Název: Diamantová sútra
Autor: Bhagwan Shree Rajneesh
Nakladatelství: PRAGMA, 1999
Stav: digitalizováno, SONS
Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.
Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.
Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.
* * *

Promluvy
o Vadžraččhédiká
pradžňápáramitá
sútře
Gautama Buddhy

O B S A H

úVOD   | 5

I
KRáLOVSTVí NIRVáNY   | 9
ii
PROJEVENí LáSKY   | 51
iii
KOLO DHAmMY   | 83
iv
z druhého břehu   | 119
v
PříCHUŤ OSVíCENí   | 149
vi
stav BÓDHISATTVy   | 189
vii
SETRVáNí V KLIDU   | 227
VIII
stále DOMA   | 267
ix
RáJ V čiré zemi   | 305
x
úplná PRáZDNOTa   | 339
xi
plně osvícený   | 377

úVOD

Svět se pohybuje v kruhu. Sanskrtské slovo pro "svět" zní samsára. Samsára znamená kruh. Ten kruh je veliký - jeden jeho oběh trvá dvacet pět staletí. Nyní oněch dvacet pět staletí uplynulo... a na světě zavládl znovu chaos. Kolo se tak opět dostalo do stejné pozice - jinak tomu ani být nemůže. Trvá to však dvacet pět staletí, než se to stane. Po dvaceti pěti staletích vždy zavládne na světě veliký chaos. Člověk ztratí své jistoty, začne se cítit bezvýznamný. Všechny životní hodnoty se vytratí. Rozprostře se veliké temno, ztratí se směr cesty...
Tato období chaosu a nesouladu se buď mohou stát velkým prokletím, nebo vyvolat následný velký rozvoj lidstva. Záleží na tom, jak jsou využita. Pouze v dobách velkého chaosu se rodí veliké hvězdy.
Nyní jsme opět v období velkého chaosu. Osud člověka se bude dál vyvíjet podle toho, co udělá. Buď spáchá sebevraždu, nebo se znovu zrodí. Obě brány jsou otevřeny.
Nadcházejících dvacet pět let, tedy poslední část tohoto století, má nedozírný význam. Dokážeme-li si najít v tomto světě chvíli pro meditaci, duchovní cestu, zklidnění a uvolnění, pro lásku a Boha... pokud v těch nadcházejících dvaceti pěti letech vytvoříme podmínky k tomu, aby mohlo toto vše poznat co nejvíce lidí, pak se lidstvo zrodí do nového života. Narodí se nový člověk.
Buddhovo nenáboženské náboženství nyní rozkvétá. Před dvěma tisíci pěti sty lety se kolo dhammy pohnulo a velké společenství Buddhy rozpoutalo příliv, který se přelévá staletími, klesá a znovu se vzdouvá, objevuje se s ním Ježíš, Sósan, Kabír, Lao-c', Tilopa, Náropa - strážci majáku svítícího na Cestu. Pohybujeme se od pobřeží k pobřeží, kolo se pomalu, pomaloučku přestává otáčet a my tu zaraženě stojíme, hledíce na úplněk. A pán úplňku, Bhagaván Šrí Radžníš, uvádí toto kolo znovu do pohybu.
Kolo, jež Buddha rozhýbal, se zastavilo. Je třeba znovu ho roztočit. A to se stane mým i vaším životním posláním. Kolo se musí znovu otáčet.
Vytváření této energie je vytvářením Buddhovy země. Buddova země je energetickým polem, v němž jedinci, díky Buddhovi, vyzrávají; je to čistá země, nadpozemský svět, ráj na zemi, který nabízí ideální podmínky k rychlému duchovnímu růstu.
Tato Buddhova země je vytvářena nyní, zde. A přesně to předvídal Buddha, když se zrodila tato sútra, Diamantová sútra. V této sútře vidí Buddha dnešní společnost a vše, co se v ní děje.
Tato kniha je mostem od Buddhy k Bhagavánovi, od Bhagavána k Buddhovi... oboustranný meč... roztínající diamant... Bhagaván reflektuje Buddhu reflektujícího Bhagavána... nekonečné odrazy. dvě zrcadla zachycující pulzující prázdnotu, záblesky světla, nádherné, krystalizující, pronikající do duší a vašich srdcí.
Celá tato sútra je zaměřena na to, jak dosáhnout úplné prázdnoty. To je Buddhův hlavní dar světu.
Neboť z této prázdnoty povstane nový člověk.
Zemřete tak, jak jsem zemřel já, a pak budete živí tak, jako jsem živý já. Takový život nemá nic společného s žádnou osobou. Takový život nemá nic společného s žádným já. Je to život v prázdnotě, nevinnosti a kráse. Já vám ho tu nyní nabízím. Odhoďte strach, pojďte ke mně blíž. Stanu se vaší smrtí a vaším vzkříšením.
Projděte tímto diamantovým prizmatem k Bhagavánovi.

Ma Yoga Pratima

Tyto promluvy o
Diamantové sútře
pronášel
O S H O
v době od 21. do 31. prosince 1977
v Šrí Radžníš ášramu v indické Púně

vadžraČčhédiká
pradžŇápáramitá
sútra
gautama
buddhy

1	Toto jsem slyšel. Vznešený pobýval v Šrávastí. Časně zrána se Vznešený oblékl, přehodil si svrchní roucho, vzal svou misku a odešel do velkého města Šrávastí vybrat almužnu. Když se tam trochu najedl a navrátil se z cesty, odložil svou misku a roucho, umyl si obě nohy a usedl na přichystané místo, zkřížil nohy, narovnal se a soustředěně zaměřil svou pozornost před sebe. Tou dobou přicházelo k místu, kde Vznešený seděl, mnoho mnichů, hluboce se klaněli až k jeho nohám, třikrát ho zprava obešli, a potom usedli po jedné straně.
2	Tehdy přišel mezi shromážděné mnichy Ctihodný Subhúti a usedl. Potom povstal ze svého místa, svrchní roucho přehodil přes levé rameno, poklekl na pravé koleno, napřáhl sepjaté ruce ke Vznešenému a řekl: "Je to nádherné, Vznešený, je to naprosto úžasné, Osvícený! Jak velké pomoci se dostalo bódhisattvům, vznešeným lidem, od Tathágaty. Pověz Vznešený, jak tu mohou zůstat ti, kteří se rozhodli stát bódhisattvou, jak mají postupovat, jak mají ovládat své myšlenky?"

Po těchto slovech Vznešený Subhútimu řekl: "A proto Subhúti naslouchej dobře a pozorně!
3	Ten, kdo se rozhodl stát bódhisattvou, by měl uvažovat takto: všechny bytosti, kolik jich jen ve vesmíru je a jsou za bytosti považovány, ty všechny musím dovést do nirvány, do království nirvány, jež za sebou nezanechává naprosto ničeho. A přesto, že již nesčetné množství bytostí bylo vedeno do nirvány, ani jediná bytost do nirvány dovedena nebyla. A proč? Kdyby v bódhisattvovi přetrvávalo vědomí bytosti, pak by nemohl být nazýván bytostí bódhi. A proč? Bytostí bódhi nemůže být nazýván ten, jenž si je vědom svého já a svého bytí, nebo jakékoliv živoucí duše či osoby."

Miluji gautama buddhu, neboť je pro mne ztělesněním základní podstaty náboženství. Není to zakladatel buddhismu - buddhismus je jen vedlejším jevem - ale tvůrce naprosto odlišného typu náboženství ve světě. Je to zakladatel nenáboženského náboženství. Nepředkládá náboženství, ale jeho základní podstatu. A to je velmi radikální změna v dějinách lidského poznání.
Před Buddhou existovalo mnoho náboženství, ale žádné z nich nebylo ve své ryzí podstatě. Člověk ještě natolik nevyspěl. S Buddhou vstoupilo lidstvo do věku dospělosti. Jistě, že se to netýká všech lidských bytostí, ale Buddha k němu vytýčil cestu; Buddha otevřel onu pomyslnou bránu. Lidem trvá dlouho, než pochopí závažné poselství. A Buddhovo poselství je tím naprosto nejzávažnějším. Nikdo nevykonal tolik, co Buddha, nikdo neprošel tím, čím Buddha. Nikdo jiný není představitelem ryzí podstaty.
Ostatní zakladatelé náboženství, další osvícení lidé, učinili vůči svému okolí kompromisy. Buddha zůstal nekompromisní, tím si uchoval svou čistotu. Nezajímalo ho, jak ho druzí budou chápat. Zajímalo ho pouze, kde je pravda. A říkal to, aniž by si dělal starosti, zda ho ostatní chápou nebo ne. Navenek to vypadá dost tvrdě, ale ve své podstatě je to ohromné zanícení.
Pravdu je nutno říkat takovou, jaká je. V okamžiku, kdy přistoupíte na kompromis, v té chvíli snížíte pravdu na úroveň běžného lidského poznání - ztratí svou duši, stane se povrchní, umírá. Pravdu nemůžete přenést do roviny lidských bytostí; lidské bytosti je nutno přivést do roviny pravdy. V tom je Buddhova velká zásluha.
Před dvaceti pěti staletími, kdysi, časně zrána - v den jako je ten dnešní - se zrodila tato sútra. Bylo při tom dvanáct set padesát mnichů. Stalo se to ve městě Šrávastí. V té době to bylo veliké město. Slovo "Šrávastí" znamená "slavné město". Bylo to jedno z nejslavnějších měst starobylé Indie; žilo v něm devět set tisíc rodin. Toto město dnes neexistuje. Zbyla po něm jen zcela malá vesnička - její jméno dokonce ani nenajdete na mapě; ani to už neexistuje. Nyní se nazývá Sahet--Mahet. Je velmi obtížné uvěřit, že kdysi tu stálo tak velké město. Tak to však na světě chodí - věci se stále mění. Z měst se stanou hřbitovy, ze hřbitovů města... život je neustálá změna.
Buddha město Šrávastí určitě velice miloval, protože ze čtyřiceti pěti let svého působení strávil dvacet pět let v Šrávastí. Určitě miloval i zdejší lidi. A ti zcela jistě projevovali vysokou úroveň duchovního poznání. Všechny Buddhovy významné sútry vznikly v Šrávastí.
Tato sútra - Diamantová sútra - se také zrodila v Šrávastí. Sanskrtský název sútry zní Vadžraččhédiká pradžňápáramitá. Znamená to "dosažení naprosté moudrosti, jež zasahuje rychlostí blesku". Chcete-li, zasáhne vás Buddha jako blesk. Setne vám hlavu. Může vás zabít a pomoci znovu se zrodit.
Buddha je obojím - vrahem i matkou. Na jedné straně musí zabíjet, na druhé straně vám dává nový život. Toto nové bytí je možné pouze tehdy, když je vše staré zničeno. Nové se rodí jen na popelu starého. Člověk je fénix. Mytologický pták fénix není pouhou bájí; je to metafora. Vyjádření člověka. Fénix neexistuje nikde jinde než v člověku. Člověk je bytostí, jež musí zemřít, aby se znovu zrodila.
Přesně to řekl Ježíš Nikodémovi. Nikodém byl profesor, učenec, rabín, člen rady, která spravovala veliký chrám v Jeruzalému. Jedné temné noci přišel navštívit Ježíše. Neměl dost odvahy k tomu, aby se u něho ukázal za bílého dne. Bál se, co by tomu řekli lidé. Byl přeci tak vážený, tak úctyhodný. A on by měl jít za tím vandráckým učitelem?... jít za někým, koho všichni rabíni a učení lidé nenávidí?... jít za někým, kdo se spolčuje se zloději, opilci a prostitutkami?... Cosi v něm však nesmírně toužilo toho muže navštívit. Možná že cestou do chrámu viděl, jak Ježíš kráčí. Kdesi v podvědomí přitom zřejmě pocítil cosi zvláštního. Nemohl to potlačit.
Jedné noci, když už všichni odešli spát, se tedy objevil u Ježíše a otázal se ho: "Co bych měl udělat, abych se také dostal do království božího?"
A Ježíš řekl: "Dokud nezemřeš, ničeho nemůžeš dosáhnout. Jen pokud zemřeš, můžeš vstoupit do království božího. Musíš zemřít takový, jaký jsi; jen tehdy se můžeš zrodit ve své skutečné vnitřní podstatě."
Ego musí zemřít, aby se mohla dostat na povrch základní podstata bytí. Takové je poselství Vadžraččhédiká pradžňápáramitá sútry. Zasahuje jako blesk. Jedním úderem vás může zničit. Je to jedno z největších Buddhových kázání. Vylaďte se s ním na stejnou strunu.

Dříve, než se ponoříme do sútry, je třeba ujasnit si pár věcí, které vám mohou napomoci k jejímu správnému pochopení.
Gautama Buddha položil začátky duchovnosti, jež není represivní ani ideologická. Je to velmi vzácný jev. Běžný typ duchovnosti, onen obyčejný druh, je velmi represivní. Represe je jeho základem. Nepřetváří člověka, pouze ho mrzačí. Neosvobozuje člověka, zotročuje ho. Je despotická, negativní.
Vyslechněte si slova Tomáše Kempenského, autora "Napodobení Krista". Píše: "Čím více násilí učiníte sami sobě, tím více milosti se vám dostane. Není jiné cesty ke spasení než neustálá askeze. Ponižování sebe samého je tím nejlepším a nejdokonalejším způsobem." V dějinách najdete tisíce svatých, kteří souhlasili s tím, co říká Tomáš Kempenský. A Tomáš Kempenský je patologický zjev.
Nebo francouzský kněz Bossu říká: "Prokleta budiž země! Prokleta budiž země! Tisíckrát budiž prokleta země!" Proč? Proč by měla být země prokleta? Proklet by měl být život. Tito lidé si mysleli, že Bůh se staví proti životu, že život se staví proti Bohu. Život je Bůh. Není tu žádný antagonismus, vůbec žádná oddělenost. Nejde o odlišné jevy; jsou to dva názvy jedné skutečnosti.
Pamatujte si toto: Buddha není represivní. A pokud zjistíte, že buddhističtí mniši jednají represivně, uvědomte si, že Buddhu vůbec nepochopili. Vnášejí do jeho učení své vlastní patologické sklony. Buddha je prost ideologie. Žádnou ideologii nevytváří, protože všechny ideologie vycházejí z mysli. A pokud vycházejí ideologie z mysli, pak vás nemohou přenést za její hranice. Žádná ideologie se nemůže stát mostem vedoucím za mysl. Všechny ideologie je třeba odhodit, jen tak můžete odhodit i svou mysl.
Buddha nevěřil v žádné ideály - protože všechny ideály vytvářejí v člověku napětí a konflikty. Rozdělují ho, působí muka. Jste jedním celkem a ony chtějí, abyste byli někým jiným. A vy jste mezi oběma póly rozpolceni, roztrženi. Ideály přinášejí neštěstí. Ideály vytvářejí schizofrenii. Čím více je ideálů, tím více bude schizofrenních lidí; budou rozštěpeni na dvě části. A jste-li rozštěpeni, jak můžete být šťastni? Jak můžete být v klidu? Jak můžete poznat krásu klidu a pokoje?
Ideologický člověk neustále bojuje sám se sebou. Každá chvíle přináší velký konflikt. Žije v konfliktu, žije ve zmatení, protože se nemůže rozhodnout, kým skutečně je - zda oním ideálem nebo skutečností. Nemůže věřit sám sobě, bojí se sám sebe, ztrácí sebedůvěru. A jakmile člověk ztratí sebedůvěru, pak ztratí i blaženost. Tehdy je připraven stát se otrokem - jakéhokoliv kněze, jakéhokoliv politika. Pak už jen stojí v pozoru a čeká, až spadne do nějaké pasti. Proč jsou lidé ochotni někoho následovat? Proč se dají polapit? Proč podlehlo tolik lidí Josefu Stalinovi nebo Adolfu Hitlerovi nebo Mao Ce-tungovi? Proč vlastně? Ztratili své jistoty; ideologické zmatení je vytrhlo z jejich kořenů. Pak už nemohou stát na vlastních nohách; potřebují někoho, o koho by se mohli opírat. Nemohou se sami pohybovat, neví už, kdo vlastně jsou. Potřebují někoho, kdo jim bude říkat, že jsou tím či oním. Potřebují, aby jim někdo dal novou identitu. Zapomněli na své vlastní já a na svou podstatu.
Adolf Hitler a Josef Stalin a Mao Ce-tung budou znovu a znovu přicházet, dokud člověk nezahodí všechny ideologie. A pamatujte, že říkám-li všechny ideologie, myslím všechny ideologie. Nedělám rozdíly mezi vznešenými ideologiemi a těmi méně vznešenými. Všechny ideologie jsou nebezpečné. A vznešené ideologie jsou ve skutečnosti ještě nebezpečnější, protože jsou svůdnější, přesvědčivě lákavé. Ale ideologie jako takové jsou nemoc, přesněji ne-moc, protože vás rozdělí - v ideál a vás samotné. A to, kým jste vy, je ponižováno, a to, kým nejste, je oslavováno. Tím se dostáváte do potíží. Dříve či později se objeví neurotické, psychotické a další problémy.
Buddha nabízí nerepresivní způsob života prostého ideologií. Právě proto také nehovoří o Bohu. Nemluví o nebi, nemluví o žádné budoucnosti. Nedává vám nic, čeho se můžete přidržet; všechno vám vezme. Vezme vám dokonce i vaše já. Neustále vám všechno odebírá, až vám vezme nakonec i představu o sobě samém, já, vaše ego. Zanechá za sebou pouze čirou prázdnotu. A to je velmi obtížné.
Je to nesmírně obtížné, protože my už jsme naprosto zapomněli, jak dávat. Umíme jenom brát. Stále si všechno jen bereme. "Beru si někoho za ženu", "Beru lepší plat" a tak dál. Stále a stále si něco berete. "A už ho bral" se používá i o spánku - tedy o něčem, co si vzít nemůžete, musíte se tomu poddat. Spánek přichází pouze tehdy, když se mu oddáte. Berete si i manželku, manžela. Neprojevujete žádnou úctu. Manželka přeci není majetek. Můžete si vzít auto - jak si ale chcete vzít manželku nebo manžela? Náš jazyk však odráží naši mysl. Nevíme, jak dávat - jak se oddávat, jak nechat věcem volný průběh.
Buddha odhazuje všechny ideály, veškerou budoucnost, a nakonec si bere i to poslední, čehož se velmi, velmi obtížně vzdáváme - bere vaše vlastní já, a zanechává za sebou čirou, panensky nevinnou prázdnotu. Tuto čirou prázdnotu nazývá nirvána. Nirvána není cílem, je pouze vaší prázdnotou. Jakmile odhodíte vše, co jste nashromáždili, když přestanete hromadit, když se zbavíte zoufalství a žádostí, pak náhle prorazí ona prázdnota. Byla tam vždy a stále.
Hakuin má pravdu: "Od samého počátku jsou všechny bytosti buddhou." Ta prázdnota je tam. Zasypali jste ji však harampádím, takže nebyla vidět. Je to stejné, jako když ve svém domě stále jen hromadíte další a další věci; pak nevidíte žádný prostor, protože tak už není. Nastane den, kdy je problém do domu vstoupit, žít v něm, protože v něm není prostor. Ale ten prostor se nikam nevytratil. Přemýšlejte o tom, meditujte nad tím. Prostor se nikam nevytratil; vy jste jen nahromadili příliš mnoho nábytku, televizí, rádií a klavírů a všeho možného - ale ten prostor se nikam nevytratil. Odstraňte nábytek a znovu se objeví; byl tam stále. Byl zakryt nábytkem, ale nebyl zničen. Neopustil místnost, ani na jeden jediný okamžik. Tak je tomu i s vaší vnitřní prázdnotou, vaší nirvánou, vaším nebytím.
Buddha vám nepředkládá nirvánu jako ideál. Buddha osvobozuje namísto toho, aby svazoval. Buddha vás učí, jak žít - nesměřovat k nějakému cíli, nedosahovat něčeho, ale být zde a nyní plni blaženosti - jak žít v uvědomování si. Ani toto uvědomování si vám však nic nedává. Není to prostředek k dosažení určité věci; je to konec sám v sobě - cíl i konec zároveň. Jeho hodnota spočívá uvnitř.
Buddha vás neučí pozemské světskosti. To si je třeba uvědomit. Lidé jsou spoutáni se světem; kněží stále vykládají o nadzemském ráji. Jiný svět však nemůže být natolik jiný, protože je to jen zdokonalený model světa zdejšího. Z čeho byste chtěli vytvořit jiný svět? - vždyť znáte pouze tenhle. Můžete jiný svět vylepšovat, zkrášlovat, můžete odstranit to, co se vám zdá být nedobré a nahradit to mnohem krásnějšími věcmi, ale bude to stále jen výtvor vycházející z vaší vlastní zkušenosti se světem zdejším. Váš jiný svět tedy nebude příliš odlišný, ani nemůže být. Existuje tu návaznost. Vychází z vaší mysli; je to hra imaginace.
Budou v něm krásné ženy; mnohem krásnější, než jsou kolem vás. Budou v něm stejně příjemné věci jako zde, snad jen o něco trvalejší, ale přesto stejné. Dostanete v něm lepší jídlo, mnohem chutnější - ale bude to stále jen jídlo. Budete mít domy, třeba vystavěné ze zlata - ale budou to jen domy. Znovu a znovu se budete pouze opakovat.
Vezměte si zbožné knihy a podívejte se, jak je v nich popisováno nebe, a zjistíte, že je to stejný svět, jen trochu vylepšený. Tady něco přidali, támhle něco přidali, ale není to v žádném případě svět jiný. Proto tvrdím, že jiné světy, které nabízejí náboženství, nejsou vůbec žádné jiné světy. Je to jen projekce tohoto světa do budoucnosti. Rodí se ze zkušenosti s tímto světem. Nemá v něm místo neštěstí, chudoba, nemoci, slepota či hluchota. To, co se vám v tomto světě nelíbí, tam prostě nebude, a toho, co se vám tu líbí, tam bude hojnost a nadbytek, což ovšem není vůbec nic nového.
Mysl nemůže přijmout nic nového. Mysl není schopna přijmout nic nového. Mysl žije z minula, mysl je stará. Mysl nikdy nepojme nic nového. K tomu může dojít pouze, když mysl nepracuje, když vás neovládá, když ji odložíte stranou. Cokoliv nového se může projevit, jen když se do toho neplete mysl.
Všechny ty spisy však mluví o nebi - a nebe či ráj, nebo ať to nazvete jakkoliv, je pořád ta samá písnička. Je možná vytištěna na lepším křídovém papíře, má dokonalejší tisk a krásnější barevné ilustrace, ale je to stále stejná písnička; jinak tomu být nemůže.
Buddha nemluví o jiných světech, ani o nadpozemskosti. Pouze nás učí, jak žít tady, v tomhle světě; jak dosáhnout bdělosti, uvědomění, poznání, aby nic nemohlo překrývat vaši prázdnotu; aby ji nic nemohlo sužovat a ničit; abyste tu mohli žít, a přesto se nepokryli špínou a prachem; abyste byli vy ve světě a svět byl ve vás.
Představy o jiných světech jsou despotické, destruktivní, sadomasochistické; prostě patologické. Buddhova duchovní představa má zcela jinou příchuť - příchuť prostou ideálů, příchuť prostou budoucnosti, příchuť prostou jiného světa. Ten květ rozkvétá teď a tady. Nic nevyžaduje. Všechno už tu je. Chce to jen trochu pozornosti a najednou vidíte víc, slyšíte víc, žijete víc.
Pamatujte si, že vše závisí na tom, jak si to uvědomujete. Chcete-li víc, pak si to musíte i víc uvědomovat. Vědomí vyvolává bytí. Bezvědomí vám ho bere. Když se opijete, nevíte o sobě. Když tvrdě usnete, nevíte o sobě. Pozorovali jste to? Když jste bdělí, jsou z vás zcela jiní lidé - jste soustředění, sebejistí. Jste-li pozorní, cítíte pevnou podstatu svého bytí; téměř byste ho mohli uchopit. Když vědomí nefunguje, třeba jen v krátkém spánku, váš pocit bytí zmizí. Tyto dva jevy jsou v neustálém spojení.
Buddha vám tedy sděluje, abyste byli ve stavu uvědomování si. Nemá to žádnou zvláštní příčinu, jde pouze o samo uvědomování si - protože ono utváří bytí, ono utváří vás. Vás natolik odlišného od toho, jímž jste, že si to ani nedovedete představit. Jen vy, protože "já" už zmizelo, představa o něm neexistuje, nic vás nedefinuje... jen čirá prázdnota, nekonečno, prázdnota bez hranic.
Buddha to nazývá stavem meditace - sammásamádhi, skutečným stavem meditace, kdy jste zcela sami. Ale pamatujte si, že samota nemá nic společného s osaměním. Samota znamená být se vším v jednotě. (Osho si pohrává s anglickým slovem alone - sám, složeným z all a one, tedy vše a jeden. - pozn. překl.)
Samota nemá nic společného s osamocením. Jste-li sami, nejste osamoceni. Jste sami, ale ne osamoceni - protože jste v jednotě se vším; jak byste mohli být osamoceni? Nikoho nepostrádáte, vážně ne. Ne, že byste na ostatní zapomněli, že byste je nepotřebovali, že byste o ně neměli zájem, kdepak. Nevzpomínáte na ně, protože jste s nimi v jednotě. Všechny hranice mezi jedním a vším zmizí. Jedno se stane vším a vše se stane jedním. Toto anglické slovo alone je neuvěřitelně nádherné.
Buddha říká, že sammásamádhi je samotou. V opravdové meditaci jste tak sami, že jste v jednotě se vším. Rád bych vám to objasnil blíže. Dosáhnete-li prázdnoty, veškerá vaše ohraničení zmizí, protože prázdnota nemá hranic. Prázdnota je nekonečná. Prázdnota nic neváží, prázdnota nemá žádnou barvu, prázdnota nemá jméno, prázdnota nemá žádný tvar. Pokud dosáhnete prázdnoty, jak byste se mohl oddělovat od ostatních? Pak už nemáte žádnou barvu, nemáte jméno, nemáte ani žádný tvar a omezení. Jak byste se mohli něčím odlišovat? Dosáhnete-li prázdnoty, jste v jednotě se vším. Rozplynete se v existenci; existence se stane vámi. Nejste už ostrovem; stali jste se nekonečným kontinentem bytí.
Celé Buddhovo poselství je obsaženo v tomto jediném slově - sammásamádhi, opravdová meditace. Co je tedy správná meditace a co nesprávná? Pokud existuje ten, kdo medituje, pak je to meditace nesprávná. Rozplyne-li se meditující v meditaci, pak je to správná meditace. Opravdová meditace vám přináší prázdnotu a samotu.
A teď sútra. Celá tato sútra se soustředí na to, jak dosáhnout úplné prázdnoty. To je jejím hlavním přínosem světu.
Toto jsem slyšel.

Tyto sútry byly zachyceny Buddhovým velkým žákem, Ánandou. Jedno si zapamatujte - všechny sútry začínají slovy - Toto jsem slyšel. Když Buddha zemřel, sešli se všichni jeho žáci, aby shromáždili, co Buddha řekl během uplynulých čtyřiceti pěti let. Ánanda byl jediným, kdo prožil celých čtyřicet pět let s Buddhou. Dalo se tedy na něho nejvíce spolehnout. Ostatní také slyšeli, ale většinou zase jen od druhých. Občas byli s Buddhou a někdy zas s Buddhou nebyli. Pouze Ánanda ho následoval jako stín.
Takže to líčí Ánanda, hm? - ale kouzelné na tom je, že nikdy neříká: "Buddha pravil toto," protože říká: "Toto jsem slyšel." Rozdíl je obrovský. Neříká: "Buddha pravil toto," protože říká: "Jak bych mohl říct, že toto Buddha pravil? Jediné, co mohu říct, je - že jsem toto slyšel. Pouze Buddha ví, co řekl. Pouze on ví, co tím myslel. Já si jen pamatuji, co jsem slyšel. Mé možnosti jsou omezené. Třeba tím myslel něco jiného. Mohl jsem na pár slov zapomenout, mohl jsem si jich třeba pár přimyslet."
Je to ohromně upřímné. Mohl by klidně tvrdit, že "Takto pravil Buddha. Já u toho byl, já jsem očitý svědek". A on byl očitý svědek; to se nedá popřít. Ale koukněte se na toho skromného muže. Říká: "Toto jsem slyšel. Buddha to říkal, já to slyšel - já jen tlumočím, co jsem slyšel. Možná je to pravda, možná není. Možná jsem to trochu popletl, možná to vykládám po svém, možná jsem na něco zapomněl, možná jsem si k tomu přidal něco vlastního - všechno je možné. Já nejsem osvícený člověk." Ánanda ještě nebyl osvícený. A proto říká: "Toto jediné mohu říct, to mohu dosvědčit."
Toto jsem slyšel.
Vznešený pobýval v Šrávastí.
Časně zrána se Vznešený oblékl,
přehodil si svrchní roucho, vzal svou misku
a odešel do velkého města Šrávastí
vybrat almužnu.
Když se tam trochu najedl a navrátil se
z cesty, odložil svou misku
a roucho, umyl si obě nohy
a usedl na přichystané místo,
zkřížil nohy,
narovnal se a soustředěně
zaměřil svou pozornost před sebe...

Tohle vás možná překvapí. Když Ánanda vypráví, zabíhá do velmi podrobných detailů. Člověk nikdy neví - když mluvíte o Buddhovi, je lepší být ve střehu. Hm? Tohle on uvádí stále - takové drobnosti.

Toto jsem slyšel.
Vznešený pobýval v Šrávastí.
časně zrána se Vznešený oblékl,
přehodil si svrchní roucho, vzal svou misku
a odešel do velkého města Šrávastí
vybrat almužnu.
Ánanda ho následoval jako stín, jako tichý stín, jenž ho pouze pozoruje. To samotné bylo velkým darem. A on pozoroval všechno.

Když se tam trochu najedl a navrátil se
z cesty, odložil svou misku
a roucho, umyl si obě nohy
a usedl na přichystané místo...

Když byly buddhistické sútry poprvé překládány do západních jazyků, vyvstanula před jejich překladateli značná záhada - proč se vše neustále opakuje? Je to stále a stále dokola; zas je to tady, zase se to opakuje. Proč jsou tu popisovány všechny drobnosti? Vůbec to nemohli pochopit. Mysleli si, že je to příliš zdlouhavé, vše se zbytečně opakuje; že to není třeba. K čemu je to dobré? Ale mýlili se. Ánanda tím chtěl říct, že Buddha věnuje pozornost drobnostem stejně jako velkým věcem. Pro Buddhu není něco menší a něco větší. Vše je jedním.
Když bral svou misku, měl k ní úctu, jakou by projevoval k jakémukoliv Bohu. Když si přehazoval své roucho, nebo se oblékal, činil to soustředěně, naprosto vědomě. Nebyly to mechanické pohyby. Když se oblékáte vy, děláte to mechanicky. Zcela mechanicky víte, jak to na sebe navléknout, takže proč byste tomu měli věnovat větší pozornost? Vaše mysl se pohybuje tisíci směry. Nebo se třeba sprchujete - ale sprše neprojevujete nejmenší pozornost. Nejste účastni, jste přitom kdesi jinde. Jíte, ale neprojevujete jídlu patřičnou úctu. Nejste účastni jídla. Prostě ho jen polykáte. Všechno provádíte ze zvyku, mechanicky. Když dělá něco Buddha, je toho účasten; není nikde jinde.

Když se tam trochu najedl a navrátil se
z cesty, odložil svou misku
a roucho, umyl si obě nohy
a usedl na přichystané místo,
zkřížil nohy,
narovnal se a soustředěně
zaměřil svou pozornost před sebe...

Tyto drobné detaily stojí za zmínku, protože vypovídají o hodnotách postoje Buddhy. Každý okamžik prožívá v bdělosti. Není podstatné, co právě činí. Každým okamžikem vlévá svou pozornost do všeho, co dělá. Když se pohne, stává se pohybem. Když se usměje, stává se úsměvem. Když mluví, stává se svými slovy. A když je ticho, stává se naprostým tichem.
Sledovat Buddhu je samo o sobě požehnáním - jak kráčí, jak sedí, jak se hýbe, jak se na vás dívá. Každý okamžik je zářící chvílí bdělosti. A proto o tom Ánanda vypovídá. Když Buddha přišel, bylo určitě ohromné ticho, pak si upravil svůj oděv, umyl nohy, posadil se na připravené místo, narovnal se a zcela zaměřil svou pozornost před sebe. Co znamená ono "zaměření pozornosti před sebe"? Je to Buddhův zvláštní způsob nazývaný ánápánasatijóga - soustředěné sledování vdechu a výdechu. V tom spočívá základní význam zaměření pozornosti před sebe.
Dělá-li něco Buddha, když se například obléká, pak si je tohoto úkonu zcela vědom. Když kráčí, pak si je vědom toho, že kráčí. Když nedělá nic, pak si je vědom toho, že vdechuje a vydechuje. Ale je v tom naprostá bdělost; on je bdělý, dokonce i když spí.
Ánanda se Buddhy jednou tázal... již deset let žil s Buddhou a byl překvapen tím, že je po celou noc stále v jedné pozici. Kam položil svou ruku, tam ji měl celou noc. Mnohokrát ho pozoroval, mnohokrát se plížil temnotou. Stálo to za to, hm? - jak asi Buddha spí? A byl překvapen a zmaten tím, že je stále ve stejné pozici - stejné pozici - po celou noc. Byl tak zvědavý, že to prostě nemohl vydržet. Jednoho dne řekl: "Není ode mne správné, že v noci vstávám a dívám se na tebe, neměl bych to dělat, ale jsem hrozně zvědavý a zmatený - jak to, že jsi pořád ve stejné pozici? Spíš, nebo jsi stále bdělý?"
A Buddha řekl: "Spánek je záležitostí těla, já jsem v neustálé pozornosti. Spánek přichází, už je tady, usídlí se v těle, a to odpočívá, všechny jeho části odpočívají - ale já udržuji svou pozornost v neustálé bdělosti."
Meditace je záležitostí dvaceti čtyř hodin. Není možné sednout si na okamžik a po chvíli s ní skončit. Měla by se stát esencí vašeho života, vaším klimatem. Měla by vás obklopovat všude, kde právě jste, ať děláte cokoliv.

... a soustředěně zaměřil svou pozornost
před sebe.
Tou dobou přicházelo k místu,
kde Vznešený seděl, mnoho mnichů,
hluboce se klaněli až k jeho nohám,
třikrát ho zprava obešli,
a potom usedli po jedné straně.

Položit Buddhovi otázku vyžaduje určitý přístup, jen tak je možné dostat odpověď. Ne, že by vám Buddha neodpověděl. Můžete se ho zeptat i bez projevů jakékoliv úcty - Buddha vám odpoví, ale vy to nepoznáte. Nejde tedy o to, že by vám Buddha odpověděl pouze tehdy, když se k němu budete chovat se vší úctou. Buddha vám každopádně odpoví, ale pokud neprojevíte úctu, nebudete skromní, ohleduplní, jemní, pak ho prostě nepochopíte. To, jak kladete otázku, určuje, zda budete schopni porozumět odpovědi nebo ne.
Jak se zeptáte, v jakém rozpoložení... je to skutečný zájem? Nebo je to jen pouhá zvědavost? Vychází vaše otázka z množství nahromaděných vědomostí nebo je to nevinný dotaz? Ptáte se jen proto, abyste zjistili, zda to ten člověk ví nebo ne? Je ve vás pokora, úcta? Jste připraveni dostat dar, pokud by vám byl nabídnut? Budete otevření, uvítáte to? Přijmete to celým svým srdcem? Vpustíte tato semínka do svého srdce? Položit otázku Buddhovi není jako ptát se na něco pana profesora. Vyžaduje to od vás určitou úroveň, jen tak z toho budete mít nějaký užitek.

Tou dobou přicházelo k místu,
kde Vznešený seděl, mnoho mnichů,
hluboce se klaněli až k jeho nohám,
třikrát ho zprava obešli,
a potom usedli po jedné straně.

Obejít třikrát Vznešeného je symbolickým vyjádřením tří těl. Poprvé jde o fyzické tělo, které vidíme, jež je poznatelné smysly. Fyzické tělo Buddhy je nádherné; je to svatyně, v níž přebývá Bůh. První kolo je vzdání holdu prvnímu tělu, fyzickému tělu. Druhé kolo se obchází jako vyjádření těla blaženosti, druhého těla. A potřetí jde už o Buddhovo tělo, o tělo pravdivého poznání.
Tato tři kola jsou symbolickým vyjádřením i něčeho jiného. V buddhismu jsou tři útočiště, kam je možno se uchýlit. "Já se uchyluji k Buddhovi, já se uchyluji do sanghy, já se uchyluji do dhammy." Tato tři kola symbolicky vyjadřují i toto.
Přichází-li někdo se svou otázkou k Buddhovi, musí se k němu uchýlit jako k útočišti. Musí svou mysl dostat do tohoto rozpoložení - "dostávám se do stejného naladění jako Buddha" a "Jsem připraven vibrovat na stejné vlnové délce". "Uchyluji se k Buddhovi - ty jsi mé útočiště, přicházím k tobě a vím, že nevím, přicházím k tobě v nevinnosti, skláním se před tebou, uvědomuji si, že ty víš a já nevím - jsem tedy připraven vzít si vše, o čem ty myslíš, že mi může být dáno."
"Uchyluji se do sanghy, do společnosti druhých." Neboť jeden Buddha je pouze představitelem všech buddhů minulosti i budoucnosti. Jeden Buddha je bránou ke všem buddhům. Můžeme je nazývat Buddhové, Kristové nebo Kršnové; není v tom vůbec žádný rozdíl. Jsou to jen různá jména vycházející z různých tradic.
Nejprve se uchýlíte k Buddhovi, který je právě před vámi. Druhým útočištěm jsou všichni buddhové, sanghy, společenství buddhů - minulých, přítomných, budoucích. A třetím útočištěm je dhamma - základní esence bytí, jež přetváří člověku v buddhu. Dhamma je umění procitnutí, probuzení se.
Tehdy přišel mezi shromážděné mnichy
Ctihodný Subhúti a usedl.

Jedním z velkých žáků Buddhy je Subhúti. Potom povstal ze svého místa, říká Ánanda - a znovu vše opakuje. Protože Subhúti není obyčejný muž. Je to téměř buddha, stojí na samé hranici. Každou chvíli se už může stát buddhou. Takže Ánanda se znovu opakuje.

Potom povstal ze svého místa,
svrchní roucho přehodil přes levé rameno,
poklekl na pravé koleno,
napřáhl sepjaté ruce k Vznešenému
a řekl:
"Je to nádherné, Vznešený,
je to naprosto úžasné, Osvícený!
Jak velké pomoci se dostalo bódhisattvům,
vznešeným lidem, od Nejosvícenějšího.
Pověz Vznešený, jak tu mohou zůstat ti,
kteří se rozhodli stát bódhisattvou,
jak mají postupovat,
jak mají ovládat své myšlenky?

Subhúti je velmi blízko tomu, aby se stal buddhou. Je to bódhisattva. Bódhisattva je ten, kdo je připraven stát se buddhou, kdo je tomu již velmi blízko; stačí jeden krok a stane se jím. Bódhisattva znamená bódhi-podstatu, bódhi-bytí: prošel devadesáti devíti stupni - a při stém stupni se rozplyne. Ale bódhisattva je také ten, kdo se snaží zůstat na devadesátém devátém stupni ještě o trochu déle, aby mohl pomoci lidem v jejich utrpení. Protože ten, kdo se přehoupne na stý stupeň, se již dostává mimo... gate gate páragate párasamgate bódhi sváhá. Potom je pryč, daleko, velmi daleko. Pak je velmi obtížné dostat se do spojení s lidmi, kteří žijí na tomto břehu.
Největší pomoc přichází právě od těch, kteří jsou na devadesátém devátém stupni. Proč? Protože nejsou osvícení. Rozumí jazyku neosvícených lidí. Jsou stále ještě s nimi, přestože už z devadesáti devíti procent jsou mimo ně. Ono jedno procento je udržuje ve spojení, je jakýmsi mostem.
Bódhisattva je tedy tím, kdo se již brzy stane buddhou, ale snaží se ještě chvíli zůstat na tomto břehu, aby mohl pomáhat lidem. K něčemu dospěl; rád by se o to podělil s druhými. Něco poznal; byl by rád, kdyby to mohli poznat i druzí. Ostatní lidé se potácejí v temnotě; on by se s nimi chtěl podělit o své světlo, o svou lásku.
Subhúti je bódhisattva. Ánanda o něm vypráví stejně, jako vypráví o Buddhovi.
Potom povstal ze svého místa... zkuste si představit, jak asi bódhisattva vstává. Je to ztělesněná bdělost. Nevstává jako robot. Je si vědom každého dechu, dokonale vědom. Nic se neděje neuvědoměle. Je stále pozorný. To, co katolická tradice nazývá "usebrání se", tomu se v buddhismu říká sammásati - naprostá pozornost. Soustředění, pozornost, uvědomování si: sammásati - nic nečinit neuvědoměle.

Povstal ze svého místa,
svrchní roucho přehodil přes levé rameno,
poklekl na pravé koleno,
napřáhl sepjaté ruce k Vznešenému
a řekl...

Pamatujte si, že dokonce i bódhisattva, jenž je blízko tomu, aby se stal buddhou, se před Buddhou sklání v naprosté úctě.

"Je to nádherné, Vznešený,
je to naprosto úžasné, Osvícený..."

Osvícený je ten, kdo se dostal na druhý břeh. Subhúti stojí na jednom břehu, Buddha na druhém. Subhúti již k tomuto poznání dospěl: vidí ten druhý břeh, vidí Buddhu na druhém břehu. "Osvícený..."
Slovo "osvícený" má mnoho významů. Jeden - ten, kdo již dosáhl druhého břehu. Další - ten, kdo dosáhl nejvyššího stupně meditace. Buddha řekl, že cesta meditace má osm stupňů. Ten, kdo dosáhl osmého, se nazývá "osvíceným". To ale není tak podstatné. Ten, kdo dosáhl samádhi, ten přešel na druhý břeh. Už tady není - to je pravý význam slova "osvícený". Je pryč, úplně pryč. Už tu není, stal se prázdnotou. Zmizelo jeho já, vypařilo se.

"Je to nádherné, Vznešený,
je to naprosto úžasné, Osvícený!
Jak velké pomoci se dostalo bódhisattvům,
vznešeným lidem, od Tathágaty."

Tathágata je buddhistický výraz a znamená osvícený. Subhúti říká: "Jak velké pomoci se jim dostalo, jak je to báječné - je to skutečně báječné, je až neuvěřitelné, kolik jsme toho od tebe dostali. A ty nám dáváš stále dál, aniž bychom si to zasloužili."

"... je to nádherné, Vznešený,
je to naprosto úžasné, Osvícený!
Jak velké pomoci se dostalo bódhisattvům,
vznešeným lidem, od Tathágaty.
Pověz Vznešený, jak tu mohou zůstat ti,
kteří se rozhodli stát bódhisattvou,
jak mají postupovat,
jak mají ovládat své myšlenky?"
Na co se to ptá? Klade mu otázku, která by mnohé z vás ani nenapadla, protože může napadnout pouze toho, kdo se už téměř stal buddhou. Ale jednoho dne, jakéhokoliv všedního dne, se i vy stanete bódhisattvou. Je dobré o tom přemýšlet, je dobré o tom meditovat.
Říká: "Jak tu mohou zůstat ti, kteří se rozhodli stát bódhisattvou?" A říká tím: "Druhý břeh je velmi svůdný, nesmírně je přitahuje - jak mají stát na tomto břehu? Rádi bychom pomáhali lidem, ale jak? Ta přitažlivost je přímo magnetická - druhý břeh nás volá. Nauč nás tedy, jak můžeme zůstat zde, jak můžeme znovu zakořenit na tomto břehu. Své kořeny jsme již ztratili; v tomto světě už nemáme své místo. Devadesát devět procent našich kořenů je vytrháno."
Jen si představte, jaké to je, když je devadesát devět procent kořenů vytrháno; zbývá jen jedno jediné procento. Strom se ptá: "Jak mohu dál stát? Brzy padnu a přitom dobře vím, že kdybych mohl zůstat stát ještě o chvíli déle, budu moct pomáhat lidem, kteří to potřebují. Když jsem byl v nesnázích - vždy mi pomohli. Teď, když to potřebují oni - měl bych pomoci já jim." Je to jediný způsob, jak může žák splatit dluh svému Mistrovi. Jiná možnost není. Vznešený vám pomohl; Vznešený nepotřebuje pomoc - jak mu můžete splatit dluh? Co budete dělat? Jediná možnost je pomoci někomu, kdo se stále potácí a ztrácí v temnotě. Učiňte pro druhé to, co učinil Vznešený pro vás a splatíte tím svůj dluh.
Zeptal se: "Jak tu mohou zůstat?" Je to obtížné, je to téměř nemožné. Jak mají postupovat, jak mají pomáhat lidem? - i to je nesmírně těžké. "My už teď vidíme, že jejich starosti jsou zbytečné; chápeme, že jejich utrpení je pouhou noční můrou; jejich problémy nejsou skutečné. Nyní již víme, že se bojí provazu, protože si myslí, že je to had. Je velmi obtížné pomáhat takovým lidem. Je to směšné. A my víme, že potřebují pomoc, protože si vzpomínáme na svou minulost. Třásli jsme se strachy, plakali, křičeli. Víme, kolik jsme si toho vytrpěli, i když teď je nám jasné, že naše utrpění bylo jako sen, byla to iluze; byla to májá."
Jen si to představte - když víte, že někdo mluví nesmysly, že se mu vlastně nic nestalo. jednou mě takový člověk navštívil. Měl utkvělou představu, že se mu v žaludku usídlily dvě mouchy - protože spí s otevřenými ústy. Je jasné, že kdyby tam vletěly, tak by se zase nějak dostaly ven. Jeho to však neustále znepokojovalo a nebyl schopen klidně si sednout. Převaloval se z jedné strany na druhou a přitom stále říkal: "Teď jsou na téhle straně a teď zase přelezly na druhou stranu." Málem z toho dočista zešílel.
S tímhle problémem obešel všechny možné doktory a žádný mu nebyl schopen pomoci, jen se mu bujaře smáli; říkali mu: "Je to jen vaše představa." Tvrdit něco takového člověku, který je pevně přesvědčen o tom, že má hrozné problémy, není ale k ničemu. Vám to připadá jako naprostý nesmysl, ale jemu je jedno, jestli je to pouhá představa nebo skutečnost; on bude trpět stejně. Je jedno, jak to nazvete.
Sáhl jsem mu na břicho a řekl: "Ano, jsou tam." Byl nesmírně šťastný. Uklonil se mi k nohám a pronesl: "Vy jste jediný moudrý člověk. Byl jsem už u mnoha doktorů a léčitelů - ajurvédských, alopatických a homeopatických - ale všichni jsou to blázni! Melou pořád dokola to samé. Říkal jsem jim: éPokud na to žádný lék není, tak prostě řekněte, že na to žádný lék není; proč mi pořád tvrdíte, že jsou to moje výmysly?' A teď jsem tady. Taky je nevidíte?"
Řekl jsem: "Zcela jasně je vidím - jsou tam. Zabývám se podobnými problémy." A dodal: "Přišel jste za tím pravým. V tom spočívá moje práce - zabývám se problémy, které ve skutečnosti neexistují. Jsem odborník na řešení problémů, které nejsou." A řekl jsem: "Klidně si lehněte a zavřete oči. Teď vám zakryji oči a vyndám mouchy ven. Vy jen otevřete ústa a já je vyvolám ven. Použiji k tomu mocnou mantru."
Byl velice šťastný. Řekl mi: "Přesně tak se to má dělat." Zakryl jsem mu oči, řekl mu, aby otevřel ústa a on tam ležel, celý blažený a čekal, až z něho mouchy vyletí ven. A já zběsile běhal po domě a hledal dvě mouchy. Nebyla to legrace, protože jsem ještě nikdy předtím mouchy nechytal, ale pak se mi to nějak podařilo, a když otevřel oči a spatřil dvě mouchy v láhvi, řekl: "Dejte mi tu láhev. Já ji těm bláznům zajdu ukázat." A byl naprosto v pořádku.
Pomáhat lidem je velmi obtížné, nesmírně obtížné, protože víte, že jejich problémy ve skutečnosti neexistují.
Subhúti se tázal: "Vznešený, řekni nám, jak tu můžeme zůstat, když jsou naše kořeny vytrhány. My už do tohoto světa nepatříme. Naše vazby zmizely - to jsou ty kořeny. Jak máme postupovat, co máme dělat? - neboť my nyní víme, že je to všechno nesmysl; lidé si své nesnáze jen vymýšlejí. A jak máme ovládat své myšlenky?"
Jak to myslel? Bódhisattva nemá obyčejné myšlenky - ne takové, jaké máte vy. Má jen jednu myšlenku, a to myšlenku o druhém břehu... ten druhý břeh ho neustále přitahuje. Brána je otevřena, můžete vstoupit do naprosté blaženosti; vy před ní stojíte - a ona je otevřena.
Nejprve jste po mnoho životů hledali, kde ta brána je; pak jste na ni po mnoho životů klepali a klepali - a nyní je otevřena. A přitom je tolik lidí, kteří potřebují pomoc. Je přirozené, že se objeví nesmírná touha vstoupit, projít branou. A právě na to se on ptá.

Po těchto slovech
Vznešený Subhútimu řekl:
"A proto Subhúti, naslouchej dobře a pozorně.
Ten, kdo se rozhodl stát bódhisattvou,
by měl uvažovat takto..."

Výraz takto, tímto způsobem nevystihuje zcela přesně původní význam. Sanskrtské slovo zní čittopád. Člověk by měl tak naladit svou mysl, učinit takové rozhodnutí; měl by dojít k velkému rozhodnutí, cíli  čittopád - takto:

"Všechny bytosti, kolik jich jen ve vesmíru je
a jsou za bytosti považovány,
ty všechny musím dovést do nirvány..."

Ne jednoho nebo dva, Subhúti, ne jednoho nebo dva, ale všechny bytosti - muže, ženy, zvířata, ptáky, stromy, skály. Všechny bytosti na světě. Bylo mi předurčeno, abych je "všechny dovedl do nirvány".

"... do království nirvány,
jež za sebou nezanechává naprosto ničeho.
A přesto, že již nesčetné množství bytostí
bylo vedeno do nirvány,
ani jediná bytost do nirvány dovedena nebyla."
Tohle byste si měli také zapamatovat, nezapomenout na to. Jinak byste se při vedení ostatních mohli sami dostat zpět do nevědomosti.
Všechny bytosti by měly být dovedeny na druhý břeh a je třeba mít stále na paměti, že jejich problémy nejsou skutečné, takže váš lék také nemůže být skutečný. Musíte mít na paměti, že nikdo nemá své vlastní já, ani vy ho nemáte. Nezapomínejte na to; nesmíte si myslet, že pomáháte lidem, že jste spasitel, to či ono, jinak to nezvládnete. Znovu zapustíte kořeny na tomto břehu.
Na dvě věci nesmíte nikdy zapomenout. Na tomto břehu musíte zůstat s velkým přesvědčením a odhodláním, jinak vás ostatní stáhnou zpět a vy nebudete mít ani pevné kořeny, ani jim nebudete moci pomocti. Zničíte sami sebe, znovu upadnete do těžkého snu.

"A proč?
Kdyby v bódhisattvovi
přetrvávalo vědomí bytosti,
pak by nemohl být nazván bytostí bódhi.
A proč?
Bytostí bódhi nemůže být nazván
ten, jenž si je vědom svého já
a svého bytí, nebo jakékoliv živoucí duše
či osoby."
Takže si Subhúti zapamatuj dvě věci. Za prvé, musíš dovést všechny bytosti na druhý břeh, a stále musíš mít na paměti, že nikdo bytostí není - ani ty, ani oni. Každé ego je falešné a iluzorní.
Na to nezapomeň a přistupuj k tomu s velkým přesvědčením. Pomáhej lidem na druhý břeh. Jsou kolem tebe; ty je musíš jen probudit a otevřít jim oči. Nepokaz to, nesnaž se být spasitelem. To je ta druhá věc.
A znovu a znovu bude Buddha v této sútře opakovat, jak se státi bódhisattvou. Byl bych rád, kdybyste se vy všichni stali bódhisattvy.

Promluva druhá

22. prosince 1977

Projevení lásky

První otázka:

Je možné, že se z mysli zcela přirozeně, bez úsilí a problémů, rozvine ne-mysl; aniž byl došlo k explozi, třesku, úderu a podobným divokým projevům? Je už pouhá představa ne-mysli, která je zjevně v mysli, a přesto ji překračuje, jakýmsi semínkem, z něhož
vyrůstá ne-mysl?
Je užitečné meditovat o slovech vyjadřujících překročení mysli, jako je věčnost, nirvána, smrt? Když to provádím, moje mysl exploduje. Mám pocit, že se dostávám za své hranice a mám
strach, aby ze mě nebyl schizofrenik.

Ne-mysl nemůže povstat z mysli. Není to její růst, není s ní v žádném spojení; nemá na ni žádnou návaznost. Je na ni stejně nezávislá jako nemoc na zdraví. Zdraví nevychází z nemoci; objevuje se po jejím odstranění. Nemoc uchvátila celý prostor těla a nedovolila zdraví, aby dál rozkvétalo. Nemoc musí být odstraněna. Je jako skála bránící prameni, aby vytryskl. Ta skála  vodě překáží, je překážkou. Stejně je tomu i s myslí. Mysl je překážkou ne-mysli.
Ne-mysl je jen označením toho, co už není myslí. Jak by tedy mohla povstat z mysli? Kdyby tomu tak bylo, byla by to jakási super-mysl, ale určitě ne ne-mysl. V této věci se rozcházím s Aurobindem. Ten mluví o super-mysli. Super-mysl je stále stejná mysl, je jen krásnější, dokonalejší, kultivovanější, vzdělanější, silnější, jednotnější - ale stále je to ta stejná stará mysl.
Buddha nemluví o super-mysli, ale o ne-mysli; ne o super--duši, ale o ne-duši; ne o super-osobnosti, o super-já, ale o ne--já. V tom je Buddha jedinečný, v tom je jeho poznání nejhlubší. Super-mysl je vyjádřením růstu, ne-mysl je skokem. Ne-mysl nemá s myslí vůbec nic společného. Nikdy se neviděly, vůbec nikdy se nesetkaly. Dokonce si ani na dálku nikdy neřekly ahoj - nejde to. Přítomnost jedné nutně vyvolává nepřítomnost druhé. To si pamatujte.
Proto říkám, že Šrí Aurobindo nikdy osvícení nedosáhl. Stále si jen leštil svou mysl. Byla to velká mysl, ale mít velkou mysl neznamená být osvícený. Bertrand Russel na tom byl stejně. Leštit si svou velkou mysl však neznamená být osvícený. Takový byl i Friedrich Nietzche - a Aurobindo a Nietzche mají mnoho společného. Nietzche mluví o superčlověku a Aurobindo mluví také o superčlověku. Ale superčlověk je jen zdokonalený člověk. Takhle se vyrábí superčlověk - odstraní se zápory a posílí klady - ale je stále jako člověk. Větší než člověk, silnější než člověk, vyšší než člověk, ale je stále na stejné vlnové délce, na stejném žebříku. Není to žádná radikální změna, nic nebylo dokonale přerušeno.
Ne-mysl znamená dokonalé přerušení spojení se vším, čím jste. Kvůli ne-mysli musíte zemřít.
Tak to zaprvé. Ptáš se Je možné, že se z mysli zcela přirozeně rozvine ne-mysl? Ne. Není to evoluce, je to revoluce. Jakmile odhodíš mysl, zjistíš, že je tu ne-mysl, že tu byla stále. Mysl ji zakrývala, čímž tě mátla a nedovolila, abys ji zahlédl. Takže to není žádná evoluce.
A ptáš se Je to možné bez úsilí a problémů? S nějakým úsilím či problémy to nemá vůbec nic společného. Ne-mysl nemá nic společného s úsilím a problémy. Ona nevychází z úsilí a problémů. Vše, co povstává z úsilí a problémů, zraňuje. I když se rány zhojí, jizvy zůstávají. Stále to přetrvává.
Úsilí a problémy není nic pro ne-mysl; úsilí a problémy se objevují, protože mysl bojuje o svou nadvládu. Ten boj vyvolává mysl. Mysl nechce ustoupit, mysl chce zůstat. Mysl je nesmírně silná; plně vás ovládá. Říká: "Ne, já se vystrčit nenechám. Já tu chci zůstat." Veškeré úsilí a problémy vyvolává mysl. Ne-mysl s tím nemá nic společného. A vy budete muset tím úsilím a problémy projít. Pokud to neučiníte, mysl vás nebude ochotna opustit.
Ještě jednou tedy opakuji: ne-mysl se nerodí z úsilí a problémů, z těch má užitek pouze mysl. Ne-mysl se objevuje bez úsilí a zápasů. Se skálou musíte zápolit. Nechce se sama pohnout. Zůstává na jednom místě po celá staletí, tisíciletí. Jak byste s ní mohli vy pohnout? "O jakém prameni to mluvíte? Žádný tam není. Já jsem tu už dlouhá staletí a vím to - žádný tam není. Na to zapomeňte." Ale vy tou skálou chcete pohnout. Je velmi těžká, pevně spočívá v zemi. Je na svém místě už velmi dlouho. Má k němu vztah; nechce ho opustit. A o tom prameni nic neví. Ale vy tou skálou musíte pohnout. Dokud ji neodstraníte, nebude pramen moci vytrysknout.
Říkáš, aniž by došlo k explozi, třesku, úderu, a podobným divokým projevům? Ne-mysl nemá nic společného s tvými projevy. Ale mysl jinak nezmizí. Budeš muset bušit a řezat a provádět tisíc a jednu věc.

Je už pouhá představa ne-mysli, která je zjevně v mysli,
a přesto ji překračuje,
jakýmsi semínkem, z něhož vyrůstá ne-mysl?

Ne - v mysli není žádné semínko ne-mysli. Mysl nemůže obsahovat ani jediné semínko ne-mysli. V mysli na něco takového není místo. Ne-mysl je obrovská jako obloha. Jak by se mohl skrývat v tak maličké věci, jakou je mysl? A mysl je už tak dost plná - plná myšlenek, přání, přestav, výmyslů, vzpomínek. Není v ní místo.
Za prvé, je příliš malá - nemůže pojmout ne-mysl. Za druhé, je příliš plná, přecpaná, hlučná. Ne-mysl je tichá, mysl je hlučná. Mysl ji nemůže pojmout, mysl musí ustoupit. Tento ústup je začátkem nového života, nového bytí, nového světa.

Je užitečné, ptáš se dál, meditovat
o slovech vyjadřujících překročení mysli,
jako je věčnost, nirvána, smrt?
Tyto tzv. mysl překračující pojmy jsou jen slova a vycházejí z mysli. Co uděláš, když budeš přemýšlet o věčnosti? Budeš prostě přemýšlet. Co se stane, když budeš přemýšlet o nirváně? Tvoje mysl se rozvíří a bude ti nabízet nádherné představy o nirváně - ale všechno to bude jen její práce. Co si myslíš, když přemýšlíš o smrti? Nevíš. Jak si můžeš myslet něco o tom, co vůbec neznáš?
Mysl je dokonale schopna opakovat to, co zná; v oblasti neznáma je zcela bezmocná. Nevíš nic o věčnosti, ty znáš pouze čas. I když o věčnosti přemýšlíš, představuješ si jen ohromně dlouho dobu, prodloužený čas - ale stále je to čas. Co víš o nirváně? - jen to, co jsi o ní slyšel, co jsi četl. To není nirvána. Slovo "nirvána" není nirvánou, a stejně i představa o nirváně není nirvánou. Slovo "Bůh" není Bohem a všechny obrazy a sochy, které byly kdy na toto téma stvořeny s ním nemají vůbec nic společného - protože On nemá jméno ani tvar.
A co si myslíš o smrti? Jak přemýšlíš o smrti? Něco málo jsi o tom slyšel, viděl jsi pár lidí umírat, ale nikdy jsi neviděl smrt. Co vidíš, když se díváš, jak někdo umírá? Přestává dýchat; to jediné vidíš. Jeho tělo vychladlo; to jediné vidíš. Co dál? Je to smrt? - tělo je studené a dech ustane? To je vše? Co se stalo s nejvnitřnější podstatou té osoby? To se nedozvíš dokud nezemřeš. Jediný způsob, jak poznat to, co neznáme, je osobní prožitek.
Tyhle představy tedy nepomáhají. Mohou spíš naopak posílit mysl, protože ta si začne říkat: "Hele, já ti mohu dokonce nabídnout i mysl překračující představy. Koukni, co všechno pro tebe udělám. Nech si mě navždycky. Pomůžu ti stát se osvíceným. Beze mne to nikam nedotáhneš. Jak bys mohl beze mne přemýšlet o smrti a nirváně a věčnosti? Já jsem to nejpodstatnější. Beze mne bys nebyl naprosto ničím."
Ne, taková meditace nepomáhá. Uvědom si to - mysl ti nehodlá pomáhat. Když pochopíš, že se od ní pomoci nedočkáš, dojdeš do stavu, kdy to nebudeš očekávat, nastane ticho; vše se zastaví. Když už mysl nemůže nic učinit, pak už ani není co k činění. Veškeré myšlení se náhle rozpadne; je bezvýznamné. V tomto rozkladu poprvé zahlédneš záblesk ne-mysli... pootevře se malé okénko. Během zastavení mysli pocítíš příchuť ne-mysli. A pak se všechno dostane do pohybu. Potom se snáze ztratíte v dokonalé uvolněnosti.
Nemůžete meditovat, vy musíte vstoupit dovnitř. Meditace o představách je jen pseudočinností; je to způsob úniku, útěku. Bojíte se smrti; přemýšlíte o smrti. Bojíte se nirvány; přemýšlíte o nirváně. Myšlenky vám dávají pocit, že jste schopni o smrti a nirváně alespoň přemýšlet.

Když to provádím, moje mysl exploduje.

Mysl je velká čarodějka. Určitě tě podvádí - protože mysl nemůže explodovat, když ty přemýšlíš. Nezáleží na tom, na co právě myslíš; pokud přemýšlíš, mysl nemůže explodovat. Mysl si to musí vychutnat, a právě v této blaženosti máš ty pocit, že exploduje.

Mám pocit, že se dostávám za svoje hranice a mám strach,
aby ze mě nebyl schizofrenik.

Dinesh, nemusíš se bát, že se z tebe stane schizofrenik, protože ty už jím jsi - každý jím je. Mysl je schizofrenní, protože neví nic o jednotě. Mysl je stále rozštěpena. Mysl má vždy různé alternativy; být či nebýt, udělat to, nebo neudělat. Mysl je v neustálém sporu. Dokonce i když si něco vyberete, je to jen malá část mysli, která si to vybírá; ostatní části jsou proti tomu.
Mysl není nikdy jednotná, takže je schizofrenní. Toho se ale nemusíš bát. Být v mysli znamená být schizofrenik. Překonají ji pouze buddhové. Celé lidstvo je více či méně schizofrenní. Když to překročí hranice únosnosti, vyhledáte psychiatra, ale ve skutečnosti jde skutečně jen o tu určitou míru únosnosti; rozdíl je pouze v kvantitě, nikoliv v kvalitě.
Pamatujte si, že mysl vám nepomůže. Mysl nemůže pomáhat, mysl může jen bránit. Jakmile si to uvědomíte, objeví se ne-mysl. Není třeba ji vyvolávat, ona se objeví sama.
Druhá otázka:

V sútře, kterou jsme slyšeli včera, Buddha říká: "Ten, kdo se rozhodl stát bódhisattvou, by měl uvažovat takto - musím dovést všechny bytosti do nirvány, do království nirvány, jež za sebou nezanechává ničeho." Bhagaváne, co je to království nirvány,
jež za sebou nic nezanechává?

Buddha hovoří o dvou druzích nirvány. Jeden nazývá "nirvána se základem". Strom se ztratil, ten strom žádostí. Listy, květy, plody - všechno zmizelo. Ale kořeny jsou stále ještě v zemi, skryté v tmavé hlíně. Z vnějšího pohledu už strom neexistuje, ale přitom je schopen kdykoliv znovu vyrůst. Jeho základ tu je, semínko ještě neshořelo. Tento stav tedy nazývá "nirvána se základem".
Je to právě to, co Pataňdžali označuje slovy sabídžsamádhi - samádhi se semínkem. Z vnější strany to jde velmi obtížně. Strom je zcela odstraněn, ale jeho kořeny v půdě jsou stále ještě živé a čekají na příhodný okamžik, aby mohly znovu vyrašit. Přijde déšť a ony se probudí. Čekají na svou chvíli, na možnost nového začátku.
Mnohokrát už jste se dostali do stavu, kdy mysl zmizí, začne probleskovat ne-mysl, ale mysl se znovu objeví, znovu začne klíčit. Vystoupíte na vrchol - v tom okamžiku si myslíte, že je všechno dokonáno, že už nikdy nespadnete zpátky do údolí temnoty. Myslíte si, že se už nikdy nevrátí ty ošklivé a tísnivé dny; že tmavá noc ve vaší duši skončila; že nastává ráno a slunce vychází.
Ale jednoho dne najednou zjistíte, že znovu sklouzáváte do temnoty - dolů do údolí, před vámi není žádné světlo, váš nádherný prožitek se stane opět jen vzpomínkou. A člověk začne pochybovat o tom, zda to skutečně prožil nebo ne. "Zdálo se mi to? Nebo jsem si to představoval?" Když tomu tak skutečně bylo, kam to tedy zmizelo? Kde je ten sluncem zalitý vrcholek? Kde jsou ty krásné okamžiky extáze? Zoufalství je tu zas, s ním obavy a neštěstí. Znovu padáte do pekla. A to se několikrát opakuje.
Tento stav Buddha nazývá nirvánou se základem; jak říká Pataňdžali sabídžasamádhi. Vnější projevení světa je pryč, ale skryté semínko ještě zůstává.
Druhou nirvánu nazývá Buddha nirvánou bez základu. Pataňdžali pro ni má výraz nirbídžasamádhi - samádhi bez semínka. Strom byl zničen, ale spáleno bylo i semínko. Nemůže tedy již nikdy znovu vzklíčit; veškerý základ je ten tam. Potom zůstanete na vrcholu navždy, pak vás už nečeká žádný pád.
Právě o tom mluví Buddha v sútře, kterou jste včera slyšeli: "Ten, kdo se rozhodl stát bódhisattvou, by měl uvažovat takto - všechny bytosti musím dovést do nirvány, do království nirvány, jež za sebou nezanechává naprosto ničeho...", jež za sebou nezanechává žádný základ, žádné kořeny, žádná semínka.

Třetí otázka:

Jaký je přístup zen k sexu? Připadá mi, jako by vyznavači zenu byli bezpohlavní nebo měli kolem sebe jakousi asexuální auru.

Zen k sexu nezaujímá žádný postoj a v tom je krása zenu. Zaujmout nějaký postoj znamená, že jste stále do určité míry zajatcem. Někdo je proti sexu - je to jeho postoj; a někdo je zase pro sex - je to jeho postoj. A pro a proti funguje dohromady jako dvě kola káry, kterou táhne vůl. Nejsou to nepřátelé, jsou přátelé, obchodní partneři.
Zen nezaujímá žádný postoj k sexu. Proč by měl zaujímat postoj k sexu? V tom spočívá jeho krása - zen je naprosto přirozený. Máte nějaký postoj k pití vody? Máte nějaký postoj k tomu, když jíte? Máte nějaký postoj k tomu, když jdete večer spát? Nemáte.
Vím, že jsou takoví blázni, že mají postoj i těmto věcem - člověk by neměl spát déle než pět hodin. Spánek je prý hřích, něco jako nevyhnutelné zlo, člověk by neměl spát déle než pět hodin; v Indii jsou i tací, kteří tvrdí, že jen tři hodiny. Setkal jsem se s člověkem, který nespal už deset let. Je za to oslavován; nemá ale nic jiného, žádné další tvůrčí stránky. Je to jeho jediná schopnost. Možná, že jen trpí nespavostí. Třeba to ani není schopnost, možná prostě jen nemůže spát.
Je natolik neurotický, protože nemůže relaxovat a začíná z toho bláznit. Kdybyste nemohli deset let spát, taky z toho začnete bláznit. A lidé jsou za ním, jsou jich celé zástupy, a oslavují ho. Dosáhl něčeho neobvyklého. Čeho to ale dosáhl? K čemu je to dobré? Je to prostě jen abnormální jev, je to nemocný člověk. Spát je přirozené. A on žije v hrozném napětí - je to napětí. Všechno se v něm musí vařit. Jen si představte - celých deset let nespat! Teď se z toho ale stává dobrá investice, začíná se mu to vyplácet. Jeho šílenství je investicí; tisíce lidí ho za to oslavují - jenom za to?
Po celé věky je právě tohle jednou z největších katastrof lidstva - obdiv k netvůčím a velmi často i patologickým jevům. Takový může být postoj ke spánku. Jsou lidé, kteří zaujímají postoj k jídlu. Zda se má jíst to či ono. Že je třeba jíst jen tolik a ani o trochu víc. Nenaslouchají svému tělu, zda má hlad nebo ne. Vytvořili si určitou představu a tu pak vnucují přírodě.
Zen nezaujímá k sexu žádný postoj. Zen je velmi prostý, zen je nevinný. Zen je jako malé dítě. Říká, že není třeba zaujímat nějaký postoj. Proč? Máte snad nějaký postoj ke kýchání? Zda kýchat nebo nekýchat, jestli je to hřích, nebo ctnost? Nemáte k tomu žádný postoj. Ale já se setkal s mužem, který brojil proti kýchání a kdykoliv kýchnul, začal ihned opakovat mantru, aby ho ochránila. Je členem jedné malé pomatené sekty, která tvrdí, že když kýcháte, vychází z vás vaše duše. Kýchnete, duše vyletí, a když si ihned nevzpomenete na Boha, tak už se třeba nevrátí zpátky. Na to nesmíte zapomenout, ihned se musí začít odříkávat mantra a duše se vrátí. Pokud ovšem kýchnete a vzápětí nato zemřete, dostanete se rovnou do pekla.
Postoj je možno zaujmout k čemukoliv. Jakmile tomu propadnete, zničíte svou nevinnost a vaše postoje vás začnou ovládat. Zen není ani pro něco, ani proti něčemu. Zen říká, že vše, co je běžné, je dobré. Být obyčejným, nebýt ničím, být nicotou, nemít ideologii, být bez povahy, nemít povahu...
Máte-li nějakou povahu, máte i určitou neurózu. Povaha je cosi, co na vás ulpívá. Povaha je vaše minulost. Povaha je důsledek určitých podmínek, jejich tříbení. Jste zajatci své vlastní povahy, nejste svobodní. Nosíte si své vězení stále s sebou; je to velmi rafinované vězení. Skutečný člověk nemá povahu.
Co tím myslím, když říkám, že nemá mít povahu? Jen tak bude oproštěn od minulosti. V daném okamžiku bude jednat tak, jak má jednat v tom daném okamžiku. Bude spontánní; jen on může být spontánní. Nebude se ohlížet zpět do svých vzpomínek, aby zjistil, co má dělat. Vyvstane určitá situace a vy začnete pátrat ve vzpomínkách - v tom spočívá vaše povaha. Začnete se ptát minulosti: "Co bych měl dělat?" Nemáte-li žádnou povahu, pak se prostě jen podíváte na určitou situaci a rozhodnete se, co udělat. Pak je to spontánní jednání bez vztahů a reakcí.
Zen nevytváří žádný systém víry v cokoliv a to se týká i sexu - zen o něm prostě neříká nic. A tak to je. Tantra má postoj k sexu. A proč? Pokouší se dát nový šat tomu, co lidé dělají. Tantra chce léčit. Společnost sex odsuzuje; tantra je lékem, který vám může pomoci udržet rovnováhu. Příliš jste se naklonili vlevo; tantra vám pomůže naklonit se vpravo. A je--li to příliš napravo, pak zase vyrovná rovnováhu nalevo a vy se opět narovnáte. Viděli jste někdy provazochodce? Má v rukou tyč, kterou udržuje rovnováhu. Pokud cítí, že se naklání příliš nalevo, ihned se začne naklánět napravo. Pak zase cítí, že je příliš vychýlen napravo, tak se začne naklánět nalevo. Jen tak se může udržet uprostřed. Tantra je lék.
Společnost vytvořila represivní mysl, která neguje život, mysl stojící proti radosti. Společnost je hodně proti sexu. A proč je společnost tolik proti sexu? Protože pokud dovolíte lidem, aby se oddávali sexuálním radovánkám, pak je obtížné vytvořit z nich otroky. V otroky můžete proměnit jen smutné lidi. Blažený člověk je svobodný; má v sobě pocit naprosté nezávislosti.
Šťastné lidi nemůžete naverbovat do války. To je nemožné. Proč by šli bojovat? Ale pokud je potlačena jejich sexualita, pak budou ochotni jít do války, budou po tom přímo toužit, protože nejsou schopni užívat si života. Nedovedou se radovat, tudíž nejsou schopni jakéhokoliv tvůrčího přístupu. Pak už zbývá jediné - začít něco ničit. Veškerou svou energii promění v jed a ničení. Jsou připraveni jít do války - nejen připraveni, ale přímo po tom touží. Chtějí zabíjet, chtějí ničit.
A při tom zabíjení a ničení cítí zvrácenou příchuť pronikání. To by však mohli prožít i při milování a bylo by to nádherné. Když vnikáte s láskou do těla milované ženy, je to něco jiného. Je to duchovní jev. Ale když se věci vymknou z rukou a někdo vniká do lidského těla pomocí meče, kopí, je to zrůdné, je to násilné, je to destruktivní. Lidé si ale takové náhražky vyhledávají.
Kdyby společnost dovolila projevovat svobodně radost, neměl by nikdo destruktivní sklony. Lidé, kteří mohou milovat, nejsou destruktivní. A lidé, kteří nádherně milují a mají radost ze života, nejsou ani soutěživí. V tom je ten problém.
To je důvod, proč nejsou primitivní lidé soutěživí. Užívají si života. Proč by měli mít větší dům? Proč by měli mít větší konto v bance? K čemu? Jsou šťastní se svou ženou, se svým mužem a tančí báječný tanec života. Proč by seděli dlouhé a dlouhé hodiny v kanceláři, předlouhé dny a celé roky, a doufali, že nakonec budou mít velké konto v bance, a až pak půjdou do důchodu a začnou si užívat? Ten den nikdy nenastane. Nemůže nastat, protože stále vedli asketický život.
Pamatujte si, že úspěšní podnikatelé jsou asketičtí lidé. Všechno obětovali penězům. Člověk, který poznal lásku a ví, jaké vzrušení a extázi dokáže vyvolat, nemůže být soutěživý. Bude šťastný, když dostane svůj každodenní chléb. To říká i Ježíšova modlitba: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes." To naprosto stačí. Většině lidí však tato slova připadají jako bláznovství. Měl by přeci říkat: "Větší konto v bance dej nám dnes." A on žádá jen o kousek chleba? Šťastný člověk nikdy víc nechce. Radost ho naprosto naplňuje.
Pouze nenaplnění lidé jsou soutěživí, protože se domnívají, že život není tady, ale je kdesi tam. "Musím se dostat do Dillí a stát se prezidentem", nebo do Bílého domu a stát se tím či oním. "Já se tam musím dostat; tam najdu radost", protože tady tu radost nenacházejí. A tak jdou stále dál, dál, dál a dál. Pořád jenom někam jdou a nikdy nedosáhnou cíle. A člověk, který poznal radost, je zde. Proč by měl chodit do Dillí? K čemu? Je naprosto šťastný teď a tady. Jeho potřeby jsou malé. Nemá žádnou touhu. Jistě, že má určité životní potřeby, ale žádné žádosti. Potřeby jsou přirozené, žádosti jsou zvrhlé.
Nyní se společnost zaměřila na jednu věc, a tou je potlačení sexu. Jinak by byla ekonomie zničena, její základy podkopány. Zmizely by války a s tím i celá válečná mašinérie, a politici by neměli žádnou moc. Kdyby lidé mohli svobodně milovat, peníze by ztratily svou cenu. Protože však nemohou svobodně milovat, stávají se peníze náhražkou, peníze jsou jejich láskou. Je to velmi rafinovaná strategie. Sex je třeba potlačit, jinak by se celá struktura společnosti okamžitě rozpadla.
Jen uvolněním lásky a jejím projevením ve všech částech světa může dojít k zásadní změně. Komunismus selhal, fašismus selhal, kapitalismus selhal. Všechny "ismy" selhaly, protože ve své podstatě všechny potlačují sex. V této věci mezi nimi není rozdíl; není rozdíl mezi Washingtonem a Moskvou, Pekingem a Dillí - není mezi nimi vůbec žádný rozdíl. V jedné věci se shodují - že sex je třeba mít pod kontrolou, že není možné dovolit lidem, aby měli potěšení z nevinného sexu.
S obnovení této rovnováhy přichází tantra; tantra je lék. Proto přikládá sexu tak velký význam. Takzvaná náboženství tvrdí, že sex je hřích a tantra říká, že sex je posvátný jev. Tantra je lék. Zen není lék. Zen je stav, kdy nemoc zmizí; a s ní samozřejmě i potřeba léku. Jakmile vyléčíte nemoc, nemusíte si už chodit pro předpis a kupovat si všelijaké medikamenty. Všechno to zahodíte. Skončí to v popelnici.
Běžná společnost je proti sexu; tantra přichází lidstvu na pomoc, vrací mu sex zpátky. A v okamžiku, kdy se sex navrátí, objeví se zen. Zen nezaujímá žádný postoj. Zen je dokonalé zdraví.

Čtvrtá otázka:

Je všechno, je celý svět v pořádku? A jakou roli v tom hraje láska? Když říkáš ty, že Je všechno v pořádku, tak je opravdu všechno v pořádku. Když to ale říká někdo jiný, tak mám pocit, že to
v pořádku není.

To záleží na tom, kdo to říká. Když říkám já, že svět je v pořádku, tak nepředkládám žádnou teorii, ale dělím se s vámi o svou vizi. Slovo "teorie" vychází ve skutečnosti z řeckého základu "teoria", což znamená vize. Ať vám říkám cokoliv, není to jen nějaká vycpávka; dělím se s vámi o své zkušenosti. Jste-li v těchto chvílích dostatečně vnímaví a otevření, pak můžete tuto vizi sdílet se mnou; aspoň kousek mé vize vstoupí do vašeho bytí. Dveře se na okamžik otevřou a vy řeknete: "Ano, tak to je."
Říká-li to někdo jiný a není to přitom jeho vize... i když to někomu říkáte třeba vy a není to vaše vize - je to jen vypůjčené svědectví - nebude to znít pravdivě. Pokud někdo jako Buddha říká třeba i lež, bude to znít jako pravda. A když vy budete říkat pravdu, bude to znít jako lež.
Záleží to především na tom, odkud to vychází, na zdroji; podstatné není, co je řečeno, ale kým je to řečeno. Můžete stále dokola opakovat Ježíšova slova a nikdo vás za to neukřižuje.Proč? Proč vás neukřižují? Můžete odříkat celé Kázání na hoře a vůbec nic se vám nestane. A tak to dělají lidé na celém světě - katoličtí kněží a misionáři a Svědkové Jehovovi, hm? Dělá to celá spousta lidí - popadnou Nový zákon, citují z něho, opakují jeho slova a nikdo je neukřižuje. Proč? Co se stalo, když tyhle věci říkal Ježíš? Svět se rozhořel. Ježíš s ním sdílel svou vizi. Když něco jen opakujete, už to není vize; jsou to pouhá slova. Není v tom zanícení, naléhavost, pravda. Pravda přichází jen prostřednictvím zkušenosti.
Ptáš se Je všechno, je celý svět v pořádku? Říkám-li, že svět je v pořádku, co tím asi ve skutečnosti myslím? Chci říci, že tohle je jediný svět, že žádný jiný svět není. Nemáte možnost srovnání. Je jedno, jestli je v pořádku nebo ne. Tohle je jediný svět, který máte; žádný jiný tu není. Nemůžete tedy srovnávat, co je lepší a co horší. Není s čím srovnávat. Srovnání je možné pouze v případě, že jsou dva světy, ale ty tu nejsou.
Když tedy říkám, že všechno je v pořádku, myslím tím, že nemá smysl něco porovnávat. Proč lidé říkají, že to není ten správný svět? Vytvořili si ve své mysli utopii a s tou ho porovnávají. Nemají nejmenší představu o tom, jak by to mělo být, a pak se jim zdá, že nic není v pořádku, protože věci neodpovídají jejich utopickým představám. Můžete si třeba myslet, že člověk by měl mít čtyři oči... a bylo by to zcela logické; dvě vzadu. Mít jen dvě oči nedává smysl - co bude vzadu? Co kdyby někdo zezadu přišel a praštil vás? Na to Bůh zapomněl... na dvě oči vzadu. Pak to ale není v pořádku - člověk má jen dvě oči; měl by mít čtyři. Najednou není s člověkem všechno, jak má být. A tak je to se vším; vytvoříte si určitou představu a ta vše ostatní zavrhne.
Člověk by měl žít déle než sedmdesát let. Proč? Jakmile řeknete, že člověk by měl žít sedm set let, pak vám bude nějakých sedmdesát let připadat zoufale málo. Ale proč? Co byste tu dělali celých sedm set let? Nemyslíte, že sedmdesát let stačí na to, aby se toho dost pokazilo? A zničilo? Jen si představte, že by Adolf Hitler žil sedm set let.
Jakmile máte určitou představu, cíl, pak se všechno začne vyvíjet jinak. Já žádnou představu nemám. Nejsem naprosto žádný utopista. Jsem dokonalý realista. Nevytvářím si v mysli žádné představy. Tohle je náš jediný svět; růže jsou červené a stromy zelené a lidé takoví - takoví jací jsou - a to je naprosto báječné.

Je všechno, je celý svět v pořádku?
A jakou roli v tom hraje láska?

Láska v tom hraje velkou roli. Milovat můžete jen tehdy, je-li svět v pořádku. Pokud svět není v pořádku, stáváte se politikem. Politik vychází z myšlenky, že svět není v pořádku; je třeba vyvolat revoluci, změnit řád věcí, dát všechno do pořádku; jen on ho může vylepšit. Tak funguje politikova mysl. A politik necítí lásku, zná jen odsuzování, protože on všechno posuzuje.
V náboženské mysli není místo pro posuzování. Ježíš říká: "Neodsuzujte." V takové mysli není ani posuzování, ani odsuzování, pouze láska. A pamatujte si, že tak by to mělo být i ve vašem životě - milovat můžete jen když neposuzujete. Vytvoříte-li si příliš mnoho představ a úsudků, pak nemůžete milovat. Budete stále jen předkládat své představy každému, kdo se stane obětí vaší takzvané lásky. Budete mu vnucovat své představy. Když se vám narodí dítě, hned se na něho vrhnete a začnete s ním manipulovat, organizovat ho a zdokonalovat. A tím ho zničíte. Tímto způsobem každého ničí jeho rodiče a celá společnost.
Milujete-li ženu, okamžitě ji začnete zdokonalovat podle toho, jaká by měla být. A žena také dokáže skvěle zdokonalovat. Jakmile se stanete obětí její lásky, pak je s vámi konec. Zdokonalí vás tak dokonale, že z vás udělá někoho naprosto jiného. Po několika letech už ani nebudete vědět, kým jste. Oseká vás, přeroubuje, dá vám nový nátěr a bude vykřikovat: "Chovej se takhle", "Mluv takhle" a "Dělej tohle".
Jedna dívka se zamilovala. Byla to katolička a její přítel byl Žid. Rodině té dívky se to velice nelíbilo a všichni říkali: "To nemůžeme připustit." Byla to velmi zámožná rodina a otec prohlásil: "Když se za toho muže provdáš, tak tě vydědím." A ona byla jediné dítě, takže všechny peníze by připadly jen jí. "Co mám dělat?" A rodina prohlásila: "Nejdřív ať přestoupí na naši víru a stane se katolíkem - pak se uvidí."
Tak to zkusila a byla velice šťastná, protože onoho Žida zajímaly mnohem víc peníze než dotyčná dívka, a tak na to ochotně přistoupil. Žid je Žid. Byl velice ochotný. Začal číst bibli a chodit do kostela a byl tím doslova nadšen. Dívka byla štěstím bez sebe - všechno báječně klapalo - a každý měsíc oznamovala svým rodičům, že všechno se vyvíjí zcela podle jejich představ. Pak jednoho dne přišla domů se zoufalým pláčem a otec se jí ptal: "O co jde? Co se stalo?"
Zeptala se svého přítele, kdy se tedy konečně vezmou; myslela si, že už je na to zralý. A svému otci pak zoufale sdělila: "Ano, je zralý, ale já ho neměla tolik předělávat, zdokonalila jsem ho totiž až moc."
Otec z toho byl zmaten. Řekl: "Já tomu nerozumím. Jak to myslíš? Až moc?"
Dívka řekla: "Ano, teď se chce stát katolickým mnichem. Já jsem to přehnala."
To, co nazýváte láskou, je více či méně předělávání toho druhého. A vy to činíte dál a dál a tvrdíte, že ho předěláváte proto, že ho milujete. To není vůbec pravda. Pokud milujete, nikdy nebudete nikoho předělávat. Láska je tolerantní. Láska bere toho druhého takového, jaký je.
Svět můžete milovat pouze tehdy, je-li v pořádku takový, jaký je. Revolucionáři, politici, ti ho milovat nemohou; pouze duchovní uvědomění si všeho vám dá tuto lásku. A když milujete, zjistíte, že je na tom ještě lépe, než jste si původně mysleli. O to více budete milovat. A pak objevíte, že je to neskonalá nádhera; že není jen v pořádku. O co více milujete... tím více si budete uvědomovat, že se svět vytrácí - stane se samotným Bohem.

Pátá otázka:

Milovaný Bhagaváne,
poprvé jsem viděla mrtvého člověka, když zemřela moje babička. Ležela tam a byla tak bílá a klidná, tak tichá a šťastná, uvolněná i uzavřená zároveň. Byla jsem zvědavá a současně jsem měla i strach. Říkala jsem si, že je asi nesmírně opuštěná. Už nikdy se
s ní nemohu sejít.
Když jsem viděla tebe, drahý Bhagaváne, při tvém narozeninovém daršanu, měla jsem naprosto stejný pocit. Necítil ses velice osamocený uprostřed toho hluku, pokřiku a zmatku? Byl jsi tak daleko v posvátném tichu - já tě takového ještě nikdy neviděla.
Jsi snad mrtvý i živý současně?

Ta otázka je od Ma Prem Aranyo.
Smrt je stejně nádherná, jak nádherný je život - pokud víte, jak s ní komunikovat. Je nádherná, protože je to uvolnění. Je nádherná, protože se vracíte zpět ke zdroji své existence - k uvolnění, odpočinku, přípravě k návratu zpátky.
V oceánu se zvedne vlna, pak spadne dolů a vzápětí se znovu vzedme. A některého dne se v jiné podobě znovu zrodí. Potom opět padne dolů a zmizí.
Smrt je vymizení do svého zdroje. Smrt je odchod k neprojevenému. Smrt je usnutí v Bohu. Znovu rozkvetete. Znovu uvidíte slunce a měsíc, a stále a stále znovu, dokud se nestanete buddhou - dokud nebudete schopni zemřít vědomě, dokud nebudete schopni odpočívat vědomě, s poznáním, v Bohu. Až pak není návratu. To je naprostá smrt, to je dokonalá smrt. Obyčejná smrt je jen dočasná; znovu se vrátíte. Když umírá buddha, umírá navěky. Jeho smrt je odrazem věčnosti. Ale dokonce i dočasná smrt je nádherná.
Máš pravdu, Aranyo, jsem mrtvý i živý současně. Jako osoba jsem mrtvý. Jako někdo jsem mrtvý. Jako nikdo jsem živý.

Říkáš Poprvé jsem viděla mrtvého člověka, když zemřela moje babička. Ležela tam a byla tak bílá a klidná, tak tichá a šťastná, uvolněná i uzavřená zároveň. Byla jsem zvědavá a současně
jsem měla i strach.

Uvědom si, že takový je zřejmě i tvůj vztah ke mně - zvědavost a strach zároveň. Toho strachu se musíš zbavit, protože strach ti může bránit - odradit tě od vychutnání této příležitosti, jež se ti nabízí. Je velmi obtížné najít nikoho; ty jsi jednoho takového našla. A pokud se také nestaneš nikým, pak si můžeš říct, že jsi tu možnost nevyužila. Zemři tak, jak jsem zemřel já, a pak budeš žít tak, jak žiji já.
Je to život, který nemá nic společného s nějakou osobou. Je to život, který nemá nic společného s nějakým já. Je to život v prázdnotě, nevinnosti a čistotě. Já vám ho nabízím. Odložte obavy stranou, pojďte ke mně blíž. Stanu se vaší smrtí a vaším vzkříšením.
Zenový Mistr Bunan řekl: "Když žiješ, buď mrtvým, projdi smrtí a chovej se jak chceš a vše je, jak má být."

Poslední otázka:

Je vědění vždycky nebezpečné?

Ne vždycky. A vědění není nebezpečné, jen určitá schopnost vědět je nebezpečná. Vědět určitá fakta je naprosto v pořádku, ale zapomenout kvůli nim na zázraky života je nebezpečné. Vědění tedy není vždycky nebezpečné; někdy nám může velice pomáhat.
Malá anekdota:
Manželka jednoho vznětlivého Irčana, Maureen, byla ráno s velkým spěchem odvezena do porodnice. Po devíti měsících konečně nastala ta slavná chvíle a ona porodila nádherné holčičky, dvojčata. Irčan se tedy po namáhavé práci na staveništi toho chladného podzimního večera sbalil a šel do porodnice svou manželku navštívit.
"Nó, ahoj, ty moje zlatíčko," zahalekal na svou Maureen, přistoupil k posteli se zábleskem zvědavosti v pravém oku, načež zahlédl dvě prťavá miminka, která sestra právě přivážela na pokoj.
"Mně se narodily dvě děti, drahouši," řekla Maureen. A ten Irčan seděl celých deset minut zaraženě na posteli, nevěda, jak si to má přebrat. "Sákriš!" procedil skrz zuby, když odcházel dlouhou chodbou. "Jestli toho druhýho hajzla najdu, tak ho zabiju."

Promluva třetí

23. prosince 1977

4	Neboť bódhisattva, jenž dává dar, by neměl být závislý na nikom a na ničem. Osvícený člověk by měl dávat dary, aniž by projevil jakýkoliv náznak účasti. A proč? Protože zásluhy toho, kdo se stal bódhisattvou dávajícím dary bez závislosti, jsou nezměrné."

5	A Vznešený pokračoval: "Co myslíš, Subhúti, musí mít Nejosvícenější, Tathágata, určité charakteristické rysy?" Subhúti odpověděl: "Dozajista ne, Vznešený. A proč? To, co nás učil Tathágata o charakteristických rysech, jasně ukazuje, že to nejsou charakteristické rysy." Vznešený řekl: "Má-li někdo tyto rysy, je to podvod, nemá-li tyto rysy, není to podvod. Proto nelze hledět na Tathágatu jako na někoho, kdo má určité charakteristické rysy."

6	Subhúti se zeptal: "Najdou se v budoucnosti, v posledním čase, v poslední epoše, v posledních pěti stech letech, v době úpadku tohoto dobrého učení, tací, kteří po přečtení této sútry správně porozumí jejím slovům?" Vznešený odpověděl: "Takto nemluv, Subhúti! Jistě, že i potom se najdou ti, kteří po přečtení této sútry správně porozumí jejím slovům. Jistě, že i potom, Subhúti, budou bódhisattvové. A ti bódhisattvové, Subhúti, nebudou oslavovat pouze jednoho jediného Buddhu a kořeny jejich zásluh nebudou vyrůstat pouze z podstaty jednoho jediného Buddhy. Právě naopak, Subhúti, ti bódhisattvové, kteří po přečtení slov této sútry naleznou svou víru, budou oslavovat sta tisíce buddhů a kořeny jejich zásluh budou vyrůstat z podstat sta tisíců buddhů. Subhúti, Tathágata o nich ví poznáním Buddhovým; vidí je, Subhúti, okem Buddhovým, Subhúti, Tathágata naprosto jasně ví, že jsou. A oni všichni, Subhúti, budou obdařeni nezměrným a nesčetným množstvím zásluh."
kolo dhammy

" A proto Subhúti naslouchej dobře a pozorně,"
řekl Gautama Buddha.

Jsou to podivná slova - podivná, protože je Buddha říká bódhisattvovi. Nebylo by na nich nic divného, kdyby byla určena obyčejné lidské bytosti. Je pochopitelné, že obyčejná lidská bytost musí dobře a pozorně naslouchat. Naslouchat je obtížné. Naslouchat znamená být přítomen zde a nyní. Naslouchat znamená být prost jakékoliv myšlenky. Naslouchat znamená být bdělý a pozorný. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak je možno naslouchat.
Mysl se uvnitř chová jako šílenec, znásilňující šílenec. Mysl roztáčí kolotoč tisíce a jedné myšlenky a pohybuje se v celém světě - v minulosti, v budoucnosti. Jak byste mohli naslouchat? Ať nasloucháte čemukoliv, není to správné naslouchání. Uslyšíte něco, co nebylo vůbec řečeno, bude vás to míjet - protože nejste správně vyladěni. Samozřejmě, že uslyšíte nějaká slova, protože nejste hluší, ale tomu se nedá říkat naslouchání.
Proto také Ježíš svým žákům neustále opakuje: "Máte-li uši, slyšte. Máte-li oči, hleďte." Ti žáci nebyli ani slepí, ani hluší. Měli stejně zdravé oči jako vy, stejně dobré uši jako vy. Ale Ježíšova slova nejsou podivná; ta odpovídají situaci. Promlouval k prostým lidem; musel vzbudit jejich pozornost, musel zakřičet. Ale Buddhova slova jsou podivná - jsou určena bódhisattvovi, vznešenému člověku; tomu, kdy stojí na samé hranici, aby se mohl stát buddhou.
Co tím přesně myslel, když říkal: "A proto Subhúti naslouchej dobře a pozorně?"
Dobře naslouchat většinou znamená dostat se do určitého rozpoložení, do hluboké vnímavosti. Když argumentujete, když posuzujete, když říkáte: "Ano, to je pravda, protože se to slučuje s mými názory a tohle není pravda, protože se mi to nezdá být logické. Tohle je pravda, tohle není pravda. Tomu mohu věřit, tomuhle nemohu věřit...", když neustále vnitřně třídíte a hodnotíte, pak nasloucháte, ale nenasloucháte dobře.
A vy nasloucháte a neustále vám do toho vstupuje vaše minulá mysl. Kdo je ten posuzující? Nejste to vy, je to vaše minulost. Něco jste přečetli, něco jste zaslechli, na něco jste si přivykli. Je to neustálé vměšování se minulosti. Minulost chce přežívat. Nedovolí, aby ji něco přerušilo; vpustí dovnitř jen to, co se jí hodí. Přesně tak postupujete, když něco hodnotíte, když něco kritizujete, když o něčem diskutujete.
Naslouchat dobře znamená naslouchat poslušně. Slovo "poslušnost" (angl. obedience - pozn. překl.) je nádherné. Zcela určitě vás překvapí, že původní kořen, z něhož anglické slovo "obedience" vychází, je "obedire" - což znamená "důkladné naslouchání". Proč tedy znamená "poslušnost" důkladné naslouchání? Je to snad to samé? Ano, je. Pokud nasloucháte naplno, důkladně, pak jste poslušní. Je-li to pravdivé, jste zcela poslušní. Nebudete potřebovat žádné další důkazy. Uslyšíte to, a pak už to jen poslušně následujete. Slovo "obedience" tedy pochází z "obedire" - důkladně naslouchat.
Nebo, jak praví židovská tradice, "odhalte své ucho". Máte-li skutečně otevřené uši a uvnitř vás nic neruší a nerozptyluje, ani zvenčí nejdou žádné nežádoucí podněty, pak jste neotevřeli pouze své uši, ale otevřeli jste i své srdce. A pokud do něj padne semínko, dříve či později se z něho stane strom, dříve či později začne rozkvétat. Nemusí trvat příliš dlouho, než se z něho stane strom. Je třeba jen počkat na vhodné období, na příchod jara, a strom vyroste. Stane se to, pokud budete naslouchat pravdě.
To je skutečný důvod, proč vám mysl nechce dovolit, abyste naslouchali, neboť mysl si je vědoma toho, že jakmile jednou uslyšíte pravdu, pak už nebude úniku. Pokud tedy chcete utéct, pak raději nenaslouchejte. Jakmile ji uslyšíte, jste chyceni; pak už není úniku. Jak byste mohli utéct, když znáte pravdu? Pouhý fakt, že znáte pravdu, vás nasměruje. Začnete ji následovat. A to je něco, co se nedá potlačit; přijde to samo od sebe.
Je třeba odstranit zámky z uší. Co to je? Hlavním zámkem je strach z pravdy. Bojíte se pravdy - bez ohledu na to, co říkáte, bez ohledu na to, že stále znovu a znovu opakujete, že chcete poznat pravdu. Bojíte se pravdy, protože jste žili ve lži. A žili jste ve lži tak dlouho, že všechny ty lži se bojí a třesou strachy - když se objeví pravda, tak vás budou muset opustit. Stali jste se jejich zajatci. Stejně jako tma se bojí světla, tak i lež se bojí pravdy. Ve chvíli, kdy se pravdě přiblížíte, začne se vaše mysl klepat strachy. Nastane v ní zmatek, zvedne se oblak prachu, jenž kolem vás vytvoří mrak snažící se zabránit tomu, abyste zaslechli pravdu.
Je třeba odstranit zámky z uší. Hlavním zámkem je strach. Jste uzamčeni ve svém strachu. Buddha říká, že dokud se nezbavíte strachu, do té doby nemůžete poznat pravdu. A podívejte se na dnešní náboženství, co je jejich následkem. Vaše takzvaná náboženství jsou všechna založena na strachu. A prostřednictvím strachu se nedostanete na cestu pravdy; jen ten, kdo se ho zbaví, může pravdu poznat.
Když se klaníte v kostele nebo v mešitě nebo v chrámu nějaké soše, obrazu nebo tradici, z čeho ta vaše úklona vychází? Jen se zahleďte dovnitř svého nitra - a spatříte tam strach a strach a strach. Ze strachu nemůže povstat víra, ale všechny takzvané víry jsou na něm založeny. A proto je ve světě velmi obtížné najít člověka, který věří, protože víra se objeví až tehdy, když zmizí strach. Víra přichází po smrti strachu.
Víra znamená věřit. Jak může vystrašený člověk něčemu věřit? Stále jen přemýšlí, stále spekuluje, stále je ve střehu, brání se. Jak by mohl věřit? Víra vyžaduje odvahu. K víře potřebujete statečnost. K víře musíte být ochotni riskovat. Víra je nepoznané nebezpečí.
Jednou jsem se díval na čínský ideogram kritických období a velmi mě zaujal. Čínský ideogram pro kritická období se totiž skládá ze dvou symbolů: jeden znamená nebezpečí, ten druhý příležitost. Je to tak, v kritickém okamžiku čelíte nebezpečí i novým možnostem zároveň. Pokud se nevydáte do nebezpečí, ztratíte svou příležitost. Chcete-li najít novou příležitost, musíte se vydat do nepoznaného nebezpečí. Jen ti, kteří tak dokážou žít, jsou schopni věřit. Strach je hlavním zámkem. Existují i další, ale ty se opět rodí ze strachu - posuzování, argumentace, lpění na minulosti, neochota přijmout nové podněty.
V mnoha různých podobách, v mnoha různých jazycích je slovo poslušnost zřetelnou formou slova naslouchat. Horchen, gehoren, obedire atd. (stejně tak i v češtině, poslušnost - poslouchati, slyšeti. - pozn. překl.) Všechna tato slova znamenají oddané, zaujaté, dokonalé naslouchání. A ještě něco. Možná vás překvapí, že slovo "absurdní" je pravým opakem poslušnosti. "Absurdus" znamená naprosto hluchý. Pokud tedy říkáte, že je něco absurdní, pak tím vlastně tvrdíte: "Já jsem naprosto hluchý k tomu, co je mi říkáno." Zaměňte tento absurdní postoj s poslušností, a pak odhalíte své ucho, pak budete zcela otevřeni.
Běžnému člověku je tedy třeba říkat, aby poslouchal dobře a pozorně. Proč to ale Buddha říká Subhútimu? Jde tedy o něco důležitého, čemu je třeba správně porozumět. Samotné slovo nemá žádný význam; jeho význam se vytváří až poté, co je někomu určeno. Tím je určen i jeho význam. Pravý význam tedy nenajdete v žádném slovníku, protože slovníky nejsou psány pro bódhisattvy; ty jsou psány pro obyčejné lidské bytosti.
Co má tedy tato věta znamenat? Naslouchat dobře a pozorně. Týká se několika věcí, kterým je třeba porozumět. Za prvé, když jde o někoho, jako je Subhúti, pak nejde o nutnost odemykání uší, to v žádném případě ne. O jeho otevřenosti vůči Buddhovi není pochyb, on je zcela stejně naladěn. V úvahu nepřichází ani možnost argumentace a dohadování se s Buddhou; on je naprosto dokonale s ním, rozplývá se v něm. Pokud se ale někdo stane bódhisattvou - je tedy velmi blízko tomu, aby se mohl stát buddhou - pak vyvstane několik nových problémů.
Každý nový stupeň uvědomování si přináší své vlastní problémy. Jak to tedy je s bódhisattvou? Je otevřený, je vnímavý, je připravený, ale je vykořeněný ze svého těla; tělo na něm jenom visí. On už nežije v těle, téměř se s ním neztotožňuje - v tom je jeho problém.
Když vám někdo řekne: "Dobře poslouchej,"myslí tím, že naslouchá vaše tělo, ale vy ne. Říká-li Buddha stejná slova Subhútimu, myslí tím: "Ty mi nasloucháš, ale tvé tělo ne." Je to zcela opačně. Když nasloucháte, je tu vaše tělo, ale vy ne. Slova dolétnou k uchu, vytvoří tam nějaké zvuky a hluk, a dalším uchem zas vylétnou ven. Nikdy neprojdou vaší bytostí; vaše bytost se s nimi nedostane do styku. U člověka jako je Subhúti je tomu zcela opačně - je tam jeho bytost, ale nikoliv jeho tělo. Vnímání těla už pro něho neexistuje. Zapomněl na něho, většinou si ho neuvědomuje. Jsou okamžiky, kdy o něm už vůbec neví. On tam bude, ale tělo tam nebude. Je ve stavu beztělesnosti.
Takže naslouchání je možné pouze tehdy, když se tělo a duše spojí dohromady. U vás je přítomno tělo, duše chybí. U Subhútiho je duše přítomna, ale chybí zase tělo. To měl Buddha na mysli, když říkal - Subhúti, dobře naslouchej. Vnes sem i své tělo. Vrať mu jeho funkce.Vstup do těla, zakořeň v tělu, protože tělo je prostředek, tělo je nástroj.
A Buddha říká - A pozorně. Že by Subhúti nebyl dost pozorný? To není možné, protože potom by se nemohl stát bódhisattvou. Bytostí bódhi je ten, kdo dosáhl pozornosti, kdo si uvědomuje, kdo je bdělý, kdo přestal být robotem. Proč tedy Buddha říká - buď pozorný, pozorně naslouchej? Ta slova mají opět jiný význam, který je třeba pochopit.
Člověk jako je Subhúti je zaměřen dovnitř. Kdyby si nedával pozor, vklouzl by do svého bytí a rozplynul se v něm. Musí proto vyvinout určité úsilí, aby se mohl projevovat i navenek. U vás je to právě naopak - s vyvinutím maximálního úsilí se vám občas na okamžik podaří dostat se do vašeho vnitřního bytí. Na zlomek sekundy se myšlenky zastaví a vy se ztrácíte ve vnitřní blaženosti. Stává se to ale zřídka, po velkém úsilí, meditacích, cvičení jógy, tom či onom, a pak na pár okamžiků pocítíte tu nádheru, radost. Nebesa se otevřou, mraky zmizí a všude je světlo, život, dokonalá blaženost. Jsou to ale vzácné a krátké chvíle... znovu a znovu se ztrácejí. Pokud budete dokonale pozorní, dosáhnete vnitřní zkušenosti.
U Subhútiho jde o naprosto opačný případ - ztrácí se uvnitř, je dokonale ponořen do své vnitřní blaženosti. Kdyby nevyvinul určité úsilí, nebyl by schopen naslouchat tomu, co Buddha říká. Nečiní mu problémy naslouchat Buddhovu mlčení. Když Buddha mlčí, je s ním v dokonalé jednotě, ale teď mu Buddha něco říká, takže musí vyvinout úsilí, aby mohl vystoupit ven, vrátit se do těla, být velmi pozorný. Je opilý svým vnitřním vínem.
Proto Buddha říká ta podivná slova - naslouchej dobře a pozorně. Proto jsem vám chtěl nejprve vysvětlit tato jeho slova. Po dvacet pět staletí tato slova nikdo nekomentoval. Lidé je chápali zcela běžně, jako by je Buddha říkal komukoliv z nich. "Naslouchej dobře a pozorně." Buddha ale nemluví k obyčejné lidské bytosti.
Po dvacet pět staletí je nikdo nekomentoval správně. Lidé se domnívali, že jejich významu rozumí. Význam slov se ale mění - záleží na tom, kdo je říká, komu jsou určena. Význam slov vychází z kontextu a okolností. Slova sama o sobě nemají žádný význam. Slova jsou bezvýznamná. Jejich význam se objevuje pouze v určitých situacích.
A tato situace je velmi výjimečná. Buddha říkal stejná slova tisíckrát; každý den je musel opakovat lidem - "Poslouchejte dobře a pozorně." Takže ti, kteří psali komentáře k Diamantové sútře je přešli. Myslím, že je nepochopili. Znají sice jazyk, ale nejsou dost citliví k výjimečným situacím. Buddha svá slova neurčil běžné lidské bytosti; Buddha je určil někomu, kdo se už brzy má stát buddhou, kdo stojí na samém okraji, každým okamžikem vstoupí na druhý břeh.
Svou promluvu začíná "a proto". A proto Subhúti naslouchej dobře a pozorně. Tohle "a proto" je také velmi nelogické. "A proto" je logické pouze tehdy, když je částí, závěrečnou částí, logickým sylogismem. Všichni lidé umírají. Sokrates je člověk, a proto je smrtelný. Tady to naprosto sedí, není na tom nic divného, je to logické. A Buddha začíná závěrem - a proto?
To je také dost podivné. Ale pro Buddhu je to běžné. Stejně oslovuje v Sútře srdce Šáriputru - "A proto Šáriputro." Tady říká "A proto Subhúti". Subhúti neřekl nic, na co by se dalo reagovat "a proto", Buddha neřekl nic, na co by se dalo reagovat "a proto", ale je to obsaženo kdesi v Subhútiho bytosti. "A proto" se vztahuje k současnosti; nic není třeba dodávat.
Vznešený reaguje na to, co je ve vás přítomno. Vznešený reaguje víc na vaše ticho než na vaše slova. Vznešeného zajímá víc vaše hledání než vaše otázky. Vznešeného zajímají víc vaše potřeby než vaše dotazy. Tohle "a proto" vyjadřuje velmi zvláštní potřebu vnitřního bytí Subhútiho. Možná si to ani on sám neuvědomoval, možná mu bude chvíli trvat, než to pocítí.
Vznešený stále dál a dál nahlíží do žákova bytí a nese odpovědnost za jeho vnitřní potřeby - vyjádřené, nevyjádřené, na tom nezáleží. Žák by na to třeba po několika měsících přišel sám. Třeba by to trvalo několik let, několik životů. Ale Vznešený se nedívá jen do minulosti, do přítomnosti, ale také do budoucnosti. Co bude potřebné zítra a pozítří, v tomto životě, v příštích životech - Vznešený vidí celou cestu. Tohle "a proto" se vztahuje k nějaké potřebě Subhútiho vnitřního bytí.

Pokračujme v sútře:

"Neboť bódhisattva,
jenž dává dar,
by neměl být závislý
na nikom a na ničem."

To je ona potřeba, o níž mluví Buddha, když říká A proto Subhúti naslouchej dobře a pozorně. Kdesi v hloubi určitě Subhúti tuto představu má - "Předám-li lidem to, co jsem obdržel, bude to má velká zásluha."
Možná to není ještě zcela jasná myšlenka; snad je to jen pocit, záchvěv hluboko uvnitř. "Předám-li dhammu jako dar lidem..." a to je ten velký dar, o kterém mluví Buddha. Největším darem je předávat lidem své osvícení, sdílet ho s nimi. Měl by to být ten největší dar. Někdo se dělí o peníze; to nic není. I když se o ně nepodělí, stejně tu po jeho smrti zůstanou. Pak připadnou někomu jinému. Ale sdílet osvícení znamená sdílet věčnost, sdílet osvícení znamená sdílet Boha, sdílet osvícení znamená sdílet dokonání. Buddha to nazývá největším darem.
Říká tedy Subhútimu, aby se rozdělil o vše, co obdržel. A aby dospěl k rozhodnutí, čittopad, k velkému rozhodnutí, že neopustí tento břeh, dokud neosvobodí všechny lidské bytosti. Je třeba učinit toto pevné rozhodnutí dříve, než se začne vytrácet. Dříve, než začne člun vyplouvat k druhému břehu, učinit rozhodnutí pomoci lidem. Touha pomoci lidem je jakýmsi pojítkem s tímto břehem. Učinit čittopád dřív, než bude pozdě. Přenést do něho celou svou energii - "Neopustím tento břeh, ať jsou svody druhého břehu jakkoliv velké."
A je to opravdu velmi lákavé. Jakmile se vše změní a vy jste schopni dostat se na druhý břeh, po kterém toužíte miliony životů, je velmi lákavé nebýt už tady. K čemu? Už jste si dost vytrpěli, a teď máte pas ke vstupu do nirvány. A Buddha říká - odhoď ten pas a rozhodni se, že tento břeh neopustíš dokud neosvobodíš všechny lidské bytosti.
Při těchto slovech se určitě v Subhútově srdci objevilo přání, jemná touha. "Bylo by to nádherné. Byla by to obrovská zásluha, projevil bych velké ctnosti." Byl to třeba jen malý záchvěv. Pro Subhútiho možná nebylo snadné hned mu porozumět. Byl to záblesk, intuitivní záblesk trvající pouhou vteřinu, zlomek vteřiny, ale odrazil se v Buddhově zrcadle.
Mistr je zrcadlo. Vše, co se ve vás děje, se v něm odráží. Někdy neodpoví na to, na co jste se ptali, protože vaše otázka vycházela spíše ze zvědavosti a nemá nic společného s vaším vnitřním bytím, nebo je pouze předváděním vašich znalostí. Může to být i snaha vyprovokovat ostatní a ukázat jim - "Hele, jaká jsem hlava. Dokázal jsem vymyslet takovou báječnou otázku." Taková otázka není k ničemu, je jen projevem intelektu. Pak vám na ni Mistr nebude ochoten odpovědět.
A jindy vám Mistr odpoví na otázku, kterou jste mu nepoložili; nejen že jste se na to neptali, ale vy dokonce ani nevíte, že ve vás taková otázka je. Ale ona vychází z vašich nejvnitřnějších potřeb a nutností.

Buddha říká:

"Neboť bódhisattva,
jenž dává dar,
by neměl být závislý
na nikom a na ničem."
Závislost znamená motivaci. Závislost znamená: "Díky určité podpoře bych z toho mohl něco mít." Pak jste ale zcela vedle. Je to výprodej, to už není dar. A nirvána může být pouze dar, není to výprodej. Není to obchod. Musíte ji předávat pro čirou radost z dávání. Nemůžete do toho zavlékat jakékoliv motivace, chtít z toho něco získat. Tak nikomu nepomůžete; ve skutečnosti byste sami potřebovali pomoc. Pak nejste ještě osvobozeni, nemáte pas na druhý břeh. Můžete zavádět, ale ne vést.
Opravdový dar je plynulým proudem. Jste tak plni svého osvícení, že z vás samovolně prýští. Každý si ho může vzít. A vy z toho máte potěchu, protože se stal zátěží. Když se objeví mrak a vyprší se na zem, cítí vděčnost vůči zemi, protože ona ho přijala a on ulevil své zátěži. Ano, přesně tak to je.
Jakmile se dostaví osvícení, začne prýštit vzhůru. Můžete ho rozdávat kolik chcete, tryská stále a stále vzhůru, znovu a znovu vytéká. Nemá konce. Dospěli jste k věčnému prameni. Nyní už nepotřebujete motivaci, nyní už neočekáváte, že za to něco dostanete.

"Neboť bódhisattva,
jenž dává dar,
by neměl být závislý
na nikom a na ničem."
Nepomyslí si: "Tohle je dar" a nepomyslí si ani: "Já jsem dárce a vy ho přijímejte." Ne, všechny takové představy a myšlenky je třeba odhodit. Není žádný dárce, žádný dar, žádní obdarovaní; je jen naprostá jednota. I vy jste tím, komu se dostává pomoci. Tím, kdo něco dostává... jako když něco přendáváte z levé ruky do pravé. Není třeba dělat kolem toho příliš velký rozruch. Není dárce, není obdarovaný a není ani dar.

"Osvícený člověk
by měl dávat dary, aniž by projevil
jakýkoliv náznak účasti.
A proč?
Protože zásluhy toho,
kdo se stal bódhisattvou
dávajícím dary bez závislosti,
jsou nezměrné."

Tohle je problém, kterému budete muset stále znovu a znovu čelit. Ten problém zní - vaše zásluhy jsou veliké, pokud o nich nepřemýšlíte. Když na ně myslíte, pak mizí. Když po nich toužíte, nikdy je nezískáte. Když po nich netoužíte, samy vás zasypou jak lavina.
V obecné rovině je Ježíšovo tvrzení správné. Jeho slova byla určena prostým lidem: "Dávejte a bude vám dáno. Hledejte a naleznete. Klepejte a dveře vám budou otevřeny." Ale Buddha mluví k Subhútimu a v podstatě říká: "Dávej a nebude ti dáno. Hledej a nenalezneš. Klepej a dveře se promění v Čínskou zeď; nikdy ti nebudou otevřeny." Pamatujte si, že rozdíly jsou určovány posluchači. Ježíš promlouvá k obyčejným lidem. Buddha mluví k velmi neobyčejnému člověku.

A Vznešený pokračoval:
"Co myslíš, Subhúti, musí mít
Nejosvícenější, Tathágata,
určité charakteristické rysy?"
Subhúti odpověděl:
"Dozajista ne, Vznešený. A proč?
To, co nás učil Tathágata o charakteristických rysech,
jasně ukazuje,
že to nejsou charakteristické rysy."
Vznešený řekl:
"Má-li někdo tyto rysy,
je to podvod,
nemá-li tyto rysy,
není to podvod.
Proto nelze hledět na Tathágatu jako na někoho,
kdo má určité charakteristické rysy."
Tohle vypadá jako hádanka. Není. Zdá se to být hádankou, ale není. Z výšin, z kterých promlouvá Buddha, se všechno jeví v protikladu; protiklady se stávají jediným možným vyjádřením. Člověk musí vidět paradoxy v nesčetném množství bytí. Logika tu zcela ztrácí smysl. Trváte-li na logice, pak se nikdy nedostanete dál a nemůžete vyjádřit pravdu. Pravda je spojena s protiklady.
Buddha se ptá: "Subhúti, musí mít Tathágata určité charakteristické rysy?" Buddhistické texty uvádějí, že Buddha měl třicet dva charakteristických rysů prokazujících jeho vznešenost. Je oněch třicet dva rysů rozhodujícím faktorem?
Pro obyčejného člověka jistě ano, protože ten nemá žádné vnitřní oko; může se dívat jen ven. Vy žijete pomocí určitých rysů. Ale pro Subhútiho, jenž viděl dovnitř a mohl hledět do Buddhy, nejsou takové rysy ničím rozhodujícím. A co víc, vlastnictví čehokoliv není u buddhy podstatné - ani když jde o těch třicet dva rysů. Nejsou důležité. Buddha musí být naprosto obyčejný, protože nic nevlastní. Nevlastní dokonce ani své bytí Buddhou, což je jeho skutečný rys. Proto se vše dostává do takového protikladu.
Skutečný buddha je ten, kdo neprohlašuje, že je buddha, protože veškerá prohlášení jsou lživá. Prohlašovat něco je podvod. Buddha nic netvrdí, nečiní žádná prohlášení. Netouží po ničem. Nemá nejmenší chuť se předvádět. Nemá chuť přesvědčovat někoho o tom, kým je. Je prostě tam - můžete se k němu připojit, můžete s ním tančit, můžete s ním oslavovat - ale nic vám nebude dokazovat. Dokazovat něco je důkazem toho, že jste ještě ničeho nedosáhli. Nebude přesvědčovat.
Tyto vnější rysy mohou být stvořeny lidmi, kteří se nestanou buddhy. Stvořit je možné cokoliv. Například Buddhův dech je naprosto neslyšný, jako kdyby vůbec nedýchal. Ale to dokáže každý jogín, který není buddhou. Můžete provádět dechová cvičení a dostat se do stavu, kdy téměř přestanete dýchat. Zvítězíte nad Buddhou.
On dýchá pomalu, protože je klidný, ne proto, že by prováděl nějaká dechová cvičení. Dýchá pomalu, protože nikam nespěchá, protože se všechny žádosti rozplynuly; proto je jeho dech pomalý, téměř neslyšný. Není to proto, že by byl velikým jogínem; kdepak. On odhodil všechny žádosti, nikam nespěchá. Je na ranní procházce. Nikam nemusí. Nemá budoucnost, nemá starosti.
Všimli jste si toho? Když máte starosti, váš dech je rozčílený. Když se zlobíte, váš dech je násilný. Když se milujete, váš dech je velmi velmi vzrušený, horečnatý. Buddhova vášeň se stala zanícením, jeho touhy zmizely, rozplynuly se... jako když uschlý list spadne ze stromu. A jeho dech se zpomalil, zpomalil, a ještě více zpomalil.
Ale je-li tohle určitým rysem, pak to může předstírat kdokoliv. Buddha sedí v naprostém tichu, jeho pozice je nehybná, sedí stále stejně. To by ale dokázal každý; chce to jen trochu cvičení, ale pomocí cvičení se nemůžete stát buddhou.

A tak Buddha říká...

Vznešený řekl:
"Má-li někdo tyto rysy,
je to podvod."

Když někdo tvrdí: "Já mám stejné rysy jako Buddha. Hele, já jsem Buddha!", pak je to podvod, protože samo tvrzení je důkazem podvodu.

"... nemá-li někdo tyto rysy,
není to podvod.
Proto nelze hledět na Tathágatu jako na někoho,
kdo má určité charakteristické rysy."

Proč náhle Buddha pokládá tuto otázku Subhútimu? Že by poznal, že v něm povstala nějaká žádost, hm? Tomu je třeba dobře porozumět. V Subhútim zcela určitě povstala žádost. Je na samé hranici, kdy se může stát buddhou. Jistě se v něm ozvala žádost: "Brzy budu mít třicet dva rysů. Brzy budu buddhou, budu prohlášen za buddhu. Budu mít třicet dva rysů."
Je to možná zcela neuvědomělá touha, ale malá vlnka se přesto objevila... vidí Buddhu a jeho třicet dva rysů, jeho vznešenost, jeho krásu - kdo by po tom nezačal toužit? A Subhúti už tam téměř je, stojí na samém prahu. A Buddha mluví o tom, aby dával, jako když nedává; a Buddha říká, že když nebude žádný dárce a dar a obdarovaný, tak získá velké zásluhy... a on naslouchá a touží. Jeho touha je jen jak malinké semínko, ale jistě tam je.
"Potom se s velkými zásluhami stanu buddhou, budu vlastnit třicet dva rysů - stejnou vznešenost, stejnou krásu, stejnou nádheru, stejnou pozici! Aha!" Určitě se v něm ta žádost objevila.
Buddha ji spatřil a řekl: "Co myslíš, Subhúti, je možno hledět na Tathágatu jako na někoho, kdo má charakteristické rysy?" Pokud nespatříte onen vnitřní proud v Subhútiho uvědomování a neuvědomování si, pak neporozumíte Diamantové sútře.

Subhúti se zeptal:
"Najdou se v budoucnosti, v posledním čase,
v poslední epoše,
v posledních pěti stech letech,
v době úpadku tohoto dobrého učení,
tací, kteří po přečtení sútry
správně porozumí jejím slovům?"
Teď budete překvapeni - v tomhle místě mluví Subhúti o vás, vy jste ti lidé. Dvacet pět staletí uplynulo. Subhúti se ptá na vás.
Buddha řekl, že kdykoliv se zrodí nějaké náboženství, kdykoliv buddha otočí kolem dhammy, pak se přirozeně, pomalu začne zastavovat. Ztrácí počáteční impulz. Hm? Jak tím kolem otočíte, dá se do pohybu. A tak dál, dál a dál, až do chvíle, kdy se znovu zastaví.
Když Buddha pohne kolem dhammy, trvá dva tisíce pět set let, než se zcela zastaví. Vždy po pěti stech letech trochu ubere na rychlosti. To je oněch pět věků dhammy. Každých pět set let je dhammy méně a méně, zmenšuje se a zmenšuje, až se její kolo po dvaceti pěti staletích zcela zastaví. Bude zapotřebí dalšího Buddhy, který by jím otočil na příštích dvacet pět staletí.
Je to velmi vzácný jev. Je tak podivný, že se Subhúti Buddhy ptá:

"Najdou se v budoucnosti, v posledním čase,
v poslední epoše,
v posledních pěti stech letech,
v době úpadku tohoto dobrého učení,
tací, kteří po pročtení této sútry
správně porozumí jejím slovům?"
Vznešený odpověděl:
"Takto nemluv, Subhúti!
Jistě, že i potom se najdou ti,
kteří po přečtení této sútry
správně porozumí jejím slovům.
Jistě, že i potom, Subhúti,
budou bódhisattvové.
A ti bódhisattvové, Subhúti,
nebudou oslavovat pouze
jednoho jediného Buddhu
a kořeny jejich zásluh nebudou vyrůstat
pouze z podstaty jednoho jediného Buddhy.
Právě naopak, Subhúti, ti bódhisattvové,
kteří po přečtení slov této sútry
naleznou svou víru,
budou oslavovat sta tisíce buddhů
a kořeny jejich zásluh budou vyrůstat
z podstaty sta tisíců buddhů.
Subhúti, Tathágata o nich ví
poznáním Buddhovým,
vidí je, Subhúti, okem Buddhovým;
Subhúti, Tathágata naprosto jasně ví, že jsou.
A oni všichni, Subhúti,
budou obdařeni nezměrným a nesčetným
množstvím zásluh."
Buddha mluví o vás. Právě nasloucháte slovům sútry. Dvacet pět staletí uplynulo. Subhúti se ptal na vás.
Jednou jsem vám říkal, že mnozí z vás se stanou bódhisattvy, mnozí z vás jsou už na cestě. Je divné, že se Subhúti mohl ptát na něco takového. A ještě divnější je, že Buddha říká: "Ti lidé po dvaceti pěti staletích nebudou mít o nic menší štěstí než ty, ale právě naopak."
Proč? Už jsem vám mnohokrát říkal, že pocházíte z dávných časů, že jste se po této zemi procházeli již mockrát, že nenasloucháte dhammě poprvé, že jste se ve svých minulých životech setkali s mnoha buddhy - někdy to byl třeba Kršna a jindy zase Kristus a nebo Mahávir či Mohammed, ale potkali jste mnoho buddhů, mnoho osvícených lidí.
Máte to štěstí, že znáte tolik buddhů. A budete-li pozorní, všechna ta semínka, která ve vás byla minulými buddhy zaseta, začnou klíčit, vyrůstat. A vy začnete rozkvétat.
Buddha říká:

"Subhúti, Tathágata o nich ví
poznáním Buddhovým,
vidí je, Subhúti, okem Buddhovým;
Subhúti, Tathágata naprosto jasně ví, že jsou."

Je to velmi záhadné, ale je to možné. Buddha se dokáže dívat do budoucnosti. Vidí skrze mlhu do budoucích časů. Jeho pohled je tak silný, že vrhne paprsky do neznámé budoucnosti. Vidí ji. Zní to dost podivně, když říkám, že Buddha vidí, jak nasloucháte Diamantové sútře. Z vašeho hlediska se to zdá být zcela nemožné, protože vy nevíte ani, jak se dívat na přítomnost. Jak byste mohli uvěřit, že je někdo schopen dívat se do budoucnosti?
Znáte jen jednu schopnost, a to schopnost dívat se do minulosti. Stále se jen ohlížíte zpět. Jste zaměřeni zpátky. Cokoliv si představujete o své budoucnosti, není vizí, je to jen projekce modifikované minulosti. Není to vůbec žádná budoucnost. Je to váš včerejšek usilující o to, aby byl zítra zopakován.
Včera jste cosi ochutnali a bylo to sladké a vy to chcete zítra zas; to je vaše budoucnost. Do někoho jste se zamilovali a chcete se s ním milovat i v budoucnosti; to není budoucnost. Je to jen opakování minulosti. Není to vůbec žádná budoucnost. Vy nevíte, co je to budoucnost. Nemůžete to vědět, protože dokonce ani nevíte, co je to přítomnost. A přítomnost je dostupná, ale vy jste tak slepí, že nevidíte ani to, v čem bezprostředně jste.
Ale když pak otevřete oči, uvidíte dokonce nejen přítomnost, ale i to, co se stane. Mohou to být jen pouhé záblesky. Chcete-li se dívat do budoucnosti, musíte se nejprve naučit vidět přítomnost. Jenom ten, kdo je schopen být v přítomnosti, získá schopnost dívat se do budoucnosti. Je to závratné pomyšlení, že Gautama Buddha vás viděl, jak nasloucháte Diamantové sútře. V Diamantové sútře se hovoří o vás. Proto jsem ji vybral. Když jsem spatřil tato slova, pomyslel jsem si: "Tohle je přesně pro ně. Musí se dozvědět, že Gautama Buddha je viděl, že o nich mluvil před dvaceti pěti staletími, že Buddha to vše předvídal."
Kolo, které Buddha roztočil, se zastavilo. Je třeba ho znovu roztočit. A to je mým i vaším životním posláním - to kolo se musí znovu začít točit. Jakmile se dostane do pohybu, bude se otáčet dalších dvacet pět staletí.
A je třeba to stále znovu a znovu opakovat, protože všechno postupně ztrácí energii, všechno se podřizuje přírodním zákonům. Hodíte kamenem, vyhodíte ho s velkou silou, ale on letí pár set stop a spadne dolů. Proto je třeba stále a stále oživovat dhammu. Pak bude dýchat dál po dalších dvacet pět staletí, než zemře. Vše, co se zrodí, umírá.
Ale Buddha říká: "Takto nemluv, Subhúti!" Subhúti si určitě myslel: "Jen my máme to štěstí. My nasloucháme Buddhovi, žijeme s Buddhou, kráčíme s Buddhou. My máme štěstí, jsme požehnaní. Co se stane za dvacet pět staletí, až se kolo dhamy zcela přestane točit?" Domníval se, že vy nebudete tak šťastni jako on.
Buddha říká: "Takhle nemluv, Subhúti. Nezačínej si myslet, že jen ty máš takové štěstí." Je to velmi jemné ego: "My máme štěstí, nikdo jiný takové štěstí nemá." Buddha okamžitě položí ruku na Subhútiho ústa:

"Takto nemluv, Subhúti!
Jistě, že i potom se najdou ti,
kteří po přečtení této sútry
správně porozumí jejím slovům."

A já vím, že zde jsou lidé, kteří jim rozumí. Ráno přichází pomalu a pozvolna, když se temná noc začíná vytrácet. Semínko začíná pomalu klíčit a vstupuje do vašeho srdce.

"Jistě, že i potom, Subhúti,
budou bódhisattvové."

Je mnoho těch, kteří se stanou bódhisattvy. Chce to jen víc snahy, víc hravosti, trochu víc soustředěnosti, více energie, o něco méně rozptýlenosti a brzy se to stane. A stane se to mnohým z vás. Buddha říká, že máte to štěstí.

"A ti bódhisattvové, Subhúti,
nebudou oslavovat pouze
jednoho jediného Buddhu...
ale naopak, Subhúti, ti bódhisattvové,
kteří po přečtení slov této sútry
naleznou svou víru..."
Kdybyste porozuměli alespoň jednomu jedinému slovu z Diamantové sútry, kdybyste porozuměli alespoň jednomu mému pohledu do vašich očí, kdybyste porozuměli alespoň jednomu jedinému pohybu mého vnitřního tance...

Buddha říká:

"... naleznou svou víru,
budou oslavovat sta tisíce buddhů
a kořeny jejich zásluh budou vyrůstat
z podstat sta tisíců buddhů.
Subhúti, Tathágata o nich ví
poznáním Buddhovým,
vidí je, Subhúti, okem Buddhovým;
Subhúti, Tathágata naprosto jasně ví, že jsou.
A oni všichni, Subhúti,
budou obdařeni nezměrným a nesčetným
množstvím zásluh."

A vy jste ti, o nichž Buddha mluvil. A vy jste ti, v něž vkládám svou naději. Kolo dhammy se zastavilo. Musí se znovu roztočit.

Promluva čtvrtá

24. prosince 1977

Z druhého břehu

První otázka:

V čem je problém? Čím to,
že lidé přistupují ke všemu novému váhavě,
s obavami, místo toho, aby to s radostí uvítali?

Vše nové nevychází z vás; přichází to odjinud. Není částí vás samotných. V sázce je celá minulost. Příchod nového přerušuje návaznosti, a proto vyvolává strach. Vedli jste určitý způsob života, určitým způsobem jste o všem přemýšleli, vytvořili jste si pohodlný styl vyhovující vašim představám. Náhle něco nového zaklepalo na dveře. Pevná životní struktura vycházející z minulosti se najednou začne rozčilovat a vzrušovat. Když otevřete dveře a necháte nové vstoupit, nikdy už nebudete jako dřív; nové vás začne přetvářet.
Je to riskantní. Člověk nikdy neví, jak dopadne, kdy přijme něco nového. Staré je nám důvěrně známé; žili jsme s ním tolik let, dobře se poznali. Nové je neznámé. Možná je to přítel, možná nepřítel. Kdo ví? A předem se to nedá nijak zjistit. Jediným způsobem, jak to poznat, je otevřít dveře; překonat obavy a strach.
Není možné stále odmítat nové, protože to staré vám nedalo vše, co jste hledali. Staré vám mnoho naslibovalo, ale své sliby nesplnilo. Staré je sice důvěrně známé, ale je to živoření. Nové sice nebude asi tak pohodlné. Ale nabízí určitou možnost - a ta by vám mohla přinést blaženost. Nemůžete ji tedy ani odmítnout, ani přijmout. Začnete se třást, začnete váhat; vaší bytost zachvátí obrovská nejistota. Je to přirozené, nic špatného se neděje. Tak je to vždycky. Tak je vždycky, a tak to vždycky bude.
Snažte se pochopit, proč se vlastně něco nového objevilo. Celý svět touží po něčem novém, protože nikdo není spokojen se starým. Nikdo ani nemůže být spokojen se starým, protože ať je jakékoliv, je to něco, co je už známé. A jak je to známé, začíná se vše opakovat. V tu chvíli to začíná být nudné, monotónní. Chcete se toho zbavit. Chcete se vydat na průzkum, toužíte po dobrodružství. Chcete něco nového, ale ve chvíli, kdy to zaklepe na dveře, se stáhnete zpátky, ustoupíte, schováte se v úkrytu starého. V tom je to dilema.
Jak můžeme přijmout nové? Každý po tom touží. Je k tomu zapotřebí odvahy, a to nikoliv obyčejné odvahy; vyžaduje to zcela neobyčejnou odvahu. A svět je plný zbabělců, proto lidé přestali vyzrávat. Jak by mohli, když jsou zbabělci? S každou novou příležitostí se stahujete zpátky, zavíráte oči. Jak byste mohli vyzrát? Jak můžete vůbec být? Vy to jen předstíráte.
A protože nemůžete dál růst, hledáte si nějaké náhradní řešení. Vy nemůžete růst, ale vaše bankovní konto ano; to je ta náhražka. Nevyžaduje žádnou odvahu, je to plně ve shodě s vaším zbabělstvím. Vaše bankovní konto narůstá a vy si náhle začnete myslet, že vyrůstáte také. Okolí si vás začíná vážit. Vaše jméno a pověst stále stoupá na společenském žebříčku a vy si myslíte, že rostete také. Zcela prostě sami sebe podvádíte. Vaše jméno, to nejste vy. Vy nejste ani vaše pověst. Vaše bankovní konto není vaším bytím. Ale když přemýšlíte o svém bytí, začnete se třást, protože, chcete-li skutečně růst, pak se musíte přestat chovat zbaběle.
Jak se z nás stane nová bytost? Tato změna nevychází z nás. Vše nové přichází odjinud, říká Bůh. Vše nové vychází z existence. Mysl je vždy stará. Mysl není nová. Je to nahromadění minulosti. Vše nové přichází odjinud; je to dar od Boha. Je to jiné a přichází to odjinud.
Začíná do vás vstupovat cosi nepoznané a nepoznatelné, cosi odjinud. Začíná to do vás vstupovat, protože vy nejste zapečetěni, nejste uzavřeni; nejste ostrovem. Možná jste zapomněli na to nové odjinud, ale ono nezapomnělo na vás. Dítě může zapomenout na svou matku, ale matka na své dítě nezapomene. Jedna část si myslí "Já jsem oddělená", ale druhá část ví, že nic takového neexistuje. Vstupuje do vás jednota. Po celou dobu je s vámi ve spojení. Proto také přichází nové, třebaže ho nadšeně nevítáte. Objevuje se každé ráno, objevuje se každý večer. Přichází k vám tisíci a jedním způsobem. Máte-li oči k vidění, pak spatříte, jak k vám neustále znovu a znovu přichází.
Bůh vás jím zalévá, ale vy jste uzavřeni v minulosti. Jste téměř v jakémsi hrobě. Stali jste se necitlivými. Vaše zbabělost váš učinila necitlivými. Být citlivý znamená cítit příchod nového - vzrušení z nového, zaujetí pro nové, a pak začne to nádherné dobrodružství a vy se vydáte na cestu k neznámu, aniž byste věděli, kam jdete.
Mysl to považuje za šílenství. Mysl si říká, že opouštět staré je nerozumné. Proto se o Bohu tedy nemůžeme vyjadřovat v čase minulém, ani budoucím. Nemůžeme říkat: "Bůh byl," nemůžeme říkat: "Bůh bude." Můžeme užívat pouze čas přítomný: "Bůh je." Je stále svěží, nový. A vstupuje do vás.
Pamatujte si, že vše nové, co přichází do vašeho života, je poselstvím od Boha. Když to přijmete, získáte víru. Když to odmítnete, zůstanete bez víry. Člověk se musí trochu uvolnit, než je schopen přijmout něco nového; otevřít dveře, aby to mohlo vstoupit. Umožněte Bohu, aby do vás mohl vstoupit.
V tom spočívá veškerý význam modliteb nebo meditace - otevřít se, říci "ano", říci "vstup". Říci: "Velice dlouho jsem čekal a jsem vděčný, že jsi přišel." Vítejte vše nové s velkou radostí. Dokonce i když vás to zavede na strmější cestu, vždy to stojí za to. Dokonce i když přitom spadnete do příkopu, stejně to stojí za to, protože chybami se člověk učí a jen skrze obtíže může dosáhnout růstu. Nové s sebou vždy přináší obtíže. Právě proto inklinujete ke starému - s tím nejsou žádné obtíže spojeny. Je to pohodlí, je to útočiště.
Ale jen nové, přijaté upřímně a naprosto, vás může přetvořit. Není možné vnést do života něco nového; vše nové přichází samo. Můžete to pouze buď přijmout, nebo odmítnout. Když to odmítnete, zůstanete uzavření a mrtví jako kámen. Když to přijmete, stanete se květinou, začnete se rozvíjet... a v otevírání se je blaženost.
Přetvořit vás může pouze vstup nového; žádná jiná cesta není. Ale pamatujte si, že to nemá nic společného s vámi a vaším úsilím. Nic nečinit ale neznamená přestat jednat. Znamená to jednat bez úsilí a směrování, bez impulzu z minulosti. Hledání nového nemůže být obyčejným hledáním, protože jde o něco nového. Jak to můžete hledat? Vždyť to neznáte, nikdy jste se s tím nesetkali. Hledání nového se stává velkým průzkumem. Člověk to nezná. Musí začít ve stadiu nevědění a kráčet jako nevinné dítě, pln vzrušení a očekávání nových možností - a ty jsou nekonečné.
Nemůžete sami vytvářet něco nového, protože to bude vždy spojeno se starým, bude to vycházet z vaší minulosti. Ale to neznamená, že musíte přestat jednat. Jednejte, ale bez úsilí a nesměrování, bez impulzu z minulosti - to je meditativní jednání. Jednejte spontánně. Ten pravý okamžik pak už poznáte sami.
Nesnažte se učinit nějaká rozhodnutí, protože rozhodnutí vycházejí také z minulosti a ničí vše nové. Musíte jednat teď a nyní, jako malé dítě. Zcela se do toho okamžiku vnořte - a každý den budete objevovat nové začátky, nové světlo, nový vhled. A tyto nové vhledy vás začnou přetvářet. Jednoho dne náhle uvidíte, že jste noví v každém okamžiku. Staré na vás již neulpívá, nevisí na vás jako temný mrak. Jste jako kapka rosy, svěží a mladí.
Pamatujte, že Buddha žije z jednoho okamžiku k druhému. Je jako vlna vzdouvající se v oceánu, majestátně obrovská vlna. S nesmírnou radostí a tancem se zvedá, s nadějí a plna snů se dotkne hvězd. S těmi si na malý okamžik pohrává, a pak zmizí. A jednoho dne se znovu objeví, a opět se kdesi rozplyne. Stejně tak Bůh - objeví se, zmizí, znovu se objeví, znovu zmizí. Takové je buddhovo uvědomění si. V každém okamžiku přichází, jedná, reaguje, a je znovu pryč. A opět přichází a je zas pryč.
Mezi těmito dvěma okamžiky je pauza; v tu chvíli Buddha zmizí. Něco vám řeknu, a pak zmizím. A znovu něco řeknu, a jsem tu zas, a pak opět zmizím. Odpovím vám, a pak tu najednou nejsem. Tyto intervaly, tato prázdnota, vás osvěžuje, protože jen smrt váš může udržet naprosto živými.
Jednou zemřete, po sedmdesáti letech. Přirozeně, že za tu dobu nahromadíte spoustu zbytečného harampádí. Buddha umírá v každém okamžiku - nic nehromadí, nic nevlastní. Proto také říká, že vlastnictví určitých rysů je podvod, protože vlastnictví vychází z minulosti. Být buddhou znamená nemít žádné rysy.
Jen si to představte - v každém okamžiku se vzedmout jako dech. Vdechujete a vydechujete. Znovu vdechujete, a znovu vydechujete. Každé vdechnutí je život a každé vydechnutí je smrt. Učiňte každý okamžik svým zrozením a smrtí. Pak se objeví nové přetvoření.
Toto nové přetvoření ale nemá nic společného s vaší minulostí, vaší vůlí, vaším směřováním, vaším impulzem. Je to spontánní akt. Není to reakce, ani odezva. Vše, co činíte ve spojení s minulostí, je staré, takže z toho nemůže povstat nic nového. Jakmile to pochopíte, skoncujete s minulostí a se svým já. Nic víc nemůžete učinit. Ale zároveň je to vše, naprosto vše. Po ukončení starého může přijít nové. Pokud si to ale přejete, je to zase jen staré přání. Žádost o nové je starou žádostí.
Buddha o nic nového nežádá. Nemá vůbec žádné žádosti, v tom to všechno je. Jakmile se objeví žádost, začnete se jí zabývat, soustředíte se na ni. Dívejte se na život bez žádostí. Dívejte se na život bez podmínek. Berte život takový, jaký je - jathábhútam. A budete neustále obnovováni, omlazováni.
V tom spočívá pravý význam slova "vzkříšení". Jakmile to pochopíte, osvobodíte se od vzpomínek, psychologických vzpomínek. Vzpomínka je mrtvá záležitost. Vzpomínka není pravdou a ani jí nemůže být, protože pravda je vždy živá, pravda je život; vzpomínka je přetrváváním čehosi, co už není. Je to život ve světě duchů, ale vtahuje tam i nás, je to naše vězení. Ve skutečnosti jsme to my. Vzpomínky vážou uzel, který se nazývá "já", ego. A tato falešná totožnost zvaná "já" má neustálý strach ze smrti. A proto se bojíte všeho nového.
Vaše "já" se bojí, nikoliv vy. V bytí není strach, ale ego má strach, protože ego se moc a moc bojí umírání. Je uměle vytvořené, poskládané dohromady. A jakmile se objeví něco nového, začne se bát. Ego se bojí; mohlo by se rozpadnout. Nějakým zázrakem se mu daří držet pohromadě a teď se objeví cosi nového - je to velké ohrožení. Právě proto nepřijímáte nové s radostí. Ego nemůže přijmout svou vlastní smrt s radostí. Jak by mohlo přijmout svou vlastní smrt s radostí?
Dokud nepochopíte, že vy nejste svým egem, do té doby nebudete schopni přijímat nové. Jakmile poznáte, že ego je vaší minulostí a ničím jiným, že vy nejste svými vzpomínkami, že vzpomínky jsou jen jakýsi bio-počítač, že je to stroj, mechanismus, ale vy jste mimo něj... pak se stanete uvědoměním, nikoliv vzpomínkou. Vzpomínka se rozplyne v uvědomění; a vy se stanete uvědoměním.
Když například vidíte, jak někdo jde po silnici. Poznáte ho, ale nemůžete si vzpomenout na jeho jméno. Kdybyste byli vzpomínkou, vzpomněli byste si i na něj. Ale vy říkáte: "Tu tvář poznávám, ale nemohu si vzpomenout na jméno." Pak začnete pátrat ve vzpomínkách, jdete hlouběji a hlouběji do paměti, díváte se sem a tam, a náhle jméno vybublá na povrch a vy řeknete: "Ano, tak se jmenuje." Vzpomínky jsou vašimi záznamy. Vy jste tím, kdo v nich hledá, vy sami nejste vzpomínkami.
A tohle se opakuje tak často, že pouhé pomyšlení na to, že si na něco musíte vzpomenout, ve vás vyvolává napětí, které ovšem současně neumožní, abyste se mohli dokonale uvolnit a najít správnou informaci. Stále znovu a znovu se snažíte vzpomenout si na něčí jméno a ono se neobjevuje, i když říkáte, že už ho máte na jazyku. Víte, že ho víte, ale to jméno ne a ne vyskočit.
Je to zvláštní. Jste-li vzpomínkou, kdo vám tedy brání v tom, aby se objevilo? A kdo říká: "Já to vím, ale pořád to nemůžu najít?" A tak se dál a dál snažíte, a čím víc se snažíte, tím je to obtížnější. A ve chvíli, kdy už toho máte dost a jdete se projít do zahrady, kde se díváte na kvetoucí keře růží, najednou vypluje na povrch.
Vy nejste svými vzpomínkami. Vy jste uvědoměním. Ale vzpomínky jsou veškerou životní energií pro ego. Vzpomínky jsou staré, a proto se bojí nového. Vše nové by je mohlo narušit, vše nové je pro ně nestravitelné. Vše nové se pro ně spojuje s problémy. Budete muset zahýbat svým "já". Budete ho muset předělat. Je to hrozná dřina.
Chcete-li otevřít dveře novému, musíte se přestat ztotožňovat s egem. Jakmile se to stane, nebudete se už starat o to, zda je mrtvé, nebo žije. Bude vám totiž jasné, že ať žije, nebo nežije, stejně je mrtvé. Je to mechanismus. Využívejte ho, ale nedopusťte, aby on využíval vás. Ego se neustále bojí smrti, protože je uměle vytvořeno. Z toho plyne jeho strach. Nevychází z bytí, nemůže povstat z bytí, protože bytí je život. Jak by se život mohl bát smrti? Život o smrti nic neví.
Ego je vytvářeno uměle, je poskládáno dohromady, je falešné. A je to pouhé živoření, umělé udržování při životě a směřování k smrti. Zemřít v egu znamená zrodit se v bytí, v Bohu.
Vše nové je poselstvím od Boha, vše nové je poslem od Boha. Je to slovo boží. Naslouchejte mu, nechte se jím vést. Já vím, že se bojíte. Navzdory svému strachu následujte nové a váš život bude bohatší a bohatší a jednoho dne se vám podaří otevřít vězení a vykročit do blaženosti.
Druhá otázka:

Jak to myslíš, Bhagaváne, když říkáš, že život je dokonalý?

Tak, jak to říkám. Život je dokonalý. Ale je mi jasné, proč tě ta otázka napadla. Ptáš se na to proto, že máš určitou představu o dokonalosti a život ti do ní nezapadá, a proto ho nazýváš nedokonalým.
Říkám-li, že život je dokonalý, neříkám tím, že odpovídá mé představě o dokonalosti - já totiž žádnou nemám. Prostě tím myslím, že není nic jiného, s čím by se dal porovnávat, není tu žádný ideál. Je tu pouze on; musí být dokonalý.
Vaše dokonalost vychází vždy ze srovnání, moje dokonalost je prostým konstatováním faktu; není to srovnání. Vy porovnáváte, vy říkáte: "Ano, je to dokonalé, není to dokonalé," a máte svá kritéria o dokonalosti.
Doslechl jsem se o jednom súfiském Mistrovi, který se bavil s několika lidmi v kavárně a pronesl staré súfiské rčení - Život je dokonalý, vše je dokonalé, všichni jsou dokonalí.
Zaslechl to jeden hrbáč, vztyčil se a řekl: "Koukni na mě! Já jsem důkazem toho, že život není dokonalý. Koukni se na mě! Nestačí to jako důkaz toho, že nemáš pravdu? Koukni na mě - jak jsem ošklivý a jak velké mám problémy. Jsem hrbáč!"
Vznešený se na něj podíval a řekl: "Ale jsi ten nejdokonalejší hrbáč, jakého jsem kdy viděl." Nejdokonalejší hrbáč...
Jakmile začnete vidět život takový, jaký je, a skoncujete s představami o tom, jaký by měl být, pak je všechno dokonalé. Dokonce i nedokonalost je dokonalá. To, co mám na mysli, když říkám, že život je dokonalý, není vůbec nic složitého - myslím tím, že do něho nemáte vnášet své ideály, protože pak se stává nedokonalým; jakmile si vytvoříte ideály, vytváříte zároveň i nedokonalost.
Tvrdíte-li, že člověk by měl měřit sedm stop, a ono tomu tak není, pak vytváříte problémy. Nebo když řeknete, že by měl měřit čtyři stopy, zase je tu problém. Život prostě je. Někdo je vysoký sedm stop, někdo zase čtyři. Jeden strom roste do mraků a druhý se drží u země. Ale všechno je dokonale v pořádku, všechno je jak má být, protože v mé mysli není žádné "mělo by". Já prostě naslouchám a vidím život takový, jaký je. Nemám představu o tom, jaký by měl být. A proto říkám, že všechno je tak, jak má být, žádný jiný život tu není.
Chci tím říct - zahoďte porovnávání, zahoďte posuzování. Jinak budete stále zoufalí, a to jen díky svému porovnávání a posuzování. Kdo jste, že můžete posuzovat? Co vy víte o životě? Co víte sami o sobě? Kdo jste, že chcete posuzovat? Posuzování vychází z představy, kterou tvoříte; posuzování je schopnost hromadit vědomosti.
Podívejte se na život pohledem nevědoucího, ve stavu nevědění; dívejte se na něj jako na zázrak - a najednou bude všechno dokonalé. Jistě, že je někdy zamračeno, ale je to dokonalé. A někdy svítí slunce, a je to dokonalé. A občas prší a někdy neprší, ale stále je to dokonalé. Je to požehnáním takové, jaké to je. Vyladit se na toto požehnání znamená být zbožným.

Třetí otázka:

Jednou jsi řekl, že lidé "opět něco propásli" nebo že "žili nadarmo". Vypadá to, jako by existoval nějaký cíl nebo bod, který je možno propást nebo k němu dospět, a pak znovu říkáš, že
žádný cíl není, všechno už je; jak to tedy mohu minout?

Dinesh, zase jsi to minula. Ve chvíli, kdy se ptáš "jak", jsi to minula. Je tu bod, který si nelze uvědomit, pouze může být rozpoznán. A není žádné "jak", protože už je tady; musíš se jen dívat, musíš být v tichém prostoru, aby ses mohla dívat. Musíš být v okamžiku, kdy nic nečiníš, nikam nejdeš, nesnažíš se na něco působit - uvolníš se. I té chvíli, v relaxaci, to je. Je to rozpoznání; ne chápání, ale rozpoznání, protože hluboko uvnitř to je a vždycky to tam bylo.
Ptáš se "jak" a znovu to míjíš, protože "jak" znamená, že něco pro to musíš udělat. Nepotřebuješ žádnou metodu, žádnou cestu, žádný postup. Všechny metody a cesty a postupy je třeba odhodit. Musíš být ve stavu naprostého klidu, abys mohla zaslechnout tichý hlas uvnitř. Po celou dobu tam je, ale tvé touhy jsou tak hlučné, že ti nedovolí, abys naslouchala své vlastní hudbě.
Neptej se "jak" a odhoď všechny metody, které jsi nashromáždila ptaním se "jak". Prostě se ponoř do tichého prostoru. Je to um, nikoliv technika. Hledět na východ slunce, jen tiše sedět a dívat se; co pro to musíš udělat? Měsíc je na obloze - tak si lehni do trávy a buď tam, s měsícem, buď s plynoucími bílými oblaky. buď s nimi. A ptáci zpívají a děti si hrají a ty neděláš vůbec nic.
Buď pasivní. Z tvé pasivity povstane Bůh. Buď ženou. Z tvé ženskosti povstane Bůh. Nevšimla sis toho? Buddha vypadá velmi žensky. Kršna vypadá velmi žensky. Proč? Protože je to metafora. Jsou zobrazováni jako ženy, půvabně, aby se ukázalo, že to je jejich vnitřní kvalita - vnímavost a pochopení.
Když něco děláš, stáváš se agresivní. Když neděláš nic, přestáváš být agresivní. A Boha si není možné podmanit; můžeš jen svolit, aby si on podmanil tebe.
Čtvrtá otázka:

Co je to úcta vůči Vznešenému? Jak tě máme respektovat? Je třeba provádět obřady na tvou oslavu? Můžeme s tebou žertovat? Při súfiském tanci jsme měli myslet na něco, co nás rozesměje. Představovala jsem si, jak jsi uklouzl; jak jsi uklouzl po banánové slupce. Je to neúcta vůči tobě nebo je to v pořádku?
Vůči mně je to v pořádku. Ale k té banánové slupce ses chovala neuctivě. Pamatuj si, že banány nejsou buddhové - ty ti nikdy nic neodpustí.
Pátá otázka:

Může být meditace vášnivá?

Ano, to je jediný způsob, jak může meditace existovat. Vášeň je energie, vášeň je oheň, vášeň je život. Pokud provádíte meditace jen tak - jen tak, bez vášně, bez prožitku, bez ohně, nic se nestane. Pokud je modlitba pouhou formalitou a není v ní láska vycházející z vašeho srdce, pak nemá význam, je zbytečná.
Pokud se obracíte k Bohu bez vášně, nemůže mezi vámi a Ním vzniknout žádné pouto. Jen vášeň se může stát mostem, žízní, hladem. Čím více žízníte, tím větší je možnost. Máte-li nezměrnou žízeň, pokud se tou žízní stanete, vaše celá bytost bude pohlcena vášní, a jen tehdy se něco stane - v této hluboké náruživosti, v okamžiku stoprocentní vášně.
Nebuďte vlažní. Lidé žijí vlažný život. Nejsou ani tím, ani oním, a proto jsou průměrní. Chcete-li překročit průměrnost, vytvořte si život plný velké vášně. Ať děláte cokoliv, čiňte to vášnivě. Když zpíváte, tak zpívejte vášnivě. Když milujete, tak milujte vášnivě. Když malujete, tak malujte vášnivě. Když mluvíte, tak mluvte vášnivě. Když meditujete, tak meditujte vášnivě.
A najednou zjistíte, že ze všech stran jste ve spojení s Bohem - všude, kde je vášeň. Když vášnivě malujete, stává se vaše malování meditací. Žádná jiná meditace není třeba. Když tančíte s naprostou vášní, zmizí tančící a zůstává jen tanec, pak je to meditace; jiná není třeba, nic jiného, žádné jogínské pozice. Tohle je jogínská pozice - tančící zmizí a tanec zůstává. Je to čirá energie - vibrující energie.
V takové chvíli jste ve spojení. Proč jste v tomto stavu ve spojení? Protože s rostoucí vášní umírá ego. Ego může existovat jen v průměrné mysli; pouze průměrní lidé jsou egoističtí. Opravdu velcí lidé nejsou egoističtí, ani nemohou být. Jejich život má naprosto jiné nasměrování, jinou dimenzi - dimenzi vášně.
Zadívali jste se někdy na tahle dvě slova - vášeň a soucítění (v angl. passion a compassion - pozn. překl.)? Vášeň přechází v soucítění. Vášeň se přemění v soucítění - ale jen tehdy, když vřete ve sto stupních. Pak se začne voda vypařovat. Stejná energie, jaká je ve vášni, se jednoho dne stane soucítěním. Soucítění není v protikladu s vášní; je to vášeň přicházející s věkem, je to rozkvetlá vášeň. Je to jarní období vášně.
Já jsem zastáncem vášně. Čiňte cokoliv chcete, ale zcela se do toho ponořte, ztraťte se v tom, rozpusťte se. A toto rozpuštění se stává spásou.

Šestá otázka:

Dnes ráno, když jsem seděla po skončení promluvy v této místnosti, měla jsem pocit, jako bych seděla u tvých nohou a naslouchala nádhernému příběhu o vodopádech a stromech a štěstí. Ty ses usmíval a všude bylo plno radosti, ale o pár minut později jsem měla divný pocit, jako by mě někdo silně udeřil do hlavy. Bhagaváne, co to s námi provádíš? Vyprávíš nám nádherné
příběhy nebo nás boucháš do hlavy?

Samato, ty příběhy jsou pouhou přípravou na ránu. Já činím obojí. Nejprve vám vyprávím příběhy - nádherné příběhy o stromech a horách a mracích, nádherné příběhy o druhém břehu, nádherné příběhy o Buddhovi a bódhisattvech. A když vidím, že se v těch příbězích ztrácíte a já mohu udeřit, aniž byste se zlobili, pak udeřím. Ty příběhy jen připravují půdu, ale ta hlavní práce je bušení do vaší hlavy. Já vás musím zničit.
Jistě, že nejprve vás musím přesvědčit. Nejprve vás musím svést, abyste šli blíž a blíž a blíž. Jinak mi utečete. Ty příběhy vám nedovolí utéct, drží vás blízko mne. Ty příběhy jsou lepidlem mezi mnou a vámi, a když vidím, že nastal ten pravý okamžik, udeřím - a když udeřím, udeřím vášnivě.

Sedmá otázka:

Chtěl bys, aby se z nás všech stali bódhisattvové. To znamená i učinit pevné rozhodnutí pomáhat druhým přejít na druhý břeh. Já mám ale pocit, že nejsem schopen takové rozhodnutí učinit. Někdy cítím lásku k druhým, ale jindy se příliš zabývám sám sebou. Měl bych tedy počkat, měl bych pro to něco učinit, nebo je toto rozhodnutí jako ovoce, které dozraje samo? A proč je
potom buddha buddhou a ne bódhisattvou?

Nejprve je třeba pochopit tři následující věci. Za prvé, pro běžnou lidskou mysl - když tíhnete ke světu, k tomuto břehu - je představa o druhém břehu příliš fiktivní. Nemůžete v něj věřit. Lpíte příliš na tomto břehu, takže problémem je pomoci vám, abyste na něm nelpěli.
Podívej Sandeho, nikomu nemůžeš pomáhat, pokud myslíš na to, jak se staneš bódhisattvou. Tohle nepomáhá, to je nebezpečné. Je to jen nová strategie, jak lpět na tomto břehu. Ještě jsi se od něho neoprostil. Bude to jen nový způsob lpění na světě. A to je velmi klamné. Může se to provádět ve jménu náboženství, vášně, lásky k lidem, služby. Má to v sobě obsažen silný ideologický náboj - Jsem zde proto, abych pomáhal lidem, a proto nemohu přejít na druhý břeh. Ale ty nechceš jít na druhý břeh, a ty ani nevíš, že druhý břeh existuje, a ty dokonce ani nevěříš, že nějaký druhý břeh je. Padáš tím do velmi rafinované pasti.
Tohle je první stadium běžné mysli - tíhne ke světu, hledá nové a nové důvody, proč na něm lpět. Nelpět na něm je velmi obtížné. Druhým stadiem je stav bódhisattvy - toho, kdo se oprostil od lpění na světě a je připraven odletět na druhý břeh; v tomto světě už nemá kořeny. V prvním stadiu je velmi obtížné nelpět na světě, v druhém stadiu je velmi obtížné na něm lpět.
Diamantová sútra je určena lidem ve druhém stadiu, ne těm, kteří jsou ve stadiu prvním.
Nejprve se musíte zbavit závislosti, nejprve musíte vytrhat všechny své kořeny zapuštěné ve světě. Jakmile ty kořeny zničíte, tak teprve potom můžete začít pomáhat druhým, jinak jim nebudete k ničemu. Nemáte se o co rozdělit. Nemůžete si opakovat: "Já miluji lidi," ale nemít pro ně dost lásky. Stále ještě toužíte po tom, aby vás lidé milovali. Jste jako žebráci; nejste ještě ve stavu, kdy můžete rozdávat lásku jen tak, z pouhé radosti dávání.
Nejprve se musíte dostat do druhého stadia. Nejprve se musíte naprosto zbavit egoismu. Zničte všechny své kořeny v tomto světě, zbavte se vlastnictví. Jen tehdy se na vás bude vztahovat to, co říká Buddha. Pak se objeví onen problém. Nejprve vyvstane otázka, jak nelpět na světě, potom problém, jak k němu trochu víc přilnout.
Buddha říká, že nemáte-li kořeny, pak vás ostatní potřebují. Pak máte o co se podělit. Pak máte diamanty, o které se můžete rozdělit. Dříve, než přejdete na druhý břeh, o vše se rozdělíte a zůstanete zde tak dlouho, jak to bude možné. To je druhé stadium. Třetím stadiem je stav buddhy, jenž dosáhl druhého břehu.
Ty se ptáš - A proč je tedy buddha buddhou, a ne bódhisattvou? Třetí stadium je obtížnější. Být na druhém břehu a zároveň i na tomto je to nejtěžší. Být na druhém břehu, a přesto dál pomáhat lidem, je to nejtěžší. To jsou ty tři obtížné úkoly. Za prvé, nelpět na tomto břehu. Za druhé, jakmile je toho dosaženo, zůstat na tomto břehu. A za třetí, už není možné zůstat na tomto břehu... protože nastala chvíle, kdy tu být nemůžete.
Každý bódhisattva se musí stát buddhou. Nemůže lpět na tomto břehu, to prostě nejde. Přijde okamžik, kdy musí odejít. Zbývá už jen málo, snad jeden život, ne o moc víc. Pak musí odejít. Po jeden život může lnout ke světu, protože zničil své kořeny, ale má tělo, takže může zůstat v těle. Ale nanejvýš po jeden život. Pak musí odejít.
A přichází třetí stadium - buddha. Buddha je ten, kdo odešel, a přesto dál pomáhá lidem. Ale pamatujte, že pouze když jste byli bódhisattvou, jen pak můžete ve třetím stadiu pomáhat lidem, jinak ne.
Jsou dvě slova, kterým je třeba porozumět. Jedno je arhat, druhé bódhisattva. Arhat se nachází ve stejném stadiu - svět je zničen, vazby neexistují, ego zmizelo - ale okamžitě přejde na druhý břeh. To je arhat. Nezajímá se o druhé. Jakmile je připraven, přejde prostě na druhý břeh.
Arhat nemůže lidem z druhého břehu pomáhat, protože nebude vědět jak, nemá s tím žádné zkušenosti. Bódhisattva vychází ze stejné situace jako arhat. Porozuměl, prohlédl, stal se pravdou, ale zůstává na tomto břehu o trochu déle a dál pomáhá lidem, jak jen může. Učí se, jak by mohl pomoci.
Když jste se stali bódhisattvou, a pak přejdete na druhý břeh, na tom samém břehu se arhat také stane buddhou a bódhisattva se také stane buddhou - druhý břeh je břehem buddhovství - ale ten, kdo byl na tomto břehu bódhisattvou, bude schopen pomáhat i z druhého břehu. Najde si způsob a prostředky. A Buddha takto pomáhá již celá staletí.
Dokonce i teď, pokud se Buddhovi otevřete, přijde k vám jeho pomoc. Dokonce i teď, pokud Buddhu vášnivě milujete, přijde k vám jeho pomoc. Stále volá z druhého břehu, ale volání z druhého břehu je velmi vzdálené. Musíte poslouchat pozorně, mnohem pozorněji, než když nasloucháte mně, protože ten hlas přichází z druhého břehu.
Dříve či později odejdu i já. Pokud se naučíte, jak mi pozorně naslouchat, pak mě mnozí z vás uslyší i z druhého břehu.
Stav buddhy je stavem naprostého uvědomění si, ale i když do něho vstoupíte, přesto budete stále dostupni tomuto světu. Budete navždy oknem k Bohu. Pokud neprojdete stadiem bódhisattvy, zmizíte v nekonečnu, ale nikomu už nikdy nepomůžete.
Poslední otázka:

Kdykoliv mluvíš o tom, jak se stát buddhou, říkáš, že je to náhlé, jako blesk, nikoliv postupný vývoj, ale já vidím, že se ve mně odehrává pomalý proces stále většího a většího uspokojení, a že
pocit ega je stále menší a menší.
Můžeš mi objasnit rozdíl mezi postupným vývojem a "ná-
hlým zábleskem", který zasáhl tebe? Je nebezpečné být spokojen
s pomalým vývojem?

Ne Deepto, není to nebezpečné. Osvícení je vždy jako blesk. Je to záblesk, je to náhlá exploze. Nemůže být postupné, protože se nedá rozdělit; nemůžeš ho dostávat po kapkách.
Co se to s tebou tedy pak ale děje? Cítíš stále větší a větší uspokojení. To není osvícení, je to živná půda osvícení. Tato půda se připravuje postupně, měla by se tak připravovat. Taková věc nemůže být hotova raz dva. Někdy to trvá mnoho životů.
Příprava na to, abyste se stali buddhou, je postupná, ale příchod tohoto stavu je náhlou explozí. Takže žádné strachy, všechno je v pořádku. Jdeš po správné stopě. Buď stále více a více spokojená.
V den, kdy budeš dokonale spokojená, se zablýskne.

promluva pátá

25. prosince 1977

vadžraČčhédiká
pradžŇápáramitá
sútra
gautama
buddhy

"A proč?

6	Protože, Subhúti, tito bódhisattvové -
	(1) nebudou vnímat já
	(2) nebudou vnímat bytí
	(3) nebudou vnímat duši
	(4) nebudou vnímat osobu
Tito bódhisattvové také -
	(5) nebudou vnímat dharmu
	(6) nebudou vnímat ne-dharmu
	(7) nebudou vnímat vnímání
	(8) nebudou vnímat ne-vnímání
A proč? Kdyby tito bódhisattvové, Subhúti, vnímali buď dharmu, nebo ne-dharmu, pak by lpěli na sobě, na svém bytí, na duši, na osobě. A proč? Protože bódhisattva by neměl lpět ani na dharmě, ani na ne-dharmě. Proto říkal Tathágata toto učení se skrytým významem: "Ti, kteří znají přirovnání dharmy k voru, musí opustit dharmu, stejně jako ne-
-dharmu."

7	Vznešený se zeptal: "Co myslíš, Subhúti, je zde nějaká dharma, o níž Tathágata ví, že je to "dokonalé, pravé a nádherné osvícení", je zde snad nějaká dharma, kterou Tathágata vyložil?" Subhúti odpověděl: "Ne, není, pokud dobře chápu to, co Vznešený řekl. A proč? Ta dharma, o níž Tathágata jasně ví, nebo ji vykládá - se nedá uchopit, nedá se o ní mluvit, není to ani dharma, ani ne-dharma. A proč? Protože jen z takového stavu povstanou vznešení."
Příchuť osvícení

Zopakuji stručně minulou sútru,
kdy se Subhúti ptá -

"Najdou se v poslední epoše,
v posledních pěti stech letech,
v době úpadku tohoto dobrého učení, tací,
kteří po přečtení této sútry
správně porozumí jejím slovům?"
Buddha řekl:
"Takto nemluv, Subhúti!"
Ano, i pak budou ti, kteří porozumí pravdě.
Dokonce i jedna jediná myšlenka upřímné víry
stačí k přeměně člověka.
Subhúti, Tathágata o nich ví poznáním Buddhovým,
vidí je, Subhúti, okem Buddhovým;
Tathágata naprosto jasně ví, Subhúti, že jsou.

Je třeba pochopit několik věcí, pak bude snadné ponořit se do dnešní sútry. Tak předně, ono dobré učení, dhamma. Buddha říká, že učení je dobré, není-li to učení. Je-li to učení, pak už to není dobré učení. Buddha nazývá dobrou filozofií tu filozofii, která není filozofií. Je-li to filozofie, pak už to není dobrá filozofie.
Učení je daný, pevně stanovený jev. Vesmír stále proudí - nemůže obsahovat žádné pevné učení. Žádné učení by mu neodpovídalo, žádné učení by nestačilo postihnout jeho existenci. Všechna učení selhala.
Tak Buddha říká: "Mé učení není učením, ale pouhou vizí. Já nevytvářím žádná pevná pravidla, já vám nenabízím systémy." Říká: "Já vám dávám pouze přístup ke skutečnosti. Dávám vám jen klíče k otevření brány. Neříkám nic o tom, co spatříte, až se její dveře otevřou. O tom se nedá nic říci."
Představte si člověka, který žil stále v temné jeskyni, neví nic o světle, nezná žádné barvy, nikdy neviděl měsíc, ani slunce. Jak mu můžete říkat něco o duze? Jak mu můžete říkat něco o hvězdách? Jak mu můžete popisovat růži? Je to nemožné. Ať mu říkáte cokoliv, vždy to pochopí špatně. Vytvoří si nějaké představy, a ty nebudou správné.
Tak Buddha říká: "Nedávám vám žádné učení. Dávám vám pouze klíč k otevření dveří, abyste mohli vyjít ven z temné jeskyně svého bytí a spatřit se takoví, jací jste - jathábhútam, tak, jak to je. O tom se nedá nic říkat; proto to není učení. Buddha není filozof. Je to lékař. Přesně tak to říká: "Já jsem lékař, nejsem filozof."
Filozof je ten, kdo vykládá slepci o barvách a světle, stále dál ho mate a ohlupuje. Slepec není schopen pochopit, co je to světlo. Buddha říká: "Já nehodlám filozofovat o světle. Dám vám radši lék a pokusím se vyléčit vaše oči. Pak to uvidíte sami." To se nazývá dobrým učením, to se nazývá dhammou. Je to naprosto odlišný přístup.
Další věc, kterou je třeba pochopit - Buddha říká Subhútimu: "Takto nemluv." Proč? Protože tato představa je lidem vlastní - dokonce i lidem jako Subhúti, nositel nejvyšších duchovních ctností - totiž to, že jsou zvláštní, že jejich doba je zvláštní, že jejich éra je zvláštní, že už nikdy nebudou lidé, kteří by dosáhli takových výšin jako oni. To je egoistický, velmi rafinovaně egoistický přístup. Hodně to o Subhútim vypovídá. Stále je v něm ještě skryto malinké ego.
Ve všech dobách lidé trpěli touto nemocí - mysleli si, že jejich éra je něčím výjimečná. Žádná doba není výjimečná. Bůh je dostupný ve všech časech. Hindové v Indii říkají, že nyní nemůže nikdo dosáhnout osvícení, protože je kalijuga, tedy poslední, nejhroznější doba. Nikdo se nemůže stát osvíceným. Džinisté říkají, že nikdo se nemůže stát osvíceným, protože je paňčamkal, pátá epocha. Dokonce i buddhisté, kteří dobře znají Diamantovou sútru, dál tvrdí, že nikdo nedosáhne v tomto věku osvícení, a snaží se Buddhova slova vykládat tak, aby se skutečně zdálo, že k tomu nemůže dojít.
Jedné noci jsem četl komentář k Diamantové sútře. Stálo v něm: "Ano, Buddha říká, že se najdou lidé, kteří budou schopni pravdě alespoň trochu porozumět a jejich zásluhy budou veliké - ale zásluhy nejsou osvícení. Zásluhy jsou pouhý základ."
Dál ten komentátor, vykladač, říká: "V tom věku nedosáhne nikdo osvícení; nanejvýše může mít určité zásluhy. Budete si muset počkat na ten pravý věk, abyste mohli dosáhnout osvícení. Vaše zásluhy vám velmi pomohou, vytvoří základ, ale teď ještě do svatyně nevstoupíte." Takhle to tedy nyní lidé berou.
Buddha přitom říká zcela jednoduše toto - pro hledajícího nezáleží na době, a stejně to platí i pro nehledajícího. Není to jako jaro - s jeho příchodem rozkvétají stromy. Kdyby to tak fungovalo, pak by byli všichni lidé v čase Buddhy osvícení. Takových ani tehdy ovšem příliš nebylo. Není to tedy jako jaro, není to otázka období, není to otázka výjimečného prostředí, které může lidem napomoci k osvícení.
Ti, kteří hledají a hledají, ti najdou. Ti, kteří nehledají a nehledají, ti nenajdou; a to i v dobách nepříznivých, na tom nezáleží. Časy jsou stejné, časy nejsou lepší nebo horší. Neexistuje příznivá nebo nepříznivá doba pro osvícení. Jakékoliv nasměrování si v životě určíte, doba vám k tomu dá příležitost.
Čas je nestranný. Nic vám nevnucuje, dává vám možnost svobodného výběru. Můžete se stát osvícenými, tak osvícenými, jak jen chcete, nebo můžete zůstat neosvícenými; je to na vás. Existence vám napomůže. Tato představa se však stále znovu a znovu objevuje. Četl jsem mnoho textů z celého světa, kde lidé říkají: "Co bude s těmi, kteří přijdou po nás?"
Tato představa přetrvává dokonce i v obyčejných lidech. Vidíte starce, a ten mluví o svých časech. Byly to nádherné dny, zlaté dny, kdy byl život naprosto jiný; teď už ten svět za nic nestojí. Pamatujte si, že až zestárnete, budete vyprávět svým dětem stejné příběhy, zdlouhavé příběhy a budete stále opakovat - "Jo, to byly tenkrát časy."
Slyšel jsem o jednom osmdesátiletém muži, jenž se vydal do Paříže se svou ženou, které bylo sedmdesát osm. Rozhlíželi se kolem, a ten starý pán řekl: "Změnilo se to tu, Paříž už není Paříží. Byl jsem tu před padesáti lety, když mi bylo třicet - tenkrát to byla pravá Paříž."
Jeho paní se zasmála a s typicky ženskou pragmatickou logikou prohlásila: "To já to vidím jinak. Myslím, že spíš ty už nejsi tím, kým jsi býval; nic víc. Paříž je stále stejná. Jen se podívej na ty mladé lidi - užívají si stejně, jako sis tu užíval ty, když jsi byl mladý."
Muži, kterému je osmdesát let, už Paříž nic neříká. Paříž je noční život; pro osmdesátiletého muže to nemá žádný význam. Už není tak pošetilý, aby si užíval. Už není tak mladý, aby byl pošetilý. Sny se rozplynou. A jeho žena měla naprostou pravdu - "Jiný jsi ty, Paříž je stejná."
Vám se to stane také. Začnete si myslet, že dny vašeho dětství byly nádherné. Teď už to není ono. Je vám líto dětí, které žijí dnes. Neuvědomujete si, že stejně se budou ony dívat na následující generaci. Vždycky tomu tak bylo. A každý člověk si myslí, že jeho doba je něčím výjimečná, že je převratná.
Slyšel jsem, že první slova, která řekl Adam Evě poté, co byli vyhnáni z rajských zahrad, byla: "Hele, konečně začínáme žít, vstoupili jsme do nesmírně převratné doby." Jistě, že vyhnání z Ráje bylo nesmírně obrovskou krizí; nikdo už nikdy takovou krizi nezažil.
Buddha říká: "Takto nemluv, Subhúti." Proč? Protože všechny doby mají stejnou podstatu. Prostor a čas nemůžete ovlivnit. Nemůžete je ani chytit, jak byste je mohli ovlivnit? Nejsou znečištěny. Můžete znečistit vzduch a moře, ale nemůžete znečistit čas, nebo to jde?
Jak byste mohli znečistit čas? Vždyť ani nejde chytit, abyste si ho mohli na chvíli přidržet. Hned je pryč. Jakmile si uvědomíte určitý okamžik, v tu ránu už není. Už se stal minulostí, už se stal dějinami. Čas se nedá znečistit, je dokonale čistý.
Proto také Buddha říká: "Takto nemluv, Subhúti. Ano, dokonce i pak budou ti, kteří porozumí pravdě." Vždycky budou lidé, kteří porozumí pravdě, protože pravda není jev, k němuž dochází jen někdy, a pak se dlouho neobjeví. Pravda je tu stále. To, co je tu stále - to se nazývá pravdou.
Pravda nemá s časem nic společného, je věčná. K pravdě můžete dospět ve dne, můžete ji poznat v noci, může se vám zjevit na tržišti, můžete ji objevit v Himálaji. Pravdu můžete poznat, ať jste muž či žena, dítě, mladík nebo stařec. Pravdu můžete poznat kdykoliv a kdekoliv, protože pravda je vždy tady a jen na vás záleží, zda budete schopni ji spatřit.
A Buddha říká: "Jen jedna jediná myšlenka upřímné víry..." Jak se dívá na víru svým zrakem Buddhy? Běžná víra je strach, víra není nic jiného než strach. Když jdete do kostela, do chrámu, do guruwárů, najdete tam ustrašené lidi, vylekané lidi - bojící se života, bojící se smrti, hledající útočiště u nějakého Boha; někteří se cítí bezradní, hledají tam bezpečí; jiným chybí otec či matka a promítají si je na nebesa.
Nejsou vyspělí, nemohou žít bez svých maminek a tatínků. Otec zemřel, matka už není mezi živými, ale oni jsou stále dětmi. Potřebují nějakou zástěru, za kterou se mohou schovat, potřebují někoho. Nemohou žít sami svůj vlastní život, protože si nevěří.
Když se bojíte a z toho strachu se stanete věřícími, pak je to falešné náboženství. Takové náboženství je opičením se, napodobeninou. Ze strachu může vyrůst jen imitace. Co měl Buddha na mysli, když použil slovo "víra"? Je to slovo šaddhá. Sanskrtská podoba tohoto slova zní šraddhá; to neznamená doslova víru, ale spíš důvěru, sebedůvěru. Je to naprosto odlišné náboženství. Buddha ho nazývá pravým náboženstvím, a o těch ostatních mluví jako o nepravých.
Pokud přistupujete ke skutečnosti se strachem a obavami, přistupujete k ní nesprávně, a když přistupujete nesprávně, stává se i jakýkoliv pohled na ní nesprávným. Vaše oči se mýlí, vaše srdce se mýlí. Pravdu nelze poznat skrze strach, pravdu lze poznat pouze tehdy, když se ho zbavíte. Vyžaduje to šaddhu, vyžaduje to důvěru v sebe samého, důvěru ve své vlastní bytí.
Člověk by měl ke skutečnosti přistupovat s důvěrou, ne se strachem. Podstatou víry je uvolněnost. Ustrašený člověk nemůže být uvolněný. Stále je v obranné pozici, stále se chce chránit, věčně bojuje, věčně je v protikladu. Dokonce i jeho modlitby, jeho meditace, nejsou ničím jiným, než strategií vlastní ochrany.
Věřící člověk ví, jak se uvolnit, věřící člověk ví, jak plout s proudem a nejít proti němu. Popluje s ním, ať ho zanese kamkoliv. Má tolik odvahy a důvěry, že může plout s proudem.
I já mám tuhle zkušenost, i já to pozoruji. Když ke mně přijde ustrašený člověk, není schopen se oddat, ačkoliv si myslí, že je tak silný, že to dokáže. Nikdo si nechce připustit, že je slabý; hlavně slaboši ne. Nechtějí dospět k poznání, že jsou slabí, že jsou zbabělí. Myslí si, že jsou velmi silní - nemohou se oddat.
Vypozoroval jsem, že čím je člověk silnější, tím snáze se může podvolit. Pouze silný člověk se může oddat, protože si důvěřuje, věří v sebe a ví, že se může uvolnit. Nebojí se. Je připraven zkoumat neznámé, je připraven jít po nevyznačených cestách. Vzrušuje ho dobrodružství neznámého. Chce to okusit, ať to stojí cokoliv. Chce žít v nebezpečí.
Věřící člověk žije vždy v nebezpečí. Nebezpečí je jeho útočiště, nejistota je jeho jistotou a touha po poznání jeho láskou. Chce objevovat, chce jít až na samotný konec existence, do jejích hlubin, do samých výšin existence. Chce vědět, co to je - "Co je to, co mě obklopuje? Co je to, co nazývám "já"? Kdo jsem?!
Silný člověk je připraven se oddat. Ví, že není čeho se bát. "Já náležím existenci, nejsem tu žádný cizinec. Existence je mou matkou, existence vůči mně nemůže být nepřátelská. Existence mě zrodila, jsem její projekcí. Existence má osud, který mým prostřednictvím naplňuje."
Silný člověk vždy cítí přítomnost osudu: "Já jsem zde, abych učinil, co existence potřebuje a nemůže to udělat nikdo jiný než já. Proč bych byl jinak vytvořen?" Je tedy kdykoliv ochoten vydat se do temnoty, hledat, zkoumat. Tomu říká Buddha šaddhá, víra. Vhodnější výraz je ale důvěra.
"Jedna jediná myšlenka upřímné víry." Uvádí tu ještě jednu podmínku - upřímné víry. Můžete mít určitou víru. Není-li ale upřímná, pak je plna zmatku. Nemůže vám pomoci, moc daleko se s ní nedostanete. Víra musí být upřímná. Víra musí vycházet z tichosti, ne z hluku mysli. Víra nemůže být jen přesvědčením. Přesvědčení je vždy hlučné.
Vyberete si jedno z mnoha různých přesvědčení. Přirozeně, že je v tom konflikt; je to výběr. Na světě je ohromná spousta přesvědčení, z nichž si můžete vybrat svou víru - křesťanské, hinduistické, muslimské, buddhistické, džinistické - tisíce přesvědčení. Na světě existuje kolem tří set náboženství a každé z nich má různé sekty. Ti všichni se o vás přetahují, chtějí se vás zmocnit, a vaše mysl se začne zcela přirozeně klepat a třást - co si mám vybrat, co nevybrat, s kým mám jít?
I když si uprostřed toho hluku a zmatku nakonec něco vyberete, část vaší mysli bude stejně dál říkat - "Neděláš dobře." A tahle část mysli se pomstí. Dříve či později vás ovládne a zničí vaše bytí a vy se zcela rozpadnete.
Buddha říká, že víra musí být upřímná. Co je upřímná víra? Víra, jež nevychází z výběru, ale z porozumění. Zrovna nedávno jsem dostal dopis od Chintany. Bývala jeptiškou, a teď má obrovské dilema. Nemůže se rozhodnout, zda zůstat se mnou, nebo se vrátit do kláštera. Ať učiní cokoliv, vždy v tom bude problém. Když se rozhodne zůstat se mnou, nebude s tím část její mysli souhlasit. Když se rozhodne odejít do kláštera, bude si část její mysli přát, aby byla tady se mnou.
Ať se rozhodne jakkoliv, bude to špatně. Volba nemůže vycházet ze zmatku, nerozhodnosti. Vždy se přitom musí něco potlačit. Pokud si vybere klášter, pak bude muset potlačit svou lásku ke mně. Pokud si vybere mě, pak bude potlačovat touhu po klášteře - uzavření, izolaci, ochraně, pohodlí, po všem, co jí klášter nabízí.
Co tedy Buddha Chintaně navrhne? Buddha jí navrhne - medituj, nevybírej. Není žádný spěch. Buď v klidu a nevybírej. Medituj, modli se, buď víc a víc v klidu. Volba se dostaví v pravý okamžik a bude vycházet z upřímnosti. Nebude to volba proti některé části tebe samé; vyplyne z upřímnosti a rozkvete jako lotos. Bude to nádherný květ a bude v něm obsaženo celé tvé bytí. Nebude to volba z jiných možností. Vyjde z tvé podstaty. Jen potom se nebudeš cítit rozervaně. Tohle Buddha nazývá upřímnou vírou. A říká, že k přetvoření člověka stačí jedna jediná myšlenka upřímné víry.
To bych navrhl Chintaně i já. Dnes jí to sužuje možná o mnoho víc - je dvacátého pátého prosince - je asi velmi nešťastná. Ale já bych jí navrhl, aby si nevybírala ani mě, ani klášter. Nevybírat si. Čekat, být trpělivá. Nechat Boha, aby rozhodl za ni. Meditovat. Jak je možné si vybírat? Na to ještě není dostatečně moudrá. Modlit se a čekat.
A nesnažit se podvádět - protože podvádět můžete jen svou vlastní mysl. Můžete mít svou představu - o tom, že už jste si vybrali - a pak můžete čekat a věřit tomu, že ta volba je od Boha. Ne, když říkám, abyste nevybírali, tak nevybírejte. Zapomeňte na to. Jak byste si mohli vybírat?
Meditujte, buďte upřímní, v klidu a tichu. Jednoho dne nebude v mysli jediná myšlenka a vy náhle pocítíte, že cosi rozhodlo a vy nejste tím, co rozhodlo; je to boží rozhodnutí. Ať je jakékoliv, určitě je správné.
"Subhúti, Tathágata o nich ví
poznáním Buddhovým,
vidí je , Subhúti, okem Buddhovým,
Subhúti, Tathágata naprosto jasně ví, že jsou."

Nyní je třeba porozumět dvěma dalším slovům. Jedním z nich je slovo "Tathágata". Je to zvláštní slovo a má dva významy, které jsou v naprostém protikladu; dva diametrálně odlišné významy. Je to zvláštní slovo. Prvním významem je tath-ágata - což znamená "tak přišel".
Druhým významem je tahtá-gata - což znamená "tak odešel". Jeden význam je "tak přišel", druhý význam je "tak odešel".
Někteří lidí si vybírají ten první význam - tak přišel. Pak je to ten, kdo nepřišel o své vůli, neměl motiv sem přijít. Hm? Právě to se křesťanům líbí na Kristovi - ten byl poslán Bohem. Neměl žádný motiv, žádnou touhu realizovat se tu. Přišel sem jako posel.
Právě to se muslimům líbí na Mohammedovi. Nazývají ho Paigamber, posel. Nepřišel sem z touhy, aby tu došel naplnění. On je naprosto spokojený, nemá důvod tady zůstávat. Ostatní ten důvod mají, a proto také přicházejí. Chtějí sem přijít, a tak přicházejí.
Buddha také přišel, aniž by chtěl přijít; byl sem poslán samotnou existencí. Je to existence, jež se v něm ztělesnila. Nemá důvod, motivaci, nemá osobní touhy. Takový je první význam slova Tathágata - tak přišel.
Někteří lidé si vybírají druhý význam - tak odešel. Označuje toho, kdo odtud již odešel. Jdete-li do hlubin Buddhy, nikoho tam nenajdete; on své tělo opustil. V tomto těle již neexistuje, není v něm přítomen. Stal se naprosto prázdným. Je pryč, zcela pryč na druhém břehu. Jeho skutečná existence je na druhém břehu; na tomto břehu se pohybuje pouhý stín.
Já si ale vybírám oba významy najednou. Chtěl bych interpretovat slovo Tathágata jako "tak přišel, tak odešel"... jako vítr. Vítr začne vát bezdůvodně, nemá k tomu vlastní motivaci. Je dokonale odevzdán existenci. Když ho existence vyšle, tak přichází. Objeví se, kdykoli je to třeba. Nemá své vlastní cíle. Neříká si: "Povanu jenom na sever. Nepovanu na jih, jihu už mám až po krk." Nebo: "Já se vydám pouze na východ; já jsem velmi zbožný vítr." Nebo: "Já povanu pouze na západ; chci si užívat života." Ne, vítr si neříká nic. Je tam, kde je to třeba. "Tak přišel, tak odešel."
A když odněkud odchází, nesnaží se k tomu místu přilnout. Vítr přijde a odejde. Neříká si: "Teď jsem dorazil a cestou jsem se pěkně nadřel; já odtud nepůjdu. Zůstanu tady. Vykonal jsem tak dlouhou cestu, přeletěl tolik moří a hor, a konečně jsem tady. Teď odtud neodejdu, zůstanu tu. Jaký by jinak moje cesta měla smysl?" Ne, vítr přijde a vítr odejde.
Buddha je jako vítr. Tak přijde, a tak odejde. K ničemu nepřilne. Jeho příchod a odchod je tajemný. Jeho příchod a odchod je nepředvídatelný, nevysvětlitelný, protože vysvětlit se dají pouze motivy a příčiny. V dokonalém stavu osvícení, v čistotě, nezměrnosti, je vše tajemné; prostě se to stane. Nikdo nikdy neví proč; není třeba se na to ptát. Všechno je nádherné a požehnané.
Přijít je požehnáním, odejít je požehnáním. Setrvávat v těle je požehnáním, vystoupit z těla je požehnáním. Být v bytí je požehnáním, rozplynout se v nebytí je požehnáním. Vše je požehnáním.
Příchuť osvícení je požehnáním. Není podstatné, jak k tomu dojde, na tom nezáleží. Není tu volba, není motiv, touha. Věci se dějí samy od sebe; je to nesmírně tajemné. Proto není možné vysvětlit buddhu. Buddhu je možno jen zakusit, proto je třeba stát se žáky.
Někteří lidé přicházejí a ptají se mne: "Proč je třeba stát se sannjásinem?" Stát se sannjásinem je třeba proto, že jinak mě nemůžete vychutnat. Pokud se nestanete sannjásinem, nemůžete přijít až ke mně, nikdy nepocítíte to pravé vzrušení, jaké vyvolává vzájemné soucítění.
Sannjása je soucítění - být zcela se mnou, dokonale se mnou, zahodit všechny překážky, přijít tak blízko, že se moje prázdnota začne vlévat i do vás, přijít tak blízko, že už nebudou existovat žádná pouta, vše bude překročeno. K této zkušenosti je určena sannjása. A jenom tak je možno poznat Buddhu, žádná jiná cesta není.
Je třeba porozumět ještě jedné věci - v sútře se praví: "Vidím je svým okem Buddhy, vidím je moudrostí Buddhy." Co je to oko Buddhy a moudrost Buddhy? To, co se v józe nazývá třetím okem, co Hindové znají jako šiva-netra, oko Šivovo, se objevuje v buddhistických textech jako oko Buddhovo.
Vy máte dvě oči - jsou symbolem duality, jste rozděleni. Jakmile dosáhnete jednotného pohledu, pak se objeví třetí vidění, nerozdělené, a tehdy uvidíte jednotu existence. Je to jako byste rozbili zrcadlo a ve všech jeho střípcích by se odrážela vaše tvář. Vy máte tvář jen jednu, ale střípky zrcadla odrážejí tváří tisíce. Dáte-li zrcadlo znovu dohromady, objeví se opět jedna tvář.
Skutečnost je jedna, ale my máme dvě oči, proto se skutečnost stále rozděluje. Něco například nazýváte láskou, něco zas nenávistí. Ve skutečnosti je to jedna věc. Láska a nenávist se nedají označovat názvy. Energie je stejná - je to láska-nenávist. Spojka "a" chybí. Ve skutečnosti tam nepatří ani pomlčka; láskanenávist je jedno slovo. Dennoc je jedno slovo, životsmrt je jedno slovo, zoufalstvíblaženost je jedno slovo, bolestslast je jedno slovo, hmotamysl je jedno slovo. Ale protože máme dvě oči, všechno se rozděluje na dvě a my se o to hádáme celá staletí.
Už po pět tisíc let se lidé hádají, zda je člověk tělo nebo duše. To nejsou dvě věci. Tělo je pouze vnější podobou duše, a duše není ničím jiným než vnitřním základem těla. Nejsou to dvě věci. A Bůh a svět také ne. Tvořitel a jeho výtvor jsou v jednotě.
To se nazývá okem Buddhovým - dojít do bodu, kde se obě oči rozplynou a spojí v jedno. Ježíš říká: "Budou-li vaše oči jedním, pak bude celá vaše bytost plna světla." To je osvícení.
Některá Ježíšova slova jsou kouzelná: "Učiníte-li ze dvou jedno a uděláte-li z vnitřního vnější a z vnějšího vnitřní, bude-li nahoře dole a muž se ženou v jednotě tak, že muž nebude mužem a žena nebude ženou, pak vstoupíte do království nebeského."
Nebo třeba: "Jeden člověk nemůže vsednout na dva koně a napnout dva luky; jeden sluha nemůže sloužit dvěma pánům, jinak bude ctít jednoho a opovrhovat druhým." "Ale budou-li vaše oči jedním, pak bude celá vaše bytost plna světla."
V buddhistické tradici se toto jednotné vidění, dokonalé vidění, nazývá oko Buddhovo. A vše, co je viděno skrze oko Buddhovo, je poznání Buddhovo. A když máte oko Buddhovo a díváte se na život tímto jednotným pohledem, vše se spojí, a vy pak budete schopni dosáhnout naprostého poznání, dříve ne. Do té doby bude vaše poznání jen částečné, roztříštěné, nevyvážené.

A nyní dál k sútře.

A proč?
Protože, Subhúti, tito bódhisattvové
nebudou vnímat já,
nebudou vnímat bytí,
nebudou vnímat duši,
nebudou vnímat osobu.
Tito bódhisattvové také
nebudou vnímat dharmu
nebudou vnímat ne-dharmu.
Nebudou vnímat vnímání
nebudou vnímat ne-vnímání.

Těchto osm věcí bývá označováno za osm překážek k dosažení moudrosti. Je třeba jim porozumět.Takže, tohle je definice bódhisatty. Kdo je bódhisattva? Ten, který překročil těchto osm překážek nesprávného přístupu, nesprávného přístupu k životu.
Za prvé - nebudou vnímat já. Čtyři následující věci je třeba dobře pochopit - jsou to téměř synonyma, ale jen téměř - já, bytost, duše, osoba. Ve slovníku jsou to téměř stejné výrazy, ale Buddha jim dává odlišná zabarvení a ony skutečně mají odlišná zabarvení, jsou v nich jemné rozdíly.
První z nich znamená ego - "moje", "mé", "já" - odlišení od pěti složek, které mě vytvářejí. Člověk je stvořen z pěti složek, je jejich kombinací. Pokud je odstraníte, člověk zmizí. Buddha říká, že kromě těchto pěti složek nic jiného není. Je to jako vůz - odstraňte jeho části, sundejte kola, odpřáhněte koně, všechno dejte pryč, a když se budete potom chtít podívat, kde ten vůz je, nebude tam, zmizí, protože byl jen kombinací těchto součástí.
To je jedno z největších Buddhových poznání - žádné jiné náboženství nedosáhlo do takových výšin. Všechna náboženství se zastavila u představy "já", u představy ega. Jsou nesmírně rafinovaná, tváří se svatě, ctnostně, ale představa ega v nich stále zůstává. Můžete to nazvat ego, můžete to nazvat já, můžete tomu říkat duše, můžete tomu říkat átman; nezáleží na tom, jak to nazvete. Buddha to říká zcela jasně - vaše nejhlubší podstata se neskládá z ničeho. Žádné ego tam není.
Slovo "já" je pouze užitkové; nevztahuje se k žádné skutečnosti. Je potřebné - dokonce i Buddha ho používá. Je dobré jako dorozumívací prostředek, jako označení, ale nevztahuje se k žádné skutečnosti.
Toto já za prvé znamená - Já jsem oddělen od ostatních okolních jevů. Buddha říká, že vy zde nejste, že existují pouze ony jevy. Vy jste naprostá prázdnota. Za druhé je tu bytí - bytí znamená individualitu, představu o ztotožňování se s určitým já v různých obdobích. Říkáte: "Já jsem byl kdysi dítětem, teď jsem mladým mužem a brzy se ze mne stane stařec." Vytváříte si představu určitého trvání. Kdysi jste byli dětmi, pak mladými lidmi - ale stále jste stejní. A potom zestárnete a budete stále stejní. Buddha říká, že se v každém okamžiku měníte.
Je v naprostém souladu s Herakleitem. Nemůžete dvakrát vstoupit do jedné řeky. Řeka teče stále dál. Když jste byli dětmi, byly to jiné osobnosti než nyní. Až budete staří, objeví se zase jiná osobnost. Ve skutečnosti jste každý den jiní, v každém okamžiku jste jiní.
Proč se tedy objevuje představa trvání na tom, že "já jsem stejný"? Vychází z toho, že tato změna je nesmírně jemná, zatímco vaše pozorování tak jemné není. Je to podobné, jako když večer zapálíte svíčku; hoří po celou noc, a když ji ráno sfouknete, tvrdíte, že to byl stále stejný plamen. Nebyl. Ten plamen se neustále měnil, ztrácel se, a znovu se v každém okamžiku objevoval plamen nový. Ale mezi těmito dvěma plameny, ztrácejícím se a objevujícím, je jemná mezerka; tak malá, že ji nemůžete spatřit. A právě proto přetrvává i představa o stále stejné osobnosti.
Buddha říká, že život je proces, život není nějaká věc. Je to neustálý pohyb. Život je řeka. Buddha říká, že chceme-li se pravdivě podívat na skutečnost, pak musíme vyřadit z jazyka všechna podstatná jména; pravdivá jsou pouze slovesa. Řeka není skutečná; skutečná je jen když proudí. Strom není skutečný; skutečný je, jen když roste. Láska není skutečná; skutečná je, jen když se milujeme. Život se skládá ze sloves, nikoliv z podstatných jmen.
A za třetí je tu duše - představa o zvláštní síle sídlící v těle; sjednocující a oživující síle oddělené ode všeho ostatního. I zde Buddha říká, že žádná taková síla není. Nic podobného ve vás nesídlí. Vy nejste žádným domem, v němž se ubytoval host, návštěvník. Vše, co je uvnitř, je čirá prázdnota.
A za čtvrté je tu představa o osobě, bytosti - víra ve stálé bytí přecházející od jednoho zrození k dalšímu zrození. To Buddha nazývá osobou - vy zemřete a vaše osoba se následně zrodí z jiného lůna. Je tu následnost, ale není tu žádná osoba. Je tu následnost, ale není tu žádné já. Je tu následnost, ale není tu žádná osobnost. Je tu následnost, ale není tu žádná duše.
Tento Buddhův pohled je natolik výjimečný, že dokonce i tak nábožensky založená země jako je Indie, ho nedokázala spolknout. Vypadalo to, jako by se Buddha rozhodl zničit veškeré základy náboženství. Nabídl zcela nový pohled převyšující běžné představy o duši, já a tak dále. V těchto představách se totiž může vaše ego schovat do nových úkrytů. Jsou to jen další možnosti pro existenci ega a pro jeho pokračování.
Buddha říká:

A proč?
Protože, Subhúti, tito bódhisattvové
nebudou vnímat já.

Když se zahledíte dovnitř, když svou pozornost přenesete do svého nitra a podíváte se na své vlastní bytí, pak nic nenajdete.

Nebudou vnímat já,
nebudou vnímat bytí,
nebudou vnímat duši,
nebudou vnímat osobu.

Tyto čtyři jevy se okamžitě rozplynou.

Tito bódhisattvové také
nebudou vnímat dharmu.

Dharma je pozitivním jevem v životě a ne-dharma označuje jev negativní. Pozitivní a negativní - Buddha říká, že ani tyto jevy nejsou skutečné, že zmizí. Vnímání dharmy se nekoná. Uvnitř neobjevíte žádnou pozitivní skutečnost, uvnitř neobjevíte ani žádnou negativní skutečnost. Dojdete prostě k dokonalé prázdnotě.
Pamatujte si, že tato prázdnota se nemůže zaměňovat s nepřítomností skutečnosti, s negativitou. V prázdnotě není nic negativní, ani pozitivní. Obojí zmizí, a s tím i jakákoliv dualita. Nastane naprosté ticho. Už není žádné hledání, dokonce ani hledání sebe samého; jste volní. Není to tak, že by někdo osvobodil vás, ale vy jste se osvobodili sami od sebe.
Mluví-li druzí o svobodě, mají na mysli, že v ní zůstáváte, i když jste volní. Když mluví o svobodě Buddha, říká, že budete osvobozeni; už v ní nebudete. Jak byste mohli být ve svobodě? Pokud jste s ní spojeni, pak je to stále jakýsi druh vězení. Vy jste tím vězením. Nemůžete být volní. Svoboda je tam, kde vy už nejste. Kde jste, tam není svoboda.
A za sedmé - nebudou vnímat. Když nemůžete nic vidět, jak byste mohli něco vnímat? Není já, není nic pozitivního, ani negativního - není možno nic vidět. Když nemůžete nic vidět, pak nemůžete ani vidět, že je nějaké vnímání. Vnímání potřebuje ke své existenci něco projeveného. Takže za sedmé - není ani žádné vnímání. Můžete ale namítnout: "Existuje tedy potom nějaké ne-vnímání?"
Buddha říká, že není-li nikdo, kdo by viděl, ani nic, co by bylo možno vidět, jak by potom mohlo existovat nějaké ne-
-vnímání? Buddha ničí veškeré kořeny ega, všechny jemné projevy ega. Tohle je oněch osm překážek. Jakmile zmizí, stává se člověk bódhisattvou.
Pak se objeví otázka: "Jak zůstat na tomto břehu?" Až potom... až pak můžete rozdávat - svoji prázdnotu. Až pak můžete rozdávat - svůj ráj. Až pak můžete rozdávat - svou úplnou existenci. Jak je ale možné zůstat na tomto břehu? Jak je možné zdržet se tu ještě o malou chvíli déle?

A Buddha říká:

A proč?
Kdyby tito bódhisattvové, Subhúti,
vnímali buď dharmu nebo ne-dharmu,
pak by lpěli na sobě,
na svém bytí,
na duši,
na osobě.

Zahlédnete-li něco uvnitř, znamená to, že jste stále ještě venku. Pokud něco spatříte, třeba dokonce i Kršnu hrajícího na flétnu nebo Ježíše na kříži, jak mu čerstvá krev prýští z dlaní, a nebo Buddhu poklidně sedícího pod jeho stromem, jakmile uvnitř narazíte na cokoliv, pak si pamatujte, že jste stále ještě venku. Proto také Buddha říká: "Když mě potkáte na cestě, okamžitě mě zabijte."
Je třeba dojít tam, kde už není nic k vidění. Když není co vidět, zmizí i ten, kdo by mohl vidět; tohle je důležité pochopit. Pozorovatel může existovat jen tehdy, je-li co vidět. Proto také Krišnamurti stále znovu a znovu opakuje, že "pozorovatel je pozorovaným". Není-li co pozorovat, jak by mohl existovat pozorovatel? Když zmizí obsah, vytratí se i nádoba. Existovat mohou jen ruku v ruce; jsou to dvě strany jedné mince.
Buddha říká, že není nic, co by se dalo nazvat duchovní zkušeností; všechny zkušenosti jsou neduchovní. Hm? Někdo přijde a tvrdí - má kundaliní stoupá vzhůru. Jakýsi vyznavač Kršny z Kašmíru říká, že jeho kundaliní stoupá vzhůru. To není duchovní, duchovní je až nepřítomnost kundaliní. On líčí jen fyzickou záležitost, světský jev, který může poskytnout příjemný prožitek, stejně jako sex vám nabízí podobné potěšení. Je to stejná energie stoupající vzhůru. Nemá nic společného s duchovností, alespoň ne s tím, jak ji chápe Buddha.
Vyznavač Kršny tvrdí, že je osvícen, protože jeho kundaliní vystoupila vzhůru. Cítí svědivou energii procházející páteří. Ale páteř je páteř. Myslí, že kundaliní vystoupila vzhůru až do sahasráru, sedmé čakry, a to uvede dotyčného Kršnovce do tvůrčího rozpoložení. Začne psát poezii. Jeho básně jsou ale jen pouhý brak. Jeho tvrzení jsou prostým popřením kundaliní. Ještě nikdy jsem nečetl tak úděsnou poezii - je jako školní slohová práce. A i ty bývají často mnohem lepší.
Uvedu alespoň jeden příklad, a tím je Šrí Chinmoy. Ten píše poezii. Jedné noci určitě napíše tisíc básní naráz. Nazývat je poezií je ale dost nadnesené. Není to ani próza. Není v tom vůbec nic poetického.
Tito lidé se ale domnívají, že dosáhli duchovní tvůrčí síly, protože jejich kundaliní vystoupila vzhůru. Někdo zahlédne v hlavě světlo a myslí si, že už je osvícen - "Já jsem totiž viděl světlo. Když zavřu oči, vidím světlo." Já neříkám, že není možné vidět uvnitř hlavy světlo a neříkám ani, že kundaliní nestoupá vzhůru. Je to velmi snadné, sami to můžete vidět kolem sebe - mnoho sannjásinů je ve stavu, který onen Kršnovec považuje za vrchol kundaliní. Není se ale čím vychloubat.
Každá zkušenost je spjata s vnějším světem, protože vy jste tím, kdo ji zakouší, a ona je proti vám, dívá se vám do tváře. Jakmile se ztratí, pak se objevuje duchovno. A s tím dojde k onomu jevu - když zmizí zkušenost, ztratí se i ten, kdo by ji zakoušel. V tom okamžiku se vytratí, protože bez zkušenosti nemůže existovat. Je jí vyživován. Jakmile zmizí zkušenost i ten, kdo je zakouší, stanete se bódhisattvou.

A proč?
Protože bódhisattva by neměl lpět
ani na dharmě, ani na ne-dharmě.
Proto říkal Tathágata toto učení
se skrytým významem:
"Ti, kteří znají přirovnání dharmy k voru,
musí opustit dharmu,
stejně jako ne-dharmu."

Buddha říká, že je třeba vše opustit - dharmu, ne-dharmu, zkušenosti, velké prožitky, duchovní prožitky, a nakonec i toho, kdo je zakouší. Všechno je třeba opustit a odhodit. Až nezůstane vůbec nic, ani ta nejmenší stopa čehokoliv, ani myšlenka, že teď už tam nic není...
I když zůstane pouze tato jediná myšlenka - že teď už tam nic není - je tam všechno. Tato myšlenka stačí k obsažení celého světa. Říkáte-li: "Teď tam nic není," pak jste nepochopili. Nemůžete říci dokonce ani tohle - že tam už nic není. Kdo to pak říká? Kdo to pozoruje? Je jen naprosté ticho, naprostý klid.
Buddha tedy říká, že dhamma, učení, je jako vor. Tak znějí jeho slavná slova. V Madždžhimanikáje Buddha říká: "Pomocí přirovnání k voru vás bratři naučím, jak je třeba vše opouštět, nikoliv brát si to s sebou. Přepluje-li někdo na voru rozsáhlou vodní hladinu, z břehu plného pochybností a strachu na druhou stranu, kde je bezpečí a jistota, pak by si ho měl hodit na záda a odnést si ho, ale i když mu byl velmi užitečný, přesto ho musí opustit a již se k němu nevracet. Tak je bratři třeba chápat příměr k voru - i správné cesty musíme opustit, nemluvě o těch špatných.
Všechny metody - jóga, tantra - všechny postupy, veškeré meditace a modlitby, jsou cestou k dosažení druhého břehu. Jakmile se na něm ocitnete, je třeba s nimi skoncovat. Buďte jim vděčni, ale nezačněte jim brečet na rameni, jinak ze sebe uděláte blázna.
Buddha také říká: "Přirovnání k voru ukazuje, že dharma je čímsi provizorním, určitým prostředkem k dosažení cíle. Dál už je však třeba vykročit bez ní. Dalo by se to přirovnat k léku, který může vyléčit jakoukoliv nemoc. Jakmile jeho účinky zaberou, musí zmizet spolu s nemocí, protože jeho další užívání by mohlo vyvolat nové onemocnění."
Buddha říká: "Jen tak může lék zvaný prázdnota vyléčit nemoc víry v existenci. Lpění na prázdnotě je ale stejnou nemocí jako lpění na existenci. Ti, kteří užívají lék prázdnoty dál, i když je už uzdravil, tak jen znovu onemocní."
Pamatujte si, že nejprve je třeba vše odhodit a vyprázdnit, a pak musíte skoncovat i s touto prázdnotou. Je to jen lék. Buddha má pravdu, když říká: "Já jsem lékař, nikoliv filozof." Nedává vám žádnou doktrínu, na kterou byste se mohli upnout. A vše, co vám dává, je jen provizorní, přechodné, a jednoho dne je to třeba zahodit a zapomenout.
Jakmile všechno zmizí - svět i Bůh, hmota a mysl, tělo a duše, vy a já - až se vše rozplyne a s tím zmizí i představa, že se vše rozplynulo, pak jste u cíle, pak se stanete bódhisattvou.
V té chvíli vyvstane problém - jak zůstat na tomto břehu, jak tu být přítomen v každém okamžiku?
Pak budete muset učinit velké čittopád, velké rozhodnutí - "Mnozí kolem mne se potácejí v temnotách. Já toho dosáhl, musím se s nimi rozdělit." Z hlubin čittopád, ze stvořené nové mysli... protože stará mysl je pryč. A jakmile zmizela, nemohli byste tu být ani vy. Proto musíte vytvořit novou mysl.
Je třeba dobře pochopit následující dvě slova - vášeň a soucítění (v angl. passion a compassion). Obě v sobě obsahují vášeň. Vášeň je stará mysl, toužící mysl, mysl plná žádostí. Jakmile veškeré žádosti zmizí, musíte se ihned obrátit k soucítění, které vám umožní, abyste tu mohli ještě zůstat. Alespoň na chvíli, kdy můžete pomoci několika lidem, aby se zahleděli na druhý břeh. Alespoň na chvíli, kdy jim můžete ukázat směr, navést je na cestu.

Vznešený se zeptal:
"Co myslíš, Subhúti?
Je zde dharma,
o níž Tathágata ví, že je to
,dokonalé, pravé a nádherné osvícení'?"

Toto je jedna z Buddhových metod - občas se svých žáků ptá. "Co myslíš, Subhúti? Myslíš, že jsem dosáhl pravdy, dharmy, že říkám lidem pravdu? Co si ty o tom myslíš?"
" Je zde dharma,
o níž Tathágata ví, že je to
,dokonalé, pravé a nádherné osvíceni',
je zde snad dharma,
kterou Tathágata vyložil?"
Subhúti odpověděl: "Ne."

Je velmi snadné spadnout do pasti, kterou Buddha nastražil; ta otázka je obtížná. Tato otázka svádí k tomu, říct ano. "Ano, Buddha toho dosáhl, kdo jiný by toho dosáhl než on?" Ale samotná představa o dosažení něčeho je neduchovní. A Buddha říká, že není čeho dosáhnout a nikoho, kdo by toho mohl dosáhnout.
Pro Subhútiho by bylo velmi snadné odpovědět - Ano Mistře. Ty učíš to, co nikdo jiný neučil; ty ukazuješ to, co nikdo jiný neukázal. Ale pokud není čeho dosáhnout, jak by bylo možné něco ukazovat? Není-li čeho dosáhnout a nikoho, kdo by dosahoval, kdo by to pak mohl ukázat a co by chtěl vlastně ukazovat?
Ale Subhúti se nedal Buddhovou otázkou zmást.

Subhúti odpověděl:
"Ne, není, pokud dobře chápu to, co Vznešený řekl.
A proč?
Ta dharma, o níž Tathágata
jasně ví, nebo ji vykládá,
se nedá uchopit,
nedá se o ní mluvit,
není to ani dharma, ani ne-dharma."

Takže za prvé říká - Ne, ty jsi ničeho nedosáhl, protože není čeho dosáhnout, pokud jsem to dobře pochopil. A jak bys mohl ukázat něco, co je za vším a zároveň za ničím? Jak bys to mohl ukázat? Nedá se to uchopit ani pojmenovat, protože to není ani pozitivní, ani negativní; to, co vše překračuje, není uchopitelné.
A tak znovu v závěru promluvy říká:

A proč?
Protože jen z takového stavu povstanou vznešení.

Tímto stavem myslí absolutní, transcendentální stav, který je mimo nenávist a lásku, mimo život a smrt, mimo den a noc, mimo muže a ženu, mimo peklo a nebe, mimo veškeré duality, který je naprostý a dokonalý - z takového stavu povstanou vznešení. Tento stav, absolutně dokonalý, vyzvedne i vás.
Sanskrtský výraz pro tento jev je nesmírně bohatý. Zní prabhavítá. Znamená to mnoho věcí, zahrnuje velké bohatství významů. Znamená - vyvolený, oslavovaný, prokazující svou sílu, ukazující světlo. Měsíc odráží sluneční světlo - to je prabhavítá, je to zrcadlo.
A takový je i Buddha. Buddha je prázdné zrcadlo. Jen odráží skutečnost takovou, jaká je - jathábhútam. Vůbec nic neříká. Ani zrcadlo nic neříká; zrcadlo nic říkat nemusí, prostě jen odráží obraz. Vůbec nic nemusí dělat, je jen pouhou reflexí - jathábhútam.
V Buddhovi se odráží skutečnost. Povstane stav dokonalosti, odráží se v něm. Buddha nic nečiní.
Skutečný Vznešený je pouhým zrcadlem; odráží jen to, co je. Nekáže žádnou filozofii, nenabízí žádnou doktrínu. Jeho filozofií je přítomnost, jeho doktrínou je život. Nemusí nic stále dokola přemílat, nemusí hledat motivace. On sám není, proto se mohl stát zrcadlem.
Bódhisattva je těsně u bodu, kdy se stane zrcadlem. Jakmile si vytvoří novou mysl, čittopád, dojde k soucítění, pak zůstane na tomto břehu o chvíli déle. Je to skutečný zázrak, protože on už k tomuto světu nenáleží. Tento svět už v něm neexistuje, ale přesto se to stane, dojde k zázraku.
Být Buddhou na tomto břehu třeba jen na pár dní nebo na pár let je zázrakem, tím největším zázrakem. Jednou přišel k Buddhovi muž a zeptal se: "Proč nepředvedeš nějaký zázrak?" A Buddha řekl: "Já jsem zázrak."

promluva šestá

26. prosince 1977

stav bódhisattvy

První otázka:

Proč se tu vede tolik řečí o bódhisattvech?
Nevěřím z toho jedinému slovu. Nic takového není.

Ano, somendro, je to všechno nesmysl. Ale nejprve budeš muset pochopit slovo "nesmysl". Je to něco mimo smysly. Nemusíš tomu věřit, nemůžeš tomu věřit - můžeš to jen zakusit. Je to nesmyslná zkušenost. Ale je pravdivá, je dokonale pravdivá. Prostě se to stane. Dokud se to nestane, není možnost tomu uvěřit a ani to není potřeba. Buddha není v milosti žádné víry. Cokoliv říká, vždy je to zkušenost, vychází to z existence. Je to cosi mimo mysl.
Slovo "nesmysl" používáme běžně jako označení něčeho, co nedává smysl, co je mimo mysl. Ale i tady je cosi mimo mysl - i to je nesmysl. Mysli to nedává žádný smysl. Dokud vaše mysl nezmizí, nebudete schopni poznat, co je to bytost ve stavu bódhi. Jistě, že to není nějaká věc; je to prožitek.
Znáte touhu, znáte vášeň, znáte sex, znáte lásku. Pokuste se to vysvětlit dítěti, které ještě dosud nepoznalo žádné sexuální touhy, a usoudíte, že je to naprostý nesmysl. Jenom to zkuste říkat čtyřletému dítěti - že jste se zamilovali - a ono se na vás bude dívat nevěřícíma očima; o čem mu to tu povídáte? Co to je, ta "láska"?
Toto dítě prostě nemá vztah k milostným románkům a básním a všemu tomu, co se odehrává ve vašem srdci. Ono ještě tuto zkušenost neučinilo, nemůže se toho být vědomo. Ještě se v něm neobjevila touha. Buddha tuto touhu nazývá vásana. Tato vásana se dosud neprojevila. A dokud k tomu nedojde, nebude možno s ním o tom mluvit.
Stejná vásana, stejná energie, která je obsažena v touze, v lásce, v sexu, se jednoho dne od touhy osvobodí. Vše, co se zrodí, umírá; vše, co začne, končí. A pokud život plyne zcela a naprosto spontánně, pak se objeví určité stadium, které je velmi výrazné a zřetelné.
Sex se začíná projevovat přibližně ve čtrnácti letech - sexuální vyspívání - a dítě je vzrušeno čímsi neznámým a novým. Zavane na něho vítr touhy; objeví se v něm velká žádost a oheň. Teď už nebude nikdy tak nevinné, jako bylo dříve, před poznáním touhy. Již nikdy se nebude dívat na vše kolem sebe tak nevinnýma očima.
Pokud život plyne spontánně a přirozeně, pak se přesně čtrnáct let před vaší smrtí touha vytratí; přesně čtrnáct let před vaší smrtí se stane sex nepodstatným. Náhle zjistíte, že tento sen zmizel, že vášeň utichla, bouře se zklidnila a nastalo ticho, naprosté ticho. Ale vaše energie byla obsažena v této touze; touha zmizela - a kam se tedy poděla ona energie?
Energii si vytváříte stále dál tím, že jíte, dýcháte, cvičíte, žijete. Přetváříte boží energii na lidskou. Kam se tato energie poděje? Starou cestou se už dál jít nedá; směrem k sexualitě se vydat nemůže. Kam tedy půjdete? Buddha pro to má další slovo. Zní karuna, soucítění.
Vášeň už není podstatná. Projevuje se však energie, obrovská energie. Ta se musí nějakým směrem pohnout, protože energie nemůže být statická; v její samotné podstatě je dynamičnost. Začne se projevovat jako vlna soucítění. A to je stav bódhisattvy. Jakmile zmizí sex, rozplyne se i touha, zmizí budoucnost; v okamžiku, kdy jste tady a teď, cítíte obrovskou energii, kterou nemůžete sami obsáhnout, takže začne proudit, začne přetékat z nádoby ven. To je soucítění.
Tohle je tedy stav bódhisattvy. Není to žádná věc. A nedochází k tomu běžně, protože lidé ztratili svou přirozenost. Proto se ve všech jazycích světa označuje starý člověk, který má zájem o sex, za zvrhlíka - zvrhlý stařec. Proč zvrhlý? U mladíka nikdo o zvrhlosti nemluví, tak proč u starce?
Tento pohled vychází z dávných časů, kdy to bylo považováno za cosi nesprávného. Nebylo to normální, bylo to nenormální - něco prostě nebylo v pořádku. Před smrtí se přeci musí touha vytratit. Co jinak jste vlastně dělali po celý svůj život, jestli jste ani nedospěli k bodu, kdy se vytrácí touha? Zmeškali jste životní příležitost.
Pamatujte si, že já nejsem proti touze. Já jsem plně pro. Ve správnou chvíli do toho jděte. A jděte do toho natolik plně a dokonale, že budete potom schopni z toho zase naprosto a dokonale vystoupit. Jen pokud se touze oddáte plně, budete schopni potom se jí i naplno zbavit. Přistoupíte-li k tomu vlažně, jen napůl, částečně, a budete-li v sobě cosi potlačovat, pak nebudete nikdy schopni zbavit se zcela vazeb, nikdy nepoznáte její nesmyslnost, nikdy nebudete moci pochopit její iluzornost.
Já tedy nejsem proti touze. Jsem plně pro vášnivé zanícení - oddejte se mu, a to dokonale a z celého srdce. Když nastane pravý čas, snažte se poznat vše, co je možno. Toto poznání vám umožní odpoutat se a jednoho dne sklidíte zralé ovoce. Jakmile toto zralé ovoce spadne dolů, zbaví se strom své zátěže. A co budete dělat potom? Energie zůstává - je jí ještě více, protože dříve se musela soustředit na mnoho věcí; do těch už nyní není zapojena. V tomto uvolněném stavu se stáváte zásobníkem energie. A ona z vás začne vytékat, jen tak, aniž by k tomu měla nějaký důvod.
Bódhisattva je ten, jenž má víc, než potřebuje, a může to tedy rozdávat; je to ten, kdo má tolik, že ho oblažíte tím, když přijmete jeho lásku, jeho bytí, jeho osvícení. Je jako květina vydávající nádhernou vůni... a tato vůně chce být větrem roznesena na všechny strany. Je jako dešťový mrak plný vody... hledající vyprahlou zem, jež ho uvítá a vstřebá vše, co je jí nabídnuto. Takový je bódhisattva... dešťový mrak plný vody, plující sem a tam a hledající vyprahlou duši, hledající někoho, kdo ho uvítá. Bódhisattva je blažený, když přijmete jeho dar.
Stav bódhisattvy je stavem uvědomování si. Je to nesmysl, to ano. Somendro - ale stává se to. Je to velmi nelogické. Je to nelogické, vypadá to absurdně, protože to svou zkušeností nemůžete zatím uchopit. Ale mnozí z vás do tohoto království vstoupí. Vidím, jak řada z vás už stojí na zápraží. Vy to vidět nemůžete. Já vidím, že jste na zápraží a připravujete se k rozhodujícímu kroku. Jakmile se to stane, budete jasně vědět, o čem Buddha mluví.
Diamantová sútra není sdělována laikovi. Je určena pouze sannjásinům, pouze těm, kteří vstupují do stavu bódhisattvy, nebo těm, kteří ho již dosáhli. Správně by měla být sdělena právě těm, kterým zbývá poslední krok k tomu, aby se stali bódhisattvou. Jakmile totiž dospějete do tohoto stavu a nejste si vědomi toho, co máte činit, nejste si vědomi toho, že se zbavujete břímě - že můžete uvolnit svou blaženost, že už není třeba nic v sobě dál držet - pokud o tom nic nevíte, pak je to pro vás obtížné, velmi obtížné. Vaše blaženost se stane svíráním v hrudi, stane se bolestí v srdci. Nestanete se tancem a písní, ale začnete zakoušet trýznivý stav bolesti.
Jakmile je blaženost velmi intenzivní, stává se bolestivou. Když je světlo příliš silné, zabodne se vám do očí a vy téměř oslepnete. Když je lásky příliš, není možno ji unést. Je-li radosti příliš, může se vám z toho zastavit srdce; to vše je příliš bolestivé. A vy o tom všem nic nevíte - když nastane stav bódhisattvy, dostaví se přesně taková radost, velmi obrovská, přesně takové oslepení, jež je tak nesmírně intenzivní, že z toho můžete zemřít, nebo se zbláznit.
Buddhismus je jedinou duchovní tradicí na světě, v níž není zmínky o tom, že by nějaký bódhisattva zešílel. Proč? V súfismu mnozí zešíleli, v hinduismu mnozí zešíleli; takových případů je stále mnoho. Súfismus má pro ně zvláštní označení - mástové. V buddhistické tradici ale nic takového není. Proč? Buddha si je natolik vědom všech možností a připravuje cestu tak obezřetně, že vám neustále dává pokyny, náznaky a návody na to, co činit ve chvílích, které mohou nastat.
V průběhu věků, za těch dlouhých dvacet pět staletí, není jediné zmínky o tom, že by se některý buddhistický světec zbláznil. Je to výjimka. V súfismu je mnoho šílenců, v hinduismu je mnoho šílenců. Vyplývá to z toho, že ani v súfismu, ani v hinduismu není nic, co by se dalo přirovnat ke stavu bódhisattvy; nejsou tu žádné pokyny a návody. A na Západě je tento problém ještě mnohem složitější. Křesťané nemají o něčem takovém ani ponětí. Stává se tedy, že v křesťanství bývají lidé, kteří nemají se svátostí naprosto nic společného, prohlašováni za svaté a ti, kteří jsou skuteční světci, jsou prohlášeni za blázny nebo za posedlé ďáblem.
V mnoha blázincích na Západě jsou lidé, kteří nejsou ve skutečnosti šílení, ale zbláznili se z dosažení stavu bódhisattvy. Nepotřebují psychiatrické léčení, není třeba dávat jim elektrické šoky, nepotřebují žádná sedativa. Není třeba je mučit těmito způsoby, není třeba posílat je na psychoanalýzu. Jediné, co skutečně potřebují, je přítomnost soucítícího buddhy. Přítomnost nějakého buddhy - jen tohle jediné potřebují. Pouze přítomnost buddhy je navrátí zpět, stane se obrovským tahem, magnetickou silou, která je navrátí zpět do uvědomování si. Ale oni jsou mučeni, musejí podstoupit nespočet procedur jen proto, že je ostatní považují za blázny, a proto s nimi jako s blázny jednají.
Buddhismus je jedním z nejvědečtějších náboženství na světě. Má všechny mapy potřebné k růstu uvědomování si. A stav bódhisattvy je naprostým základem. Dříve, než se někdo stane buddhou, musí nutně projít tímto stavem. Ale je to nesmysl, Somendro, to je pravda.

Druhá otázka:

Kdy se péče o druhé stává již vměšováním se?

Ve chvíli, kdy nastoupí ideologie, stává se péče vměšováním, láska zhořkne, stane se určitým druhem nenávisti a vaše ochrana začne být vězením. Ideologie vytváří rozdíly.
Jste-li například matkou, starejte se o své dítě. Potřebuje vás, bez vás by nemohlo přežít. Jste pro něj nezbytná. Potřebuje jídlo, potřebuje lásku, potřebuje péči - ale nepotřebuje vaši ideologii. Nepotřebuje vaše ideály. Nepotřebuje vaše křesťanství, váš hinduismus, váš islám, váš buddhismus. Nepotřebuje vaše spisy, nepotřebuje vaše víry. Nepotřebuje vaše ideální představy o tom, jaké by mělo být. Vyvarujte se ideologie, představ, cílů, záměrů, a potom bude péče nádherná, pak je vaše péče nevinná. Jinak se stává péče vychytralostí.
Bude-li vaše péče prosta ideologie... jen pak nebudete chtít ze svého dítěte udělat křesťana; nebudete chtít, aby bylo tím či oním, komunistou nebo fašistou; nebudete chtít, aby se z něho stal podnikatel, doktor nebo inženýr. Nemějte o svém dítěti vůbec žádné představy. Říkejte si - budu ho milovat, a až vyroste, samo si vybere - a chovejte se co nejpřirozeněji. K tomu vám žehnám... ať jste kdokoliv a kdekoliv, žehnám vám.
A ať budete kýmkoliv, já vás přijímám a vítám. Nebudu vás milovat jen tehdy, když se stanete prezidentem, protože kdyby z vás byl jen obyčejný tesař, měl bych se za vás snad stydět? Nebudete vítáni jen tehdy, když přinesete zlatou medaili a diplom z univerzity, a kdybyste neuspěli a propadli, pak bych se snad za vás měl stydět? Mými dětmi nebudete jen tehdy, jste-li dobří, ctnostní, morální, tací či onací a jinak bych nemohl mít vztah já k vám a vy ke mně.
V okamžiku, kdy do vztahu vnesete nějakou ideu, vnášíte do něho jed. Péče je nádherná, ale jakmile obsahuje ideu, stává se vychytralým postojem, pak je to směnný obchod, pak zahrnuje určité podmínky. Veškerá naše láska je vychytralá a přináší tak utrpení a peklo na celém světě. Ne že by v ní chyběla péče - ta je v ní obsažena - ale je spojena s přílišnou vychytralostí. Matka se stará, otec se stará, manžel se stará, manželka se stará, bratr i sestra - všichni se starají. Netvrdím, že by se nikdo nestaral - lidé se starají až moc - ale přesto je svět peklem.
Něco není v pořádku, něco není v samotném základu v pořádku. Co je tedy ve své podstatě špatné? Kde nastává chyba? Péče v sobě zahrnuje podmínky - Udělej to! Buď takový! Milovali jste už někdy někoho bez jakékoliv podmínky? Milovali jste někdy někoho takového, jaký skutečně je? Pak ho nemůžete chtít zdokonalovat, nemůžete ho chtít změnit; vaše přijímání je naprosté, úplné. Teprve potom poznáte, jaká může být skutečná péče. Budete jí dokonale naplněni a můžete druhým skutečně pomoci.
A pamatujte si, že nebude-li láska obchodem a bude-li prosta ambicí, bude vás ten, o něhož se staráte, milovat navěky. To je důvod, proč nejsou děti schopny odpustit svým rodičům.
Jděte a zeptejte se psychiatrů, psychoanalytiků - všechny případy, s nimiž se setkávají, jsou případy dětí, jejichž rodiče se o ně příliš moc starali. Ale jejich péče byla jakýmsi obchodem; byla chladná a vypočítavá. Chtěli skrze své děti naplnit své vlastní ambice. Láska musí být svobodným darem. Jakmile se na ni nalepí cenovka, v tu chvíli už přestává být láskou.

Třetí otázka:

Proč je v ášramu povolena pouze vegetariánská strava?

Tuto otázku mi dal Swami Yoga Chinmaya. V jeho mysli je tedy nějaká představa o tom, jak jí maso. Je v ní hluboce skryto násilí. Tuto otázku mi položil vegeterián, a takových vegetariánů jsou tady tisíce. Zdá se to být absurdní, ale přesně tak to je. Toto vegetariánství není pravým vegetariánstvím; je to jen potlačováním něčeho. Tím se objevuje touha.
To, že ve svém ášramu povoluji pouze vegetariánská jídla, nemá vůbec nic společného s náboženstvím; důvod je čistě estetický. Já si nemyslím, že pokud budete jíst vegetariánskou stravu, dosáhnete osvícení. Ježíš byl osvícený, Mohammed byl osvícený, Rámakrišna byl osvícený. O to tady vůbec nejde. Nemusíte být vegetariány a můžete dosáhnout osvícení. Takže to není problém náboženství.
Pro mě je to otázka estetiky. Ježíš klidně jedl dál maso, a já mám dojem, že neměl přílišné estetické cítění. Ne že by nebyl zbožný - on byl dokonale zbožný, stejně tolik co Buddha - ale něco mu přeci jen chybělo. Rámakrišna klidně jedl dál ryby; je to neestetické; připadá mi to značně ohavné.
V sázce tedy není osvícení, ale poezie vaší bytosti, váš smysl pro krásu. V sázce je vaše lidskost, nikoliv vaše nadlidskost. Proto je to v tomhle ášramu takto - a nikdy jinak nebude. Je to otázka krásy.
Jakmile tohle pochopíte, bude vám mnoho věcí jasných. Alkohol může být v ášramu povolen, protože je vegetariánský - ovocná šťáva; sice fermentovaná, ale stále ovocná. A z mírné opilosti rozkvétá velká poezie. To je možné a mělo by se to povolit. V nové komunitě budeme mít bar - s názvem Omar Khajdžám. Omar Khajdžám je súfistický svatý, jeden z osvícených súfistů.
Maso však není povoleno; je to prostě ohavné. Jen si představte, že zabíjíte nějaké zvíře proto, abyste ho snědli. Jen samotná představa je neestetická. Nejsem proti tomu jen proto, že je při tom zabito zvíře, protože to, co je jeho podstatou, přežívá, a to, co jeho podstatou není, stejně zemře, ať ho zabijete nebo ne. V tom problém není, tohle nemám na mysli.
Nejde o to, že jste zabili zvíře a zabíjení je špatné, to ne. Jde o to, že vy jste zabili zvíře - vy. Jen pro jídlo? Když je kolem tolik výborné vegetariánské stravy? Něco jiného by bylo, kdyby nebylo vegetariánské jídlo dostupné. Ale vy ho bez problémů seženete. Tak proč? Proč ničit něčí tělo? A můžete--li zabít zvíře, proč se tedy nestanete kanibalem? Co je špatného na zabíjení lidí? Maso z lidského těla by vám přeci bylo mnohem bližší. Proč nezačít jíst lidské bytosti? I to je otázka estetična.
A zvířata jsou bratři a sestry, protože člověk vychází právě z nich. Je to naše rodina. Zabít člověka znamená zabít vyvinutější zvíře; a zabít zvíře znamená zabít někoho, kdo se ještě tak dokonale nevyvinul, ale kráčí po stejné cestě. Je to stejné. Je stejné, zabijete-li dítě z první třídy nebo mladíka končícího univerzitní studia. Zvířata se vyvíjejí směrem k lidským bytostem a lidské bytosti byly kdysi zvířaty. Je to jen otázka estetična. Proč tedy nezabijete svou ženu a nesníte ji? Je přeci tak krásná a sladká.
Jeden známý přišel ke kanibalovi, jídlo už bylo připraveno a ten dotyčný nikdy něco tak skvělého neochutnal. Ani se mu nesnilo o tom, že by nějaký pokrm mohl být tak lahodný a chutný. Při odchodu kanibalovi řekl: "Ohromně mi to chutnalo. Nikdy jsem ještě nic tak báječného nejedl. Až přijdu příště, připrav mi stejné jídlo."
A kanibal řekl: "To je obtížné, protože já mám jen jednu matku."
Proč nemůžete sníst svoji matku? Proč nemůžete sníst svého manžela nebo své děti? Je to pochoutka.
Není to otázka náboženství, to bych chtěl ještě jednou zdůraznit - je to otázka estetična. Esteticky vnímající člověk pozná, že svět je nádherný; není ošklivou noční můrou.
V mysli Chinmayi se však tato otázka objevila a to něco ukazuje. V Indii nejsou vegetariáni skutečnými vegetariány. Narodili se prostě ve vegetariánské rodině, takže od samého začátku jedí jen takové pokrmy. Přirozeně, že jsou zvědaví, že chtějí ochutnat i něco jiného, a tak se objeví tato představa - Většina světa není vegetariánská, něco na tom určitě musí být. Tito vegetariáni mají pocit, že o něco přicházejí. Proto se objevuje tato otázka.
Nemá to nic společného s meditací. Můžete jíst maso a meditovat. Můžete jíst maso a milovat. Nemá to nic společného ani s láskou. Ale něco to o vás prozrazuje - že jste velmi krutí, že jste velmi primitivní, nekulturní, necivilizovaní; že nemáte nejmenší zdání o tom, jaký by život měl být. Vegetariánství se zrodilo z estetického cítění. Uvízlo však v síti náboženství a ztratilo svůj základ. Je proto třeba vyvázat ho znovu z náboženského kontextu.
Lidé za mnou přicházejí a ptají se tak, jako jeden džinista: "Jak můžete tvrdit, že Ježíš byl osvícený - vždyť jedl maso!" Tato otázka je nesmyslná, protože vychází z představy, že ten, kdo jí maso, nemůže dosáhnout osvícení. Tohle není překážka. Lidé, kteří nemají nejmenší představu o kráse, kteří nevidí nádheru kvetoucí růže, mohou také dosáhnout osvícení... ten, kdo nevidí krásu měsíce, může dosáhnout osvícení... ten, kdo nedokáže vnímat Beethovenovu hudbu, může dosáhnout osvícení. Ale v Ježíši byla určitá hrubost. Možná, že to nešlo, že žil mezi lidmi, kteří jedli maso. Bylo by pak nesnadné stát se vegetariánem. Bylo by to pro něho téměř nemožné. Ale přesto tu ten problém vyvstává.
Pamatujte si, že můj přístup je sjednocujícím přístupem. Meditace je nutná, stejně jako poezie, jako estetika, jako náboženství, jako hudba, jako umění. Člověk by měl obsáhnout mnoho dimenzí sjednocujícím přístupem. Když se všechny okvětní lístky rozvinou, květ nádherně rozkvete. A vy poznáte větší radost a uspokojení ze života.
Svatý František měl mnohem větší estetické cítění než Ježíš. Jsou známy příběhy o tomto světci, k němuž přilétali ptáci a sedali mu na ramena a ryby vyskakovaly z vody, aby ho spatřily. Byl spřízněn s královstvím zvířat. Uměl mluvit se stromy a s ptáky jako se svými bratry a oslovoval slunce i měsíc. To by se nemohlo stát Ježíšovi, ani Mohammedovi. Těm by se to stát nemohlo.
Tvrdím sice stále, že jsou to osvícení lidé, ale jejich osvícení postrádalo jednu věc - estetické cítění. Proč ho pomíjet? Proč si nevzít všechno? Proč nedosáhnout osvícení se vším všudy, v naprosté úplnosti?

Čtvrtá otázka:
Bhagaváne, co je ti nutno obětovat?

Savito, mně je třeba obětovat to, co nemáš, ale myslíš si, že to máš. Ty nemáš ve skutečnosti ego, své já. Ve skutečnosti ho nemáš. Žiješ v jakési iluzi, že jsi oddělena od existence. Toto oddělení neexistuje. Nemůžeš žít ani ten nejmenší okamžik v oddělenosti od ostatního. Nemůžeš žít jako ostrov. Jsi částí celku. Celek se podílí na utváření tvé bytosti; celek tě zalévá svou energií, ale ty v sobě chováš myšlenku, že jsi oddělena.
Tohle "já" mi musí být obětováno. A vy ho nemáte, takže mi ve skutečnosti nebudete obětovat vůbec nic, jen svou iluzi. Opakuji tedy - chci od vás to, co nemáte. A chci vám vrátit to, co máte. Chci vám vrátit vaši skutečnost, na kterou jste zapomněli. A chci vám vzít vaši neskutečnost.
Pamatujte, že když se vzdáte svého ega, pak vůbec nic neztratíte, ale naopak získáte - získáte skutečnost. Je to podobné, jako když spíte a zdají se vám sny, a pak přijdu já a probudím vás. Váš sen se vytratí. Ale ztratili jste tím něco? Váš sen nehrál hlavní roli, nebyla to skutečnost. Byl to sen, pouhý sen, a vy otevřete oči, je ráno, slunce vychází, ptáci zpívají a stromy se těší na příchod nového dne.
Dávám vám to, co je, a beru vám to, co není. Probouzím vás. Vůbec nic neztrácíte. Pamatujte si, že já z vašeho odevzdání se nezískám nic. Takže si s tím nedělejte hlavu. Nemyslete si, že já z toho budu mít nějaký užitek. Když vás probudím, sen se vytratí, ale já si ho nevezmu. Jinak bych nikdy nemohl říkat, abyste mi odevzdali své ego; to by mě přeci mohlo zničit, zabít.
Jeden značně otravný člověk přišel navštívit svého přítele. Ten z toho neměl nejmenší radost, vzhledem ke špatným zkušenostem z minulosti. Otravoval ho a otravoval, a mluvil a mluvil, hodiny a hodiny, a pak, když byl na odchodu, řekl: "Je to zvláštní. Když jsem sem přišel, bolela mě hlava, a teď už mě to přešlo."
A ten trpící muž, jeho oběť, prohlásil: "Na tom není nic divného, teď zase bolí hlava mě. Nikam se to nevytratilo."
Když odevzdáte své ego, já si ho nevezmu. Když odevzdáte svou bolest hlavy, já ji také nepřevezmu. Tak si s tím nedělejte starosti. Nemyslete si, že mám nesmírné poklady, protože mi mnoho lidí stále něco odevzdává. To, čeho se zbavujete, je pouhé nic. A jen vy z toho můžete mít užitek. Získáte skutečnost, navrátíte se do svého prvopočátku.

Pátá otázka:

Když slyším, jak mluvíš o Buddhovi a Šáriputrovi, Subhútim, Ánandovi, Mahákášjapovi, mám stále silnější pocit, že jsi skutečně byl v době, kdy žil Buddha, a že mu rozumíš a dokážeš vykládat jeho učení nejen proto, že jsi došel ke stejnému poznání, ale i proto, že máš osobní zkušenost z dob, kdy byl ve svém těle.
Je to tak?

Pramodo, ano. Ale nikomu to neříkej. Uchovej to v tajnosti. A už nikdy se na to znovu neptej.

Šestá otázka:

Co myslíš, Bhagaváne? Mám alespoň trochu ponětí o tom, co
tu říkáš, nebo je špatné mít vůbec jakékoliv ponětí o čemkoliv?

Ano, Subhúti.

Sedmá otázka:

Buddha říká, že všichni jsme výsledkem svých vlastních myšlenek. Jsou naším základem, jsme jimi utvářeni. Pokud člověk mluví nebo jedná s čistou myslí, následuje ho štěstí jako stín.
Jak se to vztahuje k ne-mysli, protože my přeci dokážeme myslet jasně a ovládat své myšlenky, dokážeme dosáhnout štěstí, a přesto se zdá, že ne-mysl by vlastně měla být v rozporu s ovládáním
myšlenek?
Za prvé. Můžeme mluvit o třech myslích. První je zlá mysl, která žije destruktivně, snaží se něco zničit, libuje si ve vytváření nového utrpení. O této mysli Buddha říká, že ji neštěstí následuje jako stín. Chcete-li přinést utrpení druhým, nakonec jím budete pohlceni i vy sami. Budete-li se stavět proti existenci, pak se postaví také ona proti vám - protože existence je zrcadlo; odrážíte se v ní.
Budete-li podvádět, chytnete se do sítě vlastních podvodů. Když zpíváte krásnou píseň, pak se její melodie odrazí a plně vás pohltí. Vše, co dáváte, se vám v tisíci podobách vrátí. Vše, co zasejete, bude v tisíci podobách uzrávat. Stejně tak je tady zlá mysl následována neštěstím. Zlá mysl si libuje v mučení, ničení, vraždění. Tamerlán, Čingischán, Adolf Hitler, Josef Stalin - to jsou příklady zlé mysli.
Pak je tu svatá mysl - proti zlé mysli, přímo diametrálně v opačném postavení. Kde je štěstí, tam je kdesi za ním skryto i neštěstí. Je-li neštěstí, pak někde na okraji se nachází štěstí. Jdou ruku v ruce. Zlá mysl je provázena neštěstím, peklem, ale toto peklo je provázeno rájem. Svatá mysl je spojena se štěstím, ale to je zase spojeno s neštěstím, protože není možné je oddělit. Nejsou to dva samostatné jevy.
Jak byste mohli být šťastni, kdybyste nebyli nešťastni? Pokud zapomenete, co je to neštěstí, pak zároveň zapomenete i co je štěstí. Když nepoznáte, jaké je to být nemocní, pak nebudete schopni ani poznat, že už jste zdrávi a cítíte se dobře. To prostě nejde. K pocitu dobrého zdraví je třeba poznat občas i nemoc.
Nemůžete psát bílou křídou na bílou zeď. Ne, že by to nešlo, ale nikdo to nebude moci přečíst, dokonce ani vy. Chcete-li psát bílou křídou, potřebujete k tomu černou tabuli. Ta se stane pozadím. Bílá křída na ní jasně vystoupí. Takový je život. Pocit štěstí je jako bílá křída; potřebuje černé pozadí. Svatý člověk žije v blaženosti, ale tento pocit je nápisem a neštěstí je jako tmavé pozadí. Bez něho bychom nemohli poznat, co je to štěstí; bez kontrastů to prostě možné není.
Takže svatá mysl a zlá mysl nejsou dvě mysli; jsou to dvě strany jedné mince. Světec a hříšník dohromady. Světec se dokáže kdykoliv změnit v hříšníka a hříšník se zas může kdykoliv změnit ve světce. Je k tomu jen krok, nesídlí od sebe daleko. Žijí v těsné blízkosti, jsou si velmi blízcí. Jejich hranice se setkávají a oddalují.
Za třetí je tu ne-mysl - ani světec, ani hříšník, ani štěstí, ani neštěstí. Dualita se vytratí. Zbude jen ticho, čistota. Dostaví se klid; všechny zmatky ustanou.
Pamatujte si, že pocit štěstí je doprovázen rozruchem, protože štěstí je určitý druh horečky. Líbí se vám, to je jasné, ale je to horečka, je to horečnatý stav. Vy jste si toho nevšimli? Jste-li šťastní, začnete být postupně unaveni. Jednou za čas je to báječné, ale není možné být šťastný zase příliš dlouho. Dříve či později se toho přesytíte. Je to únavné.
Jste-li příliš šťastní, nemůžete v noci usnout. A stejně tak, pokud jste příliš nešťastní, taky nebudete moci usnout, nebudete moci odpočívat. Štěstí je napětí. Obojí vyčerpává. Když vás štěstí vyčerpává, začnete směřovat k neštěstí. Jakmile jste vyčerpáni z neštěstí, vydáte se znovu hledat štěstí, a tak se kyvadlo života stále pohybuje sem a tam, od jednoho extrému k druhému. Ne-mysl je něco naprosto odlišného. Nemá nic společného s myslí, se štěstím ani neštěstím, se svatostí nebo hříchy.
Vzpomínáte si? Když Bódhidharma přišel do Číny, položil mu císař Wu několik otázek. Jedna z nich zněla: "Založil jsem mnoho klášterů, dal jsem postavit mnoho chrámů Buddhy. Otevřel jsem své pokladnice, aby se mohlo dál šířit Buddhovo učení. Myslíš si, že je to svaté konání?"
A Bódhidharma se zasmál a řekl: "Co je na tom svatého? Je to jen určitý obchod. Připravuješ se tím na jiný svět a doufáš, že se dostaneš do nebe. Na tom není vůbec nic svatého; je to stejné jako kterákoliv jiná činnost."
Jak to Bódhidharma myslel? Říkal tím, že takzvané svaté skutky jsou vždy následně spojeny s nesvatými věcmi, protože kdesi v hloubi je skryta nesvatá myšlenka.
Císař byl zaražen, šokován, rozzlobil se a řekl: "Tak co si tedy myslíš - není Buddha svatý člověk?"
A Bódhidharma se smál, a pak řekl: "Není ani svatý, ani člověk. Je naprostá prázdnota. Jak by v ní mohla existovat svátost? Byla by tím pošpiněna. Je naprosté ticho, je prázdnota."
Stav ne-mysli není ani svatý, ani nesvatý. Buddha není ani světec, ani hříšník. On překročil stav duality. Buddha je tímto překročením.
Pamatujte si prosím - ze zlé mysli vede cesta ke svaté mysli, ale není to skutečná transformace. Je to jen otázka určitého stupně; mysl jste ještě nepřekročili. Osvobodit vás může pouze ne-mysl.
Nesnažte se stát světci. Světci nemají se svátostí nic společného. Nesnažte se stát světci, protože veškeré úsilí s tím spojené je projevením ega - mysl rozehrává novou, velmi jemnou hru. Zahoďte všechen ten nesmysl, zda se stát či nestát svatým. Světec a hříšník - klidně se s nimi rozlučte. A stejně tak se rozlučte i s nebem a peklem.
Až potom se může objevit naprosto nový svět, o jakém se vám ani nesnilo. V něm je naprostá upřímnost, tam najdete klid, tam není rozruch, nepohne se jediná vlnka. Pak se dostanete do stavu buddhy. Není v něm ani bolest, ani potěšení, protože potěšení není možno oddělit od bolesti a bolest od potěšení.
Co tam tedy potom je? Buddha o tom mlčí, nedá se o tom nic říct, protože jakmile se něco vysloví, stává se to již částí duality. Řeknete-li, že je to blaženost, pak máte na mysli, že to není neštěstí. Když řeknete, že je to světlo, pak si pomyslíte, že to není temnota. Pokud řeknete, že je to léto, hned vám na mysli vytane zima. Řeknete-li, že je to nějaká květina, pak si pomyslíte, že to není trní. A opět se dostanete do duality.
Buddha o tom naprosto mlčí. Vyjádřit se to dá totiž pouze tichem. Je to ticho. Jak byste mohli vyjádřit ticho pomocí zvuku?

Osmá otázka:

Před několik lety jsem pomocí jógy a meditace zakusil jisté vrcholné prožitky. Celá má bytost byla zalita blažeností - všechno bylo božské a já cítil lásku a vděčnost. Z jistého důvodu jsem tento stav opustil a já jsem zase zpátky v temném údolí. Všechno se nyní opět vydalo špatným směrem. Cítím se provinile a mám
touhu začít znovu. Prosím, vyjádři se k tomu.
Je-li stav ticha a blaženosti něčím způsoben, pak musí nutně zase zmizet. To, co má příčinu, nemůže být věčné. Ty jsi toho dosáhl pomocí jógy a meditace, ale nebyl to přirozený proces. Bylo to umělé, čímsi vyvolané. Byl to stav, jakého můžete dosáhnout pomocí různých drog, ale ten velmi rychle pomine.
Když si vezmete určité množství LSD, pocítíte blaženost a bude se vám zdát, že všechno je nádherné, že život má neskutečnou krásu a přitažlivost, že stromy jsou zelenější a růže červenější, a že obličeje všech lidí jsou rozzářené. Život je plný světla, je pestrobarevnou halucinací. Ale účinek LSD se vytratí. Příštího rána se rozhlédnete a stromy budou zašedlé; jasná zeleň bude ta tam, zář zmizí. Nemá už svůj vnitřní zdroj. Uvidíte tváře lidí - zase ty tupé, nudné tváře. Všechno je šedivé, všechno je obyčejné.
Stejné procitnutí můžete zažít pomocí jógy, tatáž situace nastane, když se postíte, tentýž stav může vyvolat jakákoliv jiná metoda. Metody jsou dobré jako určitá forma náznaku, ale dál už nefungují; nemohou vám poskytnout hledaný stav, nemohou se stát vaším uvědomování si.
Není to ale nijak složitý problém; je to velmi prosté. Prostě to zmizelo a nijak vám to neublížilo. Špatný je na tom pouze váš postoj. Domnívali jste se, že pomocí jógy a meditace bude možné vytvořit cosi věčného. To nejde. Věčnost se nedá vytvořit. Vše, co je vytvořeno, se musí rozpadnout, dnes nebo zítra, dříve či později.
Věčnost přichází nevytvořena. Prostě se to stane, není možné ji stvořit. Jakmile opustíte veškeré metody, když se zaměříte pouze na jedno jediné - že naprosto stačí být, a že nic jiného není třeba - že není nutné vytvářet určité podmínky, že všechny bytosti jsou buddhové již od samého začátku... když tohle pochopíte - že není třeba žádného růstu, že už tam jste, pak nastane ta pravá chvíle - pak se uvolníte.
A toto uvolnění by nemělo být metodou. Neměli byste relaxovat pomocí jógových cvičení. Už toto samotné pochopení přináší uvolnění, pouhé pochopení je uvolněním. Relaxujete a úsilí zmizí. Žijete běžný život - štípáte dříví, nosíte vodu ze studně, vaříte jídlo a jíte, spíte a milujete, žijete obyčejný život bez žádostí a touhy po něčem výjimečném.
A pak je to jednoho dne tady, bez vašeho přičinění. Jednoho dne je to náhle tady. Jednoho dne otevřete oči a je to tu - a už to nikdy nezmizí. Ale musí to přijít samo. Jakmile se to pokusíte ovlivnit, přijde to a zase odejde; bude to pouhý záblesk. Říkáš Jednoho dne jsem pomocí jógy a meditace zakusil jisté vrcholné prožitky. Ty prožitky jsi stvořil ty; byly to sny a představy, které jsi dokázal vytvořit. Celá má bytost byla zalita blažeností. Ale ty jsi tam byl. Cítil jsi blaženost, ale byl jsi tam. Nezmizel jsi. Všechno bylo božské. To je tvůj výklad. Mysl fungovala a říkala ti - Všechno je božské. Někde jsi o tom slyšel, někde jsi o tom četl. Tvá mysl to interpretuje - všechno je božské, cítím lásku a vděčnost. Byly to představy plující tvou myslí.
Ty jsi tam však byl, byla tam i paměť, byla tam minulost. Kdo by jinak mohl říkat - Všechno je božské? Kdyby to bylo opravdu božské, jaký by pak mělo smysl říkat, že je to božské? Je-li všechno božské, tak je vše božské - není třeba o tom mluvit. Slova jen vyjadřují, že víte, že všechno není božské. Slova jen vyjadřují, že zaujímáte určitý postoj, že něco prohlašujete.
Ano, byl to určitý druh štěstí dosaženého pomocí jógy a meditace. Byl to jistý druh radosti, a na té jsi vystavěl celou svou filozofii - že takový je Bůh, že toto je božský stav, že tohle je láska a vděčnost. A na pár dní jsi vychutnával svůj sen - byl to jen sen.
Z jistého důvodu jsem tento stavu opustil. Žádný důvod jsi neměl; je to nesmírně prosté. Musel jsi ho opustit, ve snu se nedá žít navěky - nikdo nemůže žít navždy ve snu. Sen není věčnost, kde by byl jinak rozdíl mezi skutečností a snem? Sen je jen na určitý okamžik. Dříve či později se probudíte, otevřete oči, sen zmizí a objeví se běžný život.
Opustil jsem tento stav a teď jsem zase zpátky v temném údolí. Ocitl ses až na vrcholcích zalitých sluncem a teď jsi v temném údolí. Jedno je u toho společné - ty. Vůbec nezáleží na tom, zda je to temné údolí nebo sluncem zalité vrcholky, tady jde o tebe - je tu přítomno ego. To ego je v temném údolí, ego je na vrcholku a ego si dál a dál vytváří sny.
Rád bych ti něco řekl - dokonce i temné údolí je tvým snem a výtvorem, tvou představou. Žádná temná údolí nejsou. Je-li všechno božské, jak by potom mohla být temná údolí? A jsou-li temná údolí, jak by mohlo být všechno božské? Nejsou ani temná údolí, ani sluncem zalité vrcholky. Je to pouze hra ega. Neustále se pohybuje, od jednoho bodu k druhému. Když to prohlédneš - že sladký sen je snem, ale zároveň noční můrou, že obojí jsou jen sny - probudíš se a všechno to odhodíš. Pak se poprvé dostaneš do spojení se skutečností.
Pamatujte, že v okamžiku, kdy se objeví skutečnost, přestáváte být vy. Jen tak to můžete poznat, žádná jiná hlediska nejsou. Je-li to skutečný prožitek, pak v něm nebudete vy, nemůžete se v něm objevit. Budete zcela nepřítomní. Bude tam blaženost, ale vy tam nebudete. Bude tam Bůh, ale vy tam nebudete. Nebude nikdo, kdo by říkal - Všechno je božské. To si zapamatujte.
Tohle může pouze nastat, nemůžete to vytvořit. Stvořená věc je umělá; má své určité hranice, a potom zmizí. Vytvořená věc nemá hloubku. Zkuste přemýšlet o tom, co děláte. Co děláte, když cvičíte jógu? Stojíte na hlavě - jak by vás mohl stoj na hlavě dovést k osvícení? Jak? Jen to, že stojíte na hlavě? Pouhá pozice?
Stoj na hlavě je jistým otřesem pro vaše tělo, může to být léčba šokem. Do hlavy se nahrne příliš mnoho krve a vy máte pocit zastavení - myšlení ustane. Najednou je tam moc krve, hm? Jen proto, že stojíte na hlavě a gravitace žene krev dolů. Hlava to těžko zvládá, je to pro ni potopa. A tak na chvíli ustává myšlení. V tom okamžiku se dostaví pocit - jsem šťastný, jsem blažený, všechno je božské. Ale jak dlouho můžete stát na hlavě? I kdybyste se naučili být v této pozici hodně dlouho, vaše mysl zjistí, jak dosáhnout toho, aby myšlenky překonaly i tuto záplavu krve. Není to problém; mysl je nesmírně přizpůsobivá. Pak budete stát na hlavě a myšlení se znovu uvede do pochodu.
Když jsem byl malý, stával jsem na hlavě velice dlouho. Bylo to pro mě tak běžné, že jsem při tom jednou usnul. Bylo to podivné. Když jsem to řekl jednomu starci, jogínovi z naší vesnice, prohlásil: "To není možné, tohle se nestalo ani mně. Usnout při stoji na hlavě?" Ke spánku totiž potřebuje hlava méně krve než obvykle. Proto také používáme polštáře, abychom měli hlavu trochu výše, takže do ní krev neproudí tak rychle. Jinak by fungovala dál a dál. Čím větší intelektuál, tím větší je i polštář - nebo dva, tři, čtyři polštáře. Stačí jen trocha krve a myšlenkové pochody se znovu rozjedou. Musíme tedy přestat dodávat zásoby.
Ten stařec řekl: "To není možné." Mně se to ale stalo. Bylo to naprosto přirozené. Mohou se objevit nejen myšlenky, ale i spánek a sny. Pokud stojíte na hlavě příliš dlouho, zvyknete si na to a radost prvního okamžiku se již nikdy nebude opakovat.
A co děláte, když meditujete? Jak byste mohli dosáhnout osvícení pomocí meditace, jógy, půstu a diety? Ne, podstata je jinde - až za hvězdami. Všechny tyto jevy jsou velmi pozemské. Ano, můžete si jimi očistit, ale nemohou vám dát osvícení. Můžou vám poskytnout jenom pár radostných chvil, ale tuto radost není možno zaměňovat za blaženost, protože vy tu stále jste. Mohou vás občas naplnit velkým světlem, ale tohle světlo není věčným světlem. K věčnosti se musí přistupovat jemně, nemůžete s ní manipulovat. Je třeba být v jistém stavu nečinnosti, pasivity. Musíte trpělivě čekat. Být prostí a čekat.
Neříkám tím, že byste neměli provádět jógová cvičení; jsou velmi dobrá pro vaše tělo. A neříkám ani, abyste nemeditovali; i to je dobré a výborně to pročišťuje. Ale nemyslete si, že pomocí jógy a meditace vytvoříte Boha. Boha není možno vytvořit. Budete ale očištěni a v takovém stavu je větší možnost, že se Bůh objeví.
Stane se to ale pouze tehdy, když zmizí uvědomování si. Jakmile ho nebudete hledat, když budete prostě jen sedět, nic nečinit, bez jakékoliv touhy - bez toho nejmenšího střípku touhy v mysli, že chcete být někým jiným, stát se osvíceným a tak dále - když budete sedět a nedělat vůbec nic, pak se to náhle stane. Vždycky je to náhlé. Padne to na vás. Ale vy už tam nebudete - je tu osvícení, ale vy ne. Je tu Bůh, ale vy ne.

Poslední otázka:

Dva měsíce jsem žil v komuně AA a pak dva roky v různých komunách ve Francii. Všechny skončily neúspěšně - nenávist se
stala silnější než láska.
Cítím, že bych mohl lépe najít sám sebe ve skupině, kde je společné rozhodování, majetek a volná sexualita. Co si myslíš o způsobu
života v komunách?

Problém není v tom, kde žiješ, ale v tobě samém. Můžeš jít do komuny, ale všechny problémy si přinášíš s sebou. I ostatní lidé, kteří přišli žít společně v komuně, tam přišli stejně jako ty se všemi svými problémy. Dříve či později musejí vyplavat na povrch. Vnější prostředí nemůže pomoci. Vaše problémy vždy získají nadvládu.
Skutečná změna musí nastat ve vás, ať žijete v komuně nebo ne. K opravdové změně musí dojít v nejhlubším nitru vašeho bytí. Jen tehdy, když k tomu dojde, můžete žít jiný život, pokud ji neprovedete, pak bude vše při starém.
Říkáš - všechny skončili neúspěšně. Muselo to tak dopadnout, protože vy jste stále stejní. Ty komuny nebyly ve skutečnosti neúspěšné. Jejich pád byl jen důkazem toho, že vy jste frustrováni; ony prostě nesplnily vaše očekávání. A co jste očekávali? Mysleli jste si, že bude stačit to, že budete žít v komuně? A vaše problémy se tím vyřeší?
Nepomůže vám ani komun, ani cesta do Himálaje, kde budete žít v jeskyni. Život je třeba brát zcela realisticky. Musíte se podívat na své problémy, musíte jít až k jejich kořenům, musíte spálit jejich semínka, a teprve pak - pak se může něco stát.
Tak ty jsi hledal nebe, hm? Tohle provází lidstvo po celé věky. Lidé nemění sebe, upínají své naděje k nebi, ale svou činností mohou stvořit pouze peklo. Oni jsou tím peklem. Není možné najít kdesi nebe. Dokud ho nemáte sami v sobě, tak ho prostě najít nemůžete.
Anubódhi mi poslal nádherné přirovnání:
Kdysi jsem znal muže, který vyhrál luxusní zájezdy do nebe i do pekla. Ptali se ho, kam by se chtěl podívat nejdřív. "Nejprve bych chtěl navštívit peklo," odpověděl, a tak se taky stalo. Po příjezdu do pekla se jeho očím naskytla báječná podívaná. Ocitl se v obrovské místnosti, kde se stoly prohýbaly těmi nejvybranějšími jídly, jaká si jen člověk dokáže představit. U stolů seděli lidé, vidličkami si nabírali pokrmy, které kouzelně voněly a naplňovaly prostor lákavou vůní, ale nikdo z nich nejedl.
Muž tím byl zmaten, ale když se podíval pozorněji, všiml si, že všichni ti lidé trpí podivnou paralýzou lokte. Ať se snažili jakkoliv, nedařilo se jim zvednout sousto až k ústům.
"Tak tohle je peklo," pomyslel si muž. "Žít v tak štědrém prostředí, které by mohlo uspokojit všechna přání a touhy, ale přitom trpět hlady a nebýt schopen se nasytit."
Muž se otočil a požádal, aby ho zavezli do nebe. V nebi spatřil stejnou rozlehlou síň, v níž byly také stoly plné vybraných jídel. Podíval se pozorněji a zjistil, že lidé tu trpí stejnou nemocí. "Tohle že je nebe?" téměř vykřikl nahlas. Ale po ještě bližším zkoumání si všiml, že jeden rozdíl tu je. Zjistil, že mezi nebem a peklem je jeden malý rozdíl, kterým se vše zcela podstatně mění. Uviděl totiž, že v nebi se ti lidé krmí navzájem.
Byli stejně postižení, ale krmili jeden druhého. Nemohli zvednout jídlo ke svým ústům, ale dokázali nakrmit druhého, a ten zase mohl nakrmit je.
Byl to jediný rozdíl, ale vycházel zevnitř - vycházel ze soucítění. Dokud se nestanete bódhisattvy, bude pro vás všechno peklem. Jakmile se vášeň přemění na soucítění... pak, ať jste kdekoliv, vstoupíte do nebe. Najdete jediný ráj, který tu je.

Promluva sedmá

27. prosince 1977

vadžraČčhédiká
pradžŇápáramitá
sútra
gautama
buddhy

8	Vznešený pak řekl: "Ano, Subhúti, neboť Tathágata učí, že dharma určená buddhům není Buddhova dharma. Proto se také nazývá dharmou určenou buddhům."

9	vznešený se zeptal: "Co myslíš, Subhúti, domnívá se ten, kdo vstoupil do proudu, že se mu to podařilo vlastním přičiněním?" Subhúti odpověděl: "Nikoliv, Vznešený. A proč? Protože tím, Vznešený, nezískal žádnou dharmu. Proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu. Nemá představu tvaru, zvuku, vůně, chuti, doteku ani předmětů v mysli. Proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu. Kdyby se, Vznešený, domníval, že se mu to podařilo, pak by lpěl na sobě, na své bytosti, na své duši, na své osobě." Vznešený se zeptal: "Co myslíš, Subhúti, domnívá se arhat, že dosáhl svého stavu vlastním přičiněním?" Subhúti odpověděl: "Nikoliv, Vznešený. A proč? Protože není dharma, jež by se nazývala arhat. Proto je on nazýván arhat. A proč? Já jsem, Vznešený, ten, koho Tathágata určil jako jednoho z oněch, kteří setrvávají v klidu. Já jsem, Vznešený, arhat osvobozený od žádosti. A přesto se, Vznešený, nedomnívám, že bych byl arhatem osvobozeným od žádosti. Kdyby tomu tak bylo, Vznešený, pak by Tathágata nemohl prohlásit, že ,Subhúti, syn z dobré rodiny, jenž je v čele těch, kteří setrvávají v klidu, nesetrvává nikde; proto se nazývá Setrvávající v klidu'."

setrvání v klidu

Diamantová sútra bude většině z vás připadat absurdní, šílená. Je iracionální, ale není antiracionální. Je to cosi mimo rozum; proto je tak obtížné vyjádřit ji slovy.

Kdysi se u mě zastavil jeden americký kněz, který se rád napájel whisky, kouřil jednu cigaretu za druhou a stále se cpal popcornem. Jak tak bloumal mou knihovnou, sáhl čirou náhodou po Diamantové sútře. Patnáct minut si ji zběžně prohlížel, pak ke mně přistoupil a řekl: "Ten chlap Buddha byl určitě blázen. A nejen, že to byl blázen, ale zdá se, že ho i další blázni následovali."
Naprosto chápu jeho tvrzení. Buddha vám bude připadat jako blázen, protože se snaží říct to, co se nedá slovy vyjádřit. Snaží se zachytit něco, co je ve své podstatě nezachytitelné. Proto jsou jeho výroky podivné - jsou podivné. Jsou podivné, protože způsob, jakým jsou předkládány, jak jsou vyjadřovány, není logický. Nedávají žádný smysl, alespoň ne tak, jak by se mohlo na první pohled zdát.
A pokud necítíte, že je tu ještě cosi mimo, za tím vším, pak je velmi obtížné porozumět tomu, co se vám Buddha snaží říct. Jsme schopní pochopit pouze to, s čím máme určité zkušenosti, ne-li naprosto úplné, pak alespoň částečné. Naše chápání je zakořeněno ve zkušenostech.
Jeden příběh:
Charlie šel ráno poprvé do školy. Když se vrátil domů, řekla mu jeho matka: "Tak Charlie, jak se ti líbilo ve škole?"
"Celkem to šlo, ale stále ještě jsem nedostal svůj dárek."
"Jaký dárek?" divila se matka. "Jak to myslíš?"
"Když mě učitel uviděl, tak řekl: ,No vida, už je tady. To bude pěkný dáreček.' Tak jsem tam seděl celé dopoledne, ale nic jsem nedostal."
Chápání malého dítěte je prostě chápáním malého dítěte. A přesně tak je to i s vámi - ve vztahu k Buddhovi jste zcela stejní jako malé děti, alespoň pokud jde o jeho výroky. Buddhova slova vycházejí z dokonalého poznání. Budete muset být trpěliví, jenom tak se začne ve vašem uvědomování si cosi odvíjet. Buddhova slova mají ohromný význam. Pochopíte-li alespoň jedno jediné, může započít změna, která změní váš život od samého základu.
Otec vzal svého synka poprvé na operu. Dirigent začal mávat taktovkou a pěvkyně zadula árii. Chlapec všechno velmi bedlivě sledoval, a pak se zeptal otce: "Proč ji pořád mlátí tou hůlkou?"
"On ji přeci tou hůlkou nemlátí," vysvětloval mu otec.
"Tak proč tak hrozně křičí?"
Ve vaší mysli se budou mnohokrát objevovat podobné myšlenky - Co to Buddha říká? Vypadá to naprosto pomateně, nedává to přeci smysl. Je to mimo smysly. Budete muset sebrat všechny síly, abyste se mohli vyšplhat výš, nad sebe samé. Musíte vztáhnout ruce k čemusi vyššímu. I kdybyste se dotkli pouhých střípků jeho výroků, pak už nikdy nemůže být váš život stejný jako dřív.
Není to ale snadné. Žijeme s kořeny v zemi. Jsme jako stromy zakořeněné v půdě. Buddha je pták létající na nebi. Teď se ty stromy zakořeněné v zemi snaží pochopit vzkaz od ptáka, jenž už nemá své vazby ani na nebi, který si jen tak létá a zná volnost a nekonečnost oblohy. Jeho chápání je odlišné, jeho pohled je odlišný. A tato vzdálenost je obrovská.
Je velmi málo těch, kteří poznali několik záblesků porozumění Buddhovým slovům. Před vámi je skryto cosi, co má neuvěřitelnou hodnotu. Pokud to však nedokážete pochopit, pak přiznejte, že to nedokážete pochopit. Neříkejte jako ten kněz nalévající se whisky, kouřící jednu cigaretu za druhou a nacpávající se popcornem, že Buddha je blázen. Neříkejte to; dejte si na to pozor. Tvrdit, že Buddha je blázen, je velmi snadné. Zbavujete se tím odpovědnosti za možnost pochopení; pak ovšem raději zavřete Diamantovou sútru a na všechno zapomeňte.
Když si řeknete - Je to mimo mne - pak je to výzva. Pokud řeknete: "Možná jsem dětinský, nedospělý. Nedokážu to pochopit. Musím ještě vyspět na vyšší úroveň porozumění. Proč by měl být Buddha blázen?" pak je to výzva a váš růst může začít.
Mějte stále na paměti, že není možné rozhodovat o druhých. I kdyby byl Buddha skutečně blázen, pak je to zas jen určitá výzva. Vy tím nic neztratíte. Pokud je blázen, pak vám stejně může pomoci dostat se za běžné hranice chápání jen tím, že se mu budete snažit porozumět. Pokud není blázen, pak jste se setkali s čímsi vzácným a jste na cestě k objevení pokladu.

Sútra:

Vznešený pak řekl:
"Ano, Subhúti, neboť Tathágata učí,
že dharma určená buddhům
není Buddhova dharma.
Proto se také nazývá
dharmou určenou buddhům."

Zní to zcela absurdně - je to však podstatné, je to velmi významné. Jaká je Buddhova dharma, čím je charakteristický Buddha? Jeho zvláštnost spočívá v tom, že se nevyznačuje ničím zvláštním, že je naprosto obyčejný, že ho nepoznáte, když se s ním setkáte.
Není to herec, není to politik. Nepředvádí žádné ego. Nehodlá nikoho přesvědčovat o své důležitosti. Je naprosto nepřítomný. V tom je jeho přítomnost. Z toho také pramení absurdita jeho výroků.
Jeho charakteristikou je to, že žije, jako by byl mrtev; že kráčí a přesto v něm nikdo nekráčí, že mluví, a přesto v něm nikdo nemluví... je to naprosté, ničím neporušené ticho.
Zenoví mniši říkají, že Buddha nikdy nepronesl jediné slovo, a Buddha mluvil neustále celých čtyřicet pět let. Stejně je tomu i se mnou. I já říkám, že jsem nepronesl jediné slovo. Říkám vám dál mnoho vět, a přesto hluboko uvnitř je naprosté ticho, neporušené tím, co říkám. Když mluvím, je ticho; nezčeří se jediná vlnka.
Jsem zde, v dokonalé přítomnosti, v dokonalé nepřítomnosti, protože ve mně není nic, co by říkalo "já". Ne, že bych nepoužíval toto slovo; tohle slovo je třeba použít, je to nástroj - ale nevztahuje se k žádné skutečnosti. Je to jen nástroj, zvyk, jazyková pomůcka; neodpovídá žádné skutečnosti.
Když říkám "já", pak toto slovo používám k označení sebe samého, ale pohlédnete-li do mé hloubky, žádné "já" tam nenajdete. Já se tam už mockrát a mockrát díval. A čím víc jsem se díval, tím víc se "já" vytrácelo. Existuje jen tehdy, když se nedíváte do hloubky. Existuje jen tehdy, když se nedíváte. Jakmile se podíváte, "já" zmizí.
Je to stejné, jako když přinesete světlo do temné místnosti - tma zmizí. Váš pohled do nitra je světlem, plamenem. Nemůžete tam najít žádnou temnotu - a vaše "já" není ničím jiným než zhuštěnou temnotou.
Základní charakteristikou Buddhy, Buddhovy dharmy, jeho jedinečnosti, je to, že není, že nemá žádné znaky, že se nedá definovat, neboť každý pokus o její definici musí nutně selhat, protože by ji omezoval, ale ona je ničím neomezena. Buddha je čirá prázdnota. Je to Nikdo.
Buddha je tak obyčejný, že ho nepoznáte, když se s ním setkáte. Není problém rozpoznat krále, protože znáte jeho podobu, a on ví, že ho dovedete rozpoznat. Připravuje se na to, zkouší si to. Chce vám dokázat, že je něčím výjimečným. Buddha takový není. Nechce nikomu nic dokazovat. Neusiluje o to, aby ho všichni rozpoznali. Nemá potřebu být rozpoznán. Nepotřebuje vaši pozornost.
Pamatujte si - pozornost je psychologická potřeba. Je třeba jí dobře porozumět. Proč lidé vyžadují tolik pozornosti? Proč každý chce, aby byla pozornost soustředěna především na něho? Proč chce být každý něčím výjimečný? Kdesi uvnitř mu něco chybí. Neví, kým vlastně je. Znáte sami sebe jen prostřednictvím poznání druhých. Nemáte žádný přímý přístup ke svému bytí; dostáváte se k němu přes své okolí.
Říká-li někdo, že jste skvělí, cítíte se skvěle. Pokud někdo tvrdí, že jste špatní, pak propadnete depresi - a cítíte se špatně. Když někdo řekne, že jste krásní, jste velmi šťastní. Když někdo řekne, že jste oškliví, tak šťastni nejste. Nevíte, kým vlastně jste. Žijete na základě mínění druhých, dál a dál sbíráte jejich názory. Nemáte žádné poznání - přímé, okamžité - o svém bytí. Vytváříte tím vypůjčené bytí. A z toho pramení potřeba pozornosti.
Pokud vám lidé věnují dost pozornosti, cítíte se být milováni, protože v lásce projevujeme pozornost jeden druhému. Když se dva lidé hluboce milují, zapomínají na celý svět. Jsou naprosto a zcela vnořeni do bytí toho druhého. Hledí si do očí. V takovou chvíli vše kolem zmizí, nic neexistuje. V tyto čiré okamžiky neexistují ani oni. Žijí v prostoru kdesi vysoko na obloze, v nebi. A svou pozornost vlévají do druhé bytosti.
Láska je laskavá - ale všichni ji míjejí. Jen velmi málo lidí je schopno skutečně milovat, protože láska je Bůh. Miliony lidí žijí bez lásky, protože miliony lidí žijí bez Boha. Míjejí lásku. Čím ji však nahradit? Nejsnazší způsob je získání pozornosti druhých. Ta vás ošálí, podvede, a vy si budete myslet, že jste milováni.
Přesně tohle je případ politických vůdců - někdo se stane ministerským předsedou nebo prezidentem a celá země mu samozřejmě věnuje pozornost. On se cítí dobře. Je to svůdný pocit, že ho všichni milují. Ale přitom ho nikdo nemiluje. Jakmile odejde z funkce, nikdo už o něho nemá zájem.
Kdo se teď zajímá o Richarda Nixona? Kdo má zájem o to, zda je živý či mrtvý? Až zemře, tak se to dozvíte. V novinách o něm bude pár řádků. Pak si řeknete - Tak on byl ještě naživu? Ale když je někdo u moci, projevují o něho lidé zájem. Projevují zájem o moc, ale politici se domnívají, že tato pozornost je věnována jim.
A politik je člověk, který hledá lásku a přitom není schopen milovat, ani být milován. Hledá lásku - a náhle dojde k velmi jemnému, nepatrnému posunu. Začne hledat pozornost. Chce vidět sám sebe každý den v novinách. Když tam jednou není jeho fotografie, pocítí ohromné znepokojení.
Naplňuje svou touhu po lásce, ale tímto způsobem to prostě nejde. Láska, ať se projevuje jakkoliv, s sebou přináší jako stín i pozornost, ale pozornost nepřináší lásku. Pozornost se může projevit v tisíci podobách. Začnete se dopouštět podvodů a lidé vám budou věnovat pozornost. A potřeby politika a zločince jsou naprosto stejné.
Zločinec chce také získat pozornost. Vraždí a jeho fotka se objeví v novinách, jeho jméno zazní v rádiu, mluví se o něm v televizi. On se cítí dobře. Teď konečně každý člověk ví, že existuje; všichni o něm přemýšlejí - jeho jméno se dostalo do světa. Slavně známí i neslavně známí tak hledají to samé.
Buddha je absolutní láska. Miluje bytí a ono miluje jeho. Tohle je samádhi; když jste v dokonalém vztahu se vším. Je to orgasmus, v němž není ani tělo, ani mysl, ale jen úplnost, nikoliv částečnost. Buddha dospěl k poznání této extáze. Pak už nemá potřebu vyžadovat od někoho pozornost.
Projde kolem vás na cestě, a vy ho nebudete schopni poznat, protože poznáváte pouze politiky, zločince a podobné lidi. Rozpoznáte blázna, protože se bude pitvořit, ale nerozpoznáte buddhu. Buddha vám mine v tichosti, bez jediného hlesnutí.
Toto je jeho hlavní charakteristika - být, jako by nebyl. Ale je-li to jeho hlavní charakteristika - být, jako by nebyl - pak není žádná hlavní charakteristika.

Tohle má Buddha na mysli, když říká:

"Ano, Subhúti, neboť Tathágata učí,
že dharma určená buddhům
není Buddhovou dharmou.
Proto se také nazývá
dharmou určenou buddhům."

Výjimečností buddhy je jeho naprostá obyčejnost. Jeho obyčejnost je neobyčejná. Být obyčejným je ta nejneobyčejnější věc na světě.
Jednou v noci jsem četl velmi krásný příběh o svatém Františkovi, také buddhovi.
Svatý František z Assisi ležel na smrtelném loži. Zpíval si, a zpíval tak hlasitě, že to slyšelo celé okolí. Bratr Eliáš, důležitý a prominentní člen františkánského řádu, přišel ke svatému Františkovi a řekl: "Otče, v ulici pod tvým oknem stojí spousta lidí." Přišlo jich mnoho. V obavách, že nastala poslední chvíle Františkova života, se shromáždili v okolí jeho domu.
A bratr Eliáš pokračoval: "Obávám se, že není žádná možnost, jak jim zabránit v tom, aby poslouchali tvůj zpěv. Ztráta sebeovládání v tak těžké hodince by však mohla ohrozit náš řád, Otče. Sníží se tím úcta, kterou jsi ty sám tak obtížně vybudoval. Touhle výstředností bys mohl mnoho ztratit v očích těch, kteří tě považují za svatého. Nebylo by tedy vhodnější, abys, ehm, zemřel s větší křesťanskou důstojností?"
"Promiň mi to, Bratře," řekl svatý František, "ale já cítím ve svém srdci tolik radosti, že se prostě nemohu ovládnout. Musím zpívat!"
A během zpívání zemřel. V celých dějinách křesťanství je jediným, kdo zemřel během zpívání. Mnoho zenových mnichů zemřelo při zpěvu, ale ti nepatří mezi křesťany. On je jediný zenový Mistr mezi křesťanskými světci. Nelámal si hlavu s křesťanskou důstojností.
Co se ale stalo? Bratr Eliáš chtěl lidem dokázat, že svatý František je světec. Obával se, že o tom budou pochybovat, že ho budou považovat za blázna. Světec by přeci měl být smutný. Křesťané věří pouze ve smutné světce. Nejsou schopni připustit, že by se Ježíš mohl smát. To je pod křesťanskou důstojnost. Smích? Něco tak lidského a tak obyčejného? Dokáží jen to jediné - povznést Ježíše vysoko nad lidskost - ale pak je mu odňato vše, co je lidské. Stává se jen mrtvou, neživoucí věcí.
Bratr Eliáš byl velice ustaraný. Je to důležitý okamžik, František umírá, a zanechává za sebou špatný dojem. Lidé si budou myslet, že buďto není světec, nebo že je to blázen. Měl starosti, protože chtěl něco prokázat. Ve skutečnosti ale neměl starost o svatého Františka, šlo mu o sebe a o jeho řád - "Vrhne to na nás všechny špatné světlo. Co jenom řekneme lidem?" Bál se sám o sebe. Je-li Mistr blázen, jací jsou asi jeho žáci? A on je přeci žák.
Sledujte ty dva odlišné pohledy, dvě odlišné dimenze. Eliáše zajímá veřejné mínění. Chce dokázat, že jeho Mistr je ten největší Mistr, ten největší světec, a zná jediný způsob, jak by se to mohlo projevit - tím, že bude důstojný, že bude brát život vážně, že se nebude smát, nebude zpívat, nebude tančit. To je příliš lidské, příliš obyčejné. Obyčejným smrtelníkům to může být prominuto, ale ne muži v postavení svatého Františka.
Ale svatý František se na to díval jinak - on byl obyčejný. Řekl: "Promiň mi to, Bratře, ale já cítím ve svém srdci tolik radosti, že se prostě nemohu ovládnout. Musím zpívat!" Ve skutečnosti František nezpíval, on se stal písní. Proto se nemohl ovládnout, proto to nedokázal potlačit. Nebyl tu nikdo, kdo by to mohl ovládat.
Pokud se dostaví píseň, pak je prostě tady. Je mimo kontrolu, není možné ji ovládat, protože ten, kdo by ji ovládal, se vytratí. Já, ego, nic takového už neexistuje. Svatý František jako jedinec přestal existovat. Dostavilo se naprosté ticho. A z tohoto ticha se zrodila píseň. Co mohl František dělat? Proto řekl: "Nemohu si pomoci. Musím zpívat!"
Zemřel během zpěvu. Lepší smrt si lze jen stěží představit. Zemřete-li při zpívání, pak byl váš život radostný a smrt se stala jeho vyvrcholením.
Svatý František je buddhou. Charakteristikou buddhy je, že je obyčejný, že nemá žádné představy o tom, jaký by měl být, že je naprosto spontánní. Cokoliv se stane, stane se. Žije v každém okamžiku; v tom je jeho pravdivost.
Můžete to nazvat charakteristikou, ale co je to vlastně za charakteristiku? Vyplývá z toho, že tu žádný charakter není, že si neobléká kabát označující to či ono, že nežije z minulosti, že neví nic o křesťanské důstojnosti, že žije tady a teď jako malé dítě.
"Ano, Subhúti, neboť Tathágata učí,
že dharma určená buddhům
není Buddhova dharma.
Proto se také nazývá
dharmou určenou buddhům."

Obyčejnost je jeho neobyčejností, neprojevenost je jeho projevením, nepřítomnost je jeho přítomností, smrt je jeho životem.

Vznešený se zeptal:
"Co myslíš, Subhúti,
domnívá se ten, kdo vstoupil do proudu,
že se mu to podařilo vlastním přičiněním?"
Subhúti odpověděl:
"Nikoliv, Vznešený. A proč?
Protože tím, Vznešený, nezískal žádnou dharmu.
Proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu.
Nemá představu tvaru, zvuku, vůně,
chuti, doteku ani předmětů v mysli.
Proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu.
Kdyby se, Vznešený, domníval,
že se mu to podařilo,
pak by lpěl na sobě,
na svém bytí,
na své duši,
na své osobě."
Buddha hovořil o čtyřech rovinách hledajícího. V první se nachází ten, kdo vstoupil do proudu. Je to označení toho, jenž se již dostal do vlivu Buddhy. Ten, který učinil rozhodnutí; ten, který se stal sannjásinem.
Proč se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu? Protože už nestojí na břehu, ale začal se pohybovat v proudu života. Nemusí již bojovat s řekou. Ego, jež používal k boji s řekou, i ego, jež používal k chůzi proti proudu, už tu není.
Nyní vám to bude opět připadat absurdní. Došlo k souznění s proudem, a proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu. Všechny konflikty zmizely. On je překonal, takže se stal vítězem; proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu. Zní to divně.
Nejprve se snažil o to, aby si proud podmanil. Tak to dělají ve světě všichni - snaží se o to, aby život odpovídal jejich vlastním touhám a představám a plánům; snaží se vtisknout mu pečeť své vlastní činnosti, svých představ a snů. Každý se snaží jít proti proudu, každý chce bojovat s životem, s jeho podstatou, s Bohem. Život obyčejného člověka je životem plným konfliktů.
S čím to ale bojujete? Bojujete se svým vlastním zdrojem. S kým to bojujete? Sami se sebou. A ten boj vás vede do hlubší a hlubší frustrace, protože ho nemůžete vyhrát; není možno ho vyhrát. Budete poraženi, protože jste jen malou částí a existence je ohromně rozsáhlá, je nekonečná. Nad ní se vyhrát nedá. Vyhrát můžete pouze s ní.
Nemůžete nad ní vyhrát, protože vyhrát můžete jen s její pomocí. Pokud vás podpoří, pak zvítězíte. Pokud vás nepodpoří, pak můžete sice dále doufat, ale stejně budete poraženi. Je to jen otázka času. Dříve či později vás to vyčerpá, unaví, a vy budete vysíleni bojem - pak to vzdáte, ale to už bude porážka. Jak byste mohli mít radost z porážky? Lidé, kteří to pochopili, ví, že ústup před porážkou je spojen s radostí.
Vzdát se a být poražen je hodně odlišné, i hodně stejné. Porážka se zdá být formou vzdání se, a vzdání se zase určitou formou porážky. Tohle je však pouze povrchní pohled. Jdeme-li do hloubky, zjistíme, že jsou to dva odlišné světy. Porážka je spojena s pocitem hněvu, vzteku, frustrace - je to peklo. Vzdání se nepřináší utrpení tomu, kdo to dokázal. Je to extáze, je to radost. Takový člověk pochopil, že veškerý boj nemá žádný význam, že porážka je stejně nevyhnutelná, že následovat může pouze zkáza.
Je to stejné, jako kdyby začala moje levá ruka bojovat s mou pravou rukou. Jako by mé prsty začaly bojovat s mým tělem. Jak by mohly vyhrát? Takový boj je přece určen k porážce. Ten, kdo dosáhl pochopení, se vzdá. Říká: "Nechť se projeví Bůh. Nechť se stane jeho vůle. Nechť přijde jeho království."
Říká: "Já už nejsem. Vše proudí skrze mne. Jsem jako dutý bambus, jako třtinová flétna. Můžete skrze mne zpívat a hrát. Nebo skrze mne nechte proudit ticho." Stane se cestou. Začne se pohybovat s proudem. Říká: "Nechť mne s sebou strhne proud života. Nebojuji s ním. Nechci už ani plavat. Chci jen plout, nechat se unášet větrem."
Pokud někdo dospěje k takovému pochopení života, pak se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu. Je to však podivný svět - kdo se vzdá, je vítěz - protože boj vede k porážce a nezdaru. Vzdání se vede k dobytí a vítězství.
Život je paradox. Co s tím může Buddha dělat? Život je prostě paradox. Ti, kteří se vzdali, jsou nakonec vítězi, a ti, kteří dále bojují, jednoho dne zjistí, že veškerou svou energii promarnili v boji, a přitom vítězství stále není na obzoru.
Vzpomeňte si, že prohrál Alexandr, nikoliv František. Napoleon prohrál, ale ne Ježíš. Čingischán i Tamerlán prohráli, ale ne Buddha. Skutečné dějiny by se neměly zabývat porážkami - Čingischánem, Tamerlánem, Alexandrem. Skutečné dějiny by měly více přemýšlet o Buddhovi, Ježíšovi, Františkovi - o těch, kteří skutečně vyhráli. Jejich výhra však pramenila z toho, že se vzdali.
Přemýšlejte o tom, uvědomte si krásu a přínos toho, že nebojujete, že se jen necháváte unášet řekou. Zanese vás do moře, které proudí do oceánu. Není třeba lámat si s tím příliš hlavu. Proud plyne samovolně. Nechte se jím unášet a dostanete se do oceánu, do nekonečna. Toto naprosté odevzdání se existenci nazývá Buddha ovocem stavu Toho, kdo vstoupil do proudu.
Druhý stav se nazývá Ten, kdo se jednou navrátil, třetí je Ten, kdo se nikdy nenavrátil, a čtvrtý je arhat. Ten, kdo vstoupil do proudu, se vzdává tří druhů pout. Prvním je ego, individualita, představa odděleného já. To je přirozeně hlavní a základní příčina boje. A druhým poutem je život vycházející pouze ze zákonů a pokynů.
Na světě je mnoho nábožensky smýšlejících lidí, kteří ale žijí pouze podle určitých daných zákonů a pokynů. O náboženství nevědí vůbec nic. Náboženství nejsou zákony, ani pokyny. Náboženství je naprosto odlišný způsob života - života v uvědomování si, života v lásce, života v soucítění. Když se ale podíváte kolem sebe, uvidíte miliony lidí chodících do kostelů, chrámů, mešit, guruwárů, kde se modí, dělají to či ono, ale je to jen rituál a náboženství se z toho zcela vytratilo.
Slyšel jsem jeden dávný indický příběh:

Jeden muž prováděl tradiční obřad zvaný šráddha, aby uctil památku svého právě zesnulého otce.
Šráddha je obřad, při němž se ten, jehož otec právě zemřel, modlí za jeho cestu, za jeho klid. Během tohoto obřadu se do obřadní místnosti zatoulal pes patřící do rodiny zemřelého. Muž se bál, že by mohl znesvětit tento závažný okamžik, a tak rychle vstal a uvázal psa venku k zábradlí.
Po několika letech, když zemřel i tento muž, prováděl zase jeho syn stejný obřad k uctění památky svého otce. Poctivě se snažil dodržet všechny detaily šráddhy, a tak si vypůjčil od souseda psa, protože měl v mysli zafixováno, že hraje důležitou roli. "Můj otec uprostřed obřadu povstal a šel uvázat psa, a když to učinil, byl nesmírně šťastný a mohl klidně pokračovat dál." Nechtěl prostě nic vynechat, protože obřad musel být dokonalý.
Musel tedy obejít všechny sousedy a najít psa. Jakmile ho přivázal k zábradlí, dokončil obřad s pocitem dobře vykonané práce. Pes se tak stal nakonec tím nejdůležitějším bodem celé šráddhy.
Přesně tak to na světě chodí. Lidé žijí, aniž by si cokoliv uvědomovali. Váš otec něco dělal, a stejně tak to dělal i jeho otec a všichni před ním. Tím je tomu dodána aura posvátnosti. Vy to všechno jen opakujete; nezajímáte se o to, jaký to má skutečný význam.
Ježíš nazývá Boha svým Otcem. Vy ho tak nazýváte také, ale chybí tomu význam. Chybí v tom srdce; obřad je povrchní. Nejde tu o název, o slovo, ale o pocit v srdci. Pokud to cítíte, není už nutné pronášet jediné slovo - pocit sám o sobě zcela stačí. Pokud ale chybí, pak je to jen mrtvý rituál.
Slyšel jsem tento příběh:

Čtyřleté děvčátko si šlo večer lehnout do postýlky, sepjalo ruce a začalo se modlit. Omylem však začalo odříkávat modlitbu, která se pronáší u stolu. Děvčátko si uvědomilo, co provedlo, s úsměvem pohlédlo vzhůru a proneslo: "Škrtni to, Ježíši." A pokračovalo odříkáváním večerní modlitby.
Takové jsou rituály. Nevycházejí z vás; jsou vám dodávány zvenčí. Opakujete je, až se stanou mechanickou záležitostí.
Buddha říká, že Ten, kdo vstoupil do proudu, se musí oprostit od několika věcí. První je ego, druhou je život řídící se pouze zaběhlými pravidly a rituály, a třetí je pochybnost, váhavost.
Pochybující mysl nemůže relaxovat. Pochybující mysl se nemůže odevzdat. Pochybující mysl nemůže být nikdy v jednotě - jedna část dále bojuje a druhá část říká ne. Pochybující mysl nemůže nikdy říct jednoznačně ano, ale to je základem toho, aby se člověk mohl stát Tím, kdo vstoupil do proudu - je třeba říct ano životu, říct ano, bez jakýchkoliv podmínek, říct ano, celým svým bytím. Toto naprosto stačí. Pokud klidně usednete a řeknete ano existenci, stačí to - nic víc není třeba, rituály k tomu nejsou zapotřebí.
Těchto tří věcí se musí Ten, kdo vstoupil do proudu zbavit. V druhém stadiu se objevuje Ten, kdo se jednou navrátil. Je to označení toho, kdo zemře a ještě jednou se objeví. Již se vzdal žádostí, smyslnosti a nepřátelství. Ale ještě jednou se navrátí.
Ve třetím stadiu je Ten, kdo se nikdy nenavrátil; ten, kdo se již nikdy neobjeví. Vzdal se touhy po životě, touhy po jiných životech, touhy být. A čtvrté stadium se nazává arhat, tedy Ten, kdo je nepřítomen - nikdo, nic. Stal se buddhou.
Buddha se ptá Subhútiho na tyto čtyři podoby. Praví:

"Domnívá se Ten, kdo vstoupil do proudu,
že se mu to podařilo vlastním přičiněním?"

Jednoduchá otázka, ale velice podstatná.

Subhúti odpověděl:
"Nikoliv, Vznešený. A proč?
Protože tím, Vznešený, nezískal žádnou dharmu."

Řeknete-li - Já jsem se odevzdal - pak tomu tak není, protože jak byste se mohli sami odevzdat? Vy musíte být odevzdáni. Vaše ego, vaše já, musí být odevzdáno. Nemůžete říkat - Já jsem se odevzdal. Pokud je v tom vaše aktivita, pak to není skutečné odevzdání se.
Přicházejí ke mně lidé a ptají se: "Jak se ti mohu odevzdat?" A já říkám: "Nemůžeš. Ty jsi překážkou odevzdání se. Jdi mu z cesty a ono se vše stane samo."
Odevzdání se není něco, co je možno učinit; s činností to nemá vůbec nic společného. Odevzdání se je pochopení.
"Já" je stále v bojovné náladě. "Já" nepřestává nikdy bojovat; existuje díky boji, přežívá díky boji, je závislé na boji. Buď budete dále bojovat s ostatními, nebo to můžete změnit a začít bojovat sami se sebou. Přesně tak to činí vaši mniši v klášterech. Nebojují se světem, nebojují proti nikomu, odmítají svět - a začínají bojovat sami se sebou.
Tělo říká: "Mám hlad," a oni na to: "Ne!" To je už boj. Ego se začne projevovat jiným způsobem nežli dřív. Ego říká: "Hele, já ale báječně ovládám své vlastní tělo. Jsem jeho pán a tělo je můj otrok." Vaše oči jsou unaveny a říkají: "Chceme jít spát," a vy odvětíte: "Ne, já jsem se rozhodl, že zůstanu vzhůru celou noc. Chci meditovat. Provádím zajímavou meditaci, takže nemůžu jít spát." A cítíte se skvěle. A znovu bojujete.
Vaše tělo touží po troše pohodlí, a vy si ustelete na kamení. Vaše tělo touží po stínu, a vy stojíte na prudkém slunci. Vaše tělo se potřebuje přikrýt, a vy stojíte nazí v chladu. Všechno jsou to způsoby boje. Nyní už nebojujete proti okolnímu světu, takže jste se museli rozdvojit.
Ego žije prostřednictvím tření; stačí mu skutečně cokoliv. Manžel bojuje se svou ženou, ona zase bojuje s ním. Není to nic jiného než způsob, jak vyživovat a posilovat ego. Čím více bojujete, tím je ego silnější, a čím více je ego posilováno, tím lépe můžete bojovat sami se sebou, protože to je ta nejtěžší bitva.
Zabít někoho jiného je rychlé; zabíjet sám sebe pomalu, postupně, po mnoho let, je velmi obtížné; je to pomalá sebevražda, během níž se ego cítí nesmírně dobře. Proto mají takzvaní zbožní mniši tak velké ego - u obyčejných lidí nenajdete tak obrovské ego, ať hledáte, jak hledáte. Chcete-li najít skutečně veliké ego, chcete-li vidět, jaké to je, pak jděte do Himálaje a tam, v jeskyních, ho najdete.
Člověk, který se odevzdal, neprohlašuje: "Já jsem se odevzdal," protože může pouze konstatovat, že se to stalo.

"Nikoliv, Vznešený. A proč?
Protože tím, Vznešený, nezískal žádnou dharmu.
Proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu."

Musíte odevzdat své "já", proto se mluví o odevzdání. Nemůžete tvrdit, že jste se vy odevzdali. Pokud to říkáte, pak jste vůbec nepochopili, o co jde.

"Nemá představu tvaru, zvuku,
vůně, chuti, doteku, ani předmětů v mysli.
Proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu."
On opravdu nic nezískal. Ve skutečnosti ztratil i představu, že něco získal. Proto se nazývá Ten, kdo vstoupil do proudu. Oprostil se od boje a ukončil válku, kterou vedl po mnoho, mnoho životů. Všech těchto představ se vzdal, už ho dále nezajímají.
Nemůže vám nic ukázat a říci: "Hele, tohle jsem získal. To je mé vítězství." Nemůže vám ukázat království, jež si vydobyl. Nezískal nic viditelného. Namísto toho, aby získal něco viditelného, se zbavil ega. Ztráta ega je obrovské vítězství. Je to ale výhra, o které se už nedá hovořit.

"Kdyby se, Vznešený,
domníval, že se mu to podařilo,
pak by lpěl na sobě,
na svém bytí,
na své duši,
na své osobě."

V okamžiku, kdy si pomyslíte - Já jsem vyhrál, já jsem se odevzdal - znovu vytváříte nové "já", znovu se objeví, znovu začne hledat možnosti, jak vyjádřit vše z pohledu ega. Znovu začnete vnímat své já.
Anglické slovo "percetion" /vnímání/ je nádherné. Vychází ze složeniny per-cap a capio, což znamená uchopit něco, vlastnit to, držet, podmanit si. Ve chvíli, kdy začnete vnímat, že jste v trochu odlišném stavu, si začnete podmaňovat ego, a ono si podmaní vás. A všechno zase vjede do starých kolejí. Podstata se vytratí; již nejste Tím, kdo vstoupil do proudu.
Stejně se ptá Buddha i na stadia, která se nazývají Ten, kdo se jednou navrátil a Ten, kdo se nikdy nenavrátil. Odpovědi jsou však stejné, takže jsem je do sútra nezahrnul. Tak dále:

Vznešený se zeptal:
"Co myslíš, Subhúti,
domnívá se arhat,
že dosáhl svého stavu vlastním přičiněním?"
Subhúti odpověděl:
"Nikoliv, Vznešený. A proč?
Protože není dharma, jež by se nazývala arhat.
Proto je on nazýván arhat.
A proč?
Já jsem, Vznešený, ten, koho Tathágata
určil jako jednoho z oněch,
kteří setrvávají v klidu.
Já jsem, Vznešený, arhat osvobozený od žádosti.
A přesto se, Vznešený, nedomnívám,
že bych byl arhatem osvobozeným od žádosti.
Kdyby tomu tak bylo, Vznešený,
Pak by Tathágata nemohl prohlásit,
že ,Subhúti, syn z dobré rodiny,
jenž je v čele těch,
kteří setrvávají v klidu,
nesetrvává nikde;
proto se nazývá
Setrvávající v klidu, Setrvávající v klidu'."

Jakmile to pochopíte, je to snadné. Jde o to, že jak začnete směřovat do světa pravdy, nemůžete už nic prohlašovat. Vaše tvrzení nebude tvrzením.
Jeden muž přišel k Buddhovi a zeptal se ho: "Dosáhl jsi cíle?" a Buddha řekl: "Nemohu to tvrdit, protože jsem ho dosáhl."
Uvědomte si, jak je to krásné. Řekl: "Nemohu to tvrdit, protože jsem ho dosáhl. Kdybych to tvrdil, pak by to byla známka toho, že jsem ničeho nedosáhl." Ale uvědomte si zároveň, jak je to obtížné. Kdyby Buddha řekl: "Nedosáhl jsem toho," pak by lhal. Kdyby řekl: "Dosáhl jsem toho," pak by to nebyla pravda, protože by v tom bylo obsaženo "já". Skutečné dosažení je možné jen tehdy, když zmizí "já". Vidíte, jak je to obtížné, jak je zde jazyk zcela bezmocný.

Buddha se zeptal:
"Co myslíš, Subhúti,
domnívá se arhat,
že dosáhl svého stavu vlastním přičiněním?"

Stát se arhatem však není dosažením stavu. Není to žádná hmatatelná věc. Nemůžete to uchopit, vlastnit, nemůžete se tím vychloubat. Je to svoboda, nikoliv něco, čeho by se člověk měl držet. Je to osvobození. Prostě jen odhodíte pouta. Jednoho dne se všechna pouta ztratí - a zmizí i poslední pouto představy "já". Pak už není přítomen nikdo; toto uvědomění si se nazývá arhat.
Buddha se ptá: "Domnívá se arhat, že dosáhl určitého stavu?"

"Proto je on nazýván arhat.
A proč? Já jsem, Vznešený,
ten, koho Táthagata určil
jako jednoho z oněch,
kteří setrvávají v klidu."
Nyní si Subhúti vybral sám sebe jako příklad. Říká: "Ty jsi určil, že já jsem toho dosáhl. Ty jsi prohlásil, že jsem se stal arhatem. Ty jsi prohlásil, že já setrvávám v klidu." Tímhle zvláštním způsobem Buddha vyjadřuje, že uvnitř již nikdo není - setrvání v klidu.
Setrvání v klidu znamená, že uvnitř již nikdo není, protože kdyby tomu tak bylo, pak by dál pokračoval neklid. Dům je tichý pouze tehdy, když v něm nikdo není. Kdyby se tam někdo objevil, třeba jen na malou chvíli, už by tam zavládl mírný neklid. Jakmile v něm někdo je, ihned začne přenášet věci z místa na místo. I kdyby spal, tak bude aspoň chrápat. Něco se prostě děje. Jakmile tam nikdo není, pak je všechno v klidu.
Buddha mluví o arhatovi ve spojení s naprostým klidem, kdy není možné nikde nikoho najít. Když Buddha prohlašuje: "Nyní, Subhúti, setrváváš v klidu," říká tím: "Nyní, Subhúti, již víc nejsi." Význam je stejný.
Subhúti praví: "Ty jsi prohlásil, že Subhúti setrvává v klidu, ty jsi prohlásil, že Subhúti se stal arhatem, což tedy musí být pravda, Vznešený. Jak by to mohlo být jinak? Ale já nemohu říci, že se nedomnívám, že jsem arhat osvobozený od žádostí. Kdyby tomu tak bylo, pak by ses mýlil.
Kdybych se domníval, že jsem arhat, pak by povstalo ego, pak by mě spoutalo já, pak bych byl znovu chycen do staré pasti. Kdyby se objevila představa, že já setrvávám v klidu, pak by klid zmizel, protože já by se znovu vrátilo a opět by tu byl ten, kdo setrvává." Tehdy již nemůžete setrvávat v klidu; stále čekáte, až se něco stane - objeví se neštěstí, sny, touhy, projeví se svět.
Ego je semínkem světa. Toto malé semínko obsahuje celý svět. Řekněte si - Já jsem - a celý svět se okamžitě začne projevovat.

Subhúti říká:
"Přesto se, Vznešený, nedomnívám,
že bych byl arhatem osvobozeným od žádostí.
Kdyby tomu tak bylo, Vznešený,
pak by Tathágata nemohl prohlásit,
že ,Subhúti, syn z dobré rodiny,
jenž je v čele těch,
kteří setrvávají v klidu,
nesetrvává nikde;
proto se nazývá
Setrvávající v klidu, Setrvávající v klidu'."

Když se to stane, zmizí ten, kdo setrvává, a dostaví se naprostý klid.
Prázdnota je příchutí Buddhova poselství. Je třeba dojít k poznání, že tu není nikdo, kdy přetrvává pouze nepřítomnost, ale není již nikdo, kdo by ji vyjádřil, pak není nikdo, kdo by mohl přijít a začít se tím vychloubat.
K tomu, abyste porozuměli Buddhovi, je třeba zahlédnout alespoň pár záblesků nebytí. Pomocí slov se můžete snažit pochopit, co říká, ale moc vám to nepomůže, nijak daleko se s tím nedostanete. Těch pár záblesků je nutných - a možných.
Posaďte se někdy v naprostém klidu, nic nedělejte, buďte v tichosti, nenechte se rušit ani mantrou, jménem božím nebo určitou jogínskou pozicí, nesnažte se rozjímat, ani meditovat - jen tiše seďte ve svém pokoji, ležte na trávě, dívejte se na hvězdy nebo zavřete oči; prostě jen buďte a nechte pramen energie tryskat na všechny strany - a náhle se objeví ony záblesky. Na okamžik budete cítit, že jste, i nejste.
Jste, určitě jste, ale přitom nejste. Nejste, a poprvé vlastně jste. Pak poznáte, proč jsou Buddhova slova plná paradoxů. Jste jen tehdy, když nejste. V dokonalé prázdnotě je naprostá přítomnost. Jakmile ego zcela zmizí, jste v jednotě, jste vším. Vytratíte se jako kapka a stanete se oceánem. Na jedné straně zmizíte a na druhé straně se poprvé objevíte. Osvícení je smrt a vzkříšení. A obojí se dostaví současně, simultánně. Dostaví se smrt a ihned je tu i vzkříšení. Musíte to však sami zakusit, vychutnat. Tato slova nejsou pouhými slovy, není to doktrína, ani filozofie; jsou to existenční prožitky.
Chápu, v čem je to pro vás obtížné. Mnozí z vás mi říkají - Když mluvíš o súfismu, naše srdce tančí, ale objeví se ta Diamantová sútra a naše srdce přestanou tančit. Je kdesi výš, je velmi vzácná.
Súfisty dokážete pochopit, jsou vám bližší. Hovoří o lásce. Jakmile zaslechnete slovo láska, hned si pod tím dokážete něco představit. Nechápete třeba plně súfiskou lásku, její skutečný význam, ale alespoň něco o ní víte; víte trochu, co to je, takže když zaslechnete o lásce, začnou se vaše srdce rozplývat. Ale Buddhova slova jsou mnohem vzácnější.
O každém to však neplatí. Někteří za mnou přišli s tím, že je to děsí. Je to různé. Můžete se zeptat Prasada; jeho srdce tančí s Diamantovou sútrou tak divoce, že z toho má málem infarkt. Nebo se zeptejte Pradeepy.
Jedno si zapamatujte - já promlouvám k mnoha lidem. Jsou odlišní, jejich přístupy jsou odlišné. Někdy vám to bude vyhovovat, jindy zase ne. Když vám to nebude vyhovovat, musíte zachovat klid, protože když to bude vyhovovat vám, pak to zase nemusí vyhovovat někomu jinému. Je třeba zachovat klid. Hovořím k mnoha lidem - nemluvím jen k vám a kvůli vám, ale mluvím k milionům těch, kteří tu nejsou, ale má slova se k nim dostanou.
Když se vám zdá, že je něco příliš obtížné a nepochopitelné, buďte trpěliví. Naslouchejte. Možná že vaše srdce nebude tančit, možná je to kdesi výše či hlouběji, než je srdce. Určité věci mají vztah k hlavě, jiné k srdci, a pak je to, co je mimo vše. Vy víte něco o své hlavě, víte něco o svém srdci, ale nevíte nic o tom, co je mimo vše.
Tato slova jsou vzácná. Diamantová sútra je diamantem, tím nejvzácnějším diamantem, jenž existuje ve světové literatuře. Nikde jinde se tak nemluví, nikde jinde se tak nelétá. Neuzavírejte se však, pokud máte pocit, že nemůžete doletět tak vysoko. Zkoušejte to. Stačí dostat se jen o kousek dál, než kde jste nyní, učinit jen pár kroků směrem k neznámu, a to samo už vás nesmírně obohatí.

Promluva osmá

28. prosince 1977

stále doma

První otázka:

Proč pocházejí všichni velcí duchovní Mistři z Východu?

Protože lidstvo ještě stále není jednotné. Východ je introvertní, Západ je extrovertní. Člověk je roztříštěn, mysl je schizofrenní. Proto pocházejí všichni velcí duchovní Mistři z Východu a všichni velcí vědci ze Západu. Západ rozvinul vědu a zcela zapomněl na vnitřní duši; soustředí se na hmotu, ale pomíjí vnitřní subjektivitu. Všechno je zaměřeno na objekt. Proto se všichni velcí vědci narodili na Západě.
Východ se mnohem víc soustředil na vnitřní duši a zapomněl na objektivitu, hmotu, na svět. Z toho povstali velcí duchovní Mistři; ale není to dobrá situace, tak by to nemělo být. Člověk by měl být v jednotě. Člověk by neměl přelétat z jedné strany na druhou. Člověk by měl být v proudu - ani extrovert ani introvert. Člověk by měl být schopen stát se obojím zároveň. Vyváženost vnitřního a vnějšího poskytuje tu největší estetickou zkušenost.
Ten, kdo se příliš nepřiklání ani k vnějšímu, ani k vnitřnímu, je vyrovnaný. Je to vědec i mystik zároveň. Prostě se to stane, prostě k tomu dojde. My pro to připravujeme vhodné pole. Rád bych viděl někoho, kdo není ani z Východu, ani ze Západu, protože být odněkud je špatné. Patří nám celá země a my patříme celé zemi. Člověk by měl být jen člověkem; člověk by měl být lidský - naprosto, dokonale. A z této jednoty povstane nové zdraví.
Východ trpí, Západ trpí. Východ stále jen trpí - můžete to vidět všude kolem - chudoba, hlad. Západ trpí; stačí pohlédnout do západní mysli - napětí, úzkost, zloba. Lidé ze Západu jsou chudí vnitřně, lidé z Východu zas navenek. Chudoba je špatná. Nezáleží na tom, zda je vnitřní nebo vnější; neměla by vůbec být. Člověk by měl být bohatý - vnitřně i navenek, obojí zároveň. Člověk by měl být všestranně bohatý.
Jen si představte někoho, kdo by byl zároveň Albertem Einsteinem i Gautama Buddhou. Přemýšlejte o této možnosti - je to možné. Kdyby žil Albert Einstein o trochu déle, stal by se z něho mystik. Začal přemýšlet o tom, co je uvnitř; začal se zajímat o vnitřní mysterium. Jak dlouho vydrží zaměstnávat vaši pozornost vnější záhady? Pokud jste nasměrováni, stejně se dříve či později přikloníte ke zkoumání vnitřních hlubin.
Mojí představou je svět, který není ani východní, ani západní, ani vnitřní, ani vnější, ani extrovertní, ani introvertní - je v rovnováze, je v jednotě.
Doposud tomu však tak není. Proto je tvá otázka pochopitelná. Ptáš se Proč pocházejí všichni velcí duchovní Mistři z Východu? Protože Východ je zaujat vnitřním, oproti vnějšímu. Je tedy přirozené, že když tomu tak bylo po celá dlouhá staletí, tak odtud vzešel Buddha, Nágárdžuna, Šankara, Kabír. Je to přirozené.
Jste-li soustředěni jen na vnější na úkor vnitřního, pak stvoříte Einsteina, Eddingtona, Edisona; to je také přirozené. Není to ale to nejlepší pro jednotu lidských bytostí. Něco v tom chybí. Člověk, jenž roste vnitřně, ale nevyrostl navenek, se jeví svému okolí jako nedospělý, jako hlupák. A stejně je to i u toho, kdo vyrostl příliš, kdo je dospělý, velmi vyspělý, zvládá matematiku, fyziku i chemii, ale uvnitř se ještě nenarodil, je stále v lůně.
Toto je mé poselství - zapomeňte na polokoule, na Východ a Západ - a zapomeňte i na polokoule vnitřního a vnějšího. Buďte v proudu. Jeho tok, pohyb, se stane vaším životem. Buďte přístupní vnějšímu i vnitřnímu růstu.
Proto učím lásce a meditaci. Láska je východem ven, meditace je vchodem dovnitř. A ten, kdo miluje a medituje, nepozná schizofrenii, nepozná rozpolcenost. Dosáhne naprosté jednoty, je v jednotě. Stane se skutečně duchovním.

Druhá otázka:
Bhagaváne, nejsi už znuděný a otrávený, když musíš den co den odpovídat na stále stejné otázky, zatímco my tu sedíme se zavřenýma očima i ušima, se zámkem na rtech, aniž bychom chápali
tvé poselství - že žádné odpovědi neexistují?
Neustále mne ohromuješ svou svěžestí v ranním světle, a já jsem pořád slepá, hluchá a chromá, mimo dosah tvého záření, které
zahlédnu jen na krátké okamžiky.
Za prvé - já nejsem, takže nemohu být znuděný a otrávený. Člověk musí nejprve být, aby mohl být znuděný. Čím více jste, tím více jste znudění. Čím méně jste, tím méně jste znudění. Proto jsou děti méně znuděné než staří lidé. Všimli jste si toho? Děti se téměř vůbec nenudí. Hrají si stále se stejnými hračkami, stále běhají za stejnými motýli, stále sbírají stejné mušle. Nenudí se.
Vyprávěli jste někdy dítěti pohádku? Poté, co ji vyslechne, řekne: "Povídej to znovu... a znovu." A kdykoliv se s ním setkáte, stále vám bude říkat: "Vyprávěj mi tu pohádku. Moc se mi líbila." Proč se dítě nenudí? Protože není. Nebo je pouze ve své podstatě; ego se ještě nezapojilo do jeho života. Ego je tím, co vytváří nudu.
Zvířata se nenudí, stromy se nenudí, a co je přitom nového na životě zvířat či stromů? Na růžovém keři vyrůstají každý rok stejné růže a ptáci zpívají stále stejnou píseň, každé ráno a každý večer. Kukačka nezná moc melodií, jen tu svou jedinou. Stále ji opakuje, je to monotónní. Ani jedno zvíře se ale nenudí, ani jeden strom se nenudí. Příroda nezná nudu. Proč? Protože příroda ještě nezná ego.
Ani Buddha se nenudil, ani Ježíš se nenudil, protože u obou neexistovalo ego. Příroda ho ještě nerozvinula, Buddha ho už odhodil. Buddha a příroda jsou téměř totéž. Říkám téměř, protože jeden rozdíl tu je - a to velmi významný - ale jen jeden jediný. Příroda je bez ega, ale nevědomě, Buddha je bez ega, ale vědomě.
Jak byste se mohli nudit, když víte, že tu nejste? Kdo by byl otrávený? Proto také přicházím každé ráno a odpovídám na vaše otázky. Já nejsem znuděný. Nemohu být znuděný. Už více než dvacet pět let nevím, co je to nuda. Nepamatuji se ani, jak chutná, jaký je to pocit.
Za druhé - otázky nejsou stejné. Nemohou být. Dávají je různí lidé, jak by to mohly být stejné otázky? Ano, někdy jsou to snad stejná slova, ale otázky nejsou stejné. Dva lidé se od sebe velice liší - jak by mohli pokládat stejnou otázku? I když jsou slova stejná, i když je stavba vět stejná, přesto bych vám rád připomenul, že otázka stejná není.
Tuto otázku mi položila Anand Shaila; nikdo jiný se takto ptát nemůže. Nikdo na tomhle celém světě se takto ptát nemůže. K položení této otázky je zapotřebí Shaila. A Shaila je jedna jediná; nejsou žádné jiné Shaily.
Pamatujte si, že každý člověk je jedinečný. Nazývat tyto otázky stejnými je neohleduplné. Já vaše dotazy respektuji. Nejsou stejné. Mají svou vlastní příchuť, svoji barvu, ale musíte se velmi pozorně dívat, abyste si všimli rozdílů, jinak je stěží uvidíte.
Když se rozhlédnete a uvidíte, že všechny stromy kolem jsou zelené, budete si myslet, že je to stejná zeleň? Pak ovšem nevíte, jak se dívat na barvy. Přiveďte si tedy malíře, požádejte ho o radu, a on vám řekne: "Jsou to různé zelené barvy. Existují tisíce druhů zelené - různé odstíny, jemné rozdíly. Žádné dva stromy nemohou být stejně zelené." Jen se rozhlédněte a sami uvidíte - ano, každá zelená je jiná než ta druhá.
A stejné je to i s otázkami. I kdyby člověk kladl stále znovu a znovu jednu otázku, přesto nebude stejná, protože všechno se mění. Nic není statické. Nemůžete dvakrát vstoupit do téže řeky a stejně tak nemůžete potkat stejnou osobu. Shaila nemůže tuto otázku položit zítra, protože už to nebude stejná osoba. Ganga bude proudit dál, uplyne mnoho vody. Tento okamžik je vhodný, zítra již vhodný být nemusí; na hladině vědomí se může objevit něco jiného.
Nejsou dvě osoby, které by mohly dát stejnou otázku, a dokonce ani jeden člověk se nemůže ptát stejně, protože se neustále mění. Je jako plamen, neustále ve změně. Ale je stále třeba hledět do hloubky. Nikdy jsem se nesetkal se stejnými otázkami. Vaše otázky mne vždycky vzrušují. Stále mne udivuje, jak se dokážete ptát.

Nejsi už znuděný a otrávený, když musíš den co den odpovídat na stále stejné otázky, zatímco my tu sedíme se zavřenýma očima i ušima, se zámkem na rtech, aniž bychom chápali tvé poselství,
že žádné odpovědi neexistují?
Právě to, že tu sedíte se zavřenýma očima i ušima, se zámkem na rtech, aniž byste chápali mé poselství, je pro mne výzvou. Je to velké dobrodružství. Jste vytrvalí, já jsem také vytrvalý. Otázka zní - Kdo vyhraje? Zda zůstanete navždy uzavřeni, nebo se mě vám jednoho dne zželí a začnete naslouchat... a alespoň trochu otevřete své uši, svá srdce? Je to zápas. Je to souboj mezi Mistrem a žákem - neustálý boj.
A žák nemůže vyhrát. Nikdy se nestalo, že by vyhrál. Může to odkládat, může se zdráhat, ale nemůže vyhrát. A čím déle váhá, tím jistější je porážka. Prorůstám vaším bytím v mnoha podobách. Vy tu jen sedíte se zavřenýma očima i ušima, s uzavřeným srdcem; tak tu buďte, nic víc. Prostě tady buďte. Dříve či později mé poselství zaslechnete.
Jak dlouho můžete zůstat uzavřeni? Říká se, že pokud člověk vytrvá ve svém bláznovství, stane se moudrým. Vytrvejte. Jednoho dne, navzdory vám samým, to zaslechnete. Proto k vám mluvím každé ráno, každý večer, dál a dál po celé roky.
A říkáš dál, že nechápete poselství - že žádné odpovědi neexistují. Poselství k vám dorazí jen tehdy, když ve vaší mysli nebudou žádné otázky, nikdy dřív se to nestane. Jak byste mohli chápat poselství o tom, že nejsou žádné odpovědi, když máte stále ještě plno otázek? Otázka vychází z předpokladu, že odpověď existuje, jak jinak by mohla existovat otázka? Otázka nemůže existovat sama o sobě; je závislá na odpovědi, nebo alespoň na možnosti, že bude zodpovězena.
V den, kdy si uvědomíte, že již nemáte žádné otázky, jen v ten den uslyšíte poselství o tom, že nejsou žádné odpovědi. A v ten den také zjistíte, že vy se neptáte a já neodpovídám. Nastane naprosté ticho. Veškeré tázání se a odpovídání bylo jako sen.
Vy se ale ptáte, tak musím odpovídat. Je to jediný způsob, jak vám pomoci, abyste se zbavili svých otázek. Pamatujte si, že mé odpovědi nejsou odpovědi, ale jen prostředek. Mé odpovědi neodpovídají na vaše otázky, protože já naprosto jasně vím, že žádné otázky nejsou. Všechny otázky jsou nesprávné. Vy jste si je vysnili. Ale když se ptáte, já vás respektuji. Odpovídám. Mé odpovědi jsou vyjádřením respektu vůči vám, je to prostředek. Pomůže vám uvědomit si, že otázky pomalu, pomaloučku mizí.
Jednoho dne se probudíte bez jakékoliv otázky. Tehdy si uvědomíte, že jsem vám nikdy na nic neopověděl. Na nic se nedá odpovědět, protože v existenci neexistuje jedna jediná otázka. Existence je bez otázek. Je to zázrak; není to problém, který je nutno řešit, ale zázrak, jenž je třeba milovat - zázrak, který je třeba prožít.

A Shaila říká Neustále mne ohromuješ svou svěžestí v ranním světle, a já jsem pořád slepá, hluchá a chromá, mimo dosah
tvého záření, které zahlédnu jen na krátké okamžiky.
Tyto krátké okamžiky stačí. Tyto krátké okamžiky jsou nadějí. V těchto krátkých okamžicích do vás vstupuji. Tyto krátké okamžiky budou postupně delší a delší. Jednoho dne zjistíte, že tyto krátké okamžiky nad vámi zvítězily. Alespoň na malou chvíli nastane spojení mezi mnou a vámi, to stačí, to naprosto stačí. Sebemenší pohled do nitra může zažehnout plamen. Jiskřička začne spalovat vaši mysl do hloubky, k jejím kořenům, ke kořeni a už to je.

Třetí otázka:

Tyhle Buddhovy sútry mě nebaví. Jsou strohé,
obtížné a komplikované. Copak pravda není prostá?

Pravda je prostá a pravda je složitá. Ve skutečnosti je složitá proto, že je prostá. Je tak prostá, a vaše mysl je tak složitá, že to nemůžete pochopit; dál a dál ji míjíte. Je tak prostá, že není pro vás žádnou výzvou. Je tak prostá, že ji přejdete bez povšimnutí a nejste si vůbec vědomi toho, že jste právě minuli pravdu.
Pravda je prostá, protože je zjevná. Ale prostá neznamená jednoduchá. Jednoduchost je velmi komplexní jev. Vstoupíte-li do ní, budete ztraceni, nikdy už nebudete schopni dostat se z ní ven. Tato jednoduchost má v sobě hloubku; není nijak povrchní. Abyste této jednoduchosti dosáhli, musíte opustit mnoho věcí - a to může být velmi obtížné.
Tak například, proč vám připadají Buddhovy sútry příliš obtížné? Protože nejsou logické. Pokud se dokážete zbavit své logiky, budou prosté. Obtížnost vychází z vaší mysli, nikoliv z Buddhových súter. Byl to velmi prostý člověk. Pouze konstatoval fakta. Ty problémy vycházejí z vás, protože vy nejste schopni prostá fakta přijmout. Máte své představy. A ty do toho stále vnášíte.
Ptáte se - Jak je to možné? Má-li tento muž pravdu, pak je celé mé logické uvažování mylné. A to nejste ochotni přijmout; veškeré vaše vychování a vzdělání bylo logické. A on vám tu stále dál tvrdí nelogické věci. Nemůže jinak. V oné výši, v nekonečnosti, logika neexistuje. Co může dělat? V nekonečnosti je všechno paradoxní. V nekonečnosti se protiklady setkávají, opaky se stávají jednotou. Co může dělat? Musí to přijmout. Před vámi vyvstává problém - protože chcete, aby byly tyto pravdy přeloženy do jazyka vaší logiky.
Představte si, že by student fyziky prohlásil: "Nesouhlasím s výrokem Alberta Einsteina."
"Ne?" řekne učitel. "Proč ne?"
"No, především je to nudné, a kdykoliv to vysvětlujete, tak okamžitě usnu. Za druhé, je to nevyvážené. Jen se podívejte! E=mc2. Na jednu stranu rovnice dal jen jeden údaj a další tři nastrkal všechny na druhou stranu. Nevypadá to hezky. Proč nepřesunul jednu věc napravo, aby by vzorec symetričtější? Proto ho tolik nemám rád."
Vyřkl tím kouzelnou otázku. Není to symetrické - Jaký druh rovnováhy to tedy je? Obě strany nejsou stejné. Není to hezké - pouhým přesunutím jednoho údaje na druhou stranu by bylo všechno mnohem lepší, symetričtější.
Ten hoch si ani v nejmenším není vědom toho, co říká, ale každopádně to zní logicky. Ovšem Einsteinův vzorec není k tomu, aby vás pobavil. Je tu k vyjádření skutečnosti. Pokud vás nudí, pak je to prostě jen důkaz toho, že jste hloupí, že nedokážete pochopit onen pronikavý vhled. Říká se, že pouze dvanáct lidí bylo kdy schopno pochopit Einsteinovu teorii relativity. Jen dvanáct lidí na celém světě?
Pravda je prostá, ale jakmile jdete do detailů, když se do ní začnete ponořovat do hloubky, stane se složitou. Tak například svatý Augustin prý řekl: "Každý ví, kolik je hodin. Vím to i já, ale když se mě někdo zeptá - Kolik je hodin? Zkus mi to vysvětlit - pak jsem zcela zmaten."
Vy víte, kolik je hodin, žijete podle určeného času. V šest ráno vstanete, v jedenáct večer si jdete lehnout, v jednu hodinu se naobědváte. Jdete do práce, přijdete domů. Užíváte čas, víte kolik je hodin, ale dokážete to vysvětlit? Ve chvíli, kdy to začnete vysvětlovat, se vám čas vymkne z ruky. Nikdy jste ho neviděli, nikdy jste ho nedrželi. Nemůžete ho uchopit. Co je to?
Augustin měl pravdu - problém se objeví v okamžiku, kdy se snažíte něco vysvětlit. Světlo je tak prosté, je všude kolem nás, tančí ve stromech; celá obloha je plná světla. Zkuste to vysvětlit slepci a on vám znuděně řekne: "Nech už těch nesmyslů." Zjistíte, jak je obtížné vyjádřit to slovy.
Opusťme teď otázku světla. Je to vědecký problém; vy si s tím hlavu lámat nemusíte. Milovali jste, víte tedy, co je to láska. Určitě jste někdy milovali - alespoň svou matku, svého otce, svou sestru, nějakou ženu, manželku, manžela, své děti. Dokážete vysvětlit, co je to láska? Začnete váhat. Najednou jako byste ztratili svou veškerou inteligenci - jako by vám někdo zasadil smrtelný úder. Jste ochromeni. Co je láska? Dovedete to definovat?
Láska je osobní zkušenost, každý ji nějakým způsobem poznal, ale nikdo ji nedokáže definovat. Nirvána není zkušeností všech lidí - objeví se čas od času - a Buddha se vám pokouší vysvětlit, co to je. Pravda je prostá, ale ve chvíli, kdy se ji pokusíte vysvětlit, začne být složitá.
A pamatujte si, že tu nejste jen proto, abyste se něčím bavili. Nejsem proti zábavě, ve správný čas je velmi vhodná. Ale je třeba i něco víc než jen to, pouze tak se může dostavit osvícení. Osvícení je tou nejnižší potřebou. Osvícení je tou nejvyšší potřebou. Pokud jdete z jedné zábavy do druhé, pak zůstáváte na povrchu; nikdy nedosáhnete růstu, zůstanete nedospělí.
Chápu vaše problémy. Říkáš Tyhle Buddhovy sútry mě nebaví. Zkus k nim pistoupit tak, aby tě bavily. Snaž se najít potěchu v něčem vyšším. Jsou tu vyšší jevy. Když budeš chtít s potěšením poslouchat indickou hudbu, budeš se to muset naučit. Nemůžeš jen tak přijít a hned ji pochopit. Vyžaduje to od tebe určitou přípravu, bude to chtít schopnost vnímání. Není to tak jednoduché. Chce to od tebe porozumění... hluboké porozumění zvuku a tichu - protože hudba se skládá ze zvuků a ticha. Nejsou to jen zvuky; je v ní obsaženo i ticho.
Hudba je vyšší a hlubší, když je v ní obsaženo více ticha. Když rezonuje s vaším tichem, když pronikne do vašeho srdce a uvolní vnitřní ticho, když se při jejím poslechu vytratí mysl, ustane myšlení.. Ale nejprve to musíte pochopit, naučit se tomu, musíte být uvolnění a vnímaví. Jednoho dne zjistíte, že je to obrovské potěšení. Ale pokud chcete, aby se vám to líbilo hned teď, ač na to nejste připraveni, pak to není vina hudby.
Neříkejte, že Buddhovy sútry jsou nudné, ale řekněte, že ještě nejste schopni porozumět jejich nekonečnosti, nedokážete pohlédnout do takové výše, neumíte vyšplhat až na Everest uvědomování si. Buddha hovoří z nejvyššího vrcholu. Budete muset alespoň trochu povylézt ze své temné díry. Pak začnete lézt po horách, ale jen tehdy, když porozumíte sluncem ozářeným sútrám.
Je to obtížné, protože na takové chápání nejsme vůbec připraveni, takže místo toho občas pocítíme nudu. Bojujte s nudou, zničte ji, utečte před ní. Musíte jít s Buddhou, musíte vidět to, co viděl on. Jakmile to spatříte, budete naplněni.

Čtvrtá otázka:

Bhagaváne, je to jediné, co nám brání jít domů, pochybnost, že stále ještě doma nejsme, což je posilováno všemi kolem nás?

Ano, Shobo. Pochybnost je jediná věc, která v tom brání - pochybnost, že nejsme takoví, jací bychom měli být. Pochybnost, že Bůh nemůže být v našem nitru. Jak by mohl? Všichni vám přeci vždycky tvrdili, že Bůh sedí na zlatém trůnu v sedmém nebi, obklopen anděly hrajícími na harfy a zpívajícími halelujá.
On není tady, je velmi daleko. Je veliký, je mohutný, je věčný, je tam, i onde. Jak by mohl být ve vašem srdci? Vždyť vaše srdce je tak malé. Jak by v něm mohl být? Jste tak ubozí a špatní a odsouzeníhodní. Jak by tam mohl být? Je-li Bůh ve vás, kde by pak byl ďábel? Pochybnost...
A tak když někdo řekne, že Bůh je ve vás, nemůžete to přijmout. Slyšeli jste mockrát, že Ježíš říkal lidem: "Ve vás je království boží." Ale jeho následovníci nenaslouchali, stejně jako všichni křesťané. I jeho nejbližší žáci se stále dál ptali na Boha, jenž je na nebesích, a Ježíš jim stále říkal: "On je ve vás," ale oni dál a dál říkali: "Jaký bude život v ráji po smrti? Kdo bude sedět po pravé straně od Boha? Jaké tam bude naše postavení? Kdo bude kým? Jak to bude rozděleno?" A Ježíš dál tvrdí: "On je ve vás," ale nikdo mu nevěří, protože jste nebyli učeni, abyste důvěřovali v sebe.
Od samého narození jste byli odtrháváni od svého bytí. Všichni vás posuzovali - vaši rodiče, učitelé, kněží, politici. Všichni vás posuzovali. Všichni říkali - Hej ty! Nejsi takový, jaký bys měl být! Musíš se chovat správně. Musíš se stát dokonalým.
Byly vám stanoveny cíle a podle nich a podle představ o dokonalosti vás stále posuzovali a odsuzovali. Jak byste mohli přijmout poselství, že Bůh je ve vás, že už jste doma, že jste odtud nikdy neodešli, že je všechno tak, jak má být? Uvolněte se a jste tam. Nic nemusíte hledat a nacházet; stačí se uvolnit a jste tam.
Objeví se pochybnost - Bůh ve mně? Můj otec přeci říkal: "Jsi to nejošklivější dítě ve městě." A matka mi říkala: "Proč jsi radši nezemřel? Jsi ostudou rodiny, jsi její hanbou. Stydím se za to, že jsem tě porodila." A učitel říkal, že jsi hloupý a tupý a pomatený. A kněz říkal, že jsi zralý pro peklo, že jsi hříšník.
Jedné noci jsem četl o jakémsi indickém mystikovi, kterého pozvali do křesťanského kostela. Po úvodním slově zahřímal křesťanský kněz na shromáždění: "Všichni jste hříšníci! Padněte na kolena a modlete se! Skloňte se k modlitbě!"
Všichni poklekli kromě mystika, hinduistického mystika. Kněz na něho pohlédl a řekl: "Vy se nepřipojíte k naší modlitbě?"
A on na to odvětil: "Chtěl jsem se k vám připojit, ale nejsem hříšník. A nemám pocit, že by kolem mne byli samí hříšníci. Chtěl jsem se připojit k vaší modlitbě, ale teď už to není možné. Nemohu padnout na kolena. Nejsem hříšník. Bůh je ve mně. Nemohu být k němu tak bezohledný. Mohu se modlit jen díky tomu, že Bůh je ve mně. Já se nemodlím za něco. Má modlitba je díkůvzdání, vyjádření vděčnosti za vše, co mi bylo dáno; je to dík za to, že si mne vybral jako své ztělesnění, že mě tím poctil, že jsem jeho částí, že mi náleží. Jsem připraven se modlit, klidně i na kolenou, ale nejsem hříšník, protože to prostě není pravda."
Všichni vám tvrdili, že jste hříšníci, že dokud vás Ježíš nespasí, budete směřovat do pekla. Byli jste tak odsuzováni, že když na vaše bytí zaútočilo toto východní poselství, začali jste pochybovat: "To není možné. Já? Že jsem nikdy neopustil svůj domov? Možná to platí o Buddhovi, možná to platí o Ježíši, ale o mně? Já jsem hříšník."
Nikdo není hříšník. I když žijete v nejtemnějším koutě svého života, stále jste božská bytost. Svou božskost nemůžete ztratit, není to možné. Je to vaše skutečné bytí. Je to vaše pravá podstata.

Shobha se ptá Je to jediné, co nám brání jít domů, pochybnost, že stále ještě doma nejsme, což je posilováno všemi kolem nás?

Ano, je to posilováno všemi kolem. Proto říkám, že láska je skutečná je tehdy, když vás někdo bere jako božskou bytost. Objeví-li božskou podstatu vaší bytosti. Pokud někdo tvrdí, že tomu tak není, pak to není ani láska. Může to být vaše matka, může to být váš otec, na tom nezáleží. Jakmile vám někdo vnutí představu o neúctě k sobě samému, vpichuje vám tím jed do žil. Říká-li někdo, že vás není ochoten přijmout takové, jací jste, že vás bude Bůh milovat jen po splnění určitých podmínek, pak vás tím ničí, je to váš nepřítel - dejte si na něho pozor.

Pátá otázka:

Nedávno jsem chtěl vstoupit branou s jedním indickým sannjásinem, ale stráž ho sem bez jakéhokoliv vysvětlení odmítla vpustit. Když jsem o tom mluvil s Laxmi, nepřímo mi řekla, že to není moje starost. Kdykoliv však vidím, že se někomu děje bezpráví, okamžitě reaguji a snažím se mu pomoci. Není skutečně
moje starost to, co se děje druhým lidem?

Otázku položila Ma Deva Tulika.
Je to velice důležité pro každého, kdo je tady a kdo by se mnou chtěl určitým způsobem navázat nějaký vztah. Vše, co se děje v této komuně, děje se podle mne. Vím, koho nevpustili branou. A ten, koho sem nepustili, ví, proč musel od brány odejít. A tvoje starost to opravdu není.
Tohle musíte dokonale pochopit - cokoliv se tu děje... nemusím vycházet ze svého pokoje, já z něho vycházím jen ráno a večer, a nikdy neprocházím ášram - ale zcela přesně vím o všem, co se tu děje. A děje se to podle mne. Nezasahujte do toho, prosím.
Je tu několik takových, jako je Tulika, kteří neustále zasahují tam, kde nemají. Chtějí posuzovat, co je špatné a co dobré. Pokud to víte, pak už tu nemusíte být, dosáhli jste osvícení - jděte domů.
Vaší starostí není rozhodovat o tom, co je vhodné a co ne. Tohle není běžné místo, takže tu nejsou vítáni běžní lidé. Probíhá tu jakýsi neobyčejný experiment. Pokud cítím, že má být někdo u brány odmítnut, pak má být odmítnut. Mám-li pocit, že není třeba uvádět důvody, pak není třeba uvádět důvody. Je to součást jeho života i práce.
Vy byste do toho neměli vstupovat. Jakmile to začnete dělat, ztratíte tím jen příležitost ke svému růstu. Stráže mají své povinnosti; přesně vědí, co mají dělat. A já jsem s nimi ve spojení a vím, co dělají. Vy máte prostě jen projít dovnitř.
Tohle není obyčejné místo. O vše je tu postaráno, a pokud někdo potřebuje ránu po hlavě, pak ji dostane. Nemůžete tomu bránit, protože jinak se začnete mísit s jeho růstem, stanete se jeho překážkou a tím vytvoříte překážky i sami sobě. A náhle tím budete pobouřeni a roztrpčeni.
Je tu několik takových lidí - například Padma Sambhava. Stále mi píší o tom, co se tu děje, a že někdo udělal to či ono, což by vlastně nemělo být. Není tu nikdo, kdo by měl rozhodovat o tom, jak by to mělo být. V okamžiku, kdy se stanete částí mé komuny, předáte veškerou zodpovědnost mně. Jinak by to nemohlo fungovat.
Já znám muže, kterého stráže odmítly vpustit, a dobře vím, proč to učinily. Není důvod k tomu, abych uváděl nějaký důvod. Kdybych uváděl důvody, proč se stalo tohle a tamto, pak by celá má práce spočívala pouze v tom, že budu uvádět důvody. Přicházejí sem tisíce lidí a každému z nich bych měl uváděl důvody a všechno jim vysvětlovat? Laxmi má pravdu.
A pamatujte si, že Laxmi nikdy nečiní nic sama o své vlastní vůli. Je to dokonalý nástroj. Proto jsem si ji vybral pro tuhle práci. Teď už nemůže být vybrána Tulika, protože ta má svou vlastní představu o tom, co je dobré a co špatné. Laxmi žádnou představu nemá. Prostě jen naslouchá a činí. Ať jí řeknu cokoliv, vždy to učiní.
Tohle je třeba se naučit, protože brzy tu bude ještě větší komuna, budou sem přicházet tisíce lidí a tohle musí být každému naprosto jasné. Není možné vznášet stále podobné otázky. Dál a dál mi píšete - Někdo udělal to či ono. Tohle je moje starost, a pokud si myslím, že něco není tak, jak by mělo být, hned tomu zabráním. Nemusíte mi to neustále vystavovat na oči. Je to ztráta mého času.
Vás to ale nesmírně vzrušuje. Je tu pár pošetilců, kteří se vzdali sannjásy, protože měli pocit, že se zde děje něco nesprávného. Ztratili tím svou příležitost. Tohle nebyla jejich starost. Přišli sem kvůli svému vlastnímu růstu. Jejich přijímání musí být naprosté, jen tak to může fungovat, jen tak vám mohu pomoci. Prosím, nepředkládejte mi žádné návrhy. Ve chvíli, kdy to učiníte, se mou ztratíte kontakt.
Tady není demokracie. Nikdo se vás neptá, co by se tu mělo dělat a jak by se to mělo dělat. Tohle je třeba uvědomit si již od samého začátku - tady nebude nikdy demokracie. Vaše hlasy si nikdo nevyzvedne. Stáváte se částí tohoto celku s vědomím, že ať rozhodnu jakkoliv, vždy to bude absolutní. Pokud na to nepřistoupíte, pak můžete v naprostém klidu odejít.
Lidem může být bráněno ve vstupu, ale nikdy ne v odchodu. Můžete odejít. Viděli jste, že by bylo někomu bráněno v odchodu? Můžete se svobodně rozhodnout a odejít, vy jste svobodní. Je to vaše rozhodnutí. Když tu chcete být, pak tu buďte naprosto a zcela. Pokud cítíte, že tohle místo není pro vás vhodné, že nemůže naplnit vaše představy, že vám nevyhovuje, pak můžete svobodně odejít.
Tohle místo nebude nikdy podle vašich představ. Tohle místo vás má změnit; nemůže být podle vašich představ. Tohle místo má dokonat vaši proměnu. A vy jste na začátku. Jak můžete vědět, co je správné a co špatné? A jak můžete žádat o udání důvodů? Proč se do toho pletete?
Ten Ind, kterého sem stráže nevpustily, se tu může znovu objevit a zeptat se, pokud se chce zeptat. On už se ale ptal a bylo mu řečeno, proč sem nemá chodit. Tyhle věci však nejsou pro uši všech. Bylo by to vůči němu bezohledné. Prostě mu byl sdělen důvod a on ho pochopil, protože sám ví, co se stalo.
Náhle se to toho zapleteš ty. Myslíš si, že činíš nějaké dobročinní, obrovskou službu. Myslíš si, že někoho zachraňuje před bezprávím. Přitom ale nevíš, o co jde. A nemusíš to vědět, protože není možné, abych tu seděl a vyprávěl vám příběhy o všech, kteří tu jsou. Ty můžeš rozhodovat pouze sama o sobě.
Tohle je místo, kde není mnoho věcí podle vašich představ. Musíte se na to vyladit. Někteří lidé se účastní skupinového sezení a pak píší - Proč se ve skupinách objevuje násilí? A vychází to z vedoucí skupiny, což je žena, která tím byla pověřena. Účastnila se dvou, tří sezení a skončila.
Ona sama si to vyžádala. Nechtěl jsem jí dát tuhle skupinu, měl jsem s ní jiné záměry, ale ona mě o to požádala. Tak jsem řekl - Dobrá. Ale když řeknu - Dobrá - měli byste vědět, co tím myslím. Chci tím říct, že rozhodnutí je na vás.
Ona si myslela, že všechno ví, protože se stala vedoucí skupiny. A já věděl od samého počátku, že to nebude schopna vykonávat, protože jde o jednu z nejlepších skupin, která momentálně na světě funguje. Nikde jinde není povolena taková svoboda.
Na Západě mají podobné skupiny určitá omezení, protože jejich vedoucí mají svá omezení. Mohou jít jen tak daleko, jak mohou. Jakmile vidí, že je situace příliš složitá, že nebudou schopni ji zvládnout, že by se jim mohla vymknout z ruky, pak ji začnou bránit. My však věříme, že žádné hranice nejsou nutné.
Posílám lidi do těchto skupin, jen když vidím, že pochopili, jak je možné tyto hranice překročit. Jak je možné jít za hranice sexu, násilí, hněvu, vzteku. Všechna tato pouta je třeba zpřetrhat. Je to dokonalý průlom - ale je třeba zbavit se pout.
Ta žena však dostala strach, a teď stojí proti celé skupině. Ptá se mě: "Jak jsi mohl dovolit projevy násilí?" To není vaše starost. Pokud nejste schopni jít do toho naplno, pak od vás nikdo nechce, abyste se do toho vůbec pouštěli. Hm? Můžete jít do nějaké jiné skupiny a dělat něco jiného - zazen, vipašjanu. Kolem vás je spousta hraček. Hm? Můžete si vybrat.
O tomhle mi už ale nepište. Vše, co se tu děje, se děje pod mým dohledem. Není jediné věci, o které bych nevěděl, takže není třeba, abyste mě o tom informovali vy. Já o tom vím. Je to pouhé plýtvání časem.
Od okamžiku, kdy se odevzdáte a stanete se sannjásinem, musí být vaše odevzdání se naprosté a úplné. Prožijte pár měsíců v podmanění a uvidíte sami - je to alchymie, která vás přetvoří.
Přicházejí sem lidé a říkají si - Jak je to možné? Sannjásinům, kteří jsou tu déle, to nevadí. Stráže brání někomu ve vstupu a oni klidně projdou kolem. Co je to s nimi? Copak nevědí, že to není správné? Jsou z nich apatičtí a nezúčastnění lidé?
Ne, jen to pochopili, a to čeká i vás. Pomalu a pozvolna jim došlo, že vše, co se tu děje, se děje podle určitého plánu, vedení. Je v tom skryt určitý záměr. A ten znám jenom já. Můžete se zeptat Laxmi; ona ho také nezná. Prostě se mě jen ptá, co má dělat, a pak to udělá. Nemůžete se ptát stráže u brány - Co to děláte? Ona jen vykonává, co jí bylo řečeno.
Máte-li se stát částí komuny, pak musíte tohle vše dokonale pochopit. Musíte se uvolnit, musíte přestat posuzovat. Brzy, po několika měsících relaxace a rozjímání, to budete schopni pochopit. Přesně jako ti sannjásini, kteří jsou tu už déle - ti už to chápou.
Šestá otázka:

Ke konci dne jsem měl vždy pocit, že si zasloužím malou odměnu - pivo, cigaretu nebo nějakou drogu. Teď mi už nic z toho nepřináší uspokojení, ale přesto stále po něčem takovém toužím.
Z čeho vychází tato touha a co by ji uspokojilo?

Nic ji nemůže uspokojit. Jemný mechanismus touhy je třeba pochopit. Touha funguje tak, že stanoví podmínky k dosažení štěstí. "Já budu šťastný, když budu mít tohle auto, tuhle ženu, tenhle dům." Naplnění touhy odstraní podmínky dosažení štěstí. Následující úleva vám přinese dobrý pocit. Ve skutečnosti jste však pouze odstranili zcela nepodstatné překážky stojící v cestě ke štěstí, ale zanedlouho si budete opět říkat - Když si znovu vytvořím podobnou překážku a pak ji zase odstraním, tak se budu cítit stejně báječně jako tehdy. A tak je to s touhou, kterou můžete vyplnit, ale vede to jen k vytváření nových a nových přání.
Všimli jste si toho? Nejprve si stanovíte podmínky. Řeknete si: "Dokud nezískám tuhle ženu, nemohu být šťastný. Šťastný můžu být jen s touto ženou." Začnete tedy usilovat o to, abyste ji získali. Čím je to obtížnější, tím větší nadšení cítíte.
Čím je to obtížnější, tím větší je to pro vás výzva. Čím je to obtížnější, tím víc dáváte v sázku; stává se z vás hazardní hráč. A s tím rostou i naděje a touha po získání oné ženy. Je to těžké, je to vzrušující. Máte pocit, že to bude něco báječného - vždyť je to tak obtížné, tak nesnadné. Ženete se dál a dál, a jednoho dne ji skutečně získáte.
Jakmile se vám to podaří, zmizí veškeré podmínky - Teď už ji mám, takže mohu být šťastný. Podmínky byly u vás na prvním místě. Teď ji máte a cítíte úlevu. Už se nemusíte nikde honit, už se vám to podařilo, všechno máte pevně v rukou a cítíte se skvěle - dostavila se úleva.
Jedno jsem viděl, jak se tu prochází Mulla Nasrudin, kleje a něco ho nesmírně trápí. Zeptal jsem se ho: "Co se děje? Bolí tě žaludek nebo hlava? Co ti je? Vypadáš hrozně zoufale."
Odpověděl: "Nic mi není. Mám jen moc malé boty."
"Tak proč je tedy nosíš?"
Řekl mi: "Je to jediná úleva, kterou cítím ke konci dne - když si ty boty sundám. Je to neuvěřitelná úleva, takové blaho. Ale je to jediná radost, kterou mám, takže je nemůžu zahodit. Jsou sice o číslo menší a nosit je, je přímo peklo, ale večer se to změní v ráj. Když přijdu domů, sundám si je a padnu na postel, tak si řeknu, že jsem dosáhl blaženosti. Je to báječné."
Přesně to děláte i vy. Vytváříte bolest, vytváříte zlobu, horečnatě se za něčím honíte, a pak jednoho dne přijdete domů, sundáte si boty a řeknete - Páni, to je úleva. Tak jsem toho dosáhl. Jak dlouho to ale může trvat? Taková úleva trvá jen pár okamžiků. Pak to všechno začne nanovo.
Ta žena už vám není k ničemu, protože jste ji dostali. Nemůžete si stanovit nové podmínky. Nikdy si už neřeknete - Získal jsem ji, takže budu šťastný. Vy už ji máte. A začnete se rozhlížet po další ženě a říkáte si - Kdybych tak dostal tuhletu... Už jste to prokoukli - nejprve si musíte stanovit podmínky svého štěstí, pak se za nimi zoufale hnát, a nakonec se jednoho dne dostaví úleva. Je to naprosto nicotné.
Ten, kdo něco pochopil, jasně vidí, že není třeba dávat si nějaké podmínky. Šťastni můžete být i bez nich. Proč chodit v malých botách a trpět jen proto, že se nakonec dostaví pocit úlevy? Proč necítit úlevu stále? Vy ji však cítit nebudete, v tom je ten problém. Vy k tomu potřebujete kontrast. Budete šťastni, ale nebudete to cítit.
A to je definice naprosto šťastného člověka - naprosto šťastný člověk je ten, kdo neví nic o štěstí, kdo o něm nikdy nic neslyšel; on je šťastný, nepodmíněně šťastný, takže jak by mohl vědět, že je šťastný? Jen nešťastní lidé říkají - Já jsem šťastný, všechno je báječné. To jsou nešťastní lidé. Šťastný člověk o štěstí nic neví. Prostě v něm je, vždycky v něm byl. Je to přirozené jako dýchání.
Necítíte obzvláštní štěstí nad tím, že dýcháte. Tak udělejte tohle - ucpěte si nos. Proveďte jogínské cviky a dlouho zadržujte dech. Najednou to ucítíte. Zadržte ho ještě chvíli. Buďte správní jogíni - potlačte ho. Najednou všechno vybouchne a vy pocítíte obrovskou radost. Je to pošetilé, ale přesně tak to všichni činí. Proto i ty čekáš na večer.
Štěstí je tady a teď, bez jakýchkoliv podmínek. Štěstí je přirozené. Stačí ho vidět. Neklaďte si podmínky. Buďte šťastni jen tak. Ke štěstí není třeba hledat příčiny. Buďte prostě šťastni.
Stromy jsou šťastné a přitom si večer nedávají pivo ani cigaretu; jsou prostě šťastné. Koukněte! Vítr je šťastný, slunce je šťastné, písek je šťastný, moře je šťastné a všechno je šťastné kromě člověka - protože nic si nevytváří podmínky. Tak buďte šťastní.
Nemůžete-li být šťastní, pak si nevytvářejte podmínky, které je obtížné splnit. Mulla má pravdu - je to drobnost. Chápu ho. Je mnohem chytřejší, než by se mohlo zdát. Je to drobnost - obout si malé boty - naprostá drobnost, ale on od ní neustoupí a večer je šťastný. Stanovte si podobnou drobnost, vytvořte si ji a buďte šťastní, jak je libo.
Ale vy říkáte: "Já budu šťastný jen tehdy, když budu mít tenhle velikánský dům." To už je velká podmínka. Trvá to celé roky, vyčerpá vás to a může vás to naprosto zničit. Ve chvíli, kdy si konečně vystavíte palác svých snů, se můžete zhroutit a zemřít. Často to tak bývá. Říkáte: "Dokud nebudu mít milion dolarů, tak nemohu být šťastný." A tak začnete tvrdě pracovat a promarníte celý život. Mulla Nasrudin je mnohem chytřejší - stanoví si malé podmínky a každý večer je neskonale šťastný.
Jakmile to pochopíte, přestanete si klást jakékoliv podmínky. Uvědomte si to - podmínky nemohou vytvořit štěstí, poskytnou jen úlevu. Ale ta není trvalá; žádná úleva nemůže být trvalá. Cítíte ji pouze několik okamžiků.
Sledovali jste někdy, jak je to stále znovu a znovu dokola? Toužili jste po novém autě, to teď stojí před vaším domem, vy se na něj díváte a jste ohromně, ohromně šťastní. Jak dlouho to potrvá? Zítra už to bude staré auto, zevšední vám. Pozítří už to bude dva dny staré auto, všichni sousedi ho už viděli a pochválili, a konec! Teď už o něm nikdo nemluví. Proto musejí automobilové společnosti přicházet stále s novými a novými modely, aby vy jste si mohli klást nové a nové podmínky.
Lidé touží po věcech jen kvůli pocitu úlevy, a ony jim ho poskytnou. Znáte tenhle příběh? Žebrák sedí pod stromem, poblíž kterého se jednomu boháči porouchalo auto. Řidič ho začne opravovat a boháč vystoupí z vozu. Žebrák zatím spokojeně odpočívá pod stromem. Vane příjemný větřík, slunce svítí a je nádherně, a boháč dojde ke stromu, sedne si vedle žebráka a zeptá se ho: "Proč nepracuješ?"
Žebrák odvětí: "K čemu to?"
Boháč mu na to řekne: "Když pracuješ, tak si vyděláš peníze."
Žebrák znovu odvětí: "K čemu to?"
Boháč je tím trochu otrávený a prohlásí: "Když máš peníze, tak máš i velké konto v bance."
Ale žebrák znovu opáčí: "K čemu to?"
Boháč se už rozčílí a vykřikne: "K čemu to? Jako starý si pak budeš užívat penze a můžeš odpočívat!"
"Ale," pronese na to žebrák, "já odpočívám už teď! Proč bych měl čekat na stáří? A dělat všechny ty nesmysly - vydělávat peníze, ukládat je v bance a pak teprve odpočívat. Copak to nevidíš - já odpočívám už teď! Na co bych čekal?"
Proč čekat na večer? Proč čekat na pivo? Proč se nenapít vody a být přitom neskonale šťastný?
Slyšeli jste příběh o tom, jak Ježíš proměnil vodu ve víno? Křesťané to nepochopili. Domnívají se, že ji skutečně změnil ve víno. To není pravda. Učil stejnému tajemství, jaké odhaluji i já vám. Svým žákům určitě také říkal - Pijte s takovou radostí a štěstím, že se voda promění ve víno.
Můžete pít vodu tak, že se z ní málem opijete. Zkuste to! Dokážete se opít pouhou vodou. Záleží to jen na vás. Nejde o to, zda je to víno nebo pivo. Pokud to nechápete, zeptejte se nějakého hypnotizéra, jako je třeba náš Santosh. On to zná. Dáte-li vodu někomu, kdo je zhypnotizován, a řeknete mu, že je to víno, tak se opije - vodou.
Dnes už je lékařům známo placebo a výsledky bývají občas velmi podivné. V jedné nemocnici provedli pokus. Skupině dvaceti pacientů, trpícím stejnou chorobou, dali tento lék a dalším dvaceti se stejnými obtíženi dali jen vodu - a pozorovali, zda to bude fungovat. Ani lékaři, ani pacienti nevěděli, kdo dostal vodu a kdo lék, protože to by samozřejmě ovlivnilo především chování lékařů. Vodu by nebrali tak vážně jako lék, což by mohlo v pacientech vyvolat jisté podezření. Takže vůbec nikdo nic nevěděl - informace se daly pod zámek a hotovo.
Je zajímavé, že voda pomohla stejnému počtu pacientů jako lék. Ze dvaceti lidí se jich sedmnáct cítilo po několika týdnech skvěle, a to v obou skupinách. A ještě zajímavější je to, že lidé, kteří dostávali vodu, si dobrou kondici udrželi déle než ti, kterým byl podáván lék. Pacienti se skutečným lékem přicházeli zpět na kliniku dříve, už po několika týdnech.
Co se to vlastně stalo? Proč jim voda tolik pomohla? Účinkovala představa, že je to lék, nikoliv lék samotný. A protože voda je čirá voda a nemůže ublížit; lék ovšem ublížit může. Proto se lidé, kteří dostávali skutečný lék, vraceli dříve. Začali si vytvářet nové touhy, nové nemoci, nové problémy. Pokud lék nedostanete, nemůže být žádným způsobem narušen váš oběhový systém. Nedochází k žádným reakcím. Voda žádné reakce nevyvolává. Je to pouhá hypnóza.
Vodu můžete pít s takovým požitkem, s takovou chutí, že se promění ve víno. Vidíte vyznavače zenu, jak pijí čaj s nesmírným prožitkem, obřadností, s uvědomováním si. Pak se i čaj stane výjimečným jevem. Už to není obyčejný čaj. Běžná činnost je přetvořena - i ranní procházka může být opojná. A pokud to tak necítíte, pak je chyba ve vás. Pohled na růžové poupě může být opojný. A pokud to tak necítíte, pak už vás nedokáže nic okouzlit. Opojný je pohled do dětských očí.
Učte se, jak prožít každý okamžik v radosti. Nehledejte výsledky - žádné nejsou. Život nikam nesměřuje, nemá konec. Život není zaměřen na žádný konečný cíl. Život je teď a tady. Žijte ho. Žijte ho v naprosté úplnosti, žijte ho uvědoměle, žijte ho radostně - a budete naplněni.
Naplnění by se nemělo odkládat, jinak k němu nikdy nedojde. Naplnění musí nastat teď - teď nebo nikdy.

Poslední otázka:

Lidé si o mně myslí, že jsem zlý, ale já cítím, že jsem jen lakomý.
Co ty na to, Bhagaváne?

Řeknu ti jednu anekdotu.
Jeden mladík se náhle dozvěděl, že vyhrál padesát tisíc dolarů v sázce na fotbalové utkání. Žil se svou matkou a otcem, kteří už byli hodně staří a nevedlo se jim příliš dobře, a když jim řekl o své výhře, měli z toho ohromnou radost.
"Samozřejmě," řekl mladík, "se s vámi rozdělím, takže jsem si řekl, že vám dám každému jako dárek deset dolarů."
Chvíli bylo ticho, a pak jeho otec pronesl: "Nuže, synu, tvá matka i já jsme toho pro tebe hodně učinili, nikdy jsi neměl nedostatek, ale teď už se dokážeš postavit na vlastní nohy, takže si myslím, že bys měl vědět, že tvá matka a já jsme spolu vlastně nebyli nikdy oddáni."
"Cože?!" vykřikl mladík. "Chceš tím snad říct, že já jsem...?"
"Ano, to jsi," řekl otec. "A navíc ještě zatraceně zlý!"

Promluva devátá

29. prosince 1977

vadžraČčhédiká
pradžŇápáramitá
sútra
gautama
buddhy

10	Vznešený se zeptal: "Co myslíš, Subhúti, je nějaká dharma, které se Tathágata naučil od Dípankary?" Subhúti odpověděl: "Nikoli, Vznešený, není."

Vznešený pravil: "Kdyby nějaký bódhisattva řekl - Vytvořím harmonické prostředí pro buddhy - pak by nemluvil pravdu. A proč? O souladu v prostředí pro buddhy, Subhúti, mluvil Tathágata jako o nesouladu. Proto ho nazývá harmonickým prostředím pro buddhy."

13	Vznešený řekl: "A opět si představ, Subhúti, že by se nějaká žena či muž vzdali všeho, co mají, tolikrát, kolik je zrnek písku v řece Ganze; a představ si, že by kdosi z této rozpravy o dharmě vyňal jedinou sloku o čtyřech verších, aby ji ukázal druhým. A právě jemu se díky tomu dostane větší míry ctností, jež budou nezměrné a nevyčíslitelné."

14	Tehdy přiměla ctihodného Subhútiho síla dharmy až k pláči. Setřel slzy a takto promluvil k Vznešenému: "Je nádherné,Vznešený, je nepopsatelně nádherné, Žehnající, jak dobře vyložil Tathágata tuto rozpravu o dharmě. Díky ní jsem dospěl k poznání, což není jen pouhá představa. A proč? Protože Buddhové, Vznešení, opustili veškeré představy."
	Vznešený řekl: "Je to tak, Subhúti. Nejvíce požehnány budou ty bytosti, jež po vyslechnutí této sútry nepocítí obavy a strach, ani se nepolekají.
	A co více, Subhúti. Tathágatovo dovršení trpělivosti není ve skutečnosti dovršením. A proč? Protože, Subhúti, když král Kalinga odřezával mé maso z každého údu, tehdy jsem nevnímal své já, své bytí, ani svou duši či osobu. A proč? Kdybych, Subhúti, tehdy vnímal své já, pak bych musel vnímat i nepřátelství.
	A navíc, Subhúti, bódhisattva by měl takto rozdávat tyto dary pro blaho všech bytostí. A proč? Toto vnímání bytí, Subhúti, je pouze nevnímáním. Všechny bytosti, o nichž Tathágata mluvil, jsou vlastně nebytosti. A proč? Protože Tathágata hovoří v souladu se skutečností, mluví pravdu, říká jen to, jak to opravdu je - nikdy jinak. Tathágata nelže.

17	Tathágata, Subhúti, je označením pro opravdovou opravdovost."

Vznešený se zeptal:
"Co myslíš, Subhúti?
Je nějaká dharma,
které se Tathágata naučil od Dípankary?"
Subhúti odpověděl: "Nikoli, Vznešený, není."

Dípankara je legendární Buddha. Gautama Buddha se ve svém minulém životě, kdy ještě nebyl osvícený, odebral za Dípankarou. Chtěl být přijat za žáka, ale Dípankara se dlouho smál a pak řekl: "Není nic, co bych mohl učit." Pravdě se nedá naučit. Ano, něco je třeba pochopit,
ale nic se není třeba učit. Pravdu je třeba rozpoznat. Je stále ve tvé bytosti; musíš ji jen odhalit. Ale není nic, co by se dalo naučit.
Pravda není nic nového, pravda je vaše pravá podstata. Musíte si to však uvědomit. Nejde tu o získávání nových vědomostí; ve skutečností platí, že čím více vědomostí máte, tím méně jste schopni si uvědomovat. Čím více si myslíte, že víte, tím větší je nános nevědění. Vědění je nevědění. Osoby přesycené vědomostmi jsou zakryty temnými mraky vzpomínek, informací, spisů, filozofie.
Dípankara řekl Gautamovi: "Není třeba mluvit o nějakém učení. Pravda je stále v tobě. Pravdu není možno přeměnit." A nejen to, ale potom, když se Gatama dotkl nohou Dípankary, tak se Dípankara sklonil a dotkl se nohou Gautamových. Gautama nebyl v té době ještě osvícený. Byl tím zmaten, překvapilo ho to.
Této příhodě bylo přítomno mnoho mnichů; nikdo z nich nedovedl pochopit, co se děje, co to má znamenat. Dípankara se takto k nikomu dosud nechoval. A Buddha řekl: "Co jsi to učinil? Proč ses dotkl mých nohou? Já jsem hříšná, nevědoucí osoba. Je správné, že se já dotýkám tvých nohou, ale opačně je to zcela absurdní. Copak ses zbláznil?"
A Dípankara se znovu smál a pak řekl: "Ne, Gautamo. Jsi tím zmaten, protože neznáš svou budoucnost. Já nejsem blázen. Ale vidím, co se stane - brzy budeš Buddhou. Tvých nohou jsem se dotkl proto, že jsem to chtěl oslavně vyjádřit. A kromě toho, pro Osvíceného jsou všichni kolem také osvícení. Je to jen otázka času. Na tom příliš nezáleží. Já jsem dosáhl osvícení dnes, někdo jiný bude osvícen zítra a někdo další zase třeba pozítří - na tom nezáleží.
Každý bude jednou osvícený. Každá bytost. Můžete to pouze trochu oddálit, to už záleží na vás. Ve chvíli, kdy se rozhodnete, kdy to přestanete oddalovat, je to tu. Vždy to čekalo na okamžik, kdy to rozpoznáte.
Tohle je jeden z nejkrásnějších příběhů - jak se Dípankara dotkl Gautamových nohou. A Gautama byl tehdy neznámý muž. Po staletích, po téměř třech tisíci letech, se stal Gautama Osvíceným. První, co tehdy učinil, bylo, že se hluboce uklonil před Dípankarou. Dípankara už tehdy sice nebyl, ale Gautama se uklonil, zasmál a řekl: "Nyní už chápu, proč jsi se dotkl mých nohou. Nyní se už i já mohu dotknout nohou všech. Nyní už vím, že veškeré bytí bude jednou osvíceno."
Osvícení je přirozený jev. Když mu nebráníme, jistě se projeví. Nemusíte o něj usilovat; zcela stačí mu prostě nebránit. Vy mu však bráníte tisíci způsoby. Nedovolíte, aby se projevilo. Jakmile se začne ozývat, hned dostanete strach. Pokud na vás dolehne, neunesete to - začnete se stahovat, uhýbáte před ním. Vrátíte se do malé ulity svého ega. Tam se cítíte chráněni a bezpečni.
Osvícení je otevřené nebe nejistoty. Je to nekonečný, neohraničený oceán. Cesta vede od jednoho neznáma k druhému. Nic z toho neznáte. Poznání, samotná představa o poznání, je součástí lidské hlouposti. Život je takový zázrak, že není možné ho poznat. A nedá-li se poznat, jak by pak bylo možno se mu naučit? A není-li možno se mu naučit, jaký má pak smysl Mistr a žák?
Před několik dny mi byla položena otázka - Proč o sobě prohlašuješ, že jsi Bhagaván? Je to hra. Já jsem se rozhodl, že budu hrát roli Bhagavána, a vy jste se rozhodli, že budete hrát roli žáků - je to hra. V den, kdy si vše uvědomíte a poznáte, už nebude Mistr ani žák. V den, kdy to pochopíte, budete vědět, že to byl sen - ovšem takový sen, jenž vám může pomoci oprostit se od všech dalších snů; trn, kterým můžete vytrhat další trny ze své kůže. Je to určitý nástroj, ale stále je to trn. Je to jed, který může působit jako protilátka na jiné jedy - ale je to stále jed. Použijte ho jako vor. Proto říkám, že je to hra.
Má role Mistra a vaše role žáků jsou hrou. Hrajte ji, co nejlépe je to možné. Já vím, že pro vás je to skutečnost. Pro mě je to hra. Z vaší strany je to obrovská skutečnost, z mé strany je to hra. Jednou také pochopíte, že je to hra. A v ten den budete osvíceni.
Dípankara říkal Gautamovi ve chvíli, kdy se dotkl jeho nohou, že je to hra. Vy se dotknete mých nohou nebo já vašich - to není vůbec podstatné. Všichni jsme osvícení, všichni jsme bohy. Není to tak, že já jsem Bůh a vy ne. Všechno je božské. Stromy jsou Bohy, stejně jako zvířata i všechno ostatní, dokonce i skály!
Ve skalách spí Bůh hlubokým spánkem. Ve stromech se trochu probouzí, ještě více procitá ve zvířatech, o trochu více i ve vás. V buddhovi je už naprosto dokonale bdělý. Rozdíl však není v kvalitě, rozdíl je pouze v kvantitě. A pokud si to uvědomíte, pak bude i uvědomování si o něco větší.

Buddha říká:

Vznešený se zeptal:
"Co myslíš, Subhúti?
Je nějaká dharma,
které se Tathágata naučil od Dípankary?"

Ptá se - Naučil jsem se něco od Dípankary? Není čemu se učit. Pravda je daná. Vše, co se naučíš, budou jen lži. Pravdě se nedá naučit. Pravda se nedá vynalézt, ale pouze objevit, nebo ještě lépe řečeno - dá se jen znovu objevit.
Slovo "učení" je nebezpečné. Učit se znamená shromažďovat informace. Čím více jich shromáždíte, tím hlouběji se dostává skutečnost do nevědění. Může vás to spálit, může vás to přetížit. Hlava vám začne třeštit z tak velké záplavy vědomostí, bude v ní hluk, a vy nebudete schopni zaslechnout tichý hlas svého srdce. V halasu vědomostí se ticho vytrácí.
Právě proto mohou hříšníci procitnout, ale učenci ne - protože hříšník dokáže být pokorný, ale učenec nikoliv. Hříšník může plakat, ale učenec ví své. Ve svém vědění je neoblomný, ve svém vědění je egoistický. Je tvrdý, nedokáže se rozplynout. Není otevřený, protože se stále uzavírá. Všechna jeho okna i dveře jsou uzamčeny vědomostmi a zakryty spisy, které si nahromadil.
Dojít k pravdě znamená spíš se neučit, než učit. Musíte se odnaučit, co jste se naučili. Nejde o to, abychom se něčím stali, ale abychom se tím nestali. Není to učení se, ale je to neučení se. Neučení se je ten pravý postup. Dokážete-li se stále něčím nestávat, pak se může vše stát samo. Když budete schopni neučit se, když odhodíte veškeré vědění a nebudete už na něm lpět, tak pak budete nevinní - a tato nevinnost vás navrátí zpátky domů.

Subhúti odpověděl: "Nikoli, Vznešený, není."

Co se předává mezi Mistrem a žákem? Není to ani pravda, ani vědění - co to tedy je? Ve skutečnosti se nepředává nic. V přítomnosti Mistra povstává v žákovi cosi z jeho nejhlubšího nitra, nejde tu o předávání něčeho. Od Mistra k žákovi nic nepřechází, naprosto nic, ale přítomnost Mistra, samotná přítomnost Mistra, stačí k tomu, aby se cosi z hloubky začalo dostávat na povrch. Přítomnost Mistra vyvolá podstatu bytí žáka, nedochází tedy k žádnému předávání nebo dávání. Pouhá přítomnost Mistra se stává katalyzátorem a žák se začíná měnit.
Žák si samozřejmě myslí, že Mistr něco dělá. Nedělá vůbec nic. Žádný opravdový Mistr nedělá vůbec nic. Veškerá jeho činnost spočívá v tom, že je přítomen, že je pro vás dostupný. Veškerá jeho práce spočívá v této prosté věci - že tu je, stejně jako slunce.
Slunce vychází každé ráno, poupě se rozvine a stane se květinou. Slunce nic nečiní, nepřichází a neotevírá ho. Slunce nedělá vůbec nic; jeho pouhá přítomnost stačí k tomu, aby se poupě rozvinulo. Rozvíjení se vychází ze samotného poupěte... i jeho květ a vůně - to vše vychází jen z poupěte. Slunce k tomu nic nepřidává, ale jeho přítomnost je katalyzátorem. Bez přítomnosti slunce by se poupě nemohlo rozvinout. Nevědělo by, jak se to dá udělat. Nebylo by si vědomo všech možností ani své síly.
V přítomnosti Mistra si prostě jen uvědomíte své možnosti. Když toho dosáhl on, můžete i vy. Je jako vy - krev, kosti a tělo. Je stejný jako vy. Pokud bylo možné pro jeho bytost, aby se jeho poupě rozvinulo v květinu, proč by to nemohlo platit i o vás? Samotná tato myšlenka pronikne hluboko do srdce, rozvíří celé vaše bytí, a energie se dostává na povrch, vaše poupě se začne rozvíjet.
Na Východě se tomu říká satsang - být v přítomnosti Mistra. A opravdový žák je ten, kdo ví, jak být v přítomnosti Mistra. Mistr je přítomen, ale jak být v jeho přítomnosti?
Viděli jste slunečnici? Ta je symbolem žáka. Ať se slunce pohne kamkoliv, ona se vždy otáčí za ním. Je stále v jeho přítomnosti. Ráno je otočena na východ, večer se otočí na západ. Pohybuje se za sluncem. Kde je slunce, tam je i slunečnice. Slunečnice je symbolem, metaforou pro žáka.
Buddha se ptá: "Myslíš, Subhúti, že jsem se od Dípankary něčemu naučil?" Subhúti říká - Nikoli, Vznešený - protože není čemu se naučit. Znamená to snad, že by byl Buddha vůči Dípankarovi nevděčný? Ne, vůbec ne. Když byl osvícen, patřil jeho první projev vděčnosti Dípankarovi, jenž zmizel před neurčitě dlouhým časem a nezbyla po něm jediná stopa. Existuje pouze v Buddhovi, nikde jinde.
O Dípankarovi nebyly sepsány žádné spisy. Možná že v té době se ještě nic nesepisovalo. Nikde o něm nejsou přesné zmínky. Zmiňuje se o něm pouze Buddha. Uplynuly tři tisíce let, nikdo o Dípankarovi nic neví, ale když byl Buddha osvícen, patřil první projev jeho vděčnosti, jeho díků, Dípankarovi.
Proč? Protože v jeho přítomnosti se touha stala vášní - stát se buddhou. V jeho přítomnosti se zrodilo velké rozhodnutí stát se Buddhou. V jeho přítomnosti začalo Gautamovo poupě snít o tom, že se stane květem. V jeho přítomnosti se mohl tento sen projevit. Trvalo tři tisíce let, než byly odstraněny překážky, zábrany, ale co jsou tři tisíce let proti věčnosti? Nic... jen pouhá chvilka.
Proč se Buddha ptá Subhútiho? Aby pochopil, že se od něho Subhúti nemůže ničemu naučit. Sám Buddha se od Dípankary nic nenaučil, a proto - Není nic, co by ses, Subhúti, ode mne mohl naučit. Buď se mnou. Nepovažuj to za učení. Jakmile to budeš považovat za učení, přestaneš být se mnou.
Existují dva typy lidí - žáci a studenti. Studenti jsou ti, kteří hledají možnost něčemu se naučit. Chtějí něco nahromadit, aby se pak mohli vychloubat a říkat, že vědí to či ono. Sbírají jen barevné kamínky, i když mají po ruce diamanty.
Žák je ten, koho nezajímají znalosti, kdo se soustředí na bytí, kdo má zájem být tu se mnou, bez jakéhokoliv důvodu, bez jakéhokoliv motivu. Jeho srdce se otevřelo, sny se začínají projevovat, vzniká v něm velmi intenzivní touha.
Jednou večer sem přišla Saroj a říkala, že se nesmírně bojí smrti. Zeptal jsem se jí: "Proč? Proč se tak hrozně bojíš?" A její odpověď byla nádherná. Řekla: "Ne kvůli smrti, ale proto, že jsem ještě nic nepochopila, nic jsem si neuvědomila. Ještě jsem nic nepocítila. Bojím se, že bych mohla zemřít, aniž bych poznala pravdu. Z toho pochází můj strach."
Žák je ten, koho začalo plně zajímat bytí - samotná pravda, kterou ještě nepoznal. Ona se nebojí smrti. Bojí se toho, že by smrt mohla přijít a narušit vztah, který vzniká mezi mnou a jí. Smrt by mohla přijít a ukončit přítomnost, kterou pije plnými doušky; přítomnost, která vstupuje do jejího bytí a mění tisíc a jednu věc v její duši. Z toho pochází onen strach.
Žák je ten, koho nezajímají vědomosti, ale jeho bytí. Ne, že by snad nechtěl vědět něco o Bohu, ale on ho chce zakusit, napít se ze studny zvané Bůh, stát se částí té nekonečné energie.
Pamatujte si, že pokud jste zde jako studenti, pak nejste příliš moudří. Být tu studentem znamená nebýt příliš inteligentní. Tohle není škola. Tady se vám nabízí život - ale vy musíte být žáky. Být žákem znamená mít dost odvahy přiblížit se k Mistrovi, a to za jakoukoliv cenu. Žák je ten, kdo riskuje a přistoupí k Mistrovi. Je to risk - protože tím zemřete. Poupě umírá, protože jen tak může rozkvést květ. Semeno umírá, protože jen tak může vyrůst strom. Vy také zemřete, protože jen tak se ve vás může projevit Bůh.

Vznešený řekl:
"Co myslíš, Subhúti,
je nějaká dharma,
které se Tathágata naučil od Dípankary?"
Jeden moudrý člověk napsal: "Šel jsem za mudrci, abych našel odpověď. Bylo jich tam mnoho a každý z nich měl svou odpověď. Přišel jsem však v tak vhodnou chvíli, že jsem spatřil, jak všichni zrazují sami sebe. Bylo tam i několik těch, kteří klidně seděli, smáli se mým otázkám a místo odpovědí mi laskavě kladli další dotazy.
Tehdy jsem zapomněl na veškerou moudrost a smál jsem se tak bezstarostně, jak to dovedou jenom blázni nebo malé děti. Od skutečných mudrců jsem žádnou odpověď nedostal. Nedostatek vlastní moudrosti způsobil, že jsem se za nimi vydal. Jak bych tedy mohl pochopit něco moudrého, i kdyby se to dalo sdělit, kdyby se to dalo vyjádřit slovy? Ti opravdoví mudrci byli příliš opravdoví, než aby mohli dát moudré odpovědi."
Opravdový mudrc vám dává své bytí, dává vám sebe. Opravdový mudrc se vám prostě nabídne, a máte-li dost odvahy, můžete pít a jíst jeho bytí. To chtěl vyjádřit Ježíš, když svým žákům říkal: "Jezte mě! Pijte mě!" Mistr je k tomu, aby byl sněden. Mistra musíte absorbovat, zažít, a jen tak se můžete doklopýtat k vlastní pravdě. Není třeba se něco učit - žádnou dharmu, žádnou doktrínu, žádnou filozofii.

Vznešený pravil:
"Kdyby nějaký bódhisattva řekl
- vytvořím harmonické prostředí pro buddhy -
pak by nemluvil pravdu.
A proč?
O souladu v prostředí pro buddhy, Subhúti,
mluvil Tathágata jako o nesouladu.
Proto ho nazývá harmonickým prostředím pro buddhy."

Prostředí pro buddhy tu hraje moc důležitou roli. Musíte to dobře pochopit, protože přesně to já dělám - vytvářím prostředí pro buddhy. Jen v takovém prostředí se můžete svobodně pohybovat, daleko od světa, tak daleko, že je možno získat naprosto jiný druh energie.
Prostředí pro buddhy je místem, kde se probouzí váš spící buddha. Je to energické pole, v němž začínáte růst a dospívat, kde končí váš spánek, kde prožijete šok z poznání, protože tohle je skutečně jeden šok za druhým.
Prostředí pro buddhy je energickým polem, v němž bytosti vyzrávají v buddhy. Je to čirá země, nesvětský svět, ráj na zemi nabízející ideální podmínky k rychlému duchovnímu růstu. Prostředí pro buddhy je živnou půdou, matrixí.
Slovo "matrix" pochází z latiny. Znamená "lůno". Z tohoto slova byla odvozena další, například materie, matka atd. Lůno nabízí nově se formujícímu životu tři věci - zdroj možností, zdroj energie k jejich zkoumání a bezpečné místo, v němž je možno toto zkoumání provádět.
Přesně tak to bude i tady. Nová komuna bude velkým experimentem zaměřeným na vytvoření prostředí pro buddhy. Zde můžete získat energii, tady vám budou ukázány nové možnosti. Musíte si uvědomit, jaké jsou vaše schopnosti a získáte tak bezpečné místo, kde můžete pracovat - místo, kde nebudete rušeni okolním světem, kde budete daleko od davu; místo, kde nejsou běžné zákazy a příkazy. Tady je podstatné jen jedno jediné - jak se stát buddhou - a vše ostatní se prostě vytratí z vaší mysli - peníze a moc a úspěchy; místo, kde jsou takové věci bezvýznamné, kde se všechno jeví tak, jak to je - jako stínový svět - a vy se už nebudete ztrácet v projevené realitě.
Májá znamená pouto s projeveným světem. Je to ta největší iluze. Díky ní vaše mysl neustále víří a nemůže být v klidu. Prostředí pro buddhy je místem, kde se těchto projevů zbavíte.
V tichu komuny, ve svobodném prostředí zbaveného zákazů a tabu, mohou Mistr a žák prožít dokonalé souznění. A vyvrcholením je stav, kdy se Mistr dotkne nohou žáka, kdy se Mistr i žák rozplynou v naprosté jednotě.

Vznešený pravil:
"Kdyby nějaký bódhisattva řekl
- Vytvořím harmonické prostředí pro buddhy -
pak by nemluvil pravdu.
A proč?
O souladu v prostředí pro buddhy, Subhúti,
mluvil Tathágata jako o nesouladu.
Proto ho nazývá harmonickým prostředím pro buddhy."
Teď poslouchejte - když někdo řekne: "Já vytvořím prostředí pro buddhy" a dává důraz na "já", pak je to lživé tvrzení, protože ten, kdo má stále živé své "já", nemůže vytvořit prostředí pro buddhy. Vytvořit ho může pouze ten, kdo nemá žádné "já". Ve skutečnosti ani výraz "vytvořit" není správný; jazykové vyjádření je zde dost v rozpacích.
Sanskrtské slovo vyjadřující "tvoření" je mnohem vhodnější. Toto slovo zní "nirpadajáti" a má více významů. Může znamenat "tvořit", může znamenat "vykonávat něco", může znamenat "dozrávat"; ve své podstatě prostě znamená započít existenci něčeho. Takový je přesný význam.
Buddha nevytváří, ale započíná. Ani to však není zcela přesné, protože lepší je říct, že vše se započíná samo, v jeho přítomnosti se vše započíná, proces se rozjíždí. Jeho pouhá přítomnost je ohněm, jiskrou. Vše se začne pohybovat a jedno vede k druhému, a tím se započíná tvorba velkého řetězu.
Právě tak je tomu i zde. Já tu jen sedím, nic nedělám a hledající z celého světa přicházejí. Já ani nic nepíšu... jsem jen přítomen. Někdo přijde, někdo odejde, a řetěz se vine dál. Nyní nastal čas pro prostředí pro buddhy, pro živnou půdu, protože tisíce dalších se rozhodují, že sem přijdou. Mnozí se už rozhodli, mnozí jsou už na cestě.
A čím více tu bude lidí, tím větší a lepší tu bude prostředí pro buddhy. Tím větší bude jeho síla. Je tu možnost, že vytvoříme největší a nejmocnější prostředí pro buddhy na světě, protože nikdy dříve to nebylo tolik zapotřebí, nikdy dříve nebylo lidstvo v takové krizi.
Stojíme na prahu čehosi nového, co může silně ovlivnit vývoj lidstva. Jeho další vývoj může vést buď k zániku, nebo k velkému skoku, který přinese utvoření nového člověka. Jsme přesně ve stejném bodě jako před miliony let, kdy opice slezly ze stromů, začal se utvářet člověk a zrodila se nová bytost. Tento okamžik je nyní opět velmi blízko. Je to velmi nebezpečná chvíle, protože jsou v ní obsaženy všechny možnosti.
Kdyby tehdy nebyla opice schopna na zemi přežít, šel by vývoj jinam. Několik opic to však riskovalo. Ostatní opice je určitě považovaly za blázny, hm? Žily si klidně na stromech a byly dokonale šťastné. Určitě si říkaly - Ty lidi se zbláznili, jsou to šílenci. Proč chtějí žít na zemi? Proč si vytvářejí sami takové problémy? Naši otcové a jejich otcové a vůbec všichni přeci vždycky žili na stromech.
Nyní dochází ke stejné situaci. Člověk žil velmi dlouho tak, jak žil. Ke konci tohoto století by mohlo dojít k rozhodujícímu skoku. Buď lidstvo zemře ve třetí světové válce, nebo učiní skok k novému člověku. K tomu je však nejprve třeba připravit prostředí pro buddhy - pole, kde může vyrůst nová budoucnost.
Bódhisattva však nemůže říct - Já vytvořím harmonické prostředí pro buddhy. Dává-li důraz na "já", pak to ještě není bódhisattva. Dokonce i Buddha používá toto slovo, ale není na něm důraz, ani se nevztahuje k žádné skutečnosti, je to prostě jen slovo, nástroj jazyka.
A Buddha říká - Tato harmonická prostředí pro buddhy nejsou harmonická. Proč? Protože harmonie znamená, že určitý konflikt je stále ještě živý. Harmonie znamená, že protikladné části tu stále ještě jsou, ale již mezi sebou nesoupeří. Buddha říká, že skutečná harmonie nastane tehdy, když se soupeřící části rozplynou v jednotu. Ale pak se už nedá mluvit o harmonii, protože harmonie je vlastně souznějícím celkem mnoha částí. Buddha říká, že skutečná harmonie nastane tehdy, když tyto části zmizí; vše se stane jedním.
Takže harmonie, skutečná harmonie, se vlastně nedá nazvat harmonií. Skutečná harmonie je jednotou. Není tu žádný konflikt, žádné třetí, protože jednotlivé části zmizely, rozplynuly se.

"A proč?
O souladu v prostředí pro buddhy, Subhúti,
mluvil Tathágata jako o nesouladu.
Proto ho nazývá harmonickým prostředím pro buddhy."

Znovu vám opakuji - je to jen otázka neobratnosti jazyka. Proto vám Buddha stále připomíná, že se nesmíte stát zajatci slovních vyjádření.
Vznešený řekl:
"A opět si představ, Subhúti,
že by se nějaká žena či muž vzdali všeho, co mají,
tolikrát, kolik je zrnek písku v řece Ganze;
a představ si, že by kdosi
z této rozpravy o dharmě
vyňal jedinou sloku o čtyřech verších,
aby ji ukázal jiným.
A právě jemu se díky tomu
dostane větší míry ctností,
jež budou nezměrné a nevyčíslitelné."

Říká se, že Chuej-neng, jeden z největších zenových Mistrů, šestý patriarcha v tradicii zenu, byl prý osvícen, když zaslechl čtyři verše z Diamantové sútry. A to přitom pouze procházel po tržišti. Měl tam něco koupit, nikterak nepřemýšlel o osvícení, a kdosi na kraji cesty četl Diamantovou sútru. Ten muž četl Diamantovou sútru po celý život - byl to zjevně nějaký učenec nebo papoušek - a on prováděl to, co každý den, určitý rituál, protože ji četl každé ráno a každý večer.
Tohle se stalo večer, tržiště se pomalu zavíralo, lidé spěchali domů a Chuej-neng procházel kolem. Zaslechl jen čtyři verše. Bylo to jako blesk. Říká se, že tam prý stál celou noc. Zavřeli tržiště, muž odříkávající Diamantovou sútru odešel, ale on tam stál a stál a stál. Ráno to byl již někdo zcela jiný. Už se nevrátil domů, odešel do hor. Svět pro něho ztratil význam.
Jen to slyšel? Ano, je to možné, pokud víte, jak naslouchat. Chuej-neng měl nesmírně nevinnou mysl. Byl to zázračný muž.
Buddha říká, že když někdo zjeví i jedinou sloku o čtyřech verších z Diamantové sútry, pak budou jeho zásluhy veliké, nezměrné a nevyčíslitelné; budou větší než zásluhy ženy či muže, kteří odevzdávají vše, co mají, tolikrát, kolik je zrnek písku v řece Ganze.
Odevzdávání věcí není k ničemu, pochopení ano. Odmítání světa nevede nikam, vy ho musíte pochopit. Odmítání je nesmyslným úsilím. Jen hlupák může odmítat, moudrý člověk se snaží porozumět podstatě. Moudrý člověk před ničím neutíká. Prchá jen hlupák, protože nedokáže čelit životu, neumí se mu postavit tváří v tvář, neunese jeho výzvu. Nemá na to odvahu.
Odejdou do Himálaje, vstoupí do tibetských klášterů nebo někam jinam. Prostě před světem utečou. Jsou to zbabělci. A duchovní pokrok je možný jen tehdy, máte-li odvahu - musíte mít obrovskou odvahu.
Buddha říká, že tyto sútry jsou tak cenné, že pokud jim nasloucháte naplno, s otevřeným srdcem, jste-li přístupni, pak mohou změnit váš život. Někdy i jediné slovo stačí k tomu, aby se stalo proměňující silou.
Slyšel jsem příběh o jednom muži, jenž musel být velmi podobný Chuej-nengovi. Byl už starý, kolem šedesáti pěti nebo sedmdesáti let. Ráno si vyšel na procházku a v nedaleké chýši jedna žena probouzela svého syna. Ten stařec stál na cestě a žena říkala: "Je čas vstávat. Je ráno! Už nemůžeš spát!"
Stařec zaslechl ta slova. Hm? Nebyla to ani Diamantová sútra, byla to jen prostá žena, která někomu říkala - Vstávej! To už stačí! Spal jsi dost dlouho. Už není noc. Slunce vychází, je ráno. A stařec to slyšel. Byl určitě ve velmi dobrém rozpoložení - krásné ráno, ptáci zpívají, svítí slunce a vane příjemný větřík - a tato slova ho zasáhla jako šíp přímo do srdce. "Je ráno, spal jsi dost dlouho, teď už není noc." Domů se už nevrátil.
Vyšel z města, posadil se v chrámu a meditoval. Lidé se to dozvěděli, přiběhli za ním členové jeho rodiny a říkali: "Co to tu děláš?"
Odvětil: "Je ráno. Už není noc. A já jsem spal dost dlouho. Už to stačí! Odpusťte mi. Nechte mě být. Já jsem se probudil. Blíží se smrt - musím se probudit."
A kdykoliv míjel dveře chýše té ženy - nikdy ji neviděl - tak se před nimi uklonil. Byl to jeho chrám a ta žena jeho Mistr. Nikdy ji neviděl, byla to obyčejná prostá žena.
Někdy jen pár slov, i od zcela obyčejných lidí, může padnout na úrodnou půdu srdce a způsobit velkou proměnu. A co teprve slova Buddhy...?
Tehdy přiměla ctihodného Subhútiho
síla dharmy až k pláči.
Setřel slzy a takto promluvil k Vznešenému:
"Je nádherné, Vznešený,
je nepopsatelně nádherné, Žehnající,
jak dobře vyložil Tathágata
tuto rozpravu o dharmě.
Díky ní jsem dospěl k poznání,
což není jen pouhá představa.
A proč?
Protože Buddhové, Vznešení,
opustili veškeré představy."

Je velmi výjimečné, že takový člověk, jako je Subhúti, pláče a je silně dojat. Ale když je přemožen dojetím a Buddhovou láskou, když na něj dopadají diamantová slova jako déšť... pak to nemůže překonat.

Tehdy přiměla ctihodného Subhútiho
síla dharmy až k pláči.

Pamatujte si, že není výraznější způsob, jak vyjádřit svou vděčnost, než slzy; není lepší modlitba než slzy. Před několika dny se Geet Govind vrátil z Esalenu. Nebyl schopen říci mi jediné slovo - jen plakal a plakal. Byl z toho dost rozpačitý. Chtěl mi něco říct, ale nebylo to možné.
Takové slzy jsou nádherné. A od té doby stále jen pláče. Je tu už dva, tři týdny, ale stále jen pláče a píše mi - Bhagaváne, co mám dělat? Jak mám zastavit ty slzy? Stále jen pláču a pláču. Síla vlivu. Je se mnou ve spojení - prostřednictvím pláče. Vidí mne - prostřednictvím pláče. Jeho oči vyjadřují vděčnost - prostřednictvím pláče. Jeho oči jsou naplněny - prostřednictvím pláče.
Nebojte se slz. Takzvaná civilizace ve vás vyvolala strach ze slz. Vytvořila ve vás pocit viny za pláč. Jakmile se objeví slzy, začnete se cítit vinni. Říkáte si - Co tomu lidé řeknou? Jsem muž, a ti nepláčou. Je to zženštilé a dětinské. Nemělo by to být. Potlačíte slzy - a zabijete cosi, co ve vás začalo růst.
Slzy jsou mnohem krásnější než cokoliv jiného, protože tryskají ze samé podstaty vašeho bytí. Slzy nemusí být výrazem smutku. Někdy vytrysknou ze samé radosti, jindy z pocitu neskonalého klidu, někdy je to projev extáze a lásky. Ve skutečnosti nemají nic společného se smutkem nebo štěstím. Vše, co rozjitří vaše srdce, co vás dojme, co začne přetékat, protože je toho už příliš - to vše vyvolává slzy.
Přijímejte je s radostí, važte si jich, vítejte je a ony vám ukážou, jak se máte modlit. Slzy vám dají nový náhled. Slzy vám umožní spatřit pravdu. Skrze slzy budete schopni vidět krásy života a jeho dobrodiní.

Tehdy přiměla ctihodného Subhútiho
síla dharmy až k pláči.
Setřel slzy a takto promluvil k Vznešenému:
"Je nádherné, Vznešený,
je nepopsatelně nádherné, Žehnající,
jak dobře vyložil Tathágata
tuto rozpravu o dharmě.
Díky ní jsem dospěl k poznání..."

Říká - Tvá přítomnost, tvá slova, tvá láska, tvá milost, ve mně vyvolala poznání. Získal jsem vhled, poznal jsem pravdu, což není jen pouhá představa. Přesto Subhúti dodává - Ale chtěl bych připomenout, že to není žádné vnímání, protože není nikdo, kdo by to vnímal. Je to čiré poznání.
Je tu poznání, ale není nikdo, kdo by poznával, nic, co bylo poznáváno; je tu poznání. Naprosto čiré poznání. Není rozdíl mezi poznávajícím, poznávaným a poznáním. Je to jen poznání.

"A proč?
Protože Buddhové, Vznešení,
opustili veškeré představy."
"Nyní už vím, proč se říká, že Buddhové opustili veškeré představy - protože představa vyžaduje toho, kdo si představuje, a to, co si je představováno. Pozorování vyžaduje pozorovatele a pozorované. Všechny tyto duality je třeba opustit. Je pouze jednota."
Je to velmi obtížné - jak to vyjádřit? Snad vám pomohou slova Michaela Adama: "Je těžké najít slova, kterými to vyjádřit. Ale co vlastně říci? Tady a teď, co je tu? Vítr ve větvích; vane a ony se ohýbají. Dříve jsem používal mnoho slov. Teď už se tomu jenom směju, protože pravda je pouhé slovo. Život je pouhé slovo, smrt je pouhé slovo, Bůh je slovo. Vítr a strom, drozd a tuleň, dítě a slunce, to je skutečné. Vše ostatní jsou pouhá slova.
Slova o slunci neobsahují přítomnost stínu a jsou chladná. Zachmuřená mysl a hledající srdce nemohou vědět, co je to slunce, protože slunce je jiné - nehalasí a stále o něco neusiluje. Klidná a tichá země by to snad mohla pochopit, ale pouze bez snahy a úsilí. Pod zdánlivou rouškou smrti, pod vrstvou sněhu, přímo uprostřed zimy, by mohla tichá vnímající země pochopit, co je slunce."
Žák se musí stát žíznící zemí - žíznící země ví, co je to mrak. Žák musí být jako otevřená, sálající země. Ta ví, co je slunce. Nedokáže to říct, nedokáže to vyjádřit, ale ví to.
To měl Subhúti na mysli, když říkal - Dospěl jsem k poznání. Nemohu to vyjádřit, nedokážu to zachytit, není možné to uchopit, jsem pouhou prázdnotou - ale je tu poznání, je tu daršan. Prohlédl jsem, a není tu nikdo, kdo by hleděl.

Vznešený řekl:
"Je to tak, Subhúti.
Nejvíce požehnány budou ty bytosti,
jež po vyslechnutí této sútry
nepocítí obavy, ani strach, ani se nepolekají."

Tyto sútry jsou jako smrt, jsou ukřižování - musíte zemřít. Jen prostřednictvím smrti poznáte život. Vzkříšení může nastat pouze po ukřižování. Proto Buddha říká, že tyto sútry jsou nebezpečné a že

"nejvíce požehnány budou ty bytosti,
jež po vyslechnutí této sútry
nepocítí obavy, ani strach, ani se nepolekají.
A co více, Subhúti.
Tathágatovo dovršení trpělivosti
není ve skutečnosti dovršením.
A proč? Protože, Subhúti,
když král Kalinga odřezával mé maso z každého údu,
tehdy jsem nevnímal své já,
své bytí, ani svou duši
či osobu.
A proč? Kdybych, Subhúti,
tehdy vnímal své já,
pak bych musel
vnímat i nepřátelství."

Připomíná Subhútimu svůj dávný prožitek z minulého života, kdy mu král Kalinga odřezával údy. Říká - V té době, kdy mi byly odřezávány údy, mé ruce, mé nohy, můj jazyk i mé oči, jsem vše sledoval a žádné "já" se neprojevilo. Nebyl nikdo, kdo by to viděl, nebyl nikdo, koho by to zraňovalo. Kdyby se v té době projevilo jakékoliv vnímání "já", pak by ho ihned následovalo vnímání nepřátelství. Cítil bych zlost na toho krále, jenž mě zabíjel, ale já se nehněval. Nebyla tu zloba.
Ego vyvolává zlobu. Hněv je stínem ega. Ego vyvolává agresi, násilí. Jakmile zmizí, zmizí i veškeré násilí. Člověk se stane láskou jen tehdy, když se ego naprosto a zcela vytratí.

"A navíc, Subhúti,
bódhisattva by měl takto rozdávat tyto dary
pro blaho všech bytostí.
A proč?
Toto vnímání bytí, Subhúti,
je pouze nevnímáním.
Všechny bytosti, o nichž Tathágata mluvil,
jsou vlastně nebytosti.
A proč?
Protože Tathágata hovoří
v souladu se skutečností,
mluví pravdu,
říká jen to, jak to opravdu je -
nikdy jinak.
Tathágata nelže.
Tathágata, Subhúti, je označením
pro opravdovou opravdovost.

Buddha říká - Řekl jsem jen, jak to je - jathábhútam. Nic jiného jsem neřekl. Proto jsou má tvrzení tak paradoxní, tak nelogická, neboť pravda je nelogická. Chcete-li pochopit pravdu, musíte skoncovat s logikou.

promluva desátá

30. prosince 1977

úplná PRÁzdnota

První otázka:

Bhagaváne, v mém vztahu k tobě s postupem času ztrácejí slova důležitost. Proč by vůbec buddha a bódhisattva měli mluvit?

O čem to mluvíš, o jakém mluvení? Nikdy nebylo. Nikdo nic neřekl a nikdo nic neslyšel. Diamantová sútra neobsahuje žádné sútry, Mahasatvo. Proto se nazývá Diamantová sútra. Je to úplná prázdnota. Necháš-li se chytit slovy, pak přehlédneš její poselství. Diamantová sútra je naprosto prázdná. Není v ní žádné poselství. Není nic, co by se dalo číst; není nic, co by se dalo slyšet. Je to naprosté ticho.
Pokud něco v Diamantové sútře čtete, pak jste nepochopili. Pokud v ní najdete nějakou doktrínu, nějakou filozofii, pak si to vymýšlíte, je to jen vás sen. Buddha nikdy nic neříkal a Subhúti nikdy nic neslyšel.
V tomto nemluvení a nenaslouchání se cosi událo - něco, co je mimo slovní vyjádření. Ánanda se to pro vás pokusil zachytit slovy, ale nebylo to vyjádřeno slovy. Byl to vztah mezi dvěma prázdnotami.
Jste u moře, vnímáte ráno, svěží vzduch, sluneční paprsky a vlny, a pak jdete domů a někomu říkáte, co jste viděli. Předáváte mu to jen slovy. Slovo "moře" není mořem, slovo "slunce" není sluncem, slovo "vánek" není vánkem. Jak to sdělíte? Vrátíte se z pláže a vaše drahá se ptá: "Co jsi viděl?" A vy to vyjadřujete slovy, i když naprosto přesně víte, že se to slovy vyjádřit nedá, že to nikdy nemohou obsáhnout. Slova jsou nevýrazná.
Mezi Buddhou a Subhútim se cosi stalo, cosi transcendentálního. Možná, že si jen pohlédli do očí. V Buddhově přítomnosti cosi vzplálo v Subhútiho uvědomování si. Ánanda se snaží podat vám o tom zprávu. Vy jste ale slepí. Nemůžete spatřit světlo, vy jen dokážete vnímat slovo "světlo".
Pamatujte si, že Diamantová sútra není vůbec žádná sútra, a proto se nazývá Diamantová sútra; je nejvzácnější, protože v sobě nemá žádnou filozofii, žádný systém, žádnou teorii. Nejsou v ní slova, je to prázdná kniha.
Dokážete-li zapomenout na slova a jít do hloubky mezer mezi nimi, pokud zapomenete na verše a jdete do hloubky mezi nimi, do pomlky, pauzy, pak zjistíte, co se stalo. Tohle není verbální komunikace.
Já k vám také mluvím, ale stále vám připomínám, že mé poselství není v mých slovech. Budete muset vystoupit nad slova, která běžně užíváte. Učiňte si z nich schodiště, odrazové můstky. Uvědomte si ale, že pokud na ně stoupnete špatně, mohou způsobit velké nesnáze.
Musíte v tichosti naslouchat tichu.
Mahasatvo, Buddha neřekl jediné slovo a Subhúti neslyšel jediné slovo. Je to jen snaha Ánandy ukázat vám pár záchytných bodů na mapě. Mapy nejsou země. Máte-li mapu Indie, není to Indie, není to možné. Jak by mohlo? Ale může vám trochu pomoci, může vás zavést do skutečné Indie. Je jako šipka na ukazateli u cesty; ukazuje nějakým směrem.
Celá Diamantová sútra ukazuje směrem k tichu, proto je v ní tolik protimluv, neboť jen takovým způsobem je možno dosáhnout ticha. Každému slovu je třeba ihned po jeho vyslovení nastavit jako zrcadlo jeho protiklad, čímž zmizí a místo něho se dostaví klid a ticho.
Druhá otázka:

Čím hlouběji se nořím do sebe samé, tím více se cítím opuštěná. Je tam jen prázdnota. A někdy, když se dívám do tvých očí,
zažívám stejný pocit obrovské prázdnoty.
Je-li to přirozené - pokud je samota základem, podstatou mého bytí - jak se potom může iluzorní představa o jednotě, o lásce k někomu navěky věků, objevit jako něco tak důležitého? Proč je tak bolestivé uvědomit si, že je to jen iluze? Prosím, zbav mě
pochybností.

Ty jsi pochybující i pochybností. Žádné jiné pochybnosti nejsou. Zaprvé - říkáš čím hlouběji se nořím do sebe samé, tím více se cítím opuštěná, ovšem kdyby ses ponořila skutečně do hloubky, pak bys cítila samotu, ale neměla bys pocit "já jsem sama", protože tady jsou už dvě věci - já a samota. Pak ale nejsi sama. Pak je tu zakoušející a zakoušené, pozorující a pozorované. Pak nejsi sama, je tu ještě něco - je tu zkušenost.
Jakmile se ponoříte skutečně až do hlubiny sebe samých, tak už sebe samé nenajdete; tohle je třeba pochopit. Vlna může existovat také jen na vodní hladině. Když se ponoříte hlouběji do oceánu, žádnou vlnu už nenajdete, nebo snad ano? Jak byste mohli najít vlny v hloubce? Ty jsou jen na hladině, mohou existovat pouze tam. Ke své existenci potřebují vítr.
"Já" může existovat také jen na povrchu, protože potřebuje vás, váš vítr. Jakmile jdete do hloubky sebe samých, přestane vítr náhle vát, ustane a zmizí. Jak by tam mohlo existovat "já"? Já a vy jste dokonalý pár, který se nechce rozvést.
Čím hlouběji se nořím do sebe samé, tím více se cítím opuštěná. Ne, ty se cítíš osamocená. Nikdy nepoužívej tato dvě slova jako synonyma. Osamocení je negativní, samota je pozitivní. Osamocení znamená, že někoho postrádáš. Ten druhý tu není, zbylo po něm prázdné místo. Samota je tvou přítomností, v níž žádné prázdné místo není. Jsi plna přítomnosti, jsi naprosto v ní. Osamění je nepřítomností druhého, samota je přítomností tvého nekonečného bytí.
Říkáš Je tam jen prázdnota. Ne, pokud je tam prázdnota, pak to není žádný problém. Je-li tam prázdnota a není-li nikdo, kdo by to věděl, kdo by to cítil, pak to není problém. Odkud pak ale vycházejí ty pochybnosti? Kde se tam bere pochybující? Ne, ty jsi stále tam. Není to skutečná prázdnota, protože ty jsi tam stále. Jak by to mohla být prázdnota? Je to jen tvoje představa.
Přesně tak tomu bylo v mé rodině, když jsem byl malý. Byl jsem líný - což jsem pořád - byl jsem tak líný, tak neskonale líný, že má rodina už do mě přestala vkládat jakékoliv naděje. Čas od času už na mě dokonce zapomínali, protože já jsem vůbec nic nedělal. Sedával jsem v koutě, jen tak jsem seděl s otevřenýma nebo zavřeným očima, ale byl jsem vlastně natolik nepřítomný, že mi téměř nevěnovali pozornost.
Stávalo se, že moje matka potřebovala přinést něco z trhu, zeleninu nebo něco jiného, já jsem tam před ní seděl a ona řekla: "Vypadá to, že tady nikdo není. Chtěla jsem, aby někdo zašel na tržiště a přinesl mi zeleninu." A já tam před ní seděl a ona říkala - Nikdo tady není.
Byl jsem pro ně nikdo. Byl jsem v klidu, když do domu vběhl toulavý pes. Já tam seděl, pes vběhl dovnitř a já ho sledoval. Moje matka ho ihned vyhnala ven a řekla: "Není tu nikdo, kdo by toho psa vyhnal." A já jsem tam seděl.
S postupem času si zvykli na to, že jsem byl, jako bych nebyl. Ale žádný rozdíl v tom nebyl; já jsem tam byl. Viděl jsem toho psa, slyšel jsem matčina slova. Věděl jsem, že bych dokázal dojít na trh a koupit jí zeleninu. A ohromně jsem se té představě smál - tomu, že stále říká, že tu nejsem.
Přesně tak je to i s tebou. Jsi tam a říkáš, že je tam prázdnota. Neuvědomuješ si sebe, nezmiňuješ se o sobě, ovšem stále tam jsi. Kdybys tam nebyla, kdo by pak mluvil o prázdnotě? Prázdnota je tam, kde nejsi ty; pak je to čirá prázdnota. Je to to nejvzácnější místo, to nejbohatší místo vůbec.
Je to místo, které všichni hledají, protože je neomezené, nekonečné. A jeho čirost je dokonalá. Není ničím znečištěno; nejste tam dokonce ani vy. Je tam světlo, je tam uvědomování si, ale není tam žádné "já". "Já" je jako led, jako zmrazené uvědomování si. Uvědomování si je jako roztátý led, tekutina, která se vypařila a stala se neviditelnou.
Ty dále říkáš Proč je tak bolestivé uvědomit si, že je to jen iluze? - tedy ten druhý. Je to bolestivé, protože "já" postupně umírá. Pochopit, že ten druhý je iluze, vnímat lásku jako iluzi, to je velmi obtížné, protože "já" pomalu umírá. Jakmile zmizí "ty", pak nemůže existovat ani "já". A vy jste ještě nepoznali, jak je krásné zbavit se svého "já".
Ptáš se Je-li to přirozené - pokud je samota základem, podstatou mého bytí - jak se potom může iluzorní představa o jednotě, o lásce k někomu navěky věků, objevit jako něco tak důležitého?
Právě proto je tomu tak - samota je základem, podstatou. V hinduistických spisech se říká, že Bůh byl sám. Jen si to představte - Bůh byl sám a sám a sám po celou věčnost. Přestalo ho to už bavit, bylo to jednotvárné. Chtěl se trochu rozptýlit. Vytvořil si ještě někoho jiného a začal si s ním hrát na schovávanou.
Když vás tahle hra přestane bavit, když se jí jednoho dne nabažíte, pak se znovu stanete buddhou. Zahodíte své hračky. Vytvořili jste si je vy sami, vy sami jste jim dali určitou hodnotu; přikládali jste jim velký význam. Jakmile si uvědomíte, že jsou bezcenné, ihned zmizí a vy zůstanete sami.
Hinduistický přístup je nesmírně přínosný, cenný. Říká, že Bůh byl sám, začal se nudit, a tak si vytvořil svět, někoho jiného, jen proto, aby si s ním mohl poklábosit, trochu si popovídat. A ten druhý pak stále znovu a znovu přichází a začíná být únavný, což vede k tomu, že se ho toužíme zbavit, ztratit se sami v sobě, dosáhnout opět prázdnoty a stát se Bohem.
Vy všichni jste bohy, kteří podvádějí sami sebe. Osvobodíte se ve chvíli, kdy vás to přestane bavit. Toužíte po tom. Samota je totiž základní podstatou vašeho bytí; vše ostatní bylo vytvořeno.
Pokuste se o to - jeďte na pár týdnů do hor a sedněte si někde sami a bude vám nádherně. Každý je unaven vztahy, má jich až po krk. Jeďte do hor, tiše seďte a budete se cítit skvěle, ale po třech, čtyřech nebo pěti dnech začnete myslet na ty druhé. Vaše žena vás opět začne přitahovat. Zapomenete na všechny nepříjemnosti a na její rýpavé poznámky. Zapomenete na to, co vám provedla; úplně na to zapomenete. Bude znovu nádherná, okouzlující, fantastická. A vy znovu začnete vytvářet hodnoty.
Kyvadlo vědomí se uvede do pohybu a začne se kývat mezi meditací a láskou, mezi samotou a společenstvím. Všechna dosavadní náboženství se soustředila buď na lásku, nebo na meditaci, a proto nebyla úplná. Já vám dávám úplné náboženství. Já nevybírám jen nějakou část.
Buddha si například vybral meditaci. Dává vám lásku k meditaci, žádnou jinou. Byl to král, nikoliv žebrák. Ženy ho unavovaly. Jeho otec mu koupil ty nejkrásnější dívky z celého království. Měl ten nejnádhernější harém. Máte-li ve svém domě ty nejpůvabnější ženy světa, jak dlouho se vám v něm bude asi chtít žít? Jen si to představte; jedna přeci zcela úplně stačí.
Byly tam tedy ty nejkrásnější dívky z celého království. Muselo to být něco šíleného. Není divu, že odtud utekl. Předkládali mu všechny krásy světa, všechny radosti mu byly dostupné. Není divu, že už toho měl po krk. Přešel k druhému pólu. Bylo toto prostě příliš. Utekl do džungle, protože chtěl být sám.
Jsou náboženství, která jsou založena na meditaci - buddhismus, džinismus. Jsou náboženství, která jsou založena na lásce - křesťanství, mohamedánství. Jen se nad tím zamyslete. Ježíš byl chudý, stejně jako Mohamed. To nemůže být náhoda. Mahávíra byl král, stejně jako Buddha. Dva králové dali světu náboženství meditace a dva chudáci mu dali náboženství lásky.
Chudáka nemohou ostatní nudit. Chudák jich nemá tolik plné zuby. Chudák k něčemu tíhne. Může to být žena, peníze, moc, sláva nebo Bůh; není v tom velký rozdíl - on prostě druhé potřebuje.
Křesťanství a islám jsou náboženství modlitby, lásky - lásky k Bohu, modlitby k Bohu. V buddhismu, v džinismu, není pro Boha místo, protože tu vůbec není místo pro druhé. Samota stačí. V džinismu a buddhismu neexistují modlitby, nezaslechnete tu jediné slovo; je zde pouze meditace. Křesťané nevědí nic o meditaci. Není to náhoda - ukazuje to mnohé o zakladatelích.
Já vám dávám úplné náboženství; náboženství, které spojuje obojí. Jakmile vás přestanou druzí bavit, přesunete se do meditace, přehoupnete se do meditace. Když vás začne nudit samota, přehoupnete se do lásky. Obojí je dobré. Obojí je v protikladu, ale díky němu pak povstává obrovská radost.
Je těžké poznat celé bohatství, máte-li jen něco. Jedna strana vám nabízí ticho, druhá zase radost, ale obě dohromady vám mohou dát cosi zcela nepopsatelně cenného, nesrovnatelně krásnějšího. Obě dohromady mohou poskytnout tichou extázi, klidnou radost. V nejhlubším nitru bude klid, na povrchu tanec. A když ticho tančí nebo zpívá, pak dosáhnete vrcholu všech vrcholů. Proto trvám na spojení obou dvou.
George Bernard Shaw seděl na jednom večírku v koutě, stranou od ostatních. Přišla k němu hostitelka a ptala se, proč je tak sám, "Copak vy se nebavíte?"
Shaw odpověděl: "Já sebe bavím výborně."
Pronesl velkou pravdu, projevil velké pochopení - můžeme bavit sami sebe, toť vše. Život bere tichu jeho hodnotu. Ale jakmile se začneme bavit sami, pak nám nikdo jiný nemůže nic vzít. Člověk by měl být schopen bavit se sám sebou i ostatními. Pak je to úplný, svatý člověk.

Třetí otázka:

Když slyším tvé promluvy, tak vím, že vím, že důležité je pouze osvícení. Jsem v takové chvíli osvícený? Prosím, objasni, jak se může toto povrchní "vědění" přetvořit v bytí. Mám pocit, že mi bere mou nevinnost a uvědomění si existence; že vědění zastavuje růst mého bytí, a přesto zároveň vím, že není žádné mé bytí.
Necítím silnou motivaci ke svému růstu.

Tak zaprvé - říkáš Když slyším tvé promluvy, tak vím, že vím, že důležité je pouze osvícení. Nic není důležité, tak jak můžeš vědět, že je důležité pouze osvícení? Osvícení není důležité... Je to tvůj přirozený stav; není to nic, čemu by se mohla přikládat důležitost, co by se dalo vytvořit, vyrobit.
K vytváření nových věcí potřebuješ mnoho složek. Pokud ale nevytváříš nic, co bys k tomu chtěl používat? Jsi osvícený. Jak by k tomu mohlo být něco důležité, potřebné? Nepotřebuješ nic.
Stejně tak tě zavádí z cesty i tvá představa, že vím, že vím, že důležité je pouze osvícení. K tomu nepotřebuješ nic vědět, nic k tomu není třeba.
Osvícení je tady, prostě je tu. Neuvědomujete si to, ale můžete ho pocítit. Není třeba vyvíjet k tomu jakékoliv úsilí. Právě naopak - odhoďte úsilí a náhle je to tady. Nemůžete to spatřit, protože se neustále snažíte, abyste to spatřili. Vaše úsilí se stává překážkou.
Ptáš se Jsem v takové chvíli osvícený? Stále jsi osvícený, nejen když mě slyšíš, nejen když čteš v Diamantové sútře - nejen v takových chvílích. Ty jsi stále osvícený. Od samého začátku do samého konce, stále jsi osvícený. Můžeš si namlouvat, že nejsi osvícený tak dlouho, jak budeš chtít, ale pořád jsi osvícený.
Je to stejné, jako když v nějaké hře muž předstírá, že je žena. Pořád je mužem. Může to předstírat; někdy na to může i zapomenout. Je-li to dobrý herec, skutečně dobrý herec, pak se může do své roli vžít a zapomenout na realitu. Na pár okamžiků si může myslet, že je žena, ale stejně si brzy uvědomí, že je muž.
Je zvláštní, jak zapomínáte na to, že jste osvíceni, jak na to stále znovu a znovu zapomínáte, a přitom jste osvíceni. Pamatujte si, že osvícení není cosi, co vás potká kdesi v budoucnosti. Nesete ho v sobě od samého začátku. Je ve vašem dýchání, je v rytmu vašeho srdce. Jste z něho stvořeni.
Jsem v takové chvíli osvícený? Ne, pokud si myslíš, že někdy jsi osvícený a někdy ne, pak osvícený nejsi. Jakmile pochopíš, jakmile ti dojde, že jsi stále osvícený, pak jsi skutečně osvícený. Jakmile to pocítíš, pak to bude všude kolem tebe jako nádherná vůně.
Klidně ale můžeš hrát dál tisíc a jednu hru. Já hraju, Buddha hraje, ale nic to neznamená. Je tu plné uvědomování si, že je to hra. Nesvazuje, není vězením.
Jakmile hraješ hru s vědomím, že je to hra, tak nevyvstane žádný problém. Pak můžeš být ve světě, pak můžeš být vším, čím chceš být, ale v kdesi v hloubi víš, že tomu tak není. Kdesi v hloubi jsi od toho oproštěn. Staneš se květem lotosu - budeš ve vodě, ale ta se tě už nijak nedotkne.
Ptáš se Jsem v takové chvíli osvícený? Prosím, objasni, jak se může toto povrchní "vědomí" přetvořit v bytí. Povrchní vědomí se nikdy nemůže přetvořit v bytí. Dokonce i hlubší a důkladnější vědomí se nikdy nemůže přetvořit v bytí. Samo vědomí tomu brání. Vědomí se nikdy nemůže přetvořit v bytí - ať je povrchní nebo hluboké. Je to rozlišování, je to opět další hra mysli. Je to mysl dumající o vědomí.
Vědomá mysl může říkat - Je to tak, povrchní vědomí nevede k osvícení, ale co třeba hluboké vědomí? A znovu je tu další podvod. Hluboké? Znovu jste chyceni do stejné sítě. Hluboké či nehluboké - vědomí je vždycky povrchní, vědět je povrchní. Být znamená být v těch hlubinách, o kterých zatím jen mluvíš.
Musíš si uvědomovat. Mysl je lstivá. Může přijímat spoustu věcí a znovu je zadními vrátky pouštět zpět. Říká - Výborně, naprosto s tebou souhlasím. Jak by mohlo povrchní vědomí vést k osvícení? To není možné. Já ti ukážu způsob, jak dosáhnout hlubokého vědění.
Co budete ale dělat potom? Bude to znovu jen povrchní vědomí, protože vědomí je povrchní. Nanejvýše můžete získat ještě povrchnější vědomí, protože ho umocníte a díky tomu bude vaše iluze ještě hlubší.
Můžete jít do podrobností, ale ty vás nezavedou do hloubky. Můžete o něčem vědět málo nebo moc, ale to nehraje žádnou roli - je to jen vědění o tom, či onom. Nezasáhne to cíl, nedosáhne to na vrchol.
Cílem je pouze bytí, a k tomu je třeba zbavit se vědomí, naprosto a zcela, bez jakýchkoliv podmínek. Nemůžete si vybírat - tohle je dobré, to si nechám, a tohle je špatné, tak to zahodím. Tohle je podstatné a tohle není podstatné.
Jakmile zbude i sebemenší kousek vědomí, pak na osvícení zapomeňte. Největší kouzlo je ale v tom, že jste stále osvícení a přitom zůstáváte stále neosvícení.
Tuto otázku mi dal Chipper Roth. Zjevně tu není dlouho, přišel sem nedávno. Chce tu být. My mu budeme pomalu, pomaloučku odebírat jeho vědění. Moje práce spočívá v tom, že činím lidi nevědomými. Nevědění má hloubku, nevědění je nevinné, nevědění je podstatou; nevědění nemá žádné hranice. Vědění je vždy ohraničené. Jak by mohlo být hluboké? Ať je sebevětší, vždy má své hranice, je něčím omezeno. Jen nevědění je bez omezení.
Říká se, že věda je úsilím vědět hodně o málu. Pokud se vydáte touto cestou - víte víc a víc o méně a méně věcech - kam asi můžete dojít? Na jejím konci budete vědět vše o ničem. To je zcela logický závěr.
Rád bych zdůraznil, že náboženství volí zcela opačný postup - chce vědět méně a méně o více a více věcech. A jaký bude výsledek? Jednou... budete vědět méně a méně o více a více věcech, až náhle nebudete vědět nic o všem. A v tom to je - nevědět nic o všem. To já nazývám nevěděním.
Rothe, prosím, zůstaň ještě chvíli a porozhlédni se tu.
Čtvrtá otázka:
Tahle hra mi přináší ohromnou radost. Dnešní ráno je přímo úžasné. Každé ráno dychtivě očekávám, co se bude odehrávat, až se zvedne opona. Jsem tě plná, ale vyvolává to smích, ne slzy.
Kde jsou slzy?

Sucheto, jsou ve tvém smíchu.
Smích a slzy se ničím neliší. Jsou dva typy lidí - lidé slz a lidé smíchu. Ve všem jsou vždy dva druhy, celá existence je rozdělena dualitou - muž a žena, jin a jang, pozitivní a negativní, den a noc, život a smrt. I tady je dvojice - lidé smíchu a lidé slz.
Lidé slz jsou introvertní, snáze jdou do hloubky nitra. Jakmile tam vstoupíte, čím hlouběji jdete, tím více jsou vaše oči plné slz. Sucheta je extrovertní typ, směje se jako Buddha. Geet Govind je plačící Buddha. Sucheta je extrovert, společenský typ, pravá Američanka. Když ji něco ohromí, začne se smát.
Pamatujete si jedno - nikdy nikoho nenapodobujte. Kdyby chtěl Geet Govin napodobovat Suchetu, přinese to jen problémy. Jeho smích nebude veselý a upřímný. Kdyby Sucheta napodobovala Geet Govinda, opět to nebudou ty pravé slzy, i kdyby se jí podařilo plakat, vždycky to bude falešné.
Extroverti mají jít svou cestou. V jejich životě je smích zásobárnou energie. Láska je pro ně snazší, meditace obtížnější. Pro introverty je snazší meditace a obtížnější láska; plakat je pro ně snazší, nežli se smát.
Nikdy nikoho nenapodobujte, jděte svou vlastní cestou, která vás dovede k přeměně jakmile dosáhnete určitého extrému. Třeba když se začnete smát... například když se Sucheta bude smát naplno, objeví se i slzy. V takové chvíli se smích začne vytrácet a objeví se slzy. Kdyby Geet Govind plakal a plakal a plakal, až by neměl žádné slzy, pak náhle dojde ke změně - objeví se smích. K přeměně dochází vždy v určitém extrému.
Jednou jsem mluvil na buddhistickém sněmu. Říkat buddhistům, že přeměna vychází z extrému, nebo že pravda spočívá v extrému, je velmi obtížné, protože oni věří ve střední cestu, ve zlatou střední cestu. Buddhova cesta je nazývána Madždžhimanikája, střední cesta.
Zapomněl jsem na to, že jsou to buddhisté. Mluvil jsem o extrému a říkal jim, že přeměna povstává pouze z extrému, z naprostého extrému. Dokud ho nedosáhnete, pak se nemůže projevit pravda. Pravda spočívá v extrému, tak či onak - ale vždy v extrému. Buď v extrémní lásce nebo v extrémní meditaci.
Byli trpěliví - buddhisté jsou trpěliví; nejsou jako mohamedáni, nezačnou hned bojovat - přesto i trpělivost má své hranice. Jeden buddhista už to nemohl vydržet, přestože Buddha nabádá k toleranci. Povstal. A řekl: "Tohle je už příliš. Copak jsi zcela zapomněl, že Buddhova cesta je střední cestou?"
Vzpomněl jsem si na to a odvětil: "To já vím, ale dokud nebudete v extrémním středu, pak nedojdete k pravdě." Já jsem mluvil o extrému, což nemělo se středem nic společného. "Jste-li v extrémním středu, přesně uprostřed, pak je tu i pravda. Pravda vychází pouze z extrému."
Z tohoto extrému se kyvadlo přehoupne k druhé polaritě. Tak, milá Sucheto. Směj se, směj se až k samému extrému. Jednoho dne uvidíš, že tvůj smích přinese nádherné slzy.

Šestá otázka:

Může někdo prohlašovat, že poznal Boha?

Pokud jsi ho poznal, pak je celá tvá existence prohlášením; není třeba o tom mluvit. A není třeba se na to ptát. Když to přijde, tak to přijde. Co s tím můžeš dělat? Ten, kdo poznal Boha, se už nebude rozhodovat, zda to má prohlašovat nebo ne. Ten, kdo poznal Boha, se zbavil mysli. Ať se pak děje cokoliv, vždy to bude stále stejné. Bez prohlášení nebo s ním.
Tohle se stalo Mansúrovi. Prohlásil: "Aná al-hakk, já jsem Bůh." Jeho Mistr, Džunájd, mu řekl: "Mansúre, to není správné. Dostaneš se tak do potíží. Já to vím také, ale nikdy jsem to neprohlašoval. Uvědom si, že ti mohamedáni kolem nás - by tě zabili."
Ale Mansúr řekl: "Co mám dělat? Co mám dělat, když se mi ohlásil? Náhle mě popadl a projevil se mi."
Džunájd měl tak velký strach, že Mansúra vyhnal ze své školy. Řekl: "Jdi pryč, jdi někam jinam. Dostaneš se do nesnází a mě bys do nich přivedl také."
Ale Mansúr řekl: "Co můžu dělat? Jesti mě chce On dostat do nesnází, co s tím nadělám?" A skutečně měl značné problémy. Ale byla to pravda, že nemohl nic dělat. Prohlašoval i v poslední chvíli, na kříži - Aná al-hakk, já jsem Bůh - a smál se.
Kdosi z davu vykřikl: "Pokud to popřeš, pokud řekneš, že se mýlíš, když se prohlašuješ za Boha, pak je stále naděje, že ti bude odpuštěno." A on se zasmál a řekl: "Ale co můžu dělat? On to prohlašuje."
A ty se mě ptáš Může někdo prohlašovat, že poznal Boha? Když to Bůh prohlásí, tak coby ne. Když to Bůh neprohlásí, tak buďte zticha; nechte to na něm.
J. Donald Walters napsal:
Před několika lety jsem se setkal s mužem, který pevně trval, s jistou opilostí a obrovskou sebedůvěrou, na své představě, jak by měl fungovat vesmír. Zapomněl jsem už, jak to bylo, ale pamatuji se na to, jak jsem se před ním zmínil o tom, že jsem za celý život potkal asi šest lidí, kteří poznali Boha. Můj společník zvedl svou obrovskou chlupatou tlapu. "Ták pozor!" vykřikl chraplavě. "Zrovna teď jste potkal sedmýho!"
Donald Walters píše, že nemohl uvěřit, že by tento muž mohl pocítit Boha, protože mu nešlo na rozum, jak by takový člověk potom mohl vykřiknout - Ták pozor! Zrovna teď jste potkal sedmýho!
Já ale tento názor nesdílím. Je to možné. Protože Bůh má někdy chraplavý hlas, někdy je velmi decentní a občas naprosto hrubý. Bůh má všechny rozměry i tvary. Jeho ruce jsou drobné i chlupaté. Projevuje se všemi možnými způsoby. Jeho projevení jsou záhadná.
Takže chce-li se projevit prostřednictvím vás, dejte mu prostor a nechte ho činit. Ale pokud se projevit nechce a vy to prohlašujete sami, pak nastanou problémy. Jestli chce mít problémy on, pak je to jeho věc, ale vy o tom nerozhodujte, protože pak je to jen další výstřelek ega.
Když jsem četl slova Donalda Walterse, bylo mi jasné, proč ten muž vykřikl: "Ták pozor! Zrovna teď jste potkal sedmýho!"
Walters to odsuzuje. Myslí si, že to není možné. Kdo ale rozhoduje o tom, zda je to možné? O tom by neměl rozhodovat nikdo. Jak mohu říkat, že to není možné? Pokud to bude projeveno, co vám pak mohu říkat já? Staň se Jeho vůle.
Mějte stále na paměti, že by to nemělo být vaše rozhodnutí. Když se rozhodnete a začnete to prohlašovat, pak je to prostě jen důkaz toho, že jste nepochopili. Že mysl hraje dál svou megalomanskou hru. A z té se brzy zblázní.

Sedmá otázka:

Jedna má drahá přítelkyně ze Západu ti poslala dopis, v němž prosila o sannjásinské jméno, a pak přijela sem dříve, než dostala odpověď a stala se sannjásinem. Jméno, které bylo v dopise, bylo naprosto odlišné od toho, které jsi jí pak dal ty tady. Když jsem se to dozvěděla, velice mě to rozrušilo, protože já jsem své jméno vždycky považovala za cestu. Používala jsem ho jako směr, když jsem nevěděla kudy dál. Jaký mají skutečný význam jména,
která nám dáváš?
Veero, u všech svatých! Nedej se ošálit jmény. Pořád se snažíte něčeho chytit a děláte přitom z komára velblouda. Jména, která vám dávám, jsou jen cosi jako sladké řeči zamilovaných. Nedělej kolem toho takový povyk.
Když vám dám jméno, tak už za mnou nikdy nechoďte a neptejte se znovu na jeho význam, protože já ho zapomněl. Ten je v okamžiku jeho stvoření. Jak bych si ho mohl pamatovat? Dal jsem už více než třicet tisíc jmen.
Jméno je jen jméno. Vy jste bezejmenní. Žádné jméno vás nemůže spoutávat, žádné jméno vás nemůže omezovat. Jsou to pouhé nálepky - označení, které v sobě nemá nic duchovního. Ale protože já jim věnuji pozornost a vysvětluji vám je, tak vy se na ně upnete. Je to však jen způsob projevu mé pozornosti vůči vám, nic víc; je to jen projev mé lásky k vám, nic víc.

Osmá otázka:

Proč vždycky během promluvy usnu? Někdy se neubráním tomu, abych se srovnával s lidmi, kteří tu sedí naprosto vzpřímeně, hltají tvá slova, a mám přitom pocit, že jsem se tak daleko ještě nedostal, hlavně tehdy, když za mnou po skončení promluvy
přijdou a řeknou: "Dneska to bylo zajímavé, co?"
Možná, že bych pochopil více, kdybych připustil myšlenku, že se
mi při přednáškách dobře spí.

Tohle je báječné místo ke spaní. Neznepokojuj se tím, co ti lidé říkají; dělají si jen legraci. Tobě se spí dobře. Oni se tě snaží vyrušit, vyvolat v tobě jistou žárlivost. Ve skutečnosti žárlí oni na tebe - že si tak pěkně spíš a pochrupuješ, zatímco ti ubozí lidé strnule sedí. Chtějí tě vyrušit. Žádné strachy. Jen klidně spi dál. Musíš pokračovat, ale ve spánku není kam jít.
Hra byla čím dál tím nudnější, když najednou jeden muž v hledišti začal bouřlivě tleskat. Pán vedle něho se zeptal: "Proč jste to udělal?"
"Promiňte," odpověděl muž. "Já se jenom snažil udržet se v bdělém stavu."
Ani netušíte, jak je pro lidi obtížné udržet se v bdělém stavu. Klidně se ponořte do spánku, odpočívejte v něm. Pokud se mu odevzdáte naplno, bude to pro vás ohromná zkušenost.
Mysl stále vytváří konflikty. Pokud nespíte, mysl si říká: "Cítím, jak by bylo skvělé, kdybych mohl spát." Když spíte, mysl říká: "Něco jsem promeškal, neměl bych to dělat." Mysl stále vytváří konflikt, tření. S ní nebudete nikdy šťastni.
Odhoďte mysl. Nechte spánek, aby se přirozeně projevil. V jeho přítomnosti a v nepřítomnosti mysli uslyšíte Diamantovou sútru.
Pataňdžali říká, že spánek je krůček od samádhi. Klidný spánek, hluboký spánek se od samádhi liší jen v jednom - samádhi obsahuje uvědomování si, spánek nikoliv. Ale uvědomování si může probíhat i ve spánku. Nevytvářejte si problémy, nerozdělujte sami sebe.
Když spánek nepřichází, nic se neděje, buďte v bdělém stavu, ale ani v tom nesmí být úsilí. Jakmile vás spánek přepadne, pak se nesnažte zůstat bdělí. Netvrdím, že když se spánek nedostavuje, tak se musíte snažit usnout. Přijímejte vše tak, jak to přichází. Přijímejte skutečnost tak, jak se projevuje v každém okamžiku. Buďte naplno v každé chvíli.
Nic víc není třeba - jen být naplno v každém okamžiku. Objevuje se přání - Neměl bych teď spát. Proč? Není to duchovní - sedět při přednášce a spát. Proč? Spánek je zcela duchovní činnost, velká duchovní činnost. Je stejně dobrý jako sezení a přemýšlení; i snění je stejně báječné. Snění je jen jednoduchou, barvitější formou myšlení. Ostatní přemýšlejí, ty sníš. Jaký je v tom rozdíl? Klidně spi, pěkně sni, odpočívej.
Jednoho dne se z tohoto odpočinku probudíš, ale tvá bdělost bude mít jinou podobu. Zmizí z ní úsilí, nebudeš ji ovládat; prostě přijde. Jednoho dne náhle uprostřed přednášky otevřeš oči - svěží, mladý - procitneš z hlubokého spánku a cosi, třeba jen jediné slovo, vstoupí do tvého bytí a dojde k přeměně.
Celá Diamantová sútra už nebyla k ničemu, když Huej Neng zaslechl čtyři verše - zcela to stačilo. Někdy stačí i jedno jediné Buddhovo slovo. Vyletí jako šíp, zasáhne vaše srdce a vy už nikdy nebudete takoví jako dřív.
Ničeho se tedy neboj. Klidně odpočívej. Budeš-li odpočívat skutečně v klidu a náhle jednoho dne otevřeš oči - pak se ty a já setkáme. A ty budeš po slastném spánku tak svěží, nezatížený myšlením, že ani nebudeš vědět, kdo vlastně jsi.
Zažili jste to někdy? Stává se, že když se člověk ráno probudí, trvá mu několik vteřin, než rozpozná, kdo vlastně je; mysl si s návratem dává načas. Někdy nemůžete ani poznat, kde to jste. Probudíte se náhle uprostřed noci, divíte se, kde to jste a kdo vlastně jste. Chvíli trvá, než si na všechno zase vzpomenete.
Takže je to možné - klidně spi, a jednoho dne zaslechneš mé volání. Náhle se probudíš a nebudeš vědět, kdo jsi. To je ta pravá chvíle, kdy do tebe mohu vstoupit.
Ničeho se neobávej. Vše probíhá tak, jak má. Tady je všechno možné. Já tě beru takového, jaký jsi. Já ti nekladu žádná "kdyby".
Poslední otázka:

Proč lidé nechápou náboženství druhých?
Proč to přináší vždy tolik konfliktů?

Ego. Nemá to nic společného s náboženstvím, ale jen s egem. Vše, co je vaše, je to nejlepší na světě. Vše, co je druhých, nemůže být to nejlepší, není možné, aby to bylo to nejlepší na světě.
Vaše manželka je ta nejkrásnější žena, váš manžel je ten nejkrásnější muž. Vy jste ten nejkrásnější člověk na světě. Nemusíte to říkat nahlas, ale přesto to říkáte tisíci a jedním způsobem. A vše, co vám patří, je vždy to nejlepší. Lidé jsou jako malé děti. Malé děti se trumfují - Můj táta to tvýmu tátovi vždycky natře."
Jeden malý kluk říká druhému: "Moje máma je skvělý řečník. Vydrží mluvit celé hodiny o čemkoliv."
Ten druhý na to řekne: "To nic není. Moje máma je tak skvělý řečník, že vydrží mluvit celé hodiny o ničem. Nikdo neví, o čem to vlastně mluví."
Syn Mully Nasrudina měl dotaz: "Tati, kdyby mohamedán opustil svou víru a stal se z něj hinduista nebo křesťan, co by sis o něm myslel?"
Mulla se velmi rozzlobil a řekl: "Že je to zrádce! Měli by ho zastřelit. Je to největší hřích na světě - změnit vyznání, zradit svou víru. Je to namak haram - takový zrádce nestojí za nic."
Pak se hoch zeptal: "A tati, co když se nějaký hinduista nebo křesťan stane mohamedánem?"
Mulla se zasmál širokým úsměvem Jimmyho Cartera a řekl: "To je skvělé. Je to velice moudrý člověk. Toho je třeba uvítat, obdivovat a oslavovat. Ví, kde je pravda, a má dost odvahy. To je správná volba, můj synu."
V takovém případě je všechno jinak. Když se z mohamedána stane hinduista nebo křesťan, je to zrádce. Pokud je z hinduisty nebo křesťana mohamedán, pak je to správná volba a takového muže je třeba oslavovat a vážit si ho. Je moudrý, protože rozpoznal opravdové náboženství.
Přesně tak funguje vaše ego. Proto náboženství přinášejí světu krvavé války namísto míru. Ve jménu víry bylo zabito více lidí nežli ve jménu čehokoliv jiného. Ani politici nebyli schopni zabránit takzvaným duchovním lidem ve vraždění. Největšími vrahy byly vždy církve a mešity a chrámy.
Je třeba s tím v budoucnosti skoncovat; mělo by to už skončit. Náboženství je osobní volba. Když se někomu nelíbí růže, nezabijete ho a neřeknete, že to byl špatný člověk, že se mýlil. Řeknete, že je to věc jeho vkusu. Prostě se mu nelíbí růže, toť vše. Ale to je otázka vkusu. Nezahrnuje otázku víry, není v tom spor, protože nemusí vysvětlovat, proč se mu růže nelíbí. Když se mu nelíbí, tak se mu prostě nelíbí. Komu se líbí, tomu se líbí. Není v tom konflikt. Tak by tomu mělo být i v náboženství.
Někomu vyhovuje Ježíš - je to báječné. Někdo má rád Buddhu, jiný zase Kršnu - je to otázka vkusu. Náboženství by nemělo mít nic společného s narozením. Měla by to být otázka svobodné volby. Pak se nemůže objevit konflikt, pak nenastane spor, jenž trvá po celá dlouhá staletí.
Namísto modlení se lidé neustále dohadují a hádají. Dávají do toho veškerou energii, která by jim v modlitbách pomohla najít Boha. Ale oni se dál hádají, pokračují v nesmyslných debatách, a nic tím stejně nemohou dokázat, protože tu není co dokazovat.
Když vám vyhovuje Ježíš, prožijete něco, co se dá přirovnat k lásce k ženě. Nemůžete o tom podávat žádné důkazy. Proč taky? Jakékoliv důkazy by vypadaly zcela směšně. Jakmile řeknete - Koukněte se na její nos, ten je ale nádherný - druzí řeknou - Ten je ale hrozný, je moc velký a nějak nakřivo, její tvář je nesymetrická. Pokud řeknete - Koukněte na její oči, jak jsou kouzelné - pak druzí řeknou - Jsou úděsné. S takovou ženskou bych nechtěl být sám v noci... bál bych se jí. Její oči jsou moc velké a každé je jiné.
Není možnost, jak dokázat, proč se vám něco líbí. Někomu vyhovuje Ježíš, jinému zase Buddha. Je to jako když se zamilujete. Nepotřebujete žádné příčiny, důkazy. A pokud je začnete hromadit, pak budete vypadat v očích druhých jako blázen. Přesně tak se to bude jevit.
Hinduisté si myslí, že lidé, kteří milují Ježíše, jsou pošetilci. Co na tom muži vlastně vidí? Mluvili jste o tom s nějakými hinduisty? Mají nádhernou teorii o karmě. Říkají, že trpíte pouze tehdy, když jste učinili něco špatného ve svých minulých životech. Proč byl Ježíš ukřižován? Určitě kdysi spáchal nějaký obrovský hřích. Proč jinak? Kršna nebyl ukřižován, Ráma nebyl ukřižován. Proč byl Ježíš ukřižován? Určitě to byl velký hříšník.
A teď se na to podívejte z opačného úhlu. Promluvte si s křesťanem o Kršnovi hrajícím na flétnu. Vypadá tak nádherně a Ježíš na kříži je tolik smutný, ale křesťan vám řekne - O čem to mluvíte? Na světě je tolik bídy a utrpení. Ten chlapík Kršna má srdce z kamene. Klidně si hraje na flétnu, zatímco lidé umírají, žijí v bídě, kolem je samá smrt a nemoci, ale ten chlápek si hraje na flétnu. Musí to být velký, moc velký necita. Nemá srdce. Kdyby měl srdce, pak by se nechal ukřižovat za všechny ubožáky, utlačované, ponižované, za všechny, kteří žijí v bídě. Koukněte se na Ježíše. Ten pro nás zemřel, abychom mohli být vykoupeni. Ten Kršna je hrozně povrchní.
A promluvte si s hinduistou, který vyznává Kršnu. Řekne - O čem to tu mluvíte? Žádné utrpení přeci není. Veškeré utrpení je jen iluzí. A pokud lidé trpí, pak jen za své vlastní špatné činy. Nikdo jiný je nemůže vykoupit. Jediným vykoupením je pomoc druhým, která vnáší radost do života. Naprostá radost je životní silou, která může léčit. Jak by mohl být někdo vykoupen?
Hinduisté říkají, že když někdo pláče a vy se vedle něho posadíte a začnete také plakat, k čemu to povede - můžete ho vykoupit? Pláč se jen zdvojnásobí. Jak byste pomohli nemocnému tím, že byste sami také onemocněli a lehli si vedle něho?
Ten, kdo chce pomáhat, musí mít dost sil. Nesmí být nemocný. Kršna je zdraví, Kršna je radost. Na světě je tolik bídy, a proto přichází se svou flétnou. Proč by měl přinášet kříž; každý si svůj kříž vláčí sám. Lidé potřebují flétnu. Tak různé tedy mohou být pohledy a všichni se dále hádají, dohadují a kladou argumenty pro a proti.
Pro mě je náboženství milostným vztahem. Nemá nic společného s intelektem, není třeba mluvit o jakýchkoliv příčinách a důvodech. Je to stejné, jako když se zamilujete. Pak vždy záleží jen na vás. Ponořte se do toho - tohle jsou vaše dveře.
Láska jsou dveře. Nezáleží na tom, do koho se zamilujete. Láska je vykoupení, ne Ježíš, ani spasitel.
Ale vaše ega.
Zamyslete se nad tímhle kouzelným příběhem:
Irský papež Patrik I. seděl jednou ve své pracovně ve Vatikánu, četl si Katolického hlasatele, když náhle v oddíle o Irsku upoutal jeho pozornost malý článek nazvaný Rekordní porod.
"U všech svatých, Michaeli!" vykřikl papež na svého tajemníka, kardinála Fitz-Michaela. "Vidíš to, kristepane?"
"Co máte na mysli, monsignore?" zeptal se Michael a vzhlédl od svých spisů.
"Píšou tu, že žena Paddyho O'Flynneho z Dublinu mu právě povila padesát šest dětí," řekl papež.
"To je boží dílo, pane," odvětil Michael. "Jistě to bude nějaký zázrak, viďte."
"Je to boží dílo, to je jasné," vykřikl papež. "A mělo by se využít jako tmel k jednotě katolické církve, světové víry i našeho Smaragdového ostrova."
"To zajisté, pane, a co si o tom tedy myslíte?"
"Já nemyslím, Michaeli," odvětil papež vzrušeně, "já jednám! Zajděte ihned od dílny, zadejte tam výrobu jedné zlaté madony, ale skutečně mistrovskou práci, pak zaběhněte do cestovní kanceláře a zamluvte mi letenku první třídou do Dublinu u Aer Linguse. Já osobně zavezu madonu jako dárek a výraz obdivu těm O' Flynnovým. A zároveň si udělám malou dovolenou ve své rodné zemi."
Příštího rána nastoupil papež, svírající v rukou madonu, noviny a láhev irské whisky, na palubu letadla do Dublinu. Po příletu zamířil přímo k domku O'Flynnových, odkud ho jeden člen rodiny zavedl do místní hospody, kde se konala oslava.
"Někdo s tebou chce mluvit, tati," zaječel synek do místnosti plné opilců. "Řekni mu, ať popadne svýho Guinnesse a jde sem!" odpověděl mu bujarý hlas.
Papež popadl Guinnesse a spolu s madonou se začal prodírat skupinou rozjařených sousedů a příbuzných. O několik hodin a sklenic Guinessů déle se papež konečně připotácel až k Paddymu, strčil mu do ruky madonu a zablábolil: "Chtěl bych vám co nejupřímněji pogratulovat."
"Ale s kým mám tu čest, pane," zeptal se Paddy držící opilého duchovního v jedné a madonu v druhé ruce.
"No, ty mě sice neznáš osobně, Paddy, ale představ si, že já jsem papež."
"Papež!" vykřikl Paddy. Ale to jste na sakra nebezpečnym místě. Dáte si ještě jednoho malýho Guinnesse?"
"Tak to si teda dám," řekl papež. "Ale musíš mi předtím něco slíbit."
"Když má někdo žízeň," pronesl Paddy, "tak se mu nemá nic odmítnout."
"Chtěl bych, aby sis nechal tuhle madonu jako dárek od nás z Vatikánu a postavil ji na oltář ve vašem místním katolickému kostele."
"Jó tak, pane," řekl Paddy. "Já si tu madonu klidně vemu, pane, to je jasný, a mockrát vám za ní děkuju, ale na oltář místního katolickýho kostela ji dát nemůžu."
"A pročpak bys nemohl?" zaraženě prohlásil papež. "Vždyť je to dar Matce Marii!"
"Vono je to tak, pane," řekl Paddy, "že já nejsem katolík. Já jsem protestant."
"Cože?!!" vykřikl papež. "Chceš říct, že jsem podstoupil tak dlouho cestu jen proto, abych dal zlatou madonu zatracenýmu sexuálnímu maniakovi?!!"

promluva jedenáctá

31. prosince 1977

vadžraČčhédiká
pradžŇápáramitá
sútra
gautama
buddhy

21	vznešený se zeptal: "Co myslíš, Subhúti, domnívá se Tathágata, že jeho prostřednictvím byla vyložena dharma? Kdokoliv by, Subhúti, řekl, že Tathágata vyložil dharmu, ten by nemluvil pravdu, ten by mi nesprávně přisuzoval, že se držím něčeho, co není. A proč?

22	Protože zde není ani trocha dharmy, která by se dala vykládat. Proto se to nazývá "naprosté, pravé a úplné osvícení". Tato dharma, Subhúti, je sama sebou a nic v ní není v proměně. Proto se to nazývá "naprosté, pravé a úplné osvícení". Je sama sebou nepřítomností já, bytosti, duše či osoby, a toto naprosté, pravé a úplné osvícení je známo jako jednota všech prospěšných učení.

25	Co myslíš, Subhúti, domnívá se Tathágata, že jeho prostřednictvím byly všechny bytosti osvobozeny? Tak to není možno pojímat, Subhúti! A proč? Není totiž žádná bytost, kterou by Tathágata osvobodil."
26	Poté Vznešený při této příležitosti pronesl následující verše:
"Ti, kteří mě vidí v mé podobě,
i ti, kteří jdou za mým hlasem,
vyvíjejí zcela marné úsilí,
tito lidé mě nespatří.
Jen skrze dharmu je možno vidět buddhy,
jen ti, kteří poznali dharmu, mohou vést druhé.
Přesto nelze rozpoznat pravou podstatu dharmy
a ten, kdo se ji snaží uchopit, jí neporozumí.

29	Každý, kdo říká, že Tathágata jde či přichází, stojí, sedí nebo leží, nepochopil význam mého učení. A proč? Tathágata se nazývá ten, kdo odnikud nepřichází a nikam neodchází. Proto je nazýván "Tathágata, arhat, plně Osvícený".
Zopakujme si:

Vznešený řekl:
Tathágata hovoří v souladu se skutečností,
mluví pravdu,
říká jen to, jak to opravdu je
- nikdy jinak.
Tathágata, Subhúti,
je označením pro opravdovou opravdovost.

Slovo "opravdovost" má obrovský význam   v Buddhově přístupu ke skutečnosti. Toto slovo má v buddhismu stejný význam jako slovo Bůh v jiných náboženstvích. Buddhistický výraz pro opravdovost je tathata. Znamená - Vidět věci tak, jak jsou, nezaujímat žádný postoj, nevytvářet žádný názor, neposuzovat ani neodsuzovat.
Buddhistická meditace vychází z této opravdovosti. Je to velmi praktická metoda směřující do hloubky. Buddha svým žákům říkal: "Pozorujte věci tak, jak jsou a nevstupujte do nich."
Bolí vás například hlava. Jakmile si to uvědomíte, ihned se objeví postoj - To není dobré. Proč mě bolí hlava? Co bych s tím měl udělat? Okamžitě z toho uděláte problém, začnete zaujímat stanovisko, zaměříte se proti tomu, pokoušíte se to potlačit.
Buď proti tomu začnete bojovat pomocí léků, vezmete si aspirin nebo novagin, nebo to začnete potlačovat prostřednictvím vědomí - nevšímáte si toho, nevěnujete tomu pozornost. Soustředíte se na něco jiného, chcete se od toho odpoutat a zapomenout na to. Ale v obou případech chybí opravdovost.
Co by vám navrhl Buddha? Buddha říká, abyste si dvakrát opakovali - Bolest hlavy, bolest hlavy. Nezaujímejte ani nepřátelský ani kladný postoj. Berte to jen jako větu, která s vámi nemá vůbec nic společného - Bolest hlavy, bolest hlavy. Nevzrušujte se tím, nepodléhejte tomu, netvořte si žádný postoj.
Uvidíte, že okamžitě devadesát procent bolení hlavy zmizí. Bolest hlavy není skutečnou bolestí hlavy - z devadesáti procent je to antagonistický názor. Velmi rychle zjistíte, že její převážná část zmizí.
A ještě o jednom bych se rád zmínil - dříve či později uvidíte, že se bolest hlavy rozplyne v něco jiného; třeba najednou pocítíte zlost. Co se stalo? Jakmile potlačíte bolest hlavy, nikdy se už nedozvíte, co bylo její příčinou. Bolest hlavy je jen jakýsi indikátor toho, že máte právě hrozný vztek, který vytváří ve vaší hlavě napětí projevující se bolestí.
Vy ji jen sledujte, pozorujte si - Bolest hlavy, bolest hlavy - buďte nezúčastnění, objektivní. Pak bolest hlavy zmizí. Předá vám zprávu, že není bolestí hlavy, ale zlostí.
Teď vám Buddha poradí, abyste si znovu říkali - Zlost, zlost. Nezlobte se na zlost, jinak se opět chytíte do pasti a neprojeví se opravdovost. Jakmile si řeknete - Zlost, zlost - devadesát procent zlosti okamžitě zmizí. Je to nesmírně užitečná metoda. Možná zjistíte, že to není zlost, ale že je to ego. A znovu si řekněte - Ego, ego - a tak dále, a tak dál.
Jedno je spojené s druhým, a čím jdete hlouběji, tím blíže se dostáváte k původní příčině. A jakmile ji objevíte, celý řetězec povolí - nic z něho nezůstane.
Nastane chvíle, kdy spatříte poslední článek řetězu, a pak už nic. Tehdy se zbavíte celého řetězu a dostaví se ohromná čirost, ohromné ticho. Toto ticho se nazývá opravdovost.
Tento postup je třeba uplatňovat neustále. Může se stát, že na něj občas zapomenete a nevědomky zaujmete postoj. Pak Buddha znovu nabádá k opakování - Postoj, postoj. Nenechte se tím nijak rozrušit - prostě jste jen zaujali postoj. Nebuďte z toho skleslí. Jen si řekněte - Postoj, postoj - a náhle sami uvidíte, že devadesát procent zmizelo, deset procent zůstalo, a ty vám vysílají zprávu. Jak zní? Říká, že je tu nějaké omezení, tabu, z něho vycházel váš postoj.
V mysli vyvstane sexuální touha a vy si hned řeknete - To je špatné. Je to určitý názor, postoj. Proč je to špatné? Protože jste stále slyšeli, že je to špatné, že je to tabu. Říkejte si - Tabu, tabu, a pokračujte dál.
Někdy se stane, že něco posuzujete - nejen posuzujete, ale zaujímáte stanovisko, ale zároveň se dostaví i deprese, že jste posuzovali. Pak si říkejte - Deprese, deprese, a pokračujte dál.
Vše, co si uvědomíte, co se objeví, si pojmenujte - velmi jednoduše - a nechte to plynout. A brzy uvidíte, že spoutaná mysl už není spoutaná tak, jak vždy bývala. Věci se začnou vytrácet a náhle se zjeví opravdovost, tathata, a vy budete prostě v ní, v existenci, kde není žádná hranice. Vše je čiré, neposkvrněné. Je tu existence, ale není tu mysl. Tento stav se nazývá opravdovost.
Buddha říká, že Tathágata je označením pro opravdovost. Jen označením - nemá tedy její vlastnosti, on jí skutečně je.
Buddha říká Tathágata hovoří v souladu se skutečností. Nemůže činit nic jiného. Neznamená to, že by se rozhodl, že bude mluvit v souladu se skutečností; zde není volby. Skrze něj je vysloveno vše, co je skutečné. Neznamená to, že by si vybral - Tohle je skutečné a tak bych měl tedy mluvit. A tohle není skutečné, takže tak mluvit nebudu. Jakmile se objeví taková volba, pak již nejste buddhou.
Tathágata hovoří o nečinění rozdílů. Nedá se vlastně říct, že by mluvil pravdu. Lepší by bylo vyjádřit to takto - vše, co je Tathágatou řečeno, je pravda. On mluví v souladu se skutečností.
Skutečnost vlastně promlouvá skrze něho. On je jen prostředníkem, dutým bambusem. Skutečnost skrze něho zpívá svou píseň, on sám žádnou nemá. Všechny jeho postoje zmizely a zmizel i on sám. Je čirým prostorem. Pravda skrze něho prýští do světa, pravda jím prochází do světa.

On mluví pravdu, říká jen to, jak to opravdu je.
Jathábhútam.

A proč říká opravdová opravdovost? Je snad i nějaká neopravdová opravdovost? Ano. Můžete si to vyzkoušet. Můžete to zkusit, můžete vytvářet určitou věc zvanou opravdovost, ale ta už nebude opravdová. Opravdovou opravdovost nemůžete vytvořit, ta musí přijít sama.
Co tím myslím, když mluvím o jejím vytváření? Vy se například rozhodnete - Budu mluvit jen pravdu, ať to má jakékoliv následky. A mluvíte pravdu - ale není to opravdová pravda, je to vaše rozhodnutí. Vychází z nepravdy. Stanete se zajatci nepravdy. Říkáte - Já jsem se rozhodl, že i za cenu života budu vždy mluvit jen a jen pravdu.
Je v tom úsilí. Pravda se stala otázkou cti. Kdesi v hloubi toužíte, aby z vás byl mučedník. Kdesi v hloubi chcete, aby se celý svět dozvěděl, že jste pravdomluvný člověk, že jste ochoten obětovat svůj život, takže jste velikán, mahátma. A skutečně obětujete život, ale nepoznáte opravdovou opravdovost.
Opravdová opravdovost nepochází z rozhodnutí. Musíte prostě jen být nástrojem skutečnosti. Nevstupovat do ní, nestát uprostřed; prostě se jí nechat vtáhnout. Zrcadlo si neříká - Ten člověk stojí přede mnou. Já mu teď ukážu jeho tvář, ať to má jakékoliv následky.
I kdyby po mně hodil kamenem - protože je ošklivý, takže by se mohl rozzlobit - ale já mu stejně ukážu jeho skutečnou tvář.
Kdyby zrcadlo uvažovalo takto, pak už to nebude zrcadlo - projeví se mysl. Není to odrážení skutečnosti, protože to vychází z rozhodování. Čirost se vytratí. Ale zrcadlo jen prostě je; nemá žádnou mysl. A stejně tak i buddha. Proto Buddha užívá označení opravdová opravdovost.
Zkoušejte tuto buddhistickou meditaci, hrajte si s ní. Neříkám, abyste ji prováděli, říkám, abyste si s ní pohrávali. Při chůzi, sezení, si na ni vzpomeňte - a hrajte si s ní. A budete překvapeni zjištěním, že Buddha dal světu jednu z největších metod k průniku do vaší nejhlubší podstaty.
Psychoanalýza se nedostane tak hluboko. Vychází z podobného základu - z volné asociace myšlenek - ale zůstává na povrchu, protože přítomnost druhého je překážkou. Vedle vás sedí psychoanalytik, nebo může být třeba za zástěnou, ale vy stejně víte, že tam je. Pouhé vědomí, že je někdo poblíž, je překážkou. Nemůžete se stát skutečným zrcadlem, protože přítomnost druhého vám nedovolí, abyste se zcela otevřeli. Zcela otevřít se můžete jen sami sobě.
Buddhova metoda jde do mnohem větší hloubky, protože není určena ještě pro někoho jiného. Všechno říkáte sami sobě. Je to subjektivní, a přesto objektivní. Promítá se to subjektivně ve vás, ale zůstáváte přitom objektivní.
Řekněte si něco tak, jako by se vás to vůbec netýkalo, jako by se to dělo zcela mimo vás, jako by to byl určitý úkol - Postavte se na rohu ulice a říkejte si, co se objevuje kolem. Žena, žena. Pes, pes. Auto, auto. Nic neděláte, nijak se do toho nezapojujete. Jste naprosto hluší, vzdálení.
Přenáší vás to od jednoho k druhému. A najednou se dostanete až k samé příčině řetězce. Ve vaší bytosti je spousta takových řetězců, tisíce nití, které se vzájemně proplétají. Stali jste se změtí. Musíte sledovat každou nit, pomalu, pomaloučku, abyste se dostali k jejímu konci. Jakmile tam jste, vytratí se z vašeho bytí. Máte o jedno břemeno méně.
Pomalu, pomaloučku se to jednoho dne stane - všechny nitě zmizí, protože jste poznali příčinu, jež je upřádala. Byly jejím následkem. Až se podíváte na všechny příčiny, pak jste spatřili už vše - všechny hry, které s vámi hraje mysl, její podvody a triky - celá mysl zmizí, jako by ani nikdy nebyla.
V jedné skvělé sútře mluví Buddha o mysli, životě, o existenci. Ta sútra patří mezi skutečné poklady. Praví:

Vnímejte mysl jako hvězdy,
jako omyl vidění, jako lampu,
jako bláznivou hru, kapky rosy nebo bublinu,
jako sen, světlo blesku nebo mrak.
Jen tak poznáte, čím je podmíněna.

Mysl je podmíněný jev. Je to následek určitých příčin. Následky není možné zničit přímo, je třeba jít nejprve k jejich příčinám. Strom neodstraníte tím, že uřežete větve a otrháte listy; musíte se dostat až k jeho kořenům - a ty jsou skryty pod zemí.
Stejně tak je tomu i s vašimi kořeny. Tohle je třeba dobře pochopit. Buddha říká, abyste vnímali mysl jako hvězdy. Proč? Hvězdy existují pouze v temnotě. Jakmile nastane ráno a vyjde slunce, hned zmizí.
Tak je to i s vaší myslí - existuje pouze ve stavu neuvědomování si. Jakmile zazáří slunce uvědomování si, ihned zmizí - jako hvězdy. Nebojujte s hvězdami. Nemůžete je zničit, jsou jich celé miliony. Buďte si však vědomi toho, že jsou, a ony se samy ztratí.
Omyl vidění. Váš zrak je nemocný, dopouští se omylu. Vidí to, co vlastně vůbec není. Můžete například vidět dvojmo nebo nějaké podivné vzory, protože vaše oči nefungují tak, jak by měly. Máte-li problémy s játry, pak začnou vaše oči vidět věci, které neexistují; stačí porucha jater - a vaše oči vidí ve vzduchu vzory, bubliny, obrazce.
Ve skutečnosti tam nic takového není, všechno to způsobily vaše oči. Nemůžete s nimi bojovat, nemůžete je zničit, protože neexistují. Můžete jít pouze k lékaři. Vaše oči je třeba vyšetřit a uzdravit.
Buddha říkával - Já nejsem filozof, já jsem lékař. Nedávám vám žádné učení, já vás léčím. Nedávám vám žádnou teorii, já vám dávám jen lék. Nemluvím o tom, co je to světlo, já vám jen pomáhám otevřít oči, abyste ho mohli sami spatřit.
Slepci nepomohou definice, určující co je to světlo, barvy nebo duha. Jedinou možností je navrátit mu zrak. Nemůžete vysvětlovat hluchému člověku, co je to hudba. Pozná to jen tehdy, pokud se mu navrátí sluch. Vlastní zkušenost je jediným možným vysvětlením.
Za třetí Buddha říká, abyste vnímali mysl jako lampu. Proč jako lampu? Lampa svítí jen tak dlouho, dokud je v ní olej. Potom plamen zmizí. Stejně je tomu i s myslí - jejím olejem je touha. Dokud jsou v mysli touhy a žádosti, do té doby je stále živá. Nebojujte s plameny, ale přestaňte do nich přilévat olej. Tím olejem je touha.
Touha vás vede k věčné nespokojenosti s tím, co právě máte, protože byste chtěli něco jiného. Nežijete skutečný život - váš život je podmíněn touhami. Touha vyvolává potřebu, aby vše bylo jinak, než je to nyní. Nechcete, aby to bylo tak, jak to právě je. Máte své vlastní představy, máte své soukromé sny, které roubujete na skutečnost. Nejste spokojeni s tím, co je; chcete všechno měnit podle toužebných přání svého srdce. Mysl je tu stále. Mysl existuje, protože nejste spokojení se skutečností.
Mnoho lidí ke mně přichází s otázkou - Jak zastavit myšlení? Chtějí přímo, okamžitě zastavit myšlení. Nejde to. Myšlenky existují, protože existují i touhy. Dokud jim neporozumíte a nezbavíte se jich, tak se nemůžete zbavit ani myšlenek - obojí jde ruku v ruce.
Nejprve se objeví touha. Vidíte krásné auto a vznikne ve vás touha. Buddha by řekl - Opakujte si - auto, auto. Hotovo. Když se ve vás objeví touha, znovu si opakujte - Touha, touha, a hotovo. Ale vy jste viděli nádherné auto a stanete se zajatci svého snu, touhy.
Nyní se objeví mnoho myšlenek - Jak bych si mohl to auto koupit? Měl bych prodat dům? Měl bych jít do banky? Mohl bych vydělat víc peněz, legálně/nelegálně? Co bych měl udělat? Tohle auto prostě musím mít. Jak byste teď mohli zastavit myšlenky?
Chodíval ke mně jeden politik a chtěl zastavit myšlení, chtěl meditovat. Řekl jsem mu: "Nejprve zanechte politiky, jak jinak byste chtěl zastavit myšlenky? Jste příliš ambiciózní."
Nedříve byl členem legislativního výboru, pak zástupcem ministra. Byl však opravdu ambiciózní a stal se ministrem. Nyní usiluje o to, aby získal ještě vyšší pozici ve státě. Odpověděl mi: "Ale já bych potřeboval jen tohle - pomozte mi, abych se mohl uvolnit, meditovat, protože musím mít dost sil v boji se svými soupeři. A vy říkáte, abych se vzdal politiky? To přeci nemohu."
Jak byste ale mohli zastavit myšlení, pokud se nemůžete vzdát své touhy? Myšlení je určitý pomocník. Chcete být ministrem a mysl se začne roztáčet na plné obrátky a spřádat své sítě. Mysl říká - Já už jsem na to přišla; už vím, jak to zařídit. Vzápětí budete muset vyřešit tisíce problémů, protože jen tak můžete uspokojit svou touhu. Myšlení je nástrojem, pomocí něhož se touha sama vyplňuje. Nemůžete ho přímo zastavit.
Buddha říká, že touha je jako olej do lampy. Pokud v ní není, pak plamen sám zmizí. Vnímejte mysl jako lampu, vnímejte mysl jako bláznivou hru, magickou show. Není v ní žádný pevný základ, vše je určitým druhem hypnotického stavu. Hypnotizér vás zhypnotizoval a řekne - Hele, jde sem zvíře, je to velbloud. A ve vaší mysli vyvstane představa velblouda a vy ho skutečně spatříte - jen vy. Všichni se smějí, protože nikdo jiný velblouda nevidí, jenom vy.
Vaše mysl je kouzelná krabička - tohle Buddha stále a stále opakuje. Mysl si vytváří přízraky, představy, které nemají žádnou skutečnou podstatu; když v ně však chcete věřit, stanou se skutečnými. Vaše mysl je velkou magickou hrou. Slovo "magický" pochází vlastně z indického výrazu "májá". Májá je iluze.
Iluzi je možno vytvořit; a vy všichni si stále vytváříte různé iluze. Vidíte ženu, ale neřeknete si jathábhútam - je to tak. Proto je všude kolem tolik frustrace. Vidíte to, co je pouhou projekcí vaší mysli.
Vy do té ubohé ženy promítnete své představy o kráse, promítnete do ní tisíc a jednu věc. Když ji poznáte blíž, jakmile s ní začnete žít, začnou i vaše představy pomalu blednout. Imaginace nemůže stát proti realitě nikdy příliš dlouho; ta skutečná žena najednou převládne. Vy se cítíte být zrazeni a říkáte jí, že vás podvedla.
Ona však nic takového neudělala. Ona se cítí být podvedena vámi, protože si do vás také promítala své představy. Myslela si, že jste hrdina, Alexandr Veliký, superman, a vy se najednou projevujete jako zbabělá myš. Myslela si. že jste hora - a vy přitom nejste ani krtčí hromádka. Cítí se být podvedena. Oba se cítíte být podvedeni, oba jste frustrováni.

Kdosi mi vyprávět příběh:
Na oddělení pohřešovaných osob přišla žena a hlásila: "Včera v noci se mi ztratil manžel."
"Uděláme vše pro to, abychom ho našli," ujišťovali ji všichni. "Jen nám ho, prosím, podrobně popište."
"No," zaváhala chvíli žena, a pak řekla: "Je asi pět stop vysoký, nosí silné brýle, je plešatý, rád si přihne, má červený nos a pisklavý hlas." Náhle se zarazila, zamyslela a pronesla: "Víte co, klidně na to zapomeňte!"

Vidět skutečnost takovou, jaká je. Pak řeknete - Klidně na to zapomeňte. Ale vy ji takovou nevidíte. Stále od ní promítáte své představy.
Jednou mi Mulla Nasrudin řekl: "Můj strýc žil dlouhá léta v Itálii. Zahubilo ho víno, ženy a zpěv."
Řekl jsem mu na to: "Nasrudine, nikdy jsem si nemyslel, že tvůj strýc byl takový Omar Khajdžám. Řekni mi o něm ještě něco. Moc mě zajímá."
Mulla Nasrudin řekl: "Nebylo to vlastně tak romantické, jak se zdá. Ale já před tebou nebudu nic skrývat. Povím ti pravdu, Bhagaváne. Prozpěvoval si své otřepané písničky pod oknem vdané paničky, když v tom přišel její manžel a praštil ho po hlavě lahví od chianti. Tak ho zahubilo víno, ženy a zpěv."

A tak pokračujete dál a dál.
Skutečnost není frustrující, skutečnost je naplňující. Frustrace se objevuje jen proto, že do skutečnosti promítáme své vlastní iluze.
Buddha říká, že je to bláznivá hra. Uvědomte si, že vaše mysl je šikovný kouzelník. Ukazuje vám věci, které nejsou, které ani nikdy nebyly. Klame vás, vytváří kolem vás neskutečný svět, v němž vy potom žijete.
Svět stromů, ptáků, zvířat a hor není neskutečný. Neskutečný je svět, jenž vytváří vaše mysl. Je třeba dobře porozumět lidem, kteří jsou buddhy, když mluví o neskutečném světě. Neříkají tím, že stromy nejsou skutečné, že lidé nejsou skuteční. Říkají tím, že vše, co si vy myslíte o skutečnosti, je neskutečné - vaše mysl je neskutečná. Jakmile zmizí, vše je náhle skutečné. Pak žijete v opravdovosti, pak se objeví tathata, pak jste opravdoví.
Pan profesor vykládá žákům během první vyučovací hodiny: "Objevil jsem nejlepší způsob, jak zahájit den - pět minut cvičím, zhluboka se nadechnu a dám si ledovou sprchu. A hned mám pocit, že svět je jako krásná růže."
Ze zadní lavice se vzápětí ozve ospalý hlas: "Řekněte nám ještě něco o tý krásný Růže!"

Mysl je připravena chytit se čehokoliv. Jednejte s ní velmi opatrně. Právě v tom spočívá význam meditace - být opatrný, nedat se podvést myslí.
Za páté - vnímejte mysl jako kapky rosy. Jsou velmi křehké... stačí chvilka, a už tu nejsou. Ráno zazáří slunce a kapky se vypaří. Zavane mírně větřík a kapky zmizí.
Stejné je to i s myslí. Neví nic o skutečnosti, neví nic o věčnosti. Je to jev spojený s časem. Vnímejte ji jako kapky rosy. Vy ji ale považujete za perly, diamanty - za něco trvalého.
Není třeba věřit v Buddhu; zcela stačí pozorovat mysl. Neexistují dva okamžiky, kdy by byla stejná. Stále se mění, stále plyne dál. Jednou je to tak, a za malou chvíli zase jinak. Jednou šíleně milujete, a náhle zas šíleně nenávidíte. Jednou jste ohromně šťastní, a za chvíli zase ohromně nešťastní. Pozorujte svou mysl!
Budete-li lpět na své mysli, nemůžete se nikdy zbavit zmatku, protože nebudete schopni být v klidu - stále se bude objevovat to či ono. A vy ztratíte možnost plně vychutnávat věčnost, která vás jediná může naplnit. Čas je neustálou změnou.
Za šesté - vnímejte ji jako bublinu. Jako bubliny, protože prožitky vycházející z mysli dříve či později vždy prasknou a vám v ruce nezůstane vůbec nic. Sledujte mysl - je to bublina. A některé bubliny jsou neobyčejně krásné. V záři slunce vypadají jako duha, jsou opravdu kouzelné, přitažlivé. Zkuste je ale chytit, dotknout se jich, a v tu chvíli zmizí.
Tohle se děje každý den vašeho života. Honíte se za tím či oním, a ve chvíli, kdy se toho dotknete, už to není. Veškerá krása je pryč - existovala totiž jen ve vašich představách. Pak zmizí i radost - ta existovala jen ve vaší naději. Mysleli jste, že se stane něco ohromně vzrušujícího, ale ono se to nestalo - byly to jen vaše představy, jen vaše očekávání.
Skutečnost je zcela jiná než bubliny vašich představ - ty nakonec vždy prasknout. Po neúspěchu následuje frustrace; lepší by tedy byl úspěch. Po úspěchu ale také následuje frustrace - zeptejte se úspěšných lidí. Chudoba je frustrující, ale bohatství také - zeptejte se bohatých. Vše, dobré i špatné, je frustrující, protože je to jen bublina mysli.
Vy se ale stále ženete za bublinami - nejen ženete, ale chcete, aby byly větší a větší a ještě větší. Snaha, aby bylo všechno ještě větší je jakousi světovou mánií.
Slyšel jsem příběh o skupině studentů různých národností, kteří dostali úkol, aby napsali svou vlastní esej na téma Slon. Německý student psal o využití slonů ve válce. Anglický student psal o aristokratické povaze slonů. Francouzský student o milování mezi slony. A Američan si vybral jako téma - Jak udělat větší a lepší slony.
Mysl neustále přemýšlí. Mysl je americká - jak udělat všechno větší - větší dům, větší auto, všechno musí být větší. A je jasné, že čím větší je bublina, tím větší je i možnost, že praskne. Malé bubliny plují déle po hladině vody, větší bubliny se vzápětí rozprsknou. V tom je podstata americké frustrace. Nikdo není tak frustrován jako Američané.

Americké mysli se podařilo vytvořit skutečně obrovskou bublinu - a ta teď všude praská. Je zjevné, že ji není možné zachránit, protože musí prasknout. A nikdo není vinen; všichni si myslí - Je to naše nejhlubší touha a my jsme to dokázali. Nic není větší prohrou než úspěch.
Za sedmé - Buddha říká, abyste vnímali mysl jako sen. Je to imaginace, výtvor každého z vás. Vy jste ředitelem, vy jste hercem a jste i publikem. Vše, co se odehrává ve vaší mysli, je vaším soukromým představením. Svět s tím nemá vůbec nic společného. Skutečnost není povinna to vyplnit.
Lékař skončil s důkladným vyšetřením muže, který byl již ve značně pokročilém věku. "Já jsem vám vůbec nic nenašel, pane," pronesl. "Ale doporučil bych vám, abyste svůj milostný život omezil na polovinu."
Pán chvíli překvapeně zíral na lékaře, a pak řekl: "Kterou polovinu máte na mysli? Tu, když na to myslím, nebo tu, když o tom mluvím?"
Mysl nemá podstatu - jen myslí nebo mluví. O skutečnosti neví vůbec nic. Čím více je mysli, tím méně je skutečnosti. Čím méně je mysli, tím více je skutečnosti. Bez mysli poznáte skutečnost - tathata. Tehdy se stanete tathágatou - tím, kdo poznal opravdovost.
Nebo vnímejte mysl jako světlo blesku, říká Buddha. Neulpívejte na ní, protože v tu chvíli začnete sami sobě vytvářet utrpení. Blesk se objeví jen na malý okamžik, a hned je pryč. Vše přichází a odchází, nic nezůstává, a my na tom stále lpíme. A tím dál a dál vytváříme utrpení.
Sledujte svou mysli - jak ochotně na všem ulpívá, jak se bojí budoucnosti, změny. Chce, aby všechno bylo trvalé; chce udržet vše, co se právě děje. Jste šťastni, a chcete, aby to bylo navždy. Lpíte na tom. A v tu chvíli to sami ničíte, už nemůžete být šťastni.
Potkali jste muže nebo ženu, zamilovali se a lpíte na lásce, chcete, aby trvala navěky věků. A přesně v tu chvíli - kdy toužíte, aby láska trvala navěky - zmizí. Už není. Prožitky mysli jsou jako blesk - objeví se a zmizí.
Buddha říká - Vše jen pozorujte. Není dost času, abyste na tom mohli uplívat! Jen to pozorujte a říkejte si - Bolest hlavy, bolest hlavy. Láska, láska. Krása, krása. Nic víc. To zcela stačí. Je to tak krátký okamžik, že se nic jiného ani učinit nedá. Uvědomte si to a buďte bdělí.
Bdělost se může stát vaší věčností - toť vše.
A konečně za deváté - Buddha říká, abyste vnímali prožitky mysli jako mraky, měnící se tvary, oblaka. Díváte se na mraky - některý vypadá jako slon, ale najednou se promění ve velblouda nebo koně, a tak dále. Stále se mění. Nikdy není stejný, má mnoho podob, které rychle mizí. Vás to ale neznepokojuje. Co je na tom, že některý mrak vypadá jako slon nebo velbloud? Vždyť je to jedno, je to jenom mrak.
Mysl je mrakem zakrývajícím vaše vědomí. Vaše vědomí je oblohou a mysl mrakem. Někdy je to bouřkový mrak, jindy zas milostný nebo nenasytný mrak - ale všechny jsou vytvořeny ze stejné energie.
Nevybírejte si, nezaujímejte postoje. Jakmile si vytvoříte vztah ke slonovi v mraku, budete velmi zklamáni. Za chvíli zjistíte, že slon je pryč a budete hořce plakat. Kdo za to ale může? Že by mrak? Ten jenom následuje svou podstatu. Pamatujte si - mrak se stále mění, a stejně je tomu i s myslí.
Pozorujte svou vnitřní oblohu a nechte mraky pokojně plynout. Buďte pouhým pozorovatelem. Uvědomte si, že mraky připlouvají a mizí; vás se to ale netýká.
Buddha přikládá nadhledu velký význam. Nazývá ho upékšá. Nezujímat postoj, být vyrovnaný.
Dva astronauti, muž a žena, se dostali na planetu Mars a zjistili, že Marťané jsou nesmírně pohostinní a jsou ochotni všechno jim ukázat. Po několika dnech se astronauti rozhodnou, že položí svým hostitelům závažnou otázku - Jak probíhá reprodukce života na Marsu?
Vůdce Marťanů zavedl astronauty do laboratoře, kde jim ukáže, jak se to dělá. Nejprve nalil jakousi bílou tekutinu do nádoby, opatrně do ní nasypal hnědý prášek, pak všechno zamíchal a odložil stranou. A řekl, že za devět měsíců z této směsi vznikne nový Marťan.
Potom byla řada na Marťanech, aby se zeptali, jak je reprodukován život na Zemi. Astronauti s jistými rozpaky sebrali odvahu a začali se milovat. Byli však přerušeni hysterickým smíchem Marťanů.
"Co je na tom tak směšného?" zeptali se jich. "Takhle," odpověděl marťanský vůdce, "my u nás děláme nescafé."
Je mnoho podob. Není třeba si s nimi lámat hlavu.

Vnímejte mysl jako hvězdy, jako omyl vidění, jako lampu,
jako bláznivou hru, kapky rosy nebo bublinu,
jako sen, světlo blesku nebo mrak.
Jen tak poznáte, čím je podmíněna.

A tehdy podmínky zmizí a vy nebudete ničím podmíněni. Tato nepodmíněnost je opravdovostí, pravdou, skutečností. Jathábhútam.

A nyní sútra.

Vznešený se zeptal:
"Co myslíš, Subhúti,
domnívá se Tathágata,
že jeho prostřednictvím byla vyložena dharma?
Kdokoliv by, Subhúti, řekl,
že Tathágata vyložil dharmu,
ten by nemluvil pravdu,
ten by mi nesprávně přisuzoval,
že se držím něčeho, co není.
A proč?
Protože zde není ani trocha dharmy,
která by se dala vykládat.
Proto se to nazývá
,naprosté, pravé a úplné osvícení'.
Tato dharma, Subhúti,
je sama sebou
a nic v ní není v proměně.
Proto se to nazývá
,naprosté, pravé a úplné osvícení'.
Je sama sebou nepřítomností já,
bytosti,
duše
či osoby,
a toto naprosté, pravé a úplné osvícení
je známo jako jednota
všech prospěšných učení."

Buddha říká:

"Co myslíš, Subhúti,
domnívá se Tathágata,
že jeho prostřednictvím byla vyložena dharma?"

Tathágata se to nemůže domnívat, protože už v něm není osoba. Osobnost je podobou mysli; představa "já" je podobou mraků. Pro Tathágatu mraky zmizely, je jen čisté nebe - nekonečné, neomezené. V něm není žádná představa "já".
Tathágata tedy nemůže říkat - já jsem vyložil dharmu. On za prvé není. A za druhé, protože zmizel, tak ví, že tu nikdo není.
Tak například - dnes usnete a budou se vám zdát sny. Někdo začne něco říkat, někdo začne sténat, někdo začne křičet, a co si o tom bude myslet ten, kdo je vzhůru? Bude se smát - protože ví, že sny jsou jen sny, že to není skutečnost.
Člověk sténá, člověk pláče, člověk křičí, je v extázi a ten druhý se směje - ví, že je to podvod. Všechno je podvod. Lidé spí. Nepřistoupí k tomu, kdo pláče, aby ho utěšili - Neplač, a on bude nešťastný, protože se mu někdo směje. Ten, kdo ví, že je to sen.
Tak je to s Tathágatou, s Buddhou. Ten, kdo zná své vnitřní nebe, už ví, že každý je nebem, ale to nebe je zatažené. Jsou na něm falešné, imaginární mraky. A pokud jsou to imaginární mraky, pak tu nemohou být žádné bytosti.
Komu tedy může Tathágata vykládat dharmu? Není tu nikdo, je tu jen čisté nebe. Jakmile zmizíte, zmizí i všechny bytosti. Nejsou už oddělené bytosti, všechno je v jednotě. Není žádný Mistr, ani žádný žák.
Proto jsem vám říkal, že je to hra, velké drama, v němž všichni hrajeme svou roli. Je to dávné drama, jež se odehrálo již mnohokrát - mezi Buddhou a jeho žáky, Kristem a jeho žáky, Kršnou a jeho žáky. Odehrává se stále stejné drama.
Z vaší strany je to velmi skutečná věc, z mé strany je to pouhá hra. Z vaší strany je nesmírně vážné být žákem, z mé strany to není ani vážné, ani nevážné, je to prostě mrak. A celá má snaha spočívá v tom, abych vám pomohl poznat, že je to pouhý mrak, určité seskupení mraků.
V den, kdy procitnete, se budete smát, protože už není o co usilovat - není co ztratit, není o co usilovat. Všechno je tak, jak to bylo od samého začátku, až do samého konce; všechno je stále stejné.
Myslíte, že se obloha změní, když se v deštivém období nahromadí mraky? Myslíte, že se obloha změní, když je léto a mraky zmizí? Myslíte, že se obloha nějak mění? Je stále stejná, mraky připlouvají a odplouvají. A stejná je i samsára - stejný je svět i mysl.

Buddha říká:

"Co myslíš, Subhúti,
domnívá se Tathágata,
že jeho prostřednictvím byla vyložena dharma?
Kdokoliv by, Subhúti, řekl,
že Tathágata vyložil dharmu,
ten by nemluvil pravdu,
ten by mi nesprávně přisuzoval,
že se držím něčeho, co není."

Nejsem ani já, ani vy, není ani Mistr, ani žák. A není co vykládat; všechno je tak, jak je. Není co učit, není co se učit.
"Protože zde není ani trocha dharmy,
která by se dala vykládat.
Proto se to nazývá
,naprosté, pravé a úplné osvícení'."

Buddha říká - Proto se to nazývá naprosté osvícení. Na světě jsou náboženství, jejichž představa o osvícení by se nedala nazvat úplnou, naprostou. Tak například v křesťanství je představa o trojici - Bůh, Syn a Duch svatý. To znamená, že v naprostém konci se objevují tři rozlišení, vymezení. Stále ještě je tu jakýsi mrak, jakási podoba, jakési projevení. Stále ještě se trochu zjevuje svět; mysl nebyla zcela odstraněna.
Hinduistická představa je pokročilejší. Zůstávají jen dva - Bůh a duše. Je to lepší, ale stále jsou tu ještě dva, je tu dualita. Veškerá dualita povstává v mysli. Mysl odděluje, mysl určuje rozdíly. Ani to nemůže být naprosté osvícení.
V džinistické představě zůstává pouze jedno - duše. Je to opět o stupeň lepší než v křesťanství nebo hinduismu. Zůstává jen jedno - duše.
Ale Buddha říká, že ani to není naprosté osvícení, protože při představě jednoho se nutně objeví představa druhého a třetího a čtvrtého a pátého. Stačí říct "jeden" a celý vlak se rozjede. O jednom se nedá mluvit bez spojitosti s druhým.
Co máte na mysli, řeknete-li "jeden"? Mohli byste říci i "ne dva". K určení jednoho je tedy zapotřebí přinejmenším dvou. Ten druhý je kdesi skryt, ale přesto se zcela neztratil.
Pokud jsem tady já, pak tu jste i vy. Jinak to není možné. "Já" potřebuje "ty"; ke své samotné existenci ho nutně potřebuje. "Já" existuje jen ve dvojici s "ty". Jsou stále spolu; já/ty je jedna skutečnost.
Proto Buddha říká, že "já" musí zmizet. S tím se ztratí i celá trojice. V osvícení nejsou ani tři, ani dva, ani jeden. Je to čiré nebe - prázdnota prosta bytí i totožnosti. Je to nula, šúnjata. Proto Buddha říká, že je to

"... naprosté, pravé a úplné osvícení.
Tato dharma, Subhúti, je sama sebou
a nic v ní není v proměně.
Proto se to nazývá
,naprosté, pravé a úplné osvícení'.
Je sama sebou nepřítomností já,
bytí,
duše
či osoby..."

Všechny podoby zmizí. Proto zůstává obloha stále sama sebou. Neobjevují se už žádné tvary, vše se ztratí, žádné změny nenastávají, nic se nepohne. Všechny sny zmizí.
Je ráno, vychází slunce a člověk se probudí. Je bdělý, ale není nikdo, kdo by mohl říci - Jsem bdělý. Je tu učení, ale není nikdy, kdo by mohl říci - Já jsem učitel. Je tu cesta, ale nedá se nazvat cestou. Metody - které se nedají chápat jako metody. Mistr a žák - ale pouze ze strany žáka; ze strany Mistra už vše zmizelo.

"Co myslíš, Subhúti,
domnívá se Tathágata,
že jeho prostřednictvím byly všechny bytosti osvobozeny?
Tak to není možno pojímat, Subhúti!
A proč?
Není totiž žádná bytost,
kterou by Tathágata osvobodil."

Jak by se u Tathágaty mohla objevit myšlenka - Já jsem osvobodil všechny bytosti? Kdybyste se zeptali: "Je Buddha spasitel?", řekl by vám Buddha: "Ne, já nejsem spasitel - protože nikdo nemusí být spasen. Není nikdo, kdo by měl být spasen." A svoboda je přirozenou podstatou všech, není třeba ji nikomu dávat. Je jen třeba si uvědomit, že tu vždycky byla. Proto Buddha říká:

"Není totiž žádná bytost,
kterou by Tathágata osvobodil."
Poté Vznešený při této příležitosti
pronesl následující verše:

"Ti, kteří mě vidí v mé podobě,
i ti, kteří jdou za mým hlasem,
vyvíjejí marné úsilí,
tito lidé mě nespatří.
Jen skrze dharmu je možno vidět buddhy..."

Z pohledu oblohy, nikoliv z pohledu mraku.

"Jen skrze dharmu je možno vidět buddhy,
jen ti, kteří poznali dharmu, mohou vést druhé.
Přesto nelze rozpoznat pravou podstatu dharmy
a ten, kdo se ji snaží uchopit, jí neporozumí.

Zde je slovy zachyceno to, co se nedá vyjádřit - avačja, nepopsatelné. Buddha říká - odkud vychází Buddhovo vedení? Ne z něho samého, ale z věčnosti, z oblohy. Buddha je jen prostředníkem, skrze něho se projevuje věčnost.
Nepřikládejte tak velký význam slovům, která používá; naslouchejte jeho tichu. Nezajímejte se tolik o tělo, v němž žije, nezaměřujte se na dům, v němž bydlí. Myslete na jeho vnitřní přítomnost, myslete na jeho bytí. Hleďte do hloubky.
A jak je možné nahlédnout do hloubky Buddhy? Jediný způsob, jak hluboko nahlédnout do Buddhy, je zavřít oči. Jediný způsob, jak hluboko nahlédnout do Buddhy, je jít do hlubin sebe samého. Jakmile poznáte své vlastní vnitřní nebe, pak poznáte i Buddhovo - všech buddhů všech věků, minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Sestupte do svého vlastního bytí.

"Každý, kdo říká,
že Tathágata jde či přichází,
stojí, sedí, nebo leží,
nepochopil význam mého učení.
A proč?
Tathágata se nazývá ten,
kdo odnikud nepřichází a nikam neodchází.
Proto se nazývá Tathágata,
arhat, plně Osvícený."

Myslíte si, že se obloha někam schovala, když se náhle objeví mraky? A myslíte si, že se zas vrátila, když mraky odplynou. Obloha je tu stále. Vaše vnitřní podstata je tu stále.
Kdysi jste byli skálou. Byl to mrak, který na sebe vzal podobu skály; žili jste ve světě minerálů a hornin. Pak jste se stali stromem, proměnili jste svou podobu; náhle jste byli keřem růží nebo borovice nebo libanonský cedr. Ale vaše vnitřní podstata zůstává stále stejná. Opět se podoba mraku změnila - žijete v říši rostlin. A pak jste zvířetem - třeba lvem, tygrem, krokodýlem, srnou nebo psem. Mění se pouze podoba, ale vaše vnitřní nebe zůstává stále stejné. Pak se stanete mužem nebo ženou - podoba se znovu promění. Stanete se andělem na nebi - promění je pouze podoba.
Můžete se měnit z jedné podoby v druhou, můžete umírat v jedné podobě a rodit se ve druhé. Tomu se říká samsára - mít jednu podobu, potom zas druhou, pohybovat se od jedné podoby k druhé, z jednoho vězení do druhého.
Co je to stav Buddhy? Uvědomovat si své vnitřní nebe, jež bylo ve skále, ve zvířeti, stromě, v muži i ženě. Jakmile si začnete uvědomovat své vnitřní nebe, zbavíte se všech podob. To je osvobození. Nejde o to, že vy jste svobodni, protože v osvobození vy neexistujete, nemůžete existovat.
Budete osvobození - což znamená jen to, že se osvobodíte sami od sebe. Všechna já jsou podobami. Skála má své já, duši. Strom má své já, zvíře má své já. Buddha nemá já - je naprostou svobodou. Proto také praví:

"Každý, kdo říká,
že Tathágata jde či přichází..."

Jistě, že jde a přichází - tím také začíná Diamantová sútra. Uvědomte si tu krásu - Diamantová sútra tak začíná - Buddha jde pro almužnu, vrací se zpátky, pokládá svou misku, myje si nohy, hledí před sebe a Subhúti se ho ptá.
Sútra začíná podobou a končí bez podoby.
Tohle je začátek. Nemůžete ještě naslouchat mému tichu; nejprve musíte naslouchat mým slovům. Nemůžete rovnou spatřit vnitřní nebe; nejprve musíte spatřit mraky, které mě obklopují. Jenom tak, pomalu a pozvolna, se začnete vylaďovat na vnitřní melodii. Nejprve zcela přirozeně vidíte vše, co je vnější. Nejprve vidíte dům, a až potom jeho obyvatele.
Je to normální, není na tom nic špatného, ale nezůstávejte jen u domu. Jděte dovnitř, poznávejte jeho obyvatele. V tom je krása této sútry - začíná Buddhovým tělem - jde, sedí, dívá se, něco koná. A končí touto podivnou větou:

"Každý, kdo říká,
že Tathágata jde či přichází,
stojí, sedí nebo leží,
nepochopil význam
mého učení.
A proč?
Tathágata se nazývá ten,
kdo odnikud nepřichází a nikam neodchází.
Proto je nazýván Tathágata,
arhat, plně Osvícený."

Kdo je nazýván "Osvícený"? Ten, kdo poznal oblohu, jež se nikdy nepohne. Ten, kdo poznal věčnost, která je mimo čas. Ten, kdo poznal pravdu.
Pravda je stále stejná - sny se mění, pravda je stále stejná. Seznamte se s Buddhovými slovy, ale nezůstávejte u nich. Jsou jen úvodem - vy musíte jít dál.
Naslouchejte tomu, co vám říkám já, ale nelpěte na tom - jděte dál. Postupně se vylaďujte na mé mlčení. Postupně na mě zapomínejte - zapomeňte na mraky a vstupte na oblohu. Pak se skutečně vyladíte. Pak se začnete opravdu přibližovat samotné pravdě.
Slova vyjadřují pravdu, ale nejsou skutečně pravdou. Slovo "Bůh" je jen slovo, není to Bůh. Slovo "láska" je jen slovo, není to láska. Užívejte slova, a pak je odhoďte. Je to nádoba, nikoliv obsah.
Nepřipoutávejte se příliš k Mistrovu tělu. Tento vztah se stává překážkou. Milujte Mistra, ale jděte dál. Pomalu, krok za krokem, pronikejte do jeho nejvnitřnější podstaty. A budete překvapení - protože vnitřní podstata je stejná. V ní se Mistr setkává s žákem. V ní není rozlišení.
Kabír řekl velmi zvláštní větu - Nastala chvíle, kdy se Mistr dotkl nohu žáka. Už tu není rozlišení. Není hranice vymezující, kdo je Mistr a kdo žák.
I Rinzai měl svého Mistra, a byl to velmi velmi tvrdý Mistr, jak zenoví Mistři bývají. Rinzai byl mnohokrát bit, vyhozen, a znovu bit. Pak se jednoho dne Rinzai vypravoval na cestu, na dlouhou pouť, a Mistr si ho zavolal a začal ho bít. Rinzai řekl: "Ale já jsem neřekl jediné slovo. Vůbec nic jsem přeci neudělal."
Mistr řekl: "Já vím, ale odcházíš na dlouhou pouť, a já mám pocit, že až se vrátíš, tak budeš osvícený a já už nebudu mít žádnou příležitost k tomu, abych tě mohl znovu zbít. Proto to dělám teď - je to poslední možnost."
A když se Rinzai vrátil, ano, skutečně tomu tak bylo. Mistr se uklonil a řekl: "Teď můžeš bít ty mě." Mistr tím nemyslel, že by ho Rinzai porazil, ale říkal tím - Teď můžeš bít ty mě. Jen si to užij, já se tím ohromně bavil. Dorazil jsi domů."

V nejhlubší podstatě není rozlišování.
Buddha říká, abyste se příliš nesoustředili na slova. Využijte je jako odrazové můstky. Nesoustřeďte se příliš na Buddhovy pohyby, na jeho tělesné projevy. Jsou lidé, kteří rádi napodobují. Začnou chodit jako Buddha, začnou mluvit jako Buddha, budou používat stejná slova, stejná gesta. Buddha říká, že tohle není skutečnost. Skutečnost je mimo projevené podoby. Není možno ji napodobit.
Nenapodobujte Mistra. Jen tak se jednoho dne můžete sami stát Mistrem. Milujte, naslouchejte, ale stále mějte na paměti, že musíte jít dál. Musíte překonat všechny mraky.

Stručná anotace ke knize diamantová sútra - autor osho

Diamantová sútra /v sanskrtu Vadžraččhédiká pradžňápáramitá sútra/ patří mezi nejvýznamnější klenoty východní duchovní literatury. Vznikla přibližně pět set let po smrti historického Buddhy, ale je psána jakoby za jeho života formou dialogu Osvíceného a bódhisattvy Subhútiho. Diamant v názvu však není pouze vyjádřením nesmírné hodnoty této sútry, ale především její ostrosti a tvrdosti. V doslovném překladu totiž její název zní "Sútra nejvyšší moudrosti ostré jako diamant". Právě tento přístup, prosazující přímou cestu vedoucí k osvícení, je i přístupem indického Mistra zvaného Osho, jenž si vybral Diamantovou sútru jako téma svých promluv. V jednotlivých kapitolách postupně vybírá pasáže ze sútry a podrobně na nich ukazuje postupy vedoucí ke zbavení se ega, k navození klidu a k osvícení. Tyto promluvy jsou prokládány dotazy Oshových žáků, na něž Mistr odpovídá s humorem, lehkostí, ale s o to větší razantností. Jeho slova jsou skutečnými diamanty, které nejprve svou září přitáhnou pozornost, ale vzápětí se ostře zaříznou do samé podstaty lidské existence.

na hřbet: Diamantová sútra Bhagwan Shree Rajneesh

osho

KATALOGIZACE V KNIZE - Národní knihovna čr
Ošó
Diamantová sútra: promluvy o Vadžraččhédiká pradžňápáramitá sútře gautama Buddhy /Osho; [z anglického originálu The diamond sutra přeložila Jana Žlábková]. - Praha : Pragma, 1999
Originál : The diamond sutra
ISBN 80-7205-656-5

294.3
n  buddhismus - učení

DIAMANTOVÁ SÚTRA
Bhagwan Shree Rajneesh (Osho)
Z anglického originálu The Diamond Sutra
přeložila Jana Žlábková
Sazba: PRAGMA
Grafická úprava: Rudolf Schuber
Vydalo nakladatelství PRAGMA, Vězeňská 3, 110 00, Praha 1

(c)  1979 by Rajneesh Foundation
(c)  PRAGMA, 1999
ISBN 80-7205-656-5