William Saroyan

Kluci a holky, když jsou spolu



Kapitola první

Seděli v pokoji, který oba úplně nenáviděli, ale zároveň trochu měli i rádi, a vůbec nic se nedělo. Byli manželé a měli dvě děti, nejdřív kluka, pak holku. Děti teď už konečně spaly nebo aspoň tedy ležely v postýlkách. Usilovně přemýšleli co říct, aby tam jen tak neseděli, ale vlastně nebylo co, pokud by se zrovna nechtěli hádat, k čemuž docházelo dost často.
"Na procházce s holkou jsem viděla Charleyho manželku," řekla žena. "Koho jsi viděl ty - když jsi byl venku s klukem?"
"Nikoho. Kdo je Charleyho manželka?"
"Ellen. A neviděl jsi nějaký holky?"
"Jednu jo - stála na rohu a čekala na tramvaj."
"Byla by jako já?"
"Možná jednou nebo dvakrát, ale já vůbec nemám chuť se hádat."
"Když se nechceš hádat, tak proč se díváš po každý holce a přemejšlíš, jaká by asi byla?"
"Ze zvyku."
"Určitě to byla mrcha a ty to víš."
"Ani na mrchu nevypadala. Byla to taková čistá duše, plná nějaký naděje, ale později by se z ní mrcha určitě vyklubala jako nic."
"Chceš říct jako ze mě?"
"Já nevím, co se vyklubalo z tebe."
"Je ze mě skvělá manželka, matka a mám toho plný zuby."
"Chtěla jsi to. Ale únavný to asi je. Teď se jdi vykoupat a trochu se uklidni - když takhle večer děti přestanou překážet. Kdybys to dokázala, třeba by to tak únavný ani nebylo."
"Na koupání jsem moc utahaná. A mám takovej hlad, že vůbec nechci to, co umíme uvařit."
"Vykoupaná chuť dostaneš."
"Ne, já si chci vzít svý nejlepší šatičky a vyjít si ven a dát si dva tři drinky a pořádnou večeři."
"No to prostě nejde, ale když se vykoupeš a vezmeš si svý nejlepší šaty, tak otevřu dvě plechovky čili. Až vylezeš z vany, tak už budu mít všechno nachystaný a dáme si ještě před tím čili dvě tři skotský."
"A co budeme dělat pak?"
"Nejdřív se najíme."
"Myslíš, že pak to budeme vědět?"
"Doufám. Tak se jdi vykoupat a buď tam, jak dlouho chceš." "Taky se navoním."
"Mně se lití, jak po koupání voníš bez voňavky, ale tobě nejspíš ne, tak na sebe klidně něco naplácej - když ti to udělá radost. Já mám rád vůni čistý dýchající kůže."
"Tak já si žádnou nevemu. Mýdlo ti nevadí?"
"Ne. To mám rád."
"Kdyby vylezl z postele, tak mu naplácej." "
"10. Přistoupil ke své ženě a objal ji. Byla cítit únavou, potem a strachem. Pleť se jí úplně dusila pod ošklivou vrstvou potu a drahý parfém, který použila odpoledne, pach ještě zhoršoval.
"Teď mě nelíbej. Nezkaž to, kdyby nás po tom čili třeba ještě něco napadlo."
"Tak už se jdi vykoupat."
Žena odešla do koupelny a muž slyšel, jak si tam potichu a skoro spokojeně zpívá. 
Zatímco byla ve vaně, otevřely se dveře ložnice a v nich se objevil bosý kluk.
"Kde je máma?" "Koupe se."
"Chci se koupat s ní."
"To nejde. Upaluj zpátky do postele."
"Mám žízeň."
Otec nechal odtéci vodu z kohoutku, aby byla dobrá a studená. Podal svému pětiletému synovi sklenici; ten ji vypil a vrátil mu ji prázdnou. Měl vodu rád; vždycky když vracel vypitou sklenici, zračilo se mu ve tváři podobné uspokojení. Jako by mrkl nebo něco.
"Proč se nevykoupeš taky?"
"Vykoupu se."
"Já myslím s mámou."
"Tak už mazej zpátky do postele."
"Dobrou noc."
"Taky tak."
Zavedl chlapce zpátky do postele - pořád z něj ještě ta spokojenost vyzařovala. Přešel pokoj a ještě jednou se podíval na nahaté tělíčko své dvouapůlleté dcery - zadeček měla vystrčený do vzduchu. Nic krásnějšího snad v životě neviděl. Vyšel z ložnice a přemítal, o čem se jí asi zdá.
Věděl, co se vždycky zdává jemu - měl na to zjištění devětatřicet let.
Šel do kuchyně, vyndal dvě konzervy čili a začetl se do návodu na plechovce. Pak si řekl, že si dá jednu sklenku, ještě než jeho žena vyleze z vany, aby si mohla dát s ním.


Kapitola druhá

Po skleničce šel ke dveřím do koupelny a řekl: "Nevykládej si to nějak špatně, ale já se potřebuju vykoupat taky a kluk se divil, proč se nekoupeme spolu, ale ne aby sis něco myslela." 
"Naplácal jsi mu?"
"Proboha proč. Přišel se jen napít. Už zase tvrdě spí. Zapomeň na to. Vysprchuju se až po tom čili. Nenech se teď rušit."
"Ale vůbec ne. Pojď sem, já se nezamkla."
Vešel dovnitř a hned viděl, že už je čistší a optimističtěji naladěná. Její tělo se ve vaně vyjímalo jako v chlapeckých snech. "Vyčistím si tu zuby a oholím se."
"Umyješ mi záda? Já si tam nedosáhnu."
"Jo, ale vůbec nespěchej. Žádný křeče. Až budeš čistá a odpočatá, tak si ještě dej studenou sprchu, ať vychladneš."
"Já o sprchu nestojím."
"Ve sprše se ti z kůže odplaví všechna špína, pot a mejdlo a ve studený vodě se ti kůže vypne a krásně zrůžoví. Vždycky by ses měla po koupání ještě vysprchovat."
"Tak jo. Jsem tlustá?"
"Vůbec nejsi tlustá."
"Ale jsem." Najednou se ve vaně postavila. "Tady a tady a co teda tady?"
"To není tuk, ale ženský tvary. To je přece něco jinýho." "Byla tak pěkná jako já?"
"Kdo?" "Ta holka, co čekala na tramvaj a ty jsi říkal, že to byla taková čistá duše plná tý naděje."
"Aha." Vyplachoval si pastu z pusy. "Ne, to nebyla."
"Zase už kecáš, a to jen proto, že doufáš, že po čili něco bude." "Byla moc hubená."
"Snažíš se mě obalamutit, protože sis vzal do hlavy, že po večeři něco bude. Vždycky když na to myslíš, tak máš jinej hlas."
"Jak jinej hlas?"
"Je z něho slyšet, jak jsi nadrženej. Snažíš se to maskovat, ale není ti to vůbec nic platný, protože jak tě to napadne, tak jsi vyřízenej. Když si dám tu práci a svlíknu se, tak z tebe udělám šaška, kdykoliv se mi zachce."
"Pořádnýho šaška uděláš hlavně ze sebe."
"Nemyslím, když jsme někde ve společnosti. Myslím, když jsme sami. Přišla jsem na to, ještě než jsme se vzali; jednou jsme se v noci šli nahatý koupat do moře a voda byla tak příšerně studená, že ti to tam dole snad muselo umrznout. Já si myslela, že to je tím, že jsme se ještě nevzali, a proto jsem se pak pár měsíců po svatbě tak moc chtěla zase koupat bez plavek. Moc mě to zajímalo."
"Pár měsíců po svatbě už jsi byla v tom a rozhodně ses neměla koupat bez plavek."
"Doktoři o takovejch věcech nic nevědí. Je to fuk - nic se mi nestalo a pochopila jsem, že to tenkrát vůbec nebylo tím, že jsme ještě nebyli svoji. Protože ty když vidíš nahou holku, tak úplně zmagoříš. Třeba jsi zmrzlej jak preclík, ale zmagoříš stejně. A vůbec nejde o to, že je to nahý tělo moje - klidně by to mohla bejt nějaká cizí holka."
"Třeba nemohla." Začal se holit.
"A nejen to. Mohla by to bejt úplně jakákoliv ženská a nejen nějaká jednadvacítka. Klidně se koukneš na nahou třicítku, čtyřicítku nebo i padesátku. Vsadím se, že jsi měl ženský, co jim bylo přes padesát."
"Třeba jo."
"Prostě by ti stačila jakákoliv stará rašple."
"Kromě intelektuálek."
"Ale ty jsi měl taky. Víš to moc dobře."
"Jen několik. Ale nelíbilo se mi to."
"Měl jsi jich spoustu. A co ta ženská, co je tak děsně aktivní v komunistický straně? Která se oblečená klidně položí před každým, roztáhne nohy a sundá si jen to, co vysloveně překáží, a manžel zatím hostům dole dělá pití? Ještě před svatbou jsem tě tenkrát viděla, jak s ní jdeš nahoru, a když ses za deset minut vrátil, tak mi hned bylo jasný, že jste to spolu dělali, protože ona na mě najednou byla hrozně hodná a tak se jako vytahovala, a ty jsi byl najednou moc vetkej kamarád s jejím mužem. Neříkej, žes ji ten večer neměl."
"A kdyžtak co."
"A ona se na to ani nesvlíkla - nemohla, protože jste neměli dost času."
"Ale měli."
"Prostě se svlíknout ani nemohla. Co je to za ženskou? Jak by se mohla svlíknout, vyřídit si to a už za deset minut bejt zpátky?"
"Možná za jedenáct nebo dvanáct."
"No co je to za ženskou? O čem jste si vůbec povídali?"
"O Rusku."
"To sotva."
"Vykládala mi, jak byla v Kyjevě, a já jí zase povídal o Charkovu."
"A pak jsi najednou byl v ní."
"To jo, ale ona stejně dál mlela o Kyjevě a bylo to jako by právě vyhrála běh na sto metrů."
"A ty jsi určitě žvanil to samý co vždycky. Tak to dělaj všichni chlapi?"
"To bys měla spíš vědět ty."
"Víš, že jsem kromě tebe nikdy nikoho neměla. Když jsem tě poznala, tak jsem nerozeznala prdel od díry na záhonu. Zajímalo by mě, jestli je to s jejím manželem taky takový, anebo při tom ječí a heká, jako se někdy chce ženský? Já se za to vždycky děsně styděla, protože jsem si myslela, že by ses mi smál."
"Klidně si při tom pišti a ječ, jak chceš. Vůbec se ti smát nebudu. Řekl bych, že to každej chlap dělá trochu jinak a některý při tom možná ječej a hekaj, ale o jejím manželovi teda nevím."
"Jak by ti bylo, kdybych na večírku sbalila nějakýho chlapa a šla si to s ním udělat nahoru?"
"Ty nejsi intelektuálka."
"O Kyjevu dokážu mluvit taky. Jak by ti bylo?"
"Nenechal bych tě s ním jít."
"Proč ne? Proč bys mě nenechal?"
"Protože vím, že bys pak byla nešťastná."
"To si myslíš ty. Ale já to jednou udělám." Už se celá namydlila a jen tak seděla ve vaně.
"Umeješ mi ty záda?"


Kapitola třetí

Začal jí mýt záda a ona řekla: "Chceš si sem ke mně vlízt a vykoupat se se mnou?" Pořádně přitlačil a pozoroval, jak jí hladká růžová kůže červená. "Nebudu ti to kazit a navíc musím udělat to čili a pití."
"Zas už kecáš a moc dobře to víš. Něco jsem řekla, takže teď už najednou nejsi nadupanej a děláš ze sebe hezkýho."
"Nemluv hlouposti. Vysprchuju se po večeři. Už to skonči, pak se vysprchuj a já všechno připravím. Já si vlastně jen přišel vyčistit zuby a oholit se."
"Chtěl jsi mě vidět nahou, protože mám krásný dívčí tělo."
"Samozřejmě že se na tebe rád dívám. Chceš ještě, abych tě někde umyl?"
"Ještě jo. Úplně všude. Kde chceš." Natáhla se ve vodě a čekala, kde se jí bude dotýkat. Hladil ji, kde o to nejvíc stála. Prohlížela si ho a hádala, na co tak asi myslí, načež řekla: "Když jsem já byla v Kyjevě, tak mi tam jeden člen strany chtěl ukázat divadlo pro sirotky z revoluce."
"Vážně?"
"Moc úžasnějších mužů jsem v životě nepotkala. Měl černý vlasy, byl krásně snědej a tamto měl taky hodně snědý, jak jsem si pozdějc náhodou všimla."
"Cože?"
"Šli jsme rovnou do toho divadla, ale tam samozřejmě nikdo nebyl, protože byla jedna v noci. Byl úžasnej. Úplně žil pro stranu. Žil pro ni ve dne v noci. Udělali jsme si tam večírek po celým pódiu a na nábytku ze salonu nějakýho předrevolučního milionáře."
"Skvělý. Tak už padej do tý sprchy a pořádně se pak utři a učeš. Nech si vlasy rozpuštěný, ať je máš hodně dlouhý - vždycky si je rafičíš nahoře a myslíš si, jak jsi děsně svůdná."
"Ty už nechceš slyšet o Kyjevě?"
"Nejsi intelektuálka."
"A co ona ti teda povídala o tolik lepšího, než co říkám já?"
"Mluvila o skvělým životě, co bude v komunismu. Nevykládala o žádným snědým chlapovi s černejma vlasama. Já jdu udělat to čili a pití."
"A nechceš mi ještě vyprávět o Charkově?"
"Byli tam samý nudný blbečkové - asi tak jako v San Francisku a kdekoli jinde. Zalez pod sprchu a pusť si studenou."
"Musíme dnes mít čili?"
"Proč?"
"Já už nemám vůbec hlad. Ty jo?"
"Když ho nemáš ty, tak já taky ne."
"Jenom se napijem."
"Tak jo. Buď v pohodě."
"Ty taky."
Vyšel z koupelny a nalil si další sklenku. Zrovna pil, když zazvonil zvonek; blesklo mu hlavou: "Jestli je to nějakej idiotskej kamarád, tak mu prostě řeknu, že pracuju a nemůžu toho teď nechat."
Otevřel dveře a tam stál Charley Flesch se svou ženou Ellen.
"Ahoj," řekla Ellen. "Daisy mi řekla, ať se po večeři stavíme. Volali jsme snad deseti paním na hlídání a nakonec jsme jednu sehnali a hned jsme sem jeli."
Už je měl uvnitř a ukazoval Charleymu, kam si má dát klobouk a pověsit kabát. Mockrát už jí říkal, aby nikdy nikoho nezvala bez jeho vědomí, a teď je tu má.
"Tak jak se máte? Sedněte si a já vám přinesu pití. Daisy má za sebou náročnej den a zrovna se sprchuje. Whisky?"
"Na whisky myslím dneska celej den," řekl Charley. "Máš dost na jednu pořádnou pro 
začátek a pak ještě pár menších na udržování hladinky?"
"Whisky máme spoustu. A co ty, Ellen?"
"To samý, díky, Dicku. Nechceš pomoct se skleničkama nebo něco?"
"Jen seď. Mám to hned. Pusťte si třeba rádio nebo si to pojďte nalejt podle chuti."
"Jo, to udělám," řekl Charley.
U koupelnových dveří Dick vesele zavolal: "Slyšíš mě, Daisy?" Sprcha tekla, ale pak zvuk ustal a ozval se Daisyin hlas: "Chceš mi něco říct o Charkovu?"
"Ne. Jsou tu Ellen a Charley. Dělám pití. Hoď sebou, ať už jsi s náma."
Mlčela až moc dlouho, ale snad si toho Ellen a Charley nevšimli. Vybavovala si, že vlastně Ellen řekla, aby po večeři přišli, a pak na to úplně zapomněla. A tak jsou teď nachystaní na pití a odchod nejdřív tak někdy po půlnoci.
"Ahoj, Ellen, ahoj, Charley," ozvalo se najednou z koupelny. "Hned jsem tam."


Kapitola čtvrtá

"Tak jak to jde ve spisovatelský branži?" zeptal se Charley Flesch. "Jsem vlastně spíš v důchodu. Víš, jak to chodí s ženskejma, co vám mají hlídat děti. Nejdřív jsou báječný, ale pak najednou představujou ještě větší problém než ty děti samy, než manželka, dokonce než samotný manželství. Víš, že bys tu ženskou měl vyhodit, ale neuděláš to, protože nechceš všechnu tu práci dělat za ni, jenže manželka do tebe každej večer v posteli hučí, že je ta ženská ošklivá na děti - že je má sice na oko ráda, ale ve skutečnosti je nesnáší; vykládá ti, jak se je pořád snaží vychovávat a věčně je porovnává s vlastními vnoučaty, který jsou o moc inteligentnější, krásnější a vychovanější, a dokonce že je tajně bije, protože jí to řekl kluk. Nakonec jí teda dáš odstupný a pošleš ji pryč. U nás se to stalo před třemi měsíci. Takže jsem toho teď pochopitelně moc nenapsal. A jak se vede v holičský branži?"
"To je skoro totéž," ozvala se Ellen. "To máš úplně fuk - holič nebo spisovatel."
"Co to meleš?" řekl Charley vesele. "Chlastám a je mi fajn. Moc dobře vím, že bejt holič není to samý jako bejt spisovatel; společný maj akorát to, že už pak nikdy nejsi nic jinýho. Mám pravdu, Dicku? Psát je úplně jiný než všechno ostatní, a tak je pro spisovatele výborný si občas srovnat zážitky s holičem nebo někým takovým."
"Ještě lepší by to ale možná bylo s jiným spisovatelem," poznamenala Ellen.
"Kdepak," řekl Charley. "Dick s kolegy mluví nerad. Jak to vím`? Přečetl jsem si to v jedný jeho knížce - v tý, cos nám, Dicku, dal k Vánocům. Někde to tam píšeš. Někde to tam je na rovinu že na spisovatele sereš. Promiň mi, Ellen, to slovo."
"Koukej mluvit slušně," napomenula ho Ellen. "Cejtíš se, protože Dick je jinej než ostatní slavný lidi."
"Buď už, proboha, zticha," řekl Charley. "Já Dicka jenom citoval. Nemám pravdu? Nikdy by mě nenapadlo, že maj spisovatelé stejnej slovník jako holiči, ale teď už to vím. Dick prostě napsal, že na spisovatele sere. Je to jeho věta, moje ne."
"Koukej toho nechat," řekla Ellen. "Je něco jinýho, když to Dick napíše a když to ty řekneš. Nejspíš myslel něco, co ty ani nechápeš."
"Co jsi tím teda myslel?" obrátil se Charley na Dicka.
Ten se dal do smíchu, ale v duchu proklínal, že dnes šla Daisy ven a pozvala je na večer, protože teď jim tu dřepí - jako dvě směšněvážné figurky ze špatného filmu; oba jako by byli trochu vykulení z jeho jména, které se tak často objevuje v novinách, a to pro ně už něco znamená -, a řekl: "Vlastně máte s tou mou větičkou pravdu oba, ale snad bysme mohli mluvit o něčem rozumnějším. Řekni mi, Ellen, co Ronald a Greta."
"S těma je to pořád stejný - co říkaj, co dělaj. Greta po obědě spinkala a povídá: ,Proč maj, mami, holky tadyty?` Víš, na co se ptala - tady nahoře. Já pořád jen čtu všechny ty pitomý encyklopedie, a tak si myslím, že se dětem musí říkat pravda, ale v tu chvíli na to zapomenu a řeknu jí, že to maj proto, aby se poznaly od kluků. Jenže ona mi hned vpálí, že je holka a ne kluk a kde teda má ty svoje; a málem vyletí z kůže, že žádný nemá. Pitomý knížky."
"Mohlas jí přece říct, že je holky maj, aby byly krásný, a klukům se to tak líbí," poznamenal Charley.
"To jo, ty chytrolíne, jenže by mi na to řekla, že už je chce mít hned. Takže k čemu by mi taková vytáčka byla? Neuspokojilo by ji to o nic víc."
"Klidně jsi jí mohla říct, že se jim na ně kluci rádi dívaj a taky jim na ně šahaj."
"Tak už dost. A nečum na ty moje jako tele."
"To si jen myslíš, že jsou tvoje, že ti patřej," řekl Charley. "Patřej totiž mně, holčičko. Ty mi je jen tak nosíš po světě. A všechno to ostatní taky. Nemám pravdu, Dicku? Mám sice úplně splacený holičství o čtyřech křeslech, ale to přece ještě neznamená, že nemůžu mít vlastní svéráznou filosofii. Po maturitě jsem pořád jenom přemejšlel a došel jsem ke spoustě parádních závěrů. V něčem se možná mýlím, ale kdyžtak jen trochu. Nestříhám vlasy patnáct let jen tak pro nic za nic. Na pár věcí jsem si přišel sám a žádný knihy jsem k tomu ani nepotřeboval. A k čemu to nakonec všechno spěje? K těm dvěma ženskejm věcem." Charley se natřásal smíchem. "Ty dvě a taky ještě dvě na opačný straně a komůrka vepředu a všechno v jednom takovým malým balíčku, kterej je tím větší, čím víc si myslíš, že na něm nezáleží. Máš díky tomu děti a bolavou hlavu a účty a co má bejt? Stejně to stojí za to."
Teď se do smíchu dala Ellen, protože ji nadchlo, co její muž vykládal a jaký to udělalo dojem na spisovatele - Charley se vlastně vždycky nejvíc rozparádil právě na návštěvě u tohoto spisovatele a jeho ženy.
"Tak už buď, prosím tě, zticha," chichotala se.
"Ale vždyť tobě se to přece líbí," zadržoval smích Charley. "Moc dobře víš, co to s tebou dělá. Když jsi byla malá holka a chodila jsi s kamarádkami do kina, tak s tebou takhle mával Clark Gable."
"Počkejte na mě," křikla z koupelny Daisy. "Já si tu legraci chci poslechnout taky."
"Neboj," volal na ni spisovatel. "Charley toho má ještě v zásobě. Nemám, Charley, pravdu?"
"Spoustu," řekl holič.
"Ještě ti naleju." Dick popadl holičovu prázdnou sklenku.
"Jenom málo, rozhodně míň než předtím. Já mám rychlej start, ale dlouho to nevydržím."
Dick šel holičovi nalít další.


Kapitola pátá

Daisy vyšla z ložnice, kde měla toaletku a své věci, a holič se svou ženou právě zpíval svou oblibenou písničku - o Maggie, když byla mladá, a o tom jejím, který byl v době svatby mladý taky. Daisy se opravdu vyšňořila a rozhodně si návštěvu holiče a jeho ženy hodlala pořádně vychutnat, a to i v případě, že by snad neměli rozum a protáhli to třeba do druhé ranní. Vyfikla se a byla si toho vědoma, stejně tak jako její muž. Holič musel na chvíli přestat zpívat, aby mohl hvízdnout obdivem, ale pak hned zase zpíval dál. Daisy a Ellen se pozdravily typickým dívčím způsobem dotkly se tvářemi.
"A co já - kde mám pití já?" zajímala se hned Daisy.
"Běž si nalejt," řekl jí Dick, protože chtěl, aby věděla, že si všiml, jak jí to sluší. Ale nestál o to, aby jí moc stouplo do hlavy, že se mu líbí její svěžest, mládí, půvab a záliba v onom jejich společném sportu.
Vrhla na něj naivní pohled, který vždycky znamenal totéž - říkala jím "stačí, když mi povíš, co mám dělat, a já to udělám, stačí říct a bude to". A když si pak byla jistá, že to gesto její muž pochopil, tak trochu nafoukaně zvedla hlavu a šla si za neustávajícího zpěvu udělat pití. Nevracela se, i když už určitě musela stihnout udělat dva drinky, a tak mu hned bylo jasné, o co jí jde; šel proto hned za ní a holič se ženou se zatím dohadovali, co zazpívat dál. A Daisy v kuchyni opravdu stála přesně tak, jak čekal otočená zády k němu, ale s jistotou, že k ní hned přijde; měla před sebou prázdnou sklenku a všechno bylo nachystané, ale pití si ještě nenalila. Objal ji; pevně ji stiskl a hladil všude, pomalu a něžně. Rozepnula si zip, aby mu látka nepřekážela, ale on ho zase zapnul.
"Musíš být zdvořilá ke svým hostům." A ještě dodal hodně hlasitě, aby ho slyšeli: "Ne aby sis tu, Daisy, tajně nalejvala. Upaluj zpátky."
"No jo, měli jsme každej teprv tři a Charley už zase slintá," řekla Ellen.
"A víš dobře, po čem ještě slintám," ozval se Charley.
Dick své ženě udělal pořádný drink; vzal ji za hlavu a přitiskl otevřená ústa k jejím, když upila; jazyk jí okamžitě vystřelil a snažil se zabrat všechen prostor, ale Dick ji pustil a šli spolu do obýváku; holič se ženou se zrovna líbali.
"No tak my už půjdem domů, víte proč," řekl Charley a vstal.
"Ale jen ještě seď," řekla Ellen.
"Jak myslíš," řekl Charley své ženě, "ale víš moc dobře, že jestli si dám ještě jednu, tak nic nebude, protože zalehnu a spím." "To by nebylo poprvý," poznamenala Ellen, jako by to přesně vystihla.
"To máš teda sakra pravdu, že ne," prohlásil holič hrdě. "Teda Daisy, asi víš, že jsi dneska jak ze sprostejch klukovskejch snů. Víš to, že jo... Mám pravdu, Dicku?"
"Ale to může bejt každá ženská - stačí, když jí napustíš do vany horkou vodu a nebudeš na ni pospíchat, a pak taky ještě laskavý slovo."
"To jo," přitakal holič, "ony fakt nic jinýho nepotřebujou mejdlo a pár laskavejch slov. Vždycky mě bere, jak tý svý pokaždý dokážu vsugerovat, že má totéž co Betty Grableová a ještě něco navíc."
"Já teda náhodou Betty Grableovou docela obdivuju," řekla Ellen, "ale o sobě si taky myslím docela dost; náhodou vím, že jsem mladší než slečna Grableová a taky že jsem chodila o trochu dýl do školy."
"A co ještě náhodou víš?" zeptal se její muž. "To přece ještě není všechno. Nejspíš to souvisí s tím, z jaký jsi rodiny."
"Byli jsme chudý, ale nikdo nikdy nebyl ve vězení," řekla Ellen.
"Taky je vaše rodina setsakra pobožná, co?" řekl Charley. "Tak pověz Dickovi a Daisy, jaký jsou vaši pámbíčkáři."
"Každou neděli se chodilo do kostela," řekla Ellen, "a náhodou jim to nijak neublížilo."
"Ne, počkej," namítl Charley. "Řekni jim, jak byli u presbyteriánů snad třicet nebo čtyřicet let."
"Možná ještě dýl," řekla Ellen. "Ale vždycky byli dobrými presbyteriány."
"Tím chce říct, že byli lepší než naši, který byli luteráni."
"Ale vůbec ne," ohradila se Ellen. "To teda říct nechci. Já si náhodou o luteránech myslím jen to nejlepší, i když teda musím přiznat, že nevím, čemu vlastně věřej."
"Jsou přesvědčený, že povinností každýho manželství je mít děti," řekl Charley, "a určitě víte proč."
"Věřej tomu, protože je to v Bibli," řekla Ellen.
"To určitě," řekl Charley. "Věřej tomu, protože věděj, co musí dělat, aby ty děti měli."
"Myslíš, že si ze mě dělá srandu? Že si ze mě utahuje?" obrátila se Ellen na Daisy.
"Ty s tím svým náboženstvím," řekl Charley. "Tvý náboženství jsem já, protože beze mě nejseš nic. Vůbec nic."
"Jako kdyby ty jsi beze mě byl kdovíco," vrátila mu to Ellen. "No bez tebe jsem akorát holič," připustil, "zato s tebou... - to přece oba víme, že jo, zlatíčko?"
"Jo, víme to." Ellen se snažila překonat opilost a být před Dickem a Daisy vtipná. "My dva víme všechno jen tak v kostce, ale ještě ti zbyde spousta místa na Britskou encyklopedii."
Zazvonil telefon a Dick to zvedl. Telefonoval skoro deset minut. Během té doby si Daisy s Ellen odešly do kuchyně udělat další pití a pro Charleyho taky, i když Ellen varoval, že pak doma hned usne. Charley se motal po pokoji a něco si mumlal - snažil se neposlouchat, co říká Dick do telefonu, ale i tak pochopil, že někdo volá z New Yorku a týká se to divadelní hry. Když Dick domluvil, všichni už zase byli v obýváku.
"To byl Cooper. Myslí si, že má na tu hru producenta. Na jednu starou hru, Ellen. Musel jsem to vytáhnout ze šuplíku, protože si Daisy myslí, že jsme chudý. Taky musíš, Charley, kvůli Ellen dělat něco podobnýho?"
"Já? Já měl nejdřív dvě židle a vedlo se mi výborně, ale Ellen prohlásila, že to nestačí, a tak jsem jednu přidal, ale jí to pořád ještě nebylo dost a musel jsem přidat i čtvrtou. Myslíš, že už pak byla spokojená? Ani náhodou. Teď mě nutí, abych si pronajal prázdnej sousední krám, vyboural zeď a udělal z toho holičství s osmi křesly. Takže co já teď? Já z toho to osmimístný holičství teda udělám. Řeknu, že mi žena nedá pokoj. Pořád do mě reje. Je to dobrá hra?"
"Je trochu moc uleželá, ale to Daisy nezajímá. Je totiž úplně posedlá penězma."
"A mladejma klukama," dodala Daisy.
"Je jí fuk, jestli si pokazím jméno, akorát chce víc peněz."
"Jak se ta hra jmenuje," zeptal se holič.
"Nejdřív se to jmenovalo Idioti, ale Daisy prohlásila, že na divadlo s takovým názvem by se nikdo podívat nepřišel, a tak jsem to přejmenoval na Všechno se může."
"To je docela parádní název," prohlásil holič. Už byl docela opilý, ale snažil se to skrýt - mluvil pomalu a rozvážně a trochu nejistě. Jako by byl s něčím nekonkrétním trochu nespokojený jako když alkoholová euforie už dosáhla vrcholu a člověk si začne uvědomovat, že velice rychle klesá dolů, propadá se do snu malého chlapce, který od života očekává hodně, ale už ví, že je to očekávání přehnané.
"Všechno se může," řekl holič. "O čem to je, o nějaký rvačce?"
"No vlastně tak trochu ano."
"Spisovatelé neradi vysvětlujou, o čem píšou," řekla Ellen.
"Nebuď blbá," řekla jí Daisy. "Dick o tom svým psaní mluví děsně rád. Už z toho úplně šílím - mele o tom od rána do večera."
"No to je jedno," nedal se vyrušit holič. "Potyčka v hospodě nebo něco na ten způsob, všechno se může; tak to někdy bejvalo, když jsem byl v armádě a do hospody v nějakým městečku dorazili mariňáci a mysleli si, že jim to tam patří. Něco takovýho?"
"Vlastně jo."
"Páni, jednou jsem tam teda dostal pořádnou nakládačku," řekl holič. "Až jsem si říkal, že nepadnu ve válce, ale bačkory natáhnu při hospodský rvačce, ale bylo mi to fuk, protože jsem věděl, že by mě prohlásili za hrdinu a Ellen by dostala pojistku a metál."
Dick občas tak napůl poslouchal, co si jeho žena povídá s Ellen - obvyklá ženská témata: děti, školy, opatrovatelky a nakupování a tak dál -, a pak si s Charleym šli do kuchyně udělat další pití a chvíli tam zůstali. Pak už se Charley skoro kácel a spustil: "Teda Dicku, ježišikriste, jak já bych strašně chtěl umět psát, protože z toho, co vím, by teda byla fakt parádní kniha. Měl jsem se dát radši na to než mít to pitomý holičství, i když ne že bych to nedělal pořádně. Patří mi ten krám, dům mám splacenej, Ellen se oblíká u Magnina a v dalších fajnovejch obchodech u Ransohoffa si koupila něco za sto dolarů - a taky mám nějaký prachy ulitý stranou pro děti na školu. No jo - jenže kdybych psal, tak nemusím bejt celý dny na nohou v holičství a bavit se s debilama. Seděl bych si v pracovně a psal knížky."
Holič šel zpátky do obýváku a řekl: "Tak, zlato, tvůj mužíček půjde spinkat. A Daisy - to teda bylo od vás s Dickem fakt moc pěkný, že jste nás pozvali. Budu mít sice ráno kocovinu, ale stálo to za to. Už dlouho jsem se tak nezasmál. Přijdete k nám v sobotu?"
"No jasně," řekla svým obvyklým způsobem Daisy.
"Pokusíme se," řekl Dick. "Daisy Ellen brnkne v pátek odpoledne a domluvěj se."
"Tak jo," řekl holič. "Budu mít nenačatou whisky s černou nálepkou."
A za minutu najednou byli pryč a Dick řekl: "Nemusela bys každýho, o koho zakopneš, hned takhle narychlo zvát - narychlo jako dneska; mohlas jim třeba říct pozítří a já se z toho mohl nějak vyzout."
"Já myslela, že se budeš bavit."
"Ale docela jo, ale mám hlad, jsem opilej a znuděnej a celej večer je v hajzlu a ty vypadáš fakt skvěle."
Žena nic neříkala. Až na malou lampičku už všechno pozhasínala a se smíchem se hned svlékala; svlékl se i Dick.
"Tak jen si všimni, jak z tebe už zas dělám cvoka," řekla žena. Natáhla k němu ruce a zvolna se roztancovala. "Mám toho nechat?"
"Samozřejmě."
"Nic s tebou není."
"Myslím to vážně."
"Tak jo."
Dick se na ni podíval a řekl: "Smrdím. Půjdu se vysprchovat, ale ty si tu klidně tancuj dál."
"Nebuď směšnej."
"Tak aspoň udělej čili."
"Čili. Ty ses zbláznil!"
"Proč? Mám ukrutnej hlad. Musím snad do sebe dostat taky něco jinýho než whisky."
"Ty fakt chceš jíst?"
"Rád bych."
"To se mám zase oblíknout?"
"Řekl jsem snad něco takovýho?" Už tam stál nahý a trochu se vyšponoval a zatáhl břicho. Žena se na něj podívala a dala se do smíchu.
"Koukni se na sebe," ukazovala na něj se smíchem prstem. "Podívej se na sebe a to chceš ještě jíst. To vypadaj všichni chlapi takhle?"
"Tak mi udělej to čili. A ještě mi zatancuj, než půjdu do koupelny."
Žena tancovala a říkala při tom: "Ty mizero, ty prostě nikdy nejsi úplně bezmocnej..., bezmocnej jako ostatní chlapi."
"Nejsem," řekl Dick. "Za chvilku budu hotovej. Taky tu jsou někde krekry."
Odešel do koupelny a žena šla pracovat do kuchyně.


Kapitola šestá

Měl ve sprše příjemný pocit a kdesi uvnitř se v něm rozléval úsměv; protože jeho žena byla opravdu něco, snad lepší ženu ani v životě nepoznal a taky asi byla nejlepší manželka, jakou si lze vůbec představit. Na druhou stranu ale bývala protivná - když děti nespaly a den ještě neskončil, nevykoupala se a on si nedal pár sklenek a nic se nedařilo tak, jak má. S jeho ženou to nebylo lehké, kdyby teda o sobě něco chtěla slyšet; až do pozdního večera bývala protivná a buzerovala ho, větší semetriku si ani moc představit nedovedl a někdy už byla tak hrozná, že nezbývalo než ji praštit anebo utéct z domu a honem někam jít a v duchu nadávat; to pak nenáviděl ji, nenáviděl její pitomou matku, otce i pitomého dědečka. Nebýt dětí, tak už ji nakopal dávno, řekl by jí, ať vypadne, odkud přišla, a už mu neotravuje život, když jediný důvod být s ní snad je, že je pěkná ženská a že je to tak správné. Nebýt nahého zadečku jeho dcerky, vyšpuleného v postýlce, nad nímž mu srdce vždycky poskočilo, a také zamyšlené tvářičky, díky níž měl holčičku ještě raději než syna, tak by své ženě řekl, ať se sebere a jde si, kam patří; řekl by jí, ať se provdá za někoho, koho si zaslouží, a ať není s ním, s člověkem, k němuž nepasuje a pasovat ani nemůže; vždyť ji přece pořád musí táhnout za sebou, neustále musí všechny její lži a nechutnosti zastírat jakýmisi hodnotami, na které nemají, a to úplně pořád, protože je zrovna náhodou pěkná ženská a náhodou spolu mají dvě děti. A taky nebýt chlapce; ten v okamžicích spokojenosti úplně nasadil jeho výraz vyjadřující radost z absurdity bytí, ale stejně toho moc nevěděl, protože smyslem tátovy existence bylo, aby se o něj staral, a posláním maminky zase bylo hlavně to, aby mu voněla a aby mu bylo příjemně v jejím náručí; a sestřičku zase měl na to, aby na ni mohl být hodný jako táta na maminku, aby mohl tolerovat, že je hloupoučká, sobecká a nevychovaná, aby jí dovolil být jeho malou nevěstou, dovolil jí se s ním přetahovat o věci, které jsou vlastně jeho; a také aby ho brala kolem krku, když jí bylo něco líto a povídala mu o tom. Nebýt toho, že je chlapec nejradši, když jsou všichni pohromadě a všechno spolu vyřeší, tak už by Daisy řekl, ať se sebere a jde pryč a živí se na ulici nebo v bordelu; nebo ať se proslaví u filmu a motá se kolem tlustých páprdů, kteří takovým holkám vždycky pomáhají. Nebýt dětí, tak je všechno 
úplně jinak, ale tamto jí šlo výborně; byla prostě vynikající a už se díky myšlenkám na ni uvnitř usmíval, i když na druhou stranu nezapomínal, jaká doopravdy je a taky jaký je on sám, jak mizerné je to s nimi oběma.
Na stole už všechno bylo, čili v miskách. Ty misky koupil speciálně na čili, protože měl čili vždycky rád - dá se kdykoliv vyndat z plechovky; čili je prostě třeba jíst z misky, tak jako když kdysi vešel do vývařovny čili a spořádal celou misku, když si před tím do mastné červené omáčky nalámal pár krekrů. Čili jedl pravidelně od třinácti do osmnácti let a později pak, kdykoliv narazil na podnik, kde čili měli. Pak se bez čili musel obejít několik let, ale najednou začali dělat konzervy a čili se k němu vrátilo; fazole a kousky nekvalitního masa a hustá a mastná červená omáčka.
Měla teď na sobě průsvitný broskvový župan; tvářila se smutně - jako malá holka, která myslí na smutné věci, na složitosti života, a tak mu hned bylo jasné, co se chystá.
"Máš mě, Dicku, rád?" Tohle se chystalo. Pustil se do čili.
"V ložnici spí dvě děti. Jsme spolu šest let. A navíc jsme spolu byli už rok před svatbou."
"To jo. Ale máš mě rád?"
"Jo. Mám tě rád."
"Kecáš."
"Jo."
"A proč mě teda nemáš rád?"
"Mluvíme o tom skoro každej večer už sedm let. Už jsem ti to všechno vysvětlil. Klidně ti budu lhát - když ti to udělá radost. A jestli trváš na pravdě, máš ji mít. Díky za to čili. Dej si taky."
Žena se pustila do jídla. Nic na něj teď nehrála, myslela to úplně vážně; vždycky byl odhodlaný na ni být co nejhodnější, jenže ona neustále kladla otázky, na něž by se mělo odpovídat poctivě. To znamenalo, že i kdyby se snažil být laskavý, stejně by jeho přetvářku prokoukla a vůbec by se jí to nelíbilo. Ona prostě chtěla, aby lži byly pravdivé.
"A proč se teda nemůžou lidi mít opravdu rádi?" řekla.
"To nevím. Určitě to patří mezi problémy, co by si lidi měli nějak vyřešit. Když se totiž někoho zeptáš, jestli tě má rád, tak už mu v tom vlastně bráníš. Bráníš mu v tom tím pitomým dotazem. Nejde o to, že by se aspoň někdy lidi nedokázali mít rádi. Člověk mít rád klidně dokáže, ale neumí to říct, když se ho na to někdo zeptá. Cokoliv na takovou otázku odpoví, je buď lež, nebo je to úplně bezobsažný."
"A kdy mě teda máš rád?"
"Když jsi aspoň chvíli zticha. Když mám dojem, že máš v hlavě klid a něco normálního, možná dokonce pěknýho, že jsi sama se sebou. Možná nic takovýho ani v hlavě nemáš, ale mně úplně stačí, když už jen nic nenasvědčuje opaku. V tu chvíli tě mám rád hodně a moc něžně. To skoro zapomenu na tvý syrový tělo, co se mi tak 1'bí, a prostě tě mám rád jako takovou."
"To bych ale taky nerada - abys zapomínal na mý tělo."
"Já na něj zapomínat nechci, ale když jsi zticha a chováš se hezky k dětem, nevyvádíš a myslíš taky ještě na něco jinýho, než co máš v hlavě obvykle, tak to tě pak vážně miluju. A mám tě rád, když brečíš. Je to tak. Nikdy se necejtím tak bezmocně, protože ty bulíš jako všechny blbý mrňavý holky na tomhle světě. Přísámbohu, že mi to tvoje brečení vždycky může utrhnout srdce. V životě jsem nikoho takhle brečet neviděl, ani děti ne. Snad jen ty naše - ty bulej úplně stejně."
"Já už budu pořád jen brečet. Rozbrečím se hned teď nad tímhle příšerným čili."
"Jen si posluž. A nemysli si, že mi není jasný, že jsi natolik chytrá, aby ses dokázala rozbrečet, kdykoliv se ti to hodí. Jasný mi to totiž je. Ale i tak mi ten tvůj pláč rve srdce a mám tě přitom rád, chci tě chránit a starat se o tebe."
"No to je docela fajn. Nechceš po mně dojíst to čili?"
"Jen to sněz. Nejedla jsi od oběda. Ježíšmarjá, vždyt už jsou skoro dvě a v šest tu zase začnou lítat děti."
"Tak si jich kdyžtak nevšímej. Řekla jsem ti, že si jich nemáš všímat, anebo jim naplácej a pošli je zpátky do postele."
"Ty jsi hlavička. Copak to jde - nevšímat si jich? Je třeba je vykoupat a obléknout, dát jim snídani a vypustit na zahradu, aby mohly žít."
"Já už nemůžu. Dojez to po mně. Nechápu, jak ti může chutnat něco tak děsnýho." 
Posunula k němu přes stůl svou misku a Dick to po ní dojedl. Teprve pak se zase ozval.
"Je to výborný jídlo. Zvlášť teď, když dělaj ty konzervy. Nebylo by pivo?"
Žena mu z ledničky přinesla plechovku piva; plácl ji přes zadek, když šla kolem, aby si uvědomila, že na ni pořád myslí i takhle. Nalila pivo do sklenky a řekla: "Už je moc pozdě."
"Buď zticha."
"Vážně už je pozdě. Nemysli si, že to neocením, když mě ráno necháváš spát a sám děti vypravíš na zahradu. Já prostě ráno nemůžu vstát. Nemůžu se nabažit spánku."
Dick vstal, dopil pivo a odešel do tmavého obýváku. "Tak už buď zticha a pojď ke mně."
"Ne. Půjdem do ložnice."
"Proč?"
"Hezky jsem to tam připravila. Je to tam pěkný a čistý."
"Tak jo."
"A budeš mi povídat o Charkovu?"
"No jasně."
"Pořád?"
"Jo."
"Furt a furt dokola. Povíš mi o Charkovu úplně všechno."



Kapitola sedmá

Když se člověk ocitne na dosah blaženosti, přemítal, když se jeho srdci i tělu dostane pokrm i pití a všechny velké touhy jsou skoro uspokojeny - ale tak to dřív vůbec nebylo: takové chuti a hodování -, pak už se to tak stává, že jsou sice děti spokojenější, ale s uměním je to horší. Tvrdí se, že to chce práci, tvořivou činnost a nepřipouštět si neovladatelné touhy; aspoň se to tak říká. Ale už nikdo neporadí, co dělat, když má žena krásné oči, vlasy, ústa a je jak broskvička k nakousnutí.
"Já to dělám kvůli dětem," řekl.
"Ty mizero. Já to dělám kvůli tobě."
"Děláš to kvůli sobě, já to taky dělám kvůli sobě a už dost těch lží."
"To přece není moje vina - že musím lhát."
"A čí teda?"
"Johnnyho. Ten to všechno začal."
Možná za to jejich spící syn opravdu mohl, protože nebýt jeho, tak bylo všechno úplně jinak; je to temný človíček, a to už od narození, a každým dnem vlastně ještě temnější, i když kůži má světlou a v očích světýlka, světýlka spíš temná než jiskřivá, světýlka jako má v očích jeho máma nebo nějaká ubrečená holka, holčička, která si lásku chce vydupat, vydupat si právo někam konkrétně patřit a ne jen tak všude poletovat, právo znamenat pro jednoho muže všechno na světě; to její oheň v něm něco zapálil, oheň ubrečené holky, která už si ale místo pláče říká: "Tak jsem to dokázala. Vybrečela jsem si to."
"A nemohl bys mi teď povídat o tom Charkovu?"
"Když se to správně vysloví, připomíná to takový odkašlání. Ale někdo to vyslovuje Harkov."
"To zní pěkně."
"To je pravda a anglicky park navíc znamená takový to archaický ,slyšte`."
"Slyšte, slyšte, pastuškové. Připomněl jsi mi Vánoce."
"To jo."
"Může za to Johnny. Kdyby sem ráno přišel, tak mu naplácej. Nebýt jeho, tak tohle teď nedělám. Ale teď nedokážeš říct, že mě nemiluješ."
"To teda nedokážu."


Kapitola osmá

Poslouchali, jak ulicí směrem k oceánu rachotí tramvaj, a uvědomovali si, že touhle dobou žádné cestující neveze, nanejvýš jednoho opilce nebo starší ženu, která byla za zálivem v Berkeley u provdané dcery; průvodčí je vedle řidiče - oba kouří a překřikují lomoz tramvaje, která se řítí z kopce.
"Mám vystrčit zadeček, jako to dělá Rosey?"
"Rád se podívám."
"Ale nedívej se, dokud nebudu hotová, jo?"
"Jo."
Tak tohle tady provádíme, říkal si, a z toho je na světě tolik lidí. "Už můžeš."
Otočil se a viděl, že má zadek vystrčený úplně jako jejich holčička, když spí. Bylo to neuvěřitelné, ale ta poloha prostě úplně patřila jeho dcerce. Místo na dětský zadeček koukal sice na široký zadek dospělé ženy, bělejší, než bývají nahaté děti, ale hlava se skoro nelišila, stejně zamyšlený obličej, ale v tom jeho žena otevřela oči a chtěla být současně holčička i její maminka; vrhla na něj pohled lascivní a zároveň milující a průzračný.
"Tak líbí se ti to?"
"Líbí."
"Je to stejnej požitek jako třeba zmrzlina?"
"Ještě lepší."
"Je to pravda s těma Japoncema?"
"To byla jen propaganda, aby je vojáci dost nenáviděli."
"Já nemyslím válku, ale to, že jsou citliví milenci."
"Já to pochopil."
"To je ale skvělý, jestli jsou ti Japonci citliví."
"Ty možná spíš myslíš, že hodně experimentujou?"
"Co to je za slovo?"
"No že zkoušej všechno možný."
"No není to úžasný?"
"To nevím."
"Ty jsi nikdy neměl Japonku?"
"Měl, ale musela dělat, že je Číňanka, protože to bylo za války."
"Fakt?" "Narodila se v Kalifornii a zrovna o takovou jsem kdovíjak nestál."
"To bych se dost divila, vždyť se na sebe podívej," smála se Daisy a nadzvedla se ještě výš. "A tohle s tebou něco dělá? Jestli to hrozně chceš a musíš to mít pořád a čím dál tím víc, tak si to přece vem."
"Nemusíš mi to říkat dvakrát."
"Já ti do hlavy nevidím. Máš v ní samý umění, a to mě nezajímá. Jestli chceš pořád víc, tak máš možnost; klidně si to vem..."
"Chci si teď spíš něco přečíst."
"Nevypadáš zrovna, že bys sis teď chtěl číst." Zasmála se; pomalu kroutila velkým bílým zadkem a pozorovala ho a jeho oči. Vstal a usmíval se, protože pro ni měl překvapení. Ještě nic netušila. Díval se, jak se k němu pomalu natáčí zadkem, sleduje ho a čeká, co bude. Nechtělo se jí nic říkat, jen z jeho myšlenek si přála vyčíst, co má dělat, a najednou ucítila štiplavé plácnutí. Zaječela a jeho ruka dopadla ještě jednou; vřískala a smála se, vyskočila a běžela pryč. Chytil ji a další plácnutí, tentokrát ještě silnější. Se smíchem mu nadávala do mizerů, ale výprask nepřestával, dokud ho nezačala prosit, ať už toho nechá, a pak se rozplakala, celá poraněná se toužila někam schovat a tam si pobrečet. Dick si zapálil cigaretu a 
zeptal se, jak moc ji to překvapilo.
"Mizero jeden. Parchante ošklivej. Já myslela, že na mě budeš hodnej. Ublížil jsi mi, fakt to bolelo. Nejspíš už nikdy nebudu moct přijít do jinýho stavu, ublížil jsi mi všude a dokonce i na tom nejdůležitějším místě, prevíte jeden, už nikdy se mnou nebudeš mít dítě, já myslela, že si chceš jen hrát, že na mě budeš hodnej, ty první dvě plácnutí mi nevadily, ale pak to začlo fakt bolet, prevíte ošklivej."
"No tak se uklidni. Vzbudíš děti."
"Nemluv na mě."
Teď se opravdu zlobila; už sice nebrečela, ale zlobila se, protože porušil pravidla hry, která měla být příjemná. Zlobila se, protože to udělal zrovna v okamžiku, kdy se bavila tím, jak z něj už zase dělá rozklepaného hlupáka; udělal to schválně - aby tím hlupákem tentokrát byla ona.
"Nechoď ke mně."
Všechna hravost už se z jejího hlasu vytratila. Byla pořádně rozjetá, protože on všechno pokazil.
"Už se ke mně nikdy neopovažuj přiblížit. Já klidně taky dokážu bejt jako ostatní ženský."
"Koukej bejt zticha."
"A neříkej mi, abych byla zticha."
"Drž hubu."
Zase se rozbrečela, ale teď z ní byla krásná velká holčička, brečela přesně tak, jako když jí před mnoha lety v New Yorku řekl, aby šla pryč a zapomněla na něj, protože on má moc práce; tehdy opravdu odešla, ale když pak za hodinu šel pro noviny a projít se, tak ji našel ubrečenou a celou opuchlou na mramorové lavičce hned u vchodu. Měla červené oči a tváře, z pusy jí tekly sliny a Dick si řekl: "Copak se úplně pletu? Je snad tahle holka o tolik lepší, než jsem si myslel? Jsem úplně blbej, když ji za celou tu dobu vlastně vůbec neznám?"
"Já už bych šla," štkala. "Zrovna jsem se zvedala."
"Proč bulíš?"
"Nevím. Nevím, ale přála bych ti, abys věděl, jaký to je."
Je to vůbec možný'? běželo mu hlavou. Choval jsem se k ní tak, jak jsem si myslel, že si zasluhuje - jako k toulavý holce. Ale co má tohle znamenat?
"No tak pojď dovnitř a opláchni si obličej. Pak tě doprovodím domů, jestli tam teda chceš jít."
"Já domů nechci," vzlykala. "Už nikdy tam nechci. Už chci napořád zůstat tady."
"Tenhle byt mě každej den přijde na pětadvacet dolarů. Za pár dní tady balím a nastupuju v armádě."
"Já chci jet s tebou," nepřestávala brečet, ale nedělala si legraci, jen jí bylo strašně. 
Říkal si, jak jí vůbec mohlo začít být takhle hrozně. Chápal by, kdyby jí bylo nanic z něj - tak jako bylo ostatně jemu až doteď nanic z ní, až do téhle neuvěřitelné ubrečené scény, která se prostě nedala přehlédnout, protože vůbec nic nepomáhalo, dokonce ani studená voda na obličej. Ale kvůli čemu proboha - vlastně takhle vyvádí? A proč si na poslech takové scény vybrala právě jeho'? On si ji přece vybral, protože potřeboval změnu a Daisy byla mladší, hezčí a zábavnější než většina dívek. Tak k čemu takovéhle obrečené scény? A teď po sedmi letech bolela v San Francisku úplně stejně, protože ji uprostřed hry  podvedl, protože to přehnal a spustil tak stavidla tohoto pláče.
"Tak už toho nech."
Ale jeho žena přestat nedokázala, vymklo se jí to z rukou a Dick byl naprosto bezmocný; bylo to smutné, ale právě tohle je drželo pohromadě. Vlezl si k ní do postele a objal ji.
"Mizero jeden," vzlykala a honem ho popadla; dokonce ho pevně objala nohama.
"Já jsem tak hrozně sama a ty taky. A kousek od nás spěj naše děti a všichni jsme příšerně opuštěný. Určitě tím úplně smrdíme."
"Proč nedokážeš bejt aspoň chvíli zticha?"


Kapitola devátá

Uvědomoval si, že nad ním stojí jeho malý syn a už to trvá nějakou dobu. Vždycky příchod chlapce vnímal i ve spánku, i když Johnny nikdy nic nedělal ani neříkal. Jenom nad spícím tátou stál, a ten nakonec otevřel oči a vstal. Právě teď je otevřel taky.
"Nechtěl bys zpátky do postýlky a ještě na chvíli usnout?"
"To ne. Už se chci, táto, oblíct."
"Je Rosey vzhůru?"
"Vzhůru? To ona mě vzbudila."
Našmátral hodinky na nočním stolku mezi postelemi a viděl, že je skoro sedm, což ještě nebylo nejhorší. Vstal a neušla mu změna v chlapcově obličeji - všechen smutek najednou odplul a jeho tvář se rozzářila.
"Tak pojď."
Kluk se přestal dívat na svou matku. Tak jako každé ráno jí vystoupily pihy; rozcuchané zrzavé vlasy jí zakrývaly bílý obličej, krk a ramena, pusu měla pootevřenou a - tak jako ve spánku vždycky - trochu uslintanou.
"Chceš do postele k mamince?"
"Ne, chci se oblíknout."
"A chtěla by k mamince do postele Rosey?"
"Ta už se oblíknout snaží. Zatím si mý kalhoty od pyžama natáhla jako kabát."
Chlapec se na svou sestřičku zlobil, ale taky se bavil. Právě měli stejný problém jako ostatně každé ráno, když se Rosey probudila - vždycky na sebe upoutávala jeho pozornost a chtěla, aby ji vyndal z postýlky a šel s ní do obýváku, což měli zakázané. Chlapec si uvědomoval, že se táta dozví, že svou sestřičku zase praštil, a určitě mu za to vynadá, ale táta se díval na maminku, díval se na svou ženu a trochu se usmíval.
Táta se synem byli oba nazí; vlastně stejní, ale otec byl mohutný, chlupatý a po celém těle bledý, zatímco chlapec byl drobný jako nějaký kamínek, byl ve tmě tmavý a hladký jako vše nové otec prostřednictvím těla svého syna začínal zase od začátku. Oba měli trochu větší mužství a otec řekl: "Vždycky se jdi hned vyčůrat, když ráno vstaneš."
"Už jsem se vyčůral."
"A zvedl jsi prkýnko?"
"Vždycky zvednu prkýnko."
"Někdo ho vždycky počůrá."
"To nejspíš Rosey, ale je to voda a ne čůrání. Vždycky do záchoda leje vodu ze sklenice a prkýnko si nezvedne. Tvrdí, že tak čůrá jako já."
"Tak jdeme."
Našli holčičku, jak sedí na zemi mezi svou postýlkou a postelí svého bratra. Až na kalhoty od chlapcova pyžama, které si natahovala přes hlavu, byla úplně nahatá. Tvářila se zamyšleně, tak jako ve spánku, ale pak uviděla brášku s tátou a se smíchem se k nim rozeběhla.
"Ahoj, táto."
Zvedl ji a odnesl do koupelny, kde ji bez mýdla umyl teplou žínkou. Pak žínku vyždímal, dal ji do teplé vody a znovu vyždímanou ji podal chlapci, který s ní byl hotový asi za pět vteřin. Pak žínku použil i Dick a odešel i s dětmi do jejich pokoje.
"Tak stůj, Rosey, klidně a nevrť se."
"Jo."
"Ty, Johnny, taky. Tak. A je to. Vypadáte k světu. Teď tu zůstaňte. Já se obleču a hned jsem u vás. Ani se nepohněte - takhle tu budete stát a čekat na mě."
Oblékání mu netrvalo o moc déle než pětačtyřicet vteřin. Honem se vrátil do dětského pokoje, ale dcera se na podlaze už zase potýkala s kalhotami od pyžama a chlapec něco hledal pod postelí. Hned oba vyskočili a postavili se přibližně jako předtím.
"Tak nejdřív Rosey. Kdepak máš své věci?"
"Mám jen tohle," držela holčička pyžamo.
Dick hledal její oblečení po celém pokoji i v postýlce, ale nemohl najít jednu ponožku; nakonec byla v kapse kalhot.
"Jak se sem dostala?"
"Dal ji tam Johnny."
"Nedal. To ona."
"A taky mě praštil."
"Udělal jsi to?"
"Já si nezačal."
Holčička už byla oblečena.
"Tak teď se jdi, Rosey, chvíli koukat z okna. Já zatím obleču Johnnyho."
"Opravdu mě, tati, praštil."
"A bolelo to?"
"Jo," špitla holčička.
"Moc jsem ji nepraštil," bránil se kluk. "Jednu něžnou jsem jí vrazil, aby už mi nestrkala tu ponožku do kapsy."
"Moc to, táto, bolelo."
"Mám mu naplácat?"
"Jo, naplácej mu a pořádně."
Dick chvíli vyčkával a Rosey nakonec jako vždycky otočila: "Ale jen jako."
Ty děti jsou ze sebe úplní cvoci, říkal si Dick.
Johnny se předklonil přes tátovo koleno a výprask začal; tátovy rány byly mírné, ale zase ne tak docela, protože by děti nebavilo, kdyby to proběhlo úplně potichu. Děti se smály a Dick si v duchu říkal: "Kdyby tak Rosey nikdy nebrečela jako její máma, kdyby nikdy brečet nemusela a byla spokojená."
Rosey se vrhla k tátovi a snažila se zadržet jeho trestající ruku. "Nech ho, tati," prosila. 
Ještě byla rozdováděná ze hry, ale myslela to vážně. "Nebij ho. Je to můj bráška."
Pohladila chlapce, který se na ni lhostejně díval a pomrkával. "Bráško, ty můj chudáčku. Neplač."
Chlapec se podíval na tátu. Naprázdno rozrušeně pohyboval rty, protože vůbec nebyl nad věcí; jeho malá sestřička ho vždycky prohnaně vyprovokovala, a když ji pak praštil a měl s tím potíže opravdový problém s rodiči, ne jako teď tuhle hru -, tak k němu přišla a řekla: 
"Promiň mi to, Johnny." Pohladila ho a řekla mu, ať už nepláče; právě teď mu to říkala taky, i když tentokrát nebrečel. Táta chlapce rychle oblékl a pustil děti na zahrádku za domem, ať si tam hrají s různým harampádím, než bude mít hotovou snídani. Bouřlivé vztahy se mezi nimi vždycky projevily, když byly děti o samotě - měly se rády a přitom se pořád pošťuchovaly, chtěly mít jeden nad druhým vrch a obě neustále zkoušely nové způsoby, jak toho dosáhnout, anebo se spíš přidržovaly těch mnohokrát vyzkoušených. Ale končilo to vždycky stejně: Johnny Rosey praštil, ta se rozplakala, načež na něj padla hrozná vina, protože brečela, jako by ji na nože bral.
Z mísy nad výlevkou vzal Dick pomeranče a začal vymačkávat šťávu. Pak nasypal do misek studené obilné vločky a dal na ně mkr a mléko; zavolal děti a ty hned přiběhly po schodech ze zahrady. Dělal si kávu v překapávači a děti zatím pily šťávu a šťouraly se ve vločkách - nejedly, jenom si s tím tak hrály. Pak dal na pánvičku slaninu, protože věděl, že aspoň tomu nikdy neodolají; potom dal vařit dvě vajíčka, protože děti někdy ještě před hraním spořádaly celé vajíčko nebo i dvě, jako by opravdu měly hlad, ale jinak spíš s jídlem zlobily a oba rodiče se museli dost snažit - Daisy používala metodu "za tatínka, za maminku, za Ježíška" a Dick jim zase říkal, že v Evropě děti jídlo nemají skoro nikdy, ale Johnny mu na to vždycky řekl: "Tak jim, táto, pošli to moje."
Už se s tím jejich jídlem nehodlal zlobit. On sám, jak si vzpomínal - což dělal vždycky, když jeho syn nechtěl jíst -, neměl dost nikdy, ale snažil se chovat decentně a mnohokrát před cizími lidmi nechtěl přidat něco, na co měl hroznou chuť. Jinak ale vždycky spořádal, co se do něj vešlo, v čemž po něm syn tedy rozhodně nebyl. A dcera také ne. Dnes prostě děti moc nejedí, říkal si. Bylo to tak i s jinými dětmi. Všichni známí měli problémy s tím, že děti nechtějí jíst. Možná ty děti vlastně docela mají rozum, říkal si.
Ale právě teď děti u jídla blbly; lžičkami bryndaly mléko i blátivé vločky, ale čert to vem, říkal si Dick, možná má to hraní pro ně větší význam než nějaké pitomé jídlo. Kdyby jim někdo uvařil ovesnou kaši nebo něco pořádného, tak to třeba snědí, ale vlastně taky ne - už to přece zkusil a obě děti stejně chtěly vločky studené. Proč? Protože bylo zábavnější se patlat ve studených vločkách; proto. Holčička zrovna vzala svou misku a polovinu obsahu vylila na linoleum, ale Dick si řekl, že nijak nezasáhne; Rosey to přece bavilo.
"Takže slanina. Tohle je, Rosey, pro tebe. Ty máš, Johnny, tady. A je to."
"Ještě tam je," ozval se Johnny. "To je pro mě."
Díval se, jak v nich bleskově mizí křupavá slanina, a pak se chlapec ozval: "Já chci ještě."
"To je pro tátu," připomněla mu Rosey.
"Přece toho může udělat víc. Nejsme v Evropě." Dick chlapci kousek přidal.
"Chceš taky, Rosey?"
"Nechci. To už je, táto, tvoje. Johnny je ošklivej."
"Tak si vem aspoň vajíčko."
Rozbil skořápku a vybíral obsah lžičkou do misky s trochou másla; pak misku postavil 
před Rosey. Vzal jí misku od vloček a dojedl zbytek; pak dojedl vločky i po chlapci.
"Jsi jak popelnice," konstatoval chlapec. Tenhle výrok pochytil od své matky a věděl, že ta slova tátovi při pořádání zbytků po nich vůbec nevadí.
"Je to výborný jídlo. Tak proč s ním plýtvat?"
Dal vajíčko i chlapci; dětem chutnalo nejlépe za několik dní snědly všechnu slaninu i vajíčka, ale určitě nemělo cenu si nalhávat, že jsou kdovíjací jedlíci; jen tak se v jídle třikrát denně nimrali a rozhodně pro ně jídlo kdovíco neznamenalo. Dívali se do talíře jenom koutkem oka a podle všeho jedli úplně bezmyšlenkovitě. Byl pěkný den. Samozřejmě byla mlha, což je v San Francisku skoro pořád - a u oceánu, kde bydleli, zvlášť -, ale slunce mlhou posílalo světlo i teplo, a tak mohli na zahrádku.
Sešli zase dolů a Dick ze schránky na kovové brance, kterou se z otevřených schůdků vycházelo na chodník, přinesl ranní noviny; nalil si do šálku kávu a začetl se do zpráv. Nejprve přišel chlapec. "Číslo dvě," řekl.
Dick na to nijak nereagoval a kluk si prozpěvoval zkomolenou verzi známé písničky. Johnny ještě ani nedozpíval, a už tu byla i Rosey. "To jsi ty, Rosey?" volal Johnny z koupelny. "Jo," řekla dívka. "Co mi chceš?"
"Číslo jedna nebo dvě?" zeptal se táta dívky.
"Tři."
"Tak počkej, až Johnny vyleze."
Ale Rosey samozřejmě nečekala, protože chtěla k Johnnymu dovnitř, být u něj a naštvat ho tím, že si natočí do sklenice vodu. Deset minut se v koupelně potichu hádali a pak se vrátili na zahrádku.
"Kdy maminka vstane?" zeptala se Rosey.
"Už brzy. Teď si běž hrát do obýváku."
"Už jdu, táto," řekla, ale nešla; seděla na své židličce za stolkem; dala si na stolek před sebe část novin, která spadla na zem, a soustředěně do novin hleděla.
Asi v deset přeběhla nahá Daisy do koupelny. Na zpáteční cestě si všimla, jak Dick stojí v obýváku u piana a dívá se do knížky; zastavila se a čekala, až od knížky zvedne oči. Zvedla paže a protahovala se, ale trochu ho taky sváděla.
"Běž se, prosím tě, oblíknout. Musím nahoru a už konečně něco dělat."
"Hned jsem hotová. Byl jsi včera fajn. Myslím podruhý, když mi bylo tak mizerně. Máš mě rád?"
"Jestli nemám, tak bysme honem měli zjistit, co mě tak ničí. Už nedokážu psát. Dokonce už se mi zajídá i jen představa, že budu psát. A číst taky nemůžu. Je pro mě děsný cokoliv napsanýho."
Daisy k němu přišla a položila mu ruce kolem krku, ale Dick četl dál.
"Víš co?" šeptala mu do ucha. "Poprvý to ale bylo nejlepší; nejlepší, co jsem kdy zažila."
"Jasně že bylo. Tak už se obleč. Musím se začít hejbat."
Daisy ho stiskla, aby stvrdila, co stvrzení nepotřebovalo, a se smíchem se běžela obléci. Dick odešel z přízemí, kde bydleli, do prvního patra, kde pracoval a kam se s ženou stěhovali, když měli k dětem chůvu.


Kapitola desátá

První patro bylo od nepaměti vzhůru nohama. Bylo to tam zatuchlo od cigaretového kouře, protože Dick při práci i jen pokusu o ni hodně kouřil. Páchlo to i nezabydleností, vlhkem ze sanfranciské mlhy a knihami. Na knihy zatím neměl čas; některé měl po ruce už několik měsíců, ale ještě je ani nerozbalil, celé štosy knih se tyčily na podlaze i nábytku. V hromadách mezi knihami byly i časopisy, pošta, rukopisy a také oblázky, klacíky, kořeny a větvičky vyhlazené mořem; Dick si takové drobnosti pořád nosil domů. Oblázky ležely v hromádkách na podlaze a nábytku ve všech místnostech jejich domu; byly i ve skleněných koulích s vodou, protože jejich barva ve vodě vystupovala. Klacíky, kořeny a větvičky byly opřené úplně všude, kde jim hned po přinesení dokázal najít místo. Všude také byly kameny - křídově bílé, hnědé, černé, zelené a modré; většina z nich měla vejcovitý tvar, ale Dick měl i kameny ploché nebo kulaté a válely se všude možně, tedy až na ty, co sloužily jako těžítko.
Dick vzal do ruky hnědý pórovitý kámen, který měl moc rád; našel ho za odlivu v malé zátoce na silnici číslo jedna jižně od Big Sur. O rok později tam jel znovu, jen aby zjistil, čím ho to místo tak uchvátilo, že na to nemohl zapomenout a pořád na ně myslel. Jenže onu zátoku už nenašel - moře stouplo a voda vše zaplavila; jel dál a své spolujezdkyni řekl: "Nedovedeš si představit, jak je mi mizerně, když tu zátoku nemůžu najít."
Na svažující se pláži hned pod metrovým valem z rudé hlíny tehdy byly stamiliony kamínků o trochu menších než drobné bonbony; sem tam na pláži byla i hromádka oblázků o něco větších a také nějaký mimořádně krásný kámen. Kameny na světle úplně zářily, byly potažené chaluhami a ještě trochu vlhké; chaluhy byly i mezi kameny a všude byli i drobní živočichové - mrtví nebo umírající či pospíchající za dalším životem pod nějakým kamenem, tvorové rosolovití, s ulitami, věci mořem vyplavené, které připomínaly listy nebo trávu, ale nikde nic lidského původu žádné plechovky, lahve, střepy nebo papíry -, po celé zátoce jen poklady, z nichž se mohl zbláznit; vzduch voněl hlínou, mokrou skálou, vodou a mořskými 
živočichy.
Bylo deset nebo jedenáct, rozhodně tedy nechybělo moc do poledne, a on hustou mlhou jel už od dvou ráno. Ten večer vůbec nešli spát, i když to původně udělat chtěli. To už měli chůvu a chtěli jít spát o půlnoci a vstát v pět, aby mohli vyrazit hodně brzy. Ale Daisy najednou řekla: "Tak jeďme hned; vůbec přece nemusíme spát - prostě sedneme do auta už teď a jedeme."
Byl hotov v mžiku a už z horního bytu snášel kufry. Nasnídali se v jediném otevřeném podniku v Monterey, šunka s vejci a hodně kávy, ale byli po snídani ospalí, a tak ho Daisy za Big Sur poprosila, ať co nejdřív zastaví, aby se mohla v autě prospat. "Tak jo, jen musím někde sjet z dálnice."
Asi za hodinu pak našel onu zátoku. Daisy spala a on tam byl přes hodinu; pak se vzbudila, zula se a stáhla si punčochy a šla za ním na pláž, kde sbíral kamínky.
"Vzadu v autě už je jich spousta," řekl. "A k čemu ti budou?"
"Víš, že hezké kameny sbírám, abych se na ně pak mohl dívat. Tak třeba tenhle."
Podal jí hnědý kámen, který zrovna měl v ruce. Daisy držela kámen a zeptala se: "Máš mě rád?"
"Zastavil jsem, abys mohla spát, nebo snad ne? Samozřejmě že tě mám rád. Copak ty nemáš ráda nic jinýho?"
"Než co?"
"Než mě nebo sebe či na co se to vlastně pořád vyptáváš?" "Mám ráda tebe a to úplně stačí."
"Když máš někoho ráda, tak přece musíš mít ráda i jiný věci. Máš přece v tom případě ráda všechno, nebo snad ne?"
"To teda nemám. Jenom tebe, sebe, Johnnyho a Rosey, ale hlavně tebe nebo sebe, nebo možná spíš tebe a sebe. Tak by to přece mělo být."
"To asi mělo. Ale já stejně nikdy neviděl nic takovýho, jako je tahle zátoka. Takový místo třeba někdo hledá celý život a nikdy ho nenajde."
"Hezký to tu je, ale já mám hlad."
"Najíme se hned v dalším městě. Ale nehoň mě, ještě tu chci chvíli být. Moc se mi tu líbí. Kdyby se tak tahle zátoka dala koupit."
"Nechtěl by sis náhodou koupit taky oceán?"
"Chtěl."
"A slunce. Co si takhle koupit slunce?"
"Jo, slunce taky."
"No tak až se dostaneš do Hollywoodu, tak si promluv s těma chytrejma agentama, co jim pořád jede pusa. Ať jsou chytrý v tvým zájmu, abys měl hodně peněz a mohl si všechno koupit."
"Kdyby peníze měly takovou moc, tak se po nich ženu víc."
"Chceš mi říct, že ti stačí oceán a slunce? Koukám, že to fakt myslíš vážně. Já si dělala legraci."
"Já si legraci nedělám. Akorát bych moc rád koupil tuhle zátoku."
"Ta přece nikomu nepatří. Můžeš ji mít kdykoliv, jak se ti zachce."
"Nejkrásnější místo, jaký jsem kdy viděl. Moc bych tu chtěl zůstat už napořád."
"No tak to nemůžeš."
"To vím."
"Tak já si pár kamínků nasbírám taky."
Posbírala několik desítek kamínků, ale nebyly moc hezké, protože se sbíráním kamenů neměla zkušenosti a nevěděla, po čem se vlastně dívat. Chtělo to hledat kameny nesmrtelné, ty, za něž o nesmrtelnosti vypovídaly jejich barva a tvar. Kameny, které byly uměleckým dílem, sochařským výtvorem, celkem. Ale stejně to byla fajn holka - jenom nic nevěděla o kamenech. Chtěla, aby obdivoval ty, co posbírala, a tak jí říkal, že jsou nádherné. Vydržela nejít zpátky do auta a nepustit si rádio; snažila se a někdy byla skvělá, aspoň někdy se skládala ze světla, času a vody jako ty kamínky, aspoň někdy dokázala být zticha a kráčet mu po boku, i když jí selský rozum napovídal, že on vlastně nikam nejde. Někdy dokonce přemýšlela o světě a došla k závěru, že na tom možná něco bude, a když ne kdovíco, tak aspoň něco. A taky vypadala k světu, vypadala na své roky mladší; většinou vypadala ospale a byla vážná, ustaraná a zamyšlená - úplně stejně se před spaním vždycky tvářila jejich malá dcerka.
"Opravdu jsou hezký?"
"Jsou."
"Jak se to pozná?"
"Musíš je zvednout ze země. Všimnout si jich, zvednout je a schovat si je. To úplně stačí."
Teď v prvním patře odložil hnědý pórovitý kámen a zvedl papíry, na nichž právě pracoval. Bylo to zoufalé a hnusilo se mu to. Položil práci zase na stůl a díval se oknem na ulici. I ta se mu ošklivila. Nevěděl, od čeho začít. Hlavně chtěl peníze. Peníze potřebovali a neměli je. Měli jenom děti a dluhy.
Vytočil číslo telefonu v přízemí a sdělil své ženě: "Už jsem na to přišel - jak přijít k penězům, který potřebujeme. Můžeme prodat děti."
"Máš mě rád?" zeptala se ho.
"Přece ti volám, nebo ne? Nechal jsem svý práce, abych ti mohl zavolat. Hezky se starej o děti. Udělej jim něco dobrýho k obědu a trochu tam pokliď. Celej dům je jeden svinčík."
"A co budeš dělat ty?"
"Já ti za chvíli přijdu pomoct. Dáme si kafe, až budou děti spát. Zavolej mi, až usnou."


Kapitola jedenáctá

Viděl, jak se ulicí blíží listonoš, a sešel do suterénu, kam doručovali poštu. Police podél celé protilehlé stěny byly plné knih a časopisů, hned vedle plynového krbu stálo dětské mechanické piano, které účinkovalo v jeho poslední hře na Broadwayi, už třetím propadáku za sebou. Také tam stálo auto a všechno harampádí z New Yorku - dětské kočárky a všechno možné na kolečkách, v čem se děti vozily sem a tam, postýlky a látkové vaničky pro miminka, hračky, tříkolky, Johnnyho kolo, na kterém ještě nedokázal jet vsedě, ale nějak jet se mu nakonec vždycky povedlo; na kole jezdil moc rád, ale sám nesměl - vždycky musel být někdo u toho, pomoci mu a dohlédnout, aby se mu něco nestalo. Zahradní náčiní, nůžky na prostříhávání růží, lopata, hrábě, sekačka na trávu. To je děsný, říkal si, měl bych vstávat v sedm a do kanceláře někde ve městě dorazit v devět, vrátit se domů v šest a žít jako všichni kolem.
Jednou sekal trávník a nechal Johnnyho, aby mu pomáhal; zapadalo slunce, asi tak v sedm. Zavolal na něj muž z horního patra domu - navlas stejného, jako byl ten jejich - na druhé straně ulice: "Co zrovna píšete?"
V poště samé nesmysly. Nějaká žena z Richmondu ve Virgínii mu psala, že nějakou postavu dvakrát charakterizoval coby člověka vzdělaného a současně ušlechtilého, když mohl jednoduše použít adjektivum "kultivovaný". Zajímalo ji, jestli to byl autorský a stylistický záměr, anebo jestli je 
to tím, že lépe psát nedokáže.
Opět se ozval člověk z přednáškové agentury - ten mu psal už pět let -, že mu během velmi krátké doby zařídí mimořádně lukrativní přednáškové turné prakticky kdekoliv ve Spojených státech, dokonce včetně úplného západu země.
Vydavatel mu poslal zprávu o jeho honorářové situaci s tím, že nakladatelství vlastně pořád ještě dluží, i když se knížky v uplynulém půlroce prodávaly docela dobře.
Bratranec, který bydlel asi pět mil od nich, ho zval na dostihy v Bay Meadows, kde určitě něco vyhrají.
Přišel také šek na dvacet sedm dolarů osmdesát jedna centů, což byl jeho podíl na honorářích za antologii jednoaktovek.
Dále dopis od osmnáctileté dívky, která v jedné jeho hře vystupovala v jedenácti; přiložila fotografii. Měla na sobě večerní šaty s hlubokým výstřihem, 
aby viděl, jak je pěkně rostlá; psala, jak nikdy nezapomene, že si ze všech uchazeček vybral právě ji, a nastartoval tak její divadelní dráhu. Dnes je v Hollywoodu a kdy že tedy slavný dramatik konečně přijede a ukáže jim všem, jak se ty pohyblivé obrázky vlastně dělají? Nakonec se ještě zmínila, že ho maminka moc pozdravuje a doufá, že až přijede do Hollywoodu, určitě je v jejich pěkném bytě navštíví.
Další dopis byl pro jeho ženu od kamarádky Lukrécie z New Yorku.
Do zadní kapsy kalhot si schoval obálku s šekem a také dopis s fotografií. Pak šel do přízemního bytu. Odemkl si a zavolal na svou ženu, aby se nelekla. Podal jí poštu, protože to vždycky chtěla všechno vidět.
"To je všechno?"
"Co píše Lukrécie?"
"Nenechal sis náhodou něco?"
"Tak dělej. Otevři to, ať víme, co chce."
Daisy otevřela obálku z pěkného papíru popsanou ozdobným písmem. Rychle očima přelétla prvních šest stránek velmi tenkého papíru a řekla: "Přijedou k nám na návštěvu."
"Krucinál!"
"Můžeme je dát nahoru."
"Ať se jdou vysrat, tam přece pracuju. Hele, já nestojím o žádný trable s tvejma kamarádkama. Už docela stačej magoři, co nám sem choděj i tak."
"Jedou do Hollywoodu. Jen se tu chtějí zastavit."
"Zastavit na tejden? Napiš jí, že musím pracovat. Musím se přinutit k práci a víš moc dobře, že to nedokážu, když se tu budou ochomejtat. Chvíli to trvá, než se na práci nachystám, a ty pořád něco organizuješ, takže vlastně ani začít nemůžu."
"To nemůžou přijet ani na malou návštěvu? Je to moje nejlepší kamarádka a její muž je moc fajn."
"Je s ní nuda a s ním taky."
"Já tu celý dny nikoho nevidím. Akorát tvoje známý. Za mnou sem nechodí nikdo."
"Protože tvý známý a příbuzný tu vždycky skejsnou. Tvoje sestra tu byla před měsícem na deset dní. Dva měsíce předtím tu byla tvoje matka. Tak teď nechtěj, abych souhlasil i s těmahle dvěma."
"Tak jo. Já jí napíšu, že jsou děti nemocný, ale je to od tebe ošklivý."
"Děti nemocný nejsou. Klidně jí napiš, že mám moc práce. To přece pochopí."
"Nebudu přece hulvát."
"Kdo nelže, přece není hulvát. Mám moc práce. Nemáme peníze. Musím prostě vydělávat."
"Tak jí teda napíšu, že máš moc práce."
"A ne abys to na mě narafičila jako tenkrát se svou sestrou. Protože ta se tu najednou zjevila a ty ses vytasila se složitou historkou, jak jsi ten dopis, že nemá jezdit, nejspíš poslala jinam, protože jí nic nepřišlo, a když už tu teda je, tak ji přece nemůžeme poslat pryč. Tak to už nikdy nedělej. To byla docela špinavost."
"Fakt ten dopis nedostala."
"V tom případě jsi ho ani nenapsala."
"Sám jsi mě viděl, jak ho posílám."
"Tak jsi jí teda nenapsala, ať nejezdí. Napsalas jí něco jinýho. Možná jsi jí napsala, aby dělala, že jí nic nepřišlo. Já si akorát pamatuju, jak jsme se dohodli, že jí napíšeš, aby nejezdila, protože mám moc práce, a najednou před barákem zastavil taxík a už si to sestřička až z New Morku hrne dovnitř se šesti kuframa. Už toho necháme."
"Tak jo."
"Starej se hezky o děti a já se snad zase pustím do psaní." "Jenže mně se po mejch lidech stejská."
"Naše děti jsou teď tvý lidi."
Vyšel zase po schodech a zpátky ke svému pracovnímu stolu. Stejně na tom ale nezáleželo, protože se mu do práce vůbec nechtělo - už několik dní se potýkal s myšlenkou, že už to ani nebude dopisovat, a dnes mu bylo jasné, že už je rozhodnuto. Osmidenní práce přišla vniveč. Za deset nebo jedenáct týdnů už to byla asi desátá nebo jedenáctá věc, kterou začal a nedokončil. No bude muset začít zase něco nového a soustředit se na to, aby to zase nebyl planý start. Nic ho ale nenapadalo; všechno by nejspíš skončilo nedopsané. Začít dobře se ani nedá, začít dobře nedokáže nikdo.
Vytáhl z kapsy obálku s fotkou; škrtl sirkou a hodil obálku do krbu. Z druhé obálky vyndal šek a uložil si jej do náprsní tašky, aby si ho pak v bance nechal proplatit.


Kapitola dvanáctá

Za současné situace by byl nejradši, aby se neživil psaním, což ale bylo dost pošetilé, protože spisovatelem prostě byl. Spisovatelem byl celý život, to jenom teď se mu nechtělo nic psát a ani to nechtěl zkoušet. Poslední dobou se ke svému stolu vůbec netěšil, aby už honem viděl, co napsal předchozího dne, což dřív bylo běžné. Teď už mu šlo jedině o peníze, protože peníze potřeboval odjakživa. Možná že kdyby jich měl dost a už napořád...; dost peněz na splacení všech dluhů a také na byt nebo dům ve městě, kde by se Daisy cítila víc jako doma. Třeba na Manhattanu nebo Long Islandu nebo v Connecticutu by třeba měla pocit, že je doma, a lépe by se tam srovnala s chůvou a také sama se sebou, s dětmi a s ním. Pak by snad i on dokázal vyjít s ní, byl by jí o trochu lepší oporou v těžkých chvílích, zjistil by, proč si kouše nehty a je tak často zoufalá; kdyby najednou přišel k většímu množství peněz, tak by na peníze snad dokázal zapomenout a už by pak mohl myslet jen na ni, děti a práci a už by se pak nikdy nenechal ničit něčím nepříjemným. Daisy by pak možná nebyla věčně nespokojená, nechtěla by lepší dům, lepší šaty, lepší život a všechno to ostatní, o čem pořád snila; snad by pak neměla pocit, že jí mládí a krása proklouzávají mezi prsty a nic z toho, uklidnila by se a uvědomila si, že na tom není hůř než 
kterákoli jiná ženská, a možná by za to málo dokonce byla vděčná a snažila se dívat na všechno z té lepší stránky a neulítávat k nějakému vysnívání si zoufalých způsobů, jak ztrátu mládí a krásy kompenzovat. Ona totiž třeba psala kamarádkám zoufalé dopisy jako z vězení, aby ji navštívily, aby za ní, pro boha živého, přijely, posílala jim telegramy a brečela jim do telefonu, a když probraly klobouky, střevíčky a šaty a také kdo se s kým vyspal a proč, dělalo to celkem třicet šest dolarů sedmdesát pět centů. A pak se zoufale motala po domě, neschopná připravit dětem aspoň jednoduchou večeři nebo si udělat sendvič, neschopná vymyslet, co by vlastně měla udělat.
Kdyby třeba přišel ke třiceti tisícům dolarů a zbavil se tak dluhů a ještě mu zbylo na nový dům pro ni a také pět stovek na cokoliv, co by si přála mít, tak by se možná všechno vyřešilo, a třeba by pak dokonce zase dokázal psát.
Za daných okolností prostě psát nedokázal, vůbec se k tomu nepřiměl. Chtěl věřit, že pracovat pro děti a ženu je neméně důležité než se věnovat své spisovatelské dráze, ale za současné situace musel psát taky. Kdyby byl bohatý, tak by svou práci velmi rád nechal plavat a celý den by jen pomáhal Daisy.
Tohle je psací stroj, řekl si. Tak si sedni a piš. Natočil do stroje papír a začal psát, ale už za hodinu mu bylo jasné, že to k ničemu není. Nebyl na psaní nachystaný. Nikdy nedokázal psát, dokud se na to vnitřně nenaladil. A nachystaný dokázal být jedině tehdy, když se Daisy cítila jako doma a uvědomovala si, že má děti a manžela a chápala cosi o lásce a radosti; jenže ona se buď jako doma cítit nedokázala, nebo to prostě nikdy nenastalo. Pořád si kousala nehty a měla deprese, takže každá jeho práce se najednou jevila jako něco nesmyslného a zbytečného; užívat si dokázala jedině při těch jejich obvyklých radovánkách, ale pak z ní zase byl bezdomovec jako dřív.
Psaní vždycky byla bitva, ale Dick si dlouho myslel, že v ní může zvítězit. Vždycky se do toho vrhl po hlavě a dělal, co mohl, ale dříve nebo později se ukázalo, že to je nad jeho síly. Vždycky si myslel, že dokáže psát za všech okolností, za jakýchkoliv podmínek, ale později mu došlo, že to tak není.
Stále ještě trochu dokázal číst, ale skoro nic se mu nelíbilo. Zrovna promýšlel celou knihu, něco, co by dokázal dovést do konce za dva nebo tři měsíce, když vtom dovnitř vtrhla Daisy se slovy: "Co děláš?"
"Snažím se vymyslet, co bych po malých denních dávkách dokázal napsat tak za dva nebo tři měsíce."
"Kdybys věděl, jak tě obdivuje."
"Kdo?"
"Leander."
"Prostě sem přijet nemůžou a už o tom nechci slyšet."
"Řekl mi, že jsi největší americký spisovatel."
"Buď tak laskavá a nelži."
"Nelžu. Řekl mi to na jednom večírku, když jsi byl v cizině."
"Já je tu prostě nechci a basta. Jestli přijedou do města, tak si můžeš vzít taxíka a někde s nimi být celé odpoledne a večer."
"Vážně'? Řekl jsi, že můžu, tak už to neber zpátky."
"Neboj."
"A budu si moct koupit nový šaty, abych při tom nevypadala jako nějaká šmudla? Nemusí to být nic drahýho, hlavně když budou nový, tak do padesáti dolarů."
"No jo."
"A budeš dole s dětma, abych si mohla zajít k holiči?"
"Jo."
"Já myslím teď hned. Jsem objednaná na jedenáctou a už bude za pět čtvrt."
"Kdy ses objednala?"
"Před půl hodinou."
"Ale proč? Musíš dětem udělat oběd a pak je uložit."
"A nemohl bys to protentokrát udělat za mě?"
"Proč ses nemohla objednat na zítřek po obědě, až budou spát'? Jednou tejdně takhle k holiči přece chodíš."
"No já myslela, že si od holiče zajdu pro ty šaty. Peníze nepotřebuju, napíšu to tam na účet."
"Co se mi to tady snažíš vykládat?"
"Přijedou zítra ráno. Zavolala jsem jim, ať jedou do Fairmontu, protože..."
"Jsou děti nemocný?"
"Přece jsem jim nemohla říct, že máš moc práce. Nikdy by to nepochopili. A Rosey má rýmu."
"No jo." Sešli dolů.
"Nemohl bys mi dát na taxíka a toho holiče?" "
"Jo. Dal jí dvě desetidolarové a jednu pětidolarovou bankovku, ale jí to nestačilo, tak jí ještě přidal desetidolarovku. Zazvonil zvonek. Dick otevřel a byl to taxikář. Daisy dala Dickovi pusu na rozloučenou a řekla: "Takže asi v pět, možná o trochu později."
"Jo."
Šel do kuchyně a hledal v ledničce, co by se dětem dalo udělat k obědu. V pátrání ještě pokračoval v kuchyňské skříňce, bedničce na zeleninu a všude, kde bylo uložené nějaké jídlo. Moc toho doma nebylo, ale stačilo to. Buď jim udělá druhou snídani nebo nějakou polévku z plechovky a bramborovou kaši. Dveře na zahradu byly dokořán, ale neozývala se odtamtud žádná hádka. Vyšel na schody a uviděl děti, jak spolu svorně leží přikryté vojenskou dekou a tiše si povídají; dívaly se na nebe, střechu domu, okolní domy anebo vlastně vůbec na nic. Turandi Turanda, jejich soused zleva, tiše pracoval na své zeleninové zahrádce. Buď už si s ním děti popovídaly, nebo si vůbec nevšimly, že je venku, protože jinak s ním mluvily vždycky - chlapec se pověsil na plot a díval se na druhou stranu, Rosey si obvykle stoupla na bedničku od jablek, aby nakukovala přes plot a mohla se k rozhovoru přidat. Zašel zpátky do kuchyně a začal škrábat brambory. Když přišly do varu, zaslechl zvenčí rozhovor souseda s dětmi. Soused, bývalý štukatér, byl víceméně v důchodu a hodně času trávil na zahradě. Buď měl děti opravdu rád, anebo s nimi jen tak vycházel, protože byly skoro pořád venku a nic jiného mu vlastně nezbývalo. Někdy si holčičku podal přes plot a chodil s ní po vlastní zahradě; chlapec plot přelezl a seskočil, nebo spíš spadl dolů za nimi a trochu si přitom odřel ruce. Ti tři jako by byli výborní kamarádi a Turandova manželka (kdykoliv vyšla na zahradu) si s nimi vždycky popovídala také; říkala holčičce, jak jí to sluší, a chlapci, že ho zahrabe do hlíny. Ale všechno to bylo žertem a chlapec na ni povykoval, protože věděl, že to nikdy neudělá. Jejich hlasy se nesly stále hlasitěji a Dick se šel podívat, co se děje. Turandi Turanda stál u plotu, díval se na děti a něco jim říkal. Johnny měl v ruce tenisák a nechtěl ho dát Rosey.
"Tak buď přece, Johnny, hodnej kluk," říkal Turanda. "Dej jí ten míček, máš jiný hračky."
Nakonec jí Johnny tenisák podal. "Vyser si voko," poradil holčičce.
Turanda se rozhlédl, jestli to někdo neslyšel, a řekl: "Tak vidíš, Rosey, že je Johnny hodnej kluk. Tak mu hezky poděkuj."
"Vyser si voko," poděkovala holčička. Řekla to tichým, roztomilým hláskem, jako kdyby vyslovila něco něžného. "Moc ti, bratříčku Johnny, děkuju."
Soused zmizel na své zahradě a Dick si říkal, že je přece nemůže nechat takováhle slova poslouchat. Jenže bylo moc těžké se udržet a občas něco takového neříct. Udělal dětem oběd a řekl jim, že maminka šla nakupovat jídlo k večeři. Svlékl je a uložil do postýlek; usadil se v obýváku a zase už myslel na peníze. Naladil si v rádiu stanici, kde hlásili výsledky dostihů, a poslouchal hudbu mezi hlášením. Pak přeladil na jinou, kde mluvili jen o dvou závodištích na východním pobřeží. V novinách si nalistoval sportovní stránku; studoval koně přihlášené ke všem dostihům a říkal si, že kdyby si na vítěze telefonicky vsadil dvě stě dolarů a náhodou se trefil, mohl by si pak odpoledne zajet do města pro jeden, dva nebo možná i tři tisíce. To už by byl 
slušný začátek.
Vybral si v příštím dostihu koně na obou východních závodištích; hlasatel pak oznámil výplaty - šestnáct čtyřicet, osm dvacet a pět čtyřicet; jeho druhý kůň doběhl třetí a výhra činila čtyři čtyřicet.Po krátkém přemítání se rozhodl pro koně Zlatíčko v pátém dostihu v Arlingtonu s kursem čtyři ku jedné. Zavolal bookmakerovi, u kterého ještě neztratil jméno, a vsadil si na toho koně dvě stě dolarů. Seděl a čekal, až bude rozhlasák říkat výsledky; zapaloval si jednu cigaretu od druhé a bylo mu lehce nevolno, protože měl v bance jenom sto čtyřicet.Jenže kůň nevyhrál, a tak vsadil na jiného v sedmém dostihu, ten ale doběhl třetí, takže místo dvanácti set dolarů v případě, že by se kůň neumístil vůbec, teď bookmakerovi dlužil jenom osm set dvacet. Jenže to nebyla žádná výhra, protože to ani neznamenalo smazání dluhu u bookmakera, vůbec už nemluvě o dluzích, jež měl vůči dalším lidem. Vsadil si tedy ještě na koně v posledním dostihu, ale ani ten nevyhrál, takže Dick už bookmakerovi dlužil čtrnáct set dvacet dolarů.
Vsadil tři sta na klisnu v prvním dostihu v Bay Meadows, která se jmenovala Vítězka; tříleté klisny na 1320 yardů, první dráha, takže jestli Vítězka svému jménu nedostojí, tak bude svému bookmakerovi celkem dlužit dva tisíce tři sta dvacet dolarů, což znamená, že by si musel někde vypůjčit dva a půl tisíce, jenže nebylo od koho.Ale jeho klisna vyhrála a výhra byla docela slušná. Dick vyskočil a chodil po pokoji, i když si ještě ani nespočítal, kolik vlastně vyhrál. Celková výše mu málem vyrazila dech: dělalo to osmnáct set osmdesát dolarů čistého. Dluhy tím sice splatit nemohl, ale pořád to 
bylo lepší než si muset někde vypůjčit další dva a půl litru. Vyspřchoval se, vzal si čisté oblečení a hned se cítil líp. Zase už se ocitl v těžké situaci, ale i tentokrát-se z toho dostal. Najednou měl místo pouhých sto čtyřiceti dolarů něco přes dva tisíce. Klidně si může vsadit na dalšího koně; třeba by vyhrál, ale teď to vem čert. Přece mu šlo jen o to, aspoň něco mít, a to se mu povedlo: teď měl víc, než čekal, a to zatím úplně stačilo. Možná že kdyby měl každý den takovéhle drobné štěstí, tak má dost na splacení dluhů a ještě mu něco zbyde na jiné věci.
Oblékl děti, posadil Rosey do židličky v autě a jel do města. Nechal auto u pumpy půldruhého bloku od bookmakera a požádal obsluhu o natankování a zkontrolování vody a oleje. Řekl dětem, ať tu hezky čekají a on si zatím skočí pro cigarety a bude za chvilku zpátky. 
Šel k bookmakerovi a chvíli klábosil s přítomnými muži; pak se Leo podíval do své knihy a řekl: "Osmnáct set osmdesát, že jo?" Odpočítal peníze a poděkoval mu. Dick si od něj peníze vzal, strčil je do kapsy a ještě chvíli mluvil s pány. Pak vstal a šel zpátky k autu. Obě děti se něčemu smály.
Dick zaplatil pumpaři a po Gearyho třídě jel k moři a pak ještě čtyři nebo pět mil po pobřeží. Zastavil u několika rozestavěných domků, kde s chlapcem do kufru sbírali odřezky dřeva do krbu, protože to kluka - z toho, co uměl - bavilo snad nejvíc. Pak jeli domů; nechal auto venku a vzal děti ještě pěšky do dragstoru, kde všem objednal sodovku se zmrzlinou.
Kdyby takhle dokázal přijít k penězům v každém okamžiku, kdy je potřebuje, tak by bylo docela dobře.


Kapitola třináctá

Byl čistý a klidný; seděl s dětmi v boxu v cukrárenské části dragstoru a právě o to stál, přesně o podobné okamžiky mu celý život šlo - být čistý, v pohodě, jeho děti na něj u stolu koukaly a jako by měly nové oči, hlasy, ruce a prsty, vlasy a rty, zuby a nos a uši, kůži a celkovou šťávu, nová tepající srdce a fungující plíce; všichni chceme právě tohle a nic víc: dosáhnout vnitřního klidu a být zadobře i se ženou, mít děti u sebe, děti radující se ze sodovky a vanilkové a čokoládové zmrzliny, dlouhé lžičky a slámek; a navíc všichni ti lidé kolem - majitel obchodu, dívka, která jim přinesla poháry, chlapec, jenž jim je připravil, a další zákazníci, kteří jedli zase to svoje.
Všichni chceme jenom pohodu a Dick se domníval, že jí dosáhne jedině prostřednictvím peněz, a právě teď trochu peněz měl. Sázet na dostizích byl ten nejlepší způsob, jak přijít k penězům tedy pokud se už někdo k takovým metodám vůbec musí utéct. Výhra na dostizích nikomu neublíží, protože všechno probíhá anonymně a výherce ani nezná jméno člověka, který vsadil na nesprávného koně a prohrál. Celé to je docela špinavost, ale v případě výhry se to dá vydržet.
Zeptal se dětí, jestli by nechtěly do hračkářství naproti a trochu se tam porozhlédnout; děti samozřejmě chtěly, a tak jim oběma povolil jednu věc, protože když měly nebo mít mohly neomezené množství věcí, byly z toho zmatené a vlastně nespokojené. Holčičce proto koupil červený nafouknutý balónek na tyčce a chlapec si vybral setrvačník ve čtvercové lepenkové krabici. Vyšli na ulici a blížili se k domovu, ale Dick si všiml, že starý holič ze Severní Karolíny na svém jediném křesle zrovna nikoho nemá, a zeptal se dětí, jestli budou zatím klidně sedět; děti mu to slíbily, a tak se nechal ostříhat. V řeznickém oddělení Safewaye koupil čtyři tlusté bifteky a šest jehněčích kotletek z Francie, ale pak už nic, protože všude kromě řezníka se stála dlouhá fronta na zaplacení a balení. V lahůdkářství hned vedle, které patřilo paní, co měla moc ráda svou velkou ošklivou kočku a věčně z hadrů dělala takové koberečky a poslouchala rádio, koupil šest plechovek fazolového čili. Víc by stejně neunesl, a tak už šli domů. Vyložili s chlapcem dřevo do suterénu. Celou náruč dřeva dal do krbu a zapálil oheň, protože se do plamenů všichni rádi dívali. Červený balónek praskl a Rosey se tvářila velmi překvapeně tak jako ostatně vždycky, když balónek praskl.
"To byl přece můj balónek," naříkala. "Já chci svůj balónek." Držela jeho zbytky, tenkou, splasklou, absurdně vypadající gumu na tyčce a vůbec se jí to nelíbilo. Dick si prohlédl zničený balónek; vzal provázek a kus gumy svázal. Sundal splasklý balónek z tyčky a foukal do něj; Rosey už zase měla svůj balónek, i když jiný - byl teď celý šišatý a jinak barevný, po stranách visely cáry gumy -, ale Rosey se líbil a smála se. Dick balónek zavázal a Rosey už se na něj jen třásla. Pak ho honem stiskla v náruči a nechala ho poskakovat po místnosti. Johnny zatím klidně seděl a pozoroval oheň.
"Co je to oheň?"
"To, co tu vidíme."
"Ale co to je?"
"Nevím, co to je doopravdy. Zato vím, že slunce na obloze je oheň taky."
"Je to můj balónek," poznamenala Rosey. "Johnnymu ho nedám."
"Mně stačí tohle," řekl Johnny. Zvedl lepenkovou krabici s gyroskopem. "I když nevím, co to je."
"Je to gyroskop, takovej setrvačník." "A co to dělá?"
"Otáčí se to."
"Ale k čemu to je?"
"Hezky se na to dívá. Otáčí se to a je to krásné."
Chlapec sundal z krabice víko a krabici otočil, aby mu gyroskop vklouzl do ruky. Pozorně si novou věc prohlížel.
Rosey mačkala šišatý balónek, tiskla se k němu tvářičkou; vyhodila balónek do vzduchu a dívala se, jak se pomalu snáší k zemi. Johnny se díval na gyroskop, ale pak ho odložil na podlahu a zase hleděl do ohně. Předtím na podlaze seděl, ale teď se natáhl na břicho a bradu si podpíral pravou rukou. Dick prošťouchl oheň a přiložil další dřevo - čtvercové a trojúhelníkové odřezky stavebního dříví, kousky nejrůznějších tvarů.
"Vypadá to jako hořící kostel," řekl chlapec.
Dick se podíval, jestli to tak opravdu je, a uznal, že má Johnny pravdu - oheň jako hořící kostel opravdu vypadal.
"Ale nikdo v něm není," řekl chlapec. "Nikdy nezapálej kostel, když jsou lidi uvnitř. Vždycky nejdřív lidi vyženou ven a pak teprve kostel zapálej, aby všichni ten požár viděli. Zvoněj při pálení kostela na zvony?"
"To asi ne. Ale když ty zvony nakonec spadnou, tak je to docela rámus."
"Už jsi někdy viděl hořící kostel?"
"Viděl. Byl jsem trochu starší, než jsi ted ty. Byla noc a všichni utíkali. Nedalo se přijít moc blízko, protože to byl strašný žár, ale bylo výborně vidět, protože oheň všechno osvětloval. Bylo slyšet, jak v ohni praská dřevo a uvnitř kostela všechno padá, a nakonec spadly ty zvony a byl to takový akord. Pak jsme šli domů a ráno to tam bylo všechno černé - úplně jako ohořelé zbytky ve vyhaslém krbu."
"Mně se to černé v krbu nelíbí," poznamenal Johnny.
Potichu si povídali asi hodinu. Venku zaslechli taxík a za chvíli už měli doma mámu. Taxikář jí nesl aspoň šest balíčků. Rosey k ní hned běžela a matka ji objala, dala jí pusu a něco jí říkala. Pak řekla taxikáři, ať balíčky složí na její postel. Dala mu peníze. Taxikář se dotkl čapky, poděkoval jí a vyšel ven. Daisy zavřela venkovní dveře a stála v pokoji úplně oněmělá vzrušením a štěstím.
"Počkej, až ti ukážu, co všechno mám."
Popadla Johnnyho do náruče a tancovala s ním po pokoji; pak ho zase postavila na zem.
"Líbí se ti ten účes?"
Sundala si šátek a vyhrnula se rudá záplava.
"Krásný, mami," vydechl chlapec.
"Počkej, až, Johnny, uvidíš, jaký má maminka nový šaty. Mám si je hned oblíct?"
"Jo, mami, hned."
"Opravdu mám?" obrátila se na svého muže. "To víš že jo. Koukneme se na ně."
Daisy ho objala, odběhla do ložnice a zavřela za sebou, Rosey ale dveře hned zase otevřela a šla za ní a Johnny také. Dick slyšel, jak se v ložnici baví. Pak Daisy vyšla ven a moc jí to slušelo.
"Stálo to sto dolarů, ale stejně už jsme zadlužený, tak jsem si řekla, že ti to nebude vadit. Líběj se ti?"
"Líběj. Sluší ti to."
"Koupila jsem toho ještě víc. Ukážu ti to pozdějc."
"Tak jo."
"To stálo další stovku, ale jsou to samý věci, co nutně potřebuju - boty, punčochy, podprsenky a parfém. Viď, že to nebudu muset zase poslat zpátky? To je vždycky tak trapný. Ještě tohle mi dovol. Teď už mám úplně všechno."
"Můžeš si to nechat."
"Jsou ženský, co dají za jediný šaty tisíc."
"Tyhle ti moc slušej."
"Já se bála, že se budeš zlobit."
"Vůbec ne, jsem moc rád, že sis to koupila."
"Vážně? Jak je to možný?"
"Teď to ze sebe svlíkni a udělej dětem večeři. My se najíme, až už budou spát. Koupil jsem pro ně jehněčí kotletky a nám bifteky."
"Tak jo. Běžte si hrát, Johnny a Rosey, do pokojíčku a máma vám zatím udělá večeři."
Děti přes předsíň odešly do svého pokoje. Daisy za nimi zavřela, objala svého muže a řekla: "Strašně tě miluju. Mám ráda náš společný život a zbožňuju Johnnyho a Rosey."
Dick ji držel nejdřív něžně, ale pak ji stiskl pevněji a políbil ji. "Počkej, až mě večer uvidíš."
Byla štastná, protože si koupila nové věci, byla u holiče a zítra k nim přijedou známí z New Yorku a ona se na to nastrojí a pojede za nimi a oni ji 
budou obdivovat.


Kapitola čtrnáctá

Připravila dětem skvělé opečené kotletky, špenát, kompot z plechovky a mléko. Nesnědly všechno, ale snažily se. Oběma maminka dala dvě lžičky 
hustého hnědého sirupu, který údajně obsahoval úplně všechno; už víc jak měsíc jim sirup po večeři dávala a děti jej měly podle všeho rády. Měl 
jméno, které někdo musel velmi pečlivě vybírat. Doktor to doporučoval s tím, že sirup dává i svým dětem. Vypadalo to jako melasa, ale tak pěkně 
sirup nevoněl. Sirup sice nesmrděl jako rybí tuk, ale do bonbonů měl hodně daleko.
"Můžu se dnes vykoupat?" zeptal se Johnny.
"Zeptej se tatínka."
Chlapec šel do obýváku a zeptal se: "Můžu se, tati, dnes vykoupat?"
"Zeptej se mámy." Chlapec se ušklíbl.
"Já už se mámy ptal a řekla mi, abych se zeptal tebe. Tak se ještě půjdu zeptat Rosey." Běžel do kuchyně dotáhnout žertík do konce.
"Můžu se, Rosey, dnes vykoupat?"
Holčička se na něj podívala úkosem, protože věděla, že to je vtip.
"Dnes ne, protože jsem moc unavená." Johnny na ní visel pohledem. 
"Protožes byl zlobivej."
Johnny se na ni díval dál.
"Protože jsi praštil svou malinkou sestřičku." Ještě to musel chvíli vydržet.
"Protože nemáme vodu." Schválně, co si ještě vymyslí.
"Protože jseš blbeček."
Tak co ještě? "Pitomeček." Se smíchem běžela do obýváku. "Viď, že je, tati, Johnny pitomeček?"
"Myslíš?" "Je. Je pitomeček a blbeček a pokakánek. Proto se dnes nemůže vykoupat. Je to debiláček."
"Počůránek," dodala ještě se smíchem.
"Počůránek?" ohradil se Johnny. "Tak tě teda počůrám, když říkáš, že jsem počůránek."
"Mám ho vykoupat?" zeptala se Daisy. "Nemám je vykoupat obě? Koupaly se předevčírem."
"Tak je vykoupej. Já zatím uklidím v kuchyni," řekl Dick.
"A co jejich povlečení? Už jsem jim nepovlíkla několik dní. Určitě aspoň týden."
"Tak jim povlíkni. Já taky udělám večeři."
"Tak jo. Když už budou vykoupaní, tak ať si taky zalezou do čistých postýlek. A udělej salát s vinným octem od Vanessiho."
"Jo."
"Mňam mňam, viď..."
Je šťastná. Kdyby lidi nikdy nic nemuseli a pořád se jen bavili a na nic jiného ani nemysleli, tak by byla šťastná pořád. A vlastně má pravdu. Kdyby to fungovalo, říkal si Dick, je to přístup naprosto dokonalý. Sám bych to bral.


Kapitola patnáctá

Jedli. Možná už potisící.
"Co jsi dneska napsal?"
"Kdy?"
"Dopoledne. Když jsi šel nahoru."
"Zapomněl jsem, co to přesně bylo. Ale skládalo se to ze slov."
"A co jsi chtěl, aby z toho bylo?"
"Prostě jenom slova."
"A tak je to při psaní vždycky, viď..."
"Ne - právě tak by to při psaní nikdy být nemělo."
"A o čem teda dneska ty slova byly?"
"O ničem. Kdyby šlo jen o slova, tak je psaní hračka. Psaní se totiž děje navzdory slovům. Slova jsou sice jedinej prostředek psaní, ale současně jsou na obtíž. K psaní tě přiměje příběh, kterej ti slova neřeknou, jenom napovědí. Tak nějak."
"A na co jsi teda myslel?"
"Myslel jsem na peníze. Na nic jinýho. Většinou lidi na peníze nemyslej, ale já to nedokážu. Myslím na ně v jednom kuse."
"Potřebujeme jich hrozně moc, viď..."
"Potřebujeme třicet tisíc. Tím chci říct do začátku."
"To by zaplatilo dluhy a všechno?"
"Jo. Spočítal jsem si to na papírku. Třicet tisíc by stačilo na dluhy a ještě by trochu zbylo."
"Kolik?"
"Asi sedm tisíc."
"Co bysme s tím udělali?"
"Popadli bysme je a někam zdrhli. Seděli na nich. Dívali se na ně a čuchali k nim. Vyměnili bysme ty prachy za stříbrňáky a postavili si z nich v obýváku komínky. Myslel jsem, že bysme s nima mohli vykachlíčkovat obývák a taky předsíň. Nepřišlo by to na víc než dva tisíce a hosti by docela čuměli."
"To já taky. Co dalšího jsi vymyslel?"
"Říkal jsem si, že kdybych měl tisícovku - jenom blbou tisícovku - v desetnících, tak by to tak hezký nebylo, protože desetníky jsou moc mrňavý."
"A co dál?"
"Taky mě napadlo, že kdybych dneska měl místo každýho blbě utracenýho dolaru pětník, tak jsem stejně boháč, protože by jich bylo tak dvě stě tisíc."
"Jak jsi mohl utratit dvě stě tisíc dolarů?"
"Úplně v pohodě."
"Většinu z toho jsi utratil, ještě než jsme se poznali."
"Co jsem tě poznal, tak už jsem neutratil skoro nic."
"Kolik jsi teda tehdy utratil?"
"Tak možná třicet tisíc za rok."
"Za šest let je to kolik?"
"Sto osmdesát tisíc."
"Jenom?"
"No možná to bylo kolem čtyřiceti tisíc za rok. To by pak dělalo dvě stě čtyřicet tisíc."
"Taky jsi něco utratil v tom roce, než jsme se vzali."
"To bych utratil stejně."
"Ale dvě stě čtyřicet tisíc bys stejně neutratil, že ne?"
"To nevím. No možná na utrácení ani tak nesejde, spíš jsou důležitý příjmy, a ty já nemám. Po odchodu z armády jsem nenapsal vůbec nic, co by přineslo nějaký peníze."
"Spíš co jsi tam nastoupil. Kolik to je vlastně let?"
"Tři roky už jsem pryč, tři roky jsem tam byl. Takže šest."
"Právě tak dlouho jsme taky spolu. Ale ty jsi přece psaním nic nevydělal, už co se známe, nebo ne?"
"Řekl bych že ne. Všechny peníze jsou za věci, co jsem napsal už předtím."
"To se mě dotýká. To tě jako neinspiruju?"
"K psaní zrovna ne."
"Já myslela, že žena svýho manžela inspiruje vždycky."
"Inspiruješ mě k úvahám o penězích."
"To tolik utrácím?"
"Ani ne. Ale já prostě nic nepíšu. Pořád jen myslím na prachy."
"To je máš tak rád?"
"Já je hlavně potřebuju. Ne že bych peníze přímo nesnášel, ale rozhodně mi vadí, že je tolik potřebuju."
"A co teda uděláme?"
"No asi budem chudý. Všechno budeme nosit až do roztrhání. Nikdy nic nevyhodíme. Budem se radovat z věcí, co nestojej nic anebo jen velmi málo. Budem pečovat o svý zdraví a budem šťastný. Zapomeneme na peníze a vzpomeneme si na všechno ostatní."
"A jak splatíme ty dluhy?"
"Možná je nesplatíme. Aspoň nějakou dobu ještě ne. Dokud si peníze nevymažem z hlavy. Protože teprve pak snad napíšu něco kloudnýho."
"Myslíš, že se to fakt stane?"
"Mohlo by, dřív to tak bylo pořád."
"Ale mě nebaví bejt chudá."
"Já to vím. Ale není to tak hrozný, jak si myslíš."
"Mně to dokonce děsně vadí."
"Vůbec to není zlý. Lidi pak aspoň víc žijou. I když jsem ještě dostával peníze, tak jsem byl stejně chudej."
"To je dost hloupý."
"Když jsi bohatá penězma, tak jsi chudá žitím."
"Ale kdepak. Čím jsi bohatší, tím bohatějc přece žiješ a vůbec všechno děláš."
"Ne - žiješ prostě děsně chudě. Jsi pak úplnej ubožák. Čím víc máš peněz, tím jsi větší žebrák. Člověk, co na peníze nemyslí vůbec, je jako pán. Člověk penězma posedlej je mrzák s nataženou rukou. Já na peníze myslím pořád. Je to děsně potupný."
"Copak aspoň někdy nemyslíš na něco jinýho?"
"Ne. Když myslím na něco jinýho, tak to stejně nakonec skončí u peněz."
"Vždycky?"
"Jo, vždycky."
"Třeba včera v noci? A když jsme spolu byli poprvý?"
"Poprvý i podruhý."
"Já na peníze myslím taky hodně, ale mimoto dost myslím i na jiný věci."
"Myslíš akorát na peníze. To si jen namlouváš, že myslíš i na něco jinýho, ale není to pravda. Nemyslíš vůbec na nic. Kdyby ano, tak jsi úplně jiná."
"Ty mě nemáš rád takovou, jaká jsem?"
"Co na tobě můžu mít rád?"
"Tak se se mnou rozveď."
"To nejde."
"Můžeš se rozvýst, kdykoliv se ti zachce. Třeba zejtra. Nechci bejt žena někoho, kdo mě nemá rád. Nechci spát s mužem, co mě nemá rád. Hned zejtra se se mnou rozveď. Proč se nemůžeme už třeba zejtra rozvýst?"
"Nemám na to."
"Hned zejtra zajdi kvůli rozvodu."
"Taky přece nemůžu opustit děti."
"Takže mě klidně opustit můžeš, ale děti ne. Hned zejtra si koukej podat žádost."
"To nemůžu a už buď zticha."
Vstal od stolu, chodil po pokoji, šťoural v krbu a přiložil trochu dřeva.
"Já nechci, aby se mnou spal chlap, kterej mě nemiluje," ječela Daisy.
Dick se odebral do kuchyně. Daisy vyskočila ze židle a přeběhla na druhou stranu stolu, aby od něj byla co nejdál.
"Jestli mě nemáš rád, tak vypadni!"
"Už jsem ti řekl, že nechci, aby děti poslouchaly takovýhle ječení!"
"Padej odsud!" nepřestávala křičet; pak se vrhla na zem a vzlykala tak, že musel celou dobu myslet jen na peníze a na nic jiného. Zvedl Daisy z podlahy a objímal ji.
"Takhle nesmíš křičet. Já tě přece chci mít rád, jenže ty mě nenecháš. A přitom je to tak jednoduchý: stačí, když budeš vyrovnaná a budeš mít ráda Johnnyho a Rosey a nebudeš o tom pořád mluvit."
Daisy přestala vzlykat a Dick ji odvedl do obýváku; sedli si a dívali se do ohně. Oheň už to byl velmi malý, skoro už to ani oheň nebyl. Otevřely se dveře dětského pokoje a v předsíni se objevila ubrečená Rosey - byla nahatá a brečela přesně tak jako před chvílí její matka.
Daisy běžela k holčičce a vzala ji do náruče.
"Tobě se něco ošklivého zdálo? Ale už je to pryč. Už nemusíš plakat. Tady si sedni na kanapíčko; maminka ti dá napít a pak hned zase půjdeš spinkat."
Slyšel, jak Rosey přestala plakat a jak si maminka s dcerou tiše povídají. Daisy se k němu vrátila a řekla: "Bojím se, že nás slyšela. Hanba mě fackuje."
Mít třicet tisíc, říkal si Dick, tak se tohle všechno vyřeší.


Kapitola šestnáctá

Před sedmi lety, krátce před tím, než se seznámili, mu bylo dvaatřicet; byl svobodný a mohlo se stát cokoliv, protože byl syn a nikoliv otec, i když se hrozně moc chtěl otcem stát. Ale hlavně chtěl mít k dětem hodnou maminku, a tak si dával na čas. To je potřeba - přece si jen tak někde neuděláte děti. Každý snad chce mít k dětem hodnou mámu, protože když už je někdo jejich matkou, tak už to je napořád. Chtělo to s rozmyslem. Každý ví, jak moc na mámě záleží. Když muž nespěchá a nakonec přece jen najde osobu, která se zdá být k dětem vhodná, tak se ta časová investice bohatě vrátí, protože děti se sice o vynaloženém čase nikdy nedovědí, ale bude jim prostě lépe, než kdyby trn čas býval neinvestoval; bude jim lépe, protože budou mít lepší matku. Tohle bylo třeba mít neustále na zřeteli, protože sám sebe člověk nevylepší, ale na kvalitě budoucí matky se naopak pracovat dá. Chtělo to pro děti najít matku co možná nejlepší, což obnášelo opravdu pořádné hledání. Hledání to bylo docela zábavné a navíc probíhalo v zájmu budoucích dětí. Člověk to musel zkusit s několika ženami; rozhodně nestačily dvě nebo tři, ale spíš šest nebo sedm nebo raději osm či devět. A když bude jejich matka opravdu kvalitní, tak proč potom nemít dětí spoustu? Třeba by pak děti byly opravdu šťastné a měly by rády mámu, tátu, sebe navzájem a úplně všechny lidi. Při čekání na děti se člověk cítil dost osaměle, ale pořád to bylo Iepší než pak mít děti nešťastné, nespokojené a prostě divné, uvnitř i vně. Samota byla většinou těžká, ale chtělo to zatnout zuby a hledat dál; trpělivě znovu a znovu odhadovat, jaké by ty ženy asi byly v manželství, a když nevyhovovaly, tak prostě čekat dál. Budoucí děti rozhodně mají právo na co nejlepší matku, jakou jejich otec vůbec dokáže 
najít, protože s ním už budou taky napořád. Jiného tátu už nikdy mít nebudou - takže buď on, nebo nikdo.
Takže se například objevila slavná herečka, tedy slavná kdysi a teď kvůli tomu hodně pila, ale tvrdila, že by klidně mohla mít hodně dětí, určitě aspoň tři. 
Začala hrát ještě jako malá holka a teď jí bylo třicet, i když třicet ještě moc není. (Což je sporné.) Vlastně trochu mateřský typ byla; ale nedokázala usnout, dokud se napřed neopila nebo si nevzala prášky na spaní. Až do páté večer vždycky vypadala příšerně a jako by se až do té doby tak nějak klepala. To by pro děti moc dobré nebylo. Ale měla i hodně předností: byla s ní legrace, pečovala o sebe a měla v sobě zvláštní roztomilou nevinnost, protože chodila aspoň s půltuctem známých playboyů a s dalším aspoň půltuctem neznámých. Navíc byla štíhlá a mluvila velmi neodolatelně, protože i když byl její projev trochu afektovaný a až moc vznešený, tak bylo stejně velmi příjemné ji poslouchat - hlásek jí ve správných chvilkách roztomile stoupal a bylo to tak strojené, až to působilo svěže.
A pak ještě dívka, která už od dětství studovala balet, ale naučila se i jiné věci, protože musela z něčeho žít; tancovala proto polonahá v nočních klubech. "Je to tak ponižující, když jsou na tebe hrubí a mluvěj s tebou jako s děvkou," vyprávěla mu jednou. "Jednou mě před mým vystoupením někdo plácnul po zadku. (Ona to řekla drsněji.) Ani jsem se neotočila, ale po tom čísle jsem se rozbrečela."
Měla krásnou postavu a veselou povahu. Byla trochu plachá a vážná; hodně se smála, když byla spokojená, a rozhodně se nechtěla živit jako barová 
tanečnice. Ale mít děti se bála a nebyla to jen taková drobná obava, kterou by jistě časem překonala. Bála se, protože jí samé matka umřela při porodu sestřičky, když jí byly teprve čtyři roky; tehdy slyšela, jak jí umírá matka. A pak taky dívka, která psala křehkou poezii a vypadala velmi nenápadně a nezajímavě, ale jenom do chvíle, než ji člověk spatřil v celku, protože pak se naopak jevila jako úžasná éterická bytost, i když jindy naopak působila nudným a nezajímavým dojmem, protože nudný a nezajímavý měla i obličej, a vlasy měla suché a zřejmě i špinavé. Dost toho napovídala o tom, že psát básně vyžaduje hlavně kázeň. (Moc zajímavé to nebylo.) Ve světě poezie měla docela jméno a psát básně ji moc bavilo. Jednou spolu procházeli chudinskou čtvrtí a jedna špinavá holčička s nudlí u nosu jí řekla "ahoj", ale básnířka jí ani neodpověděla a jenom poznamenala: "Nechápu, proč vůbec mají děti."
Následovala dívka mírně praštěná; ta jednou prošla hotelovou recepcí a vylezla pěšky do třicátého patra, protože ji liftboy odmítl svézt; zazvonila u dveří jeho pokoje, a když jí otevřel, vtrhla dovnitř a hned si vepředu rozepnula šaty s tím, že se musí nejdřív vysprchovat, protože má za sebou těch třicet pater. V souvislosti s dětmi o ní chvíli uvažoval proto, že byla z venkova, z tradiční vinařské rodiny. Měla krásné nohy, i když tmavé a s drsnou kůží na patách, protože o sebe nikdy moc nedbala. Měla husté černé vlasy a snad nejbělejší zuby, jaké kdy viděl, tedy kromě černochů. Byla třetí nejmladší z jedenácti dětí; její rodiče byli celý život chudí, ale vždycky dokázali postavit na stůl víno a dostatek jídla pro všechny. I kdyby nakrásně tahle dívka byla ta pravá, tak to stejně nebylo nic platné, protože ona se hlavně chtěla dostat na jeviště. Ještě jednou se k němu po těch schodech vydala a chtěla po něm, aby zařídil, ať ji pustí do výtahu. Byla mu za to pak vděčná a dodala: "Ale to jsi nemusel." (Nikdy na ni nezapomene.)
A taky poznal ženu, která psala do novin v Jižní Karolíně a chtěla s ním udělat rozhovor, ale vůbec na nic se ho neptala a podle všeho se domnívala, že je autorem knihy, kterou napsal někdo úplně jiný.
A dále ženu, která se zabývala reklamou pro známý noční klub; všechno s ní bylo fajn, ale jen do té doby, než mu jednou řekla: "Klidně se budu o reklamu starat i tobě."
Byly i další ženy a všechny byly tak akorát pro něj, ale už ne pro děti. Hodily se v dané chvíli, ale už ne pro celý následující život. Následující život byl právě teď. Teď už nebyl jenom synem a jeho zoufalá žena, matka jeho dětí, seděla celá nešťastná před krbem a okusovala si nehty, které si ostříhala jen před pár hodinami.


Kapitola sedmnáctá

Stál u okna a díval se na jedoucí auta a tramvaje. Už pět minut byli zticha, protože se zase pohádali. Hádali se každý den, ale vždycky tak jednou za šest nebo sedm dní ta hádka opravdu stála za to - tehdy Daisy ječela a Dick ji zbil. Hádali se skoro pořád. Ošklivé hádky byly opravdu ošklivé. Oba se styděli a cítili beznaděj a dokázali se zase zvednout jedině díky dětem - když si uvědomili, že je mají, nebo když se o ně museli nějak postarat, asi jako když žena právě ukonejšila uplakanou dcerku.
Dick moc chtěl říct něco pravdivého a v tu chvíli užitečného, ale po hádce nepomáhalo vůbec nic a hned druhý den se pohádali znovu. A za šest nebo sedm dní pak pořádně. Mockrát už jí vysvětlil, jak to udělat, aby jim bylo dobře, jenže jí to skoro vždycky říkal během hádky nebo těsně po ní, tedy kromě těch menších potyček. Proč ji jednoduše nenechá být? Nic od ní nechtít a vycházet s ní a nežádat po ní, aby ona vycházela s ním. To by 
přece mohl. Klidně, jen kdyby ale nemusel psát. Takhle to bylo jednoduché. Kdyby měl třicet tisíc dolarů a mohl se spolehnout na roční příjem dalších pětadvaceti tisíc, úplně by to stačilo. Ani by se pak jeho žena měnit nemusela. Výborně by s ní vycházel a velmi snadno by na psaní zapomněl. Tak proč to tak není?
Nikdy vlastně nestál o nic jiného než o rodinu. On dokonce i psal hlavně proto, aby mohl mít rodinu. Teď by měl nejradši víc dětí a o psaní ať se postarají jiní. Jenže na víc dětí je potřeba víc peněz a on se k penězům jinak než psaním dostat neumí.
"Myslím, že už jsem na to přišel," řekl konečně. "jednou za rok na měsíc odjedu a napíšu knihu. Po zbytek roku pak budeme mít peníze. Když se budu snažit a taky při troše štěstí by to snad takhle mohlo klapat."
Daisy nic neříkala. Dokonce se ani neotočila.
"Já to vidím takhle," pokračoval. "Ty si za ten měsíc budeš mít čas všechno pěkně rozmyslet a já se zase soustředím na psaní. Ten měsíc uteče jako voda a celý zbytek roku už pak budeme mít pro sebe.Napíšu knihu a dostanu na ni zálohu. Když to pak vydají, dostanu tolik, že to bude 
stačit na celej rok. A jestli to bude chtít i Hollywood, tak nám peníze vystačej i dýl než rok." Daisy pořád ještě nic neříkala. Dick se zase otočil a díval se oknem ven. Vědět tak, co jí vlastně říct, běželo mu hlavou.
"Tak už se seber teď," řekla Daisy klidně. Nerozčilovala se, jen byla unavená a měla vztek.
Dick se otočil, ale jeho žena se ještě stále dívala do ohně.
"Jestli tak moc chceš ode mě pryč, tak jdi hned."
"Já myslel, že to všechno nejdřív nějak zařídíme."
"Vím, že mě máš plný zuby, tak se seber hned. Ještě teď v noci."
"Já myslel, že si to nejdřív trochu naplánujeme. Třeba od prvního příštího měsíce. Měli bysme na to zorganizování dva týdny a já bych si mohl psaní pořádně rozmyslet, takže bych tam pak mohl rovnou začít a neproflinkal bych týden nebo dva." "Kdybys mě neměl plný zuby, tak klidně píšeš tady nahoře. Spousta spisovatelů je ženatých."
"Nevím, jak to dělaj. Třeba taky na měsíc nebo dva někam odjížděj."
"Ty přece na měsíc nebo dva můžeš odjet taky. Klidně si odjeď třeba na rok. Jen si představ, kolik bys toho napsal za rok. Odjeď si už navždycky. To už pak napíšeš úplně všechno."
"Proč to chceš všechno dělat ještě horší?"
"To je pravda - proč?"
"Já myslel, že to pochopíš."
"No tak to teda nechápu."
"Radši toho necháme."
"Jak necháme? Ty chceš odsud pryč a psát, tak si jdi. Proč bysme toho měli nechávat?"
"Kdybych odešel takhle, tak psát nedokážu. Měl bych starost o tebe i děti."
"Tak to mít nemusíš. Seber se a jdi si někam psát." Daisy vstala a šla do ložnice.
Musím vymyslet, jak psát nahoře, říkal si. Šel do ložnice a sedl si na postel.
"Tak jo, budu teda psát nahoře. Ráno vstanu a postarám se o děti, aby sis mohla přispat a pořádně si odpočinout, ale jak budu jednou nahoře, tak mě musíš nechat na pokoji, dokud ten den s psaním neskončím. To by mělo být tak kolem pátý, možná v šest. Výjimečně v sedm. Ale budu tam celej den, nepřijdu ani na oběd. Něco si tam přinesu do ledničky a budu si to moct kdykoliv vzít. Děti sice uvidím o něco míň, ale pro ně to tak bude lepší. Jsem s nima až moc. Půjde to. Já od vás nechci pryč na celej měsíc. Stýskalo by se mi a přišlo by to taky na spoustu peněz a nahoře mám přece na psaní celej byt. Stačí, když to tam trošku uklidím, aby se tam dalo pracovat, a musím pak dodržovat režim jako každej zaměstnanej člověk. Budeme zamykat zahradu, aby na nás nemohl nikdo zvonit. Budeš vědět, že se sem nikdo nedostane, takže budeš klidná. Tady je to na psaní úplně ideální, stačí si to jenom trochu zorganizovat. Když půjdeš s dětma na procházku, tak za sebou zase zamkneš. V neděli je někam zavezeme a uděláme si piknik. V neděli pracovat nebudu, jenom všední dny tak od deseti do pěti nebo do šesti. Večer pak budeme poslouchat rádio, můžeme si zatancovat, povídat si nebo si číst. Než se naděješ, tak zase budeš v jiným stavu a já budu psát a vydělávat. Všechno bude krásný."
"Určitě bys nechtěl radši odejít?"
"Nechtěl. Musím vás mít u sebe každej den."
"Ne jenom děti? Mě taky?"
"Tebe taky. Všechno to naplánujeme přesně tak, jako kdybych opravdu odjel. Zítra zajdeš za svýma kamarádama, ale hned pozítří to všechno naplánujeme - všechno vyřešíme a dáme do pořádku. Oba dva budeme muset tak po tři čtyři dny pořádně zapnout. Já ti pomůžu tady dole a dám to do kupy nahoře, protože jak jednou najedem na novej režim, tak už se nesmíme zastavit. Musíš mít tady dole všechno v cajku, aby tě pak běžnej provoz moc nevyčerpával. Jakmile se to zaběhne a bude ti jasný, co a proč vlastně děláš, tak už to nebude nic nepříjemnýho, ale naopak zábava."
"Moc mě ten dnešek mrzí. Tebe taky?"
"Taky."
Daisy k němu přiběhla a on ji něžně objal, protože byli oba tak bezmocní a nešťastní.


Kapitola osmnáctá

Daisy vyšla z dětského pokoje a řekla: "Už oba tvrdě spí a to je teprve deset. Nemohli bysme někomu zavolat, ať ještě přijdou?"
"Je Rosey v pořádku?"
"Spí."
"Má vyšpulenou prdelku?"
"Ne. Je celá rozvalená. Pojď se podívat."
Holčička ležela na zádech, nahatá a s roztaženýma nožkama. Daisy ukázala na místečko, kde byla malá Rosey ženou, a tiše se hihňala, protože to bylo tak roztomilé. Chlapec naopak ležel na břiše; měl roztažené ruce, vážný tmavý obličej se mu ani nepohnul.
Dick se přestal dívat na chlapce a pevně svou ženu sevřel v náručí.
"Jsou to skvělý děti. Obě. Ani si je nezasloužíme."
Držel teď její hlavu v dlaních, aby jí řekl, jak moc ji má rád. Říkal jí to s nadějí i zmatkem v hlase a moc si přál, aby to nebyl jen hlas vycházející z jeho pusy; chtěl to vyjádřit celým svým bytím, ale musel se omezit na jediný jazyk, jemuž rozuměla, absurdní jazyk filmů a divadla, románů a povídek, vyprázdněný jazyk a srdce, pustá hlava a city; ale vkládal do svých slov naději, aby ho lépe pochopila, aby se vyjadřoval dost srozumitelně. Není to přece tak těžké, aby to pochopila. Proč by to tedy neměla pochopit? Láska se žije a mluvit o ní netřeba, žije se každou minutou; je třeba na ní pracovat a nikdy ji nenechat upláchnout. Lásku je třeba žít, protože jinak se ani slušně žít nedá. Bylo mu trapně, když takhle mluvil, protože to byla slova prázdná a vylhaná; podobné řeči lžou vždycky, protože zjednodušují, z jediného slušného života si dělají legraci, dělají si legraci z lásky, z lásky navzdory všemu, navzdory lžím i pravdě, navzdory ošklivosti, nenávisti, šílenství a té hrozné nevyrovnanosti, navzdory nevyzpytatelným rozdílům, odcizení, nezodpovědnosti, příšerným hádkám, aroganci, pletichaření, přetvářce a podvádění.
Vůbec poprvé, co se znali, se jí to snažil takhle vysvětlit; doufal, že to pochopí - že neuslyší slova, která jen tak bezobsažně všude poletují, ale že jí to doopravdy dojde, dostane se to k ní, bude jí to jasné. Pokorně a upřímně jí hleděl do očí a políbil ji na ústa; nejprve jenom lehce, a byl to polibek za něho, polibek, který ho celého vyjadřoval, ale pak ho to začalo opravdu bavit a za libáním už najednou zase bylo jen jeho tělo - li'bal ji lačně a žádostivě. Nejdřív měla ústa suchá a neochotná - neochotná proto, že to měla tak těžké -, ale už za chvíli jí zesládla a voněla i chutnala mlékem; tu vůni si s ní spojoval, když byla klidná a spokojená. Takové okamžiky měl moc rád; nemohl se jich nabažit a vždycky chtěl, aby byla klidná a spokojená; pořád - nejenom při podobných chvilkách, ale vždycky.
"Pojď si sednout a napijeme se," řekla.
"Tak jo."
Seděli v kuchyni u stolu a pili.
"Je mi hrozně fajn, cítím takový vzrušení; proto mám chuť pít. Chci se opít. Opij se taky."
"Tak jo."
"Už se moc těším, až je zejtra zase uvidím."
V první chvíli si myslel, že mluví o dětech, ale pak si vzpomněl na její známé a hned mu to došlo. Vypil všechno až do dna a nalil si na led další dávku.
"Ty sis to nezředil?"
"Ne."
"Pořádně se dneska nalámem."
"Tak jo."
"Nejradši tě mám pořádně opilýho."
"K službám."
"Opilej jsi moc krásnej. Nezavoláme někomu, ať k nám přijdou?"
"A komu?"
"Ellen a Charleymu?"
"Vždyť tu byli včera."
"Tak komu teda?"
"Nevím. Já tady nikoho nepotřebuju, ale jestli tě někdo napadne, tak klidně zavolej."
"Mrknu se do svýho zápisníčku."
"Jo."
Žena si donesla zápisník a začala číst jména podle abecedy.
Většinou to byli lidé z New Yorku a Hollywoodu. Vždycky, když narazila na někoho ze San Franciska - někoho jako Ellen s Charlt:ym -, se ušklíbla. Ani se jí nedivil, protože moc zajímaví nebyli. Samí lidé, na které náhodou narazili v podnicích jako Top of the Mark, Vanessi's nebo Fairmont či v něčem podobném, kam se v San Francisku chodí, když - jak by to místní označili - "potřebujete něco oslavit". Ti druzí, lidé z New Yorku a Hollywoodu, byli 
většinou slavní, ale nezajímaví byli stejně. Vlastně byli ještě méně zajímaví než ti ze San Franciska. Pár z nich navíc bylo docela příšerných.
Daisy narazila na jméno muže, který třicet let hrál ve filmech samé padouchy, ale teď už byl víceméně v důchodu - věnoval se své páté ženě, dívce o třicet let mladší, než byl sám, a také jejich adoptovanému synovi a dceři.
"Ty máš rád, nebo ne?" zeptala se ho.
"Nevaděj mi."
"V New Yorku jsme si s nima tenkrát dost užili. Jsou zábavný a moc tě obdivujou. Zavoláme jim, ať si k nám zaletí na skleničku. Bydlej kousek od Burbanku a letadlo startuje každou hodinu. V jednu nebo ve dvě tu jsou a klidně můžeme pít tak do čtyř nebo do pěti. Můžou spát nahoře, nebo můžou jít do hotelu. Mohl bys pro ně zajet na letiště. Vůbec se tu zatím nebudu bát - když je brána zavřená. Tak já jim jdu zavolat."
"Tak jo."
Daisy přinesla telefon z předsíně do kuchyně a položila ho před sebe na stůl. A už za chvíli mluvila s onou dívkou. Vypadalo to, že padouch v důchodu je unavený, ale jeho žena by ho podle všeho asi dokázala pro ten nápad získat.
"Šla se ho zeptat. Moc bych ráda, aby přijeli. Bude legrace a ještě máme tři láhve whisky."
Padouchovi v důchodu se moc nechtělo, ale jeho žena mu řekla, že druhý den do San Franciska přiletí i jedni jejich známí z New Yorku, a tak se všichni můžou sejít na oběd a nákupy a vypít pár koktejlů a pak si ještě zajít na večeři a pít dál a pořádně si popovídat. Manželka to tomu svému padouchovi pořádně předestřela a pak řekla, že jenom zavolá na letiště a do sanfranciského hotelu a pak se hned zase ozve.
"Tak přijedou," hlásila Daisy. "Určitě přijedou. Vezmu si nový šaty; ty se oholíš a oblečeš si ten tmavý oblek. A teď se moc neopij, protože pojedeš na létiště. Radši už se běž oholit hned teď, abych pak měla v koupelně volno. Pít budeme, až přijedou." 
"Tak jo."
Dopil třetí sklenku a šel se do koupelny oholit. Zrovna se sprchoval, když na něj žena volala: "Přijedou. Budou na letišti ve čtvrt na dvě. Kdyby jim to uletělo, tak ve čtvrt na tři. Pospěš si, ať se můžu vykoupat."
"Tak jo."


Kapitola devatenáctá

Oholený je jel ve svém tmavém obleku vyzvednout na letiště; zrovna začal cítit ty tři panáky, které měl před sprchou, a dva ještě po ní. Bylo mu báječně. Udělám to takhle, prohlásil skoro nahlas. Mám peníze, co jsem vyhrál dnes odpoledne. Zítra půlku z toho zase vsadím. Když prohraju, vsadím i tu druhou. Jestli vyhraju, tak už toho ten den neehám. Další den pak udělám totéž. Počítám, že vyhraju. Stačí se trefit, a to by se mi 
mělo povést. Vsadím to paušálně, takže i když se úplně netrefím, tak stejně aspoň něco vyhraju, anebo přinejmenším zůstanu na svým. Vždycky jsem měl kliku a budu ji mít i zítra a pozítří taky. Už budu mít kliku pořád. Psát mě bavilo vždycky, ale ani o trochu víc než bavilo. Uznávám, že bych měl víc pracovat, jenže proč, když se mi nechce? Spousta kluků maká víc, ale nemaj štěstí a daří se jim hůř než mně. Makaj víc a vydělávaj míň, protože nemaj kliku. Taky je to na nich vidět. Vypadaj příšerně a je jasný, že se cejtěj ještě hůř. A nikdy si nic neužijou. Nemaj na to čas a energii. Nemaj štěstí, a tak to s prací myslej hrozně vážně a rychle zestárnou a brzy umřou, aniž by si vůbec užili. A k čemu to všechno je? Aby si pár kritiků, který nemaj štěstí a nejspíš se jim v životě nic nepovedlo, mohlo dřepnout a jejich práci strhat? Ne že by psali kdovíco; co taky čekat od spisovatele, který nemá štěstí a v životě se mu nic nevyvedlo? Výsledek sice nestojí za nic, ale dost se na něj nadřeli a doufali, že to za něco stát bude, anebo to naopak bude tak příšerný, že už se to vymkne všem kategoriím a někdo přijde s tím, že to je právě proto vlastně skvělé. Spisovatel bez špetky štěstí se zřejmě může právě tímhle utěšovat. Třeba jeho kniha bude tak nanicovatá, nudná, únavná a beznadějná, že vlastně bude skvělá. A zoufalý spisovatel se může ptát: "A jak se vlastně pozná skvělá kniha?" A sám si odpoví, jak sě mu to hodí. Jenže já štěstí mám a nemusím si něco takhle nalhávat. Stačí, když 
si přestanu dělat starosti kvůli dětem. Jsou její i moje a trápit se jimi není k ničemu. Starosti se akorát můžou postavit do cesty štěstí. Už mi ho takhle kazí sedm let, ale ještě není pozdě. Stačí si s tím vším přestat lámat hlavu; zapomenout na děti. Zapomenout na psaní. Na manželství i na děti ještě nenarozené. Když na to přestanu myslet, tak přijdou, než se naděju. Zapomenout na hádky. Zapomenout na všechno a být šťastný. Stačí se mrknout na startovní listinu, zavolat Leovi, podat sázku, vyhrát a vybrat si výhru. Nemůžu přece čekat, že se Daisy bude chovat jako ty manželky neúspěšných 
spisovatelů. Proč by taky měla? Je to krásná holka, která instinktivně ví, co důležité je a co není. Taky instinktivně rozezná přetvářku. Proč by se měla snažit žít jako ženy neúspěšných spisovatelů? Takové ženy jenom sedí na podlaze, pijí sherry a žvaní. Jejich manželé jsou věčně přetažení, protože přecenili své chabé síly. Jejich děti potřebují psychologa, ještě než jim je devět. Musím s Daisy vyjít. Nechám ji na pokoji. Nechám na pokoji všechno. Přestanu si se vším lámat hlavu a zase štěstí popadnu za pačesy. Už dnes se ke mně trochu vrátilo, i když jsem si zrovna dělal starosti. I tak jsem dnes kliku měl. Bez štěstí vůbec nemůžu dál. A vrátí se mi, jedině když si s ničím nebudu lámat hlavu.
Našel místo k zaparkování, odebral se do letištní restaurace a vypil půl skleničky; smál se, jako se smával, když měl štěstí a vůbec na ně nemusel myslet.
"Sierra Fox," řekl barmanovi. "Běží Sierra Fox zítra v Bay Meadows?"
"Podívám se," řekl barman.
"Myslím, že by to měl být třetí dostih."
Ten kůň mu uvízl v paměti a líbila se mu představa, kterou jeho jméno vyvolávalo - liška v pohoří Sierra; je tam sama a chechtá se. Jen tak bezdůvodně hádal, že jestli vůbec poběží, pak to bude ve třetím dostihu.
"Nikde tu toho koně nevidím."
"No kdyby běžel a bylo to ve třetím dostihu, tak si na něj vsadím. Kdyby se ukázalo, že běží v prvním nebo pátém, tak si vsadím taky, ale už ne tolik."
"Jaká vzdálenost by to měla být?"
"To je jedno. Hele, to už bude jedna patnáct z Hollywoodu."
"Nejspíš ano."
"Tak mi dejte honem ještě jednu."
Hodil do sebe druhého panáka a vyšel ven. Hned se s nimi přivítal a vesele se smál. Vypadali prima a i oni mu řekli, že snad nikdy nevypadal líp. "Počkejte, až uvidíte děti," mírnil je; sice se pořád nepřestával ,smát, ale zároveň se mu někde uvnitř hromadil jakýsi mučivý pocit, až měl dojem, že se pozvrací. I tak se ale smál dál a nedovolil ani jim, aby přestali. Smáli se skoro celou cestu, protože to vlastně všechno bylo směšné - jak vypadají, jak mluví, co říkají.
A pak už přijeli domů.


Kapitola dvacátá

Padouchovi v důchodu bylo něco přes šedesát; byl teď mírně obézní a už ne štíhlý a hranatý jako kdysi, když byl nejslavnější a uháněl a zneužíval nejkrásnější ženy světa filmu.
"Já měl vždycky sklony tloustnout, to jen že jsem tak moc chtěl bejt slavnej," prohlásil.
"Ale vždyť tlustý nejsi," uklidňovala ho Daisy. "Nebo je?" obrátila se k jeho ženě. "Ty to víš nejlíp."
"Je tlustej," řekla hercova žena, "a mně se to líbí. Mimoto jsem tlustá taky."
"Ale ty nejsi vůbec. Tlustá jsem já. Ty máš maximálně trochu plnější tvary. Viď, že má, miláčku, plnější tvary."
"Cože?" trhl sebou Dick. Zrovna myslel na lišku v pohoří Sierra, jak uhání vzhůru strání - je sama a chechtá se. Nic ho teď nebolelo a byl rád, že k nim na tu návštěvu přijeli. Nejmilejší lidi na světě.
"Alice," řekla Daisy svému manželovi. "Alice Murphyová z hladovýho pytle a nuznejch poměrů, která si Oscara Barda vzala pro peníze. Zrovna jsem o ní řekla, že vypadá příšerně."
"Ty už, Daisy, jiná nebudeš," řekla Alice. "Ty mi prostě závidíš, že bydlím v Hollywoodu a každej den u nás máme na návštěvě někoho slavnýho. Závidíš mi, že mám lepší šaty než ty. Ale nic si z toho nedělej. Já se rozhodla, že teď budu víc myslet na potřebný, takže ti pošlu starý šaty od Diora, který jsem měla jednou na sobě. Já šaty nikdy nenosím víc než jednou, teda snad jenom když se chudáček Oscar nedokáže jinak rozněžnit, než když si na sebe vezmu něco konkrétního. V tom případě to pak mám ráno, u oběda i večer a taky v tom jdu spát. Že je to tak, miláčku?"
"Máš vlastně dvoje šaty," ozval se padouch, "a oboje jsou z obchodu May`s v Los Angeles. Nepočítám krámy, co jsi měla v kufru, když ses ke mně nastěhovala. Něco z těch hadrů možná měly bejt šaty."
Všichni se pořád jenom usmívali a smáli; pili, mluvili a dělali si ze sebe legraci, protože duši neprospěje nic jako tohle.
"To byly šaty po mámě," řekla Alice. "Znáš, miláčku, mou mámu. Jednou telefonovala a řekla: ,Moc ráda bych, pane Barde, hovořila se svou dcerou, 
pokud by vám to tedy nevadilo. Prý ji učíte herectví. Jistě si uvědomujete, že jí je teprve devatenáct.` No prostě máma. Pamatuješ se na to, miláčku?"
"No povedlo se vám to výborně," řekl Oscar. "Určitě jste si to všechno naplánovaly, protože jak by jinak věděla, kde jsi? Jak se dostala k mýmu telefonu, když není v seznamu? Ale dopadlo ti to výborně, protože já byl štěstím bez sebe. Najednou tě mít na krku a nudit se s 
tebou ještě pět, deset nebo možná i patnáct let." "Jak to myslíš?" ohradila se Alice, ale pak 
napodobila svou matku: "Pokud by vám to tedy nevadilo."
Smály se tomu pak s Daisy ještě hodně dlouho.
Dick viděl, jak se liška zastavila, otočila hlavu a zase běží dál. Padouch se tiše chichotal, protože vítězem nakonec nebyla Alice ani její matka, ale on. Protože nevypadat kdovíjak (to si člověk musí uvědomovat) a ještě k tomu se už přehoupnout přes šedesátku a najednou mít v posteli něco takhle krásného, no to přece vůbec není špatné.
"Pět, deset a možná dokonce patnáct let?" pokračovala Alice.
"Pět, deset, patnáct let a pak co. Rozvod? To mi chceš, až budu stará, sbalit věci? Takhle to myslíš? Tak to si nemysli, že se od tebe někdy hnu. Už toho mám u tebe tolik, že bys to v životě nespakoval."
"Ohromně ti to sluší," řekla jí Daisy. "Že vypadá, miláčku, skvěle?"
"Alice? HIidně nejkrásnější holka v celým Hollywoodu." "A co holky v New Yorku?" namítla Alice.
"A taky v Sacramentu," přidala se Daisy. "Opovaž se tvrdit," plísnila svého muže žertovně, "že nad ni není."
"Já přece řekl klidně."
"Tak to místo o jinejch říkej klidně o mně a to klidně mi ani nebude vadit."
"Tak jo." Rosey - vypadala úplně jako její maminka. Povede se jí dobře? Nebude pořád jenom bulet a ječet, kousat si nehty nebo se starat jen o to, jak se pobavit? Nebude jako maminka telefonovat do New Yorku nebo nějaké náhodné známé na ulici nutit, aby se stavili po večeři, nebo dokonce buzerovat starou newyorskou kamarádku, aby se v noci sebrala a přitáhla do San Franciska svého manžela? Bude mít Rosey trochu víc štěstí než chudák maminka? Protože ta někde během života musela mít pořádnou smůlu. Bude Rosey taky muset lhát a myslet si, že říká pravdu, případně jí to vlastně bude jedno, nebo na tom bude líp než chudák její máma?
"Jak tak jo?" vyjela Daisy. "Jak to myslíš?"
"Jak jsem to řekl. Nejkrásnější."
"A víš, že to tak je. Víš s určitostí, že jsi nikdy žádnou lepší neměl."
"Neměl."
"Přísahám na svou matku, že takhle je to pořád."
"A jak se ta stará vykopávka má?" zeptala se Alice.
"Pořád ještě říká merde, protože to považuje za nóbl. Pamatuješ, jak jsi tenkrát byla u mě a přišly jsme ve čtyři ráno a pak jsme druhej den byly v posteli ještě ve čtyři odpoledne a přišla na nás máma a řekla merde?"
",Říkej, mami, radši třeba do prdele,` poradila jsi jí," vzpomněla si Alice. ",Tohle je hrozně afektovaný. Lidi to zas tak moc nepochopěj - že jseš jako taková dáma,` řekla jsi jí. Je fakt, že to nikdo neříká. Já aspoň nikoho neznám. Otrávila už svýho manžela?"
"Ještě ne. Ale stejně už bude teď někdy každým dnem po něm."
"Fakt je mu asi dvaadevadesát?"
"Není, jenom tak vypadá. Je mu asi něco přes osmdesát."
"A kolik je tvé matce?" zeptal se padouch.
"Čtyřicet," řekla Daisy.
"Tolik?" smál se padouch. "To se mu teda moc nepovedlo. To já jsem na tom o dost líp. Není marný mít ve dvaašedesáti třiadvacetiletou ženu."
"Až do pozejtří dvaadvacetiletou," ozvala se Alice.
"Jenže ty jsi, Oscare, ještě mladík," řekla Daisy, "zatímco on je dědek. Znáš některý chlapy. Někdo je pořád mladej a někdo je zase starej už zamlada. Tak on byl starej vždycky. Starej a ošklivej. Jenže ona je z něj úplně hotová. Aspoň to teda tvrdí. Víš, jak si lidi dokážou něco nalhávat, když jsou hodně zoufalý. Myslíš si, miláčku, že si lidi nic nenalhávaj, když jsou zoufalý'?"
"A když zoufalý nejsou, tak taky." Holky se zasmály a hihňal se i herec.
"Dáš si kafe?" zeptal se ho Dick.
"Kdepak. Přece si to nebudu kazit kafem. Už několik let mi nebylo takhle skvěle. Dělá mi totiž dobře, když tyhle dvě vidím pohromadě. Bylo mi mizerně, když jste zavolali. Mizerně ze mě samýho. Stává se mi to dost často a bylo to tak vždycky. Jenže jsem řekl: ,A proč tam, sakra, nejet?` Proč něco takovýho neděláme častějc? Líbí se mi u vás. Baví mě tu sedět a chlastat a klábosit a koukat se na holky. Celej život jsem dřel jak mezek. A co z toho? Že jsem byl dvacet let známej coby filmovej padouch? Já v životě neviděl jedinýho padoucha. Proč taky? A ty si kafe dáš?"
"Ne, ale myslel jsem, že třeba ty. A taky něco k jídlu. Moc tu toho sice nemáme, ale bifteky a kotlety vždycky. Taky tu bude nějakej chleba," řekl a začal se hlasitě chechtat. "Já měl chleba vždycky hrozně rád," vyhrkl. "Jestli někdy budu bohatej, tak si koupím pekařství. Kdybys měla, Alice, hlad, tak jsou tam bifteky a kotlety."
"Ňam ňam," řekla Alice.
"Žádný takový," ozval se padouch. "To nemyslíš, drahoušku, vážně. Vždyt je teprve půl čtvrtý. Tak to nekaž děláním nějakejch bifteků. Víš, že jsem v takovýmhle domě nebyl už několik let? Tím chci říct v domě, kde bydlej lidi. V domě, a ne v nějakejch filmařskejch kulisách. V domě, kterej je domovem. Nejradši bych v San Francisku něco podobnýho koupil a nastěhoval se tam."
"Tak to, Oscare, radši nedělej," řekla mu Daisy. "Smrdí to tady a je to tu hrozně mrňavý. Venkovní dveře se otvíraj rovnou do celýho domu. Obejvák a předsíň jsou jedno a to samý. Tohle ani žádnej dům není."
"V lepším domě jsem v životě nebyl," nedal se herec.
"Když jsem přišel z armády, tak zrovna nic jinýho novýho ani nebylo," vysvětloval Dick. "Daisy byla v jiným stavu a někde jsme bydlet museli a já si říkal, že by to chtělo něco u moře. Tohle u moře bylo a už to bylo skoro dostavěný, už tu jenom malovali. Měl jsem zrovna trochu peněz, tak jsem to zaplatil hotově a nastěhovali jsme se. Je fakt, že to tu smrdí, ale tak hrozný to zase není. Má to velkou oplocenou zahradu; hlavně tráva a sem tam růže a podobný věci. Děti si tam hrajou. Nahoře je ještě jeden byt, stejnej jako tenhle dole. Tam pracuju. Když tu máme ženskou k dětem, tak jsme tam nastěhovaní oba a ona je s dětmi tady dole. To pak píšu v druhý ložnici, která je nad dolním dětským pokojem, jenže už to jako ložnice ani 
moc nevypadá - všude regály a taky psací stůl. A hlavně je to mrňavá místnost a ještě se zmenšila, když jsme tam dali ty regály, ale na práci je to výborný. Říkal jsem si, že u moře bude fajn. Nikdy mě nebavilo bydlet daleko od moře."
"V lepším domě jsem v životě nebyl," prohlásil padouch. "Můj dům vlastně ani dům není, je to zaopatřovna potřebnejch. Jen zahradníci na plnej úvazek tam jsou tři. Já jsem z newyorskýho East Side, takže teď mám hrad v Beverly Hills. Ale jako doma se tam necítím."
"Už tam bydlíš skoro třicet let," poznamenala jeho žena. "Jak to, že se tam teda necejtíš jako doma? To mě chceš přestěhovat do East Side nebo co?"
"Jsem nalítej," řekl padouch nečekaně, "ale vyhovuje mi to. A naleju se ještě víc. V takovýmhle domě bych rád žil, o víc nejde. Nikdy sice nebudu, ale rád bych."
Tak takhle já to udělám, rozhodl se Dick. Sierra Fox. Tohle je moc fajn a byla by škoda si zítřejší program zasekat něčím jiným. Děti spí a nic jim nechybí. Stačí, když se mi vrátí štěstí a přijdu k penězům, co tak nutně potřebuju.Liška elegantně běžela vzhůru strání. Zastavila se a otočila hlavu; byla sama a smála se.


Kapitola dvacátá první

Noc skončila rozbřeskem; padouch se ženou nastoupili do taxíku a odjeli do St. Francisca.
"Řekla jsem jí, že to je takhle pořád," vyjela Daisy. "To chceš, abych vypadala jako lhářka?"
"Je pět pryč. Za chvíli už Rosey vzbudí Johnnyho. Jestli tě čeká tak skvělej den, jak si myslíš, tak by ses na to měla trochu vyspat."
"Já v noci potřebuju dělat taky jiný věci než jen spát. Zalez si ke mně a obejmi mě."
"Já do postele nejdu."
"Proč ne?"
"Protože bych mohl usnout, a až přijde Johnny, tak by se mi nechtělo vstávat."
"Nepřijde ještě aspoň hodinu. Tak se svlíkni a zalez sem ke mně."
Dick se natáhl u ní na posteli, ale ani si nezul boty. Daisy ležela zachumlaná pod dekou. Objal ji přes deku a pořádně ji stiskl, protože byla opilá, zoufale opuštěná, ale zároveň taky šťastná a polomrtvá.
"Ty jsou ale bohatý," řekla. "Maj spoustu prašulek. Všiml sis, jaký měla šaty? Kolik bys řekl, že stály?"
"Pět tisíc dolarů."
"Stály tisíc. Řekla mi to. Ale stejně nebyla tak hezká jako já, že ne?"
"To nebyla."
"Ty to říkáš jen tak."
"Ale ne, byla jsi nejkrásnější. Ty vždycky zkrásníš po dítěti. A ona ještě žádný neměla."
"Tím to není. Já bych byla hezčí i bez dětí."
"To je pravda."
"Ale s ní je legrace. S Lukrécií taková legrace jako s Alicí není. Vedle Alice působí Lukrécie jako taková ňouma, ale zato je mnohem hezčí. Souhlasíš, že je Lukrécie mnohem hezčí než Alice?"
"To asi je."
Vlastně vypadaly všechny skoro stejně: byly mladé a krásné.
"Je Lukrécie hezčí než já?"
"Neřekl bych."
"Ty to nevíš jistě?"
"To víš, že není."
Tohle zažil už tolikrát, že mu bylo jasné, jak i polomrtvá bude hrozně nešťastná, když s ní v něčem nebude souhlasit. To by pak odstartovalo několikahodinovou hádku, možná i několikadenní. Vlastně mezi nimi taková hádka probíhá pořád. Právě teď vlastně pokračovala, protože se jí před několika lety pokusil vysvětlit cosi o kráse, vysvětlit, že krása vychází zevnitř a že žena, která je třeba navenek obyčejná, může být klidně krásná, protože je krásná uvnitř. Daisy takhle krásná nebyla nikdy, dokonce ani po narození Johnnyho a Rosey ne. Ona cosi uvnitř měla jedině, když bulela, ale krásné to určitě nebylo, nanejvýš smutné.
"Chtěl by ses s Lukrécií vyspat?"
"Ne."
"Nejspíš bys chtěl, ale ne abys ji začal balit. Mě by to tak strašně ponížilo, že už bych s ní v životě nedokázala promluvit. Když jsem jí vykládala, jak mě hrozně zbožňuješ... Že ji nebudeš chtít, viď?"
"Ne."
"Ani trochu to s ní nezkusíš? Já tě znám. Nesmíš se na ni dívat, jako to někdy děláš. Klidně k ní buď zdvořilej, ale nedívej se tak po ní. Včera ses přesně tak díval po Ellen Fleschové. Nic z toho nedělám, protože to byla Ellen, ale bylo by děsný, kdyby šlo o Lukrécii."
"Tak až tu bude Lukrécie, budu se dívat líp."
"Nedělej si z toho srandu, je to vážná věc. Alice a Lukrécie jsou mý nejlepší kamarádky. S Alicí je to v pohodě, protože svýho manžela děsně miluje, a s tebou je to v pořádku taky, protože jsi na ni včera za celej večer takovej ten pohled nevyhnul ani jeden. Ale Lukrécie do svýho manžela zamilovaná není. Tvrdí sice, že je, a taky si to myslí, ale já vím, že není, a kdyby se měl můj život kvůli ní sesypat, tak by k tomu stačilo už jen něco malýho mezi 
váma. Takže viď, že to neuděláš?"
"To víš, že ne."
"Miluješ mě?"
"Jo."
"Celým srdcem?"
"Jo."
"Jsem nejkrásnější holčička na světě?"
"Jo."
"Jsem ta nejlepší manželka, jakou si jde vůbec představit, a nejlepší matka a nejlepší v posteli a taky holčička nejchytřejší, která tě děsně inspiruje?"
"Jo."
"Tak to je dobře."
Chichotala se vlastním žertíkům, narychlo se otočila, aby ji políbil, a hned usnula. Dick ji ještě chvíli držel; pak vstal, přikryl ji, pořádně zatáhl závěsy, aby dovnitř nešlo světlo. Vyšel ven a zavřel za sebou.
Stál za dveřmi do dětského pokoje a poslouchal. Rosey něco povídala ospalým hláskem. Šel do koupelny; oholil se, vysprchoval a oblékl, postavil na 
kávu, přinesl noviny a posadil se v kuchyni ke stolu, aby se podíval, kdo poběží.
Sierra Fox přihlášená nebyla. Nejnadějněji vypadal šestý dostih. Na start se postaví Makai, Sunfair, Mince, Houska, Toubo, Victory, Valdina Andire a Cyklon. Asi tak v půl čtvrté zavolá Leovi a vsadí dvě stovky na Minci čtyři ku jedné. Sázky se přestanou přijímat kolem čtvrté a ve čtvrt na pět budou koně v cíli, ale on se po výsledku nijak pídit nebude. Úplně zapomene, že si vsadil. Měl na tu sázku peníze a navíc i na další dvě stejně velké. Odložil noviny, protože se nechtěl vystavovat pokušení, aby svou volbu ještě změnil. Rozhodl se skvěle. Šest set dolarů na vítězství Mince a pak ještě na další umístění. Na peníze už teď celý den nemusel myslet.
Ve dveřích do kuchyně se objevil zívající Johnny; protahoval se a usmíval.
"Voní tady kafe."
"To je tím, že ho dělám."
"Proč, tati, malí kluci, vlastně velký kluci nemůžou pít kafe?"
"Můžeš pít kafe."
"Nemůžu."
"Klidně si dneska kafe dej."
"A kolik?"
"Kolik budeš mít chuť."
"Vážně?"
"Klidně. Kafe ti nic neudělá. Hned ti naleju. Je už Rosey vzhůru?"
"Trochu. Povídá nějaký nesmysly."
"Nechceš taky ještě chvíli spát?"
"Ještě spát? Já už se chci oblíct a dát si kafe. Můžu si s tebou sednout k velkýmu stolu?"
"No jasně. Ale budem potichu, aby Rosey mohla ještě spát."
"Stejně už nespí. Něco si tam breptá."
Oblékl chlapce, pak jeho sestřičku a všichni spolu posnídali u velkého stolu; pak je poslal na zahradu.
Mince v šestém.


Kapitola dvacátá druhá

Daisy se vzbudila v poledne a moc potřebovala kávu. Usrkávala z šálku a vyřizovala telefony, aby celý denní program nějak uspořádala. Tři manželské páry se ve dvě sejdou na obědě v hotelu St. Francis. Děvčata se pak vydají po nákupech; kluci buď půjdou s nimi, nebo budou někde pít a povídat si. V šest se rozejdou domů trochu si odpočinout; převlečou se a v devět se zase všichni někde sejdou na večeři. Po večeři se ještě rozhodnou, co dál.
"A co bude s dětma?" zeptal se.
"Myslel jsem, že brnkneš Martě. Mohla by tu zůstat přes noc. Můžeme spát nahoře nebo jít do hotelu. V hotelu by to byla paráda, nebo ne?"
"Já myslel, že už tu Martu v životě nechceš."
"No a koho jinýho najdeme? Vlastně patří do rodiny. Děti ji mají rády. Být u dětí někdo jiný, tak nemáme klid. Nemám ji sice ráda, ale nikoho lepšího neseženeme."
"Já zůstanu s dětma. Ty si klidně jeď. A když se ti bude chtít, tak je sem po večeři klidně přiveď. Koupím ještě skotskou a něco na zakousnutí."
"Proč bys měl být s dětma ty? Ať je u nich Marta."
"Zachovali jsme se k ní dost blbě."
"Ale stejně jí zavoláme. Nikoho jinýho nemáme."
"Já tu přece jen zůstanu."
"Já už jim řekla, že přijdeme oba. Zavolám tý Martě."
Daisy šla telefonovat a pak mu oznámila: "Byla úplně nadšená a já se jí vůbec nedivím. Má přece úžasný štěstí, že může být s tak bezvadnýma dětma, jako jsou Johnny a Rosey. Je vždycky k dispozici. Ví, kde co je. Řekla mi, že u nás moc ráda pobude, jak jen to budeme potřebovat. Třeba bysme mohli tak na dvě noci do hotelu, a pak si třeba na pár dní někam vyjet. Třeba bysme mohli Oscara a Alici zavézt domů a zůstat u nich na noc."
"Tak já zajedu pro tu Martu."
"Co je? Ty jsi naštvanej?"
"Jen trochu přetaženej. Přivezu Martu a pak si nahoru na chvíli zajdu zdřímnout - než se oblíkneš."
Jel do Martina malého bytu, bylo to necelých pět kilometrů. Na zpáteční cestě ho požádala, aby na chvíli zastavil v Safewayi. Když se vrátila k autu, nesla velkou krabici plnou jídla. Dick ji od ní převzal, naložil krabici do auta a dal Martě sto dolarů.
"Pro případ, že bychom byli pryč několik dní. Samozřejmě kdyžtak zavolám."
"Klidně. Nebude vám vadit, když taky trochu poklidím?"
"S tím si nemusíte dělat starosti."
"Ale vůbec ne. Udělám to moc ráda. Jestli vám to nebude vadit, tak uklidím v obou bytech."
"No nahoře by to teda trošku uklidit potřebovalo. Jste, Marto, velmi laskavá."
"Ale to nestojí ani za řeč."
Daisy po bytě pobíhala ve svém průhledném kombiné. Objala Martu a políbila ji; tak to dělala vždycky, současně dokázala být přítelem i nepřítelem. Dick odešel nahoru. Už na to nechtěl myslet, a tak zavolal Leovi: "Dvě stovky na Minci v šestém."
A bylo to. O nic víc nešlo. Kdyby Mince vyhrála, byl by to jen důkaz, že se k němu štěstí zase přiklání a už brzy se všechno srovná a vyřeší.
Natáhl se na gauč v obýváku, který mu v době, kdy bydleli dole, sloužil jako pracovna. Psával u stolku na bridž. Druhý pokoj původní pracovna - byl moc malý. Cítil se tam jako ve vězení. Daisy ho vzbudila; hned si uvědomil, že se mu právě zdálo o lišce.
"Jak vypadám?" chtěla vědět.
"Skvěle. To na bradě je beďar?"
"Copak je to vidět?" Vyndala z kabelky zrcátko, aby se na uhřík podívala. "Ale moc roztomilej beďar. Nebo snad ne?"
"Cože?" řekl Dick. ještě napůl spal a snažil se ještě na něco vzpomenout kolem té lišky.
"Není to snad roztomilej beďar?"
"To víš, že je."
Daisy se chichotala, protože si moc dobře uvědomovala, jak ho podobné připitomělé otázky - které si nikdy nedokázala odpustit - štvou. Dick věděl, že si je odpustit nedokáže, ale úplně se modlil, aby toho jednou nechala. Vstal.
"Nemáš nějaký peníze?" zeptala se Daisy. "Teda oni jsou všichni tak bohatý, ale my to stejně musíme všechno zaplatit, protože jsme je pozvali."
"Něco mám."
"Nemyslím dvacet nebo třicet. Měl bys mít nejmíň tak sto padesát a já aspoň padesát. Měli bysme se stavit v bance."
"Byl jsem tam včera."
Vyndal z peněženky padesát dolarů a podal je Daisy.
"Kolik tam ještě máme?"
"Pořád to ubejvá."
"A co uděláme?"
"Teď by mi něco mělo přijít z Anglie. Nic se neděje."
"Jseš si jistej?"
"Ale no tak. Už jedem."
Kdyby Mince vyhrála, tak by to Dick mohl uložit v bance a říct Daisy, že jsou to peníze z Anglie. Zbytek by si nechal v hotovosti. Rozjeli se do města.
"Viď, že nebudeš balit Lukrécii."
"Vždyt se mi ani nelíbí. Líbí se mi ještě míň než Alice. Proč bych ji teda měl balit?"
"Měla jsem dojem, že se ti Alice líbí a Lukrécie taky."
"Nevaděj mi, protože to jsou tvoje kamarádky, a to je tak všechno."
"Tak ji teda nech na pokoji, jo?"
"Nechám."
"Budem se dnes výborně bavit, viď..."
"Já se výborně bavím, už co jsem venku z armády."
"Máš na psaní spoustu času. Člověk jako ty se z tří let v armádě jen tak snadno nevzpamatuje. Potřebuješ čas."
"Už jsem na to vzpamatování měl tři roky."
"Kdybys byl plukovník nebo něco podobnýho, tak je to jiný. Jenže ty jsi byl vojín. Po takovejch třech letech se potřebuješ hlavně bavit. Takže se dnes budem bavit hodně. Je ten beďar hodně hroznej?"
"Nikdo si ho nevšimne."
"Mám děsnej hlad. Dáme si všechno, co budou mít. Souhlasíš?"
"To víš že jo. Já si dám cibulačku a biftek. Mám mírnou kocovinu."
"Lukrécie se tě bojí."
"To nechci slyšet."
"Řekla mi to. Prý jsi takovej tajemnej."
"Kecá."
"Sice na mě žárlí, ale když mi řekla, že se tě bojí, tak to myslela vážně. Litovala pak, že to řekla, ale já už jí nedala pokoj, dokud mi to nevyklopila všechno. Bylo to, když k nám přijeli na návštěvu na Long Island. Prozradila mi, že když se na ni podíváš, tak se s ní všechno úplně zatočí."
"Už toho nech."
"Takže se musíš celou dobu dívat jenom na mě."
Zastavili na červenou. Dick se podíval na svou ženu. "Buď tak laskavá a odpusť si to. Jsem docela utahanej." Daisy se uchichtla a přitiskla se k němu.
"Příšerně tě miluju," vzdychla. Naskočila zelená a zase se rozjeli. 
Mince. Správná trefa. Symbolicky právě Mince, protože zrovna peníze moc potřebuju. Mince, protože moje žena je cvok a já jí chci pomoct nebo to aspoň zkusit. Mince, protože si ona sama pomoct nedokáže. Mince, protože dělá cvoka už i ze mě a já nechci dělat nic z toho, čeho už chci dlouho nechat. Mince, abych si to už všechno nějak vyřešil. Mince, abych měl dost 
peněz a mohl se na všechno vykašlat a zkusil pomoct tý holce, co je mámou Johnnyho a Rosey a taky mou ženou. Mince, abych zas dokázal psát. Mince - jak je to jednoduché.


Kapitola dvacátá třetí

Do hotelové haly dorazili půl druhé hodiny po poledni, ale nikdo tam nebyl, a tak Daisy zavolala Lukrécii. Nejprve mluvila vzrušeně a dost hlasitě, ale dost rychle hlas ztlumila. (Nejspíš z oběda nic nebude.)
"Stala se příšerná věc," sdělila mu.Vyndala lahvičku s vonnými solemi, kterou vždycky nosila v kabelce, odšroubovala uzávěr a několikrát si lahvičkou máchla před nosem.
"Leander dostal infarkt. Ošklivej. Před hodinou ho odvezli do nemocnice. Zřejmě to nepřežije. Mluvila jsem s Alicí. Je tam sama, úplně vyděšená. Byli s Oscarem u toho. Oscar do nemocnice jel s Lukrécií a Alice teď čeká na telefonu, až se ozvou. Měli bysme jít nahoru."
"Co si dát nejdřív panáka?"
"Moc ho sice potřebuju, ale Alice čeká nahoře. Řekla jsem jí, že jsem tam hned."
"Tak už tam jdi. Já si dám sám a hned za tebou přijdu."
"Je to pokoj jedenáct nula sedm."
Dala mu ruce kolem krku a zoufale ho objala. "Viď, že se ti to stát nemůže."
Uchichtla se a dodala: "Na tebe si to netroufne." Ale když se na ni Dick podíval, uviděl slzičky.
"Je mi děsně líto Lukrécie," řekla.
"Ta přece infarkt neměla."
"Jak by mohla mít infarkt? Je jí třiadvacet. Nebuď tu moc dlouho a nekoukej se po ženskejch."
Odkráčela, jako by šla na mejdan, který sliboval překonat úplně všechno, co bylo dosud. Dick se odebral do baru v mezzaninu, a ne do Pánského baru, kde by zřejmě jako vždycky byla spousta z úspěšnějších byznysmanů města, o jejichž řeči nestál.
Rychle si dal jeden drink, protože chtěl jít nahoru a poslechnout si podrobnosti, ale pak si řekl, že bude potřebovat ještě aspoň jeden. A navíc by měl holkám dát čas, aby ze sebe dostaly všechny skutečné emoce, takže před ním už pak dokážou hrát, že jsou šokované a nešťastné.
V pokoji našel dvě ubrečené holky.
"Umřel," oznámila mu Daisy. "Lukrécie chtěla v nemocnici skočit z okna. Ještě že tam s ní byl Oscar."
"Oscar zrovna telefonoval," přidala se Alice. "Dali Lukrécii něco na uklidnění. Řekli jí, ať si jde lehnout, ale ona nechce."
"A co chce udělat?"
"No skočit z toho okna," řekla Daisy.
"V kterém je to patře?"
"Ty jsi fakt děsnej," ušklíbla se Daisy a obě dosud ubrečené ženy se rozesmály.
"Ty mizero," smála se Daisy.
"Čemu se směješ?" zeptal se Dick.
"Až přijde Lukrécie s Oscarem, tak bysme se radši smát neměli," chechtala se Alice. 
"Lukrécie si konečně bude moct zatrpět a Oscar se zase příšerně děsí infarktu. Už ho měli všichni jeho kamarádi."
"A co bude s obědem?"
"S obědem?" smála se Daisy. "Jak můžeš v takovýhle chvíli mluvit o obědě? Musíme tu zůstat, dokud Oscar nezavolá."
"On z toho úplně koktal," řekla Alice a přemáhala smích. "Nikdy dřív jsem ho koktat neslyšela. Ptal se mě, jestli nemá zavolat Associated Press, a pořád se vyptával, jestli znám Leanderovu matku. Jako by každej nutně musel mít matku."
"Nerada už bych se tu poflakovala, když měl Leander ještě matku," poznamenala Daisy. 
"Bylo mu sedmdesát, nebo ne?"
"Tak nějak," řekla Alice. "V každým případě by teď jeho matce muselo bejt aspoň sto let."
"A jakej je teď program?" zajímal se Dick. "Dal bych si oběd."
"Teď nás tu nenechávej," řekla Alice. "Klidně si můžeš jídlo objednat sem. Zavolám pokojovou službu. Na co bys měl chuť?"
"Cibulačku a nepropečenej biftek, ale já tu jíst nechci. Třeba už každou chvílí přijdou."
"Já se půjdu najíst taky," přidala se Alice. "Mám příšernej hlad. Určitě tam budou ještě několik hodin. Lukrécie si to musí vychutnat. A než se Oscar dovolá do Associated Press, L. B. Mayerovi a svý vlastní mámě do New Yorku, tak je večer."
"Tak mi něco objednejte taky," ozvala se Daisy. "Dám si to, co vy, ale určitě taky chci nějakej dobrej moučník. My to zatáhnem."
Padouchova žena objednala oběd, a když jídlo přinesli, Daisy to zaplatila. Dala číšníkovi spropitné a počkala, až uctivě opustí pokoj, ve kterém dostal slavný Leander Asp infarkt. Pak se zase začala smát.
"Doufám, že si nevšiml, jak se tu chechtáme," řekla Alice. "Lukrécie by nám to nikdy neodpustila."
"Ten číšník nic netuší," řekl Dick. "Takhle diskrétně se v drahejch hotelech pohybujou vždycky. Kolik to stálo?"
"Čtyřicet." "No to snad ne."
"Ale stejně mi dej čtyřicet."
Dick jí dal čtyřicet dolarů. Všichni se usadili a pustili se do jídla. Po obědě se Dick natáhl na jedné posteli v ložnici, ale Daisy mu řekla: "Na tý nelež - tam ho položili." Dick se ale ani nepohnul; Daisy se skácela vedle něj a objala ho.
"Všechno bude fajn," řekla. "Aspoň jsme oba mladí a zdraví."
"Ty jsi mladá a já jsem zdravej, ale i tak bude všechno fajn."
"Co ale uděláme s těma penězma? Úplně se kutálej. Opravdu má něco přijít z Anglie, nebo jsi to říkal jen tak?"
"Něco přijít má. Už teď brzy."
Podíval se na hodinky. Dostih už odstartoval, řekl si; za chvíli koně doběhnou do cíle. Do ložnice vešla padouchova žena a řekla: "Ne abyste tu vy dva něco zkoušeli."
Daisy vstala a odešla s Alicí vedle. Dick slyšel, že si potichu povídají a vůbec už se nesmějí. Valenzuela je jeden z nejlepších žokejů a určitě dostih zvládne. Dick zavřel oči a usnul neklidným spánkem. Když se vzbudil, byla tma; viděl, že už je pět pryč. Zašmátral po 
telefonním sluchátku a slyšel, že Daisy tiše hovoří s Lukrécií. Mluvily o pohřbu, který bude v San Francisku pozítří, protože nebožtík - jak tvrdila Lukrécie - měl San Francisco vždycky moc rád. Do města už letí jeho právníci a taky sekretář Anthony se spoustou papírů a různých věcí. 
Dick zavěsil, počkal pčt minut a zkusil to znovu. Zvedl to Leo a Dick se ho zeptal: "Tak kolik brala?"
"Jedenáct čtyřicet, sedm osmdesát a čtyři čtyřicet. Ještě jsem to nespočítal. Nestavíte se tu tak za půl hodiny?"
"Jo." Zavěsil a ještě usnul. Za pět minut se zase vzbudil a měl dojem, že se mu to všechno jenom zdálo. Chvíli o tom přemýšlel, ale pak si vzpomněl, jak Daisy mluvila s Lukrécií, takže se mu to přece jen nezdálo. Tak Valenzuela to opravdu zvládnut. A Mince vynese víc, než kolik vůbec doufal. Zvlášť dobrá byla výhra za umístění. Dick vstal, šel do koupelny a opláchl si obličej studenou vodou. Ani se nedivil, že ženy ve druhé místnosti tiše hovoří a pláčou.
"Nemám něco udělat nebo zařídit?" zeptal se jich.
"Ani ne," řekla Alice. "Za chvíli už by tu měli být."
"Jak je na tom Oscar?"
"Pořádně ho to vzalo. Neměl to vidět. Vůbec už nechce pít a prý bude chodit na procházky. A hned jak dorazíme domů, tak se nechá pořádně prohlídnout. Ale na pohřeb tu samozřejmě ještě zůstaneme."
"A co Lukrécie?"
"Je zoufalá," řekla Daisy. "Mluvila jsem s ní; vůbec neví, co si počne a co s ní bude dál. Musela mi slíbit, že zůstane po pohřbu u nás. Každej den mu budeme na hrob nosit kytky."
"Na jak dlouho to tak plánuješ?"
"No tak dva nebo tři dny. Nebo aspoň než se tam přestanou motat fotografové. Fotili samozřejmě celý odpoledne, ale Lukrécie tvrdí, že vypadá příšerně."
"Ach Daisy," vzdychla si Alice, "stejně to byl skvělej člověk. Za jeden portrét bral deset tisíc dolarů. Namaloval snad každýho důležitýho člověka."
"Mou mámu teda nenamaloval a tvou taky ne. Z tvý dost děsný mámy by udělal Gretu Garbo a pak by z ní těch deset tisíc nemohl vyrazit."
"Ach Daisy, mně se po mámě hrozně stejská. Tobě taky?"
"Já měla co dělat, abych z mámy vyrazila třeba padesát centů, ale asi se mi po ní stejská taky. Ale brečet kvůli ní nebudu ani náhodou. Stačí, že jsem brečela proto, že mě manžel předevčírem zase zmlátil, že nemám co na sebe a taky žádný peníze a že si nikdy nic pořádnýho neužiju a nikdy nikam nejdu a ještě ke všemu tady někde lítá moucha. Ale určitě teda nebudu brečet, protože se mi stejská po mámě. To už by bylo trochu moc. A kvůli čemu brečíš ty? Vybal to. A nechci slyšet žádný vytáčky."
"Podobný důvody," řekla Alice.
"Já se půjdu trochu projít," ozval se Dick. "Nechcete něco přinýst?"
"Akorát peníze."
V hotelové trafice si vzal večerník a odebral se do Pánského baru. Našel si výsledek 
šestého dostihu a zjistil, že Valenzuela Minci přivedl do cíle těsně před Makaiem, který zase 
jen těsně porazil Housku. Celou dobu běželi spolu a nakonec Valenzuela Minci dostal jen o pár 
centimetrů před ostatní. A to rozhodlo. Spočítal si celkovou výhru a dospěl k částce čtyři tisíce 
sto dvacet čistého, takže to ještě jednou přepočítal, protože nečekal ani polovinu. Ale výsledek 
byl stejný. Dal si ještě jeden drink a šel k Leovi. Tam si sedl před jeho stůl.
"Čtyřicet jedna dvacet, že jo?" řekl Leo na uvítanou. Vytáhl svazek bankovek a začal z 
něj odpočítávat.
Dick šel zpátky do hotelu a v pokoji už byli Oscar s Lukrécií. Oscar byl bledý, nervózní a vyděšený. Také Lukrécie působila neklidným dojmem.
Dick si všiml, že ho jeho žena bedlivě pozoruje.
"Upřímnou soustrast, Lukrécie," řekl Dick.
Lukrécie mu padla na rameno a štkala, ale trvalo to jen chvíli, protože hned zase rozčileně chodila po pokoji a tiše vykládala Daisy a Alici, jaké vlastně měla ohromné štěstí, že byla manželkou tak skvělého muže, a to po celých dvaadvacet a půl měsíce. Dick byl docela rád, že už Leandera živého nestihl, protože ten byl mrtvý daleko zajímavější - tolik lidí se po jeho smrti vlastně cítilo lépe. Vlastně nad ním doopravdy truchlil jedině herec-padouch, ale i ten samozřejmě truchlil spíš nad sebou. Ten se nejspíš pokusí z účasti na pohřbu vyzout, aby už mohl domů a honem na lékařskou prohlídku.


Kapitola dvacátá čtvrtá

"Musíte se všichni navečeřet," prohlásila Lukrécie, "ale já samozřejmě jíst nemůžu. Nebudu teď jíst několik dní. Je mi od žalu úplně špatně. Hádejte, co si myslím. Já tomu vlastně ani nevěřím. Než se to stalo, tak byl úplně žívej; vůbec teď nevěřím, že se mu to opravdu stalo. Bude mi trvat, než mi to pořádně dojde. Pořád si myslím, že sem najednou elegantně vstoupí, jak to uměl jen on, a tím svým krásným hlasem řekne: ,Tak mě tu, mišpulko, máš.` Tak mi vždycky říkal, dokonce i když jsme ještě ani nebyli svoji. Chudák Leander. Kdepak teď, ty můj chudáčku, jsi?"
Vrhla se na padoucha v důchodu, který se ji snažil uchlácholit, ale jenom do té míry, aby nenaštval svou ženu. Rozmrzele mrkl po své ženě, ale vdova na jeho rameni stejně moc dlouho nezůstala. Ještě ji totiž napadlo cosi originálního a vhodného pro chvilku truchlení.
"Mladšího muže jsem v životě nepoznala. Jeho v životě nenapadlo nic starýho. Neměl v hlavě jedinou starou myšlenku. Ani jedinej starej cit nebyl v jeho...," na chvíli se zarazila a přemýšlela, kde by se city vlastně měly ukrývat. "... v jeho těle, v tom jeho úžasným mladým těle."
"Ach Lukrécie," řekla Alice. "My jíst nemůžeme."
"Ale to musíte," vzlykala Lukrécie. "Na mě ohled neberte. Se mnou to teď takhle bude několik dní. Jsem absolutně na dně. Dovolte mi, abych vám všem něco objednala. Oscare, drahoušku, já do telefonu úplně blábolím. Udělej to, prosím tě, za mě." Padouch se snažil zjistit, co si kdo dá, aspoň trochu pietně, ale každý chtěl nepropečený biftek, lyonské brambory a zeleninový salát (Alice mezitím vyčetla Lukrécii, že už to trochu přehání), případně krvavý rostbíf s pečeným bramborem a ještě předtím humrový koktejl.
"Máš pravdu, drahá," vyjekla Lukrécie. "Nejdřív humrovej koktejl. Daisy? Tobě taky humrovej koktejl?"
"Tak jo."
"Vy máte taky rádi humrovej koktejl?" štkala Lukrécie. "Já se po něm můžu umlátit. Chudáčku Leandere..., kdybys tu byl, tak si všichni dáme humrovej koktejl. On ho měl hrozně rád. Dicku'? Dáš si jako předkrm taky humrovej koktejl?"
"Jo."
Padouch šel k telefonu a dělalo mu docela potíže, než to všechno objednal. Během večeře přecházela vdova po pokoji, oddávala se vzpomínkám (jak to sama nazvala) a dívala se po ostatních. Nakonec ji Daisy přinutila posadit se ke stolu a aspoň toho humra ochutnat, a pak ještě kousek rostbífu a malinko salátu. Vdova chvíli ochutnávala a nakonec jí udělali celý talíř; smutně, ale s chutí přežvykovala. K pití kávy ale nic trefného nevymyslela a prostě pila jako statná mladá dělnice o polední přestávce někde v továrně. Po večeři ji ale zase cosi napadlo a měla dojem, že takové myšlence nikdo neodolá: pokojová služba by měla donést kyblík s ledem, dvě sklenky a láhev skotské pro kluky, láhev šampaňského pro holky, ale pro ni pochopitelně nic. Proti tomu skutečně nikdo nic nenamítal, a když to přinesli, tak padouch prohlásil, že si dá panáka na památku Leandera Aspa. Naproti tomu zase Daisy a Alice pily šampaňské jen tak a za chvíli měly láhev prázdnou, takže když Lukrécii konečně přemluvily, ať si dá taky, tak už zbývala jedině whisky. Lukrécie si nechala nalít a vypila to se směsicí potěšení a nesnesitelného žalu.
V jednu po půlnoci už byly všechny tři holky opilé a velmi upřímné. Padouch byl naproti tomu střízlivý, vyčerpaný a vyděšený. Chtěl do svého pokoje a postele, ale neodvážil se s tím přijít. Taky si s jejich řečmi nevěděl rady.
Dick se nemohl rozhodnout, jestli vdovu za to její truchlení vlastně neobdivuje, ale nejspíš se jeho velkorysé pocity stejně daly vysvětlit vítězstvím Mince a nenadálým bohatstvím.
"A co si takhle trochu zdřímnout?" navrhl Dick spíš za padoucha než za sebe.
"To snad ještě ne!" vykřikla Lukrécie. "Se mnou to takhle bude několik dní. Já si lehnu tady na kanape, ale spát samozřejmě nebudu. Vy můžete jít s Daisy do ložnice, ale teď ještě ne. Ještě spát nechoďte. Já se chci opít do bezvědomí. Vlastně musím. Jinak bych si vůbec nevěděla rady."
"Možná by bylo nejlepší, kdyby tu s tebou dnes na noc zůstaly jen Daisy s Alicí. Oscar má pokoj tady v hotelu a já pojedu domů."
"To je nápad," řekl padouch a vyskočil. "Já jsem tady na stejný chodbě."
"Ještě, Oscare, prosím tě, nechoď," škemrala vdová. "Ještě se napij na Leanderovu památku."
"Já s pitím musím opatrně," bránil se herec. "Leander se napil rád?"
"Alkoholu se ani nedotknul," řekla vdova. "Jenom vína. Víno pil jak vodu. Často jsme ho měli už k snídani. Za dvaadvacet a půl měsíce jsem ochutnala neuvěřitelnej počet druhů vína. Whisky za to, Oscare, nemůže. To byl..."
Nejspíš měla na jazyku pokročilý věk.
"...osud. Bůh si k sobě povolal svého oblíbence. Leander byl jeho miláček. Zavolal si ho domů. Já jsem děsně nábožensky založená. Dej si, Oscare, prosím tě ještě na Leanderovu památku."
"Tak jednu malou na spaní."
Nalil si na dno sklenky, vypil to, objal svou ženu a něco jí pošeptal, popřál dobrou noc a odešel.
"Příšerně se bojí," konstatovala jeho žena.
"Čeho?" chtěla vědět vdova.
"Co se stalo Leanderovi," řekla Alice.
"Ale to se jemu nestane," řekla Lukrécie. "Víno přece nepije, nebo snad jo? Za to může to hnusný víno. Já ho varovala, ale znali jste ho, jak si vůbec nedal říct. Vždycky muselo být po jeho. Já nemám ráda kari. Proč by se sakra měl Oscar něčeho bát? Přece si do všeho nesype kari..."
"To ne, ale je mu dvaašedesát."
"To s tím vůbec nesouvisí. Spoustě báječnejch lidí je dvaašedesát taky."
Daisy najednou přistoupila ke svému manželovi. "Opovaž se mě tady nechat," sykla na něj.
"Tak jdem domů. Marta nám ustlala nahoře a uklidila tam. S Lukrécií tu může zůstat Alice."
"V takovýhle chvíli ji přece neopustíme. Opovaž se sebrat a zmizet. Můžem spát tady na pohovce a holky si lehnou v ložnici."
"Víš, Daisy, proč měl tak moc rád kari?" zeptala se vdova. "Někdo má zas rád třeba brokolici," řekla Daisy.
"Já ji úplně nesnáším. Ty, Dicku, ne?"
"Nevadí mi. Hele, Lukrécie, já teď Daisy odvezu domů. Budeme tam na telefonu, kdybys nás potřebovala. Máš náš telefon do prvního patra, že jo..."
"Ach Daisy," vzdychla si vdova. "Přece mě tu teď takhle nenecháš. To bys mi přece neudělala. Kdyby to seklo s tvým mužem, tak víš moc dobře, že já bych tě neopustila, tak proč mi to chceš udělat ty?"
"Je mi špatně," řekla Daisy. "Nevymejšlím si. Musím domů a něco se sebou udělat. Nejspíš jsem zase v tom."
Vdova se na Daisy vrhla a objala ji.
"Drahoušku můj," vykřikla. "To je báječný. To už bude třetí miminko. To je úžasný - už třetí dítě a to je ti teprv třiadvacet. Ale klidně se o tebe postaráme tady. Nechoď, moc tě prosím."
"Zavolej mi, až se ráno vzbudíš," řekla jí Daisy.
Cestou domů se Dick zeptal: "Jak jsi myslela to, že se sebou musíš něco udělat?"
"No že si třeba napustím hodně horkou vanu. Třetí dítě si dovolit nemůžeme."
"Nech laskavě na mně, co si dovolit můžeme a co ne. Něco se sebou dělej, ale určitě ne tak, jak jsi to myslela."
"Třeba v jiným stavu nejsem. Třeba se to jen zpozdilo. Ale celej den jsem měla pocit, jako bych byla v tom, a moc jsem odtamtud chtěla pryč."
"Proč?"
"Proč? Flirtovala s tebou od samýho začátku až doteďka, co jsme odešli, proto. Neříkej mi, že sis toho nevšimnut."
"To jako bylo flirtování?"
"Bylo, a ty to moc dobře víš. Proč bych s tebou měla mít ještě jedno dítě?"
"Protože jsi těhotná, jestli to teda je pravda. A druhej důvod je ten, že i kdyby to snad flirtování bylo, tak to s tím vůbec nesouvisí. Já se s těma lidma vídám, protože to jsou tvý kamarádi, a ty nestojíš za nic a nedáš mi pokoj, dokud se s nima nevidíme. Jsou to tvý kamarádi, teda dokud to s nima nesekne, jak to dneska Lukrécie označila."
"Celej večer jsi ji dráždil."
"Jen tak jsem tam seděl. Nedráždil jsem ji o nic víc než třeba Alici nebo tebe. Nejradši už bych je v životě neviděl."
"Lukrécie je prostě nemožná. Neznám nikoho tak příšernýho."
"Je to tvoje kamarádka. Tys jí telefonovala do New Yorku, ať sem přijedou. Kdybys je nechala na pokoji, tak ten chudák teď nejspíš ještě žije."
"Co kdybysme si někam vyjeli. Pojedem celou noc. Třeba do Rena. Opilej přece nejsi."
"Opilej nejsem, ale jsem utahanej a ty jsi možná v tom. Jedem domů. Půjdeš si lehnout do vlastní postele a já si lehnu do svý. Někam si vyjedeme, až bude to tvoje těhotenství jistý, anebo třeba nebude, ale dokud je určitá pravděpodobnost, že jsi těhotná, tak se o tebe chci postarat. Zítra si pořádně přispíš. Chtěl bych ještě jednoho kluka."
"A co uděláme s těma penězma?"
"O ty se postarám já. Ty se starej o sebe."


Kapitola dvacátá pátá

"Nečti si," řekla mu Daisy. "Zhasni a povídej si se mnou."
"Já jen dočtu tohle."
"Celou knihu?"
"Už jen pár stránek."
"O čem to je?"
"Dostojevskij líčí, jak se setkal s Turgeněvem."
"Koho to zajímá?"
"Já to četl před dvaceti lety. Dostojevskij se na Turgeněva naštval za to, že Turgeněv Rusko rád neměl, ale Německo ano. Zajímalo by mě, jak k tomu došlo."
"Tak mi to čti nahlas."
"Gončarov," četl Dick, "neustále mluvil o Turgeněvovi. Já návštěvu Turgeněva pořád odkládal, ale nakonec jsem tam stejně jít musel. Zašel jsem k němu jednou kolem poledne a Turgeněv právě snídal. Řeknu to na rovinu - já ho nikdy neměl moc rád. Nejhorší na tom je, že jsem mu od roku 1857 - z Wiesbadenu - dlužil padesát dolarů (které jsem mu nevrátil dodneška!). Nesnáším, jak mě aristokraticky a licoměrně objímá a nastavuje tvář k polibku. Je strašně afektovaný. Ale vůbec nejvíc mi vadí ta jeho kniha Dým. On sám mi řekl, že hlavní myšlenkou tam je tohle: ,Kdyby Rusko nějaké zemětřesení úplně vyhladilo z povrchu světa, pro lidstvo by to nepředstavovalo vůbec žádnou škodu; nikdo by si toho ani nevšiml.` Prohlásil, že to je jeho základní náhled na Rusko. Ten den měl vznětlivou náladu; důvodem byl právě neúspěch knihy Dým."
Dick očima přelétl stránku a přeskočil celé pasáže, protože to bylo o nihilistech, ateistech a náboženství.
"Mimo jiné," pokračoval po chvíli, "mi řekl, že jsme odsouzeni se před Němci plazit v prachu a že existuje jen jediná univerzální a nezvratná cesta - cesta civilizace - a také že všechny snahy o vytvoření samostatné ruské kultury jsou jen projevy pošetilosti a zabedněnosti. Sdělil mi, že proti rusofilům a slavjanofilům píše dlouhý článek. Poradil jsem mu, ať si z Paříže objedná dalekohled, aby na ten problém lépe viděl. ,Co tím chcete říci?` zeptal se mě. ,Je to trochu daleko,` odvětil jsem. ,Můžete dalekohled namířit na Rusko a pozorovat nás; jinak neuvidíte vůbec nic.` Rozzuřil se. A když jsem viděl, jak se vzteká, dodal jsem s výborně předstíranou naivitou: ,To by mě nikdy nenapadlo, že vás všechny ty články odsuzující váš nový román takhle rozruší. Přece to nestojí ani za řeč. Klidně si před tím uplivněte!` ,Ale já ani v nejmenším nejsem rozrušený? O čem to mluvíte?` odpověděl a zrudl. Přerušil jsem ho a zavedl řeč na osobní a domácí věci. A ještě před odchodem jsem jakoby náhodou a bez nějakého úmyslu nadhodil, jak se ve mně v posledních třech měsících hromadí nenávist k Němcům.
Dostojevskij totiž," řekl Dick své ženě, "z Ruska utekl kvůli dluhům a taky doufal, že se mu zlepší zdraví. Jenže se dal na hazard a prohrával, a čím víc prohrával, tím víc Němce nenáviděl. Nikde se nezmiňuje, že kdyby vyhrál - a zvlášť kdyby vyhrál, kolik si vyhrát přál, tedy dost, aby zaplatil dluhy a mohl se vrátit do Ruska -, tak by třeba Němce přestal nenávidět, a dokonce by je možná měl rád. Ale stejně je to fajn, že je nenáviděl.
"Víte vy vůbec," četl Dick dál, ",co je to za šejdíře a mizery? Tady jsou obyčejní lidé opravdu míň dobří a poctiví než lidé u nás; a vůbec není pochyb o tom, že jsou i hloupější. Vy pořád jenom omíláte slovo civilizace, ale čím vlastně ta vaše "civilizace" obdařila Němce a v čem jsou lepší než my? Turgeněv zbledl (vůbec nepřeháním) a řekl: ,Těmito slovy mě osobně urážíte. Víte velmi dobře, že jsem se tu usadil natrvalo, že se už nepovažuji za Rusa, ale za Němce, a jsem na to hrdý.` A já odpověděl: ,Sice jsem četl váš román Dým a teď už si s vámi hodinu povídám, ale nikdy bych si nepředstavoval, že něco takového vůbec můžete vyslovit. Promiňte mi proto, jestli jsem se vás dotkl.` Pak jsme se velmi zdvořile rozloučili a já si slíbil, že Turgeněvův práh už v životě nepřekročím. Druhý den v deset dopoledne ale přišel Turgeněv ke mně a nechal u mé bytné navštívenku. Protože jsem mu však den předtím řekl, že nikoho nepřijímám až do poledne, neboť obvykle spíme do jedenácti, chápal jsem samozřejmě jeho časnou návštěvu jako jasné gesto, že už mě také nikdy nechce vidět. Během následujících sedmi týdnů už jsem Turgeněva spatřil jen jednou, a to na nádraží. Pohlédli jsme na sebe, ale nepozdravili jsme se. Možná čtenáře nepříjemně překvapí nepřátelství, s jakým o Turgeněvovi píši, a také urážky, jež jsme si vyměnili. Ale jako je Bůh nade mnou, já opravdu nemohu jinak. On mě totiž svými názory hluboce urazil."
"To je konec?" zeptala se Daisy.
"Ještě to pokračuje, ale mně šlo o tohle." Zhasl a uvelebil se ve vlastní posteli.
"Byl hodně zadlužený?"
"Zřejmě dost slušně. Musel se sebrat a utéct. A musel v cizině zůstat hodně dlouho. Dva tři roky. A celou tu dobu se mu po domově stýskalo. Ovšem otázka je, jestli by se mu nestýskalo i v Rusku... Tedy k čemu by mu Rusko vlastně bylo, kdyby po návratu poté co v Evropě promarnil tři roky a utratil všechno, co si vypůjčil - stejně nedokázal přijít k penězům, tedy rozhodně aspoň ne k takovým, jaké potřeboval? K čemu by to bylo, kdyby po návratu do Ruska nedokázal psát? Když Dostojevskij mluvil o Rusku, jasně tím myslel sebe a své psaní, a když Turgeněv mluvil o Německu, tak taky myslel sebe a své psaní. Dostojevskij jednu zemi a jeden národ nadřazoval, protože s nimi neměl při psaní moc štěstí. A taky byl mizerný hráč."
"Vyhrál vůbec někdy?"
"Vždycky trochu vyhrál na začátku, ale pak ho opanovalo vzrušení z hazardu a všiml si, že ostatní hráči sázejí a vyhrávají víc, a začal si myslet, že když to dokážou oni, tak on může taky. Namlouval si, že ti ostatní peníze nepotřebují tak nutně jako on. Jenže nikdy neměl tolik, aby taky mohl hodně vyhrát, a vždycky končíval úplně na dně a psal nějakému příteli dlouhý vysvětlující dopis o tom, jak k tomu došlo; prosil ho, aby o tom nikomu nevyprávěl, prosil o půjčku, obvykle už druhou nebo třetí, anebo zálohu - další zálohu - na novou knihu."
"Ti ostatní hráči byli taky spisovatelé?"
"Nebuď naivní. Jeden nebo dva možná ano, ale kolik spisovatelů tak obvykle můžeš vidět v kasinu?"
"Hrál i ten druhý spisovatel, ten, kterého tak urazil?"
"Ne. Ten byl bohatý. A právě jsem ti přečetl, jak byl arogantní, tedy aspoň v očích člověka, který byl naopak nesmírně pokorný, který o všechno přišel v herně a myslel si, že se mu stýská po Rusku, když se mu ve skutečnosti stýskalo jenom po troše štěstí, troše peněz a klidu. Ale protože byl, jaký byl, tak mu štěstí, peníze a klid stejně souzeny nebyly. Byl ke svému psaní velice poctivý; jeho fantastické dílo je plné úzkosti a mučivého neklidu. Zřejmě nenapsal nikomu ani jediný dopis, když něco málo vyhrál a nechal pak toho. Možná taková situace nikdy ani nenastala. Dostojevskij tam vždycky byl tak dlouho, dokud neprohrál; pak teprve mohl jít domů a být Dostojevským. Je ale zvláštní, že mu to nikdy nedošlo."
"To mě mrzí, že neměl hodně peněz," poznamenala Daisy. "Já vím, že to byl skvělej spisovatel. Přece jsme viděli Zločin a trest, pamatuješ? Bylo to ještě před svatbou. Byl to výbornej film. Všichni tam byli takový utejraný. Byli by takoví, i kdyby měl hodně peněz?"
"Dostojevskij by se peněz kdyžtak stejně rychle zbavil. Musel by. On trpět nechtěl, ale prostě to tak bylo. On utrpení potřeboval, protože jinak pro něj život vůbec nic neznamenal. Ani na něm neviděl nic hezkého. To je vlastně jeden z problémů literatury. Zdravý, šťastný a spokojený spisovatel toho nemá moc co říct."
"Klidně by mohl třeba napsat: ,Pořád jsme si všichni moc užívali,` nebo snad ne?"
"Ano, tak by to nejspíš dopadlo. Právě o to při psaní románů a divadelních her jde, dokonce je to sama podstata lidské zkušenosti. Podle všeho totiž štěstí nikoho neuspokojuje. Není dost zajímavé. Štastní lidé jsou po čase nudní, jejich život se scvrkne. Samozřejmě je to blbost. Těžko taky jinak; leda bysme snad na rovinu prohlásili, že nám život leze krkem, protože je to stejně jen takovej švindl, a že je pořád lepší poznat bolest, ošklivost a trápení než radost, krásu a klid. Ale nejhorší je z toho všeho klid. S tím si neví rady nikdo. Pohoda není dramatická, není dost zábavná. Pohodová duše nemá šanci si zacvičit. A tak dál. Nechápu to, protože já v pohodě nacházím dramatičnosti, zábavy a cvičení pro duši naopak až až, ale jde o to, že do dobrýho románu to ještě nikdo nikdy dostat nedokázal. To je ten problém."
"Proč vlastně spisovatelé píšou? Pořád to obnáší takový potíže a navzájem se všichni nenáviděj jako Dostojevskij s Turgeněvem a jsou o svý pravdě nezlomně přesvědčený. Čemu to vlastně tak moc věřej?"
"Spisovatel něčemu hodně věřit musí. Je sice solidní pravděpodobnost, že se mýlí, ale je to nezbytný. Je to nezbytný dokonce i pro všechny ostatní."
"Já věřím v peníze. A kluci věřej v holky a holky v kluky. V co věříš ty?"
"Věřím v hledání toho, čemu věřím a proč."
"A věříš taky v něco a žádnej důvod k tomu nepotřebuješ?"
"Jo. V tebe. V Johnnyho a Rosey a toho, co se teprve narodí, jestli se teda narodí. Hodně jsem o tom ale přemýšlel a možná, že stejně důvod oné víry znám, ale znát ho přitom nepotřebuje, jestli to teda není moc zamotaný. Protože co se týče tohodle života a já dál uvažovat nechci a ani nemůže -, tak se proti takovejm věcem přece nedá vůbec nic namítat, a to vůbec nemyslím na nějakou ideální situaci. Myslím naopak na to, jak to normálně chodí, jak to je a jak to být musí, ale stejně jsem rád, že jsi mladá a hezká a výborná v posteli a že jsi i po dětech zdravá a krásná a děti jsou zdravé."
"Takhle milýho jsem tě ještě nezažila."
"Tohle ti vykládám už dlouho, ještě než jsme se vzali. Mluvíme o tom pokaždý, když jedeme někam daleko a taky když jsme takhle sami a přitom nám nejde jen o to jedno, ale snažíme se, aby nám na sobě záleželo, a doufáme, že se natolik pochopíme, abysme si ve vhodným okamžiku dokázali být oporou, protože takový chvMe zcela určitě budou přicházet pořád."
"Copak já ti v takových chvílích oporou nejsem?"
"Ne a já tobě taky ne. Rád bych byl a snažím se o to, ale vím, že nejsem. Možná bys na tom ale byla ještě hůř, kdyby sis vzala někoho jinýho. Já nikdy nedokázal mít s lidma trpělivost. Jako bych už v první chvíli o každým věděl všechno, co vědět potřebuje. Já se o trpělivost snažím, ale to šílený úsilí mi nedělá fyzicky dobře. Jsem z toho celej rozklepanej a všechny možný svaly a nervy mě v posledních několika letech docela otravujou. A tím víc, čím víc se snažím být trpělivej. Považuje se za předurčenýho k radosti, zdraví, požitkům a poklidu a taky k tomu, že se budu na inteligenci, pravdu a osobní rozvoj dívat inteligentně, protože být inteligentní, znát pravdu a ještě k tomu růst je zábava. Být slušnej člověk je zábava, a ne žádný utrpení."
"Všechno by bylo jiný, kdybysme měli hodně peněz," řekla Daisy.
"Hodně peněz by pomohlo, ale jenom do začátku; nesmělo by to u peněz skončit. Peníze by se hodily na splacení dluhů a nemídraly by se mi pak pořád do myšlení. Pak už bych si jen užíval životních radostí a zdraví, dokud by mi to šlo."
"Chtělo by to mít o něco víc než jen na zaplacení dluhů. Bez peněz je každej unavenej. Já teda určitě Ja jsem unavená už jen z toho pocitu, že peníze nejsou. Nejspíš právě proto ráno tak dlouho spím."
"Ty ráno dlouho spíš, protože chodíš pozdě spát a každej den potřebuješ spát určitej počet hodin. A taky vstáváš pozdě, protože nejsi se svým životem spokojená."
"Já za ty dluhy přece nemůžu."
"To je fakt. Můžu za ně já. Vždycky jsem sázel, ale dřív jsem nikdy nemusel myslet na důsledky prohry. Proto jsem taky nikdy moc neprohrál a dost často jsem vyhrával. Když sázím teď, tak vím, že už nesázím jenom sám za sebe, ale že vlastně hazardujeme všichni, takže když prohraje, poznamená to celou rodinu. Tohle poznání úplně vylučuje bezstarostnost. Hazardní hráč totiž musí být úplně bezstarostnej. Musí akorát hádat a pak už se kdovíjak nestarat, jestli hádal dobře. Už toho radši nechme."
"Já nechci, abys ještě někdy sázel," řekla Daisy. "Máme za sebou děsný věci. Slibíš mi to?"
"A slíbíš ty mně, že nebudeš mít depresi, když nebudeš moct žít, jako kdybych měl bezedný konto? Jestli ano, tak já klidně slíbím, že nechám hazardu."
"Přece nebudeme věčně bydlet v tomhle úřednickým domku. Leze mi to tady krkem - od samýho začátku a bude to tak vždycky. Štve mě celý San Francisco. K čemu by bylo předstírat, že to tak není? Už při představě, že se zase vzbudím v tomhle příšerným baráku v tomhle všivým městě, mi naskakuje husí kůže."
"No jo. Tím mi chceš asi říct, ať koukám vymyslet, jak nás dostat někam, kde se ti to bude líbit? Do nějakýho krásnýho domečku? To mám jako se 
vším mít každej den takovou trpělivost, až si tím uškodím na zdraví? A taky to teda znamená, že se nemůžu v klidu posadit a den po dni se věnovat svý práci a napsat věci, ze kterejch mi nebude špatně... Je to tak, takže ty mě vlastně pořád nutíš myslet na to, jak sehnat prachy rychleji než jenom psaním, a takový přemejšlení pak vždycky vede k sázení."
"No vidím, že už zase budeš všechnu vinu házet na mě, jako ostatně vždycky."
"Ale vůbec ne. Zkus se na to podívat takhle: rok to musíme vydržet; s vědomím, že po tom roce ti pak život bude spíš vyhovovat, protože jsem ten rok strávil prací, za kterou jsem dostal zaplaceno; a nemusel jsem celej rok myslet na hazard a na to, jak jsi pořád nešťastná."
"Už chci spát a moc doufám, že nejsem v tom."
"Já chci spát taky a doufám, že v tom jsi."


Kapitola dvacátá šestá

O dost později - po mnoha bezesných chvílích, po nevyslovených myšlenkách na přátelství, lásku, něhu, nepřátelství, nenávist a nechuť a nevyslovených otázkách, laskavých i trpkých, poslouchali, jak ten druhý dýchá, jejich ruce se občas náhodou skoro dotýkaly, oba vnímali blízkost i neustávající soužení toho druhého se Daisy zeptala: "Spíš?"
"Úplně tvrdě."
"Já se bojím."
"Čeho?"
"Nevím."
"Jestli si chceš zalízt ke mně, tak pojď."
Nahatá Daisy odklopýtala do jeho postele; zacouvala k němu, aby ji mohl chytit, jako to dělal vždycky, když byla vyděšená. "Všechno je to lež," řekla, když už byla uvelebená v teple.
"To nevím."
"Určitě. Proto já věřím jedině v peníze a že jde klukům o holky. Díky penězům je lhaní mezi klukama a holkama o moc příjemnější, daleko snadnější."
"Lež je na začátku veškeré špíny, všeho špatnýho a vyšinutýho."
"A stejně všichni lžou. Víš moc dobře, že lže každej. Když to tak je, tak to přece musí bejt nevyhnutelný, a když to je vlastně nutnost, tak je snad lepší se s tím smířit a netrápit se tím, nebo ne?"
"To nevím. Možná. I tak se mi ale lhaní nelíbí a řeknu ti proč. Je to totiž nepraktický. Je daleko jednodušší na začátku nelhat. Proč bysme se měli obelhávat? Ale hlavně - proč klamat sám sebe? Já doufám, že jsi v tom proto, že když budeme mít víc dětí, tak aspoň jedno nebo dvě v tomhle budou mít jasno."
"Ty dvě, co už máme teď, v tom přece jasno mají, nebo ne?"
"Kdo to může vědět? Možná to tak je, ale jen do okamžiku, kdy budou vystaveny nějaký zkoušce, a pak se možná ukáže, že v tom tak úplně jasno zase nemají. Ale z víc dětí možná aspoň jedno tou zkouškou projde."
"Tím jako myslíš dospět a stát se stejným ňoumou jako všichni kolem..."
"Jo, když to chceš vyjádřit takhle pregnantně."
"Z každýho je dřív nebo pozdějc ňouma. Teda aspoň z každýho, kdo nestačí umřít do jedenácti let. Jedinej rozdíl je v tom, že někdo je ještě blbější než ostatní. A někdo - například ty - je ňouma, aniž by nejdřív vůbec dospěl."
Daisy se rychle se smíchem otočila a rozverně do Dicka šťouchala.
"Co je tady k smíchu?"
"Jak jsem to řekla. Je to děsně výstižný. Překvapilo mě, jak jsem to dokázala říct. Jsi ňouma a vlastně jsi nikdy nedospěl. Je to tak. zeptej se, koho chceš. Nevidíš si na nos mezi očima, a přitom pořád řešíš nebetyčný věci, píšeš o tom a všechno chceš urovnat. Buď už ses jako dospělej narodil a pak to s tebou šlo proti času, abys mohl bejt ten ňouma, anebo jsi byl ňouma odjakživa a už se to s tebou vezlo a dospět jsi k tomu ani nemusel, jedno z toho."
"Jseš nějaká chytrá."
"No jo. Ty máš děsně rád tu pravdu. Tak mi to nějak vyvrať."
"No trochu to platí. Vlastně většina z toho, co jsi řekla. Ale zapomněla jsi říct, že jestli to platí o mně, tak o ostatních ještě daleko víc."
"To jsi jen tak namyšlenej. Možná to vůbec o ostatních víc neplatí. Jak to můžeš vědět? Třeba o takovejch věcech vůbec nepřemejšlej."
"Právě tak jsem to myslel. Kdyby o tom totiž někdy přemejšleli, kdyby byli ochotni a schopni se nebezpečí takový úvahy vůbec vystavit, tak by z toho určitě vyšli ještě hůř než já."
"A kdo je teda chytřejší - oni nebo ty? Oni, a ty to moc dobře viš. Protože proč si vůbec něčím lámat hlavu? Proč vynakládat takový úsilí, jen aby člověk nakonec zjistil, že je ňouma?" 
"Protože právě to je pokrok. Prostě pokrok; asi jako když jsou cigarety o dva a půl centimetru delší."
"Jako když je co delší?" Daisy se chichotala a už zase po něm lezla. "Ráda bych, abys zase začal přemejšlet. Co je to vlastně fabrika na cigarety? Takový vězení, že... Co je to milion dolarů? Něco jako kletba, viď. A co může za tu mou kletbu?"
"Třeba kluk, co je na cestě. Byla bys ráda, kdyby to byl kluk?"
"No to už je lepší. Teď jsi zmoudřel. Úplně ti vidím do hlavy; rozbitý flašky, rezavý kolečka, pár ušmudlanejch plevelů, co se tvářej jako růže; a ty se v tom všem motáš a rozhlížíš se. Teď sis všimnul jakýhosi divnýho květu na uschlým šlahounu a říkáš si: ,No to je ono, konečně něco novýho a opravdovýho, konečně krása. Ještě se neví, co to je, ale třeba to bude to pravý."`
"V mý hlavě je starý město na břehu Eufratu; místo plevele tam rostou olivovníky a vinná réva. Ve spánku už jsem to tam viděl mockrát a cítím se tam jako doma. Je to opuštěný město, vlastně spíš rozvaliny, ale je to tam úžasný."
"No to už je lepší. Jak jsi tlachal něco o těch cigaretách, to bylo děsný. Jseš takovej lhář."
"Ty mi nevěříš, že to město ve spánku vídám?"
"Teď sis to vymyslel. Jednou jsi v učebnici nejstarší historie zahlídnul fotku vykopanýho krámku s potravinama a v noci jsi pak stejnou fotku viděl i ve snu. Od tý doby se považuješ za skvělýho člověka se skvělejma snama a minulostí."
"Tak to klidně začít mohlo... Ale fakt je, že se mi o starejch městech zdává často. Jednou jsem byl v nějakým starým domě u moře. Krásnější sen jsem asi nikdy neměl. Bylo to tam úplně opuštěný."
"A jak se to má s tím městem na břehu Eufratu?"
"Tak to jsem si nejspíš vymyslel. Nebo jsem si ho aspoň posadil k Eufratu, protože tam moji předkové dlouho žili."
"Jo tvý předkové. Ty si myslíš, že kdovíco vykonali. Vynalezli vůbec něco? Copak jsme nemuseli všichni čekat na chudýho kluka, aby nám vynalezl žárovku a gramofon a všechno? Všechno jsem to četla ve škole. Všechno to vynalezl jeden člověk, a ten nepatřil do žádnýho konkrétního národa. Co ty tvoji krajani teda vlastně vynalezli?"
"Prý můj pradědeček Zrzek Haig stavěl krásný kamenný domy."
"Jak se jmenoval doopravdy?"
"No takhle."
"Jak přišel k takovýmu jménu?"
"Měl zrzavý vlasy."
"Neměl."
"Ale měl."
"Já myslela, že v tý tvý části světa jsou všichni jen černovlasý."
"Skoro všichni. Ale on byl zrzavej, tak mu dali jméno Zrzek."
"Ty zrzavej nejsi."
"Ale ty jo a možná bude zrzavej i Johnny. Ta zrzavá mi pomohla."
"V čem?"
"No rozhodnout se; řekl jsem si, že budeš ta pravá."
"Jak pravá?"
"No do postele a povídat si s tebou až do rána a mít s tebou Johnnyho."
"Na to ty jsi už tehdy myslel?"
"Víš to moc dobře. Mluvili jsme o takovejch věcech pokaždý. Co je s tebou? Máš vokno?"
"No já myšlela, že mě tím chceš sbalit, že chceš, aby mi stouplo sebevědomí, protože pak by to v tý posteli bylo ještě lepší a tak. Já to nikdy nebrala vážně. A co by bylo, kdybych zrzavý vlasy neměla?"
"Tak jsem se možná rozhodnul jinak."
"Taky jsem si mohla vlasy barvit. Jak můžeš vědět, že jsem to nedělala? Je to jednoduchý. Jak víš, že si je pokaždý u kadeřnice nenechám nabarvit? Třeba mám vlasy černý, co ty víš... Třeba ses seknul."
"Já si prostě řekl, že by matka mejch dětí měla mít narezlý vlasy."
Daisy se bleskově otočila, objala ho a nasoukala se pod něj. "Tak jen hloubej klidně dál, ale já v takovýhle chvilce nechávám všechno plavat a o svejch slovech moc nepřemejšlím."


Kapitola dvacátá sedmá

"Je tady nahoře vůbec něco k jídlu?" zeptala se Daisy.
"Ledaže by Marta něco dala do ledničky."
"Poprosil jsi ji o to?"
"Ne, ale třeba to i tak udělala. Jestli ale ne, tak se můžeš proplížit dolů a něco přinýst odtamtud."
"Ty máš hlad taky?"
"Něco bych si dal."
"Čím to? Už jsou přece tři pryč."
"A co má být? Dole je Marta, takže ráno nemusím vstávat. Hodlám spát až do večera." 
"To přece nemůžeme. Co by dělala Lukrécie?"
"Ty si klidně vstaň tak ve dvě nebo ve tři, když se ti chce. Vem si taxíka a chvíli s ní pobuď. V sedm se taxíkem vrať a zajedem si někam na večeři."
"A co Alice s Oscarem?"
"Přivez je s sebou. Lukrécii taky. Já chci spát, dokud už toho nebudu mít plný zuby. Děsně spánek potřebuju."
"Žádný takový. Musíš vstát v rozumnou hodinu a zavézt mě tam. V týhle fázi hry už z toho jen tak vystoupit nemůžeš. Pro Lukrécii to bude všechno čím dál tím složitější a taky zajímavější; dovedu si představit, jak by ji děsně mrzelo, kdyby sis nemohl všimnout, že je krásná a svůdná i před pohřbem."
"Já už s tím nechci mít nic společnýho. Vždyť jsem ho ani neznal. Jeď tam sama a zase se vrať; zajedeni si pak někam na skvělou večeři. Pohřeb přece bude nejdřív pozítří. Jestli to považuješ za nutný, tak tam půjdu, ale hlavně ji sem, pro boha živýho, po tom pohřbu už netahej."
"Už jsem ji pozvala a ona pozvání přijala. Teď už z toho nemůžem vycouvat."
"Ale můžeme. Klidně to dokážeš zařídit. Stačí říct, že jsou děti nemocný, nebo já jsem nemocnej; řekni, co chceš. A řeknu ti proč - moc rád bych s tebou byl tak čtyři pět dní někde jen ve dvou. Musíme probrat spoustu věcí a na to my při dětech nikdy nemáme čas, protože jsme pořád utahaný a vzteklý. Slibuju, že se nebudu snažit nic psát. Jen chci být tak pět dní s tebou. Je to moc důležitý."
"Klidně to můžeme udělat, až Lukrécie odjede. Řekla jsem jí, že tu může zůstat, jak dlouho bude chtít, ale určitě tu nebude dýl než týden."
"Tak to je moc. Ještě tak jednu noc, ale jen na jednu noc tu nezůstane nikdo. Musíš z toho nějak vycouvat."
"O čem se mnou vlastně chceš mluvit?"
"O všem."
"Tak mluv teď."
"Teď ne. Málem jsme se dneska zase pohádali. Když se budeme trochu snažit, tak se to snad všechno urovná. Ale chce to najít si čas někde bez dětí a vůbec všech lidí. Víš co? Tohle jsem ti chtěl říct, až to vzrůšo trochu opadne, ale povím ti to teda už teď. Mám přes šest tisíc dolarů. Nestačí to sice, ale je to docela hodně. Spousta lidí tolik nevydělá ani za celej rok usilovný práce. Vyhrál jsem to na dostizích. Stačily dvě sázky. Včera, když jsi byla u holiče, a dnes, když jsem si u Lukrécie dal dvacet. Vím, že mívám štěstí, tak jsem to zkusil. První tři sázky mi včera nevyšly, ale čtvrtá se chytla a dost jsem na tom vydělal. Dnes jsem vsadil jenom jednou a zase to vyšlo; bylo za to víc jak dvakrát tolik, než jsem doufal. Ale já ti hlavně chci říct, že to k ničemu není. Nemůže počítat, že by se to příště zase povedlo. Ale ty peníze teď máme a v pohodě nám vystačej tak na rok. Já si pořád dělal nějaký starosti, ale sázení to samozřejmě neřeší. Starosti na chvíli zmizely, když jsem jel včera na letiště vyzvednout Alici s Oscarem, ale bylo to jen tím, že jsem byl opilej a dost zoufalej. Měli jsme v bance jenom sto čtyřicet dolarů a já věděl, že když sem jede Lukrécie, tak nám to určitě dlouho nevystačí. Tak jsem to risknul. Jenže si uvědomuje, že jsem měl mimořádný štěstí, a už s tím nechci blbnout a ještě třeba prohrát, co už mám, a dokonce co nemám, a pak si ještě muset vypůjčit - nebo to aspoň zkusit - a dělat ze sebe šaška a rodinu zruinovat. Pořád z toho ještě mám radost, protože 
je to opravdu hodně peněz a já na to měl nervy. Teď na peníze nechci vůbec myslet. Chci to strčit do banky a pak už jen šekama platit účty, na peníze nemyslet a už se zabejvat jenom rodinou a svou prací. Vím, že do roka a možná i dřív už budeme v pohodě. Teď jsem moc unavenej. Dokonce se bojím, protože ty peníze přišly tak snadno. Vypadá to jako něco děsně jednoduchýho. Stačí si vybrat koně a vsadit si na něj. Jenže to vůbec snadný není. Každá výhra je zázrak. Mě už zázraky nezajímej a taky už nechci prohrávat. Nechci už se tím nechat zblbnout. Chci teď hlavně klid a na peníze zapomenout. Sázení mi dluží moc peněz, o dost víc než jen šest tisíc, ale na to teď nesmím myslet. Musím bejt spokojenej, že se mi dostalo šesti tisíc právě v době, kdy je tak moc potřebuju, kdy je všichni potřebujeme. Ty peníze z Anglie přijdou taky. Asi sto dolarů, víc ne. Pak už nic nečekám. Už několik let jsem nenapsal povídku, o kterou by projevil zájem nějakej časopis. Až začnu zase psát, tak bych sem tam snad nějakou povídku mohl napsat a prodat. Tím chci říct souběžně s psaním něčeho delšího. Ale potřebuje k tomu tvou pomoc. A ne jen nějaký sliby, že mi pomáhat budeš. To říkáš vždycky a já ti i věřím, že se docela snažíš, ale tentokrát mi úplně vážně musíš pomoct. Musíš se snažit, protože jinak vůbec neručím za to, co s náma bude."
"Já jsem si říkala, že se něco děje," smála se Daisy.
"Tak moment. Neměli bysme zase bejt kdovíjak spokojený. Všechno je to docela trapný a smutný. Chce to honem si na to zvyknout a už na to pak dál nemyslet. Je to docela ponižující, ale víme o tom jenom ty a já. Já jsem z toho vyděšenej, jako bych vyhrál aspoň šedesát tisíc. Klidně to totiž šedesát být mohlo. Celý je to absurdní a směšný. Skoro pořád jsem sázel dvě tisícovky, no a teď jsem tolikhle vyhrál za dvě stovky. Představ si, že bych tam třeba zavolal a jen tak ze zvyku místo dvě stovky řekl dva tisíce... Leo by takovou sázku vzal stejně rychle jako ty dvě stovky. Je to úplně totéž, akorát že jsem mohl vyhrát desetkrát tolik, ale já už na to nechci myslet. Chci těch šest tisíc uložit v bance a pak už jen čekat, jestli to my dva zvládneme 
a dokážeme slušně žít."
"To je ale škoda, že jsi neřekl dva tisíce," zalitovala Daisy.
"No jasně, že jsem to měl říct, ale nedokázal jsem to, poněvadž jsem se bál. Půjčovat si šest tisíc nebo šest stovek už by vyšlo úplně nastejno a víš moc dobře, jaký to pro mě je - něco si od někoho muset půjčovat. Já ti to ani nechtěl říct. Myslel jsem, že tam budu s váma - s tebou, Lukrécií, Leanderem, Oscarem a Alicí a jenom se občas skáknu podívat na startovní listinu a telefonicky podám sázku a za pár dní si pak vyzvednu třicet, čtyřicet, padesát nebo možná i šedesát tisíc. Jenže víš moc dobře, jaká je to utopie, všechno se bude odehrávat v klidu. Už nebudou žít jenom současným okamžikem. Všechno budou brát pohodově, nebudou od sebe navzájem tolik očekávat. Děti jim nepolezou na nervy a oni nepolezou na nervy dětem.
Bylo dobře, že si koupili právě tenhle dům. Vlastně to byly dva domky v jednom; sice hodně malé, ale přece jenom samostatné domky s koupelnou, kuchyní, vlastním vchodem a předsíní. Oba byly výborně zařízené, všude koberce, záclony, snadno se tam uklízelo. Když chtěli, tak si kdykoliv mohli zamknout branku na ulici. Byl to skvělý dům; trochu sice připomínal loď, která se prokousává mlhou, ale i tak byl moc dobrý. Kousek od moře - bylo 
vidět ze zadních místností i z ulice. Příjemné také bylo mít pořád u domu poletující racky. Nechápal, proč by neměli v tom domě slušně žít, proč z něj vlastně pořád chtějí pryč. Dům to byl úzký, z obou stran sevřený podobnými domky. Trčel do výšky a nebyl ani dost hluboký, ale nescházelo mu vůbec nic - předsíň, obývák s krbem, přední ložnice, kuchyň s jídelním koutem, schodiště na zahradu, v suterénu velká garáž na auto a krámy. A taky dvě 
zadní ložnice - dole, kde byl dětský pokoj, a nahoře, kde on měl psát, ale už to dlouho nedělal, protože to tam bylo moc malé. Byl to vlastně báječný dům. Slyšel, jak ho Daisy vyděšeně volá: 
"Kde jsi, miláčku?", protože ji zachvátila panika, když ho nikde neviděla.
"Jsem tady. Sedím u okna v obýváku."
"Proč? Děje se něco?"
"Vzbudil jsem se."
"Ježíšmarjá. Tak pojď honem zase do postele. Já jsem vzhůru, ležím tu vyděšená k smrti a poslouchám, co se děje."
Dick přišel a sedl si na svou postel.
"To se nemůžeš oblíct? Je příšerná zima."
"Mně zima není."
"Co se děje? Proč nemůžeš spát?"
"Spal jsem skvěle, ale pak jsem se probudil a chtěl jsem se podívat po domě. Jenže už mě zase bere ta moje noha, takže jsem si radši sednul k oknu. Proč ses vzbudila?"
"Já vždycky poznám, když nejsi v posteli. I ve spánku to vytuším. Leknu se, a to mě probudí. Byl jsi pryč přes rok, takže jsem vedle sebe hrozně dlouho mívala prázdnou postel. Když ses pak vrátil, tak už jsem si zřejmě nikdy úplně nezvykla. Tak co se děje?"
"Nic se neděje. Myslel jsem, že budu spát až do večera, ale prostě jsem se najednou vzbudil."
"A to už si nelehneš?"
"Kdyžtak až potom. Tuhle ranní hodinu jsem vždycky měl moc rád. Vstával jsem za rozbřesku. Samozřejmě že to bývalo po spánku, a ne jako dneska, ale stejně se mi časné ráno líbí. Všechno je nové a čisté a trochu taky smutné; ráno v sobě má jistou důstojnou rezignaci, rezignaci, jako když se člověk chystá do práce."
"Ty jsi snad smutnej?"
"Ne, jenom uvažuju o obecném neosobním smutku. O tichu města za rozbřesku. Jasně že jsem smutnej. Ale ty taky a stejně tak Johnny a Rosey."
"Já smutná nejsem. Jen mám vztek, protože ty nás odsud z toho příšernýho domu nikdy nedostaneš. O nic jinýho nejde." "Nemůžu. Udělal bych to, kdyby to šlo, jenže to nejde. Ale dejme tomu, že by to i šlo, tak kam bysme jeli, aby se nám tam líbilo a nebylo to jen další z mnoha míst? Všude je to víceméně stejný, takže by ses měla zbavit tý svý utkvělý představy, že je to tu hrozný. Není. Je to výbornej dům. Před chvílí jsem si to všechno rozebral. Lidi si vždycky myslej, že se musej vydat jinam, i když problém spočívá v něčem úplně jiným. Už se ničím netrap a uvidíš, že se ti bude žít líp."
"Kdyby to bylo takhle jednoduchý..." "A proč se o to teda nesnažit?"
"Jenže jak?"
"Stačí, když se na to budeš dívat nezaujatě. Máme v jediném novém domě vlastně domky dva; navíc krásnou zahradu, velký suterén a garáž a všechno je to zaplacený; dvě kuchyně, dvě koupelny, dva krby, na stěnách obrazy od výbornejch malířů, všude spousta knih, klavír, varhany, rádia, gramofony. A je to v Kalifornii, což je můj domov. V San Francisku, kde jsem strávil převážnou část života. Je to v řadě stejných domků obývaných nižšími penzionovanými důstojníky, prodavači z obchodních domů, bankovními úředníky a podobnými lidmi, ale co na tom záleží? Máme teď dost peněz na celej rok. Snad to bude rok klidu, práce a zábavy a občas si na dva tři dny zajedeme do Rena."
"Já se tu cítím příšerně. Jsem tu sama a připadám si ztracená. Chápu, že to zní hloupě, protože tu mám manžela a děti, ale je to tak. Nevím, proč to tak je. Chceš slyšet, co se mi zdálo? Že jsme to tady prodali a odjeli do New Yorku. Proč by to nešlo? Za dům můžeme dostat daleko víc, než na kolik nás tehdy přišel. Můžeme ho prodat zařízenej, všeho se zbavit a odjet do New Yorku; tam si pronajmout byt, zařídit si ho a začít od začátku."
"Mně se teda do New Yorku nechce ani trochu, ale budu o tom přemejšlet."
"Určitě by to šlo."
"Já něco vymyslím. Přece nechci, aby sis tu připadala ztracená a opuštěná."
"Všichni tvý lidi jsou tady, ale já tu nemám vůbec nikoho." "Stejně se s nima skoro nikdy nevídáme. Jedině když si to ty vynutíš."
"No ty nemáš rád mý příbuzný a já zas nemám ráda tvoje; o nic víc nejde."
"Je to tak, jenže mně se vždycky nejlíp psalo tady a taky si myslím, že je to tu pro děti lepší než v New Yorku. Ale tak teda uvidíme. Moc se mi tím zabejvat ani nechce, ale když myslíš. Zrovna do mě vstupoval takovej klid, jenže zas teda určitě nechci, aby ses cítila ztracená a opuštěná. To by za to nestálo. Nic by za tohle nestálo."
"Já nemyslím, že bysme se měli přestěhovat hned. Než to tu prodáme, tak uplyne měsíc nebo i dva. A taky bude chvíli trvat, než si najdeme něco v New Yorku. Hele, teď je v New Yorku půl desátý. Mám zavolat tý realitní kanceláři, se kterou jsme jednali, když jsme tenkrát v zimě bydleli na Long Islandu?"
"To můžeš. Uvidíme, co nám nabídnou."
Dick z předsíně přinesl telefon s dlouhou šňůrou a podal ho své ženě; a za chvíli už Daisy hovořila s úřednicí newyorské realitní kanceláře. Mluvila hodně dlouho a Dick zatím chodil po domě.
"Maj pár vynikajících bytů," oznámila mu Daisy.
"Za kolik?"
"No nejlevnější je za deset tisíc za rok."
"Tak to je moc. Kdybysme za tenhle zařízenej dům dostali pětadvacet tisíc, tak máme celkem jednatřicet. Okamžitě musíme splatit dluhy, který dělaj tak dvacet tisíc. Zbývá jedenáct tisíc. Než tu budeme se vším hotovi, utratíme tisíc nebo dva, ale dejme tomu teda jenom tisíc. Zbývá deset. Zařídit si novej byt na splátky předpokládá hned vysolit tak čtyři pět tisíc a pak ještě několik let splácet přinejmenším pět set měsíčně. Zbývá pět tisíc. Jenom činže činí skoro tisícovku měsíčně. Je to sice otrava, ale znamená to, že to stěhování budeme muset ještě odložit. Do tý doby se musíme snažit, aby to tady fungovalo. Uznáváš, že stěhovat se teď by byla pořádná chyba?"
"Nejspíš jo. Ty pitomý činže jsou hrozně vysoký. Proč nemůžou mít krásný bytečky za padesát měsíčně?"
"Co je to vůbec za byt - ten za deset tisíc?"
"No když ti to řeknu na rovinu... - vlastně je to jen o trochu větší než tohle naše jedno patro. Nájemný v New Yorku je strašně drahý. Neměla jsem tam volat. Co budeme dělat?"
"Já jdu ještě spát," řekl Dick a zase zalezl do postele. "Jsem ospalej už jen z toho, když na to myslím. Už po tobě nebudu chtít, aby se ti tady líbilo, protože to stejně nedokážeš.Už po tobě nebudu chtít, aby ses pokusila si tady k tomu vypěstovat nějakej vztah. Odstěhujem se odsud. Někam odjedeme. Když nemůžeme do New Yorku, tak pojedeme někam jinam, kde by se ti líbilo. Kamkoliv. Zkus taky ještě usnout a už se tím netrap. Nějak to uděláme. Odstěhujeme se co nejdřív."
Zase už tu bylo to břímě, neklid se vrátil, napětí, starosti, všechno to nepříjemné a zneklidňující.Nezvládal to, tím to bylo. Šlo o to, že už nebyl tolik plný života a energie jako dřív. Plahočil se dál a kulhání už se neměl nikdy zbavit; taková věčná připomínka. Ztloustl; vystouplé břicho a tlustý krk. Nemohl po sobě ani chtít, aby táhl takovou tíhu, ale nedokázal vrátit věci do původního tvaru a rozměru, do starých dobrých mantinelů, nedokázal zase získat 
bývalou pružnost, lehkost a rychlost. Byl pomalý, přetížený, vyčerpaný. Obličej měl odulý, protože jedl o moc víc, než jíst potřeboval. Jenže kdyby tolik nejedl, tak už by tu tíhu neutáhl vůbec.
Tak to bysme měli..., řekl si. Jsem starej, tlustej, pomalej, a to v letech, kdy by měl muž teprve vstupovat do období největší vitality. Starej, tlustej, pomalej a taky praštěnej. To nic. Hlavně se je třeba vyspat. Vyspat se na to. Spánkem ty problémy obejít. Prospat celý den, protože noc už je pryč. Nespat, aby se něco dohánělo, aby zase mohl spát v noci a pracovat ve dne a aby se všechno urovnalo, ale spát, aby několik hodin nemusel na nic myslet, pár hodin tak odpočívat a vyhnout se tím oné zoufalé apatii. Spát, ale neobnovit síly, aby zase mohl pracovat; spíš na chvíli umřít. Spát a zase se o trochu přiblížit smrti, nechat smrt proniknout o něco hlouběji, přidat si další vrstvu tuku, pomalost ještě víc zpomalit, zase o něco odsunout radost a zároveň onu důstojnou rezignaci člověka, který se za smutného rozbřesku chystá do práce. Spát a obejmout tak smrt a vzdálit se životu.


Kapitola dvacátá devátá

Vstal v poledne. Sešel dolů a ještě stihl děti před spaním po obědě. Děti měly hravou náladu; vykládaly mu o všech dobrodružstvích, co prožily s Martou, a jak Rosey vylezla z postýlky a pořád chodila do předsíně, skoro celou noc se chechtala a nenechala Johnnyho spát.
Dick vzal holčičku do náruče, pevně ji stiskl a šel s ní do obýváku. Netěšilo ho, že v noci chodí po domě, ale nevěděl, jak jí to říct, aby to pro ni nebylo nudnější než ono noční dovádění, aby jí to tou domluvou dokázal vynahradit. Rosey totiž vždycky - když nebyli táta s mámou doma - v noci vstávala a motala se po předsíni. Někdy jim to dělala, dokonce i když doma byli, i když ne tak často, jako to prováděla ostatním a Martě - která ji měla moc ráda - 
zvlášť. Dělala to i laskavým černošským dívkám a ženám, které u ní potmě seděly a potichu jí vyprávěly nebo zpívaly, aby ji udržely v postýlce. Dick si uvědomoval, že Rosey prostě v postýlce nevydrží, zvlášt když si začne myslet, že jí ty výlety projdou. Každá nová pečovatelka s ní po svém sváděla bitvy, ale jestliže Rosey naplácala, hned dostala vyhazov (ne snad kvůli tomu naplácání, ale protože ji to nebavilo natolik, aby na udržení klidné a spokojené Rosey něco vymyslela). Dick nikdy nechápal, co Rosey tím nočním vylézáním z postýlky vlastně sleduje; dělala to totiž od nejútlejšího věku, kdy většina dětí ještě ani lézt nedokáže; tehdy si Dick ani nedovedl představit, že by dokázala vylézt bezpečně a nespadnout, a Rosey také 
opravdu často hlasitě žuchla. Pak vždycky vstala a brečela úplně jako její matka; dostavila se ubrečená, vyděšená a naštvaná do předsíně. A už za deset minut z postýlky vylezla zase a bez pádu. Něco tím prostě sledovala. Přece by jen tak nevynakládala tolik námahy. Možná se vydávala hledat vůni maminky, teplo jejího těla nebo maminčin láskyplný hlas, ale když to našla, tak jí to stejně moc dlouho nebavilo a rozhodně se jí nechtělo usnout v matčině náručí. Prostě jen malá holka, která - dokud jí to bude procházet - pořád musí vylézat z postýlky.Dick ji za to nehuboval, jen se k ní v obýváku u okna přitiskl obličejem. Pak Rosey podal Martě; ta ji svlékla a umyla. Dick si zatím v kuchyni povídal se synem; zodpovídal spoustu dotazů ohledně Boha. Když pak už byli Johnny a Rosey v posteli, nalil kávu Martě i sobě a chvíli spolu hovořili.
"Rosey pořád vstává," řekla Marta, "ale já tvrdím, že je ji třeba nechat. Když to dělat chce, tak nemá cenu jí v tom bránit. Mně to nevadí."
"Nemáte pro to nějaké vysvětlení? Proč to vlastně dělá?"
"Jen tak. Je to neposedné a chytré dítě, je po mamince. Moc mi připomíná její matku."
"To je pravda."
"Úplná kopie. Nikdy jsem nic takového neviděla. Zažila jsem spoustu dětí, ale ani jediné se tak moc mámě nepodobalo. A Johnny je opravdu její bratříček. Jedná s ní tak, jak to u sourozenců vůbec nebývá zvykem."
"Vždyť ji mlátí."
"Tomu říkáte někoho mlátit? To vůbec nic není. Rosey je jak maminka a Johnny je zase po vás. Moc ráda je pozoruju a poslouchám. Pořád se musím usmívat a smát; nejlegračnější je, když říkají sprostá slova, která ani nechápou. Protože je to moc roztomilé - vždycky to řeknou ve správnou chvilku."
"Můžete tu ještě zůstat?"
"Jak dlouho budete chtít. S vašima dětma jsem nejšťastnější. Klidně můžete odjet někam pryč. Vezměte svou krásnou ženu někam na výlet, o nic se nemusíte starat. Před domem je branka, telefon funguje. Já kdysi učila v nedělní škole a práce u vás mě moc baví."
"Kdybyste něco potřebovala, tak mi řekněte. Přivezu zmrzlinu. Víte, že se po ní děti můžou umlátit."
"Já už zmrzlinu koupila. Včera odpoledne jsme na procházce koupili velké litrové balení. Dnes odpoledne půjdeme na procházku zase. Už jsem si napsala seznam, co je potřeba. Všechno klape, vůbec si s dětma nemusíte dělat starost. Někam svou krásnou paní vyvezte a 
promluvte si spolu."
Dick šel do suterénu pro poštu, ale nic zajímavého nepřišlo. Zajel do banky a uložil peníze. Zajel k Erniemu Perchovi; požádal ho, ať se zvenčí podívá na jejich dům a odhadne, kolik by za něj, zařízený, mohl dostat. Ernie prohlásil, že by za dům chtěl dvacet sedm tisíc pět set a že zavolá jedině, kdyby měl vážného zájemce.
Dick si koupil odpolední noviny a hned si nalistoval dostihy. Nejslibněji vypadal osmý - startovali v něm koně Potomek, Nanby Pass, Makléř, Mořský letec, Pochodeň, Shuffle Toe, Doktor, Tia Juana a Val Zun. Bylo to jasné - chtělo to vsadit si na Potomka, ale už toho sázení přece chce nechat. Nevsadí si ani dva dolary, protože nechce. Ale ten kůň samozřejmě vyhraje. Sice se nebude vyplácet o moc víc než pět ku dvěma, ale vyhraje. Je to jedno. Dick už prostě sázet nebude. A opravdu to vydržel. (Později si pak přečetl, že Potomek doběhl třetí za Nanby Pass a Mořským letcem.)
Ale vyhrát měl, říkal si Dick, zvlášť když jsem si nevsadil.
Jel domů, vyšel po schodech nahoru a Daisy právě otvírala oči. "Kolik je hodin?"
"Teprve dvě."
"Můžu si ještě chvíli poležet?"
"Jak dlouho budeš mít chuť. Děti jsou v pořádku. Marta říkala, ať svou krásnou ženu někam vyvezu na pořádný výlet."
"Vážně to řekla?"
"Přesně tyhle slova použila."
"Je to mrcha. Přece mě nemá ráda."
"Neřekl bych."
"No tak ji nemám ráda já. Ani cejtit ji nemůžu."
"To je teď jedno. Dětem je dobře a my si můžeme dělat, co chceme. Ale pospíchat nemusíš, protože já stejně ještě musím odpovědět na nějaký dopisy."
"Proč ta mrcha Lukrécie ještě nezavolala?"
"Protože ještě spí. Takhle to s ní teď bude několik dní. Tak co teda uděláme?"
"Zatím nic," řekla Daisy. "Myslím, že jsem tu docela zaseknutá."
"Dobře ti tak."


Kapitola třicátá

Psát dopisy nebylo nic lehkého. Měl pocit, že to je nepodstatné, nesmyslné a sentimentální jako ostatně už docela dlouho veškeré psaní. Už jen při pohledu na psací stůl na něj šla nevolnost. Co k tomu ještě dodat? V dopise, básni, povídce nebo třeba divadelní hře? Nic snadného. Život není peříčko. Člověk ho nikdy nepozná ani z poloviny. Já tu polovinu nikdy nepoznám. Někde za pochodu mě všechno ohromovalo. A taky mě opustilo 
štěstí. Nikdy nic nepochopím. Nikdy nedojdu alespoň nějakého vysvětlení, nedokážu aspoň částečně věci napravit. Nějak se to napravit nechce. Život vždycky byl až moc báječný; a taky k nepopsání strašný. A já o něj přišel. Bylo to nevyhnutelné. Dopadne tak každý. Život nám je dán jen proto, abychom o něj přišli. Řeknu vám, o co jsem stál. No vlastně to ani pořádně říct nedokážu. Asi jsem toho chtěl hodně, ale vysvětlit to neumím. Co jsem chtěl, se pomíchalo s tím, co jsem nechtěl, a najednou jsem to nedokázal odlišit. Nechtěl jsem úplně všechno, ale vlastně se to tomu blížilo. Nikdy nedokážu popsat, co jsem vlastně chtěl. Vycházel jsem z představy, že to lze všechno dostat; docela obstojně jsem to chápal a přijímal, ale teď to 
vysvětlit nedokážu.
V poště byl dopis od Dickova právního zástupce, kde mu sděloval, že už musí zaplatit daň z příjmu - skoro dva tisíce dolarů. Vypsal šek a poslal mu ho - smetl to se stolu. Zbývají tedy necelé čtyři tisíce.
Nějaký pán z Oklahomy mu psal, že sestavuje vysokoškolská skripta o povídkách, a žádal ho o souhlas s přetištěním "Muže s červeným nosem" a také o pár vět pro studenty o tom, jak tu povídku napsal.
"Jednoho večera před asi deseti lety jsem byl v San Amoniu," začal Dick, "a čekal jsem, až automechanik přijde na to, proč se mi přehřívá motor. Čekal jsem v bistru naproti autoservisu. Přišel tam pán a objednal si kávu a dvě obyčejné koblihy. Na druhém konci místnosti strkali dva kluci a dvě dívky nikláky do jukeboxu a tancovali. Servírka, která už mi předtím donesla černou kávu, teď přinesla kávu a koblihy i tomu pánovi, ale přinesla mu kávu už s mlékem a ten pán jí řekl, že ho to mrzí, ale zapomněl jí říct, že chce kávu bez mléka, a jestli mu tedy může přinést kávu černou. Servírka prohlásila, že mu v tom případě bude muset počítat i ten první šálek, a ten pán řekl, že klidně. Ten pán červený nos neměl; měl nos bez jakékoliv výrazné barvy. Nikdo tam neměl červený nos. Už jsem nikoho s červeným nosem neviděl několik let, možná dokonce vůbec nikdy, snad s výjimkou nějakého šaška v cirkuse. Z kapsy kabátu jsem si vyndal kus papíru a poznamenal jsem si: napsat povídku Muž s červeným nosem. Za tři 
měsíce jsem pak ten papírek objevil mezi spoustou jiných papírků, sedl jsem si (bylo to v San Francisku) a napsal jsem ,Muže s červeným nosem`. Vůbec netuším, proč se to nejmenuje třeba ,Muž s černým nosem`."
Všichni o to nutně přijdeme, a těžko říct o co vlastně. Johnny to měl, ale přijde o to. Rosey to dnes ještě měla taky, ale jednoho dne to ztratí. Jestlipak pro to bude plakat'? Snad nebude, ale už jen z představy, že si Rosey najednou ztrátu uvědomí, se mu udělalo špatně. Nechtěl, aby Rosey o něco přišla. Johnny to klidně ztratit mohl, ale už jen při představě, že Rosey právě ztrátu odhalila, měl vztek. A to ani nevěděl, o co přesně se jedná. Následující dopis adresoval svému londýnskému agentovi, který se zmínil o nějakých nabídkách z Itálie, Švédska a Německa. Nestálo to za moc, takže by během šesti měsíců až roku nedostal víc než čtyři nebo pět set dolarů, ale stejně agentovi napsal, ať to vezme. Nemělo smysl ho nutit, aby se 
snažil vyjednat vyšší honorář. O kolik vyšší?
Zazvonil telefon a Daisy to vzala. Hned z jejího hlasu poznal, že to je Lukrécie nebo Alice.
Odpověděl na dopis člověku z New Yorku, který mu napsal, že byl až do příchodu Hitlera významným producentem ve Vídni a dnes je producentem v New Yorku a velmi by si považoval, kdyby mohl uvést jednu z jeho her. Napsal mu, ať se spojí s Maloneym a všechno s ním probere. Pak napsal Maloneymu, že mu zavolá ten z New Yorku, a ať ho vyslechne, i když to vypadá, že vůbec nemá peníze. Ať si ten Vídeňák kdyžtak vezme Všechno se může, když o to bude stát.
Psaní dopisů ho rozčilovalo. Nechal toho po dopise svému agentovi, protože mu to připadalo hloupé. Vzal si odpolední noviny, usadil se na pohovce a 
ještě jednou se podíval na rozpis dostihů. No přece jenom do toho ještě jednou zašťourá. Co taky jiného? Na dva tisíce za daně úplně zapomněl. Vsadí si dvě stovky, vyhraje ty dva potřebné tisíce nebo i víc, případně přijde o šest stovek.
"To byla Lukrécie," oznámila mu Daisy cestou na záchod. "Pak ti to všechno řeknu."
Vytočil číslo Lea a řekl: "Dvě stě na Rodinu v šestém."
"No prostě má příšernou kocovinu," sdělovala mu Daisy. Alice s Oscarem už chtějí odpoledne odjet domů. Oscar tvrdí, že je nachlazený. Alice s ním nemluví. Možná se s ním domů nevrátí. Nakonec to její děti nejsou. Jenom je adoptovali. Alice chce mít svý vlastní děti."
"O čem to mluvíš?"
"No když jsme se včera sebrali, tak se ti dva hrozně namazali a Lukrécie řekla Alici, že si vezme někoho, kdo ji přivede do jinýho stavu, takže proč by se za někoho podobnýho nemohla provdat i Alice? Ale o tom Oscar samozřejmě neví."
"Ale samozřejmě že se s ním domů vrátí."
"Lukrécie si to nemyslí."
"Takže jakej je teď program?"
"Řekla jsem jí, že jsme tam tak za hodinu."
"Tak jo."


Kapitola třicátá první

Padoucha v důchodu a jeho mladou ženu našli u vdovy a Dickovi hned bylo jasné, že to na herce všechno pořádně dopadlo. Daisy s Alicí hned začaly nahlas mluvit o Lukrécii (která právě byla v koupelně) a Dick hovořil s hercem, protože ten naléhavě potřeboval povzbudit.
"Ještě tu zůstaňte," radil mu Dick. "Už dnes odpoledne přece letět nemusíte. Já vím, že tu není žádná sranda, ale doma si jí taky moc neužijete. Prý jsi pořádně nastydlej. To já jsem skoro celej život. Ty nejspíš taky. To je přece fuk. Alice nastydlá není, tak se snaž, ať je s tebou šťastná."
"Já něco cítím v kostech," ozval se herec. "Od chvíle, kdy jsem viděl, jak se mu to stalo, jsem nějakej nesvůj. Neměl jsem se na to dívat. V mnoha filmech jsem musel zahrát infarkt a taky jsem viděl, jak infarkt předvedli velký herci, ale ve skutečnosti to vypadá úplně jinak. Najednou to není umění, žádný herectví. Je to v očích, vystřeluje z nich takový světlo. Jako blesky. Ale ani to není ta podstata. Jde o umírání. Najednou jde všechno jak namydlenej blesk a jde o tebe a ty tomu ani nechceš věřit. Představ si, že už to na něj šlo, ale on se to stejně ještě nějak snažil odehnat pryč, protože se styděl... Chtěl žít a možná bejt dokonce mladej, a přitom umíral a mladej už vůbec nebyl a to já nejsem taky. Všichni jsme úplně posedlý mít mladou 
holku. Támhle moje právě teď mluví s tou tvou. Ty starej nejsi, ale mladej už taky ne, teda rozhodně ne jako ta tvoje kočka, a já jsem setsakra o hodně starší než ta moje a prostě to není sranda. Mně se takovejhle život s ní líbí. Komu by se taky nelíbil? Ale kdybys viděl toho chudáka; musel to bejt trouba celej život - když se to snažil takhle zahnat, když se před svou mladou ženou plnou sexu styděl za to, jakej je najednou v tý chvíli kašpar. Kdybys ho v tom okamžiku viděl, tak si teď určitě připadáš o dost starší. Ale jsem rád, že jsi u toho nebyl. Mrzí mě taky, že to s ním neseklo, ještě než jsem sem přišel já, protože já už mrtvý lidi viděl. To totiž tak zlý není; daleko horší je vidět je umírat, dívat se, jak si je ten nepřítel bere. Celou noc 
jsem nespal. Vůbec mi nevadilo, že jsem sám, ale v pět ráno dorazila Alice, svlékla se a chtěla dovádět. Řekla mi, že se mnou chce dítě, a to hned. Tak mě, dědulo, zbouchni, řekla. Nemá cenu to nějak okecávat. Bylo mi sice mizerně a ona byla nalitá, ale stejně jsem po ní hrozně zatoužil; zapomněl jsem na to blbý umírání a všechno ostatní a chtěl jsem ji, moc jsem ji do toho jinýho stavu chtěl přivýst, dal bych cokoliv na světě, aby to šlo, 
jenže to je právě to. Krásná mladá holka, opilá, a já ji chtěl se vším všudy, ale nešlo to. Chudák tělo totiž myšlenkám někdy nestačí a selže; tělo tu sice je a ještě má být živé a plné síly, jenže není - je naopak staré, unavené a pošetilé myšlenky si z něj jenom dělaj legraci. Pokoušejí ho oči, které se pořád jen dívají a pořád by chtěly. Snad ti nevadí, že to tady tak větrám. Jsem na dně. Ona pro mě prostě není, tak je to. Nechci, aby věděla, že si to uvědomuju. Dokonce to nechci vědět ani já sám. Ale já na ni nemám, tak jako ten chudák Leander neměl na Lukrécii. On vlastně ani moc malovat neuměl. Jenom se vytahoval a pak za mizernej portrét nějaký káči shrábnul spoustu peněz, protože ji namaloval děsně oduševnělou, ale malovat 
pořádně neuměl. Dokonce i já jsem to poznal. Alice pro mě prostě není. Vůbec si nehodlám namlouvat, že snad je. Nakecal jsem jí, že se ke mně hodí, nebo to možná nakecala i ona sama sobě, ale je to blbost. Já si dokonce ani nemyslím, že by snad mohla bejt jednoho konkrétního muže, dokonce ani hodně mladýho a nadupanýho, kterýho ani nic jinýho na světě nezajímá. Ani ten by její nenasytnosti nestačil, a čím víc by se snažil, tím dál by byl od cíle. Já už to ale vydržím. Proč taky ne? Nakonec jsem pro ni asi tak stejně dohrej jako každej druhej. Děti ji maj rády a potřebujou ji; já taky, jenže co vlastně potřebuje ona? Tak ona vlastně potřebuje to samý. Potřebuje to a má na to právo, má právo vymyslet, aby to nějak fungovalo. Já myslel, že všechno vyřešej prachy, ale už třicet let jich mám víc, než kolik vůbec můžu potřebovat. Já ji potřebuju - teda konkrétně Alici zrovna ne, jestli víš, jak to myslím. jenže ona Alice má všechno, co má mít. Lepší ženskou jsem v životě nepoznal. Ale zas Alici nepotřebuju tak moc, jako ona potřebuje chlapa. Potřebuje chlapa se vším všudy tak, jak já to nikdy nedokážu. Potřebuje víc, než jsem kdy byl a než bych kdy být mohl já. Před necelými dvaceti lety jsem takovej ještě byl nebo skoro byl. Právě to mě trápí. Ale už budu zticha a oba budem dělat, že jsem vlastně nic neřekl." V očích mu zasvítilo a zasmál se. "Já se jí nevzdám. I kdyby mně to mělo přinýst smrt, tak ne. Tak dobře - ať třeba zhebnu. Něco mě stejně zabít musí a je to tak správný, tak ať je to teda ona. Děsně o ni stojím a čím dál tím víc a hlavně si teď dám záležet, abych jedl líp, než ještě včera. Jíst se musí, to 
je fakt. Nevím, co bude dál, ale rozhodně chci mít sílu, až se večer bude svlíkat. Ještě tu teda zůstaneme. Hned jí to řeknu, jako bych říkal: ,Tak jo, mamino. Chci tě a klidně už teď bude po tvým. Se vším budu souhlasit, počkej si na večer.` Schválně se dívej, co bude, jak to trošku přeženu. Koukni na Alici. Sleduj je obě, jak řešej těžký věci. Jak jsou děsně vážný. A hlavně sleduj, jak Oscar maminu zmákne."
Herec neztrácel čas ani při mluvení. Vlastně hrál nepřetržitě; najednou se napřímil, zpružněl, vypjal svaly, zvedl hlavu výš a zakmital rukama, aby mu krev lépe cirkulovala; pomalu teatrálně nakročil jednou nohou a pak druhou. Teď, když se rozhodl, z toho měl najednou radost, určitě to tak bylo správně. Jak se vlastně pozná, jestli je něco právě to nejmoudřejší řešení? Oči měl teď jasné a z tváře mu zmizelo všechno zoufalství, strhanost, 
zmatek, obavy i stáří. Působil mladě, najednou se dokázal vyrovnat skoro všemu.
"Víš co?" pronesl mladistvým hlasem; nehýbal se, ale mládí jako by z něj stejně nějak vyzařovalo. "Víš co, mamino? Do pohřbu zbejvá ještě čtyřiadvacet hodin. Takže proč bysme si všichni nezajeli do nějaký fajnový restaurace a nedali si pořádnej oběd. Pak si zaletíme do Rena a pořádně to tam roztočíme. Ve tři ráno toho pak na chvíli necháme, zdřímneme si tak do oběda, přiletíme zpátky a pohřbíme chudáka Leandera."
Hercova žena samozřejmě už tušila, že se to chystá. Bylo to jasné už z jeho prvních dvou slov. Celá se rozzářila a hned k němu běžela: "Opravdu ti je, Oscare, už líp? Kdepak, já tě nenechám takový věci dělat. Odpoledne letíme domů." Objímala ho a líbala. Herec přes její rameno mrkl na Dicka. Už mu zase bylo dobře a byl moc rád.
"Běž říct vdově, ať trochu pohne zadnicí," řekl. "Startujeme. Tady by z toho měl depresi každej."
Jeho žena hned běžela do vedlejšího pokoje zjistit, proč to Lukrécii tak dlouho trvá. Daisy přistoupila ke svému muži. "Jsem moc ráda, že jsi Oscara trochu rozveselil."
Oscar zmizel za svou ženou, takže Dick mohl říct: "On se rozveselil sám."
"Jedeme taky, viď že jo... Poletíme s nima do Rena taky, viď. Přece to nezkazíš... Musíme už kvůli chudince Lukrécii. Potřebuje rozptýlit. Hezky si to užijem. Ale proč čekat, až se najíme? Najíst se přece můžeme až v Renu." Zvýšila hlas, aby ji slyšel i herec. "Proč bysme se, Oscare, nemohli najíst až v Renu? Můžeme chytit už nejbližší letadlo."
"Bezva," houkl z vedlejšího pokoje Oscar. "Ale než bude Lukrécie hotová, tak si dám pořádně tlustej biftek. Samotnej, abych pak mohl v Renu jíst znovu."
"Pojedem do toho novýho hotelu," plánovala Daisy. "Hned jim tam zavolám. Chci apartmá s výhledem na řeku. Jak se ta řeka vlastně jmenuje? Můžeme si to přece dovolit, nebo ne?"
"Jasně že můžem," ujistil ji Dick.
Telefonicky si objednaly dva bifteky, letenky na příští let a tři apartmá - nad sebou - v novém hotelu a pak Dick ještě zavolal domů.
"Jedeme, Marto, na menší výlet," oznámil jí. Zítra večer jsme doma. Jak se mají děti?"
"Právě se budí," řekla Marta. "Jsou v pořádku. Hezky si to vy a vaše krásná paní užijte."

* * *




edice anglo-amerických autorů svazek 27
William Saroyan - Kluci a holky, když jsou spolu
Z anglického originálu Boys and Girls Together, vydaného nakladatelstvím Harcourt, Brace and World, Inc. v New Yorku roku 1963, přeložil 
Jiří Hrubý.
Přebal s použitím fotografie Jiřího Hrubého navrhl a graficky upravil Libor Batrla. Odpovědná redaktorka Eva Slámová. Technický redaktor Milan Dorazil.
Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, roku 1998 jako svoji 229. publikaci. Sazba a litografie Studio Marvil, s. r. o.
Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Vydání první.
Náklad 3 000 výtisků.
Doporučená cena (včetně DPH) 139 Kč

ISBN 80-7203-064-7


ARGO


Edici anglo-amerických autorů řídí Eva Slámová
Přeložil Jiří Hrubý
Argo, 1998
Copyright © 1963 by William Saroyan Translation © Jiří Hrubý, 1998
Cover photograph © Jiří Hrubý, 1998

Vod samýho počátku Bůch udál čoveka coby muskýho a ženckou. Ámen.
(Výborný správy vod Marka. Evangelium podle Marka v neomelanésštině neboli lámané angličtině.)

Od samého začátku udělal Bůh chlapa a ženskou. Tak je to.
(Saroyanova úsporná americká angličtina)

Od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu. Amen.
(Evangelium podle Marka, kapitola 10., verš 6. Ekumenický překlad neboli spisovná puntičkářská čeština.)