Karel Richter: ...A V ZÁDECH MĚLI SMRT 13. září 1941 v 10 hodin vešel do kanceláře německého správce velkostatku Johana Jakesche na zámku v Dřínově rolník Antonín Přecechtěl. Vzrušeným hlasem oznámil, že sestry Amálie Krejčíři; ková a Marie Stanová nalezly před chvílí na poli, tam, kde se říká Pod větrákem, dva padáky. Jeden otevřený a jeden ještě nepoužitý. "To je vážná věc," řekl správce, "dobře, že jste přišel." Ihned sáhl po telefonu. "Spojte mi služebnu gestapa v Přerově." Sotva ohlásil nález, vyšel z kanceláře a přikázal jednomu ze zaměstnanců, aby sedl na kolo a zajel se zprávou o padácích do Zborovic na četnickou stanici. Během hodiny se na místo nálezu dostavil štábní strážmistr četnictva František Vala. Současně přijelo auto s příslušníky gestapa z Přerova. Velitelství četnictva v Kroměříži, které bylo telefonicky vyrozuměno zborovickou stanicí, zařídilo, aby do Dřínova byl vyslán pohotovostní četnický sbor z Uherského Hradiště. Do pátrání po nepřátelských padákových agentech byli zapojeni příslušníci četnictva z okolních stanic. Pátrací akci řídil poručík Vilém Medek. Měl k dispozici šestadvacet četníků a tři motocykly. Nařídil důkladnou prohlídku terénu. Zanedlouho přijel z Kroměříže posádkový velitel města oberstleutnant Albert. Poručíku Medkovi, který mu podal hlášení, přikázal, aby byl celý prostor přísně střežen až do rána, kdy přijede oddíl říšskoněmecké branné moci. Ještě v průběhu dopoledne bylo podáno telefonické hlášení policejním instancím v Praze a Brně. ' Řetězce četníků pročesávaly pole i les. Příslušníci gestapa chodí po staveních a vyslýchají vesničany. Nikdo nesmí opustit obec. Nikdo do ní také nesmí vstoupit. Potvrdilo se, že asi pět set metrů jižně od Dřínova leží na poli ' otevřený padák se šňůrami, narychlo zmuchlaný, přikrytý bramborovou natí a zatížený hroudami. Ženy, které šly polní cestou na řepný chrást, viděly, jak se větrem vzdouvá vrchlík. Druhý padák, složený v pouzdru, byl rovněž zamaskován chrástem. Při důkladnější prohlídce se v bramborovém poli nalezlyještě dva odhozené válcovité granáty. , Ve vzdálenosti zhruba jednoho kilometru od obce na poli zvaném V húře byl objeven další ukrytý otevřený použitý padák, svázaný šňůratni. U něho ležel zelený turistický batoh a dvě brašny. Četnická zpráva uvádí přţsný popis nálezu: "7 masových konzerv s označením M59, bílá košile,100 g cigaretového tabáku, 2 parafnové svíčky, v papíru 4 kusy obvazové gázy, 2 balíčky čokolády a 2 útržky ruských novin Pravda z roku 1941." Následující den, kdy se v Dřínově kromě příslušníků gestapa, českého a německého četnictva zahemžili i šedozelené stejnokroje wehnnachtu, byl asi 1 kilometrjihovýchodně od obce nalezen použitý padák ruské výroby s celým příslušenstvím, spojený s dalším, dosud nepoužitým padákem. Oba byly zahrabány do země. Usoudilo se, že je ukrvl jcden parašutista. Jižně od obce ve vzdálenosti asi 2 kilometrů byl v poli zvaném Pod hůrou nalezen malý padák. Asi 1500 metrůjihozápadně od obce Dřínov našli ěetníci novou vojenskou polní lopatku, která byla pravděpodobně použita k zahrabánípadáku. Konečně ve vzdálenosti asi 1.200 metrů jižně od Dřínova byly nalezeny dva ruční granáty válcovitého tvaru. Při vyšetřování případu uvedl František Růžička z čísla 40: "V noci z 9. na l0ţáří 1941, asi ve tři čtvrtě najednujsem byl na dvoře svého domku a slyšel jsem hukot letadla, které letělo ve směru od Kojetína na Morkovice. Musel to být větší typ. Letadlo samotné jsem neviděl, protože Dřínov leží v údolí a není tu rozhled. Vzpomínám si ale, že v noci svítil měsíc a bylo dosti světlo. Čas jsern zjistil přesně, podle hodinek." Výpověd' potvrdil i Jindřich Koudelný z čísla 31, kterého probudil neobvyklý hukot letadla. Obajmenovaní zřejmě slyšeli letadlo, které právě tu noc vysadilo parašutisty. Rolník Jindřich Židlík předtím 9. září na svém poli oral a nic nenašel. Na druhý den přišel na pole a viděl tam dva balíky a šňúry v bramborové nati zatížené hroudami. Chtěl se podívat, co to je, ale vtom zjistil, že opodál je inženýr, který tam prováděl měření. Židlíka napadlo, že ty věci patří jemu, a tak je nechal ležet na místě a šel pryč. Teprve včera se dozvěděl, že to byly padáky. Pravdivost jeho výpovědi dosvědčila Cecílie Konupková z Dřínova číslo I 29: "10. září asi v 19.30 hod. jsem se vracela z pole, kde jsem ořezávala řepný chrást. Šla jsem kolem Židlíkova pole a tam jsem viděla něco bílého. Byly to takové dva balíky a nějaké šňůry, přikrvté natí a hroudami. Myslelajsem, že to patří tomu inženýrovi. Ten používal takový veliký deštník..." Všude v okolí se pátralo po cizích osobách. Pořizovaly se narychlo seznamy letcii z Kroměřížska, kteří zmizeli v roce 1939, a u jejich rodičů a příbuzných se prováděly prohlídky. Na jednom z nalezených padáků byla zjištěna skvrna od krve a v jednom z obvazových balíčkú. kde byly púvodně čtyři roličky obvazů, jedna chyběla. Všechny četnické stanice okresu Kroměříž dostaly fonogram: "Dne 13. 9.1941 dopoledne byly nalezeny v polích u Dřínova, obvod četnické stanice Zborovice, čtyři padáky, kterými přistály nepřátelští parašutisté. U padáku byl nalezen tlumok se 7 konzervami a mimojiné též ruční granáty. Soudí se, že některý z parašutistú má obvaz na ruce nebjinakje zraněn. Zaved'te ihned v tamním obvodě usilovné pátrání prostřednictvím obcí a vyzvěte obyvatelstvo ku spolupráci po těchto parašutistech. (Obdobným způsobem jako při pátrání po hořlavých destičkách)." Ve všech obcích se 15. září 1941 vylepovaly. vybubnovávaly či zveřejňovaly místním rozhlasem vyhlášky následujícího znění: "Dle oznámení úřadů přistáli v obvodu okresu Kroměříž nepřátelští parašutisté. Obyvatelstvo se vyzývá, aby bylo nápomocno při jejich vypátráni." Soudí se, že v polích u Dřínova přistáli tři padákoví agenti nep`rítele. Zprávu dostalo německé četnické velitelství, oberlandrat v Olomouci a také úřad říšského protektora. Dosavadní pátrání je však bezvýsledné. Ve vyšetřování se intenzivně pokračuje... Odvíjí se drama, které začalo před několika dny. Vlastně ještě dříve. Vyvěrá z dění, jehož soukolí se dala do pohybu o dva roky dříve... ÚTĚK DO POLSKA 5. června 1939 bylo pondělí. Podplukovník Svoboda usedl ještě se ženou v kuchyni ke stolu, aby si naposledy spolu probrali, co je třeba zařídit, obstarat, na co se připravit. V rozhovoru došli až k tomu, co by měla žena dělat, kdyby se Němci chtěli nějak mstít rodině. Přinejhorším by možná bylo rozumné na oko požádat o rozvod. Dělá se to tak. Hovořili i o penězích na živobytí, o ţýchově dětí a o celé jejich budoucnosti, jak a kdyjim všechno vysvětlit. On sámjim zatím neřekl nic jiného, než co říkal každému. Že odejde co nejdříve na delší dobu do Prahy a pak do Bzence, kde má převzít správu octárny. Nebyl to tenkrát lehký rozhovor. Věděl, že Irena je energická, pracovitá žena, která se nebojí obtíží, ale přece jen... "Rozvážila sis všechno dobře?" zeptal se. "Nebudeš můj odchod považovat za nějaké unáhlené dobrodružství?" Usmála se a řekla klidným, pevným hla5rem: "Neboj se, nebudu. Svůj názorjsem ti řekla a ten platí. Budu na tebe a na vás všechny za hranicemi myslet, aby se vám všechno podařilo. Víš," dodala, "kdybys nešel a zůstal doma, musela bych se za tebe stydět!" To z ní promluvila hrdá vlastenka, ale zároveň i milující žena, která se chtěla zbavit smutku z loučení. Objali se, políbili, dlouze se jí zahleděl do očí. "Bud'te tu hodně zdrávi a opatrujte se!" Hlas měl lehce zastřený dojetím. j , "Nebo se o nás, hodně štěstí tobě i ostatním. A vrat se nám zdráv Sbohem a na shledanou!" "Sbohem, vrátím se!" Sehnul se pro kufřík, do něhož si večer složil nejnutnější šatstvo i prádlo a pár drobností na cestu. Vyprovázela ho chodbou. V průjezdu se pohledem rozloučil se zahradou. Za horkých dnů tu sedávali v chládku pod stromy. Ještě loni. Píchlo ho u srdce steskem. Koho by napadlo, že všechno tak náhle skončí? Klaply domovní dveře. Navždycky? Až se té myšlenky ulekl. Rychle ji zapudil. On se vrátí, jistě se vrátí. Před desátou večer, jak zněla úmluva, vstupovali Svoboda se štábním kapitánem Klvaňou do ostravské kavárny Elektra. Oba v převlečnících, kufi`íky v rukou. Usedli k volnému stolku. Rozhlíželi se. Hodiny nade dveřmi ukazovaly dvaadvacátou, když se objevili představitelé ilegální organizace, která zajišt'ovala jejich přepravu přes hranice. V chvatu přisedli a šeptem zadýchaně sdělovali, že došlo k omylu. , Schůzka měla být správně určena na devátou, ted' je nejvyšší čas, musí sebou hodit, nebo zmeškají vlak. Před kavárnou čekala dvě osobní auta. Druhé už bylo plné. Svoboda s Klvaňou se vsoukali do tatrovky s plátěnou střechou. Martínek na předním sedadle vedle řidiče se k nim natočil bokem, aby na ně viděl. Obě auta se prudce odtrhla od chodníku a řítila se ulicemi ven z města a dál jižní výpadovou silnicí na Kunčice. Po chvíli vozy zastavily těsně za sebou poblíž nevelké nádražní budovy. Svoboda i jeho přítel Klvaňa vystoupili. Na obloze visel měsíc jako kulatá lampa z mléčného skla. , Martínek je vedl řídkou, měsícem prosvětlenou tmou přes kolejiště k černé hradbě dlouhého nákladního vlaku. Z hlubokého stinu se vynořil železničář v kastrolovité čepici. Přednosta Zrůnek. Tlumeným hlasem jim nabídl, že jim vymění koruny za polské zlotky, jestli chtějí. Pak jim dal pár pokynů na cestu: "Je to pátý vagón. Vlezte si do brzdařské budky. Příští stanice je Šenov. Tam musíte vystoupit. Dál už je hranice a Němci prohlížejí vagony. Nejlíp, když se schováte za vlakem, který bude stát na sousední koleji. Jděte napřed, půjdeme kus za vámi." "Děkujeme vám za vše," řekl Svoboda. Podali si s oběma muži ruce a vykročili podél vlaku. ' Josef Chytil, který nedlouho předtím rozmístil po vagonech pětici jiných uprchlíků, si vlezl pod vagon s brzdařskou budkou a zalehl mezi koleje. Vytáhl z kapsy pistoli, palcem odtlačil pojistku a čekal. Konečně se objevily siluety obou mužů na tmavém pozadí nádražní budovy. Došli až k vagonu, pod kterým se krčil, a hbitě se vyšplhali do brzdařské budky. V soupravě to zalomozilo, vlak se dal do pohybu. Pomalu se sunul údolím, kde se v měsíčním světle stříbrně zaleskl potok; napravo se zvedla stráň, řídce porostlá stromy. Louka, pole a zase louka, silnice. Pak se začernaly obrysy střech. Zaskřípaly brzdy, vlak škubavě zastavoval. Vpravo se proti obloze vynořila silueta patrové staniční budovy. Šenov. Poslední česká stanice. Svoboda opatrně pootevřel dveře brzdařské budky a rozhlédl se. Tiše vyklouzli z budky,jakjim poradil železničář, sesmekli se ze stupaček a zalezli za vaaon na vedlejší koleji. Napětím ani nedýchali. Nastávaly rozhodující okamžikyjejich útěku. V Šenovějsouještě Němci, tady mají poslední možnost prohledat vozy. Najednou zaskřípaly kroky. Byl to český financ. Strnuli v napjatém očekání. Ale zamával na ně: "Nemusíte se schovávat," šeptal, "dneska je to zbytečné. Pan přednosta Frýbort schválně pozval všechny Němce na banket. Dneska neprohlížejí." Zubil se na ně. Všechno v pořádku. Vydechli úlevou... Lokomotiva dlouze zakvílela. Dvěma třemi skoky doběhli k svému vagonu a zabouchli za sebou dveře brzdařskéţbudky. Vlak sebou škubl a pomalu se rozjížděl. Lokomotiva s mocným supěním nabrala rychlost. Blížila se stanice Šumbark. Když se vagon zakymácel na výhybkách, Ludvík Svoboda s úlevou vydechl: "Tak; a jsme v Polsku.." 2 Československá emigrace se soustřed'ovala v Katovicích a v Krakově, kde sídlil československý konzulát, jehož představitelé, konzul Znojemský a jeho zástupce dr. Henzl, odmítli vydat úřad Němcům a dali se k dispozici Benešově zahraniční akci. V řadách emigrace měl ovšem rozhodující slovo katovický emigrační výbor ovládaný komunisty. Ti se ostře stavěli proti iniciativní snaze podporučíka Slívy a poručíka Kalety pořizovat soupis zájemců o vstup do československé zahraniění armády. Označovali důstojníky za fašisty a armádu za nástroj obnovy buržoazní republiky. Beneše a celou jeho zahraniční odbojovou akci obviňovali z žoldácké služby francouzskému a anglickému imperialismu. Když se do věci vložil vicekonzul Henzl a svolal 30. dubna schiizi, na které měla být založena vojenská skupina, komunisté sejednání snažili rozbít. Odmítali předmnichovské vojenské předpisy, žádali, aby se zavedlo tykání a oslovování bratře, aby byla zřízena funkce politických komisařů a důstojníky i komisaře aby si mužstvo mohlo samo volit. Do bouřlivé rozepře, která hrozila úplným rozkolem, zasáhl Henzl. Vykázal rebelanty z konzulátu. Skupina byla bez potíží založena. Komunisté z emigračního výboru k ní poté zaujali odmítavé stanovisko. Označovali ji za důstojnický podnik. Hrozili emigrantúm, kteří do ní vstoupí, že jim bude odňata emigrantská legitimace spolu s nárokem na bezplatné stravování a ubytování a že budou vyškrtnuti ze seznamu žadatelů o odjezd do Velké Británie. Vojenská skupina přesto zapustila kořeny a každodenními přírůstky se utěšeně rozrústala. Navzdory nejrůznějším obtížím se pro ni našly obstojné ubikace v barákovém táboře v Malých Bronowicích na okraji Krakova. Velení nad skupinou nedlouho po svém příjezdu do Polska převzal Ludvík Svoboda jako důstojník s nejvyšší hodností. 1. září Němci vtrhli do Polska. Začala válka. Den předtím byli českoslovenští dobrovolníci přesunuti do výcvikového tábora v Leszné. Za pouhé dva týdny, v polovině září 1939, se s nazrávající porážkou polského státu bortily i naděje, že české a slovenské legie, oficiálně zřízené 3. září dekretem polského prezidenta (bez konzultace s prezidentem Benešem), budou po boku polské armády osvobozovat republiku. Ludvík Svoboda stál před otázkou, jak zachránit vojáky svěřenéjeho velení. Železniční transport, kterýje evakuoval z výcvikového tábora v Lešné, dříve než jim polská vláda a annáda stačily dodat uniformy a zbraně, uvázl před Tarnopolem. Fronta se blížila a příslušníkům československého legionu hrozilo, že padnou do rukou nacistů. Všichni věděli, co by je čekalo. Komentář jakési německé rozhlasové stanice, který zachytili, o nich hovořiljako o bandě velezrádců. Podplukovník Svoboda uvažoval, co podniknout. Uchýlit se do Rumunska? V této zemi se již delší dobu měnilo politické kliipa. Nebylo jisté, jestli by rumunská vláda československým vojákům poskytla bezpečný asyl. Jestli by totiž měla sílu odmítnout, kdyby Němci požádali o jejich vydání. Mnohem nadějnější se Svobodovi jevila možnost přejít na území Sovětského svazu. Spočítal si na mapě vzdálenost od Tarnopolu k sovětským hranicím. Necelých padesát kilometrů. Do Zaleszczyk na rumunských hranicích, kde se v té době dočasně zdržovala polská vláda i celý diplomatický sbor, vyslal kapitána Schweitzera, aby vyhledal československého vyslance Juraje Slávika. Měl mu oznámit Svobodovo rozhodnutí a požádat, aby vyrozuměl sovětské úřady. Nálet letadel 15. září 1939 na vesnici Hluboczek Wielki, kde se československý legion zatím ubytoval v chalupách a stodolách, vydráždil nervy vojáků. Četař Griinbaum, Ostravák který óbsluhoval jeden z několika kulometů přidělených jednotce pro pěchotní výcvik, byl zasažen střepinou bomby do břicha a záhy skonal. Čekání bylo nesnesitelné. Odpoledne přijel v doprovodu svého pobočníka generál Prchala, který byl 3. záříjmenován velitelem československého legionu. Sliboval, že vyjedná s Poláky, aby skupinu odtud auty odsunuli do bezpečí. Z jednání v Tarnopolu se však vrátil s nepořízenou. Když 17. září zaútočila na Hluboczek znovu bombardovací letadla, narychlo odjel, údajně do Zaleszcyk za vyslancem Slávikem, a nechal skupinu osudu. Tehdy vrazil do pokoje k podplukovníku Svobodovi v zámečku, kde se usídlilo velitelství legionu, štábní kapitán Jakub Koutný. Byl vzrušen, v ruce držel popsaný papír. "Pane podplukovníku," vykřikoval, "zachytilijsme zprávu sovětského rozhlasu. Rudá armáda dnes časně ráno začala obsazovat východní oblasti Polska!" Šlo o území oddělené od Sovětského Ruska Rižským mírem v roce 1920. Sovětská vláda je nepouštěla ze zřetele. Tím spíše, že tu vedle Poláků žilo hodně Ukrajinců a Bělorusů. V tajném dodatečném protokolu k sovětskoněmecké smlouvě o neútočení z 23. srpna 1939 si Sovětský svaz pojistil německý souhlas s tím, že v případě "nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k pol16 skému státu, bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San". Protokol dokonce předem počítal s přátelskou dohodou obou vlád o otázce, zda "zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu ajakými hranicemi má být tento stát vymezen". Sovětští pohlaváři se sympatiemi sledovali průběh německého útoku na Polsko. 9. září nedlouho po půlnoci Molotov nelenoval zatelefonovat německému vyslanci v Moskvě: "Dostal jsem vaše hlášení o vstupu německých vojsk do Varšavy. Prosím, předejte mé blahopřání a pozdravy německé říšské vládě." Sovětské vedení se chystalo k útoku připojit. Čekalo jen na vhodný okamžik. Němci však vítězili rychleji, než Stalin předpokládal. To ho podnítilo k spěchu. Ještě týž den odpoledne odeslal německý velvyslanec v SSSR Schulenburg do Berlína velmi naléhavé hlášení: "Molotov mi dnes v IS hodin sdělil, že sovětská vojenská akce bude zahájena během příštích několika dní..." Nazítří se Molotov s Schulenburgem sešel, aby upřesnil své sdělení z předchozího dne. Přiznal, že sovětská vláda byla dokonale překvapena neočekávaně rychlými německými úspěchy. Rudá annáda počítala s několika týdny, které se nyní scvrkly na několik dnů. Sovětská vojenská místa se tím dostala do obtížné situace, nebot' vzhledem k zdejším poměrům potřebujíještě asi dva až tři týdny k přípravám. Přes tři miliony mužů byly už mobilizovány. Schulenburg Molotovovi důrazně vyložil, jak neobyčejně důležitá je za této situace akce Rudé armády. Molotov přislíbil, že bude učiněno vše možné k urychlení věci. "Sovětská vláda," řekl, "má v úmyslu využít situace vzniklé dalším postupem německých jednotek k prohlášení, že Polsko se samo rozpadlo a že v důsledku toho považuje Sovětský svaz za nezbytné přijít s pomocí Ukrajincům a Bělorusům ohroženým Německem. "Vysvětlil Schulenburgovi, že musí použít tento argument z politických důvodů, aby byla intervence Sovětského svazu učiněna přijatelnou masám a aby současně bylo vyloučeno zdání, že Sovětský svaz je agresorem. Svěřil německému vyslanci, že krokům sovětské vládyje na překážku včerejší zpráva, že podle prohlášení generálplukovníka Brauchitsche nejsou již na východní německé hranici nadále potřebné vojenské akce. Tato zprár.ţ .,.t. 17 va vyvolala dojem, že německopolské příměříje bezprostřední otázkou dne. Kdyby však Německo uzavřelo příměří, Sovětský svaz by nemohl zahájit novou válku. Schulenburg přislíbil, že tuto otázku vyjasní a bude pana Molotova informovat. Berlín vzápětí Moskvu ujistil, že Brauchitschovo prohlášení se týkalo výhradně použití výkonných sil na původníiţ území Říše a neznamená žádné omezení německých vojenských operací na východě na bývalém polském území. O bezprostředním uzavření příměří s Polskem nemúže být ani řeči. Události vzápětí dostaly spád. Molotov 14. září oznamil Schulenburgovi, že Rudá armáda dosáhla stavu připravenosti dříve, než se předpokládalo, takže sovětská akce může začít co nejdříve. V zájmu politického zdůvodnění sovětské akce zhroucením Polska a ochranou ruských menšin je nanejvýš důležité, aby nezačala, dokud nepadne vládní sídlo, město Varšava. Molotov proto chtěl vědět, kdy německé velení počítá s pádem Varšavy. Následující den telegrafoval německému velvyslanci Schulenburgovi do Moskvy Ribbentrop: "Počítáme s obsazením Varšavy v několika příštích dnech... Ze sdělení, které vám učinil Molotov 14. září, vyvozujeme, že sovětská vláda vojensky zasáhne a že má v úmyslu zahájit nyní svou operaci. Vítáme to. Tím nás sovětská vláda zbavuje nutnosti zničit zbytek polské armády..." Nazítříţ,Molotov odpověděl: Vojenská intervence Sovětského svazu bude bezprostředně zahájenaąmožná dokonce zítra nebo pozítří. Domnívá se, že společného komuniké už nebude zapotřebí. Sovětská vláda hodlá zdůvodnit svúj postup takto: "Polský stát se zhroutil a přestal existovat, proto veškeré dohody uzavřené s Polskem pozbyly platnosti; Sovětský svaz se cítí povinen interventovat, aby ochránil své ukrajinské a běloruské bratry a zajistit těmto nešt'astným obyvatelům mírovou práci. Sovětská vláda má v úmyslu zveřejnit výše zmíněný souhrn myšlenek rozhlasem, tiskem apod. Bezprostředně poté, co Rudá armáda překročí hranice, a současně jej v oficiální nótě předat zdejšímu polskému velvyslanci a všem zdejším zastupitelským úřadům." Molotov připustil, že formulace zamýšlená sovětskou vládou obsahuje tón, který se poněkud nepříjemně dotýká německých citů, žádá však, aby německá vláda s ohledem na obtížnou situaci sovětské vlády tuto maličkost přešla. Sovětská vláda bohužel nevidí možnost jiného zdúvodnění, nebot' Sovětský svaz se dosud nezajímal o těžkou situaci svých menšin v Polsku a musel by nyní tím či oním způsobem ospravedlnit v zahraničí tuto svou intervenci. 3 17. září Rudá armáda překročila polské hranice. Potvrzovalo to rozhlasové hlášcní zachycené rádiovým přijímačem československého legionu v Hluboczku. Podplukovník Svcboda prudce vyskočil z lůžka, na němž odpočíval. Zpráva ho elektrizovala. Utvrzovala ho v naději, že zájmy Německa a Sovětského svazu na sebe dříve nebo později narazí. Rudá annáda nacisty rozdrtí. Zpráva v něm posílila úmysl dostat se co nejdříve na sovětské území. Přes nesouhlas polského velitele vydal večer rozkaz, aby skupina nastoupila pochod na východ, vstříc sovětským vojskům. S několika dústojníky svého štábu vyjel v koloně osobních aut, která dala odboji k dispozici filiálka Škodovky v Lodži, aby navázal styk se sovětskými orgány. Dne 18.září ráno to bylo, když kolona u osady Sosnowiec narazila na motorizovaný předvoj sovětských vojsk. Ludvík Svoboda seděl v čelním autě, které se přiblížilo na dvě stě metrů k silnici. Rudoarmejci vystřelili do vzduchu několik ran. Auta zastavila. ,Jed' blíž!" přikázal Svoboda řidiči. Sotva se vozidlo rozjelo, zapraskala znovu výstražná salva. Kolem aut se vyrojili vojáci ve furažkách s rudými hvězdičkami. Hrozivě mávali puškami. Zřejmě si mysleli, že auta chtějí ujet. Překvapilo je, že jsou plná civilistů. Přiblížil se hlouček důstojníků v kožených kabátech. "Kdo jste?" spustil jeden z nich rusky na podplukovníka Svobodu, který vystoupil z auta. "Jsme Čechoslováci," odpověděl podplukovník svou česky zabarvenou ruštinou, "vojenská skupina z Krakova a přecházíme dobrovolně na sovětskou piidu." Pozorně ho poslouchali. Napětí povolilo. Z tváří rudoarmejců se vytrácela podezíravá ostražitost. Zapřádali s Čechoslováky rozhovory, podávali si s nimi ruce. Jeden z velitelů, který měl zřcjmě hlavní slovo, řekl Svobodovi chladně: "My ted' nemáme čas řešit vaši záležitost, musíme dál, naše armády nastupují. Máte nějaké přání?" "Mám jenom... dotaz," odtušil Svoboda. "Prosím, ptejte se!" "Chtěl bych vědět... to už jdete proti Němcům? V tom případě bychom totiž... chtěli bojovat po vašem boku za obnovení našeho samostatného státu." Svobodova otázka velitele zaskočila. Nevěděl najednou, co odpovědět. Tvář mu začala rudnout. Rozpaky vystřídala zlost: "Co je to za provokační řeči!" vybuchl. "Vy nevíte, že Sovětský svaz má s Německem smlouvu o neútočení a že mezi námijsou přátelské vztahy? Takové otázky si ušetřete!" Rozhořčeně se otočil k Svobodovi zády a vykročil ke skupině obrněných aut. Svoboda stál jako opařený. Vtom k němu přistoupil jiný důstojník a oznámil, že má rozkaz eskortovatje v doprovodu dvou obrněných vozů na velitelství do Kamence Podolského. "Odevzdejte zbraně!" vyzval ho. "Zádné zbraně nemáme." "Dobrá, deţ;, řidičům vašich aut pokyn, at'jedou za čelním vozidlem." "Znamená to, žejsme zajati?" "Všechno se dozvíte na velitelství. Jedeme! Nastupte do svého vozu." Jádro jednotky se mezitím pod velením škpt. Fanty dalo na pochod za nimi. Zavazadla si dobrovolníci vezli na několika selských žebřiňácích. Pochod trval celý den. Už za soumraku došli k obci Rakowiec. Tam narazili na silnoujednotku Rudé armády, ktcráje rychlým manévrem obklíčila. Třesklo několik výstražných salv. Na sovětskopolské hranici byla situace nepřehledná, setkávaly se zde sovětské, německé i polskéjednotky, stále seještě bojovalo a sovětští velitelé nevěděli, kdo jsou tito pochodující civilisté. Když rudoarmejci zahájili palbu, příslušníci legionu se rozprchli a každý se skryl, kde se dalo. Štábní kapitán Fanta se s bílým šátkem v ruce vydal zmužile směrem, odkud se střílelo. Jako bývalý ruský legionář se na konec domluvil se Sověty jejich jazykem. Čechoslováci se ocitli v postavení zajatců. Museli odevzdat pár starých pušek, které dostali od Poláků pro strážní službu. Sověti jim dovolili ve vesnici přespat a ráno v doprovodu kozácké hlídky nastoupili pěší pochod dále na východ, přes Trebowlu a Kopyczynce směrem na Husiatyn, kam dorazili až po více než dvou dnech, 21. září odpoledne. Jejich řady poněkud prořídly, nebot' během pochodu někteří vojáci, kterým se nechtělo do sovětského zajetí, s využitím noci uprchli. Většina se na rozlehlé louce před starou polskosovětskou hranicí rozložila k odpočinku. Nevěděli, co s nimi vlastně bude. Nálada poklesla až skoro k beznaději. Takhle si odboj nikdo nepředstavoval. Až pozdě večer přihrčel autobus a nákladní auto. Začala přeprava zajatců do nedalekého Kamence Podolského. Vykázali jim ubytování v prázdných dělostřeleckých kasárnách. Bylo jich zhruba sedm set. Teprve nazítří se setkali se svým velitelem podplukovníkem Svobodou. Všichni se ocitli pod dozorem ozbrojených stráží. Aspoň že zůstali zatím pohromadě a směli si zachovat svou vojenskou organizaci. Stále naléhavěji však vyvstávala otázka,jak dlouho budou nuceni žít v těchto podmínkách. Chudá a přitom nezvyklá strava, ubytovací obtíže, omezená volnost pohybu a nejrůznější rozepře se sovětskými orgány, to vše u chatrně obutých i oblečených mužů, rozjitřených navíc nezdarem odbojové akce v Polsku a naplněných nejistotou, co s nimi sovětské úřady zamýšlejí, vyvolávalo sílící touhu dostat se co nejdříve pryč odtud. Nejspíš do Francie, kde v té době bylo středisko československého zahraničního odboje. I sám podplukovník Svoboda, který v nové situaci přejmenoval legion na Východní skupinu československé armády, nahlížel, že v dohledné době tady nedostanou příležitost pokračovat v boji proti nacistickému Německu. Věřil, že německosovětský pakt je jenom nějaký diplomatický tah, který Sověti nemyslí vážně. Tak to také vysvětloval vojákům ještě v Polsku při nástupu na nádvoří bronowického tábora. Všichni byli rozrušeni zprávami, že se Němci spojili se Sověty. Nikdo si neuměl vysvětlit náhlé sblížení Stalina s Hitlerem. I komunistický senátor Zmrhal, kterého se Svoboda ptal, co si o tom má myslet, vrtěl v rozpacích hlavou. Nevěděl. Svoboda neztrácel svou víru v Sovětský svazjako spojeneckou zemi. "Myslím, že uzavření tohoto paktu," řekl vojákům, kteří chtěli vědět, co se děje, "je vjţsoká politická hra SSSR, aby bylo Německo zataženo do válk ... Věříme Rusku, že nezradí." Koho? Nás? y Kdyby tak Ludvík Svoboda věděl, že Stalinovi na malém Československu záleží jenom do té míry, do jaké má nějaký význam pro jeho mocenské plány! Snadno zradí kohokoli, kdo takový význam nemá. O žádné osvobození Československa mu v dané chvíli neběželo. Klidně ho přenechá Hitlerovi. Podpisem paktu si s ním dohodl hranici sfér vlivu. Domluvili se předem na rozsápání Polska. Během přátelské rozmluvy s Ribbentropem Stalin spontánně navrhl přípitek Vůdci slovy: "Vím,jak velice německý národ miluje svého Vůdce, proto bych chtěl připít na jeho zdraví." Molotov pak připil na zdraví říšského ministra zahraničních věcí a velvyslance von Schulenburga a poté i na zdraví Stalina, který se podle jeho slov zasloužil o změnu politických vztahú. Molotov i Stalin pak opakovaně připíjeli na smlouvu o neútočení, na novou éru německoruských vztahů a na německý národ. Při loučení prohlásil Stalin: "Sovětská vláda přikládá novému paktu velikou vážnost. Chtěl bych svým čestným slovem zaručit, že Soiţětský svaz nezradí svého partnera." INTERNACE Zrovna v době, kdy Východní skupina československé armády byla intemována ve Vorošilovových kasámách v Kamenci Podolském, přesně ?8. září 1939, byla v Moskvě podepsána nová německosovětská smlouva, o hranicích a přátelství, v níž se mimo jiné stvrzovalo, že "obě strany uznávají hranici svých přirozených zájmů... za defmitivní a odmítajíjakékoliv vměšování třetích sil do tohoto řešení". V tajném dodatečném protokolu zplnomocněnci obou vlád proklamovali, že "obě strany nebudou na svých územích trpět žádnou polskou agitaci směřující proti území druhé strany. Potlačí v zárodku takovou agitaci na svých územích a budou se vzájemně informovat o vhodných opatřeních v tomto směru." Co znamenala tato slova? Že všechna území obsazená Německem Sovětský svaz uznává za německá, včetně Protektorátu Čechy a Morava a nebude trpět žádné akce, které by na tom něco chtěly měnit. I když tohle Ludvík Svoboda ani nikdojiný z nezasvěcených nevěděl, způsob, jakým ho vypeskoval vysoký sovětský velitel, když se ho osmělil zeptat, jestli už jdou proti Němcům, mnohé naznačoval. Mimo to se v sovětském tisku přemílaly myšlenky ze společného prohlášení vlády Německé říše a vlády SSSR z 28. září 1939. Že byly definitivně vyřešeny problémy, které vznikly zhroucením polského státu a vytvořen tak pevný základ pro trvalý mír ve východní Evropě. Že by ve skuteěném zájmu všech národů měl skončit válečný stav mezi Německem najedné straně a Anglii a Francii na straně druhé a že německá i sovětská vláda společně zaměří své úsilí k co nejrychlejšímu splnění tohoto cíle. Že jestli úsíli obou vlád vyzní naprázdno, bude to důkazem, že Anglie a Francie jsou odpovědny za pokračující válku a že v takovém případě se budou vlády Německa a SSSR vzájemně konzultovat o nutných opatřeních. To byly věru zlé zprávy pro československé vojáky. Sovětský svaz byl proti válce, která byla jejich jedinou nadějí na obnovu republiky. Chceli spolu s Německem usilovat o co nejrychlejší nastolení trvalého míru, souhlasí, aby si Německo ponechalo navždy všechno, co uloupilo. To by ovšem také znamenalo, že zájmy československého odboje se dostávají do příkrého rozporu s politikou Sovětského svazu. Na sovětském území tudíž Východní skupině československé armády opravdu nekyne žádná budoucnost. Rozčarován tímto poznáním, začal se podplukovník Svoboda u sovětských představitelů domáhat co nejrychlejšího odjezdu ze země na Západ. Ale budou Sověti vůbec ochotni Čechoslovákyjako spojence válčících západních mocností, kteří se chtějí do války činně zapojit, propustit z internace? A nevydají je nakonec Němcům? Nevěděli naštěstí, že Stalin už vydal nacistům několik desítek německých a rakouských komunistických emigrantů, kteří pak putovali rovnou do koncentračních táborů. Měli by z toho pořádně těžké hlavy. Plukovník NKVD, který k vojákům skupiny druhý den promluvil, je přivítal jako občany Československé republiky, přátele a slovanské bratry, ujistil je, že jim bude zachován charakter vojenské jednotky, že se budou řídit svým vlastním kázeňským řádem, i když se budou moci pohybovat jen v prostoru kasáren, a nabízel jim zaměstnání. Jenže oni přece nechtějí v Sovětském svazu přečkat válku, ale bojovat za vlast. To byljejich nejvlastnější zájem a o tom nepadlo slovo. Za těchto podmínek se pojedncţ v řadách skupiny počaly rýsovat známky morálního rozkladu. "Již v Polsku jsem se tu a tarn střetával s projevyjakéhosi živelného anarchismu u r7ěkterý,ch Iidi, kteři se chovali vvzývavě k dzistojrrikům, chtěli zavádět různé rovnostářské vzta/rv volit si velitele... vokamžiku, kdv jsme se dostali rza sovětské úzenzi, vznikla malá radikálně anarchistická opozice proti rtašernu veleni. Jeji přislušnici čim dál zřetelněji projevovali neochotrr podřizovat se důstojnikům, dodržovat vnitřni řád jednotky. Povážlivě přibývalo slovnich půtek, vyhrožovalo se násilím. Tato odbojná skraně svou rzevraživost vůči pánůrn důstojnikům, které označovali za, buržousty' a fašisty, vůči celému odboji i s jeho vedoucimi představiteli a nakonec i vůči svmbohim československého státu... Navenek se od ostatnich pr=islušniků jednotkv snažili odlišit rudými hvězdičkarni, které si opatřovali a rţosili viditelně na klopách. Řikalo se jirrz proto, hvězdáři ` s hanlivým přídechent. Někteři z rzic/ţ žádali odstranění důstojniků, rozpuštění jednotky a vylţlašovali, ţe zůstanou v Sovětském svazu na práci. Tirn se dolýkali celého našeho i mého pojeti če.skoslovenského odboje a tedy všeho, co bylo pro ostatni svaté. " (Ludvik Svoboda) Nezávisle na podplukovníku Svobodovi se na sovětskou vládu obrátil i Zdeněk Fierlinger, československý vyslanec, který zatím setrvával v moskevském úřadě, s žádostí, aby československým vojákům bylo umožněno odcestovat na Západ. Orgány NKVD sice odjezd skupiny přislíbily, ale jeho uskutečnění se z nejasných příčin neustále odkládalo. Pohovory, které vedli důstojníci NKVD s každým jednotlivcem, spíše nasvědčovaly, že jim šlo hlavně o kontrarozvědnou prověrku a sondáž možností zpravodajského využití internovaných Čechoslováků. Podplukovník Svoboda trval neoblomně na tom, aby si Východní skupina za všech okolností udržela charakter vojenskéjednotky, která je součástí československého zahraničního vojska. S opozičníky se ostře střetával. Jejich chování hodnotil jako porušení vojenské kázně a prohlašoval, že jejich případný odchod ze skupiny bude považovat za zběhnutí. Zvláštní zájem NKVD o skupinu se projevil ve druhé polovině října 1939 pojejím přestěhování do improvizovaného tábora v budově kulturního domu ve vesnici Olchovce. Ještě před nedávnem sloužila pro ubytování polských válečných zajatcú. Mnohým Čechoslovákům vrtalo hlavou, proč vlastně Sověti brali polské vojáky do zajetí, když podle tvrzení propagandy nevedli proti Polsku žádnou válku, obsazovalijen území, které se po rozpadu polského státu ocitlo bez ochrany. Bezpečnostní orgány z Olchovcú odvezly k důkladnějším výslechům několik příslušníků skupiny. Bývalý legionář z první světové války štábní kapitán v záloze JUDr. František Polák byl za údajné nepřátelství k SSSR odsouzen na osm let do pracovního tábora za polárním kruhcm. Tehdy seještě obecně nevědělo, coje to za hrúzu dostat se do takového tábora. Stejný osud postihl i vojína JUDr. Karla Goliata, vojína Ferdinanda Zelinku a svobodníka JUDr. Chaima Kahana. (Propuštěni budou až v roce 1941 po podepsání československosovětské úmluvy o organizaci čs. vojska, ale po nedlouhém pobytu u jednotky v posádkovém městě Buzuluku budou v březnu 1942 znovu obviněni z trockismu a pokračující nepřátelské ţinnosti proti SSSR a odvlečeni do gulagu. Goliat i Polák se dočkají rehabilitace až dlouho po válce.) V Olchovcích se předchozí obtíže života v internaci znásobily nefungujícím osvětlením, nedostatkem vody, ucpanými záchody a nocováním na zahmyzené slámě v studeném, zpustlém sále a na chodbách. Když byla začátkem listopadu skupina přemístěna do zchátralého areálu bývalého kláštera v Jarmolincích, dosáhly už ubytovací obtíže hranice únosnosti. K hladu, špíně a vším se přidalo studené počasí, hluboké bláto všude kolem ubikací a nakonec i mráz a sníh. Mnozí z vojáků už neměli boty ani teplé ošacení, takže nemohli vycházet z baráku, kde se spalo na patrových palandách z hrubých prken. Když šli na latrinu, museli si půjčovat boty i kabáty od kamarádů. Odjezd byl přitom stále v nedohlednu. Proč nás tu pořád drží? ptali se vojáci do nekonečna. A proč nás prověřují, když tu nechceme zústat? Rozpory s ,hvězdáři`, kteří se čím dál víc oddělovali od ostatních a denunciovali dústojníky u orgánů táborové správy, se přiostřovaly. Skupina se zřetelně štěpila na dvě části. Hvězdáři naštěstí tvořili jen tu menší. Podplukovník Svoboda se snažil organizovat každodenní program: osvětové přednášky, přehledy událostí, lekce vojenské teorie, pořadový výcvik, tělocvik. Pěstovala se i umělecká tvořivost. Pořádaly se estrády, vystoupení hudebního kroužku zvaného recesisticky Mršky četaře Kršky, vydával se ručně psaný časopis... To všechno byla záchrana před nečinností, kteráje pro morálku vojáků zhoubnější než tyfový bacil. 30. listopadu otiskly noviny Pravda odpověd' soudruha Stalina na otázku,jak se staví k sdělení agentury Havas, že on, Stalin, údajně 19. srpna 1939 v politbyru prohlásil o očekávané válce, že musí trvat co nejdéle, aby se obě válčící strany vyčerpaly. Stalin výsměšným tónem zprávu agentury popřel a vyslovil přitom podporu Německu, které bylo podle něj napadeno Anglii a Francii, takže tyto velmoci nesou odpovědnost za nynější válku. Německo prý po zahájení válečných operací nabídlo Anglii a Francii mír, ale vládnoucí kruhy těchto zemí německé návrhy hrubě odmítly, stejnějako pokusy Sovětského svazu dosáhnout co nejrychleji zakončení války. Do jakţho to světla tu byla bezděky postavena věc československého odboje, který byl spjat s probíhající válkou a spoléhal na Anglii a Francii, že v ní vytrvají až do vítězství, kterým bude napravena mnichovská zrada? Už v Kamenci Podolském Ludvík Svoboda několikrát rozmlouval s předsedou komise NKVD, která s několikadenním odkladem přijela z Moskvy, aby zařídila odsun příslušníků skupiny na Západ. Představil se jménem Orlov. Jistě nebylo pravé. Byl sice v civilu, ale držení těla prozrazovalo důstojníka. Před válkou prý pracoval na sovětském vyslanectví v Praze, nejspíš jako zpravodajský rezident maskovaný diplomatiekou funkcí. Rozhodně se k tomu hodil. Byl inteligentní, vzdělaný, s fotografckou pamětí. Najednoho z příslušníkii skupiny, doktora Blitze, se soustředěně zahleděl a najednou řekl: "Poslyšte, vásjsem vídal v Praze v kavárně Mánes." Užaslý Blitz připustil, žeje to možné. Pravidelně tam chodíval na sklenku vína. Komise pobyla v Kamenci několik dní. Předvolávala si jednotlivé příslušníky skupiny k pohovorúm. Svobodu Orlov radostně překvapil ujištěním, že našim vojákiun Sovětský svaz umožní odjet, aby mohli bojovat proti Německu, jak si přejí. Prozatím ovšem musí být jejich pohyb omezen. Kvúli utajení. Za současné mezinárodní situace Sovětský svaz nemůže riskovat obvinění, že na svém území udržuje nějaké Německu nepřátelské vojenské skupiny. Toje ostatně důvod, proč českoslovenští vojáci nejenom mohou, ale musí ze Sovětského svazu odejít. , Tak proč tu ještě jsme?" podivil se Svoboda. Orlov mu podal , dosti věrohodné vysvětlení. Odjezd se musí diplomaticky připravit, přece je nemohou vyvézt někam na hranice a říci: Jděte si! Odsun přitom musí být nenápadný, aby nevzbudil v zahraničí pozornost. Také je nutno vybavit každého cestovním dokladem. O tom, že při té příležitosti v pohovorech s jednotlivci enkávedisté zkoušeli, kdo by se dal získat pro zpravodajskou spolupráci a že z každého přinejmenším vyždímali co nejvíc infonnací. které se daly zpravodajsky vyhodnotit, o tom se Orlov samozřejmě nezmínil. Přišla řeč i na potíže s hvězdáři. Orlov kupodivu dával Svobodovi zapravdu. Jestli se dobrovolně zavázali ke službě v odboji a složili přísahu, je zradou společné věci, když se vzpírají rozkazům a odmítají odjet tam, kde je velení potřebuje. Svoboda nepřivedl přece vojáky do Sovqţského svazu, aby tu vyčkali konce války. Jestliže Sovětský svaz je neutrální, musí jet tam, kde budou moci bojovat za vlast. Nelze samozřejmě nikoho přinutit k odjezdu násilím, ale ten, kdo tu zůstane, bude prohlášen za zběha. "Z rozhovorů s Orlovem jsem nabyl dojmu, že v sovětský,ch vojenských kruzich jsou lidé, kteři r2a naši snahLr bojovat proti rţacistickému Německu polZližeji s určitýrni sympatiemi a že se rţám v tom dostane podpory. A zrrovu se vyrZořovala myšlerrka, že přece jenom snad nerzi tak nereálné tţ. o čem jsem uvažoval prţi přţechodu z Polska do SSSR: že se Sovětskv.svaz přece jen s Hitlerem L'álně nemožný. Uposlednim týdnu před 22. červnem mělo přece sovětské veleni spousty důkazů, že Němci v nejbližšich dnech zaútoči. Hitlerovšti vojáci již ţahajovali palbu na sovětská obranná postaveni a Stalin stáleţještě přikazoval ozbrojeným silám zachovat klid, nedat se vyprovokovat, neposkytovat záminku k válce. ` (Ludvik Svoboda) Kolem desáté přijel do vily Kambulov s Veršanským. Oba zadýchaní spěchem a vzrušením vpadli dovnitř a strnuli ve dveřích. V hale bylo veselo. To zřejmě nečekali. Až příliš veselo vzhledem k situaci, jak ji viděli oni. "Začala válka," vyhrkl Kambulov a v jeho hlase zaznělo podráždění. Svoboda, Stoj, Píka, Klučka, všichni se nahrnuli k příchozím. Rozzáření, št'astné tváře. "My už to víme." Oznámil kdosi z nich. Svoboda postřehl Kambulovovo rozladění. Uvědomil si: Ach ano, na hranicích umírají lidé, hoří domy, a my se tady smějeme. Našim přátelům to zřejmě připadá divné. Položil Kambulovovi ruku přátelsky na rameno. "Pochopte, příteli, my užjsme ve válce dva roky. Ale ted'...když jste s námi vy... Máme radost, ohromnou radost. Ted' víme..." "Mámejistotu, že Československo bude zase svobodné," vmísil se nadšeně Stoj. Zlobné rysy v Kambulovově široké, robustní tváři zvláčněly. I Veršanskij se usmál. Oba se posadili. Rozpředl se živý rozhovor. Zprávy z fronty byly dosud kusé. Zřejmě probíhaly těžké boje, ale všichni se shodovali v názoru, žejestli Hitlerovi dosud všechno vycházelo, tohle bude jeho konec. Rudá armáda zvítězí. Ani plukovník Píka, zvyklý dívat se na věci spíše skepticky, o tom sebeméně nepochyboval. Však dobře znal ty obrovské prostory sovětské země. Kolik by nacisté museli mít vojáků, aby ji mohli jen docela obyčejně obsadit, natož dobýt. Poznal Rusy už v první světové válce a dobře věděl, jak se umějí bít, když jde o vlast. I těch pár týdnů pobytu v Moskvě stačilo, aby zaregistroval odhodlání sovětských lidí postavit se kdykoli na obranu vlasti. Byl přesvědčen stejnějako všichni, že se Hitler dostane do úzkých. Jak se jen mohl dopustit takové chyby! Německo bude zase bojovat na dvou frontách, jako v první válce. To nebyl chvtrý tah. Naštěstí pro nás. "Podle mého názoru," mínil Píka, "nic nestojí v cestě uzavření anglosovětského spojenectví. Události si to přímo vynucují." Kambulov vrtěl pochybovačně hlavou. Stále si ještě m slel že y , Velká Británie ted uzavře s Německem mír a přídá se k němu. .Nevěřte tomu," ozval se Svoboda. "Anglie si už nemůže dovolit ,. druhý Mnichov. Anglický lid by to prostě nestrpěl. A potom Churchill není Chamberlain. Uvidíte, že co nejdříve vyhlásí Sovětský svaz za svého spojence." "Uvidíme," řekl Veršanskij. "A co uděláte ted' vy?" ,.Už jsme se o tom radili," řekl Píka. "Chci o tom co nejdříve jednat na lidovém komisariátě. Konečně můžeme odhodit utajování." "A pustit se do formování vojska," dodal Svoboda. "Vezmeme vás do Moskvy," nabídl Veršanskij. "Bude mít na nás dneska někdo čas?" zeptal se ho nevěřícně Píka. "Proč ne? Spojenectví je důležitá věc." Týž den večer, sotva se plukovník Píka vrátil z jednání v Moskvě, zasedli ělenové československé mise, která nyní přestala být tajná, k pracovní poradě. Na programu byla stylizace nóty, kterou se nyní měl šéf mise podle dohody se sovětskými představiteli obrátit na sodětskou vládu s žádostí o oficiální uznání politických a vojenských představitelů československé vlády, o uznání československé mise za součást samostatné československé armády v zahraničí, o soustředění československých příslušníků, kteří jsou na území SSSR, o formováníjednotek z československých příslušníků i ze sovětských státních příslušníků české a slovenské národnosti, kteří se přihlásí dobrovolně, o možnost rozhlasového vysílání pro domov a o rozšíření dosavadní zpravodajské spolupráce na všechny úseky vojenské činnosti. Všichni hořeli nadšením a činorodostí. Téměř souběžně se v jednom z pokojů moskevského hotelu Lux sešlaţočetná skupina mužů, jejichž tváře byly leckomu v českých zemíc i na Slovensku povědomé. Tisíce lidí je před válkou vídaly na vlastní oči při prvomájových průvodech, při demonstracích a stávkách. Neboje znali z novinových fotografií. Jejich snímky byly zcelajistě uloženy v archivech gestapa. Byli mezi nimi muži zvučných jmen. Hotel byl vyhrazen pro pracovníky Kominterny a v pokoji, který obýval předseda Komunistické strany Československa Klement Gottwţald se sešli členové jejího zahraničního vedení, kteří od podzimu 1938 působili v Moskvě: Jan Šverma, Václav Kopecký, Josef Krosnář, Bohumír Šmeral, Rudolf Slánský... Byli tu i soudruzi z rozhlasové redakce. Přišel i JUDr. Jaroslav Procházka, který už několik let z pověření strany pracoval v Moskvě na překladech děl klasiků marxismu do češtiny. Dychtivě si vrýval do paměti vše, co Gottwald nyní říkal o změnách situace, k nimž došlo v souvislosti s přepadením Sovětského svazu. Pokoj byl plný lidí a kouře z cigaret. "...všechno úsilí, soudruzi, je nutno nyní soustředit na pomoc při porážce Německa a vítězství Rudé armády." Gottwaldův temný, dunivý hlas zkušeného táborového řečníka vyzařoval energii a bojovnost. Získal si autoritu už v předválečných časech, zvláště od roku 1935, kdy se strana přihlásila k obraně republiky proti Hitlerovi a fašismu. Ale taky si vysloužil malý šrám ve střetu s Kominternou, když se spolu se Švermou postavil za názory Josefa Guttmana, který se odvážil kritizovat německé komunisty, že vinou neschopnosti domluvit se na spolupráci se sociálními demokraty usnadnili Hitlerovo mocenské vítězství v Německu. Když však došlo na lámání chleba a Guttman byl povolán do Moskvy na koberec, Gottwald ze strachu, aby ho nepostihly sankce, hodil Guttmanna přes palubu. Učinil rychlý názorový obrat a roli obviněného unikl tím, že Guttmana odsoudil jako zrádce. Stalo se to v době, kdy mnozí představitelé Kominterny z různých zemí byli na půdě SSSR zatýkáni a nemilosrdně likvidováni. Měl strach o život. Ze stejných důvodů se o mnoho let později zřekne přítele Slánského, aby před stejným osudem zachránil sebe. Stalin už před válkou ve snaze učinit z Kominterny nástroj osobní moci vyřazoval a zneškodňoval soudruhy, kteří neprojevovali bezvýhradnou poslušnost. Tak byli zatčeni počátkem roku 1937 členové vedení Komunistické strany Německa H. Eberlein, H. Remmele, H. Neumann, F. Schulte a H. Kippenberger, vedoucí fiznkcionáři Komunistické strany Jugoslávie M. Gorkič, M. Filipovič a o něco později i V Čopič, sotva se vrátil ze Španělska, kde velel 15. mezinárodní brigádě A. Lincolna. Popraven byl i známý vůdce mad'arského komunistického hnutí Béla Kun. Represe postihly vedoucí funkcionáře Komunistiské strany Polska E. Prochniaka, J. Paszyna, J. Leňského(Leszczynského), M. Kszutskou a mnohé další. Seznam obětí Stalinovy zvůle z řad Kominterny je dlouhý. Byl na něm mimo jiné Švýcar Fritz Platten, přítel V. I. Lenina a jeden ze zakladatelů Kominterny a Komunistické strany Švýcarska. Uvězněn a zastřelen byl bývalý generální tajemník Komunistické strany Řecka A. Karntas, ělen vedení Komunistické strany Íránu Sultan Zade, čelný indický komunista Kulam Ambia Ch. Luhani. Kromě Bély Kuna byli popraveni i další čelné osobnosti mad'arského komunistického hnutí a Mad'arské republiky rad F. Bájaki, D. Bokány, J. Kelen, J. Rabinovics, S. Szabados, L. Gavro, F. Karikas a desítky dalších. Obětí represe se stali i mnozí bulharští komunisté, především trojice Leninových spolupracovníků a přátel R. Avramov, K. Rakovski a B. Stomoňakov. Zlikvidován byl vůdce rumunského dělnickţho hnutí A. DobrogeanuCherea. V stalinských žalářích zmizel zakladatel Komunistické strany Finska H. Rovice a A. Sótma, kteří svého času zajišt'ovali Leninovu bezpečnost zajeho ilegálního pobytu ve Finsku, E. Huuling, který jako Leninův spolubojovník vedl Karelskou komunu, první generální tajemník KS Finska K. Manner a mnozí další. V koncentračním táboře zahynul zasloužilý člen Italské komunistické strany A. Roaseito. Pozatýkáni byli vedoucí funkcionáři i aktivisté KS Lotyšska, Litvy, Estonska, Západní Ukrajiny a západního Běloruska... Klement Gottwald se měl na pozoru, aby nevybočil z řady. Někteří z jeho nejbližších spolupracovníků, jak se později ukáže, se dokonce zavázali službou sovětským bezpečnostním organizacím. Sám už měl své zkušenosti a věděl, že v sovětském prostředí není radno uvažovat po svém, zejména ne nahlas a v něčí přítomnosti. O sovětské pomoci Československu, zejména pokud by měla být nezištná, si asi velké iluze nedělal. V době mnichovské krize, když pronesl svůj známý projev z balkónu parlamentu, přišel si pro informace nţi;.sovětské vyslanectví. Podle svědectví Josefa Krosnáře, který na něj čekal před budovou, vracel se nervózní a mrzutý. Na manifestaci se mu ani nechtělo. Krosnářovi na jeho dotaz odsekl: "Je to zbytečné. Právě jsem se dozvěděl, že nám Sověty pomoci nemohou." Když pak s dalšími vedoucími soudruhy přijel do Moskvy, Kominterna nad jejich příjezdem zrovna nejásala. Ocitli se v palbě kritiky. Vytýkalo se jim, že se zastavili v půli cesty, že se zalekli a nevyužili příležitost k boji o moc. Prosadili mobilizaci, ozbrojení lidu, přivedli prý vojáky až do zákopů, ale nedali povel k ozbrojené obraně. Gottwald se hájil: Vydat takový povel by znamenalo občanskou válku. Kritikové byli na koni: Hle, důkaz nerozhodnosti, kolísavosti stranického vedení. Ze strachu před občanskou válkou, která by mohla skončit vítězně, promarnili příležitost k uchopení moci! Bylo to vážné. Nad Gottwaldovou hlavou se kupila temná mračna. Začalo se uvažovat o kádrových důsledcích. Sesazení z funkce mohlo skončit tragicky. Gottwald sebral všechnu svou výmluvnost , aby vedení Kominterny přesvědčil, že i když se dopustili jistě řady chyb, nemohli za daných podmínek vydat výzvu k ozbrojenému boji. Jakž takž se mu to podařilo. Kritika odezněla bez vážnějších následků. V rezoluci se však ocitla věta kritizující nepřipravenost KSČ k mocenskému střetnutí v době politické krize. K zahraničnímu odboji se KSČ zpočátku postavila veelku vstřícně. Jan Šverma ve směrnicích o politické práci strany v zahraničí vydaných v červenci 1939 v Paříži, psal: "Strana zastává ve věci zahraničního odbojného hnutí stanovisko nejširšího semknutí sil, ochotných bojovat za obnovení čs. nezávislosti, stanoviska nejširšího semknutí sil, ochotných bojovat za obnovení čs. nezávislosti, stanovisko nejširšíjednotné národně osvobozenecké fronty v zahraničí". Přes všechny zásadní výhrady vúči Benešovi byli komunisté, podle litery směrnic, ochotni spolupracovat s Benešem a jeho skupinou. Komunisté byli dokonce nabádáni, aby vstupovali do zahraničniho vojska, pod podmínkou, že uplatní vliv na to, kjakým účelům bude tohoto vojska použito. Avšak po vypuknutí války, kterou usnesení Kominterny označilo za imperialistickou, se postoj KSČ k benešovskému odboji příkře změnil. Ještě v prosinci roku 1940 stranické dokumenty hovořily takto: "Beneš společně s českou měšt'áckosocialistickou emigrací postavil se po porážce Francieještě více do služeb anglického imperialismu a zklamané řady svých stoupenců posiluje vírou ve Spojené státy americké... to vše činí z Beneše ajím vedené emigrace zájmům českého národně osvobozovacího boje svrchovaně nebezpečnou a krajně nepřátelskou agenturu angloamerického kapitálu v českvch řadách..." Moskevské vedení KSČ v té době nejenže nijak nepodporovalo československé zahraniční vojsko, alejeho stoupenci se je naopak snažili rozvracet, jak se to projevilo například vzpourou v československé brigádě v anglickém Cholmondeley, ale i rozvratnými obstrukcemi "hvězdářů" ve Východní skupině čs. armády na sovětském území. O osud československých vojáků v SSSR se komunistické vedení nestaralo. Nevědělo ani o navázání československosovětských součinnostních kontaktů a zřejmějim nebyla známa ani existence tajné československé vojenské mise v Moskvě. Klement Gottwald se poslušně držel linie Kominterny. Ještě 15. prosince 1940 propagoval toto stanovisko: "Sovětskoněmecké přátelské vztahy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž sejiž roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglofrancouzského bloku a o nějž se nyní rozlţíjejí zločinné záměry USA. Dějinný význam cesty s. Molotova do Berlína tkví v tom, že jí na podkladě pokračování přátelských vztahů mezi Německem a SSSR bude nadále využívat rozporu mezi imperialisty pro zesílení svého vlastního postavení a bude střežit příchod chvíle vhodné pro definitivní rozražení kapitalistického obklíčení. SSSR na základě své mírové politiky získává stále větší sympatie u všech národů, zejména též u pracujícího lidu velkého národa německého." Vzdor své horlivé snaze nevybočit sebeméně z kominternovské řady necítil se zcela bezpečně. Německý vpád změnil situaci. Gottwald mohl bez obav hovořit v zcelajiné tónině: "Nutno postupovat v široké národní frontě se všemi antihitlerovskými sílami v odboji doma i za hranicemi, tedy i s Benešem a jeho přivrženci. Přitom si strana zachová svou samostatnost a bude usilovat o získání vedoucí úlohy v boji za svobodu národa. Tuto taktickou linii nutno uplatňovat v celé politické práci v Sovětském svazu, v rozhlasovém vysílání a tak dále..." Všichni napjatě poslouchali, mnozí si bez ustání psali. Gottwald objasnil, jakýţvýznam má vstup Sovětského svazu do války pro boj za vyhnání okupantů z vlasti." Ve spojenectví se Sovětským svazem...," mluvčí zdůrazňoval svá slova rozmáchlými gesty, "spočívá základní podmínka osvobození národů Československa. Hlavní tedy bude orientovat sejednak na odboj našeho lidu doma ve vlasti a jednak na Sovětský svaz ajeho Rudou armádu. Čechoslováci doma i v cizině musí přispět co největším podílem k válečnému úsilí." To, eo Klement Gottwald nyní zveřejňoval na této informační schůzce, bylo výsledkem dúkladného rozboru situace, všestranných úvah a diskusí, do nichž každý z vedení vložil své názory, v nichž se však rozhodující měrou uplatnila stanoviska Jiřího Dimitrova, Dmitrije Manulského i dalších čelných pracovníkú Kominterny. Nadcházela zcela nová fáze druhé světové války a s ní i nové údobí národně osvobozeneckého boje československého lidu. Oběma křídlům zahraničního politického odboje, londýnskému i moskevskému, se otvíraly vyhlídky na sblížení založené na základních společných zájmech, na porážce hitlerovského Německa a spojenectví se Sovětským svazem. 4 V souladu s novými okolnostmi se změnil i život československé vojenské mise. Hned nazítří se v noci přestěhovala do nového sídla ve vesnici Mamontovce, vzdálené od Moskvy slabou půlhodinku jízdy autem. Byla to výletní oblast na břehu Volžskomoskevského kanálu, který tu vytvářel obrovitou vodní plochu nazvanou s mírnou nadsázkou "moskevské moře". V letní výhni, která nastala, se tu dýchalo příjemně. Za dva dny se vrátila od hranic skupina majora Pátého. Vypuknutí válkyjí překazilo nadějně se rozbíhající činnost. V chaosu, který vyvolal nečekaný německý útok, neustálé nálety a překotná evakuace, sejen s velkými nesnázemi dostali do Moskvy. Jejich zážitky z cesty byly plné dobrodružství. Najednom nádražíje chtěli zatknout jako špiony. Způsobil to jejich neruský akcent a odlišný střih oblečení. Major Pátý ohrnoval rty. Jeho prognózy vyznívaly pochmurně: "Viděljsem to na vlastní oči. Za pár týdnůjsou Rusové v koncích! Ted' sem rozhodně ženu nemohu tahat. Do toho zmatku! Myslím ostatně, že budeme brzy balit kufry." Všichni znali jeho nedávné starosti s manželkou, která si stále stěžovala a které musel Klučka rádiem do Londýna znovu a znovu odesílat uspokojující vzkazy, aby byla trpělivá a ještě chvíli to odloučení vydržela. Občas padla kvůli tomu na adresu Pátého nějaká ironická narážka. 5 Situace na sovětskoněmecké frontě byla ovšem složitá. Německý útok se podobal přívalu sopečné lávy. Fašistická vojska postupovala třemi směry. Skupina armád Sever vyrazila z prostoru Východního Pruska a jejím cílem bylo obsadit pobaltské republiky. Úkolem skupiny armţd Střed, která vyrazila z linie Bugu a postupovala na Vitebsk, Smolensk, Gomel, bylo obklíčit sovětská obranná uskupení a přetnout komunikace na Moskvu. Třetí proud tvořila skupina armád Jih, rozvinutá mezi Sanem a černomořským pobřežím. Cílem jejího postupu byla Oděsa a Kyjev, překonání Dněpru a vytvoření předpokladů pro rozvinutí útoku k Donu a Volze. Každou ze skupin armád podporovala ze vzduchu jedna letecká flotila. Rudá armáda čelila vpádu zhruba 170 divizemi pěchoty, jezdectva a tankových a mechanizovaných vojsk. Většina svazků nebyla doplněna na plný početní stav. Zvlášt' slabé byly tankové jednotky, které se teprve formovaly. Vojska byla rozptýlena na obrovském území v šíři 4500 kilometrů a hloubce 400 kilometrů. Události nabyly bleskového spádu. Hlavní stan vrchního velení ozbrojených sil Sovětského svazu nařídil 25. června 1941 ústup ze západních oblastí Běloruska, ale Němci byli rychlejší. Během následujících tří dnů dobyli Minsk a odřízli 11 sovětských divizí. O něco lépe sţvyvíjela situace na Volyni. 23. června se tu v prostoru LuckBrodyRovno srazilo v urputném zápolení na 2000 sovětských i německých tanků. Němcům se podařilo obklíčit sovětské hlavní síly v oblasti Lvova. Jednotky Rudé armády se však po týdnu téžkých bojů spořádaně stáhly na čáru KorosteňPloskirov. V německém týlu trčela jako zabodnutý trn heroicky se bránící pevnost Brest. V průběhu prvních tří týdnů války Rudá armáda musela vyklidit Lotyšsko, Litvu, Bělorusko i Moldávii a většinu území Ukrajiny. Fašistická vojska pronikla až 600 kilometrů do vnitrozemí státu. Ohrožen byl Leningrad, Smolensk i Kyjev. Něčeho takového se Stalin nenadál. Ačkoliv nejvyšší vedení strany a státu různými cestami a z nejrůznějších stran dostávalo informace o chystaném útoku Hitlerova Německa, bylo trestuhodně zanedbáno včasné uvedení vojsk v pohraničních oblastech do bojové pohotovosti. Hlavním viníkem byl ovšem sám diktátor, který si v každé záležitosti vyhrazoval konečné rozhodnutí a disponoval přitom absolutní mocí. Prvních čtyřiadvacet hodin války strávil Stalin ve společnosti členů politbyra ve své pracovně. Byl nervózní a vztekal se na kdekoho. Nikomu z přítomných nebylo do řeči. Zasmušile kouřili, pili čaj. Stále čekali nějakou příznivou zprávu z fronty. Doufali, že Rudá armáda zasadí nepříteli účinný odvetný úder. Marně. Zprávy, které dostávali, svědčily o tom, že vojska demoralizovaná intenzívním bombardováním neorganizovaně a překotně ustupují, anebo jsou ničena v beznadějných střetech s nepřítelem. Bylo jasné, že někdo musí promluvit k národu. Členové politbyra o to ráno požádali Stalina, ale ten bez rozmýšlení odmítl. Chtěl se svým projevem vyčkat, až dojde k obratu na frontě. Nevděčná role toho, kdo oznámí zkrušující události, připadla Molotovovi. Stalin zatím ještě ani neměl představu o rozsahu katastrofy. Vydal rozkaz bombardovat hlavní uskupení nepřítele, aniž věděl, že jen Západní zvláštní vojenský okruh ztratil v prvních hodinách 738 letadel, z toho 528 na letištích. Během několika dnů se všechny zbytky iluzí rozplynuly. Stalin se ocitl tváří v tvář zdrcuj ícímu poznání, že na frontě nastává pohroma a že celé zemi a přirozeně i jemu osobně hrozí smrtelné nebezpečí. Aureola neomylného hasla. Nepřipravenost ozbrojených sil, jejichž důstojnický sbor byl zdecimován represáliemi za "aféry Tuchačevského", krach politiky přátelství s nacistickým Německem, to všechno ted' padalo na Stalinovu hlavu. Zachvátila ho malomyslnost, tupá rezignace, snad i strach. Jeho pověstná ocelová vůle se bortila. Tři nebo čtyři dny koncem měsíce června byl Stalin psvchicky zcela zlomen, neschopen cokoli rozhodnout. Ve své vile poblíž Moskvy, kde žil, se zcela izoloval. Molotov, Malenkov, Vorošilov, Berija, Vozněsenskij a Mikojan se mezitím v Kremlu radili, co dělat. Nakonec se rozhodli jet za Stalinem a přimět ho, aby jmenoval Státní výbor obrany, který by převzal veškerou moc v zemi, a sám aby se postavil dojeho čela. Molotov si uvědomoval, v jakém je Stalin rozpoložení. O nic nemá zájem, ztratil iniciativu, je ve špatném stavu. Vozněsenskij, zdrcen tím, co právě od Molotova slyšel, začal ho přesvědčovat, aby se on ujal vedení. Všichni v té chvíli byli zajedno: Jestli se Stalin nevzchopí, musí obranu pţd Molotovovým vedením organizovat sami. Stalina svým příjezdem překvapili. Seděl v maléjídelně v křesle a vrhal na ně podezíravé pohledy. Přišli ho sesadit? Nebo dokonce zatknout? "Proč jste přišli?" vyhrkl. Molotov předstoupil a přednesl návrh na zřízení výboru, který by pod Stalinovým vedením soustředil ve svých rukou moc v zájmu rychlého řešení všech problémů, nebot'jen tak lze zemi postavit na nohy. Stalin se zatvářil udiveně. Patrně se mu ulevilo, že členové politbyra si nepřejíjeho pád a projevují mu naopak důvěru. Potřebují ho. "Dobře," řekl. Usnesení ústředního výboru VKS/b/ a prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 30. června 1941 zřídilo Státní výbor obrany za předsednictví J. V. Stalina. To diktátorovi pomohlo, aby se vzpamatoval z prvotního šoku a postavil se znovu na své místo u kormidla státu. Sovětský lid byl k svému krutému vládci nekonečně velkorysý. Všechnyţ5talinovy kardinální chyby i zločiny bud' neviděl a neznal, aneboje připisovaljiným. Dlouho zůstalo lidu utajeno, že v nejkritičtějších dnech své země Stalin prokazatelně selhal. Dokonce, jak se dočteme v knize generála Dmitrije Volkogonova, Stalin v záchvatu malodušnosti uvažoval o kapitulaci. Hodlalji Německu nabídnout prostřednictvím bulharského vyslance. Ten však tuto zprostředkovatelskou službu odmítl. S válkou ovšem Stalin dávno počítal. Již po první světové válce, kdy Německo nesmělo mít silnou armádu a útočné zbraně, předev±ím tanky, tě·ké dělostřelectvo a bojové letouny, Stalin umo·nil německým velitelům výcvik s těmito zbraněmi na sovětském území. Paktem o neútočení nechal Hitlerovi volnou ruku k válečným akcím v Polsku. Otevřel tak stavidla druhé světové války. Vycházel z toho, ·e válku vyhrává nikoli ten, kdo do ní vstupuje první, ale ten, kdo do ní vstupuje poslední. Hovořil o tomji· ve svém projevu v roce 1927. Počítalji· tehdy se vstupem Sovětského svazu do války,"jakmile se kapitalisté pokou±ou navzájem". Od roku 1.927 Stalin cílevědomě upevňující svou neomezenou osobní moc, dospěl definitivně k závěru, ·e druhá světová válka je nezbytná. V±ak u· Marx a Engels předpovídali světovou válku, dokonce siji přáli, nebot' v ní viděli "matku světové revoluce". V zájmu rozpoutání druhé světové války (kdy· první nestačila k uskutečnění světové revoluce) pova·oval prý Stalin za nutné bojovat proti sociálním demokratům (sociálfa±istům), kteříji podle něho brzdili, a podporovat Hitlera ajeho fa±isty, kteříjsou schopnijako ledoborec rozru±it v Evropě mír a rozpoutat válku. "My do ní vstoupíme," prohlásil Stalin za zavřenými dveřmi, "ale a· jako poslední, abychom na misku vah přihodili záva·í, které rozhodne." Stalin potřeboval v Evropě krize, války, rozvraty, hlad. To v±echno mohl vyvolat Hitler. Proto si ho Stalin vyhlédl za nástroj svých plánů na rozpoutání druhé světové války, vjejím· závěru chtěl (podle Rezuna) vypustit do Evropy Rudou armádu v úloze osvoboditelky. Emigrant Lev Trockij viděl Stalinovi do karet. U· v květnu 1939 předpovídal: "SSSR se celou masou přisune k hranicím Německa právě v okam·iku, kdy třetí ří±e bude vta·ena do boje za nové rozdělení světa." Přesně tak se to stalo. Za týden po podepsání sovětskoněmeckého paktu (23. srpna 1939), jím· se SSSR a Německo v podstatě dohodly na společné likvidaci Polska, nechal Stalin zaútočit Hitlera samotného, čím· ho vmanévroval do pozice agresora, který rozpoutal válku. Zároveň jej nechal zabřednout do konfliktu se západními velmocemi, čím· se válka stala světovou. Krvácejícímu a téměř ji· pora·enému Polsku vrazil dýku do zad vojenským vpádem do západní Ukrajiny a Běloruska prezentovanýmjako ochrana ·ivotů a majetku Ukrajinců a Bělorusů. DeSetitisíce polských zajatců byly odvlečeny do sovětských táborů, kde nespočítané tisíce nalezly smrt týráním i kulkou. Poté, co Stalin dosáhl společné hranice s Německem na polském území, přikročil k likvidaci malých neutrálních států podél svých hranic, Estonska, Loty±ska a Litvy. Zkusil zlikvidovat i Finsko, co· se mu nezdařilo. Rumuny přinutil, aby se zřekli Bessarabie a Bukoviny. V±em akcím nasazoval masku nezi±tné internacionální pomoci. Taměj±í komunisté v přesvědčení, ·e slou·í vítězství socialismu, mu pomáhali vytvářet zdání, ·e v±e se děje v souladu s přáním pracujícího lidu. NKVD na okupovaném území přitom řádilo snadje±tě krutěji ne· gestapo v českých zemích a v Polsku. Sotva tak Stalin odboural bariéru, která ho dělila od Německa, a tím i od Evrţpy, začal podle Rezuna připravovat vojenský vpád. Nařídil demontovat a ru±it v±echna obranná zařízení. Na německých a rumunských hranicích systematicky rozmist'oval obrovské síly: pět paradesantních sborů, třináct armád, z toho tři úderné, z nich· ka·dá měla 250 000 mu·ů, 2350 tanků, 698 obrněných aut, přes 4000 děl a minometů a několik set letadel. (Jenom tanků měla Rudá armáda víc ne· v±echny velmoci včetně Německa dohromady.) V domnění, ·e Hitlerje plně zaměstnán válkou na Západě a v Af rice, chystal se Stalin vstoupit jako osvoboditel do Evropy. (Je to snad to, nač nará·el Orlov v rozhovorech se Svobodou?) 13. června začala poslední fáze příprav. Z hlubokého týlu se začaly přesunovat pluky, divize a armády ve stovkách e±alonů do pohraničního pásma. Byl utvořen první strategický sled zahrnující 170 tankových, motorizovaných,jezdeckých a střeleckých divizí. Padesát ±est sejich rozmístilo přímo na hraniční čáře. Nejlépe vyzbrojená armáda zaujala postavení protţRumunsku, nebot' uchvácení rumunských naftových polí by bylo smrtelnou ranou Německu. Kromě toho vznikl druhý strategický sled slo·ený ze 77 divizí. Celá Rudá armáda pře±la na válečnou organizaci. Armády byly seskupeny do pěti frontů, byl zřízen hlavní stan. Sovětský svaz dospěl k situaci, kdy bylo nezbytné v nejbli·±í době zahájit válku. Mimojiné i z toho důvodu, ·e ka·dý z frontů spotřeboval měsíčně na zásobování přes 60 000 kusů hovězího dobytka. Přitom bylo nutno ·ivit je±tě armády druhého sledu, záloh, mu·stvo čtyř námořních flotil, vojska na Dálném východě, divize připravené k "osvobození" Íránu i pracovníky válečného průmyslu. Takovou zátě· nemohla země dlouho vydr·et. Hitler v±ak dávno pochopil, ·e Stalinovi nelze věřit. V±ak si sám z poru±ení nějaké té smlouvy nebo slibu nedělal svědomí. Jeho zpravodajská slu·ba také nebrala peníze zadarmo. Uvědomil si nebezpečí. Proto se tvářil, ·e je plně zaměstnán přípravou invaze do Anglie a zatím chystal plán Barbarossa. Preventivní útok na Sovětský svaz. Uchystal Stalinovi dokonalé překvapení, jen co je pravda. Sovětská vojska se±ikovaná k útoku a zcela nepřipravená k obraně se bezradně zmítala pod přívalem nečekaných zničujících úderú. RezunSuvorov ±okuje své čtenáře tvrzením, ·e kdyby Hitler s útokem zaváhal je±tě čtrnáct dnů, zahájila by Rudá armáda 6. července 1941 operaci Groza silou, které by wehrmacht nebyl schopen čelit. Historická věda zatím nic takového nepotvrzuje. Ov±em sovětské archívy je±tě zdaleka nevydaly v±echna tajemství. Jedno je v±ak jisté ji· dnes: radost československých vojáků, ·e Sovětský svaz se ocitl ve válce s hitlerovským Německem by nebyla o nic men±í. A vítání Rudé armádyjako osvoboditelky a zachránkyně před nacistickou porobou by nebylo v českých zemích o nic méně bouřlivé ne· v roce 1945, nebot' českému národu ±lo o ·ivot. 6 I kdy· se události vyvíjely zcela jinak, ne· Stalin plánoval, ±lo o to, jak si vlastně sovět±tí stratégové představují osvobození Československa. Některé výroky enkávedistů v rozhovorech se Svobodou i Píkou vyznívaly podezřele. Ve zprávě, kterou podplukovník Ludvík Svoboda odeslal prezidentu Bene±ovi v červenci loňského roku, poté co na ·ádost sovětských orgánů přijel s jedním z transportů ' na±ich vojáků do Istanbulu, citoval hojné projevy sympatii sovětských představitelů vůči Československu a uji±t'ování, ·e bude osvobozeno, uvedl v±ak popravdě i výroky a názory nasvědčující, ·e sovětské představy o osvobození Československajsou asi odli±né od na±ich. Napsal: "Při rozhodování, jaké asi státní celky budeme vy70 tvářet po válce v Evropě, netajili se v±ichni, s kým jsme při±li do styku, s názorem, ·e nevěří v existenci malých států, které by za nějakou dobu nějaký Hitler zase chtěl pohltit. Jsou pro velké celky. Jak si to ov±em představují ve střední Evropě, nikdo nám nenaznačil, vymlouvají se na to, ·eje to věc malých středoevropských státú." Najiném místě své zprávy, kde líčil přijetí u náměstka lidového komisaře vnitra, reprodukoval jeho výroky, které mu ne±ly z hlavy. Ozřejmovaly sovětský názor na osvobození Československa dosti srozumitelně: "Mimojiné mi řekl: Sdělte va±im lidem, aby neklesali na mysli, i kdyby byla situaceje±tě hor±í. Sovětský svazjde s vámi, mějte v nţ důvěru. Čs. republika bude svobodná. Je třeba, aby se vá± národ orientoval na Východ, to je třeba si uvědomit. Čs. republika bude ve Svazu sov. republik..." To bylo velice záva·né sdělení, uvá·ímeli, ·e tento názor vyslovil tak vysoce postavený činitel. Podplukovník Stoj přinesl zlou zprávu. Se±el se v Moskvě s konzulem Medvěděvem, který se vrátil z Prahy. Za svého působení byl v kontaktu s ilegálním vojenským hnutím. Vyprávěl Stojovi o své spolupráci s podplukovníkem Josefem Balabánem ajeho spolubojovníky podplukovníkem Josefem Ma±ínem a ±tábním kapitánem Václavem Morávkem. Tito tři stateční důstojníci vybudovali zpravodajskou sít', která dodávala do Londýna cenné zprávy, zvlá±t' o přípravách nacistů na obsazení Balkánu a na útok na Sovětský svaz. Získali a odeslali spoustu cenných informací o pohybech německých vojsk a přepravě válečného materiálu přes území protektorátu, o morálce a smý±lení obyvatelstva, o činnosti odbojových organizací. Medvěţv označovaný krycímjménem Rudolf, se s Balabánem seznámil prostřednictvím majora Rudolfa Jedličky koncem června 1940. Balabán Medvěděvovi ochotně poskytoval důle·ité údaje. Například o tom, ·e ru±tí emigranti v protektorátě začínají spolupracovat s Němci, ·e pořádají dokonce vojenské kursy. Uváděl konkrétní jména placených agentů: Mělnikov, Machjevič, Horbaňuk. Zajímavá byla i zpráva, ·e Němci zakládají protisovětské zahraniční výbory, například velkoruský pod vedenímjistého Jefremova a ukrajinský v čele s Tisovským. 71 Naposledy se Medvěděv se±el s Balabánem v polovině dubna. Tehdy mu Balabán řekl, ·e Němci počítají s napadením Sovětského svazu v květnu. Za pár dnů nato byl zatčen. Zřejmě neprozradil nic, čeho by se gestapo mohlo chytit. Jeho spolupracovníci Ma±ín s Morávkem dosud unikají, ale s nimi neměl Medvěděv přímé spojení. Pro Stoje tyto zprávy znamenaly, ·e musí změnit plány. Vysazení poručíka J. Kudliče prozatím nepřicházelo v úvahu. Podplukovník Svoboda by se byl nejraději okam·itě rozjel za svými chlapci a pustil se do organizování vojenskéjednotky. V±echno u· měl promy±leno: organizační strukturu, provádění odvodů, zásobování, výcvik. Zbývalo upřesnit otázky výstroje a výzbroje. S tím v±ak se muselo zatím počkat, a· bude podepsána oficiální mezivládní dohoda. Jak dlouho potrvá, ne· ji diplomaté připraví, projednají a ne· zplnomocnění zástupci obou vlád zasednou k slavnostnímu podpisu, to si nikdo netroufal předpovědět. Spojení se Suzdalem tedy prozatím zprostředkovávala po±ta. Ve skupině, podle dopisů Svobodova zástupce nadporučíka Ladislava Bedřicha, panoval klid, pořádek a kázeň. V±ichni suzdal±tí přijali vstup Sovětského svazu do války s nad±ením a nesmírně se tě±ili, a· dostanou uniformy a zbraně a půjdou bojovat. Nezdálo se v±ak, ·e to bude tak brzy. Skupina se zatím přestěhovala ze Spasskojefimovského klá±tera, který se v těsném sevření svých desetimetrových hradeb podobal spí±e pevnosti ne· kasárnám, tím spí±e, ·e na hradebních ochozech i u brány přecházely ozbrojené strá·e NKVD. (Klá±ter slou·il před válkou nějakou dobujako věznice pro kontrarevolucionáře. Na±i vojáci tu objevili zed' se stopami nesčetných střel, a dokonce i ledabyle zahrabané hromadné hroby.) Pro Čechoslováky skončil re·im internace. V budovách někdej±ího Pokrovského klá±tera na±li mnohem příjemněj±í ubytování. Rozděleni dojednotek, seznamovali se s předpisy Rudé armády, opakovali si pořadový výcvik a základy taktiky. V±echno bylo tedy v pořádku. A· na to, ·e se dovr±il rozkol uvnitř skupiny, který zrál u· řadu měsíců. Několik desítek vojáků, kterým se říkalo hvězdáři a kteří dávali najevo svůj odpor k československému zahraničnímu odboji projeho závislost na imperialistických mocnostech, se organizačně oddělilo. Nechtěli mít nadále s tímto odbojem nic společného. Ně72 kteří se u· předtím přihlásili sovětským úřadům na práci a odjeli ze Snzdalu. Ostatní v den zahájení války podali přihlá±ku do Rudé armády. Proč to udělali? Uva·oval Svoboda. V·dyt' my přece budeme bojovat společně s Rudou armádou. Jaký má smysl oslabovat na±e vlastní řady? Co je k tomu vede? Boj za vlast přece neztratil smysl. Zříkají se snad své vlasti a chtějí ji vyměnit za Sovětský svaz? 7 Zprávy z fronty stále nenasvědčovaly, ·e by se něco změnilo na dosavadním nepříznivém vývoji válečných událostí. Lidový komisař zahraničních věcí Molotov pronesl krátký projev kolem poledne v první den války. Vyslovil přesvědčení, ·e sovětské ozbrojené síly doká·ou vyhnat německé vetřelce. Připomněl vlasteneckou válku 1812, kdy se v±echen ruský lid pozvedl k boji a rozdrtil nepřemo·itelného Napoleona. Bylo to povzbudivé, kdy· řekl: "Toté· stihne zpupného Hitlera. Na±e věc je spravedlivá. Nepřítel bude rozdrcen. Zvítězíme!" Večer toho dne pronesl rozhlasový projev ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill. Vyjádřil zcela jednoznačně odhodlání Velké Británie poskytovat Sovětskému svazu,jako zemi bojující proti Hitlerovu Německu, v±emo·nou pomoc. Svobodovi i ostatním spadl kámen ze srdce. Obavy, zda britská vláda nezačne ochabovat ve svém válečném úsilí, se naráz rozptýlily. Britský premiér se ov±em netajil tím, ·e byl a zůstává odpůrcem komunismu, ale řekl výslovně, ·e v±echno, co proti němu v uplynulém čtvrtstoletí řekl, bledne před divadlem, které se nyní rozvíjí... "Vidím ruské vojáky, jak stojí na prahu své rodné země a jak stře·í pole, která jejich otcové obdělávali od nepaměti. Vidím, jak stře·í své domovy... Vidím desítky ruských osad, kde ·ivotní prostředky se tak tvrdě dobývají z půdy, ale kde stále je±tě jsou základní lidské radosti, kde dívky se smějí a děti si hrají. Vidím, jak na v±echno to postupuje s odporným zabíjením nacistický válečný stroj..." 73 Válečná politika Velké Británie byla z Churchillových slov naprostojasná: "Nikdy nebudeme vyjednávat, nikdy se nebudeme domlouvat s Hitlerem nebo s někým z jeho bandy... Ka·dý člověk nebo stát, který bojuje proti nacismu, bude mít na±i podporu... Plyne tedy z toho, ·e dáme v±echnu mo·nou pomoc Rusku a ruskému národu." V těchto osudových chvílích zněla tato slovajako příslib spolehlivého spojenectví, i kdy· mohl leckdo zpochybňovat, jeli vůbec mo·né, aby dvě velmoci s tak rozdílným společenským zřízením mohly vytvořit společný vojenský ±ik. To v±echno bylo potě±ující, ale lidé si kladli otázku, proč mlčí Stalin. Byl přece hlavou státu. Nikdo si to neuměl vysvětlit. Mnozí ho milovali, někteří slepě, s bezmezným obdivem, někteří s výhradami, snad i s bázní. Byli i lidé a zřejmě jich nebylo málo, kteří ho neměli rádi, kteří ho dokonce nenáviděli. Ale málokdo pochyboval o jeho statečnosti a ·elezné vůli, vlastnostech, které musí mít mu· stojící v čele země v tak tě·kých chvílích. I Ludvík Svoboda čekal kdy promluví k národu J. V Stalin. V±ichni si přáli sly±et od něho pravdu o tom, co v±echno se stalo a co v±echno se stane. Promluvil a· 3. července, dvanáct dní po vpádu fa±istů. Celá země poslouchala se zatajeným dechem. Stalin mluvil zvolna, nízkým, tichým hlasem se silným gruzínským přízvukem. Tě·ký, jakoby unavený dech prozrazoval vzru±ení, ale stejnoměrný rytmus slov a neměnná intonace vět vyzařovaly klid. Nezvy±oval hlas, nekřičel, mluvil prostě a v tom byla síla. Nazatajoval obtí·e: "Hitlerovským vojskům se podařilo zmocnit se Litvy, značné části Loty±ska, západní části Bělonzska a části západní Ukrajiny. Fa±istické letectvo roz±iřuje okruhy činnosti svých bombardovacích letounů a bombarduje Munnansk, Or±u, Mogilev, Smolensk, Kyjev, Oděsu a Sevastopol..." Pravda byla hořká. Vyslovil ji v celé nahotě. "Jde tedy o ·ivot nebo smrt sovětského státu, o ·ivot nebo smrt národů Sovětského svazu." O tom , kdo tuto situaci zavinil, pomlčel. Ale i tak Stalin zapůsobil na lidjako člověk, který pro·il hlubokou vnitřní proměnu. Lidé mu byli v té chvíli leccos schopni odpustit a uvěřit, ·e chyby, o nich· nemluvil, napraví. Svoboda cítil, ·e kdy· Stalin, at' si o něm myslí kdo chce, co chce, vyslovil tuto pravdu, jakkoli bolestnou, budou lidé stát pevněji na zemi a v jejich srdcích poroste odvaha překonat nesmírné obtí·e. Tisíckrát se mohl člověk ptát, jak se to v±echno mohlo stát, na co se kde zapomnělo. V dané chvíli v±ak nemělo smysl klást tyto otázky. Jediné, co mělo smysl, bylo soustředit v±echnu odvahu a v±echny síly k boji... Stalin to řekl v závěru jasně: "V důsledku války, která nám byla vnucena, začala na±e země zápas na ·ivot a na smrt se svým úhlavním a zákeřným nepřítelemšněmeckým fa±ismem. Válku s fa±istickým Německem nelze pokládat za válku mezi dvěma armádami. Je to zároveň velká válka v±eho sovětského lidu proti německým fa±istickým utlačovatelům, jejím· cílem není jen odstranit nebezpečí hrozící na±í zemi, nýbr· i pomoci v±em národům Evropy, úpícím podjařmem německého fa±ismu. V této osvobozenecké válce nebţdeme osamoceni. V této veliké válce budeme mít věrné spojence v národech Evropy a Ameriky, nevyjímajíc ani národ německý, zotročený hitlerovskými pohlaváry. Na±e válka za svobodu na±í vlasti splyne s bojem národů Evropy a Ameriky za jejich nezávislost, za demokratické svobody." Účinek Stalinova projevu byl mohutný. I Ludvík Svoboda z něho uačerpal novou naději. Věřil, ·e svá slova o pomoci ujařmeným národům a o nezávislosti a demokratických svobodách myslel Stalin upřímně. Nebyl sám, kdo tomu věřil. "Stalo se kterýsi večer, ·e pro mne nenadále poslali vůz. Uněm ±ofţra dva ntu·i chladných tváři v civilu. ¬e mám jet s nimi. Kam? Ke generálu Foki>zovi. Uvedli mne do mistnosti, kde za dlouhým stolem seděl generál a je±tě dva mu·i po ka·dém boku. Jednoho z nich jsem znal, byl to vicekonzul ver±anskij, s nim· jsem se poznal v Istanbulu. AIe ted' hleděl skrze mne, jako bych byI skleněný. I generál Fokin sá>n, ačkoli jsme seţnali, se pojednou tvářil, jako bychom se nikdy v ·ivotě neviděli. Podivné přţijeti mě zmrazovalo. Nedovedl jsem si vysvětlit, co se stalo. Pohynuli mi, abych se posadil k protěj±imu stolu. Generál se ujal slova. "Pane podplukovniku! My jsme vám dosud plně důvěřovali, ale vy jste nás hanebně zradil. Spolčil jste se s nepřáteli Sovětského svazu, dopastil jste se ±pioná·e a budete po 74 ţ 75 právu souţen. " Sedě1 jsernjako omrţáčenv, rzevěřţil jse>n sviţm rr±inz. Jen jedno jsem pochopil: tito tři mu·i přţedstavovali tribunál a na jejich ortelu závisi rnůj ·ivot. Kdyby byla pravda, co jsem právě o sobě sly±el, nemohl bvch se ničernrr divit. Ale takhle?" (Ludvik Svoboda) Tříčlenný tribunál byla smrtelně vá·ná věc. Vstal Ver±anskij, který měl zřejmě úlohu ·alobce. Ludvík Svoboda k svému ú·asu vyslechl, z čehojej viní. ¬e se stýkal s diplomatickým zástupcem slovenského státu a předával mu ±pioná·ní zprávy. Mluvil deset minut, mo·ná čtvrt hodiny, ale Ludvíku Svobodovi zněla v mozku jen ta jediná věta,nic jiného nevnímal. Probral se z ohromení, teprve kdy· se ·alobce důrazně otázal: "Co mů·ete uvést k tomuto obvinění?" Ludvík Svoboda vstal, bílýjako stěna. S námahou přemohl roz` hořčení a zlost. "Je to le· ` vykřikl. "Od začátku a· do konce samá le·!" Začal se rozhorleně bránit. Ano, jednal s in·enýrem Krnem , ale s vědomímjejich orgánú a v jejich zájmu. Zprostředkoval schůzku a víc s ním nejednal. Nemohou mítjediný důkaz, ·eje zradil, proto·e by dříve musel zradit sám sebe, aby se spolčil s nepřáteli své vlasti. A to nikdy neudělal a nikdy neudělá. Víc nemá co říct. Zdálo se, ·e jsou překvapeni prudkostí jeho obrany. Dozorčí ho zavedl do malé místnosti s kavalcem, aby se prospal, ·e ho zavolají. Nemohl samozřejmě rozru±ením spát. V duchu se loučil se ·ivotem. Věděl u·, jak to tady chodí. Dvakrát ho zavolali k upřesnění otázek. Jedna byla polo·ena jakoby mimochodem: "Vy jste byl v legiich, vid'te. Kolik bol±eviků jste postřílel?" Odpověděl: "Střílelo se na obou stranách, byl to boj a my ho nezačali. Chtěli jsme jen odjet, nic víc." Kránu pro něj poslali dě·urného po třetí. Ludvík Svoboda u·asl. V±ichni se na něj najednou usmívali. Byl tam i plukovník Píka, který svědčil ve Svobodův prospěch. Fokin u· Svobodu zase znal. Podal mu ruku. "V±echnojsme prověřili. Stalo se nedopatření. Omlouváme se vám. Jste opravdu nevinen." Kdosi nalil do kalí±ku vodku k přípitku. Svoboda byl jako kus ledu, který jen zvolna roztává. Podivné nedorozumění. Nikdy se nedozví, jestli to byla sehraná komedie, nebo jestli své podezření mysleli vá·ně. Generální ±táb Rudé armády v nastalé situaci potřeboval naléhavě co nejvíce zpravodajských informací z nepřátelského týlu. Nastala sháňka po odvá·ných a schopných lidech, kteří by byli ochotni seskočit jako para±utisté na nepřátelské území daleko za frontou a plnit zpravodajské úkoly s rizikem dopadení, které znamená smrt. Dobrých rozvědčíků není nikdy nazbyt. Je přitom nabíledni, ·e podmínkou ú±pěchu a pře·ití při výzvědné práci je dokonalé splynutí s prostředím, tak·e rozvědka hledala lidi pro vysazení v českých zemích a na Slovensku předev±ím mezi Čechy a Slováky. Začala se zajímat o Čechoslováky v Suzdale. Několik dní po zahájení války přijela čtyřčlenná sovětská vojenská komise za opoziční skupinou tak zvaných hvězdářů, kteří se přihlásili do Rudé armády, a zapsala si jména těch, kteří byli ochotni dát se do slu·eb rozvědky. Za pár dnů se na jejich ubikacích objevil znovu představitel komise jménem Salcman a četl jména mu·ů vybraných pro akce na Slovensku: Zábrodský Karol, Mačálka Jozef, Horváth Gustáv, Slámka Jan, Holeczi Viliam, Segeč Ján, Horwáth Vojtěch, Mi±utka Rudolf, Jágrik Peter, Lazar Ján, Matejka Lambert, Hagyari Andrej. Zároveň byly určena i skupina pro vysazení v čekých zemích: Hovůrka Karel, Janota Vilém, Jano±ec Eduard, Číhánek Ferdinand, Restel Jan, Koloničný Rudolf, Lejsek Josef, Procházka Josef, Komberec Oldřich, Novák Josef. V±ichni museli Salcmanovi odevzdat osobní doklady, spálit svou osobní koreţpondenci. Nikdo nesměl mít u sebe nic, co by prozradilo jeho toto·nost. Druhý den večer pro Slováky přijelo vojenské auto. Po kratičké zastávce v Moskvě, kde přesedli do jiného auta, pokračovali v cestě. Jejím cílem byla výletní oblast Schodňa za Moskvou. Auto zarazilo před vilkou, která patřila kdysi mar±álu Tucha76 77 čevskému. Tady se ubytovali a hned nazítří zahájili teoretický i praktický výcvik. Po několika dnech se ve vile objevili i Če±i, kteří byli v prvních dnech soustředěni na jiném místě... Také ke Svobodovu zástupci nadporučíku Bedřichovi se druhý nebo třetí den po začátku Velké vlastenecké války dostavil rozlo·itý rusovlasý major z okresní vojenské správy v doprovodu kapitána Bezpečnosti. Chtěl provádět pohovory s příslu±níky skupiny a sepisovat dobrovolníky pro zvlá±tní úkoly. Nadporučík se mu sna·il vysvětlit, ·e skupina představuje velitelský a instruktorský kádr budoucí československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Její velitel podplukovník Svoboda dlí toho času v Moskvě. Bez jeho souhlasu on jako jeho podřízený nemů·e nikoho uvolnit. Major z celého ob±írného výkladu pochopil pouze to, ·e mu nadporučík nechce vyhovět. To ho popudilo. "Tvrdíte, ·e jste na±i spojenci, a přitom nechcete povolit nábor dobrovolníků pro Rudou annádu." "Říkám, ·e nemohu nikoho uvolnit bez souhlasu velitele." "Hm," zamručel major. "A co vy sám? Vy byste se přihlásil pro zvlá±tní úkol v týlu nepřítele?" "Já podléhám rozkazu svých nadřízených. Obrat'te se na ně." "To také udělám," odsekl major rozzlobeně. "Vás ostatně k ničemu nepotřebuju. Vyberu si lidi sám." "Vojáci podléhají mně a já bez souhlasu nadřízených nikoho neuvolním k rozhovoru s vámi!" Major zmodral vztekem. "Co si to dovolujete! Taková drzost!" Ukázal rukou na dveře. "Vypadněte! To vás bude mrzet!" "Major je±tě tý· den odjel a já jsem očekával, co mi to vynese. Pokračováni při±lo nazitři. volal mi telefonicky náčelnik tábora Korotkov, abych při±el do kanceláře. Rozhodl jsem se, ·e tam půjdu se svým pobočnikem por: Kudličem a můj zástupce kpt. Koutný rozhodI, ·e kdv· se do půl hodiny nevrátim, půjdou hromadně pro mne. v budově velitelstvi mě přivital Korotkov a pozval mě do mistnosti. Poručika Kudliče rzechal stát na chodbě. U velkého stolu seděl v čele známý major Rudé armády, vedle něho jeho spolupracovnik kapitán NKVD. Přitorrzen byI je±tě velitel tábora Korotkov, jeho politický zástupce Judin a nadporučik Makarov. "Saditěs!" vyzvali mě. Začal tovary± Jzrdin: "Pane Bedřichu, vime o vás, ·e jste by,l vvznamnýrn činitelem tělovýchovné organizace Sokol a navrhujeme vám, abyste se da1 vysadit na zvoleném mistě severni Moravy, kde vás lidé znaji, a organizoval tam bojové dru·iny pro boj s okupanty. Získal byste si veliké zásluhy o osvobozeni Československa dřive, ne· tam přijdou rTějaké vojenské jednotky, a hrál byste v přistim Československu vvznarnnou politickou roli. " " va±e nabidka je velmi lákavá, " odpověděl jsem, "ale já ji bez svoleni mého velitele přijmout nesmim. Podplukovnik Svoboda si vyhradil, ·é osobami velitelského kádru bude disponovat jen on. Proto jsem také nemohl vyhovět ·ádosti pana majora z Moskvy. Tento ná± velitelský kádr je poměrně nepočetný a úkoly, které pro něj podplukovník Svoboda chystá, jsou veliké. Jen on mů·e dát souhlas k uvolněni přislu±níků kádru pro jiné účelu Já musim respektovat rozkazv svého velitele. " Odpověd' Judinova byla překvapujici, a1e jednoznačná: " lia±e jednáni je vůči nám nepřátelské a my nedovolime formovat na na±em územi jednotku z lidi nepřátelskvch vůči Sovětskému svazu. Uvědomte si, ·e kdy· budeme chtit, nebudete velitelem toho va±eho velitelského kádru, nebudete ani nadporučikem, nebudete vůbec. Máme dost prostř.edků, abychom vás odklidili!" To mě nanejvý± rozčililo. Reagoval jsem zvý±eným hlasem: "Kdy· jsem ±e1 za hranice bojovat za obnoveni samostatnosti na±i republiky, byl jsem odhodlán polo·it na rozkaz svých velitelů třeba i ·ivot. Tím velitelem je nyni podplukovnik Svoboda a já nebudu jednat proti jeho rozkazům!" Bez pozdravu jsem rozezlen ode±el z mistnosti. Kudličovi, kterýţekal na chodbě, jsem řekl: "Jdemel S nimi neni řeč!" (Ladislav Bedřich) 11. července 1941 odjel plukovník Píka v doprovodu Svobody a Stoje do Moskvy. Ubytovali se v hotelu Metropol. Počítali, ·e se v hlavním městě zdr·í aspoň týden. Chtěli za ka·dou cenu vymoci přijetí u někoho z členů Státního výboru obrany. Potřebovali pro7g 79 jednat základní věci: oficiální uznání československé zahraniční vlády a uzavření vojenské dohody. Namáhali se v±ak marně. Nikdo z nejvy±±ích činitelů na ně neměl čas. Proniklijen do ministerských kabinetů a dosáhli aspoň toho, ·e se připravovaly koncepty dohody, o ni· jim bě·elo. Kdy· je±tě před vypuknutím války snovali plány vojenské spolupráce se Sověty, která se tehdy mohla rozvíjet zatím jen v oblasti zpravodajské, počítali i s vysazováním para±utistů na okupovaném území republiky. Ted', kdy· vzplanula válka, dostaly vjejich záměrech přednost přípravy k budování vojenských jednotek. Svoboda, který měl tuto starost na krku, byl rád, ·e se mu podařilo udr·el v Suzdale skupinu zku±ených důstojníků a poddůstojníků, s nimi· mů·e okam·itě zahájit organizování vojenských jednotek. V±ecko bylo u· dávno se sovětskými ministerskými instancemi dohodnuto, čekalo se u·jen na oficiální povolení sovětské vlády, přesněji na podepsání příslu±né mezivládní smlouvy. A právě v těch dnech napjatého očekávání, kdy bude dán souhlas z nejvy±±ích míst, obrátili se představitelé NKVD na ±éfa mise s naléhavou ·ádostí, aby celá suzdalská skupina byla dána k dispozici pro výzvědnou a sabotá·ní činnost v týlu nepřítele na Slovensku a v českých zemích. , Co ty na to`?" zeptal se Píka Svobody. Ten si rozpačitě prohrábl vlasy. Chápal, jaké mají Sověti důvody. Dobrý vyzvědač v zápolí má někdy vět±í cenu ne· celá divize. Ale vyhovět ·ádosti NKVD, vzdát se najednou v±ech plánů na vybudování vlastního vojska, rezignovat na v±echno, co nedávno na sovětském území s takovou námahou prosadili? "Ne, to přece nejde. Celou skupinu nemů·eme rozhodně dát. Mů·eme vybrat nanejvý± tak dvanáct dobrovolníků. Víc ne." "Dobrá," řekl Píka. "Stoj zajede do Suzdalu a vybere vhodné lidi." Stoj ochotně souhlasil. To byl úkol podle jeho gusta. SPOJENECKÁ ÚMLUVA Dne 8. července 1941 se československý prezident dr. Edvard Bene± dostavil na pozvání velvyslance Ivana Majského do budovy sovětského velvyslanství v Londýně k slavnostnímu obědu. Přijel ve fraku s cylindrem, v doprovodu kancléře Smutného. Po obřadném přlvítání zasedli hosté s velvyslancem ajeho nejbli·±ími spolupracovníky k prostřenému stolu. Proná±ely se zdvořilostní přípitky. Čí±ník distingvovaně obcházel, kladl na stůl mísy a talíře, doléval sklenky. "Pane prezidente," ujal se ve vhodné chvíli slova sovětský velvyslanec. "Z pověření sovětské vlády mám tu čest vám sdělit, ·e politickým programem sovětské vlády je samostatné Československo s československou národní vládou. Je přitom samozřejmé, ·e sovětská vláda nechce zasahovat do vnitřních věcí Československa a ·e o vnitřním re·imu a struktuře rozhodne sám československý lid. Jestli·e si československá vláda přeje vyslat do Moskvy svého vyslance, sovětská vláda ho ráda přijme. Sovětská vládaje přitom ochotna poskytnout pomoc při organizování československé vojenské jednotky..." Majského uji±tění o samostatnosti Československa a o tom, ·e sovětská vláda nechce zasahovat do jeho vnitřních věcí a ·e o vnitřním re·imu si rozhodne sám československý lid, se příjemně poslouchaţ. Mo·ná svým slovům věřil i Majskij a určite je bral vá·ně dr. Bene±, jakkoli byl zku±ený a dobře informovaný diplomat. Stalin ajeho lidé v±ak u· v té chvíli věděli, co se zřetelně projeví, a· mnohem později, ·e Československo spadá do sovětské zájmové sféry a ·e budou vytvořeny podmínky, aby pod plá±těm nezi±tné internacionální osvobozenecké mise byly nastoleny politické poměry odpovídající strategickému záměru, tak·e československý lid nebude moci svobodně rozhodnout o svém vnitřním re·imu. Věci bude nutno zařídit tak, aby lidu byl vsugerován pocit, ·e dosáhl svobody, 80 ţ 81 zatímco jeho vládu bude nutné udr·ovat v potřebné závislosti. To zařídí vybrané kádry. V±ak jsou k dispozici bohaté zku±enosti se sovětizací Mongolska, Estonska, Loty±ska, Litvy, Bessarabie. Najde se i způsob, jak si postupně podrobit i Československo, stejně jako Mad'arsko, Polsko a mo·ná i dal±í země. Tojsou ov±em prozatím tajné záměry, které se maskují diplomatickými frázemi. Velvyslanec Majskij, jistě v dobré vůli, prezidentu Bene±ovi podrobně vylo·il, jak si sovětská vláda představuje spolupráci s vládou Československé republiky. Bene± bedlivě poslouchal. Kdy· do±lo na vojenské zále·itosti, vy·ádal si upřesnění koordinace společné činnosti. Jinak se v±ím, co bylo řečeno, bezvýhradně souhlasil. Sovětské návrhy plně vyhovovalyjeho politické koncepci: diplomaticky i vojensky manifestovat právní trvání československého státu a dosáhnout co nej±ir±ího mezinárodního uznání emigrační vlády. "Snadno se dohodneme," uji±t'oval Majského. "Myslím, ·e nic nebrání tomu, abychom si v nejbli·±í době vyměnili vyslance a podepsali spojeneckou úmluvu." Za tři dny československý ministr zahraničních věcí Masaryk Majskému telefonicky potvrdil, ·e vyslanec Zdeněk Fierlingerje připraven odcestovat do Moskvy. Bene±ovi v těch dnech le·el Sovětský svaz v hlavě. Prohla±oval: "Po této válce Francie ani za dvacet let nebude je±tě moci hrát vůdčí úlohu v evropské politice. Anglie za pět let se z Evropy stáhne zpátky a půjde s Amerikou jinou cestou. V Evropě zbudoujen Rusko a Německo. Německo bude rozvrácené a na východě Evropy, a doufám i ve střední Evropě, rozhodující roli bude hrát Rusko." Nepřestávalo mu samozřejmě zále·et na Anglii. Je±tě večer toho dne, kdy se předbě·ně dohodl s Majským, se se±el s britským představitelem u prozatímní československé vlády Brucem Lockhartem, aby ho informoval. Svému tajemníkovi řekl: "Nechtěl jsem, aby se to Angličané dozvěděli zjiné strany. Musím dávat pozor na to, aby ve mně neviděli člověka, který by chtěl proti nim hrát ruskou hru. A to jim musí být také jasné, ·e k prvnímu kontaktu a rozhovoru do±lo z ruské iniciativy a ·e jsme o nic ne·ádali, naopak Rusové při±li s nabídkou. Toje důle·ité, proto·ejsem viděl z reakce Lockhartovy, ·e Angličané nejsou dvakrát tím nad±eni." 82 Lockhart toti· vyslovil pochybnost, jeli vhodné, aby československá vláda ve vztazích se Sovětským svazem dospěla dál ne· ve vztazích s Velkou Británii. Tím se ov±em Bene±e dotkl, proto·e ten se přece v·dycky sna·il klepat předev±ím na britské dveře, ke své lítosti dost často marně. Odpověděl proto bez obalu: "Je to na±í vinou, ·e čekáme na va±e uznání tak dlouho? Mám kvůli tomu, ·e vy mi nedáváte po týdny odpovědi, ·e nejmenujete vyslance, ·e pořád zde stojíme jako vláda prozatímní, kvůli tomu mám odmítnout ruský návrh? To na mě nemů·e nikdo ·ádat! Naopak, řekţěte v±ude, jak se nás to tě·ce dotýká." Na britské diplomaty Bene±ovo rozhorlení zřejmě zapůsobilo. Ve Foreign Office začali uva·ovat o defmitivním uznání československé vlády. Uva·ovali v±ak pomalu. Sovětský velvyslanec v Londýně dostal l7.července z Moskvy telegram obsahující pokyn, aby okam·itě uzavřel s emigračními vládami Československa a Polska v Londýně pakty o vzájemné vojenské pomoci podle vzoru britskosovětského paktu. "Z pokynu uzavřit pakt o vzájemné pomoci s Československem jsem měl velikou radost... Ačkoli od konce roku 1939 ·ádné diplomatické styky mezi sovětskou a československou vládou neexistovaly, přece jenom jsem se s Bene±em, Masarykem a Fierlingrem ,neoficiálně ` stýkal dále. Pova·oval jsem to pro připad, ·e by se vztahy mezi SSSR a Německem v průběhu války změnily, za účelné; kromě toho Bene± dostával velmi cenné informace o situaci v Německu a středni Evropě, které nám ochotně dával k dispozici. Nejčastěji jsem se stýţal s Fierlingrem a při této přile·itosti jsem se mohl mnohokrát přesvěděit o jeho vysokých lidských i politických kvalitách. " (Ivan Majskij) Sotva si sovětský velvyslanec Ivan Majskij přečetl telegram, dal si vytočit telefonní číslo ministra zahraničních věcí prozatímní československé vlády Jana Masaryka. Měl rád tohoto svérázného bonvivána s rozsáhlou lysinou a brýlemi věčně posunutými na ±pičku nosu, diplomata proslulého ±t'avnatým světáckým humorem. ,Mám pro vás zajímavé sdělení. Mohl byste ke mně zajet?" 83 "Velmi rád. Kdy by se vám to hodilo?" "Třeba hned." "Výborně. Za chvíli budu u vás." Majskij svého hosta srdečně přivítal. Dlouze a radostně si tiskli ruce. Pak ho zavedl do přijímacího salónu a bez otálení ho seznámil s obsahem telegramu. Ministr Masaryk byl radostně překvapen. Souhlasil bez výhrad. "Podepi±me takový pakt třeba hned." Tý· den le·el předbě·ný návrh úmluvy na Bene±ově pracovním stole. Prezidentjej bez připomínek schválil. Prezidentův tajemník si zapsal do svých záznamů: "Sovětské uznání má veliký význam, proto·e je to uznání ve formě mezistátní spojenecké smlouvy, kterou uzavírá třetí republika. Ve smlouvě jde o výměnu vyslanců čili jak výslovně Majskij podotkl, o navázání diplomatických styků, které byly pouze dočasně přeru±eny nepřítomností vyslanců, ale uznání republiky dále trvalo. To potvrzuje ná± princip kontinuity. Po velké Britániijsme první, kteří podepí±í spojeneckou smlouvu se SSSR." Bene±je rozhodnut podepsat dokument co nejdříve. Nepova·uje ani za nutné radit se o tom s vládou. "I jako zahraniční ministr," říká kancléři Smutnému, "uzavřel jsem v·dy smlouvu a pakji teprve dával schvalovat. Bez tohoto postupu bych se nikam nedostal. Kdyby to tady dostal ¦rámek, tak to nejdříve utopí na týden do stolku, bude o tom uva·ovat. Pak v±ichni do toho budou mluvit a nedojdeme k ničemu. Nade±el 18. červenec 1941. Obyčejný den. Noviny téměř neměly o čem psát. Čtyři dny předtím kapitulovaly jednotky Pétainovy francouzské kolaborantské vlády v Sýrii a správu země převzali Britové a de Gaullovi svobodní Francouzi. Na východní frontě zuřily boje v oblasti Smolenska. Nedělo se nic mimořádného. Apřece... Do budovy sovětského velvyslanectví v Londýně přijel před polednem československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, doprovázený vyslancem Zdeňkem Fierlingrem. Ivan Majskij jim dal nejprve přečíst svůj koncept paktu. Nikdo z nich neměl ·ádné námitky. Dokument byl nadepsán: Úmluva mezi Svazem sovětských socialistických republik a Republikou československou. Pravilo se v něm: 1. Obě vlády souhlasí, ·e si vzájemně vymění vyslance. 2. Obě vlády se zavazují, ·e si vzájemně budou poskytovat podporu v±eho druhu v dne±ní válce proti hitlerovskému Německu. 3. Vláda Svazu sovětských socialistických republik projevuje svůj souhlas s tím, aby byly vytvořeny na území Svazu sovětských socialistických republik z československých státních občanů vojenské jednotky pod velením, kteréjmenuje československá vláda v souhlase s vládou sovětskou. Pokud bě·í o vojenské pou·ití, podléhají českoslovenţské jednotky vrchnímu velení Svazu sovětských socialistických republik. 4. Tato úmluva vstoupí v platnost po podepsání a nepodléhá ratifikaci... Text byl vyhotoven ve dvou exemplářích, v ruském a v českém jazyce. Výslovně se uvádělo, ·e obě znění mají stejnou platnost. Velvyslanec Majskij a ministr Masaryk obřadně usedli k dlouhému stolu, vztáhli ruku po připravených plnicích perech a ka·dý podepsal listinu, kterou měl rozlo·enou v deskách před sebou. Pak si navzájem vyměnili text a s úsměvy si mocně potřásli rukama. "Tuto událost musíme oslavit sklenkou ±ampaňského," prohlásil Majskij a zval gestem ke stolu. Kdy· se naplněné poháry s cinkotem setkaly nad stolem, Masaryk, který obvykle sr±el humorem, pronesl, jak si pov±iml Majskij, jakýmsi pro něj nezvyklým slavnostním tónem: "Po dne±ním dni mohu směle říci, ·e jsem ne·il nadarmo." Odpolecţe toho dne nastal na britském ministerstvu zahraničních věcí poplach. Bruce Lockhart dostal příkaz, aby ve 4 hodiny přijel s Janem Masarykem k ministru zahraničí Edenovi. Zaznamená to ve svých pamětech: "Jan přijel ke mně ve 3 hodiny 45 minut a v lijákujsme se vypravili na ministerstvo zahraničních věcí." Eden československému ministrovi odevzdal písemné sdělení o plném uznání československé vlády. V 17.31 zazvonil telefon v pracovně prezidenta Bene±e. Ohlásil se Bruce Lockhart. Dovoluje si panu prezidentovi srdečně blahopřát. Bene±, rozzářený radostí z úspěchu, polo·il sluchátko a prohodil 84 85 k svému tajemníkovi: "I ti Angličani, copak oni potřebovali nechat se přinutit Rusy k tomu, aby nás uznali? Já schválně tak manévroval, věděl jsem jistě, ·e je do této situace dostanu. Proto jsem chtěl, aby si Masaryk u· smluvil přesnou hodinu podepsání a pak ±el k Edenovi, aby nemohli nic změnit. Oni nemohli připustit, aby nás Rusko uznalo dříve ne· oni. A přece vlastně byli Rusové dříve a je tím popohnali...` Mezitím si lidový komisař Berija vzal do hlavy, ·e Čechoslováky soustředěné na sovětském území po±le do německého týlujako para±utisty. Nikdo si mu to nedovolil vymluvit. Jeho rozkaz byl nad zákon. Na dveře Svobodova pokoje v hotelu Metropol kdosi rázně zaklepal. Vzápětí hřmotně vstoupili dva důstojníci NKVD v olivových ruba±kách s pistolemi na opascích. S nimi ve±el styčný orgán Kambulov. Svoboda, který si před zrcadlem vázal kravatu, překvapeně otočil hlavu. Co se děje? Slova se ujal Kambulov: "Přicházíme vás oficiálně po·ádat jménem lidového komisaře soudruha Lavrentije Pavloviče Beriji, abyste podepsal, ·e souhlasíte s pou·itím v±ech příslu±níků suzdalské skupiny jako para±utistů k výzvědné a sabotá·ní činnosti." Jeden z důstojníků s mračným obličejem rozlo·il na stole papír. Ludvík Svoboda si pro něj do±el a se zlobně semknutými rty pomalu přebíhal očima text. Narůstal v něm rozhořčený vzdor. To je přece proti v±em dosavadním ujednáním! S kým bude stavětjednotku, kdy· mu vezmou odborné velitelské kádry? A je±tě takto! Vtrhnou mu do pokoje, tady je papír a podepi±! Co je to za způsoby! Polo·il papír zpátky na stůl. "Tohle nemohu podepsat," řekl odhodlaně. "Nejsem k tomu oprávněn." Důstojníci začali naléhat, jeden přes druhého, rozčilenými hlasy. Je válka, není čas na dlouhé jednání! Sovětský svaz má pro zasazení na frontě dostatek lidí, nějakých sto Čechoslováků ho nevytrhne. Ale v týlu nepřítele mohou vykonat u·itečnou práci. Tam je jich třeba. Svoboda namítal, ·e podléhá československému ministrovi národní obrany, vládě a prezidentovi Československé republiky a bez jejich příkazů nemů·e svévolně nakládat s příslu±níky československé armády, zvlá±tě kdy· je tu platné ujednání mezi zmocněnci na±ich vlád a chystá se uzavření dohody. "Proč vůbecjednáte se mnou?" vybuchl. "Je tu plukovník Píka, náčelník vojenské mise, jděte za ním, jestli vám to podepí±e, já nemohu." "Vţ±i vojáci uznávají za velitele vás. Proto chceme, abyste to podepsal vy." " Nejde to. Nemohu." Nechtěli Svobodovým námitkám rozumět. Jako kdy· se dohaduje slepý s hluchým. Rozčilovali se, vyhro·ovali. Ale Ludvík Svoboda stál tvrdohlavě na svém. Nepodepí±e. Nemů·e. At'jdou za ±éfem mise. Věděl najisto, ·e ani Píka nedá souhlas. Vysvětlí jim, ·e sami máme v úmyslu několik lidí vyslat letecky domů, ale celou skupinu, to je nemo·né. Kambulov vzdychl: "Ludvíku Ivanoviči, podepi±te to, budete mít pokoj. Nebo si vás dá předvolat soudruh Berija. To by bylo hor±í." V jeho hlase zaznívala soucitná prosba, zdě±ení a pohrů·ka zároveň. Věděl líp ne· Svoboda, co znamená a mů·e znamenat, kdy· na někoho zanevře Berija, jeho· Stalin nazval mečem revoluce. ," p "Dělejte, co chcete ronesl Svoboda zatvrzele. "Co jsem řekl vám, řeknu i soudruhu Berijovi. Pochopte, ka·dým dnem musí přijít od va±í vlády povolení, ·e mů·eme stavět vojsko." Kamtţtlov kroutil beznadějně hlavou. V±ichni tři ura·eně, vztekle vykročili ke dveřím. Ten nejzlostněj±í z nich s třemi obdélníčky plukovníka na límci řekl je±tě mrazivě, ·e odmítnutí podpisu pokládají za nepřátelský čin a ·e a· do rozhodnutí soudruha Beriji nesmí Svoboda opustit hotel. S nezdvořilým přibouchnutím dveří ode±li. Několik dní byl podplukovník Svoboda izolován ve svém pokoji. Přede dveřmi stála strá·. Nikdo k němu nesměl. Jídlo mu nosili, na záchod chodil s doprovodem. Plukovník Píka usilovně intervenoval, vyjednával. Soubě·ně s tímto děním se vyhrotila situace v Suzdale. 86 ţ 87 " 30. července odpoledne volal kapitán Korotkov, velitel tábora, ·e k němu přijeli soudriczi z oblastniho odděleni NKVD v Ivanově a ·e mám s nimi odjet do Ivanova k jednáni o na±i skupině. Chtěl jsenz znát podrobnosti, proč mě chtěji odvézt ze Suzdalu. Korotkov odpověděl, ·e nZo·ná podplukovnik Svoboda proji·di Ivanovem a ·e si třeba se mnou přeje mluvit. Po krátké poradě se svými spolupracovniky jsem se př'ipravil na cestu. Se svýţm tehdej±im zástupcem kpt. Koutným jsme si ujednali, ·e budou čekat na můj návrat 48 hodin. Jestli·e se do té doby nevrátim, půjde celá skupi>za, čitajici tehdy asi 70 mu·ů, do Ivanova pro mě. Já jsem byl klidný, nebyl jsem si vědom ·ádné viny, i kdv· jsem si vzpomněl, ·e mi bylo v kanceláři velitelstvi tábora vyhro·ováno. Skupina po mém odchodu vyhlásila hladovku, kterou slibovali dr·et, dokud se nevrátim... " (Ladislav Bedřich) Před budovou velitelství tábora čekali tři ozbrojení důstojníci NKVD. Kdy· k nim nadporučík Bedřich do±el, přeru±ili rozhovor s velitelem tábora Korotkovem ajeho zástupcem kapitánem Judinem. Ujistili se o toto·nosti příchozího a ukázali na auto značky Gaz, stojící opodál. " Nastupte si!" Bedřich se uvelebil na zadním sedadle, jeden z důstojníků usedl vedle něho. Zbylí dva seděli vpředu, jeden řídil. S eskortovaným nevedli ·ádné řeči. Nic příjemného vyjí·d'ka neslibovala. Ze Suzdalu do Ivanova je to sedmdesát kilometrů. Silnice prochází lesem, kde tehdy byla dělostřelecká střelnice. Auto projelo kolem strá·í pod zvednutou závorou. Po hodině se objevily střechy města Ivanovo. Auto zajelo k zadnímu traktu budovy oblastního velitele NKVD. Zarazilo u chodníku. Důstojníci vyzvali Bedřicha, aby vystoupil, a vedli ho k ·elezným vratům, jeden vpředu, jeden vedle něj, třetí vzadu. Vysoká vrata ovládaná elektrickým mechanismem se skoro nesly±ně otevřela, pro±li kolem strá·ného s pu±kou a ubírali se řadou chodeb a po schodech nahoru do prvního patra. Důstojnická eskorta zavedla nadporučíka do prostorné místnosti s ·idlemi podél stěn. Uprostřed stál kancelářský stůl s křeslem. Pokynuli mu, aby se posadil najednu z ·idlí u stěny. Pohled mu zabloudil k elektrickým hodinám nade dveřmi. Bylo právě sedmnáct hodin. S napětím čekal, co se bude dít. Průvodci ode±li, zůstal v místnosti sám. Nepochyboval, ·e za dveřmi někde v chodbě umístili strá·. Ručičky na hodinách se trhaně posouvaly po kru·nici ciferníku. Bedřich přemý±lel, co asi po něm mohou chtít. Samozřejmě souhlas, aby byla skupina pou·ita k plnění úkolu v týlu nepřítele. Mo·ná ho budou obviňovat z nepřátelství jako Judin. Chystal si argumenty. Čas plyţlul, čekání u· bylo únavně nekonečné. Bedřich chvílemi přecházel po místnosti. Nebylo tu nic, čím by si ukrátil dlouhou chvíli. Civět na podobiznu Stalina a Dzer·inského ho u· nebavilo. Konečně po třech hodinách vstoupil do místnosti major NKVD s deskami na spisy v ruce. Beze slova usedl za stůl, upřel na Bedřicha přísný, zpytavý pohled a zahájil výslech. Jméno, příjmení, otčestvo? Bedřich postřehl přezíravý ú±klebek v majorově pohledné, ale nepřístupně nevra·ivé tváři. Nu, ov±em, intelektuál, podezřelé individuum. Cvičitel v bur·oazní nacionalistické organizaci Sokol. Jak se dostal do Sovětského svazu? Proč, s jakým cílem? Bedřich trpělivě odpovídal na otázky a sna·il se zachovat klid, i kdy· cítil, ·e ka·dá odpověd'je majorovi podezřelá. U· si ho zřejmě otaxoval jako skrytého nepřítele, ±piona nebo něco takového. Major Bedřichovy odpovědi pečlivě zapisoval. Chvíli se odmlčel, pak si levicí přihladil krátké hladké vlasy ulízané na pě±inku a vybafl: "Proč jste neposkytl dobrovolníky, které od vás ·ádala náborová komise?" Konečně bylo Bedřichovi jasné, oč bě·í. Tu±ení ho neklamalo. Své důvody měl u· srovnané v hlavě. Sna·il se je majorovi co nejsrozumitelněji vylo·it. Naučil se dost slu±ně mluvit rusky, tak·e mu nechyběla slova. Dostal od svého velitele podplukovníka Svobody rozkaz, ·e příslu±níky československého velitelského kádru, kterým dočasně velí, disponuje výhradně on, je·to osoby tvořící tento kádr byly prověřeny a schválenyjako organizační základ československé vojenské jednotky v SSSR. Kdyby dostal od podplukovníka Svobo88 ţţ..:ţ 89 dy příkaz lidi uvolnit, splnil by jej. Bez takového příkazu nemů·e a ani nesmí. Major si Bedřichovu odpověd' zaznamenal a zeptal se su±e: "Vsjo?" Kdy· Bedřich přisvědčil, major přelétl pohledem své záznamy, vlo·il papíry do desek, vstal a bezjediného dal±ího slova ode±el. Na Bedřicha u· ani nepohlédl. Hodiny nade dveřmi ukazovaly půl desáté. Nadporučík začal pocit'ovat hlad a únavu. Chtělo se mu na malou stranu, sna·il se odvést my±lenkyjinam. Nebál se ničeho,jeho svědomí bylo čisté. Půl druhé hodiny poposedával a vrtěl se na své ·idli, kdy· se ve dveřích znovu objevil major s vlasy na pě±inku a vyzval nadporučíka, aby ho následoval. Vystoupili beze slova o poschodí vý±. Do±li k čalouněným dveřím s tabulkou: Zamestitel nač. obl. NKVD po političeskoj časti. Major otevřel dveře a pobídl Bedřicha, aby vstoupil. Zůstal stát před zeleně pota·eným dlouhým stolem, který byl u·±í stranou přira·en k velkému psacímu stolu, za ním· trůnil generál NKVD. Robustní mu· středních let s drsnou tváří. Vyzval Bedřicha, aby se posadil a hned začal klást otázky. Major zůstal venku. Jeho desky s papíry měl generál před sebou. "Proč jste odmítl dát k dispozici svěřené lidi? Myslíte, ·e jste jednal správně?" " Ano. Jinakjsemjednat nemohl," odpověděl pevně Bedřich, atleticky vyhlí·ející blondýn s brýlemi, které jeho pravidelné mu·né tváři dodávaly profesorsky přísný výraz. Generálovi zablýskalo v očích. "Vy si subjektivně mů·ete myslet, co chcete, ale objektivně jste se projevil jako nepřítel Sovětského svazu a budete za to pykat." Jeho hlas zněl rozčileně a hrozivě. Generál domluvil a prudkým pohybem stiskl knoflík na stole. Vstoupil major a odvedl Bedřicha zpět do místnosti s hodinami. ¬idle, na které předtím proseděl čtyři hodiny, bylaje±tě teplá. " Ted' jsem měl čas, abych přemý±lel o tom, co mi tento generál řekl, ·e jsem se projevil jako nepřitel Sovětského svazu... U·dyt' to neni pravda! To se přece musi vysvětlit! Přesně hodinu po půlnoci pro mě při±el nzůj rnajor U· jsme ne±li o pat>o vý±, ale ve stejném podla·i jsme zastavili u dal±ich pol±tářovaných dveři s nápisem Nač. NKvD. ve±el jsem a tu blizko dveři u stejného, zeleným suknern pota·eného stolu seděl zase generál NKUD. Na sobě mě1 světlou hedvábnou ruba±ku, v pase sta·enoa< ±ňúrou. Blůza od uniformy byla přehozena přes otevřené dveře skřině, která stála za nim. Před nim na stole Ie·ely, papiry, které jsem u· znal. Byl star±i ne· jeho politický zástupce a zdál se mi i vlidněj±i. Posadil si mě na ·idli blizko sebe a pozorně si mě prohli·el. Úvodem mi polo·il několik upřesňujicich otázek, ne· vyslovil tu hlavni: "Kdo vás ustanovil do funkce, kterou nyni u své jednotky zastáváte? Kdo v±echno o tom vi?" "Podplukoţnik Svoboda, náčelnik československé vojenské mise plukovnik Pika, ministr národni obrany generál Ingr a prezident na±i republiky doktor Bene± v Londýně, " řekl jsem. Snad jsem to trochu přehnal, aIe co jsem mohl vědět. Generál po krátkém přemý±leni řekl: "Zitra odjedete ke svým do Suzdalu. AIe ne· se rozejdeme, chtěl bych vám dát.jednu radu do ·ivota. Kdy· se někdo nacházi na územi Sovětského svazu a projevi snahu překá·et na±im záměrům, máme dostatek mo·nosti, abychom mu to překazili. Bud'te zdráv!" Stisknutim knofliku přivolal majora a nařidil mu: "Zaved'te pána do jidelny k večeři a po ni ho ubytujte na noc v místnosti dozorčiho důstojnika. Ráno odjede do Suzdalu. " ¦e1 jsem s naajorem do důstojnické jidelny, kde byl v tu dobubylo půl druhé v noci provoz jako ve dne. Předlo·ili mi jidelni listek a já si dal věner ±nicel, videňský řizek. vmistnosti dozorčiho dústojnika jsem ulehl na erárni postel a do rána spal jako zabitý. Jak jsem by1 rád, ·e jsem z budovy NKI D vy±el ·iv a zdráv. Kdy· jsem přijel ke svým, nechtěli věřit svým očim. Někteři se domnivali, ·e u· mţneuvidi. Stále dr·eli hladovku na podporu mého návratu. Mo·ná, ·e tim doopravdy ovlivnili rozhodnuti náčelnika NKvD. Jen jsem pak často přemý±lel, co mi to vynese v budoucnosti. Přece jen mi to spočitali, ale a· po válce. " (Ladislav Bedřich) V Londýně byla podepsána československosovětská úmluva, ale orgány NKVD o tom kupodivu řadu dní nevěděly. Den co den cho90 ţ 91 dili důstojníci přemlouvat a nutit Ludvíka Svobodu, aby se umoudřil a přestal dělat potí·e. Zrovna se s nimi rozčileně dohadoval, u· toho měl plné zuby, kdy· je z hádky vytrhlo energické zaklepání. Vzápětí vpadl do dveří rozjařený HiekeStoj. "Tadyje to!" třepal listem papíru. "Ted' při±la depe±e z Londýna. Dohoda je uzavřena!" Za malou chvíli ve±el je±tě kdosi a ±eptem infonnoval Rusy. Hned jim spadl hřebínek. Rozpačitě se omlouvali. ` "Jste volný, Ludvíku Ivanoviči. ` S úklonami vycouvali ze dveří. PARA¦UTISTÉ NASTUPUJÍ Plán vysádkové akce byl připraven. Aby se nezdálo, ·e československá vojenská mise nemá dost dobré vůle pomoci, kde je třeba. Generální ±tlţb Rudé armády s ním souhlasil. Sovět±tí zpravodaj±tí důstojníci dokonce pomohli podplukovníku Stojovi v Suzdale s výběrem dobrovolníků. V±echny příslu±níky skupiny si jednotlivě volali do kanceláře k důvěrnému rozhovoru. Členové komise kladli ka·dému v±etečné otázky: Proč jste ±el za hranice? Jaký máte vztah k Sovětskému svazu? Jak posuzujete dosavadní průběh války? Co si myslíte o Hitlerově Německu? Jak si představujete osvobození Československa? Na závěr se v·dycky podplukovník Stoj s pohledem upřeným tázanému do očí otázal: "Byl byste ochoten seskočit jako para±utista na území Československa a plnit ±pioná·ní a diverzní úkoly?" y p " Někteří bez rozm ±lení od ovídali: "Ano. Jiní si uvědomili, ·e stojí před osudovým rozhodnutím, na kterém mo·ná závisí délka jejich ·ivota. Uva·ovali. Ale nikdo neřekl, ·e se pro takový úkol nehodí. Opravdu byli v±ichni ochotni vzít na sebe to riziko? Anebo neměli odvahu se přiznat, ·e by raději odpověděli "Ne"? To v±echno se uvidí. Ka·déjméno v sţznamu dobrovolníků spolu se v±emi údaji o jeho nositeli se pak důkladně zkoumalo a přetřásalo. Hlavní slovo ponechával plukovník Píka Ludvíku Svobodovi, proto·e nikdo v±echny ty mu·e neznal lépe ne· on. Nakonec jich vybrali čtrnáct. Pro začátek. Prvních sedm tvoří skupinu s krycím názvem S1. Zahájí okam·itě výcvik, který povede podplukovník Stoj. Jsou to: Desátník ¦tefan Andra±čík, Slovák, narozený 18. května 1909 v obci Kamenica, civilním povoláním ·elezobetonářský mistr. Dostane průkaz na jméno Jan Dorňak, krycí jméno Er·ika. Svobodník Josef Krejčiřík, narozený 2. září 1915 v Haliči. V jeho 92 ţ;,ţ 93 průkaze bude napsáno jméno Macháček. Určí se mu krycí jméno Aranka. Desátník Ludvík Kratochvíl, narozený 1. srpna 1914 v obci Alexandrov, usedlý na Moravě. Krycí jméno Zdenka. Tito tři, vedení pod krycím označením N, budou plnit úkoly na Slovensku. Zbývajícím čtyřem bude přidělena východní Morava. Poručík Bohuslav Němec, Čech, narozený 2. 11. 1913 v Olomouci, bytem Přerov, velitel skupiny Sl. Bude se prokazovat legitimací najméno Vítězslav Taranza. Krycí jména Vlasta a Lída. Desátník Franti±ek Brauner, Čech, narozený 21. ledna 1917 ve Vídni, příslu±ný do Mohelnice, civilním povoláním obchodní příručí. Jeho průkaz bude vystaven najméno Franti±ek Vrzal. Krycíjméno Lidu±e. Desátník Franti±ek Ry±, Čech, narozený 28. listopadu 1905 ve Svinově, okres Bílovec, ·enatý, občanským povoláním čí±ník. Vybaven bude legitimací s jménem Ladislav Sedláček. Krycí jméno Anna. Vojín Jan Kasík, Čech, narozený 16. června 1916 v obci Li·bice, okres Český Tě±ín, povoláním hutník. Dostane krycíjméno Bo·ena. V±ech sedm si podplukovník Stoj přivezl 30. června do vily u Pu±kina. V podkroví jim přidělili ·elezné vojenské kavalce se zelenými houněmi a hned nazítří začal usilovný výcvik. Od časného rána do pozdního večera. Čas chvátal. V plánu výsadkových akcí u· bylo zaneseno dal±ích sedm jmen skupiny S2, která měla přijít na řadu v srpnu a její· shoz se plánoval v Čechách: poručík Václav Rů·ička, podporučík Franti±ek Janda, četař Franti±ek Rů·ička, četař Stanislav Odstrčil, četař Alex Procházka, desátník Josef Bur±ík, desátník Miroslav Marti±. " Tl srpnu I941 byla asi třicetičlenná skupina pod vedenim poručika václava Kovaříka na ·ňové brigádě v kolchoze Lopatnica, vzdáleném I2 kilometrů od Suzdalu. Byla to moje druhá brigáda, tak·e jsem u· dovedl slu±ně zacházet s kosou. Z na±i pomoci měli velikou radost, nebot' v této době ji· v kolchozu po odjezdu mu·ů na frontu zůstaly převá·ně jen ·env. Asi ?a týden při±el za r7ámi četař Richard Tesařik, abych se hned spolu s Alexem Procházkou vrátil do Suzdalu. Na velitelstvi skupiny nám bylo sděleno nadporučikem Ladislavem Bedř.ichem, ·e večer na±e skupina odji·di. Nasedli jsme na nákladni auto a přes Ivanovo nás odvezli nedaleko Moskvy na daču, která byla skryta v lese a ohrazena vysokou zdi. Zde nás přivitala star±i ruská ·ena, ubytovala nás v jednotlivých pokojich... vařila výborrzá jidla... Zde jsme se seznamovali s mo·nostmi ziskáváni zpráv vojenských a politických, jejich vyhodnocováni a s potřebnými znalostmi organizačnimi. l,ýevik s na±i skupinou prováděl podplukovnik Franti±ţk StojHieke... Měli jsme té· radiotelegrafický výcvik, který se skládal z vysiláni a přijímáni zpráv a obsluhy radiostanice. l,edl jej sovětský instruktor.. Jednoho dne jsme odjeli zvlá±tnim autem do Moskvţy; kde jsme v±ichni dostali úplné vybaveni na na±i cestu do vlasti, civilni obleky, prádlo a obuv stejných vzorů, jaké jsme nosili doma. Dal±i výcvik na±i skupiny S2 probíhal v sovětském výcvikovém středisku pobli· Moskvy. Přijeli jsme tam z na±i dači zvlá±tnim autobusem v druhé polovině záři 1941. ve středisku v té době instruktoři připravovali partyzánské kádry. Zde se cvičili a seznamovali se speciálni partyzánskou technikou a pak byli vysiláni k plněni zvlá±tnich úkolů v nepřátelském týlu. Byli to převá·ně mladi a statečni lidé... Seznamovali jsme se s různými způsoby vyhazováni ·elezničnich vlaků trhavinami, vytvářeni zátarasů na silnicich a podobně. Prodělali jsme střelecký a para±utistický výcvik a provedli rtěkolik seskoků padákem z Ietadla z různých vý±ek. Nezapomenu na svůj prvni seskok. Sovětský instruktor nás v±ech sedm seřadil v letadle u otevřeného otvoru ţ! s pokynem Po±ol nás poplácal po zádech. Jeden za druhým jsme seskočili a po přistáni se se±li na určeném mistě. Byl to veselv člověk. Při výcviku si za±prýmoval: "Ničeho se neobávejte, máte přece tři mo·nostiškdy· se neotevře padák, pou·ijete rezervni malý padák vpředu. Kdy· se neotevře ani malý padák, přistanete zase jenom na matičce zemi. " (Miroslav Marti±) Tohle jsou zá·itky jednoho z mu·ů, kteří byli vybráni pro vysazení v protektorátě Čechy a Morava. Jeho skupina S2 zakončila výcvik a· v říjnu. Vrat'me se v±ak o několik týdnů zpět. 94 ţ 95 2 V konspirativní vile ve Schodni končí výcvik skupiny "hvězdářů" ze Suzdalu. Mezi ně se dostal i letecký nadporučík Jaroslav Hlad'o. Po propu±tění z annády působiljako zku±ební pilot v Kunovicích. Vyu·il příle·itosti a přeletěl na sovětské území. U prověřovacího výslechu řekl, ·e chce bojovat proti nacistům. Jednoho dne mu oznámili: "Sbal si věci, pojede± tam, kde dostane± příle·itost bojovat." Tak se ocitl ve skupině Čechů a Slováků, kteří se připravovali na výzvědnou práci v nepřátelském týlu. Kromě nich tu byli i Bulhaři, ¦panělé, Poláci... " Učili jsme se vyr'ábět výbu±niny, střileli jsme, házeli granáty. Museli jsme umět zacházet takv s rádiovými stanicemi. Učili nás spoustu věcí. Já jsem dostal skupinu na povel. Byli tam fajnovi kluci, jako třeba Karel Hovůrka, Josef Procházka, ale některým jsem nevěřil. Rudolf Mi±utka nebo Ferdinand Čihánek, ti mi byli podezřeli na prvni pohled. V·dycky plno řeči, ale nechtěli se podřizovat povinrzostem. Upozornil jsem instruktory, ·e máme mezi sebou nespolehlivé Iidi. Řekl jsem přimo: Nejsou to zrovna nejlep±i synové na±eho národa. Pak na±i podepsali smlouvu, já jsern se o tom dozvěděl z rádia. A Sověti si mě zavolali, ·e mě ode±lou do Moskvy na československou misi. Já protestoval, ·e chci bojovat. Myslel jsem tenkrát, ·e válka brzy skonči a ·e přijdu o tu slávu. Ale byli neoblornni. Prý musime dodr'·ovat smlouvu. " (Jaroslav Hlad'o) Výcvik byl zakončenjednodenním para±utistickým výcvikem na leti±ti. Frekventanti kursu se seznámili s padákem, naučili se ho skládat. Pak si procvičovali techniku seskoku a hned nastoupili do letadla s padákem na zádech. Nejdříve s nimi obletěli leti±tě a u· se skákalo na ostro. "Mám strach, ·e se mi neotevře padák," svěřuje kamarádovi Komberec. Kamarád ho uklidňuje: "Neboj, otevře." V±ichni přistáli bez nehody. I Komberec. Z leti±tě odjeli do výcvikového střediska v Pavlovské Slobodě. Následovaly dva týdny tvrdého zdokonalovacího výcviku. Chvíle odpočinku byly povinně vyplněny četbou ±pioná·ních románů. Na závěr výcvikuje instruktoři rozdělili do skupin podle úkolů, které měli na československém území plnit. Dostali oblečení, fale±né průkazy, německé marky, protektorátní nebo slovenské koruny, trhaviny, zápalné látky, zbraně, vysílačky a v±echno, co bylo třeba. 1 "Po sknnčeni kursu,jsme provedli ka·dý, člen skupiny I skok z letadla a tim to skončilo. likurţsu jsme se měli dobře. Měli jsme dobréjidlo i cigaretyţ. Nakonec jsme byli oblečeni do velmi drahých obleků, někteři obdr·eli i hodinky. Kdybych věděl, co mne čeká, nikdy bych to neby l na sebe oblékl a srZad ·ádný z nás. " (Larnbert Matějko) Zakončení výcviku se oslavilo banketem za účasti sovětských instruktorů i důstojníků nadřízených instancí. Stůl byl obtě·kán talíři a mísami, bouchaly láhve ±ampaňského, proná±ely se přípitky. Za para±utisty promluvil Rudolf Mi±utka, Gustáv Horváth a Ján Lazar. Řekli skoro toté·. Vyzývali k boji proti Německu a uji±t'ovali, ·e splní v±echny úkoly. Slovenská skupina po skončení banketu odjela rovnou na moskevské leti±tě. Odtud odcestovali letadlem na leti±tě Brovary u Kyjeva. Bylo základnou pro výsadky, které měly být dopravovány z leti±tě do týlu nepřítele. Českou skupinu čekala stejná cesta za někcţ,ik dní. Začátkem srpna 1941 byly dokončeny poslední přípravy k zahájení akcí. Z brovarského leti±tě startovaly v nepravidelných intervalech dopravní letouny s mu·i určenými k nasazení na tajné frontě. Dne 10. srpna 1941 v noci duněly letecké motory nad polským územím v oblasti Przylek. Cílovým bodem byl sice určený prostor na Slovensku, ale pilot se ve tmě chybně zorientoval. Z trupu letounu vyskočili para±utisté Andrej Kabo± a Jozef Novák. Ráno se na±ly po okolí letáky ve sloven±tině a v polích le·elo mrtvé tělo mu·e v postroji padáku, který se neotevřel. Kromě zbraní, fale±ného průkazu a pomůcek pro výzvědnou práci bylo u mrtvého nalezeno 4360 96 9'7 marek, 5000 slovenských korun a 3000 amerických dolan·. Gestapo o tom infonnovalo slovenskou policii. Zpráva, kterou podal přednosta slovenské Ústředny státní bezpečnosti ministru vnitra Alexandru Machovi, uvádí pravé jméno mrtvého: Jozef Novák. Dnzhému z para±utistii, Andreji Kabo±ovi, se podařilo proniknout na Slovensko. Podjménem Andrej Keller vyvíjí činnost v oblasti Liptovského Mikulá±e. Agenti tajné policie po něm usilovně pátrají. Dlouho jim bude unikat. A· 16. prosince 1942 ho přece jen zatknou. Za povstání 29. srpna 1944 se zachrání útěkem. Mezitím 19. srpna 1941 kolemjedné hodiny v noci seskočil Rudolf Mi±utka s pomocníkem Petrem Jágrikem. Tvořili skupinu s krycím označením Áro±. Měli působit v okolí ¬iliny a Pová·ské Bystrice. "Po opu±těni letadlcrjsern nzěl jirzé pocitv rze· při zku±ebrzim seskoku. Přes letni oblečerzi mi rza tělo pronikal chladrzv vzduclz. Hukot motortr se nevzdaloval. Zji±t'oval jsent si, jestli je pojistné larzko uvolněrzé, a kdy· jsem z jistil, ţe uvolněné je, trsotrdil jsem, kdlţ· se httkot rzzotoru rzevzdaltrje, ţe se rni padák zachy,til za podvozek letad/a a táhne nzě za sebou. Z toho plynulo, ·e a· letadlo bude přistávat, nutně za/zynu. vědomi pracoiţalo rza plrzé obrátky, celý ţivot jsem viděl jako ve filrzzu. Mysleljsenz rza zest<írlotr matkt<, sotzě do Polska a na otázku, odkud nzánz tolik peněz, jsem řek/. ·e jsent na Sloverzsku prodal korzě. Svitj broivning jsenz rza strá·nici s sebott nevza/, trlo·i/jserrz jej před strá·nici pod kámen. Na strá·rzici jsenz zůstal do při±tiho dne, byl jsenz odvederz do Brestka a tam předán rzěnzeckţţm orgártilrrz. ByI jserrt vzat do vazby. Při výslechu j.sern opět niţţelzo rzeprozradil, rzebot'jsenz se bál biti a týráni. Kdy· 99 jsem v±ak viděl, ·e se rrzrrorr něrnečti úřţedníci slrr±rţě zacházeji, řekl jsem, ·e jsem r'rnunistoch v Tiţrč. Sv. Martine. s ktorými viţ±euvedení soiţietski para±utisti mali spojenie... Úkolem skupiny Áro± bylo vyhledat v Bardějově Jozefa Juričku. Ten jim měl zjednat spojení s Vasilem Kapi±ovským, který byl vybaven vysílačkou. Jeho prostřednictvím měli odesílat zprávy moskevské centrále. Vasil Kapi±ovský na podzim roku 1939 uprchl do Polska a vstoupil do čs. vojenské skupiny v Bronowicích. Stejně jako ostatní se dostal do sovětského zajetí a pro±el internačními tábory v Kamenci Podolském, Olchovcích, Jarmolincích. Orankách a Suzdale. Zařadil se mezi levičáckou opozici tak zvaných "hvězdářů", kteří vystoupili z Východní skupiny čs. annády a přihlásili se do Rudé armády. Po absolvování radistického výcviku byl je±tě v roce 1940 tajnou cestou přes U·horod vyslán na Slovensko. Na±el si místo pomocného učitele v Olce. Sotva se takto usadil, ţyhledal v Bratislavě rezidenta, kterému se měl ohlásit heslem. Tomu pak pravidelně přivá·el zprávy o vojenských transportech odjí·dějících na východ. Začátkem roku 1941 dostal vysílačku. Ukryl ji v Bardějově u zmíněného Jozefa Juričky. Po vpádu Němců do Sovětského svazu za pomoci svého bratra Andreje a přátel Jana Kopčaka, Michala Lacka spolu s Juričkou odesílal zprávy přímo do Moskvy. V říjnu toho roku byl povolán na vojnu. V hodnosti podporučíka slou·il na posádkovém velitelství v Martině, ani· kdokoli v jeho okolí tu±il, ·e je sovětským vyzvědačem. ; Mezitím, vzápětí po Mi±utkovi a Jágrikovi, se snesly z noční oblohy dal±í dva padáky skupiny Áro±. Velitel Ján Segeč (krycí jméno Ján Stratil), truhlář z Lučence, a pomocník Vojtěch Horváth (alias Július Horňanský) pekař od Galanty. A opět navigační omyl. V domnění, ·e vyskočili nad Nízkými Tatrami, přistávají 45 kilometrů severně od Krakova. Oběma se podařilo vlakem a pě±ky doputovat na Slovensko. Marně se v±ak pokou±ejí navázat spojení se sovětskou zpravodajskou sítí. Věznicejsou plné zatčených. Mo·ná, ·eje mezi nimi i mu·, kterého tři dny netrpělivě čekají na lavičce v parku ve Spi±ské Nové Vsi, připraveni na jeho dotaz "Kolik je hodin?" odpovědět: "¦estnáct třicet". Sbírají tedy alespoň zprávy a ukládaj í je do mrtvé schránky na určitém místě poblí· Liptovského Mikulá±e. V noci z 30. na 31. srpna 1941 vzlétla devítičlenná skupina Čechú. Poblí· Var±avy seskočil Jan Restel (krycíjméno Rů·ička) Josef Vodička (Alois Vyskočil), Eduard Jano±ec (Jarolím), Karel Hovůrka, Josef Procházka a Ferdinand Číhánek (Čermák). "Na otce má>n jen .své dětské vzpomínkv neni jiclz mnoho, aIe o to jsou hezči. Ode±el v roce 1939 bez vědomi matky do Polska a tam se zapojil do československého vojska. Poslal nám v té době je±tě iiěkolik pozdravtl a pak u· nic. Maminka měla v té době 26 let, já 7 a bratr 3 roki,. Jistě to bylo p>o >7i hrozně tě·ké. Musela jit pracovat, o nás se starala babička. Byţly to zlé doby přes válku, mnohdy jsme tipěli i nedostatkem, aIe na±li se občas dobři lidé, kteři pomohli. Otec po návratu ze Sovětského .svazu da1 >natce zprávu a se±li se tajně. Rovrtěţ by1 jedenkrát do>na v noci, kdy· jsme spali. Po válce irám to teprve matka řekla. Plakal a prosil nzatku, aby nás dobře vyclţovala, Yedyby se mu něco stalo, ale přesto věřil, ·e válka brzy sko>zči a pak nám v±e vy>tahradi. To bylo v roce 1942. Často jsem se ptávala mathy. kdv se táta v>áti a ta mi v·dv slibot,ala, ·e po válce a ·e to bude brzv. A taln, se objevilo gestapo, počkali na mne jednou před ±kolou a viptávali se. zda cltodi tatinek domů a kdy jsem jej naposledv viděla, ale já jsem tenkrát vclbec nic nevěděla. Taky maminku tenkrát odvezli do Ostravy k výslechu, hrozně jsme tenkrát pro ni plakali, na ±těsti ji pustili. Matka jekla, ·e otec bez jejiho vědomi v r 1939 ode±el rzevi kanz a od té doby o něm nic nevi. Snad tomu i uvěřili a táta nic neproz>adil, jinak by to s námi dopadlo jako s vět±inou rodin, které zavřeli do koncentráku nebo popravili. Pak při±el ten hrozný den. Poslali nám balik s prádlem... Pamatzni a ni·±imi 104 t ţ. 105 činovniln. Sovětti zdál se rrri bi'tijasnţţ obraz a cile sovětské politiky: vy,čkávat viţčer pcírri Evropv kjeji bol±evisaci. U±eobecná linie Stalinovy' politikţ_ ' sn iěřovala k podpor=e ka·dé akce (á kdekoliv) proti koIoniálrrírnu intperialisnrt< i prţoti kapitrtlistickodernokratickvrrt vládánr. I kdl· by'lcr vyjadr=ovárra .sl%rnpcrtie k některý'rn riárodúryr, tvkalo se to proletar.irittr, t7ikoliv vlád a vitdčich osobrzosti, je· bvllţ pokládcírzy' za nepřitele proletariátt<. Do zahájeni něrrteckého ta·eni proti Rusku by'Ia ,4rtglie pokládárza za rtepr=itele čis. I. K mérrrtt pr=esvědčerri o cílec'h sovětské politiky v této válce přispělv výrok1' sovět.skiţclr tir=edníkti a, jirré poznatky, jako: I /válka neskonči por'cí·kotr Německa, bude se bojovati dá1 ve v±ech státech Evropy', tato válka se pi'eměrri na sociálni revoltrci. Mrrozi se vvjadřovali, ·e Sovětl rreu.stanotr. dok.trd neza_jisti v Evropě sociálni spravedlnostdiktattrrtr proletariátu. ?/Kdv· na±i lidé odrnitali hovořit o politickén z uspor=ádání státu /o bol±evisaci/, tţaji. Ani nejbliţ±im př.ibuziţvm. Stači, aby, někdo ze samé radosti zlratil slit do zajateckého tcíbora do Ltovar odletěla jedna skupina tak zvanýţclz Francotrţtl, která byla cvičer2a na neţnárnérn rnístě a rnezi touto sktrpinou tři rnuţů. která odletěla ţ Brova>srněrem r7a Slovensko okolo 3.š4. ţáři I941 byl Slovákjrriénen i Andra±čik ¦tefarT, a.si 32 letiţ, ţenatt%. tesai, pocháţel ţ vyţchodniho Slovenska, ttr±irtt ze ¦tdýna, ablţch ţaslal piserrzrtou ţprcivu o otázhách. které nechci svěřit ani rádiové ±ifře. Jak jsem ji· svého času hlásil, Sověty připravily několik sktného rozkazu č.s. vojenské mise. Tlvt_vkalo se r7árn, ·e rtechcerne pracovat na úkoleclţ riskantních. Proto, abychorn dokázali, ·e nejsme ţbaběli, a pak proto, ·e je nanejvý± nutno vybtrdovat zpravodajskot< sit' donta pro na±e účely dal jsern vybrat asi IS osob, dobrovolně se přihlásiv±ich, které budou postupně vycvičenv a Ietadlypak shozerzy na na±e územi s tikoly zpravodajskvmi, dále s tiloltott připravy sabotá·e, později vyhledávárzim a připravou prostorir a ploch pro para±utisty, přistáni ktrrýrniclz letadel, dopravtt ntatericiltt a konečně pro hromadné desantyţ. Pro tíkolv zpravodajské btrde několik osob vybaveno radiostanicemi, které btrdou rtzit spojeni jen s námi... Před několika dr7y byli shozerti na Slovensku tři dobrovolnici, pro nejbli·±i dobtr jsou připraveny dal±i čtyři osoby pro východ>zi Moravtr. Teprve a· btu·i vyhlí·cjí jako utopenci. Ten dojem zvýrazňuje i jejich zamlklost. Ka·dý ví, ·e jde do tuhého. Co právě podnikají, není ·ádný turistický výlet. Ji· za několik hodin budou sice doma, na Moravě, ale ve zcela neznámé krajině, obklopeni v±udypřítomný'm nebezpečím, odkázáni na pár adres, které si vryli do paměti. Nikdo neví, co je čeká. Musí spoléhat na ±těstí, ·e jejich přistání unikne pozornosti Němcú. Pak u· bude zále·et na jejich vlastní obratnosti. Zorientovat se v terénu, najít dobré lidi, sehnat střechu nad hlavou, jídlo... Nebude to lehké. Ka·dý se uzavírá do j sebe a myslí na to, co přijde. Pro začátekjsou zabezpečeni. Dostali na cestu nějaké konzervy, suchary, čokoládu, kuřivo. V kapsách mají ; peníze, dost peněz, koruny i marky, ale budou potřebovat potravinové lístky. Bez těchjim peníze nejsou nic platné. Vyfasovali i prádlo, ko±ile, spodky, pono·ky, ale s tím dlouho nevystačí. Občas si budou muset něco na sebe vyprat, vy·ehlit. Ne, opravdu to nebude lehké. Je±tě před těmi čtyřIni dny, kdy· se loučili s podplukovníky Svobodou, Stojem, s instruktory, kteří je cvičili, a kdy· zapíjeli velitelovo pový±ení, byli veselí, zpívali... Ted' mají najednou hlavy plné starostí, v nervech elektřinu neklidu. Jen Kasík se pokou±í ·ertovat, ale nejde mu to z du±e a nikdo se také nesměje. Kolísavý hukot motorú beztak bere slova od úst. Musí se piidat na hlase, kdy· ělověk chce, aby ho bylo sly±et. 118 Brauner s Ry±em se domlouvají, kde se sejdou v Ostravě. "Pamatuj si to jméno," křičí mu do ucha Ry±. "Drahný. Josef Drahný, velkosklad tabáku. Tam ti v·dycky nechám zprávu." Ry± se odmlčel. Před očima se mu zavlnila tvářjeho man·elky Anny a obličejíky dětí, Jiříka a Janičky. Stra±ně se mu zastesklo. Není si jist, jestli doká·e býtjim nablízku a nedat o sobě vědět. Nadporučík Němec, pohledný tmavovlasý mladý mu·, zvedl h1avu, zaostřil oči do modrého ±era. "Brauner," vykřikl, "ty má± na starosti vysílačku, nezapomeň!" "Vím," houkl drobný, ale ±lachovitý mu·. "Dám na ni pozor." "Jo, mládenci,`ţ vzpomněl si je±tě nadporučík, "sna·te se dr·et pohromadě. At' se dole najdeme." "Nezapomeňte, ·e Brauner má v batohu pro celou na±i partu ko±ile," upozorňuje Kasík se smíchem. "Dr·te se ho někdo za ±os, at' máme v čem chodit." Řídkou tmu v letadle poprvé rozrazil smích. Ry± se naklonil k N,ţmcovi: "Vrtá mi hlavou, proč Rusové těsně před startem vyměnili osádku." "To je přece jedno, kdo nás veze, ne?" "Nemám rád změny na poslední chvíli. Jde o to, jestli si ten nový pilot stačil na mapě pořádně pro±tudovat, kde nás má vysypat." "Morava není tak veliká, abychom v·dycky někam nedo±li." "Jen·e stačí, aby se spletl o pár desítek kilometrů, a přistaneme v Sudetech. Sly±el jsem, ·e se takové věci stávají." , ,Nestra± předem!" Z pilotní kabiny vy±el instruktor. Kapitán letectva. V modrém přítmí se matně zaleskly přezky jeho řemení a hvězda na polní čapce. "Letíme nad frontou, továry±či." Mu·i se nahýbají k okénkům. Hluboko dole ve tmě vyskakují záblesky, protínají .se dráhy svítících střel. Němec přiblí·il ruku k obličeji a podíval se na hodinky: 20.40. "Kdy tam budeme?" "Máte čas," mávl rukou kapitán. "Tak za čtyři pět hodin. Mů·ete si klidně zdřímnout," hlaholí bodře a mizí opět za přepá·kou, kde sedí pilot a navigátor. 119 Zdřítnnout! Copak to někdo doká·e? Nervy jsou příli± napjaté. Hlava je elektrárna pracující na plný výkon. Brauner hledí dlouhé minuty kamsi do ±era a lačně kouří. Kulatý obličej mu ka·dou chvíli ozáří rudě ·hnoucí konec cigarety. Kasík s Ry±em mají zavřená víčka a předstírají spánek, který se nedostavuje. Němec bdí s otevřenýma očima, v hlavě vřou my±lenky. Co kdy· budou někde nablízku Němci?' Zjistí letadlo, uvidí na obloze padáky a obklíčí místo jejich přistání. Pak bude rozhodovat rychlost. Mají u sebe granáty a pistole. Museli by si prorazit cestu. Ale snad se to nestane. Snad. Bo·e, ten čas snad neutíká. U· aby to měli za sebou. Tahle nečinnostje k zbláznění. Minuty, i kdy· se zdály mnohem del±í ne· normálně, přece jen ubíhaly. Uplynula hodina, dvě, tři. Uběhla čtvrtá i pátá. Znovu se otevřely dveře v přepá·ce. Bylo sly±et, jak se pilot dohaduje o něčem s navigátorem. Zároveň se nade dveřmi rozsvítilo ·luté světýlko. "Nu, tovari±či, prigatovtěs!" zvolal instruktor. Mu·i na lavičce se rozhýbali. Zvedají se s bu±ícím srdcem. Navlékají na sebe plátěné bra±ny, batohy. Instruktor chodí od jednoho k druhému, kontroluje padáky, výta·ná lanka. "Hlavně klid, nic se nemů·e stát, padáky se vám otevřou samy." "První skáče Ry±," připomíná nadporučík Němec. "Za ním já, pak Kasík, Brauner shodí vysílačku a skáče sámjako poslední. Je to jasné?" , Jasné!" odpovídají sborem. ¬luté světýlko nade dveřmi zhaslo a rozsvítilo se zelené. Současně se ozval bzučák. Instruktor mocným trhnutím otevřel dveře a rozkročen se chytil dr·adla na stěně. Do letounu vnikl studený závan větru. Přilepil kapitánovi ruba±ku těsně na tělo. Motory začaly brumlat o tóninu ní·. Na obloze zářil měsíc jako bílý perlet'ový knoflík. "Nu, pa±li, bratcy!" křikl kapitán. "Pospě±te si, at' nemáte velký rozptyl. Davajtě! Bystro!" Srdce ka·dému z mu·ů div nevyskočí hrdlem. Para±utisté se sna·í ovládnout nervy. Neklidné ruce sjí·dějí po přezkách a sponách. Motory se zti±ily, do jejich hukotu se mísí skučení větru. Nadporučík Němec se ohlédl a gestem ruky se zdvi·eným palcem povzbudil své kamarády. Ry± skočil první. Na řadě je Němec. 120 Narazil si čepici víc do čela a přistoupil k otevřeným dveřítn. Vítr mu ±kubal nohavicemi. Nadýchl se, a kdy· ucítil instruktorovu ruku naţsvčm rameni, se zavřenýma očima skočil do tmy. Padal jako kámen, vítr mu svi±těl kolem u±í. Vzru±ením zapomněl počítat vteřiny, jak je to učil instruktor. Vtom ucítil prudké ±kubmití pod rameny. Otevřel oči. Vidí měsíc, hvězdy. Zaklonil hlavu. Nad ním se bělá vzdutá báň otevřeného padáku. Pomalu klesá chladnou, tichou, stříbrnou nocí. Opodál se mihla silueta dal±ího padáku. Pocítil uklidnění. Noční oblohu nad Dřínovem poblí· Kroměří·e rozrá·el 10. září 1941 hukot dvoumotorového dopravního letounu. Tma skryla čtveřici para±utistů, kteří ve vý±ce zhruba dvou tisíc metrů jeden za druhým vyskočili z baňatého trupu. K zemi se pozvolna sná±ely bělavé kopule padáků. Mu·i přistáli v polích daleko od sebe. Ka·dý zůstal v téţ:hvíli odkázán sám na sebe. Začala první bojová akce československé vojenské skupiny v Sovětském svazu na území protektorátu Čechy a Morava, v hlubokém týlu nepřítele. Brauner přistál v oranici. Pokrčenýma nohama odpéroval dopad. Hbitě k sobě ±ňůrami přitahoval vrchlík, aby ho co nejrychleji přidusil k zemi. Ostra·itě se přitom rozhlí·el. Měsíc svítil jako rybí oko. Měl obavu, aby ho někdo neviděl. Nedaleko se v řídké ±edivé tmě bělalo stavení, ozýval se ±těkot psa. Jinak bylo ticho. Nikde se nic nehýbalo. Ostatní dopadli bůhvíkde. Co ted' s padákem? Zahrabat do hlíny. Ale půjde to tě·ko. Lopatku mají ve výbavě jen Ry± a Kasík. Braunera poháněla nervozita. ¦kubavými pohyby shodil z ramen batoh, rozepjal přezku a vyvlékl se z popruhů. Posbíral do náruče plachtu vrchlíku, zmuchlal ji těsně k sobě, omotal ±ňůrami a celý ten bělavý balík vtlačil i s obalem, popruhy a nepou·itým zálo·ním padákem do prohlubně vyorané brázdy. Oběma rukama na ně nahá121 zel hlínu a hroudy a je±tě narval náruč bramborové natě. Zadýchal se námahou. Cítil, jak se mil ko±ile na krku máčí potem. Vztyčil se a ostra·itě naslouchal. Nikde nic, jen to ±těkání psú. Srdce, které mu bu±ilo a· v krku, se začalo pozvolna uklidňovat. Přehodil si znovu přes záda napéchovaný batoh. Rukou zavadil o granáty, které mu tí·ily kapsLl kabátu. Dostali je pro případ, ·e by se museli probíjet z obklíčení. Co s nimi`? Zbytečně by mu překá·ely, stačí mu pistole, Mauser rá·e 6.35 n:m. Uva·oval, co dţlat. Nejdřív lnusí zjistit, kde vlastněje. Měli seskočit v Beskvdech na svahu hory Smyk. Ale tahle rovina kolem, to přece nejsou Beskydy. " I!vdQljserll se i/rrred po při.ctáni do vesrrice, kter'cí Ie.:ela piţede rllrrolz. proto·e jselrr clrtěl vědět. kc/e se 7rQchríţim. Cestolf jsenr ţQlrodil do potokQ obrz grQrrríti., kter'é,jserrr lllěl v kapse... Po dlozz/rélll Irledcírri jseln zjislil, ·e se nGclláţírlr v Dr=ir7olţě. Pr=itozlr jsezlz r7Gleţl i. silrričrrirll př'fhoplf i pGdák s vvsilačkolf. PQdák jserrr .snrotal a rrQCpal /70 d01'Otfl'O1'IiC'/IO OI)CIIlf, 1'E kt21'e171 b1'Ia lţ1'.SIlQCkG. ţbQI S V1'SZIačkolf jserll sc/roval v ţalţr'ar/ě. která bt.IQ pohliţ. S bcztoherrl 7rQ ţádechj.selzr .se vlţ(/al dn rredQlekélro IesG. Bfrliček s perrěţi,jselrr si vzQl k .sobě. BQto/7 jserrr sclloţţQl do kr=ovi i s pládlerrl pr'o lrá.s čtţţři. Okolo osrné hodirţ,iţ 7'állo,jserlţ i:i'±el ţ IesG a vvdQl se nQ Kojetin. odklrd j.senr nejbliţ±inr iţIQkenl odjel do BrrrQ. I'B7lrě se nli rreclltělo jit ţa slrţlţeen7, kter ý bl'dlel i' Slf.±iloi,ě Iflii'i č. 6ţ a kterţérrlu jsern př'ed ode/roderll do legiorrlf 7=ek/, .ţe odrlláţilll do Polska. Je1 jsern do Zebr'ovic Q v1'lrledQl tQrr7jedrrol2o ţIránlélro ţ dřivěj±kQ,jnzenoval se tLTor'avţlfs, bydlel nQpl'oti .±,kole 1ţe .srllěr'I( nG Br'r7o. Kr=estlri jrrlérro If· rrevir7T, rlrvslirrr, ·e byI lir'edrrik. Torllzzjserll rţekl. ·e j.serlr .se sem dnes v Iroci dostQl jako para±lztisla ţ Rlfskcz a lllredjserll Iro poţ(ídal,jestli by rlţi rrer7zohl pro nejbliţ±í dol)z( .selrlrQt 1ţ/rodrTiţ nocleh. Dále jserll lţo po·cid=ive nrlrrvili spolu o samotě. Pani Něrr2cová mi pak pokynula, abych pr=išel blíž. Po pozdravu jsem se zeptal toho pánrr, jestli nevi, kde se zdržuje Bohrislav Němec. Odpověděl nzi, ţe Něnrec rTeni v Přerově. Nato jsern se ho zeptal, jestli něco vi o rnriži .s brtţlerni. Na tuto otázku mi řekl, že mě k tomrrto muži ntůže zavést. Dovedl >ně ke kominiku Riedlovi, kde jsern zastihl Rvše... " (František Brcruner) "Franto, jak jsi mě našel?" zvolal radostně Ryš. "Přivedl mě sem takový starší pán, s kterým mě seznámila paní Němcová." "Aha, Drbal. No, to jsem rád, že jsme se sešli." Brauner se od Ryše dozvěděl, že nadporučík Němec se prozatím skrývá v turistické chatě Na Tesáku u Bystřice pod Hostýnem. O Kasíkovi nevěděli zatím nic. Vůbec nic. " j "Má bratra v Otrokovicích, řekl Ryš. "Pokusím se ho ně ak najít." "Žůrek ti vzkazuje," informoval ho na oplátku Brauner, "že máme přijet za ním k Sahánkům do Kroměříže. Ty už prý víš, o koho jde." 130 ţ 131 "Já nemohu. Musímještě dneska zpátky do Ostravy. Mám nějakou schůzku." Zakrátko se rozloučili. Ryš spěchal na vlak. "Můžete zůstat přes noc u nás," navrhl Braunerovi Riedl. Parašutistajeho nabídku vděčně přijal. ZÁCHRANA VYSÍLAČKY Penzista Bohdan Sahánek, statný šedesátník, dosud plný energie, vyslechl přítele Žůrka s vážnou tváří. Úkryt pro ty chlapce sežene. Snadjim budou moci opatřit i falešné legitimace a potravinové lístky. Horší to bude s vysílačkou. Zamyšleně hleděl na náčrtek nakreslený Braunerovou rukou. Znázorňoval silnici, cíp zahrady a v jejím rohu ze strany od polí bylo křížkem označeno místo, kde byla ukryta vysílačka. Souhlasil s Žůrkem. S tou vysílačkou se musí něco udělat. Ale jak se k ní nepozorovaně dostat, když je Dřínov plný gestapáků? Rozhodl se uvědomit členy ilegální organizace. Snad se nějaké řešení najde. Vypravil se i s Žůrkem okamžitě za ředitelem okresního úřadu Antonínem Raitem, který po zatčení inženýra Vladimíra Brůži převzal vedení kroměřížské ilegální organizace. Raitovi byli dlouholetými přáteli rodiny Svobodových, ještě z dob společného pobytu v Užhorodě. Od jara 1939, kdy Raitovi museli opustit Podkarpatskou Rus, když ji obsazovalo mad'arské vojsko, našli útočiště u Svobodů v Kroměříži. Bydleli v přízemí jejich rodinné vilky, v Divišově ulici. V jejich bytě se v podvečer 15. září 1941 sešlo několik členů odbojové organizace k důvěrné poradě. Žůrek sdělil přítomným vše, co věděl o parašutistech i vysílačce. Členové skupiny bez váhání přislíbili pomoc. Zosnovali plán. Druhý den odpoledne se nejprve paní Irena Svobodová s Ludmilou Raitovou rozjely do Dřínova zjistit, jaká je situace. Pro případ, že by je někdo zadržel a zjišt'oval, kam a proč jedou, měly připravenou odpověd'. K panu řídícímu Dedkovi pro med. Jeho syn, který bydlel v Kroměříži, jim kvůli hodnověrnosti napsal pro otce lístek: "Milý tatinku, dnes odpoledne k Vám přijedou pani Svobodová 132 ţ 133 a Raitová, aby si mohly koupit nějaký med. Požádalyţ rnrze proto, abych Ti napsal, aby,s by1 tak laskcrv a aspoň dva kg jir>i prodal. Sr.dečně vás všechrzv zdravi Mi ra " O řídícím učiteli Stanislavu Dedkovi věděly, žeje spolehlivý vlastenec. Jako záložní důstojník se školil v kursech, které svého času vedl podplukovník Svoboda. Řídící přijal obě ženy vlídně, ale když mu řekly, oč běží, neskrýval své obavy. Slídivost gestapa nepolevovala a v obci panovalo dosud vzrušení. Braunerův náčrtek byl mimo to nepřesný. Proto se uvolil, že půjde nenápadně do zámeckého parku a podívá se, jestli je vysílačka na svém místě. "Zašeljsem přirno do kanceláře ke správci velkostatku a požádal jej, aby mi dovolil vyhledat si v zámeckém parku pro vyučováni potřebnéjedovaté byliny blin a rulik, kteréjsem tam viděl v minulých Ietech růst. Povoleni jsem dostal. vstoupil jsern hlavni branou do parku a hned jsem zamiřiI východnim směrem od zámecké věže. Sotva jsem však ušel pár kroků, zahlédl jsem v těch mistech, kam jsem miřil, dvě ženv které žaly v parku trávu. Tráva se totiž v parku prodávala po částech zaměstnancům velkostatku pro jejich drobné zviřectvo. Jedna z nich si vázala již nůši tr.ávy na záda, dr'uhá ještě žala. Aby jim nebyla nápadná má přitornnost v parku, obešel jsem je nepozorován a pližil se na misto Iežici východnim směrem od zárnecké věže hustými křovinanti. Byla to velmi neschůdná cesta, misty po kolenou, ba i pliženim pod hustými keři... Trvalo to téměř hodinu, než jsem se v té spleti haluzi v tř.ihektarovém parku dostal na ono misto. Leč měl jsern štěsti. Došel jsem až přimo k vysilačce. Když jsem stanul pod poslednim keřem, ležela c?va metry přede mnou na volném prostranstvi i se smotaným padákem, ničirn nepřikryta, jen šňůrami padáku přivázána k malému, asi jako ruka silnému doubku... " (Stanislav Dedek) Nezamaskovaný obal s vysílačkou a padák, pouhé dva metry od polozbořené zídky! Dedek nechápal, jak je možné, že jeho nález unikl pozornosti hlídek, které dva dny prolézaly každý kout. Co když je to nastražená past? Polekaně těkal očima kolem sebe, po křovinách, díval se i do korun stromů. Nikde nikdo. To ho uklidnilo. Rychle natrhal pár stonků blínu a rulíku a spěchal do školy, kde na něj v jeho bţtě netrpělivě čekala manželka i obě ženy z Kroměříže. Zpráva, kterou přinesl, byla dobrá i špatná zároveň. Ty věci tam jsou, alejestli nebudou odvezenyještě dnes, zítraje najdou. Rozrušený řídící doprovodil paní Svobodovou a Raitovouještě kus cesty ke Zborovicím na vlak. " V noci kolem desáté si pro ni přijdeme," řekla mu paní Irena Svobodová. "Jen aby vás, proboha, nechytili! To by byl konec s námi se všemi." "Nebojte se. Kdyby něco, vy o ničem nevíte." Ještě než došel řídící učitel Dedek na okraj obce, viděl, že do Dřínova přijíždí plně obsazené osobní auto gestapa. Zabočilo k zámku. Celý rozechvělý se vrátil domů. Rozjitřená fantazie ho trýznila myšlenkami na to, co všechno se může stát. I žena na něm zoufale visela očima: "Co chceš dělat? Do čeho se to pouštíš? Máš přece rodinu! Chceš nás všechny zničit?" Uklidňoval ji, jak mohl, i když sám zápasil s návaly strachu. Nemohl unést tu tíhu. Zašel za svým důvěrným přítelem učitelem Františkem Majdou. Se vším se mu svěřil. Majda byl mladý a svobodný, starost o rodinu mu ještě nesvazovala ruce. Jako velitel Civilní obrany a nočních hlídek mohl docela nenápadně chodit v noci po vesnici a Dedka mohl vzít s sebou. Dohodli se, že budou hlídat. 134 ţ 135 2 V Kroměříži se zatím řešily podrobnosti noční akce. Bylo usneseno, že pro vysílačku pojede Irena Svobodová s praporčíkem Františkem Pavličíkem, velitelem četnické stanice v Ratajích. Povezeje svým osobním vozem MUDr. Dubovský. Přítomnost četnického praporčíka měla účastníky akce zajistit před kontrolami. Lékař byl připraven tvrdit, že jede za nemocnou manželkou řídícího Dedka, a Svobodová si jela pro slíbený med. MUDr. Dubovský, tehdyjednačtyřicetiletý vynikající lékař, byl rodák z Blan u Kroměříže, kde jeho otec působil jako řídící učitel. Svou hlubokou osobní statečnost prokázaljiž v roce 1923, kdy ihned po promoci přijal místo sekundárního lékaře v Berehově, kde tehdy vypukla epidemie tyfu. Vrhl se do boje s touto nemocí. Dny i noci , trávil ve své ordinaci, zřízené ve vlaku Francouzského červeného kříže. Jeho odvahu nezlomila ani skutečnost, že třináct jeho předchůdců zemřelo na tyfovou nákazu. Své místo neopustil, dokud nebyla epidemie zdolána. Pak se věnoval nějaký čas chirurgii a gynekologii ve vinohrad; ské nemocnici v Praze. Koncem roku 1925 se usadil jako praktický ; lékař v Kroměříži. Byl to člověk zdánlivě drsný, ale v hloubce duše dobrotivý a nekonečně obětavý. Skutečný lidumil, vždycky ochotný pomoci potřebným. "Sviţj čas dělil rnůj manžel mezi povinnosti k svému povoláni a službu nár'odu. Orgarlizoval r2a okrese samaritánstvi, prvtţí protileteckou ochranu, Národni gardu, péči o chrup školni mládeže, byl činný v odbočce záložnich důstojrziků, v Sokole, Československém červeném kříži. Autoclubu, byl členem a dlouholetým jednatelem Hanácké župy Iékařů... Pád vlasti nesl přetěžce. Hned v dobách prvni perzekuce měl výslechy kvůli zb>anim. Uzal si totiž do úschovy větši počet vojenských pušek při překotném rušeni vojenského skladiště. Mimo to přijimal do úschovy ţbraně svých znárnýclT, ponejvice pistole. Tyto zbraně bylt' jedrţak v dorně, jednnk iţţ Iese a v Likrytu v arcibiskupské zahradě. Ukvětrzu 1939 byl ţatčen a internovárz v HcţIorzirzě. Nato byl v červenci téhož roku vzat gestaperrz do vazby pro činnost v, mafii ` a strávil čtyi'i rněsice tulţého vězeni v olornoucké posádkové věznici, aniž cokoli doznal. takže se zatvkárzi u něho zastavilo. Jelikož i irrg. Brůža všeclţny výslechy vydržel a nezradil své spoluprţacovnikiţ, byl rnanžel v Iistopadu l940 propuštěn. Uchránil tak celou řadu lidi pr=ed perzekuci. Obě tato vězeni i kdvž po strárzce tělesné ho velrni zkrušila, nepodlornila jeho duševni silu. " (Marie Dubovská) Praporčíku Františku Pavličíkovi bylo tehdy třiačtyřicet let. Až do roku 1938 působil u pátrací služby v Užhorodě. V říjnu toho roku se zúčastnil bojů proti horthyovským Mad'arům. Několik měsíců (od března 1939) působil na četnické stanici v Přerově, než ho přeložili do rodné Kroměříže. Už na Podkarpatské Rusi ho lidé měli rádi, protože měl vždycky soucit s prostými lidmi. Byl spravedlivý, nikomu neukřivdil. Jeho nadřízení mu za to brzdili postup a psali nepříznivé posudky. Jeho vlastenecké cítění ho v prvních dnech okupace přivedlo do řad odboje. Dal se přeložit na četnickou stanici do Rataj, aby měl lepší podmínky pro ilegální práci. Dne 16. září 1941 po setmění se za městem při kraji silnice na Dřínov setkal Pavličík s paní Svobodovou. "Dobrý večer!" pozdravil praporčík v brigadýrce, upnutý ve služební modrozelené uniformě s rajtkami a koženými kamašemi po kolena. Na pravém boku mu viselo na opasku pouzdro s pistolí, na levém rameni se pohupovala naditá kožená služební brašna. "Začíná být nějak chladno," prohodila Irena Svobodová konverzačním tónem,jaký se příliš nehodil k nebezpečné akci, kteráje čekala. Na hustých tmavých vlasech stočených do uzlu měla slušivě posazený baret. Choulila se v tvídovém kabátu. Vtom sejiž od města blížil hukot auta, jedoucího s modře stíněnými zatemňovacími světly. Malá tatrovka s žebrovitou maskou chladiče zastavila těsně u nich. Doktor Dubovský ve světlém balonovém plášti a klobouku, na nose brýle s kovovými obroučkami, vystoupil, oběhl vůz, otevřel dvířka a sklonil přední sedadlo. ,.Tak jedeme, panstvo. Paní Ireno, vy si sedněte dozadu, prapor136 137 čík se posadí ke mně." Uvelebili se pohodlně na sedadlech. jako stěna, v obličeji i v očích jí seděl strach z nastalé situace. Dvojí bouchnutí dveří. Vnitřek vozu voněl benzínem a kůží. Do "Manžel nikam nepůjde!" vykřikla. "Nechod'te tamţ Chytnou vásţ ; tmy zářilo červené světýlko na palubní desce. Zahrčel nastartovaný Ty nesmíš, táto!" Rty se jí roztřásly. "Já tě nikam nepustímţ" motor, auto se rozjelo. Bylo půl desáté. "Nemusíte s námi chodit," řekl Pavličík, když viděl Dedkovy rozpaky. "Stačí, když nám přesně řeknete, kde ty věci najdeme." "Kvapem se bližila I2odirza smluvené nočrţi akce. Sám jsem ještě Dedek zavedl hosty do kuchyně. Kreslil na papír a vysvětloval: jednoz< prošel celou obci mezi ?0. a ??. hodinou, abţţch se přesvěd"Tudy půjdete až tam, kde ta zed' končí, pak za roh, takových dvacet čil o celé situaci. v obocţ mistnicli hostinciclţ bylo prázdno, jen hIikroků. Snad to najdete, kus zdi je tam napůl zbořený. Obal i s padač se clzystal po večeři, jak jsem v hovoru s nirn zjistil, na cestu dákem leží dva tři metry za zdí. U stromu. Musíte to najít. Jestli to k polnim cclejim, kde se rnu posledni dnyţ ztr.ácela jablka. Snad se do už někdo nevzal." té doby nevr.áti do své bocidy v ovocrţém sadu, kteiýţ je sotva sto Irena Svobodová, štíhlá a mrštná, otužilá turistikou, a o poznání kţţokiţ od mista, kde leži vyţsilačka v zámeckém parku. Prţošel jsem i těžkopádnější, ale silný a zdatný Pavličík se opatrně kradli tmou pokolem zámku a parku. všude hrobové ticho za stále Iţoustnouci tmyţ, dél zdi zámeckého parku. Každou chvíli se zastavovali, uši i oči do niţ všcck p>.onikalo světlo ţe všeclţ oken bţ:tu správce velkostatku měli oba ve střehu. Než se doplížili k místu, kde se zed' podobala škvir.ami v ţatemnění. To znamenalo, že gestapáci ještě neodjeli. Co nakousnutému krajíci, uběhla možná hodina. ţcrmvšleji, jak dlouho ještě budoc< v Dr=inově?" "Vy počkejte tady," zašeptal Pavličík. "Mne kdyby tam chytili, (Stanislnv Dedek) něco si vymyslím." Zuby mu ve tmě svítily v povzbudivém úsměvu. S překvapivou hbitostí přelezl zed'. Opatrně se prodíral houštím. Blíží se 22. hodina. Dedkovi sedí v kuchyni svého školního bytu, Bylo slyšet tlumený praskot větviček, chvílemi zašelestilo listí. dveře na chodbu otevřené, aby slyšeli smluvené zaklepání. Napětím Minuty se vlekly. Irena Svobodová si nervózně hryzala rty, svíraskoro nedýchají. 1a a rozvírala pěsti v kapsách kabátu, přešlapovala z nohy na nohu. Doktor Dubovský zastavil na kraji vesnice. Otevřel kapotu. Bude Konečně za zdí zaslechla kroky, zasupění. Nad vykousaným okrapředstírat, že opravuje ponichu motoru. Vesnice jako by vymřela. jem zdi se zableskl odznak a stříbrný podbradník četnické brigadýrky. Jenom psi dávají o sobě vědět štěkotem. Praporčík Pavličík s Irenou "Našel jste toţ" zeptala se přidušeným hlasem. Svobodovoujdou černou, chladnou tmou ke škole. Paní Irena zakle"Našel." Podávaljí přes zed' bělavý balík se změtí šňůr. "Tadyje pala na vstupní dveře. Zvuky se zřetelně nesou chodbou. padák. A tady..." Hlava zmizela, jak se pro cosi sehnul, ale hned se "Jsou tady!" Řídící vyskočil od stolu, běží otevřít. Svobodová zase vynořila. "Tadyje ten... zatra... krám," vyrážel v syčivých prous praporčíkem vešli do chodby. Dedek se při spatření četnické čepidech výdechu. "Pozor, je to těžké jako..." Položil na zed' vycpaný ce zarazil. plátěný obal s rukojetí. Irena se ho chopila oběma rukama, sundala "Bud'te klidný," spěchala s vysvětlením Svobodová, "praporčík ho a opatrně položila na zem. Pavličík se zatím přehoupl přes zed' a Pavličík jde se mnou. Abych se nebála." stanul vedle ní. "Vypadá to špatně," oznamuje zadýchaně Dedek. "Do zámku "Tohle vezmu, ale co uděláme s padákemţ ` ` přijeli gestapáci. Budou tam asi celou noc." Hlavoují bleskl nápad. Horečnatými pohyby prstů rozpínala knof '' "Nedá se nic dělat," řekl Pavličík. "Musíme riskovat. Ukážete líky, shodila ze sebe kabát a shýbla se pro padák. nám, kde to najdeme?" "Pomozte mi! Dám si ho kolem těla." Přiběhla Dedkova manželka vyděšená k smrti. Žena byla bledá Dvoje ruce o překot zápasí s hedvábným vrchlíkem nákladního 138 ţ 139 padáčku, který je naštěstí menší než padáky parašutistů. Společnýzn ízsilím ho jakž takž složili do obdélníku, tak aby šňizry byly uprostřed a ten obdélník ještě jednou přeložili na délku, až vznikl půl metru široký pás, který Pavličík přidržel obězna rukama, zatímco Irena Svobodová se otáčenízn do něj zavinovala, tak abyjí co nejtěsněji přiléhal k tělu. V pase jej připevnila kusezn šňůry, zavázala pevně na uzel. Pak si opět oblékla kabát, zapjala knoflíky. " Co říkáte?" "Je to výborné. Nic není vidět." "Takjdezne, at'jsme raději pryč." Praporčík se chopil obalu s vysílačkou. Očima zapátral kolem, a když se ujistili, že vesnice spí, vykročili opatrně polní cestou zpátky k autu. protože rrii Žicrek řekl: Ryš už vi, kde rrrě v Kroměříži raajde. Nato se rně zeptal Žicrek, co budu ted' podnikat, karn půjdu. Na jeho otázkcc v té věci jsern rnu pověděl, že v tomto okarnžiku sárn nevim, co dělat, protože dosrţd nemám žádný byt... Žůrek mi nato dal adresu v Krorněřiži, kde rnohu přenocovat, a poznantenal, že to ve trně rţenajdu, a nakreslil mi proto plánek mista, kde ten byt je. Ten mrcž, u kterého jsem se v Kroměřiži ohlásil, se jnrenuje Sahánek. Podle Žůrkova plárru jsem ho našel. Sahánka jsem oslovil bez hesla a ten se rrznou jednal, jako by rně znal. Zřejmě mu Žůrek popsal, jak vypadám. Salránek nri potorn sdělil, že mě ted'zavede někam, kde budu rrioci zzistat, a cestou tam nebo snad ještě v bytě mi řekl, že z těch lidi, ke kterým mě ted'zavede, už někdo jeI pro vysilačku. " (František Brauner) 3 František Brauner přespal u Riedlů, ale 16. září ráno už neměl v Přerově stání. Prvním vlakem odjel zpět do Brna. Zazvonil u Žůrků, avšak strojvedoucí se ještě nevrátil z Kroměříže. Brauner jen stěží přemáhal vnitřní neklid. Stále musel myslet na to, jak to dopadlo s vysílačkou. Jestli ji našli a jestli se ji vůbec podařilo z té zahrady odnést. Snad při tom Němci, proboha, někoho nechytili. V tom případě by šlo gestapo i po něm. Uvažoval o tom, že by měl změnit úkryt. U Moravuse ani u Lisů stejně nemůže dlouho zůstat. Mají malé byty, jeden člověk navíc je tam nutně na obtíž. Strýc s tetou jsou kromě toho už starší lidé a mají z toho nervy pryč. Vidí to na nich. Zajde si k nim pro věci a vypadne. Ale kam? Někde musí něco sehnat. Žůrek něco říkal o Kroměříži, že tam má kamaráda. " U poledne jsem zastihl Žůrka doma. Pověděl jsem mu, že jsem se včera v Přerově sešel s Ryšem a Ryš že ještě tvž den odjel do Moravské Ostravy Řekl mi, že v Kroměřiži jsou lidé, kteři nás čekali... Mvsleli, že oba přijdeme. Jmérla těcllto lidi ani adresy neuvedl. Tady bych chtěl pozriarnenat, že Ryš toto spojeni v Kroměřiži musel znát, Divišova ulice byla temná. Přísně dodržované zatemnění vyřadilo z provozu pouliční lampy a oslepilo okna. Sahánek nahmátl zvonek a stiskl. V chodbě se ozvaly znužské kroky, zaharašil klíč. V otevřených domovních dveřích se objevil ředitel Rait. "Ach, to jste vy," řekl, když poznal Sahánka. "Vedu vám jednoho z těch chlapců, jak jsme se včera..." Teprve ted' si Rait všiml nezřetelné postavy, která stála opodál. "Ano... Jistě, at'jde dál." Rait otevřel dveře naplno a ustoupil do šera chodby, aby parašutista mohl projít. Sahánek se rozloučil mezi dveřmi. Spěchal domů. V chodbě se oba muži navzájem představili a podali si ruce. Rait zavedl Braunera do kuchyně. Byl sám doma. Posad'te se. Dám vám něco k večeři." Vyndával z kredence talířky. Harašil v přihrádce s příbory. "Tak vyjste přiletěl z Ruska. A sešeljste se tam s podplukovníkem Svobodou?" "Ovšem," odvětil Brauner. "To je náš velitel. Mluvil jsem s ním v Moskvě, nežjsme odletěli." "Vážně?" rozzářil se Rait, který se chystal zakrojit nůž do bochníku chleba. "No, to bude mít paní Irenka radost. Musíte jí všechno povědět, až přijde. Nemá o manželovi žádné zprávy." 140 ţ 141 "Ona... sem přijde? Paní Svobodová?" Brauner vypadal zaraženě. "Co se divíte? Tohle je jcjich dům. My jsme tady jen na bytě. Paní Svobodová má pro vás nahoře šikovnou světničku. Onajela..." Rait vrhl pohled na nástěnné hodiny. Bylo půljedenácté. "Jeli pro tu vaši vysílačku. Tak za hodinku by tu měli být. Doufám, že se jim nic..." Rait nedokončil. Postavil před Braunera talíř s dvěma krajíci namazanými máslem, na každém ležela dvě kolečka olomouckých tvarůžků. "Syrečky. Máte je rád`.'" "Jéje." Braunerova dosud ztuhlá tvář zvláčněla úsměvem. "Najezte se," pobízel Rait. "Přinesu ze sklepa láhev piva." Rait ho pak zavedl do místnosti až úplně vzadu, aby si zatím odpočinul. Po delší době mu přišel říci, že už přivezli vysílačku. Brauner s ním še1 do kuchyně. Tam už bylo plno lidí. Paní Raitová, doktor Dubovský, praporčík Pavličík... Brauner si je zvědavě prohlížel jednoho po druhém. Nejdéle spočinul pohledem na Pavličíkovi. Četnická uniforma ho bezděky uváděla do střehu. Zároveň cítil na sobě soustředěnč pohledy ze všech stran. "Já jsem Svobodová," oslovila ho pohledná hnědooká žena v tmavomodrém baretu. Stála stranou u dveří, takže ji Brauner v první chvíli ani nezaregistroval. "Vyjste prý mluvil s mým mužem." "Ano. Je živ a zdráv. Nemusíte mít o něj starost. Daří se mu dobře." "Sláva bohu. Musíte mi o něm všechno povědět. Ale nejdříve musíme někam uklidit tohle." Ukázala pohybem hlavy ke stolu. Tam ležela vy.sílačka v transportním obalu z hrubé zelené tkaniny vycpané slámou. "Tak jste ji našli," zaradoval se Brauner. "Ale kde je padák?" "Tady," vrhla pohled ke dveřím, kde na podlaze u pohovky ležel vrchlík a šňiiry na hromadě. "Já ho někam schovám, nemějte strach. Vy se postarejte o vysílačku." Brauner rozšněroval obal, vybalil přístroj. Pozorně si ho prohlížel. Zdálo se, žeje v pořádku. Raitjiž celtový obal rozřezal nožem a po kusech ho pálil v kamnech. Irena Svobodová zatím odnesla padák nahoru do skrytého kumbálu pod schody a omotala vrchlík kolem trubek ústředního topení. Pak za sebou přibouchla dveře, které ncuvěřitelně splývaly s dřevěnou stěnou přepážky. Vrátila se dolů. "Ještě musíme někam uklidit vysílačku," prohodila k manželům Raitovým. Všimla si Braunera, který seděl na židli, neoholený, víčka mu padala únavou. "Vy si pojd'te lehnout. Ukážu vám, kde budete spát." Vedla ho po schodech do podkrovního pokojíku. "Tady můžete být, jak dlouho chcete," řekla. "Dobrou noc." Byla tam skříň, stůl a čtyři židle, pohovka, naproti postel s peřinami a polštáři, v koutě umyvadlo. Oknem se v případě nebezpečí dalo uniknout na střechu a odtud přes zed' do sousední Květné zahrady. Co víc si mohl přát člověk stojící mimo zákon? Tu noc usínal parašutista František Brauner poprvé s pocitem klidu a bezpečí. 142 143 ZJEDNÁVÁNÍ KONTAKTŮ František Ryš, s kterým se Brauner včera odpoledne rozloučil v Přerově, byl tou dobou už dávno zase v Ostravě. Toho 10. září v noci přistál osamoceně na poli. Nejdříve se zbavil padáku. Zamaskoval jej hlínou a trávou. Oba granáty zahodil do brambořiště. Ponechal si jen pistoli vzor Mauser ráže 7,65, s dvěma plnými zásobníky a kapesní nůž. Měl u sebe občanskou legitimaci najméno Ladislav Sedláček, šifrovací klíč a návod k použití vysílačky. A taky samozřejmě peníze. Pět tisíc v českých a německých bankovkách. Nevěděl, kde je. Dostal se na silnici. Na dřevěném ukazateli si přečetl německy a česky jméno obce: Dřínov, okres Kroměříž. Chvíli bloudil sem a tam, hledal kamarády. Pak zašel do blízkého lesa. Čekal až do svítání, jestli se někdo z nich neobjeví. Koleje ho dovedly k nejbližší železniční stanici Morkovice. " Odjel jsem odtud pi'es Pr'erov, Hulin a FrýdekMistek do rrrého domova Mor'avské Ostravy, kam jsenr přijel kolerri 14. Iţodiny. vydal jsenr se hned za svýrn hratrem Rudolfénr, kterv bydli ve valdštejnské ulici, a vyličil,jserri mu podrobně, co jsern prožil od svého zmiţeni z Moravské Ostravy a co jsem do svého přistárri v pr'otektorátu všechno podnikal... " (František Ry,š) František Ryš se tedy zatím ukryl v bytě svého bratra. Bylo to nebezpečné, někdo ze sousedů ho mohl poznat. Ale kde jinde měl hledat útočiště než doma, když se ocitl v cizím prostředí a nikoho tu neznal? Hned druhý den se, jak víme setkal se švagrem Aloisem Žůrkem a záhy poté i se svou ženou Annou. Nedokázal přemoci stesk a touhu... Poprosil bratra, aby ji k němu přivedl. Shledání bylo vroucí. Anna prolévala slzy nesmírné radosti a zároveň i strachu. Hladil ji po vlasech a utěšoval. Nic mu nevyčítala. Schoulena vjeho náruči, dala mu najevo, že stojí věrně při něm v dobrém i zlém a že se na ni může spolehnout. Nevěděla ještě, stejně jako on, jak těžké zkoušky jim chystá blízká budoucnost. Dne 15. září se rozjel do Přerova hledat nadporučíka Němce. " v Přerţově jsem zašel rovnou do bytu rodiny Němcovy a zastihl doma jenorn rnatku. Představil jsem .se a vyprávěl o našem společrTé>n návratrţ do pr'otektorátu. Zpočátku se mi zdálo, že mi moc nevěři. Řikala, že jeji syn Bohuslav tu neni, ale pak mě zavedla k svému rrrr<ži do banky, kde byl zarněstnán. Setkal jsem se s nim rza ulici. Také jemu jserrz se představil a řekl mu totéž, co jeho ženě, a poprosil, aby mě ţavedl k Bohuslavovi nebo aspoň pověděl, kde je. Řekl, že vi o návratu svého syna, ale nezná misto jeho pobytu. Potom mě rnarTželé ţavedli k r=editeli školy Drbalovi, od něhož jsem se pak dozvěděl, že Bohrţslav Němec se zdržuje v hostinci Tesák. Poprosil jsem Drbala, aby Něrrrcovi pr=iležitostně vyřidil, že jsem se na něj právě ptal a že ho prţosim, aby mě brzy vyhledal v Moravské Ostravě. Adresu mélzo bytu jsem nemusel dávat, protože my všichni čtyři parašutisté jsme se v Rusku před odletem domluvili, na kterých mistech se chcerne sejit. Sdělil jsenr potorn manželůrn Němcovým, že tu ještě očekávám parţašutistu Braunera, který se také chce hlásit u Němce. Do jeho přijezdu jsem poprosil o obstaráni bytu. Nato mě zavedli ke komirzickému rnistru Riedlovi, který mi dal k dispozici svůj byt. Později piišel k Něrncovům Braurrer a Drbal ho dovedl za mnou k Riedlovým. Tarn jsem se dozvěděl od Braunera podrobnosti o jeho přistáni, o jeho cestě do Brna, o jeho pobytu u Žůrka a zároveň i o jeho záměrech. Já jsern mu vyprávěl, co se rnezitim stalo u mě, a domluvili jsme se, že mi napiše na adresu mého bratra, kdyby to bylo nutné. Zatimco jsem hned příštim vlakem jel zpátky do Ostravy, Brauner se chtěl vrátit do Brna. " (František Ryš) Asi po deseti dnech požádal František Ryš bratra, aby se mu podíval po nějakém jiném bytě. Rudolf přislíbil. Navrhl mu, aby šli 144 145 někdy spolu do kavárny Elektra, že tamjistě potkají plno známých, kteří by o nějakém bytě mohli vědět. "Blázníš?" odporoval František. "V Elektře jsou každou chvíli razie. Tam se přece nemohu ukázat." Rudolf odevzdaně pokrčil rameny. František uvažoval, na koho se obrátit. Vzpomněl si na jednoho známého. Jmenoval se Peterák. Vedl hostinec Katolický dům a nahoře bydlel s rodinou. Zašel tedy za ním a v rozhovoru mezi čtyřma očima se mu svěřil se svým posláním. "Nemohl bych u tebe přespat? Aspoň jednu noc." Peterák souhlasil. Nejenom to. Na Ryšovu žádost zašel pro policejního praporčíka Rybníčka, kterého Ryš znal z odbojové organizace. Radili se pak ve třech, kde sehnat úkryt. "Já sám o žádném bytě nevím," řekl Rybníček, "ale řeknu Smékalovi. Ten by mohl pomoct." Nazítří se Ryš sešel poblíž kavárny Elektra s policejním kapitánem Smékalem. Rozhovor byl stručný a věcný. Kapitán dovedl Ryše k majiteli velkoskladu tabáku Josefu Drahnému. Tento neohrožený vlastenec patřil k čelným organizátorům ilegálního hnutí. Dával mu své nemalé schopnosti obratného podnikatele, iniciativu, nezištnou obětavost i chladnokrevnou odvahu. Ryšovi řekl bez dlouhého uvažování: "Můžeš být zatím u mě, než něco najdem." Tři dny strávil parašutista u Drahných. Tam za ním hned druhý den přišel muž jménem Juštík. Naznačil mu, že má spojení s odbojovým centrem v Praze a Brně. Zasypával Ryše otázkami. Co říkáte poměrům v Rusku? Kde jste všude byli? Jakým jste prošel výcvikem? Byl jste před válkou v nějaké politické straně? Podobalo se to křížovému výslechu. Ryše se zmocňoval nepříjemný pocit. Co je to za člověka? "Můžete mi nějak pomoci?" zeptal se. "Ovšem," řekl muž. "Proč myslíte, že jsem přišel?" Od Drahných se Ryš odstěhoval na pár dní do bytu paní Drtílkové, která byla podílnicí firmy Drahného. Měla byt v Kunčičkách. Ryš přijel vlakem v Juštíkově doprovodu. Asi po dvou dnech k němu Juštík přivedl dva neznámé muže. Hubenčmu, vymydlenému s brýlemi říkali pane doktore. Toho druhého oslovovali plukovníku. Vypadal na důstojníka. Střední postava, hladké, rovné vlasy na skráních a zátylku pečlivě vystříhané, pevná brada, rovná široká ramena. Vyptávali se Ryše, jaké má poslání, co chce dělat. Odpovídal neurčitě. Plukovník mu naznačil, že organizují v ostravském kraji ilegální vojenské jednotky. Slíbil, že obstará Ryšovi byt v Brně, a nabídl mu pro začátek čtyři tisíce. "Kdybyste přijel do Brna," řekl doktor, "hlaste se na adrese František Huták, Královo Pole..." Ryš si poznamenal adresu do notýsku. Oba muži pak odešli. Juštík se ještě pár minut zdržel. Řekl Ryšovi, že se pokusí navázat kontakt s nadporučíkem Němcem. Druhý den k večeru však Ryš, skryt za záclonou, spatřil, že před domem zastavilo osobní auto. Z auta vystoupila žena, v níž poznal majitelku bytu, a dva muži v baloňácích. Neviděljim do tváře. Společně vcházeli brankou, žena už otvírala domovní dveře. Ryš se bezděčným pohybem ujistil, že má v zadní kapse kalhot pistoli; kdyby se něco dělo, vyskočí do zahrady. Chytit se nedá, to rozhodně ne. Z chodby k němu dolehly hlasy a zvuk kroků, otevřely se dveře předsíně. "Pojd'te dál," zvala hosty paní domu, asi čtyřicetiletá, dosud pohledná, osaměle žijící žena. "Uvařím vám kávu. Pan Sedláček je vedle." To bylo Ryšovo krycí jméno. Ryš stál v obývacím pokoji u okna, ruku na pistoli, připraven prostřílet si cestu ven. Pokojně znějící hlas paní domu ho však uklidňoval. Vtom se již pohnula klika a v rámu otvíraných dveří stanul nadporučík Bohuslav Němec. Vyhrnutý límec světlého pláště, bez klobouku, krátké husté vlasy rozčísnuté na pěšinku, zářivý úsměv v hubené tváři. "Je to on," zvolal vesele, sotva jeho pohled zavadil o Ryše. "No, konečně," vydechl Ryš s úlevou a vykročil mu s napřaženou rukou vstříc. Přesunul pohled na solidně vyhlížejícího muže středního věku, který vstupoval do pokoje v patách za Němcem. "To je můj přítel," představil ho nadporučík. "Přivezl mě svým autem." 146 ţ 147 2 Nadporučík Němec se hned po doskoku snažil najít někoho ze svých mužů. Noc byla plná měsíčního světla. Stromy i telegrafní tyče u silnice vrhaly dlouhé stíny. Vlevo na čáře obzoru se černal pruh lesa, vpravo v dolíku se krčila spící vesnice. Nikde však žádný pohyb. Ticho, rušené jen štěkotem hlídacích psů. Se zmačkaným vrchlíkem v náruči došel k lesíku. Granáty cestou zasunul do betonové roury v příkopu. Padák i batoh s věcmi ukryl v houšti. Podle silničních ukazatelů se zorientoval v terénu. "Nejdřive jsem se chtěl vvdat do Prosnic, ale upustil jseiyi od toho, protože nemám v Pr'osnicich nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Vydal jsem se pr'oto pěškv přimo za svými rodiči do Přerova, kam jsem dorazil ještě tvž den př'ed setměnim... " (Bohuslav Něrrrec) Neodvažoval se zazvonit rovnou v bytě svých rodičů. Nevěděl, jestli nejsou pod dohledem gestapa. Z opatrnosti zašel nejdříve za tetou Žofií Zlámalovou. Měla obchod v Tusarově ulici. Rohový dům, obrácený jednou zdí do náměstí. Vstoupil do obchodu. Zaprášený, v pomačkaných šatech, na tváři strnisko. Teta ani sestřenice Libuška ho v prvé chvíli nepoznaly. Překvapením div neomdlely. "Prosím tě, pojd' honem dál, at' tě tady nikdo nevidí," šeptala Libuška a táhlajej za pult ke dveřím, kterými se z krámku vcházelo do bytu. " .. tam byl můj syn až do večera. Během dne mne Libuše Zlámalováţuvědomila a pak s pomoci mého manţela přešel můj sy>r do našeho bytu... O tom, jaký měI úkol ve vlasti, >iárn nic neřekl a iizkostlivě se také vyhýţbal odpovědi na naše otázky, jak se dostal zpět do vlasti. Když jsme mu, můj manžel nebo já, řekli naše obavy, že bude chycen, řekl, že se chytit nedá a že se raději zastřeli. Měl adresy občanů, se kterýţmi mu bylo doporučeno spolupracovnt, a1e protože lro rTikdo z těcl2to Iidi, na něţ n iěl adresl', neţnal, musel se spojit cestou jiných, na které se mohl spolehnout. Spojil se tedy se svým byţvalým učitelem z měštánské školy, ředitelem Františkem Drbalem, a ředitelem Středomoravských elektráren irig. Polachem, se ktervm jej spojil ř.editel Fr Drbal. Můj mafzžel, otec Bohuslava Němce, šel osobně za ředitelem Fr Drbalem a dovedl ho do našeho bytu, kde .s nim Bohuslav riavázal spojeni. Prvé jednáni Fr Drbala se syi2em trvalo velmi dlouho a o čem mluvili, to nevim já a nevěděl to ani rnůj manžel. Po prvé schůzce s Fr. Drbalem šel můj syn spát, protože byl velmi unaven, a spal i po celv derr a řikal, že je nemocen a že ho boli žaludek. Následujlcilio dne ředitel Fr Drba1 sjednal spojení s ing. Polachern a v přišti noci se odebral B. Němec do bytu rodinv ing. Polacha, kde také přespal. Pak rzapojila M. Polachová syna na J. Skopala z Brodku u Přerova. Ten okamžitě odvezl osobnim vozem B. Němce do turistické chaty Na Tesáku k rodině nájemce chaty Kubiče... " (Marie Němcová) V chatě Na Tesáku se Němec podjménem Taranza zdržoval řadu dní. Nájemce chaty František Kubič byl obětavý a odvážný člověk. Dobře věděl, co riskuje. Předtím skrýval nějakou dobu dva britské letce: T.G. Rosse a Kenetha Vyn Wrighta, kteří uprchli ze zajateckého tábora. Němec mě1 u něho zajisté pohodlné ubytování i stravu bez lístkú. Začal vyvíjet zpravodajskou činnost. Udržoval čilý styk s ilegálními pracovníky, z Přerova i odjinud, J. Skopalem, Polachem, R. Smutkem, MUDr. F. Št'astným. Do kontaktu s ním se dostal i muž v modrém balonovém pláštijménem Rendl, údajně vysoký poštovní úředník z Prahy, člen odbojové organizace, která hledala spojení se zahraničím. Němec sbíral špionážní informace a promýšlel sabotážní akce. Jeho delší pobyt Na Tesáku byl náhle ohrožen, když nacisté oznámili, že tu hodlají natrvalo ubytovat příslušníky Schutzpolizei. Z okna chaty přitom Bohuslav Němec v hloučku nacistů, kteří přijeli záležitost projednat, zahlédl člověka, který ho znal. Byl to konfident Brázda z Přerova. Kubič parašutistu okamžitě ukryl ve svém soukromém bytě. Bylo však jasné, že Bohuslav Němec musí co nejrychleji zmizet. 148 ţ 149 Skopal ho odvezl autem do své vily v Brodku. Němec se nyní potřeboval co nejrychleji sejít s Ryšem. Rozhodl se odjet za ním do Ostravy. Věděl, jak ho najít. Před odletem se domluvili, že kdyby se po seskoku ztratili, bude o Ryšovi vědět velkoobchodník s tabákem Drahný v Ostravě. Heslo znal: Zdraví tě Hana. Nato se měl Drahný zeptat: Co je s Hanou? Odpověd' měla znít: Byl jsem ji navštívit, leží v porodnici. "Kd1'ţ jserrt naváţal toto spojeni, zeptal jserrr se Drahného. jestli rni rnirže zařidit setkáni s Františkem Rvšern a kde je. Běheru této rozrriluvy přišel Juštik, kterv rni byI Dr'ahnýnr představen. vpi'ítomnosti Juštika nri Dr'alzriý odpověděl. že se rnnou ?ajde k Františkovi. Poté Dr'ahný se rnnou a Juštikem vyšel ţ obchodu a dovedl mě na stanici lokálkyţ do Kan%iné u Německého divadla... Juštik nás doprováţel. Jeli jsme tř.i nebo čhţţ'i stanice touto Iokálkou. Jméno toho rnista si už rlepamatrrji. Tarrz mě oba zavedli k domu, kde jsem se v pokoji setkal s Ryšern... " (Bohzţslav Němec) Němec tedy vypovídá o okolnostech setkání poněkud jinak, než jakjsmeje předtím vylíčili podle vyprávění Ryšova. Jistéje, že se ti dva konečně setkali. Pověděli si navzájem o svých zážitcích. Němec se zajímal, co je s Braunerem a Kasíkem. Potřeboval by se s nimi sejít. "Brauner tady byl včera. Přijel do Ostravy za mým bratrem a ten ho přivedl sem." "Kde je ted'? Máš na něj spojení?" "Je v Kroměříži... Našli mu kvartýr... budeš se divit..." "U koho?" "U manželky podplukovníka Svobody." "Našeho Svobody?" užasl Němec. Představ si! A mají tam i naši vysílačku. Něco se ti nezdá?" Němec vraštil čelo. "Nevím, jestli je to rozumné. Co když gestapáci ten barák hlída"Zatím nehlídají. A kdyby přišli, dá se prý docela dobře zmizet. Je to nějaká mansarda. Můžeme se tam prý nastěhovat všichni, když budeme chtít." Němec přemýšlel. Konečně řekl: "Jsem rád, že našli vysílačku. Musíme to rozjet. Navážeme spojení s centrálou. Mám nějaké zprávy. Tady." Němec sáhl do kapsy a vytáhl dva nebo tři složené archy papíru hustě popsané drobným písmem. ,Vezmi si to. Musíš to zašifrovat." Ryš přikývl a převzal papíry. "Poslal jsem Braunera za tebou do Přerova." "Dobrá, a co Kasík?" vzpomněl si Němec. "Máš o něm nějaké zprávy?" ,Poslal mi po své švagrové dopis tady k panu Drahnému." ,. "Je u bratra v Otrokovicích nebo tam někde poblíž," vmísil se Drahný. "Pojedu za ním." "Nejezdi. Při seskoku se prý zranil, takže leží. Přihlásí se, až bude moci." Němec se podíval na hodinky. Za chvíli bude muset jít na vlak. Co ještě potřebují dohodnout? "Heslo," připomněl Juštík. Ano, heslo musí občas měnit. Němec měl návrh: Zdraví tě František Lesák. Nato přijde otázka: Co dělá jeho noha? Odpověd': Ještě to není lepší. Nikdo nic nenamítal. Chvíli si věty říkali nahlas, aby si je dobře zapamatovali. "Ještě něco," podotkl Drahný. "Ty, Franto, bys měl odjet někam jinam. Moc lidí tě tady zná. Je to nebezpečné. Co kdybyste si to spolu vyměnili?" obrátil se na Němce. "On v Přerově a vy tady? Pro vás by byla Ostrava rozhodně bezpečnější." ,Možná že máte pravdu," řekl Němec. "Zvážíme to." Ryš se ozval až po chvíli. "Podívám se, jak to vypadá v té Kroměříži." Němec vstal. "Mám nejvyšší čas." "2ţ. 9.194ţ jel jsem v odpolednich hodinách vlakem do Přer'o150 ţ 151 va a hledal tarn Němce. Protožejsem nevěděl, kde se nacházi, vyhledaljsem korninika Riedla. Ten rně poslal za Poláchem. Doma jsem zastihl jen jeho ženu. Žádaljsem ji, aby mě dovedla k Němcovi. Půjčila mi kolo a oba jsme jeli na kolech do Brodku. Tam mě zavedla ke Skopalovi, kterého jsem do té doby, neznal. Sarna se zase na kole vrátila. Řekl jsem Skopalovi, že potřebuju v naléhavé věci rnluvit s Němcem. Odpověděl mi, že Němec u něho dnes neni, že odjel do Moravské Ostravy. Navrhl mi, že mě za nim doveze svým autern. Jel pak se mnou do Hranic, kde jsme ria rTádraži čekali na Němce. Já jsem seděl v čekárně, zatimco Skopal čekal na přijezd vlaku na rzástupišti. Přišel pak s Němcem do čekárny a jeli jsme autem zpátky do Přerova. Během jizdy mi Němec sdělil, že se dnes sešel s Františkem Ryšem, a požádal mě, jestli byeh za nim mohl přijit nazitři ke Skopalovi. Skopal mě v Přerově zavezl k bankovriimu úředniku Zedničkovi, který bydli v rohovém domě r< nádraži. Tam jsem přenocoval. " (František Brauner) Druhý den časně ráno, když Brauner čekal na nástupišti přerovského nádraží na vlak do Brodku, připravila mu náhoda nečekané setkání. Na vzdálenost dvou kroků kolem něho přecházel dlouhán, jehož tvář mu připadla známá. Zadíval se pozorněji. Ferdinand Čihánek! Je to on. Určitě. Bývalý příslušník legiónu v Polsku. Jeden z těch rebelů, kterým se říkalo hvězdáři. Naposledy se viděli v suzdalském táboře. Patřil ke skupině, která se přihlásila do Rudé armády. Říkalo se, že mají seskočit domajako parašutisté. Takje to tedy pravda! Brauner se s nikým z nich nijak zvlášt' nekamarádil. Muž zachytl Braunerův pohled. Zastavil se, přistoupil k němu. "Ahoj, Braunere," zahučel udiveně. "Nejmenuj!" sykl Brauner a ohlédl se. "Pojd' kousek stranou. Kde se tady bereš?" "Přiletěl jsem. Asi jako ty." "Jakjsi tu dlouho?" Čihánek dělal, že neslyšel. Možná že opravdu otázku přeslechl. "Shodili nás u Varšavy. Celkem nás bylo devět. Pětje nás tady, o čtyřech zatím nevíme." "Kdo všechno? Znám je'?" "Jasně že je znáš. Karel Hovůrka, Jožka Procházka, Ruda Koloničných, Janota, Lejsek. Segeče jsi znal taky, ne? A Hagyaryho. Ti seskočili na Slovensku." "Jaké máte úkoly? Zpravodajství nebo taky sabotáže?" "To ti nemohu říct, kamaráde." Ozval se sílící hukot vlaku. Lidé na nástupišti se rozhemžili. Vrátný mezi nimi procházel a vyvolával německy a česky, že přijíždí osobní vlak směr Olomouc. "Mně už to jede," řekl Brauner. "Kam ty cestuje`s?" "Do Olomouce." "Tak to jedem kousek spolu. Já ţýstupuju v Brodku." Vlak se přiřítil s lomozem a kvílivě zpomaloval. Trhaně zastavil. Pronikavě syčela pára. Čihánek s Braunerem nastoupili. Našli si prázdné kupé, aby byli sami. Čihánek se za jízdy rozhovořil, jak se dostávali z Polska na Moravu. Druhá stanice byl Brodek. Brauner se chystal vystoupit. Loučil se s Čihánkem. Nikdy mu ten chlap nijak zvlášt' nepřirostl k srdci ale přesto ho setkání s ním potěšilo. Nějak ho to zbavovalo pocitu osamocenosti, který občas nepříjemně hlodal v myšlenkách. Podali si ruce. "Měli bychom se sejít, co říkáš" Čihánek se usmíval. Ukazoval přitom zažloutlé kuřácké zuby. "Třeba můžeme jeden druhému pomoct." "Proč ne?" opáčil Brauner. "Kde tě najdu?" "Přijed' za mnou za tři dny do Zdounek. Budu tam u nějakého Pluhaře. Nezapomeň, Pluhař. Je to montér, dojíždí do Přerova, každý ho tam zná." "Přijedu," sliboval Brauner. "Ale určitě." 152 ţ 153 Nadporučík Němec, když znu Brauner ve Skopalově vile pověděl o shledání s Čihánkem a o schůzce, kterou si ujednali, zasmušile pokýval hlavou. "To se nemělo stát. Ted' o nás vědí. Ne abys za ním jezdil, to tě nesmí ani napadnout! " Pak se radili o vysílačce, která byla dosud ukryta u Svobodových. "Říkáš, že máš možnost v Brně sehnat radistu. Tak tam hned zajed' a přijed' s ním do Kroměříže," přikazoval nadporučík. "Budu tam taky. Musíme najít nějaké šikovné místo, odkud by se dalo vysílat." Vytáhl z kapsy notýsek, zalistoval v něm. "Třináctého, to je úterý, zkusíme vysílačku uvést do provozu. Já vyrozumím Ryše, aby byl taky u toho." Brauner byl s pokyny srozuměn. Pojede z Brodku rovnou do Brna. Zvedal se k odchodu. "Ještě něco, Františku," pozdržel ho Němec. "Tys dostal před odletem od Ludvy Kratochvíla adresu pro spojení se Slovenskem. Máš ji?" "Všechny adresy nosím v hlavě," zazubil se Brauner. "Je to někde u Brna." "Jo, v Nosislavi. Jaroslav Vedra." "Nemohl by ses tam cestou zastavit? Nemáme s našimi kluky spojení. Zjisti, jestli už ta přepážka funguje." "Rozkaz, veliteli." Oba se zasmáli. Po příjezdu do Brna spěchal Brauner rovnou k Žůrkovům. Kam jinam? Znal se s nimi všeho všudy pár dnů, ale cítil se u nich jako doma. Strojvůdce Žůrek, veselý dobrácký hromotluk, mu vždycky svým srdečným stiskem div nerozdrtil ruku. I paní ho vítala s nepředstíranou upřímností. A už nalévala z konvice cikorkové kafe a mazala krajíc chleba máslem či sádlem. Oba studentíci, Lojzík se Standou, tenkrát když u nich přespal poprvé, na něm mohli oči nechat. Když něco říkal, uctivě poslouchali. Parašutista byl pro ně hrdina, jemuž přisuzovali všechny mužné ctnosti. Když se rozhovořil o tom, jak utíkal přes hranice do Polska a Němci za ním křičeli Halt!, anebo jak se v Krakově organizovalo československé vojsko, o výcvikovém táboře v Lešné, kam přijeli, právě když vypukla válka, a jak museli před frontou ujíždět až k Tamopolu a tamje vjedné vesnici bombardovala letadla se znaky slovenského státu na křídlech, chlapci seděli jako pěny, natahovali uši, aby jim neuniklo ani slovo. "Kluci," napomínal je otec, "ne abyste něco někde vykládali! Ani nejlepšímu kamarádo`ţţ, rozumíte?" "Nejsme malí, tati." Žůrek jako strojvedoucí viděl kus světa, všechno ho zajímalo. Vyptával se na to, na ono. Byl to krásný večer. Jako by ani nebyla válka, nebezpečí, starosti. V rádiu se ozvalo: "Vrchní velitelství branné moci oznamuje..." A Žůrek vybuchl: "Zavřete ty kecy!" Pozdě večer pak za strašidelného kvílení rušicích stanic chytal Londýn a všichni i s Braunerem, hlavy až u rádia, poslouchali zprávy v české řeči. Situace byla ovšem stáleještě zlá. Němci skoro všude vítězili. Toho pátečního odpoledne 26. září 1941 táhla bytem vůně buchet, až se Braunerovi svíral žaludek. "Za chvíli budou," slibovala paní skloněná nad sporákem. Žůrek ho však nejdříve zatáhl do pokoje. "Tak co v Kroměříži?" "Dobré. Máme spolehlivý úkryt. Ted' chceme začít s vysíláním. Kvůli tomu jsem přijel. Potřeboval bych se domluvit se Špidlou." "Vzkážu mu, aby přišel." "To by bylo prima. Zítra dopoledne musím něco zařídit, nejdéle pozítří musím do Kroměříže. Můžu u vás přespat?" "Co se ptáš? Říkal jsem přece, že kdykoli..." "Děkuji." "Lehneš si zase tady na otoman. Žena ti pak ustele." Druhý den časně ráno Brauner vystoupil z rozvrzaného autobusu, který zastavil na návsi v Nosislavi, malé vesničce poblíž Židlochovic. Žena v květovaném šátku tlačila kolo s nákupními taškami na řidítkách. Zeptal se jí, kde bydlí pan Vedra. 154 ţ 155 Ochotně mu ukázala, kudy má jít. Zapnul si baloňák, bylo pod mrakem, syrovo, a vykročil udaným směrem. Rolníka Vedru zastihl na dvoře. Zapřahal zrovna do žebřiňáku dvojici statných valachú. Byl to štíhlý třicátník s řídkými světlými vlasy a hubenou, ošlehanou tváří. Měl na sobě odřené hnědé manšestrové kalhoty a plátěný kabátek. Rozhalená košile obnažovala žilnatý krk s vystouplým ohryzkem. ...brý den," pozdravil Brauner, který vešel vraty otevřenými dokořán. "Vy jste pan Vedra?" "Jo, co má být?" Muž se obrátil a měřil si příchozího číhavě přimhouřenýma očima. Brauner pronesl heslo: "Pozdravuje vás Vlasta z letního bytu." "Jaká Vlasta?" protáhl obličej Vedra. "Já žádnou Vlastu..." Braunerovi bylo hnedjasné: Kratochvíl tuještě nebyl, takže tenhle člověk nic neví. Přistoupil blíž a zeptal se přímo: "Neznáte náhodou nějakého Ludvíka Kratochvíla?" "Neznám," řekl Vedra úsečně, aby dal najevo. že nemá kdy. "Ale on vás zná... Prý moc dobře. Abyste rozuměl, byli jsme spolu v Rusku. On seskočil před měsícem někde na Slovensku a říkal, že se objeví u vás a nechá mi tu zprávu." "Nikdo u mě nebyl a o žádné zprávě nevím, tojste se asi spletl." Otočil se k Braunerovi zády a sehnul se pro opratě. "Heled'te," nedal se odbýt Brauner, "mě se nemusíte bát, nejsem od gestapa. Jájsem taky parašutista,jmenuju se Sedláček. Řekljsem vám heslo. Vyjste se měl zeptat: Vrátí se za deset dní? Ajá měl říct: Ne, ještě není zdráva. Vážně s vámi o tom nikdo nemluvil?'" "Nemluvil, na mou duši." Vedrovi o poznání zvlídněl hlas. V hovoru, který se rozpředl, přece jen přiznal, že Kratochvíla zná. "Má tady poblíž sestru a tři bráchy. Před týdnem u nich bylo gestapo. Ptali se na Ludvíka." To je divné, napadlo Braunera, že by ho tak najednou hledali? Nenapadlo ho, že oba parašutisté, Kratochvíl i Andraščík jsou už dávno v rukou gestapa. S nepořízenou se vrátil odpoledne do Brna. Medik Arnošt Špidla, pro kterého včera večer doběhl Žůrkův Lojzík, mu měl dnes podle ujednání vyřídit, jestli jeho bratr bude moci v úterý přijet do Kroměříže, aby uvedli tu vysílačku konečně do provozu. Taky ho požádal, aby mu od Lisů přinesl balíček, který tam nechal. Byly v něm peníze, které měl nadporučík Němec někomu doručit. Medik už čekal u Žůrků. "Tak co`.'" vyhrkl Brauner nedočkavě hned na prahu kuchyně. "Mluvil jsi s bratrem?" "Mluvil," oznamoval nadšeně mladík. "Chce se na to podívat už zítra. Máte Let ranním rychlíkem z Brna. Bud'te ve třetím vagonu zpředu. Přišťoupí k vám v Kojetíně." ,Jak ho poznám?" "Vysoký, statný... bude mít šedivý trenčkot s páskem a šedivý klobouk. Jo, v levé ruce ponese aktovku. Bude používat krycí jméno Černý." "Skvělé, Arnošte. Jsi chlapík!" "Tadyjsem vám taky přinesl ten balíček. Lisovi vás pozdravují a máte být na sebe opatrný." 4 Přibližně v době, kdy František Brauner přicestoval do Brna, SSGruppenfiihrer Karl Hermann Frank, státní tajemník v protektorátu Čechy a Morava, narychlo povolaný do vůdcova hlavního stanu, Vlčího doupěte v oblasti Mazurskýchjezer, referoval Adolfu Hitlerovi, že situace v protektorátu s rozmachem odbojového hnutí i dalších forem odporu, zejména od zahájení německosovětské války,je povážlivá. Hitler ho pánovitě přerušil. "Rozhodl jsem se zavést v protektorátu ostřejší kurs. To ovšem nemůže udělat Neurath a já ho tím ani nechci zatěžovat. Rozhodl jsem se proto ještě dnes přijmout von Neuratha a přikázat mu, aby nastoupil ihned zdravotní dovolenou." Frank se v duchu zaradoval. Ted' uslyší své jmenování do nejvyšší funkce v protektorátu. Kdo jiný zná lépe poměry než on. 156 ţ. 157 Ale Hitler ho zklamal. "Vedením agendy úřadu," oznamoval, "pověřím na něj akou dobu šéfa Říšského hlavního bezpečnostního úřadu SSGruppenfiihrera Reinharda Haydricha. Je už rovněž pozván do hlavního stanu. Jistě zasáhne s patřičnou tvrdostí a obnoví pořádek." V neděli 28. září přinesly protektorátní noviny úřední zprávu s nadpisem: Říšský protektor svobodný pán von Neurath onemocněl. SSObergruppenfiihrer generál Heydrich ustanoven zástupcem říšského protektora. Ve zprávě se uvádělo, že von Neurath "považoval za nutné navrhnout vůdci, aby mu udělil delší dovolenou za účelem obnovení otřeseného zdraví... Vůdce nemohl za těchto okolností nevyhověti..." Již včera odpoledne, v den příletu Reinharda Heydricha se dostavil k prezidentu dr. Háchovi šéf bezpečnostní policie Bdhme a oznámil mu, že byl zatčen předseda protektorátní vlády ing. Eliáš. V poledne nový zastupující říšský protektor, povýšený ojeden hodnostní stupeň, v doprovodu státního tajemníka K. H. Franka navštívil prezidenta Háchu a odevzdal mu své prohlášení. Hovořilo se v něm obšírně o zatčení předsedy protektorátní vlády ing. Eliáše, k němuž zřejmě došlo z příkazu K. H. Franka. Heydrich uváděl, že Eliášovo zatčení bylo nutné v zájmu říše i českého národa, Německu nepřátelské činy českého obyvatelstva a sabotážní akce posledních dnů a týdnů si vynutily, aby byl v některých oblastech protektorátu s účinností od dnešního dne vyhlášen výjimečný civilní stav. Říše nemůže strpět, aby sejednotliví protivníci i organizované skupiny pokoušeli narušovat boj za novou Evropu. Roztřesený Hácha se za těchto okolností neodvážil odeslat abdikační dopis, který měl připravený. V 16 hodin přijal Heydrich veškeré členy vlády. Ostrým, nekompromisním hlasem oznámil: "Ing. Eliáš stojí před soudem pro velezradu a zemězradu... Mnou sestavené stanné soudy, zřízené proti říši nepřátelským snahám ajednáním, se rovněž už sešly, takžeještě dnes večer je nutno počítat s prvními rozsudky a s jejich vykonáním... Nenechávám žádných pochybností o tom, že zájmy říše budu hájit s veškerou tvrdostí, přičemž žádám, aby bylo konečně nahlédnuto, že tím zároveň beru v ochranu i zájmy protektorátního obyvatelstva." Pokud do té doby nebyla někomu politická situace prostoru Čechy a Morava ve vztahu k říši a Evropě jasná, obergruppenfiihrer Heydrichji vyložiljednoznačně: "Žijete tujednou uprostřed evropského osudového prostoru, kterýje určen a veden německým národem. Pochopte už koneěně, že obyvatel tohoto prostoru nemůže vést žádnoţ politiku v zájmu Londýna nebo Moskvy... Pro budoucnost platíjasná směrnice: dělat všechno, co slouží Evropě, určované Velkoněmeckem..." V tiskárnách denních listů se už sázel text výnosu: "Na ochranu zájmů říše... vyhlašuji... s účinností od 28. září 1941 12.00 hodin až na další v okresech oberlandrátů Praha, Brno, Moravská Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, Kladno civilní stav výjimečný. Všechny činy,jimižjsou porušovány veřejný pořádek a bezpečnost, hospodářský život nebo pracovní mír, jakož i záměrné a nedovolené chování střelných zbraní nebo třaskavin anebo střeliva podléhají stannému právu... To se týká také všeho srocování, shlukování, shromažd,ování... Kdo se o takových činech nebo záměrech dověděl, aniž je ihned oznámil příslušným úřadům, propadá právě takjako pachatel stannému právu civilního stavu výjimečného." 5 Ve 22 hcdin večer vysílala stanice Praha, Sendergruppe Bdhmen Máhren, zprávu o prvních rozsudcích smrti, které byly vykonány zastřelením. Pro přípravu velezrady byli podle rozsudku stanného soudu zastřeleni armádní generál Josef Bílý a divizní generál Hugo Vojta. Pro sabotáž Alois Trnečka a Alois Pospíšil. Pro nedovolené držení zbraně Ladislav Kumzák a Václav Franc. "Přenocoval jsem u Žůrka a přišti den jsem jeI zpět do Kroměřiže. UKojetině přistoupil Špidla, klerv se představil jako Ladislav Černý... Od viděni jsem ho znal už z dřivějška. Měl být údaj>zě stráž158 ţ 159 rrristr nebo r'otrnistrvládniho vojska... Je mu asi ?8ą30 r'oků a je hodně velký. Čer.ný crjájsmejeli do Kroniěř'iže ajájsenz ho zavedl do bytu Svobodové... Museli jsrne chvilku počkat, protože nebyla doma. Černý si pak prohlédl vysilačku a řekl, žeje dobrá, a slibil rni, že v úterý zase přijde. Také mi ještě ř.ekl, že ji rnám hned unristit tarn, odkud se bude viţsilat. Zdržel se u mne v bytě jen docela krátce... nejdéle 20 minut. Pnk odjel a já jserri zristal v rreděli a v ponděli u Svobodů. " (František Braunerţ) Přišlo úterý 30. září 1941. V novinách byly otištěny velké podobizny nového říšského protektora Reinharda Heydricha a jeho nejbližšího spolupracovníka státního tajemníka Karla Hermanna Franka. Na téže stránce byla s datem 29. září uveřejněna strohá zpráva: "Pro přípravu velezrady a sabotáže byli stanným soudem v Praze odsouzeni k smrti: František Horáček, brigádní generál m. sl. z Prahy, jakož i vedoucí komunisté: František Vinš, pekař z Prahy, Jan Peštuka, redaktor z Prahy, Jaromír Sedláček, truhlář z Prahy, Dušan Šubert, úředník z Prahy a dalších 1 ţ osob. Rozsudky byly dnes vykonány zastřelením." Parašutista Ferdinand Čihánek, který dlel už čtvrtý den v Olomouci, dospěl k osudovému rozhodnutí. Už dlouho v něm hlodaly pochybnosti, jestli udělal dobře, když se dal k parašutistům. Jestli nebyla chyba utíkat za hranice. Byl vyučený truhlář, měl pěknou práci, mohl se mít dobře. K těm hvězdářům se v Rusku hlásil, protože si myslel, když bude dělat komunistu, bude se mít lépe. Ted' tady žije na zapřenou, věčně aby se strachoval, jestli ho nechytí. Jak dlouho se takhle může schovávat? Jakou to má vůbec cenu? Němci válku neprohrají, to už je jisté, zbytečně nasazuje krk. Musí tomu udělat konec. Dříve, než bude pozdě. Zastavil se na chodníku před majestátní budovou, na níž zářila mosazná tabulka se švabachovým nápisem: Geheime Staatspolizei Staatspolizeistelle Briinn Aussendienststelle Olmiitz Zaváhal. Co když ho zavřou? Ale pak si řekl: tomu nakonec stejně neuniknu. Takhle budu mít polehčující okolnost, že jsem přišel sám. Vykročil tedy. Jeden z esesmanů hlídajících vchod jej zavedl po širokých žulových schodech do kanceláře vrchního kriminálního tajemníka Rimkuse. Ten ukázal na křeslo před svým psacím stolem: "Setzen Sie sich! Bitte!" "Ich bin... ein Paraschutist," vypáčil ze sebe dlouhán. Gestapák vyskočil ze židle: ; Was sagen Sie?" Pobledlý Čihánek zalovil rukou v kapse a vyndal falešnou legitimaci vystavenou najméno Čermák. "Ich... ich heisse Čihánek und..., und bin Paraschutist aus... aus Russland." "Ein Falschirmagent?" zeptal se nedůvěřivě Rimkus. To již Čihánek znovu ponořil ruku do kapsy a pokládal na stůl pistoli a záložní zásobník. Rimkus se vzpamatoval z překvapení. Přivolal telefonem kriminálního asistenta Raunera, at' k němu zaskočí, musí mu dělat tlumočníka. Plavovlasá sekretářka s copy zatočenými do drdolu založila do psacího stroje svazek papírů a s toporně vzpřímenými zády čekala, až bude kriminální tajemník diktovat. "Also, sprechen Sie," vyzval Rimkus Čihánka. "Mluvte," překládal Rauner. Čihánek spustil. Nebylo nutno ho pobízet. Rimkus kladl jen usměrňující otázky. Čas od času přerušoval parašutistovu zpověd' a odstavec za odstavcem diktoval písařce text protokolu: "Dobrovolně se přihlásil truhlář Ferdinand Čihánek, narozený 3. 3. 1920 ve Střilkách... K věci: Nepřináležel jsem dřive k žádné politické straně. Moje posledni pracoviště bylo v Berlině u firmy Boswan a Knauer, Wilhelmsruhe, kde jsem byl zaměstnán tři měsice. Od mého kamaráda vašiny z Brankovic u vyškova jsem byl vyzván ke vstupu do české legie v Polsku. Souhlasil jsem a odjel na českv konzulát do Krakova. Tam jsem se hlásil u českého štábniho kapitána Fanty. Organizátorem české legie v Polsku byl plukovník Svoboda... Z tábora znám následujici Iegionáře: četaře Blažka 160 ţ 161 z Chvanova u Kroměřiže, svobodnika Nového z Chvanova, poddůstojníka Šviře z Přerova. Dalši jrnéna udám později... ' Písařka štíhlými prstíky bušila do kláves, psací stroj rachotil jako kulomet. " .. Při vypuknuti války Ruska proti Německu přihlásil jsem se dobrovolně do ruské armády. ByI jsem transportován do Moskvy, kde jsem pr'odělal speciální kurs... Původně jsme měli seskočit u Rožňavy. Se mnou seskočily tyto osoby: 1. Restel Jan, hornik, malé postavy, kaštanové vlasy, nosi tmavý oblek, světlou čepici se štitkem, rnluvi česky, rusky; polsky a trochu německy. 2. vodička Josef, řeznik, asi 23 let stár, přibližně l 74 cm vysoký, silnějši, podsaditá postava, krátké černé stojaté vlasy, nosi tmavé šaty a světlou čepici, nrluvi česky a trochu r'usky 3. Jartošec Eduard, sochař, pies 30 let stár, vysoká štihlá postava, narudlé řidké vlasy, světlý sportovni oblek a světlý klobouk, mluvi česky polsky a trochu rusky 4. Hovůrka Karel, instalatér, 28 let, vyšši postavy, tmavé vlasy, modrv sportovni oblek, nosi čepici, mluvi česky a trochtr rusky. 5. Procházka Josef,ţ krejči, stáří asi 20 let, vysoký štihlý, velmi huberié postavy, tmavé vlasy, modrý oblek a tmavomodrý klobouk, mluvi česky a rusky Dále uvederzé osoby seskočily o několik kilometrů dále: I. Koloničný Rudolf stáři asi 29 let, vyšši postavy, tmavé vlasy, nosi světlý oblek, rnluvi česky, polsky a ruskv. 2. Janota Vilém, redaktor, stáři asi 26ą27 let, vyšši postavy, černé vlasy, šedý oblek a šedý klobouk, mluvi česky, německy a rusky a trochu francouzsky. Zvláštni znameni: má zlomenou nosni přepážku, což se dá zjistit podle jizvy. 3. Lejsek, křestni jméno neznám, stáři asi 22 Iet, středni postavy, kaštanové vlasy, tmavý sportovni oblek, mluvi česky a rusky. S Restelem, llodičkou a Hovůrkou jsem měI osobni spojeni. Je mi známo, že Janošec s Procházkou se zdržuji v pr'otektorátě. S Koloničným, Janotou a Lejskem nemám ještě vůbec žádné spojeni a ani nevím, kde by se mohli všichni zdržovat. S Hovůrkou se sejdu dnes odpoledne v Přerově v blizkosti pasáže mezi hlavni a vedlejši ulici. S Restelem mám schůzku dnes večer po sedmé hodině v Koryčanech... Shozený vysilač je zakopán v blizkosti Kroměřiže. Do dnešniho dne jsme neprovedli žádnou sabotáž. Máme za úkol v nejbližšich dnech založit požár v olejovém skladišti v Hornich Moštěnicich. Má nám při tom pomáhat české četnictvo, které skladiště hlidá. Za tim účelem jsem sjednal bližši podrobnosti s jednim četniíţem ?e stanice Přerou Setkal jsem se s nim v Přerově v bytě jednoho maliře... Konečně máme za úkol zničit transformátory v Dluhonicich. Tento přikaz měla zpracovat jedna úřednice z elektrárny v Přerově. Jméno té pani ne?nám, znám ji jen osobně. Dále jsme měli za úkol sledovat vojenské transporty, vyhazovat nádražni skladiště a mosty... Dodávám ještě, že kromě schůzek se svými dvěma kamarády mám ještě v Koryčanech schirzku s komisařem ilegálni KSČ Františkem Lágou, obchodnim cestujicim, u kterého se sejdu pravděpodobně s Restelenr... Je n zi dále známo, že 12 osob slovenské národnosti má podobný 2íko1 jako my a budou shozeny v okoli Ďumbieru, Nizké Tatry. Jsou to osobv: MišLţtka Rudolf, Jágrik Petr; Segeč Jan, Horváth l,ojtěch, Horváth Arrgzistin, Holeci Iiliam, Mačalka, Zábrodský Karel, Hagyari Andrej, Matějka... Na jména dalšich dvou si nepamatuji, snad je později udám... " V závěru několikahodinové výpovědi vyslýchaný parašutista a od této chvíle zrádce Čihánek uvedl: "Poznamenávám ještě, že 25. nebo 26. záři 1941 jsem se srazil v Přerově se dvěma kamarády, s kterými jsem byl internován v táboře Suzdal. Je to bývalý český poručik Bohumil Němec a četař Brauner František. Tito mně sdělili, že ještě s dvěma Čechy seskočili v okoli Kroměřiže. yšichni čtyři se sešli a maji za úkol navázat spojeni se ?dejši sokolskou organizaci... K vyhledáni shozených parašutistů chci býtpolicii v každém při162 ţ 163 padě hápomocný. Prosim ale předem, aby moje jméno nebylo uváděno, aby parašutisté neby,li varováni a neutekli. Moje zde učiněná udáni jsou ve všech bodech správná. Další pro službu potřebná udáni bitdu činiti bez dorzuceni připad od připadu... " Konec protokolu. Na poslední, sedmou stranu sekretářka připisuje ještě doložku: "Moje výpověd' byla přeložena do češtiny, všemu jsem porozuměl a za správné uznávám." Vytáhla papíry ze stroje. Vyslýchaný se pod text ochotně podepsal. Svůj podpis připojil i Rauner a nakonec i Rimkus, vrchní kriminální tajemník. Tímto okamžikem se vinou zrádce začínají uzavírat životní osudy mnoha statečných vlastenců. První je na řadě Karel Hovůrka. " . můj syn se při seskoku z letadla poranil na noze a léčil se u Marie Zaoralové v Nezamyslicích. MěI se dne 9. srpna hlásit v Kroměřiži u odbojové skupiny, na niž byla napojena také manželka Ludvika Svobody... Uzhledem k poraněni hlásil se v Kroměřiži později,než bylo stanoveno, a nenavázal žádný kontakt s odbojovou skupinou, a proto šel z Kroměřiže i s nezahojenou nohou do Přerova. Do Přerova přišel 27. srpna 1941. Toho dne dostavil se ke mně neznámý muž, který se hlásil tajnýrn heslem "Živý klas, " kteréžto heslo jsem měla se synem Karlern smluveno pro vzkazy a informace. Návštěvnik mně sdělil, že v krátké době syn Karel ke mně přijde. Po přichodu do Přerova navázal okamžitě spojeni s akademickým sochařem Františkem Mádlem, u něhož pravděpodobně v jeho ateliéru v zahradě také bydel. Usochaře Fr Mádleho by1 do 9. září 1941 a ke mně přišel 11. záři, a to s dosud otevřenou ranou, na kterou mu nosila masti a obvazy Anča Řezníčková a Růžena Hanzliková... Karel Hovůrka o své ilegálni práci se mnou mnoho nehovořil. Dodatečně jsem se po osvobozeni dozvěděla od Emilie Skopalové, že mu v bytě Anči Řezničkové psala letáky a úpravy podle tajného kodexu pro tajnou vysilačku do SSSR. Mou úlohou bylo starat se o jeho zaopatřeni. ve dne pobýval doma a přijimal zprávy od svých nevlast>iich sourozenců TicháčkovýchHovůrkových, dvojčat Oldřicha a Boženy, v tu dobu třináctiletých. Pro tento úkol si je Karel připraviI a vycvičil tak, aby nepadli v podezření a eventuálně něco neprozradili. Obě děti se osvědčily dokonale, nikdy se neprořekly a ani při výslechu gestapa nic neprozradily. Také po zatčeni nás všech ve vězeni Na Garňáku v Olomouci přenášely zprávy z jedné cely do druhé, poněvadž se mohly volně pohybovat po chodbách. Karel Hovůrka vycházival ven až večer a v noci. Dne I. řijna 194I jsem odešla koupit mu aktovku, poněvadž měl již odejit na valašsko k přibuzným manželů Dřevojánkových z Přerova, aby tu dále pracoval ve spojeni s přerovskou odbojovou skupinou. Na cestě do města jsem se zastavila ve škole v klášterni budově na Širavě, kde jseţ odevzdala dceři klič od domu a při východu ze školni budovy vystoupil proti mně z auta gestapák Hartl s pistoli namiřenou na mne a přinutil mne, abych si sedla do auta. Iiautě seděl Leubner a Karman. Byla jsem zatčena... " (Františka TicháčkováHovůrková) Předtím, než došlo k tomuto zatčení, přišel do byhz Karla Hovůrky Ferdinand Čihánek. Omluvil se mu, že se nedostavil na včerejší schůzku. Jistě uvedl hodnověrný důvod. Hovůrka, který neměl nejmenší tušení o Čihánkově zradě, mu pověděl, že nazítří jeden z jeho spolupracovníků odveze na kole vysílačku do Hodonína. Zanedlouho poté, co Čihánek odešel, přijelo auto, otevřely se dveře na obou stranách a vyskočili gestapáci Rauner a Rimkus se Schlesingerem. Zaklepali na domovní dveře způsobem, kterýjim prozradil Čihánek. Hovůrkův mladší bratr otevřel. Odstrčilijej a vrazili dovnitř. Rauner s odjištěnou pistolí v ruce vpadl do bytu. Hovůrka bleskurychle sáhl po zbrani a bez míření vypálil. Rauner vyjekl a chytil se za levou ruku. Do místnosti vtrhl i Rimkus a Schlesinger. Zaznělo několik výstřelů. Hovůrka padl na podlahu s prostřelenou hlavou. 164 ţ 165 ! KONSPIRAČNÍ AKCE Brauner s Ryšem vyběhli na půdu, kde byla už připravena skrýš pod hromadou starých krámů. Špidla sešel po schodech do bytu Ireny Svobodové. Gestapáci byli dva. Naštěstí neměli v úmyslu vykonat domovní prohlídku. Chtěli mluvit s ředitele Raitem. "Není doma," řekla jim jeho žena. V době, kdy Ferdinand Čihánek vypovídal v kanceláři vrchního ţ "Kdy se vrátí?" zeptal se jeden z nich. kriminálního tajemníka Rimkuse, přijel četař František Brauner za Ludmila Raitová krčila rameny, že neví. nadporučíkem Němcem do Brodku, aby ho informoval, jak pořídil ţ "Tak poslyšte," řekl jí gestapák. "Až přijde, řekněte mu, at' se v Brně i v Nosislavi, a aby mu odevzdal balíček peněz. Bylo v něm ;ţ' dostaví na okresní úřad." Poté oba nezvaní hosté odešli. deset tisíc marek v bankovkách, které byly určeny pro tajné zpravoţ: Příhoda vzrušila celý dům. Parašutisté se dohodli se Špidlou, že dajské účely. Němec je měl zakopat v Praze na Barrandově u povysţlání odloží na příští úterý. Ryš ostatně nestačil zašifrovat celou mníčku před filmovými ateliéry, kde si je pak měl někdo vyzvedzprávu. nout. Dole bouchly dveře. Přicházel Rait. "Já se tam nedostanu," řekl Němec Braunerovi, "můžeš to nějak "Tatínku," zvěstovala mu manželka ještě na chodbě, "byli tady zařídit?" pro tebe dva od gestapa. Máš přijít na okres." "Musí tam zajet Ryš. Já mám ted' na starosti vysílačku. Dneska Rait strnul. Po schodech sbíhá Ryš, Brauner, Špidla. Objevila se to vyzkoušíme." i Irena Svobodová. "Udělejte to sami. Zprávu jsem dal Ryšovi, aby ji zašifroval. Za "Co mám dělat?" ptá se znervóznělý Rait. Ohlédl se k domovním mnou přijel dnes kurýr. Musím do Ostravy. Možná že tam zůstanu dveřím, jako kdyby se ulekl, že muži od gestapa přijdou znovu. Vzádelší dobu." pětí sebou škubl v náhlém rozhodnutí. ,Neviděli jste mě! Nevíte, kde jsem! Já se ozvu." Brauner se v Brodku dlouho nezdržoval. Pospíchal na vlak do Než se kdo zmohl na slovo, vyběhl z domu. Ludmila Raitová se Kroměříže. rozeštkala. Svobodováji vzala kolem krku: U Svobodů už na něj čekal František Ryš. Brauner mu odevzdal "Uklidněte se, paní Ludmilo!" balíček a Ryš slíbil, že ho nějak dopraví do Prahy. K večeru přišel "Já myslím, že by bylo lepší jít na ten okres," mínil Brauner. rotmistr Špidla. Seděli nahoře v pokojíku, radili se, jak to udělají "Třeba se chtějí jen na něco zeptat." s vysílačkou. Aparát, který byl až do neděle schován u Svobodů "Možná máte pravdu," řekla Irena Svobodová. "Ty neplač, Lído, v zahradním altánu, odvezl praporčík Pavličík po poradě s ředitelem já asi vím, kam šel. My ho s Mirkem najdeme." Raitem do blízkých Rataj a ukryl ho přímo na ţetnické stanici. Bezpečnější místo se nemohlo najít. Všichni tři si to pochvalovali. Ted' se musí tedy dostat co nejrychleji do Rataj, protože v devět je vysílací čas. Dívali se na hodinky. Táhlo na šestou. Vtom do dveří vrazila služebná Filča, červenolící děvče, oči vytřeštěné leknutím. "Honem se schovejte! Je tady gestapo!" 166 ţ 167 2 Na dům v Divišově ulici padl stín. Ředitel Rait byl zatčen. Tehdy večer, když se po něm ti dva gestapáci ptali, měl nejdříve v úmyslu uprchnout, ale pak se přecejen dal přemluvit a vrátil se domů. Všichni, kteří byli tehdy v domě, včetně obou parašutistů a rotmistra Špidly, se u Raitů sešli k poradě. Rait se nakonec rozhodl, že na ten okresní úřad půjde, když mu vzkázali, že má přijít. Kdyby ho chtěli zatknout, tak by si ho snad pozvali rovnou na gestapo. Však nedávno také přišli dva od gestapa zjišt'ovat, kde se zdržuje podplukovník Svoboda. V domě byla náhodou jen hospodyně Filča. Dělala hloupou. Nic neví, jí se nic neřekne a ona se taky o nic nestará. Odešli. Možná že ted' přišli zase kvůli Svobodovi. Jestli se jen chtějí na něco zeptat, zbytečně by na sebe uvalil podezření, kdyby se skrýval. Oblékl se, políbil plačící ženu, pohladil po vlasech syna a vyšel z domu. Nikdo netušil, že ho vidí naposledy. Ale bylo tomu tak. Podle toho, co vypověděl četnický strážmistr Sedláček, který byl členem organizace, odvezli ho gestapáci k výslechu do Brna. Za dva dny poté, v pátek 3. října, si Brauner a Špidla vypůjčili od paní Svobodové a Raitové jízdní kola a za tmy odjeli do Rataj. Cestu už znali, nebot' v úterý předtím jel praporčík Pavličík s nimi a všecko jim ukázal. I vysílačku, kterou přenesl do bytu spolehlivého známého v místní škole. Ryš jim dal s sebou návod k obsluze radiostanice a zašifrovanou zprávu. Obsahovala sdělení, že skupina byla vysazena na neplánovaném místě v okolí Kojetína, a vzkaz pro podplukovníka Svobodu, žejeho rodinaje zdráva. "Na konci vesnice nás čekal, jak bylo domluveno, četnický praporčik Pavličik... Zavedl nás do domu, kde jsme nechali kola, a odtud jsme odešli do jiného domu, kde byla vysilačka. Černý a Pavličik natáhli anténu a já jsem byl v mistnosti, kde se mělo vysílat. Oba se pak vrátili a Pavličik po chvíli vyšel ven... Mistnost, kde byla vysilačka, je v jednopatrovém domě naproti kostelu a je tam zřizena školní třida. Byla součásti bytu učitele... Černý připravil vysilačku a pokusil se ve 22 hodin navázat spojení s Ruskem. To se mu podle všeho nepodařilo, protože jsme nedostali žádnou odpověd' Po třech pokusech, na které v Moskvě nereagovali, přesto odeslal připravenou zprávu... Přesně po odeslání zprávy přišel do mistnosti Pavličik a společně jsme pak vysilačku uložili opět do kufru a stáhli anténu... Pavličikjel potom s námi na kole do Kroměřiže... Černý a já jsme šli ke Svobodovům, kde jsme společně přespali. Pavličik jel hned dál. Ryšovi jsme řekli, že jsme zkusili několikrát vysilat, a1e žejsme podle našeho názoru nenavázali spojeni. Černý přišti den brzy ráno odjel... " (František Brauner) Přestože se parašutistům zatím nepodařilo navázat spojení s centrálou, zdálo se, že skupina navzdory všem počátečním obtížím našla cestičky k ilegálním organizacím na Kroměřížsku, Přerovsku, v Ostravě i Brně. Sít' spolupracovníků se rozrůstala. Skupina začínala s jejich přispěním sbírat špionážní informace. Nadporučík Němec 30. září místo do Kroměříže musel nečekaně odjet do Ostravy. Neznámý muž, který ho navštívil v bytě Skopalových v Brodku a prokázal se heslem, mu vyřídil vzkaz od Juštíka, že má okamžitě přijet na důležitou schůzku. Skopaljako vždy ochotně přistavil vůz. Na schůzku si patrně z Kroměříže odskočil do Ostravy i Ryš... Alespoň Němec tvrdí, že se s ním a s jakýmsi Beránkem sešel ve Frýdku v restauraci Národní dům. Ubytován byl zatím na několik dnů u Juštíkova známého magistra Kopieze, který pracoval v lékárně U sv. Prokopa ve Slezské ulici. Následující den,1. října, čekal Němec s Juštíkem na nádraží v Přívoze na příjczd představitele vojenské zpravodajské organizace, který se jmenoval Viktora. "Z nádraži jsme odjeli do obchodu Drahného. Tam se mě I iktora ptal na podrobnosti k mé osobě, jak se správně jmenuji, kdy a kde jsem se narodil, kde jsem seskočil, co jsem udělal s padákem... Při rozchodujsem řekl Drahnému, že nutně potřebuji byt. Po dvou dnech mně Drahný řekl, že pro mě byt nalezl a předal mi velký aluminiový klič od tohoto bytu. Neřekl mi však, kde byt je, a smluvili jsme si schůzku na ponděli 6.I0. I941 ve I2.IS hod. v jeho obchodě. Mezi168 ţ 169 tim jsem navštívil Juštika v jeho kanceláři a ten mi řekl, že se mnou musi o různých věcech mluvit, ale že zde neni vhodná příležitost a vyzval mě, abych ho navštivil v neděli 5. 10. 1941 ve Frýdku. Když jsem tam přijel, sdělila mi jeho pani, že se od včerejška, to jest od soboty, z Frýdku nevrátil. vyhledal jsem potom Beránka. Tam mi řekla jedna pani, že se taky od soboty nevrátil. Pojal jsem proto podezřeni, že byli zatčeni. " (Bohuslav Němec) Nadporučíka Němce se zmocnil neklid. Co se proboha děje? Nejbližším vlakem odjel do Ostravy. Koupil si lístek do kina, aby přišel najiné myšlenky. Dávali veselohru Hotel Modrá hvězda. Ale týdeník mu docela pokazil náladu. Nepřetržitá vítězství vojáků wehrmachtu nad bolševiky na východní frontě, ničivé bombardování Londýna, vítězný návrat ponorky s bradatými námořníky na palubě do kielského přístavu... Skličující podívaná. Film, který následoval, ho nemohl rozesmát. Svému bytnému magistnz Kopiezovi raději nic neřekl, aby ho nepoplašil. Nemohl se dočkat pondělního dopoledne, až promluví s Drahným. Když přišel do obchodu, vycítil podivné napětí. Obrátil se najednoho z prodavačů, že by rád mluvil s panem Drahným. Prodavač se k němu naklonil a přitlumil hlas: "Pana Drahného před chvíli zatklo gestapo." V nadporučíkově mozku se rozezněly poplašné signály. Vyšel z obchodu s divokým rojením myšlenek v hlavě. Nebezpečí bylo najednou tak blízko, že skoro cítil jeho studený dotyk. Přitom ho nikde neviděl, to bylo na tom to nejhorší. Těkal očima po lidech, které potkával, každou chvíli se ohlížel, jestli ho někdo nesleduje. " Odje1 jsem nejbližšim vlakem do Kroměřiže a vyhledal Svobodovou. Zde jsem jim sdělil, že Drahný, Juštik a Beránek byli zatčeni. Zůstal jsem dva dny s Ryšem u Svobodové. Při té přiležitosti mi Ryš vyprávěl, že znovu navazuje spojeni s Braunerem a Kasikem. Současně mi řekl, že bych zprávy pro něho měl nechávat u velkoobchodnika Bohumila Brázdy v Kroměřiži, Hlavni náměsti... Během naši rozmluvy jsem řekl Ryšovi, že mám těžkosti s bytem. Řekl, abych se obrátil na kapitána Smékala, který byl ve spojeni s vichou, u kterého jsem v noci přespal. Pomoci těchto osob vstoupil jsem ve spojeni s učitelem Chlebovským z Mariánských Hor, kde jsem IS dní nocoval. Ten mně zprostředkoval spojeni na učitele Bajera, řidiciho školy ve Slezské Ostravě, který mně opatřil úkryt ve škole v jednom pokoji v podkrovi... S učitelem Chlebovským jsem mluvil o tom, že potřebuji zprávy určitého druhu a zda by mně je mohl opatřit. Ptal se mě, za jakým úče;íţm, já mu odpověděl, že mu to nemohu řici a že bude lepši, když to nebude vědět. Požadované zprávy jsem od Chlebovského dostal. Odkud je měl, nevim. Zprávy jsem chtěl předat Ryšovi, aby je předal dále do Ruska, jakmile naváže spojeni... " (Bohuslav Němec) Četař Brauner mezitím odcestoval do Brna. Hned tu sobotu po nezdařeném vysílání do Moskvy. První tři noci přespal u Žůrků. Naléhavě sháněl studenta Arnošta Špidlu. " Potřebuji byt," řekl mu, když se konečně sešli. "Nevíš o něčem?" Špidla naštěstí věděl. Hned nazítří za ním přišel k Žůrkovům a sdělil mu, že se může ubytovat u M. Knoblichové, Divišova ulice 195. Dostavil se v určenou hodinu na udanou adresu a byl vřele přijat. Marie Knoblichová, osaměle žijící čtyřicetiletá žena zralé postavy a příjemné tváře, ho hned zavedla do pohodlně zařízeného obývacího pokoje s gaučem a křesly. , ,Bud'te tu jako doma, pane Vrzale!" Perlivě se smála. Chystala bohatou večeři. Máslo, salám, chléb, sýr, pivo. Na protektorátní poměry učiněný přepych. Už dlouho si Brauner tak nepochutnal. Přemýšlel, jestli Knoblichová ví, že je parašutista. Sám ji raději nic říkat nebude. Když úkradkem pozoroval její souměrný obličej, kaštanové, lehce zvlněné vlasy a když se mu před očima míhalyjejí pří170 ţ 171 jemně oblé paže, zatoužil náhle dotknout se těch paží, ňader, která se dráždivě rýsovala pod lehkými propínacími šaty s bílým límečkem. Bože, jak je to dávno, co se naposledy líbal se ženskou? Byla to Máša v Suzdale, říkala mu ţrodněnkij'. Chodil s ní za město, ale kromě líbání mu nic nedovolila, bála se něco si s ním doopravdy začít. I tak se snažila, aby ji s ním pokud možno nikdo neviděl. Byl to přecejenom inostraněc, cizinec a s těmi není radno se stýkat. Tady by to bylo jiné. Braunerovi se po těle rozlévalo horko. Přemohl se však. Zakřikl v sobě hlad po něžnostech. Není na to doba. Nesmí si zatěžovat hlavu a svazovat ruce. Nebylo však pro mladého zdravého muže snadné ukládat si půst, když uléhal večer na gauč a přes dveře slyšel kroky a šustění odkládaných šatů a věděl, že jsou sami. Ryš mu dal na cestu adresu. František Huták, Brno, Královo Pole, poste restante. Stačilo napsat korespondenční lístek a adresát se měl podle domluvy automaticky objevit u Žůrků. Brauner zprvu nechtěl zapojovat další osoby, ale po několika dnech u Knoblichové se přecejen rozhodl a napsal mu. Předtím odeslal po Špidlovi i dopisy pro Ryše a Němce. Ten pro Ryše byl adresován Bohumilu Brázdovi, který ho měl doručit paní Svobodové. Němcovi jej měla do Ostravy odvézt Marie Žůrková. Oba dopisy označil nenápadně červenou tužkou na obálce. Večer však ke Knoblichové přiběhl Špidla a vzrušeně oznamoval Braunerovi, že u Žůrků bylo gestapo. Žůrkův syn Stanislav nechal u Lisů vzkaz, at' k nim ted' Brauner nechodí. Co Žůrek?" ptal se Brauner. ,Utekl. Nevíme kam." To měnilo situaci. Brauner rychle napsal Hutákovi, at' nikam nechodí, schůzka se zatím odvolává. Sám odjel nejbližším vlakem do Kroměříže. Vylíčil, co se seběhlo, a zeptal se paní Ireny, jestli by mu nemohla sehnat nějaký byt, aby všichni nemuseli být u ní. Řekla mu, že může být ujejího bratra Eduarda Stratila, mlynáře v Uherském Brodě. S GESTAPEM V PATÁCH Parašutisté se nyní nejčastěji uchylovali k Svobodovům. V podkrovním pokojíku si zřídili svůj hlavní štáb. Tady se také pod dohledem MUDr. Aloise Dubovského léčil nadporučík Němec, když náhle onemocněl zápalem plic. Nebezpečí však tiše obcházelo dům. Bylo jisté, že gestapo začíná větřit stopu. Našli všechny padáky. V polovině září se o tom Brauner sám přesvědčil, když s MUDr. Dubovským a ;ţraporčíkem Pavličíkem zajel do Dřínova pro batoh s prádlem a dalšími věcmi, které ukryl v lese. Batoh našli, ale padák, který zahrabal v poli, zmizel. V polovině října v domě Svobodových ostře zařinčel zvonek. U dveří stáli muži v šedivých kožených kabátech. Četař Ryš, který byl nahoře v pokojíku, prolezl oknem, přešplhal na plochou střechu sousedního domu a z okapu se spustil otevřeným oknem do místnosti. Od stolu na něj užasle zíral sousedovic patnáctiletý chlapec. "U Svobodů je gestapo, musel jsem utéct," vysvětlil mu zadýchaně Ryš. "Dovedeš mlčet?" "Dovedu." Podali si na to ruce. Z chlapce byl v té chvíli muž. Irena Svobodová se schovala v podkroví. Domovní dveře otevřela dcera. Gestapáci vpadli dovnitř. "Váš otec byl důstojník! Kde je?" Zoe věděla, co má říkat. "Už před dvěma lety nás opustil. Policejně se odhlásil někam do Uherského Brodu. Od té doby o sobě nedal vědět a o nás se nestará..." Nařídili, aby jim ukázala rodinné fotografie. Odnesli si několik snímků podplukovníka Svobody ve stejnokroji. Zhruba za hodinu zvonili opět. Chtěli mluvit s paní Irenou Svobodovou. Tvářila se jako opuštěná žena, která zůstala sama s dvěma nedo172 ţ 173 spělými dětmi na krku a která má ted' plnou hlavu všelijakých starostí. "A jestlipak víte," zeptal se náhle gestapák, který hovořil dokonale česky, že nějaký podplukovník Svoboda mluvil v rozhlase z Moskvy?" To byla pro ni novinka! Dalo jí práci, aby na ní nepoznali, jakji to potěšilo. "Co by dělal v Moskvě? Jak by se tam dostal?" předstírala údiv. "Odhlásil se přece do Uherského Brodu." "Odhlásil, odhlásil!" vztekal se gestapák. "Je za hranicemi." "Za to nemohu," krčila rameny paní Irena. "Nikdy mi neřekl, co dělá. Nevím,jestli to pochopíte, alejá a rodinajsme mu nikdy nepřirostly k srdci..." V duchu si říkala: "Tatíčku, tu lež mi musíš prominout." Gestapáci odešli. Nebezpečí bylo prozatím zažehnáno. Z chudých válečných přídělů bylo těžké parašutisty uživit. Proto Svobodovi vyknnili načerno vepře. Nikdo nepovolaný se nesměl nic dozvědět, protože takovou věc posuzovaly úřady jako sabotáž válečného hospodářství a trestala se smrtí. Ve druhé polovině října 1941 se na dvoře už za tmy odbývala zabíjačka. Všichni měli plné ruce práceąpaní Svobodová, obě děti, hospodyně Filomena Vrbecká, pomáhali i parašutisté Němec s Braunerem. Vtom zazněl zvonek. Mirek Svobodů vyběhl nahoru do bytu a podíval se z okna. Před domem viděl osobní auto a u dveří hlouček mužů v kožených kabátech. Gestapo! Oba výsadkáři vyšplhali jako blesk po žebříku na čtyřmetrovou zed', která odděluje domek od kroměřížské Květné zahrady. Žebřík hbitě přendali na druhou stranu a skryli se v křovinách. Paní Svobodová s Filčou zatím odvlekly vykuchaného vepře do prádelny. Filča s tlukoucím srdcem skočila za okrasné keře. Paní Svobodová ovládla nervy. Vyhlédla z okna, jako by se teprve probudila. "Kdo j e tam. "Otevřete! Policie!" Zdálo se, žeje všechno ztraceno. Gestapákům přece stačilo vstoupit na dvůr a nahlédnout do prádelny, aby měli dostatečný důkaz a mohli celou rodinu zatknout. Navíc si nebyla paní Irena v té chvíli jistá, jestli se nahoře v pokojíku nenajdou při důkladné prohlídce nějaké usvědčující předměty. Ke všemu mělještě každou chvíli přijít parašutista Ryš. Jestli zazvoní, padne jim rovnou do rukou. Snad si proboha všimne auta před domem a dovtípí se, že je v domě nezvaná návštěva. Co vůbec chtějí? Paní Irena otevřela domovní dveře. Gestapáci vrazili dovnitř a rovnou se hrnuli k přízemnímu bytu Raitových. To znamenalo, že nepřišli kvůli parašutistům. Jeden z nich však zamířil na dvůr a svítil si baterkou do tmy. Paní Irena strnula obavou, co se stane v příštích vteřinách. Filče, která se v keřích zoufale tiskla k zemi, se strachem sevřelo srdce. Gestapák vykročil ke dveřím prádelny. Náhle, jako by si to rozmyslel, zastavil se a pomalu se vracel... Gestapo neustávalo v pátrání po parašutistech, o nichž bezpečně vědělo, že se skrývají někde na území protektorátu, s největší pravděpodobností v oblasti Přerova a Kroměříže. Slídit jim pomáhal i zrádce Ferdinand Čihánek. Obcházel Přerov jako parašutista, který hledá spojení. "Pro Přerov to rrebylo žádné tajemstvi, že je v Přerově Hovůrkova skupirza a celé město si o tom veřejrTě vypravovalo, vim však určitě, že ani Fr: Drbal, ani ing. Polaclz rrikomu nic neřekli o Hovůrkově skupině. Marie Polaclrová mi řekla, že jedrzoho dr7e se k nim dostavil nezncimý rrtuž a požádal ing. Polacha, aby ho spojil s K. Hovůrkou. M. Dřevojánková, pokladni ze Středornoravských elektráren, se od ing. Polacha dozvěděla, že můj syn přijel, a slíbila, že jej ubytuje. Misto mého syna se však ubytoval prostřednictvirn M Dřevojánkové dalši parašutista, Čihánekze Střilek... Hovůrkova skupina se také prostřednictvim mým a mého manžela snažila napojit na skupinu našeho syna. Spojeni jsme nezprostředkovali... Uté době přišel k nám několikráte jeden z parašutistické skupiny Hovůrkovy, a jak jsem později zjistila, byI to Čihánek, který se domáhal spojeni se synem a jeho skupinou a dále žádal, abych jej spojila s členy bývalé sociálně demokratické strany v Přerově a s funkcionáři přerovské174 ţ 175 ho Sokola. Po jeho poslednim odchodu, dobře si to pamatuji, byl to den narozenin našeho synaą2. Iistopadu l941jsme byli já i můj manžel zatčeni... ` (Marie Němcová) Vyhlášení výjimečného stavu pobízelo nacistický policejní aparát k vypětí všech sil. Jednoho dne na počátku října 1941 přijel do Moravské Ostravy z Brna kriminální komisař Ewald Taudt spolu s kriminálním asistentem Friedrichem Jahnem. Odebrali se okamžitě k vedoucímu zpravodajského referátu Scheuringerovi. Přivezli informace, které by mohly přispět k odhalení odbojové sítě na Ostravsku. K jednání byl přizván i kriminální asistent Karl Wiedermerth. Taudt seznámil ostravské kolegy se zjištěnými fakty. Brněnské gestapo zajistilo jistého Trumpeše, který byl zemským vedoucím ilegálního národního odboje. Podle jeho výpovědi byl vybudováním odboje na Ostravsku pověřen tajemník Národního souručenství Juštík. Ten čeká, jak bylo zjištěno, nějakou spojku z Prahy. "Od vás, kolego Wiedermerthe," obrátil se Taudt na brněnského rodáka, který mluvil perfektně česky, "potřebujeme nyní, abyste se odebral do kavárny Fénix a odtud zatelefonoval Juštíkovi do Národního souručenství, že s ním chce v kavárně mluvit spojka z Prahy." "Když jsem s Juštikem dostal telefonické spojeni, tak jsem se mu ohlásil: Tady spojka z Prahy. vyzval jsem ho, aby se ihned dostavil do kavárny, což Juštik přislibil. Pak jsem čekal dlouhou dobu v kavárně, a1e Juštik se tam nedostavil. Přijel tam i Taudt, který se mne dotazoval, co je s Juštíkem. Sdělil jsem mu` že dosud nepřišel. Taudt mi dal pokyn, abych čekal dále, a odešel. Za nějakou dobu nato přijel za mnou šofér do kavárny s tím, že Juštik je již na úřadovně. Tam jsem se dodatečně dověděl, že kolega Jahn čekal u sekretariátu Národniho souručenstvi, a kcivž odtud Juštik vycházel, tak provedl jeho zatčeni. Na služebně byl již prováděn výslech Juštika. Kdvž jsem Juštika uviděl, tak jsem na něm poznal, že byl již někým z naši služebny zbit. Juštik doznal, že vytvořil ilegálni skupinu, a uvedl několik členů této skupiny... " (Kar1 Wiedermerth) Kriminální rada Taudt se téhož dne chystal k návratu do Brna. Před odjezdem si ještě pohovořil s Wiedermerthem. "Poslyšte, kolego, Jahn vám dá protokoly z výslechu toho Juštíka, zkuste z něho vyrazit, jestli náhodou něco neví o těch agentech, kteří seskočili u Kroměříže. A kdybyste něco zjistil, okamžitě nám to hlaste do Brna." Wiedermerth si pečlivě prostudoval Juštíkovo doznání. O padácích nalezených u Kroměříže už něco věděl. Rozhodl se, že zkusí na Jţxštíka starý policejní trik. Bude předstírat, že ví o jeho spojení s padákovými agenty, a bude z něho ždímat přiznání. Dal si pak zatčeného přivést a spustil na něj zhurta: "Tak se koukej dobrovolně přiznat, než to z tebe vymlátím. Jak je to s těmi parašutisty? Co o nich víš? Mluv!" Zbitý Juštík se dal obelstít. Řekl, že Trumpeš mu předjistou dobou oznámil, že se u něho ohlásí parašutista a že mu má vyjít všemožně vstříc. Ten parašutista k němu skutečně přišel a domluvili si schůzku. "Kdy?" , ,Dnes v sedmnáct hodin. Před nádražím ve Vítkovicích." Juštík se, jak vidět, pokoušel kličkovat. Neřekl nic určitého. Věděl toho přece o parašutistech mnohem více. Znal jména, adresy. Ale snažil se vzdorovat. Co vypověděl o schůzce s parašutistou, byla zřejmě lež. Wiedermerth se jí však lačně chytil. Běžel za Taudtem, který byl dosud v budově, aby se mu pochlubil, co zjistil. Taudt nařídil vyslat Juštíka na místo schůzky, všechny ulice uzavřít a parašutistu zatknout. K vítkovickému nádraží se vypravil sám Taudt, byl tu i Schrott, Hintringer, známý surovec Jahn, Rauner i šofér Hannel. Nechali Juštíka samotného stát před nádražím a zpovzdálí pozorovali, jestli se 176 ţ 177 s někým sejde. Ve stanovenou dobu se však nikdo nedostavil. Po marném čekání, celí vzteklí odvezli Juštíka do budovy gestapa a umístili ho v cele pro zadržené. V noci se Juštík pokusil o sebevraždu tím, že spolykal v cele hřebíky ajiné kovové předměty. V ranních hodinách musel být dopraven do nemocnice. Lékaři ho žel zachránili, takže neunikl dalšímu utrpení, najehož konci takjako tak stála smrt. Vzápětí byly zadrženy osoby, jejichž jména zazněla při výslechu, tak byl zatčen i Josef Drahný. Toho vyslýchal kriminální asistent Hintringer. Drahný se držel statečně. S Juštíkem se zná, ale s nějakým odbojem nemá nic společného. S žádnými padákovými agenty se nikdy nesešel. Ani políčky a rány pěstí ho nepřinutily, aby změnil výpověd'. Hintringer kapituloval. Mezitím Wiedermerth donutil Juštíka, aby rozšířil svou výpověd'. Zatčený přiznal, že se několikrát sešel s Trumpešem v ostravské kavárně Elektra ajedné této schůzky se zúčastnil i Drahný. Trumpeš požadoval adresy dvou důstojníků, které by mohl zapojit do ilegální sítě. Drahný pak odvedl Trumpeše do nějaké banky v Moravské Ostravě k jednomu úředníkovi, který byl rovněž zapojen do jejich sítě. Juštík s Trumpešem čekali u tohoto úředníka. Drahný se vzdálil a za krátkou dobu přivedl neznámého policejního důstojníka. Ten přislíbil opatřit adresy dvou důstojníků. Pak nakrátko odešel a předal adresy Trumpešovi. Pátrací mašinérie se rozbíhala. Wiedermerth dostal příkaz odjet do Brna a vyslechnout Trumpeše. Trumpeš při výslechu přiznal svou účast na schůzce s Juštíkem a Drahným v kavárně Elektra i to, že se s ním v nějaké bance setkal policejní důstojník, který mu dal dvě jména. Na jeho jméno se však nepamatoval, popsaljenjeho vzhled. Udal také,jistě ne dobrovolně a bez nátlaku, co věděl od Drahného. Že k němu někdo přivedl na nocleh parašutistu. Příští den ho odvezl do Frýdku k svému příbuznému, který měl pronajatou restauraci v sokolovně. Tam se prý parašutista několik dnů zdržel a tam byl také pozván Trumpeš, aby se s ním setkal. Parašutista se zmínil, že přišel z SSSR, že má vysílací stanici a že podává zprávy do SSSR. Jak se ten parašutista jmenoval, Trumpeš nevěděl. Znal jenom krycí jméno. Božena nebo Anna, tak nějak. ţiedermerth se vrátil do Ostravy. Podal svému nadřízenému zprávu a dostal příkaz, aby vyslechl Drahného. Stopa nabývala stále více na zřetelnosti. Drahného tedy přivezli z věznice k výslechu. "Nařidil jsem mu, aby se postavil ke stěně k oknu. Přitom jsem přivolal Hirztringera a žádal jsem ho, aby mi dal akta, která již s Drahným byla sepsána. Tato akta jsem pročital a Hintringer se na něco Drahného dotazoval. Poté Hintringer odešel a Drahný zůstal na chvili sám. Když jsem ho chtěl volat k výslechu, tak jsem si všiml, že má vysvlečený plášt' a položený na tělese ústředniho topeni. Vyzval jsem ho, aby si plášt' vzal s sebou. Pootočil jsem se. Pojednou jsem uslyšel prudké kroky a když jsem se ohlédl, tak jsem již Drahného neviděl. Na zemi Iežel jeho plášt: Vyběhl jsem v předpokladu, že Drahný utiká, na chodbu, ale tam jsem ho nenašel. Když jsem se vracel zpět přes kancelář kolegy Langa, tak jsem tohoto zahlédl, jak se vykláni z okna do dvora. Lang mi řekl, že oknem vyskočil neznámý muž. Utikal jsem okamžitě do dvora a tam jsem našel Drahného ležeti na zemi v bezvědomi. Přivolaný Iékař, jméno nevim, zjistil, že Drahný již nežije. " (Karl Wiedermerth) Smrtí Drahného se přetrhla nit pátrání po parašutistech. Gestapo seji usilovně snažilo navázat. Vyslýchalojeho manželku Marii Drahnou. Doznala, žejejí manžel skutečně nechal u nich přenocovat neznámého muže, který o sobě tvrdil, že je ruským parašutistou. Nic bližšího však nemohla uvést. Byla ponechána ve vazbě. Zatím se gestapákům podařilo vypátrat policejního kapitána Smékala a vzápětí i praporčíka Rybníčka. Jeden ze zatčených při mučení přiznal, že parašutista, kterému pomáhal najít byt, se jmenuje František Ryš. Byli zároveň zatčeni i někteří z lidí, kteří ukrývali parašutistu Němce. Učitel z Mariánských Hor, k němuž nyní vedla stopa, však před gestapem uprchl. Tím se pátrání po Němcovi dostalo do slepé uličky. Gestapáci se tím horlivěji snažili najít Ryše. Zjistili adresu Anny Ryšové. "Připoušim, že jsem se pak odebral k manželce Ryše a předstiránim, že jsem ilegálni pracovnik, jsem na ni chtěl vyzvěděti, kde se 178 179 jeji manžel nacházi. Ryšová mi řekla, že jeji marzžel skutečně přišel jednou na noc, ale ráno odešel a vice o něm neslvšela. Po tomto zjištěnijsem od ní odešel. Přištího dne byla Ryšová předvedena do služebny a ve věci za mé př.itornnosti byla vyţsleclznuta. Po výslechu byla Ryšová propuštěna. Uvslechem Ryšové bylo zjištěrzo, že jeji švagr jest zaměstnán jako skladnik v Budoucnosti. Protože se jednalo o bratra hledaného Ryše, stávalo zde důvodné podezře>zi, že Ryš se obrátil také na svého bratra. Na piikaz Scheufingera jsem provedl zatčerzi Ryše. " (Kar1 Wiedermerth) Aniž to parašutisté tušili, kruh kolem nich se počínal zužovat. Gestapáci se vrhli pojejich stopějako ohaři. Karl Wiedermerth správně vytušil, že Rudolf Ryš je důležitým článkem řetězu. Byl odhodlán použít všech prostředků: hrozeb, brutálního násilí i slibů, aby z něho dostal, co potřeboval vědět. Při prvním výslechu Rudolf Ryš odolal. Tvrdošíjně popíral, že by se setkal se svým bratrem, kterého neviděl od roku 1939, kdy uprchl za hranice. Wiedermerth se však nedal odradit. Dal si vězně znovu předvést v noci a s buldočí vytrvalostí pokračoval ve výslechu. Tvrdě a bezohledně. Nakonec ztýraného Rudolfa Ryše zlomil. Úpěnlivě prosil gestapáka, aby proboha ušetřil jeho rodinu, že se ke všemu přizná. Tvé rodině se nic nestane, to ti mohu zaručit. Mluv!" Rudolf Ryš ze sebe zajíkavě dobýval nejtěžší zpověd' svého života. Jen ten, kdo zažil trýznění v kobkách gestapa, může pochopit, jak mu bylo. Jeho bratr byl skutečně u něj, požadoval potravinové lístky ajídlo. Svěřil se mu také, že seskočiljako parašutista z letadla u Dřínova na Kroměřížsku současně s dalšími třemi parašutisty. Žádal, aby on, Rudolf Ryš, poskytl pomoc i jim, kdyby se na něj obrátili. Jmenují se Němec, Brauner a Kasík. První dva již za ním přišli. Sehnal jim potravinové lístky. Na dotaz, kde se tito parašutisté zdržují, uvedl, že Němecje v nějaké škole ve Slezské Ostravě, o ostatních že neví. O bratrovi se domnívá, že je na Slovensku. Wiedermerth vytušil, že Ryš se snaží přece jenom aspoň něco / zapřít. Začal na něj pouštět hrůzu. Líčil, co všechno ho čeká jako člověka, který se spřáhl s nepřáteli říše. Cojiného než smrt. A nejenom jeho. I jeho ženu, děti. Říše je ve válce, s nepřáteli se nemazlí. Když viděl, jak zkrvácený Ryš téměř omdlévá strachem o své drahé, nasadil pojednou vlídný tón. " "Něco ti nabídnu, promlouval k němu shovívavě. "Pomůžeš nám ty parašutisty chytit a já zařídím, že budeš propuštěn a tobě ani tvé rodině se nic nestane. Jinak... víš, co přijde!" Wiedermerth si přejel rukou po krku. "Uvědom si, že je chytíme tak jako tak i bez tvé pomoci, chci tijen dát příležitost, abys zachránil život sobě a celé rodině." Rudolf Ryš je přitisknut ke zdi. Není kam uhnout. Bud' zvolí život, nebo smrt. Kdyby jen pro sebe, ale pro celou rodinu, která za nic nemůže. Zemřít? Ne, proboha to ne! To nechce, toho se děsí. To nemůže. Na to není připraven, to nedokáže. S něčím takovým nepočítal. Není žádný hrdina. Do ničeho se nikdy nechtěl plést. Staral se y o svou práci, o rodinu, a ted b měl... Chce žít Ale to znamená podřídit se příkazům gestapa. Bože můj, pomáhat gestapu! Všechny je pochytají a popraví. I jeho vlastního bratra. Hrůzou se mu zatmělo před očima. Myšlenky se mu zoufale zmítaly v hlavě jako v kleci. On přece není žádný zrádce. Ale co může ted' dělat? Oni za to mohou! Bratr i jeho kumpáni. Němec, Brauner... Proč ho nenechali na pokoji? Proč ho zatáhli do takového nebezpečí? On má ted' všechno odpykat za ně! Naložili mu na hřbet břemeno těžší, než je schopen unést. Ne! Tuhle kaši si navařili sami, on za to nemůže. Nemůže! "Tak co?" dotírá d'ábel s tváří kriminálního asistenta Wiedermertha. "Souhlasíš?" Rudolf Ryš, zhroucený na židli, se sklopenou hlavou, vnitřně vyhořelý a zpustošený, tiše přikývl a vzlykl potlačovaným pláčem. Co jiného může dělat, proboha! Spokojený Wiedermerth okamžitě zašel za svým nadřízeným Scheuringerem, aby si vyžádal souhlas k Ryšovu propuštění. Scheuringer se však o tom neodvažoval rozhodnout. Odkázal Wiedermertha na velitele služebny, kriminálního radu Wendzia. Ten si dal záležitost vyložit a Wiedermerthův postup schválil. Rudolf Ryš byl propuštěn. Neodsuzujme ho příliš z pohodlí a bezpeěí současnosti. Neudělal vlastně nic než mnozíjiní, kteří také 180 ţ 181 neunesli nelidské mučení. Rudolf Ryš nebyl zaprodanec ani zrádce. Patřil vlastně taky k obětem. Strojvůdce Žůrek se o zatčení Drahného dozvěděl od své manželky, která právě to pondělí vezla do Ostravy Braunerův dopis. V obchodě zastihla en Marii Drahnou, která k ní ihned přispěchala a vzrušeně šeptala: "Jděte rychle pryč, mého muže odvezlo gestapo!" Marie Žůrková se obratem vrátila do Brna. Dopis cestou roztrhala aţvyhodila z vlaku. Zůrek měl z té zprávy těžkou hlavu. Jestli Drahný promluví, budou v tom všichni, i on. Ženu poslal druhý nebo třetí den do Kroměříže za Sahánkem, aby varoval lidi z ilegální organizace. Sám se rozjel do Ostravy. Tam se dozvěděl, že Drahný spáchal sebevraždu. Ve svých vzpomínkách píše, že vyhledal Ryšova bratra Rudolfa a ten ho údajně zavedl do bytu jednoho železničáře, kde se zdržoval bratr František. Pokud se nemýlí, musel si František Ryš do Ostravy jen nakrátko odskočit z Kroměříže, kde měl nyní svůj stálý úkryt. Nebylo to vyloučeno. Pověděl Žůrkovi o tom, že byl zatčen Rait, a všichni společně se radili, jak zamést stopy. Žůrek nabízel Františku Ryšovi, že ho převeze vlakem na Slovensko, ale Ryš odrnítl. Jeho místo je prý tady, zvláště ted', když je už vysílačka v provozu. A pak, neumí slovensky, prozradil by se. S tím se rozešli. Žůrek pak s jeho bratrem Rudolfem zašel do restaurace na oběd. Rudolf se mu zdál divný. Během rozhovoru najednou řekl: "Já bych nejraději utekl někam do Ameriky." Žůrka ta slova překvapila. "Proč?" ptal se. "Co se ti stalo?" Naléhal, ale švagr se mu nesvěřil. V té době asi ještě nebyl řízen gestapem, ale svíral ho strach. Žůrek se ještě týž den, bylo to 8. října 1941, rozjel do Kroměříže. Chtěl navštívit Sahánka a paní Svobodovou. Ale když vystoupil z vlaku, zjistil, že je sledován dvěma muži v balonových pláštích. Na náměstí se mu podařilo ztratit se jim z dohledu. Zaskočil pak na pár minut k Sahánkovi. Řekli si všechno, co bylo nyní potřeba si říct. K Svobodovům už Žůrek nešel. Vydal se pěšky za město k nejbližší železniční zastávce, aby si počkal na vlak do Brna. Ve chvíli, kdy procházel kolem zámecké zahrady, uslyšel motor. Rychle skočil za strom. V autě, které projelo kolem, spatřil ty dva muže v baloňácích. Už věděl najisto, že ho hledají. Druhý den nastoupil ráno do služby jako obvykle. Při zpáteční cestě, než vlak vjel do Přerova, objevil se u lokomotivy znenadání Žůrkův mladší syn Lojzík. "Tatíčku, dnes ráno přišli do bytu dva gestapáci, ptali se po tobě. Maminka řekla, žejsi ve službě. Poslala mě za tebou taxíkem. Možná že na tebe budou čekat v Brně na nádraží." Žůrkovi se roztepalo srdce. "Děkuji ti, Lojzíku," řekl roztržitě. Nakvap uvažoval, co udělá. Zatknout se nedá. Uteče, někde se schová. Prudce k sobě přitiskl syna a dojatě ho políbil na obě tváře. "Pozdravuj maminku a Standu. Nějakou dobu se neuvidíme. Nemějte o mě starost!" Skočil na stupátko lokomotivy a rychle vyšplhal nahoru, aby syn neviděl slzy. Bylo to vlastně jejich rozloučení navždycky. Ale to zatím ani jeden z nich nevěděl. Gestapáci opravdu čekali ve stanici i s autem. Nařídili přednostovi, že lokomotiva bude odpojena a zajede do malé výtopny, aby Žůrka mohli zatknout v ústraní. Jenže na lokomotivě byl už jen topič. Strojvůdce se před stanicí ukryl v tendru a před odpojením lokomotivy přelezl do osobního vozu. Na druhé straně vlaku vystoupil. Polními cestami se dostal do města. U Zelců, příbuzných své ženy, kterým řekl, v jaké je situaci, se umyl, dostal najíst, našli pro něj i oblečení, aby se mohl převléknout. Pak napsal ženě dopis s fmgovaným obsahem: "Drahá Marie. Jsem v zoufalé situaci. Rozhodl jsem se skoncovat se životem. Je tojediné východisko. Loučím se s tebou i s dětmi. Vzpomínejte v dobrém. Váš táta." Paní Zelcovou poprosil: "Ten dopis dejte ženě, at' ho odevzdá gestapu." Večer odcestoval Žůrek rychlíkem na Slovensko. Se strojvůd182 ţ 183 cem Havránkem se jednoduše domluvil, že před prohlídkovou stanicí Lanžhot se schová vzadu na tendru do prohlubně otvoru zásobníku na vodu. Zelcův syn František, který ho večer vyprovázel na nádraží, při loučení pronesl s obdivem: "Já vám to, pane Žůrek, tak závidím, že můžete dělat něco proti Němcům." "Ty jsi ještě chlapec, Frantíku, tohle je boj a boj je práce pro mužské." Dne 10. října ráno již Alois Žůrek zvonil u bytu svého švagra Karla Krče v Bratislavě Na Valech... 4 Od toho dne, kdy gestapo zatklo ředitele Raita, žili všichni obyvatelé domu Svobodových v Divišově ulici v neustálém napětí, kdy opět přijdou nezvaní hosté v kožených kabátech. Noviny i rozhlas skoro denně oznamovaly rozsudky smrti, vynesené stannými soudy na základě výjimečného stavu. I počasí přestalo být vlídné. Studený vítr odíral ze stromů zbytky odumřelého listí, každou chvíli na oknech chrastil déšt' a po zahradě se rozlézala dusivá mlha. Nastal podzim. Podkrovní pokojík obýval ted' po většinu času jen četař Ryš. Za světla nevytáhl paty, něco psal nebo kreslil plánky, připraven při každém ostřejším zazvonění protáhnout se oknem na střechu. Vycházel z domujen za tmy, když měl schůzku s někým z ilegální skupiny, kdo mu opatřoval špionážní zprávy. Několikrát se ve smluvených dnech pokoušel s rotmistrem Špidlou ze školního bytu učitele Semeráda v Ratajích vysílat připravené depeše do Moskvy. Ale centrála stále nepotvrzovala příjem. Zato se kolem Rataj začaly nápadně projíždět německé radiovozy se zaměřovacími anténami. Museli tedy vysílání na čas přerušit. Nadporučík Němec v té době kolem poloviny října vzdor zatýkání, které postihlo celou řadujeho spolupracovníků, setrvával v Ostradě. Jen velmi zřídka zajel do Kroměříže a opět se jakoby nic vracel. Brauner žil od 13. října v Uherském Brodě, kde mu na doporučující dopis Ireny Svobodové poskytl azyl její bratr, mlynář Eduard Stratil. Mimo hru zůstával stále čtvrtý z parašutistů, Jan Kasík. Tu noc, kdy byl s ostatními parašutisty shozen nad Dřínovem, při seskoku upadl, vymkl si kotník a pochroumal si koleno. Obličejem přitorn narazil na rukojet' polní lopatky, kterou měl připevněnou na prsou. Začal silně krvácet z nosu. Krev si utíral do padáku. Chvíli trvalo, než se mu podařilo krvácení zastavit. Na nohu se skoro nemohl postavit, při každém došlápnutí syčel bolestí. Ledabyle zahrabal padák, odhodil lopatku i granáty. Dovlekl se ke stohu a ulehl na slámu. Byl nesmírně unaven. Ležel tak až do rozednění. Kotník mu naběhl a bolestivě v něm škubalo. S námahou se zvedl a belhal se k silnici. Zatínal zuby, chvílemi myslel, že to nevydrží, ale přece jen zraněnou nohu rozchodil. Napadal na ni jako invalida, ale došel až do Zborovic. Na nádraží si počkal na vlak do Otrokovic. " T!vdal jsenr se hned za svýrn bratr'em Karlern Kasikerra, ale dorţia by,la jen jeho žena. Řekl jsem ji, že jsem v noci přiletěl z Ruska a seskočil s padákem a že ted'potřebuju byt. Protože jsem už z dřivějška nebvl se švagrovot< zadobře, nic vic jsem ji nevyprávěl, a čekal, až přijde bratr: Tomu jsern hned pověděl, odkud a jak jsern přišel a že se rrzr2ou přišli ještě tři dalši kamarádi... Jména jsem už neřekl... Bratr rrrě varoval, abych se neodvažoval něco podnikat že bych hned rrrusel odejit z domu. Nabidl mi, abych u něho riějaký čas zůstal, po čase že bych rnohl v Něnreckri najit r7ějaké misto a vést spořádaný život. ii bratra jsem zůstal tři raeděle a pomáhal mrr v obchodě. v té době jsem hledal spojeni na Františka Ryše. Sestru mé švagrové jsem poslal s dopisem k Rudolfovi, bratrovi Františka, do Moravské Ostravy. Psal jsem Františkovi jen, že jsem zdráu Misto pobytu jsem neuvedl, protože bratr si návštěvu ostatnich parašutistů zakázal. Musim podotknout, že František Ryš nám před odletem řekl, že kdybychom při přistáni ztratili spojeni, máme se obrátit na jeho bratra Rudolfa. Sestra mé švagrové Anežka Gvuzdová bydli v Ostravě a je tam zaměstnána. Sdělil jsem ji heslo, Zdravi tě Hana ` a tak dále, 184 ţ 185 takže musela poznat, že přţedáni dopisu je spojeno s nějakou zakázarrou věci, navic jsem ji řekl, že musi zachovat mlčeni. Několik dnů po jejim odjezdu dostal můj bratr od ni listek se sdělenim, že dopis v pořádku odevzdala. Později jsem se s ní sešel v Ostravě... " (Jan Kasik) Čekal na ni před obchodním domem Rix. Anežka Gvuzdová mu potvrdila, že dopis se dostal do správných rukou. O setkání s Ryšem se však Kasík nesnažil. Navštívil pouze matku. Té ovšem neřekl, že se vrátil domů jako parašutista. Vyprávěl jí smyšlenou historku, že pracoval na Ukrajině a po příchodu německé armády že se kus cesty pěšky, kus vlakem vydal domů. U matky se zdržel tři dny. Pak odjel zpět do Otrokovic. Jednoho dne nedlouho poté vstoupila do sklenářského krámu Karla Kasíka mladá štíhlá žena. "Já j sem Marie Vondráčková," představila se. "Mohla bych mluvit s vaším bratrem?" Karel Kasík váhal, jestli nemá Jana zapřít, ale pohledná žena v baretu a tvídovém plášti nevzbuzovala žádné podezření. Zavedlji tedy do bytu a nechal ji s bratrem o samotě. Byla to sestra Ludmily Raitové. Její pravé jméno, které zatím tajila, znělo Marie Štěpánová. Učila v Kvasicích na škole. Na sobotu a neděli jezdívala za sestrou, zvláště ted', co byl švagr zavřený, aby ji trochu potěšila. Při jedné z návštěv se seznámila s Ryšem a ten ji požádal, jestli by nemohla převzít úlohu kurýra a zajet do Otrokovic. "Jedu z Kroměříže. Mám vám vyřídit pozdrav od Františka. Tady vám posílá dopis." Vyndala z kabelky složený papír a podala jej Kasíkovi. "A tady je prázdná obálka s adresou, kdybyste mu chtěl něco napsat." Na obálce bylo červeným inkoustem napsáno Bohumil Brázda, obchodník, Kroměříž, náměstí... "Tak Franta je v Kroměříži?" podivil se Kasík. "Sjíždějí se tam všichni tři." "A co vysílačka?" zajímal se parašutista. "Tu maj í." Kasík, oblečený po domácku v rozhalené proužkové košili a nevyžehlených šedých kalhotách, na nohou sešlapané pantofle, si prohrábl rukou husté vlasy a rozpačitě se usmál. "Posad'te se, já..." , Ne, děkuju. Já hned půjdu. Jede mi vlak. Co mám vyřídit?" , "Co máte vyřídit? Že bych potřeboval nějaké prádlo. Brauner měl v ruksaku výbavu pro všechny." , Já mu to řeknu." , Mařenka Štěpánová se rychle rozloučila a přes krám vyšla do ulice. Na Karla Kasíka, který si ji od pultu podezíravě prohlížel, se oslnivě usmála a prohodila: Na shledanou!" Neodpověděl. Díval se za ní. Co asi chtěla? Irena Svobodová přijela neočekávaně 17. října do Uherského Brodu. Sotva se pozdravila s rodiči a bratrem, vystoupila po dřevěných schodech do komůrky nad šalandou, kde se skrýval Brauner. Byl zarostlý, rozcuchaný, tvářil se otráveně. Hned viděla, že něco není v pořádku. ,Stalo se něco?" zeptala se. "Já tady nevydržím, paní Svobodová," řekl Brauner nešt'astně. " Copak? Špatně se o vás starají?" "To ne, to vůbec ne. Mám všechno pohodlí,jídlo, ale... Ve mlýně je moc živo. Nemůžu vystrčit ani nos. Jsem tady jako ve vězení. Nemám žádné zprávy, nevím, co se děje... Nemám co na práci, jenom čtu. Je to k zbláznění." Paní Irena se zamyslela. "Tak víte co, Františku, sbalte si věci a pojed'te se mnou. U násje ted'jenom Ryš, tak se tam pohodlně vejdete." Brauner radostně vyskočil ze židle. 186 ţ 187 "Jaképak balení, j enom ustelu, vezmu si ze skříně kabát a támhle aktovku a můžu jít." "Vy nemáte žádný zimník'?" zarazila se Svobodová. "Ne. Doktor Svozil mi v Brně slíbil, že mi jeden dá, ale musel jsem narychlo odejít." "Já vám něco seženu. Venku užje chladno, bez zimníku nemůžete..." "Pani Svobodová zůstala v Brodu na noc a 18. I0. 1941 jsem jeI s ni zpět do Kroměřiže... Tam jsem zastihl Ryše, který pravděpodobně bydlel celou dobu u Svobodů. Řekl mi, že prostřednictvim učitelky Mařenky poslal vzkaz Kasikovi... 20. I0. I941 přišla služebná z Nezamyslic, že tam u jistého Zaorala, který pracuje v Nezamyslicich a bydlí ve Zlině, by někdo mohl bydlet. Byla to ta divka, co byla u pani Svobodové. Řekla, že jsou dvě možnosti ubytováni, ve Zlině nebo v Nezamyslicich. Při tomto rozhovoru jsme si hned vzpomněli na Kasika, a protože jsme neměli nikoho, koho bychom za nim poslali, odjel jsem 21. I0.1941 sám do Otrokovic a navázal jsem spojeni s Kasikem. Zeptal jsem se ho, jak se mu daři, a při té přiležitosti jsem mu také řekl, že máme pro něj byt. Kasik byI s tim srozuměn a já jsem odjel do Zlina, abych tam vyhledal Zaorala. Adresu jsem se dozvěděl od služebné... Jakub Zaoral, povoláni neznámé, Zlin, bytem myslim u pana Mikla čislo I44, ulici neznám... Zeptal jsem se ho, jestli skutečně může dát byt k dispozici. Odpověděl, že může jak ve Zlině, tak v Nezamyslicich... Sám jsem u Zaorala přespal a jel přišti den do Otrokovic. Se Zaoralem jsem ještě domluvil, že 23. nebo 24.10. I941 k určitému vlaku, čas už si nepamatuji, přijede do Zlina jistý muž a bude čekat na nádraží u benzinové pumpy. Dohodli jsme se dál, že jako poznávaci znameni bude silně kouřit a na otázku, kolik je hodin, odpovi: Tak akorát. v Otrokovicich jsem vyhledal Kasika a oznámil mu, že učitelka Mařenka, která už u něj byla, mu přiveze prádlo... Taky jsem mu sdělil, že jsem se dohodl se Zaoralem, pokud jde o jejich setkáni. V Otrokovicich jsem se zdržel hodinu a jel zpět do Kroměřiže. " (František Brauner) Po návratu do Kroměříže Brauner doručil adjunktu Josefu Švagerovi na okresní úřad Kasíkovu fotografii, kterou přivezl z Otrokovic s potřebnými osobními údaji k vyhotovení občanské legitimace. Se Švagerou to dohodl ještě Antonín Rait před svým zatčením, když zjistil, že průkazy, kterými byli parašutisté vybaveni před odletem, mají špatná razítka. "Musíme vám, jak vidím, opatřit nové legitimace," řekl tenkrát Braunerovi Rait, když si prohlédl jeho průkaz, "s tímhle razítkem by vás při první kontrole sbalili." ,Mám k tobě prosbu," řekl Braunerovi Ryš. "Potřebuju doručit do Ostravy důležité dopisy. Jeden bráchovi ajeden Bohoušovi Němcovi. Ted' po tom zatýkání je nemám po kom poslat. Myslel jsem, jestli bys tam..." "Nezajel?" Ryš přikývl. "To víš, že pro mě je tam horká půda." , ,Tak mi je dej," svolil Brauner, "já pojedu." Do Ostravy přijel 23. října. Lidé, u kterých ještě nedávno bylo možno nechávat dopisy a dostávat informace, byli pozatýkáni gestapem. Zbýval snad už jen vedoucí obchodu František Finek, který se dal Ryšovi k dispozici pro úkoly sběrného střediska. Brauner za ním přišel do obchodu. Ptal se, kde by mohl najít nadporučíka Němce. , ,Momentálně nevím," řekl Finek. "Nejspíš to bude vědět Rudolf Ryš, ale tam nechod'te. Lepší bude zatelefonovat. Skočte ke mně do bytu a řekněte ženě, aP brnkne Ryšovi do Budoucnosti, že na něj čekáte u mě." " Udělal jsem, co mi řekl, a sešel jsem se s Rudolfem. ŠIi jsme kus cesty spolu. Řekl jsem mu, že mám pro něj dopis od Františka, dal jsem mu ho a řekl mu ještě, že mám také dopis pro Němce. Rudolf mi řekl, že Němce hned nemůže sehnat. Zavedl mne do restaurace v Mariánských Horách u kostela, řekl mi dále, že sem přijde učitel, u něhož Němec bydli. Uvedl přimo jméno toho učitele, Chlebovský. Učitel přišel a Rudolf mě představil a řekl, že jsem jeden z těch, a vzápěti opustil restauraci. Učitel mi sdělil, že Němec vždycky v odpolednich hodinách opoušti byt a vraci se až večer, takže s nim nemohu momentálně mluvit. Požádal jsem učitele Chlebovského, abyţ 188 ţ 189 Němcovi vyřidil, že přenocuji u Finka a že tam má zitra ráno za mnou přijit. Němec mě tam přišti den vyhledal. ŠIi jsme se spolu projit do města a poobědvali jsme v kavárně Elektra. Němec mi řekl, že by bylo nejlepši, kdybych Ryšovi a Kasikovi mohl najit byt v Brně a on že se vynasnaži, abych sejá rnohl usadit v Ostravě. 24. I0. 194I jsem jel do Kroměřiže, kde jsem se u Svobodové sešel s Ryšem. Pověděl jsem mu, co mi řekl Němec, že máme pracovat ve dvou skupinách, a to Němec a já v Moravské Ostravě a Ryš a Kasik v Brně... vyřidil jsem Ryšovi také, že kapitán a praporčik byli údajně zatčeni... Kromě toho jsem měl zajit za Skopalem, požádat ho o nové legitimace, o sehnáni bytů v Brně a jestli by nám nemohl obstarat cigarety. Dále že máme vysilačku uložit do kufru, aby se dala rychle odnést. Pokud jde o bytovou otázku v Brně, obrátil jsem se na ředitele školy Františka Bednáře v Chirlicich u Brna, jehož adresu jsem svého času dostal v Moskvě od podplukovnika Stoje, ale zjistil jsem, že před dvěma lety uprchl. Kromě toho jsem řekl Ryšovi, že mám s Němcem 1. Iistopadu 1941 v Moravské Ostravě schůzku v kinu Alfa. Také jsem dostal od Němce úkol zprostředkovat mu setkáni se Skopalem... " (František Brauner) Brauner začal okamžitě plnit úkoly, které dostal. Nejdříve zajel za ing. Skopalem do Brodku. To bylo 25. října. Nezastihl ho však doma. Přespal u poštovního úředníka Rudolfa Smutka v Přerově, který byl zapojen do zpravodajské sítě, kterou nadporučík Němec na Přerovsku budoval. Druhý den se konečně sešel se Skopalem a sjednal schůzku s Ryšem na středu 5. listopadu v poledne a vrátil se do Kroměříže. Ryš s Pavličíkem mezitím odvezli vysílačku z Rataj a ukryli ji v Pavličíkově kroměřížském bytě. Následující den už opět Brauner časně ráno na kroměřížském nádraží nastupoval s kufrem do vlaku. Tentokrát cestuje do Bma. V Kojetíně vhodí do schránky Ryšův dopis se známou adresou: Huták, Brno, Královo Pole. V dopise se ujednává schůzka na 30. října odpoledne před kavámou Brichta v Králově Poli. V Brně Brauner zašel k paní Knoblichové, nechal si u ní kufr a odešel na noc k tetě a strýci Lisovým. V dalších dvou dnech vykonal spoustu pochůzek. Na porodnické klinice se setkal se Špidlovým strýcem MUDr. Svozilem, který byl ochoten pomáhat. Viděl se i s Žůrkovými chlapci. Oba se nadšeně zapojovali do konspiračních akcí. Špidlu požádal, aby pro schůzku s Hutákem našel nějakou ženu, která by se kvůli maskování zavěsila do Ryše. Špidla jako vždy přislíbil, že to zařídí. Nocleh pro Ryše sehnal u strýce. Dne 30. října bylo všechno zařízeno pro Ryšův příjezd. Na brněnském nádraží ho v 9 hodin čekali ve třech: Brauner, Špidla a žena středního věku, kterou přivedl, aby sehrála úlohu Ryšovy manželky. Vypadala sympaticky. Představila se jen křestním jménem. Ryš vystoupil z vlaku ve svém šedém převlečníku, na hlavě zelený klobouk. Brýle s černými obroučkami a hustý knír zcela změnily jelţo vzhled. Špidlovi i ženě se představil krycímjménem Sedláček. Křycího jména použil i Brauner. Všichni čtyři odjeli tramvají do Králova Pole. Ryš s ženou, která se ho držela pod paží, zamířili ke kavámě Brichta. Špidla odjel domů a Brauner si s Ryšem smluvil, že počká v restauraci Besední dům. Schůzka s Hutákem se však neuskutečnila. Ryš přišel v 17 hodin do Besedního domu. Tvářil se otráveně. Huták se nedostavil. Brauner odjel l. listopadu ranním vlakem z Brna do Ostravy, aby stihl sjednanou schůzku s nadporučíkem Němcem v 10 hodin před kinem Alfa. "Já budu do třetího listopadu tady v Brně," sdělil mu Ryš před odjezdem. "Pak mě najdeš v Nezamyslicích. Když tam pojedeš, tak jim ukaž tohle." Podal mu papír, na kterém bylo napsáno: "Doufám, že nový stárekje dobrý chlapík." Zřejmě smluvené heslo. Celý uřícený doběhl Brauner ke kinu Alfa. Slabě poprchávalo. Vyhrnul si límec baloňáku, šedivý klobouk vtiskl hlouběji do čela. Čekal. Němec se však stále neobjevoval. To bylo divné. Nadporučík si vždycky potrpěl na přesnost. Uplynuly skoro dvě hodiny a Němec nikde. Něco se muselo stát. Kde ho ted' hledat? 190 ţ 191 Brauner zneklidněl. Zašel do hostince v Mariánských Horách, kamąjak věděląchodil na oběd učitel Chlebovský, u něhož se Němec skrýval. V sále bylo plno lidí, hučel tu hovor, cinkaly talíře a příbory. Brauner s kloboukem v ruce postával u dveří, rozhlížel se. "Hledáte někoho?" zeptal se číšník. "Pana učitele Chlebovského." "Jo, ten dnes nepřijde, prosím. Ani zítra. Říkal, že na sobotu a neděli jede za manželkou." Brauner poděkoval a rozhodl se, že podstoupí riziko a zajde k Ryšovům. Na zazvonění otevřela Ryšová. "Manžel není doma," pronesla úsečně, skoro nepřátelsky. "Mohl bych mu tady nechat pár řádek?" "Ne," vyštěkla Ryšová. "Já žádné vzkazy nepřijímám. A manžela nechte na pokoji!" Zabouchla dveře. Brauner zrudl. Zlostně odcházel. Jel starou, řinčivou tramvají do středu města. Celou cestu mu vrtalo hlavou, co se jen mohlo stát. V proudu lidí na chodníku náhle spatřil Marii Žůrkovou. Radostně se k ní prodíral. I ona ho uviděla a šla mu vstříc. "Jedu zrovna od vašeho bratra. Jeho žena mě vyhodila." "Nedivte sejí. Má strach. Bratra nedávno zatkli. Naštěstí ho zase pustili." "Ach tak," řekl Brauner. "To jsem nevěděl." PAST SE ZAVÍRÁ Od toho rána, kdy se zničený a utýraný vrátil po celonočním výslechu na gestapu, přestal být Rudolf Ryš Rudolfem Ryšem, jak ho všichni doposud znali. Chodil jako tělo bez duše, přepadlý, ustaraný, nemluvný. Nikomu, ani své ženě se nesvěřil, jaká tíha mu spočinula na duši. Zachránil si život. Zachránil i rodinu. Ale zajakou cenu? Má zradit lidi, kteří mu důvěřují. Má zradit i vlastního bratra, sestru, švagra? Poslatje na smrt místo sebe? To pomyšlení bylo hrozné. Rudolf Ryš byl v jádru poctivý člověk, žádná prodejná duše, žádný jidáš, který by prodal kohokoli. Bylo to hrozné, ale co měl dělat`?ţPředstava, že by jeho samotného vedli na popraviště, že by zabili ijeho ženu, děti, ta představa bylaještě hroznější. Chvěl se o svůj život, neměl sílujít dobrovolně na smrt. Za co? Vždyt' nic tak hrozného neudělal, aby stálo za to umřít. Napadlo ho, jestli by nešlo gestapáky nějak obelstít, tvářit se, že jim pomáhá, předstírat horlivost, ale neprozradit nic důležitého a spíšjim pátrání ztěžovat. Ale to by znamenalo znovu strkat hlavu do oprátky, z níž se mu zatím podařilo vyklouznout. Wiedermerth mu to řekl jasně: A nemysli si, že nás budeš vodit za nos. Na to se hned přijde. A co by to pak znamenalo pro tebe, pro tvou rodinu, to si snad umíš spočítat. Ne, to nemohl. Chtěl mít užjednou pokoj ode všeho. Aby nemusel na nic myslet, nic tajit, ničeho se bát. At' mu vlezou na záda! Všichni! Všichni! Chce mít už konečně klid. Koupil si život na dluh a ten dluh musí chtě nechtě splatit. A pak už nechce o ničem vědět a do ničeho se už nikdy, nikdy nedá zaplést. "Asi za dva nebo za tři dny po svém zatčení se ke mně dostavil Ryš s tím, že má s Němcem smluvenou schůzku ve 20.00 hodin v kavárně Fénix v Moravské Ostravě. Toto jsem ohlásil Scheuringerovi. Ten rozhodl, že Němec při této schůzce bude zatčen. Da1 pokyn, abych 192 ţ 193 já, Hintringer a Schrott se dostavili asi o pů1 osmé hodině večerni před kavárnu Fénix, kde nás bude očekávat. ve stanovenou dobu jsme všichni byli ria mistě. Procházeli jsme se každý jednotlivě, abychom na sebe neupozorňovali. " (Kar1 Wiedermerth) Těsně před dvacátou hodinou přicházel ke kavárně Rudolf Ryš. Ulice byla ponořena do tmy, nebot' se přísně dodržovalo zatemnění. Nad vchodem kavárny svítilo jen modře cloněné světlo. Ryš přesto poznal kriminálního asistenta Wiedermertha, který stál na chodníku u výkladní skříně obchodu. Ryš se k němu nenápadně přiblížil. "Kde se máte sejít?" zamumlal Wiedermerth, "U kterého stolu?" "Nevím," tlumil hlas Rudolf Ryš. "Musím se teprve podívat, kde sedí." Nejraději by se v té chvíli obrátil a utíkal pryč, pryč odtud, kamkoli, jenom pryč. Nikdy v životě mu nebylo hůře. Nikdy nedělal nic s větším odporem než nyní. S odporem a nechutí ke všemu a ke všem. I k sobě. Po čtvrthodině čekání Wiedermerth vešel do budovy a sestoupil do suterénních místností restaurace. Už ode dveří zahlédl Rudolfa Ryše. Seděl napravo u stolu s neznámým mužem. Živě spolu rozmlouvali. V sále bylo poloprázdno. Wiedermerth usedl k protějšímu stolu, objednal si sklenku vína a nespouštěl z obou mužů zrak. Viděl, jak Rudolf Ryš vyndal z postranní kapsy saka krabičku cigaret, jednu si zapálil a krabičku položil před sebe na stůl. Ryšův společník po chvilce vztáhl ruku po cigaretách, rovněž si zapálil a krabičku strčil do kapsy. Uplynulo pět deset minut a Ryš vytáhl z kapsy několik barevných papírků potištěných čtverečky a čísly. Potravinové lístky. Položil je na stůl a muž sedící proti němu si je za okamžik přisunul k sobě, přeložil a zasunul do náprsní kapsy. Wiedermerth usoudil, že jde skutečně o muže, na kterého dnes nastražili past. Vstal a prošel kolem Ryše na chodbu tak, aby si toho Ryš všiml. Ten zakrátko vyšel za ním. Wiedermerth mu téměř nepozorovaně naznačil pohybem hlavy, aby ho následoval. "Je to Němec?" zeptal se ho u porcelánového umývadla na toaletách. Wiedermerth si utíral ruce do ručníku. Ryš si na ně pouštěl vodu. Zakýval hlavou. Byl viditelně rozrušený. "Zařid'te si to tak, abyste odešel dřív než on. At' nejste u toho, až ho zadržíme." Ryš znovu kývl hlavou, utřel si ruce a vyšel ze dveří. Nohy se mu podlamovaly slabostí. Cítil se vyčerpaný, zničený, zmocňovalo se ho bezbřehé zoufalství z bezvýchodnosti situace, v níž se ocitl. Wiedermerth po chvíli opět usedl k své nedopité sklence. Parašutista Němec zřejmě netušil žádné nebezpečí. Bavil se klidně s Ryšem. Patrně ani nezpozorovaljeho rozrušení. Ryš se brzy zvedl, něco k Němcovi prohodil a vykročil k věšáku. Oblékl si plášt' a odcházel. Němec jako by si toho nevšímal. Dopil sklenici piva a zavolal číšníka. Z kapsy vytáhl peníze. Wiedermerth zneklidněl. Měl domluveno se svými kolegy, že když bude delší dobu uvnitř, přijdou za ním do lokálu. Nikdo však nepřicházeţ.. Ted' hrozilo nebezpečí, že parašutista zaplatí a odejde, dřív než příslušníci gestapa stačí něco podniknout. Kriminální asistent vstal, a rychle opustil lokál. Vyběhl po schodech před kavárnu. Nikoho ve tmě neviděl, jen pár spěchajících chodců. Wiedermerth zahvízdal na prsty a vrátil se do haly, aby mu Němec nezmizel. Vtom uviděl parašutistu, jak vchází do dveří záchodu. Rozběhl se za ním. Dostihl ho v předsíňce. Chytil ho pevně zezadu za ruce. Němec se překvapeně ohlédl, snažil se vyškubnout. "Geheime Staatspolizei!" vyštěkl Wiedermerth. "Jste zatčen!" Vtom do dveří vrazil Schrott. Cvakla kovová pouta. "To je nějaký omyl," ohrazoval se Němec. "Proč mě zatýkáte?" "Všechno se dozvíte," řekl s pot'ouchlým úsměvem Wiedermerth. Mezitím přispěchal Scheuringer s Hintringerem. Obstoupili parašutistu, každý z jedné strany ho uchopil za paži. "Also, gehen wir "Scheuringer s Hintringerem odvedli Němce na služebnu. Zatčeni Němcovo se nám podařilo tak, že je nikdo nezpozoroval. Já jsem se vrátil do lokálu a po zaplaceni jsem odešel do služebny... Na služebně se vykazoval občanskou Iegitimaci na cizí jméno, které jsem již zapomněl. Popiral rozhodně, že by byl parašutistou Němcem. Když po delšim výslechu dále setrvával Němec na své výpovědi, by1 všemi zúčastněnými zbit. Já sám jsem mu dal dlani několik poličků. Teprve 194 ţ 195 po tomto zostřeném výsleclzu vyzradil Němec svou totožnost. " (Karl Wiedermerth) Takto líčí Němcův výslechjiný kriminální asistent: "Neznámý muž byl okamžitě odvezen na služebnu a podroben infórmativnimu výslechu. Při osobni prohlidce nebylo u něho nic závažného nalezeno. Osobni doklady měl v pořádku. Přesto, že neznámému muži bylo ihned řečeno, že je o něm známo, že je parašutistou, tento to rozhodně odmitl. vedoucl služebny, který byl tomuto výslechu přitomen, tehdy nařidil, že s neznámým mužem má být proveden zostřený výslech... Na základě tohoto přikazu byl neznámý muž bit, a to dlaněmi po obličeji. Nejvice byl tento muž bit Scheuringerem a Wiedermerthem. Já sám jsem tomuto muži dal také asi tři poličky... Po tomto způsobu výslechu uvedl tento muž, že se jmenuje Bohuslav Němec, že pocházi z Přerova a že skutečně je parašutistou... (Karl Hintringer) Protokol z výslechu nadporučíka Němce je datován 3. listopadu 1941,19.15. Vyslýchaný se snažil kličkovat: " Uzhledem k vytvořeni protektorátu, když jsem ztratil své misto jako důstojnik, rozhodl jsem se vydat do ciziny Mě1 jsem úmysl odcestovat do Ameriky... Proto jsem odešel 20. nebo 21. června 1939 z domu svých rodičů a vydal jsem se pěšky u Fryštátu přes polské hranice... " Následuje smyšlená historka, jak byl v Polsku zatčen a vězněn. Těsně před vypuknutím války po propuštění z vězení se vydal do vnitrozemí. Chtěl se ' dostat do Rumunska, ale to se mu nepodařilo. Poblíž Tarnopolu se dostal do ruského zajetí. Byl internován v táboře u Šepetovky, s žádným českým vojákem se nesetkal, žádného protektorátního příslušníka tam neviděl... Nadporučík Němec pomlčel o československém legionu i o východní skupině československé armády v SSSR, aby nemusel prozrazovat žádná jména. Všechno si vymyslel. Bitím však z něho dostali nějaké údaje o parašutistickém výcviku, jména příslušníkůjeho skupiny, volací znaky a vysílací čas. Tři adresy lidí, na které se měli obrátit, ale na které se neobrátili, takže těm lidem se nedalo nic dokázat. Uvedl jméno učitele Drbala, ale popřel, že by ho zasvětil do věci. Řekl doslova: " Ujištúji znovu, že jsem Drbalovi neřekl nic o tom, že jsem se vrátil jako parašutista z Ruska s určitými úkoly... " Snažil se pokud možno nejmenovat... Výslech pokračoval druhý den ráno. Protokolje plynulý, ale před každým jeho odstavcem si musíme představit bití a trýznění zatčeného. Nakonec ho donutili přece jen přiznat, kdo mu pomáhal. Zazněla jména Polach, Skopal, Smutek, Juštík, Drahný, Klepovský, Kopiez... Gestapo se dozvědělo i o úkrytu v domě Svobodových... Představme si ztýraného mladého muže se zkrvaveným, znetvořţ;ným obličejem. Suroví gestapáci ho museli zvedat z podlahy, kam ho srazily pěsti a kopance, a posadit na židli, aby mohli dokončit výslech. Slova se mu těžko odlepovala z rozbitých úst: "Závěrem chci ještě dodat, že jsem jako bývalý československý důstojnik úmyslně odešel do Polska, abych mohl bojovat za svobodu... národa. Tam se mi tato přiležitost nenaskytla v důsledku rychIého ukončení této války a s tim spojených překvapeni, nezbyla mi jiná možnost, než vydat se do Ruska... URuskujsem znovu viděl tuto přiležitost a rozhodl jsem se způsobem, který jsem vyličil, připojit se k boji za svobodu českého národa. Chtě1 jsem timto způsobem přispět k vytvořeni nového českého nezávislého státu a prohlásil jsem v Rusku před svým odletem, že jsem připraven obdržené úkoly, když ne zcela, tedy aspoň částečně splnit... " (Bohuslav Němec) Ne, nedal se zlomit. Nenabízí sužby, neslibuje spolupráci. Uznávájen, že to, co si předsevzal, je těžké splnit, a prosí, aby byli ušetřeni nepříjemností jeho rodiče, kteří o ničem nevěděli a za nic nemohou... Svou výpovědí bojoval o holý život tím spíše, že v kapse jeho kabátu našli gestapáci silně přitěžující dokument: koncept zpravodajských informací, které měly být rádiem odeslány moskevské centrále. 197 196 Brauner, po marném úsilí o setkání s nadporučíkem Němcem, jemuž potřeboval vyřídit, že 5. listopadu za ním přijede Skopal, odjel do Kroměříže. Co se dozvěděl od Žůrkové o zatčení Rudolfa Ryše, mu působilo velikou starost. Myslel na to celou cestu. Gestapo začínalo vnikat do sítě spolupracovníků, kterou si parašutisté tak dlouho budovali. Než zazvonil u Svobodů, pozorně se rozhlédljako vždy,jestli ho někdo nesleduje. Nic podezřelého nezjistil. Dům stál až na konci ulice. Po chodníku se v tuto dopolední hodinu trousilo jen pár penzistů, kteří se ubírali na procházku do Květné zahrady, anebo se vraceli domů. Stodola, která stála naproti přes ulici, se nezdála nijak nebezpečná. Pokud mu vůbec přišlo na mysl, že by právě odtud mohli lidé od gestapa v skrytu pohodlně pozorovat každého, kdo vstupuje dovnitř nebo vychází ven, pak nacistickou tajnou policii podcenil. Zajedním z větracích otvorů stodoly se střídaly bdělé oči, které Brauner nemohl vidět, které však viděly jeho. ' Ryše tentokrát u Svobodů nezastihl. Byl tím zklamán, chtěl se s ním poradit. Zřejmě se ještě zdržel v Brně. Dozvěděl se však, že včera dole u Raitů zazvonil nějaký muž, který se představil jako Rudolf Ryš. Sháněl svého bratra Františka, že s ním musí naléhavě i mluvit. Paní Raitová zavolala Irenu Svobodovou. Ryšovo chování se oběma ženám zdálo podivné. Instinkt je varoval. Muž se zdráhal odložit kabát, vzít si něco k jídlu, napít se kávy. Nejistě těkal očima a stále byl jako na jehlách. ' "Nechal tu pro Františka dopis," řekla Irena Svobodová a podala Braunerovi zalepenou obálku, bez adresy. Braunerji nedočkavě roztrhl, vyňal složený list popsaný Němcovým písmem: "...okamžitě přijed' do Ostravy. Musím s Tebou projednat důležité věci." Brauner uvažoval, co má dělat. Bůhvíkdy se Franta Ryš objeví. Jestli jde o důležité věci, musí za Němcem zajet aspoň on. Neví sice, kde ho najde, snad se sakra někde doptá. "Nic mi, prosím vás, nechystejte," řekl roztržitě, když zahlédl, že paní Irena zakrojila nůž do bochníku chleba. "Jedu zpátky do Ostravy." "Něco ţ stalo?" vzhlédla Svobodová. "Doufám, že ne. Tady ten dopis, prosím vás, hod'te do kamen. Já jedu!" "Aspoň kus chleba s máslem na cestu. A támhle jsem vám přichystala zimník. Vemte si ho." "Děkuju vám," řekl vděčně Brauner. Oblékl si silný tvídový zimník šedé barvy. "Je mi trochu větší, ale bude v něm teplo:" Usmála se a podala mu balíček. "A tady si vezměte ten chleba!" Sotva Brauner přijel odpoledním vlakem do Ostravy, spěchal ke kinu Alfa v naději, že snad některý ze vzkazů, které zanechal Němcovi na různých místech, se přece jen k němu dostal a že se tam konečně setkají. Po marném čekání zatelefonoval z budky Finkovi. Požádal ho, jestli u něho může přespat. ` "Samozřejmě, ` řekl Finek, "kde se sejdem "Jsem u kina Alfa." "Dobrá, přijedu tam." "Po skončení filmového představeni představil mi tam Finek mně dosud neznámou rodinu. Šli jsme s Finkem společně s nimi domů. Představil mě jménem Novák. Jak se ti lidé jmenovali, jsem zapomněl, ale bydli naproti obchodnimu domu Bachner, Finek jim řekl, že jsem jeho krajan z Čech. Podle mého názoru nevěděli, že jsem parašutista a mohu s určitosti říci, že jim Finek nic neřekl. Tam jsem jednou přespal a přišti den jsem znovu vyhledal tu restauraci v Mariánských Horách, kde se Chlebovský stravoval, abych se na něj zeptal. Dozvěděl jsem se, že učitel se ještě nevrátil. Znovu jsem vyhledal Finka. Ujeho pani jsem nechal vzkaz, že jdu znovu k té rodině naproti obchodnimu domu Bachner, protože tam chci dnes opět přenocovat. večer před touto druhou noci mě u této mně neznámé rodiny vyhledal Finek. Řekl jsem mu, že jsem Chlebovského nezastihl, a žádal jsem ho, aby mi na přišti den umožnil setkat se s Němcem. Finek mi řekl, že mám přišti den přijit za nim k jeho obchodu, že mi řekne co a jak. Při tomto setkáni mi řekl, že nic nezjistil, a šel se mnou do obchodu Budoucnost, kde jsem čekal před obchodem, a on 198 ţ 199 za chvili vyšel ven s Rudolfem Ryšem. Toho jsem ze zeptal, kde se zdržuje Němec. Řekl mi, že mu to momentálně není známo... Domluvili jsme si schůzku na ?0 hodin v kavárně Elektra... " (František Brauner) Bylo 6. října 1941. Rudolf Ryš se dostavil do budovy gestapa a oznámil kriminálnímu asistentu Wiedermerthovi, že se večer ve 20 hodin sejde v kavárně Elektra s parašutistou Braunerem. Wiedermerth se Schrottem se v danou dobu odebrali do kavárny. Hintringer se Scheuringerem zůstali před vchodem. Wiedermerth prošel kavárnou. Rudolfa Ryše objevil ve společnosti neznámého muže u stolku na galerii. Když ho Ryš zpozoroval, dal mu kývnutím hlavy znamení, že muž, s kterým sedí u stolu, je Brauner. Wiedermerth se posadil ke stolku hned zkraje a chvíli je pozoroval. Nenuceně se bavili. Asi za dvacet minut se Ryš s mužem rozloučil a odcházel. Braunerještě asi pět minut poseděl, pak zaplatil a zamířil k východu. Prošel kolem Wiedermertha. Ten odhadoval jeho fyzické možnosti: štíhlá, šlachovitá postava, bude asi mrštný, mohl by být ozbrojen. Hubená tvář s pevně semknutými ústy svědčila o rozhodnosti. Wiedermerth vstal, pokynul Schrottovi, který seděl dole v sále, a vyšel za Braunerem. Ten směřoval k šatně. Wiedermerth mu odřízl cestu k východu. Stál u lítacích dveří a čekal. Schrott, který se s ním dorozumíval pohledy, následoval Braunera v nejtěsnější blízkosti. "Když přišel ke mně, tak bez mluveni jsem ho uchopil za ruce a Schrott mu je zezadu přidržel, takže jsme ho mohli spoutati. ve dveřich jsme ho pak předali před kavárnou čekajicimu Hintringerovi a Scheuringerovi. Tito ho odvedli na úřad a já se Schrottem jsme se nenápadně vrátili zpět do kavárny. Po zaplaceni účtu jsme se odebrali do úřadu. Zatčeni Braunerovo bylo provedeno nenápadně, takže o něm nikdo z hostů v kavárně nevěděl. Když jsme přišli se Schrottem do úřadu, tak Hintringer se Scheuringerem prováděli již výslech Braunera. " (Karl Wiedermerth) " Z'.aké tento muž by1 okamžitě odvezen do úřadovny a informativně vyslechnut. Osobni prohlídka zůstala bezvýsledná, doklady mčl v pořádku. Při vý.slechu mu bylo naznačeno, že gestapu je známo, kdo je, a bylo po něm žádáno vysvětleni. Nebylo mu však řečeno, že Němec je zajištěn. Také tento druhý muž byl tvrdošijný a nechtěl doznati činnost, která mu byla předestřena. Přitomný kriminálni rada Wendzio proto opět nařidil, aby s timto mužem by1 proveden zostřený výslech. Biti tohoto muže se hlavně zúčastnil Scheuringer a Wiedermerth. Přiznávám, že také já jsem tomuto muži dal několik poličků. Po zostřeném výslechu tento muž doznal, že se jmenuje František Brauner.. Přištiho dne jsem obdržel přikaz od Scheuringera, abych provedl výslech Braunera... Pomáhal si při tomto výslechu svým notesem, do něhož si denně zapisoval to, co dělal... Nemohl proto nic zapirati. " (Karl Hintringer) Ještě v pátek 24. října byl Jan Kasík u Jakuba Zaorala ve Zlíně. Večer spolu trochu poseděli v restauraci u piva, bavili se o příjemných věcech. Druhý den ho Jakub Zaoral vzal s sebou vlakem do Nezamyslic. Přijeli tam kolem páté odpoledne. Jakub zavedl parašutistu do domku své matky. Světlovlasý a modrooký mladý muž, vysoký, s líbivou usměvavou tváří působil sympatickým dojmem. Paní Zaoralová se na něj mile usmívala. "Tož vás vítám. Bud'te u nás jako doma. Večer si pro vás semka zande mladý Stratil. Můžete bývat chvíli u nich ve mlýně, chvíli u nás, jak se vám zachce." Večer se skutečně objevil u Zaoralů mladý muž, pěkných hladkých tváří, kaštanové vlasy učesané pečlivě na pěšinku. Nedávno se oženil, štěstí mu svítilo z očí. "Tož si jdu pro vás," řekl Kasíkovi, když se s ním pozdravil. "My jsme se tak s paní Zaoralovou domluvili, že bude lepší, když budete 200 ţ 201 každou chvilku někdejinde. Ukážu vám pokojík, najíte se s námi..." Kasík děkoval, v širokém úsměvu blýskal pěknými zuby. Když pak spolu šlapali tmou ke mlýnu, Stratil ho informoval: "Má žena o ničem neví. Řekl jsem jí, že jste František Doležal ze Svobodovy přízně, tak se nepodřekněte." "Nebojte se," ujišt'oval ho Kasík. "Dám si pozor." U Stratilů se měl Kasík dobře. Ve mlýně nikdy nebyla o jídlo nouze. Nedávno zabili na černo vepře, dostaljitrnici, kus ovaru s hořčicí a dobrý domácí chléb. Vyspal se v bílém pokojíku v prvním poschodí. Nazítří se opět vrátil k Zaoralovům, aby se nemusel skrývat před mlynářskou chasou. V úterý 28. října ho vyhledal František Ryš. Přijel právě z Ostravy a ubytoval se u Stratilů ve mlýně. Vyprávěl, coje nového. Byl zase plný elánu. Vysílačku odvezli do Kroměříže, zkusili několikrát vysílat, ale stále se to nedařilo. Rozhodl se, že odešle zprávu přes Turecko na adresu, kterou mu dal v Rusku podplukovník Stoj. "Přišti den pro mě k večeru Ryš přišel, abychom se šli na chvili projit. Při té přiležitosti mi vyprávěl, že dostal od své ženy dva dopisy a předtim, než odjel do Nezamyslic. odeslal prostřednictvim syria Svobodové jeden dopis do Moravské Ostravy. Obsah dopisu neznám, nevim také, komu byl v Ostravě odevzdán... přiští den odjel Ryš do Brna, kde měl nějaké jednáni, ale nic bližšiho mi neřekl. Po odjezdu Františka Ryše z Nezamyslic jsem ho již neviděl. " (Jan Kasik) Za další tři dny, 2. listopadu 1941, přijela do Nezamyslic učitelka Marie Štěpánová a s ní Zoe Svobodová. Obě v zimních kabátech, na hlavách barety. To již Kasík opět obýval pokojík ve mlýně. "Něco jsme vám přinesly," řekla Štěpánová a podala mu novou občanskou legitimaci. Kennkartu. Zoe ji pro případ prohlídky měla během cesty z Kroměříže až do Nezamyslic zavěšenou na tenkém provázku kolem krku a ukrytou pod šaty. Kasík vzallegitimaci, zvědavěji rozevřel. Byla v ní vlepenajeho fotografie. Její pravý dolní růžek překrývalo kulaté razítko se střapatým protektorátním lvem a německočeským nápisem Bezirksamt KremsierOkresní úřad Kroměříž. Pod fotografii se skvělo kaligraficky napsané jméno František Kořínek. Když se Kasík v krátkém rozhovoru, který se poté rozvinul, zmínil o toţn, že chcejet do Ostravy, Marie Štěpánová se mu to pokoušela rozmluvit. To vás nesmí ani napadnout. V Ostravě je ted' příliš horká půda." Nepřel se s ní, ale myslel na to, že přecejen pojede. Má ve Frýdku matku a cestou se staví v Otrokovicích u bratra. Čtyři dnyještě zůstal v Nezamyslicích, ale byla mu dlouhá chvíle. Dne 6. listopadu odjel do Otrokovic s úmyslem, že druhý den bude pokračovat v cestě do Ostravy. Toho dne vyslýchali na gestapu, jak víme, zatčeného Braunera. Na otázku, kde se zdržuje parašutista Kasík, byl nakonec donucen přiznat, že u svého bratra v Otrokovicích. Scheuringer, který se osobně účastnil výslechu, si zavolal Wiedermertha a dal mu pokyny k zatčení padákového agenta Kasíka. .. Pak jsem se odebral do Budoucnosti k Ryšovi. Řekl jsem mu, že hţo potřebuji pro důležitou cestu. Ryš s moji nabidkou souhlasil. Umluvili jsme si, že k cestě použijeme služebniho vozu gestapa. l, určenou dobu jsme se setkali na mostě u Budoucnosti, kde Ryš přisedl do auta. Na cestě mne doprovázel vedouci referátu Scheuringer, vůz řidil šofér Hannel. Po cestě jsme informovali Ryše, že jedeme do Otrokovic, kde se zdržuje hledaný Kasik. Dal jsem mu přikaz, aby mu předal dopis a vyzval ho, aby s nim okamžitě cestoval do Moravské Ostravy. " (Karl Wiedermerth) Po příjezdu do Otrokovic zůstali gestapáci v autě, které zastavilo v ulici k nádraží. Ryš se sám vydal za Kasíkem do obchodu jeho bratra. Dlouho se nevracel. Úředníci gestapa ztráceli trpělivost. Donnerwetter, kdeje ten chlap?" rozčiloval se Scheuringer v šedivém koženém kabátě, na hlavě šedivý klobouk s úzkou klopenou střechou. "Jdem se po něm podívat." Došli s Wiedermerthem až k obchodu s nápisem GlasereiSklenářstvíKarel Kasík, ale Ryše nikde neviděli. 202 ţ 203 Scheuringer rudl vztekem. Tvář mu tuhla. "Was soll das heissen?" "Pojd'me na nádraží. Možná jsme je přehlédli." Ve stanici stál vlak do Ostravy. Průvodčí v kastrolovitých čepicích obcházeli kolem vagonů, bouchaly zavírané dveře. "Támhle je!" zajásal Wiedermerth v zeleném hubertusu a holínkách, na masívní hlavě lesácký klobouček se štětkou. Ryš napjatě vyhlížel z okna vagonu. Když oba gestapáky spatřil, ukázal jim prstem, že Kasíkje ve vagoně společně s ním. Wiedermerth se po krátké poradě s Scheuringerem přiblížil k vagonu a zamumlal tak, aby to slyšel jen Ryš: "Klidně jed'te, doženeme vás v Přerově." Zazněla trubka vlakvedoucího a výpravčí v kulaté červené čepici zvedl ruku s výpravkou. Ryš kývl, že rozuměl. Gestapácké auto se přiřítilo k přerovskému nádraží se značným předstihem. Scheuringer s Wiedermerthem se odebrali k přednostovi stanice, obrátili klopy, aby bylo vidět kovové odznaky. Wiedermerth pánovitě oznámil: "Geheime Staatspolizei. Až přijede ostravský chlík, musíme provést kontrolu ve vagonech. Vlak nesmí odjet, dokud nedostanete od nás svolení. Verstanden? Rozuměl jste?" Přednosta se pokoušel namítat, že nemůže přece zpozdit vlak. Musí dodržovatjízdní řád. "O tom, co musíte, ted' rozhodujeme my," okřikl ho Wiedermerth. Za chvíli bylo slyšet hukot přijíždějícího vlaku. "Prerau, Přerov!" vyvolával průvodčí seskakující zkušeně ze stupátka. Wiedermerth rázoval okamžitě k vagonu, který si zapamatoval v Otrokovicích. Vešel dovnitř. Rudolf Ryš na něj čekal na chodbičce. "Kde je?" sykl gestapák. "Přešel z opatrnosti do vedlejšího vagonu. Poznáte ho, má hnědou košili." Gestapáci procházejí vagonem, prohlížejíjedno kupé za druhým. Trhnutím odsunou dveře: , Polizeikontrolle! Ihre Dokumenten!" Lidé s kamennými tvářemi, někteří polekaně sahali do kapes, vytahovali knížečky občanských legitimací. Žádná nezněla na jméno Jan Kasík. V jedné bylo napsáno František Kořínek. Legitimace byla bezpochyby pravá. Pozornost obou gestapáků upoutalo něco jiného: majitel té legitimace měl kávově hnědou košili. "Vemte si kabát a pojd'te s námi ven!" Vyvedli Kasíka z vozu a Ryš v otevřeném okně sousedního vozu zakţval hlavou: je to on. "Jste zatčen," oznámil vyjevenému Kasíkovi Wiedermerth. Parašutista si dal bez odporu nasadit pouta a poslušně šel s nimi k autu. Akce se zúčastnil podle svého vlastního doznání i Hintringer, o němž se Wiedermerth ve své výpovědi nezmiňuje. Ten si však některé detaily pamatuje jinak: " V Otrokovicich jsme vystoupili z auta, a když jsme dali posledni pokyny Ryšovi, tak jsme pak čekali u nádraži na něj. Za nějakou chvili se Ryš vrátil s tim, že mu jeho bratr sdělil, že Kasik se již ze své nemoci uzdravil... Podle miněni bratra odjižděl Kasik vlakem směrem k Ostravě. Protože vlak již přijižděl, dali jsme přikaz Ryšovi, aby do něj nasedl a vyhledal v něm Kasika... My pak jsme osobnim vozem jeli do Přerova... Zde musim podotkţzout, že také Ryš ještě předtim neznal Kasika a že ho ve vlaku poznal pouze na základě osobniho popisu, který jsme obdrželi od zadržených. " (Karl Hintringer) Při výslechu Jan Kasík změkl jako vosk. Ochotně učinil obšírné doznání. Wiedermerth, který ho dostal na starost, protože Hintringer byl zaneprázdněn výslechem Němce a Braunera, ho nemusel ani jednou uhodit. Protokol se hemžil jmény... Na závěr prohlásil: "Já sám jsem nabidku Rusů přijal, protože jsem v tom viděl možnost konečně uniknout jedenadvacet měsiců trvajici internaci v Polsku a Rusku. Po svém návratu jsem se snažil vyhnout se všemu, co by mi ještě vice přitižilo, také jsem nepodnikl žádný pokus navázat spojeni s ostatnimi parašutisty... " (Jan Kasik) Wiedermerth okamžitě postřehl, že s Kasíkem by se dalo užitečně spolupracovat. 204 ţ. 205 "Protože Kasik dobře vypovidal a učinil na mne nejlepši dojem, tak jsem mu nabidl, aby spolupracoval s gestapem, že mu pomohu, aby byl propuštěn. Kasik byl s mou nabidkou srozuměn. Podal jsem pak zprávu Scheuringerovi, který však se mnou nesouhlasil. Poté byla Hintringerem zhodnocena výpověd' všech tři zadržených agentů. Přišli k tomu názoru, že Ryš se bude zdržovati na Kroměřižsku nebo v Nezamyslicich. Po tomto zjištěni odjeli Hintringer, Scheuringer, Schrott a pravděpodobně Lang bud'se zajištěným Němcem nebo Braunerem do Nezamyslic, kde prostřednictvim tohoto zjištóvali, kde je Ryš... ` (Karl Wiedermerth) Tehdejší manželka Jaroslava Stratila si přesně vybavuje tuto návštěvu gestapa ve mlýně: "Začátkem listopadu jsem byla s tchánem a manželem v kanceáři. Ani jsme neslyšeli přijiždějici auto. Mlýnské stroje byly hlučné a navic jsme o něčem mluvili. Opravdu jen dva muži v kožených kabátech vešli a ukázali odznakyąGeheime Staatspolizei. Jeden se vrátil k autu a dovedl zmučeného a lidskéntu tvoru nepodobného muže, znal ho jen tchán, byl to Brauner, kterého skrývali v Uherském Brodě. To jsme nevěděli, že mají také Kasika. Celkem slušný výslech trval asi hodinu, gestapáci nebyli hrubi, spiš jako by se posmivali. Jeden z nich mával manželovi před tváři Iistkem, na kterém bylo napsáno heslo:, Nový stárek je hodný hoch `. Ptal se, zda Brauner u nás už někdy byl. Nemuseli jsme lhát, neznali jsme ho, měl přijit teprve s listkem. Snadno jsme pochopili, že je zle, že gestapo již má stopu. Již jenom naivnost nebo lehkomyslnost mohla podceňovat naši situaci. Přišly dny horečných debat, různých kombinaci, chvilemi jakési zoufalé naděje a pak zase bezmezné apatie. Bližila se pohroma, brzy se měly měřit nerovné sily. " (vlasta Benešová) Gestapo drželo ve vazbě tři parašutisty. Z jejich výslechů vědělo dost, aby mohlo případ uzavřít hromadným zátahem. Neznalo však místo pobytu čtvrtého parašutisty Františka Ryše. Právě na něm záleželo gestapu nejvíc. Měl totiž u sebe šifrovací klíč a věděl, kde je vysílačka. To všechno potřebovali pracovníci gestapa zjistit, aby mohli navázat klamné spojení s moskevskou centrálou. Ryše proto chtěli dostat stůj co stůj, pokud možno živého. Všeobecné zatýkání bylo z toho důvodu prozatím odloženo. Schţ.zringer, Hintringer a Wiedermerth přinutili Braunera, aby s nimi zajel i do Kroměříže a zjistil, jestli se Ryš neskrývá u paní Svobodové. "Kdyžjsmepřijeli k domu, kde bydlela Svobodová, takjsme odeslali Braunera do jejiho bytu, aby se snažil něco podstatného o Ryšovi vyzvědět. Před jeho odchodem mu byl dán přikaz, že nesmi nic vyzradit. Pak jsme uzavřeli ulice, kterými by se eventuálně mohl Brauner pokusiti o útěk, a vyčkávali jsme. " (Karl Hintringer) Bylo kolem třetí hodiny odpoledne, když v domě Svobodových zazněl zvonek. Přede dveřmi stáli dva muži. V menším Irena Svobodová ihned poznala parašutistu Braunera. Zamrazilo ji. Hned ji napadlo, žeje zle. Měl rozbitý obličej, oči se mu ztrácely v krvavých podlitinách. Černovlasý dlouhán pojeho levici spustil přitlumeným hlasem: "Já jsem parašutista z Ruska a tadyhle Braunera znáte. Stala se nám nehoda. Musíme okamžitě mluvit s Frantou Sedláčkem." To bylo, jak známo, krycí jméno četaře Ryše. Irena Svobodová úkosem pohlédla na Braunera. Zachytil její pohled a skoro neznatelně přivřel pravé oko. To stačilo, aby věděla, jak mluvit. "Podívejte... já vás neznám. Nějaký Sedláček z Brna u nás hledal podnájem, ale my nájemníky nebereme. Jestlije to ten, kterého hledáte, to já nevím a taky mi do toho nic není. Ale upozorňuju vás, že to budu hlásit na četnické stanici." Zabouchla za nimi dveře. Za chvíli přiběhla Zoe, sotva popadala dech. Za rohem viděla Malčika, jak doma říkali Braunerovi. Šel ještě s jedním a kus dál čekalo gestapácké auto. Co ted'? Irena Svobodová horečně přemýšlela. Má s dětmi odejít? Anebo ještě počkat? Braunerovo významné mrknutí jí dávalo 206 ţ 207 naději, že nic důležitého neprozradil. To by si také pro ni asi přišli rovnou. Ale musí alespoň varovat organizaci. Okamžitě poslala dceru k Saháhkovům, aby vyřídila, že Brauner je zatčen. Ještě týž den kolem desáté v noci zazvonil znovu vysoký brunet, který odpoledne přišel s Braunerem, podal Ireně Svobodové složený papír. "Hled'te, kdyby se Franta přece jen objevil, odevzdejte mu tohle. Jinak to spalte!" Bez dalších řečí odešel. Paní Irena rozbalila lístek. Stálo tam: "Franto! Čekám Tě ve středu v 11.30 hodin v Hranicích v nádr. restauraci. Přijed' určitě,je to nutné. Hledaljsem Tě spojkou od Němce. Liduš." Liduš bylo Braunerovo krycíjzzléno. Tímhle lístkem chtěli u paní Svobodové rozptýlit pochyby, kdyby nějaké měla, a hlavně políčit na Ryše. Vytušili, že jim už tato statečná žena vidí do hry. "Protože jsme pak ztratili důvěru v Braunera, nebyl námi vice k takovým službám použiván. Počali jsme však uvažovat o nasazení Kasika jako konfidenta, pr'otože tento se neustále za konfidenta nabizel. " (Karl Hintringer) Wiedermerth se po nezdařené akci v Kroměříži odebral znovu k Scheuringerovi a znovu mu navrhl, aby se pokusil vystopovat Ryše pomocí Kasíka. Scheuringer spolu S Wiedermerthem zašel za velitelem služebny kriminálním radou Wendziem. Ten na Wiedermerthův návrh namítl, že centrála v Brně by S Kasíkovým propuštěním nesouhlasila, naopak, že dostal zvláštní přikaz učinit všechna opatření, aby se některému agentovi nepodařilo uprchnout. Po delším naléhání a po slibu, že se Wiedermerth osobně za Kasíka zaručuje, mu Wendzio na konec povolil, aby oţjel s Kasíkem do Nezamyslic a pokusil se získat nějaké zprávy o IZyšovi. Jaroslava Stratila nenapadlo, že by s Kasíkem nebylo něco v pořádku. Přijal ho s důvěrou. Hned nechal práce a zavedl ho do kuchyně. "Filči," volal na hospodyni Svobodových, "přines něco kjídlu." "Není u vás Franta Ryš?" zeptal se Kasík. "Není," odpověděl mlynář. "Ajá su rád. Už se tady po něm ptalo gestapo. Představ si, Braunera už chytili!" A Stratil líčil Kasíkovi, jak se gestapáci přihrnuli do mlýna se zbitým Braunerem ajak chtěli mermomocí vědět, jestli ho znají a jestli něco nevědí o Ryšovi. "Vy vážně nevíte, kde bych mohl Ryše najít?" "Jestli nerţ;nz Svobodů," řekl Stratil. Čas ubíhal a Wiedennerth čekal v nádražní restauraci. Minula sedmnáctá hodina, kdy se měl Kasík podle úmluvy vrátit. Wiedermerth nervózně poposedával na židli. Pustil Kasíka proti všem příkazům do mlýna samotného. Jestli mu utekl, nechce ani domýšlet, co ho čeká. Šeredně to odskáče. S radou Wendziem nejsou žerty. Dávno se setmělo. Přijel poslední vlak. Hodiny ukazovaly dvanáctou hodinu, restaurace se vyprázdnila. Wiedermerth se už zvedal, rozzuřený a zároveň zdrcený myšlenkami na to, že parašutista Kasík, za kterého se zaručil, uprchl. Ani se mu nechtělo vracet do Ostravy. Vtom vrazil do dveří Kasík. "Kdes byl tak dlouho?" rozkřikl se Wiedermerth. Kasík svěsil pokorně hlavu. Já se vám přiznám, chtěl jsem utéct, ale rozmyslel jsem si to." " y? "To máš štěstí, vydechl ulehčeně Wiedermerth. "Co R š " ,Není tam. Mohli bychom to zkusit v Kroměříži." Gut. Jedeme!" Toho dne však Kasík nepořídil ani u Svobodů. Paní Irena, kterou zatím ani nenapadlo podezírat ho ze zrady, mu při nejlepší vůli nemohla říci, kde by Ryše našel. Domluvili se, že se přijde zeptatjindy. "Po mérn návratu do Moravské Ostravy jsem podal zprávu o výsledkcr cesty vedoucimu referátu a služebny. V té době přijel do Moravské Ostravy šéf centrály v Brně, kriminálni rada Taudt. Měli s našimi vedoucimi Wendziem a Scheuringerem porady, na nichž bylo rozhodnuto, že Kasik má být jako konfident gestapa propuštěn... " (Karl Wiedermerth) Jan Kasík tedy podepsal závazek, že bude pracovat pro gestapo. Wiedermerth mu sehnal byt a Scheuringer mu našel zaměstnání úřed20g ţ 209 níka ve Vítkovických železárnách. Přidělili mu krycí jméno Jan a značku M.O.18 Není lehké zodpovědět otázku, co přiměje člověka, aby zrazoval své dosavadní přátele, celý svůj dosavadní život. Lze pochopit, že někoho strach o život dožene až ke zdi, v nížje zradajedinou skulinou k úniku. Ale těžko si představit, že se člověk v takové situaci dokáže naráz proměnit v někoho úplnějiného. Obrátit naruby všechny své myšlenky a city. Jednat napříště už nikoli pod tlakem donucení, ale ze své vlastní vůle a iniciativy. 4 Hned nazítří, poté co se Irena Svobodová dozvěděla, že Brauner je v rukou gestapa, poslala syna Miroslava pro vrchního četnického strážmistra Sedláčka. Chtěla se s ním poradit. Vypověděla mu dopodrobna, jak přišel ten cizí chlap s Braunerem a jak byl ten Brauner celý potlučený a takový divný a jak jí dal znamení přimhouřením oka... , Co bych ted' měla podle vás udělat?" , Sedláček rozvažoval. "To je určitě past. Víte co, napíšeme o tom hlášení gestapu, že jste nám to jako oznámila, a tím budete kryti. Přineste kus papíru a pero, hned to sepíšeme." Společně sestavili podrobné hlášení o tom, že na místní odděiení četnictva v Kroměříži se dostavila paní Irena Svobodová, bytem Kroměříž, Divišova 39, a oznámila, že u ní hledal bytjakýsi Sedláček z Brna, přičemž poté došlo k návštěvě dvou mužů, kteříji sdělili, žejsou parašutisté z SSSR, a vyptávali se, kde mohou dotyčného Sedláčka najít. Hlášení bylo stylizováno tak, aby zamotalo gestapákům hlavu. "Zařídil jsem," psal v závěru vrchní strážmistr, "že jakmile přijde některý z oněch mužů ke Svobodovům, bude četnictvo vyrozuměno a zadrží ihned přítomné osoby, přičemž bude tamní služebna ihned telefonicky vyrozuměna." Vrchní strážmistr Sedláček ani Irena Svobodová netušili, že gestapáci už vidí za kulisy této hry. Šlo hlavně o Ryše. Novopečený konfident Kasík šel dychtivě pojeho stopě. Dne 12. listopadu 1941 odpoledne znovu kladl prst na zvonek v Divišově ulici. Gestapáci Wiedermerth a Hintringer na něj čekali v kavárně Avion. Paní Irena ho pozvala dál. Posadil se do křesla v obývacím pokoji. Byl nadmíru hovorný. Vyptával se na Ryše. "Včera přijel," řekla,Švobodová, netušícjeho proradnou hru. "Byl u naší tety ajel zase do Brna. Odvezl vysílačku." "A kde bych ho tam našel v tom Brně?" vyzvídal Kasík. "To nevím. Ale můžete na něj počkat u nás. Za pár dnů se vrátí. Našla jsem jiný úkryt tady v Kroměříži, tam byste se mohli..." Nedokončila větu. Dole zazněl zvonek. Vyklonila se z okna. Dole stál vysoký člověk, kterého dosud nikdy neviděla. "Hnedjdu!" zavolala. Kasíkovi řekla: "Někdo k námjde, možná že je od gestapa. Pojd'te honem, musíte se schovat." Seběhla s Kasíkem do sklepa. Ukryla ho pod necky a zarovnala je všelijakým harampádím, které ji ve spěchu přišlo pod ruku. Pak šla otevřít. Dlouhán v klobouku a solidním zimníku se představil jménem Čermák. Rád by mluvil s paní Irenou Svobodovou. "To jsem já. Co si přejete?" Muž se rozhlédl, pak vstoupil a zavřel za sebou dveře. "Já jsem totiž... přiletěl z Ruska, jako parašutista, rozumíte?" Neznámý mluvil důvěrně ztišeným hlasem. "Mám vyřídit pozdravy od pana podplukovníka. Byl jsem s ním v Suzdale." ,Tak?" podivila se Svobodová. Bedlivě si muže prohlížela. Zdál se jí podezřelý svou řečností. Ve výrazu tváře zachytila jakýsi náznak vychytralosti. Ten člověk se jí prostě nelíbil. "Pojd'te dál," řekla chladně. Zavedla ho do pokoje. A odběhla vedle za synem, který se tam učil. "Mirku, skoč na četnickou stanici pro vrchního strážmistra Sedláčka. At' sem přijde." Pak se šla věnovat nenadálé návštěvě. Muž se hned začal vyptávat na Ryše. Tím v níjen posílil podezření, žejde o agenta gestapa. Oddychla si, když dole bouchly dveře a bylo slyšet 210 ţ. 211 hlasy a kroky na schodech. Vešel vrchní strážmistr Sedláček. Dlouhán vstal. Četnické uniformy se nijak nepolekal. Dokonce se hned začal svěřovat Sedláčkovi, odkud přiletěl a s jakým posláním. Některá jména, jak zaregistrovala Svobodová, vyslovoval nejistě a zkomoleně. "Jste,jak vidím, přítel rodiny," řekl Sedláčkovi, "takže vám mohu plně důvěřovat." Zkušený četnický strážmistr hned poznal, o koho jde. " Tak ty jsi parašutista`?" spustil na provokatéra ostře. "Nepřítel říše'? Tak půjdeš se mnou. Jménem zákonajsi zatčen. Zvedni ruce!" Překvapený Čermák bez zdráhání poslechl. Sedláček mu obratně přejel rukama po těle. Z kapes mu vytáhl pistoli a legitimaci. , ,Tak tohle si beru k sobě. Jdeme!" Protože se Kasík dlouho nevracel, rozhodl se Hintringer, že využije času a zajede do Rataj zatknout praporčíka Pavličíka, o němž mělo gestapo zjištěno, že je ve spojení s parašutisty a má u sebe vysílačku. " Už od léta 1940 jsem si všimla, že tatirzkovi přibylo starosti, že byl stále mimo dornov Dorrra pak sedával nejraději na nizké stoličce, by1 zamyšlený a vedl nezvy,klé řeči. lVabádal nás, dcery, abychom se ve škole dobře rţčily; poslouchaly maminku a ve všern ji ponráhaly. venku abychorn nernluvily s cizimi Iidmi o věcech, které se ději doma, a o tom, kdo k nám chodi. Přes všechnu opatrnost a utajováni jeho činnosti jsme si já i sestra všimly; že se něco rzedovolerzého děje. Jednou v rioci jsem prosklenýrni dveřmi zahlédla v kuchyni světlo. Když jsem se pak šla podívat, zastihla jserrr tatinka, kterv právě rozbaloval cizi tlatmok a vykláda7 na stůl věci, o kterých se mi snažil namluvit, že jsou jeho, přestože právě držel v rukou sáček s tabákem, ač sám by1 rzekrrřák. Později jsern se dověděla, že to byly věci jednoho z parašzrtistrl. Jindy jsem přišla do kuchyně ve chvili, kdy tatinek stál rzad otevř.eným kufřikern vysílačkv... a rně se srzažil znamenim ran z SSSR si ji vzal od svého velitele, žádný z kanzarádů ji prý nechtěl. " (Vlasta StratilováBenešová) Podivné vysvětlení. Statečné vlastence, kteří mu s důvěrou a obětavě pomáhali v nouzi, dokázal ze dne na den zrazovat gestapu bez nejmenších výčitek svědomí, že je posílá na smrt. Celou svou duši, mělli vůbec nějakou, zaprodal tak snadno, jako vyměnil košili. V té době gestapo připravovalo již rozsáhlé zatýkání členů kroměřížské, ostravské a brněnské tajné organizace, kteří měli styky s parašutisty nadporučíka Němce. Úder měl zasáhnout i Nezamyslice. Už po několik dní kolem mlýna a stavení Zaoralových obchází podivný člověk s holí. Vypadá jako vesnický pantáta, ale nikdo z místních lidí ho nezná. "To bude gestapák," napadlo Filču. Bylojí divné, že se neustále potlouká kolem domu a dívá se po oknech. Později se z něho vyklube kriminální asistent Wiedermerth. Gestapák proslulý svou krutostí. Slídí v Nezamyslicích, jestli se sem nevrátil František Ryš, jediný z parašutistů, který dosud gestapu unikal. Je tady i Kasík. Už nejako výsadkář, ale v roli špinavého udavače. Mirek Svoboda zatím novou úlohu Jana Kasíka nezná. Proto mu svěřuje, žeje Brauner zatčen a že všem parašutistům ijejich pomocníkům hrozí nebezpečí. Matka mu uložila, aby všechny známé varoval a navázal styk s Ryšem. Kasík se Mirka dychtivě vyptává, kde by našel Ryše. Nutně s ním potřebuje mluvit. Mirek to neví, ale zná osobu, od které by se to v Brně mohl dozvědět. Jméno naštěstí Kasíkovi neprozradil. V tu chvíli si totiž vybavil maminčino varování, aby nikomu nikdy moc nedůvěřoval a dával si obzvlášt' pozor na příliš zvědavé. Kasík se 226 ţ 227 tak chová. Naléhá. Že prý se musí s Ryšem za každou cenu sejít. I na Mirkovu maminku se tak nápadně vyptává. Kde prýje, že byji rád navštívil. Mirek je opatrný. Instinkt mu v hlavě zvoní na poplach. Zavřel si ústa na zámek. Kasík hořekuje, že mu docházejí peníze a že nemá kde bydlet. Tady ve mlýně už by se nechtěl déle zdržovat. Mirek ho uklidňuje, at' vydrží ještě týden, že mu potom kontakt určitě zprostředkuje. Ale Kasík je netrpělivý. Vydá se do Brna sám, jen aP mu Mirek poví, kde se má ohlásit. Mirek rozhodně odmítá. Bylo by to krajně nebezpečné. Kasík tam přece nikoho nezná, takže by Ryše stejně nenašel. At' jen zachová klid a počká, Mirek to spolehlivě zařídí. Neví proč, nemá pro to zatím žádné určitější důvody, ale něco se mu na Kasíkovi nelíbí. Nikdy nebyl tak zvědavý,jakoje ted'. Mirek si umiňuje, že bude ve střehu. Kasík okamžitě po rozhovoru s Mirkem informuje své nadřízené, jak vyplývá ze zprávy kriminálního asistenta gestapa. "Dále uvedl důvěrník, že toho času mu ještě plrlě důvěřuji jak Stratil, tak i pi Svobodová a k tomre se spolu projít," šklebil sejízlivě. "Trocha čerstvého vzduchu ti jistě neuškodí." Vcdl Mirka dlouhými chodbami na dvůr,kde stály šibenice. Tady prý skončí, jestli nebude rozumný. Mirkovi se hrdlo svíralo úzkostí. Nechtělo se mu umřít s hlavou v oprátce. Představoval si tu hrůzu, když provaz najednou stáhne krk a člověk by se chtěl nadechnout a nemůže... Gestapák mu viděl na obličeji, jak je mu úzko, a dělalo mu to dobře. Zavedl ho najiný dvůr, kde byla zed' celá pod'obaná od kulek. "Nebo bys chtěl radši zastřelit?" pitvořil se Wiedermerth. "Jak si budeš přát." Popásal se na tom, jak se chlapec celý rozklepal. Pak ho odvedl zpátky do kanceláře. Byljako med. Přistrčil mu židli, aby 252 ţ';: ?53 se posadil. A najednou to na něj vypálil: "Zařídím, aby sem dopravili tvou mámu i sestru. Co tomu říkáš? Máš radost?" Mirkovijako by útrobami projel nějaký obrovský hřebík a přibodl ho k židli. Wiedermerth se neskonale bavil jeho úlekem. "Jo, už je máme," oznamoval mu vítězoslavně. "Jsou na velitelství gestapa. Dalo to trochu práce, než za nimi spadla klec, ale spadla." Mirkovi se v mozku všechna kolečka roztočila naplno. Chytili je! Proboha! A ted' je přivedou! Zhrozil se, že ho uvidí v tomhle stavu a že je budou mučit zrovna tak jako jeho. Ale pak mu blesklo pomyšlení: Jestli je mají, proč po něm chtějí, aby byl rozumný a řekl, kde jsou. Proč za ním poslali Kasíka, aby to z něho vytáhl? (Paradoxem přitom bylo, že on sám si myslel, že maminka a sestra jsou u Hladkých v Hroznatíně, že změnily úkryt, mu nebylo známo, takže ho gestapáci týrali zbytečně.) "I toho Ryše už kolegové čapli," prohodil Wiedermerth. "Až ho pořádně zvalchujeme, poví všecko, cos nám zapíral. A to bude pro tebe přitěžující okolnost. Ještě je čas, abys ukázal dobrou vůli a vyklopil včas všechno, co víš. Až to dostaneme z nich, bude už pro tebe pozdě. Tak co, pořád budeš mlčet?" Wiedermerth vstal a vykročil ke dveřím s pohledem stále upřeným na Mirka. "Víš, co ted' udělám?" řekl s rukou na klice. "Dám předvést ty tvoje ženské. A uděláme si malou konfrontaci." Mirkovi se v prvním okamžiku chtělo vyskočit ze židle a vykřiknout: Ne, nedělejte to!, ale neměl žádnou sílu v nohách a hlasivky mu ochrnuly. Vytřeštěně zíral, jak Wiedermerth vychází na chodbu. Děsil se toho, co přijde. Po chvíli se dveře otevřely a Mirkovi se úlekem zastavilo srdce, ale vzápětí se mu ulevilo. Wiedennerth vešel sám. Mirek si byl najednou jist, že ho jen tak balamutil. Nemají je! Nikoho nechytili! Jenom tak Mirka zkoušel, co to s ním udělá. Sotva dospěl k tomuto zjištění, přestal poslouchat, co mu Wiedermerth říká. Ted' si mohl říkat, co chtěl. Mirek věděl své. Leknutí z něho sklouzávalo jako kapky deště z gumáku. Wiedennerth do něj hučel, aby všecko přiznal, než je přivedou, že upřímné doznání je polehčující okolnost a cesta k nápravě. Do Mirka najednou vjela kuráž. "Takje klidně přived'te!" odsekl vzpurně. "Aspoň poznáte, žejsem nevěděl, kdejsou." Wiedermerth se rozvzteklil. Viděl, že se mu trik nevydařil. Rozkřikl se: "Tak budeš mluvit, nebo ne?" Když Mirek odvětil, že neví, co by řekl, což byla v podstatě pravda, gestapák k němu přiskočil a spílal mu: "Ty idiote, ty blázne! Já ti dávám příležitost, jedinečnou šanci a ty si koleduješ o funus!" Popadl chlapce za límec a vlekl ho ven z kanceláře po schodech dolů, do suterénu. Tam ho odevzdal dvěma surovcům... Mirek se po dlouhé době probudil ve své cele, zmlácený tak, že se nemohl ani hnout. Nateklé oko, přeražený nos, obličej samá krev... Najednou si uvědomil, že zítra je Štědrý den. Všiml si kalendáře na stole ve Wiedermerthově kanceláři. Ležel se zavřenýma očima, sykal bolestí a v paměti se mu vybavovaly vzpomínky. Jak byli všichni vždycky o vánocích št'astní. V pokoji na stole zářil ozdobený stromek a pod ním dárky úhledně zabalené do vánočního papíru. Nedočkavě rozvazovali mašličky. Tatíček s mamičkou se usmívali. Zoe usedla ke klavíru, hrála vánoční koledy a všichni zpívali... Všecko je pryč, bůhví, jestli se vůbec ještě někdy shledají... Oči se mu zalily slzami, rozbrečel se jako malý kluk. Ještě že byl v cele sám! 6 Dvacátého ledna 1942 došel na adresu naší tety Barušky Stratilové do Uherského Brodu, Předbranského mlýna lístek: Brno, 9. l. 1942. Milá tentinko! Psaljsem Strakovům a nedostaljsem prozatím žádné odpovědi, a proto píšu Vám. Mám dovoleno, abyste mi posílali každých 14 dnů Vitacalcium. Dále prosím o mýdlo, zubní pastu, dvoje punčochy a vlněné ponožky, 2 kapesníky, ručník, lusin a krabičku sacharinu a Hašlerky. Nic víc neposílejte." (Slova lusin a krabičku sacharinu vězeňská cenzura přeškrtla a větu "nic neposílejte" podtrhla.) Prosím Vás, pošlete mi, můžeteli měsíčně 30 K. Napište! Za vše předem děkuji. Srdečně Vás všechny zdraví Mirek." Hrdlo se mi i ted', po padesáti letech svírá dojetím, když čtu tyto řádky psané bratrovou rukou. Musel prožívat hrozné chvíle. Každý 254 [: 255 člověk se bojí smrti a brání se jí ze všech sil. Vězňové gestapa si ji však někdy přáli jako vysvobození z útrap. Vydržet, když člověku vyrážejí zuby, lámou žebra, trhají nehty, to vyžaduje zvláštní vnitřní sílu. Někdo ji má víc, někdo méně. Předem se to na nikom nepozná. Nerozhoduje přitom tělesný vzrůst, mohutnost svalů, ani věk. Mirkovi bylo teprve sedmnáct let. Potřebujeli člověk zvláštní sílu k tomu, aby se nedal zlomit bitím, pak mému bratru, který byl skoro ještě chlapeem s jemnou tváří, jasnýma očima a zvlněnými kaštanovými vlasy nad hladkým, chytrým čelem, nikdo jistě nemůže upřít, že tu sílu v sobě měl. Napjatě a s rostoucí nervozitou jsme očekávaly, kdy se objeví. Nepochybovaly jsme o tom, že zajde k tetě Hladké a tam se dozví, kdejsme. Začalyjsme si však dělat starosti,jestli se mu něco nestalo. Už příliš dlouho o sobě nedával vědět. To neodpovídalo jeho mentalitě. Proč se nevrací? Snad ho proboha nechytili! Pomyšlení, že by se dostal gestapu do rukou, bylo hrozné. Mamička si vyčítala: Snad jsem ho tam neměla posílat. Je to přece jenom nebezpečné. Snažilajsem seji uklidňovat: Někdo tam přecejet musel. A Mirek sám tolik chtěl. Však víš, jak tě přemlouval. Byla to pravda. Maminka ho nechtěla pustit. Málem se na něj rozzlobila, jak si to vynucoval. Neměj mě, mamičko, pořád za malého kluka! Rukoudáním jí slíbil, že nikomu cizímu neřekne ani jediné zbytečné slovo, že všechno spolehlivě vyřídí a hned se vrátí do Hroznatína. Bud' nás tam najde, anebo se od strýce dozví, kam jít. Ještě při loučení mu mamička kladla na srdce: Mirečku, prosím tě, hlavně bud' opatrný! Strach a obavy o Mirka maminku trápily čím dál víc. Čekaly jsme aspoň řádeček od něho, sebemenší zprávičku... Stále nic. Mamička byla nešt'astná. Nemohla se zbavit sílícíchţvýčitek. Obějsme už začaly ztrácet naději a myslely na nejhorší. Zoufalejsme přemýšlely, co dělat. Přitom jsme byly úplně bezmocné. Nezbývalo než čekat a čekat, i kdyžjsme tušily, že se asi stalo něco zlého. Dny i noci v Novém Telečkově byly pro nás zoufale dlouhé. Několik dnůjsme sdílely výměnek se stařenkou a stařečkem Kotačkovými a jejich mladší dcerou Andělou. V malé světničce nebylo pomalu hnutí. Kotačkovi nakonec vymysleli,jak to udělat. Jájsem zůstala u nich. V kuchyni mi vybudovali úkryt pod podlahou. Tam jsem si mohla rychle zalézt, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí. Úkryt se dal nenápadně zakrýt prkny, na která se ještě mohla přisunout bedna na lůžkoviny. Pro maminku vyjednali ve vší tichosti bydlení v sousedství u Kratochvílů. Domkář Kratochvíl i jeho žena byli prostí, dobrosrdeční lidé a vlastenci do morku kostí. Bez rozmýšlení souhlasili, že se o naši maminku postarají. Pan Kratochvíl pro ni hned také vyhloubil pod podlahou v kuchyni podobnou skrýš, v jaké jsem se já schovávala u Kotačků. Ve dne jsme nemohly ze stavení ani na krok. Jenom v noci, za tmy, když vesnice spala, vycházely jsme opatrně ven, abychom si trochu provětraly plíce, prošly se spolu po dvorku, poklábosily... Musely jsme dávat pozor, aby nás někdo nezahlédl. V takové malé vesnici, jako je Telečkov, si lidé vidí až do talíře. Není lehké, aby jeden před druhým něco utajil. Ale o nás se nikdo z vesničanů dozvědět.nesměl za žádnou cenu. Gestapo po nás usilovně pátralo. Na úředních vývěsních tabulích byly vylepeny zatykače s našimi fotografemi. Tomu,kdo by nás udal, kynula velká peněžitá odměna. Kotačkům i Kratochvílům přitom za ukrývání policejně hledaných osob hrozil trest smrti. Však taky mladý Kotačka si vzal stranou svou šestnáctiletou sestru Andělu, která s nimi bydlela, veselou, hovornou žábu, která se učila švadlenou u paní Mejzlíkové v Telečkově. "Andělo," promlouval jí do duše, "to ti povídám, o tetince a Zoe nikde ani muk. At' se někde neprořekneš, to by bylo hotové neštěstí, všecky by nás popravili." Podobný rozhovor měl pan Kratochvíl s šestnáctiletou Miladou a o něco starší Marii: "Už máte rozum, děcka, tak na to dejte pozor, at' se nikdo nic nedozví." I když se Kotačkovi a Kratochvílovi všemožně snažili nahradit nám rozbitý a zničený domov, každou chvíli jsme si s mamičkou poplakaly, společně i každá zvlášt'. Žádné zprávy o otci, žádné o Mirkovi. Bylo to k zbláznění. Jak dlouho to takhle vydržíme. Bály jsme se, že budeme na obtíž, i když nás naši dobrodinci ujišt'ovali, že tyhle starosti můžeme klidně pustit z hlavy. Doba je zlá, říkali shodně ti i ti, musíme všichni držet spolu a pomáhat si ze všech sil. Byli to skvělí lidé. 256 ţ 257 Kromě Kotačků a Kratochvílů tu byl ještě někdo, kdo o nás věděl a kdo nám obětavě pomáhal. Můj vzdálený bratranec Jenda Doležal, rolnický synek z nedalekých Heřmanic. Docházel nenápadně za námi, nosil námjídlo a v noci s námi chodíval na procházky, abychom se nebály. Těšil nás, at' o Mirka nemáme strach, že se určitě někde dobře schoval a objeví se, až bude vhodná chvíle. Jednou, když zase přišel, to bylo někdy v únoru, neli v březnu, maminka už to nevydržela a poprosila ho, jestli by nezkusil zjistit něco o Mirkovi. Kdyby tak mohl zajet do Kroměříže za švagrem Theodorem Strakou, učitelem. Ten bude určitě něco vědět. Vysvětlila mu, kde Strakovi bydlí. V první vilce naproti okresnímu úřadu, když se jde směrem od parku, číslo 537. Jenda ochotně slíbil, že za Strakovými zajede hned ráno. Přijel do Kroměříže ještě za tmy. Dům snadno našel a zazvonil. Strakovi ještě leželi. Zvonekje pořádně vylekal. Mysleli, žeje to zase gestapo. Už několikrát u nich gestapáci byli, prohrabali celý byt a vvptávali se, co vědí o Svobodových. Pořád čekali, že se tam objevíme. Hlídali nenápadně dům a sledovali, kdo ke Strakům chodí. Strakovi ` dostali od gestapáků příkaz, kdybychom sejim my dvě nebo některá z nás ohlásily, okamžitě informovat gestapo. A nám měli vyřídit vzkaz, že se klidně můžeme přihlásit. Nic se nám prý nestane, gestapujde o zadržení nepřátelských padákových agentů. Strýček, manžel maminčiny sestry, si ve spěchu natáhl přes pyžamo kalhoty a v trepkách na boso šel otevřít. Byl připraven že za dveřmi uvidí zase toho odporného gestapáka Wiedermertha. Ale u dveří stál neznámý, na pohled sympatický mladík v tmavém zimníku s vyhrnutým límcem a v klobouku. Pozdravil a zeptal se zdvořile, jak by se gestapák určitě nezeptal: "Prosím vás, vy jste pan Straka, učitel?" Strýček si ho překvapeně a zároveň podezíravě prohlížel. "Jo, to jsem," odpověděl po chvíli váhavě. "Co mi chcete?" "Já jsem Jenda Doležal z Heřmanic. Ze Svobodovy přízně. Musím s vámi mluvit. Ale ne tady." Jméno strýčkovi nic neříkalo, i když se rozpomínal, že naši mají nějaké příbuzné v Heřmanicích. Stále si ale ještě nebyl jistý, jestli to není někdo od gestapa. Mohla to být léčka. "Tak pojd'te dovnitř," vybídl nenadálého hosta s neskrývanou neochotou. Zavedl ho do obývacího pokoje, ukázal na židli. Dychtivě čekal, co se dozví. Na prahu se objevila i teta v županu, celá vylekaná, co se děje. "Promiňte, jestli jsem vás vzbudil," omlouval se Jenda. "Posílá mě tetička Svobodová." Strýc upadl do rozpaků. Vyměnil si s tetou významný pohled. Není to nějaká past? Jenda vytušil jeho myšlenky. Vytáhl legitimaci a vysvětloval, jak je to s jejich příbuzenstvím. Tetinka a Zoe jsou v pořádku. Kde se ted' momentálně zdržují, to že jim nemůže říct, ale nevědí, co je s Mirkem, a tak ho poslali k nim, jestli náhodou oni, tedy jako Strakovi, nemají nějaké informace. Strýček s tetou se uklidnili. Jenda je přesvědčil, že mu mohou věřit. Na gestapáka ani na nějakého udavače rozhodně nevypadal. Manželé Strakovi s úlevou vzali na vědomí, že jsme v pořádku a že nás gestapo nechytilo. Teta se hned vyptávala, jestli něco nepotřebujeme, že ráda pošle nebo přiveze, co je třeba. Strýcovi nebylo moc do řeči. Měl samozřejmě nejčerstvější zprávy o Mirkovi, ale nevěděl, jestli udělá dobře, když Jendovi všecko poví. Uvědomoval si, jaká to pro nás bude rána. Nakonec se přece jen odhodlal jít s pravdou ven. Ukázal Jendovi i korespondenční lístek z Kounicových kolejí. Jenda si ho s dojetím přečetl. Strýc ho žádal, aby nám to řekl nějak šetrně. Pravda byla taková, že gestapo Mirka 26. listopadu zatklo v Nezamyslicíh a že odvezli i oba strýce Stratilovy, Jaroslava i Eduarda, a taky Filču a mnoho dalších lidí. Nějaký čas je drželi ve vyšetřovací vazbě v Ostravě, pak v Brně a ted' už mají po soudu... Mirekje v koncentračním táboře Mauthausenu. Toje dobré,jinak plno lidí odsoudili na smrt. Mirka jenom zavřeli, to on přece vydrží. "Aještě něco," řekl strýc Jendovi, když se loučili v chodbě. "Řekni švagrové, at' nezkouší navázat spojení s někým z ilegální skupiny, skoro všichni jsou zatěeni." Sotva Jenda odešel od Straků, už tam byli gestapáci. Wiedermerth aještějeden s ním viděli odcházet muže v klobouku. Kdo to byl? Nic nezapírat! Strýc si začal vymýšlet. Jeho mladší bratr rolník Straka ze Šelešovic. Občas se zastaví, přiveze trochu mléka, nějaké to vajíčko, 258 ţ 259 kousek másla. Dcerkaje chudokrevná, potřebuje přilepšení... Jen to vyslovil, ulekl se, jestli nebudou chtít, aby jim ukázal, co rolník Straka přinesl, ale gestapáky to naštěstí nenapadlo. Zatímco strýcovi kladli všelijaké zvídavé otázky, teta se nenápadně vytratila a poprosila sousedy, aby jejich syn zajel rychle na kole do Šelešovic za švagrem Strakou a vyřídil mu, že kdyby se ho někdo přišel zeptat, jestli byl ráno u bratra v Kroměříži, tak at' potvrdí, že byl. Udělala dobře, protože gestapáci odpoledne nelenili zajet si do Šelešovic, aby se ujistili, že muž, který navštívil Strakovy, nebyl opravdu nikdo jiný než strýčkův bratr. Do Telečkova za námi Jenda přijel až druhý den po návratu z Kroměříže. Umím si představit, jak mu bylo, když uvažoval, co všechno nám má říct a jak, aby nám nezpůsobil příliš velké hoře. Uvědomoval si, že to, co nám řekne, bude ukrutně bolet, i když zvolí sebeohleduplnější slova. Mluvil pomalu, dlouze se odmlčoval, chvílemi mu úplně selhával hlas, díval se přitom do země. Ale dostal ze sebe nakonec všecko. O rozbité kroměřížské ilegální skupině i o Mirkovi. Že byl zatčen a je v Brně ve vězení. Napsal Strakovům, takže je živ a jistě zdráv, když může psát. Že byl poslán do Mauthausenu, mamince raději zamlčel. Maminka ho poslouchala, rty měla sevřené, jak se přemáhala, aby nepropukla v pláč a zachovala si rozvahu. Vyptávala se na podrobnosti, hlas měla přiškrcený a oči se jí zalévaly slzami, utírala si je hřbetem ruky. Snažila se utěšovat sebe i mě. Snad budou proboha brát ohled na to, že je ještě chlapec, a nebudou ho týrat. Jenda jí přizvukoval. Jájsem vůbec nemohla mluvit,jenjsem polykala slzičky. Vlastě Stratilové gestapáci nemohli nic dokázat. Její manžel vzal všechnu vinu výhradně na sebe. Manželce prý neřekl, že jde o parašutisty. O ničem nevěděla. Gestapo ji tedy dva dny před Štědrým dnem propustilo. " 13. lediza 1942 jsem jela ponejprv rza gestapo do Br.na. ria znárrié čí.slo 3l3. Chtěla jsem pr'osit o povoleni k rozmluvě s manželem. Ještě předtírr2 r'áno jsem zašla do Kocrnicových koleji s baličhy a Iékl' pr'o ţLlirka. Nepřijali nic. Obešla,jsern stisněně budovu, obcházejicicl7 a plačiciclz bvlo vice. Jak neţrrilosrdné náhody; jak divné hry s lidmi, jaká nečekaná překvapeni dovede život př'ipravit. Gestapák, který mne před několika dny propouštěl, rni s klidem oznárnil, že v noci odjel vlak s naširni rrTuži do hortcentr'ačního tábora v Hornim Rakousku. " (Iţlasta StratilováBenešová) Cílová stanice pro transport vězňů z Moravy nesla název Mauthausen. V této pevnosti se silnými zdmi, s věžemi, z nichž trčely hlavně kulometů, s ostnatým drátem napájeným elektřinou, s pověstnými sto osmdesáti šesti schody do lomu, se sadistickými esesáky v čele s Bachmayerem a jeho dogou, vycvičenou k trhání vězňů, se ocitl i sedmnáctiletý student Miroslav Svoboda. Prošel martýriem výslechů gestapa v Ostravě a v Brně, kde s ním sepsali závěrečný protokol. Vyšetřující komisař jej vinil z velezrady. Na návrh k odeslání do koncentračního tábora Mauthausen, jemuž se mezi vězni říkalo "mordlágr", byla připsána písmena RURiickkehr unerwiinschtnávrat nežádoucí. Pobyt v táboře začal přijímací procedurou. Kápové na vězně řvali a popoháněli je kopanci a údery klacky. Los! Los! Los! Všechno ze sebe svléknout a odevzdat. I hodinky, prstýnky, medailonky, všechno. Oholili jim hlavy, nahnali je všechny do sprch a navlékli je do pruhovaných hadrů. Několik dnů Mirek s ostatními prožil v předepsané karanténě. To byly poslední chvíle klidu. Pak mu vykázali pryčnu v bloku XV, světnici A. Sousední pryčna patřila zkušenému vězni, který se mu představil jménem Čabart. Nikdo už by v něm nepoznal bývalého lesního radu. Postupně se oba navzájem poznávali, sbližovali. Nacházeli jeden k druhému důvěru. Bez toho se v lágru nedá přežít. Čabart jako vězeňský mazák Mirkovi radil, jak se v které situaci zachovat. Jako vězně urěeného k likvidaci ho zařadili na práci v kameno260 261 ; lomu. Odstřely skály, zvířený prach, rachot vrtaček a sbíječek, rozbíjení balvanů těžkými kladivy, všude jen samý kámen, slídivé pohledy kápů, nohy přibývající na objemu, sto osmdesát šest schodů vystoupit nahoru s piilmetrákovým balvanem v rukou. Kamenolom je určen k likvidaci vězňii prací. Mirek se drží. Srdnatě překonává krutost někdy až pětadvacetistupňových mrazů. Občas s ním lomcuje horečka, ale na radu svého staršího přítele Čabarta střeží se hledat pomoc u esesáckých felčarů. Mobilizuje vůli k boji o život. Cítí však, že slábne. Z hladu a úmorné práce. Večer po návratu ze šichty píše na pryčně dopis tetě Barušce Stratilové do Uherského Brodu. Smí psát jen na předepsaný dopisní papír, který mu na požádání vydal blockfiihrer. Neví, komu jinému by měl psát. Strakovi se zatím neozvali, bůhví, co se s nimi stalo. Neví, že ve stejném táboře, jen na jiném bloku jsou oba strýcové Stratilovi. Neví také, co je s otcem, s matkou i sestrou. Uherskobrodská tetaje jeho jediná naděje. Zesláblou rukou píše, německy, jakje předepsáno: "BIock Xv Stube A. Nr: 2926. 8. Feber 1942. Meine liebe Tante. Ich... Moje milá teto. Posilám vám srdečné pozdravy. Daři se mně dobře. Učim se zde pilrtě německy, škoda, ?e zde rzemám slovrzik, jistě bv mně to pomohlo. Douflím, že jste laskavě splriili mé prosby v poslednirrl dopise z Brna. Děkuji várn za to a pr'osirn ještě jednou o jejich splrzěrzi, jestliže jste to nernohla vyřidit. Nepotřebuje to všechno být, jak piši, stači jen podle vašich možnosti. Denně myslim na vás doma, co děláte v této kruté zimě, která tak u nás plně nastala. Doufám, že Vv všichni jste zdrávi a všechnn je v pořádku. Nejlepši, teto, pište mně jen v německé spisovné řeči. lţim, že vám dělám mnoho starosti, ale prosim pr'oto o odpuštěni. Všem posilárn své pozdravy. Na brzkou shledanou se těši Váš Mirek. " Na dolním okraji čtvrté stránky dopisního papíru pro vězněje razítko táborové cenzury a začáteční písmeno jména blockfiihrera "K". Uběhla řada dnů, které se zdály nekonečné. Přišla zásilka z Uherského Brodu. Teta poslala Mirkovi 20 marek. Dopis mu nedali,bylo v něm asi něco závadného. Mohl si ted' zajít do táborové kantýny a koupit si něco na přilepšenou. Každý z vězňů měl tu možnostjeden krát za měsíc. Žádné vybírání, muselo se vzít zavděk tím, co bylo ; k mání: prášek proti hmyzu, salát z plžů, někdy cigarety nebo řeza, ný tabák. I tohle zboží stojí za to koupit, dá se vyměnit s kuřáky tře ba za kus salámu od večeře. Musí tetě poděkovat. Do Uherského Brodu putuje z Mauthausenu dopis s razítkem na obálce: " 7.3.428: Meine Ar7schrift, Name: Miroslav Svoboda2926 Geboren am I5. I!1924, Block Xv, Stube A, Adresa: Die Frau Baruška Stratilo vá, Uh. Brod,"Předbranský mlýn "` Protektorat Bţhmen und Miihren ". Liebeste Tante... Nejmilejši teto! Posilám vám všem nejsrdečriějši po' zdravy a mnoho vzpominek. Děkuji za 20 RM mně zaslaných. Mirek." Za pouhé tři dny došla odpověd': "Milý Mirku! Tvoje 2 dopisy` které nás velice potěšily, jsme obdrželi, je nám jen lito, že tak málo pišeš. Jsi zdráv? My všichni jsme zdravi a v rodině se nestalo nic nového. To přiště piš vice! viděl jsi strýce Eduarda a Jaroslava? Nedostali jsme od nich žádnou zprávu. Babička nepiše také nic z Ravensbriicku. Současně Ti posiláme opět 20 RM Zdravi Tě Tvůj dědeček a teta." Na obálku s adresou čísi ruka připsala: "Neznámý." Táž ruka zřejmě doprovodila svůj výrok otištěním razítka: Odesílateli zpět! Proč nebyl dopis doručen? Co se stalo? Časně ráno 7. března 1942, ještě před budíčkem, vstoupil do světnice A blockfiihrer, rozsvítil a zařval: "Vězeň číslo dvacet devět dvacet šest!" "Hier," ozval se rozespalý Mirek a seskočil z pryčny. Dostal rozkaz rychle se obléknout a odejít v doprovodu blockfůhrera na ošetřovnu. To nevěstilo nic dobrého. Věděl to spoluvězeň Čabart, ale věděl to i Mirek Svoboda. Stiskli si ruce. A Mirek se pološeptem loučil: "Vydržte! Přežijte! A pozdravujte ode mě rodiče a sestru." Očima jako by říkal: Sbohem. Na světnici se už nevrátil. O dva měsíce později, 7. května 1942 byli v Mauthausenu zavraždéni oba jeho strýcové, bratři jeho matky, Eduard a Jaroslav Stratilovi. 262 263 8 Listujeme v aktech gestapa, v nichž je zaznamenán příběh parašutistů skupiny S1 nadporučíka Bohuslava Němce a desítek jejich obětavých vlastenců, kteří jim byli ochotni pomáhat při plnění jejich úkolů hluboko v týlu nepřítele. Čteme tujména, která nejsou a nikdy nebudou zapomenuta: Florián Bajer skrýval parašutistu Bohuslava Němce. Josef Drahný parašutisty všemožně podporoval a po svém zatčení spáchal sebevraždu. Jeho manželka Marie, lékař lidumil MUDr. Alois Dubovský, statečný vlastenec, člen ilegální organizace, jejímž předním úkolem bylo tehdy, na prahu války, podporovat rodiny zatčených. Karel Dyneš, který plnil úkol spojky, Marie Knoblichová, Arnold Kopiez, František Kozubek, který obstaral falešný průkaz parašutistovi Ryšovi, manželé Lisovi, kteří ukrývali Braunera, stejně jako manželé Karel a Vlasta Moravusovi, Oldřich Pour, poštovní revident, který navrhl Pavličíkovi, že zařídí spojení s Ruskem, Antonín Rait, nadšený patriot, člen ilegální organizace, který byl od začátku v těsném spojení s parašutisty, zajišt'oval pro ně potravinové lístky i občanské průkazy, jeho manželka Ludmila, neohroženě pomáhající, kde bylo třeba, právě tak jako její sestra učitelka Marie Štěpánová. Václav Rybníček, policejní praporčík, který sehnal Ryšovi byt, Bohdan Sahánek, který zařizoval styk parašutistů s jejich pomocníky, Antonín Smékal, který, jak praví obžaloba, "poskytl přístřeší pro jednoho padákového agenta". Rudolf Smutek ukrýval parašutistu Němce a obstaral mu padělaný průkaz. Arnošt Špidla, neohrožený pomocník parašutisty Braunera, jeho bratr Ladislav, který uvedl do chodu vysílačku parašutistů, MUDr. Miroslav Svozil, Anežka Stratilová, Eduard Stratil se synem, kteří parašutisty skrývali a zásobovali, stejně jako Jaroslav Stratil, jeho žena Vlasta, Jindřich Sýkora, Josef Švagera, soudní úředník, který parašutistům vystavil občanské průkazy, Jaroslav Vedra, ochotný převzít úlohu spojky, Josef Vícha, František Vítovský, který zařizoval potravinové lístky, Filomena Vrbecká, o níž protokol praví, že "poskytla dalekosáhlé služby výsadkovým agentům a byla pro ně činná po stránce zpravodajské", Jakub a František Zaoralovi a jejich matka Marie, Bohumil Zedníček, bratři Stanislav a Alois Žůrkovi, oba studenti, kteří spolu s otcem Aloisem a matkou Marii skrývali parašutisty a pomáhali j im plnit úkoly, právě tak jako Josef Holub, Bohumila Drtílková. Do seznamu bojovníků patří i desítky vlastenců: řídící učitel Stanislav Dedek, učitel František Majda, Jan Rumplík z Dřínova, jeho matka a sestra, František Čecháček a Emil Konůpka rovněž z Dřínova, " odbojáři z Přerovska, ředitel školy F. Drbal, Ing. Polach, J. Skopal z Brodku, R. Smutek a další. Některé postihne zatčení později. Až na podzim 1942 budou uvězněni ve svatobořickém koncentračním táboře manželé Strakovi. Jejich dvanáctiletá dcerka zůstane odkázána na péči osmdesátileté pratety Marie Holíkové. Rodiče vězení přežijí, ale matka, paní Anežka Straková si z vazby přinese těžkou chorobu, které zanedlouho po válce podlehne... Někteří z těch, o jejichž dopadení gestapo usilovalo, unikli zatčení. Strojvůdce Alois Žůrek, František Kubič, který ukrýval nadporučíka Němce v rekreační chatě Na Tesáku, Irena Svobodová s dcerou a hlavně parašutista František Ryš, který měl u sebe šifro, vací klíč a disponoval vysílačkou. Případ padákových agentů, jak jej nazývali nacisté, byl téměř uzavřen. Dvaačtyřicet osob bylo postaveno před stanný soud. Muži byli většinou popraveni, ženy odvezeny do koncentračního tábora. Dvě další osoby zemřely ve vazbě. Sedm osob projevilo zbabělost a zradou si vysloužilo propuštění z vazby. Třem nebyla nepřátelská činnost prokázána, dvě osoby byly zatčeny omylem, jedna musela ' být propuštěna pro přílišné stáří a osm bylo zproštěno obvinění. 264 265 PÁTRÁNÍ TRVÁ Četař František Ryš stále unikal. Měnil úkryty a vyhýbal se nastraženým pastem. Až do Mirkova zatčení měl v tomto chlapci spolehlivého pomocníka, který mu prokazoval neocenitelné služby... Byl jeho pravou rukou, jak o tom sám jako poslední ze zatčených parašutistů podává svědectví. Tehdy v listopadu, když po Ryšovi úředníci gestapa tak usilovně pátrali v Nezamyslicích a v Kroměříži, mnoho nechybělo, aby jim padl do rukou. ". Jel jsem vlakem z Brna, kde jsem v té době byl ubytován u rodiny Lisů v Seprovicich, do Kroměřiže, abych se zeptal pani Svobodové, kde se zdržuje Brauner který měl přijet do Brna, aIe ve sta>zoveném terminu se riepřihlásil. Na cestě z kroměřižského nádraţi jsem se setkal s tetou pani Svobodové, pani Holikovou. OsIovil jsern ji a dozvěděl se, že ve večernich hodináclt byl Brauner s neznámým mužent... u Svobodů v bytě... Pani mě poradila, abych přišel na schůzku s mladým Svobodou. Od něho jsem se dozvěděl totéž, co od jeho tety, a dále, že Brauner i policejrzi úiednik se na mne ptali. Mvslel jseni, že to Mirek Svoboda řiká, abych odjel zpět do Brna. Smluvil jsem si s nim schůzku na přišti den na náměstl v Kroměřiži... " (Fraritišek Ryš) Celou noc prochodil František Ryš ulicemi, toulal se i v okolí města, aby mu uběhl čas do rána, kdy se tněl sejít s Mirkem. Jak velice by potřeboval právě tuto noc mít střechu nad hlavou a kolem sebe klidné a odhodlané lidi, aby si nepřipadal tak sám. K Svobodovům však nemohl, dům byljistě hlídán. Neodvažoval se ani uchýlit k tetě Svobodových paní Blažkové, jejíž syn Ladislav byl s Ludvíkem Svobodou v Rusku. Gestapo mohlo vpadnout i tam. Noc byla studená, chlad se dotěravě dobýval i přes kabát k tělu, dech se před ústy srážel v páru. Hodiny se příšerně vlekly. Když se rozednívalo, byl prostydlý a únavou se sotva držel na nohou. Hlavu měl přitom plnou myšlenek na to, že mají Braunera a kdoví, kde jsou ostatní. Cítil se o poznání lépe, když za ranního šera potkával v ulicích chodce spěchající na ranní směnu a k vlakům. Dlouho předtím, než se objevil Mirek Svoboda, obcházel Ryš náměstí, klobouk vražený do čela, vyhrnutý límec a ruce zabořeny hluboko v kapsách. S knírem pod nosem ho sotvakdo mohl poznat. Mirek se k němu přiblížil nenápadně zezadu. Pod paží nesl školní aktcvku. Vysoký, krásný chlapec s houští kaštanových vlasů, které mu neposedně padaly do čela. "Dobré ráno," oslovil Ryše. Ten se otočil. Radostně mu zasvítily oči. Pohled na tohoto rozvážného, klidného a neohroženého chlapce mu vracel sebevědomí. Zašli spolu do postranní ulice. ; "Včera kolem desáté," vyprávěl Mirek, "přišel zase ten chlap, co u nás byl odpoledne s Braunerem. Nechal pro vás tady lístek." Ryš si přečetl vzkaz. Trpce se usmál. "Říkáš, že Brauner byl samá modřina?" "Mamička ho ani nemohla poznat." "Do těch Hranic samozřejmě nepojedu. Je to určitě past. Na to jim neskočím. Vrátím se do Brna. Kybys mě hledal, ptej se u Žůrků." Rozloučili se. Mirek spěchal do školy. Ryš se rozhodoval, jestli má jít na nádraží. Usoudil, že je to nebezpečné. Do očí mu padl vývěsní štít: Autodoprava! Hranatá škodovka s nápisem Taxi stála před krámkem. Ryš oslovil muže, který otíral kapotu hadrem. "Mohl byste mě zavézt do Kojetína " , "Prosím, můžete se posadit." Teprve v Kojetíně si Ryš počkal na rychlík do Brna. Cestou si promýšlel, co všechno musí udělat. Především si musí najít nový byt, nesmí přebývat u nikoho z příbuzných. Pak se musí zkusit spojit s Němcem a Kasíkem. Hlavně s Němcem. "Še1 jsem ihned do bytu své sestry pani Žůrkové. Sdělila mi, že mě hledala u Lisů. Vyprávěla mi, že mě tam nenalezla a že se od sousedů dozvěděla, že rodina Lisova je zavřena. Byla velmi nervózni, 266 267 rTebot',jeji rnzrž, jak rrrně řekla, nepřţišeljiž nějczkv čas domri a rredává o sobě zpráiţiţ. Upolednic/r hodirrách to/ro drze jsezrr odjel v/akerrr do Draholzzš a odešel do obce Ri bár;1'. alnţclr i;vlr/edal od dřivě_j.ška ţnánrou vdovzz Polákovou. Ujejirn biţtě jsenz se ţdržel deset dni. arriž bi'ch vyšel ţe vrat. lVeřek/ jserrrji.ţžejsezn parašutista. Bělrerrr pobvtu zz nijsern rzebvl ilegálně čirzrnţrrz. Zczbvval jserrr se v,jejirrr dorně drobnýrni rrrallţnri dornácími pracerrri... Uprvnich drrech svého pobytu u Po/ákoiţé, jsern rrapsal dopis svoji zrrámé Alžbětě Fikrové v Moravské Ostravě, Před nádr.ažirn 29, v něnrž,jsem ji sdělil, žejsern rz Pani Polákové, a táţal jsezn seji, ţda nezná někoho v Brrrě, kdo bv rrrě po několik dni zzbl%toval. Upřipadě, že by rrrrrě rrrohla porrroci. aby mě zz pani Polákové rravštivila. Po nějakérn čase rrrně poslala koresporzdenčni Iistek, rra kterém sdělila. žejede do Brna a že rrrě v Rybárech vyzvedrze. Pani Fikrová, která je 30 až 40 rokzi stará, žerra železničrri/ro zaměstnance. vvhledala nzě v bvtě Polákové. v nestřeženénr okarnžikujsernjí dal na vědorní, aby pi'ed pani Polákovozr nic nemlrzvi/a. Fikrové jsern řekl, že jsenr parašutista ţ Rzzska, a prosi1 jsem ji, aby mi v Protektorátzzą.s vvjimkou Moravské Ostravl:opatřila zíkztţt. Vyţţvala rriě, abych s rri jel společně až do Brna. To bylo v prosinci I94l, a sice dva drrv před vvpukrrutint války rrrezi Japonskem a Amerikou. UBrrrě jsme,jeli na konečnou stanici elektrické dráhy. šli do Jzrndorfšké ulice č 35, kde byla př.ítorrrrra jeji sestra. asi 45 /etá Alexandra Brodová. Pani Fikrová rně seznárnila se svozz sestrozz a p/ně ji obeznámila s tinr, žejsern parašutista a že v rrejb/ižši době u ni budu bydlet... " (František Ryš) Dům v Jundorfské ulici se stal pro Františka Ryše na dlouhou dobu spolehlivým úkrytem. Okamžitě se snažil navazovat zpřetrhané nitky. Napsal dopis paní Ireně Svobodové. Prosil o zprávy, co je nového a zda neví, coje s kamarády. Zpáteční adresa: Karel Šedivý, Brno, kavárna Muzeum. Další dopis podobného znění odeslal Marii Štěpánové. Ani na jeden nepřišla odpověd'. Domyslel si, co to znamená. Napsal i jistému Vladimíru Šuldovi do Kostelce u Zlína. Znal ho z dřívějška jako zaměstnance firmy Bat'a. S jeho bratrem Jarosla268 vem žil v suzdalském táboře. Rozvimila se živá korespondence, došlo i ke schůzce v kavárně Muzeum. Šulda byl ochoten všelijak pomoci, ale obstarat byt se bál. "Je to nebezpečné," řekl Ryšovi. Zato mu sehnal boty. I to byla cenná pomoc. Paní Brodová zajela do Ostravy a zprostředkovala mu písemný styk se ženou. To byla pro Ryše nesmírná morální posila. Začátkem ledna přijela Anna Ryšová do Brna za svým mužem. Seděli spolu v bytě rodičů Josefa Holuba v Mlýnské ulici, pak odešli do čtvrtého I patra, kde jim Josef Holub dal k dispozici svůj vlastní byt, aby moh, li být chvilku spolu o samotě. "Jak jsem se dozvěděl," říká Josef Holub po letech, "gestapo ji pak velmi tvrdě vyšetřovalo, snad i věděli o její cestě do Brna, ale neprozradila nás." V lednu se Ryš odvážil zajít k Žůrkovům. Doma byl jen mladší syn Lojzík. "Strýcu, raději nechod' dál. Mohli by tě tady chytit." Procházeli spolu brněnskými ulicemi a Lojzík mu pověděl, co všechno se stalo. Maminka i bratrjsou ve vazbě, ale nic jim nedokázali, takže je musí co nejdřív pustit. On sám byl také pár dní zavřei I ný, ale nic z něho nedostali, a tak ho propustili. Od spoluvězňů se dozvěděl, že prý v Kroměříži bylo velké zatýkání. Paní Svobodová se i s dcerou ukrývá na Vysočině, u Velkého Meziříčí. "A co ty, strýčku," ptal se chlapec. .,Máš kde bydlet?" "Mám, adresu ti však raději nepovím. Když se budeš chtít se ' mnou sejít, nech mi vzkaz v kavárně Muzeum!" ' "Mě vyhodili ze školy," řekl Lojzík skoro hrdě, tak jsem si sehnal místo v obchodě. Přijed' někdy za mnou!" "Přijedu," slíbil Ryš. Rozloučili se stiskem ruky. Z Lojzíka bude správný chlap, pomyslel si spokojeně Ryš, stejně jako ze Standy. Táta by z nich měl radost, kdyby věděl... O Ryšově činnosti v té době se dozvídáme od člověka, vjehož domě Žiirkovi bydleli. " Těsně před vártocenri došel mrij otec na gestapo, že v zzzarrrčeném . bytě zodinţ. Žůrkovvch teče voda (rrebvla to prţavda), ab1' nárrr půjči ,.. 269 li klič nebo ptrstili Lojzika, že si opravtt obstar.á. Por.adili se a řekli tatirzkovi, že Lojzika ptrstiąasi se dornnivali, že je navede rza stopu k otci (o jeho poby,tu rţa Slovenskt< nerněli ani poněti.j Dr.trhv den Lojzik přišel. býval sledován, proto nrtrsel bvt velmi opatrný při sclzůzkách s Rvšem. Ryšovi jsrrie, tatirzek ajá společrzě poskytli celkern 10 000 korun, nechtěli jsme žádnou potvrzenktr, ale on nárn potvrţeni vnutil, abychom n iěli doklad, kdyby se s nint něco stalo, že prý penize nám budou vrácerTv po válce. Potvrzeni jsrne ukryli pod plechern, na kterém stála karnna, aIe v době stanného práva. kdy byli zastřeleni Lojzik i Standa a gestapáci hrozili, že ještě přijdou, jsme stvrzenku spálili. I Ryšovijsme poskytli vše, až do jeho zatčeni, veškeré zaopatřeni... Potřebné věci nzu donášel Lojzik, arzebojsme v neděli, rodiče a já, chodivali do kavárny Mt