. Kdyby měli hledat všecky Adély po všech francouzských veřejných domech.
Jeden inspektor systematicky prohledá saxofonistův pokoj v rue Lepíc. Janvier, který se moc dlouho z odpočinku netěšil, stráví den v okolí pláce Pigalle.
Pokud jde o Maigreta, už zase nastoupil do vlaku na nádraží SaintLazare, vystoupí v Poissy a pustí se do kopce po cestě, která vede do Jeannevillu.
Zdá se, že po včerejší bouřce jsou louky ještě zelenější, modř nebe má jemnější odstín; brzy spatří růžové domky, pozdraví přes sklo Melánii Chochoiovou, která svýma prázdnýma očima sleduje, jak jde kolem. Jde za Felicií. Čím to, že mu to dělá radost? Proč bezděky přidává do kroku? Usměje se, když pomyslí na to, jak mizernou náladu má asi Lucas po noci pročučené před Hornovým mysem. Vidí ho už zdálky, jak
199

sedí u cesty s vyhaslou dýmkou v puse. Asi se mu chce spát. Má nejspíš hlad.
"Tak co, ty nešťastníku?"
"Nic, šéfe. Dal bych si líbit hrnek kafe a postel. Nejdřív to kafe."
Oči má naběhlé ospalostí, svrchník pomačkaný, boty a spodek kalhot potřísněné načervenalým blátem.
"Každopádně běž ke Zlatému prstenu. Nastaly zrněny."
"Co?"
"Ten muzikant koupil jednu z bouchačky."
Mohlo by to od komisaře vypadat jako lhostejnost, ale Lucas na to nenaletí a brzy se vzdálí, potřásaje hlavou.
A jde se na to! Maigret se rozhlédne s uspokojením člověka, který se shledává s důvěrně známým prostředím, a pak zamíří ke dveřím vilky. Vlastně ne . Raději dům obejde a půjde přes zahradu. Strčí do branky. Dveře do kuchyně jsou otevřené .
A on na chvilku strne údivem a neví, jestli se nemá rozesmát. Když Felicie zaslechla jeho kroky, vyšla na práh a stojí tam jako svíčka, obrácená k němu, na tváři přísný výraz.
Ale co to s ní proboha je? Čím to, že vypadá tak nezvykle? To není od pláče, že jí tak napuchly oči, že má tváře plné rudých skvrn.
Jak k ní jde blíž, pronese kyseleji než kdy jindy:
"Tak co, jste spokojen?"
"Copak se stalo? Spadla jste ze schodů?"
"Hlavně že před domem ve dne v noci stojí policajt! Předpokládám, že ten váš hlídací pes spal, co?"
"No tak, Felicie, mluvte jasněji. Nechcete mi snad namluvit."
"Že sem přišel vrah a napadl mě, ano! Copak o to vám nešlo?"
Maigret  měl  v  úmyslu  povědět jí  o  Pétillonovi
200

a o nočním dramatu, ale rozhodl se raději nejdříve vyzvědět více o tom, co se stalo v Hornově mysu.
"Pojďte si sednout. Sem do zahrady, no ano . Přestaňte se takhle tvářit! Teď se uklidněte, nedívejte se na mě krvežíznivě a pěkně mi povězte, co se stalo. Včera večer, když jsem šel od vás, jste byla vyloženě předrážděná. Co jste dělala potom?" Utrousí pohrdavě: "Nic."
"Dobrá, předpokládám, že jste se najedla. Pak jste zamkla a šla jste k sobě do pokoje . Je to tak, viďte? Víte jistě, že jste všude zamkla?"
"Vždycky zamykám, než si jdu lehnout." "Šla jste si tedy lehnout. Kolik bylo hodin?" "Čekala jsem dole, dokud neskončila bouřka ." To je pravda, byl tak krutý, že ji tu nechal samotnou přes její strach z hromu a blesků! "Pila jste něco?" "Kávu."
"Zajisté pro spaní. Potom?" "Četla jsem si." "Dlouho?"
"Já nevím. Snad do půlnoci. Pak jsem zhasla. Byla jsem si jistá, že se stane neštěstí. Říkala jsem vám to." "Teď mi o tom neštěstí povězte." "Vysmíváte se mi. Na tom nesejde. Vy si připadáte ohromně chytrý! V jednu chvíli jsem zaslechla něco jako škrábání v pokoji pana Lapieho ."
Po pravdě řečeno, Maigret nevěří ani slovo z toho, co mu tu vykládá, a jak ji tak poslouchá a pozoruje, přemítá, čeho chce touhle novou lží dosáhnout. Protože u téhle holky co slovo, to lež. Policejní komisař z Fécampu sdělil telefonicky některé údaje, o něž ho žádali. Maigret teď ví, že Feliciiny narážky, pokud jde o její vztah k Julesu Lapiemu, jsou holý výmysl. Má zkrátka a dobře otce i matku. Matka je pradlena, otec starý
201


ochmelka, který se potlouká po přístavu, trochu vypomůže tady, trochu tamhle, hlavně když jde o to, vypít nějakou tu štamprli kořalky. Ať zpovídali jak chtěli sousedy i ty nejupovídanější sousedky, starý Lapie s pradlenou jaktěživ nic neměl. Když sháněl služku, bratr tesař mu doporučil Felicii, která k nim občas chodila pomoci s úklidem.
"Takže vy jste, děvenko, zaslechla něco jako škrábání. Přirozeně jste okamžitě otevřela okno a zburcovala policistu, který venku hlídal."
Řekl to ironicky a ona zakroutila hlavou.
"Proč?"
"Proto!"
"Protože jste, předpokládám, netoužila po tom, aby byl zatčen muž, o němž jste se domnívala, že je vedle v pokoji?"
"Třeba!"
"Tak dál."
"Potichu jsem vstala ."
"A samozřejmě jste nerozsvítila. Kdybyste totiž rozsvítila, strážmistr Lucas by si toho byl všiml. Okenice nepřiléhají neprodyšně. Takže jste vstala . Nebála jste se, ačkoli se třesete před obyčejnou bouřkou. Co dál? Vyšla jste z pokoje?"
"Hned ne. Přitiskla jsem ucho na dveře a poslouchala . Z druhé strany chodby někdo byl. Slyšela jsem šoupání židle. Pak jsem zaslechla něco jako přidušené zaklení. Pochopila jsem, že ten člověk nenašel, co hledal, a že se chystá zaáe jít."
"Dveře od vašeho pokoje byly zamčené?"
,Ano."
,A vy jste je otevřela a neozbrojená jste se vrhla vstříc zločinci, který byl pravděpodobně vrahem Julesa Lapieho?"
"Ano."
Dívá se na něj vzdorovitě. Maigret obdivně hvízdne.
202

"Takže jste si byla naprosto jistá, že vám neublíží? Nemohla jste samozřejmě tušit, že v tu chvíli je mladý Pétillon daleko odtud, v Paříži."
Felicie se neubrání výkřiku:
"Co vy o tom víte?"
"Ale no tak . Kolik bylo hodin?"
"Potom jsem se podívala na hodinky. Bylo půl čtvrté ráno. Jak víte, že Jacques ."
"Podívejme! Vy mu říkáte křestním jménem?"
"Tak necháte mě domluvit? Jestli mi nevěříte, běžte
pryč!"
"Budiž, už vás nepřeruším. Vyšla jste srdnatě
z pokoje, ozbrojena pouhopouze svou odvahou, a ."
,A dostala jsem ránu pěstí přímo do obličeje!"	i
"Ten člověk utekl?"
"Dveřmi do zahrady. Přišel taky tamtudy." Maigret má sto chutí říci jí, modřiny nemodřiny: "A já vám, děvenko, nevěřím ani slovo ." Zato kdyby mu někdo tvrdil, že se poranila sama, vůbec by o tom nezapochyboval. Proč?
Jenomže v tu chvíli jeho pohled strne a upře se na dosud mokrou půdu na jednom záhonku. Felicii to neujde, podívá se v tu stranu, zahledí se na stopy a s neznatelným úsměvem na rtech pronese: "Tohle je nejspíš od mých nohou, co?" Maigret vstane.
"Pojďte."
Vejde do domu. Stále ještě jsou vidět hlinité šlápoty na naleštěných schodech. Otevře ke starému.
"Byla jste tady?"
"Ano. Ale na nic jsem nesáhla."
"Co tahle židle? Stála tady včera večer?"
"Ne. Byla u okna."
Jenže teď stojí před objemným ořechovým šatníkem a na vyplétaném sedadle jsou jasně vidět stopy od bláta.
203

Takže Felicie tedy nelhala. Do Hornova mysu se v noci zkrátka vkradl jakýsi muž a Pétillon to být nemohl, protože ten tou dobou chudák ležel na operačním stole v beaujonské nemocnici.
Pokud by Maigret potřeboval ještě nějaký důkaz, najde ho, když sám vyleze na židli a podívá se nahoru na skříň, kde v silné vrstvě prachu šmátraly něčí prsty a někdo pomocí nějakého nástroje nadzdvihl jedno prkýnko.
Bude třeba poslat sem machry z daktyloskopie, aby tohle všecko vyfotili a sejmuli otisky prstů, pokud tu nějaké jsou.
Teď už je Maigret vážnější, čelo má ustarané, zabručí jakoby pro sebe:
"A vy jste nezavolala! Věděla jste, že máte pod okny inspektora, a nic jste neřekla. Dokonce jste si dala pozor, abyste nerozsvítila ."
"Rozsvítila jsem v kuchyni, dávala jsem si tam na obličej studené obklady."
"Protože světlo v kuchyni není vidět z ulice, že ano? Jinými slovy jste nechtěla způsobit poplach. Přestože jste dostala pěstí, záleželo vám na tom, abyste tomu, kdo vás napadl, nechala dost času, aby zmizel. Dneska ráno jste vstala jakoby nic a strážmistra jste zase nezavolala."
"Dobře jsem věděla, že přijdete ."
Divná věc  je to dětinské a zlobí se za to na sebe  je něco jako polichocen, že čekala na něj, místo aby se obrátila na Lucase. Dokonce je jí v hloubi duše vděčen za to její: "Dobře jsem věděla, že přijdete!"
Vyjde z pokoje a zamkne. V každém případě ten divný lupič nehledal nikde jinde než na skříni. Neotevřel žádnou zásuvku, neprohrabal žádnou skrýš. Takže věděl.
V kuchyni Felicie mrkne na svůj odraz v zrcadle.
"Před chvílí jste mi říkal, že jste byl s Jacquesem ."
204

Dlouze se na ni zadívá. Je rozechvělá, o tom není pochyb. Čeká plna úzkosti. A on spustí lehkým tónem:
"Včera jste prohlásila, že není vaším milencem, že to je cucák ."
Žádná odpověď.
"Dneska v noci se mu stala nehoda. Neznámý muž na něj na ulici vystřelil."
Vykřikne:
"Je mrtvý? Co mlčíte?! Jacques je mrtvý?"
Pokušení. Ona se snad stydí lhát? Nemá snad policie právo použít všech prostředků k odhalení pachatele? Má sto chutí říci jí, že ano. Kdo ví, jak by na to reagovala? Kdo ví, zda .
Nemá to srdce. Stojí tu před ním příliš rozrušená,
a tak se odvrátí a zavrčí:
"Ne, buďte klidná. Není mrtvý. Jenom raněný."
Felicie se rozvzlyká. Čelo v dlaních, oči vyděšené, křičí zoufale:
"Jacquesi! Jacquesi! Můj Jacquesi!"
Náhle se otočí k tomu klidnému muži, který se jí vyhýbá pohledem, a zničehonic ji popadne vztek:
"A vy jste byl u toho, co? A nic jste proti tomu neudělal! Nenávidím vás, slyšíte, nenávidím! To kvůli vám, ano, kvůli vám ho ."
Sklesne na židli a pláče dál, zhroucená, hlavu na kuchyňském stole vedle kávového mlýnku.
Čas od času je slyšet tytéž slabiky:
"Jacquesi. Můj Jacquesi."
Má snad Maigret otrlé srdce, když stojí ve dveřích a neví, jak se zachovat, udělá pár kroků do pusté zahrady, zaváhá, chvilku se dívá na svůj stín na zemi a nakonec vejde do sklípku a načepuje si skleničku
vína? Včera Felicie taky plakala. Ale to nebyly stejné slzy.
205

V. Zákazník č. 13
Maigret měl toho rána svatou trpělivost. A přece! Nedokázal Felicii zabránit, aby si navlékla svůj smuteční ústroj s tím směšným placatým kloboučkem a smutečním závojem, s nímž zacházela jako s antickou drapérií. Čím si to napatlala obličej? Že by proto, aby zakryla modřiny? Tak jisté to nebylo, její smysl pro tyátr byl totiž neobyčejný. Ať tak či tak, byla sinalá, namazaná krémem a pomoučená jako klaun. Ve vlaku, který je vezl do Paříže, seděla bez hnutí, majestátně, pohled bolestně se ztrácející v nedohlednu, bylo cítit, že chce, aby si lidé kolem mysleli:
"Bože můj! Jak ta trpí. A jak se ovládá! Učiněná socha bolesti, hotová Matka sedmibolestná ."
Maigret se nicméně ani jedinkrát neusmál. Když chtěla v rue du FaubourgSaintHonoré vejít do obchodu s delikatesami, mírně se ozval:
"Nezdá se mi, že bude moci cokoli pozřít, děvenko!"
Copak to nechápe? Ale ano, chápal to, a tak ji nechal, nedala si totiž říct, chtěla koupit nejkrásnější španělské hrozny, pomeranče, láhev šampaňského. Za každou cenu musela nakoupit spoustu květin, obrovskou kytici bílého šeříku, a všechno to nesla sama, aniž ztratila cokoli ze svého tragického a nepřítomného vzezření.
Maigret rezignovaně šlapal za ní jako hodný shovívavý tatínek. Ulevilo se mu, když zjistil, že v beaujonské nemocnici není návštěvní den, protože tak, jak byla, by Felicie způsobila senzaci. Podařilo se mu nicméně získat od lékaře, který měl službu, povolení, aby nakoukla do pokoje, v němž ležel na izolaci Jacques Pétillon, na samém konci dlouhé chodby s emailovým nátěrem, plné mdlých pachů, s otevřenými dveřmi, za nimiž bylo vidět postele, zasmušilé tváře, a všude bílo, až příliš, bílá se tu stávala barvou nemoci.
206

Dost dlouho je nechali čekat a ona se všemi svými balíčky zůstala stát; konečně se dostavila sestra, maličko sebou škubla.
"Dejte mi to všechno. Dáme to nějakému děcku. Pst. Hlavně nemluvte. Buďte potichu ."
Pootevřela na prst jedny dveře, Felicii dovolila jenom nahlédnout do místnůstky tonoucí v příšeří, v níž Pétillon ležel bez hnutí jako mrtvý.
Sotva se dveře zavřely, Felicie považovala za nutné
říci:
"Zachráníte ho, viďte? Proboha vás prosím, udělejte
všechno pro jeho záchranu."
"Ale slečno ."
"Nehleďte na peníze. Tumáte ."
Maigret se nezasmál ani neusmál při pohledu na to, jak vytahuje z kabelky tisícovku složenou do malého čtverečku a podává ji ošetřovatelce.
"Budouli     zapotřebí     nějaké    peníze,    jakýkoli
obnos."
Teď už z ní Maigret legraci neměl, a přitom ještě nikdy nebyla tak k smíchu. Ba co víc: Jak znovu procházeli chodbou, jíž okázale vlál Feliciin černý závoj, vstoupilo jí do cesty děcko, ona se sklonila, chtěla malého pacienta políbit a vydechla:
"Chuděrka malá!"
Není snad člověk citlivější vůči veškeré bolesti, když sám trpí? Pár kroků odtud stála mladá sestřička s platinovým přelivem, strašlivě utažená v přiléhavém plášti. Při pohledu na ten obrázek div nevyprskla, zavolala na kolegyni, která byla v jedné z místností, ať se jde kouknout.
"Jste husa, slečno!" řekl jí Maigret.
A dál doprovázel Felicii tak vážně, jako kdyby patřil k rodině. Slyšela jeho napomenutí. Byla mu za ně vděčná. Na chodníku, v ulici ozářené sluncem, bylo cítit, že je méně napjatá, připadalo jí přirozené, že jde
207

vedle něho, a on toho využil a tlumeně jí řekl:	J
"Vy znáte celou pravdu, viďte?"	;
Nepopřela to. Místo přiznání se zadívala jinam.
"Pojďte ."
Bylo chvilku před polednem. Maigret se rozhodl zabočit doprava směrem k zářivému a hlučnému hemžení na pláce děs Ternes a ona na příliš vysokých podpatcích cupitala za ním.
"Stejně vám nic neřeknu," hlesla po několika krocích.
"Já vím."
Věděl toho teď hodně. Ještě neznal vraha starého Lapieho, nevěděl, jak se jmenuje ten, co předešlé noci postřelil saxofonistu, ale to všechno se časem doví.
Především věděl, že Felicie . Jak to vyjádřit? Například ve vlaku těm pár cestujícím, kteří ji viděli strnulou teatrální bolestí, připadala směšná; v nemocnici se ta příliš koketní sestřička neubránila vyprsknutí; nájemce tančírny v Poissy o ní mluvil jako o Andulce., jiní jí říkali Princezna, Lapie vynašel přezdívku Papoušek a samému Maigretovi šla dlouho proti srsti ta spousta dětinských uskoků.
Ještě teď se lidé ohlíželi za podivnou dvojicí, již tvořili, a když Maigret otevřel dveře malé rodinné hospůdky, v tuhle dobu ještě prázdné, neušel mu významný pohled, který číšník vrhl na hostinskou, trůnící v kase.
To, co Maigret objevil, bylo ono prosté lidské chvění, skrývající se pod slupkou i těch nejpřepjatějších loutek.
"Pěkně se spolu naobědváme, viďte?"
Považovala za nutné zopakovat:
"Stejně vám nic neřeknu."
"Ujednáno, děvenko. Nic mi neřeknete. Co si dáte?"
208

Lokál je obstarožní, domácký, stěny smetanově bílé, s trochu zašlými velkými zrcadly, s poniklovanými koulemi, do nichž číšník schovává utěrky, s přihrádkami s falešnými léty, ve kterých má každý štamgast svůj ubrousek. Denní menu je na tabuli: skopové ragú s jarní zeleninou. Skoro u každého chodu na jídelníčku je poznámka, že se počítá zvlášť.
Maigret objednal.
Felicie si odhrnula závoj z čela a jeho váha jí stáhla
dozadu vlasy.
"Byla jste ve Fécampu moc nešťastná?"
Ví, co dělá. Čeká na to zachvění rtů, na ten vzdorovi
tý výraz, který dokáže automaticky vykouzlit na své
tváři.
No ovšem! Proč? Zná Fécamp, ubohé domečky, nalepené na sebe pod převislým útesem, uličky, po nichž teče špína, děcka skotačící v odporném puchu rybiny.
"Kolik máte sourozenců?"
"Sedm."
Otec opilec. Matka celý den pere. Vidí ji před sebou, bosou vyčouhlou dívku s čapíma nohama. Dají ji za služtičku do jedné hospůdky v přístavu, k Arsenoví, spí v podkroví. Vyrazí ji na hodinu, protože štípla pár šestáků z kasy, a tak chodí posluhovat k Ernestu Lapiemu, tomu, co je lodním tesařem .
Jí teď vybraně, taktak že nedrží malíček ve vzduchu, a Maigret se tomu nesměje.
"Stačilo říct, a mohla jsem si vzít syna jednoho rej
daře."
"Jistě, děvenko . Vy jste ho nechtěla, viďte?" "Nelíbí se mi zrzaví. Nehledě k tomu, že jeho otec měl se mnou nekalé úmysly. Mužští jsou sviňáci."
To je zvláštní: když se na ni člověk podívá určitým způsobem, zapomene, že je jí čtyřiadvacet, vidí už jen tvářičku nervózního děvčátka a najednou neví, jak ji vůbec mohl brát vážně.
209

"Poslyšte, Felicie . Byl váš pán . chci říct byl Pirát žárlivý?"
Je spokojen. Předvídal ten prudký pohyb brady, ten zároveň překvapený a znepokojený pohled, ten záblesk zlosti v očích.
"Nikdy mezi námi nic nebylo."
"Já vím, děvenko. Ale stejně žárlil, co? Vsadím se, že vám zakazoval chodit v neděli na tancovačku do Poissy a že jste tam musela utíkat."
Neodpoví. Patrně jí vrtá hlavou, jak jenom vytušil tu jeho podivnou žárlivost, to, že na ni v neděli čekal, dokonce ji chodil vyhlížet na cestu ze svahu a dělal jí příšerné scény.
"Nechala jste ho při tom, že máte různé milence?"
"Co by mi bránilo mít milence?"
"Zajisté! Mluvila jste o nich! A on vám nemohl přijít na jméno. Nejsem si jist, jestli vás dokonce někdy neuhodil."
"Nebyla bych mu dovolila, aby se mě dotkl."
Lže! Maigret je vidí oba tak jasně před sebou! Jsou v té nové vilce uprostřed jeannevilleské zástavby stejně osamocení jako na pustém ostrově. Nic je k ničemu nepoutá. Od rána do večera na sebe narážejí, vzájemně se sledují, hádají se a jeden druhého potřebují, sami dva vytvářejí svůj svět.
Jenomže Pirát z tohoto světa uniká pouze proto, aby si v pravidelnou hodinu zahrál svou partičku karet U zlatého prstenu, kdežto Felicie je jako posedlá útěky halasnějšími.
Měl by ji zavřít a hlídkovat jí pod okny, aby si v neděli nechodila hrát na princeznu inkognito na candrbál v Poissy. Jak má chviličku, upaluje za Leontinou a bláznivě se jí se vším svěřuje.
Je to tak prosté! Ti drobní úředníčci, co přicházejí do restaurace, pouštějí se do jídla a čtou přitom noviny, hledí vyjeveně na výstřední osobu, která vpadla do je
210

jich důvěrně známého prostředí. Není mezi nimi jediný, který by se občas na Felicii nepodíval. Jediný, který by neměl v úmyslu se usmát nebo který by nemrkl
na vrchního.
A přitom je to jenom žena . Ženadítě! Právě tohle Maigret pochopil, proto s ní napříště mluví mírně, s laskavou shovívavostí.
Rekonstruuje si kolem ní existenci Hornova mysu. Být starý Lapie ještě naživu, Maigret si je jist, že by ho pohoršil, kdyby mu bez obalu řekl: "Žárlíte na svou služku."
Žárlit, on, který do ní ani nebyl zamilovaný, on, který v životě nebyl zamilovaný! Ovšemže žárlil, protože patřila k jeho světu, světu tak omezenému, že chybělali sebemenší jeho částečka .
Copak prodával přebytečnou zeleninu? Rozdával ji snad? Ne! Byl to jeho majetek. Felicie byla taky jeho majetek. Do svého domu jen tak někoho nepustil. Víno ze sklípku pil sám.
"Jak to přišlo, že k sobě vzal synovce?" "Potkal ho v Paříži. Už ho do Hornova mysu málem vzal jednou, když jeho sestra umřela, ale Jacques nechtěl. Je hrdý."
"A když jel jednou Lapie do Paříže pro čtvrtletní výplatu, potkal synovce v žalostném stavu, co?" "Proč žalostném?"
"Pétillon v Tržnici skládal zeleninu." "To není žádná hanba!"
"To víte, že ne! Vůbec žádná. Naopak! Přivezl ho s sebou. Dal mu svůj vlastní pokoj, protože ." Felicie zuří.
"Ne proto, co si myslíte." "Každopádně vás oba hlídal. Na co přišel?"
"Na nic."
"Byla jste Pétillonovou milenkou?"
Zaboří nos do talíře a neřekne ani ano, ani ne.
211

"Ať tak či onak, život se stal nesnesitelným a Jacques Pétillon se odstěhoval."
"Nesnášel se se strýcem."
"Vždyť to říkám ."
Maigret je spokojen. Nezapomene na tenhle prostý oběd v tom tak poklidném, tak obyčejném ovzduší rodinné hospůdky. Na ubruse a na karafě s červeným vínem si pohrává šikmý sluneční paprsek. Důvěrný vztah mezi ním a Felicií nabyl na něžnosti, stal se takřka srdečným. Dobře ví, že kdyby jí to řekl, ohradila by se a nasadila zase ty pohrdlivé obličeje, ale je stejně jako on ráda, že tu je, že unikla ze své samoty, kterou instinktivně zaplňuje zmatenými myšlenkami.
"Uvidíte, že se to všechno spraví."
Je skoro ochotna tomu uvěřit. Pak u ní zase nabude vrchu nedůvěřivost. Obává se pořád bůhvíjaké léčky. Jsou chvíle  bohužel ale nemají dlouhého trvání  , kdy se z ní vyloženě už už stává normální holka jako každá jiná. Stačilo by málo, aby se jí úplně uvolnily rysy, aby její pohled prostě spočinul na Maigretovi, aniž by vyjadřoval, co si nemyslí. Do očí jí vstupují slzy, umdlévá a obličej jí měkne .
Chystá se promluvit a on si nepřeje nic jiného, než jí otcovsky pomoci.
Ale běda! v témže okamžiku lze vytušit postranní myšlenku, která rotuje za jejím svéhlavým čelem a jež ji znovu ovládne, takže pronese svým kyselým hlasem:
"Jestli si myslíte, že nevím, kam míříte ."
Cítí se sama, docela sama s tíhou celé té tragédie na bedrech. Je středem světa. Důkazem toho je, že si takový komisař kriminální policie, člověk jako Maigret, zasedl na ni a jenom na ni!
Netuší, že její společník v téže chvíli tahá za nemálo provázků. Inspektoři pracují v rue Pigalle a okolí. Na Zlatnickém nábřeží podle všeho právě vyslýchají jisté množství individuí, která časně ráno vytáhli z postele
212

v podivných penziónech. V nejednom městě se pánové od mravnostní policie shánějí po jisté Adéle, která svého času strávila pár měsíců v jedné rouenské pivnici. To všechno je běžná policejní práce, která nutně
musí vést k nějakým výsledkům.
Ale v téhle hospůdce, kde se štamgasti zdraví mlčenlivým pokynem hlavy  protože dennodenně sice jedí proti sobě, ale nikdo je nikdy nepředstavil! , hledá komisař něco jiného, totiž smysl celé tragédie a ne její mechanickou rekonstrukci.
"Máte ráda jahody?"
Jsou na příborníku, v košíčcích vystlaných vatou,
první jahody.
"Pane vrchní! Přineste nám ."
Je mlsná a jeho to baví. Nebo si spíš libuje ve vzácných věcech. Nesejde na tom, že Jacques Pétillon není s to jíst hrozny a pomeranče a pít šampaňské. Záleží jí na gestu, na těch velkých nafialovělých zrnech, na té láhvi se zlatou čepičkou. Dala by si jahody, i kdyby je ráda neměla .
"Copak je vám, děvenko?"
"Nic."
Najednou strašně zbledla a tentokrát to není komedie. Utrpěla šok. Nemůže spolknout jahodu, kterou má v puse, a člověk by věřil, že vyskočí a vrhne se ven. Kašle, schovává si obličej do kapesníku, jako by jí zaskočilo.
"Copak?"
Když se Maigret otočí, uvidí maličkého pána, který si přesto, že je venku docela teplo, sundá hrubý svrchník a šálu, pověsí je na věšák a vezme si stočený ubrousek v přihrádce, na níž je číslo 13.
Je to muž ve středních letech, prošedivělý, nijaký, jeden z těch nevýrazných lidí, jakých ve městě potkáte spoustu, samotářských, svědomitých bručounů, vdovců
213

či zatvrzelých starých mládenců, jejichž život není nic než síť drobných návyků. Vrchní ho obslouží, ani se nezeptá, co bude jíst, postaví před něj načatou láhev minerálky a muž se, zatímco rozkládá noviny, zadívá na Felicii, svraští obočí, pátrá v paměti, láme si hlavu.
"Vy nejíte?"
"Už nemám hlad. Pojďme už ."
Ubrousek už odložila na stůl. Ruka se jí chvěje.
"Uklidněte se, děvenko!"
"Já? Já jsem klidná. Co by mi mělo být?"
Z místa, kde sedí, může Maigret pozorovat číslo 13 v zrcadle, které má před sebou, a na obličeji neznámého sleduje, jak si pořád ještě namáhá paměť. Už na to přišel. Ne. To není ono. No tak! Vzpomíná dál. Už to skoro má . Teď je to ono . Vyvalí oči. Je udiven . Vypadá, jako by si říkal:
"No tohle! To je ale náhoda ."
Ale nevstane a nejde ji pozdravit. Vůbec se s ní nesnaží dorozumět. Odkud ji zná? Jaký byl mezi nimi vztah? Prohlíží si Maigreta od hlavy k patě, zavolá vrchního, něco mu šeptá; vrchní patrně odpovídá, že neví, že to je poprvé, co ten páreček .
A mezitím Felicie, které se strachy dělá špatně, zničehonic vyskočí a zamíří na toaletu. Že by se jí tak sevřelo hrdlo, aby vyzvrátila ty jahody, které jedla s tak vybraným potěšením?
Za její nepřítomnosti se Maigret a neznámý na sebe podívají otevřeněji; třeba má číslo 13 chuť s Feliciiným společníkem si promluvit?
Dveřmi s matovými skly, které vedou k toaletám, se zároveň jde i ke kuchyni. Vrchní chodí sem a tam. Je zrzavý! Jako rejdařův syn, který si chtěl vzít Felicii, když byla ve Fécampu. Copak je možné se tomu neusmát? Inspiruje se tím, co má před očima. Viděla zrzavého číšníka. Ptali se jí, jestli byla hodně nešťastná.
214

Její myšlení zapracovalo závratnou rychlostí a číšník se proměnil v rejdařova syna, který .
Je tam dlouho, až moc dlouho na Maigretův vkus. Taky číšník se už hezky dlouho neukázal. Číslo 13 přemýšlí, přemýšlí, jako člověk, který se každou chvíli k něčemu rozhodne.
Konečně se Felicie objeví. Skoro se usmívá, V chůzi si shrne závoj do obličeje. Nesedne si.
"Půjdeme?"
"Objednal jsem kávu. Vy kávu ráda, viďte?"
"Teď ne. Byla bych potom moc nervózní."
Dělá, že jí na to skočil, zavolá vrchního, při placení se mu podívá zpříma do tváře a číšník se slabě začervená. Je to jasné! Nechala u něho vzkaz pro číslo 13. Třeba naškrábala pár slov na kousek papíru a nakázala mu, aby ho adresátovi doručil, až ona bude pryč.
Na odchodu se komisař bezděky zastaví pohledem na hrubém svrchníku se zejícími kapsami, který visí
na věšáku.
"Vrátíme se do Jeannevillu, co?"
Chytila se ho pod paží gestem, které by mohlo vypadat přirozeně.
"Jsem tak unavená! Všechny ty dojmy ."
Je celá netrpělivá, protože komisař nehnutě stojí na obrubníku jako člověk, který neví, pro co se rozhodnout.
"Na co myslíte? Proč nejdete? Vlak nám jede za půl
hodinky."
Má příšerný strach. Její ruka na Maigretově paži se chvěje, jeho zachvátí podivná touha ji uklidnit a pokrčí rameny.
"Na mou duši. Taxi!. Haló!. Na nádraží Saint
Lazare . Předměstské tratě ."
Jaké to úzkosti ji tím zbavil! V otevřeném taxíku, kde je laská slunce, cítí Felicie potřebu mluvit a mluvit.
215

"Říkal jste, že mě neopustíte . Řekl jste to přece, ne? Nemáte strach, že vás to zkompromituje? Jste ženatý? Jsem to ale hloupá. Vždyť máte prstýnek ."
Malé vzrušení na nádraží. Koupil jenom jeden lístek. Strčí ji snad do kupé a sám zůstane v Paříži? Zapomněla, že má volnou jízdenku  Maigret ztěžka dopadne na sedadlo a podívá se na ni s trochou výčitek svědomí.
Starého pána číslo 13 si najde, kdy bude chtít, patří přece ke stálým hostům té hospůdky. Vlak se dá do pohybu a Felicie myslí, že má vyhráno. V Poissy spolu procházejí kolem výletní restaurace, hospodský, který stojí venku před prkennou stavbou, Maigreta pozná a spiklenecky na něj mrkne.
Komisař neodolá touze trochu Felicii potrápit.
"Vida! Mám chuť se ho zeptat, jestli po vás Pirát náhodou někdy nepřišel slídit, když jste tu byla tancovat ."
Táhne ho pryč.
"To nemusíte. Byl tu několikrát."
"Tak vidíte, že žárlil."
Vyšplhají se do kopce. Teď jsou před krámem Melánie Chochoiové a Maigret pokračuje:
"Co kdybych se jí šel zeptat, kolikrát vás večer viděla s Jacquesem Pétillonem?"
"Neviděla nás ani jednou!"
Tentokrát si je jistá sama sebou.
"To jste se tak dobře schovávali?"
A tamhle už je vilka, zahlédnou ji ve chvíli, kdy se odtud vzdaluje auto daktyloskopie, a na jejím prahu stojí osamělý Lucas jako řádný domácí pán.
"Co to má znamenat?"
"Fotografové, specialisti."
"Jo tak! Otisky prstů ."
Je dobře informovaná. Přečetla tolik románů, nepochybně i detektivky.
216

"Tak co, Lucasi?"
"Nic moc, šéfe. Ten chlap měl gumové rukavice, jak jste předpokládal. Vzali zavděk otisky jeho bot. Boty byly úplně nové, ten výtečník je určitě nenosil déle než
tři dny."
Felicie  si šla nahoru do svého pokoje svléknout
smuteční šaty a závoj.
"Máte něco nového, šéfe? Zdá se, že ano ."
Zná ho tak dobře! Maigret se tak nějak rozvine, rozkvete, každým pórem vydechuje život . Rozhlíží se kolem sebe po prostředí, které mu tak zdomácnělo, že se vlivem jakéhosi napodobení začíná chovat jako jeho obyvatel.
"Dáš si skleničku?"
Jde do jídelny, z příborníku vyndá malou karafu, ve které ještě něco zbylo, naplní dvě skleničky, postaví se na zápraží čelem do zahrady.
"Na  tvoje  zdraví.  Poslouchejte,  Felicie,  dušin
ko ." Už je zase dole, má zástěru, přesvědčuje se, jestli
ti chlapi z daktyloskopie neudělali v její kuchyni nepořádek.
"Buďte tak moc hodná a udělejte tady příteli Lucasovi šálek kávy. Musím ke Zlatému prstenu, ale strážmistra vám tu nechám, aby na vás dal pozor. Na shledanou večer."
Čeká tenhle nedůvěřivý, úzkostný pohled. "Ujišťuju vás, že jdu ke Zlatému prstenu." To je pravda, ale ne nadlouho. Protože v Orgevalu není taxi, požádá mechanika Louveta, aby ho vzal do
Paříže dodávkou.
"Na pláce děs Ternes . Vezměte to po rue du Fau
bourgSaintHonoré."
Když vtrhne do restaurace, nikdo tam není a číšník patrně někde v zákulisí spal, protože vyleze s rozježenými vlasy a div ho nespolkne.
217

"Víte, kde bydlí ten pán, co jste mu v poledne dával dopis od dámy, která mě doprovázela?"
Ten hlupák si myslí, že má co dělat se žárlivcem nebo s rozkaceným otcem. Zapírá, plete se. Maigret mu ukáže průkaz.
"Jak se jmenuje, nevím, na mou duši. Pracuje někde poblíž, ale nejspíš tu nebydlí, protože sem chodí jenom na oběd."
Maigretovi se nechce čekat do zítřka.
"Nemáte představu, co dělá?"
"Počkejte . Jednou jsem ho slyšel mluvit se šéfem. Podívám se, jestli je tady."
Všechno nasvědčuje tomu, že dům je zasvěcen odpolednímu spánku. Šéf se dostaví bez límečku a rukou si odhazuje z čela rozcuchané vlasy.
"Třináctka? Ten dělá do kůží. Jednou mi to říkal, už nevím při jaké příležitosti. Pracuje v jednom podniku na avenue de Wagram."
Podle telefonního seznamu záhy objeví firmu pro dovoz a vývoz kůží a kožešin Gellet a Mautoison, avenue de Wagram 17 a. Vydá se tam. Ťukání psacích strojů v kancelářích, které ztemňují nazelenalé okenní tabule, na nichž je zevnitř obráceně vidět napsaná jména majitelů.
"To nejspíš bude pan Charles. Počkejte ."
Vedou ho bludištěm chodeb a schodišť, kde to páchne tukem z ovčí vlny, až do kumbálu úplně nahoře, na jehož dveřích tabulka hlásá: Hospodářská správa.
Je to skutečně pan Třináctka. Je tu, šedivější než kdy jindy v dlouhém šedivém plášti, který si obléká při výkonu úřadu. Škubne sebou, když vidí, že Maigret vnikl do jeho nedotknutelného útočiště.
"Přejete si?"
"Kriminální policie. Ničeho se neobávejte. Chci se vás pouze na něco zeptat."
"Nechápu."
218

"Ale ano, pane Charlesi, chápete moc dobře. Buďte tak hodný a ukažte mi ten lístek, co vám v poledne dal
číšník."
"Přísahám."
"Nepřísahejte, protože byste mě přinutil na místě vás zatknout pro spoluúčast na vraždě."
Muž se hlučné vysmrká a nečiní tak jenom proto, aby získal čas, má totiž chronickou rýmu, která vysvětluje teplý svrchník a šálu. "Přivádíte mne do situace ."
"O moc méně ožehavé než ta, do níž byste se přivedl sám, kdybyste mi odmítl upřímně odpovědět."
Maigret nasadí svůj silný hlas, dělá drsňáka, jak říká paní Maigretová, kterou to vždycky pobaví, protože ho zná lip než kdo jiný.
"Víte, pane komisaři, já jsem si nemyslel, že to, co
jsem udělal."
"Nejdřív mi ukažte ten lístek."
Ten druhý ho nevytáhne z kapsy, ale musí vylézt na žebřík a vyndat ho z nejhořejšího regálu, kde ho schoval za zásobami papíru s hlavičkou.
Když pak sleze dolů, nepodává Maigretovi jenom papírek, ale taky revolver, který drží opatrně jako někdo, kdo má hrozný strach ze zbraní.
"Snažně vás prosím, neříkejte nic, nikdy, pod žádnou záminkou. Hoďte tu věc do Seiny. Je to otázka
života a smrti."
Maigret se usměje nad oněmi posledními slovy, jež jsou celá Felicie. Copak totéž už neřekla orgevalskému mechanikovi Louvetovi?
"Když jsem zjistil."
".když jste zjistil, že máte tuhle zbraň v kapse
u kabátu, co?"
"Vy to víte?"
"Právě jste nastoupil do metra. Stál jste těsně vedle jakési mladé ženy v hlubokém smutku a ve chvíli, kdy
219

zamířila k východu, jste ucítil, jak vám kdosi strká do kapsy nějaký těžký předmět."
"Uvědomil jsem si to až pak."
"Vyděsilo vás to."
"V životě jsem neměl co činit se střelnými zbraněmi. Nevěděl jsem, jestli je nabitá . Nevím to doposud."
K velkému ekonomovu zděšení vytáhne Maigret zásobník, v němž chybí jedna kulka.
"Ale protože jste se pamatoval na tu dívku ve smutku ."
"Nejdřív mě napadlo, že tu. ten předmět půjdu odevzdat na policii."
Pan Třináctka se zarazí.
"Jste citlivka, pane Charlesi. Ženy vás dojímají, že mám pravdu? Vsadím se, že jste moc milostných avantýr v životě neměl."
Ozve se zvonek. Úředník se s hrůzou podívá na panel na stěně kanceláře.
"To mě volá šéf. Mohu ."
"Jen běžte! Vím všecko, co jsem chtěl vědět."
"Ale co ta žena? Řekněte mi. Copak ona skutečně. ?"
Maigretovi se mihne v očích stín.
"Podíváme se na to, pane Charlesi. Pospěšte si. Váš šéf je netrpělivý."
Zvonek totiž znovu naléhavě zazní.
"Ke GastinneRenettovi, znáte to, obchod se zbraněmi!" vyštěkne komisař chvíli nato na taxíkáře.
Takže Felicie tedy celé tři dny, kdy cítila, že je pod dozorem, a věděla, že dům i zahrada budou křížem krážem prohledány, schovávala pistoli na vlastních prsou! Vidí ji na sedadle dodávky. Silnice není dost pustá. Auto je možná sledováno. Louvet by si jejího pohybu všiml. V Paříži.
U Porte Maillot se jí pověsí na paty tajný. Dá si čas na rozmyšlenou, vejde do cukrárny a přecpe se zákus
220

ky. Skleničku portského . Možná portské nerada, ale patří to k přepychovým věcem jako hrozny a šampaňské, které nesla do nemocnice. Metro . Touhle dobou je tam příliš málo lidí. Čeká. A ten inspektor ji nespustí z očí.
Konečně šest.
Soupravy zaplaví dav, cestující jsou na sebe namačkáni a jí Prozřetelnost sešle ten svrchník s odstávajícími kapsami.
Škoda že Felicie nemůže Maigreta vidět, když ho taxík veze k zbrojířskému znalci. Možná by na vteřinku zapomněla na své strachy a oddala se pýše, až by z komisařovy tváře vyčetla obdiv?
VI. Maigret zůstává
Koliktisíckrát už svým těžkým krokem stoupal po tom širokém zaprášeném schodišti na Zlatnickém nábřeží, kde podlaha pod podešvemi vždycky trochu skřípe a kde v zimě tak krutě řádí průvan? Maigret má jisté neměnné návyky, například když vystoupí na poslední stupně, zahledí se do šachty schodiště za sebou, nebo když na prahu široké chodby kriminálky roztržitě mrkne do toho, čemu se říká lucerna. Je to prostě zasklená čekárna nalevo od schodiště se stolem potaženým zeleným suknem, se zelenými křesly a černými rámečky, za nimiž jsou v malých oválech podobenky policistů padlých ve službě.
Spousta lidí v lucerně, ačkoli je už pět odpoledne. Maigret je zamyšlený, a tak na chviličku zapomene, že přítomnost těch lidí tady souvisí s jeho případem. Několik tváří pozná, kdosi k němu přiskočí:
"Řekněte mi, pane komisař . Bude to trvat ještě dlouho? Nešlo by to, aby mě vzali přednostně?"
221

Je tu výkvět pláce Pigalle, na jeho příkaz jej sem sezval jeden z jeho inspektorů.
"Přeci mě znáte, že jo? Víte, že jsem férovej, že bych se do něčeho takovýho nenamočil. Už jsem ztratil celý odpoledne."
Maigretova nahrbená záda se vzdalují. Jakoby náhodou strčí komisař do dvojích či trojích dveří z nedohledné řady. Na Nábřeží panuje horečka, kterou dobře zná, vyslýchá se po všech koutech, dokonce i v jeho kanceláři, kde se nováček Rondonnet usadil v Maigretově vlastním křesle a pokuřuje z dýmky, která se podobá jeho jako vejce vejci. Ba přizpůsobil se prostředí natolik, že si posílá pro pivo do pivnice Dauphine. Na židli sedí jeden z číšníků od Pelikána. Rondonnet na šéfa mrkne, na chvilku svého pacienta opustí a vyjde za komisařem na chodbu, v níž už se odehrálo tolik takovýchto scén.
"Je v tom nějaký háček, šéfe. Nevím ještě přesně co. Však víte, jak to chodí. Schválně je nechávám tvrdnout v lucerně. Je cítit, že jsou domluveni. Něco vědí. Mluvil jste se starým? Už hodinu prý vás shánějí po telefonu . Jo, abych nezapomněl. Máte tu nějaký vzkaz."
Jde si ho vzít ze stolu. Je od paní Maigretové.
"Z Epinalu přijela Elise s manželem a dětmi. Večeříme všichni u nás. Snaž se přijít. Přivezli hříbky."
Maigret nepůjde. Něco mu nedává spát. Musí si co nejdřív ověřit jednu myšlenku, která ho napadla, když před chvílí u pana GastinneRenetta čekal na výsledek expertizy. Přecházel sem a tam v jedné ze střelnic v suterénu, kde si mladá dvojice  novomanželé  odjíždějící na svatební cestu do Afriky zkoušela zbraně, z kterých šel strach.
Už zase byl v myšlenkách v Pirátově vilce, rovněž v myšlenkách stoupal po naleštěném schodišti a zčistajasna se  stále v myšlenkách  zastavil nad scho
222

dy, váhal mezi těmi dvojími dveřmi, vzpomněl si na tři
pokoje.
"No ovšem!"
A od té chvíle ho všechno táhlo jenom jedním směrem: spěchal tam, kde si byl takřka jist, že něco objeví. Výsledek expertizy znal předem, byl si jist, že starý Lapie byl skutečně zabit revolverem, nalezeným v avenue de Wagram. Smith and Wesson. Žádná hračka. Žádná bouchačka, jakou si kupují amatéři, ale solidní zboží, nářadíčko profesionála.
Čtvrt hodiny poté starý pan GastinneRenette jeho předpoklad potvrdil.
"Měl jste pravdu, komisaři. Večer vám pošlu podrobnou zprávu se zvětšenými fotkami."
Maigret se chtěl přece jenom zastavit na Nábřeží, aby se ujistil, že se nestalo nic nového. Teď klepe u šéfa, otvírá polstrované dveře.
"To jste vy, Maigrete! Měl jsem strach, aby vás vůbec chytli na telefonu. To vy jste poslal Dunana do rue
Lepic?"
Maigret na to už zapomněl. Ano, on. Pro všechny případy. Nakázal Dunanovi, aby pečlivě prohlédl pokoj, který Jacques Pétillon obýval v hotelu Beauséjour. "Před chvílí volal. Zdá se, že ho někdo předešel. Rád by s vámi co nejdřív mluvil. Skočíte tam?"
Neochotně přikývne. Má náladu pod psa. Nesnáší, když mu někdo přerušuje sled myšlenek, a jeho myšlenky jsou v Jeannevillu, ne v rue Lepic.
Když vyjde z kriminálky, ještě za ním někdo běží, jeden z pánů ze skleněné klece.
"Nešlo by to zařídit, aby mě vzali hned? Mám rande ."
Komisař pokrčí rameny. O něco později ho taxík vyloží na pláce Blanche a ve chvíli, kdy vystupuje na chodník, ho přepadne cosi jako chvilková slabost. Náměstí je zalito sluncem. Terasa před velkou kavárnou,
223

l
 

instalovaná na chodníku, se hemží lidmi a člověk by řekl, že lidé nemají na práci nic jiného než sedět u kavárenských stolků, popíjet studené pivo nebo aperitiv a pohledem laskat hezké ženy, které jdou kolem.
Maigret jim na okamžik závidí, pomyslí na ženu, jak má v tuto chvíli na návštěvě v jejich bytě na bulváru RichardLenoir sestru a švagra, pomyslí na hříbky, které se pomalu dusí a šíří kolem vůni česneku a mokrého lesa. Má hříbky k smrti rád .
Rád by si na tu terasu sedl taky. Za poslední noci toho po čertech málo naspal, jí jak pánbůh dá, pije v letu, co se naskytne, připadá mu, že ho to sakramentské povolání, co si vybral, nutí žít život všech dohromady, místo aby si poklidně žil život svůj. Za pár let jde naštěstí do penze a pak bude se širokým slamákem na hlavě pečovat o zahrádku, zahrádku pěkně uhrabanou, jako měl starý Lapie, se sklípkem, kam se čas od času zajde osvěžit.
"Jedno pivo, rychle ."
Stačí se sotva usadit. Uvidí inspektora Dunana, který ho vyhlíží.
"Čekal jsem na vás, šéfe. Uvidíte ."
Felicie tam v dáli si teď nejspíš dělá večeři na butanovém vařiči, dveře od kuchyně jsou otevřené do zelinářské zahrádky pozlacené zapadajícím sluncem.
Vnoří se do chodby hotelu Beauséjour, vmáčknutého mezi uzenářství a obchod obuví. V recepci za okýnkem sedí v hluboké lenošce poblíž panelu s klíči obludně tlustý muž a vodnatelné nohy si koupe ve smaltovaném škopku.
"Já za to namouduši nemůžu. Ostatně stačí se zeptat Ernesta. To on je pouštěl na pokoj."
Ernest, číšník, který je ještě ospalejší než Maigret, protože dělá ve dne i v noci a jen vzácně spí celé dvě hodiny za sebou, vysvětluje loudavě:
"Bylo to brzo po obědě. V tuhle dobu funguje akorát
224

hodinovej nájem. Chápete . Pokoje v prvním patře jsou jenom na to. Obvykle všechny ty ženský známe. Cestou nahoru křiknou:
,Jdu na osmičku .
A na odchodu si přijdou pro svůj podíl, dáváme jim
pětifrank za pokoj.
Zrovna u tyhle jsem se zmínil, že ji neznám. Taková ani ne moc opotřebovaná brunetka. Čekala na chodbě
na klíč ."
"A ten muž, co šel s ní?" vyptává se Maigret.
"To vám nepovím. Víte, my po nich moc nekoukáme, nestojí o to. Většinou jsou kapku nesví. Některý schválně otočí hlavu nebo dělá, že smrká, v zimě mají zvednutéj límec u kabátu . Holt chlápek jako každej druhej! Nic mě na něm neupoutalo. Zavedl jsem je na pětku, tam bylo volno ."
Kolem prochází dvojice. Ozve se hlas:
"Na devítku, Erneste?"
Vodnatelný dědek mrkne na panel a místo odpovědi
souhlasně zamručí.
"To je Jaja. Tu znám jak svý boty!. Co jsem to říkal? Jo! Tak první šel dolů asi tak za čtvrt hodiny ten chlápek. Takhle je to skoro vždycky. Holku jsem jít neviděl a zhruba po deseti minutách jsem šel do toho pokoje, nikdo tam nebyl, a dal jsem ho do pučů. ,Asi odešla a já ji přehlíd, řekl jsem si. Potom přišli další lidi, já už na to zapomněl, když vám dobrou půlhodinku nato koukám jako blázen, jak se mi ta ženská prošmikla za zádama. ,To mě podržte! Kudy ta se trajdala? povídám. Pak se mi to vykouřilo z hlavy, až mě začal zpovídat ten váš inspektor, co si nejdřív přišel pro klíč od pokoje toho muzikanta."
"Říkáte, že jste ji nikdy neviděl?" "Ne, to říct nemůžu. Nechodila sem pravidelně, to je jistá věc. Přitom mám ale dojem, jako bych se s ní už
225




někdy někde setkal. Ten obličej je mi nějak povědomej."
"Jak dlouho děláte v Beauséjouru?"
"Pět let."
"Takže by to mohla být bývalá zákaznice?"
"To je možný. Víte, projde jich tu tolik! Člověk je vídá čtrnáct dní, měsíc, pak přesedlají na jinou čtvrť, odjedou na venkov, pokud je ovšem nesbalíte vy."
Maigret těžce stoupá do schodů za inspektorem. Zámek ve dveřích nahoře v šestém patře, kde bydlel Pétillon, nebyl vypáčen. Je to běžný zámek, na jaký stačí nejjednodušší paklíč.
Když se Maigret rozhlédne kolem sebe, tichounce hvízdne, protože tomu se tedy říká čistá práce. Nábytku je tu sice pomalu, ale zato se dá říci, že byl zevrubně prozkoumán. Pétillonův šedý oblek leží na koberečku a všechny kapsy má obrácené, zásuvky jsou vytažené, prádlo rozházené, no a nakonec návštěvnice pečlivě rozstříhla matraci, polštář a přikrývku, vlněné a péřové vločky leží na podlaze jako sníh.
"Co tomu říkáte, šéfe?"
"Nějaké otisky?"
"Z daktyloskopie už tu byli. Dovolil jsem si jim zavolat a oni mi poslali Moerse, ale nic nenašel. Co to jen můžou tak hledat?"
Maigreta nezajímá tohle. Co hledají, jak říká Dunan v množném čísle, je mnohem méně důležité než to, jak úporně to hledají. A bez jediné chybičky, prosím!
Revolver, který zabil Julesa Lapieho, je Smith and Wesson, zbraň, kterou byste našli v kapse všech opravdových ostrých hochů.
Co se stane po rentiérově smrti? Pétillon ztratí hlavu. Pétillon obíhá montmartreské putyky a víceméně pochybné bary a někoho shání, ale nesežene. Ačkoli cítí, že mu je policie v patách, nedá si pokoj, jede dokonce až do Rouenu a tam se vyptává na jistou Adélu, která v pivnici Tivoli nedělá už několik měsíců.
226

Od toho okamžiku je cítit, že poklesl na mysli. Dál už nemůže. Vzdává to. Stačí, aby ho Maigret sebral.
Bude mluvit.
V téhle chvíli ho někdo přímo na ulici čistě odpráskne a ten, co to má na svědomí, rozhodně není žádný
začátečník.
Není to snad právě ten, co se vzápětí poté pustil do
Jeannevillu?
Pétillon měl na pláce Pigalle vedle sebe komisaře,
a vraha to nezastavilo.
Lapieho dům je hlídán. Ten člověk to musí vědět, v každém případě aspoň tušit, a tohle ho nezastaví taky, vnikne do pokoje, přistaví si židli ke skříni a nadzvedne jedno prkýnko.
Objevil, co hledal? Protože ho Felicie vyruší, srazí ji a zmizí, přičemž po sobě zanechá jen pramálo kompromitující stopy nových bot.
Tohle se stalo kolem třetí nebo čtvrté hodiny ranní. A už odpoledne si prosím vezmou na paškál Pétillonův
pokoj.
Tentokrát je to žena. Žena tmavovlasá a docela hezká, jako Adéla z pivnice. Nedopustí se jediné chyby. Byla by se do tohohle hotelu, vyloženě hodinového, jak se vyjádřil číšník, mohla dostat se svým milencem nebo s nějakým komplicem. Ale kdoví, jestli hotel Beauséjour není taky pod dozorem? Dodrží pravidla hry. O pokoj požádá skutečně s náhodným společníkem. Jenomže když ten je pryč, vkrade se na schodiště, vyběhne do šestého patra  touhle dobou ve vyšších poschodích není ani noha  a důkladně pokoj
prohledá.
Co vyplývá z toho čím dál rychlejšího pobíhání? Že máji naspěch. Že potřebuji co nejdříve něco najít. Že to tudíž pořád ještě nenašli.
Proto se tedy i Maigreta zmocnil horečný spěch. I když je pravda, že tak tomu je pokaždé, když se vzdá
227

li od Hornova mysu, jako kdyby očekával, že v jeho nepřítomnosti dojde ke katastrofě.
Vytrhne stránku z bloku.
"Dnes v noci velkou stáru v devátém a osmnáctém obvodu."
"Tohle dáš komisaři Piauletovi. On už bude vědět."
Na ulici se ještě jednou zadívá na onu terasu, kde lidé nemají na práci nic než nechat život plynout a vdechovat vůni jara. Tak do toho! V rychlosti ještě jedno pivo. Krátké kníry zmáčené pěnou, svalí se na sedadlo taxíku.
"Nejdřív do Poissy. Pak vám řeknu."
Těžko bojuje s malátností. S přivřenýma očima si slibuje, že jakmile bude tenhle případ u konce, bude spát čtyřiadvacet hodin v jednom kuse. Představí si svůj pokoj, okno otevřené dokořán, slunce pohrávající si na pokrývce, důvěrně známé zvuky domova, paní Maigretovou, jak chodí po špičkách a dělá pst na příliš hlučné poslíčky se zbožím.
Jenomže zlaté oči, k tomu nikdy nedojde. Člověk o tom pokaždé sní, slibuje si to, dušuje se, a když pak přijde na věc, ozve se ten zatracený telefon, který by paní Maigretová tolik chtěla zardousit jako škodnou.
"Haló . Ano ."
A Maigret je zase v trapu!
"Kam teď, šéfe?" 
"Vlevo do svahu. Řeknu vám, kde zabočit."
Clonou dřímoty znovu pronikne netrpělivost. Od návštěvy u GastinneRenetta nemyslí na nic jiného. Jak to, že ho to nenapadlo dřív? A přitom hořelo, jak říkají děti, když si hrají na přihořívá, hoří. To s těmi třemi pokoji ho okamžitě praštilo do očí. Pak uhnul špatným směrem. Zamotal se do úvah o žárlivosti.
"Doprava . Ano . Třetí vilka . Poslouchejte, mám namouduši chuť nechat si vás celou noc. Jste po večeři? . Ne? . Počkejte . Lucasi! Pojď sem, kama
228

řáde. Nic nového? Felicie je tady? . Cože? Pozvala tě na kafe a na skleničku? . Kdepak! To jsi vedle . To není proto, že má strach. Je to proto, že já jsem dneska ráno vykázal do patřičných mezí takovou ošetřovatelskou husičku, která se jí posmívala. Její vděčnost vůči mně prostě padla na tebe . Využij toho, že tu máme auťák. Svez se ke Zlatému prstenu. Najez se a nakrm šoféra. Zůstaň ve spojení s poštmistrovou. Ať počítá s tím, že ji dneska v noci párkrát vyruší telefon.
Kolo je tady?"
"Viděl jsem ho v zahradě, bylo opřené u sklípku."
Ze dveří je pozoruje Felicie. Když se auto rozjede a Maigret vykročí k ní, zeptá se zase s nedůvěrou:
"Vy jste byl přece jenom v Paříži?"
Maigret ví, nač myslí. Vrtá jí hlavou, jestli se vrátil do hospůdky, kde byli na obědě, jestli našel starého pána ve svrchníku a se šálou, jestli ten navzdory jejímu patetickému lístku promluvil.
"Pojďte se mnou, Felicie. Na hraní teď není vhodná
chvíle."
"Kam jdete?"
"Nahoru. Pojďte ."
Otevře do pokoje starého Lapieho.
"Pořádně si rozmyslete, co mi odpovíte. Když v tomhle pokoji několik měsíců bydlel Jacques, jaký tu byl nábytek nebo jaké věci?"
Tuhle otázku nečekala a teď přemýšlí, očima přitom
přejíždí pokoj.
"Tak předně tu byla ta mosazná postel, co je teď v komoře . Tedy komora říkám té místnosti, co je za mým pokojem, tam jak jsem pár měsíců bydlela. Pak se tam narovnalo všechno, co se povalovalo různě po domě, a na podzim se tam dokonce ukládají jablka." "Tak postel. To za prvé. A dál? Co toaletka?" "Ne . Ta tu byla ." "A židle?"
229

"Počkejte . Byly tu ty kožené, co se pak snesly dolů do jídelny."
"Co šatník?"
Nechal si ho na konec a je v něm tak malá dušička, že tiskne v zubech troubel dýmky, až ebonit praská.
"Ten tu byl."
Je zničehonic zklamán. Zdá se mu, že všechen ten spěch od návštěvy u GastinneRenetta byl jen na to, aby teď narazil na zeď nebo ještě hůř, na vzduchoprázdno.
"Tedy když říkám, že tu byl, tak tu byl přesně takový, i když ne tenhle. V domě jsou dvě úplně stejné skříně. Před třemi nebo čtyřmi lety, už nevím, se jednou koupily v dražbě. Já jsem ráda nebyla, já bych radši skříně se zrcadlem. V téhle vile není jediné zrcadlo, aby se v něm člověk viděl celý."
Uf! Kdyby věděla, jaký kámen mu díky ní právě spadl ze srdce! Už se o ni nestará. Vřítí se do Feliciina pokoje, proběhne jím jako velká voda, vtrhne do místnosti přeměněné v komoru, otevře okno, rozrazí zavřené okenice.
Jak to, že ho to nenapadlo dřív? V téhle místnosti je všecko možné, svinuté linoleum, staré koberečky, židle poskládané na sebe jako v hospodách po zavírací hodině. Jsou tu police z měkkého dřeva, na něž se patrně na zimu rovnají jablka, bedna obsahující starou pumpu značky Japy, dva stoly a konečně za vším tímhle haraburdím skříň podobná šatníku v pokoji zavražděného.
Maigret má tolik naspěch, že porazí dílce mosazné postele, opřené o zeď. Postrčí si jeden ze stolů, vyleze na něj, zašmátrá v tlusté vrstvě prachu za ozdobnou římsou šatníku.
"Nemáte nějaké nářadí?"
"Jaké nářadí?"
"Šroubovák, dláto, kleště, cokoliv."
230

Prach mu pudruje vlasy. Felicie šla dolů. Slyší, jak jde po zahradě, vchází do sklípku, a nakonec se vrací s majzlíkem a kladivem.
"Co chcete dělat?"
Nadzvednout vzadu prkýnka, u všech čertů! Ostatně to není těžké. Jedno drží jen tak tak. Pod ním čouhá papír. Maigret ho popadne a brzy vytáhne balíček ve
starých novinách. Potom se podívá na Felicii a vidí, že je celá bledá,
napjatá, obličej zvednutý k němu nahoru. "Co je v tom balíčku?" "Nemám představu!"
Už má zase svůj ostrý hlas, svůj pohrdavý výraz. Komisař sleze ze stolu. "Hned se to dovíme, nemám pravdu? Jste si jistá, že
nevíte?"
Věří jí? Nevěří? Člověk by řekl, že si hraje jako kočka s myší. Dává si načas, nejdřív si papír prohlédne a teprve pak jej začne rozbalovat.
"Ty noviny jsou staré něco přes rok . No tohle! Věděla jste, má milá, že tu máte takové jmění?"
Na světlo boží právě vytáhl svazek tisícifrankových
bankovek.
"Pozor! Nedotýkat se!"
Vyleze znova na stůl, odtrhne všechna prkna z vršku šatníku, ujistí se, že tam už není schován žádný další
poklad.
"Dole nám bude lip. Pojďte ."
Vesele se usadí za kuchyňský stůl. Maigret má odjakživa slabost pro kuchyně, kde vládnou libé vůně a kde jsou k vidění samé lákavé věci, krásná zelenina, krvavé maso, kuřata, která někdo škube. Malá karafa, z níž Felicie nalila skleničku Lucasovi, je ještě tady, takže se sám obslouží a teprve pak se s tváří svědomitého pokladníka dá do počítání.
"Dvě stě deset. jedenáct. dvanáct. Tady jsou
231

dvě slepené . Třináct, čtrnáct. Dvě stě dvacet tři, čtyři. sedm, osm ."
Podívá se na ni. Nespustí oči z tisícovek a z tváře jí vyprchala všechna krev, takže jsou na ní jasněji patrné stopy v noci utržených ran.
"Dvě stě dvacet devět tisíc franků, milá Felicie. Co tomu říkáte? V pokoji vašeho miláčka Pétillona bylo schováno dvě stě dvacet devět tisícovek . Byly totiž schovány opravdu v jeho pokoji, rozumíte? Ten pán, co toho času tenhle obnos tak naléhavě potřebuje, věděl, kde balík najít. Netušil jenom jedinou věc: že totiž existují dvě stejné skříně. Koho by taky napadlo, že když se Lapie zase ujal vlády nad svým pokojem, hnal svou posedlost tak daleko, že sem přitáhl vlastní šatník a druhý strčil do komory?"
"Je vám to k něčemu?" zeptá se Felicie na půl úst.
"Každopádně mi to objasní, proč jste dnes v noci dostala ránu, která vás mohla zabít, a proč byl pár hodin nato prohledán pokoj vašeho přítele Jacquesa v rue Lepic."
Vstane. Potřebuje se trošku protáhnout. Jeho radost není úplná. Jeden úspěch volá po dalším. Teď když našel, co hledal, když mu fakta dala za pravdu  jasně před sebou vidí tu střelnici u GastinneRenetta, kde ho to zčistajasna napadlo!  , teď když zabodoval, vyvstávají jiné otázky. Přechází po zahradě, narovná stonek růže, mechanicky zvedne ze země sazák, který Lapie, zvaný Pirát, odložil pár okamžiků předtím, než se šel nechat hloupě zabít do svého pokoje.
Otevřeným oknem kuchyně vidí Felicii jako proměněnou v solný sloup. Komisaři pohrává na rtech náznak úsměvu. Proč ne? Jako by s pokrčením ramen říkal:
"Za zkoušku nic nedám!"
A začne na ni oknem mluvit, pohrávaje si se sazákem umazaným od hlíny.
232

"Víte, milá Felicie, jsem čím dál víc přesvědčen, ať se vám to zdá sebedivnější, že Jacques Pétillon svého strýce nezabil, ba že nemá s tímhle krvavým případem vůbec nic společného ."
Zírá na něho a nehne brvou. Ztrhanou tváří jí neproběhne sebemenší záchvěv radosti.
"Co vy na to? Měla byste být ráda."
Přinutí se k úsměvu, ale to, co ji roztáhne tenké rty, je pěkně ubohý úsměv.
"Jsem ráda, Děkuju vám."
A on se musí přemáhat, aby nedal otevřeně najevo
svou dobrou náladu.
"Vidím, že jste ráda, moc ráda. A jsem přesvědčen, že mi teď pomůžete, aby se ve vší kráse zaskvěla nevina chlapce, kterého milujete . Protože vy ho milujete, viďte?"
Felicie odvrátí hlavu, nepochybně proto, aby jí neviděl na pusu a nezjistil, že je jí do pláče.
"Ale ano, milujete ho. To není žádná hanba. Jsem přesvědčen, že se uzdraví, že si padnete do náruče, že z vděčnosti za všechno, co jste pro něj udělala ." "Nic jsem pro něj neudělala ." "Dejme tomu! Na tom nesejde . Jsem přesvědčen, tvrdím já, že se vezmete a budete mít hodně dětí." Vybuchne, jak předpokládal. Cožpak nechtěl právě
to?
"Jste surovec! Surovec surová! Jste ten nejkrutější
člověk, ze všech něj . něj."
"Protože vám říkám, že Jacques je nevinen?" Tahle nenápadná větička ji zasáhne přes závoj zlosti, uvědomí si, že udělala chybu, ale už je pozdě a ona teď neví, co říct, je nešťastná, strašlivě zmatená.
"Dobře víte, že si to nemyslíte. Snažíte se mě přimět k řeči. Od chvíle, kdy jste sem vkročil." "Kdy jste Pétillona viděla naposled?" Je přece jen dost duchapřítomná, aby opáčila:
233

"Dneska ráno."
"Ale předtím ."
Neodpoví a Maigret se ostentativně otočí do zahrady, směrem k altánu, k tomu zeleně natřenému stolu, na němž jistého rána stála malá karafa s alkoholem a dvě skleničky. Sledovala jeho pohled. Ví, co si myslí.
"Nic vám neřeknu."
"Já vím. Tohle mi opakujete přinejmenším podvacáté, už je to věčné omílání skoro únavné. Ještě že jsme našli ty peníze."
"Proč?"
"Vidíte, že vás to začíná zajímat! Když Pétillon před rokem Hornův mys opustil, byli se strýcem na kordy, viďte?"
"Dobře se nesnášeli, ale ."
"Takže tu od té doby nebyl."
Pokouší se uhodnout, kam ji to chce zase dostat. Její myšlenkové úsilí je patrné.
"A vy jste ho už nikdy neviděla!" prohlásí nakonec Maigret "Nebo přesněji řečeno, nemluvila jste s ním. Jinak byste mu nejspíš řekla, že jste přestavěli nábytek."
Felicie větří nebezpečí, je tady, schované pod těmi záludnými otázkami. Panebože, co to dá práce, ubránit se tomuhle klidnému člověku, který si pokuřuje z dýmky a spočívá na ní otcovským pohledem! Nenávidí ho! Ano, nenávidí, ještě nikdy ji nikdo tak netrápil jako tenhle komisař, který jí nedopřeje chviličku oddechu, který pronáší ty nejnečekanější věci nevzrušeným hlasem a bafá přitom pomalu z té své fajfky.
"Vy jste nebyla jeho milenka, Felicie."
Má říct, že ano? Má říct, že ne? Do čeho se tím vším nechá zatáhnout?
"Kdybyste byla jeho milenka, byla byste se s ním setkala, protože roztržka se strýcem neměla co dělat s vaší láskou. Byla byste měla příležitost říci mu o sta
234

rochově přestěhování. Pétillon by se tak byl dozvěděl, že peníze už nejsou v pokoji, ale v komoře. Poslouchejte mě dobře. Vědět to, nevnikl by do toho pokoje, kde byl bůh sám ví proč nucen strýce zabít."
"To není pravda."
"Takže jste jeho milenka nebyla ."
"Ne."
"Nikdy jste s ním nic neměla?"
"Ne."
"On tedy nevěděl, že ho máte ráda?"
Ne     "
"INC   .  .  .
Maigret se neubrání spokojenému úsměvu, který se
mu rozlije po tváři.
"Nuže, děvenko, myslím, že teď poprvé od začátku tohohle vyšetřování nelžete. Víte, tuhle zamilovanou historii, tu jsem pochopil hned na začátku. Vy jste malá holka, které život nepřinesl nic dobrého. A tak z nedostatku podstatných skutečností jste si skutečnost vytvořila ze snů . Nebyla jste malá Felicie, služka starého pana Lapieho, ale všechny ty skvělé postavy z románů, které jste četla.
Pirát ve vašich snech nebyl prostě puntičkářský domácí, nýbrž jste se jako v nejlepších lidových románech stala dítětem hříchu . Nečervenejte se. Potřebovala jste krásné historie, kdyby pro nic jiného, tak abyste je mohla vykládat vaší kamarádce Leontině a zapisovat si je do deníčku.
Jakmile do domu pronikl muž, stala jste se v myšlenkách jeho milenkou, prožívala jste velkou lásku a chudák kluk, na to bych přísahal, o tom neměl potuchy . Stejně jako bych přísahal, že si vás v životě nevšiml správce Forrentin, ale že vám jeho kozí bradka napomohla k tomu, abyste si ho přetvořila v saty
ra."
Na vteřinku se Felicii mihl na rtech prchavý úsměv.
Ale hezky rychle jej zahladí, vrátí se k nevraživosti.
235




l
"Kam tím míříte?"
Maigret přizná:
"Ještě nevím, ale budu to vědět brzo, díky tomu balíku, co jsme objevili. Teď vás o něco požádám. Lidé, co ty peníze hledají a potřebují je dost naléhavě, aby riskovali všechno to, co riskovali od včerejška, se nepochybně nezastaví v polovině cesty. Na to, co napadlo mě, na ten prostý nápad s přestěhovaným nábytkem, by mohli oni přijít taky. Radši bych, abyste tu dnes v noci nebyla sama . Nenáviďte si mě jak chcete, já vás žádám o dovolení, abych tu směl strávit noc. Můžete se zavřít u sebe v pokoji. Co máte k večeři?"
"Jelito, a chtěla jsem dělat bramborovou kaši."
"To je výborné. Pozvěte mě. Jenom dám v Orgevalu nějaké pokyny a jsem zpátky. Tak ujednáno?"
"Když chcete!"
"Usmějte se!" Ne     "
"nc . . .
Nacpe si peníze do kapsy, jde si ke sklípku pro kolo, využije toho k tomu, aby si nalil skleničku vína, a ve chvíli, kdy nasedá na bicykl, na něho Felicie křikne:
"Stejně vás nenávidím!"
Otočí se k ní, úsměv od ucha k uchu:
"A já vás, Felicie, zbožňuju!"
VIL Noc s humrem
Půl sedmé večer. Přibližně v tuhle dobu Maigret před Hornovým mysem nasedne na kolo, otočí se a křikne na Felicii, která stojí ve dveřích vilky:
"Já vás zbožňuju ."
V Béziers začne zvonit telefon na policejním komisařství, jehož okno je otevřené dokořán. Kancelář je prázdná. Arsene Vadibert, komisařův tajemník, který
236

jen tak v košili přihlíží partii koulené ve stínu platanů, se otočí k zamřížovanému oknu, kde telefon stále zlomyslně vyzvání.
"No jo! Nejsem hluchý!" křikne nerad.
A s jeho přízvukem to zní takhle:
"Nejsu hluché . Haló!. To je Paříž? . Cože? . Jak? . Tady Béziers . Béziers, jo, tak jak to říkám . Kriminální policie? . Dostali jsme vašu zprávu . Vášu zprávu povídám . Copak vy v Paříži nerozumíte francouzsky? . Vašu zprávu ohledně jisté Adély . Takže možná máme něco pro vás ."
Trochu se vykloní, aby viděl na Poďobancovu bílou košili, protože ten se právě teď chystá k parádnímu
karambolu.
"Stalo se to minulý týden, ve čtvrtek, v hambinci (řekne  samozřejmě  v  hambinco).  Co  prosím? . V jakém babinco?. Panenko skákavá, v hambinco přece!. Tady se jmenuje Parádou. Jistá Adéla, malá brunetka . Cože? . Prsatá? .. . Nemám tuchy, vašnosti. Já ta její prsiska neviděl. A ostatně už tu není. Kdybyste mě poslouchal, už byste to věděl . Já mám na práci jiné věci. Povídám, že nějaká Adéla chtěla odtud pryč a dožadovala se výplaty. Bordelmamá zavolala šéfa. Pré že nemá právo sbalit se takhle zničehonic, že musí dotáhnout měsíc, zkrátka šéf jí odmítl dát ty peníze, co po něm chtěla, a ona rozmlátila nějaké láhve, potrhala polštáře, strhl se tam pekelné kravál, nakonec protože neměla ani vindru, půjčila si od kamarádky a přece jenom vypadla. Jela do Paříže . Cože? . Jak to mám vědět? . Chtěli jste Adélu a já vám ju sehnal. Má úcta, kolego ."
Šest třicet pět. U zlatého prstenu v Orgevalu. Uprostřed šedivě bílého průčelí otevřené dveře. Z každé strany dveří lavice. Vedle každé lavice vavřín v půlce sudu. Lavice a sudy jsou natřeny na tmavozelené. Hranice mezi stínem a sluncem je přesně uprostřed
237

chodníku. Zastavuje tu dodávka. Z ní vystoupí řezník v modře kostičkovaném plášti.
V lokále, kde panuje svěží stín, hraje hospodský karty s Forrentinem, Lepapem a taxíkářem, který přivezl Maigreta. Lucas se dívá a pokuřuje z dýmky s poklidem okopírovaným od komisaře. Hostinská myje sklenice. Řezník křikne:
"Dobréj den vespolek! Pro mě žejdlík, paní Jeanne . Poslyšte, neudělal by vám radost takový pěkný humr? Zrovna jsem ve městě dva dostal a u nás to jím jenom já, stará tvrdí, že po tom má kopřivku."
Jde do své dodávky pro živého humra, nese ho za jednu nohu. Naproti se otevře okno, zatřepetá se ruka, ozve se hlas:
"Pane Lucasi, telefon ."
"Řekněte mi, než půjdete: Máte rád humra, pane Lucasi?"
Jestli rád humra!
"Germaino! Udělej rychle vývar, dáme do něj dělat humra."
"Haló!. Lucas, ano . Šéf je tady se mnou . Cože? Z Béziers? . Adéla? . Ve čtvrtek?"
Maigret sesedá z kola přesně v okamžiku, kdy se řezník vzdaluje v dodávce. Sleduje partii karet, zatímco Lucas stále telefonuje. Humr se nemotorně točí po dlaždicích u výčepu.
"Poslechněte, paní hostinská, ten humr je váš? Záleží vám na něm hodně?"
"Zrovna jsem se ho chystala dát vařit pro vašeho strážmistra a pro šoféra."
"Dají si něco jiného. Vezmu si ho s sebou, jestli vám to nevadí."
Lucas přejde přes ulici.
"Našli jednu Adélu, šéfe. V Béziers. Ve čtvrtek se najednou sebrala a odjela do Paříže ."
Hráči čas od času mrknou směrem k nim.
238

Za deset minut sedm. Inspektor Rondonnet a komisař Piaulet spolu hovoří v jedné kanceláři na kriminálce, jejíž vysoká okna vedou na Seinu, kde se může uhoukat jakýsi remorkér.
"Haló!. To je Orgeval? . Byla byste tak moc laskavá, slečno, a zavolala mi do kabiny komisaře Maigreta?"
V okně se znova zatřepetá ruka. Lucas vystartuje.
Maigret už už nasedal zase na kolo, humra v ruce.
"To je pro vás, šéfe."
"Haló . Piaulet? . Něco nového?"
"Rondonnet si myslí, že na něco přišel. Podle poslíčka od Sancha, který je přímo proti Pelikánovi, šel majitel tohohle pajzlu včera v noci, když jste byl u něj, telefonovat na roh do baru . Haló . Jo . Chvíli nato tam zastavil taxík. Nikdo z něj nevystoupil. Šéf něco tiše řekl někomu, kdo seděl vevnitř . Rozumíte?.. . Tady to smrdí,.. Kromě toho se v sobotu večer strhla hádka v bistru v rue Fontaine . Těžko říct, co přesně . Šlo o nějakého chlápka, který se nezachoval
fér."
"Au," zavrčí Maigret. "Cože?"
"To nic. To humr. Poslouchám ." "To je v podstatě všechno. Ještě je trochu zmáčkneme. Zdá se, že pár z nich toho ví hodně."
"Až se vrátím . Haló . Podívat se do archívu . Jeden případ, nevím co, nějaké vloupání nebo tak něco, možná podvod, bude to asi tak třináct měsíců . Zjisti, kdo měl v tu dobu v okruhu pláce Pigalle za milenku jistou Adélu . Můžete volat celou noc. Lucas zůstane v dosahu telefonu . Co prosím?"
"Moment. Rondonnet poslouchá u druhého aparátu a něco mi říká . Předám vám ho."
"Haló, to jste vy, šéfe? Nevím, jestli to s tím má něco společného. Najednou mi to vytanulo, protože časově
239

se to shoduje. Loni v dubnu . Na starosti jsem to měl já. Rue Blanche, vzpomínáte si? Pedro, vedoucí od Kamzíka."
Protože humr ne a ne dát pokoj, Maigret ho jemně položí na zem a zavrčí:
"A nehni se ."
"Prosím?"
"To bylo na humra . Pedro . Připomeň mi to."
"Takový malý podnik na způsob Pelikána, ale horší sorta, v rue Blanche . Takový dlouhý hubeňour, pořád bledý, s jedním bílým pramenem v černých vlasech ."
"Už mi svitlo ."
"Byly tři ráno. Chystal se zavřít. Před vchodem zastavil auťák, z něho vystoupilo pět chlápků, motor nechali běžet, odstrčili vrchního, který už zavíral okenice, a vrazili dovnitř ."
"Mlhavě si vzpomínám ."
"Taky Pedra postrčili do kumbálu za barem. Chvilku nato vypukla přestřelka, zrcadla se rozletovala na kusy, vzduchem lítaly láhve, pak najednou byla tma. Byl jsem tehdy poblíž . Byl zázrak, že jsme dorazili včas, abychom sebrali čtyři z těch chlápků včetně Větroplacha, který utekl na střechu. Pedro byl mrtvý, našili do něho čtyři nebo pět kulek. Jenom jeden z těch zabijáků nám uklouzl a trvalo několik dní, než jsme zjistili, že to byl muzikant Albert Babeau. Ten, co mu taky říkali Človrda, protože byl opravdu maličký a do bot si pod patu dával vložky, aby vypadal větší. Moment . Komisař Piaulet mi něco říká . Ne . Chce s vámi mluvit. Předám vám ho."
"Haló, Maigrete . Taky si na to vzpomínám. Mám ty materiály u sebe v kanceláři. Chcete, abych ."
"To není třeba. Muzikanta zatkli v Le Havru, teď se mi to vybavuje . Za kolik dní to bylo?"
"Asi za týden. Přišel tehdy anonym a ."
240

"Kolik za to dostal?"
"To bych se musel kouknout do rejstříku. Nejvíc vyfasoval ten Větroplach, protože v zásobníku jeho revolveru chyběly tři kulky . Dvacet let, jestli si dobře vzpomínám. Ostatní dostali od roku do pěti let. O Pedrovi se tvrdilo, že u něho vždycky bývají velké peníze, a nic se nenašlo. Myslíte, že jsme na to kápli? Poslechněte, nemohl byste sem zaskočit?"
Maigret váhá, nohou zavadí o humra:
"Teď to nejde. Poslouchejte . Mělo by se to udělat takhle . Lucas bude celou noc ve spojení."
Když vyjde z kabiny, oznámí poštmistrové:
"Upozorňoval jsem vás, že se dnes v noci moc nevyspíte. Teď mám dojem, že nebudete spát vůbec."
Pár slov Lucasovi, který mrzutě loupe okem po
humrovi.
"Dobře, šéfe . Jasně, šéfe . Mám tu pořád držet
toho taxíka?" "Bude to jistější."
A Maigret v nádherném západu slunce zase šlape po cestě, po níž se v posledních dnech tolikrát ubíral. S uspokojením hledí na jeannevilleské domečky pro panenky, které brzy přestanou tvořit důvěrně známou součást jeho obzoru a bude z nich už jenom vzpomínka.
Ze země stoupá libá vůně, tráva se třpytí, cvrčci začínají vyhrávat a nic nepůsobí tak nevinným a uklidňujícím dojmem jako zelenina na pečlivě učesaných záhonech v zahrádkách, kde se ohánějí kropicí konví mírumilovní rentiéři ve slamáku.
"To jsem já!" oznamuje, sotva vstoupí do chodby Hornova mysu, kterou zaplavuje vůně pečeného jelita. A s humrem za zády:
"Povězte mi, Felicie . Je to důležitá otázka ." Už se naježila a je připravená k obraně. "Umíte aspoň majonézu, když nic jiného?"
241


Přezíravý úsměv.
"Tak ji hned teď uděláte a tohohle panáčka dáte vařit."
Je spokojen. Zamne si ruce. Pak si všimne, že dveře do jídelny jsou otevřené, vejde tam a zamračí se, když zjistí, že je prostřeno, na stole je červeně kostkovaný ubrus, křišťálová sklenice, stříbro, roztomilý košíček na chléb, ale to všechno jenom pro jednu osobu.
Nic neřekne. Čeká. Dobře tuší, že ten humr, který začíná červenat ve vařící vodě, ho bude stát až do skonání věků popichování jeho ženy. Paní Maigretová nežárlí, aspoň to tvrdí.
"Na co bych měla žárlit, proboha?" vykřikuje ráda s kratičkým nepřirozeným smíchem.
Bude nicméně ochotně opakovat, když mezi příbuznými nebo přáteli přijde řeč na Maigretovo zaměstná
ni:
"Není to vždycky tak hrozné, jak by si člověk myslel. Stane se třeba, že vyšetřování probíhá při humrovi, kterého člověk jí ve společnosti jisté Felicie, a pak u ní stráví noc ."
Chudák Felicie! Přitom bůh sám ví, jestli na tohle nemyslí! Přechází sem a tam a v tvrdé hlavě Normanďanky, za vypouklým čelem umíněné kozy se jí honí úzkostné či zoufalé myšlenky. Soumrak ji rozesmutňuje, znepokojuje. Otevřeným oknem sleduje, jak Maigret chodí po zahradě. Snad se v duchu ptá stejně jako Pán, zda tento kalich musí vypít až do dna.
Copak nenařezal květiny? Sám je rovná do vázy.
"Mimochodem, Felicie, kde jídal ten chudák Lapie?"
"V kuchyni. Proč? Nestálo za to špinit jídelnu jenom pro něj."
"Moje řeč!"
A už sundává nádobí, příbor, ubrus a prostírá u butanového vařiče, zatímco ji polévá horko a cítí, že majonézu zkazí.
242

"Když všecko dobře dopadne, když budete rozumná, zítra ráno pro vás možná budu mít dobrou zprávu."
"Jakou?"
"Vždyť vám říkám, že až zítra ráno!" I kdyby ji stokrát nechtěl trápit, nedokáže to. Ať sebevíc cítí, že trpí, že je zmatená, že má nervy nadranc, nemůže si odpustit, aby ji nepozlobil, jako by cítil potřebu za něco se mstít.
Není to proto, že je trochu nesvůj z toho, že je tady, místo aby řídil dalekosáhlé akce, které se začínají rozvíjet v okolí pláce Pigalle?
"Generálovo místo není uprostřed bitevní vřavy." Budiž! Ale copak je nezbytné, aby byl tak daleko, že je zapotřebí vytvořit celý systém rychlých poslů, zmobilizovat poštmistrovou a honit dobráka Lucase z Orgevalu do Jeannevillu a z Jeannevillu do Orgevalu jako nějakého venkovského pošťáka?
Tomu chlapovi, co jde po tom balíku, může dojít, že je nábytek přestěhovaný, třeba ho napadne, aby se sem vrátil, a kdoví jestli se spokojí tím, aby Felicii
omráčil pěstí?
To všechno má samozřejmě svou logiku, ale přes to prese všecko ani jeden z těch důvodů není ten pravý. Pravda je, že Maigret cítí jisté uspokojení z toho, že zůstává tady, v tom mírumilovném, skoro neskutečném ovzduší vesničky k smíchu, a přitom drží v ruce nitky světa nepoměrně skutečnějšího a bezohlednější.
ho.
"Proč jste si sem přinesl ten příbor?"
"Protože si přeju jíst s vámi. Řekl jsem vám to, už když jsem se pozval. Je to naše první a patrně i poslední společná večeře. Jedině že by ."
Usměje se. Felicie naléhá:
"Že by co?"
"Nic. Zítra ráno si o tom všem popovídáme, děvenko, a když na to budeme mít čas, zrekapitulujeme si všec
243

ky vaše lži. Vezměte si tohle klepeto . Ale ano ."
A najednou, jak tak jedí pod lampou, napadne ho proti jeho vůli:
"Ale Piráta přece zabili!"
Chudák Pirát! Jak podivný osud ho potkal! Tolik se děsí dobrodružství, že se zdráhá podstoupit to nejobyčejnější ze všech, manželství, což mu nebrání v tom, aby přišel o nohu u Hornova mysu, na druhém konci světa, na palubě trojstěžníku!
Jeho touha po klidu ho přivede do tohoto Jeannevillu, kam se zdá, že lidské vášně nemají přístup, kde jsou místo domů hračky a kde se stromy podobají malovaným dřevěným stromečkům, které se vysazují v ovčínech na hraní.
A přece ho právě zde dobrodružství opět vyhledá, hrozivě se za ním přižene z místa, kam v životě nevkročil a jehož hrůzy stěží tuší, z onoho pláce Pigalle, kde žije svět sám pro sebe, z této jakési pařížské džungle, v níž tygři mají napomádované vlasy a v kapse revolvery Smith and Wesson.
Jednoho rána jako jiná rána, za čistě rozmytého akvarelového rána zahradničil se slamákem na hlavě, přepichoval neškodná rajčata, která v duchu možná už viděl těžká a červená, šťavnatá, jak jim na slunci puká tenká slupka, a pár minut nato ležel mrtvý ve svém pokoji vonícím voskem a venkovem.
Tak jako kdysi jí Felicie na růžku stolu a pořád od jídla vyskakuje, aby dohlédla na nějaký kastrol na vařiči nebo nalila vařící vodu do kávové konvice. Okno je otevřené do modra noci, jež sametoví a posévá se hvězdami, neviditelní cvrčkové si odpovídají, ke koncertu se přidávají žáby, údolím projíždí vlak, U zlatého prstenu se hrají karty a věrný Lucas jí místo humra kotlety. "Co děláte?" "Myju nádobí."
244

"Dnes večer ne, děvenko. Jste vyčerpaná. Uděláte mi radost, když si půjdete lehnout. Ale ano! Zamknete se v pokoji."
"Nejsem ospalá."
"Vážně ne? Tak já vám dám něco pro spaní. Podejte mi půl sklenice vody . Dva prášky. Tak . Teď to vypijte. Nebojte se. Ani v nejmenším nemám v úmyslu
vás otrávit."
Vypije to, aby mu ukázala, že se nebojí. Tváří v tvář Maigretovu otcovskému chování cítí potřebu ještě jednou zopakovat:
"Stejně vás nenávidím. Jednou budete litovat, že jste byl tak zlý. Ostatně zítra odtud půjdu pryč."
"Kam?"
"To je jedno. Už vás nechci ani vidět. Už v tomhle domě nebudu ani minutu a vy si tu budete moct dělat, co se vám zlíbí." "Platí. Tak zítra." "Kam jdete?"
"Jdu s vámi nahoru. Chci se ujistit, že vám ve vašem pokoji nic nechybí. V pořádku . Okenice jsou zavřené . Dobrou noc, Felicie ."
Když sejde zase dolů do kuchyně, humrův krunýř stále ještě leží na porcelánovém talíři a bude jej mít před očima celou noc.
Budík na černé galerce nad krbem ukazuje půl desáté, když si zuje boty, nehlučně vyjde nahoru, naslouchá a ujistí se, že Felicie, skolená gardenalem, klidně
spí.
Tři čtvrti na deset. Maigret sedí v Pirátově proutěném křesle. Pokuřuje z dýmky, oči má přivřené. Krajem se rozlehne zvuk motoru, bouchnou dvířka od auta, v temné chodbě vrazí Lucas do bambusového věšáku a zakleje.
"Před chvilkou volali, šéfe." "Pst. Tišeji. Ona spí."
245

Lucas se drobátko nevraživě podívá na humra.
"Muzikant měl nějakou ženskou známou pod jménem Adéla. Našli jsme její materiály. Ve skutečnosti se jmenuje Jeanne Grosboisová. Pochází od Moulins."
"Dál."
"V době přepadení u Kamzíka pracovala v pivnici Tivoli v Rouenu. Odešla odtamtud den po Pedrově smrti."
"Nejspíš šla s Muzikantem do Le Havru. Co dál?"
"Několik měsíců byla v Toulonu, ve Floralies, potom v Béziers. Netajila se tím, že má mužského v Paříži v base."
"Viděl ji někdo v Paříži?"
"V neděli. Jedna z jejích bývalých kamarádek ji zahlédla na pláce Clichy. Oznámila jí, že se v nejbližší době chystá do Brazílie."
"To je vše?"
"Ne. Muzikanta pustili minulý pátek."
To všechno je běžná prácička, jak říká Maigret. Tou dobou už se policejní autobusy ukrývají v pustých ulicích poblíž pláce Pigalle. Na Nábřeží pokračuje výslech oněch pánů, kteří jsou jako na trní a začínají se přiklánět k názoru, že to nějak smrdí.
"Zavolej, ať ti ihned pošlou Muzikantovu fotku. Budou to mít v rejstříku . Anebo radši ne. Zavolej tam a pošli taxíka."
Jiného nic, šéfe?"
"Ale ano. Až bude taxíkář s fotkou zpátky, skočíš do Poissy. U mostu je tam taková výletní hospoda. Budou mít zavřeno. Probudíš hospodského. Býval to ostrý hoch. Strčíš mu tu fotku pod nos a zeptáš se ho, jestli je to ten chlápek, co se u něj v neděli večer chytl s Felicií."
Auto odjede. Znovu se rozhostí ticho, noc bez problémů, Maigret ohřívá v dlani skleničku kořalky, kterou si nalil, vychutnává ji a čas od času se zahledí na strop.
246

Felicie se ve spaní obrátila a drátěnka zavrzala. Co se jí asi zdá? Má v noci taky tolik fantazie jako ve dne?
Jedenáct hodin. Úředník v šedém plášti v podkroví Justičního paláce vytáhne z jednoho spisu dvě fotografie s příliš ostrými liniemi, jednu z ánfasu a druhou z profilu. Podá je taxíkáři, který je má dovézt Lucaso
vi.
V okolí pláce Pigalle vychází dav z montmartres
kých kin, svítící křídla větrného mlýna na MoulinRouge se otáčejí nad spoustami lidí, jimiž si jen těžko razí cestu autobusy, portýři v modrém, červeném, zeleném, vyhazovačské gorily a černošští poslíčci nastoupí stráž u vchodů do nočních podniků, zatímco komisař Piaulet dohlíží ze středu parčíku na neviditelné akce. Janvier se usadil u baru v nedostatečně osvětleném lokále u Pelikána, kde hudebníci vybalují nástroje z obalů, a neujde mu, že jeden číšník přiběhne zvenku celý vyděšený a odtáhne šéfa na toaletu.
Stranou řádných občanů, kteří strávili příjemný večer a popíjejí venku před hostinci pivo před spaním, šíří se druhým Montmartrem, tím, který teprve začíná žít, roztodivné zvěsti, šeptanda, ovzduší je nabité nervozitou, majitel baru se vrátí z toalety, usměje se na Janviera a něco tiše řekne jedné z žen sedících v koutě.
"Myslím, že dneska se dlouho nezdržím. Jsem utahaná!" prohlásí ona.
Takových jako ona je hodně  od chvíle, co se rozkřiklo, že se poblíž vyskytují policejní autobusy, necítí nejmenší chuť donekonečna pobývat v nebezpečné oblasti. Jenže na bulváru Rochechouart, v rue de Douai, v rue NotreDamedeLorette, u všech východů ze čtvrti vidí tihle pánové a dámy, jak se znenadání vynořují ze stínu nenápadné postavy. "Vaše doklady." Zbytek pak záleží na jejich náladě.
247

"Můžete jít."
Nebo nejčastěji:
"Nastupte si7."
. do zelených antonů, jejichž světla slabě svítí u chodníků!
Jestlipak jsou Muzikant a Adéla ještě v pasti? Proklouznou jim pod rukama? V každém případě vědí svoje. I jestli jsou zalezlí někde na půdě, určitě jim nějaká dobrá duše dala hlášku.
Tři čtvrti na dvanáct. Lucas, který zabíjí čas hraním domina s majitelem Zlatého prstenu  v pustém lokále zůstala svítit jediná lampa  , vstane, protože slyší, jak venku zastavil taxík.
"Za půl hodinky jsem zpátky," prohlásí. "Jenom co sjedu do Poissy a pak zajedu říct pár slov komisaři."
Ve výletní hospodě je tma, Lucasovy rány se rozléhají nočním tichem, nejdřív vystrčí hlavu z okna žena v natáčkách.
"Fernande . To je pro tebe."
Blikne světlo, ozvou se kroky, nespokojené bručení, dveře se otevřou.
"Cože? . Jak prosím? . Já tušil, že z toho budu mít nepříjemnosti. Já prosím platím živnostenskou daň! Mám tady s tím vydání! Netoužím se do něčeho namočit."
Šle na stehnech, vlasy rozcuchané, u výčepu v pošmourném lokále si prohlédne obě fotografie.
"Dobrý . No a? Co chcete vědět?"
"Je to ten chlápek co s ním Felicie vyběhla?"
, A kdyby?"
"Nic. To stačí. Znal jste ho předtím?"
"Neměl jsem tu čest, až ten večer. Copak proved?"
Půlnoc. Lucas vystoupí z auta a Maigret sebou v křesle trhne, jako když probudíte spáče. Vypadá, že ho skoro nezajímá, co mu strážmistr vykládá.
"Já to tušil."
248

S těmihle hochy, ať jsou nebo si připadají jak chtějí ostří, jde všechno jako po másle. Člověk je zná. Mohl by říci předem, co udělají. To není jako s Felicií, s tím zázrakem, co mu dal zabrat nepoměrně víc.
"Co mám dělat teď, šéfe?"
"Vrátíš se do Orgevalu. Budeš hrát domino a čekat, až tě zavolají k telefonu."
"Kdo vám řekl, že hraju domino?"
"Když jste tam s hospodským sami dva a karty ty
hrát neumíš ."
"Myslíte, že se tady bude něco dít?" Pokrčí rameny. Neví. Na tom nezáleží. "Dobrou noc."
Jedna hodina v noci. Felicie začala mluvit ze spaní. Maigret se za dveřmi pokoušel zaslechnout, co říká, ale nepodařilo se mu to. Mechanicky otočil knoflíkem u dveří a ty se pootevřely.
Usměje se. To je od ní milé! Přece jenom mu důvěřuje, když nezamkla. Chvilku poslouchá její oddychování, zmatené slabiky, které mumlá jako děcko, vidí mléčnou skvrnu postele, čerň vlasů na polštáři a pak dveře zase tiše zavře a po špičkách sejde dolů.
Ostrý hvizd píšťalky na pláce Pigalle. To je signál. Všechny východy jsou obklíčeny. Uniformovaní strážníci kráčejí v řadě vedle sebe a v letu chytají muže či ženy, kteří se hrnou odevšad a snaží se kordonem prorazit. Jednoho strážníka pořádně kousne do prstu tlustá zrzka ve večerních šatech. Antony se plní.
Majitel Pelikána na prahu nervózně potahuje z cigarety, pokusí se ohradit:
"Ujišťuju vás, pánové, že u mě nic není. Pár Amerikánů na flámu."
Někdo zatahá za sako mladého inspektora Dunana, toho, co Maigreta odpoledne vzal do hotelu Beauséjour. Podívejme! Je to tamější číšník. Nejspíš je tady ze zvědavosti?
249

"Rychle. To je ona."
Ukáže na prosklený vchod jednoho baru, kde je už jedině majitel za výčepním pultem. Vzadu se zavírají dveře, ale inspektor ještě stačil zahlédnout ženskou postavu.
"Ta, co tam byla s tím mužským."
Adéla . Inspektor zavolá dva strážníky. Vrhnou se k oněm dveřím, proběhnou pustými toaletami, ponoří se do úzkého schodiště, kde to páchne vlhkem, všelijakými patoky a močí.
"Otevřete."
Před nimi je sklep. Dveře jsou zamčené. Jeden z policistů je ramenem vyrazí.
"Ruce vzhůru!"
Světlo baterky ozařuje sudy, stojany na láhve, bedny s aperitivy. Slyšet není nic. Nebo spíš, když se ani nehnou, jak nařídí inspektor, lze vytušit něco jako rychlé oddechování, člověk by přísahal, že je slyšet bušení vyděšeného srdce.
"Vstaňte, Adélo."
Vztekle vyskočí zpoza hranice beden, zoufale se zmítá, jako by chtěla přece jenom uniknout těm třem policistům, kteří mají co dělat, aby jí nasadili želízka.
"Kde máš mužského?"
"Nevím."
"Cos dělala na ulici?"
"Nevím."
Ušklíbne se.
"Troufnout si na bezbrannou ženskou je jednodušší než na Muzikanta, co?"
Vytrhli jí kabelku. V baru ji otevřou a najdou v ní jenom její nepříliš skvoucí policejní knížku, pár drobných a dopisy psané tužkou, patrně dopisy, které Muzikant své milence posílal z vězení, protože je na nich bézierská adresa.
První anton je plný a míří do policejní věznice, kde
250

bude dnes v noci nával. Hodně džentlmenů ve smokinzích, hodně večerních rób, sbalili dokonce i nějaké číšníky a portýry.
"Tady je aspoň ta jeho buchta, pane komisaři."
Komisař Piaulet se zeptá, ale moc nedoufá:
"Víš jistě, že nemáš chuť kápnout božskou? Kdepak
je?"
"Nenajdete ho."
"Naložte ji. Do antonu ne. Pošlete ji Rondonnetovi." V hodinových hotelech se buši na všechny dveře, pánům v košili je velice nepříjemné, že je našli tam, kde jsou, a že je tam nenašli samotné.
"Žádám vás o jediné, aby moje žena ." Ale jistě! Jistě!
"Haló! To jste vy, Lucasi? Řekněte laskavě Maigretovi, že Adélu máme tady . Ano . Pochopitelně mlčí.. . Ne, o Muzikantovi nevíme nic . Vyslýcháme ji, ano . Celou čtvrť máme pořád pod dozorem."
Teď když je to hlavní vytříděno, v okolí pláce Pigalle panuje v podstatě klid, bezvětří po bouři, ulice jsou tišší než obvykle a noční ptáci, kteří sem dorazili z centra, se diví, že zábavní podniky působí tak zasmušile a jak nepřesvědčivě na ně halekají volavky.
Čtyři hodiny. Lucas vchází do Hornova mysu už potřetí. Maigret si sundal límeček a kravatu.
"Nemáš náhodou tabák? Poslední fajfku jsem dokouřil už před půl hodinou." "Adélu mají."
"Ajeho?"
Má strach, že se mýlí, a přece . Muzikant je švorc, to je téměř naprosto jisté. Den před jeho propuštěním z vězení musela Adéla odjet z Béziers bez peněz. Chlap se pustí do Poissy. Je neděle. Třeba byl až v Jeannevillu? Sleduje Felicii na tancovačku. Kdyby tak tu služtičku vymóděnou jako papoušek svedl, nebylo by to nejjednodušší? Měl by přístup do domu.
251

Ona mu jednu ubalí!
A na druhý den, v pondělí, je starý Lapie ve svém pokoji zabit. Muzikant musí zmizet bez balíku.
"V kolik Adélu sbalili?"
"Asi před půl hodinou. Hned nám volali."
"Běž . Jeď s tím taxíkem pryč."
"Vy myslíte, že ."
"Tak upaluj . Běž, povídám."
Maigret pečlivě zavře, usadí se zase na svém místě v kuchyni u okna, předtím však zhasne a ještě jednou se mu mihne před očima humrův červený krunýř na stole.
VIII. Feliciina bílá káva
Oči má doširoka rozevřené. Neví, kolik je hodin. Včera večer si zapomněla vzít jako obyčejně zezdola budík. Pokoj tone v příšeří a ze svítání jsou vidět jenom stříbřité pruhy škvír v okenicích.
Felicie naslouchá. Neví nic. Je ještě otupělá, jakoby unavená příliš hlubokým spánkem, a nedaří se jí hned rozlišit, co patří do skutečnosti a co se jí zdálo, pohádala se, vzpomíná si, že se do krve přela, ano, dokonce se poprala s tím klidným člověkem, kterého tolik nenávidí a který se zařekl, že ji zničí. Jak jen ho nenávidí.
Kdo to otevřel ty dveře? Protože v noci k ní někdo otevřel. Čekala plna úzkosti. Bylo tma. Z chodby pronikal nažloutlý proužek světla, pak se dveře zase zavřely, zavrčel nějaký motor . Celý její spánek neustále protínalo vrčení jakýchsi motorů.
Nehýbe se, neodvažuje se pohnout, zdá se jí, že jí hrozí nějaké nebezpečí, je jí těžko od žaludku. Hurnr. Už si vzpomíná. Přejedla se humra. Spolkla nějakou drogu. ON ji přinutil, aby spolkla drogu.
252

Napíná sluch. Co to je? Někdo je v kuchyni. Poznává důvěrně známý zvuk kávového mlýnku. To se jí zdá. Není možné, že by někdo mlel kávu.
Dívá se upřeně do stropu, všechny smysly ve střehu. Někdo nalévá vařící vodu. Vůně stoupá prostorem schodiště a doléhá až k ní. Cinknutí porcelánu. Další zvuk, který dobře zná  otevření plechovky s cukrem , dveře od kredence .
Někdo jde nahoru. A ona se včera nezavřela, na to se pamatuje. Proč neotočila klíčem? Z pýchy! Ano! Aby tomu člověku nedala najevo, že má strach. Slíbila si, že potom, až on bude dole, půjde dveře potichoučku zamknout, ale vzápětí usnula.
Někdo klepe. Zvedne se na lokti. S úzkostí zírá na dveře, nervy napjaté k prasknutí. Nové zaklepání.
"Co je?"
"Snídaně."
Se svraštělým obočím hledá župan, nenajde ho, rychle se zaboří do peřin ve chvíli, kdy se dveře pootevřou, a vidí nejprve podnos přikrytý ubrouskem, šálek s modrými puntíky.
"Vyspala jste se dobře?"
Před ní stojí Maigret, klidnější než kdy jindy. Nezdá se, že by tušil, že je v dívčí ložnici a že dotyčná ještě
leží.
"Co po mně chcete?"
Postaví podnos na konferenční stolek. Je svěží, čilý. Kde se myl? Patrně dole. V kuchyni nebo na roubení studny. Vlasy má ještě vlhké.
"Ráno pijete bílou kávu, že? Nemohl jsem se bohužel vzdálit a dojít k Melánii Chochoiové pro čerstvý chleba. Jezte, děvenko . Mám se otočit, než si vezmete
tady ten župan?"
Proti své vůli poslechne a polkne doušek horké bílé kávy, vtom ale znehybní, nedokončí začatý pohyb.
"Kdo je to dole?"
253

Někdo se pohnul, je si tím jistá.
"Kdo je dole? Odpovězte."	i
"Vrah."	
"Co prosím?"
Vyskočila z postele.
"Co to na mě zase šijete? Vy jste si umanul, že mě přivedete do blázince. A mě se nemá kdo zastat, není, kdo by ."
Maigret se posadil na pelest, dívá se, jak se vzrušuje pro nic za nic, potřese hlavou, vzdychne:
"Vždyť vám přece říkám, že dole je vrah. Já tušil, že se vrátí. V jeho situaci mu nezbývalo než vsadit všecko na jednu kartu. Nemluvě o tom, že si určitě myslel, že řídím akce v Paříži. Nepředpokládal, že budu tak umíněný, abych pořád hlídal tenhle dům."
"Přišel sem?"
Vzpamatuje se. Už se v ničem nevyzná. Chytí Maigreta za zápěstí a vykřikne:
"Ale kdo? Kdo je to? Jak to, že ."
Tak prahne po tom, dozvědět se to, že se vrhne úplně sama ke schodišti a chce se podívat, útlá a nervózní ve svém ostře modrém župánku, ale vzápětí se zastaví, dostane strach.
"Kdo je to?"
"Pořád mě ještě nenávidíte?"
"Ano. Já nevím."
"Proč jste mi lhala?"
"Proto!"
"Poslouchejte mě chvilku, Felicie ."
"Já už vás nechci poslouchat. Já chci otevřít okno a volat o pomoc."
"Pročpak jste mi nikdy neřekla, že když jste se v pondělí vracela z nákupu, zahlédla jste, jak právě vybíhá ze zahrady Jacques Pétillon? Vy jste ho totiž viděla. Musel projít za živým plotem. To kvůli němu šel starý Lapie do skříně pro karafu a dvě skleničky.
"254

Myslel si, že se synovec přišel usmířit, omluvit se, co já
vím?"
Ochromeně ho poslouchá a ani se nehne, slůvkem se
neohradí.
"A vy jste si myslela, že strýce zabil Jacques. V pokoji jste našla revolver a tři dny jste ho nosila na prsou, než jste se ho zbavila v metru, když jste ho strčila jednomu cestujícímu do kapsy. Připadala jste si jako hrdinka. Chtěla jste stůj co stůj zachránit muže, kterého milujete  a který o tom chudák vůbec neví! Takže právě kvůli vám a vašemu lhaní byl málem zatčen pro zločin, který nespáchal." "Jak to víte?" "Protože vrah je dole." "Kdo je to?" "Neznáte ho."
"Zase už se ze mě pokoušíte něco vytáhnout. Ale já už vám nebudu odpovídat, rozumíte, nic neřeknu. Předně odtud vypadněte a nechtě mě obléknout. Ne . Zůstaňte tady . Pročpak by sem Jacques chodil zrovna v pondělí ráno?"
"Protože Šraml ho o to požádal." "Jaký šraml?"
"Jeden kámoš. Víte, v Paříži se člověk seznámí s všelijakou sebrankou, se slušnými lidmi i s prevíty. Zejména když fouká na saxofon v baru. Udělala byste dobře, kdybyste si vypila tu kávu, dokud je ještě
trochu teplá."
Podívá se z okna, u něhož otevřel žaluzie.
"Hele! Vaše přítelkyně Leontina jde zrovna pro chleba. Dívá se sem. Že jí ale budete mít co povídat!"
"Nic jí povídat nebudu."
"Vsadíte se?"
"S vámi se nesázím."
"Ještě mě tolik nenávidíte?"
"Je Jacques nevinný?"
255

"Jestli ano, už proti mně nic nemáte. Pokud ne, tak naopak. Sakramentská Felicie! Tak tedy Jacques je vinen tím, že jednoho večera něco víc než před rokem, když bydlel v tomhle domě pod strýcovou střechou, je vinen tím, povídám, že na jednu či víc nocí poskytl pohostinství jistému individuu, které znal z Montmartru. Byl to Albert Babeau, zvaný Muzikant nebo taky Človrda ."
"Proč Človrda?"
"Tomu byste nerozuměla. Když ho policie hledala po přepadení Kamzíka, vzpomněl si Muzikant na kamaráda Pétillona, který teď žije u starého strýčka na venkově. Dobrá skrýš pro chlapíka, po kterém jde policie."
"Už si vzpomínám ." vyhrkne zničehonic Felicie.
"Na co?"
"Na to, jak jednou jedinkrát Jacques . jak byl jedinkrát na mě hrubý. Vešla jsem k němu bez zaklepání. Stačila jsem zaslechnout takový zvuk, jako by někdo něco schovával."
"To schovával někoho nebo se schovával ten někdo, kdo tam neměl co dělat. A tenhle někdo dřív než vzal roha, považoval za rozumné ukrýt svou kořist přímo tady v pokoji, za jedním prkýnkem v šatníku. Pak ho zašili. Rok si odseděl. Co na mě tak koukáte?"
"Nic . Jak to bylo dál?"
Začervenala se.
Uhne očima, protože bezděky na komisaře obdivně
zírala.
"To se rozumí, že když bez haléře vyšel na svobodu, potřeboval se ke svému balíku dostat. Nejdřív ho napadlo, že se vám bude dvořit, což byl pohodlný způsob, jak proniknout do domu ." "Za co mě máte? To si představujete, že já ." "Dala jste mu facku. Tak se tedy vypravil za Pétillonem, navykládal mu nevím co, že tady nechal něco moc důležitého, že potřebuje, aby mu pomohl dostat se
256

pro to. Zatímco Jacques klábosil se starým Lapiem v zahradě ."
"Rozumím."
"To to trvalo!"
"Děkuji!"
"Není zač. Pirát nejspíš něco uslyšel. Měl patrně
tenké uši." "Až moc!"
"Šel do svého pokoje a Muzikant, překvapený ve chvíli, kdy se chystal vylézt na židli, ztratil hlavu a vypálil po něm. Pétillona výstřel vyděsil, a tak se dal na útěk, zatímco vrah upaloval na druhou stranu. Vy jste zahlédla Jacquesa, vašeho Jacquesa s nevím kolika velkými J, ale neviděla jste Muzikanta, který mizel jinudy.
To je všechno. Jacques samozřejmě nic neřekl. Když cítil, že je v podezření, zpanikařil jako kluk, však to taky kluk je ." "To není pravda!"
"Vy tvrdíte, že není kluk? Tím hůř! Pak je tedy pitomec. Místo aby mi přišel všecko vyklopit, vzal si do hlavy, že Muzikanta najde a vyříká si to s ním. Hledal ho po všech pochybných místech, kde byl obvykle k maní, dokonce když už nevěděl co počít, jel až do Rouenu, aby se zeptal jeho milenky ."
"Jak tu ženskou znal?" vyletí Felicie, popíchnutá
žárlivostí.
"Jo, to vám nepovím, děvenko. To víte, v Paříži. Zkrátka a dobře se zbytečně nervuje. Je u konce sil. Večer už nemůže dál a už už se chystá promluvit, když na něj ten druhý, kterého varovali, vystřelí, aby ho naučil mlčet."
"Takhle nemluvte."
"Ještě té noci se sem Muzikant vrátí a doufá, že konečně dostane svoje peníze. Neumíte si představit, jak je těžké uniknout policii, když člověk nemá v kapse
257

ani vindru. Na skříni nic nenajde. Zato vám zanechá drobnou upomínku. Když tu ty peníze nejsou, Pétillon na ně možná přišel, a tak Adéla dostane za úkol prohledat jeho pokoj v rue Lepíc.
Taky nic. Dnes v noci je Montmartre ve stavu obležení. Našeho člověka štvou jako divočáka. Adéla je zatčena.
Muzikant se bůhví jak dostane přes policejní kordony, a jací už jsou tihle lidé paličáci, počíná si víc než kdy jindy jako mezek a vezme si taxíka do Poissy. Je natolik bez krejcaru, že taxíkáři zaplatí pendrekem do týla."
Felicie se zachvěje. Dívá se Maigretovi do obličeje, jako by viděla, jak se na něm odehrávají napínavé zvraty filmového příběhu.
"Přišel sem?"
"Přišel. Pěkně potichoučku. Přes zahradu přešel, ani větvička nezapraskala, pak došel pod otevřené okno do kuchyně a."
Felicie už Maigreta vidí jako hrdinu. Je nadšená.
"Zápasili jste?"
"Ne. Ve chvíli, kdy to nejmíň čekal, ucítil na spánku nepříjemný dotyk hlavně revolveru."
, A co udělal?"
"Nic. Řekl: A jsem v prdeli. "
Je zklamaná. Ne, to není možné, aby se to odehrálo tak jednoduše. Vrátí se jí nedůvěra, rysy se jí zase zašpičatí.
"Nejste raněný?"
"Vždyť vám říkám ."
On se bojí, že ji vyděsí! Stejně si je jistá, že se bil, že je hrdina, že . Najednou si všimne podnosu.
,A vy jste umlel kafe! Vy jste byl tak . vás napadlo, abyste mi uvařil bílou kávu a přinesl mi snídani."
Každým okamžikem se rozpláče. Pláče dojetím, obdivem.
258

"Tohle jste udělal vy! Ale proč? Řekněte mi proč?" "U všech čertů! Protože vás nenávidím! Nenávidím vás natolik, že jak tu bude Lucas s taxíkem, seberu se a pomažu odtud i s tím svým prezentem . Zapomněl jsem vám říct, že Muzikant je slušivě převázaný. Musel jsem si dokonce vypůjčit šňůru chudáka Lapieho."
,A co já?"
Má co dělat, aby se neusmál tomu "a co já", do něhož
bezděky vložila celou svou duši.
A co já? Já zůstanu docela sama? To už mě nikdo nebude brát vážně? To už mě nikdo nebude zpovídat, nikdo popichovat, nikdo mě .
A co já?
"Domluvte se s Jacquesem. U toho lahůdkáře na FaubourgSaintHonoré, víte, u kterého, mají pořád hrozny, pomeranče a šampaňské. Zapomněl jsem, kdy jsou v nemocnici návštěvy, ale to vám řeknou, když se zeptáte."
Obrys taxíku, v Paříži tak domácký, trošku překvapí, když se objeví na téhle cestě, vinoucí se mezi poli.
"Nejlíp uděláte, když se oblečete."
A zatímco bez ohlédnutí míří ke schodům, zaslechne
její tichý hlas:
"Proč jste na mě tak zlý?"
Okamžik nato už se Maigret točí kolem Muzikanta spoutaného v křesle starého Lapieho. Nad hlavou mu znějí kroky, šplouchání vody, slyší, jak si někdo bere ze skříně šaty, jak té osobě upadne střevíc a ona ho sebere, hlas kohosi, kdo se v rozčilení neubrání, aby nemluvil do prázdna.
Nedá se svítit, je tam Felicie!
LAiguillonsurMer, 1942
259

Georges Simenon Dva plus pět
Exotické povídky

Zastávka v Buenaventuře
l
"Pasažéři, ti sotva ráno otevřou oči, už se starají, co bude k jídlu," říkával jeden starý palubní úředník, "a zbytek dne tráví tím, že se vyptávají na věci, který stejně nikdy nepochopí, zato když se pořádá maškarní bál, vyplundrovali by loď a svlíkli by námořníky třeba násilím, jen aby si pořídili masku."
A k tomu obyčejně dodával:
"Vůbec nejdůležitější při styku s nimi je vyvarovat se za každou cenu jakýhokoli slibu, který nemůžete bezpečně splnit!"
Pasažéři z lodi Wisconsin se v tom nelišili od jiných. Když loď opouštěla San Francisco a pak ještě znovu včera večer na vodách Tichého oceánu jim oznámili, že připlují do Panamy už v devět ráno, zakotví tak na dvě na tři hodiny, hned poplují dál průplavem a oběd dostanou za jízdy na palubě, takže jim neunikne nic z podívané na obrovité plavební komory uprostřed tropických lesů.
Fakt je, že skutečně hned ráno zakotvili v Panamě, ale teď byly čtyři hodiny odpoledne a loď stála pořád ještě nehybně v dusném vzduchu rejdy. Cestující žádali jeden po druhém, aby je motorovým člunem dopravili na pevninu, ale všichni dostali stejnou odpověď:
"To je vyloučeno! Nepočítalo se se zastávkou, takže jsme předběžně nepožádali o policejní a celní formality ."
"Na co čekáme?"
"Na Gobi."
"Co je to Gobi?"
263

Od rána palubní úředník, potící se pod helmou, podal toto vysvětlení snaduž padesátkrát. French Line, to znamená francouzská rejdařství, nemají pravidelnou linku na západním pobřeží Jižní Ameriky směrem na Bolívii, Peru a Chile, a tak zajišťuje náhradní spoj Gobi, malá loď o tisíci tunách; posbírá v těchto zemích náklad a přiváží ho k velkým zaoceánským parníkům přistávajícím v Panamě.
"Gobi tu bude každým okamžikem!" zněla oficiální odpověď.
Cestující si nicméně ulevovali tím, že posílali Gobi do horoucích pekel, protože kvůli ní proplují kanálem v noci, takže nic neuvidí.
Hrál se bridž, tenis. Domorodci nabízeli k prodeji šály, parfémy a více či méně exotické suvenýry. Na přídi čekalo na Gobi třicet černochů, aby hned začali s překládáním karga.
Konečně vystoupili na palubu tři muži, Francouzi, kteří s nikým nepromluvili a flegmaticky se procházeli po palubě, aniž se dalo zjistit, jsouli to noví pasažéři.
Všichni byli stejně oblečení, měli bílé plátěné obleky a na hlavách slamáky. Domorodé prodavače znali křestními jmény a ti jim zrovna jako hlídkující panamští policisté projevovali velkou úctu.
"Vidíš tamhle ty chlapy?" pošeptal své manželce jeden chytrák, který byl účetním francouzské firmy v San Francisku. "Vsadím se o co chceš, že obchodují s bílým masem ."
Fred, největší z těch tří, hezký chlapík s ironickým úsměvem, to slyšel, otočil se, zadíval se účetnímu hluboko do očí a ten už se třásl strachy z rvačky.
Ale kdepak! Fred už se vzdaloval i s oběma svými společníky, kteří podle rozbitých nosů a spadlých víček bývali zřejmě v minulosti boxery.
Gobi konečně připlula a vedle Wisconsinu byla tak 264

malá, že cestující ještě víc rozzuřilo, že se muselo čekat na takovou kocábku.
"Za dvě hodiny vyplouváme," zapřísahal se palubní
úředník.
Pracovalo se rychle. Sotva se parníček přiblížil k velké lodi, už se ho černoši zmocnili, otevřeli skladovací prostory, zapnuli motory a vytáhli lodní jeřáby.
Daleko míň pozornosti vzbudila scéna, která však měla hrát velkou roli: na palubě Gobi byla jedna žena a muž a ti se blížili ke schůdkům, po nichž šlo vystoupit na zaoceánský parník. Přesně v té chvíli po nich sestupoval Fred se svými společníky, zastoupili cestu tomu páru, který protestoval, ale po klidných výzvách tria zamířil k jedné z kajut.
"Chvíli laskavě počkáte," opakoval Fred hlasem, který byl sice mírný, ale nesnesl odporu.
"Ale my musíme nastoupit cestu do Francie!" "Za chvíli. Možná ." "Kdo jste?"
"Na tom nezáleží! Vraťte se do kajut. Nedělejte těžkosti."
"Nemohu připustit, pane ." protestoval muž.
Fred ho tlačil do kajuty a procedil:
"Drž hubu!"
"Cestující nikdy nic nevidí, a pokud vidí, nic nechápou!" opakoval s oblibou týž palubní úředník.
Druhý důstojník z Wisconsinu a kapitán, ti viděli. Podívali se na sebe. Kapitán si povzdychl:
"Myslím, že bude lepší nemíchat se do toho!"
On a jeho druhý důstojník projížděli Panamským průplavem šestkrát za rok. Znali Freda, věděli, že není jasné, odkud se vynořil, a že má bistro v černošské čtvrti města. Bylo jim známo, že Fred je ve velmi dobrých stycích se čtyřiceti nebo padesáti dobrodruhy velkého stylu, kteří pendlují mezi Panamou a Jižní Amerikou a mají prsty v nejrůznějších obchodech tu
265

v Kolumbii nebo v Brazílii, tu zas v Chile nebo v Ecua
doru.	lž,j
"Vy znáte tu ženskou, kapitáne? To je kus!"
"Kapitán Mops nám za chvíli poví, kdo to je ."
Jenže Mops, kapitán Gobi, zatím neměl možnost vystoupit na palubu Wisconsinu. Byl sice velký a v trupu rozložitý jako venkovská kredenc, koulel vyvalenýma očima a komíhal obrovskýma rukama, ale když uviděl Freda a jeho chlapy, svraštil šedivé obočí a mechanicky ustoupil za svůj psací stůl.
"Jen pojďte dál, pánové . Jak se vede, Frede?"
"Moc špatně, Mopsi. totiž moc špatně pro vás ."
"Pro mě? Dáte si whisky?"
A už naléval do skleniček a zazvonil na čínského sluhu, aby dal přinést ledovou vodu.
"Zavřete dveře, Mopsi. Vy už se tady v těch končinách plavíte hezkou řádku let.! Jak je to vlastně dlouho?"
"Devět let na Gobi a deset let na ty předešlý starý kocábce."
"Takže nepotřebujeme žádný dlouhý vysvětlování. My se přece známe ."
Po celou tu dobu se oba muži Fredova doprovodu tvářili jako dobrácké dogy, které čekají jen na znamení svého pána.
"Podívejte, Frede," povzdychl si Mops, "já vím, že se o vás povídá ledacos, ale já si na vás nikdy nemoh stěžovat. Jestli máte prsty v nějakých čachrech, to se mě netýká."
"Já vám zas povím, Mopsi, že jste docela sympatický ožrala, a jestli máte čas od času obchody, který nejdou na konto Společnosti, tak to mě nezajímá . Vemte si doutník."
Nabídl mu nádherné havana ve stříbrném pouzdře zdobeném zlatým cizelováním.
266

"Co jste provedl s Baculou?" zeptal se ho zničehonic, když si sám zapálil doutník.
Mops zvedl oči zkalené požitým alkoholem a popotáhl si kalhoty, které měly nepříjemnou tendenci klouzat mu po vystouplém břiše dolů.
"Bacula?" opakoval.
"Nebudete tvrdit, že ho neznáte . Odkud teď právě
plujete?"
"Nejdřív z Limy, čekal jsem tam na náklad, a ten nedorazil včas. Pak z Guayaquilu, kde mě zástupce Společnosti požádal, abych vzal jako pasažéry  však víte, že máme dvě kajuty pro cestující  doktora Mortona a jeho ženu ."
"Jasný! Zavřel jsem je do kajuty . Kdo je to?" "Nevím . Nějaký lékař, byl v Jižní Americe na studijní cestě a chtěl za každou cenu chytit Wisconsin a dostat se do Francie." "Proč neletěl letadlem?" "Možná že nerad lítá, nebo se jeho žena bojí?" "Co je to za člověka?"
"Moc toho nenamluví. Dost pije a hraje bridž." "Je už dlouho ženatý?"
"Jak jsem pochopil, potkal svou ženu, ona je Norka, na svých cestách po Jižní Americe. Poslyšte, je na čase, abych odevzdal doklady na Wisconsin ."
"Až za moment, Mopsi. Takže v Guayaquilu jste nalodil Mortonovy. A pak?"
"Zastavovali jsme v Buenaventuře. Měl tam na nás čekat náklad kakaa, ale kvůli dešťům nedorazil včas a čekali jsme my . Znáte Buenaventuru . Liják, až byste myslel, že vzduch, nebe a moře jsou jedna jediná tekutá hmota . Trčeli jsme tam deset dní!"
"A Bacula?"
"Byl tam, to je fakt. Přišel několikrát na palubu. Pozval nás do hotelu s Mortonem a Géniatem ." "Kdo je to Géniat?"
267

"Mladý, napolo bláznivý inženýr, vrací se z naleziště zlata, kde nic nenašel."
"Kde je teď?"
"V posteli, má horečku."
Fred kývl na jednoho ze společníků, ten pochopil a beze slova vyšel ven.
"Kdy jste viděl Baculu naposled?"
"Večer před odjezdem. Hádal, že tu bude dřív než my, poněvadž měl den po našem odjezdu letět letadlem ."
"Přečtěte si tohle, Mopsi. Přišlo to včera právě tím letadlem, kterým chtěl přiletět Bacula."
A podával kapitánovi dopis napsaný na mizerném papíře dětským písmem a s chybami takřka ve všech slovech. Kapitán Mops si nejdřív přečetl podpis: Will.
"Který Will?"
"Ten, co ho znáte a co vede bar v Buenaventuře."
Mops byl daleko míň ve své kůži než na počátku a jeho obvyklá sebejistota postupem četby povážlivě vyprchala:
"Pane Fred,
Musím vám říct hned předem, že se tu mele něco nekalýho. Pan Bacula odjel na ,Gobi a předem o tom nikomu ani muk. Ani si nevzal bágle. Řek mi, že jde na loď jen něco vyřídit, a loď vyplula a on se nevrátil.
Flámovali tady všici a ta ženská taky. Upozorňuju vás pro všechny případy, protože jsem díky p. Baculovi vydělal moře peněz.
Váš oddaný Will."
Mops musel vytáhnout z kapsy kapesník a otřít se, protože měl obličej zbrocený potem, a pak polkl naráz plnou sklenku whisky.
"Tomuhle teda vážně nerozumím ." vydechl. "Přísahám vám."
268

"Odpovězte na mou otázku, Mopsi! A dívejte se mi do očí: je Bacula na lodi?"
"Jestli je na lodi, pak bez mýho vědomí." "Tvrdíte tedy, že jste ho nenalodil normálně?" "Přísahám, že ne! Já nejedu v ničem ." "Moment! Z ničeho vás neobviňuju. Ptám se vás
a radím vám, abyste si odpověď rozvážil: Je Bacula na
lodi? Živý nebo mrtvý?"
"Není!"
Fred zůstával klidný. Bylo patrné, že dovede manipulovat i s tvrdšími lidmi, než byl Mops.
"V tom případě jsem se rozhodl takhle," uzavřel debatu. "Než skončím pátrání, nikdo loď neopustí."
"To není možný! Moji pasažéři se musí nalodit na
Wisconsin a."
"Zajděte na palubu Wisconsinu, vyřiďte si formality, ale o cestujících nemluvte. Jestli se vám to nelíbí, půjdu na to z jinýho konce . Já totiž do Buenaventury telegrafoval. Tři svědci viděli, jak Bacula vstupuje na loď krátce před vyplutím, a nikdo ho pak už neviděl vystoupit na břeh . Od té chvíle nevkročil ani do hotelu, kde měl svý věci, ani do baru mýho přítele Willa, který je sice negr, ale ne idiot." "Co chcete dělat?"
"Najít Baculu, ať už živýho, nebo mrtvýho. A kdybych ho nenašel, kdyby byl náhodou někde na dně Pacifiku, musím za každou cenu najít jeho papíry ." "On s sebou měl nějaký důležitý papíry?" "Nedělejte ze sebe idiota, Mopsi. Znáte Baculovu pověst zrovna tak dobře jako já. Víte, že to byl velký manažer a že od Panamy až po Santiago de Chile si nikdo při obchodováni ani neškrt bez jeho povolení nebo spolupráce . Jestli zůstal Bacula víc než měsíc v Buenaventuře."
"Přísahám vám, že nic nevím .!"
"Tím lip pro vás. Do té doby  rozuměl jste? Buďto
269

si to tady prohledám, jak uznám za vhodný, nebo předám panamský policii dokumenty, co mám, včetně Willyho dopisu. V tom případě povede pátrání panamská policie a myslím, že to by pro vás nebylo moc výhodný ."
Mops zhltl poslední doušek whisky, utřel si ústa, nacpal si dýmku ukazovákem širokým jako palec a zamířil ke dveřím.
"Domluveno, Frede .!" povzdychl si.
Cestující z Wisconsinu se o celé té aféře nedověděli nic, pro ně znamenala jen několik hodin zpoždění a zklamání, že projedou Panamským průplavem v noci.
Kapitán se na Mopse zahleděl s jistou zvědavostí, když mu přinesl doklady.
"Žádní cestující?" zeptal se nakonec.
"Tentokrát ne."
"Zdálo se mi, že jsem zahlédl nějakou ženu, která ."
V tu chvíli na něho Mops dost chlípně mrkl, položil si prst na ústa, což se dalo přeložit jako:
"Však to znáte .! Čas od času nalodím nějakou ženskou na svý vlastní konto. To se Společnosti netýká ."
Mezi nimi Baculovo jméno nepadlo, kapitán Wisconsinu ho znal jen z doslechu.
Přesto byl Bacula proslulý v celé Jižní a Střední Americe, proslulý a mocný přes svou malou svižnou postavičku, pavouci nožky a nepravidelné rysy tváře.
Odkud pocházel? Na to se ho nikdy neodvážil zeptat nikdo kromě policie, pro niž měl vždycky spoustu věrohodných dokladů.
Oficiálně obchodoval s banány a v Panamě měl firmu, kde se s nimi vskutku obchodovalo ve velkém.
Ve  skutečnosti měl prsty ve všech podloudných
270

kšeftech počínaje dodávkami zbraní pro státní převraty až po pašování drog a prapodivné machinace, které dopomáhaly špatným nalezištím k daleko větším ziskům, než jaké měly nejbohatší zlaté doly.
Když se někde objevil Bacula, znamenalo to, že se tam chystají velké obchodní machinace.
Když se Bacula vracel do Panamy, bylo to proto, že si šel uložit do banky pěkně zakulacené sumičky, které vydělal jinde.
A když Bacula strčil do žaluziových dveří Fredova bistra v černošské čtvrti, pak bylo jasné, že potřebuje buď samotného Freda, nebo některého z mužů, které měl Fred pod palcem.
Právě než Bacula odjel do Buenaventury, strčil do těch známých žaluziových dveří. V zadní místnosti, kde je nikdy nikdo nerušil, vysvětloval:
"Tam se dá vydělat třicet čtyřicet tisíc dolarů ."
"Na čem?"
"To ti povím, až se vrátím. S kým tam můžu ve městě počítat?"
"S Willem, černochem z baru. Co jsem ho výtah z lapáku, je to můj člověk."
"Dobrá, kamaráde, vrátím se, až budu mít ty dolary v kapse, a pár jich bude pro tebe ."
Lodní sirény. Světla v temnotě, která se v tropickém pásmu snáší úderem šesté večer. 
To Wisconsin vjížděl do kanálu, na jehož druhém konci ráno vpluje do vod Atlantiku. Jeho pasažéři brzy opustí tropické helmy, bílé obleky a kouřová skla brýlí. Brzy už každému z nich zazvoní podpatky na dlažbě francouzských měst.
"Pojďte se mnou, Mopsi!"
Parník Gobi zůstával zakotven uprostřed panamského přístavu a dvanáct mužů z jeho posádky se divilo zákazu vystoupit na břeh.
271

"Prohledáme loď, dovolíte? Abychom se vás nedotkli, začneme vaší kajutou ."
Fred a jeho muži prohledali kapitánovu kajutu s důkladností lidí zvyklých na tento druh práce. Našli sice pár set dolarů, které si Mops ulil pro sebe, ale nenašli ani stopu po Baculovi, ani nějaký kompromitující papír.
"Neděláte dobře, Frede!" vzdychal kapitán při dvacáté sklence whisky od rána. "Nedůvěřujete mi, a to není hezký! Budu mít kvůli vám asi nepříjemnosti se Společností, a co se mnou bude?"
"Vždycky vám najdu místo na nějakým remorkéru. Pojďme se mrknout na tu ženskou a na jejího manžela."
Zamířili ke kajutě, kam zamkli manžele Mortonovy. Muž se k nim vrhl první, na nejvyšší míru rozčilený, rozpálený dlouhými hodinami uvěznění.
"Kde je policie? Kde je Wisconsin?"
"Drž hubu!" zavrčel Fred. "Vlez mu do kapes, Tatave "."
"Žádám, abych byl okamžitě odveden k svému konzulovi."
"A z který země je ten tvůj konzul?"
"Ze Švýcar. Jsem švýcarský občan."
Byl vysoký a bledý; měsíce strávené v tropickém pásmu ho zřejmě trochu zdeptaly, protože jeho atletická postava teď budila jen dojem měkké ochablosti.
"Takže co, Tatave?"
"Podle jeho pasu vidím, že je svobodný ."
Mladá žena se na ně vyzývavě zadívala, hlavně na Freda, vycítila, že on je šéf.
"Jakým právem se pletete do našich záležitostí? Jestli Wisconsin opravdu vyplul."
"Vyplul před dobrou půlhodinou, krásko! Budete se s tím muset smířit a počkat si na další loď, přijíždí za šest dní."
"Co po nás chcete?"
272

"Baculu!" odsekl Fred. "Co je s Baculou?"
"Chci se dovědět, co jste s ním provedli. Nepokoušejte se mi vydrápat oči, jak máte v úmyslu . Upozorňuju vás, že už jsem zkrotil horší, než jste vy ." "Horší co?"
Pokrčil rameny, přistoupil k ní a se záměrným cynismem jí ohmatal ňadra a boky, aby se přesvědčil, že pod lehkými šaty nic neskrývá. "Co si to dovolujete!" "No tak!. Vaše zavazadla?" "Vy jste od policie?" "Ne!"
"Takže . jakým právem?"
Takovými maličkostmi se však Fred neobtěžoval. Poté co promakal mladou ženu, zůstal mu v koutcích úst lehký vzrušený úsměv.
"To se na to podívejme! Když nejste manželka doktora Mortona, kdo vlastně jste? Máte doklady?" "To není vaše starost." "Jak chcete!" Obrátil se k ostatním.
"Běžte se projít nebo si skočte na sklenku whisky ke kapitánovi. Vy taky, pane Mortone . Ale ano! Trvám na tom, absolutně. A už jste se mohl přesvědčit, že pánem jsem tu já . Tak bude to?" Ona se taky usmála, oči se jí leskly. "Jste zvláštní člověk," zašeptala. "Co po mně chcete?" A on, cynicky:
"Pro začátek všecko! S tím ostatním ještě uvidíme ."
273




II
Fred s rozesmátýma očima si vázal kravatu a v zrcadle kajuty přitom nepozoroval ani tak vlastní, dosud rozpálenou tvář, jako spíš nenucenou nahotu mladé ženy, která zůstávala s klidnou bezostyšností natažená na lůžku.
"Teď jsme v každým případě Mortonovi nasadili parohy!" zažertoval cynicky, ohlazuje si přitom rukou hnědé vlasy.
Usmála se lehounkým, téměř nepostřehnutelným úsměvem, který patřil k jejím největším půvabům. Pak natáhla pravou ruku, položenou na ňadru, směrem k svému společníkovi.
"Cigaretu ." zašeptala.
Zapálil a vsunul jí cigaretu mezi rty, zatímco ona se stále usmívala, pak usedl v nohách lůžka a vyslovil zřetelně a náhle už zase vážně:
"Tak co?"	.:.
"Tak co co?"
"Povídej!"
Bylo jasné, že slova byla pro ně jakýmsi prodloužením a měla mnohem hlubší smysl, než jaký mají obvykle. Rozpoznali jeden v druhém, že patří k jakémusi zednářskému bratrstvu, a mohli spolu mluvit zcela uvolněně.
"Mám to vzít od začátku?" zeptala se plna dobré vůle, a ani jí nenapadlo se zahalit.
Zatímco ona mluvila, Fred jí začal mechanicky hladit koleno, hladké a lesklé jako slonovina.
"Jsem Norka . Edna Stormová . Neřeknu, že jsem z dobré rodiny, protože to není tak docela pravda. Žila jsem v Hamburku, v Berlíně a v Paříži."
"Jako co?"
"Nejdřív manekýnka, pak tanečnice. Z Evropy jsem odjela s jedním Chilanem, moc hodným člově
274

kem, chtěl se se mnou ve své vlasti oženit. To byl skutečně hoch z dobré rodiny! Tak dobré, že jeho rodiče o mně nechtěli ani slyšet a dohodli s policií, že mě vyhostí ze země . Dojela jsem až do Limy. Tančila jsem tam v jednom kabaretu . Pak mi sebrali povolení pobytu pod záminkou, že už tam mají moc cizinek . Dorazila jsem do Guayaquilu a tam jsem se seznámila s Mortonem. Zas jeden mužský, který se chce se mnou oženit, jakmile budeme v Evropě! V každým případě mi platí cestu, to už je něco ."
Věděla, že zvažuje každé její slovo a že se v tomhle druhu věcí vyzná natolik, aby vycítil sebemenší nesrovnalost.
"Spokojen?"  zeptala se. "Nechtěl byste přisunout
ventilátor?"
Pod rychlým vířením vzduchu přejížděly jí po světlé
pleti blondýnky lehké vlnky chvění.
"Jak dlouho jsi zůstala v Buenaventuře?" "Jen po tu dobu, co tam stála Gobi. Tam není žádná zábava .!"
Je to jeden z nejpustších přístavů Jižního Pacifiku, nízké šedivé břehy, nad nimiž stojí slunce v stálé mlze, a nad zemí těžce visí teplá, dusivá vlhkost. Plátěný oblek se musí měnit třikrát denně a noc nepřinese ani
trochu chladu.
Poblíž přístavu a nádraží hotel, trčící o samotě uprostřed nezastavěného prostoru, obrovská betonová krychle s halou, barem, pokoji. A teprve daleko odtud město s dřevěnými baráky a úzkými uličkami, s obyvatelstvem složeným z bělochů, černochů a indiánských míšenců.
"S Baculou ses seznámila rychle, co?"
Pouhým přivřením víček dala znamení, že ano.
"A hned první den jste se spolu vyspali?"
"Až druhý!" opravila ho.
To byla Fredova velká výtka Baculovi. V obchodech
275

nebo při jakýchkoli machinacích byl neporazitelný, za všech okolností zachovával absolutní, až nelidskou chladnokrevnost, ale stačila první ženská, která šla kolem, a už vyrážel na lov.
Možná že to byla spíš otázka mužské pýchy než fyzické potřeby.
Bacula byl dost ošklivý, špatně stavěný, ale rád přes to všechno okouzloval a vkládal do toho jakousi úpornou vůli.
"Řekl ti, proč je v Buenaventuře?"
"Jen mi naznačil, že tam dojednává nějaký obrovský obchod a že už je to skoro hotový ."
"Morton nic nenamítal?"
"Ten si ničeho nevšim. Je to dost naivní Švýcar. Bacula nás hostil a Morton si myslel, že to dělá pro potěšení z naší společnosti. Pak jsem to vždycky nějak zařídila, abych se s ním sešla ."
"A co Géniat?"
"Toho jsme poznali až ke konci, když nás s ním seznámil kapitán Mops . Všichni jsme měli odjet lodí, jen Bacula chtěl letět. Naneštěstí náklad Gobi na sebe dával čekat a bylo nutný odkládat vyplutí ze dne na den . Géniat trávil většinu času s Mopsem u whisky a hracích mašin ."
"On byl taky ve styku s Baculou?"
"Tak trochu. Nakonec jsme se vždycky zase sešli u baru. Pilo se, Bacula platil šampaňský . Je to jeho mánie, platit pití za všechny ."
Nemusela to upřesňovat. Fred znal až příliš dobře ovzduší malých přístavů Jižní Ameriky, kde se tráví hodiny a často celé dny v nějakém příšerném hotelu čekáním na loď a kde není jiného východiska než se opřít lokty o pult baru a pít.
"Kolikrát vystoupil Bacula na palubu Gobi?"
"Několikrát, já to nepočítala. On se taky nudil. Jak jsem pochopila, jeho záležitost byla dohodnutá, ale
276

na cosi před odjezdem ještě čekal, snad na nějakou
smlouvu, nevím ." Fred to věděl: nešlo o smlouvu, ale o balík dolarů,
o třicet nebo čtyřicet tisíc!
Přitom Bacula do Panamy nepřiletěl! A není ani
v Buenaventuře!
A Will napsal, že Bacula je na palubě Gobi, živý nebo
mrtvý.
Fred vstal, zapálil si novou cigaretu a vzal do ruky svůj slamák, naposledy se zadíval na mladou ženu a nakonec pokrčil rameny.
"Stačí!" procedil mezi zuby. "Samozřejmě že před Mortonem nic neřeknu a nebudu ti tykat. Každý máme svůj byznys ."
Na můstku potkal jednoho ze svých mužů, Tatava, který tam držel stráž, Tatava na krátkých nohách a s jedním okem skoro zavřeným jizvou.
"Nic se nenašlo?" zeptal se Fred.
"Zatím nic. Henri pokračuje v prohledávání."
V té chvíli se objevil na nejvyšší míru rozkacený
Morton.
"Co jste udělal s mou ženou?" zeptal se agresivně,
připraven uhodit.
"Neublížil jsem jí, starouši.! Poslyšte, když už jste tady, budu na vás mít pár otázek."
"Neodpovím vám. Chci vystoupit na břeh, podat stížnost u našeho konzula a všechno povědět policii."
Fred ho pohrdavě odrazil:
"Vsadil bych se, že už když jsi byl malý a dostals facku, vyhrožovals, že to půjdeš štandopede žalovat
mamince."
Géniat, ten zase s horečnatýma očima a s prsty, které se mu chvěly jako opilci, hromoval: "To se ještě uvi dí, jestli vás nedám všechny zašít."
Přitom pokud vůbec pil, nebyl opilý. Byla to horečka, která ho přiváděla do tohoto stavu a dodávala jeho po
277

hledu nepříjemnou břitkost a jeho panenkám chorobný lesk.
"To vy a vám podobní, Baculové a ti druzí, otravujete Jižní Ameriku, takže tam nakonec bude místo jen pro darebáky! Ostatní, poctiví lidi, kteří jako já přijížděj seriózně pracovat, ty znechutíte, a pokud se vám to nepodaří, dáte je odkrouhnout. Jenom se mi odvažte říct, že to není pravda!"
Byl k nezastavení. Vrhl se do toho a Fred mu pozorně naslouchal.
"Když jsem v Paříži podepsal smlouvu, řekli mně, že důl, který budu řídit, patří k nejvýnosnějším v celé Kolumbii a že je na poměrně zdravým místě . Ve skutečnosti cesta tam trvala šest dní v piroze a důl byl uprostřed močálů . Starý dřevěný barák . Nevyhovující nástroje . Asi stovka míšenců, kterým už šest měsíců nikdo za práci nezaplatil. Nechali mě tam dva roky, posílali jen sliby a zas sliby, ale ani peníze, ani materiál! Když jsem pohrozil, že napíšu místním novinám a sdělím jim, že žádný důl prakticky neexistuje, poslali za mnou chlapa, aby mě oddělal. Někoho ve vašem stylu .! Tady o zabijáky není nouze! Nenávidím je a nenávidím vás všechny . Já jediný jsem si odmítl připít s tím vaším Baculou a byl bych docela rád, kdyby bylo po něm ."
Fredův pohled těžkl a těžkl. Cožpak okamžitý odhad lidí nepatřil k jeho řemeslu šelmy lovící v lidské džungli?
Edna Stormová? Její historka držela pohromadě a její vyprávění mělo všechny vnější znaky upřímnosti.
Morton? Jestli to filmoval, hrál perfektně, poněvadž reprezentoval se vším všudy, fyzicky i morálně, cestujícího, který má ve všech městech potřebu odvolat se k svému konzulovi.
Géniat? Ten svou horečku nefilmoval. Neskrýval nenávist.
278

Zbýval Mops, kterého Fred už léta znal, těžký alkoholik, a pokud měl nějaké drobné nekalé obchody, jednal opatrně a držel se v určitých mezích. Nicméně někdo z těch lidí.
Fred otevřel ustaraně dveře Mopsovy kanceláře a našel ho v druhém stadiu opilosti, kdy člověk znemotorní a těžko artikuluje.
"Tak už jste skončili?" zablekotal a ruka, v které držel sklenku, se mu chvěla jako Géniatovi. "Už budeme moct jít na pevninu?"
"Poslyšte, Mopsi, znáte mě, víte, že nemívám ve zvyku blufovat. Poslouchejte mě dobře: Musím se za každou cenu dovědět, co se stalo s Baculou a s papíry, co měl u sebe ,.. Na policii se obrátím až v nejhorším . Víte přece, že s panamskou policií jsem dost zadobře a že bude postupovat, jak já budu chtít. Podívejte se na mě . Jste opilý, ale to nevadí. Co víte?" "Nevím vůbec nic!" "Flámovali jste s Baculou?"
"Ten flámoval s kdekým . Na něco čekal a otravoval se ."
"Je možný, že by nastoupil na loď bez vašeho vědomí?"
"Samozřejmě že jo!" "A aniž by si ho všimlo vaše mužstvo?" "My nejsme žádný parník pro přepravu osob nebo pošty a v noci nestavím stráže."
"Jaký byly Baculovy styky s Ednou?" "To si snadno domyslíte!" "Bylo to poznat?" "No to si pište!"
"Moh si toho všimnout Morton?" "Ne! Ten myslím ne . Tihle lidi si nikdy nevšimnou takovýchhle trapností."
"Řekněte mi jedno, Mopsi! Že jste u Edny zkusil svý
štěstí i vy?"	"
279

"Mno .! Příležitostně . Ale v Buenaventuře ne . Na moři. Chtěla vědět, jak se řídí loď, a byla se mnou na můstku sama . Víte, jak to chodí. Já nejsem na ženský zvlášť žhavý, ale jednou za čas ."
"Nemluvila s várna o Baculovi?"
"V tom momentě nás to zrovna nezajímalo ."
Po chvilce Fred, dotčenější, než chtěl vypadat, řekl Norce:
"Blahopřeji! Zjistil jsem, že jsem chyběl do sbírky! V podstatě je v ní celá loď ."
"Géniat ne," upřesnila bez nejmenších zábran.
"Na beton jen proto, že neprojevil zájem!"
O půlnoci, zatímco nad městem se vznášela záře z růžovofialových a červených světelných reklam panamských nočních podniků, seděl Fred na zádi nákladní lodi ve společnosti svých dvou nohsledů.
"Myslíš, že jestli na lodi vůbec byl, že by ho bej váli neshodili do moře, než dojeli do Panamy?" zašeptal Tatave, který v celé věci neprojevoval takovou jistotu.
Fred suše odsekl:
"Něco by ale do ty vody nehodili!"
"Dolary, já vím . Jenomže najít balíček dolarů na nákladní lodi."
"Důležitý je zjistit, kdo je skrývá. Až se dovíme, kdo to je, rychle už ho donutím, aby nám to řek, jen se neboj!"
A Fred probíral v duchu bez ustání jednu postavu za druhou, některé podezíral, některé naopak považoval za neschopné spáchat to, z čeho je obviňoval. Edna . Kvůli ní si nejvíc lámal hlavu, nejen proto, že byla Baculovou milenkou, ale protože byla příliš přirozená, příliš splývala s postavou, kterou hrála .
"Že bych se nakonec dal doběhnout od ženské!" drmolil mezi zaťatými zuby.
"Ty myslíš, že je to ona?"
280

A co Morton? Je skutečně tak naivní? Není to naopak prvotřídní herec, který se za Fredovými zády směje, jak mu naletěl?
I Géniat mohl docela dobře .
"Poslouchej, Frede, jak dlouho tady vlastně míníš nechat trčet tu loď a tím pádem nás? Já bych si potřeboval zajít do města."
"Půjdeš do města, až to já dovolím." "To strávíme celou noc na lodi uprostřed přístavu?" "Zůstaneme tak dlouho, jak bude třeba ." A pak se obrátil na čínského sluhu, který se potichu přiblížil ve tmě: "Co bys rád?"
"Kapitán vzkazuje, že s váma chce mluvit." Fred kráčel  za Číňanem  do  Mopsovy kajuty  se svraštěným obočím jako muž, který vidí pasti nastražené všude. Zničený Mops seděl na lůžku s kalným pohledem ochmelků ve třetím stadiu opilosti.
"Hned vám povím, proč jsem pro vás poslal.," vyšlo z něho tak chraptivým hlasem, že se sotva daly rozeznat slabiky . "Ten kluk ať jde ven. Jak mě bolí palice . Takže! Moc jsem si lámal hlavu!. a na něco jsem si vzpomněl. Možná že to nic není. Člověk jako vy, Frede, to hned pochopí. Protože vy jste ohromný chlap!. Opakuju to všem lidem od Valparaisa po Panamu: Fred je jen jeden ." "A na cos teda přišel?"
"Je to hezký, takhle mně tykat, jako když jsme spolu pili poprvé . My jsme totiž jako dva bratři, že, Frede?"
Fred vzdychal a říkal si, jestli se vůbec Mops dostane k tomu, co chtěl říct.
"Možná že to není nic geniálního, ale je to prostě nápad, že jo! Jí se to ale nesmí říct. Jednou jsme se jen tak bavili v my kajutě a ta maličká mně ukázala nějakou fotku . Nijak velkou . Docela malou fotku
281

takovýho  pěknýho  chlapa, fakt,  a přiznala  se jen tak."
Odmlčel se, aby vyprázdnil obsah sklenky, říhl a těžko hledal ztracenou nit.
"Řekla mi něco jako . Co mně to jen ta potvora řekla? . Protože potvora to je, přísahám ti, Frede, že mi můžeš věřit."
"A ten mužský na fotce?"
"Jo . Hezký chlapík. Poznal bych ho, jako poznám tebe . Teda ona mně řekla, že v Buenaventuře změnila plán, že možná nepojede s Mortonem do Evropy, ale někam jinam s tím chlapem na té fotce . S chlapem, co na ni čeká v Panamě ."
"Kde se s ním má setkat?"
"V Continentalu . Prý tam na ni čeká večer co večer ."
A Mops, vyčerpaný tou dlouhotrvající námahou, se svezl zpátky na lůžko a natáhl se tam jak dlouhý tak široký. Ještě několik okamžiků a propadne se do spánku, z kterého už ho těžko někdo vyburcuje.
Fred nezaváhal, otevřel dveře do toaletního kabinetu, chytil tam džbán s vodou a vychrstl ji kapitánovi do obličeje; ten vyskočil a naříkal:
"Frede . Co to děláš, Frede. ? Vidíš, že je mi zle."
"Tak spěchej! Postav se ."
Scéna trvala dobrých pět minut a byla to groteska, tlustý kapitán se odmítal znovu obléct, brečel, šilhal po lůžku, kde by se byl tak rád konečně vyspal, Fred mu nadával jako malému klukovi, posadil mu na hlavu čepici a strkal ho před sebou z kajuty.
Gobi byl pořád ještě zakotven uprostřed přístavu, a aby se dostali na břeh, museli spustit člun uvázaný na boku lodi. Fred si několik okamžiků něco šeptal se ; svými dvěma společníky a jeden z nich mu na uklidnění ukázal, jak se mu pod šaty vydouvá revolver.
282

"Tak jedem!"
"Poslyš, Frede," opakoval Mops, který ještě nevystřízlivěl. "Přísahám ti, že je mi zle! A do téhle věci se nechci míchat. Běž tam beze mě ." "Chytráku! Jak bych toho chlapa poznal?" Motorový   člun  brzy  přistál  u  přístavního   mola a Fred vyskočil na břeh, pozdravil se familiárně s policistou ve službě, Mopse stále strkal před sebou a donutil ho nastoupit do vozu, jehož kočího znal. "Do Continentalu, Pedro!" "Jak si přejete, pane Frede ."
Když tam dorazili, Mops spal s hlavou na rameni svého průvodce, Fred s ním musel zatřást. Taneční sál byl přecpaný lidmi, protože v přístavu zakotvily dva velké parníky, jeden švédský a jeden americký. Byli tam všichni cestující, tančili v nafialovělém osvětlení nebo pili v přítmí lóží ve společnosti animírek. "Mám žízeň!" řval Mops, když usedal ke stolu. "Přesto dostaneš jen vodu . Vrchní!. Minerálku pro kapitána a pro mě velké pivo ."
Kynul rukou na všechny strany, protože znal každou dámu z hotelu, číšníky, ředitele, muzikanty. S čichem chlapa zvyklého na toto prostředí hledal už mezi hosty osamoceného muže odpovídajícího typu člověka, o němž mluvil Mops.
"Tak co, Mopsi, je tady ten náš mužskej?" "Hledám ho . V tomhle davu to není jen tak . Projdu se sálem ."
"Zůstaneš tady!" přikázal mu Fred, který mu přece
jen nedůvěřoval.
A začali detailně prohlížet hosty, Mops vrtěl hlavou, někdy váhal, ale Fred mu nedal pokoj, hlídal ho, aby znovu neusnul a nezmocnil se sklenky některého ze
sousedů.
"Víš jistě, že to není tamhle ten? Jak vypadá?"
Po hodině ztrácel Fred naději. Skoro si už začínal
283

myslet, že mu kapitán v opici cosi napovídal, když tu se Mops zvedl a ukázal na přicházejícího muže.
"To je on! To je určitě ten muž z fotky!"
Fred svraštil obočí. Neznal toho neznámého, který se právě usadil u stolku vzadu a poroučel si pití, aniž se staral o mumraj kolem sebe.
Ve světě, v němž se pohyboval, měl Fred hrůzu z toho, že někoho nezná. Považoval skoro za osobní urážku, že může existovat člověk, o němž on, Fred, neví všechno.
Muž byl mladý, až trochu moc mladý, sotva pětadvacet let, a těžko se dalo říct s naprostou jistotou, jestli patří nebo nepatří k podsvětí.
"Na půl úvazku," řekl si Fred. "Začátečník ."
"Teď už se můžu napít whisky?" vyptával se Mops a kýval na vrchního.
"Moment! Napijeme se až u jeho stolu . Přisedneme si k němu. Řekneš, že jsem přítel, že Edna je na palubě a čeká na nás ."
"My ho odvedeme na Gobi?"	;
"A co jinýho, hrome!" odsekl tvrdě Fred.	
"Ale co když se něco semele? Loď nepatří mn,
a Společnost."	i
"Dělej, co ti povídám!"	í,
"Poslouchej, Frede ."	,
"Žádný řeči. Udělej, co ti povídám ." .   A opravdu si šli sednout ke stolu neznámého, který sebou trhl a užasle se zadíval na dva neznámé muže, když se před ním objevili.
"Dvojitou whisky!" objednával si hned Mops.
Pak potichu, jen co ji do sebe hodil:
"Přicházím od Edny. Je na palubě my lodi."
Ostrý Fredův pohled jako by se chtěl provrtat až do nitra neznámého, který při Ednině jménu svraštil obočí.
"Žádá vás, abyste za ní přišel, protože pro vás má nějaký věci."
284

Muž ani nemrkl. S promyšlenou pomalostí si zapálil cigaretu, s flegmatičností hodnou samotného Freda. Konečně vyfoukl modrý kouř, ukázal bradou na Freda a zašeptal: "Pán půjde s náma?" "Je to přítel. Ednin taky ." "Aha!"
Pořád ještě nebylo možné zjistit, co si myslí, ani k čemu se rozhodl. "Loď kotví u nábřeží?" "Ne, v rejdě ."
"Takže jakmile budu na palubě, budu vydán na milost vám a tady tomu pánovi?"
Říkal to všechno s klidem, vyrovnaným hlasem, ve tváři se mu nehnul ani sval a ruka, v níž držel cigaretu, byla hezká a zdobil ji velký pečetní prsten. "Co mi dokazuje, že Edna je na lodi?" "Máte my slovo!" zasáhl Fred. Bylo to poprvé, co promluvil.
"Aspoň něco!"
Byla to ironie? Naivita? Zavolal vrchního, zaplatil útratu, objednal si cigarety velmi drahé značky, pořád v pohodě a jakoby v zamyšlení.
"Nuže, pánové, když mě o to žádá Edna. Jak se
má, holčička?"
"Výborně."
"Předpokládám, že už měla čas nabídnout své půvaby celé lodi?"
Fred trochu odvrátil hlavu, aby skryl úsměv.
III
Bylo to dost působivé. Tato část přístavu byla liduprázdná a v tuhle dobu nebylo slyšet žádny hluk, je
285

nom zdálky bylo vidět osvětlené paluby a kajuty dvou velkých parníků, kde se hemžily obrysy postav.
Na palubě Gobi vládla naopak hluboká tma kromě striktně předpisových světel.
Neznámý seděl na zádi člunu, stále kouřil a koukal před sebe, a zvláštní bylo, že nervy ztrácel Fred.
Držel věc za správný konec, to jistě! Byl pánem situace! Přesto dostaly události směr, který se mu tak úplně nelíbil.
Když lezl po lodním žebříku, uklidnilo ho, že vidí své dva společníky na stráži.
"Nic novýho!" hlásil Tatave na němou výzvu svého šéfa. "Myslím, že všechno spí."
"Půjdu upozornit Ednu," prohlásil spěšně Mops. "Můžete na mě počkat v jídelně."
"Moment! Půjdu jí to říct sám. Zaveďte pána do jídelny a my tam za várna přijdeme ."
Vstoupil bez zaklepání k Norce, která se nezamkla a ve tmě spala či dělala, že spí.
"Omlouvám se, že tě ruším," řekl a rozsvítil. "Někdo za tebou přišel. Tumáš, vem si na sebe ten župan . Proč se tady máš promenovat nahá."
"Že za mnou někdo přišel?"	l
"Návštěva, ano! Divíš se?"
Jeho chování k ní se změnilo. Díval se na ni tvrdě, se zcela zřejmou nedůvěrou.
"Pospěš si! Čeká na mě jiná práce než koukat, jak zděšeně koulíš očima ."
"Kdo by tak za mnou mohl přijít? Nikoho v Panamě neznám!"
"To se za chvilku dovíme . Tak jdeme!" V chodbičce, kde kráčel těsně za ní, se na okamžik zastavil a pošeptal Tatavovi:
"Využij toho a prohledej znovu důkladně její kajutu!"
Scéna by ledaskoho vyvedla z míry. Mops si v jídel
286

ně, kam už dal přinést whisky a sklenky, připíjel s neznámým. Ten, pohodlně usazený v křesle připevněném k podlaze, vstal, když spatřil mladou ženu, uklonil se a pronesl hlasem, jehož klid začínal Freda dráždit: "Dobrý den, Edno. Prý jste pro mě poslala!" V tu chvíli by byl člověk přísahal, že ho mladá žena nezná, že možná dokonce té návštěvě vůbec nerozumí? Instinktivně hledala pohledem Freda, jako by se ho chtěla zeptat, co to znamená.
"Pánové mě tedy přivezli na loď a dali mi své slovo, že tu budu v naprostém bezpečí."
Usmála se oním neurčitým způsobem, jakým se v jistých případech dostáváme z rozpaků, a Mops vyhrkl:
"Posaďte se! Vypijete si s náma skleničku." Fred se vrátil ke dveřím, vyhledal Henriho, svého druhého tělesného strážce, a poručil mu:
"Nehýbej se odtud . I když uslyšíš podivný zvuky!"
Ve vteřině si ověřil zásobník revolveru, vrátil se do
jídelny, zamkl za sebou na klíč a strčil ho ostentativně
do kapsy.
"Tak to bysme měli!" oznámil potom a pohlédl na
každého zvlášť.
"Co to děláte?" divila se Edna.
"Něco na zajištění klidnýho popovídání. My si přece máme o čem povídat, že, mladý pane? Vám teda měla naše rozkošná přítelkyně předat ten balíček?"
Nikdo ani nemrkl. A Fred měl proti všemu očekávání dojem, že pokud se vůbec dal na tváři neznámého číst nějaký pocit, pak se tento pocit strašně podobal
ironii.
"Za chvíli mi, Edno, uděláte tu radost a půjdete vyndat ten balíček ze skrýše, do který jste ho uložila, nebo spíš tam půjdeme spolu ."
"Nevím, o čem mluvíte ."
"O třiceti nebo čtyřiceti tisících dolarů, který měl
287

Bacula u sebe, když umřel. Uznávám, nebyl to špatný trik a měla jste štěstí, že jste padla na toho blbce Mortona a mohla tím dát svý historce zdání věrohodnosti . Vypadala jste přesně jako malá kokota, co padla na hlupáka, který jí zbaštil všechno, co mu naservírovala . Dokonce si nejsem jist, jestli bych býval nakonec nepodezíral Mopse nebo toho polovičního šílence Géniata spíš než vás ."
"Dejte mi cigaretu," obrátila se šeptem na neznámého.
Rozvláčně si zapálila, vydechla kouř směrem k elektrické lampě a nakonec si povzdychla:
"Já tomu nerozumím. Kolik je hodin, kapitáne?"
"Dvě hodiny deset."
"Není mi jasný, proč jste mě vzbudili. Zdálo se mně, že loď připlula na Tahiti, nevím proč zrovna tam, asi proto, že všichni, co o Tahiti mluví, tvrdí, že je to nejkrásnější místo na světě ."
A Fred si pomyslel:
"Co to hraje za hru? A jakou hru hraje její společník? Proč zůstávají tak klidní, proč se tváří, jako by si ze mě dělali legraci?"
"Tak dost toho žertování!" řekl nahlas. "Nestrávíme tady noc šaškováním. Edno, kde je ten balíček?"
"Jaký balíček?"
Vytáhl z kapsy revolver a nedbale si s ním pohrával.
"Zdá se, milý děti, že zapomínáte, že momentálně jsem absolutním pánem na lodi já. Posádka spí. Jídelnu hlídají dva moji maníci. Budete se muset rozhodnout a mluvit, protože jinak ."
Ústí revolveru opisovalo výhružné kruhy v prostoru.
"Tak za prvé kdo jste?" zeptal se Fred suše neznámého.
"Říkají mi Parpin, pokud to chcete vědět. Ve Střední Americe jsem teprve velice krátkou dobu, ale mám tu dobrý přátele."

"Koho?"
"Především Baculu."
"Vy jste Baculův přítel?"
"Žili jsme spolu několik roků v Kalifornii. Byl jsem tenkrát ještě zelenáč a on mi radil."
"Ednu znáte taky?"
"Vůbec ne. Po pravdě řečeno setkávám se s ní poprvé, ale doufám, že ne naposled ."
"Proč jste si s ní dal schůzku v Continentalu?"
"Vy myslíte, že s ní mám schůzku?"
"Tak odpovíte, hrome, nebo chcete, abych zavolal některýho z mých chlapců a ten aby váni rozvázal jazyk?"
"No nakonec to nejií tak špatný nápad . Musej tam venku mít žízeň . Čím víc nás bude, tím bude večírek veselejší."
Ještě ani větu nedokončil, když Fred znehybněl, zaposlouchal se, obrátil se ke kapitánu Mopsovi, který se nepohnutě usmíval doprázdna.
"Co se děje? Oni zdvihli kotvu? Loď vyplula?"
Neznámý ho kopl do holenní kosti, Fred na kratičký okamžik zakolísal, ale to stačilo, aby revolver přešel z jeho ruky do Parpinovy.
Kapitán náhle vstal a nejevil ani nejmenší známku opilosti.
"Teď už si, Parpine, poraďte sám. Já se musím postarat o řízení lodi."
Přistoupil k Fredovi, kterého Parpin držel na mušce, a strčil mu ruku do kapsy, aby z ní vytáhl klíč.
"Nedělejte tady ale moc velký kravál," poradil jim, když vycházel.

289
288
 

IV
"Můžete si sednout, Frede," řekl mile Parpin, který neztratil ani kapku ze své flegmatičnosti. "Náš hovor se může protáhnout." "Kde jsou mí chlapci?"
"Momentálně dole v nákladním prostoru. Pro vás bude myslím lepší, že se našeho rozhovoru nezúčastní. Ovšem rozhodneteli se jinak ." "Ne!" zařval vztekle Fred.
"Výborně. Pořád ještě chcete vědět, kdo zabil Baculu?" "Ne!"
"Ale ale! Už vás to nezajímá? A já myslel, že jste na palubě, jen abyste pomstil smrt svýho velkýho přítele Baculy."
"Odkud přicházíte?"
"Už jsem vám to řekl: z Kalifornie. Měl jsem tam na starosti různé obchody. Je to nádherný kus země a já tam hájil hlavně Baculovy zájmy ."
"To je zvláštní, že přede mnou o vás nikdy nemluvil ."
"Hrom do toho, vy myslíte, že s váma mluvil o všech svých obchodech? Před nějakým časem možná! Já si totiž myslím, že v jistým momentě ve vás měl naprostou důvěru. Pak zpozoroval, že si brousíte zuby na víc a že byste jednou nepohrdl stát se sám velkým šéfem, místo abyste mu dělal jenom jednoho z pobočníků."
Fred pokrčil rameny, zaposlouchával se do dýchavičného chodu motoru, do zvuku lodní sirény ohlašující, že vyjíždějí z rejdy.
"Jak to, že jsem neslyšel vytahovat kotvu?" tázal se
ustaraně.
"Protože byla vytažená, už když jsme vystoupili na palubu. Bylo tma, takže jste si toho nevšiml. Jak jsme přišli do jídelny, chvilku jsme vás bavili, jen co se loď
290

rozjede . Vidíte, že jste na to neměl, abyste měřil síly
s Baculou!"
"Nikdy jsem neměl v úmyslu měřit síly s Baculou." "Osobně ne! To je fakt! Příliš se strachujete o svou kůži a hezkou larvičku! Přesto jste měl strašnou chuť na těch čtyřicet tisíc dolarů . Ono jich totiž je čtyřicet tisíc . Kdepak jsou, Edno?"
"V Mortonově lékařským kufříku, ale on to netuší!" "Výborně. Zajděte pro ně, ať si náš přítel Fred ověří, že neblufujeme ."
Edna odešla a Fred se zeptal: "Co se mnou uděláte?"
"To ještě přesně nevím. Když tak o tom uvažuju, říkám si, jestli sem nenechám vyvést ty vaše dva maníky, aspoň dosvědčí, že jsem jednal podle všech pravidel ."
Když se Edna vrátila s pytlíkem z voskovaného plátna a podala ho svému společníkovi, Parpin jí poručil:
"Běžte říct kapitánovi, aby dal přivést nahoru ty dva chlapíky."
Pytlík z voskovaného plátna ležel otevřený na stole, takže v něm bylo vidět svazečky stodolarových bankovek. Mops se tvrdošíjně zdržoval na velitelském můstku, chtěl zůstat mimo.
Henri a Tatave, převázaní provazy jako cerbuláty, napůl seděli, napůl leželi na lavici, kam je složili.
Na ně teď neznámý dorážel, ačkoli jeho hlas od Continentalu nestoupl ani o půl tónu.
"Odpovězte mi, vy dva. Co vám Fred napovídal o celý
tyhle záležitosti?"
Tatave se na něj zadíval odspodu, pak se podíval na
Freda a povzdychl si:
"Pravdu. Že Baculu někdo zabil. Že vrah je určitě na lodi a má u sebe tisíce dolarů ."
"Neupřesnil, kdo Baculu zabil?"
291

"Ne . Hledali jsme . Pátrali jsme ."
"No tak to pátrání teď zakončím já. A nebude to dlouhý! Baculu odkrouhli přesně ten den, co měl nasednout v Buenaventuře do letadla. Ale ne na tyhle lodi. Na souši, zbaběle, v zadní místnosti jednoho baru."
Fred se zuřivě kousal do rtů a druzí dva užasle poslouchali.
"Zabil ho jeden černoch, jistý Will, chlap, co za prachy sloužil Fredovi. Dostal příkaz, aby to provedl úplně na poslední chvíli, až bude vědět, že Bacula už má u sebe ty dolary ."
"Pěkně se to poslouchá," posmíval se Fred. "Jenomže tomu chybí trocha věrohodnosti. Právě Will mně totiž napsal a oznámil mi, že Baculu zavraždili na lodi a balík ."
"Moment, Frede! O tom si promluvíme za moment. Znáte Baculovo písmo? Tady je ukázka. Je to dopis, který jsem od něj dostal stejným letadlem, kterým pro vás došel Willův dopis.
V dopise stojí:	;
,Drahý Parpine,
v rychlosti jen pár slov. Budu na místě bezpochyby zároveň s tímhle dopisem a ten pak bude zbytečný. Přesto píšu, protože mám nepříjemné tušení. Už dávno Fredovi nevěřím, protože se touží dostat na mé místo. Nevím proč, ale celou dobu, co jsem tady, mám pocit, že mě někdo špehuje, a nejsem s to poznat s určitostí, kde je nepřítel.
Proto s sebou nepovezu těch čtyřicet tisíc dolarů. Svěřil jsem je jedné ženě, která netuší, co veze. Budu ji v Panamě čekat u výstupu z lodi. Kdybych tam nebyl, bude jasné, že mé předtuchy byly podložené. Chápeš!
V tom případě se budeš muset především setkat
292

s tou ženou, předal jsem jí tvou fotografii a ona tě vyhledá v Continentalu. Ty ji taky poznáš. Je to docela hezká blondýna, takových se v těchto končinách moc nepotká. Myslím ostatně, že je do mě blázen . "
Edna se neubránila úsměvu nad domýšlivostí ubohého Baculy, který si tak snadno pletl přání se skutečností.
" ,. Pokud jde o Freda, jestli to se mnou špatně dopadne, chci, aby byl potrestán, jak zaslouží. V tom spoléhám na tebe .  "
Nejpodivuhodnější byla podívaná na oba Fredovy muže, ti teď na svého šéfa hleděli s překvapením smíšeným s obavou a rozhořčením.
"Tak co, Frede?" zeptal se Parpin.
"To bych rád věděl, jak mi dokážete, že jsem zabil Baculu, když jsem byl několik tisíc kilometrů od
něho!"
"Dá se zabít pomocí nastrčené osoby, a Will."
"Jeho dopis naopak dokazuje ."
"Dokazuje, že když Will svůj zločin spáchal, nenašel peníze. Dovtípil se, že Bacula je poslal po Gobi. Tak vám napsal, letecky, za prvé aby vám oznámil, že čin provedl, za druhé, že peníze jsou na lodi. Napsat, že zabil Baculu, nemohl, a tak to provedl velice šikovně ."
"Už se těším, co si o všech těch výmyslech bude
myslet policie!" "Vůbec nic!"
"Aha?"
A Fredovo ařia? prozradilo jeho hrůzu. Instinktivně hledal očima Ednu, jako by se jí snažil zachytit.
"Nechcete snad tvrdit, že . ?"
A Parpin pronesl flegmaticky:
"Je na čase, abyste si šla lehnout, Edno. Noční povětří vám moc neprospívá."
293

Strašně zbledla, vstala, pohlédla na Freda, i ona jako by chtěla něco říci. On se už už chtěl vrhnout na kolena, hlavně když viděl, jak se jí jasné oči zamžily.
Ona však si zhluboka povzdychla, rukou udělala gesto naznačující, že za všechno může osud, vyšla a její kroky zněly hodnou chvíli na kovové podlaze můstku.
"Tak to bysme měli, Frede. Prohrál jste. Je konec."
"Co se mnou uděláte?"
"To, co jste udělal vy s Baculou. Jen s tím rozdílem, že já se nejmenuju Fred a nepotřebuju na jistý úkoly prostředníka. Střílí ten váš revolver aspoň trochu přesně?"
"Prosím vás ."
"Ne, Frede. To stačí. Snažte se ponechat na sebe svým hochům vzpomínku, která by je neznechutila ."
Nahoře na velitelském můstku si Mops naléval jednu whisky za druhou a upřeně hleděl na moře, které se před Gobi rozlévalo donedohledna. V temném koutě někdo plakal, v jednom kuse popotahoval.
"Dejte mi taky napít."
Nalil jí a Edna do sebe hodila skleničku najednou, vzalo jí to na chvíli dech a pak znovu popotahovala.
"To je strašný .!" zasténala. "Já už se tak těším, až bude po všem ."
A co teprve Mops! Aniž si to přiznávali, oba čekali na jistou ránu, hrozivou ránu z revolveru v uzavřené místnosti.
Přitom byla ledva slyšitelná, takové malé prásknutí, které sotva rozeznali od ostatních hluků na lodi.
"Myslíte, že to bylo ono, kapitáne?"
Neodpověděl.
"Myslíte, že jsme udělali dobře, když . Poslouchejte ."
Ne! Teď už nebylo slyšet nic. Zaslechli jen šplouch
294

nutí, jako po pádu do vody, pak se jedny dveře otevřely
a zas zavřely.
Parpin, trochu bledý, ale perfektně se ovládající, se vrátil do jídelny a podíval se na oba svázané muže. Dost dlouhou chvíli tam stál a přemýšlel,pak najednou se rozhodl, přistoupil k Tatavovi, pak k Henrimu a přeřezal oběma provazy.
"Tak to bysme měli.! Kdybyste byli jeho komplici, čekal by vás stejný osud . Ale jsem přesvědčený, že vám Fred nic neřekl. Věděl, že byste nešli proti Bacu
lovi."
Oběma mužům nezbývalo než mlčet.
"Vylodíme vás v Buenaventuře. Dělejte, co uznáte za vhodný . Jestli se vám chce, můžete jít vyprávět policii, co jste viděli."
"Vy moc dobře víte, že to neuděláme!"
Pokrčil rameny, zapálil si poslední cigaretu a vystoupil na horní palubu, aniž se o ně dál staral.
Čtyři dny nato našli v Buenaventuře, v komůrce za jeho bistrem, oběšeného černocha.
Byl to Will: v této pozici skutečně nevypadal pěkně.
Někteří tvrdili, že se neoběsil sám.
Jiní si vzpomněli, že posledních pár dní žil v ustavičné hrůze.
V Panamě si kladli otázku, co se stalo s Fredem. Ale jeho nejvěrnější nohsledové Tatave a Henri tvrdili, že o něm nic nevědí, a zájem lidí se brzy obrátil jiným směrem.
295

ti
I.
Zločin v Gabunu

l
Jeli podívaná na strach jednou z nejošklivějších věcí, co existují, změní se v nechutnou scénu, když jde o tlustého muže, jehož chorobně nahromaděný tuk hrůzou ještě zežloutne, třese se jako zřídlý rosol a vlivem padesátistupňového vedra ve stínu mu vystupuje ze všech pórů na těle hustý pot.
A to byl toho dne případ pana Stila, který se svezl do proutěného křesla tak těžce, že se s praskotem roztáhlo a bylo nebezpečí, že se úplně rozpadne.
Bude však lepší začít od začátku. Toho rána vládla v Librevillu, největším přístavu Gabunu, obzvláštní výheň. Suché období pomalu končilo a už týdny se čekalo na bouři, byla už ve vzduchu, ale ne a ne vypuknout.
Policejní komisař Bédavent byl podle svého zvyku rozložen v plátěném hamaku a bambusové žaluzie k němu propouštěly jen uzounké vodorovné proužky sluneční záře.
Vysoký černoch, který měl podle jemných rysů a velkých gazelích očí arabské předky, seděl za komisařovým psacím stolem a hleděl do papírů s veškerou pílí vzorného státního úředníka.
Komu se to nelíbilo, ten se mohl jít bodnout! Pan Bédavent rozhodl jednou provždy, že korpulentní člověk, zvyklý nota bene na svěží terasy avignonské, nebyl stvořen k plahočení v zemi, kde vám sebemenší pohyb okamžitě zmáčí košili potem.
Hlásal taky, že mozek není uzpůsoben tak, aby fungoval naplno celé hodiny, a trávil většinu dne s dýmkou v zubech, osvěžením na dosah ruky a četbou dob
297

rodružných rytíren Alexandrem Dumasem počínaje a Paulem Févalem a Zévakem konče.
Venku za clonou bambusů vládl žár, do něhož se sami domorodci pouštěli, jen když nebylo zbytí.
Dosud bylo slyšet jen šustění papírů a jednotvárné škrabání pera domorodého tajemníka, v určité chvíli však se začal blížit burácivý hluk, přihnal se jako bouře, pan Bédavent zvedl hlavu, černoch taky, a oba pochopili, co je čeká.
"Uveď ho, Hi!"
Ne že by se černoch jmenoval Hi. Misionář mu dal při křtu jméno Hilarion, Bédavent však považoval za vtipnější vyslovovat "Hi" s důrazem na h.
Hi tedy uvedl pana Stila, obrovskou horu masa špatně obaleného bílým plátěným oblekem. A pan Stil koulel vyděšenýma očima a marně se snažil chytit dech.
"Běž vypnout motor, Hi!" řekl potichu pan Bédavent, protože pan Stil, který měl nejstarší a nejhlučnější auto v Librevillu, zapomněl ve svém rozrušení otočit klíčkem startéru.
Pak se obrátil k návštěvníkovi.
"Trochu whisky, pane Stile? Pravda, pravda, vy nepijete alkohol. Takže co? Začal s tím znovu? V každém případě pozoruji, že jste smrti unikl."
"Jen tak tak, komisaři! A nevěřím, že se ten zázrak bude opakovat. Nechal jsem ten předmět ve voze. Však ho uvidíte."
"Jaký předmět?"
"Pánev na smažení. Nesmějte se! Není to ani zdaleka tak směšné, jak si myslíte ."
Byli sice oba tlustí, ale každý jiným způsobem, komisař připomínal spíš buldoka, kdežto Stil vyvolával představu slona.
Otíral si obličej, vrtěl sebou v napůl zničeném křes
298

le, vrhal kolem sebe ustrašené pohledy, ačkoli seděl ve svatostánku policie, tudíž ve svatostánku bezpečí.
"Je to sotva pár minut. Právě končil trh a jako vždycky bylo v obchodě pár domorodců. Pomáhal jsem příručím. Jedna stará černoška mě požádala o pánev, a tak jsem pro ni musel do skladu, který  jak víte  vede do dvora. Vycházel jsem odtamtud s pánví v ruce, když zazněl výstřel a kulka se rozplácla na pánvi. Neusmívejte se, prosím vás ." "Vy jste tu pánev držel na srdci?" "Držel jsem ji takhle . Je to náhoda ." "Neviděl jste útočníka aspoň tentokrát? Musel jste se přece rozběhnout směrem, odkud zazněl výstřel?"
"Než jsem se vzpamatoval, bylo pozdě . Muž mohl vystřelit ještě jednou ."
"Politováníhodné, pane Stile!" "Co, že mě netrefil?"
"Že jste ho nezahlédl. Kdybyste se za ním byl vrhl a neztrácel ani vteřinku . Odkud se podle vašeho názoru střílelo?"
"Víte, že vzadu ve dvoře je to, čemu s manželkou říkáme hřbitov aut. Ty hromady železa vytvářejí bezpečný úkryt."
Hi k tomu sice nedostal příkaz, ale vracel se s pánví na smažení, kde bylo jasně vidět stopu po kulce, a komisař mu naznačil, aby doličný předmět položil na
psací stůl.
Bédavent si nejdřív lokl piva  tvrdilo se, že konzumuje deset lahví denně!  , zdvihl oči k panu Stilovi a zeptal se hlasem tak lenivým, že se ani nedaly rozeznat jednotlivé slabiky:
"Kulku máte?"
"Tady je . Spadla na zem, skoro k mým nohám ."
Pohled na Hi, který vzal předmět od Stila a podaljej svému nadřízenému. Ten ho černochovi po krátké prohlídce vrátil a zašeptal:
299

"Vypadá to na stejný kalibr!"
"Určitě je to ten samý!" zvolal pan Stil. "Přece mi nechcete namluvit, že o můj život usiluje několik různých lidí a že ty tři atentáty jsou dílo izolovaných jednotlivců? Celou cestu k vám jedu na plný plyn, dokonce jsem přejel psa . Už se neodvažuju vycházet. Představa, že někde za keři, za stromy, za zdí, ve stínu dveří se někdo skrývá ."
"To je skutečně nepříjemné!" povzdychl si komisař a nalil si. "Budeme tomu muset učinit rázný konec, pane Stile ."
Byl tak mírný, možná ironický, že byste byli řekli, že mluví o partii karet či o nějakém klukovském žertíku.
"Podezření pochopitelně pořád ještě nemáte žádné?"
Pan Stil prudce sklopil oči, jako by v nich chtěl skrýt nějaký záblesk, a odpověděl s určitým úsilím:
"Ne ."
"To znamená, že mi je nechcete svěřit. Chápu vás, pane Stile, a vaše zábrany vás ctí. Je to jistě delikátní věc, uvrhnout bez důkazů do podezření někoho, kdo je možná nevinen jako lilie ."
"O kom mluvíte?"
"O tom, na koho vy myslíte . Nebo o někom jiném . Jste považován za boháče, pane Stile ."
"Lidi přehánějí!. Obchody jdou těžce, a kdybych nepracoval od rána do večera jako buran, tak bych ani s penězi nevyšel. Kdyby aspoň byli lidi poctiví a platili, co mi dluží!"
Bédavent se ani neusmíval. Znal Stilovy litanie, věděl, že kdysi přišel do Gabunu bez jediné vindry v kapse, a teď mu patřil jeden z nejlíp zásobovaných obchodů v Librevillu.
Stil se stal takřka oficiální osobností, institucí, s níž se muselo počítat. Prodával jednak bavlněné hadříky a kuchyňské náčiní domorodcům, jednak dodával bělochům auta, motorové čluny, aby se dostali proti
300

proudu řek, a všechno, co se jedlo, všechno, co se v kolonii pilo, šampaňské i masové konzervy!
Stil nebyl jen obchodníkem. Byl také svého druhu soukromou bankou, protože se stávalo, že půjčoval značně vysoké částky na výrobu fošen z akácií a okumových stromů, které dosud neopustily les, nebo na příští úrodu palmového oleje.
"Kdybych já měl ty peníze, co má Stil." říkalo se
tu běžně.
Přesto tlustý Stil, jak to právě sám řekl, pracoval od rána do večera ve svém kontoáru zrovna jako každý z jeho pří ručích, tu sám odvážil libru černého mýdla, tu odměřil metr a půl tylu na moskytiéru.
A najednou před třemi týdny, když Stil za volantem svého auta projížděl lesním úsekem, který odděluje město od ústí řeky, přilítla odkudsi kulka, proletěla předním sklem a dotkla se tlouštíkova ramene, aniž ho
však zasáhla.
Asi o deset dní později byl pěšky ve městě, to je na stezce vroubené několika domorodými staveními, a někdo na něj vystřelil z nezastavěného prostoru, střelce ovšem nezahlédl.
Tentokrát proletěla kulka Stilovou korkovou helmou a zachytila se kupodivu pod stuhou.
Teď tedy vyhnal třetí atentát pana Stila s třesoucím se tukem do kanceláře policejního komisaře, ale toho, jak se zdálo, věc tak moc nevzrušovala!
Na stropě se točily dva velké ventilátory s vrčením, které nakonec lidé už nevnímali. Po určitých, dost krátkých pauzách si mechanicky utírali pot a pan Bédavent si také zcela mechanicky svlažoval hrdlo pořádným douškem silného piva.
Jak tak pololežel ve svém hamaku s rozepnutou košilí, podobal se spíš nějakému satrapovi než dosti skromnému státnímu úředníku Francouzské republiky, a pan Stil na něj vrhal vyčítavé pohledy.
301

l!
"Víte, pane Stile, já jsem od toho prvního útoku na vás dost přemýšlel. Ano, a pokusil jsem se sestavit seznam osob, které by vás mohly nenávidět."
"Proč by mě někdo nenáviděl?" protestoval tlouštík.
"Jsme tu mezi sebou, viďte, pane Stile? Připustíte přece, že zboží ve vašem obchodě se prodává přibližně za dvojnásobek skutečné ceny ."
"Pardon! Zapomínáte na úvěr, který poskytuju, a na značné částky, které se mi nedaří dostat zpátky ."
"To je přesně ono! Navykl jste lidi nakupovat na dluh. Jakmile si u vás otevřou konto, nakupují a zapomenou počítat, a pak jednoho krásného dne je jejich dluh takový, že je máte v hrsti, a od té chvíle už pracují jen pro vás ."
"Nelíbí se mi, jak to formulujete ,.."
"Chtěl jsem dojít k následujícímu: všichni, kdo vám dluží peníze, dřevaři, obchodníci, úředníci nebo domorodci by byli rádi, kdybyste zatřepal bačkorama!"
"To je hanebné!"
"Nevím, jestli je to hanebné, ale je to tak. Je i dost těch, hlavně mezi dřevaři, co tvrdí, že jste je zruinoval tím, že jste jim dal podepsat papíry, kterým často ani nerozuměli. To je případ Louise Gourcata, toho, co se mu říká Velký Louis, dnes už je to jen troska, opilá od rána do večera. Když se trochu rozčilí, přísahá, že vás oddělá."
"Tomu to moc mluví!" povzdychl si pan Stil a sklopil oči. "Ti, co mají fůru řečí, mi strach nenahánějí."
"V tom případě . (opravdu se nenapijete?). v tom případě, povídám, nám zbývá jiná kategorie kolonistů. Máte moc hezkou ženu, pane Stile . Omlouvám se, že vstupuji do okruhu soukromého života, ale když je někdo, jako jsme my tady, odsouzen žít v tak malém kroužku ve žhavé kádi, jako je Libreville, špehuje jeden druhého a ženy hrají pochopitelně velkou roli. Bílé ženy jsou tady vzácné . Hezké bílé ženy jsou tu
302

tak dvě tři. A paní Stilová jez nich nejhezčí. Když jste si ji přivezl ze své poslední cesty do Evropy, byla z toho tady úplná revoluce ."
"Copak nemám právo na hezkou manželku?"	r
"Právo, to ano! Kolik je vám, pane Stile?"
"Co nevidět třiapadesát."
"Paní Stilové je pětadvacet, viďte? Nevypadá na ně, ale já jako policejní komisař to musím vědět. Přemýšlejte o tom, pane Stile ." "Co tím chcete říct?"
"Že to podněcuje fantazii a je kolem toho plno řečí. Nedívejte se na mě tak divně . Hledáme společně, přátelsky, kdo mohl mít ten nápad třikrát si na vás vystřelit. A priori je nutno vyloučit domorodce, protože ti většinou nemají revolver a nedovedli by s ním zacházet s takovou zručností. Váš kandidát na vraha je vynikající střelec, to si uvědomte, a nebýt náhody, která už třikrát zasáhla ." "Chcete mě ještě víc vyděsit?"
Když se ho zmocnila panika, byl opravdu šeredný, a komisař, který si zapaloval dýmku, se mu vyhýbal pohledem a mluvil ochable, jakoby sám pro sebe.
"Jsou tu tedy lidi jako Velký Louis, kteří tvrdí, že jste je přivedl na mizinu, a pak ti, co možná doufají, že když vás zlikvidují, přiblíží se k paní Stilové."
"Moje paní je slušná žena!" protestoval vehementně
Stil.
"To je možné, pane Stile. Ale slušná žena je ještě
přitažlivější. Vy ji dost hlídáte, viďte?"
"Vůbec ji nehlídám . Chci říct, že ji nepodezírám. Ale nerad vidím, když se jí kolem sukní točí mužští ."
"Jste žárlivý, pane Stile?"	41
"To je mé právo ."
"Možná že jste se dotkl některého ze ctitelů?"
Komisařův hlas byl čím dál ochablejší. Sotva hýbal
303

rty a z jeho dýmky stoupal lehký proužek kouře, který byl rychle pohlcován vzdušným vírem ventilátorů.
Hi seděl jako vždycky u svého stolu, plnil drobným pečlivým písmem jednu stránku za druhou a vůbec nezvedal hlavu. Slyšel je? Nebo jevil takový nezájem o záležitosti bělochů?
"Myslím, pane komisaři," zavrčel nakonec Stil, "že jsme toho už o mém soukromém životě a o mně napovídali až moc. Fakta jsou fakta: třikrát se mě někdo zbaběle pokusil zabít! Policie mě musí chránit, jsem francouzský občan ."
"Naturalizovaný, viďte?"
"To je totéž! Předpokládám, že nemáte v úmyslu nechat mě oddělat jako psa, až půjdu kolem nějakého živého plotu nebo podél zdi? Třikrát jsem unikl smrti, zázrakem, to jste připustil. Co mi dokazuje, že počtvrté ."
"Máte pravdu, pane Stile!
"Takže co dál?"
"Za prvé vám radím, abyste nevycházel z domu bez doprovodu. Přejeteli si to, dám vám některého ze svých mužů ."
"Jak bych vypadal?"
"Jistě, řeknou, že pan Stil má strach. Ale kromě této   ( ochrany . Leda byste měl naprosto spolehlivého přítele, který."
"Když budu nucen vyjít z domu, můžu si vzít jako doprovod doktora Chauvina ."
Hiovo pero přestalo na okamžik skřípat Komisař strčil nos do sklenice piva.
"To je řešení!" schválil ten návrh, ale napřed se napil. "A já dám váš dům hlídat. Mám dotaz, pane Stile: máte revyer?"
"Ne! Kdysi jsem ho míval. Co jsem se oženil, nechci mít v domě zbraně. Ženy jsou nervózní. Někdy se jim
304

stane, že ani moc dobře nevědí, co dělají, a jen tak, ze hry, mohou způsobit neštěstí."
Komisař vstal. To se mu stávalo málokdy. Celý zchromlý z ležení zamířil k malé skříňce, hrabal se v jedné zásuvce, pak se vrátil k návštěvníkovi a podal mu bubínkový revolver.
"Tady máte, pane Stile. Bude lepší, když budete ozbrojen, abyste se mohl bránit, kdyby vás někdo napadl ."
"A co když toho muže zasáhnu?"
"Bude to v sebeobraně . Tím hůř pro něj! Dávám vám povolení střílet. Miřte raději na nohy, ale kdyby došlo k neštěstí, vysvětlím u soudu situaci a ponesu zodpovědnost."
Tlustý Stil taky vstal a bral do rukou revolver s viditelnými rozpaky.
"Je nabitý?"
"Je tam šest nábojů . Takhle ho odjistíte ."
"Myslíte, pane komisaři, že ten muž začne znovu?"
Byl groteskní, ubohý. Komisař se znovu usadil do svého hamaku a otíral si pot, jako by ho úsilí, které právě vyvinul, docela vyčerpalo.
"Dávejte si pozor, pane Stile. To je všechno, co vám mohu říct. V této zemi je nebezpečné vydělávat moc peněz a mít tak hezkou ženu. Hi! Doprovoď pana Stila až k vozu ."
Když utichla plechová vřava po odjezdu Stilova auta, vstoupil Hi a tvářil se jako někdo, kdo se uctivě brání výbuchu smíchu. A komisař ve svém závěsném křesle taky jako by měl obličej celý rozesmátý.
"Pojď blíž, Hi. Povídej ."
Když byli sami, stačilo jim málo slov nao, aby si rozuměli, tak byli jeden na druhého zvyklí. A ti, kdo komisaři Bédaventovi vytýkali, že se nestará o záležitosti svého resortu, by byli hodně překvapení, kdyby
305

slyšeli podivný rozhovor úředníka s černochem.
"Včera se zase sešla se soudcem," říkal Hi, věděl, že jeho pán porozumí.
Jednalo se přirozeně o paní Stilovou, o paní Stilovou a o jejího milence, což už tři roky poskytovalo látku k skandálním klepům v Librevillu.
"Kde?"
"U fotograf a."
Bédavejit se jen nepatrně pousmál, protože nápad s fotografem už dávno znal, přišla na něj paní Stilová.
V městě sestávajícím všeho všudy z jedné velké ulice lemované vilami a z několika uliček s domky domorodců jsou schůzky pro ženu a jejího milence dost nesnadné, nemajíli přitom vzbudit pozornost.
Paní Stilová si vymyslela vášnivý zájem o fotografování. Kazila svým malým aparátem nespočetné metry filmů a čas od času pociťovala potřebu zajít si k fotografovi, aby byla při vyvolávání fotografií.
Fotograf byl míšenec a bydlel v dřevěném domku na dost pustém místě.
Nebyla to jeho vina, že když paní Stilová přišla, potřeboval zrovna někdo jiný jeho asistenci.
Třeba vyšetřující soudce, ten už taky několik týdnů hodně fotografoval. I on chtěl dohlédnout na vyvolávání svých filmů!
A když tam soudce byl s paní Stilovou, fotograf měl skoro vždycky naléhavou práci v malé laboratoři, která stála až docela vzadu v zahradě!
"Co ti druzí?"
"Důstojník telegrafista se s ní už neschází. Myslím, že se pohádali."
"Advokát Bruant?"
"Už měsíc nic ."
"A stavitelův příručí?"
"Konec!"
"Takže kdo?"
306

"Jedině soudce a doktor Chauvin ."
Ve srozumitelné řeči to znamenalo, že postupní milenci byli sesazeni z trůnu, kromě vyšetřujícího soudce, který se dál s paní Stilovou setkával u fotografa, a doktora Chauvina, který ji z titulu rodinného přítele vídal ve Stilově domě a využíval k setkání tlustokožco
vy nepřítomnosti.
"Dojdi mi pro doktora Chauvina, Hi.! Podej mi
mou knihu!"
Komisař totiž četl potřetí Dámu z Monsoreau a vyděšený tlustý obchodník ho vyrušil právě při četbě jedné pasáže, kterou obzvlášť miloval.
Hi potichoučku vypadl. Ventilátory se točily dál a Bédavent se čas od času sehnul a vytáhl ze zinkového kotlíku plného ledu láhev studeného piva.
Dáma z Monsoreau však mu úplně nepřekryla myšlenky na dámu z Librevillu a chvílemi se poškrabal na předčasně holé lebce, dlouho hleděl do prázdna, než otočil stránku, vzdychl nebo se lehce pousmál, podle toho, co mu právě proletělo hlavou.
Bylo čím dál tím větší vedro. Blížilo se poledne a v ulicích, kterými Hi v khaki obleku projížděl na kole, nebyl už ani náznak stínu. Na moře nešlo pohledět, tak se podobalo roztavenému kovu, a jeho odrazy
pálily do očí.
"A co když toho hlupáka přece jenom někdo zabije?" povzdychl si komisař, když došel na konec kapitoly.
II
Poiďte dál, pane doktore! Posaďte se!"         
Komisař nevstal, zůstával ležet ve svém hamaku s očima napůl přivřenýma a tělem nehybným, jako rozdrceným vedrem. Dělal, že nezaznamenal nervozitu
07

L
 

návštěvníka, který sem vrazil jako čert, se zaťatými zuby a strnulým pohledem.
"Chcete tvrdit, že jde o oficiální předvolání?" vyptával se Chauvin, ruky, kterou mu ochable podával Bédavent, si nevšímal.
"Posaďte se, doktore. Ujišťuji vás, že jestli budete pořád takhle běhat, nedočkáte se v koloniích dlouhého věku."
Komisař si lokl piva a využil toho pohybu k tomu, aby si návštěvníka prohlédl.
Chauvinovi ještě nebylo třicet. Byl štíhlý, nervní, a v jeho očích byly patrné stopy po únavě nebo horečce. Toho rána byl obzvlášť rozrušený, to však komisaře nijak nedojímalo.
"Chceteli, abychom to brali jako návštěvu lékaře, poprosím vás o nějaký lék na ty svoje játra ."
Lékař jen suše odsekl:
"Měl byste pít míň piva! Zatím vám povím, že se mi hnusí, když pro mě pošlete domů černocha, který ."
"Hi!" zavolal komisař. "Vy jste se k panu doktorovi nechoval slušně?"
Lékař odpověděl sám:
"Neslušný nebyl on, ale ten způsob ."
"Vy si zřejmě nikdy nezvyknete, doktore! Sedněte si, proboha. Kdybyste věděl, jak únavné je hovořit s někým, kdo je v neustálém pohybu! Cítil jsem, že si s vámi musím nutně promluvit, a když vám řeknu, že pro vaše dobro, tak mi můžete věřit."
"Jsem dost starý, abych se o sebe uměl postarat!"
"Ale jisté, jistě! Přesto jste dnes ráno zase bral drogy. Jen nic nenamítejte .! Poznal jsem vám to na obličeji, jen jste sem vstoupil. V Evropě to není tak vážné, ale tady to člověka sklátí, dřív než se naděje ."
"Podívejte se, pane komisaři. Podle zákona vás musím vyslechnout až do konce, já to vydržím . Ale jestli mám právo odejít."
308

"Proč? Charlotta je sama doma?" To stačilo, aby mladý lékař vyskočil. Pohled na jeho nervozitu přímo bolel.
"Zakazuji vám, abyste ."
"Mluvil o paní Stilové? Uklidněte se, pane doktore.! Dal jsem vás zavolat proto, že její manžel odtud právě teď odešel."
"Co vám napovídal?"
"Aha, aha! Tak najednou vás to zajímá . Předpokládejte, že má podezření."
"To není pravda!"
"Co vy víte?"
Lékař se zarazil a vykoktal ze sebe:
"Nemůže mít žádné podezření, protože není co podezírat! Charlotta . Totiž paní Stilová je přítelkyně ."
"Chcete mermomocí pokračovat, pane doktore?"
"V čem?"
"V tom pobíhání po kanceláři, mám z vás totiž mořskou nemoc. Nehledě k tomu, že se zbytečně rozehříváte. Pot už vám prosakuje i přes sako. Za chvíli zas dostanete horečku ."
Komisař se nehýbal a mluvil hlasem tak ochablým, že to nakonec až iritovalo. Překvapil návštěvníkův pohled směrem k černochovi a povzdychl si:
"To vás tak vyvádí z míry přítomnost našeho milého Hi? Jsem ochoten poslat ho vedle. Ale měl byste vědět, že vyslechl od a do z váš poslední rozhovor s paní Sti
lovou."
"To není pravda! Vy lžete! Nemáte právo ." "Panebože, doktore, vy mě umoříte! Udělal jste hroznou chybu, že jste přijel do Gabunu .! Copak vám není jasné, že tady se ví o každém naprosto všechno?" "Dáváte mě  špehovat domorodcem? Budete snad tvrdit, že chodí do mého vlastního domu a že ."
"Hi! Kdy měl doktor naposled schůzku s paní Stilo
vou?"
309

"Předevčírem!"
"Kde?"
"V ložnici paní Stilové. Pan Stil odešel do přístavu, čekal nějaký zboží."
Lékař zrudl a zaťal pěsti.
"Díky, Hi! Ale běžte pro každý případ vedle! Zavolám vás, až vás budu potřebovat. Posaďte se, doktore, proboha vás prosím! Nenuťte mě zvyšovat hlas . Kdybyste tušil, jak slabé mám hlasivky."
A Chauvin se konečně posadil, zůstal však ve střehu, připravený se bránit. Byl to hezký chlapec, jeho neklidná, jako žhavá krása se ženám líbila. Ale malárie a drogy dávaly jeho pohledu někdy jakoby nepřítomný výraz.
"Zůstaňte takhle pěkně v klidu aspoň pět minut. Velice si vás vážím, ať si o tom myslíte, co chcete ."
"Chcete říct, že mnou pohrdáte jako ti ostatní!"
"Ale kdepak, Chauvine, nikdo vámi nepohrdá. Vyhýbají se vám, to je pravda, ale to proto, že nechcete pochopit . Přijel jste sem se všemi zakořeněnými představami Evropana a zachoval jste si je. Chcete soudit lidi i věci, jako bychom byli v Paříži nebo v Avignonu. Neděláte žádný rozdíl."
"Protože neschvaluji drobné nestoudnosti, kterých jsem svědkem, i ty daleko větší, kterých se jen dohaduji?"
"Nikdo po vás nechce, abyste něco schvaloval, ale abyste mlčel. Mravní postoje a poctivost se mění podle zeměpisné šířky . Okradli vás, to je jasné. Když s vámi Společnost pro exploataci lesů uzavřela smlouvu na tři roky, slíbila vám, že kromě pevného platu ."
"Patnáct set měsíčně!" uchechtl se mladý lékař.
"Ano, přesně! Slíbili vám, povídám, že si tu vybudujete soukromou klientelu. No a když jste sem dorazil, uvědomil jste si, že místo už je zabráno a vy se budete muset spokojit těmi patnácti stovkami."
310

"Vám to nestačí?"
"Tak je to s většinou koloniálních smluv . Potkal jste paní Stilovou. Zamiloval jste se do ní, jako ti druzí."
"Zakazuji vám ."
"Říkám jako ti druzí, jako všichni ti, jimž od svého příjezdu sem věnovala přízeň ."
"Lžete!"
Komisař teď dělal, že občasné Chauvinovo přerušení
nevnímá.
"Rozdíl mezi vámi a těmi ostatními je v tom, že vy jste se dal strhnout a že jste to dobrodružství vzal vážně . Je to pro vás moc nepříjemné, Chauvine .!"
"Důrazně vás žádám, abyste mlčel. Nedovolím, aby čest nějaké dámy ."
"A já se zas v rámci možností vyhnu faktu, že slušný mladý muž, který má možná před sebou budoucnost, si tady pálí křídla . Jste poctivec, Chauvine, ale mám chuť dodat, že jste až trochu moc poctivý. Patříte totiž k lidem, kteří se rozhořčují kvůli každé maličkosti a táhnou do boje proti všemu, co je šokuje . Existoval jistý Don Quijote, který ."
"Jsem opravdu nucen vás poslouchat?"
Komisař si nalil plnou sklenici piva a pak teprve
pokračoval:
"A stejní jsou i v lásce! Ale tady přes všechnu svou poctivost zrazujete pohostinnost, poněvadž klamete chudáka Stila pod jeho vlastní střechou ."
Doktor pozoroval upřeně podlahu a neodpověděl.
"Nicméně jste jediný člověk, na kterého, jak se zdá, nežárlí. Ostatní si museli vymýšlet důmyslné lsti, aby se s Charlottou setkali na nejpodivnějších místech . Vás s ní nechává o samotě, když musí odejít. A vy toho neváháte využívat.!"
"Když schováváte ty své negry i pod postelemi."
"Tam ne . Dejme tomu, že jim nic neunikne . Až
311

doposud to, Chauvine, nebylo nijak vážné . Vydával jste se jedinému riziku, tomu, že si dříve nebo později všimnete, že i po tu dobu, co jste milenci, nevzdala se paní Stilová ostatních schůzek."
"To není pravda ."
"Budiž! Věřte si, čemu chcete . Riskoval jste i to, že vás tlustý Stil přistihne, a nevím nevím, co by se stalo ."
Komisař se vyhýbal pohledu svého návštěvníka, který seděl se svěšenou hlavou, nervózně luskal prsty a čelo měl pokryté potem.
"Sklenici piva?"
"Ne, děkuj i!"
"Děláte chybu. Je lepší být mírným alkoholikem než toxikomanem . To až tady jste si zvykl na drogu, viďte? Samota, zklamání."
"Netušil jsem, že si děláte ambice na zpovědníka!"
"V našem případě je důležité zabránit tomu, aby někdo skončil svůj život ve vězení."
"O kom to mluvíte? Vy myslíte, že na pana Stila jsem střílel já?"
"Já si nemyslím nic. Říkám jen jednu věc, Chauvine: všichni tady v Librevillu vědí, že jste milenec paní Stilové. Všichni taky vědí, že nejde o přechodnou záležitost, ale o prudkou vášeň, o vášnivou lásku, jíž se říká slepá a je schopná jakéhokoli činu . Na Stila někdo třikrát střílel. Ty tři pokusy byly spáchány někým, kdo znal perfektně Stilův způsob života, a ten poslední z dnešního rána někým, kdo má volný přístup do domu . Kde jste byl, když se střílelo? Doma?"
"Ne . Byl jsem na procházce ."
"Daleko od obchodu?"
"Ne, moc daleko ne ."
"Vidíte! Vsadil bych se, že jste čekal, až Stil odejde, abyste šel za jeho ženou a ."
"Pane komisaři, ten rozhovor je odporný ."
312

"A to, co by se mohlo stát, je ještě mnohem odpornější. Předpokládejme, že dojde ke čtvrtému atentátu a že tentokrát bude Stil zabit."
"V tom já prsty mít nebudu!"
"To nevím. V každém případě byste byl první podezřelý. Řeklo by se, že jste ho chtěl odklidit z cesty . Nebo taky že když si Stil všiml vaší hry, oddělal jste ho . Máte revolver?"
Doktor na okamžik zaváhal a odpověděl možná až příliš ostrým hlasem:
"Nikdy jsem neměl žádnou zbraň ."
"Tak je to lepší.! Kdyby vás někdy popadla chandra, byl byste schopen obrátit ho proti sobě ."
Pak bylo dost dlouho ticho. Doktor už nereagoval jako na počátku, komisařovy poznámky ho zdeptaly. A komisaře zase jako by se zmocnila dřímota.
Přesto zašeptal:
"Musíte dávat velký pozor ."
"Na co?"
"Na všechno. Spěte si dál s paní Stilovou, když vám to dělá doopravdy potěšení, ale neberte věci tak tragicky . Neproveďte nic nepředloženého. V Stilově přítomnosti se ovládejte ."
"To je všechno?" uchechtl se mladý muž.
"To už znamená hodně! Ale nejdůležitější je, Chauvine, abyste se uklidnil. Poznal jsem už pár lidí, jako jste vy, co neměli dost pevné nervy na život v koloniích. Jeden mladý inženýr  se tak upíjel,  až  se zbláznil. Jeden zástupce velké společnosti zabil v záchvatu malárie svého sluhu, podezříval ho, že ho chce otrávit. Nebýt vaší smlouvy, řekl bych vám, abyste nasedl na první loď do Francie, i kdybyste, pokud by s vámi chtěla jet, měl unést krásnou paní Stilovou ." "To mi říkáte z titulu policejního komisaře?" "Z jakého titulu chcete . Prozatím ." Zarazil se, zaposlouchal se. Venku bylo slyšet těžké
313

kroky, pak nastala v předpokoji malá rvačka. Konečně někdo prudce rozevřel dveře a objevila se obrovská postava Velkého Louise, pochopitelně v dost pokročilém stavu opilosti.
Se svým pět dní neboleným vousem, vykasanými rukávy a hlubokým šrámem dělícím mu levou tvář vedví nevypadal Velký Louis nijak vábně.
První pohled vrhl na mladého lékaře, přejel ho očima svrchu dolů, jako by ho chtěl rozdrtit.
"Heleme se! Tady ho máme!"
"Co chcete, Velký Louisi?" zeptal se ho mírným hlasem komisař a nehýbal se z místa.
"Nejdřív bych chtěl vědět, co pečete tady s tímhle . Už toho začínám mít dost, slyšíte?"
Skličující vedro, bouře, která hrozila vypuknout už celé dlouhé dny, zvyšovaly i napětí mezi lidmi, více či méně předrážděnými alkoholem a chininem.
"Stil právě přišel do hotelu ."
Do jediného hotelu ve městě, jeho velká dvorana byla místem obvyklých schůzek a byl tam dokonce kulečník.
"Nevím, co jste mu napovídal, ale podle něj jste mu dal právo střílet, jakmile se bude cítit ohroženej. Vykládá to všem kolem sebe . A když to povídal, vrhl na mě hnusnej pohled . Poslyšte, komisaři!"
"Sedni si, Velký Louisi!"
"Sednu si, až se mi bude chtít! Nejdřív chci pochopit! Pravda je, že Stil je darebák a že mě připravil o všechny úspory! Pravda je, že nebýt jeho, měl bych jednu z nejlepších koncesí v Gabunu! Pravda je, že jsem v prčicích a že tady chcípnu jako žebrák! Pravda je, že kdybych byl ještě muž, pomstil bych se Stilovi."
Naplil na zem, otřel si čelo hřbetem obrovských pracek.
"Přesto jsem na Stila nestřílel a nikdy nebudu střílet zezadu! Neříkám, že toho jednou nebudu mít dost,
314

nevyhledám ho a nedám mu pořádně do té jeho hnusné držky . Ale jít a ."
Ještě   jednou   si   uplivl,   obrátil   se   na   doktora a s obrovským pohrdáním zašeptal:
"To je dobrý pro jemu podobný!"
"Pomalu, Velký Louisi!"
"Vy mě k mlčení nedonutíte, třeba jste komisař! Povídám, že se chystá něco nečistýho, a já v tom nechci hrát roli blbečka! Jestli ten, kdo už na Stila třikrát vystřelil (nový pohled na lékaře), začne znovu a jestli se tentokrát strefí, koho budou obviňovat? Velkýho Louise! Protože se ví, že na něj mám pifku a že mě slyšeli, jak říkám, že ho jednou dostanu ."
"Ty ses mi povídálek!"
"Já svýho stejně nakonec dosáhnu. Teď ale cítím, že neuplyne dlouhá doba a zažijeme tady něco moc ošklivýho. Nechci hrát roli lampáře při železniční katastrofě . Kdybych na to měl, vyjel bych si někam, stovky kilometrů odsud, aby mě nikdo nemoh podezřívat. Když mě ale Stil o všechno připravil, musím zůstat
tady.. ."
Vypadalo to, že komisař usnul ukolébán vrčením
ventilátorů.
"Přišel jsem vás požádat, abyste mě zatkl."
"Z jakého důvodu?"
"Z jakýhokoli. Jestli chcete, tak vás třeba urazím . Taky můžu rozmlátit hubu tady doktorovi. Zavřete mě na pár týdnů do basy, takže jestli se něco semele ."
"To není možné, Velký Louisi!"
"Zavřít mě do basy? Takže je to pravda? Vám záleží na tom, abych mohl být v podezření? Poslechněte si, co mně vyprávěli. Nepovím vám kdo . Někdo mi prostě řek, že ten, kdo se chce Stila zbavit, nemá chuť hnít ve vězení do konce života. Když ale dá místo sebe odsoudit někoho jinýho ."
315

Doktor sebou vrtěl na proutěném křesle, právě na tom, které Stil ráno tak rozsedl, když se do něj spustil celou svou váhou.
"Dobrá, když mi teda nechcete pomoct, zařídím si to nějak sám."
Přesně v tom momentě vytáhl z kapsy bubínkový revolver, se zlomyslnou radostí s ním mával všemi směry a ohrožoval tím lékaře i komisaře.
Ten sebou ani nehnul, spokojil se s tím, že z úst vypustil malý proužek dýmu. Chauvin se chtěl vrhnout vpřed, ale to už bylo pozdě.
"Co se dá dělat!" zavrčel Velký Louis.
Zazněla rána; místnost zavalil ostrý pach střelného prachu. Velký Louis stál, držel se však opěradla jedné židle.
"Chytráku!" povzdychl si Bédavent a stiskl nedbale elektrický zvonek.
Hned se objevil Hi, tak rychle, že musel být celou tu dobu za dveřmi.
"Zavolej záchranku. Ať Velkého Louise převezou do nemocnice . Vy byste mu vlastně mohl poskytnout první pomoc, že, pane doktore?"
Velký Louis pořád ještě stál, ale navzdory pevné vůli nedat nic najevo měl obličej stažený bolestí.
Když mu tedy znemožnili, aby se dostal do vězení, chtěl být v ústraní aspoň v nemocnici a střelil se do levé nohy.
Ochable se usmál, protože jeho zranění ho muselo bolet, a zašeptal:
"Vidíte, pane komisaři, vždycky nemáte vrch ."
Lékař se mu marně pokoušel stáhnout střevíc, až nakonec musel rozstřihnout svršek boty nůžkami.
Velký Louis vůčihledně bledl a nepostřehnutelně se zapotácel. A když mu doktor doslova odtrhl střevíc z nohy, protože se mu jeho bavlněná podšívka dostala do poraněné tkáně, zavřel oči, chvilku se kolébal ze
316

strany na stranu jako kyvadlo a náhle spadl jak dlouhý tak široký na zem.
Komisař Bédavent si vzdychl, uchopil načatou láhev piva, vypil ji až do dna a vrhl smutný pohled na svou zamilovanou Dámu z Monsoreau, kterou ho zanechali v klidu dočíst.
III
Toho dne nedošlo k dalším, v pravém slova smyslu senzačním událostem. Určitý počet drobných skutečností měl však mít později svou důležitost.
Především postoj tlustého Stila; rozhovor s komisařem ho zřejmě uklidnil. Jak řekl Velký Louis, Stil si zašel v době aperitivu do hotelu, otevřeně si pohrával s revolverem, který dostal, výhružně se kolem sebe rozhlížel a řekl:
"Však uvidíme, jestli příště toho darebáka neoddělám!"
Potom poobědval o samotě s manželkou a znovu vytáhl z kapsy revolver.
"Teď když jsem dostal povolení střílet, dlouho za terč sloužit nebudu, však uvidíš ."
"A co když budeš mrtvý, dřív než sám vystřelíš?" zeptala se paní Stilová, nepatřila k ženám, které ztrácejí tak rychle hlavu.
"Zařídím to tak, že vystřelím první."
,Ale co když vraha neuvidíš?"
"To by mě musel zabít první ranou . Jinak ."
Ale nebylo to u něho jenom vychloubání? Dělal spíš dojem člověka, který potřebuje sám sebe uklidnit. A scéna v hotelu, ta měla, jak se zdálo, eventuálního útočníka vylekat.
Po obědě nastala siesta, všeobecný klid až do čtyř
317

hodin odpoledne. V tu dobu vykonal doktor Chauvin svou obvyklou návštěvu v obchodě.
Mimikou se snažil paní Stilové naznačit, že si přeje s ní mluvit mezi čtyřma očima. Pouhým pohybem očí ukázala na manžela, který nevypadal, že se chystá k odchodu.
A doktor byl čím dál rozčilenější, zapomněl na základní opatrnost, dělal za Stilovými zády různá gesta.
Nakonec se rozhodl napsat na kousek papíru:
Nutně musím vědět, jestli mě klameš.
Bylo to trochu groteskní. Nakonec se to podobalo lásce zamilovaného studenta.
Paní Stilová pokrčila rameny, zašla za dlouhý pult, kde napsala na kousek šedého papíru:
Hlupáku.
Ale doktor se nevzdával, a tak hra s papírky pokračovala:
Chci úplnou pravdu, žádal písemně milenec.
Ona odpovídala:
Proč bych tě klamala? Mám ráda jen tebe.
On trval na svém, naškrábal:
Ale co předtím? Kolik jsi měla milenců?
Tentokrát neodpovídala, spokojila se pohybem naznačujícím, že se zbláznil.
To všechno se odehrávalo v rozlehlém prostoru krámu mezi zbožím všeho druhu, zatímco obrovitý Stil chodil sem a tam mezi příručími a zákazníky.
"Povečeříte s námi, Chauvine!" oznámil v určitém momentě. "Ano, je to absolutně nutné! Musím vás požádat o jistou službu ."
Během té doby právě v nemocnici operovali Velkého Louise a pak ho převezli do pokoje, kde nad ním bděla ošetřovatelka.
Komisař s očima, které se mu po přehnané dávce piva leskly, se dál válel ve svém závěsném křesle a konečně se dostal k poslední kapitole Dámy z Monsoreau.
318

"Vy, Chauvine, mi přece rozumíte!" pravil tlouštík koncem večeře a odsunul židli dál od stolu, aby měl volnější prostor pro břicho. "Mají mi to za zlé, protože mě nedokázali doběhnout, jak s tím počítali. Pravda je, že jsem poctivější než oni."
Pod stolem byly Charlottiny nohy v bezprostřední blízkosti doktorových.
"Nejsem samozřejmě žádný filantrop," pokračoval Stil, který zjevně vychutnával vlastní chválu. "Jsem obchodník! A obchoduju tak, že zachovávám pravidla hry, za hlouposti druhých nezodpovídám . Proč nakupují, když na to nemají peníze.? Podpisují stvrzenky: vědí tedy, co dělají. Co se pak dá dělat, když je půjčka splatná ."
A doktor musel ze zdvořilosti souhlasit, protože byl milencem paní Stilové a nemohl se manželovi znelíbit!
Bylo cítit, že Chauvin má nervy na prasknutí. Každou chvíli zvedal oči k své milence a v tom pohledu bylo možno číst celé jeho zoufalství, nenávist k falešným situacím, ale také lásku, kvůli níž by se smířil i s horšími věcmi.
"Vy jste přítel, Chauvine! Jste přece přítel, viďte? Komisař mi poradil, abych nevycházel sám, protože když se mi něco stane, ať je tam aspoň někdo, kdo by vraha viděl a kdo by mě v případě potřeby nenechal chcípnout někde na zemi. Myslel jsem na vás ."
Potil se, těžce oddychoval. Zase měl strach, jak to bylo vidět později, když se neodvážil jít sám jako každý večer zavřít dveře do dvora. Chauvin ho doprovodil. Stil mu nervózně stiskl paži a přiznal se:
"Mám takový strach, že umřu .! Budete mě chránit, viďte?"
A v téže chvíli v librevillském hotelu přemýšlelo nahlas několik stálých hostí, státních úředníků nebo dřevařů, a každý z nich kolem sebe vrhal podezřívavé pohledy.
319

"Je to pravda, že Velký Louis se střelil do nohy, aby ho nemohli obvinit z toho, že zabil Stila?"
"Je to pravda! Je v nemocnici."
"Tak to se určitě něco stane ."
"Proč?"
"Protože Velký Louis je moc chytrý na to, aby se zranil jen tak bezdůvodně . Asi se mu něco doneslo ."
"A co když je ještě chytřejší, než vypadá? Co když to všechno nastrojil a teď se předem odsunul do bezpečí. ?"
Všichni, kdo tam seděli, měli moc dobré důvody Stila nenávidět, takže hovoru chyběla upřímnost. Snažili se tvářit přirozeně. Předstírali nenucený tón.
"Já žádný revolver ani nemám ."
"Já zas kdybych na někoho vystřelil, tak bych ho třikrát neminul, to se o mně ví."
"Nějak se mi to nezdá ."
"Co?"
"Že se někdo třikrát nestrefil. Fakt je, že měl Stil stejně třikrát namále ."
,A co jeho žena?"
"Co s ní má být?"
"Jí by se to docela hodilo . Zdědila by balík a byla by volná."
Jeden nevěřil druhému. Bouřka pořád ještě nevypukla, ačkoli temnou oblohu protínaly blesky, ale bez hromobití a bez jediné kapky vody. Vzduch se ani nepohnul, takže listí stromů bylo nehybné a kokosové palmy vypadaly jako vyřezané ze zinkového plechu.
"Musím si to vyzkoušet, Chauvine . Už tak dávno jsem nestřílel z revolveru ."
Paní Stilová se toho zhrozila.
"Nech toho, Erneste ."
"Ty bys raději, abych v rozhodném momentě střelil vedle?"
320

Vytáhl revolver z kapsy, vyhlížel kolem sebe nějaký předmět jako terč, nakonec si vybral jeden talíř na zdi.
Vyšla ohlušující rána, talíř se rozprskl a Stilovi pohrával na rtech spokojený úsměv.
"Jako bych měl hned míň strachu," prohlásil. "Jen klid! Teď je na čase jít spát. Dobrou noc, doktore, a ještě jednou díky ."
Netušil, že v jeho vlastním domě se skrývá muž, a o hodinu později, když už chrápal vedle rozčilené manželky, neměl ani zdání o tom, že Hi vyklouzl ven a vrátil se k svému šéfovi.
IV
Doktor Chauvin, zasmušilejší než kdy předtím, trpělivě čekal, až Stil napustí plnou nádrž benzínu. Bylo šest hodin ráno, v tom ročním období jediná takřka příjemná chvíle z celého dne, barvitý, hlučný trh vrcholil, pirogy přistávaly u přístaviště vroubeného kokosovými palmami a lidé z nich vykládali ryby a barevné mušle.
Chauvin zuřil. Předešlého dne mu Charlotta nedala přímou odpověď na jeho otázku a on strávil noc přemýšlením o tom, co mu svěřil policejní komisař.
Nechtěl tomu věřit. Celou svou bytostí se stavěl na odpor obvinění vyslovenému proti jeho milence.
"Ty jsi můj první milenec!" přísahala mu jednou,
když byli v objetí.
Potřeboval si tím být jistý. Nebyl z těch, kdo dělají kompromisy, kdo přijímají polovičatá řešení a smíří se s ošklivou skutečností.
"Ona nemohla lhát." opakoval si.
Ale proč tedy komisař tvrdil.
A proč se všichni včetně domorodců usmívají, když
jde kolem?
321




Situace byla stejně tragická jako groteskní. Chceli si udržet Charlottu a dál se s ní scházet, musí on, který tak nenávidí kompromisy, předstírat přátelství k tomu bachratému tučnému chlapovi, který v sobě soustřeďuje všechno, co Chauvin v životě odsuzuje: sobectví, zbabělost, vypočítavost a bezcharakternost.
Nejenomže jí u jeho stolu, teď si ho navíc ten člověk, kterému hrozí nebezpečí, bere jako ochránce!
"Dělají si z mého vozu legraci!" říkal zatím Stil a usazoval se za volantem. "Přestože je to jediné auto v okolí, které nemělo nikdy poruchu . Nejdřív jsem ho prodal jednomu kolonistovi za třicet tisíc franků, před deseti lety . Po dvou letech jsem ho od něj koupil zpátky za tři tisíce . Málem bych zapomněl políbit před odjezdem ženu ."
Vešel zpátky do domu, protože Charlotta dosud ležela; doktor se zatím při představě té scény svíjel jako červ, ten hnusný chlap se naklání nad lůžkem jeho milenky a pokrývá jí obličej polibky, které ona nemůže odmítnout.
"Tak jedeme .! Manželka vás dává pěkně pozdravovat ."
Chauvin se otočil v naději, že Charlotta přijde na okamžik k oknu, ale neudělala to, a za několik minut byli oba muži za městem a projížděli lesem po cestě, která se podobala spíš širší stezce vyšlapané zvěří.
Čas od času bylo vidět pár chatrčí, polonahé černošky obklopené hordami děcek. Na kraji jedné vesnice Stil zastavil.
"Málem jsem zapomněl! Napadlo mi, že vy nejste ozbrojen . Sehnal jsem si druhý revolver pro případ, že bychom byli napadeni. Vezměte si ho. Jakmile uvidíte něco podezřelého, neváhejte a střílejte . Komisař k tomu dal povolení."
A Stil se hlučně rozesmál, třebaže ten smích měl možná jen maskovat jeho strach.
322

"Jdeme na věc! Brzy zjistíme, jestli ten Lenglois, co k němu jedeme, sehnal peníze . Jestli ne, jsem nucen uvalit na něj exekuci. Už tři roky mě cynicky tahá za nos, a jestli si to nechám dál líbit, ostatní ho napodobí . Kdybyste věděl, doktore, co je na zemi darebáků . !"
Vedro začínalo být drtivé. Kdy konečně vypukne ta bouřka, ohlašující období dešťů? Traviny byly rezavé, les mohl od minuty vzplanout, většina potoků vyschla.
"Co si myslíte o mé ženě, doktore? Mezi námi."
"Víte, já."
"Taky si myslíte, že jsem udělal chybu, když jsem si vybral o hodně mladší ženu? Vy tomu ještě nerozumíte. Pochopte, že člověk má věk toho, s kým žije. Podívejte se! Když máte děti, prožíváte znovu tak trochu jejich věk . S manželkou je to podobné ."
Důvěrné řeči mu nebránily hlídat úzkostlivě obě
strany cesty.
"Kdybych měl ženu stejně starou, jako jsem sám, byl by to pro mě konec mládí. Všechno kolem mě by jejím přičiněním zšedlo. A o tělesných požitcích by už vůbec nemohlo být řeči. Když si ale člověk vezme mladou ženu, zajistí si nové mládí."
Lékař raději odvrátil hlavu a kousal se do rtů. "Vy mi jako lékař musíte rozumět lip než kdo jiný. Navíc  nedělají to tak skoro všichni muži, když si to můžou dovolit? Já do toho vkládám peníze. Charlotta, když jsem ji poznal při své poslední cestě do Francie, byla obyčejnou dělnicí, a teď má pohodlný, bezstarostný život. Stojí to přece za to, ne, obětovat pár těch radostí. Nehledě k tomu, že jí je někdy taky poskytnu, stejně jako bych byl mladý ."
Co mohl Chauvin dělat, aby ho donutil mlčet? Bylo to odporné. Doktor z toho měl křečovité stahy ve všech
svalech. A v určitém momentě si položil otázku, jestli by ne
323

bylo lepší vytáhnout revolver z kapsy a jednou provždy se toho hnusného chlapa zbavit.
"Nedovedete si představit, jak je v těch chvílích něžná . Kdybych mohl jít do detailů ."
"Prosím vás, jen to ne!"
"Máte pravdu. Ale vy jste nám tak přátelsky nakloněn! Jste náš jediný přítel, mohuli to tak říct, protože ti ostatní jsou závistiví, nenávistní a ."
Náhle zastavil, doktor se na něj zadíval a viděl, že úplně zbledl.
"Co se děje?" zeptal se.
"Psst. Tamhle . Podívejte ."
"Já nic nevidím ."
"Za liánami. Hýbe se to ."
A Stil se třásl, zůstal sedět jak panák a neodvažoval se jet dál.
"Vsadil bych se, že za těmi liánami se někdo schovává . Takhle se to odehrálo poprvé, když kulka prolítla předním sklem. Každý ví, že musím jet touhle cestou, když se chci dostat k Lengloisovi. Ještě dvacet metrů, a jsem přesvědčen, že by zazněla rána ."
"Ujišťuji vás, že ."
"Dobře si to prohlídněte . Kousek doleva od mangrovového porostu ."
Situace byla tak nesnesitelná, že Chauvin vystoupil z vozu.
"Chcete, abych se tam šel podívat?" zeptal se.
"Pozor . Vydáváte se nebezpečí, že vás někdo zabije . Vyndejte aspoň revolver z kapsy."
A Stil taky vystoupil, ale zachovával opatrnou vzdálenost za svým společníkem.
"Postupujte pomalu . Kdoví? Možná že konečně poznáme toho mého slavného nepřítele."
Cesta byla pustá. Nedoléhal sem jediný zvuk a Chauvin postupoval opatrně, úzkost jeho společníka na něj přece jen zapůsobila.
324

"Počkejte . Nechci, aby vás potkala nehoda . Sehněte se . Poslechněte mě, doktore ." "Zřejmě jsme vyplašili nějaké zvíře ." "V tom případě to hned zjistíme . Vystřelte do
buše . Střílejte!"
Chauvin vystřelil. A v buši se nic ani nepohnulo. Nic
z lián nevyběhlo.
"Vidíte!"
Chauvin se obrátil, přesvědčen, že jeho společníka už opustila hrůza. Držel v ruce kouřící revolver.
V tom okamžiku zaburácel výstřel a oba muži stojící tři metry od sebe znehybněli.
V
"Co to děláte?" zeptal se Chauvin mechanicky a zíral na Stila s rozšířenými panenkami.
Pravda ho nepraštila do očí hned. V momentě, kdy se obracel, viděl, jak Stil s hrozným šklebem v tváři vypálil z revolveru.
Nenapadlo ho hned, že střílí na něho. A tu Stil s očima navrch hlavy a výrazem bestiální radosti znovu vystřelil, jednou, podruhé .
"Přestaňte!" zařval doktor a nepomyslel na to, že má v ruce taky revolver a že pouhým stiskem ukazováku může svého partnera odprásknout.
Úšklebek tlustého muže vyprchal, místo něho se mu na tváři objevil výraz údivu, vzteku a pak najednou
i paniky.
Zvedl revolver k obličeji, s hrůzou si ho prohlížel.
Pak znovu zamířil, střílel, střílel.
A najednou zbraň upustil, nebo spíš ji odhodil na zem a vyděšeně se kolem sebe rozhlížel.
"Ten zrádce .!" zařval. "On mně ."
325

"Stile!" ozval se bezbarvý hlas Chauvinův. "Co jste to chtěl udělat?"
Jenže Stil neposlouchal. Vrhl se k vozu. Už ho skoro dosáhl, když se několik metrů od něho zastavilo jiné auto.
"Past!"
Pomalu, jako kdyby přijel na návštěvu, vystoupil Bédavent z auta, udělal pár kroků a utíral si čelo pod helmou.
"To je náhoda, pane Stile, že vás tu potkávám ."
"Vy . Vy ." zahučel Stil, připraven vrhnout se na policistu, který byl o dvě hlavy menší než on.
"A pan doktor .! Tak vy chodíte na lov, pane Chauvine .!"
"Co teď uděláte?" zeptal se Stil polohlasem.
"Já?" divil se komisař a dělal nevinného.
"Kolik?"
"Kolik čeho?"
"Padesát tisíc ."
Přistoupil k nim doktor Chauvin, pořád ještě se zbraní v ruce, takže vypadal trochu směšně.
"Co je, pane doktore, vy jste pil? Uvědomil jste si konečně, že já lidi neobtěžuji vždycky jen pro své potěšení? Copak jsem vám říkal včera ráno?"
"Pořád ještě tomu nerozumím ."
"Pan Stil vám to vysvětlí. Nastavte ruce, Stile . Žádné žertíky, ano? Ve vašem, totiž v mém revolveru zbývá ještě jedna kulka, jenomže gumová jako ty druhé, je to ale moc dobrá imitace ."
Hi čekal bez hnutí za volantem úředního vozu. Železné náramky zapadly s cvaknutím na zápěstí tlustého Stila, který vzrušeně, přerývaně dýchal.
"Hi se o něho postará. Nastupte se mnou do té Stilovy kraksny, pane doktore. Cestou si budeme povídat. Nevadilo by vám sednout si za volant? Je to taková dřina!"
326

Úřední vůz ujížděl před nimi a Hi při řízení koutkem oka hlídal zadrženého Stila. Komisař dlouho seděl mlčky, pak zamumlal několik vět tím svým ochablým hlasem, který bylo tak tak slyšet.
"Myslím, že to byl nejhezčí zločin, který se mi odehrál před očima. Legální zločin.! Zločin, který byla policie samotným zločincem vlastně donucena podporovat ."
Kilometry bez jediného slova. Doktor Chauvin řídil nervózně, takže komisař musel chvílemi lehce vyrovnávat volant.
"Třikrát provede vlastnoručně útok sám na sebe . Vystřelí ze starého revolveru, který nikdy nikomu neukázal, nejdřív do předního skla svého auta, pak do své helmy a nakonec do pánve. Hrozí mu nebezpečí! Obrátí se na policii. Může policie udělat něco jiného než mu potvrdit, že pokud vystřelí, bude to v sebeobraně?"
Projížděli vesnicí, komisař zmlkl, prohlížel si mladou černošku s nádherným poprsím a zhluboka si vzdychl. Pak pokračoval:
"Já ty zdejší chytráky dost dobře znám, všechny, co Stila do krve nenávidí, takže vím, že kdyby se ho rozhodli odkrouhnout, nespokojili by se kulkou. Ve všech třech případech někdo mířil buď moc dobře, nebo moc špatně . Pak jsem pochopil, že i to je nemožné .
Tak jsem dal jen tak pro všechny případy nahradit
náboje neškodnými kulkami.
Když mi Stil řekl, že si jako ochránce vybere doktora Chauvina, pochopil jsem, že jde po vás .
A jelikož vás dnes ráno odvážel s sebou do oblasti
lesů."
"Proč vlastně sehrál celou tu komedii?" vyptával se doktor. Až bylo po všem, zmocnila se ho skutečná panika.
327

"Protože takhle nic neriskoval. Můžete si být jistý, že revolver, který vám předal, je ten, co z něj byly vystřeleny ty tři rány do helmy, do předního skla a do pánve. Šikovně vás dohnal k tomu, abyste vystřelil doprázdna . Tím pádem bylo vypáleno ze zbraně, kterou jste držel vy v ruce . Pak už zbývalo jen vás zabít.
Kdo by uvěřil, že jste nebyl útočník? Kdo by nepřipustil, že to Stil udělal v sebeobraně?
Mohl tvrdit, že jste ho při krátké zastávce zničehonic napadl."
Chudák doktor svěsil hlavu a zapomínal na volant, komisař znovu musel vyrovnat řízení.
"Ale proč já?" zasténal Chauvin.
"Co tím chcete říct?"
"Vždyť tvrdíte, že Charlotta měla i jiné milence ."
"Jsem odkázán jen na dohady, ale uvědomte si, že je zhola nemožné, aby Stil nebyl informován o tom, že je klamán, aspoň o některých případech. Jenomže šlo o lidi, na nichž dost vydělával nebo kteří mu mohli prokázat nějaké služby. Dokonce si nejsem jist, jestli do Librevillu tu mladou ženu nepřivezl schválně.
Neznáte mentalitu některých mužů. Jste mladý, pane doktore! A jste moc poctivý, než abyste nebyl naivní.
Ti druzí byli v podstatě součástí obchodu, společenského postavení.
Ale vy, vy jste byl skutečný milenec, srdeční záležitost, čistá láska. Stil zřejmě cítil, že vás jeho žena začíná milovat doopravdy. Jsem přesvědčen, že měl před očima moment, kdy ho manželka opustí a odejde s vámi.
Pak už to nebyla jen žárlivost milence, ale složité žárlení, jaké znají muži z podsvětí.
A protože je zbabělý, zabezpečil se předem . Hrál
328

svou roli perfektně a nebýt našeho Hi, který je mrštnější než úhoř ."
"Co udělal Hi?"
"Co? Ten domorodec, který se vás tak dotkl, když pro vás včera mým jménem zašel, prohledal důkladně, aniž ho přitom kdo viděl, dům toho vašeho Stila . Na jedné skříni objevil revolver, ačkoli Stil tvrdil, že žádný nemá . Revolver, který by se stal vaším revolverem ."
"Já tomu nerozumím ." zablekotal doktor.
"Čemu nerozumíte?"
"Že jste vleže, při popíjení piva a čtení románů tohle
všechno uhodl."
Komisař se usmál, povzdechl si a řekl: "Máte pravdu. Když si pomyslím, že jsem pořád ještě nedočetl poslední kapitolu .! Kde chcete vystoupit? U obchodu asi? Uvědomte si, že jestli na vás Stil tak žárlil, pak to bylo proto, že jeho žena ."
"Vy myslíte, že mě opravdu miluje?"
"V Dámě z Monsoreau ještě nevím, jak to dopadne," zašeptal komisař. "Pokud jde o tuhle záležitost, zdá se mi, že její konec závisí jen na vás. Za tři neděle odjíždí loď do Francie . Paní Stilová asi nebude mít moc velkou chuť zúčastnit se procesu ."
Už bylo vidět moře, bílé vily, liduprázdné nábřeží, všechno jakoby v závoji slunce.
"Je to skoro škoda ." zamumlal komisař jako proti
své vůli.
"Co je škoda?"
"Že se tak krásný zločin nepovedl. Tomu vy nemůžete rozumět. Mluvím teď jako profesionál. Kdyby měl v Librevillu policii na starosti někdo jiný a věc se povedla, myslím, že bych před Stilem uctivě smekl."
329

Istanbulský policista
I
Byl to malý starý šedivý muž s nečistou pletí, jemuž označení otrapa sedělo, jako by pro něj bylo vymyšleno. Působil už stejně jako pápěrka, ale navíc měl jedno rameno níž než druhé, což zvyšovalo dojem neduživosti. A ke všemu nosil černý kabát neurčitého střihu, něco tak asi uprostřed mezi dnešním sakem a redingotem, který si Turci oblíbili kdysi, ještě za sultánů.
Na ulici byste ho považovali za jednoho ze starců, co se toulají po Konstantinopoli (dnes Istanbulu) jako před časem psi, starců, co jedí a spí bůhvíkde, ale zachovávají si přesto zvláštní důstojnost.
Tím víc šokoval v hale PeraPalace, nejluxusnějšího hotelu v Istanbulu, třebaže seděl strnule, pokorně v tmavém koutě a jen jeho prsty klouzaly po nahrubo vybroušených jantarových kuličkách tureckého růžence.
Prosebník? V mezinárodních hotelích vídáváme takové postavičky, čekají tam celé dlouhé dny na přijetí u bohatých turistů, v nichž chtějí vzbudit zájem o svůj osud.
Ale kdyby to byl prosebník, vrátný v bezvadné uniformě, který úřadoval za mahagonovým pultem, by mu nedával čas od času diskrétně znamení.
A tím spíše by mu z baru, kam bylo vidět velkou prosklenou stěnou, neposílal barman v bílé vestě skleničku rakije, turecké pálenky, která dostane ve vodě opálové zabarvení a vydává jemnou anýzovou vůni.
Nejlepší bude uvést hodinu po hodině objektivní
fakta.	,
V sedm odpoledne, kdy trocha čerstvého vzduchu
331


dovolovala konečně volně vydechnout a obloha zbledla do opálových tónů rakije, zazněl v recepci, jako ostatně každou chvíli, telefon. Tentokrát však muž vládnoucí klíčům projevoval při odpovědi mimořádnou ochotu, obrátil se směrem k malému starci a významně na něj mrkl.
Zároveň bylo slyšet, jak říká do aparátu:
"Ano, pane Burnsi. Rozumím, pane Burnsi. Bude tu za čtvrt hodiny, pane Burnsi. Určitě, ručím za něj, pane Burnsi."
Pak zavěsil, zavolal hotelového sluhu a hlasitě mu poručil:
"Zajdi říct Avrenosovi, aby tady byl za čtvrt hodiny s dobrým vozem. Je to pro pana Burnse."
Malý stařík se ani nehnul a nic v jeho postoji nedovolovalo předpokládat, že slyšel. Probíral dál kuličky růžence, jako to dodnes dělá ještě hodně Turků i mezi velkými podnikateli a v moderních kancelářích v bankách.
Nepohlédl ani směrem k novinám, které se právě pohnuly.
Kromě starého malého muže, sedícího v hale PeraPalace zrovna tak nehybně jako ohromné modré porcelánové vázy, tam byl ještě někdo další, kdo se choval jako on  muž zabořený do nejhlubšího z křesel a vystavující pohledu kolemjdoucích jen zkřížené nohy a botky z bílé jemné kůže, protože zbytek těla schovával za široce rozloženými novinami.
Čtvrthodinka uplynula.
Ve vzduchu se vznášela ona těžká a zároveň kořeněná vůně, která je tak charakteristická pro města Blízkého východu.
Potom zastavila u vnějšího schodiště obrovská limuzína značky Hispano. Byla stará jako většina kdysi přepychových vozů, které dnes jezdí jako taxíky v Is tanbulu. Řidič v bílé čepici se štítkem zůstal sedět. Vy
332

stoupil jiný muž, prošel otáčivými dveřmi  a běžel stisknout vrátnému ruku.
Jeho obličej měl barvu nedozrálé olivy, jinak měl lesklé vlasy a špičaté zuby, nemluvě o obleku excentrického střihu a prstenech, podle nichž jste v něm na dálku poznali průvodce turistů.
Byl to Avrenos a jeho profese spočívala v tom, že provázel bohaté cizince po Konstantinopoli ve dne a zvláště po Konstantinopoli v noci a obstarával jim veškeré požitky, po nichž jen mohli zatoužit.
Avrenos na malého starce diskrétně mrkl.
Vrátný zatím telefonoval:
"Haló! Řekl byste laskavě panu Burnsovi, že je tu jeho průvodce s vozem?"
Za rozloženými novinami se ozval hlas volající sluhu.
"Zavolejte mi taxi." poroučel neznámý.
Pan Eric Burns, americký občan, majitel nejslavnější cigaretové značky in the world, se zničehonic objevil na samém vršku monumentálního schodiště, přes svou vysokou postavu pružný a svižný, pohrdající staromódním výtahem, který jezdil zpomaleným tempem. Nebylo mu víc než třicet pět let a jeho chování prozrazovalo sebejistého agilního člověka.
"To je tady ten pán?" zeptal se vrátného a prohlížel si Avrenose kritickým zrakem.
Nebyl zrovna nadšen. Pokrčil rameny a jeho pohled přitom byl dost pohrdavý.
"V pořádku!" řekl nicméně. "Nejdřív bych chtěl povečeřet v nějaké malé turecké restauraci, pravé restauraci starého typu, kde se podávají jen místní speciality."
"V pořádku, Vaše Ctihodnosti!"
"Nejsem ničí Ctihodnost Říkejte mi pane Burnsi jako všichni ostatní."
333

Tu se přihodilo něco dost mimořádného. Malý stařík byl zřejmě zvyklý pohybovat se neslyšně, aniž rozvířil vzduch, protože nikdo si nevšiml, že opustil své místo, prošel halou a vyšel ven.
Jenomže když se pan Burns usadil v hispanu vedle Avrenose, všiml si, že vedle řidiče sedí nějaký muž, uboze vypadající stařec, který se nehýbá. Pan Burns svraštil obočí a zeptal se:
"Kdo je to?"
"Otvírá dveře a hlídá auto, když parkujeme," vysvětloval průvodce. "To je tady zvykem ."
Pan Burns podnikal cestu kolem světa, do Turecka přijel předevčírem a teď žil asi v domnění, že si stanovil originální program.
Pravda je, že mu servírovali přesně takové kuriozity a zábavy, jaké jsou v zásobě pro všechny cizince, kteří si je mohou zaplatit.
Nejdřív večeře v malém, velice špinavém restaurantu na rybím trhu starého města: smažené škeble, krevety na bazalce, podivné, velice ostré předkrmy a potom chod, který byl připraven z jistých partií mladých beránků, jak mu Avrenos vysvětlil šeptem a s chlípným úsměvem.
Byli tam i jiní cizinci, většina z nich provázená vlastním průvodcem.
Zvláště jeden, který vstoupil Burnsovi v patách a Burns si ho prohlížel se staženým obočím.
Malý stařík dřímal na sedadle hispana.
Druhá část programu byla zoufalá. Burns bezpochyby požádal, aby mohl navštívit doupě kuřáků hašiše. Hispano si razil cestu spoustou úzkých uliček ve starých čtvrtích, a za ním jel pořád jeden a týž taxík.
Čas od času Avrenos vystoupil, vodil svého klienta labyrintem neprůchodných uliček a vysvětloval:
334

"Tady se kouřilo ještě předevčírem . Kdo ví, jestli
policie."
A jako náhodou všechna doupata, která znal, policie
právě uzavřela.
Nahrazoval tu podívanou vysvětlením, které bylo
daleko méně nebezpečné:
"Tady v té zavřené kavárničce se zákazníkům podával koneček nargilé dírami v podlaze a zespodu o ně pečovali kluci ležící na břiše ."
Pan Burns neříkal nic. Nedalo se poznat, jeli spokojen či ne. Čas od času jenom zašeptal:
"A co dál."
Dál to byl Moulin Rouge, jak jinak, noční podnik s odřeným sametovým čalouněním, kde zívalo tucet animírek v očekávání zvonku, kterým portýr ohlašoval příchod zákazníků.
Aniž se Burnse zeptali, přinesli šampaňské pro všechny. Většina žen byly Řekyně. Některé z nich znaly pár anglických slov. Chtěly, aby si s nimi návštěvník zatancoval, a Burns na to bez velkého nadšení přistoupil. Když ho však jedna z nich požádala o špendlík do kravaty, tvrdě odpověděl:
"Dejte ty pracky pryč!"
Vstoupil jiný zákazník a zbavil ho asi třetiny těch
ženských.
Jako náhodou byl ten druhý zákazník taky Američan. Opět jako náhodou to byl muž, který přijel krátce po Burnsovi do restaurace ha rybím trhu a jeho střevíce byly přesně takové jako střevíce neznámého čtenáře novin v hotelu PeraPalace.
Vypadal o několik let mladší než Burns; byl to blondýn, hezký muž, a děvčata mu nemusela dlouho dokazovat, že se do něj zbláznila.
Avrenos na všechno dohlížel, dával znamení hudebníkům, majordomovi, který tu a tam přidal prázdnou láhev k těm, které společnost skutečně vypila. On taky
335

l
 

naznačil nejhezčí z animírek, že je čas mít hlad, to znamená, že má Burnse přesvědčit, aby objednal druhou večeři.
Američan se tomu podvolil. Zdálo se, že dává přednost hezké Nataše z Kavkazu, která  opět na Avrenosovo znamení  zaševelila:
"Co kdybychom se šli projít na eyyúbský hřbitov?"
I to bylo víc než klasické. Když zaplatil několik tisíc franků, které mu napočítal máj ordo mus z Moulin Rouge, nastoupil Burns do vozu a tam se mezi něj a Avrenose vtiskla Nataša, kdežto malý stařík seděl dál nehybně jako krejčovský panák vedle řidiče.
Tomu nebylo třeba říkat, aby jel do Eyyiibu, protože všichni cizinci se touží projít po starém mohamedánském hřbitově ve společnosti hezké ženy a za svitu luny, což patří k tradici.
Jeli tam čtvrt hodiny. Slavnostní procházce chyběl jedině ten měsíc, protože dosud nevyšel.
Auto zastavilo v úplné tmě. Jiné auto zastavilo asi sto metrů za ním.
Nataša se Burnse chytila pod paží a vešli do hřbitovní aleje, kde nebylo vidět ani na krok.
Avrenos měl čas vykouřit cigaretu, a dokonce si chvilku zdřímnout. Šofér taky.
Jen ošumělý stařík měl zřejmě chuť trochu si protáhnout nohy, protože vystoupil z vozu a zmizel v temnotě.
Viděl, i když neviděl. Spíš uhadoval. Eric Burns a Nataša kráčeli asi sto metrů před ním a Američan zřejmě mínil respektovat tradici natolik, že chtěl Natašu někde mezi hroby obejmout.
Avšak padesát metrů za nimi kráčel nehlučně muž, vzdálenost mezi ním a oběma mladými lidmi se zmenšovala a náhle, když byli poměrně daleko od vozu
336

a Burns se už už odhodlával k něžnostem, vyrazil a s obratností profesionála omráčil Američana pendrekem.
Malý stařík ani nemrkl a dál se pohyboval ve tmě
lehce jako kočka.
Útočník s Natašou vyměnil pár slov a pak ji odvedl k místu, kde nechal stát vůz.
Stařík ho následoval, nebo spíš si to namířil zkratkou a došel k taxíku před ním, pošeptal něco řidiči a skryl se vedle něho.
Cizinec s Natašou nastoupili. Vůz se rozjel. Vzadu strkal muž s pendrekem několik bankovek Nataši, aby ji uklidnil, a pak ji cestou vysadil před vchodem do
Moulin Rouge.
Taxi se znovu rozjelo, dorazilo před PeraPalace a muž vystoupil, zaplatil a rychle vešel do hotelu.
Malý stařík však tam vešel zároveň s ním vedlejším vchodem. A skryt za závěsem viděl, jak se neznámý blíží k vrátnému, žádá ho o oheň, nahne se přes pult a bere klíče připravené pro hotelové hosty, kteří se dosud nevrátili.
"Nemáme vás zítra ráno vzbudit, pane Smite?"
"Ne. Nechtě mě spát."
Jen pan Smit zmizel na schodišti, přistoupil stařík k vrátnému, prohlédl si klíče a jen tak utrousil: "Spletl si klíče. Vzal si klíč pana Burnse." Vrátného to nedojalo. "Mám mu to jít říct?" "Ať vás to  ani  nenapadne.  Zavolejte  mi  číslo
1814."
"Hned to bude, Alibeji."
Bar už byl zavřený. Byly tři hodiny ráno. Alibej však si po několika minutách strávených v telefonické kabině vzal z jedné skříňky láhev rakije, která jako by tam na něj čekala, nalil si plnou sklenku a ani ho ne
337

napadlo   nabídnout  aspoň  doušek  taky  ochotnému vrátnému.
Pořád byl stejně starý, bezvýrazný, stále stejný otrapa. Ale možná že vlivem rakije dostaly teď jeho oči podivný lesk.
Muž, kterého vrátný oslovil jako Smi ta, vešel s naprostou samozřejmostí do apartmá Erika Burnse.
Bylo to rozlehlé apartmá v prvním patře, kterým už prošli všichni význační hosté včetně královských výsostí. Salón byl přezdobený zlacením a stěny pokryté pravými goblény. Koupelna měla rozměry bazénu a ložnice skvostný balkón, z něhož byl ve dne unikátní pohled na Bospor a město minaretů.
Smit však rozsvítil a s největší pečlivostí prozkoumal pokoje, pak si svlékl sako, střevíce a pečlivě zkontroloval náboje dvou velkých revolverů.
S nimi také vklouzl pod pokrývky a konečně zhasl lampy.
Od té chvíle se minuty vlekly; zvuků bylo málo, sem tam zatroubilo taxi vracející se se zákazníky z Moulin Rouge nebo z jiného ze tří nočních podniků ve městě. Nebo bylo slyšet vzdálenou ozvěnu kroků pozdního nočního chodce.
V určitém momentě měl Smit dojem, že před hotelem zastavil vůz, ale nebyl si tím jistý, protože v touž chvíli zaštěkal v nedaleké zahradě pes.
Dalších deset minut, čtvrthodina .
Smit svíral pod pokrývkami křečovitě rukojeti obou revolverů, oba ukazováky měl na spouštích .
Nejde někdo chodbou a nesnaží se přitom tlumit hluk kroků? Nezastavil se teď někdo před dveřmi?
Smit měl nervy na prasknutí, čekal dál a byl si skoro bezpečně jistý, že se zámku dotkl kov, že v něm někdo otáčí klíčem nebo paklíčem.
Krátce nato měl ostatně pocit něčí přítomnosti. Bylo
338

to velice vágní, takový dojem, že někdo jiný žije, dýchá, pohybuje se nedaleko něho.
Ale co ten někdo míní dělat? Kde přesně je? Do které části pokoje zamíří?
Smitovi visel nad hlavou vypínač umožňující rozsvítit v pokoji ve vteřině všechna světla. Zatím však bylo lepší počkat. Musel si být jistý.
Snažil se dýchat tak pravidelně, jako by spal.
Co to jen je, ten hluk nebo spíš šustění? Nešlo už o kroky, ale měkčí, lehčí zvuk, jako by někdo nechal spadnout na zem šaty.
Potom . Smitovy nervy už to nevydržely. Pustil na okamžik jeden z revolverů, ten, co ho svíral levou rukou, a levačkou sáhl po vypínači.
Trochu se na posteli nadzvedl, rozsvítil, druhou zbraní mířil dál do místa, odkud přicházely zvuky.
"Ruce vzhůru . Nehýbat se ."
Zíral tak užasle, že dobrou minutu musel vypadat směšně s tím revolverem, protože ohrožoval ženu, která se svlékala.
V pokoji totiž byla žena, překrásná brunetka, už napůl svlečená a vyvalující na něj zděšeně oči.
"Kdo jste?" zeptala se a její silný turecký přízvuk dodával jejím slovům melodičnosti.
"A vy?"
"Ale . Já jsem tu doma!"
Vyskočil z postele a blahopřál si, že se nesvlékl donaha. Žena zase zdvihla šaty a držela je před sebou, což mu nebránilo vidět její nádherná ramena a část ňader.
"Jak to doma?"
"Nejsem tu v pokoji číslo dvanáct?"
"Jste ve dvojce," odpověděl a svraštil obočí. Vy bydlíte ve dvanáctce? Proč jste se tedy svlékala potmě, když jste myslela, že jste ve svém pokoji?"
339

H
 

Měla velké tmavé oči, teď plné úzkosti.
"A proč vy spíte s revolverem v každé ruce? Nechtě mě, abych se oblékla . Nechtě mě odejít."
"Ne dřív, než si to vysvětlíme."
"Co chcete vědět?"
"Za jakým účelem jste přišla do tohoto pokoje?"
"Opakuji vám, že jsem myslela, že jdu do svého. A nerozsvítila jsem, protože jsem nechtěla probudit manžela . Je pozdě a já jsem mu slíbila, že se vrátím před druhou ."
Zatím se pořád neoblékala, dokonce, možná nevědomky, se čím dál víc odhalovala, což jako by Smi ta zároveň dráždilo a zároveň mu dělalo potěšení.
"Váš manžel je ve dvanáctce? Kdo je to?"
"Bohatý obchodník Grafopulos, Řek. Já jsem Turkyně. Jsme v Istanbulu na pár dní. Vyšla jsem si s přítelkyní a."
Červenala se, vypadalo to, že se rozpláče, ale zároveň na Smita vrhla pohled, který pro něj byl povzbuzením.
"Moc se omlouvám, že jsem vás vyrušila," zašeptala. "Už půjdu . Nevím, jak jsem si tak mohla splést pokoje . Fakt je, že jsme vypily dost šampaňského ."
"S muži!" řekl suše.
"Ne! Jen mezi námi ženami! Už dávno jsme se neviděly a chtěly jsme si toho tolik povědět."
Dole v liduprázdné hale, kde hořelo jen pár světel, se malý stařík znovu uvelebil v hlubokém křesle a nevypadal ani trochu ospale.
Vrátný stál za svým pultem, oba muži se čas od času zadívali mechanicky směrem k prvnímu patru a pak na sebe spokojeně a zároveň ironicky mrkli.
Musíme dodat, že Alibej, než se usadil, si postavil na malý stolek na dosah ruky láhev rakije a skleničku.
V Eyyúbu spal Avrenos v hispanu vedle šoféra, kdežto Eric Burns, jen napůl při vědomí, si myslel, že
340

se octl v hluboké mlze, a vyvíjel závratné úsilí, aby vyplaval zpět ke světlu.
Prozatím však ležel jak dlouhý tak široký, s nosem ve voňavém keři.
"Pojďte ." říkal v téže době Smit, který byl tou noční návštěvou čím dál zmatenější. "Bude se nám lip povídat v jiném pokoji."
"Proč? Tenhle není váš?"
"Na tom nezáleží. Pojďte se mnou ."
"Ale co když mě překvapí manžel?"
"Nehrozí nejmenší nebezpečí."
"Proč to říkáte?"
"Pojďte! Však pochopíte ."
Sebral sako, klobouček a plášť své společnice. V chodbě udělal jen pár kroků a zastavil se před dveřmi s číslem 12.
"Co to děláte?" zakoktala.
"Jak vidíte, vracím se do svého pokoje ."
"Ale."
"Pojďte dál! Vevnitř budeme mít na vysvětlování
veškeré pohodlí."
A když vešli dovnitř:
"Jak vám říkají?"
"Sadžidé."	i
,A nejste vdaná, viďte že ne?"
"Málem už jsem byla."
Jak to tak vypadalo, pan Smit váhal mezi povinností a vzrůstajícím zamilováním.
"Před chvílí bez těch šatů vám to slušelo mnohem lip," poznamenal.
"Chcete, abych si je sundala?" "Sám nevím ."
A opravdu, sám nevěděl. Potají po ní pokukoval a v těch pohledech bylo čím dál víc zájmu a touhy. "Co to děláte?" zamumlal náhle.
341

JL
 

"Lehám si. Neříkal jste mi, že to mám udělat?"
"Zdá se, že si neuvědomujete, že si musíme vážně promluvit."
Ona odpověděla lascívně a zároveň ironicky:
"Myslíte, že si nemůžeme promluvit vážně potom?"
Pan Smit jen zavrčel. Hodnou chvíli se motal po pokoji a přemi lál v hlavě protichůdné myšlenky. Byl trochu směšný, protože si nevědomky nechával v ruce jeden z revolverů.
Ale pohled na mléčně bílá ramena Sadžidé, její hluboko odhalené hrdlo, obrys jejího těla pod prostěradlem ho zbavily posledního váhání.
"Ať si Burns nakašle!" rozhodl se.
"Co jste to povídal?"
"Nic."
"Mluvil jste o Burnsovi. Kdo je to? Proč jste v jiném a ne ve vlastním pokoji?"
, A co vy?"
"U mě je to něco jiného ."
"U mě taky!"
"Nechcete mi vysvětlit, proč jste před momentem řekl: ,Ať si Burns nakašle?"
Tu Smit vklouzl pod prostěradlo a vyslovil s povzdechem:
"Možná potom."
Okno bylo otevřené, svítání zbarvilo oblohu jako duhové škebličky a do pokoje vneslo vůni rána.
Smit spal s hlavou na hladkých a vlahých ňadrech Sadžidé, když před PeraPalacem zastavil hispano. Avrenos s bledou tváří, pohřebním výrazem a zmačkaným oblekem vešel do haly, zahlédl Alibeje, který byl pořád na tomtéž místě, a zašeptal:
"Jak to, že jste tady? Stalo se něco moc ošklivého ."
"Ale!" podivil se klidně stařík.
"Ten náš muž . Burns . Právě jsme ho našli v."
342

"Už se vzpamatoval?"
"Ne úplně . Někdo mně s ním musí pomoct, zaneseme ho do jeho pokoje ."
Neobtěžoval se malý stařík, ale vrátný. Burns byl těžký. Ve třech měli co dělat, aby ho vynesli do prvního patra a stáhli z něj šaty. Američan už přišel k vědomí, ale bylo mu tak trochu jako někomu, kdo moc pil a teď si na nic nevzpomíná.
Vrátný mu jako muž zvyklý na podobné případy dal na čelo studený obklad a sešel dolů.
"Co mám dělat teď?" zeptal se Alibeje Avrenos.
"Vůbec nic . Nebo tu nehodu ohlas na policii. Ale
neradím ti to ."
"Nechcete, aby se vědělo, že jste byl u toho?" drmolil ještě Avrenos nespokojeně a vrhl na starého muže zlý
pohled.
"Je zbytečné oznamovat věci, o něž tě nikdo nežádal ."
"Vždycky to samé ."
Odešel. Malý stařík se podíval na hodinky, nalil si poslední vrchovatou skleničku rakije a nakázal nočnímu vrátnému:
"Vzbuď mě v sedm hodin."
Za lůžko mu posloužilo křeslo v rohu haly a jeho podivný redingot za noční košili. Dokonce i klobouk si nechal na hlavě.
II
Toho rána byla podívaná na zlost Nahim paši obzvlášť komická. Právě položili na stůl policejního prefekta tradiční měděný tác s šálečky turecké kávy a sklenkami vody, tak jako se to zde dělalo snad dvacetkrát denně. Už asi hodinu nabízel Nahim pasa každému vý
343

l
 

znamnému návštěvníkovi cigaretu ze světlého tabáku a šáleček moka, což je pravidlem u otomanských vyšších úředníků. V kanceláři, jejíž okna vedla na sluncem zalité nádvoří starého paláce, bylo plno, snad patnáct, dvacet lidí, jedni seděli, druzí stáli; byly to istanbulské důležité postavy, čističi bot a nosiči v národním kroji. Nové turecké předpisy totiž vyžadovaly, aby za účelem vymýcení neblaze rozšířeného úplatkářství všichni státní úředníci, ať už v nižších či vyšších funkcích, přijímali pouze veřejně, takže  jelikož úřední sluhové a také předpokoje už neexistují  všichni žadatelé jsou přítomni jednání těch, kdo jsou na řadě před nimi.
Nahim pasa byl tlustý, pečlivě oděný, navoněný; chyběl mu jen fez, nyní zakázaný, aby byl dokonalým vzorem Turka, jaké jsme kdysi vídali na přepychových krabicích od cigaret.
A tu se tento vybraně zdvořilý muž najednou vztyčil, smetl ze stolu nervózním pohybem tác s tureckou kávou a zařval na své tajemníky:
"Ať mi okamžitě přivedou Alibeje!"
"Ještě není v paláci, Excelence!"
"Tak ať pro něho dojdou . Ať ho najdou, i kdyby byl u všech čertů!"
A Nahim pasa se zase posadil, otíral si pot z tváří a znovu lapal po dechu, protože bylo skutečně strašné vedro. V okamžiku, kdy si zakryl obličej kapesníkem, zašeptal vedle něho něčí pokorný hlas:
"Přál jste si mě vidět, Excelence?"
Nebyla to první scéna tohoto druhu, neboť Alibej byl nepolapitelný a nikdo nedovedl říct, kde se stravuje, kde spí ani kde se převléká a umývá, což prováděl, pravda, způsobem víc než elementárním.
I jeho funkce byla dost vágní a práci neměl přesně stanovenou, aspoň v tom smyslu, že se zabýval jen vý
344

znamnými cizinci, ale neoficiálně, v zákulisí a jak
uznal za vhodné.
Někteří lidé tvrdili, že tento malý stařík, špatně oholený a oblečený, byl v dobách Vysoké Porty úspěšným velvyslaneckým tajemníkem a žil ve všech evropských
metropolích.
Nechlubil se tím. Také se nikdy nevytahoval, že mluví sedmi či osmi jazyky, a přitom mu neunikl jediný rozhovor v cizí řeči.
"Tak tady jste, Alibej i! Jak zněl příkaz, který jsem vám dal ne později než předevčírem?"
Kdo se trochu začervenal a byl v čím dál větších rozpacích, byl Avrenos. Stál před Nahim pašou a právě jeho hlášení vyvolalo prefektův hněv. Alibej však se na něj zahleděl beze zlosti, neztratil klid a odříkával ochablým hlasem:
"Řekl jste mi, Excelence, že do Istanbulu přijede nepředstavitelně bohatý Američan Eric Burns a že podle depeše americké policie je jeho život v nebezpečí. Požádal jste mě, abych na něj dohlížel tak, aby o tom neměl ani tušení, a ."
"A co jste udělal vy?"
"Bděl jsem nad ním, Excelence."
Prefektův hněv málem vzplanul znovu a ubozí chlapíci, čekající, až na ně dojde řada, se chvěli.
"Vy jste nad ním bděl, jen co je pravda! Můžete mi říct, kde je momentálně Eric Burns?"
"Ve své posteli v hotelu PeraPalace, Excelence!"
"A v jakém stavu, prosím pěkně? Co se mu stalo
dnes v noci?" "Nedomnívám se, Excelence, že by se mu přihodilo
cokoli nepříjemného ."
Avrenose jeho drzost zbavila dechu. On potřeboval vždycky smýt nějaké prohřešky, a tak si pospíšil k šéfovi policie a vypověděl mu, co věděl, a teď pozoroval, jak se Alibej zaplétá.
345

l
 

Bralo to špatný konec! Teď si nutně jednoho z těch mužů znepřátelí! Neli oba!
"Takže vám, Alibeji, není známo, že kolem třetí hodiny ráno byl muž, nad nímž jsem vám svěřil dozor, na eyyiibském hřbitově?"
"To mi není neznámo, Excelence, jenže zákon pohostinství nám nedovoluje zabránit našim hostům, aby si vyšli v noci na procházku v dámské společnosti ."
"Nicméně nám tento zákon ukládá za povinnost zabránit tomu, aby je někdo praštil pendrekem po hlavě!"
"To je pravda, Excelence!"
"Ale jestli se nemýlím, to se právě stalo a vy o tom buď nevíte, nebo jste mi to opomněl hlásit."
Pohybem nepatrné myšky zvedl Alibej se sklopenýma očima sluchátko a požádal o spojení s hotelem PeraPalace.
"Dejte mi, prosím, pana Burnse. Co říkáte? Ten příkaz neplatí pro policejního prefekta . Oznamte panu Burnsovi, že s ním chce mluvit osobně jeho Excelence Nahim pasa ."
A s poníženým úsměvem předal sluchátko svému šéfovi.
Ten si odkašlal a začal zdvořile:
"Haló .! Pan Burns . ? Nahim pasa, ano. Volám vás, protože se chci omluvit za to, co se stalo dnešní noci a zeptat se, jak se vám daří. Ministr vnitra bude zoufalý, až se dozví, že osobnost vašeho formátu. Jakže? . Cože? . Že nerozumíte . ? Nic se vám nepřihodilo? Ale . v Eyyiibu . ? Jen jste se prošel? A potom . ?"
Alibej se očima vyhýbal Avrenosovi, který nemohl neporozumět smyslu rozhovoru a říkal si, jestli se nepominul na rozumu nebo neměl vidění.
"Promiňte tedy. Řekli mi. Ano . Jsem nanej
346

výš šťasten, že se vám nic nestalo. Nanejvýš šťasten . Těšilo mě, pane Burnsi."
Zavěsil a tvrdě se zadíval na Avrenose.
"To jste byl v noci tak opilý? Nestydíte se, takhle se opíjet při práci, kterou vykonáváte? Zmizte! A ať už mě víckrát neobtěžujete podobnými povídačkami, jinak vás mohu ujistit, že toho budete litovat."
Avrenos zmizel, na další nečekal. Alibej zůstal, a jelikož přinesli nový podnos s kávou, dostal šáleček moka a skleničku vody a k tomu cigaretu se zlatým náústkem, kterou strčil do kapsy, protože byl nekuřák.
"Myslíte, Alibeji, že životu toho muže hrozí opravdu
nebezpečí?"
"Přečetl jsem si hlášení americké policie. Podle něho Burns dostává už několik měsíců výhružné dopisy, v kterých stojí, že jestli k určitému datu nepoukáže dvě stě tisíc dolarů, bude zastřelen. Proto podnikl po dohodě s americkou policií tu cestu kolem světa. Není to obchodník nebo podnikatel. Své bohatství má od narození, protože továrnu na cigarety, která mu vynáší milióny dolarů, založil už Jack Burns, ten, co se mu říká Velký Burns."
Alibej to odříkával monotónním hlasem a pozoroval přitom špičky svých bot.
"Odkud teď zrovna přijíždí?" zeptal se Nahim pasa. "Přijel přes Havaj, Japonsko a Indii. Ale výhružné dopisy dostává i po svém odjezdu ze Států, a jsou čím dál tím naléhavější, oznamují mu, že brzy zemře ." "A ty dopisy přicházejí z Ameriky?" "Právě že ne! Z míst, kde se Burns právě nachází, a myslím, že jeden dostal včera na adresu PeraPalace ."
"Jak se chrání?"
"Od odjezdu z New Yorku ho doprovází detektiv jménem Smrt, ten ho sleduje jako stín, má dva revolvery ."
347




"A od odjezdu z Ameriky si detektiv nevšiml v Burnsově okolí žádné podezřelé tváře?"
"To nevím, Excelence. Držím se stranou. Eric Burns a Smit nemají ani tušení, že existuje nějaký ubohý červíček jako já. Dohlížím pouze na to, aby se na turecké půdě americkému magnátovi nepřihodilo nic zlého."
"Nechcete, abych vám dal k ruce pár mužů?"
"Neměl bych pro ně žádné úkoly, Excelence!"
"Možná že by stálo za to dát přece jenom hlídat PeraPalace?"
Alibej neodpověděl, hluboce se uklonil a vzdálil se svým krokem tuláka zpod mostů, který kdysi v životě cosi znamenal.
Na nádvoří na něho čekal ustaraný Avrenos; bylo mu hanba.
"Myslel jsem si, že si bude stěžovat," vykoktal. "V tom případě by mi policie mé mlčení zazlívala ."
"Člověk musí vždycky hlásit to, co ví, jenom si musí dávat pozor, aby se nemýlil."
"Nechcete přece tvrdit, Alibej i."
"Slyšel jste prefektův telefonický rozhovor? Eric Burns výslovně prohlásil, že se této noci nic nepřihodilo . Nesmíte tolik pít, Avrenosi!"
A Alibej odcházel trochu klopýtavě širokou slunnou třídou, která vedla dolů k starému městu.
Skutečná myška, nehlučná, nezviřující ovzduší. Neviděli jste ho ani vejít, ani odejít, jako by snad přejímal barvu věcí, kolem kterých procházel, a tím s nimi splýval.
Ale jen jste se o něm zmínili, objevil se, nuzný, klidný, jakoby všudypřítomný.
Tak třeba vrátný z PeraPalace se až zachvěl, když v momentě, kdy držel v ruce roztříděnou korespondenci a obracel se směrem k hale, před sebou náhle spatřil
348

Alibeje   s  nataženou  rukou  a  jakýmsi   neurčitým úsměvem na rtech.
Alibej neporoučel, neprosil. Natáhl ruku a vrátný mu odevzdal hromádku dopisů. Starý muž je obratně probral, že mu jen prolítly mezi prsty, a ponechal si jedinou obálku s istanbulským razítkem, adresovanou
Eriku Burnsovi.
Policista neřádil jen v hotelové hale a v baru, protože za pár minut nato se šéfkuchař, který právě vytáhl z trouby kousek pečeného beránka, octl tváří v tvář Alibejovi, který se skláněl nad konvicí s vařící vodou.
Alibej jako muž zběhlý v těchto věcech rozlepil obálku, rozevřel list papíru a šel si ho přečíst k vikýřovému okénku, které osvětlovalo kuchyň v suterénu.
"Eriku Burnsi,
dal jsem Vám čas na rozmyšlenou a měl jsem příležitost dokázat Vám, že mé hrozby nejsou plané.
Žádná policie a žádný detektiv vás neuchrání před osudem, který Vás stihne, jestli do týdne, ať jste kdekoli, nepoukážete žádanou sumu způsobem, který Vám byl naznačen.
Do té doby se Vám dostane ještě dalších varovných důkazů, a některé z nich by mohly být pádné."
Dopis byl podepsán třemi křížky červeným inkoustem.
Překvapující na tomto druhu dopisu bylo, že oproti zvyklostem nebyl ťukán na stroji ani složen z písmen vystříhaných z novin.
Byl docela prostě napsán rukou a byl to rukopis ženy. Turecké ženy  na to by Alibej přísahal.
Šéfkuchař měl sotva čas okořenit jedno jídlo a policista už v kuchyni nebyl, naopak vynořil se v slabém červeném světle laboratoře před fotografem bydlícím naproti hotelu.
349

"Mohl byste mi ofotografovat tohle, Selimbeji?"
Pak šel dopis odevzdat vrátnému do PeraPalace.
"Co Sadžidé?" zeptal se tak slabounce, že sotva pohnul rty.
A vrátnému stačilo jen zvednout oči k patru nad nimi, aby mu Alibej porozuměl.
"A Burns?"
"Spí. Dnes ráno si dal přinést vydatnou snídani ."
"Doktora nechtěl?"
"Ne, jen aspirin ."
Vrátnému sice zmizel z očí, ale hotel neopustil, protože barman, který leštil barový pult, viděl, jak si chvilku nato nalévá pořádnou sklenku rakije a přikusuje k tomu olivy.
Patrový sluha měl dojem, že ho zahlédl na konci jedné chodby, ale nevěnoval mu pozornost.
V pokoji číslo 12 seděl Smit v elegantním pyžama na posteli vedle Sadžidé, jejíž oblečení sestávalo jen z denní košilky.
Oknem bylo možné pozorovat minarety vnitřního města a oba mladí lidé, veselí, plní radosti ze života, snídali s tácem položeným na kolenou.
Hlavně Smit měl hravou náladu a zdálo se, že je svým dobrodružstvím nadšen. Nejdřív se na svou společnici dlouze díval rozesmátýma očima a pak navrhl:
"Co kdybychom si teď promluvili otevřeně?"
A když se Sadžidé ušklíbla, dodal uštěpačně:
"Nebo si myslíte, že ještě nejsme dost důvěrní?"
"Copak jste démon?" upejpala se. "Zase mě nutíte přiznat se k něčemu, co bych raději nevyslovila . Vy nemáte ani špetku soucitu k ubohé cudné ženě ."
A přívlastek cudná byl tím roztomilejší, že měla odhalená ňadra a nohy propletené s nohama svého společníka.
,Ale no tak, krásko moje . Mám vám pomoct? Za
350

čněme od začátku. Tak za prvé žádného manžela nemáte. Dále si potrpíte na hezké šaty, parfémy a šperky . A protože bez peněz se tyto věci dost těžko získávají." "Jste krutý ."
"Jsem Američan! My rádi do věcí vidíme . Jsem si jist, že nemáte ve zvyku vniknout do pokoje kteréhokoli hotelového hosta." "To doufám ."
"Nezlobte se! Jste žena milující přepych . Museli vám říct, že Eric Burns, cigaretový král, bydlí v hotelu PeraPalace a že je to milý svobodný muž ."
Začervenala se? Nebo to jen předstírala? On v každém případě pokračoval, poddajnost jeho společnice mu dodávala odvahy. Ale zdálo se, že jediný její pohled by ho stačil umlčet.
"Že mám pravdu, krásná Sadžidé? Vy jste vůbec netoužila po seznámení s chudákem Smitem, ale s jeho šéfem, velkým Burnsem. A náhoda způsobila, že ubohý Smit si dnes v noci lehl do postele svého zaměstnavatele!"
"Proč?" zeptala se obracejíc k němu velké naivní oči, které si ještě zachovaly stopy po nočním milování.
"To je jiná historie. Moc dlouhá historie na to, abych vám ji vyprávěl." "To není spravedlivé!" "Co není spravedlivé?"
"Já přiznám celou pravdu a vy mi nechcete říct nic . Chci vědět, proč jste ležel s nabitými revolvery v posteli svého šéfa."
Zapálil si cigaretu, chvíli váhal. "Předpokládejte, že Burnsovi hrozí smrt..,"
"Od koho?"
"Na tom nezáleží! V naší zemi jsou skoro všichni bohatí lidé vydáni napospas vydírání gangsterů, dnes se jim říká racketters . Burnsovi dnes v noci hrozilo
351

L
 

nebezpečí a je přirozené, že já, který mám na starosti jeho bezpečí."
"Jak jste věděl, že mu hrozí nebezpečí?"
"Protože mu to někdo napsal."
"Jak mu to někdo mohl napsat, když sem teprve přijel?"
"Dopis byl poslán z Port Saidu, kde jsme se zastavili před několika dny . Tady je . Ukážu vám ho."
Vstal. Možná že si taky potřeboval protáhnout strnulé nohy. Přistoupil ke stolu, na němž ležela aktovka z červené kůže se zámečkem, odemkl ji, přehraboval se v papírech a vrátil se s dopisem.
"Eriku Burnsi,
pozor! První noc v Istanbulu zažijete vážné varování a postel, do níž ulehnete, by mohla být krátce nato vyměněna za nemocniční lůžko. Rozhodněte se!"
"Vypadá to na ženské písmo," šeptala Sadžidé, když se předtím pro formu trochu zachvěla.
"Taky si to myslím!"
"Ale na písmo ženy ne moc kultivované. Přestože nedělá chyby."
"Je to ve všech dopisech stejné." řekl Smit a šel spustit žaluzie, protože do pokoje začínalo vnikat slunko.
"Dostává jich Burns hodně?"
"Na každé zastávce . V New Yorku dostával dopis každou poštou ."
"Vždycky stejným písmem?"
"Pokaždé jiným."
"Nedal byste mi cigaretu?"
Přistoupil k ní a podle svého rozrušení začínal věřit, že se zamiloval.
"Jste zvláštní člověk, Smite ."
"Proč?"
"Protože chvílemi jste strašně ostýchavý, a já si americké detektivy nepředstavovala tak ostýchavé ."
352

"Vůči ženám!" opravil ji s úsměvem. "Vy j sté neměl moc žen, viďte?" "Proč to říkáte?"
"Protože jsem to vycítila z vašeho chování. Muž zvyklý na styk s ženami se chová jinak . Vy jste lásku se mnou tak vychutnával." "Vám se to nelíbilo?"
"Naopak! A byl jste tím dobrodružstvím tak vzrušený, že jste zapomněl na všechny své povinnosti." "Na jaké povinnosti?" podivil se upřímně. "Na povinnosti svého povolání. Představte si, že během té doby, co jste byl tady, Burnse někdo zavraždil. Ani jste se nezeptal, co s ním je! Kde byl během té doby, co jste byl v jeho posteli?" "Nic neriskoval." "A potom?"
"Nevím," připustil. "Počkejte! Zeptám se ." V těchto chvílích byl neobratný jako mladíček. Zdvihl sluchátko, vyptával se vrátného.
"Haló! Vrátil se už pan Burns? Dobrá . Ne! Nerušte ho. Ujišťuji vás, že to nestojí za to . Zavolejte mi, až vstane. Díky." A dodal komicky:
"Tak vidíte! Je v posteli a spí! Ještě chvíli mám malou dovolenou. Víte, Sadžidé, že se mi opravdu moc líbíte a že se ani za mák nepodobáte mladým Američankám?"
"Vy nemáte rád mladé Američanky?" "Ty myslí jen na utrácení peněz ." "A Japonky." "Ty jsem nepoznal."
"Přece mi nebudete tvrdit, že během zastávek v různých zemích jste netoužil ochutnat tamější lásky?" "Ne . To dělám málokdy . Nelíbí se mi to." "A pan Burns?" Svraštil obočí a zavrčel:
353

"S tím je to jiné . Sotva spadne lodní můstek, už je v rukou průvodců, drogmenů, jak se říká u vás, a ti ho vodí po různých speciálních podnicích . Co dnes budeme dělat, Sadžidé?"
"Chcete si zajet bárkou do Therapie? Je to výlet pro zamilované . Projdeme se po březích Bosporu ."
"Výborně! Oblečte se! Zajedeme si do Therapie ."
"Ale co pan Burns?"
"Ohlásím mu, že si beru půl dne volno . Může zůstat pár hodin v klidu ."
"V tom případě se obléknu."
Vstala, posbírala šatstvo, vstoupila do koupelny, zavřela za sebou dveře a zakřičela na něho:
"Dejte mi půl hodiny!"
Okamžik nato poskočila překvapením, když zahlédla Alibeje, sedícího na vaně.
"Vy jste byl tady?"
Položil si prst na ústa, dal jí znamení, aby se oblékala, a během doby, kdy se mladá žena upravovala, neměl sebemenší dvojsmyslný pohled.
Napsal jí rychle pár slov na kousek papíru, poněvadž bylo těžké, aby hovořili a aby to nebylo slyšet ze sousední místnosti, kde pobíhal Smit.
"Zdrž ho do desíti do večera. Snaž se ho opít. Není zvyklý na rakiji. Taky bych chtěl klíček od té červené aktovky, co je u něj v pokoji."
Stála pod sprchou, kývla na něho, že pochopila, a zachvěla se, když na sebe pustila studenou vodu, která se jí perlila na okrové pleti.
Když se ohlédla po koupacím plášti, Alibej už byl pryč.
"Ještě nesmím dovnitř?" dožadoval se netrpělivě Smit, zcela zřejmě zamilovaný.
354

III
Trochu rakije v baru, několik filátek uzené a sušené ryby, kterou dostanete ve všech tureckých hospůdkách: to byl Alibejův oběd, ale on se asi málokdy posadil k normálně prostřenému stolu.
Smit odjel se Sadžidé do Therapie v zapůjčeném packardu a hotel byl v tuto horkou denní dobu poloprázdný, kromě několika hostů zmožených siestou.
Proč se tedy klouček, který obvykle cídil boty dole v některém rohu haly, procházel po chodbě prvního
poschodí?
Alibej se usadil pohodlně v pokoji číslo dvanáct jako muž, který se nebojí, že do pokoje někdo vstoupí. Drobným klíčkem, jejž mu Sadžidé nechala u vrátného, odemkl aktovku z červené kůže, která ho zdálo se tak vábila, a rozložil si papíry po stole ve stylu Ludvíka
Patnáctého.
Zvláštní detail, který úplně přetvářel jeho fyziognomii  na čtení si Alibej nasazoval brýle a podobal se v nich starým učencům, jak si je představují děti.
Dělal si poznámky, některé dopisy si opisoval. Hlavně prováděl něco podivného, co se podobalo statistice. Jak řekl ráno Smit své milence, Eric Burns nezažil po svém odjezdu z New Yorku jedinou zastávku, kde by nedostal výhružný dopis.
Měl je všechny před sebou. Ani dva z nich nebyly napsány stejnou rukou. Ani jeden nebyl napsán mužskou rukou.
A konečně  písmena byla většinou dost neforemná, i přes pečlivé provedení, které připomínalo žáčka přepisujícího úkol.
Statistická práce spočívala v hledání chyb. A ve všech těch dopisech se vyskytovala jen jedna nebo dvě, vždycky téhož druhu, což bylo dost nečekané. "Upozorňuji vás loajálně, když."
355

"Blíží se čas, kde ."
"Při nejbližší zastávce pochopíte, jestli je to vážné, a."
Vyděrači, kteří si tak tvrdošíjně zamanuli pronásledovat cigaretového krále, neměli zřejmě chuť dát událostem rychlý spád. Vypadalo to, že než přejdou k akci, chtějí Burnse terorizovat, aby jim snadněji podlehl.
"Zítra najdete u postele nůž, což pro vás bude důkazem, že by bylo snadné zabít vás ve spánku."
A tak nacházel Burns na každé zastávce nějakou konkrétní hrozbu a vždy nějaké varování.
Najednou někdo jemně zaklepal na dveře a Alibej s překvapivou hbitostí dal všechno zpátky na místo a zmizel, jako by se vypařil, směrem do koupelny.
To znamení mu dal cídič bot a za několik okamžiků vešel do pokoje svého detektiva osobně pan Burns, Burns v pyžama a podle všeho s bolestí hlavy, vytáhl z kapsy malý klíček a otevřel jím aktovku z červeného marokénu.
"Kdybych vám řekla, že se mi moc líbíte," koketovala Sadžidé, .jestlipak byste zůstal v Istanbulu déle?"
Seděli oba v lehkém kaiku, který pod vesly dvou lodníků letěl po třpytící se hladině Bosporu jako šipka. Na břehu stály vznosné budovy ambasád a tu a tam bylo ještě vidět několik rozlehlých dřevěných paláců, yali, které za starých časů patřívaly velmožům.
"To by myslím nebylo možné ." povzdechl si Smit v rozpacích.
"Kvůli Burnsovi?"
"Ano, obávám se, že bude chtít pokračovat v cestě bez delších zastávek."
"On se bojí?"
"To je. Je jasné, že situace je vážná. Vyrozuměl jsem, že za hranicemi Spojených států se na gangstery moc nevěří. Ale my víme, že je to tvrdý boj."
356

"Vždyť vy jste s ním a máte ho chránit!"
"Ano. To je fakt. Já ho mám chránit."
"Kdybych vás poprosila, abyste ještě zůstal?"
"Ne. Myslím, že bych vás vzal raději s sebou do Řecka a pak možná do Itálie ."
"A co Burns? Co by tomu říkal?"
"Pořád jen Burns!" vykřikl. "Nikdo jiný! Burns semhle . Burns tamhle ."
"Proč od něj neodejdete?"
Ohromeně na ni zažíral, pokrčil rameny a pak se mu podařilo usmát.
"Vy máte nápady!"
"To ho tak absolutně potřebujete, abyste se uživil?"
Přesně v tom okamžení se Sadžidé zachvěla, protože najednou vedle nich plul v stejném rytmu jiný kaik a kromě veslařů v něm byl jen malý muž v černém.
Smit si ho všiml, stáhl obočí a zamumlal:
"Kdo je ten chlap? Zdá se mi, že se kolem mě nějak často potlouká . Není zrovna nejlíp oblečený na projížďku po Bosporu ."
Kaik se ještě víc přiblížil. Alibej s poníženou uctivostí vstal, bez ohledu na to, že ve svém lehounkém plavidle mohl ztratit rovnováhu. Pak se vší obřadností
zašeptal:
"Mohl byste mi věnovat malou chvíli na rozhovor,
pane Burnsi?"
Sadžidé byla překvapena, nebo to aspoň předstírala. Muž udělal grimasu, rozpačitě se rozhlédl a zakoktal:
"Co jste to říkal?"
"Říkám, pane Eriku Burnsi, že mám tu čest žádat vás o malý rozhovor. Dodal bych, že je to dost naléhavé, protože přesně v tuto chvíli se jistá osoba, kterou znáte, nachází v delikátní situaci."
"To se mnou chcete hovořit tady na Bosporu?"
"Mohli bychom se vrátit do Therapie a dát si tam čaj."
357

"Čaj zásadně nepiji!"
"Tak když dovolíte, dáme si rakiji. Uvidíte, že je to mnohem kvalitnější než whisky."
A oba kaiky pluly bok po boku dál, Američan však se tvářil ustaraně a nepřenesl už ani slovo.
IV
"Tak se rakije nepije, pane Burnsi. Nemíchejte nikdy vodu s rakiji ve sklenici. Hlt rakije, takhle . Necháte si ji v ústech . Pak si pořádně loknete ledové vody."
"Proč mě tak tvrdošíjně oslovujete jako Burnse?"
Seděli na terase jednoho z velkých hotelů v Therapii pod okrově žlutými slunečníky nedaleko cikánského orchestru, s jakými se setkáme v kterémkoli lázeňském městě.
"Je mi líto, že vás takhle obtěžuji, pane Burnsi, ale rád věřím, že se nebudete zlobit, když se zbavíte hrozby, která nikdy neexistovala ."
A hleděl upřeně do udivené a zároveň rozpačité tváře svého společníka, zatímco Sadžidé sebou trochu trhla.
"Proč říkáte, že ta hrozba ."
"Nikdy neexistovala! Kdyby vás někdo chtěl opravdu vyděsit, užil by účinnějších prostředků. Například vás mohl unést a dát vám podepsat šek na vysokou částku jako cenu za váš život. Na to jste nikdy nepomyslel?"
"Ano, taky mě to napadlo!"
"Ale nevěřil jste tomu . Podívejte se, pane Burnsi, vy jste nesmělý člověk, a nejen se ženami. Narodil jste se skoro jako miliardář. Dětství jste prožil příliš v závětří. Jsem si jist, že za sebou nemáte moc pěstních
358

zápasů, které jsou v takové oblibě u vás v Americe."
"Moc ne!"
"Když jste zdědil to obrovské bohatství, byl jste
z toho zřejmě dost zmaten, že?"
"Miluji klidný život. Budí ve mně hrůzu dostávat denně stovky žadonících dopisů a mít v předpokoji plno lidí, kteří se snaží něco ze mě vytáhnout."
"Odkdy znáte Smita?"
"Ze střední školy. Chtěl být advokátem, ale nějak
mu to nevyšlo ."
"On po vás nikdy nic nežádal?" "Jen jednou. Chtěl půjčit peníze na založení obchodní agentury: odmítl jsem, ze zásady, protože se nechci dát ždímat jako hlupák ." "Zůstali jste dál přáteli?"
"Byli jsme kamarádi! Chodili jsme do téhož klubu ."
"Smít si pak zařídil detektivní kancelář?" "Nebyla to ani kancelář, na to neměl kapitál. Ale prováděl pátrání. Je to velice šikovný chlapec ." "Pak vám najednou začaly chodit výhružné dopisy?" "Ano . Asi před rokem ." "Ukázal jste je policii?"
"Ne, hned ne, protože v podobných případech to často špatně dopadne ." "Ukázal jste je Smitovi?"
"Ano . Slíbil mi, že se toho ujme. Pak, když na nic nepřišel, předal jsem celou věc policii. Ta taky nic neobjevila, a tak abych měl pokoj, rozhodl jsem se podniknout cestu kolem světa, už dávno jsem po tom
toužil."
"A Smita jste vzal s sebou."
"Přirozeně. Policie mi taky radila, abych měl stále někoho vedle sebe."
"Kdy jste ho začal podezřívat?"
"Co tím chcete naznačit?"
359

"To vy moc dobře víte. Jednoho krásného dne jste začal mít podezření, že Smit s vámi nehraje tak zcela otevřenou hru . Čí byl ten nápad vyměnit si na cestách totožnost, aby on byl Burns a vy Smit?"
"Myslím, že jeho . Ale ten nápad mi docela vyhovoval . Měl jsem mnohem větší volnost.. .On nesl tíhu povinností."
"A taky riziko!" odpověděl suše malý stařík. "To ale ponechejme stranou . ! Nicméně jste si od jisté doby kladl otázku, jak je to vlastně s těmi slavnými hrozbami. Po obdržení dopisu, v němž vám bylo na včerejší noc oznámeno přepadení Burnse v posteli v Istanbulu, do vás něco vjelo a vy jste chtěl být přitom ."
"To je pravda. Už jsem toho měl dost. Chtěl jsem vědět."
"Hrdinství nesmělých. S tím je to jako s hněvem ovcí. Neustoupí před ničím . Abyste se pojistil proti nové komedii ze strany Smi ta, zbavil jste se ho na nějakou dobu tím, že jste ho na eyyubském hřbitově omráčil. Pak jste zaujal abych tak řekl jeho místo ve vaší posteli. A připravil jste se přivítat nepřítele ."
,A místo toho přišla žena!" řekl Burns s povzdechem, nebyl na sebe moc hrdý.
"No pochopitelně!"
"Proč říkáte pochopitelně?"
"Protože jsem vám ji tam sám poslal."
Burns vrhl na Sadžidé dlouhý vyčítavý pohled a pak svěsil hlavu. Když ji zase zvedl, zeptal se:
"Ale jak jste to všechno objevil?"
"Strkal jsem nos, kam se dalo ." zašeptal sotva slyšitelně Alibej. "Strkal jsem do všeho nos a přitom jsem přemýšlel. Ty dopisy psané různými osobami, ženami všech národností. Nesledovala vás tedy žádná třetí osoba. V důsledku toho to musel být váš společník, kdo."
"Byl to Smit, viďte?" vykřikl mladší muž.
360

"Včera jsem hned po vylodění sledoval toho falešného Burnse. Jak bezpochyby víte, dal se zavést bez meškání do podniku, který neslyne nepohostinností. V té chvíli mi to připadalo normální. Dnes po přečtení těch různých dopisů ."
"Vy jste otevřel násilím aktovku?" "Otevřel jsem ji klíčkem a považuji za svou povinnost vám jej vrátit."
Nový zuřivý Burnsův pohled směrem k mladé ženě. " . myslel jsem tedy, že to zřejmě dělal všude . Vy jste se konec konců zmínil o zastávkách falešného Burnse."
"Vy jste byl v pokoji?" "V koupelně," řekl skromně Alibej. "Jak to. ?"
A tentokrát to vypadalo, že Burns se na svou společnici vrhne.
"Promiňte.  Každé  povolání  má  své  nevýhody. Uvědomte si, že nikde nejsou vaše sebemenší pohyby pod takovým drobnohledem jako ve velkých hotelích, ať je to v New Yorku, v Paříži, v Berlíně nebo v Istanbulu . Byl jsem v tom podniku, kam se dal falešný Burns zavézt včera. Našel jsem jeho společnici." Alibej trochu natočil hlavu, pokynul rukou dost tmavé brunetě, která seděla u vedlejšího stolu, a ta k nim přistoupila. Alibej s ní mluvil turecky. Potom řekl svému společníkovi:
"Neumí anglicky. Sadžidé vám bude překládat." A zatímco druhá žena vzrušeně vyprávěla, Sadžidé
překládala:
" . A ten pán mi ukázal list papíru a požádal mě, abych to opsala. Bylo to těžké, protože jsem tomu nerozuměla . Ale stál za mnou. Třikrát jsem musela začít znovu. Dal mi za to dvacet tureckých liber ."
"Které zaúčtoval jako vydání v rámci pátrání!" vybuchl Burns, jehož nervové vypětí vrcholilo.
361

Cožpak ho neklamali všichni, nejen jeho přítel Smít, ale i Sadžidé, jíž právě dnes navrhl, že ji s sebou vezme na cestu po Evropě?
A ke všemu ještě tenhle starý otrapa, který se se svým nemožným hacafrakem vůbec nehodí na elegantní terasu hotelu?
Starý muž však pokračoval:
"Před chvílí, když vstoupil do vašeho pokoje, trochu jsme si s panem Smitem popovídali."
"Kde je teď?"
"Pořád v hotelu, pod dozorem dvou policistů . čeká s úzkostí na váš návrat. Když jsem se mu představil, pokusil se zmocnit dopisů a zničit je, protože události z poslední noci v něm zanechaly dojem, že ho podezíráte ."
"No to bych řekl!"
"Děláte chybu, pane Burnsi. Vzruší vás vždycky určitá představa, a nesnažíte se vycítit, kam vás zavede. Tak třeba jsem přesvědčen, že Sadžidé je do vás opravdu zamilovaná, přes to všechno, co jsem vám řekl. A Smit, ten je zároveň špatný detektiv i špatný gangster . Nechtěl se zmocnit vašeho bohatství. Tak velký darebák zas on není. Ale řekl si, že když vám bude posílat anonymní hrozby, obrátíte se k němu o pomoc a on tím získá docela pohodlnou existenci."
"Nemluvě o tom, že si bude nádherně cestovat pod mým jménem!"
"Právě . Znáte jistě tu historku o hasiči, který zakládal požáry, aby se proslavil tím, že je hasí. To je Smitův případ. Neúspěšný advokát, neúspěšný detektiv, chtěl na to jít jinou metodou . Přísahal mi, že po cestě kolem světa by vás byl zbavil obav, byl by vám řekl, že gangstery objevil a zdolal. Tím by získal v Americe reputaci. Pozor, pane Burnsi! Myslím, že je to vaše třetí rakije ."
"Není to silné."
362

"To se říká vždycky na začátku . Lesknou se vám oči. Začínáte mít slyšitelný dech ."
"Hrome, copak nechápete, že když takhle dýchám, je to asi proto, že jsem se konečně zbavil té strašné tíhy? Ať si jde Smit k čertu! A já ať můžu konečně ."
Sadžidé se k němu obrátila. Váhavě se na ni díval.
"Vy ať můžete konečně . ?" Alibej chtěl, aby Burns
větu dokončil.
"Nic . Děkuji vám, pane. Řekněte Smitovi, ať odejde, než se vrátím. Budeli chtít, ať vypráví v Americe, že pomlátil vlastníma rukama všechny gangstery kolem mě. Vy, prosím, přijďte zítra do PeraPalace a Jávám slibuji."
"Nebude  to  pro  mě,"  zašeptal poníženě  Alibej.
"Bude to pro mé chudé ."
"Co s těmi penězi bude dělat?" ptal se rozzářený Burns, když podpisoval šek vystavený na jméno Ali
beje.
"Koupí si zřejmě další zlaté mince ."
"Proč zlaté mince?"
"Protože je to jeho mánie, aspoň se to o něm tvrdí. Sbírá je. Schovává si je. Žije z ničeho a věnuje se detektivnímu pátrání jako koníčku. Je to podivuhodný člověk . Všemu rozumí, všechno uhodne, je všude ."
V tu ránu Burns vyskočil a šel otevřít dveře do koupelny, vrátil se uklidněný a objal svou společnici.
"My spolu pro začátek procestujeme Evropu," rozhodl. "Bude to jiná zábava než se Smitem ."
"Nebo spíš s Burnsem, protože vy jste byl Smit!"
Zavrčel cosi nesrozumitelného.
Nerad slyšel narážky na dobu, kdy žil v neustálém
strachu.
A Alibej, nuzný otrapa, seděl v rohu hotelové haly, kam mu barman právě přinášel skleničku rakije.
363




Pátrání slečny Docheové
Podle scény, která byla vlastně na počátku celé té aféry, by se dalo těžko vytušit, že se tu odehraje takové drama. Albert Moritain se ponořil pod vodu s rukama za zády, uchopil ústy drobné víčko čajové konvice, vyplul na hladinu jediným trhnutím beder, oklepal se, pohlédl k hornímu můstku a zvolal:
"Podívejte! Queen už zas tečou nervy!"
Odehrálo se to na palubě Gordona, menšího anglického plavidla, napůl nákladního, napůl osobního parníku, který zajišťoval spojení napříč Tichým oceánem v jeho největší šíři, to je mezi San Franciskem a Austrálií přes Gilbertovy ostrovy, Tahiti a Nový Zéland.
Před třemi dny vyplul Gordon z Tahiti a teprve začátkem týdne měl být v Sydney. Hladina oceánu byla hladká jako hedvábí, měla stále stejné saténové odlesky, z nichž se nakonec člověku zdvíhal žaludek. Teplota se držela od rána do večera a od večera do rána na 35 Celsia, nepřála tedy žádné činnosti kromě ochablého odpočívání ve stínu stříšky ze stanových dílců na horní palubě.
. Nebo koupání v bazénu, který dal kapitán upravit na přídi z fošen a přes ně napnutého stanového plátna.
Queen nebyla žádná královna, pochopitelně, ale neuctivá přezdívka, kterou dal Albert Moritain, mládenec nerespektující nic a nikoho, lady Bramsonové, legitimní manželce lorda Bramsona, velvyslance Jeho Veličenstva v jedné malé jihoamerické republice.
Jestli paní velvyslancové zase tekly nervy, pak se jistě pohádala se svým Chrtem .
A zase, na palubě nebyl žádný opravdový chrt, do
365


konce ani žádný jiný pes. To všechno bylo součástí tajného slovníku, kterého užíval jen Albert se slečnou Docheovou; byl pro ně zdrojem nekonečného žertování, jež jim pomáhalo snášet únavnou plavbu.
V tu chvíli se oba  byli jedinými Francouzi na palubě  koupali v improvizovaném bazénu, naplněném průzračnou vodou, a měli možnost pozorovat, jak lady Bramsonová opouští svou kajutu ve stavu nejprudšího rozrušení a vchází k poklidnému kapitánovi Gordona, aniž si dala práci zaklepat.
"Co jí jenom mohl ten Chrt zas udělat?"
Zmíněný Chrt nebyl nikdo jiný než Captain Will, mladý hezký oficír anglické armády v Indii a momentálně na dovolené, kde se stal nerozlučným společníkem lady Bramsonové.
Táhlo jí tak asi na padesátku.
Captainovi Willovi nebylo ani třicet a měl nejoslnivější zuby a nejkrásnější oči v celé anglické armádě.
Běda tomu, kdo si to špatně vykládá! Tak to stojí na znaku anglického krále.
"Poslyšte, Alberte, když mluvíte o lady Bramsonové, chtěla jsem vám říct."
"Copak? Že žárlíte?"
Odpověděl možná trochu ukvapeně, uvědomil si to a začervenal se.
Dívka však pokračovala s velmi milým, něžným úsměvem:
"Netvrdím, že jste do ní blázen!"
"To by bylo dost těžké!"
"Ale myslím, že na vás dělá velký dojem to, že Queen je velká dáma, i fakt, že má blízko k anglickému dvoru . Jen se přiznejte, Alberte!"
"Kdyby na mě dělala takový dojem, pak bych ji asi celý den nedráždil."
"No právě! Právě v tom to vězí."
Jejich rozhovor byl přerušen, protože v tu chvíli se
366

otevřely dveře kapitánovy kajuty a velitel lodi byl stejně vzrušený jako Queen.
Oba přešli dlouhými kroky do salónku. Po několika minutách se k oběma Francouzům přiřítil stevard a sdělil jim šeptem:
"Kapitán žádá, aby se všichni cestující dostavili do salónu první třídy."
"Dámy a pánové . Hm!. Došlo . Hm!. k politováníhodné události. k události mimořádné závažnosti ."
Byl to snad nejmírnější námořní důstojník, co se plavil ve vodách Pacifiku, na hony vzdálený jakémukoli dobrodružství; celé dny trávil v kajutě, kde maloval podle pohlednic akvarely.
Vzrušením zrudl, a když pronášel poslední slova, neodvažoval se pohledět na své pasažéry:
"Někdo totiž zcizil šperky lady Bramsonové!"
Jeho slova skutečně zapůsobila. Na palubě velké lodi by po těch slovech následoval obrovský rozruch a horečné úvahy a kombinace by nebraly konce.
Ale na palubě Gordonu bylo všeho všudy šest cestujících, a tak všichni strnuli na místě a na čele se jim perlil pot; každý měl pocit, že ho ti druzj podezírají.
"Ujmu se vyšetřování a žádám vás .. hm!., abyste mi neměli za zlé, buduli nucen . hm!. učinit jistá opatření, která ."
Zarazil se, marně hledal konec věty, když vtom se zvedl něčí hlas, hlas Alberta Moritaina, který pronesl s naprostým klidem:
"Žádám, aby se především prohledaly naše kajuty. Předpokládám, že tak se má postupovat, že ano? Mohli bychom všichni zůstat v salónu, a kapitán by
zatím."
Kapitán váhal. Bylo to poprvé, co na jeho lodi došlo k tak nepříjemné události, nebyl na to připraven. Dů
367

stojníci stáli kolem něho zaražení stejně jako kapitán, neboť jméno lady Bramsonové samo o sobě hrozilo vyvolat kolem aféry značný rozruch.
Nejklidnější byl ještě tak Captain Will ve flanelových kalhotách a košili z jemného hedvábí. Kouřil cigaretu a prohlížel si upřeně vlastní ruce, udržované s mimořádnou péčí.
Lady Bramsonová bloudila pohledem od jednoho k druhému, ani se nesnažila skrývat své podezření, a to se týkalo zrovna tak slečny Docheové jako Moritaina, Terwela nebo tělnaté paní Cosmosové.
"Domnívám se, dámy a pánové . hm!. že by bylo vskutku moudré . hm!. Dovolíteli, půjdu se svými důstojníky. Hm!. Nejde pochopitelně o podezření. hm!., ale právě o to, abyste z něho byli vyloučeni . Zatím bych vás prosil, abyste zůstali tady."
Uf! Konečně odtud mohl odejít i se svými oficíry, jen jeden, ten nejmladší, zůstal v salónu, možná na příkaz svého velitele, a snažil se tvářit, že se ho to netýká.
Uplynula hrozná hodina, hrozná především proto, že salón byl nejdusnější místností na lodi i přes ventilátory, které jen znervózňovaly svým hlučným vrčením, a pak také proto, že nikdo se neodvažoval pohnout ani promluvit.
"Zahrajeme si partii triktraku," navrhla nicméně lady Bramsonová Captainu Willovi.
Denně spolu hráli nekonečné partie, obyčejně končily hádkou, když vznešená lady nedovedla připustit, že prohrála. Captain byl přes zdánlivou flegmatičnost duchem jinde a v popelníku s emblémem plavební společnosti se hromadily nedopalky.
Geneviéva Docheová se vyhýbala pohledu na Moritaina, natolik se zdálo, že v takové chvíli i pouhý pohled může být náznakem nedůvěry. A on zas sledoval zdálky partii triktraku, ještě zamračenější než jindy.
Takto propukla náhle ona bouře během plavby, na
368

níž se do té doby nic nedělo, nebo spíš během plavby, která byla nádherná, aspoň pro oba Francouze.
Potkali se při vyplutí z Marseille na palubě parníku VilleďAlger, který je měl dopravit na Tahiti. A na zastávce na Martiniku, kde spolu byli na tanečních večerech dudu, byli už nejlepšími přáteli na světě, přáteli jako pes a kočka, protože se bez ustání hašteřili.
"Jste nejnevychovanější mladík, jakého znám!" opakovala stále dívka svému společníkovi.
"A vy mi zas nejvíc ze všeho připomínáte dračici."
V tom žertování bylo kus pravdy. Albertu Moritainovi bylo sotva čtyřiadvacet a byl synem bohatého majitele prádelny na severu Francie. A nebudeme přehánět, řeknemeli, že jeho rodina si nad ním rvala vlasy, protože Albert se jen vysmíval přísným mravům společnosti v Roubaix, dekoru, které jeho rodina udržovala, a smál se i všem notáblům ve městě.
Poslali ho do Paříže, aby studoval práva, on však nestudoval nic kromě argotu a stovek receptů, jak namíchat koktejl.
Nakonec, když nebylo zbytí, rozhodli se ho poslat do Austrálie na stáž k velkému obchodníkovi s nezpracovanou vlnou.
Geneviéva Docheová byla jak vzhledem, tak povahou Albertovým pravým opakem, mírná a vyrovnaná, tak jako on byl agilní, na svůj věk vážná, tak jako on byl fantasta; bylo jí teprve dvacet pět let, a to už učila čtyři roky francouzštinu v nejlepším ústavu v Sydney.
"Jsme přímo stvořeni k tomu, abychom si rozuměli!" tvrdil Albert, když proplouvali Panamským průplavem.
"Rozumět si s vámi? Nikdy!"
"Uvidíte, že to skončí svatbou."
Když přistávali na Tahiti, měli za sebou už deset týdnů důvěrného života na lodi, což je pro zamilované místo přímo ideální.
369

"Teď už vím, co uděláme!" rozhodl Albert při prohlídce souostroví. "Jakmile budeme v Austrálii, zatelegrafuji rodičům, že se s vámi ožením."
Neřekla ne. Jednou večer na procházce po březích laguny zašeptala dokonce něco, co se podobalo slůvku ano, ovšem pravda je, že to bylo v okamžiku, kdy se její rty nebezpečně přiblížily k jeho.
"Jenže hned zítra začnu s vaší převýchovou! Nechci za muže někoho, kdo je schopen od rána do večera jen žertovat."
Aby se dostali do Austrálie, přesedli na Gordona, kde se seznámili s lady Bramsonovou a Captainem Willem i s panem Terwelem a s kredenciózní paní Cosmosovou, ovšem ti dva je zajímali mnohem méně.
Hráli trochu bridž ve čtyřech. Queen, jak lady říkal Albert, přistupovala k této hře s vážností téměř papežskou a mladý Francouz si nemohl odpustit poznámku:
"Nebojíte se, mylady, že samým napětím rupnete?"
,",Co to znamená rupnout?"
Geneviéva mu pod stolem šlapala na nohu. On pokračoval klidně dál, g když ho za to po hře jeho snoubenka plísnila, odpověděl:
"Vždyť jsi viděla, že ji to baví! Je tak zvyklá, že se před ní kdekdo plazí!"
Než se kapitán vrátil se sklopenou hlavou a límcem zplihlým od potu, neuplynula jedna, ale skoro půldruhé hodiny. Všechny pohledy se upřely k němu a jeho doprovodu.
"Dámy a pánové . hm!. Jak se dalo očekávat, prohlídka kajut byla bezvýsledná . hm!. Přesto se domnívám, že tu záležitost vyjasníme ještě před přistáním v Sydney, kde bych byl nucen . hm!. uvědomit úřady a policii."
"To by nám zabránili vystoupit na pevninu?" otázala
370

se tučná paní Cosmosová s očima kulatýma a vystouplýma jako pekingský pinč.
"To neříkám . hm! Nicméně abychom se vyhnuli komplikacím, bylo by žádoucí. hm!. aby . jestli si někdo něčeho všimne . hm .!"
"V podstatě nás vybízíte, abychom jeden druhého špehovali!" uzavřel jeho řeč Moritain a nežertoval. "A abychom vám sdělili svá podezření."
"To je asi ono . Ale také . hm!. Pokud ta osoba . hm!. pokud zloděj . Totiž chci říci."
"Chcete říct," ujal se opět slova mladý muž, "že pokud by ten, kdo štípl lady Bramsonové šperky, měl výčitky svědomí nebo by dostal strach, může je diskrétně ."
"Přesně tak! Diskrétně. V tom případě by lady Bramsonová nepodala žalobu a ."
Moritain nečekal, dáli mu k tomu někdo svolení, vstal a vyšel ven, kde se vztekle opřel o zábradlí a nehybně pozoroval moře.
Uplynula asi čtvrthodina, co tam stál v tom postoji, když vedle sebe zaslechl jemný hlásek.
.Alberte .!"
Obrátil k dívce pohled, který nebyl ani zdaleka tak průzračný a bezstarostný jako obvykle.
"Myslíte si, že jsem to byl já?" vybuchl.
,Alberte! Co je vám? Já vás nepoznávám ."
"Copak si hrome myslíte, že je to nějaká zábava? Za prvé by se takovým starým bláznivým bábám, jako je ona, mělo zakázat, aby couraly po světě se šperky za bůhví kolik set tisíc franků! Nehledě k tomu, že ty své šperky ani nenosila!"
To bylo pravda. Albert si Angličanku dobíral už předtím kvůli šperkům. Měla ráda drahokamy jako takové a nosila je ukryté v jakémsi zlatém kapsáři, který měla celý den pověšený na levém zápěstí.
Dokonce i když se opalovala polonahá na horní pa
371

lubě, neodkládala zlatý kapsář, a kdoví jestli s ním i nespala!
"Nesmíte se takhle rozčilovat, Alberte! Nikdo vás nepodezírá."
Upřeně se na ni zahleděl.
"Co to má znamenat?"
"Nezlobte se. Když se tak na vás člověk dívá, řekl by, že se domníváte, jako by se kapitánův projev týkal výhradně vás . Vaše vystoupení připadalo všem podivné . Vždyť na lodi jsou ještě jiní lidé, nehledě k důstojníkům, stevardům a celé posádce."
"O čem se tam mluvilo po mém odchodu?"
"O ničem . Kapitán se znovu omlouval."
"Do prkenné ohrady, vždyť to je vrchol, prohlásit šesti osobám do očí: Dámy a pánové, lituji, ale musím vám oznámit, že se mezi vámi nachází zloděj ."
"Já vám vůbec nerozumím, Alberte! Opakuji vám, že kdo by vás takhle slyšel, mohl by si myslet, že terčem toho všeho jste vy, a zatím ."
"A zatím co?"
"Co třeba paní Cosmosová! Co je to za ženskou? S nikým nepromluví ani slovo. Celý den vyšívá goblén a polévá se voňavkami, z kterých je všem na lodi zle. Podle pasu je to manželka velkoobchodníka s tabákem z Athén, ale nic nedokazuje, že ."
Albert jako kdyby neposlouchal.
"Docela dobře to může být podvodnice, noviny přece pořád dokola opakují, že to není žádný kumšt opatřit si falešný pas ."
Zachvěl se a vyhrkl:
"Mám vám předložit svůj pas, abyste se ubezpečila, že je pravý?"
"Znám vás natolik, abych ."
.Abyste prohlásila s čistým svědomím, že jsem ty šperky neukradl?"
V té chvíli byl přesvědčen, že lehce zaváhala, než
372

odpověděla. Na kratičký okamžik. Pak se mu podívala do očí.
"Nepodezírám vás, Alberte!"
"Ale považujete za nutné prohlásit to slavnostním hlasem, jako kdybyste mi prokazovala nesmírnou čest tím, že mě nepokládáte za zloděje!"
"Jen pokračujte, a já s vámi přestanu mluvit."
"Ale podívejme .!"
"Přišla jsem si s vámi přátelsky popovídat a probrat s vámi různé hypotézy. Co víte o panu Terwelovi, než že je zrovna tak osamělý jako paní Cosmosová?"
"Nic!" zahučel a znovu se sehnul a opřel o zábradlí.
"Dověděla jsem se, že mu kdysi patřily kokosové plantáže na Tahiti a že mu obchody přestaly vynášet. V padesátce jede do Austrálie a chce se znovu pokusit o štěstí."
"Co to dokazuje?"
"Nic, no budiž, ale není to ani důvod k tomu, abyste se mnou takhle zametl."
Už několik vteřin měla slzy v očích a dívala se na Moritaina jen pokradmu, jako by se bála, že objeví něco nepříjemného.
"Poslyšte, Alberte! Podívejte se mi do očí. Neztrácejte hlavu."
Zaváhala, protože cítila, že Moritain už nemůže dál. Přesto řekla s ostychem a rozpaky:
"Známe se něco přes deset neděl a teprve pět dní jsme zasnoubeni."
"Žádáte mě, abych vám vrátil slovo?"
"Jak jste zlý! Chci po vás jen jedno: složíme jeden před druhým přísahu na naši zatím tak mladou lásku
Musela se kousnout do rtů, aby se nerozplakala, tak pateticky ten okamžik prožívala.
"Já začnu . Přísahám, Alberte, na naše příští štěstí, na naše spojení, které si přeji z celého srdce, že jsem
373

neukradla šperky paní Bramsonové . Teď vy!"
"Já musím taky přísahat?" posmíval se.
"Dělejte, co chcete ."
"Když na tom trváte! Když potřebujete přísahu! Máte ji mít: přísahám!"
"Na naši lásku?"
"Samozřejmě!"
,A přísaháme, že i když se šperky nenajdou, žádný z nás nebude podezřívat toho druhého, i kdyby všechno zdánlivě svědčilo proti němu?"
"Přísahám! Přísahám! Přísahám! Slyšíte?"
Vychrlil to na ni takovým tónem, že musela utéct do kajuty, kde se mohla konečně rozplakat.
Vstoupila do jídelny dlouho poté, co zazněl gong oznamující podávání oběda. Lady Bramsonová a Captain Will seděli u svého stolu, nejlíp umístěného, a podle toho, jak se tvářili, se dalo soudit, že se zase pohádali.
Paní Cosmosová seděla sama v jednom rohu a při jídle četla knihu z lodní knihovny. O dva stoly dál se usadil pan Terwel a před sebou měl v řadě rozestavené lahvičky s léky.
"Proč jste pro mě nepřišel, Alberte?" řekla slečna Docheová, když si sedala k Moritainovu stolu a mechanicky přeběhla očima jídelní lístek.
"Odpusťte, prosím ."
"Co mám odpouštět?"
"Že jsem byl před chvilkou tak nervózní. To nemůžete pochopit."
"Myslíte?"
"Lidé mě neznají. Mají dojem, že jsem povrchní a že myslím jen na zábavu, když pořád žertuji."
"To je omyl, vás přece žádná zábava nečeká, když se chcete oženit se mnou!" odpověděla a doprovodila svá slova nejmilejším úsměvem.
"Jsem úplně jiný, než si lidi představují."
374

"Vždyť já vím, Alberte . A právě že jsem to pochopila, tak jsem si vás zamilovala. Mne neokouzlil mluvka, mistr slovních piruet."
"Co jste dělala celou tu dobu?"
"Plakala . Ublížil jste mi. A když jsem se vyplakala, přemýšlela jsem. Až jsem nakonec došla k rozhodnutí ."
"Že si mě nevezmete?"
"Už zase jste zlý! Je to vůbec možné, aby událost, která se nás netýká, všechno mezi námi změnila . ? Poslechněte si, Alberte, k čemu jsem se rozhodla: hned teď začnu s pátráním ."
"S jakým pátráním?"
"Jen se nevysmívejte. Zbývá nám ještě deset dní společného života tady na lodi. Dny, které mohly být kouzelné, budou otráveny těmi odpornými šperky."
A neubránila se tomu, aby k lady Bramsonové, sedící na druhém konci sálu, nevrhla pohled plný ženské nevraživosti.
"Není nic záludnějšího než podezření. Myslím, že zničí všechno, i lásku. Proto chci odhalit zloděje. Chci, aby těch pár nešťastníků izolovaných uprostřed Pacifiku mohlo co nejrychleji upustit od vzájemného špehování a slídění po sebemenším podezřelém postoji ."
Pokrčil rameny a pokračoval v jídle.
"Myslíte, že se mi to nepodaří?"
"Nemyslím si vůbec nic! Už toho mám dost a mám dost těch velkých dam, co se projíždějí po oceánech s gigolem a šperky. A ten Captain Will."
Zadívala se na svého společníka se zvýšenou pozorností, protože v jeho hlase vycítila touž nevraživost, kterou pociťovala sama vůči lady Bramsonové.
"Toho jste nikdy moc nemiloval," poznamenala. "Na gigoly muži vždycky žárlí."
"Díky!"
375

"Netvrdím, že je nevinný. Ale chci být poctivá, nechci nikoho podezírat víc než ty druhé. Po obědě si promluvím s lady Bramsonovou ."
"Vy?" vykřikl.
"Proč ne? Když chci začít pátrat, musím se dovědět jisté podrobnosti. Ty mi může dát jedině ona, může mi říct, kam šperky ukládá na noc, kdy a jak si všimla krádeže, kdo mohl vejít do její kajuty. Vím, že si ze mě děláte legraci, asi se domníváte, že kapitán je daleko povolanější než nějaká dívka, aby vedl takové pátrání ."
"Vždyť se úplně zesměšníte!" povzdechl si rozladěně. "Už tak se na nás jako na Francouze dívali zvědavě, neřkuli trochu soucitně, protože neumíme dost dobře hrát bridž, nepijeme čaj a jíme jinak než druzí lidé . Jestli si ještě k tomu všemu začnete hrát na detektiva ."
Díval se teď vážně, starostlivě. Po chvíli mlčení řekl:
"Dokonce si myslím, jestli to není ten nejlepší způsob, jak na sebe přitáhnout podezření! My jediní jsme se s lady Bramsonovou stýkali, nepočítámli toho gigola. Nikdy nepromluvila s paní Cosmosovou, pro tu má jen pohrdavé pohledy, ani s Terwelem, kterého si možná vůbec nevšimla. Kdežto s námi."
"Vidíte, Alberte. To je další důvod, proč musíme objevit pravdu. Netvařte se tak znechuceně, moc vás o to prosím . Budu vás průběžně informovat o každé maličkosti, kterou vypátrám. Uvidíte, že se to všechno urovná!"
Co řekla, to udělala. Po obědě všichni popíjeli kávu v bistru zařízeném na horní palubě. Ten den se na sebe pasažéři dívali skelným pohledem. První odešla do své kajuty paní Cosmosová  k odpočinku, který si bylo lze představit jako lázeň ve vlastním potu.
Captain Will na svou společnici nepromluvil ani slovo, vypil kávu, uklonil se a taky zmizel.
376

Albert jako člověk, který se nudí, se v jednom rohu místnosti pustil sám do partie ruského biliáru.
Lady Bramsonová dokouřila cigaretu a konečně vstala a odcházela, sledována ze vzdálenosti několika kroků slečnou Docheovou.
Když za sebou Queen chtěla zavřít dveře kajuty, stála dívka u ní.
"Věnovala byste mi kratičký rozhovor?" dostala ze sebe Geneviéva, která chtěla působit odvážně, ale v podstatě měla malou dušičku.
Za čtvrt hodiny vyšla ven. Jako náhodou se v chodbičce vedoucí ke kajutám potuloval starostlivě se tvářící Albert.
"Tak co je?" řekl zdálky a snažil se tvářit, jako by o nic nešlo.
Ale Geneviéva kolem něj přešla bledá a se staženou tváří, nepromluvila a zavřela se ve své kajutě.
II
O tónu rozhovoru rozhodlo hned první slovo. Lady Bramsonová, stojící v otevřených dveřích, totiž prohodila:
"Přinášíte mi šperky?"
"Nemám tušení, kde jsou vaše šperky," odpověděla Geneviéva a pohlédla zpříma na lady.
V kajutě vládl vznosný nepořádek, vznosný v tom smyslu, že všechny rozházené předměty byly cenné, počínaje platinovou tabatěrkou až po necesér s emblémem rodu Bramsonů.
"V tom případě předpokládám, že máte aspoň nějaké informace?"
Neobvyklý tón rozhovoru podtrhovalo navíc to, že Queen, která hovořila plyne francouzsky, mluvila po
377


celou dobu touto řečí, kdežto Geneviéva Docheová jí odpovídala nejčistší angličtinou.
Odstup obou žen byl ještě patrnější než jindy, možná proto, že lady Bramsonová vystupovala zde, ve svém soukromí, s daleko větší suverénností než v kuřáckém salónku nebo v salóně, kde se k neznámým lidem snižovala natolik, že s nimi hrála bridž.
Dávala to taky dost najevo. Tady je na své půdě! Zůstávala stát uprostřed kajuty, jediné luxusní kajuty na palubě Gordonu, a její pohled upřený na mladou dívku jako by říkal:
"Když mi nepřinášíte šperky ani pro mě nemáte žádné informace, jakým právem mě obtěžujete?"
Slečna Docheová se však rozhodla, že bude statečná. Soustředila v sobě veškerou energii a celá její vůle se napnula k jedinému cíli: nedat se odradit povýšeností lady Bramsonové. Trochu se jí chvěly rty, když odpovídala:
"Nemám ani šperky, ani žádné indicie, a navíc jsem ty šperky nikdy neviděla. Měl někdo na lodi vůbec příležitost si je prohlédnout?"
"Zdá se, že mi kladete otázky?"
"Odpusťte mi to, prosím vás, ale když jednoho z nás obviňujete, že je ukradl, uvedla jste nás do podezření všechny. Je tedy normální, abychom se bránili."
"Vůči mně?"
"Vůči tomu, kdo kradl nebo něco ví. Je nás tu šest cestujících včetně vás a včetně vašeho přítele Captaina Willa, a není důvodu, proč by všech nás šest nemělo mít stejné podezření."
"To si vyprošuji!"
"Zeptala jsem se vás před momentem, kdo ty šperky viděl, a vy jste mi nechtěla odpovědět. Byla byste ochotna sdělit mi, kde a kdy byly ukradeny?"
"V této kajutě!" odpověděla úsečně vznešená dáma ledovým tónem. "V této kajutě a dnes v noci."
378

"V tom případě není asi tak těžké zjistit."
"Slečno Docheová  říkám vaše jméno správně, neníliž pravda  zdá se mi, že vaše výchova má jisté nedostatky, ostatně týká se to i výchovy vašeho přítele! Na neutrální půdě a taky proto, že bylo těžké jednat jinak, jsem se mohla snížit k tomu, abych vás oslovila. Na lodích se občas stává, že trávíme čas s lidmi, s kterými bychom se jinde nikdy nestýkali. Ale dopouštíte se osudného omylu, když se domníváte, že máte právo v mé kajutě ."
"Všichni máme právo pokusit se odhalit pravdu, lady Bramsonová, když všichni společně neseme tíhu téhož podezření. Nepřišla jsem jako nepřítel."
"Své přátele a nepřátele si vybírám jinak. A domnívám se, že tento hovor trval už příliš dlouho. Udělala byste mi to potěšení a opustila mou kajutu?"
"Byla bych si přála, abyste mi zodpověděla několik otázek, které ."
Lady Bramsonová však natáhla ruku ke zvonku. "Vy chcete, abych vás odtud dala vyvést stevardem?"
Jakkoli se tomu slečna Docheová bránila, v tu chvíli jen těžce skrývala svou tíseň. Jako všichni, kdo musí tvrdě pracovat, aby si vydělali na živobytí, zažila mnoho ponižování, ale žádné se nepodobalo tomuto vyhazovu, tomuto pohrdavému hlasu lady Bramsonové, která ji ještě zavolala zpátky, aby jí přikázala:
"Buďte tak laskavá a zavřete za sebou!"
Alberta Moritaina sotva zahlédla, tak spěchala do kajuty, kde potřebovala být sama, než její vzrušení trochu opadne.
Co je to taky za nápad, když je člověk jen nevýznamnou profesorkou francouzštiny, chtít si hrát na detektiva a troufnout si na skutečnou dámu z velkého světa! Copak má právo považovat se za neomylnou, protože u příležitosti drobných krádeží spáchaných v ústavu, kde pracovala, objevila dvakrát viníka?
379

Sedla si na okraj lehátka a přemýšlela, oči měla suché, ale dýchala, jako by měla na prsou kámen, což dostatečně svědčilo o jejím zmatku.
"Proč mě přijala tímhle způsobem, když ještě včera k nám byla tak familiární, k Albertovi i ke mně?"
Proč? Lady Bramsonová to sama drsně řekla: nepatří k témuž světu. Mohou se stýkat na neutrální půdě, ale nesmí si představovat, že kvůli tomu .
Trhla sebou. Na dveře někdo slabě zaklepal, ne tak, jak to má ve zvyku Moritain. Než na zaklepání odpověděla, podívala se na sebe do zrcadla, trochu se přepudrovala, mechanicky, protože bledá byla i tak dost.
"Dále!"
Kousala se do rtů, aby jí trochu zrůžověly, a snažila se usmívat. Užasla, když uviděla váhavý výraz paní Cosmosové, která jako by se chtěla nejdřív přesvědčit, že je dívka v místnosti sama.
"Chtěla jsem se vám s něčím svěřit, ale nikdo nesmí vědět, že jsem tu byla ."
"Posaďte se, paní Cosmosová."
Také paní Cosmosová byla velmi vzrušená, její mocná hruď se dmula jako vzbouřené vlny.
"Tyhle věci mnou vždycky otřesou .! A to mám nemocné srdce a mám zakázáno jakékoli rozrušení! To je taky důvod, proč cestuji, protože můj muž se tak snadno rozčilí. Pak se z toho vždycky několik dní vzpamatovávám ."
Trochu si šlapala na jazyk, otírala si čelo a tváře, zvědavě se rozhlížela, jako by se chtěla ujistit, že dívce nedali hezčí kajutu než jí.
"Dovolíte, abych zapnula ventilátor? Co jsem to jen chtěla říct? Ano, týká se to přirozeně těch šperků ,.."
"Jen jednu otázku, paní Cosmosová. Viděla jste je?"
Tlustou paní to ohromilo, koulela očima, odpověděla:
"Přirozeně že ano!"
"Lady Bramsonová vám ukázala své šperky?"
380

"Ale . ano ."
"Otevřela před vámi kapsář a před vašima očima vysypala drahokamy? Byly to neopracované kameny, viďte?"
"Neopracované, ano . Ne! Totiž chci říct, že to byly broušené kameny, rubíny a smaragdy, a taky perly."
Co v téhle záležitosti nehraje? To se mladé dívce zatím nepodařilo rozřešit, ale zmocnila se jí jakási tíseň, jako když se octneme v nevyjasněné situaci.
Ani paní Cosmosová nebyla ve své kůži a podle všeho litovala, že se hovor obrátil tímhle směrem.
"Kvůli vám ještě zapomenu, co jsem vlastně chtěla říct. Nejsem si ani moc jistá, jestli vám to mám povědět . Myslím, že mezi vámi a tím mladým mužem nejde o nic vážného, viďte?"
"Mezi mnou a Albertem? Je to tak vážné, že se vezmeme, jakmile přistaneme v Sydney ."
"Pak jsem v ještě delikátnější situaci. Opravdu, nevím . Kdyby mi tak někdo mohl poradit! Ale jsem vždycky na všechno sama! Můj manžel se o mě nestará. Posílá mě na cesty, aby měl volnou ruku ."
"Chtěla jste se mnou mluvit o Albertovi?"
"Samozřejmě! Chtěla jsem vás varovat. Jak víte, moje kajuta je na pravé straně lodi. V noci je slyšet každé šustnutí, a já ještě k tomu trpím nespavostí. To všechno ta srdeční vada! Představte si, že už když jsem byla malá ."
"Co jste slyšela, paní Cosmosová?"
"Tak já vám to povím! Je to pro vaše dobro! Nechci, abyste později byla nešťastná a abyste mohla říct, že je to mou vinou . Včera večer, nebo spíš v noci, jsem uslyšela hlasy v chodbičce a poznala jsem hlas lady Bramsonové a mužský hlas, který mluvil francouzsky. Pak hlasy umlkly a dveře kajuty se zavřely. Všimla jsem si, že pak už se neozývaly žádné kroky."
Geneviéva ještě víc zbledla, ale snažila se na rtech
381

vykouzlit malý úsměv, aby nedala najevo, jak ji to bolí.
"Toho muže jste tedy neviděla .! Chci říct toho muže, co mluvil francouzsky a co podle vás šel k lady Bramsonové?"
"Viděla jsem ho . Bylo to natolik napínavé, že jsem tomu chtěla přijít na kloub, už i proto, že ta dáma se na mě dívá vždycky tak svrchu, jako by proti mně něco měla . Čekala jsem, až přijde doba, kdy si beru svůj lék . Beru totiž lék na spaní. Asi po hodině se dveře otevřely a viděla jsem, jak chodbičkou jde váš přítel. Dívala jsem se jen docela malou škvírou. Přesto jsem zahlédla, že v ohybu chodbičky na někoho narazil, a jsem přesvědčená, že na Captaina Willa. Rozumíte? Captain zřejmě žárlí, a když viděl vašeho přítele, jak jde k lady Bramsonové ."
"Děkuji vám," řekla dívka ochable.
"Nezlobíte se na mě, že jsem vám to řekla, že ne? Je lepší, abyste to věděla, než bude pozdě ."
"Co tím chcete říct?"
"No před svatbou . Protože teď, když o tom víte ."
"Ano . Díky, paní Cosmosová ."
Ta zrovna nabírala dech na další historky, kde mělo jít bezpochyby o její srdeční vadu, o její nespavost, o jejího manžela, ale slečna Docheová vstala, víc už by nebyla snesla.
"Nesmíte se na mě zlobit, paní Cosmosová, ale Albert na mě čeká na horní palubě ."
"Co uděláte?"
"Nic. Proč? Včera večer šel k paní Bramsonové na mou žádost, vrátit jí knihu, kterou mi půjčila . Zřejmě si chvíli povídali.
Albert je veselý člověk, však víte, a lady Bramsonová má ty jeho historky ráda ."
Paní Cosmosová byla tak ohromená, že vycouvala pozpátku a říkala si, jestli si z ní Geneviéva dělá legraci nebo jestli se jí to všechno nezdá.
382

"Ještě jednou díky, paní Cosmosová! Vím, že jste to se mnou myslela dobře!"
"Alberte .!" zavolala tlumeně posmutnělým hlasem.
Zaklepala na dveře jeho kajuty a on se neozýval. Otočila tedy potichu klikou a zahlédla mladého muže, nedbale oblečeného, nataženého na lodním lehátku, s jednou paží visící dolů, se zavřenýma očima, obličejem zbroceným potem a ústy pootevřenými a propouštějícími těžký dech.
Do jeho kajuty vcházela poprvé, vládl tam pravý mužský nepořádek, bez jakékoli poezie.
Bylo jasné, že Albert pil. Svědčil o tom dostatečně jeho ruměný obličej, způsob dýchání i pach z úst. Nestalo se mu to ostatně poprvé. Krátce předtím, než dojeli do Panamy, ho musela Geneviéva dost nepříjemně napomenout, protože vyprávěl nahlas nevhodné věci jedině proto, aby skandalizoval dvě přehnaně stydlivé cestující. Velice tehdy zbledl. Prudce od ní odešel a o dvě hodiny později ho našla u barového pultu s příliš lesklýma očima u sklenky whisky, a musela to být tak pátá šestá.
"Dotkla jste se mě," přiznal se příští den. ,A tak abych na to už nemyslel, šel jsem se napít."
Tentokrát, když ji potkal po jejím odchodu od lady Bramsonové, si zřejmě zase přihnul, a aby ho probudila, musila mu zatřást ramenem.
.Alberte! Proberte se! Musím s vámi mluvit!"
Nadzvedl víčka, a když poznal snoubenku, hořce se mu stáhla ústa.
"Hlavně se, Alberte, znovu nerozčilujte. Musíme oba zůstat klidní. Nepřišla jsem vám nic vyčítat, ale udělal jste chybu, že jste mi neřekl pravdu."
"Pravdu?" opakoval, posadil se na lehátku, rukou si prohrábl rozcuchané vlasy., Jakou pravdu?"
383

l
Měl se na pozoru, ale přesto se na Geneviévu neodvažoval podívat zpříma, pořád trochu nejistě odvracel hlavu.
"Nezačnete zase s těmi dohady jako před chvílí?" zamumlal rozladěně jako malý kluk, který ví, že něco provedl.
"Nemluvím s vámi o špercích, Alberte, ale o lady Bramsonové . Jak jste to mohl udělat?"
Pokrčil rameny, ale stále se tvářil nešťastně, a pak procedil mezi zuby:
"Ano, proč?"
Pak vyskočil, jako by byl na péro, a pobíhal po úzké kajutě, chvílemi se zarazil a díval se kamkoli, jen ne směrem ke své společnici.
"Proč? To je právě ono! Sám bych to taky rád věděl! Asi proto, že jsem blbec! Ale ani blbec nedělá tak vyložené pitomosti. Proč? Sám nevím . Protože . protože ."
"Uklidněte se, Alberte! Nemluvte tak nahlas! Ať nás není slyšet."
"Nedělejte si iluze, stejně už to všichni vědí, nebo se to brzy dozví. Nejste muž, Geneviévo, a tak to nemůžete pochopit. Jsou chvíle, kdy muž bez viditelného důvodu udělá přesně to, o čem ví, že by to dělat neměl."
"Mně se to stává celý život. Už jsem vám vyprávěla, jaké blázniviny jsem kdysi dělala ."
"Já jsem včera večer nemyslel na nic, nebo spíš, když už to chcete slyšet, jsem vyšel na horní palubu, abych tam přemýšlel o vás . Stál jsem právě nad vaším okénkem a snažil si vás představit v intimním prostředí."
Tentokrát odvrátila hlavu dívka.
"Aspoň vidíte, jak daleko jsem byl od lady Bramsonové a od jejího gigola! Když jsem procházel chodbičkou ke své kajutě, byly jedny dveře otevřené, dveře Queeniny kajuty. Bezděky jsem se podíval dovnitř.
384

Queen byla v županu, napůl ležela na lůžku, a řekla mi tím svým odtažitým způsobem:
"Nemáte cigarety, pane Moritaine? Večer jsem si o ně zapomněla říct barmanovi a teď, třebaže jsem zvonila na stevarda, nikdo nepřišel."
Albert se na chvíli ve svém pobíhání zastavil a vyzývavě Geneviévu pozoroval.
"Tady máte celé to dobrodružství! Chytré, co? Okamžik předtím jsem měl v hlavě jen vás! Vešel jsem. Nabídla mi whisky . A já myslel na to, jak by se tvářil Captain Will, kdyby mě objevil uprostřed noci takhle o samotě se svou milenkou .
Ta představa mě pobavila . Víte, že nesnáším všechny kapitány Willy na světě .
Queen chtěla, abych jí vykládal anekdoty . Smála se, přivírala oči, a když se zvrátila dozadu, viděl jsem, že pod županem je nahá .
Nechci vám nic vyčítat, Geneviévo, ale od té doby, co jsme vypluli z Marseille, jsem se ani jednou nezabýval jinou ženou než vámi, i na Tahiti, kde se každý vrhá na lov nějakého milostného dobrodružství.
Ona se pořád smála . Ztrácel jsem souvislost. Nemohl bych vám vysvětlit, jak se to stalo, ani kdo udělal první krok, jestli ona nebo já .
Vím ale například to, že potom v ní zase nabyla vrchu Queen, povýšenější než ve skutečnosti, a že se na mě dívala, jako bych se jí zmocnil násilím!
.Zachoval jste se jako klacek, pane Moritaine .! prohlásila a šla otevřít dveře, aby mi naznačila, co mám udělat.
Aha, teď si vzpomínám, co jsem jí odpověděl, nebral jsem totiž její postoj vážně:
,Dobrá, princezno! Neřeknu nikomu, že jsme spolu nasadili parohy zároveň panu Willovi i panu velvyslanci! "
Snažil se podívat dívce do tváře, ale ta se otočila ke
385

stěně, protože se jí nepodařilo potlačit pobavený úsměv.
"Copak jsem mohl tušit, že vypukne ta prokletá záležitost se šperky! Jejího kapsáře, jak říká, jsem si ani nevšiml. Vyšel jsem z kajuty a moc hrdý jsem na sebe nebyl. Potřeboval jsem trochu vzduchu, abych se zbavil jejího parfému, ulpíval mi na šatech ."
,A na konci chodbičky jste potkal Captaina Willa."
"Jak to víte? To vám řekla ona?"
"Co udělal Captain?"
,Čekal jsem facku, nebo aspoň mírný direkt do brady. Myslím, že jsem instinktivně pohnul paží, abych se na tu ránu připravil. Ale ani nápad! Vzal mě za loket, jemně, ale tak jaksi naléhavě, a klidným hlasem zašeptal:
,Rád bych si s vámi promluvil, pane Moritaine. "
Slečna Docheová zpozorněla. Albert byl teď už klidnější, ale pořád ještě se tvářil nešťastně.
"To, co přišlo potom, nebylo o nic lichotivější než to předtím!" povzdychl si. "Co bych za to dal, kdybych mohl tuhle ošklivou stránku škrtnout ze svých vzpomínek .! Captain mě dovlekl až na horní palubu. Co jsem mohl dělat? Připadla mi role rošťáka a nebyla to vhodná chvíle k tomu, abych na něj hrdě vyštěkl: ,Jsem vám cele k dispozici, Captain Will! Mí svědkové budou očekávat vašeho sekundanta . "
Geneviéva se znovu usmála, protože Moritain projevoval i v dramatických situacích takovou vitalitu, takový nedostatek ohledů k lidem a pohrdání běžnými konvencemi, že to mělo svůj vtip.
"Jednu chvíli mi napadlo, jestli mě nedotáhne až k balustrádě a nehodí mě přes palubu . Chyba lávky! Zapálil si cigaretu a nabídl mi ze své tabatěrky, pak mi podal zapalovač a i ve světle plamínku si musel všimnout, že se tvářím ohromeně .
Potom zašeptal:
386

,Co vám řekla, pane Moritaine?
,Nic . Totiž povídali jsme si. Procházel jsem chodbičkou, a .
,Budte tak laskav, přede mnou se přece nemusíte ostýchat! Znám lady Bramsonovou trochu déle než vy, a vy nejste první."
To pozornost slečny Docheové ještě zvýšilo.
"Kam tím mířil?" naléhala.
"To právě nevím a pořád mi to není jasné . Vypadal, jako by se mi svěřoval. Vysvětloval mi, že je to nejrozkošnější žena na světě, ale že se nedovede ubránit jisté zvědavosti. Vypadalo to, že mně chce naznačit: ,Drahý hochu, právě jste prožil důvěrné chvíle s lady Bramsonovou. Ale ne abyste si představoval, že jste se tím stal jejím milencem! Takových už bylo, a všeho druhu, včetně šoférů a sluhů . "
"Cože, vyloženě šoférů a sluhů?" přerušila ho slečna Docheová.
"Každopádně mluvil o šoférech . Zkrátka pokud jsem dobře rozuměl, lady Bramsonová těžko odolává pokušení. A Captain Will je tu proto, aby pak dal věci zase do pořádku, to znamená, aby někdo nevyužil situace a aby bylo zachováno dekorum."
"Začínám chápat.,."
"Co začínáte chápat?"
"Nic, jen pokračujte!"
"Bylo to čím dál pitomější. Ten, kdo by nás byl potkal na horní palubě ve dvě v noci, považoval by nás za nejlepší přátele na světě. Will má mánii držet vás v chůzi nad loktem. Každých pět minut mi nabízel cigaretu ze své tabatěrky. Vysvětloval mi, že velká dáma zůstává velkou dámou i přes určité odchylky v chování, jen když se zabrání skandálu. Nikdy v životě jsem nezažil takovou hanbu ."
"Chudáčku Alberte!" řekla Geneviéva, ale v její ironii zaznívala něha.
387




"To není k smíchu! Vypadal jsem jako mladý intrikán, který se pokusil zkompromitovat dámu a teď chce využít situace. Šlo to tak daleko, že se mě Will zeptal, co jedu dělat do Austrálie a jestli nepotřebuju peníze. Stačilo málo, aby se úplně nepokrytě zeptal:
.Kolik?
Prostě abych mlčel! Abych svůj úspěch neroztruboval a nepošpinil tak čest lorda Bramsona.!
Víte, co si říkám, Geneviévo? Že lord Bramson asi o výstřelcích své ženy ví a sám ji možná dává provázet Captainem Willem, který slouží jako paraván a má za úkol uhladit každý zádrhel."
"Jak ten váš rozhovor skončil?"
"Skoro se to stydím říct: stiskli jsme si ruku.! A abych Willa uklidnil, ujistil jsem ho, že se s vámi ožením, hned jak přistaneme v Sydney, takže počítám s jeho diskrétností zrovna jako on s mojí.
Jak vidíte, celá ta věc není ani hezká, ani moc čistá. Červenám se, Geneviévo, a prosím vás z celého srdce, odpusťte mi to ."
A zároveň udělal něco, čím pokaždé získal její odpuštění, protože Geneviéva cítila, jak je to gesto upřímné. Padl na kolena a jako malý chlapec zabořil hlavu dívce do klína.
"Vstaňte,Alberte."
"Nehnusím se vám?"
"Rychle vstaňte! Kdyby někdo vešel."
"Tak mi řekněte, že mnou za to nepohrdáte a že mě nepodezříváte, že jsem ukradl ty prokleté šperky."
"Nepohrdámvámi."
"A nepodezříváte mě?"
"Myslím, že jste mi řekl celou pravdu, Alberte . Ale kdybyste mi tentokrát byl zalhal nebo přede mnou něco zatajil, tak si můžete být jistý, že by mezi námi byl konec ."
Vyskočil tak prudce, jako se předtím vrhl na kolena,
388

zapomněl už na své provinění a vzal Geneviévu do náručí.
"Vy máte tak dobré srdce!"
"Ne, jsem jen spravedlivá! A musím uznat, že jste jako malý chlapec, někdy jednáte nezodpovědně ."
"Přísahám, že jsem jednal jen ze vzdoru, protože je to lady, protože se k nám chovala povýšeně a protože jsem nenáviděl Willa a myslel si, že se vám dvoří."
"Takže jste se pomstil předem!" řekla ironicky. "Musím už jít, Alberte. Moje pátrání ještě neskončilo ."
"Cože? Vy v tom pokračujete . ?
"Teď je to ještě naléhavější než předtím . Nechtě mě jednat."
A zamířila ke kajutě radiotelegrafisty až docela nahoru za velký komín s červeným pásem.
Cestou se zastavila, aby si uhladila vlasy a koketně si upravila šaty, jako žena, která se chce líbit; kdyby ji Albert viděl, jak s úsměvem na rtech otvírá dveře kajuty, jistojistě by žárlil.
"Nedejte se rušit, pane Herberte," vyhrkla na mladého světlovlasého muže se sluchátky na uších, který manipuloval s knoflíky svých přístrojů. "Já mám času dost."
Mladík se začervenal. Byl to typ mladého sportovního ostýchavého Angličana, který nesnese pohled ženy.
"Přišla jste mě pozdravit?" zeptal se mezi dvěma zprávami.
"Přišla jsem si s vámi popovídat, ano. Všichni odpočívají. V tuhle dobu je na lodi ponurá nálada."
"Vy nikdy po obědě neodpočíváte?"
Vyměnili tak několik nesouvislých vět a pohledů, které se podobaly počátku malého flirtu.
"Takže vy jste pomocí bezdrátové telegrafie ve spojení se všemi pobřežními stanicemi?"
"Ne se všemi. Například teď jsme už moc daleko od Ameriky a předáváme zprávy přes Tahiti."
389

"Přijímáte i vzkazy cestujících?"
"Ano, předpisy to dovolují. Tarif je vyvěšen na dveřích zvenku."
"A co odpovědi? Jste vázán úředním tajemstvím?"
"Víceméně . Je samozřejmé, že kdyby tyto vzkazy mohly být považovány za ."
V rozpacích se začervenal.
"Za co?"
"Za porušení zákona . nebo cti."
Zřejmě měl na mysli krádež šperků. Možná že konečně pochopil, že dívka za ním nepřišla kvůli flirtu, a měl jakési podezření?
Geneviéva v žádném případě neztratila kuráž. Celou čtvrthodinu mluvila o něčem jiném, o Austrálii a o zápasech baseballu.
"Nevím, jestli přes vás nepošlu telegram," řekla pak zničehonic. "Právě na Tahiti. Ale musela bych si být jistá vaší diskrétností."
"Tu vám zaručuji!"
"I kdyby odpověď někoho kompromitovala?"
"Nejvýš bych mohl být nucen odevzdat kopii kapitánovi ."
"Na co přepisujete odpovědi?"
"Tady na tyhle blankety . Mezi listy je vložen karbon, takže kopie zůstává v archívu."
"Nemohla bych si něco poslechnout?"
"Počkejte, najdu vám hudbu . Před chvilkou vysílali koncert z Nového Zélandu ."
Moritain už myslel, že umře nudou, protože dívku marně hledal na celé lodi. Když se před ním konečně objevila, nepodařilo se mu skrýt žárlivost, když se jí ptal:
"Kde jste byla?"
"V pilné práci!"
Měl dojem, že dívka něco skrývá pod halenkou.
390

III
Telegrafistovi bylo dost proti mysli odvysílat následující telegram, nepovažoval však za nutné to odmítnout, tím spíš, že dívka ho úplně odzbrojovala zářivými úsměvy:
Castaing, tajemník guvernéra Tahiti stop prosím naléhavě pátrejte urychleně jak trávila čas lady Bramsonová za pobytu na Tahiti a pošlete okamžitě zprávu parník Gordon stop díky stop Geneviéva Docheová.
Castaing byl jedním z cestujících na lodi Ville dAlger, na níž slečna Docheová cestovala z Marseille na Tahiti; on se tam vracel po dovolené; na několik dní se dokonce stal sokem Moritainovým, protože Castaing nebyl zcela lhostejný k půvabům své mladé krajanky Geneviévy.
Odpoledne bylo úmorné. Vypadalo to, jako by každý tvrdošíjně zůstával ve své kajutě, takže v zapadajícím slunci zely obě paluby ještě větší prázdnotou než jindy.
Jediný Moritain, aby se uklidnil, zůstal dobrou hodinu v bazénu, kam mu slečna Docheová přišla oznámit, že je čas, aby si oblékl smoking k.večeři.
Lady Bramsonová, podle svého zvyku ve večerních šatech, přišla k večeři toho dne velmi pozdě, a než došla k svému místu, s nikým se nepozdravila, ani s Captainem Willem, který ji očekával a složil jí bezvadnou oficírskou poklonu.
Podávala se teprve ryba, když k slečně Docheové přistoupil jeden ze stevardů a odevzdal jí bledě modrou obálku, kterou mladá dáma s očividnou netrpělivostí okamžitě otevřela.
"Přečtěte si to, Alberte!" podala telegram svému společníkovi.
Těžké zjistit dopodrobna všechny pochůzky osoby o niž jde stop časté noční vycházky a hlučné slavnosti
391

v La Fayette a Moině. Stop. Pátrání však pokračuje. Stop. Něžné pozdravy. Stop. Castaing.
"Co to má znamenat?" vyptával se Albert Moritain a svraštil obočí. "A jak to, že si vám ten člověk dovoluje posílat něžné pozdravy?"
"Před malou chvilkou jsem byla ještě něžnější k lodnímu telegrafistovi. Řemeslo chce své ."
"Jaké řemeslo?"
"Řemeslo detektiva! Například budu znovu nucena položit vám pár nepříjemných otázek . Byl jste v La Fayettu?"
"Jednou!" přiznával v rozpacích. "Ten večer, co jste odmítla jít se pobavit. Nechtěl jsem odjet z Tahiti, aniž ."
"Jak to tam chodí?"
"Je to za městem, taková vinárnička. Domorodá děvčata jsou tam oblečena podle místních zvyků ."
"To znamená, že toho na sobě moc nemají!"
"Přesně tak . Tančí se při kytarách . Hodně se tam pije . Každého ověnčí květinovým tiaré . Sem tam vidíte, jak některé páry míří k pláži."
"Rozumím . Ještě jedna otázka: jsou tam muži. ? Myslím domorodí."
"Jsou . Ale co těmi otázkami sledujete?"
"Nemluvte se mnou jako s malým děvčátkem. Jednají bílé ženy s místními muži, jako jednají bílí s Tahiťankámi. ?"
"Ano . Muzikanti jsou skoro všichni zároveň šoféři taxíků a gigolové . Stává se, že ."
"Díky!"
"To je všechno?"
"Všechno!" řekla, vstala, nečekala na konec večeře a pospíchala do své kajuty.
O hodinu později bylí všichni cestující jako obvykle v salóně a čekali na chvíli, kdy se budou moci uložit k spánku. Lady Bramsonová hrála s Captainem Wil
392

lem triktrak, kdežto paní Cosmosová si přinesla vyšívání. Pan Terwel, nejnenápadnější ze všech pasažérů, si četl v starém magazínu, od počátku plavby stále v tomtéž.
Je pravda, že to byl americký magazín a měl osmdesát stránek.
Náhle vstoupil stevard, přistoupil k slečně Docheové, která na něj vyloženě čekala, a podal jí novou obálku. V téže době se k mladé dámě zvědavě otočila lady Bramsonová.
"Nové zprávy od přítele Castainga?" zavrčel Albert.
"Buďte tak hodný a moment tu na mě počkejte," řekla, vstala, ani mu telegram neukázala a přiblížila se ke Queeninu stolu.
Nevýrazným hlasem ji oslovila:
"Přála bych si, mylady, abyste mi věnovala chvilku, jen pár slov ."
Lady Bramsonová se na ni podívala a viditelně zaváhala, nesporně kvůli telegramu, který slečna Docheová držela v ruce.
"Tak povídejte ."
"Bylo by možná lepší, kdybychom si promluvily o samotě. Říkám to kvůli vám . Právě jsem dostala zprávu z Tahiti."
Lady Bramsonová se zachvěla, vstala.
"Omluvíte mě, Wille . Pojďte, slečno, sestoupíme do mé kajuty."
Pročpak asi Geneviéva na Alberta mrkla, když procházela kolem něho? A pročpak asi čím dál víc bledla, jak se blížily ke kajutě, jako by ji na poslední chvíli opouštěla odvaha?
"Poslouchám, slečno Docheová."
Dveře kajuty se za nimi zavřely. Obě ženy byly znovu mezi čtyřma očima, anglická dáma však už přes všechnu svou upjatost nedávala najevo takovou jistotu jako odpoledne.
.	393

"Nechápu ani za mák, co má váš telegram společného se mnou. Ale když jste tak naléhala ."
"Přečtěte si to!"
A slečna Docheová podávala své společnici třesoucí se rukou blanket, pohledem však se jí vyhýbala.
Geneviéva Docheová na palubě lodi Gordon. Stop. Smaragdy, perly a rubíny objeveny v pokoji domorodého šoféra. Stop. Muž zapírá, výslech pokračuje. Stop. Další informace následují. Stop. Castaing.
Uplynuly nejméně dvě minuty, než lady Bramsonová zvedla oči od modravého papíru, a ty dvě minuty působily jako věčnost.
Konečně jí bylo vidět do obličeje, byla bledá, rysy měla ztrhané.
"To je ta zpráva, co jste ji právě dostala?" vysoukala ze sebe konečně, aby získala čas.
Ale při řeči natahovala ruku ke zvonku.
"Co to děláte?" zeptala se mladá dívka a nedovedla skrýt překvapení.
"To uvidíte!"
Stevard přišel skoro okamžitě. Lady Bramsonová mu přikázala:
"Přiveďte mi sem důstojníka telegrafistu ."
Pak dodala ke slečně Docheové:
"O jedné věci jste nevěděla, slečno: že dostávám skoro každý den kabely od manžela. Takže znám velmi dobře písmo důstojníka, který zprávy přepisuje. Toto je podvrh. Nedalo vám asi moc práce zmocnit se blanketu a napsat na něj, co vás napadlo, nedovedu však odhadnout, co jste tím sledovala ."
Geneviévě tak vyschlo v hrdle, že nebyla schopna vydat ze sebe jedinou hlásku.
"On už nám telegrafista řekne sám, jestli mám pravdu . A v tom případě bude na kapitánovi, aby rozhodl, co dělat."
Někdo zaklepal.
394

"Dále!"
Nebyl to telegrafista, ale stevard, který jim oznámil:
"Telegrafista je u kapitána."
"Vy jste mu neřekl, že s ním chci mluvit?"
"Momentálně ho nesmím vyrušovat. Důstojníci se o něčem radí."
Teď zas bylo na lady Bramsonové, aby svraštila obočí, a trochu jí kleslo sebevědomí.
"A o čem se radí?"
"Nevím, mylady. Právě ke kapitánovi povolali celý štáb."
Když obě ženy zůstaly samy, byly v rozpacích jedna víc než druhá.
"Tak se přiznejte, slečno Docheová!"
"A k čemu?"
"Že jste na mě chtěla udělat dojem falešným telegramem a tím, že jste si ho dala doručit stevardem?"
Slečna Docheová odpověděla trpkým tónem;
"Přiznejte, že šperky j sté u sebe na lodi nikdy neměla!"
"Vážně? To jste si celou tuhle historku vymyslela, jen abyste se mstila za nevěru svého milence?"
"Moritain není mým milencem ."
"Tím je to ještě horší.! Kladu si otázku, jestli si budu stěžovat, nebo jestli. Co jste vlastně sledovala tím svým vydíráním?"
"Abyste řekla pravdu!"
"Jste si tím jistá? Nemyslíte, že byste byla žádala něco jiného, například dost velkou částku, která by vám dopomohla k věnu . ? Odpovězte, slečno Docheová!"
V tu chvíli zazněly v chodbičce kroky, pak ženský křik, nezvyklý ruch a hluk. Geneviéva a lady Bramsonová zpozorněly a Angličanka brzy otevřela dveře, aby lip slyšela.
"To vychází z kajuty paní Cosmosové." řekla užasle. "Co se to jen děje?"
395

Tlustá Levantinka v každém případě vyrážela doslova štěkavé skřeky a do kajuty k ní vtrhlo pět nebo šest mužů.
"To je zneužití moci! Podám protest u svého konzula! Nemáte právo bez povolení."
"Co se to jen děje?" opakovala lady Bramsonová, "Proč se tak vrhli na tu ženu, která určitě nic nespáchala?"
Byla jako vyjevená. A divné bylo, že ani slečna Docheová, stejně ohromená jako ona, tomu vůbec nerozuměla.
Když v určitém momentu chtěla Queen vyjít z kajuty, druhý důstojník, který tam zřejmě měl hlídku, jí řekl uctivě, ale rozhodným tónem:
"Okamžik, mylady. Teď tudy nikdo nesmí projít."
"Co se děje?"
"Kapitán dostal úřední kabelogram z Tahiti."
"Z Tahiti?"
Lady Bramsonová prudce zavřela dveře a podívala se vztekle na Geneviévu.
"To je výsledek vašich pletich!" vykřikla v návalu zlosti.
"Nevím o nic víc než vy."
"Opravdu jste dostala nějaké zprávy z Tahiti?"
"Ano . poslala jsem telegram jednomu příteli, pracuje tam jako tajemník guvernéra, a zeptala jsem se ho na podrobnosti o vašem pobytu na Tahiti."
"Co vám odpověděl?"
"Mluvil o baru La Fayette a Moina, dvou nočních podnicích, které prý jsou známé po celém světě ."
"To je všechno?"
"Slíbil mi další podrobnosti."
"A vy jste nečekala a vymyslela jste si ten druhý kabelogram? Že je to tak?"
"Před vámi člověk nic neutají." .   Naléhavé zaklepání na dveře. Kapitán, rudý jako
396

kohoutí hřebínek, vzrušeně oddechoval a v ruce držel velký balík hydrofilní vaty.
"Mylady . Poznáváte . hm . ty . kameny ."
A vytahoval z balíku vaty červené a zelené drahokamy.
"Co to má znamenat?" zeptala se však Queen, která neztrácela hlavu.
"To nevím . hm!. Za tohle, mylady, nemohu, to vám garantuji. Před několika minutami jsme dostali úřední kabelogram z Tahiti. hm . zprávu, které jsem zpočátku ani dobře nerozuměl. hm . zprávu o tom ."
Raději vytáhl z kapsy modravý papír a podal jej Queen.
"Přečtěte si to .! Jedna z cestujících prý se obrátila na francouzské úřady . hm . Já o ničem nevěděl. hm . A je samozřejmé, že pokud si lady přeje ."
V kabelogramu stálo:
Ratua, domorodý šofér a hudebník z Tahiti, dlouze vyšetřován. Stop. Doznal krádež šperků obsažených v kapsáři lady Bramsonové, které prodal následujícího dne dámě, cestující na Gordonu. Stop. Popis cestující tlustá dáma spíš starší velmi tmavé vlasy. Stop. U Ratuy bylo zabaveno deset tisíc franků bez pěti set, které utratil.
O čtvrt hodiny později se všichni shromáždili v salóně, jen paní Cosmosová tam nebyla, protože měla nervový záchvat a lodní lékař ji ošetřoval v její kajutě.
Lady Bramsonová, bledá jako stěna, slavnostně vstala a soukala ze sebe bezvýrazným hlasem, zatímco Captain Will jí upřeně hleděl do očí, jako by jí tím pohledem dodával sílu dojít až do konce:
"Dámy a pánové, musím se vám omluvit za nepříjemnosti, které jsem vám způsobila svou zbrklostí. Když jsem včera ráno otevřela svůj kapsář, zjistila
397

J
 



jsem, že šperky jsou pryč . Domnívala jsem se tedy přirozeně, že mi byly ukradeny zde, a neuvědomila jsem si, že jsem kapsář od pobytu na Tahiti neotevřela . Ještě jednou se omlouvám. Žádám vás zároveň, abyste o té nemilé příhodě nehovořili. Abychom tu vzpomínku zahnali, zveme vás s Captainem Willem, abyste si s námi vypili sklenku šampaňského."
Šampaňské už bylo připravené.
"Na zdraví, kapitáne! Na vaše také, pane Terwele! Na vaše zdraví, slečno Docheová! Na vaše zdraví, pane Moritaine ."
Měla blízko k mdlobám, ale nutila se do úsměvu.
"Je samozřejmé, že paní Cosmosová nic netušila, když kupovala šperky od domorodce, a že jí není co vytýkat."
"Já už tomu ale vůbec nerozumím," povzdychl si Albert za svitu luny, opřen lokty o zábradlí paluby.
"Což dokazuje, že by z vás nebyl ani dobrý zloděj, ani dobrý detektiv. Když jsem pochopila . no řekněme temperament lady Bramsonové, hned se mi začala rýsovat pravda. Přestože jsem nezkušená dívka, vím, co se povídá o Tahiti a o kráse domorodců. Lady Bramsonová k ní chtěla přivonět. Přišla v tom dobrodružství o šperky a bylo jí velice zatěžko doznat manželovi, za jakých okolností byla okradena. Zavírat oči nad .jejími milenci, to ještě jde, ale avantýra s barevným mužem . Znáteli jen trochu anglickou mentalitu, pak musíte pochopit, že tím by byli Bramsonovi navždycky vyvrženi ze společnosti.
A tak raději počkala a sehrála to tak, že jí šperky byly ukradeny na lodi až několik dní po vyplutí z Tahiti.
A asi jí vůbec nebylo proti mysli, když jsme podezírali jeden druhého, byla to cena za to vaše trochu. drsné jednání poté, co vám věnovala svou přízeň ."
398

Slečna Docheová se usmála a položila svému společníkovi ruku na rameno.
"A tady máte důkaz, chudáčku Alberte, že někdy je nebezpečné."
"Vím, co máte na mysli!"
"Copak?"
"Že někdy je nebezpečné klamat svou snoubenku nebo manželku! Právě jsem to okusil! Pro příště děkuji, nechci!"
"Paní Cosmosová zaručeně nevěděla, odkud pocházejí ty nezasažené drahokamy, co je získala na Tahiti. Měla před očima výhodnou koupi. Ale jakmile se začalo mluvit o špercích lady Bramsonové, bylo jí všechno jasné. Stejně ale udělala chybu, že moc mluvila, že mi popsala drahokamy, které na lodi nemohla vidět. Byla si tak jistá, že v úkrytu, který vymyslela, je nikdo nenajde .!"
"Geneviévo!"
"Prosím?"
"Za dva dny budeme u protinožců, vstoupíme na druhou půli zeměkoule."
"A co má být?"
"Prostě chtěl bych, až tam doplujeme, abychom navždycky zapomněli, co se přihodilo na této polokouli ."
Neviděl, jak se dívka ve tmě usmívá. Ale ucítil její rty na svých.
A zaslechl:
"I tohle, hlupáčku?"
Bylo to jediné pátrání, které slečna Docheová kdy podnikla.
399

, ti
ti LI
Letecká linka napříč pouští    .,?
"Haló! Je to Héliopolis 12  27? Zvoním k vám už čtvrt hodiny . Volá vás Londýn."
Nordley s víčky dosud slepenými spánkem zašeptal hlasem připomínajícím nedotažené desky na starém gramofonu:
"Haló! Tady je Nordley. Haló!"
Bylo pět hodin ráno, ale slunce už zaplavovalo jasem jeho vzdušný byt v Héliopolisu, moderním předměstí Káhiry, kde bydlí většina Evropanů. Rozespalý, v pyžama a s vlasy, které mu směšně stály na temeni hlavy, měl Nordley onen vyjevený a zároveň rezignovaný výraz, který proslavil komika Laurela.
"Haló . Haló!." opakoval mdlým hlasem, protože slyšel jen praskání na lince.
Náhle sebou trhl a změnil výraz, netvářil se už tak vyjeveně, svraštil obočí, rysy ve tváři mu ztvrdly.
"Poslouchám, pane .! Ano, ještě jsem ležel. Tady je pět hodin ráno ."
Na druhém konci drátu byl jeden ze tří hlavních šéfů Scotland Yardu, jehož hlas měl Nordley příležitost zaslechnout v telefonu sotva jednou do roka. Jelikož v Londýně byly dvě s půlnoci, muselo jít o něco moc důležitého.
"Haló! Kdo prosím? Profesor? Jde o Martina, toho muže z kasina v Monte Carlu . ? Neví se pod jakým jménem, pochopitelně .! Rozumím! Doufám, že tam budu včas ."
Zavěsil, zavolal letiště, kde mu oznámili, že letadlo do Kapského Města odlétá teprve za dvacet minut.
"Zbývá vám aspoň jedno místo? Musím se do toho letadla dostat stůj co stůj."
"Volná jsou ještě dvě místa. V každém případě
401

vám jedno místo budeme rezervovat až do odletu ."
Teď stačilo skočit pod sprchu, několika dlouhými tahy žiletky se oholit a polknout trochu kávy, kterou mu posluhovačka nechávala vždycky v termosce.
Héliopolis byl dosud ponořen do hlubokého spánku; v ranním slunci zely jeho ulice prázdnotou a stažené žaluzie oken udržovaly pohodlné byty plné hebkého snění v příjemném pološeru.
Nordley, nejspořádanější muž pod sluncem, nikdy nechodil pozdě spát, leda když ho zdrželo nějaké výjimečné pátrání.
Minulé noci však čirou náhodou trávil večer s miss Dianou a tančili do tří do rána.
Sotva dvě hodinky spánku! bědoval, když cpal do lehkého kufříku přeházené prádlo a toaletní věci. To jsem celý já .! A ještě ke všemu se mám pustit letadlem napříč pouští.!
Málem odešel ve slamáku, ale vzpomněl si včas, že za pár hodin bude v samém srdci Afriky, a sundal z věšáku korkovou helmu.
"Co si Diana pomyslí? Nemám čas ani na to, abych jí vzkázal, že odjíždím."
Takové on má štěstí vždycky! V pětatřiceti je starým mládencem a má za sebou striktní minimum milostných avantýr, z opatrnosti, z hrůzy z komplikací.
Před týdnem se v jednom káhirském mezinárodním hotelu seznámil se skvělou mladou dívkou, miss Dianou. Dvakrát třikrát spolu vypili čaj. Konečně včera večer svolila strávit s ním ve společnosti víc času. Rozloučili se ve tři ráno a Nordley slíbil, že příští den za poledne se přijde poptat, jak se jí vede.
A právě v tu chvíli si velký šéf tam kdesi v Yardu vzpomene, že mu zavolá, a pošle ho bůhvíkam .
"Zajistila jsem vám místo vzadu, pane Nordley. Kam až letíte? Asuán? Chartúm?"
402

"Sám nevím!"
Letadlo patřící společnosti Imperiál Airways mělo dvanáct míst a kabinu pro pilota a telegrafistu vpředu, od cestujících oddělenou přepážkou a dveřmi. Za Nordleyho zády vedly jiné dveře k toaletě a zavazadlovému prostoru.
Osm či devět pasažérů už sedělo a další přicházeli. Pumpa na pohonné látky čerpala benzín do nádrže letadla a kolem stroje vládl obvyklý ruch. Letištní plocha ve slunci oslepovala.
Nordley vytáhl z kapsy dýmku, ale zas ji tam vrátil, uvědomil si, že je zakázáno kouřit.
Chtělo se mu spát. Měl hlad. Sáhl po sáčku s jídlem, které letecká společnost dává k dispozici cestujícím, ale zašklebil se, když tam našel oschlé housky se šunkou.
Ve dvou termoskách upevněných před ním byl v jedné čaj a ve druhé ledová voda, a to se inspektorovi taky moc nezamlouvalo.
Nezbývalo než si vložit do uší tradiční tampónky z vaty, připravené taky na dosah cestujících a doporučované nejen k ochraně před hlukem, ale i k zmírnění nevolnosti během letu.
Věnoval se právě této činnosti, když do posledního volného křesla usedla žena, a Nordley sebou trhl, když poznal miss Dianu, která se k němu naklonila s líbezným úsměvem.
Oba otevřeli ústa, aby promluvili. Pozdě! Rozeřvaly se tři motory, práskala dvířka a letištní mechanici odstraňovali klíny.
Uběhlo přesně čtyřiadvacet minut od chvíle, co Nordleyho, spícího spánkem spravedlivých, probudil telefon ze Scotland Yardu. Tři hodiny předtím objímal ve velkém tanečním sále mezinárodního hotelu v Káhiře při tangu dívku, která si teď vedle něho taky strkala vatu do uší.
403


Došlo totiž k typickému případu perfektní souhry všech oddělení mezinárodní policie se sídlem ve Vídni, souhry, k níž nedochází pokaždé.
Den předtím v pět hodin odpoledne zatkl inspektor heren v Monte Carlu u stolu, kde se hrál baccarat, nenápadně nějakého cizince pro podezření, že hrál falešně.
Cizinec vystupoval drze a povýšeně, a tak policie poslala mužovy otisky fototelegramem do Vídně.
V devět přišel z Vídně kódovaný kabelogram:
Jde o Dusenberga, důvodně podezřelého, že byl spolupachatelem "Profesora" pn jeho posledních akcích, prokazatelně však při vyloupení Bruselské banky.
Na základě toho byl muž izolován a po hodinovém zostřeném výslechu zkrotí.
"Zatknete mě pro ubohej přestupek v herně, zrovna když jsem se chtěl definitivně přesunout do Jižní Ameriky? Co byste dělali, kdybych vám shodil Profesora?"
"Byli bychom k vám pochopitelně shovívavější."
"Nezapomeňte, že policii se nepodařilo dostat Profesora, přestože Bruselská banka vypsala odměnu dvě stě tisíc franků ."
"To je fakt!"
Jednání pak pokračovalo v kanceláři šéfa Bezpečnosti. Konečně o půlnoci Dusenberg řekl:
"Profesor má dnes odletět z Káhiry do Kapskýho Města."
Slavná anglická letecká linka vede z Londýna přes Brindisi do Káhiry, pak přes celou Afriku od severu k jihu nad pouštěmi a neprůjezdnými močály, nad keňskými horami a obrovskými jezery s mezipřistáním ve všech britských koloniích a afrických dominiích.
V jednu po půlnoci už byl informován Scotland Yard. Ze tří hlavních šéfů byl jeden na honu ve Skotsku a druhý cestoval někde po Francii. Třetího, který zůstal v Londýně, zavolali, právě když se chystal ulehnout.
404

Ve dvě hodiny londýnského času, to je pro obyvatele Káhiry v pět ráno, dostal inspektor Nordley v Héliopolisu příkaz nasednout do letadla letícího o několik minut později do Kapského Města a demaskovat za každou cenu Profesora.
Především se musel bránit touze spát, touze tím nebezpečnější, že lehké kolébání letadla, které nabralo výšku, a konec konců i vrčení motorů svádělo k podřimování.
Kromě toho se musel vyhýbat pohledu doleva směrem k miss Dianě, a také na ni nesměl myslet!
Bylo to těžké, protože právě minulé noci, když se mezi dvěma tanci s dívkou procházel po terase, si Nordley uvědomil s jistými obavami, že je opravdu zamilován.
"Proč letí pryč z Káhiry, když si pár hodin předtím se mnou dala schůzku v poledne ve svém hotelu?"
Kam letí? A kdo je ten starý muž s bílým vousem, který ji zřejmě doprovází, protože mu před chvilkou podávala brýle z kouřového skla a pomáhala mu pohodlně se usadit?
A proč mu taky tvrdila, že je v Káhiře sama a že tam studuje egyptské památky, když je tu s ní teď ten starý pán?
"Nekoukat vlevo!" poroučel si tedy Nordley. "Nemyslet na Dianu! Nespat a snažit se vyhnout nevolnosti ."
Toho se právě bál! A bál se cesty na této lince tím spíš, že letadlo přelétávalo sluncem vypálenou poušť a dostávalo se každou chvíli do vzduchových děr, kde to s ním přes zdánlivě klidné povětří házelo víc než v bouři.
Jedna starší dáma naproti Nordleymu už zežloutla, vypadala, jako by žvýkala něco hořkého, a rozkládala si na klíně malý papírový pytlík, přichystaný pro kaž
405

A
dého cestujícího, kdyby se mu náhodou udělalo nevolno.
"A na neposledním místě odhalit Profesora!"
Jinak řečeno odhalit toho muže mezi jedenácti cestujícími, kteří sedí spořádaně ve dvou řadách za sebou v trupu letadla, už teď víc než přehřátého.
To znamená, že je tu deset nevinných a že jedenáctý je jedním z nejnebezpečnějších mezinárodních gangsterů.
Kdyby měl Nordley popis Profesora! Ale kdepak! Ani Scotland Yard, ani žádná z evropských policií jeho popis nemá.
Je mu třicet let? Nebo padesát? Je velký nebo malý, tlustý nebo hubený? Je to Angličan, Němec nebo Belgičan? Na jeho první kartotéční listině, která byla velmi nepřesná a pořízená před patnácti lety, bylo uvedeno jméno Martin a předpokládané místo narození Antverpy.
Ale jiní tvrdili, že je to Australan, a někteří se zapřísahali, že má český přízvuk!
Nechodil vyšlapanými cestami, nepracoval žádnou z metod, kterou znaly různé národní policie, zvláště Scotland Yard, kde se trpělivě katalogizovaly i ty nejnenápadnější návyky velkých podvodníků a lupičů.
Pracoval sám, nebo skoro sám. Svou loupež připravoval pomalu, do všech podrobností, a šlo vždycky o několik set tisíc franků, často i o několik miliónů.
Šperky lady Asterové . Poštovní pytle v Croydonu . Sejf v Monte Carlu . A konečně Bruselská banka.
Odvážné loupeže, inteligentně provedené, a při jejich realizaci nebylo nic ponecháno náhodě.
Jakmile Profesor loupež uskutečnil, zmizel na dlouhou dobu, na šest měsíců nebo na tři roky, podle toho, jak velká byla kořist, skrýval se pod pečlivě zvoleným jménem a totožností a žil na vysoké noze až do vyčerpání "balíku".
406

Po jedné akci nenásledovala další nikdy bezprostředně! Tvrdilo se, že po loupeži šperků lady Asterové žil dva roky v jednom z nejkouzelnějších zákoutí Tuniska, kde byl považován za bohatého Američana a kde byl mezi cizími usedlíky velmi vyhledávaným společníkem.
Dlouho, to bylo skoro jisté, bydlel v jedné z nejkrásnějších vil na Capri. Tam však vystupoval jako Herr Profesor, bláznivě zaujatý biologií.
"Tak uvažujme! Začneme prvními dvěma křesly," říkal si Nordley, bránící se zívání. "Asi levantinský obchodník, který letí do své filiálky v Chartúmu nebo Džubě. Ten nažloutlý podkožní tuk, ty černé oči a mastné vlasy se nedají napodobit. Buď byl Profesor vždycky Levantinec, což odporuje tomu málu, co se o něm ví, nebo to není on ."
Napravo od Levantince seděl důstojník súdánské armády, vysušený, bronzově hnědý v tváři, bičík v holínkách, čelisti sevřené šílenou chutí po cigaretě.
Za ním členka Armády spásy. Čtyřicet, čtyřicet pět let. Velké nohy. Tvrdé rysy.
"Proč ne?" řekl si Nordley a zařadil ji mezi potenciální podezřelé.
Guvernéra ze Stanleyvillu, který přilétal z Bruselu na místo svého působení, bylo těžké podezírat.
Zrovna jako jeho manželku, která seděla tak upjatě, jako by dávala čaj o páté někde v salónu!
Ani jejich dcerušku, učící se už držet se tak zpříma a koukat tak přísně jako maminka!
A ten starý pán s vrabčím hnízdem místo vlasů .
Nordley zařadil rozcuchaného staříka jako druhého podezřelého a nebyl si o nic jistější ani u turisty v khaki kalhotách a s obrovským fotoaparátem na břiše.
"Třetí podezřelý!"
Nesnesitelná byla fyzicky tak blízká přítomnost
407

miss Diany, která se k němu neustále obracela a usmívala se na něj. V jedné chvíli, kdy se navzdory svému předsevzetí podíval jejím směrem, položila si prst na ústa s významným pohledem na starého vousatého pána.
Měl si to přeložit jako:
"Pozor, to je můj otec! Neodvážila jsem se vám o něm říct, ale musíte dělat, že se neznáme ."
Naštěstí první etapa letu nebyla dlouhá, za pouhé tři hodiny byli v Asuánu. Letiště bylo daleko od města. Slunce stálo vysoko na obloze, rozpalovalo písek doběla a během těch několika minut, co se dočerpávaly pohonné látky, měli tak čas vypít si sklenici vlažného piva a vykouřit cigaretu v hangáru vystaveném nárazům větru a sloužícím jako buffet.
Nordley toho využil a vyžádal si od telegrafisty, který fungoval zároveň jako velitel letadla, pasy všech cestujících, a umínil si, že si je pozorně prohlédne během druhé etapy letu, která zabere celý zbytek dne a dovede cestující do VádíHalfy, prvního města v Súdánu.
Pasy mu však v ničem nepomohly, právě naopak! Tak třeba ten starý pán s bílým vousem nemohl být Dianin otec. V jeho papírech stálo:
"Arthur Bennet z Montrealu, Kanada, bez profese."
V Dianině pasu bylo uvedeno:
"Diana Hopkinsová, neprovdaná, dvaadvacet let, Circus Street, Londýn."
Tedy strýc? Kmotr? Ochránce? Nebo prostě jen přítel?
Nastávající etapa letu byla nejtěžší, především proto, že probíhala v největší výhni pod pálícím sluncem, a pak proto, že ve vzduchových děrách se letadlo propadalo vždycky tak o sto metrů, což se podobalo volnému pádu.
Navíc přelétávali zvlášť liduprázdnou krajinu, 408

a když se člověk podíval pod sebe na sluncem vypálenou zemi, na hory písku nebo kamení a na ramena Nilu zarostlá papyrusem, musel si s úzkostí v srdci položit otázku, kde by v případě poruchy mohlo letadlo bez nebezpečí přistát. A i kdyby bez poškození dosedlo, odkud by přišla pomoc?
V pytlících s jídlem dodaných v Asuánu byly zase housky se studeným telecím a se šunkou, vejce na tvrdo, pomeranče, čaj a voda!
Kam jen ten Profesor může letět? vrtalo hlavou Nordleymu, který se bránil ze všech sil nevolnosti.
Tlustá dáma před ním vrhla a vrhla, a to bývá obyčejně nakažlivé. Členka Armády spásy už se tomu viditelně bránila a guvernérova dceruška na tom byla tak zle, že ulehla vzadu v letadle a odmítala se vrátit na své místo.
Kdyby Nordley musel letět až do Kapského Města, snášel by tenhle život pět dní, vždycky pár hodin spánku při mezipřistání, a odlet za úsvitu!
"Pane Nordley ."
Telegrafista otevřel dveře pilotovy kabiny, kde byli oba aspoň na proudícím vzduchu. V ruce držel papír. S vážností jej podal inspektorovi a zůstal stát v očekávání odpovědi.
Scotland Yard inspektoru Nordleymu, letadlo Z 322 Imperiál Airways via Héliopolis stop Právě se dovídáme že vaše letadlo převáží pět beden obsahujících skoro milión liber sterlingů v bankovkách a mincích s určením Chartúm a Keňa stop Odhalte bezodkladně Profesora a zabraňte mu jednat stop K zajištění dozoru nemáme letadlo v oblasti okamžitě k dispozici stop Podávejte zprávy každou hodinu.
Nordley zbledl. Instinktivně se obrátil k dívce sedící nalevo od něho. Ta na něj pohlížela s povzbudivým úsměvem, kterým si inspektora získala už v Héliopolisu.
409

Telegrafista však už mu podával poznámkový blok a tužku.
"To je na odpověď!" pronesl flegmaticky.
Jakou odpověď? Co může Nordley svým šéfům sdělit?
Nový pohled na Dianu.
Jako by mu opravdu chtěla dodat odvahu. Má však vůbec zdání o dramatu, jaké Nordley prožívá, aniž to ostatní tuší?
Aspoň kdyby strávil celou noc v posteli! A kdyby nebyl handikapován tou idiotskou nevolností, která vypukla, jakmile se letadlo rozjelo a začalo se propadat!
"Předpokládám, že přijdou ještě další zprávy!" oznámil telegraf istovi.
"To doufám," odpověděl telegrafista, kterého ten text poněkud vyvedl z míry.
"V kolik budeme ve VádíHalfě?"
"Ne dřív než v šest večer. Povětrnostní podmínky nejsou valné. Jsme nuceni držet maximální výšku kolem čtyř tisíc metrů a motory jdou jen na půl obrátek."
"Co kdybychom museli přistát?"
"To je prakticky nemožný."
"A co kdyby to bylo absolutně nezbytné?"
"Bylo by to nebezpečný, a když bysme přistáli, museli bysme ujít desítky kilometrů, než bysme sehnali pomoc."
"To vám teda děkuji!" zakončil hovor Nordley a snažil se tvářit klidně.
Před chvílí šlo jen o to, aby odhalil a zatkl Profesora. Teď mu tento první úkol připadal takřka jako dětská hračka.
Telegram ze Scotland Yardu byl ve skutečnosti daleko poplašnější než telefonický rozhovor za svítání! Gangster není na palubě letadla jen proto, že se potřebuje přemístit z jednoho místa na druhé.
Rozhodlli se pro tento let, vybralli si právě toto
410

letadlo a ne jiné, pak jasně věděl, že letadlo převáži pro britskou vládu obrovskou sumu peněz.
Přitom nemohl počítat s tím, že by se beden zmocnil v Chartúmu ani při jiném mezipřistání, kde bývá dobrý policejní dozor.
Závěr z toho vyplývající byl jako rána do hlavy: mezi dvanácti pasažéry letadla (včetně Nordleyho) se nachází proslulý Profesor, který tuto loupež, přesně odpovídající jeho stylu, zorganizoval, jak má ve zvyku, pravděpodobně už dlouho předem.
Jaký má asi plán?
Když se Nordley nahnul a zadíval se na krajinu pod sebou, nedovedl se ubránit zachvění při představě nuceného přistání v této pramálo vlídné pustině.
Na druhé straně však si řekl, že když doletí bez překážek do VádíHalfy, jsou tu všechny šance, aby byl Profesorův plán neproveditelný..,
Co tedy hodlá Profesor podniknout? Vymrští se najednou ze sedadla, začne s revolverem v každé ruce terorizovat nebohé cestující i posádku a donutí pilota přistát?
V tom případě si předem vyhlédl místo, kde k té scéně má dojít, a zajistil si prostředky k útěku.
Kdo ví? Třeba jiné letadlo, rychlé turistické letadlo, které bude někde čekat, nalodí muže a jeho lup a odletí neznámo kam, ale předtím ještě zneškodní letadlo Imperiál Airways?
A co ostatní cestující, kteří nemají o ničem ani zdání! Hledí upřeně na oblohu, zvracejí nebo srkají po malých doušcích vlažný čaj a počítají, kolik času musí ještě uběhnout, než doletí na další zastávku.
Ani jeden z nich netuší  kromě Profesora  , že jejich životy jsou v sázce a že se připravuje husarský kousek, jakému se vyrovná máloco.
"Jedině já tady mohu ."
Chudák Nordley! On, zapálený stoupenec vědeckých
411

metod, snící o rafinovaném postupu pátrání a laboratorních zkouškách!
Neoženil se, aby měl pokoj.
Teď se poprvé v životě zamiloval a neodvažuje se otočit k své lásce ze strachu, aby ona nebyla tím slavným Profesorem nebo jeho komplicem!
A ještě nikdy nebyl tak zesláblý potřebou spánku!
Představa krvavého grilovaného masa, smažených brambůrek a sklenice chladného piva v penziónu v Héliopolisu, kde se stravoval.
"Skoro milión liber .! To je přesně loupež, jakou Profesor toužil jednou s úspěchem realizovat."
A pokud se to Profesorovi podaří, on, Nordley, bude od té chvíle už jen bezvýznamná nula!
Nehledě k tomu, že bude mít na svědomí pár mrtvých!
Pokud přitom nepřijde o krk sám .
Pohled okénky dolů vyvolával závrať. Země nebyla tou zemí, jak ji známe z civilizovaných krajů, ale světem apokalypsy, chaotickým prostorem pro prehistorické živočichy, jako jsou mamuti nebo brontosauři.
Nordley se v myšlenkách točil pořád na jednom místě. Co třeba ten starý vousáč, co doprovází Dianu? Nebo ta paní z Armády spásy, která, když se to tak vezme, by mohla být klidně mužský? Nebo ten starý pán s vrabčím hnízdem na hlavě, který už taky začal vrhnout a má z toho oči červené jako králík?
Proč ne turista v khaki a s fotoaparátem, který se jmenuje Hans Klein a pochází ze Štrasburku?
"Jestli pánbu dá a my doletíme do VádíHalfy, prošacuju všem kapsy i zavazadla!" přísahal si inspektor.
Přesně v tu chvíli mu telegrafista přinesl další zprávu.
Podle posledních informací má Profesor na palubě letadla pomocníka. Připravujeme past VádíHalfa.
Ještě dvě hodiny, nejteplejší a nejnesnesitelnější
412

z celého dne! Diana, natočená k inspektorovi, se na něj usmívala svým neskutečným úsměvem, který odváděl myšlenky daleko od mezinárodního gangstera.
"Hezké ženy bývají zpravidla pitomé a povrchní!" prohlašoval vždycky. "Inteligentní jsou zase domýšlivé a bez půvabu ."
Takto v héliopolském klubu vysvětloval svou nechuť
k manželství.
Přitom miss Diana byla hezká a oblékala se s pozoruhodnou elegancí. V hovoru byla sice inteligentní a kultivovaná, ale nikdy se nesnažila tvářit nadřazeně. Při tanci mohla klidně diskutovat o egyptských dynastiích a o nálezech z posledních vykopávek.
. Pomocník na palubě letadla .
Muž, nebo žena?
Jeli to žena, pak ten starý vousáč, který si říká Arthur Bennet, je z Montrealu a má papíry v naprostém
pořádku.
Náhle se Nordley křečovité zachytil sedadla. Měl dojem, že padá do propasti, a na vteřinu zalitoval, že si nenavlékl padák.
Klesání pak už bylo méně prudké, ale okénky bylo vidět zemi takřka rovnou pod nohama.
Dveře velitelské kabiny se otevřely.
"Žádné strachy!" vykřikl telegrafista a v hluku hlasů ho skoro nebylo slyšet. "Bezvýznamná porucha. Postačí čtvrt hodiny a budeme pokračovat v letu ."
Nordley znovu vyhledal pohledem miss Dianu a všiml si, že už se neusmívá.
Sotva letadlo dosedlo na zem a několikrát poskočilo, než znehybnělo, zvedli se všichni cestující najednou a přes telegrafistovy výzvy se vrhli jedni k okénkům, druzí ke dveřím.
Teď bylo na Nordleym, aby zasáhl. On, nenápadný muž, jemuž do té doby nikdo nevěnoval pozornost, se zeširoka rozkročil před dveřmi s rukou v kapse saka
413

z khaki plátna a klidným hlasem, tak klidným, až byl výhružný, pomalu a zřetelně pronesl:
"Prosím vás naléhavě, abyste se vrátili na svá místa! Nikdo nesmí z letadla ven!"
Tak chladný byl ostatně proto, že podle jeho mínění nastala chvíle, kdy Profesor začne jednat a kdy on bude muset bleskově rozhodnout, co proti tomu podnikne.
Možná že nervovým vypětím trochu zbledl, ale pro většinu cestujících byl pouze úředníkem, který uvážlivě dává příkazy.
Koho by napadlo, že je všechny pozoruje s takřka bolestivou pronikavostí?
Nejdřív Dianu. Netrpěla při letu nevolností. Ani výška, ani houpání letadla jí nepůsobilo potíže. Ale teď najednou se jí udělaly jakoby dvě vrásky, začínaly u chřípí nosu a sestupovaly ke koutkům úst, a na čele se jí perlily drobné krůpěje potu.
Nedívala se na Nordleyho. Dívala se z úzkostí okénkem ven a pak zas obracela stísněný pohled na vousáče, který cestoval s ní.
Nebyl ten muž s plnovousem ještě rozrušenější než ona? Netřásla se mu ruka svírající opěradlo křesla?
Byly to jen rychlé dojmy, protože všechno probíhalo najednou.
K Nordleymu už přistoupil telegrafista a inspektor se ho zeptal:
"Kde je pilot?"
"Vystoupil předem. Snaží se to opravit."
"Zůstaňte tady u těch dveří, prosím vás. Nedovolte nikomu vyjít. Četl jste telegramy, takže víte, o co jde.. ."
Souhlasný pohyb hlavou. Nordley otevřel dveře, vyskočil z trupu letadla a okamžitě ho oslnilo slunce a odraz jeho paprsků na rezavé, převážně písčité půdě.
Na obzoru nic než pískové duny. Kopečky bez jediné
414

skvrny zeleně, krajina zvlněná tak jednotvárně, že se podobala mořské hladině.
Došel k předku letadla a uviděl pilota s obličejem začerněným od kolomazi, jak leží pod motorem. Pilot zuřil. Francouzským klíčem se snažil pohnout obrovskými maticemi šroubů a zranil se na ruce.
"V čem vězí ta porucha?" zeptal se ho nicméně Nordley. "Tak vy jste policista? Vsadil bych se, že to kvůli vám mám takový pech! Stokrát dělám tyhle trasy bez nejmenšího maléru, a dneska musím přistát kvůli pitomé poruše, prasklýmu přívodu oleje . Ještě že se na tomhle terénu vůbec dalo přistát.!" "Nemyslíte si, že to byla sabotáž?" "Podívejte se na to sám. To by musel být někdo až moc velký eso, aby se mu podařilo napodobit tak bezvadně unikání oleje . Kdyby někdo prorazil trubku nebo do ní jen praštil kladivem, tak jsme měli poruchu už dávno ."
"Myslíte, že jste schopen opravit to sám?" "To doufám, hlavně když mě přestanete rušit! Raději si běžte hlídat toho svýho Profesora."
Tekly mu nervy. Na úmorném slunci byl jeho úkol obtížný, to se muselo uznat, nehledě k tomu, že jak se v podobných případech stává, šroubové matice se zablokovaly a klíče nebyly v pořádku.
"Jak dlouho to podle vašeho názoru bude trvat?" prohodil ještě Nordley.
"Čtvrthodinu nebo hodinu . Pod podmínkou, že mně dáte pokoj!"
Jedna věc byla jistá: krajina kolem letadla byla otevřená a každý se mohl lehce přesvědčit, že v blízkosti není ani žádný dům, ani tábořiště, ani karavana. A ani žádné letadlo!
Protože první Nordleyho myšlenka byla velmi prostá: Profesor to zařídil tak, aby došlo k poruše (ale jak?) v blízkosti určitého přesného bodu, kde na něj
415

čekají spolupachatelé, aby převzali bedny s librami.
Karavana nepřicházela pravděpodobně v úvahu, protože postupuje pomalu a vojenští letci by ji v příštích dnech nevyhnutelně objevili.
Zato jiný letoun . Dvě hodiny letu, a byl by v Etiopii! Za dalších pár hodin nad Rudým mořem, a tam by mohl shodit bedny některé domorodé lodi pašeráků .
Nordley, který si tohle všechno promyslel, musel ustoupit před evidentní skutečností: nikde v okolí ani na nebi nebylo jediné stopy po letadle.
Místo aby ho to uklidnilo, znepokojilo ho to ještě víc!
Když se Nordley vrátil do kabiny pro pasažéry, telegrafista stál flegmaticky opřený o dveře a odolával naléhavým žádostem cestujících, aby si směli venku aspoň vykouřit cigaretu.
"Dostal jsem příkaz nikoho nepouštět!" odmítal potichu, ale tvrdošíjně.
"A od koho?" zeptal se ho vztekle stanleyvillský guvernér, protože byl vášnivý kuřák.
"Ze Scotland Yardu!"
"Na palubě je někdo ze Scotland Yardu? Co to má znamenat? Odkdy dávají Imperiál Airways hlídat letadla policií?"
"Na to se zeptejte sami!" povzdychl si telegrafista lhostejně.
Až sem dospěl hovor, když se Nordley vrátil. Všechny pohledy se upřely k němu a guvernér se na něj obrátil:
"Je to pravda, že jste od policie?"
Nordley pokrčil rameny. Co na tom, že v dané situaci poznají jeho totožnost?
"Úřady tedy počítaly s nějakým incidentem?" naléhal nedůvěřivý Belgičan.
"Ale ne . ale ne ." odpovídal ochable inspektor.
"Tak proč nás nenecháte vystoupit?"
416

"Protože oprava je už skoro ukončena a letadlo bude každou chvíli pokračovat v cestě."
,A co když budeme vyžadovat, abychom směli ven?"
"Bylo by mi to líto, ale musel bych vám to zakázat a v případě potřeby vám v tom i zabránit."
Nordley při řeči pozoroval miss Dianu a byl čím dál víc překvapen změnou, která se s ní stala. V Káhiře v něm budila dojem rozvážné dívky, která se výborně ovládá, vystupuje velmi prostě a vede docela rozumný život.
Nyní ji úzkost úplně proměňovala, chvílemi kolem sebe vrhala pohledy jako pronásledované zvíře.
"Co je vám?" zeptal se polohlasem a nahnul se k ní.
"Nevím . Mám strach . Proč jste mi neřekl, že jste od policie?"
"Řekl jsem vám, že jsem ve službách Jejího britského Veličenstva, což je totéž . Vy jste mi taky nepřiznala, že cestujete ve společnosti nějakého příbuzného ."
"Svého strýce ."
"To jsem si hned myslel."
Ten, o němž mluvili, se otočil a Diana začala s představováním:
"Pan Nordley, s kterým jsem se seznámila v Káhiře. Arthur Bennet, můj strýc. To on se tak náhle rozhodl pro cestu do Chartúmu ."
"Takže vy jedete do Chartúmu?" vyptával se Nordley.
"Je to zvláštní město, vždycky jsem si ho přál poznat," zašeptal stařec s vousem.
Nordley se mu podíval zpříma do očí a zarazil ho jak jeho mladý pohled, tak zvuk hlasu, a pak něco nedefinovatelného, ale náhle si uvědomil, co to je.
Při řeči zdvihl Bennet ruku k bradě a inspektor se náhle kousl do rtů, protože zjistil, že starcovo gesto nemá jiný účel než si posunout umělý vous, který se mu pohnul.
417

"Jsem šťasten, že mi ta cesta, přesněji řečeno ta improvizovaná cesta do Chartúmu umožnila seznámit se s vámi, pane Bennete . Byl bych velice rozladěný, kdybych zůstal v Káhire a vaše slečna neteř se nedostavila na schůzku, kterou se mnou měla dnes za poledne v hotelu ."
Dusno v trupu letadla bylo takové, že z něho bylo všem nevolno. Voda v termoskách zteplala. A zepředu sem vnikal pach teplého oleje, takže guvernérova dcerka znovu vrhla.
Nordley stál mezi křesly, utíral si tváře a snad dosud nikdy v životě nepotřeboval inspiraci jako právě teď.
Profesor stojí tady před ním . Je to ten muž s falešným vousem, ten falešný Dianin strýc . ?
Diana se snažila dostat do plic trochu vzduchu u okénka, ale dostával se sem jen vzduch z rozpáleného písku a její šaty měly na zádech vlhké šmouhy od potu.
Cestující mlčeli, zmoženi atmosférou pouště, a ve všech očích bylo možno číst nudu čekání a temnou úzkost vzrůstající každou minutou.
Teď když věděli, kdo je, všichni Nordleyho pozorovali. Od něho se něco očekávalo, ale nikdo nevěděl co. Dáma z Armády spásy se asi modlila, protože bylo vidět, že se jí hýbou rty. Tlustý Levantinec funěl jako hroch a ustrašeně sledoval pohyby všech kolem sebe.
Minuty ubíhaly a všichni měli skoro pocit zklamání, že se nic neděje, protože nejvíc šlo na nervy čekání, nehybnost, ticho.
Všiml si Profesor Nordleyho pohledu na svůj vous? Když poznal, že je odhalen, neuspíší teď svou akci?
Co míní dělat? Jestli se chce opravdu zmocnit beden obsahujících bohatství, má jen jednu logickou možnost: držet cestující na mušce, zbavit se jich i policisty, zanechat je v pustině a pod hrozbou zbraně donutit pilota, aby letadlo dopravil na místo, které sám určí.
418

Ledaže by Profesorem byl sám pilot. ? Ještě večer předtím v salónech hotelu pro cizince v Káhire nebo ve svém pohodlném a hezky zařízeném bytě by při takových nápadech Nordley pokrčil rameny, protože nebyl ani trochu romantický.
Jenže teď byli tady uprostřed pouště. Všechno bylo možné . Jedině inspektorův revolver mohl překazit Profesorovy plány .
Zatknout ho hned teď, nasadit mu pouta, která Nordley nosí stále v kapse . ?
Už se skoro přikláněl k tomu, že přijme tohle řešení, protože bylo nejjistější. Jakmile jednou znemožní vousatému starci jednat, jakmile mu strhne masku a odhalí jeho pravou totožnost, úzkostná atmosféra vládnoucí na palubě letadla se okamžitě rozptýlí.
Ale co když Profesorem není Bennet?
A co když.
Náhle dívka vstala, zřejmě jí povolily nervy. Postavila se před Nordleyho jako někdo, kdo došel k vážnému rozhodnutí.
"Co uděláte?" zeptala se.
Otázka ho vyvedla z míry, protože tolik odvahy by byl od Diany nečekal.
"Vás to tak zajímá?"
"Odpovězte, Nordley . Víte moc dobře, že teď není čas na žertování."
,A pročpak?"
"Vy mi nedůvěřujete?"
"Nedůvěřuji dívkám, které se pustí přes celý africký kontinent, ačkoli by měly zůstat klidně ve svém hotelu . Nedůvěřuji taky některým strýcům, těm, co jejich vous neodolá vedru ."
Prudce se otočila k Arthuru Bennetovi, který koukal ven okýnkem.
"Co to máte prosím vás za nápady?"
"Zatím žádné . Udělala byste lip, miss Diano, kdy
419

byste si šla sednout. Ledaže byste byla rozhodnuta promluvit otevřeně, a o tom pochybuji."
"Proč ne? A v tom případě vystupme ven. Tam budeme možná moct mluvit."
Usmál se. Není ta past příliš průhledná? Konečně se projevuje! Rozuzlení se blíží! Až do této chvíle brání uskutečnění plánu jeho přítomnost na palubě!
Tím, že ho pozvala k vystoupení z letadla, se Diana prozradila!
"Vy nechcete?" naléhala.
"Ale ano .! Vystupme ."
Byl to jediný způsob, jak se něco dovědět. Zastavil se nicméně u telegrafisty.
"Jste ozbrojen?" zeptal se.
"Jako vždycky. Máme příkaz."
"Jestli se ten vousáč nějak podezřele pohne, střílejte!"
Telegrafista kývl hlavou na souhlas a Nordley vystoupil, následován miss Dianou, která na chvíli zemdlelá, když vystoupila do výhně na zemi.
"To nic ." zašeptala. "Musíme rychle jednat. Musím vám říct, že muž, který mě doprovází."
" . není váš strýc?"
Nordley se neodvažoval vzdálit od letadla, protože očekával, že brzy zaslechne řev motorů.
"Ne . Je to můj bratr . Jsme v letadle, protože ."
Další muž seskočil na zem, byl to pilot, vynořil se zpod motoru, zašpiněný od oleje, bílé oči mu svítily v černé tváři.
"Šel byste na chvíli sem?" řekl.
Zavedl policistu stranou, zatímco dívka zůstala sama u jednoho křídla.
"Nedaří se mi to . Objevil jsem ještě dvě další díry v přívodu oleje a tím, co tady mám, to nespravím ."
Měl strnulý pohled a postoj předráždéného, zoufalého člověka.
420      

"Pořád ještě nevěříte, že to někdo udělal ze zlomyslnosti?"
"Jestli je to pravda, pak vám můžu odpřisáhnout, že je to dobře udělaná práce! Ale řek bych, že to není možný . Co budeme dělat?"
"Nejdřív asi tu špatnou zprávu musíme oznámit cestujícím . Pak je nevyhnutelné poslat telegraficky zprávu, co se stalo, aby pro nás přijelo co nejdřív jiné letadlo."
Pilot koukal zarytě do země.
"To jistě."
"Zdá se, že to berete vážněji, než si situace zaslouží, není přece tak beznadějná ."
"Říkám si jen, co se asi semele. Četl jsem samozřejmě ty telegramy, co jste dostal z Yardu. Když je v letadle chlap, jako je Profesor, zrovna v den, kdy se převáží ohromná suma peněz, tak tu není jako turista. A tamta ženská .,."
Bradou ukázal na miss Dianu, čekající pár kroků od nich.
"Vy ji znáte?" divil se Nordley.
"Znám a neznám. V posledních dnech jsem si jí několikrát všiml na letišti, vyptávala se hned tuhle, hned támhle, motala se kolem letadel."
"Sama?"
"Někdy sama. Někdy s takovým starým fousatým chlapem, kterej má podezřele hbitý nohy na svůj věk." "Nic jiného nevíte?" "Minulej tejden si na jeden den pronajali soukromý
letadlo."
"Co říkáte?" Nordley skoro vykřikl a trhlo to s ním.
"Rychlýho fulgura . Patří jednomu bejvalýmu kapitánovi a ten ho občas pronajímá."
"Kdo řídil?"
"Ten fousatej. Letadlo bylo pryč celej den. Když se večer vrátilo, bylo jasný, že toho hodně nalítalo."
421

"Který den to bylo? Můžete si vzpomenout přesně?" "Počkejte . Bylo to v pátek . Ano .. . Jsem si tím naprosto jistej."
Kdyby tak byl mohl vyslovit kterýkoli jiný den: Ale pátek byl jediný den minulého týdne, kdy se Nordley s dívkou nemohl vidět. Když naléhal, aby se setkali, prohlásila, že musí do PortSaidu za přáteli, kteří se tam zastaví jen na krátký čas.
A večer, když měl přijet vlak z PortSaidu, potuloval se Nordley jako náhodou kolem nádraží a Dianu neviděl!
Příští den se jí zeptal s nevinnou tváří: "Vracela jste se z PortSaidu vlakem?" Ona zaváhala. Pozorně se na něj  zahleděla, než odpověděla:
"Ne . Zůstala jsem s přáteli pozdě do večera . Najala jsem si auto ."
"Byla byste tak laskavá a vrátila se do kabiny, miss Diano?" "Ale."
"Velice vás prosím, abyste udělala, oč vás žádám. Vraťte se na své místo! Ostatně já vás tam doprovodím ."
Otevřel dveře, nechal vejít dívku a pilota před sebou, podíval se na cestující, kteří se zase všichni otočili k němu.
"Dámy a pánové, zpráva, kterou vám musím ohlásit, není moc příjemná, ale prosím vás, neberte ji tragicky. Nehrozí nám absolutně žádné nebezpečí. Oprava přívodu oleje není možná nástroji, které máme k dispozici. Zůstaneme proto zde na místě několik hodin."
"A to z té konzervy nesmíme ani ven?" protestoval Belgičan.
"Projevíli každý z vás dobrou vůli, dovolím vám vystoupit, ale jen pod podmínkou, že nikdo se nevzdálí od letadla víc než padesát metrů. Promiňte, že zde vyná
422

ším taková nařízení, a věřte, že k nim mám velmi vážné důvody. Telegrafista podá zprávu několika egyptským a súdánským letištím. Počkáme, až pro nás pošlou nějaké civilní nebo vojenské letadlo, a naše nepříjemnosti budou u konce ."
Pozoroval přitom vousáče, který sebou ani nehnul, jen upřeně hleděl před sebe. Pak inspektor dal znamení telegrafistovi, aby odeslal tísňové volání.
"Opakuji ještě jednou, je striktně zakázáno vyjít z okruhu padesáti metrů od letadla. Je to nejen zakázané, ale je to i nebezpečné, protože bych byl nucen vystřelit na kohokoli, kdo by tohoto příkazu neuposlechl. Dámy a pánové, promiňte a snažte se ten čas strávit nejpříjemnějším možným způsobem ."
Otřel si čelo a podíval se na pilota, který vypadal, že všechno schvaluje. Guvernér ze Stanleyvillu a jeho rodina vyrazili z letadla, následováni dýchavičným Levantincem, kterému dalo dost práce protlačit všechen svůj tuk z letadla ven.
"Vy nevystoupíte, pane Arthure Bennete?" zeptal se Nordley ironicky.
"Ne, nechce se mi."
"Možná že byste mohl pomoct pilotovi? Kdoví, třeba by se vám ve dvou podařilo spravit tu poruchu . ?"
Vousáč koukal z policisty na pilota, pak na dívku, která mu dávala znamení, jemuž ostatní nemohli rozumět.
"Milerád," zašeptal nakonec bez nejmenšího nadšení. "Jdu za vámi, pánové ."
"Vy se v tom tedy vyznáte?"
"Trochu . Kdysi jsem létal."
"V Kanadě?"
"Ano, v Kanadě ."
"Na jakých letadlech?"
"Na různých, už si nevzpomínám,.."     ;,,
"Například na fulgurech?"	; ,.;!.       ;+
423

l
 

Zachvěl se, zdvihl oči k Nordleymu, pak se znovu podíval na dívku.
Právě v tu chvíli se z pilotní kabiny vracel telegrafista a jeho obličej prozrazoval úžas, ba neklid, což neodpovídalo temperamentu toho mladého sportovního chlapce.
"Poslal jste zprávu?"
"Nebylo to možný. Nechápu, jak se to mohlo stát. Hlavní lampa je rozbitá ."
Obrátil se k pilotovi:	
"To vy, Eliote?"	
"Nezdá se mi."
"Musel jste to být vy. Když jste se snažil opravit stroj."
"Ale v tom případě," zvolala miss Diana s očima strachem rozšířenýma, "jsme úplně izolovaní?"
"Úplně izolovaní!" opakoval po ní Nordley vážným hlasem.
V tom okamžiku se vmísil do tragické situace zcela komický prvek, protože inspektor si přes všechno vynaložené úsilí zívl.
Nikdy si situace nevyžadovala takovou chladnokrevnost, takové sebeovládání, a inspektorovi se chtělo spát, musel vyvíjet obrovské úsilí, aby se mu nezavíraly oči a aby udržel myšlenky pohromadě!
"Pojďme si prohlédnout motory." rozhodl.
Pustil před sebou pilota, telegrafistu a strýce s bílým vousem.
"Vy taky, miss Diano!"
"Ale co já tam budu platná?"
"Prosím, abyste šla s námi. Běžte přede mnou ."
Nedodal, že si nechce nechat nikoho z podezřelých v zádech.
"Musíte mě za každou cenu vyslechnout, Johne ." Nordley se zachvěl, protože to bylo poprvé, co ho
424

dívka oslovila křestním jménem. Stáli pod křídly letadla, kde pilot, stí ve a telegrafista prohlíželi proděravělý přívod oleje. Miss Diana to vyslovila jedním dechem, aby ji nikdo z ostatních neslyšel. Ještě tišeji, tak tiše, že si nebyl jistý, jestli dobře slyšel, dodala: "Tady jde o můj život."
Musel se zatvrdit, aby jí odpověděl s klidnou ironií: "Opravdu? O váš? Jste si tím jistá?" "O můj a o život mého bratra ." "Vašeho bratra, který byl před chvílí strýcem a každou chvíli ztratí falešný vous?"
"Pochopte mě . Pojďte sem . Blíž . Nesmí mě slyšet." "Kdo?"
"Profesor." "Vy ho tedy znáte?" Dívka kývla, že ano, a velice zbledla. "Znáte ho dokonce dost důvěrně, viďte? Vsadím se, že neuplyne moc času a pan Arthur Bennet, který už byl vaším strýcem a bratrem, bude vaším milencem nebo manželem ."
"Jste   hloupý.   Jestli   mě   nevyslechnete,   dojde k hrozným věcem. Může k nim dojít každou vteřinu. Profesor ví, že je odhalen . Ví taky, že má před sebou jen pár hodin, nebo možná delší dobu, protože letadla, co je za námi vypraví, nás tak snadno nenajdou ." "Člověk by řekl, že znáte zdejší kraj?" "Jednou jsem tady byla ."
"Minulý týden, že? Ten den, co jste musela pozdravit přátele v PortSaidu ." "Kdo vám to řekl?"
"Na tom nezáleží. Byla jste na palubě velmi rychlé
ho fulguru."
,Ale jak to víte?"
Pak se náhle rozklepala:    
"Snad to nebyl on ."	
425

"Kdo on?"
"Jestli to byl on, tak nevím, co ."
V tom okamžiku na ně zavolal pilot:
"Pane Nordley, pojďte sem na moment, prosím vás!"
Když se obrátil, viděl policista mezi pilotem a telegrafistou člověka, kterého dosud neznal. Byl to Arthur Bennet, protože na sobě měl jeho šaty, ale nebyl to už týž člověk, protože pilot mu právě strhl falešný vous a paruku.
"Není snad tohle muž, kterýho hledáte?" zeptal se letec, zatímco dívka strnula úlekem.
Jako by už ani nebyli v reálném světě. Bylo tu to velké, těžké letadlo s tlustými koly zabořenými v písku pouště, byli tu cestující, kteří po jednom či po dvou obcházeli kolem ve strachu, aby nepřekročili mez určenou inspektorem Yardu, a neklidně se rozhlíželi.
Olověně těžká obloha. Odraz slunečních paprsků pálící do očí a vzduch tak hustý, že každý instinktivně otvíral ústa, když měl vdechnout.
Uvnitř letadla u motorů pilot začerněný od oleje, telegrafista a mezi nimi bývalý stařec, asi pětatřicetiletý muž, který viditelně váhal, jaký postoj zaujmout.
Dívka šla plna úzkosti za Nordleym, který přistoupil blíž k oněm třem mužům. A tu náhle, když už byl policista skoro u nich, zazněl výstřel, který měl v tom obrovském prázdném prostoru tisíce ozvěn.
Bylo to tím přízračnější, že nikdo neviděl sebemenší gesto nebo zbraň. Lidé pobíhali kolem letadla, chtěli se dostat dovnitř a tam se ukrýt. Bezpochyby si mysleli, že inspektor splnil svou hrozbu a vystřelil na někoho, kdo se odvážil vzdálit z určeného okruhu.
Ale nikdo neupadl! Nikdo nepadal! Jenom pilot se opřel o jeden z motorů a s křečovitě staženými rysy ve tváři ukazoval na Benneta:
"To on, inspektore. Viděl jste přece. Pozor, vystřelí znovu!"
426

Nordley vyrazil, povalil Dianina bratra, oba se zvrátili zprvu na křídlo a odtud spadli na zeni, která byla naštěstí měkká.
"Nechtě toho! Nechtě toho, Johne .! Já vám přísahám ."
Zápas netrval dlouho. Skončil u jednoho kola, inspektor vstal první, plný obličej písku, a donutil vstát i Benneta, kterému nasadil pouta.
Všude jinde by ta situace byla řešitelná. Tady však neměli místo, kde by se mohli izolovat, kde by bylo možné přistoupit aspoň k malému výslechu! Pasažéři se zvědavě přiblížili. Nordley rozkázal tónem, kterému by byl rád dal velitelský přízvuk:
"Všichni do kabiny pro cestující. Zákaz vycházení!" Protestovali. On sám byl po pádu jako zmlácený, zesláblý vedrem.
Ani ten výstřel nebylo snadné rekonstruovat! Všichni tři muži se nahýbali nad trubkami. Pilot zřejmě právě odtrhl Bennetovi vous i paruku. Pak zavolal na
Nordleyho.
V tom momentě Bennet, který nepotřeboval udělat jediný pohyb, vystřelil přes látku šatů, protože rukou v kapse svíral pažbu automatické pistole.
Pilot to dostal do stehna. Bolelo ho to a snažil se to nedat najevo. Nakonec si sedl na křídlo.
"Viděl jste ." opakoval. "To je Profesor . A tahle ženská je jeho milenka a zároveň komplic."
"Johne ." říkala však dívka a zavěsila se Nordleymu na paži. "Snažně vás prosím! Vyslechněte mě! Věnujte mi pár minut pozornosti!"
"Pozor na ni, inspektore!" skočil jí do řeči pilot. "Je asi ozbrojená jako on! Snaží se získat čas! Pánbůví jakej tanec nám tu připravili."
Kdyby se byl Nordley dnešní noc aspoň pořádně vyspal! A kdyby tu nebylo to slunce, ten žhavý vzduch jak v nějakém zlém snu, ten horký písek, který vám
427

vnikal až do chřípí, a to světlo, které jiskřilo do očí."
"Nikdo se ani nehne!" rozkázal Nordley. "Telegrafista má, jak předpokládám, lékárničku?"
Skoro zaváhal, máli dovolit telegraf i sto vi, aby se vzdálil, protože momentálně na tom byl tak, že podezříval každého.
Telegrafista však byl skoro hned zpátky s lékárničkou a oznamoval:
"Dáma z Armády spásy je ošetřovatelka. Ptá se, jestli."
"Ať přijde!"
Lepší bylo zůstat ve špici letadla než v prostoru pro cestující, protože pod horním křídlem byl jakýs takýs stín.
Bennet bez paruky a vousu a navíc s pouty na rukou byl groteskní a chladnou hlavu zachovala jen žena z Armády spásy, která se pustila do obvazování pilota, jako by byla ve špitále.
"Odevzdejte mi svůj revolver, pane telegrafisto!"      
Ten mu ho podal. Nechyběl tam ani jeden náboj.
"Vy taky, pilote ."
A když se k tomu pilot neměl, strnulý bolestí, protože mu právě polili ránu jódovou tinkturou, Nordley mu prohledal kapsy a vytáhl z nich dva revolvery silné ráže.
"Vyslechněte mě, Johne ."
"Neposlouchejte ji!" křičel pilot. "Ona lže! Ta ženská a její amant jsou ."
"Johne, proboha vás prosím!"
"Viděl jste to na vlastní oči, inspektore! Ten muž je Profesor. Nevím, jak to chtěl provést, ale teď si říkám, jestli."
"Johne! Jakákoli ztráta času může mít katastrofální následky . Sundejte pouta mému bratrovi a nasaďte je tomu muži. On je Profesor!"
428	.                          

Dámu z Armády spásy ten křik nedojímal a za svůj obvaz by dostala první cenu v každé odborné soutěži
ošetřovatelek.
"Podejte mi zavírací špendlík," řekla klidným hlasem. "Díky. Kulku raději nevyndám, je zaklíněná blízko kosti. Až budeme někde ve městě a seženeme chirurga ."
"Johne!" prosila Diana.
Tři muži: telegrafista, pilot a muž s falešným vousem! Z těch tří jeden raněný, napůl ležící na křídle letadla, jeden muž spoutaný a konečně telegrafista, který dosud držel v ruce lékárničku a pomáhal ošetřovatelce, seč byl.
Jeden z nich je Profesor!
A bedny liber sterlingů, na které si Profesor brousil zuby, jsou pořád v zavazadlovém prostoru v letadle!
Uplynou možná hodiny, neli dny, než se objeví letadla, jež budou vyslána na pomoc stroji Imperiál Airways!
V tu chvíli Nordley, stojící metr od nádrží s benzínem, zapomněl na nebezpečí požáru, a když na něj znovu přišlo zívání, zapálil si cigaretu.
Byla to taková síla zvyku, že pronesl obřadně, jako kdyby zahajoval vyšetřování někde v londýnské mlze:
"Mluvte, miss Diano. Upozorňuji vás, že všechno, co řeknete, může být, použito proti vám ."
Ona se jen uboze usmála. Konečně jí dovolí, aby mu podala vysvětlení!
"Kdybyste mé poslechl už dřív, nebyl by můj bratr nucen na toho rnuže vystřelit, aby nás všechny ochránil! Chcete, abych to vzala od začátku, pane Nordley?"
V letadle zasedala skutečná válečná rada pasažérů; nerozuměli ničemu a byli rozhodnuti vznést stížnost, jakmile doletí do nějakého jen trochu civilizovaného města. Fakt je, že je zavřeli v letadle včetně dobrovol
429

ne ošetřovatelky a že jim nepodali žádné vysvětlení.
"Postřelili pilota," oznámila jim paní z Armády spásy. "Nevím, co tam venku chystají. Říkám si, jestli jsme se nedostali do rukou banditů. Podle toho, co jsem slyšela, je v letadle velká suma peněz ."
Předsedal tomu guvernér ze Staníeyvillu a Levantinec neustále bědoval, protože podle toho, co říkal, měl ve svých zavazadlech taky pořádný balík peněz.
"To je naposledy, co jsem letěl letadlem!" zapřísahal se. "Lodí po Nilu trvá cesta několik týdnů, ale je to jistější. Dnes, se všemi těmi gangstery ."
"Když říkám bratr, je to skutečně můj bratr, pane Nordley, ať si myslíte, co chcete. Jmenuje se Jacques de Ruyter. Už jste o něm asi slyšel. Víte tedy, že naše rodina je dost významná belgická rodina a že můj otec býval ředitelem Bruselské banky."
"Lže!" opakoval jen lakonicky pilot a přivíral oči, aby nebylo vidět, jak ho to bolí.
"Bratr se před dvěma lety seznámil s mužem, který se nádherně oblékal, projel celý svět a vypadal na gentlemana . Tím mužem, to vám nemusím povídat, protože už to víte, nebyl nikdo jiný než mezinárodní gangster, kterému se říká Profesor . Můj bratr o tom neměl tušení. Spřátelil se s ním. Neměl k němu nejmenší nedůvěru a to, že se jeho kamarád vyznal ve všem na světě, na něj dělalo takový dojem, že by byl udělal všechno, co si přál.
To se taky stalo. Profesor, tenkrát si dal říkat kapitán Groot, požádal mého bratra o různé služby. Jejich význam se tehdy dal těžko odhadnout, ale přesto tomu gangsterovi umožnily vyloupit úspěšně Bruselskou banku.
Vy tu aféru znáte. Zmizelo několik miliónů za podmínek tak záhadných, že nebylo možné nepodezírat někoho přímo z banky.
430

Ten někdo byl můj bratr, který byl nechtě, a dokonce nevědomky dobrovolným Profesorovým spolupachatelem.
Otec tím přišel o své postavení. A bratr by byl možná zůstal mimo podezření, kdyby kriminální policii nepřišel z ciziny dopis od samotného Profesora, dopis, kde se tvrdilo, že bratr byl naprosto vědomě jeho komplicem a že dostal svůj díl kořisti.
Tehdy jsme s Jacquesem pochopili metodu toho člověka, o níž jsme už předtím četli v novinách.
On své komplice ,udával, ať už byli vinní či nevinní; byl to ten nejjistější způsob, jak se jich zbavit.
A tak byl můj bratr odsouzen na pět let vězení, ale několik královských amnestií a fakt, že jeho případ byl přece jenom nejasný, to všechno dohromady způsobilo, že ho propustili dlouho před vypršením trestu právě před šesti měsíci."
"Lže!" opakoval pilot, a svíral čelisti. "Pokračujte, miss Diano."
"Můžete mi teď říkat slečno de Ruyter. Když bratr vyšel z vězení, měl jedinou utkvělou myšlenku: najít Profesora, dát ho zatknout a dokázat tak svou nevinu. Byl jedním z mála lidí, kteří Profesora osobně znali.
Jednou měl bratr dojem, že v nějakých novinách, které uveřejnily fotografie členů athénského Aeroklubu, poznal toho svého muže, a rozjel se za ním do
Řecka.
Byl to opravdu Profesor, stal se z něho bohatý americký občan, zajímající se o řeckou antiku a aviatiku.
Nebylo možné ho udat, protože bývalému bruselskému vězni by byl nikdo neuvěřil.
Od té doby, pane Nordley, žije můj bratr v Profesorově stínu. Před třemi nedělemi s ním přiletěl do Káhiry. Telegrafoval mi a požádal mě, abych mu přijela na pomoc, a já hned přijela .
Bylo nutno přistihnout gangstera při činu. Dalo se
431

í
 

předpokládat, že studuje a připravuje novou loupež ve svém stylu, a my se snažili uhodnout jakou.
Zařídila jsem to tak, abych se s vámi seznámila, protože jsme chtěli vědět, jestli má Scotland Yard informace ."
Inspektor se zakabonil, ale ona si toho nevšímala.
"Zkrátím to! Profesor si nevímjakým způsobem opatřil papíry nějakého důstojníka jménem Eliot, který byl dlouho pilotem na lince do Indie a kdysi, už víc než před deseti lety, letěl několikrát na lince do Kapského Města.
Minulý týden bylo dodáno na jiné, ne na jeho jméno velmi rychlé turistické letadlo a on byl jako požádán, aby je vyzkoušel.
My jsme ho s bratrem sledovali v pronajatém fulguru, protože před tím malérem byl můj bratr členem bruselského Aeroklubu.
Letadlo, co o něm mluvím, to Profesorovo, je asi sto mil odtud. Čeká na bedny s librami sterlingů, které jsou mezi zavazadly."
Nordley si zapálil novou cigaretu a protřel si oči, protože zapadající slunce bylo ještě zrádnější než ve dne.
"To je všechno, miss Diano?"
"Slečno de Ruyter!" odsekla.
"Lže!" opakoval pilot.
A telegrafista zašeptal:
"Všechno je to tak zvláštní!"
"Co je zvláštní?" ptal se Nordley.
"To, co mně povídal jeden bývalej plukovník, kterej je ve stejným klubu jako my, v Héliopolisu. Je to starej opilec, ale tvrdil, že skutečnýho Eliota kdysi znal v Káhiře, když byl ještě pilotem u Imperiál Airways, a že byl malej a tlustej. Smál jsem se mu. A zvláštní je taky to, že pilot, co měl řídit tohle letadlo, zrovna teď onemocněl, a přitom je to kluk zdravej jako buk ."
432

"Co na to říkáte?" zeptal se Nordley a pohlédl na
raněného.
"Všichni lžou! Museli by mít důkazy. Kdybych měl nachystaný letadlo sto mil odsud, nevím, proč bych přistával tady v téhle poušti."
To je fakt!
A právě ten malý fakt, malé zrnko písku, zakončilo
kariéru slavného Profesora.
Během dlouhých let se události poddávaly jeho vůli, daly se řídit jeho inteligencí a jeho energií.
Pokusil se o poslední husarský kousek, krásnější než všechny předtím, o loupež, z které měl zbohatnout na celý zbytek života.
Jako obvykle bylo všechno propočítáno do nejmenšího detailu. Měl dokumenty pilota na známé lince. Pod nějakou záminkou přemluvil pravidelného pilota, aby onemocněl přesně v dobu, kdy to Profesor potřeboval.
V poušti ho čekalo letadlo, malé rychlé letadlo, ke kterému stačilo doletět velkým strojem Imperiál Airways.
Mělo mít poruchu, to jistě, ale uměle vyvolanou a sotva sto metrů od turistického letadla.
A Profesor, j akmile by byly bedny přestěhovány, by si krásně odletěl svým lehkým strojem.
Vložila se do toho náhoda a došlo k opravdové poruše, k poruše, která nastala moc brzy a na místě, odkud nebylo možné uprchnout!
Ke všemu ještě byli na palubě de Ruyterovi! A navíc inspektor ze Scotland Yardu, který konal svou povinnost, i když byl otupený vedrem a nocí beze
spánku.
"Co mi na to odpovíte, Profesore?"
"Nic! Čekám na předložení důkazů . Prozatím podávám žalobu na tady toho muže za to, že mi bezdůvodně vpálil kulku do stehna."
433

"Bál jsem se nejhoršího." přiznal se de Ruyter, postupně stařec, strýc a bratr. "Poznal mě . Kdyby nás mohl oddělat, sestru a mě, nebyly by proti němu žádné důkazy. Byl v pasti, měl před sebou jen pár hodin, byl schopen všeho ."
Snášela se noc a ta zas byla naopak ledová, tak, že se každý musel zabalit do pokrývek.
Teprve v devět ráno nad nimi dvakrát přeletělo vojenské letadlo, nejdřív je nevidělo, pak je při poslední otáčce zahlédlo a přistálo.
"Musíte jim říct, že vy jste identifikoval Profesora!" šeptala dívka Nordleymu.
"Ale to jsem přece nebyl já ."
"Psst.! Musíte to říct! Tak si vysloužíte povýšení ."
"A co dál?"
"Byla bych ráda, kdybyste dostal jmenování do nějaké významnější funkce ."
"A proč?"
To pochopil později, když byl jmenován šéfem anglické policie v Egyptě a slečna de Ruyter nakreslila sama plány jedné z nejrozkošnějších vil v Héliopolisu, s tenisem a bazénem.
"Johne, vy jste v podstatě muž, který potřebuje fůru spánku," tvrdila mu ironicky, když po obědě nechal zhasnout cigaretu a zíval. "Běžte si zdřímnout. Včera jsme zase pro tancovali večer až do dvou do rána."



434
 

OBSAH
Inspektor Kostra 5
Je tu Felicie	145
Exotické povídky
Zastávka
v Buenaventuře   263
Zločin v Gabunu  297
Istanbulský
policista	331
Pátrání slečny
Docheové	365
Letecká linka
napříč pouští        401


o
Georges
Simefton

DVa plus pět

Z francouzského originálu
Llnspecteur Cadavre, Félicie
est lá, Nouvelles exotiques
vydaného nakladatelstvím
Gallimard v Paříži roku 1964
přeložila Jarmila Fialová
Přebal navrhl a graficky
upravil Zdeněk Ziegler
Vydala Práce, vydavatelství
a nakladatelství ROH
v Praze roku 1987 jako svou
6462. publikaci
Odpovědný redaktor
Miroslav Drápal
Výtvarný redaktor
Pavel Helisek
Technická redaktorka
Dana Zahrádková
1. vydáni  náklad 80 000
stran 440
AA 22,34 VA 23,52 60522856
Vytiskl MÍR, novinářské
závody, n. p., závod 3,
Opletalova 3, Praha l
Tematická skupina 1334
2400487 Kčs 42,