Název: Nejvyšší nauka. Promluvy o Kéna-upanišadách.
Autor: Osho
Nakladatelství: Pragma, Praha
Stav: od nakladatele 
Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.
Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.
Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.
* * *



Předmluva	4
Úvod	10

1. Vzhůru k probuzení	15
2. Transcendentování základní duality pohlaví	43
3. Odevzdej se a já tě změním	67
4. Nepoznatelné já	89
5. Je to tvé bytí	117
6. Bůh je existence	139
7. Meditace a vnitřní oko	161
8. Bez začátku … bez konce	183
9. Smrt: vyvrcholení života	205
10. Věčná hra existence	227
11. Pravda nebo trik?	253
12. Velký kruh Brahmana	273
13. Člověk může být transcendován	299
14. Poznání všeho skrze jedno	321
15. Teď můžete jít	341
16. Velký tanec takovosti	363
17. Učiňte každý okamžik oslavou	385

Když Osho hovoří o upanišadách, používá je pouze jako prostředek k vyjádření svého prožívání Základní Skutečnosti. On se však pouze nevyjadřuje, nýbrž chce pomoci všem přítomným posluchačům k pochopení fenoménu, aby se sami inspirovali ke snaze ho prožít.

Oshova úloha je významná a často je paprskem světla v temnotách – většina z těch, kteří ho slyší, neví nic o tom, co to Základní Skutečnost je. Je přirozené, že známe jen těžké reality našich každodenních životů. Dokonce si ani nedokážeme představit, jaké ohromné božské síly v nás leží spící, čekající na objevení. To je ta síla oceánu, kterou nás Osho prostupuje.

Nejdříve nás upozorní na Její existenci svými verbálními projevy. V knize je obsaženo sedmnáct lekcí, ve kterých se Osho snaží,
abychom si uvědomili tyto vesmírné síly, které jsou naším skutečným já, a které mohou být prožity. 

Potom následuje neverbální přenos od Mistra k žákům, který probíhá v době, kdy sedíme okolo něj a nasloucháme meditativním způsobem. Tento tichý přenos umožňuje každému prožít své vlastní oceánské hlubiny a díky vlastnímu vnitřnímu zážitku lépe pochopit skutečnost, o které Osho hovoří. 

Intelektuální sdělení je však pouze na povrchu. To, co skutečně platí, je vnitřní událost, která je centrem poznání upanišad. Bez této vnitřní události není ve skutečnosti možné upanišady pochopit. To je také důvod, proč mnoho západních učenců nepochopilo jejich význam.

Tato Oshova kniha přednášek o Kéna-upanišadě není tedy pojednáním učence o objektu. Tak jako upanišady samy, i toto je sdělení osvíceného Mistra, sdělení nejhlubšího možného lidského poznání těm, kdo hledají hluboké pochopení tajemství života.

V několika posledních sútrách se žák ptá Mistra: "Pane, naučte mě upanišady!" Mistr odpovídá: "Upanišady ti byly předány; skutečně jsme ti předali upanišadské spojení s Brahmanem."

Předání znamená to, co bylo přeneseno tichem při neverbální části. Verbální část je vždy jen na povrchu. Někdy však chvíli trvá, než se pochopení toho, co bylo předáno, stane vědomým. A tak si žák ještě neuvědomuje, že už mu upanišady byly předány, říká Osho. Totéž, alespoň ze začátku, platí pro ty, kteří přicházejí, aby si poslechli Oshovo předávání poznání.

Osho říká, že obvykle jen jeden člověk z deseti tisíc dokáže pochopit jeho sdělení Základní Skutečnosti. Nyní, říká, pokračuje v odhalování, a proti všem očekáváním doufá, že pochopení dosáhnou mnozí. Jednou poznaná skutečnost transformuje celé bytí jedince. Tato zkušenost však musí být procítěna, nemůže být poznána pouze prostřednictvím slov.

Z tohoto důvodu je prostředí, ve kterém bylo těchto sedmnáct lekcí předneseno, velmi důležité. Přednášky proběhly v meditačním kempu monzunové sezony v Mount Abu v Rádžastánu v Indii pro skupinku žáků a zasvěcenců z Indie i ze zahraničí. Tohoto kempu se zúčastnilo okolo dvou set hledajících, z nichž asi polovina byla z různých západních zemí. Kemp byl veden v malém sále hotelu Palace v Mount Abu, kde všichni přítomní seděli naproti Oshovi
v důvěrné a uvolněné atmosféře. Byl to první kemp, který byl kompletně veden v angličtině, a proto mají tyto přednášky tak velkou historickou hodnotu. 

V kempu přednášel Osho dvakrát denně pokaždé zhruba po hodině a čtvrt. Ráno přednášel o sútrách z Kéna-upanišady a večer odpovídal na navazující otázky hledajících.

Ale program kempu nesestával pouze z přednášek. Třikrát denně účastníci meditovali – ráno a večer po přednáškách a také odpoledne. 

Díky meditaci samé se Oshovo poselství, poselství upanišad, stalo srozumitelné. Je mnoho fází, kterými meditující prochází, než dospěje ke konci duchovní cesty, kde se jedinec stává vesmírným já. Během tohoto procesu je mnoho úrovní bytí odkryto a učiněno vědomými. Mnoho nepotřebných napětí a nakumulovaných omezení je odhozeno. Mnoho latentní energie je probuzeno, a člověk je tak veden do hluboké vnitřní extáze a uvolnění – do stavu relaxace, který nikdy předtím nepoznal.

Vstupem do meditačního procesu člověk dostává vodítko k tomu, co Osho říká, když hovoří o Základní Skutečnosti. Hluboké požehnání z průchodu tímto vyprazdňovacím procesem vytváří touhu pokračovat až do poznání Konečného. V Oshových meditačních kempech se mnohým hledajícím stalo, že při meditaci dosáhli dočasného záblesku svého nejvyššího já – zážitku, který Osho srovnává se zážitkem satori v zenu. Prostřednictvím tohoto zážitku může člověk Oshovi porozumět a dostat dočasnou představu o tom, jaké to musí být, žít život stále v tomto ryzím stavu kosmického vědomí tak, jak ho žije Osho.

Také by zde mělo být řečeno něco o Oshových meditačních technikách. Osho říká, že až na pár výjimek mnoho starých jogínských technik nemůže fungovat v moderním věku. Většina lidí se stala příliš potlačenými, napjatými a příliš pohlcenými logikou ve svém chápání života, než aby mohli těžit z dávných technik, které byly určeny lidem s mnohem jednodušším způsobem života – bez tolika nevědomě potlačených úrovní, které by je tížily.

Skutečný Mistr je ten, který dokáže vymyslet nové techniky, vytvořit nové prostředky. Mnozí se během věků stali osvícenými, ale jen velmi málo z nich odložilo konečné rozplynutí do nirvány, aby se znovuzrodili ze soucitu, za účelem učení a probouzení druhých. A dokonce jen málokteří z těch, kteří se periodicky vracejí na zem za tímto účelem, se stávají Mistry, říká Osho. Mistr je také ten, který sám prošel intenzivním duchovním výcvikem v mnoha zrozeních. Jako výsledek svého minulého tréninku dokáže pochopit úroveň vývoje každého hledajícího a vědět tak, co ten který hledající potřebuje, aby pokročil. "Já jsem nepřišel učit, ale probouzet," říká. "Odevzdej se a já tě transformuji. To slibuji."

Proto je Osho velmi vzácný jev. On je právě tím Mistrem, který byl trénován v mnoha zrozeních, aby probouzel druhé, tím, který vyvíjí nové meditační techniky. Moderního člověka vyučuje sérii dynamických meditací. Nyní se v Pooně meditační kempy konají každý měsíc a hledající zde mohou cvičit tyto techniky ve skupině. 

Tyto techniky probouzejí energii, jsou katartické a výbušné. Pracují tak jako nic jiného v moderním věku. Hledající je cvičí jednak den za dnem individuálně ve svých domovech, jednak při kempech. V této knize Osho také učí a odpovídá na otázky ohledně cvičení meditací.

Ti z nás, kteří byli nějaký čas pod Oshovým vedením, vědí, jakým je pro svět ohromným darem – jako Buddha, Kristus, Mahávíra či před ním Kršna a jako osvícení upanišadští věštci. Je smůla, že
v dobách Buddhy a Krista ještě nebyly vynalezeny magnetofony.
A tak není k dispozici žádný prvotní záznam toho, co skutečně řekli. Známe jen to, co bylo zapsáno druhými.
Ale s Oshem to je jiný případ. Všechny výhody moderních vynálezů jsou nám k dispozici, aby nám pomohly uchovat přímo jeho mluvené slovo. A jeho knihy jsou jedinečné v tom, že jsou doslovným přepisem jeho více než fantastických přednášek. A tak,
s meditačním kempem na paměti, nebudou čtenáři této knihy naplněni o nic menší úctou a inspirací než ti, kteří se zúčastnili kempu a slyšeli tyto lekce z první ruky.
Ma Ánanda Prem

Na meditačním kempu v Mont Abu, kde Osho přednášel, probíhaly tři každodenní meditace: Dynamická meditace brzy ráno, Kirtan odpoledne a Tratak večer po přednášce. 

Každá z nich určitým způsobem ilustruje radikální vhled, který dokazuje, že Osho je Mistr pro moderní dobu: vnitřní ticho meditace se objevuje pouze tehdy, když chaos katarze strávil sám sebe. Toto ticho se poté mění v radost a oslavu. Sezení v lotosové pozici se zavřenýma očima není důkaz, že něco jako "meditace" přišlo. Pro Osha je meditace stav vnitřního ticha, ve kterém žije Buddha, a jeho "meditace" jsou pouze technikami, jak zahodit hluk na povrchu, tak aby se vnitřní ticho mohlo objevit samo od sebe.

Dynamická meditace je Oshův unikátní dar modernímu člověku. Tisíce a tisíce lidí jí byli transformováni. Má pět fází. Deset minut chaotického energetického dýchání nosem vytváří energii pro dalších deset minut výbušné katarze – křiku a nářku, smíchu
a pláče, skákání a třesení, nebo čehokoliv, co je momentální potřebou. Je to totální odevzdání se. Ve třetí desetiminutovce se opakovaně vykřikuje mantra Hů! Hů! Hů!, přičemž meditující se zdviženýma rukama skáče na místě nahoru a dolů jako beranidlo. Toto půlhodinové vynaložení všech sil je náhle ukončeno výkřikem "Stop!" Meditující dýchá, ale vnější stav nehybnosti oklame dynamo energie, které meditující pozoruje v nitru. V tomto vibrujícím tichu, které následuje po bouři, mnozí poprvé zažívají stav ne-mysli, proklamovaný všemi mystiky dávných věků, kdy všechno pokračuje dál, tak jako vždycky, ale současné komentování nepotřebnými myšlenkami je ponecháno kdesi daleko vzadu. Nakonec je ticho prolomeno příjemnou hudbou. Strnulá pozice se uvolňuje, postoj se mění a meditující se stává tanečníkem, tvůrcem, vyjadřujícím svou radost a vděčnost za život celé existenci.

V této podobě se Dynamická Meditace koná každé ráno
v Oshově ášramu v Pooně. Pět fází je doprovázeno nahranou hudbou, specielně zkomponovanou tak, aby harmonovala s jejich rozdílnými funkcemi a podobami. Kemp v Mount Abu se konal ještě před nynější podobou této tehdy vznikající techniky. Hudba byla produkována malou skupinkou muzikantů a meditace končila čtvrtou fází, tichem. Pátá fáze, též nazývaná "oslava", nebyla součástí techniky, ale měla být pochopena jako kvalita, postoj zrozený z ticha, který si s sebou meditující ponese pro události a zážitky nastávajícího dne. 

Kirtan je tradiční vyjádření joie de vivre s tancem, tleskáním
a bubnováním doprovázeným oběťními písněmi a chorály. Jako meditační technika má tři fáze po dvaceti minutách. Tichá svědecká fáze, kdy meditující leží na zádech se zavřenýma očima, je vložena mezi osvěžující první fázi a důraznou poslední fázi plnou divokého uvolněného tleskání a tancování.

Tratak je jiná silná a energetická technika. Jejím základem je technika zírání, při které je objekt pozorován dlouhou dobu bez mrkání. Proud myšlenek, normálně živen naším neustálým přenášením pozornosti z jednoho objektu na jiný, postupně odumírá a pak přichází chvíle, kdy zůstane jen ryzí vědomí. V kempu v Mount Abu byl tímto "objektem" Osho sám. On stál ve středu pozornosti stovek skákajících a křičících meditujících a točením zápěstí svých zvednutých rukou je pobízel a inspiroval k větší snaze. V této atmosféře intenzivní a vyčerpávající první fáze, která někdy pokračovala přes plánovaných patnáct minut, byla zhasnuta světla a meditující si lehli k druhé fázi ticha. Radost z objevu vnitřního ticha pak byla vyjádřena v závěrečných deseti minutách zpívání a tancování.

Osho už není viditelným cílem pozornosti při meditačních technikách během měsíčních meditačních kempů zde v ášramu
v Pooně. Opouští svůj pokoj pouze dvakrát denně – přednést každodenní přednášku brzy ráno a udělit sannjás novým žákům a dát své požehnání sannjásinům a návštěvníkům při večerním daršanu.

Ale Osho je stále neviditelným objektem pozornosti, nejenom pro mnoho rozličných meditujících v meditačních programech, ale všeho, co se zde děje. Jeho osvícení, jeho bytí, jeho láska jsou inspirací pro všechny, kteří přicházejí, a pro všechny, kteří zůstali, aby se stali součástí této jedinečné tvůrčí komunity, tohoto Buddhova včelího úlu, kterým ášram Osha je.

Swami Anand Veetmoha
Poona, únor 1980

Nejvyšší nauka

1

Vzhůru k probuzení

Aum, nechť Brahman ochraňuje nás oba. Nechť živí nás oba. Nechť oba dostaneme energii. Nechť nás toto studium osvětlí oba. Nechť
už nikdy nenávidíme jeden druhého. Aum, mír, mír, mír.

Aum, nechť se mé paže stanou silnými. Také má řeč, prána – éter života – zrak, sluch a všechny smyslové orgány, nechť jsou silné. Všechna existence je Brahman z upanišad. Nechť nikdy neodsoudím Brahmana; nechť Brahman nikdy neodsoudí mne. Ať neexistuje souzení vůbec. Ať neexistuje souzení alespoň z mé strany. Jakékoli hodnoty jsou v upanišadách, nechť se ve mně usídlí,
v tom, který se obětoval Átmanovi. Nechť se ve mně usídlí. Aum,
mír, mír, mír.

Nevím, kde mám začít, ani kde mám skončit, protože život sám je bez začátku a bez konce. Jako tyto kopce kolem vás, tak jako mraky putující nad vámi nebo jako obloha, vy jste také bez začátku a bez konce. Nic nikdy nezačíná a nekončí. A to, co může mít začátek a konec, musí nutně být umělé. Přirozené zůstává, přetrvává. Je to vždy.

Takže, kdekoli povstane potřeba mluvit o základním, nejvyšším, nejvnitřnějším, o pravé podstatě bytí, je to velmi obtížné... kde začít? Kde skončit? Protože ono to je, vždy to bylo a také to vždy bude. Nikdy nebyl začátek, nikdy nebude konec. Takže začnu přesně uprostřed, protože to je jediné možné místo, kde lze začít. A skončím přesně uprostřed, protože neexistuje jiný způsob, jak skončit.

První věc, kterou bych vám chtěl říci, je toto: nevybral jsem si tyto upanišady, abych je komentoval – komentářů už je přespříliš
a nikomu nepomohly. Možná že mnohým uškodily, možná že mnohým překážejí, ale nikomu nepomohly. Komentáře nemohou pomáhat, protože komentáře jsou druhořadé. Nebudu upanišady komentovat. Naopak, raději na ně budu reagovat. Budu prostě ozvěna. Opravdu, cokoli řeknu, bude ve skutečnosti patřit mně. Upanišady jsou jen pomůcka. Jejich prostřednictvím vysvětlím sám sebe – to mějte na paměti. Cokoli jsem cítil, cokoli jsem pochopil a zažil, o všem bych rád pohovořil. Myslím, že totéž byl případ s věštci upanišad. Oni poznali, oni to žili, oni zakusili stejnou pravdu. Jejich způsob vyjádření je možná odlišný, jejich jazyk je velice starobylý – jejich jazyk musí být znovu rozluštěn, aby vám byl srozumitelný, aby byl srozumitelný současné mysli – ale ať už řekli cokoli, řekli základní věc.

Kdykoli se někdo stane prázdným, kdykoli se někdo stane nikým, pak se stane toto – to, co se přihodilo věštcům upanišad. Kdykoli ty nejsi, Božské se stane přítomným. Kdykoli ty jsi, Božské není přítomno.

Tvá přítomnost je problémem, tvá nepřítomnost je dveřmi. Tito věštci se stali naprosto nikým. Neznáme dokonce ani jejich jména; nevíme, kdo napsal tyto upanišady, kdo je zprostředkoval.
Nepodepsali se. Neexistuje žádná jejich fotografie, žádné znalosti o jejich životech. Prostě se stali neexistujícími. Cokoli řekli, je pravdivé, ale oni byli pouze prostředníkem. Nebyli žádným způsobem obsaženi ve vyjádření. Učinili sami sebe naprosto nepřítomnými, takže poselství se stalo naprosto přítomné. 

Tyto upanišady jsou věčné. Nepatří žádné zemi, nepatří žádnému náboženství. Nepatří, nemohou patřit nikomu. Patří jen těm, kteří jsou připraveni skočit do prázdnoty.

Vybral jsem si, že budu hovořit o upanišadách, protože pro mne znamenají jedno z nejryzejších vyjádření Základního, jaké je vůbec možné, jestli nějaké možné je. Skutečně je to těžké, téměř nemožné, dopravit skrze mysl to, co je poznáno za myslí. Ve skutečnosti je absolutně nemožné říci něco o tom, co je cítěno, když jsi v hlubinách ticha. Když slova v tobě neexistují, když verbalizace úplně přestala, když už intelekt dále nepracuje, když mysl vůbec není přítomna, aby si pamatovala, pak se to stane: tehdy to zažiješ.

A když mysl přijde zpět, když paměť začne fungovat, když jsi opět posedlý intelektem, pak už ten prožitek minul. Ten prožitek už není. Jen jeho ozvěny, jen jeho vibrace zůstávají. Jen ony mohou být zachyceny a prostřednictvím mysli vyjádřeny. To je důvod, proč pro ty, kteří poznali, bylo vždy nemožné nebo velmi obtížné něco říci. Ti, kteří nevědí nic, mohou říci hodně. Avšak pro ty, kteří vědí, je stále těžší a těžší něco říci – protože cokoli řeknou, je falešné. Mohou porovnat svůj zážitek s jeho vyjádřením, protože mají živý zážitek. A nyní pocítí, co tomu jazyk provedl: zfalšoval to. 

Já mám takový zážitek, který když se převede na slova, vypadá mrtvý, mdlý. Mám zážitek, který je totální a ve kterém celé bytí tancuje a oslavuje, a když je tento zážitek vyjádřen prostřednictvím intelektu, vypadá hloupě a nezajímavě. Ti, kteří nevědí, toho mohou namluvit mnoho, protože nemají nic, s čím by porovnali. Nemají žádný opravdový zážitek; nemohou vědět, co dělají. Když jednou někdo pochopí, ví, jaký je problém to vyjádřit. 

Mnozí zůstali úplně potichu, mnozí z tohoto důvodu zůstali úplně neznámí – protože znát můžeme pouze někoho, kdo mluví. Ve chvíli, kdy někdo promluví, vstupuje do společnosti. Když někdo přestane mluvit, opouští společnost, už není její částí. Řeč je nosič, médium, na kterém společnost existuje. Zrovna jako krev: krev v tobě koluje a ty existuješ. Řeč koluje ve společnosti a společnost existuje. Bez řeči není společnost. Takže ti, kteří zůstali potichu, z ní vypadli. Zapomněli jsme na ně. Lépe řečeno nikdy jsme je nepoznali.

Vivékánanda někde řekl – a je to velmi pravdivé – že Buddhové, Kršnové a Kristové, které známe, nejsou skutečnými reprezentanty. Nejsou úplně ve středu; jsou okrajoví. Ty nejdůležitější události jsou pro historii ztraceny. Ti, kteří se stali tak tichými, že s námi nemohou komunikovat, zůstali nepoznáni, museli zůstat nepoznáni; není způsob, jak je poznat. Jistým způsobem má Vivékánanda pravdu, ale ti, kteří se stali tak tichými, že nepronesli nic o svém zážitku, ti nám nepomohli. Nebyli dostatečně soucitní. V jistém smyslu byli úplně sobečtí. Je pravda, že říci něco o pravdě je těžké, ale i tak se to musí zkusit, musí – protože pro ty, kteří žijí v naprosté iluzi, bude dokonce i tato zředěná pravda užitečná. Jim pomůže ke změně cokoli, co nese i velmi vzdálenou ozvěnu.

Není to tak, že Buddha je šťastný z toho, co říká. Ať řekne cokoli, cítí, že to není pravda. Cítí to stejně, jako to cítil Lao-c’. Lao-c’ říká: "To, co může být řečeno, nemůže být pravda. Ve chvíli, kdy je to řečeno, je to zfalšováno." Ale i tak ti, co žijí ve světech mnoha iluzí, ti, kteří tvrdě spí, hluboce spí, pro ty může být i falešný poplach užitečný. Mohou-li vyjít ze svého spánku, mohou-li být přeneseni do nového stavu vědomí, do nového bytí, pak je i falešný poplach dobrý. Samozřejmě že pokud se probudí, uvidí, že to bylo falešné – ale pomohlo to.

Je pravda, že ať jsme kdekoli a ať jsme cokoli, jsme tak falešní, že ve skutečnosti absolutně čistá pravda není vůbec potřeba. Nemohla by do vás vstoupit; neměla by žádný kontakt; nebyli byste schopni ji pochopit. Jen velmi zředěná pravda, upravená – určitým způsobem zfalšovaná – pro vás může mít nějaký význam, protože pak jejímu jazyku porozumíte. Byla pro vás přeložena.

Tyto upanišady jsou velmi jednoduché. Promlouvají skutečně od srdce k srdci. Nejsou filozofické: jsou náboženské. Nezabývají se teoriemi, naukami. Zabývají se prožitou pravdou – co to je a jak to může být prožito. Nemůžeš o tom přemýšlet, nemůžeš o tom filozofovat. Můžeš se do toho jen přestěhovat a dovolit tomu, aby se to přestěhovalo do tebe. Můžeš tím být těhotný, můžeš v tom být jen totálně rozpuštěný. Můžeš v tom zmizet.
Budeme mluvit o upanišadách a já sdělím svou vlastní zkušenost jako reakci na ně. Ale to je jen pomocný schůdek. Dokud se nedostaneš do správné hloubky, příliš ti to nepomůže. Dokud se nepohneš a neskočíš do nepoznatelného, nepomůže ti to. Nebo ti to může dokonce uškodit, protože už nyní je tvá mysl příliš přetížena, příliš těžká. Už nesmí být dále přetěžována. Jsem zde, abych ji ulehčil.

Nebudu vás učit nějaké nové znalosti. Budu vás učit jen ryzí druh nevědomosti. Když říkám "ryzí nevědomost", myslím tím nevinnost. Myslím tím mysl, která je totálně prázdná, otevřená. Mysl, která ví, není otevřená: je zavřená. Sám pocit "já vím" tě uzavírá. Cítíš-li "já nevím", jsi otevřený: jsi připraven se pohnout, připraven se poučit, připraven cestovat.

Budu vás učit nevědomost, neučení, neznalost. Jen neučení vám může pomoci. Ve chvíli, kdy jsi neznalý, ve chvíli, kdy se opět stáváš nevědomým, jsi jako dítě, staneš se nevinným. Ježíš říká: "Jen ti, kteří jsou jako malé děti, budou schopni vstoupit do mého Božího Království." Zkusím z vás udělat "malé děti".

Bude pro to potřeba velká odvaha. Je to ta největší výzva, která vám může být dána. A dokud na tu výzvu neodpovíte, nebudete schopni pochopit ani upanišady, ani mne.

Pro tuto výzvu musí být nejdříve pochopeno několik věcí coby základních požadavků. První: odlož všechny své znalosti. Pro těchto osm dní buď laskavě neznalý. Své znalosti neztratíš. Pokud po osmi dnech budeš stále cítit, že jsou užitečné, můžeš si je vzít zase zpět. Ale pro těchto osm dní prosím odlož všechna břemena, která leží na tvé mysli. Ať víš cokoli, nedovol tomu, aby to zde zasahovalo, protože pokud to dovolíš, já nebudu schopen vytvořit to spojení, kvůli kterému jsem tě sem volal.

Bude to skvělý experiment. Jestliže odložíš všechny své znalosti – a to můžeš udělat: stačí jen rozhodnutí, že pro těchto osm dní neponeseš své znalosti; nebudeš říkat "já vím"; prostě budeš cítit, že "nevím nic" – pokud toto dokážeš pocítit, jsi připraven vstoupit do nepoznatelného, protože nepoznatelné může být dosaženo tehdy, neexistuje-li žádná znalost. Znalosti tě mohou dovést jen k poznatelnému; jen neznalost tě může dovést k nepoznatelnému. Neznalost je báječná, když skutečně porozumíš jejímu významu.

Odlož vše, co víš. A co skutečně víš? Jen stále pokračuješ v předstírání, že něco víš. Stále mluvíš o Bohu a o duši, o nebi a o pekle a ve skutečnosti nevíš nic. Ale toto předstírání stojí příliš mnoho, protože kolem a kolem jsi to ty sám, kdo je podveden.

Pro těchto osm dní si zapamatujte toto: buďte neznalí. Nediskutujte, nepřete se, neptejte se, nikomu neodpovídejte. Jste-li neznalí, jak potom můžete diskutovat, jak se můžete přít? Jste-li neznalí, jak se můžete ptát? Skutečně, jste-li neznalí, jak se vůbec můžete ptát? Na co se chcete ptát? Vaše otázky také vyrůstají z vašich takzvaných znalostí. A co je pak k zodpovězení? Cítíte-li, že jste neznalí, stanete se tichými, protože kde je něco, o čem byste mohli přemýšlet?

Vaše znalosti se stále točí kolem dokola, točí se v kruhu ve vašich myslích. Odložte je – ne po částech, protože nikdo je nemůže odložit po částech. Kompletně – odložte je kompletně. Rozhodněte se, že pro těchto osm dní budete tak neznalí, jako jste byli při narození – prostě jako dítě, malé děťátko, které nic neví, na nic se neptá, o ničem nediskutuje, nepře se. Dokážete-li být malými dětmi, pak je možné mnoho.

Jste-li neznalí, jen potom ve vás mohu pracovat. Jen ve vaší neznalosti vás mohu transformovat. Vaše znalosti jsou tou překážkou. Cítíte-li, že vaše znalosti jsou tak důležité, tak důležité, že je nemůžete odložit, pak jděte pryč. Nezůstávejte zde, protože je to zbytečné. Nebudu zde zvětšovat vaše znalosti. Vůbec mě nezajímá, co víte. Zajímáte mě vy, takoví, jací jste. A toto bytí, kterým jste, může explodovat, jen když tyto bariéry takzvaných znalostí jsou zahozeny.

Buďte připraveni pro nepoznatelné, a to můžete být připraveni jen tehdy, jste-li připraveni být neznalí. Je to velmi zvláštní: cítit se neznalým je pro člověka ta nejodvážnější věc. Proč? Protože znalosti vám dávají ego, znalosti vám dávají pocit, že jste někdo – protože víte tohle a tamto. Cítíte-li, že jste neznalí, neexistuje žádná potrava pro vaše ego, kterou by se nasytilo. Jste-li neznalí, ego zmizí.

Lidé ke mně chodí a stále se ptají, jak zničit ego. Já říkám: "Nezkoušejte to. Nemůžete ho zničit. Raději odložte své znalosti a ego zmizí." Zmizí jako mizejí kapky rosy na trávě, když ráno vyjde slunce. Ego je kapka rosy. Jsi-li skutečně nic nevědoucí – to chápu pod pojmem neznající – jsi-li nic nevědoucí a řekneš: "Nic nevím, stojím ve tmě," kde by mohlo být tvé ego? Kde by mohlo mít základy? Se znalostmi zmizí ego. Takže první věc: buďte neznalí.

Druhá věc: lidská mysl byla totálně pokroucena vážnými lidmi. Ti, kteří na sebe vzali tu velkou práci udělat člověka vážným, zničili všechno krásné ve vás. Puritáni, moralisté, náboženští učitelé, církve, to oni zničili všechno, co je ve vás krásné – protože krása je spjata s ne-vážností.

Ošklivost je spjata s vážností a náboženství se stalo ošklivým, protože se stalo příliš spojeným s vážností. Nebuďte vážní. Pro těchto osm dní buďte hravými, dětskými, ne-vážnými – radujícími se, radujícími se ze sebe, radujícími se z ostatních, radujícími se pro celý svět kolem vás. Ty kopce jsou krásné a přijdou deště a přijdou mraky. Tato noc je krásná, ticho je krásné. Jste-li však vážní, vaše dveře jsou zavřené; pak nejste otevřeni tichu noci – protože mimo člověka není v existenci nic vážného.
Buďte hraví, bude to těžké, protože jste příliš vykonstruovaní, máte kolem sebe brnění – je tak těžké ho zahodit, nechat ho odpočívat. Nemůžete tancovat, nemůžete zpívat, nemůžete prostě skákat, křičet, smát se a radovat. Dokonce i když se chcete smát, nejdříve potřebujete něco, čemu byste se mohli smát. Nemůžete se prostě smát jen tak. Musí být nějaký důvod; jen pak se můžete smát. Musí být nějaký důvod, jen pak můžete plakat a naříkat.

Jste vážní. Díváte se na život jako na obchod či na matematiku. Ale on není! Život je poetický, nelogický. Není jako práce, je jako hra. Koukněte se na stromy, na zvířata, na ptáky, podívejte se na oblohu – celá existence je hravá. Jste příliš vážní, takže není vůbec divu, že jste odděleni od existence. Jste z ní vykořeněni
a pak se cítíte odcizeni, jako cizinci, pak cítíte, že tato existence není vaším domovem. Není za to zodpovědný nikdo jiný než vaše vážnost.

Odložte své znalosti, odložte svou vážnost. Na osm dní buďte absolutně hraví. Nemáte co ztratit! Když nic nezískáte, nemáte co ztratit. Co můžete ztratit tím, že jste hraví? A já vám říkám: už nikdy nebudete stejní. Dokážete-li být opravdu hraví, otevře se vám nová perspektiva, nový způsob vidění, nový způsob bytí. A když se vrátíte zpět, nebudete stejná osoba. Celý smysl života se pro vás změní – protože ten smysl je dán vámi. Nyní vypadá život jako nuda, zdá se, že nemá smysl. To ty jsi ho takovým udělal svou vážností. Život je hravý, krásný, ale může být krásný jen tehdy, jsou--li vaše oči kráse otevřeny.

Lidé se stále ptají: "Kde je Bůh?" Vy ho však nemůžete najít, protože On je hráč a vy jste vážní. Hindové po staletí říkali, že tato existence je Boží hra, a vy jste tak pracovně orientovaní, tak vážní, že Ho nemůžete potkat. Pohybujete se v jiné dimenzi. On se pohybuje ve hře. Celá existence je jen hra. Není to práce, není to vážné.
Odložte svou vážnost a na těchto osm dní se staňte božskými, hravými. Bude tob obtížné, protože se cítíte velmi dospělými. Ale nejste. Ještě jste dospělosti nedosáhli. Samozřejmě své dětství už jste ztratili, ale pouhá ztráta dětství není synonymem pro dospělost. Můžete ztratit dětství, aniž byste se stali dospělými. Dospělost není vysoký věk, dospělost nemá s věkem vlastně co dělat. Dospělost je růst a růst musí probíhat skrz dětství, ne proti němu – to si pamatujte.

Vaše dospělost je falešná, protože byla proti dítěti. Dítě se narodilo; dospělost byla vytvořena. Dítě bylo přirozené; vy jste umělí, vypěstovaní. Budete muset jít zpět do dětství a znovu nalézt zdroj, ze kterého je možný růst.

Proto ten můj důraz na hravost. Chci tě strčit zpět do bodu, kde jsi přestal růst. Ve tvém dětství byl bod, kdy jsi přestal růst a kdy jsi začal být falešný. Možná jsi byl rozhněvaný – malé rozhněvané dítě při výbuchu vzteku – a tvůj otec či matka řekli: "Nevztekej se! To není hezké!" Ty jsi byl přirozený, ale bylo vytvořeno rozdělení a ty ses musel rozhodnout: pokud budeš chtít zůstat přirozený, pak nedostaneš lásku svých rodičů.

Samozřejmě že jsi chtěl lásku. To pro tebe byla jediná jistota; nemohl jsi bez ní existovat. A tak jsi zvolil: obětoval ses. Potlačil jsi svou přirozenost. Začal ses smát a radovat. Ten den, kdy ses stal hodným chlapcem či hodnou holčičkou, byl dnem katastrofy. Od té chvíle jsi nikdy nebyl přirozený. Od té chvíle jsi byl vážný, nikdy hravý. Od té chvíle jsi začal umírat, ne žít. Od té chvíle jsi stárnul, nikoli dospíval.

Těchto osm dní se vás budu snažit dotlačit zpět do bodu, kdy jste začali být hodní namísto spontánní. Buďte hraví, takže vaše dětství bude znovu nalezeno. Bude to těžké, protože budete muset odložit vaše masky, vaše tváře; budete muset odložit svou osobnost. Ale pamatujte, Základní může uplatnit samo sebe jen tehdy, když vaše osobnost není přítomna, protože vaše osobnost se stala vězením. Odložte ji! Bude to bolestné, ale stojí to za to, protože ty z toho vyjdeš znovuzrozen. A žádný porod není bezbolestný. Jsi-li skutečně určen ke znovuzrození, pak to riskni.

Těchto osm dní buďte opět malými dětmi. Nikoho nekritizujte, nikoho neodsuzujte. Tyto nesmysly dělají takzvaní dospělí lidé, ne děti. Co děti dělají, dělají. Mají z toho radost. A mají radost z tak jednoduchých věcí, že pro vás, takzvané dospělé lidi, to vypadá absurdně. Celý svět je naplněn krásou, pravdou, láskou, ale vy nemůžete mít radost z ničeho. Až zítra ráno začneme meditovat, prostě z toho mějte radost!

Tak pamatujte: znovuobjevte své dětství. Každý po tom touží, ale nikdo pro to nic nedělá. Všichni po tom tužte! Lidé stále říkají, že dětství byl ráj, a básníci stále píší básně o kráse dětství. Kdo vám brání? Znovuobjevte ho! Dávám vám tuto možnost ho znovuobjevit. 

Básně nepomohou. A pouhá vzpomínka na to, že to byl ráj, také příliš mnoho nepomůže. Proč se do toho opět nepřesunout? Proč nebýt znovu dítětem? Říkám vám, že pokud dokážete znovu být dítětem, začnete růst novým způsobem. Poprvé budete zase skutečně živí. A ve chvíli, kdy máte oči dítěte, smysly dítěte – mladé, vibrující s životem – celý život vibruje s vámi.

Pamatuj, tvoje vibrace je tím, co potřebuje transformovat. Svět vždy vibruje v extázi; jen ty nejsi naladěn. Problém není se světem, problém je s tebou: nejsi naladěn. Svět tancuje, stále oslavuje, každým okamžikem se veselí. Ta oslava pokračuje z věčnosti do věčnosti, jen ty na ni nejsi naladěn. Odpadl jsi od ní. A jsi příliš vážný, příliš znalý, příliš dospělý. Jsi uzavřen. Odhoď toto uzavření! Vrať se zpět do proudu života.

Když přichází bouře, stromy tancují – tancuj také. Když noc přichází a všechno je temné, buď také temný. A ráno, když slunce vychází, nech ho vyjít také v sobě. Buď dětský, radující se, nemyslící na minulost. Dítě nikdy nemyslí na minulost. Skutečně, nemá žádnou minulost, na kterou by mohlo myslet. Dítě si nedělá starosti s budoucností; nemá žádné vědomí času. Žije naprosto bezstarostně. Vždy žije okamžik; nikdy si nic neodnáší. Když je vzteklé, tak je vzteklé, a ve svém vzteku řekne vlastní matce: "Nenávidím tě!" A to nejsou pouhá slova: to je skutečnost. V té chvíli ji opravdu totálně nenávidí. 

V dalším okamžiku ho vztek přejde a ono se začne smát, dá mamince pusinku a řekne: "Miluji tě." Není v tom žádný rozpor. Jde o dva rozdílné okamžiky. Totálně nenávidělo a nyní totálně miluje. Pohybuje se jako řeka – cik-cak. Ať je však kdekoli, ať je řeka kdekoli, je totální, plynoucí.

Těchto osm dní buďte jako děti – totální. Nenávidíte-li, nenáviďte. Milujete-li, milujte. Jste-li rozzlobení, buďte rozzlobení. A oslavujete-li, oslavujte a tancujte. Neneste s sebou nic z minulosti. Zůstaňte pravdiví v tyto dny vyňaté z času. Vyskočte z času! Proto říkám, nebuďte vážní: protože čím vážnější jste, tím víc jste si vědomi času. Dítě žije ve věčnosti; neexistuje pro ně čas. Vůbec si ho neuvědomuje. Těchto osm dní bude skutečnou meditací, pokud vyskočíte z času. Žijte okamžik a buďte v něm pravdiví. 

Odložte znalosti, odložte vážnost, a za třetí odložte rozdělení mysli a těla. Rozděleni nemůžete potkat jednoho Boha. Rozdělen nemůžeš vstoupit do ne-duální reality. Jsi-li duální, realita bude duální. Musíš být jednotou; jen pak se realita může stát jednotou. Jsi to ty, kdo rozhoduje, co je to realita. Jsi-li blázen, celá existence je bláznivá. Jsi-li tichý, celá existence je tichá. Jsi-li milující, celá
existence je milující.

Jsi to ty, kdo rozhoduje o kvalitě existence, která tě obklopuje.
A ty jsi rozdělen. Myslíš si, že tvé tělo a tvá mysl jsou dvě věci – nejen dvě, ale dokonce odporující si, protichůdné, bojující, nepřátelské věci. Nejsou. Jsou dvěma extrémy jednoho rytmu; jsou dvěma póly jedné existence. Ten vnější je tělo, ten vnitřní je duše, ale právě mezi vnějším a vnitřním existuješ ty. Nejsi ani vnitřní, ani vnější. Vnější je tvou částí a vnitřní je též tvou částí. Ty existuješ mezi nimi.

Staň se sjednocením. Alespoň osm dní nerozděluj sám sebe. Staň se jednotou. Dokážeš-li se stát jednotou, bude uvolněna ohromná energie. A jen tato energie tě může dovést do meditace; jinak to není možné.

Jděte se podívat do kostela: mluví a mluví a mluví – kážou. Jděte na náboženské setkání: slova, slova – jako kdyby Bůh byl jen
otázka mozku, která musí být řešena myslí. Ne, to vám příliš nepomůže. Myšlení samo o sobě to neudělá: musí do toho být zapojeno tělo. 

To je důvod, proč vás v mých meditačních technikách neberu jako rozdělené: jste jednota. Když se tvá mysl cítí rozzlobeně, dovol tělu, aby bylo rozzlobené. Cítí-li se tvá mysl šťastná, dovol tělu, aby tancovalo. Nevytvářej rozdělení! Nech své já jít hlouběji do těla
a dovol tělu, aby vplulo do tvého nejhlubšího nitra. Staň se proudem! Jsi zamrzlý.

Chci tě roztát a vytvořit znovu proud. Proto kladu důraz na aktivní meditaci. Tím "aktivní" mám na mysli, že tvé tělo v tom musí být obsaženo. Když pouze sedíš v Buddhově pozici, stále budeš jen myslet a myslet a myslet; tělo v tom není zahrnuto. A tělo je svět. Skrze tělo jsi propojen s existencí, skrze tělo existuješ. Tvá meditace musí nějakým způsobem být hluboce zakořeněna v těle; jinak se stane pouhým snem – plujícím myslí jako mraky bez jakýchkoli kořenů v zemi. Chci tě vrátit zpět na zem.

Těchto osm dní nevytvářej žádné rozdělení. Buď zároveň obojím – tělem i duší. Ten pocit, jen ten pocit, že jsi jeden, způsobí, že zmizí mnoho tvých úzkostí a napětí, které jsi vytvořil umělým rozdělením. Celá společnost, moderní společnost, je kvůli tomuto rozdělení paranoická, kvůli tomuto rozdělení je schizofrenická, rozdělená. Stát sám proti sobě, bojovat sám se sebou – nesmysl, ale každý to dělá.

Na tomto kempu buďte zajedno se svým tělem, buďte ne-duální proud. Buďte živí v těle. A při meditacích používejte své tělo, jak jen je to možné. Jen pak budete mít skutečně hlubokou meditaci. Takže nevytvářejte rozdělení. Tyto tři věci si musíte pamatovat.

Nyní ještě několik bodů a pak vezmu sútru – několik bodů pro těchto osm dní. První, klaďte stále větší a větší důraz na výdech. Skutečně, nenadechujte, jen vydechujte. Nenechte se zneklidnit, když říkám nenadechujte. Myslím tím, abyste nechali nadechnout tělo. Vy vydechujte a tělu dovolte, aby nadechovalo – vy nenadechujte. Kdykoli si vzpomenete, hluboce vydechujte, a pak relaxujte a nechte tělo nadechnout.

To vám dá velmi hlubokou relaxaci – protože výdech je smrt, nádech je život. První věc, kterou novorozeně musí udělat, je nadechnout se, a poslední věc, kterou stařec musí udělat, je vydechnout. Smrt začíná výdechem, život začíná nádechem. A pamatujte, smrt je totální relaxace. Život je napětí, smrt je relaxace.

Meditace je spíše jako smrt než jako život, ale smrt není proti životu. Smrt je prazdroj všeho života. Život přichází ze smrti a do smrti opět směřuje. Smrt je jako oceán a život je jako řeky: přitékají a mizí v oceánu a pak se znovu objevují mraky a znovu prší
a znovu je vytvořena řeka a znovu teče do oceánu.

Smrt je jako oceán, život je jako řeka. Smrt je totální relaxace. Proto se nevědomě bojíme výdechu. Nadechujeme, ale nikdy nevydechujeme. Pouze tělo vydechuje jako nutnost. Úplně to změňte. Těchto osm dní vydechujte a nechte tělo nadechovat. To vás relaxuje – vaše tělo, vaši mysl, celý váš nervový systém. A když říkám vydechujte hluboce, nemyslím tím, abyste se přepínali. Nepřepínejte se! Prostě vydechujte hluboce a vychutnejte si to, jako byste tím umírali. Život směřuje do oceánu smrti. Relaxuj a odevzdej se, vydechuj hluboce a vychutnej si to. A pak čekej. Neříkám zabraňuj – ne! Prostě čekej. Nedělej pro nádech nic; ani pro, ani proti. Tělo si vezme nádech samo. A pokud jsi hluboce vydechl, přijde hluboký nádech. Tvůj důraz však bude na výdechu – to zaprvé.

Za druhé: třikrát denně se zde budeme setkávat, ale mezitím bude plno času. Co se chystáš v tomto čase dělat? Pamatuj si jedno: nedělej to, co vždycky děláš. Nepokračuj v tom – stejný hovor, stejný způsob. Nepokračuj s tím, odlož to. Buď nový, originální. Nedělej nic z toho, co děláváš. Změň to, protože se to stalo navyklým vzorem. Budeš-li pokračovat v tomto vzoru, nemohou se objevit nové věci. Odlož ho, zahoď ho.

Těchto osm dní nepokračuj ve svých vyjetých kolejích. Neříkej věci, které vždy říkáš. Ve chvíli, kdy se přistihneš, přestaň. Víš, že toto už jsi mnohokrát říkal; říkáváš tohle své ženě roky a víš, co odpoví. Všechno se stalo rutinou, mechanickým opakováním.

Neřekni to. Řekni něco nového. A nemůžeš-li najít slova, je-li příliš obtížné najít něco nového, co bys mohl říci, zůstaň potichu – to bude nové. Nebo – to sice vypadá bláznivě, ale já chci, abyste těchto osm dní byli blázniví – nepoužívej slova: použij gesta. Chceš-li říci něco svému příteli nebo spolubydlícímu, manželce nebo komukoli, použij gesta; nepoužívej jazyka. Buď jako hluchoněmý: používej gesta, řekni něco gesty. Nebo nemůžeš-li to vyjádřit gesty, použij zvuky – ale nepoužívej slova. Vzklíčí pak v tobě velká radost. Snese se na tebe hluboké požehnání. Použij zvuků či gest! Nepoužívej slova, protože slova jsou mysl. Používej zvuky nebo gesta jako ptáci a zvířata. Ucítíš v sobě nový pocit, ucítíš v sobě nové bytí, protože nebude fungovat starý vzor osobnosti.
Můžeš to také dělat o samotě, i to bude mít cenu. Kdykoli během dne se posaď sám; jdi ke stromu, posaď se blízko něj a začni vydávat zvuky. Nepoužívej slova – buď jako malé dítě. Ono stále vydává nějaké zvuky, opakuje je a má z toho radost. Dětská řeč – bez jakéhokoli lingvistického smyslu. Prostě vydávej jakékoli zvuky
a měj radost ze samotného vydávání.

Chci tím říci toto: nebuď zde obětí obvyklých vzorů. Nezajímej se o druhé. Zajímej se o sebe. Buď totálně sobecký; buď zaujat svým vlastním já. Užívej si svého bytí, užívej si odevzdání, medituj ve skupině i o samotě a buď totálně soustředěn v sobě. Co dělají ostatní, o to se nestarej. Nech ostatní, ať si dělají, co chtějí. Nikomu se do ničeho nepleť. Dokonce pouhý nápad, že necháš ostatní, ať si dělají, co chtějí, tě osvobodí, protože jsi ostatními zbytečně zatížen. Buď totálně sobecký. Nevypadá to příliš nábožensky, říkám-
-li, abys byl totálně sobecký. Pro mne je to však jediné náboženství, protože jen tehdy, jsi-li skutečně sobecký, můžeš něco udělat pro druhé. Dokud ty něco nemáš, jak bys mohl rozdávat? Jak bys mohl pomoci? Jak bys mohl milovat? Jak bys mohl mít soucit? Uvnitř nic nemáš, ale stále obsluhuješ druhé, stále přemýšlíš o druhých. To je jen útěk před sebou samým. V tomto meditačním kempu toto nedělej. Pamatuj na sebe a zapomeň na druhé.

A poslední věc týkající se meditací: nedělejte je jen částečně, nedělejte je jen na půl srdce. Nic by z toho nevzešlo. Meditace nejsou matematické. Nemysli si: "Když to budu dělat na padesát procent, pak bude výsledek alespoň padesátiprocentní." Nebude. Výsledek bude nula. Jen stoprocentní úsilí ti může přinést nějaký výsledek; menší ne.

Je to jako zahřívání vody. Při určité teplotě, při sto stupních, se začne vypařovat. Nemysli si, že při padesáti stupních se začne vypařovat polovina. Nebude se vůbec vypařovat; bude jen vlažná. Nechci, abyste zde byli vlažní. Buďte buď horcí, nebo studení. Jste-li studení, pak odjeďte. Nemusíte se zbytečně obtěžovat. Nač se unavovat? Jste-li na sto procent horcí, buďte zde a začnete se vypařovat. To vám zaručuji – je to absolutně jisté.

Budete-li se snažit na sto procent, pokud nebudete bránit sami sobě, pokud se v tom procesu úplně rozpustíte a zapomenete na sebe, vzdáte se sami sebe, pak ta věc, po které bažíte všechny životy, může nastat. Může nastat v jediném okamžiku – jen totálnost odevzdání je zapotřebí.

A my budeme dělat tyto tři meditace ve skupině. A to také z jistého důvodu: protože vy jste individualitami jen na vrcholku. Hluboko dole nejste individuality. Patříme sobě navzájem; jsme zakořeněni v jednom vědomí. Takže skupinová meditace může být ohromný zážitek. Nejsi tamsám. Pokud se můžeš vzdát sám sebe, pokud se můžeš odevzdat, pokud se můžeš totálně rozpustit, duše skupiny tě nahradí, ty už tam nejsi. Pak skupina tancuje a ty tancuješ jako její část. Skupina cítí blaženost a ty cítíš blaženost coby její část. Skupina se pohybuje, pohupuje, tančí a ty jsi její částí. Odevzdej se totálně a skupina tě nahradí. Stane se rychlým silným proudem a ty jsi jednoduše nahrazen.

Tyto tři skupinové meditace nejsou individuálními meditacemi. Začneš jako individualita, ale dříve či později už tam nejsi a začne fungovat duše skupiny. A když duše skupiny začne fungovat, vstoupil jsi do Božského. Nezůstávejte individualitami; to je špatné, egoistické. Rozpusťte se a věci se vám začnou dít.

Mnoho věcí se může stát a já doufám, že se vám stanou. Jestliže jste skutečně připraveni, pokud jste o těch věcech snili, doufali
v ně a přijeli jste sem nikoli jako obyčejní návštěvníci, ale jako hledající, něco riskující, odpovídající na výzvu a jdoucí do největšího dobrodružství možného pro lidské vědomí, pak se vám může přihodit všechno.
Nyní vezmu sútru:

Aum, nechť Brahman ochrání nás oba. Nechť živí nás oba. Nechť oba dosáhneme energie. Nechť nás toto studium oba osvítí. Nechť nikdy nenávidíme jeden druhého. Aum, mír, mír, mír.

Je to překrásné. Učitel a žák, oba se modlí k základnímu – žák
i Mistr, oba se modlí k základnímu.

Aum, nechť Brahman ochraňuje nás oba.

Protože ať už jako Mistr nebo jako žák, nejsi skutečný – protože "Mistr" je rozdělení, "žák" je rozdělení; Mistr je část a žák je také část. Oba se modlí, aby se základní o ně postaralo, aby převzalo kontrolu. Mistr ztratí já Mistra a žák ztratí já žáka. Stanou se jedním; hluboko v realitě se spojí.

Nechť Brahman ochraňuje nás oba.

Nyní zapomeňte na upanišady. Jsme zde, nechť je to vaše modlitba: "Nechť nás Brahman ochrání oba." Já zde nemůžu fungovat jako individualita, ty zde nemůžeš fungovat jako individualita. Raději se staneme jedním. Já jsem připraven. Jsi-li také připraven mě potkat, pak už není žádná obtíž. Pak neexistuje, že já bych tě někam vedl, že bys byl někam veden, ale oba se pohybujeme nějakým směrem – oba dohromady. Já nejsem vůdce a ty nejsi vedený. Já nejsem učitel a ty nejsi vyučovaný. Oba dohromady se pohybujeme směrem k hluboké realitě. Nikdo není vůdcem a nikdo není učeným. To je pocit modlícího se: 

Aum, nechť Brahman ochrání nás oba. Nechť živí nás oba. Nechť oba dosáhneme energie. Nechť nás toto studium oba osvítí. Nechť nikdy nenávidíme jeden druhého. Aum, mír, mír, mír.

Vždycky existuje možnost, že žák začne Mistra nenávidět – protože když miluješ, možnost nenávisti je vždy zde. Miluješ-li Mistra, pak druhá část té lásky je nenávist. A miluješ-li, nenávist může vybuchnout kdykoli. Nenávist je součástí lásky. Skutečně, láska a nenávist nejsou dvě věci, ale dva aspekty. Nenávist není proti lásce, je její opoziční částí – druhou stranou mince. Takže miluje-li žák Mistra, každý okamžik je zde možnost, že může nenávidět. A ta možnost poroste, jak Mistr zkouší žáka transformovat – protože pak vypadá nebezpečně, pak vypadá ničivě. 

Říkám-li: "Zahoď své znalosti," cítíš mne jako nepřítele, protože tvé znalosti jsou tvůj poklad. Říkám-li: "Nebuď vážný, buď jako dítě," tvé ego se bude cítit zraněno. Budeš pociťovat – tento člověk mě vede k něčemu, co je stupidní, bláznovské. Můžeš mě začít nenávidět každým okamžikem. Když skutečně trvám na tvé transformaci, na tvé proměně, pak možnost, že mě začneš nenávidět, je stále aktuálnější.

Proto Mistr říká:

Nechť nás oba toto studium osvítí. Nechť nikdy nenávidíme jeden druhého.

A tato věta je skutečně něco – něco výjimečného, velice neobvyklého: Nechť nás oba toto studium osvítí.

Mistr už je osvícen; jinak to není Mistr. Žák není osvícen; jinak by nebyla potřeba být žákem. Ale Mistr říká – "nechť nás toto studium osvítí oba – osvítí nás oba".

To je skutečně jemné. Mistr je probuzen, ale toto probuzení je jeho vlastní zkušenost, nikoliv žákova. Žák jen věří, že Mistr je probuzen; on to nemůže vědět. Pohybují-li se Mistr a žák jako pár, jako dvojice, nikoli odlišně a odděleně, ale dohromady, pak až se žák probudí, dospěje k poznání, že se probuzenými stali oba, oba se stali Buddhy. To je jeden význam.
Má to také jiný význam. Můžeš být osvícen sám; to je jedna zkušenost. A pohybuješ-li se s někým jiným a osvícení se přihodí
oběma, je to opět něco jiného; není to totéž.

Buddha je osvícen, osvícen pod stromem bódhi. To je individuální osvícení. Dosáhl individuálního osvícení. Ale celý svět okolo něj, miliony a miliony duší kolem něj chodí spících. Buddha se pohybuje mezi těmito náměsíčníky a pokouší se probudit ostatní. Kdykoli někdo opět dosáhne osvícení, Buddhovo osvícení se zvětší, pamatujte – protože tam kde předtím ve tmě hořela jedna lampa, nyní hoří lampy dvě. Pak se probudí třetí a hoří tři lampy, pak se probudí čtvrtý … a světlo roste a roste. Světlo roste dál a dál
a Buddha už není individualitou.

Takže kdykoli a kdekoli se přihodí osvícení, je to také jeho osvícení. To je hluboké a jemné, ale je dobré mít na paměti, že Buddhovo osvícení také stále roste. Kdykoli se žák probudí, Buddhovo světlo roste. 

Buddha už je probuzen; s tím už není žádný problém. Je to zrovna jako kdybych v místnosti zapálil lampu – místnost je osvětlena, není tam tma. Pak přinesu jinou lampu – světlo zesílí. Pak přinesu třetí lampu a světlo zesílí ještě více. Celý svět se stále více
a více zaplňuje světlem, kdykoli je Mistr schopen dopomoci žákovi k osvícení.

Tento věštec říká nádherné věci. Nikdo nikdy nic takového neřekl:

Nechť toto studium osvítí nás oba …

Aum, nechť se mé paže stanou silnými. Také nechť má řeč, prána – životní síla – zrak, sluch a všechny smyslové orgány jsou silné.

To je to, co vám říkám. Dovolte tělu, ať vámi může být znovu prožito. Neoddělujte ho – buďte s ním spojeni, hluboko se do něj ponořte. Když se do něj hluboko ponoříte, všechno se stane silné, živé, nové.
Také nechť má řeč, prána – životní síla – zrak, sluch a všechny smyslové orgány jsou silné. Všechna existence je Brahman z upanišad. Nechť nikdy nesoudím Brahmana.

To je jedna z nejrevolučnějších věcí, jaká kdy byla vyřčena:

Nechť nikdy nesoudím Brahmana; nechť Brahman nesoudí mne. Nechť vůbec není souzení. Ať není souzení alespoň z mé strany.

Nesuď, protože všechno je Brahman, všechno je toto Absolutno. Takže kdykoli soudíš, soudíš Jeho. Kdykoli odsuzuješ, můžeš odsuzovat kohokoli, jako jsi ty, ale ať je to jakkoli, odsuzuješ Jeho. Odsuzuješ-li zloděje, odsuzuješ-li vraha, On je odsuzován, protože jen On existuje. To je důvod, proč je toto jedno z nejrevolučnějších prohlášení:

Všechna existence je Brahman. Nechť nikdy nesoudím Brahmana – žádným způsobem, vědomým či nevědomým, otevřeným či skrytým. Nechť nikdy nesoudím Brahmana. Ať není souzení vůbec.

Negativní mysl, soudící mysl, je nenáboženská mysl. Mysl, která stále říká ne, která nemá kapacitu a odvahu říci ano, je nenáboženská mysl. Náboženská mysl je ano-říkající mysl. A jde-li dokonce o něco, co pro tebe vypadá špatně, a celá tvá mysl se chystá to odsoudit, náboženská mysl řekne: "Zdá se, že to vypadá špatně, ale kdo ví? Je to můj úsudek, který je negativní, je však možné, že tomu tak není – protože jaká je hodnota mého úsudku?"

Nějací lidé přivedli k Ježíšovi ženu a řekli mu: "Spáchala cizoložství, měla by být zabita. Tak zní zákon – ubít ji kameny, ukamenovat ji."

Ježíš řekl: "Zákon je správný, ale házet kameny na ni smějí jen ti z vás, kteří nikdy nespáchali cizoložství – dokonce ani v mysli ne. Ať tedy vystoupí jen ti, kteří nespáchali cizoložství, ve skutečnosti nebo v představě."
Lidé již drželi kameny; stáli zde připraveni tu ženu zabít. Nyní se však začali rozcházet, protože se nenašel nikdo, kdo by nespáchal cizoložství v mysli. 

Nakonec zůstal jen Ježíš a ta žena. Dav se rozešel. Žena řekla: "Udělala jsem chybu! Jsem vina; potrestej mne."

Ježíš řekl: "Kdo jsem já, abych tě trestal? Kdo jsem já, abych tě trestal či soudil? Je to mezi tebou a tvým Bohem."

To je postoj náboženského člověka: nesouzení. Kdo jsi, že chceš soudit? – egocentrický, zbytečně vytvářející problémy sobě i ostatním!

A neodsuzuj. Odsuzování jde hlouběji: odsuzuješ své tělo, odsuzuješ své smysly, odsuzuješ všechno. Stal ses ohromným odsouzením. A pak, když se začneš dusit, brečíš a naříkáš: "Proč toto utrpení? Proč tato bída?" Tu bídu jsi stvořil ty. Osoba, která stále všechno odsuzuje, je víc a víc scvrklá, uvnitř ztuhlá. Nemůže dělat nic, všechno je špatné. Nemůže jíst tohle, nemůže milovat takhle, nemůže se pohybovat tak, nemůže dělat toto. Všude kolem ní jen samé nemůžu a nemůžu – odsuzování a odsuzování. Pak je život
udušen. Pak se cítíte bídně. 

To je jedno z nejrevolučnějších prohlášení kdy řečených:

Nechť není souzení vůbec. Nechť není souzení alespoň z mé strany.

Jde to dokonce ještě hlouběji. Podívejte se na tu krásu – protože vždy existuje možnost, řeknu-li ti "neodsuzuj" a někdo jiný odsuzuje, ty odsoudíš jeho: "Proč odsuzuješ?" Řeknu-li "nesuď" a někdo soudí, budeš soudit jeho. Mysl stále dělá triky. V nových tvarech přináší staré nemoci stále dál a dál.

Promlouval jsem k ženě, která měla ohromnou soudící mysl. Stále všechny soudila. Kdykoli za mnou přišla, soudila toto i tamto. Tak jsem jí řekl: "To není dobré. Neříkám, že všechno, co říkáš, není pravda. Možná je – ale o to se nejedná. Tvé souzení je špatné."

Ona na to: "Když to říkáš, tak tedy nebudu nikoho soudit." Druhý den přišla znovu a říká: "Jiný tvůj žák soudí. Nechová se správně." Nyní se změnila definice toho, co je dobré a co špatné, ale souzení pokračuje. Teď není dobrý on.

Věštec říká:

Nechť není souzení vůbec. Nechť není souzení alespoň z mé strany. Jakékoli ctnosti jsou v upanišadách, nechť se ve mně usídlí, v tom, který je oddán Átmanu. Nechť se ve mně usídlí. Aum, mír, mír, mír.

Mistr je skutečným domovem, příbytkem všech ctností. Cokoli
upanišady učí, jakékoli ctnosti v nich jsou, jsou ničím v porovnání se srdcem Mistra. Avšak největší ctnost je jeho pokora, skromnost. Stále se modlí: "Všechny ctnosti, které upanišady opěvují, nechť ve mně přetrvají, nechť mě neopustí, nechť zůstanou v mém srdci."

Opravdová pokora pokračující v modlení – to je ten smysl. Mistr není nikdy bez modlení. Dokonce bylo-li všeho dosaženo, modlitba pokračuje – protože modlitba je pokora, protože modlitba je jednoduchost, protože modlitba je nevinnost. Dokonce bylo-li dosaženo konečné, modlitba stále pokračuje.

Slyšel jsem o jednom súfijském mystikovi, Bajazidovi. Stal se
osvíceným, ale stále se modlil celý den, jako vždy. Jeden jeho žák se rozhněval; říká: "Mistře, nemusíš se modlit, už jsi osvícený. Tak proč se modlíš?"

Dochovalo se, že Bajazid řekl: "Předtím jsem se modlil za osvícení. Nyní se modlím také za osvícení." Žák to nemohl pochopit. Říká: "Co tím myslíš?" 

Mistr řekl: "Modlil jsem se, aby se mi mohlo přihodit osvícení. Nyní se přihodilo a já se modlím z vděčnosti, z vděku, že se přihodilo." Ale modlitba pokračuje – tatáž modlitba.

Modlitba je postoj. Mistr je příbytkem všech ctností. Samozřejmě že upanišady jsou stvořeny Mistry, bezesporu. Žádná upanišada nemůže stvořit Mistra, zato jediný Mistr může stvořit všechny upanišady. Mistr říká: 

Jakékoli ctnosti jsou v upanišadách, nechť se ve mně usídlí, v tom, který je oddán Átmanu. Nechť se ve mně usídlí. Aum, mír, mír, mír.

2

Transcendentování
základní duality pohlaví

1
Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty? Na čí popud hlavní prána – životní síla – pokračuje ve své funkci? Na čí popud člověk pronáší tuto řeč? Která bohyně či bůh řídí oči a uši?

2
To – Átman – je ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka. Moudrý člověk, který oddělil Átmana od tohoto – smyslových funkcí – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti.

Když se rodíš, život v tobě není přítomen ve svém maximu – je ve svém minimu. A když na tom ulpíš, budeš žít život, který je blízko smrti – pouhý život na hranici. Narozením je pouze dána příležitost, je to pouhé zahájení.

Život musí být dosažen. Narození je jen začátek, nikoli konec. Ale obyčejně zůstáváme v bodě narození. A proto se děje smrt. Zůstaneš-li na bodě narození, zemřeš. Dokážeš-li vyrůst za narození, můžeš vyrůst za smrt. Zapamatujte si to velmi dobře: smrt není proti životu – smrt je proti narození. Život je něco jiného. Smrtí končí jen narození a narozením začíná pouze smrt. Život je něco naprosto odlišného! Musíš ho dosáhnout, dospět k němu, realizovat ho. Je ti dán pouze jako semínko, pouze jako potenciál – něco, co může být, ale co zatím není. Máš také plno možností to zmeškat. Můžeš být živ, protože jsi narozen, ale to není synonymum pro skutečné bytí v životě. 

Život je tvá snaha realizovat potenciál. Proto má náboženství smysl; jinak v něm žádný smysl není. Kdyby život začínal narozením a končil smrtí, pak by náboženství nemělo žádný smysl. Pak by náboženství bylo bezvýznamné, nesmyslné. Pakliže ovšem život nezačíná narozením, náboženství má smysl. Stává se vědou, jak vyvinout život z narození. A čím více se ve svém životě vzdaluješ narození, tím více se také vzdaluješ smrti, protože smrt a narození jsou paralelní, podobné, stejné – dva konce jednoho procesu. Vzdaluješ-li se jednomu, zároveň se vzdaluješ i tomu druhému. 

Náboženství je věda, jak dosáhnout život. Život je za smrtí. Zrozené umírá: život nikdy.

Abys dosáhl takového života, musíš něco udělat. Narození je ti dáno. Tvoji rodiče něco udělali: milovali jeden druhého, rozpustili se jeden v druhém. A z tohoto jejich rozpuštění jedné životní síly do druhé, vznikl nový fenomén, nové semínko … ty ses narodil. Ale ty jsi pro to nic neudělal: je to dar. Pamatuj, narození je dar. Proto všechny kultury vzdávají takovou úctu rodičům – je to dar. A ty ho nemůžeš zaplatit. Dluh nemůže být splacen. Jak ho chceš splatit? Život ti byl dán, ale ty jsi pro to neudělal nic.

Náboženství ti může dát nové narození, znovuzrození. Můžeš být znovuzrozen. Ale toto narození se přihodí díky alchymickým změnám ve tvém nitru. Zrovna jako první narození se přihodilo díky smíšení dvou životních sil vně tebe – vytvořily příležitost, abys vstoupil, abys byl narozen; to je velká alchymie – tak podobná věc nyní musí být udělána v tobě. Stejně jako když se setkali tví rodiče, tvá matka a otec, setkaly se dvě síly, ženská a mužská, aby vytvořily příležitost pro zrození něčeho nového. Dvě opačné síly se setkaly, dvě polarity se setkaly. A kdykoli se setkají dvě polarity, zrodí se něco nového, je dosaženo nové syntézy. Podobná věc se musí přihodit v tobě.

Ty máš v sobě také dvě polarity, mužskou a ženskou. Dovol, abych to vysvětlil do detailu. Protože tvé tělo je zrozeno ze dvou polarit – buněk tvé matky a buněk tvého otce, které stvoří tvé tělo – máš oba typy buněk, ty, které pocházejí od tvé matky, i ty, které pocházejí od tvého otce. Tvé tělo sestává ze dvou polarit, ženské a mužské. Jsi
obojím, každý je obojím. Ať jsi muž nebo žena, na tom nezáleží. Jsi--li muž, máš uvnitř sebe ženu: tvá matka je uvnitř. Jsi-li žena, máš uvnitř sebe muže: tvůj otec je uvnitř. Mohou se v tobě opět setkat. A celá jóga, tantra, alchymie, celý proces náboženství stojí na tom, jak stvořit orgazmus, hluboké spojení mezi polaritami v tobě. A setkají-li se v tobě, zrodí se nové bytí, zrodí se nový život.

Jsi-li muž, pak tvé vědomí je mužské a tvé nevědomí je ženské. Jsi-li žena, pak tvé vědomí je ženské a tvé nevědomí je mužské. Tvé vědomí a nevědomí se musí setkat, takže nové zrození je možné. Co dělat pro to, aby se jejich setkání uskutečnilo? Přibliž je k sobě. Vytvořil jsi rozdělení; vytvořil jsi všemožné bariéry. Nedovoluješ jim, aby se setkaly. Pokoušíš se zvětšit vědomí a stále potlačuješ nevědomí. Neumožňuješ to!

Začne-li muž plakat a naříkat, někdo okamžitě musí říct: "Co to děláš? Dělat takové zženštilosti?" A muž ihned přestane. Od muže se neočekává, že bude plakat a naříkat. Ale máš tu možnost; nevědomí je tam. Máš momenty ženskosti, máš momenty mužnosti – každý je má.

Žena se může stát divokou, mužskou, při některých náladách, v některých chvílích. Ale pak to potlačí. Řekne: "To není ženské." Stále pokračujeme v potlačování a vzdalování. Toto vzdalování musí být odhozeno; tvé vědomí a tvé nevědomí se musí přiblížit. Jen pak se mohou potkat, jen pak mohou mít hluboké vnitřní spojení. Může se v tobě přihodit orgazmus. Tento orgazmus je znám jako duchovní blaho.

Jeden druh orgazmu je možný mezi tvým tělem a jeho protipólem, tělem opačného pohlaví. Může se to stát jen na jediný okamžik, protože se setkáváte pouze na okraji. Okraje se setkávají a zase oddělují. Jiný druh, hlubší typ orgazmu, se může stát uvnitř. Ale tam se setkávají centra a není potřeba je znovu oddělovat. Sexuální extáze může být jen chvilková: duchovní extáze může být věčná. Když jí jednou dosáhneš, nemusíš ji ztratit. Skutečně, je-li jednou dosažena, je těžké ji ztratit, nemožné ji ztratit. Stává se takovým spojením, že části úplně zmizely. 

To je důvod, proč se někdo zeptal Buddhy: "Kdo jsi? Bohyně? Nebeská bytost?" A on řekl: "Ne!" A tak se tázající ptal dál, až byl nakonec úplně zoufalý, protože se stále ptal a Buddha stále říkal …

A tak se dotyčný nakonec zeptal: "Alespoň musíš souhlasit, že jsi muž. Musíš říci ano." Buddha řekl: "Ne!"

"Pak jsi tedy žena?" ptal se muž beznadějně. Buddha řekl: "Ne!" – protože do bytí vstoupila nová jednota, která není ani mužem ani ženou.

Když se potká tvůj vnitřní muž a vnitřní žena, nejsi ani jedním: transcendentoval jsi pohlaví. To je význam nejstaršího indického symbolu Šivy jako Ardhanáríšvara – napůl muž, napůl žena. To je symbol vnitřního setkání. Šíva už není ani jedním: napůl muž, napůl žena – oba a žádný. On transcendentoval pohlaví. 

Pamatuj, dokud netranscendentuješ pohlaví, nemůžeš transcendentovat dualitu. To je hluboký psychologický problém – a nikoli pouze psychologický, ale také ontologický. Zůstaneš-li mužem či ženou, jak chceš uvažovat o jednotě existence? To nejde. Jsi-li mužem, nemůžeš si představit, že jsi zajedno se ženou. Jsi-li ženou, nemůžeš si představit, že jsi zajedno s mužem. Dualita přetrvává. 

Pohlaví je základní dualita. A my jsme po staletí debatovali a dohadovali se, jak dosáhnout ne-duality. A stále pokračujeme v debatách, jako kdyby to byla nějaká intelektuální záležitost: "Jak dosáhnout ne-duality?" To není intelektuální záležitost. Je to existenciální. Můžeš dosáhnout ne-duality, jen pokud dualita v tobě zmizí. Není to
otázka meditování o ne-dualitě a myšlení si "já jsem Brahman". To nebude nic platné. Jednoduše klameš sám sebe. 

Nemůžeš dosáhnout ne-duality dokud základní dualita pohlaví v tobě nezmizí, dokud nepřijde okamžik, kdy nemůžeš říci, kdo jsi – muž či žena. A to se stane jen tehdy, když se tvůj vnitřní muž a žena rozpustí natolik, že zmizí jeden ve druhém a všechny hranice zmizí a všechny rozdíly zmizí a oni se stanou jedním. Když se tvůj vnitřní orgazmus, tvá duchovní extáze přihodí, pak nejsi ani jedním. Jen tehdy, nejsi-li ani jedním, je zrozen život.

V jediném momentě, kdy se setkají tvoji rodiče, tvá matka a otec, ty budeš zrozen – v jediném okamžiku setkání! Pamatuj, život vždy vychází ze setkání, nikdy z potlačování. Život přichází jen při hlubokém setkání, při hlubokém sjednocení. Na okamžik byli tvůj otec a matka jedním, nebyli dva. Fungovali jako jedno bytí. Z této jednoty jsi byl zrozen ty. 

Život vždy pochází z jednoty. A život, o kterém mluvím já a o kterém mluví Ježíš či Buddha, je život, který nastane, když se uvnitř tebe, ve tvém nitru, přihodí opětovné sjednocení, smísení, a dvě sexuality v tobě zmizí.

Pamatuj, opakuji to znovu a znovu, že pohlaví je tou základní dualitou. A dokud netranscendentuješ pohlaví, Brahman nemůže být dosažen. A všechny ostatní duality jsou jen další a další odrazy této základní duality. Narození a smrt – opět dualita. Zmizí, až nebudeš ani muž ani žena. Máš-li vědomí, které sahá za oba, narození a smrt zmizí, hmota a mysl zmizí, tento svět a tamten svět zmizí, nebe a peklo zmizí. Všechny duality zmizí, když zmizí základní dualita v tobě, protože všechny duality jsou jednoduše dalším a dalším odrazem základního rozdělení v tobě.

Proto staří dávní indičtí věštci položili Brahmana do třetí kategorie. Není ani muž ani žena. Nazývají Ho napunsak, impotent; nazývají Ho třetím pohlavím, Základní Skutečností – třetím pohlavím. Slovo "Brahman" znamená napunsak ling: není ani jedním, nebo je obojím. Ale jedna věc je jistá: transcenduje dualitu. To je důvod, proč ostatní koncepce Boha vypadají nezrale, dětsky. Křesťané Ho nazývají "otcem". To je dětské, protože kde je pak matka? A jak se tento syn Ježíš narodil? Říkají, že Ježíš je jen syn, ale kde je matka? Otec sám dává zrod? Pakliže otec sám dává zrod Ježíšovi, pak je obojím – matkou i otcem. Tak mu neříkejte pouze "otec". Vstoupila by do hry dualita.

Jiná náboženství nazývají Základní Bytí "Matkou". Kde je pak otec? To jsou jen antropomorfické pocity. Člověk nedokáže ani pomyslet na Základní v jiných pojmech než lidských a tak to nazývá "otcem" či "matkou". Ale ti, kteří poznali, ti, kteří transcendentovali antropocentrický postoj – postoj orientovaný na člověka – ti říkají, že On není ani jedním. Transcenduje oba. On je setkáním obou.

V Základním jsou matka a otec spojeni. Nebo, dovolíš-li mi ten výraz, řeknu: Brahman je matka a otec ve věčném orgazmu – jeden ve věčné extázi setkání. A tímto setkáním je stvořen celek, tímto setkáním je hrán celek, tímto setkáním vše existuje, je zrozeno.

Zde, v tomto meditačním kempu, se pokusíme tvé nevědomí a vědomí přiblížit, přiblížit tvou ženu a muže. Musíte mi ale pomoci, musíte se mnou spolupracovat. Při meditačních technikách musíš být tak svobodný, tak totálně svobodný, jak jen je možné, protože potlačování vytvořilo bariéry.

Tak nepotlačuj! Máš-li chuť plakat, plakej. Ten pláč přinese tvé vědomí a nevědomí blíže k sobě. Cítíš-li, že chceš tancovat, tancuj. Ten tanec přinese tvé vědomí a nevědomí blíže k sobě. Skutečně, tanec může být velmi užitečný, protože při tanci je tvé tělo a tvá mysl v hlubokém setkání. Není to jen tělo, co se hýbe. Ve tvém těle se také hýbe vědomí. Skutečně, tanec se stává tancem jen tehdy, je-li tvé tělo naplněno půvabem tvého ducha, když tvůj duch vytéká z tvého těla, když tvůj duch je v jednom rytmu s tělem.

Všechna stará náboženství byla taneční náboženství. Byla více autentická. A naše nové podoby náboženství jsou jen podvody. Jdeš do chrámu nebo do kostela nebo za guruem, a jen tam verbalizuješ. Někdo káže a ty posloucháš. Stalo se to záležitostí mozku. Nebo se modlíš a mluvíš s Bohem. Dokonce i s Bohem používáš jazyk. Neumíš s Ním být potichu; nemůžeš uvěřit, že On ti dokáže rozumět bez tvého mluvení. Nemáš vůbec žádnou víru! Nedůvěřuješ mu. Chceš mu všechno vysvětlit. 

Slyšel jsem: 

Jedna matka zaslechla v noci své malé dítě, jak se modlí k Bohu
a říká: "Drahý Bože, milovaný Bože, ať už Tom na mne nehází věci. A jen tak mimochodem, už jsem ti to říkal."

To je to, co všichni děláme: "Ať už Tom na mne nehází věci." Dokonce půjdeš-li za védskými mnichy, dělají to samé: "Dělej tohle. Nedělej tamto." Nedokážou Bohu dovolit, aby si dělal, co chce. Stále dáváte Bohu svůj vlastní program. A když tě následuje, pak věříš; když tě nenásleduje, říkáš, že neexistuje. Může existovat jen je-li tvým následovníkem.

Existence tě nemůže následovat. Existence je větší než ty. Existence je celek. Ty jsi jen část a část nemůže být následována – část musí následovat celek. To je to, čím je náboženská mysl: část následující celek, část odevzdávající se celku, nikoli bojující část, ale
odevzdaná část.

Náboženství se stalo verbální, jazykové. Zde se pokusíme vzkřísit autentické náboženství. Nejtajnějším jeho jádrem je, že se do toho ponoříš totálně – svou myslí, svým tělem, svými emocemi, vším. Nic není odsouzeno. Plač a naříkej, směj se a tancuj, seď v tichu. Dělej všechny věci, které tvé vnitřní bytí způsobí, že máš dělat. Nenuť ho, aby něco dělalo. Neříkej: "To není dobré. To bych neměl dělat." Dovol spontánní plynutí. Pak se nevědomí stále více přibližuje vědomí.

Potlačováním jsme vytvořili díru – "nedělej tohle, nedělej tamto"; stále potlačujeme dál. Nevědomí je potlačeno. Stává se temným. Stává se místem v našem vlastním domě, kam nikdy nechodíme. Pak jsme rozděleni. Věz, že pak jsou zde perverze.

Dovolíš-li svému nevědomí, aby přišlo blíže tvému vědomí, velmi mnoho sexuálních posedlostí zmizí. Jsi-li muž a odsuzuješ své nevědomí, odsuzuješ svou vnitřní ženu a budeš příliš mnoho přitahován vnějšími ženami. Stane se to perverzí, protože to je náhrada. Vnitřní žena byla odsouzena; nyní se vnější ženy na tomto základě stanou posedlostí. Budeš na ně myslet stále dokola. Celá tvá mysl bude sexuální. Jsi-li žena a odsoudila-li jsi muže, pak budeš muži posedlá. Ať potom děláš či myslíš na cokoli, základní barva zůstane sexuální.

Tolik fantazie okolo sexu je proto, že jsi odsoudil své vnitřní já. Takže toto je kompenzace. Nyní kompenzuješ něco, co sis předtím odsoudil. A podívej se na tu absurditu: čím více jsi posedlý
opačným pohlavím, tím více se ho obáváš; čím více odsuzuješ vnitřní, tím více ho potlačuješ; a čím více ho potlačuješ, tím více budeš posedlý.

Vaši takzvaní brahmačárini jsou totálně, dvacet čtyři hodiny denně posedlí sexem – musejí být. Je to přirozené. Přirozené vítězí. Podle mne brahmačarja – celibát – znamená, že jsi přišel tak blízko ke své vlastní ženě či vlastnímu muži, tak blízko, že za ni neexistuje náhrada. Nejsi tím posedlý, nemyslíš na to. Zmizelo to. 

Je-li ti tvé nevědomí bližší, nepotřebuješ ho nahrazovat někým jiným venku. A pak se přihodí zázrak. Když je tvénevědomí velmi blízko, miluješ-li kohokoli – ženu či muže – tato láska pak není patologická. Je-li tvé nevědomí velmi blízko, tato láska není patologická. Není posedlostí, není šílenstvím. Je velmi tichá, pokojná, klidná, chladná. Pak ten druhý není náhradou a ty na něm nejsi závislý. Spíše – ten druhý se stane zrcadlem. 

Zapamatuj si ten rozdíl: ten druhý už není náhradou, něčím, co jsi odsoudil. Ten druhý se stane zrcadlem tvé vnitřní části, tvého nevědomí. Tvá manželka, tvá milovaná se stane zrcadlem. V tomto zrcadle vidíš své nevědomí. Tvůj milenec, tvůj přítel, tvůj manžel, se stane zrcadlem. A v tomto zrcadle můžeš spatřit své nevědomí čistě se zrcadlící, zobrazené navenek. Pak si manželé navzájem můžou pomoci přivést svá nevědomí blížeji. 

Jednou přijde chvíle, musí přijít, pokud život byl skutečně úspěšnou snahou, kdy manželka a manžel už nejsou více manželkou
a manželem: stali se spolucestujícími na věčné pouti. Pomáhají jeden druhému; stali se jeden druhému zrcadlem. Odhalují nevědomí toho druhého a pomáhají si tak navzájem se lépe poznat. Už zde není žádná patologie, žádná závislost.

Zapamatuj si ještě jednu věc: odsoudíš-li své nevědomí, nenávidíš-li své nevědomí, potlačuješ-li svou vnitřní ženu či muže, pak můžeš stále dokola říkat, že miluješ ženu venku, ale hluboko
uvnitř ji budeš také nenávidět. Odsuzuješ-li svou vlastní ženu, budeš nenávidět ženu, kterou miluješ. Odsuzuješ-li svého vlastního muže, budeš nenávidět muže, kterého miluješ. Tvá láska bude jen na povrchu. Hluboko uvnitř to bude nenávist. Musí to tak být, protože nedovoluješ druhému, aby se stal zrcadlem tvého nevědomí. A budeš se také bát. Muž se bojí ženy. Jděte a zeptejte se vašich takzvaných svatých. Tolik se bojí žen. Proč? Bojí se svého nevědomí a žena se stává zrcadlem. Cokoli skryli, ona odhaluje.

Potlačil-li jsi něco, opačná polarita to okamžitě může odhalit. Potlačoval-li jsi sex a sedíš v meditaci na osamělém místě a projde okolo tebe krásná žena, tvé nevědomí náhle začne prosazovat samo sebe. To, co bylo skrýváno, bude odhaleno touto kolemjdoucí ženou – budeš proti této ženě. Jsi pošetilý, protože ta žena vlastně nic nedělá. Ona tam jen prošla. Ona možná ani neví, že ty tam jsi. Nic ti nedělá. Ona je zrcadlo. Zrcadlo však prošlo kolem a v tomto zrcadle je odraženo tvé nevědomí.

Všechna takzvaná duchovnost je založena na strachu. Co je to za strach? Ten strach je toto: druhý může odhalit nevědomé a ty o něm nechceš nic vědět. Ale neznalost nepomáhá; potlačování nepomáhá. Potlačené zůstane, stane se rakovinou. Stále víc začne tak či
onak napadat samo sebe a ty nakonec nevyhnutelně pocítíš, že jsi neuspěl. Cokoli potlačíš, zvítězí – ty budeš poražen. 

Celá moje snaha spočívá v tom, přivést tvé nevědomí blíže tvému vědomí. Budeš s ním dobře obeznámen, nebude již neznámé, spřátelíš se s ním a strach potom zmizí – strach z opačného pólu zmizí. Nenávist potom také zmizí, protože ten druhý bude pouze zrcadlem, bude užitečný. Pocítíš vděk. Milenci cítí vděk jeden k druhému, jestliže jejich nevědomí není potlačeno, budou však nenávidět jeden druhého, jestliže jejich nevědomí potlačeno je.

Dovol celému svému bytí začít fungovat. Tvé emoce jsou uvězněny, omezeny. Pohyby tvého těla jsou nesvobodné, omezené. Tvé tělo, tvé srdce, vypadají, jako by nebyly tvou částí. Jednoduše je
s sebou neseš jako břímě. Nech své emoce rozehrát. Při meditacích, které budeme dělat, nech své emoce rozehrát a měj z nich radost, protože ti bude odhaleno mnoho nových věcí.

Neplakal jsi. Nikdy nepláčeš; nemůžeš si vzpomenout, kdy jsi naposledy plakal. Přijde-li k tobě pláč a ovládne tě, bojíš se: "Co se děje?" Ztrácíš kontrolu! Tak ji ztrať: tvá kontrola je jed. Úplně ztrať kontrolu. Dovol svým emocím, ať vybuchnou jako sopka. Budeš překvapen, co se v tobě skrývá. Možná, že nebudeš schopen poznat, že toto je tvůj obličej. 
Nech také své tělo rozehrát naplno, takže každá buňka začne vibrovat, ožije. Zrovna jako ptáci usedající na větev, která se začne kývat, vibrovat, žít, i ty nech své bytí snésti se na tvé tělo a nech své tělo vibrovat, ožít – ožít vnitřní silou. A náhle vstoupíš do dveří, které předtím byly neznámé. Otevřeš nový rozměr své vlastní existence a tento rozměr tě povede až k Základnímu, k Božskému.

A nyní sútra:

Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty? Na čí popud hlavní prána – životní síla – pokračuje ve své funkci? Na čí popud člověk pronáší tuto řeč? Která bohyně či bůh řídí oči a uši?

Mistr se ptá: Co je skutečný zdroj v tobě – celého tvého života, všech tvých pohybů, všech tvých vyjádření? Jaká síla vytváří touhu? Jaká síla tě pohání k životu? Jaká síla ti dává chuť žít? Musí existovat nějaká skrytá síla, určitým způsobem nevyčerpatelná: stále pokračuje a pokračuje; nikdy se neunaví.

Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty?

Když se podíváš na krásnou ženu nebo na krásnou květinu nebo na krásný západ slunce, kdo tě pohání? Kdo tě vypuzuje ven z tvého středu? Kdo je ten vnitřní zdroj veškeré tvé aktivity?

Upanišady říkají, že ať děláš cokoli, ten, kdo dělá, je vždy Brahman – cokoli děláš, ty nejsi ten, kdo dělá. Činitel je vždy Brahman. Když běžíš za ženou, naplněn touhou, upanišady říkají, že to je také Brahman. Z toho důvodu křesťanští misionáři nikdy nemohou pochopit, jaký typ náboženství je hinduismus. Dokonce touha je duchovní, protože skutečný zdroj je vždy Brahman. Cokoli děláš se svou energií, On se pohybuje s ní.
Zde je příběh: 

Bůh Bráhma stvořil svět a pak se do něj zamiloval. Křesťanští teologové to nedokážou pochopit. Přirozeně, je obtížné to pochopit. Bráhma stále pokračuje v tvoření dalších bytí a stále dál se do nich zamilovává! Vytvoří krávu, zamiluje se a stane se býkem. A dál
a dál … celé stvoření je tvořeno. Stvoří krávu a stane se býkem. Pokračuje v dělení Sebe do dvou protipólů. Ten příběh je tak krásný, pokud ho dokážeš pochopit. Pokračuje v dělení sebe do dvou protipólů. Pamatuj, opak je proces, jak Ho znovu dosáhnout: pokračuj v ne-rozdělování, pokračuj v potkávání protipólu. On stvořil svět skrz protipóly. Stvořil krávu – On je kráva! Protože On stvořil krávu ze Sebe. Pak se stal býkem – On je býk. On je oboje, ženské i mužské. 

A pak pronásleduje krávu a kráva se snaží utéct býkovi. Kráva se snaží schovat a svým schováváním vyzývá býka. To je hra na schovávanou. Proto také hinduisté říkají, že celé stvoření je jen hra – hra jedné energie rozdělující sama sebe na dva protipóly
a pak hrající schovávanou.

Ty jsi Brahman. Tvůj manžel je Brahman; tvá manželka je Brahman. A Brahman si hraje na schovávanou. Celý ten nápad je prostě skvostný!

Opak je proces, jak opět dosáhnout Základního: nehraj si na schovávanou. Dovol rozděleným částem, aby se navzájem promísily. Nech je splynout a Brahm se znovu objeví – Jediný.

Toto se mistr ptá: 

Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty? Na čí popud hlavní prána – životní síla – pokračuje ve své funkci? Kdo
v tobě dýchá? Na čí popud člověk pronáší tuto řeč? Kdo v tobě mluví? Která bohyně či bůh řídí oči a uši? Kdo směruje tvé smysly? 
Upanišady nejsou proti smyslům. Jsou duchovně smyslové. Neodsuzují. Souzení vůbec není jejich slogan. Souzení není jejich postoj. Ony akceptují a říkají: dokonce ve smyslech se pohybuje Božské – protože nic jiného tu k pohybu není. Činí vše posvátným, svatým. Neodsuzují; neříkají toto je hřích. Hřích je pro upanišady neznámý, úplně neznámý. Říkají, že žádný hřích neexistuje – vše je hra. Dokonce i v hříchu a hříšníkovi se pohybuje stejná energie.

Všechno se stává svatým. A když můžeš říci celým svých srdcem, že všechno je svaté, svaté, svaté, ty se staneš svatým okamžitě, protože ten opravdový pocit, že vše je svaté a posvátné způsobí, že hřích zmizí. Hřích je vytvořen odsuzováním, tím více hříšníků vytváříte. 

Celý svět se stal obrovským zástupem hříšníků, protože všechno bylo odsouzeno – všechno! Neexistuje jediná věc, kterou bys mohl udělat, aniž by ji někdo jiný odsoudil. Všechno je odsouzeno, stáváš se hříšníkem. A pak přichází vina. A když je tu vina, můžeš se modlit. Ale modlitba je otrávená; vychází z tvé viny. Jsi-li vinen, můžeš se modlit, ale tato modlitba je založena na strachu. Tato modlitba není láska – nemůže být. Skrz vinu je láska nemožná. Cítíš-li se odsouzen, hříšníkem, jak můžeš milovat? 

Upanišady říkají, že všechno je svaté, protože On je zdroj všeho. Ať řeka vypadá špinavě, či nikoli, pro tebe je to nedůležité. On je zdroj všeho – špinavé řeky i posvátné Gangy, oběma dává energii. Hříšníkovi i svatému, On dává energii oběma. Skutečně, není na to žádná historka, ale nějakou bych rád řekl: On stvořil hříšníka
a pak se stal svatým – hm? – zrovna jako kráva, býk a schovávaná. On stvořil svatého, pak se stal hříšníkem a hraje si na schovávanou. 

Totální přijetí všeho, co existuje, prosté bytí v existenci, to je svatost.
To – Átman či Brahman – je ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka. Moudrý člověk, který oddělil Átmana od tohoto – smyslových funkcí – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti.

Cokoli děláš, jsou funkce Jeho, celku. Funkce celku v tobě. Když dýcháš, co děláš? Neděláš nic. Dech vchází dovnitř a vychází ven. Spíše – On tě dýchá. Ty nemůžeš dělat vůbec nic. Když tě dech
opouští, co budeš dělat? Když nepřichází zpět, co budeš dělat? Když odešel, tak odešel. A když nepřichází, nemůžeš nic dělat. Skutečně, když nepřichází, už více nejsi. Kdo je tu, aby něco udělal? On dýchá, ne ty. Důraz je na celku a ne na jedinci. 

To musí být stále na paměti, protože to neustále zapomínáme. Náš důraz je na jedinci, na já: "Já dýchám, já jsem živ, já tě vidím." Ne! Mistr říká: On se dívá skrz oči. On je oko oka. Když mluvím, to nemluvím já: On mluví. A když posloucháš, neposloucháš ty: On poslouchá. On se stal krávou, On se stal býkem – On se stal řečníkem, on se stal posluchačem. To je tajuplná schovávaná, skvělá hra, skvělé drama. Nádherné … pokud porozumíš. Ale On je všude! V posluchači, v řečníkovi – On je všude. Když jsi potichu, on je potichu v tobě. Když mluvíš, on mluví v tobě.

Tento důraz není pouze metafyzický, není to pouhá nauka – i jako nauka je to překrásné – ale je to zde, aby ti to dopomohlo k nové realizaci. Mluvíš-li a cítíš při tom, že On mluví, všechna napjatost zmizí. Bojuješ-li, maje na paměti, že On bojuje skrz tebe, boj se stane dramatem. Jsi-li potichu a dokážeš přitom cítit, že On je potichu v tobě … A když je ticho porušeno a myšlenky se začnou pohybovat, víš, že ticho porušil On, ne ty. On se stal myšlenkami
a nyní se pohybuje jako mraky na tvé vnitřní obloze. On je oboje, tak proč si dělat starosti? On je oboje.

Jsi-li zdráv, on je zdráv v tobě; a jsi-li nemocen, On je nemocen
v tobě. Ty jsi úplně bezstarostný, nemusíš se do toho plést. Všechna tvá břemena byla hozena na něj. Proto říkám, že to není pouze metafyzické. Je to jedna z nejhlubších technik transformace tvého celého bytí.

Když On dělá vše, tak proč bys měl zbytečně pokračovat v nesení sama sebe? On dýchá, On se rodí a On umírá. Když umíráš, On zemře – ne ty. Tak proč se obávat smrti? Staň se nezaujatým. Tato nezaujatost ti ulehčuje od všech břemen. A tak to skutečně je; to není víra. To je fakt: cokoli se děje, děje se celku – individuálnost je jen iluze.

Nikdy jsem neexistoval jako ego a nejsem ego a nemohu být – Pouze On je. A když říkám "On", myslím celek. Nepokoušejte se o Něm uvažovat jako o osobě. On není osoba: je celek, úplnost. To, co v tobě dýchá, dýchá ve stromech; to, co v tobě zpívá, zpívá v ptácích; to, co v tobě tančí, tančí v řekách, potocích a pramenech; to, co v tobě mluví, mluví ve vánku povívajícím okolo stromů. Celek!

Prostě změň stav, změň vzor. Nezdůrazňuj individualitu: přidej se k celku. Kde je potom problém? Pak už žádný problém neexistuje. S tebou vstupují všechny druhy problémů. S tebou vstupuje
utrpení a úzkost. Když na sobě nemáš žádné břemeno, jsi osvobozen. Můžeš se stát muki, můžeš se stát siddhou … osvobozeným – v tuto chvíli! Jen realizací, pocitem, že "já nejsem – On je", minulost zmizí, budoucnost už neexistuje, protože budoucnost je vytvořena z tvých obav, představ a projekcí. Nyní se bude starat On. Cokoli se má stát, se stane, a cokoli se stane, bude správné – protože to pochází z Něj. 

To je to, co je důvěra. Důvěra není, že věříš v Boha, který sedí na nějakém trůnu v nebi a každého odtamtud vede, báječný dozorce nebo inženýr nebo něco podobného – ne! On není vedoucí, ředitel. Není! Není ani žádný trůn ani nikdo, kdo by na něm seděl.
A víra neznamená, že věříš v koncept, ve filozofii. Víra znamená důvěru – důvěru v celek. Pak je vše požehnáním. Jak by mohlo být něco jiného? Jak by mohlo něco jiného než požehnání existovat? Ty jsi vytvořil bídu, protože ty jsi do toho vstoupil. Jdi pryč, tak jako kdyby byla odnesena lampa. Jdi pryč – a pak bude On.

Je to ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka.

Cokoli se objeví na povrchu, ať je to skutečně cokoli, nesejde na tom: vždy je za tím skryt On. Podívej se na mne s plným uvědoměním toho, že on se dívá skrz tebe a kvalita vědomí se okamžitě změní. Teď hned, podívej se na mne! On se dívá – On je oko oka – a okamžitě ty tam nejsi a nastane obrovské ticho. Kvalita tvého bytí je jiná, když se na mne díváš, jako by se díval On a nikoli ty sám.

Ty mě posloucháš. Zapomeň, že já jsem zde: On je zde – celek. Jsem posedlý celkem, celek ve mně začal pracovat, celek mě změnil na Jeho nástroj. Podívej se na mne, jako kdyby On mluvil, naslouchej mi, jako kdyby On mluvil, pak je najednou všechno jinak. Ty už tam nejsi. Náhlý záblesk … a všechno se změní.

Není to otázka času. Nemusíš to cvičit. Můžeš to vidět v tuto chvíli. Podívej se na mne! Ty tam nejsi – celek se stal očima – celek se stal očima v tobě. Ty jsi pouze vyjádřením touhy celku. Celek se mým prostřednictvím stal slovy, On se mnou manipuluje, On mě používá. A pak, v tomto prostoru, bude pouze On.

Pak se celek stal jedním. Pak jsou části ztraceny a zlomky už dále nejsou. Pak je jen hluboký orgazmus mezi řečníkem a posluchačem. Pak pocítíš přítomnost, ale přítomnost může přijít pouze pokud zapomeneš na sebe. Pamatování na Boha není pouze pamatování jeho Jména. Pamatování na Boha není stálé zpívání "Rama, Rama, Kršna, Kršna" – zbytečné, bezvýznamné. Pamatování na Něj znamená totální zapomenutí sebe. Když ty nejsi, když jsi zapomenut, úplně opuštěn, teprve pak je On. Když ty nejsi, najednou je On – a to se může stát v jediném momentě!
Vzpomínám si: 

Přihodilo se po druhé světové válce v malé anglické vesnici. Na křižovatce stála socha Ježíše, krásná socha se zvednutýma rukama, a na soše byla deska s nápisem: "Vejdi do mne." Za druhé světové války byla socha zničena; spadla na ni bomba. Když probíhaly rekonstrukční práce a vesnička se po válce opět vracela k životu, vzpomněli si na sochu a pokoušeli se najít její části. Části byly v ruinách nalezeny a socha byla obnovena. Ale ruce se nepodařilo najít. Ruce chyběly. 

Vesnická rada se rozhodla požádat nějakého umělce, aby udělal nové ruce. Ale jeden starý muž, který byl často vídán, jak sedává poblíž sochy, když ještě stála, a který byl potom vídán, jak sedává poblíž místa, kde socha stávala, ten muž řekl: "Ne! Nechte Ježíše bez rukou."

Rada však řekla: "Ale co potom budeme dělat s tou deskou vespod?" Je tam napsáno: "Vejdi do mne!" Proto má zvednuté ruce.

Starý muž na to: vyměňte desku a napište tam: "Vejdi do mne. Nemám jiné ruce, než jsou tvé vlastní."

A tak tam ta socha nyní stojí bez rukou a pod ní je napsáno: "Vejdi do mne. Nemám žádné jiné ruce než tvé."

V tvých rukách On se hýbe, v tvých očích On se hýbe a vtvém srdce On dýchá – Celek! On nemá žádné jiné ruce, to si pamatuj. On nemá jiné oči, On nemá jiné srdce, které by tepalo. On tepe všude, On je živ všude. To je poselství. 

Je to ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka. Moudrý člověk, který oddělil Átmana od tohoto – smyslových funkcí – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti.

Všechny tyto smysly jsou funkcemi a On je ten, který funguje uvnitř. Když toto víš, nejsi už proti smyslům. Když toto víš, jednoduše přeneseš důraz. Pak nejsi posedlý smysly; ty pouze hledáš jádro věci. A věštec říká, že ti, kteří znají tuto transcendenci, dosahují nesmrtelnosti. Pamatuj, jen ty můžeš zemřít – život nikdy neumírá. Protože ty jsi zrozen, zemřeš; to je přirozený konec každého zrození. Život pokračuje, život pokračuje … věčný pohyb. Život nikdy neumírá. Vlny v něm se rodí a umírají a život, tak jako řeka, plyne a plyne a plyne. 

Až jednou dospěješ k pocitu řeky uvnitř své vlny, jsi nesmrtelný. Dokážeš-li realizovat Jeho dívajícího se skrz tebe, dýchajícího skrz tebe, jsi nesmrtelný. Jen tato skořápka, toto tělo coby vozidlo zmizí. Ty nemůžeš zmizet. Ty jsi byl vždy!

Někdy jsi byl stromem, protože strom byl vozidlem – protože On chtěl být prostřednictvím tebe stromem. Někdy jsi byl krávou, protože On sám chtěl být prostřednictvím tebe krávou. Někdy jsi byl motýl, někdy květina, někdy skála … ale vždy jsi tady byl. Nejsi nováček. Nikdo není nováčkem; nikdo není cizincem. Vždy jsi byl tady a teď, pouze s různými vozidly. Někdy byla vozidlem skála; nyní jsi muž, či žena: nyní je toto vozidlem.

Dokážeš-li pochopit a uvidět, že vozidlo je jen vozidlo, může být vozidlo změněno … bude muset být změněno. Ale ten uvnitř, ten, který stále mění tváře, zůstane stejný. Ten je nesmrtelný, život je nesmrtelný. Ty jsi smrtelný. A proč jsi smrtelný? Protože ses ztotožnil s vozidlem. Pohybujíce se ve vozidle, stal ses vozidlem. Jedouce vlakem, stal ses vlakem. Letíce letadlem, stal ses letadlem. Stále zapomínáš, že letadlo, auto, vlak, vozík, že to jsou vozidla. 

Ty nejsi vozidlo: ty jsi celek; celek, který stále mění svá vozidla. Pak jsi nesmrtelný. Pamatuj, ty nemůžeš být nesmrtelný – ty ztotožněný s tělem. Ty jsi nesmrtelný, znající, transcendující tělo. Vědomí je nesmrtelné. Život sám je nesmrtelný.
Sútra říká: 

Moudrý člověk, který transcenduje toto – smyslové funkce – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti. 

A čím více to cítíš uvnitř, to základní, to věčné, to nesmrtelné, tím méně a méně jsi posedlý smyslovým životem. Můžeš ho hrát ale nejsi jím posedlý. 

Kršna hrající na svou flétnu není tou flétnou posedlý. Nebo Kršna tančící se svými dívkami – gópé – není posedlý. Je to jen hra! Život se stává hrou, nikoli posedlostí, znáš-li nesmrtelné.

3

Odevzdej se a já tě změním

Jaká je role Mistra v duchovním úsilí?

Prosím, vysvětli sjednocení vnitřního muže a ženy při aktivní
meditaci.

Jak být totálně s tělem, ale nikoli shovívavý?

První otázka:

Řekl jsi, že jestliže Mistr vlastně neexistuje a žák vlastně také neexistuje, pak začíná božské dílo. Jestliže oba vlastně neexistují, vysvětli tedy prosím roli Mistra v duchovním úsilí.

Ta role jako taková neexistuje. Ta role je možná jen tehdy, existuje-li Mistr jako osoba. Existuje-li jako někdo, pak může hrát tu roli. Skutečně, naše osobnost nesestává z ničeho jiného než z rolí. Tvá osobnost je množství rolí, které stále hraješ; tyto role jsou tvé tváře. Ráno máš jinou tvář, jinou roli na hraní; v kanceláři máš jinou tvář; zpět doma opět měníš svou tvář. Celý den se stále měníš, okamžik od okamžiku. Kdykoli máš hrát nějakou roli, vytvoříš tvář, staneš se hercem.

Mistr je jedinec, který přestal hrát role. On nic nehraje, on nic nedělá. Skutečně, on dospěl k poznání, že konajícím je totálno. Individualita žije v iluzi, jestliže si myslí, že něco dělá. Mistr si nemůže myslet, že pomáhá žákovi nebo že usiluje o jeho transformaci. To všechno se samozřejmě děje – transformace se děje, žák se mění, je znovuzrozen – ale není to něco, co by bylo vykonáno ze strany Mistra.

Mistr se stal nikým. Existuje nikoli jako přítomnost, ale jako nepřítomnost. Není v něm žádná mysl, není v něm žádné ego, není
v něm žádné centrum. Centrum bylo vráceno zpět Božskému; ego bylo odevzdáno. Stal se dopravním prostředkem, stal se průchodem – flétnou. Nyní Božské zpívá skrz něj. Nyní žádná píseň nenáleží Mistrovi – nic. Jak potom může hrát roli? Jak může usilovat? Jak může něco dělat?

Všechna tato slova – konání, role, úsilí, pomoc – jsou egocentrická. Znamenají, že Mistr něco dělá. Ne, Mistr nemůže nic dělat: on není. Věci se však okolo něj dějí. Neříkám, že žák nebude transformován: bude transformován. A může být transformován pouze prostřednictvím Mistra, který nic nedělá. Jestliže Mistr něco dělá, žák nemůže být transformován. Sama snaha ze strany Mistra by
ukazovala, že Mistrem ještě není. Není to otázka snahy. 

Mistr existuje jako nepřítomnost, jako nikdo. A sám tento fakt se stane ohromnou silou. Sám tento fakt, existence prázdnoty, vytváří okolo sebe záhadné události. Mistr je však nedělá. Pamatuj, řeka teče do oceánu, ale řeka ve skutečnosti neteče, nedělá nic. Toto plynutí je přirozené. Pro řeku je přirozené plynout. Na straně řeky není žádná snaha. Strom roste; strom nedělá nic. Není tam žádná snaha, žádné centrum, žádné ego, nic k dělání. Prostě se to děje.

Život se prostě děje a člověk se stává mistrem, dostal-li se k realizaci tohoto. Celek koná a my se zbytečně trápíme, zbytečně se vměšujeme, zbytečně do toho vnášíme naše vlastní iluzorní centra – protože žádná individualita nemůže mít centrum. 

Jeden z největších křesťanských mystiků, Mister Eckhart, řekl, že jen Bůh může říci "já". Žádná individualita nemůže skutečně říci "já", protože "já" patří celku. Má ruka nemůže říci "já", protože ono "já" patří mně. Má noha nemůže říci "já", protože noha patří mně
a to "já" patří také mně. Má noha, má ruka, mé oči nemohou prohlásit "já", protože ony jsou částmi, částmi většího celku. Podobně ani ty nejsi bytí v sobě – ty jsi pouze částí velkého organického celku. Jsi jen zlomkem, atomární buňkou. Nemůžeš říci "já".

To je důvod, proč všechna náboženství říkají, že "já" je jen překážkou, protože "já" je nejfalešnější věc na světě. Nemůže ti patřit. Nevíš, proč ses narodil, nevíš, kdo tě přinutil vstoupit do života. Nikdo se tě neptal, nikdo se neptal na tvou volbu. Prostě jsi jednoho dne zjistil, že jsi živ. Tak kdo potom v tobě stále dýchá? Nevíš.

Jednoho dne tě náhle více není. Nikdo se tě neptá. Narodit se a zemřít není tvé rozhodnutí. Ale něco se stalo a děje se to stále dál. Něco se stalo a ty ses narodil, něco se stalo … už tě více není, opět jsi zmizel. Jak můžeš říci "já"? Žádného tvého rozhodnutí nebylo užito – žádného rozhodnutí! "Já" pak může patřit jen Božskému.

Tu se však objevuje problém a ten problém zní: když Mistr nemůže pomoci, když Mistr nemůže jednat, jak může slibovat? Někdo mi ukazuje obrovský nápis, který zní: "Nepřišel jsem, abych učil, ale abych probouzel. Odevzdej se a já tě transformuji. To ti slibuji." Jak vám tedy mohu slibovat? Jak potom mohu říkat, že vás transformuji? Je to ve skutečnosti trik. Já vás nebudu transformovat – já už v tom nejsem – ale pokud se odevzdáš, budeš transformován. Odevzdáš-li se, budeš transformován – ne, že já tě budu transformovat. Odevzdání samo tě přivede do bodu, kde se přihodí transformace. A když se to přihodí, budeš už vědět a budeš se smát, protože to byl báječný vtip …!

Já nemohu dělat nic. Sama podstata dělání je nedůležitá: já už nejsem přítomen. Ale tomuto jazyku nebudeš rozumět. Ty rozumíš jen jazyku "já". Proto říkám … a je to pravda: budeš transformován! Je pravda, že odevzdáš-li se jednou, pak není žádná překážka pro tvoji transformaci: budeš znovuzrozen. A já neudělám nic, já nemohu nic udělat. K tvojí transformaci není potřeba nic. Ty stačíš.

Ty jsi však ztratil důvěru a tento trik slouží jen k tomu, aby ti vrátil zpět tvou důvěru. Zapomněl jsi své vlastní možnosti. Zapomněl jsi, kdo v tobě existuje; jaká ohromná energie je v tobě skryta; zapomněl jsi. Je potřeba někdo jiný, aby ti to řekl. Máš poklad, ale zapomněl jsi na něj. Já ti nemohu dát poklad: ty jsi poklad! Já ti ho jednoduše mohu ukázat, dát ti znamení. 

Když Ježíš říká "já tě odevzdám", když Ježíš říká "já tě osvobodím" nebo když Buddha říká "jsem tvá cesta", když Kršna říká Adžunovi "odevzdej se mi a já pro tebe udělám vše", jde o triky, jak pomoci těm, kteří zapomněli sami sebe. Ale slib je pravdivý, protože se to stane! Ne že by ti někdo pomohl – tvá vlastní energie ožije, tvá vlastní energie zesílí, tvé vlastní zdroje jsou odhaleny, tvé vlastní bytí je zaktivováno.

Ty však nemůžeš porozumět jazyku "ne já" Proto mluvím v termínech "já": nepřišel jsem, abych učil, ale abych probouzel. Nikdo nepřišel, nikdo nemůže přijít. My jsme vždycky byli zde, vy i já. Já nemohu přijít, já nemohu odejít. Není kam jít a není odkud přijít. Vždy jsme byli v existenci, vždy jsme existovali. A kdo jsem já, že bych tě měl učit nebo probouzet? Ty jsi však zapomněl svůj vlastní potenciál, své vlastní možnosti a je potřeba nějaký trik, jak tě postrčit zpět do sama sebe. 

Pamatujte, nedělám to proto, že s vámi mám velký soucit. Ne, nic takového. Nemám pro vás vůbec žádný soucit. Nepotřebujete ho! Nejste otroci, nejste ubožáci, nejste žebráci. Jste božští od přírody. Jste stejně božští jako jakýkoli Kršna nebo jakýkoli Buddha. Nic neschází. Všechno je přítomno a vy tvrdě spíte. A když mluvím nebo když učím nebo když se chystám něco udělat, není to proto, že bych s vámi měl soucit – ne! Tak se to ve mně prostě děje, že toto hraji …
Toto je opět jen hra. Dělám to s potěšením. Nemusíte mi být vděční. Líbí se mi to. Vůbec nic mi nedlužíte – protože já to dělám rád. Miluji to. Je to jako když kvete květina a vy procházíte kolem a květina vás obdarovává darem své vůně. Zrovna takhle … něco ve mně vykvetlo, vy kolem mně procházíte a já vám dávám dárek. Přijmete--li ho, budu vám vděčný; odmítnete-li, jste sami sobě mistrem.

Skutečně, může-li tento postoj do tebe hluboko vstoupit, pak není žádný Mistr a žádný žák. Vztah zmizí. Musí zmizet! Jen když není ani Mistr ani žák a vztah zmizel, začne fungovat Božské. 

Jsem-li Mistrem a ty žákem, existuje dualita. A existují takzvaní Mistři, kteří vám neustále zdůrazňují, že vy jste žáky a oni Mistry, že oni jsou výše a vy jste níže, vytvářejí hierarchii. Vytvářejí kolem toho politiku. Takovýto typ Mistrů vám moc nepomůže. Můžou být škodliví, protože vám nedávají to, co už vám patří. Znovu vytvářejí iluzi.

To, co zde dělám, není vytváření vztahu, skutečně; spíše naopak, pokouším se vztah zrušit. Pokud zde dokážeme být bez myšlení
v termínech býti Mistrem či žákem, pokud zde prostě jen budeme, přítomní, pozorní, živoucí, ta věc se přihodí. 

Manželka a manžel: to je vztah. Otec a syn: to je vztah. Mistr
a žák: to vůbec není vztah. Jen tak vypadá. Není to vztah, protože veškerá snaha spočívá ve zrušení duality, zatímco vztah existuje
v dualitě. 

Takže Mistr se skutečně pokouší nebýt Mistrem a Mistr se také za vás pokouší nebýt žákem. Všechna snaha spočívá v tom, přivést vás do bodu, kde vztah mizí, kde nejsou dva, ale jednoduchá přítomnost. A není-li žádného vztahu a ty jsi pozorný a já jsem pozorný, pamatuj, když ty jsi pozorný a já jsem pozorný, když mne není a tebe není, v této bdělosti naše já zmizela a plameny dvou lamp se staly jedním. Jen v této jednotě začne pracovat Božské.

Božské pracuje jen v jednotě; to je způsob jeho fungování. Čím více jsi rozdělen, tím méně On může pracovat; čím více jsi rozdělen, tím více se vzdaluješ od Božského. Tak jsem to myslel.

Takže dvě věci ohledně této otázky: zaprvé, Mistr nedělá nic, nehraje žádnou roli. Nemá žádnou snahu. Žádným způsobem to z jeho strany není snaha. Stal se bdělým, probuzeným a nyní jím něco stále protéká. Tento proud je jako řeka. Kamkoli se řeka pohne, činí lidi více bdělými. Nikoli, že by tam byla nějaká snaha – je to její přirozenost. Takže Mistr je Mistrem přirozeně, nikoli nějakou snahou. Ať se pohne kamkoli, bude Mistrem. 

Vzpomínám si na jednu historku o egyptském mystikovi Dhun-
-Nunovi: 

Dhun-Nun se vždy pohyboval přestrojen v oděvu žebráka, přestože měl jako své žáky dokonce císaře. Jeden žák se ho zeptal – byl to velmi bohatý žák, zeptal se ho: "Proč se pohybuješ jako žebrák? Proč se mícháš s obyčejnými masami, s davy? To není dobré, protože ty jsi velký Mistr."

Dochovalo se, že Dhun-Nun řekl: "Mistr je Mistrem svou přirozeností, takže ať jde kamkoli, je stále Mistrem – kdekoli: není žádného rozdílu. Stojí-li v davu, je stále Mistrem. Je Mistrem a funguje
a dav je transformován jeho přítomností, pouhou jeho přítomností." Je známo, že Mohamed v Koránu říká, že žádný Mistr by neměl chodit do domu bohatého člověka. Jestliže se s ním bohatý člověk chce setkat, měl by přijít za Mistrem. A tak byl jeden súfijský mystik, Bajazid, dotázán – protože šel do domu bohatého člověka, do císařského paláce, aby učil císaře – takže byl dotázán: "Proč se nechováš podle proroka? Mohamed říká, že žádný Mistr by neměl jít do domu bohatého člověka. Není potřeba. Touží-li bohatý člověk, měl by přijít k Mistrovým nohám. Ale ty jdeš dokonce do paláce, tak oč tu běží? Jsi proti prorokovi? Nebo nevěříš jeho slovům?"
Bajazid řekl: "Ty neznáš podstatu věci. Mohamed má pravdu a já souhlasím s jeho učením a s jeho slovy. Ale ať jde Mistr do císařova paláce, nebo císař do Mistrovi chatrče, je to vždy Mistr, kdo mění druhého. Není v tom žádný rozdíl." Doopravdy je to vždy Mistr, ke komu přicházíte. Ať jde Mistr do paláce, nebo císař do Mistrovi chatrče, není v tom žádný rozdíl. Je to vždy císař, kdo přichází za Mistrem, protože on je k měnění. On bude změněn. 

Bajazid říká, že je přirozeností Mistra měnit ostatní – není to snaha. Mistrem není nic konáno, pouhá jeho přítomnost … A zdá-li se, že něco dělá, je toto zdání pouhý trik – protože ty nemůžeš porozumět jazyku ne-dělání. Rozumíš pouze jazyku úsilí. A tak pro tebe Mistr vytváří jazyk. Jestliže nedokážeš porozumět jeho jazyku, on dokáže porozumět tvému jazyku velmi dobře. Jestliže ty nedokážeš porozumět jemu, on dokáže porozumět tobě velmi dobře.

Mistr ti dává vše, čemu dokážeš porozumět, a tvé porozumění tak kousek po kousku roste. Jednoho dne, když skutečně přijdeš do bodu, kdy můžeš porozumět Mistru, se začneš smát – protože on neudělal nic! Budeš se ovšem v tomto okamžiku cítit vděčný, protože bez jakéhokoli dělání tě Mistr totálně transformoval. 

Skutečně, je-li něco vykonáno, je to násilí. Jestliže při tvé transformaci, při tvé změně něco vykonám, bude to agresivní, bude to násilí. Každá snaha je násilná. Ale pouhá má přítomnost, prostě okolo mne … začne-li se v tobě něco dít a já nic nedělám, jen tehdy jde o lásku a nikoliv o násilí.

Stává se velmi zvláštní věc: pokouší-li se vás někdo změnit,
budete mu odporovat – protože instinktivně si uvědomíte násilí, instinktivně se začnete bránit. Pokouší-li se vás někdo změnit
a udělat vás dobrými, náboženskými, morálními a podobnými nesmysly, budete se vzpírat! Vaše ego bude zraněno a vy začnete vzdorovat. Začnete dělat věci, které vás nikdy předtím nenapadaly, jen abyste vzdorovali. 
Dobří otcové jsou následek špatných pokolení. Takzvaní svatí
a mudrci jsou následkem degenerace, nemorálnosti, která existuje po celém světě – protože vynucují. A kdykoli tě někdo nutí, dokonce nutí-li tě směrem k nebi, odmítneš. A je dobré odmítnout, protože oni tě zabíjí, zabíjí tvého ducha. Jsi-li nucen jít do nebe, budeš tam mrtvým člověkem. Je lepší jít do pekla, ale vlastní volbou. Přinejmenším budeš svobodný. Přinejmenším budeš duše. 

Skutečný Mistr tě nikdy k ničemu nenutí, ani trochu, dokonce ani nepřímo – nikdy! Protože nezná-li Mistr tento způsob práce mysli, kdo by ho pak měl znát? Jestliže nedokáže porozumět tomuto způsobu práce lidské mysli a vědomí – že se mysl stává rebelem, vzdorujícím, vynucuješ-li na ni něco – kdo by to pak měl vědět? Mistr ví – proto nikdy nic nedělá. Jednoduše ti dovoluje být blízko něho. Možná, že dělá triky, abys mohl být v jeho blízkosti. Například vám říkám: "Meditujte!" Meditujete, ale hlavní je to, že jste vedle mne. A zatímco meditujete, tak se vám bez jakéhokoli mého konání něco děje. 

Říkám vám: je to trik. Není potřeba mluvit. Rozumíš-li, můžeš zde jednoduše sedět v mé blízkosti. Není potřeba nic říkat. Ale pak se začneš nudit. Řekneš: "Co to tu dělám – sedím a sedím?" Tvá mysl potřebuje nějaké hračky na hraní, a tak ti dávám hračky na hraní a tvá mysl pokračuje ve hře s nimi. A všechen ten čas, všechny ty okamžiky, se děje něco, co je tou základní věcí. Nejsi si toho vědom, ale jednoho dne si to uvědomíš. A pak uvidíš, jaký to byl trik, co to bylo za techniku. Technika je připevnit tvou mysl někam jinam, takže ty jsi k dispozici mně a mé přítomnosti a já se
s tebou mohu setkat bez jakéhokoli zasahování mysli.
Druhá otázka: 

Dnes ráno jsi hovořil o vnitřním spojení a orgazmu, který se děje mezi mužským tělem a vnitřním ženským nevědomím a naopak. Prosím vysvětli, jak se toto děje při aktivních meditacích, které zde děláme.

Děje se to při aktivních meditacích, které zde děláte, protože vše, co je skryto a potlačeno, je jimi vyneseno ven. Je to katarze, vyjádření. Je to proces přesně opačný k potlačení. Budeš tedy muset porozumět procesu potlačení.

Někdo zemřel: cítíš se velmi smutný, ale ve své mysli se domníváš, že není mužné plakat a naříkat. Bude to vypadat jako slabost a ty jsi vždy zastával silnou tvář. Každý ví, že ty jsi člověk s velmi silnou vůlí – jak můžeš naříkat? To je zženštilé – a tak slzy potlačíš. Ony chtějí vyjít ven, ony chtějí být uvolněny, ulehčeny, ale ty je potlačíš. Tyto slzy se stanou jedem, protože tvůj systém se je snažil vyhodit a ty jsi je potlačil. Dál se usmíváš. Tvé srdce naříká a pláče a ty se dál usmíváš.

Zkoušíš zastávat svou tvář. Nedokážeš být přirozený. Nedokážeš dovolit svému srdci, svému tělu, své mysli, aby fungovaly přirozeně. Stále jimi manipuluješ. Vybíráš si: něco musí být vyjádřeno
a něco musí být potlačeno. Tato potlačená část se stává nevědomím.

Ve skutečnosti žádné nevědomí neexistuje. Protože jsi však něco potlačil a potlačil jsi to tak hluboko … ty sám o tom nechceš vědět, nechceš si to uvědomit, bylo by to těžké břemeno na tvé mysli.
A tak na to stále zapomínáš. Stále si neuvědomuješ fakt, že to existuje. Zapomněl jsi, že to existuje, a sám v sobě vytváříš nevědomí.

To je způsob, jakým jsi rozpolcen, stáváš se dvěma. Zasunutá část zůstává nevědomou a přijatá část se stává vědomou. Jsi-li muž, pak potlačuješ ženu, protože na zemi dosud neexistovala kultura, která by akceptovala bisexualitu. Všechny kultury, které až doposud existovaly, si doopravdy neuvědomily skutečnost, že být mužem či ženou není nic konečného. Je to relativní, je to otázka úrovně. 

Jsi-li muž, neznamená to, že jsi stoprocentní muž. Nikdo nemůže být, protože kdyby byl, musel by být zrozen pouze z otce a matka by na to nesměla ani trochu přispět. To je nemožné! Nebo být stoprocentní ženou, otec by pak vůbec nesměl existovat – jen matka. Protože přispěje-li otec něčím, vstoupil mužský princip; přispěje-li matka něčím, vstoupil ženský element. To je nový poznatek, který přinesla hlubinná psychologie – nový poznatek pro Západ, ale tantra na Východě si to vždy uvědomovala. 

Muž je mužem pouze v relativních pojmech: může být na šedesát procent muž a na čtyřicet procent žena. Nebo žena může být na šedesát procent žena a na čtyřicet procent muž. To je důvod, proč se děje mnoho věcí. Někdy je poměr tak vyrovnaný, že někdo může být na padesát jedno procento muž a na čtyřicet devět procent žena, takže se skutečně nemůžete rozhodnout, zda je to muž či žena. Bude chodit, mluvit, pohybovat se jako žena – na čtyřicet devět procent. A tento rozdíl je způsoben hormony. Mohou být přidány nové hormony. Je to hraniční případ – čtyřiceti devíti procentní žena a padesáti jedno procentní muž. Můžeme přidat něco více ženských hormonů a poměr se změní; muž se stane ženou.

Stalo se mnoho nehod, kdy se chlapec náhle stal dívkou nebo dívka chlapcem. Vědci si poté začali uvědomovat: "Co je to za fenomén?" Pak došli k pochopení, že existují hraniční případy. Nyní jsou k dispozici hormony a já si myslím, že není příliš daleko čas, stane se to dokonce před koncem tohoto století, že každý bude mít k dispozici volbu: budete schopni změnit své pohlaví.

Je to skvělá myšlenka! Protože byl-li muž třicet let mužem, bude to dobrá změna. Skutečně, být ženou znamená dostat se do jiného světa a jedná se o větší změnu, než dostat se na Měsíc. Tam není nic nového; je to tam úplně jako na Zemi. Ale muž měnící se na ženu, či žena stávající se mužem – to je pohyb na úplně opačný pól.

Skutečně, až se tato alternativa stane možnou, jen hlupáci ji nevyužijí. Moudří ji využijí, protože pak se stanou vědomými a budou moci žít ve dvou zcela odlišných světech. Tento fakt dodá světlo do lidské mysli, protože muž nikdy skutečně nepochopil, co je to žena, a ani ženy nejsou schopny porozumět mužům, protože jejich psychologie je naprosto odlišná; existují na odlišných pólech.

Freud kdysi řekl: "Čtyřicet let jsem pracoval s lidskou psychikou, ale stále nemohu říci, po čem ženy touží, co ženy chtějí, jaká je jejich mysl."

Je to těžké, protože muž nemůže porozumět ženě. Cokoli pochopí, je pouze bod vhledu, ale on stále stojí na druhém pólu. Bude se dívat na ženu jako na muže a to všechno mění. Žena nemůže porozumět muži, protože ona se vždy dívá z bodu bytí ženy. A my nemůžeme změnit místa. Jestli nám biologie pomůže, pak starý rozpor mezi mužem a ženou zmizí.

Říkám, že mužem jsi jen relativně; nebo ženou jsi jen relativně.
A jsi-li muž, pak tu druhou část, která je ženou, na kterou ti přispěla tvá matka, musíš potlačit. Proč? Co je ta potřeba potlačit to? Je to z důvodu, že se snažíme žít podle logiky. To je největší omyl, jakého se člověk dopustil. Pokoušíme se žít podle logiky a život je nelogický.

Život je obojí, muž a žena dohromady, a logika je vždy buď ženská, nebo mužská. Tvá logika říká, že jsi muž, tak usekneš všechny kvality, které nepatří k muži. Tato potlačená část se stane tvým nevědomím. Ty jsi žena, a tak ti všichni říkají, že musíš být laskavá, milující, soucitná. Nesmíš být krutá, nesmíš nenávidět, nesmíš být agresivní, protože to není způsob, jakým je žena chápána. 
To je nesmysl! Skutečně, stane-li se žena agresivní, je nedostižitelná. Žádný muž s ní nemůže soutěžit, protože vaše agresivita už je vyčerpaná – příliš mnoho jste ji používali. Žena dosud nepoužila svého muže – její muž je čerstvý a mladý. Je-li žena agresivní, žádný muž se jí nemůže rovnat. Je-li žena rozhněvaná a násilná, muž před ní bledne.

Podobně je tomu s muži. Říká se, že muž musí být agresivní, násilný, silný, se silnou vůlí, nesmí být slabý, nesmí dávat najevo sympatie, lásku – to je zženštilé. Ale pokud muž skutečně miluje, žádná žena se mu nemůže vyrovnat – žádná žena, protože jeho žena zůstává vždy panensky čerstvá, nevyčerpaná, nepoužitá. 

Říkám toto: tvá druhá část je nelogická, tak ji odsoudíš, abys měl jednoznačnou, logickou tvář.

Slyšel jsem: 

Zemřel velký zenový mystik a Mistr. Jeho žák, Lin-chi, byl velmi známý, známější než jeho Mistr. Skutečně, jeho Mistr byl známý díky Lin-chimu. Lin-chi byl skvělý muž, slavný po celém Japonsku. A když jeho Mistr zemřel, tisíce a tisíce lidí se shromáždilo, aby vyjádřili svou úctu.

Byli překvapeni, protože Lin-chi plakal a naříkal a slzy se mu kutálely po tvářích. A tak si mnoho jeho přátel pomyslelo: "Co to děláš?" Tito lidé, kteří se zde sešli, si o tom povídají a říkají: "To není možné, Lin-chi pláče! Mysleli jsme, že to je člověk, který je totálně nezávislý; mysleli jsme, že to je člověk, který se zbavil všech závislostí, a on nyní pláče! Tento člověk, Lin-chi, nás učil, že duše je nesmrtelná, že jen tělo umírá a tělo je nic – prach obracející se v prach. Tak proč nyní pláče?"

Požadovali odpověď. Byli logičtí, protože když člověk říká, že duše je nesmrtelná, pak smrt nemá žádný význam. "Tak proč pláčeš," ptají se. 
"Říkáš, že klíčem je stav bez závislosti, tak proč jsi závislý na svém Mistrovi? Jen tělo zemřelo a ty jsi vždy učil, že tělo je jen mrtvá hmota. Tak proč si kvůli tomu dělat starosti? Mrtvá věc se stala mrtvou!"

Žádali odpověď – a chovali se logicky. Co Lin-chi odpověděl? Řekl: "Vaše otázka je logická, ale co mohu dělat? Slzy se kutálejí. Já pláču, shledal jsem sám sebe plačícím. Nejen vy jste překvapeni – já sám jsem překvapen. Ale co mohu dělat? Takto se ve mne projevuje život a život je nelogický." Lin-chi ještě řekl: "Je dobré, že můj Mistr zemřel a učinil mě vědomým totálnosti mého života. Bez něho bych si myslel, že jsem nepřipoutaný. Kdyby nyní nebyl mrtev, nikdy bych nepřišel na skutečnost, že mám srdce a že mám slzy, že mohu plakat!"

"Nejen vy jste překvapeni – Lin-chi sám je překvapen. Ale nepotlačuji život. Přijímám ho totálně. A stále říkám, že duše je nesmrtelná a jen tělo je mrtvé – i to tělo však bylo tak krásné! Pláču pro tělo. Pro prach obrátiv se v prach: skutečně, stále tvrdím, že prach se přeměnil zpět v prach, ale tento prach na sebe vzal tak krásnou podobu – pláču pro ni."

V zenových kronikách je zaznamenáno, že Lin-chi dokázal, že je věrný životu, nikoli logice. Buď věrný životu, nikoli logice. Cokoli jsi potlačil potom vyjde ven, exploduje. Toto způsobuje aktivní meditace: mění potlačené na vyjádřené; probouzí tvé slzy zpět k životu, probouzí tvůj hněv, tvůj smích, tvůj smutek zpět k životu; vylučuje z tvého systému vše, takže se stává čistším, opět nevinným. S tímto nevinným systémem se můžeš spojit s Božským. Otrávený systém nemůže mít spojení žádné.

Aktivní meditace je katarze. Očišťuje tě. Jsi-li očišťován a nevědomé vychází ven, bariéra mezi vědomým a nevědomým padá – protože ta bariéra je vytvořena potlačováním. Nepotlačuješ-li, bariéra mizí, a pak není hranice mezi vědomým a nevědomým.
Pak jsi obojí: jsi bisexuální – muž a žena zároveň. Jsi-li obojím, budeš mít nový pocit bytí, novou jednotu v sobě. Nebudeš se cítit rozvrácen, rozdělen. Staneš se živočišným, jedním. Tato jednota tě může dovést ke konečné jednotě. Tato jednota je prvním krokem.

řetí a poslední otázka: 

Říkáš, abychom na všechno říkali ano, abychom byli totálně s tělem. Ale naše běžná zkušenost je taková, že naše smysly jsou pak příliš přístupné a shovívavé. Objasni prosím tajemství výše řečeného.

Tak je nechte být přístupné a shovívavé. Nač si dělat starosti? Co je na tom špatného? Strach vychází z dlouhé tradice potlačování. Proč jim to nedovolit? Kdo jsi, abys jim to nedovolil? A co se ti stalo? Myslíš, že jsi uvěznil své smysly? Pravý opak je pravdou: tvé smysly uvěznily tebe a ty nemůžeš být svobodný, dokud tvé smysly nejsou svobodné. Dokud celé tvé bytí není svobodné, ty nemůžeš být svobodný. To je jeden z nejhlubších problémů pro lidskou mysl. Musíš tomu porozumět. 

Nejdřív řekneš, že je něco špatně, pak se toho začneš bát. Pak to zkoušíš potlačit, nedělat to. A čím více to potlačuješ, tím více je tím tvá mysl naplněna. 

Například potlačuješ-li sex, tvá mysl se stane sexuální. Skutečně, žádné zvíře není sexuální vyjma lidské bytosti. Pro zvířata existuje sex, ale ony nejsou sexuální. Pro zvířata existuje sex, ale ony nejsou sexuální, protože o tom nikdy nepřemýšlí. Stále o tom nedumají. Nevytvářejí erotické filmy, nevydávají erotické časopisy. Nedělají nic spojeného se sexem. Kdykoli se touha objeví, dají se do pohybu; a když touha není, nepohneš s nimi. Jednoduše následují svoji přirozenost. 

Zato člověk vytváří sexuální mysl potlačováním sexu. A čím více sex potlačuje, tím sexuálnější se stává, protože cokoli potlačíš, vstoupí do tvé krve, do tvých kostí. Stane se to součástí tvé bytosti. Říkám-li tedy, abyste vše přijímali, bojíte se. Proč? Není to proto, že to, co říkám, je nebezpečné, ale proto, že ve chvíli, kdy se rozhodneš vše přijímat, uvědomíš si všechny jedy, které jsi potlačil: budeš-li říkat ano, všechny tyto jedy budou odstraněny.

Myslíš si, že budeš-li na sex říkat ano, začneš po něm šílet – že se dopustíš cizoložství, že se staneš maniakem. Situace vypadá následovně: drží-li člověk půst třicet dní, pak při pouhé zmínce o jídle může zešílet. Ne že by zmínka o jídle mohla způsobit něčí šílenství. Jídlo není příčina. Příčina je ono potlačování. Ten člověk potlačoval svůj hlad, svou touhu jíst. Jakákoli zmínka, dokonce
i nepřímá, a on začne šílet. Řekne: "Neříkej takové věci!"

Jediné slovo může zlomit celé jeho potlačování, může explodovat celou jeho bytost. Začne se bát. Na jídlo se ani nepodívá. Bude procházet ulicemi a nepohlédne na vývěsní štíty restaurací. Bude hledět do země. Ale ať bude dělat cokoliv … uvidí jídlo dokonce i na silnici. 

Nakonec se vše stane nepřímým pozváním k jídlu. Podívá-li se na Měsíc, bude myslet na chleba – bílý chleba plující po obloze. Nebude schopen uvidět tam tvář svého milého – bude to nemožné! Uvidí chléb. 

Po čemkoli hladovíš, to zobrazuješ. Skutečně, není-li tvá milovaná s tebou, jen pak můžeš vidět její obličej na Měsíci. Je-li tvůj milovaný s tebou, jak bys mohl vidět v Měsíci? Uvidíš jednoduše Měsíc. A vidíš-li Měsíc jednoduše jako Měsíc, jsi zdráv. Vidíš-li obličej svého milého, nejsi zdráv. Vidíš-li plující chléb, nejsi zdráv, jsi perverzní. 
Měsíc je Měsíc! Nic jiného by v něm nemělo být viděno. Cokoli jiného vidíš, je projekce. Něco potlačeného vychází ven a vytváří iluzi; je to halucinace. Cokoli potlačíš, stane se halucinogenním. Pak v tom žiješ, pohybuješ se v tom a samozřejmě se více a více bojíš. Takže čím více strachu cítíš, tím více to potlačuješ. 

Spočíváš v sebevražedném úsilí. Proto se objevují takovéhle otázky. Řekneš-li ano, první věc, která ti přijde na mysl, bude něco, na co jsi dříve řekl ne; tato věc okamžitě upozorní sama na sebe. Držel-li jsi hladovku, půst, dietu a já řeknu "říkej ano", první věc, která ti přijde na mysl, bude jít se najíst! Pak se začneš strachovat, protože jsi držel dietu, a celá věc by nyní přišla vniveč.

Když člověk potlačující sex přemýšlí o tom, zda říci ano celému životu, začne se obávat sexu. Cokoli potlačíš a čemukoli řekneš ne, bude vyžadováno. Bude to první věc, která ti přijde na mysl, máš--li říci ano, a to vytvoří chvění. Ale toto chvění nepřichází kvůli říkání ano, nýbrž přichází kvůli tomu, že jsi kdysi řekl ne. To je věc, které je potřeba porozumět: chvění přichází, protože jsi kdysi řekl ne. Vyvstává otázka: "Co když se společnost stane nespoutaná? Co když si všichni budou dopřávat?" To je proto, že společnost je potlačující. To proto, že všichni řekli ne životním energiím. 

Zkus říkat ano. Ze začátku se může přihodit, že se staneš nespoutaným. Ze začátku se možná přihodí, že si budeš dopřávat, protože kdykoli je potlačená síla uvolněna, vynuceně směřuje k opačnému pólu. Vyčkej a staň se pozorovatelem. Dříve či později se potlačená síla vytratí a ty se poprvé v životě staneš zdravým. A pak se kyvadlo vrátí a zastaví se vprostřed. 

Když se kyvadlo ustálí vprostřed, jsi zdráv. Doposud jsi ho držel vlevo, táhnul jsi ho doleva. Nyní se obáváš, že když ho pustíš, velmi se vychýlí doprava. Samozřejmě, že se vychýlí, ale nevychýlí se doprava proto, že ho pouštíš – vychýlí se doprava proto, že ses ho držel a táhnul jsi ho doleva. Pusť ho, čím dříve, tím lépe. Vychýlí se doprava. Dovol mu to, netáhni ho doleva. Nech ho pohybovat se. Někdy se bude pohybovat zprava doleva, někdy zleva doprava. Ta síla, kterou jsi způsobil potlačováním, musí být odstraněna; kyvadlo se tudíž musí pohybovat. Nedávej mu novou sílu. Jednoduše se staň pozorovatelem. 

Tak či tak se kyvadlo zastaví uprostřed. Je-li kyvadlo vprostřed tvojí mysli a ty se nebojíš přístupnosti či uvolněnosti, staneš se svobodným. Nyní jsi zdravý a přirozený.

Všechen můj zájem je být přirozený. Čím více přirozenosti, tím blíže jste božskému. Přirozenost není proti božskému: přirozenost je vyjádřením božského. Ale vy jste byli znovu a znovu učeni, že přirozenost je proti božskému: "Tak zabijte přirozenost, abyste mohli dosáhnout Boha."

Nikdy ho nedosáhnete, protože přirozenost není proti božskému. Kdyby byla proti, nemohla by existovat. Jak by mohla? Jak by mohlo existovat něco, co je proti božskému? Je to částí celku, součástí hry. Nebuďte proti tomu. Jak byste vůbec mohli? Jste součástí přirozenosti. Můžete jen dál podvádět sami sebe, to je vše. 

Dovol tomu plynout přirozenou cestou, dovol tomu přirozený rytmus a ono se to určitě usadí. Jakmile se to stane, shledáš, že se nalézáš v božském. Není-li boje s přirozeností, nýbrž je pouze přijímání, dostal ses za přirozenost. Ale "za přirozenost" neznamená proti přirozenosti. Ve skutečnosti je to růst skrz ni.Dostaneš se do brahmačárji – do krásného celibátu – ale nikoli popíráním sexu. Nikdo nikdy touto cestou neuspěl a nikdo nikdy uspět nemůže. Růstem skrze sex, stáváním se pozornějším prostřednictvím sexu, bude sex transformován.

To je cesta. Budeš-li potlačovat sex, stane se sexualitou. Vyjádříš--li sex, stane se láskou. Skrz sexualitu nemůžeš dosáhnout božského. Je to perverze. Skrz lásku však božského dosáhnout můžeš – to je přirozený růst. 
Čím více akceptuješ přirozené instinkty – totálně, bez jakéhokoli odsuzování – ony se určitě uklidní, horečka se vytratí. A když se uklidní, máš ohromnou energii, která ti zbyla. Tato energie se může stát šípem k božskému. Stane se! Existuje celibát, který vychází
z odsuzování – ten je perverzní; mysl je naplněna sexualitou. Celibát, který vede ke vznešenosti skrze pozornost, skrze přijímání, se stane požehnáním. Má svou vlastní krásu. Přesahuje sám sebe. 

Tehdy půjde o lásku. Tehdy půjde o modlitbu. Ta láska, která proudila k opačnému pohlaví, začne proudit k božskému – stejná láska, stejná energie.

Tak měj na mysli: nejsem proti ničemu. Jsem pro transcendenci, ale ne proti něčemu. Bůh není proti světu: je to transcendence. Musí být dosažen skrze svět; proto jsi byl vržen do světa. Ale ty cítíš, stále si myslíš, že jsi moudřejší než Bůh sám. Vyvrhl tě na svět, abys rostl, abys zažíval, abys skrz něj protrpěl. A ty jsi tak moudrý. Buď trochu pošetilý. Nebuď tak moudrý. Dovol božskému, aby si skrz tebe našlo vlastní cestu. Prožij život se srdcem říkajícím ano – říkáš-li ano, sám život se stane božským.

Nyní se připravte na meditaci. Několik věcí, než se do ní dáte: patnáct minut musíte stát a upřeně na mne hledět s rukama zvednutýma, jako kdyby k vám měla přijít božská síla a vy jste ji čekali a vítali. Během stání na mne musíte bez mrkání upřeně hledět.
I kdyby vám začaly téct slzy – nechte je téct. A musíte stále skákat, aby vaše energie byla dynamická, nikoli statická. 

Já vám dám nepřímé znamení svýma rukama. Zvednu ruce pomalu nahoru; když zvednu ruce pomalu nahoru, musíte všechnu vaši energii uvést do skoku, do tance. Buďte totálně aktivní, když zvednu ruce nahoru. Když ucítím, že nyní jste se staly bouří, že nyní se aktivovala duše skupiny, že nyní jsou individuality zahozeny, že se rozpustily a existuje zde pouze skupinová duše, kdykoli toto
ucítím, dám své ruce takto dolů. Bude to znamenat, že nyní na vás může sestoupit Bůh. V té chvíli začněte úplně šílet, takže se totálně otevřete a může se ve vás něco přihodit. 

Patnáct minut je tato fáze. Pak bude patnáct minut úplné ticho. Zavřete oči, světlo bude zhasnuto – patnáct minut bude úplná tma a ticho. A pak, nakonec, můžete patnáct minut slavit – tancovat
a zpívat a být vděční.

4

Nepoznatelné já

3.
Oči se Tomu nemůžou přiblížit, ani řeč, ani mysl. Proto To neznáme, ani nevíme, jak To učit. Je To jiné než vše známé a je To jiné než vše neznámé. Tolik jsme slyšeli od našich předchůdců, kteří
nás o Tom poučili.

4.
To, co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje – věz, že To je Brahman a nikoli cosi objektivního, co lidé zde
uctívají.

5.
To, co mysl nemůže obsáhnout, avšak To, v čem je mysl obsažena –
věz, že To je Brahman a nikoli to, co zde lidé uctívají.

Největší záhada existence je úkaz znalostí. Můžeš znát všechno vyjma své vlastní já. Ten, kdo poznává, nemůže být poznán, protože poznat něco, znamená zredukovat poznané na objekt. Podstata procesu poznávání závisí na dualitě. Můžu tě znát, protože já jsem zde uvnitř a ty jsi tam venku. Stáváš se objektem. Ale já nemohu poznat své já, protože ze svého já nemohu udělat objekt. Žádným objektivním způsobem se nemůžu setkat se svým já. Nemůžu položit své já před sebe. Mohl-li bych položit své já před sebe, pak to, co může být položeno přede mne, nemůže být mé já. Jak by to, co může být položeno přede mne, mohlo být mé já? Ve skutečnosti ten uvnitř, který se na to bude dívat, zůstane mým já.

Já je subjektivní a tato subjektivita nemůže být učiněna objektivní. Proto ten paradox: to, co zná vše, nemůže znát samo sebe; to, co je zdrojem veškerého poznání zůstává nepoznatelné. Pokud dokážeš porozumět, pak sútra odhalí mnoho. Je to jedna z nejhlubších súter. Jde hlouběji než cokoli jiného, co mystici řekli. Říká, že sebepoznání je nemožné, a ty vždy slyšíš, je kázáno, všude se říká: "Poznej sebe." Jak bys však mohl poznat sebe? Můžeš poznat všechno ostatní vyjma sebe samého. Jeden bod zůstane vždy nepoznán, nepoznatelný. Tento bod jsi ty. 

Slovo "sebe-poznání" vlastně není správné. Poznání sebe není možné. To by v tobě však mohlo vyvolat hluboký pesimismus. Pokud poznání sebe není možné, pak se celé náboženství stává absurdním, protože to je přesně to, co se snaží dělat – dát ti sebepoznání. Pak tedy musí být nějaký jiný význam slova "sebe-poznání" Musí existovat něco, nějaká skrytá dimenze, skrze kterou můžeš poznat sebe, aniž by si z něj učinil objekt. Poznání musí být možné ve zcela odlišném smyslu. 

Ve světě platí, že cokoli víme, je objektivní a subjekt zůstává nepoznatelný, ten, kdo poznává, zůstává nepoznatelný. Může být tento poznávající poznán? To je základní otázka, základní problém. Existuje-li pouze jeden způsob poznávání – objektivní poznávání – pak nemůže být poznán. Proto všichni vědečtí myslitelé popřou, že já existuje. Jejich popření dává smysl. Všichni, kdož jsou trénovaní na myšlení v termínech objektů, objektivity, řeknou, že neexistuje žádné já.

Toto jejich tvrzení znamená, že si nedokážou představit jiný způsob poznávání. Myslí si, že je jen jeden způsob poznávání a ten je objektivní. Já nemůže být učiněno objektivním, a proto nemůže být poznáno. O tom, co nemůže být poznáno, nemůže být ani řečeno, že to existuje. Jak bys mohl říci, že to existuje? Ve chvíli, kdy řekneš, že to existuje, jsi řekl, že jsi to poznal. Nemůžeš tvrdit, že to existuje. Je-li to nepoznáno, nejen nepoznáno, ale nepoznatelné, jak potom můžeš říci, že to existuje? 

Vědci stále tvrdí, že neexistuje žádné já, že člověk je mechanismus a vědomí, které se objevuje, je pouhým důsledkem, vedlejším produktem. Není žádné já, není žádné centrum. Vědomí vstupuje do existence pouze prostřednictvím chemického úkazu. A když tělo odumře, vědomí zmizí. 
Pro vědu je tedy smrt totální smrtí; nic po ní nezbyde. Vědomí není podstatné – je jen vedlejší produkt. Nemůže existovat bez těla, je to jen kombinace mnoha materiálních věcí. Přichází do bytí. Není elementární – pouhá sloučenina, kombinace, syntéza, něco, co je závislé na jiných věcech. Není žádné já. Věda říká, že není žádné já, protože já nemůže být poznáno. 

Samo slovo "věda" znamená znalost. A je-li něco nepoznatelné, věda s tím nebude souhlasit, věda to neschválí. "Věda" znamená to, co může být poznáno – jen pak … Věda není mystická. Nemůže
upadnout do absurdit. Pro vědu je samo slovo "sebe-poznání" absurdní. Ale náboženství má přesto stále smysl, protože existuje jiná dimenze poznávání.

Zkus porozumět této dimenzi poznávání, kde poznané není redukováno na objekt. Například hoří-li lampa v temné místnosti, vše, co je v místnosti osvětleno, je známo díky světlu lampy. Ale lampa je také známa díky svému vlastnímu světlu. Vše ostatní – židle, nábytek, zdi, jsou-li na zdech obrazy, vše je známo díky světlu. Ale díky čemu je známo světlo samo? 

Světlo je samo-osvětlovací. Pouhou svou přítomností odhaluje
ostatní a také odhaluje samo sebe. Ale tato dvě odhalení jsou odlišná. Je-li židle známa díky světlu, židle je objekt. Světlo na ni dopadá a zmizí-li světlo, židle nemůže být známa. Poznání židle závisí na světle, ale poznání světla samého nezávisí na židli. Pakliže odstraníš vše, světlo bude stále světlem. Nebude nic odhalovat, bude však stále odhalovat samo sebe. Toto odhalování světla je sebe-odhalování.

Obdobně je tomu u vnitřního fenoménu, u vnitřního já. Vše je známo díky němu, ale ono samo je známo nikoli díky něčemu jinému – já je sebe-odhalovací fenomén. Odhaluje samo sebe. Sebe-poznání neznamená, že já je poznáno někým jiným, protože tento někdo jiný je pak já. Takže cokoli je poznáno objektivní cestou nemůže být já. Ten kdo poznává, je vždy já. Ale jak je toto já známo? Toto já je samo-zřejmé, samo-odhalující fenomén; nic jiného není potřeba k jeho poznání. Není potřeba ho redukovat na objekt.

Skutečně, jsou-li z mysli odstraněny všechny objekty, je-li z mysli odstraněn všechen nábytek, já se náhle odhalí samo. Je samo-odhalovací. Ano, to je rozdíl mezi hmotou a vědomím: hmota není samo-odhalovací, vědomí je samo-odhalovací; hmota musí být poznána někým jiným, vědomí poznává samo sebe. To je základní rozdíl mezi hmotou a vědomím. Stromy existují, ale neexistuje-li žádná vědomá bytost, nemohou být odhaleny. Potřebují něčí vědomí, aby mohly být odhaleny.

Existují skály, krásné skály, ale pokud neexistuje vědomí, ony budou existovat, ale nebudou krásné – nikdo si neuvědomí, že existují. Jejich existence bude němá. Dokonce ani skály samy nebudou schopny poznat, že existují. Existence zde bude, ale nebude zde žádné její odhalení.

Malé dítě si přišlo hrát ke skále: náhle je skála odhalena. Nyní už to není němá existence. Prostřednictvím dítěte se skála stala důraznou. Nyní je strom odhalen. Nyní všechno kolem dítěte ožívá v novém smyslu. Dítě se stalo zdrojem odhalení. Vše okolo něj ožilo. Proto čím hlubší je tvé vědomí, tím hlouběji odhaluješ existenci.

Když se zrodí Buddha, celá existence oslavuje v něm, protože … takové hluboké vědomí! Vše, co je skryto ve hmotě, se stalo zřejmým. Nikdy předtím to nebylo poznáno. Pouhou přítomností osvícené osoby se celá existence okolo ní stává osvícenou. Vše ožívá, prociťuje se skrze ni. Vědomí odhaluje druhé, není však potřeba odhalit to pro jiné vědomí. Je samo-důležité.

Podívejme se na to z jiného úhlu: všechno je potřeba dokázat, protože o všem může být pochybováno. Nemůžeš však zpochybnit já, takže já nikdy nepotřebuje žádný důkaz. Můžeš zpochybnit já? Jeden z velkých západních myslitelů, Descartes, používal pochybování jako metodu poznání. Svou cestu poznání začal skrze pochybování – velmi pronikavé pochybování. Rozhodl se, že bude zpochybňovat vše, dokud nenarazí na fakt, který nemůže být zpochybněn. Dokud zde není základní fakt, který nemůže být zpochybněn, nemůžeš postavit palác poznání, protože neexistuje základní kámen ke stavbě. Jestliže vše může být zpochybněno a musí být dokázáno, pak je celá stavba pouze logická. Něco hluboko dole musí být nezpochybnitelné, nepotřebující žádný důkaz.

Bůh není nezpochybnitelný. To si zapamatuj, Bůh není nezpochybnitelný. Může být zpochybněn – a nejen zpochybněn: On může být popřen. Skutečně, jestliže někdo zpochybňuje Boha, ty nemůžeš dokázat Jeho existenci. Můžeš pouze přesvědčit ty, kteří už jsou přesvědčeni, ale nemůžeš obrátit nového člověka na víru; to je nemožné. Ani jediný ateista nemůže být obrácen, protože on potřebuje důkaz a ty Boha dokázat nemůžeš. 

Bůh není nezpochybnitelný. Může být zpochybněn, odmítnut. Celá hypotéza může být prohlášena za chybnou. Neexistuje žádný důkaz na pomoc. A tak Descartes pokračoval v diskusi, v dotazování; řekl si, že dokud nedojde do bodu, k něčemu v existenci, co je nezpochybnitelné … Nestačí, že to může být dokázáno, nesmí být vůbec možné to zpochybnit. Nevyhnutelně došel k já a řekl, že já je větší skutečnost než Bůh. Je, protože já nemůže být zpochybněno. Můžeš ho zpochybnit? Dokonce i když ho zpochybníš, stále ho budeš muset mít. 

Kupříkladu jsi doma; někdo přijde a zeptá se tě, zda jsi doma či nikoli, a ty odpovíš "nejsem doma", sám fakt, že říkáš "nejsem doma", dokazuje, že doma jsi. Nemůžeš popřít sám sebe. Sám fakt, že říkáš "nejsem", ukazuje, že jsi – dokonce popření znamená důkaz. Je-li dokonce i popření důkaz, jedná se o nezpochybnitelný fakt. Jak ho chceš zpochybnit? 
Nemůžeš říci "nevím, zda jsem, či nejsem". Nebo snad můžeš? Přestože jsi v takovém zmatku, musíš být. Jak by mohl být zmatek bez tebe? Nemůžeš říci "nevěřím, že jsem", protože přestože nevěříš, je zapotřebí někoho, kdo je. Neexistuje způsob, jak popřít, že existuješ, že já existuje.

Toto já je jediný nezpochybnitelný fakt na světě; vše ostatní bylo zpochybněno. Byli skeptici, kteří zpochybnili všechno … běžné věci, nedokážeš si ani představit, jak by mohly být zpochybněny. Jste zde, ale anglický filozof Berkeley říká: "Nevěřím, že jste zde. Můžete být pouhý sen. A neexistuje způsob, jak dokázat, že nejste sen – protože sním-li já, sním o takových lidech, jako jste vy." A toto je jedna ze základních vlastností snu: že ve snu se sen zdá být skutečností.

Takže vypadáte-li jako skuteční, Berkeley říká, že to nic nedokazuje, protože v každém snu vypadá sen jako skutečnost. Můžeš pochybovat při snění? Nemůžeš: sen se zdá být skutečný. Dokonce i velmi absurdní sny vypadají jako skutečné. Může to být nelogické, nedůležité, ale dokud to je, vypadá to skutečně. A tak Berkeley říká, že neexistuje způsob, jak dokázat, zda tu jste či nikoliv. Můžete být zpochybněni, vše může být zpochybněno. 

Jeden z největších indických mystiků, Nágárdžuna, zpochybnil vše – vše! Říká: "Nic není skutečné, protože vše může být zpochybněno." Pouze jediné věci se vyhýbal: nikdy nemluvil o já, protože pak by celá jeho konstrukce, celá jeho filozofie, spadla – protože já nemůže být zpochybněno. Můžete se zeptat Nágárdžuna: "Dobrá! Celý svět je iluzorní a všechno může být zpochybněno, ale kdo je tento pochybovač? Zpochybňuješ i jeho – tohoto zpochybňovače, který odsuzuje celý svět?"

Já je nezpochybnitelné, protože je samo-zřejmé. Není potřeba žádný důkaz, žádný argument – je samo-zřejmé.
Mahávíra popřel Boha: řekl, že žádný Bůh není. Ale nemohl říci, že není žádné já. Tak se tedy samo já pro něj stalo božským. Říká: "Pouze já je Bůh." A to je pravda. V tobě je já nejbližší věc božské existenci. Proto nemůže být zpochybněno. Je samo-zřejmé, samo-odhalující, samo-osvětlující. 
To je druhý způsob poznávání. Vědecký způsob poznání je poznávat věc jako objekt. Náboženský způsob poznání je poznávat subjekt jako subjekt. Při vědeckém způsobu má poznání tři části: poznávajícího, poznané a poznání. Poznání je pouhým mostem mezi poznávajícím a poznaným. Náboženské poznávání nemá tři části. Poznávající je poznané a poznávající je poznání. Není to rozděleno ve tři. Je to jedno, je to nerozdělené. 

Nyní začneme se sútrou:

Oči se Tomu nemůžou přiblížit, ani řeč, ani mysl. Proto To neznáme, ani nevíme, jak To učit. Je To jiné než vše známé, a je To jiné, než vše neznámé. Tolik jsme slyšeli od našich předků, kteří nás
o Tom poučili.

Oči se Tomu nemůžou přiblížit, ani řeč, ani mysl.

Oči se můžou přiblížit čemukoliv jinému, protože všechno ostatní je před očima. Já není před. Já je za očima, pouze já je za očima. Vše ostatní je před. Se vším se můžeš setkat skrze oči, ale já nemůžeš potkat, protože není před nimi – to je jedna věc. Takže pro spatření Toho nemůžou být použity oči. Skutečně, abys To viděl, musíš se stát slepým. Ne doslova, ale oči se musí stát prázdné, nevidoucí, zavřené, nefunkční, jen pak To poznáš. Oči se Tomu nemůžou přiblížit. Musíš Toho dosáhnout bez očí. Musíš k Tomu přijít zrovna jako slepec.
Doopravdy, co se týče já, jsou na tom slepci a vidoucí stejně. Co se týče světa, je slepec ve velké nevýhodě; nemůže nic poznat. Ale co se týče já, není v žádné nevýhodě – ani trochu. A je-li to moudrý člověk, jeho slepota mu může pomoci.

Proto v Indii slepým lidem říkáme pragya chakshu – moudré oči. Ne že by každý slepec byl moudrý člověk, ale potenciálně je blížeji já než ti, kteří mají oči, protože ti, kdo mají oči, se skrze ně toulají kdesi daleko ve světě. Odešli kamsi velmi velmi daleko.
S očima můžeš cestovat až na konec světa. A věda pro nás vytváří stále mocnější oči, takže můžeš vidět jemné částice, atomární jev a můžeš také vidět na vzdálené hvězdy.

Věda vás stále oddaluje od já. Takže čím více je doba vědecká, tím méně dochází k náboženskému poznání. Nyní máte více mocných nástrojů, se kterými lze odejít pryč; a vy jste odešli – daleko od svého já.

Smysly se staly mocné. Skutečně, věda nedělá nic jiného, než že vytváří pro člověka mocnější a mocnější smysly. Vaše ruka nyní dokáže dosáhnout až na Měsíc; vaše oči dokážou dohlédnout na vzdálené hvězdy. Každý smysl byl zvětšen a stále to pokračuje.

Slepec je uzavřen v sobě; nemůže odejít. Ale může jít dovnitř, pokud není znepokojen faktem, že je slepý, a pokud mu společnost pomáhá pochopit, že to není neštěstí, nýbrž požehnání v převleku. 

To je to, co máme na mysli, když slepého člověka nazýváme pragya chakshu. Říkáme: "Netrap se s obyčejnýma očima. Můžeš získat ty vnitřní oči, skrze které můžeš poznat sebe, tak se netrap kvůli těm fyzickým. Úplně na ně zapomeň. Nic neztrácíš, protože skrz oči nikdo nic nedostává. Můžeš se snadněji pohybovat dovnitř, protože dveře ven jsou zavřeny."

Oči jsou naše dveře k cestě ven. Skrze oči se pohybuješ, skrze oči toužíš, skrze oči jsi v iluzi, skrze oči si plánuješ – skrze oči se hýbe celý svět. Ale to nejvnitřnější nemůže být skrze oči dosaženo. Musíš se stát slepým. Ne že bys musel zahodit své oči, ale tvé oči se musí stát prázdné, nekoncentrované, beze snů. Tvé oči se musí stát vyprázdněné – vyprázdněné od věcí, vyprázdněné od obrazů, vyprázdněné od reflexí. 

Podíváš-li se do očí osvíceného, uvidíš, že jsou naprosto odlišné. Buddha se na tebe dívá, a přitom se na tebe nedívá. Nestáváš se součástí jeho očí. Jeho pohled je prázdný. Někdy se možná budeš bát, protože ucítíš, že je k tobě lhostejný. Dívá se na tebe tak prázdně, nevěnuje ti vůbec žádnou pozornost.

Ano, nemůže ti věnovat žádnou pozornost. Pozornost je ztracena – zbývá pouze bdělost. Nemůže být pozorný výhradně na něco, protože tato výhradnost je tvořena touhou. Dívá se na tebe, jako by se nedíval. Nikdy se nestaneš součástí jeho očí. Staneš-li se součástí jeho očí, staneš se součástí jeho mysli – protože oči jsou pouze dveřmi pro mysl. Stále jen shromažďují vnější svět do vnitřního. Oči se musí stát slepými, jen pak můžeš uvidět své já. 

Tato sútra říká: 

Oči se Tomu nemůžou přiblížit …

Očima je to nepřibližitelné. Ale my se stále ptáme, jak spatřit Boha, a říkáme: "Dokud neuvidím Boha, neuvěřím." Nemůžeš
uvidět! Vidění ti nemůže pomoci. Můžeš vidět pouze svět. Bůh nemůže být viděn. A říká-li někdo, že viděl Boha, žije v iluzi. Viděl vizi, sen – krásný sen, svatý sen, ale stále sen. Takže řekneš--li, že jsi viděl Kršnu a že jsi viděl Rámu a že jsi viděl Ježíše, sníš – dobré sny, krásné sny, ale stále sny. Nemůžeš Ho vidět. Oči jsou zde k nepotřebě. Skrze oči nemůže být přiblížen. Abys Ho viděl, musíš se stát slepým. 

Ztratíš-li oči, skutečně, není-li žádná touha vidět, oči se stanou prázdnými. Náhle je To odhaleno uvnitř. Není potřeba žádných očí, aby To bylo spatřeno. Toto je samo-platné! Věci nejsou samo--platné; proto jsou zapotřebí oči. Je To samo-platné! Skutečně,
v hlubokém významu, díváš-li se skrz oči, On se dívá skrz oči, nikoliv oči samy. To je jiný rozměr poznávání.

Dívám-li se na tebe, dívají se na tebe mé oči? Oči jsou pouze okna. Já se na tebe dívám skrze oči. Oči jsou pouze okna; za nimi stojím já. Stojím-li v okně a dívám se ven na kopce, řekneš, že se okno dívá na kopce? O okně se vůbec nezmíníš. Já se dívám skrze okno. Oči jsou jen otvory, okna. Vědomí se dívá skrze ně. A pro toto vědomí není vůbec potřeba, aby se samo na sebe dívalo skrze oči. Oči jsou pro druhé. Oči jsou zařízení pro dívání se na druhé. Pro tvé vlastní Já žádné oči nejsou potřeba. 

Tak například, chci-li se podívat na kopce, podívám se z okna, ale chci-li se podívat na své vlastní Já, pak žádného okna není potřeba. Okno mohu zavřít. Není ho potřeba – protože já se nenalézám venku za oknem, já jsem uvnitř něho. Pro všechno ostatní jsou oči užitečné. Vše může jimi být dosaženo. Jen Já jimi být dosaženo nemůže. 

Oči Toho nemůžou dosáhnout …

Pamatuj si to! Protože pak ta mylná otázka "Jak mohu vidět Boha?" odpadne. Tuto otázku nevytvoříš a nevytvoříš okolo ní mylné hledání. Nikdy se nebudeš ptát, kde je možné Ho vidět, kde může být nalezen. Nikde! Skutečně, protože oči jsou pro Něj absolutně nepodstatné. On je schován za, uvnitř. Zavři oči a On bude odhalen.

Ale pouhým zavřením fyzických očí On nemusí být odhalen, protože zavřeš-li své fyzické oči, nic nezavíráš. Svět, který jsi nashromáždil uvnitř, pokračuje, a ty se na něj stále díváš. Mohu zavřít oči, a přesto tě stále mohu vidět. Pak nejsou oči prázdné. Pak jsou oči stále naplněné. Jestliže zmizí všechny obrazy, zmizí všechny dojmy, oči jsou prázdné. A jsou-li oči prázdné, můžeš To dosáhnout, můžeš dosáhnout vnitřního.

… ani řeč, ani mysl.

Verbalizace nepomůže; intelektuální přemýšlení nepomůže. Cokoli můžeš vymyslet to nebude, protože přemýšlení také směřuje ven, přemýšlení je také pro objekty. Věda je založena na přemýšlení; náboženství je založeno na ne-přemýšlení. Věda tvrdí: "Přemýšlejte více racionálně, podstata věcí bude potom odhalena přesněji." A náboženství říká: "Nepřemýšlejte, podstata Já vám potom bude odhalena." Diametrálně odlišné!

Náboženství říká: "Přestaňte přemýšlet, opusťte přemýšlení, opusťte myšlenky. Ony jsou tou bariérou." A věda říká: "Přemýšlejte přesněji, logicky, ostře, analyticky, racionálně. Nevkládejte do toho žádnou víru. Nevnášejte do toho žádné emoce. Nezaplétejte se do toho. Buďte nestranní – logičtí do samého extrému. Jen pak bude podstata věcí odhalena." A oboje je pravda. Co se týče světa, má věda pravdu, a co se týče vnitřního subjektu, má pravdu náboženství. 

Můžeš však upadnout do omylu a tento omyl je celosvětový, univerzální. Když vědec dospěje k pocitu, že čím ostřejší myšlení má, tím více se blíží nejvnitřnějšímu jádru věci, začne si myslet, že stejná metoda by měla být použita i pro vnitřní hledání. Zde začíná omyl. Tato metoda nemůže být použita pro vnitřní hledání. Skutečně, bude-li vědec trvat na tom, že použije stejné metody, jaké používal ve vědě, stejnou experimentální, objektivní metodologii, pak dojde k závěru, že žádné Já není. Ne že by žádné Já nebylo – ale metoda vědce je odhalovat věci; nemůže odhalit Já. Prostě ho mine. Kvůli této metodě ho mine.

To, co je užitečné ve světě vědy, je překážkou pro vnitřní hledání. Stejný omyl se děje také na opačném pólu. Když náboženský člověk dosahuje vnitřního Já skrze ne-myšlení, začne věřit, že skrze ne-myšlení může též být odhalena podstata světa.

Východ upadl do tohoto omylu velice hluboce. To je důvod, proč Východ nemůže stvořit vědu. Nemůžeš stvořit vědu prostřednictvím ne-myšlení. Východ byl úplně nevědecký. Byly zde zrozeny velké mysli, ale nemohly stvořit žádnou vědu. Diskutovaly a diskutovaly, filozoficky byly skvostné, ale ve vnějším světě se nic nestalo. Nic se stát nemohlo.

Západ nyní stvořil skvělou stavbu vědy s lidmi, jako byl Einstein. Ale vnitřní hledání zůstalo nulové. Dokonce i když umíral, Albert Einstein se cítil frustrován. Nahlédl do tajemství věcí ve vesmíru a dospěl k odhalení jedné z jeho nejhlubších pravd – teorie relativity. Dospěl k názoru, že ačkoliv poznal mnoho věcí, které předtím nikdo neznal, co se týče jeho vlastního Já – to stále zůstává záhadou. Nic o něm nebylo poznáno. Metody jsou opačné, protože jsou opačné směry.

Abys poznal věc, musíš se pohybovat ven; abys poznal své Já, musíš se pohybovat dovnitř. K pohybu ven musíš použít myšlenek: myšlení je proces směřující ven. K pohybu dovnitř musíš zastavit myšlenky, přestat myslet: ne-myšlení je proces směřující dovnitř.

Tato sútra říká: 

… ani řeč, ani mysl.

Mysl nebude příliš užitečná. Užitečná bude pouze meditace. Meditace v tobě vytváří ne-mysl. Zapamatuj si: meditace v tobě vytváří ne-mysl; proto má snaha, abyste kompletně šíleli – tak aby mysl byla opuštěna, protože mysl se vždy brání šílenství. Mysl říká: "Co to děláš? Zbláznil ses?" Mysl vždy vyžaduje jasné logické věci. Mysl se vždy ptá: "Proč to děláš?" A nemůžeš-li zodpovědět toto proč, mysl řekne: "Stop!"
Ale život na žádná proč neodpovídá. Když se zamiluješ, mysl říká: "Proč ses zamiloval?" A ty pak na to vytvoříš nějakou představu: protože obličej té dívky je tak krásný … To není důvod. Skutečně, obličej té dívky vypadá tak krásně, protože ses zamiloval, nikoli naopak. Není to tak, že obličej je krásný a to je důvod, proč ses zamiloval. Kdyby tomu tak bylo, pak by se do tvé dívky zamiloval každý – ale nikdo se nezamilovává. Obličej není krásný: tvá láska mu dává krásu, tvá láska vytváří kolem něj krásu. 

Proto se také směješ láskám druhých. Myslíš si, že ten člověk se zbláznil, že šílí – zamilovat se do takovéto dívky? Cítíš se odmítnutý a on se cítí přitahovaný. Myslíš si, že se zbláznil. Ne, on se nezbláznil, protože láska není logická záležitost. Zamiloval ses. Proto tomu říkáme "padání" (pozn. překl.: fall in love – zamilovat se; doslova: spadnout do lásky) – spadl jsi z hlavy. Není to výstup do lásky, je to pád, protože hlava to vidí jako pád. Ztratil jsi všechen svůj rozum, zešílel jsi. 

Láska je druh šílenství. Skutečně, láska sama o sobě je druh šílenství. Budeš-li se stále ptát proč, nebudeš moci prožít ani jediný
okamžik. Budeš-li se stále ptát proč, proč dýchat? Proč dnes vstávat z postele? Proč? Neexistuje odpověď. Proč jít spát? Neexistuje odpověď. Proč stále pokračovat v každodenním jídle? Proč stále každý den milovat stejnou osobu? Neexistuje odpověď! Život je bez odpovědí. Můžeš pokládat otázky, ale není nikdo, kdo by na ně odpovídal.

Život je druh šílenství.

Rozum je smrt, nikoli život. Čím jsi racionálnější, tím budeš mrtvější, protože se znovu a znovu budeš ptát proč … a žádná odpověď nepřichází. A tak nebudeš dělat nic, budeš se jen scvrkávat. Život je bláznivá expanze a my se v meditaci pohybujeme do života, hlouběji a hlouběji – do největších hlubin, do samého centra jádra.
Mysl musí být opuštěna. Proto říkám, neptejte se proč – prostě jděte. A cokoli k vám spontánně přijde, dovolte, ať se to stane. Když to dovolíš, mysl bude ze začátku říkat: "Nedělej to. Co si druzí pomyslí? Co druzí řeknou? Člověk jako ty, tak rozumný, tancuje jako dítě? Pláče a naříká a ječí jako šílenec? Nedělej to!" Mysl tě bude stále kontrolovat a ty budeš potřebovat odvahu, abys nenaslouchal své mysli, protože mysl to nemůže dosáhnout. Musíš ji odložit.

Mysl je zařízení pro práci se světem. Pro tebe je bez užitku. Ty
existuješ před myslí; existuješ hlouběji než mysl. Mysl přišla, aby se ti přihodila. Je jen na okraji. Máme různé typy mysli, ale naše bytí není odlišné. Mysl je nashromáždění, výdělek. Dítě je zrozeno – zrozeno bez mysli. Je jednoduchých bytím. A pak krok po kroku je kolem něj vytvářena mysl. Bude potřebovat mysl k pohybu ve společnosti. K práci, k přežití bude potřebovat mysl.

Mysl je nástroj. Proto každá společnost vytvoří odlišný druh mysli. Narodil-li ses v domorodé vesnici skryté v horách, neznaje žádnou technologii moderního světa, zapomenuv na všechno současné, tví rodiče ti dají odlišný druh mysli, protože se budeš muset pohybovat v odlišném světě. Narodil-li ses na Východě, máš jiný typ mysli, narodil-li ses na Západě, máš jiný typ mysli. Dokonce, narodil-li ses ve stejné vesnici, ale jsi křesťan, máš jiný druh mysli; jsi-li muslim, máš jiný druh mysli. 

Mysl je výtvor, vypěstovaná věc. Bytí bez mysli je však všude stejné. Pronikneš-li do hloubky, pak bude odhalena jiná věc: jsi lidská bytost, máš určitý typ mysli, ten strom, který stojí přímo před oknem, dostal také mysl, ale jiný typ. Co se týče bytí, ty
a strom máte stejné bytí. Pouze mysl se liší. Protože strom musí
existovat mezi stromy, musel si vytvořit mysl, nástroj k existenci mezi stromy. Ty takovou mysl nepotřebuješ. Proto cítíš, že stromy nemluví – protože neznáš jejich jazyk. Myslíš si, že zvířata nemluví, že nemají žádný jazyk. Skutečnost je však taková: protože jim nerozumíš, myslíš si, že nemají žádný jazyk. Mají svůj vlastní jazyk, mají svou vlastní mysl – vhodnou pro jejich společnost, vhodnou pro jejich atmosféru. 

Mysl je zařízení pro přežití ve vnějším světě. Uvnitř není potřeba. Pakliže ji stále neseš, nemůžeš se dostat dovnitř. S myslí se budeš pohybovat ven, nemůžeš jít dovnitř. Zahoď mysl, odlož ji. Řekni: "Nyní nejsi potřeba. Jdu dovnitř – nejsi potřeba."

Proto To neznáme, ani nevíme, jak To učit.

To, co může být poznáno myslí, může být myslí i učeno. Pokud je ovšem nemožné to poznat myslí, jak to potom učit? Protože učení musí probíhat skrze mysl. A tak Brahman, Absolutno, Já, nemůže být učeno. Je nemožné to učit. Co tu tedy dělám? Nebo co dělá Buddha či Ježíš nebo Kršna? Co to dělají, nemůže-li to být učeno? A co věštec upanišad, Kéna, dělá, nemůže-li to být učeno? Nemůže to být učeno – to je naprostá pravda – ale přeci jen může být něco uděláno.

Může být vytvořena situace, kdy se to stane infekční. Nemůže to být učeno, ale může ti být předána infekce. Ve specifické situaci tím můžeš být nakažen. Takže celý fenomém Mistra a žáka není fenomén učení. Mistr doopravdy ničemu nevyučuje. Mistr se tě jen snaží dotáhnout do situace, dotlačit do situace, kdy se ti to může přihodit. 

Všechny prostředky jógy a tantry spočívají pouze ve vytvoření situace, ve které se ta věc může stát. Mohu tě přivést do situace, ve které si začneš být vědom jiného druhu skutečnosti, ale tato skutečnost nemůže být učena. Můžeš slepého člověka učit, co je to světlo? Nemůžeš! Ať děláš cokoli, nebudeš schopen to učit. Ale jedna věc může být udělána: můžeš léčit jeho oči; oči mohou být operovány. A začne-li slepý člověk vidět, pozná, co to je světlo.
Světlo může být zažito, ale slepci se o něm nemůžou učit. A co se týče vnitřní skutečnosti, jste zrovna jako ti slepci. Vaše vnitřní oči se můžou otevřít přímo na to, alenemůžete tomu být učeni.

To je důvod, proč je víra hraničním kamenem všech náboženských úkazů. Slepý člověk musí mít víru; jinak ti nedovolí operovat své oči. Bude říkat: "Můžeš zničit mé oči!" Žádné nemá, ale bude se bát: "Co se to chystáš dělat?" A pokud si bude myslet, že chceš
operovat, že budeš dělat chirurgický zákrok, řekne: "Nedotýkej se mých očí. Mohl bys je poškodit. A jak můžu vědět," řekne slepý člověk, "že když provedeš operaci, bude pak nějaké světlo? Co je to světlo? Nejdřív mi o něm řekni. Nejdřív dokaž, co to je světlo
a zda vůbec existuje. Dokud to nedokážeš, nemohu ti dovolit operovat mé oči."

Neexistuje žádný doktor, který by mohl dokázat, že světlo existuje. Doktor může říci "věř mi". Nic jiného není možné, žádné dokazování není možné. Doktor může pouze říci "důvěřuj mi". A může říci: "Dokonce i když nic nezískáš, jedna věc je naprosto jistá – nic neztratíš, protože žádné oči, které bys mohl ztratit, nemáš."

To je to, co říká Buddha, Kršna a Ježíš: "Věř. Nemáš co ztratit, takže proč se bát? Co můžeš ztratit vírou ke mně? Co máš? Máš-li něco, pak ode mne uteč, jak nejrychleji můžeš. Ale ty nic nemáš – nic, co bys mohl ztratit, ale přesto se obáváš."

Lidé ke mně přicházejí a říkají: "Jak mohu věřit?"

Já jim říkám: "To není záležitost jak, protože jak potřebuje odpovědi. Víra znamená, že nemáš co ztratit, takže proč neexperimentovat? Proč to nezkusit?"

Karel Marx říkal proletariátu celého světa: "Nemáte co ztratit vyjma své okovy." Možná, že neměl pravdu, co se týče proletariátu, ale já vám říkám: nemáte co ztratit vyjma své řetězy, nemáte co ztratit vyjma své otroctví, není co ztratit vyjma vlastní slepotu. A celý fenomén je možný jen tehdy, když věříte, protože pak vstupujete do neznámého území, jste zbaveni nákladu.

Říkám, že jsem to poznal, ale nemohu vás to naučit. Mohu vás dovést do bodu, kdy si začnete být vědomi, že to existuje, ale já vás to nemohu naučit. Neexistuje jazyk, kterým by to šlo učit, neexistuje mysl, kterou by to šlo učit. Ať znáte cokoli, toto nemůže být přeloženo do vašeho poznání. Je to za ním.

Poznal jsem něco a mohu vás vzít do bodu, z kterého si toho také začnete být vědomi a řeknete: "Je to!"

Mysl to nemůže poznat.

Proto To neznáme …

Protože ať známe cokoli, známe to skrze mysl. Naše poznání je složeno z mysli a mysli a ničeho jiného. A tak to nemůžeme poznat …

… ani nevíme, jak To učit. Je To jiné než vše známé, a je To jiné než
vše neznámé.

To opět vytváří hluboký problém.

Je To jiné než vše známé …

Samozřejmě, protože kdyby to nebylo odlišné od všeho známého, pak už bys to znal.

Ať znáš cokoli, Toto to není. A způsobem, jakým poznáváš, Toto poznat nemůžeš, protože jinak už bys To poznal, neboť existuješ již miliony a miliony životů. Ale míjíš to znovu a znovu. A Buddhové o tom stále mluví a ty jim stále nasloucháš a nic se neděje.

Je To jiné než vše známé, a je To jiné než vše neznámé.

Protože neznámé může být poznáno. Neznámé prostě znamená, že to zatím není poznané. Použijte stejnou metodu poznávání a jednoho dne se to stane poznaným. 
Věda rozděluje svět na dva: poznaný a nepoznaný – nic jiného neexistuje. Věda říká: "Poznané a nepoznané. Poznané je to, co jsme již poznali, a nepoznané je to, co dříve či později poznáme."

Náboženství přináší třetí kategorii: nepoznatelné. Náboženství říká, že existuje něco, co je poznáno, něco, co je nepoznáno, – a něco, co je nepoznatelné. Existuje-li něco, co je nepoznatelné, jen pak je možné náboženství; jinak je věda dostačující. Nepoznané bude dále redukováno na poznané.

Je myslitelné, že věda jednoho dne přijde do bodu, kdy bude pouze jedna kategorie: poznané. Zanedlouho se nepoznané stane poznaným. V nějakém bodě už nebude nic nepoznané. Prostřednictvím vědy si to můžeme představit. Ale náboženství říká, že
existuje cosi, co není ani jako poznané, ani jako nepoznané: je to nepoznatelné. Ať děláš cokoli, nemůžeš to poznat. Takže až se všechno stane poznané, nepoznatelné bude existovat dále – tajemství, tajemné, mysterium zůstane.

Proč trvat na tom, že je to nepoznatelné? Proč neříct, že je to nepoznané? Protože poznané jde skrze mysl a nepoznané se stane poznaným skrz mysl; toto je však za myslí. Ať děláš s myslí cokoli, tomuto se nikdy nepřiblížíš. Musíš opustit mysl. S myslí odpadá poznané stejně jako nepoznané, protože oboje je dimenzí fungování mysli. Poznané a nepoznané je práce mysli. Když je mysl opuštěna, obojí je opuštěno a ty vstupuješ do třetí dimenze. Tato třetí dimenze je nepoznatelné. Ty jsi v té dimenzi – Já je tam.

Věštci říkají velmi krásnou věc:

Toto jsme slyšeli od svých předků, kteří nás o tom poučili.

Říkají: "Toto jsme slyšeli od svých vlastních Mistrů." Věštec sám to také zná. Může říci: "Já vím toto. To je to, co jsem poznal." Není žádný problém v tom to říct. Ale on říká: "Toto jsme slyšeli. Naši Mistři nám to řekli."
To je samo o sobě krásné – indický zvyk, indický způsob, jak něco říci; indický způsob, jak být vždy pokorný, neprosazující se. Také Buddha říká: "Vše, co říkám, už bylo poznáno přede mnou jinými Buddhy. Není to nic nového." To je významné. Že nejde
o nic nového, nic originálního. Skutečně, Pravda nemůže být originální; jen nepravda může být originální. Můžeš si vymyslet lži; nemůžeš si vymyslet Pravdu – nebo snad můžeš?

Pravda nemůže být vymyšlena. Pravda je věčná, bezčasová. Takže je absurdní říci: "Já jsem ji objevil." Ty jsi ji pouze znovuobjevil; nikdy jsi ji neobjevil – pouze znovuobjevil. Je objevována stále znovu a znovu, milionkrát! Ty ji vždy znovuobjevíš; nikdy neobjevíš.

Aby zdůraznili tuto skutečnost, říkají věštci: "Toto bylo řečeno těmi, kteří tu byli před námi. Vždy už to bylo známo." Nesnaží se
o žádnou originalitu. Toto snažení patří egu. Toto snažení patří
egoistické mysli: "Toto je můj objev." Ego se skutečně vždy cítí být zraněno, říkáš-li, že to není nic originálního. Když někdo něco řekne a ty odpovíš, že to není nic originálního, ten člověk se bude cítit zraněn. Když někdo píše knihu a ty řekneš: "To není nic originálního. To už bylo napsáno tolikrát mnohými lidmi, tak proč na tom zbytečně pracuješ?" Ten člověk se bude cítit zraněn. Každý autor, každý myslitel se nějak pokouší dokázat, že cokoli řekne, je originální. Hm? – to je nová nemoc.

Na Západě platí, že pokud neříkáš něco originálního, tak jaký má potom význam to říkat? Proč to říkáš? Neříkej to! Na Východě platí pravý opak. Říkáš-li něco originálního, Východ ti odpoví – počkej a popřemýšlej o tom. Nevynucuj to, neříkej to, protože je to originální, takže na tom musí být něco špatného. Jinak už by na to někdo předtím přišel. Pravda je věčná. Je-li to originální, pak to znamená, že na tom musí být něco špatného! Počkej! Nikomu to neříkej, jinak budeš mít potíže, protože se ukáže, že jsi lhář. Počkej, popřemýšlej, pomedituj! Svět je tak věčný, bez počátku … jak se můžeš domnívat, že "já jsem přišel na originální pravdu, která předtím nebyla poznána" – nemožné!

Ale stává se to, protože naše rozpětí znalostí je velmi malé. Vypadá to zrovna takto: v sezoně začnou kvést stromy, objeví se květy. Tyto květy nemůžou vědět nic o květech předešlé sezony. Nemůžou vědět – nikdy se nesetkají. Budou si myslet: "Tak unikátní, originální – nikdy jsme ještě na této zemi nebyly. Tato zem se stala tak krásnou díky nám. Protože kveteme, celá existence kvete s námi."

Nevědí nic o tom, že toto pokračuje věčně. Každoročně nastává sezona a květy vykvetou. Ale květ se jeden s druhým nemůže setkat, takže si každý myslí, že přichází poprvé. To mu dává vůni, ego. Myslí si, že je něco, někdo.

Východ vždy kladl důraz na to, že Pravda je věčná. Můžeš ji pouze znovuobjevit. Mnozí už poznali, mnozí poznají. Ty jsi jen část dlouhého procesu. Je tvoje sezona, tak kveteš, ale jiní Buddhové už kvetli. Je to, jako když se zamiluješ: myslíš si, že to je taková láska, která tu ještě nebyla – něco nového vstoupilo do existence. Žádný zamilovaný nemůže uvěřit, že by někdo někdy mohl milovat tak, jak on miluje svého milého. Žádný zamilovaný tomu neuvěří!

A to platí stále. Stále – čemu jinému bys mohl věřit, když jsi zamilovaný? Myslíš si, že druzí milovali, ale ne tímto způsobem; druzí milovali, ale ne tak hluboce, ne tak silně. To se ještě nikdy nestalo. Je to originální.

Stejná věc se děje s myšlenkami: když se myšlenka objeví v tvé mysli, domníváš se, že taková myšlenka tu ještě nebyla. Ale myšlenky jsou jako mraky: hromadí se každoročně na obloze a pak mizí a opět se hromadí. Svět se pohybuje stále dokola.
Takže Indové, zejména moudří Indové, vždy zdůrazňovali, že ať říkají cokoli, není to nic nového – už to bylo řečeno. Hm? To je velmi ne-egoistický postoj a je v tom skryta velmi hluboká moudrost: "Jak by na mě mohla Pravda čekat, až ji objevím? Jak by to na mě mohlo čekat, až to objevím?" Je to objevováno znovu a znovu. Ale ty to objevíš a ono se to opět ztratí, protože to nemůže být přeneseno.

Došel-li jsem k pravdě, nemůžu vám ji předat. Nemůže to být předáno, protože pravda není věc. Je to událost v bytí – nemůže být přenesena. Takže pravda, kterou jsem znovuobjevil, bude opět skryta. Když ji pak znovuobjevíš ty, budeš cítit, že se přihodilo něco nového, něco originálního. Ale pokud víš a dokážeš-li cítit ne-egoistickým způsobem života, pak poznáš, že ti věštci měli pravdu – už to bylo řečeno dříve, poznáno dříve.

To, co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje – věz, že To je Brahman a nikoli cosi objektivního, co lidé zde uctívají.

To co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje …

Nemůžeš To vyslovit, nemůžeš To říci, ale Ono se to řečí vyjadřuje. Bez Toho bys skutečně nemohl mluvit, bez Toho bys nemohl vidět, bez Toho bys nemohl cítit. Je to tvůj život! Nemůžeš
o Tom mluvit, ale On je ten, který mluví; nemůžeš To nikde vidět, ale On je ten, který vidí; nemůžeš na To myslet, ale On je ten, který myslí; nemůžeš bez Toho dělat nic – protože On je ten, který koná. Takže, ať děláš cokoli, On je odhalován. Ty To nemůžeš odhalit, ale ať děláš cokoli, On je odhalován, protože On jediný je. Brahman znamená život: On jediný je.

To, co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje – věz, že To je Brahman a nikoli cosi objektivního, co lidé zde uctívají.
Lidé stále uctívají idoly. Z Boha vytvářejí také objekt, protože se nemůžeme cítit dobře, dokud před námi něco není. Cítíme se nepohodlně, nesnadně. Nepoznaný Bůh, nepoznatelný, to je obtíž. Vytvoříme idol. A pak postavíme idol přímo před sebe a uctíváme ho.

To je stupidní způsob, protože ty vytvoříš idol a uctíváš idol jako stvořitele. Ty uctíváš idol, jako kdyby idol stvořil tebe. Ty jsi vytvořil idol; skutečný stvořitel je skryt za tím. Bůh doopravdy není v uctívaném objektu – je v tom, který uctívá. Není v objektu, ke kterému se modlíš – je to ten nejvnitřnější zdroj, ze kterého modlící čerpá,
z kterého modlitba vychází. Je vždy uvnitř. Ale pro nás se něco stane důležitým teprve tehdy, když je to venku, protože jsme uvízli ve stavu, kde aby něco bylo, musí to být objektivní. To vytváří problém, a tak stavíme chrámy a kostely a mešity jen abychom zobjektivizovali to, co objektivizovat nelze. Ale lidská hloupost je tak …

Mohamed zvěstoval, že On nemůže být objektivizován, nemůžete vytvořit žádný Jeho idol. Měl pravdu. Říkal to, co říkají upanišady. Ale co muslimové udělali? Usmysleli si, že jejich povinností je ničit idoly, ničit chrámy, podpalovat je – protože On nemůže být objektivizován. Takže kdekoli je On objektivizován, ničí objekt!

Podívejte se na tu lidskou hloupost: Mohamed se vám pokoušel pomoci zapomenout na objekty a směřovat dovnitř, ale vy jste na objekty nezapomněli – jste jimi opět posedlí: "Jít a ničit!" Takže jeden uctívá Boha v kameni a druhý ten kámen ničí, ale oba jsou ke kameni připoutáni svým vlastním způsobem a oba se domnívají, že kámen je velmi důležitý – jednou k uctívání, jednou k ničení. Jeden cítí, že pokud nebude tento kámen uctívat, nebude náboženský, a druhý cítí, že pokud tento kámen nezničí, nebude náboženský. Ten kámen je pro oba velmi důležitý.

Stále se pohybujeme k objektu. Ať milujeme nebo nenávidíme je tam vždy objekt. A důraz těch, kteří poznali, zní: zapomeňte na objekty – ponechte pouze subjektivitu. Nevytvářejte žádný objekt, žádný obraz, žádné jméno, žádnou formu. Nevytvářejte nic! Stvořitel už existuje; nemůžeš ho vylepšit. Nic nedělej. Jen jdi dovnitř a poznávej.

To, co mysl nemůže obsáhnout, avšak To, v čem je mysl obsažena – věz, že To je Brahman a nikoli to, co zde lidé uctívají.

Mysl Ho nemůže obsáhnout, ale On obsahuje mysl. Mysl je v Něm obsažena – všechno je obsaženo. Dokonce i kámen je v Něm obsažen. Ale kámen Ho nemůže obsahovat: v tom to vězí. Nakresli velký kruh a pak v něm nakresli malý kruh. Velký kruh obsahuje malý kruh, malý kruh je částí velkého kruhu, ale malý kruh nemůže obsahovat velký kruh.

Tvá mysl je obsažena v Božském, ale tvá mysl Božské obsahovat nemůže. Je to část a část nemůže obsahovat celek. Celek chápe všechno, obsahuje všechno. A začne-li část říkat, "já obsahuji celek", tak se ta část zbláznila, ta část se stala neurotickou.

Kdykoli se snažíš obsáhnout celek skrze mysl, děláš něco absurdního. Je to nemožné! Kapka vody nemůže obsahovat oceán, ale
oceán obsahuje ji. A když kapka vody začne říkat, "já jsem oceán", tak se ta kapka zbláznila. Avšak ta kapka se oceánem může stát. Když kapka spadne do oceánu, ztratí hranice, ztratí konečnost, omezení, pád se stane oceánem.

Mysl nemůže říci: "Já vím." Mysl se může rozpustit do oceánské totálnosti, a pak – pak je v něm obsažena.

Ať uctíváme cokoli, je to jen hra. Dobrá – když uctíváš dobré, pak je to v pořádku. Je to dobrá hra a já jsem nikdy neměl v úmyslu ničit něčí hru. Uctíváš-li a cítíš se dobře při chození do kostela, je to dobré! Pokračuj v tom. Ale pamatuj si, že míjíš základní věc: Základní je v tom, kdo uctívá. Takže když uctíváš, nezaměřuj své oči na uctívaný objekt – zaměř své vnitřní já na toho, kdo uctívá. Tam To bude odhaleno, tam se To skrývá.

5

Je to tvé bytí

Jak nejlépe použít intelekt?

Jak překonat počáteční napětí při Dynamické meditaci?

Jaká je pátá fáze Dynamické meditace?

Přijde-li ticho uprostřed Dynamické meditace,
měla by aktivita přestat?

První otázka:

Řekl jsi, že intelektuální učení a poznávání nikomu nepomůže,
a upanišady říkají, že nic nemá být odsouzeno. Jestliže jsme vybaveni intelektem a neodsuzujeme ho, jaký je nejlepší způsob jeho použití?

První věc, která musí ohledně intelektu být pochopena: intelekt existuje díky odsuzování. Podstata fungování intelektu je založena na odsuzování, na říkání ne. Důraz upanišad na neodsuzování je proto, aby odstranil vaše intelektuální snahy. 

Intelekt vždy říká ne. Takže čím více se někdo stane intelektuálním, tím více a více se stává neschopen říci ano. Ano-postoj znamená víru, ne znamená pochybování – a intelekt je na pochybování závislý. Pochybuješ-li, intelekt funguje. Nepochybuješ-li, pak pro intelekt nezbyla žádná funkce. 

Intelekt je odsuzování. Takže, když upanišady říkají "nic neodsuzuj", znamená to, že intelekt vůbec nebude fungovat. Kupříkladu tvá vlastní mysl: kdykoli říkáš ne, začne pracovat; kdykoli řekneš ano, ano se stane koncem a není žádné další cesty.

Tento věk je jeden z nejintelektuálnějších a toto intelektuálno je tvořeno důkladným pochybováním o všem. Čím je intelekt větší, tím je skeptičtější. Říkáš-li ne, může fungovat velice bystře. Říkáš-li ano, intelekt je zrušen. Proto ten důraz všech náboženství na víře – protože ve víře se intelekt nemůže pohybovat. Není tam žádná základna, z které by mohl vyjít. Není dále kam jít; ano se stává koncem. Můžeš-li říci ano celé existenci, myšlení se zastaví. Myšlení má kvalitu odsuzování.

Mistr říká: "Neodsuzuj!" V ne-odsuzování intelekt mizí. A ty se mě ptáš, co dělat s intelektem. Žádný tam nebude! Nebudeš s ním muset dělat nic; nebudeš ho muset odsoudit. Intelekt ani odsoudit nemůžeš, protože odsuzování je intelektuální. Odsoudíš-li intelekt, samo to odsouzení prohlubuje kořeny tvé intelektuální mysli. Staneš se obětí. Odsoudíš-li intelekt, staneš se obětí hluboké intelektuální snahy. Nemůžeš ho odsoudit. Jak bys ho mohl odsoudit? – protože odsouzení startuje myšlení. Můžeš najít důvody, proč neodsuzovat, ale tyto důvody se budou dovolávat tvého intelektu. Můžeš najít argumenty, proč odsuzovat, ale tyto argumenty budou intelektuální.

Víra nemá žádné argumenty pro nebo proti. Takže ve skutečnosti, ty osoby, které dávají argumenty pro existenci Boha, nazývám nenáboženskými, protože argumenty nemají co do činění s náboženstvím. Na celém světě existovalo mnoho známých myslitelů, zejména na Západě, kteří se pokoušeli dokázat, že Bůh existuje. Nazývám je nenáboženskými – protože můžeš-li dokázat existenci Boha, pak se intelekt stává dokonalejší než Boží existence. Je dokázána intelektem, a cokoli je dokázáno intelektem, tímtéž intelektem může být vyvráceno. Takže ti, kteří se to pokoušejí dokázat, jsou ve skutečnosti osoby, které ostatním dávají výzvu na vyvrácení.
Ateisté existují proto, že to jsou argumentující věřící. Říkáš-li:
"Z tohoto vyplývá, že Bůh existuje," dáváš tím výzvu někomu jinému, intelektu druhého, a ten pak může říci "tento důvod neplatí". A toto argumentování pro a proti může pokračovat do nekonečna … nikdy se nedojde k nějakému závěru. Skutečně náboženské osoby o Bohu nediskutují – zažili ho. Žijí způsobem, kterým by člověk měl žít, jestliže Bůh existuje. Nemůžeš vidět Boha, ale můžeš vidět božskou osobu. Můžeš vidět osobu, která Boha žije. To je jediný důkaz, ale tento důkaz není pro intelekt. Tento důkaz není ani v nejmenším intelektuální. Tento důkaz je úplně za hranicemi intelektu – dotýká se přímo tvého srdce. Cítíš to.

Kdykoli vidíš Rámakrišnu nebo Ramanu, kdykoli vidíš osobu jako Ježíš, není to intelekt, co dochází k závěru, že tento člověk je božský. Nejdříve to cítíš. Tvé srdce začne vibrovat v nové dimenzi; cítíš novou vůni bytí. Je to pocit. Nemůžeš to dokázat.

Intelekt může dokazovat nebo popírat, ale nikdy ti nemůže dát víru. Dokonce i při dokazování vždy dokazuje pouze sebe. Nic jiného není dokázáno. Můžeš-li dokázat existenci Boha, nedokázal jsi existenci Boha. Prostě jsi dokázal, že jsi velmi intelektuální bytí, to je vše. Dokázal jsi, že máš velmi bystrý intelekt, dokázal jsi své vlastní ego. Nic jiného. A intelekt je ta nejjemnější potrava pro ego. Cítíš, že víš, cítíš, že můžeš dokazovat, cítíš, že můžeš vyvracet. Cítíš sebe jako centrum.

Dokonce i Bůh je na tobě závislý: když Ho ty dokážeš, pak je; když ty řekneš ne, pak On není. On je podružný. Pamatuj, že pro intelekt je vše podružné a intelekt je primární. Všechno ostatní je dvojka, intelekt vždy zůstává jednička.

Víra říká, že tato svrchovanost intelektu by měla být odložena. Jen pak může totální bytí prosadit samo sebe. Pak je bytí primární a intelekt se stává podružný. Existence je primární; intelekt je pouhou částí. Intelekt je panovačný. Víra je demokratická, protože víra poskytuje vyjádření celému tvému bytí. Intelekt je pouhou jednou částí zkoušející být dominantní.

Když upanišady říkají, neodsuzuj … intelekt mizí. Neodsuzuješ-
-li, nebudeš mít vůbec žádný intelekt. K tomu je potřeba ne. "Ne" je brzda. Bez ne intelekt nemůže vydržet. Takže ta otázka ve skutečnosti nevyvstává: "Co dělat s intelektem?" Neodsuzuj nic a pak nebude žádný intelekt, se kterým by sis musel dělat starosti.

Druhá otázka:

Několik prvních dní Dynamické meditace jsem měl tendenci pozorovat svaly, cítíce všude bolest. Existuje nějaká cesta, jak se s tím vyrovnat?

Pokračuj v tom … a dostaneš se z toho. Důvod je zřejmý. Jsou dva důvody. První – je to náročné cvičení a tvé tělo se na něj musí naladit. Takže tři čtyři dny budeš cítit, že celé tělo bolí. To se stává při každém novém cvičení. Ale po čtyřech dnech to přejde
a tvé tělo se bude cítit silnější než předtím.

Ale to není příliš podstatné. Ta podstatná věc jde hlouběji. A tou podstatnou věcí je to, k čemu začínají docházet moderní psychologové. Tvé tělo není jen fyzické. Do tvého těla, do tvých svalů, do struktury tvého těla vstoupilo skrze potlačování mnoho jiných věcí. Potlačíš-li hněv, do těla vstupuje jed. Usazuje se ve svalech, v krvi. Potlačíš-li něco, nejedná se jen o mentální záležitost, jde to i do fyzické úrovně – protože ty ve skutečnosti nejsi rozdělen.

Nejsi tělo a mysl: jsi tělo-mysl – psychosomatický jev. Jsi obojím! Takže cokoli se děje s tvým tělem, dotýká se tvé mysli; je to jen druhý konec jedné věci. Cokoli je uděláno s tvou myslí, dotýká se tvého těla; je to druhý konec jedné věci.

Například když se rozhněváš, co se děje s tělem? Kdykoli se rozhněváš, do krve jsou vyloučeny určité jedy. Bez těchto jedů bys nezešílel natolik, aby ses hněval. Máš v těle jisté žlázy, které produkují určité chemikálie. Nyní je to vědecky dokázáno. Není to jen filozofie. Tvá krev se otráví.

To je důvod, proč když jsi rozhněvaný, můžeš udělat věci, které normálně udělat nedokážeš – protože jsi šílený. Můžeš odstrčit velký kámen: to normálně nesvedeš. Potom dokonce ani nemůžeš uvěřit, že jsi takový kámen odstrčil, hodil či zvednul. Když se vrátíš do normálu, nebudeš znovu schopen ho zvednout, protože už nebudeš stejný. Jiné chemikálie budou cirkulovat v krvi. Předtím jsi byl v nouzových podmínkách; byla přivedena k aktivitě tvá totální energie.

Ale když se rozhněvá zvíře, tak se tedy hněvá! Nezná pak žádnou morálku, neřídí se žádným učením. Prostě se hněvá a hněv je
uvolněn. Když se hněváš ty, hněváš se podobným způsobem jako zvíře, ale pak do toho vstupuje společnost, morálka, etika a tisíce dalších věcí. Musíš to potlačit. Musíš ukázat, že se nehněváš; musíš se usmívat, sice s přetvářkou, ale musíš, a tím potlačíš hněv. Co se děje s tělem? Tělo bylo připraveno k boji – buď bojovat, nebo létat, utéci z nebezpečí, buď mu čelit, nebo před ním utéci. Tělo bylo připraveno něco dělat hněv je pouze připravenost k činnosti. Tělo se připravovalo na násilí, agresivitu.

Kdyby jsi mohl být násilný a agresivní, pak by se energie uvolnila. Ale ty nemůžeš. Není to vhodné. Potlačíš to. Nyní všechny svaly, které byly připraveny na agresivitu – co se s nimi stane? Budou ochromeny. Energie je nutila k agresivitě a ty jsi je nutil zpět k ne-agresivitě. Nastane tam konflikt. Ve tvých svalech, ve tvé krvi, ve tvých tkáních, se objeví konflikt. Chystaly se něco vyjádřit, a ty jsi je donutil, aby to nevyjádřily. Potlačil jsi je. Tvé tělo bude ochromeno.

A to se děje s každou emocí. Pokračuje to den za dnem, rok za rokem. Tvé tělo se stane úplně ochromené. Všechny nervy budou
ochromené. Nebudou plynout, nebudou tekuté, nebudou živé. Stanou se mrtvými, otrávenými. A všechny budou zamotané. Nebudou přirozené.

Vezmi jakékoli zvíře a podívej se na půvab jeho těla. Co se stalo
s lidským tělem? 

Co se stalo s lidským tělem? Proč už není tak ladné? Proč? Všechna zvířata jsou tak ladná! Tak proč lidské tělo není? Co se
s ním přihodilo? Něco jsi s ním udělal: naboural jsi ho a přirozená spontánnost jeho plynutí zmizela. Stalo se strnulým. V každičké části tvého těla je jed. V každém svalu tvého těla je potlačený hněv, potlačená sexualita, potlačená chtivost – a všechno – potlačená žárlivost, nenávist. Všechno potlačené je tam. Tvé tělo je doopravdy nemocné.

Takže, když začneš meditovat, všechny tyto jedy budou uvolněny. A kdekoli bylo tělo ztuhlé, musí se rozpustit, stát se opět tekutým. Jde o velké úsilí. Po čtyřiceti letech špatného způsobu života začneš náhle meditovat, celé tělo je najednou v převratu. Budeš cítit bolest po celém těle. Tato bolest je však dobrá a ty ji musíš přivítat. Dovol tělu, aby se znovu stalo proudem. Stane se opět ladným a dětským; znovu dosáhneš živosti. Ale než tato živost do tebe vstoupí, mrtvé části musí být narovnány a to bude trochu bolet. 

Psychologové říkají, že jsme kolem těla vytvořili brnění a to brnění způsobuje problém. Je-li ti dovoleno se při hněvu úplně vyjádřit, co uděláš? Když se rozzlobíš, začneš tlačit zuby k sobě, začneš něco dělat s nehty, s rukama, protože tímto způsobem se vyjadřuje tvé zvířecí dědictví. Chceš dělat něco s rukama, něco zničit. 
Když nic neuděláš, tvé prsty budou zmrzačeny; ztratí svou ladnost, svou krásu. Nebudou to živé větve. Objeví se v nich jed. Když si potom s někým podáváš ruku, nejde při tom ve skutečnosti o žádný dotyk, žádný život, protože tvé ruce jsou mrtvé. 

Můžeš to pocítit! Dotkni se ruky malého děcka – je tam malý rozdíl. Dává-li ti dítě doopravdy svou ruku … nedává-li, jevšechno v pořádku – odtáhne se. Nepodá ti mrtvou ruku. Jednoduše ji odtáhne! Ale pokud ti svou ruku chce dát, pak ucítíš, jako by se jeho ruka rozpouštěla do tvé. Teplá, poddajná – jako kdybys držel
v ruce celé dítě. Pouhý dotyk a vyjadřuje všechnu jeho lásku, kterou je možno vyjádřit. 

Ale to samé dítě, když vyroste, bude podávat ruce, jako by to byly mrtvé nástroje. Nebude se jimi dávat, nebude skrze ně proudit. To se stane díky blokům. Hněv je zablokován … Skutečně, předtím než tvé ruce znovuožijí, aby mohly vyjadřovat lásku, musejí projít agonií, musejí projít hlubokým vyjádřením hněvu. Není-li hněv uvolněn, blokuje lásku a ta nemůže vyjít ven.

Celé tvé tělo je zablokované, nejen tvé ruce. A tak můžeš někoho obejmout, můžeš někoho vzít do blízkosti svých prsou, ale není to synonymum pro vzetí do blízkosti tvého srdce. To jsou dvě odlišné věci. Můžeš někoho vzít do blízkosti svých prsou: to je fyzikální úkaz. Ale pokud máš kolem svého srdce brnění, blok emocí, pak ta osoba zůstane vzdálena stejně jako kdykoli předtím. Žádná intimita není možná. Pokud však někoho skutečně vezmeš blízko a nemáš žádné brnění, žádnou zeď mezi sebou a tou osobou, pak se tvé srdce rozpustí do druhého. Nastane setkání, přijmutí.

Tvé tělo se musí zbavit mnoha jedů. Stal ses toxickým a bude tě to bolet – hmm? – protože tyto jedy se už usadily. Já nyní opět vytvářím chaos. Tato meditace v tobě opět vytváří chaos, takže můžeš být znovu uspořádán – takže toto nové uspořádání je možné. Takový, jaký jsi, musíš být zničen, jen pak může být nové znovuzrozeno. Takový, jaký jsi, jsi úplně špatný. Musíš být zničen a jen pak může být vytvořeno něco nového. Bude to bolet, ale ta bolest je jen dočasná.

Pokračuj tedy v meditaci a dovol tělu bolest. Dovol tělu nevzpírat se. Dovol tělu vstoupit do této agonie. Tato agonie přichází z tvé minulosti a odejde. Jsi-li připraven, odejde. Až odejde, poprvé budeš mít tělo. V této chvíli máš pouze uvěznění, chycení, umrtvení. Jsi zapouzdřen. Nemáš hbitost, živé tělo. Dokonce i zvířata mají krásnější, více živá těla než ty.

Když už jsme u toho, to je také důvod, proč jsme tak posedlí oblečením – protože tělo nestojí za ukazování ani dívání. Jsme tak posedlí oblečením! Kdykoli zůstaneš nahý, vidíš, co jsi provedl svému tělu. Šaty před tebou jen stále schovávají tvé tělo. 

To je má zkušenost z mnoha meditačních kempů, že když někteří lidé jsou nazí, pak jsou to jen ti, kteří mají krásná těla a nebojí se. Ti, kteří mají ošklivá těla, si přicházejí stěžovat a říkají: "To není dobré – nazí lidé!" Jejich strach je přirozený. Oni se nebojí nahoty druhých. Bojí se své vlastní nahoty – nemůžou se vyrovnat
s vlastním tělem.

Tato nemoc je začarovaný kruh, protože nemáš-li živé tělo, chceš ho skrývat, a skrýváš-li ho, stává se více a více mrtvým – protože pak není potřeba dávat pozor na to, aby bylo živé.

Po staletích oblékání jsme ztratili kontakt se svými vlastními těly. Kdyby ti byla useknuta hlava a ty bys potkal své vlastní tělo bez hlavy, jsem si jist, že bys nebyl schopen ho poznat. Nebo byl? Nebyl bys schopen ho poznat, protože s ním vůbec nejsi seznámen. Vůbec ho necítíš. Prostě v něm žiješ, aniž by ses o něj staral.

Svým tělům jsme způsobili mnoho násilí. Takže, když vaše těla v této chaotické meditaci nutím znovu ožít, mnoho bloků bude zničeno, mnoho usazených věcí bude opět rozvířeno, mnoho systémů se opět rozproudí. Přijde bolest, ale vy ji uvítejte. Je to požehnání a vy se dostanete za tuto bolest. Pokračujte! Není potřeba přemýšlet, co dělat. Jednoduše pokračujte v meditaci. Viděl jsem stovky a stovky lidí procházet stejným procesem. Během několika dnů bolest zmizí. A když bolest zmizí, kolem tvého těla se rozprostře jemná radost. 

Nemůžeš ji mít ihned – protože je tam bolest! Možná o ní víš, možná o ní nevíš, ale bolest je tam – kolem celého těla. Jen sis ji přestal uvědomovat, protože vždycky byla s tebou. To, co je stále, si přestáváme uvědomovat. Prostřednictvím meditace se staneš vědomým a mysl pak řekne: "Nedělej to – celé tělo bolí." Neposlouchej mysl. Jednoduše v tom pokračuj.

Za určitý čas bude bolest vytlačena. Poté, co bolest bude vytlačena a tvé tělo se stane opět přijímajícím, bez bloků, bez jedů okolo sebe, budeš mít jemný pocit radosti, kterým budeš vždy obalen. Ať budeš dělat či nedělat cokoli, vždy ucítíš jemnou vibraci radosti kolem celého těla. 

Skutečně, radost znamená, že tvé tělo je v symfonii, nic jiného – že tvé tělo je v hudebním rytmu, nic jiného. Radost není potěšení. Potěšení musí být odvozeno od něčeho jiného. Radost je jen tvá – živá, plně vibrující, vitální. A ten pocit jemné hudby kolem tvého těla, v tvém těle, symfonie – to je radost. Můžeš být radostný, když tvé tělo plyne, plyne jako řeka. 

Přijde to, ale musíš projít utrpením, bolestí. Hm? To je část našeho osudu, protože jsi to vytvořil. Ale ono to odejde. Pokud se nezastavíš uprostřed, odejde to. Zastavíš-li se uprostřed, staré usazeniny zůstanou. Během čtyř pěti dnů se budeš cítit v pořádku. V pořádku – v tom starém pořádku, ve kterém jsi vždy byl. Buď si vědom tohoto pořádku.

Třetí otázka:

Můžeš prosím naznačit něco ohledně páté fáze Dynamické meditace?

O tom nemůže být nic řečeno. Proto o tom nikdy nemluvím. Čtvrtá je poslední – pátá se přihodí, ale nic o ní nemůže být řečeno. Beztak není potřeba. Pátá fáze není stav – je to tvé bytí. První čtyři jsou fáze, kroky, ale pátá není stav, není to krok. Je to tvé vlastní bytí, tvá přirozenost. A nic o ní nemůže být řečeno. Přijdeš--li do čtvrté, pátá se ti přihodí. To je jisté – přijdeš-li do totálního ticha ve čtvrté fázi, pak se pátá přihodí. Je to růst tvého ticha. 

Ale nic o tom nemůže být řečeno. Respektive cokoli může být řečeno, bude nepochopeno. Například řeknu-li, že to je absolutní požehnání – hm? – bylo řečeno, že to je absolutní požehnání – pochopíš to mylně, protože nevíš, co to požehnání je. Znáš jistá potěšení a myslíš si, že požehnání je něco jako potěšení. Není! Umíš přemýšlet jen v termínech potěšení, protože to je to, s čím jsi seznámen. Pomyslíš si, že to je nekonečné potěšení – není. Vůbec to není potěšení. 

Nebo můžeš myslet v záporech, že tam nebude žádná bolest, žádné utrpení – jak říkal Buddha. Buddha říkal: "V tomto konečném stavu bytí není žádné utrpení." A když se ho lidé ptávali: "To nestačí, řekni nám něco víc. Říkáš, co tam nebude. Prosím, řekni něco o tom, co tam bude. Říkáš, že tam nebude utrpení, ale co tam bude?" Buddha odmítl odpovědět. Řekl: "Nic neřeknu. Mohu říci jen tolik: nebude tam žádné utrpení."

Dokonce i toto bude nepochopeno – protože zůstaneš vprostřed prázdnoty, nezakořeněný. Je-li řečeno, že to bude jako potěšení, je to špatně. Je-li řečeno, že tam nebude žádná bolest, je to lepší než to první, ale stále to není přesné, protože se můžeš domnívat, že tento stav bude negativního charakteru. Není! Buddha byl v této zemi nepochopen. Byl považován za nihilistu, negativistu, který říká, že v nirváně nebude žádné utrpení, a to je vše; žádné požehnání – satčidánanda – žádná existence, žádné vědomí, žádné požehnání. Jednoduše nepřítomnost utrpení?!

Cokoli je řečeno, bude nepochopeno, protože rozumíme jen tomu, co známe. Znáte potěšení, znáte bolest. A v páté fázi nebude ani jedno. Dualita ustane: nebude tam ani bolest, ani potěšení. Nyní se to stalo nepředstavitelné. Jako co to bude? Není-li tam ani bolest, ani utrpení, jako co to bude? To je nepředstavitelné. Nedokážeš si to představit. 

Bertrand Russell někde řekl, že pokud je to skutečně tak, že nirvána nebo Konečné je za bolestí a za potěšením, pak musí být jako hluboký spánek. Zdá se to logické. Není-li tam žádná bolest, ani potěšení, jak můžeš být vědomý? – protože vědomí potřebuje něco, co by si mohlo uvědomit. Když není nic – žádná bolest, žádné potěšení – pak není žádná výzva pro vědomí, aby zde bylo, takže upadneš do hlubokého kómatu.

Všechno bude nepochopeno. Proto o tom nikdy nemluvím. Jen tě vedu ke dveřím chrámu a chrám ti přenechávám … ke vstoupení a poznání. Opouštím tě u dveří chrámu – tyto čtyři schody ti pomohou dosáhnout dveří – pak můžeš vstoupit. Pak stojíš přímo přede dveřmi a dveře jsou otevřeny. A pokud tě chrám přitahuje, volá tě, vyzývá tě, vstoupíš. Z pátého schodu se nikdo zpět nevrátí. Nikdo se vrátit nemůže, protože to je konečná extáze. Celé tvé bytí je k tomuto přitahováno.

Pátá fáze je ponechána bez diskuze. Je to tvé vlastní bytí; není to stav. První čtyři fáze jsou stavy. V první pracuješ se svou vitální
energií, se svou pránou – s dechem. Dech je život. V první fázi pracuješ se svým životem. Ničíš vzor svého dýchání. Prostřednictvím chaotického dýchání ničíš zažitý vzor. A pokud dokážeš zničit vzorec dýchání, všechny vzorce ve všech tvých tělech budou rozbity – protože dýchání je nejjemnější věc, se kterou lze pracovat. 

Možná, že sis toho nevšiml, ale kdykoli se tvá mysl změní, změní se tvé dýchání. Dokonce i malá změna nálady a dýchání se okamžitě změní. Abychom byli více přesní, dýchání se změní dokonce ještě předtím, než se změní nálada. Jsi šťastný, dýcháš jinak. Zlobíš se, dýcháš jinak. Jsi smutný – dýcháš jinak. Jsi napjatý – dýcháš jinak. Jsi relaxovaný – dýcháš jinak. Rytmus se stále mění.

Pozoruj to! Pozoruj způsoby svého dýchání. Nedýcháš celý den jedním způsobem. Ráno dýcháš jinak, večer dýcháš jinak. Pouhou znalostí tvého dechu může být řečeno všechno o tvé mysli, co se s ní děje. Dříve nebo později, až bude medicína a psychologie schopna vstoupit hlouběji do fenoménu dýchání, vědci budou schopni sestrojit jeho graf. Graf tvého dýchání ukáže, jakými typy nálad jsi procházel po celý den. Když spíš, dýcháš odlišně. Jsi-li pozorný, dýcháš odlišně. Jsi-li ospalý, dýcháš odlišně. Dýchání může být snadno změněno a změníš-li dýchání, změníš mysl.

Můžeš pracovat oběma způsoby. Existuje mnoho škol jógy. Některé školy, zvláště školy rádžajógy, začínají s myslí. Říkají – nejdříve změň mysl, dýchání se pak změní samo od sebe. Existují i jiné školy, zvláště školy hatajógy, které říkají – změň dýchání
a změna mysli bude následovat. Obě školy mají pravdu, protože mysl a dech jsou spojeny.

Udělej jednu věc: když se cítíš relaxovaný – jednoho dne prostě ležíš v křesle a cítíš se relaxovaný a celý svět se zdá být šťastný
a klidný a ty cítíš, že jsi doma – všimni si svého dýchání. Jen pozoruj rytmus: jak vdechuješ, jak vydechuješ, jaký je časový poměr, jak velká pauza je mezi nádechem a výdechem. Všimni si všeho. A pak udělej ještě jednu věc: někdy, když se cítíš rozhněvaný, dýchej způsobem, jakým jsi dýchal, když jsi byl relaxovaný – bude nemožné být rozhněvaný. Nemůžeš být rozhněvaný. Nemůžeš být rozhněvaný! Bude nemožné se hněvat, protože hněv potřebuje jiný typ dýchání.

Když jsi zamilovaný, sedíš se svým přítelem, nebo se svou ženou či milovaným, všimni si, jak dýcháš. A pak zkus dýchat tímto způsobem všude; náhle ucítíš, jak se objevuje láska. Všimni si toho. Když jen ležíš na posteli se svým milovaným, všimni si, jak dýcháš. Pak se posaď vedle stromu a dýchej stejným způsobem a náhle ucítíš, že strom se stal milovaným, protože nyní láska plyne.

Pokud si nejsi vědom tohoto faktu, vytváříš si pro sebe zbytečně mnoho utrpení. Na špatných místech stále špatně dýcháš, a vytváříš tak příliš mnoho zmatku.

V první fázi nejdříve pracujeme s dechem, abychom vytvořili chaos – protože dokud není chaos, nemůžeš být zrozen. První krok je zbourat všechny vzory dýchání.

Ve druhé fázi pracujeme s emocemi, se všemi potlačenými emocemi, abychom se jich zbavili. A pokud jsi šel skutečně do hloubky, dýchal chaoticky, potlačené emoce vyjdou ven snadno. Začnou odcházet samy od sebe, nebudeš muset nic dělat. Druhý krok se přihodí automaticky, jestliže první bude udělán správně. Neodporoval-li jsi při první fázi, druhá bude snadno následovat. Ve druhé fázi pracujeme s emocemi – abychom se jich zbavili,
abychom je vyjádřili, abychom je zahodili. Rozčiluje-li tě někdo
a ty na něj pustíš svůj hněv, vytváříš řetězovou reakci. Nyní i on bude rozzloben a toto může pokračovat po celé životy a vy stále budete nepřáteli. S tímto můžeš pokračovat celá staletí. Nemá to konce. Kde to končí? Existuje pouze jediná možnost: ukončit to můžeš pouze v meditaci, nikde jinde, protože v meditaci se nehněváš na někoho, ale hněváš se jen tak.

Pamatuj, ten rozdíl je podstatný. Nehněváš se na někoho. Hněváš se jen tak, hněv je uvolněn do vesmíru. Nechováš nenávist vůči někomu. Když nenávist přichází, prostě nenávidíš a nenávist je odhozena. Při meditaci nejsou emoce adresovány – jsou neadresné. Odcházejí do vesmíru a vesmír všechno očistí. 

Pamatuj, je to jako špinavá řeka vtékající do oceánu: oceán ji očistí. Kdykoli tvůj hněv, tvá nenávist, tvá sexualita mizí do vesmíru, do oceánu, on je očistí. Kdykoli špinavá řeka vtéká do jiné, pak se ta druhá řeka také znečistí. Hněváš-li se na někoho, házíš svou špínu na něj. On pak svou zase bude házet na tebe a celá záležitost se stane vzájemným znečišťujícím procesem. 

Při meditaci vyhazuješ sám sebe do vesmíru, aby tě očistil. Veškerá energie, kterou odhazuješ, je vesmírem čištěna. Vesmír je ohromný nekonečný oceán, nemůžeš ho znečistit. Při meditaci nejsme spojeni s osobami. Při meditaci jsme v přímém spojení s vesmírem. 

Ve druhé fázi zahazujeme emoce. Je to katarze. Ve třetí fázi užíváme mantru hů. Je to súfijský zvuk podobný hinduistickému zvuku Aum, je však lépe použitelný pro moderního člověka, protože Aum je velmi jemný zvuk. Řekneš-li Aum, nikdy to nejde níže než do srdce. Není to příliš násilné, je to velmi nenásilné. Jeden z nejnenásilnějších zvuků je Aum. 
Byl vymyšlen pro jiný typ lidí, než jste vy – pro ty, kteří byli velmi milující a nenásilní; pro ty, kteří byli jednoduše přirození; pro ty, kteří žili v přírodě, na vesnicích; pro nevzdělance, pro jednoduché lidské bytosti, nepříliš kultivované a podmíněné – zvířecí, čisté, jednoduché, nevinné. Pro tyto lidi bylo vymyšleno Aum. Dokonce jen tak málo stačilo k jejich změně. Je to velmi jemné kladivo, Aum. Dotýká se srdce velmi jemně. Ale pro ně to bylo dostatečné, protože oni měli srdce. Pro vás to nebude pracovat. Potřebujete velmi násilná kladiva. 

Súfijci vymysleli tento druhý zvuk: Hů. Je to část slova Allah. Súfijci opakují: "Allah! Allah!" A když to stále opakuješ, stane se z toho: "Allah-hů! Allah-hů! Allah-hů! Allah-hů!" Počáteční fáze je poté vynechána, Allah je vynecháno, a hů zůstává. Pak se z toho stane: "Hů! Hů! Hů!"Když říkáš "Hů!", jde to přímo do sexuálního centra. Vstupuje to přímo do sexuálního centra. 

Tento věk je tak sexuální, že potřebujete bít na sexuální energii. Už v tom není srdce. Budete-li zkoušet Aum, klepete na dveře, které jsou prázdné. Už tam nikdo nežije. Všechna váha je posunuta dolů, do centra sexu. Vaše centrum není srdce. Srdce může být centrem jedině tehdy, když jsi soustředěn v lásce, ale nyní jsi soustředěn v sexu, nikoli v lásce. 

Psychologové říkají – a říkají to, protože vás studují – že láska není nic než předehra k sexu. Mají pravdu, protože nemají žádný jiný vzorek ke studování. Studují vás a došli k závěru, že láska není nic než předehra – jen vytváří situaci, ve které se může uskutečnit sex. Nic jiného. Takže když se sex odehraje, láska zmizí. Je to tedy stejné, jako když jsi přitahován k jídlu, cítíš-li hlad, a na jídlo se pak díváš se spoutanýma očima. Je-li tvůj hlad uspokojen, už se na jídlo nedíváš. Všechna připoutání jsou ztracena. 

Miluješ-li tedy svou ženu nebo svého muže, láska je jen nálepka pro vstup do sexu – protože by bylo příliš hrubé … Plní jen úlohu zjemňovacího činitele. Poté, co je sex uspokojen, se manžel přesune na svou polovinu postele a jde spát. Konec. Všechna pouta jsou pryč. Přijde to znovu teprve tehdy, až ucítí určitý druh hladu. Psychologové říkají, že láska není nic než předehra – pouhý rozmar. Mají pravdu, protože jiný druh lidí neznají.

Aum bylo vymyšleno, objeveno pro jiný typ lidí: pro ty, kteří žili v lásce. Ne že by nikdy neměli sex: měli ho – jinak byste zde nebyli. Měli sex, ale byl tam základní rozdíl v kvalitě: byli soustředěni v lásce a sex byl vyjádřením jejich lásky. Nic jiného. Láska byla základní a sex byl pouze jedním z jejích mnoha vyjádření – nejhlubší vyjádření, ale stále vyjádření lásky. Nejdříve milovali
a pak teprve se přihodil sex. Nepocházel z mozku, nebyl plánován.
Chcete-li použít současného žargonu, pak mohu říci, že sex nebyl ničím víc než dohrou. Psychologové říkají, že láska není nic než předehra. Já tedy říkám, že sex nebyl nic než dohra – jen dokončení hry. Hm? Vrchol, ale nikoli centrum. Centrem byla láska. Srdce fungovalo odlišným způsobem, vibrovalo jinak. Aum stačilo pro práci s ním. Osoba, která je velmi milující a má srdce, té Aum pomůže; jinak Aum nepomůže. 

Hů je zvuk pro tento věk. Dotkne se přímo tvého sexuálního centra. Zakřičíš-li hlasitě: "Hů, hů, hů," ucítíš uvnitř jemné bušení. Sexuální energie se pak může pohnout dvěma směry: navenek nebo dovnitř. 

Cítíš-li se přitahován k ženě nebo k muži, energie se začala pohybovat navenek. Skutečně, žena se tě dotýká zvenku, či muž se tě dotýká zvenku. A to je do písmene pravda. Cítíš-li, že tě nějaká žena přitahuje, budeš-li pozorný a všímavý, ucítíš jemný dotek na svém sexuálním centru. Ženská energie se tě dotkne, či mužská
energie se tě dotkne na tomto centru. Ten samý dotyk bude pocítěn od Hů, ale zevnitř. A budeš-li bít na centrum sexu zevnitř, dojde k otevření a energie začne uvnitř stoupat vzhůru. 

A jak jednou víš, jak způsobit, aby tato energie plynula vzhůru a uvnitř, dosáhneš většího orgazmu, vyšších vrcholů extáze, než bys byl schopen dosáhnout s kteroukoliv ženou či mužem. Začalo se tvé vnitřní setkání.

První fáze změní tvou pránu – tvůj vzor dýchání. Druhá fáze zahodí tvé emoce, potlačenou část tvé mysli – katarze. A třetí fáze se dotkne tvé životní energie, aby stoupala vzhůru. Začne-li se energie pohybovat vzhůru, nemusíš dělat nic. Jednoduše si lehni na zem, jako bys byl mrtev, takže tě nic nerozptyluje. Proto stále zdůrazňuji – nehýbat se. Po třetí fázi, když řeknu "stop!", se úplně zastav! Vůbec nic nedělej, protože cokoli tě může rozptýlit, a ty se mineš cílem. Cokoli, zakašlání nebo kýchnutí a možná promeškáš celou věc, protože mysl se rozptýlí a plynutí energie se okamžitě zastaví – tvá pozornost se přesunula. 

Nic nedělejte. Neumřete z toho! I když přichází kýchnutí a vy deset minut nekýchnete, nezemřete. Cítíte-li, že na vás jde kašel a dráždí vás to v krku a vy nic neuděláte, nezemřete. Nebojte se: ještě z toho nikdo nezemřel. Zůstaňte mrtví, co se týče těla, aby energie mohla plynout jedním proudem.

Poté, co se energie začne pohybovat vzhůru, budeš čím dál tišší. Ticho je vedlejší produkt energie proudící vzhůru. Napětí je vedlejší produkt energie proudící dolů. Budeš čím dál úzkostnější, bude-li energie proudit dolů. Budeš čím dál tišší, klidnější, chladnější, jak se energie bude pohybovat vzhůru a dovnitř. Tato slova jsou synonyma: "dolů" a "ven" jsou synonyma; "dovnitř" a "vzhůru" jsou synonyma. Když se staneš tichým, energie se pak pohybuje jako proud, plyne skrze všechna centra – všechny čakry. Když čakrami protéká, čistí je, dynamizuje, oživuje a proud teče vzhůru, vzhůru, až do poslední čakry.

Sex je první čakra, první centrum, nejnižší – a my existujeme
z nejnižšího. To je také důvod, proč známe život jen v jeho minimu. Proudí-li energie vzhůru a dosáhne poslední čakry – sahasráry – energie dosáhne svého maxima, život je ve svém maximu. Pak ucítíš, že se celý vesmír stal tichým. Není v něm ani jediný zvuk. Vše se stane úplně tichým, dosáhne-li energie poslední čakry. Znáš první čakru; bude snadné tomu skrze ni porozumět. Když energie vstoupí do sexuálního centra, staneš se úplně napjatým. Celé tělo je horečnaté, každá buňka má horečku. Tvá teplota se zvyšuje, tvůj krevní tlak se zvyšuje, tvůj dech se zbláznil. Celé tvé tělo je v dočasném deliriu – v nejnižším.

Docela opačná situace je v poslední čakře. Celé tvé tělo se stane tak chladné, tak tiché, jako kdyby zmizelo. Nedokážeš ho cítit. Staneš se beztělým. Jsi-li potichu ty, je potichu celá existence – protože existence není nic než zrcadlo. Zrcadlí tebe. V tisíci a tisíci zrcadlech zrcadlí tebe. Jsi-li tichý, celá existence je tichá.

To je čtvrtá fáze; o páté neříkám nic. Toto jsou dveře – absolutní ticho. Pak můžeš vstoupit do chrámu a poznat ho, ale nemohu ti to říci. Až to budeš znát, také nebudeš schopen o tom nic říci. Je to nevyjádřitelné.

Poslední otázka: 

Při ranních a večerních meditacích jsem se odchýlil od energických pohybů a zhruba uprostřed – zejména jak hudba a okolní vřava vzrůstala – se ve mne objevilo podivné ticho a pohyby postupně ustávaly. Toto ticho se prohlubovalo jak tempo hudby narůstalo a já jsem cítil, že jsem centrem ticha v bouři, která mne obklopuje. Bylo to příjemné.

Jedná o zpětnou vazbu a mělo by to být odstraněno? Měl bych dále pokojně pokračovat v energických pohybech a potichu zůstat až na konci? Dokonce i na konci, když oslavujeme, užívám si přetrvávajícího ticha – a čím více je hudby a nářků, tím hlubší ticho je ve mně.

To je to ticho, o kterém jsem právě teď mluvil. Když energie plyne vzhůru, toto ticho se ti přihodí. Neodrazuj ho. To je to, o co se snažíme. Přivítej ho. To je host, na kterého čekáme. Začni divoce. Ale pokud cítíš, že pohyby a hluk ustávají sami od sebe a na tebe sestupuje hluboké ticho a bouře okolo tebe a všechen hluk a nářek a šílenství nenarušuje tvé ticho – spíše ho prohlubují – pak si můžeš být jist, že to je skutečné, že neklameš sám sebe. Zůstaň tedy potichu. Na konci se přihodí následující. Pokud ses stal skutečně tichým, ticho bude tvá oslava.

S různými jedinci to však může být různé. Je to závislé. Závisí to na typu člověka. Někdo rád vyjadřuje svou radost tancem, někdo zpěvem, někdo prostě křičí, tečou mu slzy – ne v agonii, nýbrž v požehnání. Někdo jiný může zůstat tichým: je to jeho oslava.

Takže si nedělej starosti s tím, jak oslavovat. Způsob, jakým se ti to přihodí, je tvá oslava. A přišel-li k tobě tento druh ticha, tak ho uvítej, raduj se z něj. Spolupracuj s ním tak, aby se co nejvíce prohloubilo.

6

Bůh je existence
6.
To, co zrak nedokáže vidět, avšak To, co vidí zrak – věz, že To je
Brahman a nikoli to, co lidé zde uctívají.

7.
To, co sluch nedokáže slyšet, avšak To, co slyší sluch – věz, že To
je Brahman a nikoli to, co lidé zde uctívají.

8.
To, co prána neodhaluje, avšak To, co odhaluje pránu – věz, že To
je Brahman a nikoli to, co lidé zde uctívají.

Toto století začalo velmi podivným prohlášením. To prohlášení učinil Friedrich Nietzsche. Řekl: "Bůh je mrtev, a člověk je proto od nynějška úplně svobodný." Ve chvíli, kdy bylo prohlášení učiněno, vypadalo velmi podivně, ale ukázalo se, že bylo věštecké. Tak či tak se stalo základem moderní mysli.

Pro moderního člověka je Bůh skutečně mrtev. Ne že Bůh by byl mrtev: kdyby byl Bůh mrtev, nic by nemohlo být živé, protože Bohem rozumíme základní, věčný život, samy kořeny existence. Pro moderního člověka je však Bůh mrtev. Nebo to také můžeme říci jinak, že moderní člověk je mrtvý k Bohu. Vztah byl zničen, most už neexistuje. Ať věříš nebo ne, na tom nesejde. Tvá víra je povrchní; nesahá příliš do hloubky.

I tvá nevíra je povrchní. Pokud nevíra sama je povrchní, jak by nevíra mohla být velmi hluboká? Jsou-li teisté velmi povrchní, jak by ateisté mohli jít do hloubky? Jestliže samo ano ztratilo svůj význam, jak by potom ne mohlo mít nějaký význam? Všechen význam, který ateismus může mít, vychází z hloubek teismu. Existují-li lidé, kteří celým svým bytím dokážou říci Bohu ano, jen pak se nestane významným. Ne je podružné.

Bůh je mrtev a s Bohem je mrtva i nevíra. Víra je mrtva a společně s ní zemřela i nevíra. Toto století a moderní mysl jsou jistým způsobem ve velmi podivné situaci. Nikdy předtím tomu tak nebylo. Existovali lidé, kteří byli teisté, kteří skutečně věřili, že Bůh existuje. Existovali lidé, kteří byli skutečnými ateisty, kteří se stejnou intenzitou věřili, že Bůh neexistuje. Moderní mysl je neutrální. Nezajímá ji to – je nedůležité, zda Bůh existuje či nikoli. Nikdo se nezajímá o to, aby dokázal to či ono. 

To je ve skutečnosti smysl Nietzscheho deklarace, že Bůh je mrtev. Nestaráš se ani o to, abys Ho popřel. Nestaráš se dokonce ani o to, abys argumentoval proti Němu. Most je zkrátka zničen. Nemáme žádný vztah s Ním ani proti Němu. Proč se to stalo? Proč se tento úkaz stal tak zřejmým pro moderní mysl – tato lhostejnost? Musíme najít příčiny.

První příčina je tato: vždy jsme o Bohu přemýšleli jako o osobě. Přemýšlet o Bohu jako o osobě je chybné, nepravdivé, a tato myšlenka musela zemřít. Myšlenka, že Bůh je osoba – kontrolující, řídící, vytvářející, udržující – je mylné. Bůh není osoba. Ta myšlenka se stala tak významnou kvůli našim myslím. Kdykoli o něčem přemýšlíme, přemýšlíme o tom jako o věci nebo jako o osobě. Jsou k dispozici jen dvě alternativy: existuje-li něco, pak to musí být buď věc, nebo osoba.

Nedokážeme si myslet, neumíme si představit, že věci a osoby jsou pouze manifestací něčeho hlubšího, skrytého. Stejná síla se stává věcí, stejná síla se stává osobou – ale ta síla sama není ani jedním. Bůh, považovaný za osobu, je mrtev. Ten koncept je mrtev, musel zemřít, protože jako osoba nemohl být Bůh dokázán. Bůh považovaný za osobu neřešil žádný problém. Spíše naopak, vytvářel další – protože, je-li Bůh osoba, proč je na světě zlo? On musí dovolit zlo, musí s ním spolupracovat. Pak se stane zlou
osobou.

André Gide kdesi řekl: "Je pro mne těžko představitelné, že Bůh existuje jako dobro. Ale umím si představit, že Bůh existuje jako zlo, jako Satan, protože ve světě je tolik zla, tolik utrpení, tolik bolesti, tolik úzkosti." Nemůžeme se domnívat, že Bůh řídí celou tuhle záležitost. Musí existovat něco jako ďábel, který to má na starosti, vrchní Ďábel. Bůh musí být dobrý, co by to jinak bylo za Boha? Jeho základem musí být dobro. Ale podle toho, jak svět vypadá, se zdá, že Bůh je ďábelský a nikoliv dobrý, že si hraje se zlem. A dokonce to vypadá tak, že Bůh má ze všeho toho utrpení radost; že trápí a má z toho potěšení.

Je-li Bůh osoba, pak jsou možné dvě varianty: buď se Bůh stane Ďáblem, nebo musíme popřít jeho existenci. Druhá varianta je lepší. Bůh jako osoba musel zemřít, protože se stalo nemožné považovat Ho za dobrého. Ten koncept byl však chybný – byl antropocentrický. Uvažovali jsme o Bohu jako o vrchním člověku, jako
o supermanovi. Představovali jsme si Boha, coby zvětšenou osobu, jako jsme my sami. Pouze jsme zvětšili člověka.

V bibli je řečeno, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale toto je řečeno člověkem. Pravda je přesně opačná: člověk stvořil Boha k obrazu svému. Tento obraz stvořený člověkem musel zmizet. Je dobře, že tento druh Boha zemřel, protože odstraněním tohoto konceptu můžeme začít s novým bádáním, co je to Bůh.

Upanišady jsou naprosto odlišné. Nikdy neříkají, že Bůh je osoba; to je také důvod, proč mají pro moderní mysl význam. Neříkají, že Bůh je osoba. Říkají, že Bůh je sama podstata bytí, nikoli osoba. Bůh je existence, nikoliv existující. Tento rozdíl je velmi jemný, ale zkuste mu porozumět. 

Věci existují, člověk existuje, žena existuje, osoba existuje, ale mohou z existence zmizet. Cokoliv existuje, se může stát ne-existujícím – to z toho vyplývá. Cokoli, co existuje, může z existence odejít, ale existence sama nemůže odejít z existence. Takže můžeme říci, že křeslo existuje, že dům existuje, protože tyto věci mohou z existence odejít. Ale nemůžeme říci, že Bůh existuje. 

Bůh je existence – Není to tak, že Bůh existuje. Bůh je prostě synonymum k existenci. Skutečně, řeknete-li: "Bůh je", opakujete se. Bůh znamená být. Lingvisticky vzato je chybné říci "Bůh je", protože je, samo sloveso být, je Bůh. Bůh znamená být – bytí. "Bůh
existuje" je špatně. Bůh je existence! Bůh je synonymum slova existovat. Existence nikdy neumírá, nikdy neodchází z existence. Formy přicházejí a odcházejí, formy se mění. Ve světě forem není nic stálé. upanišady tedy říkají náma a rúpa – jméno a forma – to je svět, a to, co je za jménem a formou, je Bůh. Ale co je za jménem a formou? Za jménem a formou je Existence sama.

Upanišady přemítají o Bohu ne jako o osobě, ale jako o existenci samé – jako o samé podstatě existence. Náma-rúpa-ateet – za jménem, za formou. Co je za jménem a za formou? Okolo tohoto domu jsou stromy, ony existují. Za těmi stromy jsou hory, ony existují. Vy jste zde, vy existujete. V těchto stromech, v horách, ve vás, co je společné? Forma není společná – máte různou formu, stromy mají jinou formu a hory mají úplně odlišnou formu. Jména nejsou společná, formy nejsou společné. Co je společné? – ten společný jmenovatel je Bůh. Vy existujete, stromy existují, hory existují –
existence je společná. Všechno ostatní je vedlejší. Základem je to, že vy existujete, že stromy existují, hory existují. Existence je společná! Tato existence je Bůh.

Upanišady se však nikdy nestaly příliš populárními. Ani nemohly, protože, je-li Bůh existence, ztrácí to pro vás smysl – hmm? – jak vejít do vztahu s existencí? Je-li Bůh osoba, otec, matka, bratr, milovaný, můžete s ním mít vztah, můžete přemýšlet o vztahu. Ale jak být ve vztahu s existencí? Existence je tak ryzí, tak abstraktní. Jak se k ní modlit? Jak ji nazývat? Jak před ní plakat a naříkat? Nikdo tam není!

Pro tuto lidskou slabost se upanišady nikdy nestaly příliš populární. Jsou tak pravdivé – nemohly se stát příliš populární. Udělat pravdu populární je téměř nemožné, protože lidská mysl ji nepřijme takovou, jaká je. Lidská mysl si může pouze myslet: "Je-li Bůh osoba, pak můžeme být ve vztahu." Proto mají kulty bhakti takový vliv – kulty oddanosti. Modli se, uctívej, odevzdej se – ale stále je tam osoba. Je to jednoduché! Můžeš se modlit, můžeš mluvit, můžeš komunikovat. Samozřejmě, že nikdo takový neexistuje, ale pro tebe to bude snadnější. Můžeš-li si představit, že někdo jiný naslouchá tvé modlitbě, bude pro tebe snadné se modlit.

Nikdo tě však neposlouchá … jen abstraktní existence, která nemá žádné uši k poslouchání, žádné oči k tomu, aby tě viděla, žádné ruce, aby se tě dotkla. Bude pro tebe těžké se modlit. Pro tuto obtížnost si člověk vždy představoval Boha jako osobu. Pak je všechno snadné – ale všechno je chybné. Na jedné straně se to stane snadné; na druhé straně se to stane chybné.

Tento Bůh je tedy mrtev a neexistuje žádná možnost, jak Ho oživit – žádná možnost, jak mu vrátit krev a pulz. Je skutečně mrtev. Tento Bůh nemůže být znovu přiveden na svět. Tu možnost už jsme minuli. Lidská mysl už vyspěla; dětský postoj vůči Bohu je neudržitelný. Je to přežitek. Stále uvažujeme v termínech, které už jsou mrtvé. Stále Boha zobrazujeme, zatímco všechna jména a formy zmizely.

Upanišady se nyní stávají významnými. Před pěti tisíci lety ještě nebyl jejich pravý čas. Když tato Kéna byla napsána, ještě nebyl její čas. Nyní nastal pravý čas a Kéna může být pochopena, tyto
upanišady mohou být pochopeny, protože Bůh coby osoba už neexistuje. Nyní už Bůh může existovat pouze jako neosobní existence. Přijdou však těžkosti, protože budete muset všechno změnit. Celé vaše náboženství musí být změněno, protože střed zmizel – pro staré náboženství zmizel střed. S novým středem přijde nové náboženství – nový náboženský postoj.

Proto kladu důraz na meditaci a nikoli na modlitbu. Proč? Protože modlitba potřebuje osobu. Meditovat můžeš bez existence osoby, která tě poslouchá, protože meditace není modlitba, není nikomu adresována. Je to něco, co prostě děláš bez toho, aniž by někdo jiný byl tam. Není to vztah. Je-li Bůh mrtev, pak je modlitba bezvýznamná. Pouze meditace může mít nějaký význam. Modlíš-li se, modlíš se k někomu. Medituješ-li, prostě medituješ. Modlíš-li se, modlitba je duální – dualistická: ty jsi tu a někdo jiný, ke komu je modlitba adresována, je tam. Meditace není dualistická – advaita – neexistuje nikdo jiný. Vůbec se nejedná o vztah. Jsi sám. A čím více vstupuješ do této osamělosti, tím více vstupuješ do meditace.

Meditace znamená schopnost být sám – nejen schopnost být sám, ale mít z té samoty požitek; být tak sám, že druzí úplně zmizí, že druzí nejsou; být tak sám, že se začneš propadat sám do sebe. Propast se otevřela a ty už jen padáš sám do sebe. Spadl-li jsi sám do sebe, forma bude dříve nebo později ztracena, jméno zmizí, protože ony existují pouze na povrchu. Čím hlouběji padáš, tím blíže jsi Bohu – Bohu jako existenci, nikoli osobě. 

To je ten rozdíl. Modlíš-li se, je Bůh vně tebe – a tento Bůh je mrtev. Bůh venku už neexistuje. Můžeš o Něm dále přemýšlet, že je někde v nebi, na obloze, ale ty sám ucítíš, že to je dětinské. Nikdo takový neexistuje. Tento Bůh všechny opustil.

Kdysi, v čase Rgvédu, žil Bůh velmi blízko, v Himálaji. Hmm? Protože Himálaj byl nepřístupný. Žil na hoře Kailaš. Ale pak tam vstoupil člověk – a Bůh odtamtud musel odletět, nebyl tam nalezen. Pak se usídlil na hvězdách, na Měsíci. Ale člověk nyní dosáhl i Měsíce a Bůh tam opět není. Dříve nebo později bude člověk všude a Bůh nebude nikde, protože kam by se nyní mohl schovat? 
Dnes už nic není nedosažitelné, respektive všechno bude dříve či později dosažitelné. Není se kam schovat. Tento koncept už nemůže dále existovat. Bůh jako osoba k nalezení už neexistuje. A to je dobré, protože nyní se můžete obrátit od modlitby k meditaci.

Modlitba je opravdu dětinská. Jistým způsobem je neurotická, protože ve svých představách vytváříš Boha a pak se k Němu modlíš. Budeš z toho mít takové halucinace, že si na své modlitby začneš odpovídat ze strany Boha. To jsi skutečně zešílel. Nejsi při smyslech. Můžeš to udělat; mnoho lidí to udělalo – jsou známi jako velcí svatí. Byli nemocní, protože s Bohem je možné pouze ticho. Jenže staneš-li se tichým, nemůžeš mít vztah s okolním světem; spadneš do sebe. Bůh se nyní stal silou uvnitř tebe. Není to osoba vně: nyní je to síla uvnitř. 

V indické literatuře je jedna krásná příhoda: 

Říká se, že se stalo, že Bůh stvořil svět a pak žil na zemi. Bylo to Jeho vlastní stvoření. Líbilo se mu a žil společně s lidmi, zvířaty
a stromy. Měl však velkou potíž, protože celý den byl vyrušován, dokonce i v noci. Nemohl spát, protože lidé stále uvažovali: "Tohle je špatně, tamto je špatně. Proč jsi to udělal takhle? Proč jsi to raději neudělal takto?" Všichni k Němu chodili, radili, navrhovali.

Bůh už toho měl dost, a tak svolal radu svých moudrých božstev, moudrých poradců, a říká jim: "Najděte mi místo, kam bych se mohl schovat – před mým vlastním stvořením, protože jinak mě zabijí, nebo já sám spáchám sebevraždu. Každou chvíli mi radí
a říkají: ,Dělej tohle! Dělej tamto! Tohle je špatné a tohle se nesmí dělat.‘ Jejich názory jsou tak protichůdné, že kdybych se podle nich měl řídit, celý svět by byl jeden velký zmatek."

Někdo tedy navrhl: "Jdi do Himálaje. Schovej se tam na Gourishankaru – Everestu."
Ale Bůh řekl: "Nevidíš dostatečně napřed. Jednoho dne tam Tenzing a Hillary vylezou. Je to dokonce otázka jen několika hodin." Hm? – pro Boha je to otázka několika hodin. A tak tedy Bůh řekl: "To by nepomohlo."

Pak někdo navrhl: "Jdi na Měsíc."

A Bůh řekl: "Cožpak nevíš? Stačí jen pár minut navíc a člověk bude i tam." Jeden starý, moudrý poradce tedy přišel k Bohu blíže
a pošeptal mu do ucha: "Bude lepší, když se schováš v člověku samém. Tam on se nikdy nepokusí vstoupit." Říká se, že Bůh přijal tuto radu a od toho okamžiku nemá žádné potíže.

A nyní nastal čas Ho tam obtěžovat. Můžeš tam vstoupit jen prostřednictvím meditace, nikoli modlitby, protože modlitba je pokračováním víry, že On někde žije – na Everestu, na Měsíci, nebo někde …. Modlitba Ho umisťuje vně. Meditace úplně smazává celý koncept, že On je vně či že se k Němu lze modlit nebo že
k Němu lze promlouvat nebo že k Němu můžeš mít vztah. Ne. Jednoduše se vydáš sám do sebe. Čím hlouběji se dostáváš, tím hlouběji se pohybuješ v Něm. Toto setkání však proběhne v tichu, protože on není druhý. On je ty – schovává se jako ty.

Pokud mi rozumíš, pokud rozumíš rozdílu mezi modlitbou a meditací – Bohem jako osobou a Bohem jako existencí – pak bude snadné porozumět sútře:

To, co zrak nemůže vidět, avšak To, co vidí zrak – věz, že To je Brahman a nikoli to, co zde lidé uctívají.

Co zrak nemůže vidět …

Protože pokud by On byl vně, mohl bys Ho vidět. Pak by zrak nemohl selhat. Pokud by byl vně, mohly by být nalezeny způsoby, jak Ho uvidět. Ale On vně není. Proto sútra říká: 

Co zrak nemůže vidět …Nemůžeš Ho vidět! Není způsob jak Ho vidět. Ať děláš cokoli, nemůžeš Ho vidět. Ale lidé Ho vidí. Co o nich tedy říci? Co si o nich myslet? Oni Ho vidí!

Byli křesťanští mystici, kteří říkali, že viděli před sebou stát Ježíše. Byli hinduističtí oddaní, kteří říkali, že viděli Kršnu hrát na flétnu. A po celém světě jsou spousty dalších oddaných. Někdo Ho viděl jako Rámu, někdo Ho viděl jako Kršnu, někdo Ho viděl jako Ježíše, někdo jako Marii … stále někoho vidí. A tato upanišada říká: 

To, co zrak nemůže vidět …

Museli si to představit. Krásná představa! Velmi hluboce uspokojující! Vidíš-li před sebou stát Ježíše, jsi hluboce naplněn, hluboce uspokojen. Je to však stále sen – krásný, ale sen – vize, kterou jsi stvořil ty, vize, kterou sis vytoužil, vize, kterou jsi toužil vidět. A cokoli toužíš vidět, máš schopnost uvidět, protože lidská mysl může vytvořit jakoukoli představu a dát ji reálnost. To je schopnost lidské mysli. Můžeš stvořit sen a učinit ho skutečným.

Samozřejmě, že to bude skutečné jen pro tebe a pro nikoho jiného. Takže vidíš-li Ježíše, nemůžeš z něj udělat vizi i pro ostatní. Požádají-li tě tví přátelé: "Dovol nám, ať také vidíme tvou vizi," nemůžeš jim pomoci. Nemůžeš nic dělat, protože sen má specifickou kvalitu: nemůže být sdílen. Můžeš snít svůj sen a já mohu snít svůj sen – ale ty nemůžeš vstoupit do mého snu, já nemohu vstoupit do tvého snu. Sen je nejsoukromější záležitost na světě. Vše může být zveřejněno, ale sen se veřejným stát nemůže. Ať miluješ svého přítele, svou ženu, svého muže jakkoli, ať jste si jakkoli blízcí, nemůžete vstoupit do snu jeden druhému. Sen zůstává soukromý.

Stejný případ je to s vizemi: vidíš Ježíše. Nikdo jiný s tebou nemůže sdílet tento zážitek. Budeš se s ním procházet po ulici, ale všichni tě uvidí procházet se samotného. Jde o tvůj soukromý sen.
Slyšel jsem jednu anekdotu. 

Dívka, mladá dívka, snila, že přijíždí krásný princ na koni. Vzal ji do sedla, vášnivě ji líbal a pak s ní odjel pryč. Kůň rychle utíkal
a dívka se prince zeptala: "Kam mě vezeš? Jedeme někam daleko?" Princ odpověděl: "To je tvůj sen – to musíš říct ty. Je to tvůj sen! Ty mi řekni, kam tě vezu. To ty mi to musíš říct!"

Vidíš-li vizi Ježíše nebo Kršny, ve skutečnosti jsi svou mysl rozdělil na dvě části: jedna se stala oddaným a druhá se stala Bohem. Zeptáš-li se pak Kršny: "Kam mě to vedeš," řekne ti: "To je tvůj sen. Ty mi to řekni!"

Pokud říkám, že je to sen, neodsuzuji ho. Jen konstatuji fakt. Je to krásné. Raduj se z toho! Není na tom nic špatného. Co je špatného na tom mít radost ze snu, z krásného snu? Užij si ho. Problém nastává ve chvíli, kdy si začneš myslet, že to je realita. Teprve pak nastává problém! Pohybuješ se na nebezpečné půdě – dej si pozor. Mysl může projektovat cokoli.

Navštiv libovolný blázinec a dívej se. Uvidíš, jak všichni mluví na někoho, kdo není přítomen – všichni mluví a také si odpovídají! Každý člověk v blázinci je rozdělen. Stále vidí vize, stále vidí projekce. A tyto projekce se jim zdají tak skutečné, že je musíme zavřít do blázince, protože tyto osoby už nemůžou být svéprávné. Ztratily kontakt s realitou: teď už jsou v kontaktu pouze se snovým světem.

Toto je význam, který má slovo blázen: ztratil kontakt s realitou. Už nemá kontakt se skutečností. Má kontakt pouze se svou vlastní fikcí. Žije ve svém vlastním světě. Nežije s vámi ve skutečném světě, není jeho součástí. Nemůžeš však přesvědčit blázna, že je špatný. To nejde! On může poplést tebe, ale ne ty jeho. Pokud žiješ dlouho s bláznem, můžeš se z toho zbláznit sám.

Slyšel jsem, co se jednou stalo: 
Jeden císař se zbláznil. Vášnivě rád hrál šachy, a tak nějaký psycholog navrhl, že kdyby si s ním přišel zahrát slavný šachista, mohlo by se jeho mysli ulevit. Stále se jen zajímal o šachy. Celý svět pro něj přestal existovat; jen šachy zůstaly spojením se skutečným světem. Byl tedy přivolán slavný mistr a tento mistr hrál
s bláznivým císařem šachy. To trvalo po celý rok – celý rok hrál
s bláznivým císařem šachy. A nakonec se stalo toto: císař se uzdravil a zbláznil se ten šachista. Císař se vrátil do reality a ten chudák, co s ním hrál šachy, se zbláznil.

Žiješ-li rok s bláznem, bude pro tebe velmi obtížné se nezbláznit. On tě může poplést, ale ty jeho ne. On je za …, nemůžeš se ho dotknout, protože on žije ve svém soukromém světě. Tam ty nemůžeš vstoupit. Je nemožné vstoupit do jeho soukromého světa. Nemůžeš o něm ani prohlásit, že je špatný. Špatný a dobrý, pravdivý a falešný, jsou kritéria skutečného světa. Ve snovém světě není nic špatně ani dobře. Cokoli je, je správné samo sebou – prostě tím, že to je, je to správné.

Existují náboženská šílenství, existují světská šílenství. Lidé šílí dvěma způsoby: světským nebo náboženským. Zešílíš-li náboženským způsobem, lidé tě budou respektovat – hm? – protože se budou domnívat, že jsi něčeho dosáhl. Nezešil tedy světsky, to si pamatuj. Kdykoli chceš šílet, nešílej světsky, vždy zkus raději náboženský způsob. Lidé tě pak budou respektovat – ovšem jen na Východě. Na Západě už toto neplatí. Ať je to jakýkoli způsob, nazvou tě bláznem.

Kdykoli vytváříš realitu skrze svou vlastní mysl, vytváříš kolem sebe iluzi – a tu pak můžeš vidět. Ale upanišady jsou naprosto realistické. Říkají, že nemůžeš vidět: 

To, co zrak nemůže vidět, avšak To, co vidí zrak …

Nemůžeš vidět Boha očima – ale On může vidět tvé oči, protože On se schovává za tebou. Tvé oči jsou před Ním. On je ty; On může vidět tvé oči. Ale ty nemůžeš vidět Jeho skrze oči. On se skrývá za všemi tvými smysly – On může vidět tvé smysly.

Dostaneš-li se do hluboké meditace, můžeš spatřit vnitřní jádro svého těla, vnitřní zeď. To bude zvláštní událost, protože medicína na Západě teprve před třemi sty lety dospěla k poznání vnitřních struktur těla – a to pouze prostřednictvím pitvy. Rozřezáním těla, analyzováním těla, pitváním těla došla západní medicína
k poznání jeho vnitřních struktur.

Je to však zvláštní úkaz: jogíni a tantrici to vždy věděli a přitom nepitvali jediné tělo. Věděli, jaké ohromné množství nádí existuje, jaké ohromné množství nervů máme. Kompletně popsali, jak celé vnitřní tělo funguje, ale nikdy ho nepitvali. Nebyli to chirurgové. Tak jak na to přišli? Přišli na to úplně jinou cestou. Stali se uvnitř meditativně velmi tiší – a v tomto tichu se odpoutali od těla. Stali se pouhými svědky uvnitř. Pomalu začali vidět, co uvnitř je.

Svá těla znáte pouze zvenku. To je zvláštní, protože žijete uvnitř
a zevnitř jste si je přitom ještě neprohlédli. To je, jako kdybyste žili v domě a stále kolem něj chodili dokola a nikdy ho nepoznali zevnitř – jak vypadá zevnitř – vaše těla mají dva povrchy: vnější povrch, který si uvědomujeme, protože ho můžeme vidět očima, můžeme se ho dotýkat rukama; a pak je vnitřní povrch těla, na který ovšem nemůžou být použity oči ani ruce.

Staneš-li se bdělým a tichým, odpoutaným, poznáš vnitřní povrch. Pak uvidíš své oči, pak uslyšíš své uši, pak se dotkneš svých rukou – pak poznáš své tělo. Tvé tělo však nemůže poznat tebe.

Toto říká sútra: 

To, co zrak nemůže vidět, avšak To, co vidí zrak – věz, že To je Brahman a nikoli to, co lidé zde uctívají.

Vyjma tvé tělo není chrámu, do kterého bys měl vstoupit, či který bys měl hledat. Neexistuje žádná mešita ani kostel, kde by sídlil Bůh – sídlí v tobě. Dokážeš-li vstoupit a spadnout zpět do svého centra vědomí, seznáš toto samo Brahmanem – konečným, skutečným, existencí. Nestaň se obětí všeho toho, co lidé zde uctívají.

Lidé uctívají své vlastní představy, lidé stále uctívají své vlastní výtvory. Pak se změní móda a se změnou módy se změní představy. Musíte tedy vytvořit nové idoly, nové formy, nová místa k uctívání. Proto je na zemi tolik náboženství; jinak je to absurdní. Proč jinak by bylo tolik náboženství? Je-li pravda jedna, jak by mohlo být tolik náboženství? Věda je jedna, ale proč není jedno náboženství? 

Proč není křesťanská věda, hinduistická věda, muslimská věda? To je nemožné, protože věda pracuje s fakty. Pokud pracujete s fakty, pak může být pouze jedna věda, protože fakt není soukromá věc. Jestliže přijdeš na nějaký fakt, pak ho každý musí přijmout; ne-
existuje jiná možnost. Už to nemůžeš dál popírat. Popíráš-li, je to tvá vlastní nevýhoda. Přijdou-li fyzikové na nějaký zákon, nemůžeš říci: "Já jsem Ind a nemohu uvěřit člověku, který objevil zákon v Anglii. Jak bych mohl věřit Angličanovi nebo Číňanovi? Jsme různé národnosti, naše kultury jsou odlišné." To nemůžeš říct. Fyzikální zákon je fyzikální zákon. Není rozdílu v tom, kdo ho objeví. Je-li jednou objeven, stává se univerzální.

Věda je jedna, ale proč také náboženství není jedno? Je-li to také konečný zákon, musí být jedno – více jedno než věda, protože věda pracuje pouze s vnějšími fakty a náboženství pracuje s vnitřní pravdou. Proč by tomu tak mělo být? Existuje tři sta náboženství. Jak je to možné? 

Těchto tři sta náboženství existuje z důvodu fikce, snu, nikoli pravdy. Mohou existovat, protože jsou vašimi výtvory, nikoli vaším poznáním. Vy vytváříte svůj vlastní způsob uctívání. Vytváříte své vlastní chrámy. Vaše náboženství jsou umělecká díla, nikoli vědecká poznání – umělecká díla! Kreslíte svá vlastní náboženství, máte rádi kreslení; nemůžete připustit, že by kresby někoho jiného mohly být lepší než vaše. Ty vaše se vám líbí, a tak bojujete za to, že váš obraz je nejlepší. Nikdo jiný nemůže nakreslit něco takového. Všechno
ostatní je podružné. Můžeš to tolerovat, jsi-li dobrý člověk, můžeš tolerovat druhé s velmi blahosklonným postojem: "Jsou trošku hloupí, blázniví. Jen počkejme – a oni přijdou na tu správnou věc."

Křesťané stále čekají: "Hinduisté pochopí náš význam a stanou se křesťany." Hinduisté stále čekají: "Jednoho dne ti blázniví křesťané – jak by mohli uniknout pravdě – změní se: stanou se hinduisty." Džinisté si pořád myslí: "Všichni ti následovníci Kršny
a Krista nesledují správné Mistry. Jak dlouho však může vydržet následování špatného mistra? Jednoho dne beztak přijdete ke správnému Mistru, Mahávírovi. Budete následovat Jeho." Všichni jsou vnitřně přesvědčeni, že mají pravdu a všichni ostatní ji nemají.

Je tomu tak, protože masové náboženství je představa. Každé náboženství má svou vlastní představu; každé maluje svůj vlastní svět. Je to umění. Nic špatného na tom není. Zdobíš si dům svým vlastním způsobem; to je správné. Kdo by mohl říci, že to je špatné? Nikdo na to nemá právo. Zdobíš si dům svým způsobem, nebojuj však proti výzdobě. Neříkej: "Má výzdoba je konečná pravda." Všichni ostatní mají také právo vyzdobit si dům podle svého.

To samé děláte s myslí: zdobíte ji svými vlastními představami, uctíváním, modlitbou, svými vlastními Biblemi, vlastními Gítami. Dále zdobíte svůj vnitřní svět a pak se stanete jeho součástí a žijete v něm. To je iluze.

Sútra říká: Toto samo je Brahman, to, k čemu dospíváš, když transcenduješ smysly, když přijdeš za smysly, když vidíš oči, když slyšíš uši, když se dotýkáš ruky zevnitř. 

… To je Brahman a nikoli to, co lidé zde uctívají.

To, co sluch nedokáže slyšet, avšak To, co slyší sluch – věz, že To je Brahman a nikoli to, co lidé zde uctívají.
To, co prána neodhaluje, avšak To, co odhaluje pránu – věz, že To je Brahman a nikoli to, co lidé zde uctívají.

Všechny chrámy jsou falešné, všechny mešity jsou falešné, všechny kostely jsou falešné. Neodsuzuji je – pouze konstatuji fakt, protože to jsou výtvory vašich představ. Ani neříkám, abyste je ničili. Říkám – radujte se z nich! Ale nemyslete si, že toto radování vás vede ke Konečnému. Radujte se z nich! Je to dobré, není na tom nic špatného. Lidé chodí do kin, do tančíren. Proč by nemělo být dovoleno užívat si náboženské fantazie? V jejich chrámech,
v jejich mešitách by jim to mělo být dovoleno – jsou svobodní! Je také lepší mít náboženskou fantazii než nemít nic. Ale nedomnívejte se, že tam realizujete Brahmana. Nemůžete. Není tam, takže nemůžete nic realizovat. Vy můžete mít radost leda ze sebe sama. Můžete se radovat ze své fantazie, ze svého snového světa. 

Bude-li toto pochopeno, chrámy pak mohou existovat. Jsou to nádherná umělecká díla, ale neztraťte se v nich. Jděte tam, ale neztraťte se v nich. Mějte stále na paměti, že cokoli je uctíváno lidmi, není skutečný Brahman, protože skutečný Brahman je ukryt
v uctívajícím. Na to kladu důraz. Uctívám-li, jsem já a je objekt uctívání. Kde je Brahman? V objektu uctívání nebo v uctívajícím? Upanišady zdůrazňují toto: je to v uctívajícím, nikoli v objektu uctívání, protože objekt uctívání je podružný; je stvořen uctívajícím. Význam onoho objektu, který cítíš, je tvou projekcí, je stvořen tebou. Je to tvůj dar tomu objektu.

Můžeš do svého domu přinést kulatý kámen a uctívat ho jako Šivu – symbol Šivy. A ten kámen ležel na ulici nebo v korytě řeky miliony let. Nikdo ho neuctíval; nikdo nevěděl, že to je Šiva. Řeka se o to nestarala. Zvířata ho míjela; nikdy se na něj ani nepodívala. Teprve ty jsi kámen náhle transformoval. Kámen se z ničeho nic stal objektem uctívání, posvátným. Nikdo se ho nesmí dotknout. Předtím po něm lidé chodili. Jejich nohy se ho dotýkaly po staletí. Ty jsi najednou vytvořil podstavec, položil jsi na něj kámen a říkáš: "To je symbol Šivy, to je symbol Boha Šivy," uctíváš ho
a cítíš se velmi dobře.

Není na tom nic špatného. Kámen je krásný a máš-li z něj radost, tak ji měj. Pamatuj si však, že kámen zůstává kamenem a Šiva je jen tvá představa. Ty jsi ho vytvořil; udělal jsi z toho kamene Šivu. Bůh byl tebou stvořen. Ten kámen není vědomý. Kdyby tě přeci mohl spatřit, smál by se: "Tenhle člověk se zbláznil. Proč mě uctívá?!" Uctívající vytváří uctívané, věřící vytvářejí Boha.

Upanišady říkají, že nemůžeš nalézt skutečné, stále budeš nalézat jen představované. Tak raději vstup do uctívajícího. Zapomeň na objekty uctívání a zkus pochopit: "Kdo je tento uctívající? Kdo je ten, kdo uctívá? Kdo je ten, kdo se modlí? Kdo je ten, kdo chodí do chrámu?" Jsi-li schopen přijít na to, kdo je ten, kdo uctívá, pak jsi našel Brahmana.

Slyšel jsem: 

Jednou se stalo, že zenový Mistr Chuang-po, uviděl ducha. Náhle se před ním objevil člověk a řekl: "Dlouhá léta poslouchám a poslouchám a všichni říkají: poznej sebe, ale nechápu, jaký to má význam. Co tím myslíte: poznej sebe? Zkuste mi to prosím jednoduchými pojmy vysvětlit. Nejsem příliš vzdělaný člověk; nerozumím vašemu slangu. Jen konstatujte, co to je. Co to znamená poznej sebe?"

Chuang-po řekl: "Nerozumíte-li slangu, nepoužiju tedy jazyk." Lidem v sálu řekl: "Udělejte mi cestu, ať k tomu muži mohu projít."

Chuang-po sestoupil ze svého řečniště a šel k tomu muži. Muž se začal trochu bát, snad zaútočit," pomyslel si. Chuang-po vypadal totiž velmi agresivně – byl to muž jako lev. Dotyčný se tedy začal bát; i ostatní byli celí nesví: "Co se stane?" Znali Chuang-Poa. Někdy uštědřil pohlavek, jindy vykázal ze dveří, jindy uhodil ... Co se přihodí? Nastalo ticho, mrtvé ticho; nikdo ani nedýchal.

Chuang-po došel až k muži. Čapl ho za límec a povídá: "A teď zavřete oči!" Muž tedy ze samého strachu zavřel oči. Bylo naprosté ticho. Muž zavřel oči a Chuang-po povídá: "Nyní poznávej, kdo je tam." Ten muž tam tedy stál, lidé byli potichu, nikdo ani nedýchal a Chuang-po tam taky jen tak stál …

Muž měl zavřené oči. Musel být opravdu jednoduchý, nevinný člověk. Měl zavřené oči a pokoušel se přijít na to, kdo je. Snažil se
a snažil a snažil a čas utíkal. Tu se Chuang-po zeptal: "Nyní otevři oči a pověz mi, kdo jsi."

Muž otevřel oči. Jeho oči se však úplně změnily; změnily kvalitu. Muž se začal smát. Sklonil se, aby se dotkl nohou Chuang-poa,
a říká: "Nikdy jsem si nemyslel, že byste mě mohl hodit na mne samého, ale byl jsem hozen. Už se mě neptejte, protože to neumím říct. Nejsem vzdělaný člověk. Ale nyní už se nikdy nebudu ptát, kdo jsem. Už to vím."

Upanišady se pokoušejí hodit tě na sama sebe. Zapomeň na objekt uctívání … a jen jdi dovnitř. Jak můžeš jít dovnitř? Je snadné zapomenout na objekt uctívání, ale je těžké jít dovnitř, protože
v mysli stále existují objekty, stále na tebe ťukají. Kdykoli zavřeš oči, je okolo tebe svět představ: sny dále plynou, představy přicházejí, myšlení probíhá. Opět jsi ve světě. Není už to svět věcí, je to svět myšlenek. Dokud nezmizí také svět myšlenek, nepoznáš toho, kdo uctívá.

Jak může svět myšlenek zmizet? Budeš-li s ním spolupracovat, budeš ho vytvářet. Nemůžeš zničit svět věcí, protože jsi ho nikdy nestvořil. Pamatuj, nemůžeš zničit svět věcí. Jak zničíš hory, zemi, Měsíc, hvězdy? Nemůžeš je zničit, protože jsi je nikdy nestvořil! Ale můžeš zničit svět myšlenek, protože tam jsi jediným stvořitelem. Nikdo jiný ti nepomáhal. Ty sám jsi udělal všechnu práci.
Myšlenky existují, protože s nimi spolupracuješ. Nespolupracuj – to je jediná technika. Buď lhostejný. Jen se na ně dívej – aniž bys je miloval, aniž bys je nenáviděl, aniž bys je odsuzoval, aniž bys je oceňoval, aniž bys říkal, že jsou dobré, aniž bys říkal, že jsou špatné. Neříkej nic. Nezaujímej žádný postoj. Buď lhostejný, buď divák.

Oblaka plují po obloze. Ty sedíš pod stromem a jen pozoruješ, jak oblaka plují. Nezaujímáš k nim postoj. Neříkáš: "Proč ta oblaka plují? To by neměla!" Nebo: "To by měla!" Nezaujímej žádný postoj. Staň se pouhým pozorovatelem: díváš se na oblaka plující po obloze. 

Stejným způsobem se dívej na myšlenky proplouvající po vnitřní obloze. Nezaujímej žádný postoj! Ve chvíli, kdy zaujmeš postoj, začínáš s nimi spolupracovat. Oblaka na obloze nezmizí, když
k nim nezaujmeš postoj, ale mraky na vnitřní obloze zmizí. Existují díky tobě. Jsi-li k nim lhostejný, jednoduše mizí. Jsou to hosté. Můžeš je znát, ale nemusíš. Jsou to hosté, které jsi pozval kdysi dávno.

Je tomu už velmi dávno a ty jsi zapomněl, že jsi je pozval. Mohl jsi je pozvat v jiném životě. V tvém vnitřním světě se však neděje nic, co by sis nepřál. Všechny myšlenky byly pozvány. Nyní přišly a ty jim stále dáváš energii.

Můžeš dávat energii dvěma způsoby: jsi-li pro, dáváš energii; jsi--li proti, dáváš energii. V obou případech bude myšlenka tebou živena. Existuje pouze jeden způsob, jak přerušit spojení, a to je být lhostejný. Buddha to nazýval upékšá. Říkal, že pokud jsme lhostejní k procesu myšlení, myšlenky zmizí.

Klaď důraz na lhostejnost. Nezaujímej žádný postoj, nevybírej, zůstaň pouhým svědkem a myšlenky zmizí. Ve chvíli, kdy zmizí, je náhle objeven uctívající: náhle objevíš sám sebe. Samo toto odhalení je Brahman a nikoli To, co lidé zde uctívají. 

7

Meditace a vnitřní oko

Proč jsou Mistři uctíváni jako Bohové?

Jak se znovu uspořádáme poté, co chaotické dýchání
zničí staré vzory?

Není to odsouzení říkat, že modlitba, uctívání idolů,
chrámů a kostelů je založeno na nepravosti?

První otázka: 

Ráno jsi říkal, že Brahman nemůže být nalezen skrze uctívání, nýbrž v uctívajícím samém. Avšak guruové – duchovní Mistři – byli vždy svými žáky uctíváni jako Bohové. Osvětli nám to prosím.

Mistři byly uctíváni jako bohové, ovšem to je jen začátek, nikoli konec. Mistr je Mistrem pouze tehdy, pokud vede žáky ke konečnému osvobození od všeho uctívání. Ze začátku tomu však tak bude, protože na začátku je vztah mezi Mistrem a žákem milostný vztah, je to vášeň. Kdykoli jsi zamilován, ten druhý se zdá být božský.

Dokonce i při obyčejné lásce se milovaný zdá být božský. A vztah mezi žákem a Mistrem je velmi hluboký milostný vztah. Skutečně, ty se do Mistra zamiluješ a na tom není nic špatného. Když se to stane, začneš ho uctívat. Mistr to však bere pouze jako hru. Je-li tím také pohlcen a bere to vážně nebo důležitě, není to vůbec Mistr. Pro něj je to pouze hra – dobrá hra, protože může žákovi pomoci.
Jak žákovi pomáhá? Čím více žák Mistra uctívá, tím více se
k Němu blíží, čím je intimnější, tím je odevzdanější, více přijímající, pasivní. A čím více je pasivní, přijímající, odevzdaný, tím více může rozumět tomu, co se Mistr pokouší udělat. Když intimita vyvrcholí, když už zůstává pouze centimetr rozdělení, oddělenost už bude trvat pouhou minutu, když se intimita stala tak hlubokou, že nyní může Mistr žáka vést přímo k sobě, v tom okamžiku může Mistr žákovi pomoci, aby se od něj osvobodil.

Na začátku je to nemožné. Nebudeš rozumět. Začne-li se Mistr pokoušet osvobodit tě od sebe samého, nebudeš schopen mu porozumět. Ze začátku potřebuješ někoho, o koho by ses opíral; někoho, na kom bys mohl být závislý; někoho, komu bys byl otrokem. To je vnitřní potřeba. Nemůžeš být mistrem od samého počátku. Začátek bude určitý druh duchovní závislosti.

Pokud se však bude Mistr také cítit uspokojen tím, že jsi na něm závislý, pak to není Mistr. Je škodlivý, nebezpečný; vůbec nic neví. Cítí-li se také uspokojen, závislost je vzájemná. Ty jsi závislý na něm, on je závislý na tobě. Je-li na tobě Mistr jakýmkoli způsobem závislý, nemůže ti být vůbec užitečný. Odmítá-li tě od samého začátku, nedojde ke sblížení. Nedojde-li ke sblížení, nemůže být učiněn poslední krok.

Teprve když důvěřuješ svému Mistru natolik, že když řekne: "Opusť mně," tak ho opustíš. Jen pak budeš schopen se osvobodit. Věříš-li svému Mistru natolik, že když řekne: "Zabij mě," tak ho zabiješ. Jen pak budeš schopen se osvobodit – do té doby ne. A toto se musí dít postupně. Je to dlouhý proces. Někdy to trvá celý život a někdy Mistr pokračuje v práci se svým žákem po mnoho životů.

Žák není vědomý. On neví. Pohybuje se v temnotě. Mistr ho vede k bodu, kdy žák už nebude žákem, ale kdy se sám od sebe stane Mistrem. Staneš-li se Mistrem, zmizí-li úplně potřeba závislosti, můžeš-li být sám, můžeš-li být bezbolestně sám, bez utrpení, bez úzkosti – můžeš-li být sám a v extázi, jen pak jsi volný.

Stane-li se, že je žák v blízkosti Mistra, Mistr se zdá být bohem. Pro žáka je to skutečnost – protože z Mistra plyne taková láska, tak vysoké vibrace plynou skrz Mistra, že se stane zdrojem. Pouhou jeho přítomností jsi pozdvihnut. Pouhým kontaktem s ním jsi měněn. Pouhou přítomností v jeho blízkosti vibruješ v úplně jiné dimenzi.

Pokud se tedy Mistr zdá být Bohem, pro žáka je to fakt. A není na tom nic špatného. Mistr je Bůh! Špatné je na tom pouze to, že žák si ještě není vědom, že on sám je také Bůh. Co se týče vztahu
k Mistrovi, na tom nic špatného není – špatně je na tom sám se sebou. Řekl-li by Mistr: "Já nejsem Bůh," uzavřel by si možnost jednoho dne žákovi říci: "Ty jsi také Bůh." To však Mistr nikdy neřekne, protože to musí být odhaleno!

Dokonce i to, když žák pocítí, že Mistr je Bůh, je úspěch. Po něm však musí následovat další krok: žák musí pocítit, že on sám je Bůh. Pokud žák dospěje k pocitu, že on sám je Bůh, celá existence se pak stane božskou. Pak už není potřeba říkat, že Mistr je Bůh. Je to nedůležité, protože celá existence je Bůh, takže jaký smysl by mělo říkat, že Mistr je Bůh? Na začátku to však je důležité.

Pamatujte, že pro žáka je nutné odhalovat pravdu po částech. Nemůže být odhalena úplně, protože žák by nebyl schopen ji unést. Nebudeš schopen ji unést! Bude příliš ničivá. Musí být odhalována pomalu, kousek po kousku. Může ti být odhaleno jen tolik, kolik můžeš absorbovat, kolik může přejít do tvé krve, tvých kostí, tvého srdce, tolik, aby to neničilo.

Proto se mnoho věcí říká až později. Mistr mnoho mluví. Čím schopnějším se stáváš, tím více toho Mistr říká. A když se staneš tak schopným, že můžeš být nezávislým, poslední věc, kterou Mistr řekne, bude tato: "Znamenám pro tebe otroctví. Nyní opusť toto poslední pouto, nyní opusť toto poslední otroctví."

Když Zarathuštra odchází od svých žáků, stěhuje se do hor, aby navždy zmizel, říká svým žákům: "Teď vám řeknu poslední sdělení a to zní takto: Dejte si na mne pozor – jsem nebezpečný! Mohli byste se na mně stát závislými a celá moje snaha je učinit vás nezávislými. Mohli byste má slova považovat za pravdu a celá moje snaha je vám říci, že žádné slovo nemůže být pravda. Takže si na mě dejte pozor."

Poslední sdělení jakéhokoli skutečného Mistra bude: "Dejte si na mě pozor!" Ale nemůže to být řečeno na začátku. A tak Mistři nechávají své žáky, aby je uctívali. Uvnitř se musí smát, protože vědí, že je to jen hra. Žák je ovšem velmi vážný. Myslí si, že dělá něco velmi důležitého. Mistr si však jenom hraje.

Zrovna jako když si hrajete se svými dětmi, s jejich hračkami, také předstíráte, že jste vážní. Mistr se nalézá mezi dětmi. Oni žijí tak rozdílnými úrovněmi, že když Mistr chce udělat něco, co by mělo smysl, musí mluvit jazykem dětí. Kousek po kousku táhne děti do světa jiného jazyka. To je dlouhý proces.

Upanišady říkají to poslední – jsou esencí všech náboženství. Skutečně, nejsou pro začátečníky. Jsou pro ty, kteří nechali začátek daleko za sebou. Jsou pro ty, kteří bojují už dlouhou dobu – meditují, hledají, tážou se. Jen pro ně můžou být upanišady užitečné.

Mluvím o upanišadách, protože meditujete. Prostřednictvím vaší meditace můžete mít záblesky, které usnadní pochopení upanišad. Pokud však nemeditujete, Upanišady vám pouze proletí kolem hlavy. Nebudou znamenat vůbec nic. Jen s meditačním srdcem budete schopni uskutečnit kontakt s tímto poselstvím.

Poselství upanišad je velmi jednoduché, ale velmi hluboké, nejhlubší. Použitý jazyk je velmi jednoduchý, nejjednodušší možný, ale obsah, to, co je tímto jazykem sděleno, je poslední slovo. Nemůže být zesíleno. Nemůže být řečeno nic, co by už upanišady neřekly. Dokonce i kdyby byla zachována pouze jedna upanišada
a všechna ostatní náboženská literatura by byla spálena, nic by nebylo ztraceno, protože v ní by byla obsažena všechna semena. Zasejte tato semena a můžete z nich sklidit všechnu lidskou nábožnost. Budete toho schopni však pouze tehdy, meditujete-li hluboce, pokud se kousek po kousku dostáváte do srdce, do nejvnitřnějšího centra, a nikoliv pokud se pouze snažíte porozumět intelektuálně.

Někdo říká, že se mu zdá, že se upanišady opakují: stále opakují jednu věc o tomhle smyslu či onom smyslu; tu samou věc o očích a pak zase o uších. Proč se stále opakují? Musí to mít nějaký význam. Ano, má – protože Mistr mluví k dětem. Tvá paměť si na to nemůže vzpomenout; musí to být opakováno stále dokola. I tak zůstává pouze naděje, že by to mohlo být pochopeno.

Buddha opakoval jednu věc stále dokola. Upanišady opakují jednu věc stále dokola. Promlouvají k dětem – k dětem, které nejsou pozorné, takže to mnohokrát zmeškají. Doufá se, že někdy se podaří jejich pozornost zaujmout, a tak se to opakuje. Nejste pozorní, to je ten důvod. Jinak by Konečné mohlo být vyjádřeno pouhým jediným slovem. Dokonce i to by bylo mnoho. Může být vyjádřeno tichem. Aby to bylo vyjádřeno, není potřeba jediného slova. Vy byste však takovémuto tichu nerozuměli.

Kdosi přišel k zenovému mystiku Rinzaiovi a zeptal se ho: "Řekni mi pouze to podstatné, protože spěchám. Jsem důležitý vládní úředník a nemám čas. Jen jdu kolem tvé poustevny a napadlo mne, že by bylo dobré se tě na něcozeptat. Dlouho už mi to leží v hlavě. Řekni mi podstatu: na čem myslíš, že je založeno náboženství, na čem je postaveno?"

Rinzai nepromluvil. Úředník, významný vládní úředník, zneklidněl. Povídá: "Slyšel jsi mě nebo ne? Vypadá to, že jsi hluchý. Ptám se tě na klíčové slovo náboženství."

Rinzai povídá: "Řekl jsem vám ho. Nyní můžete jít."

Úředník však na to: "Ale já jsem nic neslyšel."

Rinzai říká: "To, co může být slyšeno, není podstatné. Dal jsem vám klíč – ticho je klíč. Nyní běžte, spěcháte."

Úředníka to ovšem nyní začalo zajímat. Tenhle muž vypadá zajímavě. Říká: "Prosím, rozveďte to trochu. Je to příliš krátké, příliš zhuštěné, příliš stručné. Pomohlo by mi trochu vysvětlení."

Rinzai na to: "To se ale budu jen opakovat, protože vše, co může být řečeno, už jsem řekl. Nyní mě nutíte k tomu, abych se opakoval." 

Úředník říká: "Dobrá, tedy se opakujte, ale trochu to rozveďte."

Rinzai tedy povídá: "Dhjána – meditace." To je to samé, protože meditace znamená ticho. Co jiného by to mohlo znamenat? Nyní je to slovo. Předtím to bylo pouhé ticho – to bylo mnohem skutečnější. Nyní je to slovo: meditace.

Muž odpověděl: "Stále je to pro mne příliš obtížné. Jsem světský muž. Vysvětlete mi to. Je mi to záhadou."

Rinzai říká: "Když to ještě více rozvedu, nebude to pravdivé. Pravdu jsem řekl napoprvé; nyní už se jedná o pouhé opakování slov. Už teď se to stalo napůl nepravdivé, ale jestliže to ještě více rozvedu, bude to úplně falešné. Nenuťte mne tedy spáchat hřích. Už běžte. Spěcháte přeci."

Upanišady se opakují pro vás, protože vaše pozornost není spolehlivá. Buddhova cesta byla velmi zdlouhavá: každou větu musel opakovat třikrát – jen ze soucitu. Možná, že jsi neslyšel napoprvé, možná ani napodruhé. Je naděje, že jsi slyšel alespoň napotřetí.
Ježíš používal podobenství. Já také používám podobenství, anekdoty, historky. Ne že by byly podstatné – nesmírné mrhání časem – ale dělám to kvůli vám, protože děti příběhům rozumějí lépe než čemukoli jinému. Je tu naděje, že pokud nebude nic pochopeno, zůstane v mysli alespoň příběh, a kolem tohoto příběhu může být nevědomě nesen i pocit čehosi skutečného. Příběhy však nezapomínáte. Když si pamatujete příběhy, pak si pouhou asociací můžete vybavit cosi jiného. Ježíš používal tolik podobenství, protože když mluvíte k dětem, není jiný způsob možný. Buddha také stále vyprávěl příběhy …

To kvůli vám se upanišady opakují. Jiný význam to nemá. Může to být řečeno jedinou větou, že smysly vás nedovedou ke Konečnému, ale upanišady opakují, že zrak vás tam nedovede, sluch vás tam nedovede, ruce vás tam nedovedou. 

Jednoduchá věc musí být kvůli vám opakována a stejně nerozumíte – to je záhada. Slyšíte to. A nejen že to slyšíte: dokonce si uvědomujete, že se to opakuje. Ale pochopení se stále nedostavuje. Zkuste tomu porozumět. Neanalyzujte to. Nepřemýšlejte o tom, co měli věštci na mysli – proč to opakování. Zabývejte se svou vlastní myslí – proč se opakuje. A uvědomte si, že ti věštci nemají zapotřebí se opakovat.

Kdysi se přihodilo: 

Jeden zenový duchovní měl své první kázání a další týden opakoval opět totéž kázání, třetí týden opět opakoval toto kázání, slovo od slova. Lidé byli znepokojeni; to už bylo přespříliš. Náboženská kázání jsou sama od sebe nudná – ale on ho opakoval jednou, pak podruhé, přesně stejnou věc, slovo od slova. Lidé si pomysleli: "Něco se musí udělat!"

Určili svého mluvčího. Ten šel za knězem a říká: "Co se děje? Připravil jste si na kázání pouze jednu řeč?"
Kněz odpověděl: "Ne, mám jich připraveno několik."

Mluvčí řekl: "Tak proč tedy opakujete to samé kázání třikrát? Máme už toho po krk."

Kněz povídá: "Doposud jste však z toho, co kážu, nic neudělali. Dokud něco neuděláte, nemohu pokračovat k druhému kázání. Mám jich připraveno několik, ale co vy jste udělali ohledně prvního? Kázal jsem vám třikrát – a co jste udělali? Neudělali jste nic. Dokud něco neuděláte ohledně prvního kázání, nemohu pokračovat ke druhému." 

Říká se, že lidé pomalu přestali na kázání docházet. A taky se říká, že ten kněz prý stále opakuje stejné kázání. Dokonce i před prázdným chrámem, ve kterém se nikdo nenachází, káže stále totéž. Lidé přestali chodit touto cestou, protože když šli kolem chrámu, slyšeli stále stejné kázání. Pak se tohoto muže začali bát. Nechtěli ho potkávat na ulici, nikde. Uviděl-li je totiž, zastavoval je, a ptal se: "Už jste udělali něco ohledně prvního kázání?" Stal se z něj postrach vesnice. 

To je důvod, proč se upanišady opakují – protože jste ještě neudělali nic ohledně první věci. Neudělali jste nic ohledně prvního, tak to opakují podruhé, potřetí. Existuje sto osm upanišad. Neříkají nic nového; opakují jednu věc stále dokola. Jedna upanišada je
opakována stoosmkrát. A vy jste přitom stále nic neudělali. Potřebujete další upanišady. 

Neuvažujte o Mistrově mysli. Přemýšlejte o své vlastní.

Druhá otázka: 

Řekl jsi, že prostřednictvím chaotického dýchání chceš zničit naše staré špatné vzorce – předělat nás do jiné dimenze. Vysvětli prosím, jak tato přeměna do jiné dimenze probíhá poté, co staré vzory byly zničeny.

Ty jsi mě nepochopil. Chaotické dýchání ničí staré vzory, avšak nevytváří nové. Nevytváří žádné vzory. Jen staré vzory musí být zničeny. Tato technika a všechny meditační techniky pouze ničí tvou podmíněnost, aniž by ji nahrazovaly jinou – protože to by byla pouhá změna pout, změna vězení. Nové vězení může vypadat trochu lépe, ale stále je to vězení.

Ničím nepodmíněná mysl, to je ukončení – mysl, která není obklopena žádnými vzory. Staré vzory musí být zničeny a nové nesmí být vytvořeny, protože ty nové by se opět staly starými. Na uvolněném místě nesmí být vytvořeno nic; musíš být ponechán sám sobě bez vzorů. Ty jsi však žil tak dlouhou dobu ve vzorech, že si nedokážeš představit, jak bys mohl žít bez nich. Jak bys mohl žít bez podmínění? Jak bys mohl žít bez disciplíny? Jak bys mohl žít bez pout? Tak dlouho jsi žil v otroctví, v podmínění, že si nedovedeš představit, co je to svoboda. Ale ty umíš žít! Skutečně, jen pak budeš žít.

Podmíněná mysl není živá. Kupříkladu někteří lidé ke mně přicházejí a říkají: "Nedáváš nám žádnou disciplínu: co máme jíst, co nemáme jíst; co máme dělat, co nemáme dělat. Ty nám jen dáš meditaci a pak nás necháš jít do chaosu. Nedáváš nám nic, podle čeho bychom měli žít. Jen nás strčíš do chaosu bez jakékoli disciplíny."

Nedávám vám žádnou disciplínu, protože jen vaši nepřátelé vám můžou dát disciplínu. Já vám dávám uvědomění, nikoliv disciplínu. Toto uvědomění vám přinese jasno do toho, co dělat a co nedělat. Kdo by to předem mohl rozhodnout? A proč by se to mělo rozhodovat předem? Když se ta chvíle objeví, když situace nastane, budete dostatečně pozorní na to, abyste udělali to, co se přihodí – o čem vaše vědomí má pocit, že je potřeba udělat.

Jsi-li bdělý, nepotřebuješ žádnou disciplínu. Jen lidé, kteří hluboce spí, potřebují disciplínu – protože ti nevědí, co dělat. Potřebují vzor, který by mohli následovat. Celý jejich život se stál utrpením, protože ke změně života žádný vzor nepomáhá. Jakýkoli vzor se stane vězením, protože život, to je nepřetržitá změna. V tuto chvíli může být čin dobrý a v následující chvíli bude špatný, protože situace se změnila. A ty budeš sledovat starý vzor. Nikdy se netrefíš. 

Podívej se na svůj vlastní život: všichni jsou vedle! Všichni jsou vedle – nikdo není na svém místě. Proč? Kvůli vzorům, disciplíně, podmínění. Neseš si to sebou všude. Ať nastane jakákoli situace, máš okolo sebe stále nějaký vzor. Nikdy nezapadneš. Život se mění, život je záplava. Život je jako řeka, nikdy se neopakuje. Ani na jediný moment. Je to stále pokračující změna. Ty máš zafixované vzory, které neměníš. Nikam nemůžeš pasovat.

Lidé nikdy nikam nepasují, kdekoli na světě. Pak máš pocit, že sem nepatříš, že jsi odhozen, odmítán – jako by život byl proti tobě. Ale opak je pravdou: tvé podmínění je proti životu. Jen nepodmíněná mysl může reagovat na měnící se život, protože nemá vzory. Život vytvoří situaci: bdělý člověk se chová způsobem, který se přihodí v daném momentě. Takovýto typ člověka není nikdy zklamán. Ty jsi zklamán vždy. Takovýto člověk nikdy nelituje. Ty lituješ vždy – ať děláš cokoli. 

Zamiluješ se do dívky: nyní máš na výběr možnost vzít si ji či nikoli. Ale ať uděláš cokoli, budeš litovat. Když si ji vezmeš, celý život si pak budeš myslet, že druhá alternativa by byla lepší. Nevezmeš-li si ji, stane se to samé: budeš si myslet, že druhá alternativa by byla lepší. To proto, že nejsi bdělý! Jen bdělý člověk reaguje totálně.

Ty jsi schopný reagovat jen částečně, ve zlomcích, když reaguješ, je to jen reakce části. Nalézají se v tobě jiné části, které jsou proti. Dříve nebo později zvítězí. Prohlásí: "Říkali jsme ti, že to nemáš dělat." Co tato lítost znamená? Lítost znamená, že jsi rozdělen. Uděláš věc a v tentýž okamžik něco v tobě je proti ní. Tato část se na tebe dívá a pak řekne: "Nedělej to! To je špatné!" Zatímco ta první část říká: "To je správné. Udělej to!" A ty to uděláš. 

Nebudeš pasovat, protože pasuješ jen tehdy, když jsi jako záplava, měnící se. Pevná bytost nemůže patřit do světa proudící existence. Musíš být tekutý. Jen pokud jsi tekutý, plynoucí, měnící se, bdělý, pozorný, nebudeš nikdy litovat. Nebudeš nikdy cítit vinu. Nikdy nepocítíš, že něco bylo lepší než to, co jsi udělal. Ne, nic nemůže být lepší, protože jsi reagoval totálně. To je vše, co se mohlo stát. Nic jiného možné nebylo.

Mé meditační techniky vám nedávají nový vzor. Jen ničí starý –
a nechávají vás úplně svobodné bez jakéhokoli omezení kolem vás, bez jakéhokoli vězení. Budete se cítit obtížně, to je samozřejmé, protože vězení bylo také útulkem. Nyní přijdou deště a vy budete bez útulku, přijde vítr a vy budete bez přístřeší, bude svítit slunce, pálit, spalovat a vy budete bez ochrany a budete se chtít někam schovat. Vaše oči si tak přivykly na tmu, že ve světle se budete cítit nepříjemně. To je však to, co vás učiní svobodnými. Musíte získat pocit nového života pod otevřenou oblohou.

Jak jednou poznáš pocit svobody a její krásu, jak se jednou staneš vědomým, jak jednou vyjdeš z vězení, ze starého zvyku, už se nebudeš ptát po žádných vzorech, po žádné disciplíně.

Neznamená to ovšem, že tvůj život se stane chaosem – ne! Tvůj život bude jediným možným životním uspořádáním. Život, který vedeš, je chaos. Jen na povrchu se zdá být uspořádaným. Za tím, uvnitř, je nepořádek a zmatek. Jen na povrchu jsi vytvořil zdání pořádku. Podívej se do sebe: je tam zmatek. Uspořádaný život bude zmatečný, disciplinovaný život bude uvnitř chaotický. Jen pozorný život bude mít uspořádání – nevynucené, spontánní – bude uspořádaný, živý. Toto uspořádání se stále mění s životem. Musí!

Spontánní život je jako tvé oči. Víš, že tvé oči se stále mění? Když se přestanou měnit, potřebuješ nějakou technickou pomoc. Dívám-li se na tebe a ty jsi ode mne vzdálen deset stop, mé oči se zaostří na tuto vzdálenost. Podívám-li se na hory, které jsou ode mne velmi vzdálené, mé oči se okamžitě změní, oční čočky se
okamžitě změní – jen díky tomu mohu hory vidět. A pak se podívám na Měsíc a oči se znovu ihned změní.

Vstoupíš do domu, kde je tma, tvé oči se změní. Vyjdeš z domu na světlo, tvé oči se změní. Ztuhnou-li tvé oči, jsou nemocné. Musí být plynulé; jen pak jsi schopen vidět. Čím plynulejší máš oči, pružnější, bez jakýchkoli vzorů, prostě se měnící se situací … tím bdělejší máš vědomí.

Meditace ti dá vnitřní oko, které se bude nepřetržitě měnit, které si bude nepřetržitě vědomo nové situace, bude stále reagující. Ta reakce však přijde z totálního bytí, nikoli ze vzoru. Reakce vyjde z tebe nikoli z podmínění.

Cokoli ty děláš nyní, jakkoli reaguješ, vychází to z podmínění.
Jestliže ses narodil v džinistické rodině, pak pouhý pohled na ne-vegetariánské jídlo v tobě vzbudí odpor, pocítíš nevolnost. Tato nevolnost nevychází z tebe; ta nevolnost vychází z podmíněnosti – protože by nikdy nepřišla k muslimovi, nikdy by nepřišla ke křesťanovi. Není to tak, že ty bys byl nenásilnější než oni: jde jen o podmínění z dětství. Toto podmínění začne fungovat ve chvíli, kdy
uvidíš maso.

Dokonce pouhé slovo "maso" způsobí, že ucítíš lehkou nevolnost. Pouhé slovo a dostaví se nevolnost. Vychází to z tebe? Z tebe to bude pouze tehdy, pokud celý tvůj život bude život lásky. Ale to není. Jsi krutý jako kdokoli jiný. Džinista je stejně krutý jako muslim, někdy dokonce i více. Musí být krutější, protože svou násilnost nemůže vyjádřit skrze jídlo. Musí ji vyjádřit někde jinde.

Jídlem vyjadřuješ svou násilnost. Jíš-li maso, tvá násilnost proudí skrze jídlo – a je uvolněna. To je všeobecně vypozorováno, že ne--vegetariáni jsou láskyplnější než vegetariáni – více milující, více laskaví než vegetariáni. Proč? Musí to tak být! Jejich násilí je
uvolněno skrze jídlo.

Z celého tvého těla jsou zuby nejnásilnější částí. Násilní lidé jedí více jídla než nenásilní. Pouhým kousáním potravy se prostřednictvím zubů uvolňuje násilí, hněv a nenávist. U lidí, kteří jedí maso, se násilí uvolňuje přirozenou cestou. Neříkám však, abyste jedli maso. Pokud však maso nejíte, jíte vegetariánskou stravu, nemyslete si, že pouze tímto podmíněním se stanete milující a nenásilní. Vaše násilnost si najde jiné cesty, jemnější. Vaše vztahy budou kruté, jedovaté.

Pokud vaše chování doopravdy nevycházelo ze závislosti na vzoru a ve vašem srdci se objevila láska; pokud jste si uvědomili krutost pojídání zvířecí stravy; pokud jste se stali vědomými sami od sebe – nikoli z tradice, nikoli od narození, nikoli učením, přijetím návodu, nýbrž svou vlastní meditační zkušeností; pokud jste takto pochopili, že je hloupost zabít zvíře pro potravu – pokud jste si tento fakt uvědomili prostřednictvím své vlastní meditace, pak je to úplně něco jiného. Celý váš život pak bude nenásilný a láskyplný. Nebude se pak jednat o pouhou posedlost jídlem, nýbrž
o živý úkaz. Nebudete šílet po nějakých pevných pravidlech. Nebudou pevná pravidla. Bude pouze konstantní živé uvědomění.

Takže já pro vás nechci vytvořit nový vzor. Jsem ničitel. Já skutečně nic nevytvářím. Přicházím jen abych ničil, protože není potřeba vytvářet. Vy už za tou strukturou existujete. Je-li struktura zničena, vy budete osvobozeni. Když ona struktura, která vás svazuje, přestane existovat, objevíte se vy. Nebudete vytvořeni – vy už existujete. Jsou to jen zdi vězení, které musí být zničeny, a vy se ocitnete pod otevřenou oblohou.

Ty jsi mě tedy vůbec nepochopil. Říkal jsem, že chaotická meditace zničí vaše podmínění, vaše otroctví, vaši mysl, vaše ego –
v hlubším významu to musíte zničit vy. Pak se zrodí nové. Neříkám, že to vytvořím. Nikdo to nemůže vytvořit. Také není potřeba: už se tak stalo. Už to existuje! Mušle musí být rozbita a ono to vyjde ven.

V tomto smyslu jsou všechna náboženství destruktivní. Společnost je konstruktivní, náboženství je destruktivní. Společnost vytváří podmínění. Společnost z tebe udělá hinduistu nebo křesťana nebo džinistu. Společnost nikdy nedovolí, abys byl sám sebou. Dává ti vzor, protože společnost je organizace. Společnost chce, abys zapadl do její organizace, do jejích pravidel. Společnost nechce tebe. Společnost chce jen tvou sílu. Ty ji nezajímáš, nejsi její cíl. Musíš se chovat jako mechanická věc. Čím mechaničtější jsi, tím více tě společnost bude oceňovat, protože budeš méně nebezpečný.

Žádný stroj nemůže být nebezpečný. Nikdy nesejde z cesty: nikdy nezlobí, není rebelem, revolucionářem. Stroj nemůže být revolucionář – nemůže být. Všechny stroje jsou ortodoxní: poslouchají, následují. Společnost se pokouší udělat z tebe stroj. Pak jsi výkonnější, spolehlivější, odpovědnější, méně nebezpečný. Nenaháníš-li strach a hrůzu – můžeš být odpovědným.

Společnost okolo tebe vytváří mechanické prostředí; to je to podmínění. Dovoluje ti pouze jisté možnosti a jiné naprosto zamítá. Vybírá si z tebe některé části, se kterými souhlasí, zatímco jiné části potlačuje. Říká: "Jen tato tvá část je dobrá, ostatní jsou špatné, takže je odsuď." Společnost tě neakceptuje jako celek, jako jednotu; akceptuje jen některé části. Proto to podmínění.
Náboženství je vždy destruktivní. Jistým způsobem je náboženství vždy asociální. Společnost je totiž velmi prohnaná. Pokouší se náboženství také proměnit do správního systému. Chce z náboženství udělat svou součást.

Ježíš je rebel, církev ne. Ježíš je proti společnosti – musí být, protože se pokouší zničit mechanickou část a osvobodit vaši spontaneitu. Je nucen být proti společnosti; společnost ho ukřižuje. Jenže pouhým jeho ukřižováním se ho nezbaví. Doopravdy, chcete-li zničit Ježíše, ukřižování vám nepomůže. Musíte kolem Ježíše zorganizovat církev, jen tak bude zničen.

Vypráví se: Přihodilo se, že Ďábel byl velmi znepokojen, protože jeden člověk na zemi dosáhl osvícení. Zavolal tedy své poradce
a zeptal se jich: "Co teď? Zase jeden člověk dosáhl pravdy, stal se osvíceným a celá naše profese je teď v ohrožení. Co dělat? Jak zabránit lidem, aby šli za tímto člověkem?"

Nejstarší Ďáblův poradce povídá: "Neznepokojuj se. Půjdeme
a zorganizujeme kolem něj církev. Buď bez starosti. Církev se pak stane prevencí, lidé nebudou schopni dostat se až k tomu člověku. Bude mezi nimi církev, cokoli ten člověk řekne, neuslyší lidé přímo. Nejprve to bude interpretováno církví a prostřednictvím této interpretace bude všechno zničeno."

Pravda může být zničena mnohem snáze, jestliže ji uspořádáš, zorganizuješ. Když se náboženství stane sektou, stane se součástí společnosti. Kdykoli je náboženství živé a není sektou, je proti společnosti. Ježíš je proti společnosti, Mahávíra je proti společnosti, Buddha je proti společnosti. Ale buddhismus, džinismus, křesťanství, jsou součástmi společnosti. Už to nejsou náboženství.

Náboženství musí být náboženské, to jest rebelující: náboženství se pokouší zničit mechaničnost, protože mechaničnost je vaše peklo. Spontaneita je nebe: mechaničnost je vaše peklo.
Nedám vám tedy žádný nový vzor – ani nový ani starý. Jednoduše zničím ten starý vzor a ponechám vás samotné žít bez vzoru. Život bez vzoru je náboženský život. Život bez vynuceného pořádku je náboženský život. Život bez disciplíny, ale v bdělosti, je náboženský život.

Poslední otázka: 

Kéna-upanišady nám na začátku říkají, že nic nemá být odsouzeno a že bychom měli vše přijímat. Ráno jsi však řekl, že modlitba, uctívání idolů, chrámů, kostelů, je založeno na podvodu, na mentální projekci. To vypadá jako odsuzování.

Není. Je to pouhé konstatování faktu. Říci, že sen je sen, neznamená ho odsoudit. Říci, že projekce je projekce, neznamená ji odsoudit. Říci "falešná věc je falešná" je pouhé konstatování faktu.

Úplné přijetí neznamená, že falešné bude prohlášeno za pravdivé, že sen bude prohlášen za realitu.

Úplné přijetí znamená: ať se děje cokoli, je to přijato. Jestliže mysl toho, kdo uctívá, projektuje božstva, božské bytosti, musí to být přijato. Je skutečností, že uctívající toto dělají. Neříkám, že máš jít
a pokoušet se zničit jejich projekce; neříkám, že máš jít a ničit jejich idoly, jejich chrámy. Pokud rozumíš, toto porozumění tě změní. Nebudeš takovéto projekce vytvářet. Bude-li se ti chtít je vytvořit, budeš vědět: "Toto jsou pouhé projekce a já se z nich raduji!"

O tibetském mystiku Náropovi, který byl jedním z největších mystiků, se říká, že byl velmi absurdní osobnost. Absurdní proto, že dělal věci, které by od Mistra nikdo nečekal. Někdo ho našel v hospodě, jak pije. Říká mu tedy: "Náropo, co tu děláš? Jsi osvícený, došel jsi cíle, a teď tady piješ?"

Náropa odpověděl: "To je jen hra. A když je to hra, nezáleží na tom, jestli půjdu tou či onou cestou. Jak jsem jednou přišel na to, že uvnitř jsem věčný, nač se pak obávat alkoholu? Čeho se bát?"

Říkám, absurdní osobnost … on však říká, že toto je alkohol a cokoli je vytvořené alkoholem je sen. Neříká, že by to byla realita – říká, že to je sen.

Říká: "Nejsem posedlý ani souhlasem, ani odmítáním. Přihodilo se to tak, že přítel mě pozval a já nechtěl odmítnout. Přítel mě pozval. Pro něj je to skutečné, pro mne je to sen. Je to ale sen jen pro mne, ne pro něj. Proč to tedy komplikovat? Bylo by to pro něj obtížné."

Řeknu vám něco, co má lepší pointu – méně absurdní.

Přihodilo se, že Kabírova rodina byla velmi znepokojena. Byla to chudá rodina a kdokoli přišel do Kabírova domu, Kabír ho pozval na jídlo. Každý den přicházelo na jeho daršan přinejmenším dvě stě lidí – aby ho viděli. A on každého zval na oběd.

Jednoho večera jeho syn Kamal povídá: "Už toho nech! Jsme chudí. Stali jsme se nuzáky. Zadlužili jsme se. Nikdo už nám nic nedá. Tak co pořád děláš? Chceš z nás udělat ještě zloděje?"

Byl velmi rozzlobený. Kabír se ale smál a říká: "Proč jsi to neřekl dřív. Stát se zlodějem! To je skvělý nápad."

Kamal byl však jeho syn, Kabírův syn, a tak se na něj podíval: "Kabír, mystik, a říká tohle – stát se zlodějem? Nemůžeš být při smyslech. Nebo nechápeš, co říkáš. Ale dobrá, když to říkáš, tak já tedy půjdu krást, ale ty pojď se mnou." Kamal si myslel, že nyní se Kabír vzpamatuje. Přece nepůjde krást!

Kabír vstal a říká: "Dobrá, tedy jdeme."
Kamal dovedl celou věc do extrému. Domníval se, že v poslední chvíli se Kabír začne smát a řekne: "Jen jsem žertoval." Jenže to se mýlil. Kamal se tedy musel vloupat do jednoho domu, sebrat nějaké cennosti a vynést je ven, kde čekal připravený Kabír. To už tedy bylo moc. Teď neexistovala možnost, jak dát věci zpět. Kamal se tedy zeptal: "Co teď? Odneseme ty věci domů?"

Kabír odpověděl: "Ano, ale nejdřív jdi zpátky, vzbuď obyvatele toho domu a řekni jim to."

Kamal: "Co je tohle za způsob kradení?"

Kabír: "Musíme jim to říct, jinak by mohli mít zbytečné obavy."

Kabírovi následovníci přestali tuto historku ve svých knihách citovat, protože je absurdní! Kabír uchylující se ke kradení? V čem je tedy pointa? Ráno se Kamal ptá: "O co jde? Řekni mi to. Zalíbilo se ti kradení?"

Kabír říká: "Všechno patří Bohu. Žádný jiný majitel neexistuje."

Podívejte na tu mysl. Pro ni je všechno přijatelné. Totální přijetí. Dokonce i kradení je přijato. Říká však: "Jdi a řekni to těm lidem, aby neměli zbytečné obavy."

Kamal mu odpověděl: "Vždyť si o nás pomyslí, že jsme zloději!"

Kabír: "To budou mít pravdu. Jsme!"

Kamal: "Pak se ale zítra všechna úcta k tobě obrátí v prach. Nikdo si tě nebude vážit."

Kabír: "To je v pořádku! Proč by si taky měli vážit zloděje?"

Totální přijetí znamená nic neodsuzovat. Když přijímáš ty, přijímáš s podmínkami. Říkáš: "Dobrá, udělám to – když se nestane tohle. Budu krást, když mě Bůh neuvrhne do pekla. Můžu krást, pokud to není hřích. Můžu krást, když si mě lidé kvůli tomu nepřestanou vážit." Musí být přijímáno i to, co dělají lidé. 
Totální přijetí je nejživější způsob života. Musí však být přijímáno vše … cokoli se v souvislostech přihodí. Nesmí existovat odsouzení v žádném bodě. To je poslední, konečná cesta života. To je přesně to, čím by sannjásin měl být. Čím má být sannjásin? Totálním přijetím.

Když říkám, že můžete stvořit sny, neodsuzuji je – pouze konstatuji fakt. Když to máte rádi, vytvářejte je. Velice snadno ti mohu pomoci je stvořit. Pamatuj si však, že jsou to sny.

Protože, budeš-li se domnívat, že sny jsou skutečností, objeví se problémy. Můžeš si hrát ve snech s Kršnou; můžeš s ním tancovat. Na tom není nic špatného. Tanec sám o sobě je dobrý. Co by na něm mělo být špatného? Nikomu neubližuješ tím, že si hraješ se svým Kršnou, tancuješ. Tancuj a hraj si! To je pro tebe dobré. Měj však na paměti, že to není skutečné. Je to vymyšlená věc. Ty jsi ji vytvořil.

Pokud to budeš mít stále na paměti, budeš hrát hru, ale nebudeš
s ní ztotožněn. Stále si budeš uvědomovat, že se jedná o hru. Hra zůstává hrou, pokud s ní nejsi ztotožněn. Jsi-li, změní se na vážnou věc, na problém. A ty začneš být posedlý …

8

Bez začátku … bez konce

1.
Domníváš-li se, že Brahmana znáš dobře, znáš Ho jen málo, neboť forma Brahmana, kterou v živých bytostech a božstvech vidíš jako podmínečnou, není nic než troška. Proto bys měl Brahmana
hledat dále.

2.
Nemyslím si, že Ho znám dobře, ani si nemyslím, že Ho dosud neznám; i to už vím. Ti z nás, kteří Ho znají, vědí, že On je něco
jiného než nepoznané a poznané.

Poznání konečného je paradoxní z mnoha důvodů. Jeden z nich je, že samo tvrzení, že někdo poznal, se stane překážkou, protože ve chvíli, kdy řekneš "já vím", nejenom že zdůrazňuješ znalost, ale také zdůrazňuješ "já" – toto "já" je bariérou. Ego je nejjemnější překážka, avšak nejpevnější. Takže, když někdo řekne "já vím", toto já ničí poznání. "Já" nemůže poznat Jeho, protože On může být poznán pouze tehdy, když ty úplně zmizíš. Když ty nejsi, jen pak je On. To je první problém.

Říká se, že Orakleus v Delfách prohlásil Sokrata za nejmoudřejšího žijícího člověka. Lidé, kteří to slyšeli, přišli k Sokratovi a říkají: "Orakleus prohlásil, že jsi nejmoudřejší člověk na zemi."

Sokrates se prý smál a řekl: "To měl udělat už dříve – měl bych
z toho radost. Teď už je na to příliš pozdě. Běžte zpátky a řekněte Orakleovi, že jsem ten nejnevědomější člověk na zemi."

Ještě dodal: "Když jsem byl mladý a plný ega, myslel jsem si to samé, co Orakleus – že vím – protože mé já bylo silné, nedokázalo si představit, že by konečné tajemství nebylo odhaleno. Já bylo tak silné, že jsem si nedovedl představit, že by pro mne bylo možné být nevědomým. O všem, co bylo, jsem uvažoval jako o poznaném nebo alespoň poznatelném. Avšak jak rostlo mé poznání, mé porozumění, více a více jsem si uvědomoval mou nevědomost. Teď běžte zpátky a řekněte Orakleovi, že Sokrates sám o sobě říká, že je pouze neznalý člověk, nic nezná."

Lidé tedy šli zpět. Řekli to Orakleovi: "Sokrates odmítá přijmout, co o něm říkáš; fakt, že odmítá sám sebe, už něco znamená. Říká, že je nejneznalejším člověkem."

Orakleus se smál a říká: "Proto jsem ho také prohlásil za nejmoudřejšího člověka, protože jen ti nejmoudřejší vědí, že nic nevědí."

To je ten paradox: ti, kteří neznají, si vždy myslí, že znají. To je součást neznalosti. Domněnka, že znáš, je součástí neznalosti, vychází z neznalosti. Jsi-li neznalý, domníváš se, že znáš mnoho. Čím více jsi neznalý, tím více si myslíš, že víš mnoho. Neznalost je naplněna znalostí. Neznalost je ve skutečnosti živena znalostí, žije ze znalosti. Čím moudřejším se stáváš, čím bdělejším a chápavějším, tím více cítíš, jak jsi neznalý. Pak přijde chvíle, kdy pocítíš, že vůbec nic neznáš. Jsi úplně neznalý. Všechna tíha znalostí z tebe spadla. Žádné břímě znalostí už tě netíží. Jsi tak beztížný, že můžeš létat. Znalosti jsou břímě.

Řeka vtékající do oceánu … ona poznává oceán, cítí oceán, žije
v oceánu. Spojuje se s oceánem, nemůže se však spojit s celým
oceánem. Nemůže pokrýt celý oceán, nemůže poznat celý oceán. Zná jen jeho část.

Když tvé vědomí vtéká jako řeka do Brahmana, do oceánu Konečného, poznáš Ho, ale nikoli v jeho celistvosti. To není možné. Neexistuje možnost, jak toho dosáhnout. Brahman je tedy nepoznatelný, protože celek zůstává pro část vždy nepoznatelný. Proto ten problém, když někdo dospěje k poznání – když se někdo stane neznajícím, člověkem bez ega, člověkem, který poznal – on pak také nemůže říci: "Poznal jsem celek." 
Nemůže ovšem také říci "nepoznal jsem". Ani "poznal jsem". Může říci pouze: "Jistým způsobem jsem poznal, jistým způsobem jsem nepoznal. Vstoupil jsem do Něj a On vstoupil do mne, jsem však jen kapka a On je oceán. Znám Ho, celek pro mne však stále zůstává tajemstvím." Z tohoto důvodu ti, kteří poznali, mají kvůli své neznalosti, kvůli odhození sama sebe, potíže s tím, co o tom říci. Nemůžou znalost ani popřít, ani prokázat. Musí to tak být.

Z tohoto důvodu mnozí z nich nepromluvili. Buddha nikdy neodpověděl na žádnou otázku ohledně Brahmana. Kamkoli šel, jeho žáci všude museli říkat: "Neptejte se ho na nic ohledně Konečného, protože Buddha na takové otázky neodpovídá."

Někdo se Buddhy zeptal: "Proč neodpovídáš?"

Buddha řekl: "Když odpovím, tak či onak to bude nepravda." Řeknu-li: "Vím," je to špatně – protože jak by mohla kapka znát oceán? Řeknu-li: "Nevím," je to špatně, protože kapka zná oceán. Kapka je atomární oceán. I celý oceán je ovšem v kapce.

Je to tak, znáte-li naprosto kapku vody, znáte oceán, protože nic jiného v něm není. Kapka obsahuje vše, stále však zůstává kapkou. Řeknu-li tedy "znám", nebude to pravda, protože já jsem jen kapka. Řeknu-li "neznám", nebude to pravda, protože znám! Jsem také oceán – miniaturní oceán. Je tedy lepší mlčet.

Dokonce i toto ticho však může být nepochopeno, už se to stalo. Lidé, kteří byli proti Buddhovi, začali říkat: "Nemluví o tom, protože to nezná. Je zticha, protože dosud do Brahmana nevstoupil; jinak by nám to řekl."

Podívejte na ty problémy. Řekne-li "znám", nastanou potíže. Řekne-li "neznám", také nastanou potíže. Zůstane-li zticha, lidé ho nepochopí. 
Konečné nemůže být přeneseno žádným způsobem, ať mluvíš, nebo jsi zticha. Vždy to zůstane nepřeneseno. Není možné to zprostředkovat. Zůstává to vždy bezprostřední. Nemůže to být sděleno. Je to za možnostmi sdělení. 

Pak nastává třetí obtíž a znovu vzniká problém: Brahman znamená podstata, zdroj všeho. Zdroj musí zůstat tajemstvím; nemůže být odhalen. Kdo by ho odhalil? Vždyť nikdo nemůže stát vedle něj. K odhalení potřebuješ někoho, kdo by mohl být pozorovatelem – odděleným, neutrálním, pozorujícím věci z povzdálí. Od Základního ale nemůžeme být vzdáleni. Jsme v něm, zrovna jako ryby plovoucí v nádrži. Ony nemůžou stát stranou, nemůžou pozorovat nádrž.

Kabír vyprávěl, že jedna ryba v oceánu slyšela, jak si na břehu povídají dva školáci o tom, co je to oceán. Ryba tím byla velmi zaujata. Začala oceán hledat. Byla tím úplně posedlá – co je to oceán?

Vyzvídala na starších rybách; ty říkaly, že o něm také slyšely, ale že nevědí, co to je. Nikdy to neviděly – a přitom všechny v oceánu žily. Jakpak bys ale mohl vidět věc, když v ní žiješ? Ryby se
v oceánu narodily, jak bys však mohl znát věc, v které ses narodil? Jsi přespříliš její součástí a ona je přespříliš součástí tebe … ne-
existuje odstup, takže ji nemůžeš znát.

A tak ta hledající ryba stále hledala a hledala. Nikdo ji neporadil, ale všichni říkali, že o oceánu slyšeli.

Kabír říká, že toto je situace člověka, který pátrá, co je to Bůh, kde je Bůh, kdo je Bůh. Jsme v něm; proto ta potíž. Pro rybu je možné vyskočit z řeky nebo z oceánu. Ryba může vyskočit z oceánu dokonce na několik sekund, zůstat na břehu a pozorovat oceán. Člověk takovou možnost nemá. Nemůžeš vyskočit z Brahmana – nemá žádný břeh. Nemůžeš z něj vyskočit – mimo něj neexistuje nic. Všechno je uvnitř, vně není nic. To je to, co je myšleno nekonečnem …
Nemůžeš vystoupit z existence – nebo to snad dokážeš? Protože ve chvíli, kdy vystoupíš z existence, už dále nejsi. Nemůžeš vystoupit z existence. Všechno je existence, všude je existence. Ať jdeš kamkoli, je tam existence. Není tedy možné jakékoli vzdálení. Nemůžeš se stát pozorovatelem – nemůžeš pozorovat Brahmana. Tajemství nemůže být odhaleno. To tajemství je tak základní, tak konečné, tak universální, a ty jsi jen ryba v oceánu. Brahman nemůže být poznán způsobem, jakým poznáváme ostatní fakty, protože ostatní fakty můžeme pozorovat. 

Věda odhaluje, stále odhaluje. Může odhalovat pouze proto, že si nikdy neklade základní otázky. Klade si jen ne-základní otázky. Může poznat, co je to vodík; může poznat, co je to atomová struktura. Můžete pozorovat. Můžete jít do laboratoře a pozorovat, proniknout do tajemství věcí, protože žádná věc není konečná. Jakým způsobem bys však chtěl pozorovat experiment s Brahmanem? Kde, jak, jak by mohl být odhalen? Ať jdeš kamkoli, jsi jeho částí, jsi v něm, tajemství nemůže být odhaleno.

Brahman zůstane tajemný – je-li Brahman konečné tajemství, jak bys mohl říci, že znáš? Něco můžeš znát pouze tehdy, když je to zbaveno tajemství. Ve chvíli, kdy znáš, neexistuje tajemství. Proto věda zabíjí tajemství. Čím je věda vyspělejší a lidé vědečtější, tím více ztrácejí kontakt s tajemstvím.

Věda je bezpochyby vrah tajemství, zabíjí tajemství. Proto je nyní svět tak ubohý a díky vědě také bohatý. Nikdy předtím nebyl svět zároveň tak bohatý i chudý. Všechno je nyní lepší. Žijete v lepších domech, lépe se oblékáte, jíte lepší jídlo. Všechno je lepší. Dokonce i králové by záviděli, kdyby se mohli vrátit z minulosti.
I Ašóka a Akbar by se před vámi cítili uboze, protože ani Ašóka nemohl mít košili, jakou máš ty. Tvoje ložnice by byla luxusní i pro Akbara.

Svět je nyní bohatý, co se věcí týká, ale člověk je čím dál ubožejší a ubožejší – protože není žádné tajemství. Život už není tajemný, je mrtvý. Jen tajemství může být živé.

Podívejte na děti: jsou živější. Proč? A proč starý člověk není také tak živý? Není to otázka věku. Musíme hledat hlouběji. Dítě je živé, protože ono žije v tajemství; všechno je pro něj tajemné – všechno; semínko klíčí … dítě ho pozoruje. Je to tak tajemné, že nemůže
uvěřit, že se to stane. Ptáček se snesl na větev a zpívá: i to je tajemné. Oblaka plují po obloze, začíná pršet … vše je tajemné. Dítě žije v říši divů; proto ta živost – protože všechno je výzva. Život není nudný, je plný neobjevených zákrut a koutů. Dítě stále skáče, hledá, všechno pozoruje. Vše je tak tajemné, protože dítě je neznalé.

Tehdy v dobách upanišad byli všichni takto živí, vše bylo tajemné. Byla to zvědavost, která způsobila tuto živost, protože pak je všude kolem vás výzva k odhalení tajemství. Věda zabíjí tajemství; neustále všechno vysvětluje. Ať děláš cokoli, existuje pro to vysvětlení. Dojde-li k vysvětlení, záhada mizí. Vše se stane nudným. Nejde-li už nic objevit, není žádná výzva. Není-li výzva, život ubývá. Nemůže tančit, nemůže kvést. Nic není.

Za uplynulá tři staletí lidstvo zchudlo, neuvěřitelně zchudlo. Věda objasnila svět věcí a psychologie se pokouší objasnit svět mysli. Když se zamiluješ, je to záhada. Avšak jdi se zeptat Freuda a on ti celou věc vysvětlí. Řekne: "To nic není – jen tělesné hormony – neber to příliš vážně. Jedná se jen o chemické pochody, jisté hormony tě přinutily, aby ses zamiloval. Není na tom nic bláznivého. Tyto hormony mohou být z tvého těla odebrány a láska zmizí. Nebo naopak ti můžeme dát injekci obsahující tyto hormony a ty se zamiluješ ještě více. Je to pouze hormonální záležitost. Nenech se tím příliš pohltit." Po objasnění tajemství lásky zmizelo.

Nyní se sex vyučuje na celém světě. To je docela dobré, ale jen co se týče protireakce. Z důvodu puritánské viktoriánské výchovy je jako reakce dobré učit děti o sexu. V hlubší rovině je to však velmi nebezpečné, protože dojde-li jednou k vysvětlení, tajemství sexu je navždy ztraceno. Děje se to zvláště v Americe, kde už se ví o sexu vše. Lidé se o něj přestávají zajímat. Nezajímá je, protože když je všechno známo …

Dva výzkumníci, Masters a Johnson, odhalili tajemství sexu prostřednictvímelektronických přístrojů. Zatímco se pár miluje, elektronický přístroj ve vagině zaznamenává, co se děje; pořizuje graf. Zatímco se pár miluje, elektronická zařízení pracují a zaznamenávají, co se děje v krvi, s dechem, s tělem, s hormony. Tím je tajemství vyjasněno a může se říci: "Je to jen mechanická záležitost. Děje se to z těchto důvodů."

Jak je jednou tajemství sexu odhaleno, tvůj život bude samá nuda. Při milování se svou ženou, se svou milou, už budeš vědět, oč běží. Mění se krevní tlak, hormony pracují – vše už víš. Pak skutečně nebudeš mít potřebu zajímat se o lásku, protože láska bude moci být dělána i přístroji.

Masters a Johnson vyvinuli elektronické penisy a vaginy. A nyní tvrdí, že tyto elektronické penisy, tato elektrická zařízení, dokážou poskytnout hlubší orgazmus, než jakýkoli člověk, protože stále vibrují – a je to záležitost pouze vibrování. Člověk má omezenou energii, ale elektronické zařízení má neomezenou. Jak ho zapneš, vibruje stále. Může ženám poskytnout hlubší orgazmus. Může poskytnout několikanásobný orgazmus. Jak žena jednou pozná, že ji elektronický penis dokáže poskytnout tak hlubokou rozkoš, všechny milenci před ním budou blednout. To je nebezpečné, dostáváme se na velmi nebezpečnou půdu. Jak je tajemství jednou objeveno, mizí romantika.

Věda se všemi způsoby pokouší odhalit tajemství života. To zdůrazňuji, protože na pozadí toho můžeš pochopit význam náboženství. Náboženství zahaluje život tajemstvím, zatímco věda ho tajemství zbavuje. Náboženství říká, že tajemství je tak základní, že o něm nemůže být nic známo. Cokoli víš, je jen dočasné, cokoli víš, jen posunuje problém jinam. Problém není nikdy vyřešen; jen ho posunuješ o krok zpět. Nic se tím neřeší. Všechna tvá vysvětlení jsou pouze strojená – protože Základní zůstává skryto a žádné vysvětlení ho nevysvětluje. Ono "proč" nemůže být zodpovězeno ani tehdy, zeptáš-li se "jak".

Jeden příklad: věda může prohlásit, že ve vodě není skryto žádné tajemství. Jen se slučují atomy vodíku a atomy kyslíku, a tak vzniká voda – tajemství je vyřešeno. Dva atomy vodíku, jeden atom kyslíku a tajemství je vyřešeno. Náboženství však říká, že je vyřešena pouze otázka "jak". "Proč" zůstává nevysvětleno. Proč by dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku měly vytvořit vodu – proč? Přišli jsme na to, jak se to děje, takže připravíme-li si dva
atomy vodíku a jeden atom kyslíku, vznikne voda. Víme jak, ale proč zůstává stále nevysvětleno – toto proč je Brahman.

Proč se stane to, že dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku vytvoří vodu? Proč ne tři atomy vodíku? Proč ne čtyři atomy vodíku a jeden atom kyslíku? Věda tvrdí: "Nezajímá nás proč, zajímá nás pouze jak." Náboženství tvrdí: "Jak je povrchní otázka, protože dokud nezodpovíš proč, můžeš sice použít jak, ale tajemství zůstává, tajemství není zničeno. Existencionální proč je Brahman."

Věda se s konečnou platností omezuje na technologii, protože to je jak – znalost. Věda se vždy mění na technologii. Když víš jak, znáš metodu, můžeš ji použít a technologie je stvořena. Věda se tedy stává pouhým předjezdcem technologie, jen řidičem technologie.

Náboženství je založeno na tajemství, věří, že tajemství je konečné. Nemůžeš ho zničit, nemůžeš ho rozluštit. To je jeho krása – protože když cítíš, že tajemství je konečné a neodhalitelné, stáváš se opět malým dítětem, naplněn zvědavostí. Když tě zvědavost
uchopí, jen tehdy žiješ na maximum. Není-li zvědavost přítomna, žiješ na minimum.
Procházíš-li životem bez zvídavých očí, zdá se být nudný. To není život, co tě nudí. To jsou tvé oči bez zvídavosti: to ony vytvářejí nudu. Dokážeš-li obnovit rozhled, dokážeš-li obnovit zvídavou mysl, která bude zvídavá až do samého konce, kde se setká s konečným tajemstvím, kde můžeš být zvědavý donekonečna a nikdy nedojde k odhalení … Hádanka není tajemstvím, protože hádanka může být vyřešena. Tajemství je taková hádanka, která nemůže být vyřešena. Věda se zajímá o hádanky, které mohou být vyřešeny, které jsou řešitelné. Náboženství se zajímá jen o tajemství, které vyřešeno být nemůže. Čím hlouběji do něj pronikáš, tím více zjišťuješ, že je nemožné ho rozluštit.

Řečtí filozofové říkali, že filozofie je zrozena zvědavostí. upanišady také říkají, že filozofie je zrozena zvědavostí a že náboženství zvědavostí i končí – protože filozofie je zrozena zvědavostí, ale je proti zvědavosti. Je zrozena zvědavostí, pak se ji však pokouší zničit, pokouší se najít odpovědi, odpovědi a vysvětlení. Z tohoto postoje řecké filozofie – že filozofie je zrozena ze zvědavosti a z přetrvávající snahy tuto zvědavost překonat – se zrodila západní věda. Zdroj však v řecké mysli zůstal. Západní věda je pouhým úspěchem řecké filozofie. Filozofie se zrodila ze zvědavosti, ale končí vysvětlením: tehdy se stává vědou. Filozofie začíná zvědavostí
a končí vysvětlením, systémem, řešením: stává se vědou. Poté věda experimentuje a dochází k poznání jak – stává se technologií.

Upanišady říkají, že náboženství končí zvědavostí, nikoli že jí začíná. Ať začneš kdekoli, náboženství končí zvědavostí. Tajemství přetrvává neodhaleno. To je základní rozdíl mezi indickou a řeckou myslí a tyto dvě mysli jsou základními typy mysli na celém světě. Díky řecké mysli vznikla západní věda a díky indické mysli nevznikla žádná věda: vzniklo náboženství.

Všechna velká náboženství vznikla na Východě. Na Západě ke vzniku náboženství vůbec nedošlo. Všechna velká náboženství vznikla na Východě a ta nejhlubší vznikla v Indii. A ta, která vznikla v okolí Indie, nikoli v Indii samé, jsou jen ozvěnami Indie. Ježíš je podstatou hinduista. To je důvod, proč mu Židé nedokázali porozu-
mět; museli ho zabít. Všechna významná náboženství – hinduis-mus, buddhismus, džinismus – se zrodila v Indii. Věda je původem z Athén – je řecká.

Řecký postoj je tento: začneš-li si být vědom života, pocítíš zvědavost. Teď se to stalo povinností lidské mysli: zničit zvědavost a najít vysvětlení. Upanišady říkají, že kdekoli nalezneš vysvětlení, pronikni do něj hlouběji – a dříve nebo později se dostaneš k podstatě, kterou beztak tvoří tajemství. Vysvětlení je pouze na povrchu.

Nic nemůže být vysvětleno: to je postoj upanišad. Všechno zůstává nevysvětleno a nevysvětleno navždy zůstane. To jen lidské ego se domnívá, že byla nalezena vysvětlení. Proč tento důraz na tajemství? Protože jen, je-li tajemství, můžeš být neznalý. Zapamatuj si to: existuje-li tajemství, konečné existencionální tajemství, jen tehdy můžeš zůstat neznalým. S tajemstvím tam, je zde, v srdci, umožněna neznalost. Kdyby všechno mohlo být vysvětleno, byl bys poznatelný. Byl bys na poznání závislý. Trval bys na něm a ono by se stalo velmi velmi důležitým.

Na západních univerzitách už se po staletí vyučují znalosti. Nyní už se to děje i na Východě; i tam už se na univerzitách vyučují znalosti, protože zdejší univerzity nejsou ničím jiným než kopiemi západních. Původně se na východních univerzitách nevyučovaly znalosti. Nálanda a Takšašíla nevyučovali znalosti: učili meditaci. Učili hluboké neznalosti a hlubokému tajemství. Teď už neexistuje žádná východní univerzita. Všechny univerzity jsou západní, ať se nalézají kdekoli – na Východě nebo na Západě. Všude jen naplňují mysl znalostmi.

Kdekoli se student vrátí z univerzity, je naplněná bytost. Nemá duši: má jen znalosti. Pak vytváří problémy. On je vytváří, protože univerzita mu dala jen ego – nic jiného. Nenaučil se ani jedinou lekci lidskosti, pokory. Nenaučil se ani jednu ne-egoistickou věc. Nezná ten pohled, z kterého je život tajemstvím a člověk neznalým – vůbec ho nezná. Je přeplněn znalostmi. Znalosti mu dávají pocit, že je velmi důležitý, významný, protože zná. Ego je posíleno a vytváří pak všechny možné problémy.

Ego vytváří politiku, ego vytváří ambice. Ego vytváří žárlivost, ego vytváří neustálý boj, násilí, protože ego nemůže být uspokojeno, dokud nedosáhne vrcholu. Všichni se pokouší dosáhnout vrcholu. Soutěžení na život a na smrt probíhá ve všech oblastech života – ekonomice, politice, vzdělání, všude se soutěží. Nikdo se nezajímá o své já. Všichni se pokoušejí dosáhnout vrcholu. Nikdo nepřemýšlí o tom, kam cesta k vrcholu směřuje. Co dosáhneš tím, že dojdeš na vrchol? Nic. Jen zahazuješ svůj život.

Východní univerzity učívaly hluboké neznalosti – základní neznalosti, že člověk nemůže rozluštit tajemství, protože tajemství je konečné. Je to podstata přírody a člověk je součástí stejného tajemství. Když se tyto dvě tajemství setkají – tajemství uvnitř člověka a tajemství uvnitř existence – když se tyto dvě tajemství potkají, nastane extáze. Život zkrásní, stane se z něj věčná hudba, věčný tanec. Tancovat můžeš jen tehdy, je-li přítomno tajemství. Je zapotřebí tančícího boha – boha, který může tancovat. Celá
existence tancuje. Podívej! To není teorie. Podívej se na existenci! Všude kolem samý tanec. Každá částečka tancuje. Jen ty jsi uvízl na zemi. Nemůžeš se hýbat, nemůžeš tancovat, protože víš – tvá znalost se stala jedem. 

Nyní vezmeme sútru: 

Domníváš-li se, že znáš Brahmana dobře, znáš Ho jen málo …

Ve skutečnosti ho neznáš vůbec – ani trochu, protože Ho stále jen požaduješ. Ego je dále podporováno. Stále zůstává centrem. Ego naléhá, říká: "Já vím."

Domníváš-li se, že znáš Brahmana dobře, znáš Ho jen málo …

Říkáš-li takovou věc, je to jen myšlenka – nikoli zážitek. Můžeš si myslet, že znáš, ale to není zážitek. Budeš-li mít zážitek, nebudeš schopen říci "já vím". 

Je to tak obrovské: jak bys to mohl znát? Je to tak nekonečné, nezačínající: jak bys to mohl poznat? Ten nárok se zdá být absurdní, perverzní. Chtít znát Brahmana se zdá být hloupým požadavkem. Jen idioti to mohou žádat. Ten požadavek musí vyplynout pouze

z nevinnosti. Z důvodu, že nic neznáš, to můžeš požadovat.

Domníváš-li se, že znáš Brahmana dobře, znáš Ho jen málo, neboť forma Brahmana, kterou v živých bytostech a božstvech vidíš jako podmínečnou, není nic než troška.

Dospěl-li jsi dokonce k pocítění Brahmana ve stvořeném světě – ve stromech, horách, v člověku, ve zvířatech, ptácích – došel-li jsi k pocítění tohoto života coby Brahmana, i to je jen troška. Je to jen maličká část nestvořeného.

Upanišady říkají, že Brahman má dvě formy – stvořenou a nestvořenou. Stvořená část se stala světem, nestvořená zůstala neznámá. Zrodilo se z ní mnoho světů a mnoho světů v ní zmizelo. Vězte, že toto není první svět.

Ještě před dvěma staletími křesťanství hlásalo, že svět byl stvořen před čtyřmi tisíci čtyřmi lety před Kristem. Později nastal velký konflikt mezi vědeckým výzkumem a tímto tvrzením, protože věda dospěla k poznatku, že tato zem existuje už nejméně několik milionů let. To byl velký konflikt. Čím více nyní vědci vědí, tím hlouběji do minulosti se začátek posunuje. A upanišady tvrdí, že toto je jen jeden ze světů: mnoho jich existovalo předtím; ty už zmizely.

Existence je nekonečný proces. Není žádný začátek, doopravdy,
a nemůže být ani žádný konec. Jak by mohl být začátek? Začátek znamená, že předtím nic nebylo. Jak by však tento svět mohl vzniknout z ničeho? Něco může vzniknout opět pouze z něčeho; něco nemůže vzniknout z ničeho. To je absurdní. Jak by něco mohlo vzniknout z ničeho? Jestliže něco vzniklo, musí být něco, co tomu předcházelo.

Upanišady říkají, že toto není první svět, toto není první stvoření. Je to jen jeden řetěz v dlouhém, nezačínajícím, nekončícím procesu existence. Světy existovaly a zmizely. Zrovna jako když se narodí dítě, pak dospívá, stárne a umírá … dítě se však zrodilo z rodičů a tito rodiče se zase zrodili z jiných rodičů. To pokračuje dál a dál, nemůžeš najít začátek.

Upanišady nemají žádnou teorii Adama a Evy, prvního muže a první ženy. Říkají, že nebyla první žena ani první muž. "První" je nesmysl. Nacházíme se vždy uprostřed. Začátek nikdy nebyl a konec také nikdy nebude.

Zrovna jako dítě, tak i Země je zrozena z rodičů. Mohla to být třeba srážka dvou velkých hvězd. Když se dva velcí rodiče srazili, vznikla Země. Nyní už vědci říkají, že se něco takového muselo stát: srážka dvou hvězd. Kdo ví? Možná, že upanišady mají pravdu. Když se dvě hvězdy, jedna ženská a jedna mužská, srazily, zrodila se Země. Země je živá – není mrtvá. Jsou také mrtvé Země. Vědci nyní tuší, že by Měsíc mohl být mrtvá Země. Možná že před nějakou dobou byl živý.

Tato Země je živá. Zeleň stromů je součástí jejího života. Vaše vědomí je jen součástí jejího růstu. Země se vyvíjí. Je mladá, zestárne, zemře, ale život exploduje někde jinde. Vědci říkají, že podle matematické pravděpodobnosti existuje přinejmenším padesát tisíc živých zemí v celé existenci – padesát tisíc živých planet! A to je pouhá matematická pravděpodobnost. Nemáme kontakt s jinými živými zeměmi, když však jedna země zemře, jiná se zrodí. Někde se přihodí zrození, jinde se přihodí smrt; někde se přihodí smrt, jinde se přihodí zrození. Život pokračuje. Je to kontinuita … věčná kontinuita.

Ať známe cokoli, vždy je to jen velmi malá, atomární část. Zpět se rozprostírá do nezačínajícího začátku, vpřed se rozprostírá do nekončícího konce. My se nacházíme vždy uprostřed. Známe jen částečku existence. Celá tato existence, byť tak obrovská, je stále jen částí. Celá existence je také pouhou částí, protože je stvořená.

Podívejte se na mne … něco vám sděluji. Cokoli vám sděluji je jen stvořená část. V mém srdci zbývá mnoho nesděleného: to je nestvořená část. Mé ticho je nestvořená část, má slova jsou stvořená část. Mými slovy se sděluje část mého ticha, ale má slova nejsou celé mé bytí. Má slova jsou pouhou částí, za touto částí je skryto hlubší ticho.

Básník pěje píseň – Rabindranath nebo Shelley nebo Yeats pějí své písně – jejich píseň je pouhou stvořenou částí básníkova bytí. Z tohoto bytí však může být zrozeno tisíce a tisíce písní.

Upanišady říkají, že tento svět – celý tento svět, celý vesmír – je jen píseň, která se stala stvořením. V srdci Božského nekonečna jsou písně, které čekají na stvoření. On pěl mnoho písní, které již dozněly. Tuto píseň pěje právě teď a bude pět mnoho dalších. My se můžeme seznámit jen s jednou písní a to ještě nikoli v její celistvosti – jen s částí její melodie, jen se zlomkem, se slovem,
s gestem. To nekonečné kolem ní zůstává nepoznáno.

Sútra říká:

… forma Brahmana, kterou v živých bytostech a božstvech vidíš jako podmínečkou, není nic než troška. Proto bys měl Brahmana hledat dále.

Ano, tomuto hledání není nikdy konec. Pokračuje dál a dál a dál
a čím více hledáš, tím více propastí se otvírá. Čím více hledáš, tím více dveří se otvírá. Tajemství se neodhaluje: prohlubuje se. Čím více znáš, tím více věcí k poznání leží před tebou. Čím širší je tvůj zájem, tím širší je tvé vědomí, tím větší možnosti poznání se před tebou otvírají. To pokračuje dál a dál a dál. Je to nekonečná hra.

Takže kdykoli cítíš, že ses zastavil, dej si pozor! Neexistuje bod zastavení. Kdykoli cítíš: "Nyní jsem dosáhl," dej si pozor! Opět se stáváš obětí ega. Neexistuje bod, kde by někdo mohl říci: "Dosáhl jsem." K tomu bodu se stále přibližuješ a přibližuješ, ale nikdy ho nedosáhneš.

To je význam nekonečnosti Brahmana. Nikdy nepřijdeš do bodu, kde bys mohl říci: "Nyní je cesta dokončena." Cesta pokračuje dál a dál a dál. Ta cesta je nekonečný život. Ty někde skončíš, ale cesta sama nekončí nikdy. Tvé ego v určitém bodě zmizí – v tomto bodě teprve začíná skutečná cesta – která pokračuje do nekonečna. Nemá konce, nemůže mít konce. Ty se rozpustíš. V okamžiku, kdy přijdeš na to, že jen tížíš sám sebe, opustíš se a začneš se pohybovat. Tento pohyb je věčný.

Nemyslím si, že Ho znám dobře …

Mistr říká:

Nemyslím si, že Ho znám dobře, ani si nemyslím, že Ho neznám …

To je záhada. Nemůžu říci, že Ho znám dobře, protože mnohem více ještě zbývá k poznání a ještě mnohem více vždy k poznání zbyde. Toto poznávání Brahmana je vždy jen začátek, který nemá konce. Jak jednou začneš, pokračuje to dál a dál.
Nemohu tedy říci, že Ho znám dobře … toto tvrzení by bylo nepravdivé … ani si nemyslím, že Ho neznám … Ovšem opak také není pravdou. Nemohu říci, že Ho neznám – znám Ho také.

To je rozdíl mezi řeckou a indickou myslí. Řecká mysl nemůže připustit tuto větu. Pro Aristotela je nemožné připustit tuto větu – Aristoteles řekne: "To je základní zákon logiky, že když znáš, tak znáš; když neznáš, tak neznáš – nemůže nastat nic mezi tím." Jsi--li živ, jsi živ; jsi-li mrtev, jsi mrtev. Nemůže nastat nic mezi tím; nebo snad může? Můžeš říci: "Nemohu říci, že bych byl živ a nemohu říci, že bych byl mrtev?" Aristoteles na to řekne: "Ty ses zbláznil. Může být pravda jen jedno z toho – oboje nemůže být pravda." Aristoteles řekne: "Oboje nemůže být pravda, dva protiklady nemůžou být pravdivé. Jen jeden z nich může být pravda."

Věštci upanišad říkají: "Nemohu říci, že vím."

Aristoteles na to řekne: "Stop! To stačí. Nemůžeš-li říci, že víš, přestaň se celou věcí zabývat."

Jenže věštec pokračuje: "Nemohu říci, že nevím." 

Toto Aristoteles nemůže odsouhlasit. Zakladatel západní logiky to nemůže odsouhlasit. Řekne: "Ty ses zbláznil."

Můžeš říci, že se nalézáš v místnosti? Nemůžeš. Nemůžeš ovšem říci ani to, že se nalézáš mimo místnost. Buď se nalézáš uvnitř místnosti, nebo se nalézáš vně místnosti – obojí nemůže být pravda. Můžeš snad říci "nemohu říci, ani že jsem v místnosti, ani že jsem mimo ni"? Nám se to také zdá správné, vypadá to, že Aristoteles má pravdu. Pro běžnou mysl, pro obyčejnou logiku, má pravdu, je logický.

V tomto směru jsou indičtí věštci nelogičtí. Stále tvrdí naráz protichůdné věci, něco nám tím však sdělují. Nejsou ve skutečnosti nepravdiví. Mají nám co říci a toto něco je tak tajemné, že to může být sděleno pouze tehdy, jestliže použijeme dva protiklady naráz. Tajemství může být sděleno jen prostřednictvím protikladů, prostřednictvím nesrovnalostí.

Nemyslím si, že Ho znám dobře, ani si nemyslím, že Ho neznám;
i to už vím. "Jistým způsobem vím a jistým způsobem nevím. Vím, protože jsem Toho částí; je nemožné to neznat. A neznám to, protože já jsem jen částí a pro část je nemožné znát celek."

Obojí je pravda a dokážeš-li pocítit, že obojí je pravda, objeví se mezi dvěma protiklady nový význam. Ucítíš, že věštci se pokoušejí cosi vyjádřit, a ucítíš, jak těžké je to vyjádřit. Je cítěno příliš mnoho a slova toto "příliš mnoho" nemůžou vyjádřit, tedy se k vyjádření musí použít dva protiklady.

Upanišady například říkají: "Božské je velmi vzdálené." A ihned na to říkají: "On je velmi blízko." Jak On může být velmi daleko, když je velmi blízko? Je-li On velmi blízko, jak by mohl být velmi daleko? Věštci však mají co říci a jde o cosi velmi podstatného. Prostřednictvím této absurdnosti se pokoušejí sdělit něco, co vůbec není lehké sdělit, nebo co je dokonce nesdělitelné. On je velmi daleko, protože jsi na Něj zapomněl. Toto zapomnění vytváří vzdálenost. On je ovšem i velmi blízko, protože ať děláš cokoli, ať na Něj zapomínáš nebo vzpomínáš, nemůžeš bez Něj být živ. On je samo bušení tvého srdce. On v tobě nadechuje a vydechuje. On je ty! Můžeš na Něj zapomenout, avšak stále Jím zůstáváš. Proto ten protichůdný způsob vyjádření "on je daleko i blízko" a "znám Ho i neznám Ho". 

Upanišady by nesouhlasily se Sokratem. Říkal jsem vám, že Sokrates řekl: "Už jsem poznal. Nyní říkám, že neznám." On opět napodobuje řecký způsob myšlení. Je velmi důsledný. Říká: "Jednou jsem pocítil, že vím. Nyní cítím, že je to mylné – nyní nevím." Upanišady říkají, že obojí je špatné. Existuje třetí možnost, kdy řekneš: "Jistým způsobem vím, jistým způsobem nevím."
Sokrates nejdříve tvrdil, že ví všechno, nyní tvrdí, že neví nic – v obou případech však tvrdí absolutní, lpí na absolutnosti. Neodporuje si. Jednou říká "vím"; pak říká "nevím". Věštci upanišad
říkají obojí najednou – "vím i nevím". Pokus se pocítit tu věc, která se nalézá mezi tím, mezi řádky … v průzoru.

Ti z nás, kteří Ho znají, vědí, že On je něco jiného než nepoznané a poznané.

Poznané jsou tvé vědomosti. Nepoznané je tvá neznalost. Řekneš--li "vím", učinil jsi Ho poznaným. Řekneš-li "nevím", učinil jsi Ho nepoznaným. A ti z nás, kteří Ho znají, vědí, že On není ani poznané ani nepoznané, nýbrž nepoznatelné. On je tajemství.

Jen ten, který Ho zná jako tajemství, jako záhadu, jako konečnou záhadu, která nemůže být vyřešena, jen ten Ho skutečně zná.

9

Smrt: vyvrcholení života

Jak může člověk ve čtvrté fázi dynamické meditace
být relaxovaný a zároveň nehybný?

Proč je obtížné dosáhnout konečného zážitku?

Jak se odevzdat?

První otázka: 

Ve čtvrté fázi ranní meditace se člověk ve snaze udržet tělo nehybné nebo mrtvé stává napjatým. Jedná-li se o krok k relaxaci a totálnímu odevzdání, jak má člověk relaxovat a zároveň být nehybný? Spíše než extází je to napětím.

Mrtvý člověk je totálně relaxovaný. Nemůže být napjatý. Mrtvý člověk nemůže být napjatý – nebo snad může? Je relaxovaný, protože není ega, které by bylo napjaté. Jen ego může být napjaté. Takže, když ve čtvrté fázi řeknu buďte mrtví, znamená to buďte tak relaxovaní … jako mrtvý člověk! Nezkoušejte být nehybní a mrtví. Pokusíte-li se o to, dostanete opačný výsledek. Nezkoušejte být nehybní, nevyvíjejte žádnou snahu k umrtvení. Prostě relaxujte a buďte mrtví.

To jsou dvě odlišné věci. Pokusíte-li se být mrtví, celé vaše tělo se stane napjatým. Jste-li napjatí, nemůžete být mrtví, nemůžete relaxovat. Prostě relaxujte tělo, jako kdyby nebylo – jako kdyby zemřelo. Nevyvíjejte žádnou snahu ho umrtvit. Prostě relaxujte
a prociťte, že zemřelo, nemusíte ohledně toho nic podnikat.

Říkal jsem vám, že i když cítíte, že přichází kýchnutí, nemáte kýchat, nemáte kašlat. Pokud však ucítíte dráždění v hrdle, co budete dělat? Pokusíte-li se mu předejít, bude obtěžovat ještě více. Pokusíte-li se ho zastavit, dostane ještě větší sílu, protože se jedná o jistý způsob potlačení. Budete nuceni zakašlat. Nebo když cítíte, že přichází kýchnutí, co budete dělat? Budete-li ho zadržovat, nutkání bude ještě silnější. Vrátí se s ještě větším důrazem.

Existuje však jiný způsob: cítíš-li, že tvé hrdlo je drážděno a máš potřebu kašlat, relaxuj hrdlo. Nepředcházej kašli! Jen relaxuj hrdlo. Neztotožňuj se s drážděním a hrdlo relaxuj. Nenapínej ho, protože napětí by vyvolalo ještě větší dráždění. Relaxuj hrdlo a neztotožňuj se: prociťuj, že se tě to netýká. Během několika sekund dráždění zmizí. Cítíš-li, že na tebe jde kýchnutí, prostě se s tím neztotožňuj, nic ohledně toho nepodnikej. Relaxuj část, ve které kýchnutí cítíš, neztotožňuj se s ní.

V tomto neztotožnění kýchnutí v devadesáti devíti případech ze sta zmizí. Ze sta případů je jen jedna možnost, že kýchnutí opravdu přijde – ale i v tomto případě tě kýchnutí nevyruší, protože
s ním jsi tak neztotožněn, že dokonce přestože proběhne, budeš mít pocit, že se to přihodilo někomu jinému. Ty jsi tak nezainteresován, že dokonce i když přijde, nebude v tom žádný rozdíl. Uvnitř zůstaneš nevyrušen.

Neříkám, že bys neměl kýchat, protože bys vyrušil ostatní – ne! Neříkám nekašlej, protože bys rušil ostatní. O to nejde. Ty budeš vyrušen.Ty přijdeš o smysl veškerého snažení; všechno úsilí přijde nazmar.

Při ranní meditaci relaxujte. Po třetí fázi relaxujte. Zapamatujte si ještě jednu věc: když při ranní meditaci řeknu "Stop!" nebo když přestane hrát hudba, nedělejte si pohodlí. Nezkoušejte zaujmout nějaký postoj, nelehejte si. Nechte tělo tak jak je. Zastavte se ihned, tak jak jste, přestože to je nevhodné a nepříjemné. 

Jestliže jsi skákal a jsi v nepříjemné pozici, zůstaň nehybný v této pozici, neměň ji. Ve chvíli, kdy slyšíš, že muzika ustala, se zastav. Zmrtvi. Mohl by sis sice udělat pohodlí, lehnout si, jenže toto přerušení by vyrušilo energii, toto přerušení by změnilo její směr.

Během prvních třech fází jsi vytvořil životní sílu, proud životní síly. Nyní bys pouhým zaujetím pohodlné pozice na tuto sílu zapomněl, tvá pozornost by byla rozptýlena. Nedělej to. Když řeknu "Stop!", ihned se zastav, tady a teď. Nepodváděj: nikdo se na mne nedívá – proč si neudělat trochu pohodlí? Nikoho to nezajímá! Podvádíš sám sebe. 

Ještě jedna věc. Když ve druhé fázi vyjadřujete všechny své emoce, když jste se v katarzi kompletně zbláznili, ještě jednu věc udělejte důrazně: napněte a povolte lícní svaly. Napněte a povolte. Vaše tělo není zdaleka tak napjaté jako váš obličej, protože obličej je ohniskem veškerého potlačování. Obličej je také nejvýraznější; proto se také stal nejpotlačenějším. Prostřednictvím obličeje se vyjadřuješ i potlačuješ, takže ve druhé fázi pokračujte ve vyjadřování celým tělem, ale také nezapomeňte napnout a uvolnit obličej, napnout a uvolnit. Tímto způsobem bude snadněji uvolněno mnoho potlačených emocí.

Relaxace skutečně není něco, co by mělo být uděláno. Nemůžeš to udělat. Nikdo to nedokáže, protože relaxace je opak dělání. Ty můžeš jen zanechat dělání … a přihodí se relaxace. Když tedy řeknu "Stop!" a muzika přestane hrát, úplně se zastav, tak jak jsi, nic nedělej. Jen se zastav – zanech všeho dělání! Ani jediný pohyb. Pak se přihodí, že zažiješ velmi hluboké ticho, pocítíš ten rozdíl. Doposud sis dělal pohodlí; od teď už si ho nedělej.
A také při večerní meditaci, při Kirtanu, když hudba ustane, také se zastav – tak jak jsi. Aktivita náhle ustane a všechna energie se začne pohybovat dovnitř. Nemá žádnou možnost se roztříštit. To samé, co při večerní meditaci, uděláme teď hned. Až řeknu "Stop!", zastavte se, jak jste. Až hudba opět začne hrát, vyjádřete svou extázi, začněte se znovu pohybovat. V zastavení mezi tím zůstaňte nehnutí a relaxace se vám přihodí.

Druhá otázka: 

Proč je obtížné dosáhnout konečného zážitku?

Není! Není obtížné ho dosáhnout. Je to velmi lehké. Právě proto, že je to tak lehké, stává se to tak obtížným. Ego je vždy zaujato tím, čeho je obtížné dosáhnout, protože jen tehdy cítí výzvu. Jednoduché věci ego nezajímají. V tom je ta potíž. Ego nezajímá praktikování meditace; to je jediný důvod, proč se to zdá být tak obtížné.

A přitom je to tak lehké – ale tak lehké, že v tom není žádná výzva! Nemůže prostřednictvím toho být uspokojena žádná ambice. Nemůžeš prostřednictvím toho dosáhnout žádné světské moci, žádné světské prestiže. Ve viditelném světě skutečně nedosáhneš ničeho. Spíše naopak – neustále ztrácíš, až nakonec ztratíš sám sebe. Je to obtížné, protože ty nejsi připraven ztratit své já. Jsi-li připraven, je to jednoduché. Může se to stát během jediného okamžiku. Jinak ti to bude trvat mnoho životů a nestane se nic.

Otázka nespočívá v čase; je mnohem hlubší. Otázka zní, zda jsi připraven ztratit své já. Můžeš se zeptat: "Proč je tak těžké ho ztratit? Proč lidé nejsou připraveni ztrácet svá já lehčeji?" Má to jeden důvod a to sice tento: ztráta sama sebe vypadá jako smrt a nikdo nechce zemřít. Každý chce žít – žít dále. Každý chce předejít smrti.

Nikdo jí samozřejmě předejít nemůže. V předcházení smrti nikdo nikdy neuspěl. Smrt se přihodí. Smrt je jediná jistá věc. Všechny ostatní věci v životě jsou nejisté. Jen smrt je jistá. Smrt se přihodí, ať se jí pokoušíš předejít či nikoli. Nemůžeš před ní utéct. Určitým způsobem už se přihodila ve chvíli, kdy ses narodil. Půlka už se jí přihodila a druhá půlka bude následovat. Tyto dvě poloviny nemůžou být odděleny.

Buddha znovu a znovu říká: "Jak ses jednou narodil, musíš zemřít" – protože do smrti jsi vstoupil svým narozením, narození je vstup. V jistém smyslu už jsi mrtev. Už jsi začal umírat. Ve chvíli, kdy ses narodil, jsi začal umírat. Tvůj proces umírání již začal.

My se však smrti obáváme, lpíme na životě. Proč lpíme na životě a smrti se obáváme? Možná že jsi o tom ještě nepřemýšlel. Důvod proč lpíme na životě, zatímco smrti se bojíme, je totiž nepochopitelný. Lpíme tolik na životě, protože nevíme, jak žít. Lpíme tolik na životě, protože ve skutečnosti nejsme živí. A čas plyne, smrt se blíží a blíží. Dostáváme strach, že smrt se blíží a my jsme dosud nežili.

To je ten strach: smrt přichází a my jsme dosud nežili. Jen se na život připravujeme. Nic není hotovo. Život se ještě neuskutečnil. Ještě jsme nepoznali extázi, kterou život je, ještě jsme nepoznali požehnání, kterým život je – ještě jsme nepoznali nic. Jen vdechujem a vydechujem. Jen vegetujeme. Život je pouhou nadějí
a smrt se blíží. A když se život ještě nepřihodil a nastane smrt, pak se jí samozřejmě obvykle bojíme a nechceme zemřít.

Jen ti lidé, kteří žili, skutečně žili, jsou připravení, otevření, vnímaví, vděční za smrt. Potom smrt není nepřítel. Pak je smrt naplněním. Jestliže jsi doopravdy žil a víš, co je to život, pak smrt není konec života. Je to naplnění, vrchol, vyvrcholení, je to poslední věc, kterou život může nabídnout – ta nejlepší.

Život nabízí pouze dvě věci: jednou je láska, druhou je smrt – obě jsou nebezpečné, protože v obou musíš zemřít. V lásce se rozpustíš, ve smrti se také rozpustíš. Vy se tak obáváte smrti, ztráty sama sebe, že jste strachem přeplněni a obáváte se pak i lásky. Stále
o lásce jen mluvíte, ale nikdo není připraven milovat, protože láska je jako smrt. Láska a smrt jsou přirozené úkazy.

Jestliže člověk žije přirozeně, láska se mu přihodí a zrovna tak se mu přihodí smrt, obojí bude vrcholem. Láska je umírání do druhé
osoby a smrt je umírání do vesmíru. Láska však není konečná smrt – Vrátíš se z ní. Vrátíš se zpět z druhé osoby, přijde zmrtvýchvstání. Ani smrt není konečná, protože budeš znovuzrozen. Vrátíš se z vesmíru zpět, vstoupíš do těla, budeš znovu vtělen.

Meditace je konečná smrt: sahá jak za lásku, tak za smrt. Nemůžeš se z ní vrátit.To je důvod, proč je to nejnebezpečnější věc. Dokonce i při smrti je možnost, že budeš znovuzrozen, že se z ní vrátíš. Rozpustíš se a budeš znovu složen, objevíš se znovu. Smrt je tedy pouze průchod změnou. Meditace je však konečná smrt – definitivní, absolutní. Nemůžeš se z ní vrátit. Proto ten strach. Kvůli tomuto strachu to vypadá tak obtížně; jinak je to ta nejlehčí věc, která existuje. Láska je ovšem obtížná, tedy i meditace je obtížná. Smrt je obtížná, tedy meditace je také obtížná.

Proto je pro mne láska velmi důležitá: dokážeš-li milovat, dokážeš snadno meditovat. Celá společnost je však proti lásce, celá kultura je proti lásce. Dělají všechna možná opatření, aby lásce zamezili. Aby se láska nemohla přihodit, vymysleli sňatek. Prostřednictvím sňatku se pokoušejí zavřít dveře. Než se tě zmocní láska, smrtelný proces, ochrání tě. Vytvořili za tím účelem všechna možná učení – všemožné nesmysly – aby se láska v tvé mysli stala nemorální.
Máš především strach také z toho, že v lásce ztratíš svou identitu. Chceš zůstat sám sebou, a tak se neustále ochraňuješ. I když se zamiluješ, děláš to bezpečným způsobem, velmi opatrně. I v lásce zůstáváš individualitou. Zůstáváš egem. A tak se setkají dvě ega, ale toto setkání je pouhým zdáním. Ega se přiblíží, ale setkání se nikdy neuskuteční. Nikdy se nerozplyne jedno do druhého; nikdy nedojde ke ztrátě jejich já jedno do druhého.

Dokážeš-li milovat, meditace bude velmi snadná. Svět se stane nábožnějším, jestliže bude láska akceptována, bude jí pomáháno
a stane se přirozeným prostředím kolem nás. Meditace bude velmi snadná, protože prostřednictvím lásky budeš znát chuť toho, co to znamená rozpustit se, byť i na jediný okamžik. Pak se odvážíš rozpustit se na delší chvíle.

Dokážeš-li milovat, nebudeš se obávat smrti. Milenci se nikdy nebojí smrti. Jestliže se člověk bojí smrti, můžeš si být jist, že nikdy nemiloval a milován nebyl. Strach ze smrti poukazuje na to, že život proběhl bez lásky. Milenci jsou připraveni zemřít velmi snadno. Můžou zemřít jeden pro druhého. Nestarají se příliš o takzvaný život, protože znají jeho vyšší kvalitu – poznali vyšší život.
O tento život se příliš nezajímají.

Podívej se však na lidi, kteří nikdy nemilovali – ti se vždy budou smrti obávat. Vezmi si třeba takové lakomce – ti se vždy obávají smrti. Lakomci jsou takoví lidé, kteří nikdy nemilovali, protože miluješ-li člověka, nemiluješ peníze. Peníze jsou náhrada. Jestliže nemiluješ člověka, nemiluješ živou bytost, miluješ mrtvé peníze.

Lakomci, lidé kteří lpí na svém majetku, nejsou seznámeni s tím, co je to láska. Všechna jejich láska přešla do mrtvých peněz. Proč? Existuje hluboké spojení. Člověk, který je příliš spojen s penězi, se bojí smrti. Doopravdy, člověk, který se bojí smrti, se přespříliš zamiluje do peněz, protože peníze se zdají být ochranou před smrtí. Máš-li peníze, cítíš se chráněn. Nemáš-li peníze, cítíš se nechráněn. Může se ti přihodit smrt a ty nemůžeš nic dělat. Jestliže máš peníze, cítíš, že můžeš něco udělat. Peníze ti pomůžou.

Milující člověk nebude nikdy milovat peníze, protože takový člověk se nebojí smrti. A když se člověk nebojí smrti, neexistuje žádné lpění, vazby, šílená posedlost penězi. To je nemožné.

Dokážeš-li milovat, dokážeš také velmi snadno přijmout smrt. Bude to pouze hluboká relaxace, dlouhý spánek, nádherné rozpuštění se do existence. Dokážeš-li být otevřen smrti, není nic jednoduššího než meditace. Problém se objevuje tehdy, není-li přítomna láska. Smrt se stala postrachem – i meditace bude obtížná, protože ona je obojím – láskou i smrtí. Co se týče tvého ega, je smrtí, co se týče božské existence, je láskou.

Definuji meditaci matematickým vzorcem: meditace se rovná láska plus smrt – láska k existenci, k celku, smrt egu. Jedná se o dva aspekty jedné mince, protože celek můžeš milovat jen tehdy, jsi-li připraven ztratit individualitu. Jsi-li připraven zemřít, jen pak můžeš být znovuzrozen jako existence, jako Brahman.

Ježíš říká: "Můžeš přežít jen tehdy, jestliže se ztratíš. Ti, kteří se pokusí přežít, jsou ztraceni."

Je to těžké, protože jsi ještě nemiloval, je to těžké, protože jsi ještě nežil. Není to těžké samo o sobě. Meditace sama o sobě je velmi snadná, spontánní záležitost. Vyvíjí-li se lidská bytost přirozeně, zamiluje se, pozná, co je to láska, pozná, jakou smrtí a jakým životem láska je, vyjde z ní a pocítí, jak chutná umírání, zamiluje si i smrt – smrt pak nebude proti životu.Tehdy smrt změní kvalitu. Stane se posledním bodem života, nejvyšším bodem, vyvrcholením života. Meditace bude velmi snadná.

Ti z vás, kteří jsou připraveni se ztratit, mi porozumí – je to velmi snadné. Ti z vás, kteří nejsou připraveni … Dnes za mnou přišel jeden přítel. Povídá: "Cokoli řekneš mi připadá absolutně pravdivé. Jsem naprosto uspokojen. Má mysl je s tebou v naprosté shodě. Neříkej mi však, abych dělal tuhle meditaci. Není to možné." Přítel se zeptal: "Mohu dosáhnout osvícení pouhým úplným ztotožněním se s tvými myšlenkami? Je nutné dělat tuhle meditaci?"

Proč ten strach? Souhlasíš se mnou intelektuálně, ale neztratil jsi své já. Pokud skutečně půjdeš hlouběji a pronikneš dále, zjistíš, že všechno je opačně. Intelektuálně se mnou souhlasíš, protože ať řeknu cokoli, vždy cítíš, že je to pravda. Jenže ve skutečnosti se neshoduješ ty se mnou: já se shoduji s tebou. Cítíš, že jsem přijatelný. Tvé ego je uspokojeno. "Správně!", říkáš si ve své mysli. "To jsem si vždy myslel. Ano! Máš pravdu, protože to byla i má myšlenka." Cítíš se naplněn, uspokojen. Tvé ego je posíleno. Toto tě však k osvícení nedovede. Dovede tě to spíše k hlubší nevědomosti – protože ego ... 

Proč ten strach? Jak se dostáváš do meditace, máš strach, že ztratíš ego – ztratíš svou identitu. A k tomu tenhle šílený způsob meditace! Řeknu-li ti: "Jen seď v pozici Buddhy, oči zavřené," dokážeš sedět snadno, protože nebudeš mít strach. Dokážeš sedět snadno, protože se nic neočekává. Ale v této šílené, chaotické meditaci, při které ztrácíš sám sebe, svou identitu, svou tvář a šílíš, cítíš, že ztrácíš kontrolu … skupinová mysl nad tebou dříve či později převezme kontrolu.

Pak tancuješ, velmi dobře však víš, hluboce víš, že netancuješ ty. Tancuje celá skupina a ty ses tal pouze její částí. Nemůžeš to zastavit. Přijde bod, kdy už to nemůžeš zastavit; už to neovládáš. Vládu převzalo něco většího, než jsi ty. Proto ten strach.

Sedíš-li v siddha ásaně – Buddhově pozici – máš kontrolu. Tato meditace tě však vyvede z rovnováhy, ztratíš pevnou půdu pod nohama. Jsi vržen do propasti, do víru, kde už tě více není. Vládu převzalo něco hlubšího, většího, mocnějšího. Už to není tak, že ty tancuješ: tancuje něco jiného; ty jsi jen částí ve větším tanci. Toho se bojíš. To dělá všechno obtížným.
Tak ti říkám: buď připraven se ztratit a bude to velmi jednoduché. Odporuj – bude to obtížné. Odporování to dělá těžkým: odevzdání se to dělá snadným.

Ten přítel se mě zeptal ještě na jednu věc. Povídá: "Zdá se mi, že součástí záměru přírody je učinit to velmi obtížným a na člověku požadovat prodělání staletého vývoje, než toho dosáhne. Není za tím skryt nějaký božský úmysl, proč člověku trvá tak dlouho, než toho dosáhne?"

Lidská mysl je velmi prohnaná. Dokáže neustále svalovat zodpovědnost na někoho jiného: "Příroda způsobila, že je to obtížné." Ty to děláš obtížným – není to způsobeno přírodou. Cesty přírody jsou vždy jednoduché a snadné. Příroda znamená přirozené, spontánní, snadné.

V přírodě není nic obtížné. Jen člověk věci komplikuje, dělá je obtížnými a složitými. Příroda plyne velmi snadno. Ty však klameš. Říkáš, že je to volba přírody, že meditace je těžká; ty jsi pak mimo hru. Nemá to s tebou co dělat, ty sám nemůžeš nic dělat. Je to volba přírody, co tedy můžeš dělat? 

Můžeš jen čekat nebo dělat cokoli. Nemusíš meditovat. Všechnu odpovědnost jsi přenesl na přírodu. Pokud by toto však byla pravda, pak by se ti meditace přihodila. Jestliže bys skutečně všechnu zodpovědnost přenesl na přírodu – pamatuj všechnu – přihodila by se ti meditace. Nebyla by potřeba … žádná potřeba dělat cokoli. Budeš-li se však cítit špatně, nic nežádej: prociťuj nepohodu a měj na paměti, že se jedná o volbu přírody. Máš-li bolesti, nežádej nápravu – měj na paměti, že je to volba přírody. Dokážeš-li toto dělat totálně, nepotřebuješ meditovat; meditace už se ti přihodila.

Ty jsi však prohnaný. Jen o meditaci prohlásíš, že se jedná o volbu přírody, o ničem jiném ne. Se vším ostatním budeš zápasit, budeš vyvíjet snahu. Jsi-li chudý, budeš se ze všech sil snažit zbohatnout, neřekneš: "Je to volba přírody. Kdybych toho byl opravdu hoden, příroda by mě učinila bohatým." Nebudeš čekat na přírodu.

Jsi-li opravdu poctivý, nechej na přírodě všechno. Nebudeš pak potřebovat meditovat, protože toto samo, toto ponechání všeho na přírodě, bude nejhlubší možnou meditací. Nejsi však poctivý, obelháváš se, takže cokoli chceš dělat, děláš; cokoli nechceš dělat, svalíš na úkor přírody.

Dej si pozor na tenhle trik. Děláme ho. Já jsem připraven: necháš--li vše na přírodě, nemusíš nic dělat. Nejsi-li však připraven ponechat úplně vše, buď k sobě laskavý: neponechávej ani meditaci. Neříkej: "Je to tak proto, že příroda má nějaký vnitřní smysl a dělá to obtížným." Příroda to nedělá obtížným.

Ten samý přítel ještě povídá:

Není za tím skryt nějaký božský úmysl, proč člověku trvá tak dlouho, než toho dosáhne?"

Nejenže to svaluješ na přírodu – ještě to chceš učinit pěkným
a božským: "Má to nějaký skrytý božský úmysl, to je ten důvod, proč nedosahuješ cíle. To je důvod, proč nedosahuješ meditace. Proto je samádhi tak obtížné." Ne! Ty vytváříš bariéry pro božský záměr. Vlastně stejně žádný božský účel není, protože existence je bez účelu. Je to hra.

Účel je lidský: ty vytváříš účel. Existence nemá žádný účel. Nemá smysl mít nějaký účel. Existence plyne – přetéká svou vlastní energií. Je to festival, nikoli účel. Je to nepřetržitá oslava. Existence si užívá sama sebe mnoha způsoby. Není žádný účel a existence si nedělá starosti z toho, že nedosahuješ extáze. To jen ty se trápíš. Nedosahuješ-li extáze, ty se trápíš. Existence se kvůli tomu netrápí, existence tě nebude nutit, abys extáze dosahoval. To závisí na tobě!
Existence je hluboká svoboda; chceš-li se trápit, trap se. Chceš-li žít v požehnání, žij v požehnání. Jde o tvou vlastní volbu. Pro naše mysli je však skutečnost, že vše je naše volba, příliš mnoho, protože pak na sebe přijmou zodpovědnost. Přijdeš-li na to, že ty sám jsi příčinou svého trápení, budeš se cítit velmi špatně. Svalit vinu za naše trápení na někoho jiného dělá vždy velmi dobře.

Pamatuj však, je-li příčinou tvého trápení někdo jiný, nemůžeš být nikdy svobodný. Pak neexistuje svoboda. Jsi-li však za své trápení odpovědný sám, leží svoboda v tvých rukách – můžeš něco udělat a změnit to.

Něco ti řeknu: ty jsi příčinou svého nebe i svého pekla. Nacházíš-li se v pekle, vybral sis to. V okamžiku, kdy se rozhodneš, můžeš ho opustit. Nikdo ti v tom bránit nebude. Nikdo ti nebude říkat: "Nechoď." Brána není před tebou zavřena. Vlastně ani žádné brány nejsou a žádný Ďábel nebdí nad vchodem. K tomu, abys vyšel ven, nepotřebuješ dokonce ani pas. Jde o pouhé tvé rozhodnutí tam dlít.

Trápíš se, protože ses rozhodl, že se trápit budeš. Můžeš toho zanechat ve chvíli, kdy se rozhodneš, že toho zanecháš. Rozhodneš--li se žít v požehnání, můžeš žít vpožehnání. Tvé rozhodnutí je tvé bytí. Vybíráš si, čím jsi! Vybral sis, že to tak bude, tak to tak je. Nesvaluj zodpovědnost na někoho jiného – na přírodu, na Boha, na osud. Nezbavuj se zodpovědnosti.

Pokud však skutečně cítíš, že nemůžeš nic dělat, že si nemůžeš pomoci, pak ti radím, přenech odpovědnost totálně. To jsou dvě možnosti. Přenech odpovědnost totálně ... pak nebudeš muset dělat nic, všechno se přihodí, protože v okamžiku, kdy přenecháš odpovědnost totálně, je také odhozeno ego, ego nemůže existovat. Ponecháš-li všechnu odpovědnost na přírodě, či na božských silách, nebo na X Y Z, tvé ego už dále neexistuje. Není-li ega, ta věc se přihodí.

Pokud nedokážeš odpovědnost přenechat totálně, nedokážeš se totálně odevzdat, nedokážeš pocítit, že jsi totálně bezmocný – kladu důraz na slovo "totálně" – pak udělej něco, co rozpustí tvé ego. Snaha bude zapotřebí.

Buď to či ono, nezůstávej však mezi. Nesázej na dva koně. Budeš z toho mít potíže. Nikdy nikam nedojedeš.

Má zkušenost je, že když lidem řeknu: "Ponechte všechno na Bohu," odpoví: "Jak mohu ponechat? Jak se mohu odevzdat? Nevím co je to Bůh. Jak na Něm mohu všechno ponechat, když Ho neznám?" Tvrdí: "Je to těžké." Tvrdí: "Ukaž nám prosím nějaký způsob, jak bychom to mohli udělat."

Když jim řeknu: "Dělejte tohle, dodržujte tuto techniku, dojdete k cíli," ihned vznesou námitku: "Člověk je bezmocný. Co můžeme dělat? Jsme tak bezmocní – jen loutky v rukách neznámého osudu."

Když jim řeknu: "Ponechejte všechno na osudu," řeknou: "To je nemožné."Řeknu-li: "Dělejte něco," řeknou: "To je nemožné." Mysl vždy klame a snaží se utéct. Dej si na to pozor – jen pak se ti může něco přihodit. Jinak budeš váhat celý svůj život a nic se nestane.

Už jsi takto zahodil mnoho životů. Nenasloucháš zde o meditaci poprvé – už jsi to dělal mnohokrát. Nechytračíš jen se mnou – už jsi chytračil mnohokrát předtím. Naslouchal jsi Buddhovi, naslouchal jsi Ježíšovi, Kršnovi. Byl jsi zde – samozřejmě s jinými tvářemi, ale byl jsi zde. Jsi velmi starý, prastarý, ale tvé klamání je tak hluboké, že Buddhové neuspívají; Kristové přicházejí a odcházejí a ty zůstáváš neznepokojen. Nikdo tě nedokáže vykolejit
z tvé cesty. Pokračuješ dál. Míjíš všechno.

Zatímco na tebe promlouvám nebo zatímco tě vedu do meditačních stavů, nemyslím si při tom, že tu jsi nováčkem. Mnoho věcí už jsi udělal, nikdy však celým srdcem. Dokud nejsi v něčem naplno, nestane se nic. Když půjdeš totálně s osudem, s božskými silami – už tě více nebude. Nebo když budeš dělat techniku totálně, ego bude moci být zničeno krůček za krůčkem, pomalu. Technika je pomalá věc: odevzdání se je totální a konečné. Odevzdání se je možné v jediném okamžiku: technika potřebuje čas. Dávám vám techniku, protože vím, že se nedokážete odevzdat.

Třetí otázka:

Vždy tě slýchávám mluvit o odevzdání se; zdá se mi, že odevzdání se je jediná důležitá věc v procesu transformace. Jak se tedy odevzdat? Jaký to má přesný význam, metodu, postup? Jak přispívá dynamická meditace k dosažení stavu odevzdání se?

První věc, která musí být ohledně odevzdání se pochopena, je tato: nemůžeš se ptát jak, protože jak přináší metodu, techniku. Odevzdání se je dostačující samo o sobě; nevyžaduje techniku. Ptát se jak se odevzdat, je jako ptát se, jak milovat; jedna věc je jistá: láska není pro tebe, protože jak by se člověk mohl ptát jak milovat? Je-li k tomu někdo trénován, pak cokoli o lásce ví, je chybné. Trénink učiní vše chybným.

Jednou se stalo: 

Chodíval za mnou mladý muž, aby se naučil, jak milovat; vždy jsem mu říkával: "Jdi a řekni té dívce toto a toto …" On šel a udělal to, pak přišel zpět a oznámil mi, co se stalo. Jenže nikdy neuspěl. Zkoušel to s mnoha dívkami, ale nikdy neuspěl, protože pokaždé se něco nepodařilo. On byl připraven, natrénoval jsem s ním určité věci, ale život se tím směrem nikdy neubíral. Dívka řekla něco jiného, na co on nebyl připraven. Ocitl se tedy v nesnázích. Přišel zpět a povídá: "Naučil jsi mě, jak odpovědět na toto, jenže ona se na to nezeptala."
A tak jsem tomu mladému muži řekl: "Bude to velmi obtížné – jedině, že bych to natrénoval s vámi oběma! Pak by to ovšem bylo drama."

Nemohu vás naučit se obětovat. Dokážeš-li to udělat, uděláš to, nic víc k tomu nelze dodat. Jestli to nedokážeš udělat, vůbec se tím nezabývej; dělej nějakou techniku. Technika nevyžaduje žádné
odevzdání se; technika ho nahradí. Protože se nedokážeš odevzdat, musíš něco dělat. Děláním něčeho se dlouhým procesem přihodí tatáž věc, která se odevzdáním může přihodit ihned. 

Odevzdání se znamená, že máš pocit, že nejsi schopen cokoli dělat; odevzdáš se tedy. Jde o úplnou bezmocnost. Říkáš: "Já nevím." Říkáš: "Nejsem schopen cokoliv udělat, tak se odevzdávám. Nyní mě veďte kamkoli chcete." Pamatuj: je to totální. Nemůžeš se mě po třech čtyřech krocích následování ptát: "Kam mě to vedeš?" Nemůžeš říci: "Vedeš mě špatnou cestou," protože již ses
odevzdal. Již nejsi.

Odevzdání se má svou vlastní krásu, ale jen velmi málo duší, jen velmi silné duše, se dokážou odevzdat. Obvykle máme pocit, že je to slabost, co způsobuje odevzdání se. To je naprosto mylné. K odevzdání se potřebuješ být velmi silným člověkem, velmi velmi silným, protože se bude jednat o totální rozhodnutí. Nebudeš ho moci vzít zpět. Nebudeš se moci vrátit. Nebudeš moci říct: "Nyní beru své
odevzdání zpět." Jde o bezpodmínečnou věc. Odevzdání se nemůže být podmíněné. Nemůžeš říci: "Stane-li se toto, jen pak tě budu následovat." Půjdu-li do samého pekla, budeš mě následovat, protože ses rozhodl bezpodmínečně. Vzdal ses svých vlastních rozhodnutí, nyní už nerozhoduješ.

Odevzdání se vyžaduje velmi silnou, naprosto silnou duši. Řekne-li Mistr: "Toto je den" a ty vidíš, že je noc … odevzdal ses však a od té chvíle nevidíš svýma očima, vidíš Mistrovýma očima. Mistr říká: "Toto je den." Ty řekneš: "Ano, pane, toto je den." Nedovolíš svému egu, aby do toho vstoupilo, nenecháš svůj intelekt, aby do toho zasahoval. Vše odložíš stranou. Dokážeš-li to udělat – a neexistuje žádné jak, to si pamatuj – stane se to. 

Odevzdání není dělání. Dělání je opak. Nemůžeš udělat odevzdání se. Dělání je protiklad k odevzdání se. Odevzdání se přihodí. "Jak se přihodí?" Neptej se mne, jak se to děje. Zeptáš-li se mne: "Jak se to děje?" Odpovím: "Stane se to, když se pokoušíš a pokoušíš
a neuspíváš a neuspíváš. Zkusil-li jsi každou cestičku, a žádná nikam nevedla. Zkusil-li jsi použít svůj intelekt všemi způsoby, a pokaždé to vedlo k selhání. Zkusil jsi vše, co bylo v tvých silách, a nic se nepřihodilo, takže jsi došel k závěru, že na to nestačíš, že jsi bezmocný. Došel jsi k poznání, že jsi bezmocný. V této bezmocnosti se přihodí odevzdání se. Tehdy se můžeš odevzdat."

Takže zaprvé: odevzdání se nemá žádné jak, žádné. Nemá žádnou techniku. Jedná se o techniku samu – není další doplňující techniky. Dokážeš-li to udělat, uděláš to. Nedokážeš-li to, zapomeň na to, není to pro tebe. Nebuď z toho však smutný, nepociťuj beznaděj, protože existují techniky. Vyzkoušej je. Zkoušíš-li techniky, mohou nastat dvě možnosti: buď uspěješ – když uspěješ, nebude zapotřebí se odevzdat – nebo neuspěješ, pak ti přijde na pomoc
odevzdání se.

Buddha se pokoušel šest let. Zkusil všechny techniky. Mahávíra, jeden z jeho současníků, se také pokoušel, ve stejný čas, ve stejné části světa – v Biháru. Obě tyto velké duše pracovaly na svém
osvícení ve stejné době. Mahávíra pracoval s určitými technikami již po dvanáct let. Buddha pracoval s podobnými technikami šest let. Po šesti letech došel Buddha k závěru, že žádná technika nepomáhá. Všechny selhaly. Odevzdal se. Odevzdal se vesmíru. Řekl: "Nyní nemám kam jít. Nyní nemám čeho dosáhnout. Zanechal jsem hledání. Cokoli … od této chvíle mne nezajímá, jaká bude budoucnost. Nejsem pro život ani proti němu."
Byl tak frustrován, že ani nemůžeme říci, že byl beznadějný, protože beznadějný můžeš být jen tehdy, je-li stále přítomna nějaká skrytá naděje. Můžeš se cítit beznadějný, protože stále doufáš. On nebyl dokonce ani beznadějný! Naděje odešla a s ní i beznaděj. Zůstal zkrátka bez naděje. Neexistovala pro něj žádná budoucnost. Neuspěl totálně. Buddha totálně neuspěl po šesti letech a v tomto totálním neúspěchu nastalo odevzdání se. Té noci odpočíval pod stromem bódhi bez jakékoli touhy – po nirváně, po samádhi, po extázi, po Bohu – bez jakékoli touhy. Protože touha jen ukazuje, že jsi ještě nezakusil totální neúspěch. Stále toužíš, stále doufáš, stále máš pocit, že je něco možné. Ne, Buddha došel k závěru, že nic možné není. Relaxoval pod stromem bódhi, protože nyní už nemohl být napjatý. Pokud doopravdy neuspěješ, jak bys mohl být napjatý?

Člověk, který je úspěšný, může být napjatý. Člověk, který se pokouší uspět, může být napjatý. Člověk, který neuspěl, ale stále doufá, může být napjatý. Ale člověk, který neuspěl tak totálně, že už v něm nezbyla žádná naděje – dokonce se ani necítí frustrován, beznadějný, jednoduše zanechal celé té hry – ten nemůže být napjatý. Nemá žádnou starost. Jak by starost mohla existovat? Není ego, protože ego existuje jen tehdy, když se pokoušíš uspět.

Ráno, když se Buddha probudil, najednou … té noci neměl žádný sen, žádnou touhu, žádnou představu o zítřku. Když ráno otevřel oči, jeho oči byly úplně prázdné. Žádné mraky tužeb a snů nebyly přítomny. Uviděl poslední hvězdu – jak hvězda mizela, mizel
i on. Když už na nebi nezbyla žádná hvězda, on už také nebyl.

Říká se, že se začal smát. Smál se sám sobě, protože když se tak úpěnlivě snažil, nestalo se nic a teď, když se vůbec nesnaží, se přihodilo všechno. Byl v extázi. Byl v takové extázi, že prý řekl: "Přihodila se nirvána, přihodilo se osvícení – takové osvícení jako nikdy nikomu!"
Pak se pokoušel učit nesnažení, ale nikdo ho neposlouchal. Jak bys mohl uvěřit tomu, že všechno se může přihodit bez snahy? Ono se to také ve skutečnosti bez snahy přihodit nemůže. Snaha musí být. Prostřednictvím snahy přijde neúspěch a skrze neúspěch přijde tento konečný stav vědomí.

Mahávíra uspěl – jiný hledající ve stejné části světa. Dělal jisté techniky a uspěl. S rozpouštěním svého ega uspěl díky technikám. To je také důvod, proč jsou džinisté a buddhisté nepřáteli na smrt. Nemůžou dojít ke smíření, ke kompromisu, protože se nacházejí
v absolutní opozici. Mahávíra uspěl díky technice, takže veškeré Mahávírovo učení je o technice. Buddha uspěl díky neúspěchu, takže celé jeho učení je o neusilování: "Nic nedělejte."

To jsou dvě dimenze. Obě jsou dobré, já vám však doporučuji nejprve dodržovat techniku. Pokud uspějete, v pořádku. Pokud neuspějete, bude umožněno odevzdání se. To je také v pořádku. Jsem pro obojí. Proto vypadám rozporuplně. 

Dnes ráno za mnou přišel jeden mladý muž a povídá: "Jsi tak rozporuplný, že je zcela nemožné tě následovat. Odporuješ sám sobě do té míry, že jsem z tebe zmatený." Tak jsem mu řekl, aby mě neposlouchal. "Zavři oči a neposlouchej mě. Jen medituj." Protože cítíš-li, že vše, co řeknu, je rozporuplné … a to budeš cítit! Tvůj intelekt to bude cítit – je to rozporuplné.

Dokud nedospěješ k poznání, že všechny rozporuplné cesty vedou na stejné místo, nebudeš schopen pocítit soudržnost mezi rozpory. Jsou rozporuplné a nejsou. Jsou takové, protože to, co říkal Buddha, je konzistentní, to, co říkal Mahávíra, je konzistentní a já říkám obě věci najednou. To ještě nikdo neudělal. Vypadá to rozporuplně. Nemusíš však o tom přemýšlet. Sleduj jen jednu věc.

Dokážeš-li se odevzdat, odevzdej se – neptej se jak. Budeš-li se ptát jak, dosud nejsi připraven se odevzdat. Ptáš se na techniku – dodržuj tedy techniku. Ať už uspěješ nebo ne, obojí je dobré. Obojím dosáhneš realizace.

10

Věčná hra existence

3.
Znají Ho ti, kteří Ho neznají, a neznají Ho ti, kteří Ho znají. Pro člověka skutečného poznání zůstává nepoznán, zatímco pro
neznalého je známý.

4.
Samozřejmě že dosahuje nesmrtelnosti ten, kdo Ho realizoval ve všech bódhi – pulzací poznání a bdělosti. Prostřednictvím Átmana obdržel sílu a energii, prostřednictvím Jeho poznání nesmrtelnost.

5.
Pro toho, kdo Ho realizoval zde, v tomto světě, nastává skutečný život. Pro toho, kdo Ho zde nerealizoval, je to velká ztráta. Nalezením Átmana v každé živé bytosti umírá moudrý člověk pro
tento svět smyslových zážitků a stává se nesmrtelným.

Poznání brahmana je nemožné, ale poznávání možné je. Poznání a poznávání jsou zásadně odlišné. Musí být pochopen jeden velmi jemný rozdíl. Poznávání se děje vždy v přítomnosti, poznání je záležitost minulosti. Kdykoli řekneš: "Poznal jsem," znamená to, že ona zkušenost se již stala minulostí, stala se částí tvé paměti. Řekneš-li: "Nalézám se v procesu poznávání," zkušenost stále probíhá, stále ještě ji prožíváš. Není částí tvé paměti: tvé bytí je v ní stále obsaženo.

Ve světě je poznávání konečné – stává se poznáním. Toto nahromaděné poznání známe jako vědu. Cokoli člověk poznal se stává vědou. Věda je poznání. Náboženství se nikdy nestalo vědou, protože náboženství je věčně pokračující proces poznávání. Nikdy nepřijdeš do bodu, kdy bys mohl říci: "Poznal jsem." Brahman se nikdy nestává minulostí; je vždy přítomností. Konečné nemůže být omezeno na minulost, nemůže být omezeno na poznání. Vždy se jedná o živý proud poznávání.

Nemůžeš tedy říci, že jsi zažil Boha, protože to by znamenalo, že se jedná o minulou záležitost. To by znamenalo, že jsi to transcendoval, poznal a odešel jsi mimo. Nemůžeš být za Bohem, takže nikdy nemůžeš smysluplně prohlásit, že jsi Ho poznal, že jsi Ho zažil. Nemůžeš Ho postavit do minulosti. On nemůže být učiněn částí tvé paměti. Můžeš se nalézat v procesu poznávání, ale nikdy to nebude poznání. Vždy to zůstane poznáváním – živým procesem, nikoli mrtvou vzpomínkou.

Je to jako toto: nemůžeš říci "dýchal jsem". Dýcháš stále. Dýchání se nemůže stát minulostí. Stane-li se, už tu nebudeš. Nezbyde tu nikdo, kdo by mohl říci, že dýchal. Dýchání je vždy probíhající proces. Vždy právě dýcháš – děje se to v přítomnosti. Nemůžeš říci "žil jsem", protože kdo potom jsi? Jsi život, nemůžeš však říci: "Žil jsem." Život je pokračující proces. Je vždy tady a teď, v této chvíli. Konečné znamená konečný život, konečné dýchání, konečné prožívání, konečné poznávání.

Brahman nemůže být omezen na poznání – to je první věc, kterou musíte pochopit. Tudíž kdokoli říká: "Poznal jsem," o tom upanišady říkají, že je neznalý. Nepoznal velké tajemství života. Kdokoli říká, že poznal, nepoznal. Mohl poznat prostřednictvím knih, mohl poznat prostřednictvím druhých, mohl shromáždit informace, ale dosud nepoznal – protože ten, kdo zná, ví, že Bůh nikdy nemůže být omezen na poznání. Vždy zůstává procesem. 

Bůh není věc. Věc může být poznána. Bůh je proces. Věc znamená něco, co se zastavilo. Proces znamená něco, co pokračuje dál a dál a dál. 

Průměrná mysl o Bohu vždy uvažuje jako o věci. Bůh není věc. Je to proud, kontinuum. Pokračuje věčně, nikdy nezastavuje, nemůže se zastavit. Ne-zastavování je sama jeho podstata, jak bys tedy mohl poznat proces? Ve chvíli, kdy řekneš "poznal jsem", ses zastavil – a proces sám pokračuje dál. Zastavil ses ve svém poznávání a proces pokračuje dál: jsi ztracen, tvůj kontakt je ztracen. Už nejsi s tím procesem v kontaktu. 
Musíš se pohybovat s procesem. Nesmíš se zastavit. S Božským není možné se zastavit. Ty se zastavit můžeš, Božské však nikoli. Zastavíš-li se a řeka plyne dál, ztratíš s ní kontakt, nemáš už živé spojení.

Takže ti, kteří říkají, že poznali, ztratili kontakt. Ve skutečnosti tedy nepoznali. Shromáždili informace. Intelektuálně došli k úsudku, ale neprožili to, protože ten, kdo to prožije, dojde k poznání, že je to řeka, věčně plynoucí řeka. Musíš plynout s ní. Jediný
okamžik zastavení a kontakt je ztracen. Nikdy nemůžeš říci: "Poznal jsem." Můžeš jen říci: "Poznávám."

Poznávání je otevřená záležitost: poznání je uzavřené. Poznání dospělo do cílové zastávky. Poznávání je rostoucí proces, roste. Poznání je mrtvé. Už skončilo. Už nedýchá. Krev už v něm nepulzuje; srdce přestalo dýchat. Je mrtvé. Poznání je mrtvola. Neseš-li si poznání, neseš mrtvolu, mrtvé tělo. Proto jsou pandité, učenci, ti kteří si myslí, že vědí, mrtví lidé. Dokonce i hříšníci vstoupili do Božského, ještě jsem však neslyšel, že by nějaký pandit kdy vstoupil do Božského. Hříšník může vstoupit, avšak znalý člověk, člověk, který se domnívá, že zná, ten nemůže.

Očima upanišad je pravým hříchem poznání, protože to je jediná bariéra. Je však velmi jemná a ty musíš dobře porozumět jejímu významu. Poznávání je dovoleno, poznání nikoliv. Pohybuj se
s Božským, okamžik za okamžikem, živě, ve spojení, otevřeně. Neříkej: "Poznal jsem." Jen řekni: "Jsem si vědom, zakouším, poznávám. Vše je otevřeno. Nemám tušení, co mi bude odhaleno
v příštím okamžiku, takže nemohu učinit závěr. Nemohu říci, že by to nyní skončilo, že přišel konec." Neexistuje poslední kapitola, poslední stránka. Ta kniha je nekonečná. Nemůžeš ji uzavřít, každým okamžikem je odhaleno něco nového, protože Božské či Bůh nebo Brahman je každým okamžikem nový, čerstvý, mladý. To jen my stárneme, stárneme díky poznání.
To není jen tělo, co stárne. Tělo stárne, ale tvé vědomí stárnout nemusí. Zestárne-li, znamená to, že jsi shromažďoval poznání. Váha tohoto poznání tě činí starým. Jinak by tvé oči zůstaly nevinné, panenské. Byl bys otevřen – tato otevřenost je panenskost. Stále bys hledal. Stále bys zkoumal a meditoval, kontemploval a byl bys vždy připraven na nové události, protože se to děje každým okamžikem. Bůh není nikdy starý. Kdyby byl Bůh starý, musel by jednoho dne zemřít, protože stáří vede ke smrti.

Brahman je vždy mladý, stále zelený. Nezná stáří. Proto v něm také neexistuje smrt. Existence je stále zelená, živá, pulzující. S poznáním stárneš. Ve chvíli, kdy řekneš "poznal jsem", jsi přestal poznávat. Myslíš si, že už jsi prožil a prožívání skončilo. Od této chvíle nerosteš. Jsi mrtvé semeno.

Upanišady věří v poznávání, nikoli v poznání. Co je toto poznávání? A jaký je jeho proces? Poznáním hromadíš minulost. Poznáváním ji rozpouštíš – stále více a více. Cokoli je poznáno, musí být odhozeno, takže jsi znovu otevřen pro poznávání nového. Pro minulost musíš zemřít, jen tak můžeš být živ pro přítomnost.

Všichni žijeme v minulosti – která už není, která už minula, která je mrtvá. Žijeme v minulosti; proto jsme tak mrtví. Život probíhá vždy v přítomnosti a mysl se vždy nalézá v minulosti; proto mysl nikdy nemůže poznat život. Neexistuje půda, na které by se mohli setkat, neexistuje místo, kde by mysl mohla potkat život. Proto jsou upanišady proti mysli.

Mysl – to jsou vzpomínky, to, co jsi prožil, to, co je minulost, co už není. Mysl je pouze minulý prach, který se na tobě usadil. Zahoď ho. Smyj ho, abys byl znovu čerstvý, mladý, aby ses mohl setkat
s přítomností, s věčným mládím – s věčně mladým Brahmanem.

Při poznávání se musí člověk minulosti neustále zříkat. Hm? To je základní zřeknutí. Zemřít pro minulost, takže můžeš být živ v přítomnosti. Nemůžeš dělat obojí. Jsi-li živ pro minulost, v přítomnosti jsi mrtev. Chceš-li být živ v přítomnosti, buď mrtev pro minulost. Každým okamžikem odhazuj prach minulosti. Nedovol mu usadit se. Stále se ho zříkej. Stále ho odhazuj – je k ničemu. Už jsi ho použil. Teď je to jen mrtvá skořápka. Pták z ní odletěl pryč. Nesbírej mrtvé skořápky. Stanou se ti vězením, spoutají tě. Budou tak těžké, že ti znemožní se hýbat.

Pro mne je sannjásin ten, který se zřekl; ne že se zřekl bohatství, domu, rodiny, ale zřekl se minulosti – protože to je základní bohatství. To je tvá rodina: žiješ s mrtvým.

Vypráví se: 

Ježíš jednou šel okolo … bylo brzy ráno, slunce se chystalo vyjít … šel okolo rybáře, který zrovna rozhazoval sítě do jezera. Promluvil na toho rybáře. Přišel k němu a říká mu: "Proč zahazuješ svůj život chytáním ryb? Pojď se mnou a já ti ukážu, jak do tvých sítí chytit Království Boží."

Rybář se ohlédl. V očích Ježíše zářilo tajemné světlo. Muž jím byl hypnotizován. Odhodil své sítě a šel za Ježíšem. Když opouštěli vesnici, běží za rybářem člověk a ptá se ho: "Kam jdeš? Tvůj otec zemřel." Jeho otec byl nemocný a velmi starý. Čekalo se, že zemře každým okamžikem.

Rybář se tedy obrátil na Ježíše: "Ježíši, dovol mi zůstat ještě několik dnů, ať splním svou povinnost k mrtvému starému muži, ať mohu udělat vše potřebné, vše co se očekává od syna." 

Ježíš odpověděl: "Není tě tam třeba – mrtví pohřbí mrtvého. Není třeba, abys tam chodil! Mrtví pohřbí mrtvého."

Pro Ježíše byla celá vesnice mrtvá. Říká: "Oni pohřbí mrtvého. Nemusíš se o to starat."

Proč Ježíš říká, že mrtví pohřbí mrtvého? Protože všichni, kteří žijí v minulosti, jsou mrtví. Jen ti, kteří žijí v přítomnosti, jsou živí.

Život znamená přítomnost, tady a teď. Je to velmi prchavý okamžik. Můžeš ho chytit jen tehdy, jsi-li naprosto nezatížen, jinak ho mineš. Směřuje-li tvá mysl do minulosti, zmeškáš ten prchavý
okamžik života. Je to chvilkové, tak prchavé, že jsi-li spojen s minulostí, stále se s tím budeš míjet.

Stává se toto. Dokonce i když nepřemýšlíš o minulosti, přemýšlíš o minulosti zobrazené budoucností. Nikdy však nejsi v přítomnosti, to je jisté. Buď jsi v minulosti, která už není, nebo v budoucnosti, která ještě není. Oboje však není, oboje je neexistující. Jedno je mrtvé a druhé se ještě nezrodilo. Cokoli si myslíš o budoucnosti, je jen odrazem minulosti, projekcí minulosti, protože co jiného by sis o budoucnosti mohl myslet? O zítřku můžeš přemýšlet jen v termínech včerejška, protože žádný jiný jazyk neznáš.

Včera jsi někoho miloval, nyní myslíš na to, jak ho budeš milovat zítra. To se jen bude opakovat minulost s nějakou modifikací. I tato modifikace vychází z nějaké minulé zkušenosti. Nic nového však do budoucnosti projektováno být nemůže – jen minulost. A tak se pohybuješ jako kyvadlo mezi minulostí a budoucností a v tomto konstantním pohybu zmeškáš prchavý okamžik, kterým je život.
A do Brahmana můžeš vstoupit jen skrze život. 

Upanišady říkají: nebuď závislý na poznání, nebuď závislý na vzpomínkách, nebuď závislý na minulosti. Umírej pro ně, tak abys byl vždy mladý, čerstvý, panenský. Znovu a znovu se otvírej. Pak tě žádná minulost kolem tebe neuvězní. Budeš neustále v pohybu a mrtvé skořápky ponecháš minulosti. 
Sútra říká: 

Znají Ho ti, kteří Ho neznají …

Ti, kteří z něj neudělali poznání. Znají Ho jen ti, kteří jsou stále v procesu poznávání, kteří stále hledají, tážou se, kteří se neuzavřeli, ti, kteří jdou stále kupředu, plynou. A musí to tak být na věky. Nikdo nikdy nedošel do cíle a nikdo dojít nemůže. Život vůbec nemá cíl. Je to nekonečná hra – nezačínající, nekončící. Člověk vytváří cíl. Proč?

Člověk vytváří cíl, protože pak se může snažit. Cíl je dosažen, nyní můžeš relaxovat. Nyní můžeš být mrtvý, už tě není potřeba. Život nemá cíl. Vytváří mnoho cílů, ale tyto cíle jsou jen dočasné. Každý cíl je v přesném protikladu k budoucímu cíli a konečný cíl neexistuje; jinak by se Brahman mohl kdykoli zastavit, protože by bylo dosaženo cíle.

Existence existuje bez počátku. Kdyby se mohlo stát, že by bylo dosaženo cíle, všechno by se zastavilo. Nestalo se tak; nikdy se tak nestane. "Cíl" je lidský výtvor. Život je bezcílný. Proto je věčný! Kdyby existoval cíl, nemohl by život být věčný, protože ve chvíli, kdy by bylo dosaženo cíle, by život skončil.

Všechny cíle jsou jen dočasné. Pokud dokážeš dosáhnout tohoto, dokážeš dosáhnout Brahmana: bez-účelná energie pohybující se beze-smyslu, pohybující se všude, ale nikoli do určitého místa ... pohybující se vstříc ničemu. Ten pohyb sám je nádherný, je blažený. Blaženost neleží někde v cíli. Je tady a teď, v onom pohybu, v pulzaci bytí naživu.

Podíváš-li se na Buddhu sedícího pod stromem bódhi nebo na Ježíše na kříži nebo na Mahávíru stojícího pod oblohou, musí ti na mysl přijít otázka: "Co to dělají?" – protože je nepředstavitelné, že by Buddha přemýšlel o nějaké záležitosti – nic neplánuje; že by přemýšlel o své rodině – nemá rodinu; že by přemýšlel o budoucnosti – co by si o ní asi tak měl myslet? Tak co Buddha pod tím stromem dělá?

Nedělá nic. Prostě je. Samo bytí naživu, nadechování a vydechování, pulzování života, je blaženost. Nic jiného nedělá. Je jen blažený. 

Kdykoli však přemýšlíš o blaženosti ty, domníváš se, že blaženost je něco, co Buddha má pod kontrolou. Není tomu tak. Jde o způsob bytí – ten pravý způsob bytí. Není minulost, není budoucnost. Buddha je prostě naživu, teď, pod stromem bódhi, v tento okamžik. Srdce tepe, dech vchází a vychází, krev koluje, vše je živé, pulzující. On se nikam nepohybuje! Jednoduše je. V tomto bytí je blaženost.

Proto stále kladu důraz na to, že když nebudeš toužit, budeš blažený. Proč? Protože touha tě odvádí pryč. Touha ti nedovolí být zde. Touha říká: "Jdi někam jinam … cíl je tam v budoucnosti." Touha vytváří budoucnost a tlačí tě k ní. Když netoužíš, když vůbec nemáš touhu, jsi tady a teď. Sedíš pod stromem bódhi a jsi Buddhou.

Buddha znamená stav vědomí – stav vědomí, kdy nikam nejdeš, abys dosáhl cíle. Díky této realizaci Buddha říká: "Bůh neexistuje." Říká to jen z velikého soucitu k vám: "Bůh neexistuje" – protože kdyby řekl: "Bůh existuje", vytvořili byste z Něj touhu. Chtěli byste Ho dosáhnout. Chtěli byste dosáhnout Boha, chtěli byste Ho poznat – vytvořili byste touhu. 

Proto Buddha říká: "Bůh neexistuje! Odhoďte všechny duchovní touhy." Ne že by žádný Bůh nebyl, ale on to říká, aby vám pomohl odhodit veškeré toužení a veškerou budoucnost. Jinak budete dál měnit budoucnost. Občas je touha světská, jindy zase duchovní, ale podstata toužení je stejná.
Buddha říká, že neexistuje mókša – neexistuje stav totální svobody někde v nebi. Neexistuje mókša. Ne že by mókša neexistovala, ale aby vám pomohl opustit touhu, jinak začnete po mókše toužit – po osvobození. Právě toužení jsou pouta. Toužíš-li tedy po mókše,
osvobození, jsi stále v poutech. Říká, že neexistuje mókša, aby vám pomohl zbavit se všech tužeb, takže pak můžete být tady a teď.

Lidé stále chodili za Buddhou a ptali se ho: "Co se stane, až zemřeme?"

Buddha říkal: "Nestane se nic. Prostě zemřete!"

Ptali se proto, že chtěli vytvořit budoucnost dokonce i po smrti. Nejsou uspokojeni; toto množství budoucnosti jim nestačí. Chtějí ještě nějakou budoucnost po smrti, aby mohli dále projektovat své mysli, dále toužit, dále plánovat, co dělat po smrti. Stále na tom trvají. V každé vesnici, do které Buddha přišel, vyzvídali: "Co se stane osvícenému, tobě, když zemřeš?" Buddha říká: "Nestane se nic. Prostě zemřu. Tak jako plamen lampy přestane být, i já přestanu být."

Nejsou uspokojeni; nelíbí se jim to. Říkají: "Kam ten plamen
odejde? Setká se s Brahmanem? Stane se vesmírným? Co se stane s osvícenou duší?"

Buddha je tvrdý. Říká: "Nic. Plamen prostě zmizí – a vy se ptáte kam zmizel? Takto se nikdo neptá, protože každý ví, že prostě zmizel."

Slovo "nirvána" znamená zmizení plamene. Nikdy neužíval slova "mókša", neužíval slova "nebe", nemluvil o ráji – nikdy nepoužíval slova, která by vytvářela budoucnost. Říkal jen nirvána. Nirvána znamená – plamen zmizel. "Neptejte se, co se stalo."

Proč? Přestal plamen skutečně být? Ne, nikdy nepřestává být, ale on z pouhého soucitu k vám lže, protože pravda by ve vás vytvořila toužení.
Kdyby řekl, že pak bude blaženost –saččidánanda – kdyby řekl, že pak bude blaženost, existence, vědomí, nebo že bude Království Boží, vytvořil by toužení. Je-li přítomna touha, žádné Království Boží nenastane. Zmizení touhy tě dovede do stavu tady a teď. Není možnost se pohnout do budoucnosti; jsi vržen zpět do přítomnosti. Jsi-li jednou vržen zpět do přítomnosti, nalézáš se v ráji. Nalézáš se v Božském, jsi zajedno s Brahmanem. 

Upanišady říkají:

Znají Ho ti, kteří Ho neznají …

Nevytvářej vzpomínky. Nespolupracuj při vytváření minulosti. Neustále ji odhazuj. Již jsi ji použil. Nač ji vláčet s sebou? Nedělej z ní poznání.

Lidé ke mně přicházejí a říkají: "Včerejší meditace byla prostě báječná." Kvůli včerejší meditaci jste se stali ne-meditativní. Nyní budete vzpomínat na včerejšek, abyste ho dnes mohli zopakovat. Budete očekávat. Nebudete meditovat; nebudete totálně v tom. Část vaší mysli se bude ohlížet zpět: "Kdy se to znovu stane?" Nestane--li se to … a ono se to nestane, protože včera nebylo žádné ohlížení zpět – proto se to stalo. Vaše mysl byla totálně chvilková. Teď už není. Nyní se ohlíží zpět; vnáší do toho novou věc. Teď už není stejná situace. Mysl v tom není totálně: očekává výsledek. A ten se nestane. Pak za mnou přijdete a budete říkat: "Co jsem dělal špatně? Včera se to stalo a dnes ne, cítím se velmi frustrován."

Mechanismus je velmi jednoduchý. Včera se to stát mohlo, protože jsi sebou ohledně toho nevláčel žádnou minulost. Pamatuj, neměl jsi ohledně toho žádnou minulost, žádná očekávání. Nemohl jsi projektovat žádnou budoucnost, protože jsi nic nevěděl. Byl jsi neznalý – a stalo se to. Byl jsi jednoduchý, nevinný, chvilkový, konající bez jakéhokoliv očekávání výsledku, protože výsledek byl neznámý.
Nyní je známý. Stalo se to, je to minulost. Nyní je to tvé poznání. Toto poznání se teď stane překážkou. Můžeš dělat, co chceš – nestane se to. Poznání se stalo překážkou. Minulost se stala překážkou přítomnosti. Takže jestli se to včera stalo, zapomeň na to. Odhoď včerejšek. 

Zapamatuj si ještě jednu věc: budeš frustrován, nestane-li se to
a budeš frustrován dokonce i tehdy, když se to stane – protože to bude pouhé opakování. Bude se ti zajídat. Budeš přeplněn dokonce svou vlastní meditací, bude-li se opakovat, bude-li stejná.

Opusť minulost, protože je-li přítomna minulost, nestane se to – to zaprvé. Stane-li se to občas, bude to pouhé opakování minulosti
a ty budeš znuděn. V obou případech se bude minulost překrývat s přítomností, proč jinak bys cítil, že jde o opakování? Cítíš, že jde o opakování, protože to porovnáváš s minulostí. Opustíš-li minulost, bude to vždy nové, nikdy to nebude opakování. Opakování znamená, že neustále porovnáváš s minulým zážitkem. Opusť minulost totálně … buď otevřen přítomnosti a cokoli se přihodí, bude nové a ty se nikdy nebudeš nudit.

Všichni se nudí kvůli tomuhle nesmyslu: stále znovu a znovu sebou nosí minulost. Včera jsi políbila svého milého, teď ho líbáš znovu a porovnáváš. Krása polibku zmizela, protože se stal pouhým opakováním. Dříve nebo později toho budeš mít dost. Dříve nebo později utečeš od svého milého. Bude vypadat jako nepřítel, protože nyní se stal situací, ve které se všechno opakuje.

Zapomeň na minulost. Zabíjí tě. Zabíjí tvou lásku, zabíjí tvůj život, zabíjí všechny možnosti. Odhoď minulost. Nedělej z ní poznání. Znovu a znovu bud čerstvý. Hýbej se každým okamžikem a nenes sebou minulost. 

Znají Ho ti, kteří Ho neznají, a neznají Ho ti, kteří Ho znají.

Když někdo říká: "Já vím," je to známka toho, že přestal poznávat. Poznání je kompletní, kniha je zavřena. Tento člověk je mrtev. Mrtvý člověk nemůže být v kontaktu se silami života.
Pro člověka skutečného poznání On zůstává nepoznán, zatímco pro neznalého je On znám.

Projděte se po zemi. Jsou tu kostely, chrámy, mešity – všichni tam uctívají. Zdá se, že celá země je náboženská. Všichni znají Boha – a život zůstává přitom takovým utrpením, takovým soužením. A to všichni znají Boha! – nejen že Ho znají: všichni o Něm debatují!

Existují dva typy neznalých lidí: jedni, co říkají, že Bůh existuje argumentují pro Něj; druzí, kteří říkají, že Bůh není a argumentují proti Němu. Všichni však věří, že vědí. Teisté, ateisté, všichni věří, že vědí. V jedné věci se shodují – že mají poznání. A nejen to: snaží se dokázat, že jejich poznání je pravdivé.

Upanišady říkají, že jen neznalí lidé si mohou myslet, že znají, že poznali Božské, že tajemství je vyřešeno, že nyní už není tajemství, ale jen teorie, filozofie, knihy. Tajemství už není – všechno je známo! Jen neznalí lidé si tohle můžou myslet. Zabíjejí tajemství tvrzením, že Konečné je poznáno. Moudří však trvají na tom, že tajemství zůstává tajemstvím. Dokonce i když se mu octneš tváří v tvář, setkáš se s ním, zůstává nevyřešeno – ba právě naopak, je ještě prohloubeno. Stane se ještě tajemnějším … a to se děje dál
a dál. Čím více víš, tím více nepoznané to je.

To je tajemství náboženského poznávání: čím více znáš, tím více je nepoznaného, tím více cítíš, jak nemožné je poznat, jak těžké je poznat. Čím více znáš, čím více si uvědomuješ svou nedostatečnost, nemohoucnost, neznalost, tím více a více se Bůh stává nepoznaným – čím více se blížíš. A když někdo skutečně vstoupí do Božského, dochází k poznání, že Bůh je nepoznatelný – a nikoli pouze nepoznaný. Dochází k poznání, že neexistuje možnost, jak Ho poznat. Co to znamená? Znamená to, že není možnost, jak
s ním skončit. Je to věčná záležitost. Nemůžeš skončit, nemůžeš říci: "Nyní mohu zanechat náboženského hledání, mohu opustit svou nábožnost. Celá záležitost je skončena." Ne, nemůže být skončena. 

Lidé za mnou stále chodí a ptají se: "Kdy se stane, že toto hledání zmizí, že dojdeme cíle, že se Konečné přihodí?" Mají tak na spěch! Neskončí to nikdy, to si pamatujte Nemá to konce. Tento host je věčný. Stále budeš růst. Porosteš do hlubšího uvědomění, do hlubší blaženosti. Stále však bude něco skryto a ty to budeš odhalovat. Nikdy to však neodhalíš úplně – to nelze. Taková je sama podstata reality.

Učitelé říkají: "Žádný strach, dříve či později dosáhneš cíle." Já to také říkám. Lidé za mnou chodí a ptají se: "Meditujeme už takovou dobu. Kdy se to stane?" Říkám: "Sečkejte! Brzy se to stane." To jsou všechno lži. Kdybych řekl, že se to nestane nikdy, prostě byste zanechali veškerého snažení, pocítili byste beznaděj. A tak dál říkám, že se to stane.

Děje se to už nyní! Ale neděje se to tak, že by cesta končila. Jednoho dne si ty sám uvědomíš krásu tohoto nekonečného procesu a pak uvidíš, jak ošklivou otázku jsi dával. Ptal ses, jak tohle všechno skončit. Sama ta otázka je ošklivá a absurdní. Neuvědomuješ si, že tvá otázka je proti tobě – protože kdyby to skončilo, ty bys skončil s tím. Není-li hledání, nic k odhalení, nic k milování, nic k poznávání, nic ke vstoupení, jak bys mohl být? Kdyby ses přeci ocitl v takovém stavu, chtěl bys spáchat sebevraždu.

Bertrand Russell kdesi zažertoval. Řekl: "Nemohu uvěřit hinduistickému pojetí svobody – mókše – protože znamená, že jsi osvobozen od všeho. Nic nemusíš dělat, nic se neděje. Sedíš a sedíš
a sedíš pod stromem bódhi a nic se neděje, protože všechno zmizelo." Russell říká: "To už je trochu moc. Musí to být nuda a tato svoboda se stane novým typem pout. To by přestalo bavit každého, každý by se začal modlit, pošli mě zpět na zem, nebo alespoň do pekla. I peklo musí být lepší, protože tam určitě existuje něco, co je potřeba udělat, určitě tam budou nějaké novinky. Ale v mókše nic nového není, žádné události, žádné příhody. Jen si to představte – navěky se nic neděje, žádný pohyb. Co to je za mókšu?"

Skutečně, když hinduisté nebo džinisté mluví o této mókše, neznamená to, že tato mókša, tento stav existuje. Jde jen o pomůcku pro vás, protože vy si nedokážete představit nekonečný proces. Tak tedy říkají: "Nedělej si starosti. Dříve nebo později všechno skončí a nebudeš muset dělat nic." Nedovedeš si však představit, jaká bída by to byla. To by byla větší bída, než je na zemi.

Mókša není statická záležitost. Je to dynamický proces. Také to není nějaké geografické místo. Je to způsob nahlížení na věci, postoj. Dokážeš-li žít okamžik za okamžikem, nebudeš se nikdy ptát: "Kdy tohle všechno skončí?" Sama tato otázka ukazuje, že nejsi živ, a že si neužíváš života takového, jaký je. Kdyby sis užíval života, neptal by ses: "Kdy už to konečně skončí?" Neptal by ses: "Kdy od toho budu osvobozen?" Už svobodný jsi! S potěšením přichází svoboda. Nezáleží na tom, zda to skončí či nikoli. Skončí--li to, dobrá; neskončí-li to, taky dobře. Je to totální přijetí.

Sútra říká: 

Pro člověka skutečného poznání je To nepoznané …

Protimluva.

Pro člověka skutečného poznání je To nepoznané, zatímco pro neznalého je To poznané.

Pouze neznalost může vést k takovémuto závěru. Čím stupidnější mysl je, tím arogantnější bude závěr, tím dogmatičtější.

Dogmatický závěr na tebe může udělat dojem. Po celém světě jsou náboženští fanatici, kteří neustále něco prohlašují. Lidé jsou jejich prohlášeními zaujati, což ale způsobuje jejich agresivita, dogmatismus, jejich totální konečnost; lidé jsou jimi přemoženi. Myslí si: "Tento člověk musel poznat, protože jeho prohlášení jsou velmi jistá." Jste si sami sebou tak nejisti, že kdokoli, jakýkoli hlupák, který něco prohlásí s velkou jistotou, na vás udělá dojem. Pamatujte: jen pro toho, kdo nezná, existuje jistota. Moudrý člověk si nemůže být dogmaticky jistý. Nemůže nic tvrdit s absolutní jistotou, nemůže nic tvrdit s velkým důrazem.

Například Mahávíra: zeptáš-li se ho na něco, bude vypadat velmi nejistě. Není, ale je to moudrý muž. Zeptáš-li se ho: "Existuje Bůh?" Odpoví: "Možná, možná ne." To je mysl, která nečiní závěry – řekne-li totiž: "Bůh je," bude to závěr. Řekne-li: "Bůh není," je to také závěr. On tedy říká: "Možná, snad." Má v oblibě slovo syad – možná, snad.

Neudělá na tebe dojem. Proto má také tento skvělý člověk pouze několik následovníků. Džinistů není mnoho. Uplynulo dvacet pět století. Kdyby jen jeden Adam a Eva byli Mahávírou transformováni, dělalo by to nyní pěkné množství. Je jich však jen pár. Za pětadvacet století. A těchto pár je džinisty pouze od narození, protože být džinistou, znamená zaujímat postoj snad, možná.

Proč tedy Mahávíra stále říká možná, ať se ho zeptáš na cokoli? Zeptáš-li se ho: "Existuje duše?" Odpoví: "Možná, možná ne." Proč na tom tak trvá? Protože nikdy nedeklaruje znalost a všemu ponechává možnost zůstat nepoznaným. Proto ono trvání na možná, protože věci pak zůstanou nepoznané, nejisté, nejasné, a ty můžeš hledat. Když je vše jisté, hledání mizí. Kdyby řekl: "Ano, Bůh existuje, nebo ano, duše existuje, ano blaženost existuje," hledání by skončilo.

Ale takhle, co můžeš dělat? Následovat ho, či nenásledovat? On stejně řekne: "Možná." Ponechá vše otevřené. Hm? To je význam snad: vše je otevřeno. K ničemu tě nenutí. Neříká dogmaticky ano, neříká ne, protože jeho agresivita sama o sobě by na tebe mohla
udělat dojem, mohla by se ti stát osudnou. Pouhým nasloucháním jemu … Mahávíra je taková osoba, že on by na tebe dojem udělal, byl bys zmagnetizován. Pouze nasloucháním jemu, kdyby říkal
"existuje", by se to pro tebe stalo znalostí a mohl bys uvěřit, že
existuje a to by bylo destruktivní. Vytvoření znalosti je destruktivní. 

Avšak jen velmi citliví lidé můžou Mahávírovi porozumět. Ti, kteří jsou necitliví a neznalí, hloupí, si budou myslet: "Tenhle člověk nic neví. Náš vesnický učenec je moudřejší." Nebo řeknou: "Ano, Bůh je, mohu to dokázat. Mohu ti podat důkazy z literatury – z Védy,
z upanišad. Mohu dokázat, že Bůh je a přesvědčit tě o tom." A ten-hle člověk říká: "Možná." Co tím myslí? Ví nebo neví? Lidé za Mahávírou chodili a dotírali: "Jestli jsi poznal, proč neodpovíš ano? Nebo jestli jsi poznal, že Bůh není, proč neřekneš není? Mluv jasně!"

Proč žádají tuto jasnost? Žádají jasno, aby mohli slepě následovat. Žádají jasno, aby na ně nezbyla žádná práce. Jste líní, tak žádáte jasno. Mahávíra vám jasno nedá. Vskutku kdykoli míjíš takovou osobu, jakou je Mahávíra, vytvoří v tobě více zmatku, protože z tohoto zmatku se rodí hledání – z jistoty se rodí jen neznalost.

Tato sútra říká: pro moudrého, pro ty, kteří znají, je To neznámé, zatímco ti, kteří nevědí, pro ty je To známé. 

Nebuďte si příliš jisti. Zůstaňte raději nejistí. Nejistota znamená tvárnost. Nejistota znamená, že jsou možné všechny alternativy. Nejsi pevná jednotka. Budoucnost nebude pouhým opakováním minulosti. Každým okamžikem se otvírají nové možnosti. Zůstaň nejistý. Netrvej na konzistenci. Přestože je zde zřejmý protimluv, nepokoušej se volit ve spěchu. Posečkej, zvažuj a pokus se najít dokonce i v této protimluvě něco, co by spojilo oba protiklady dohromady. Tato třetí věc bude blíže pravdě než jakákoli polarita.

Celá snaha spočívá v tomto: zůstat ve stavu otevřenosti, aby se ti mohlo přihodit neznámé. Buď citlivý, tvárný, otevřený dojmům, jako kdyby měl přijít host a ty jsi na něho čekal. Dveře jsou otevřené. Stačí zašumění větru ve větvích stromu nebo ve spadaném listí … a ty už se hrneš ke dveřím. Možná, že host přišel. Jsi pozorný.

Ale host dosud nepřišel. Tak jen čekáš. V této bdělosti člověk poznává konečnou podstatu reality. Host nikdy nepřijde. Vždy jen přichází. Jen přichází – přichází a přichází a přichází. Je stále blíž a blíž a blíž, blíž a blíž, ale nikdy doopravdy nepřijde. Vždy budeš čekat. Toto čekání je krásné, je to blaho – umíš-li čekat. Potřebuješ k tomu však velmi citlivou mysl. Průměrné, hloupé mysli tu jsou k ničemu. Hloupá mysl řekne: "Teď pojď dál, jinak zavřu dveře
a končím. Už jsem čekal dost dlouho."

Rabíndranáth Thákur píše v jedné své básni, v jedné z nejkrásnějších básní světa– tato báseň je známá jako "Král noci", píše:

Byl jeden chrám, velký chrám, ve kterém božstvům sloužilo sto duchovních. Jedné noci se přihodilo, že hlavní duchovní měl sen, ve kterém se mu zjevil král, božstvo a říká: "Dnes v noci přijdu." Duchovní se probudil a cítil se velmi znepokojen. Dělal si starosti, jestli tento sen byl pouhý sen, nebo vize: "Sní jen má mysl? Nebo jsem skutečně byl kontaktován? Přijde skutečně bůh chrámu, jeho božstva? Nebo je to jen má představivost?"

Bál se to říci ostatním, protože ti by si pomysleli: "Ty ses zbláznil! Božstva nikdy nepřijdou. Od té doby, co tento chrám stojí, jsme vždy uctívali mrtvá božstva – nikdy nepřišla. To se ti jen zdálo. Je to jen výplod tvé představivosti." Také se ovšem obával, že když nepromluví a božstva skutečně přijdou a oni nebudou připraveni, co se bude dít? A tak bude lepší být bláznivý a promluvit, pomyslel si. 

Ráno tedy nechal svolat všechny duchovní a říká jim: "Ve snu se mi zjevila božstva a říkala, že dnes v noci přijdou: čekejte a buďte připraveni nás přijmout."
Všichni se začali smát a říkat: "To je jen sen. Nevěř snům – neblázni! Kdyby se ta zpráva rozkřikla a božstva nepřišla, lidé by se nám smáli." 

Bylo tedy rozhodnuto, že nebudou nikomu nic říkat, ale pro všechny případy se připraví. Tak uklidili celý chrám. Všechno připravili. Přitom však věděli, že to vše je pouhý sen, dělali to jen na půl srdce. Jen "pro všechny případy". Udělali vše – ale nebylo to s láskou, nebylo to s očekáváním. Už věděli, že to byl pouhý sen. Ten sen je neotevřel. Byli to lidé poznání a tuhle historku znali: ještě nikdy se to nestalo. Znali knihy, byli to výteční učenci, říkali: "Nikdy se to ještě nestalo a také se to nestane." 

Učenci vždy myslí na budoucnost jako na pouhé opakování minulosti, nikdy nepřináší nic nového. Pro všechny případy, aby nezmeškali šanci, se připravují. Uklízejí, krášlí, připravují spousty jídla pro přicházejícího boha. Také ovšem vědí, že je to pro ně samotné. Je to dokonce jen pro ně: bůh nepřijde. Jejich srdce tedy nejsou připravena; připraven je pouze chrám. A když nejsou připravena srdce, co pomůže chrám? Čekali tedy. Noc nastala, setmělo se. Na cestě ticho po pěšině, nikde nikdo, všichni kolem šli spát.

Duchovní říkají: "To už je příliš. Čekáme dost dlouho kvůli pouhému snu. Blázníme. Musíme teď sníst jídlo, které jsme připravili. Celý den jsme se zbytečně postili." A tak jedli, užívali si a pak usnuli. Byli unaveni – celý den uklízeli a krášlili – usnuli.

Přesně o půlnoci uslyšeli ze spaní, jak k chrámu přijíždí kočár. Zvuky se blížily. Jeden z duchovních to slyší a povídá: "Zdá se, že král, bůh přijíždí. Slyším zvuk přijíždějícího kočáru." Jiný nato: "Nehloupni a spi. Čekali už jsme dost dlouho. To stačilo. Teď už nevyrušuj." A tak znovu usnuli. Vtom někdo uslyšel kroky. Kdosi kráčí po schodech ke chrámu – je tam mnoho schodů.

Někdo napůl ze spánku zase říká: "Zdá se, že král přichází. Kdosi přichází ke dveřím a zvuk jeho kroků je tak jiný, že to nemůže být člověk."

Pak ale sám hlavní duchovní povídá: "Neblázněte! Nevyrušujte celou noc. Celý den jsme pracovali. Jestli chtěl přijít, měl přijít večer. Teď už ne – ještě nikdo nikdy neslyšel, že by přišel o půlnoci."

Tu někdo klepe na dveře a duchovní to zase slyší. Jsou už z toho celí divocí a praví: "Už toho konečně nechte! To jen vítr cloumá
s dveřmi." Tak spali dál. 

Ráno všichni pláčou a naříkají – protože kočár tu byl. Na cestě jsou stopy, bůh přišel až ke chrámu, protože na schodech jsou stopy. Teď už se však nedá nic dělat. Ta chvíle, ta příležitost, je promarněna.

To je naše situace. Ano, On stále přichází. Jeho kočár je stále u našich dveří. Stále klepe na dveře, ale vy máte zavřeno. Buďte otevřeni – to je základní poselství upanišad. Nebuďte plni znalostí. Nelpěte na minulosti, na historii, na vzpomínkách. Buďte otevření a čekejte, až se stane neznámé. Kdykoli se stane, nepokoušejte se ho poznat. Ať se děje cokoli, odhoďte to a buďte znovu připraveni. Opět se přihodí něco nového. Brahman zůstává stále nepoznán.

Samozřejmě že dosahuje nesmrtelnosti ten, kdo Ho realizoval ve všech bódhi – pulzací poznání a bdělosti.

Žádné poznání není konečné. Každé poznání je jen pulzace – jen pulzace, vibrace. Nedělejte z nějaké vibrace Konečné. V hluboké meditaci ucítíte ohromné ticho – i to je jen pulzace. Nemyslete si, že to je Brahman. Brahman je vždy více. Cokoli se stane, Brahman je vždy více. Neztotožňujte cokoli s Brahmanem, nebo se zastavíte. 

V meditaci se vám mnohokrát přihodí hluboké blaho, budete unešeni. Neříkejte ale, že to je Brahman, protože v okamžiku, kdy to vyslovíte, se uzavřete. Je to jen pulzace bódhi, jen pulzace poznání, pulzace vědomí, stále však jen vlnka. Nikdy nečiňte z vlnky
oceán. To si pamatujte, uděláte-li z vlny oceán, stane se poznáním – a ty jsi uzavřen. Tak nech vlny být pouhými vlnami a na
oceán čekej dál.

Pamatuj, že oceán nikdy nepřijde: to, co přichází, jsou stále jen vlny. Oceán přichází prostřednictvím vln, ale to, co přichází, jsou stále jen vlny. Oceán nikdy nepřijde. Tak se nezastavuj, neříkej, že tato vlna je oceán. Ve chvíli, kdy to řekneš, se uzavřeš. 

Mnoho lidí dosáhlo hluboké extáze a pak se zastavili, protože řekli: "Toto je Brahman. Dosáhl jsem Konečného." Pamatuj, že toho není nikdy dosaženo. Je to sice dosažitelné, ale nikdy nedosažené; přiblížitelné, nikdy však blízké.

Cesta zůstává a právě to je krásné. Takže ať k tobě přijde jakékoli poznání, upanišady říkají, že to je jen pulzace poznání a bdělosti. Pokud dokážeš tuto pulzaci poznání a bdělosti pocítit, dosáhneš nesmrtelnosti. Proč? Stal ses smrtelný, náchylným k smrti, protože na smrti lpíš – na mrtvé minulosti. Nebudeš-li lpět na minulosti, nebude pro tebe smrt existovat, nemůže nastat. Tělo zmizí – to však není smrt. Stane se to smrtí jen tehdy, jsi-li svým tělem příliš posedlý – protože jsi v něm v minulosti žil.

Člověk žije ve svém těle sto let. Po této stoleté zkušenosti žití v těle se stane svým tělem posedlý. Teď si myslí, že je toto tělo. Tato stoletá rutina, tento zvyk, vytváří mylnou domněnku, že je toto tělo. Proto cítí, že přichází smrt.

Děti se smrti bojí méně než staří lidé. Proč? Protože jsou ve svém těle noví. Dosud se nestalo jejich zkušeností a poznáním. Jsou čerství. Děti si hrají s hady beze strachu. Hrají si s jedem – pohybují se v jakémkoli nebezpečí. Nebojí se. Proč? Protože jsou v tomto příbytku ještě noví. Příliš na něm nelpí. Ještě se pro ně nestal minulostí. Ale dříve nebo později, až v něm budou žít po mnoho let, na něm začnou lpět. Začnou se bát. Budou mít strach ze smrti, protože při smrti tělo umírá a ony už mají pocit, že jsou tělo.

Člověk, který žije okamžik za okamžikem, který pro minulost umírá, není nikdy k ničemu připoután. Připoutání přichází jen z nahromaděné minulosti. Dokážeš-li každým okamžikem být nepřipoután k okamžiku minulému, budeš stále čerstvý, mladý, právě zrozený. Pulsuješ s životem a toto pulzování ti dává nesmrtelnost. Ty jsi nesmrtelný, jen si to neuvědomuješ. 

Samozřejmě že dosahuje nesmrtelnosti ten, kdo Ho realizoval ve všech bódhi. Prostřednictvím Átmana obdržel sílu a energii, prostřednictvím Jeho poznání nesmrtelnost.

Čím více znáš život, vnitřní život, Átmana, tím víceshledáváš sám sebe nesmrtelným … smrt nenastane: jsi nesmrtelný.

Pro toho, kdo Ho realizoval zde, v tomto světě, nastává skutečný život.

Nečekej tedy na nějaký jiný život. Neočekávej, že se stane něco po smrti. Nestalo-li se to zde, nestane se to nikdy. Má-li se to stát, stane se to teď a tady. Na této zemi, v tomto životě. Neuvažuj o jiném životě. Není jiný život. Život je vždy zde, v této chvíli. Neodkládej ho, protože kvůli odkládání bys mohl zmeškat příležitost.

Pro toho, kdo Ho realizoval zde, začíná skutečný život. Pro toho, kdo Ho zde nerealizoval, je to velká ztráta. Nalezením Átmana
v každé živé bytosti umírá moudrý člověk pro tento svět smyslových zážitků a stává se nesmrtelným.

Stále umírej pro minulost a nebudeš mít kolem sebe žádný svět, ke kterému bys byl připoután, kterým bys byl posedlý. Umírej pro minulost, umírej pro tento svět. A pamatuj, tento svět je vytvářen tvými zkušenostmi; je to tvá zkušenost. Umírej zkušenosti, buď tak mladý, že kolem sebe nevytvoříš žádný svět. Skutečný svět není problém – problém je svět kolem tvé mysli.

Vypráví se tato příhoda:

Hořel dům. Starý pán plakal, naříkal a bil se do prsou. Celý jeho život byl zničen. Tu k němu přišel muž a povídá: "Proč naříkáš? Cožpak nevíš? Tvůj syn se včera odstěhoval: dům je prodán."

Muž přestal plakat. Objevil se úsměv. Říká: "Skutečně?" Ten dům stále hořel, ale jeho vnitřní dům už nehořel. Skutečný dům problém netvořil, tvořilo ho vnitřní připoutání.

Vtom přichází jeho syn se slovy: "Ano, zrovna jsme se stěhovali, ale celá věc ještě neproběhla."

Tomu muži zase začaly téct slzy. Naříkal a bil se do prsou. Dům sám si však vůbec neuvědomoval, co se s tímto mužem děje. Během několika minut se všechno obrátilo – vnitřní svět se změnil. Kdyby ten dům nebyl jeho, neměl by žádný problém. Problém nespočíval v tom domu, ale v tom, že "dům je můj". Toto "můj" vytváří vnitřní svět.

Budeš-li minulost stále odhazovat pryč, nebude nic tvého. Nebudeš ničím posedlý; zůstaneš navždy bez posedlosti. To je sannjása. Ne že nebudeš používat dům, ne že nebudeš používat šaty, ne že nebudeš žít v tomto světě – ale nebudeš ničím posedlý. Vnitřní svět mysli zmizí.

Skutečný svět je pak krásný. Všechna ošklivost je pouze projekcí tvé mysli, projekcí mrtvé minulosti. Pak je život ošklivý. Ale s živou přítomností je život krásný a blažený. 

11

Pravda nebo trik?

Musejí být všechny vzpomínky rozpuštěny, aby byla mysl
transcendována?

Je vnitřní nenaplnění také součástí toužení?

Jak máme poznat, jestli to, co nám říkáš, je pravda, nebo trik?

První otázka: 

Řekl jsi, že pro žití z okamžiku do okamžiku musí člověk odhodit svou mrtvou minulost a mrtvé vzpomínky. Znamená to, že všechny vzpomínky musí být rozpuštěny a zničeny, aby byla mysl transcendována? Člověk ale potřebuje silnou mysl a silné a účinné hromadění vzpomínek, aby v tomto světě mohl fungovat.

Zemřít pro minulost neznamená, že nebudeš schopen si na nic vzpomenout. Neznamená to, že všechny tvé vzpomínky budou rozpuštěny či zničeny. Znamená to jen, že nyní už v těch vzpomínkách nebudeš žít, že s nimi nebudeš ztotožněn. Osvobodíš se od nich. Ony zůstanou, ale nyní už budou pouze částí tvého mozku, nikoli částí tvého vědomí.

Mozek je stroj, stejně jako magnetofon. Mozek stále všechno nahrává. Mozek je fyzická část vzpomínek. Stále nahrává a tvé vzpomínky nemůžou být zničeny – dokud nebude zničen tvůj mozek. Toto ale není problém. Problém spočívá v tom, že tvé vědomí je naplněno vzpomínkami. Tvé vědomí se stále ztotožňuje s mozkem, tvůj mozek je stále stimulován tvým vědomým, a vzpomínky tě zaplavují.

Říkám-li: "Zemřete pro minulost," znamená to, nebuďte ztotožněni s mozkem. Můžete ho používat; mozek pak bude pouhým nástrojem. Budete-li ho potřebovat, použijete ho – ale jen když ho budete potřebovat! Musíte trefit zpátky domů; musíte si zapamatovat, kde žijete – kde máte dům, jak se jmenujete. Tyto vzpomínky můžete použít. Používejte je však vy – ne aby ony používaly vás. V tom je ten problém.

Když jste zde, nepotřebujete přemýšlet o domě ve městě, kde žijete. Zatímco jste tady, nepotřebujete vzpomínat na vaši manželku; jenže vy s ní stále mluvíte a ona tu není. Až se vrátíte domů, musíte ji poznat, musíte poznat, že je to vaše žena, ale teď není potřeba se jí zabývat. Nesmí vám přijít na mysl; mysl nesmí zbytečně pokračovat ve fungování. Nesmí sem zatahovat minulost; nesmí plnit přítomnost minulostí.

Vzpomínky zůstanou. Nebudou zničeny. Meditací se mysl neničí – jen se začne transcendovat. Bude z ní skladiště; nemusíš v něm však žít. Žiješ-li v něm, jsi blázen. Nemáš zapotřebí žít ve skladišti. Když něco potřebuješ, běž do skladiště, vynes to ven a použij. Skladiště však není obývák. Ty jsi ho z něj udělal: skladiště tvých vzpomínek se stalo tvým obývacím pokojem – žiješ v něm. Nežij v něm – to je ten pravý smysl. Žij v přítomnosti, a kdykoli potřebuješ minulost, použij ji. Nedovol jí však stále tě zaplavovat. Toto přeplnění minulostí činí tvé vědomí nejasným a tupým. Nemůžeš pak vidět jasnýma očima, nemůžeš cítit čistým srdcem. Nic není jasné – všechno je zmatené.

Spíše naopak, když nebudeš s myslí ztotožněn, budeš mít velmi jasnou paměť. Teď nemáš moc dobrou paměť, protože nejsi svým pánem. Tvá paměť je poblázněný stroj. Potřebuješ-li si na něco vzpomenout, nepřijde to; když si nepotřebuješ vzpomenout, přichází to: ty nejsi pánem. Ani pánem být nemůžeš, když se ztotožňuješ s otrokem. Budeš-li s otrokem spojen příliš, otrok ti začne dělat pána.

Zemřeš-li tedy pro minulost, nebudeš mít méně výkonnou mysl, ba právě naopak. Pán je vždy výkonnější. Pokud si chce vzpomenout, vzpomene si, když nechce, nevzpomene si. Řekne-li mysli "funguj", mysl funguje. Řekne-li "stop", mysl se zastaví. I já musím používat paměť. Musím k vám mluvit: musím používat slova, musím používat jazyk. Užívám je ovšem jen tehdy, když k vám mluvím. Ve chvíli, kdy nemluvím, se mysl zastaví. Pak je jen naprosté vakuum – prázdnota. Nikde ani mráčku.

Funguje to jako s nohama: když chceš jít, použiješ nohy. Když s nimi budeš pohybovat vsedě nebo vleže, lidé se pomyslí, že ses zbláznil. Ty sám se podivíš: "Co to dělám? Hýbou se mi nohy. Nemůžu si pomoct." Řekne-li ti někdo "nech toho", odpovíš mu: "Když toho nechám a pak zase budu chtít jít, co budu dělat? Budu méně výkonný. Přestanu-li, ztratím schopnost chodit, a tak je musím používat permanentně." Věř, že pokud budeš nohy používat permanentně, až přijde čas jít, budeš se cítit unaven. Už teď jsi unaven.

Když sedíš, není potřeba používat nohy. Když nemluvíš, není potřeba používat slova. Uvnitř sebe neverbalizuj. Když nepoužíváš minulost, není potřeba nechat ji zaplavit tě. Umírat pro minulost znamená stávat se pánem své mysli. Pak budeš více výkonný. Tato výkonnost však bude mít jinou kvalitu – totálně jinou. Nebude v ní obsažena snaha.

Když si nyní potřebuješ vzpomenout, musíš vyvinout snahu, protože jsi unaven. Tvůj mozek je unaven, nepřetržitě pracuje. Bez pauzy, bez odpočinku. Dokonce i když spíš, tělo odpočívá, ale mysl dál pracuje. Sní, pracuje – stále pracuje. Je to zázrak, že ses ještě nezbláznil. Možná, že už ses zbláznil a nejsi si toho vědom. Taky je možné, že všichni jsou stejně blázniví jako ty, takže nemáš,
s kým bys porovnal, a nemůžeš tak poznat, co se s tebou děje.

Neměj obavy. Tvá výkonnost se zvýší. A kvalita bude jiná, protože nebude přítomna snaha. Když budeš potřebovat, můžeš svou mysl použít! Je to pouhý nástroj. Zrovna jako ruce a nohy jsou tvé fyzické části. Paměť je fyzická věc, to ti říkám. Bude-li zničen tvůj mozek, ty můžeš žít dál a můžeš být vědomý, ale ztratíš paměť. Bude-li zničena konkrétní část tvého mozku, ztratí se konkrétní typ tvé paměti.

Jeden můj přítel, doktor, vypadl z vlaku. Spadl na hlavu; něco se poškodilo. Na tři roky úplně ztratil paměť. Nedokázal poznat ani svou matku s otcem. Byl naživu, úplně naživu, vědomý, ale nemohl číst, nemohl psát, protože ztratil paměť. Začínal znovu od A – B – C – D. Již za tři roky dokázal znovu používat svůj mozek. Teď je však tříletým dítětem. Všechno lékařské vzdělání, všechny hodnosti, které měl, jsou ztraceny, protože jistá tkáň, jisté nervy v jeho mozku byly zničeny a s nimi byly zničeny či odpojeny všechny znalosti.

Nyní v Číně používají vymývání mozku. Udělí elektrický stimul určité části mozku. Pouhým tímto elektrickým šokem je zničena vnitřní paměť. Jsi-li náboženský člověk, dají ti elektrický šok
v mysli a všechny tvé znalosti – to, že jsi náboženský, že chodíš do kostela, že čteš Bibli, že patříš k té a té sektě – budou zničeny. Pak z tebe může být snadno učiněn komunista, protože se nepamatuješ, kdo jsi.

Tato technika je v současné době přístupná celému světu. Nyní má každá vláda svá tajemství. A nejnebezpečnější věc, která se brzy bude dít na celém světě, bude násilí nikoli fyzické, ale psychické. Lidé se už nemusejí zabíjet: jen se jim zničí konkrétní část paměti. Jsou jim vymyty mozky, musejí se znovu začít učit A – B – C, takže nemůžou s druhým bojovat.
Chcete-li někoho změnit na komunistu nebo antikomunistu, nejdříve mu zničíte paměť. Bude jako dítě – bezbranný. Pak ho začnete znovu učit. Vytvoří se nová paměť, nové učení, nové podmínění.

Atomová bomba není zdaleka tak nebezpečná jako tato tajemství, protože jejich prostřednictvím může být zotročena sama duše člověka. Kdyby se Ježíš v současné době narodil v Sovětském svazu nebo v komunistické Číně, neukřižovali by ho. Nejdříve by zkusili zničit jeho paměť. S Ježíšem by neuspěli, ale s tebou ano. S Ježíšem by neuspěli, protože Ježíš už není ztotožněn se svou myslí. Kdyby mu zničili paměť, nic by se neztratilo, protože on už žije ve svém vědomí, nikoli ve svých vzpomínkách.

Ty ještě žádné vědomí oddělené od vzpomínek nemáš, tudíž bude--li tvá paměť zničena, bude zničeno i tvé vědomí. Nevíš, jak fungovat bez vzpomínek. Pro budoucí generaci, pro budoucí svět, je tedy meditace nutná, protože jen tak se budou moci ochránit před politickými diktátory – jinak ne. Nebudou lidi zavírat do vězení, či posílat na Sibiř – ne! Tyhle věci už vyšly z módy. Jednoduše ti na hlavu nasadí elektrický přístroj, dají ti elektrický šok a bude
z tebe dítě. Vymažou ti paměť, zrovna jako se maže magnetofonová kazeta. Způsobí to obyčejný elektrický impulz a cokoli bylo nahráno, je smazáno. Pak můžeš nahrávat znovu. To samé je možné s mozkem, protože mozek je stroj.

Říkám-li zemřete pro minulost, myslím tím, abyste s mozkem nebyli spojeni tolik, že ani nevíte, že bez něj můžete existovat. Tímto poznáním, realizací toho, že "mohu existovat bez mozku, jsem vědomí a ne mrtvé vzpomínky – vzpomínky jsou jen můj nástroj", se osvobodíš od vlastní mysli. Když jsi jednou osvobozen od své mysli, nikdo z tebe nemůže udělat otroka. Nejsi-li osvobozen, všichni se tebou pokouší manipulovat a udělat z tebe otroka. Náboženství, takzvaná náboženství, to také dělají. Manipulují tvou myslí. Už jako malé dítě tě začali učit, že jsi hinduista, křesťan, katolík či protestant. Učili tě, jak být správný už od samého dětství, když jsi ještě nic nevěděl, když jsi nebyl vědomý, když jsi nedokázal rozeznat pravdu od nepravdy. Když jsi ještě neuměl myslet, začali tě učit, podmiňovat tě. Vyrobili z tebe křesťana, hinduistu či džinistu nebo muslima. To všechno jsou otroctví.

Dnes už není potřeba zotročovat děti; dokonce i starý člověk může být znovu učiněn dítětem vymytím mozku. Bude muset začít
s učením znovu od A – B – C. Začínáš-li od A – B – C, nemůžeš diskutovat. Musíš-li začít od A – B – C, nemůžeš nevěřit. Proto všechna náboženství chtějí začínat zotročením dítěte, všechna náboženství se pokoušejí vynutit určitý typ náboženského vzdělání, protože jen v dětství… 

Je to tak, nemáš-li příležitost zotročit dítě do jeho sedmi let, už ho nikdy nezotročíš. Jen do sedmi let života z něj můžeš udělat otroka. Nikdy ani nepozná, že je otrok, protože otroctví jde hlouběji než jeho vědomí. Nemůžeš si myslet, že být křesťanem je otroctví, být hinduistou je otroctví; nebo snad můžeš?

Společnost na tebe hraje švindl. Když jsi ještě nebyl plně vědomý, podmínila tvou mysl. Když teď přemýšlíš, toto podmínění sahá hlouběji než tvé myšlení. Můžeš si myslet, co chceš, toto podmínění to vždy zabarví. A to dokonce i tehdy, stal-li ses antikřesťanem
a učen jsi byl křesťany; tvé antikřesťanství v sobě ponese křesťanství. Dokonce i tvé antikřesťanství bude zabarveno podmíněním, které ti bylo dáno. Budeš posedlý tou samou věcí, ale v opačném významu.

Friedrich Nietzsche byl proti křesťanství, zvláště proti Kristu, přitom byl však jako křesťan vychován. Celý život bojoval, celý život psal proti Kristu. Byl Kristem však tolik posedlý, že když se zbláznil, on se v poslední etapě života zbláznil, začal zpívat jeho jméno – "Antikrist, Friedrich Nietzsche". Podmíněné jde tak hluboko! Můžeš se stát anti, ale nedokážeš být lhostejný.
Zemřete pro minulost, žijte pro přítomnost, pro chvíli, ve které právě jste – to nezničí vaši mysl. Naopak, vaší neustále pracující mysli to přinese odpočinek. Vaše výkonnost poroste a nebudete se vůbec muset snažit. Nebudete znát potřebu si zapamatovat. Jednoduše si pamatovat budete, protože to je funkce paměti; nemusíte vyvíjet žádnou snahu. 

Patnáct let cestuji po celé této zemi a za tu dobu jsem poznal tisíce a tisíce lidí. I po deseti letech, když jsem přijel do stejného města – jsem si pamatoval tváře, pamatoval jsem si jména. I já sám jsem byl překvapen – co se to děje?! A to jsem se nemusel vůbec snažit. Zajímají mě však lidé, v tom to je. Pokud se o něco skutečně zajímáte, budete si to pamatovat; nebude potřeba vyvíjet žádnou snahu.

Pamatování je samovolné fungování paměti. Zajímáte-li se opravdu o někoho, budete si jeho obličej pamatovat po mnoho životů. Pamatuji si mnoho tváří po mnoho životů. Nemůžete je zapomenout, protože to není otázka zapomínání. Mechanická část vašeho mozku stále zaznamenává – všechno. Jediná potřebná věc je váš zájem. 

Když vás to zajímá, váš mechanismus je zaměřen na onu osobu. Zaznamenává – hm? – přesně jako objektiv kamery. Zajímá-li vás obličej, kamera se posune a nahrává. Zajímá-li mě, co říkáte, má mysl se zaměří. Zaznamenává. Stále zaznamenává! Vůbec není potřeba se snažit. Když vás to nezajímá, nezaznamenává, protože není zaměřena. 

Zapomínáte-li věci, je to tedy proto, že vás nezajímají. Zapomínáte-li věci, je to proto, že vaše mysl je nesoustředěná. Když zapomínáte a nedokážete si vzpomenout, nejste schopni, znamená to, že ve chvíli, kdy se díváte na obličej, uvnitř vaší mysli se stále pohybuje mnoho myšlenek. Vaše zrcadlo není prázdné; vaše čočky už jsou přeplněny.
Někdo říká: "Jmenuji se Ram," vy kýváte hlavou na znamení souhlasu, že jste slyšeli. Vaše mysl je však přeplněna tolika věcmi, neposlouchali jste. Pak říkáte: "Proč jsem jen zapomněl to jméno?" Vy jste ho ve skutečnosti nikdy neslyšeli. Ta osoba vás nezajímala, nezajímala vás natolik, aby vaše mysl utichla.

Kdykoli vás něco zajímá, vaše mysl utichne, celé vaše bytí je otevřené. Vzpomínky se nahrávají a kdykoli něco potřebujete, vyvstane to. Jenže s vámi to není tak snadné. Protože vaše mysl je už tak přeplněna, že kdykoli něco potřebujete … vše je pomotané. Nic není jasné; všechno se plete, vyrušuje, napadá vás všechno ostatní. Nic není jasné. Není ve vás jasnost, jen zmatek. Kvůli tomuto zmatku nejste výkonní. Budete výkonnější, bez jakékoli snahy, budete-li si vědomi okamžiku a nedovolíte minulosti, aby vás obtěžovala.

Druhá otázka:

Cítím a prožívám marnost toužení. Zdá se, že už v sobě nemám žádné ambice, stále je však přítomna žízeň, truchlivost a vnitřní pocit nenaplnění. Objasni prosím, zda i toto je část toužení.

Ano, i toto je část toužení – negativní část. Vše má dvě části, pozitivní a negativní. Pozitivní část toužení je toužení po něčem, mít ambice. Uvědomovat si objekt toužení, je pozitivní toužení. Negativní toužení je toto: člověk si neuvědomuje objekt toužení, ale uvědomuje si žízeň toužení – truchlivost. 

Jedná se o dvě části. Subjektivní pocit nenaplnění je negativní část ambice a posedlost objektem toužení je pozitivní část ambice. Obojí je ambice. Pokud intelektuálně chápeš, že toužení je marné, stále v tobě zůstává negativní část – pokud intelektuálně chápeš, že toužení je marné, ale není to tvým existenčním zážitkem.

Slyšel jsi věci, naslouchal jsi a četl, Buddhové a Kristové promlouvali ke světu a říkali, že žijete v bídě, protože toužíte, trpíte kvůli toužení – a také říkají, že oni žijí v blaženosti, protože netouží. Viděl jsi je: viděl jsi jejich oči, viděl jsi jejich obličeje, viděl jsi jejich ladnost, blaženost, extázi, která je obklopovala. Dokonce i v jejich stínech byl přítomen tanec. Viděl jsi je a slyšel a oni říkali, že když budeš toužit, budeš žít v utrpení, nebudeš-li toužit, budeš žít v extázi a blaženosti.

Nyní jsi toto pochopil, že toužení vytváří napětí, že toužení vytváří budoucnost, že toužení vytváří očekávání a nejsou-li tato naplněna, ocitáš se v utrpení. Dokonce i když splněna jsou, nejsi blažený. Jsou-li naplněna, cítíš toto: "Tohle je nic – nic ve srovnání
s mými sny, s mým očekáváním." Zamiluješ se do někoho, do chlapce či dívky, nebo se zamiluješ do domu, do auta a myslíš si: "Jestli tuhle ženu dostanu, bude to absolutní blaho." To je pouze tvůj sen – žádná žena ho nemůže naplnit.

Je to jen tvá fantazie; žádná skutečná žena ji nemůže naplnit. Všechny skutečné ženy budou pouze mdlé osoby ve srovnání
s fantazií. Žena za to však nemůže. To tvá mysl stále fantazíruje. Vytváříš fantazie, romance a stále stoupáš k nebi. Pak potkáš ženu, nemůžeš-li ji ukořistit, nedokážeš-li ji zaujmout, budeš se cítit bídně, protože jsi měl sen, a ten sen zůstal nenaplněn. V srdci pocítíš stálou bolest. 

Říkám ti však, že pokud ji dokážeš polapit, octneš se v ještě větším utrpení, protože nesblížil-li ses s ní, alespoň tvůj sen zůstal nedotčen – můžeš dál snít.

Sblížíš-li se s ní, poznáš, že v nebi žádná žena nežije. Zrovna jako ty žiješ na zemi, i ona žije na zemi. Je stejně tak pozemská jako ty – ba ještě víc. Žena je pozemštější než muž. Zničí všechny tvé sny. Jsi-li probuzen ze svých snů, cítíš se bídně. Ať je tedy tvůj sen naplněn či nikoli, výsledek je utrpení. Ze snů vzniká jen utrpení.

To chápeš. I tato zkušenost je užitečná. Intelektuálně to chápeš a dokážeš dojít k závěru, že je marné toužit – mít ambice je marné; vede to k peklu a utrpení. To však zastaví pouze pozitivní část toužení; negativní zůstává. Ve skutečnosti stále toužíš. Nyní toužíš způsobem ne – toužení; stále však toužíš – žádná absence toužení. Nyní se objektem toužení stal stav ne-toužení; stále toužíš – nyní po absenci touhy. Nyní se objektem touhy stala absence toužení. Cítíš truchlivost, hledání, žízeň, nenaplnění.

Co teď? Co se dá dělat? Intelektuálně se nic nepřihodí: jen budeš měnit objekty svého toužení a jeho negativní část tě stále bude hnát do nových tužeb. Zažij to! Nevěř Buddhům, nevěř Ježíšům – nevěř mně. Prožij to! Tuž a žij. Zažij touhu v její úplnosti. A nespěchej, nedělej ukvapené závěry. Tvé utrpení pochází z toho, že docházíš k ukvapeným závěrům. 

Jsi tak ochotný věřit čemukoli, protože nechceš projít celým zážitkem. Zážitek by mohl bolet – necháš si ho ujít. Avšak pouze zážitek ti může pomoci. Předčasné závěry, předčasná víra, ti nepomůže. Jen promarňuješ příležitosti. Tuž, tuž horlivě a trap se!

Buddha nedošel k tomuto závěru díky předcházejícím Buddhům. upanišady existovaly – mohl je číst. Byl vzdělaný, velmi kulturní, znal všechny knihy. Ale ty mu nepomohly. Prošel skrze toužení, prošel zážitkem; trápil se, prošel ohněm. Jen díky své vlastní zkušenosti došel k závěru, že touha je marná.

Tvůj závěr však není tvým závěrem – v tom je ten problém – tvůj závěr je vypůjčený. Ty se bojíš zažít utrpení doopravdy, a tak raději místo prožití utrpení uvěříš. Utrpení je však disciplína. Jediná skutečná disciplína. Bez něho nemůže být ničeho dosaženo.
Chováš se jako malé dítě: v dětských knihách jsou vzadu uvedeny odpovědi. Malé děti si je zkrátka přečtou. Našly odpovědi, ale nepoznaly proces poznávání. Je dán problém; odpověď je uvedena
v poslední kapitole. Ony se podívají na odpověď a znají odpověď, ale to není jejich odpověď. Znají problém, znají odpověď, ale neznají proces – jak je odpovědi dosaženo.

Ty se také díváš na odpovědi bez projití procesem. Odpovědi jsou dány. Byli tu Buddhové – řekli vše, co může být řečeno, a ty znáš jejich odpovědi. Ale bez procesu transformován nebudeš. Tak raději zapomeň odpovědi – to říkají upanišady: znalosti jsou překážkou. Zapomeň znalosti. Jsi-li neznalý, buď neznalý. Začni od této neznalosti. Nezačínej poznáním někoho jiného.

Je lepší začít od své vlastní neznalosti, protože ta tě může dovést k poznání. Jenže ty stále začínáš s poznáním někoho cizího. Pak se pohybuješ ve falešném světě. Stále jen shromažďuješ závěry. Víš všechno, aniž bys něco věděl. Tolik spěcháš. Říkáš: "Nechci projít procesem. Chci odpověď."

Odpověď ti může být dána – ale dokud neprojdeš procesem, tato odpověď nebude živá. A dokud není živá, je marná. Ty víš, že toužení je marné, víš, že hněv je jed, víš, že chamtivost vede k utrpení – to všechno už víš. Ale tyto znalosti jsou ti k ničemu. Zahoď je! Je to smetí.

Jen si uvědomuj svůj stav mysli: přítomnost truchlivosti, přítomnost žízně, nenaplnění – to jsou známky toho, že jsi připraven toužit. Tak tuž! Dělej! Musíš jít svou vlastní cestou, musíš trpět svým vlastním způsobem. Nikdo nemůže utrpení uniknout. Zákon je univerzální. Nikdo nemůže jít zkratkou – žádné nejsou. Musíš jít svou vlastní cestou, musíš projít svými vlastními pekly.

Když jimi projdeš, když je transcenduješ, zbohatneš, zažiješ je
a vyspěješ – jen tehdy touha odpadne, zmizí. Nezbyde z ní ani její negativní část. Zmizí celá touha, protože prožiješ poznání, že je nesmyslná: "Já sám jsem si vytvářel peklo!" Nejde o intelektuální závěr, není to záležitost mysli. Celé tvé bytí, celé tvé bytí dojde
k závěru a tento závěr bude zážitkem, nebude někoho jiného.

Pak touha zmizí – bez zrození jiné touhy v jiném převleku. Jinak budeš jen zaměňovat objekty. Někdy toužíš po bohatství a pak se cítíš bídně, dojdeš tedy k závěru, že toužit přináší utrpení, tak začneš toužit po Bohu nebo po nebi, nebo po svobodě, po meditaci, po extázi, stále však toužíš. A toužíš-li, jen měníš tvar touhy, objekt toužení. Avšak touha zůstává stejná. Ty ses nezměnil: zůstal jsi stejný. Chováš se podle stejného vzoru, pohybuješ se v kruhu. Nikam nespěješ.

Proto stále dokola opakuji, dejte si pozor – dejte si pozor na Buddhy, Ježíše, Kršny. Dejte si pozor na mne! Protože já říkám věci, kterým můžete uvěřit a to je nebezpečné. Když něco řeknu, zkuste to pochopit; neuvažujte o tom. Úvaha musí vzejít z tvého vlastního života; jen pak nastane změna. Nespěchej. Není naspěch – čas je věčný.

Zažívej! Buď originální ve svých prožitcích a závěry nech přicházet jen prostřednictvím svého osobního, původního hledání. Pravda se ti přihodí; nepřihodí se ti však, pokud si jibudeš půjčovat od ostatních. To bude náhradní pravda. Ta vytváří více problémů, než řeší.

Tvé problémy, tak jak je vidím já, jsou z devadesáti procent následky vypůjčeného poznání. Jen deset procent problémů je skutečných. Devadesát procent jsou umělé problémy, protože ti nepatří. Nejdříve začneš něčemu věřit a pak se kolem této víry objeví problémy. Hm? V tom je ta potíž – že tvé problémy jsou vypůjčené – protože jsi uvěřil, došel jsi intelektuálně, racionálně
k závěru, že toužení je marné. Kdyby to byl skutečně tvůj závěr, jak by mohlo existovat nenaplnění? Nenaplnění je semínko touhy.
Jsi-li nenaplněn, znamená to: někde naplnění hledej, tuž. Jsi-li nenaplněn, znamená to, že nejsi tím, čím bys rád byl, nejsi tam, kde bys rád byl. Tak tedy tuž, hledej, pátrej, hýbej se! Nenaplnění znamená neobsahovat sám sebe. Naplnění znamená: jsem to, co jsem. Jsem tam, kde mám být. Nebo jinak – ať jsem kdekoli, jsem naprosto obsažen sám sebou – naplněn. Pak není žádný pohyb touhy.

Pohyb je přítomen, jedná se však o pohyb života, nikoli touhy. I já se budu stále pohybovat, ale každý pohyb nastane díky proudění životní energie, ne kvůli touze. Touha pochází z mysli. Život bude pokračovat v pohybu, já se však budu pohybovat jako řeka. Sama energie vytvoří ten pohyb, pohyb však není závislý na touze. Nemám nejprve touhu a z ní pramenící pohyb. Zkuste porozumět tomuto rozdílu.

Mluvím k vám. Toto mluvení může mít dvě varianty: může být ryzím pohybem životní energie nebo může být částí touhy, plánu. Pokud po něm budu toužit, budu ho muset nacvičovat. Než k vám přijdu, budu muset v mé mysli toužit, abyste tu byli. Budu muset v hlavě přemýšlet, co řeknu, co neřeknu, jak to říct, jak to neříct. Budu plánovat; tím se pohybuji do budoucnosti. Později to jen zopakuji. Pokud se to nepovede zopakovat tak, jak jsem naplánoval, budu frustrován.

Slyšel jsem: Mark Twain jednou odcházel z přednáškového sálu, kde přednášel. Když přišel domů, jeho žena se ho ptá: "Jaká byla přednáška?" Mark Twain povídá: "O jaké přednášce to mluvíš?
O té, kterou jsem si připravil předem, nebo o té, kterou jsem skutečně přednesl, nebo o té, kterou jsem přednést chtěl a kterou jsem přednášel v autě cestou zpátky?"

Myslím-li na něco předem, je to touha. Když k vám prostě přijdu
a reaguji, neplánovaně, nepřemýšlím o tom, jde o ryzí pohyb energie, neplánovaný, pak je to pohyb života. Bylo-li přítomno plánování, mysl stále touží. 
Pohyb bude existovat stále, ale bude neplánovaný, spontánní. Toužení ochromuje pohyb. Nedovoluje životní energii samé, aby se hýbala. Plánuje, vybírá, rozhoduje předem. Než nastane skutečná situace, jsi už rozhodnut. Budeš mít vždy potíže, protože tvé reakce nebudou nikdy správné – protože nemůžeš znát situaci předem. Ta zůstává vždy neznámá. Budeš frustrován.

Mysl, která touží, se bude vždy cítit frustrována. Jen ta mysl, která netouží, která se prostě pohybuje tam, co ji Brahman, život, vede – ať se to zdá být dobře nebo špatně, do pekla nebo do nebe … ať směřuje životní energie kamkoli, ten, který netouží, ji následuje. Takové bytí nemůže být frustrováno. Jak? Jak ho chceš frustrovat? Tebe však nic naplnit nemůže. Jak by tě někdo mohl naplnit? 

S toužením není možné se setkat s naplněním. S ne-toužením není možné se setkat s frustrací.

Buďte k sobě autentičtí a pravdiví. Pokud jste se ještě nezbavili touhy, nevěřte tomu, že jste se jí zbavili; to nepomůže. Uvědomujte si, že jste se jí nezbavili. Uvědomujte si, že stále máte ambice; uvědomte si, že takoví, jací jste, jste nenaplnění. Potřebujete něco jiného. Tato touha po něčem jiném, ať už nejasná či nikoli, ať už víte, nebo nevíte, co to je, na tom nezáleží: nejste v tomto okamžiku celí, totální, ve shodě sami se sebou. Nejste doma. Váš domov je někde jinde; vy ho hledáte. 

Uvědomte si to, protože toto uvědomění bude dobré a užitečné. Uvědomte si to a pusťte se do toužení. Protrpte ho! Prociťte tu bolest, tu frustraci a dovolte životu, aby sám došel k tomu závěru. Prosím vás, vy ten závěr nedělejte – nechte život sám, ať k závěru dojde. Když život dojde k tomuto závěru, toužení zmizí, aniž by vzniklo náhradní toužení. Zkrátka odpadne. Zrovna jako uschlé listy padají ze stromu, stejným způsobem od vás odpadne touha – totální touha. Nezbyde za ní schovaná její negativní část. Budete--li se nalézat v tomto stavu ne-toužení, všechno blažené se vám přihodí, všechno extatické. Poprvé v životě vykvetete. Nebude žádné nenaplnění, budete naplněni tak, jak jste.

Než se to stane, bude to velmi obtížné, jestliže si budeš stále vypůjčovat. Vytváříš pro sebe nepotřebné překážky. Můžou na tebe působit závěry, ale toto působení nemá žádný význam. Mohu tě
o něčem přesvědčit, ale toto přesvědčení nemá smysl, protože jsem ho vynutil. Mohu dokazovat, přesvědčovat a ty pocítíš, že je to správné, ale tento pocit nepomůže – dokud k tomu přesvědčení nedojde sama tvá životní energie, dokud nejde o vnitřní přesvědčení, které v tobě vyrostlo, žádné vynucování zvenčí nepomůže. 

Proto říkám, že Buddhové jsou nebezpeční – protože jsou tak přesvědčiví. Když se k nim přiblížíš, je nanejvýš pravděpodobné, že se staneš obětí, že tě přesvědčí. Samo jejich bytí je přesvědčivé. Proto bylo stvořeno tolik náboženství, tolik sekt, protože kdykoli se objevil Buddha, osvícený, vy jste byli vynuceně přesvědčeni, zhypnotizováni … a vypůjčili jste si závěry. Celé životy žijete s těmito vypůjčenými závěry. Staly se břemenem.

Zemřete pro toto břemeno! Buďte k sobě autentičtí a zkuste přijít na to, kde se nalézáte. I kdyby to bylo peklo, přijměte, že jste v pekle. Toto přijetí vytvoří situaci, kdy odtamtud budete moci odejít. Vy ale žijete v pekle a dále věříte, že jste v nebi. To je veliký nesmysl a nic z něj nevznikne.

Poslední otázka:

Minulý večer jsi řekl, že někdy lžeš, abys utišil naši frustraci. Kdy ti tedy máme věřit a jak máme poznat, jestli nám říkáš pravdu nebo trik?
Nikdy mi nevěřte! Vůbec mi nevěřte. Dávejte si pozor! Všechno, co říkám, můžou být lži; všechno to můžou být jen triky, jak vás uchlácholit – jak vám pomoci, abyste se dostali o krok kupředu. Nevěřte mi! Je pro vás těžké se rozhodnout, kdy říkám pravdu
a kdy lžu. Proto říkám: nevěřte mi vůbec – protože, jak byste se mohli rozhodovat? Pravdu neznáte; tak, jak se chcete rozhodnout? Kdybyste už pravdu znali, pak by pro mne nemělo význam, žádný smysl, vám říkat lži. Protože ji však neznáte a jazyku pravdy nejste schopni rozumět, byl by pro vás absurdní – můžete tedy rozumět jen jazyku lži.

Jenže lži jsou dvou druhů: lži, které tě vedou k dalším lžím, a lži, které tě vedou za lži. Tak například teď tady sedíme. Kdybyste nikdy nepoznali to, co je venku, nevěděli byste, že jsou tam květiny, stromy, měsíc na obloze. Řeknu-li vám: "Jděte ven! Vyšel měsíc, je úplněk – běžte ven," nebudete mi věřit. Řeknete: "Co je to noc? Co je to měsíc? Co je to úplněk?"

V této místnosti není nic, k čemu bych úplněk mohl přirovnat. Já měsíc znám, znám květiny, širé nebe a chci své blaho sdílet s vámi. Chci, abyste také vyšli ven. A tak vytvářím prostředky, používám lži: říkám, že dům hoří. Tomu rozumíte. Začnete se bát, třást se. Já ve vás vytvořím takové přesvědčení, že dům hoří, že utečete z místnosti.

Venku mi samo sebou porozumíte. Neřeknete: "Ty jsi lhal!" Budete mi vděčni. Budete se smát. Řeknete: "Vždyť nehoří," ale budete rozumět. Jen oheň vás může vyhnat ven – nic jiného – protože tomuto jazyku rozumíte. Utrpení rozumíte, blaženosti nikoli.

Proto Buddhové stále říkají, že život je utrpení. Není! Opakují, že je dukkha – bída, utrpení, úzkost. Říkají: dům hoří. Utečte z něj! Přesvědčí vás, protože oni mají čerstvost, kterou mají lidé, kteří vyšli ven z domu. Mají tu vůni, kterou mají osoby, jež vyšly pod širé nebe – oni přinášejí tuto příchuť. Budeš přesvědčen, protože uvidíš, že oni určitě mají pravdu. Něčeho dosáhli: toto dosažení vytváří přesvědčení. Řeknou-li, že dům – život – hoří, pokusíte se z toho domu utéct.

Až budete venku, uvidíte, že je úplněk a život nebyl utrpením. Život se zdál být utrpením proto, že jste byli uvězněni v jeskyni.

Život je ohromný, nemůžete vědět, kdy lžu a kdy mluvím pravdu. Zeptáte-li se mě, kdy lžu a kdy mluvím pravdu, bude ztracena pointa. I když řeknu, toto je lež a toto je pravda, uvěříte tomu? Lžu zrovna nebo ne?

Bude-li pro vás snadné mi uvěřit, věřte totálně. Pokud mi nedokážete uvěřit, nevěřte mi vůbec. To je snadné: buď si myslete, že všechno, co říkám, je pravda, nebo naopak všechno je lež. To jsou jediné dvě možnosti. Oba způsoby ti pomůžou. Tvrdím, že ti oba způsoby pomůžou. Nebudeš zmaten.

Věříš-li mi totálně, že cokoli říkám, je pravda, pomůže ti to. Ne že by všechno pravda byla, ale nakonec poznáš, že to byla jediná věc, která ti mohla pomoci. Na to však přijdeš až později.

Nevěříš-li mi vůbec i to je dobré. Ani to není lehké. Jednodušší je něčemu věřit a něčemu nevěřit. Když mi zásadně věříš, nebo zásadně nevěříš, v obou případech jsi totální. V prvním případě ses mi
odevzdal a říkáš: "Ať lžeš nebo nelžeš, je to tvá věc: já ti věřím." Jsi totální; nejsi rozdělen. Nebo řekneš: "Ať říkáš pravdu nebo lžeš, stejně ti nevěřím – jsi lhář." I tentokrát jsi totální, totálnost pomáhá.

Jednodušší je něčemu věřit a něčemu nevěřit. Proč je to lehčí? Protože čemu budete chtít uvěřit, o tom si pomyslíte "má pravdu" a o tom, čemu nebudete chtít uvěřit, si pomyslíte "teď lže". To vám mnoho nepomůže – vůbec to nepomůže. Nevybírejte si.

Radím vám toto: nevěřte mi vůbec. Pokud si však vy sami myslíte, že druhá možnost je lepší, pak mi věřte totálně.



12

Velký kruh Brahmana

1.
Příběh vypráví, že Brahman dosáhl vítězství pro bohy. Ačkoli vítězství nastalo díky Brahmanovi, bohové zpychli a pomysleli si:
"Vítězství přišlo díky nám, sláva patří jen nám."

2.
Brahman si všiml jejich domýšlivosti. Vpravdě se před nimi zjevil,
ale oni nechápali, kdo Jakša – tento rozkošný duch – je.

3.
Ptali se Agni: "Ach, Jatavedo, zjisti prosím, kdo je tento Jakša."
"Ano," řekl Agni.

4.
Agni spěchala k Jakšovi. Jakša se ho zeptal, kdo je. Agni odpovídá: "Vpravdě jsem Agni; též známý jako Jataveda – téměř vševědoucí."

5.
"Jakou energii ovládáš, ty, tak slavný?" ptá se Jakša. "Mohu
cokoli spálit – cokoli, co je na téhle zemi," odpovídá Agni.

6.
Jakša před něj položil stéblo a říká: "Spal toto." Agni se toho chopil vší silou; nebyl však jakkoli schopen stéblo spálit. Zmizel odtamtud a vrátil se k bohům se slovy: "Nemohu zjistit, co je tenhle
Jakša zač."

7.
Obrátili se tedy na Vája: "Ach Váju, zjisti prosím, kdo je tento
Jakša." "Ano," říká Váju.

8.
Váju spěchá k Jakšovi. Jakša se ho ptá, kdo je. Váju odpovídá: "Vpravdě jsem Váju. Též známý jako Mátarišvan – vládce vzduchu."

9.
"Jakou energii ovládáš ty, tak slavný?" ptá se Jakša. "Vpravdě
mohu všechno odfouknout – cokoli na této zemi," odpovídá Váju.

10.
Jakša před něj položil stéblo a říká: "Odfoukni toto." Váju se toho chopil vší silou; nebyl však jakkoli schopen stéblo odfouknout. Zmizel odtamtud a vrátil se k bohům se slovy: "Nemohu zjistit,
kdo tento Jakša je."

11.
Bohové se obrátili na Indru: "Ach, Maghavane, zjisti prosím, kdo je tento Jakša." "Ano," říká Indra a spěchá k Jakšovi. Jenže
Jakša zmizel.

12.
V té chvíli uviděl Indra ženu, krásnou Umu, dceru sněžné hory
Himáváty. Jí se zeptal: "Kdo by ten Jakša mohl být?"

V hlubokém tichu neexistuje ego. Existuje jen tehdy, jsi-li zneklidněn. Je to součást nemoci. Jsi-li hluboce tichý, jsi, ale nemáš pocit "já". Ten v tichu nemůže existovat. Jsi-li naprosto tichý, klidný, "já" není přítomno. Čím neklidnější jsi, tím větší pocit ega máš. 

Ego je neklid, nemocný stav mysli. Ego není zdraví: je to nemoc. Uvědomíš si ho jen tehdy, když se nenalézáš v úplné harmonii. Jsi--li v harmonii, jsi, ale není žádné "já", žádný pocit "já". "Jsem" tam je, bytí, ale bez centra.

To je jeden z nejdůležitějších faktů k pochopení. Tak například svého těla jsi si vědom jen tehdy, když je nemocné. Pokud jsi opravdu zdravý, tělo vlastně nemáš. Zdravé tělo je beztělí; žádný pocit jeho existence. Tvá hlava existuje jen tehdy, když tě bolí. Když nemáš bolení hlavy, hlava neexistuje. Dokážeš cítit svou hlavu? Jestli to dokážeš, znamená to, že je v ní nějaká těžkost. Nějaký neklid, něco je nemocné. Uvědomuješ si svůj žaludek, je-li rozrušen.

To je definice zdraví: necítíš-li tělo, jsi zdráv, cítíš-li ho, nejsi zdráv – protože cítit je jen bolest. Kdekoli se vyskytuje bolest, cítíš ji. Bolest je potřeba k pocítění těla a také je potřeba k pocítění sebe. Tato bolest vytváří já, toto utrpení, úzkost, starost vytváří já.

Jsi-li egoistický, věz, že to značí, že tvá vnitřní harmonie je ztracena. Ohledně ega nemůžeš přímo udělat nic – dokud neobnovíš vnitřní harmonii. Začneš-li dělat něco přímo pro ego, nic se nestane. Ba právě naopak, můžeš být ještě více zneklidněn. Všechna náboženství říkají: buď neegoistický. Myslí tím harmonický. Jejich důraz na rozpuštění ega je důraz na rozpuštění neklidu – stát se rytmem, vnitřním tichem. Kladou důraz na zdraví.

Sanskrtské slovo pro zdraví je velmi krásné: swastha – znamená být sám v sobě. Jsi-li sám v sobě, není ego. Anglické slovo "zdraví" je také krásné, ale z jiného hlediska. Pochází ze stejného kořene, z kterého pochází slovo "celistvost". Jsi-li celistvý, jsi zdravý. Jsi-li rozdělený na části, rozpolcený, jsi nezdravý. Máš-li pocit celistvosti – nerozdělení, jednoty – jsi zdravý. Slovo "svatý" také pochází z "celý". Jsi-li doopravdy celý, jsi svatý, čistý, nevinný.

Ego existuje, jsi-li rozdělený na části, rozpolcený – když nejsi jednotný. Jsou-li tvé části v konfliktu a uvnitř máš disharmonii, zmatek, úzkost, ego existuje. Čím větší je úzkost, tím větší je ego. Pokusíš-li se uspokojit své ego, budeš více a více neklidný – poslední fáze ega je šílenství. Pokud se skutečně pokusíš uspokojit své ego, zblázníš se.

Na Východě není šílenství takový problém jako na Západě, protože celá západní mysl je postavena na ambici uspokojitego. Američtí psychologové tvrdí, že nyní jsou tři lidé ze čtyř mentálně nemocní. To už je příliš – neuvěřitelné! Pokud to je pravda, pak se ten čtvrtý nachází přesně na rozhraní, protože čtvrtý je jen část; žije mezi těmi třemi. Nemůže být skutečně zdravý – jen tak tak, přesně na rozhraní. Každým okamžikem se může zbláznit také.

Mnoho moderních psychiatrů je toho názoru, že celé lidstvo je šílené, rozdíl je jen ve stupni. Nejsi-li blázen, znamená to, že blázníš přiměřeně – nikoli nenormálně. Hm? Pohybuješ se ještě v mezích – blázníš v mezích. Dokážeš fungovat, to je všechno. Každou chvíli můžeš mez překročit. Jakákoliv událost, jakékoli neštěstí – tvá žena zemře, přijdeš o peníze, tvá banka zbankrotuje, shoří ti dům – a ty překročíš hranici v jediném okamžiku. Není příliš velká vzdálenost, kterou musíš urazit, aby ses zbláznil. Už bláznivý jsi, jen se čeká na bod varu. Ten může nastat každým okamžikem.

Proč se toto na Západě děje v takové míře? Proč všichni chodí na psychoanalýzu? Ti, kteří nemůžou chodit na psychoanalýzu, budou považováni za chudé. Bohatí, ti, kteří si to můžou dovolit, na ni chodí z nutnosti. Je to velmi nákladná záležitost. Luxusní, protože psychoanalýza zabere roky – dva, tři nebo pět let; je to velmi drahá záležitost. Můžou si ji dovolit jen velmi bohatí. Je to však perspektivní profese, psychiatři jsou nyní velmi bohatí. A bohatnou každým dnem.

Lidská mysl je čím dál neklidnější, pokud se pokoušíš uspokojit ego, protože aby velké ego mohlo existovat, je potřeba velký neklid, velké nemoci, velké rozdělení. Jsou-li části tvého bytí v hlubokém konfliktu, vytvářejí napětí. V tomto napětí může existovat ego. Ego potřebuje boj – bitevní pole. Tvé bytí se musí stát bitevním polem.

To se může přihodit dvěma způsoby. Buď můžeš bojovat s ostatními, nebo můžeš bojovat sám se sebou. S ostatními můžeš bojovat v soutěživém světě. Jsi ambiciózní, ostatní jsou také ambiciózní. Chceš uspokojit své ego; ostatní se chovají stejně. Bojuješ
s nimi. To je světská cesta k dosažení ega – politický nebo ekonomický způsob.

Existují i náboženské způsoby. Přestaneš bojovat s ostatními, rozdělíš sám sebe a začneš bojovat se sebou. Bojuješ se sexem, se vztekem, s tělem, bojuješ s tímto světem – se světem "hříchu" – rozdělil ses. Rozdělil ses na tělo-mysl, tělo-duše. Nejen to: rozdělil jsi své tělo na nižší tělo a vyšší tělo. Prostřednictvím tohoto rozdělení se sebou můžeš bojovat.

Pamatuj, jsou světská ega a duchovní ega. Člověk, který dosahuje bohatství, úctu, moc, má ego, ale nemysli si, že člověk, který usiluje duchovně, ego nemá. Může mít dokonce jemnější ego – hlubší, rafinovanější, ale má ho také. Vaši takzvaní svatí jsou všichni egoističtí. Dosahují svého ega prostřednictvím prostoty – prostřednictvím zřeknutí – prostřednictvím houževnaté snahy. Mají svá vlastní vítězství. Nemají nepřátele venku: vytvořili si nepřítele uvnitř. S tím pak bojují, a když nad ním zvítězí, mají velmi egoistický pocit. Cítí sílu.

Takže druhá věc k porozumění: kdykoli cítíš sílu, dosáhl jsi krystalizace ega. Když jsi silný, nemůžeš se setkat s božským, s pravdou, protože síla existuje jen díky konfliktu, síla existuje v boji. Síla je stvořena válkou, násilím, agresí. Síla je proti lásce, proti tichu, síla je proti celku.

Nemůžeš se setkat s Brahmanem, s Absolutnem, když se cítíš silný. S celkem se můžeš setkat jen tehdy, když se cítíš slabý, bezmocný, nikým. Cítíš-li se jakýmkoli způsobem silný, vytváříš bariéru. Jsi-li silný, jsi slepý k celku. Jsi tolik rozrušen svou silou,
v takovém vnitřním zmatku, že nemůžeš mít ticho, které by se mohlo stát setkáním, sjednocením s celkem. Proto ta snaha všech náboženství rozpustit ego: jen pak můžeš vstoupit do božského.

Ježíš říká: "Jen ti, kdož jsou jako děti, vstoupí do mého Království Božího." Proč "jako děti"? Děti jsou bezmocné; nemají sílu. Děti jsou stále částí vesmírného celku. Ještě nemají ega. Ještě jim nevykrystalizovalo centrum ega. Jsou nerozděleny. Proto jsou děti tak krásné. Bylo by těžké najít ošklivé dítě a je těžké najít krásného starého člověka.

Proč? Každé dítě se narodí krásné – tak proč všichni staří lidé zoškliví? Někde se něco pokazí. Všechny děti jsou krásné! Krása pochází z celku. Dítě je celistvé, nerozdělené. Nemá části, rozdělení. Není schizofrenické, nebojuje s ničím. Ono prostě žije, dýchá, bez boje. Svět pro něj ještě není zápas. Nebojuje ani samo se sebou – není náboženské. Je prostě přirozené bytí, zrovna jako zvířata, ptáci, stromy, skály. Je částí vesmírného celku.

Odejde z něj. My ho z něj odvedeme. Nemůžeme ho v tom nechat. I když ho ponecháme, ono samo z něj odejde, protože je v něm rozdělení přítomno potenciálně, ego je přítomno potenciálně. To, že se dítě musí stát egem, je součástí konečného dozrání, protože dokud ego nemáš, nemůžeš ho ztratit. 

Dítě je pre-ego. Jeho nevinnost je přirozená, ale přirozená nevinnost může být v libovolné chvíli narušena. Když se stane myslí, bude prohnané. Když si více uvědomí svou individualitu, stane se egoistické.

To je význam biblického příběhu o Adamovi a Evě, kteří nevinní žili v Rajské zahradě a Bůh jim zakázal jíst ovoce ze Stromu poznání. Proč bylo toto ovoce zakázané? Protože ve chvíli, kdy víš, jsi oddělen. Znalost odděluje.

Dítě je nevinné, protože je neznalé. Neví, kde končí ono a začíná ty. Dětští psychologové tvrdí, že ze začátku dítě dokonce ani nedokáže pocítit, kde končí ono a začíná jeho matka. Cítí jednotu! Devítiměsíční dítě v děloze existuje jako jednota se svou matkou. Dýchá prostřednictvím své matky, žije prostřednictvím své matky. Dokonce i po narození, když se dostalo z dělohy ven, hluboce ve své mysli existuje i dále jako jednota se svou matkou. Nemá ego a nedokáže cítit, že teď už je odděleno. Postupně si začne uvědomovat tebe.

Pamatuj, vědomí "ty" přichází první, teprve pak přichází vědomí "já". Když tě začne cítit jako odděleného, zpětně si uvědomí, že ono je oddělené, že ono není ty. Matka odchází pryč a ono je stále zde. Teď si uvědomí vzdálenost – a začne cítit "já". Toto "já" však není také příliš pevné. Zpočátku děti jmenují samy sebe v třetí osobě. Jmenuje-li se dítě Ram, řekne: "Ram má žízeň." Mluví v třetí osobě. Neřekne: "Já mám žízeň." "Já" není dosud upevněno, není asertivní. Dítě má stále pocit, že žízeň má Ram – jako kdyby Ram bylo "ty", nikoli "já". 

Děti vždy mluví v třetí osobě. Říkají: "Ram je ospalý. Nedělej to – Ramovi se to nelíbí." Nazývají samy sebe, jako kdyby nazývaly někoho jiného. "Já" není dosud upevněno. Bude pevnější a pevnější, jak si začnou uvědomovat druhé. Druzí existují nejdříve, pak teprve začne existovat já. To je reflexe. "Já" je obrácené "ty".

Adam s Evou měli zakázáno jíst ovoce ze Stromu poznání, ale oni ho sníst museli. Je to součást dospívání. Byli nevinní. Ve chvíli, kdy snědli ovoce, se stali bdělí a vědomí. Najednou začali schovávat svá těla. Eva si nyní byla vědoma Adama a Adam si byl vědom Evy. Šaty začaly existovat díky egu. Uvědomili si svá já jako oddělená. Do té doby byli prostě součástí jeden druhého; neměli tušení o tom, že jsou odděleni. Oddělili se. To se děje každému Adamovi s Evou. A nejenom jednou: vždy, když se narodí dítě, odchází z Rajské zahrady.

V mateřském lůně je Rajská zahrada, jednota s existencí – žádná zodpovědnost, žádné starosti, žádné ego. Dítě existuje, ale bez centra. Pak je zrozeno. Vlastně ten příběh, ten biblický příběh o Adamovi a Evě, je příběhem každého zrozeného dítěte. Je vyvrženo z matky. Adam a Eva byli vyvrženi z Rajské zahrady a také každé dítě z ní bude vyvrženo. Ego začne růst; roste a roste. S egem začne narůstat také bolest.

Proto všichni staří lidé vzpomínají na dětství jako na ráj. Také byl! V tomto smyslu to byl ráj, protože jsi ještě nebyl ego. Neochutnal jsi ještě ovoce poznání; nedospěl jsi k chápání sebe sama jako odděleného. S oddělením přicházejí problémy: staneš se úzkostlivým. S oddělením se objevuje smrt.
V biblickém příběhu se vypráví, že do té doby neexistovala smrt. Když Adam a Eva snědli to ovoce, začala existovat smrt. Do té doby byli nesmrtelní. Každé dítě je nesmrtelné. Nezná smrt – protože smrt má význam jen pro "já", pro ego. Máš-li představu, že jsi oddělený, okamžitě se objevuje problém, jestli tu budeš na věky, nebo jestli zemřeš. Stromy jsou nesmrtelné. Ne že by nezemřely – zemřou – ale smrt si neuvědomují. Zvířata jsou nesmrtelná. Ne že by u nich neexistovala smrt – existuje – ale ony si ji neuvědomují. Nemají ega, takže jak by mohli cítit, že "já umírám"? Nejdříve musí existovat "já cítím", teprve pak "já umírám". Smrt je součást ega.

Teď mě poslouchejte: smrt pochází z nemoci; smrt je poslední věc, vyvrcholení, kde končí ego. Ego kolem tebe vytváří smrt a strach. To je ten paradox: čím více se smrti bojíš, tím silnější se pokoušíš být, protože se domníváš, že budeš-li silný, můžeš se smrtí něco udělat. Přinejmenším ji můžeš odložit, trochu ji oddálit.

Čím silnější jsi, tím je smrt významnější. Čím silnějším se stáváš, tím více se smrti bojíš, protože se silou roste ego. Jsi-li bohatý, politicky mocný, budeš se smrti obávat více. Jsi-li chudý, bez moci, smrti se tolik obávat nebudeš.

Když lidé ze Západu přišli na Východ, nedokázali vůbec pochopit, proč lidé na Východě jsou vůči smrti tak neteční. Jsou tak bezmocní. Nemají příliš pevná ega – nemůžou se tolik bát, protože více se bojíš tehdy … bojíš se v tom smyslu, co všechno ti smrt sebere. Když nic nemáš, co by ti smrt mohla vzít? Chudý člověk se smrti tolik nebojí. Smrt mu vlastně nemá co vzít. Může smrtí něčeho dosáhnout, ztratit však nemůže.

Čím bohatší jsi, tím více se bojíš, protože všechno tvé bohatství ti bude odebráno. Cokoli jsi dosáhl, bude to odebráno. Čím více síly máš, tím bezmocnější se cítíš před smrtí, protože ona tě opět
učiní neschopným. Všechna sláva a síla tě opustí a zemřeš jako
obyčejný žebrák. 
Smrt je naprosto komunistická: dělá vše rovnocenné. Ten nejnižší, přirozeně, se moc bát nemusí. Ten nejvyšší se bát bude, protože bude sražen dolů. Smrt odnese tvé prezidentství, tvé ministerství
a smrt také žebrákovi vezme jeho žebráctví. Prezident a žebrák si při smrti budou rovni. Samozřejmě, že prezident se bude bát víc. Má hlubší strach, než může mít žebrák.

Západ se začal smrti velmi obávat. Stalo se to posedlostí. Musí to tak být, protože Západ je nyní mnohem mocnější; má co ztratit. Když vidí tu lhostejnost na Východě, nemůže pochopit, proč jsou lidé k smrti tak lhostejní. Důvod je tento: nemají co ztratit. Jsou na nejnižší příčce. Smrt pro ně nemůže být pád – už spadli. Jsou ve svých hrobech.

Co chci říci: moc ti dává ego, ego vytváří chuť po moci a to bude bludným kruhem. Když jsi mocný, bojíš se smrti, a když se bojíš smrti, nemůžeš vstoupit do božského, protože božské je svým způsobem smrt. Ano, vstup do božského, vstup do celku, znamená ztratit se jako individualita – stát se znovu dítětem. 

Toto dětství, toto druhé dětství, je však kvalitativně rozdílné od toho prvního. První dětství bylo spíše zvířecí: druhé dětství je spíše božské. První dětství muselo být porušeno: druhé dětství porušeno být nemůže. "Druhým dětstvím" myslím stav, ve kterém jsi vědomě – prostřednictvím pochopení, prostřednictvím meditace,
odevzdání se – se vědomě ztrácíš v celku. Kruh se uzavřel; znovu ses stal dítětem. Hinduisté takového člověka v druhém dětství nazývají dwij – dvakrát zrozený. Je to nové zrození. Staré je mrtvé. Člověk je opět dítětem.

Pokud je svatý opravdu svatý, musí se stát znovu dítětem. Ježíš říká, že jen děti můžou vstoupit do Boha – do Království Božího. Dokud znovu nebudeš jako Adam a Eva, dokud ze svého systému nevyloučíš ovoce poznání, které jsi snědl, nemůžeš do Zahrady vstoupit. Pokud toto pochopíš, bude snadné podobenství následovat. 
Tato sútra je podobenství – jedno z nejkrásnějších. Toto podobenství je lehké, avšak jeho důsledky velmi rozsáhlé. Nejdříve přečtu podobenství, pak o něm pohovořím.

Příběh vypráví, že Brahman dosáhl vítězství pro bohy. Ačkoli vítězství nastalo díky Brahmanovi, bohové zpychli a pomysleli si: Vítězství přišlo díky nám, sláva patří jen nám."

Takto se to děje vždycky. Ať dosáhneš čehokoli, vždy je to dosaženo tvým vnitřním duchem – nikoli tvým egem. Ego si však vždy přivlastní celé vítězství. Říká: "Já jsem udělal toto." Jenže ve skutečnosti ego nikdy nic neudělalo. Ego je vykořisťovatel – dokonalý vykořisťovatel. Dokonce i takové věci, jako je porod, jsou egem přivlastněny. Říkáš: "To jsou mé narozeniny," – jako kdybys ohledně porodu něco udělal. Říkáš: "Mé narozeniny! Toho dne jsem se narodil," jako kdyby "já" něco udělalo. Porod se přihodil. Je to událost, nikoli dělání. Tvé ego si však přivlastnilo i toto.

Říkáš: "Já dýchám." To je úplně chybné. Dýchání se děje – ty nedýcháš! Dýchání se děje i bez tebe. Ty do toho můžeš vstoupit, ale nemůžeš dýchat. Dýchání je přirozená věc. Brahman prostřednictvím tebe dýchá. Kdyby to bylo tak, jak říkáme, že "já dýchám", pak by smrt nebyla možná – protože kdybys pořád dýchal, co by smrt mohla dělat?

Ty však nemůžeš pokračovat s dýcháním. Když dech odchází a nepřichází zpět, co můžeš dělat? Nemůžeš dělat nic – doopravdy, protože když dech odešel a nevrací se zpět, ty už tu nejsi, abys mohl něco dělat. Už neexistuješ. Odešel jsi z existence. Dech není něco, co bys dělal. Je to něco, co se ti děje: větší síla … můžeš ji nazývat život. Upanišady ji nazývají Brahman, Bergson ji nazývá životní síla, ty si ji nazvi, jak chceš.

Život skrze tebe dýchá, ale ego stále všeho využívá a říká: "Já dýchám." Zamiluješ se a řekneš: "Já miluji." Ve skutečnosti ty však nikdy nic neděláš. Umíš se snad zamilovat? Řeknu-li: "Miluj tuto ženu," opáčíš: "Jak ji mám milovat, když jsem se do ní nezamilovat?" Co budeš dělat? Můžeš lásku předstírat, můžeš ji hrát, nebudeš
v tom však naplno, dokud tě do toho životní síla nevtáhne. Dokud se životní sílou nepřihodí, že se zamiluješ, nedokážeš milovat.

Celý život se přihodí. Zrození, smrt, láska, všechno důležité se přihodí. Čím jdeš hlouběji, dějí se i jednoduché věci. Řekneš: "Postavil jsem tenhle dům," ale i ptáci si stavějí svá hnízda. Je to něco, co dělá životní síla, ne ty. Nedomnívej se, že jsi příliš inteligentní, mocný, moudrý, protože jsi postavil tenhle dům. I ptáci si staví tak pěkná hnízda – bez nácviku, bez znalostí, bez navštěvování univerzit. Je to instinktivní. Život staví jejich příbytky.

Shromažďuješ bohatství a domníváš se, že to děláš ty. Ne! Dělá to životní síla. Dokonce i zvířata shromažďují. I ona chtějí ovládat;
i ona se připravují na špatné časy.

Podíváš-li se hlouběji, objevíš jemnou věc, která se v tobě děje. Všechno je činěno životní silou a všechno, co bylo učiněno, je využito egem. Ego říká: "Já to dělám," a cítí se velmi hrdě. 

Zde je podobenství:

Vypráví se, že Brahman dosáhl vítězství pro bohy – pro božstva.

V indické mytologii jsou všechny přírodní síly božstva. Oheň je božstvo – přírodní síla; vzduch je božstvo – přírodní síla. Všechny přírodní síly jsou považovány za dévy – božstva.

Brahman dosáhl vítězství pro bohy. Ačkoli vítězství nastalo díky Brahmanovi, bohové zpychli a pomysleli si: "Vítězství přišlo díky nám, sláva patří jen nám."

Jedná se o stále trvající podobenství – příběh, který se děje tobě.

Vzduch, oheň, všechny přírodní síly také působí díky hlubokému prapůvodnímu zdroji Brahmana. Jinak by nemohly působit. Nic by nemohlo existovat, nic by nemohlo být aktivní, kdyby v tom nebyla aktivní životní síla, Brahman –podstata, prapůvodní zdroj. Jenže ty si to neuvědomuješ.

Na povrchu konáš věci a stále si myslíš, že je děláš ty: "Já jsem toho příčina, já jsem toho zdroj." Nejsi toho zdroj. Je to jako Ganga plynoucí do oceánu. Ganga si musí myslet, že to ona proudí do
oceánu. Ale je to skutečně ona, nebo je pouhou částí většího kruhu? Vtéká do moře a sluneční paprsky opět vodu pozvednou a ta se stane mraky. Vítr odnese tyto mraky nad Himálaj a ony se vyprší nad Gan-gotri – pramenem Gangy. Takto vznikne řeka a dá se do pohybu. Vlije se do moře, protože voda přirozeně teče dolů.

Není to Ganga, kdo plyne do moře. Je to prostý přírodní zákon, část božského, že voda teče dolů. Z Himálaje poteče tedy voda dolů. Není to tak, že by se Ganga hýbala. Ganga nemůže mít ego, není jí dovoleno mít ego. Je pouze částí většího kruhu. Voda opět přiteče do oceánu, opět přijdou mraky a vyprší vodu na Gan-gotri a řeka poteče. Je to velký kruh: mraky, Gan-gotri, Ganga, moře … mraky, Gan-gotri, Ganga, moře. Je to velký kruh.

Ty jsi také částí velkého kruhu. Velkého kruhu energie zvané Brahman. Jenže část si stále myslí: "Já to dělám." Božstva tedy zpychla a pomyslela si: 

Vítězství nastalo jen díky nám, vítězství patří jen nám.

Mimochodem ještě jedna věc: kdykoli jste poraženi, neřeknete: "Porážka nastala jen kvůli nám." Kdykoli jste potupeni, neřeknete: "Tato potupa patří jen nám." To je divné! Když vám náleží sláva, proč ne potupa? Když vítězství patří jen tobě, proč ne i porážka? Kdykoli jsi poražen, řekneš: "Okolnosti, situace, průběh, osud, bohové jsou proti mně."

Proč svaluješ zodpovědnost na někoho jiného, kdykoli jsi poražen? Protože skrze prohru nemůže ego být uspokojeno. Uspokojeno může být pouze skrze výhru. Kdyby bohové byli poraženi, zajisté by řekli: "Brahman je proti nám, osud je proti nám. Proto jsme byli poraženi." Vítězíš-li, říkáš, že je to díky tobě. 

Podívej se na ten trik ega. Buď není nic kvůli tobě, nebo musí být kvůli tobě oboje. Rozhodni se a ego zemře. Řekneš-li: "Ani jedno není kvůli mně: působí větší síla a já jsem jen částí, atomární záležitostí, buňkou, bezmocný. Věci se mi dějí – já je nedělám, takže ať přijde prohra nebo vítězství, obojí náleží Konečnému." Tvé ego zmizí. Nebo řekni: "Obojí náleží mně – vítězství i prohra – sláva i potupa." I v tomto případě tvé ego zmizí, protože obojí je protichůdné. Ty věci se negují navzájem. Vítězství ti dá malé ego, prohra malé ego odejme a ty zůstaneš bez ega.

To jsou dva možné způsoby. Hinduisté následují první. Říkají, že vítězství i smrt, všechno náleží božskému, řádu vesmíru. Džinisté a buddhisté následují druhý způsob. Říkají: "Bůh není. Všechno patří mně – porážka i vítězství, ztráta i zisk, narození i smrt, všechno patří mně." Tyto dvě odporující si věci negují jedna druhou, a ego je tak rozpuštěno. V obou případech se stane to samé. Ego může přežít jen tehdy, když všechna vítězství připisuješ jemu a všechny prohry připisuješ světu nebo osudu nebo Brahmanovi. Pak může ego existovat.

Podobenství říká:

Brahman odhalil jejich domýšlivost.

Odhalil jejich ega, že se nyní cítí velmi hrdě a říkají, že oni zvítězili. Stalo se to díky jim – vítězství patří jen jim.

Vpravdě se jim zjevil. Oni však nepochopili, kdo Jakša – tento rozkošný duch – je.

Druhá část podobenství: kdykoli prapůvodní, vesmírný zdroj, cítí, že jsi hrdý, že jsi egoistický, zjeví se ti – ale ty ho nedokážeš poznat. Ego ti znemožní ho poznat; zavře ti oči. On přišel i k tobě, nejen k těmto bohům. Jedná se o lidský příběh – velmi psychologické podobenství. Kdykoli cítíš hrdost, dějí se okolo tebe věci, které, pokud je dokážeš rozpoznat, tě vrátí zpátky na zem. Jenže ty je nikdy nepoznáš, nemůžeš! Tvé oči se nenacházejí v realitě. Žiješ ve fikci.

Bohové nedokázali poznat, kdo byl tento rozkošný duch. Brahman stál před nimi, konečná energie stála před nimi. Oni však byli uzavření. Nalézali se v hlavě, ve svých egech, zavření, zapouzdření. Nemohli vidět, nemohli pochopit. Kdykoli jsi v egoistickém rozpoložení, nemůžeš nic uvidět: jsi slepý. Kdykoli vítězíš, nevidíš, nechápeš. Ztrácíš všechny smysly. Dokonce i tvůj běžný cit je ztracen. Při svém vítězství, při svém úspěchu, jsi skutečně šílený.

Obrátili se na Agni – bohové se obrátili na Agni – a říkají: "Zjisti prosím, kdo byl tento duch" – kdo se zjevil v této podobě? – "kdo je tento Jakša?

Agni říká: "Ano, pokusím se to zjistit."

Agni spěchá za Jakšou … k duchu, který se zjevil. Jakša je formou Brahmana, která se jim zjevila … Jakša se ho ptá, kdo je. Agni odpovídá … Agni znamená oheň … Agni odpovídá: "Já jsem vpravdě Oheň – Agni; jsem též známý jako Jataveda – téměř vševědoucí."

Jakou energii ovládáš, ty, tak slavný?" ptá se duch, "jakou energii ovládáš, ty, tak slavný?"

Oheň byl velmi důležitý. V dávných dobách byl oheň nejvyšším božstvem – protože člověk žil v temnotě, v jeskyních, v lesích. Bylo to nebezpečné. Byla tam i zvířata, která mohla ve tmě zaútočit, noc byla velmi obávaná. A Agni, Oheň, pomohl lidem vyjít z této temnoty; ani noc už nebyla tak nebezpečná. Agni se tedy kdysi stal nejvyšším božstvem. Oheň byl uctíván po celém světě. Oheň se stal symbolem Boha.
Proto se božstva obrátila na Oheň, aby šel pátrat první: "Kdo byl tento duch, který se před námi zjevil?" Duch odpovídá:
"Jakou energii ty ovládáš?" – důraz je na ty – "Jakou energii ovládáš, ty, tak slavný?"

"Mohu všechno spálit – cokoli na této zemi," odpovídá Oheň.

Důraz je na "já mohu spálit vše".

Jakša před něj položil stéblo a říká: "Spal toto." – Brahman před něj položil stéblo a říká: "Spal tohle." Agni se toho chopil vší silou … s plným, nasazením, totálně, naplno.
Nebyl však jakkoli schopen stéblo spálit.

Protože to není Agni, kdo spaluje: je to vesmírná síla, která prostřednictvím Agni spaluje. Bez této kosmické síly Agni spalovat nemůže, Oheň spalovat nemůže. A když Brahman stál před ním, Agni byl neschopný, protože zdroj nepůsobil skrze něj. Zbylo jen ego; zdroj zmizel. Zbyl jen vykořisťovatel – ten, který nikdy nic nedělá, ale o všem si myslí, že "já dokážu tohle, já dokážu tamto."

Agni nedokázal stéblo spálit, zmizel tedy odtamtud a vrátil se k bohům se slovy: "Nemohu zjistit, kdo ten duch je."

Neřekl, že selhal, že nedokázal spálit stéblo. Jen řekl: "Nemohu zjistit, kdo ten duch byl."

To je způsob fungování ega. I když před tebou stojí božské, stále říkáš: "Nemohu zjistit, kdo ten duch je." Dokonce i když ti život odhaluje, že tvé ego je neschopné, nepochopíš to. Život ti stále
ukazuje, že tvé ego je neschopné – není to tak? Každým okamžikem ti život říká: "Nesnaž se! Ty nejsi ten, který koná." Jenže ty to neposloucháš. 

Pak se obrátili na Vája – živel Vzduchu, boha vzduchu: "Ach, Váju, zjisti prosím, kdo ten Jakša je." "Ano," říká Váju. Váju spěchá k Jakšovi. Jakša se ho ptá, kdo je. Váju odpovídá: "Vpravdě jsem Váju. Též známý jako Mátarišvan – vládce vzduchu."

"Jakou energii ovládáš, ty, tak slavný?" ptá se Jakša. "Vpravdě mohu všechno odfouknout – cokoli na této zemi," odpovídá Váju.

Jakša před něj položil stéblo a říká: "Odfoukni toto." Váju se toho chopil vší silou; nebyl však jakkoli schopen stéblo odfouknout. 

"Se vší silou" – tvé ego dokáže jednat se vší silou: nic z toho nevzejde. Tvé ego dokáže něco udělat se vší silou, se vší snahou: nic z toho nevzejde. Zapamatuj si to – bude to k ničemu.

Lidé ke mně přicházejí a říkají: "Tolik se snažím meditovat, ale nic se neděje." Nic se neděje, protože "já" vytváří snahu. Nedovoluješ Božskému, aby se v tobě odehrávalo. Ty se pokoušíš něco dělat.

Ty jsi neschopný. Všechny schopnosti, které máš, pochází od prapůvodního zdroje, z vesmíru, z Brahmana. Nenáleží tobě. Ty jsi jen zprostředkovatel. Tudíž kdykoli se "já" pokusí něco dělat, nic se nestane. 

V zenových klášterech se hledající učí jedinému tajemství: dělat cokoli bez vnesení "já" do dělání. Jestliže dokážeš něco dělat bez vnesení ega, všechno se přihodí.

Herrigel, jeden německý myslitel, přebývat v zenovém klášteře
v Japonsku. Učil se tam lukostřelbě; Mistr mu povídá: "Nech životní sílu mířit a nech životní sílu pustit šíp. Ty nedělej nic." Bylo to obtížné, téměř nemožné – zvláště pro německou mysl, která je orientována velmi intelektuálně. Proto má Německo tak osudné zkušenosti: příliš mnoho intelektu, příliš mnoho ega, příliš mnoho snahy. Ego pak dospívá do bodu, kdy Němcům říká: "Nyní můžete porazit celý svět." Hitler byl pouze vyjádřením všech těchto myslí orientovaných na ego.
Herrigel to nebyl schopen pochopit: "Když nepustím šíp já, jak může být šíp puštěn? Když ,já‘ nevyvíjím snahu, pak nebude žádná snaha přítomna." Přesně tak se cítíme i my. Pobýval tam se svým Mistrem tři roky. Naučil se tomu umění dokonale – tak dokonale, jak jen bylo možné. Zasáhl cíl na sto procent. Jeho šíp vždy zasáhl cíl. Když mu Mistr potřásal rukou, říká: "Neumíš nic."

Stoprocentní výsledky a Mistr řekne: "Neumíš nic; nenaučil ses ničemu. Stále jsi to ty, kdo pouští šíp. My se nezajímáme o cíl, my se zajímáme o tebe. Nezajímá nás druhý konec, zajímáš nás ty. Ty jsi cíl! Tamten cíl není cíl. Je-li šíp uvolněn bez tebe, ovládla-li tě životní síla, jen pak …" Protože lukostřelba není cílem: cílem je meditace. 

"I kdybys minul," říká Mistr, "úplně cíl minul, nezáleží na tom. Neměl bys však minout prapůvodní zdroj."

Herrigel byl šílený. Čím šílenější byl, tím větší snahu vyvíjel. Čím více se snažil, tím více Mistr říkal: "Nepochopil jsi mě."

Pak přišel den, kdy si Herrigel pomyslel: "To je nemožné, to se nemůže stát. Tři roky každodenní snahy je příliš dlouhá doba," byl frustrován. Řekl Mistrovi: "Dovolte mi odjet. Není to pro mne. Nedokážu si to představit. Udělal jsem všechno, co jsem mohl … nic se nestalo."

Mistr říká: "Protože jsi udělal, co jsi mohl, nedovoluješ životní síle konat. Ty jsi ta překážka!"

Herrigel se rozhodl odjet. V den svého odjezdu se zašel rozloučit se svým Mistrem. Mistr zrovna trénoval jiného žáka. Herrigel tam jen seděl, poprvé za celý čas lhostejný, protože odjížděl a zanechal už veškerého snažení, nemělo to smysl. Tiše seděl a díval se na Mistra očima bez touhy, bez ambice, bez dosahování. Jen se díval na Mistra a poprvé po třech letech pochopil, že Mistr šíp nepouští – že ho pouští životní síla. Šíp byl puštěn něčím, co nevycházelo z ega, něčím, co přicházelo z hlubší energie. 

Stál tam jak zhypnotizovaný. Přistoupil k Mistrovi. Vzal mu z rukou luk a vystřelil šíp … Mistr povídá: "Správně! Dokázal jsi to." Herrigel píše: "Nyní už chápu rozdíl mezi tím, kdy pouští šíp životní síla a kdy ho pouštím já."

"Jakou energii ovládáš, ty, tak slavný?" ptá se Jakša.

Váju se pokouší ukázat tuto energii.

Váju se toho chopil vší silou; nebyl však jakkoli schopen stéblo odfouknout. Zmizel odtamtud a vrátil se k bohům se slovy: "Nemohu zjistit, kdo tento Jakša je."

Přitom to bylo tak jasné! Nebylo potřeba nic zjišťovat. Celá věc byla úplně zřejmá. Váju se pokoušel odfouknout stéblo a nedokázal to. Oheň se pokoušel stéblo spálit. Dokázal by spálit celou zemi, ale jediné stéblo nezapálil. Záležitost byla tak jasná: Jakša byl prapůvodním zdroje energie.

Oni však nedokázali poznat, že jim byla odebrána energie, že se stali pouhými skořápkami – prázdní. Oheň nedokázal zapálit stéblo, Váju nedokázal odfouknout stéblo. Bylo tak snadné pochopit, že zdroj byl odebrán. Oni to však poznat nedokázali.

Ego je opravdu vždy tak slepé, že nikdy nedokáže rozpoznat svou neschopnost. I když zdroj odešel, myslí stále ve starých termínech. I když je všechno zničeno a všechno je chybné, stále myslí ve starých termínech.

Pak se bohové obrátili na Indru.

Indra je v indické mytologii nejvyšším z bohů. Zeptali se Indry:

"Ach, Indro, prosím, zjisti, kdo je tento Jakša ." "Ano," říká Indra a spěchá k Jakšovi. Jenže Jakša zmizel.
Když se Indra přiblížil k Jakšovi, Jakša zmizel. 

Slovo "Indra" je velmi důležité. Pochází ze stejného kořene jako indrija. Indrija znamená smysly a "Indra" znamená vedoucí smyslů – hlava. Kdo je vedoucí smyslů? Mysl. Všechny smysly – tvé uši, tvé oči, tvé ruce – jsou pouze podřízené mysli. Mysl je Indra, ano, takže v těle je hlavní bůh mysl.

Oči patří Ohni a všechny tvé smysli patří nějakému bohu. Tvá mysl patří Indrovi. Indra znamená vedoucí indrijí – všech smyslů. Takže, když všechna božstva zklamala, smysly zklamaly, obrátily se na hlavu, mozek, mysl. Co se však stalo? To je krásné, toto podobenství je prostě rozkošné. Když se smysly přiblížily božskému, konečnému, Brahmanovi, byl tam – ale když se přiblížila mysl, On zmizel.

Myslí Ho nemůžeš vidět, myslí není dosažitelný. Když se mysl pokouší zjistit, kdo je konečný zdroj, stává se neviditelným. Pro mysl není viditelný. Pro intelekt je konečné neviditelné. Proto věda nenachází žádný božský prvek. Věda ho najít nemůže, protože věda je Indra – mysl, intelekt, rozum.

Duch zmizel z Indrova dohledu. Zapojíš-li svou mysl do hledání, není co hledat. Zmizí to. A ještě jedna věc k pochopení: můžeš Boha cítit prostřednictvím těla, můžeš Boha cítit chutí, můžeš Ho cítit čichem, ale nemůžeš Ho cítit intelektem – rozumem. Je dosažitelný dokonce i smysly. Budeš-li citlivější, můžeš se Ho dotknout. Prostřednictvím intelektu je však absolutně nedosažitelný. Intelekt není těmi dveřmi. 

Máš-li citlivé tělo, můžeš v Bohu žít, můžeš Ho dýchat. Na tom, jak máš pronikavý intelekt, však nesejde, nemůžeš se Ho dotknout, nemůžeš se k Němu přiblížit. Když do věci vneseš intelekt, On jednoduše není. Prostě zmizí.

V té chvíli uviděl Indra ženu, krásnou Umu, dceru sněžné hory Himáváty. Jí se zeptal: "Kdo by ten Jakša mohl být?"
S myslí – vneseš-li do toho mysl, vneseš-li do toho rozum – Konečné zmizí. Co se stane? Toto podobenství má mnoho výkladů, mnoho rozměrů. Když Konečné zmizí, zdrojem všeho se stane sex. Máš pak pocit, jako by sex byl zdrojem veškeré energie. Nedokážeš-li pocítit Božské jako zdroj všeho, máš pocit, že zdrojem energie je sex. 

Věda dokázala, že Bůh neexistuje, poté přišel Sigmund Freud s tvrzením, že existují pouze ženy. Také, jsi-li žena, můžeš říci, že existují jen muži. Věda připravila půdu: Bůh se stal neviditelným.
A když není Bůh, jediným Bohem je sex. Cítíš, že všechno je kvůli sexu – Freud to říká. Kdyby Freud znal toto podobenství, možná by pochopil. Toto podobenství je kritika, hluboká kritika celé jeho ideologie. Neexistuje-li Bůh, stává se Bohem sex. 

Před Indrou se objevila krásná žena a on se jí zeptal: "Umo, kdo byl ten, co zmizel?"

S intelektem nemůžeš proniknout hlouběji, než je sex. Sex je samozřejmě součástí té obrovské energie. Pouze s myslí však zůstaneš uspokojen částí, nikoli prapůvodním zdrojem. Mysl je zapletena do sexu, stalo se z toho bludiště. Nemůžete z něj ven. Ať jdete kamkoli, vracíte se k němu znovu a znovu. 

Nyní se všechno omezuje na sex. Freud říká: "Miluje-li matka své dítě, je v tom sex; miluje-li otec své dítě, je v tom sex. Miluje-li
otec svou dceru, je to heterosexuální; miluje-li otec více svého syna, je to homosexuální."

Zrovna teď, před několika dny, jsem četl knihu. Tu knihu napsal jeden psychoanalytik, píše: "Je možné, že Ježíš byl homosexuál, protože vždy chodil se svými dvanácti apoštoly – s muži." Chodit s muži znamená homosexualitu! Kdesi jsem četl od jiného psychoanalytika, že buddhističtí mniši musejí být homosexuální, protože žijí zásadně ve společnosti mužů.
Všechno je omezeno na sex – přiblíží-li se mysl.

Před Indrou, před myslí, Konečné zmizelo.
V té chvíli uviděl Indra ženu, krásnou Umu, dceru sněžné hory Himáváty. Jí se zeptal: "Kdo by ten Jakša mohl být?"

To je to, co děláme – ptáme se sexu: Co je to život?

13

Člověk může být transcendován

V čem spočívá rozdíl, porovnáme-li psychoanalýzu
a meditaci?

Existuje třetí možnost pro ty,
kteří ti nemůžou totálně věřit nebo nevěřit?

Ponechám-li všechno na tobě,
a přesto se nic nestane, jedná se také o odevzdání se?

První otázka:

Na Západě byli psychoanalytici vychováni Freudem, Adlerem, Jungem a Wilhelmem Reichem, aby mohli řešit problémy vznikající
z ega, jako je frustrace, konflikty, schizofrenie a šílenství. Vysvětli nám prosím rozdíly, srovnáme-li psychoanalýzu s meditačními technikami, omezení a neúplnost systému psychoanalýzy při řešení lidských problémů spojených s egem.

První věc, kterou musíte pochopit je toto: jakýkoli problém spojený s egem nemůže být vyřešen, aniž by ego bylo transcendováno. Můžeš problém odložit; můžeš do problému vnést trochu normálnosti, můžeš ho učinit normálním, můžeš ho zmírnit, ale nemůžeš ho vyřešit. Prostřednictvím psychoanalýzy můžeš učinit člověka ve společnosti výkonnějším, ale psychoanalýza nikdy problém nevyřeší. Když se problém odloží, posune, vytváří jiný problém. Jednoduše mění svou pozici, ale stále zůstává přítomen. Dříve či později přijde nový výbuch a tento nový výbuch starého problému bude těžší odložit či posunout.
Psychoanalýza je dočasné uvolnění, protože psychoanalýza nemůže připustit nic, co by transcendovalo ego. Problém může být vyřešen jedině tehdy, dokážeš-li se dostat za něj. Nedokážeš-li se dostat za něj, pak ty jsi problém. Kdo ho tedy vyřeší? Jak by ho člověk měl řešit? Ty jsi problém – problém není něco od tebe odděleného.

Jóga, tantra a všechny meditační techniky jsou založeny na jiném základu. Říkají: problémy existují, problémy jsou okolo tebe, ale ty nikdy problém nejsi. Můžeš problémy transcendovat. Můžeš se na ně dívat, zrovna jako se dívá člověk z hory dolů do údolí. Toto svědectví sebe řeší problém. Skutečně, stačí problém pozorovat
a už je napůl vyřešen, protože dokážeš-li pozorovat problém, dokážeš-li ho cele sledovat, nejsi-li v něm obsažen, můžeš stát stranou pozorovat ho, jasnost, která přichází z tohoto pozorování, ti poskytne stopu, tajný klíč. Téměř všechny problémy existují proto, že nemáš dostatečné jasno, abys je pochopil. Nepotřebuješ řešení: potřebuješ jasno.

Správně pochopený problém je vyřešen, protože problém vzniká díky ne-chápající mysli. Ty vytváříš problém, protože ty nechápeš. Podstatné tedy není vyřešit problém: podstatné je vytvořit více pochopení. Máš-li více pochopení, více jasno a dokážeš-li se k problému postavit nezaujatě, pozorovat ho, jako kdyby nepatřil tobě, jako kdyby patřil někomu jinému; dokážeš-li mezi sebou a problémem vytvořit odstup – jen tehdy může být vyřešen.

Meditace vytváří tento odstup, dává ti perspektivu. Dostáváš se za problém. Úroveň vědomí se mění.

Psychoanalýzou zůstáváš na stejné úrovni. Úroveň se nikdy nemění. Jsi znovu urovnán na stejné úrovni. Tvé uvědomění, tvé vědomí, tvá schopnost pozorovat se nemění. Když vstupuješ do meditace, dostáváš se výš a výš. Můžeš se podívat dolů na své problémy. Teď už jsou v údolí a ty jsi na kopci. Z této perspektivy, z této výšky, vypadají všechny problémy jinak. Čím více odstup roste, tím více roste tvá schopnost pozorovat je, jako kdyby ti nepatřily.

Pamatuj si jedno: když problém není tvůj, vždy můžeš dát dobrou radu, jak ho řešit. Patří-li problém někomu jinému, má-li potíže někdo jiný, jsi vždy moudrý; můžeš udílet velmi dobré rady. Patří--li problém tobě, nevíš zkrátka co dělat. Co se stalo? Problém je stále stejný, jenže teď už v něm jsi obsažen. Dokud to byl problém někoho jiného, měl jsi dostatečný odstup, abys ho mohl pozorovat nezúčastněně. Všichni jsou dobrými rádci pro druhé, přihodí-li se však věc tobě samému, všechna tvá moudrost je tatam, protože je ztracen odstup.

Kdosi zemřel a rodina truchlí: můžeš dát dobrou radu. Můžeš říci, že duše je nesmrtelná; můžeš říci, že nic neumírá, život je věčný. Zemře-li však někdo, koho jsi miloval, kdo pro tebe něco znamenal, tvůj blízký – tlučeš se do prsou, pláčeš a naříkáš. Sobě samému teď nedokážeš dát stejnou radu – že život je nesmrtelný, nikdo neumírá. Nyní to vypadá absurdně. 

Tak si pamatuj, radíš-li druhým, můžeš vypadat bláznivě. Říkáš-li osobě, které zemřel milovaný člověk, že život je věčný, bude si myslet, že jsi hlupák. Říkáš jí nesmysly. Ten člověk ví, co je to ztratit milého. Žádná filozofie nemůže poskytnout útěchu. Také ví, proč říkáš takové věci: protože to není tvůj problém. Můžeš si dovolit být moudrý – on nemůže.

Prostřednictvím meditace transcenduješ své obyčejné bytí. Objeví se v tobě nový bod, ze kterého se můžeš dívat na věci novým způsobem. Je vytvořen odstup. Problémy stále existují, jsou však velmi vzdálené – jako by se děly někomu jinému. Nyní můžeš dát dobrou radu sám sobě, není však potřeba to dělat. Sám odstup tě učiní moudrým. Takže celá technika meditace sestává z vytvoření odstupu mezi problémem a tebou. Zrovna teď, tak jak jsi, jsi s problémy příliš zapleten, takže nemůžeš myslet, nemůžeš kontemplovat, nedokážeš je prohlédnout, nedokážeš být pozorovatelem.

Psychoanalýza napomáhá pouze k znovuuspořádání. Není to transformace – to zaprvé. Zadruhé: v psychoanalýze se staneš závislým. Potřebuješ odborníka a ten odborník všechno udělá. Zabere to tři, čtyři nebo pět let, je-li problém hluboký a ty budeš pouze závislý – neporosteš. Spíše naopak budeš čím dál závislejší. Budeš potřebovat psychoanalytika každý den nebo dvakrát, třikrát týdně. Zmeškáš-li ho jedenkrát, budeš se cítit ztracen. Přestaneš-li s psychoanalýzou, budeš se cítit ztracen. Stane se drogou, alkoholismem.

Začneš být na někom závislý – na odborníkovi. Můžeš mu sdělit svůj problém a on ho vyřeší. Prodiskutuje ho a odstraní z tebe jeho nevědomé kořeny. Udělá to ovšem on. Řešení bude provedeno někým jiným.

Pamatuj, že problém, který vyřeší někdo jiný, ti vyspělost nepřinese. Problém vyřešený někým jiným může přinést vyspělost tomu člověku, ale nikdy ne tobě. Tebe může učinit ještě více nevyzrálým. Kdykoli se tedy vyskytne problém, potřebuješ radu odborníka, odbornou radu. Já se domnívám, že ani psychoanalytik tvými problémy nevyzrává, protože on chodí na psychoanalýzu k jinému psychoanalytikovi. Mají své vlastní problémy. Vyřeší tvé problémy, nedokážou však vyřešit své vlastní – jde opět o záležitost odstupu.

Sám Wilhelm Reich se stále pokoušel podrobit se psychoanalýze od Sigmunda Freuda. Freud ho jako klienta odmítal a on se celý život cítil dotčen, že ho Freud odmítl. Freudisté, ortodoxní freudisté, ho nikdy nepovažovali za odborníka, protože on sám nebyl podroben psychoanalýze.

Každý psychoanalytik chodí k někomu jinému se svými vlastními problémy. Je to jako lékařská profese. Když je doktor sám nemocen, nemůže diagnostikovat sám sebe. Je tak blízko, že podléhá strachu, a tak jde za někým jiným. Jsi-li chirurg, nemůžeš operovat své vlastní tělo – nebo snad můžeš? Nemáš potřebný odstup. Bylo by obtížné operovat své vlastní tělo, je však těžké dokonce
i to, když je vážně nemocná tvá žena a má jít na těžkou operaci – nemůžeš operovat, protože se ti budou třást ruce. Je zde taková blízkost, že budeš mít strach. Nebyl bys dobrý chirurg. Musíš si nechat poradit; musíš zavolat jiného chirurga, aby operoval tvou ženu.

Co se děje? Operoval jsi, máš za sebou už mnoho operací. Tak co se nyní děje? Nedokážeš to na svém dítěti nebo na své ženě, protože máš příliš malý odstup – jako kdyby odstup ani nebyl. Bez odstupu nemůžeš být nezúčastněn. Takže psychoanalytik může pomáhat druhým, ale když má sám problémy, musí si nechat poradit, musí se podrobit psychoanalýze od někoho jiiného. To je
opravdu divné! Že i člověk, jako je Wilhelm Reich, se nakonec zblázní.

Nedokážeme si představit, že by se Buddha zbláznil – nebo to snad dokážeš? Kdyby se Buddha mohl zbláznit, nebylo by z této bídy úniku. Je nepředstavitelné, že by se Buddha zbláznil.

Podívejte se na život Sigmunda Freuda. On je otcem, zakladatelem psychoanalýzy. Mluvil o problémech velmi hluboce. Co se však týče jeho samotného, nevyřešil jediný problém. Ani jediný problém! Strach byl pro něj stejným problémem jako pro všechny ostatní. On byl velmi vystrašený a nervózní. Hněv byl pro něj stejný problém jako pro kohokoli jiného. Dokázal být tak rozhněvaný, že upadal do bezvědomí. A tento člověk toho věděl tolik o lidské mysli, ale co se však týče jeho samého, zdá se, že mu tato znalost byla k ničemu. Sám Jung upadal do bezvědomí, když se dostal do stavu hluboké úzkosti; stávalo se to. V čem je problém? Problém je v odstupu. Přemýšlejí o problémech, ale nerostou ve vědomí. Intelektuálně přemýšlejí, chladně, logicky a dojdou k nějakému úsudku. Někdy tyto závěry můžou být správné, ale to není důležité. Nerostou ve vědomí, žádným způsobem se nestávají superlidmi. Dokud netranscenduješ lidství, problémy nemůžou být vyřešeny – můžou být jen přeuspořádány.

V posledních dnech svého života Freud prohlásil: "Člověk je nevyléčitelný. Můžeme nanejvýš jen doufat, že bude moci existovat jako uspořádané bytí; jiná naděje není. Nanejvýš! Člověk nemůže být šťastný," říká Freud, "nanejvýš ho můžeme uzpůsobit tak, aby nebyl příliš nešťastný. To je vše. Šťastný však být nemůže – je nevyléčitelný." Jaké řešení může vzejít z takovéhoto postoje? Toto je zkušenost po čtyřiceti letech práce s lidskými bytostmi – že člověku není pomoci, že člověk je přirozeně, od přírody na tom bídně, a že v utrpení zůstane.

Jóga však říká, že člověk může být transcendován. Tím nevyléčitelným není člověk: tím je jeho minimální vědomí, které vytváří problém. Posilujte ve vědomí, zesilujte vědomí a problémy se zmenší. Existují ve stejném poměru: minimální vědomí, maximální problém; maximální vědomí, problém jednoduše zmizí – zrovna jako když ráno vyjde slunce a kapky rosy zmizí. S úplným vědomím žádný problém neexistuje, protože v úplném vědomí nemůže problém vzniknout. Nanejvýš může být psychoanalýza léčba, ale problémy budou stále vznikat; není prevencí.

Jóga a meditace jdou do velké hloubky. Změní tě, takže problém se nemůže objevit. Psychoanalýza se zabývá problémy: meditace se zabývá přímo tebou. Problémy ji vůbec nezajímají. Proto největší východní psychologové – Buddha, Mahávíra nebo Kršna –
o problémech nemluví. Je to z tohoto důvodu; Západní psychologie se domnívá, že psychologie je nový obor. Není!

Stalo se v tomto století, na jeho počátku, že Freud mohl vědecky dokázat, že existuje něco jako nevědomí. Buddha o něm mluvil před dvaceti pěti stoletími. Buddha však nikdy nemluvil o problémech; říká, že problémy jsou nekonečné. Když se budeš probírat každým problémem, nikdy nebudeš schopen se všemi probrat – prober člověka samého! Prostě zapomeň na problémy. Prober bytí samotné a pomoz mu růst. Jak bytí roste, jak se stáváš více vědomým, problémy odpadají. Nemusíš se o ně starat. 

Tak například schizofrenik, rozdělená osobnost. Psychoanalýza se bude zabývat tímto rozdělením – jak způsobit, aby rozdělení bylo práceschopné, jak toho člověka přerovnat, aby mohl fungovat, aby mohl mírumilovně žít ve společnosti. Psychoanalýza bude probírat problém, schizofrenii. Přijde-li takový člověk k Buddhovi, Buddha o schizofrenii nebude mluvit. Řekne: "Medituj, aby se vnitřní bytí stalo jednotným. Stane-li se vnitřní bytí jednotným, rozdělení na povrchu zmizí." Rozdělení existuje – ale není to příčina, je to následek. Protože někde v hlubinách bytí je dualita a tato dualita způsobila prasklinu na povrchu.

Ty stále cementuješ prasklinu, ale vnitřní rozdělení zůstává. Prasklina se pak objeví někde jinde. Ty ji zase zacementuješ; ona se opět objeví někde jinde. Odstraníš-li jeden psychický problém, jiný se ihned objeví. Odstraníš i ten, objeví se třetí. 

To je dobré pouze pro odborníky, protože oni se tím živí. Jinak je to k ničemu. Západ se musí dostat za psychoanalýzu. Dokud Západ nedojde k metodám růstu vědomí, vnitřnímu růstu bytí, rozšiřování vědomí, psychoanalýza příliš nepomůže. 

To už se děje: psychoanalýza je zastaralá. Odvážní západní myslitelé nyní přemýšlejí o tom, jak rozšiřovat vědomí a ne jak řešit problémy – jak způsobit, aby člověk byl bdělejší a vědomější. Už to přišlo; semínko vyklíčilo. Ten důraz si zapamatujte. 

Mne nezajímají vaše problémy. Jsou jich miliony a miliony a nemá smysl je řešit – protože ty je vytváříš a ty zůstáváš nedotčen. Vyřeším jeden problém, ty jich vytvoříš deset. Nemůžeš být poražen, protože tvůrce zůstává mimo. A já budu jen dál a dál řešit … Jen bych plýtval energií.

Tvé problémy ponechám stranou. Prostě vstoupím do tebe. Změněn musí být tvůrce. Když je tvůrce změněn, problémy na povrchu zmizí – protože už s nimi nikdo nespolupracuje, nikdo není nápomocen jejich tvoření, nikdo se z nich neraduje. Možná ti tato slova připadají divná, zapamatuj si je však dobře – raduješ se ze svých problémů, proto je vytváříš. Raduješ se z nich z mnoha důvodů.

Celé lidstvo je nemocné, protože existují základní důvody, příčiny, které stále přehlížíme. Když je dítě nemocné, dostane se mu pozornosti, když je zdravé, nikdo se o něj nezajímá. Když je dítě nemocné, rodiče ho zahrnují láskou – nebo to alespoň předstírají. Je-li však v pořádku, nikdo se o něj nezajímá. Nikdo ani nepomyslí na to, že by ho šel políbit nebo obejmout. Dítě se naučí trik. Láska je základní potřeba, pozornost je základní potravou. Pro dítě je pozornost potenciálně potřebnější než mléko. Bez pozornosti v něm něco zemře.

Možná, že jste slyšeli něco o nových pokusech v jedné anglické laboratoři v Delabaru, kde experimentují s rostlinami. Dokonce i rostliny rostou rychleji, věnujete-li jim pozornost – jen se na ně láskyplně díváte. Pro pokus se připraví dvě květiny. Jedné věnujete pozornost, lásku, úsměv, láskyplný přístup a té druhé nevěnujete pozornost vůbec. Dáte jí všechno ostatní, co potřebuje – vodu, umělé hnojivo, sluneční svit. Oběma rostlinám dáváte všeho stejně, ale jedné věnujete ještě navíc pozornost, zatímco druhé ne; kdykoli ji míjíte, alespoň se na ni podíváte. Uvidíte, že jedna poroste rychleji, bude mít větší květy. Ta druhá zaostává, má menší květy.

Pozornost je energie. Dívá-li se na tebe někdo láskyplně, dává ti potravu – velmi jemnou potravu. Proto všechny děti potřebují pozornost a vy jim dáváte pozornost, pouze když jsou nemocné, když mají nějaký problém. Potřebuje-li tedy dítě pozornost, vytvoří problém, stane se z něj tvůrce problémů.

Láska je základní potřeba. Tvé tělo roste z jídla, tvá duše roste
z lásky. Jenže ty dostáváš lásku, jen když jsi nemocný, když máš problém; jinak ti lásku nikdo nedá. Děti se učí tvým způsobům; začínají si vytvářet problémy. Je-li dítě nemocné, má-li problém, všichni mu věnují pozornost. 

Všiml sis toho někdy? Děti jsou doma a tiše, klidně si hrají. Když přijde nějaký host, začnou dělat problémy – protože tvá pozornost směřuje k hostu a děti se jinyní snaží získat. Potřebují tvou pozornost, pozornost tvého hosta, pozornost všech pro sebe. Něco vyvedou, vytvoří nějaký problém. Je to nevědomé! Později se to však stane vzorem. Když vyrostou, stále něco vyvádějí …

U žen platí, že devadesát procent jejich nemocí, jejich mentálních problémů, je v podstatě potřeba lásky. Miluješ-li ženu, nemá problémy. Vyskytne-li se v lásce nějaký problém, objeví se v ženě náhle mnoho problémů. Nyní vyžaduje pozornost. Psychoanalytici využívají tuto potřebu pozornosti, protože oni jsou profesionální dárci pozornosti. Jdeš za ním: on je profesionál. Celou hodinu ti pozorně naslouchá. Ať řekneš cokoli, jakýkoli nesmysl, poslouchá, jako kdyby byly kázány védy. Přesvědčí tě, abys mluvil ještě víc, abys ještě něco řekl – nedůležitého, důležitého: snaží se vyvést tvou mysl z míry! Cítíš se tak dobře.

Víš, že devadesát devět procent pacientů se do svého psycho-
analytika zamiluje? Je velký problém, jak udržet vztah klient – odborník, protože dříve nebo později se z toho stane milostný vztah. Proč? Proč se pacientka zamiluje do psychoanalytika? Nebo naopak: proč se pacient zamiluje do psychoanalytičky? Důvod je tento: poprvé dostali dostatek pozornosti. Potřeba lásky je uspokojena.
Dokud nebude změněno tvé základní bytí, z řešení problémů nic nevznikne. Máš nekonečný potenciál vytvářet nové. Meditace je snaha učinit tě nezávislým – to zaprvé. Zadruhé: změnit tvůj typ
a kvalitu vědomí. S novou kvalitou vědomí nemůžou staré problémy existovat: prostě zmizí. Například když jsi byl dítě, měl jsi jiný typ problémů. V době dospívání tyto problémy jednoduše zmizely. Kam zmizely? Nikdy jsi je nevyřešil. Prostě zmizely. Nedokážeš si dokonce ani vzpomenout, co to bylo za problémy, které jsi měl
v dětství. Vyrostl jsi – a ty problémy zkrátka zmizely.

Pak jsi dospíval; měl jsi opět jiný druh problémů. Až zestárneš, nebudou existovat. Ne že bys je byl schopen vyřešit – nikdo není schopen vyřešit problémy – člověk z nich může pouze vyrůst. Až zestárneš, budeš se smát svým vlastním problémům, které jsi měl, které byly tak naléhavé, tak ničivé, že jsi kvůli nim mnohokrát
uvažoval o spáchání sebevraždy. Když jsi zestárl, jen se směješ: kam ty problémy zmizely? Vyřešil jsi je? Ne – jen jsi vyrostl! Ty problémy patřily tomu určitému stupni růstu.

Podobně je tomu i v tomto případě: jak rosteš hlouběji do vědomí, problémy mizí. Přijde chvíle, kdy budeš tak vědomý, že problémy nebudou. Meditace není analýza. Meditace je růst. Nezabývá se problémy: zabývá se bytím.

Druhá otázka:

Minulý večer jsi říkal, že buď máme všemu, co říkáš, věřit jako pravdě, nebo ti naopak totálně nevěřit, považovat vše, co říkáš, za nepravdu, a obě možnosti nám pomůžou. Co však mají dělat ti, kteří nejsou schopni tak či onak být totální? Existuje nějaká třetí možnost pro tento případ?
Neexistuje a existovat nemůže. Tou třetí možností už je tvůj stav – není potřeba … Toto jsou dvě možnosti, jak se z toho dostat. Třetí možnost už jsi ty – zmatek. Z tohoto zmatku můžeš vyjít jedině tehdy, bude-li tvá snaha totální. Proč je tak těžké být totální, ať už ve víře, či nevíře? Proč je snadné zůstat uprostřed? Protože jsi-li uprostřed, není potřeba žádná změna: už tam jsi. Přemýšlíš-li pak, čemu věřit a čemu nevěřit, zůstává tvá mysl stejná – protože je to tvá mysl, která vybírá čemu věřit a čemu nevěřit. Vybíráš v závislosti na své mysli.

Jak je tedy možné tuto mysl změnit? Je-li ten, kdo volí, tvá mysl, vybere něco, co jí bude potravou. Stále bude odmítat to, co by pro ni mohlo být destruktivní nebo by ji mohlo změnit. Mysl se pokouší zůstat v daném stavu. Chce být statická – protože se změnou přichází bolest, nejistota. Musíš znovu všechno přeuspořádat. To vypadá obtížně. 

Mysl je tedy přirozeně ortodoxní a to dokonce i mysl těch, kteří se považují za revolucionáře. Mysl je ortodoxní – tudíž každá revoluce bude nakonec ortodoxní. Všichni revolucionáři se nakonec změní v dogmatiky. Každá revoluce končí statickou společností. Proč se to děje? Protože sama přirozenost mysli je ortodoxní – lpí na starém. Řeknu-li něco, můžeš si vybrat: můžeš si vybrat to, co ti pomůže zůstat tak, jak jsi. Prohlásíš: "Tohle je pravda." O tom, co by tě dovedlo k transformaci – k neznámému stavu, do nejistoty, na nevyznačenou cestu, neznámou cestu – prohlásíš: "To není pravda."

A tak si budeš stále vybírat – to je to, co děláš. Něco ti řeknu: buď totální! Změna je pak nucena přijít, revoluce nastane. Říkám-li: "Věř mi totálně," nebo "vůbec mi nevěř" … Neříkám věř mi. Říkám buď totální! Když zůstaneš napůl srdce, nikam se nepohneš. Jak by ses mohl rozhodnout, co je pravda a co nepravda? Je mnohem více pravděpodobné, že to, co považuješ za pravdu, bude nepravda, a naopak, protože znáš-li už pravdu, pak není potřeba – vůbec není potřeba, abys chodil za mnou nebo za kýmkoli jiným. Není potřeba! Ale mysl stále dělá triky.

Dnes za mnou přišel jeden mladý muž. Povídám mu: "Skoč – skoč do sannjásinství." 

On na to: "Slyšel jsem J. Kršnamurtiho a nemohu se nikomu odevzdat." Jenže on si neuvědomuje, že už se odevzdal J. Kršnamurtimu. 

J. Kršnamurti říká: "Nikomu se neodevzdávej," tak se neodevzdává. Ale tuto radu přijal – tedy už se stal následovníkem. Jeho mysl dělá trik. Myslí si, že teď není potřeba nikoho následovat.

Už ses následovníkem stal, je to však nevědomé. Neuvědomuješ si, co se s tebou stalo. Nebude to nic platné, protože to je nevědomé. Dokud se to nestane vědomé …

Říkám: cítíš-li, že Kršnamurti má pravdu, pak se mu odevzdej vědomě a totálně. Udělej to však vědomě, protože jen to, co je vědomé, může pomoci při transmutaci, transformaci. To, co je nevědomé, ti příliš nepomůže. Nebo pokud si myslíš, že se nikomu
odevzdat nepotřebuješ, budeš muset chránit svou nezávislost mnoha způsoby. Není pak potřeba chodit k J. Kršnamurtimu nebo ke mně nebo ke komukoli jinému, protože sama tato snaha k někomu jít, znamená, že potřebuješ pomoc – že je potřeba někoho jiného.

Ty si však hraješ sám se sebou; myslíš si: "Jen poslouchám. Vyberu si: co je pravda, tomu budu věřit; co není pravda, tomu nebudu věřit," – jako kdyby existovalo kritérium, podle kterého by se dalo určit, co pravda je a co ne. Jak to posoudíš? Buď to víš, pak není potřeba nikam chodit; nebo to nevíš, pak to ovšem nemůžeš posoudit.

Buddha říkával: "Neklaďte mi otázky. Raději udělejte cokoli z toho, co říkám, a po roce činnosti vám dovolím se zeptat. Ten rok však jen dělejte to, co říkám. Během tohoto roku nevybírejte. Následujte mě totálně. Po roce, až se očistíte a stanete se vědomými, můžete se mě ptát, můžete si vybírat, protože pak budete mít cosi jako kritérium, podle kterého můžete soudit – záchytný bod." Téměř pokaždé se však stalo, že po roce hluboké meditace, když Buddha řekl: "Nyní se mě můžeš ptát a já ti dovolím vybírat," dotyčný jedinec odpověděl: "Nyní už se nemám na co ptát
a nemám, co bych vybíral."

Řeknu-li ti: "Skoč do sannjásinství," myslím tím toto: na nějaký čas si nevybírej. Není to na celý život, na nějaký čas se však vzdej vybírání, takže tvé mysli nebude dovoleno zúčastnit se. Dělej také všechno, co říkám. Po roce vřelé snahy v dělání tě nechám si vybrat. Pak si budeš moci vybrat! Pak budeš moci myslet! Pak budeš mít něco, podle čeho můžeš soudit. Teď však soudit nemůžeš, jenže ty to stále děláš. 

Jsem spokojen s oběma typy lidí: s těmi, kteří dokážou říci: "Věřím totálně," – mohu s nimi pracovat; i s těmi, kteří říkají: "Vůbec ti nevěřím," – mohu je ponechat sama sobě. Ale s těmi pomatenými typy, co stále říkají: "Něco ti věřím a něco ne," nemohu dělat nic. A přitom okolo mne stále zevlují – nemohu jim pomoci. Zbytečně ztrácejí čas, protože si ode mne nedokážou nechat pomoci. Nechtějí. Ztrácejí čas, promarňují příležitost. Velmi snadno by se něco mohlo přihodit, kdyby byli uvolnění, ale oni nejsou. A ještě tvrdí, že budou soudit. Budou myslet … nikdy nedojdou
k závěru.

Nemůžeš k závěru dojít, protože tvá mysl je zmatená. Vybíráš-li ve zmatku, dostaneš se do ještě většího zmatku. Jakýkoli závěr, učiněný ve zmatku, tě uvádí do ještě většího zmatku. Zmatená mysl nemůže vybírat! To je význam odevzdání se. Cítíš-li tedy, že jsi zmaten, běž k někomu … kde cítíš jasno. Říkám "cítíš" – ne že si to myslíš. Cítíš-li, že někdo má jasno, které ty nemáš, odevzdej se. Je to riskantní, nebezpečné, ale člověk musí riskovat, protože bez riskování to nejde. 

Jsi-li příliš moudrý, chytrý a nechceš přijmout riziko, zmeškáš celý svůj život, aniž bys došel k jakékoli realizaci. Risk je základ. Je to riskantní! Protože si nemůžeš být absolutně jist, zda osoba, které se odevzdáváš, je skutečně pravdivá či nikoli. Je to riskantní, ale zkus to. Není-li pravdivá, i tehdy něco získáš, protože taková osoba tě nikam dovést nemůže. Není-li pravdivá a ty kvůli ní riskuješ celé své bytí, uvědomíš si, co je to nepravý mistr, a už nikdy nepadneš do stejné léčky. Je-li pravdivý, dostaneš se do nového rozměru bytí. Nic není ztraceno. Riskovat vždy stojí za to.

Ty jsi však chytrý – tvá chytrost je bariérou. Buď trochu bláznivý
a skoč. Nechytrač. Chytračením už jsi mnoho zameškal. Existují určitá místa, kam můžou vstoupit pouze blázni, šílenci a milenci; jsou to jisté dveře. Chytrý člověk tam nikdy nejde. Stává se, že se díky určitému riziku z bláznů stávají moudří a z moudrých blázni, protože blázni dokážou přijmout riziko, zatímco takzvaní moudří ne.

Není žádná třetí možnost. Existují tyto dvě možnosti. Třetí je ta, kterou žiješ. Domníváš-li se tedy, že ta třetí možnost je dobrá, zůstaň tím, čím jsi, nepřemýšlej o změně. Domníváš-li se, že to, čím jsi, už je přílišné utrpení, peklo, pak z tohoto pekla vyskoč. Skok je vždy do neznámého, tudíž je to risk; to je samozřejmé. Buď trochu odvážný, bláznivý.

Když Buddha opustil svůj palác, byl blázen. Dokonce i řidič, který zanechal Buddhu venku před jeho královstvím, mu řekl – jmenoval se Chhanna – Chhanna mu řekl: "Děláš bláznivou věc. Je to příliš riskantní: ztratit království kvůli něčemu, co je velmi nejasné. Nikdo neví, jestli nějaká duše opravdu existuje. Je bláznivé ztratit to, co máš, kvůli tomu, co je nejisté."

Buddha ho neposlouchal. Ten muž byl starý, moudřejší, a tak říká Buddhovi: "Jsi mladý a kvůli svému mládí nejsi dost dospělý na to, abys věděl, co děláš, vrať se! Všichni se pokoušejí dostat do paláce, kde ty žiješ. A kam jdeš ty – do žebroty? Kdyby Toho žebráci mohli dosáhnout, celý svět by byl plný žebráků. Žebráků jsou plné ulice, a žádný z nich ničeho nedosáhl. Kam jdeš, proč
riskuješ?" Opouštění známého pro neznámé je vždy risk.

Buddha říká: "Mám už známého až po krk. Poznal jsem ho – není už dále co poznávat. Tak mě nech riskovat. I kdybych prohrál, nic neztratím, protože nic nemám. Vyhraju-li, vyhraju všechno – risk vždy vítězí. Nic ztratit nemůžu, protože nic nemám! Tenhle palác se všemi krásnými ženami už jsem prožil, poznal. Dál už není co poznávat. Žádné tajemství. Je to nudné, pouhé opakování, zvyk. Stal jsem se strojem. Není k čemu se vrátit. Přijmu to riziko. Prohraju-li, nic neztratím, protože nic nemám."

Co jsi dokázal, že se tak bojíš odevzdání se? Co máš? Jsi jako nahý člověk, který se bojí vykoupat v řece, protože si myslí: "Kde si usuším svoje šaty?" A přitom je nahý. Nemá žádné šaty, ale jít se vykoupat do proudu se obává, protože si myslí, že si nebude mít kde usušit šaty. Co ztratíš? Vyhrát přitom můžeš všemi možnými způsoby, říkám "možnými": je to risk.

Náboženství není pro slabochy. Je jen pro ty, kteří jsou natolik silní, že vejdou do neznáma. Slaboši vždy zůstanou zmateni, protože jedou na dvou koních zároveň, dvěma směry. Nemůžou jet jen na jednom koni, protože se bojí. Jsou velmi chytří, takže si myslí, že když jeden kůň pojede špatně, zbyde jim alespoň ten druhý.
A tak jedou na dvou a nikdy nikam nedojedou, protože na dvou koních se jet nedá.

Třetí možnost není. Musíš se rozhodnout tak či onak – jen tak se v tobě začne revoluce. Staré musí zemřít, aby se mohlo zrodit nové, neexistuje kompromis. Staré nemůže v nějaké formě přetrvávat v novém; musí být úplně opuštěno. Náboženství je obojí, smrt i znovuzrození. Říkám-li ti: vyber si jedno, buď ve své volbě totální, bude to smrt – proto ten strach. Jenže dokud nezemřeš, nemůžeš být znovuzrozen. 

Poslední otázka: 

Ve všem se cítím úplně bezmocný – v životě, ve zdraví, v meditaci, a dokonce i v totálním odevzdání. Všechno, co můžu udělat, je vždy jen částečné. Nevědomé faktory mají velký vliv a mé snahy
a pokusy v ne-snažení jsou proti nim nicotné. Cítím, že chci všechno ponechat na tobě, ale i toto je možné pouze do té míry, které jsem vědomě schopen. Také jsem si vědom toho, že konečná událost se může, ale nemusí, přihodit v tomto životě, že se nemůžu ptát, kdy se to stane, ponechám-li všechno na tobě. Mohu si ponechat postoj ponechání všeho na tobě, i když si uvědomuji možnost, že realizace může stejně zabrat celé životy? Jedná se o odevzdání se, přestože se jeho následkem nic nestane?

Tři věci: první, "totálním" myslím cokoli, co je možné: nemám na mysli celek. Právě teď celek nemůžeš odevzdat, protože celek nejsi, jak bys ho tedy mohl odevzdat? "Totálním" myslím to, co můžeš: ničemu nebránit. To, co můžeš: celou tvou kapacitu – nikoli celé tvé bytí, protože tím nejsi, takže jak bys ho mohl odevzdat? Vše, co můžeš, však obsáhni do odevzdání. 

Bude to částečné – částečné v tom smyslu, že v tom nebude obsaženo celé tvé bytí. Máš nevědomé části. Ty do odevzdání nemůžeš zahrnout; je to pro tebe nemožné. Nevíš ani, co to je, kde to je, jak to funguje a jak by to mohlo být do odevzdání zahrnuto. Nedokážeš to. Všechno, co udělat můžeš, udělej – nic nevynechej. "Totálním" myslím celou tvou vědomou kapacitou se odevzdej. Takovýmto odevzdáním postupně vyroste i tvé vnitřní bytí a později bude v odevzdání obsaženo.

Ze začátku je to však možné pouze tímto způsobem. Nečekej tedy, až budeš schopen odevzdat celé své bytí, protože pak vůbec nebude potřeba se odevzdat – protože stal-li už ses celkem, není potřeba se odevzdávat. Odevzdání se je technika, jak se stát celkem. Tak tedy skoč, tak jak jsi a tolik, kolik dokážeš. To je vše.

Druhá věc: nestarej se o to, kdy se to stane. Může se to stát příštím okamžikem, nebo se to nestane celé životy. To záleží na okolnostech. Může se to stát příštím okamžikem. Je-li tvůj skok silný, totální, dal-li jsi do něj vše, co jsi měl, může se to stát příštím
okamžikem. Ponecháváš-li si něco, zabere to čas. Může to trvat celé životy. Stane-li se to dokonce i po mnoha životech, je to brzy – protože už jsi žil miliony životů a nestalo se to. 

Bude-li to tedy trvat už jen několik životů, není to mnoho, je to málo. Nedělej si s tím starosti – i tato obava se stane překážkou pro odevzdání se, tato obava vytvoří vnitřní podmínění. Vědomě či nevědomě budeš očekávat, že se to stane brzy. To se stane touhou a touha se stane překážkou. Nepřemýšlej tedy o tom, co se stane; nevytvářej podmínění. Ponech to nepodmíněné. Hluboko ve svém srdci řekni: "Ať se to stane kdykoli … nejsem. Ať už se to stane či nikoli, já jsem stále připraven k odevzdání." Pak se to stane velmi brzy. Může se to stát při odevzdání samém. Nemusí to trvat ani tu chvilku.

Řeknu ti jeden příběh, jedno velmi staré hinduistické podobenství:

Dva sannjásini meditovali pod dvěma stromy a okolo šel Narad. Narad je posel mezi dvěma světy, tímto a tamtím. Prošel mezi sannjásiny nesa novinky odtud tam a odtamtud sem.

Prošel kolem prvního mnicha – velmi starého, praktikujícího hluboké odříkání, pracujícího na svém spasení po mnoho životů. Mnich se ptá: "Narade, jdeš na druhý svět? Zeptej se tam Božského, kolik času ještě potřebuji, jak dlouho ještě budu muset existovat v tomto těle. Už je toho příliš! Pracuji již po mnoho životů. Tak kolik času mi ještě zbývá do konečné transformace? Zeptej se prosím."

Způsob, jakým se starý mnich tázal, byl plný napětí, plný dychtivosti, plný podmínění, jako kdyby si stěžoval. Měl pocit, že už vyvíjí houževnatou snahu mnoho životů – jako kdyby se mu stalo nějaké nedopatření. Tón, jakým se ptal, ten způsob, byl stížností.

Pak šel Narad kolem druhého stromu. Mladý muž tam tančil, zpíval, oslavoval extázi. Na Narada se ani nepodíval. Narad tam stál, až ho mladý muž uviděl; ten však nepřestával tančit. A tak se ho Narad sám ptá: "Nemáš žádné otázky? Mnich u vedlejšího stromu je měl. Mám ti přinést nějaké zprávy, kdy nastane tvé vykoupení?" Mladík se dál smál a nic neříkal.

Narad odešel na druhý svět a zase se kolem vracel zpátky. Starému mnichu povídá: "Ptal jsem se Boha – říkal: Ještě tři životy."

Starý mnich, dosud prozpěvující svou modlitbu a probírající se svým růžencem, jej odhodil se slovy: "Ještě tři životy!" Byl vyveden z míry a velmi se zlobil.

Narad přišel ke druhému stromu. Mladý muž stále tancoval. Narad říká: "Ačkoli jsi mne žádným úkolem nepověřil, zeptal jsem se. Obávám se ti to však sdělit, protože ten starý mnich zahodil svůj růženec, je zklamaný a hněvá se. Bojím se ti to tedy říci."

Mladík povídá: "Jen povídej, protože ať je to cokoli, je to požehnání, ať se stane cokoli, bude to dobré. Můžeš mi to říci. Neboj se."

Narad tedy říká: "Ptal jsem se Boha a On říkal: Bude se muset zrodit ještě tolikrát, kolik je listů na stromě, pod kterým tancuje."

Mladík byl nadšen. Říká: "Jen kolik je listů? Tak málo? Vždyť země je plná listů, nekonečného počtu listů!" Začal opět tancovat
a říká se, že v tom okamžiku zmizel ze země.

To je odevzdání. To je totální přijetí – žádné stěžování, žádné podmínění, žádné očekávání. Byl osvobozen okamžitě, v jediném okamžiku.

Nevím, co se stalo se starým mnichem; nic se o něm nepraví. Nemyslím si však, že by mu tři životy stačily. Musí tu někde být a stále na sobě pracovat.

14

Poznání všeho skrze jedno

1.
"Ten Jakša byl Brahman," říká Umá. "Samozřejmě jen díky vítězství Brahmana jste dosáhli takové slávy." Díky tomuto – slovům
Umy Indra pochopil, že Jakša byl Brahman.

2.
Proto vpravdě tito bohové – Agni, Váju a Indra předčili všechny
ostatní bohy, že se přiblížili Jakšovi nejvíce; oni byli prvními,
kteří Ho poznali jako Brahmana.

3.
Samozřejmě proto také Indra předčil všechny ostatní bohy, že se přiblížil Jakšovi nejvíce; on byl první, který Ho poznal jako
Brahmana.

4.
Toto je učení týkající se Toho – Brahmana. Je To jako záblesk; je To jako mrknutí oka. To říkáme s odvoláním na adhidaivu –
kosmickou manifestaci Toho.

5.
Nyní popis Toho s odvoláním na adhjátmu – aspekt Toho manifestovaný v člověku: mysl se chopila Brahmana vší silou, jak byl. Také Jeho myslí je tento Brahman vzpomenut a považován za vždy
blízkého.

Mysl je abstraktní. Nemůžeš se ji dotknout, nemůžeš ji vidět, nemůžeš ji slyšet. Můžeš jí jen myslet. Myšlení je abstraktní. Myšlenky se pohybují ve vakuu. Nemají žádnou substanci. Nemůžeš se jich dotknout, nemůžeš je slyšet, nemůžeš je cítit. Mysl je nejabstraktnější oblastí člověka a pokouší-li se tato abstraktní oblast dosáhnout pravdy, může o ní jen přemýšlet. Nemůže ji realizovat, nemůže ji cítit. Může o ní pouze kontemplovat.

Přiblížení bude nepřímé. Přímé jsou smysly: mysl je nepřímá.

Indra představuje mysl, Agni představuje oči a Váju – vzduch, představuje uši. To si pamatuj. Uši jsou částí, která je v kosmickém měřítku spjata se vzduchem. Oči jsou částí, která je v kosmickém měřítku spjata s ohněm či sluncem.

Váju se přiblížil k Brahmanovi, Agni se přiblížil k Brahmanovi: mohli ho uvidět, mohli ho uslyšet. Mohli být v téměř hmatatelném kontaktu s konečnou realitou, jenže ji nepoznali. Brahman byl přítomen, ale smysly nedokázaly poznat, kdo To byl. Pro rozpoznání je zapotřebí mysli; jen mysl dokáže rozpoznávat. Pak se ale objeví problém: mysl se nemůže přiblížit přímo. Mysl se přibližuje nepřímo. Mysl nemůže do reality vstoupit, protože mysl je abstraktní smysl. Dokáže jen myslet. Díky myšlení dokáže rozpoznávat, ale tím realita zmizí. Redukuje se na vnitřní myšlení. Indra dokáže rozpoznat, ale nikoli přímo, protože když se Indra přiblíží, Brahman, duch, zmizí.

Takže první věc k pochopení je tato: mysl je nepřímý proces. Smysly jsou přímé. Můžu se tě dotknout rukou, ale myslí se tě dotknout nemůžu. Můžu tě vidět očima, ale nemůžu tě vidět myslí. Mysl je uzavřena uvnitř mne a nevede z ní žádný most, kterým bych tě mohl přímo dosáhnout. Chce-li tě má mysl dosáhnout přímo, bude potřebovat nějaké médium. Chce-li tě mysl vidět, uvidí tě očima; k dotyku použije ruce. Je zapotřebí médium, jednatel, prostředník. Mysl potřebuje prostředníka.

Jakákoli znalost poskytnutá myslí tedy nemůže být bezprostřední. To je jeden ze závěrů východního myšlení, že mysl ti nemůže poskytnout o ničem bezprostřední poznání. Je potřeba prostředníka, poznání se dostaví díky zprostředkovateli, díky médiu. Neexistuje přímý průchod mezi mou myslí a realitou. Smysly jsou přímé, nedokážou však rozpoznávat. Mysl dokáže rozpoznávat, ale je nepřímá. Dokud tedy není mysl se smysly v hluboké harmonii, nemůžeš poznat realitu.

Agni se přiblížil sám, Váju se přiblížil sám, Indra se přiblížil sám. Všichni selhali. Brahman se ukázal Agnimu, ale Agni neměl mysl, aby mohl myslet, rozpoznávat, pamatovat; nemohl dospět k žádnému závěru, kdo To byl. Indra Ho mohl rozpoznat, ale neměl přímou možnost poznat, kdo To byl. A před myslí Brahman zmizel.

Takže první věc: je-li použito mysli, jako cesty k poznání reality, realita zmizí. Proto také pro vědu žádný Brahman neexistuje. Věda je Indra – práce mysli. Věda tedy stále popírá. Věda tvrdí, že v tobě žádný duch není, žádný Átman, žádný Brahman, žádná vesmírná duše ve vesmíru. To je mentální přiblížení, abstrakce, v podobenství je však ukryta ještě jedna hluboká věc. Brahman zmizí a objeví se žena, jedna z nejkrásnějších žen – Uma.

Když se mysl pokusí odhalit tajemství života, Brahman zmizí a objeví se sex. Pro mysl je sex Brahmanovi nejbližší, nejbližší možnost k poznání životních sil. Proč? Sex je mysli nejbližší z mnoha důvodů. Jeden z nich – Brahman je vesmírná životní síla a sex je tvá individuální životní síla. Brahman je vně tebe; sex je uvnitř tebe. Abys mohl ucítit Brahmana, je zapotřebí smyslů. Abys porozuměl sexu, můžeš zavřít oči a porozumíš mu. Je to realita v tobě. Také můžeme říct, že Brahman do tebe vstupuje ve formě sexu. Stal se v tobě sexuální silou. Je to individuální protějšek vesmírné životní síly.

Prostřednictvím mysli můžeš Brahmana pochopit jen jako sex. Takže, když abstraktní myšlení vrcholí, Brahman mizí a duší reality se stává sex. Už se to mnohokrát stalo; děje se to právě teď
v současném světě. Stalo se to v Indii a z toho důvodu tam vznikla tantra. Tantra znamená: dočista zapomeň na Brahmana – jen vstup do jádra sexuální energie, a tím Brahmana dosáhneš.

Tantra se zrodila, protože Indie dospěla k intelektuálnímu vrcholu, ke stejnému vrcholu, k jakému nyní dospívají západní státy. Indie už tento vrchol poznala – vrchol abstraktního myšlení, vrchol vědeckého bádání. Indie dospěla do velmi pokročilého stavu mysli, kdy Brahman mizí a životní síla se stává silou sexuální –
alespoň to tak vypadá. Tantra tedy učí, že žádný Bůh k přímému dosažení skutečně není. Dokud nepronikneš do tajemství sexu, dokud se do něj hluboko neponoříš, nemůžeš Brahmana poznat.

Je velmi symbolické, že se sex před Indrou objevil ve formě Umy. Umá je partnerka Šivy a Šiva je nejlepší tantrik. Umá je jeho protějšek. V tomto hlubokém zážitku životních sil je Šiva mužskou silou a Umá ženskou silou. Pro Šivu je Umá zdrojem životní síly, branou k vesmírnému. Pro Umu je touto branou Šiva. Když se Umá a Šiva setkají v hlubokém orgasmu, ztrácejí svá já a nastává vibrace samotné vesmírné síly.

Určitě jsi viděl šivalingam – není sám. Patří k němu jóni Umy. Šivalingam je umístěn v jóni Umy. Šivalingam je falický a přímo pod ním je pudenda – jóni. Šivalingam je symbol sexuálního orgasmu a setkání. Díky tomuto setkání mizí individuality a odhaluje se vesmírné.

Před Indrou se objeví Umá: před myslí se objeví sex. Tak tomu rozumím já. Indra se ptá Umy: "Kdo byl ten duch?" Když mysl dosahuje svého vrcholu, může se ptát jen sexuální energie: "Kdo je tato kosmická síla?"

V člověku je hlava, mysl, jeden pól a sex je druhý pól. Existuješ mezi dvěma póly. V tvé hlavě sídlí myslící síla, rozum, mysl. Přesně na opačném pólu je sex. Na tvé páteři jsou toto dva póly. Vědci říkají, že mozek je pouze rozšířením páteře. Na jednom pólu je sexuální energie a na druhém pólu uvažování. To jsou dva póly tvé páteře a tvá páteř je tvá existence. Existuješ díky páteři. Když rozum vyvrcholí, jsi na jednom pólu, v jednom extrému; je to úplně abstraktní. Sex je nejhmotnější; vůbec není abstraktní.

Očima můžeš vidět, rukama se můžeš dotýkat, ušima můžeš slyšet, ale sexuálním centrem se dostáváš nejhlouběji. Žádné oči se nemůžou dostat tak hluboko, žádné ruce se nemůžou dotýkat tak hluboko, žádné uši nemůžou slyšet tak hluboko. Sexem pronikáš do tajemství toho druhého velmi hluboko. Sex je síla pronikající velmi hluboko. Mysl nikdy nic neproniká přímo; sex proniká jen přímo. V sexu není žádná abstrakce; v mysli není žádná hmota. Sex v tobě představuje zemi, mysl oblohu. Sex jsou tvé kořeny, mysl jsou květy. 

Takže kdykoli chce mysl vědět, co je to životní síla, co je to Brahman, je jen jeden způsob a to sice vrátit se ke kořenům, protože kořeny spočívají ve vesmíru, hluboko ve vesmírné životní energii. Skrze sex se mysl může obrátit zpět k samému zdroji. Budeš-li stále jen myslet, pohybuješ se jen dokola v mysli a neexistuje způsob, jak vyjít ven. Můžeš stvořit velkou filozofii, velký systém, ale všechno to budou pouze systémy, slova, verbalizace; nemůžou to být skutečnosti. Mysl může poznávat jen tehdy, spadne-li dolů ke kořenům, do samého zdroje. Díky tomuto zdroji může být poznán Brahman.

Nyní se svět díky hledání Západu opět dostal do bodu, kde je mysl dominantní. Proto je na Západě takový zájem o sex, tolik výzkumů týkajících se sexu, tolik filozofování o sexu. Bůh je zatlačen stranou. Na Západě není v současné době základní problém Bůh: základní problém je sex. Bude-li moci být odhaleno toto tajemství, jen pak se může Bůh stát opět aktuálním problémem. A tak západní myslitelé stále bádají nad tajemstvím sexu: Co to může být?

Umá se objevila před Indrou a Indra se jí ptá: "Co byla tato síla? Kdo byl ten duch? Kdo byl ten, který přede mnou zmizel?" Tak se ptá mysl sexuální síly: "Co je to život? Co je to Bůh? Co je to Brahman?" Tázání se sexuálního centra je tantra. Tantra znamená jógu sexu. To může být prohlášeno jako proroctví: že pro nadcházející generace může být užitečná jen tantra, protože tantra zná tajemství, jak se ptát Umy, jak se ptát sexuálního centra, sexuální
energie, na konečný zdroj energie.

Umá odpovídá:

"Ten Jakša byl Brahman," říká.

Umá říká, že ten úkaz byl Brahman. Dvě věci, které sex může zodpovědět: pro muže je žena odpověď, pro ženu je odpovědí muž. Dokážeš-li se správně zeptat, sex pro tebe může být nejhlubší možnou odpovědí. Existuje několik nebezpečí.

Nezeptáš-li se správně, bude pro tebe sex znamenat utrpení. Stane se tvým nejhorším pádem. Dokážeš-li se zeptat správně, bude pro tebe sex nejhlubším poznaným tajemstvím. Zeptáš-li se špatně, bude sex nejhorším možným pádem. Musí tomu tak být, protože sex má výšku. Vydáváš-li se do výšky špatně, spadneš.

Křesťanství pochopilo sex pouze jako pád, zatímco tantra považuje sex za správnou odpověď. Křesťanství a tantra si navzájem odporují. Nejen křesťanství: džinismus a mnoho dalších náboženství se také staví k sexu do opozice. Mají k tomu svůj důvod. Ten důvod je padesátiprocentní možnost pádu. Je to nebezpečné. Zkus tedy jít jinou cestou, kde tato padesátiprocentní možnost pádu není. Matematicky je to padesát procent. Ve skutečnosti je to devadesát devět procent, protože sex má takovou sílu a je to tak nevědomá síla, že je těžké zůstat pozorný, meditativní, když s ním experimentuješ. Budeš nevědomý. A když jsi při orgasmu nevědomý, nikam tě nevede.

Skrze sex je devadesátidevítiprocentní pravděpodobnost pádu. Jen jedno procento je šance, že budeš stoupat. Tantra však říká, že pravděpodobnost pádu může být snížena správnými technikami
a muž či žena se můžou natrénovat. Milování se pak stává uměním – největším uměním. Znáš-li toto umění, přibližuješ se velmi opatrně, velmi jemně. Pak se nejedná jen o chvilkové uvolnění,
ulehčení. Stává se to svatým uctíváním.

Tantra nejdříve trénuje lidi být ne-sexuální. Tantra nejdříve učí dostat se do bodu, kdy pro tebe sex není šílenstvím. Tantra tě nejdříve učí být naprosto nepřipoután, bez touhy. Nahá žena, krásná žena, sedí před tantrickým hledajícím – sáddhakou – a on o ní musí kontemplovat, o její kráse jako o božské síle. Musí stále hledět dovnitř, aby se neobjevila žádost. Objeví-li se žádost, pointa je ztracena.

To je však ta nejtěžší věc! Hledající se celé měsíce učí dostat se za žádost. Objeví-li se krásná žena, krásná jako květina, a on nemá
v mysli žádost, jen pak mu Mistr dovolí, aby se k této krásné ženě přiblížil – bez touhy, aby vstoupil do té ženy bez touhy. Pak se to stane meditací a orgasmus se stane vesmírný. Pak nejsou přítomny individuality, protože individuality existují díky touze
a vášni. Tehdy se přihodí láska a takováto láska je modlitbou. Jeden skrze druhého takto vstupují do většího, které obsahuje vše.

Sex ti dá odpověď, staneš-li se příliš intelektuálním; tehdy ti může dát odpověď jedině sex. Jakákoli intelektuální doba se musí ptát prostřednictvím sexu. Jsi-li příliš v hlavě, budeš muset spadnout zpět do druhého extrému. Jen tak se dva protiklady v tobě setkají a ty se staneš celkem.

Umá říká: "Jakša byl Brahman."

Skrze hluboký sexuální zážitek, meditativní sexuální zážitek, dospěješ k poznání, že tato sexuální energie není nic jiného než božská síla. Pak sex bude samádhi.

Umá říká: "Samozřejmě jen díky vítězství Brahmana jste dosáhli takové slávy." Díky těmto slovům Umy Indra pochopil, že Jakša byl Brahman.

Mysl nemůže porozumět přímo. Sex se stává prostředníkem: Umá je médium. Skrzetoto médium může Indra pochopit, kdo byl ten duch, co to bylo za zjevení. Mysl potřebuje prostředníka, protože mysl je abstraktní a realita abstraktní není. Jen skrze prostředníka, transformátor, může mysl vejít do kontaktu s realitou.

Řecká filozofie sešla z cesty jen díky tomuto – protože všichni byli totálně závislí na mysli, na rozumu a domnívali se, že nic jiného není potřeba – stačí jen přemýšlet a myšlením bude pravda dosažena. Dosud dosažena nebyla. Řecká filozofie pokračuje. Změnila zemi, změnila příbytek. Procestovala celými západními dějinami myšlení.

Řeka, která se zrodila v Aténách procestovala Berlínem, Paříží, Londýnem, New Yorkem. Stále teče dál a dál … ale to je jen přidávání dalších slov. Přidal je Hegel a Kant, Berkeley a Hume, Russell a Wittgenstein – jen slova a slova a slova. Ty nemůžou stvořit Buddhu, nemůžou stvořit Ježíše – nemůžou stvořit zážitek. A teď se Západ začíná zajímat o tantru. To by mohl být bod zlomu. Hlava se vrací zpět ke kořenům.

Díky Umě mohl Indra pochopit, že Jakša byl Brahman, že to zjevení, které zmizelo, které už není viditelné – místo něj je viditelná Umá, krásná žena, sexuální symbol – že to byl Brahman. Sex ti může dát odpověď na otázku, co je to životní realita, protože sex je v tobě nejživější věc. Mysl je tvou nejmrtvější částí a sex je částí nejživější. Proto je mysl proti sexu a vždy je pro jeho potlačování. Jsou to nepřátelé. Mysl je síla smrti a sex je síla života; bojují spolu. Když se ubíráš směrem k sexu, mysl se cítí frustrována a říká: To je špatné. Už to znovu nedělej!

Mysl hraje úlohu moralisty, puritána, stává se knězem. Mysl stále odsuzuje. Odsuzuje vše živé a to mrtvé uctívá. A sex je v tobě tou nejživější částí, protože skrze něj přichází život: rodíš se jeho prostřednictvím a můžeš jeho prostřednictvím život dát. Je-li někde život, zdrojem je sex. Nejen pro člověka: stromy jsou také sexuální. Květy nejsou ničím jiným než dospívajícími semeny – jsou sexuální. Zvířata jsou sexuální.

Vědci se nyní domnívají, že sex vstupuje dokonce i do hmoty, protože i tam existuje polarita ženského a mužského. Dokonce i v atomu existuje pozitivní a negativní síla. Tyto dvě síly vytvářejí všechno, co je. Nepřetržitý boj mezi těmito dvěma silami a jejich nepřetržité setkávání – boj a setkání, přitahování a odpuzování – vytváří energii. Celá existence je tvoření mezi dvěma protichůdnými silami. Jsi-li tedy blízko života, jsi blízko sexu. Nebo naopak: jsi-li blízko sexu, jsi blízko života. Jsi mladý, je-li sexuální energie mladá; jsi starý, je-li sexuální energie stará.
Nyní vědci říkají, biologové říkají, že pokud vyměníme sexuální žlázy, může být zastaveno stárnutí – protože jsou-li mladé sexuální žlázy, je mladé celé tělo. Jsou-li sexuální žlázy staré, nemůžeš pro omlazení těla dělat nic.

Je zde neustálá snaha. Všichni lékařští výzkumníci na celém světě se pokoušejí prodloužit život člověka, omladit člověka, a teď se dostali ke správnému bodu. Sexuální žlázy stárnou první a pak je následuje celé tělo. Omládnou-li tvé sexuální orgány, bude je následovat celé tělo. Skutečně to není otázka celého těla; je to otázka pouze sexuálního centra. Je-li centrum mladé, jsi životu blíže; je-li centrum staré, jsi blíže smrti.

Jednoho dne – dnes už je to možné – budeme schopni vyměnit sexuální orgány a člověk bude moci být věčně mladý. Tělo bude následovat. Tělo je jen vyjádření. Možná jsi o tom nepřemýšlel, ale sexuální centrum je centrem celého tvého těla. Celé tělo je jen kruh obepínající toto centrum. Biologové říkají, že celé tělo existuje jen proto, aby přežilo sexuální centrum. Tělo jen vytváří situaci, ve které sexuální hormony můžou žít a přetrvávat. Sexuální orgány tu nejsou pro tělo: tělo je tu pro sexuální orgány.

Jak se sexuální energie jednou hnula a vytvořila zrození, tělo začalo stárnout. Je-li sexuální energie jednou vyloučena, tělo je nuceno se vzdát. Hodnota už v něm není obsažena. Nyní si energie najde jiné tělo, ve kterém bude žít. Najde si jiné, mladší, živější tělo, ve kterém bude žít, takže životní síla pokračuje dál a dál.

Například ovoce. Hluboko v něm jsou semena. Ovoce existuje jen proto, aby chránilo semena, aby jim dalo život, energii, potravu. Semena neexistují pro ovoce, ovoce existuje jen proto, aby ochránilo semena, aby přežila. Když jsou semena připravena, ovoce je bez užitku. Dozraje, spadne, protože jediným jeho smyslem byla semena. Jsou-li semena připravena vyklíčit jako nový život, ovoce uzraje a spadne ze stromu. Proč ovoce padá ze stromu? Protože semena chtějí vejít do země. Jsou připravena. Chtějí do země, do dělohy.

Cítíš-li se sexuální, domníváš se, že to můžeš ovládnout pouze myšlením. To není možné, protože semena jsou připravena odejít do ženy a usilují o odchod. Ať děláš cokoli, myslí nezmůžeš nic, protože kdesi hluboko mysl existuje pro semena a nikoli semena pro mysl. Budou se snažit odejít a nakonec tě porazí. Odejdou ti
z těla, protože tvé tělo pro ně bylo pouze přístřeškem – ovocem. Semena jsou již připravena. Chtějí odejít z těla. Odejdou jakkoli. Nemiluješ-li se se ženou, odejdou při snění. Chtějí zkrátka odejít. Jsou připravena – připravena žít v jiném těle, připravena dát životu nový směr.

Dokud neporozumíš tomuto centru, dokud neuděláš něco v jeho hloubce, nemůžeš dosáhnout brahmačarji – nemůžeš vstoupit do celibátu. Takzvaní brahmačárini jsou jen takzvaní. Možná, že se nemilují se ženami – to není nic těžkého – semeno však vychází ven; nemůže být zadrženo. Nejsou čestní, a tak to nepřiznají, čestný člověk ti to však poví.

Mahátma Gándhí to řekl – byl to jeden z nejčestnějších lidí – že ještě ve věku sedmdesáti let měl erotické sny. Řekl: "Ovládal jsem sex, co se týče mé vědomé mysli, avšak ve chvíli, kdy jsem usnul, jsem nemohl nic dělat. Ve snech přicházela sexuální fantazie a semeno šlo ven." Byl čestný.

Sexuální energie může být transformována jen tehdy, stane-li se sex branou do vesmíru. Jak jednou poznáš to tajemství, že sex může být branou do vesmíru, máš klíč – jen tento klíč tě může učinit brahmačárinem. Proč? Protože nyní můžeš začít vyšší formu života. Sexuální energie nyní může zrodit vyšší formu života, musí ji však skutečně zrodit. Nebude-li přítomen pohyb do výše, bude se pohybovat do nižšího světa. Pohybovat se však bude! Energie potřebuje pohyb.
Tantra odhalila jistá tajemství, kterými je vyšší forma života stvořena prostřednictvím sexu – není stvořeno nové tělo, nýbrž nová, vyšší forma energie. Když jednou víš, jak stvořit tuto energii, sex coby sex zmizí. Začne se pohybovat do vyšší dimenze.

Tantra říká – a tantra má techniky, které byly všemi, kteří s nimi experimentovali, prohlášeny za správné – že když žena a muž v hlubokém orgasmu … Obyčejně je orgasmus uvolněním: muž ejakuluje a orgasmus končí. Tantrický orgasmus je však bez ejakulace. Jednoduše se setkají dvě energie – nikoli na fyzické úrovni: energie se setkají na psychické úrovni. Jdou-li ještě hlouběji, setkávají se na duchovní úrovni a toto setkání se stává branou, energie začíná proudit. Stává se to tvořením – dává ti to zrod na nové úrovni. S každým pohybem sexuální energie vzhůru, jsi zrozen na vyšší
úrovni; postupně se stáváš superčlověkem.

Sex může být odpovědí: takové je poselství tohoto podobenství.

Umá říká, že tento Jakša byl Brahman sám.

"Bylo to samozřejmě díky vítězství Brahmana, že jste dosáhli takové slávy."

Ať tedy člověk dosáhne čehokoli, dosahuje to díky životní síle. Na nejnižší úrovni je tato životní síla známa jako sexuální energie; na nejvyšší úrovni je známa jako Brahman. Mysl se dokáže přiblížit jen na nejnižší úrovni. Proto se zjevila Umá. Jen z nejnižší úrovně se mysl může postupně pohybovat do nejvyšší. Nejnižší se stane médiem.

Díky těmto slovům Umy Indra pochopil, že Jakša byl Brahman.

Proto, vpravdě, tito bohové – Agni, Váju a Indra – předčili všechny ostatní bohy, že se přiblížili Jakšovi nejvíce; oni byli prvními, kteří Ho poznali jako Brahmana.

Tři bohové – Agni, Váju, Indra. Agni je v tvém těle reprezentován očima, Váju je v tvém těle reprezentován ušima a Indra je v tvém těle reprezentován myslí. Tvé tělo je miniaturní kosmos. Cokoli je v kosmu, je v tvém těle. Jsi malým představitelem celé vesmírné existence, celého úkazu.

Pojďme nyní dekódovat tyto symboly. Agni, Váju a Indra předčili všechny ostatní bohy. Cokoli o Brahmanovi víš, víš díky uším nebo očím nebo díky mysli. Slyšel jsi o Něm: to díky uším – Váju. Všechny knihy jsou pro uši – bůh Váju. Všechny spisy šruti a smrti, všechno, co je známo jako zaznamenané, je zaznamenané pro uši.

Uši ti můžou poskytnout záblesk, první záblesk. Kdyby byly knihy zničeny a nikdo by ti o Bohu nic neřekl, tvé oči by ho cítily. Tvé oči by měly záblesk poznání, že za vším je skryto cosi neznámé. Proto také naše ršije nazýváme věštci – draštary – protože je to díky očím, že měli své první záblesky.

Proto se v tomto podobenství Agni přibližuje k Brahmanovi první. Agni se k Brahmanovi přibližuje první: tak to je, oči ti poskytují první záblesk. Nedokážeš to poznat, to je samozřejmé, ale dotýkají se reality. Mají pocit, že tam něco je, nepoznatelné. Když oči poznaly, pocítily či vešly do kontaktu, jen pak může dávat smysl to, co jsi slyšel. Knihy ti tedy nebudou moc platné, dokud oči nezačnou pronikat realitu, která tě obklopuje. Vidíš-li něco, pak jsou knihy pravdivé. Jen díky tvému vlastnímu vidění se knihy stávají pravdivými.

Jako další se Brahmanovi přibližuje Váju. Ani díky očím nebo uším však nebudeš schopen poznat. Teď ti může pomoci jen tvá mysl. Když se však mysl přiblíží, je abstraktní a Brahman zmizí. 

Někteří filozofové věřili jen očím. Hm? Například Čárvákovci, ti říkali pratjakša – to, co se nalézá před očima – jen to je realita. Věřili jen očím, tvrdili, že cokoli je viděno, je skutečné, a protože Bůh vidět není, je neskutečný.
Jsou filozofové, například mímámsákové, kteří říkají, že všechno, co je o Něm slyšeno, je pravda – Védy jsou pravdivé – On nemůže být poznán jinak. Védy jsou nejvyšší autoritou. Věří v Boha Váju. Pak jsou také racionalisté, kteří říkají, že je ho možné poznat jen myslí; jiný způsob neexistuje. Racionalisté existují po celém světě. Říkají, že jen uvažováním můžeš dosáhnout reality.

Jsou tři brány: oči, uši, mysl. Pak je také čtvrtá, tantra, která říká, že mysl se musí přiblížit skrze sex – jen tak poznáš realitu.

Tato sútra říká: 

Proto, vpravdě, tito bohové – Agni, Váju a Indra – předčili všechny ostatní bohy, že se přiblížili Jakšovi nejvíce; oni byli prvními, kteří Ho poznali jako Brahmana.

Samozřejmě proto také Indra předčil všechny ostatní bohy, že se přiblížil Jakšovi nejvíce; on byl první, který Ho poznal jako Brahmana.

Mysl je tedy nejblíže, ale jen prostřednictvím média. Sama se pohybuje v kruhu, nikdy nikam nedojde.

Toto je učení týkající se Toho – Brahmana. Je To jako záblesk; je To jako mrknutí oka. To říkáme s odvoláním na adhidaivu – kosmickou manifestaci Toho.

Nyní popis Toho s odvoláním na adhjátmu – aspekt Toho manifestovaný v člověku: mysl se chopila Brahmana vší silou, jak byl. Také Jeho myslí je tento Brahman vzpomenut a považován za vždy blízkého.

Takže celé podobenství dochází k specifickému závěru. Můžeš se pokusit dosáhnout konečné reality prostřednictvím smyslů: dotkneš se jí, nebudeš však schopen ji poznat. Můžeš se přiblížit konečné realitě prostřednictvím mysli: nyní jsi schopen ji poznat, ona před tebou však zmizí.
Tvůj rozum musí být svázán s tvou životní silou. Tvůj rozum se musí stát totožný s tvou životní silou; nesmí fungovat odděleně. Tvá hlava nesmí fungovat jako něco odděleného od tvé životní
energie; musí v ní být zakořeněna. Do vesmíru musíš jít s čistou myslí spojenou dohromady s životní energií. Tvá životní síla se stane prostředníkem. Tvá hlava bude na této straně, mezi tvou myslí a Brahmanem bude životní energie a jen díky této životní
energii, Umě, budeš schopen zároveň uvidět i poznat.

Zážitek konečného se musí přihodit skrze tebe jako celek. Nemůžeš se mu přiblížit po částech. Všechny části selžou. Všechny tvé části se musí stát celkem, blížíš-li se konečnému; jen tak budeš schopen ho poznat.

To je v kostce celý význam podobenství. Musíš dosáhnout konečného jako celek, počítaje v to všechny smysly – tvůj rozum, tvou životní sílu, sex. Nic nesmí být vyloučeno. Nemůžeš se přiblížit po částech: musíš dosáhnout konečného jako jednota – integrován, jednotný.

Pak se stanou dvě věci: jako blesk se před tebou objeví vesmírné, jako kdyby temnota náhle zmizela a objevilo se světlo, všechno je vidět v záblescích. Kdykoli jsi jednota, objeví se záblesk. Sama jednota tvého bytí vytvoří situaci, ve které se celý vesmír zableskne. Všechna temnota zmizí. V jediném momentě je vše odhaleno.

Pamatuj dobře, že konečné se neodhaluje po částech; proto slovo záblesk. Jdeš-li hlubokým tmavým lesem se svítilnou, les se bude objevovat po částech. Hm? V jednu chvíli uvidíš pár stromů, pak popojdeš kupředu a vidíš zase jiné stromy. Ty stromy, které jsi viděl předtím, však zmizí. Propadnou se do temnoty. Jdeš-li se svítilnou v tmavém lese, les se ti bude objevovat jen po částech. Brahman se nikdy neobjevuje po částech, nýbrž stojíš v temném lese, najednou se z oblohy zableskne – a celý les se objeví v jediném záblesku. Nemůžeš tedy říci: "Poznal jsem Brahmana z pěti procent, z deseti procent, patnácti procent." Znáš-li, znáš sto procent. Buď znáš sto procent, nebo neznáš. Nemůžeš znát konečné po částech. Je nedělitelné. Je jako blesk, jsi-li konečnou realitu připraven odhalit. Je odhalena v tak krátkém čase, že to nemůže být nazváno zlomkem času.

Tedy dvě věci: jako prostor je Brahman odhalen totálně a jako čas je odhalen bez jediného okamžiku. Je to jako mrknutí oka, jako když mrkneš – tolik času. Skutečně, žádný čas – jako záblesk, blesk, celý prostor, celý úkaz Brahmana je poznán bez jediné chvíle času. Není rozdělen ani jako prostor, ani jako čas.

Právě teď mě slyšíte. Řeknu větu; uběhne čas. Pak řeknu jinou větu, zase uběhne čas. Nemůžete slyšet všechno najednou; nejde to. Vždy uběhne čas. Slyšíte mě po částech. Brahman je však slyšen bez času; Brahman je poznán bez času. Proto Ho upanišady nazývají věčným, bezčasým, za časem, kalateet – za časem, za prostorem. Čas a prostor v jediném momentě setkání zmizí. Všechno je odhaleno. Proto upanišady říkají: poznáním jediného je poznáno vše. Poznáním jediného je poznáno vše! Toto jediné je Brahman. Vstup do něj jako totální jednota.

J. Krišnamúrti mluví v abstraktních pojmech. Celé přiblížení se zdá být mentální, jako kdyby byla použita pouze mysl. Tělo v tom nemusí být obsaženo, emoce v tom nemusí být obsaženy: jen abstraktní mysl, jako kdyby byl Brahman matematický problém. Není! Je to organický problém.

Když posloucháš Krišnamúrtiho, posloucháš mysl – čistou mysl. Bude ti to dělat dobře. Posloucháš a myslíš si při tom, že rozumíš. Posloucháš a myslíš si, že něčeho dosahuješ. Přitom se jen učíš nová slova. Naučíš se "bdělost" – slovo, nikoli bdělost samu. Naučíš se "nevybíravost" – slovo, nikoli nevybíravost samu. Ta slova stále běží v mysli, pohybují se a ty zůstaneš pouze myslí – mozkovým centrem. Tvých emocí se to netýká, tvého těla se to netýká. Jen mysli se to týká.

Proto Krišnamúrti neuspěl. On sám je osvícený, ale jinak neuspěl. Celý život pracoval s myslí, všechno, co řekl, je pravda, není to však použitelné, protože ty nejsi pouze mysl: jsi mnohem více. Toto mnohem více musí být myslí transformováno. Musíš být transformován jako celek.

Nesmíš o Bohu pouze přemýšlet: musíš o Něm také tancovat. Nesmíš jen analyzovat: musíš k Němu také cítit emoce. Musíš Ho jíst, musíš Ho dýchat, musíš Ho chodit, musíš Ho tancovat. Musíš přijít jako celek, jako organický celek. Přijdeš-li jako organický celek, nerozdělen, nerozdělené se ti odhalí. Přijdeš-li rozdělen, nerozdělené ti nemůže být odhaleno. Jsi-li nerozdělen, budeš nerozdělenému zrcadlem. Zrcadlíš ho, zobrazuje se v tobě. Jsi-li rozdělen, všechno, na co se díváš, je rozdělené.

Zrovna jako jezero, na kterém se čeří vlnky a na obloze září úplněk. Úplněk se v jezeře nemůže odrážet – jezero je neklidné. Jezero tedy bude úplněk znát v částech. Bude rozptýlen po celém jezeře – v částech. Když se jezero utiší, vlny zmizí, nikde ani vlna, stane se jezero zrcadlem, nerozděleným, klidným a úplněk se v něm zazrcadlí.

Jediná věc, která je zapotřebí, je učinit tě nerozděleným, bez vln, bez částí, učinit tě jednotou. Tvé tělo, tvé emoce, tvé myšlení, všechno musí být jednotou – integrováno. Pak v záblesku zobrazíš božské, jako blesk, bez ztráty času. Celek se ti odhalí. Poznáním jediného poznáš všechno. 

15

Teď můžete jít

Existují skutečně hinduističtí mytologičtí bohové
a co jejich vize znamená?

Je "přenos" v západní psychologii totéž
co východní koncept odevzdání se?

Proč se člověk často cítí být kontrolován neznámými silami
jako loutka na provázcích?

První otázka:

Existují skutečně na nějaké úrovni hinduističtí mytologičtí bohové jako Šiva, Umá, Indra nebo to jsou jen symboly, jak jsi naznačoval minulá dvě rána? Jsou-li to opravdu jen symboly, proč lidé mají jejich vize při meditaci a co taková vize bohů znamená?

Mytologie pracuje se symboly. Není to historie; netýká se objektivní reality. To však neznamená, že se netýká reality samé. Týká se subjektivní reality. Tito bohové, tyto mytologické symboly, neexistují vně tebe, ale mají psychickou existenci a tato psychická existence může být užitečná, může být použita. Takže první věc k pochopení: nejsou to skutečné postavy světa, ale jsou to skutečné symboly v psychice člověka.

Například Carl Gustav Jung se dostal téměř až k odhalení tajemství těchto symbolů. Pracoval s mentálně postiženými pacienty, narušenými osobami. Říkal svým pacientům, aby stále něco malovali, cokoli jim přijde na mysl. Člověk, který je schizofrenický, rozdělený, nakreslí určité věci, které vykazují specifický vzor. Všichni schizofreničtí pacienti kreslí určité věci se stále stejným vzorem. Když se vyléčí, začnou kreslit jiné věci; to se děje se všemi pacienty. Pouhým pohledem na jejich kresby můžeš říci, zda je člověk nemocen či nikoli.

Pak si Jung uvědomil, že když se osoba, která trpěla syndromem rozdělené osobnosti, opět sjednotila, vždy začne kreslit cosi jako mandalu – kruhy. Tento kruh, tato mandala, jistým způsobem vypovídá o hlubokém vztahu s jeho vlastním vnitřním kruhem, který byl obnoven. Nyní se uvnitř opět stal kruhem, spojil se. A tak
v jeho kresbách náhle explodují kruhy. Jung tedy došel k závěru, že tvá vnitřní mysl může v jistém stavu cosi vyjádřit. Změní-li se stav mysli, změní se tvé vize, změní se tvá vyjádření.

Hinduističtí mytologičtí bohové jsou vyjádřením v jistém stavu mysli. Dostaneš-li se do tohoto stavu mysli, začnou k tobě přicházet vize. Jsou si podobné. Po celém světě jsou si podobné. Nastanou malé změny v závislosti na kultuře, vzdělání, tréninku, ale v hloubce budou podobné.

Například mandala je jeden z mytologických symbolů. Objevuje se na celém světě. Ve starých křesťanských kresbách je také. Je i ve starých tibetských kresbách. V čínském a indickém umění jsou kruhy fascinující. Když se tvé vidění stane kruhové, stane se proudem, spojeným dohromady, nerozděleným, uvidíš kruh ve svém vidění, ve svých snech. Tento kruh představuje tvou realitu.

Stejným způsobem představují všechny symboly vnitřní subjektivní reality. Dá-li společnost specifický tvar božstvu, je to velmi prospěšné. Hledajícím to velmi pomáhá, protože nyní dokážou rozluštit mnoho vnitřních vizí.

Freud odstartoval na Západě novou éru vykládáním snů. Před Freudem se na Západě o vykládání snů nikdo nezajímal. Nikdo si nemyslel, že by sny mohly mít nějaký význam nebo že by mohly být svým způsobem skutečné nebo že by mohly obsahovat jakýsi tajný klíč, který by dokázal odkrýt osobnost člověka. V Indii to bylo vždy známo. Vždy jsme vykládali sny. Nejenom sny, sny jsou obyčejné: vykládali jsme i vize. Vize jsou sny těch lidí, kteří meditují a mění své vědomí. Jsou to také sny. V běžném vědomí se dějí sny a freudovská psychologie nyní došla k závěru, že určitý vzor snů má určitý význam. 

Například člověk se ve svých snech vídá, jak létá po obloze, jak se stal ptákem. Stále létá: přes kopce, přes hory, přes řeky, oceány, města, létá všude. Freud říká, že tento druh snů, létací sny, se dějí mysli, která je velmi ambiciózní. Ambice se ve snu stává létáním. Chceš být nade všemi – nad horami … nad vším. Pokud bys uměl létat, byl bys nade všemi. Ambice je snaha nad každého vyletět. Ve snu se létání stává zobrazením ambice.

Sexuální sny mají na celém světě podobný vzor. Když chlapci sexuálně vyspějí, sní o dírách, tunelech. Tyto díry, tunely, jsou symboly ženského sexuálního centra, vaginy. Dívky vidí ve snech falické symboly – pilíře nebo věže. To se děje na celém světě! Bez rozdílu je to na celém světě všude podobné. Dívkám se ukazují falické symboly a symboly děr přicházejí ke chlapcům.

Přicházejí-li v jistém sexuálním stadiu jisté sny, mají svou realitu. Tato realita je subjektivní. Je to stejné, jako když vstoupíš do meditace; vstupuješ do jiného stavu vědomí: začnou přicházet jisté vize. I to jsou sny, říkáme jim však vize, protože nejsou normální. Dokud nedosáhneš v meditaci jistého stavu, vize se nedostaví. Poukazují, že se v tobě něco děje. Na obrazovku mysli zobrazují tvé vnitřní reality – symbolickým způsobem.

Věz, že tvá nevědomá mysl nezná žádný jazyk. Tvá nevědomá mysl zná pouze ten nejprimitivnější jazyk – jazyk obrazů. Tvá vědomá mysl se naučila jazyk symbolů, ale tvá nevědomá mysl nadále zůstává obrazová jako u malých dětí. Všechno převádí na obrazy.
Jeden příklad – Šivův šivalingam má mnoho významů. O jednom jsem vám říkal ráno, že je to zdroj životní energie – sexuální symbol. To je však pouze jeden význam. Šivalingam má tvar vejce – je bílý, tvaru vejce. V jistém stavu meditace se ti přihodí, že se před tebou toto objeví: bílá věc tvaru vejce naplněná světlem; vychází z ní světlo, vycházejí z ní paprsky.

Kdykoli se hluboko ve svém nitru uklidníš, ztišíš a celé tvé bytí ztrácí žár, objeví se tento symbol. Proto také existuje báj, že Šiva žije v Himálaji, nejchladnějším místě na světě, v místě, kde je všechno studené. Stačí podívat se na šivalingam, mramorový šivalingam a pouhým pohledem ucítíš, že do tebe vstupuje chlad. Proto je nad šivalingamem stále umístěna nádoba, ze které na něj padají kapky – aby ho ochladily. Toto jsou symboly určené k tomu, aby ti dodaly pocit chladu.

V Kašmíru se nalézá jeden šivalingam, přírodní šivalingam, který se samovolně objevuje, padá-li sníh. Je to sněžný šivalingam. Obyčejným padáním sněhu v jeskyni se zformuje šivalingam. Tento šivalingam je pro meditaci nejlepší – protože všechno kolem je tak chladné, že to umožňuje zahlédnout vnitřní dění, kdy se šivalingam objevuje v tvém vědomí, kdy se stává obrazem, symbolem, vizí.

Tyto symboly byly tvořeny celá staletí, staletí práce a úsilí. Značí jistý stav mysli. Pro mne mají všichni mytologičtí bohové subjektivní význam. Objektivně nikde neexistují. Pokud se je budeš objektivně pokoušet někde najít, staneš se obětí své vlastní představivosti – protože ty je můžeš najít. Můžeš je projektovat tak silně, že je najdeš.

Lidská představivost má takovou sílu, má v sobě tak ohromnou sílu, že pokud si něco stále představuješ, pocítíš to kolem sebe. Pak to můžeš vidět, můžeš to realizovat. Bude to objektivní. Ono to objektivní není, ale ty budeš cítit, že to existuje vně tebe. Je tedy nebezpečné hrát si s představivostí, protože můžeš pak být zhypnotizován svou vlastní představou a uvidíš a ucítíš věci, které neexistují.

To vytváří osobní fantazii, snový svět; je to druh šílenství. Můžeš uvidět Kršny, můžeš uvidět Krista, Buddhu, všechna tato snaha je však ztrátou, protože se pohybuješ ve snech a nikoli v realitě. 

Proto vždy kladu důraz na to, abyste pamatovali: tyto mytologické postavy jsou symbolické. Mají svůj význam, jsou poetické, hovoří svým jazykem. Něco říkají, něco dokazují, nejsou to však objektivní osobnosti. Zapamatuješ-li si toto, můžeš jich potom krásně využít. Můžou ti velmi pomoci. Jestli je ovšem budeš považovat za objektivní, bude to na škodu, a ty budeš postupně vtažen do snového světa a ztratíš kontakt s realitou. Ztratit kontakt s realitou znamená zbláznit se. Měj nepřetržitě kontakt s realitou. Nedovol však objektivní realitě, aby zabila tvou vnitřní, subjektivní realitu. Žij též ve vnitřním světě, ale nesměšuj ho s vnějším.

Děje se toto: buď dovolujeme, aby objektivní realita zabila vnitřní, subjektivní realitu, nebo dovolujeme, aby subjektivní projektovalo snový svět do objektivního a objektivní pak mizí. Toto jsou dva extrémní pohledy. Věda stále uvažuje v pojmech objektivního a subjektivní odsuzuje; náboženství stále mluví o subjektivním
a objektivní odsuzuje. 

Já jsem od obojího naprosto odlišný. Snažím se klást důraz na toto: objektivní je objektivní a objektivním to ponechme; subjektivní je subjektivní a subjektivním to ponechme. Nechejme jim ryzost, budeš tak pro ně duševně zdráv. Smícháš-li je, popleteš-li je, nebudeš duševně zdráv, ztratíš rovnováhu.

Druhá otázka:

Včera jsi hovořil o psychoanalýze a faktu, že pacienti se zamilovávají do svých analytiků. Analýza tento úkaz nazývá "přenos" a zkouší ho využívat. Díky této totální projekci pocitů lásky pacienta na
analytika pacient vyspívá a učí se milovat zdravějším způsobem. Není tato koncepce stejná jako "odevzdání se" ve východní tradici? Není možné, že Freud objevil význam přenosu, díky nějakému ezoterickému zdroji?

Ano, přenos může pomoci, nikoli však s analytikem. Může pomoci s Mistrem. Může pomoci jen tehdy, když osoba, do které se zamiluješ, se sama dostala za touhu, sama si vyřešila všechny své milostné problémy. Zamiluješ-li se do Mistra … "Mistrem" mám na mysli toho, kdo se dostal za připoutanost, touhu, kdo se dostal za všechny problémy spojené s láskou.

Jinak bude přenos dvojitý. Pacient přenáší, projektuje svou vlastní lásku na lékaře a lékař projektuje své vlastní milostné potřeby na pacienta. Lékař, který má své vlastní milostné potřeby, příliš nepomůže. Ve skutečnosti je i on sám nemocný a dvě nemocné
osoby si navzájem nemůžou pomoci k lepšímu zdraví. Skončí to opět frustrací a nikoli růstem v lásce.

Láska může vyspívat jen tehdy, když druhý člověk vyrostl z běžných problémů, běžných milostných konfliktů. Co je to za problémy? Jeden problém je ten, že ve chvíli, kdy se do někoho zamiluješ, v té samé chvíli toho člověka zároveň nenávidíš. To je první problém, protože jakmile někoho miluješ, zároveň ho nenávidíš.

Proč nenávidíš člověka, kterého miluješ? Láska je potřeba a tak jako potřeba lásky existuje i jiná potřeba a to je potřeba svobody.
V okamžiku, kdy se zamiluješ, začneš se cítit závisle; ztratil jsi svobodu. A člověk, který ti bere svobodu, je přirozeně nenáviděn. Člověk, který tě činí závislým, se nebude zdát pouhým nepřítelem, nýbrž nepřítelem na smrt, protože on zničil všechnu tvou svobodu, tvou individualitu. Láska je však potřeba, uspokojíš tedy lásku na úkor svobody; a tak člověka miluješ a zároveň ho nenávidíš.

Také se objevuje druhý problém: ve chvíli, kdy jsi do někoho zamilovaný, nejsi při smyslech. Zešílel jsi. Ano, jsi náměsíčný. Nejsi bdělý, nejsi vědomý. Pohybuješ se jako ve spánku. Je-li druhý člověk stejný – což lékař či psychoanalytik je, není mezi vámi rozdílu, on nemá vyšší vědomí než ty – on se pohybuje také ve spánku. Dvě osoby pohybující se ve spánku vynuceně přijdou do konfliktu. Dojde mezi nimi ke konfliktu, k boji. 

Abychom poukázali na rozdíl, používáme v Indii pro zamilování se do Mistra jiné slovo. Říkáme tomu šraddhá – důvěra, milostná důvěra. Zamiluješ-li se do Mistra, což se stane, je v tom rozdíl. Ty spíš, ale Mistr nikoli. Ty se budeš všemi možnými způsoby snažit vyvolat konflikt, násilí, agresi, Mistr se ti však bude smát. Dokáže být laskavý a může věci zařídit tak, že ke konfliktu nedojde. Může věci zařídit tak, že nedojde na násilí, nenávist. S psychoanalytikem se setkáváš s osobou se stejným stavem mysli. Kvalita mysli je podobná; jeden pro druhého vytváříte problémy.

V lásce vytvářejí zamilovaní jeden pro druhého problémy. Svalují své problémy jeden na druhého. Dělají-li to oba, nemůže dojít k růstu, nemůže dojít ke zdravé dospělosti. Jeto nemožné! Opět se to stane zkušeností neúspěchu. Čím více selháváš, tím zkušenější
v selhávání jsi. Tím více způsobů, jak selhat, znáš. S každou milostnou zkušeností, s každým vztahem, vede-li k bídě, postupně pociťuješ, že láska je druh nemoci.

Žili lidé … Oscar Wilde kdesi řekl, že láska je horečka, horečnatý stav. Zdraví to není, protože jsi-li zamilovaný, máš horečku. Nemůžeš spát, nedokážeš být v pohodě – jsi v nepohodě, zmatek pokračuje, horečka tě ovládla.
Třetí problém je tento: když jsi zamilovaný, pokoušíš se ovládat toho druhého, pokoušíš se být mistrem toho druhého – ovládajícím. To samé dělá i druhý: pokouší se ovládat tebe. Co znamená toto
ovládání? Co je to? Ovládání znamená transformovat onu osobu na věc, s kterou můžeš manipulovat. Ona pak nemá žádnou svobodu. Každý zamilovaný se pokouší zničit druhého jako osobu.

Pouze s Mistrem se to nepřihodí. Žák se bude ve vztahu s Mistrem všemi způsoby snažit ovládat, jenže Mistra nemůžeš ovládat. Je to nemožné, protože člověka můžeš ovládat jen tehdy, když s tebou v hloubi spolupracuje. Možná, že trvá na tom, že chce zůstat nezávislý, avšak existuje také hluboká potřeba být ovládán.

Mistr nemůže být ovládán, tvá snaha ovládat tudíž neuspěje. On se tebe nebude pokoušet ovládat. Spíše naopak, snaží se z tebe udělat větší osobnost – živější, svobodnější, vědomější, bdělejší. Celá jeho snaha spočívá v tom, udělat z tebe více osobu než věc. Milenci se pokoušejí jeden z druhého udělat věc. Psychoanalytik je obyčejný člověk, sice s jakousi odborností, nikoli však se změněným vědomím.

Existují psychoanalytici jako Wilhelm Reich a jeho následovníci, kteří říkají, že přenos, ono zamilování pacienta do lékaře, je dobré. Četl jsem však paměti manželky Wilhelma Reicha a ona říká, že se miloval se všemi pacientkami, své ženě však nedovolil s jiným mužem ani promluvit.

Jeho žena strávila dva měsíce kdesi v horách. Když se vrátila, vyzvídal na ní všechny podrobnosti, co tam dělala – s kým se setkala, jestli se do někoho zamilovala … Tato žena říká, že on se miloval
s novou ženou každý den, na svou manželku však žárlil a pokoušel se ji ovládat. Jak může takový muž pomoci? Co je to za pomoc, kterou by mohl poskytnout? On sám má své vlastní milostné problémy. Nejspíš jen filozofuje. Je to maniak, zvrhlík a o celé věci jen filozofuje, rozumuje. 
Neříkám, že láska nemůže pomoci – může – avšak jen tehdy, jsi-
-li zamilován do osoby, která je výše než ty; jinak pomoci nemůže. Této lásce říkáme šraddhá – milostná důvěra.

Jsi-li zamilován do Mistra, do Buddhy – což se samozřejmě stane; jsi-li v blízkosti Buddhy, zamiluješ se do něj – ze začátku bude mít toto zamilování v sobě sexualitu; musí to tak být. Proto se to okolo Buddhy děje, nebo okolo Mahávíry … O Mahávírovi je známo, že měl čtyřicet tisíc žáků – mnichů a jeptišek. Ze čtyřiceti tisíc mnichů a jeptišek, bylo třicet tisíc žen a pouhých deset tisíc mužů. Poměr byl tři ženy na jednoho muže; ze čtyř následovníků byly tři ženy.

Těchto třicet tisíc žen muselo být velmi hluboce milostně, ze začátku sexuálně, přitahováno. Musí to tak být, je to přirozené. Mahávírova přítomnost však postupně sexuální část změní. Žitím v jeho blízkosti sexualita postupně odpadne a láska se pročistí – bude více duchovní.

Ze začátku v tom bude přivlastňování. I já cítím, že je v tom přivlastňování. Okolo mne je plno žen – chtějí ovládat, nevědomě. Není na tom nic špatného; je to přirozené. Kdybych ovšem byl ve stejném stavu mysli, nemohl bych jim pomoci. Pak spíše než já je do vyššího stavu mysli, přivedly by ony mne dolů, do svého vlastního stavu. Je přítomna stálá snaha po rovnováze. Pamatuj, tak jako voda si udržuje svou vlastní hladinu, setkáš-li se s nějakým člověkem, oba se snažíte vytvořit úroveň. Buď musí jít ten druhý dolů, nebo ty musíš jít nahoru, ale dříve nebo později jste nuceni se ustálit na stejné úrovni. Jinak je to těžké; nemohli byste zůstat ve vztahu.

Jako si voda hledá svou hladinu, i vztah si hledá svou hladinu. Když se do mne zamiluješ, přijde neklid. Za kratší či delší dobu, to záleží na typu člověka, ale neklid se dostaví. Pokusíš se mě přivést dolů, aby nastala rovnost. Přírodní rovnováha. Kdybys mě však přivedl dolů, nemohl bych ti pomoci. Takže zatímco se mě snažíš přivést dolů, já se musím pokoušet tě přivést nahoru, do vyššího stavu. Pamatuj, že sejít do nižšího stavu, je velmi jednoduché; přivést někoho do vyššího stavu, je ovšem velmi těžké. Je to dlouhý proces.

Má-li lékař s pacientem podobné vědomí, liší se pouze ve vědomostech – nikoli ve svém bytí. Jeden studoval psychologii, psychoanalýzu, psychiatrii: je odborník. Ten druhý to nestudoval; to je jediný rozdíl. Jejich vzpomínky jsou odlišné, jejich informace jsou odlišné. Co se týče jejich myslí, liší se, co se týče jejich vědomí, jsou podobná.

Já se tedy nedomnívám, že tento úkaz nazývaný přenos, projekce lásky, by mohl pomoci. Nemůže. Mohlo by tomu tak být pouze tehdy, kdyby psychoanalytik byl také Mistrem, guruem; pak by to pomohlo. Jinak ne. Osoba, do které se zamiluješ, musí být tak sjednocena, že ji nemůžeš za žádnou cenu přivést dolů. Budeš se snažit ze všech sil, budeš vyvíjet neuvěřitelnou snahu, abys ji přivedl dolů. To je přirozené, protože s člověkem, který je výše než ty, se necítíš dobře. Buď musíš jít ty nahoru, což je obtížné, nebo on musí jít dolů, což pro tebe vypadá snadněji.

Může-li sejít dolů, nebo jestli dole je a jen dělá, že dole není, nemůže ti příliš pomoci. Zůstává-li však výše než ty, tvá láska pak skutečně může být růstem.

Žáci a Mistři jsou ve stálém nepokoji, to si pamatuj, ve stálém nepokoji, protože žáci se pokoušejí přivést Mistra dolů a Mistr se pokouší přivést žáky nahoru. Je to velmi úporné snažení a žáci nevynechají ani jednu příležitost. Ne že by to věděli: nevědí, co dělají. Jsou nevědomí – může jim být odpuštěno. Mistrovi odpuštěno být nemůže, protože on musí být bdělý, pozorný, uvědomovat si, co se kolem něj děje. 

Psychoanalytik není Mistr; proto říkám, že na Západě je vztah mezi psychoanalytikem a pacientem pouhou sexuální záležitostí – nic jiného.

Nepomáhá ani jednomu. Druhá část otázky zní: 

Není tento koncept totožný s odevzdáním se ve východní tradici? Není možné, že Freud objevil jeho význam díky nějakému ezoterickému zdroji?

Nikoliv … odevzdání se a láska je něco jiného. V lásce zůstáváš sám sebou. Láska je vztah mezi dvěma osobami, které stále zůstávají dvěma osobami. Je to vztah, je to most. Odevzdání se není vztah. Ty zkrátka zmizíš, více tě není. Odevzdáváš-li se Mistrovi, říkáš: "Už nejsem. Teď dělej, co chceš – já nejsem!" Nejedná se
o vztah. Odevzdání se není vztah, protože jedinec díky němu zmizí, zatímco vztah potřebuje dva. Při odevzdání se zůstává pouze Mistr. Skutečně, když se odevzdáš, Mistr pracuje v tobě – ty už nejsi. Pak je velmi snadné pracovat, protože snaha, kterou žák měl, odpor, který kladl, zmizel. Je ve stavu odevzdání. Řekne-li Mistr "jdi doleva", jde doleva. Řekne-li "jdi doprava", jde doprava. Ať řekne Mistr cokoli, žák to udělá. Nedovoluje svému egu, aby se prosadilo. Nejedná se o vztah.

Láska je vztah. Oba milenci se pokoušejí zůstat sami sebou – proto ta snaha. Oba se snaží být ve vztahu a zároveň zůstat nezávislí. To je protichůdné, protože sám vztah tě změní a ty budeš muset dělat kompromisy a přijmout toho druhého. Už nikdy nebudeš stejný.

Osoba, která dosud nevstoupila do manželství, nezůstane stejná poté, co do něj vstoupí. To nejde! Je nemožné zůstat stejným člověkem, protože nyní vstoupil nový kompromis. Vstoupila nová
osoba a vznikl vztah. Tento vztah změní oba. Pamatuj, v lásce se mění oba; v odevzdání se mění pouze odevzdávající se – Mistr ne. On ve vztahu není. Zůstává stranou, zůstává vzdálen, v povzdálí. Ty ses odevzdal a ty se měníš. V lásce je tu vždy podmínění. Něco dáváš, abys něco jiného vzal. Jde o braní a dávání. V odevzdání se jen dáváš; není to podmíněné.

Odevzdání se je velmi odlišný úkaz. Západ s ním není ve skutečnosti vůbec obeznámen. Vztah Mistr – žák je výlučně východní záležitostí. Na Západě jsou učitelé a ti, kteří se učí; nikoli Mistři
a žáci. Proto je učení Krišnamúrtiho na Západě tak vlivné, protože on říká, že neexistují Mistři ani žáci.

Východ vyvinul nový druh vztahu – pokud to vztahem vůbec lze nazvat – ve kterém jeden existuje a druhý zmizí, ve kterém se odevzdávající mění, avšak Mistr kompromisy nedělá. Je to jednosměrné.

Láska je obousměrná. Oba dělají to samé; oba dávají a berou. Je to výměna. Odevzdání se je jednosměrné. Žák prostě opustí sám sebe. Mistr zůstává nedotčen, jen tak může pracovat. Je-li tebou měněn, nemůže měnit tebe. Proto Mistři často vypadají velmi tvrdě, velmi nelaskavě, velmi krutě, protože ty stále naříkáš a pláčeš a oni nejsou dotčeni. Dokonce i když ukážou, že se jich něco dotklo, můžeš poznat, že to jen předstírají, že to jen hrají.

Odevzdání se je jednosměrné, stoprocentně jednosměrné. Proto je také tak obtížné, protože když cítíš, že ten druhý se také přizpůsobuje, je to mnohem snazší. Pak jde o smlouvu, o sňatek. Sňatek je smlouva. Odevzdání se není sňatek; není to smlouva. Ty prostě sám od sebe odhodíš své já a Mistr ani nepoděkuje. Odhodíš své já úplně, odevzdáš se a on nevysloví ani jediné slůvko poděkování. Možná se na tebe ani nepodívá. 

Říká se, že Bayazid, súfijský mystik, přišel ke svému Mistru a ten povídá: "Jsi připraven se odevzdat? Jestli ne, tak jdi do světa, abys nasbíral nějakou zkušenost, zkušenost selhání ega a pak nebudeš odporovat."
Bayazid ale řekl: "Jsem připraven."

Mistr Bayazidovi řekl: "Nyní zůstaň potichu. Dokud ti neřeknu, nemluv." Říká se, že Bayazid nepromluvil dvanáct let. Každý den přišel, sedl si vedle Mistra a čekal. Prý jen tímto čekáním dosáhl cíle.

Jednoho dne, po dvanácti letech, se na mne Mistr ve chvíli totálního čekání podíval, vzpomíná Bayazid. Nebyla přítomna ani jediná myšlenka. Pak se na mne Mistr podíval. Hm? To bylo znamení, že "nyní jsem akceptován".

Uběhly další tři roky, když jednoho dne vzal Mistr Bayazida za ruku. Bayazid vzpomíná, že to bylo toho dne, kdy zmizelo i čekání. I ono bylo jemnou myšlenkou: "Čekání, čekání, čekám … jednoho dne se něco přihodí." I toto zmizelo. Mistr ho vzal za ruku.

Uběhly opět tři roky, když ho jednoho dne Mistr k sobě zavolal, vzal ho na své srdce, objal ho a říká: "Teď můžeš jít." To byla první pronesená slova – "teď můžeš jít".

To je odevzdání. Bayazid vzpomíná: "To byla chvíle, kdy jsem byl tak naprosto sjednocen s existencí, s přítomným okamžikem, že Mistr zmizel. Seděl jsem vedle něj: a on tam nebyl – nikdo tam nebyl. Byla jen existence. To byla chvíle, kdy mě Mistr zavolal k sobě, objal mě, a řekl, teď můžeš jít."

To je odevzdání – jednosměrné. Když žáci přicházejí k Mistrovi, ze začátku se zamilovávají, nikoli odevzdávají. Toto zamilování nazývají odevzdáním. To vytváří problémy, protože láska není
odevzdání se. Odevzdání se je vyšší stav – naprosto kvalitativně odlišný, nic nepožadující, neovládající, nepodmíněný stav. Je to tak přirozené, že odevzdání se není známé, zatímco láska je běžný úkaz. Nejprve tě potká láska. Nemá-li druhá osoba potřebu lásky, jen tak tě může vést k odevzdání se. 

Závisí to na tom, jak moc odporuješ. Můžeš vzdorovat celý život – tehdy se to nestane. Žádný Mistr nemůže nic udělat, dokud ty nespolupracuješ, dokud nejsi přístupný, protože žádný Mistr nemůže být agresivní. Jsi-li otevřen, může vstoupit; neodporuješ-li, může tě změnit a transformovat. 

Odevzdání se je nejjednodušší cesta k transformaci. Všechny
ostatní cesty jsou obtížné a zaberou mnoho času. Dokážeš-li sám sebe odložit stranou, Mistr do tebe může ihned vstoupit a změnit tvé totální bytí. Žádný Mistr však nemůže být agresivní. Proti tvé vůli nemůže být uděláno nic. Odevzdání se znamená, že úplně spolupracuješ. Cokoli se děje, spolupracuješ. 

Na Západě toto nikdy neexistovalo. Dokonce i Ježíšovi následovníci, dvanáct apoštolů, se totálně neodevzdali, protože Petr se poslední noci zeptal … Když měl být Ježíš chycen nepřáteli a proslýchalo se, že bude ukřižován, zabit, zavražděn, Petr řekl: "Kamkoli půjdeš, budu tě následovat."

Ježíš se smál a říká: "Než ráno vyjde slunce, třikrát mě zapřeš." 

A stalo se. Ježíš byl chycen. Byla tma a lidé ho chytili, nepřátelé,
a vlekli ho kamsi pryč. Petr je sledoval. Někdo zahlédl jeho tvář. Měli rozsvícené pochodně; někdo ho uviděl. Petr vypadal jako cizinec, protože ti ve skupině jeden druhého znali, a tak se někdo zeptal: "Kdo jsi? Jsi Ježíšův následovník?"

Řekl: "Ne, vůbec ho neznám."

Ježíš se ohlédl se slovy: "Nyní jsi mne zapřel."

Poslední noci, když odcházel, ptali se ho žáci: "Víme, že brzy vstoupíme do Království Božího. Ty budeš sedět Bohu po pravici, protože jsi jeho zrozený syn, bylo by však dobré, kdybys nám řekl, kde bude sedět nás dvanáct. Kde budou naše místa?"

To není odevzdání se. To vůbec není odevzdání se. Mají požadavky, mají ega a myslí v termínech chtivosti a dohody.

Ježíš nedokázal získat odevzdané žáky. Z toho důvodu je křesťanství proti němu. Nese Kristovo jméno, ale Kristovi vůbec nepatří. Je úplně proti němu, protože jen odevzdaní žáci můžou nést skutečné poselství, originální poselství. Ti, kteří nejsou odevzdaní, ho poruší. Takže se dá říci, že papež je člověk, který je na světě nejvíce proti Kristu.

Koncept odevzdání se pochází z Východu. Kdosi se jednoho dne zeptal Buddhy: "Máš kolem sebe deset tisíc mnichů – kolik z nich se stane Buddhy, osvícenými?"

Buddha odpověděl: "Mnoho."

Ten člověk se ptal dál: "Jestliže se jich z těchto deseti tisíc tolik stane osvícenými, proč nezáří jako ty? Proč nejsou známi, tak jako ty? Proč nejsou uctíváni a zbožňováni jako ty? Proč se nestali božími lidmi?"

Buddha pravil: "Jen čekají na mé svolení – jen čekají. Řeknu-li, přestanou se uzavírat. Jsou to odevzdaní žáci. Řeknu-li, přestanou se uzavírat – jen čekají na můj pokyn. Neřeknu-li nic, rozpustí se do vesmíru bez pronesení jediného slova."

To je něco úplně odlišného, co se nikde jinde nevyskytovalo. 

Východ stvořil odevzdání se, úkaz odevzdání se, z prvků lásky. Jde však o novou syntézu, jde o nový úkaz. Není to přirozené. Láska je přirozená: odevzdání se je superpřirozené. Je to něco nového, co nevzniklo evolucí samotnou. Bylo to stvořeno supervědomými bytostmi. Je to nový úkaz, je to vytvořené.

Poslední otázka:

Jsem velmi zaujat tím, že neznámé síly mají pod kontrolou všechny mé myšlenky a činy. Cítím se jako loutka řízená neviditelnými provázky. Je to jako kdybych byl okamžik za okamžikem zkoušen. Stále si to však neuvědomuji a nejsem s to říci, zda ve zkouškách prospívám. Dokonce i tato otázka se zdá být dílem sil působících za mými činy, mou kontrolou. Vysvětli, prosím, co to znamená.

To je tak jasné! Nepotřebuje to vysvětlení. Nejedná se o otázku, nýbrž o pouhé konstatování faktu. Je to dobré! Cítíš-li doopravdy, že jsi loutka, nic víc nemusíš dělat. Pokud doopravdy cítíš, že jsi v rukách nějakých větších sil, tak už neexistuješ. To je právě to, co je potřeba – nebýt.

Mám dojem, že když říkáš, že jsi jako loutka, je v tom trochu odsouzení. Necítíš se kvůli tomu dobře – jako loutka! Stále však existuješ. Kdo se cítí jako loutka? Jsi-li skutečně loutka, kdo se cítí jako loutka? Kdo může cítit, kdo je zde, aby mohl cítit? Ty budeš loutka a tím všechno končí. 

Udělej tedy jedno: opusť tuto myšlenku, že jsi loutka. Jen si uvědomuj vesmírné síly kolem sebe. Ty nejsi nic – dokonce ani loutka. Jsi jen průsečík mnoha sil, pouhá křižovatka procházejících sil. Právě proto, že prochází tolik sil, se objevuje bod. Přesně v místě průchodu se objevuje bod. Nakreslíš-li mnoho protínajících se čar, vznikne bod. Tento bod je tvým egem a ty máš pocit, že jsi.

Nejsi. Jen vesmír je. Nejsi dokonce ani loutka: i to je v nové formě pokračování ega. Protože ego stále přežívá, cítíš celou situaci jako malé zatracení.

Měj extázi z toho, že nejsi, protože se zmizením sama sebe zmizí všechno utrpení. Se zmizením ega přestává existovat peklo. Jsi
osvobozen – osvobozen sám od sebe. Pak jsou jen věčně pracující vesmírné síly. Ty neexistuješ nikde, dokonce ani jako loutka.
Kdyby toto mohlo proniknout do tvé hloubky, byl bys v cíli, došel bys ke skutečné podstatě, ke které tě chtějí dovést všechna náboženství. Dotkl by ses podstaty – samého jádra.

Je to však obtížné. Můžeš si to představovat; můžeš to skutečně dokázat. Je to velmi obtížné. Můžeš na to myslet, myšlení však nepomůže – dokud to neprocítíš, dokud se to nestane realizací. Může se to stát jen v hluboké meditaci. Jindy ne. Jen v meditaci se můžeš dostat do bodu, kdy cítíš – "všechno se děje, ale já to nedělám." Nejen to, že "já to nedělám", ty vůbec nejsi; věci se dějí v prostoru. Stal ses prostorem, ve kterém se dějí věci; tebe samého tam není.

To se stane jen tehdy, když všechny tvé myšlenky zmizí a tvé bytí zůstane bez mraků – bez mraků myšlenek. Ty existuješ jen v této ryzí existenci; můžeš to cítit. Cítíš-li však, že se toto děje, je to dobré znamení. Běž dál … opusť i tuto loutku, netrvej na ni. Když už nejsi, nač si představovat loutku? Opusť i ji. Osvoboď se od ega úplně.

To zde dělám – úplně vás osvobozuji od ega. Proto říkám skočte, tancujte, zpívejte, buďte extatičtí, blázniví. Uděláte-li to, ego nemůže existovat, protože ego existuje vždy jako kontrolor. Když nic nekontroluješ, zmizí. Je funkcí kontroly.

Když začneš tancovat, ego říká: "Co to děláš? Vypadáš jako blázen. Takový inteligentní člověk jako ty a tancuje jako primitiv?" Ego řekne: "Nedělej to! Kontroluj se!" Budeš-li se kontrolovat, ego zůstane. Buď nekontrolovaný. Neposlouchej tuto kontrolující sílu. Jen poprvé v životě si dovol být prostě živ bez jakékoli kontroly a ihned pocítíš, že ego není. Existence je, síly jsou, ale ego není.

Existovat nekontrolovaně je pro mne jediná disciplína. Dokážeš-li existovat nekontrolovaně, dosáhl jsi nejvyšší možné disciplíny. Nekontroluješ-li se a přitom je přítomen řád, tento řád nenáleží tobě. Tento řád pochází z vyšších zdrojů. Budeš-li dodržovat disciplínu ty, pak jsi zdrojem celého svého života ty. Jsi tedy odříznut od vesmírných sil. Opusť kompletně sám sebe. 

Řeknu vám jednu anekdotu a pak vyzkoušíme to opuštění.

Jednoho dne přišel k Buddhovi král, v jedné ruce držel krásný diamant a v druhé květ lotosu. Domníval se, že by se diamant Buddhovi nemusel líbit, protože už dosáhl všeho bohatství a tak, pro všechny případy, vzal i ten květ. Diamant chtěl darovat Buddhovi. Byl vzácný, jen on měl takový. To byl ten pravý důvod; nikoli Buddha. Šel Buddhu obdarovat diamantem, který nikdo jiný darovat nemůže. Celý svět pak bude vědět, že tento král obdaroval Buddhu tak delikátním předmětem.

To byl celý smysl! Buddha byl vedlejší. Jenže Buddhovi se diamant možná nebude líbit, možná ho nepřijme, a tak vzal i lotosový květ. I ten byl vzácný, protože pro něj zrovna nebyla sezona. Byl výjimečný.

Král tedy přišel k Buddhovi s diamantem v pravé ruce. Jen ho Buddha uviděl, říká: "Zahoď ho!" Král pochopil, že se mu nelíbí, a tak odložil diamant na zem. 

Pak zvedl levou ruku s lotosovým květem a Buddha říká: "Ten zahoď také." Tedy ho zahodil. Pozvedl své prázdné sepjaté ruce. Buddha do třetice říká: "Ty také zahoď."

On už však neměl co zahodit, a tak byl velmi podiven, zmaten. Buddha říká: "Nemysli – i myšlení zahoď!"

Náhle porozuměl, že Buddha nemyslel zahodit diamant či lotos, ale ego, které tento diamant a květ přineslo.

Padl Buddhovi k nohám a Buddha říká přítomným: "Toto je člověk poznání." Když král povstal, byl to naprosto jiný člověk – úplně jiný. Staré prostě zmizelo. Člověk, který Buddhovi padl k nohám, už neexistoval. Povstal nový člověk. Co se změnilo? Ego …

16

Velký tanec takovosti

6.
Brahman je znám pod jménem Tadvanam – To – lze o něm tedy meditovat jako o Tadvanam – Tom. Všechny bytosti milují toho,
kdo seznal Brahmana Tímto.

7.
"Pane, naučte mě upanišadám."

Upanišady ti byly předány. Opravdu jsme ti předaly upanišady
o Brahmanovi.

8.
Upanišady pojednávají o tapasu – snaze – damě – sebeovládání– a karmě – odevzdané službě – jako o způsobech podpory. Védy
jsou jejich údy a pravda jejich příbytek.

9.
Ten, který To realizoval – poznání Brahmana – tím zničil hřích
a hluboce se zakořenil v Brahmanovi, nekonečném, blaženém
a nejvyšším.

Slovo "bůh" není bůh, protože konečné nemůže mít jméno. Je bezejmenné – protože jména dávají druzí. Narodí se dítě – narodí se bezejmenné, později dostává jméno. Toto jméno nepochází z vnitřního zdroje dětského vědomí. Přichází zvenčí. Je to jmenovka –
užitečná avšak umělá. Dítě se stane obětí. Naučí se ztotožňovat se
s tímto jménem, které mu bylo dáno, které mu ve skutečnosti nepatří.

Kdo by však dal jméno Brahmanovi? Žádní rodiče neexistují, žádná společnost, žádní "druzí". Jaký by to mělo smysl, když Brahman jediný existuje? Jméno je potřeba, protože nejsi sám. Musíš být zařazen, pojmenován, definován, aby tě ostatní mohli oslovovat, pamatovat si tě. Kdybys byl na zemi sám, jméno bys nepotřeboval. Brahman je sám – kdo Mu dá jméno? Není nikoho druhého. Jméno vůbec není potřeba.

Je jedna věc, kterou musíte pochopit a která je pro upanišady velmi podstatná – protože všechna náboženství dávají jistá jména. Hinduisté udělili tisíce jmen. Mají knihu, která se jmenuje Wšhnu sahasranáma – jeden tisíc Božích jmen. V celé knize jsou pouze jména. Křesťanská, muslimská, hinduistická, všechna jména pro Boha umožňující modlitbu. Jména jsou falešná, jak bys však chtěl Božské nazývat? Jak Ho chceš vzývat? Jak se s Ním chceš spojit? Potřebuješ pro Božské jméno. Upanišady však žádné jméno nedávají.

Upanišady jsou ze všech možných to nejryzejší učení; nedělají žádné kompromisy. Neposkytují ti žádný kompromis. Jsou přísné, velmi tvrdé a pokoušejí se zůstat úplně ryzí. Jak tedy upanišady nazývají Brahmana? Říkají Mu prostě Tat – To. Nedávají mu jméno. "To" není jméno, "To" je označení. V tom je velký rozdíl. Neznáš-li jméno, pouze označuješ, říkáš "To". Je to prst ukazující do neznáma. "To" je prst ukazující do neznáma. upanišady Ho tedy nazývají To.

Možná, že jsi slyšel jednu z nejznámějších vět upanišad: Tat tvam asi – To jsi ty. Ty jsi také Brahman, upanišady Ho však nazývají "To". I formulace"nazývají Ho" není dobrá, protože ve chvíli, kdy použijeme On, Ho, stává se Konečné osobou. upanišady neříkají, že On je osoba – jen síla, energie, život, nikoli osoba. Trvají tedy na označení Tat – To. To je jediné jméno, které Konečnému dávají upanišady. 

Z toho samozřejmě vyplývá mnoho věcí. Zaprvé: není-li jméno, nebo je-li Tat – To – jediné jméno, modlitba je nemožná. Můžeš na To meditovat, nemůžeš se však modlit. Upanišady v modlitbu nevěří: věří v meditaci. Modlitba je něco, co je někomu adresované. Meditace je pouhé pohroužení, ponoření do sebe. Osoba je někde mimo tebe, avšak To, Brahman, konečná síla, je v tobě. Nemůžeš k ní mít vztah jako k někomu. Jen se ponoř sám do sebe, dovnitř, hloubej v sobě a najdeš To – protože To jsi ty.

Pro upanišady je mylné považovat Brahmana za někoho druhého. Ne že by ten druhý Brahman nebyl: všechno je Brahman; i ten druhý i to vnější je Brahman. Upanišady však říkají, že pokud Ho nedokážeš pocítit uvnitř, je pro tebe nemožné Ho pocítit vně – protože nejbližší zdroj je uvnitř; vně je velmi vzdálené. Není-li známo to nejbližší, jak bys mohl znát vzdálené? Nedokážeš-li Ho pocítit
v sobě, jak bys Ho mohl pocítit v druhých? To je nemožné.

První krok musí být učiněn uvnitř. Odtamtud je Brahman, To, nejblíže. Ty jsi To! Říkat "nejbližší" je chybné; není tam ani malá vzdálenost – protože je-li někdo blízko, stále je vzdálen. Blízkost ukazuje jistou vzdálenost; blízkost je druh vzdálenosti. On ti není ani blízko – protože ty jsi to. Nač tedy hledat vně? On je doma. Hledáš hosta a On je hostitel. Čekáš, až přijde host, a On už je hostitelem. On je ty.

První důsledek je tento: pro upanišady neexistuje modlitba – jen meditace. Modlitba je vztah mezi dvěma, jako láska. Meditace není vztah mezi dvěma. Je jako odevzdání se. Meditace jde dovnitř, odevzdáváš se sám sobě – nezůstáváš na povrchu, noříš se hluboko do centra. Jsi-li ve svém centru, jsi v Tom – Tat, Brahmanovi.

Druhý důsledek: když Ho upanišady nazývají "To", znamená to, že On není Stvořitel; spíše je stvoření – protože ve chvíli, kdy řekneme "Bůh je stvořitel", udělali jsme z něj osobu: rozdělili jsme
existenci ve dví – na Stvořitele a stvořené. Vstoupila dualita. Upanišady říkají: On je stvořené. Nebo přesněji: On je tvoření – sama síla tvoření. 

Tento fakt vždy rád ilustruji na příkladu tance. Malíř maluje, ale ve chvíli, kdy svůj obraz dokončí, je malíř od obrazu oddělen. Malíř může zemřít, ale obraz zůstane. Nebo můžeš zničit obraz, ale nezničíš tím malíře – jsou odděleni. Obraz nyní může existovat po staletí bez malíře. Malíř není zapotřebí. Jednou namalovaný obraz už je dokončen; vazba skončila.

Podívejme se na tanečníka! Tančí, ale tanec od něj není oddělen; nemůže být. Je-li tanečník mrtev, je mrtev i tanec. Tanec není od tanečníka oddělen; tanec nemůže bez tanečníka existovat. Ani tanečník nemůže existovat bez tance, protože ve chvíli, kdy není tanec, může být přítomna osoba, ale není už tanečníkem. 

Vztah Boha ke světu v pojetí upanišad je jako tento vztah tance
a tanečníka. Proto zobrazujeme Šivu jako Nataraj – tanečníka. Má to hluboký význam – že tento svět není něco podružného, co Bůh stvořil a pak na to zapomněl a nyní je od toho oddělen. Svět není něco druhotného. Je to tak prvořadé, jako Božský sám, protože tento svět je pouhým tancem, leelou hrou. Nemůže být oddělen.

Nazvání Brahmana "To" naznačuje, že vše, co je, je Brahman, vše, co je, je On – stvořené i nestvořené, stvořené i stvořitel. On je obojí.

Slovo "To" – Tat – má kromě toho ještě velmi jemný význam. Buddha tento význam často používal a buddhisté mají zvláštní školu nauky založenou na tomto slovu "To". Buddha nazýval To "takovostí", nazýval to tathatá. Proto má Buddha jméno Tathágata člověk, který dosáhl takovosti, který dosáhl "To".

Tohle slovo "takovost" je velmi krásné. Co znamená? Když se narodíš, řekne Buddha: "Tak se to stalo, že ses narodil." Žádný jiný komentář. Když zemřeš, řekne: "Tak se to stalo – zemřel jsi!" Žádný jiný komentář, žádná reakce. Věci tak jdou. Pak je všechno přijatelné. Řekneš-li: "Věci se mají tak, že jsem zestárl, onemocněl; věci se mají tak, že jsem poražen; věci se mají tak, že jsem zvítězil; věci se mají tak … ", pak o nic neusiluješ a necítíš se frustrován, protože jsi nic neočekával. Taková je přirozenost věcí. Ten, kdo se narodil, zemře, ten, kdo je zdravý, onemocní, ten, kdo je mladý, zestárne, ten, kdo je krásný, zoškliví. Takový je běh věcí. 

Zbytečně si s tím děláš starosti – tato "takovost" se kvůli tvým starostem nezmění. Zbytečně se do toho vměšuješ. Tvé vměšování nic nezmění. Věci půjdou dál svou cestou. Tato takovost, tato řeka takovosti poteče dál přes tebe. Ať uděláš cokoli, nic se nezmění; ať si myslíš cokoli, nic se nezmění. V přirozenosti věcí nemůžeš nic změnit.

Až se tento pocit jednou usadí v tvém srdci, život pro tebe nebude frustrace. Život tě nebude moci frustrovat, nebude tě moci zklamat. S tímto pocitem takovosti se v tvém bytí objeví jemná radost. Budeš si všeho užívat – ty už nejsi, opravdu. S tímto pocitem, že "tak je to přirozené, taková je existence, tak se věci mají", tvé ego zmizí.

Jak může tvé ego existovat? Existuje jen tehdy, když si myslíš, že v přirozeném chodu věcí můžeš něco změnit. Existuje jen tehdy, když si myslíš, že jsi stvořitel – že můžeš něco změnit, změnit přirozenost. V tomto okamžiku, kdy se domníváš, že můžeš změnit přirozenost, vstupuje ego, stáváš se egoistickým. Začínáš fungovat a myslet jako bys byl oddělen.

Kdosi se zeptal Rinzaie: "Jaká je tvá sádhana – jaká je tvá meditace?"

On odpověděl: "Žádná meditace. Když mám hlad, mám hlad a jdu žebrat. Když jsem ospalý, usnu. Když je spánek pryč a já se probudím, jsem vzhůru. Nemám jinou sádhanu – jinou meditaci, jiné cvičení. Pohybuji se s věcmi, tak jak jdou. Když je horko, jdu do stínu stromu. Sama přirozenost směřuje do stínu. Když je ve stínu stromu chladno, jdu na slunce. Já nedělám však nic. Takový je přirozený běh věcí." 

Podívejte na tu krásu, on říká: "Takový je přirozený běh věcí. Když cítím hlad, jdu žebrat – ne že já jdu žebrat… takový je přirozený běh věcí. Hlad jde žebrat. Ne že já jdu z horka na slunci do stínu stromu – takový je přirozený běh věcí. Tělo jde a já ho nechávám jít, jsem šťastný, protože vše nechávám dít se. Nic mě nemůže učinit trpícím."

Utrpení do tebe vstupuje z důvodu tvého vměšování; kladeš odpor. Nenecháváš takovost, aby plynula: vytváříš pro ni bloky. Chceš změnit běh věcí a objevuje se utrpení.
Někdo k tobě cítí respekt, uznání – jsi povznesen. Myslíš si, že v sobě máš něco skvělého, a to je teď oceňováno. Máš pocit, že to v tobě vždy bylo, nyní to lidé rozpoznali, více chápou, takže dokážou poznat velikost tvého bytí. Jenže pak přijde opovržení … a taková je přirozenost věcí! Že uznání je následováno opovržením, je to jeho stín. Je to jeho druhá část, druhá strana stejné mince. Když přijde, cítíš sklíčenost, cítíš depresi, chceš spáchat sebevraždu. Celý svět kolem tebe se hroutí, celý tvůj svět je k tobě nepřátelský.

Člověk, který chápe přirozenou podstatu věcí, bude mít radost
z obojího. Řekne: "Taková je přirozenost věcí, že mě lidé uctívají.
A taková je přirozenost věcí, že opovržení následuje úcta, porážka následuje vítězství, štěstí je následováno neštěstím, zdraví je následováno nemocí – taková je přirozenost věcí! Mládí je následováno stářím a narození je následováno smrtí – taková je přirozenost věcí!"

Ať se tedy děje cokoli, cítíš-li to, je to tak a nic jiného není možné; to, co je možné, se děje … vždy se to děje – to, co je možné. To, co není možné, se nikdy neděje. Začneš-li toužit po nemožném, pokoušíš se jít proti přirozenému chodu věcí. Filozofie takovosti nebo filozofie To, tovosti, je tento postoj: "Nepokoušej se o nemožné. Následuj možné – a nebudeš nikdy nešťastný." Blaženost se přihodí těm, kteří dokáží žít s pocitem takovosti.

Buddha zestárl. Jeho následovníci si mysleli: "Buddha by neměl zestárnout. Starý Buddha?" Následovníci si to nedokázali představit, protože následovníci mají své vlastní fantazie. Myslí si, že Buddha není součástí přirozeného chodu věcí. Myslí si, že nemůže zemřít, že musí být stále mladý. Ananda tedy řekl Buddhovi: "Je velmi depresivní, že se na tebe sneslo stáří. Nikdy bychom ani nepomysleli, že ty, probuzený, ty, který jsi realizoval Konečné, bys mohl zestárnout."

Buddha odpověděl: "Taková je přirozenost věcí. Platí pro všechny, ať jsi Buddha, nebo ne-Buddha, osvícený nebo nevědomý, přirozenost věcí je stále stejná – rovnocenná. Já zestárnu a zemřu, protože cokoli je zrozeno umírá. Taková je přirozenost věcí."

Ánanda je nešťastný, Buddha ne – protože Ánanda očekává něco nemožného, něco nepřirozeného.

Když zemřel Šrí Aurobindo, celý ášram Šrí Aurobinda nebyl připraven přijmout fakt, že by Aurobindo mohl zemřít. Nemohli tomu uvěřit. Jeho následovníci na celém světě byli překvapeni, že Šrí Aurobindo může zemřít. Několik měsíců se proslýchalo, že "znovu povstane". Několik dnů se pokoušeli zachovat jeho tělo.
V kruhu jeho následovníků se říkalo, že je v hlubokém samádhi,
v hluboké meditaci – že nezemřel. Po třech dnech však začalo tělo zapáchat, začal z něj vycházet zápach. On byl skutečně mrtvý! Taková je přirozenost věcí.

Přirozenost je skvělý vyrovnávač; nedělá žádné rozdíly. A je dobře, že nedělá žádné rozdíly. Není rozdělená. Jsi-li probuzen, jediná změna bude toto – že přijmeš tuto takovost. Jsi-li nevědomý, jediný rozdíl je v tomto – že budeš odporovat, bojovat s takovostí. To je jediný rozdíl – říkám jediný Tento jediný rozdíl je veliký, největší, protože ve chvíli, kdy pochopíš, že věci jdou svou vlastní cestou, že přirozenost má své vlastní zákony, svůj vlastní řád, jsi od ní osvobozen. Ne že by pro tebe změnila své zákony, ale ty ses změnil, tvůj postoj se změnil. Řekneš: "Taková je přirozenost věcí."

Brahman je konečná přirozenost věcí, sama takovost. S tou přichází naprosté přijetí. V naprostém přijetí mizí utrpení. Utrpení je tvůj odpor, snažení je tvé ne-přijímání. Ty sám vytváříš své snažení. Blaženost je vždy k dispozici, ale ty nejsi k dispozici blaženosti kvůli svým postojům.

Nyní k sútře. 

Brahman je znám pod jménem To, meditujte o něm tedy jako
o Tom. Všechny bytosti milují toho, kdo seznal Brahmana Tímto.

Brahman je znám pod jménem To – Tat – meditujte o něm tedy jako o Tat – Tom.

Nemeditujte o něm jako o sobě. Vstoupila by do hry vaše představivost. Nejedná se o osobu. Nemeditujte o něm jako o sagun – o formě. To by nebylo v souladu s upanišadami. Nepředstavujte si ho jako formu. Uvažujte o něm jen jako o Tom. To je však velmi obtížné. Jak o Něm uvažovat jako o Tom? Můžeš si Ho představit jako Kršnu, jako Rámu, jako Krista, Buddhu, jak si ho však představit jako To? Sám koncept To ničí tvou mysl. Zastaví se. Myslíš--li na Něj jako na To, jako na takovost věcí, na ohromný, všeobsahující vesmír, tvá mysl je zastavena šokem. Nemůžeš myslet na To, nebo snad můžeš? Můžeš myslet na Kršnu, protože ho umíš zobrazit, dokážeš si ho představit, jak hraje na svou flétnu, nebo jak tancuje a jeho dívky – gópí – tancují kolem něj, nebo jak se miluje s Rádhou.

Dokážeš ho namalovat, jenže jak namalovat To? Žádná flétna, žádné dívky, žádný tanec. Nic k namalování. Jak si představit To? Představivost se zastaví. Pokoušíš-li se doopravdy uvažovat o Tom, mysl se díky této snaze zastaví a ty vstoupíš do meditace. Toto To je jako zenový koan. To, o čem se nedá přemýšlet a pokoušíš-li se o tom přemýšlet, tvá mysl se zastaví. Zastavení mysli je meditace.

Sama snaha meditovat o Tom je absurdní. Nelze na to meditovat: není o čem; není objekt. To není objekt. Pokoušíš-li se ze všech sil, touto snahou … protože o tom meditovat nelze. Ne že bys v meditaci o Tom uspěl – ale tou snahou, selháním, tím že o tom nedokážeš přemýšlet, se myšlení zastaví – protože nemá kam jít, k Tomu se nemůže přiblížit. Když se myšlení zastaví, jsi v meditaci. 
Neobjeví se před tebou To, Brahman, nedojdeš k poznání a realizaci před tebou objevivší se pravdy – ne! Ve chvíli, kdy se tvé myšlení zastaví, se Tím staneš, spadneš do toho. Vlna zmizí v oceánu. Toto zmizení se vždy odehrává uvnitř, protože odtamtud padáš. Vlna zmizí v oceánu. Ty jsi To. Meditováním o Tom se Tím staneš.

Upanišady stále zdůrazňují: Ten, kdo zná Brahmana, se stal Brahmanem. Ten, kdo o Něm medituje, se Jím stává: stává se Tím.

Brahman je znám pod jménem Tadvanam – To – lze o něm tedy meditovat jako o Tadvanam – Tom. Všechny bytosti milují toho, kdo seznal Brahmana Tímto.

Do člověka, který seznal Brahmana Tímto, takovostí existence, se všechny bytosti přirozeně zamilují.

Proč se to děje? Najednou cítíš lásku objevující se v tvém srdci
a plynoucí k člověku, který dosáhl takovosti – proč se to děje? Nemusí tomu tak být – můžeš takového člověka i nenávidět, protože nenávist je forma lásky. Nemůžeš k této osobě však být lhostejný, v tom to je. Je-li kolem tebe někdo takový, buď ho miluješ nebo nenávidíš, nemůžeš k němu však být lhostejný. Nenávist je také možná, protože nenávist je opačná, obrácená forma lásky. Jde jen o lásku dělající šíršásanu – stoj na hlavě. Nemůžeš však být lhostejný.

Proč se přihodí láska? Proč se přihodí nenávist? Proč není možná lhostejnost? Protože podstata bytí takového člověka se velmi hluboce dotýká tvého srdce. Hraje na tvé srdce; tvé srdce se stává hudebním nástrojem. Pouhá přítomnost takového člověka v tobě něco rozhýbe. Sama přítomnost takového člověka oživuje tvé vlastní To. Stává se magnetickou silou a tvůj vlastní Brahman je vyrušen ze spánku. Tvůj vlastní Brahman otvírá oči a dívá se na tohoto probuzeného Brahmana a přihodí se buď láska, nebo nenávist.
Jsi-li vnímavý, odevzdaný, důvěřující, přihodí se láska. Jsi-li pochybovačný, skeptický, neodevzdaný, egoistický, přihodí se nenávist. Lhostejnost je však nemožná. Je nepředstavitelné, aby Buddha přišel do města a někdo byl k němu lhostejný. Láska či nenávist je nucena se přihodit. V obou případech však vstoupíš do vztahu – budeš spojen.

Láska říká: "Jsem připraven jít s tebou." Nenávist říká: "Nenuť mne. Nejsem připraven se odevzdat. Odporuji." Láska říká: "Jsem připraven tě následovat a rozpustit se s tebou." Nenávist říká: "Své ego nemůžu odevzdat. Z tohoto důvodu tě musím nenávidět, protože ve chvíli, kdy bych tě miloval, by se přihodilo odevzdání." Někdy se také stává, že při zamilování nejsi s dotyčným zdaleka spojen tak, jako když ho nenávidíš.

Slyšel jsem tuto anekdotu: 

Jeden věštec se na někoho rozhněval. Byl tak rozhněvaný, že toho člověka proklel. Kletba byla velmi ošklivá a ten člověk se měl znovu a znovu rodit a trpět. Padl věštci k nohám a prosil o odpuštění. Kletba však nemohla být zrušena, a tak věštec říká: "Teď už pro zrušení kletby nemůže být nic učiněno. Musíš skrze ni projít. Jen jedno může být učiněno. Budeš-li si pamatovat Boží jméno, kletba na tebe nebude mít tak strašné účinky. Nebudeš jí pohlcen, nebudeš trpět tolik. Utrpením však projít musíš."

Ten člověk se tedy zeptal: "Prozraď mi tajemství, jak si zapamatovat Boží jméno, tak abych na něj nikdy nezapomněl."

Věštec mu poradil: "Nenáviď Boha. Nemiluj ho – protože láska může být zapomenuta, nenávist nikoliv. Nenáviď Boha, proklínej Ho, stále Ho proklínej, zařekni se proti Němu. Jeho proklínáním si Ho zapamatuješ."

Láska může být zapomenuta: nenávist ne. Láska může být zapomenuta, protože v lásce se postupně stáváš zajedno s objektem lásky. Nenávist je nepřetržitá bdělost; musíš se chránit. Je zde tlak – Buddha tě tlačí – musíš odporovat. Jestliže na jediný okamžik polevíš, na jediný okamžik zapomeneš, budeš obrácen. Musíš být tedy nepřetržitě bdělý. Nenávist je obrácený milostný vztah.

Člověk, kterému se přihodilo osvícení k Tomu, tě přitahuje – ať ho miluješ, nebo nenávidíš. Jedna věc je však jistá: nemůžeš k němu být lhostejný – protože on pronikl do takové hloubky, že tato jeho hloubka v tobě bude rezonovat, ozývat se, odrážet se. Jeho hloubka bude volat tvou hloubku. Bude tě vzývat. Ne že by něco dělal: samo jeho bytí cosi způsobí. Na jeho straně není žádné úsilí.

Na květinu se jen podíváš a řekneš: "Krása!" Cosi se v tobě přihodilo. Květina nic neudělala. Ta si vůbec neuvědomuje, že procházíš kolem. Ty však řekneš: "Krása!" Říká-li tvé srdce, že je něco krásné, něco se v něm odehrává – květina se tě dotkla kdesi hluboko uvnitř. Vidíš v noci úplněk a náhle je v tobě ticho. Dotkla se tě hloubka, krása, ladnost.

Podobně je tomu i v našem případě: dotkne-li se tě člověk, který dosáhl Brahmana, osvícení, je to hlubší než jakýkoli dotek květiny, je to hlubší než jakýkoli úplněk, je to hlubší než cokoli jiného, co by se tě na světě mohlo dotknout, protože pocit Brahmana je nejhlubší, konečné jádro, sama podstata. Pouhou přítomností této osoby jsi měněn.

Proto se v Indii klade takový důraz na přítomnost v blízkosti Mistra – pouhou přítomnost v Mistrově blízkosti! Tato blízkost tě změní, protože jeho hloubka volá tvoji hloubku, jeho vnitřní ticho volá tvé vnitřní ticho, jeho blaženost vzývá tvou blaženost. Sama přítomnost Mistra je svůdná. Mění tě, transformuje tě.

"Pane, naučte mě upanišadám."

Nyní promluvil žák. Doteď mluvil Mistr, nyní žák položil první
a poslední prosbu – jedinou prosbu. To je překrásné! Jen čekal. Určitě sis ani neuvědomil, že zde byl žák. Mluvil pouze Mistr
a žáka jako kdyby ani nebylo. Byl jedno velké ucho, jedno velké oko; ani jednou Mistra nepřerušil. Nyní, v posledním okamžiku, pokládá prosbu:

"Pane, naučte mě upanišadám."

Slovo "upanišada" znamená ezoterické učení, skryté učení, tajné učení. "Upanišada" znamená tajná stezka, tajný klíč – ezoterický, skrytý, neznámý. "Upanišada" znamená tajemství. Žák žádá: "Pane, naučte mě upanišadám."

Mistr odpovídá: Upanišady ti byly odhaleny. Skutečně jsem ti předal upanišady o Brahmanu.

Je zde jedna velmi jemná a delikátní věc k pochopení. Mistr učil, mluvil a žák musel být velmi intelektuálně bdělý, vědomý, aby pochopil vše, co bylo řečeno. A všechno, co mohlo být řečeno, řečeno bylo! Veškeré poznání vztahující se k Brahmanovi bylo předáno. Vše, co mohlo být verbalizováno, vše, co mohlo být vyřčeno, bylo vyřčeno. Student, žák žádá: "Teď mě naučte upanišadám, tajemství všech tajemství. Jaký je jejich význam?" Mistr odpovídá: "Upanišady už ti byly předány."

Mistr hovoří – to je jedna úroveň – a zatímco je žák zaujat nasloucháním, na jiné úrovni je předáváno tajemství. To si žák ne-
uvědomuje. Je intelektuálně zaujat. Jeho pozornost patří slovům,
avšak kdesi hluboko uvnitř je přenášeno něco jiného. Tento přenos je oním tajemstvím: to jsou skutečné upanišady. Ty nemůžou ovšem být vyřčeny. Přenos beze slov, neverbální komunikace!

Bódhidharma, jeden z největších indických Mistrů, odešel do Číny. Říká se o něm, že do Číny přišel s neexistujícími spisy – s neexistujícími spisy! Přenesl spisy, aniž by cokoli přenášel. Musel to být dávný Mistr, který sděloval věci tichem, beze slov.

Sedával čelem ke zdi; nikdy se na své posluchače nedíval. Mohl jsi vidět jen jeho záda. Nikdy se na lidi nedíval; stále se díval do zdi. Mnoho lidí se Bódhidharmy ptalo: "Co je to za způsoby? Co je to za chování? Co jsi za člověka? Nikdy jsme neviděli nikoho stále se dívat do zdi a to jsme přišli ti naslouchat."

Bódhidharma říkával: "Až přijde ten pravý člověk, otočím se k němu. Pravý člověk bude ten, který porozumí mému tichu. Vy mě vůbec nezajímáte."

Jednoho dne ten pravý člověk přišel a říká Bódhidharmovi: "Otoč se ke mně nebo si useknu hlavu."

Bódhidharma se okamžitě otočil se slovy: "Tedy jsi přišel? Nyní potichu seď a já ti to předám."

Jediné slovo nebylo při předávání vysloveno a ten člověk byl učiněn Mistrem. Bódhidharma zmizel. Říká: "Na tohoto muže jsem čekal devět let." Nyní se ten muž stal Mistrem. Nebylo použito jediného slova.

Tvé bytí má úrovně. Nejvyšší úroveň, nejpovrchnější, rozumí jazyku a nejhlubší rozumí tichu. Mistři musí vytvořit pomůcky. Učení, verbální učení jsou jen pomůcky.

Promlouval jsem k vám. Druhého dne za mnou přišel jeden mladý muž a říká: "Jsi velmi rozporuplný. Říkáš, že nic nemůže být řečeno, a přitom každý den mluvíš nepřetržitě tři hodiny, ráno a večer. To je velmi rozporuplné. Říkáš, že o Tom nemůže být nic řečeno, a přitom stále mluvíš."

Má pravdu, jsem rozporuplný. Nic o Tom nemůže být řečeno a já stále něco říkám. Toto něco slouží pouze k upoutání vaší pozornosti na jedné rovině, takže na jiné rovině může něco vstoupit v tichu.

Mistr říká: "Upanišady už ti byly předány a ty žádáš – naučte mě, pane, upanišadám. Co jsem celý čas dělal?" Žák byl však zaujat intelektuálně. Ještě si neuvědomuje, co se mu přihodilo. Novinka ještě nedospěla k jeho intelektu. Chvíli to potrvá.

Teď se to děje. V této chvíli mi možná nerozumíš, na tom však nezáleží. Máme-li kontakt v tichu, nějaký čas zabere než poznáš, co se stalo uvnitř. Novinka chce svůj čas, protože intelekt je velmi vzdálen od tvého nejhlubšího centra. Stane-li se něco v něm, neuvědomíš si to. Spíše si to uvědomím první já. Zatímco medituješ, já se na tebe dívám, abych cítil, co se děje – protože ty ještě nejsi schopen to cítit. Chvíli ti to potrvá. Jednoho dne k tobě poselství dojde, docestuje, projde všemi centry, všemi úrovněmi. Přijde do tvé mysli a ty poznáš – může to trvat léta!

Jednoho dne mi velmi blízký člověk řekl: "Jsem s tebou už dva roky a ty jsi pro mne ještě nic neudělal." Novinka ještě nedorazila. Nějaký čas to potrvá. 

Mistr říká:

Upanišady ti byly předány. Opravdu jsme ti předali upanišady
o Brahmanovi.

Upanišady pojednávají o tapasu – snaze – damě – sebeovládání – a karmě – odevzdané službě – jako o způsobech podpory. Védy jsou jejich údy a pravda jejich příbytek.

Mistr ve zkratce říká, co jsou to upanišady: tapas. Tapas znamená snaha, intenzivní snaha. Zapojíš-li veškerou svou energii do nějakého úsilí, přihodí se tapas – jakákoli snaha! Je-li v tom všechna tvá energie, přihodí se tapas.

Když děláte meditaci, odložíte sama sebe, to není tapas. Vyvíjíte snahu jen naoko, na povrchu. Nejste v tom hluboce, nejdete do toho totálně. Kdyby jste do toho šli totálně, vytvořilo by to žár; proto jméno tapas. Tapas znamená žár. Jdete-li do jakékoli snahy totálně, vytvoří to ve vás žár. Přesněji takto: vytvoří to žár a tento žár chemicky mění mnoho věcí. Stanete se jinými bytostmi, díky tapasu se stanete jinými osobami, protože tento žár vás chemicky změní. Udělá z vás jiný typ osobnosti. 

V naší době hodně používal metodu tapasu Gurdjieff. Dal vám nějakou techniku a řekl: "Snažte se ze všech sil. Ani jediná vaše částečka nesmí zůstat zahálet. Zapojte se do věci totálně. Staňte se snahou." Budete překvapeni, že jakákoli snaha, jakákoli …

Gurdjieff komusi řekl: "Jdi do zahrady a vykopej jámu, kopej ze všech sil. Úplně zapomeň na kopáče: staň se kopáním." Ten člověk šel a kopal a kopal a kopal. Kopal celý den. Večer přišel Gurdjieff – naházel všechnu zem zpátky do jámy a říká: "To bylo k ničemu. Zítra ráno začni znovu."

Ten člověk druhý den ráno začal kopat znovu a toto se opakovalo několik dní. Gurdjieff vždy večer přišel a naházel zeminu zpátky do jámy se slovy "začni znovu".

Dokud se kopáč nestane kopáním … teprve když není nikdo, kdo by zůstal mimo, celé bytí je zahrnuto do snahy, přihodí se tapas – jemný žár.

Mistr mluví o tapasu a damě. Dama je sebeovládání – nikoli potlačování. Toto slovo dama bylo velmi špatně užíváno. Neznamená potlačování: znamená sebeovládání. V tom je hluboký rozdíl. 

Když děláte meditační techniku, stojíte v tichu, může se stát, že pocítíte přicházející kýchnutí. Můžete ho potlačit. Můžete s ním začít bojovat, pak jde o potlačení. Pokud ovšem zůstanete lhostejní, nepodniknete-li nic, když nebudete ani potlačovat ani vyjadřovat, neuděláte vůbec nic, zůstanete lhostejní, pak jde o sebeovládání. Zůstanete sami v sobě. Nepodnikáte žádné kroky ohledně kýchnutí.

Rozhodnete-li se ho vyjádřit, opustíte sami sebe. Rozhodnete-li se ho potlačit, také opustíte sami sebe. Prostě zůstaňte sami sebou, jako kdyby se kýchnutí dělo někomu jinému – vás se to netýká. Nepotlačujete ho, nebojujete s ním. Zkrátka zůstanete lhostejní – svědky. To je sebeovládání.

Potlačení je snadné, protože ti dovoluje něco udělat. Sebeovládání je velmi těžké, protože ti nedovoluje udělat nic. Musíš zůstat pasivním, ne – konajícím, ne – aktivním, jen pozorujícím.

… tapas, dama a karma – odevzdaná služba – jsou tomu podporou.

Tyto tři věci poskytují podporu tajnému učení, upanišadám. Odevzdaná služba – všechna karma, všechny činy, nejsou karma. Je-li karma odevzdaná, je-li karma neegoistická, stane-li se karma druhem modlitby, meditací, je-li karma navenek pouze karmou a vnitřně sahá až k Božskému, pak jde o karmu – pak jde o odevzdanou službu.

Vezměme příklad: sloužíš starému či nemocnému člověku. Dokážeš-li z toho učinit meditaci, modlitbu; dokážeš-li v tomto starém, nemocném člověku uvidět Božské, To; sloužíš-li bez touhy něčeho dosáhnout, sloužíš-li jsa v hluboké meditaci, pak v této chvíli, kdy se tvá služba stala meditací, stala se také karmou. Chceš-li díky ní něčeho dosáhnout, vnikne řetěz příčin a následků.

Chceš-li na tomto starém člověku – může to být i tvůj otec – zbohatnout, vylepšit si svůj bankovní účet, zajímají-li tě hlavně peníze, pak nejde o karmu. Bankovní účet může mít mnoho podob: můžeš sloužit tomuto člověku, abys dosáhl nebe; to je opět finanční záležitost. Můžeš tomuto člověku sloužit z toho důvodu, že tě učili, že služba vede k Bohu; tu jde opět o finance. Nejsi zde. Tvá mysl je někde jinde.

Je-li karma totální, teď a tady, nepohybuje-li se tvá mysl nikam jinam do budoucnosti, pak řetěz nevytváří. V této chvíli se stává meditací.

Toto jsou tři formy podpory – tapas (snaha), dama (sebeovládání), a karma (odevzdaná služba).
Védy jsou jejich údy…

"Véd" je krásné slovo. Znamená poznání. Jakékoli poznání kdekoli na světě bylo o Brahmanovi učiněno, všechno jsou Védy. Já nazývám védem i Bibli a Korán. Pro mne existuje tisíce a tisíce védů. A když se člověk stane osvíceným, tak ať řekne cokoli, všechno jsou védy. Védy nejsou tedy pouze čtyři. Slovo "véd" pochází z kořene vid. Vid znamená vědět. Kdekoli je toto vědění shromážděno, kdekoli je symbolizováno, stává se védem.

Védy jsou jejich údy a pravda jejich příbytkem.

Tyto tři věci si zapamatujte: vyvíjejte horlivé úsilí, takže se zrodí vnitřní žár, který vás chemicky přemění; ovládejte se, takže budete více centrovaní v sobě, nehybní, nevlnící se, centrovaní, zakořenění; a udělejte ze své práce karmu – odevzdanou modlitbu, meditaci. Zkuste poznat vše, co už dříve bylo poznáno. Ne že byste tím dospěli k pravdě, ale pomůže vám to. Může se to však stát
i překážkou, budete-li na tom příliš lpět. Jinak to bude nápomocným ukazatelem.

Konečná pravda je toho domovem – pravda znamená To. To k tobě přichází tehdy, když žiješ život takovosti.

Ten kdo Ho realizuje zničil hřích a zakořenil se v Brahmanovi, nekonečném, blaženém a nejvyšším.

17

Učiňte každý okamžik oslavou

Jaký je rozdíl mezi pojetím hříchu v upanišadách
a v Bibli?

Proč je konečné tajemství obvykle přenášeno
pouze na jednoho žáka?

První otázka: 

Ráno jsi řekl, že ten, který To realizuje, ničí hřích a upevňuje se
v Brahmanovi. Vysvětli v souvislosti s tím rozdíl mezi pojetím hříchu v upanišadách a v Bibli. Vysvětli prosím také důsledky pro lidský život.

Je v tom velmi podstatný rozdíl. Pro biblická náboženství – židy, křesťany a muslimy – je pojetí hříchu naprosto odlišné než pro hindy, buddhisty ... Pojetí hříchu v křesťanství, v Bibli, se vztahuje k tvým činům, k tomu, co děláš. Tvé činy můžou být hříchem, nebo nemusí, můžou být ctností, jsou však spojeny s tvým konáním. Pro upanišady není hřích vůbec spojen s tvými činy. Tvé činy jsou nepodstatné. Důležité je to, co jsi. Není to konání, ale bytí samo, co je podstatné.

Co tedy znamená nazývat člověka hříšníkem? Znamená to, že je nevědomý, neuvědomující si sama sebe. Kvůli této nevědomosti se jeho činy stávají hříchy. Čin se může stát hříchem jen z důvodu, že ten, kdo ho činí, je nevědomý, neuvědomující si, žijící v hlubokém spánku. Nevědomost je hřích a uvědomění je ctnost. Tvé činy nejsou podstatné, protože nejsou v centru. V centru je tvé vědomí. Je--li něco špatného s tvým vědomím, budou špatné i tvé činy. Je-li vědomí ve správném stavu, tvé činy ho budou následovat. 

Takže pouhá změna tvých činů tě nikam nedovede. Můžeš spáchat hřích, můžeš se kát z hříchů; můžeš nahradit hřích ctností, ctnostným činem – pro upanišady to však nebude mít žádný význam, jestliže ty zůstaneš stejný. Dokud se nezměníš, dokud se nezmění tvé vědomí, dokud nedosáhneš nového způsobu bytí, nového vrcholu, změna tvých činů je bezvýznamná.

Upanišady nehovoří v termínech činů: hovoří v termínech tvého bytí. Bdělost, uvědomění, vědomí – a jsi ctnostný. Proč? Protože čím více jsi bdělý, uvědomělý, vědomý, tím menší je možnost, že spácháš hřích. Základní podmínka pro spáchání hříchu je nevědomost.

Tak například zlobit se můžeš jen tehdy, když zapomeneš sám sebe. Pamatuješ-li si stále sám sebe, jsi vědomý, je hněv nemožný. S uvědoměním nemůže existovat. Není možná spoluexistence. Jsi--li vědomý, ne však, že svůj hněv kontroluješ, krotíš, potlačuješ – ne! V plně vědomé osobě nemůže hněv existovat, zrovna jako v plně osvětlené místnosti nemůže existovat tma. Spoluexistence je nemožná.

V okamžiku, kdy do tmavé místnosti přineseš světlo, už tma není. Se světlem nemůže tma existovat. Upanišady říkají, že je marné
a bláznivé bojovat s temnotou, protože bojovat s temnotou nelze. Budeš-li bojovat, budeš poražen. Můžeš být jakkoli silný, temnotu však porazit nemůžeš, protože temnota je pouhá nepřítomnost světla. Přines světlo a temnota zmizí.

Upanišady říkají, že hřích je temnota. Přines světlo vědomí a hřích zmizí. Nebojuj s hříchem. Nezajímej se přímo o hřích. Nepřemýšlej v pojetí hříchu. Jinak se budeš cítit vinen a to není duchovní růst; to je spíše pád. 

Křesťanství učinilo lidi velkými viníky, protože ať děláš cokoli, vždy je to hřích a ty s ním musíš bojovat. Z toho nic nevzejde. Čím víc s hříchem bojuješ, tím hlouběji do tebe jeho kořeny pronikají. Čím více bojuješ, tím jsou silnější. Čím více bojuješ, tím více jsi sám obětí. Proč? Protože bojuješ s temnotou. Nemůžeš vyhrát; neexistuje možnost vítězství. Jsi-li znovu a znovu porážen, cítíš se vinen, méněcenný.

Celá tahle snaha bojovat s hříchem, se špatnými činy, tě činí vinným a méněcenným. Začneš mít pocit, že jsi naprosto neschopný, že nic nezmůžeš. Tvůj duch není do tohoto boje zapojen; spíše
z něj onemocněl pocitem méněcennosti, pocitem viny.

Upanišady říkají, že hříchy nejsou důležité. Tvé konání je nepodstatné. Jde o to, co jsi. Pácháš-li hříchy, ukazuje to jen jednu věc: že tvrdě spíš, jsi nevědomý. Nebojuj tedy s hříchy; raději s nimi naopak spolupracuj a buď více a více bdělý. To jak bude bdělost uvnitř narůstat, hříchy venku budou mizet. Pak přijde chvíle, kdy uvnitř budeš paprskem světla, uvědomujícím si veškeré své konání, uvědomujícím si veškeré pohnutky mysli, uvědomujícím si všechno, co se děje uvnitř. Pak žádný hřích nebude.

To je možné. Vítězství leží jen v tvých rukách. Pak už nikdy nebudeš mít pocit viny nebo méněcennosti; nikdy nepocítíš neschopnost. Čím větší snahu být vědomý vyvíjíš, tím více se budeš cítit akceptovaný, schopný a vítaný – tím více budeš cítit, že v tobě chce Bůh naplnit nějaký osud.

Toto přiblížení já označuji za vědečtější, náboženštější, protože člověku poskytuje důstojnost. Zajímáš-li se o hřích jako o čin, činí tě to vinným, a tento pocit viny tě nemůže učinit náboženským. Skrze vinu nemůžeš cítit božské, protože tvá vlastní vina se stala bariérou. Cítíš-li hlubokou vinu, nemůžeš cítit vděčnost k božskému. Vděčnost nemůže existovat. 

Jsi-li přijímán, cítíš-li se potřebný, cítíš-li pohostinnost božského, cítíš-li, že v tobě existuje střed, který je za všemi činy, a přicházíš--li blíže a blíže k tomuto vnitřnímu plameni, jsi více a více vděčný. Vděčnost je vůně, která se přihodí náboženské mysli. Vina je jen zápach, smrad. Cítíš-li vinu, šíří se kolem tebe zápach, smrad.

Podle mne pronikají upanišady do větší hloubky, protože se dotýkají bytí samého, samého jádra problému. Křesťanský nebo židovský postoj jsou více povrchní, protože se tě dotýkají jen na povrchu. Dotýkají se činů, nikoli bytí. Domnívají se, že změnou činů se změní i bytí. To není možné. Můžeš měnit své činy, jak dlouho chceš, bytí tím však změněno být nemůže, protože kraj nemůže změnit střed, vnější nemůžeš změnit vnitřní, povrchní nemůže změnit podstatné. Změníš-li však střed, kraj se mění automaticky; změníš-li vnitřní, vnější ho následuje.

Změním-li tě, změní se i tvůj stín. Pokusím-li se přebarvit tvůj stín, změnit ho, ty tím změněn nebudeš. Celá moje snaha bude marná, protože stín přebarven být nemůže. Pohneš-li se, pohne se i tvůj stín a má kresba zůstane na zemi a tvůj stín bude nedotčen. Zabývat se činy je jako zabývat se stínem. Cokoliv uděláš je nepodstatné. Co jsi, co je tvé bytí, je středem zájmu. 

Upanišady se dotýkají bytí, nazývají tedy agyan – nevědomost, neuvědomění – jediným hříchem. Sútra říká:

Ten, kdo To realizuje, ničí hřích.

Pouhou realizací Brahmana je hřích zničen – všechny tvé minulé hříchy. Mohl ses během svých životů dopustit mnoha špatných věcí; ty jsou nashromážděny. Tyto věci jsou zničeny dosažením, dotknutím nejvnitřnějšího jádra tvého bytí. 

Jak jsou zničeny? Naše počítající mysli budou uvažovat: "Za každý hřích musím zaplatit. Za každý hřích musím udělat něco ctnostného, aby byl hřích odčiněn." Upanišady však říkají, že pouhou realizací Toho, pouhou realizací takovosti jsou všechny hříchy zničeny.

Jak jsou zničeny? Ty neuděláš pro jejich zničení nic. Jedná se
o velmi jemnou záležitost. Je to jako kdybys měl v noci sen, že pácháš cizoložství, vraždu, že jsi zapálil celé město – spáchal jsi mnoho hříchů. Ráno se probouzíš. Sen pomalu odchází, ještě si ho trochu pamatuješ, ale necítíš kvůli němu žádnou vinu – nebo snad cítíš? Cítíš-li nějakou vinu, znamená to, že ses ještě úplně neprobudil. Stále spíš a sen na tebe ještě trochu působí; je stále s tebou. Jsi-li úplně bdělý, úplně probuzený, celé věci se vysměješ, protože to byl sen. Ve skutečnosti jsi nikdy nic nespáchal.

Upanišady tvrdí, že se stane následující: probudí-li se člověk do Brahmana, všechny životy, které žil, a všechno, co vykonal, jednoduše zmizí jako dlouhý sen. S novým vědomím se všechna tato minulost zdá být iluzorní, jako kdyby se nikdy nestala nebo jako kdyby byla příběhem – snovým dramatem.

Proto upanišady nazývají tento svět májá – iluze. Ne že by nebyl, ne že není reálný, ale kvůli této události, kdy se člověk probouzí do hluboké meditace a celý svět, ve kterém až doposud žil, se nyní zdá být snem, nemá žádnou podstatu.

Proto tato sútra říká, že když člověk realizuje To, takovost existence, Brahmana, všechny hříchy jsou zničeny. Nic s nimi nemusíte dělat. Prostě už s vámi nejsou. Opustili jste je, dostali jste se za ně. Teď už patří jen minulým vzpomínkám – nemají smysl. Máte k nim vztah, jako kdyby to byly sny.

Upanišady učí, že lidské vědomí má čtyři stavy. První: když jste vzhůru, bdělé vědomí. Druhý: když sníte, snové vědomí. Třetí: když spíte tak tvrdě, že nemáte žádné sny, spící vědomí. Za těmito třemi stavy se nalézá čtvrtý. Upanišady mu nedávají žádné jméno. Říkají mu zkrátka čtvrtý – turíja. Turíja znamená čtvrtý. Tento čtvrtý stav je stav realizace Brahmana. Všechny první tři stavy jsou iluzorní, když vstoupíte do čtvrtého. Přemýšlejte o něm tímto způsobem, protože jste ho ještě nezažili, znáte ho však prostřednictvím těchto tří stavů. Uvažováním o těchto třech stavech může vstoupit něco ze čtvrtého.

Co se děje, když jsi vzhůru, když během dne máš bdělé vědomí? Snové vědomí zmizelo, zkrátka není. Snové vědomí zmizelo, není. Pak přijde noc a ty opět usneš, začneš snít. Když sen začíná, mění se vědomí. Fungování vědomí je změněno; všechno, co bylo v tvém bdělém vědomí, prostě zmizelo.

Byl jsi vzhůru v Mt. Abu, ale snít můžeš o Londýně, New Yorku nebo Kalkatě. Mt. Abu prostě zmizí; pro snové vědomí zkrátka není. Pro snové vědomí je více reálný Londýn a na Mt. Abu, kde jsi byl vzhůru, si nedokážeš vzpomenout. Zmizelo tak dokonale, že po něm nezůstala ani stopa. Necítíš v tom žádný rozpor, neptáš se: "Jak se to stalo? Byl jsem v Mt. Abu a teď jsem v Londýně?" Ne, nemáš ani tu nejmenší pochybu, protože první stav zmizel tak dokonale, že ani nemáš s čím porovnávat.

V bdělém stavu žiješ v domě se svou ženou. Ve snu zmizí manželka i dům. Žiješ s jinou ženou; jsi opět ženatý. Nemáš nejmenší pocit viny, že ses nerozvedl se svou stávající ženou – protože nemáš s čím porovnávat! Tvoje stávající manželka zmizela tak totálně, že není žádného rozporu, žádné nesrovnalosti.

Poté vstoupíš do třetího stavu, hlubokého spánku, kde zmizí i sny. Bdělý stav s manželkou a domem zmizel. Snový stav se snovou manželkou, se kterou se právě ženíš, nový dům, také zmizely. Oba stavy zmizely. Spíš tak tvrdě, že si nepamatuješ vůbec nic.

Ráno opět vstupuješ do stavu bdělého vědomí. Sen zmizel, spánek zmizel. Opět stejná manželka, stejný dům – začíná stejný svět. Jsi opět v Mt. Abu.

Upanišady praví, že tyto tři stavy ukazují, že když v tobě převládne jeden z nich, druhé dva zmizí.

Pak je také čtvrtý stav. Vyvíjíme veškerou snahu dostat se do čtvrtého stavu – dostat se za tyto tři stavy. Tento čtvrtý stav se nazývá turíja – naprostá bdělost. V této naprosté bdělosti první tři stavy mizí a s nimi mizí i všechno to, co k nim patřilo. Tento čtvrtý stav nemůže být transcendován. Pátý stav vědomí neexistuje. Čtvrtý je poslední. Žijí v něm Buddhové, Kristové, Kršnové. Nemůže být transcendován. A protože nemůže být transcendován, nemůže být ničím zrušen. Proto upanišady říkají, že to je konečná skutečnost. Všechno ostatní je skutečné jen relativně. To, co ničím nemůže být zrušeno, je konečné, absolutně skutečné. Hříchy, všechny tvé činy prostě zmizí – protože jsi realizoval své bytí, které vůbec není tím, kdo koná! Neudělalo nic. Je to pouze svědecké já. Všechno, co bylo vykonáno, bylo vykonáno přírodou – přírodními zákony.

Pro společnost je velmi obtížné toto pochopit. Proto na světě neexistuje společnost, která by stála na učení upanišad. Žádná taková společnost existovat nemůže – je to nebezpečné učení. Dokonce
i hindové, kteří upanišady stále čtou, se nikdy nepokusili vybudovat společnost, stvořit společnost, která by měla za základ toto
učení, protože toto učení má příliš vysoký náhled na věci. Říká, že když vrah páchá vraždu, je to způsob, jakým se věci dějí – způsob, jakým v tom člověku funguje příroda, jak skrze něj páchá vraždu. Až tento člověk jednoho dne dosáhne konečného vědomí, bude se smát. Řekne: "Nikdy jsem to neudělal. Pouze situace, přírodní síly všechno vykonaly."

Bude-li však toto vyučováno ihned, vyvolá to v mysli zmatek,
obavu, že pak budou vraždit všichni se slovy: "Co mohu dělat? Takto ve mně funguje příroda." I tato obava je lichá, protože ti, kteří páchají vraždy, je páchají nehledě na to, co tomu říkáš. Dali jsme nejvyšší možné tresty – uvěznění, doživotní uvěznění, dokonce trest smrti – nic se však nezměnilo. Vraždy se dále dějí; jejich počet spíše roste.

Nikdy jsme nezkusili druhou možnost. Jak to cítím já, jak si myslím já, kdybychom založili společnost na učení upanišad, nebyla by spáchána ani jediná vražda navíc. Věci by zůstaly, tak jak jsou, byla by však větší možnost, jak člověka transformovat.

Je to těžké, protože celá společnost je podmíněná, že člověku, který páchá hříchy, se v tom musí zabránit; jinak je bude páchat dál. Musí být uvězněn, potrestán. Musí být mučen, aby nemohl páchat hříchy. Nikomu jsme však ještě v páchání hříchů nezabránili – nebyli jsme schopni zabránit ani jedinému člověku.

Slyšel jsem, že v Anglii se kdysi dávno, před dvěma sty lety, dělalo toto: když byl chycen zloděj, nechali ho bičovat nahého na křižovatce před celým městem. Musel tam viset a být bičován – aby poučil celé město o tom, co se stane, když budeš krást. Pak toho však museli nechat, protože lidé z celého města se sešli, aby viděli bičování zloděje, a kapesní zloději si trénovali své umění právě v tomto davu. Lidé byli tak zaujati mučením, že na své kapsy dočista zapomněli. Bylo tedy zřejmé, že dělají nesmysl. Nikoho nic nenaučili. Přesně na tom místě lidé kradli. Dělali úplně stejnou věc!

Podle mě je tento úkaz velmi symbolický. Všechna naše uvěznění, doživotní tresty, tresty smrti, naše mučení, jsou bezvýznamné. Nezměnily ani jednoho člověka. Nemůžou, protože člověk je složením mnoha přírodních sil. Pouhým trestem nemůžeš toto složení změnit. Člověk je tak hluboce zakořeněný úkaz, že pouhým jeho bitím nemůžeš změnit jeho vědomí.

Ta hra už trvá velmi dlouho, je marná, protože ti, kteří jsou biti, jsou stejného druhu. Policisté a zloději patří do stejné kategorie. Vrazi a soudci patří do stejné kategorie. Jen stojí na opačných pólech, jejich kvalita vědomí je však podobná. Jeden páchá hřích proti společnosti: druhý páchá hřích pro společnost.

Zavraždíš-li někoho, budeš zavražděn společností a vražda společnosti není hřích. Jak vraždou můžeš změnit vraždu? Jak násilím můžeš zaměnit násilí? Jen ho zvětšuješ! Zdvojnásobuješ. Můžeš se pomstít, ale změnit nemůžeš nic.

Upanišady říkají, že když se dostaneš do nejhlubšího jádra bytí
a staneš se bdělým, naprosto si uvědomujícím, co se děje, víš, že jde o prakrti – přírodu – která vše vykonává. Ty jsi vždy pouze svědek – puruša.

Nejhlubší filozofií v Indii byla sáňkja, která říkala: všechny aktivity náleží přírodě – jen vědomí náleží tobě. Všechny aktivity, ať ctnostné či hříšné – všechny náleží přírodě. Tobě náleží pouze vědomí. Dosáhni vědomí, sjednoť se s Tím, a všechny hříchy budou zničeny a ty budeš ustaven v Brahmanovi.

Druhá otázka:

V mnoha tradicích byl kompletní přenos uskutečněn od Mistra pouze na jednoho žáka, jako z Buddhy na Mahákášjapa, z Bódhidharmy na Chung-žena dále na Chuej-nenga, o kterém ses zmiňoval dnes ráno. Máš také mezi žáky takového jednoho pravého žáka, kterému plánuješ předat kompletní poznání? Je možné, že bys to udělal raději s více osobami než jen s jednou? Proč je toto konečné tajemství v mnoha tradicích obvykle přenášeno pouze na jednoho jedince?
Není přenášeno pouze na jednoho jedince. Je přenášeno na mnohé, pouze jeden je však zmocněn jej předávat dále. Buddha předal své poznání tisícům, zplnomocnil však pouze Mahákášjapu, protože ten byl schopen být Mistrem. Není tak obtížné se stát osvíceným, stát se Mistrem je však velmi obtížné. Existuje mnoho osvícených lidí, ale ne všichni osvícení lidé jsou Mistry.

Když se staneš osvíceným, je to tvá osobní věc, být Mistrem však vyžaduje umění sdělit to druhým. A to je to nejtěžší umění, protože musí být sděleno něco, co sděleno být nemůže, musí být předáno něco nepředatelného, musí být řečeno něco, co jazykem říci nelze. Takže jen velmi vysoce kvalifikovaní umělci můžou být ke sdělování povoláni.

Stalo se: 

Jednoho dne přišel Buddha s květinou v ruce a sedl si pod strom. Měl promluvit k žákům, zůstal však potichu a žáci byli nesví. Nikdy předtím se to nestalo. Měl přijít a začít mluvit, tak proč je dnes zticha? Stále se jen díval na květinu, jako kdyby úplně zapomněl, že deset tisíc žáků se shromáždilo, aby mu naslouchalo. Minuty ubíhaly, oni se na něj dlouze dívali a nikdo neměl odvahu se ho zeptat: "Co děláš? Zapomněl jsi na nás? Nebo jsi zapomněl, proč jsi nás svolal, co jsi chtěl říci?" Nechal je schválně svolat a oni přišli s velkým očekáváním. Buddha už byl velmi starý, mysleli si tedy: "Předtím než opustí tělo, řekne něco tajného, ezoterického, něco velmi podstatného, co nikdy předtím neřekl." A on zůstával potichu a stále se jen díval na tu květinu. Ticho ztěžklo, tížilo. Všichni se cítili nesví. Pak se Mahákášjapa začal smát – hm? – jeden z žáků. Tento Mahákášjapa je ojedinělý, protože jeho jméno nikdy předtím nebylo zmiňováno. Co se světa týče, to byl neznámý žák, ne tak pro Buddhu. Buddha ho musel znát.
Bylo tam mnoho známých žáků. Byl tam Sariputta, skutečně velký učitel. Byl tam Modhalayan: i to byl velký učitel; měl tisíce svých vlastních žáků. Byl tam Ánanda, Buddhův nejbližší, který byl stále s ním, byl jeho stínem. A mnozí další – známí, slavní, tak či onak. A tenhle Mahákášjapa nikdy v buddhistických spisech zmiňován nebyl – až do této příhody.

On se smál! Buddha se na něj podíval. Usmíval se a požádal Mahákášjapa, aby přišel blíže. Mahákášjapa přistoupil a Buddha mu bez jediného slova podal květinu. Shromážděným řekl: "Všechno, co mohlo být jazykem řečeno, jsem vám řekl, a to, co jazykem řečeno být nemůže, jsem dal Mahákášjapovi."

Tomu se říká velký přenos. Mahákášjapa dokázal porozumět jazyku ticha a ten, kdo dokáže porozumět jazyku ticha, může učit a sdělovat věci tichem. Mahákášjapa není jediný, komu Buddha předal tajný klíč – ten klíč byl dán mnohým – ten nejtajnější klíč však může být předán pouze v tichu a Mahákášjapa tomuto jazyku rozuměl. On byl určen k dalšímu předávání tohoto tichého učení. 

Bódhidharma je šestý v této tradici. Mahákášjapa je první, který dostal učení od Buddhy; Bódhidharma je šestý. A Bódhidharma prochodil celou Indii, aby našel člověka, který by byl schopen porozumět jazyku ticha. Nemohl ho zde najít; proto musel odejít do Číny. Tam potkal člověka jménem Chung-šea; poté co devět let seděl čelem ke zdi.

Buddha dal své osvícení, jeho chuť, mnohým, ne všichni však byli Mistry. Dosáhli toho sami pro sebe a pak zmizeli do nekonečna.

Být Mistrem je velmi obtížná a delikátní záležitost. Musíš dosáhnout nekonečna a jakýmsi způsobem přitom zůstat stále zde, na tomto břehu, abys učil druhé. To je velmi obtížné. Stává se to tak zřídka, že se to zdá být výjimkou, protože ten, kdo poznal nekonečno, by se v něm rád rozpustil. Nač si dělat starosti s vaším učením? Nač si dělat starosti s promlouváním k těm, kteří nemůžou pochopit, nebo kteří můžou pochopit jen mylně? Proč je dál učit? Proč se snažit? Člověk by se chtěl odebrat do ticha, do blaženosti, do nekonečna, zapomenout na svět.

Mistr znamená někdo, pro koho je volání blaženosti méně naléhavé než volání soucitu. Říká: "Počkám. Nekonečno může počkat. Nemusím spěchat. Blaženost může počkat, konečné rozpuštění může trochu počkat – není žádný spěch." Mistr je bytí, které trochu více otálí na tomto břehu. To je velmi obtížné, protože on bude muset vyvinout něco, aby zde zůstal o něco déle. To bude velmi svízelné, protože tělo teď chce odpočívat, vrátit se zpět do přírody. Jak se jednou staneš osvíceným, tělo chce odpočívat. Není potřeba ho dále nést. Tělo by se rádo rozpustilo zpět do přírody, protože osud je naplněn. Dům už není potřeba. Pták duše teď může letět do nekonečna. Tento příbytek je zbytečný. Proč ho stále nést? Mistr ho však musí nést. Musí si vytvořit prostředky, pomocí kterých může dále nést tělo, aby mohl pomáhat druhým.

Tělo není jediný problém. Sama snaha se zdá být tak marná, protože promlouváš k deseti tisícům lidí a možná jeden jediný ti rozumí. Zbylých devět set devadesát devět ti jen vytváří problémy … všemi možnými způsoby vytváří každodenně problémy.

To je přirozené, protože oni ti nedokážou porozumět, a cokoli říkáš, je pro ně nebezpečné, protože jejich ustálené hodnoty jsou výzvou, jejich ustálený život je výzvou, jejich způsob života je výzvou – všechno! Stále jim dáváš šoky – a oni se mstí. Budou dělat všechno, co je v jejich silách, aby tě zastavili – aby ti znemožnili jim pomáhat.

Pro osvíceného člověka je snadné prostě se rozpustit. Buddha říká, že jsou dva typy osvícených lidí. Jedny nazývá arhat. Arhat znamená ten, který dosáhl svého já a nic jiného ho nezajímá. Prostě se rozpustí jako kapka do oceánu. Ty druhé nazývá bódhisattva. Bódhisattva znamená ten, který se stal arhatem, ale který odolává konečné touze – konečné touze po rozpuštění – který odolává konečné touze a mešká na tomto břehu, na této straně, aby pomohl ostatním. Buddha říká, že bódhisattva koná velkou oběť.

Arhatové se nikdy nemůžou stát Mistry; to můžou jen bódhisattvové. Dokonce ani ne všichni bódhisattvové se stávají Mistry, protože mistrovství vyžaduje specifický výcvik – specifický výcvik
v předávání, specifický výcvik v pomáhání, v udílení rad, ve vytváření nových technik, protože každá individualita vyžaduje něco jiného a každý věk vyžaduje něco jiného.

Proto se všechny staré techniky staly neužitečnými. Byly vyvinuty pro určité mysli – tyto mysli už na světě nejsou. A my stále děláme tyto techniky. Většině lidí nemůžou pomoci; můžou pomoci jen pár lidem. Je potřeba nových technik. Mistrem se můžeš stát jen tehdy, jsi-li schopen vyvinout nové techniky, být vynalézavý
a tvůrčí.

Není pravda, že by osvícení a tajné klíče k jeho poznání byly předány pouze jednomu jedinci. Jsou předány mnohým, pouze jeden je však Mistrem, který bude schopen předávat klíč dál.

Protože toto bude poslední setkání, chtěl bych vám nyní říci, dříve než opustíte kemp, jednu věc: všiml jsem si toho, že devadesát procent z vás, a to je velmi mnoho, dělalo meditace velmi intenzivně. To je velmi nadějné, tato intenzita však více či méně závisí na skupině. Možná pro vás bude těžké být tak intenzivní, až budete zpět doma.

Udělejte tedy jednu věc: až budete dělat meditace doma, nejdříve zavřete oči, pociťte mou přítomnost před sebou zrovna jako teď tady, vizualizujte si mě, vizualizujte si skupinu kolem sebe, a pak začněte meditovat, jako kdybyste byli ve skupině. To vám velmi pomůže. Máte-li magnetofon, pusťte si ho, aby byla vytvořena atmosféra a vy jste nebyli sami – protože je velmi těžké pro jedince meditovat tak intenzivně. Duše skupiny vás ovládne. 

Po návratu domů si možná ani nebudeš moci vzpomenout, představit, že jsi třikrát denně vyvíjel tak intenzivní snahu. Možná si ani nebudeš schopen uvědomit, jak jsi to dokázal. Duše skupiny tě ovládla, byl jsi součástí proudu, pohyboval ses s proudem, celá skupina tě tlačila. 

Mnoho lidí za mnou chodí se slovy: "V kempu je to báječné, ale až se vrátíme, ztratí se to." Až se vrátíte domů, mějte tedy na paměti skupinu, vizualizujte si skupinu, pociťte skupinu – a ona najednou bude s vámi! Alespoň já tam budu určitě. 

Jsi-li sannjásin, vezmi si do ruky svůj medailon a třikrát zhluboka vydechni. Nenadechuj. Hluboce vydechni a nech tělo nadechnout: ty nenadechuj. Jen třikrát vydechni, vzpomeň si na mne a začni … a já budu přítomen.

Na prostoru a čase nezáleží. Jsi-li tak intenzivní, že mě dokážeš pocítit, budu tam. Prostor zmizí, čas zmizí a devadesát procent
z vás bude schopno to dělat tak jako zde. Je dobré dělat to sám. Je dobré začít ve skupině, ale není dobré zůstat na skupině navždy závislý.

Nedělej však pauzu. V den, kdy se vrátíš domů, ihned začni. Neříkej: "Týden si odpočinu a pak začnu." Nezačal bys nikdy; to je trik mysli. Začni hned, jak budeš doma. Přihodí se ti to. A jak se ti to jednou přihodí individuálně, budeš nezávislý. Meditace se dá začít ve skupině, ale musí končit nezávislostí. Musíš se stát nezávislým na skupině.

Druhá věc: mnoho z vás se bude obávat sousedů, rodiny. Budou si myslet, že jste se zbláznili. Zde v tom není problém, protože jeden je šílenější než druhý … tak se nebojíš. Nikdo neřekne, že ses zbláznil. Atmosféra, doba je jiná. Zde je tak spolupracující. Až budeš zpět doma, atmosféra bude proti tobě. To vytvoří bariéru. Bude tedy dobré, řekneš-li své rodině: "Experimentuji s touto technikou a jde o techniku šílení." Běž za sousedy a řekni jim to: "Každé ráno budu jednu hodinu dělat tuto techniku – je úplně šílená, ale nedělejte si starosti."

Raději jim to řekněte, než abyste se schovávali, protože když se schováváte, nemůžete ji dělat správně; vždy budete něco potlačovat. Tak jděte a řekněte jim to. Během několika dnů, třech, čtyřech, se o vás lidi začnou zajímat. Pak zapomenou, protože nikdo nemá čas na vás stále myslet, na to, že jste se zbláznili. Po třech, čtyřech dnech se přizpůsobí a budou vědět, že něco takového děláte. Budete-li v tom pokračovat tři měsíce, začnou se vás ptát, co to děláte, protože teď už se s vámi bude dít něco velmi očividného, zřejmého. Bude to patrné ve vašem obličeji, ve vašich očích, ve vašich pohybech, ve způsobu vašeho chování, všechno se změní. Získáte novou ladnost. Bude vás následovat nové ticho, ničím nezpůsobená jemná radost. Protože budete živi, bude kolem vás jemná radost a tento rozdíl všichni pocítí. Začnou se vás ptát. Už si nebudou myslet, že jste se zbláznili. 

Vytrváte-li tedy v tomto šílení, nikdo si o vás nepomyslí, že jste zešíleli. To vytrvání je zapotřebí a do začátku je třeba ještě trochu odvahy. Jsi-li zbabělec, nemůžeš v tom samozřejmě pokračovat. Nepokoušej se to racionalizovat; neříkej, že to bude druhé rušit. Nikoho to neruší. Klidně si můžeš pozvat celou svou rodinu, aby se na tebe dívala. Bude se jim to líbit! Nikdo nebude rušen. Bude to pro ně představení zdarma.

Pozvěte i sousedy. Řekněte jim, že jste se vrátili z meditačního kempu, kde jste se naučili techniku, kterou byste jim rádi předvedli. Ze začátku se budou smát, ale dlouho to nevydrží. Začnou to brát vážně. Vaše proměna ten efekt zesílí; nic jiného by to nedokázalo. Nemůžete o tom diskutovat. 
Třetí věc: nesnažte se o tom někoho přesvědčit; nediskutujte. To je k ničemu. Jen mrháte svou energií. Existuje jen jeden argument, který může všechno dokázat, a to jsi ty sám. Změníš-li se, staneš se velmi živoucím argumentem. Nezměníš-li se, diskutování nepomůže; přesvědčit nikoho nemůžeš. Pouhé debatování nemůže nikdy přesvědčit – to dokáže jen tvé bytí. Nediskutuj tedy o tom. 

To je můj pocit: když se naučíš něco nového, začneš o tom přesvědčovat, mluvíš o tom. Ne že bys tím někomu škodil – můžeš si zkrátka myslet, že mu pomáháš. Když k tobě přijde něco nového, něco nového zažiješ, chceš to sdílet. To je přirozené! Je to přirozené, není to však moudré, protože ten druhý naprosto neví, o čem mluvíš. 

A zvláště mé techniky jsou tak bláznivé – nemůžeš nikoho přesvědčit! Nepokoušej se o to, protože, nepodaří-li se ti někoho přesvědčit, mohlo by to na tebe mít špatný vliv. Tvé selhání tě učiní méně sebejistým. Uvnitř začneš váhat. Ty nemůžeš nikoho přesvědčit, ale druzí můžou přesvědčit tebe, že ses zbláznil – že se mýlíš. Oni můžou přesvědčit tebe, protože ty máš velmi jemný zážitek, který je nevyjádřitelný. Jak ho chceš předat? Dokud se neobjeví někdo velmi otevřený a vnímavý, nepodaří se ti to. Říci něčemu ne, je velmi snadné. Být pozitivní, říkat ano, je velmi těžké.
Čechov napsal povídku: 

Jeden muž ve vesnici byl tak hloupý, že o tom věděla celá vesnice. On sám byl o své hlouposti tak hluboce přesvědčen, že se bál vůbec promluvit, vypustit z úst jediné slovo, protože ve chvíli, kdy promluvil, druhý řekl: "Co to zase říkáš za blbost! Taková hloupost."

Měl z toho depresi. Šel za mudrcem a ptal se ho: "Co mám dělat? Jsem tak dokonalý hlupák, že nemůžu říci ani slovo. Ještě než cokoli řeknu, opáčí, buď zticha, nemluv!"

Mudrc mu poradil: "Udělej jednu věc. Od teď na nic neříkej ano. Ať uvidíš cokoli, odsuď to."
Idiot říká: "Oni mě ale nebudou poslouchat."

Mudrc: "Tím se netrap. Řeknou-li ,tohle je krásný obraz‘, řekni ,tohle a krásný obraz? Tak ohavnou věc jsem nikdy předtím neviděl‘! Řeknou-li ,tahle novela je velmi originální‘, řekni ,tohle je jen opakování. Stejná věc už byla napsána tisíckrát‘. Nestarej se
o dokazování. Jen na všechno říkej ne! Udělej z toho svou životní filozofii. Řekne-li někdo ,noc je krásná, Měsíc je tak krásný‘, řekni ,tomuhle říkáš krása‘? Nemůžou to dokázat, to si pamatuj. Nemůžou to dokázat!"

Muž šel zpátky do vesnice. Začal na všechno říkat ne. Během týdne se vesnicí šířila zpráva: "Mýlili jsme se. Ten člověk není idiot. Je to skvělý kritik. Je to génius!"

Říkat ne, nevyžaduje žádnou moudrost. Chceš-li se stát známým géniem, říkej ne, buď kritikem. Nikdy na nic neříkej ano. Ať je řečeno cokoli, prostě to odsuď. Nikdo nemůže nic dokázat, protože něco dokázat je velmi obtížné. "Ne" je nejjednodušší trik.

Mluvíš-li o vyšších zážitcích, kdokoli ti může říci ne – jakýkoli hlupák může říci ne – a ty nemůžeš nic dokázat. Dávej si tedy pozor. Nemluv o tom, necítíš-li, že naslouchá velmi souhlasné, otevřené srdce. Nediskutuj. Přihodilo-li se ti něco, tvé bytí se stane důkazem. Nemrhej svou energií k přesvědčování někoho. Použij všechnu svou energii k transformování sebe sama. Tvá transformace mnohým pomůže: tvé přesvědčování nepomůže nikomu.

Jakmile jsi jednou transformován, lidé se do tebe začnou zamilovávat. Budou přijímající, vstřícní; stanou se tvými hostiteli. Cokoli jim řekneš, bude působit jako semeno; ponesou si ho v srdci. Nepokoušej se však nikoho přesvědčit, nediskutuj. Nebuď intelektuální, racionální. Celá věc je tak absurdní, paradoxní.

Je to paradoxní, protože vědomým šílením se dostaneš za všechno šílenství. Člověk meditující touto technikou se nemůže zbláznit. Je to nemožné, protože všechno bláznovství vyhazuje ven, neshromažďuje ho. A když ho neshromažďuješ, nemůžeš se zbláznit.

Denně se očišťuješ, denně procházíš katarzí. Měníš, transformuješ své šílenství do meditace. Děláním této techniky, zjevného šílení, vytvoříš možnost, kdy se ti může přihodit skutečné duševní zdraví. Je to paradoxní – proto říkám, že je to absurdní. 

Směj se, zpívej, tancuj, ale nediskutuj. Tvůj tanec může být nakažlivý, tvůj zpěv může být nakažlivý. Tvůj smích přicházející
z hlubin tvého srdce může zasáhnout srdce druhých. Buď radostnější, blaženější, extatičtější, jako kdyby každý okamžik byl požehnáním a vděčností. Učiňte každý okamžik oslavou.

To jsou má poslední slova pro tento kemp: učiňte každý okamžik oslavou … pak nebudete mít potřebu hledat Boha. Bůh vyhledá vás, ať jste kdekoli.

PRAGMA VYDÁVÁ

Osho
Hořčičné semínko
Promluvy o evangeliu podle svatého Tomáše

Království boží je jako hořčičné semínko – je nejmenší, Bůh je neviditelný, menší než to nejmenší, jak jej lze tedy ukázat? Hořčičné semínko leží na hranici neviditelnosti. Nejen, že je nejmenší, má také velmi tajemnou vlastnost: vyroste v největší z rostlin. Bůh je neviditelný a vesmír je nejviditelnější; vesmír je rostlinou, stromem a Bůh semínkem. Bůh se neprojevuje, zato vesmír je jeho projevem. Hořčičné semínko se užívá jako mýtus, který ukazuje, že víra jde svou cestou – najde příhodnou půdu.

Osho
OD MEDIKACÍ K MEDITACI

Slavný indický filozof, mystik a guru Osho se po celý život zabýval v podstatě jednou základní otázkou – poznáním pravé a čiré podstaty lidského bytí. Kniha Od medikací k meditaci, jak už sám název napovídá, ukazuje cestu vedoucí od různých druhů léčení těla i mysli ke klidnému meditačnímu rozjímání a relaxaci. Osho se svým osobitým, vtipným a často velmi ironickým stylem zamýšlí nad problémy dnešního civilizovaného světa a zdůrazňuje, že základem není léčba nemoci samé, ale poznání jejího původua odstranění její vnitřní příčiny. Zaměřuje se na nejaktuálnější choroby, jako je například rakovina nebo AIDS, na psychické poruchy a na různé druhy návyků a drogové závislosti. 
Osho
OD SMRTI K NESMRTELNOSTI

Tato kniha je řadou přednášek, které odpovídají na otázky hledajících. Témata pokrývají celé spektrum lidských záležitostí – chudobu, AIDS, výchovu, politiku, tvořivost, existencialismus, psychologii, jadernou válku, moc, vztahy, peníze… Osho odpovídá na každou otázku s bezvýhradným respektem a soucitem a ještě se vždy noří pod slupku povrchnosti naší racionální mysli, jsme jím vtaženi do nitra a strženi do hlubších vod, do pravého pramene. 

Osho
SEX

Osho je žijící, osvícený duchovní Mistr. Jeho poselstvím je láska! Oshovo poselství není nové, ale jeho metody ano. A oslava sexu jako přirozeného procesu transformace je jednou z těchto metod. Osho říká, že "sexu lze použít jako odrazového můstku" do sféry lásky a ze sféry lásky do sféry modlitby. Následující citáty představují první ze tří částí jeho poselství. Nejdřív SEX... potom LÁSKA... a nakonec MODLITBA.

Don Miguel Ruiz
LÁSKA, VZTAHY A PŘÁTELSTVÍ

Toltécká tradice říká, že k naší pravé povaze nás vede štěstí, svoboda a láska. Prvním krokem je vědomí. Chceme-li najít svobodu, musíme si uvědomit, čím opravdu jsme. Nemůžeme být svobodní, dokud nevíme, čím jsme a jakou svobodu hledáme. Toltékové říkali: "Říkejme si pravdu." Druhým krokem je transformace. Musíme se naučit být duchovními bojovníky, musíme sledovat své akce a reakce, abychom se osvobodili od svých znalostí, jež nás zotročují. To nám umožní změnit svůj život tím, že změníme své názory a přesvědčení. Láska je výsledkem dokonalého zvládnutí vědomí a transformace. 
Jeho Svatost dalajlama – Howard C. Cutler, M. D.
CESTA KE ŠTĚSTÍ

Text má formu dialogu obou autorů, kdy psychiatr pokládá dalajlamovi různé otázky týkající se řešení nejrůznějších obtížných, životních situací. Ústředním tématem knihy je hledání životního štěstí. K dosažení tohoto cíle je nutné odstranit různé negativní duševní stavy – hněv, nenávist, úzkost apod. Kniha obsahuje řadu nejrůznějších informací z pohledu příslušníků dvou odlišných kultur
a každý čtenář si v ní jistě pro sebe najde něco zajímavého a užitečného. 

Kahlil Gibran
PROROK

Kniha Prorok je určena všem, kteří nejsou ochotni přijímat dogmata a zaběhlá klišé různých náboženských hnutí a skupin. Není to příběh s dějem a postavami, a přesto je to nesmírně dramatické a zároveň zklidňující čtení nutící k hlubokému zamyšlení. Každému z nás totiž jednou připluje jeho loď, na níž bude muset odplout, a v té chvíli se promítnou všechny stránky života, jeho radosti, strasti, touhy i obavy. To jsou témata Gibranovy knihy, o tom promlouvá Prorok k lidem, které opouští, ale zároveň slibuje, že se vrátí.

Don Miguel Ruiz
ČTYŘI DOHODY

Kniha odhaluje zdroj omezujících názorů, které nás připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody, založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky. Ruiz shrnuje v duchu Castanedy základní toltéckou moudrost a vyjadřuje jasně a čistě, co pro muže a ženy znamená žít jako mírumilovní válečníci v moderním světě. 
Jeho Svatost XIV. dalajlama
ČTYŘI VZNEŠENÉ PRAVDY
Základy buddhistického učení

V červnu 1996 přednášel dalajlama v Londýně o čtyřech vznešených pravdách – tedy o samém srdci Buddhova učení. Jeho exkluzivní přednáška se uskutečnila během dvou dnů a byla první svého druhu na Západě. Čtyři vznešené pravdy – pravda o strasti, pravda o původu strasti, pravda o zániku strasti a pravda o cestě vedoucí k zániku – byly první kázáním, které Buddha vyslovil po svém osvícení. Jeho Svatost dalajlama nejen že objasňuje hlavní teze tohoto učení, zabývá se rovněž vztahem mezi relativním a absolutním soucitem.

Eckhart Tolle				
MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Při čtení této knihy se budeme muset vzdát analytického myšlení a svého falešného já, které je produktem naší mysli. Od začátku první kapitoly se rychle dostáváme do duchovních výšin, kde dýcháme řidší vzduch. Ačkoli je to náročná cesta, Eckhart Tolle hovoří srozumitelným jazykem. Jeho slova jsou ukazateli. Mnoho
z nás učiní nové objevy: nejsme svou myslí; můžeme se zbavit duševní bolesti; autentickou sílu najdeme, jakmile se vzdáme přítomnému okamžiku.

Objednávky a distribuce

Nakladatelství PRAGMA
V Hodkovičkách 2/20, 147 00 Praha 4,
Tel.: 241 768 565, fax: 241 768 561
e-mail: pragma@pragma.cz
www.pragma.cz



Pragma
hodkovičky
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

OSHO
Nejvyšší nauka / Osho ; [z anglického originálu ...
přeložil Sw. Dhyan Sidden-Ondřej Šidák]. –
Praha : Pragma
Název originálu: The supreme doctrine
ISBN 80-7205-954-8

233-584.5 * 165.322 * 165.24 * 233-852.5Y * 233-247

• Sámavéda, Kéna-upanišad
• duchovní cesta
• duchovní poznání
• meditační techniky
• jóga
• upanišady
• přednášky

22/24 – Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus

Osho
NEJVYŠŠÍ NAUKA

Z anglického originálu The Supreme Doctrine
přeložil Sw. Dhyan Sidden-Ondřej Šidák.
Sazba a grafická úprava: PRAGMA, Tomáš Holna.
Vydalo nakladatelství PRAGMA, V Hodkovičkách 2/20, 147 00 Praha 4.

© 1977 Osho International Foundation, Switzerland. www.osho.com
© PRAGMA

ISBN 80-7205-954-8