OSHO
Sútra srdce

Votobia, Olomouc, 1996

Buddha uvnitř

Sláva dokonalosti moudrosti,
úžasné, svaté!

Avalókita, svatý pán a bódhisattva,
se pohyboval po hluboké dráze moudrosti, 
která odešla do zásvětí. 
Díval se dolů z výšin,
a uzřel jen pět hromad,
a viděl, že ve svém vlastním bytí 
jsou prázdné.

BUDDHA UVNITŘ
Zdravím Buddhu uvnitř ve vás. Možná si toho nejste vědomi, možná
jste o tom nikdy ani nesnili - že jste Buddhou, že nikdo nemůže
být ničím jiným, že buddhovství je tím nejzákladnějším jádrem
vašeho bytí, že to není něčím, co se má stát v budoucnosti, ale
že se to již stalo. Je to samotný zdroj, ze kterého pocházíte; je
to zdroj a také cíl. Z buddhovství vystupujeme, a je to
buddhovství, k čemu se přibližujeme. Toto jediné slovo,
buddhovství, obsahuje vše - je to uzavřený kruh života, od alfy
po omegu.
Vy ale tvrdě spíte, vy nevíte, kdo jste. Ne že byste se museli
stát Buddhou, pouze je třeba si uvědomit, že se musíte vrátit ke
svému zdroji, že se musíte podívat dovnitř do sebe. Konfrontace
se sebou samým odhalí vaše buddhovství. V den, kdy člověk uvidí
sám sebe, se celá existence stane osvícenou. Ne že by se člověk
stal osvíceným - jak se může člověk stát osvíceným? Samotný pojem
toho, že jste člověkem, je částí neosvícené mysli. Není to tak,
že já se stanu osvíceným; toto ,já' musí být odhozeno předtím,
než se člověk může stát osvíceným, takže jak se já může stát
osvíceným? To je absurdita. V den, kdy jsem se já stal osvíceným,
celá existence se stala osvícenou. Od té chvíle jsem neviděl nic
jiného než buddhy - v mnoha formách, s mnoha jmény, s tisíci a
jedním problémem, ale přesto Buddhy.
A tak zdravím Buddhu uvnitř ve vás.
Jsem nesmírně rád, že se zde shromáždilo tolik buddhů. Samotný
fakt vašeho příchodu sem ke mně je začátkem poznání. Úcta ke mně
ve vašich srdcích, láska ke mně ve vašich srdcích je úctou a
láskou k vašemu vlastnímu buddhovství. Důvěra ve mne není pro vás
důvěrou v něco vnějšího, důvěra ve mne je sebedůvěrou. Tím, že mi
důvěřujete, se naučíte důvěřovat sami sobě. Tím, že se ke mně
přiblížíte, se přiblížíte sami k sobě. Pouze musí být dosaženo
poznání. Ten diamant je tam - vy jste na něj zapomněli, nebo jste
si na něj od samotného počátku nikdy nevzpomněli.
Existuje velmi známé rčení od Emersona: "Člověk je Bůh
v troskách." Já souhlasím a nesouhlasím. Tento názor má v sobě
jistou pravdu - člověk není takový, jaký by měl být. Názor zde
je, ale trochu vzhůru nohama. Člověk není Bůh v troskách, člověk
je Bůh v procesu vzniku; člověk je rašící buddha. Ten pupen je
zde, může vykvést v kteroukoliv chvíli: jen trochu úsilí, jen
trochu pomoci ... Ale ona pomoc to nezpůsobí - uvnitř to totiž
již je! Vaše úsilí vám to pouze odhalí, pomůže vám rozvinout to,
co již zde je skryto. Je to objev, ale pravda již je zde. Pravda
je věčná.
Poslouchejte tyto sútry, protože jsou to ty nejdůležitější sútry
ve skvělé buddhistické literatuře. Proto jsou nazývány Sútrami
srdce; jsou pravým srdcem buddhistického poselství.
Rád bych ovšem začal od prvopočátku. Pouze z tohoto bodu se
buddhismus stává důležitým: nechť je ve vašem srdci obsaženo, že
jste buddha. Vím, že to možná vypadá domýšlivě, možná to vypadá
velmi hypoteticky; nemůžete tomu zcela uvěřit. To je přirozené,
chápu to. Ať je to tam, ale jako semeno. Kolem tohoto faktu se
začne dít mnoho věcí, a pouze okolo tohoto faktu budete schopní
pochopit tyto sútry. Jsou nesmírně mocné - velmi malé, velmi
zhuštěné, podobny semenům. Ale s touto půdou, s touto vizí
v mysli, že jste buddha, že jste rašící buddha, že jste
potenciálně schopný se jím stát, že nic nechybí, všechno je
připraveno, že věci je pouze nutno srovnat do správného pořadí,
že je třeba o trochu více uvědomění ... Ten poklad je tam; musíte
do svého domu přinést malou lampičku. Jakmile jednou temnota
zmizí, už nebudete žebrákem, budete buddhou; budete vládcem,
císařem. Toto celé království je vaše a je jen na požádání; jen
na něj musíte uplatnit nárok.
Nemůžete ale na něj uplatňovat nárok, jestliže věříte, že jste
žebrák. Nemůžete na něj uplatňovat nárok, nemůže se vám ani zdát
o uplatňování tohoto nároku, když si myslíte, že jste žebrák.
Tato myšlenka, že jste žebrák, že jste nevědomý, že jste hříšník,
byla v průběhu věků kázána z tolika kazatelen, že se ve vás stala
hlubokou hypnózou. Tuto hypnózu je nutno rozbít. Abych ji rozbil,
začínám slovy: Zdravím Buddhu uvnitř ve vás.
Pro mě jste buddhové. Všechno vaše úsilí stát se osvícenými je
směšné, jestliže nepřijmete tento základní fakt. Toto se musí
stát tichým, nevysloveným porozuměním, že vy jím jste. Toto je
ten pravý počátek, jinak sejdete ze správné cesty. Toto je ten
pravý začátek! Začněte s touto vizí a nedělejte si starosti, že
to možná vytvoří jakýsi druh ega - že "Já jsem Buddha!".
Nedělejte si starosti, celý průběh Sútry srdce vám objasní, že
ego je jediná věc, která neexistuje - jediná věc, která
neexistuje! Všechno ostatní je skutečné.
Jsou učitelé, kteří říkají, že svět je iluzorní, neskutečný a
duše je existenciální, jsoucí - ,já' je opravdové a vše ostatní
je iluzorní, mája. Buddha říká pravý opak: říká, že pouze ,já' je
neskutečné a všechno ostatní je reálné. A já souhlasím více s
Buddhou než s oním druhým hlediskem. Buddhův vhled je velmi
pronikavý, ten nejpronikavější. Nikdo ještě nikdy nepronikl do
těchto končin, hloubek a výšek reality.
Začněte ale s tou myšlenkou, s touto atmosférou kolem sebe, s
touto vizí. Ať je dáno na vědomí každé buňce vašeho těla a každé
myšlence ve vaší mysli; ať je dáno na vědomí každému záhybu a
zákoutí vaší existence, že "Já jsem Buddha!". A nedělejte si
starosti s tím ,já' ... o to se postaráme.
,Já' a buddhovství nemohou existovat společně. Jakmile se jednou
buddhovství stane zjevným, ,já' zmizí, stejně jako zmizí temnota,
když dovnitř přinesete světlo.
Předtím, než se pustíme do těchto súter, bude prospěšné pochopit
jistý drobný rámec, menší strukturu.
Starobylé buddhistické posvátné knihy hovoří o sedmi chrámech.
Tak jako súfisté hovoří o sedmi údolích a hindové o sedmi
čakrách, buddhisté hovoří o sedmi chrámech.
První chrám je fyzický, druhý chrám psychosomatický, třetí
psychický, čtvrtý psycho-spirituální, pátý spirituální, šestý
spirituálně-
-transcendentální a sedmý chrám, ten nejvyšší - chrám chrámů - je
transcendentální.
Tyto sútry patří do sedmého. Jsou to prohlášení někoho, kdo
vstoupil do sedmého chrámu, do transcendentálna, do absolutna. To
je význam sanskrtského slova pradžňápáramitá - moudrost věčnosti,
z věčnosti, ve věčnosti; moudrost, která přichází, pouze když
jste transcendovali všechny možné identifikace nižší nebo vyšší,
světské tamto nebo světské ono; když jste transcendovali všechny
možné identifikace, když vůbec nejste identifikovaní, když
zůstane pouze čistý plamen uvědomění a žádný kouř okolo něj.
Proto buddhisté uctívají tuto malou knížku, tuto velmi, velmi
malou knížku; a nazvali ji Sútrou srdce - samotným srdcem
vyznání, pravým jádrem.
První chrám, fyzický, může odpovídat hinduistické mapě s čakrou
múládhára; druhý, psychosomatický, čakře svádhišthána; třetí,
psychický, manipúra; čtvrtý, psycho-spirituální, anáhata; pátý,
spirituální, čakře višuddha; šestý, spirituálně-transcendentální,
čakře ádžňá a sedmý, transcendentální, čakře sahasrára.
"Sahasrára" znamená lotos s tisíci okvětními plátky. Je to symbol
absolutního rozvinutí květu: nic nezůstalo skryto, všechno se
stalo neskrytým, očividným. Tisíciplátkový lotos se otevřel, celá
obloha je naplněna jeho vůní, jeho krásou, jeho požehnáním.
V moderním světě se začalo s velkými pracemi na hledání
nejvnitřnějšího jádra lidské bytosti. Bude dobré pochopit, jak
daleko nás moderní snahy mohou dovést.
Pavlov, B. F. Skinner a ostatní behavioristé se otáčejí v kruhu
kolem fyzického, múládhára. Myslí si, že člověk je jenom tělo.
Příliš mnoho se zaplétají v prvním chrámu, příliš mnoho se
zabývají fyzickým, na všechno ostatní zapomínají. Tito lidé se
pokoušejí vysvětlit člověka pouze pomocí fyzického, materiálního.
Tento přístup se stane překážkou, protože nejsou otevření. Když
od samotného počátku popřete, že neexistuje nic jiného než tělo,
potom popřete samo zkoumání. To se stává předsudkem. Komunista,
marxista, behaviorista, ateista - lidé, kteří věří, že člověk je
jenom tělo - jejich přesvědčení samo uzavírá dveře k vyšším
realitám. Stanou se slepí. A fyzické je zde, nepotřebujete ho
dokazovat, fyzické je nejzřejmější; nepotřebuje žádný důkaz.
Protože nemusí být dokazováno, stává se jedinou realitou. To je
však nesmysl. Člověk potom ztrácí všechnu důstojnost. Jestliže
není nic, co by se pěstovalo uvnitř, nebo k čemu by se mohlo
"růst", nemůže v životě existovat žádná důstojnost. Člověk se
potom stává věcí. Takto nejste otevření, nemůže se vám přihodit
nic dalšího - jste tělo: budete jíst a budete vyměšovat a budete
jíst a budete souložit a produkovat děti a tak to půjde pořád dál
a jednoho dne umřete. Mechanické opakování rutiny, všedních
záležitostí - jak tu může existovat nějaká důležitost, nějaký
smysl, nějaká poezie? Jak tu může existovat nějaký tanec?
Skinner napsal knihu Za hranicemi svobody a důstojnosti. Měla by
se jmenovat Pod svobodou a důstojností, ne za. Je to pod, je to
ten nejnižší pohled na člověka, ten nejošklivější. Pamatujte si,
že na těle není nic špatného. Já nejsem proti tělu, je to krásný
chrám. Ona ošklivost se objeví na scéně, když si myslíte, že tělo
je všechno.
Člověk může být nahlížen jako žebřík se sedmi příčkami, a pokud
se ztotožníte s první příčkou, pak nikam nesměřujete. Žebřík je
zde a je mostem mezi tímto světem a tím druhým; žebřík je mostem
mezi hmotou a Bohem. První příčka je dokonale dobrá, jestliže je
použita ve vztahu k celému žebříku. Jestliže funguje jako první
stupeň, je nesmírně krásná: člověk by měl být tělu vděčný.
Jestliže ale začnete božsky uctívat tuto první příčku a
zapomenete na zbývajících šest, zapomenete na celý žebřík a
budete uzavření, uvěznění na první příčce, potom už to není vůbec
žádná příčka... protože příčka je příčkou jedině tehdy, když vede
k další příčce, příčka je příčkou jedině tehdy, když je součástí
žebříku. Jestliže dále nestoupáte, pak jste na něm uvízli jako ve
slepé ulici. Z tohoto důvodu lidé, kteří jsou materialisté, jsou
vždycky uvízlí, vždycky mají pocit, že něco chybí, nepociťují, že
někam směřují. Pohybují se dokola, v kruzích, znovu a znovu
přicházejí na totéž místo. Začnou být unavení a znudění. Začnou
přemýšlet o tom, jak spáchat sebevraždu. A celé jejich životní
úsilí je, jak najít vzrušení, aby se stalo něco nového. Ale co
,nového' se může stát? Všechny věci, kterými se neustále
zabavujeme, nejsou ničím jiným než hračkami.
Pomyslete na slova Franka Sheeda: "Duše člověka naříká po účelu
nebo smyslu. A vědci říkají: ,,Tady je telefon." Nebo: ,,Podívej!
Televize!" - přesně jako se snažíme zabavit malé dítě plačící pro
svou matku tím, že mu nabízíme cukroví a děláme na ně směšné
obličeje. Skotačící proud vynálezů posloužil neobyčejně dobře,
aby člověka neustále zabavoval, aby mu zabránil vzpomenout si, co
ho trápí."
Všechno to, co vám moderní svět poskytl, není ničím než cukrovím,
věcmi na hraní - a vy jste plakali pro matku, vy jste plakali pro
lásku a vy jste plakali pro vědomí a vy jste plakali pro smysl
v životě. A oni říkají: "Podívej! ten telefon. Podívej! ta
televize. Podívej! přinesli jsme pro tebe tolik krásných věcí." A
vy si trochu pohrajete; znovu toho máte po krk, znovu jste
otrávení a oni znovu pokračují v hledání nových hraček, s kterými
byste si mohli hrát.
Tento stav věcí je směšný. Je tak absurdní, že se zdá téměř
nepochopitelné, jak v něm pořád dál žijeme. Nechali jsme se
chytit na první příčce.
Pamatujte, že jste v těle, ale že nejste tím tělem; nechť je toto
neustále ve vašem vědomí. Žijete v tom těle a toto tělo je
krásným příbytkem. Pamatujte, že já ani jedinkrát nenaznačuji,
abyste se stali anti-tělem, abyste začali popírat tělo tak, jak
to dělají po celé věky takzvaní spiritualisté. Materialisté si
stále myslí, že tělo je to jediné, co existuje, a jsou lidé,
kteří přešli do opačného extrému, a říkají, že tělo je iluzorní,
že tělo není! "Zničte tělo, aby byla zničena iluze, a stanete se
opravdu skutečnými."
Tento druhý extrém je reakcí. Materialista vytváří svou vlastní
reakci ve spiritualistovi, jsou ale společníky ve stejném
podniku; tito lidé se příliš od sebe neliší. Tělo je krásné, tělo
je skutečné, tělo musí být prožito, tělo musí být milováno. Tělo
je velkým darem od Boha. Ani na jediný moment nebuďte proti němu
a ani chvilku si nemyslete, že jste jenom tělem. Jste daleko
více. Použijte tělo jako odrazový můstek.
Druhý chrám je psychosomatický, svádhišthána. Tady funguje
freudovská psychoanalýza. Ta jde o trochu výše než Skinner a
Pavlov. Freud vstupuje do záhad psychického o něco více. Není
pouze behaviorista, ale nikdy nejde za hranice snů. Stále
analyzuje sny.
Sen existuje jako iluze ve vás. Je oznamující, je symbolický, má
sdělení od nevědomí, které má být odhaleno ve vědomí. Nemá ale
žádný smysl nechat se jím prostě polapit. Použijte sen, ale
nestaňte se snem. Vy nejste sen.
A není potřeba dělat kolem něj tolik povyku, jak to freudisté
stále dělají. Zdá se, že celé jejich úsilí se pohybuje
v dimenzích snového světa. Zaznamenejte jej, zaujměte k němu
velmi, velmi jasné stanovisko, pochopte to sdělení, a opravdu
není žádná potřeba chodit ke komukoliv jinému pro vaši analýzu
snů. Jestliže si neumíte analyzovat svůj sen, neumí to nikdo
jiný, protože vaším snem je váš sen. A váš sen je tak osobní, že
nikdo jiný nemůže snít tak, jak sníte vy. Nikdo nikdy nesnil tak
jako vy, nikdo nikdy nebude snít tak jako vy; nikdo vám to nemůže
vysvětlit. Jeho interpretace bude jeho interpretací. Pouze vy se
můžete podívat dovnitř. A vlastně není potřeba analyzovat sen:
podívejte se na sen v jeho celistvosti, s jasností pohledu, s
bystrou bdělostí a zahlédnete ono sdělení. Je tak hlasité! Není
vůbec potřeba chodit na psychoanalýzu tři, čtyři, pět, sedm let.
Člověk, který má sny každou noc a ve dne jde k psychoanalytikovi,
aby byl analyzován, je postupem času obklopen snovou látkou.
Stejně jako ten první se stane příliš posedlý múladhárou, ten
druhý se stane příliš posedlý sexuálností ... protože to druhé -
oblast psychosomatické reality - je sex. Ten druhý začíná
interpretovat všechno v pojmech sexu. Ať uděláte cokoliv,
přijdete k freudistovi a on vše zredukuje na sex. Pro něj
neexistuje nic vyššího. Žije v bahně, nevěří na lotos. Přinesete
mu lotosový květ, on se na něj podívá a zredukuje ho na bahno.
Řekne: "To nic není, to je jen špinavé bahno. Cožpak to
nepovstalo ze špinavého bahna? Jestliže to povstalo ze špinavého
bahna, potom to musí být špinavé bahno." Zredukujte všechno na
příčinu, a ta je skutečností.
Potom je každá báseň zredukovatelná na sex, všechno krásné je
zredukovatelné na sex a perverzi a potlačování. Michelangelo je
velký umělec? - potom jeho umění musí být zredukováno na nějakou
sexualitu. A freudisté zacházejí do absurdních extrémů. Říkají:
Michelangelo nebo Goethe nebo Byron, všechna jejich velká
umělecká díla, která přinášejí potěšení milionům lidí, nejsou
ničím jiným než potlačeným sexem - možná se Goethe chystal
masturbovat a bylo mu v tom zabráněno.
Milionům lidí je překažena masturbace, ale nestanou se Goethem.
To je absurdní. Ale Freud je mistrem světa záchodu. On tam žije,
je to jeho chrám. Umění se stává patologií, poezie se stává
patologií, všechno je perverzí. Jestliže freudovská analýza
zvítězí, nebude žádný Kalidas, žádný Shakespeare, žádný
Michelangelo, žádný Mozart, žádný Wagner, protože všichni budou
normální. Toto jsou abnormální lidé. Tito lidé jsou, podle
Freuda, psychicky nemocní. Ti největší jsou redukováni na to
nejnižší. Buddha je nemocný, podle Freuda, protože ať mluví
o jakýchkoli věcech, nejsou ničím jiným než potlačeným sexem.
Tento přístup redukuje lidskou velikost na ošklivost. Dejte si na
něj pozor. Buddha není nemocný; ve skutečnosti je nemocný Freud.
Ztišení z Buddhy, radost z Buddhy, oslava Buddhy - to není nemoc,
to je plný rozkvět tělesného i duševního zdraví.
Pro Freuda je ale normální člověk ten, který nikdy nezazpíval
písničku, který nikdy nic neslavil, nikdy se nemodlil, nikdy
nemeditoval, nikdy neudělal nic tvořivého, je prostě normální:
chodí do kanceláře, přichází domů, jí, pije, spí a zemře;
nezanechá za sebou jedinou stopu své tvořivosti, nezanechá nikde
jediný podpis. Tento normální člověk se zdá být velmi průměrný,
šedivý a mrtvý. Existuje podezření, pokud jde o Freuda, že proto,
že sám osobně neuměl tvořit - byl to velmi netvůrčí člověk -
zatracoval tvořivost samu jako patologii. Je nanejvýš
pravděpodobné, že to byl průměrný člověk. Je to jeho průměrnost,
která se cítí uražená všemi velkými lidmi tohoto světa.
Průměrná mysl se snaží redukovat všechnu velikost. Průměrná mysl
nemůže akceptovat to, že existuje nějaká větší bytost, než je
ona. To bolí. Je to pomsta průměrných, celá tato psychoanalýza a
její interpretace lidského života. Dávejte si na ni pozor. Je
lepší než to první, ano, o trochu dále než to první, ale člověk
musí jít, neustále jít dál a dál za tyto hranice.
Třetí chrám je psychický. Adler žije ve světě psychického, vůle
po moci; alespoň něco - sice velmi egoistického, ale alespoň
něco; o něco otevřenějšího než Freud. Ale problém je v tom, že
tak, jak Freud redukuje všechno na sex, Adler přechází k redukci
všeho na komplex méněcennosti. Lidé se snaží stát velkými,
protože se cítí podřadnými. Člověk, který se snaží stát se
osvíceným, je člověk, který se cítí méněcenným, a člověk, který
se snaží stát se osvíceným, je člověk, který je na cestě za mocí.
To je naprosto špatně, protože jsme poznali lidi - Buddhu,
Ježíše, Krišnu - kteří se tak naprosto všeho zřekli, že jejich
cestu nelze nazvat cestou za mocí. A když se Buddha projeví, nemá
žádné myšlenky o nadřazenosti, vůbec ne. Hluboce se klaní
veškerému bytí. Nemá ono pojetí "jsem svatější než ty", vůbec ne.
Všechno je svaté, dokonce i prach je božský. Ne, on se nepovažuje
za nadřazeného a nesnažil se stát nadřazeným. Vůbec se necítil
méněcenným. Narodil se jako král; neexistoval žádný problém
méněcennosti. Byl nejbohatším člověkem ve své zemi, nejmocnějším
člověkem ve své zemi: žádná další moc se již nedala získat, žádné
další bohatství. Byl to jeden z nejkrásnějších mužů, jací se kdy
na této zemi narodili, měl lásku jedné z nejkrásnějších žen.
Všechno mu bylo dostupné.
Ale Adler by stále hledal nějakou méněcennost, protože nemohl
uvěřit, že člověk by mohl mít jiný cíl než ego. Je to lepší ...
lepší než Freud, o trochu vyšší. Ego je o trochu výše než sex; ne
o mnoho výše, ale o trochu výše.
Čtvrtý je psychospirituální, anáhata, srdeční centrum. Jung,
Assagioli a další pronikají do této oblasti. Jdou výše než
Pavlov, Freud a Adler, otevírají více možností. Akceptují svět
iracionálna, nevědomí: neomezují se na oblast intelektu. Jsou to
rozumnější lidé, akceptují také ,irintelekt'. Iracionálno není
popíráno, ale akceptováno. Tady moderní psychologie končí - na
čtvrté příčce. A čtvrtá příčka je přesně uprostřed celého
žebříku: tři příčky na jednu stranu a tři na druhou stranu.
Moderní psychologie ještě není úplnou vědou. Visí uprostřed. Je
velice kolísavá, není si ničím jistá. Je více hypotetická než
zkušenostní. Stále ještě bojuje o svou existenci.
Pátý chrám je spirituální: islám, hinduismus, křesťanství -
masově organizovaná náboženství vězí v pátém stupni. Nejdou za
hranice spirituálního. Všechna organizovaná náboženství, církve
tam zůstávají.
Šestý je spirituálně-transcendentální - jóga a další metody. Na
celém světě, v celém průběhu věků bylo vyvinuto mnoho metod,
které se méně podobají náboženským organizacím, které nejsou
dogmatické, ale jsou více založené na zkušenosti. Musíte něco
udělat se svým tělem a se svou myslí. Musíte v sobě vytvořit
určitou harmonii, abyste na této harmonii mohli plout, můžete
plout na tomto oblaku harmonie a dostat se velmi daleko od své
běžné reality. Jóga může toto vše obsáhnout.
Sedmý je transcendentální: tantra, tao, zen. Buddhův postoj je to
sedmé - pradžňápáramita. Znamená to moudrost, která je
transcendentální, moudrost, která k vám přijde pouze tehdy, když
všechna těla byla překročena a vy jste se stali pouze čistým
uvědoměním, pouze svědkem, čistou subjektivitou.
Dokud člověk nedosáhne transcendentálna, bude nutno mu dodávat
hračky, cukrátka. Bude nutno mu dodávat falešné, umělé významy.
Zrovna nedávno jsem narazil na americkou reklamu na auto. Stálo
na ní - s krásným autem - nad autem pak bylo napsáno: "Něco, čemu
se dá věřit." Člověk nikdy neklesl tak hluboko. Něco, čemu se dá
věřit! Vy věříte v auto? Ano, lidé věří ve své domy, lidé věří ve
svá auta, lidé věří ve svá bankovní konta. Když se podíváte kolem
sebe, budete překvapení - Bůh zmizel, ale víra nezmizela. Bůh zde
již není: nyní je tu cadillac nebo lincoln. Bůh zmizel, ale
člověk si vytvořil nové bohy - Stalina, Maa. Bůh zmizel, ale
člověk si vytvořil nové bohy - filmové hvězdy.
Je to poprvé v historii lidského vědomí, že člověk klesl tak
hluboko. A i když si občas vzpomenete na Boha, je to jen prázdné
slovo. Možná když máte bolesti, možná když jste frustrovaní,
potom používáte Boha, jako by Bůh byl aspirin. To je to, čemu vás
takzvaná náboženství přiměla uvěřit, říkají: "Berte Boha třikrát
denně a nebudete cítit žádnou bolest!" Takže kdykoliv máte
bolesti, vzpomenete si na Boha. Bůh není aspirin, Bůh není prášek
proti bolesti.
Několik málo lidí vzpomíná Boha ze zvyku, několik málo jiných
vzpomíná Boha profesionálně. Kněz - ten vzpomíná Boha
profesionálně. Nemá s Bohem co do činění, je za to placený. Stal
se školeným odborníkem. Několik lidí vzpomíná Boha ze zvyku,
několik profesionálně, ale nikdo, zdá se, nevzpomíná Boha
v hluboké lásce. Několik málo lidí vzývá jeho jméno, když je jim
bídně; nikdo ho nevzpomíná, když má radost, když oslavuje. A to
je ta pravá chvíle na vzpomenutí - protože pouze když jste
rozradostnění, nesmírně rozradostnění, jste blízko k Bohu. Když
jste v neštěstí, jste uzavření. Když jste šťastní, jste otevření:
můžete držet Boží ruku.
Takže buď vzpomínáte ze zvyku, protože vás to učili od útlého
dětství - stalo se to určitým zvykem, jako kouření. Když kouříte,
moc radosti vám to nedělá; když nekouříte, máte pocit, že vám
něco chybí. Když vzpomínáte Boha každé ráno, každý večer, nic se
tím nezíská, protože takovéto vzpomínání není ze srdce - je jen
verbální, mentální, mechanické. Když si ale nevzpomenete, začnete
mít pocit, že něco chybí. Je to rituál. Dávejte si pozor, abyste
neudělali z Boha rituál, a dávejte si pozor, abyste se v tom
nestali profesionály.
Slyšel jsem jeden velmi slavný příběh:

Je to příběh o jednom velkém jogínovi, velmi slavném, kterému
král slíbil, že jestli se bude umět uvést do hlubokého samádhi
(kontemplace, extáze) a zůstat pod zemí celý jeden rok, král mu
dá za odměnu nejlepšího koně v království. Král věděl, že jogín
má slabost pro koně, byl to velký milovník koní.
Jogín souhlasil, byl pohřben na rok zaživa. Ale během toho roku
byl král svržen a nikdo si na jogína nevzpomněl.
Po deseti letech si kdosi přeci jen vzpomenul: "Co se stalo s tím
jogínem?" Král poslal několik lidí, aby to zjistili. Jogín byl
vykopán, pořád byl v hlubokém tranzu. Zašeptali mu do ucha
mantru, na které se předtím dohodli, on se probral a první slova,
která vyřkl, byla: "Kde je můj kůň?"

Po deseti letech pobytu v tichu pod zemí ... ale mysl se vůbec
nezměnila - "Kde je můj kůň?" Byl tento člověk skutečně v tranzu,
v samádhi? Přemýšlel o Bohu? Určitě myslel na toho koně. Byl ale
odborně zdatný, vycvičený. Musel se naučit techniku, jak zastavit
dýchání a jak se uvést do jakéhosi druhu smrti - ale bylo to
formální, technické.
Pobýval deset let v takovém hlubokém tichu a mysl se ani trochu
nezměnila! Je stále stejná, jako by těch deset let neuplynulo.
Když vzpomínáte Boha formálně, technicky, když vzpomínáte Boha ze
zvyku, mechanicky, tehdy se nestane nic. Všechno je možné, ale
všechny možnosti procházejí srdcem. Odtud název této posvátné
knihy: Sútra srdce.
Dokud neděláte něco s velkou láskou, s velkým zaujetím, s velkou
oddaností, s upřímností, s hodnověrností, celou svou bytostí, nic
se nestane.
Pro některé lidi je náboženství jako protéza: není v něm ani
teplo, ani život. A přestože jim pomáhá klopýtavě jít, nikdy se
nestane jejich součástí; každý den je nutno ji připínat.
Pamatujte, že toto se stalo milionům lidí na této zemi a že se to
může stát i vám. Nevytvářejte protézu, nechte vyrůst skutečné
končetiny. Pouze tehdy bude život mít vřelost, pouze tehdy bude
váš život mít radost - ne falešný úsměv na rtech, ne nějaký
pseudo druh štěstí, který předstíráte, ne maska, ale život ve
skutečnosti. V běžném životě stále nosíme věci: někdo nosí krásný
úsměv, někdo nosí velice soucitnou tvář, někdo nosí velice
milující charakter - ale tyto věci jsou jako šaty, které si na
sebe oblékáte. Hluboko uvnitř zůstáváte stejní.
Tyto sútry se mohou stát revolucí.
První věcí, počátkem, je vždycky otázka: "Kdo jsem?" A člověk se
musí ptát dál. Když se zeptáte poprvé: "Kdo jsem?", múládhára
odpoví: "Jsi tělo! Jaký nesmysl! Není třeba se ptát, to už víš."
Potom to druhé řekne: "Jsi sexualita." Potom to třetí řekne: "Jsi
cesta za mocí, ego" - a tak dále a tak dále.
Pamatujte, že musíte přestat teprve tehdy, když nepřichází žádná
odpověď, ne dříve. Jestliže přichází nějaká odpověď, že "Jsi to,
jsi tamto," potom dobře víte, že vám některé z center poskytuje
odpověď. Když všech těch šest center bylo vyškrtnuto a jejich
odpovědi zrušeny, pokračujete v tázání "Kdo jsem?" a odnikud
nepřichází žádná odpověď, je to naprosté ticho. Vaše otázka
rezonuje ve vás samých: "Kdo jsem?" a je ticho, odnikud
nepřichází odpověď, z žádného zákoutí. Jste absolutně přítomní,
absolutně tiší a není tu dokonce ani vibrace. "Kdo jsem?" - a
jenom ticho. Potom se stane zázrak: nemůžete dokonce ani
zformulovat otázku. Odpovědi se staly absurdními. Napřed zmizí
odpovědi, potom také zmizí ona otázka - protože mohou žít pouze
spolu. Jsou jako dvě strany jedné mince - jestli zmizí jedna
strana, druhou nelze zachovat. Napřed zmizí odpovědi, potom zmizí
otázka. A se zmizením otázky a odpovědi dojdete k pochopení: toto
je transcendentálno. Víte, a přece to nemůžete říci, víte, a
přece se o tom nemůžete jasně vyjádřit. Víte z celého svého bytí,
kdo jste, ale nedá se to říci slovy. Je to vědění života, není to
ze svatých textů, není to vypůjčené, není to od jiných lidí.
Objevilo se to ve vás.
A při tomto objevení jste Buddhou. A potom se začnete smát,
protože dojdete k poznání, že jste byli Buddhou od úplného
počátku; jenom jste se prostě nikdy nepodívali tak hluboko.
Běhali jste kolem dokola ve vnějšku svého bytí. Nikdy jste
nedošli domů.

Filozof Arthur Schopenhauer šel po opuštěné ulici. Pohroužen do
myšlenek narazil neúmyslně do jiného chodce. Rozzlobený tím
nárazem a zjevným nezájmem filozofa chodec zakřičel: "Ha! Kdo si
myslíte, že jste?"
Stále ještě hluboce zamyšlený filozof řekl: "Kdo jsem já? Jak moc
si přeju, abych to věděl."

Nikdo to neví.
Když víme toto - že nevím, kdo jsem - cesta začíná.
První sútra:

Sláva dokonalosti moudrosti,
úžasné, svaté!

To je vzývání (invokace). Všechny indické posvátné knihy začínají
invokací z určitého důvodu. Není tomu tak v jiných zemích a
v jiných jazycích; není tomu tak v Řecku. Indické vysvětlení je
toto: jsme dutý bambus, pouze nekonečno námi protéká. Toto
nekonečno musí být invokováno; my se pouze pro něj staneme
nástroji. My jej invokujeme, my ho vyvoláme, aby námi protékalo.
Proto nikdo neví, kdo napsal tuto Sútru srdce. Nebyla podepsána,
protože člověk, který ji napsal, nevěřil, že je jejím
spisovatelem. Byl pouze nástrojem. Byl pouze jako stenograf;
zaznamenával diktování věčnosti. Bylo mu to nadiktováno, on to
věrně zapsal, ale nebyl autorem - přinejlepším pouze písařem.

Sláva dokonalosti moudrosti,
úžasné, svaté!

Toto je invokace, několik slov, ale každé z nich je velice,
velice naplněno významem.

Sláva dokonalosti moudrosti ...

,Dokonalost moudrosti' je překlad pro pradžňápáramitu. Pradžňá
znamená moudrost. Mějte na paměti, že to neznamená vědomosti.
Vědomosti jsou to, co přichází skrze mysl, vědomosti jsou tím, co
přichází zvenčí. Vědomosti nikdy nejsou původní! Nemohou být
původní, ze samé své podstaty, jsou vypůjčené. Moudrost je vaše
původní vize: nepřichází zvenčí, roste ve vás. Není jako umělá
květina, kterou si jdete koupit na trh. Je to skutečná růže,
která roste na keři, skrze ten keř. Je to píseň toho keře.
Pochází z jeho nejvnitřnějšího středu; vzniká z jeho hlubiny.
Jeden den je nevyjádřená, jiný den je vyjádřená. Jeden den není
zřejmá, jiný den se stala zřejmou.
Pradžňá znamená moudrost, ale v anglickém jazyce má dokonce i
moudrost jinou konotaci (vedlejší význam). V angličtině vědomosti
znamenají bez zkušenosti: jdete na univerzitu, shromažďujete
vědomosti. Moudrost znamená, že jdete do života a shromažďujete
zkušenosti. Takže mladý muž může mít vědomosti, ale nikdy není
moudrý, protože moudrost potřebuje čas. Mladý muž může mít
akademické tituly: může být PhDr. nebo docent - to není těžké -
ale pouze starý muž může být moudrý. Moudrost znamená vědomosti
shromážděné skrze vlastní zkušenost člověka, ale pořád je to
zvenčí.
Pradžňá nejsou ani vědomosti ani moudrost tak, jak jsou tradičně
chápány. Je to rozkvět uvnitř - ne skrze zkušenost, ne s pomocí
ostatních, ne skrze život a životní střety; ale pouze pomocí
sestupu dovnitř za naprostého ticha a tím, že dovolíme tomu, co
je skryto uvnitř, aby explodovalo. Nosíte moudrost jako semínko
uvnitř v sobě; potřebuje jenom správnou půdu, aby vyklíčilo.
Moudrost je vždycky původní. Je vždycky vaše a jenom vaše.
Ale znovu mějte na paměti, že když říkám ,vaše', nemíním tím, že
je v tom zapojeno jakékoliv ego. Je vaše v tom smyslu, že vychází
z vaší vlastní podstaty, ale nemá žádný nárok na ego - protože
opět ego je částí mysli, ne vašeho vnitřního ticha. Páramita
znamená ze zásvětí, za časem a prostorem; když se dostanete do
stavu, kde čas zmizí, když se dostanete na vnitřní místo, kde
prostor zmizí, když nevíte, kde a kdy jste, když obě kategorie
zmizely. Čas je vně vás a stejně tak prostor. Uvnitř ve vás je
bod přechodu, kde čas zmizí.
Kdosi se zeptal Ježíše: "Řekni nám něco o království božím. Co
tam bude zvláštního?" Ježíš údajně odpověděl: "Nebude tam již
čas." Existuje věčnost, nadčasový moment. To je ono zásvětí -
bezprostorový prostor a nadčasový čas. Již nejste vymezeni, takže
nemůžete říct, kde jste.
Nyní se podívejte na mě: Já nemohu říct, že jsem tady, protože
jsem také tam. A nemohu říct, že jsem v Indii, protože jsem také
v Číně. A nemohu říct, že jsem na této planetě, protože nejsem.
Když zmizí ego, jste jednoduše jedno s celkem. Jste všude a
nikde. Neexistujete jako oddělená entita, rozplynete se.
Podívejte! Ráno, na krásném listu je kapka rosy zářící v ranním
slunci absolutně krásná. A potom začne sklouzávat a sklouzne do
oceánu. Byla tam na listu: byl tam čas a prostor, měla definici,
svou vlastní osobnost. Jakmile nyní skápla do oceánu, nemůžete ji
nikde najít - ne proto, že by přestala existovat, to ne. Nyní je
všude; proto ji nikde nemůžete najít. Nemůžete ji lokalizovat,
protože jejím místem se stal celý oceán. Nyní neexistuje sama
o sobě.
Když neexistujete odděleni od celku, vzniká prádžňápáramita,
moudrost, která je dokonalá, moudrost, která je ze zásvětí.

Sláva dokonalosti moudrosti,
úžasné, svaté!

Krásný podnět... Říká: můj hold patří té moudrosti, která
přichází, když se přemístíš do zásvětí. A je to úžasné, je to
svaté - svaté, protože jste splynuli s celkem; úžasné, protože
ego, které vytvořilo ve vašem životě všechnu možnou ošklivost,
již není.
Satjam, šivam, sunderam: je to pravdivé, je to dobré, je to
krásné. Toto jsou ty tři vlastnosti.

Sláva dokonalosti moudrosti - pravdě ...

To je to, čím je pravda: dokonalostí moudrosti, úžasná, krásná,
svatá, dobrá.
Proč se nazývá svatá? - protože se z ní rodí Buddhové. Je to
děloha Buddhů. Stanete se Buddhou v té chvíli, kdy se zúčastníte
této dokonalosti moudrosti. Stanete se Buddhou, když kapka rosy
zmizí v oceánu, ztratí oddělenost, již nebojuje proti celku,
odevzdá se, je s celkem, již nikdy proti němu. Odtud mé naléhání
na to být s přírodou, nikdy nebýt proti ní. Nikdy se ji
nepokoušejte překonávat, nikdy se nepokoušejte ji dobývat, nikdy
se nepokoušejte ji porážet. Jestliže se ji pokusíte porazit, jste
odsouzeni k neúspěchu, protože část nemůže porazit celek - a to
je to, co se všichni snaží dělat. Z toho důvodu je tolik
frustrace, protože se zdá, že všichni jsou neúspěšní. Všichni se
snaží dobýt celek, pokoušejí se přetlačit řeku. Přirozeně se
jednou unavíte, vyčerpáte - máte velmi omezený zdroj energie;
řeka je nekonečná. Jednoho dne vás strhne a vy podlehnete
frustraci.
Jestliže dokážete podlehnout s radostí, stane se to odevzdáním
se. Potom to již není porážka, je to vítězství. Zvítězíte pouze s
Bohem, nikdy proti Bohu. A pamatujte si, Bůh se nesnaží vás
porazit. Svou porážku si vytváříte sami. Jste poraženi, protože
bojujete. Jestli chcete být poraženi, bojujte; jestli chcete
zvítězit, odevzdejte se. To je ten paradox: že ti, kdo jsou
připraveni se vzdát, se stávají vítězi. Prohrávající jsou
jedinými vítězi v této hře. Pokuste se zvítězit a vaše porážka je
absolutně jistá - je to jen otázka času, ale je jisté, že se to
stane.
Je svatá, protože jste v jednotě s celkem. Pulzujete s ním,
tančíte s ním, zpíváte s ním. Jste jako list ve větru: list
jednoduše tančí s větrem, nemá svou vlastní vůli. Tato bezvůle je
to, čemu říkám sannjása, co sútry nazývají svatým.
Sanskrtské slovo pro svatý je bhagaváti. Je ještě důležitější
porozumět mu než porozumět slovu svatý, protože slovo svatý může
nést určité křesťanské konotace. Bhagaváti ...
Bhagaváti je ženský rod pro bhagavan. Především, sútra nepoužívá
slova bhagavan, používá bhagaváti, ženský rod - protože zdroj
všeho je ženského rodu, ne mužského. Je to jin, ne jang, je to
matka, ne otec.
Křesťanské pojetí Boha jako otce není tak krásné. Není to nic než
mužské ego. Mužské ego si nemůže myslet, že Bůh může být ,ona';
mužské ego chce, aby Bůh byl ,on'. A vidíte celou křesťanskou
trojici: všechny tři osoby jsou muži, žena tam není zahrnuta -
Bůh otec, Kristus syn a Duch svatý. Je to čistě mužský klub. A
pamatujte si dobře, že ženský rod je v životě mnohem primárnější
než mužský, protože jedině žena má dělohu, jedině žena může dát
zrod životu, novému životu. Ten se uskutečňuje prostřednictvím
ženského rodu.
Proč se uskutečňuje skrze ženské? Není to pouze náhodou.
Uskutečňuje se skrze ženské, protože jenom ženské mu může dovolit
přijít - protože ženské je receptivní. Mužské je agresivní;
ženské umí přijímat, absorbovat, může se stát průchodem.
Sútra říká bhagaváti, ne bhagavan. To je nesmírně důležité. Ta
dokonalá moudrost, ze které přicházejí všichni Buddhové, je
ženským prvkem, matkou. Děloha musí být matkou. Jakmile myslíte
na Boha jako na otce, zdá se, že nechápete, co děláte. Otec je
nepřirozená instituce. V přírodě otec neexistuje. Otcovství
existuje pouze několik posledních pár tisíc let, je to lidská
instituce. Matka existuje všude, matka je přirozená.
Otec přišel do tohoto světa kvůli soukromému vlastnictví. Otec je
součástí ekonomie, ne přírody. A jakmile jednou zmizí soukromé
vlastnictví - jestli kdy zmizí - zmizí i otec. Matka zde zůstane
na věky věků. Nemůžeme si představit svět bez matky, svět bez
otce si můžeme představit velmi snadno. A sama tato myšlenka je
agresivní. Cožpak jste si toho nevšimli? Pouze Němci nazývají
svou zemi ,země otce' (Vaterland), všechny ostatní země ji
nazývají ,zemí matky' (motherland). Toto jsou velmi nebezpeční
lidé! Tím, že nazvete svou zemi ,zemí otce', začínáte něco velice
nebezpečného, pomáháte na nohy něčemu velmi nebezpečnému. Dříve
nebo později přijde agrese, přijde válka. Semeno je zaseto.
Všechna náboženství, která myslela na Boha jako na otce, byla
agresivními náboženstvími. Křesťanství je agresivní, stejně tak
islám.
A víte velmi dobře, že židovský Bůh je velice hněvivý a arogantní
Bůh. A židovský Bůh prohlašuje: "Když nejsi se mnou, jsi proti
mně a já tě zničím. Jsem velice žárlivý Bůh; uctívej jenom mě."
Lidé, kteří myslí na Boha jako na matku, jsou nenásilničtí lidé.
Buddhisté nikdy nebojovali ve válce vedené ve jménu náboženství.
Nikdy se nepokusili obrátit na víru jedinou lidskou bytost
použitím jakékoliv síly, nátlakem jakéhokoliv druhu. Mohamedáni
se pokoušeli obrátit lidi na víru pomocí meče, proti jejich
svědomí, proti jejich vůli. Proti jejich vědomí. Křesťané se
pokoušeli manipulovat s lidmi, aby se stali křesťany,
nejrůznějšími způsoby - někdy mečem, někdy chlebem, někdy pomocí
jiných druhů přesvědčování. Buddhismus je jediné náboženství,
které neobrátilo na víru jedinou lidskou bytost proti jejímu
svědomí. Jenom buddhismus je nenásilnické náboženství, protože
pojetí absolutní reality je ženské.

Sláva dokonalosti moudrosti,
úžasné, svaté!

A pamatujte, pravda je krásná. Pravda je krása, protože pravda je
požehnáním. Pravda nemůže být ošklivá a ošklivé nemůže být
pravdivé; ošklivé je iluzorní.
Když uvidíte ošklivého člověka, nedejte se zmást jeho ošklivostí;
pátrejte trochu do hloubky a najdete krásného člověka ukrytého
uvnitř. Nedejte se zmást ošklivostí. Ošklivost je vaše
interpretace. Život je krásný, pravda je krásná, bytí je krásné -
nezná žádnou ošklivost.
A je úžasné, je ženské a je svaté. Ale pamatujte, to, co se míní
slůvkem ,svaté', není to, co se tím obyčejně míní - jakoby něco
z jiného světa, jakoby posvátné oproti světskému a neposvěcenému,
ne. Všechno je svaté. Neexistuje nic, co by se dalo nazvat
světským a neposvěceným. Všechno je svaté, protože všechno je
slito v jedno .
Existují Buddhové a buddhové! - buddho-stromy a buddho-psi a
buddho-ptáci a buddho-muži a buddho-ženy - ale všichni jsou
Buddhové. Všichni jsou na cestě! Člověk není Bůh v troskách,
člověk je Bůh v procesu vzniku, na cestě.
Druhá sútra:

Avalókita, svatý pán a bódhisattva,
se pohyboval po hluboké dráze moudrosti,
která zašla za hranice tohoto světa/do zásvětí.
Díval se dolů z výšin,
a uzřel jen pět hromad
a viděl, že ve svém vlastním bytí
jsou prázdné.

Avalókita je jméno Buddhy. Doslova to znamená ten, který se dívá
shora - avalókita - ten, který se dívá shora, ten, který stojí
v sedmém centru, v sahasráře, v transcendentálnu, a dívá se
odsud. Přirozeně že cokoliv vidíte, je kontaminováno, znečištěno
vaším stanoviskem, je kontaminováno prostorem, v němž se
nacházíte.
Jestliže člověk, který žije na první příčce - fyzické tělo - se
na cokoliv podívá, dívá se z tohoto stanoviska. Člověk, který
žije ve fyzickém, se dívá pouze na vaše tělo, když se na vás
dívá, nemůže se dívat na nic víc, nemůže nic víc vidět. Vaše
vidění věcí závisí na tom, odkud se díváte.
Člověk, který je sexuálně narušený, sexuálně zapletený do
fantazií, nazírá pouze z tohoto hlediska. Člověk, který je
hladový, se dívá z tohoto hlediska. Sledujte to u sebe samých.
Díváte se na věci a pokaždé, když se podíváte, věci se zdají
jiné, protože vy jste jiní. Ráno svět vypadá o trochu krásnější
než večer. Ráno jste svěží a ráno jste vyšli z hlubiny skvělého
spánku, hlubokého spánku, bezesného spánku. Okusili jste trochu
transcendentálního, i když nevědomě. Takže ráno všechno vypadá
krásné. Lidé jsou soucitnější, mají víc lásky; ráno jsou lidé
čistší, ráno jsou lidé nevinnější. Do večera se titíž lidé stanou
zkaženější, lstiví, vychytralí, manipulující, oškliví, násilní,
klamaví. Jsou to stejní lidé, ale ráno byli velmi blízko
k transcendentálnímu. Do večera žili ve světském, v pozemském,
příliš mnoho ve fyzickém a na to se zaměřili.
Člověk dokonalosti je ten, který prochází všemi těmito sedmi
čakrami snadno - to je svobodný člověk - který není fixován na
jeden bod, který je jako číselný kód: můžete si jej nastavit
podle své představy. To je to, čemu se říká mukta, ten, kdo je
opravdu svobodný. Může se pohybovat ve všech rozměrech, a přesto
zůstává jimi nedotčen. Nikdy neztratí svou čistotu, jeho čistota
je stále z transcendentálního.
Buddha může přijít a dotknout se vašeho těla a uzdravit vaše
tělo. Může se stát tělem, ale to je jeho svoboda. Může se stát
myslí a může s vámi mluvit a vysvětlovat vám věci, ale nikdy není
tou myslí. Přichází a stojí za myslí, používá ji, stejně jako vy
řídíte auto - vy se nikdy tím autem nestanete. Využívá všech
sedmi příček, on je celým tím žebříkem. Ale jeho absolutní
stanovisko zůstává transcendentálno. To je jeho podstata.
,Avalókita' znamená ten, který se dívá ze zásvětí na tento svět.

Avalókita, svatý pán a bódhisattva,
se pohyboval po hluboké dráze moudrosti,
která zašla za hranice tohoto světa/do zásvětí.

Tato sútra říká, že tento stav bytí za hranicemi našeho světa
není statickou záležitostí. Je to pohyb, je to proces podobný
řece. Není to podstatné jméno, je to sloveso. Neustále se
rozvíjí. Proto ho hinduisté nazývají lotosem s tisíci lístky:
,jeden tisíc' znamená prostě nekonečno, je to symbol nekonečna.
Lístek po lístku, znova a znova se stále rozevírá, bez konce.
Tato cesta začíná, ale nikdy nekončí. Je to nekonečná pouť.

Avalókita, svatý pán a bódhisattva,
se pohyboval po hluboké dráze moudrosti,
která odešla za hranice tohoto světa/do zásvětí.

Vtékal jako řeka do světa za hranicemi tohoto světa. Je nazýván
bohem a bódhisattvou. Znovu musí být připomenuto sanskrtské
slovo. Tím slovem je íšvara, což lze přeložit jako ,nebeský pán'.
,Íšvara' znamená ten, který se stal absolutně bohatý ze svého
vlastního bohatství, jehož bohatství je z jeho vlastní podstaty;
nikdo mu ho nemůže vzít, nikdo mu ho nemůže ukrást, nelze ho
ztratit. Všechno bohatství, které máte, je možné ztratit, je
možné ho ukrást, bude ztraceno - jednoho dne přijde smrt a
všechno si vezme. Když někdo dospěl k tomu vnitřnímu démantu,
který je jeho vlastním bytím, smrt mu ho nemůže vzít. Smrt je pro
něj nepodstatná, irelevantní. Nemůže být ukraden, nemůže být
ztracen. Potom se člověk stává íšvarou, potom se člověk stává
bhagavanem.
Slovo bhagavan prostě znamená znamená ,požehnaný člověk'. Potom
se člověk stává požehnaným. Nyní je jeho požehnání navěky jeho;
na ničem nezávisí, je nezávislé. Není ničím způsobeno, takže
nemůže být vzato. Nemá příčinu, je to pravá vnitřní podstata
člověka.
A je také nazýván bódhisattvou. Bódhisattva je velice krásný
pojem v buddhismu. Bódhisattva znamená ten, který se stal
Buddhou, ale ještě se zdržuje ve světě času a prostoru - aby
pomáhal ostatním. Bódhisattva znamená ,v podstatě buddha', je
právě připraven ukápnout a zmizet, je připraven odejít do
nirvány. Nezůstává nic k vyřešení, všechny jeho problémy jsou
vyřešeny. Není pro něj nutné, aby tu byl, ale on tu ještě je.
Tady se již nemá co naučit, ale on tu ještě je. A udržuje se ve
formě těla, ve formě mysli - udržuje si celý ten žebřík - aby
pomáhal, ze soucitu.

Vypráví se příběh, jak Buddha dospěl k bráně absolutna, nirvány.
Brána byla otevřená, andělé tančili a zpívali, aby ho uvítali -
protože se vzácně stane jednou za miliony let, že se lidská
bytost stane Buddhou. Tato brána se otevře a tento den je
přirozeně dnem oslav. Všichni starobylí Buddhové se shromáždili a
byl veliký jásot a květy pršely a hrála hudba a všechno bylo
vyzdobeno - byl to den oslav.
Ale Buddha do brány nevstoupil. A ti starobylí Buddhové, všichni
se založenýma rukama, ho žádali, prosili, aby vstoupil: "Proč
stojí venku?" A Buddha prý řekl: "Dokud nevstoupí všichni, kdo
přicházejí za mnou, já nevstoupím. Budu se zdržovat venku,
protože jakmile jednou vstoupím, zmizím. Potom nebudu těm lidem
nijak nápomocen. Vidím miliony lidí klopýtajících a tápajících
v temnotách. Já sám jsem tápal stejným způsobem po miliony
životů. Rád bych jim podal pomocnou ruku. Prosím, zavřete tu
bránu. Až vejdou všichni, já sám zaklepu, potom mě můžete
přijmout."

Krásný příběh... Tomu se říká stav bódhisattvy: člověk je
připraven zmizet, ale vytrvává - v těle, v mysli, ve světě,
v čase a prostoru - aby pomohl ostatním.
Buddha říká: meditace postačí na vyřešení vašich problémů, ale
něco v ní chybí - soucit. Jestli je v ní také soucit, potom
můžete pomoci ostatním vyřešit jejich problémy. Říká: meditace je
ryzí zlato; má svou vlastní dokonalost. Když je v ní ale soucit,
potom má také vůni - potom má vyšší dokonalost, potom má nový
druh dokonalosti, zlato s vůní. Zlato postačí samo o sobě - je
velmi cenné - ale se soucitem má meditace vůni.
Soucit udržuje Buddhu v tom, že zůstává bódhisattvou, přesně na
hranici. Ano, několik dní, několik let se člověk může udržet, ale
ne na dlouho - protože zanedlouho se věci začnou ztrácet samy od
sebe. Když nelpíte na těle, jste odtud vytlačeni. Někdy se
můžete, s úsilím, vrátit. Můžete používat tělo, s námahou, ale
již tam nejste trvale usazeni. Když již nejste v mysli, můžete ji
někdy používat, ale již nefunguje tak dobře, jako fungovala
předtím. Již v ní neplynete. Když ji nepoužíváte, jen tak tam
spočívá: je to mechanismus, začne rezivět.
Když člověk dospěl do sedmého, po několik dní, po několik let
může používat těch šest příček. Může se vrátit a používat je, ale
zanedlouho se začnou lámat. Zanedlouho začnou odumírat.
Bódhisattva zde může být jen po jeden život, nanejvýš. Potom musí
zmizet, protože zmizí mechanismus.
Ale všichni, kteří toho dosáhli, se snažili, jak nejvíce mohli,
využít ono tělo-mysl, aby pomohli těm, kteří jsou v těle a
v mysli, aby pomohli těm, kteří rozumějí jen řeči těla a mysli,
aby pomohli učedníkům.

Avalókita, svatý pán a bódhisattva,
se pohyboval po hluboké dráze moudrosti,
která odešla za hranice tohoto světa/do zásvětí.
Díval se dolů z výšin,
a uzřel jen pět hromad
a viděl, že ve svém vlastním bytí
jsou prázdné.

Když se díváte z tohoto bodu... Například jsem vám říkal, že
zdravím Buddhu ve vás. To je jedna vize ze zásvětí: že vás vidím
jako potenciální Buddhy. A další vize je prostě ta, že vás vidím
jako prázdné skořápky.
To, co si myslíte, že jste, není ničím jiným než prázdnou
skořápkou. Někdo si myslí, že je muž; to je prázdná myšlenka.
Vědomí není ani mužské ani ženské. Někdo si myslí, že má velmi
krásné tělo, že je krásný, silný a takový a takový - to je
prázdná myšlenka, jen ego, které vás klame. Někdo si myslí, že
toho hodně ví - to je prostě bezvýznamné. Jeho mechanismus
naakumuloval, nashromáždil vzpomínky a on je těmito vzpomínkami
klamán. Toto jsou všechno prázdné věci.
Takže když jste viděni z transcendentálna, na jedné straně vás
vidím jako rašící Buddhy, na druhé straně vás vidím pouze jako
prázdné skořápky.
Buddha řekl, že člověk se sestává z pěti prvků, pěti skandha,
které jsou všechny prázdné. A z kombinace těchto pěti povstává
vedlejší produkt nazvaný ego, vlastní já. Je to přesně jako
fungování hodin: tikají pořád dál. Můžete poslouchat a slyšet
tikot; můžete hodiny otevřít, můžete od sebe oddělit všechny
části, abyste zjistili, odkud to tikání pochází. Kde je to
tikání? Nikde ho nenajdete. To tikání je vedlejším produktem. Je
to jen kombinace několika věcí. Několik věcí fungujících spolu
dohromady vytváří tikot.
To je to, čím je vaše ,já' - pět prvků, fungujících spolu
dohromady, vytváří tikot nazvaný ,já'. Ale je to prázdné, nemá to
v sobě nic. Jestliže se vydáte hledat něco podstatného,
skutečného, nic nenajdete.
Toto je jedna z nejhlubších Buddhových intuicí, vhledů: že život
je prázdný, že život, jak ho známe, je prázdný. A život je také
plný, ale my o tom nic nevíme. Z této prázdnoty se musíte
pohybovat směrem k plnosti, ale tato plnost je právě teď
nepochopitelná - protože tato plnost z tohoto stavu bude vypadat
prázdná. Z onoho stavu vaše plnost vypadá prázdná - král vypadá
jako žebrák; vzdělaný člověk, vědec, vypadá jako hlupák,
ignorant.
Malý příběh:

Jistý svatý muž přijal žáka a řekl mu: "Bylo by dobré, kdyby ses
pokusil napsat všechno, co chápeš pod náboženským životem a co tě
k němu přivedlo."
Žák odešel a začal psát. Za rok se vrátil ke svému mistru a řekl:
"Pracoval jsem na tom velmi pilně, a přestože to zdaleka není
úplné, toto jsou hlavní důvody pro mé snažení."
Mistr si přečetl práci, která měla mnoho tisíc slov, a potom
mladíkovi řekl: "Je to obdivuhodně zdůvodněno a jasně řečeno, ale
je to poněkud dlouhé. Zkus to trochu zkrátit." A tak novic odešel
a po pěti letech se vrátil s pouhými sto stránkami.
Mistr se usmál a poté, co to přečetl, řekl: "Nyní už se opravdu
přibližuješ k jádru věci. Tvé myšlenky mají jasnost a sílu. Ale
je to pořád ještě příliš dlouhé; zkus to zhutnit, synu."
Novic smutně odešel, protože tvrdě pracoval na každé větě. Ale po
deseti letech se vrátil a s hlubokým úklonem mistrovi nabídl
pouze pět stránek a řekl: "Toto je jádro mé víry, střed mého
života, a já prosím o tvé požehnání za to, že jsi mě k tomu
přivedl."
Mistr četl pomalu a pečlivě: "Je to úžasné," řekl, "ve své
jednoduchosti a kráse, ale ještě to není dokonalé. Zkus dosáhnout
konečného objasnění."
A když mistr dosáhl svého vyměřeného času a připravoval se na
svůj konec, jeho žák se k němu opět vrátil, a když před ním
poklekl, aby obdržel své požehnání, podal mu jediný list papíru,
na kterém nebylo napsáno nic.
Tehdy mistr položil ruce na hlavu svého přítele a řekl: "Nyní ...
nyní jsi pochopil."

Z tohoto transcendentálního pohledu to, co máte, je prázdné.
Z vašeho pohledu, z vašeho neurotického pohledu je to, co mám já,
prázdné.
Buddha vypadá prázdný - pouze čistá prázdnota - pro vás. Kvůli
vašim idejím, kvůli vašim lpěním, kvůli vašemu majetnickému
vztahu k věcem, Buddha vypadá prázdný. Buddha je plný: vy jste
prázdní. A jeho pohled je absolutní; váš pohled je velmi
relativní.
Tato sútra říká:

Avalókita, svatý pán a bódhisattva,
se pohyboval po hluboké dráze moudrosti,
která odešla za hranice tohoto světa/do zásvětí.
Díval se dolů z výšin,
a uzřel jen pět hromad
a viděl, že ve svém vlastním bytí
jsou prázdné.

Prázdnota je klíčem k buddhismu - šúnjatá. Budeme se tím zabývat
stále více, jak pokročíme do hlubších oblastí Sútry srdce.
Meditujte nad těmito sútrami - meditujte s láskou, s pochopením,
ne s logikou a dedukcí. Jestliže přistoupíte k těmto sútrám s
logikou a dedukcí, zabijete jejich ducha. Nepitvejte je. Snažte
se je pochopit tak, jak jsou, a neberte s sebou svou mysl - vaše
mysl bude na překážku.
Jestli budete schopni podívat se na tyto sútry bez své mysli,
objeví se vám veliká jasnost.
Pro dnešek stačí.

ODEVZDÁNÍ SE JE POCHOPENÍ

ODEVZDÁNÍ SE ZNAMENÁ POCHOPENÍ

První otázka:

Milovaný Osho,
někdy, když jen tak sedím, přijde mi na mysl otázka: Co je
pravda? Když přijdu sem, uvědomím si, že nejsem schopen se
zeptat. Smím se ale zeptat, co se děje v těch chvílích, kdy tato
otázka vyvstane tak naléhavě, že kdybys Ty byl nablízku, zeptal
bych se. Nebo kdybys neodpověděl, chytil bych Tě za vousy nebo za
límec a zeptal se: "Co je pravda?"

To je ta nejdůležitější otázka, jaká může vyvstat v něčí mysli,
ale není na ni žádná odpověď. Nejdůležitější otázka, absolutní
otázka nemůže mít žádnou odpověď; proto je absolutní.
Když se Pilát Pontský zeptal Ježíše: "Co je pravda?", Ježíš
mlčel. Nejen to, ten příběh říká, že když Pilát Pontský položil
otázku "Co je pravda?", nečekal, aby si poslechl odpověď. Vyšel
z místnosti a šel pryč. To je velice podivné. Pilát Pontský si
také myslí, že na ni nemůže být odpověď, a tak na ni nečekal.
Ježíš zůstal mlčet, protože také ví, že nemůže být zodpovězena.
Ale tato dvě pochopení nejsou stejná, protože tito dva lidé jsou
diametrálně odlišní. Pilát Pontský si myslí, že ji není možné
zodpovědět, protože žádná pravda není; jak na ni můžete
odpovědět? To je logická mysl, římanská mysl. Ježíš zůstal mlčet,
ne proto, že není žádná pravda, ale proto, že pravda je tak
nesmírně rozsáhlá, že není definovatelná. Pravda je tak obrovská,
enormní, že nemůže být spoutána do slov, nemůže se scvrknout na
jazyk. Je tady. Člověk jí může být, ale člověk ji nemůže říct.
Ze dvou různých důvodů se chovali téměř stejným způsobem: Pilát
nečekal, až uslyší odpověď, již věděl, že není žádná pravda.
Ježíš zůstal mlčet, protože zná pravdu, ale ví, že ji není možné
říci.
Chidvilas položil tuto otázku. Tato otázka je nesmírně důležitá.
Neexistuje otázka vyšší než tato, protože neexistuje žádné vyšší
náboženství než pravda. Je nutno pochopit, že tato otázka musí
být analyzována. Analyzováním této otázky, snahou o pochopení
otázky samotné možná získáte vhled do toho, co je pravda. Já na
ni neodpovím, já na ni nemohu odpovědět. Nikdo na ni nemůže
odpovědět. Můžeme se ale ponořit hluboko do této otázky. Tím, že
se do ní hluboko ponoříme, otázka se začne ztrácet. Až otázka
zmizí, najdete odpověď v samotném středu svého srdce - vy jste
pravda, takže jak ji můžete minout? Možná jste na to zapomněli,
možná jste ztratili stopu, možná jste zapomněli, jak vstoupit do
svého vlastního bytí, do své vlastní pravdy.
Pravda není hypotézou, pravda není dogmatem. Pravda není ani
hinduistická, ani křesťanská, ani mohamedánská. Pravda není ani
moje, ani vaše. Pravda nikomu nepatří, ale všichni patří pravdě.
Pravda znamená to, co je: to je přesný význam tohoto slova.
Pochází z latinského kořene verus. Verus znamená to, co je.
V angličtině je několik slov, která jsou odvozeninami od
latinského základu verus: was, were (pozn. př. - minulý čas od
slovesa být) - pocházejí z verus. V němčině war (pozn. př. - min.
čas být pro 1. os.) - pochází od verus. Verus znamená to, které
je neinterpretovatelné. Jakmile do toho vstoupí interpretace,
potom to, co víte, je realita, ne pravda. To je rozdíl mezi
pravdou a realitou. Realita je interpretovaná pravda.
Takže ve chvíli, kdy odpovíte na otázku "Co je pravda?", stane se
realitou a není to již pravda. Vstoupila do ní interpretace, mysl
ji zabarvila. A realit je tolik, kolik je myslí, existují
multi-reality. Pravda je jedna, protože pravda je poznaná, pouze
když u toho není mysl. Je to mysl, co odděluje vás ode mě,
odděluje od ostatních, odděluje od existence. Když se podíváte
skrz mysl, potom vám mysl poskytne obraz pravdy. Bude to pouze
obraz, fotografie toho, co je. A samozřejmě že obraz závisí na
kameře, na použitém filmu, na chemikáliích, na tom, jak byl
vyvolán, jak byl přenesen na papír, na tom, kdo ho udělal.
Vstupuje do něj tisíc a jedna věc; stává se realitou.
Je rovněž krásné pochopit slovo realita. Pochází ze základu res,
to znamená věc nebo věci. Pravda není věc. Jakmile je
interpretována, jakmile se jí mysl zmocní, definuje ji, ohraničí
ji, stane se věcí.
Když se zamilujete do ženy, je v tom určitá pravda - když se
zamilujete absolutně mimoděk, když jste to ,neudělali' žádným
způsobem, když jste nejednali, neorganizovali, když jste na to
dokonce ani nemysleli. Najednou uvidíte ženu, podíváte se jí do
očí, ona se podívá do vašich očí a něco zaklapne do sebe. Vy
v tom nejste člověk, který jedná, vás to prostě ovládne, prostě
do toho spadnete. Nemá to co dělat s vámi. Vaše ego není
zapojeno, alespoň ne na samotném prvopočátku, kdy je láska
panenská. V této chvíli je pravda, ale není žádná interpretace.
Proto láska zůstává nedefinovatelná.
Brzy do toho vstoupí mysl, začne věci organizovat, zmocní se vás.
Začnete myslet na to děvče jako na svou známost, začnete myslet
na to, jak se oženit, začnete myslet na tu ženu jako na svou
manželku. A to jsou věci; známost, manželka - to jsou věci.
Pravda tu již není, stáhla se zpět. Nyní se věci stávají
důležitějšími. Definovatelné je jisté, bezpečné, nedefinovatelné
je nejisté. Začali jste zabíjet, otravovat pravdu. Dříve nebo
později tu bude manželka a manžel, dvě věci. Ale ta krása je
pryč, radost zmizela, líbánky skončily.
Líbánky skončily přesně ve chvíli, kdy se pravda stala realitou,
kdy se láska stane vztahem. Líbánky jsou velmi krátké, naneštěstí
- nemluvím o líbánkách, na které se po svatbě odjíždí. Tyto
líbánky jsou velice krátké. Možná tu byly na jediný moment, ale
jejich čistota, jejich křišťálová čistota, jejich božskost,
jejich mimozemskost - ta je z věčnosti, ta není z času. Není
součástí pozemského světa, je jako paprsek přicházející do temné
díry. Přichází z transcendentálna. Je naprosto přiměřené nazývat
lásku Bohem, protože láska je pravda. Největším přiblížením
k pravdě ve vašem obyčejném životě je láska.
Chidvilas se ptá: "Co je pravda?"
Tázání musí zmizet; teprve potom to opravdu poznáte.
Když se zeptáte "Co je pravda?", na co se ptáte? Když řeknete, že
A je pravda, B je pravda, C je pravda, bude to odpověď? Když
řeknu, že A je pravda, potom zcela jistě A nemůže být pravda: je
to něco jiného, co používám jako synonymum s pravdou. Jestliže to
bude absolutně synonymické, potom to bude tautologie. Potom mohu
říct: "Pravda je pravda." Ale to je hloupé, nesmyslné. Nic se tím
neřeší. Jestliže je to přesně totéž, jestli A je pravda, potom to
bude znamenat, že pravda je pravda. Jestliže se A liší, potom
neříkám pravdu. Potom tedy říci, že A je pravda, bude pouze
přibližné. A pamatujte, že tu nesmí být cokoliv přibližného. Buď
pravda je, nebo není. Takže nemohu říct, že A je pravda.
Nemohu ani říci: "Bůh je pravda," protože jestli Bůh je pravda,
potom je to tautologie -"Pravda je pravda." Potom neříkám nic.
Jestliže se Bůh liší od pravdy, potom něco říkám, ale říkám něco
chybného. Potom se Bůh liší, jak potom on může být pravda? Když
řeknu, že je to přibližné, lingvisticky to vypadá v pořádku, ale
není to pravdivé. ,Přibližně' znamená, že je v tom nějaká lež,
něco falešného.
Čili proč to není stoprocentní pravda? Jestli je to
devadesátidevítiprocentní pravda, potom je v tom něco, co není
pravdivé. A pravda a nepravda nemohou existovat spolu, stejně
jako tma a světlo nemohou existovat spolu - protože tma není
ničím než absencí. Absence a presence nemohou existovat spolu.
Nepravda není ničím jiným než absencí pravdy.
Takže není možná žádná odpověď, proto tedy Ježíš mlčel. Když se
ale na to podíváte s hlubokým soucítěním, když nahlédnete do
Ježíšova mlčení, dostanete odpověď. Mlčení je odpovědí. Ježíš
říká: "Mlčte, jako mlčím já, a poznáte." Neříká to slovy. Je to
gesto, je to velice, velice zenové. V té chvíli, kdy Ježíš zůstal
mlčet, velice se přibližuje zenovému přístupu, k buddhistickému
přístupu. V této chvíli je buddhou. Buddha nikdy na tyto otázky
neodpovídal. Měl seznam jedenácti otázek: ať šel kamkoliv, jeho
žáci šli a rozhlásili lidem "Nikdy se neptejte Buddhy na těchto
jedenáct otázek" - otázek, které jsou základní, otázek, které
jsou opravdu důležité. Mohli jste se zeptat na cokoliv jiného a
Buddha byl vždycky připraven odpovědět. Ale neptejte se na to
základní, protože to základní se dá pouze zažít. A pravda je to
nejzákladnější; pravda je samotnou podstatou bytí.
Věnujte se této otázce. Tato otázka je důležitá, povstává
z vašeho srdce: "Co je pravda?" - povstává touha znát to, co je.
Neodkládejte ji stranou, věnujte se jí. Chidvilasi, kdykoliv se
to stane znovu, zavři oči, věnuj se té otázce. Ať se ta otázka
stane velice, velice soustředěná - "Co ... je ... pravda?" Ať
nastane velké soustředění. Zapomeň na všechno, jako by celý tvůj
život závisel na této jednoduché otázce "Co je pravda?" Ať se
stane otázkou života a smrti. A nepokoušej se na ni odpovědět,
protože odpověď neznáš.
Odpovědi mohou přicházet - mysl se vždycky snaží dodávat odpovědi
- ale chápej fakt, že nevíš, proto se ptáš. Takže jak ti může
mysl dodávat odpověď? Mysl neví, a tak řekni mysli "buď zticha".
Když víš, není nutné si dávat tuto otázku. Ty nevíš, proto ta
otázka.
Takže se nedejte obalamutit hračkami mysli. Ona dodává hračky,
říká: "Podívej, to je napsáno v Bibli. Podívej, to je napsáno
v upanišádách. To je odpověď. Podívej, to napsal Lao-c', to je
odpověď." Mysl po vás může vrhat všechny možné posvátné knihy,
mysl může citovat, mysl může čerpat z paměti. Už jste slyšeli
mnoho věcí, už jste mnoho věcí četli; mysl drží všechny tyto
vzpomínky. Může je opakovat mechanickým způsobem. Ale podívejte
se na tento jev: mysl neví a všechno, co mysl opakuje, je
vypůjčené. A vypůjčené nemůže pomoci.

Stalo se to na železničním přejezdu. Závory byly spuštěné, měl
projíždět vlak a jeden muž seděl v autě, čekal, až vlak přejede,
a četl si knížku. Opilec, který jen tak seděl vedle závor, k němu
přišel a zaťukal na okno klimatizovaného auta. Muž otevřel okno a
řekl: "Co pro vás můžu udělat? Potřebujete nějakou pomoc?"
A vandrák řekl: "Ano, už dva dni jsem vůbec nic nejedl. Můžete mi
dát dvě rupie? To mi bude stačit, jen dvě rupie."
Muž se zasmál a odpověděl: "Nikdy si nepůjčuj a nikdy nepůjčuj
peníze," a ukázal vandrákovi knížku a řekl: "Shakespeare - to
říká Shakespeare. Podívej se."
Ten vandrák vytáhl z kapsy velice špinavou knížku a řekl muži:
"Ty zkurvysyne - D. H. Lawrence."

Dávejte si pozor na mysl. Mysl pokračuje v citování, mysl ví
všechno, aniž by vůbec něco věděla. Mysl je podvodník. Podívejte
se hluboko do tohoto jevu: tomu říkám vhled. Není to otázka
k přemýšlení. Jestliže o tom přemýšlíte, je to opět mysl. Musíte
vidět skrz naskrz. Musíte se pořádně podívat do hloubky tohoto
samotného jevu, do fungování mysli, na to, jak mysl pracuje.
Vypůjčuje si tu i onde, neustále si půjčuje a hromadí. Je to
chamtivec, chamtivý shromažďovatel vědomostí. Mysl se stává velmi
dobře informovanou a kdykoliv jí potom položíte otázku, která je
opravdu důležitá, mysl vám dá velice nedůležitou odpověď -
jalovou, povrchní, nesmyslnou.

Jeden muž si koupil papouška v obchodě se zvířaty. Majitel
obchodu jej ujistil, že ten pták se do půl hodiny naučí říkat
,haló'. Doma muž strávil hodinu voláním ,haló' na papouška, ale
od ptáka neuslyšel ani slovo. Když se odvracel v naprosté
beznaději, pták řekl: "Volané číslo je obsazeno."

Papoušek je papoušek. Určitě to slyšel v tom obchodě. A ten muž
říkal pořád dokola ,Haló, haló, haló' a ten pták poslouchal a
čekal, až přestane. Potom mohl říct: "Volané číslo obsazeno!"
Mysli se můžete ptát stále dokola "Co je pravda, co je pravda, co
je pravda?" A v tu chvíli, kdy přestanete, mysl okamžitě řekne
"Číslo obsazeno," nebo něco podobného. Mysl vám dá odpověď.
Dávejte si pozor na mysl.
Mysl je ďábel, žádný jiný ďábel neexistuje. A je to vaše mysl. Je
nutné rozvinout tento vhled - pohled skrz naskrz. Rozsekněte mysl
ve dví ranou ostrým mečem. Tím mečem je uvědomění. Rozsekněte
mysl ve dví a projděte skrz ni, jděte za ni! A jestli budete umět
odejít za mysl, skrze mysl, a ve vás vznikne moment ne-mysli, tam
bude odpověď - ne verbální odpověď, ne citace posvátné knihy, ne
v uvozovkách, ale autenticky vaše, prožitek. Pravda je bytostný,
existenciální prožitek.
Tato otázka je nesmírně důležitá, musíte ale být k této otázce
velmi uctiví. Nespěchejte s nalezením jakýchkoliv odpovědí, jinak
vám nějaký nesmysl odpověď zničí. Nedovolte své mysli, aby
zničila tu otázku. A způsob mysli, jak zničit otázku, je, že
dodává odpovědi, neprožité, nezažité.
Vy jste pravda! To se ale může stát jen v naprostém tichu, kdy se
ani jediná myšlenka nepohybuje, kdy mysl nemá co říct, kdy ve
vašem vědomí není ani jediná vlnka. Když ve vašem vědomí není ani
jediná vlnka, vaše vědomí zůstává nepokřivené. Když se vyskytne
vlnka, vyskytne se i zakřivení.
Prostě jděte k jezeru. Když budete stát na břehu, podívejte se
dolů na svůj odraz. Když jsou na jezeře vlny, vlnky a fouká vítr,
váš odraz je roztřesený. Nemůžete rozluštit, co je co - kde je
váš nos a kde vaše oči - můžete pouze hádat. Když je ale jezero
tiché a vítr nefouká a na povrchu není ani jediná vlnka, najednou
jste tam. Odraz je tam, v naprosté dokonalosti. Jezero se stane
zrcadlem.
Kdykoliv je ve vašem vědomí pohybující se myšlenka, tato
pokřivuje. A existuje mnoho myšlenek, miliony myšlenek,
nepřestajně spěchajících, vždycky je dopravní špička. Dvacet
čtyři hodin denně je dopravní špička a dopravní ruch trvá
neustále dál a dál a každá myšlenka je spojena s tisíci dalších
myšlenek. Všechny se drží za ruce a jsou sloučeny a navzájem
propojeny a celý ten dav se řítí okolo vás. Jak můžete poznat, co
je pravda? Vyjděte z toho davu.
To je to, čím je meditace, to je všechno, o čem meditace je:
vědomí bez mysli, vědomí bez myšlenek, vědomí bez jakéhokoliv
chvění - nehybné vědomí. Potom to nastane ve vší své kráse a
požehnání. Potom je zde pravda - říkejte jí Bůh, říkejte jí
nirvána nebo jakkoliv ji chcete nazývat. Je zde a je zde jako
prožitek. Jste v ní a ona je ve vás.
Používejte této otázky. Udělejte ji pronikavější. Udělejte ji tak
pronikavou; dejte všechno v sázku, aby vás mysl nemohla zmást
svými povrchními odpověďmi. Jakmile mysl zmizí, jakmile už mysl
nebude používat své staré triky, poznáte, co je pravda. Poznáte
ji v tichu. Poznáte ji v bezmyšlenkovém uvědomění.

Druhá otázka:

Milovaný Osho,
mé odevzdání se je zaměřené na cíl. Odevzdávám se, abych získal
svobodu, takže to vůbec není skutečné odevzdání se. Pozoruji ho,
ale problém je tento: jsem to vždycky ,já', kdo pozoruje. Proto
každé pochopení z tohoto pozorování je posílením ega. Cítím se
podvedený svým egem.

Nepochopil jsi, co je odevzdání se.
První věc, kterou je třeba si o odevzdání se zapamatovat, je
toto: nemůžete to udělat, není to činnost. Můžete zabránit tomu,
aby se to stalo, ale nemůžete zařídit, aby se to stalo. Vaše moc,
pokud jde o odevzdání se, je pouze negativní: můžete mu zabránit,
ale nemůžete ho přivodit.
Odevzdání se není ničím, co můžete udělat. Jestli to uděláte,
není to odevzdání se, protože je v tom přítomen ten, kdo to dělá.
Odevzdání se je velkým pochopením toho, že "já nejsem". Odevzdání
se je vhledem do toho, že ego neexistuje, že "já nejsem
oddělený". Odevzdání se není činem, ale pochopením.
Především vy jste nepravdiví, to oddělování je nepravdivé. Ani na
jediný moment nemůžete existovat odděleně od tohoto vesmíru.
Strom nemůže existovat, jestliže je vyvrácen ze země. Strom
nemůže existovat, jestli zítra zmizí slunce. Strom nemůže
existovat, jestliže k jeho kořenům neproudí voda. Strom je
zakořeněn ve všech pěti prvcích - v tom, čemu buddhisté říkají
skandhy, v těch pěti skupinách, o kterých jsme nedávno mluvili.
Avalókita ... když Buddha dospěl k transcendentální vizi, když
prošel všemi těmi stupni, když prošel všemi příčkami onoho
žebříku a dospěl k sedmé - odtud se díval dolů, díval se zpátky -
co uviděl? Viděl jen pět hromad, ve kterých nebylo nic
podstatného, skutečného, jen prázdnota, šúnjatá.
Strom nemůže existovat, jestliže do něj těchto pět prvků neustále
nevlévá energii. Strom je jen kombinací těchto pěti prvků. Jestli
strom začne myslet "já jsem", potom to pro strom bude utrpení.
Strom si vytvoří peklo sám pro sebe. Ale stromy nejsou tak
hloupé, nemají v sobě žádnou mysl. Jsou tu, a když zítra zmizí,
tak prostě zmizí. Na nikom a na ničem nelpí; není na kom lpět.
Strom je trvale odevzdán existenci. Tím odevzdán se myslí, že
nikdy není oddělený, nikdy nepřišel na stupidní myšlenku ega. A
stejně jsou na tom ptáci, hory, hvězdy. Je to jedině člověk, kdo
změnil svou velkou příležitost být vědomý na být sebevědomý.
Člověk má vědomí. Jestliže vědomí roste, může vám přinést
největší možné blaho. Když se ale něco pokazí a vědomí zkysne a
stane se sebevědomím, tehdy vytváří peklo, tehdy vytváří utrpení.
Obě alternativy jsou vždycky otevřené; je na vás, abyste si
zvolili.
První věcí, kterou je nutno pochopit o egu, je to, že neexistuje.
Nikdo neexistuje v oddělenosti. Jste stejně tak jedno s vesmírem,
jako jsem já, jako je Buddha, jako je Ježíš. Já to vím, vy to
nevíte; rozdíl je jen v rozeznání. Tento rozdíl není bytostný,
vůbec ne! Takže se musíte pořádně podívat do té stupidní
představy oddělenosti. Jestliže se začnete snažit odevzdat se,
pořád s sebou nesete tu představu oddělenosti. Myslíte si:
"Odevzdám se, teď se chci odevzdat," - ale myslíte si, že vy
jste.
Když se pořádně podíváte do samotné představy oddělenosti, jednou
zjistíte, že nejste oddělení, takže jak se můžete odevzdat?
Neexistuje nikdo, kdo by se odevzdal. Nikdy neexistoval nikdo,
kdo by se odevzdal! Odevzdávající se neexistuje, vůbec není -
nikdy se nikde nenašel. Jestliže vstoupíte sami do sebe, toho
odevzdávajícího se nikde nenajdete. V té chvíli je odevzdání se.
Když není nalezen odevzdávající se, v té chvíli je odevzdání se.
Nemůžete to udělat. Jestli to uděláte, je to nepravdivá věc.
Z nepravdivosti vzniká zase jenom nepravdivost. Vy jste
nepravdiví, takže cokoliv uděláte, bude nepravdivé,
nepravdivější. A jedna nepravdivost vede k další, a tak dále a
tak dále. A tou základní, fundamentální nepravdivostí je ego, ona
představa, že "já jsem oddělený".
Říkáš: "Mé odevzdání se je zaměřené na cíl."
Ego je vždycky zaměřené na cíl. Vždycky je nenasytné, vždycky po
něčem chňapající. Vždycky chce více a více a více; ono žije ve
světě ,více'. Když máte peníze, ono chce mít více peněz; když
máte dům, ono chce větší dům; když máte ženu, ono chce krásnou
ženu, ale vždycky chce více. Ego je neustále hladové. Žije
v budoucnosti a v minulosti. V minulosti žije jako chamtivec -
"Mám tohle a tamto a tamto." Získává velké uspokojení: "Něco mám"
- moc, prestiž, peníze. To mu dává jistý druh reality. Dělá to
dojem, že "když mám tyto věci, musím existovat". A žije
v budoucnosti s představou více. Žije jako vzpomínka a touha.
Co je to cíl? Touha: "Musím to dotáhnout tam a tam, musím mít
tohle, musím dosáhnout cíle." Ego nežije, nemůže žít
v přítomnosti, protože přítomnost je skutečná a ego je
nepravdivé, zdánlivé - nikdy se spolu nesetkají. Minulost je
nepravdivá, již neexistuje. Kdysi byla, ale když byla
přítomností, ego tam nebylo. Jakmile zmizela, již není bytostná,
existenciální, ego se jí začne zmocňovat, začne ji hromadit.
Zmocňuje se mrtvých věcí a hromadí je. Ego je hřbitovem: sbírá
mrtvoly, kosti mrtvých.
Nebo žije v budoucnosti. A opět, budoucnost ještě není - je to
představa, fantazie, sen. Ego s tím rovněž může žít, velice
snadno; nepravdivosti se k sobě dokonale hodí, hladce do sebe
zapadají. Přineste cokoliv bytostného a ego zmizí. Odtud to
neústupné naléhání na bytí v přítomnosti, na bytí tadyteď. Právě
v této chvíli ... Jestliže jste inteligentní, není potřeba
přemýšlet o tom, co říkám; můžete jednoduše do toho vhlédnout
hned v tento moment! Kde je ego? Je tu ticho a není žádná
minulost a není žádná budoucnost, jen tato chvíle ... a ten
štěkající pes. Tento moment, a vy nejste. Nechte tento moment
existovat, a vy nejste. A nastane nesmírné ticho, hluboké ticho,
uvnitř i vně. A potom neexistuje potřeba odevzdávat se, protože
víte, že nejste. Vědět, že nejste, je odevzdání se.
Není to otázka odevzdání se mně, není to otázka odevzdání se
Bohu. Není to vůbec otázka odevzdání se. Odevzdání se je vhled,
pochopení, že "já nejsem". Když pochopíme, že "já nejsem, já jsem
nicota, prázdnota", odevzdání se roste. Květ odevzdání se roste
na stromě prázdnoty. Nemůže být zaměřená na cíl.
Ego je zaměřené na cíl. Ego dychtí po budoucnosti. Může dokonce
dychtit po dalším životě, může dychtit po nebi, může dychtit po
nirváně. Nezáleží na tom, po čem dychtí - jde o dychtění, jde
o toužení, jde o plánování do budoucnosti.
Vizte to! Vhlédněte do toho! Neříkám přemýšlejte o tom. Když
o tom přemýšlíte, minete to. Myšlení opět znamená minulost a
budoucnost. Podívejte se pozorně do toho - avalókita! -
pohlédněte do toho. Anglické slovo look (dívat se, hledět)
pochází ze stejného základu jako avalókita. Pohlédněte do toho a
udělejte to hned teď. Neříkejte si: "Dobře, půjdu domů a udělám
to." Vstoupilo ego, přišel cíl, vstoupila budoucnost. Kdykoliv
vstoupí čas, upadáte do oné nepravdivosti oddělenosti.
Ať k tomu dojde zde, právě v tuto chvíli. A potom náhle uvidíte,
že jste a že nikam nejdete a že odnikud nepřicházíte. Vždycky
jste tady byli. Tady je jediný čas, jediný prostor. Teď je jediná
existence. V tomto teď je odevzdání se.
"Mé odevzdání se je zaměřené na cíl," říkáš; "Odevzdávám se,
abych získal svobodu."
Ale vy jste svobodní! Nikdy jste nebyli nesvobodní. Jste
svobodní, ale opět je tu stejný problém: vy chcete být svobodní,
ale nechápete, že můžete být svobodní jedině tehdy, když se
osvobodíte sami od sebe - žádná jiná svoboda neexistuje. Když
přemýšlíte o svobodě, myslíte tak, že vy budete tam a svobodní.
Vy tam nebudete; bude svoboda. Svoboda znamená svobodu od svého
já, ne svobodu svého já. V momentě, kdy zmizí vězení, zmizí také
vězeň, protože vězeň je tím vězením! V momentě, kdy vyjdete
z vězení, také neexistujete. Existuje jen čistá obloha, čistý
prostor. Tento čistý prostor se nazývá nirvána, mókša,
osvobození.
Pokoušejte se pochopit, spíše než byste se pokoušeli toho
dosáhnout.
"Odevzdávám se, abych získal svobodu."
Potom používáte odevzdání se jako prostředek a odevzdání se je
cílem, je účelem samo o sobě. Když říkám, že odevzdání se je
cílem, neříkám tím, že odevzdání se má být dosaženo někde
v budoucnosti. Říkám, že odevzdání se je cílem, je to účel sám
o sobě. Není to tak, že odevzdání se přináší svobodu, odevzdání
se je svoboda! Jsou to synonymické pojmy, znamenají stejnou věc.
Díváte se na stejnou věc ze dvou různých úhlů.
"Takže to vůbec není skutečné odevzdání se."
Není ani skutečné, ani neskutečné. Vůbec to není odevzdání se.
Není dokonce ani neskutečné.
"Pozoruji ho, ale problém je, že jsem to vždycky ,já', kdo
pozoruje. Proto každé pochopení z tohoto pozorování je posílením
ega. Cítím se podvedený svým egem."
Kdo je ten ,já', o kterém mluvíš, kdo se cítí podvedený egem? Je
to ego samotné. Ego je takové, že se umí rozdělit na fragmenty,
na části, a potom hra začíná. Jste ten, kdo honí, a jste ten, kdo
je honěný. Je to podobné psu, který se pokouší chytit svůj
vlastní ocas a skáče pořád dokola. A vy se díváte a vidíte
absurditu tohoto počínání - ale tu absurditu vidíte vy, ten pes
ji nemůže vidět. Čím více zjišťuje, že je těžké chytit ten ocas,
tím je posedlejší, tím více skáče. A čím jsou skoky rychlejší a
větší, tím rychleji a více také uskakuje ocas. A pes nemůže
pochopit, co se to děje: on je takový skvělý chytač všeho možného
a tohle je obyčejný ocas a on že ho nemůže chytit?
To je to, co se děje vám. Je to ,já', kdo se pokouší chytat, kdo
je jak tím chytačem, tak tím chytaným. Podívejte se na směšnost
tohoto a právě tím pohledem se od toho osvoboďte.
Není třeba udělat ani jedinou věc - ani jedinou věc, říkám,
protože vy už jste tím, čím se chcete stát. Jste Buddhové, nikdy
jste nebyli ničím jiným. Vidění postačí. A když říkáte, že "já
pozoruji", je to opět to ,já'. Když pozorujete, bude opět
vytvořeno to ,já', protože pozorování je opět čin, je v něm
obsaženo úsilí. Vy pozorujete - kdo tedy pozoruje? Uvolněte se.
V uvolnění - když není co pozorovat a nikdo není jako pozorovatel
- když nejste rozděleni ve dví - vzniká odlišná kvalita
svědeckého sledování. Není to pozorování, je to jen pasivní bdělé
uvědomění; pasivní říkám - pamatujte na to. Nemá v sobě nic
agresivního. Pozorování je velmi agresivní: je potřeba úsilí,
musíte být napjatí. Buďte ale nenapjatí, uvolnění. Prostě buďte u
toho. V tomto vědomí, když jste jednoduše tam, sedíte a nic
neděláte, přijde jaro a tráva začne růst sama od sebe.
To je celý buddhistický přístup: že cokoliv uděláte, vytvoří a
posílí toho, kdo to dělá - pozorování také, myšlení také,
odevzdávání se také. Cokoliv, co uděláte, vytvoří tuto past.
Z vaší strany není vůbec potřeba něco dělat. Jen buďte ... a
nechte věci se stát. Nepokoušejte se řídit, nepokoušejte se
manipulovat. Nechte vánek vát, nechte sluneční paprsky přijít,
nechte život tančit a nechte smrt přijít a také si zatančit svůj
tanec ve vás.
To je můj význam sannjásy: není to něco, co děláte, ale to, když
upustíte od všeho konání a uvidíte absurditu konání. Kdo jste,
abyste konali? Jste jenom vlna v tomto oceánu. Jednoho dne jste,
dalšího dne zmizíte; oceán zůstává. Proč byste se měli tak trápit
starostmi? Přijdete, zmizíte. Mezitím, v tom krátkém časovém
intervalu, se stanete tak utrápenými a napjatými a berete na svá
ramena každé břímě a nosíte kameny na srdci - a nemáte k tomu
naprosto žádný důvod.
Jste svobodní právě v tomto okamžiku!
Prohlašuji vás za osvícené právě v této chvíli. Ale vy mi
nevěříte. Říkáte: "To je pravda, Osho, ale jenom nám řekni, jak
se stát osvícenými."
Toto stávání se, snažení se, toužení, neustále skáče na každý
objekt, který můžete najít. Někdy jsou to peníze, někdy je to
Bůh. Někdy je to moc, někdy je to meditace - ale ať jde
o jakýkoliv objekt, začnete se ho zmocňovat. Nezmocňování se je
způsob, jak žít skutečný život, pravdivý život, neuchopování,
nepřivlastňování.
Nechte věci dít se, nechte život být událostí, happeningem, a
nastane radost, jásot - protože potom tu není žádná frustrace,
nikdy, protože jste především nikdy nic neočekávali. Cokoliv
přijde, je dobré, je vítáno. Neexistuje žádný neúspěch, žádný
úspěch. Přestala se hrát hra na úspěch a neúspěch. Ráno přijde
slunce a probudí vás a večer přijde měsíc a zazpívá vám
ukolébavku a vy jdete spát. Přijde hlad a vy se najíte, a tak
dále a tak podobně. To je to, co mají na mysli mistři zenu, když
říkají: Když máte hlad, jezte, když jste ospalí, spěte a nic víc
není třeba dělat.
Já vás ale neučím nečinnosti. Neříkám nechoďte do práce, neříkám
nevydělávejte si na své živobytí, neříkám zřekněte se světa a
buďte závislí na druhých a staňte se příživníky; ne, to vůbec ne.
Nebuďte ale těmi, kdo konají. Ano, když máte hlad, musíte jíst, a
když musíte jíst, musíte si na živobytí vydělat - ale není tu
nikdo, kdo to koná. Je to hlad sám o sobě, který pracuje; ale
není tu nikdo jiný, kdo to dělá. Je to žízeň sama o sobě, která
vás vede ke studni nebo k řece. Je to žízeň sama v pohybu; není
tu nikdo, kdo má žízeň. Vynechte podstatná jména a slovesa ve
svém životě a nechte slovesa žít.
Buddha říká: Pravda je, že když vidíte tanečníka, není tu žádný
tanečník, ale jenom tanec. Když vidíte řeku, není tu žádná řeka,
ale jenom plynutí. Když vidíte strom, není tu žádný strom, ale
jenom růst stromu. Když vidíte úsměv, není tu nikdo, kdo se
usmívá, je tu jen úsměv, usmívání. Když vidíte lásku, není tu
nikdo, kdo je milenec, ale jen milování. Život je proces.
My jsme ale zvyklí myslet v pojmech statických podstatných jmen.
To vytváří potíže. A přitom nic není statického - všechno proudí
a plyne. Plyňte s tím, plyňte s touto řekou a nikdy nebuďte těmi,
kdo dělají. I když něco děláte, nebuďte činiteli. Existuje
dělání, ale neexistuje dělající. Jakmile se tento vhled ve vás
trvale ustálí, nic jiného nebude existovat.
Osvícení není něčím jako cíl, kterého je nutno dosáhnout. Je to
sám obyčejný život, ten prostý život, který vás obklopuje. Když
se ale nesnažíte, tento obyčejný život se stane neobyčejně
krásný. Potom jsou stromy zelenější, ptáci zpívají v bohatějších
tóninách, potom všechno, co se děje kolem, je vzácné... potom
obyčejné oblázky jsou diamanty.
Přijměte tento jednoduchý, obyčejný život. Prostě odhoďte
dělajícího. A když říkám odhoďte dělajícího, nestaňte se tím, kdo
odhazuje! Když vhlédnete do reality tohoto, zmizí to.

Třetí otázka:

Milovaný Osho,
je rozdíl mezi ,šúnjavadou' Nágárdžuny a ,avjakritopadešem',
nevysloveným a nedefinovatelným učením Pána Buddhy?

Není tu vůbec žádný rozdíl. Jestli se tu zdá být rozdíl, je to
jen kvůli formulaci. Nágárdžuna je velký filozof, jeden
z největších na světě. Jen málo lidí na světě, velmi málo, má tu
schopnost penetrace, jakou má Nágárdžuna. Takže jeho způsob řeči
je velmi filozofický, logický, absolutně logický. Buddha je
mystik, ne filozof. Jeho způsob vyjadřování je více poetický než
filozofický. Přístup je různý, ale Nágárdžuna říká přesně tutéž
věc jako Buddha. Jejich formulace je zajisté různá, ale to, co
říkají, musí být pochopeno.
Ptáš se - tuto otázku položil Omanát Bharti - "Je nějaký rozdíl
mezi šúnjavadou ..." Šúnjavada znamená teorii, filozofii nicoty.
V angličtině neexistuje slovo, které by mohlo být ekvivalentní,
patřičně ekvivalentní, k slovu šúnja. Šúnja znamená prázdnotu;
ale ne negativní, velmi pozitivní prázdnotu. Znamená nicotu, ale
neznamená prostě nicotu; znamená ne-věc-nost (pozn. př. -
no-thing-
-ness, oproti nothingness - nicota). Šúnja znamená prázdno,
prázdno všeho. Ale to prázdno samo je tu, s naprostou
přítomností, takže to není pouze prázdno. Je to jako obloha,
která je prázdná, která je čistým prostorem, která ale je.
Všechno do ní přichází a zase odchází a ona zůstává.
Šúnja je jako ta obloha - čistá přítomnost. Nemůžete se jí
dotknout, přestože v ní žijete. Nemůžete ji vidět, přestože nikdy
nemůžete bez ní být. Existujete v ní; stejně jako ryba existuje
v oceánu, vy existujete v prostoru, v šúnja. Šúnjavada znamená,
že všechno povstává z ne-věci (no-thing).
Před pár minutami jsem vám říkal o rozdílu mezi pravdou a
realitou. Realita znamená svět věcí a pravda znamená svět
ne-věci, ničeho - šúnja. Všechny věci povstávají z ničeho a mizí
zpět do ničeho.
Upanišády zaznamenávájí tento příběh:

Svetaketu přišel z domu svého mistra zpátky domů. Už se naučil
všechno. Jeho otec, Uddalaka, velký filozof, se na něj podívá a
řekne: "Svetaketu, jdi ven a přines ovoce z támhletoho stromu."
A on jde ven a přinese ovoce. Otec říká: "Rozlom ho. Co v něm
vidíš?" Je v něm mnoho semínek. A otec říká: "Vem jedno semínko a
rozlom ho. Co v něm vidíš?"
Odpovídá: "Nic."
A otec říká: "Všechno povstává z ničeho. Tento strom, tak velký,
že pod ním může odpočívat tisíc volských potahů, povstal
z pouhého semínka. A ty to semínko rozlomíš a nic tam nenajdeš.
To je záhada života - všechno povstává z ničeho. A jednoho dne
ten strom zmizí a ty nevíš kam, nikde ho nemůžeš najít."

Stejně tak člověk: povstáváme z ničeho, jsme ničím a zmizíme do
ničeho. To je šúnjavada.
A co je Buddhův avjakritopadéš, to nevyslovené a nedefinovatelné
učení? Je to totéž. On to nikdy tak filozoficky neobjasnil, jako
to udělal Nágárdžuna. Proto o tom nikdy nemluvil. Proto říká, že
je to nedefinovatelné; není možné to přenést na jazykovou rovinu.
On o tom mlčel. Znáte Květinové kázání? Jednoho dne přišel s
lotosovým květem v ruce a seděl tiše, neříkal nic. A je tam deset
tisíc žáků, je tam deset tisíc bhikkhů, kteří čekají, až něco
řekne, a on se pořád dál jen dívá na ten lotosový květ. Je veliké
ticho a potom je veliký neklid. Lidé začnou být nedůtkliví - "Co
to dělá? To nikdy předtím neudělal?"
A potom se jeden žák, Mahákášjapa, usměje.
Buddha zavolá Mahákášjapu, dá mu ten lotosový květ a praví
k celému shromáždění: "Co je možné říci, to už jsem vám řekl, a
co není možné říci, to jsem dal Mahákášjapovi."
Toto je avjakritopadéš, toto je to nedefinovatelné poselství.
Toto je původ zen-buddhismu, toto předání, transmise. Něco bylo
předáno Buddhou Mahákášjapovi, něco, co je ničím; na viditelné
úrovni ničím - žádné slovo, žádný posvátný text, žádná teorie -
ale něco bylo předáno. Co?
Zenoví mniši o tom meditují už dva tisíce pět set let: "Co? Co
bylo předáno? Co přesně bylo dáno?" Ve skutečnosti nebylo nic
dáno Buddhou Mahákášjapovi; Mahákášjapa zajisté něco pochopil.
Pochopil to ticho, pochopil to pronikavé ticho. Pochopil ten
moment jasnosti, ten moment naprosté bezmyšlenkovosti. V ten
moment se stal jedno s Buddhou. Toto je odevzdání se. Ne v tom,
že by to dělal: Buddha mlčel i on mlčel a tato dvě mlčení se
setkala, a tato dvě mlčení se rozplynula jedno do druhého. A dvě
mlčení nemohou zůstat oddělená, pamatujte, protože ticho nemá
hranice, ticho je nespoutané, ticho je jednoduše otevřené,
otevřené do všech stran. V tom velkém shromáždění deseti tisíc
mnichů byla ten den dvě ticha - Buddhovo a Mahákášjapovo. Ostatní
zůstali mimo. Mahákášjapa a Buddha se setkali. Proto se usmál -
protože to bylo to největší kázání, které kdy Buddha proslovil.
Neřekl ani slovo a řekl všechno, všechno, co mohlo být řečeno - a
všechno, co nemohlo být řečeno, to také.
Mahákášjapa pochopil a zasmál se. V tom smíchu se Mahákášjapa
úplně ztratil, stal se buddhou. Plamen z lampy Buddhovy přeskočil
do Mahákášjapy. To se nazývá ,předáním mimo posvátné texty' -
Květinovým kázáním. Je to jedinečné v historii lidského vědomí.
Je to to, co se nazývá avjakritopadéš: nevyslovené slovo,
nepronesené slovo.
Ticho se stalo tak substanciální, tak pevné; ticho se stalo tak
skutečné, tak bytostné; ticho se v ten moment stalo hmatatelným,
hmotným. Buddha byl ničím, Mahákášjapa také pochopil, co to
znamená být ničím, být naprosto prázdný.
Není žádný rozdíl mezi Nágárdžunovou šúnjavadou a Buddhovým
nevyřčeným poselstvím. Nágárdžuna je jedním z největších
Buddhových žáků a jedním z nejpronikavějších intelektů, které kdy
byly. Jen velmi málo lidí - jednou za čas, Sokrates, Šankara - je
možno srovnat s Nágárdžunou. Byl velice, velice inteligentní. To
nejzazší, co intelekt může udělat, je spáchat sebevraždu;
největší věcí, největším crescendem, které mohou intelekt
napadnout, je jít za své vlastní hranice, vně sebe sama - to je
to, co Nágárdžuna udělal. Prošel všemi oblastmi intelektu a za
ně. Logičtí pozitivisté říkají, že nic je pouhou abstrakcí.
V různých příkladech negativních tvrzení - jako například: toto
není sladké, nejsem zdravý, nebyl jsem tam, nelíbil jsem se mu,
atd., atd. - negace nemá svou vlastní substanci. To říkají
logičtí pozitivisté. Buddha nesouhlasí. Nágárdžuna nesouhlasí.
Martin Heidegger, jeden z nejpronikavějších intelektů moderní
doby, nesouhlasí.
Heidegger říká, že existuje skutečný zážitek ničeho. Není to
prostě jen něco vytvořeného řečí; existuje skutečný zážitek
ničeho. Je neoddělitelně svázán s bytím. Zážitek, který to
potvrzuje, je zážitek děsu. Dánský filozof Kierkegaard se také
ptá: "Jaký účinek vytváří nic?" a odpovídá: "Plodí děs."
Nic je skutečným zážitkem. Zažít ho můžete buď v hluboké
meditaci, nebo když přichází smrt. Smrt a meditace jsou dvě
možnosti, jak ho zažít. Ano, někdy ho můžete zažít také v lásce.
Jestliže se rozplynete v někom v hlubokém zamilování, můžete
zažít jistý druh nicoty. Proto se lidé bojí lásky - zajdou jenom
tak daleko, potom vznikne panika, potom jsou vyděšení. To je
důvod, proč si velmi málo lidí zachovalo schopnost orgasmu -
protože orgasmus vám poskytuje zážitek nicoty. Zmizíte, roztavíte
se na něco a nevíte, co to je. Zajdete do nedefinovatelného, do
avjakrit. Zajdete za hranice sociálního. Vstoupíte do jakési
jednotnosti, kde oddělení již pozbylo platnost, kde ego
neexistuje. A to je děsivé, protože se to podobá smrti.
Takže je to zážitek, buď v lásce, které se lidé naučili vyhýbat -
tolik jich neustále dychtí po lásce, a neustále ničí všechny
příležitosti pro lásku kvůli svému strachu z nicoty - nebo
v hluboké meditaci, kdy se myšlení zastaví. Prostě vidíte, že
uvnitř nic není, ale to nic má přítomnost, presenci; není to
prostě nepřítomnost myšlení, je to přítomnost něčeho neznámého,
záhadného, něčeho velice obrovského. Nebo to můžete zažít ve
smrti, jestliže jste při vědomí. Lidé obvykle umírají
v bezvědomí. Kvůli strachu z nicoty upadají do bezvědomí.
Jestliže umřete při vědomí ... A umřít při vědomí můžete, pouze
když akceptujete jev smrti, a na to se člověk musí učit celý
život, připravovat se. Člověk musí milovat, aby byl připraven
umřít, a člověk musí meditovat, aby byl připraven umřít. Pouze
člověk, který miloval a meditoval, bude připraven umřít při
vědomí. A jakmile jednou zemřete při vědomí, potom není nutné,
abyste se vraceli zpět, protože jste se naučili lekci života.
Potom zmizíte v celku; to je nirvána.
Logičtí pozitivisté vypadají velmi logicky, ale něco jim chybí -
protože realita je daleko více než logika. V obyčejné zkušenosti
narážíme jen na to, co oni říkají: tato židle je zde, bude
přemístěna, a potom řeknete, že zde žádná židle není. To prostě
naznačuje absenci - ta židle byla odstraněna. To jsou obyčejné
příklady nicoty: kdysi byl dům a ten byl potom zbourán, už není.
To je pouze absence, nepřítomnost.
Existují ale nicoty hluboko uvnitř vašeho bytí, v samotném jeho
jádru. V samotném jádru života existuje smrt. Smrt je oním
středem cyklónu. V lásce se k němu přiblížíte, v meditaci se
k němu přiblížíte, ve fyzické smrti se k němu také přiblížíte.
V hlubokém spánku, když sny zmizí, se k němu přiblížíte. Člověk,
který neumí hluboce spát, onemocní, protože je to pouze
v hlubokém spánku, když zemře do své nejhlubší hlubiny, kdy znovu
získává život, energii, vitalitu. Ráno je opět svěží a plný
chuti, gusta - plný života, opět plný života.
Naučte se umřít! To je to největší umění, které se má člověk
naučit, ta největší dovednost, která existuje.
Heideggerovo hledisko se velice přibližuje Buddhovu a jeho jazyk
je velmi moderní, proto ho cituji. Říká: "Každé bytí, pokud je to
bytí, je vytvořeno z ničeho." Existuje také paralelní křesťanská
doktrína - velmi zanedbávaná, protože křesťanští teologové si s
ní nevědí rady, je to na ně příliš. Tato doktrína je creatio ex
nihilo: stvoření z ničeho.
Když se zeptáte moderního fyzika, bude souhlasit s Buddhou: čím
hlouběji jdete do hmoty, tím víc začínají věci mizet. Přijde
chvíle, kdy se rozdělí atom - věc-nost úplně zmizí. Potom jsou
zde elektrony, ale to už nejsou věci, jsou to ne-věci. Je to
velmi těžké pochopit. Ale fyzika, moderní fyzika, se velmi
přiblížila metafyzice - protože se den za dnem stále víc a víc
přibližuje realitě. Postupuje přes hmotu, ale dochází k ničemu.
Víte, že v moderní fyzice již hmota neexistuje. Hmota je jenom
iluzí: jenom se zdá, není tu. Její pevnost, její substanciálnost,
to všechno je iluze; nic není substanciální, všechno je proudění
a energie. Hmota není ničím jiným než energií. A když jdete
hlouběji do energie, energie není věc, je to ne-věc.
Smrt je moment, ve kterém vědění selhává a my se stáváme otevření
bytí - toto je buddhistická zkušenost celých věků. Buddha
posílával svě žáky, když někdo zemřel, aby viděli hořící tělo na
pohřební hranici: "Meditujte tam, meditujte o nicotě života."
Smrt je moment, ve kterém vědění selhává, a když selže vědění,
selže mysl. A když selže mysl, existuje možnost, že ve vás
rozkvete pravda.
Lidé to ale nevědí. Když někdo zemře, nevíte co dělat, jste ve
velkých rozpacích. Když někdo zemře, je to skvělá chvíle pro
meditaci.
Vždycky jsem si myslel, že každé město potřebuje Středisko smrti.
Když někdo umírá a jeho smrt je velice bezprostředně blízká, měl
by být přemístěn do Střediska smrti. Měl by to být malý chrám,
kde by lidé, kteří se umí ponořit hluboko do meditace, seděli
kolem něj, pomáhali by mu zemřít, podíleli by se na jeho bytí,
když mizí do nicoty. Když někdo mizí do ničeho, uvolňuje se velká
energie. Ta energie, která tu byla, obklopovala ho, se uvolňuje.
Když budete v tichém prostoru kolem něj, dostanete se do veliké
extáze. Žádná psychedelická látka vás tam nemůže dostat. Ten
člověk přirozeně uvolňuje velikou energii; jestli budete umět
energii absorbovat, jistým způsobem také zemřete s ním. A uvidíte
absolutno - zdroj a cíl, začátek i konec.
"Člověk je bytost, pomocí které nic přichází na svět," říká
Jean-Paul Sartre. Vědomí není tento nebo tamten předmět, není to
vůbec žádný předmět; ale je určitě samo sebou? "Ne," říká Sartre,
"to je přesně to, čím není. Vědomí není nikdy identické samo se
sebou. A tak, když pochybuji sám o sobě, to já, které je
zpochybňováno, je jiné než to já, které pochybuje. Když se
pokouším konstatovat, co jsem, neuspěju, protože zatímco mluvím,
to, o čem mluvím, mizí do minulosti a stává se tím, čím jsem byl.
Jsem svou minulostí a svou budoucností, ale přesto nejsem. Byl
jsem jedním a budu tím druhým. Ale v přítomné chvíli je tu
nicota."
Jestliže se vás někdo zeptá : "Kdo jste?" co řeknete? Buď můžete
odpovědět z minulosti, která již není, nebo můžete odpovědět
z budoucnosti, což ještě nejste. Kdo ale jste právě v tuto
chvíli? Pan Nikdo, nicota. Tato nicota je tím nejvlastnějším
jádrem, středem - srdcem vašeho bytí.
Smrt není sekyrou, která podtíná strom života, je ovocem, které
na něm roste. Smrt je tou nejvlastnější substancí, z které jste
vytvořeni. Nicota je vaším nejvlastnějším bytím. Dospějte do této
nicoty buď prostřednictvím lásky nebo meditace a neustále tam
letmo nahlížejte. To je to, co Nágárdžuna míní šúnjou. To je to,
co Buddha předal toho dne, kdy provedl Květinové kázání. To je
to, co Mahákášjapa pochopil, když se zasmál. Uviděl nicotu a její
čistotu, její nevinnost, její prvopočáteční nevinnost, její záři,
její nesmrtelnost - protože nicota nemůže zemřít. Věci umírají;
nicota je nesmrtelná, věčná.
Jestliže budete s čímkoliv ztotožnění, zemřete. Když ale víte, že
jste smrt, jak můžete umřít? Potom vás nic nemůže zničit; nicota
je nezničitelná.
Jedno buddhistické podobenství vypráví, že král pekla se zeptal
nově příchozího ducha, zda během svého života potkal tři nebeské
posly. A když odpověděl: "Ne, můj Pane, nepotkal," zeptal se ho,
zda vůbec někdy viděl starce shrbeného věkem, nebo ubohého
nemocného muže bez přátel, nebo mrtvého muže.
Buddhisté nazývají tyto tři ,posly Božími': stáří, nemoc, smrt -
tři poslové Boží. Proč? - protože jen prostřednictvím těchto
zážitků v životě opravdu vezmete na vědomí smrt. A když vezmete
na vědomí smrt a začnete se učit, jak do ní vstoupit, jak ji
přivítat, jak ji přijmout, jste osvobozeni z onoho otroctví,
z onoho koloběhu života a smrti.
Heidegger, stejně jako Sören Kierkegaard, říká, že nicota vytváří
děs. To je jen polovina pravdy. Protože tito dva lidé jsou pouze
filozofy, proto vytváří děs.
Když se zeptáte Buddhy, Mahákášjapy, Nágárdžuny, když se zeptáte
mě, smrt nahlížená pouze částečně vytváří děs; nahlížená
absolutně, totálně, celkově, vás osvobozuje od všeho děsu, od vší
mučivé úzkosti, od vší tísně, osvobodí vás od samsáry ... protože
když se díváte částečně, tehdy vytváří strach z toho, že zemřete,
že se z vás stane nic, že brzy zmizíte. A přirozeně se cítíte
nervózní, otřesení, vykořenění. Když se podíváte na smrt celkově,
totálně, tehdy poznáte, že vy jste smrt, jste z ní vytvořeni.
Takže nic nezmizí, nic nezůstane. Pouze nicota.
Buddhismus není pesimistické náboženství, jak to mnoho lidí
učilo. Buddhismus je způsob, jak se zbavit jak pesimismu, tak
optimismu, jak se zbavit duality.
Začněte meditovat o smrti. A kdykoliv pocítíte smrt blízko sebe,
vstupte do ní dveřmi lásky, dveřmi meditace, dveřmi umírajícího
člověka. A až jednoho dne budete umírat - a ten den jednou určitě
přijde - přijměte to v radosti, v blaženosti. A jestli budete
umět přijmout smrt v radosti a blaženosti, dosáhnete toho
největšího vrcholu, protože smrt je crescendem života. Je v ní
skryt ten největší orgasmus, protože je v ní skryta ta největší
svoboda.
 Smrt je milování se s Bohem, anebo Bůh se miluje s vámi. Smrt je
kosmický, totální orgasmus. Takže odhoďte všechny představy,
které máte o smrti - jsou nebezpečné. Dělají vás antagonistickými
k tomu největšímu zážitku, který potřebujete mít. Když promarníte
smrt, narodíte se znova. Jestli se nenaučíte, jak zemřít,
neustále se budete rodit znova a znova a znova. To je ten
koloběh, samsára, svět. Jakmile jste jednou poznali ten největší
orgasmus, potom už není žádná potřeba; zmizíte a zůstanete v tom
orgasmu navždy. Nezůstanete jako vy, nezůstanete jako entita,
nezůstanete definovaní, s čímkoliv ztotožnění. Zůstanete jako
celek, ne jako část.
Toto je Nágárdžunova šúnjavada a toto je Buddhovo nevyslovené
poselství, to nevyslovené slovo. Obojí je totéž.

Poslední otázka:

Milovaný Osho, bojím se přijmout sannjásu, přestože mě to
nesmírně láká. Bojím se kvůli svému manželovi. Myslím, že to
nebude schopen pochopit.

Ke svému manželovi nemáte příliš úctu. Myslíte si, že je to idiot
nebo co? Proč by neměl být schopen to pochopit? Jestliže vás
miluje, pochopí to. Láska je porozumění. Jestliže vás nemiluje,
potom ať děláte sannjásu nebo ne, nebude vás chápat.
Další věc: jestliže nechápe vaši sannjásu, je to jeho problém. Vy
musíte žít svůj život. Nikdy nedělejte kompromisy, jinak o hodně
přijdete. Nikdy nedělejte kompromisy! Když se vám chce stát se
sannjásinem, staňte se sannjásinem. Riskněte to. Jestliže vás
miluje, není v tom žádný problém, pochopí to - protože láska dává
svobodu. Jestliže vás nemiluje, potom to pro něj bude obtížné,
protože bude mít pocit, že se vymaňujete z jeho vlastnictví, že
se stáváte nezávislou, že se snažíte být sama sebou. Ale podrobit
se takovým domněnkám je sebevražedné. To je jeho problém. Vy
musíte žít svůj život, on musí žít svůj život. Nikdo by se neměl
pokoušet vnucovat názory tomu druhému.
Můj pocit ale je, že vy mu také něco vnucujete, proto se bojíte.
Jestliže mu nic nevnucujete, můžete být nezávislá. To je ale
vzájemná dohoda: lidé jsou jeden druhému otroky, a kdykoliv
z někoho uděláte otroka, pamatujte si, že také z někoho děláte
svého pána. Je to vzájemná dohoda. Určitě se pokoušíte se svým
manželem manipulovat, určitě se pokoušíte silou mu vnucovat věci,
určitě z něj děláte mrzáka. Teď když chcete být nezávislá, on
bude prosazovat také svou nezávislost. Potom by rád šel svou
vlastní cestou, a to si nemůžete dovolit. To je ten skutečný
strach.
Když ale neuděláte něco, co se vám líbí, co jste chtěla udělat,
čím jste chtěla být, nikdy nebudete schopná mu odpustit. A budete
se mstít, budete rozzlobená a budete zuřit - protože si budete
pořád myslet, že jste se chtěla stát sannjásinem a jenom kvůli
tomuhle muži ... A budete se cítit jako uvězněná v kleci. Nikdo
není rád uvězněný. Člověk potom nenávidí tu osobu, která je
příčinou jeho uvěznění, a potom se člověk snaží mstít se
nenápadným způsobem. To zničí vaše manželství.
Nikdy nevytvářejte takovou situaci, ve které nemůžete odpustit
tomu druhému. Pouze dva nezávislí lidé umí odpustit jeden
druhému. Otroci odpustit neumí. A kdo ví, možná mu to také
pomůže, nějakým způsobem.
Nedávno jsem četl jednu anekdotu:

Dva cestovatelé se sešli v amazonské divočině. Proběhl mezi nimi
následující rozhovor.
První cestovatel: "Já jsem sem přišel, protože touhu toulat se
mám v krvi. Z civilizace se mi dělá na nic. Rád vidím přírodu
v její primitivní podobě. Rád bych zanechal své stopy tam, kam
ještě lidská noha nevkročila. A co vy? Proč vy jste sem přišel?"
Druhý cestovatel: "Moje žena se stala Oshovým sannjásinem a ráno
dělá dynamickou meditaci a večer kundaliní - proto!"

To je ale dobře! Jestliže váš manžel odjede do Amazonie a stane
se cestovatelem, dává mu to dobrou příležitost něco vykonat.
Pro dnešek stačí.

NEGACE POZNÁNÍ  

NEGACE POZNÁNÍ

Poznání je tím prokletím, pohromou a nádorem. To pomocí poznání
se člověk stal odděleným od celku. Poznání vytváří tu vzdálenost.
Narazíte v horách na květinu, nevíte, co to je, vaše mysl o ní
nemá co říci, mysl mlčí. Podíváte se na květinu, vidíte květinu,
ale nevzniká ve vás žádné poznání - je tu zázrak, je tu záhada.
Ta květina je tam, vy jste tam. Pomocí zázraku nejste oddělení,
jste propojení.
Jestliže víte, že to je růže nebo měsíček nebo něco jiného, samo
toto vědění vás odpojuje. Ta květina je tam, vy jste tam, ale
není tu žádný můstek - však víte! Poznání vytváří vzdálenost. Čím
více toho víte, tím větší je ta vzdálenost; čím méně toho víte,
tím je ta vzdálenost menší. A jestliže jste v momentu nevědění,
není tu žádná vzdálenost, jste propojení.
Zamilujete se do ženy nebo muže - v ten den, kdy se zamilujete,
zde není žádná vzdálenost. Pouze zázrak, rozechvění, vzrušení,
nadšení - ale žádné poznání. Vy nevíte, kdo ta žena je. Bez
poznání neexistuje nic, co by vás rozdělovalo. Odtud ta krása
prvních momentů lásky. Prožili jste s tou ženou pouhých dvacet
čtyři hodin; vzniklo poznání. Nyní o té ženě máte nějaké
představy: víte, kdo to je, je tu určitý obraz. Dvacet čtyři
hodin vytvořilo minulost. Těch dvacet čtyři hodin zanechalo stopy
v mysli: podíváte se na tutéž ženu, už tu není stejná záhadnost.
Jdete dolů z kopce, vrchol je ztracen.
Pochopit toto znamená pochopit mnoho. Pochopit, že poznání
odděluje, že poznání vytváří vzdálenost, znamená pochopit samo
tajemství meditace. Meditace je stav ne-poznávání. Meditace je
čistý prostor, nerušený poznáním. Ano, ten biblický příběh je
pravdivý - o tom, že člověk padl kvůli poznání, tím, že jedl ze
stromu poznání. Žádná jiná posvátná kniha na světě toto
nepřekonává. Toto podobenství je tím posledním slovem; žádné jiné
podobenství nedosáhlo takových výšin a takového vhledu.
Vypadá to tak nelogicky, že člověk padl kvůli poznání. Vypadá to
nelogicky, protože logika je součástí poznání. Veškerá logika je
na podporu poznání. Vypadá to nelogicky, protože logika je hlavní
příčinou pádu člověka. Člověk, který je absolutně logický,
absolutně rozumný, vždycky rozumný, který nikdy ve svém životě
nepřipustí nic nelogického, je šílenec. Zdravý rozum musí být
vyvážen šíleností; logika musí být vyvážena nelogičností.
Protiklady se setkávají a vyrovnávají. Člověk, který je jen
racionální, je nerozumný - o hodně přijde. Vlastně bude neustále
přicházet o všechno, co je krásné, a všechno, co je pravdivé.
Bude shromažďovat všední maličkosti, jeho život bude pozemským,
světským životem. Bude člověkem tohoto světa.
Toto biblické podobenství má nesmírný vhled. Proč člověk padl
díky poznání? - protože poznání vytváří vzdálenost, protože
poznání vytváří ,já' a ,ty', protože poznání vytváří subjekt a
objekt, poznávajícího a poznané, pozorovatele a pozorované.
Poznání je v podstatě schizofrenické; vytváří rozštěpení. A potom
neexistuje žádný způsob, jak jej přemostit. Proto čím více toho
člověk ví, tím méně je náboženský. Čím je člověk vzdělanější, tím
menší je jeho schopnost přiblížit se k Bohu.
Ježíš má pravdu, když říká: "Pouze děti budou schopny vstoupit do
mého království"... pouze děti.
Jaká je to vlastnost, kterou dítě má a kterou vy jste ztratili?
Dítě má vlastnost ne-poznání, nevinnosti. Dívá se s úžasem, jeho
oči jsou absolutně čisté. Dívá se do hloubky, ale nemá žádné
předsudky, žádné soudy, žádné apriorní myšlenky. Ono
neprojektuje, proto tedy pozná to, co je.
Onehdy jsme mluvili o rozdílu mezi realitou a pravdou. Dítě zná
pravdu, vy znáte jen realitu. Realita je to, co jste si vytvořili
kolem sebe - projektováním, toužením, myšlením. Realita je vaší
interpretací pravdy. Pravda je prostě to, co je; realita je to,
k čemu jste dospěli chápáním - je to vaše představa pravdy.
Realita spočívá ve věcech, všechny jsou oddělené. Pravda spočívá
v jednotnosti, singularitě, realita spočívá v ,mnohosti'. Realita
je dav, pravda je integrace.
Než se pustíme do těchto súter, toto se musí stát základem:
poznání je prokletí.
J. Krišnamurti řekl: "Negovat znamená ticho." Negovat co? -
negovat poznání, negovat mysl, negovat tu neustálou zaměstnanost
uvnitř v sobě; vytvořit nezaneprázdněný prostor. Když jste
nezaneprázdnění, jste v harmonii s celkem. Když jste
zaneprázdnění, vypadli jste z tóniny. Proto tedy kdykoliv se
stane, že můžete dosáhnout chvíle ticha, je tu nesmírná radost.
V tom momentu má život význam, v tom momentu má život nevýslovnou
velkolepost. V tom momentu je život tancem. V tom momentu, i když
přijde smrt, bude tancem a oslavou, protože tento moment nezná
nic než radost. Tento moment je radostný, blažený.
Poznání musí být negováno - ale ne proto, že to říkám já, nebo
proto, že to říká J. Krišnamurti, nebo proto, že to řekl Gautama
Buddha. Jestli budete negovat, protože to říkám já, potom
znegujete své poznání, a cokoliv řeknu já, se stane vaším
poznáním místo toho; dosadíte jedno za druhé. Tato negace nesmí
přijít z mysli, poněvadž mysl je velice rafinovaná. Potom
cokoliv, co já řeknu, se stane vaším poznáním, začnete na tom
lpět. Odhodíte své staré modly a nahradíte je novými. Je to ale
stejná hra, hraná s novými slovy, novými myšlenkami, novými
představami.
Jak tedy negovat poznání? Ne jiným poznáním; pouhé nazření do
faktu, že poznání vytváří vzdálenost, pouhé nazírání do tohoto
faktu intenzivně, totálně, postačuje. Ne že ho musíte nahradit
něčím jiným; tato intenzita zredukuje vaše vědomosti na popel.
Tato intenzita postačí. Tato intenzita je tím, co je známo jako
,vhled'. Vhled spálí vaše poznání, které nebude nahrazeno jiným
poznáním. Potom je tu prázdnota, šúnjata. Potom je tu nicota,
protože potom tu není žádný obsah; je tu neporušená, nezkreslená
pravda.
Musíte vidět to, co říkám, nemáte se naučit tomu, co říkám. Jak
tady se mnou denně sedíte a posloucháte mě, nezačněte sbírat
vědomosti. Jak mě tady posloucháte, nezačněte křečkovat.
Naslouchání by mi mělo být pokusem o vhled. Měli byste poslouchat
s intenzitou, s celistvostí, s takovou bdělou pozorností, jaké
jste jen schopni. V samotné té bdělé pozornosti uvidíte smysl a
samotné to vidění je transformací. Není to tak, že byste museli
něco dalšího udělat potom; to vidění samo o sobě přináší přeměnu.
Jestliže je potřeba nějakého úsilí, jednoduše to ukazuje, že jste
se minuli. Jestli zítra přijdete a zeptáte se mě: "Pochopil jsem,
že poznání je prokletí, že poznání vytváří vzdálenost. Jak ho
tedy odhodit?" - potom jste se minuli. Jestli vyvstane to ,jak',
tak jste se minuli. To ,jak' nemůže vyvstat, protože to ,jak' je
vyžadování dalších vědomostí. To ,jak' je vyžadováním metod,
technik: "Co by se mělo udělat?" A vhled postačuje; není třeba mu
pomáhat jakýmkoliv úsilím. Jeho oheň je víc než dost na to, aby
spálil všechno poznání, které nosíte uvnitř. V tom je celý vtip.
Když mě posloucháte, pojďte se mnou. Když mě posloucháte, držte
se mě za ruku a pohybujte se v prostorech, ve kterých se vám
snažím pomoci pohybovat. A vizte to, co říkám: nepřete se.
Neříkejte ano, neříkejte ne. Neprojevujte souhlas, neprojevujte
nesouhlas. Prostě se mnou buďte v tuto chvíli - a náhle je tu
vhled. Jestli posloucháte pozorně ... a pozorností nemyslím
soustředění; pozorností prostě myslím to, že posloucháte s bdělým
vědomím, ne s otupělou myslí; posloucháte s inteligencí, s
uvědomováním si, s vnímavostí. Jste tady, teď, se mnou.
To je to, co míním pozorností: nejste nikde jinde. Nesrovnáváte
si v mysli to, co říkám, se svými starými myšlenkami. Vůbec
nesrovnáváte, nesoudíte. Neposuzujete uvnitř, v sobě, zda to, co
říkám je správné nebo ne, nebo nakolik je to správné.
Zrovna nedávno jsem mluvil s hledajícím. Má schopnosti hledače,
ale je zatížený poznáním, vědomostmi. Když jsem s ním mluvil,
jeho oči se naplnily slzami. Jeho srdce se zrovna chystalo
otevřít a přesně v té chvíli do toho skočila jeho mysl a zničila
celou tu krásu. Právě byl na cestě k srdci a k otevření, ale
okamžitě do toho vstoupila jeho mysl. Slzy, které právě byly na
krajíčku, zmizely. Jeho oči uschly. Co se stalo? - Řekl jsem
něco, s čím nemohl souhlasit. Souhlasil se mnou, až do určitého
bodu. Potom jsem řekl něco, co odporuje jeho židovskému původu,
co odporuje kabale, a okamžitě se všechna energie změnila. Řekl:
"Všechno je správné. Všechno, co říkáš, je správné, kromě téhle
jedné věci: že Bůh nemá účel, že bytí existuje bezúčelně - s tím
nemohu souhlasit, protože kabala říká pravý opak: že život má
účel, že Bůh je cílevědomý, že nás vede k určitému osudu, že
existuje cíl cesty."
Možná se na to ani takovým způsobem nedíval - že se v té chvíli
zmýlil, protože do toho vstoupilo srovnávání. Co má co kabala
dělat se mnou? Když jste se mnou, odložte všechny své vědomosti
o kabale, o józe, o tantře, o tomhle a tamtom. Když jste se mnou,
buďte se mnou. Když jste se mnou totálně ... a neříkám, že se
mnou souhlasíte, vzpomeňte si. Neříkám, že se mnou souhlasíte:
není tu problém souhlasu nebo nesouhlasu.
Když vidíte květ růže, souhlasíte nebo nesouhlasíte s ním? Když
vidíte východ slunce, souhlasíte nebo nesouhlasíte? Když vidíte
měsíc v noci, prostě ho vidíte! Buď ho vidíte, nebo ho nevidíte,
ale není tu problém souhlasu nebo nesouhlasu.
Tímto způsobem, buďte se mnou; toto je způsob, jak být s mistrem.
Prostě se mnou buďte. Já se vás nepokouším o ničem přesvědčit. Já
se vás nepokouším konvertovat, obrátit na nějakou teorii,
filozofii, dogma, na nějaké náboženství, to ne! Jednoduše vám
sděluji, co se mi stalo, a při samotném tom sdílení, jestli se
zúčastníte, se vám to může stát také. Je to nakažlivé. Vhled
transformuje.
Když říkám, že poznání je prokletí, vy můžete souhlasit nebo
nesouhlasit - a už jste se minuli! Jenom to posloucháte, jen do
toho vhlížíte, vstupujete do celého procesu poznání. Vidíte, jak
poznání vytváří vzdálenost, jak se poznání stává bariérou, jak
poznání stojí v cestě, jak se poznání zvětšuje a jak se
vzdálenost zvětšuje, jak je zázrak ničen, mrzačen, vražděn pomocí
poznání. Tajemství je ztraceno a s tajemstvím je ztracen Bůh.
Tajemství se ztrácí, protože začínáte mít představu, že víte.
Když víte, jak může existovat tajemství? Tajemství je možné jen
tehdy, když nevíte.
A pamatujte, že člověk nepoznal ani jedinou věc! Všechno to, co
jsme nashromáždili, jsou jen odpadky. To absolutní zůstává mimo
dosah chápání. To, co jsme nashromáždili, jsou pouze fakta,
pravda zůstává nedotčená naším úsilím. A to je zkušenost nejen
Buddhova, Krišnova, Krišnamurtiho a Ramany; je to zkušenost i
Edisonova, Newtonova a Einsteinova. Je to zkušenost básníků,
malířů, tanečníků. Všechny velké mozky tohoto světa - ať jsou to
mystikové, ať jsou to básníci, ať jsou to vědci - se absolutně
shodnou na jedné věci: že čím více víme, tím více chápeme, že
život je absolutní záhada. Naše poznání neničí jeho tajemství.
Jenom hloupí lidé si myslí, že protože se malinko něco dozvěděli,
už není v životě žádné tajemství. Je to jen průměrná mysl, která
se příliš připoutává k poznání; inteligentní mysl zůstává nad
poznáním. Používá ho, zcela určitě ho používá - je užitečné, je
prospěšné - ale ví s naprostou jistotou, že všechno, co je
pravdivé, je skryto, zůstává skryto. Můžeme pokračovat
v poznávání stále dál a dál, ale Bůh zůstává nevyčerpaný.
Naslouchejte s vhledem, pozorností, celkovostí. V samotné vizi
něco uvidíte, a to vidění vás mění. A vy se neptáte jak.
To je smysl toho, když Krišnamurti říká: "Negovat znamená ticho."
Vhled neguje. A když je něco negováno a nic místo toho není
postulováno, když něco bylo zničeno a nic nebylo vloženo, žádná
náhrada, je tu ticho - protože je tu prostor. Je tu ticho,
protože to staré bylo vyhozeno a nové nebylo přineseno. Toto
ticho Buddha nazývá šúnjatá. Toto ticho je prázdnota, nicota. A
pouze tato nicota může působit ve světě pravdy.
Myšlenka tam operovat nemůže. Myšlenka funguje pouze ve světě
věcí, protože myšlenka je také věc - subtilní, ale je také
materiální. Proto se myšlenky dají zaznamenávat, proto se
myšlenky dají přenášet, tlumočit. Mohu po vás hodit myšlenku;
můžete ji podržet, můžete ji mít. Je možno ji brát a dávat, je
přenosná, protože je to věc. Je to materiální úkaz.
Prázdnota nemůže být darována, prázdnotu po vás nelze hodit.
Můžete se na ní podílet, můžete se k ní přiblížit, ale nikdo vám
ji nemůže dát. Je nepřenosná. A pouze prázdnota operuje ve světě
pravdy. Pravda je poznaná, jedině když mysl není. Abychom poznali
pravdu, mysl se musí zastavit, musí vypnout fungování. Musí být
tichá, klidná, nehybná.
Myšlenka nemůže operovat v pravdě, ale pravda může operovat
prostřednictvím myšlenek. Nemůžete dospět k pravdě myšlením, ale
když jste k ní dospěli, můžete použít myšlení v jejích službách.
To je to, co dělám já, to je to, co udělal Buddha, to je to, co
udělali všichni mistři.
To, co říkám, je myšlenka, ale za touto myšlenkou je prázdnota.
Tato prázdnota nebyla vyprodukována myšlenkou, tato prázdnota je
za myšlenkou. Myšlenka se jí nemůže dotknout, myšlenka se na ni
ani nemůže podívat.
Všimli jste si jednoho jevu? - že nemůžete přemýšlet o prázdnotě,
že nemůžete z prázdnoty udělat myšlenku. Nemůžete o ní přemýšlet,
je nemyslitelná. Když na ni můžete myslet, vůbec to není
prázdnota. Myšlenka musí odejít, aby přišla prázdnota; ony se
nikdy nesetkají. Jakmile se dostavila prázdnota, může použít
všechny možné prostředky, jak vyjádřit sama sebe.
Vhled je stav ne-myšlenky. Kdykoliv něco uvidíte, vždycky to
uvidíte tehdy, když není přítomna žádná myšlenka. Tady také, když
mě posloucháte, když jste se mnou, někdy vidíte. Tyto momenty
jsou ale mezery, přestávky. Jedna myšlenka odešla, další ještě
nepřišla a mezi tím je mezera a v ní něco udeří, něco začne
vibrovat. Je to jako by někdo bubnoval: buben je dutý, proto se
na něj dá bubnovat. Dutost vibruje. Ten krásný zvuk, který
vychází ven, je vytvářen z prázdnoty. Když jste, bez jediné
myšlenky, pouze tehdy je něco možného, okamžitě možného. Tehdy
můžete vidět, co říkám. Tehdy to nebude pouze slyšené slovo,
tehdy se to stane intuicí, vhledem, vizí. Vhlédli jste do toho,
sdíleli jste to se mnou.
Vhled je stav nepřemýšlení, ne-myšlenky. Je to mezera, přestávka
v procesu myšlení a v této mezeře je ten letmý pohled, ta pravda.
Anglické slovo prázdný (pozn. př. - empty) pochází ze základu,
který znamená ve volné chvíli, nezaneprázdněný. Je to krásné
slovo, když jdete k jeho kořeni. Tento kořen je velice
pregnantní, obsažný: znamená ve volnu, nezaneprázdněný. Kdykoliv
jste ve volné chvíli, nezaneprázdnění, jste prázdní. A pamatujte,
že přísloví, které říká, že prázdná mysl je dílnou ďáblovou, je
nesmysl. Pravý opak je pravda: zaneprázdněná mysl je ďáblovou
dílnou. Prázdná mysl je boží dílnou, ne ďáblovou. Musíte ale
pochopit, co míním tím ,prázdná' - ve volné chvíli, uvolněná,
nenapjatá, nehýbající se, netoužící, nikam nejdoucí, prostě
jsoucí zde, naprosto zcela zde. Prázdná mysl je čistou
přítomností. A v této čisté přítomnosti je všechno možné, protože
celá existence vychází z této čisté přítomnosti.
Stromy rostou z čisté přítomnosti. Hvězdy se rodí z této čisté
přítomnosti; my jsme zde - všichni buddhové vyšli z této čisté
přítomnosti. V této čisté přítomnosti jste v Bohu, jste Bůh. Když
jste zaneprázdnění, padnete; když jste zaneprázdnění, musíte být
vyhnaní z rajské zahrady. Když jste nezaneprázdnění, jste zpět
v této zahradě, když jste nezaneprázdnění, vrátili jste se domů.
Když mysl není zaneprázdněna realitou, věcmi, myšlenkami, tehdy
je tu to, co je. A to, co je, je ona pravda. Pouze v prázdnotě je
setkání, splynutí. Pouze v prázdnotě se opravdu otevíráte pravdě
a pravda do vás vstupuje. Pouze v prázdnotě se stanete těhotní
pravdou.
Toto jsou tři stavy mysli. První je obsah a vědomí. V mysli
vždycky máte obsah - pohybující se myšlenku, vznikající touhu,
hněv, chtivost, ctižádost. V mysli vždycky máte nějaký obsah;
mysl není nikdy nezaneprázdněná. Provoz neustále pokračuje, ve
dne v noci. Když jste vzhůru, je tu, když spíte, je tu. Když jste
vzhůru, nazýváte to myšlením, když spíte, nazýváte to sněním - je
to tentýž proces. Snění je o trochu primitivnější, to je všechno
- protože myslí v obrazech. Nepoužívá pojmů, používá obrazů. Je
primitivnější; podobně jako malé děti myslí v obrazech. Takže
knížky pro malé děti musí mít velké obrázky, barevné, protože ony
myslí pomocí obrazů. Pomocí obrazů se naučí slova. Postupem času
se ty obrazy stanou menší a menší, a potom zmizí.
Primitivní člověk také přemýšlí v obrazech. Ty nejstarší jazyky
jsou obrázkové jazyky. Čínština je obrázkový jazyk: nemá žádnou
abecedu. Je to ten nejstarobylejší jazyk. V noci se opět stáváte
primitivem, zapomenete na kultivovanost dne a začnete myslet
v obrazech, ale je to totéž.
A psychoanalytikův vhled je cenný - to, že se dívá do vašich snů.
Je tam mnohem více pravdy, protože jste primitivnější;
nepokoušíte se nikoho oklamat, jste autentičtější. Během dne máte
kolem sebe osobnost, která vás skrývá - vrstvy a vrstvy
osobnosti. Je velice těžké najít skutečného člověka. Musíte kopat
hluboko, a to bolí, a člověk se bude bránit. Ale v noci, stejně
jako když si odložíte šaty, odložíte také svou osobnost. Není jí
potřeba, protože s nikým nebudete komunikovat, budete sami ve své
posteli. A nebudete ve světě, budete absolutně ve svém soukromém
království. Není potřeba se skrývat a není potřeba předstírat.
Proto se psychoanalytik pokouší poznat vaše sny, protože ukazují
mnohem jasněji, kdo jste. Je to ale stejná hra, hraná v jiných
jazycích; hra sama není jiná. Toto je běžný stav mysli: mysl a
obsah, vědomí plus obsah.
Druhým stavem mysli je vědomí bez obsahu; to je to, čím je
meditace. Jste zcela bdělí a je tu mezera, přestávka.
Nestřetáváte se s žádnou myšlenkou, není před vámi žádná
myšlenka. Nespíte, jste vzhůru - není tu ale žádná myšlenka. Toto
je meditace. Ten první stav se nazývá mysl, druhý meditace.
A potom je zde třetí stav. Když zmizel obsah, zmizel objekt,
subjekt nemůže dlouho zůstat - protože existují společně. Jeden
druhého produkují. Když je subjekt sám, může vydržet jen o malou
chvilku déle, jen setrvačností z minulosti. Bez obsahu tu vědomí
nemůže dlouho být; nebude ho třeba, protože vědomí je vždycky
vědomí o něčem. Když řeknete ,vědomý si', je možno se zeptat
"čeho?". Říkáte "Jsem si vědom, že ..." Ten objekt je nutný, je
to nezbytí, aby subjekt mohl existovat. Jakmile zmizel objekt,
brzy také zmizí subjekt. První odejde obsah, potom zmizí vědomí.
Tento třetí stav se potom nazývá samádhi - žádný obsah, žádné
vědomí. Ale pamatujte, že tento ne-obsah, toto ne-vědomí, není
stavem nevědomí. Je to stav super-vědomí, transcendentálního
vědomí. Vědomí je nyní pouze vědomím sebe sama. Vědomí se
obrátilo samo na sebe; kruh se uzavřel. Přišli jste domů. Toto je
ten třetí stav, samádhi; a tento třetí stav je tím, co Buddha
míní slovem šúnjatá.
Nejprve odhoďte obsah - stanete se poloprázdnými, potom odhoďte
vědomí - stanete se plně prázdnými. A tato plno-prázdnota je tou
nejkrásnější věcí, jaká se může stát, tím největším požehnáním.
V této nicotě, v této prázdnotě, v této neosobnosti, v této
šúnjatě je úplná jistota a stabilita. Budete překvapení, když se
o tom dozvíte - úplná jistota a stabilita, když neexistujete,
nejste. Všechny strachy zmizí ... protože co je základní strach?
Základní strach je strach ze smrti. Všechny ostatní strachy jsou
jen odrazem tohoto základního strachu. Všechny ostatní strachy se
dají redukovat na jeden strach: strach ze smrti, ten strach, že
"Jednoho dne možná budu muset zmizet, jednoho dne možná budu
muset umřít. Já jsem, a blíží se den, kdy nebudu." - to děsí, to
je ten strach.
Abychom unikli tomuto strachu, začneme jednat takovým způsobem,
abychom mohli žít co nejdéle. A pokoušíme se své životy zajistit
- začneme dělat kompromisy, začneme být více a více zajištění,
bezpeční, kvůli tomu strachu. Začneme být paralyzovaní, protože
čím zajištěnější budete, čím bezpečnější budete, tím méně budete
živí. Život existuje v problémech, život existuje v krizích,
život potřebuje nejistotu. Vyrůstá z půdy nejistoty. Kdykoliv
jste nejistí, zjistíte, že jste živější, bdělejší. Proto se
bohatí lidé stávají nudní: obklopuje je jistý druh stupidity a
jistý druh otupění, apatie. Jsou tak zajištění, že pro ně
neexistuje žádný problém. Jsou tak zajištění, že nemusejí být ani
inteligentní. Jsou tak zajištění - na co by potřebovali
inteligenci? Inteligenci je třeba, když existuje náročný problém,
inteligence je provokována problémy.
A tak kvůli strachu ze smrti se pracně snažíme o zajištění,
o bankovní konto, o pojištění, o sňatek, o poklidný usedlý život,
o domov; staneme se součástí nějakého státu, vstoupíme do nějaké
politické strany, vstoupíme do nějakého náboženství - staneme se
hinduisty, křesťany, mohamedány. Toto jsou všechno způsoby, jak
najít jistotu. Toto jsou všechno způsoby, jak najít nějaké místo,
kam bychom patřili - stát, náboženství. Kvůli tomuto strachu vás
politici a kněží stále dál vykořisťují. Když nemáte žádný strach,
žádný politik, žádný kněz vás nemůže vykořisťovat. Může vás
vykořisťovat jedině ve strachu, protože může poskytnout - alespoň
může slíbit - že tohle zajistí: "Toto bude vaše jistota. Já se
mohu zaručit." To zboží možná nikdy nebude dodáno - to je jiná
věc - ale ten slib ... A ten slib drží lidi ve vykořisťování,
v útlaku. Ten slib udržuje lidi v otroctví.
Jakmile poznáte tuto vnitřní prázdnotu, potom tu není žádný
strach, protože smrt se již stala. V této prázdnotě se stala.
V této prázdnotě jste zmizeli. Jak se ještě můžete bát? O co?
O koho? A kdo se může bát? V této prázdnotě všechen strach zmizí,
protože smrt se již stala. Teď už není žádná smrt možná. Cítíte
určitou nesmrtelnost, bezčasovost. Dostavila se věčnost. Nyní
nehledáte jistotu; není potřeba.
Toto je stav sannjásina. Toto je stav, kdy člověk nepotřebuje být
částí nějakého státu, nepotřebuje být částí nějaké církve nebo
podobných stupidit.
Jedině když jste se stali ničím, můžete být sami sebou. Vypadá to
paradoxně.
A nemusíte dělat kompromisy, protože člověk dělá kompromisy ze
strachu a z nenasytnosti. A vy můžete žít ve vzpouře, protože
není co ztratit. Můžete se stát vzpourou; není se čeho bát. Nikdo
vás nemůže zabít, tu věc už jste udělali sami. Nikdo vám nic
nemůže vzít, už jste odhodili všechno, co by vám někdo mohl vzít.
Nyní jste v nicotě, jste nicota. Odtud tento paradoxní úkaz: že
v této nicotě vzniká velká jistota, velká bezpečnost, stabilita -
protože už není možná žádná další smrt a se smrtí zmizí čas. Se
smrtí zmizí všechny problémy, které jsou vytvářeny smrtí a časem.
Po těchto velkých zmizeních zůstane jen čistá obloha. Tato čistá
obloha je samádhi, nirvána. O tom mluví Buddha.
Tyto sútry byly určeny jednomu z největších Buddhových žáků,
Sáriputrovi. Proč Sáriputrovi?
První den jsem vám říkal, že existuje sedm míst, sedm příček
žebříku. To sedmé je transcendentální: zen, tantra, tao. To šesté
je spirituálně-transcendentální: jóga. Až do šestého je stále
důležitá metoda, ,jak' je stále důležité. Až do šestého je stále
důležitá kázeň, je stále důležitý rituál, je stále důležitá
technika. Teprve až dosáhnete sedmého, uvidíte, že je potřeba být
ničím.
Sáriputra je oslovovován v těchto sútrách, protože Sáriputra byl
v šestém centru, na šesté příčce. Byl to jeden z největších
Buddhových žáků. Buddha měl osmdesát velkých žáků, Sáriputra je
jedním z předních. Byl to ten nejučenější muž v Buddhově okolí.
Byl to ten největší učenec a mudrc (pandita) v Buddhově okolí.
Když přišel k Buddhovi, měl sám pět tisíc žáků.
Když přišel k Buddhovi poprvé, přišel, aby se přel, aby s ním
debatoval, aby ho porazil. Přišel se svými pěti tisíci žáky - aby
udělal dojem. A když stál před Buddhou, Buddha se smál. A Buddha
mu řekl: "Sáriputro, znáš toho hodně, ale vůbec nic nevíš. Vidím,
že jsi nashromáždil velké vědění, ale jsi prázdný. Přišel jsi,
abys se mnou diskutoval, debatoval a porazil mě, ale jestli
opravdu se mnou chceš diskutovat, budeš muset počkat nejméně
jeden rok."
Sáriputra řekl: "Jeden rok? Na co?"
Buddha odpověděl: "Budeš muset jeden rok mlčet; to bude cena,
kterou je třeba zaplatit. Jestli můžeš rok mlčet, potom se mnou
můžeš diskutovat, protože to, co se ti chystám říct, vyjde
z ticha. Potřebuješ v něm trochu zkušeností. A já vidím,
Sáriputro, že jsi ještě neokusil ani jediný moment ticha. Jsi tak
plný vědomostí, tvá hlava je těžká. Cítím k tobě soucit,
Sáriputro. Nosíš takový náklad po mnoho životů. Ty nejsi
bráhmanem pouze v tomto životě, Sáriputro, ty jsi byl bráhmanem
po mnoho životů. A po mnoho životů jsi nosil védy a svaté knihy.
Byl to tvůj styl po mnoho životů ... vidím tu ale možnost. Jsi
učený, ale přesto je tu naděje. Jsi učený, ale tvé vědění ještě
úplně nazatarasilo tvé bytí; několik oken ještě zůstalo. Já bych
rád, po jeden rok, čistil ta okna, a potom nastane chvíle pro
naše setkání, mluvení a bytí. Budeš tady jeden rok."
To bylo divné. Sáriputra cestoval po celé zemi a porážel lidi. To
byla v Indii jedna z důležitých věcí: učení lidé cestovali po
celé zemi a poráželi jiné ve velkých debatách a diskusích,
maratónských debatách. Bylo to považováno za jednu z největších
věcí, které jste mohli udělat. Jestliže se někdo stal vítězem po
celé zemi a porazil všechny učence, bylo to velké uspokojení ega.
Tento člověk byl považován za lepšího než králové, vládci. Tento
člověk byl považován za většího než bohatí lidé.
Sáriputra cestoval. A přirozeně se nemůžete prohlásit za vítěze,
když jste neporazili Buddhu. Tak proto přišel. A tak řekl:
"Dobře, jestli musím rok počkat, počkám." A jeden rok tam seděl
v tichu s Buddhou. Během jednoho roku se v něm ticho usadilo.
A po jednom roce jej Buddha požádal: "Nyní můžeme diskutovat a
můžeš mě porazit, Sáriputro. Budu nesmírně šťastný, když budu
tebou poražen."
Zasmál se a dotkl se Buddhových nohou a řekl: "Zasvěť mě. V tomto
ročním tichu, když jsem tě poslouchal, bylo několik momentů, kdy
jsem prohlédl. Přestože jsem sem přišel jako protivník, myslel
jsem si, ,Zatímco jsem tady a sedím celý rok, proč si
neposlechnout toho muže, co říká?' A tak ze zvědavosti jsem začal
poslouchat. Ale někdy přišly ty chvíle a ty jsi mě pronikl a
dotkl ses mého srdce a zahrál jsi na mé vnitřní struny a já jsem
uslyšel tu hudbu. Porazil jsi mě, aniž bys mě porážel."
Sáriputra se stal Buddhovým žákem a jeho pět tisíc žáků se také
stalo Buddhovými žáky. Sáriputra byl jedním z nejznámějších
učenců té doby. Tyto sútry se obracejí na Sáriputru.

Zde, ó Sáriputro, forma je prázdnotou
a samotná prázdnota je formou;
prázdnota se neliší od formy,
forma se neliší od prázdnoty;
cokoliv je formou, to je prázdnotou,
cokoliv je prázdnotou, to je formou,
totéž platí o citech,
vjemech, impulzech a vědomí.

Zde, Sáriputro ... Co míní Buddha oním ,zde'? Míní tím svůj
prostor. Říká, "z vize mého světa, z transcendentálního hlediska,
prostor, kde existuji, a věčnost, kde existuji ...".

Zde, ó Sáriputro, forma je prázdnotou
a samotná prázdnota je formou;

Toto je jedno z nejdůležitějších tvrzení. Celý buddhistický
přístup na tom závisí: že to zjevné je to nezjevné; že forma není
ničím než formou prázdnoty samotné a že prázdnota také není ničím
než formou, možností formy. Toto konstatování je nelogické a zdá
se být zcela jasným nesmyslem. Jak může forma být prázdnotou?
Jsou to protiklady. Jak může prázdnota být formou? Jsou to
polarity.
Je třeba pochopit jednu věc, než se pustíme hlouběji do této
sútry: Buddha není logický, Buddha je dialektický.
Existují dva přístupy k realitě: jeden je logický. Otcem tohoto
přístupu na Západě je Aristoteles. Tento přístup se pohybuje po
linii, jasně vymezené linii. Nikdy nepřipustí protiklad;
protiklad musí být odhozen. Tento přístup říká, že A je A a nikdy
není ne-A. A nemůže být ne-A. Toto je formulace aristotelovské
logiky - a vypadá dokonale pravdivá, protože jsme všichni v ní
byli vychováni na školách a univerzitách. Tento svět je ovládán
Aristotelem: A je A a nikdy není ne-A.
Druhý přístup k realitě je dialektický. Na Západě je tento
přístup spojován se jmény Herakleitos a Hegel. Dialektický proces
říká: život se pohybuje pomocí polarit, pomocí protikladů -
stejně jako řeka protéká mezi dvěma břehy, které jsou k sobě
v protikladu, ale tyto protikladné břehy udržují tok řeky mezi
sebou. Tento přístup je existenciálnější, bližší bytí. Elektřina
má dva póly, kladný a záporný. Jestliže Aristotelova logika
platí, potom je elektřina velice, velice nelogická. Potom Bůh sám
je nelogický, protože vytváří nový život ze spojení muže a ženy,
kteří jsou protiklady jinu a jangu, mužského a ženského. Kdyby
byl Bůh býval vychován Aristotelem v jeho logice, v lineární
logice, potom by homosexualita byla normou a heterosexualita by
byla perverzí. Potom by muž miloval muže a žena by milovala ženu.
Protiklady by se nesetkaly.
Bůh je ale dialektický. Protiklady se všude setkávají. Ve vás se
setkává narození a smrt. Protiklady se všude setkávají - den a
noc, léto a zima. Trn a květ se setkávají; jsou na téže větvi,
pocházejí ze stejného zdroje. Muž a žena, mládí a stáří, krása a
ošklivost, tělo a duše, svět a Bůh - to všechno jsou protiklady.
Toto je symfonie protikladů. Protiklady se nejen setkávají, ale
vytvářejí skvělou symfonii - pouze protiklady mohou vytvořit
symfonii. Jinak by život byl monotónií, ne symfonií. Život by byl
nudný. Kdyby tu byla jen jedna nota, která by se neustále
opakovala, zcela jistě by vytvořila nudu. Jsou tu protikladné
noty: teze se setkává s antitezí a vytvářejí syntézu; a při svém
vzniku se syntéza opět stává tezí, vytváří antitezi a vyvine se
vyšší syntéza. To je způsob, jakým se život pohybuje.
Buddhův přístup je tedy dialektický a je existenciálnější,
bytostnější, pravdivější, platnější.
Muž miluje ženu, žena miluje muže - potom je nutno pochopit ještě
něco. Biologové nyní říkají a psychologové souhlasí, že muž není
jenom mužem, je také ženou. A žena není prostě jen ženou, je také
mužem. Takže když se muž a žena setkají, nesetkávají se dvě
osoby, ale čtyři. Muž se setkává s ženou, ale má v sobě skrytou
ženu; stejně tak má žena v sobě skrytého muže; ti se také
setkávají. Toto setkání se odehrává ve dvou rovinách. Je
spletitější, složitější, propletenější. Muž je muž i žena, obojí.
Proč? - protože pochází z obou. Něčím do vás přispěl váš otec,
něčím do vás přispěla vaše matka, ať jste kdokoliv. Ve vaší krvi
proudí muž i žena. Musíte být obojím, protože jste setkáním
protikladů. Jste syntézou! Je nemožné popřít jeden a být pouze
tím druhým. To je to, co se stalo.
Aristoteles byl brán doslova, a to vytvořilo pro člověka mnoho
problémů - takových problémů, které se zdají být nevyřešitelné,
jestliže se ho máme držet. Muž byl učen, aby byl jen mužem; aby
nikdy neprojevoval žádné ženské rysy, aby nikdy neprojevoval
žádnou měkkost srdce, aby nikdy neprojevoval žádnou receptivnost,
aby byl vždycky agresivní. Muž byl učen, aby nikdy neplakal -
protože slzy jsou ženské. Ženy byly učeny, aby se nikdy žádným
způsobem nepodobaly mužům: aby nikdy neprojevovaly agresi, aby
nikdy neprojevovaly expresi, výrazné city, aby vždycky zůstaly
pasivní, receptivní. To je proti realitě a toto je oba zmrzačilo.
V lepším světě, s lepším porozuměním, muž bude obojím a žena bude
obojím - protože někdy muž potřebuje být ženou. Jsou chvíle, kdy
potřebuje být měkký - něžné chvíle, chvíle lásky. A jsou chvíle,
kdy žena potřebuje být expresivní a agresivní - v hněvu,
v obraně, ve vzpouře. Když bude žena prostě pasivní, změní se na
otroka automaticky. Pasivní žena je určena k tomu stát se otrokem
- to je to, co se dělo po celé věky. A agresivní muž, výrazně
agresivní a nikdy něžný, je určen k tomu, aby vytvářel války,
neurózy ve světě, násilí.
Muž bojuje, nepřestajně bojuje; zdá se, že muž existuje na zemi
jen proto, aby bojoval. Za tři tisíce let bylo pět tisíc válek!
Válka vždycky pokračuje tam nebo jinde, země nikdy není celistvá
a zdravá. Nikdy ani moment bez války. Buď je to v Koreji, nebo je
to ve Vietnamu, nebo je to v Izraeli, nebo v Indii, Pákistánu,
Bangladéši; někde ten masakr musí pokračovat. Muž musí zabíjet.
Aby zůstal mužem, musí zabíjet. Sedmdesát pět procent energie se
vkládá do válečného úsilí, do vytváření nových bomb, vodíkových
bomb, neutronových bomb a tak dále a tak dále. Zdá se, že celý
smysl muže zde na této zemi je válka. Váleční hrdinové jsou
nejvíce uctíváni. Váleční politikové se stali velkými pojmy
historie: Adolf Hitler, Winston Churchill, Josif Stalin, Mao
C'-tung. Proč? - protože vybojovali velké války, protože ničili.
Ať to bylo při agresi nebo v obraně - o to nejde - ale toto byli
ti válečníci. A nikdo se nikdy nedozví, kdo byl agresivní -
jestli Německo bylo agresivní nebo ne; to všechno závisí na tom,
kdo píše dějiny. Každý, kdo zvítězí, píše dějiny a dokáže, že
agresorem byl ten druhý. Dějepis by byl úplně jiný, kdyby Adolf
Hitler zvítězil. Ano, došlo by k norimberským procesům, byli by
ale souzeni američtí a britští a francouzští generálové a
politikové. A dějiny by psali Němci; přirozeně, že by měli jiný
pohled.
Nikdo neví, co je pravdivé. Jedna věc je jistá: že muž vkládá
veškerou svou energii do válečného úsilí. Důvod? - důvod je ten,
že muž byl naučen být pouze mužem, jeho žena byla popřena,
potlačena. Takže žádný muž není celý. A stejně je to se ženou;
žádná žena není celá. Byla jí upřena její mužská část. Když byla
malá, nesměla se prát s kluky, nesměla lézt na stromy; musela si
hrát s panenkami, musela si hrát ,na domácnost'. Toto je velice,
velice pokřivený pohled.
Muž je obojí, stejně tak žena - a obojího je třeba, aby se
vytvořila skutečná, harmonická lidská bytost. Tato existence je
dialektická; a protiklady nejsou jen protiklady, také se navzájem
doplňují.
Buddha říká: Zde, Sáriputro - v mém světě, Sáriputro, v mém
prostoru, v mém čase, na sedmé příčce toho žebříku, ve stavu
ne-mysli, v tomto stavu samádhi, v tomto stavu nirvány, osvícení
- forma je prázdnotou. Muž je žena a žena je muž a život je smrt
a smrt je život. Protiklady nejsou protiklady, Sáriputro;
prostupují se navzájem, jeden existuje prostřednictvím druhého.
Aby ukázal tento základní vhled, Buddha říká: Forma je
bezformovost a bezformovost je forma; nezjevné se stává zjevným a
zjevné se opět stává nezjevným. Neliší se, Sáriputro, jsou jedno.
Dualita je pouze zdánlivá. Hluboko uvnitř je všechno jedno.

Prázdnota se neliší od formy,
forma se neliší od prázdnoty;
cokoliv je formou, je prázdnotou,
cokoliv je prázdnotou, je formou;
totéž platí o citech,
vjemech, impulzech a vědomí.

Celý život a celé bytí se sestává z protikladů, ale liší se pouze
na povrchu. Tyto protiklady jsou jako mé dvě ruce: mohu je
postavit proti sobě, mohu dokonce mezi nimi zorganizovat jakýsi
konflikt, boj. Ale má levá ruka a má pravá ruka jsou obě mé ruce.
Uvnitř ve mně jsou jedno. Toto je přesně ten případ.
Proč Buddha říká tuto věc Sáriputrovi? - protože když toto
pochopíte, vaše starosti zmizí. Potom nejsou žádné starosti.
Život je smrt, smrt je život. Být je cesta k ne-být a ne-být je
cesta k být. Je to tatáž hra. Potom neexistuje žádný strach,
potom neexistuje žádný problém. S tímto vhledem vznikne veliké
souhlasné přijetí.

Zde, ó Sáriputro,
všechny dharmy se vyznačují prázdnotou;
nejsou ani vytvářeny, ani ukončovány,
ani poskvrňovány, ani neposkvrněné,
ani nedostačující, ani úplné.

Buddha říká: Všechny dharmy jsou plné prázdnoty. Tato nicota
existuje v jádru všeho: tato nicota existuje ve stromu, tato
nicota existuje v kameni, tato nicota existuje ve hvězdě.
Vědci tady budou souhlasit: říkají, že když se hvězda zhroutí,
stane se černou dírou, nicotou. Ale tato nicota není pouhou
nicotou; má nesmírnou sílu, je velice plná, přetékající.
Tento pojem, tato hypotéza černé díry, má nesmírnou cenu při
pochopení Buddhy. Hvězda existuje miliony a miliardy let, ale
jednoho dne musí zemřít. Všechno, co se narodí, musí zemřít.
Člověk existuje sedmdesát let - a potom se stane co? Vyčerpaný,
unavený člověk zmizí, zapadne zpět do původní jednoty. A tak se
to stane dříve nebo později se vším. Himálaj jednoho dne zmizí,
stejně tak tato planeta jednou zmizí, stejně tak jednoho dne
zmizí toto slunce. Když ale zmizí velká hvězda, kam zmizí?
Zhroutí se sama do sebe. Je to taková obrovská masa, že se
zhroutí. Stejně jako muž - starý muž - jdoucí po ulici, upadne a
zhroutí se, jestli tam toho muže necháte, dříve nebo později jeho
tělo zmizí, rozloží se na bláto, na hlínu. Když ho tam necháte po
mnoho let, potom i kosti se rozloží na prach. Ten muž tu jednoho
dne byl, chodil, žil, miloval, bojoval a nyní všechno zmizelo do
černé díry. Stejně tak se to stane s hvězdou: když se hvězda
zhroutí sama do sebe, stane se černou dírou. Proč se jí říká
černá díra? - protože nyní tu není žádná hmota, je tu jen čistá
prázdnota, to, čemu Buddha říká šúnjatá. A tato šúnjatá, tato
čistá prázdnota, je tak mocná, že když se dostanete do jejího
vlivu, do její blízkosti, budete vtaženi, vtaženi do prázdnoty a
také se zhroutíte a zmizíte.
Toto bude problém pro budoucí kosmické cestování, protože je
tolik hvězd, které se staly černými dírami. A nemůžete je vidět,
protože to je nic, je to prostě absence, nepřítomnost. Nemůžete
ji vidět a můžete na ni narazit. Jestli se k ní kosmická loď
přiblíží, do vlivu její gravitace, bude jednoduše vtažena
dovnitř. Potom neexistuje žádný způsob, jak se z ní dostat ven,
je nemožné najít způsob, jak se z ní dostat ven. Ten tah je tak
velký, že loď bude jednoduše vtažena dovnitř a zmizí a zhroutí
se. A už nikdy o ní neuslyšíte, kam letěla, co se s ní stalo, co
se stalo těm vesmírným cestovatelům.
Tato černá díra je velice podobná Buddhově pojetí prázdnoty.
Všechny formy se hroutí a mizí do temnoty a potom, když si dlouho
odpočinuly, vybublají na povrch - a hvězda se znovu narodí. Toto
pokračuje pořád dál: život a smrt, smrt a život - to pokračuje
pořád dál. To je způsob, jakým se existence pohybuje.
Nejprve se stává zjevnou, potom se unaví, přejde do nezjevnosti,
potom znovu oživuje svou energii pomocí odpočinku, relaxace,
znovu se stává zjevnou. Celý den pracujete, unavíte se, v noci
zmizíte ve spánku do černé díry. Zhasnete světla, vklouznete pod
deku, zavřete oči; potom během chvilky vědomí zmizí. Zhroutili
jste se směrem dovnitř. Jsou chvíle, kdy tam nejsou už ani sny;
tehdy je spánek nejhlubší. V tomto hlubokém spánku jste v černé
díře, jste mrtví. Po tu dobu jste ve smrti, odpočíváte ve smrti.
A potom ráno jste zase zpět, plní energie a chuti a života, opět
omlazení. Jestliže jste měli opravdu dobrý, hluboký spánek beze
snů, to ráno je tak svěží, tak životaplné, tak zářivé, opět jste
mladí. Když víte, jak spát hluboce, víte, jak se znovu a znovu
oživovat. K večeru se opět hroutíte, unavení, vyčerpaní činnostmi
během dne.
Totéž se děje se vším. Člověk je miniatura celého bytí. To, co se
děje člověku, děje se celému bytí ve větším měřítku, to je
všechno. Každou noc zmizíte do nicoty, každé ráno vstupujete do
formy. Forma, ne-forma, forma, ne-forma; takto se život pohybuje,
toto jsou ony dva kroky.

Zde, ó Sáriputro,
všechny dharmy se vyznačují prázdnotou;
nejsou vytvářeny ani ukončovány.

A Buddha říká: Nic se nemusí dělat, jedině pochopení je potřeba.
Toto je radikální prohlášení. Může transformovat celý váš život,
jestliže ho vidíte jako vhled.

...nejsou vytvářeny ani ukončovány.

Nikdo tyto formy nevytváří a nikdo tyto formy neukončuje. Buddha
nevěří v Boha jako manipulátora, jako ovladatele, jako
stvořitele, ne. To by byla dualita, zbytečná hypotéza. Buddha
říká, že se to děje samo o sobě; je to přirozené, nikdo to
nedělá. Není to tak, že si napřed Bůh myslí "budiž světlo" - jak
se to říká v Bibli - a tak je světlo. A potom jednoho dne řekne:
"A nyní ať není žádné světlo," a světlo zmizí. Proč zavádět
takového Boha? A proč mu dávat tak ošklivou práci? A on ji bude
muset dělat na věky věků: "Budiž světlo, ať není světlo, budiž
světlo ... Teď ať je tenhle člověk tam, teď ať umře" - jen
pomyslete na něj a na jeho nudu! Buddha ho vysvobozuje, říká, že
to není nutné.
Je to prostě přirozené. Stromy plodí semena, potom semena plodí
stromy a stromy opět plodí semena. Co je to semeno? Zmizení
stromu; strom se přemístil do ne-formy. Semeno můžete nosit
v kapse, můžete nosit tisíc semen v kapse, nemůžete ale nosit
v kapse tisíc stromů. Stromy mají formu, objem, masu. Semeno nemá
nic. A když se podíváte do semena, nenajdete nic. A kdybyste
neviděli, nevěděli, že se stane stromem, a někdo vám dá semeno a
řekne: "Podívej, toto semeno je velice kouzelné - může se stát
velikým stromem a po mnoho let na něm bude spousta ovoce, listí,
květů a zeleně a ptáci si na něm budou dělat hnízda," vy řeknete:
"O čem to mluvíš? O tomhle malém oblázku? Myslíš si, že jsem
pitomec nebo co? Jak by se to mohlo stát? To se nemůže stát."
Vy ale víte, že se to stává, proto si toho vůbec nevšímáte. Děje
se zázrak. To malé semeno si nese celý plán stromu, listí -
tvaru, velikosti a počtu -, větví a tvaru větví a délky a výšky
stromu, a jeho života a toho, kolik z něj vyjde ovoce a kolik
květů a kolik semen nakonec toto jedno semeno vytvoří. Vědci
říkají, že dokonce jen jedno semeno stačí, aby ozelenilo celou
planetu. Má nesmírnou vnitřní sílu. Nejen tuto planetu - jedno
jediné semeno může zaplnit všechny planety zelení, protože jedno
semeno může vytvořit miliony semen, a potom každé z těchto semen
vytvoří miliony, a tak dále a tak dále. Celý vesmír se může stát
zelený z jediného semena. Tato nicota je velice silná, velice
mocná! Nesmírná! Obrovská! Nekonečná!
Buddha říká, že ji nikdo nevytváří a nikdo ji neukončuje. Buddha
říká, že není třeba chodit do chrámu a modlit se a říkat Bohu
"Udělej tohle, nedělej tamto" - nikdo tam není.
A jaké je jeho poselství? Říká: "Přijměte to. Je to tak. Je to
v přirozené povaze věcí. Je to prostě přirozené, věci přicházejí
a odcházejí."
V tomto přijetí, v této tathátě, v této takovosti, všechny obavy
zmizí; potom neexistuje žádný problém. A nic nemůže být zrušeno,
a nic nemůže být změněno a nic nemůže být vytvořeno. Věci jsou
tak, jak jsou, a věci budou tak, jak budou, takže není nic, co
máte udělat. Můžete prostě sledovat, jak se tyto věci dějí.
Můžete se na těch věcech podílet. Buďte ... v tom bytí je ticho,
v tom tichu je radost. To bytí je svoboda.

Tyto nejsou... ani poskvrňovány ani neposkvrněné...

Tato existence není ani nečistá, ani čistá. Neexistuje nikdo, kdo
je hříšníkem, a nikdo, kdo je světcem.
Buddhův vhled je naprosto revoluční: říká, že nic nemůže být
nečisté a nic nemůže být čisté; věci jsou jen takové, jaké jsou.
Jsou to všechno hry rozumu, které si hrajeme, a vytváříme ideu
čistoty - a potom přijde nečistota. Vytvoříme ideu světce - a
potom přichází hříšník.
Chcete, aby zmizeli hříšníci? Mohou zmizet jedině tehdy, až zmizí
vaši světci, ne dříve. Existují společně. Chcete, aby zmizela
nemorálnost? - potom morálka musí zmizet. Je to morálka, co
vytváří nemorálnost. Jsou to morální ideje, co vytváří mravní
odsouzení pro několik lidí, kteří je nemohou dodržovat, kteří se
jimi nemohou řídit. A cokoliv můžete udělat nemorálním - jen
vytvořte ideu: toto je morální. Můžete vytvořit posvátnou krávu
z čehokoliv a potom se stane problémem.
Buddha říká, že nic nikdy není znečištěné a nic nikdy není
neposkvrněné. Čistota a nečistota jsou postoje mysli. Můžete říci
o stromu, jestli je morální nebo nemorální? Můžete říci
o zvířeti, že je hříšník nebo světec? Zkuste vidět tuto absolutní
vizi: neexistuje žádný hříšník, žádný světec, nic morálního, nic
nemorálního. V tomto přijetí, kde je nějaká možnost pro obavy,
starosti? Stejně tak není co zlepšovat! A neexistuje žádný cíl,
protože neexistuje žádná hodnota. Tato cesta je cestou bez
jakéhokoliv cíle. Je to čistá cesta; je to hra, líla. A
neexistuje nikdo v pozadí, kdo to dělá. Všechno se děje a
neexistuje nikdo, kdo to dělá. Jestliže existuje činitel, potom
vzniká problém - potom se modlete k tomuto činiteli, potom
přesvědčujte tohoto činitele, potom se staňte přáteli tohoto
činitele. Potom vám to přinese prospěch a ti, kdo nejsou s oním
činitelem přáteli, budou strádat - budou trpět v pekle. To je to,
co si myslí křesťané, hinduisté a mohamedáni. Mohamedáni si
myslí, že ti, kdo jsou mohamedáni, přijdou do nebe a ti, kdo
nejsou, ubožáci, ti přijdou do pekla. A s křesťany a hinduisty je
to stejné: hinduisté si myslí, že ti, kdo nejsou hinduisty,
nemají žádnou šanci; křesťané si myslí, že ti, kdo neprojdou
jejich vírou, budou trpět věčné peklo - ne omezené, neomezeně,
navždycky.
Buddha říká: Neexistuje žádný hříšník, žádný světec, nic není
čisté, nic není nečisté, věci jsou takové, jaké jsou. Jenom
zkuste přesvědčovat strom, zeptejte se stromu: "Proč jsi zelený?
Proč nejsi červený?"
Když vás strom bude poslouchat, stane se z něj neurotik - "Proč
nejsem červený? Proč? Skutečně, ta otázka je velmi důležitá. Proč
jsem zelený?" Zavrhněte zelenou a vychvalujte červenou a dříve
nebo později najdete ten strom na gauči nějakého psychiatra, jak
je analyzován, jak je mu pomáháno.
Napřed vytvoříte problém, potom přichází spasitel. Je to výborný
kšeft. Buddha to utíná u samotného kořene. Říká: jste to, co
jste. Není co zlepšovat, není kam jít. A to je také celý můj
přístup: jste tak dokonalí, jak jen můžete být, více není možné.
To ,více' vám jenom vytvoří problémy. Myšlenka na ,více' vás
dožene k šílenství. Přijměte přírodu, žijte přirozeně, prostě,
spontánně, z hodiny na hodinu, a v tom je svatost, protože jste
celkem, ne proto, že jste se stali světcem.

...ani nedostačující, ani úplné.

Nic není úplné a nic není neúplné; tyto hodnoty jsou nesmyslné.
Buddha říká: Zde, ó Sáriputro, kde existuji, není nic dobré, nic
není špatné. Zde, kde já existuji, samsára a nirvána jsou totéž.
Není žádné rozlišení mezi tímto světem a oním světem. Není žádné
rozlišení mezi světským a svatým. Zde, kde já existuji, všechna
rozlišení zmizela, protože rozlišení jsou vytvořena myšlením.
Když zmizí myšlení, zmizí rozlišení.
Hříšníci jsou vytvářeni myšlením a světci jsou vytvářeni
myšlením. Dobré a špatné je vytvářeno myšlením. Je to samotné
myšlení, co vytváří rozlišení. Buddha říká: když zmizí poznání,
vědění, zmizí myšlení. Není žádná dualita. Všechno je
singularita, jednotnost.
Toto je slavný výrok Sósanův:

Ve vyšších oblastech pravé takovosti
není ani já, ani jiné než já.
Když je hledána přímá totožnost,
můžeme pouze říci ,ne dva'.
Jedno ve všem, vše v jednom:
jestliže je toto pochopeno,
už nikdy žádné starosti s tím, že nejsi dokonalý.

Jedno ve všem, vše v jednom - když je toto pochopeno, už nikdy
žádné starosti s tím, že nejsi dokonalý. Není žádná dokonalost,
žádná nedokonalost. Pochopte to, a pochopte to hned teď! Nechoďte
potom za mnou a neptejte se, jak to máte udělat. Není ani žádné
,jak'. ,Jak' přináší poznání - a poznání je prokletí.
Bez zkreslujícího média myšlení zapadnete do jednoty s celkem.
Bez toho, že by myšlení fungovalo mezi vámi a reálným, všechna
rozlišení zmizí, jste propojeni. A to je to, po čem člověk
neustále dychtí. Cítíte se vykořenění, vykořenění z celku. To je
vaše trápení. A jste vykořenění kvůli tomu zkreslujícímu médiu
myšlení. Odhoďte toto zkreslující médium myšlení, odhoďte tato
média, vhlédněte do reality, jaká je, s žádnou představou
v mysli, s žádnou představou, jak by to mělo být. Podívejte se s
nevinností. Podívejte se ne-věděním a všechny obavy zmizí.
V tomto zmizení obav se stáváte Buddhou.
Vy jste Buddhou! Míjíte se ale, protože kolem sebe nosíte
zkreslující média. Máte dokonalé oči a nosíte brýle. Tyto brýle
zkreslují, zabarvují, dělají věci takové, jaké nejsou. Odhoďte ty
brýle! To je smysl toho, když říkáme: "Odhoďte tu mysl." Negujte
mysl a nastane ticho - a v tom tichu jste božští. Nikdy jste
nebyli ničím jiným, vždycky jste byli takoví. Ale rozpoznání se
vrací, uvědomění se vrací. Náhle chápete pointu: že jste se
pokoušeli nasadit hadovi nohy. Především to vůbec nebylo nutné -
had je dokonale dokonalý! I když je bez nohou, pohybuje se
dokonale. Jen čistě ze soucitu jste se mu pokoušeli přidělat
nohy. Když se vám to podaří, hada zabijete. Má štěstí, že se vám
to nikdy nemůže podařit.
Snažíte se stát se poučenými, a proto ztrácíte své vnímání, své
vědění, svou schopnost vidět. To je to, co chci říct tím
,přiděláváním nohou hadovi'. Vědění je vaší podstatou. Není třeba
mít vědomosti, abyste věděli. Vědomosti, poznání jsou vlastně
zábranou, vědomosti jsou prokletím.
Negujte poznání a buďte - a jste Buddhou a vždycky jste byli
Buddhou.
Pro dnešek stačí.

POCHOPENÍ: JEDINÝ ZÁKON

POCHOPENÍ: JEDINÝ ZÁKON

První otázka:

Milovaný Osho,
pocházím z rodiny, kde jsou z matčiny strany čtyři sebevrazi,
včetně mé babičky. Jak to ovlivňuje smrt člověka? Co pomáhá
překonat tuto perverzi smrti, která se táhne jako červená nit
naší rodinou?

Fenomén smrti je jeden z nejzáhadnějších a totéž platí pro
fenomén sebevraždy. Nedělejte povrchní závěry o tom, co to je
sebevražda. Může to být mnoho věcí. Mé vlastní chápání je takové,
že lidé, kteří spáchají sebevraždu, jsou ti nejcitlivější lidé na
světě, velmi inteligentní lidé. Kvůli své citlivosti, kvůli své
inteligenci shledávají těžkým vyrovnávat se s tímto neurotickým
světem.
Tato společnost je neurotická. Existuje na neurotických
základech. Celé její dějiny jsou dějinami šílenství, násilí,
válek, ničení. Někdo říká: "Má země je nejlepší země na světě."
Tohle je přece neuróza. A tato neuróza přešla až do samotné krve,
do morku kostí a lidé se stali velice, velice tupí, necitliví.
Museli se takovými stát, jinak by život byl nemožný.
Musíte se stát necitliví, abyste se vyrovnali s tím tupým životem
okolo sebe; jinak začnete vypadávat z tóniny. Jestliže začnete
vypadávat z tóniny společnosti, tato společnost vás prohlásí za
šíleného. Společnost je šílená, když s ní ale nejste v souladu,
prohlásí vás za šílence. Takže se buď musíte zbláznit, nebo si
musíte najít cestu pryč z této společnosti; a to je sebevražda.
Život se stane nesnesitelným. Zdá se nemožné vyrovnat se s tolika
lidmi kolem vás - a oni jsou všichni duševně choří. Co uděláte,
když vás hodí do ústavu choromyslných?
Stalo se to jednomu mému příteli: byl v ústavu pro choromyslné.
Byl tam umístěn ze soudního příkazu na devět měsíců. Po šesti
měsících - byl blázen, mohl to udělat - našel velkou láhev fenolu
v koupelně a vypil ji. Po patnáct dní trpěl průjmem a zvracením a
kvůli tomuto průjmu a zvracení se vrátil zpět do tohoto světa.
Jeho systém byl vyčištěný, jed zmizel. Vyprávěl mi, že ty další
tři měsíce byly nejtěžší - "Prvních šest měsíců bylo krásných,
protože jsem byl blázen, a všichni ostatní byli také blázni. Byl
jsem v harmonii s celým tím šílenstvím okolo."
Po vypití fenolu měl patnáct dní průjem a zvracel, takže jeho
systém se jakýmsi způsobem vyčistil, stejně jako jeho žaludek.
Během těch patnácti dnů nemohl jíst - zvracení bylo příliš silné
- takže se musel postit. Patnáct dní odpočíval v posteli.
Odpočinek, půst, vyčištění pomohly - byla to náhoda - a on se
duševně uzdravil. Šel za doktory, řekl jim: "Duševně jsem se
uzdravil," všichni se ale smáli. Řekli: "To povídá každý." Čím
víc na tom trval, tím víc trvali oni na tom, že: "Jste šílený,
protože každý šílenec tohle říká. Jen běžte a dělejte si svou
práci. Nemůžeme vás pustit dříve, než přijde soudní příkaz."
"Ty tři měsíce byly nemožné," říkal, "zlý sen!" Mnohokrát
uvažoval o sebevraždě. Je to ale člověk silné vůle. A byla to jen
otázka tří měsíců, mohl počkat. Bylo to nesnesitelné! - někdo ho
tahal za vlasy, někdo ho tahal za nohu, někdo na něj prostě
skočil. Všechno se dělo šest měsíců, ale on toho byl také
součástí. Rovněž dělal stejné věci; byl dokonalým členem šílené
společnosti. Ale po ty tři měsíce to bylo nemožné, protože byl
duševně zdravý a všichni byli šílení.
V tomto neurotickém světě, jestliže jste duševně zdraví, citliví,
inteligentní, se buď musíte zbláznit, nebo musíte spáchat
sebevraždu - nebo se musíte stát sannjásinem. Jaká je jiná
možnost?
Ta otázka je od Jane Ferberové; ona je Bodhicittovou manželkou.
Přišla ke mně v pravý čas. Může se stát sannjásinem a vyhnout se
sebevraždě.
Na Východě se sebevražda tak často nevyskytuje, protože sannjása
je alternativou. Můžete odejít s úctou; Východ to akceptuje.
Začnete si dělat svou vlastní věc; Východ pro to má respekt.
Proto je rozdíl mezi Indií a Amerikou v pětinásobku: na jednoho
Inda, který spáchá sebevraždu, připadá pět Američanů, kteří
spáchají sebevraždu. A úkaz sebevraždy je v Americe narůstajícím
úkazem. Inteligence narůstá, citlivost narůstá a společnost je
tupá. A společnost neposkytuje inteligentní svět - co potom
uděláte? Jen budete dál zbytečně trpět?
Člověk potom začne přemýšlet - "Proč to všechno nezahodit? Proč
to neskončit? Proč nevrátit jízdenku zpátky Bohu?" V Americe,
jestli se sannjása stane velkým hnutím, počet sebevražd začne
klesat, protože lidé budou mít mnohem lepší a tvořivější
alternativu, jak z toho vypadnout. Sledovali jste, že hippies
nepáchají sebevraždy? Je to šosácký svět, konvenční svět, kde
sebevraždy převažují. Hippie z toho vypadl. Je jistým druhem
sannjásina - není si ještě zcela vědom toho, co dělá, ale je na
správné cestě; pohybuje se, potácí se, ale správným směrem. Tento
hippie je začátkem sannjásy. Tento hippie říká: "Já nechci být
součástí té hnusné hry, nechci být součástí téhle politické hry.
Vidím určité věci a rád bych si žil svůj vlastní život. Nechci se
stát ničím otrokem. Nechci být zabit na žádné válečné frontě.
Nechci bojovat - dají se dělat mnohem krásnější věci."
Ale pro miliony tu není nic; společnost jim vzala všechny
možnosti pro jejich růst. Uvízli v pasti. Lidé páchají
sebevraždy, protože se cítí uvízlí a nevidí žádnou cestu ven.
Dojdou ke slepé uličce, k neprůchodnému místu. A co potom máte
dělat? Společnost vám nedává žádnou alternativu; společnost
nedovoluje alternativní společnost.
Sannjása je alternativní společností. Vypadá to divně, že v Indii
je nejnižší poměr sebevražd na světě. Logicky by to mělo být
nejvíce, protože lidé trpí, lidé jsou ubozí, lidé umírají hladem.
Ale tento podivný úkaz se děje všude: chudí lidé nepáchají
sebevraždy. Nemají pro co žít, nemají pro co umřít. Protože jsou
hladoví, zaměstnávají se jídlem, obydlím, penězi, podobnými
věcmi. Nemohou si dovolit přemýšlet o sebevraždě, protože ještě
nežijí v blahobytu. Amerika má všechno, Indie nemá nic.
Zrovna nedávno jsem četl ... Někdo napsal: "Američané mají
usmívajícího se Jimmyho Cartera, Johnnyho Cashe a Boba Hopa. A
Indové mají suchého, nudného a mrtvého Morardži Desaie, žádné
peníze a velmi málo naděje."
Ale přesto lidé nepáchají sebevraždy: žijí dál, radují se ze
života. Dokonce i žebráci jsou nadšení, vzrušení. Není nad čím se
vzrušovat, ale oni doufají.
Proč k tomu tak často dochází v Americe? - běžné problémy života
zmizely, mysl je svobodná, aby se povznesla výš, než je běžné
vědomí. Mysl se může povznést nad tělo, nad mysl samotnou. Vědomí
je připraveno roztáhnout křídla k letu a společnost to
nedovoluje. Z desíti sebevražd je asi devět citlivých lidí. Když
vidí nesmyslnost života, když vidí nedůstojnost, kterou život
autoritativně přikazuje, když vidí kompromisy, které člověk musí
dělat, když vidí všechnu tu pochmurnost, když se podívají kolem
sebe a vidí tuto - "pohádku vyprávěnou idiotem, nemající žádný
smysl" - rozhodnou se zbavit se těla. Kdyby mohli mít křídla
v těle, nerozhodli by se k tomu.
Potom má sebevražda také další význam; to musí být pochopeno.
V životě se všechno zdá být obyčejné, napodobené. Nemůžete mít
auto, jaké jiní nemají. Miliony lidí mají stejné auto jako vy.
Miliony lidí žijí stejným životem, jakým žijete vy, dívají se na
stejný film jako vy, na stejnou televizi, čtou stejné noviny jako
vy. Život je příliš obyčejný, vám nezbývá udělat nic jedinečného,
být něčím jedinečným. Sebevražda se zdá být jedinečným úkazem:
jenom vy můžete umřít za sebe, nikdo jiný nemůže umřít za vás.
Vaše smrt bude vaše smrt, ničí jiná. Smrt je jedinečná!
Podívejte se na tento jev: smrt je jedinečná - definuje vás jako
jedince, dává vám individualitu. Společnost vám vaši
individualitu vzala; jste jen ozubené kolečko, nahraditelní. Když
zemřete, nikomu nebudete chybět, budete nahrazeni. Jestliže jste
profesorem na univerzitě, bude profesorem na univerzitě někdo
jiný. Dokonce když jste prezidentem nějaké země, někdo jiný bude
prezidentem té země, okamžitě, v ten moment, kdy už tu nebudete.
Jste nahraditelní.
To bolí - to, že vaše cena není nic moc, že nebudete postrádáni,
že jednoho dne zmizíte a brzy také zmizí lidé, kteří si vás
pamatují. Pak to vypadá, téměř jako byste vůbec nikdy nebyli. Jen
na ten den pomyslete. Zmizíte ... Ano, pár dní si lidé budou
pamatovat - vaše milenka si vás bude pamatovat, vaše děti si vás
budou pamatovat, možná pár přátel. Postupem času jejich vzpomínka
vybledne, zeslábne, začne se ztrácet. Možná ale, že dokud lidé, s
kterými jste si byli určitým způsobem důvěrní, žijí, jste jimi
občas vzpomenut. Ale jakmile i oni odejdou, potom ... potom
jednoduše zmizíte, jako byste tu nikdy nebyli. Potom je jedno,
zda jste tu byli nebo nebyli.
Život vám neposkytuje jedinečnou úctu. Je velice ponižující. Žene
vás do takové pozice, kde jste jenom ozubeným kolečkem, kolečkem
v obrovském mechanismu. Dělá vás anonymními.
Smrt je alespoň jedinečná. A sebevražda je jedinečnější než smrt.
Proč? - protože smrt přichází, a sebevražda je něčím, co vy
vykonáte. Smrt je mimo váš dosah: když má přijít, přijde. Ale
sebevraždu můžete ovládat, nejste obětí. Sebevraždu můžete řídit.
Při smrti budete obětí, při sebevraždě budete mít v rukou řízení.
Narození se už stalo - teď už s tím nemůžete nic dělat a
neudělali jste nic předtím, než jste se narodili - byla to
náhoda.
V životě jsou tři věci, které jsou životně nutné: narození, láska
a smrt. Narození už se stalo; s tím se nedá nic udělat. Ani se
vás nezeptali, jestli se chcete narodit nebo ne. Jste oběť. Láska
se také stane; nemůžete s tím nic dělat, jste bezmocní. Jednou se
do někoho zamilujete, nemůžete s tím nic dělat. Když se chcete do
někoho zamilovat, nemůžete to řídit, to je nemožné. A když se do
někoho zamilujete, jestliže nechcete - jestliže se chcete z toho
dostat - to se také zdá být těžké. Narození se děje, stejně tak
láska. Nyní zůstává pouze smrt, s čím se dá něco udělat: můžete
se stát obětí, nebo se můžete sami rozhodnout k sebevraždě.
Sebevrah je ten, kdo se rozhoduje, kdo říká: "Nechte mě udělat
alespoň jednu věc v této existenci, kde jsem byl prakticky
neúmyslně, náhodně: spáchám sebevraždu. Alespoň je tu jedna věc,
kterou mohu udělat!" Je nemožné udělat narození, láska se nedá
vytvořit, jestliže tu není, ale smrt ... smrt má alternativu.
Můžete být buď obětí, nebo se můžete rozhodnout vzít si život.
Tato společnost vám vzala veškerou důstojnost. Proto lidé páchají
sebevraždy - protože jejich spáchání sebevraždy jim dá určitou
důstojnost. Mohu říci Bohu: "Já jsem se zřekl tvého světa a tvého
života. Neměl cenu!" Lidé, kteří páchají sebevraždu, jsou téměř
vždycky citlivější než ti ostatní, kteří se životem vlečou dál. A
já neříkám spáchejte sebevraždu, říkám, že existuje vyšší
možnost. Každý moment života může být tak krásný, individuální,
nenapodobitelný, neopakovatelný. Každý moment může být tak
vzácný! Potom není potřeba páchat sebevraždu. Každý moment může
přinést takovou blaženost a každý moment vás může definovat jako
jedinečné - protože jste jedineční! Nikdy předtím tu nebyl
člověk, jako jste vy, a nikdy potom už znovu nebude.
Ale tato společnost vás nutí stát se částí velké armády. Tato
společnost nikdy nemá ráda člověka, který si jde svou vlastní
cestou. Tato společnost chce, abyste byli částí davu: buď
hinduista, buď křesťan, buď Žid, buď Američan, buď Ind - ale buď
částí nějakého davu; jakéhokoliv davu, hlavně buď částí davu.
Nikdy nebuď sám sebou. A ti, kteří chtějí být sami sebou... a ti
jsou solí země, ti lidé, kteří chtějí být sami sebou, jsou těmi
nejcennějšími lidmi na zemi. Země má trochu důstojnosti a vůně
díky těmto lidem. A oni potom spáchají sebevraždu.
Sannjása a sebevražda jsou alternativami. Toto je moje zkušenost:
můžete se stát sannjásinem pouze tehdy, když jste dospěli do
bodu, kdy když ne sannjása, tak sebevražda. Sannjása znamená:
"Pokusím se stát se jedincem, dokud žiju! Budu žít svůj život
svým vlastním způsobem. Nedám si diktovat, nedám se ovládat.
Nebudu fungovat jako mechanismus, jako robot. Nebudu mít žádné
ideály a nebudu mít žádné cíle. Budu žít v této chvíli a budu žít
okamžitě, bez přemýšlení, impulzivně. Budu spontánní a všechno
kvůli tomu budu riskovat."
Sannjása je risk.
Jane, rád bych ti řekl toto: Podíval jsem se do tvých očí;
možnost sebevraždy je v nich také. Nemyslím ale, že budeš muset
spáchat sebevraždu - sannjása postačí! Máš více štěstí než ti
čtyři lidé v tvé rodině, kteří sebevraždu spáchali. Ve
skutečnosti každý inteligentní člověk má schopnost spáchat
sebevraždu, pouze idioti ji nikdy nepáchají. Slyšela jsi někdy
o idiotovi, který by spáchal sebevraždu? Jeho život nezajímá,
proč by měl páchat sebevraždu? Pouze ušlechtilá inteligence začne
pociťovat potřebu něco udělat, protože život tak, jak je
prožíván, nestojí za žití. Takže, buď něco udělejte a změňte svůj
život - dejte mu nový tvar, nový směr, nový rozměr - anebo proč
pokračovat ve vláčení tohoto děsivého břemene den za dnem, rok za
rokem? A bude to pokračovat ... A lékařská věda vám pomáhá, aby
to pokračovalo ještě déle - sto let, sto dvacet let. A nyní tito
lidé říkají, že člověk může žít až do nějakých tři sta let,
docela snadno. Jen pomyslete na to, kdyby lidé museli žít do tří
set let: procento sebevražd by stouplo velmi vysoko - protože
potom by i průměrné mozky začaly přemýšlet o tom, že je to
nesmyslné.
Inteligence znamená vidět hluboko do věcí. Má váš život nějaký
smysl? Má váš život nějakou radost? Má váš život v sobě nějakou
poezii? Má váš život v sobě nějakou tvořivost? Cítíte se vděční
za to, že jste tady? Cítíte se vděční za to, že jste se narodili?
Umíte poděkovat svému Bohu? Umíte říct celým svým srdcem, že toto
je boží dar? Jestliže to neumíte, proč tedy žijete dál? Buď ze
svého života udělejte boží dar ... nebo proč dál zatěžovat tuto
zemi? Zmizte. Někdo jiný možná zabere vaše místo a možná se mu
bude dařit lépe. Tato myšlenka napadá inteligentní mysl
přirozeně. Je to velice, velice přirozená myšlenka, když jste
inteligentní. Inteligentní lidé páchají sebevraždy. A ti, kteří
jsou inteligentnější než ti inteligentní lidé - ti přijmou
sannjásu. Začnou vytvářet smysl, začnou vytvářet význam, začnou
žít. Proč si nechat ujít tuto příležitost?
Heidegger řekl: "Smrt mě izoluje a dělá ze mne jedince." Je to má
smrt, ne smrt davů lidí, které patřím. Každý z nás umírá svou
vlastní smrtí; smrt se nedá opakovat. Na zkoušku můžete jít
dvakrát nebo třikrát; srovnávat své druhé manželství s prvním a
tak dále a tak podobně. Já umřu pouze jedenkrát. Oženit se mohu,
kolikrát budu chtít, mohu změnit zaměstnání, kolikrát budu chtít,
mohu změnit bydliště, kolikrát budu chtít ... ale umřu jenom
jedenkrát. Smrt je takovou náročnou výzvou, protože je zároveň
jistá i nejistá.
Odtud pochází veliká zvědavost ohledně smrti, o tom, co to je.
Člověk o ní chce vědět. A na tomto uvažování o smrti není nic
morbidního. Obvinění tohoto druhu jsou pouze nástrojem neosobního
,oni' - davu - aby zabránily člověku uniknout z tyranie a stát se
jedincem, individuem. Je nezbytné vidět své životy jako bytí
směrem ke smrti. Jakmile je jednou dosaženo tohoto bodu, nastane
možnost vysvobození se z banálnosti každodenního života a jeho
otročení anonymní moci. Ten, kdo se takto postavil čelem ke své
smrti, je tímto jako bodnutím probuzen. Nyní vnímá sám sebe jako
jedince odlišeného od masy a je připraven převzít odpovědnost za
svůj vlastní život. Tímto způsobem se rozhodujeme pro autentickou
proti neautentické existenci. Vynořujeme se z masy a konečně se
stáváme sami sebou.
Dokonce i uvažování o smrti vám dává individualitu, formu, tvar,
definici - protože to je vaše smrt. Je to ta jediná věc na světě,
která zůstala jedinečná, unikátní. A když přemýšlíte
o sebevraždě, stává se ještě osobnější; je to vaše rozhodnutí.
A pamatujte, já neříkám, že byste měli jít a spáchat sebevraždu.
Já říkám, že váš život, takový jaký je, vás vede k sebevraždě.
Změňte ho.
A uvažujte o smrti. Může to přijít v kteroukoliv chvíli, tak si
nemyslete, že je morbidní přemýšlet o smrti. Není, protože smrt
je vyvrcholením života, samotným crescendem života. Musíte si jí
všimnout. Blíží se - ať spácháte sebevraždu nebo přijde ... ale
blíží se. Musí se stát. Vy se na ni musíte připravit a jediný
způsob, jak se připravit na smrt - správný způsob - je nespáchat
sebevraždu; správný způsob je zemřít každou chvíli do minulosti.
To je ten správný způsob. Toto má sannjásin udělat: umřít každou
chvíli do minulosti, nikdy ani na jediný moment nenést minulost
sebou. Každou chvíli umřete do minulosti a naroďte se
v přítomnosti. To vás udrží svěží, mladé, dynamické, rozzářené;
to vás udrží živoucí, rozechvělé, vzrušené, extatické, nadšené. A
člověk, který ví, jak umírat každou chvíli do minulosti, ví, jak
umřít, a to je ta nejvyšší dovednost a umění. Takže když
k takovému člověku přijde smrt, on s ní tančí, on ji objímá! - je
to přítel, není to nepřítel. Je to Bůh přicházející k vám ve
formě smrti. Je to úplné uvolnění se do existence. Je to stávání
se opět celkem, stávání se znovu jednotou.
A tak nenazývej toto perverzí.
Ty říkáš: "Pocházím z rodiny, kde byli čtyři sebevrazi v rodině
z matčiny strany, včetně mé babičky."
Nezatracuj tyto ubohé lidi a ani na moment si nemysli, že byli
perverzní.
"Jak to ovlivní smrt člověka? Co pomáhá překonat tuto perverzi
smrti, která se táhne jako červená nit naší rodinou?"
Nenazývej to perverzí; perverze to není. Ti lidé byli jednoduše
oběťmi. Nemohli se vyrovnat s touto neurotickou společností a
rozhodli se zmizet do neznámého. Měj s nimi soucit, nezatracuj
je. Nepomlouvej je, nenadávej jim - nenazývej to perverzí ani
nijak podobně. Měj pro ně soucit a měj pro ně lásku.
Není třeba je následovat, ale cítit s nimi. Museli hodně trpět.
Člověk se nerozhoduje odhodit svůj život snadno: určitě velice
trpěli, určitě poznali peklo života. Člověk se nikdy nerozhodne
snadno pro smrt, protože přežít je přirozený instinkt. Člověk
neustále přežívá ve všech možných situacích a podmínkách. Člověk
neustále dělá kompromisy - jen aby přežil. Když se někdo zbaví
svého života, jednoduše to ukazuje, že je mimo jeho síly dělat
kompromisy; požadavky jsou přílišné. Požadavky jsou tak přílišné,
že to nestojí za to; teprve potom se člověk rozhodne spáchat
sebevraždu. Mějte s těmito lidmi soucit.
A jestli máte pocit, že něco je špatně, potom je něco špatně ve
společnosti, ne v těchto lidech. Společnost je zvrácená!
V primitivní společnosti nikdo nepáchá sebevraždu. Byl jsem u
primitivních kmenů v Indii: po celá staletí nevědí o nikom, kdo
by spáchal sebevraždu. Nemají žádný záznam o tom, že by někdo kdy
spáchal sebevraždu. Proč? Tato společnost je přirozená, tato
společnost není zvrácená. Nežene lidi za nepřirozenými věcmi.
Tato společnost je chápající. Povoluje každému jeho cestu, jeho
volbu, jak žít svůj život. To je právo každého. I když se někdo
zblázní, tato společnost to akceptuje; je to jeho právo zbláznit
se. Neexistuje žádné odsuzování. Ve skutečnosti jsou
v primitivních společnostech šílení lidé uctíváni jako mystici -
a mají kolem sebe určité tajemství. Když se podíváte do očí
šílence a do očí mystika, je tu jistá podobnost - něco
obrovského, něco nedefinovatelného, něco mlhavého, něco jako
chaos, ze kterého se rodí hvězdy. Mystik a šílenec mají určitou
podobnost.
Všichni šílenci možná nejsou mystiky, ale všichni mystikové jsou
šílení. Tím ,šílený' myslím, že zašli za hranice mysli, rozumu.
Šílenec možná spadl pod hranice mysli a mystik zašel za hranice
mysli, ale jedna věc je podobná - oba nejsou ve svých myslích.
V primitivních společnostech je dokonce i šílenec uctíván,
obrovsky uctíván. Jestliže se rozhodne být šílený, je to
v pořádku. Společnost se stará o jeho jídlo, o jeho přístřeší.
Společnost ho miluje, miluje jeho šílenství. Společnost nemá
žádná pevně stanovená pravidla; potom nikdo nepáchá sebevraždu,
protože svoboda zůstává nedotčená.
Když společnost vyžaduje otroctví a neustále ničí vaši svobodu a
mrzačí vás ze všech stran a paralyzuje vaši duši a umrtvuje vaše
srdce... někdo si může myslet, že umřít je lepší než dělat
kompromisy. 
Nenazývej je zvrhlíky. Měj s nimi soucit; hodně trpěli, byli
oběťmi. A zkus pochopit, co se jim stalo; to ti dá vhled do tvého
vlastního života. A není potřeba to opakovat, protože já ti dávám
příležitost být sama sebou. Otevírám pro tebe bránu. Jestli
chápeš, uvidíš, jaký to má smysl, ale jestli nechápeš, potom je
to těžké. Mohu křičet pořád dál a ty budeš slyšet jenom to, co
můžeš slyšet, a budeš slyšet jenom to, co chceš slyšet - to, co
chceš slyšet.

Přišel přítel psycholog: napsal dlouhou otázku. Říká: "Proč stále
říkáš odhoď ego? Nikdo ještě nikdy nebyl schopen zbavit se ega."
Tak tedy, jak to ví - že se nikdo nikdy nebyl schopen zbavit ega?
Říká, že se to nepodařilo. Jak to víš? Ono se to podařilo,
přestože se to podařilo jen u několika málo vzácných lidí. Ale
podařilo se to, a podařilo se to jen u vzácných lidí, protože
pouze tito vzácní lidé tomu dovolili uspět. Může se to podařit u
každého, ale lidé tomu nedovolí uspět. Nejsou připraveni ztratit
svá ega.
On je psycholog a on říká: "Osho, vidím také v tobě veliké ego."
Jako psycholog říká: "Vidím v tobě veliké ego."
Potom jsi mě vůbec neviděl. Potom jsi viděl něco, co je tvou
projekcí.
Ego neustále projektuje samo sebe. Ego neustále vytváří svou
vlastní realitu kolem sebe, své vlastní odrazy, reflexe.
Když tedy vidíš tak hluboko do mě, proč jsi sem přišel? - můžeš
vidět hluboko i do sebe. Když máš tak hluboký vhled, jaký má
smysl sem chodit? - je to nesmyslné. A když jsi se již rozhodl,
že ego se nedá odhodit, že to není možné, potom jsi učinil
rozhodnutí, aniž by ses vůbec o to pokusil.
Netvrdím, že se ego dá odhodit! Já říkám, že ego neexistuje! Jak
můžeš odhodit něco, co neexistuje? Buddha neřekl, že ego se musí
odhodit, říká, že do ega se musí vhlédnout - a nenajdete ho,
proto zmizí.
Co potom můžete udělat - když vstoupíte dovnitř do svého bytí a
nenajdete žádné ego, najdete tam ticho; žádné dominující já,
žádný střed jako ego tam není. Odhození ega neznamená, že ho
musíte odhodit. Odhození ega je jenom metafora. Prostě to
znamená, že když vejdete dovnitř, když se podíváte dovnitř a nic
nenajdete, ego zmizí. Vlastně i říct ,zmizí' není správné,
protože především vůbec nebylo. To je nepochopení.
Tedy spíše než bys vstoupil do sebe, díváš se na mě. A myslíš si,
že jsi vhlédl do mě! A protože jsi psychoanalytik nebo psycholog,
tedy rozhoduješ. A tvé rozhodnutí se stane bariérou - protože to
ego ve mně neexistuje! A chtěl bych prohlásit: ego neexistuje ve
vás! Dokonce i tomu příteli psychologovi řeknu: ego neexistuje
v tobě. Ego vůbec neexistuje! Je to neexistenciální představa,
pouze představa.
Je to, jako když ve tmě vidíte provaz a myslíte si, že je to had,
a začnete utíkat a nemůžete popadnout dech a zakopnete o kámen a
zlomíte si nohu a ráno se dozvíte, že to byl jen provaz. Ale
fungovalo to úžasně! Had tam nebyl, ale ovlivnil vaši realitu.
Nepochopení je tak skutečné jako pochopení. Není pravdivé, ale je
reálné! Toto je rozdíl mezi realitou a pravdou. Had viděný
v provazu je reálný, protože jeho výsledky, jeho následky budou
reálné. Když máte slabé srdce, může být velice nebezpečné vidět
hada v provazu: můžete utíkat tak rychle, že vám srdce selže.
Může to ovlivnit celý váš život. A vypadá to tak směšně; byl to
jen provaz.
Co říkám já, nebo co Buddha říká, je toto: Prostě si vezměte
lampu a jděte dovnitř. Dobře se podívejte na to, jestli had
existuje nebo ne. Buddha zjistil, že v něm neexistuje. Já jsem
zjistil, že neexistuje ve mně. A v ten den, kdy jsem zjistil, že
neexistuje ve mně, jsem se podíval do očí všech okolo a nikdy
jsem ho nenašel. Je to nepodložená představa. Je to sen.
Když jste ale příliš plní toho snu, můžete ho dokonce začít
promítat na mně. A já s tím nemohu nic udělat. Jestliže ho
promítáte vy, promítáte ho vy. Je to, jako když nosíte brýle,
zabarvené brýle, zelené brýle, a celý svět vypadá zelený. A
přijdete ke mně a řeknete: "Osho, ty máš na sobě zelené šaty." Co
mohu udělat? Mohu jenom říct: "Jen si sundej své brýle." A vy
řeknete: "Nikdo si ještě nebyl schopen sundat své brýle. To se
ještě nikdy nestalo!" Potom je to těžké.
To ale není problém pro mě; to bude problém pro vás. Cítím k vám
lítost, protože jestli je tohle vaše představa, potom budete
trpět celý svůj život - protože ego vytváří utrpení. Nereálná
představa, považovaná za reálnou, vytváří utrpení. Co je to
vlastně utrpení? Utrpení je to, když máte jisté představy, které
nekorelují, nejsou v souladu s pravdou. Potom nastává utrpení.
Myslíte si například, že kameny jsou potrava a sníte je, potom
trpíte, potom máte velké bolesti žaludku. Když je to ale skutečná
potrava, potom netrpíte, potom jste spokojení. Utrpení je
vytvářeno představami, které nesouhlasí s realitou; dokonalé
štěstí, blaženost je vytvářena představami, které souhlasí s
realitou. Blaženost je spojitost, koherence mezi vámi a pravdou;
utrpení je dichotomie, dělicí čára mezi vámi a pravdou. Když se
nepohybujete s pravdou, jste v pekle; když se pohybujete s
pravdou, jste v nebi - to je všechno. A to je celá záležitost,
kterou je třeba pochopit.
Tento člověk přijel ze vzdálené Ameriky. Když poslouchal mé
kazety, začal ke mně cítit sympatie. Přijel sem, ale jestli tohle
je způsob, jakým se dívá na věci, zůstane mimo. A pamatujte, to
není problém pro mě. Jestli si myslíte, že jsem velký egoista,
děkuji - to není problém pro mě. To je vaše představa a vy máte
absolutní právo mít představy. Když si ale jste jimi tak jistí,
co se stane?
On říká: "Byl jsem u mnoha svatých světců mnoha náboženství a
byli to všichni egoisté."
Ty musíš nosit tytéž brýle všude. Neustále si vytváříš svou
vlastní realitu, která není pravdivá. Proto Buddha tolik trvá na
nicotě, na ne-mysli - protože když mysl nemá žádné myšlenky,
nemůžeš nic promítat. Potom musíš vidět to, co je. Když nemáš
žádné představy, když jsi jednoduše prázdný, zrcadlo zrcadlící,
potom cokoliv, co přijde před tebe, je zrcadleno. A je to
zrcadleno tak, jak to je. Když máš ale představy, potom
zkresluješ. Myšlenky jsou médii pro zkreslení. Jestli ve mně
vidíš ego, opravdu děláš zázrak. Ale to je možné ... a můžeš
jásat. Jsi to ale jenom ty, kdo bude poškozen tvou představou,
nikdo jiný. Jestli tato představa bude přetrvávat, nebude možnost
se se mnou propojit. Alespoň na těch pár dní, co jsi tady, odlož
své představy stranou. A jedna věc je jistá: tvá psychologie ti
nepomohla, jinak bys vůbec nepotřeboval být tady.
Zrovna nedávno přede mnou seděl a mluvil o svých problémech. A
někdy se divím ... on má tolik problémů a je vedoucí skupiny. Co
bude s lidmi dělat? Jaký druh pomoci od něj může přijít? A má tak
tlusté tělo a neumí změnit ani to; a pořád se cpe jídlem. A toto
byly jeho problémy. A měl takové obavy, že pořád dokola naléhal
na Lakšmí, že potřebuje soukromý rozhovor, protože "já neumím
říkat věci před lidmi". Proč? Lidé tě uvidí, že jsi tlustý.
Nezáleží na tom, jestli to řekneš nebo ne. Každý má oči a vidí,
že jsi tlustý a že se pořád přejídáš. Jak se vyhneš lidem
z Vrindavanu? Oni to poznají.
Chtěl soukromý rozhovor, aby mohl mluvit o svých problémech, a
tím problémem byla tloušťka - "Pořád jím a nemůžu přestat, co
bych měl udělat?" Tvá psychologie ti nepomohla ani v tomhle a
myslíš si, že tvá psychologie je schopná poznat mě, vidět mě?
Nedej se oklamat svými vlastními hrami.
A nebyl jsi u žádných svatých mužů. Neříkám, že nebyli svatí;
jednoduše říkám, že jsi možná byl tam, ale že jsi nebyl s nimi.
Když nemůžeš být se mnou, jak můžeš být s nimi? Ty jsi nebyl s
žádnými svatými muži. Ať jsi šel kamkoliv, šel jsi se svou
psychologií, se všemi vědomostmi, které jsi kolem sebe
nashromáždil. A ty jsou ti k ničemu. Jsou bezcenné! A ty dál
radíš lidem. Vytvoříš stejná traumata a komplexy také v jiných
lidech. Terapeut může pomáhat, jenom když jeho rady nejsou pouze
pro druhé, ale když jeho rady jsou jeho život, když je prožil a
uviděl jejich pravdu.
Tvrdíš, že učení dávných věků, aby se odhodilo ego, aby se
odhodila mysl, nefungovalo. Ono fungovalo! Ono fungovalo pro mě;
proto říkám, že fungovalo. Vím, že nefungovalo pro tebe. Ale
v učení není žádná chyba, chyba je v tobě, proto v tobě
nefunguje. Fungovalo v milionech lidí. A někdy se stane, že tvůj
soused bude osvícenou bytostí a ty to nebudeš schopen vidět.
Toto se stalo ...

Jeden hledač přijel z Ameriky. Doslechl se, že ve městě Dháka
v Bangladéši je veliký súfistický mystik, a tak se honem přiřítil
- jak už Američané mají ve zvyku. Přiřítil se ve spěchu:
jednoduše rovnýma nohama skočil do Dháky! Chytil jednoho taxikáře
a řekl: "Zavez mě k tomu mystikovi."
Taxikář se zasmál a řekl: "Vy máte opravdu zájem? Potom jste
našel toho pravého muže. Kdybyste se zeptal kteréhokoliv jiného
taxikáře, nevěděl by to. Já toho člověka znám. Já s tím člověkem
skoro padesát let žiju."
"Padesát let? Kolik mu je let?" zeptal se Američan.
Taxikář řekl: "Je mu taky padesát let."
Američan si pomyslel: "Ten chlap se zdá být blázen!" Zkusil další
taxikáře, ale nikdo toho muže neznal, a tak se vrátil k tomu
bláznivému muži.
Ten řekl: "Pověděl jsem vám, že ho nikdo nezná. Pojeďte se mnou a
já vás tam zavezu." A zavezl ho - a Dháka je staré město s malými
a úzkými uličkami - a jezdil cik cak sem a tam celé hodiny.
Američan se cítil velice šťastným, protože jeho cíl se neustále
přibližoval. Po třech čtyřech hodinách zastavili před malým
domkem, domkem velice chudého člověka. Taxikář řekl: "Počkejte tu
a já to s mistrem zařídím."
Pak přišla jakási žena a řekla: "Mistr na vás čeká." Muž vešel
dovnitř a tam seděl taxikář.
A řekl: "Pojď, můj synu, na co se musíš zeptat?"
Američan tomu nemohl uvěřit a zeptal se: "Ty jsi ten mistr?"
Taxikář odpověděl: "Já jsem ten mistr a žiju s tímto mužem
padesát let; nikdo jiný to neví." A nakonec se ukázalo, že on je
tím mistrem.
...Ale vy máte svoje představy: "Jak by mohl být taxikář
mistrem?" Prostě na mě myslete jako na taxikáře ... Nebudete
věřit - že? Bude ten přítel psycholog věřit? Bude to nemožné.
Vy máte představy. Kvůli vašim představám vám uniká mnoho věcí,
které jsou kolem. Země nikdy není bez mistrů. Všude jsou lidé,
ale vy je nevidíte! A když je chcete vidět, jedete do Vatikánu,
protože máte jakousi představu, že papež musí být osvícený. Jak
ale ve skutečnosti může osvícený člověk být papežem? Žádný
osvícený člověk nebude souhlasit s tímto nesmyslem. Spíše bude
raději taxikářem.
Prosím vás odhoďte své představy po dobu, kdy budete tady, na
těch pár dní. Otevřete se, nemějte předsudky od samotného
začátku, že "to se nikdy nestalo". To se stalo! To se stalo ve
mně. Jen se podívejte do mých očí, jen mě pociťujte a může se to
stát ve vás. Není nic, co by tomu překáželo, kromě oněch
představ, oněch vědomostí. Proto říkám, že poznání, vědění jsou
prokletím. Zbavte se svého vědění a zbavíte se své patologie!

Druhá otázka:

Milovaný Osho,
jsem slaboch. Přesto mám pocit, že tady mohu, poprvé, relaxovat
do své slabosti. Musím být silný a odvážný?

Tady není žádné muset. Všechna mělo by, muset a bylo by dobře je
nutno odhodit. Teprve potom se stanete přirozenou bytostí.
A co je špatného na tom být slabý? Všichni jsou slabí. Jak může
součást být silná? - součást musí být slabá. A my jsme droboučké
součástky, kapky v tomto nesmírném oceánu. Jak můžeme být silní?
- silní proti komu, silní na co? Ano, jistě, já vím, učili vás,
abyste byli silní, protože vás učili, abyste byli násilní,
agresivní, válečničtí. Učili vás, abyste byli silní, protože vás
učili, abyste byli soutěživí, ctižádostiví, egoističtí. Učili vás
všechny možné druhy agresivity, protože jste byli vychováni
k tomu, abyste znásilňovali ostatní, abyste znásilňovali přírodu.
Nebyli jste vychováni k tomu, abyste milovali.
Tady láska je poselstvím - takže na co potřebujete sílu? Tady je
poselstvím odevzdání se. Tady je poselstvím přijetí, úplné
přijetí čehokoliv, co se vyskytne.
Slabost je krásná. Relaxujte do ní, přijměte ji, radujte se z ní.
Má své vlastní krásy, své vlastní radosti.
"Jsem slaboch ..."
Prosím vás, ani nepoužívejte slova slaboch, protože v sobě má
odsuzující tón. Říkejte "Jsem součástí" a součást musí být
bezmocná. Sama o sobě část musí být nemohoucí. Část je mocná
jedině s celkem. Vaše síla je v tom, že budete s pravdou; žádná
jiná síla není. Pravda je silná, my jsme slabí. Bůh je silný, my
jsme slabí. S ním jsme také silní; proti němu, bez něj jsme
slabí. Bojujte s řekou, pokoušejte se jít proti proudu a dokáže
se, že jste slaboši. Plujte s řekou a jděte po proudu - dokonce
ani neplavte, poddejte se a nechte řeku unášet vás, kam ona
směřuje - a potom neexistuje žádná slabost. Když je odhozena
představa být silný, nezůstává žádná slabost. Obojí zmizí
najednou. A potom, náhle, nejste ani silní, ani slabí. Vlastně
nejste; Bůh je - ani silný, ani slabý.
Ty říkáš: "Přesto mám pocit, že tady mohu poprvé relaxovat do své
slabosti."
Dobrý pocit; neztrácej ho z očí! Správný pocit: relaxujte - to je
celé mé učení. Relaxujte do své bytosti, ať jste kdokoliv.
Nevnucujte si žádné představy. Nehoňte se jako blázni, není
třeba. Buďte - odhoďte stávání se. Nikam nejdeme, prostě jsme
tady. A tato chvíle je tak krásná, je takovým požehnáním;
nezanášejte do ní žádnou budoucnost, nebo ji zničíte. Budoucnost
je jedovatá. Relaxujte a radujte se. Jestli vám mohu pomoci,
abyste relaxovali a radovali se, má práce je vykonána. Jestli vám
mohu pomoci, abyste odhodili své ideály, své představy o tom,
jací byste měli být a jací byste neměli být, jestli mohu odebrat
všechna přikázání, která vám byla dána, tehdy bude má práce
skončená. A když jste bez jakýchkoliv přikázání a když žijete
v tomto okamžiku - přirození, spontánní, prostí, obyčejní -
nastane velká oslava, dorazili jste domů.
Nezačínejte s tím znovu... "Musím být silný a odvážný?" Na co? Ve
skutečnosti je to slabost, co chce být silná.
Zkuste to pochopit; je to trochu složité, ale podívejme se na to
blíže. Je to slabost, co chce být silná, je to podřadnost, která
chce být nadřazená, je to hloupost, která chce být vzdělaná - aby
se mohla skrýt ve vědomostech, abyste mohli schovat svou slabost
v takzvané síle. Z podřadnosti vychází touha být nadřazený. Toto
je celý základ politiky ve světě, politiky moci. Jenom podřadní
lidé se stávají politiky: oni mají naléhavou touhu po moci,
protože vědí, že jsou podřadní. Když se nestanou prezidenty nebo
ministerskými předsedy své země, nemohou sami sebe prokázat
ostatním. Sami v sobě se cítí slabí, ženou sami sebe za mocí.
Ale jak, tím že se stanete prezidentem, můžete být mocní? Hluboko
uvnitř budete vědět, že vaše slabost je tam. Vlastně ji bude
cítit více, ještě více než předtím, protože nyní tu bude
kontrast. Navenek tu bude moc a uvnitř bude slabost - jasnější,
jako stříbrný lem černého mraku. To je to, co se stává: uvnitř se
cítíte chudí a začnete křečkovat, stanete se hrabiví, začnete
vlastnit věci a pokračujete v tom dál a dál a dál, a nemá to
žádný konec. A celý váš život je promarněn ve věcech, v jejich
hromadění.
Čím víc ale hromadíte, tím pronikavěji cítíte tu vnitřní chudobu.
Oproti bohatství je možné ji velmi snadno vidět. Když tohle
vidíte - že se slabost snaží stát silnou - je to absurdní. Jak se
slabost může stát silnou? Když to vidíte, nechcete se stát
silnými. A když se nechcete stát silnými, slabost ve vás nemůže
zůstat. Může zůstat pouze s představou síly - jsou spolu, jako
kladný a záporný pól elektřiny. Existují spolu. Když odhodíte
ambici být silnými, jednoho dne zjistíte, že slabost také
zmizela. Nemůže se ve vás udržet. Když odhodíte představu být
bohatý, jak se můžete dál považovat za chudé? Jak budete
srovnávat a jak budete posuzovat, že jste chudí? Oproti čemu?
Nebude žádná možnost změřit vaši chudobu. Když odhodíte představu
bohatství, být bohatý, jednoho dne chudoba zmizí. Když nedychtíte
po poznání a odhodíte vzdělanost, jak můžete zůstat hloupí? Když
zmizí vědění, v jeho stopě, jako jeho stín, mizí hloupost. Potom
je člověk moudrý. Moudrost nejsou vědomosti; moudrost je
nepřítomnost jak vědění, tak hlouposti.
Existují tři možnosti: můžete být hloupí, můžete být hloupí a
plní vědomostí a můžete být bez hlouposti a vědomostí. Ta třetí
možnost je to, co je moudrost. To je to, co Buddha nazývá
pradžňápáramitou - moudrost za světem, transcendentální moudrost.
Není to vědění.
Nejprve odhoďte tuto touhu po síle a pozorujte. Jednoho dne
budete překvapení, začnete tančit; slabost zmizela. Jsou to dva
aspekty téže mince: žijí spolu, provázejí se. Jakmile jednou
proniknete k tomuto faktu ve svém bytí, nastane velká
transformace.

Třetí otázka:

Milovaný Osho,
proč a jak k tobě přicházejí lidé ze všech koutů světa?

Když člověk říká pravdu, určitě je dříve nebo později objeven -
proto.
Je nemožné ... jestliže jste vyslovili pravdu, je nemožné, aby
lidé nepřišli. Dychtí po ní, žízní po ní, hladoví po ní; a
zůstávali hladoví po mnoho životů. Jakmile kdekoliv vznikne vlnka
pravdy, píseň, ti, kteří hladoví - mohou být kdekoliv na této
planetě - v jejich nevědomí se začne něco dít. Jsme spojeni
v nevědomí, v nejhlubší oblasti našeho bytí jsme jedno. Jestliže
se jeden člověk stane Buddhou, potom se nevědomí všech vzruší.
Možná to nevíte vědomě, ale nevědomí všech je vzrušeno. Je to
jako pavoučí síť: dotknete se jí odkudkoliv a celá síť se začne
chvět. V našem základu jsme jedno. Jsme jako pevný silný strom,
stojící osamoceně na poli - velký, obrovský, s nádherným
listovím. Listů jsou miliony, větví je mnoho, ale všechno to
závisí na pevném kmeni, a všechno je zakořeněno v jedné půdě.
Když se jeden list stane osvíceným, celý strom to nevědomě pozná
... "Něco se stalo."
Ti, kteří vědomě hledají pravdu, budou prvními, kdo se dají do
pohybu. Nevědomí bude zvlněno těmi vlnkami.

Napsal mi přítel: seděl někde v Kalifornii ... A to se může stát
snadněji v Kalifornii než kdekoliv jinde. Kalifornie je
budoucnost; tam dochází k nejmocnějšímu vědomí. Kalifornie je
nejcitlivější, takže se to může stát jen v Kalifornii. Nemůže se
to stát v sovětském Rusku - tam jsou věci tupé a mrtvé.
Přítel šel navštívit jednu ženu. Jedli a pili a najednou se
podíval do očí té ženy a uviděl v nich nesmírnou sílu. Možná
alkohol, pití, hudba, samota těchto dvou lidí, milostná atmosféra
něco spustily. Viděl v očích té ženy nesmírnou sílu a chytil se
v nich, téměř magnetizován, hypnotizován. A začal se dívat, a
když se začal dívat, žena se začala pohupovat, kolébat, něco se
začalo pohybovat, něco v nevědomí. A po několika minutách ta žena
začala říkat "Rau-níš, Rau-níš, Rau-níš" - a při tom mě vůbec
neznala, nikdy o mně neslyšela. Když se probrala, muž jí řekl:
"Opakovala jsi jisté jméno - Rau-níš - zdá se moc divné. To jsem
nikdy neslyšel."
Žena odpověděla: "Já jsem ho nikdy neslyšela. Já nevím." Šli oba
do obchodu s knihami hledat to jméno. Samozřejmě, že to nebylo
Rau-níš, bylo to Radžníš. Muž se podíval do mých knížek a bylo to
to, co hledal po mnoho, mnoho let. Příští měsíc sem přijede. Jak
se tedy toto děje? Něco v hlubině té ženy ...

Pro ženu je snadnější přijímat poselství, protože je blíž
nevědomí než muž. Muž se daleko vzdálil od nevědomí. Muž se stal
příliš posedlým hlavou, vědomím. Žena stále ještě žije
předtuchami. Něco se začalo hýbat v jejím nevědomí, když se muž
díval do jejích očí. A ten muž je vědomým hledačem; žena ne.
Nikdy nehledala mistra. Ona nepřijede. Určitě si to vysvětlila
jako pouhou náhodu nebo něco podobného. Nikdy se nezajímala
o žádné hledání, ale její nevědomí bylo receptivnější. Poněvadž
je žena, k tomu ten alkohol a muž, který vypadal nesmírně
magnetizován jejíma očima - všechny tyto věci zapracovaly, něco
se vynořilo na povrch. A vědomí toho muže se dívalo. Když uslyšel
to slovo, byl chycený. Chytil se na to slovo, nemohl ho
zapomenout. Musel jít do obchodu s knihami, aby to zjistil, do
knihovny, tam i jinam, zeptat se přátel, co to slovo znamená.
Není to zázrak. Je to jednoduchý průběh toho, jak se věci dějí.
Ty se mě ptáš: "Jak a proč k tobě přicházejí lidé ze všech koutů
světa?"
Vzdálenost není tím důvodem; hledání, hlad, žízeň jsou důvodem.
Jestliže někdo hledá, dříve nebo později se o mně dozví - někdy
náhodou - a začne ho to ke mně táhnout. Miliony lidí hledají a
čím více je lidí okolo mě a čím více lidí se začne dostávat
hlouběji do svého bytí, tím více toto místo bude přitahovat.
Potom už to nebudu jenom já, kdo je přitahuje, ne jenom já, kdo
čeří jejich hlubiny - celé toto místo začne přitahovat. Může se
stát magnetickým centrem.
Záleží to na vás, na tom, nakolik se začnete dostávat do svého
bytí, nakolik se se mnou sladíte, jak hluboké je vaše odevzdání
se.

Poslední otázka:

Milovaný Osho,
co dělat se strachem? Cítím se unavený tím, jak mě provází. Dá se
ovládnout nebo zničit? Jak?

Tato otázka je od Ramanandy.
Nedá se zničit, nedá se ovládnout, dá se jedině pochopit.
,Pochopení' je tady klíčovým slovem. A pouze pochopení přináší
změnu, nic jiného. Když se pokusíte ovládnout svůj strach,
zůstane potlačený, ponoří se hlouběji do vás. To nepomůže, to
věci zkomplikuje. Strach se vynořuje na povrch, vy ho můžete
potlačit - to je ovládnutí. Můžete ho potlačit; můžete ho
potlačit tak hluboko, že úplně zmizí z vašeho vědomí. Potom si ho
nikdy nebudete vědomi, ale bude tam dole ve sklepě, a bude mít
přitažlivost. Bude řídit, bude s vámi manipulovat, ale bude s
vámi manipulovat takovým nepřímým způsobem, že si ho nebudete
vědomi. Tím se ale nebezpečí ponořilo hlouběji. Nyní ho ani
nemůžete pochopit.
Takže strach nesmí být ovládnut - nesmí být zničen. Nedá se ani
zničit, protože obsahuje určitou energii, a žádná energie se nedá
zničit. Už jste si všimli toho, že ve strachu můžete mít
obrovskou energii? - stejně jako ji můžete mít v hněvu; oba jsou
dvěma aspekty stejného energetického jevu. Hněv je agresivní a
strach je neagresivní. Strach je hněv v záporném stavu, hněv je
strach v kladném stavu. Když jste rozhněvaní, nevšimli jste si,
jakou sílu dostanete, jak mocnou energii máte? Můžete hodit
velkým kamenem, když jste rozhněvaní; normálně byste s ním ani
nezahýbali. Stanete se třikrát, čtyřikrát větší, když jste
rozhněvaní. Jste schopni udělat určité věci, které nejste schopni
udělat bez hněvu. Nebo, ve strachu, umíte běžet tak rychle, že i
olympijský sprintér vám bude závidět. Strach vytváří energii;
strach je energie a energii není možné zničit. Ani jediná
částečka energie se nedá zničit do neexistence. Toto je třeba si
neustále pamatovat, jinak uděláte něco špatně. Nemůžete nic
zničit, můžete tomu jen změnit formu. Nemůžete zničit malý
oblázek; atom písku se nedá zničit, pouze změní svou formu.
Nemůžete zničit kapku vody. Můžete ji přeměnit na led, můžete ji
odpařit, ale ona zůstane. Někde zůstane, nemůže odejít mimo
existenci.
Strach také nemůžete zničit. A to se dělá po celé věky - lidé se
pokoušejí zničit strach, pokoušejí se zničit hněv, pokoušejí se
zničit sex, pokoušejí se zničit chamtivost, tohle a tamto. Celý
tento svět na tom neustále pracuje - a co je výsledkem? Člověk se
stal zmatkem. Nic není zničeno, všechno je tu, jenom se věci
popletly. Není potřeba nic ničit, protože především nic nelze
zničit.
Co je tedy třeba udělat? Musíte pochopit strach. Co je strach?
Jak vzniká? Odkud přichází? Jaké je jeho sdělení? Vhlédněte do
něj - a bez jakéhokoliv soudu; teprve potom pochopíte. Jestliže
už máte představu, že strach je špatný, že by neměl být - "Neměl
bych se bát" - potom se nemůžete podívat. Jak se můžete utkat se
strachem? Jak se můžete podívat strachu do očí, když už jste se
rozhodli, že je to váš nepřítel? Nikdo se nedívá nepříteli do
očí. Jestli si myslíte, že je to něco špatného, budete se snažit
ho obejít, vyhnout se mu, nevšímat si ho. Budete se snažit,
abyste na něj nenarazili, ale on zůstane. Tohle nepomůže.
Nejdříve odhoďte veškeré odsuzování, zatracování a hodnocení.
Strach je realitou. Je třeba se k němu postavit čelem, je třeba
ho pochopit. A pouze prostřednictvím pochopení může být
transformován. Vlastně je transformován prostřednictvím
pochopení. Není třeba udělat nic jiného; pochopení ho
transformuje.
Co je strach? Za prvé: strach je vždycky poblíž nějaké touhy.
Chcete se stát slavným mužem, tím nejslavnějším mužem světa -
tehdy je tu strach. Co když to nezvládnete? - přichází strach.
Strach tedy přichází jako vedlejší produkt touhy: chcete se stát
nejbohatším člověkem na světě. Co když se vám to nepodaří?
Začnete se třást, přichází strach. Vlastníte ženu: bojíte se, že
zítra už ji nebudete moci vlastnit, že možná odejde k někomu
jinému. Ona je pořád ještě naživu, může odejít. Jenom mrtvé ženy
neodejdou; ona ještě žije. Můžete vlastnit jenom mrtvolu - potom
strach nemáte, mrtvola tu zůstane. Můžete vlastnit nábytek, potom
nemáte strach. Když se ale pokusíte vlastnit lidskou bytost,
přichází strach. Kdo ví, včera nebyla vaše, dneska je vaše ...
Kdo ví - zítra možná bude někoho jiného. Vzniká strach. Strach
vzniká z touhy vlastnit, je to vedlejší produkt; protože chcete
vlastnit, proto strach. Když nechcete vlastnit, tehdy žádný
strach není. Když nemáte touhu, že byste rádi byli v budoucnosti
tím nebo tím, tehdy žádný strach není. Když nechcete přijít do
nebe, tehdy žádný strach není, tehdy vás kněz nemůže vystrašit.
Když nechcete jít nikam, tehdy vás nikdo nemůže vystrašit.
Když začnete žít v této chvíli, strach zmizí. Strach přichází
prostřednictvím touhy. Takže v podstatě touha vytváří strach.
Vhlédněte do toho. Kdykoliv vznikne strach, podívejte se, odkud
přichází - jaká touha ho vytváří - a potom nahlédněte jeho
zbytečnost. Jak můžete vlastnit muže nebo ženu? Je to taková
hloupá, stupidní představa. Jen věci se dají vlastnit, ne lidé.
Člověk je svoboda. Člověk je krásný díky svobodě. Pták je krásný
v letu na obloze: dejte ho do klece - a už to není tentýž pták,
to si pamatujte. Vypadá jako on, ale už to není tentýž pták. Kde
je obloha? Kde je slunce? Kde je vítr? Kde jsou oblaka? Kde je
svoboda v letu? Všechno zmizelo. To není tentýž pták.
Milujete ženu, protože ona je svoboda. Potom ji zavřete do klece:
potom s ní jdete na úřad a dáte se oddat a uděláte kolem ní
krásnou, možná zlatou klec, posázenou diamanty, ale už to není
tatáž žena. A nyní přijde strach. Bojíte se, bojíte se, protože
ženě se klec možná nebude líbit. Možná bude opět toužit po
svobodě. A svoboda je absolutní hodnota, člověk se jí nemůže
vzdát.
Člověk se skládá ze svobody, vědomí se skládá ze svobody. Takže
dříve nebo později se žena začne cítit znuděná, otrávená. Začne
hledat někoho jiného. Vy se bojíte. Váš strach přichází, protože
vy chcete vlastnit - ale proč především chcete vlastnit? Buďte
nemajetničtí, a tehdy nebude žádný strach. A když neexistuje
žádný strach, spousta vaší energie, která je pohlcena, chycena,
spoutána ve strachu, je k dispozici a tato energie se může stát
vaší tvořivostí. Může se stát tancem, oslavou.
Bojíte se umřít? Buddha říká: Nemůžete umřít, protože především
nejste. Jak můžete umřít? Vhlédněte do svého bytí, hluboko se do
něj ponořte. Podívejte se, kdo je tam, aby umřel? - a nenajdete
tam žádné ego. Potom není žádná možnost smrti. Pouze představa
ega vytváří strach ze smrti. Když není žádné ego, není žádná
smrt. Jste naprostým tichem, nesmrtelností, věčností - ne jako
vy, ale jako širá obloha, neznečištěná představou ,já', sebe sama
- neohraničená, nedefinovaná.
Potom neexistuje žádný strach.
Strach přichází, protože existují jiné věci, Ramanando. Budeš
muset do těchto věcí vhlédnout a vhlédnutí do nich začne věci
měnit.
Takže se prosím neptej, jestli se dá ovládnout nebo zničit. Nemá
být ovládnut, nemá být zničen. Nemůže být ovládnut a nemůže být
zničen; může pouze být pochopen. Nechť je pochopení vaším jediným
zákonem.
Pro dnešek stačí.

VŮNĚ NICOTY

VŮNĚ NICOTY

Nicota je vůní zásvětí. Je to otevření srdce transcendentálnímu.
Je to rozvinutí tisíciplátkového lotosu. Je to osud člověka.
Člověk je úplný, pouze když došel k této vůni, když došel do této
absolutní nicota uvnitř svého bytí, když se tato nicota rozšířila
všude v něm, když je jen čistou oblohou bez mraků.
Tato nicota je tím, co Buddha nazývá nirvánou. Nejprve musíme
pochopit, co vlastně tato nicota je, protože ona není prostě
prázdná - je plná, je přetékající, překypující. Nikdy ani na
jediný moment si nemyslete, že nicota je negativní stav,
nepřítomnost, ne. Nicota je prostě ne-věcnost. Věci mizí, pouze
absolutní substance zůstává. Formy mizí, pouze bezformovost
zůstává. Definice mizí, pouze nedefinované zůstává.
Takže nicota není, jako by nic nebylo. Jednoduše to znamená, že
není žádná možnost definovat to, co tam je. Je to, jako byste
vystěhovali všechen nábytek ze svého domu na ulici. Někdo přijde
dovnitř a řekne: "Tady nic není." Předtím viděl nábytek; nyní zde
chybí a on říká: "Tady už nic není. Nic není." Jeho výrok je
platný pouze do určité míry. Ve skutečnosti když odstraníte
nábytek, jednoduše odstraníte překážky v prostoru domu. Nyní
existuje čistý prostor, nyní nic nepřekáží. Není to jen nic, je
to čistota. Není to jen nepřítomnost, je to přítomnost.
Už jste někdy byli v absolutně prázdném domě? Zjistíte, že
prázdnota je přítomnost; je velice hmatatelná, skutečná, můžete
se jí téměř dotknout. Je to krása chrámu nebo kostela nebo mešity
- čisté nic, prostě prázdno. Když vejdete do chrámu, to, co vás
obklopuje, je nicota. Je to prázdno ode všeho, ale ne jenom
prázdno. V této prázdnotě je něco přítomno - ale pouze pro ty,
kteří to mohou cítit, kteří jsou dostatečně citliví, aby to
cítili, kteří jsou dostatečně bdělí, aby to viděli.
Ti, kteří vidí jen věci, řeknou: "Co je tam? Nic." Ti, kteří umí
vidět nic, řeknou: "Všechno je tady, protože tady nic není."
Totožnost ,ano' a ,ne' je tajemstvím nicoty. Dovolte, abych to
zopakoval; je to velice zásadní pro Buddhův přístup: nicota není
totožná s ,ne', nicota je totožnost ,ano' a ,ne', kde polarity
již nejsou polaritami, kde protiklady již nejsou protiklady.
Když se milujete se ženou nebo s mužem, moment orgasmu je
momentem nicoty. V té chvíli žena již není ženou a muž mužem.
Tyto formy zmizely. Ona polarita mezi mužem a ženou v tom není,
ani napětí již tam také není; vše je naprosto uvolněné. Oba se
rozplynuli jeden do druhého. Zbavili se formy, vstoupili do
stavu, který není možné definovat. Muž nemůže říct ,já', žena
nemůže říct ,já'; již nejsou dvě ,já', již nejsou ega - protože
ega jsou vždycky v konfliktu, ego existuje prostřednictvím
konfliktu, nemůže existovat bez konfliktu. V onom momentu orgasmu
již nejsou žádná ega. Odtud jeho krása, odtud jeho extáze, odtud
jeho samádhi  - podobná povaha.
To se ale stane jen na chvilku. Ale i ta chvilka, jediná chvilka
tohoto, je cennější než celý váš život - protože v té chvilce se
nejvíce přiblížíte pravdě. Muž a žena již nejsou oddělení; to je
polarita. Jin a jang, kladný a záporný, den a noc, léto a zima,
život a smrt - to jsou polarity. Když se ,ano' a ,ne' setkají,
když se protiklady setkají, když vstoupí jeden do druhého a
rozplynou se jeden ve druhém, nastane orgasmus. Orgasmus je
setkání ,ano' a ,ne'. Není totožný s ,ne'; je za hranicemi jak
,ano', tak ,ne'.
V jistém smyslu je to za hranicemi obou; v jistém smyslu je obojí
spolu, simultánně, zároveň. Toto splynutí záporného a kladného je
definicí nicoty. A je to také definice orgasmu a je to také
definice samádhi. To si zapamatujte.
Totožnost ,ano' a ,ne' je tajemstvím prázdnoty, nicoty, nirvány.
Prázdnota není jen prázdná; je to přítomnost, velice plná
přítomnost. Nevylučuje své protiklady; zahrnuje je, je jich plná.
Je to plná prázdnota, je to překypující prázdnota. Je živá,
velice živá, obrovsky živá. Takže nikdy ani na jediný moment
nedovolte slovníkům, aby vás zmátly, jinak nepochopíte Buddhu.
Když otevřete slovník a budete hledat význam slova ,nic', minete
se s Buddhou. Slovník pouze definuje obyčejnou nicotu, obyčejnou
prázdnotu. Buddha mluví o něčem velice neobyčejném. Jestli to
chcete poznat, budete muset vstoupit do hloubky života, do nějaké
situace, kde se ano a ne setkávají - potom to poznáte. Kde se
setkávají tělo a duše, kdy se setkávají svět a Bůh, kde
protiklady již nejsou protiklady - teprve potom to ochutnáte.
Chuť toho je chutí taa, zenu, chasidismu, jógy.
Slovo jóga má také význam. Znamená scházení se. Když se muž a
žena setkají, je to jóga: sejdou se, opravdu se přiblíží, začnou
se překrývat a potom zmizí jeden v druhém. Potom již nemají své
středy. Konflikt protikladů zmizel a nastává naprostá relaxace.
Tato relaxace se přihodí jenom chvilkově mezi mužem a ženou. Tato
relaxace ale může nastat s absolutnem, s celkem, nadčasovým
způsobem. Může nastat věčným způsobem. V lásce máte jenom kapku
její extáze. V extázi máte celý oceán lásky.
Této nicoty se dá dosáhnout pouze tehdy, když ve vás nejsou žádné
mraky myšlenek. To jsou ty mraky, které omezují váš vnitřní
prostor, které zatarasují váš vnitřní prostor. Pozorovali jste
oblohu? V létě je tak čistá a jasná, tak křišťálově čistá - nikde
ani mráček. A potom přijdou deště a připlují tisíce mraků a celá
země bude obklopena mraky. Slunce zmizí, oblohu již není vidět,
světlo je skryté, omezené a čistota prostoru a svoboda prostoru
již nejsou dosažitelné. Zjistíte, že všude jste definovaní mraky.
Když řeknete: "Já jsem hinduista," co tím říkáte? Jste chyceni
mrakem, myšlenkou, že jste hinduista. Když řeknete: "Já jsem
muslim" - nebo křesťan nebo džinista, co tím říkáte? Ztotožňujete
se s myšlenkovým mrakem, ztrácíte svou čistotu. Proto říkám, že
zbožný člověk není ani hinduista, ani muslim, ani křesťan. Je
létem vědomí, nemá žádné mraky: slunce je tu, zářivé, neomezené a
kolem něj je nekonečný prostor, kolem něj je ticho. Nenajdete
vibrace zamračeného vědomí.
Když říkáte: "Já jsem komunista," co tím tvrdíte? Říkáte, že
čtete Karla Marxe, Lenina, Stalina, Maa; že jste se stali příliš
oddaní knize Das Kapital; že jste se ztotožnili s myšlenkou
třídního boje - bohatí a chudí a jejich konflikt; že vás příliš
přitahuje, hypnotizuje jakýsi sen, utopie: že někdy v budoucnosti
může být vytvořena beztřídní společnost; že jste se stali příliš
posedlí touto utopií a že jste pro ni připravení udělat cokoliv.
I když budete muset zabít miliony lidí, jste připraveni - pro ně
samé, pro jejich dobro. Toto je zamračený stav.
Když řeknete: "Já jsem Ind," platí totéž. Když řeknete: "Já jsem
Číňan," opět totéž. Jestli chcete být skutečně zbožní, budete
muset pomalu, pozvolna odhodit tyto identity. Žádná idea by vás
neměla nikdy vlastnit. Žádná kniha by neměla být vaší Biblí!
Žádná véda by vás neměla definovat, žádná gíta by vás neměla
omezovat. Neměli byste dovolit žádné filozofii, teologii,
dogmatu, teorii, hypotéze, aby vás zaplnily. Neměli byste povolit
žádný kouř kolem svého plamene vědomí. Teprve tehdy budete
zbožní.
Když se zeptáte zbožného muže, co je, může jedině říct: "Já jsem
nicota," protože nicota není idea, není to teorie. Prostě to
označuje stav čistoty.
Pamatujte, že vnímání nemá nic do činění s vědomostmi. Vlastně
když vnímáte prostřednictvím vědomostí, nevnímáte správně.
Všechno poznání vytváří projekce. Poznání je předpojatost,
poznání je předsudek. Poznání je závěr - udělali jste si závěr
předtím, než jste se do něčeho pustili.
Když ke mně například přijdete již se závěrem v mysli - může být
pro mě, může být proti mně, na tom nezáleží - když ke mně
přijdete se závěrem, potom jste přišli s mrakem. Potom se na mě
stále budete dívat skrze svůj mrak a přirozeně, že váš mrak bude
na mě vrhat stíny. Jestliže jste přišli s myšlenkou "Toto je ten
pravý člověk," potom si najdete něco, co bude stále vaši myšlenku
podporovat. Jestliže jste přišli s myšlenkou "toto je špatný
člověk, nebezpečný, zlý", potom neustále budete nalézat něco, co
vaši myšlenku podpoří.
Jakákoliv myšlenka, kterou si přinesete, sama sebe chrání před
zapomenutím, neustále si sama pro sebe nachází důkazy. A člověk,
který přijde s předsudkem, odchází s posíleným předsudkem. Ve
skutečnosti ke mně nikdy nepřišel.
Aby ke mně někdo přišel, musí být bezmračný, s žádným předsudkem
pro nebo proti a s žádným apriorním soudem. Prostě přijďte,
abyste viděli, co je, nepřinášejte si žádné názory. Slyšeli jste
už tolik věcí, ale žádné nevěřte. Prostě mě přijďte uvidět svýma
vlastníma očima, přijďte mě cítit svým vlastním srdcem. To je
vlastnost zbožného muže.
A jestli chcete poznat pravdu, budete muset odhodit všechny možné
vědomosti, které jste si během času nashromáždili v mnoha, velmi
mnoha životech. Kdykoliv někdo přijde k pravdě s vědomostmi,
nemůže ji vidět, je slepý. Vědění vás oslepuje. Jestli chcete mít
jasné oči, odhoďte vědomosti. Vnímání nemá co dělat s vědomostmi.
Pravda a vědomosti se k sobě nehodí. Vědomosti nemohou obsáhnout
nesmírnost života a bytí. Vědění je tak mizivě malé, tak mrňavé a
bytí je tak rozsáhlé, tak ohromné - jak by mohlo obsáhnout bytí?
Nemůže. A když silou vnutíte bytí do svých vzorečků vědění,
zničíte jeho krásu a zničíte jeho pravdu. Jakmile je bytí
převedeno na vědění, již to není bytí. Je to, jako by někdo nesl
mapu Indie a myslel si, že nese Indii. Žádná mapa nemůže
obsáhnout Indii.
Obrázek měsíce není měsíc. Slovo bůh není Bůh, ani slovo láska
není láska. Žádné slovo nemůže obsáhnout záhady života. A vědění
jsou jen slova, slova a slova. Vědění je velkou iluzí. Proto
Buddha říká: Dovolte nicotě, aby se ve vás usídlila.
Nicota znamená stav ne-vědění, stav, kdy do vašeho vědomí
nevplouvá žádný mrak. Když je vaše vědomí bezmračné, tehdy jste
nic. Nic se dokonale hodí k pravdě - pouze nic se dokonale hodí
k pravdě. Vědění nemůže obsáhnout tajemství bytí; vědění je proti
tajemnému. ,Tajemné' znamená to, co není známo, to, co nemůže být
poznáno, to, co je od základu, vnitřně, svou podstatou
nepoznatelné - ne jen neznámé, ale nepoznatelné. Jak může být
nepoznatelné redukováno na vědění? Vědění neustále sbírá oblázky
na pobřeží a neustále mu unikají diamanty. Vědění je průměrné,
vypůjčené, nikdy ne autentické, nikdy ne původní. Abyste poznali
pravdu, potřebujete vhled, původní vhled. Potřebujete oči, které
vidí skrz naskrz. Potřebujete jasné, otevřené vidění.
Takže jenom když je mysl zcela svlečena z vědění, vyprázdněna od
vědění, začne teprve vědět. Když neexistuje žádné vědění, nastane
vědění, protože když není žádné vědění, nastane vědomost. Když je
mysl zcela svlečena z vědění, nahá, tichá, nefungující, když je
mysl v očekávání, bez představy něčeho, pouze v čistém očekávání,
čekající, ale nevědoucí na co, čekající na hosta, ale s žádnou
myšlenkou, čekající na zaklepání hosta s otevřenými dveřmi, ale
bez ponětí, kdo ten host je ... Jak to můžete vědět dopředu?
Jestli nosíte plánek Boha, stále se budete s Bohem míjet -
protože jste ho předtím neznali. Ano, jiní ho poznali, ale ať
řekli cokoliv, jsou to jen mapy. Já vám můžu dát jen mapu.
Všechno vědění je jen mapa. Nezačněte zbožně uctívat mapu,
nezačněte si vytvářet chrám okolo té mapy. Takto byly vytvořeny
chrámy. Jeden chrám je zasvěcen védám, další Bibli, další Koránu
- toto jsou mapy! Toto není ta skutečná země, to jsou jen
schematické nákresy. Když vám něco říkám, musím použít slova.
Slova k vám dojdou, vy na ně skočíte, začnete hromadit slova -
mysl je velký hamoun - a potom si začnete myslet, že jste
poznali.
Toto není způsob, jak poznat. Způsob, jak poznat, je zahodit
veškeré vědění. A zahodit ho jedním rázem! Nedělejte to pomalu,
postupně. Jestli tomu porozumíte, může se to stát zrovna v tuto
chvíli. Porozumět tomu vlastně znamená nechat to stát se.
Nemusíte dělat nic zvláštního, nemusíte ani odhazovat vědění.
Prostě porozumět, že vědění z vás neudělá vědoucího - ve
skutečnosti vám bude překážet - pochopit toto, tu revoluci ...
pochopit toto, tu transformaci.
Tedy je-li mysl nahá, když je tichá, když nefunguje, když je
v naprostém očekávání, tehdy přichází pravda. Potom je pravda.
Nemusí přicházet odnikud, vždycky tu byla. Vy jste ale byli tak
plní vědění, proto jste se s ní stále míjeli.
Nicota může poznat pravdu, protože v nicotě inteligence funguje
totálně. Jedině v nicotě funguje inteligence totálně. Proto -
vidíte ten zázrak! - děti jsou tak inteligentní a staří lidé se
postupem času stávají tak otupělí. Děti se učí věci tak rychle!
Čím jste starší, tím se učení stává obtížnější. Když jste staří a
chcete se naučit čínsky, bude vám to trvat třicet let; dítě se to
naučí během dvou až tří let.
Vědci nyní říkají, že dítě se může naučit nejméně čtyři jazyky
velice snadno, když prostě bude čtyřem jazykům vystaveno - velice
snadno! Toto je minimum. Maximum ještě nebylo stanoveno: kolika
jazykům se dítě může naučit najednou, jestliže je jim vystaveno.
To se stává! Jestliže je rodina multilingvní, dojde k tomu velice
snadno. V Bombaji se to stane snadno: dítě se naučí hindsky,
anglicky, maráthí a gudžaráthí velmi snadno. Jenom je třeba, aby
dítě bylo těm jazykům vystaveno. Je tak inteligentní, že okamžitě
porozumí smyslu a naučí se to. Čím starší jsme, tím je to těžší.
Je velmi těžké, jak se říká, naučit starého psa novým kouskům.
Nemusí to tak být! Jestli zůstanete nicotou, potom to tak nemusí
být - protože zůstanete dítětem po celý svůj život.
Sokrates je dítětem, když umírá, protože je pořád citlivý,
otevřený, připravený se učit; připravený učit se dokonce i od
smrti! Když leží v posteli a jed se připravuje - v šest hodin mu
bude podán jed, když bude zapadat slunce - je tak vzrušený, jako
dítě. Jeho žáci naříkají a pláčou a on je tak vzrušený. Znovu a
znovu vstává a jde ven, aby se zeptal muže připravujícího jed:
"Jak dlouho to bude trvat?! - jeho oči jsou tak zvědavé. Ten
člověk za několik minut naposledy vydechne a on je tak vzrušený,
tak extatický. Jeden žák se ptá: "Proč se tak vzrušuješ? Zemřeš!"
A Sokrates odpovídá: "Poznal jsem život a hodně jsem se od života
naučil. Teď bych rád poznal smrt a poučil se od smrti. Proto jsem
vzrušený."
Dokonce i smrt se stává velkým zážitkem pro toho, kdo je nevinný.
Sokrates je nevinný. Západ nevyprodukoval dalšího muže, který by
byl srovnatelný se Sokratem. Sokrates je Buddhou Západu.
Vždycky vám zůstane schopnost učit se, když zůstanete dítětem. Co
ve vás vytváří otupělost, stupiditu, průměrnost? Vědění.
Shromažďujete vědomosti; stáváte se stále méně schopní vědět.
Zřekněte se vědomostí! Učím vás zřeknutí se vědomostí. Neučím vás
zřeknutí se světa; to je hloupé, naivní, nesmyslné! Učím vás
zřeknutí se vědomostí. A podivná věc se stane ...
Setkal jsem se s lidmi, kteří se zřekli světa. V Himalájích jsem
se setkal s hinduistickým fakírem - velice starým, muselo mu být
devadesát let nebo ještě více. Po sedmdesát let byl sannjásinem,
po sedmdesát let žil mimo společnost. Zřekl se společnosti, nežil
v údolích po sedmdesát let. Když to byl pouze dvacetiletý mladík,
odešel do Himálaje a nikdy už nesešel zpět dolů do kraje. Už
nikdy znovu nebyl v davu lidí, ale pořád byl hindem. Pořád myslel
na sebe jako na hinda.
Řekl jsem mu: "Zřekl jsi se společnosti, ale nezřekl jsi se svého
vědění, a to vědění ti dala společnost. Stále ještě jsi hindem.
Stále ještě jsi v davu lidí - protože být hindem znamená být
v davu. Stále ještě nejsi jedincem; ještě jsi se nestal ničím."
Starý muž pochopil. Začal plakat. Řekl: "Nikdo mi tohle
nepověděl."
Můžete se zřeknout společnosti, můžete se zřeknout bohatství,
můžete se zřeknout manželky, dětí, manžela, rodiny, rodičů - to
je snadné, na tom nic není. Skutečným problémem je zřeknout se
vědění. Tyto věci jsou mimo vás, můžete jim uniknout - ale kam a
jak uniknete před něčím, co je uvnitř ve vás, co se tam pevně
drží? To půjde s vámi. Můžete odejít do himalájské jeskyně a
zůstanete hinduistou, zůstanete muslimem, zůstanete křesťanem.
Potom nebudete schopni uvidět krásu a pravdu Himalájí. Nebudete
schopni vidět panenskou čistotu Himalájí. Hinduista to nemůže
vidět, hinduista je slepý.
Být hinduistou znamená být slepý, být muslimem znamená být slepý.
Můžete používat různé nástroje na oslepnutí, na tom nesejde.
Někdo je slepý kvůli Koránu, jiný je slepý kvůli Bhagavadgítě,
někdo další je slepý kvůli Bibli - ale jejich oči jsou plné
vědomostí.
Buddha říká: Nicota dovoluje inteligenci fungovat.
Slovo buddha pochází z buddhi - to znamená inteligence. Když jste
nic, když vás nic neomezuje, když vás nic nedefinuje, když jste
jenom otevřeností, potom je tu inteligence. Proč? - protože když
jste nic, zmizí strach, a když zmizí strach, fungujete
inteligentně. Strach vás mrzačí, ochromuje.
Děláte věci pořád dál kvůli strachu; proto se nemůžete stát
buddhou, což je právo, se kterým jste se narodili! Jste ctnostní
kvůli strachu, chodíte do chrámu kvůli strachu, dodržujete určitý
rituál kvůli strachu, modlíte se k Bohu kvůli strachu. A člověk,
který žije ve strachu, nemůže být inteligentní. Strach je pro
inteligenci jedem. Jak můžete být inteligentní, když je tu
strach? Tento strach vás neustále bude tahat různými směry.
Nedovolí vám, abyste byli odvážní, nedovolí vám vstoupit do
neznáma, nedovolí vám stát se dobrodruhem, nedovolí vám opustit
stádo oveček, dav lidí. Nedovolí vám stát se nezávislí, svobodní;
bude vás držet v otroctví. A my jsme otroky tolika různými
způsoby. Naše otroctví má mnoho rozměrů: politický, duchovní,
náboženský, v každém z nich jsme otroky - a strach je toho
základní příčinou.
Vy nevíte, jestli Bůh existuje nebo ne, a přesto se modlíte? To
je velice neinteligentní, to je pošetilé. Ke komu se modlíte?
Nevíte, jestli Bůh existuje nebo ne. Nemáte žádnou důvěru,
protože jak můžete mít nějakou důvěru? - ještě jste nepoznali.
Takže jenom ze strachu se dál držíte představy Boha. Všimli jste
si toho? - když je hodně strachu, připomínáte si Boha více. Když
někdo umírá, začnete si na něj vzpomínat.
Znám jednoho přívržence Krišnamurtiho; je to známý učenec, známý
v celé zemi. A nejméně po čtyřicet let je přívržencem
Krišnamurtiho, takže nevěří v Boha, nevěří na meditaci, nevěří
modlitbám.
Potom se jednoho dne stalo, že onemocněl, měl infarkt. Náhodou
jsem byl v tomtéž městě. Jeho syn mi zavolal a řekl: "Můj otec je
ve velmi nebezpečné situaci. Jestli můžete přijít, bude to pro
něj velká útěcha. Jsou to možná jeho poslední chvíle."
A tak jsem hned spěchal. Když jsem přišel k němu do pokoje, ležel
v posteli s očima zavřenýma a odříkával: "Ráma, Ráma, Ráma."
Nemohl jsem tomu uvěřit! Po čtyřicet let říkal: "Žádný Bůh není,
a já nevěřím ..." A co se stalo s tím starcem? Zatřásl jsem s ním
a zeptal se: "Co to děláš?"
Řekl: "Neruš mě. Nech mě dělat si, co se mi chce dělat."
Ale já jsem zdůraznil: "Tohle je silně proti Krišnamurtimu."
Odpověděl: "Zapomeň na Krišnamurtiho! Já umírám a ty mluvíš
o Krišnamurtim!"
"Co ale těch čtyřicet promarněných let? A nikdy jsi nevěřil, že
džapa - nábožný zpěv - ti může pomoci, nebo že ti modlitba může
pomoci."
Řekl: "Ano, to je pravda. Nikdy jsem nevěřil, ale teď stojím
tváří v tvář smrti. Je ve mně veliký strach. Možná - kdo ví - Bůh
je a během několika minut se s ním setkám. Jestli není, potom
není žádný problém, o nic nepřijdu, když budu opakovat ,Ráma,
Ráma'. Jestli je, něco získám. Alespoň mu mohu říct ,V poslední
chvíli jsem si na tebe vzpomněl.'"
Všimli jste si toho? - kdykoliv jste v neštěstí, začnete si více
vzpomínat na Boha. Když jste v nebezpečí, vzpomenete si na Boha.
Když jste šťastní a všechno jde hladce, na Boha zapomenete. Váš
Bůh není ničím jiným než projekcí vašeho strachu.
Buddha říká: Ze strachu není žádná možnost inteligence. A strach
je zde z velice fundamentálního důvodu - protože si myslíte, že
jste! Proto existuje strach. Ego přivádí strach jako stín. Ego
samo o sobě je iluzorní, ale tato iluze vrhá velký stín na váš
život. Protože si myslíte ,já jsem', proto existuje strach:
"Možná když udělám něco špatného, budu uvržen do pekla, potom
budu trpět." Když si myslíte ,já jsem', potom si chcete přirozeně
udělat nějaká zaopatření, zásoby pro budoucí život, pro onen svět
- udělat něco dobrého, nashromáždit trochu punji.
Víte, jméno tohoto města - Púna - pochází z punja, ctnost.
Nashromážděte trochu ctnosti, nashromážděte něco na svém účtu, na
svém bankovním kontě, abyste mohli Bohu ukázat: "Podívej, byl
jsem opravdu hodný chlapec. Udělal jsem tyhle věci: postil jsem
se mnoho dní, nikdy jsem se nepodíval na ničí ženu s chlípným
úmyslem, nikdy jsem nekradl, daroval jsem tolik pěněz tomuto
chrámu a tomuto kostelu. Vždycky jsem se choval, jak se
očekávalo, že se budu chovat." Člověk začne hromadit ctnost jen
pro případ, že by jí bylo potřeba na onom světě.
Je to ale ze strachu. Ti vaši dobří lidé, i ti vaši špatní lidé,
všichni žijí ze strachu. Inteligentní člověk žije bez strachu.
Abyste ale žili bez strachu, budete muset dojít k vhlédnutí do
faktu svého ega. Jestliže není žádné ego, jestliže ,já nejsem',
kde potom může strach existovat? Potom "Já nemohu být uvržen do
pekla, protože především já nejsem, a nemohu být odměněn v nebi,
protože především já nejsem. Já nejsem, pouze Bůh je, takže jak
mohu být hříšník nebo světec? Jestliže jenom Bůh je, čeho se
potom mám bát? Nejsem narozen, protože především nejsem, a nebudu
umírat, protože především nejsem. Takže není žádné narození,
žádná smrt. Nejsem oddělený, jsem jedno s tímto bytím. Jako vlna
mohu zmizet, ale jako oceán budu žít. A ten oceán je realitou, ta
vlna je jen závislá na okamžitém popudu."
Nicota nezná žádný strach, žádnou chamtivost, žádnou ctižádost,
žádné násilí. Nicota nezná žádnou průměrnost, hloupost, idiocii.
Nicota nezná žádné peklo, žádné nebe. A protože v ní není žádný
strach, je tu inteligence.
Toto je jeden z největších výroků, který je třeba si zapamatovat:
inteligence je, když strach není. Potom činnost má v sobě
naprosto odlišnou kvalitu. Když konáte ze své nicoty, činnost má
v sobě naprosto odlišnou kvalitu. Je božská, je boží. Proč?
-protože když konáte z nicoty, není to reakce, když konáte
z nicoty, není to nacvičené, opakované. Když konáte z nicoty, je
to spontánní, tehdy žijete z momentu do momentu. Jste nicotou:
situace vzniká a vy na ni respondujete, odpovídáte. Když jste
ego, nikdy nerespondujete, vždycky reagujete.
Nechte si to vysvětlit. Když jste ego, vždycky reagujete. Když si
například myslíte, že jste velice dobrý člověk, myslíte si, že
jste světec, a potom se něco stane - někdo vás urazí - budete na
tu urážku respondovat nebo reagovat? Když si myslíte, že jste
světec, třikrát si rozmyslíte to, jak reagovat, co udělat, abyste
také ochránili svou svatost; jinak ji ten člověk může zničit
jenom tím, že vás urazí. Nemůžete být spontánní, musíte se
ohlížet nazpět, musíte nad tím dumat. A čas běží. Může to být i
jen malá chvilka, ale čas běží. Nemůže to být spontánní, nemůže
to být v této chvíli. A vy reagujete z minulosti. Myslíte si:
"Tak tohle je přespříliš. Jestli se rozzlobím!" a přichází hněv -
"jestli se rozzlobím, má svatost bude ztracená. To je příliš
velká cena za tohle." ... začnete se usmívat. Abyste zachránili
svou svatost, usmíváte se.
Tento úsměv je falešný; nevychází z vás, nevychází z vašeho
srdce. Jen tu je, nalíčený na rtech. Je pseudo. Vy se neusmíváte,
je to jen vaše maska, co se usmívá. Vy podvádíte. Jste pokrytec!
Jste pseudo! Jste padělaní, strojení. Ale zachránili jste svou
svatost: jednali jste z minulosti, z vaší určité přesné představy
a obrazu své bytosti. Toto byla reakce.
Spontánní člověk nereaguje, on responduje. V čem je rozdíl?
Prostě nechá situaci, aby na něj působila, a nechá odpověď vyjít
ven, ať je to cokoliv.
Člověk, který žije z minulosti, je předvídatelný a člověk, který
žije z momentu do momentu, je nepředvídatelný. A být
předvídatelný znamená být věcí. Být nepředvídatelný znamená být
svobodou - to je důstojnost člověka. Když jste nepředvídatelní
... nikdo neví, dokonce ani vy, pamatujte si, dokonce ani vy ...
Jestliže již víte, co uděláte, potom to už není response. Již
jste připravení, je to nacvičené.
Například jdete na interview. Nacvičujete si to: přemýšlíte, jaké
otázky vám budou položeny a jak na ně budete odpovídat. To se
stává denně, je to tak zřejmé. Každý večer vidím lidi - oba druhy
lidí jsou tu: když sem někdo přišel připravený podle šablony,
promyslel si, co řekne mně, už si to připravil; scénář je
připraven, jen ho musí přehrát, on rozhodl všechno, na co se bude
ptát. A já vidím potíže toho člověka, protože když přijde ke mně,
když se posadí vedle mě, je to jiná situace. Začne se dít změna.
Atmosféra, přítomnost, jeho láska ke mně, má láska k němu,
přítomnost ostatních, důvěra, která tu hmatatelně je, láska,
která protéká, meditativní stav - to je absolutně jiné, než si
myslel předtím. Teď všechno, co si předtím připravil, vypadá
nepodstatné, nehodí se to. Je nervózní, neklidný - "Co dělat?" A
neví, jak jednat spontánně, jak jednat v této situaci.
Přijde ke mně, ale já vidím tu předstíranost. Jeho otázky nejdou
z jeho srdce. Jdou jen z hrdla, nemají hloubku. Jeho hlas nemá
hloubku. On sám si není jistý, jestli se ještě na to chce zeptat,
ale připravoval si to, možná celé dni. Takže mysl mu pořád říká:
"Zeptej se na to. Připravil sis to." A on vidí, jak je to
nepodstatné. Možná už to bylo zodpovězeno. Možná když jsem
odpovídal někomu jinému, už jsem na to odpověděl. Možná samotná
situace je taková, že jeho vlastní mysl se změnila a již to nemá
význam. Ale on jedná podle minulosti: to je reagování. Bude to
vypadat nemístně. Cítí se v rozpacích, když se nemá na co zeptat.
A nemůže plakat, protože je to snobský člověk, a nemůže jednoduše
říct "ahoj" a nemůže říct "já bych tu chtěl jen před tebou jednu
minutu posedět a nemám co říct". Nemůže jednat podle této chvíle.
Nemůže být tady-teď; cítí se v rozpacích. Musí se zeptat, co by
si jinak lidi mysleli? - "Proč jsi tedy požádal o daršan, když
jsi se neměl na co zeptat?" A tak se zeptá. Už za tím není on. Je
to stará shnilá otázka, která už dávno nemá smysl - ale on ji
položí.
A někdy - možná jste si všimli - několika lidem neustále
odpovídám a dávám si načas a některým lidem odpovídám velmi
krátce. Kdykoliv vidím, že někdo je snobský, jeho otázka je
snobská, že je to připravená otázka, tehdy je nesmyslné mu
odpovídat. Jenom z úcty k němu s ním trochu promluvím, ale už
nemám zájem. A ten snobský tazatel se také nezajímá o to, co
říkám - protože už ho ani nezajímá jeho otázka, tak jak ho může
zajímat odpověď?
Jsou tu ale jiní lidé... postupem času snobství mizí a
sannjásinové se stávají stále více opravdoví, autentičtí. Potom
se někdo jednoduše posadí a směje se. To je to, co znamená přijít
v této chvíli. Necítí se v rozpacích, nemá pocit, že je to
nemístné. Ono to není. Připravený scénář je nemístný.
Když jste tváří v tvář nicotě, musíte být nic. Teprve tehdy může
nastat setkání, protože pouze podobní se mohou sejít. Potom
nastane velká radost, potom nastane velká krása. Potom nastane
dialog. Možná není proneseno ani jediné slovo, ale nastane
dialog. Někdy někdo přijde a prostě se posadí a začne se kolébat,
zavře oči, vstoupí - to je způsob, jak přijít ke mně; on vstoupí
dovnitř sebe samého a prostě vskočí do mně a dovolí mi, abych
vskočil do něj, nebo se prostě dotkne mých nohou, nebo se mi
prostě podívá do očí. Nebo někdy také vznikne skvělá otázka,
bezprostředně - potom je to opravdové, potom to má nesmírnou
sílu, potom to přichází z vašeho nejvnitřnějšího jádra. Má to
význam.
Když jednáte z nicoty, respondujete; již to není reakce. Má to
v sobě pravdu, má to platnost, autenticitu. Je to bytostné. Je to
okamžité, spontánní, jednoduché, nevinné. A toto jednání
nevytváří žádnou karmu.
Pamatujte, že slovo karma znamená činnost, určitou činnost. Ne
všechny činnosti vytvářejí karmu, pamatujte. Buddha žil po svém
osvícení čtyřicet dva let. Neseděl celou dobu pod stromem bódhi
v nicnedělání. Učinil tisíce věcí, ale nebyla vytvořena karma. On
jednal! - ale již to nebyla reakce, byla to odpověď.
Jestliže respondujete z nicoty, nezanechává to žádné zbytky,
nezanechává to na vás žádné stopy, nevytváří se karma. Zůstáváte
svobodní. Pokračujete v jednání a zůstáváte svobodní. Je to, jako
když pták vyletí do oblohy, nezanechává žádné stopy, nezanechává
žádnou karmu, žádné zbytky. Jeho čin je totální. A když je čin
totální, je dokončený, je úplný. A úplný čin nevisí okolo vás
jako mrak; pouze neúplné činy kolem vás visí.
Někdo vás urazil - chtěli jste ho uhodit, ale neudělali jste to.
Zachránili jste svou svatost, usmáli jste se a požehnali jste
tomu člověku a šli domů. Nyní to bude těžké: nyní se vám celou
noc bude zdát o tom, že toho člověka bijete. Možná ho i ve svých
snech zabijete. Celé roky to kolem vás bude viset; je to neúplné.
Cokoliv neúplné je nebezpečné. Když jste snob, všechno se stane
neúplné. Milujete ženu, ale ne dost na to, abyste tak činili
dokonale. I když se milujete, nejste zcela při tom; možná pořád
ještě nacvičujete. Možná jste přečetli všechny dostupné příručky
o sexu. Možná jste přečetli Vátsjajánovu Kámasútru nebo Masterse
a Johnsonovou, nebo Kinseyho Report a naučili se, jak se milovat.
A jste připraveni, plní vědomostí! Nyní tato žena je jen
příležitostí k procvičení vašich vědomostí. A tak procvičujete
své vědomosti, ale bude to neúplné, protože nejste v tom. A potom
je to neuspokojující, potom se cítíte frustrovaní - a příčina je
ve vašich vědomostech.
Láska není něčím, co by se dalo procvičovat. Život není potřeba
procvičovat; život je nutno žít, v naprosté nevinnosti. Život
není drama - nemusíte se připravovat, nemusíte na něj chodit na
zkoušky. Nechte ho přijít tak, jak přichází, a buďte spontánní.
Jak ale můžete být spontánní, když ego je při tom? Ego je velký
herec, ego je velký politik; ego s vámi stále manipuluje. Ego
říká: "Jestli opravdu chceš hrát vybroušeným způsobem, příprava
je nutná. Jestli opravdu chceš hrát kulturním způsobem, musíš to
nazkoušet." Ego je hercem a kvůli tomuto herci neustále
přicházíte o radost, oslavu, požehnání ze života.
Buddha říká: Když činnost přichází z ničeho, nevytváří žádnou
karmu. Potom je tak totální ve své totalitě ... a kruh je úplný a
uzavřený. Nikdy se nedívejte nazpět. Proč se stále díváte nazpět?
- protože tam jsou věci neúplné. Kdykoliv je něco úplného,
nedíváte se nazpět. Je to dokončeno! Bylo dosaženo plného smyslu,
už s tím není třeba nic dělat. Jednejte z nicoty a vaše činnost
bude totální a totální činnost nezanechává žádné vzpomínky -
myslím žádné psychické vzpomínky.
Vzpomínka zůstává v mozku, ale neexistují žádné psychické
problémy. Člověk, který nemá žádné psychické problémy, to je moje
definice sannjásina.
Když je čin naprosto úplný, jste od něj osvobození. Když je čin
totální, vyklouznete z něj - jako had vyklouzne ze své staré kůže
a stará kůže je opuštěna. Jenom neúplné činy se stávají karmou,
pamatujte si to. Abychom ale měli úplný čin, musí to vycházet
z nicoty.
Existují tři roviny uvědomění: uvědomění si vlastního já,
uvědomění si světa a uvědomění si mezilehlého přeludu mezi
vlastním já a světem. Fritz Perls nazval tuto prostřední rovinu
DMZ - demilitarizovaná zóna - ta slouží k tomu, aby nám
zabraňovala být totálně ve styku sami se sebou a s naším světem.
Tato DMZ obsahuje naše předsudky, předčasné úsudky, jejichž
prostřednictvím nazíráme svět a ostatní lidi a sami sebe. Když se
podíváme na svět přes své předpojatosti, nemůžeme vidět jeho
pravdu. Nemůžeme vidět to, co je. Vytváříme si iluzi - to je to,
čemu hinduisté říkají mája. Když se díváme do vnějšku se soudy,
apriorními předsudky, potom si vytváříme svůj vlastní svět, který
je májou, iluzí, projekcí. Když se podíváme na sebe přes tyto
soudy a vědomosti a názory, vytváříme další iluzi - ego. Potom
nemůžeme vidět, jaká realita je uvnitř v nás. Nemůžeme vidět, co
je venku, a nemůžeme vidět, co je uvnitř. Když nám uniká vnitřek,
vytváříme ego, ahankára, když nám uniká vnějšek, vytváříme iluzi,
mája. A obě tyto věci se dějí prostřednictvím DMZ,
demilitarizované zóny.
Gurdžijev nazýval tuto zónu ,zónou nárazníků'. DMZ je pro ni
krásný název. Čím větší je DMZ, tím patologičtější je člověk, tím
je neurotičtější. Čím je DMZ menší, tím zdravější, psychicky
zdravější je člověk. A když DMZ úplně zmizí a žádná myšlenka
neleží mezi vámi a světem - ani jediná myšlenka - je to to, co
Buddha míní nicotou. Potom je člověk naprosto duševně zdravý,
svatý, celý.
Než se pustíme do této sútry, několik věcí o tomto egu. Tato
iluze vlastního já musí být pochopena.
První věc: ego není realita, je to jen představa. Nepřicházíte s
ním, když přicházíte na svět, nepřinášíte si ho s sebou. Není
součástí vašeho bytí. Když se narodí dítě, nepřináší si na svět
ego. Ego je něčím, co se učí, není to součást genetické výbavy.
Gordon Alport nazývá vlastní já proprium, a to se dá definovat
adjektivní podobou slova propriate - jako v anglickém
,appropriate', přivlastnit si. ,Proprium' odkazuje na něco, co
patří nějaké osobě nebo je pro ni jedinečné. Vlastní já je
vytvářeno, protože každá nicota je jedinečná, každá nicota má
svůj vlastní způsob rozkvětu. Kvůli této jedinečnosti existuje
možnost vytvoření ega.
Já miluji svým způsobem, vy milujete svým způsobem. Já se chovám
svým způsobem, vy se chováte svým vlastním způsobem. Mezi lidmi
existuje odlišnost, ale jenom odlišnost. Růže kvete jedním
způsobem a měsíček jiným, ale oba kvetou. Rozkvět je tentýž,
nicota je tatáž. Ale každá nicota funguje jedinečným způsobem.
V tomto je možnost vytvoření ega.
Existuje sedm bran, kudy ego vchází, sedm bran, ze kterých se
učíme ego. Tyto brány musí být pochopeny, protože jestli je
pochopíte, budete schopni odhodit ego ... protože tyto brány,
dokonale pochopené, mohou být zavřeny. Potom se již dále ego
nevytváří. Správně viděno, dokonale pochopeno - že ego je jenom
stín - se začne ztrácet samo.
První bránu Alport nazývá ,tělesné já'. Nerodíme se s pocitem
vlastního já. Dítě v matčině děloze nemá pocit vlastního já. Je
jedno s matkou; je naprosto v jednotě, spojené, propojené s
matkou. A matka je celá jeho existence, jeho kosmos. Neví, že je
oddělené. Toto oddělení přichází, když dítě vyjde z dělohy, kdy
jeho můstek s matkou je přeťat a dítě musí dýchat samo. Dýchání
ve skutečnosti není něčím, co dítě učiní. Jak by vůbec mohlo?
Ještě ani neumí dýchat, takže neexistuje. Dýchání se stane. Není
to tak, že dítě to dělá, ono se to děje. Přichází to z nicoty:
dítě začne dýchat. Těchto několik sekund je velice, velice
cenných, kritických, nebezpečných. Rodiče, lékař, sestry, kteří
dohlížejí na porod, jsou ve velkém očekávání - zda dítě bude
dýchat nebo ne.
Dítě se nedá přinutit, dítě se nedá přesvědčit a dítě nemůže
udělat nic samo o sobě. Jestli se to stane, stane se to. Možná se
to nestane, možná se to stane. Někdy děti nezačnou vůbec dýchat,
potom si myslíme, že se narodily mrtvé.
Je zázračné, jak dítě nabere svůj první dech: nikdy předtím to
neudělalo, nemůže na to být připravené. Ani neví, že mechanismus
na dýchání existuje. Plíce nikdy předtím nepracovaly, ale dech
přijde a zázrak začne. Ale ten dech přichází z nicoty, pamatujte.
Později začnete říkat: "Já dýchám." To je absurdní. Vy nedýcháte:
dýchání se děje. Nevytvářejte si tu představu ,já', neříkejte "já
dýchám". Nikdo nedýchá! Není v rozsahu vašich schopností to
udělat nebo neudělat.
Můžete to zkusit: přestaňte na několik sekund dýchat a poznáte,
že je také těžké přestat. Během chvilky se odnikud dostaví velký
nápor a vy začnete znovu dýchat. Nebo přestaňte dýchat při
výdechu, zkuste to na několik sekund a najednou pocítíte velký
nápor. Dech chce vejít dovnitř.
Je to ,nic', které ve vás dýchá ... nebo to můžete nazývat Bohem
- na tom nezáleží, je to totéž. Nic nebo Bůh, obojí znamená
totéž. ,Nic' v buddhismu znamená přesně totéž, co Bůh znamená
v křesťanství, judaismu, hinduismu. Bůh je nic.
Nerodíme se s pocitem vlastního já. Není to součást našeho
genetického dědictví. Novorozenec není schopen rozlišovat mezi
vlastním já a světem okolo sebe. I když dítě začalo dýchat, trvá
to měsíce, než si uvědomí, že je rozdíl mezi jeho vnějškem a
vnitřkem. Postupně, prostřednictvím narůstajícího složitého učení
a vjemových zážitků se vyvine nejasné rozlišení mezi něčím ,ve
mně' a ostatními věcmi ,tam venku'.
Toto je první brána, z které vchází ego: rozlišení, že něco je
,ve mně'. Například: dítě cítí hlad, cítí, že přichází zevnitř. A
potom matka dítě pleskne a ono cítí, že rána přichází zvenčí.
Postupem času se nutně vytvoří pocit rozlišení - že jsou věci,
které přicházejí zevnitř, a že jsou věci, které přicházejí
zvenčí. Když se matka usměje, vidí, že ten úsměv přichází odtud,
a potom responduje, usměje se. Nyní cítí, že ten úsměv přichází
zevnitř, odněkud uvnitř. Vznikne představa vnitřku a vnějšku.
Toto je první zážitek ega.
Ve skutečnosti neexistuje žádné rozlišení mezi vnějškem a
vnitřkem. Vnějšek je součástí vnitřku a vnitřek je součástí
vnějšku. Ovzduší uvnitř ve vašem domě a ovzduší mimo váš dům
nejsou dvě ovzduší, pamatujte, jsou jedním ovzduším. A stejně je
to s ... vy tam a já tady nejsou dva. My jsme dva aspekty stejné
energie, dvě strany téže mince. Dítě se ale začne učit způsoby
ega.
Druhou bránou je sebeidentita. Dítě se naučí své jméno, uvědomí
si, že obraz v zrcadle je dnes obrazem stejné osoby, kterou
vidělo včera, a uvěří, že pocit sebe nebo vlastního já přetrvává
v přítomnosti měnících se zážitků. Dítě dále poznává, že všechno
se mění. Někdy má hlad, jindy nemá hlad; někdy je ospalé, jindy
je čilé; a někdy je rozzlobené a jindy je milé - věci se neustále
mění. Jednou je krásný den, jindy je den temný a ponurý. Ale ono
stojí před zrcadlem ...
Pozorovali jste malé dítě sedící před zrcadlem? Pokouší se chytit
dítě uvnitř v zrcadle, protože si myslí, že to dítě je ,tam
venku'. Když ho nemůže chytit, obejde zrcadlo a dívá se na jeho
zadní stranu - možná se to dítě schovává tam? Ale postupem času
začne vědět, že to je ono, kdo se odráží. A potom začne cítit
jakousi kontinuitu: včera to byla stejná tvář, dneska je to také
stejná tvář v zrcadle. Když se děti podívají do zrcadla poprvé,
jsou zrcadlem fascinovány. Neodcházejí od něj. Znovu a znovu se
vracejí do ložnice, aby se podívaly na to, kdo jsou.
Všechno se neustále mění. Jedna věc se zdá neměnná: vlastní
obraz. Ego má další bránu, ze které může vstoupit: vlastní obraz.
Třetí bránou je sebeúcta. To se týká pocitu pýchy u dítěte jako
výsledku naučení se dělat věci samostatně: dělat, zkoumat,
udělat. Když se dítě něco naučí - například se naučilo slovo
,táta'; potom neustále říká ,táta, táta' celý den. Nevynechá
jedinou příležitost, kdy může použít to slovo. Když se dítě začne
učit chodit, zkouší to celý den. Znovu a znovu padá, klopýtá,
uhodí se, ale znovu vstane - protože to poskytuje pocit pýchy:
"Já také umím něco udělat! Umím chodit! Umím mluvit! Umím přenést
věci odsud tam!"
Rodiče jsou rozmrzelí, protože dítě vytváří nepořádek. Začne
nosit věci. Nemohou to pochopit. "Proč? Na co? Proč jsi vzal tu
knížku tamodtud?" Dítě se vůbec o knížku nezajímá. Pro ně je to
nesmysl. Nemůže si domyslet, proč se pořád se pořád díváte - "Co
tam hledáš?" Jeho zájem je ale jiný: umí nosit věc.
Dítě začne zabíjet živočichy. Stačí mravenec a ono po něm skočí a
zabije ho. Umí něco udělat! Líbí se mu dělání; může se stát
velice destruktivní. Když najde budík, otevře ho - chce vědet, co
je uvnitř. Stává se průzkumníkem, vyšetřovatelem.
Líbí se mu dělat věci, protože to utváří třetí bránu do jeho ega:
cítí se pyšné, je činorodé. Umí zazpívat písničku, zanedlouho je
připraveno zazpívat písničku komukoliv. Když přijde nějaký host,
už je tam a čeká na jakýkoliv náznak, aby mohlo zazpívat svou
písničku. Nebo umí zatančit, nebo umí někoho imitovat, nebo něco!
Ať je to cokoliv, chce udělat něco, aby ukázalo, že není jen tak
bezmocné, že také umí konat. Toto konání utváří ego.
Čtvrtou bránou je seberozšíření, náležení, vlastnictví. Dítě
mluví o svém domě, své matce, svém otci, své škole. Začne si
rozšiřovat oblast ,svého'. ,Moje' se stane jeho klíčovým slovem.
Když vezmete jeho hračku - hračka ho moc nezajímá; více ho zajímá
"Ta hračka je moje, ty si ji nemůžeš vzít!". Pamatujte, že hračka
ho moc nezajímá. Když se o ni nikdo nezajímá, zahodí hračku do
kouta a uteče si hrát ven. Ale jakmile ji někdo chce vzít, nechce
ji dát. Je jeho - ,moje'.
,Moje' dává pocit ,mně'; ,mně' vytváří ,já'. A pamatujte, tato
brána není jen pro děti, zůstává taková po celý váš život. Když
řeknete můj dům, jste dětinští. Když řeknete moje náboženství,
jste dětinští. Když se hinduista začne bít s muslimem kvůli
náboženství, jsou dětmi. Nevědí, co dělají. Ještě opravdu
nevyrostli a nedospěli. Děti se pořád hádají, že "Můj táta je
nejlepší táta na světě!". A stejně tak kněží neustále bojují, že
"Moje pojetí Boha je to nejlepší, nejmocnější, pravé! Ostatní
nejsou nic moc." Toto jsou velice dětinské postoje, ale drží se
vás celý život. Velice vás zajímá vaše jméno. Když měním lidem
jména, několik lidí je velmi tvrdohlavých; nechtějí to. Několik
lidí mi píše dopisy: "Chci přijmout sannjásu, ale prosím neměň mi
mé jméno." Proč! Mé jméno! Zdá se, že je to něco jako veliké
bohatství. A na jméně vůbec nic není. Ale třicet čtyřicet let
vaše ego přežívalo s tímto jménem. Pro ego je velmi těžké zavřít
některou bránu. Proto se mění jméno - abyste viděli, že jméno je
závislé na okamžitém popudu: může se změnit kdykoliv. A proto
měním vaše jména bez velkých řečí. V jiných náboženstvích se také
mění jména. Když se stanete džinistickým mnichem, nadělají kolem
toho spoustu rozruchu - velké procesí a oslavy; někdo se stává
mnichem! A nyní bude velice připoután k tomu novému jménu! Tolik
oslav a tolik slávy a tolik poct a úcty, tolik řečí okolo toho;
potom se celý smysl ztratí. Já jednoduše měním jména běžně, jen
abych vám dal představu, že to nic není; že jméno je závislé na
okamžitém popudu, že se může změnit velmi snadno. Můžete se
jmenovat A, můžete se jmenovat B, můžete se jmenovat C - na tom
nezáleží. Ve skutečnosti jste bezejmenní - proto na tom nezáleží.
Jakékoliv jméno postačí, je pouze utilitaristické.
Pátou bránou je představa sebe sama. Tím je myšleno, jak dítě
vidí samo sebe. Prostřednictvím interakce s rodiči,
prostřednictvím pochval a trestů se učí mít určitou představu
o sobě - dobrou, nebo špatnou.
Dítě vždycky sleduje, jak na ně rodiče reagují. Když dělá určitou
věc, pochválí ho, nebo ho potrestají? Když se cítí potrestané,
přemýšlí: "Udělal jsem něco špatného. Jsem špatný." Když udělá
něco dobrého a je pochváleno, myslí si: "Jsem dobrý, jsem kladně
hodnocený." Začne se snažit dělat stále více dobrých věcí, aby
bylo kladně hodnoceno. Nebo když jsou rodiče opravdu obtížní a
nemožní lidé a jejich nároky jsou takové, že je dítě nemůže
splnit, tehdy se dá opačnou cestou, začne dělat všechno, co oni
nazývají ,špatným'. Vzepře se a vzbouří se.
Toto jsou dva způsoby - brána je stejná: buď ho chválíte a cítí
se dobře, že je někdo; nebo když ho dostatečně nechválíte, řekne
si: "Fajn, tak já vám ukážu." Potom také dá vědět o své
přítomnosti. Začne ničit věci, začne kouřit, začne dělat věci,
které se vám nelíbí. A řekne: "Teď to chápete? Musíte mě brát na
vědomí, musíte si mě všímat. Musíte vědět, že jsem někdo a že
jsem tady, a nemůžete mě jen tak přehlížet." Tímto způsobem se
rodí dobrý člověk a zlý člověk, světec a hříšník.
Šestou bránou je vlastní já jako rozum.
Dítě se učí způsoby rozumu, logiky, argumentu, důkazu. Naučí se,
že může řešit problémy. Rozum se stane velkou oporou jeho
vlastnímu já - proto lidé argumentují. Proto si vzdělaní lidé
myslí, že jsou někdo. Jste nevzdělaní? - cítíte se trochu nesví.
Máte titul, jste PhDr. nebo docent - neustále ukazujete,
vystavujete svůj diplom: jste zlatý medailista, byli jste
nejlepší na univerzitě, tohle a tamto. Proč? - protože ukazujete,
že jste se stali racionální bytostí, vysoce vzdělanou, vzdělanou
na nejlepších univerzitách, vzdělanou těmi nejlepšími profesory:
"Já umím argumentovat lépe než kdo jiný." Rozum se stává velkou
oporou.
A sedmá brána je přivlastňovací usilování, životní cíl, ambice,
přání, stávání se někým: co a kdo člověk je, díky čemu a čím a
kým se chce stát. Budoucí zájmy, sny a dlouhodobé cíle se
objevují - poslední stádium ega. Potom člověk začne přemýšlet
o tom, co na tomto světě udělat, aby zanechal svou stopu
v dějinách, aby zanechal svůj podpis v písku času. Stát se
básníkem? Stát se politikem? Stát se mahátmou? Dělat tohle nebo
tamto? Život utíká rychle, rychle plyne a člověk musí něco
udělat, jinak se brzy stane ničím a nikdo se už nikdy nedozví, že
existoval. Člověk chce být Alexandrem nebo Napoleonem. Když je to
možné, člověk se chce stát dobrým člověkem, slavným, známým,
svatým, mahátmou. Když to není možné, pak se i tak člověk chce
stát někým.
Mnoho vrahů se přiznalo u soudů, že nezabili někoho proto, že by
jim šlo o zabití toho člověka, ale prostě chtěli vidět své jméno
na prvních stránkách novin.

Jeden muž zavraždil kohosi zezadu. Přišel a bodnul ho a nikdy
předtím toho člověka ani neviděl. Byl pro něj absolutně neznámý;
neseznámili se, nebylo mezi nimi přátelství ani nepřátelství.
Nikdy se s ním nesetkal. A ani neviděl tvář muže, kterého
zavraždil. Neviděl ho, jednoduše ho zezadu zavraždil. Ten muž
seděl na pláži a pozoroval vlny a ten druhý přišel a zavraždil
ho.
Pro soud to byla záhada, ale vrah řekl: "Nezajímal jsem se o toho
člověka samotného ... kterého jsem zabil. Nebyl důležitý,
kdokoliv by býval postačil. Šel jsem tam, abych někoho zabil.
Kdyby tam ten muž býval nebyl, tak by to byl někdo jiný." Ale
proč? odpověděl: "Protože jsem chtěl mít svou fotku a své jméno
na prvních stránkách novin. Má touha se splnila. Mluví se o mně
po celé zemi. Jsem šťastný. Teď jsem připraven umřít. Když mě
odsoudíte k smrti, můžu umřít šťastně: Byl jsem známý, byl jsem
slavný."

Když se nemůžete stát slavní, pokusíte se stát nechvalně známí.
Když se nemůžete stát Mahátmou Gándhím, rádi byste se stali
Adolfem Hitlerem - ale nikdo nechce zůstat nulou, nickou,
nýmandem.
Toto je sedm bran, jejichž prostřednictvím se iluze ega posiluje,
stává se silnější a silnější. A toto je sedm bran - jestli tomu
rozumíte - kterými musí ego opět být posláno ven. Pomalu, pomalu
se musíte podívat z každé brány hluboko do svého ega a rozloučit
se s ním. Potom vznikne nicota.
Ta sútra:

Proto, ó Sáriputro,
v prázdnotě není žádná forma,
ani pocit, ani vnímání,
ani impuls, ani vědomí;
žádné oko, žádné ucho, žádný nos, žádný jazyk, žádné tělo, žádná
mysl;
žádné formy, zvuky, pachy, chuti, hmatatelné věci
nebo objekty mysli;
žádný prvek zrakového orgánu a tak dále,
dokud nedojdeme k tomuto: Není žádný prvek mysli-vědomí;
není žádná nevědomost, žádný zánik nevědomosti
a tak dále, dokud nedojdeme k tomu, že:
Není žádný rozklad a smrt,
žádný zánik rozkladu a smrti.
Není žádné utrpení, žádné vznikání,
žádné ukončení, žádná cesta.
Není žádné poznávání, žádné dospění (k cíli)
a žádné ne-dospění

Nesmírně revoluční výrok.

Proto, ó Sáriputro...

Nejdříve musíme pochopit slovo proto. ,Proto' je dokonale
relevantní v sylogismu, v logickém argumentu. Žádný argument
nepředcházel a Buddha říká: Proto, ó Sáriputro.
Učenci si dělali velké starosti s tím, proč Buddha používá
,proto'. ,Proto' je částí sylogismu: Všichni lidé jsou smrtelní,
proto Sokrates je smrtelný. Je to součást logiky. Tady ale nebyl
žádný předpoklad, žádná argumentace a najednou Buddha říká
"Proto...". Proč?
Učenci to nemohou pochopit, protože nebyl žádný argument na
povrchu. Byl tu dialog mezi očima Buddhy a Sáriputry. Vzniklo
porozumění. Když poslouchal Buddhu, jak mluví o prázdnotě,
nicotě, Sáriputra se povznesl na tuto úroveň nicoty.
Může vzniknout ve vás tady, můžete ho cítit ... jak se jeho
křídla třepetají okolo vás.
Když se dívá do jeho očí, Buddha cítí, vidí, že Sáriputra
pochopil: nyní může argument pokračovat dál. Na povrchu nebyl
žádný argument. Nebyla žádná debata, diskuse, ale byl tu dialog.
Tento dialog je mezi dvěma energiemi - Buddhou a Sáriputrou.
Nastala jednota, byli propojeni. V tomto propojení, v tomto
momentu propojení, Sáriputra vhlédl do Buddhovy prázdnoty. Nyní
Buddha říká Sáriputrovi: "Proto ... viděl jsi, Sáriputro, nyní se
mohu do toho pustit hlouběji, do větších detailů. Nyní ti mohu
říci několik věcí, což by předtím nebylo bývalo možné."

Proto, ó Sáriputro,
v prázdnotě není žádná forma,
... ani pocit, ani vnímání ...

Protože tam není nikdo, kdo by cítil, tak jak tam může být pocit?
Když tam není ego, není žádný pocit, žádné vědění, žádné vnímání.
Nevzniká žádná forma, protože obloha je úplně bezmračná. V mraku
můžete vidět formu. Nevšimli jste si toho někdy? - mrak vypadá
zrovna jako slon a potom se změní na koně a potom na něco jiného
a pořád dál se mění. Bere na sebe tolik forem.
Viděli jste ale někdy nějakou formu vznikat na čisté obloze? Tam
žádná forma nikdy nevznikne.

...není žádná forma, ani pocit,
ani vnímání, ani impuls...

A když není nikdo uvnitř, jak může vzniknout impuls? Jak může
vzniknout touha?

...žádné oko, žádné ucho, žádný nos, žádný jazyk,
žádné tělo, žádná mysl...

Buddha říká: Všechno mizí do této nicoty, Sáriputro. A nyní to
umíš pochopit, Sáriputro; proto to říkám. Ty jsi to viděl! Ty jsi
do mě vhlédl! Byl jsi na samotném okraji. Nahlédl jsi do té
propasti, do té věčné, bezedné hlubiny."

...žádné formy, zvuky, pachy, chuti, hmatatelné věci
nebo objekty mysli;
žádný prvek zrakového orgánu a tak dále ...
žádný prvek mysli-vědomí...

Když jste v tomto stavu, nemůžete ani říct, že "jsem ve stavu
nicoty", protože když to řeknete, vrátili jste se zpět.

...dokud nedojdeme k tomu...

Jestliže řeknete "Zažil jsem nicotu," znamená to, že jste se
vrátil do světa formy. Mysl začala opět pracovat. V onom momentu
nejste oddělení od nicoty, takže jak můžete říct "Zažívám
nicotu?". Nicota není jako objekt: není oddělená od vás, vy
nejste oddělení od ní. Pozorovatel je tam pozorovaným; objekt je
tam subjektem. Ona dualita zmizela.

...není žádná nevědomost, říká Buddha.

Není žádné vědění, není ani žádná nevědomost, protože nevědomost
může být, pouze když myslíte v pojmech vědění. Když nazvete
člověka ignorantem, nevzdělancem, co tím míníte? Srovnáváte ho s
někým, kdo má vědomosti. Neexistuje ale žádné vědění, takže
nemůže být ani nevědomost.

...není žádná nevědomost, žádný zánik nevědomosti...

A Buddha říká: Pamatujte, já neříkám, že nevědomost mizí.
Nevědomost tu nikdy nebyla; byl to stín vědění, byl to stín mysli
závislé na vědění.
Když přinesete do tmavé místnosti světlo, co řeknete? - že tma
zmizí, vyjde ven z místnosti, uteče pryč? Ne, to nemůžete říct -
protože především temnota neexistuje. Jak může vyjít ven? Světlo
přijde a temnota není nalezena, protože temnota byla pouze
nepřítomnost světla.
Takže není žádná nevědomost a žádný zánik nevědomosti. Není žádné
vědění a není žádné ne-vědění. Člověk jednoduše nemá tušení o tom
všem - vědění, nevědomost; je prostě nevinný, neposkvrněný. Být
zbaven vědění a být zbaven nevědomosti znamená být neposkvrněný,
být čistý.

Není žádný rozklad a smrt...

 ... Protože není nikdo, kdo by umřel. A pamatujte, není žádný
zánik rozkladu a smrti. A Buddha neříká, že smrt zmizí, protože
především smrt tu nikdy nebyla. Říct, že smrt zmizela, by bylo
chybné. Buddha je velice, velice dokonalý ve svém tvrzení, velice
pečlivý. Nevyslovil jediné slovo, které by mohlo být vyvráceno
někým, kdo zná realitu. Nedělal kompromisy. Nedělal kompromisy se
svým posluchačem. Pravděpodobně řekl tu nejdokonalejší věc, jaká
se dá říct.

Není žádné utrpení...

Nyní přichází k absolutně revolučnímu prohlášení.
Určitě jste slyšeli o Buddhových čtyřech vznešených pravdách.
První vznešenou pravdou je utrpení: to, že všichni trpí, že celé
bytí je dukkha, utrpení, bolest, bída, muka.
A druhá vznešená pravda je: jeho původ je v žádostivosti - tanhá,
touha. Utrpení existuje: první vznešená pravda - arija satja;
druhá vznešená pravda je, že utrpení má příčinu, a tou příčinou
je touha. Trpíme, protože toužíme.
A třetí vznešenou pravdou je: toto toužení může být ukončeno. Je
to možné - nirodha; může být ukončeno. Tím, že vhlédneme hluboho
do toužení, může být ukončeno, a když skončí toužení, utrpení
zmizí. 
A čtvrtá vznešená pravda je: existuje osminásobná cesta, která
vede k tomuto ukončení, nirodha, odtoužení a následně odutrpení.
Toto je nejzákladnější filozofie buddhismu a v tomto prohlášení
to Buddha také popírá! Říká:

Není žádné utrpení, žádné vznikání,
žádné ukončení a žádná cesta.

Nikdo nikdy neřekl takovou revoluční věc. Buddha dosahuje toho
nejzazšího vrcholu revoluce; všichni ostatní tam nedošli.
Učenci si vždycky dělali starosti s tím, že toto je protimluv,
kontradikce. Buddha učí, že existuje utrpení, a potom jednoho dne
řekne: "Není žádné utrpení." Učí, že existuje příčina pro to,
proč je utrpení, a potom jednoho dne řekne: "Není žádné
vznikání." Učí, že existuje možnost nirodha - že to může být
ukončeno, a potom jednoho dne řekne: "Není žádné ukončení." A
říká - a celý buddhismus závisí na tomto prohlášení - že existuje
osminásobná cesta, astagnik marga: správné vidění, správné
cvičení, správná meditace, správné samádhi a tak dále a tak dále,
osmičetná cesta, která vede k absolutní, nejvyšší pravdě. A teď
jednoho dne řekne: "Není žádná cesta. Tato realita je realitou
bez cest. Proč tento protimluv? První prohlášení je učiněno pro
ty, kteří nevědí, že nejsou. Toto první prohlášení je učiněno pro
obyčejné lidi plné ega. Toto prohlášení je učiněno pro Sariputru
v určitém prostoru, v určitém stavu.

Proto, ó Sáriputro...

Nyní jsi do mě vhlédl, a když jsi do mě vhlížel, uviděl jsi, co
je nicota. Ochutnal jsi ji! Proto, Sáriputro: Tasmat, Saáriputra!
Nyní je možné ti říci, že není žádné utrpení, že to je sen; lidé
trpí ve snu. A není žádná příčinnost, kauzalita - lidé touží ve
snu. A není žádné ukončení - lidé cvičí, praktikují metody,
meditují, dělají jógu a tak dále ve snu. A celá cesta existuje ve
snu. Nyní to může být řečeno, protože ty jsi probuzený,
Sáriputro. Tvé oči jsou otevřené, nyní vidíš, že ego neexistuje.
A vystoupit ven z ega znamená vystoupit ven ze spánku. Vystoupit
ven z ega znamená vystoupit ven z temnoty. Vystoupit ven z ega
znamená být svobodný. V této svobodě je možné říci, že neexistuje
žádná cesta. Je to jako sen.
Ve snu trpíte, a když trpíte ve snu, je to tak skutečné. A vy
pátráte po tom: "Proč trpím?" A potom narazíte na velikého mudrce
- v tom snu - a mudrc říká: "Trpíte proto, že toužíte. Jste tak
zbláznění do peněz; proto trpíte. Odhoďte tuto touhu a utrpení
zmizí." Vy tomu rozumíte, je to velmi logické. Vy to víte, zažili
jste to sami, že kdykoliv toužíte, přijde utrpení. Čím více
touhy, tím více utrpení. Čím je touha větší, tím je větší
utrpení. Rozumíte tomu. Potom se zeptáte: "Jak to tedy ukončit?"
A velký mudrc řekne: "Postav se na hlavu, dělej jógu, dělej
chaotickou meditaci, dělej kundaliní, dělej nádabrahmu, účastni
se skupinových setkání, dělej lílu, prováděj terapii a všechno
ostatní." A pokračuje: "Dělej tyto věci, pomůže to. Pochopíš více
svou touhu a budeš schopen ji odhodit."
Tak vám mudrc dá jasně formulovanou osminásobnou cestu. Říká:
"Toto je ta cesta." Jednoho dne, kdy už budete skutečně
probuzení... A pamatujte, tyto věci vám pomáhají, abyste se
probudili. Takže i když stojíte na hlavě ve svém snu, existuje
možnost, že sen bude prolomen. Zkuste to! Zkuste to dnes večer!
Když jste ve snu, prostě se postavte na hlavu a najednou uvidíte,
že jste probuzení. Udělejte kundaliní ve snu - budete probuzení.
A když ne, alespoň váš manžel se probudí, sousedé se probudí,
něco se stane.
Všechny metody jsou prostě na to, aby vás probudily. Ale když
jste probuzení ...

Proto, Sáriputro...

A nyní Buddha může toto říct Sáriputrovi; je probuzený. Může
říct: "Nyní ti mohu říci pravdu - nikdo neexistuje, ani žák, ani
mistr, ani sen, ani utrpení, ani mudrc, ani příčina, ani
ukončení. Není žádná cesta."
Toto je absolutní vyjádření pravdy.
Dá se to však učinit pouze na nejvyším stupni, na sedmé příčce
onoho žebříku. Sáriputra tohoto dne dospěl k této příčce. Proto
ono ,proto'... Tasmat Sáriputra.
Pro dnešek stačí.
NEBUĎTE PŘÍLIŠ ROZUMNÍ

NEBUĎTE PŘÍLIŠ ROZUMNÍ

První otázka:

Milovaný Osho,
jaký je rozdíl mezi prázdnotou dítěte před vytvořením ega a
probuzenou dětskostí Buddhy?

Je tu podobnost a je tu rozdíl. V podstatě dítě je Buddha, ale
jeho buddhovství, jeho nevinnost, je přirozené, ne získané. Jeho
nevinnost je určitým druhem nevědomosti, ne pochopení. Jeho
nevinnost je nevědomá - není si jí vědomo, nedbá na ni, vůbec si
jí nepovšimlo. Je zde, ale ono se o ni nestará. Ztratí ji. Musí
ji ztratit. Ráj bude ztracen dříve nebo později; ono k tomu
směřuje. Každé dítě musí projít vší možnou zkažeností, nečistotou
- světem.
Dětská nevinnost je nevinností Adama předtím, než byl vyhnán
z rajské zahrady, předtím než ochutnal ovoce poznání, předtím než
se stal vědoucím. Je podobná zvířecí. Podívejte se do očí
kteréhokoliv zvířete - krávy, psa - je v nich čistota, stejná
čistota, jaká existuje v očích Buddhy, ale s jedním rozdílem.
A tento rozdíl je rovněž obrovský: Buddha se vrátil zpět domů;
zvíře ještě z domova neodešlo. Dítě je stále ještě v rajské
zahradě, pořád ještě v Edenu. Bude ho muset ztratit - protože aby
člověk získal, musí ztratit. Buddha se vrátil zpět domů ... kruh
se uzavřel. Odešel, ztratil se, zabloudil, vstoupil hluboko do
temnoty a hříchu a utrpení a pekla. Tyto zkušenosti jsou součástí
dospělosti a růstu. Bez nich nemáte žádnou páteř, jste
bezpáteřní. Bez nich je vaše nevinnost velice křehká; nemůže se
postavit větrům, nemůže snášet bouře. Je velmi slabá, nemůže
přežít. Musí projít ohněm života - tisíce chyb je uděláno,
tisíckrát padnete a znovu se postavíte na nohy. Všechny tyto
zkušenosti ve vás pomalu zrají, činí vás dospělými; stáváte se
dospělými lidmi.
Buddhova nevinnost je nevinností dospělé osoby, naprosto dospělé.
Dětství je povahy nevědomé, buddhovství je povahy vědomé. Dětství
je obvod kruhu bez ponětí o středu. Buddha je také obvod kruhu,
ale zafixovaný ve středu, centrovaný. Dětství je nevědomá
anonymita, buddhovství je vědomá anonymita. Obě jsou bezejmenné,
obě jsou bezformové... ale dítě ještě nepoznalo formu a její
mizérii. Je to, jako když jste nikdy nebyli ve vězení, takže
nevíte, co je to svoboda. Potom jste byli ve vězení po mnoho let,
nebo po mnoho životů, a potom jste jednoho dne propuštěni ...
vyjdete z brány věznice a tančíte, jste v extázi! A budete
překvapeni, že lidé, kteří jsou již venku, chodí po ulici, chodí
do práce, do kanceláří, do továren, se vůbec neradují ze své
svobody - jsou zapomnětliví, nevědí, že jsou svobodní. Jak by
mohli vědět? Protože nikdy nebyli ve vězení, neznají ten
kontrast; chybí ono kontrastní pozadí.
Je to, jako byste psali bílou křídou na bílou zeď - nikdo to
nikdy nebude schopen přečíst. A nemluvě o nikom jiném - dokonce
ani vy nebudete schopni přečíst, co jste napsali.

Slyšel jsem slavnou anekdotu o Nasredinovi. Ve své vesnici byl
jediným člověkem, který uměl psát, a tak za ním lidé chodili,
když chtěli napsat dopis nebo nějaký dokument nebo cokoliv
jiného. Byl jediným člověkem, který uměl psát. Jednou přišel
jistý muž. Nasredin napsal dopis, všechno, co muž diktoval - a
byl to dlouhý dopis - a poté muž řekl: "Teď to prosím tě přečti,
protože si chci být jistý, že bylo všechno napsáno a že jsem na
nic nezapomněl a že jsi nic nepopletl."
Nasredin řekl: "Tak to bude těžké. Já umím psát, ale neumím číst.
A navíc ten dopis není adresován mně, takže by bylo také
nezákonné ho číst." Vesničan byl přesvědčen, že jeho myšlenka je
dokonale správná a řekl: "Máš úplnou pravdu - není adresován
tobě."

Když budete psát na bílou zeď, dokonce ani vy sami to nebudete
umět přečíst, když ale píšete na černou tabuli, písmena vyvstanou
křiklavě a jasně - můžete to přečíst. Je nutný ten kontrast. Dítě
nemá žádný kontrast; je jen stříbrným lemem bez černého mraku.
Buddha je stříbrným lemem na černém mraku. (pozn. př.: Narážka na
angl. přísloví "Každý mrak má stříbrný lem." tzn., že všechno
špatné je na něco dobré.)
Během dne jsou hvězdy na obloze, nikam neodejdou - nemohou letět
tak rychle, nemohou zmizet. Již jsou tam, celý den jsou tam, ale
v noci je můžete vidět díky tmě. Začnou se objevovat: jak slunce
zapadá, začnou se objevovat. Jak slunce klesá hlouběji a hlouběji
pod horizont, stále více a více hvězd začne vyplouvat na povrch.
Byly tam celý den, protože ale chyběla tma, bylo těžké je vidět.
Dítě má nevinnost, ale nemá kontrastní pozadí. Nemůžete ji vidět,
nemůžete ji číst; není příliš zřetelná. Buddha prožil svůj život,
udělal všechno, co bylo třeba - dobré i špatné - dotknul se té i
oné polarity, byl hříšníkem i světcem. Pamatujte, že Buddha není
jenom světec; byl hříšníkem a byl světcem. A buddhovství je za
obojím. Nyní se vrátil zpět domů.
Proto Buddha řekl v sútře ze včerejška: Na jhánam, na praptir
na-apraptih - "Není žádné utrpení, žádné vznikání, žádné
ukončení, žádná cesta. Není žádné poznávání, žádné vědění, žádné
dospívání a žádné ne-dospívání." Když se Buddha stal probuzeným,
ptali se ho: "K jakému cíli jsi dospěl?" A on se zasmál a řekl:
"K ničemu jsem nedospěl - pouze jsem objevil, o co pořád šlo.
Prostě jsem se vrátil zpět domů. Domohl jsem se toho, co vždycky
bylo moje a bylo se mnou. Takže neexistuje žádné dospění k cíli
jako takové. Já jsem to jednoduše poznal. Není to objevení, je to
znovuobjevení. A když se stanete Buddhou, pochopíte pointu - nic
se nezíská tím, že se stanete Buddhou. Najednou uvidíte, že je to
vaše podstata. Ale abyste tuto podstatu poznali, musíte
zabloudit, musíte vstoupit hluboko do zmatené vřavy světa. Musíte
vejít do všech možných špinavých míst, jen abyste uviděli svou
naprostou čistotu, svou naprostou čistotu.
Nedávno jsem vám vykládal o sedmi bránách - o tom, jak se formuje
ego, jak se iluze ega posiluje. Bude prospěšné se podívat
podrobněji na několik věcí s tím spojených.
Těchto sedm bran ega není přesně vymezeno a odděleno jedna od
druhé; překrývají se. A je velmi vzácné najít člověka, který
dosáhl svého ega ze všech sedmi bran. Jestliže někdo dosáhl svého
ega ze všech sedmi bran, stal se dokonalým egem. A jenom dokonalé
ego má schopnost zmizet, nedokonalé ego ne. Když ovoce uzraje,
padá; když je ovoce nezralé, pevně se drží. Jestli se pořád ještě
pevně držíte svého ega, pamatujte, že ovoce není zralé; proto to
držení, lpění. Když je ovoce zralé, spadne na zem a zmizí. A to
je přesně případ ega.
Nyní jeden paradox: pouze opravdu vyvinuté ego se může odevzdat.
Obyčejně si myslíte, že egoista se nemůže odevzdat. To není můj
postřeh a ani postřeh buddhů v průběhu věků. Pouze dokonalý
egoista se může odevzdat. Protože pouze on zná mizérii ega, jenom
on má sílu se odevzdat. Poznal všechny možnosti ega a dostal se
do nesmírné frustrace. Hodně trpěl a ví, že čeho je dost, toho je
dost, a hledá jakoukoliv záminku, aby se toho vzdal. Záminkou
může být Bůh, záminkou může být mistr nebo jakákoliv jiná
záminka, ale on se toho chce vzdát. Břímě je příliš velké a on ho
nese již dlouho.
Lidé, kteří si nerozvinuli své ego, se mohou odevzdat, ale jejich
odevzdání nebude dokonalé, nebude totální. Něco hluboko uvnitř se
bude stále držet, něco hluboko uvnitř bude stále doufat: "Možná
na egu něco je. Proč se vzdáváš?"
Na Východě se ego dobře nevyvinulo. Díky učení o bezegovosti
vzniklo nedorozumění, že když se máme ega vzdát, proč ho tedy
rozvíjet, na co? Jednoduchá logika: jestliže se ho máme jednoho
dne zřeknout, tak proč se obtěžovat? Tak proč tolik úsilí na jeho
vytvoření? Má být odhozeno! Takže Východ se příliš neobtěžoval s
rozvíjením ega. A východní myšlení shledává velice snadným
sklonit se před kýmkoliv. Shledává to velmi snadným, je vždycky
připraveno se vzdát. Ale toto vzdání se je v podstatě nemožné,
protože ještě nemáte ego, kterého byste se vzdali.
Budete překvapeni: všichni velcí buddhové na Východě byli
kšátriové, z rodu válečníků - Buddha, Mahavíra, Paršvanat,
Neminat. Všech dvacet čtyři tirtankarů džinistů patří do rodu
válečníků a všichni avatárové hinduistů patřili k rodu kšátriů -
Ram, Krišna - kromě jednoho, Parašurama, který se narodil,
omylem, jak se zdá, v bráhmánské rodině, protože nenajdete
většího válečníka, než byl on. Musela to být nějaká nepředvídaná
náhoda - celý jeho život byla nepřetržitá válka.
Je to překvapení, když se dozvíte, že ani jediný bráhmán nebyl
nikdy prohlášen za buddhu, za avatára, za tirtankara. Proč?
Bráhmán je pokorný; od samotného počátku je vychováván v pokoře,
pro pokoru. Je učen bezegovosti od samotného počátku, takže ego
je nezralé a nezralá ega se pevně drží.
Na Východě mají lidé velice fragmentární ega a myslí si, že je
snadné odevzdat se. Jsou vždycky připraveni se vzdát komukoliv.
Zčistajasna jsou připraveni se vzdát - ale jejich odevzdání nikdy
nejde velmi hluboko, zůstává povrchní.
V případě lidí ze Západu je tomu zcela opačně: lidé, kteří
pocházejí ze Západu, mají velice silná a vyvinutá ega. Protože
celé západní vzdělávání je zaměřeno na vytvoření rozvinutého,
přesně definovaného, kulturního, sofistikovaného ega, myslí si,
že je velmi těžké se ho vzdát. Ještě ani neslyšeli výraz odevzdat
se. Samotná tato představa vypadá ošklivě, poníženě. Paradox je
ale v tom, že když se západní muž nebo žena odevzdají, toto
odevzdání jde skutečně do hloubky. Jde do samotného jádra jejich
bytí, protože jejich ego je velice vyvinuté. Ego je vyvinuté;
proto si myslíte, že je velice těžké se ho vzdát. Když ale
k odevzdání se dojde, jde až k samotnému jádru, je absolutní. Na
Východě si lidé myslí, že odevzdání se je velmi snadné, ale toto
ego není tak vyvinuté, a tak to nikdy nejde tolik do hloubky.
Buddha je člověk, který vstoupil hluboko do zkušeností života, do
ohně života, do pekla života a jeho ego uzrálo na nejvyšší možnou
míru, na samo maximum. A v tom momentu ego odpadne a zmizí. Znovu
jste dítětem; je to znovuzrození, je to vzkříšení. Nejprve musíte
být na kříži ega, musíte trpět na kříži ega, musíte nést kříž na
vlastních ramenou - a až do samotného konce. Ego je nutno se
naučit; teprve potom se ho můžete odnaučit. A potom nastane
veliká radost. Když vyjdete volní z vězení, máte ve své bytosti
tanec, oslavu. Nemůžete uvěřit, proč lidé, kteří nebyli nikdy ve
vězení, se vláčejí tak mrtvě a otupěle. Proč netančí? Proč
neoslavují? Nemohou: nepoznali mizérii vězení.
Těch sedm bran musí být použito předtím, než se můžete stát
Buddhou. Musíte zajít do nejtemnějších koutů života, do temné
noci duše, abyste se vrátili k úsvitu, kdy se ráno znovu
probudíte, kdy znovu vyjde slunce a všechno je světlé. Stává se
ale vzácně, že máte plně rozvinuté ego.
Jestli mi rozumíte, potom by celý systém vzdělávání měl být
paradoxní: napřed by vás měli naučit ego - to by mělo být první
částí vzdělání, jeho polovinou; potom by vás měli naučit
bezegovosti, jak ho odhodit - to bude druhou částí. Lidé vstoupí
jednou bránou nebo dvěma nebo třemi bránami a jsou polapeni
v určitém zlomkovitém, fragmentárním egu.
Tím prvním, jak jsem řekl, je tělesné vlastní já. Dítě se začíná
učit pomalu, velmi pomalu: trvá to okolo patnácti měsíců, než se
dítě naučí, že je odloučené, že je něco uvnitř v něm a něco venku
mimo něj. Naučí se, že má tělo oddělené od ostatních těl. Ale jen
málo lidí zůstane lpět na tomto velice fragmentárním egu po celý
svůj život. To jsou lidé, kteří jsou známí jako materialisté,
komunisté, marxisté. Lidé, kteří věří, že tělo je vše - že uvnitř
ve vás není nic víc než tělo, že tělo je celou vaší existencí, že
neexistuje žádné vědomí odděleně od těla, nad tělem, že vědomí je
jen chemickým jevem, který se děje v tom těle, že nejste oddělení
od těla a že když tělo zemře, zemřete i vy a všechno zmizí ... a
v prach se obrátíš... že ve vás není žádná božskost - tito lidé
redukují člověka na hmotu.
Toto jsou lidé, kteří zůstávají lpět na první bráně; jejich
mentální věk se zdá být pouze patnáct měsíců starý. Toto velice,
velice nevyvinuté a primitivní ego zůstává materialistické. Tito
lidé zůstávají závislí na dvou věcech: sexu a potravě. Pamatujte
ale, že když říkám materialista, komunista, marxista, nemyslím
tím, že to je úplný seznam. Někdo může být spiritualistou a může
stále lpět na tom prvním Například Mahátma Gándhí: když čtete
jeho autobiografii, nazývá svou autobiografii "Mé experimenty s
pravdou". Když si ale přečtete jeho autobiografii, zjistíte, že
název není správný; měl ji nazvat "Mé experimenty s potravou a
sexem". Pravda není nikde k nalezení. Neustále si dělá starosti s
jídlem: co jíst, co nejíst. Zdá se, že všechny jeho starosti se
točí okolo jídla a potom okolo sexu: jak se stát celibátníkem -
toto je mottem, toto je tématem. Neustále, dnem i nocí myslí na
jídlo a sex - člověk se musí osvobodit. On není materialista -
věří na duši, věří v Boha. Vlastně proto, že věří v Boha,
přemýšlí tak mnoho o jídle - protože když sní něco špatného a
spáchá hřích, tehdy bude mít k Bohu daleko. Mluví o Bohu, ale
přemýšlí o jídle.
A tak to není jenom u něj, je tomu tak u všech džinistických
mnichů. On žil pod jejich silným vlivem. Narodil se v Gudžarátu.
Gudžarát je v podstatě džinistický, džinismus má na Gudžarát
největší vliv. Dokonce i hinduisté jsou v Gudžarátu spíše jako
džinisté než hinduisté. Gándhí je z devadesáti procent džinista -
narodil se v hinduistické rodině, ale jeho mysl byla zformována
džinistickými mnichy. Ti neustále přemýšlejí o jídle.
A potom vzniká druhá myšlenka, myšlenka na sex - jak se zbavit
sexu. Po celý svůj život, až do samotného konce se tím zabýval -
jak se zbavit sexu. V posledním roce svého života experimentoval
s nahými dívkami a se spaním s nimi, jen aby se vyzkoušel,
protože cítil, že smrt se blíží, a on se musel prozkoušet, aby
poznal, jestli je v něm stále ještě nějaký chtíč.
Země byla v plamenech, lidé se zabíjeli: muslimové zabíjeli
hinduisty, hinduisté zabíjeli muslimy - v celé zemi byl požár. A
on byl v samotném středu toho všeho, v Novakali - ale jeho zájmem
byl sex. Spal s děvčaty, s nahými děvčaty; testoval sám sebe,
testoval, zda jeho bráhmačárja, jeho celibát, je již dokonalý
nebo ne.
Proč ale tato nedůvěra? - kvůli dlouhému potlačování. Celý život
se přemáhal. Nyní, na samotném konci, se začal bát - protože
v tom stáří stále ještě snil o sexu. A tak byl velice nedůvěřivý:
bude moci předstoupit před tvář svého Boha? On je spiritualista,
ale já ho budu nazývat materialistou a velmi primitivním
materialistou. Jeho zájmem je potrava a sex.
Jestli jste pro nebo proti, na tom nezáleží - váš zájem ukazuje,
kde je vaše ego zachyceno. A také do toho zahrnu kapitalistu:
zajímá se pouze o to, jak nashromáždit peníze, hromadit peníze -
protože peníze mají moc nad hmotou. Pomocí peněz si můžete koupit
jakoukoli věc. Nemůžete si koupit nic spirituálního, duchovního,
nemůžete si koupit nic, co má nějakou vnitřní hodnotu; můžete si
kupovat pouze věci. Když si chcete koupit lásku, nemůžete; můžete
si ale koupit sex. Sex je materiální součástí lásky. Pomocí peněz
je možné si koupit, vlastnit hmotu.
Asi budete překvapení: zahrnuji jak komunistu, tak kapitalistu do
stejné kategorie, a přitom jsou nepřátelé, stejně tak zahrnuji
Čarvaku a Mahátma Gándhího do stejné kategorie, a přitom jsou
také nepřátelé. Oni jsou nepřátelé, ale jejich zájem je stejný.
Kapitalista se pokouší hromadit peníze, komunista je proti tomu.
Chce, aby nikomu kromě státu nebylo dovoleno hromadit peníze. Ale
jeho zájmem jsou rovněž peníze, také neustále myslí na peníze.
Není náhodou, že Marx nazval Das Kapital - svou slavnou knihu
o komunismu ,kapitál'. Je to komunistická bible, ale název
,kapitál'. Toto je jejich zájem: nedovolit nikomu hromadit
peníze, aby je mohl hromadit stát, a jak vlastnit stát - takže
vlastně, vy hromadíte peníze.

Jednou jsem slyšel, že se Nasredin stal komunistou. Znám ho...
byl jsem trochu zmatený. To byl zázrak! Znám jeho chtivost. A tak
jsem se ho zeptal: "Nasredine, víš, co komunismus znamená?"
"Vím," odpověděl.
Řekl jsem: "Víš, že když ty budeš mít dvě auta a někdo žádné, že
budeš muset jedno auto dát?"
Řekl: "Jsem naprosto svolný."
Řekl jsem: "Když budeš mít dva domy a někdo bude bez domova,
budeš muset jeden dům dát?"
Odpověděl: "Jsem naprosto připraven, hned teď."
A já jsem řekl: "Když budeš mít dva osly, budeš muset jednoho dát
někomu, kdo nemá žádného?"
On řekl: "Tak tady nesouhlasím. Nemůžu dát. To nemůžu udělat!"
Já jsem ale řekl: "Proč? - vždyť je to tatáž logika, tentýž
logický důsledek."
Řekl: "Ne, to není totéž - já mám dva osly, nemám dvě auta."

Komunistické myšlení je v podstatě kapitalistické myšlení,
kapitalistické myšlení je v podstatě komunistické myšlení. Jsou
partnery v téže hře - název hry je ,kapitál', Das Kapital.
U mnoha lidí, u milionů lidí se vyvine pouze toto primitivní ego,
velmi zakrnělé ego. Jestliže máte toto ego, je velmi těžké se ho
vzdát; je velice nezralé. 
Druhou bránu nazývám vlastní totožnost, identita.
Dítě si začne pěstovat představu toho, kým je. Když se dívá do
zrcadla, nachází tutéž tvář. Každé ráno, když vstane z postele,
utíká do koupelny, podívá se a řekne: "Ano, jsem to já. To spaní
nic neporušilo." Začne mít představu nepřetržitého vlastního já.
Tito lidé, kteří se příliš zabývají touto bránou, stanou se na ní
závislí, jsou takzvaní spiritualisté, kteří si myslí, že se
dostanou do ráje, do nebe, do mókši, ale že tam budou oni. Když
přemýšlíte o nebi, určitě myslíte na sebe, že tak, jak jste tady,
budete také tam. Možná toto tělo tam nebude, ale vaše vnitřní
kontinuita zůstane. To je absurdní! Vysvobození, toto absolutní
vysvobození se přihodí, pouze když se vlastní já rozplyne a tím i
veškerá identita. Stanete se prázdnotou.
Proto, ó Sáriputro, v nicotě není žádná forma, neboli: forma je
prázdnotou a prázdnota je formou.
Neexistuje žádné vědění, protože neexistuje žádný vědoucí;
neexistuje dokonce ani vidžňána, žádné vědomí, protože neexistuje
nic, čeho si můžeme být vědomi, a nikdo, kdo by si byl toho
vědom. Všechno zmizí.
Tato představa, kterou má dítě o vlastní kontinuitě, je
prosazována spiritualisty. Neustále hledají: kudy vstupuje duše
do těla, kudy vychází duše z těla, jakou má duše formu, používají
okultní destičky s tužkami a média, podobné věci - všechno zmatky
a nesmysly. Toto vlastní já nemá žádnou formu. Je to čistá
nicota, je to nedozírná obloha bez jediného mraku. Je to
bezmyšlenkovité ticho, neomezené, ničím neovládané.
Tato představa trvající, permanentní duše, tato představa
vlastního já si stále hraje hry ve vaší mysli. I když tělo zemře,
vy si chcete být jistí, že "já budu žít".
Mnoho lidí přicházelo k Buddhovi... protože v této zemi vždycky
dominoval tento druhý typ ega: lidé věří v permanentní duši, ve
věčnou duši, átman - přicházívali k Buddhovi znovu a znovu a
říkali: "Až zemřu, zůstane něco nebo ne?" A Buddha se smál a
říkal: "Nic neexistuje zrovna teď, tak proč se obtěžovat se
smrtí? Nikdy nic neexistovalo od samotného počátku." A to bylo
pro indické myšlení nepochopitelné. Indické myšlení je převážně
spojeno s tímto druhým typem ega. Proto buddhismus nemohl v Indii
přežít. Během pěti set let buddhismus zmizel. Našel si lepší
podhoubí v Číně díky Lao-c'. Lao-c' vytvořil opravdu krásný
prostor pro buddhismus v Číně. Klima bylo připraveno - jako by
někdo připravil půdu; bylo potřeba jen semeno. A když to semeno
dorazilo do Číny, vyrostlo ve veliký strom. Ale z Indie se
ztratil. Lao-c' neměl ani ponětí o nějakém permanentním vlastním
já a v Číně se s tím lidé moc neobtěžovali.
Na světě existují tyto tři kultury: jedna kultura, nazývaná
materialistická - převažuje na Západě; další kultura, nazývaná
spiritualistická - převažuje v Indii; a Číně je vlastní třetí typ
kultury, ani materialistické, ani spiritualistické. Je
taoistická: žij tento moment a nestarej se o budoucnost, protože
obtěžovat se s nebem a peklem a rájem a mókšou znamená v podstatě
neustále se zajímat o sebe. Je to velice sobecké, je to velice
egocentrické. Podle Lao-c', rovněž podle Buddhy a také podle mě
člověk, který se snaží dostat do nebe, je velice, velice
egocentrický člověk, velmi sobecký. A nemá ani ponětí o svém
vlastním vnitřním bytí - neexistuje žádné vlastní já.
Třetí bránou byla sebeúcta: dítě se učí dělat věci a dělá je s
radostí. Několik málo lidí se uchytí zde - stávají se techniky,
stávají se účinkujícími umělci, herci, stávají se politiky,
stávají se showmany. Důležitým mottem je činnost; chtějí ukázat
světu, že něco dovedou. Když jim svět dovolí určitou tvořivost,
vše je v pořádku. Když jim nedovolí tvořivost, stávají se
destruktivními.
Věděli jste, že Adolf Hitler chtěl vstoupit na akademii? Chtěl se
stát malířem, to byla jeho představa. Protože byl odmítnut,
protože nebyl malířem, protože neprošel přijímacími zkouškami na
akademii - bylo pro něj velmi těžké smířit se s tímto odmítnutím
- jeho tvořivost se zvrhla. Stal se destruktivním. Ale v podstatě
se chtěl stát malířem, chtěl tvořit. Protože nebyl shledán
schopným u přijímacích zkoušek, z pomsty začal být destruktivní.
Zločinec a politik si nejsou příliš vzdálení, jsou bratranci.
Když zločinec dostane správnou příležitost, stane se politikem, a
když politik nedostane správnou příležitost, aby řekl svoje,
stane se zločincem. Jsou krajními případy. V kterékoliv chvíli se
politik může stát zločincem a zločinec se může stát politikem. A
toto se děje odpradávna, ale my ještě nemáme správný vhled,
abychom tyto věci prohlédli.
Čtvrtou bránou je seberozšíření. Zde je klíčovým slovem slovo
,moje'. Člověk musí rozšířit sám sebe hromaděním peněz,
hromaděním moci, tím, že se stává větší a větší: vlastenec, který
říká: "Toto je má země a je to ta nejlepší země na světě." Můžete
se zeptat indického patriota: neustále vykřikuje z každého koutku
a na každém rohu, že toto je púnja bhumi - toto je země ctnosti,
ta nejčistší země na světě.
Jednou ke mně přišel takzvaný světec, hinduistický mnich, a řekl:
"Ty nevěříš tomu, že toto je jediná země, kde se narodilo tolik
buddhů, tolik avatárů, tolik tirtankarů - Ráma, Krišna a další.
Proč? - protože toto je ta nejctnostnější země."
Řekl jsem mu: "Ve skutečnosti je tomu právě naopak: když ve svém
sousedství vidíš, že do něčího domu přichází každý den doktor -
někdy vaidja, praktický lékař, hakim, akupunkturista a přírodní
léčitel a tenhle a tamten - co z toho pochopíš?"
Odpověděl: "To je jednoduché! Ta rodina je nemocná."
To je případ Indie: je potřeba tolika buddhů - zdá se, že tato
země je skrznaskrz nemocná a patologická. Tolik léčitelů, tolik
lékařů. Buddha řekl: "Já jsem lékař." A vy víte, že Krišna řekl:
"Kdykoliv bude na světě temnota a kdykoliv bude na světě hřích a
kdykoliv bude porušen kosmický zákon, já se vrátím." Tak proč se
vrátil tehdy? Muselo to být z těchto důvodů. A proč tolikrát
v Indii?
Ale patriot je arogantní, agresivní, egoistický. Stále dokola
prohlašuje: "Moje země je jedinečná, mé náboženství je jedinečné,
moje víra je jedinečná, moje kniha je jedinečná, můj guru je
jedinečný," - a všechno je to nicotné. Je to jen pyšnící se ego.
Pár lidí vždy propadne tomuto ,moje' - dogmatik, patriot,
hinduista, křesťan, muslim.
Pátou bránou je představa sebe sama. Dítě začne vidět do věcí
získávanou zkušeností. Když jsou rodiče s dítětem spokojení, ono
si myslí: "Jsem dobré." Když ho pohladí, má pocit: "Jsem dobré."
Když se podívají rozzlobeně, křičí na ně a říkají: "Nedělej to!"
Pak má pocit: "Něco je ve mně špatného." Zarazí se.

Ptali se malého chlapce první den ve škole: "Jak se jmenuješ?"
Odpověděl: "Honza Nedělej."
Učitel byl zmatený a konstatoval: "Honza Nedělej? Nikdy jsem
takové jméno neslyšel!"
A on řekl: "Kdykoliv, ať dělám cokoliv, tohle je moje jméno - má
matka křičí ,Honzo, nedělej!' Můj otec křičí ,Honzo, nedělej!
Takže si myslím, že to je moje jméno. ,Nedělej' je tam vždycky.
To, co dělám, je nepodstatné."

Pátá je brána, ze které vcházejí morální zásady: stanete se
moralistou; začnete se cítit velmi dobří, ,svatější než ty'. Nebo
při frustraci, při odporu, při sporu, se stanete amoralistou a
začnete bojovat s celým světem, abyste celému světu ukázali.
Fritz Perls, zakladatel gestalt terapie, napsal o svých
zážitcích, které se ukázaly být velice podstatné pro jeho
celoživotní úsilí. Byl psychoanalytikem praktikujícím v Africe.
Praxe byla velice dobrá, protože tam byl jediným
psychoanalytikem. Měl velké auto, velký bungalov se zahradou,
bazén a všechno, co si průměrná mysl přeje mít, luxus střední
třídy. Z Afriky odjel do Vídně na světovou psychoanalytickou
konferenci. Samozřejmě si myslel, že ho Freud přijme, že nastane
velké přivítání. Freud byl jakýmsi otcem psychoanalytiků, takže
chtěl být od něho pohlazen. Napsal referát a pracoval na něm celé
měsíce, protože chtěl, aby Freud věděl, kdo je. Přečetl svůj
referát; žádná reakce. Freud byl velmi chladný, ostatní
psychoanalytikové byli ještě chladnější. Jeho referát byl téměř
nepovšimnut, nekomentován. Cítil se velmi šokován, deprimován,
ale pořád ještě doufal, že půjde navštívit Freuda a že by se
potom snad něco mohlo stát. A tak šel navštívit Freuda. Byl právě
na schodech, ještě ani nevešel do domu a Freud tam stál. Řekl mu,
jen aby na něj udělal dojem: "Jel jsem sem tisíce mil." A místo
aby ho přivítal, Freud řekl: "A kdy se vracíte?" To ho velice
zranilo: "Toto je přivítání? - ,Kdy se vracíte?'" To byl celý
rozhovor - konec! Odešel a neustále, jako mantru, si opakoval
v duchu: "Já ti ukážu, já ti ukážu, já ti ukážu!" A pokusil se mu
ukázat: vytvořil největší hnutí zaměřené proti psychoanalýze -
gestalt.
Toto je dětinská reakce. Buď je dítě akceptováno - potom se cítí
dobře, potom je připraveno udělat všechno, co rodiče chtějí;
nebo, když je znovu a znovu frustrováno, začne uvažovat takto:
"Není žádná možnost, jak získat jejich lásku, ale pořád ještě
potřebuji jejich pozornost. Když ji nemohu získat správným
způsobem, získám ji jinak. Budu kouřit, budu masturbovat, budu
ubližovat sobě a ostatním a budu dělat všechny možné věci,
o nichž říkají ,nedělej to', ale donutím je stále se mnou
zabývat. Já jim ukážu!"
Toto je pátá brána, obraz sebe samého. Hříšník a světec jí
propadli. Nebe a peklo jsou představy lidí, kteří jí propadli.
Miliony lidí jí propadly. Neustále se bojí pekla a neustále jsou
chtiví nebe. Chtějí být pohlazeni Bohem, chtějí, aby jim Bůh
řekl: "Jsi dobrý, můj synu. Mám z tebe velikou radost." Neustále
obětují své životy jen proto, aby byli pohlazeni jakousi vysněnou
představou někde za hranicemi života a smrti. Neustále si
způsobují tisícerá muka, jen aby Bůh mohl říci: "Ano, obětoval
jsi se pro mě."
Zdá se, jako by Bůh byl nějaký masochista nebo sadista nebo něco
podobného. Lidé se mučí představou, že udělají Boha šťastným. Co
tím míníte? Postíte se a myslíte si, že Bůh z vás bude mít
velikou radost? Vyhladovíte se k smrti a myslíte si, že Bůh z vás
bude velice šťasten?
Je to nějaký sadista? Líbí se mu mučit lidi? A to je to, co
světci, takzvaní světci, dělají: mučí sami sebe a dívají se na
oblohu. Dříve nebo později Bůh řekne: "Hodný chlapec, dobře jsi
to udělal. Teď pojď a užívej si nebeských radovánek. Pojď sem!
Víno tady teče v řekách a cesty jsou dlážděny zlatem a paláce
jsou postaveny z diamantů. A ženy tu nikdy nestárnou, zůstanou
stále šestnáctileté. Pojď sem! Už jsi toho udělal dost, zasloužil
sis to, teď si můžeš užívat!" Toto je jediná myšlenka v pozadí
celého sebeobětování. Je to pošetilá myšlenka, protože všechny
myšlenky ega jsou pošetilé.
Šestá brána je vlastní já jako rozum. Uskutečňuje se pomocí
vzdělání, zážitků, čtení, učení, poslouchání: začnete hromadit
myšlenky, potom začnete vytvářet systémy z myšlenek, konzistentní
celky, filozofie. Je to místo, kde jsou chyceni filozofové,
vědci, myslitelé, intelektuálové, racionalisté. Systém bran je
však stále složitější: vzhledem k první je šestá velice složitá.
Sedmá brána je přivlastňovací usilování: umělec, mystik,
utopista, snílek - ti zde vězí. Vždycky se snaží na tomto světě
vytvořit utopii. Slovo utopie je velice krásné: znamená to, co
nikdy nepřijde. Vždycky to přichází, ale nikdy to nepřijde; je to
vždycky tam, ale nikdy tady. Existují ale snílkové, kteří
neustále hledají to odlehlé, vzdálené a vždycky se pohybují
v představivosti. Velcí básníci, lidé s představivostí - celé
jejich ego je angažováno ve stávání se. Existuje někdo, kdo se
chce stát Bohem; je to mystik.
Pamatujte, že ,stávání se' je klíčovým slovem v sedmé bráně, a
sedmá je poslední bránou ega. Sem dojde to nejdospělejší ego.
Proto budete mít pocit - uvidíte básníka, třeba nebude nic mít,
třeba bude žebrák, ale v jeho očích, na jeho nose uvidíte to
veliké ego. Mystik se třeba zřekl celého světa a třeba sedí
v himalájské kleci, v himalájské jeskyni. Vy tam jdete a podíváte
se na něj: třeba tam sedí nahý - ale takové inteligentní ego,
takové rafinované ego. Možná se dokonce dotkne vašich nohou, ale
jenom předvádí: "Podívejte, jak jsem pokorný!"
 Existuje sedm bran. Když je ego dokonalé, prošlo všemi sedmi
bránami; potom toto dozrálé ego odpadá samovolně. Dítě je před
těmito sedmi typy ega, Buddha je za těmito sedmi typy ega. Je to
uzavřený kruh.
Ptáš se mě: "Jaký je rozdíl mezi prázdnotou dítěte před
vytvořením ega a probuzenou dětskostí Buddhy?"
Toto je ten rozdíl. Buddha vstoupil do všech těchto sedmi typů
ega - viděl je, vhlédl do nich, zjistil, že jsou iluzorní, a
vrátil se zpět domů, stal se znovu dítětem. To je to, co má na
mysli Ježíš, když říká: "Dokud nebudete jako malé děti,
nevstoupíte do království nebeského."

Druhá otázka:

Milovaný Osho,
jsem jen zvědavý. Četl jsi knihu Řek Zorba od Kazantzakise? Mám
ji moc rád. Není Zorba přesně takový, jací chceš, abychom byli
my? Alespoň tak chápu tvoje učení.

Já jsem Řekem Zorbou už po mnoho životů. Nepotřebuji tu knihu
číst; je to moje autobiografie. A byl bych rád, abyste takoví
byli.
Berte život s radostí, berte život lehce, berte život uvolněně,
nevytvářejte zbytečné problémy. Devadesát devět procent vašich
problémů si vytváříte sami, protože berete život vážně. Vážnost
je základní příčinou problémů. Buďte hraví a o nic nepřijdete -
protože život je Bůh. Zapomeňte na Boha; prostě buďte živí, buďte
hodně živí. Žijte každou chvíli, jako by byla vaší poslední.
Prožívejte vše intenzivně; nechte svou pochodeň hořet z obou
konců najednou. I kdyby to mělo být na jediný moment, stačí to.
Jeden moment intenzivní celistvosti, jednoty, stačí, aby vám dal
ochutnat Boha. Můžete žít vlažným způsobem, buržoazním způsobem,
způsobem střední třídy. Můžete žít dál, vléct se miliony let -
budete jen sbírat prach cest a nic jiného. Jediný moment
jasnosti, totality, spontánnosti a zahoříte jako plamen. Jen
jediný moment stačí! Jediný moment vás učiní věčnými; z tohoto
momentu vstoupíte do věčnosti. To je celé mé poselství pro mé
sannjásiny: žijte takovým způsobem, abyste nemuseli litovat,
nikdy.
Přítel mi poslal výstřižek z novin.

Jedné staré ženy, pětaosmdesátileté, se novinář zeptal, kdyby
měla žít znovu, jak by žila?
Žena odpověděla - je v tom skvělý vhled, pamatujte si to -
"Kdybych měla svůj život žít znovu, odvážila bych se příště
udělat více chyb. Uvolnila bych se, vypnula bych. Byla bych
pošetilejší, než jsem byla na téhle cestě. Brala bych méně věcí
vážně. Více bych riskovala. Vypravila bych se na více cest.
Vyšplhala bych na více hor a přeplavala více řek. Jedla bych více
zmrzliny a méně fazolí. Asi bych měla více skutečných problémů,
ale méně imaginárních.
Rozumíte, já jsem jeden z těch lidí, kteří žijí prakticky a
rozumně hodinu po hodině, den po dni. Ano, měla jsem své velké
chvíle a kdybych to měla prodělat všechno znovu, dopřála bych si
jich více. Vlastně bych se nesnažila o nic jiného - jen momenty,
jeden po druhém, namísto žití o tolik let v předstihu před každým
dnem. Byla jsem jednou z těch, které nikdy nikam nejedou bez
teploměru, bez termaforu, bez pláště do deště a bez padáku.
Kdybych to měla prodělat všechno znovu, cestovala bych více na
lehko.
Kdybych měla prožít svůj život celý znovu, začala bych chodit
bosá dříve na jaře a chodila bych tak do pozdního podzimu.
Chodila bych na více tancovaček. Jezdila bych na více kolotočích.
Utrhla bych více sedmikrásek."

A to je také moje představa sannjásina. Žijte každou chvíli
nadoraz, jak jen to je možné. Nebuďte příliš rozumní, protože
příliš mnoho zdravého rozumu vede k šílenství. Ať ve vás existuje
trochu ztřeštěnosti. To dává životu říz, to činí život šťavnatým.
Ať je ve vás vždycky trochu iracionality. To vám umožní hrát si,
být hravými; to vám pomůže uvolnit se. Rozumný člověk je totálně
uvízlý v hlavě, nemůže se dostat odsud dolů. Žije v prvním patře.
Žijte v celém bydlišti, je to váš dům! První patro, v pořádku,
přízemí, naprosto v pořádku - a sklep je také krásný. Žijte
v celém bydlišti, je to váš dům. A nečekejte na nějaké příště,
řekl bych rád té staré dámě, protože to příště nikdy nepřijde.
Ne že se znova nenarodíte; narodíte se znova, ale tehdy
zapomenete. Potom začnete opět od úplného začátku. Tato stará
žena tu byla už dříve. Musela tu být milionkrát předtím. A mohu
vám říci, že pokaždé, někdy okolo věku osmdesáti pěti, se
rozhodla stejným způsobem: "Příště to udělám jinak." Ale příště
si nepamatujete - to je ten problém. Ztratíte veškeré vzpomínky
na minulý život. Potom opět začínáte od samotného začátku a stane
se tatáž věc.
Takže já bych vám neříkal, abyste čekali na příště. Uchopte tuto
chvíli! Toto je jediný čas, který máte, není žádné jindy. I když
je vám osmdesát pět, můžete začít žít. A co můžete ztratit, když
je vám osmdesát pět? Když budete chodit bosí po pláži, když
budete sbírat sedmikrásky - i když u toho umřete, nic není
špatně. Umřít bosý na pláži je správný způsob, jak umřít. Jestli
je vám osmdesát pět nebo patnáct, na tom nezáleží. Uchopte tento
moment. Buďte Zorbou.
Ptáš se: "Jsem jen zvědavý. Četl jsi knihu Řek Zorba? Mám ji moc
rád."
Jenom mít rád nepomůže. Buďte tím. Někdy se stane, že milujete
opak toho, co jste. Líbí se vám opak toho, co jste - protože to
ve vás uvolňuje vysněné představy. Dává vám to vizi toho, jací
byste chtěli být: to je půvab Zorby.
Ale mít moc rád knížku nepomůže. To je to, co lidé dělají
odpradávna. Lidé milují Bibli a nestanou se Ježíšem a milují
Sútru srdce - opakují ji, každý den ji odříkávají. Miliony lidí
na Východě opakují Sútru srdce pětkrát denně - v Číně, Koreji,
Japonsku, ve Vietnamu - stále dokola ji opakují. Je to krátká
sútra a dá se zopakovat za několik minut. Milují ji, ale nestanou
se jí!
Buďte Zorbou. Pamatujte si to: milování knížek nepomůže, pouze
bytí pomůže.
"Mám ji moc rád. Není Zorba přesně takový, jací chceš, abychom
byli my?"
Ne přesně, protože by se mi nelíbilo mnoho Zorbů na světě. Ne
přesně, protože to by bylo ošklivé a monotónní a nudné. Buďte
Zorbou svým vlastním způsobem - ne přesně.
Nikdy se nepokoušejte nikoho imitovat, nikdy nebuďte imitátorem;
to je sebevražda. Nikdy si to nebudete moci užít. Vždycky
zůstanete jenom kopií, nikdy nebudete originálem. A všechno, co
se přihodí v životě - pravda, krása, dobro, osvobození, meditace,
láska - se přihodí originálu, nikdy ne kopii. Dávejte na to pozor
- ne přesně; to je nebezpečné. Když prostě začnete následovat
Zorbu a začnete dělat věci tak, jak je dělá on, dostanete se do
potíží. Takhle to lidé udělali.
Podívejte se na křesťany, podívejte se na hinduisty: ti všichni
se snaží dělat to přesně. Nikdo nemůže být opět Buddhou! Bůh
nepovoluje žádné opakování! Bůh nedovoluje lidi z druhé ruky,
miluje lidi z první ruky. Miloval Buddhu. Miloval tak mnoho, že
je to skončeno. Nyní není Buddhy potřeba. Už by to nebylo
milostné vzplanutí. Bylo by to jako jít na film, který už jste
viděli, bylo by to jako číst tutéž knihu, kterou jste již četli
mnohokrát předtím. Bůh není tupý a hloupý, nikdy nedovolí nikomu,
aby opakoval někoho jiného: Ježíš jenom jedenkrát, Buddha jenom
jedenkrát - a tak i vy jste jenom jedenkrát! Jste jedineční,
neexistuje nikdo další jako vy. Jenom vy jste. Tomu říkám úcta
k životu. To je opravdu sebeúcta.
Poučte se od Zorby, naučte se tomu tajemství, ale nikdy se
nepokoušejte imitovat. Naučte se oné atmosféře, oceňte to,
zabývejte se tím do hloubky, sympatizujte s tím, participujte na
Zorbovi a potom si jděte dál vlastní cestou. Potom buďte sami
sebou.

Třetí otázka:

Osho, promluvíš prosím tě o tom, co je společného modlitbě a
meditaci, a také o rozdílu mezi oběma?

Tato otázka je od Marka Nevejana ...

P.S. Ty mě neznáš, protože jsem se s tebou ještě nesetkal osobně.
Arup mě trochu zná.

Arup nezná sám sebe, jak může znát tebe? - ani trošičku! Nesetkal
jsi se se mnou, to je pravda. Ale já tě znám, protože znám sám
sebe. V den, kdy jsem poznal sám sebe, poznal jsem všechny -
protože je to stejná nicota, kvetoucí různými způsoby.
Znám tě, Marku. Ty možná neznáš mě. Jak mě můžeš znát? Ty neznáš
sám sebe. Ale já tě znám. Možná neznám tvou formu, ale znám tě...
a ty nejsi ta forma.

Proto, ó Sáriputro...
Forma je prázdnotou, prázdnota je formou.

Znám onu pravdu v tobě; asi neznám osobnost kolem tebe. Proto ti
mohu pomoci - protože tě znám. Když tě neznám, nemohu tě vzít za
hranice tohoto světa, do zásvětí.
A ty se ptáš: "Promluvíš prosím tě o tom, co je společného
modlitbě a meditaci a také o rozdílu mezi oběma?" Právě jsem se
o tom včera chystal mluvit, ale bylo tolik otázek, že jsem ti
nemohl odpovědět.
Dneska napsal Mark jinou otázku:

Drahé Léto vědomí a svobody,
onehdy jsem se tě ptal na to, co je společného a rozdílného pro
modlitbu a meditaci. Mezitím jsem si přečetl tvou knihu Já jsem
brána a našel jsem odpověď. Děkuji ti za ni.
Holandská zamračená obloha nazývaná Mark Nevejan.

Už se dlouho nebudeš jmenovat Mark Nevejan! Myslím, že to bude
dnes, protože já nečekám na zítřek. Najdu ti krásné jméno. Nebude
zamračené, nebude to zamračená holadská obloha. Bude to indická
letní obloha bez mráčku.
Stane se mnohokrát, že položíte otázku, a když hledáte odpověď,
naleznete ji. Je potřeba trpělivost, protože když odpovídám na
otázky jiných, jsou to také vaše otázky. Jen je potřeba
trpělivost. Když odpovídám na jednu otázku, odpovídám na mnohé -
na ty, které byly položeny, a na ty, které nebyly položeny, a na
ty, které budou položeny, a na ty, které nikdy nebudou položeny.
Dobře, Marku, že jsi počkal jeden den a nerozzlobil ses. Někteří
lidé se velice rozzlobí. Píší mi rozzlobené dopisy: "Já pořád
pokládám otázky a ty mi neodpovídáš." Neposlouchají mě, jenom
hledají svou otázku. To je jejich ego, sama otázka není důležitá
- "Moje otázka musí být zodpovězená." A kdykoliv vidím, že někdo
položil otázku, ve které je důležitější ,moje', nikdy
neodpovídám.
Sedí tady Mukta. Neustále píše otázky, stále znova a znova:
"Osho, proč nikdy neodpovídáš na moje otázky?" V ten den, kdy
vypustí to své ,moje', začne nacházet odpovědi.
Já odpovídám, neustále! Když ale příliš lpíte na vaší otázce a
prostě čekáte na chvíli, až bude odpovídáno na vaši otázku,
přijdete o všechny odpovědi, které na vás dopadají. Stává se to
mnohokrát, že když odpovídám na nějakou otázku, tázájící sám to
neumí přijmout, ale ostatní to přijímají mnohem snadněji, protože
si nedělají starosti, není to jejich otázka, takže tiše sedí.
Nejsou tím vzrušení, nejsou z toho napjatí, není to nic osobního.
Mohou se uvolnit a vychutnat si tu odpověď. Když je to vaše
otázka, jste napjatí a obáváte se. A já nikdy nevynechám
příležitost - když vás mohu udeřit, udeřím!

Čtvrtá otázka:

Milovaný Osho,
slyšel jsem tě několikrát opakovat, že bychom měli zůstat ve
světě, na tržišti. Přesto většina lidí, které tady potkávám,
plánuje, že bude žít s tebou v Gudžarátu, na Západ se vracejí,
jen aby na pobyt sehnali dost peněz. Plánuje se velká komunita.
Prosím tě o komentář.
Zdůrazňuješ důležitost toho být s žijícím mistrem, ale že poté,
co bylo navázáno spojení, že jsi vždycky s námi. Proč všichni
chtějí žít v tvé komunitě, místo aby zůstali ve světě? Určitě by
to bylo skvělé, ale co to tržiště?

Bude to to největší tržiště, jaké jste kdy viděli. Nedělejte si s
tím starosti! Bude to sám svět - intenzivnější, samozřejmě, než
můžete najít kdekoliv jinde; samozřejmě také chaotičtější. A
nikdo to neplánuje, pamatujte, přichází to z ničeho. Proto, ó
Sáriputro...!

Pátá otázka:

Osho, jaká je šance pro tvou ideální společnost tváří v tvář
politikům a kněžím a právně zaručeným zájmům kapitálu?

Především mě nezajímá žádná ideální společnost. Abych pravdu
řekl, nezajímá mě ani ideální jednotlivec. Slovo ideální je pro
mě sprostým slovem. Já nemám žádné ideály. Ideály vás dohnaly
k šílenství. Jsou to ideály, co udělaly z celé této planety jeden
velký blázinec.
Ideál znamená, že nejste tím, čím byste měli být. Vytváří to
napětí, strach, úzkost. Rozděluje vás to, dělá vás to
schizofrenickými. A ideál je v budoucnosti a vy jste zde. A jak
můžete žít, když nejste ideálem? Napřed buďte ideálem, potom
začněte žít - a to se nikdy nestane. To se nemůže stát v samotné
podstatě věcí. Ideály jsou nemožné; proto jsou to ideály. Doženou
vás k šílenství a udělají z vás duševně chorého. A vznikne důvod
k odsuzování, protože nikdy nedosáhnete ideálu. Vytvoří se pocit
viny. Vlastně je to to, co dělají kněží a politikové - vytvářejí
ve vás pocit viny. Aby vytvořili pocit viny, používají ideály; to
je ten jednoduchý mechanismus. Napřed vytvořte ideál, potom se
pocit viny dostaví automaticky.
Když vám řeknu, že dvě oči nejsou dost, že potřebujete tři oči;
otevřete své třetí oko! Čtěte Lobsanga Rampu - otevřete své třetí
oko! A vy se nyní tvrdě snažíte, takhle i jinak, stojíte na hlavě
a děláte mantru - a třetí oko se neotvírá. Nyní začnete mít pocit
viny - něco chybí ... nejste ten správný člověk. Dostanete
depresi. Tvrdě si protíráte třetí oko a ono se neotvírá.
Mějte se na pozoru před všemi těmito nesmysly. Tyto dvě oči jsou
krásné. A když máte jen jedno oko, je to dokonalé ... protože
Ježíš říká: "Když se dvě oči stanou jedním, tehdy je celé tělo
plné světla." Tím ale neříkám, že byste se měli snažit udělat
jedno oko ze dvou. Prostě se považujte za takové, jací jste. Bůh
vás udělal dokonalé, nenechal ve vás nic neúplného. A když máte
pocit, že je tu nějaká nedokonalost, pak je součástí dokonalosti.
Jste dokonale nedokonalí. Bůh to ví lépe: pouze v nedokonalosti
je růst, pouze v nedokonalosti je tok, pouze v nedokonalosti je
něco možné. Kdybyste byli dokonalí, byli byste mrtví jako skála.
Potom by se nic nedělo, potom by se nic nemohlo stát. Jestli mi
rozumíte, rád bych vám řekl: Bůh je také dokonale nedokonalý;
jinak už by byl dávno mrtvý. Nebyl by býval čekal na Friedricha
Nietzscheho, až prohlásí, že ,Bůh je mrtvý'.
Co by takový Bůh dělal, kdyby byl dokonalý? Potom by ani nemohl
nic dělat, potom by ani neměl žádnou volnost v konání. Nemohl by
růst; nebylo by kam jít. Jednoduše by tam zůstal trčet. Nemohl by
ani spáchat sebevraždu, protože když jste dokonalí, takové věci
neděláte.
Považujte se za takové, jací jste.
Nezajímá mě žádná ideální společnost, vůbec ne. Nezajímají mě
dokonce ani ideální jedinci. Vůbec mě nezajímá idealismus!
A pro mě společnost neexistuje, existují pouze jedinci.
Společnost je jen fungující struktura, prospěchářská, utilitární.
Se společností se nemůžete potkat. Už jste se někdy potkali se
společností? Už jste se někdy potkali s lidstvem? Už jste se
někdy potkali s hinduismem, islámem? Ne, vždycky se potkáte s
jedincem, konkrétním, trojrozměrným jedincem.
Lidé ale stále přemýšlejí, jak vylepšit společnost, jak vytvořit
ideální společnost. A tito lidé se ukázali být pohromami. Tito
lidé vždycky způsobili velkou spoušť. Kvůli své ideální
společnosti zničili úctu lidí k sobě samým a vytvořili ve všech
pocit viny. Každý se cítí vinen, nikdo se nezdá být šťastný
takový, jaký je. A pocit viny můžete vytvořit z čehokoliv -
zapamatujte si tuto strategii - protože potom jedině on vás může
spasit od pocitu viny. Potom k němu musíte jít. Kněz napřed
vytvoří pocit viny, potom musíte chodit do kostela. Potom musíte
jít a vyzpovídat se: "Spáchal jsem tento hřích," a on vám odpustí
ve jménu Páně. Napřed ve jménu Páně vytvoří pocit viny, potom vám
ve jménu Páně odpustí.
Poslechněte si tento příběh.

Calvin byl přistižen matkou, jak páchá těžký hřích, a byl
okamžitě poslán ke zpovědi.
"Otče," řekl Calvin, "hrál jsem si sám se sebou."
"Proč jsi to udělal?" kněz byl opravdu rozhněvaný a křičel.
"Neměl jsem nic lepšího na práci," řekl Calvin.
"Jako pokání se pomodlíš pětkrát Otčenáš a pětkrát Zdrávas
Maria."
O týden později matka Calvina nachytala znovu a znovu ho posla ke
zpovědi.
"Otče, hrál jsem si se sebou."
"Proč jsi to udělal?"
"Neměl jsem nic lepšího na práci," řekl Calvin.
"Jako pokání se pomodlíš desetkrát Otčenáš a desetkrát Zdrávas
Maria."
Příští týden se Calvin opět provinil. "A hezky jdi zas," řekla
matka. "A vezmi tenhle čokoládový dort pro našeho milého pana
pátera."
Při čekání v dlouhé frontě Calvin dort snědl. Ve zpovědnici řekl:
"Otče, máma vám poslala čokoládový dort, ale já jsem ho celý
snědl, zatímco jsem čekal."
"Proč jsi to udělal?" zeptal se kněz.
"Neměl jsem nic lepšího na práci."
"Proč sis teda nehrál sám se sebou?"

Kněze nezajímá, co děláte; on má svůj právně zaručený zájem -
svůj čokoládový dort. A potom můžete jít k čertu! Potom můžete
dělat, co se vám zlíbí, ale kde je ten čokoládový dort?
Vytvářejí pocit viny, a potom vám odpustí ve jménu Páně. Udělají
z vás hříšníky a potom řeknou: "Nyní přistup ke Kristu, on je
spasitel."
Neexistuje nikdo, kdo by vás spasil, protože především jste
nespáchali žádný hřích. Nemusíte být spaseni.
Toto je Buddhovo poselství: Již jste tam! Již jste spaseni!
Spasitel nemusí přijít, nejste viní. Neexistuje žádné utrpení,
Sáriputro, žádné vznikání utrpení, žádné ukončení utrpení a není
k němu žádná cesta. Není ho dosaženo, je nedosažitelné. Již tomu
tak je, je to vaše samotná podstata.
Nezajímá mě žádná ideální společnost. Prosím vás, odhoďte tento
sen; vytvořil v tomto světě mnoho velkých děsivých hrůz.
Pamatujte, že politicky se nyní nemůže nic stát. Politika je
mrtvá. Ať volíte levici nebo pravici, dělejte to bez iluzí. Je
nutné zříci se představy, že nějaký systém může být spasitelem.
Žádný systém nemůže být spasitelem - komunismus, fašismus,
gándhismus. Žádná společnost vás nemůže spasit a žádná společnost
nemůže být ideální společností. A neexistuje žádný spasitel -
Kristus, Krišna nebo Ráma. Musíte prostě zahodit nesmysl, který s
sebou vláčíte, o vině a o tom, že jste hříšníci.
Vložte veškerou svou energii do tance, do oslavování. A potom
jste ideální, tady a teď - ne že se musíte stát ideálními.
Ideologie jako taková ztratila svou pravdu. Vlastně v ní
především nikdy nebyla. A síla k přesvědčování je také pryč. Jen
málo seriózních mozků stále ještě věří, že člověk může narýsovat
plány a pomocí sociální politiky uskutečnit novou utopii
sociálního souladu. Žijeme ve věku naprosté svobody. Jsme
plnoletí. Lidstvo již není dětinské, je dospělejší. Žijeme ve
velice sokratovském období, protože lidé se ptají na všechny
důležité otázky života. Nezačněte dychtit a toužit po nějakém
budoucím ideálu, ideji, dokonalosti. Odhoďte všechny ideály a
žijte tady-teď.
Moje komuna nebude ideální společností. Moje komuna bude komunou
tady-teď.
Pro dnešek stačí.

PLNÁ PRÁZDNOTA 

PLNÁ PRÁZDNOTA
Co je meditace? - protože tato celá Sútra srdce je o té
nejvnitřnější esenci meditace, podívejme se na to podrobně.
První věc: meditace není soustředění. V soustředění je vlastní
já, které se soustřeďuje, a objekt, na který se soustřeďuje.
Existuje dualita. V meditaci není nikdo uvnitř a nic venku. Není
to soustředění. Neexistuje rozdělení na to uvnitř a to venku. To
uvnitř neustále plyne do toho venku, to venku neustále plyne do
toho uvnitř. Vymezení, hranice, dělicí čára již neexistuje. Ono
uvnitř je venku, ono venku je uvnitř; je to nedualistické vědomí.
Soustředění je dualistické vědomí: proto soustředění vytváří
únavu, proto když se soustředíte, cítíte se vyčerpaní. A nemůžete
se soustředit po dvacet čtyři hodin, musíte si vzít volno na
odpočinek. Soustředění se nikdy nemůže stát vaší přirozeností.
Meditace neunavuje, meditace vás nevyčerpává. Meditace se může
stát čtyřiadvacetihodinovou záležitostí - den za dnem, rok za
rokem. Je to relaxace sama.
Soustředění je čin, volní čin. Meditace je stav bez vůle, stav
nečinnosti. Je to relaxace. Člověk se prostě propadne do svého
bytí a toto bytí je stejné jako bytí všech. V soustředění je
plán, projekce, představa. V soustředění mysl funguje na základě
úsudku: něco děláte. Soustředění vychází z minulosti.
V meditaci neexistuje v pozadí žádný úsudek. Neděláte nic
konkrétního, prostě jste. Nemá v sobě žádnou minulost, je
nezamořená minulostí. Nemá v sobě žádnou budoucnost, je prostá
vší budoucnosti. Je tím, co Lao-c' nazval wei-wu-wei, činnost
prostřednictvím nečinnosti. To je to, co zenoví mistři stále
říkají: když sedíte tiše a nic neděláte, přijde jaro a tráva
vyroste sama. Pamatujte, ,sama' - nic není  třeba učinit.
Navytahujete trávu vzhůru; jaro přijde a tráva vyroste sama.
Tento stav - kdy dovolíte životu, aby si šel dál svou vlastní
cestou, kdy ho nechcete směrovat, kdy ho nechcete nijak ovládat,
když nemanipulujete, když mu nevnucujete žádnou kázeň - tento
stav čisté neukázněné spontánnosti je tím, čím je meditace.
Meditace je v přítomnosti, čisté přítomnosti. Meditace je
okamžitost, bezprostřednost. Nemůžete meditovat, ale můžete být
v meditaci; nemůžete být v soustředění, ale můžete se soustředit.
Soustředění je lidské, meditace je božská.
Soustředění má střed ve vás; z tohoto středu přichází.
Soustředění má své já ve vás. Ve skutečnosti si člověk, který se
velice soustřeďuje, začne shromažďovat velmi silné vlastní já.
Začne se stávat stále silnější a silnější, začne se stávat stále
více integrovanou vůlí. Bude vypadat stále více soustředěný, více
jednolitý.
Meditující člověk se nestane silnějším: ztiší se, zklidní se.
Síla se vytváří z konfliktu; všechna síla je z tření. Z tření
vzniká elektřina. Můžete vytvořit elektřinu z vody: když řeka
padá z horského úbočí, nastává tření mezi řekou a skalami a toto
tření vytváří energii. Proto lidé, kteří se snaží dosáhnout moc,
neustále bojují. Boj vytváří energii. Energie se vždycky vytváří
pomocí tření, vytváří se síla. Svět jde znovu a znovu do války,
protože tento svět je ovládán představou moci. Bez boje nemůžete
být mocní.
Meditace přináší mír. Mír má svou vlastní sílu, ale je to zcela
odlišný jev. Síla, která je vytvářena třením, je násilná,
agresivní, mužská. Síla - používám toto slovo, protože žádné jiné
neexistuje - síla, která pochází z míru, je ženská. Má v sobě
laskavost. Je to pasivní síla, je to receptivnost, přístupnost,
otevřenost. Nepochází ze tření; proto není násilná.
Buddha je silný, silný ve svém míru, ve svém mlčení. Je tak silný
jako květ růže, není silný jako atomová bomba. Je tak silný jako
úsměv dítěte... velmi křehký, velmi zranitelný; ale není tak
silný jako meč. Je silný jako malá hliněná lampička, malý
plamínek, hořící v temné noci. Je to zcela jiný rozměr síly. Tato
síla je tím, co nazýváme božská síla. Pramení z ne-tření.
Soustředění je tření: bojujete s vlastní myslí. Pokoušíte se
zaostřit mysl určitým směrem, na nějakou myšlenku, na nějaký
objekt. Nutíte ji násilím, znovu a znovu ji přivádíte zpět.
Pokouší se vám uniknout, utíká vám, bloudí, lne k tisícům jiných
věcí a vy ji znovu a znovu přivádíte zpět a nutíte ji násilím.
Pouštíte se do boje se sebou samým. Zajisté je vytvářena síla;
tato síla je tak škodlivá jako kterákoliv jiná síla, tato síla je
tak nebezpečná jako kterákoliv jiná síla. Tato síla bude opět
použita, aby někomu uškodila, protože síla pocházející ze tření
je násilí. Něco, co vzešlo z násilí, bude násilné a destruktivní.
Síla, která pochází z míru, ne-tření, ne-boje, ne-manipulace, je
silou květu růže, silou malé lampičky, silou usmívajícího se
dítěte, silou plačící ženy, silou, která je v slzách a kapkách
rosy. Je nezměrná, ale ne těžká; je nekonečná, ale ne násilná.
Soustředění z vás udělá člověka silné vůle. Meditace z vás udělá
prázdnotu. To je to, co Buddha říká Sáriputrovi. Pradžňápáramitá
znamená přesně ,meditace, moudrost zásvětí'. 
Nemůžete ji uvést, ale můžete jí být otevření. Nemusíte udělat
nic, abyste ji přivedli na svět - nemůžete ji způsobit; je to nad
vaše síly. Musíte zmizet, aby mohla přijít. Mysl se musí
zastavit, aby nastala meditace. Soustředění je úsilí mysli;
meditace je stav ne-mysli. Meditace je čisté uvědomění, meditace
v sobě nemá žádný motiv.
Meditace je strom, který roste bez semena: to je ten zázrak
meditace, to kouzlo, to tajemno. Soustředění má v sobě semeno:
soustřeďujete se za určitým účelem, je tu motiv, je motivované.
Meditace nemá žádný motiv. Proč by tedy měl člověk meditovat,
když neexistuje žádný motiv?
Meditace se zrodí, jedině když jste vhlédli do všech motivů a
shledali jste je nedostatečnými, když jste prošli celou řadou
motivů a poznali jejich falešnost, nepravost. Poznali jste, že
tyto motivy nikam nevedou, že se stále pohybujete v kruzích;
zůstáváte stejní. Motivy vás neustále vedou, pohánějí, skoro vás
dohánějí k šílenství, vytvářejí nové touhy, ale ničeho není nikdy
dosaženo. Ruce zůstávají tak prázdné jako vždycky. Když bylo toto
poznáno, když jste vhlédli do svého života a uviděli, že všechny
vaše motivy selhávají...
Žádný motiv ještě nikdy neuspěl, žádný motiv ještě nikdy nikomu
nepřinesl žádné požehnání. Motivy pouze slibují; zboží není nikdy
dodáno. Jeden motiv selže a další motiv nastoupí a znovu vám
slibuje ... a vy se znovu necháte oklamat. Když jste znovu a
znovu klamáni motivy, jednoho dne si najednou uvědomíte -
najednou do toho vidíte a samo toto vidění je začátkem meditace.
Nemá v sobě žádné semeno, nemá v sobě žádný motiv. Jestliže
meditujete pro něco, potom se soustřeďujete, nemeditujete. Potom
jste stále ještě ve světě - vaše mysl se stále ještě zajímá
o laciné věci, o maličkosti. Potom jste světští, pozemští. I když
meditujete, abyste dospěli k Bohu, jste pozemští. I když
meditujete, abyste dospěli do nirvány, jste pozemští - protože
meditace nemá žádný cíl.
Meditace je vhled, že všechny cíle jsou falešné, nepravé.
Meditace je pochopení, že touhy nikam nevedou. Když toto vidíme
... A to není víra, kterou můžete dostat od Buddhy nebo Ježíše.
To není vědění; vy to budete muset uvidět. Můžete to uvidět hned
teď! Žili jste, viděli jste tolik motivů, byli jste ve zmatku,
přemýšleli jste o tom, co udělat, co neudělat, a udělali jste
spoustu věcí. Kam vás to všechno dovedlo? Jen do toho vhlédněte!
Neříkám souhlaste se mnou, neříkám věřte ve mě. Jednoduše vás
upozorňuji na fakt, který jste přehlíželi. Toto není nějaká
teorie, toto je prosté konstatování prostého faktu. Možná to, že
je tak prostý, je důvodem, proč pokračujete stále dál, aniž byste
se na něj podívali. Mysl se vždycky zajímá o složitosti, se
složitou věcí se dá vždycky něco udělat. S jednoduchým jevem se
nic dělat nedá.
Jednoduché je přehlíženo, jednoduché je zanedbáváno, jednoduché
je ignorováno. Jednoduché je tak zřejmé, že se do něj nikdy
hlouběji nepodíváte. Neustále hledáte složitosti - složitost má
v sobě výzvu. Složitost jevu, problému, situace vám dává výzvu.
V této výzvě přichází energie, tření, konflikt: musíte tento
problém vyřešit, musíte dokázat, že jej umíte vyřešit. Když je tu
problém, jste rozechvělí vzrušením, že je tu příležitost něco
dokázat. Ale to, co konstatuji já, je prostý fakt, není to
problém. Nedává vám žádnou výzvu, prostě tu je. Můžete se na něj
podívat nebo se mu můžete vyhnout. A on nevykřikuje; je tak
prostý. Nemůžete ho ani nazvat tichým malým hláskem uvnitř sebe;
dokonce ani nešeptá. Je prostě tu - můžete se podívat, nemusíte
se podívat.
Vizte to! A když říkám "Vizte to!", myslím tím hned teď,
okamžitě. Není třeba čekat. A udělejte to rychle, když říkám
"Vizte to!" Vizte to, ale rychle, protože jestli začnete
přemýšlet, jestli to neuvidíte rychle, okamžitě, v tom zlomku
sekundy, potom vstoupí mysl a začne dumat a začne přinášet
myšlenky a začne přinášet předsudky. A už jste ve filozofickém
stavu - mnoho myšlenek. Potom si musíte vybrat, co je správné a
co je špatné, a tak začíná hloubání. Promarnili jste
existenciální moment.
Ten nastal právě nyní. Jen se podívejte, a to je meditace - tento
pohled je meditace. Prosté vidění faktičnosti určité věci,
určitého stavu, je meditace. Meditace nemá žádný motiv, z toho
důvodu v ní není žádný střed. A protože v ní není žádný motiv a
žádný střed, není v ní žádné vlastní já. Odpověď z nicoty, to je
všechno, o čem meditace je.
Mysl se soustřeďuje: jedná z minulosti. Meditace jedná
v přítomnosti, z přítomnosti. Je to čirá odpověď na přítomnost,
není to reakce sama o sobě. Nejedná z logických závěrů, jedná
viděním existenciálna.
Sledujte to ve svém životě: je veliký rozdíl, když jednáte
z logických závěrů. Vidíte muže, cítíte se přitahována - krásný
muž, vypadá velmi dobře, vypadá nevinně. Jeho oči jsou krásné,
jeho vibrace jsou krásné. Potom se ale muž představí a řekne
"jsem žid" - a vy jste křesťanka. Něco okamžitě cvakne a je tu
odstup; nyní už není nevinný, už není krásný. Vy máte o židech
určité představy. Nebo on je křesťan a vy jste židovka; máte
určité představy o křesťanech - co křesťanství udělalo židům
v minulosti, co jiní křesťané udělali židům, jak židy v průběhu
věků mučili... a najednou on je křesťan - a něco se okamžitě
změní. To je jednání na základě logických závěrů, předsudků, bez
pohledu na toho muže - protože tento muž možná není takový
člověk, jaký si myslíte, že žid musí být... protože každý žid je
jiný typ člověka, každý hinduista je jiný typ člověka a stejně
tak každý muslim. Nemůžete jednat na základě předsudků. Nemůžete
jednat tak, že budete lidi kategorizovat. Nemůžete strkat lidi do
šuplíků; nikdo se nedá strčit do šuplíku. Možná vás oklamalo sto
komunistů, a když potkáte sto prvního, nevěřte pořád té
kategorii, kterou jste si vyrobili ve své mysli: že komunisté
jsou zrádní - nebo cokoliv jiného. Toto může být jiný typ
člověka, protože dva lidé nejsou nikdy naprosto stejní.
Kdykoliv jednáte z logických závěrů, je to mysl. Když vhlédnete
do přítomnosti a nedovolíte žádné představě, aby vám zastírala
realitu, aby vám zastírala fakt, prostě vhlédnete do toho faktu a
jednáte z tohoto pohledu, je to meditace.
Meditace není něčím, co ráno uděláte a jste s tím hotovi,
meditace je něčím, co musíte neustále žít v každém momentu svých
životů. Při chůzi, spánku, sezení, mluvení, poslouchání se musí
stát jistým druhem klimatu. Uvolněný člověk v ní zůstává. Člověk,
který neustále odhazuje minulost, je meditativní. Nikdy
nejednejte z logických závěrů; tyto závěry jsou vašimi
podmíněnými reflexy, vašimi předsudky, vašimi touhami, vašimi
strachy atd. Zkrátka, jste v nich vy!
Vy znamená vaše minulost. Vy znamená všechny vaše zážitky
z minulosti. Nedovolte, aby mrtvé získalo vládu nad živým,
nedovolte, aby minulost ovlivňovala přítomnost, nedovolte, aby
smrt přemohla váš život - toto je meditace. Zkrátka, nejste
součástí meditace! Mrtvé neovládá živé.
Meditace je určitým druhem zážitku, který vám dá totálně odlišnou
hodnotu pro žití vašeho života. Potom nežijete jako hinduista
nebo muslim, Ind nebo Němec; žijete prostě jako vědomí. Když
žijete v této chvíli a kolem není nic rušivého, pozornost je
totální, protože neexistuje žádné rozptýlení - rozptýlení
přichází z minulosti a budoucnosti. Když je pozornost dokonalá,
pak i čin je dokonalý. Nezanechává žádná rezidua, pozůstatky.
Neustále vás osvobozuje, nikdy pro vás nevytváří klece, nikdy vás
nevězní. A to je nejvyšší cíl Buddhy; toto nazývá nirvánou.
,Nirvána' znamená svobodu - naprostou, absolutní, nenarážející na
žádné překážky. Stanete se čistou oblohou. Ta nemá žádné hranice,
je nekonečná. Prostě tu je ... a potom je všude kolem vás nicota,
uvnitř i vně. Nicota je funkcí meditativního stavu vědomí. A
v této nicotě je požehnání. Tato nicota sama o sobě je oním
požehnáním.
Nyní ony sútry.

Proto, ó Sáriputro,
je následkem jeho neusilovnosti, že bódhisattva
tím, že se spolehl na dokonalost moudrosti,
pobývá bez myšlenkových příkrovů.
Při nepřítomnosti myšlenkového příkrovu
není nucen třást se strachem,
překonal to, co může rozrušit,
a nakonec dospěje do nirvány.

Pamatujte, že ono ,proto' je vždycky náznakem, že Buddha
pokračuje v nahlížení do Sáriputrovy nicoty - když stále dál
cítí, že se jeho energie uvolňují, že jeho energie již nejsou ve
zmatku, že nedumá, ale poslouchá, že nepřemýšlí, ale že tam
prostě je s Buddhou, přítomný, otevřený, přístupný. Ono ,proto'
vyjadřuje rozvinutí Sáriputrova bytí. Buddha vidí, že se další a
další plátky otevírají, takže může postoupit o další krok, takže
může Sáriputru vzít trochu hlouběji. Sáriputra je přístupný.
Toto ,proto' není logické, toto ,proto' je existenciální. Když
Sáriputra nahlíží do Buddhy, rozvíjí se. A když Buddha nahlíží do
Sáriputry, je připraven ho vzít o kousek dál směrem k onomu světu
za hranicemi, k zásvětí. Každá formulace jde hlouběji a výše.

Proto, ó Sáriputro,
je to následkem jeho neusilovnosti, že bódhisattva
tím, že se spolehl na dokonalost moudrosti,
pobývá bez myšlenkových příkrovů.

O každém slově je nutno meditovat - ne se na něj soustředit,
pamatujte, ale meditovat; poslouchat, vhlížet, nehloubat,
nepřemýšlet. Tyto věci jsou vyšší než myšlenka, větší než
myšlenka. V těchto oblastech je myšlenka hloupá.
Nejprve říká:

je to následkem jeho neusilovnosti.

Meditace nemůže být dosaženo, protože meditace nemůže mít motiv.
Když něčeho dosáhnete, dosáhnete toho prostřednictvím motivu.
Když něčeho dosáhnete, vždycky musíte pracovat pro budoucnost a
plánovat do budoucnosti. Nemůžete dosáhnout ničeho právě teď -
kromě meditace. Dovolte, abych to zopakoval: nemůžete dosáhnout
ničeho právě teď, kromě meditace. Proč? Když chcete peníze,
nemůžete jich dosáhnout právě teď, budete proto muset tvrdě
pracovat; ať už legálně nebo nelegálně - ale budete muset
pracovat.
Existují pomalé způsoby, můžete se stát obchodníkem; a existují
rychlé způsoby, můžete se stát politikem - budete ale muset něco
udělat. Ať už rychle nebo pomalu, bude však potřeba jistý čas.
Čas je nutnost. Bez času nemůžete dosáhnout peněz. Jestliže
nemáte žádný čas, jak můžete dosáhnout peněz právě v tuto chvíli?
I když budete chtít okrást souseda, když budete chtít vybrat
kapsy toho, kdo sedí vedle vás, i to zabere nějaký čas. Čas je
nutnost. Když se budete chtít stát slavnými, bude potřeba čas.
Když se budete chtít stát politicky silnými, bude potřeba čas.
Pouze meditace se dá dosáhnout právě teď, právě v tuto chvíli,
okamžitě. Proč? - protože je to vaše podstata. Proč? - protože
již tu je. Nevyžadovali jste ji, to je pravda; ale zůstává zde,
nevyžádaná. Můžete si ji vyžádat hned teď. Ani jediná chvilka
nesmí být ztracena.

...je to následkem jeho neusilovnosti...

A nirvána není ničím než meditací, která se vrátila zase na
začátek kruhu. Bůh není ničím jiným než pupenem meditace, který
se stal květem.
Toto není usilování, toto jsou vaše samotné reality. Můžete je po
celé věky stále dál přehlížet, nevšímat si jich, ale nemůžete je
ztratit; jsou tam, jen tak uvnitř ve vás spočívají. Kdykoliv
zavřete oči a podíváte se, začnete se smát. A hledali jste toto
požehnání a hledali jste na špatných místech. Hledali jste tuto
jistotu, která pochází z nicoty, ale hledali jste v penězích,
v bankovních kontech, tady i tam. A prostřednictvím tohoto k tomu
nikdy nedošlo. Prostřednictvím tohoto k tomu nemůže dojít. Nic
zvenčí nemůže učinit váš život jistým, bezpečným. Vnějšek je
nejistý; jak může učinit váš život jistým? Vláda nemůže váš život
učinit jistým, protože vláda sama je nejistá - může přijít
revoluce. Banka nemůže učinit váš život jistým, protože banka
může zbankrotovat. Jen banky mohou zbankrotovat, co jiného? Žena,
kterou milujete, nemůže váš život učinit jistým - může se
zamilovat do někoho jiného. Muž, kterého milujete, nemůže váš
život učinit jistým - může zemřít.
Všechny tyto záležitosti jsou vnější. Takže čím více máte jistot
venku, tím se stáváte nejistější, protože potom se bojíte
o banku, protože může zbankrotovat. Když nemáte žádné konto, je
vám to jedno; ať si zbankrotuje kdykoliv. Když tam ale máte své
konto, potom si děláte starosti. Potom jste dospěli k další
nejistotě - k možnosti, že banka zbankrotuje. Nyní nemůžete spát,
protože stále myslíte na to, co se stane.
Jestliže jste vložili svou důvěru do čehokoliv vně, vytváří to
více nejistoty. Proto čím jsou lidé bohatší, tím jsou nejistější.
A já nejsem zastáncem chudoby. Neříkám: buďte chudí. Chudoba
v sobě nemá nic svatého. Netvrdím, že chudý člověk je ve všem
jistý; má své nejistoty. Bohatý člověk má své nejistoty;
samozřejmě, že nejistoty bohatého člověka jsou složitější a
nejistoty chudého člověka jsou jednoduché - ale nejistoty tu
jsou. A já neříkám, že být chudý je něco velmi neobvyklého, nebo
že být chudý je něčím velice důležitým a významným, nebo že se
můžete chvástat tím, že jste chudí.
Být chudý nemá nic co do činění se spirituálností. Stejně tak být
bohatý nemá co do činění se spirituálností. To jsou irelevantní
fakta. Chudák se dívá ven stejně jako boháč. Možná chudák má jen
volský potah a boháč má cadillac, ale na tom nezáleží. Volský
potah je věcí vedlejší jako ten cadillac; oba se dívají ven.
Boháč může mít mnoho bankovních kont a chudák jen malou peněženku
nebo trochu ušetřených peněz, ale na tom nezáleží - oba se dívají
ven.
Jistota je na cestičce dovnitř, protože tam dospějete k poznání,
že neexistuje nikdo, kdo má umřít, že neexistuje nikdo, kdo má
trpět, že neexistuje nic, co se má stát, že existuje jen čistá
obloha. Mraky přicházejí a odcházejí a obloha zůstává. Životy
přicházejí a odcházejí, ale nicota zůstává.
Tato nicota je již zde. Proto Buddha říká, že je jí možno
dosáhnout, pouze když pochopíte, že je nedosažitelná. Může jí být
dosaženo, pouze když pochopíte ten základní fakt: že již je zde,
že tomu tak již je.
Prázdnota, která je tu, nemá být žádným způsobem vyvíjena,
rozvíjena. Je tu plně. Proto je možné jí dosáhnout v jediném
momentu. Buddha to nazývá ,plnou prázdnotou', protože prázdnota
může jedině být plná, jestliže je tu. Jestliže není plná, znamená
to, že je tu ještě něco jiného než prázdnota, a to něco bude
vadit, překážet, a to něco vytvoří dualitu, a to něco vytvoří
tření, a to něco vytvoří napětí, a to něco vytvoří úzkost -
nemůžete být klidní a vyrovnaní s ,něčím jiným'.
Prázdnota je tu, pouze když je plná, když všechny překážky byly
odhozeny, když nemáte nic uvnitř, když tu není nikdo, kdo by toho
byl pozorovatelem. Buddha říká, že tato prázdnota není ani
zážitkem, protože když ji zažíváte, znamená to, že jste tam byli,
abyste ji zažili. Ona je vy, takže ji nemůžete zažít. Můžete
zažít jenom něco, co nejste vy. Zážitek znamená dualitu -
pozorovatele a pozorované, poznávajícího a poznané, subjekt a
objekt, vidoucího a viděné. Tady je ale pouze prázdnota, nikdo,
kdo by ji viděl, nikdo, kdo by byl viděn, nic jako objekt, nic
jako subjekt. Tato nedualistická prázdnota je plná. Je naprosto
plná. Její plnost se nedá vylepšit, k její plnosti se nedá nic
přidat. Nic se z ní nedá vzít, protože tam nic není, a nic se
k ní nedá přidat; je naprosto plná.
,Plná prázdnota' není prožitkem, protože v ní není žádný
prožívající. Proto říká Buddha: Spirituálnost není prožitek. Bůh
se nedá zažít. Ti, kdo říkají: "Zažil jsem Boha," buď nerozumějí
tomu, co říkají, nebo používají velmi neadekvátní, nepostačující
slova. Nemůžete zažít Boha. V tomto zážitku se nenalézáte. Tento
zážitek je zde, ale ten, kdo zažívá, tu není - takže to nemůžete
prohlašovat za zážitek. Tedy kdokoliv se zeptal Buddhy, jestli
zažil Boha, pak ten mlčel, neřekl jediné slovo. Okamžitě změnil
téma, začal mluvit o něčem jiném.
Kdykoliv tato otázka byla položena, po celý svůj život, zůstal
důsledně mlčet. Mnoho lidí si myslelo, že Boha nezažil; protože
mlčel. On je ale jediný člověk, který nic neřekl - ani
negativního, ani pozitivního. A není to proto, že by nezažil.
Zažil, ale nedá se o tom mluvit jako o zážitku; proto mlčí. Proto
Ježíš nepromluvil, když se Pilát Pontský ptal: "Co je pravda?".
J. Krišnamurti stále říká... a činí velmi jemné rozlišení mezi
prožitkem a prožíváním, a je to krásné rozlišení - říká: "Je to
prožívání, ne prožitek." Je to proces, ne věc. Je to živé, ne
mrtvé. Je to pokračující, ne skončené. Vstoupíte do Boha, a potom
je to pokračující jev: pokračuje to dál a dál a dál, až po
věčnost; nikdy z toho nevyjdete. Je to prožívání, živý proces -
jako řeka, jako květina, která se otevírá a otevírá a otevírá a
pokračuje v otevírání. A nikdy to neskončí.
Říci, že člověk zažil Boha je hloupé, laciné a naivní. Říci, že
člověk dosáhl mokši, nirvány, pravdy, nedává příliš smysl,
protože to jsou věci, které se nedají kategorizovat jako dosažení
něčeho.
A tak Buddha říká:

Proto, ó Sáriputro,
je to následkem jeho neusilovnosti...

Když se mysl zastaví a již se nezajímá o dosažení ničeho, potom
dosáhne buddhovství. Když se mysl zcela zastaví a nikam
nepokračuje, začne jít dovnitř, začne padat do vlastního bytí
člověka, do té bezedné hlubiny. Plné prázdnoty je dosaženo
stavem, v němž se nesnažíme něčeho dosáhnout. Takže se nestávejte
těmi, kdo se snaží dospět do cíle, nezačněte uvažovat v pojmech
úspěchu - že jste úspěšně dosáhli toho nebo toho, že musíte
dosáhnout Boha. To jsou hry; mysl vás opět oklamává. Název hry se
mění, ale hra sama, ta rafinovaná hra, zůstává stejná.

...že bódhisattva dosahuje
...prostřednictvím jeho neusilovnosti...
prostřednictvím spolehnutí se na dokonalost moudrosti...

Toto je velice významný výrok. Buddha říká: Člověk by se neměl
spoléhat absolutně na nic. Toto je v protikladu k běžnému
buddhistickému náboženství, protože má tři základní útočiště:
Buddham saranam gaččhámi, sangam saranam gaččhámi, dhámmam
saranam gaččhámi. Když žák přijde k Buddhovi, pokloní se mu,
odevzdá se mu a řekne: "Uchyluji se do útočiště Buddhova." -
buddham saranam gaččhámi.
"Přijímám útočiště ve společenství Buddhově," - sangam saranam
gaččhámi. "Přijímám útočiště v zákoně hlásaném Buddhou," -
dhammam saranam gaččhámi. A Buddha tady říká, že člověk by se
neměl na nic spoléhat - není žádné útočiště, nikde žádný úkryt.
Tato Sútra srdce byla nazvána duší buddhismu a Buddhovo
náboženství bylo nazváno jeho tělem. Tato tři útočiště jsou pro
tu nejobyčejnější mysl, která hledá nějaký úkryt, pomůcku,
podporu. Tyto výroky jsou pro nejvyšší duši - toho, kdo přišel do
šestého a jen tak visí mezi šestým a sedmým stupněm,  chybí jen
malé postrčení...

Proto, ó Sáriputro...

Bylo řečeno, že první Buddhovo kázání, které se nazývá Kázání
o otočení kola náboženství, Dhamma čakrapravatan sútra, - to bylo
jeho první kázání, poblíž Varanásí - vytvořilo takzvané obyčejné
náboženství, pro masy. V tomto kázání prohlašuje: "Pojďte a
přijměte útočiště v Buddhovi; pojďte a přijměte útočiště v zákoně
kázaném Buddhou; pojďte a přijměte útočiště ve společenství,
v komuně Buddhově."
Po dvaceti letech vyhlásil tento druhý zákon. Trvalo mu dvacet
let, než přivedl několik málo lidí k této nejvyšší možnosti. Toto
je známo jako druhé nejdůležitější kázání. První bylo v Saranátu,
poblíž Varanásí, když řekl lidem: "Pojďte a přijměte útočiště ve
mně. Já jsem dosáhl cíle! Pojďte a přijměte útočiště ve mně. Já
jsem dospěl k cíli! Pojďte a podílejte se se mnou. Já jsem dospěl
k cíli! Pojďte a následujte mě." To bylo pro obyčejnou mysl; to
je přirozené. Buddha nemohl vyhlásit Sútru srdce; masy by nebyly
schopny to pochopit.
Potom pracoval dvacet let se svými žáky. Nyní se Sáriputra velice
přiblížil. Kvůli této blízkosti říká:

Proto, ó Sáriputro...

Nyní ti to mohu říci. Mohu ti říci, že jsi se spolehl na
dokonalost moudrosti... Jen na jedinou věc se člověk musí
spolehnout, a to je uvědomělost, pozornost. Jenom na jednu věc se
musí člověk spolehnout, a to je jeho vlastní vnitřní zdroj, bytí.
Všechno ostatní musí být odhozeno, všechna útočiště.
Následkem toho, že se člověk nespolehl na nic jiného než
dokonalost meditace, musí udělat to, že se nespolehne na nic, ať
pozemského či jiného, že všechno nechá být, že dá výsledné
prázdnotě volný průběh, nenarážející na žádné překážky v podobě
postojů pro nebo proti, že se přestane spoléhat na cokoliv, že
nikde nevyhledává útočiště ani podporu - to je skutečné, pravé
zřeknutí se světa.
Naše oddělené vlastní já je nepravou realitou, která se může
udržovat pouze tím, že si nalézá podpory nebo rekvizity, o které
se může opřít nebo se na ně spolehnout. Hledat útočiště u těchto
tří pokladů je ústředním aktem buddhistického náboženství -
útočiště v Buddhovi, útočiště v obci (sangha), útočiště v dhammě.
Tady to Buddha vyvrací. Není to protimluv. Jednoduše říká to,
čemu můžete rozumět. V mých tvrzeních najdete tisíce protimluvů,
protože byly učiněny při odkazu na různé lidi. Čím více
porostete, tím různější tvrzení budu říkat - protože má tvrzení
jsou odpověďmi vám. Nemluvím tady ke zdem. Hovořím k vám a mohu
vám dát jenom tolik, kolik jste schopni přijmout. Čím bude vaše
vědomí vyšší, čím bude vaše vědomí hlubší, tím rozdílnější budou
věci, které budu prohlašovat.
Přirozeně, že tyto rozdílné výroky si budou vzájemně velice
odporovat. Jestli někdo bude hledat logickou důslednost, žádnou
nenajde. V Buddhových prohlášeních nemůžete najít žádnou logickou
důslednost. Proto v den, kdy Buddha zemřel, se buddhismus
rozdělil na třicet šest škol. Přesně v den, kdy zemřel a jeho
žáci se rozdělili na třicet šest škol - co se stalo?
Protože pronesl tolik prohlášení rozdílným lidem - kvůli jejich
rozdílnému vědomí a pochopení - všichni se začali hádat a prát.
Říkali: "Toto mi řekl Buddha!" Jen se nad tím zamyslete: prvních
pět žáků, kterým řekl: "Já jsem dosáhl cíle - nyní pojďte ke mně
a já vás tam zavedu." ...kdyby se tito první žáci setkali se
Sáriputrou a Sáriputra by řekl: "Je toho dosaženo pomocí určité
ne-usilovnosti; ten, kdo prohlašuje, že dosáhl cíle, se mýlí,
protože se toho nedá dosáhnout." - co by asi ti první žáci řekli?
Řekli by: "O čem to mluvíš? My jsme nejstarší žáci, ti
nejprvnější, a toto bylo první prohlášení, které k nám Buddha
učinil: ,Já jsem dosáhl cíle!' Vlastně bychom ho nikdy nebyli
bývali následovali, kdyby nebyl prohlásil tohle. Protože to
prohlásil, následovali jsme ho. Náš motiv byl jasný: jelikož on
dosáhl cíle, my jsme také chtěli dosáhnout cíle; proto jsme ho
následovali. A také nám řekl: ,Já jsem vaše útočiště. Pojďte a
přijměte útočiště ve mně. Dovolte, abych byl vaším úkrytem.' A
o jakém nesmyslu to mluvíš ty? Tohle Buddha nemohl říct. To jsi
určitě špatně pochopil. Něco se spletlo, nebo sis to vymyslel."
Toto prohlášení, tato Sútra srdce, bylo učiněno v soukromí. Bylo
prosloveno k Sáriputrovi, bylo specificky určeno Sáriputrovi. Je
to jako dopis. Sáriputra nemůže podat žádné důkazy, protože
v těch dobách nebyly magnetofony. Může prostě říci, může
přísahat: "Neříkám nic nepravdivého. Buddha mi řekl: ,Spolehni se
na svou meditaci a na nic jiného.'"
Mysl, která se spoléhá na něco jiného, je nepravé vlastní já,
ego. Ego nemůže existovat bez pomůcek, žádá si rekvizity. Něco ho
musí podpírat. Jakmile byly všechny podpěry odstraněny, ego padá
na zem a mizí. Ale pouze tehdy, když toto ego upadne na zem,
vzniká vědomí, které je věčné, které je nadčasové, nesmrtelné.
Tady Buddha říká: "Není žádné útočiště, Sáriputro. Není žádná
náprava. Není nic a není kam jít. Už jsi tam."
Když dojdete do této plno-prázdnoty nepřipravení, způsobí vám to
veliký třes strachem. Když jste do ní někým hozeni ... Někdy,
například, ke mně přicházejí lidé s hlubokou láskou a úctou;
říkají: "Osho, proč mě nepostrčíš trochu tvrději?" Když na to
nejste připravení a jste postrčeni, nepomůže to. Může to zarazit
váš postup v mnoha příštích životech. Jakmile vstoupíte do této
nicoty nepřipravení, budete tak šokováni, tak vystrašeni, tak
k smrti vyděšeni, že nikdy více, alespoň po několik životů,
nepřijdete k žádnému člověku, který mluví o nicotě, který mluví
o Bohu. Budete se tomu vyhýbat. Strach se ve vás stane semenem.
Ne, není možné vás postrčit nepřipravené. Je možné vás postrkovat
jen pomalu, pomaličku, jenom v přímém poměru k tomu, jak jste
připraveni.
Slyšeli jste slavný výrok Sörena Kierkegaarda, dánského filozofa,
předchůdce moderního existencialismu? Říká: "Člověk je chvění
strachem, neustálé chvění  strachem." Proč? - protože smrt je
přítomna. Proč? - protože je tu přítomen strach: "Jednoho dne
možná nebudu."
Má pravdu, co se týče obyčejné mysli - všichni se chvějí. Problém
je vždycky: "Být - či nebýt." Vždycky se zde vznáší - smrt.
Neumíte si představit, že zmizíte do nicoty, bolí to, děsí to. A
když nahlédnete hluboko do svého nitra, zjistíte, že se chvějete
při myšlence, že jste nic. Chcete být, chcete zůstat, chcete
vytrvat. Chcete vytrvat navždycky. Proto lidé, kteří nevědí nic
o svém vnitřním bytí, věří stále dál, že duše je nesmrtelná - ne
proto, že to vědí, ale ze strachu. Kvůli tomuto třesu musí věřit,
že je duše nesmrtelná. Je to určitý druh splnění přání.
Takže jakýkoliv idiot, který mluví o nesmrtelnosti duše, se vám
zalíbí. Chytíte se na to. Ne že byste pochopili, co říká - on to
možná nepochopil sám - ale bude to velmi líbivé. Lidé v Indii
věří na nesmrtelnost duše a nikde jinde nenajdete zbabělejší
lidi. Po tisíc let zůstali otroky, otroky velice malých zemí.
Kdokoliv přišel do Indie, dobyl ji bez jakýchkoliv potíží. Bylo
to tak jednoduché. A to jsou lidé, kteří věří v nesmrtelnost
duše. Ve skutečnosti země, která věří na nesmrtelnost duše,
nemůže vůbec být dobyta, protože se nikdo nebude bát zemřít. Jak
můžete porazit člověka, který se nebojí zemřít? Byli by všichni
zemřeli, ale neustoupili by žádnému druhu poddanství, nemohli by
ustoupit žádnému dobyvateli. Ale po tisíc let Indie zůstala
otrokem. Velice snadno zůstala otrokem.
Anglie je velmi malá země - v Indii je několik okresů, které jsou
větší. Anglie mohla snadno vládnout této velké zemi; nebylo to
těžké. Proč? ... A tito lidé věřili, že duše je nesmrtelná! Tato
víra ale není jejich prožitkem, tato víra je ze strachu. Potom se
všechno vysvětluje. Jsou to zbabělí lidé, bojí se, bojí se zemřít
- z toho důvodu lpí na představě, že duše je nesmrtelná. Ne že by
to věděli, ne že by to zažili; nikdy nic takového nezažili,
zažili pouze smrt, která je všude kolem. Kvůli smrti se tolik
bojí. Takže na jedné straně stále věří v nesmrtelnost duše; na
druhé straně, kdokoliv je může mučit a oni jsou připraveni se
podrobit a líbat mu nohy.
Člověk věří v nesmrtelnost ze strachu. Člověk věří v Boha ze
strachu. Věří z chvění. Sören Kierkegaard má pravdu, pokud jde
o obyčejnou mysl.
Další existencialistický filosof, Jean-Paul Sartre, říká: "Člověk
je odsouzen ke svobodě." Proč ,odsouzen'? Proč to ošklivé slovo
,odsouzen'? Svoboda - je to určitý druh odsouzení? Ano, pro
obyčejnou mysl ano, protože svoboda znamená nebezpečí. Svoboda
znamená, že se nemůžete na nic spolehnout, musíte se spolehnout
na sebe samé. Svoboda znamená, že všechny podpěry byly
odstraněny, všechny podpory zmizí. Svoboda v podstatě znamená
nicotu. Jste svobodní, když nejste ničím.
Poslechněte si, co Sartre říká: "Člověk, jako svoboda, se stává
mučivou úzkostí." Mučivá úzkost? Ze svobody? Ano, když na ni
nejste připraveni, když nejste připraveni do ní vstoupit, je
mučivou úzkostí. Nikdo nechce být svobodný, nehledě na to, co
lidé stále říkají. Nikdo nechce být svobodný. Lidé chtějí být
otroky, protože v otroctví se odpovědnost dá hodit na někoho
jiného. Nikdy nejste zodpovědní, jste jen otrok: co můžete dělat?
Udělali jste jenom to, co bylo poručeno.
Když jste ale svobodní, bojíte se. Vzniká odpovědnost. Jakýkoliv
čin, a vy se cítíte zodpovědní: když uděláte toto, může se stát
tohle; nebo když uděláte opačnou věc, může se stát něco jiného.
Volba je na vás a volba vytváří chvění strachem. Jean-Paul Sartre
má pravdu, pokud jde o obyčejnou mysl: svoboda vytváří mučivou
úzkost.
Říká: "Člověk je odsouzen ke svobodě," protože svoboda vytváří
děs. Je to děsivá svoboda. Nic mě nemůže ochránit před sebou
samým, když jsem svobodný. Není mi dána žádná hodnota, ve které
se mohu ukrýt. Musím si tyto hodnoty vytvořit sám. Já rozhoduji
o smyslu sebe sama a svého vesmíru, sám, neospravedlnitelný a bez
výmluvy. Já jsem jednou odhalenou podobou svobody, vy jste jinou.
Má svoboda je neustálým odhalováním mého bytí a stejně tak vaše.
Naše jedinečnost spočívá ve faktu, že každý z nás to dělá svým
vlastním způsobem. Sartre si ale myslí, že svoboda vytváří
mučivou úzkost a že svoboda je určitým druhem odsouzení,
prokletím. A Kierkegaard říká: "Člověk je neustálé chvění
strachem." Buddha chce, abyste vstoupili do této svobody, do této
nicoty. Je samozřejmé, že na to musíte být připraveni. Sáriputra
je nyní připraven.

Proto, ó Sáriputro,
je to následkem jeho neusilovnosti, že bódhisattva
tím, že se spolehl na dokonalost moudrosti,
pobývá bez myšlenkového příkrovu.
Při neexistenci myšlenkového příkrovu
není nucen třást se strachem,
překonal to, co může rozrušit,
a nakonec dospěje do nirvány.

Překonal to, co může rozrušit... a v této nicotě není žádné
chvění strachem.
Obyčejné mysli to připadá téměř nemožné: jak můžete zůstat bez
chvění strachem, když mizíte? Když se rozpouštíte do neznáma, jak
můžete zůstat nevystrašený? Jak dokážete neutéct? Jak dokážete
nezačít si hledat pomůcky a podpěry, abyste znovu mohli vytvořit
ten pocit, že jste ego, vlastní já?
Proto musel Buddha dvacet let čekat. A i potom prohlásil tuto
pravdu Sáriputrovi v osobním rozhovoru, ne jako veřejné kázání. A
kdyby lidé Sáriputrovi nevěřili, mají také pravdu - protože jim
říkal něco jiného.
Pamatujte si toto o mně! Pamatujte si toto: mé výroky jsou si
vzájemně odporující, protože jsou vytvořeny pro různé lidi, jsou
vytvořeny pro různá vědomí. A čím více porostete, tím víc si budu
protiřečit; tím víc budu vyvracet to, co jsem řekl dříve -
protože to už pro vás nebude relevantní. Při tom, jak vaše vědomí
poroste, budu muset odpovídat jiným způsobem. Každý obrat ve
vašem vědomí bude obratem v mých výrocích. A až skončím,
nevytvářejte třicet šest škol - protože třicet šest nebude
stačit!
Nicota přináší svobodu. Svoboda od vlastního já je absolutní
svobodou. Neexistuje žádná vyšší svoboda než tato. Nicota je
svoboda. A není to mučivá úzkost, jak říká Jean-Paul Sartre, není
to chvění strachem, jak říká Kierkegaard. Je to požehnání, je to
ta nejvyšší blaženost. Není to chvění, protože neexistuje nikdo,
kdo by se chvěl.
Meditace vás na toto připravuje, protože jak vstoupíte do
meditace, každý den nacházíte méně a méně sebe samých. A čím méně
nacházíte sebe sama, v přímé úměře poroste vaše blaženost, vaše
požehnání, vaše dokonalé štěstí. Pomalu, pozvolna se učíte
matematice vnitřního světa - čím více jste vy, tím více jste
v pekle; čím méně jste vy, tím více jste v nebi. V den, kdy
nejste vy, je nirvána; dostavil se absolutní domov. Uzavřeli jste
celý kruh, opět jste se stali dítětem. Již neexistuje žádné
vlastní já.
Pamatujte, že svoboda neznamená svobodu vlastního já. Svoboda
znamená: svoboda od vlastního já. Pro Sartra to znamená ,svobodu
vlastního já'. Proto ji cítí jako odsouzení; vlastní já zůstává.
Stane se svobodným, ale zůstává - a proto onen strach.
Jestliže je svoboda taková, že vlastní já v ní zmizelo, a je zde
jenom svoboda a nikdo svobodný, kdo se potom může chvět strachy a
kdo může cítit mučivou úzkost a kdo se může cítit odsouzený? A
potom neexistuje problém volby; tato svoboda jedná sama o sobě.
Člověk jedná bez možnosti volby a nezůstala žádná odpovědnost -
protože není nikdo, kdo by mohl cítit nějakou odpovědnost. Nicota
jedná. Wei-wu-wei - ne-činnost jedná. Je to vztah mezi vnitřní
nicotou a vnější nicotou a nic nepřekáží.

Je to následkem jeho neusilovnosti, že bódhisattva
tím, že se spolehl na dokonalost moudrosti ...
samotnou... pobývá bez myšlenkového příkrovu.

Nyní neexistuje žádný myšlenkový příkrov. A myšlenkový příkrov je
bariérou, která vás odděluje od vnější nicoty. To je to, co jsem
včera večer říkal Neelamberovi, bývalému Markovi, o kterém jsem
včera mluvil.
Včera večer vstoupil do sannjásy; stal se Neelamberem. Neelamber
znamená modrá obloha. Co odděluje vnější oblohu od vnitřní
oblohy? Vaše myšlenkové příkrovy. Jsou to šaty, které nedovolují
vaší nahotě, aby byla v doteku s oblohou. Myšlenka, že jste
hinduista, myšlenka, že jste křesťan, myšlenka, že jste komunista
nebo fašista, odděluje. Myšlenka, že jste krásní nebo oškliví,
odděluje. Myšlenka, že jste inteligentní nebo neinteligentní,
odděluje. Vezměte jakýkoliv druh myšlenky - a dostanete ono
oddělení. A vy máte miliony myšlenek. Budete se muset oloupat,
jako se loupe cibule, příkrov za příkrovem. Oloupete jeden
příkrov a je tu další vrstva; odloupnete ji a je tu další vrstva.
A přirozeně, když loupete cibuli, vstoupí vám do očí slzy; je to
bolestivé. Když začnete odkrývat své bytí, je to bolestivější.
Není to jako svlékání šatů, je to jako svlékání vlastní kůže.
Když ale budete pokračovat v loupání, jednoho dne dojdete ke
chvíli, kdy celá cibule zmizí a v rukou vám zůstane pouze nicota.
Tato nicota je dokonalé štěstí.
Buddha říká: bódhisattva dlí bez myšlenkových příkrovů. Je zde,
ale je nikým; je zde, ale nemá žádné představy; je zde, ale nemá
žádné myšlenky. Ne že by nemohl používat myšlenky ... já neustále
pokračuji v používání myšlenek. Právě teď k vám mluvím, musím
používat mysl a myšlenky - ale ony mě nepokrývají. Jsou vedle mě.
Kdykoliv je potřebuji, tak je použiji. Kdykoliv je nepoužívám,
nejsou tam - má vnitřní obloha a vnější obloha jsou jedno. A i
když je používám, vím, že mě nemohou oddělit. Jsou nápomocné,
můžete je použít, ale nejste jimi žádným způsobem pokryti.

...pobývá bez myšlenkových příkrovů...

Buddha říká, že existují tři druhy myšlenkových příkrovů. Prvním
je karma averna - neúplné činy. Netotální činy pokrývají vaše
bytí. Každý čin chce být dokončen. Ve všem existuje vnitřní
nutkání po vlastním dokončení. Kdykoliv dovolíte nějakému činu,
aby ve vás zůstával neúplný, pokryje vás: karma averna, karma,
která vás pokrývá.
Druhým je kléša averna. Chtivost, nenávist, žárlivost a podobné
věci: ty se nazývají kléši, nečistoty; ty vás pokrývají.
Všimli jste si toho? Zlostný člověk zůstává pořád rozzlobený -
někdy méně, jindy více, ale stejně je rozzlobený. Je připravený
skočit po čemkoliv. Je připraven, s jakoukoliv výmluvou, dostat
se do stavu zuřivosti. Vaří to v něm. A stejně tak žárlivý
člověk: žárlivý člověk neustále pátrá, aby našel něco, na co může
žárlit. Žárlivá manželka neustále prohledává manželovy kapsy, aby
se podívala, jestli by se něco nenašlo, do jeho dopisů, do jeho
záznamů, aby se podívala, jestli by se něco nenašlo.

Kdykoliv Nasredin přijde domů, dojde k bouřce, je jedno kvůli
čemu. Jeho žena je tak skvělý pátrač, že vždycky najde to nebo
ono. Stačí telefonní číslo v diáři a už začne podezřívat. Stačí
vlas na jeho saku a už začne velké vyslýchání - odkud že je ten
vlas?
Jednoho dne nemohla nic najít, ani jediný vlásek. Nasredin ten
den splnil všechny úkoly; ona přesto začala plakat a naříkat.
Nasredin řekl: "Tak o co jde? Nenašla jsi ani vlásek na mém
saku." Ona odpověděla: "Proto pláču. Tak teď jsi začal chodit s
holohlavýma ženskýma!"

Je opravdu velmi těžké najít holohlavou ženu, ale taková je mysl
žárlivého člověka. Toto jsou příkrovy. Buddha je nazývá kléši,
nečistoty; egoista vždycky hledá něco, čím by se mohl vychloubat,
nebo čím by se cítil ukřivděný. Panovačný člověk vždycky hledá
něco, aby mohl předvádět svou panovačnost, nebo hledá něco
negativního, aby za to mohl bojovat.
Lidé neustále... a já nemluvím o ostatních, mluvím o vás. Jen
sledujte svou mysl - co neustále hledáte. Sledujte svou mysl po
čtyřiadvacet hodin a narazíte na všechny tyto příkrovy, averny.
Jsou to buď neúplné činy nebo nečistoty; nebo ty třetí, které se
nazývají ghája avernas - příkrovy víry, názorů, ideologií,
vědomostí. Nedovolují vám poznat, nedávají vám dostatek prostoru,
abyste pochopili. Tyto tři příkrovy je nutno odhodit.
Když jsou tyto tři příkrovy odhozeny, tehdy člověk pobývá
v nicotě. Slovo ,pobývání' je také třeba pochopit.
Buddha říká: Pobývá v nicotě. Je to jeho domov, nicota je jeho
domovem. Pobývá v ní, je to obydlí. Miluje ji, je s ní v naprosté
harmonii. Není nepřátelská, necítí se tam jako vetřelec. A nemá
pocit, že přebývá v nějakém hotelu a zítra ho bude muset opustit.
Je to jeho bydliště. Když byly odhozeny myšlenkové příkrovy,
nicota je váš domov. Jste s ní v naprosté harmonii.
Kierkegaard a Sartre tam nikdy nebyli. Pouze o tom spekulovali.
Jenom o tom přemýšlejí, o tom, jak to bude. Proto Kierkegaard
cítí chvění strachem. Prostě přemýšlí, jako přemýšlíte vy...
Prostě přemýšlejte, jaké to bude, až zemřete a budete položeni na
pohřební hranici a bude s vámi navěky konec. A potom už nebudete
moci vidět tyto krásné stromy, tyto krásné lidi a již se nikdy
nezasmějete a již nikdy nebudete milovat a neuvidíte hvězdy. A
svět půjde dál a vy tu už vůbec nebudete. Necítíte jisté chvění?
Necítíte jistý třes? Všechno bude pokračovat - ptáci budou zpívat
a slunce vycházet a oceán bude burácet a orel bude vzlétat výš a
výš a budou tu květiny a jejich vůně a vůně vlhké země - to
všechno tu bude. A najednou, jednoho dne vy nebudete a vaše tělo
bude mrtvé. To krásné tělo, s kterým jste žili a o které jste se
tolik starali - bylo nemocné a vy jste byli rozrušení - a jednoho
dne bude tak zbytečné, že lidé, kteří ho milovali, titíž lidé, ho
odnesou na pohřební hranici a spálí ho. Jen si to živě
představte. Spekulujte a chvění se dostaví.
Kierkegaard o tom určitě spekuloval. Musel to být člověk velice
zaměřený na strach. Vypráví se o něm, že to byl syn velmi
bohatého muže. Otec zemřel; nechal Kierkegaardovi dost peněz,
takže nikdy nepracoval, neustále hloubal. Mohl si to snadno
dovolit - neměl co jiného na práci. Měl dost peněz v bance. Každý
první den v měsíci šel do banky - to byla celá jeho práce - aby
si vybral nějaké peníze. A potom žil a meditoval. V jeho smyslu
meditace znamená hloubání, dumání, přemýšlení. To je to, co
znamená anglické slovo meditace. Není to správný překlad pro
slovo dhjána.
Když ke mně lidé přijdou a já jim řeknu, aby meditovali, zeptají
se: "O čem?" Toto anglické slovo znamená meditovat o něčem,
o nějakém objektu. Indické slovo dhjána znamená být v tom, ne
meditovat o něčem. Je to stav, ne činnost.
Takže hloubal a přemýšlel a dumal a filozofoval. Říká se, že se
zamiloval do jedné krásné ženy, ale nemohl se rozhodnout, jestli
se má oženit nebo ne. Po tři roky nad tím dumal a nakonec se
rozhodl neženit se. A to byl zamilovaný. Celý život na ni nemohl
zapomenout, celý život se kvůli ní cítil bídně. Ona byla
zamilovaná, on byl zamilovaný a přesto se rozhodl neoženit se.
Proč? - protože samotná myšlenka na lásku v něm vyvolávala chvění
strachem. Láska je určitý druh smrti. Když opravdu nějakého
člověka milujete, zemřete v něm, zmizíte v něm.
Když se s někým milujete... Musím použít slovo ,dělat' - není to
přesné, ale žádný jazyk není opravdu přesný. (pozn. př.: Anglicky
,make love', doslova ,dělat lásku', tzn. milovat se fyzicky,
souložit.) Takže si pamatujte, že musím používat slova se všemi
jejich omezeními. Láska se nedá dělat. ,Dělat lásku' je chybný
výraz: to se přihodí. Když se to ale přihodí, když jste s někým
v milostném vesmíru, dostaví se strach, protože se ztrácíte. To
je důvod, proč mnoho lidí, miliony lidí nikdy nedospějí k orgasmu
- protože orgasmus je smrt.
A Kierkegaard byl tak zamilovaný, že se začal bát, že by se v té
ženě mohl ztratit. Tento strach byl příliš silný. Opustil
myšlenku. Odmítl, neoženil se. Trpěl celý svůj život - to si
připustil - ale kvůli strachu... Byl to člověk zaměřený na
strach.
Žil si v dokonalé pohodě, nedělal nic, jen filozofoval. A
existuje velmi divná anekdota ze dne, kdy zemřel. Zemřel, když se
vracel z banky, když si byl vybrat peníze - byly to ale jeho
poslední peníze. Zemřel na ulici. Má se za to, že zemřel ze
strachu, protože nyní už neměl v bance žádné peníze. Byl dokonale
zdravý, nebyl nemocný, nebyl žádný důvod, aby tak náhle zemřel.
Když ale šel z banky, ředitel mu řekl: "To je naposledy, vaše
peníze jsou pryč." - nemohl dojít domů. Zemřel na ulici.
Nemohl prožít nicotu, o které mluví Buddha. Určitě o ní jen
přemýšlel - odtud ten strach. A Jean-Paul Sartre také nebyl v tom
prostoru, který se nazývá meditace. On není meditátor; je opět
jen myslitel a zcela západní. Nepoznal východní způsob, jak vejít
dovnitř. Proto svoboda vypadá jako odsouzení a svoboda vypadá
jako mučivá úzkost.
Pravý opak je pravdou. Když vstoupíte do svobody, do nicoty,
najdete blaženost. Když vejdete do naprosté smrti, nazývané
láska, naleznete satori, samádhi. Buddha říká: On pobývá
v nicotě, je to jeho dům. Není to mučivá úzkost, není to chvění
strachem, není to odsouzení. On tam pobývá. Je to jeho domov.

 ... není nucen třást se strachem,
 překonal to, co může rozrušit,
 a nakonec dospěje do nirvány.

Buddha nesděluje nic jiného. Říká: Vejdete do tohoto stavu nicoty
a potom je nirvána přirozeným výsledkem. Nakonec přijde sama od
sebe. Nemusíte si s tím dělat starosti; především s tím nemůžete
nic udělat. Prostě vejdete do této nicoty a potom ona začne růst
a růst, stává se stále větší a nedozírnější a jednoho dne se
stane celou vaší existencí. Potom nastane nirvána - přestali jste
být. Zmizeli jste do vesmíru.
Někdo se Buddhy zeptal: "Když odejdeš a nikdy se znovu nevrátíš
do těla, co se s tebou stane?"
Odpověděl: "Zmizím do existence. Když ochutnáš existenci,
ochutnáš mě."
A to je pravda: když poznáte existenci, poznáte všechny buddhy -
Krišnu, Krista, Maháviru, Zarathustru, Lao-c', Kabíra, Nanaka -
poznáte všechny buddhy. V den, kdy vstoupíte do této nicoty,
uvítají vás všichni buddhové. Celá existence pulzuje, je
rozechvěna buddhovstvím, protože v ní zmizelo tolik buddhů. Oni
povznesli samu úroveň existence.
Máte štěstí, protože před vámi tolik buddhů vstoupilo do
existence. Až tam půjdete vy, nebudete neuvítáni.

Všichni ti, kteří se jeví jako buddhové,
ve třech časových obdobích
plně probuzení až po nejzazší, pravé a dokonalé osvícení,
protože se spolehnuli na dokonalost moudrosti.

Jediným útočištěm je dokonalost moudrosti, dokonalost meditace.
V minulosti tomu tak bylo, v současnosti tomu tak je a
v budoucnosti tomu tak bude. Kdokoliv se stane buddhou, stane se
jím prostřednictvím meditace. Přijměte útočiště v meditaci.
Přijměte útočiště v nicotě.
Pro dnešek stačí.

CESTA INTELIGENCE 

CESTA INTELIGENCE
První otázka:

Milovaný Osho,
může intelekt být bránou k osvícení, nebo je osvícení dosaženo
pouze prostřednictvím odevzdání se?

Osvícení nastane vždycky prostřednictvím odevzdání se, ale
odevzdání se je dosaženo prostřednictvím inteligence. Jenom
idioti se neumějí odevzdat. Na odevzdání se potřebujete velkou
inteligenci. Pochopit smysl odevzdání se je vrcholem vhledu;
pochopit, že nejste oddělení od existence, je to nejvyšší, co vám
inteligence může dát.
Mezi inteligencí a odevzdáním se není žádný konflikt. Odevzdání
se nastane prostřednictvím inteligence, přestože když se
odevzdáte, inteligence je odevzdána také. Prostřednictvím
odevzdání se inteligence páchá sebevraždu. Když vidí svou vlastní
zbytečnost, když vidí svou absurditu, když vidí mučivou úzkost,
kterou vytváří, zmizí. A obzvláště ve vztahu k Buddhovi jde
o cestu inteligence. Samo slovo buddha znamená probuzenou,
uvědomující si inteligenci.
V Sútře srdce čtvrtina slov představuje inteligenci. Slovo buddha
znamená probuzený, uvědomující si, bódhi znamená probuzení,
uvědomování si, sambódhi znamená dokonalé probuzení, dokonalé
uvědomování si, abhisambuddha znamená plně probuzený, plně si
uvědomující, bódhisattva znamená připraveny stát se plně
probuzeným, plně uvědomujícím si. Všechna tato slova se vracejí
ke stejnému kořeni, budh, což znamená inteligenci (pozn. př.:
tento kořen se dochoval v českém buditi, bdíti). Slovo buddhi,
intelekt, také pochází ze stejného kořene. Kořen budh má v sobě
mnoho významů. Neexistuje žádné anglické slovo, které by ho
přeložilo; má mnoho hlubších smyslů. V žádném jiném jazyce
neexistuje podobné slovo jako budh s tolika významy. Slovo budh
má nejméně pět významů.
První je procitnout, probudit se a probudit ostatní, bdít. Jako
takové je v protikladu ke spát, být v dřímotě falešné představy,
ze které se osvícený probouzí jako ze sna. To je první význam
inteligence, budh - vytvořit ve vás probuzení.
Obyčejně člověk spí. I tehdy, když si myslíte, že jste vzhůru,
tak nejste. Když jdete po ulici, jste zcela probuzení - ve své
mysli. Nahlíženo ale Buddhovým viděním tvrdě spíte, protože ve
vás hučí tisíce myšlenek a snů. Vaše vnitřní světlo je velice
zastíněné. Je to určitý druh spánku. Ano, vaše oči jsou otevřené,
to je zřejmé, ale lidé mohou chodit ve snu, ve spánku, s očima
otevřenýma. A Buddha říká: Vy také chodíte ve spánku - s očima
otevřenýma.
Ale vaše vnitřní oko není otevřené. Ještě nevíte, kdo jste.
Nevhlédli jste do své vlastní vnitřní reality. Nejste probuzení.
Mysl plná myšlenek není probuzená, nemůže být probuzená. Pouze
mysl, která odhodila myšlenky a přemýšlení, která rozehnala tyto
mraky kolem sebe - a slunce jasně svítí a obloha je naprosto
zbavená mraků - je myslí, která má inteligenci, která je
probuzená.
Inteligence je schopnost být v přítomnosti. Čím více jste
v minulosti nebo v budoucnosti, tím jste méně inteligentní.
Inteligence je schopnost být tady-teď, být v této chvíli a nikde
jinde. Potom jste probuzení.
Například sedíte v nějakém domě a dům začne hořet; váš život je
v nebezpečí. Tehdy budete na chvilku probuzení. V té chvíli
nebudete myslet mnoho myšlenek. V té chvíli zapomenete na celou
svou minulost. V té chvíli na vás nebudou křičet všechny vaše
psychické vzpomínky - že jste před třiceti lety milovali nějakou
ženu a že to bylo fantastické. Nebo že jste před několika dny
byli v čínské restauraci a že vám ta chuť zůstala na jazyku,
podobně jako třeba vůně čerstvě upečeného chleba. V těchto
myšlenkách nebudete. Ne, když vám hoří dům, nemůžete si dovolit
takto uvažovat. Náhle se vřítíte do této chvíle: dům hoří a váš
život je v sázce. Nebudete snít o budoucnosti, o tom, co budete
dělat zítra. Zítřek již není důležitý, ani dnešek už není
důležitý! - jenom tato chvíle, tento zlomek chvíle. Toto je první
význam budh, inteligence.
A potom dojde k velkému vhledu. Člověk, který chce být opravdu
probuzený, chce být opravdu buddhou, musí žít každý moment
v takovéto intenzitě - tak žijete jenom velice zřídka, pouze
v určitém nebezpečí.
První význam je protiklad spánku. A je přirozené, že realitu
můžete vidět, pouze když nespíte. Můžete se jí postavit tváří
v tvář, můžete se podívat do očí pravdě - nebo ji nazývejte Bohem
- pouze když jste probuzení. Chápete ten smysl intenzity, smysl
toho být v plamenech? Když jste naprosto probuzení, nastane
hluboký vhled. Tento vhled přináší svobodu, tento vhled přináší
pravdu.
Druhým významem budh je rozeznat - být vědomý si, seznámený s,
povšimnout si, věnovat pozornost. A tak Buddha je tím, kdo
rozeznal falešné jako falešné, a má oči otevřené pravdivému jako
pravdivému. Vidět falešné jako falešné je začátek pochopení toho,
co je to pravda. Pouze když vidíte falešné jako falešné, můžete
vidět, co je to pravda. Nemůžete pokračovat v životě v iluzi,
nemůžete pokračovat v životě ve svých přesvědčeních, nemůžete
pokračovat v životě ve svých předsudcích, jestliže chcete poznat
pravdu. Falešné musí být rozeznáno jako falešné. To je druhý
význam budh - rozeznání falešného jako falešného, nepravdivého
jako nepravdivého.
Například jste uvěřili v Boha; narodili jste se jako křesťan nebo
hinduista nebo muslim. Učili vás, že Bůh existuje, přiměli vás
bát se Boha - když nebudete věřit, budete trpět, budete
potrestáni, Bůh je velice strašlivý a nikdy vám neodpustí.
Židovský Bůh říká: "Já jsem velice žárlivý Bůh. Uctívej mě a
nikoho jiného!" Mohamedánský Bůh také říká totéž: "Existuje jenom
jeden Bůh a žádný jiný; a je jenom jeden boží prorok - Mohamed -
a neexistuje žádný jiný."
Takovéto ,formování' může být tak zakořeněno, že vydrží, i když
nebudete v Boha věřit.

Zrovna nedávno tu byl Nasredin a já se ho zeptal: "Nasredine,
když jsi se stal komunistou, soudruhem, jak je to s Bohem?"
Odpověděl: "Není žádný Bůh! - a Mohamed je jediný prorok."

Formování může jít až do takové hloubky: Mohamed zůstává
prorokem.
Byli jste vychováni, abyste věřili v Boha, a uvěřili jste. Toto
je víra. To, jestli Bůh existuje nebo ne, nemá s vaší vírou nic
společného. Pravda nemá s vaší vírou co do činění. Jestli věříte
nebo ne, není pro pravdu rozhodující. Když ale věříte v Boha,
neustále budete vidět - alespoň si myslet - že vidíte Boha.
Jestliže v Boha nevěříte, tato nevíra v Boha vám zabrání ve
vědění. Všechny víry zabraňují, protože se stávají předsudky
kolem vás, stávají se myšlenkovými příkrovy - tím, co Buddha
nazývá avarnas.
Inteligentní člověk nevěří ničemu a nemá v nic nevíru.
Inteligentní člověk je jednoduše otevřený rozeznávání čehokoliv,
o co zrovna jde. Jestli existuje Bůh, rozezná to - ale ne na
základě své víry; nemá žádnou víru. Pouze v nevěřící inteligenci
se může objevit pravda. Když již věříte, neponecháváte pravdě
žádný prostor, do kterého by k vám vstoupila. Váš předsudek
vládne, již byl dosazen na trůn. Nemůžete vidět nic, co jde proti
vaší víře; začnete se bát, stanete se nejistí, začnete se třást
strachy. Tolik jste do své víry vložili - tolik života, tolik
času, tolik modliteb, pět modliteb každý den. Padesát let byl
člověk oddaný své víře; jak má nyní najednou uznat fakt, že žádný
Bůh není? Člověk vložil celý svůj život do komunismu, věřil, že
není žádný Bůh; jak může připustit existenci Boha? Bude se tomu
stále vyhýbat.
Neříkám nic o tom, jestli Bůh je nebo není. To, co říkám, se týká
vás, ne Boha. Je potřeba mysli, čisté mysli, je potřeba
inteligence, která nelpí na žádné víře. Potom jste jako zrcadlo:
odrážíte to, co je, nezkreslujete to. Toto je druhý význam budh.
Inteligentní člověk není ani komunista, ani katolík. Inteligentní
člověk nemá ani víru, ani nevíru. To není jeho způsob. Nahlíží do
života, ať je tam cokoliv, je připraven to vidět. V jeho vidění
nejsou žádné bariéry, jeho vidění je průhledné. Jenom těch
několik málo lidí dospěje k pravdě.
Třetí význam kořene budh, inteligence, je znát, rozumět. Buddha
zná to, co je; rozumí tomu, co je, a v samotném tom porozumění je
osvobozen ode všech omezujících vlivů - znát ve smyslu rozumět,
ne ve smyslu dobré informovanosti, poučenosti. Buddha není dobře
informovaný, poučený. Inteligentní člověk se příliš nestará
o informace a vědomosti. Inteligentní člověk se mnohem více
zajímá o schopnost znát. Jeho opravdový zájem je o poznávání, ne
o vědomosti.
Poznávání vám dává pochopení; vědomosti vám pouze dávají pocit
pochopení, aniž by vám daly skutečné pochopení. Vědomosti jsou
falešné mince, jsou klamavé. Dávají vám pouze pocit, že víte, a
přitom vůbec nevíte. Můžete pokračovat v hromadění vědomostí, jak
dlouho chcete, můžete mít akademické tituly, a pořád zůstanete
tím stejným hloupým člověkem, jakým jste vždycky byli. Tyto
tituly vás nezmění; nemohou vás změnit. Ve skutečnosti se vaše
hloupost posílí... nyní má tituly! Může se prokázat osvědčeními.
Nemůže se dokázat prostřednictvím života, ale může se prokázat
pomocí osvědčení. Nemůže se dokázat žádným jiným způsobem, ale
nese si tituly, osvědčení a uznání od společnosti; lidé si myslí,
že vy víte, a vy si také myslíte, že víte.
Cožpak jste to již neviděli? Lidé, kteří jsou považováni za velmi
vzdělané, jsou tak hloupí jako kdokoliv jiný, někdy i hloupější.
Je velmi vzácné najít v akademickém světě inteligentní lidi,
velmi vzácné. Já jsem v akademickém světě byl a říkám to
z vlastní zkušenosti. Viděl jsem inteligentní farmáře. Neviděl
jsem inteligentní profesory. Viděl jsem inteligentní dřevorubce,
neviděl jsem inteligentní profesory. Proč? Co se s těmi lidmi
stalo?
Stala se jedna věc: oni se mohou spolehnout na vědomosti. Nemusí
se stát vědoucími, mohou se spolehnout na vědomosti. Našli si
druhořadou cestu. Prvořadá cesta vyžaduje odvahu. Tu prvořadou,
poznávání, vědění jako proces, si může dovolit jen málo lidí -
dobrodruzi, lidé, kteří jdou mimo obyčejnou cestu, kde se
pohybují davy, lidé, kteří se dávají úzkými pěšími stezkami do
džungle nepoznatelného. Nebezpečí je v tom, že se mohou ztratit.
Riziko je velké.
Když můžete sehnat druhořadé vědomosti, tak proč se unavovat?
Můžete prostě sedět na své židli. Můžete jít do knihovny nebo na
univerzitu, můžete sbírat informace. Můžete si vytvořit velkou
hromadu informací a posadit se na její vrchol. Prostřednictvím
vědomostí se vaše paměť stává větší a větší, ale vaše inteligence
se nezvětšuje. Někdy se stane, když toho příliš moc nevíte, když
nejste informovaní, že budete muset být v některých momentech
inteligentní.
Slyšel jsem, že...

Jistá žena si koupila konzervu ovoce, ale neuměla ji otevřít.
Nevěděla, jak ji otevřít. A tak běžela do své studovny, aby se
podívala do kuchařské knihy. Než do ní nahlédla a našla stránku a
informaci a přiběhla zpět, aby si konzervu otevřela, sluha už ji
otevřel.
Zeptala se ho: "Jak jsi to ale udělal?"
Sluha řekl: "Paní, když jeden neumí číst, musí používat svůj
rozum."

Ano, tak k tomu dochází. Proto farmáři, zahradníci, dřevorubci
jsou inteligentnější, mají kolem sebe určitý druh svěžesti,
novosti. Neumějí číst, takže musí používat svůj rozum. Člověk
musí žít a člověk musí používat svůj rozum.
Třetí význam budh je znát, ve smyslu porozumění, pochopení.
Buddha uviděl to, co je. Rozumí tomu, co je, a v samotném tom
porozumění je osvobozen od všech omezujících vlivů. Co to
znamená? Znamená to, že se bojíte.
Tyto hovory o Sútře srdce, například, vyvolávají u mnoha lidí
pocit strachu. Mnoho lidí mi poslalo své vzkazy: "Osho, už dost!
Naháníš nám strach z nicoty a smrti." Pradžít se velice bojí.
Vidžňa se velmi bojí a stejně tak mnoho dalších. Proč? Vy se
nechcete zbavit strachu? Když se chcete zbavit strachu, budete
muset strach pochopit. Vy se chcete vyhnout faktu, že strach je
tady, že strach ze smrti je zde přítomen.
Třeba Pradžít, na povrchu vypadá jako silný muž - rolfer - ale
hluboko uvnitř se velice bojí smrti; je to jeden
z nejvystrašenějších lidí tady. Možná to je důvod, proč na
povrchu zaujal postoj síly, moci, tyrana. To je to, čím je
rolfer!
Slyšel jsem, že v poslední době ďábel v pekle najímá rolfery: oni
mučí lidi pro své potěšení a dělají to velmi profesionálně.
Když se bojíte uvnitř, musíte si vytvořit něco silného okolo
sebe, něco jako tvrdou skořápku, aby se nikdo nedozvěděl, že se
bojíte. A to není její jediný účel - vy také nebudete vědět, že
se bojíte díky této tvrdé skořápce. Bude vás chránit před
ostatními, bude vám bránit ve vašem vlastním pochopení.
Inteligentní člověk před žádným faktem neutíká. Jestli je to
strach, vstoupí do něj - protože cesta ven vede skrz. Když cítí
strach a narůstá v něm chvění, nechá všechno stranou: nejprve je
nutno projít tímto strachem. Vstoupí do něj, pokusí se ho
pochopit. Nebude zkoušet, jak se nebát; tuto otázku si nepoloží.
Jednoduše se zeptá: "Co je tento strach? Je tu, je součástí mě,
je to má realita. Musím do něj vstoupit, musím ho pochopit. Když
ho nepochopím, potom jedna z mých součástí mi zůstane vždycky
neznámá. A jak poznám, kdo jsem, když se neustále vyhýbám
součástem? Nepochopím strach, nepochopím smrt, nepochopím hněv,
nepochopím svou nenávist, nepochopím svou žárlivost, nepochopím
tohle a tamto..." Tak jak tedy poznáte sebe sama?
Všechny tyto věci jste vy! Toto je vaše bytí. Musíte vstoupit do
všeho, co tam je, do každé škvíry a skuliny. Musíte prozkoumat
strach. I když se chvějete, není to nic, s čím byste si měli
dělat starosti: chvějte se, ale vstupte. Je mnohem lepší se chvět
než utéct, protože jakmile utečete, tato součást vám zůstane
neznámá a vy se budete stále více bát se na ni podívat, protože
strach se bude stále dál hromadit. Stane se větší a větší, jestli
do něj nevstoupíte právě teď, v tuto chvíli. Zítra už budete mít
prožito o dvacet čtyři hodin více. Pozor! - bude ve vás mít více
kořenů, bude mít větší korunu, bude silnější; bude těžší se s ním
vypořádat. Je lépe jít teď hned, už je pokročilá doba.
A když do něj vstoupíte a uvidíte ho... A to vidění znamená bez
předsudků. Vidění znamená, že neodsuzujete strach jako něco
špatného od samého začátku. Kdo ví? - není špatný. Kdo ví, že je?
Průzkumník musí zůstat otevřený všem možnostem, nemůže si dovolit
uzavřenou mysl. Uzavřená mysl a prozkoumávání nejdou dohromady.
Vstoupí do něj. Jestli to přinese utrpení a bolest, bude trpět
bolestí, ale vstoupí do toho. Bude se třást a bude váhat, ale
vstoupí do toho: "Toto je mé teritorium, musím vědět, co to je.
Možná je v tom pro mě nějaký poklad? Možná že ten strach je tu
jen proto, aby chránil poklad."
Toto je moje zkušenost, toto je moje chápání: když vstoupíte
hluboko do svého strachu, najdete lásku. Proto dochází k tomu, že
když jste zamilovaní, strach zmizí. A když se bojíte, nemůžete
být zamilovaní. Co to znamená? Jednoduché počty - strach a láska
neexistují společně. To znamená, že to musí být stejná energie,
která se stává strachem; potom nezbývá nic, co by se stalo
láskou.
Vstupte do strachu, Pradžíte, Vidžňo a všichni ostatní, kdo se
bojíte. Vstupte do něj a najdete velký poklad. Skryta za strachem
je láska a za hněvem je skryt soucit a za sexem je skryto
samádhi.
Vstupte do každé negativní věci a naleznete to pozitivní. A když
poznáte negativní i pozitivní, nastane to třetí - transcendentní.
Toto je význam porozumění, budh, inteligence.
A čtvrtým významem je být osvícený a osvětlovat. Buddha je tím
světlem, stal se světlem. A poněvadž je světlem a stal se
světlem, ukazuje to světlo také ostatním, přirozeně, samozřejmě.
On je osvětlením. Jeho temnota zmizela, jeho vnitřní plamen jasně
hoří. Jeho plamen je bez kouře. Tento význam je protikladný
k temnotě a odpovídající slepotě a nevědomosti. Toto je čtvrtý
význam: stát se světlem, stát se osvíceným.
Obvykle jste temnotou, kontinentem temnoty, temným kontinentem,
neprozkoumaným. Člověk je trochu divný: neustále prozkoumává
Himálaj, prozkoumává Pacifik, neustále sahá po Měsíci a po Marsu;
existuje jen jediná věc, o kterou se nikdy nepokouší - prozkoumat
své vnitřní bytí. Člověk přistál na Měsíci, ale ještě nepřistál
ve svém vlastním bytí. To je divné. Možná že přistání na Měsíci
je jen útěkem, výstup na Everest je jen útěkem. Možná že nechce
jít dovnitř, protože se velice bojí. Nahrazuje to jinými
průzkumy, aby se cítil dobře, jinak cítíte silný pocit viny.
Začnete šplhat na horu a cítíte se dobře a ta nejvyšší hora je
uvnitř ve vás a je zatím nezdolaná. Začnete se potápět hluboko do
Pacifiku a přitom největší Pacifik je uvnitř ve vás, neproměřený,
nezmapovaný. A začnete létat na Měsíc - jaké bláznovství! A
plýtváte svou energií na létání na Měsíc a přitom skutečný Měsíc
je uvnitř ve vás - protože to skutečné světlo je uvnitř ve vás.
Inteligentní člověk půjde nejdříve dovnitř. Předtím, než vyrazí
kamkoliv jinam, půjde do svého vlastního bytí; to je
nejdůležitější věc a měla by mít prvořadou přednost. Teprve když
poznáte sami sebe, můžete jít kamkoliv jinam. Potom ať půjdete
kamkoliv, ponesete si sebou dokonalé štěstí, usmířenost, ticho,
požehnání.
Takže čtvrtý význam je být osvícený.
Inteligence je tou jiskrou. Když je jí pomáháno, když se s ní
spolupracuje, může se stát ohněm a světlem a teplem. Může se stát
světlem, může se stát životem, může se stát láskou: to všechno je
zahrnuto ve slově osvícení. Osvícený člověk nemá ve svém bytí
žádná temná zákoutí. Všechno je jako ráno - slunce je na
horizontu; temnota noci a bezútěšnost noci zmizely a stíny noci
zmizely. Země je znovu probuzená. Být Buddhou znamená dospět
k ránu, rozbřesku uvnitř v sobě. Toto je funkce inteligence, její
nejvyšší funkce.
A pátým významem budh je prozkoumávat hlubiny. Ve vás existuje
hlubina, která musí být změřena, prozkoumána. Nebo pátý význam
může být pronikat, vniknout, odhodit všechno, co stojí v cestě, a
proniknout do samotného středu svého bytí, k srdci. Proto se tato
sútra nazývá Sútrou srdce - Pradžňápáramitá hridajam sútra -
proniknout.
Lidé se v životě snaží pronikat mnoho věcí. Vaše nutkání, vaše
touha po sexu není ničím jiným než určitým druhem pronikání. To
je ale pronikání do někoho jiného. Musí dojít ke stejnému
proniknutí do svého vlastního bytí: musíte proniknout sami do
sebe. Když proniknete do někoho jiného, může vám to dát dočasné
bleskové porozumění, když ale proniknete sami do sebe, můžete
dospět k univerzálnímu kosmickému orgasmu, který přetrvává a
přetrvává a přetrvává.
Nějaký muž se setká s ženou: toto je velmi povrchní setkání - a
přesto je významné, a přesto přináší okamžiky radosti. Když se
vnitřní žena setká s vnitřním mužem ... A oba si nesete uvnitř
v sobě: jedna vaše část je ženská, jedna vaše část je mužská.
Jestli jste žena nebo muž, na tom nesejde; všichni jsou
oboupohlavní.
Pátý význam kořene budh znamená pronikání. Když váš vnitřní muž
pronikne do vaší vnitřní ženy, nastane setkání; stanete se
celkem, stanete se jedním. A potom všechny touhy po tom vnějším
zmizí. V tomto stavu beztoužení je svoboda, nirvána.
Cesta Buddhy je cestou budh. Pamatujte, že ,buddha' není jméno
Gautamy Buddhy, buddha je stav, kterého dosáhl. Jmenoval se
Gautama Siddhartha. Potom se jednoho dne stal buddhou, jednoho
dne jeho bódhi, jeho inteligence, rozkvetla.
,Buddha' znamená přesně totéž, co znamená ,Kristus'. Ježíšovo
jméno není Kristus: to je absolutní rozkvět, který se mu
přihodil. Stejně tak je tomu s Buddhou. Bylo mnoho jiných buddhů,
než byl Gautama Siddhartha.
Všichni mají potenciální schopnost pro budh. Ale budh, tato
schopnost vidět, je ve vás jen jako semínko - jestliže vyklíčí,
stane se velkým stromem, vykvete začne tančit na obloze, začne
šeptat hvězdám, jste buddhou.
Cesta Buddhy je cestou inteligence. Není to emocionální cesta, to
vůbec ne. Ne že by emocionální lidé toho nemohli dosáhnout; pro
ně jsou jiné cesty; cesta nesobecké lásky, bhaktijóga. Buddhova
cesta je čistá džňánajóga, cesta poznání, Buddhova cesta je
cestou meditace, ne lásky.
A stejně jako budh, existuje další kořen, džňá, v základu
džňánam. Džňánam znamená poznání, vědění. A slovo pradžňá, které
znamená moudrost - pradžňápáramitá - moudrost zásvětí, nebo
sandžňa, což znamená vnímání, citlivost nebo vidžňána, které
znamená vědomí - tyto kořeny pocházejí z džňá. Džňá znamená znát,
vědět.
Tato slova najdete mnohokrát opakovaná v této sútře - nejen
v této sútře, ale ve všech Buddhových sútrách. Najdete několik
dalších slov, velmi často opakovaných; a tato slova jsou ved -
ved znamená vědět, znát; z ved pochází hindské slovo véda - nebo
man, což znamená mysl; manam, což znamená uvažování; čit, což
znamená vědomí. Tato slova jsou téměř jako dlažební kameny na
Buddhově Cestě. Jeho cesta je cestou inteligence.
Ještě jedna věc k zapamatování: tato sútra, to je pravda, ukazuje
na něco, co leží daleko za intelektem. Ale způsob, jak se k tomu
dostat, je sledovat intelekt tak daleko, jak vás může dovést.
Intelekt musí být použit, ne odložen; musí být transcendován, ne
odložen jako nepotřebný. A může být transcedován pouze tehdy,
když jste dosáhli té nejvyšší příčky onoho žebříku. Musíte
pokračovat v růstu inteligence. Potom přijde moment, kdy
inteligence udělala všechno, co mohla udělat. V tom momentě se s
inteligencí rozloučíte. Pomáhala vám velký kus cesty, dovedla vás
dost daleko, byl to dobrý povoz. Byl to člun, na kterém jste se
přeplavili: dosáhli jste druhého břehu, člun tedy opustíte. Potom
neponesete člun na hlavě, to by bylo bláznovství.
Buddhova cesta jde skrz inteligenci, ale jde za ni. Přijde
chvíle, kdy vám inteligence dala všechno, co vám může dát, potom
jí již není potřeba. Potom ji konečně také odhodíte, její práce
je skončena. Nemoc odešla, takže lék musí odejít také. A když
jste osvobození od nemoci i od léku, teprve tehdy jste svobodní.
Někdy se stane, že nemoc odešla, a nyní se stanete závislí na
léku. To není svoboda.
Máte v chodidle trn a bolí to. Vezmete další trn, aby trn ve vaší
noze mohl být vytažen pomocí toho druhého. Když jste trn vytáhli,
zahodíte oba, neschováte si ten, který pomohl. Nyní je zbytečný.
Úkolem inteligence je pomoci vám, abyste si uvědomili své bytí.
Jakmile byl úkol splněn a vaše bytí je zde, není už tohoto
nástroje potřeba. Můžete říct nashledanou, můžete říct děkuji.
Buddhova cesta je cestou inteligence, čisté inteligence, přestože
jde za její hranice.

Druhá otázka:

Milovaný Osho,
je pravda, že člověk musí projít peklem?

Nemusíte procházet peklem, protože v něm již jste. Kde jinde
najdete peklo? To je váš běžný stav - peklo. Nemyslete si, že
peklo je někde hluboko pod zemí. Peklo jste vy. Vy, kteří nejste
uvědomělí, jste tím, čím je peklo. Vy, kteří fungujete
neinteligentně: to je peklo. A protože se tolik lidí chová
neinteligentně, svět je pořád v mučivých úzkostech - na světě je
příliš neurotických lidí. A dokud nejste osvícení, zůstáváte
neurotičtí, více nebo méně. Je tolik destruktivních lidí -
protože tvořivost je možná pouze tehdy, když je vaše inteligence
probuzená.
Tvořivost je funkcí inteligence. Hloupí lidé mohou být pouze
destruktivní. A to je to, co se neustále děje: lidé pokračují
v přípravách na další a další destrukci. To je to, co dělají vaši
vědci, to je to, co dělají vaši politici.
Slyšel jsem krásný příběh:

Po druhé světové válce byl Bůh velice zmatený. Nemohl uvěřit svým
očím. Když uviděl Hirošimu a Nagasaki - nemohl uvěřit, že stvořil
takového člověka. Začal znovu přemýšlet, jestli neudělal chybu:
vývoj měl skončit u zvířat. Neměl stvořit Adama a Evu - protože
člověk se stával tolik destruktivním.
Aby dal lidstvu poslední šanci, zavolal si tři zástupce světa,
Rusa, Američana a Angličana. To byli po válce mocní lidé. Zeptal
se Rusa: "Proč pokračujete v přípravách na další a větší ničení?
Jestli něco potřebuješ, tak mě prostě požádej, a já ti to
okamžitě splním. Ale už žádné ničení."
Rus se na Boha podíval velmi arogantně a řekl: "Poslouchej, za
prvé nevěříme, že existuješ! My máme svou vlastní trojici -
Marxe, Lenina, Stalina," - velmi nesvatá trojice, ale komunisté
mají tuto trojici. "My v ně věříme, nevěříme v tebe. Jestli ale
chceš, abychom věřili v tebe, musíš nám podat důkaz."
"Jaký je to důkaz?" zeptal se Bůh.
Rus řekl: "Znič Ameriku, znič ji absolutně! Ať nezůstane ani
kousíček té choroby nazývané Amerika. Potom se ti budeme klanět,
potom se v našich kostelích znovu začneme modlit, naše chrámy se
otevřou. Postavíme ti nové svatyně."
Bůh byl velice šokován... sama myšlenka na zničení celé Ameriky!
Když viděl Boha zmlklého, Rus řekl: "A jestli to nemůžeš udělat,
nedělej si starosti. My se to chystáme udělat tak jak tak. Bude
nám to trvat trochu déle, ale uděláme to! Nemusíš se tvářit tak
smutně. Jestli to neumíš udělat, prostě řekni, že to neumíš
udělat."
Bůh se podíval na Američana a řekl: "Jaká je tvoje touha? Co
chceš ty?"
Američan řekl: "Nic zvláštního, je to velmi jednoduché přání -
aby na mapě nebylo pro Rusko místo. Nechceme na mapě vidět SSSR.
Nic moc, jen odstranit... Všechno je v pořádku; je to jen ten
SSSR, co nás bolí. Bolí to moc, dohání nás to k šílenství a
uděláme cokoliv, abychom ho odstranili. A jestli nic neuděláš, s
tvým požehnáním to uděláme my!"
Nyní byl Bůh ještě zmatenější. Od Rusa to bylo v pořádku, protože
oni v Boha nevěří. To je v pořádku. Ale Amerika? Amerika věří
v Boha, takže se zdá, že není žádný rozdíl mezi věřícími a
nevěřícími, mezi kapitalisty a komunisty, mezi diktátorským a
demokratickým státem. Zdá se, že tu není žádný podstatný rozdíl,
jejich touhy jsou stejné. Myslel si, že by představitel Anglie
mohl být lidštější, mít větší porozumění; přinejmenším, že bude
gentlemanský - a také že byl!
Bůh se ho zeptal: "Jaká je tvoje tužba? Co chceš?"
Angličan řekl: "My nemáme žádné přání. Splň přání těch dvou
najednou a naše přání bude splněno!"

Tohle je ale způsob lidské existence v průběhu celých věků:
mnohem více se zajímají o destrukci, ničení, zničení ostatních
než o vlastní žití, než o užívání si života. Zdá se, že člověk je
posedlý smrtí: kamkoliv se člověk vydá, přináší smrt, destrukci.
Tato neurotická společnost existuje, protože jednotlivci jsou
neurotičtí. Tento svět je ošklivý, protože vy jste oškliví! A
všichni se neustále dál dělí o ošklivost, neurózy a svět se stává
čím dál více peklem. Nemusíte chodit nikam jinam; toto je jediné
peklo, které existuje.
Můžete z něj ale vyjít. Tím, že pochopíte, jak vaše mysl pomáhá
vytvářet toto peklo, můžete se z něj stáhnout. A jediný člověk,
který se zdrží vytváření tohoto pekla, nespolupracující,
buřičský, se stane velkým zdrojem zavádění nebe na zemi, stane se
bránou.
Nemusíte chodit do pekla, již v něm jste. Nyní musíte jít do
nebe.
A vlastně když říkám, že musíte jít do nebe, přesně tím míním, že
nebe musí přijít k vám. Buďte otevření nebi. Nechť jsou všechny
vaše destruktivní energie nabídnuty do služeb tvořivosti, nechť
se vaše temnota stane světlem, nechť se vaše uvědomění stane
meditací, a vy se stanete bránou k Bohu, a Bůh může skrze vás
opět přijít na svět.
Toto je význam křesťanského podobenství, že se Ježíš narodí ženě,
Marii, která je panna. Toto je podobenství - význačné, má v sobě
hluboký význam. Naivní lidé se ale snaží tvrdit, že byla skutečně
fyzicky panna. To je nesmysl. Ale ona byla panna: byla čistá,
naprosto čistá. Byla nebem na zemi - pouze tehdy mohl Ježíš skrze
ni vstoupit, pouze tehdy mohl Bůh prodloužit svou ruku do tohoto
světa.
Staňte se prostředníkem: dovolte Bohu, aby skrze vás hrál na
nějaký nástroj - na vínu, na sitár. Dovolte Bohu, aby skrze vás
hrál nějakou píseň; staňte se jeho flétnou, dutým bambusem. A to
je to, co vám po všechny tyto dny říkám: když se stanete nicotou,
budete dutým bambusem. A můžete se stát flétnou a Boží píseň může
sestoupit na zemi. Je toho velice potřeba. Jestli i jen malá
troška zdraví je možná vaším prostřednictvím v tomto šíleném
světě... Je jí velice potřeba, je jí potřeba naléhavě.

Třetí otázka:

Milovaný Osho,
jednou jsi řekl, že kdybys byl řidičem taxíku, nikdo by nebyl
schopen tě poznat. Já nesouhlasím. Přinejmenším já bych tě
poznala.

Madam, nevěřím vám.
Nevíte toho o sobě příliš. Oceňuji vaši lásku ke mně, ale nemůžu
říci, že byste mě byla schopná poznat.
Řeknu vám jeden skutečný příběh.

Bydlíval jsem mnoho let u jedné rodiny v jistém indickém městě,
velmi bohatá rodina, milionáři. On ke mně měl velkou úctu, byl
můj stoupenec. Když jsem přijel do jeho města, dotýkal se mých
nohou, kolikrát to jen bylo možné - nejméně čtyřikrát, pětkrát
denně.
Potom po sedmi osmi letech chtěl navštívit místo, kde jsem bydlel
v Džabalpúru. Přijel. Jen abych ho zmátl, přišel jsem mu naproti
na nádraží. To neočekával - že mu přijdu naproti na nádraží.
Obvykle mi padával k nohám. Ten den se dotknul mých nohou, ale
váhavě - protože v něm vzniklo veliké ego: že jsem mu já přišel
naproti. On mě chodil vítat po sedm let a já jezdil do jeho města
alespoň třikrát čtyřikrát do roka. Tohle neočekával. Očekával, že
tam bude někdo, kdo ho odveze ke mně. Ale že já osobně ho přijdu
přivítat? - o tom se mu ani nesnilo. Uvnitř si musel říkat: "Jsem
někdo, jsem milionář..." Ten den se poklonil, ale velmi váhavě.
Jak se můžete poklonit někomu, kdo vás přišel vyzvednout na
nádraží, s velkou úctou?
Vyšli jsme z nádraží, a když viděl, že ho domů povezu já sám,
všechna jeho úcta zmizela. Tehdy začal mluvit jako přítel.
Milionář se stal velice ,famil-lionářský'! A po třech dnech, když
odjížděl - šel jsem se s ním rozloučit, srdečně ho vyprovodit -
mých nohou se nedotkl.
V rodině, u které jsem bydlel, všichni věděli, že si z něj dělám
legraci a že ten chudák na to skočil. Když vlak odjel, všichni se
smáli. Řekl jsem: "Počkejte. Příště, až přijede - bude očekávat,
že já se dotknu jeho nohou. A nebude divu, jestli mě donutí,
abych se dotkl jeho nohou."

Tak to chodí, takhle funguje mysl. Poznáte mě, milujete mě, ale
neznáte svou vlastní mysl. A při tomto experimentu jsem ztratil
jednoho ze svých milionářských stoupenců. Tímto způsobem ztrácím
mnoho stoupenců, ale já pokračuji v experimentování.

Čtvrtá otázka:

Milovaný Osho,
proč je pro mě tak těžké odevzdat se muži?

Tak se tedy nepoddávej. Proč si zbytečně vytvářet problémy sama
sobě? Kdo ti především říká, aby ses odevzdávala muži? Nepoddávej
se. Proč si začínáš brát do hlavy zbytečné problémy? Když se
necítíš na odevzdání se, neodevzdávej se.
Zrovna nedávno se mě jedna žena zeptala v dopise: "Přijela jsem
sem, ale mám pocit, že toto místo není pro mě. Co bych měla
udělat?"
Odjeď! Zmiz! Proč se unavovat?
A také se ptala: "Měla bych naslouchat svému srdci, nebo bych
měla důvěřovat tobě?"
Naslouchej svému srdci, dámo, a zmiz odsud, jak to jen
nejrychleji půjde. Jak mi můžeš důvěřovat proti svému srdci? Kdo
mi bude důvěřovat? Srdce důvěřuje! Jestli je srdce proti, kdo
bude důvěřovat mně? A proč v sobě vytváříš takové rozdělení?
Staneš se schizofrenní - jedna část se snaží odevzdat a nutit
násilím a druhá část chce odejít. Buď budeš zcela zde, nebo
odejdi. Jestli se nemůžeš odevzdat, neodevzdávej se. Nikoho
nezajímá tvoje odevzdání se.
A odevzdání se se nedá nijak učinit, nemůžeš ho nutit. Přijde, až
přijde. Když se nemůžeš odevzdat muži, znamená to, že nemůžeš
milovat muže. Z lásky přichází odevzdání se přirozeně. Když
neexistuje žádná láska, odevzdání se se nedá zařídit. Zapomeň na
to!
Možná že je tazatelka lesbička: naprosto v pořádku, odevzdej se
ženě! Alespoň se odevzdej někomu, komu se odevzdat můžeš. Možná,
že prostřednictvím tohoto odevzdání se, se naučíš odevzdat se
také muži. Takhle se člověk učí.
Každé dítě je auto-sexuální, když se narodí: miluje pouze samo
sebe, nemůže milovat nikoho jiného. Potom se dítě stává
homosexuální: miluje někoho sobě podobného, nemůže milovat
protiklad. Potom, stále ještě v růstu, se stává heterosexuální:
nyní může milovat protiklad. To je to, co říká Ježíš: "Miluj
svého nepřítele." - nepřítel znamená žena. Nepřítel znamená
protiklad; to je v lásce to nejvyšší. Potom přijde moment, kdy
sex zmizí, člověk se stává asexuální. To je ale nejvyšší bod a dá
se ho dosáhnout pouze přes tato tři stadia. Možná že tazatelka
vězí někde v homosexualitě. Nic se neděje. Ať jste kdekoliv,
v jakémkoliv stadiu, buďte milující, buďte poddávající se.
Z tohoto stadia přijde to další stadium, vyroste samo o sobě.
Nenuťte to násilím.
Já zde nejsem proto, abych ve vás vyvolával pocit viny, nejsem tu
proto, abych vytvářel ve vašem bytí jakékoliv rozepře. Jsem všemi
hlasy pro relaxaci, protože jedině prostřednictvím relaxace
dospějete k poznání toho, kdo jste. A tak cokoliv je snadného,
jděte do toho. Nebuďte masochisty a nepokoušejte si sami sobě
vytvářet potíže. Pohybujte se šťastně, uvolněným způsobem. A
cokoliv je pro vás snadné právě teď, dělejte to dál.
Prostřednictvím toho se stane něco lepšího, ale jenom
prostřednictvím toho. Nemůžete z toho najednou vyskočit ven.

Pátá otázka:

Milovaný Osho,
jaký má smysl fyzický vesmír, jestliže osudem člověka je nakonec
jej transcendovat?

To je ten smysl: jak jinak budete transcendovat? Vesmír je
potřeba transcendovat. Mizérii je potřeba transcendovat, temnotu
je třeba transcendovat, ego je potřeba transcendovat - protože
pouze když transcendujete, nastane radost, požehnání.
Rozumím tvé otázce. Je to velmi starobylá otázka, pokládáná opět
a znovu - protože mate mysl. Jestliže Bůh stvořil svět, proč
v něm tedy vytvořil utrpení? Mohl vám dát blaženost jako dar.
Proč tedy vytvořil nevědomost? Cožpak není dost mocný na to, aby
stvořil osvícené bytosti od samotného počátku?
On je dost mocný a rovněž to dělá. Ale ani Bůh není dost mocný,
aby přiměl nemožné, aby se stalo. Jedině možné je možné. Můžete
jedině poznat, co je to zdraví, když jste schopní být nemocní,
jinak to nemůžete poznat. Můžete jedině poznat světlo, když víte,
co je to temnota. Můžete poznat relaxaci jedině tehdy, když víte,
co je to tenze, můžete poznat svobodu jedině tehdy, když víte, co
je to otroctví - vyskytují se totiž v párech. Ani Bůh není dost
mocný, aby vám poskytl jednoduchou svobodu. Se svobodou, ve
stejném balíku, přichází otroctví. A musíte projít otroctvím,
abyste okusili svobodu. Je to přesně tak, jako když nemáte hlad;
pak nemůžete mít radost z jídla.
Na co se ptáš, je toto: "Jaká je potřeba hladu? Proč nemůžeme
jíst bez hladu?" Hlad vytváří bolest, hlad vytváří onu potřebu -
a potom jíte a nastane radost. Bez hladu nenastane žádná radost.
Můžete se zeptat velice bohatých lidí, kteří ztratili svůj hlad:
neradují se ze svého jídla, nemohou. Je to ona intenzita hladu,
co přináší radost. Proto jakmile se najíte, musíte nejíst šest,
sedm, osm hodin, abyste se opět mohli z jídla radovat.
Existence je dialektická: temnota/světlo, život/smrt, léto/zima,
mládí/stáří - všechno jde spolu.
Ptáš se: "Jaký má smysl fyzický vesmír, jestliže je osudem
člověka nakonec jej transcendovat?"
Přesně toto je jeho smysl. Vesmír je vytvořen pro vás, abyste jej
transcendovali. Jinak se nikdy nedozvíte, co transcendence je.
Můžete zůstat blažení, ale nedozvíte se, co je blaho. A zůstat
blažený, aniž bych věděl, co je to blaho, nestojí za to. A toto
poznání je možné pouze prostřednictvím protikladu - to je důvod.

Šestá otázka:

Milovaný Osho,
každému samozřejmě dochází, cokoliv mu dochází, a nedochází to,
co mu nedochází. A dělicí čára mezi tím, že dochází, že tobě to
dochází, a tím, že nedochází, že tobě to dochází, se zdá být
velmi tenká. Je docházení toho, co ti dochází odlišné od toho, co
dochází? Když jsem se na to zeptal, uvědomil jsem si, že v jistém
smyslu to samozřejmě odlišné je, protože toto slovo je
dvojsmyslné. ,Docházet' může znamenat jak obdržet, dostat, tak
pochopit. Ble,ble, ble... Prosím, objasni to (pozn. př.: problém
postavený na slovní hříčce s mnohovýznamným anglickým slovesem
'get').

Anuragu, připadáš mi jako díra po elektrošokové terapii. Ble,
ble, ble...

Sedmá otázka:

Osho, proč bych měl přijmout sannjásu?

Protože zítra možná nebudeš. V příští chvíli možná nebudeš. A
sannjása není ničím jiným než vizí prožívání této chvíle beze
zbytku, totálně, absolutně.
Sannjása jednoduše znamená, že už nebudete svůj život dál
odkládat. Sannjása jednoduše znamená, že už nebudete dál žít ve
snech, že uchopíte tuto chvíli a vymačkáte z ní všechnu šťávu
právě teď. Tím je sannjása: je to způsob intenzivního žití,
senzitivního žití.
A pamatujte, život je velmi nahodilý. Člověk nikdy neví.
Poslechněte si tento příběh.

Jeden obchodní cestující přišel jednou domů neočekávaně a první
slova, která řekl, když vešel do dveří, byla: "Kde je? Já vím, že
je tady. Cítím to v kostech!"
Jeho žena, která v té době umývala nádobí, se zeptala: "Koho
hledáš?"
Obchodní cestující: "Nehraj to na mě! Ty víš, koho hledám, a já
ho najdu!"
Podíval se do skříně, pod postel a do podkroví. Náhodou se
podíval z okna bytu, který byl ve druhém poschodí, a uviděl
mladého světlovlasého muže nasedat do červeného kabrioletu.
"Támhle je!" řekl a popadl ledničku a odtáhl ji k oknu a vyhodil
ven. Rozdrtil chlápka v autě a sám umřel na infarkt.
Svatý Petr: "Co se ti stalo, mladý muži?"
Mladík: "Rozmačkala mě lednička."
Svatý Petr: "A tobě?"
Obchodní cestující: "Když jsem strkal ledničku ven oknem, umřel
jsem na infarkt."
Svatý Petr ke třetímu muži: "Na co ty jsi umřel?"
Třetí muž: "No, já jsem si seděl v té ledničce, staral jsem se
o svoje a..."

Život je velice nahodilý. Člověk nikdy neví, odkud lednička
přiletí. Někdo v ní možná bude sedět, starat se o svoje... Proto
říkám - staňte se sannjásiny: toto je jediná chvíle, kdy žít, a
žádná jiná chvíle zkrátka neexistuje.
Pro dnešek stačí.

ODEŠLÝ, ODEŠLÝ, ODEŠLÝ ZA  

ODEŠLÝ, ODEŠLÝ, ODEŠLÝ ZA

Teilhard de Chardin rozděluje lidský vývoj do čtyř stadií. První
nazývá geosféra, druhé biosféra, třetí noosféra a čtvrté
kristosféra. Tato čtyři stadia jsou nesmírně důležitá. Je nutno
jim porozumět. Porozumění jim vám pomůže pochopit vyvrcholení
Sútry srdce.
Geosféra. Je to stav vědomí, které je v absolutním spánku, stav
hmoty. Hmota je spící vědomí. Hmota nestojí proti vědomí, hmota
je stav vědomí spícího, ještě neprobuzeného. Skála je spící
Buddha; dříve nebo později se jím skála stane. Může to trvat
miliony let - na tom nezáleží. Rozdíl bude pouze v čase a na něm
v této věčnosti příliš nezáleží. Proto na Východě děláme sochy
z kamene - je to velmi symbolické: skála a Buddha jsou propojeni
prostřednictvím kamenné sochy. Skála je to nejnižší a Buddha to
nejvyšší. Kamenná socha říká, že dokonce i v kameni je skryt
Buddha. Kamenná socha říká, že Buddha není ničím jiným než
skálou, která dospěla k projevení se; skála vyjádřila celý svůj
potenciál.
Toto je první stadium: geosféra. Je to hmota, je to nevědomí, je
to předživotní stadium. V tomto stadiu není žádná svoboda,
protože svoboda vstupuje prostřednictvím vědomí. V tomto stadiu
existuje pouze příčina a následek. Zákon je dokonalý. Dokonce ani
náhoda není možná. Svoboda není známa. Svoboda vstupuje pouze
jako stín vědomí; čím vědomější se stáváte, tím jste svobodnější.
Proto je Buddha nazýván mukta - naprosto svobodný. Skála je
naprostá poddanost, spoutána na všech stranách, ve všech
rozměrech. Skála je duší ve vězení, Buddha je duší v letu. Již
nemá žádné okovy, žádné závazky, žádné vězení; žádné zdi Buddhu
neobklopují. Nemá žádné hranice svého bytí. Jeho bytí je tak
nedozírné jako existence sama. Je jedno s celkem.
Ale ve světě geosféry je příčina a následek jediná dhamma, jediný
zákon, jediné Tao. Věda je stále ještě omezená na geosféru,
protože stále pokračuje v uvažování v pojmech příčiny a následku.
Moderní věda je velice nevyvinutá věda, velice primitivní,
protože neumí pojmout nic víc než hmotu. Její koncepce je velmi
omezená, a proto vytváří více bídy, než jí vyřeší. Její pohled je
tak omezený, tak úzký, malý, že se nemůže smířit s totalitou
existence. Dívá se malinkou dírkou a myslí si, že to je vše. Věda
je stále ještě omezena na geosféru. Věda je stále ještě
v otroctví, ještě nemá křídla. Dostane křídla teprve tehdy, když
se začne ubírat za hranice příčiny a následku.
Ano, malé záblesky existují. Jaderní fyzikové vstupují do světa,
který je za hranicemi příčiny a následku, přecházejí onu hranici.
Proto nastupuje princip neurčitosti, nastupuje s velkou silou.
Příčina a následek je principem určitosti: uděláte toto a nutně
se stane ono. Ohřejete vodu na sto stupňů a voda se vypařuje - to
je příčina a následek. Voda nemá žádnou svobodu. Nemůže říct:
"Dneska na to nemám náladu a nebudu se vypařovat při sto
stupních! Prostě říkám ne!" Ne, to říci nemůže, nemůže odporovat,
nemůže bojovat proti tomuto zákonu. Velice dbá na zákon, je velmi
poslušná. Jindy, když se voda cítí velice šťastná, nemůže říci:
"Nemusíte se moc obtěžovat, budu se vypařovat při padesáti
stupních. Vyhovím vám." Ne, to není možné.
Stará fyzika, stará věda, neměla ani ponětí o principu
neurčitosti. Princip neurčitosti znamená princip svobody. Nyní
dochází k malým zábleskům. Nyní si nejsou tak jistí, jak bývali.
Nyní vidí, že v té největší hloubce, i ve hmotě, existuje určitý
stupeň svobody. Je velmi těžké říct, jestli elektron je částicí
nebo vlnou: chová se oběma způsoby, někdy způsobem, jindy druhým.
A neexistuje způsob, jak to předpovědět. Je to kvantum. A nejenom
to - jeho svoboda je taková, že někdy se zároveň chová jako vlna
i jako částice. Je naprosto nemožné, aby toto staří vědci pojali
nebo pochopili. Aristoteles by nebyl schopen to pochopit, Newton
rovněž. Není možné to nahlédnout. Je to jako říkat, že se něco
chová jako bod a přímka zároveň; je to nelogické. Jak se může
něco chovat jako bod a přímka? Buď je to bod, nebo je to přímka.
Nyní ale fyzikové začínají letmo nahlížet do nejvnitřnějšího
jádra hmoty. Velikou oklikou docházejí k jednomu
z nejdůležitějších faktorů života: ke svobodě. Ta ale v geosféře
neexistuje. Geosféra je sušupti.
Slovo sušupti znamená absolutní spánek - dokonce ani sen ho
neruší. Skály dokonce ani nesní, nemohou snít. Aby měly sny,
budou muset být o trochu více vědomé. Skála je prostě zde. Nemá
žádnou osobnost, nemá žádnou duši - alespoň ne ve skutečnosti.
Nemůže ani snít, její spánek je nerušený. Ve dne v noci, rok za
rokem spí stále dál. Po tisíciletí již spí a po další tisíciletí
bude spát. Ani jediný sen ji neruší.
V józe rozdělujeme vědomí do čtyř stadií. Velmi odpovídají
Chardinovu dělení. První je sušupti, hluboký spánek. Tomu
odpovídá geosféra. Geosféra je spíše jako smrt než jako život.
Proto se hmota zdá být mrtvá. Není. Čeká, až její život vyroste,
je jako semeno. Zdá se mrtvá: čeká na pravý okamžik, aby propukla
v život. Ale právě teď je mrtvá. Není tu žádná mysl. Pamatujte,
že v posledním stadiu opět nebude žádná mysl. Buddha je ve stavu
ne-mysli a skála je také ve stavu ne-mysli. Odtud ona důležitost
kamenné sochy: setkání dvou polarit. To, že skála je ve stavu
ne-mysli, znamená, že skála je stále ještě pod myslí. Buddha je
ve stavu ne-mysli: to znamená, že Buddha odešel za mysl. Je zde
podobnost, stejně jako je podobnost mezi dítětem a světcem. Dítě
je pod hranicí mysli, světec je za hranicí mysli. Skála bude
muset projít vším zmatkem života, kterým Buddha již prošel. Šel a
šel a šel a šel za hranice. Zcela za. Existuje zde ale podobnost:
opět existuje ve stavu ne-mysli. Stal se tak plně vědomý, že
mysli není potřeba. Skála je tak nevědomá, že mysl nemůže
existovat. Ve skále je nevědomí absolutní, proto mysl není možná.
V Buddhovi je mysl absolutní a mysli není potřeba. Dovolte, abych
vám to vysvětlil; je to jedna z nejdůležitějších věcí k naučení,
k pochopení.
Mysli je potřeba jenom proto, že nejste opravdu vědomí. Když jste
opravdu vědomí, tehdy existuje vhled, neexistuje žádné myšlení.
Tehdy jednáte z vhledu, nejednáte ze své mysli. Tehdy mysli není
třeba. Když vidíte, že je nějaká věc pravdivá, samo toto vidění
se stává vaším jednáním.
Když jste například v domě, který hoří. Vy to vidíte - nemusíte
o tom nijak přemýšlet. Prostě to vidíte a vyskočíte z toho domu
ven. Nečekáte, nehloubáte, nelámete si nad tím hlavu. Nevyptáváte
se, nehledáte v knihách, nejdete někoho požádat o radu, co
udělat.
Vracíte se z večerní procházky a na cestě narazíte na hada.
Nadskočíte! Dříve než začne nějaké přemýšlení, nadskočíte.
Nenadskočíte na základě nějakého přemýšlení, je to na základě
vhledu. Je tu velké nebezpečí - samo toto nebezpečí vás učiní
živými, intenzivními, vědomými, a vy ten skok uděláte na základě
vědomí. Je to skok ne-mysli.
Tyto momenty jsou ale ve vašem životě vzácné, protože ještě
nejste připraveni žít své vědomí intenzivně a totálně. Pro Buddhu
je to normální způsob. Žije tak totálně, že mysli nikdy není
potřeba, nikdy není tázána na radu.
První sféra, geosféra, je sférou ne-mysli. Není zde zjevně žádné
vlastní já, protože bez mysli nemůže vlastní já existovat. Ve
čtvrtém stadiu opět nebude žádné vlastní já - protože jak může
bez mysli vlastní já existovat? Mysl musí pracovat na základě
nějakého středu, proto si vytváří ego, vlastní já. Mysl se musí
sama udržovat pod kontrolou, mysl se musí sama udržovat v určitém
vzorci, pořádku. Musí se udržet. Aby se udržela, vytváří střed,
protože pouze pomocí tohoto středu si může udržet kontrolu. Takže
jakmile jednou vstoupí mysl, ego je na cestě. Dříve nebo později
mysl bude potřebovat ego. Bez ega mysl nebude schopna fungovat.
Kdo jinak bude kontrolovat, kdo bude řídit, kdo bude manipulovat,
kdo bude plánovat, kdo bude snít, kdo bude projektovat? A kdo tu
bude, aby se na něj odkazovalo jako na stálou věc? - protože mysl
se neustále mění. Jedna myšlenka za druhou... je to dlouhá řada
myšlenek. Budete ztracení, jestli nebudete mít žádné ego:
nebudete vědět, kdo jste a kam jdete a proč.
V geosféře není žádná mysl, žádné vlastní já a žádný čas. Je pod
úrovní času. Čas ještě nevstoupil. Skála nezná žádnou minulost,
žádnou přítomnost, žádnou budoucnost. A tak je tomu i s Buddhou.
On je také za hranicemi času. Nezná žádnou minulost, žádnou
přítomnost, žádnou budoucnost. Žije ve věčnosti. To je ve
skutečnosti opravdový význam bytí v přítomnosti. Bytí
v přítomnosti neznamená ten prostor, který je mezi minulostí a
budoucností. To je význam, který je udáván ve slovníku: prostor
mezi minulostí a budoucností se nazývá přítomnost. To ale není
přítomnost. Jaký druh přítomnosti je tohle? Již se stává
minulostí; již mizí z existence. Tento moment, jestliže ho
nazvete ,přítomnost', v momentě, kdy jste ho nazvali
,přítomnost', již odešel do minulosti; již není přítomností. A
tamten moment jste nazvali ,budoucnost' - v momentě, kdy jste ho
nazvali budoucností, se stal přítomností a pohybuje se směrem
k minulosti. Tato přítomnost není skutečnou přítomností.
Přítomnost, která je mezi minulostí a budoucností, je jen
součástí minulosti a budoucnosti, součástí průběhu času.
Ta přítomnost, o které mluvím, ono teď, o kterém mluvím nebo
o kterém mluví Buddha nebo o kterém mluví Kristus, když říká:
"Nemyslete na zítřek. Podívejte se na lilie na louce - ony se
nelopotí, ony nepředou a podívejte se, jak jsou krásné. Jak
neuvěřitelně krásné! Ani Šalamoun nebyl tak krásný, oděn ve vší
nádheře. Podívejte se na lilie na louce..." Tyto lilie žijí
v jakési teď-nosti; neznají minulost, neznají budoucnost.
Buddha nezná žádnou minulost, žádnou budoucnost a žádnou
přítomnost. Nezná žádné dělení. Toto je stav věčnosti. Potom ono
teď je absolutně zde. Existuje pouze teď a pouze tady a nic
jiného. Skála je také v tomto stavu - samozřejmě nevědomá.
Druhou sférou je biosféra. To znamená život, před-vědomí. První
sféra byla hmota, druhá sféra je život: stromy, zvířata, ptáci.
Skála se nemůže hýbat, skála nemá nikde žádný život, ne někde
viditelný život. Strom má více života, zvíře ještě více, pták
ještě více. Strom je zakořeněný v zemi, nemůže se příliš
pohybovat. Trochu se pohybuje, kýve se, ale nemůže se příliš
pohybovat; nemá tolik volnosti. Trochu volnosti tu jistě je, ale
zvíře má volnosti více. Může se pohybovat, může si zvolit o něco
více svobody - kam jít, co dělat. Pták je ještě více volnější -
umí létat. Toto je sféra nazvaná biosféra, sféra života. Je to
před-vědomí; do bytí vstupuje pouze rudimentární, zárodečné
vědomí. Skála je absolutně nevědomá. Nemůžete říci, že strom je
také tak absolutně nevědomý. Ano, je ne-vědomý, ale něco málo
vědomí proniká dovnitř, paprsek vědomí vstupuje dovnitř. A zvíře
je o něco málo více vědomé.
Ten první stav odpovídá Pataňdžaliho sušupti - hlubokému, velmi
hlubokému spánku. Druhý stav odpovídá Pataňdžaliho svabaně,
snovému stavu. Vědomí přichází jako sen. Ano, psi mají sny.
Můžete vidět - můžete pozorovat spícího psa a uvidíte, že má sen.
Někdy se ve snu pokouší chytat mouchy. A někdy uvidíte, že je
smutný, a jindy uvidíte, že je šťastný. Pozorujte kočku, jak
někdy ve snu skáče po myši, a uvidíte, co v tom snu dělá - požírá
myš a čistí si vousy. Můžete kočku pozorovat: vstoupil sen, dějí
se věci ve světě vědomí. Vědomí vyplouvá na povrch.
Příčina-následek stále ještě převládá, ale ne tolik jako u skály.
Malé množství svobody se stává možným, a proto se začnou
vyskytovat nepředvídané události, náhody. Zvíře má trošku
svobody. Může si několik málo věcí zvolit, může být náladové:
může být v dobré náladě a být k vám přátelské, může být ve špatné
náladě a nebýt k vám přátelské. Do jeho bytí vstoupil malinký
kousek rozhodování, ale jen velice malý kousek, pouhý začátek.
Vlastní já se ještě neintegrovalo. Je to velice neuspořádané
vlastní já, je to směsice, ale již vzniká. Struktura nabývá tvar,
vzniká forma.
Zvíře je orientováno na minulost; žije na základě minulosti.
Zvíře nemá žádné ponětí o budoucnosti - nemůže plánovat do
budoucna, nemůže myslet dopředu. I když někdy myslí dopředu, je
to velice, velice útržkovité. Když má například zvíře hlad, může
myslet dopředu, několik hodin dopředu - na to, že dostane jídlo.
Musí čekat. Zvíře ale nemůže myslet asi tak jeden, dva nebo tři
měsíce do budoucnosti. Zvíře neumí pochopit roky; nemá žádný
kalendář, žádný pojem času. Je orientováno do minulosti. Ať se
v minulosti dělo cokoliv, očekává, že se to v budoucnosti stane
také. Jeho budoucnost je víceméně stejná jako jeho minulost; je
to opakování. Je to ovládáno minulostí. Čas vstupuje
prostřednictvím minulosti, vlastní já vstupuje prostřednictvím
minulosti.
Třetí sférou je noosféra; vzniká mysl, vědomí sebe sama. To první
bylo nevědomí, druhé bylo před-vědomí, to třetí je sebe-vědomí.
Přichází vědomí, ale s ním přichází pohroma - vlastní já. Jinak
přijít nemůže; vlastní já je nutné zlo. Vědomí přichází s
představou ,já'. Začíná reflexe, začíná myšlení, vznikne
osobnost. A s myslí přichází orientace na budoucnost: člověk žije
v budoucnosti, zvířata žijí v minulosti.
Vyvinuté společnosti žijí v budoucnosti, nevyvinuté společnosti
žijí v minulosti. Primitivní lidé stále ještě žijí v minulosti.
Pouze civilizovaní lidé žijí v budoucnosti. Žít v budoucnosti je
vyšším stadiem než žít v minulosti. Mladí lidé žijí
v budoucnosti, staří lidé začnou žít v minulosti. Mladí lidé jsou
živější než staří lidé. Nové státy, nové kultury žijí
v budoucnosti. Například Amerika žije v budoucnosti, Indie žije
v minulosti. Indie si sebou stále nese pět tisíc, deset tisíc let
minulosti. Je to takové břímě, je tak těžké ho nést, drtí svou
vahou, ale člověk ho nese dál. Je to dědictví a člověk je velice
pyšný na minulost.
Být pyšný na minulost je prostě řečeno necivilizovaný stav.
Člověk se musí natahovat do budoucnosti, tápavě hmatat do
budoucnosti. Minulost již není, budoucnost bude - člověk se na ni
musí připravit.
Můžete to sledovat v mnoha projevech. Indická mysl se vzruší
pouze minulými událostmi. Lidé pořád, každý rok hrají hru
o Rámovi a jsou velmi vzrušeni. Uběhlo tisíce let a oni hrají
stejnou hru znova a znova a znova a znova ji budou hrát. A jsou
velice vzrušení. Nebyli tak vzrušení, když se první člověk prošel
po Měsíci; nebyli tak vzrušení, jako vždycky byli a vždycky jsou
vzrušení hrou o Rámovi. Znají ten příběh, viděli hru mnohokrát,
ale je to jejich dědictví; jsou na ně velice pyšní.
Budete překvapení, když se dozvíte, že v Indii existují
hinduističtí mahátmové a džinističtí mahátmové, kteří se snaží
dokázat, že člověk se po Měsíci neprošel, že Američané podvádějí.
Proč? - protože Měsíc je jedním z bohů. Jak se dá chodit po
Měsíci? A existují lidé, kteří jim naslouchají a následují je.
Jednou mě v Gudžarátu přišel navštívit džinistický mnich a řekl:
"Podporuj mě ... a já mám tisíce stoupenců!" A opravdu je měl. A
celá ta záležitost, ústřední téma jeho života bylo to, že
Američané podvádějí, že fotografie jsou pouze fotografické triky,
které byly vyrobeny, že kameny, které byly přivezeny z Měsíce
pocházejí ze Sibiře nebo odněkud z této planety. Nikdo nikdy
neletěl a nikdo nikdy nepoletí na Měsíc, protože v džinistických
šastrách, v džinistických posvátných knihách je napsáno, že Měsíc
je jedním z bohů. Jak je možné procházet se po Bohu? Toto je
orientace na minulost. To je velmi otupující, umrtvující. Proto
Indie nemůže růst, nemůže se vyvíjet, nemůže dělat pokroky. Je
polapená v minulosti.
S noosférou, s myslí, sebevědomím, reflexí, myšlenkou, osobností
vzniká orientace na budoucnost. A čím víc se začnete připravovat
na budoucnost, tím se samozřejmě stáváte úzkostlivější. A tak
jsou Američané ti nejnervóznější, nejneklidnější lidé. Indové
jsou velice poklidní, tak poklidní, že ztratili veškerou
výkonnost. Víte, že když Indové vyměňují žárovku, že je potřeba
tří lidí? Jeden drží žárovku a dva otáčejí žebříkem. Velice
poklidní lidé, uvolnění; netrpí žádnou úzkostí, nevědí, co to
vlastně úzkost je.
Úzkost přichází s budoucností, protože musíte plánovat. Nemůžete
prostě pořád dál opakovat staré životní postupy. A když děláte
něco nového, je tu možnost chyby, větší možnost chyby. Čím více
zkoušíte nové, tím se stáváte úzkostlivější. To je důvod, proč je
Amerika psychicky nejnarušenější zemí a Indie tou nejméně
narušenou.
Zvířata nepociťují úzkost. Žít v minulosti je nižším stavem mysli
- samozřejmě pohodlnějším, více vyhovujícím. A hinduističtí
mahátmové neustále říkají světu: "Podívejte, jak jsme usmíření.
Žádná neuróza neexistuje. I když hladovíme, hladovíme velice,
velice tiše. I když zemřeme, zemřeme velice, velice vstřícně. A
vy šílíte!"
Ale pamatujte, že pokrok přichází prostřednictvím úzkosti. S
pokrokem je spojena úzkost, chvění - z toho, že se něco pokazí,
že uděláme něco špatně, že se mineme cíle. S minulostí není žádný
problém: stále dál ji opakujete. Je to usedlá, stabilní minulost,
její cesty jsou dokonale známy. Cestovali jste po nich vy,
cestovali po nich vaši rodiče a tak dále až nazpět k Adamovi a
Evě. Udělali to všichni; není žádná možnost zabloudit, zmýlit se.
S něčím novým vstupuje úzkost, strach, strach z neúspěchu.
Tato třetí sféra, noosféra, je sférou úzkosti, napětí, neklidu.
Když si musíte vybrat mezi druhou a třetí, nevolte druhou.
Přestože není potřeba volit mezi druhou a třetí, můžete si zvolit
mezi třetí a čtvrtou; tehdy si zvolte čtvrtou. Vždycky si volte
tu vyšší.
Pamatujte, že když odsuzuji indické myšlení, neodsuzuji Buddhu a
neodsuzuji Krišnu. Oni si vybrali čtvrtou: oni jsou také
v poklidu, uvolnění - ale jejich klid pochází z toho, že odhodili
čas sám, ne z toho, že by žili v minulosti. Jsou naprosto
uvolnění, nemají žádnou úzkost, žádnou neurózu. Jejich mysl je
klidné jezero bez jediné vlnky - ale ne tím, že by si zvolili
druhou, ale tím, že si zvolili čtvrtou; ne tím, že zůstali pod
myslí, ale tím, že odešli za hranice mysli. Tak to ale chodí.
Lidé viděli Buddhu v Indii a slyšeli to ticho a viděli
požehnanost toho muže a viděli milost a viděli, že život se dá
žít v takové uvolněnosti... proč nežít takovým životem?
Nevyvinuli ale žádné úsilí, aby se dostali do čtvrtého stadia.
Naopak, ustoupili ze třetího a usadili se ve druhém. To zakládá
něco jako Buddhovo ticho; ale je to ,něco jako', není to přesně
ono. Je vždycky snadnější usadit se v minulosti a být ve větší
pohodě a pohodlí. Buddha se nespokojil s minulostí, nespokojil se
ani s budoucností. Nespokojil se s časem samotným - odhodil čas,
odhodil mysl, která vytváří čas. Odhodil ego, které vytváří
úzkost.
Indové si vybrali to, že odhodili budoucnost, protože se zdá, že
vytváří úzkost: "Budoucnost že vytváří úzkost? Budoucnost můžete
zahodit." Potom sklouznete nazpět, potom znovu upadnete do
předcházejícího stavu. Odhoďte ego, a potom odejdete za.
Třetí sféra je podobná tomu, co Pataňdžali nazývá probuzeností.
První je spánek, druhá sen, třetí probuzenost - vaše probuzenost,
samozřejmě, ne probuzenost Buddhova. Vaše takzvaná probuzenost:
oči jsou otevřené, ale uvnitř se toulají sny; oči jsou otevřené,
ale uvnitř ve vás je spánek. Jste plní spánku, i když jste
vzhůru. Toto je třetí stav. A je vždycky prospěšný; když jste
unavení dnem, upadnete do spánku - ten vám poskytuje uvolnění a
odpočinek. Potom upadnete do hlubokého spánku; ten vám dává ještě
více odpočinku. Ráno jste opět svěží. Vracíte se zpět, abyste
byli odpočatí a klidní, protože toto již znáte a je to ve vašem
systému; můžete se do toho ponořit.
Čtvrté stadium musí být vytvořeno; to není ve vašem systému. Je
to váš potenciál, ale nikdy předtím jste v něm nebyli. Je to
namáhavé, je to cesta proti proudu, do kopce. Čtvrtý stav je
kristosféra - můžete ji nazývat buddho-sférou, znamená to totéž;
můžete ji nazývat krišno-sférou, znamená to totéž. Ve třetím
stavu je určitý druh svobody, pseudosvobody, svobody známé jako
volba. Tomu je nutno porozumět, je to velice důležité.
Ve třetím stadiu máte jednoduše jistý pseudo druh svobody, a tato
svoboda je svobodou volby. Řeknete například: "Má země je
nábožensky svobodná." To znamená, že si můžete vybrat: můžete
chodit do kostela nebo do chrámu a stát a jeho zákony vám nebudou
dělat žádné potíže. Můžete se stát muslimem nebo hinduistou nebo
křesťanem - můžete si vybrat. ,Země je svobodná' znamená, že si
můžete zvolit svůj život, kde chcete žít, co chcete dělat, co
chcete říct. Volba vyjádření, ta svoboda, že můžete říkat,
cokoliv se vám zachce, že můžete dělat, cokoliv se vám zachce, že
si můžete zvolit jakýkoliv náboženský nebo politický směr; můžete
být komunista, můžete být fašista, můžete být liberál, můžete být
demokrat a všechny ty nesmysly. Můžete si zvolit. Je to jenom
pseudosvoboda. Proč ji nazývám pseudosvobodou? - protože mysl,
která je plná myšlenek, nemůže být svobodná.
Jestliže jste žili padesát let a vaše mysl byla zformována vašimi
rodiči a učiteli a společností, myslíte si, že můžete volit?
Budete volit na základě svého zformování. Jak to má být volba?
Napřed jste byli zformováni.
Je to, jako když někoho zhypnotizujete. Můžete někoho vzít
k Santošovi, našemu hypnotizéru, a on ho může zhypnotizovat a
říct mu: "Zítra ráno půjdeš na trh a koupíš určitou značku
cigaret, určitou značku." On to tomuto člověku vsugeruje
v hluboké hypnóze. Zítra ráno člověk vstane a nebude mít ani
ponětí o tom, že půjde koupit určitou značku cigaret na trh,
protože toto zformování vstoupilo do nevědomí, bylo do něj
uloženo. Jeho vědomí to netuší. Nebude mít ani ponětí o tom, proč
jde na trh. Najde si ale nějakou racionalizaci a řekne: "Pojďme
dneska nakupovat." Proč dneska? Řekne: "To je moje svoboda.
Kdykoliv budu chtít jít, půjdu. Kdo jsi ty, že mi chceš bránit?
To je moje svoboda." A netuší, vůbec netuší, že toto není vůbec
žádná svoboda. A půjde na trh s představou, že je svobodný, a
možná ani na jedinou chvilku nepomyslí na to, že koupí určitou
značku cigaret. Potom najednou narazí na obchod a řekne si: "Co
si takhle koupit balíček cigaret? Už jsi dlouho nekouřil." A
myslí si, že si to myslí on! Vejde do obchodu a řekne: "Dejte mi
tuhle značku cigaret, State Express." Proč ne Panama? Proč ne
Wills? Proč ne Berkeley? A koupí si State Express a zůstane
svobodný - alespoň ve své představě. Není svobodný, byl
zformován.
Vy jste byli zformováni jako hinduisté, křesťané, jako muslimové,
jako Indové, jako Číňané, jako Němci - jak můžete být svobodní?
Byli jste zformováni svými rodiči, svou společností, svou školou,
univerzitou - jak můžete být svobodní? Vaše svoboda je pseudo. Je
imitovaná - pouze vám dává pocit svobody a činí vás šťastnými;
jinak v ní žádná svoboda není. Když jdete do kostela, jdete na
základě své svobody? Když jdete do hinduistického chrámu, jdete
na základě své svobody? Nahlédněte do toho a zjistíte, že to není
na základě svobody; narodili jste se v hinduistické rodině.
Někdy se to může stát - narodili jste se v křesťanské rodině, a
přesto chcete jít do hinduistického chrámu. To je také zformování
- odlišného druhu. Možná že vaši rodiče byli příliš křesťanští,
přespříliš, a vy jste nemohli pojmout tolik nesmyslů. Existuje
hranice. Stali jste se antagonističtí, začali se proti tomu
bouřit; stali jste se reakcionáři. Oni vás do kostela tahali.
Byli silní a vy jste byli malé dítě a nemohli jste nic dělat;
byli jste bezmocní. Vždycky jste si ale mysleli: "Já vám ukážu."
V den, kdy jste se stali silní vy, přestali jste chodit do
kostela.
Avšak myšlenka "já vám ukážu" vám byla naočkována jejich
posedlostí kostelem. Je to opět hypnóza - v obráceném pořadí, ale
přesto je to hypnóza. Vy reagujete, nejste svobodní. Když budete
chtít jít do kostela, nebudete schopní jít, zjistíte, že se
odtahujete. Nepůjdete, protože toto je ten kostel, do kterého vás
brávali vaši rodiče. Vy do toho kostela jít nemůžete; stanete se
hinduistou. Začnete dělat věci, které vaši rodiče nikdy nechtěli,
abyste dělali, jen proto, abyste jim ukázali. To je reakce. To
první je poslušnost, to druhé neposlušnost, ale v žádné z obou
není žádná svoboda.
A ještě jedna věc: není to jen otázka formování, že nejste
svobodní. Když si volíte ze dvou věcí - možná vás nikdo
nezformoval ohledně těchto dvou věcí; existují miliony věcí, pro
které jste nebyli vůbec formováni. Když si volíte ze dvou věcí,
vaše volba probíhá na základě zmatku a na základě zmatku nemůže
být žádná svoboda. Chcete se oženit s tímhle děvčetem nebo s
tamtím - jak si vyberete? Jste zmatení.
Každý den dostávám od lidí dopisy: "Jsem rozpolcen mezi dvě ženy.
Co mám dělat? Jedna žena je krásná tělesně, v proporcích, má
velice krásné oči, určité kouzlo; její tělo je plné energie,
zářivé, živé - ale psychicky je velice ošklivá. Ta druhá žena je
psychicky krásná, ale fyzicky ošklivá. Tak co udělat." A jste
rozpolcení.

Slyšel jsem o muži, který přemýšlel o ženění. Miloval jednu ženu,
ale ta byla velmi chudá. Byla krásná, ale velice chudá. A další
žena byla do něj zamilovaná, byla velice bohatá, ale velice
ošklivá. Jedna věc na ní ale byla také krásná - její tón, její
hlas. Byla výborná zpěvačka.
A tak byl rozpolcený. Krásná žena neměla takový hlas, takový
zpěvný hlas a on miloval hudbu. Měla krásnou tvář, ale vzhled pro
něj nebyl tak důležitý jako hlas. A také byla chudá a on chtěl
ženu, která sebou přinese hodně peněz, aby byl zajištěný; mohl by
se naplno, celým srdcem věnovat své hudbě, aby se nemusel starat
o peníze a podobné věci. Chtěl celý svůj život zasvětit hudbě. Ta
druhá žena měla dvě věci: peníze a krásný hlas - ale byla
naprosto ošklivá. Bylo těžké se na ni jen podívat, její tvář byla
odpudivá. Chudá žena byla krásná, ale její hlas byl obyčejný a
neměla peníze. Takže kdyby si vybral tuto ženu, musel by zanechat
své lásky k hudbě. Musel by se stát úředníkem v nějaké pitomé
kanceláři, nebo učitelem, nebo něčím podobným. A potom by se
nemohl oddat hudbě. Hudba si žádá naprostou oddanost, hudba je
velice žárlivá milenka - nedovolí vám nikam jít, chce vás pohltit
naprosto, totálně. A tak byl rozpolcený. A nakonec jeho láska
k hudbě zvítězila a on se oženil s ošklivou ženou.
Přišel domů, šli spát. Temné noci byly dobré, protože se na ni
nedíval, takže nebyly problémy. Ale ráno, když se sluneční
paprsky prodraly dovnitř a on se probudil a podíval se na tvář
své ženy, jak byla odporná! Tvrdě s ní zatřásl a zakřičel:
"Zpívej! Okamžitě zazpívej! Okamžitě zazpívej!" - jen aby se
chránil před tou ošklivostí.

Lidé mi píší: "Jsme rozpolcení mezi dvě ženy, mezi dva muže. Co
máme dělat?"
Tento zmatek vzniká, protože jste motivovaní. Je zde motiv:
peníze, hudba, jistota. Není zde žádná láska; proto jste
rozpolcení. Když je zde láska, intenzivní láska, vášnivá láska,
potom tu není žádná volba. Ona vášeň sama rozhodne. Nebudete si
volit, nebudete rozpolcení. Lidé ale nejsou tak inteligentní a ne
tak intenzivní. Žijí velice vlažně, jen tak tak; nežijí
intenzivně; jejich životy nemají žádný oheň.
Skutečná svoboda nastane pouze tehdy, když se váš život stane tak
totální v každém momentu, že není třeba se rozhodovat; ona
totalita rozhoduje. Rozumíte mi? - ona totalita sama rozhoduje.
Nečelíte dvěma alternativám: zda si vzít tuto ženu nebo tamtu.
Vaše srdce je totálně s jednou. Neexistuje žádný motiv, takže
nejste rozdělení, a neexistuje žádný zmatek. Když se rozhodujete
na základě zmatku, vytvoříte konflikt. Zmatek vás zavede do
hlubšího zmatku. Nikdy se nerozhodujte na základě zmatku.
Proto Krišnamurti stále mluví o bezvýběrovosti. Bezvýběrovost je
svoboda. Nevybíráte si, jednoduše se stanete totálně intenzivní.
Prostě se stanete absolutně bdělí, vědomí, pozorní.
Například mě posloucháte: můžete mě poslouchat vlažným způsobem -
napůl spící, napůl probuzení, zívající, přemýšlející o tisíci
věcech, plánující, kolem vás ještě včerejší noc, kocoviny tisíce
typů - a přitom také posloucháte. Potom je zde otázka, jestli
říkám pravdu nebo ne. Jestli posloucháte vášnivě, jestli jste
naprosto tady-teď, sama tato vášeň rozhodne. V té intenzitě
poznáte, co je pravda. Když řeknu něco, co je pravdivé, okamžitě
vás to zasáhne v srdci. Protože budete tak inteligentní, tak jak
byste to mohli propást? Vaše inteligence bude tak bdělá, tak jak
byste to mohli propást? A když se vyskytne něco, co není
pravdivé, okamžitě to uvidíte. To vidění přijde bezprostředně.
Z vaší strany nepůjde o žádné rozhodování: "Měl bych toho člověka
následovat nebo ne?" To je na základě zmatku. Neposlouchali jste,
neviděli jste mě.
Pochopte smysl tohoto! S pravdou nemusíte souhlasit nebo
nesouhlasit. Pravdu je nutno slyšet totálně, s citlivostí, to je
všechno. A samotná tato citlivost rozhoduje. Vidíte,
bezprostředně cítíte pravdu. V samotném pocitu jste se dostali do
pravdy - ne že byste souhlasili nebo nesouhlasili; ne že byste
byli mnou přesvědčeni, obráceni na víru. Já nikoho na víru
neobracím; pravda obrací. A pravda není víra a pravda není
argument; pravda je přítomnost. Jestliže jste přítomni, pocítíte
ji. Jestliže nejste přítomni, nepocítí-
te ji.
Takže ve třetím stadiu, v noosféře, je pseudosvoboda. Rozhodujete
se na základě zmatku; proto zmatek stále dál narůstá. Zmatek
přináší konflikt, protože jsou ve vás vždycky dvě strany - udělat
to nebo tamto, být či nebýt. A ať se rozhodnete udělat cokoliv,
druhá strana tu zůstane a bude čekat na svou chvíli, aby se
pomstila. Svoboda nastává teprve ve čtvrtém stadiu.
Tím je kristosféra. S kristosférou vzniká ne-mysl - ne-mysl
Buddhy, Krista, nikoliv skály. Se čtvrtým stádiem přichází
vědomí, bez středu, s žádným vlastním já; pouze čisté vědomí bez
jakéhokoliv ohraničení, nekonečné vědomí. Potom nemůžete říci:
"Já jsem vědomý." Není v něm žádné ,já', je to jen vědomí. Nemá
žádný název a žádnou formu. Je to nicota, je to prázdnota. Při
tomto vědomí není potřeba myšlení; začne fungovat vhled, začne
fungovat intuice.
Intelekt žije z vyučování. Ostatní vás musí učit - to je
vyučování. Intuici vás nikdo učit nemusí: přichází zevnitř,
vyrůstá z vás, je to rozkvět vašeho bytí. Toto je vlastnost
vědomí, která se nazývá meditace, intuice, vhled, vědomí bez
středu, bezčasovost; nebo ji můžete nazývat nynějšek, přítomnost.
Pamatujte ale, že to není přítomnost mezi minulostí a
budoucností; je to přítomnost, ve které se jak minulost, tak
budoucnost rozplynuly.
De Chardin to nazývá ,bod omega', Buddha nirvána, džinisté mókša,
Kristus ,Bůh Otec'. Toto jsou různé názvy. Tato celá sútra se
zabývá přechodem z třetího do čtvrtého, z noosféry do
kristosféry, z intelektu do inteligence, ze sebe-vědomí do
žádného sebe-vědomí. Třetí je jako probuzení, obyčejné probuzení,
a čtvrté je tím, co Pataňdžali nazývá turija, ,čtvrté'. Nedal
tomu ani žádný název, a to se zdá velmi krásné. Nazvěte to
,kristo-sféra' a vypadá to křesťansky, nazvěte to ,krišno-sféra'
a vypadá to hinduisticky, nazvěte to ,buddho-sféra' a vypadá to
buddhisticky. Pataňdžali je velice čistý, jednoduše to nazývá
,čtvrté'. To obsahuje všechno. Nedal tomu zvláštní název. Pro
udává tři názvy, protože ony mají formu, a kdekoliv je forma,
název je důležitý. Bezformové nemůže mít žádné jméno - turija,
,čtvrté'.
Tato celá Pradžňápáramitá sútra je o pohybu z třetího do
čtvrtého. Sáriputra je na vrcholu třetího: noosféry - reflexe,
myšlení, sebe-vědomí. Došel až k nejzazšímu bodu ve třetím,
dosáhl jeho maxima. Již v něm víc není. Stojí na hraniční čáře.

Proto, ó Sáriputro...

Buddha stojí za touto hranicí a volá na Sáriputru: "Pojď ...pojď
a ještě pojď..." Celá tato sútra je zhuštěna dneska do této
poslední sútry. Všechny sútry až do této chvíle byly jen
přípravou na tento poslední vrchol.

Tasmaj džňátavjam: pradžňápáramita maha-mantro maha-vidžňamantro
,nutara-mantro' 
samásána-mantrah...

Proto by měl člověk vědět...
Tasmaj džňátavjam...

Proto jediná věc, která stojí za poznání, je tato. Toto je závěr
celého tohoto krásného dialogu. Je to dialog mezi dvěma
energiemi, Buddhovou a Sáriputrovou, protože Sáriputra neřekl
jediné slovo. Toto je mnohem vyšší dialog, než existuje mezi
Ardžunou a Krišnou v Gítě, protože Ardžuna něco říká. Je to
verbální. Ardžuna je spíše jako student než jako učedník, žák.
Stává se učedníkem až na samotném konci. Když se stane učedníkem,
žákem, Krišna se stane mistrem. Jestliže učedník není učedníkem,
jak může mistr být mistrem? Jestliže je učedník jenom studentem,
potom je mistr jenom učitelem.
Tam, kde Gíta končí, je bod, kde tato Pradžňápáramitá sútra
začíná. Sáriputra je učedníkem: naprosto tichým, nepronesl ani
jediné slovo, ani nepoložil otázku - verbálně. Je hostem, ne
tazatelem. Celé jeho bytí se ptá, ne jeho mysl. Nevyjadřuje se
slovy; jeho existence je otazníkem. Stojí před Buddhou, celé jeho
bytí je žíznivé, v plamenech, hořící. Když vidí jeho stav, Buddha
dál říká věci sám od sebe. Ne že by se učedník musel ptát; mistr
ví, kdy to učedník potřebuje. Mistr ví daleko lépe než učedník
sám, jaká je jeho potřeba. Učedník musí čekat. Možná že Sáriputra
opravdu čekal po mnoho let, téměř dvacet let, na tento moment -
kdy mistr uvidí tu potřebu, kdy mistr pocítí jeho hlad a žízeň,
kdy bude hoden obdržet dar od mistra. Ten den přišel, šťastná
chvíle se dostavila.

Tasmaj džňátavjam...

Buddha říká: "Proto, ó Sáriputro, toto je jediná věc, která stojí
za poznání." A nyní zhušťuje celé své sdělení do několika malých
slov, do malé věty, do mantry, do všeobecně platné zásady, do
formulace. Toto je ta největší mantra, protože Buddha v ní obsáhl
všechno, co je potřeba na celou tuto cestu. Vložil všechno do
této krátké, velice malé formulace.

Proto... jediná věc, která stojí za poznání je...
tato pradžňápáramita
jako velké zaklínadlo, zaklínadlo velkého vědění,
nejvyšší možné zaklínadlo, zaklínadlo nemající sobě rovna...

Buddha ho vychvaluje jako nic jiného, používá všechny možné
superlativy. Říká: "Toto je to velké zaklínadlo!" Zaklínadlo,
mantra, znamená magickou formulku. Je nutno pochopit, co je to
mantra. Mantra je velice důležitá věc k pochopení. Je to
zaklínadlo, magická formulka. Implikuje jev, že cokoliv máte, to
tu opravdu není, a cokoliv si myslíte, že nemáte, je tu! Je
potřeba magické formulky. Váš problém není skutečný! - proto je
potřeba magické formulky.
Jako příklad... jedno podobenství.

Stalo se toto: Jeden muž se velice bál duchů. A naneštěstí musel
každý den procházet kolem hřbitova na cestě tam i zpět. A někdy
bylo pozdě a on musel projít kolem hřbitova v noci. Jeho dům byl
za hřbitovem a stál u něj velice blízko. Muž se tolik bál duchů,
že jeho život byla neustálá muka. Nemohl spát: celou noc byl
rušen duchy. Někdy klepali na dveře, někdy se pohybovali po domě
a on slyšel jejich kroky a šeptání. Někdy k němu přišli velice
blízko a on dokonce cítil jejich dech. Bylo to pro něj
nepřestávající peklo.
Šel k jednomu mistrovi a tento mistr řekl: "To nic není. Přišel
jsi k tomu pravému člověku." Stejně jako to říkám já vám! "Vezmi
si tuto mantru - to stačí, nemusíš se bát. Jenom si dej tuto
mantru do malé zlaté krabičky a vždycky ji nos s sebou. Můžeš si
ji pověsit na krk."
Je to stejné jako ten medailónek: je to mantra; nebo je to jako
magická krabička, kterou dávám sannjásinům, kteří ode mne
odjíždějí hodně daleko. Je to magická krabička, mantra.
Mistr řekl: "Podrž si tuto mantru. Nemusíš ji ani opakovat, je
tak mocná, že se nemusí opakovat. Jenom ji drž v krabičce. Měj ji
u sebe a žádný duch tě už nikdy nebude obtěžovat." A to se také
stalo: toho dne procházel kolem hřbitova, téměř jako by šel na
ranní procházku. Nikdy předtím to nebylo tak snadné. Předtím
utíkal! Křičel a ječel a musel si zpívat, když šel kolem. Toho
dne šel velmi pomalu s krabičkou v ruce a ono to opravdu
fungovalo! Žádní duchové. Dokonce se zastavil uprostřed hřbitova
a čekal, jestli někdo přijde, a žádný duch se neobjevil. Bylo
naprosté ticho.
Potom šel domů. Krabičku si dal pod polštář. Tu noc nikdo
neklepal na dveře, nikdo nešeptal, nikdo se k němu nepřibližoval.
Bylo to poprvé v celém jeho životě, kdy spal dobře. Byla to
skvělá mantra. Nyní ale začal být na krabičku příliš upjatý.
Nemohl ji nikde nechat, celý den ji musel všude s sebou nosit.
Lidé se začali ptát: "Proč pořád nosíš s sebou tu krabičku?"
A on říkal: "To je mé bezpečí, má jistota."
Začal se tolik bát, že jestli se nyní jednoho dne ta krabička
ztratí: "Budu mít veliké potíže, a duchové přijdou a hrozně se mi
pomstí!" Jedl - a měl u sebe svou krabičku. Šel na toaletu - měl
svou krabičku. Miloval se s ženou - měl svou krabičku. Začínal
bláznit! A nyní byl ten strach příliš velký: když mu ji ukradnou,
jestli ji někde ztratí, nebo jestli se krabičce něco stane, co
potom? "Po celé měsíce duchové dychtí po tom, aby mi dělali
potíže! Vyskáčí na mě odevšud a zabijí mě!"
Mistr se jednoho dne zeptal, jak se mu daří.
Muž řekl: "Všechno je v pořádku. Všechno je naprosto v pořádku,
ale nyní mě mučí mé vlastní strachy. Už zase nemůžu spát. Celou
noc musím hlídat, jestli je krabička pořád na svém místě. Znovu a
znovu se musím budit a hledat ji. A když někdy sklouzne semhle
nebo támhle v posteli a já ji nemůžu najít... to je tak děsivé!
Dostanu takový strach."
Mistr řekl: "Nyní ti dám jinou mantru. Zahoď krabičku."
Tehdy se muž zeptal: "Jak se potom budu chránit před duchy?"
Mistr řekl: "Žádní neexistují. Krabička je jen výsmysl. Ti
duchové tam nejsou, proto tato krabička fungovala. Duchové žijí
pouze v tvých představách. Kdyby skutečně existovali, nebáli by
se té krabičky. Je to jen tvoje představa, ti duchové byli jen
tvá představa. Nyní máš lepší představu, protože máš mistra. A
tento mistr ti dal krabičku, magické zaklínadlo. Buď nyní trochu
chápavější: duchové neexistují, proto krabička pomohla. Nyní již
není déle potřeba být posedlý krabičkou. Zahoď ji!"

Mantra je zaklínadlo, které má odstranit věci, které tu skutečně
nejsou. Mantra vám například pomůže odhodit ego. Ego je duch,
pouze představa. Proto vám říkám, že jsem zde, abych odstranil
věci, které nejsou skutečně s vámi, a abych vám dal věci, které
skutečně jsou. Jsem zde, abych vám dal to, co již máte, a abych
odstranil to, co jste nikdy neměli, ale o čem si myslíte, že
máte. Vaši bídu, vaše bolesti, vaše ambice, vaši žárlivost, vaše
strachy, vaši žádostivost, nenávist, náchylnosti - to jsou
všechno duchové.
Mantra je jenom trik, úskok, který vám pomůže odhodit vaše duchy.
Jakmile je jednou odhodíte, tehdy musí být mantra odhozena také.
Člověk již dále nemusí nosit mantru ve chvíli, kdy cítí, že
duchové zmizeli. A potom se budete smát celé té absurditě:
duchové byli falešní a mantra byla falešná - ale pomohla.

Stalo se toto: Jeden muž pojal ve spánku myšlenku, že mu do úst
vlezl had a že je v jeho žaludku. Cítil pohyby toho hada. Znáte
takové hady, každý to zná. Muž se velmi rozrušil. Šel k doktorům
a byl rentgenován, ale... Říkal: "Je tam, i když ho rentgen
neukázal. To nevadí. Já trpím, moje utrpení je skutečné."
Potom šel k súfíjskému mistrovi. Někdo mu řekl: "Jdi k súfíjskému
mistrovi. Jenom mistr ti v tomhle může pomoci. Doktoři ti moc
nepomohou. Oni léčí skutečné nemoci; mistři léčí neskutečné
nemoci. Jdi k mistrovi."
A tak šel a mistr řekl: "Dobře, já něco udělám. Zítra ráno had
vyleze ven."
Příští ráno mistr všechno zařídil: našel venku hada, dal ho
mužově manželce a řekl: "Zařiďte to tak, aby, až se ráno probudí,
se ten had plazil ven z postele."
A muž pištěl a ječel a vyskakoval. A vykřikl: "Tady! Tady je! Ten
had! A ti blázniví doktoři: ti mi říkali, že tam není žádný had,
nic. A tady ho máme!" A od toho dne problém zmizel. To byla
mantra. Ten problém nebyl opravdu skutečný.

Všechny vaše problémy jsou vaše výtvory. Mantra je taktika, jak
odstranit vaše iluze, a když jsou vaše iluze odstraněny, to, co
zbývá, je pravda. Mantra jenom odstraňuje to falešné. Nemůže vám
dát to skutečné, může pouze odstranit to falešné. To ale stačí.
Jakmile je falešné odstraněno, jakmile je falešné pochopeno jako
falešné, vynoří se pravda. A pravda osvobozuje. Pravda je
osvobození.
Buddha říká:

...tato pradžňápáramita,
jako velké zaklínadlo, zaklínadlo velkého vědění,
nejvyšší možné zaklínadlo, zaklínadlo nemající sobě rovna, sarva
duhkha parasamanath, utěšitel všeho utrpení.

Buddha říká, že tato malá mantra je tak mocná, že postačuje na
všechno vaše utrpení. Pouze tato mantra bude stačit, převeze vás
na vzdálenější břeh.

...satjam amithjatvat,
v pravdě co by se mohlo pokazit?

Buddha říká, že vám to pouze ukáže falešné jako falešné. A když
znáte pravdu, co by se potom mohlo pokazit? Potom se nic nemůže
pokazit satjam amithjatvat.
Toto slovo amithja pochází z kořenu mithja. Mithja znamená
falešný, nepravdivý, amithja znamená ne-falešný. Slovo mithja
existuje v anglickém slově ,myth', (výmysl, smyšlenka, mýtus).
Mýtus znamená falešné, nepravdivé. Mýtus pochází ze stejného
kořene, mithja. Mýtus je to, co se zdá být, ale není skutečné.
V jiném anglickém slově, ,miss', jako třeba ve slovese ,miss',
také existuje stejný kořen, mithja. (pozn. př.: zákl. významy
,miss' jsou chybit, minout; jako předpona ,mis-' znamená opak,
,ne-') ,Misunderstanding' (nepochopení, nedorozumění) - toto
,mis-' pochází z mithja. Nebo když řekneme: "Ó, minul se," (he
missed), toto ,miss' také pochází z mithja.
Pravda je to, co neustále míjíme. Míjíme proto, že neustále lpíme
na falešném. Míjíme pravdu, protože lpíme na falešném. Jestliže
falešné odhodíme, není vůbec žádné míjení. A to je také základ
významu slova hřích. ,Hřích' znamená chybit, minout se cíle.
Kdykoliv lpíte na falešném, dopouštíte se hříchu, protože tím, že
na něm lpíte, míjíte pravdu.
Lpíte na představě Boha, a to je falešné. Všechny představy jsou
falešné. Lpíte na určité představě Boha, a to je vaše bariéra.
Buddha říká, že tato mantra odstraní všechny vaše bariéry; dá vám
pouze nicotu. V nicotě vzniká pravda, protože není nic, co by
překáželo. ,Nicota' znamená, že nic již nikdy nepřekáží - všechny
falešné představy byly cestou odhozeny. Jste prostě prázdní, jste
prostě receptivní, vnímaví, otevření; přicházíte svlečení, nazí,
prázdní k pravdě - to je jediný způsob, jak k ní přijít. Potom se
nic nemůže pokazit.

Pradžňápáramitou je toto zaklínadlo sděleno pradžňápáramitajam
ukto mantrah.

A Buddha říká: "V ní jsem dal to poslední, to absolutní. Již v ní
není nic více a není žádná další možnost ji vylepšovat."
Já vám také říkám: Není žádná další možnost ji vylepšovat. ,Nic'
je ta největší mantra. Jestli umíte vstoupit do nicoty, potom
není potřeba nic jiného. A to je celé poselství Pradžňápáramitá
sútry.

tadjatha... zní takto

Nyní Buddha zhušťuje celý tento posvátný text, celý tento dialog,
celé toto poselství do několika málo slov.

tadjatha... zní takto:
gaté gaté paragaté parasamagaté bódhi sváhá...

Odešlý, odešlý, odešlý za, úplně odešlý za.
Ó, jaké probuzení, sláva!

Buddha používá ,odešlý' čtyřikrát. Toto jsou čtyři věci, pro
které používá ,odešlý': geosféra, biosféra, noosféra,
kristosféra. ,Odešlý' - odešlý z hmoty, odešlý z těla, odešlý
z viditelného, hmatatelného. Opět používá ,odešlý' podruhé -
odešlý ze života, z takzvaného koloběhu života a smrti. ,Odešlý
za', potřetí používá ,odešlý' - nyní šel za hranice mysli,
myšlenky, přemýšlení, sebe samého, ega. ,Odejdi úplně za' - nyní
to používá počtvrté... dokonce odejdi za zásvětí, za kristosféru.
Nyní vstoupil do nestvořeného.
Život se otočil o celý kruh. Toto je bod omega a také bod alfa.
Symbol, který jste určitě viděli v mnoha knihách, v mnoha
chrámech, v mnoha klášterech - symbol hada držícího si svůj
vlastní ocas v tlamě.

Odešlý, odešlý, odešlý za, odešlý úplně za...

Vrátili jste se zpět domů.

Ó, jaké probuzení!

Jaké to satori! Jaké to samádhi! Toto je probuzení,
buddhovství...

Sláva! Alelujá!

Můžete se zeptat Aníty: ona neustále zpívá ,alelujá'. Toto je ono
alelujá. Toto je stav alelujá: když všechno odešlo, když všechno
zmizelo a zůstala pouze čistá nicota. Toto je ono požehnání -
alelujá! Toto je extáze, kterou všichni hledají. Ať správně nebo
nesprávně, ale všichni hledají tuto extázi.
Vy jste Buddha, ale ještě nejste buddha: to je to dilema, to je
ten paradox. Je vám souzeno být buddhou, ale vy to míjíte. Tato
sútra vás propojuje, tato sútra vám pomáhá stát se tím, čím je
vám osudem souzeno se stát. Tato sútra pomáhá naplnit vaše bytí.
Pamatujte, tato sútra nemá být pouze opakována, jako se to po
mnoho staletí dělá v Číně, Koreji, Thajsku, Japonsku, na Cejlonu.
Neustále opakují: Gaté gaté paragaté parasamgaté bódhi sváhá.
Toto opakování nepomůže.
Tato mantra nemá být jenom opakována. Musí být pochopena, musí se
stát vaším bytím. Neustále se posouvejte za každý název, za
každou formu, neustále se posouvejte za každou identitu, neustále
se posouvejte za každé omezení. Stávejte se stále větší a větší,
obrovští, nesmírní. Dokonce ani obloha není vaší hranicí.
Pokračujte...

Gaté gaté paragaté parasamgaté bódhi sváhá.

Sváhá je výrazem nejvyšší extáze. Nic to neznamená; je to přesně
jako alelujá. Je to veliký výkřik radosti. Dostavilo se požehnání
- jste naplnění, naprosto naplnění. Ale tato sútra nemá být jenom
opakována, pamatujte. Buddha to zhustil do několika slov, abyste
si to mohli zapamatovat. Do těchto několika slov vložil celé
poselství, poselství celého svého života.
Vy jste Buddha, a dokud to nerozeznáte tak, jak to je, budete
trpět. Proto jsem začal tyto rozpravy tím, že jsem pozdravil
Buddhu ve vás. Prohlašuji vás za buddhy! Rozpoznejte to!
Slovo rozpoznání je krásné. Znamená: jen se otočte nazpět a
podívejte se. Mějte respekt sami k sobě! Slovo respekt je také
krásné: znamená re-spekt, podívat se znovu. To je to, co má na
mysli Ježíš, když říká, kajte se. Původní aramejské slovo znamená
vraťte se; nemá nic společného s křesťanským pokáním. ,Kát se'
znamená vrátit se - obrat o sto osmdesát stupňů. Pataňdžali to
nazývá pratjáhára - jděte dovnitř, stáhněte se směrem dovnitř. A
Mahávira to nazývá pratikarma - nechoďte ven, pojďte dovnitř,
pojďte domů.
Propast mezi neskutečným vy a skutečným vy je zcela zjevně
falešná propast, protože vy jste celou dobu skutečným vy - pouze
sníte, myslíte si, že jste někým jiným. Odhoďte to. Prostě se
podívejte na to, kdo jste. A nedejte se zmást vírami a
ideologiemi a svatými knihami a vědomostmi. Odhoďte to všechno!
Odhoďte to bezpodmínečně! Vyložte všechen ten nábytek, který
nosíte ve svém bytí. Prostě tam udělejte prázdný prostor, a tento
prázdný prostor vám odhalí pravdu. V tomto rozpoznání je sváhá,
alelujá! Veliká extáze vybuchne v písni, v tanci, v mlčení,
v tvořivosti.
Člověk nikdy neví, co se stane. Jak tato extáze bude vyjádřena
vámi, to nikdo neví; každý ji vyjádří svým vlastním způsobem.
Někdo naprosto ztichne - mlčení je jeho písní. Někdo začne zpívat
- jako Meera, jako Čaitanja - zpívat ve svém tichu. Někdo tančí -
protože neví, jak to říci, přejde do bláznivého tance; to je jeho
způsob. Někdo bude třeba malovat, někdo možná bude skládat hudbu,
někdo možná bude sochařit, nebo někdo jiný udělá něco jiného.
Bude tolik vyjádření, kolik je lidí. Takže nikdy neimitujte;
jenom sledujte, jak se vás vaše vlastní vyjádření zmocňuje. Ať je
vaše sváhá, vaše alelujá, vaše, autenticky vaše. A to se stane,
když jste nicotou.
Nicota je chutí celé této sútry. Staňte se ničím a budete vším.
Jedině ti, co prohrávají, moho být vítězi v této hře.
Prohrejte všechno a budete mít všechno. Lpěte, vlastněte, a
všechno ztratíte.
Buddha je znám jako Mantra Adipatti, propůjčovatel manter, mistr
manter, Maháguru - ale ne v tom smyslu, kam toto slovo kleslo a
stalo se sprostou záležitostí. V moderní době se guru stalo
jedním ze sprostých slov - v tomto smyslu ne. Krišnamurti říká,
že je na guru alergický. To je pravda.
Buddha je opravdu maháguru. Slovo guru znamená obtěžkaný nebem,
naplněný radostí, extází, naplněný sváhou; naplněný jako mrak
plný dešťové vody, připravený spustit přeháňku na kohokoliv, kdo
má žízeň, připravený se podělit. Guru znamená obtěžkaný nebem.
Guru také znamená toho, kdo ničí temnotu ostatních lidí. Nemluvím
o takzvaných guru, kteří se neustále potulují po světě. Ti neničí
vaši temnotu; ti vám autoritativně předpisují svou temnotu, ti
vám vnucují svou nevědomost. A tito guruové bují jako houby po
dešti. Najdete je všude: nějaký Muktananda si roste tady, další
Maháriši Mahéš Jogi si roste támhle - vyrůstají všude.
Guru je ten, kdo vás učiní svobodnými. Guru je ten, kdo vám
přinese svobodu, Guru je ten, kdo vás osvobodí. Buddha je jedním
z maháguruů. Jeho poselství je to největší, které kdy bylo
člověku sděleno. A tato sútra je jedním z největších vyjádření
Buddhy. Mluvil po čtyřicet dva let a řekl mnoho věcí, nic se ale
nevyrovná této. Tato je jedinečná. Máte štěstí, že jste tu byli,
abyste si ji poslechli a meditovali o ní. Nyní buďte ještě
šťastnější - staňte se jí.
Pro dnešek stačí.
SANNJÁSA: 
VSTOUPENÍ DO PROUDU

SANNJÁSA: VSTOUPENÍ DO PROUDU
První otázka:

Milovaný Osho,
jaké jsou vlastnosti sannjásina?

Je velice těžké definovat sannjásina a je to ještě těžší, jestli
budete definovat mé sannjásiny.
Sannjása je v podstatě vzpoura proti všem strukturám, proto ta
potíž s definicí. Sannjása je způsob, jak žít život
nestrukturovaně. Sannjása znamená mít charakter, který je
bezcharakterní. Oním ,bezcharakterní' míním, že již nejste dále
závislí na minulosti. Charakter znamená minulost, způsob, jakým
jste žili v minulosti, způsob, jakým jste si navykli na žití -
všechny vaše návyky, reflexy, přesvědčení a zkušenosti - to je
to, čím je charakter. Sannjásin je ten, kdo již nežije
v minulosti nebo prostřednictvím minulosti; kdo žije v této
chvíli, a proto je nepředvídatelný.
Charakterní člověk je předvídatelný; sannjásin je
nepředvídatelný, protože sannjásin je svoboda. Sannjásin není jen
svobodný, on je svoboda. Je to živoucí vzpoura. Ale přesto se
pokusím: je možno uvést několik náznaků, ne přesné definice,
několik ukazatelů, prstů ukazujících na Měsíc. Nedejte se
nachytat na ty prsty. Tyto prsty nedefinují Měsíc, jenom ukazují.
Tyto prsty nemají s Měsícem nic společného. Mohou být dlouhé,
mohou být krátké, mohou být umělecké, mohou být ošklivé, mohou
být bílé, mohou být černé, mohou být zdravé, mohou být nemocné -
na tom nezáleží. Ony prostě ukazují. Zapomeňte na ten prst a
dívejte se na Měsíc.
To, co vám dám já, není definice; ta v tomto případě není možná.
A vlastně, definice nikdy není možná u něčeho, co je živé.
Definice je možná pouze u něčeho, co je mrtvé, co již neroste, co
již nekvete, co již nemá žádnou další možnost, schopnost, co je
vyčerpané a spotřebované. Potom je definice možná. Můžete
definovat mrtvého člověka, nemůžete definovat živého člověka.
Život v podstatě znamená, že nové je stále ještě možné.
Takže toto nejsou definice. Starý sannjásin má definici velice
vyhraněnou; proto je mrtvý. Já nazývám své sannjásiny
,neo-sannjásiny' právě z tohoto důvodu: moje sannjása je
otevření, cesta, tanec, milostná pletka s neznámem, romantická
láska se samou existencí při hledání orgastického vztahu s
celkem. A všechno ostatní ve světě neuspělo. Všechno, co bylo
definováno, co bylo přesně ohraničeno, co bylo logické, neuspělo.
Náboženství neuspěla, politika neuspěla, ideologie neuspěly - a
byly velice přesně definovány. Byly to plány pro budoucnost
člověka. Všechny neuspěly. Všechny programy neuspěly.
Sannjása již není programem. Je to průzkum, ne program. Když se
stanete sannjásinem, zasvětím vás do svobody a do ničeho jiného.
Je to velká zodpovědnost být svobodný, protože potom se nemáte
o co opřít. Kromě svého vlastního vnitřního bytí, svého vlastního
vědomí nemáte nic jako podpěru, jako oporu. Já odstraním všechny
vaše podpěry a opory; nechám vás samotné, nechám vás úplně
samotné. A v této samotě... je květ sannjásy.
Sannjása je bezcharakternost. Nemá žádnou morálku; není
nemorální, je amorální. A nebo má vyšší morálku, která nikdy
nepřichází zvenčí, ale přichází zevnitř. Nedovoluje žádné příkazy
zvenčí, protože všechny příkazy zvenčí vás přeměňují na otroky,
nevolníky. A mou snahou je dát vám důstojnost, vrchol štěstí. Mou
snahou je dát vám skvělost.
Všechny ostatní snahy neuspěly. Bylo to nevyhnutelné, protože
neúspěch předem tvořil jejich nedílnou součást. Všechny byly
orientovány na strukturu a každá struktura se dříve nebo později
stane pro srdce člověka tísnivou přítěží. Každá struktura se
stane vězením a jednou se proti ní musíte vzbouřit. Cožpak jste
to nepozorovali v průběhu celé historie? - každá revoluce se sama
od sebe stane represivní. V Rusku k tomu došlo, v Číně k tomu
došlo. Po každé revoluci se revolucionář stane
antirevolucionářem. Jakmile se jednou dostane k moci, má svou
vlastní strukturu, kterou chce vnutit společnosti. A jakmile
začne vnucovat svou strukturu, otroctví se mění na nový druh
otroctví, ale nikdy ne na svobodu. Všechny revoluce neuspěly.
Toto není revoluce, to je vzpoura. Revoluce je sociální,
kolektivní; vzpoura je individuální. Nemáme zájem dávat
společnosti jakoukoliv strukturu. Dost struktur! Ať všechny
struktury zmizí. My chceme na světě jednotlivce - pohybující se
svobodně, pohybující se vědomě, samozřejmě. A jejich odpovědnost
přichází prostřednictvím jejich vlastního vědomí. Chovají se
správně ne proto, že se snaží dodržovat nějaká přikázání; chovají
se správně, chovají se přesně, protože mají péči (pozn. př.:
následující vysvětlení je založeno na stejném slovním základu
slov accurate - přesný, precizní, správný, slovesa care - dbát,
starat se, pečovat, mít zájem, stát o něco n. někoho).
Víte, toto slovo přesný (accurate) pochází z péče (care). Slovo
přesný ve svém základu znamená pečovat, starat se, mít zájem
(care).
Když o něco máte zájem, jste ve svém vztahu přesní.
Sannjásin je ten, kdo se stará o sebe a přirozeně se stará
o všechny ostatní - protože samotní nemůžete být šťastní. Můžete
být šťastní pouze ve šťastném světě, ve šťastné atmosféře. Když
všichni pláčí a naříkají a trpí, je velice, velice těžké být
šťastný. Takže člověk, který se stará o štěstí - o své vlastní
štěstí - se začne starat o štěstí všech ostatních, protože štěstí
nastává jen ve šťastné atmosféře. Tato péče není ale kvůli
nějakému dogmatu. Je zde, protože milujete, a prvotní láska je
přirozeně láska k sobě samému. Potom následují ostatní lásky.
Ostatní snahy neuspěly, protože byly orientované na mysl. Měly
základ v myšlenkovém procesu, byly to závěry mysli. Sannjása není
myšlenkovým závěrem. Sannjása není orientována na myšlenky, nemá
žádné kořeny v myšlení. Sannjása je stav hlubokého vhledu, je to
meditace, ne mysl. Je zakořeněna v radosti, ne v myšlení. Je
zakořeněno v tom uvědomění, kde se nenalézají myšlenky. Není to
volba: není to výběr ze dvou myšlenek, je to odhození všech
myšlenek. Je to žití na základě nicoty.

Proto, ó Sáriputro,
forma je nicotou,
nicota je formou.

Sannjása je to, o čem jsme nedávno mluvili - sváhá, alelujá! Je
to radost v bytí.
Jak asi můžete definovat radost v bytí? Nelze ji definovat,
protože radost v bytí každého člověka bude odlišná. Moje radost
v bytí bude jiná než vaše radost v bytí. Radost bude stejná, její
chuť bude stejná, ale její rozkvět bude jiný. Lotos kvete, růže
kvete, měsíček kvete - všechny kvetou a proces kvetení je stejný.
Měsíček ale kvete svým vlastním způsobem, růže svým a lotos svým.
Jejich barvy jsou různé, jejich vzhled je různý, přestože duch je
stejný. A když jsou v květu a když mohou šeptat větru a když
mohou sdílet svou vůni s oblohou, všechny se radují.
Každý sannjásin bude naprosto jedinečnou osobou. Mě nezajímá
společnost. Mě nezajímá kolektivnost. Můj zájem je absolutně
zaměřen na jednotlivce - na vás!
A meditace může uspět tam, kde mysl zklamala, protože meditace je
radikální revolucí ve vašem bytí - ne revolucí, která změní
vládu, ne revolucí, která změní ekonomiku, ale revolucí, která
změní vaše vědomí, která vás transformuje z noosféry do
kristosféry, která vás změní ze spícího člověka na probuzenou
duši. A když jste probuzení, všechno, co děláte, je dobré.
Toto je moje definice ,dobra' a ,ctnosti': činnost probuzeného
člověka je ctnost a činnost neprobuzeného člověka je hřích.
Neexistuje žádná jiná definice hříchu a ctnosti. Závisí to na
člověku - jeho vědomí, jeho kvalitě, kterou vnáší do činu. Takže
se někdy může stát, že stejný čin může být ctnostný a zároveň
může být hříšný. Tyto činy mohou být zjevně stejné, ale lidé
v pozadí těchto činů mohou být různí.
Ježíš například vešel do chrámu v Jeruzalémě s bičem v ruce, aby
vyhnal penězoměnce. Převrátil jejich stoly. Sám vlastníma rukama
vyházel všechny penězoměnce z chrámu. Vypadá to velice násilně -
Ježíš s bičem, vyhazující lidi z chrámu. Ale on nebyl násilný.
Když bude tutéž věc dělat Lenin, bude násilný a čin bude hříšný.
Když dělá tentýž čin Ježíš, je ctnostný. Jedná z lásky, stará se.
Stará se i o ty penězoměnce! Je to jeho péče, zájem, láska,
uvědomění na základě čeho jedná. Jedná drasticky, protože to jim
způsobí šok a vytvoří to situaci, ve které je možná nějaká změna.
Čin může být stejný, ale když je člověk probuzený, kvalita činu
se mění.
Sannjásin je člověk, který žije stále více a více v bdělosti. A
čím více lidé existují prostřednictvím uvědomění, tím lepší svět
bude vytvořen. Civilizace ještě nebyla.
Říká se, že se někdo zeptal prince z Walesu: "Co si myslíte
o civilizaci?" A princ z Walesu odpověděl: "Je to dobrý nápad. Je
potřeba, aby to někdo zkusil. Ta tu ještě nebyla."
Sannjása je jenom začátek, jen semínko zcela jiného světa, kde
lidé nejsou vězněni, mrzačeni, paralyzováni, kde lidé nejsou
utlačováni, nuceni se cítit vinnými, kde je radost přijímána, kde
veselost je pravidlem, kde vážnost zmizela, kam vstoupila nevážná
upřímnost, hravost. Toto mohou být ony ukazatele, ony prsty
ukazující na Měsíc.
Především: otevřenost k prožívání. Lidé jsou obyčejně uzavření;
nejsou otevření k prožívání. Dříve než cokoliv prožijí, již mají
k tomu předsudky. Nechtějí experimentovat, nechtějí prozkoumávat.
To je naprostá hloupost!
Přijde nějaký muž a chce meditovat, a když mu řeknu, aby šel a
tančil, odpoví: "Jaký bude výsledek tancování? Jak může meditace
vycházet z tancování?" Já se ho zeptám: "Už jsi vůbec někdy
tančil?" On řekne: "Ne, nikdy." Tak toto je uzavřená mysl.
Otevřená mysl řekne: "Fajn. Půjdu na to a uvidím. Možná že se to
může stát prostřednictvím tance." Bude mít dost otevřenou mysl,
aby se do toho dal bez nějakých předsudků. Ten muž, který říká:
"Jak může dojít k meditaci na základě tance?" I když se s
přesvědčením chce pustit do meditace, bude nosit v hlavě tuto
myšlenku: "Jak může dojít k meditaci na základě tance?" A u něj
k meditaci nedojde. A když k ní nedojde, jeho starý předsudek
bude ještě více posílen. A nedošlo k ní kvůli tomu předsudku.
Toto je bludný kruh uzavřené mysli. Přichází plná představ,
přichází hotová, šablonovitá. Není přístupná novým faktům, ale
svět je nepřestajně bombardován novými fakty. Svět se neustále
mění a uzavřená mysl zůstává trčet v minulosti. A svět se
neustále dál mění a v každé chvíli se na něj snáší něco nového.
Bůh svět znova a znova a znova nově vybarvuje a vy si pořád dál
nesete v hlavě své staré, mrtvé ideologie.
Takže první vlastností sannjásina je otevřenost k prožívání.
Nebude rozhodovat předtím, než prožil. Nikdy nebude rozhodovat
předtím, než prožil. Nebude mít žádný systém přesvědčení. Nebude
říkat: "Je to tak, protože to říká Buddha." Nebude říkat: "Je to
tak, protože je to psáno ve védách." Řekne: "Jsem připraven se do
toho pustit a podívat se, jestli to tak je nebo ne."
Buddhovo sdělení na rozloučenou s žáky bylo toto: "Pamatujte!"...
a to opakoval celý svůj život, znovu a znovu; jeho poslední
sdělení bylo toto - "Pamatujte, nevěřte ničemu proto, že jsem to
řekl já. Nikdy nevěřte ničemu, pokud to neprožijete."
Sannjásin s sebou neponese mnohá přesvědčení; vlastně žádná.
Ponese si jen své vlastní prožitky. A krása prožitku je v tom, že
prožitek je vždycky otevřený, protože je možné jeho další
prozkoumávání. A přesvědčení je vždycky uzavřené; dochází k tečce
za větou. Přesvědčení je vždycky dokončené. Prožitek není nikdy
dokončený, zůstává nedokončený. Dokud žijete, jak může být váš
prožitek ukončený? Váš prožitek roste, mění se, pohybuje se.
Neustále se pohybuje ze známého do neznámého a z neznámého do
nepoznatelného. A pamatujte, prožitek má krásu, protože je
nedokončený. Jedny z nejkrásnějších písní jsou ty, které jsou
nedokončené. Jedny z nejkrásnějších knih jsou ty, které jsou
nedokončené. Jedna z nejkrásnějších hudebních děl jsou ta, která
jsou nedokončená. Nedokončené má krásu.
Slyšel jsem zenové podobenství:

Jeden král šel k zenovému mistrovi, aby se naučil zahradničení.
Mistr ho učil tři roky a král měl krásnou, velikou zahradu - byly
v ní zaměstnány tisíce zahradníků - a ať mistr řekl cokoliv, král
šel a experimentoval s tím ve své zahradě. Po třech letech byla
zahrada zcela upravená a král pozval mistra, aby se na ni přišel
podívat. Král byl velice nervózní, protože mistr byl přísný:
"Ocení to?" - měl to být jistý druh zkoušky - "Řekne ,Ano,
pochopil jsi mě'?"
A všemu byla věnována patřičná péče. Zahrada byla tak krásně
dokončená; nic nechybělo. Teprve potom pozval král mistra, aby se
podíval. Ale mistr byl samého počátku smutný. Díval se kolem
sebe, procházel zahradou z jednoho konce na druhý a byl vážnější
a vážnější. Král byl velmi vyděšený. Nikdy předtím ho neviděl tak
vážného: "Proč vypadá tak smutně? Je něco v nepořádku?"
A znovu a znovu mistr kroutil hlavou a uvnitř si říkal: "Ne."
A král se ptal: "Co se děje, pane? V čem je chyba? Proč mi to
neřekneš? Jsi tak vážný a smutný a kroutíš nesouhlasně hlavou.
Proč? Co je špatně? Já nic špatného nevidím? Takhle jsi mi to
říkal a já jsem to procvičoval v této zahradě."
Mistr řekl: "Je tak dokončená, že je mrtvá. Je tak hotová - proto
kroutím hlavou a říkám ne. Musí zůstat nedokončená. Kde je
spadané listí? Kde je suché listí? Nevidím jediný suchý list!"
Všechny suché listy byly odstraněny - na cestičkách nebyly žádné
suché listy, na stromech nebyly žádné suché listy, žádné staré
listy, které zežloutly. "Kde je to listí?"
A král řekl: "Poručil jsem svým zahradníkům, aby všechno
odstranili. Aby ji udělali co možná nejčistější."
A mistr řekl: "Proto vypadá tak jednotvárně, uměle. Boží věci
nejsou nikdy dokončené." A mistr vyběhl ven, ven ze zahrady.
Všechno suché listí leželo na hromadě: přinesl několik suchých
listů ve vědru, hodil je do větru, vítr je chytil a začal si s
nimi hrát a ony se začaly pohybovat po cestičkách. Mistr byl
potěšen a řekl: "Podívej, jak živě to vypadá!" A se suchými listy
se dostavil zvuk - hudba suchého listí, vítr, hrající si se
suchým listím. Nyní zahrada šeptala, předtím byla nudná a mrtvá
jako hřbitov. To ticho nebylo živé.

Miluji tento příběh. Mistr řekl: "Je tak dokončená, proto je to
špatně."
Právě včera večer tu byla Savita. Říkala mi, že píše román a že
si velice láme hlavu s tím, co udělat. Dospěl do bodu, kdy může
být zakončen, ale je tu možnost, že může být prodloužen; ještě
není úplný. Řekl jsem jí: "Zakonči ho. Zakonči ho, dokud je
nedokončený - potom má kolem sebe něco záhadného - tu
nedokončenost... Pokračoval jsem: "Jestli tvá hlavní postava chce
ještě něco udělat, ať se stane sannjásinem. A potom jsou věci
mimo tvé schopnosti. Co potom můžeš udělat? Potom dospěje ke
konci, a přesto budou věci dál pokračovat."
Žádný příběh nemůže být krásný, jestliže je naprosto dokončený.
Bude mrtvý. Prožitek vždycky zůstává otevřený - to znamená
nedokončený. Přesvědčení je vždycky úplné a ukončené. První
vlastností je otevřenost k prožitku.
Mysl jsou všechna vaše přesvědčení sebraná dohromady. Otevřenost
znamená ne-mysl; otevřenost znamená, že odložíte svou mysl
stranou a jste připraveni vhlédnout do života opět a znovu novým
způsobem, ne starýma očima. Mysl vám dává staré oči, znovu vám
dává ty myšlenky: "Podívej se skrz tohle." Potom se ale ta věc
zbarví; potom se nedíváte na ni, potom si na ni promítáte svou
myšlenku. Potom se pravda stane promítacím plátnem, na které
neustále promítáte. Dívejte se skrz ne-mysl, dívejte se skrz
nicotu - šúnjátu. Když se díváte skrz ne-mysl, vaše vnímání je
účinné, protože potom vidí to, co je. A pravda osvobozuje.
Všechno ostatní vytváří otroctví, pouze pravda osvobozuje.
V těchto momentech ne-mysli pravda začne do vás pronikat jako
světlo. Čím více se radujete z tohoto světla, tím větší získáváte
schopnost a odvahu odhodit svou mysl. Dříve nebo později přijde
den, kdy se podíváte a nebudete mít žádnou mysl. Nic nehledáte,
prostě se díváte. Váš pohled je čistý. V té chvíli se stanete
avalókitou, tím, kdo se dívá čistýma očima. To je jedno
z Buddhových jmen - Avalókita: ten, kdo nepozoruje s myšlenkami,
kdo se jen tak dívá.

Jednou se stalo, že jistý muž plivl Buddhovi do tváře. Buddha si
tvář utřel a zeptal se toho muže: "Máš ještě co říci?"
Jeho žáci byli šokovaní a rozezlení. Vůdce jeho žáků, Ánanda, mu
řekl: "Tohle je přespříliš! Nemůžeme nic udělat, protože jsi tu
ty; jinak bychom toho muže zabili. Muž na tebe plivl a ty se ptáš
,Máš ještě co říci?'"
Buddha řekl: "Ano, protože tohle je způsob, jak něco říct -
plivnutí. Možná, že ten muž je tak rozzlobený, že slova nejsou
postačující; proto plivl." Když slova nepostačují, co uděláte?
Usmějete se, pláčete, přijdou slzy, objímáte, plácáte rukama -
něco uděláte. Když je příliš mnoho zlosti, co uděláte? Nemůžete
najít dostatečně silné slovo, hrubé slovo. Co uděláte? -
plivnete.
Toto je tedy Buddhovo vidění - bez mysli. Nahlíží do toho muže:
"Co se děje? Proč na mě plive?" Vůbec se ho to netýká. Nevytahuje
své minulé zážitky nebo myšlenky o tom, že plivání je špatné, že
je urážející a ponižujiící. Žádná myšlenka neruší. Prostě nahlíží
do reality toho muže, který na něj plive. Má naprostý zájem:
"Proč? Ten muž musí mít potíže, jazykové potíže. Chce něco říct,
ale nemá na to ta správná slova. Proto, beze slov, plive."
Buddha řekl: "Proto se ptám, jestli máš ještě co říci?" Muž byl
sám šokován, protože to neočekával. Přišel, aby Buddhu ponížil,
ale Buddha není ponížen. Buddhův soucit padá jako déšť na toho
muže. Té noci nemohl spát. Znovu a znovu o tom přemýšlel. Bylo
pro něj těžké to vstřebat: "Jaký je tohle člověk? Jaký je to druh
člověka? Já plivnu a on se jednoduše zeptá - a s nesmírnou láskou
- ,Máš ještě co říct?'"
Časně ráno se vrátil, padl Buddhovi k nohám a řekl: "Pane, promiň
mi, odpusť mi. Nemohl jsem celou noc spát."
A Buddha se zasmál a řekl: "Ty blázne! Proč? Já jsem spal skvěle.
Proč bych se měl rozrušovat takovou maličkostí? Neublížilo mi to.
Vidíš mou tvář takovou, jaká byla předtím. Proč sis dělal takové
starosti?"
Muž pověděl: "Přišel jsem, abych se stal tvým žákem. Zasvěť mě.
Chci být s tebou. Viděl jsem něco jedinečného, nadlidského. Ale
napřed mi odpusť."
A Buddha řekl: "To je nesmysl. Jak ti můžu odpustit - protože já
jsem si toho vůbec ani nevšiml. Já jsem nebyl rozzlobený, tak jak
ti můžu odpustit?" Uplynulo dvacet čtyři hodin a oni seděli na
břehu Gangy. Buddha řekl: Podívej se, kolik vody uplynulo dolů
Gangou za dvacet čtyři hodin: stejně tolik života uplynulo
v tobě, stejně tolik života uplynulo ve mně. Už to není tatáž
Ganga. Já nejsem tentýž muž. Ve skutečnosti jsi na mě nikdy
neplivl, to byl někdo jiný; uplynulo dvacet čtyři hodin. Nejsi
tentýž člověk, který plivl... takže kdo komu může odpustit? Co
bylo, bylo."

Toto je pohled ne-mysli. Může konat zázraky. Sannjásin žije
v otevřenosti ke všemu.
Druhou vlastností je existenciální žití. Nežije na základě idejí:
že člověk by měl být takový nebo takový. Měl by se chovat takovým
způsobem a neměl by se chovat takovým způsobem. Nežije na základě
idejí, odpovídá existenci. Je souhlasná celým svým srdcem, ať jde
o cokoliv. Jeho bytí je teď-tady. Spontánnost, jednoduchost,
přirozenost - to jsou jeho vlastnosti.
Nežije uměle vytvořený život. Nenosí s sebou mapy - jak žít, jak
nežít. Uznává život; ať ho vede kamkoliv, jde s ním. Sannjásin
není plavec a nepokouší se plavat proti proudu. Jde s celkem,
plyne s proudem. Plyne tak totálně s proudem, že postupem času
již není od proudu oddělený, stane se tím proudem. To je to, co
Buddha nazývá srotapanna - ten kdo vstoupil do proudu. To je také
začátek Buddhova sannjásy - ten, kdo vstoupil do proudu, ten, kdo
dospěl k uvolnění se v existenci. Nenese sebou hodnocení,
nesoudí. 
Existenciální žití znamená, že každý moment se musí rozhodnout
samostatně. Život je atomární! Nerozhodujte se dopředu,
nenacvičujte, nepřipravujte si to, jak žít. Každý moment
přichází, přináší nějakou situaci; vy jste tu, abyste na ni
odpovídali - tak odpovídejte. Obyčejně lidé žijí velmi divným
způsobem. Když máte dát interview, připravujete se, přemýšlíte,
na co budete tázáni a jak budete odpovídat, jak budete sedět a
jak budete stát. Všechno se stane předstírané, protože je to
předem nazkoušené. A co se potom stane? Když tam jdete s takovým
nazkoušením, nikdy tam nejste totálně, úplně. Na něco je dotaz a
vy hledáte v paměti, protože si nesete připravenou odpověď - je
jedno, zda se bude k dotazu hodit nebo ne, zda bude stačit nebo
ne. Neustále nechápete podstatu věci. Nejste totálně v tom, jste
zapleteni do paměti. A potom se stane další věc: když odcházíte,
začnete přemýšlet, že jste měli odpovědět tímto způsobem. Tomu se
říká ,schodištní rozum': když scházíte ze schodů, začnete si
myslet: "Měl jsem odpovědět tohle, měl jsem říct tamto." Začnete
zase být velice moudří. Předtím jste moudří, potom jste moudří;
uprostřed jste jinačí! A uprostřed je život. Existence. (pozn.
př.: slovní hříčka se slovy wise - moudrý, a otherwise - jinak,
z jiného hlediska)
Třetí vlastností sannjásina je důvěra ve svůj vlastní organismus.
Lidé důvěřují ostatním, sannjásin důvěřuje svému vlastnímu
organismu. Tělo, mysl, duše, to všechno je zahrnuto. Když se mu
chce milovat, vpluje do lásky. Když se mu nechce milovat, řekne:
"Je mi líto," - ale nikdy nepředstírá.
Nesannjásin stále předstírá. Jeho život je životem žitým skrz
masku. Přijde domů, obejme manželku, ale nechce se mu ji objímat.
A řekne: "Miluji tě," a ta slova zní tak falešně, protože
nevycházejí ze srdce. Pocházejí od Dalea Carnegieho. Přečetl si
Jak si získat přátele a ovlivňovat lidi a podobné nesmysly. A je
těch nemyslů plný a nosí si je v sobě a prakticky je procvičuje.
Celý jeho život se stává falešným životem, pseudoživotem,
parodií. A přirozeně není nikdy spokojený; nemůže být, protože
uspokojení pochází pouze z autentického žití. Když necítíte
lásku, musíte to říct; není třeba předstírat. Když cítíte zlost,
musíte to říci. Musíte být upřímní ke svému organismu, musíte
svému organismu důvěřovat. A budete překvapení: čím víc
důvěřujete, tím víc se vám moudrost organismu stane velice jasná.
Vaše tělo má svou vlastní moudrost - nese si ji po staletí ve
svých buňkách. Vaše tělo má hlad a vy se postíte, protože vaše
náboženství říká, že dnes se musíte postit - a vaše tělo má hlad.
Nedůvěřujete svému organismu, důvěřujete mrtvému textu, protože
v nějaké knize někdo napsal, že v tento den se musíte postit, a
tak se postíte. Poslouchejte své tělo. Ano, jsou dny, kdy vaše
tělo říká: "Posti se!" - potom to udělejte. Není ale potřeba
poslouchat náboženské texty. Ten člověk, který je napsal, je
nepsal s myšlenkou na vás, to vůbec ne. Nemohl o vás mít tušení.
Nebyli jste jeho současníky, nepsal o vás. Je to, jako byste
onemocněli a šli do domu mrtvého doktora a dívali se do jeho
receptů, našli nějaký a začali se podle něj řídit. Ten recept byl
napsán pro někoho jiného, pro nějakou jinou nemoc, v jiné
situaci.
Nezapomínejte důvěřovat svému vlastnímu organismu. Když cítíte,
že tělo říká nejezte, okamžitě přestaňte. Když tělo říká jezte,
potom se neobtěžujte tím, jestli náboženské texty říkají posti se
nebo ne. Jestli tělo říká jezte třikrát denně, je to v naprostém
pořádku. Začněte se učit, jak poslouchat své tělo, protože je to
vaše tělo. Vy jste v něm; musíte ho respektovat a důvěřovat mu.
Je to váš chrám; je svatokrádežné násilně svému tělu něco
vnucovat. Z žádného motivu by se nemělo nic násilně vnucovat! A
to vás nejen naučí důvěře ve vlastní tělo, to vás také naučí,
postupem času, důvěře v existenci - protože vaše tělo je součástí
existence. Potom vaše důvěra poroste a vy budete důvěřovat
stromům a hvězdám a měsíci a slunci a oceánům; budete důvěřovat
lidem. Ale začátkem této důvěry musí být důvěra ve svůj vlastní
organismus. Důvěřujte svému srdci.
Někdo položil otázku: rozhodl se žít se svou ženou, protože si
myslí, že žít se svou ženou a nikdy ji neopustit, nikdy se s ní
nerozejít a nikdy se nemilovat s jinou ženou, je velká
spirituální hodnota.
Pro někoho možná ano, pro někoho jiného možná ne. To záleží na
tom kterém.
A tazatel říká: "Rozhodl jsem se pro to a už jsou tu problémy.
Cítím se přitahován jinými ženami: mám pocit viny. A necítím se
přitahován ke své ženě - potom taky mám pocit viny. Nechci se
milovat se svou ženou, protože nevzniká touha. Musím se ale
milovat se svou ženou, abych ji uspokojil. Když se s ní ale
miluji, potom mám zase pocit viny sám k sobě, že jsem sám sobě
nevěrný. A vypadá to na vleklou záležitost."
Když se nechcete milovat, potom je láska nejošklivější věcí na
světě. Jenom to nejkrásnější může být tím nejošklivějším. Láska
je jedním z nejkrásnějších prožitků, ale pouze když v ní
rozkvetete, když je spontánní, když je vášnivá, když jste jí
plní, když jste jí přemožení, posedlí, opilí, když vás pohltí -
jedině tehdy. Potom vás dovede na nejvyšší vrchol radosti. Když
jí ale nejste posedlí a ani necítíte žádnou lásku ke své ženě
nebo ke svému muži a jenom ji děláte... tehdy je ten anglický
výraz správný: dělat lásku (pozn. př.: make love - milovat se
fyzicky, doslova ,dělat lásku'). Potom ji děláte, tehdy se
neobjeví. Je ošklivá, je to prostituce. Je to zločin. A toto vás
neučiní v žádném ohledu spirituálními. Pouze budete trpět
potlačením sexuálního pudu, to je všechno. Když se budete
milovat, budete mít pocit viny, když se nebudete milovat, budete
mít pocit viny.
Tento muž má představu o tom, jak by to mělo být mezi manželem a
manželkou. Manželka musí také trpět. Oba jsou na sobě závislí,
oba jsou znudění jeden druhým, oba se chtějí zbavit jeden
druhého, ale nemohou to učinit, protože nedůvěřují svému
organismu. Jestliže vaše organismy říkají: "Buďme spolu,
vyrůstejme spolu, plujme spolu"; jestliže se váš organismus cítí
šťastný a vzrušený a je v tom extáze, jděte s tou ženou jeden
život, dva životy, tři životy, tolik životů, kolik jich chcete
být spolu a budete se přibližovat Bohu. A vaše intimnost bude mít
spirituální hodnotu.
Ne však tento druh intimnosti. Vynucená intimnost vás učiní více
nespirituálními a vaše mysl si přirozeně začne hledat jisté
cestičky: vaše mysl bude čím dál víc posedlá sexem. A když je
někde příliš mnoho posedlosti, jak můžete spirituálně růst?
Poslouchejte organismus a mějte dost odvahy, abyste udělali to,
co vám říká. Netvrdím, abyste odešli od své ženy. Jestli se to
ale musí stát, pak tomu tak opravdu musí být. A bude to dobré pro
vás oba. Přinejmenším tolik své ženě dlužíte. Jestli vám vůbec na
vaší ženě záleží a již ji nemilujete, potom to musíte říct. S
hlubokým smutkem... rozloučení bude smutné, ale co se dá dělat?
Jste bezmocní. Nebudete se loučit ve zlosti, nebudete se loučit s
výčitkami a stížnostmi. Rozloučíte se s nesmírnou bezmocí
v srdci. Chtěli jste s ní být, ale váš organismus říká ne. Co
můžete udělat? Můžete svůj organismus přinutit a on bude
pokračovat ve vztahu, ale nebude v něm žádná radost. A jak můžete
být ve vztahu bez radosti? Manželství je falešné; legální, ale
jinak falešné.
Sannjásin je ten, kdo důvěřuje svému organismu, a tato důvěra mu
pomáhá uvolnit se do svého bytí a pomáhá mu uvolnit se do
totality existence. Přináší všeobecný souhlas se sebou samým i s
ostatními. Dává určitou zakořeněnost, koncentrovanost. A potom je
tu velká síla a moc, protože jste koncentrovaní ve svém vlastním
těle, ve svém vlastním bytí. Máte kořeny v zemi. Normálně vidíte
lidi vyvrácené z kořenů, jako stromy, které byly vyrvány ze země.
Jednoduše umírají, nežijí. Proto je v životě tak málo radosti.
Nevidíte schopnost smíchu; chybí oslavování. A i když lidé
oslavují, je to také falešné.
Jsou například Krišnovy narozeniny a lidé oslavují. Jak můžete
oslavovat Krišnovo narození? Neoslavili jste ani vlastní
narození. A u někoho, kdo se narodil před pěti tisíci lety, jak
se to týká vás a jak to můžete slavit? Je to všechno předstírané.
Jak můžete oslavovat narození Ježíše Krista? To je nemožné.
Neoslavili jste Boha, který do vás vstoupil, který je uvnitř ve
vás. Jak můžete oslavovat nějakého jiného Boha, který se narodil
ve stáji před dvěma tisíci lety?
Ve vašem těle, ve vašem bytí, právě v této chvíli je Bůh - a vy
jste ho neoslavili. Neumíte oslavovat. K oslavě musí nejprve
dojít ve vašem vlastním domě, v těsné blízkosti. Potom se to
stane přílivovou vlnou a rozšíří se to po celé existenci.
Čtvrtou vlastností je smysl pro svobodu.
Sannjásin není pouze svobodný, on je svoboda. Vždycky žije
svobodným způsobem. Svoboda neznamená mravní bezuzdnost,
nemorálnost. Mravní bezuzdnost není svoboda, je to jen reakce na
otroctví; takže se jen přesunete do opačného extrému. Svoboda
není opačným extrémem, není reakcí. Svoboda je vhled: "Musím být
svobodný, jestliže mám vůbec být. Není žádný jiný způsob, jak
být. Jestliže jsem příliš posedlý náboženstvím, hinduismem,
křesťanstvím, mohamedánstvím, potom nemohu být. Potom oni kolem
mě budou neustále vytvářet hranice. Oni mě neustále zahánějí do
mého já jako zmrzačenou bytost. Já musím být svobodný. Musím
podstoupit riziko, že budu svobodný. Musím podstoupit to
nebezpečí."
Svoboda není zcela vyhovující, není velmi pohodlná. Je riskantní.
Sannjásin to riziko podstoupí. Neznamená to, že bude stále
bojovat se všemi a se vším. Neznamená to, že když zákon říká
jezděte vlevo nebo jezděte vpravo, že půjde proti tomu, to ne.
Neobtěžuje se maličkostmi. Když zákon říká jezděte vlevo, jezdí
vlevo - protože to není otroctví. Ale v důležitých, základních
věcech... Jestliže otec řekne: "Ožeň se s touto ženou, protože je
bohatá a přinese hodně peněz," on odpoví: "Ne. Jak se můžu oženit
s nějakou ženou, když ji nemiluji? To by k té ženě bylo
neuctivé." Jestliže otec řekne: "Choď do kostela každou neděli,
protože jsi se narodil v křesťanské rodině," on řekne: "Já budu
chodit do kostela, jestli se mi bude chtít, nepůjdu tam proto, že
to říkáš ty." Původ je náhodný, na něm příliš nezáleží. Kostel je
velice podstatný... "Jestli se mi bude chtít, půjdu."
Netvrdím, abyste nechodili do kostela, ale choďte, jenom když ve
vás pro to vznikl cit. Potom nastane spojení. Jinak tam není
třeba chodit.
Co se týče základních věcí, sannjásin si vždycky udrží svou
svobodu nedotčenou. A protože respektuje svobodu, bude
respektovat také svobodu ostatních. Nikdy nezasáhne do svobody
někoho jiného, ať je jakákoliv. Jestliže se vaše žena zamiluje do
jiného může, budete se cítit ublížení, budete plakat smutkem, je
to ale váš problém. Nebudete jí překážet. Neřeknete: "Přestaň,
protože trpím!" Řeknete: "Je to tvoje svoboda. Já trpím, ale to
je můj problém. Musím ho zvládnout, musím mu čelit. Žárlím, musím
se zbavit své žárlivosti. Ty si ale jdi svou cestou. Přestože mě
to bolí, přestože bych byl raději, kdybys s nikým neodešla, je to
můj problém. Nemohu porušovat tvou svobodu."
Láska natolik respektuje, že poskytuje svobodu. A jestli láska
nedává svobodu, není to láska, je to něco jiného.
Sannjásin má nesmírnou úctu ke své vlastní svobodě, je na ni
velice opatrný, ale stejně takový je ke svobodě ostatních. Tento
smysl pro svobodu mu dává individualitu; není jen součástí masové
mysli. Má určitou jedinečnost - svůj způsob života, svůj styl,
svou atmosféru, svou individualitu. Existuje svým vlastním
způsobem, miluje svou vlastní píseň. Má smysl pro identitu: ví,
kdo je, neustále prohlubuje svůj cit pro to, kdo je, a nikdy
nedělá kompromisy.
Nezávislost, vzpoura - pamatujte, ne revoluce, ale vzpoura - to
jsou vlastnosti sannjásina. A je v tom veliký rozdíl. Revoluce
není příliš revoluční. Revoluce také dál funguje ve stejné
struktuře.
V Indii například nesměli po staletí nedotknutelní, nejnižší
kasta - páriové, do chrámu. Bráhmáni jim nikdy nedovolili
vstoupit do chrámu. "Chrám se znečistí, jestli do něj oni
vstoupí." V Indii po staletí nedotknutelní nevešli do chrámu. To
je ohavné. Potom přišel Mahátma Gándhí - velmi se snažil, tvrdě
bojoval. Chtěl, aby nedotknutelným bylo dovoleno vstoupit do
chrámů; celý jeho život byl bojem za toto. Je to revoluční, ale
není to vzpoura. Proč revoluční? Co je tedy potom vzpoura?
Někdo se zeptal J. Krišnamurtiho na Gándhího boj za to, aby
nedotknutelní byli vpuštěni do chrámů. A víte, co odpověděl?
"Ale Bůh není v chrámech." Toto je vzpoura.
Gándhího přístup je revoluční, ale i on věří, že Bůh je
v chrámech, stejně jako tomu věří bráhmáni. Struktura je tatáž.
Věří tomu, že je velice, velice důležité, aby lidé chodili do
chrámů; jestli do nich nebudou chodit, nesetkají se s Bohem. To
je bráhmánova představa, to je představa společnosti, která
násilně zabraňovala nedotknutelným ve vstupu, zakazovala jim
vstup. Idea je stejná: a to, že Bůh žije v chrámech, a ti, kdo se
dostanou do chrámu, se samozřejmě dostanou blíže k Bohu. A ti,
kterým to nebude dovoleno, se s Bohem minou. Gándhí je revoluční,
ale revoluce věří ve stejnou strukturu. Je to reakce.
J. Krišnamurti se chová vzbouřenecky. Říká: "Ale Bůh není
v chrámech, tak proč se obtěžovat? Nedostávají se tam k němu ani
bráhmáni, nedostanou se k němu ani nedotknutelní. Proč se
obtěžovat? Je to pitomost." Všechny revoluce jsou reakcionářské,
jsou reakcemi na určité schéma. Kdykoliv reagujete, není to žádná
zvláštní revoluce, protože věříte ve stejné schéma. Samozřejmě že
jdete proti němu, ale věříte v ně. Hluboká základní vrstva je
stejná.
Gándhí si myslí, že bráhmáni si hodně užívají, že dostávají
příliš mnoho Boha. A nedotknutelní - ti jsou o to připraveni.
Nepodíval se ale na bráhmány: po celá staletí konají pobožnosti
v chrámech a nemají nic. To je přece směšné! Ti, kdo jsou uvnitř
v chrámu, nedostali nic, tak proč se unavovat? A proč přivádět
lidi, kteří nejsou uvnitř? To nedává smysl.
Sannjásin je vzbouřenecký. Vzpourou míním to, že jeho vidění je
naprosto odlišné. Nepracuje se stejnou logikou, ve stejné
struktuře, ve stejném schématu. Není proti tomuto schématu -
protože když jste proti určitému schématu, musíte vytvořit jiné
schéma, aby s ním bojovalo. A schémata jsou si všechna podobná.
Sannjásin je ten, kdo prostě z toho nepozorovaně vyklouzl. Není
proti schématu, pochopil nesmyslnost všech schémat. Nahlédl do
pošetilosti všech schémat a nepozorovaně se vytratil. Je
vzbouřenecký.
Pátou vlastností je tvořivost. Stará sannjása byla velmi
netvořivá. Mělo se za to, že někdo se stane sannjásinem a odejde
do himálajské jeskyně a sedí tam, a to bylo naprosto v pořádku.
Nic víc nebylo potřeba. Můžete se jít podívat na džinistické
mnichy: sedí ve svých chrámech a nedělají nic - absolutně
netvořiví, vypadají tupě a hloupě, bez jakéhokoliv plamene
inteligence. A lidé se jim klanějí a dotýkají se jejich nohou.
Zeptejte se jich: "Proč se dotýkáte těch nohou?" a oni řeknou:
"Ten muž se zřekl světa." - jako by zřeknutí se světa bylo
nějakou hodnotou samo o sobě. "Co udělal?" a oni řeknou: "Postil
se. Postí se po celé měsíce." - jako by nepřijímání potravy bylo
hodnotou samo o sobě.
Zeptejte se ale, co namaloval, jakou krásu na světě vytvořil,
jakou báseň složil, jakou píseň přinesl do existence, jakou
hudbu, jaký tanec, jaký vynález - co je jeho výtvorem - a oni
řeknou: "O čem to mluvíš? On je sannjásin!" On prostě sedí
v chrámu a dovoluje lidem, aby se dotýkali jeho nohou, a to je
všechno. A v Indii je spousta lidí, kteří takto sedí.
Má koncepce sannjásina je taková, že jeho energie bude tvořivá,
že na svět přinese o trochu více krásy, že přinese do světa
o trochu víc radosti, že najde nové přístupy k tanci, zpěvu,
hudbě, že přinese nějaké krásné básně. Něco vytvoří, nebude
netvořivý. Časy netvořivých sannjásinů skončily. Tento nový
sannjásin může existovat jedině tehdy, když bude tvořivý.
Měl by něčím přispět. Zůstávat netvořivý je téměř hřích, protože
existujete a nepřispíváte. Jíte, zabíráte nějaký prostor a nic
nepřispíváte. Mí sannjásinové musejí být tvůrci. A když jste
hluboce zabráni do tvořivosti, jste blízko Bohu. To je to, čím
modlitba skutečně je, to je to, čím je meditace. Bůh je
stvořitel, tvůrce, a když vy nebudete tvůrci, budete od Boha
velmi vzdálení. Bůh zná jen jednu řeč, řeč tvořivosti. Proto když
skládáte hudbu, když jste v tom zcela ztraceni, něco božského
začne pronikat ven z vašeho bytí. To je ona radost z tvoření, to
je ta extáze - sváhá!
Šestou vlastností je smysl pro humor, smích, hravost, nevážnou
upřímnost. Stará sannjása byla bez smíchu, mrtvá, nudná. Nový
sannjásin musí do svého bytí přinášet stále více smíchu. Musí být
smějícím se sannjásinem, protože váš smích je vaší relaxací a váš
smích může vytvořit situace pro ostatní, aby se také uvolnili.
Chrám by měl být plný radosti, smíchu a tance. Neměl by být jako
křesťanský kostel. Tento kostel se hodně podobá hřbitovu. A s tím
křížem se to skoro zdá jako uctívání smrti... trochu morbidní.
V kostele se nemůžete smát. Smích od plic není dovolen; lidé by
si mysleli, že jste blázen nebo něco podobného. Když lidé vstoupí
do kostela, stanou se vážní, ztuhlí,... ty dlouhé tváře.
Pro mě je smích náboženskou hodnotou, velice podstatnou. Musí být
součástí vnitřního světa sannjásina: smysl pro humor.
Sedmou vlastností je meditativnost, osamocenost, mystický
vrcholný prožitek, ke kterému dojde, když jste sami, když jste
absolutně sami uvnitř v sobě.
V sannjáse jste sami; ne osamělí, ale sami; ne osamocení, ale
dává vám samotu. Můžete být šťastni samotní, již nejste závislí
na ostatních. Můžete sedět sami ve svém pokoji a být naprosto
šťastní. Není třeba chodit do nějakého klubu, není třeba vždycky
kolem sebe mít přátele, není třeba chodit do kina. Můžete zavřít
oči a propadnout se do vnitřní blaženosti: to je všechno, o čem
je meditativnost.
A osmou vlastností je láska, příbuznost, vztah. Pamatujte, že
můžete být ve vztahu teprve tehdy, když se naučíte jak být sami,
nikdy ne před tím. Jenom dvě individuality mohou být ve vztahu.
Jenom dvě svobody se mohou přiblížit a obejmout jedna druhou.
Jenom dvě nicoty mohou proniknout jedna do druhé a rozplynout se
v sobě navzájem. Když nejste schopni být sami, váš vztah je
falešný. Je to jen trik, jak se vyhnout své opuštěnosti, nic
jiného.
A to je to, co miliony lidí dělají. Jejich láska není ničím jiným
než jejich neschopností být sami. Takže s někým chodí, drží se za
ruce, předstírají, že milují, ale hluboko uvnitř jediným
problémem je, že neumějí být sami. Takže potřebují někoho, s kým
by byli, potřebují někoho, na kom by záviseli, potřebují se
o někoho opřít. A ten druhý je také využívá stejným způsobem,
protože ten druhý také neumí být sám, není toho schopen. On nebo
ona ve vás také nachází nástroj na pomoc při úniku před sebou
samým.
Dva lidé, o kterých říkáte, že jsou zamilovaní, víceméně nenávidí
sami sebe. A kvůli této nenávisti utíkají. Ten druhý jim pomáhá
utéct, takže se stanou závislí jeden na druhém, jsou oddáni jeden
druhému. Nemůžete žít bez své ženy, nemůžete žít bez svého muže,
protože jste drogově závislí. Ale sannjásin je jeden ... Proto
říkám, že sedmou vlastností je osamocenost a osmou vlastností je
láskyplný vztah.
Toto jsou ony dvě možnosti: můžete být šťastni sami a můžete být
šťastni také spolu. To jsou dva druhy extáze, které jsou možné
pro lidstvo. Můžete se dostat do samádhi, když jste sami a můžete
se dostat do samádhi, když jste s někým spolu, v hluboké lásce. A
existují dva druhy lidí: extroverti shledají snadnějším dosáhnout
svého vrcholu prostřednictvím toho druhého a introverti shledají
snadnějším dosáhnout svého vrcholu, když jsou sami. Ale to druhé
není antagonistické; mohou oba postupovat spolu. Jedno bude
větší, a to bude rozhodující faktor v tom, jestli jste introvert
nebo extrovert. Buddhova cesta je cestou introverta; hovoří pouze
o meditaci. Kristova cesta je extrovertní; hovoří o lásce.
Můj sannjásin musí být syntézou obou. Bude tady jistý důraz:
někdo bude výrazně více v souladu sám se sebou než s ostatními, a
někdo bude přesně opačný - více v souladu s někým jiným. Není ale
třeba se upínat na jeden druh prožitku. Oba prožitky mohou zůstat
dostupné.
A devátou vlastností je transcendence, tao, žádné ego, ne-mysl,
nikdost, nicota, harmonie s celkem.
To je celé poselství Pradžňápáramitá sútry, Sútry srdce: Gaté
gaté paragaté - odešlý, odešlý, odešlý za - parasamgaté bódhi
sváhá - odešlý úplně za! Jaká extáze! Aleluja!
Transcendence je poslední a nejvyšší vlastností sannjásina.
Toto jsou ale jenom ukazatele, náznaky, toto nejsou definice.
Berte je velice volně. Nezačněte brát to, co jsem řekl,
nesmlouvavě... velmi volně, v mlhavém vidění, ve vidění za
soumraku - ne jako když na obloze svítí naplno slunce. Potom jsou
věci jasně definovány. Za soumraku, když slunce zašlo a noc ještě
nenastala, je to obojí, přesně uprostřed, je to mezidobí. Berte
cokoliv, co jsem řekl, tímto způsobem. Zůstaňte volní, plynoucí.
Nikdy kolem sebe nevytvářejte žádnou nesmlouvavost. Nikdy se
nestaňte definovatelní.

Druhá otázka:

Milovaný Osho,
kdybys byl řidičem taxíku, opravdu bych tě nepoznal? Za prvé,
místo abys mě zavezl rovnou do Dobrodějovy ulice, doháněl bys mě
k šílenství hodinu a půl trvajícím ježděním. Za druhé, odmítl bys
přijmout jízdné a místo toho bys požadoval můj život. Za třetí,
zatímco mě bys nechal v totálním zoufalství, odjel bys pryč s
božským úsměvem a rozsvítil svůj nápis: "Pro dnešek stačí." Potom
bych radši měl chodit pěšky.

Tato otázka je od svámího Anand Adi. Adi je tak bláznivý, že si
nemohu být velmi jistý, jestli by mě byl schopen poznat nebo ne.
Možná, že ano! Blázniví lidé jsou blázniví lidé. U bláznivých
lidí si nemůžete být jistí. Ano, Adi, je to možné: možná bys mě
poznal i jako řidiče taxíku.
Konstatuješ: "Za prvé, místo abys mě zavezl rovnou do Dobrodějovy
ulice, doháněl bys mě k šílenství hodinu a půl trvajícím
ježděním." To je pravda.
Pomozte mi dohnat vás k šílenství - protože vaše racionalita nemá
velkou cenu. Je jako kámen na vašem srdci. Dovolte mi, abych ji
odstranil. Je to určitý druh chirurgického zákroku: zraňuje to,
bolí to. Vy byste rádi lpěli na tom kameni. Vy byste rádi jeli
rovnou do Dobrodějovy ulice. Ale celý můj přístup je ten, že není
kam jet, žádná Dobrodějova ulice. V životě není žádný cíl; život
je cesta bez cílového bodu. Takže já vás musím vozit sem a tam,
dál a dál, dokud nebudete opravdu unavení a neřeknete: "Stačí!
Pro dnešek stačí!"
"Za druhé, odmítl bys přijmout jízdné a místo toho bys požadoval
můj život." To je také pravda, Adi. Méně než život by nestačilo.
Méně než život je bezcenné. To je celé mé učení: že nemáte co
ztratit, kromě všeho!
"Za třetí, zatímco bys mě nechal v totálním zoufalství, odjel bys
pryč s božským úsměvem a rozsvítil svůj nápis: ,Pro dnešek
stačí'!"
To záleží na tobě. Můžeš se se mnou spoluúčastnit na mém ,božském
úsměvu'. Je potřeba odvahy. Ty jsi investoval tolik do svého
zoufalství, že si ho pořád dál držíš. Ale pamatuj, čím víc si ho
držíš, tím se každým dnem ta investice stává větší a větší. Odhoď
ho! Dneska je to snadnější: zítra to bude těžší, protože jsi do
něj investoval dalších dvacet čtyři hodin. Odhoď ho co možná
nejrychleji. Neodkládej to, protože každý odklad je nebezpečný.
Zatímco pokračuješ v odkládání, tvé zoufalství se stává stále
silnější a stále dál roztahuje své kořeny v tvém bytí.
Já vím, proč lpíš na svém zoufalství - protože tvoje myšlenka je
tato: "Lepší něco než nic." A celý můj přístup je: Nic je Bůh.
Držíš se stále svého zoufalství, protože ti dává pocit, že něco
máš, alespoň něco - možná je to zoufalství, úzkost, utrpení, ale
něco, alespoň něco: "Nejsem prázdný." Tolik se bojíš prázdnoty a
přitom pouze skrze prázdnotu přichází Bůh.
Dovolte, abych vám pomohl stát se nicotami. A potom přijde božský
úsměv - přichází z nicoty. Když je uvnitř ve vás nicota, budete
mít úsměv po celém těle. Není jen na rtech, je po celém vašem
těle. Je to úsměv nicoty.
Pochopte, že nesete velký náklad zoufalství, a pochopte, že ho
nesete vy. A pochopte, že jste odpovědní za nešení nebo nenešení:
můžete ho odhodit okamžitě v této chvíli. A jeho odhození je
vším, o čem je sannjása. Musím o Anand Adim říct tohle: Obávám
se, že by mě poznal, i kdybych byl řidičem taxíku. Možná by mě
poznal mnohem lépe, než mě poznává teď. Je prostě blázen.
Je mnoho lidí, kteří mě poznají jakkoliv, kdekoliv. Pouze to jsou
lidé, kteří jsou se mnou - kteří mě poznají kdekoliv.
Ježíš zemřel. Jeho tělo bylo po ukřižování uloženo v jeskyni.
Máří Magdaléna se na něj šla třetí den podívat a tělo tam nebylo.
Dívala se kolem, aby se někoho zeptala, a uviděla zahradníka
pracujícího venku. Šla k němu a zeptala se: "Viděl jsi, kam bylo
přeneseno Ježíšovo tělo?"
Zahradník se začal smát a řekl: "Cožpak mě nepoznáváš?" Byl to
sám Ježíš, vzkříšený. Když Ježíš promluvil, tehdy, teprve tehdy,
ho Magdaléna poznala. Ale ona byla žena. Vedla si dobře - ne
zcela dokonale, protože si nejprve myslela, že je to zahradník.
Ale přesto, okamžitě, v ten moment, kdy pronesl první slovo a ona
se mu podívala do očí, ho poznala.
Potom ale šel Ježíš hledat své další učedníky. Dva potkal na
cestě - šli do jiného města a nepřetržitě hovořili o tom, co se
stalo jejich mistru: že byl ukřižován, a jaký to bude mít ohlas,
a že se nestal žádný zázrak a že na ten zázrak čekají... A Ježíš
šel s nimi, mluvili s ním, protože si mysleli, že je cizinec. Šli
spolu čtyři míle a nebyli schopní Ježíše poznat: mluvil a oni ho
nemohli poznat. Ani jednou se na něj nepodívali. Potom si sedli
do hospody, aby se najedli, a v momentě, kdy Ježíš rozlomil
chleba, jej poznali - protože způsob, jakým lámal chleba, byl
prostě jeho, jedinečný. Toto gesto bylo jeho; nikdo ho nebyl
schopen napodobit: s takovým respektem, s takovou vážností, s
takovou modlitbou, jako by chléb byl Bůh. Potom ho poznali, ale
trvalo jim to dlouho. Šli čtyři míle, po čtyři míle hovořili a
nemohli ho poznat.
Jsou tady mnozí, kteří by mě poznali v jakékoliv podobě. Ale jsou
tady také mnozí, kteří by mě nepoznali ani v této podobě. To
závisí na vás. Jestliže si s sebou nesete určité představy, potom
je to velmi těžké.
Někdo mi napsal, že je stoupencem Šrí Aurobinda; je zmatený a
chce si vybrat. A nemůže si vybrat, jestli by měl zůstat s
Aurobindem nebo se mnou. A žádá mě: "Rozhodni to ty."
Jak já můžu toto rozhodnout? A jestliže to rozhodnu, bude to
špatné. Budete muset do toho vhlédnout. A jí neříkám vybrat,
říkám vhlédnout. Jestli jste skutečně miloval Aurobinda, jaký má
smysl chodit sem? Jestli k tomu došlo jeho prostřednictvím, došlo
k tomu; není potřeba chodit sem. Jestli k tomu nedošlo a přišel
jste ke mně, potom se rozlučte s ním. Lidé jsou ale velice
chytří: chtějí sedět na obou židlích. Budete mít problémy.
To se děje každý den. Lidé přijdou ke mně a pevně se drží někde
jinde. Muž říká: "Jestli můžeš povědět, že mě Aurobindo sám
k tobě poslal, bude pro mě velmi snadné tě přijmout." -
prostřednictvím Aurobinda. Takže, já mám říct tuto lež. Proč by
vás měl Aurobindo posílat ke mně? A proč vám musím říkat tohle? -
abyste mohl nějakým způsobem udělat kompromis, abyste mohl říct:
"Dobře, takže toto je Aurobindova vůle. Takže já nejdu proti
Aurobindovi." Jak jste zbabělý! Jak se bojíte něčeho pustit!
Jestli se něco stalo, neříkám pusťte se toho - jděte, toto místo
není pro vás. Jestli se nic nestalo, tak úplně zapomeňte na
Aurobinda; teprve potom můžete být se mnou. A na to není třeba
volba, ale vhled. Prostě se podívejte dovnitř!

A poslední otázka:

Milovaný Osho,
když jsem včera přišla do svého hotelového pokoje, na mém
polštáři byla malá ještěrka.

Ma Anand Suníto - máš štěstí, že to nebyla krásná žába, protože
krásné žáby mají tendenci změnit se v noci na ošklivé prince.
Ještěrka je velice nevinná; nedělej si starosti.

A opravdu, opravdu poslední otázka.

Milovaný Osho,
je mi nyní šedesát pět let a neustále myslím na sex. Co je ve mně
špatného?

Není nic špatného na tom, že jsi pořád ještě živý, že jsi pořád
ještě mladý! Jedině jedna věc se zdá být špatná - a to, že si
myslíš, že je na sexu něco špatného. Na sexu samotném není nic
špatného. Ty jsi ho ale určitě potlačoval, jinak bys už došel za
něj. Už dál nečekej - dokonči to. Jdi do toho! Jinak se budeš
v hrobě otáčet a převalovat a myslet na sex.
Jsi pořád ještě naživu; něco se dá udělat. A neměj pocit viny.
Není v něm nic, z čeho bys měl mít pocit viny; je to krásná
energie. Může se stát oním průchodem, oním dopravním prostředkem
k Bohu. Ano, v průběhu věků byl zatracován, odsuzován, není ale
třeba těmto zatracováním věřit. Bylo to jen vytváření podmíněného
reflexu v tobě, že je špatný, ty ale můžeš tyto reflexy odhodit.
Můžeš se znovu stát svěží, čistý a můžeš do toho jít. A nedělej
si starosti s tím, že ti je šedesát pět...

Rabín, kněz a pastor - tři postarší duchovní - seděli jedno
odpoledne u čaje a rozhovor se stočil na jejich nejtrapnější
okamžiky. Když přišla řada na rabína, vysvětlil, jak ho jeho
matka nachytala, když se díval skulinou ve dveřích koupelny na
služku ve vaně.
Druzí dva se usmáli pod fousy. "Ano," řekl kněz, "ve svém mládí
jsme se samozřejmě uchylovali k různým dětinskostem."
"O čem to mluvíš?" řekl rabín. "To bylo včera!"

Nedělej si příliš starosti. Už jsi to dost dlouho potlačoval. Teď
se do toho pusť. Přijmi to jako Boží dar, jinak potlačování
povede k perverzi.
Tento malý příběh... meditujte o něm.

Byl jeden starý Ital, který vlastnil továrnu na těstoviny, a jeho
tři dcery pro něj pracovaly. Jednoho dne všichni seděli a
vyráběli těstoviny a on řekl té nejstarší: " Agnes, kdybys nebyla
tady a nedělala špagety a ravioli, kým bys ze všech lidí na světě
chtěla být?"
"Ach, papá, chtěla bych být Sophií Lorenovou. Je tak krásná!
Všichni muži po ní blázní."
"Moc dobře," řekl otec. "A ty, Marie, řekni svému tatíčkovi,
kdybys nebyla tady ve staré smradlavé Neapoli a nedělala špagety,
kým bys chtěla být?"
"Chtěla bych být Ginou Lolobrigidou. Je tak krásná! Všichni muži
po ní blázní. Má alfa romeo a cadillac!"
"Moc dobře," řekl otec. A potom se obrátil na nejmladší a řekl:
"Lucia! Bella! No, pověz svému tatíčkovi, kdybys nebyla tady až
po lokty v ravioli, kým bys ze všech lidí na světě chtěla být?"
"Chtěla bych být... Viktorií Pipelínou!"
"Cože?!" vykřikl otec. "Kdo sakra je Viktorie Pipelína?!"
Vytáhla z podprsenky výstřižek z novin a ukázala mu ho: Čtyři sta
mužů položí potrubí (angl. pipeline) Viktoria za dva týdny.
(pozn. př.: jde o nepřeložitelnou slovní hříčku s názvem
plynovodu "Victoria Pipeline", který zároveň vypadá jako jméno
ženy, a s výrazem "be laid", který může znamenat být položen, ale
i mírně vulgárně být přefiknutá apod.)

Pro dnešek stačí.

O AUTOROVI
Většina z nás žije své životy ve světě času, ve vzpomínkách na
minulost a v očekávání budoucnosti. Pouze vzácně se dotkneme
nadčasových dimenzí přítomnosti - v okamžicích náhlé krásy, nebo
náhlého nebezpečí, při setkání s milujícím člověkem nebo při
překvapení z neočekávaného. Velice málo lidí vystoupí ze světa
času a mysli, z jeho usilování a soutěživosti, a začne žít
v nadčasovém světě. A z těch, kterým se tp podařilo, jenom málo
se pokusilo sdělit svou zkušenost. Lao-C', Gautáma Buddha,
Bodhidharma ... nebo, v méně dávné době, George Gurdžijev, Ramana
Mahariši, J. Krišnamurti - svými současníky jsou považováni za
excentriky nebo blázny; po své smrti jsou nazýváni "filosofy". A
po čase se stanou legendami - ne živými lidskými bytostmi z masa
a kostí, ale snad mytologickými ztělesněními našeho kolektivního
přání přerůst za malost a každodenní všednost, za nesmyslnost
našich každodenních životů.
Osho je jedním z těch, kteří objevili bránu k prožívání vlastního
života v nadčasové dimenzi přítomnosti - sám sebe nazval "pravým
existencialistou" - a zasvětil svůj život provokování ostatních
k tomu, aby se snažili najít tutéž bránu, aby vystoupili ze světa
minulosti a budoucnosti a objevili si pro sebe tento svět
věčnosti.
Osho se narodil v Kučvadě, v indickém státě Madhjapradéš, 11.
prosince 1931. Od svého nejranějšího dětství byl buřičským a
nezávislým duchem, který trval na tom, že si pravdu vyzkouší sám
pro sebe, spíše než by získával vědomosti a přesvědčení, které mu
dávali jiní.
Po svém osvícení ve věku jednadvaceti let Osho dokončil svá
akademická studia a strávil několik let vyučováním filosofie na
univerzitě v Džabalpúru. V mezičase procestoval celou Indii,
pořádal přednášky, napadal ve veřejných debatách ortodoxní
náboženské vůdce, zpochybňoval tradiční víry a setkával se s
lidmi ze všech společenských vrstev. Rozsáhle se věnoval četbě
všeho, co mohlo rozšířit jeho pochopení systémů víry a
psychologii současného člověka. Koncem šedesátých let začal Osho
vyvíjet své jedinečné techniky dynamické meditace. Moderní člověk
- říká - je tak přetížen zastaralými tradicemi minulosti a
úzkostmi moderního způsobu života, že musí projít hlubokým
očišťovacím procesem předtím, než může doufat, že objeví myšlenek
prostý, uvolněný stav meditace.
Počátkem sedmdesítých let se o Oshovi začali dozvídat první lidé
na Západě. V roce 1974 se kolem něj ustavila první komuna
v indické Púně, a malý potůček prvních návštěvníků ze Západu se
brzy měl stát záplavou. V průběhu své práce Osho promluvil a
prakticky všech aspektech vývoje lidského vědomí. Vydestiloval
tresť toho, co je důležité pro spirituální hledání současného
člověka, založenou ne na intelektuálním porozumění, ale
prověřenou svými vlastními existenciálními prožitky.
Nepatří k žádné tradici - "Jsem počátkem zcela nového
náboženského vědomí." - říká. "Nespojujte mě prosím s minulostí -
ta nestojí ani za připomínku."
Jeho promluvy k žákům a hledačům z celého světa byly vydány ve
více než šesti stech svazcích a přeloženy do více než třiceti
jazyků. A on říká: "Mé poselství není doktrína, není to
filosofie. Mé poselství je jistá alchymie, věda transformace,
takže jenom ti, kteří chtějí zemřít tak, jak jsou, a narodit se
znovu do něčeho tak nového, že si to právě teď ani neumí
představit ... pouze těch několik odvážných lidí bude připraveno
poslouchat, protože to poslouchání bude riskantní.
Když posloucháte, učinili jste první krok k tomu, abyste byli
znovuzrození. Takže to není filosofie, ze které si prostě můžete
udělat kabát a jít se s ním chvástat. Není to doktrína, kde
můžete najít slova útěchy na trýznivé otázky. Ne, mé poselství
není nějaká verbální komunikace. Je mnohem nebezpečnější. Není to
nic menšího než smrt a znovuzrození."
Osho opustil své tělo 19. ledna 1990. Jeho obrovská komuna
v Indii je stále největším centrem duchovního růstu na světě a
přitahuje tisíce návštěvníků z mnoha národů, kteří přijíždějí,
aby se zúčastnili jejích programů meditace, terapie, bodyworku a
tvořivosti, nebo aby prostě jen zažili pobyt v buddhově území.

OBSAH

Buddha uvnitř	5
Odevzdání se je pochopení	35
Negace poznání	63
Pochopení: jediný zákon	91
Vůně nicoty	119
Nebuďte příliš rozumní	151
Plná prázdnota	179
Cesta inteligence	207
Odešlý, odešlý, odešlý za	231
Sannjása: vstoupení do proudu	259

OSHO
SÚTRA SRDCE

Z anglického originálu The Heart Sutra vydaného 
nakladatelstvím Element Books Limited, 
Longmead, Shaftesbury, Dorset v roce 1994 
přeložil Jaroslav Beneš
Obálku navrhla Jiřina Vaclová
Typografická úprava DTP Votobia
Odpovědný redaktor Petr Pistorius
Vydalo nakladatelství Votobia 
v Olomouci 1996

ISBN 80-7198-100-1