Slaměná vdova
Ellis Petersová



KAPITOLA I

Ten den před jejími narozeninami nestál už od samého začátku za nic. Svítání se z černé temnoty nořilo neochotně, bylo jako sešlý stařec s kocovinou, který napůl otevře jedno opuchlé oko, znechuceně pohlédne na svět a ponoří se zpět do obvyklé mizantropie. Nerudní lidé, mířící do zaměstnání ve městě, tápali po chodnících v šeru, které neustupovalo. Řídké černé bahno se chytalo do profilovaných podrážek zimních bot a ženám v krátkých sukních stříkalo na nohy až ke stehnům; a když zaschlo, bylo zelenošedé, připomínalo malé kravince a drželo jako lepidlo. Nejasná vlhkost ve vzduchu, něco protivného mezi deštěm a mlhou, přiměla polovinu ranní valící se řeky lidí rozevřít deštník, zatímco druhá polovina si nebyla tak jistá, a když se člověk prošel kus po ulici, formovaly se před ním vpodstatě dva znepřátelené tábory. Dopis od Dominika ve schránce nebyl, jenom nějaký ponurý leták o výprodeji nábytku a účet za plyn, který nejdřív museli urgovat, a když došel, nějaký zvrácený počítač jim naúčtoval nesmyslně vysokou sumu. Doma se nedalo nic dělat, aniž by si člověk nerozsvítil, a pak se ten přízračný svět za zamlženými okny ponořil ještě hlouběji do všeobjímajícího povlaku špíny a temna. Vlastně toho dne nebylo vůbec normální denní světlo.
Když si dá říjen záležet, mnohdy co do ošklivosti předčí i nejhorší dny zimy. Než dorazil George v pozdním odpoledni domů, tak se nenápadně, ale záštiplně rozpršelo, že člověk promokl až na kůži, než si toho vůbec stačil všimnout ale přitom déšť nespláchl ani pocákané výlohy, ani špinavé chodníky. Všechna světla pokrývala sražená pára a lepkavá špína; ten hrozný den končil a na Comerford se začínala zlovolně snášet noc.
Bunty slyšela nějaké auto, jak koly sklíčeně šplouchá loužemi u chodníku a jak potom zpomaluje a zatáčí do jejich vjezdu. Srdce v ní radostí poskočilo a teprve tím si uvědomila, jak moc byla předtím zkroušená. George je doma, a dopis od Dominika dostanou určitě zítra ráno. Nevěřícné zkoumala pocit, jaké to bylo, když byla několik hodin absolutně sama, ale raději tu myšlenku honem zapudila.
A pak vešel George, unavený dlouhán, poznamenaný šedivostí toho dne, a promluvil tak úsečně, že jí bylo okamžitě jasné, že ji skoro nevnímá: „Hoď mi prosím tě do kufru pár věcí. Musím do Londýna.“ Potom k němu ale oblakem vlastní nepřítomnosti proniklo zrnko pocitu viny. „Omlouvám se!“ řekl. Jde máme novou stopu.“
Bunty byla ženou policejního detektiva něco málo přes dvacet let. Její reakce už byly tak automatické, že téměř ztrácely význam. Nechcete manžela posílat do služby s rozpolcenou myslí; a rozhodně si nemůžete osobovat právo ani na část jeho pozornosti, když se potřebuje cele soustředit na vlastní záležitosti. Rychle zavřela časopis a vstala, přešla k němu a krátce, jak měla ve zvyku, ho políbila.
„Máš čas na čaj? Bude v pěti minutách. To tě přece tak nezdrží.“
„Nezlobíš se?“ zeptal se a na chvilku ji k sobě pevně přitiskl. Měl unavený hlas a únava se mu zračila i v očích. Midshirské kriminální oddělení nemělo tenhle podzim jednoduché období a o většině případů, ať už přímo či nepřímo, Bunty věděla.
„Zlobím se strašně!“ Jak dlouho už se spolu bavili ve zdvořilých a vstřícných lžích? Jíle co se dá délat. Když se ti povede to rozlouskout, budu mít radost. Vypadá to slibně?“
„Těžko říct. Třeba to na místě vyřešíme, ale možná, že to vyjde do ztracena. Vždyť víš, jak to chodí.“
Věděla moc dobře, jak to chodí. Většinou to vyšlo do ztracena. Ale museli za tím stejně jít, dokud zůstávalo aspoň zrnko naděje. „Už by sis měl dát pauzu. Jde o tu loupež peněz na výplaty?“
„Ne, o ty kožešiny. Pokud budeme mít štěstí, možná se z toho něco vyvrbí. Chytli nějakého soukromého dopravce, sice kvůli něčemu jinému, ale figuruje i na našem seznamu pode zřelých. Pokud jde o řízení, je to machr, umí jezdit snad se vším, co má kola, nechává se najmout, když je třeba rychle zmizet. Hodí se na něj popis jednoho z těch dvou chlápků, co nám dal řidič toho přepadeného náklaďáku, jenže bohužel ten obrázek se hodí ještě asi na tucet dalších z branže. Chlap sice měl na dobu toho našeho případu alibi, jenže když si ho naši ověřovali, sesypalo se. Třeba o nic nejde. Třeba ho jeho vlastní lidé chtějí dostat za mříže, ať už z jakéhokoliv důvodu. Každopádně od něho teď dávají všichni ruce pryč a on se nemá na koho obrátit. Možná pravé v takovéhle situaci se nám podaří z něj něco dostat ale taky je možné, že opravdu nic neví. Prostě to musíme zkusit.“
„Samozřejmě! Doufám, že z toho něco bude a že je to člověk, kterého hledáte. A teď si pěkně sedni,“ řekla a pozadu ho dostrkala k jeho křeslu u krbu, „a já postavím hned vodu na čaj. Než ti zabalím, začne se vařit. Jak dlouho budeš pryč?“
„Ještě nevím, tak dva tri dny. Jestli tam padnu na nějakou stopu, budu po ní muset jít. Řekl jsem Duckettovi, že jde určitě o nějaký londýnský gang, který jen rozšířil své pole působnosti. Jsem si tím jistý. Od té doby, co máme dálnice, se vzdálenosti pořádně zkrátily, a ve městě už začíná být opravdu husto, je tam velká konkurence a občas taky horko. Na venkově jsou lepší úlovky. A tenhle náš případ,“ dodal ponuře, „to je jen začátek. Oni moc dobře vědí, že jim tady pokvete pšenka. A že zdejší policie je vpodstatě nezkušená.“
„To si tedy jenom myslí!“ ozvala se Bunty z kuchyně. Pod konvicí zasyčel plyn a téměř vzápětí se ozvalo spokojené předení vody, pod kterou se topí. „Bereš si auto?“ zeptala se.
„Budu tam rychleji, a taky potřebuju být mobilní. Musím vzít někde poblíž benzin. Zaplať pánbůh, že aspoň není mlha.“
„Tak to mám radši počítat s těmi třemi dny, vid? Hlídej prosím té tu vodu, já jsem za chviličku zpátky.“
Už s tím měla spoustu zkušeností; za těch dvacet let bylo takovýchhle náhlých odjezdů bezpočet. Rychle mu zabalila obvyklý malý černý kufřík, a než se vrátila dolů, George už zatím zalil čaj a teď si rovnal papíry do aktovky a zamykal pracovní stůl.
„Ukázali jste tomu přepadenému řidiči fotku toho zatčeného chlapa?“ zeptala se a nalévala oběma čaj.
„Ano, ale není si ničím moc jistý zaregistroval vlastně jenom postavu těch dvou a jejich pohyby. Bylo to v noci, a když zastavil, posvítili mu do očí silnou baterkou. Možná že ho pozná, až mu ho ukážeme živého. Ale mezi námi, dost o tom pochybuji.“
Bunty o tom také pochybovala. To nákladní auto plné kožešin směřovalo z Londýna do nejlepšího obchodu s oděvy v Comerbournu a přepadli ho kousek za výjezdem z dálnice, v noci na začátku září, což už bylo téměř šest týdnů, a řidič byl ještě pořád v nemocnici. Byl to vůbec zázrak, že jim dokázal říct aspoň něco. Klidný úsek silnice, na ní nápadně postavený červený trojúhelník, auto stojící našikmo napůl ze silnice, po krajnicí běží nějaký muž a mává baterkou do kabiny velikého náklaďáku když si člověk představí všechny ty detaily, kdo by si nepomyslel, že se tam stala nějaká nehoda a nezastavil by, aby těm lidem pomohl? Řidič si ještě stačil všimnout, že ze stínu auta vyrazil nějaký další muž a tvrdil, že toho by podle chůze poznal, kdyby ho znovu uviděl pohyboval se prý velmi charakteristicky. Ale jakmile u kraje silnice zastavil a vyskočil z kabiny, v tu chvíli ho někdo udeřil zezadu do hlavy, někdo, koho vůbec nezahlédl, a to bylo to poslední, co si pamatoval. Později se ukázalo, že ho udeřili celkem třikrát nejspíš pro jistotu. Ale je to urostlý chlap s tvrdou lebkou, takže to přežil a dokonce se na to i pamatoval. Nebýt jeho, nikdy by nevěděli, kde k přepadení došlo, protože prázdný náklaďák byl nalezen zaparkovaný zcela mimo plánovanou trasu asi třicet kilometrů od místa činu na příjezdové cestě k nějakému domu, a řidiče zase našli ležet v nejzapadlejším koutě nějakého malého parkovišťátka u jedné okresky v úplně opačném směru. Všechny plochy nákladního auta, na kterých by teoreticky mohly ulpět něčí otisky, byly do hladká vyleštěné. Celé to bylo provedeno nanejvýš profesionálně. A po těch kožešinách jako by se země slehla. S největší pravděpodobností je dodali nějakému čekajícímu zákazníkovi ještě téže noci.
Pokud v hrabství Midshire panovaly po tomto případu ještě nějaké pochybnosti, zda jde opravdu o gang, který se na jejich území dostal z města, o tri týdny později, po loupeži peněz na výplaty, už o tom nebylo sporu. Ale řidič, který pravidelně každý čtvrtek vozil do továrny na výrobu gramodesek týdenní výplaty, policii žádné informace neposkytl, protože ve chvíli, kdy ho záchranáři zvedali na nosítkách do sanitky, byl v bezvědo mí, a než ho dovezli do nemocnice, zemřel. A co se jeho vozu týče, ten objevili zaparkovaný mezi kostrami aut na místním vrakovišti necelou hodinu po loupeži.
A tentokrát už na řidiče také nepoužili obušek, ale pistoli. Až do té doby se pistole v midshirských zločinech objevovaly jen výjimečně, a když, tak bylo jejich použití nahodilé a amatérské. V tomto případě ale šlo nade vši pochybnost o organizované profesionály. Ti lidé rozšiřovali své teritorium a zdálo se, že nyní už dosahuje až ke Comerbournu.
„Už musím jet,“ řekl George, těžce vzdychl a zvedl se, aby si vzal kufřík.
„Pojedu s tebou,“ prohlásila Bunty, rychle vstala a rozběhla se do haly pro kabát. „Můžeš mě vysadit u Terna, něco si tam nakoupím a zpátky se svezu autobusem. Potřebujeme doplnit zásoby.“
Ve skutečnosti nic nepotřebovala, ale vzhledem k tomu že byl duchem nepřítomný, nehrozilo nebezpečí, zeji prohlédne tvářila se vyrovnaně, klidně a rozumně jako vždycky. Pravda ale byla taková, že najednou pocítila nesnesitelný stesk při představě, že George odjede a ona zůstane v chladném a tichém domě úplně sama. Měla dojem, že jí stojí za to i těch pár minut navíc. Dokonce i zpáteční cesta v přeplněném autobusu jí možná pomůže překonat hrozný pocit osamění a vrátí ji zpět do světa sousedů a přátel. I když jsou lidé někdy únavní, obtížní a nezdvořilí, přesto právě jen kontakt s nimi udržuje člověka při životě.
„Já myslel, že ten obchod nesnášíš,“ řekl George roztržitě, mračil se nad nějakými vlastními starostmi a skrze ně se nejasně usmíval na svou ženu. Miloval ji od té doby, co mu bylo dvacet dva a jí osmnáct, a tak věrně a pevně, že když na ni mluvil, bylo to, jako kdyby promlouval se svým vlastním nitrem; proto se ho málokdy musela na něco ptát a proto on nikdy neváhal, aby se jí svěřil s věcmi, které ho trápí. Nehrozilo mu od ní žádné nebezpečí; bylo to jako rozmluva se sebou samým. Jenom občas, jako třeba právě nyní, ztuhl náhle v mučivých pochybách, jestli i ona se mu vždy svěřuje se svými starostmi, nebo jestli mu něco zatajuje, což by ho velice oslabilo a natolik by mu ji to vzdálilo, že by to nedokázal snést. Chvíle takových pochyb byly strašné, malé ostrůvky zoufalství, ale pokaždé trvaly jenom zlomek vteřiny a zmizely dřív, než se jimi stačil hlouběji zaobírat, a zapomněl na ně dřív, než stihly nahlodat jeho jistotu. Ale nikdy nepoznal, jestli to bylo kvůli tomu, že ony pochyby byly neopodstatněné a zaséval mu je do duše nějaký soukromý ďábel, nebo jestli ho ona pokaždé hned prohlédla a vymýtila mu takové pocity z duše dřív, než mohly způsobit nějakou škodu. Ona byla koneckonců nejlepší protilék na veškeré zlo. Ale mohl si být jistý, že on na ni působí stejně blahodárně?
„Opravdu ten obchoďák nesnáším,“ řekla Bunty upřímně, „ale copak mám na výběr? Ty sis nevšiml, že všechny čtyři zdejší obchody s potravinami se změnily na samoobsluhy?“
„Já myslel, že to je kvůli tomu, aby se nakupovalo rychleji a jednodušeji,“ řekl nepřítomně. Ve skutečnosti myslel na to, jak je jeho čtyřicetiletá žena krásná, mnohem krásnější s těmi pár stříbrnými vlasy v husté kaštanové hřívě a s vráskami od smíchu a smutku a lásky ve tváři mnohem krásnější než ta bělostná dívka bez jediného kazu před dvaceti lety. Ta mladá, nedotčená a dychtivá stvoření jsou vpodstatě hrozně dojemná, když si člověk uvědomí, co na ně čeká. Ne všechny ženy se změní a dozrají do takovéhle krásy.
„Haha! Jen si to někdy zkus! Samotné nakupování ještě jde, když už se naučíš, co kde je. Ale dostat se odtamtud, to je hrůza! Kéž by tu tak byly ty staré dobré obchůdky. Mohls tam pobýt, když jsi nikoho nezdržoval, ale pokud byli za tebou lidi, musel jsi se hnout. A nesbíraly se tam žádné body za nákupy!“ řekla Bunty procítěně. Mé to už je ten pokrok všechno to s ním souvisí. Všichni se musíme zmechanizovat stejně jako ti lupiči.“
K autu venku vyšli společně; dům za nimi potemněl a ztichl. Když pak seděli v autě bok po boku, dveře pevně zavřené před protivným deštěm a mlhavým svitem zablácených světel, na chvíli se zase cítili trošku jistěji. Ale démoni zvenku nepřestávali útočit na okna, hledali si po nich klikaté mokré cestičky a lámali světlo z pouličních svítilen do tuctů odražených štěpin sírové žlutí. Znělo to jako karty šustící v něčí neviditelné ruce. Syrové nové přízemní domky na druhé straně jejich ulice pronikaly tmou výboji anonymních růžových cihel.
„Změna a zkáza!“ pronesla Bunty hořce. Ani to nechtela říkat, bylo jim to oběma jasné. Produkty populační exploze se musí někde ubytovat ale domy by si přece měly zachovat ur čitou střízlivost, stejně tak jako míru jistoty. Ale tyhle domy byly nejisté, zároveň agresivní a omluvné; a nebyly to domy určené pro rodiny, ale neosobní bytové jednotky.
„Já vím! Když jsme se sem stěhovali, byla to tady jenom taková vesnička, viď. Tři obchůdky, a hned u hlavní silnice za vesnici začínaly zemědělské usedlosti, a potok jako mourovaté kotě, které honí listy vzadu na zahradě.“
„Opatrně!“ řekla Bunty. „Začínáš být lyrický.“
„Ne, začíná se mi stýskat. Po minulostí. Což je příznak stárnutí. Teď už je to město, ať se na to díváš, jak chceš. Člověk si nevšimne, že se sem vkrádá, a najednou je tu. Řetězce obchodů, supermarkety, herny a tak dále. Parkoviště s automaty, speciální nabídky, slevy od desetí kusů výš prostě to všechno. Bunty, pojďme se přestěhovat!“
„Bývalo to tu nádherné,“ zasnila se, ale pak racionálně dodala: „Stejně nemůžeme odjet nikam, kde by nás to nedostihlo tak proč máme utíkat?“
Na hlavní ulici, která kdysi bývala cestou přes vesnici, skrze temnotu krátkozrace pomrkávaly neonové nápisy a jejich červeň a modř a zeleň byly potaženy ponurým povlakem nakyslé šedi. Auta lidí z blahobytné společností svítila bok po boku z nových parkovišť, ale jejich barvy pokrývalo řídké lepkavé bahno. Nad vchodem do kina se na poutači s očividným úsilím držela asi šestimetrová skoro nahá blondýna; byla celá osvětlená a kolem hlavy jí přebýval asi metr lněných vlasů, takže to vypadalo, jako by ji tam někdo za ty světlé prameny dotáhl. Na sobě měla dvojdílné plavky a možná se jen tak opalovala ale vypadalo to, že je mrtvá. Před kinem ovšem žádní lidé nebyli, aby zjistili, jak to je. Nejspíš to bylo každému jedno.
„Jen počkej, co udělají s benzínkou starého Pearce,“ poznamenal George hlasem, ve kterém se mísilo znechucení s odevzdaností. „Nebo jsem U neříkal, že ji někdo koupil? Nějaká společnost, co vlastní řetězec pump, táhnou se sem z jihu. Měl podnik na moc dobrém místě, než aby se tam udržel dlouho, když už začala urbanizace.“
Zabočil z hlavní doleva, a když se přiblížil ke svítícímu průčelí bývalé Pearcyho pumpy a servisu, zpomalil. Pracovaly tu už tři generace automobilových nadšenců, kteří ani všichni dohromady neměli jediné zrnko obchodního ducha, ale s auty to uměli jako nikdo jiný. Jejich hlavní království bývalo tehdy vzadu ve dvoře, a před pumpou a u pokladny to nevypadalo nijak zvlášť, bylo to tam spoře osvětlené a nikdo si tam toho moc nevšímal. Ani tam nemuseli inzerovat své prvotřídní služby, protože všechna auta v okresu, na nichž jejich majitelům záleželo, si k nim cestu vždycky našla.
Už deset dní po prodeji se to tam radikálně změnilo. Kolem průčelí se táhla čtyřbarevná girlanda ze žárovek, zahnutá do velikého oblouku, aby se pod ni vešlo i devět nových pump, posledních typů. Vypadaly spíš jako z vesmíru než jako normální benzinové pumpy. Velký neonový nápis nad čerstvě natřeným obchodem s pokladnou hlásal v jediném slově název celého řetězce benzinových pump: FLEET. Dva veliké svítivě oranžové plakáty vyřvávaly falešné do světa: TENTO TÝDEN MÍSTO KAŽDÉHO BODU DOSTANETE DVA!
„Vidíš?“ řekl George s hořkým pocitem zadostiučinění. „Hm,“ povzdychla si Bunry bezmocně. „Stejně už měl krátce do důchodu, a určitě za to dostal spoustu peněz.“
„Ale kdyby se Tony neodstěhoval, jeho táta by to nikdy neprodal,“ poznamenal George a zamířil s jejich morrisem k nejbližší pumpě na super. Otevřel dveře a vystoupil, zatímco od pokladny se k nim dlouhými skoky blížil mladík se střapatou hlavou a tupým nosem. „Plnou, Bobby.“
„Jasně, pane Felse!“ Zasmušilý mladý obličej se při pohledu na ně trochu rozjasnil. Bobby byl na svobodě na podmínku, zdánlivě to byl nenapravitelný zloděj nezamčených aut ale George si o něm vytvořil vlastní teorii a přemluvil starého Pearce, aby ho přijal a přeměnil tak jeho neovladatenou vášeň pro auta ve zcela legitimní činnost. George jenom doufal, že se za ty dva roky, co v servisu pracoval, stačil Bobby ze svého notorického zlozvyku vyléčit, protože cítil v kostech, že tenhle experiment změnu majitele nepřežije. Komerční řetězce benzínek mají jen pramalý zájem napravovat místní problémovou mládež. V hrabství, jako je Midshire, je ovšem naštěstí ještě v odlehlejších oblastech dost rodinných servisů, a dvouleté působení u Pearce je dosti dobré doporučení.
„Tak co, jak to jde?“ zeptal se George a dával si zaležet, aby to neznělo moc ustaraně.
„Právě že nic moc, pane Felse.“ Bobby se temně zamračil na vrtulku v pumpě a sledoval, jak na displeji naskakují číslice. „Víte, jak to bejvá člověk si zvykne na určitý lidi. Ale mám do jem, že těm novejm majitelům na autech skoro nezáleží.“ Sdělil jim tuto rouhavou pravdu víc se smutkem než se vztekem.
„No, tak to bys tady mohl celkem slušně zabodovat,“ řekl George rozvážně, „protože tobě ano, a navíc se v autech vyznáš.“
„No, možná ale oni o to vlastně ani nestojej. Zajímá je jenom, jak si rychle nahrabat. Vždyť to znáte! Chtěj jenom, aby to vypadalo dobře. Peníze se budou vydělávat hlavně tady, u pumpy, a ne vzadu v dílně. Leda bysme se dali na pojišťovací podvody,“ uchechtl se Bobby opovržlivě a v pravou chvíli přesně a obratně vytáhl hadici z nádrže. Zavěsil ji na stojan a otřel okraj nádrže, i když na ní nebyla ani kapka benzinu. „Počítám, že už tu moc dlouho nepobudu, pane Felse.“
„V čem je háček?“ zeptal se George zdánlivě konverzačním tónem. „Nový pan šéf?“
Bobby pokrčil rameny a ušklíbl se. „Tomu bych snad vadit nemusel, ten se tu ukáže jednou za uherskej rok. Má totiž takovejchle pump už třicet sedm, říkal mi někdo, většinu z nich v Londýně a na jihu. My jsme zatím asi nejdál na severu. Ne, jemu bych nevadil. Je to kvůli tomu novýmu manažerovi, kterýho sem dosadil. Vypadá na typickýho kariéristu znáte to, voblek, všechno nablejskaný, prostě záleží mu jenom na tom, co je vidět.“ Bobby znalecky odpočítával drobné a přitom po očku pozoroval výlohu našlechtěného obchodu, kterou nyní vroubila řada hrnkových květin. „To je voň, zrovna teďka vychází ven tamten, co vypadá jak vyhazovač.“
Z prosklených dveří se vynořili dva muži a vykročili přes vybetonovanou plochu benzínky; kritickým pohledem si prohlíželi dokončené renovace a očividně byli spokojeni. Jeden z nich měl na sobě bílý kabát, měl širokou hruď, hrubé rysy a byl zjevně a agresivně sebejistý; byl by se dobře hodil někam do boxerského ringu nebo na burzu. Druhý byl o trochu vyšší, dělal dlouhé kroky a měl na sobě elegantní perlově šedý oblek.
„Pan Mostyn,“ řekl Bobby a změřil si vzdálenou bílou postavu s výmluvně nenávistným pohledem. „Nikdy si od něj nekupujte ojetý auto, pane Felse to je všechno, co vám můžu říct!“
„A kdo je ten druhý?“ zeptal se George a strkal si drobné do kapsy.
„Jo to je pan šéf, pan Fleet osobně. Šel si prohlídnout svůj kauf a naplánovat, co a jak bude dál. Mostyn mě dneska zaměstnal na svým vlastním autě. A věřte, že na tom mu záleželo, abych ho udělal pořádně.“ Zabouchl za Georgem pevně dveře a zamával jim. „Nashle, pane Felse!“
„Ahoj, Bobby! A ještě si to nech projít hlavou, než s tím tady praštíš! Ale on odsud stejně odejde,“ dodal už jenom pro Buntiny uši. „Teď už mu to tu nebude sedět.“
Morris vyjel z osvětlené plochy pumpy na temnou lepkavě se třpytící silnici a dlouhá řada žárovek za nimi se odplazila někam pryč. Na příštím rohu se vrátili na hlavní ulici, nedaleko od jižního cípu města; před nimi se na zeleném svahu na terasách tyčilo efektně nasvícené nové sídliště Well Meadow. Přes silnici zářilo šest výkladních tabulí supermarketu Terno, pokrytých jedovatě zelenými a svítivě oranžovými plakáty se zvláštními nabídkami.
„Mně taky ne,“ povzdychla si Bunty a naklonila se na zadní sedadlo pro košík a kabelku, když auto začalo zpomalovat a ozvalo se šplíchání řídkého bláta u obrubníku. „Ale představ si, že tohle je jediný obchod v celém Comerfordu, kde mají celý černý pepř!“
V téhle poslední chvíli jí bylo, jako kdyby se měla roztrhnout vedví, když musela vystoupit z auta a George nechat uvnitř ale když člověk stojí na zákazu parkování, moc prostoru pro váhání mu to nenechává. A tak se jen jako vždy podívala, jestli za nimi nic nejede, pak otevřela dvířka a vysunula nohy na kluzký chodník venku. Zároveň se nahnula dozadu a nastavila Georgovi tvář k letmému polibku.
„Tak hodně štěstí, kapitáne! A koukej tam nebýt moc dlouho.“
„Vrátím se, jak jen to půjde. Ahoj, miláčku, a dávej tu na sebe pozor.“
„No od tebe se to dobře poslouchá,“ řekla Bunty pobaveně. „Já si narozdíl od někoho se žádnými pistolníky nic nezačínám.“
A pak se jediným lehkým pohybem zvedla ze sedadla, zabouchla za sebou dveře, auto se rozjelo a bylo pryč, jenom zadní červená světla byla ještě chvíli vidět, až se v té špinavé mokré tmě zmenšila do jen tak tak viditelných cigaretových ohníčků a zmizela za zatáčkou. A takhle, pomyslela si Bunty, to má být, pokud už se to tedy musí stát. Snažila se uspořádat v sobě roztřepené konce lan, která ji poutala k Georgovi, ale tentokrát ta bolest neustávala a krvácení nepřestávalo.
Za posledních dvacet let mohlo být kterékoliv z jejich loučení poslední. I když ti ozbrojení profesionálové se objevili až v poslední době, stejně nebylo povolání policisty nikdy kdovíjak bezpečné. Musí se člověk dožít středního věku, přemítala, aby si takovouhle možnost začal připouštět? Nebo si jí prostě předtím nevšímá?
Přetopený vzduch v obchodě ji oblil jako vlahý sirup, když se vydala k regálům se suchými potravinami. Dokonce i manželé, kteří ráno vyjíždějí z domova do nějakého poklidného zaměstnání, do obchodu nebo banky, mohou nevědomky směřovat do řetězové bouračky na prvním rohu, nebo je mohou v obchodě přepadnout a zastřelit kvůli tržbě. Ale život by byl k nežití, kdyby si jejich ženy každou chvilku, co nejsou s nimi, představovaly takovéhle věci.
Seděla před zrcadlem v prázdném tichém domě, kartáčovala si vlasy a pozorovala svou tvář, jako kdyby tajemství jejího nepředvídaného a neodbytného zármutku leželo přímo před ní. Nakonec autobusem nejela a celou cestu domů šla v tom řídkém špinavém dešti pěšky, v tom ponurém beztvarém podzimním večeru, nevýslovně truchlivém a smutném. A tady, kde doufala najít útočiště, pod vlastní střechou, jí na duši sedlo další hrozivé temno, temno, které člověk vidí, když se v polovině života ohlédne za sebe.
Jak je to možné, že oslavila čtyricátiny, aniž by jí něco takového přišlo na mysl, a teď v jedenačtyřiceti zničehonic narazí přímo do smrtky, která jí stojí v cestě?
Stává se to každému, ať dříve či později, dokonce i těm nejvyrovnanějším a nejspokojenějším lidem, že najednou zapochybují při prvním dlouhém pohledu za sebe, poprvé zaváhají, jestli udělali všechno dobře, jestli za nimi v té půli života, který za sebou náhle uvidí, vůbec něco zbylo. Říjen je čas rozjímám i pro mladé lidi, ale pro ně to znamená jen jakýsi dočasný neklid, nesou v sobě ještě znovuzrození jara, mají dobrý důvod v něj věřit. Ale Bunty neutěšitelně bolelo srdce pro zašlou krásu, pro mládí, které se už nikdy nevrátí. Dívala se sama sobě do očí a už v nich nebyla blahá nevědomost o plynoucím času, už byly poznamenány vědomím stárnutí, pomíjivosti a smrti. Zhasla hlavní světlo v pokoji. Kartáč jí v šeru v hustých hnědých vlasech praskal a jiskřil a její oči na ni ze zrcadla nepohnutě hleděly, jen chvílemi je zaclonil spadlý pramen vlasů, ale jakmile se opona rozhrnula, opět viděla ten utkvělý pohled, který se jí jakoby vyptával. Co je to s tebou? zeptala se obrazu, který byl proti ní. Byly dvě, nejedná. Třeba se od ní opravdu něco dozví. Jsi šťastná žena, v životě se ti všechno dařilo. Vždycky sis to uvědomovala. Máš muže, kterého miluješ, a syna, kterého zbožňuješ. Jsi vyrovnaná, ale temperamentní. Svým způsobem, který ti až dodnes vždycky bohatě stačil, máš veškerá požehnání, jaká si jen můžeš přát. Dokonce i smysl pro humor! Ale máš ho opravdu? Nebyl ti svěřen jen na krátké zkušební období?
A to je všechno? ptaly se oči naproti ní. A to stačí?
Mraky venku za oknem se roztrhaly, ale jen do jakýchsi nestvůrných cárů, které neúnavně proháněl po obloze náhle se zvednuvší kvílející vítr. A předtím tak nehybný vzduch se dal trhavě do pohybu. Cítila, jak jí pod nohama uhýbá čas a jak se sama začíná řítit do skučící šedi. Kdysi žila jistá Bunty Elliottová, která si byla nade vší pochybnost jistá, že z ní bude veliká zpěvačka a že po sobě zanechá poklad v podobě spousty výborných nahrávek, které jí zajistí nesmrtelnost. Ale ani se o to nestačila začít vážněji pokoušet, protože potkala George Felse a vdala se za něho a stala se prostě jeho manželkou, manželkou policisty. A co jiného teď je, než Georgeovou ženou ne, v téhle chvíli vlastně jeho slaměnou vdovou, a tahle chvíle byla teď jejím celým životem v mikrokosmu a Dominikovou matkou? Existuje ještě vůbec jinak, než jako odraz jich samých? Je odsouzena k tomu, aby cokoliv konala, aby vůbec existovala jen prostřednictvím jich dvou?
A co se stalo s Bunty samotnou? Ztratila se někde mezi Georgem a Dominikem, a znovu se najít nebude lehké. Ze servírovacího stolku na ni hleděla z fotografie Georgeova tvář, o deset let mladší, ale vpodstatě pořád stejná vážná, hubená, dumavá, s tmavýma klidnýma očima a jemnými vráskami kolem úst. Dokázala by tam přimalovat nové rýhy, které se mu zaryly do kůže od doby, co byla fotografie pořízena, a jen by to zdůraznilo jeho hodnotu a důležitost, o které nikdy nepochybovala a nikdy pochybovat nebude. Milovala ho tak samozřejmě, že se nikdy ani nemusela zastavit a přemýšlet, jak moc ho vlastně miluje. On má nicméně vlastní identitu a nemusí se obávat, že ji ztratí. Ale co ona?
Kdybys tu teď byl, pomyslela si, tvá přítomnost by mi stačila, abych znovu nalezla rovnováhu; krize by byla za mnou a já bych se cítila zase jako dřív. Proč tu nejsi? Proč zrovna tuto noc musíš být někde jinde?
A její syn? Dominik byl složitý, fascinující a strhující, protože byl napůl jako George a napůl jako ona. Celý jeho krátký život byli věrnými přáteli. Dokonce se mu mohla i smát a on ji kvůli tomu nezavrhl. Ale děti vyrostou a vylétnou z hnízda. Teď je Dominik v Oxfordu, blíží se mu zkouškové období, a našel si dívku, kterou bude mít na celý život, v časech dobrých i zlých, v chudobě i bohatství, pro všechny časy a z celého srdce. Možná, že to sám ještě neví, možná, zeje Tosse Barberové tak blízko, že si zatím ještě ani plně neuvědomuje její důležitost. Ale Bunty to věděla. A schvalovala. Dominik možná udělal spoustu chyb, ale v tomto případě ho jeho instinkt nezklamal a jeho volba byla jistá a jasná. A ona tomu byla ráda. Ale kde je teď ona, Bunty?
Byla připravena, alespoň do té míry, jak může jakákoliv žena být, že bude svléknuta jako stará kůže. To její vztah s Dominikem nijak nenarušovalo, ani vztah s Tossou. Ale ona teď stála tváří v tvář slupce Bunty Felsové, a vyrovnat se s tím nebylo vůbec jednoduché.
Co teď vůbec jsem? přemýšlela. Jsem vůbec něco? Ano, pro George bezpochyby. Mám důvod dál žít, existuje místo, které musím zaplnit, možná místo ještě trochu větší než dřív. Ale jestli mám dost podstaty, abych to prázdno vyplnila, to už je otázka jiná. A jestli vůbec ještě existuje něco, co jsem skutečně já a nejen odraz jich dvou, to ví jen Bůh!
Postel byla hladká, sterilní a studená. Ležela v dýchavičné neklidné temnotě a nespala. A ráno, což bylo její jedenačtyřicáté narozeninové ráno, ve schránce dopis od Dominika nebyl, a ani George jí nezavolal. Časné sobotní světlo bylo šedivé, chladné a klidné, a ona byla snad poprvé v životě docela sama. V životě, jehož už měla polovinu za sebou a který ubýval i ve chvíli, kdy se oblékala, aby mu mohla čelit.
KAPITO LA II
Samozřejmě by byla mohla zavolat nějakým svým přátelům; přátel měla spoustu. Ale před nimi by si musela nasadit svou obvyklou škrabošku a mluvit a chovat se jako vždycky. Na přátele se nemůžete zničehonic obrátit jako cizí člověk, který je na půl cestě ke smrti. Skrýváte se, dokud vás ta temnota obklopuje protože jste si i v této kritické chvíli jisti, že to snad nebude trvat dlouho a vynoříte se, teprve až jste zase sami sebou, až jste takoví, jaké vás znají, připraveni se s nimi setkat. Ne, v takové chvíli potřebujete nějakého cizího člověka někde v rychlíku, někoho, koho už v životě neuvidíte, takového toho příležitostného kněze, kterému se člověk někdy zničehonic vyzpovídá, který zachraňuje lidské duše, i když už se zdají být ztracené.
A proto se onoho sobotního večera vydala na dlouhou osamocenou procházku a vyhýbala se místům, kde to dobře znala, a končinám, kde by mohla potkat někoho známého. Vzduch měl barvu jako holubí křídla a už od poledne se ani nepohnul, a soumrak ho zchladil na samý okraj mrazu, ale zatím ho nedosáhl. Šedé mraky visely nízko nad zemí, ale atmosféra pod nimi byla jasná. Pokud bude do rána mrznout, alespoň trochu oschnou silnice a ten lepkavý povlak se rozpadne na bledý prach.
Ticho v domě jí pomohlo odhodlat se k odchodu, ale ticho tady na venkovské silničce asi tři kilometry od Comerfordu bylo snad ještě větší a tíživější. Nikdy se nebála chodit v noci sama, rozhodně ne tady; ve městě by možná byla opatrnější. Občas potkala nějaký stín a s některými, na základě nějakého vnitřního souznění v té anonymitě, si popřála dobrý večer. Vyhýbala se cestám, po nichž jezdilo moc aut, a těch pár vozů, které ji minuly, vždycky hned záhadně zmizelo všichni spěchali kamsi za vlastním posláním. A když nakonec zase dorazila k hlavní silnici, zjistila, že stojí před velikým parkovištěm a nablýskaným průčelím nového motorestu, což bylo místo, kde by mohla jen stěží potkat někoho ze svých známých.
Souhvězdí Orion když nic jiného, rozhodně to bylo krásné a nápadité jméno. Vzpomínala si, že to tu nedávno otvírali, ale vevnitř nikdy nebyla. Tak proč by tam nezašla ted? Budova, kovová krabice typická pro dvacáté století, ovšem jemně střihnutá georgiánským slohem, se ke svému jménu moc nehodila, ale rozhodně slibovala, že by v ní mohli být cizinci jako v rychlíku. A ona bude mít spoustu času, aby došla domů, třeba celou noc, když na to přijde. Doma na ni nikdo nečeká.
Hned ve dveřích ji udeřilo teplo a hluk. Místnost vedle baru byla tak agresivně moderní, že působila téměř jako ze strohých dvacátých let, a její výzdoba Bunty připomínala laciné vázy z jejího dětství. Bylo tam tolik lidí, že to bylo skoro nepříjemné. Kupodivu stejné množství lidí v místnosti s barem samotným bylo z nějakého důvodu snesitelnější. Světlo tam bylo měkčí a méně ostré a bylo to zjevně místo, které by si starousedlíci, pokud by do takového podniku vůbec chodili, vybrali za své. Bunty se protlačila k nálevnímu pultu, objednala si skromnou třetinku piva a odnesla si ji do odlehlého kouta, kde se zrovna od vysokého stolku zvedl nějaký pár. Přes okraj sklenice pozorovala lidi kolem a naslouchala slitému hluku jejich rozhovorů, které jí bubnovaly do uší, aniž by se jim snažila porozumět. Nikoho tam neznala a nikdo tam neznal ji. A také o ni nikdo nejevil zájem; všichni tam byli po dvou, po třech, v přelévajících se skupinkách, hleděli si svého a ji nechávali na pokoji.
Seděla tam v koutě asi tak deset minut, když si všimla jednoho člověka, který byl v místnosti snad jako jediný úplně sám. Když ho zaregistrovala poprvé, seděl u dvou chlápků v mohérových kabátech, takové ty sportovní typy, a podle toho, jak byli blízko, by se dalo soudit, že patří všichni k sobě. Jeho tvář ale vypovídala o pravém opaku. Díval se na nějako z jiného světa, ze světa, který byl stejně uzavřený a soukromý, jako ten její. Byl poměrné mladý, tak něco pod třicet, možná ale, že už mu třicet bylo. Vysoký, štíhlý, ale poměrně dobře stavěný; gesta měl trhaná a nervózní a rovné tmavé vlasy rozcuchané. Ze všeho nejdřív si všimla šedavé bledosti jeho tváře a její stažené nehybnosti; ta tvář připomínala hliněnou masku, tak strnulou, že když mu v ní náhle nervózně zacukalo, působilo to neuvěřitelně výrazně, jako by se otřásl úplné celý. Napjaté rysy se zachvěly, ale pak se znovu vyrovnaly do strnulého kamenného výrazu. A hluboko v tomto opevnění ležely tmavé oči, ostražité a téměř horečnatě pozorné, hledící podezřívavě na svět z unavených tmavých důlků. Vypadal, jako kdyby byl už dva tři dny v kuse na tahu, ale Bunty neušlo, že ruka, kterou svíral sklenici s pitím, je mohutná, silná a zcela klidná.
Ale skupinka u baru se na něho začínala už příliš tlačit. Viděla, jak se zvedá, aby před ní uhnul, jak couvá někam, kde bude víc prostoru, a jak se rozhlíží, kde je volné místo k sezení. Jeho pozorný pohled dopadl na prázdnou židli u jejího stolku v rohu, a tak k ní vykročil.
Potom si všiml jí. Opravdu všiml, ne jako nějaké cizí ženy, která tam jen tak sedí, ale jako právě jí osobně pojal ji celou v jediném okamžiku soustředění. Bylo to poprvé, co plné zaregistroval kohokoliv v místnosti, kromě sebe samého a svého osobního ďábla, se kterým bezpochyby právě zápasil. Na okamžik se zarazil, bod klidu mezi všemi těmi pohybujícími se postavami v hlučném zakouřeném baru, a upřel na ni pohled. Měla dojem, že se už už otočí a vyrazí opačným směrem, že pokud sklopí oči nebo bude dělat, že ho nevidí, on opravdu odejde; ale ona jeho pohled klidně a vážně opětovala, ani ho nevybízela, ani nezastrašovala, pokud se to tedy nedá vysvětlit jako pobídka, že si ho vůbec všimla. Člověk v tísni intuitivně pozná druhého.
Chvíle váhání pominula. Vykročil k ní trochu rázněji. V jedné ruce držel sklenku s whisky a v druhé láhev se zázvorovým pivem. Dlouhým malíčkem se lehce dotkl opěradla prázdné židle.
„Nevadilo by vám, kdybych si sem sedl?“ Hlas měl hluboký, ale mluvil trochu úsečně, jako by ho musel opatrně a se sebeovládáním odměřovat.
„Jistěže ne. Jen se posaďte.“
Posunula svou skleničku, aby měl na titěrném stolečku místo pro svou. Stolek měl vršek z rádoby orientální tepané mosazi, ale sotva pocházel z Indie; spíš tak z Birminghamu. Na zlo mek vteřiny se na něj nevěřícné zahleděl, pak se ale hned posadil a vzhlédl k ní.
„Souhlasím,“ řekla Bunty jakoby mimochodem, „je to tu dost hrozné, ale aspoň si tu člověk může utřídit myšlenky.“
Něco se mu v tváři rozsvítilo, jakási chvilková úleva a uvolnění stažených rysů kolem úst, a ve žhnoucích očích se mu na okamžik objevila vlíďná jiskra.
„Vždyť se mi hned zdálo, že vy sem nepatříte,“ řekl. „Proč tady jste?“
Promlouval, aniž by si slova předem nějak připravoval, s téměř naléhavou dychtivostí, která jakoukoliv rozvahu vylučovala. Věty to ovšem byly kratičké a úsečné, které jako by přímo tryskaly z té potlačované divokosti, jíž byl plný. Divokost bylo první slovo, které ji napadlo, ale když se nad ním zamyslela, musela ho zamítnout; neklid by se možná hodilo spíš, nebo prostě rozrušení. Nechoval se nijak nepříjemně nebo vlezle, a ať už tu hledal cokoliv, rozhodně sem nepřišel nikoho balit.
„Protože jsem byla sama,“ řekla se stejnou přímostí, s jakou mluvil on. „A vy?“
„Asi vpodstatě z téhož důvodu. A taky jsem se potřeboval napít.“
A zdálo se, že je to přesně tak, jak říká. Whisky mu do bezkrevných tváří vehnala trochu barvy; a ztuhlé rysy začínaly aspoň částečně povolovat.
„Nevadí vám, že si s vámi povídám? Jestli ano, tak řekněte, a já toho hned nechám.“
Neřekla ale nic. Až po chvíli zamyšlení znovu promluvila: „Vyrazila jsem ven, protože doma bylo hrozné ticho, a sem jsem přišla, protože venku bylo ticho ještě větší.“
Vydal jakýsi krátký a ostrý zvuk, který by, pokud by nebyl tak nervózní, snad mohl být smíchem. „To už nám tady rozhodně nehrozí. Nebo máte pocit, že i tohle je svým způsobem ticho? Vyjící ticho?“ Hluk v místnosti už byl tak hlasitý, že jen stěží by mohl být ještě silnější. Do zavírací hodiny zbývalo třicet minut. Mladík se kolem sebe po místnosti krátce rozhlédl a pak se vrátil pohledem k ní. Oči měl na chvíli doširoka rozevřené a temné, na okamžik šiji plně uvědomoval, ale nedíval se na ni s žádnou dotěrnou zvědavostí. „Tak to tedy máme něco společného,“ řekl a dopil zbytek skleničky, aniž by přitom spustil z Bunty oči. „Také jste nečekala, že budete sama.“
„Ne,“ přisvědčila a napadlo ji, že její jedenačtyřicáté narozeniny mohly také vypadat úplně jinak, „nečekala jsem, že budu sama.“
„Já také ne. Jedu na sever,“ vypravil ze sebe úsečně a dost nebezpečně si v prstech pohrával s prázdnou sklenkou, „udělat si takový prodloužený víkend. I když teď už se na něj ani moc netěším. Měli jsme být dva, kdyby se to všechno tak nezhatilo.“ Sklenice mu v prstech náhle znehybněla a prázdně se na ni zadíval. „Asi už bych toho měl radši nechat, ale cítím, že si budu muset dát ještě jednu. Pořád nejsem úplně ve své kůži. Můžu vám přinést ještě jedno malé pivo? Nebo si dáte taky něco tvrdého?“
„Když, tak tedy to malé pivo děkuji.“
Sledovala ho, jak si s námahou razí cestu k baru s prázdými sklenkami v ruce a uvědomila si, že na to pivo už ani nemá chuť. Proč si ho tedy nechala objednat? Protože kdyby ho byla odmítla, odradilo by ho to a stáhnul by se zase do sebe, do nehostinné společnosti sebe sama? Nebo proto, že by s ním ztratila kontakt a sama se sebou by zůstala i ona? Doufala totiž, že se jí podaří ztratit se v jiné lidské bytosti, a v totéž doufal i on. Nečekala, že to bude něco víc než dva monology, vlaky míjející se na kolejích v protisměru někde ve tmě. Ale i pouhá tvář, která se mihne v okně protijedoucího vagónu, ujistí člověka, že není vzhůru sám. A tuto potřebu měli teď oba tak proč by jí neměli využít?
A tak na něho čekala a dívala se, jak se po chvíli vrací a s plnými sklenicemi se opatrně proplétá mezi veselícími se zády lidí v sobotním nočním davu.
„Mrzí mě, že vám ten víkend takhle nevyšel,“ řekla. A pak s pečlivě odměřenou netečností, protože bylo zjevné, že jemu to v současné době připadá nadmíru důležité, dodala: „Ale jsou i jiné dívky.“
Zrovna stavěl na stůl svou skleničku a poprvé za celou dobu se mu zatřásla ruka. Překvapeně k němu vzhlédla a jejich pohledy se zblízka setkaly; oči měl prázdné a tvář ztuhlou a sinalou jako zašlé zrcadlo. Pomaloučku se posadil a všechny svaly v těle měl tak stažené, že to téměř rozechvívalo vzduch mezi nimi.
„Kdo tu míuiní o jaké dívce?“
„Existují jen dvě pohlaví,“ řekla trpělivě. „Měla jsem šanci minimálně padesát na padesát, že se s tím parťákem, se kterým vám to nevyšlo, trefím hned napoprvé.“
Zhluboka a pomalu se nadechl a trochu se uvolnil. Do očí se mu zase vrátily ty ostražité plamínky. „Ano. vlastně to není tak těžké uhodnout.“ Hlas mu tápal od slabiky ke slabice, jako nohy, které hledají cestu ve tmě. „Pohádali jsme se,“ řekl, „a je po všem. Ani nemůžu tvrdit, že by mě nikdo dopředu nevaroval. Nejmíň půl tuctu kamarádů mi říkalo, že si se mnou jen tak zahrává, ale já jim nevěřil.“
„Třeba se v ní opravdu nepletete,“ řekla Bunty rozvážně, „a všichni ostatní ano.“
„Ne, ani náhodou. Dneska jsem se to všechno dozvěděl. Je to nadobro.“
„Třeba by vám toho mohla vysvětlit víc, než si myslíte. Vím, že teď ten dojem asi nemáte, ale možná se nakonec ještě dáte znovu dohromady, když budete mít oba trochu dobré vůle.“
„Ne!“ řekl s potlačovanou zlostí. „Je konec! Už nikdy nebude mít příležitost mě znovu podvádět.“
„Pak už tedy mohu jen znovu říct i když se vydávám v nebezpečí, že se budu opakovat že jsou na světě i jiné dívky.“
Ale on ji neposlouchal. Bezpochyby slyšel její hlas zcela zřetelně, stejně tak jako se planoucíma tmavě orámovanýma očima vpíjel do jejího osvětleného obličeje, ale všechno, co slyšel i viděl, se týkalo jen jeho soukromé bolesti. Bunty byla prostě prostředkem, pomocí něhož mohl odlehčit své duši, přetékající úzkostí.
„Je to zrovna deset dní, co jsme se zasnoubili,“ řekl. „Bůh ví, proč vůbec říkala ano, když měla celou dobu na špagátku toho druhého. Ať už si od toho slibovala cokoliv, já to tedy rozhodně nebyl.“
„To se stává,“ řekla Bunty. „Když se plně oddáte jinému člověku, tohle nebezpečí vždycky hrozí. Vaše sázka nikdy není na jistotu.“
„No, mám dojem, že ona na jistotu sázela,“ řekl hořce.
„Ale ona se vám asi plně neoddala. Já bych řekla, že vám bez ní bude lip.“
Potichoučku, že ho skoro neslyšela, a spíš sám k sobě prohodil: „Ach bože, vždyť teď už je to všechno stejně jedno, ne?“ Ruce položené na kolenou zaťal tak pevně, až mu na nich zbělely klouby. Na okamžik získala dojem, že snad omdlí, a tak k němu instinktivně natáhla ruku a stiskla mu paži nebyl to žádný váhavý dotek, ale pevné sevření, jež ho mělo přivést zpátky do světa, za kterého by se zřejmě nejradši uchýlil do temnoty. S trhnutím napřímil hlavu a v bledém obličeji mu vyděšeně zablýskly tmavé oči. Na okamžik se na sebe upřeně zahleděli a tak silně vnímali rysy a tvář toho druhého, že bylo zřejmé, že se od té chvíle vždycky všude poznají, za jakýchkoliv okolností, v jakémkoliv převleku.
„Poslyšte,“ řekla Bunty tiše, „dnes v noci už nemůžete nikam jezdit. Jděte domů, padněte do postele a trochu se z toho vyspěte nebo se opijte, jestli máte pocit, že to pomůže, nebo si někde sežeňte jinou holku, prostě cokoliv ale nelámejte nad sebou hůl. Není to konec světa nesmí být! Máte před sebou velký kus života a ten nedlužite jí, dlužíte ho do určité míry nám všem ostatním, ale v první řadě hlavně sobě samému. Takže pokud to vzdáte, okradete nás všechny.“
Napadlo ji, jestli ten mladík vůbec ví, že je o dobrých dvanáct let starší než on. Když ho viděla poprvé, připadala si starší minimálně o dvacet let, a teď už měla pocit, že mezi nimi není snad ani rok. On neprožíval žádné pubertální zklamání, tohle byl dospělý cit, který téměř otřásal celou místností, i když lomoz kolem nich neustával a zněl tupě a neupřímně záclona triviality.
„To je konec světa,“ řekl mladík tiše a prostě. „Nemůžete tomu rozumět.“
Hodiny za barem začaly nečekaně jasným, stříbřitým hlasem odbíjet celou.
„Končíme!“ zavolal barman podobným medovým hlasem. „Prosím, vážení, končíme!“
Asi pět minut se schválně zdržela u šatny upravovala si vlasy a opravovala rtěnku, ani ne tak proto, aby se ho zbavila, ale právě naopak aby jemu dala příležitost k úniku, pokud už by chtěl raději být sám. Muži mnohem častěji než ženy s odstupem litují věcí, které vyřkli a kterými se odhalili, takže bylo dost dobře možné, že nyní, když se zbavil podstatné části svého břemene, raději unikne někam do tmy a nebude už ji nikdy chtít ani vidět, ani na ni myslet. Ale když vykročila z osvětlených vstupních dveří pod stříbrnými neonovými hvězdami u jména podniku, čekal tam na ni štíhlý nastražený stín vedle drátěného plotu ohraničujícího parkoviště. Necítila se ani překvapená, ani nesvá.
„Jste tu autem? Nebo vás můžu odvézt domů?“
„To byste si zajel,“ prohlásila klidným hlasem. „Já bydlím v Comerfordu, a vy nejspíš pojedete na dálnici, ne?“
„Těch pět kilometrů navíc nehraje roli. A nikdo na mě nečeká,“ dodal sevřené. Už si na ten tón začínala zvykat, ale přesto ji pokaždé překvapil, protože i když z něj zaznívalo potlačované zoufalství, přesto v něm nebyl cítit ani náznak sebelítosti.
„Tak pokud by vám to tedy nevadilo, moc ráda se s vámi svezu.“ Co by ne? Jemu šlo jen o to, aby si u toho malého ohníčku mohl hřát ruce ještě o pár minut déle. A ona se o sebe dokáže postarat. Je dospělá, samostatná a vyrovnaná. Nebála se blízkosti dalšího člověka, neměla strach, že by se jejich vztah mohl nějak zvrhnout, a byla si jistá, že i v takovém případě by si dokázala poradit. Byla dost stará na to, aby mu dokázala nabídnout společnost a přitom si být jistá, že on tím nemyslí něco jiného.
Když vykročili k autu, lehce jí položil ruku na paži, ale tak opatrně a nezávazně, jako by měl smrtelnou hrůzu, že udusí to zrnko útěchy, kterou mu ona poskytuje. Široký pruh asfaltu se rychle vyprazdňoval a posledních pár aut v řadě za sebou mizelo mezi dvěma bílými sloupky u výjezdu. Za chvíli budou spolu sami na tmavé noční silničce do Comerfordu.
„Tak jsme tu!“
Natáhl se, aby jí otevřel dveře, a jakmile se posadila, zabouchl je za ní. Co se týče aut, byla zcela nenapravitelně nevzdělaná, a co bylo horšího, minimálně z pohledu její rodiny, vůbec se o auta nezajímala. Auta pro ni byla jen příhodnými prostředky, které člověka dopraví z jednoho místa na druhé, a občas byla krásná i sama o sobě, ale jinak na ni vcelku nedělala žádný dojem. Tohle auto bylo velké, ale nijak nové a určitě ne okázalé. Oč na sobě ale mělo méně blýskavého chrómu, o to silnější bylo pod kapotou. Mladík řídil tak, že budil dojem, že přesně ví, jak výkonu motoru využít a to jistě nejel nejrychleji, jak mohl. Bunty sice nebyla technický typ, ale schopného řidiče poznala vždycky.
„Máte před sebou dalekou cestu?“ zeptala se a pozorovala ostrý profil vedle sebe, který se jakoby v křečích střídavě objevoval a mizel, jak míjeli poslední světla na neonovém poutači a pak vyjeli na silničku ke Comerfordu.
„Asi pět set kilometrů. Ale nebude mi to trvat nijak dlouho. V noci se dá jet rychle.“
„No, možná. ale stejně bych radši, kdybyste šel domů do postele. Moc se mi to nelíbí, abyste se vydal na takovou cestu ve stavu, v jakém teďjste.“
„Jsem v normálním stavu. Vůbec nejsem opilý,“ hájil se.
„Já vím, že ne. Tak jsem to nemyslela. Ale ten váš víkend stejně nebude tak dlouhý, ne, aby stál za takovou cestu, co říkáte? Vždyť už je skoro neděle. A říkal jste, že na vás nikdo nečeká.“ Ticho vedle ní bylo bolestivé, ale nikoliv nepřátelské. „Nedovoluji už si příliš?“ zeptala se prostě.
„Aíe ne!“ Bylo to poprvé, kdy zaslechla v jeho hlase trochu vřelosti. „Jste moc hodná. Ale já tam musím jet. Teď tu zůstat nemůžu. Víte, asi tam chvíli pobudu. Vracím se až nějak ve středu. Nemusíte mít o mě strach, nic se mi nestane.“
Náhle se zostra zeptala: „Kdy jste naposledy jedl?“
Udiveně v mysli zapátral po té zasuté vzpomínce, a pak odevzdaně připustil: „Ani nevím! Počkejte, už si vzpomínám v poledne jsem něco měl. takový jako oběd. no, skoro. Otevřel jsem si konzervu bylo v tom takové to dost nechutné maso, znáte to.“
„A od té doby nic?“
„Ne asi ne. Neměl jsem na nic chuť.“
„Není divu, že vypadáte tak mizerně,“ poznamenala prakticky. „Určitě tu chuť dostanete, než dojedete, kam máte namířeno to mi můžete věřit. A ty dvě whisky se lip usadí, když je něčím zajíte. Jestli Lennie ještě nezavřel ten svůj stánek, zastavíme tam a dáte si nějaký sendvič nebo párek v rohlíku, a kávu.“
„No,“ připustil, „nejspíš je to dobrý nápad.“
Před nimi už pomrkávala světla Comerfordu, oranžové hvězdičky na mokrém černém nebi. Stánek starého Lennieho míval v sobotu večer vždycky otevřeno, stál na chodníku kousek od křižovatky u starého tržiště, takže byl při ruce, když se z herny a kulečníkového klubu vracely večer skupinky lidí. Všechny nové budovy, obytné i obchodní, vyrůstaly na druhé straně města, takže cesta přes malou říčku, kterou teď jeli, vedla ještě do té klidné vesničky, kterou Comerford dřív býval. Mezi stromy za řekou vykukoval hranatý baptistický kostelík, postavený před sto lety ze světle šedých cihel. A když se přehoupli přes mírně klenutý mostík, před sebou už viděli bílý Lennieho přívěs, ve kterém měl své občerstvení. Vůz byl jako pozlacený od pouliční svítilny, pod kterou stál, a i vevnitř se ještě svítilo. Malý chromý majitel, který byl zraněn při důlním neštěstí před pětadvaceti lety, zrovna balil a zavíral.
„Zastavte mi tu na chvilku, já tam skočím,“ nařídila mu Bunty, „a podívám se, co ještě má. Parkovat tu nemůžeme, ale zajedeme pak někam blíž k řece a najdeme nějakou uličku, kde se budete moct v klidu najíst.“
Za minutu nebo dvě byla zpátky se dvěma papírovými sáčky a papírovým kelímkem s kávou.
„Je to štěstí, že mě Lennie tak dobře zná. Každému by neotevřel, když už si přepočítal tržbu.“
Stařík vykulhal ze stánku, aby zatáhl vnější žaluzie, a teď se zadíval za svými zákazníky s nefalšovanou zvědavostí a pozoroval, jak Bunty skládá své dlouhé nohy do cizího auta s cizím mužským za volantem. Jen tam tak stál a zíral za nimi, ani se nesnažil přestírat, že něco dělá; auto zahnulo doprava a zamířilo k parku a k zahradám u řeky.
„Tady už můžete zastavit, kde chcete. Tahle silnička je jenom taková oklika, ústí zase na hlavní, kousek od semaforů. Tady nikomu překážet nebudem. Takhle pozdě v noci už tudy moc aut nejezdí.“
Nestály tu žádné domy, a tudíž zde přes noc neparkovala žádná auta, což je nevyhnutelný příznak urbanizace. Zastavil pod stromem a bylo slyšet, jak blatníky brousí o přerostlou trávu. Na téhle straně je dělila úzká stezka a živý plot od parku, a na straně druhé, za silnicí, se za stromy a ozdobnými keři asi po třiceti metrech matně třpytily vlnky řeky Comeru. Když vypnul motor, rozhostilo se velké ticho, a také klid, jako kdyby pominula potřeba brát ohled na běh času. Na konci cesty na ně ani na jednoho nikdo nečekal.
Náhle ucítila, jak se vedle ní chvěje, a byl to jediný pohyb v tom moři klidu kolem. Začalo to, jakmile sundal ruce z volantu a přestal se soustřeďovat na řízení, a snad celou minutu se mu nedařilo ten třas, který jím lomcoval, ovládnout. Bunty sundala víčko z pohárku s kávou a podala mu ji. Vlastními prsty obkroužila ty jeho a vedla mu pohárek k ústům. Poslušně se napil a za chvíli se dlouze a zhluboka nadechl a zase úlevně a hlasitě vydechl a ona cítila, jak se napětí v něm postupně uvolňuje.
„Nezlobte se. nic mi není, jenom jsem unavenější, než jsem si myslel.“
„Tak zkuste aspoň něco sníst, a pak si trochu odpočinout.“ Položila mu sáčky s párky v těstíčku a se šunkovými sendviči na kolena a dívala se, jak jí, nejprve s unavenou poslušností a celkem bez zájmu, ale pak náhle s udivenou hltavostí, jako kdyby právě objevil jídlo. „Vidíte, že jste měl hlad.“ Držela v ruce poloprázdný kelímek s kávou a zamračeně pozorovala ten stínový obrys vedle sebe.
„Poslyšte, takhle prostě dál jet nemůžete. To by bylo šílenství.“
„Třeba jsem opravdu šílený,“ řekl téměř s uspokojením. „Vás to ještě nenapadlo? Ale s tím jídlem jste tedy měla pravdu. Vždyť já vám za to všechno ještě dlužím. Musíte si ode mě vzít „ „To je na mě,“ řekla Bunty. „Vy jste mě zase pozval na pivo.“ Nehádal se s ní. Natáhl se s hlasitým vzdychnutím, při kterém nejdřív celý ztuhl, ale pak se od hlavy až k patě uvolnil a zády se opřel o sedadlo; hlavu si opřel o sklo ve dveřích. Velkou rukou zmuchlal prázdné papírové sáčky a přidržoval je lehce na koleni. „Je vám lip?“
„Mnohem.“
„Tak poslouchejte! Dneska v noci už byste neměl nikam jezdit. Když nic jiného, není to fér vůči ostatním řidičům, když jste takhle vyčerpaný. Můžete na té dálnici klidně usnout. A co pak?“
„Já na dálnici neusnu,“ řekl a zívl, až se celý zatřásl. „To si nemůžu dovolit.“ Z hlasu mu zaznívala ponurá jistota, ale slábla; znovu zívl. „Nemám na vybranou,“ řekl. „Prostě nemám na vybranou.“
Chvíli tam tiše seděla, i když měla v úmyslu na něj mnohem víc naléhat; koneckonců, říkala si, není můj. Ale v témž okamžiku, kdy tu myšlenku zformovala, věděla, zeje její, že je její už od chvíle, kdy ho přijala za svého. A teď si s ním nevěděla rady. Lidi, kterým jste jednou otevřeli dveře, už nemůžete potom jen tak vyhodit, ale také je nemůžete zdržovat proti jejich vůli. Pokud chce jet dál, tak zkrátka pojede, a ona nemá právo mu v tom zbraňovat, i kdyby to bylo v její moci. Teprve v té chvíli si uvědomila, že za tu poslední hodinu a půl úplně zapomněla na sebe.
Z rozjímání ji vytrhl až zvuk jeho rytmického oddechování, dlouhého, klidného a pravidelného; dechem zamlžil sklo, o které si opíral hlavu. Spal. Ruka, která mu spočívala na koleni, ještě pořád lehce svírala zmačkané papírové sáčky; opatrně mu je z napůl rozevřené dlaně sebrala a hodila je do prázdného pohárku. Ani se nepohnul.
Takže se teď nakonec zdálo, že už tam nemá co dělat. Nikdy by ji nenapadlo ho budit; spánek teď asi potřeboval ze všeho nejvíc. A snad až si trochu odpočine, vzbudí se s chladnou hlavou a uvědomí si, že nejrozumnější bude jet domů. A ty, řekla sama sobě, bys měla udělat totéž. Odtud už to má domů kousek, pěšky tam bude ani ne za deset minut. Svým způsobem jí to bylo líto, odejít jen tak bez rozloučení, ale takováto setkání je někdy lepší ukončit bez obvyklých rituálů, protože jedinci v nich zúčastnění si na sebe budou pamatovat a pochopí i bez nich.
Ještě chvíli čekala, ale hluboce spal. Mohla teď klidně odejít a vůbec by ho nevyrušila. Nebe nad nimi se vyjasnilo, byly vidět hvězdy a z vlhkosti ve vzduchu bude do rána jinovatka. Nebyla to zrovna nejlepší noc na přenocování v autě. Možná tu má někde strčenou nějakou deku; ve starých autech bez výkonného moderního topení se nějaká vozí téměř jako samozřejmost. Rozhlédla se po zadním sedadle, ale tam ležel jenom jeho kufr. Pokud se tedy v autě vozila nějaká deka, mohla by být v zavazadlovém prostoru; klíčky od auta byly zasunuté v zapalování. Připadalo by mu to jako narušení jejich křehkého nezformulovaného svazku, kdyby si je vzala, aby mu našla něco na přikrytí?
Chvíli nad tou otázkou váhala, ale když se hlouběji zamyslela, věděla, že by ho nedokázala opustit s vědomím, že se ráno probudí napůl zmrzlý v ojíněném autě. Natáhla ruku po klíčcích a opatrně je vytáhla. Mladík spal nepohnutě dál. Tiše otevřela dvířka a tiše je za sebou zavřela.
Černý zadek auta byl široký jako u londýnských taxíků. Bylo tam dost světla, takže zámek našla hned, a hodil se do něj hned druhý klíček, který zkusila. Velké víko kufru tiše vrzlo a lehce se zvedlo. Přes okraj kufru se do temného vnitřku rozlilo slabé světlo hvězd, ale ve stínu víka oživilo jen jakési nejasné obrysy. Sáhla tedy rukou do tmy před sebou a nahmatala něco chlupatého a měkkého a pod tím jakýsi pevný tuhý předmět.
Hmatala po jeho obrysech, až narazila na jeho konec a pod rukou ucítila něco chladného, pevného a strnulého.
Na okamžik se zarazila a nechápala, co to drží; potom ale ruku rychle odtáhla a sykavě se přitom nadechla, tak ostře, že chlad z té věci, které se dotkla, jakoby k ní zalétl ještě blíž. Měla dojem, jako by se ty zkroucené obrysy vevnitř zlehounka hýbaly a houpaly, jako by se snažily dostat na čerstvý vzduch, vstát a vylézt k ní ven. Mramorová ruka, kterou před chvíli držela, vykukovala na konci z nějakého rukávu. Něco světlého, hedvábného a jemného se uvolnilo zpod deky a přejelo to Bunty přes ruku; kolem prstů jí klouzala natočená kadeř dlouhých světlých vlasů.
Dívka stočená mezi bedýnkou s nářadím a rezervním kolem byla mrtvá a napůl ztuhlá. Než se jí dotkla naslepo tápající ruka, musela být jako ležící a spící dítě. Přes smetanový svetřík měla přetažený rozepnutý tmavý kabát, a na prsou bylo na svetru i v tomto divném matném polosvětle vidět malý temný bod, zaschlý a s nejasnými okraji, jako pečeť; jenom tohle vypovídalo něco o tom, jak zemřela.
Bunty se přikrčila, zírala s rukama na ústech a byla oněmělá a strnulá hrůzou.
Tak proto ho už jeho dívka nebude moct nikdy znovu podvést. Proto se odsud musí za každou cenu dostat ještě dnes v noci. Tak takhle tedy dopadla ta jejich hádka.
KAPITOLA II I
U ramene sejí objevila něčí ruka a zabouchla kufr. A pokud vůbec kdy byla příležitost, aby se otočila a utíkala s nadějí, že se mu ztratí mezi stromy, teď už byla nenávratně ztracená. Nevyužila jí, protože tam jen tak stála neschopná pohybu či slov, otřesená a v šoku.
Nic neslyšela a nic neviděla kromě toho štíhlého zkrouceného těla před sebou; ale jeho něco vyrušilo, snad závan chladného vzduchu, když otevírala dveře, snad zvuk, když je za sebou zavírala, nebo dokonce nějaký podvědomý sebezáchovný instinkt, který ani nepotřeboval fyzickou podstatu. A teď stál za ní a dával si pozor, aby byl kus od ní pro případ, že by se ještě pod vlivem šoku odvážila podniknout proti němu nějaký nesmyslný výpad. Opatrně se blížil bokem k autu, aby jí ukázal, ale skryl před všemi ostatními, kteří by se tu zrovna v tomhle okamžiku mohli objevit, malou černou zbraň, kterou jí mířil na srdce. Ruku měl klidnou. A vedle nich ležel důkaz teď sice skrytý, ale přesto nezapomenutelně přítomný důkaz, že ta pistole je nabitá a že on ví, jak ji použít.
„Buďte potichu,“ řekl a v hlase mu zazníval lehce hysterický tón. „Jestli se jenom ozvete nebo pohnete, zabij u vás.“
Byla smrtelně klidná a dokonale tichá. Veškeré smysly jí obestřela jakási otupělost, ale přesto někde hluboko uvnitř stale žila její pozornost a inteligence, vnímavá ke všem možnostem a zabraňující jí udělat jakoukoliv chybu.
„Panebože, panebože,“ řekl šeptem, ale jakoby zoufale a spíš Pro sebe než jí, „proč jste to dělala? Proč jste to dělala?“
Ano, proč, pomyslela si, ale mysl měla ve ztuhlém těle jako zamrzlou, myšlenky se pohybovaly jako náměsíčník proč jsem to udělala? Protože jsem za tebe cítila zodpovědnost! Vidíte, kam až to může vést, když se člověk cítí za někoho zodpovědný. Takhle to dopadá, když vám na někom až moc záleží. Ale vrátit už se to nedalo. Nemohla to udělat ani ona, ani on. A tak neřekla nic. Zatím se jí ještě nevrátil hlas, takže i kdyby nebylo černého ústí hlavně, které se na ni upíralo jako hypnotizující oko, stejně by nemohla volat o pomoc. Křičet je koneckonců za všech okolností mnohem těžší, než by si člověk myslel. Teprve když prožijete takovouhle zkušenost, pochopíte, jak silný odpor má vaše citlivé tělo, mysl a duch k tomu, aby věřilo v nebezpečí a ve smrt. Takové věci se stávají jenom ve snu, stávají se ostatním, ale vám nikdy. A když už se vám opravdu postaví do cesty, jako kostlivec v nějaké středověké legendě, vy v něj zkrátka nevěříte. Minimálně do doby, než si na tu myšlenku zvyknete. A v té chvíli už je pozdě začít se záchrannými akcemi.
Ale tohle byla skutečnost. Není doma v posteli a nezdá se jí to. On tu opravdu stojí a na jeho strnulou třesoucí se postavu dopadá měkké, mlhavé světlo, a i když se třese, je stoprocentně vzhůru a napjatý a nebezpečný, dívá se na ni unavenýma, ale bdělýma očima, neosobníma jako osud, v hladké porcelánové tváři, pod níž je vidět zbraň, která se stává třetím ne, čtvrtým aktérem v této neuvěřitelné scéně.
Podívala se dolů na zavřené víko kufru a uviděla, že z něj vykukuje pramen světlých vlasů.
„Zamkněte to,“ řekl. A když se sehnula, aby mechanicky otočila klíčkem, dodal: „Počkat ty vlasy zastrčte je, ať nejsou vidět, pořádně.“ Hlas měl slabý, ostrý a pronikavý, jako rozbité sklo.
Vzala do prstů ten stříbřitý pramen, který, jak se jí zdálo, měl v sobě stále nevinný a třpytivý život. Zastrčila všechny vlasy až do posledního zpátky do kufru a rukou se omylem dotkla chladného, smrtelně chladného obličeje vevnitř. Zima z mrtvého těla se bez odporu rozlila do ní; ucítila hroznou lítost nad takovým zmarem. Lehce víko kufru zaklapla, jako víko rakve, a pak nad tělem otočila klíčkem. Pomalu se narovnala a slepě se zadívala na muže se zbraní. V natažené ruce mu podávala svazek klíčů.
„Položte je na blatník mezi námi,“ řekl a o krok ucouvl; bylo vidět, že i při tomto pohybu se snaží být maximálně tichý a opatrný. Nechtel ji vyplašit k nějaké zbrklé reakci, která by ho přinutila vystřelit.
Položila klíče, kam jí řekl, a pouštěla je z ruky pomalu, s toutéž přehnanou péčí, aby nevydaly pokud možno žádný zvuk. A on se po klíčích natáhl volnou rukou, ale přitom z ní ani na moment nespouštěl oči. Sebral klíče a strčil si je do kapsy.
„Tak si to vyjasníme.“ Hlas měl teď jistější a svým způsobem mrtvější, pokud tedy lze mrvolnost stupňovat. „Pokud uděláte jediný chybný pohyb, třeba i jen náhodou, zabiju vás. Copak mám na vybranou? Viděla jste, že už nemám co ztratit.“
Mysl jí zase začínala poměrně jasně pracovat, ale jako logické vývody ze sna. Viděla a chovala se podle toho, co viděla. Opravdu už neměl co ztratit. Byl zahnaný zády ke zdi a už necítil obavy ani skrupule; a ona chybný pohyb rozhodně neudělá. Dívala se na něho, pozorně a bez hnutí, a nic neříkala.
„Jděte zpátky do auta. Budu těsně za vámi.“
Prkenně se otočila, poslušná pohybů ruky se zbraní, pomalu obešla zadek auta a mířila ke dveřím spolujezdce. Pomalu, aby si snad nemyslel, že mu chce utéct. Možná by se o to byla opravdu pokusila, kdyby auto stálo na opačné straně silnice, ale tady byla jen ta úzká pěšinka a hustý živý plot, tam by se prostě neměla kde schovat. Sledoval ji krok za krokem. Cítila hlaveň pistole několik málo centimetrů od zad. Než překonali tu krátkou vzdálenost, připadalo jí to jako celá věčnost. Právě v té chvíli si s naprosto průzračnou jasností uvědomila, v jaké je situaci jako by se na sebe dívala z dálky. Teprve před pár hodinami se ze všech sil snažila vyrovnat s faktem, že má za sebou půl života, aniž by si byla všimla, jak jí proplouvá mezi prsty, a teď náhle vidí, jak tu druhou polovinu překoná v jediném obrovském skoku že smrt má skutečně nadosah.
Žádné auto kolem nich neprojelo. Nikdo tudy nešel domů. Nešel se sem projít žádný zamilovaný pár. V létě by se snad dalo doufat. Teď ne. Byla tu sama a nedalo se dělat nic jiného, než ho poslechnout. Leda snad, že by se tu pokusila nechat nějakou stopu?
Kabelku měla pověšenou na zápěstí a nemohla doufat, že by Ji mohla otevřít, aniž by si toho všiml. Ale v levé kapse kabátu měla peněženku, kde byla mimo jiné kartička s jejím jménem a adresou. Bude se muset rozloučit se sedmi librami a nějakými drobnými ale k čemu jí teď ostatně budou peníze? Aspoň budou vědět, že tu byla. Opatrně, ale rychleji vytáhla houpající se kabelka pohyb ruky částečné zamaskovala a odhodila ji stranou do přerostlé podzimní trávy, která oddělovala silnici od pěšinky. Dopadla sice velmi potichu, ale ona raději trochu riskovala a v téže chvíli předstírala, že jí sjela noha z obrubníku, hlasitě škobrtla a natáhla pravou ruku, aby se přidržela auta vedle sebe. Muž za ní sykavě vdechl vzduch, jako by ji chtěl varovat, a do zad se jí zaryla hlaveň zbraně, až jí projel chlad až do morku kostí.
„Dávejte pozor!“
Ale naštěstí myslel jen to zakopnutí a nikoliv peněženku, kterou odhodila. Veškerou pozornost soustředil na ni; do trávy vedle se nedíval. A teď už záleželo jen na osudu. Pokud to, co tam nechala, najde někdo poctivý, pokusí se to vrátit, a když ji nenajde na uvedené adrese, vezme peněženku na policii, kde už jim bude její nepřítomnost jistě podezřelá. Ale pokud ji najde někdo nečestný nebo prostě jen lidsky slabý tak potom tím hůř.
V pravou chvíli přešel vedle ní a otevřel jí dveře. Jakmile byla vevnitř, zabouchl za ní a rozběhl se ke dveřím řidiče. V tomtéž okamžiku, kdy pouštěl její dveře, se po nich vrhla ona, stiskla kliku a vší silou do nich vrazila, protože si s náhlou naléhavostí uvědomila, že je to teď, nebo nikdy. Vyskočit a rozběhnout se, zpátky ke křižovatce. Auto by ji pro prvních pár okamžiků krylo; musel by na ni mířit zbrkle a ve spěchu. Mohlo by jí to vyjít.
Jenže dveře držely zavřené, nepodařilo se jí stisknout kliku a náraz jejího těla vyšel naprázdno. Na dveřích byla bezpečnostní pojistka, kterou neznala, a nevšimla si, zeji zastrčil, než za ní dveře zabouchl. A než ji objevila a začala s ní horečně cloumat, už seděl na sedadle řidiče a auto se rozjíždělo.
Nakonec se dveře otevřely, když bezpečnostní pojistka vyskočila. Natáhl však přes ni dlouhou ruku a dveře znovu zabouchl. A tím přišla o svou jedinou šanci, pokud to vůbec šance byla. Rychlost, s jakou vyrazili, ji vrhla zpátky do sedadla a mrštila s ni tvrdě o jeho rameno. Kolem nich po obou stranách rychle ubíhaly stromy. Pokoušet se teď vyskočit by se téměř jistě rovnalo sebevraždě.
Seděla s rukama zaťatýma na klíně a poprvé si plně uvědomila celou pravdu a uvědomila šiji tak silně, že nic jiného ani nevnímala. Co na tom vůbec záleží, kdo najde její peněženku, nebo jestli ji vůbec někdo najde, nebo kolik policistů zítra vyšlou, aby ji hledali? Nikdo se k ní nedostane tak rychle, aby jí rnohl být něco platný; je úplně sama a moc času už jí nezbývá.
Co jiného má ten člověk na vybranou, než aby se zbavil svědka?
Zabočil zpátky na hlavní rychle a obratně a pod takovým úhlem, že si její mysl, uvažující ve skořápce šoku s mrazivou přesností, všimla, že on tohle město jistě dobře zná. Potom si vzpomněla na semafory. Té křižovatce uprostřed Comerfordu se nemohou nikudy vyhnout. A ona věděla, pokud on ne, že v sobotu večer tam většinou má hlídku jeden policista a sleduje, jestli se tam neděje nic nepatřičného, a to minimálně do doby, než se zavírá v baru a všichni motorkáři už jdou do hajan, což bývá málokdy před půlnocí. Takže pokud by jí přálo štěstí a zrovna by svítila červená.
Když se auto přiblížilo ke křižovatce, na chodníku tam postávalo ještě pár skupinek mladých lidí, kteří se dlouze a halasně loučili. Diskotéka v baru Regál ještě neskončila, a támhle u výkladní skříně klenotnictví stál strážník Peter Miliard a díval se na všechno a na nic, ruce spojené za zády, na tváři obvyklý lehce tupý výraz. Tak pokud budou mít červenou, ona se určitě pokusí z auta. Tady by si střílet nedovolil, tady by se snažil ujet. Tentokrát nesmí zapomenout na tu bezpečností západku.
Na semaforu před nimi naskočila červená. Projela jí vlna naděje. Pomaloučku se napřimovala a odhodlávala, když začalo auto zpomalovat a blížilo se k semaforu. Ale náhle ji něco dloublo do boku, tupá černá hlaveň, a zároveň se na ni zadívaly jeho temně orámované oči, které působily ještě výhružněji než zbraň.
„Nedělejte to!“ řekl a druhou rukou ještě pořád lehce otáčel volantem. „Možná by mě díky vám dostali, ale nejdřív bych stejně dostal já vás.“
Věděl totiž přesně, na co Bunty myslí. Buď mu to bylo jasné celou dobu, nebo se k němu od ní donesl slabý záchvěv naděje stejně jasně, jako kdyby mu byla svůj úmysl ohlásila nahlas. Takže jediné, co z téhle zkušeností získala, bylo další zvláštní poznání, týkající se jeho osoby: a sice, zeje pravák i levák zároveň. Může ji zastřelit jak pravou, tak levou rukou. Teď tedy stála před volbou, jestli ho má vyprovokovat, aby ji zabil okamžitě, nebo jestli má čekat ještě na další příležitost, ovšem bez valné jistoty, že bude ještě nějakou mít.
Co nakonec udělala nebylo vůbec předem promyšlené, zareagovala na základě náhlého impulsu, který ani neměla čas pořádně zhodnotit. Auto se ještě pořád trošku pohybovalo a chystalo se každou chvíli zastavit; Hillard se díval jejich směrem, ale přes ulici neměl šanci ji vidět a poznat. Určitě by ale ze svého stanoviště dokázal přečíst jejich poznávací značku, kdyby se teď dopustili nějakého do očí bijícího přestupku.
Otočila hlavu a zadívala se dozadu přes zadní sklo. Pak s hlasem plným radostného zadostiučinění zakřičela: „Zastavuje za námi policejní auto! A někdo z něj vystupuje.“
Před chvílí se málem nechala zabít kvůli chystanému útěku, a teď se jí to téměř podařilo podruhé. Řidič dupl na plyn tak prudce, že ji akcelerace vrhla zpátky na sedadlo s takovou silou, že se jí před očima objevily ohňostroje hvězdiček, jak nestačila otočit hlavu zpátky. Kolem ní rychle prolétla světla i stíny, jak se auto v mžiku přeřítilo přes křižovatku. Velký austin, který si to rozvážně šinul na zelenou ve svém směru, prudce zabrzdil. Kola nějakého velkého auta zaskřípěla na vozovce suché mrazem, až se od nich zakouřilo. Alejím se podařilo projet bez jediného škrábnutí a řítili se spoře osvětleným tunelem v Hawkworthské ulici nepovolenou stodesítkou. Bunty pevně svírala okraje sedadla a lapala po dechu, který si vyrazila při tom prudkém startu, a když ho konečně popadla, začala se slabě a spontánně smát, spíše z úlevy, že je ještě naživu, než z radosti, že by se jí podařilo něčeho dosáhnout.
Takovéhle věci už nesmí dělat! Kdyby se byla nejdřív zamyslela, nikdy by se toho neodvážila. Byl to zázrak, že na ni nevytáhl zbraň, když past sklapla; divokost jeho reakce jí dokazovala, jak blízko k takovému konci mohla být. Dá se čekat, že vrah na útěku bude mít nervy napjaté k prasknutí. A kdyby si byl zachoval chladnou hlavu a podíval se nejdřív do zpětného zrcátka, místo aby ve chvíli, kdy ho vyplašila, dupl vší silou na plyn, mohli se z Comerfordu dostat zcela bez obtíží.
„Sakra!“ zavyl trpce hlas vedle ní a celý se třásl vzteky. „Sakra! Žádné policejní auto tam nebylo!“
„Ale teď už bude,“ řekla. „Za chvilku.“
I kdyby si jejich čísla nevšiml Hillard, někdo z toho austinu nebo z toho druhého auta to určitě stihl. Ale získala tím něco? Možná, pokud bude Hillard jednat rychle. Pokud uprchlík míří na dálnici M6, téměř jistě bude muset jet přes Hawkworth, a to by měli v Comerfordu dost času, aby dali vědět tamní policii, která by snad mohla postavit na silnici i zátaras. Zrovna byla totiž v plném proudu kampaň proti neukázněným řidičům, a jejich odjezd z Comerfordu byl dozajista působivý.
Ale pokud si tohle všechno dokázala spočítat ona, on to dokázal jistě taky. Věděl, jaké teď mají šance, takže se nejvíc soustředil na to, aby se co nejrychleji dostali přes Hawkworth ale pokud i nadále bude stát štěstí při ní, nestihne to, ani touhle nezákonnou rychlostí.
V téhle chvíli by si mohla být jistá svou téměř okamžitou smrtí, kdyby si byl dovolil sundat ruku z volantu nebo odchýlit se na chvíli myšlenkami od řízení. Po tom, co mu provedla, to byla její jediná jistota; dokud pojede touhle rychlostí, nic se jí nemůže stát. Měla by se modlit, aby ho policisté z Hawkworthu zastavili. Protože pokud se jim to nepodaří, zbývá jí jen jediná naděje a sice, zeji bude chtít odvézt co nejdál od domova, než ji zabije a zbaví se těla, aby tak získal co nejvíc času na vlastní útěk. Když má člověk k dobru pár hodin, může schovat tělo, dokonce i dvě těla, dost dobře na to, aby odsunul pátrání o pár týdnů a tou dobou už chtěl být samozřejmě dávno pryč.
Teď byla pouze jeho spolujezdkyní zabranou tiše do sebe. V levičce ještě pořád třímal zbraň, dokonce i když řídil. Při příští hrozbě už ji možná použije bez zaváhání. Seděla napjatě a bez hnutí a čekala, až se před nimi vynoří první výbojky Hawkworthu.
Už byli na osvětlené příjezdové cestě k městu a on pořád nezpomaloval. Viděla teď ve světle lamp jeho tvář, objevovala se a zase mizela, byla jako z mramoru, stažené nervózní rysy a perličky potu na čele a nad horním rtem. Náhle začal brzdit, ale s rozmyslem, takže to moc slibně nevypadalo. Zajel s autem zhruba doprostřed silnice. Uviděl ten zátaras dřív než ona. Hillard ji nezklamal. Policie tam na příjezdové cestě zahradila polovinu vozovky. Ale jen polovinu! A on se to pokusí projet, cítila to v kostech.
Od levé strany zátarasu se odlepil nějaký mladý policista a postavil se jim přímo do cesty; přitom na ně mával, aby nejezdili dál. Bunty slyšela, jak se muž vedle ní pracně nadechuje, znělo to jako vzlyk, a pak cítila, jak dupe na plyn.
Mladík v uniformě stál přesně uprostřed zbývající nezahrazené cesty; jeho víra v zákon, který představuje, ji nutila na něho varovně zakřičet, ale jenom ten výkřik němě spolkla a nedokázala ze sebe vypravit hlásku. Byla by chtěla zavřít oči, ale nedařilo se jí to, fascinovaně upírala na tu mladou postavu pohled a nemohla ho odtrhnout. Viděla, jak se k nim jeho tvář rychle přibližuje, jak se mu výraz mění z jistého poklidu do nevěřícných pochyb a nakonec do úděsu, když se auto řítilo přímo na něj.
V poslední chvíli se volant houpavě otočil, ale hned se zas vrátil do původní polohy. Policista pozadu uskočil, sice pozdě, ale snad byl ještě živ, a auto se kolem něho prohnalo a zmizelo v dáli. Minuli policistu jen o pár centimetrů a sloup pouličního osvětlení na druhé straně jen o tloušťku laku na dobře udržovaném autě. Bunty vykřikla a snažila se horečně otočit a kleknout si na sedadlo, aby viděla zadním okénkem za sebe. Ten mladý policista se zrovna sbíral ze země a policejní auto, které stálo opodál a z jehož osazenstva nikdo nečekal žádné problémy, se právě rozjíždělo za nimi ale moc pozdě, než aby si je udrželo nadlouho v dohledu. A jejich šílenou stodvacítku, kterou se řítili spícím městem, by mohli trumfnout jen stěží.
Malátně se zabořila do sedadla a celá zesláblá tam seděla vedle svého nepřítele. Jeho oči teď dělily pozornost mezi silnici před nimi a odraz ve zpětném zrcátku. Na nic sejí neptal; jako by tam vůbec nebyla. Působil teď prostě jako stroj na řízení a nejen tak ledajaký stroj: přesný, sebejistý, démonický. Tak už tedy oba věděli, na čem spolu jsou. Ten pokus o vraždu byl dosti jasné znamení. Odteď šlo o víc než jen o nebezpečnou jízdu a přejetí křižovatky na červenou. Teď už po nich půjdou naostro. Upřímně řečeno si myslela, že ho budou až na konec světa pronásledovat spíš kvůli tomu, že se pokusil zabít strážníka, než pro vraždu nějaké anonymní dívky.
A co sejí týče, ona už svou příležitost promarnila. Pokud se tomu autu, které je pronásleduje a drží se jim stěží na dohled, nepodaří zastavit je před vjezdem na dálnici, může se rozloučit se životem.
Ale jinak a na tom měl teď už zásluhu i on si mohli být jisti, že hon na ně jen tak neskončí.
Policejní auto setřásl někde na venkovské silničce mezi Hawkworthem a nájezdem na dálnici M6. Teď už bylo nade vši pochybnost jisté, že je ze zdejších končin, nebo tu minimálně už pěkných pár let žije znal místní silnice jako své boty, lépe než ten policejní řidič. Na dálnici najeli na jednom klidném úseku, notný kus od města, a pak se zařadili do rychlého pruhu a mladík jel jako o život. Kdo by teď kontroloval nejvyšší povolenou rychlost? Byla jasná noc se spoustou hvězd a na cestu bylo vidět téměř jako ve dne, a jezdilo málo aut. A ať už je ten muž vedle ní kdokoliv, rozhodně to je výjimečný řidič. Teď už je budou chytat jenom těžko.
Nádherná silnice před nimi se otvírala stále dál a dál, široká, pevná, s krásným povrchem připadalo jí to jako nějaký hypnotizující rytmus. Chvílemi se kolem nich míhaly pumpy s girlandami světel a pak se zase vraceli do tmy. Nejdřív se jí před unavenýma očima začaly dělat mžitky, a pak ji začaly nesnesitelně pálit. Zavřela je a hned viděla lépe. Jízda byla tak klidná, že se zavřenýma očima se dalo odpočívat, přemýšlet a snad i porozumět.
Měla téměř jistotu, že zemře. Teď bylo nejdůležitější si to uvědomit a vyrovnat se s tím. Nesmí si dovolit čekat nic lepšího. A pokud by se jí přece jenom naskytla nějaká příležitost, bude za sebe bojovat; a pokud ne, musí se s tím umět smířit. S průzračnou jasností si uvědomovala, v jaké je teď situaci, a už to nepůsobilo jako sen nebo něčí výmysl.
Koneckonců se takovéhle věci stávají i jiným ženám, sice v trochu jiných souvislostech, ale výsledek je vždycky tentýž. Náhle jim lékař oznámí, po úplně běžné a rutinní prohlídce, že v sobě nevědomky nosí zhoubné bujení, možná měsíce, možná roky. A symptomy se objeví až se zpožděním. Nebo, což je ještě horší, jim to lékař neřekne, protože se drží zásady, že o rakovině se nahlas nemluví, a pošle je pod nějakou záminkou do nemocnice s ujištěním, že jde jen o vcelku nepodstatnou záležitost, a pacientky se teprve pomalu a s nekonečnou úzkostí doberou poznání, že v sobě nosí váhy mezi životem a smrtí a že všechny sázky jsou na smrt. Ale je to chyba, mluvit o smrti jako o nepříteli. Smrt je konečná stanice nás všech, a co je za ní, to teprve poznáme. Nejhorším nepřítelem je strach, pochybnosti a zklamání. Když člověk ví dopředu, má alespoň naději, že nalezne usmíření.
A ona tu naději má. Kdyby ji byl zabil rovnou, na první pohled by to mohlo vypadat jako milosrdenství ale ona teď už chápala, že nic takového by to nebylo. Člověk si stejně nakonec pokaždé musí uvědomit, co se děje, s úděsem to pochopí, až když je příliš pozdě, ale nemá čas se s tím vyrovnat, nemá čas se připravit a přijmout konec důstojně. Nejhorší není smrt, ale strach z ní.
A ona ji měla za víčky, smrt, která se na ni usmívala, úplně na dosah. Už jí nepřipadala tak cizí, ale skoro jako někdo známý. Na každého někde u cesty čeká, nejčastěji ve chvíli, kdy jsme na ni nejméně připravení. Proč si má člověk namlouvat, že jeho se to netýká? A křičet na osud: Proč právě já? Koneckonců, co by ne právě on? Lidé, kteří se jen tak vydají na každodenní nákup a kvůli vlastní nepozornosti se nechají srazit autobusem, jí připadali, jakkoliv to mohlo vypadat divně, mnohem více k politování.
Sjeli z dálnice, aniž by vzbudili jakoukoliv pozornost, a mířili stále na sever, směrem na Kendal, Penrith a Carlisle. Tuhle cestu znala už tudy předtím jela a místy to tam poznávala, i v té tmě. Část noci prožila v jakémsi zvláštním stavu polospánku, ve kterém se cítila jako omámená tou rychlou jízdou, tmou a samotou. Dokud řídí, nic sejí nemůže stát. Dokud řídí, nedostane se jí úlevy.
Museli být někde mezi Penrithem a Carlislem, když na něho promluvila, tiše a rozumně, jako na opožděné a vrtošivé dítě. Smysly měla tou noční honičkou otupené, slyšela vlastní hlas jako hlas někoho cizího, nějakého klidného a racionálního člověka, který se snaží vymluvit někomu něco nerozumného.
„Víte, že vražda už dnes není hrdelní trestný čin? Už vás za to nepověsí.“
Nic na to neřekl a dál řídil jako nějaký robot; jako by tam ani nebyla.
„A váš čin by možná nakonec ani jako vraždu neposuzovali. Pokud vás ona nějak vyprovokovala a vy jste se přestal ovládat, možná by vám to obvinění zmírnili. Máte pocit, že jste teď okolnostmi přinucen zabít znovu, ale tak to není. Váš život není v ohrožení.“
Vůbec si jí nevšímal. Všechno v něm, všechny smysly, veškeré síly se soustředily jen na to jedno aby se dostal tam, kam má celou dobu namířeno, a aby se zbavil svého břemene. Ale přesto ji slyšel, tím si byla jistá, věděl moc dobře, co mu říká. Neodpovídal jí proto, že ať si říkala cokoliv, jeho to od jeho úmyslu stejně neodradilo. A ona sama se vztekem cítila, jak marné je říkat mladému muži, že si může zachovat život a ji ušetřit, a to za cenu pouhých čtrnácti nebo kolika let ve vězení! Ne, takováhle vyhlídka ho nijak zvlášť nelákala. Měl v úmyslu se dostat pryč, uniknout nepozorován, a to se mu mohlo podařit jenom jedním způsobem. Ona toho ví moc na to, než aby ji mohl nechat naživu. Ale přesto to nepřestávala zkoušet. Prostě nemohla. I když se člověk smíří s tím, že musí zemřít, přesto ho neopouští posedlost o život bojovat.
„A co když vás opravdu dopadnou? Vědí, kterým směrem jste měl namířeno, a teď už se jen tak nevzdají, to víte moc dobře. Když jde teď už i o toho policistu. Proč si to máte ještě zhoršovat, když vás třeba chytnou? Ona by vám možná ještě prošla jako zabití ale já už ne!“
Oči si už přivykly na tmu, takže jasně viděla obrysy ostrého profilu vedle sebe; v kamenné tváři se mu nepohnul ani sval. Jako by mluvila k nějaké obživlé mrtvole, která se sice může hýbat, ale jinak s ní nelze navázat žádný lidský kontakt.
„Nejjednodušší by pro vás bylo mě tady někde vysadit. Nevím, kam jedete, nevím, kdo jste, nevím o vás vůbec nic. A než bych se dostala někam do civilizace, už budete na míle daleko. A vy,“ dodala s rozmyslem, „byste se nemusel zdržovat a obtěžovat tím, abyste se zbavoval mého těla. Třeba na tomhle jediném bodě bude nakonec záležet, jestli se vám podaří uprchnout, nebo jestli vás chytí. Protože si určitě nemůžete myslet, že se vám to budu snažit usnadnit a zpříjemnit, viďte?“
Možná se mýlila, když si myslela, že se k němu nedá proniknout, protože klouby na jeho jistých rukou, kterými tak profesionálně ovládal volant, zbělely do ostrých bledých napjatých bodů, bílých jako porcelán, a lícní kost se mu pod napnutou stříbřitou kůží vyrýsovala tak jasně, že to vypadalo, jako by ji měla každou chvíli prorazit.
„A do kufru už se dvě nevejdeme,“ dodala zlomyslně.
„Buďte zticha!“ zavyl bolestně a s beznadějí. „Buďte zticha! Buďte už sakra ztichal“
Poslední místo, které znala a které si ještě pamatovala, než usnula, byla slavná kovárna ve vesnici Gretna Green, což býval už od poloviny osmnáctého století cíl mnoha zamilovaných párů, které tu až do roku 1940 oddával místní kovář pak to úřady zakázaly. Ta absurdita ji přiměla k tichému smíchu. Byla už tak omámená a zesláblá vyčerpáním, že jí všechno připadalo téměř neskutečné. A tak neklidně a napjatě usnula svému nepříteli na rameni.
Náhle se zprudka a s úlekem probudila; vrhlo ji to na palubní desku, až si v panice zakryla hlavu rukama; pořád ještě byla někde mezi realitou a snem. Prudce zabrzdil, a to bylo zatím to jediné, co dokázala z reality vnímat. A pak začal jakýsi podivný tanec auto se zoufale zhouplo nalevo, napravo, jako nějaký spěchající člověk, který se snaží předejít na úzkém chodníku pomalejšího chodce. Slyšela, jak muž vedle ní zuřivě kleje mezi zuby, když se auto zmítalo ze strany na stranu. A potom už toho zajíce uviděla pádil před nimi vprostřed silnice, jak to zajíci dělají, strachem celý šílený, ale stále ještě spoléhal na své běhy, že ho dokážou dostat z nesnází. Auto, které už teď měl řidič zase plně pod kontrolou, se ho snažilo vytlačit na stranu do křoví vedle silnice, ale zajíc běžel pořád rovně za nosem.
„Mazej, sakra, vypadni z té silnice!“
Podívala se z okénka svého pohyblivého vězení na nebe a krajinu venku a viděla, že už je skoro ráno vzduch byl šedý a tichý, jak to bývá před úsvitem, a oni byli na otevřené silnici mezi rozlehlými plochami vřesovišť, za nimiž se nezřetelně rýsovaly nízké kopce, které vypadaly jako mlhavé záhyby nebe. Kdyby ještě víc zpomalil, skoro by si mohla troufnout otevřít dvířka a utéct. Zbraň už strčil dávno do kapsy, do té dál od ní, a oči měl teď nehnutě na tom pitomém tvorečkovi, který skákal před nimi; v takovéhle chvíli by určitě reagoval pomalu. Ale kam by utekla? Nebyly tu žádné domy, ani nic, kde by se člověk mohl schovat.
A teď už bylo stejně pozdě. Ještě víc přibrzdil a jel chvíli pomalu, aby se zajíc přestal bát, přestal před nimi nesmyslně utíkat po silnici a vrátil se zpátky do vřesu. A za chvilku se ty dlouhé uši a hopsající zadní běhy opravdu vnořily do kapradí, do křoví, a zmizely ve vřesovišti. Auto se opět plynule rozjelo a minulo místo, kde se zvíře ztratilo v podrostu. Ručička na tachometru se rychle vyšplhala zpátky na stodvacítku. Od okamžiku, kdy se vyřítili na toho policistu na kraji Hawkworthu, se povolenou rychlostí pohybovali jenom tu chvíli, co jeli za zajícem.
Neměla ani potuchy, kde teď jsou nebo jak dlouho už jsou vlastně na cestě. V ranním chladu se její strach zastavil na mrtvém bodě, kdy v ohrožení vlastního života zároveň nevěřila a zároveň s ním byla smířená. Dozvídala se toho spoustu o lidské mysli pod vlivem stresu o zvláštní neosobnosti a přesnosti úsudku, kterého je schopna i ve chvílích děsu, a o rychlosti, s jakou i tento děs může zevšednět a přestat člověka ochromovat. Dokonce se dá dojít až tak daleko, pomyslela si, že člověk beze strachu uvažuje, že už opravdu neexistuje úniková cesta a do tohoto stavu se dostává až neuvěřitelně rychle.
Náhle auto prudce zahnulo doprava, aniž by před zatáčkou vůbec zpomalilo, a vjelo na úzkou klikatou a skrytou cestu. Vzduch tam byl mnohem chladnější, až se Bunty zachvělo chřípí, a stromy na pravém svahu vedle nich se všechny klonily na stejnou stranu, takže se člověk prostě nemohl zmýlit. Někde kousek před nimi, i když zatím nebylo vidět, se otvíralo moře.
To miniaturní údolíčko, na jehož obou svazích se nad nimi skláněly stromy, se po chvíli rozšiřovalo do velkého prostoru vysypaného štěrkem; u něj stála malá chata, kamenná podezdívka i cihlové stěny byly natřeny na růžovo a nad nimi byla nízká převislá střecha. Domek působil nablýskaným a udržovaným dojmem, jako by ho vlastnil někdo, kdo má dost času a peněz, aby se o něj staral. Nalevo od něj byla zbrusu nová garáž, zasunutá pod svahem porostlým travou a stromy; v chatě byla nová moderní okna a v trávě kolem domu byly se vkusem zasázeny různé ozdobné keře zahrádka, která se udržuje téměř sama. Sem si někdo jezdí odpočinout a má to tu rád, o tom nebylo pochyb. A ten člověk vedle ní se tu určitě vyznal; poznala to už podle toho, s jakou rychlostí a jistotou sjel z hlavní silnice na příjezdovou cestu, a teď se jí to ještě potvrdilo, když viděla, jak obratně a jistě stáčí auto před domkem a zastavuje přímo u hlavního vchodu, právě tak, aby na její straně šly jen taktak otevřít dveře a aby vystoupila prakticky přímo na verandu.
Jakmile vypnul motor, už zase držel v ruce pohotově zbraň a jediným skokem byl venku z auta.
„Vystupte si. A nepokoušejte se utéct, stejné byste daleko nedoběhla.“
Zatímco se napřimovala po dlouhé cestě, kulaté černé oko hlavně ji neustále přes střechu auta sledovalo. Nepokoušela se o útěk. Na pozadí deseti nebo kolika metrů světlé zdi po obou stranách by byla snadným cílem. Pomalu k ní přešel kolem vozu, vzal ji za paži a postavil ji před sebe na verandu, přičemž jí vlastním tělem zabraňoval v útěku. Sáhl nad sebe na nízkou střechu a nadzvedl jednu uvolněnou tašku. Tam měl stálou skrýš klíč od domu, a on o ní věděl.
„Jděte prosím dál.“
V rostoucím denním světle uviděla maličkou předsíňku v přízračných pastelových barvách, po jedné straně schodiště, po druhé dvoje bílé dveře, a nějaký nábytek, kterého sice nebylo moc, ale byl elegantní. Venkovní dveře se za nimi zabouchly s pevným a definitivním klapnutím; byli spolu zavřeni vevnitř. Viděla, jak za nimi zase zamyká, vytahuje klíč ze zámku a dává si ho do kapsy. A teď už se konečně nemusel věnovat řízení; měl volné ruce.
„Nahoru! Nalevo je tam koupelna. Bohužel poteče jenom studená voda, není zapnutý bojler. Nemusíte spěchat.“
Bylo to neuvěřitelné. Automatická zdvořilost, ke které byl vychován, ho stále neopouštěla, což ale v jejich vztahu působilo zcela nepatřičně. Jako by se omlouval nějakému hostovi za nedostatek pohodlí až na to, že hlas měl zcela vyprahlý a mdlý, takže s obsahem slov nešel dobře dohromady. Když se od dveří koupelny ohlédla, viděla, že se posadil na schody pod ní a v ruce stále drží pistoli. Nedají žádnou šanci, ani tu nejmenší.
Ten muž zezadu působil tak nešťastně a opuštěně, skloněná hlava s rozcuchanými rovnými tmavými vlasy, svěšená ramena. Pokud jí se dělalo mdlo z únavy, jak vyčerpaný musí být teprve on? Nakonec jí snad přece jenom dá šanci i on musí dříve či později usnout.
Zavřela za sebou dveře koupelny na zástrčku a sáhla po vypínači, ale světlo se nerozsvítilo. Samozřejmě, hlavní jistič byl vypnutý, někde zezadu na domě, a světlo nebude, dokud on ho nezapne. Okýnko tu bylo malé a jí se teď zevnitř zdálo, jako by se světlo zvenku všechno ztratilo a byla zase noc. Ještě nebylo ani půl šesté, po té noční můře jejich společné cesty.
Chladná voda jí připadala povzbudivá a přišla jí vhod, a už jen to, že tam mohla být sama a oddělovaly ji od něj dveře a západka, jí připadalo jako nová šance pro život. Tenhle domek byl zjevně často obydlen a vždycky se tu počítalo, že někdo přijede, protože na vaně leželo mýdlo a v bílé skříňce byly čisté ručníky. Malá hezká mýdla pro hosty, která příjemně padnou do ruky. Na chvilku se zamyslela, a pak to, kterým se umyla, zabalila do kapesníku a hodila si ho do kabelky. Jinak tam nebylo vůbec nic, co by ji připadalo k něčemu užitečné; dala si na čas, jak ji řekl, a pořádně se tam porozhlédla, jestli by tam nenašla něco, co by se dalo použít jako zbraň proti němu. Doufala, že tam bude třeba holicí strojek, a tím pádem i žiletky, ale majitel používal samozřejmě elektrický vedle zrcadla byla zástrčka. Nenašla tam vůbec nic. Západka na dveřích určitě nic nevydrží; i kdyby odmítla otevřít, určitě by ji před ním neuchránila moc dlouho. Zbývalo okno ale bylo maličké a dost vysoko ve zdi.
Přenesla si k němu stoličku, vylezla na ni, otočila kličkou a otevřela ho. Před očima měla jenom prázdný prostor. Vyklonila se přes parapet, aby viděla dolů; zadní stěna domu se tyčila nad příkrým kamenitým srázem, téměř útesem, a místo aby pod ní bylo jen jedno nízké patro malého domku na trávě, zívala tam dobře dvacetimetrová strž s ostrými kameny. Nebyla naděje, že by se tamtudy mohla sešplhat.
Takže jí nakonec nezbývalo, než zase otevřít dveře a vrátit se k němu dolů. Udělala to velice tiše a opatrně, západku na dveřích otevřela zcela bezhlučně, protože tam na schodech seděl už dlouho sám a byla naděje, že ho přemohl spánek, zatímco na ni čekal. Ale jakmile vstoupila na podestu nad schody, už byl na nohou a otáčel se, aby k ní vyšel po schodech.
„Jděte do vedlejšího pokoje, prosím.“ Natáhl kolem ní ruku a otevřel prostřední dveře ze tří, co nahoře byly. „Ano,“ řekl, když si všiml jejího pohledu na kliku na dveřích a na klíčovou dírku pod ní, „je tu zámek. Nemůžu si teď dovolit riskovat, nemyslíte? Nedala jste mi na vybranou.“
Na prahu malé ložničky, něžně žluté a bílé, ideálního pokojíku pro hosty, se Bunty zarazila. Zády k němu tiše a s rozmyslem promluvila: „Víte, proč jsem ten kufr otevřela?“
Neotočila se, ale cítila, téměř jako čichem, jak se jím rozlévá stísněnost, překvapení a zoufalství, a také bolest nad vnitřní ztrátou té nevinné bytosti, kterou kdysi býval.
„Co na tom teď záleží?“ ozval se za ní jeho mrtvý hlas, ze kterého čišela hrozná únava.
KAPITO LA IV
„Hledala jsem nějakou deku,“ řekla, „abych vás s ní mohla přikrýt.“
Na okamžik zavládlo absolutní ticho, a pak se dveře zabouchly s takovou intenzitou, jako by byly vykřikly, a ona slyšela, jak se v zámku rychle a nešikovně otáčí klíč. Na chvíli zaslechla i jeho hluboké, namáhavé a prudké oddechování, hned za dveřmi, takže skoro viděla, jak se oroseným čelem opírá o chladná bila prkna a na vyhaslých šedých očích se mu chvějí unavená víčka, těžká jako olovo. Jenom pomalu a s nekonečným vypětím sil se konečné napřímil. Slyšela, jak táhne s námahou nohy po koberci na podestě a jak pak klopýtavě schází ze schodů.
Ze všeho nejdřív přešla k oknu a otevřela je, aby se mohla ještě jednou podívat směrem k moři. Stejně jako koupelna, i tahle ložnička měla okno v zadní straně chaty, ale ne přímo na moře. Nalevo byla vidět silueta pobřeží nad útesy, ve které se střídaly srázy s okraji porostlými stromy a úseky s vybledlou travou ale pod stěnou domku spadala země strmě k vodě. Když se hodně vyklonila, aby viděla i napravo, zahlédla mezi útesy malou uzavřenou zátoku a v ní krátké molo a loděničku. Chatek, jako je tahle, museli nadšenci do plavby a rybaření určitě po celém skotském pobřeží skoupit hroznou spoustu, protože je to tu na víkendy u moře přímo ideální. Jestlipak je majitel příbuzný toho muže, co ji sem přivezl? Rozhodně se s ním ale musí dobře znát, jinak by mu neřekl o té skrýši na klič. Zdálo se jí, že od domu k té malé zátoce vede kamenitá stezička, ale její rovný povrch z plochých kamenů se dal zahlédnout jenom místy
Skočit tu z okna by bylo přímo šílenství. A i kdyby tu našla dost prostěradel, která by se dala svázat, a měla by tolik kuráže, aby se hotovému lanu z nich svěřila co může koneckonců ještě ztratit? nevěřila, že by dokázala přelézt kolem domu na pevnou půdu. Na to by měla honem zapomenout a radši se porozhlédnout po pokoji.
Zrovna okno zavírala, když zaslechla, jak před domem startuje auto a pomalu přejíždí pár metrů ke garáži. Pak bylo slyšet zavírání dvoukřídlových garážových vrat. Bylo nasnadě, že nemůže nechat auto stát venku, kde by na sebe i na něj mohlo připoutat pozornost.
Takže, když už se nemůže dostat odsud, mohla by mu alespoň zabránit, aby se dostal dovnitř? Potíž s moderními víkendovými domky tkví v tom, že všechno je v nich buď odlehčené, nebo vestavěné. Skříň a prádelník byly umně zapuštěné do bílého obložení, a jinak bylo hned na první pohled patrné, že tu není nic dostatečně masivního, aby jí to k něčemu bylo dokonce ani postel. Tou by si po podlaze dokázalo strkat i malé dítě byla totiž na až příliš krásně promazaných kolečkách. Na vnitřní straně dveří nebyla žádná západka, která by případně zastoupila klíč, a Bunty se tam nemohla ani zabarikádovat.
Zbýval už tedy jedině zámek, který vypadal poměrně nově a odolně, ale určitě byl také z lehčených materiálů a nedalo se na něj přespříliš spoléhat. Vysypala na postel obsah své kabelky a začala se jím probírat, jestli v něm nenajde nějaký vhodný nástroj nebo zbraň. Nejvhodnějším paklíčem byl na první pohled pilník na nehty, obr z veliké manikúry, kterou jí kdysi dal George; pilník byl dlouhý, silný a pořádně špičatý. Měla pro něj ale jiné použití. Byl to totiž jediný předmět, který se alespoň vzdáleně blížil nějaké zbrani. Chybělo mu jedině pořádné držadlo, které by jí pomohlo ho šikovně a se silou použít; nakonec tupý konec pevně zapíchla do mýdla, které si předtím vzala z koupelny. Moc platné proti pistoli by jí to nejspíš nebylo, ale pokud to bude možné, bude se snažit takové situaci předejít. Kdyby tuhle věc měla v ruce před půl hodinou, když seděl vyčerpaně a zlomeně na schodech zády otočený k ní.
Tak takhle, pomyslela si a odhrnula si rukou z čela pramen neposlušných vlasů, takhle se rodí vrazi. To nedokážu! Jedině. pokud. Stejně ale přejela prsty po špičce pilníku a vzpomněla si, že venku kolem oken jsou cihly; a tak vstala, zase přešla k oknu, otevřela ho a začala svou improvizovanou dýku brousit nejdřív z jedné strany, potom z druhé, a pozorovala, jak se odřený povrch začíná lesknout.
Teď už se venku začínalo dělat víc světlo. Byla otočená doprava, směrem k moři, takže viděla, jak jí přímo před očima postupně řídne vrstva mlhy kousek nad vodou, až se nakonec rozpadla do průhledných cárů a rozplynula se ve světle. Podívala se pod sebe směrem k zálivu, protože ji tam upoutal nějaký barevný pohybující se bod. Z loděničky se poklidně vynořil nějaký elegantní světlý obrys, z bílého hladkého dřeva, nablýskané mosazi a jasné modrého laku kradl se tam jako kočka, která si chce hřbet jemně otřít o molo. Bylo to až neuvěřitelné, jaké měl ten člověk štěstí, že znal někoho s osamělou chatkou u moře a s lodí, která ho dokáže, pokud se s ní bude dobře zacházet, dovézt až někam do Nizozemí. Nebo rozhodně někam, možná nakonec ještě mnohem dál, kde by se mohl navždycky skrývat.
A v té lodi byl on. Viděla jeho štíhlou tmavou postavu, jak vystupuje na pevninu a pevně loď přivazuje. Pak si pro něco došel na konec pěšiny a vracel se s tím k vodě. Zpočátku nerozeznávala, co to je, i když viděla, jak se pro to shýbá a s námahu to zvedá měl toho plnou náruč. A teprve když tu věc složil na záď lodi a chystal se přes to přetáhnout voskovanou celtu, poznala, jak prostá a zároveň významná věc to je. Velký drsný kámen. To bylo všechno.
Stála u okna a ruka s pilníkem se jí zastavila. Samozřejmě, to je jedna z nejnezbytnějších věcí. Bude potřebovat závaží.
Vlastně dvě závaží, opravila se hned v duchu. A on vzápětí opravdu přinášel druhý kámen a opatrně ho pokládal do lodi, aby ji nepoškrábal. Těla budou přece dvě dvojitý pohřeb do moře. Nemělo by smysl zbavovat se jen té světlovlasé dívky, musí se zároveň zbavit i jí, aby ji umlčel navždy.
Sledovala poslední přípravy na svou vlastní smrt a pohřeb.
Zrovna se zoufale pokoušela odemknout zámek narovnanou sponkou do vlasů už měla zlomené dva nehty a ze špičky jednoho poraněného prstu jí tekla krev když vtom zaslechla, jak její nepřítel vchází do domu a začíná dusat nahoru po schodech. V zámku se otočil klíč a dveře se otevřely.
„Až budete připravená, přijďte dolů.“
Mluvil monotónně a dutě. Jeho oči, ačkoliv se jí nevyhýbaly, jako by ji ani pořádně nevnímaly ale byla si jistá, že kdyby udělala jakýkoliv chybný pohyb, okamžitě by zbystřil. Nikde neviděla ani jeho pistoli, ale věděla určitě, zeji má při ruce někde v kapse, pro případ, že by ji potřeboval. V příšeří na podestě nebyl vidět moc jasně, vypadal jen jako nějaká vystřižená postava, jako silueta člověka z lepenky, vyvedená v různých odstínech šedi. Zvedla z postele kabelku, prošla kolem něho klidně do koupelny a zavřela za sebou dveře na západku. Po chvíli slyšela, jak těžce kráčí dolů po schodech, pomalu krok za krokem, jako by byl chromý.
Celou dobu, co byla vevnitř a malovala se s téměř přehna nou pečlivostí, aby bylo všechno, jak se patří, jako ve snách uvažovala o tom, že tohle je vlastně poslední sbohem a zároveň jako by přímo cítila někde pod sebou jeho pohled, jeho oči upírající se nepohnutě na schodiště, kde ji už vyhlíží. Až udělá pro svůj zevnějšek maximum, bude muset sejít dolů a postavit se mu tváří v tvář. Člověk se nemůže jen tak skrčit do kouta, zavřít oči a čekat na zázrak. Ujistila se, že její podomácku vyrobená dýka je zasunutá v šikovném úhlu nahoře mezi změtí ostatních věcí v kabelce a zeji zakrývá cíp kapesníku. Pokud má člověk prohrát, má alespoň prohrát v boji.
Snídaně v neděli ráno, pomyslela si mdle, na krátkém víkendu, ještě než začne zima! Kde jsem to byla včera touhle dobou? Doma v bezpečí, padala na mě tíseň z podzimu, ale neměla jsem na starost nic jiného než čekat, až to zase přejde. Kdyby bylo včera takovéhle jasné a slunečné ráno, vůbec nic se nemuselo stát, všechny ty pavučiny na duši by se byly rozplynuly jako mlha. Když teď počítala svá prožitá léta, připadalo jí to jako nic, jako maličkost, pár opadaných okvětních plátků, z nichž ale valná většina ještě nezačala ani vadnout. Rázně odvrátila myšlenky od minulosti a stočila je ke zkracující se budoucnosti.
Krokem stejně pomalým a nejistým jako on vykročila dolů po schodech, a on tam už byl, přesně jak si představovala, a čekal na ni. Držel otevřené ty druhé bílé dveře z předsíně. Obývací pokoj tohohle krásného domku bude určitě navržený tak, aby z něj byl výhled na moře. Ještě stále v ní zůstávaly zbytky zvědavosti. Rozhlédla se po pokoji se vzdáleným, jakoby snovým zájmem. Bylo tam okno, které teď vypadalo jako obraz, ve kterém bylo zarámované neskutečně krásné vycházející slunce místnost totiž byla situována téměř přesně na východ.Vedle okna byly úzké dveře, které bezpochyby vedly do nějaké malé kuchyňky. Všechno tu bylo z bíle natřeného proutí a oranžového hedvábí, působilo to tam vesele a jasně, židle s polštářky, proutěná pohovka a malý jídelní stolek s oranžovým ubrusem.
Neskutečný pocit, který celou dobu měla, teď dosáhl vrcholu. V chatě asi musela být zásoba trvanlivých potravin a konzerv. Uvařil jim čaj a otevřel plechovku šunky, sýru a k tomu načal balíček křehkého chleba. Nepochybovala, že on se najíst potřebuje ale přitom prostřel stůl pro dva. Buď už se úplně pomátl, nebo na něj chata působila tak, že se v ní musel chovat jako vždycky, počínaje tím, že bude pohostinný, a to i ke své oběti.
Tehdy už zcela přestala vnímat, co se vlastně děje; neskutečnost té místnosti na ni byla příliš. Znala, fiakta, věděla, co z nich nejspíš vyplývá, ale už se nedokázala podle toho chovat. Pokud překročíte určitou hranici, přestanete být opatrní, protože už je vám jasné, že je to stejně jedno, a přestanete mlčet, protože už na tom nezáleží a říkáte si, že se třeba nazdařbůh trefíte do černého lépe, než když budete mířit na cíl. Začala se procházet po pokoji, jeho si vůbec nevšímala a prohlížela si všechno, co se mohlo nějak vázat k nepřítomným majitelům. A tam na malé bílé knihovničce, ve které byly vesměs brožované výtisky kvalitních autorů, nejspíš čtivo pro hosty, stála jejich fotografie studiová fotografie manželského páru, mohlo jim být kolem pětapadesáti, on v bílé rozhalené košili s hedvábným šátkem kolem krku, s kulatou příjemnou tváří a ustupujícími vlasy, ona v hedvábných šatech klasického střihu, s módním a očividně čerstvým účesem a dobrosrdečným úsměvem paní středního věku.
„Vaši rodiče?“ zeptala se schválně, protože si byla jistá, že to jeho rodiče nejsou.
„Ne, přátelé,“ ozval se těžký hlas za ní. „Louise je moje kmotra,“ dodal s nečekaným klidem.
„Aha, tak proto to tady tak dobře znáte,“ řekla. „Jak se jmenují?“
„Alportovi. Reggie a Louise Alportovi.“ Proč by se měl ještě teď s takovými věcmi tajit? Odpověděl jí, protože by ho stálo víc energie a námahy mlčet, než začít mluvit. „Jestli byste si dala trochu čaje,“ řekl nepřítomně, „poslužte si.“
Potom se otočila, aby se na něj podívala, a dokonce přešla i ke stolu a posadila se, protože teprve v té chvíli si uvědomila, jak velkou chuť na čaj má. Prostřený stůl byl moc velké lákadlo, než aby mu dokázala odolat, i když to všechno byla vpodstatě jen nesmyslná předehra k něčemu jinému, k něčemu konečnému.
„Jsou taky z Comerbournu?“
„Ne, z Herefordu.“ Čišela z něj jakási zoufalá a unavená rezignovanost, a když ho teď uviděla v plném světle z východního okna, zjistila, že vypadá stejně nehmotné a bezbarvě jako papír, jako zteřelý papír, tak křehký, že by se mohl každou chvíli rozpadnout v prach. „Odtamtud je i moje rodina.“
„Takže v Comerbournu pracujete.“ Nebyla by dokázala vysvětlit, proč jí připadá tak důležité neustále mluvit, neustále usrkávat čaj a polykat sousta jídla, které chutnalo jako piliny a vázlo jí v krku; snažit se uchovat nikoliv zdání, ale jakousi hypnotickou realitu toho, že je vše v naprostém pořádku, protože pak bude mnohem těžší narušit takovou atmosféru jakýmkoliv násilím. Stejně tak by nedokázala vysvětlit, proč sebemenší zrnko informace, kterou o něm získala, jakoby jí dávalo novou sílu. Ten pilník na nehty byl v tomhle směru určitě spolehlivější. Ale přesto se nevzdávala. No pochopitelně kdo může na konci října mít až do středy jen tak volno? Přece jsou podzimní prázdniny mělo ji to napadnout hned. „Učíte,“ řekla opatrně, jako by si ohmatávala cestu, „na nějaké škole v Comerbournu.“
„Učil jsem,“ řekl nepřítomně.
„A co jste učil?“
„Výtvarnou výchovu. pokud na tom ještě záleží.“
Zajímalo by mě, pomyslela si, když se zaposlouchala do vibrujících podtónů jejich hovoru, jestli i on ví, na co myslím, tak přesně jako vím já, co se zrovna odehrává v něm. Má mě zabít tady a teď, a potom si dát tu práci mě odnést nebo odtáhnout dolů k lodi a riskovat, že ho při tom někdo uvidí? Nebo mě má přinutit, abych na loď došla sama a zabít mě až tam, ale riskovat při tom, že se třeba ještě na poslední chvíli pokusím o útěk? To by bylo docela možné, vždyť už nemám co ztratit. Ještě by se to mohlo zvrtnout v můj prospěch, i když šance bych měla spíš mizivé. Ale přece jenom by se mi to mohlo podařit, a pak bych mohla mluvit. Ne, musí hrát na jistotu. Udělá to tady!
Právě se rozhodl!
„Je to zvláštní,“ promluvila, pohled upírala přímo do jeho očí a pravou ruku měla v otevřené kabelce na klíně, „když si pomyslím, že ani nevím, jak se jmenujete.“
„K čemu by vám to bylo?“ odpověděl. A náhle se oběma rukama opřel o okraj stolu a odstrčil se na židli. Tvář měl víc mrtvou než živou, kolem očí a rtů modré stíny, vypadal jako obživlý nebožtík, ale pohyboval se přesně a jistě, takže téměř připomínal stroj.
„Ano, na co čekáte?“ vyskočila náhle s pilníkem v ruce. Kabelka odlétla na jednu stranu, kapesník na druhou. „Myslíte si, že nevím, že už máte všechno přichystané? Dokonce i kámen, který mi uvážete na nohy?“
Pomalu vstal a vykročil k ní kolem stolu, který je dělil, přičemž popadl nohu od stolu pevně do ruky, aby ho mohl odstrčit a dostat se k ní. V jeho očích zahlédla krátký odlesk světla, v očích matných a mrtvých, jako by byly ze skla.
„Je mi to líto!“ řekl vzdálený hlas odněkud, kde už se lítost ani nepociťuje. „Ale co můžu dělat? Neměla jste se tam dívat. Copak mám teď na výběr? Byla jste mi moc sympatická,“ řekl a sám se nad marností své bolesti otřásl. „Byla jste na mě hodná! Ale co mám teď dělat?“
„Měl byste mě nechat dojít k vlastnímu hrobu,“ řekla a centimetr po centimetru před ním ustupovala, „ušetříte si tím spoustu starostí.“ Byla by udělala cokoliv, aby získala třeba jen pět minut navíc, nebo jen tři nebo jednu, aby se třeba ještě mohlo něco stát. A i v téhle krajní situaci, která snad už ani nemohla být horší, někde v koutku duše uvažovala, kde má asi schovanou tu pistoli a proč ji nedrží v ruce. Nemusel mít strach, že tu někdo zaslechne výstřel tady rozhodně ne. Ani v dohledu tu nebyl žádný další dům. Pokud bude mít dost rozumu a vytáhne na ni zbraň, nemusí k ní chodit ani nijak blízko, a ona bude naprosto bez šancí.
Popadl stolek, otočil s ním, až z něj spadla čajová konvice, a velkou silou ho odstrčil k proutěnému křeslu stojícímu u zdi. Neodvažovala se otočit hlavu a podívat se tam, ale vtom bokem prudce narazila na područky křesla; už neměla kam dál couvat.
„Vás ne,“ uslyšela jeho zoufalý hlas. „Vy byste utíkala, plavala, cokoliv, já vás znám. Proč jste to musela být zrovna vy?“
Sevřela prsty pevně kolem své dýky a ještě stihla pocítit ironické pobavené bodnutí, nedobrovolné a bolestivé, když ho slyšela vyslovit právě otázku, kterou by mu spíš chtěla položit sama. A potom po ní vmžiku skočil.
Poslední metr překonal jediným velkým lehkým krokem a natáhl po ní své štíhlé ruce. A ona mu vykročila vstříc, místo aby před jeho sevřením uhýbala, a vší silou se mu rozmáchla po krku její paže se po něm vymrštila jako pružina. Cítila, jak ruka dopadla, a za chvíli se jí po prstech rozlilo teplé vlhko ale v téže chvíli ji on popadl za zápěstí, odtrhl od sebe její ruku a vykroutil jí z ní zbraň, a držel ji od sebe tak dlouho, dokud paži nepovolila. Vzdáleně, skrze řev, který jí zněl v uších, zaslechla, jak pilník cinká o prkna na podlaze, lehce a jakoby výsměšně. A pak jeho tápající ruce nahmataly její hrdlo a jí se před očima rozlily chaotické skvrny světla a tmy.
Zvedla ruce a zaryla je do obličeje svého vraha, dokud tlak na jejím krku nedosáhl příšerné intenzity a potom agónie, a jí už téměř nezbývaly síly, aby s ním zápolila. Oči ji pálily a vůbec nic neviděla. Z její existence už nezbývalo nic než panický souboj o dech. Do uší jí zalétl zvuk připomínající vzlykot a měla pocit, jako by hlubokými nádechy, které už do plic vdechovat nemohla, za ni dýchal někdo jiný. Umíral s ní ještě někdo; slyšela ho na pokraji naprostého zoufalství, jak úpí a sténá v bolestech, a ještě dlouho poté, co nedokázala vydat hlásku, aby sama naříkala, ji ten zoufalý hlas následoval do tmy a ticha.
Když začala přicházet k vědomí, opět se ihned ozvala divoká bolest; rozžhavený železný kruh kolem krku se roztáhl, praskl a rozpadl se. Je mrtvá, musí být mrtvá. Proč by jinak znovu pociťovala, jak jí do plic proudí chladivý vzduch, proč by se zničehonic přestala bát a vnímat ten hrozný tlak, proč by se náhle cítila tak lehká a volná? Nic už ji nesvíralo, nic už ji neomezovalo, ochablé ruce ji poslouchaly a ona si sáhla na pohmožděné hrdlo. Kolena pod ní pomalu povolovala, sesouvala se na opěradlo proutěného křesla, až dopadla do polštářů v něm jako panenka s vykloubenými končetinami a hladově lapala po dechu cítila vzduch jako nikdy předtím, přinášelo jí to téměř hmatatelné blaho. Tma kolem ní se pomalu rozjasňovala. Otevřela oči a kolem ní se bláznivě roztančily různé barvy a tvary. Viděla, jak se na stropě odráží denní světlo, a také spatřila nějaké chvění, které, jak po chvíli poznala, bylo světlo blyštící se na hladině neklidného moře.
Zrak i mysl sejí už zcela rozjasnily. Dlouho tam jen tak klidně ležela a vnímala obrysy věcí kolem sebe s nebývalou intenzitou, která ji po té vší tmě přímo bolela. Tentýž pokoj, stopy jejich souboje, kabelka odhozená na zemi, rozbitá konvice na čaj, shrnutý oranžový ubrus. Byla živá a téměř bez škrábnutí a nikoliv díky zázračnému zásahu shůry. Existovaly nějaké racionální důvody, po kterých její mysl, probouzející se zároveň s tělem, začala ihned pátrat. Myšlenky měla stejně jasné a ostré jako sluneční paprsky, které na ni dopadaly z venku a oslňovaly ji.
Pomalu se v křesle napřímila, přičemž se přidržovala okraje stolu, a očima zapátrala po svém vrahovi.
Ležel na proutěné pohovce s hlavou zabořenou do oranžových polštářů, které si s neuvěřitelnou silou tiskl k obličeji, prsty, zápěstí i předloktí měl napnuté námahou, jako by se už nikdy nechtel ukázat v denním světle. Stáhl se od ní co nejdále, přes šířku celého pokoje, když ji pustil. Od hlavy až k patě jím otřásaly jakési křeče; stačilo by se ho dotknout, aby se z místnosti vyřítil a vykrvácel. Už teď silně krvácel. Viděla mokvající ránu na jeho krku, ze které stékala šarlatová stružka a smáčela oranžové hedvábí. Kolik chybělo, aby ho zabila?
A právě v té chvíli se někdo chopil klepadla ve tvaru delfína na hlavních dveřích a třikrát jím rázně zabušil o kovovou vlnu.
KAPITOLA V
Muž zabořený do polštářů na pohovce se ani nepohnul, s vypětím sil ovládal třas a zadržoval dech. Nezvedl hlavu; přál si, aby ji už nikdy nemusel zvednout. Nakonec to byla Bunty, která s námahou vstala z křesla a začala jednat. Mohla se hýbat, tělo ji celkem poslouchalo. A věděla moc dobře, co dělá. Rychle se sehnula pro kabelku a kartáčem si projela vlasy. Nebude mít na krku nějaké zhmožděniny? Nejspíš ne, ale pro jistotu vytáhla z kabelky sifonový šátek a uvázala si ho do výstřihu šatů, aby si byla jistá, že nemůže být nic vidět. Na rukou měla krev. Namočila si kapesník do nejbližší tekutiny, což byl náhodou rozlitý čaj na stole, a skvrny rychle otřela.
„Dejte mi ten klíč!“
Když mluvila, skoro ji to nebolelo. Stihla si uvědomit, i za takovou chviličku, že se jí vlastně skoro nic nestalo. Musel ji pustit okamžitě, jakmile ucítil její bolest.
Když zaslechl ostrý zvuk jejího hlasu, zvedl hlavu a obrátil k ní slepou a němou tvář.
„Ten klíč, honem! Dejte mi ho!“
Posadil se, beze slova si prohmatal kapsy a pak jí ho tiše podal. A pak už se jen díval, ze svého posledního útočiště na konci zoufalství, kde už není co ztratit ani co získat, jak kráčí přes pokoj a nechává za sebou otevřeno. Slyšel, jak otvírá západky na dveřích a jak otáčí v zámku klíčem.
Za těch pár metrů, než došla ke dveřím, stihla Bunty přehodnotit všechny své zážitky z posledních pár hodin. Smysly měla dokonale zbystřené, uvažovala rychle a precizně. Teď už chápala věci, které předtím viděla, ale nerozuměla jim. Možná se jí trochu třásla kolena, ale co se týče uvažování, byla zase zcela na nohou.
Otevřela dveře chaty s přesně vypočítanou obezřetnosti osamělé ženy, kterou někdo v neděli ráno neobvykle brzo vzbudí. Nejdřív dveře jen pootevřela, aby případně stihla zase hned zabouchnout a zastrčit západku, kdyby se jí její návštěvník nelíbil; potom je ale překvapeně a s úlevou otevřela dokořán a klidně se postavila přímo doprostřed.
Na schůdku verandy stáli dva uniformovaní policisté a chvíli na ni tiše zírali, a očividně je víc překvapilo, že vidí ji, než Bunty, že vidí je.
„Dobré jitro!“ řekla Bunty a čekala se zdvořilou a tázavou zvědavostí nevinného, co od ní chtějí.
„Dobré ráno, madam!“ Starší ze dvojice slušně smekl a odhalil tak vrabčí hnízdo z vlasů prokvetlých šedinami; pozorně šiji prohlížel a bylo zjevné, že na něj působí velice důvěryhodným dojmem. „Omlouvám se, jestli jsme vás vylekali, ale před chvílí jsme tu v jednom okně viděli světlo, ze silnice kus odsud, a protože víme, že ti manželé, co sem jezdí na léto, už odjeli, říkali jsme si. Člověk nikdy neví, a je lepší to zkontrolovat, když má ten dům být teď prázdný.“
„Ach tak! Chápu, je to od vás moc hezké, a správné. Reggie a Louise vám budou určitě moc vděční,“ řekla Bunty srdečně, „až jim povím, jak jim tu na to dáváte pozor. Já jsem známá Alportových, půjčili mi tu chatu, abych si tu udělala prodloužený víkend. Přijela jsem včera večer.“
„Aha, tak proto se tady svítilo.“ Zdálo se, že ho její vysvětlení zcela uspokojilo, a proč by také nemělo, když tak pohotově zmínila oba majitele? Angličanka, tak čtyřicátnice, oblečená do elegantního a nejspíš dosti drahého šedého kostýmku, by určitě klidně mohla být známá Alportových; rozhodně nebylo pravděpodobné, že by sem takováhle osoba našla cestu, aniž by ji sem poslali přímo majitelé. „A bylo tu všechno v pořádku, když jste sem přijela, madam? Nezdálo se vám, že se tu kolem v noci někdo ometá? Neměla jste žádné problémy?“
Mladší policista, vysoký a kostnatý, určitě to byl chlapec odsud, zatím ustupoval pozadu od verandy a pozorně si chatu zvenčí prohlížel. Přední okno, kterým se už předtím zkoumavě zahleděl dovnitř, mu řeklo jen tolik, že to tam vypadá přesně tak, jak by to tam Alportovi nejspíš zanechali. Také si prohlížel štěrk na prostranství před domem, ale vyčetl z něj jen tolik, že po něm přijelo auto, zastavilo na chvíli před hlavním vchodem, a potom s ním někdo opatrně zajel do garáže což bylo přesně chování, které se očekává od anglické dámy, když někam přijede. A teď pohled svých nevinných modrých očí stočil na Bunty a prohlížel šiji od hlavy k patě, aniž by z něj čišelo jakékoliv podezření ohledně její důvěryhodnosti spíše se těšil ze svého vlastního moudrého úsudku.
„Problémy?“ řekla Bunty a oči sejí rozšířily. Úsměv jí přešel do lehkého neklidu, jemně okořeněného zvědavostí. „Ne, nikdo tu nebyl. Když jsem dorazila, všechno bylo v nejlepším pořádku. Proč děje se něco?“
„Ale, nic, z čeho byste si měla dělat těžkou hlavu, madam,“ řekl policista konejšivě. „Vám tady skoro jisté nic nehrozí. Ten jel nejspíš ještě dál na sever.“
„Ten?“ zopakovala po něm. „Chcete tím říct, že tu po někom pátráte? Po nějakém zločinci?“
„Dostali jsme hlášení, že se máme porozhlédnout po jistém voze, madam, po starém velkém černém autě, nejspíš to je rover, poznávací značka NAQ 788. Ví se, že jelo z Anglie na sever, nejspíš celou noc. Jeden strážník v Muirdrumu má za to, že tentýž vůz viděl projíždět obcí asi před třemi hodinami, směrem na Arbroath, ale tou poznávací značkou si není jistý. A tak tady kontrolujeme všechny cesty, jenom pro případ. Ale vy se určitě nemáte čeho bát, madam. Tady se vám nic nestane.“
Takže po ní se podle všeho zatím nepátrá. Nikdo se nezmínil, že byv autě jela ještě nějaká žena, a to nejspíš proto, že to nikdo neví. Ale zdálo se, že vědí, že žena neřídila.
„NAQ 788,“ zopakovala zamyšleně. „Černý rover. Samozřejmě vám dám okamžitě vědět, pokud bych něco zjistila.“
„No to byste byla moc hodná. Ale pochybuju, že se tady objeví. Vsadil bych se, že teď už je tak daleko na severu, kam se za tu dobu stačil dostat.“
„Proč ho vlastně hledáte?“ zeptala se Bunty zvědavě. Žena, která není zvědavá, by byla podezřelá za všech okolností. „Přejel snad někoho, nebo co?“
„No, skoro!“ Nečekala, zejí odpoví přímo, a také to vypadalo, že se odpovědi vyhne, ale jeho neosobní a klidný přístup jí stejně napověděl, co potřebovala vědět. „Jeden kolega někde na jihu před ním stačil jentaktak uskočit,“ dodal po zralé úvaze.
A to bylo všechno, co z něj dostala. Ale potom se zdálo, že se mu to rozleželo v hlavě a řekl si, že by mu na oplátku měla ještě něco říct ona.
„Tak mi zase pojedeni. Omlouvám se, že jsme vás vyrušili. A abych nezapomněl, možná byste nám měla nadiktovat jméno a adresu trvalého bydliště, pro jistotu.“
Sice to nečekala, ale zareagovala pohotově. Až se lekla rychlosti, se kterou bez zaváhání promluvila: „Jmenuji se Rosamunda Chartleyová tedy paní Rosamunda Chartleyová, samozřejmě.“ Minimálně ten mladší už si ale jejího prstýnku všiml dávno. „A bydlím v Hampton Glose 17 v Herefordu.“ Sice si nemohla být dopředu jistá, kolik toho budou o Alportových vědět, ale když se o nich předtím zmínila, okamžitě to zabralo. Rozhodla se tedy, že určitě nic nepokazí, když použije i město, kde Alportovi bydlí. Dívala se, jak si policista zapisuje smyšlené údaje, a když pak poznámkový blok zavíral, usmála se na něho ale nijak vyzývavě, spíše naopak, jako by mu chtěla naznačit, že pokud už po ní nebudou nic chtít, ráda by se vrátila dovnitř a dosnídala.
„Děkujeme vám, madam, už vás nebudem dál zdržovat. A jsem si jistý, že se opravdu nemáte čeho bát! Tak na shledanou, paní Chartleyová!“
Nasadil si čepici na rozcuchanou čupřinu vlasů, rychle svému podřízenému pokynul prstem a otočili se k odchodu. Zavřela dveře, na chvíli se o ně opřela a poslouchala. Měli auto; museli ho asi předtím otočit na štěrku před domem a zaparkovat z dohledu někde pod stromy, než na ni zaklepali. Slyšela, jak auto startuje a vzdaluje se v zákrutech cesty. Teprve pak zastrčila západku na dveřích, zamkla a vykročila zpátky do obývacího pokoje.
Mladík seděl vzpřímené na pohovce a proti jasnému třpytícímu se moři se temné rýsovala jeho silueta. Byl napjatý jako struna, oči měl nehnutě upřené na otevřené dveře od pokoje a čekal, až se v nich Bunty zase objeví. V zaťaté pravé ruce, položené na koleni, svíral zbraň, a na spoušti měl připravený prst.
Okamžitě si toho všimla, a okamžitě tomu také porozuměla. Nejspíš ruku s pistolí pomalu položil, když s nechápavým úžasem naslouchal jejímu neuvěřitelnému představení a pomalu mu začínal docházet jeho smysl od smrti ho dělilo, aby mu povolil jediný nerv.
Ach bože, pomyslela si, co kdyby už byl nepočkal, co budu říkat? Proč jsem mu tu pistoli nesebrala, než jsem šla otevřít? Ale neměla přece čas všechno tak rychle uvážit. Může děkovat bohu, že přece jen počkal a úžas a nevěřícnost ho uchránily před smrtí. Nebo možná zvědavost; někdy může být i zvědavost dostatečně dobrým důvodem, aby se člověk rozhodl žít dál, když už mu jiný důvod nezbývá.
Takže teď musí ze všeho nejdříve, ale velice opatrně a bez jediného zbrklého pohybu, který by ho mohl zase vylekat, přejít pomalu k němu přes pokoj a sebrat mu tu věc z ruky. Vůbec se nevzpouzel. Křečovitě sevřené prsty se pod jejím dotykem uvolnily a bez protestů jí zbraň vydaly. Obrovské oči, naplněné údivem, sejí vpíjely do obličeje a neměly zájem o nic jiného.
„Proč?“ zeptal se chraptivým šepotem.
„Teď ji potřebovat nebudete,“ odpověděla, i když dobře věděla, že se ptá na něco jiného.
„Proč jste je nezavedla dovnitř a nenechala mě zatknout? Proč jste jim neřekla, že jsem se vás pokusil zabít?“
Aniž by mu odpověděla, otevřela zásuvku v malém psacím stole na druhé straně pokoje a hodila do ní pistoli, až úplně dozadu. Potom přešla zpátky k pohovce a posadila se vedle něho.
„Poslyšte,“ pronesla naléhavě, „my dva si musíme promluvit. Máme dost málo času a auto je zatím nejvíc v bezpečí tam, kde je. Sem ho teď hledat nepůjdou alespoň pro tuhle chvíli.“
„Ale proč jste je poslala pryč?“
„O to se teď nestarejte. Musím se od vás dozvědět spoustu věcí a nejspíš to všechno stejně ani nestihneme. Takže kdo je ta dívka v autě?“
„Jmenuje se Pippa Gallierová,“ odpověděl poslušně a z hlasu mu zaznívalo zoufalství, vyděšenost a nepochopení, ale zároveň snad i jakási slabá naděje jako by mu pomohla rozlomit první z pečetí, které ho oddělovaly v hrozivé samotě od zbytku světa. „Měli jsme se brát. Tedy já si to alespoň myslel.“
„Byla z Comerbournu? Tam přece učíte, viďte? A co dělala ona? Kde pracovala?“
„Měla místo v jednom velkém obchodě s oděvy, u Popa Halseye, a když někdy pořádali módní přehlídky, dělala manekýnku. Ale jinak byla zástupkyně nákupčího. Nepocházela z Comerbournu, rodinu má v Birminghamu. Měla malý byt nad jednou jejich pobočkou v Queen Street. Proč se ptáte?“ řekl dutým hlasem, ale aspoň už z něj teď byla slyšet i jiskřička života, kterou měl také v očích, jimiž ji ani na okamžik nepřestával sledovat. Teď už v ni získal tak nezvratitelnou důvěru, že si byl jistý, že má ke svým nevysvětlitelným dotazům jistě dobrý důvod. Nic nedělala jen tak zbůhdarma; z toho ovšem nemuselo plynout, že dokáže na situaci něco změnit.
„A jak zemřela?“
„Zastřelil jsem ji,“ řekl a díval se skrze ni na tvář mrtvé dívky.
„Dobře, dobře, zastřelil jste ji. Ale na to se neptám. Chci vědět, jak se to seběhlo, do všech podrobností, všechno, na co si vzpomenete. Povídejte.“
Zhluboka se nadechl, jako by ho to stálo nekonečné úsilí, a rozhovořil se popisoval průběh té události pomalu a s mnoha pauzami. Byl hrozně unavený a vůbec nic nechápal, ale mluvil souvisle.
„Chtěl jsem šiji vzít. Chodili jsme spolu a docela nám to klapalo, ještě před pár měsíci, byli jsme prakticky zasnoubení. Ale najednou jí něco přeletělo přes nos, vůbec nechápu proč, a začala se mi vyhýbat. Nepřišla na schůzku, nebo se u mě zastavila a na něco se začala vymlouvat, a když jsem se ohradil, začala na mě křičet a za chvíli za sebou práskla dveřmi. Všichni mi říkali, že to určitě táhne ještě s někým jiným, ale já tomu nevěřil. Byl jsem hluchý a slepý.“
„Všichni?“ vpadla mu do řeči Bunty, protože jí to slovo neuspokojilo. „Koho tím myslíte?“
„Ten kluk, co se mnou bydlí tedy bydlel Bili Reynolds. Učí ve stejné škole. A říkali mi to i jiní kamarádi.“
„A znal ji někdo z nich dobře? Nemohl to s ní táhnout některý z nich?“
„Nevím. Neřekl bych. Znali ji, ale ne zase tak dobře. Tomu by se mi nechtelo věřit. No, a potom, je to asi týden, se najednou zdálo, že už jsme to špatné období překonali. Znáte to, jak to někdy chodí, zničehonic se všechno spraví, všechno se vrátí do starých kolejí. Byla na mě milá jako nikdy předtím a bylo to mezi námi zase jako dřív. Koupil jsem jí prstýnek. Předtím to nikdy tak daleko zajít nenechala. Byl jsem šťastný! Chápete? Sice jsem stejně nikdy opravdu nevěřil, že by dělala něco špatného, ale nikdy jsem šijí nemohl být úplně jistý jenže teď už ano. Řekla, že si mě vezme, byli jsme zasnoubení. A pak navrhla, že bychom, až budu mít prázdniny, mohli společně zajet do Londýna“
„Do Londýna?“ přerušila ho Bunty zostra. „Takže ne sem?“
„Ne, do Londýna. Jí také zbývalo pár dní dovolené, a tak řekla, že bychom mohli vyrazit v pátek večer, ještě po práci. No, a v pátek večer jsem byl přichystaný už pěknou chvíli předtím, než jsme měli sraz a tak jsem zajel autem do města, k ní do bytu, zeji tam vyzvednu. Bylo to nejmíň o půl hodiny dřív, než jsme byli domluvení. Zrovna jsem parkoval, kousek od jejího domu znáte to, jaká je to potíž, někde v Comerbournu zaparkovat když vtom jsem ji uviděl vycházela z postranního vchodu jejich domu. A nebyla sama šel s ní nějaký chlap, kterého jsem nikdy předtím neviděl. A ona do něj byla zavěšená a něco vesele brebentila a dívala se na něj jako jako nějaká laciná děvka! To člověk pozná na první pohled.“
„Viděli vás?“ zeptala se Bunty napjatě.
„Ne, říkal jsem vám, že jsem našel místo na parkování až kus od jejího domu. Ne, neviděli mě.“
„A vy jste za nimi nešel? Nepronásledoval jste je?“
„Neměl jsem kdy. Zrovna jsem vystoupil z auta, když vyšli ven. On měl auto zaparkované přímo před domem, takže jenom nasedli a rozjeli se opačným směrem. Než jsem se stačil rozkoukat, už zahýbali z Queen Street a mizeli za rohem.“
„Co to bylo za auto? Poznal byste ho?“
„Číslo si nepamatuji v tu chvíli mě to ani nenapadlo ale byl to světle šedý jaguár. Záleží na tom?“
„Záleží,“ odpověděla přísně. „Na každé maličkosti záleží. A co ten muž?“
„Toho bych poznal určitě,“ řekl hořce. „Urostlý, dobře oblečený, na Comerbourne až nevídaně. V Queen Street obvykle moc lidí ve smokingu nepotkáte. Ale všechno, co měl na sobě, v sobě mělo takový trošku sportovní nádech víte, co myslím. Člověk si ho uměl dost dobře představit, jak jezdí nějakou rallye, místo aby se po městě proháněl v jaguáru. Jakoby z něj trochu sálal machismus, ale zároveň působil tak uhlazeně oblečením, pohyby vším, kromě obličeje. Rysy měl hrubé, čelo vystouplé, hranaté a nízké, nad ním tiziánové vlasy, v bradě hluboký důlek, oči hluboko zapadlé pod velkými nadočnicovými oblouky. Ano, toho bych poznal určitě!“
„A ona s ním šla dobrovolně? Jste si jistý?“
„Dobrovolně? Nadšeně! Měla byste ji vidět.“
„A co jste tedy udělal pak?“
„Co jsem měl dělat? Byli pryč a já nevěděl, kam jeli. Ale bylo dost jasné, že se nepřetrhne, aby se za půl hodinky vrátila a sešla se se mnou. Vrátil jsem se domů a po cestě se snažil sám sobě namluvit, že určitě existuje nějaké vysvětlení, že určitě budu mít doma vzkaz. A taky že ano! Bili byl zrovna na odchodu, když jsem se vrátil měl pochopitelně taky prázdniny a chystal se k rodičům do Essexu. Vyřizoval mi, že mi volala Pippa a že mi tam napsal vzkaz. Prý ji to hrozně mrzí, ale budeme muset naši plánovanou vyjížďku odložit až na zítra na večer. Zničehonic k ní přijela maminka a chce se zdržet přes noc, a ona nemá to srdce ji odmítnout, a nechce jí ani říkat, že měla naplánovaný výlet se mnou, protože by mamince bylo hrozně líto, že jí takhle nabourala program. A jestli by mi prý tedy nevadilo počkat doma až do zítřka do večera, a ona ke mně přijede, jakmile za návštěvou zapadnou dveře! A já bych tomu všemu byl věřil,“ řekl prázdně a zadíval se do minulosti s děsivou fascinací lidí, kteří vzpomínají na hrůzy, se kterými se teď nedá nic dělat, „kdybych ovšem už dopředu nevěděl, že její návštěvník má na sobě smoking a v botách měří metr devadesát. Protože my jsme se totiž zrovna zasnoubili a její matka o mně do té doby nic nevěděla, takže bychom to na ni nechteli vychrlit jen tak bez přípravy, za takových okolností. Byl bych tomu všemu věřil, všechno to klidně mohla být pravda až na to, že já už jsem věděl, že je to od začátku do konce lež.
A tak jsem šel do města a hrozně jsem se opil. Strašlivě, vražedně. Většinou moc nepiji, ale stejně vydržím opravdu hodně musím toho vypít hrozně moc, abych se opil. Ale nebyl jsem ještě natolik sťatý, abych nedošel k jejímu domu, a také mi nedalo moc práce pochopit, co se asi děje. Ten šedivý jaguár byl zaparkovaný pěkně diskrétně za rohem. Maminka opravdu zůstala na noc!“
„A to bylo v pátek? Ale když vás podvedla a vy jste ji už odepsal, jak se to stalo, že jste se v sobotu zase viděli?“ zeptala se Bunty.
„Zapomínáte, že ona to nevěděla, že jsem ji odepsal. Myslela si, že bude stačit, aby mi nechala doma vzkaz, a já to sežeru i s navijákem a budu doma pěkně sedět a čekat, než se jí mě zase zachce.“
„No jistě,“ řekla už s porozuměním. „V sobotu večer se objevila přesně podle scénáře!“
„Přesně podle svého scénáře. Ale věřte nebo ne, mě to ani ve snu nenapadlo. Byl jsem tak zaslepený tím, co jsem viděl, že jsem s ní v duchu už navždycky skoncoval a vůbec mi nedošlo, že ona neví, že já už to vím! Myslela si, že je všechno v nejlepším pořádku a že stačí, aby nakráčela ke mně do bytu a ohlásila: Miláčku, tady jsem, můžeme vyrazit! a já skočím pro auto a pojedeme. Tak to také udělala, přišla nějak kolem sedmé večer, respektive přijela taxíkem, s sebou měla svůj největší kufr a jenom vstoupila do dveří, hned se znovu začala omlouvat za ten páteční večer a já jsem přitom celé dopoledne trpěl jak zvíře, měl jsem kocovinu jako nikdy v životě, a odpoledne už jsem se začal zase nalívat a cítil jsem, že bych opravdu dokázal zabít.“
„Uvědomujete si,“ řekla Bunty a soustředěně se mračila, „že jste se zatím vůbec nezmínil, že byste vlastnil nějakou zbraň ať legálně či nelegálně?“
„Protože jsem žádnou nevlastnil. Legálně ani nelegálně. Ani jsem nikdy žádnou nedržel v ruce, pokud se dobře pamatuji. Nevím o zbraních prakticky nic. Ale stejně, až se k té pistoli dostanu, mi nejspíš nebudete věřit. Já sám bych tomu nevěřil.“
„Co vy víte,“ řekla Bunty. „Ale dobře, tak pokračujte, nebudu vás už přerušovat. Takže ona k vám vpadla celá zadýchaná a čekala, zeji odvezete do Londýna. A vy jste jí řekl, že jste s ní skoncoval, že už ji nechcete vidět a ať si jde zase klidně domů.“
„Řekl jsem jí mnohem horší věci, ale na tom asi nezáleží, smysl byl v podstatě tentýž. Zeptal jsem se, jestli se maminka dobře vyspala a jestli by mi nedala adresu jejího krejčího. Ale Pippa si vždycky hned věděla se vším rady sice nebyla tak chytrá, jak si asi myslela, ale pohotovost se jí upřít nedala. Hned jí došlo, že jsem je spolu viděl, a než byste stačila mrknout, vymyslela si další historku. Ten člověk s jaguárem je maminčin bratranec. Vlastně díky němu k ní mohla maminka přijet, protože on měl sem do města cestu, a kvůli tomu to taky nevěděla dopředu, že přijedou. A už se zase chystala, jako vždycky, jak se pěkně ospravedlní a na mě zase hodí všechnu špínu, a že sejí nakonec ještě budu muset omluvit já. Až na to, že tentokrát jí to nevyšlo. Ksakru, vždyť já je viděl spolu! Zeptal jsem se jí, jestli maminku zamkli v bytě, zatímco jeli do města na večeři, protože jsem moc dobře viděl, jak si hází do kabelky klíče. Jsi lhářka, řekl jsem jí, a podvodnice, a co ještě, to víš nejlíp sama, ale co mě se týče, skoncoval jsem s tebou, klidně si jeď do Londýna, nebo třeba k čertu, jeď si kam chceš, ale beze mě. Nevěřila vlastním uším. Až do té chvíle jsem byl jako ovce, tak jí chvíli trvalo, než jí to došlo. Ale jakmile si uvědomila, že to myslím smrtelně vážně, začaly se dít ještě neuvěřitelnější věci. Začala mě přemlouvat, vyhrožovala mi, dokonce se mi snažila i vlichotit nevěřila byste, jaký to pro ni asi musel být výkon. Člověk by si myslel, že na tom záleží její život, jestli se ten večer dostane do Londýna, nebo ne. Čekala, že na ni bude před domem čekat auto, a to bylo přitom zaparkované pěkně v garáži, kterou si s Billem pronajímáme kterou jsme si pronajímali na konci naší ulice. A když si uvědomila, že se nedám obměkčit a po jejím prostě nebude, zničehonic zalovila v kabelce a vytáhla na mě pistoli. Tamtu pistoli.“ Pohlédl přes místnost směrem ke stolu, do kterého ji Bunty schovala, a potom se zadíval do její pozorné tváře. „Říkal jsem vám, že mi to nebudete věřit,“ pronesl pochmurně.
Nijak ho neutěšovala a nic mu neslibovala. Zatím ne. „Pokračujte,“ řekla jen.
„Víte, já tomu sám vlastně pořádně nevěřím. Takové věci se normálně nestávají rozhodně ne s takovými lidmi, jako byla Pippa. Odkud ta by vzala pistoli? Na co by ji měla? A proč, pro boha živého, by jí na tom mělo tak záležet, abych s ní jel do Londýna, že by na mé musela vytahovat pistoli a říkat mi, že buď splním svůj slib a pojedu tam s ní, nebo.? Proč? Vím, zejí záleželo na tom, aby bylo vždycky po jejím, ale toíťfc snad přece jenom ne! A myslela to vážně, opravdu, to už teď vím. Ale v té chvíli.“
„V té chvíli,“ řekla Bunty, „jste byl vzteky úplně mimo, takže jste přestal být opatrný.“
„Hlavně jsem byl úplně opilý,“ řekl těžce. „Mávala na mě tou pistolí a snažila se mě zastrašit, a to byla pro mě ta poslední kapka. Chíéíjsem ji zabít. nebo jsem se na to přinejmenším cítil. Tím jsem si jistý. Když se vám to někdy stane, nepochybujete o tom. Vykročil jsem k ní už jsem necítil žádné zábrany. Chytl jsem ji za zápěstí a začali jsme se tak nějak nešikovně o tu pistoli přetahovat. Ale co se dělo pak, tím už si moc jistý nejsem. Ale vím určitě, že se mi podařilo vykroutit jí zbraň z ruky. To vím jistě. Také vím, že jsem tu pistoli držel v ruce já, když jsme oba ztratili rovnováhu a spadli na zem. Nevím přesně, o co jsem se praštil ale mám dojem, že nejspíš o roh stolu. Prostě jsem se o něco pořádně praštil; ještě pořád mě hrozně bolí hlava a můžu vám ukázat, že mám bouli jako tenisák. Jediné, čím jsem si jistý, je to, že jsem na chvíli byl v bezvědomí. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale moc dlouho ne takových dvacet, pětadvacet minut, řekl bych. Když jsem přišel k sobě, ležel jsem na podlaze a Pippa byla pode mnou. Ještě pořád jsem v ruce držel pistoli. A Pippa. byla mrtvá. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Třásl jsem s ní, mluvil jsem na ni, říkal jsem jí, ať to na mě nehraje, že jí to stejně nepomůže. Ach bože! Nevěřila byste, jak málo ji smrt změnila vůbec se to nepoznalo. Nikde nebyla žádná krev, nic tomu nenasvědčovalo, jenom ta malá dírka ve svetru. Opravdu vypadala, že to jen tak dělá, aby mě vystrašila. To by jí totiž taky bylo podobné. Ale pořád se nehýbala, a ani nedýchala, a ta díra v tom svetříku, kolem které byla jenom troška krve, která se hned vsákla. Takže jsem nakonec pochopil, zeje mrtvá, opravdu mrtvá, a že jsem ji zabil já. Já vím,“ řekl s náhlou prudkostí a stočil zoufalý pohled vyčerpaných očí na Bunty, „že vy dokážete spoustu věcí změnit. Ale tohle nezměníte ani vy.“
Naklonila se dopředu, klidně mu položila ruku na paži a podívala se mu zpříma do očí. „Ten výstřel. říkáte, že v sobě měla jen jednu ránu. Slyšel jste ten výstřel?“
Zamyslel se nad tím s maximálním soustředěním. „Pokud ano, tak si na to nevzpomínám. Řekl bych, že pistole nejspíš vystřelila ve chvíli, kdy jsme padli na podlahu. Respektive já jsem vystřelil,“ opravil se ponuře. „Vždyť jsem vám říkal, že jsem ji chtěl zabít. Ale jinak si na ten výstřel nepamatuji. Jediné, co vím naprosto jistě, je to, že když jsem se probral z bezvědomí, byla Pippa mrtvá.
A já jsem zpanikařil. Tohle jen tak na opilost nesvedu. Když jsem po tom pádu přišel k sobě, nebyl jsem zrovna ve formě, ale řeknu vám, že jsem v tu ránu vystřízlivěl. Trochu jsem to tam v tom pokoji poklidil, zamkl jsem dům a rozběhl se pro auto. Máme i zadní vchod, ke kterému se dá zajet, a skoro nikdo tam nechodí. A tak jsem dal Pippu a její zavazadla a všech no ostatní do kufru, sebral jsem prázdnou nábojnici ležela na zemi hned vedle těla a zase jsem za sebou zamkl, jako bychom odjeli, jak jsme měli naplánováno. Úklid mi nedal ani moc práce celkem tam bylo všechno v pořádku, ani nebyla nikde krev. Ležela na zádech, víte, a myslím, že kulka je ještě pořád v ní neviděl jsem, že by někudy z těla vyšla. Jakmile jsem vyjel z města, vyhodil jsem tu prázdnou patronu někam do pole. Dokázal jsem myslet jedině na to, abych už byl pryč. Nejdřív jsem nevěděl, kam se vydat. Jezdil jsem kolem dokola po venkovských silničkách a byl jsem prostě v šoku. Snažil jsem se přemýšlet a cítil jsem, že si budu muset dát skleničku. Museí jsem. A tak jsem vás potkal.“
Vzhlédl k ni, na chvíli šiji s úžasem pozorně prohlížel a očividně zapomněl na všechno ostatní. „Je to zvláštní, jak jste se změnila. Tehdy nad vámi taky viselo nějaké mračno. Chtěl jsem s vámi mluvit právě proto, že jste byla tak smutná. Kéž bych vás byl nechal na pokoji. Je mi to tak líto!“
„A co jste chtěl dělat pak?“ zeptala se Bunty.
„Napadlo mě, že bych mohl jet sem. Už jsem tu byl párkrát s Reggiem a Louise a oni mi řekli, že sem můžu kdykoliv přijet, klidně i když už to tu bude zazimované a oni se vrátí do města. To jsou prostě celí oni a vsadil bych se, že nejsem jediný, komu to nabídli. Proto tu taky nechávají ten klíč. No, a kromě toho jsem si vzpomněl, že tu má Reggie loď.“
„Chtěl jste ji hodit do moře,“ řekla Bunty, „a sám se vydat do Dánska nebo kam.“
„Do Norska. Určitě by se na tom jejich dlouhatánském pobřeží dalo někde nepozorovaně přistát, a já to tam navíc trochu znám. Dokonce tam mám i pár kamarádů, i když je pravda,“ dodal pochmurně, „že do téhle hrůzy bych je asi zatahovat nemohl.“
„Ajá,“ dodala konverzačním tónem, skoro vesele, „jsem měla někde na půl cesty jít taky přes palubu.“
Němě na ni zíral a čišela z něj naprostá vyčerpanost, takže už neměl ani sílu se stydět nebo z ní mít strach. Dokonce i to napětí, které ho do té chvíle drželo ve vzpřímené poloze, nyní povolilo, když tou zpovědí jakoby pomalu vykrvácel. Do naprostého zhroucení mu chyběl jen krůček.
„Proč jste nevyužila té příležitosti, která se vám naskytla?“ zeptal se slabounkým hlasem. „Proč jste poslala ty policisty pryč?“
Pomalu vstala a vykročila k oknu, kde začala sbírat střepy čajové konvice. „Radši bych to tady měla uklidit,“ řekla a na chvíli se přenesla do jiného světa hned se ale zase vrátila do přítomnosti. Hospodyně v ní sice byla zakořeněná dost hluboko, ale teď měla přece jen silnou konkurenci. Narovnala se se zbytky čajníku v rukou a zamračeně se na ně zadívala.
„Nepotřebovala jsem je,“ a otočila se tváří k muži na pohovce, který ji ani na okamžik nepřestával pozorně sledovat, i přes opar provinilosti a smutku a rezignace.
„Sice jsem si to uvědomila teprve v té chvíli,“ řekla přemýšlivě, „ale už jsem prostě věděla, zeje nepotřebuji. V noci jsem asi moc nemyslela, nebo jsem nedávala dost pozor, jinak bych na to přišla mnohem dřív. Když se člověk něčeho bojí, hrozně mu to zkreslí vnímám. Možná jsem to věděla nějak podvědomě. Je to dost dobře možné. Měla jsem přece všechny možné důkazy, jenom jsem si to pořád neuvědomovala. Když jste se rozjel na toho strážníka u Hawkworthu uskočil dřív on, nebo jste dřív vy strhl volant? Tehdy mi to nedošlo, ale teď už to vím. A co všechno jste dělal, jenom abyste nezajel toho zajíce a to jste přitom byl sám na útěku. Není divu, že jste to nedokázal dovést do konce, když šlo o mé.“
Uvědomila si, zeji z poloviny nevnímá. V takovém myšlenkovém bludišti ji teď nedokázal sledovat; ale utkvěla mu ta jeho otázka, a z ní teď slabě zazníval i jiný podtón byla v ní notná dávka zvědavosti a je to vůbec možné? naděje!
„Proč jste je poslala pryč? Proč jste mé nevydala, abyste byla konečně v bezpečí?“
„Protože,“ řekla Bunty a znělo to téměř jako jistota, „jsem byla v bezpečí. Protože nevěřím, že jste vrah. Nevěřím, že jste kdy koho zavraždil dokonce ani Pippul“
KAPITOLA VI
Dlouho na ni v němém úžasu jen tak hleděl a stěží byl s to pochopit význam toho, co řekla, a i když k jeho zmučené mysli nakonec ta slova dolehla, jejich význam byl tak neuchopitelný a prchavý, že se mu jen s námahou dařilo uvědomit si ho. Všimla si, že se mu pohybují rty, jak si ty neuvěřitelné slabiky přeříkává, a když je konečně pochopil, uvrhlo ho to po chvíli opět do jakési agónie a znovu se celý roztřásl.
„Panebože, kéž by to tak mohla být pravda,“ řekl a ztěžka oddychoval. „Ale je to nemožné. Vždyť v celé té hrozné situaci se vyskytovaly jenom dvě osoby Pippa a já. Nikdo jiný! Tak se mi teď nesnažte namluvit něco jiného. Je to od vás moc hezké, že se mě ještě po tom všem, co jsem vám udělal, snažíte přesvědčit, že jsem možná stále člověk, ale.“
„Nic vám nenamlouvám,“ řekla rozhodně. „Já tomu věřím. Máme málo času a já jím rozhodně nebudu plýtvat na to, abych vás nějak balamutila, a vy jím zase neplýtvejte na to, abyste o mně pochyboval. Pokud si tedy v celé té záležitosti máme udělat nějak jasno.“
„Udělat si jasno?“ zopakoval nevěřícně. „Pro boha živého, a co je tu ještě nejasného?“
„No, měli bychom začít tím, že se pokusíme vysvětlit věci, které víme. Víme, nikoliv předpokládáme.“
Zoufale si sevřel hlavu do dlaní, pevně si stiskl pohublé šedivé tváře a roztřásl se, až se mu pramen rovných černých vlasů svezl do čela; když ale opět otevřel oči a znovu se na ni malátně zadíval, dokud se mu pohled nezaostřil, viděl, že ona na něho hledí pořád stejně upřeně a rozhodně.
„Nedělejte to!“ řekl plačtivě. „Pokud to tedy nemyslíte vážné. Už jsem se pomalu začínal smiřovat s tím, kdo jsem. Takže jestli mi teď začnete dávat nějaké plané naděje, budu si tím peklem muset projít ještě jednou. A to bych nesnesl. Co vlmel Vím, že jsem ležel na ní a ona byla mrtvá a v sobě měla kulku a já měl v ruce pistoli. Vím, že jsem jí ji vykroutil z ruky, vím, že jsem tu zbraň držel, když jsme padali. A vím, že jsem ji chtěl zabít.“
„Mé jste také chtěl zabít,“ řekla Bunty bezbarvě. „To přece nic nedokazuje.“
„Ne,“ vpadl jí do řeči naléhavě. „Vás jsem nikdy zabít nechtel. Ale myslel jsem, že musím.“
„Ať chtěl nebo musel, jsem pořád tady.“
„Ale v tom pokoji kromě nás dvou nikdo nebyl.“
„A jafc to víte? Vždyť jste byl dvacet minut v bezvědomí.“
„Vy to opravdu myslíte vážně, viďte?“ řekl, upřeně se na ni zadíval a roztřásl se sžírající nadějí a strachem zároveň. Neodvažoval se uvěřit, že by v jejích vývodech mohlo byl byť jen zrnko pravdy, ale rozhodně se nedalo pochybovat, že ona je o tom, co říká, skutečně přesvědčená. Tak silně zatoužil po vlastní nevině, až se mu udělalo slabo.
„Ale jestli jsem ji nezabil já, tak kdo tedy? Kdo jiný by mohl mít takový motiv jako já? Kdo jiný by mohl mít vůbec nějaký motiv?“
„A jak to máme vědět, když o ní skoro nic nevíme? Pokud vás podváděla, mohla docela snadno podvádět i někoho jiného. A pokud to byl dostatečný důvod pro vás, mohl to dost dobře být i dostatečný důvod pro toho druhého.“
„Ale jak by se kdokoliv dozvěděl, kde Pippa zrovna je? Přijela ke mně taxíkem. A Já jsem tam byl, a měl jsem motiv a vůbec. Jediné, čemu bych tak ještě byl schopný uvěřit,“ řekl zničeně, „by bylo, že to byla skoro nehoda, když došlo na věc že ta pistole mohla vystřelit sama, když jsme spadli. Ale ani tomu prostě moc věřit nedokážu. Takže pokud se snažíte dokázat tohle.“
„Ne,“ odpověděla okamžitě, „to ne. Mám totiž za to, že onoho večera k vraždě opravdu došlo. Ale nebyla to vaše práce.“
„Dal bych celý svět za to,“ pravil roztřeseně, „abyste mě o tom dokázala přesvědčit.“
„Pokusím se. Můžu se podívat na tu bouli, kterou jste si udělal o ten stůl pokud jste šiji tedy opravdu o stůl udělal?“
Seděl jako omámený a poslušně jí dovolil, aby mu vzala hlavu do dlaní a trošku ji natočila, aby na příslušné místo dopadalo z okna co nejvíc světla. Cítila, jak se jeho hubené tváře, odkrvené dlouhým vyčerpáním, pod jejím dotykem opět rozehřívají a vláčni. Když k němu vykročila, důvěřivě a oddaně zavřel oči, ale po chvíli je náhle otevřel a dojatě a okouzleně se na ni zahleděl. Teď poprvé si uvědomila, jak velice je mladý, určitě mu chyběly nejméně dva tři roky do třicítky. Dívala se na vyčerpaného muže, který se jí zcela bezbranně odevzdal do rukou. A ona mu slíbila zázrak! Jenže zázraky se neprovádějí snadno; v duchu se roztřásla stejně jako on, když si uvědomila tíhu své odpovědnosti.
„Je to neuvěřitelné,“ řekl rozechvěle, „že po tom všem ještě pořád nevím, jak se jmenujete.“
„Většina lidi mi říká Bunty. Skloňte tu hlavu trochu víc dopředu. tak, správně.“
Stopa po ráně, kterou utrpěl, se dala nalézt velice snadno. Byla tam nateklá citlivá boule jako kachní vejce, kousek nad pravým uchem, a táhla se ještě trochu dozadu. Vepředu byla trochu víc vystouplá a právě tam bylo jediné místo, kde měl porušenou kůži. Rozhrnula mu husté tmavé vlasy, aby si bouli mohla lépe prohlédnout.
„Nejsem sice doktor ani zdravotní sestra, ale pokud nemáte na rozích stolu chrániče, tak tohle jste si o stůl rozhodně udělat nemohl. Kdybyste spadl na nějakou ostrou hranu, měl byste určitě pořádně rozraženou kůži.“
„Mám tam takovou starou dřevěnou židli s koženým čalouněním,“ řekl nejasně zpod záplavy rozcuchaných vlasů. „Stála kousek od stolu, po pravé straně. Ale není nijak moc polstrovaná kdyby na ni člověk spadl, cítil by tu dřevěnou kostru jen co je pravda. Mohl jsem si to udělat o to její opěradlo.“
„Možná ano ale to by znamenalo, že byste musel padat stranou, nebo prudce při pádu otočit hlavou. Máte tam šikmou ránu, takhle,“ řekla a prsty mu na hlavě naznačila její směr. Skončila kousek za uchem. „Mnohem víc mi to připadá jako úder, který vám precizně zasadil někdo zkušený, kdo k vám přistoupil zezadu, aby vás vyřadil z boje. Byl to někdo, kdo se v takových záležitostech náramně dobře vyzná a kdo měl hned při ruce šikovný nástroj.“ Opatrně mu přes bolestivé místo přihladila vlasy a přešla k opěradlu pohovky, aby mu viděla do tváře. „Možná kus ocelové trubky v punčoše,“ prohlásila. Usmívala se, sice jenom trošku, ale rozhodně. „Nebo, což je nejpravděpodobnější a nejjednodušší, obyčejný pendrek.“
Ohmatal si ránu na hlavě a nechápavě se na ni zadíval. „Ale to není možné! Pokud si myslíte, že to mohlo být nějaké loupežné přepadení, tak tomu nevěřím. Nemám doma nic, co by komu stálo za tu námahu. Nikdo by se neobtěžoval jít krást do takové špeluňky, jako máme my s Billem co by tam kdo hledal? Zloději většinou chodí tam, kde vědí, že něco najdou. A pokud myslíte, že to nemusela být tak úplně náhoda, že mám třeba nějaké styky s nějakými gaunery z podsvětí tak vám přísahám, že ne. Nikdy jsem s takovými lidmi neměl nic do činění. Ne že bych byl tak ctnostný nebo co ale prostě jsem nikdy na nikoho takového ani nenarazil.“
„Ale přece jste tam něco měl,“ promluvila. „Lidé, kteří s sebou nosí obušky, jsou dost často i lidé, kteří mívají pistole.“ Pak důrazně dodala: „A Pippa pistoli měla. Vy se sice s žádnými zločinci neznáte ale jak můžete vědět, že se s nimi neznala ona?“
Po dlouhé odmlce, kdy si to všechno v hlavě rychle přebíral a pohyboval se někde mezi úzkostnou touhou její verzi věřit a strachem, že se ukáže mylná, se nakonec tiše zeptal a přitom na její tvář upíral úpěnlivý pohled: „Bunty. opravdu věříte tomu, co říkáte? Nesnažíte se mě. jen tak utěšit, viďte? Jenom ze soucitu?“
„Ne,“ prohlásila rázně. „To bych nikdy neudělala. Říkám jenom, co si myslím.“
„V tom případě co si tedy myslíte, že se tam stalo?“
„Myslím, že do místnosti vešel ještě někdo další a podpořím tu svou domněnku tím, že se vsadím, že jste byl určitě zády ke vchodu, viďte, a Pippa čelem a ten někdo vás dobře vedeným úderem složil a pak se vypořádal s Pippou. Z nějakého důvodu, který zatím neznáme. Jako důkaz, že se Pippa zapletla do něčeho, na co byla nakonec krátká, máme tu její pistoli. Jak jste sám řekl na co by taková dívka jako Pippa potřebovala zbraň? A odkud ji vzala? Zbraně u sebe běžně nosí jenom zločinci nebo lidé, kteří jsou na nejlepší cestě se jimi stát. Takže teď tam byla mrtvá Pippa a vy příhodně při ruce, aby se to na vás dalo svalit. A to natolik příhodně, že jste ve vlastní vinu uvěřil i vy sám. Takhle nějak si to zatím představuji já. Ale zatím jsme málem ještě ani nezačali.“
„To by ale potom znamenalo, že jsem si pod sebou už stejně podřezal větev, ne?“ řekl a hořce se ušklíbl. „Protože jsem utekl, a tím pádem jsem na sebe krásně upozornil. Co mám teď dělat? Kdo mi teď kdy uvěří, že jsem možná nevinný?“
„Mohli by vám to uvěřit,“ řekla Bunty. „A já vám to věřím.“
„Copak vy!“
Tehdy z jeho očí poznala, ačkoliv se na to nijak zvlášť nesoustředila, protože byla zabraná do jiných myšlenek, že se pro něho stala neuvěřitelně úžasným a báječným stvořením. Ale bylo jasné, že nevěří, že by takových bylo na světě víc.
„Bunty, tak co mám teď dělat? Mám jít na policii a udat se?“
„Ne,“ řekla bez jediného zaváhání zákonů poslušná manželka policisty. „Zatím ještě ne! Vždyť já jsem za sebou taky spálila mosty, vzpomínáte? Zalhala jsem policii, abych získala pár hodin na přemýšlení navíc. Udala jsem falešné jméno. Když se to vezme kolem a kolem, budu pro ně vlastně váš spolupachatel. Takže teď musíme zkrátka co nejlépe využít té trochy času, co máme k dobru. Než půjdeme na policii, musíme si pořádně ujasnit, co se vlastně stalo, a nějak si to všechno vysvětlit. Čím víc důkazů jim dodáme, tím lepší vyhlídky budeme mít.“
„My?“ zeptal se tiše a nečekaně zvedl jedno černé obočí zároveň s koutkem úst. Ve tváři se mu objevil trochu obezřetný a ustaraný úsměv ale přesto úsměv, první, který na jeho vyčerpané tváři viděla.
„My!“ zopakovala důrazně. „A vy se teď ze všeho nejdřív půjdete na pár hodin prospat, a vykoupete se, pokud vám to pomůže. Už jste oka nezamhouřil dvě noci, a ani já jsem toho moc nenaspala, a oba budeme potřebovat mít všech pět pohromadě. Trochu uklidím tady tu spoušť, a pak se půjdu taky natáhnout.“
„Vana teplé vody!“ Tvář se mu téměř dětinsky rozjasnila. ‚A to jsem si myslel, že už se nebudu nikdy na nic těšit!“
„Tak jděte a vykoupejte se. Budete nám určitě víc platný, když si trochu odpočinete a budete schopný zase rozumně uvažovat.“
Vstal a zamířil ke dveřím jako poslušné děcko, únavou se sotva vlekl, ale ve dveřích se ještě otočil a dlouze a zpříma se na ni zadíval. Oči se mu rozjasnily, takže už byly čiré a byla v nich vidět hlavně únava, ale také mládí a zranitelnost a tíha obav, které ale přece jen částečně přecházely v naději.
„Bunty.“
Ona už mezitím začala sbírat rozházené nádobí z ubrusu politého čajem a rovnala je na tác. Tázavě se na něho přes stůl zadívala.
„.z čeho je to Bunty odvozené?“
Usmála se. „Z Bernardy. Ale to každému neřeknu. Lidé mi pak většinou začnou říkat Bunny, a to se mi moc nelíbí, je to takové měkké. Takže jsem si to sama změnila na Bunty. Zni to aspoň trošku rázněji. A jak mám říkat vám?“
„Já se jmenuji Luke. Luke Tennant. To je rázné až až. Bunty. Bernarda.“ Vyslovil ta jména tak jemně, jako by se odhodlával k tomu, co chtěl říct dál. „Omlouvám sel“ vyhrkl nakonec s bolestí. „Ublížil jsem vám. moc?“
„Ne!“ ozvala se okamžitě. „Skoro vůbec. Nic se mi nestalo.“ Málem na svůj pohmožděný rozbolavělý krk zapomněla, a teď si ty otlaky překvapeně ohmatávala.
„Je mi to tak líto! Nechápu, jak jsem to mohl udělat. Musel jsem být úplně pomatený.“
„Už na to nemyslete!“ Bunty začala pociťovat lehkost v hlavě, která by se až příliš snadno dala zaměnit s lehkostí u srdce. Zarmouceně se zadívala na dlouhý škrábanec, který měl na krku, na kterém ulpélo ještě pár tmavých korálků zaschlé krve. „Když už jsme u toho, mně je to taky líto, že jsem se vás pokusila zabít. Ale naštěstí nám to ani jednomu moc nejde. Tak řekněme, že jsme u téhle zkoušky oba propadli, a obraťme list.“
Nakonec přece jenom uvěřil, že má snad ještě nějakou naději, a konečně se trochu uvolnil. Schoulil se pod prošívanou deku na posteli Alportových a zanořil se do hlubokého moře spánku, který celou dobu čekal na jeho první nestřežený okamžik. A Bunty, poté co v pokoji trochu poklidila, se natáhla mezi polštáře na pohovku a snažila se přemýšlet. Bylo to poprvé od začátku celého toho neuvěřitelného zážitku, co měla na přemýšlení trochu času, a také to bude příležitost poslední, než to všechno skončí. Alespoň už si teď mohla být jistá sebou i jím. Ale může si být jistá, jak celá ta záležitost skončí?
Měla v úmyslu si v duchu znovu pomalu projít příběh, který jí s odmlkami vyprávěl, a snažit se v něm najít nějaké podstat ne místo, kterému on nevěnoval pozornost. Ale jakmile zavřela oči, pod víčky se jí objevila Georgeova štíhlá tvář rozvážného čtyřicátníka a nedokázala ji ničím zaplašit. Pokud předtím toužila po něčem, co by mohla vykonat sama, jako důkaz toho, že má ve světě prostor i pro existenci sebe samé, tak nyní tu možnost něco dokázat měla, a cítila, že pro klid své duše v tom musí uspět; a George je teď hrozně daleko a nic o tom neví, takže jí pomoct nemůže. Člověk by si měl dobře rozvážit, po čem touží, pomyslela si trpce občas se mu to totiž může vyplnit. A té milované tváři, na kterou se v duchu dívala, řekla: Kamaráde, ty se soustřeď na svůj případ, tenhle je můj ať se mi to líbí nebo ne. Dostala jsem se do toho sama, a teď z toho musím dostat nás oba. Vždyť víš, jak to chodí, jinak to prostě nejde. Tak mě tu nech o samotě, jdi pryč, abych mohla přemýšlet.
Ale on se neměl k odchodu; a ona se po chvíli přestala bránit a plně se svým myšlenkám na něho oddala, a to s takovou intenzitou a vděkem, že v okamžiku, kdy se s ním její mysl spojila, spokojeně usnula.
Když se probudila, bylo už skoro poledne; slunce stálo vysoko na nebi, světlo bylo jasnější a asi polovina pokoje tonula ve stínu. Vstala, ale byla ještě celá strnulá a omámená od spánku; jenže vtom pocítila krátící se čas, který na ni dolehl jako záchvat strachu. Umyla se a trošku se nalíčila, a pak vykročila do kuchyně, aby prozkoumala obsah skříněk. Objevila tam lančmít v plechovce, který by sice její rodina nejspíš odmítla vzít do úst, ale tady to bylo lepší než nic. Brambory tam samozřejmé nebyly, ale našla rýži, konzervovanou šunku a nějakou exotickou zeleninu. A díkybohu tam byla káva. Miniaturní kuchyňka byla v zadní části domu v přizemí a byla v ní i skříň na úklidové prostředky a maličká spíž. Když otevřela dveře, které z kuchyně vedly ven, do místnosti se vlilo blikavé světlo odrážející se od mořské hladiny. A za malou vydlážděnou teráskou začínaly schody z břidlice, které po svahu prudce klesaly dolů k zálivu a molu a zakotvené lodi.
A tehdy si uvědomila, zatímco otvírala konzervy a připravovala si pánve, že to ticho a jas je jenom přelud a že nic nebude zadarmo, ani svoboda Luka Tennanta, ani klid její mysli.
Sešel dolů po schodech rychlým a rázným krokem, který jí jasné říkal, zeje rozhodnutý převzít zodpovědnost za vlastní osud.
Byl z něj úplně nový člověk, i když byl stále trochu otřesený vykoupal se, oholil a učesal tak precizně, že to působilo téměř agresivně. V jednom směru měl rozhodně víc štěstí než ona měl s sebou na tomhle výletě svůj kufr. Dokonce se i převlékl, asi na znamení, že začíná úplně znova. Protože spal krátce a hodně hluboce, byl ještě trochu nejistý a necítil se úplně nejlépe, ale byl odhodlaný začít jednat. Tvář měl sice stále značně pobledlou, ale to hrozivé napětí už zmizelo. Dokonce už se dokázal i normálně usmívat. Usmíval se, už když otevíral dveře do obývacího pokoje a rozhlížel se po Bunty, a také ji tam uviděl. Bylo to, jako by měl ten úsměv přichystaný od samého začátku, a jakmile ji spatřil, byla tou jiskrou, která ho zažehne. „Doufám, že máte hlad,“ řekla a vstala. „Nejspíš ho budete potřebovat, abyste dokázal pozřít tu šlichtu, co jsem vedle splácala. Ale nic lepšího jsem nedokázala dát dohromady. Jestli vám to nebude vadit, nandala bych nám to v kuchyni a přinesla bych to pak sem už na talířích.“
„Bunty, já jsem „ Teprve pak si všiml, jak v pokoji uklidila, že prostřela stůl a že i v kuchyni se očividně činila. Úplně ho to pro tu chvíli vyvedlo z míry, a vzápětí se zastyděl, když si uvědomil, že on tam na rozdíl od ní ani nehnul prstem. „Bože, vždyť vy jste snad vůbec nemohla jít spát!“
„Ale ano, spala jsem,“ zavolala z kuchyně. „To je takové to jídlo za pět minut. Jediná věc, která tu není instantní zaplať pánbůh je ta káva.“ Objevila se ve dveřích od kuchyně, v rukou měla dva vrchovaté talíře a zavřela za sebou nohou. „Dejte pozor, je to hodně horké!“
Našla tam kuchyňskou zástěru Louise Alportové, lněnou, s veselým potiskem a kapsami ve tvaru tulipánů, a oblékla šiji a na rukou měla její velké chňapky. Chata působila nějak přízračně, neskutečně, a v takové snové atmosféře člověk sáhne po všem, co se mu naskytne, aby se dostal alespoň částečně do normálního světa, který pro tu chvíli ztratil. A možná to udělala ještě z jednoho důvodu aby nějak upoutala svého společníka, takže na chvíli zapomene na všechny ty hrozné okolnosti, dokud se nevrátí do normálního světa.
Pokud se tedy do něj kdy vrátí.
„Bunty, přemýšlel jsem.“
„To je dobře!“ řekla zvesela. „Třeba mě tím nakazíte. Po obědě budeme muset přemýšlet spolu.“
„Ne my,“ řekl jemně. „Já.“
Při tom slově prudce vzhlédla a pochybovačně si ho přes stůl změřila. Když nic jiného, našel zase ztracenou rovnováhu; ať už ve vlastní nevinu věřil nebo ne, rozhodně už nehrozilo, že by se zase začal chovat jako šílenec. Už se nebude tvářit jako zabiják, protože si bude myslet, že už se jím stal a že tedy žádnou jinou roli ani hrát nemůže.
„Bunty, jsem vám vděčný mnohem víc, než bych kdy dokázal vypovědět. Ale teď už se s tím musím poprat sám. Je to můj problém, ne váš. Už teď jste toho pro mě udělala víc než dost, a nebýt vás, byl bych se asi nikdy pořádné nevzpamatoval. Ale teď už jsem při smyslech a chci, abyste se do toho dál nenamáčela, abyste už od toho všeho měla pokoj. Chci, abyste se vrátila v pořádku domů, jako byste mě nikdy nepotkala a nezamotala se do celé té hrozné záležitosti. Po obědě vás zavezu do Forfaru a posadím vás na vlak do Edinburghu a vy pojedete pěkně domů. Rád bych vás zavezl až do Edinburghu a ujistil se, že chytnete rychlík domů, jenom se bojím, že bych se tak daleko nedostal, aniž by mě chytli.“
„Pochybuji,“ řekla Bunty a opatrně a bez jediného zvuku položila vidličku, „že se vám podaří dojet i do Forfaru.“
„Já myslím, že ano. Znám to tady. A víte sama, co říkali hledají auto, které projelo křižovatkou na červenou a pak k smrti vyděsilo nějakého policejního nováčka ale nehledají vraha. Takže po mně určitě pátrají, o tom nepochybuji, ale nemyslím, že by na mě nasadili veškeré síly. Do Forfaru vás dovezu bezpečně. A nebudu se cítit tak provinile, když budu vědět, že vy jste v bezpečí. Už vám nemůžu dovolit, abyste to moje břímě táhla místo mě.“
,A nezapomínáte náhodou,“ promluvila suše, „že policie ví, že jsem tady? Že jsem jim udala falešné jméno a adresu, které možná zrovna v tuhle chvíli ověřují? Vy si myslíte, že ten mladý policista by mě nepoznal, kdyby mě znovu uviděl?“
Jeho oči, které se do její tváře vpíjely se strachem, výčitkami a pokorou, dost jasně říkaly, že jakýkoliv muž, který by s ní mluvil byť jen na okamžik, by ji poznal mezi tisíci dalších. Ale když promluvil, řekl jen věcně: „Co na tom záleží? Vždyť on už vás nikdy neuvidí. Jediné, co mají v rukou, je falešné jméno. Sice možná přijdou na to, že žádná Rosamunda, o které jste mluvila, neexistuje, ale to jim přece nebude stačit k tomu, aby našil Bunty. Zítra už budete doma a nikdo se nedozví, kde jste byla, a zdejší policie se nedozví, kdo byla ta žena, která jim tu dnes ráno přišla otevřít.“
„To nejde,“ řekla Bunty rozhodně. „A stejně nemám vůbec žádné peníze ani penny.“
„Ale my ano,“ prohlásil a usmál se na ni.
Ze všeho nejvíce ji překvapila divokost pokušení, které jí útočilo na srdce a mozek, aby té nabídky využila a raději odsud hned zmizela, zpátky do svého prozaického života, aby za touhle tajnou mezihrou zavřela dveře a navždy na ni zapomněla. S neuvěřitelným pocitem radosti a touhy si vybavovala jejich obyčejný dům v Comerfordu, a když se teď, v téhle podivné chvíli, vrátila v myšlenkách k polovině života, kterou už měla za sebou, připadala jí plná, uspokojivá a ve všech ohledech žádoucí. Luke nemluvil o nemožnostech. Ráno by mohla být doma. Nikdo by nevěděl, kde v době mezitím byla. A možná by se o její nepřítomnosti ani nikdo nikdy nedozvěděl. Dokonce ani George!
Ale jakmile si na George vzpomněla, v tu chvíli se jí v hlavě rozjasnilo a zase začala uvažovat jako vždycky. Samozřejmé to vůbec nepadá v úvahu. Nikdy o tom ve skutečnosti vážně neuvažovala.
„A co,“ zeptala se uvážlivě, „byste dělal vy?“
„Jakmile se přesvědčím, že jste v pořádku odjela, vrátím se sem, uklidím tu a pokusím se to tu dát pokud možno do stejného stavu, jako když jsme sem přijeli. Možná se mi to nepovede, ale aspoň se vynasnažím, aby do toho Alportovi nebyli zatažení. A pak sednu do auta a pokusím se se vším, co v něm je, dostat na policii, aniž by mě předtím sami chytli. A myslím, že se mi to podaří, když si dám dobrý pozor. A pak jim povím všechno, co vím o tom, jak Pippa zemřela. Všechno,“ zopakoval a upíral přitom klidný pohled šedivých očí na její tvář, „jen o vás se nezmíním. A pak už to bude všechno na nich.“
A nikdy na vás nezapomenu, říkaly ty šedé oči, ale tak, aby tomu nerozuměla, ať už vás ještě někdy uvidím, nebo ne, a ať se se mnou stane cokoliv.
Ta chvíle, kdy mezi nimi panovalo ticho, byla krátká a hypnotická; ale ona ji nedokázala prodlužovat, celou dobu jí v mozku bubnovala ta naléhavá fakta a už věděla, že nemá v úmyslu nikam zatím jezdit a je načase, aby se to dozvěděl i on.
„Snězte si ten oběd,“ řekla praktickým tónem, „studené to bude ještě míň k jídlu. Stejně jenom marníte čas. Já vás teď neopustím. Jsme v tom namočení spolu, takže to vyhrajem nebo prohrajem také spolu. Nepojedu domů do Comerbournu, dokud se mnou nepojedete i vy jako svobodný člověk.“
Zničehonic se zprudka a hluboce nadechl a vybuchl: „Vždyť já jsem vás chtěl zabít!“ Celý se při té vzpomínce otřásl.
„Já vím. Vím, že jste chtěl, ale nedokázal jste to. Nikdy neexistovala byť i sebemenší šance, že byste to dokázal udělat, když došlo opravdu na věc. A stejně tak já teď nedokážu odejít a nechat vás tu samotného. Možná, že jsem chvíli i chtěla, ale nedokážu to. Občas bychom chtěli něco udělat, když na okamžik zapomeneme na to, kdo jsme, ale naše skutečné já se nakonec vždycky projeví a prosadí, když dojde na lámání chleba.“
„Dlužím vám za všechno, co na tom světě mám,“ řekl pomalu, „a za všechno, čím jsem, ať už to má jakoukoliv cenu. A vy mi nedlužíte nic, kromě spousty strachu a bolesti.“ Ale neřekl, že si přeje, aby odešla; nebyla by to totiž pravda.
„Já to vidím jinak. Vybral jste si mě za společnici, když vám bylo nejhůř. Jenže v tu chvíli bylo shodou okolností nejhůř i mně a rozhodla jsem se vaši společnost přijmout pro svou vlastní záchranu. To je pouto, které už nemíním rušit. Nevytvořil jste ho sám, i já jsem se na něm podílela. Vytvořili jsme je spoíu,“ prohlásila, „a sporu to teď také musíme vyřešit.“ A prudce se zvedla od stolu a rázné odkráčela do kuchyně pro kávu.
Když se po chvilce vrátila, díval se z okna, bradu si opíral o zaťatou pěst a tváří byl od ní odvrácený; a ona už se nikdy nedozví, jestli té diskuse zanechal, protože cítil, že je stejně bezpředmětná, nebo proto, že se naopak bál, že mu Bunty nakonec vyhoví protože ji nechtel ztratit. Když nakonec promluvil, řekl jenom:
„Tak to bych měl možná z auta přinést její věci a podívat se, jestli v nich nebude něco, co by nám pro začátek mohlo trochu napovědět.“
„A také bychom si měli prohlédnout tu pistoli,“ dodala s úlevou Bunty.
J také bych měl,“ řekl, „přinést z auta ji.“ Bunty, která pečlivě sledovala jeho profil a všimla si jeho odhodlaného klidu a nezúčastněnosti, kterou kolem sebe postavil jako skleněnou hradbu, neunikly ani korálky potu, které mu v tu chvíli vyrazily nad horním rtem. „Stejně ji budu muset vyndat, abych se dostal k jejímu kufru.“
Už už se mu chtěla nabídnout, že mu pomůže, ale včas si uvědomila, že by to neměla dělat. Co se smrti týče, byla silnější a zkušenější než on když se to tak vezme, vpodstatě svým způsobem prožila vlastní smrt a díky tomu mu teď téměř zázračně rozuměla. Ale musí si dávat pozor, až příliš snadno by mu teď mohla ublížit nebo ho urazit bylo by to mnohem snadnější, než mu nějak pomoci. Znala ho teď stejně dobře jako vlastního syna a velice dobře cítila, co se v něm odehrává. Nedalo jí moc práce se v něm vyznat. Takže se na poslední chvíli zarazila, když ho chtěla utěšit prohlášením, které by jím dozajista do hloubi duše otřáslo; chystala se mu totiž říct, že touhle dobou už rigor mortis určitě pomalu pomíjí, takže nebude s tou zkroucenou mramorovou dívkou muset nijak zápasit.
Opatrně ji položil na postel a odhrnul z ní deku. Byla vláčná a poddajná. Podložil jí hlavu polštářem, narovnal ruce a nohy a vzpomínal, jestli předtím neměla ve tváři nějaký vystrašený výraz. Teď se tvářila neutrálně a on si se smutkem uvědomil, že i kdyby byla předtím nějak vyděšená, on by si toho pro vlastní strach stejně nejspíš nevšiml. Ať si kdo chce co chce říká, mrtvý člověk nikdy nevypadá, jako by byl živý a jenom spal. Vždycky vypadá mrtvě. O smrti se prostě nedá pochybovat.
Tak tam ležela, mladá, štíhlá a krásná, souhrn tří roků jeho života a všeho, co kdy věděl o utrpení. Je možné, že ji zabil, ale v srdci cítil sílící přesvědčení, že tomu tak není. Kdyby si byl svou nevinou zcela jistý, možná by v téhle chvíli naposledy pocítil záchvěv lásky k té mrtvé; ale protože si tím úplně jistý být nemohl, odvažoval se cítit pouze hroznou a bodavou bolest nad takovým krutým zmarem. Uhladil jí dlouhé světlé vlasy po obou stranách obličeje, aby v tom všem zmatku zavedl nějaký řád.
A potom zamkl dveře od toho pokoje a vykročil zpátky k autu, aby přinesl její kufr a kabelku.
KAPITOLA VII
Zbraň ležela mezi nimi na stole, malá věcička z namodralé oceli, určitě ne delší než deset centimetrů, a působila tak jednoduše a nevinně, že vypadala spíš jako divadelní atrapa nebo hračka, než jako stroj na zabíjení. Po straně na rukojeti byla vyrytá malá hlava jako kamej, a podél zásobníku bylo zřetelně napsáno jméno a číslo zbraně:
LILIPUT KAL. 6.35 Model 1925.
„Předpokládám, že není důvodu s ní ještě zacházet opatrně,“ řekla Bunty a pochybovačně šiji měřila. „Už jsme ji oba stejně ohmatali, a navíc je stejně skoro jisté, že ti druzí na ní žádné otisky nenechali.“
Stejně se jim ale ani jednomu nijak zvlášť nechtelo brát ji znovu do ruky. Tahle hračička, která by byla skoro malá i pro dítě, je svedla dohromady a držela je v odloučení celou dlouhou noc ale nyní v jejich vztahu už místo neměla. Bunty na chvíli pocítila touhu se ho zeptat, proč, když už se tedy proti své přirozenosti rozhodl k vraždě, k jejímu spáchání nepoužil tu pistoli. Ale to byla zrovna jedna z věcí, na které se ho zeptat nikdy nesmí a on by stejně neznal odpověď. Když se nad tím na chvíli zamyslela, uvědomila si, že by to možná dokázala objasnit lépe ona jemu. Ten Luke, který k ní v oné chvíli plné zoufalství a beznaděje vykročil, o sobě věřil ne, věděl že je vrah; ale jeho vlastní krev a tělo cítily, že tomu tak není, a udělaly všechno pro to, aby se jeho přesvědčení nenaplnilo. A ta zbraň by to dokázala téměř jistě, takže se od ní jeho ruce na poslední chvíli odtáhly a chopily se díla samy, ale přitom s ním celou dobu zápolily a nakonec ho neposlechly. Proto zůstala naživu, a on.
Náhle pistoli zvedl a palcem přejel přes malý rýhovaný výčnělek na pravé straně rukojeti. „Nebojte,“ řekl a s chabým úsměvem jí zbraň podával. „Jenom jsem zastrčil pojistku. Určitě to nesmaže žádné důkazy, které by na ní mohly být a pokud s ní máme manipulovat, opatrnosti není nikdy nazbyt.“ Všiml si, jak se jí v očích náhle zablesklo, a pospíšil si s odpovědí, než stačila vyslovit otázku. „Ne, celou dobu zajištěná nebyla. Zajistil jsem ji, když jsem se probral z toho bezvědomí a rozhodl se, že odtamtud zmizím a vezmu všechno s sebou. Vlastně ani nevím proč. Nejspíš jsem se bál zacházet s ní jen tak, když nejsem na takové věci zvyklý. Ani Pippě to s ní moc nešlo,“ řekl trpce. „Musela ji odjistit druhou rukou, nedokázala to jenom palcem. Manuálně byla hrozně nešikovná, vždycky se vším zápolila, i s otvírákem na lahve.“
Bunty tou věcičkou nevěřícně otáčela v rukou. Určitě nevážila víc než čtvrt kila. „Chcete tím říct, že byla celou tu dobu zajištěná.“ Vzpomněla si na svůj celonoční hrozný strach a krátce se usmála. Jeho podvědomá vzpoura proti smrti se opravdu snažila ze všech sil, aby je oba zachránila.
„Myslím, že ano. Tedy aspoň doufám! Upřímně řečeno nepoznám, kdy je zajištěná a kdy ne, a nezkoušel jsem vystřelit, abych to zjistil. Ale člověk ty základy pochytí, když se občas dívá v televizi na nějaký ten seriál. A Pippa rozhodně nebyla v náladě, aby ji zajišťovala, když s ní na mě začala mávat. A ta pistole určitě nebyla zajištěná, když ji zastřelila. To je jisté. Já jsem ji odjistil teprve,“ řekl a zbledl přitom, „když tady ti policisté. když jste šla ráno otevřít.“
Věděla moc sama dobře, kdy tu malou kovovou zmiji znovu odjistil a proč a čím méně na to bude teď myslet, tím lépe. „Myslím, že tedy můžeme směle předpokládat,“ řekla rychle, „že tohle je ta zbraň, co ji zabila, že? Jedině tak by to totiž dávalo smysl. Nenechávali býváš tam s nějakou jinou v ruce, ne k čemu by jim to pak bylo? Jakmile by policie našla kulku, byl byste z obliga. Mohli bychom se aspoň podívat, kolikrát se z ní vystřelilo, co říkáte? Nevíte, jak se ta věc otvírá?“
Vzal jí zbraň z ruky. „Mám dojem, že většinou mají zespoda na rukojeti takovou zarážku, která drží vevnitř zásobník s ná boji. Tohle bude ono.“ řekl a prst měl na malé západce, když vtom ho Bunty chytila za zápěstí a oči jí jen plály.
„Ne, počkejte, neotvírejte to! Zrovna mě něco napadlo! Jak takový zásobník vypadá?“
„Taková podlouhlá kovová krabička, na jedné straně otevřená. Tudy do ní nandáte náboje, a potom je tam nějaká pružina, která je postupné tlačí do nábojové komory. To si aspoň myslím. Ale můžeme se přece podívat,“ řekl rozvážné.
„Ne, neotvírejte to! Pokud tam je nějaký rovný pevný povrch, jak to popisujete, tak by na něm přece mohly zůstat otisky, ne? Ať už ji nabíjel kdokoliv, ten zásobník vzít do ruky musel a my přece víme, že jsme sami zničili všechny naděje, že by se nějaké otisky daly najít navrchu a stejně by tam kromě těch našich nejspíš žádné nebyly tak jako tak. Ale na zásobník jsme nesahali! A já se vsadím, že nikoho nenapadlo otírat zásobník, než vám tu pistoli strčil do ruky.“
„Ale to nám přece stejně nijak nepomůže,“ namítl zkroušeně. „Ať už Pippu zastřelil kdokoliv, zásobníku se nedotkl. Pistoli přece musela nabíjet ona.“
„Opravdu? Vždyť to přece nevíme! Tu zbraň od někoho dostala, od nějaké šedé eminence. A vy jste mi sám říkal, jaká byla nešikovná, že se vším zápolila. Takže pokud jí někdo dal pistoli, není nanejvýš pravděpodobné, že ho požádala, aby jí ji i nabií?“
„Víte, že máte možná pravdu?“ řekl a i z něj bylo cítit trochu rozrušení, které z ní přímo sálalo. Rychle sundal prst ze západky. „Ale nemyslíte si, že tentýž člověk, který jí tu pistoli dal, ji pak i zastřelil, viďte?“
„A proč by ne? Podle máho názoru se Pippa zapletla do něčeho, na co nestačila a kde jsou zbraně, tam bývají často i motivy pro vraždu. A i kdyby se nám podařilo zjistit jen to, kdo jí tu zbraň dal i to by byl obrovský pokrok. Víte,“ pronesla Bunty rozvážně, „co mě na Pippě nejvíc překvapuje? Ani ne to, že vás poprvé opustila to bylo nejspíš v době, kdy se dala dohromady s tím druhým ale proč se k vám potom zase vrátila. Protože city v tom nehrály roli, na to jste už přišel sám. Tak rychle by se nezměnila. Ne, vrátila se k vám a snažila se vás znovu okouzlit, protože od vás něco potřebovala.“
„Dávalo by to smysl,“ přitakal s bolestí, když si na Pippu vzpomněl živou, ambiciózní, silnou. „Až na to, že toho po mně zase tak moc nechtela, nemyslíte? Chtěla si se mnou zajet na výlet do Londýna. Ano, a ještě si ve čtvrtek půjčila auto, protože jela nakupovat oblečení. Je to hrůza, trmácet se autobusem s krabicemi se šaty. Auto mi vrátila večer, a pak jsme spolu šli do kina. O nic jiného mě neprosila. Co se z toho dá vyčíst?“
„Ale o tu projížďku do Londýna s vámi stála opravdu hodně, co? To vám předvedla, když jste ji poslal ke všem čertům. Co na tom mohlo být tak hrozně neodkladného? Jinými slovy mohla si tam přece zajet vlakem, jestli o to tak hrozně moc stála, ne? Ale to by nestačilo. Musela jet s vámi.“
„Ale proč? Proč by jí na tom mělo tak záležet, jak uteče, pokud tedy měla nějaký důvod utíkat?“
„To nevím. Ale Pippa to věděla. Měla tak důležitý důvod, že na vás nepřestávala naléhat, i když už zjistila, že jste se dozvěděl o jejím návštěvníkovi a nenecháte si od ní dál nic nalhávat. A když si to nedokázala prosadit pomocí svého kouzla, byla natolik zoufalá, že se rozhodla vyhrožovat vám pistolí. A teď mě napadlo ještě něco ohledně té zbraně. Měli vás tam u ní najít, jako husu v posadě, kterou stačí jen sebrat. Buď jste mohl být ještě v bezvědomí, nebo jste se tam měl motat napůl omráčený a napůl opilý nad jejím mrtvým tělem a honem nevědět, kde nechal tesař díru. Chytili by vás, obrazně řečeno, ještě s rukama od krve, a vy byste neměl ani kdy se začít hájit dokonce byste sám věřil ve vlastní vinu.“
„Ano,“ přitakal. „Tak by to určitě bylo.“
„Pak,“ řekla a soustředěním pevně zamhouřila oči, „ať to na vás nastražil kdokoliv, určitě si to dobře rozmyslel, aby vás tam opravdu tak našli. Nemohl to nechat jen tak na náhodě. Vsadila bych krk na to, že jakmile se ten třetí člověk na scéně stačil někam uklidit, zavolal na policii, anonymně, že se mají jít podívat k vám domů. Určitě volal z ulice, z budky, radši z větší dálky. Sice by byl rád pozoroval, jak se bude situace vyvíjet a jestli jde všechno podle plánu, ale tak moc zase neriskoval. Profesionálové nejsou žádní hazardéři, určitě se skryl někam do bezpečí. A vy říkáte, že jste byl v bezvědomí snad jen pětadvacet minut. Ať už to udělal kdo chtěl, určitě počítal s tím, že bude mít mnohem víc času.“
Otevřela jasné velké hnědozelené oči a zadívala se na něho. „Víte co? Řekla bych, že jste jim uklouzl jenom díky tomu, že máte tvrdou lebku a vzpamatoval jste se dřív, než by byl kdo koliv čekal. Vaše role spočívala v tom, že jste měl být zničený a opilý, nebo ještě v bezvědomí, nalezen u těla mrtvé dívky ležící na podlaze, a v rukou jste měl ještě pořád svírat zbraň zkrátka chycen při činu. Ale vy jste se místo toho za chvilku probral a vyděsil jste se tak, že jste okamžitě vystřízlivěl; uklidil jste tam, doběhl pro auto a ujel se všemi důkazy. A začínám mít čím dál tím silnější dojem, že je to to nejlepší, co jste mohl udělat.“
„Možná, že to bylo další malé štěstí, které mě potkalo,“ řekl neochotné, jako by se jen nerad nechával strhnout jejím nadšením. „Jedno vím ale určitě prali jsme se o pistoli a nějak jsme ztratili rovnováhu a začali padat. Takže za předpokladu, že zrovna v tu chvíli někdo vešel do místnosti a udeřil mě tím pendrekem opakuji, je to jen předpoklad jsem už vlastně padal a tím jsem té ráně trochu uhnul a on to přitom nemusel ani poznat.“
,A padal jste, jak jsem říkala? Měla jsem pravdu? Stál jste zády ke dveřím?“
„Vpodstatě ano. Kdybyste Pippu znala. Cokoliv zařadila mezi položky svého inventáře, jako například mě, to stoprocentně vlastnila. A tím pádem se chovala, jako by jí patřily i všechny moje věci. Když vešla do místnosti, opravdu nakráčela přímo doprostřed místnosti. Člověk skoro vždycky skončil zády ke dveřím.“
„Takže pokud by jeden z vás měl uvidět nějakého dalšího příchozího, byla by to Pippa. Nevšiml jste si, že by se náhle zatvářila nějak divně? Nevykřikla zničehonic?“
„Bože, jak to mám vědět?“ řekl a zasténal námahou, jak si usilovně snažil vzpomenout. „Byli jsme tak propletení, ani jeden jsme nemysleli na nic jiného, než jak toho druhého přeprat. Nevím. nevzpomínám si. Ječela na mě celou dobu, jak bych si měl všimnout nějakého výkřiku navíc?“
„Aha, chápu. Nic si z toho nedělejte, stejně by to nic nedokazovalo. Zapomeňte na to.“
„Bunty,“ řekl náhle a natáhl se přes stůl, aby ji chytil za ruku. „Nechci, abyste ve mě skládala moc velké naděje a nakonec zjistila, že to bylo všechno jinak. Bůh ví, že jste mi dokázala vlít do žil naději, že já bych to opravdu nedokázal udělat, ale všechno, k čemu jsme zatím dospěli, jsou pouhé dohady. Neexistuje jeden jediný důkaz, že v té místnosti byl kromě nás dvou ještě někdo další. Ani jediný! Ne že bych se chtěl tak lehko vzdát, to nemyslím. Nechci věřit, že jsem vrah. Ale kdyby se to nakonec přece jenom prokázalo bojím se, že by to ublížilo vámi“ Skončil s naléhavou vášní v hlase a rychle ruku zase odtáhl.
Bunty si pomyslela, že lepší důkaz, že tenhle člověk v sobě nemá nic z vraha, by si snad ani nedokázala vymyslet a ani to, že tomu sám chvíli v zoufalství věřil, ho nedokázalo přimět, aby se tak i choval. V této chvíli přece sváděl vnitřní boj, aby byl případně schopen vyrovnat se s tím, že je možná vinen a přesto mu největší starost dělalo, že by se do toho mohla natolik citově zaangažovat ona, že by ji to potom hodně zranilo, kdyby se dočkala rozčarování.
„Dejte mi trochu času,“ promluvila a moudře se chopila konkrétního bodu, který zmínil, „a já vám ten důkaz najdu. Dokážu, že v té místnosti byl ještě někdo další. Nechybělo třeba potom něco Pippě? Nebo nezmizelo něco z pokoje?“
Zavrtěl hlavou a trpce se usmál. „To mě upřímně řečeno taky napadlo. Ale Pippa má pořád na prstě ten můj zásnubní prsten. Ne že by byl bůhvíjak cenný, to ne, ale kdyby ji ke mně sledoval nějaký její pochybný známý a tam ji zabil, určitě by si dal tu práci a aspoň by jí z prstu ten diamant stáhl. To by ho už tolik nezdrželo.“
Rychle nad tím zauvažovala a soustředěně si skousla ret. „Také by to ale mohlo znamenat něco, co mi připadá mnohem pravděpodobnější. Člověk přece nezabíjí jen tak pro nějakou odchylku v názoru nebo pro pár šilinků špinavých peněz. Už jenom z toho faktu, že to stálo za vraždu, se dá vysoudit, že tomu někomu šlo o mnohem víc než jen o nějaký prstýnek ten mu mohl být prostě ukradený. Bylo v tom něco mnohem většího. Ten prstýnek pro něj měl mnohem větší cenu tam, kde byl na jejím prstu, protože na jeho základě měla policie dojít přesně k tomu závěru, jaký jste před chvílí udělal sám. Pokud vás tam někdo přepadl, tak by tam ten prsten rozhodné nenechával. Všechno tam muselo zůstat v původním stavu, jinak by v té vaší obžalobě byla pěkná díra.“
„Jak tedy, v tom případě,“ řekl a zatrpkle se usmál, „chcete najít ten důkaz?“
„Chcete se vsadit?“ zeptala se Bunty. „Když mě nebudete rozptylovat, určitě na to přijdu. Kde jsme to skončili? Aha vy jste nastražený u těla a vrah volá na policii z dostatečně vzdálené budky. Můžeme si být jistí, že policie by takovýhle telefonát určitě prověřila, ať už by se jim to zdálo nebo ne, protože to prosté vždycky může být pravda. Ale v tomto případě našli jen prázdný dům, zamčený, všude všechno v pořádku, nikde žádné tělo, zbraň ani pachatel, prostě nikde nic domek dvou učitelů, kteří si vyrazili na podzimní prázdniny, což by určitě dosvědčil nějaký soused. Nebo školník, pokud tam není žádný soused, který by se s vámi občas dal do řeči. Všechno v nejlepším pořádku. Takže co by policie udělala dál? Řekli by si, že to byl jenom falešný poplach? To se přece stává tak často někdo se nudí nebo má na někoho vztek nebo má jenom takový zvrhlý smysl pro humor. Nebo by tam povolali odborníky, aby to tam prohlédli pečlivěji? Když uvážím, jak má teď policie malé pravomoci a jak jsou u nich všichni přetažení, a navíc to, že je na první pohled dost nepravděpodobné, že by se dva takoví důvěryhodní mladíci zapletli do vraždy, řekla bych, že si tu práci nejspíš ušetřili. Na druhou stranu je ale určitě zajímalo, proč jim to kdo vůbec volal.“
„Myslíte, že ten volající zmínil nějaká jména?“ zeptal se Luke ostražitě.
„Dobrá otázka! Ne, myslím, že ne. Čím anonymnější anonymní telefonát je, abych tak řekla, tím menší je pravděpodobnost, že si ho s vámi dají třeba časem dohromady. Ne, Pippino jméno určitě nezmínil, pokud s ní měl sám nějaké vysledovatelné styky. Nejspíš by řekl jenom něco jako: Honem jeďte na tu a tu adresu, někdo tam chce zabít nějakou dívku.“
„Takže když tam policie přijela a nic tam nenašla, nemohli už v pátrání pokračovat třeba tak, že by se rozjeli k Pippě domů, jestli ji tam najdou. Tak co tedy mohli dělat dál?“
„Hned vám to povím. Mohli dát do novin malou zprávičku, že policie byla povolána k údajné vraždě na jisté comerbournské adrese, ale že šlo nejspíš o falešný poplach. A pak by si sedli a čekali, jestli jim někdo nepřijde ohlásit, že se mu ztratila dcera nebo sestra nebo přítelkyně. Nebyly by tam žádné detaily, pochopitelně jenom taková všeobecná návnada.“
„Ale dnes,“ promluvil, „je neděle.“
„Přesně tak. A nedělní noviny jdou do tisku už v sobotu odpoledne, takže se v nich tahle zprávička zatím objevit nemůže. Tudíž výsledky se dají očekávat nejdříve zítra. Vsadila bych se o co chcete, že policie ani nikdo jiný zatím vůbec neví, zeje Pippa mrtvá. Kromě vás a mě a vraha. Což souhlasí i s tím, co nám řekli ti zdejší policisti. Hledají jenom řidiče, co spáchal vážné dopravní přestupky.“
„Tím pádem budeme tedy mít snad trochu času k dobru,“ poznamenal.
„A případně i body k dobru, když přijdeme na policii dřív, než po nás začne pátrat, nahlásíme to úmrtí a řekneme jim všechno, co o něm víme.“
Zrovna se zvedl, že dá na stůl Pippin kufr, ale zarazil se, otočil se na patě a dlouze a zpytavě se na ni zadíval. Tvářila se soustředěně, upřímně a zcela vážně.
„Vy policii opravdu hodně důvěřujete, viďte?“ řekl a pečlivě sledoval její tvář.
„Ano. Jsou to jenom lidé a nejsou všichni svatí, ale musím říct, že jsem přesvědčená, že většině z nich se opravdu dá důvěřovat. Položte ten kufr sem na pohovku, je tu dobré světlo.“
Pippin kufr byl jako kufr do letadla, veliký, ale lehký, z bezového laminátu s pevným rámem, a kromě dvou zámků byl zajištěn ještě jedním širokým popruhem. Luke položil zavazadlo na pohovku, rozepnul přezku na popruhu a zkusil palcem otevřít jeden zámek. Západka ihned vyskočila takový okamžitý úspěch ani nečekal. Otevřel tedy i druhý zámek a zvedl víko. Objevila se tak lákavá přehlídka dámského ošacení, že nic podobného Bunty v jednom jediném kufru nikdy neviděla. Pippa oblečení milovala a starala se o ně s něžnou péčí. Všechno to bylo opatrně poskládané a šikovně rozvrstvené, přetažené igelitovou fólií a převázané růžovými mašličkami. Luke před těmi věcmi ale ucouvl, bál se jich dotknout jednak proto, že by mohl narušit tu dokonalost, a také proto, že mu příliš připomínaly jejich majitelku. Tudíž bylo na Bunty, aby růžové stužky rozvázala a opatrně začala vyndávat vrchní vrstvy šatů. Všechny pečlivě prohlížela.
„Ta se tedy nijak neodbývala. Nepřipadá vám, že spousta těch věci je úplně nových?“
„Vždyť jsem vám povídal, že ve čtvrtek si půjčila auto a jela na nákupy. Říkal jsem jí, že v Londýně na to bude mít času dost, ale už nechtela čekat. Oblečení milovala,“ řekl s beznadějí v hlase a díval se, jak Bunty jednu po druhé vyndává z kufru jednotlivé položky Pippina pokladu v jemných pastelových barvách.
„To vidím. Měla ho natolik ráda,“ řekla Bunty ostře, „že tohle by takhle určitě nenechala, když si balila.“
On ale nic divného neviděl a také to nijak zvlášť nápadné nebylo, jen růžek jedné sukně v igelitovém sáčku byl zmačkaný jako křídlo letadla po nárazu. A hned pod sukní byla zase neopatrně přehrnutá krajka. Bunty zasunula do rohu ruku a opatrně vrstvu po vrstvě prohmatávala obsah kufru, aby jí nic neuniklo. Potom ruku zase vytáhla a oblečení uhladila; v očích se jí vzrušeně zablýsklo a stejně prohledala i zbylé rohy kufru.
„Vidíte?“
Ale on nic divného neviděl. Jeho zbalený kufr totiž vypadal natolik jinak, že tenhle mu pořád připadal úplně dokonalý; jenže právě v dokonalosti jsou drobné kazy nejlépe patrné.
„Byl velice opatrný, s ničím ani nepohnul, ale stejně tu po něm zbyly stopy. Ona by ty rohy nikdy nenechala takhle zmačkané, nenechala by tam jediný faldík. A i kdyby do kufru ještě později něco přidávala, určitě by to udělala opatrně. Zkrátka někdo ten kufr prohledával, po něčem v něm pátral. Po něčem, co je dost veliké a dá se to snadno najít, protože z něj nic nevyndával jenom do něj tady v rozích strčil ruku a prohmatal to tam, a pak ještě tady zepředu. A navíc,“ dodala s jistotou v hlase, „to nenose!“
„No tak počkejte! Jak tohle můžete vědět?“
„Protože pokud by to byl našel něco dost velkého, aby to tam po hmatu objevil musel by věci navrchu vyndat, aby se k tomu dostal, nebo by to musel zespoda vytáhnout, a ať tak nebo tak, obojí bychom určitě poznali. Kdyby zpod těchhle pokladů někdo něco silou vytáhl, nejenže by byly mnohem víc rozhrabané, ale také bychom viděli a nahmatali po té věci díru. Někdy si to zkuste, je to tak. A i kdyby byl ty věci vyndal, myslím, že bych to poznala. A kromě toho pochybuji, že na to měl čas.“
„Určitě ho neměl moc, ale.“ Bál se příliš rychle přijímat její závěry. Možná, že jí to připadalo jako nezvratný důvod, že oné noci byl u něj doma ještě někdo třetí, ale on pořád čekal na nějaké zcela jednoznačné znamení, na něco, co nebylo závislé na domněnkách a názorech, něco stejně jasného jako otisk prstu.
„Zajímalo by mě,“ řekla Bunty, „co asi hledal.“ Zaklapla víko nad něžnými pozůstatky Pippiny lidské marnivosti a obrátila se k jejich poslední kartě, k velké kabelce z krémové kůže, z jaké se šijí rukavice materiál to byl jemňoučký jako samet a musel stát skoro jako kožešina z norka. „Ta je taky nová? Chystala se opravdu začít nanovo se vším všudy, že?“
Nahlas řekl jen: „Ano,“ ale v duchu ještě dodal, jenomže ne se mnou.
Bunty tu zbohatlickou kabelku otevřela, nad stolem ji obrátila dnem vzhůru a opatrně vysypala její obsah, přičemž prsty věci brzdila a rozprostírala po celé naleštěné ploše stolu, kterou pak obsáhla téměř v jediném pohledu. Potom je brala jednu po druhé do ruky a dávala je stranou, neškodné věci jako hřeben, kapesník, peněženku, aršík známek na dopisy, pudr, rtěnku, papírové kapesníčky.
„.propiska, manikúra, prášky proti nevolnosti. dělalo sejí v autě špatně?“
„Pokud vím, tak ne. Ale nikdy jsme spolu na nějakou větší vzdálenost nejeli. Možná se jí špatně dělalo. Když se to vezme kolem a kolem, vlastně jsem toho o ní moc nevěděl.“
„.londýnský kulturní přehled, kartička se sponkami do vlasů. To je všechno. Takže?“
„Takže co?“ řekl on a nechápal, kam Bunty směřuje. „Ano, to je všechno. Není tu nic pozoruhodného.“ Z hlasu mu zaznívalo zklamání, i když se snažil působit vyrovnaně a klidně. Co koneckonců čekal? „Není tu nic, co by nám povědělo něco nového.“
„Že ne?“ řekla Bunty. Jí kde jsou tedy klíče?“
„Klíče?“ zopakoval ohromeně, když si dosah toho slova plně uvědomil. „Kííče!“
Neovladatelně se roztřásl, takže ho objala rukou, pevně ho stiskla a pozorovala jeho tvář. Za podobných okolností by nejspíš takhle objala i Dominika, ano, i přes jeho neohroženou dospělost dvaceti vlastně už skoro jedenadvaceti let, i když u Dominika by na to musela jít mnohem opatrněji, prostě proto, že to je její syn a pořád je do ní ještě tak trochu zamilovaný a je strašně zamilovaný do někoho jiného a žárlí na své vlastní mužství. S Lukem to bylo jednodušší; i když jejich vztah byl dosti složitý, takovéhle veliké složitosti přece jenom nedosahoval.
„Ano, klíče. Vás to hned nenapadlo? Kufr přece měla odemčený, viďte. Ale copak by se Pippa někam vydávala s odemče ným kufrem? Jistěže ne! Určitě ho nejdřív zamkla! A určitě měla tady v kabelce od něj také klíče. A také musela zamknout doma, ne? A ten někdo ať už to byl kdokoliv si ty její klíče vzal aby mohl prohledat kufr, a když v něm tu věc, co po ní pátral, nenašel, klíče si nechal. Proč? Aby se po tom podíval v jejím bytě nemyslíte?“
Dovedla ho k nejbližšímu bílému proutěnému křesílku a přinutila ho, aby si do něj sedl, a sama se posadila na opěradlo a opřela si ho o sebe a promlouvala k němu tichým klidným neosobním hlasem, jako by ho utěšovala a uklidňovala, ale přitom nedělala ani jedno z toho přímo.
„Hledal něco, co měla ona, nebo co si alespoň myslel, že má. Myslel si, že to bude mít v kufru, ale zmýlil se. Takže šel k ní domů a pátral po tom tam. Teď už to víte,“ řekla a neměla ani necítila potřebu dodávat, co už teď ví.
„Opravdu tam někdo byl,“ řekl zničehonic a celý se roztřásl smíchem jako šílenec. „A já ji.“ A položil jí hlavu do klína a smál se a plakal, úlevné, radostně, protože není vrah.
„Vždycky je měla u sebe,“ říkal zřetelně a skoro vesele a přitom se díval ven přes v tu chvíli tmavomodré moře, které ve světle pozdního odpoledne místy přecházelo do šedozelená. Tvář měl teplou, lidskou, živou, s hezkou barvou a bystrýma pronikavýma očima. Jeho věk, který se předtím proměňoval v závislosti na okolnostech jako jojo, se nyní ustálil na sedmadvaceti a zdálo se, že už tak i zůstane. „Pippa si na věci dávala dobrý pozor a vždycky všechno zamykala. Měla takovou koženou klíčenku ve tvaru pohorky, koupila si ji jednou o prázdninách někde v Tyrolích. Malá dětská botička s kroužkem na klíče. Navlékla jste si klíče na ten kroužek, a potom to celé dala do té bory a tu zapnula na zip. Bez toho by nikam nešla! Ale v kabelce není. A já jí ji nevzal. Takže to musel udělat někdo jiný. Tudíž věřím teď už tomu opravdu véňml že jsem ji nezabil já. Někdo tam při té naší hádce opravdu přišel. A opravdu mě omráčil a nastražil to tak, abych vypadal jako pachatel já. Věřila byste tomu?“ řekl a nepřestával nad tím vším kroutit hlavou. „Teď už mi ani tolik nezáleží na tom, jestli mě odsoudí. Stačí mi, že vím, že jsem to neudělal.“
„Neodsoudí vás,“ řekla Bunty Uše. Odtáhla ruku, kterou ho držela, potom i vstala z opěradla křesla a nechala ho bez opory, ale on se mezitím už napřímil, vypadal vyrovnaně a vesele a měl ten nový živý výraz ve tváři, kterou vlastně do té chvíle ještě neznala, ale která se jí už na první pohled líbila. „Vždyť také dokáží uvažovat. A vyslechnou nás, o to se postarám. A pak je tu ještě její byt v Comerbournu tam by se také měly najít nějaké důkazy. Ta zbraň. prohledaný kufr. chybějící klíče. Teď už jim máme co ukázat.“
Podíval se do stropu, pak pohlédl na ty žalostné pozůstatky vysypané na stole. Pak se podíval znovu na moře, propočítával, jaké má asi šance, a uvažoval.
„Možná bychom měli ještě chvíli počkat, než se setmí. Opravdu bych nechtel, aby mě zrovna teď chytili. Chci dojet na policii a přiznat se, aniž by mohl kdokoliv zpochybňovat, že jsem se přihlásil dobrovolně.“
„Chvíli počkat můžeme,“ řekla Bunty. „Mohl byste zatím jít uklidit tu loď, co myslíte?“
Úplně na loď zapomněl, a ona se tam zatím celou dobu pohupuje u toho malého mola, jak se pod ní vlní voda, a strká do něj jako skotačící kotě. Teď už musí určitě být skoro vrchol přílivu, paluba bude vysoko a malý záliv bude zaplavený až po okraj. Připadalo mu to už jako celá věčnost, co přitáhl na loď ty dva balvany a provinile je skryl pod plachtou. Téměř už nevěřil, že mohl být tímtéž člověkem jako ráno, a přitom uteklo teprve pár hodin. To Bunty ho zbavila té noční můry, která se zmocnila jeho duše i těla, to Bunty ho dovedla k této opojné svobodě, která byla pro něho důkazem neviny, ať už by ho kdokoliv obviňoval z čehokoliv.
Podíval se po ní přes ten bílooranžový pokoj a snažil se postihnout význam, jaký pro něho má, a fyzické rysy, které tak nedostatečné vyjadřovaly její podstatu. Byla tak krásná, když sejí kolem hlavy sametově rozvlnily husté kaštanové vlasy jako hnědá přilba, a těch pár stříbřitých pramínků vypadalo tak živé a třpytivě, že při každém pohybu jakoby zazářila stříbrné vlasy byly jako dobří duchové, kteří ji chrání a střeží. Přepudrované zlatavé pihy na rovném nose. A ty oči, na které byly všechny jeho zkušenosti krátké svítila z nich upřímnost, odvaha a čistota, byly zároveň zelené a zlaté a hnědé, oči, které ho k ní na samém počátku přivedly. Nyní se na něho dívaly zpříma a spokojeně a on v tom pohledu nacházel nepochybnou vřelost, ale neodvažoval se v něm hledat víc.
Ale já tě miluji, pomyslel si, budu tě milovat, dokud budu živ. Netušil jsem, že může existovat i takováhle láska, že může existovat i takováhle žena jako ty. Není v tobě ani náznak klamu či zloby, ani stín po čemkoliv druhořadém. Myslel jsem si, že člověk musí vždycky dělat kompromisy, musí umět přimhouřit oko a lásce se přizpůsobovat a ustupovat. Nikdo mi nikdy neřekl, že můžeš existovat, jinak bych se byl nikdy nespokojil s ničím jiným.
„Ano, jistě,“ řekl a tápavě hledal obyčejná slova po té zlatavé mlze prozření, která nemohl nahlas nijak vyjádřit. „Radši bych měl jít ten Reggieho poklad honem schovat.“
Svlékl si kabát, který pověsil na opěradlo židle, a natáhl na sebe starou teplou Reggieho bundu s kapuci, kterou její majitel nechával stále viset ve skříni v předsíňce jako pracovní oděv pro případy, kdy je v zálivu větrno a nevlídno. A za chviličku už Bunty, která zrovna uklízela nádobí a příbory v kuchyni, slyšela, jak Lukovy teď už neuvěřitelně lehké a mladé kroky skáčí dolů po břidlicových schodech, vedoucích k vodě.
KAPITOLA VIII
Než ale Bunty vyprala ten politý ubrus a pověsila ho, aby uschl, a když si potom sedla a čekala, až se Luke vrátí, přestávala si být tou záležitostí s klíči tak jistá. Co když faktu, že v kabelce nebyly, přičítala až příliš velkou důležitost, a on se teď její vinou k tomu nedostatečnému důkazu zcela upnul, a přitom ho možná čeká další hrozivý pád? Co když jsou ty klíče celou tu dobu kupříkladu nahoře u Pippy v kapse kabátu?. Ne, tomu se jí nechce věřit. Někdo, kdo tolik miloval oblečení, by nekazil jeho linii tím, že by si dával něco objemného nebo těžkého do kapsy. Proto jsou také dnes kabelky už pomalu větší než nákupní tašky.
Ale stejně si nemůžu být jistá, řekla si Bunty po chvíli uvažování. Letos se nosí kabáty od pasu rozšířené, ne rovné v těch byl málem i padesátník v kapse zřetelný jako hlávka zelí. Co kdyby zaběhla nahoru, než se Luke vrátí, a raději se rovnou přesvědčila?
Určitě ložnici zamkl, to bylo jisté; a ona to i chápala. Chtěl ji uchránit od toho, aby ještě spatřila nebo se znovu dotkla smutných ruin jeho první lásky. Ale na opěradle židle u stolu byl jeho kabát a s velkou pravděpodobností bude v kapse klíč. Luke se nemusí nikdy dozvědět, že obešla jeho přání uchránit její city, pokud se tam vypraví hned.
Klíč od ložnice tam byl, našla ho v levé vnější kapse. Vyběhla po schodech, odemkla si a vklouzla do pastelově laděného pokoje; a tam na posteli leželo to mládí a krása, pro jejichž pomíjivost začala před dvěma dny truchlit. Pippa, zmařený a zničený život, teď už navždycky ke všemu netečná, se nikdy v den svých jedenačtyřicátých narozenin nezadívá do zrcadla a nebude přemítat, jestli udělala všechno správně a jestli je to už všechno, co udělat měla. Pro Pippu by byla dostatečná výhra být prostě naživu. Bunty stála vedle postele a hleděla na dívku s úžasem a lítostí. A když se jí dotkla, nevyvolalo to v ní žádné další pocity, žádný odpor. Bunty se už předtím se smrtí setkala.
Uhlově černý plášť měl ve vláknech vetkávané jemné stříbrné nitky; od pasu se rozšiřoval a měl dvě velké kapsy. Nic v nich sice nebylo, ale byly ušité tak široké a mělké, že by se jejich obsah dal lehko ztratit, kdyby si člověk, který měl kabát na sobě, lehl. Radši by se měla podívat do kufru auta, aby si mohla být úplně jistá. Úzká sukně kapsu neměla. Jelikož byla elegantně střižena na postavu téměř bez boků, ani by se tam nejspíš žádná nevešla. A nikam jinam už se podívat nedalo. Bunty přejela rukama podél celého toho chladného klidného těla a vyhnula se jen zaschlé hnědé dírce v jemném smetanovém svetříku. Ne, Pippa u sebe žádné klíče neměla. A teď už je ani na nic nepotřebovala.
Velká jemná oční víčka, protkaná modrými žilkami jako bledé luční zvonky, nebyla zcela dovřená. Matný záblesk světla odrážejícího se v přivřených očích provázel Bunty ke dveřím. Jednou se otočila a klid té štíhlé postavy jí připomněl sochu vytesanou na náhrobku, která nepůsobí majestátně ani tak tím, že se nehýbe, ale že se nikdy pohnout nemůže. Nakažlivé ticho a kradmost, které se zmocňují živých v přítomnosti smrti, není strach, ale jakési soustrastné omámení, které člověka chrání. Udělejte všechno pro to, abyste tu nevypadali cize a živě, a smrt si vás nevybledne jako další oběť a neobrátí se k vám.
Bunty vyšla po špičkách z pokoje a zamkla za sebou. A ještě když vracela Lukovi do kapsy klíč od ložnice, pohybovala se zcela bezhlučně. Chudák Pippa! Kolik jí tak mohlo být? Dvacet tři nebo čtyři? Na tolik nevypadala, ale rozhodně musela být dost stará, když dělala zástupkyni nákupčího v takovém prvotřídním podniku, jako je Pope Halsey. A asi jí to v zaměstnání šlo moc dobře. Škoda, tisíckrát škoda, že se s tím nedokázala spokojit a nedržela se své práce a místo toho se zapletla do něčeho, na co byla krátká.
Klíč od garáže visel na svém místě na háčku v kuchyni; když už Luke přinesl Pippu a všechny její věci dovnitř, nesnažil se ho nijak schovávat. Bunty klíč vzala, vyšla ven předními dveř mi a přešla po štěrku k dřevěné chatě z kulatin, ve které by bylo dost místa snad i pro dvě auta. Odemkla si a vešla dovnitř. A tam už byl ten velký starý rover, černý obrys rýsující se proti světlu ze zaprášeného okna, sice nemoderní, ale silný a solidní, vyrobený ještě v době, kdy se auta dělala tak, aby vydržela a aby jezdila, než se úplně rozpadnou. V poslední chvíli ji napadlo, jestli Luke třeba kufr zase nezamkl a jestli se nebude muset vrátit a hledat ještě klíče od auta, ale veliké víko od kufru jí pod rukou lehce povolilo a zvedlo se až úplně nahoru. Teď už v něm nebylo co skrývat.
Pippa v téhle tmavé rakvi urazila pěkných pár mil, a místy ta cesta nebyla vůbec lehká. Malá tyrolská botička by z těch mělkých kapes mohla vypadnout docela lehko a zakoulet se někam do tmavého kouta, kde by šijí nikdo nevšiml. Ale ne, v kufru nic nebylo, kromě kanystru na, benzin, po straně upevněné náhradní pneumatiky, dřevěné krabice s nářadím a nevěru, které byly zastrčené až úplně vzadu. Bunty zvedla ty věci, se kterými se dalo hýbat, a prohmatávala zaprášenou podlážku kufru, dokud nebyla spokojená. Nikde nic. A ta klíčenka by sama jen těžko vlezla do kanystru nebo k nářadí.
Ale nakonec, sama nevěděla proč, bedýnku s nářadím otevřela. Krabice to byla sice trochu od sekery, ale byla pevná, možná tak stará jako auto samo. V horní přihrádce byla spousta menšího nářadí a také dost různých zbytků a drobností, které člověk schovává s tím, že se mohou někdy hodit, a nakonec je jednou při velkém úklidu vyhodí zhruba dva dny před tím, než opravdu vyvstane potřeba k jejich použití. Zvedla horní přihrádku. Ležela na dvou silných dřevěných spali cích a pod ní byl větší prostor na zbylé nářadí.
Ten čistý nový plochý balíček, který tam ležel, zabíral skoro celou plochu spodní přihrádky a byl pečlivě zabalený v ozdobném papíru, jako z nějakého knihkupectví. Bylo do očí bijící, jak moc se tam nehodí. Měřil asi tak čtyřicet na pětadvacet centimetrů a mohla to klidně být nějaká ta výpravná dárková kniha, které byly právě v módě a nechávaly se volně ležet na odkládacím stolku. Až na to, že kniha to nebyla. Zkusila balíček ohnout, ale nebyl nijak pevný; na omak byl tuhý, dost těžký a zdálo se, že jsou v něm nějaké papíry. Nikde jinde by si ho člověk nejspíš nijak zvlášť nevšiml, ale tady jeho přítomnost působila jako výbuch rachejtle.
Vyndala balíček z krabice, zatáhla za konec růžové stužky, která ho svazovala, a na jednom konci ho rozbalila. Tak sejí to zdálo správně, že jsou vevnitř nějaké papíry. Úhledné balíčky tenkých poddajných papírových obdélníčků, potištěných hnědě a tmavozeleně na bílém podkladě, obepnuté proužky hnědého papíru. Šest balíčků v jedné vrstvě, čtyři vedle sebe a dva napříč pod nimi, a vrstev bylo několik.
Přejela prsty nevěřícně přes roh balíčků a zírala na ně, na nic jiného se nezmohla. V životě tolik desetilibrových bankovek pohromadě neviděla. Jenom tak hrubým odhadem si řekla, že drží v rukou něco přes dvanáct tisíc liber.
Jenom na kratičkou chvíli se v duchu zděsila a zhrozila, když náhle uviděla Luka, který jí celou tu dobu lhal, který byl s tou dívkou spolčený v nějakém nekalém podniku a pak ji ze zištnosti zabil. A balíček s penězi si schoval do skříňky na nářadí v autě a dojel sem na pobřeží, kde už měl nachystanou loď k útěku, a s sebou by měl finance, které by mu stačily, ať by se vydal kamkoliv.
Otřáslo jí to až do hloubi duše, ale zmizelo to stejné rychle, jako se objevilo. Prolétlo jí to hlavou jako poryv větru, který se zase znenáhla utiší. Ne, měla nejlepší důkaz, jaký si může přát, že to tak nebylo. Kdyby totiž zabil Pippu, byla by teď mrtvá i Bunty Felsová, od toho činu by Luka už nic nezdrželo. Ale on není vrah, a i jako společník v jakémkoliv zločinu by byl zatraceně mizerný. A navíc jí její intuice napovídala, že takhle se přetvařovat celou tu dobu by ani nedokázal. A k čemu by mu to vůbec bylo, i kdyby to dokázal? Ne, vlastně o něm vůbec nezapochybovala. Věděla, že se v něm nemýlí. Vsadila by na to vlastní život. Vlastně na to svůj život už vsadila.
Ne Luke. Pippa.
Copak už se dvakrát nezmiňoval o tom, že si půjčovala jeho auto, když jela ve čtvrtek na nákupy?
Tak proto tak vyváděla, když jí Luke oznámil, a to zcela rozhodně, že spolu nikam nejedou, když zjistila, zeji prohlédl a že auto je pořád v garáži a jí že už bude navždycky nedostupné. O těch penězích mu říct nemohla a ani se ke své skrýši nemohla dostat, aby si je vyzvedla. Sama sobě to zavařila tak, že k penězům ztratila přístup. Není divu, že tak řádila, není divu, že udělala tu osudnou chybu a vytáhla na něj pistoli.
Ano, někdo se tu zapletl do něčeho nekalého, ale Luke to nebyl. Pippa ujížděla ve spěchu s balíkem špinavých peněz, ale neutíkala před Lukem. Právě naopak, vrátila se k němu a znovu se mu vlichotila, aby ho mohla při svém útěku použít. To jediné po něm chtěla. To jediné měla na mysli, když ho vzala na milost a udělala všechno pro to, aby se mu zalíbila. A ten zásnubní prstýnek, který jí dal? No, takový malý bonus je vždycky vítaný. Proč by ho měla odmítat? Když ho přijme, bude ještě větší pravděpodobnost, že Luke udělá přesně to, co po něm bude chtít. A nad diamantem, i když není bůhvíjak veliký, ona ohrnovat nos nebude.
A z těchhle faktů plynuly další a další věci. Bunty se z toho až zatočila hlava, jak všechny ty jednotlivé kousky začaly do sebe zapadat jako by se nějaká skládanka zničehonic rozhodla, že se sama složí.
Ale Luke už se musí každou chvíli vrátit od moře. Nejlepší bude, když ten balíček najde v autě sám, když sám sobě i jí ukáže, co jeho nález pro něj znamená. Tím také s konečnou platností zaplaší případné zrnko pochyb, které by k němu snad mohla někdy pociťovat, i když nyní mu plně důvěřuje. Má právo vědět, že ještě pochybovala, když pochopí, že ty pochyby byly opravdu poslední.
Rychle přes okraj balíčku zase uhladila papír, převázala ho stužkou přesně jako předtím a vrátila ho do bedýnky. Potom zavřela kufr, zamkla garáž a v kuchyni zase vrátila klíč na háček.
A za chviličku už se od zálivu vrátil Luke a z bundy Reggieho Alporta se za ním táhla slaná vůně pobřeží. Nechala ho, aby bundu pověsil zase do skříně v předsíni a převlékl se do svého kabátu, a teprve potom vykoukla z kuchyně a řekla: „Ještě mě napadlo, že by možná mohla mít ty klíče v kapse, co myslíte?“
Ale on důrazné zavrtěl hlavou. Přece držel to štíhlé tělo v rukou a pokládal a upravoval ho na posteli; ví, že v kapsách nic neměla. Ona koneckonců stejně nikdy v kapsách nic nenosila, měla přece tu obří kabelku.
„A nemohly jí třeba vypadnout, když byla v tom kufru? Chci se jenom ujistit,“ dodala, „zeje opravdu někdo sebral.“
„Připadá mi to nanejvýš nepravděpodobné,“ řekl Luke, „ale můžeme se podívat, zabere to jenom chviličku.“ A sáhl po klíči od garáže a bezstarostně k ní vyrazil.
Našel to. Ani ho nemusela nijak navádět. Pečlivě veliký kufr prohledával a bylo vidět, že má radost, že klíče nikde nejsou; odsunul stranou kanystr na benzin, prohmatal prostor kolem rezervy a nadzvedl víko krabice na nářadí.
„Nikde nic,“ řekl, a pak si najednou na něco vzpomněl a znovu promluvil: „Víte, že tohle je jediný výrobek, který jsem kdy vytvořil, když jsme měli na základní škole dílny? Není to sice zrovna jemná práce, ale snahu mi upřít nemůžete.“
Byl veselý, doufal, že bude mít štěstí a věřil ve spravedlnost, a věděl, věděl, že není vrah. Divila se sama sobě, jak o něm mohla kdy jen na chvíli pochybovat. Koneckonců ho ale málokdo na celém světě znal tak dobře, jako teď ona; snad ani jeho vlastní matka, pokud tedy ještě žije, ho nemohla znát lépe.
„No je to úplné mistrovské dílo,“ prohlásila. „Co máte tam dole? Sbírku všech výrobků firmy Black and Decker, ne? Velké by to na to bylo dost!“
„Většinou všelijaké harampádí,“ odpověděl. „Já jsem stará straka.“ A zvedl vrchní přihrádku a sám se nad krabici zvědavě naklonil.
„No ne!“ promluvil ostře a z hlasu mu zmizela ta bezstarostnost, se kterou vzpomínal na školu. „Co to je? To jsem sem nikdy. Asi tu byl Ježíšek!“ Ale nevinný tón už se mu předstírat nepodařilo. Obezřetně, překvapeně a klidně tu knihu, která knihou nebyla, vyndal a prohlížel si veselý balicí papír, na kterém byli natištění všelijací knihomolové, kteří měli všichni nos zabořený do objemných bichlí, jak se na knihomoly sluší. „Tomu tedy nerozumím. Tohle jsem sem Já určitě nedával.“
„Co to je?“ zeptala se ho Bunty u ramene. „Otevřte to!“
A on balíček otevřel, na víku kufru energicky odhrnoval balicí papír s rozhodností, která mu zřejmě byla vlastní, když byl ve své kůži. Pozorovala, jak mu náhle ztuhly rysy, poklesla čelist, jak se mu v očích objevil úžas a potom náhle i pochopení. A nic z toho nepředstíral. Méně už byla připravená na to, jak rychle mu to všechno dojde; obrátil se k ní.
„Vy jste o tom věděla, viďte? Vy už jste to tu našla, že ano?“
Neptal se zatrpkle ani vyčítavě, mluvil rychle, bystře a jasně jako někdo, kdo pod sebou cítí praskat led. V každém případě měla právo ho takhle vyzkoušet; a jemu teď záleželo jenom na tom, aby se ujistil, že v té zkoušce obstál, když už skončila.
„Ano,“ přitakala. „Našla jsem to, když jste šel uklidit tu loď.“
„Dávám vám své slovo, že jsem o tom nevěděl.“
„Já vím, že ne. Váhala jsem asi tak pět vteřin,“ řekla vyrovnaně, „víc ne. Pochopitelné to sem musela dát Pippa. Proto musela jet do Londýna právě s vámi. Jiné auto by jí bylo na nic. A proto také zemřela.“
Znovu zbledl, když si opět uvědomil, jak složitý a zranitelný jejich vztah s Bunty je. Museli mu věnovat téměř tolik energie, jako člověk vkládá do manželství. Ale nejvíce je překvapilo, když oba náhle a zřetelně pochopili, že takovéhle zkoušky už nebude nikdy třeba. Od té chvíle už se totiž znali naprosto dokonale.
Zase garáž zamkli a odnesli svůj nález do domu, a tam ho na stole v obývacím pokoji rozbalili. Takových peněz, vůbec tomu nemohli uvěřit. Nikdo z nich tolik peněz pohromadě nikdy neviděl.
„Tak proto začala tak vyvádět, když jsem jí řekl, ať táhne,“ řekl Luke s hlavou skloněnou, díval se na bankovky a skoro se jich bál dotknout. ‚A to také hledal on. Prohledal jí kufr, a potom sebral klíče a šel jí přehrabat byt, a přitom to celou dobu bylo v té její skrýši, u mě v autě. Odkud myslíte, že ty peníze vzala?“
„Jsou kradené. Copak by mohlo jít o něco jiného? Ale nechce se mi věřit, že by nějakou takovouhle akci zorganizovala sama. Někdo si to u ní schoval, než se trochu zklidní vody a peníze se budou moct pustit do oběhu nebo přesunout někam jinam. Ale než k tomu došlo, měla už je u sebe tak dlouho, zeje začala považovat za svůj majetek když si představila, co by za to bylo šatů a večírků a výletů a zábavy. Všechno, po čem toužila. Začala se ptát sama sebe, jestli ty peníze vlastně vůbec musí dát z ruky. Kdo by ty peníze dokázal využít lépe, než ona?“
„Opravdu myslíte, že by to mohlo být takhle? Vím, že byla rozhazovačná a rozmazlená, ale snad by nikdy ach bože, co já vlastně vím!“ skončil nešťastně a nervózně si omotával růžovou stužku kolem prstu.
„Co jiného by to mohlo být? Jak by jinak mohla přijít k takové spoustě peněz na hotovosti? A i kdyby k nim nějak poctivě přišla, proč by šije někde neuložila a nechávala je takhle povalovat? A k čemu by si opatřovala pistoli, kdyby ji nepotřebovala k obraně něčeho, a kdo by byl schopen a ochoten jí tu zbraň sehnat? A kdo nosí takovouhle částku v balíčku? Poctiví lidé ne.“ Bunty se posadila a zírala na bankovky s hlavou podepřenou dlaněmi. „Jak dlouho Pippa v Comerbournu pracovala?“
„Skoro tři roky. Seznámil jsem se s ní krátce poté, co jsem tam začal učit.“
„Tak to tedy bude pocházet z nějaké místní akce,“ řekla bez zaváhání a zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit a vrátit se v myšlenkách do nedávné minulosti. Pohled na všechny ty maličké královny na bankovkách, vážné a úctyhodné, ať je držel v rukou kdokoli, ji rozptyloval. „Říkal jste, že se k vám začala chovat přezíravě asi před dvěma měsíci. To bylo nejspíš v době, kdy se poprvé spolčila s těmi lidmi. A zhruba před týdnem se k vám vrátila a začala si vás předcházet. A pracovala u Popa Halseye jako zástupkyně nákupčího“
Náhle ztichla, jako když utne. Doširoka otevřela oči, které v tom šeřícím se podvečerním světle vypadaly jasně zelené. „No jistě! To musí být určitě ono! Ještě jednou mi, Luku, řekněte, v jakémže oddělení to pracovala.“
„Mám dojem, že jsem vám to neříkal. Ale dělala v oddělení kožešin,“ pronesl udiveně a pro tu chvíli zapomněl i na peníze na stole, když slyšel v jejím hlase tolik naléhavosti. „Proč?“
„A pracovala jako zástupkyně nákupčího?“
„Ano. A dělala jim modelku na reklamních letácích. Vypadala v těch kožiších nádherně pár obrázků jsem viděl.“ Všiml si Buntina jasného pohledu, který se na něho upíral jako oči jasnovidce do křišťálové koule, a celý se roztřásl, když pochopil, že ona už zná pravdu. „Proč?“
„Asi před šesti týdny,“ prohlásila jako kartářka, „byl z Londýna k Popu Halseymu vypraven kamion plný kožešin. Kousek za sjezdem z dálnice ho unesli někdo u nedalekého odpočívadla předstíral, že měl nehodu. Řidiče našli druhý den s těžkým otřesem mozku, kamion byl odstavený na vedlejší silnici. Kožešiny nikde, čistá práce. Pravděpodobně je únosci prodali ještě téže noci. Někdo jim o tom nákladu dal dopředu hlášku. A co když ten někdo byla Pippa?“
„Bože, to snad ne!“ řekl v posledním záchvěvu, kdy se ji ještě snažil bránit, a rychle od bankovek na stole odtáhl ruce. „A vy myslíte, že to jsou ty peníze? Po takové době?“
„Ne,“ řekla Bunty s přesvědčením, „tyhle peníze to nejsou.
Comerbourne by byl nejspíš poslední místo, kde by se snažili ty kožichy prodat a schovat si utržené peníze. Ne, to určitě ne. Ale předpokládejme, že v tom byla opravdu zapletená. A dále předpokládejme, že ten gang potřeboval ukrýt v Comerbournu peníze z nějaké pozdější akce a někoho napadlo, že tam přece mají tu spolehlivou holčičku důvěryhodnou, kterou by nikdo z ničeho nepodezříval, ale která už přitom byla do jednoho přepadem zapletená. Protože v Comerbournu se skutečně odehrálo další přepadení, jsou to asi tři neděle. Neslyšel jste o tom? Někdo přepadl auto, které jelo z banky a vezlo výplaty do té továrny na gramodesky. Lupiči se někam ztratili a peníze zrovna tak. Policie sice téměř vzápětí postavila na silnice zátarasy a kontrolovala všechna projíždějící vozidla, ale ty peníze se stejně nenašly. Já myslím, že zůstaly někde v Comerbournu. Co říkáte vy? Později našli to auto na vrakovišti přímo ve městě. Peníze se musely někam schovat, než se situace trochu uklidní. Což takhle uložit je k někomu důvěryhodnému přímo ve městě, k někomu, na koho je spoleh? Na koho si mysleli, že je spoleh. Výplaty do té továrny činí týdně něco kolem patnácti tisíc. Kolik myslíte, zeje v tom balíčku?“
Začal počítat bankovky v jednom štůsku, a pak i počet balíčků, a ani se mu nechtelo věřit výsledku. „Vychází mi to tak zhruba něco přes čtrnáct tisíc. Ale samozřejmě u toho musely být i drobné, když to bylo na výplaty, jenže s tím by se netahali, nedá se to moc schovat. Možná je stopila ona, stejně jako ty bankovky ale v bance nemají čísla použitých bankovek, které vyplácejí, že?“
Načasování sedělo, seděla i ta částka, a kde jinde by mladá dívka jako ona přišla k patnácti tisícům liber v hotovosti? Bunty ho sledovala, jak se ještě pořád fascinovaně probírá těmi úhlednými převázanými balíčky. Všimla si, jak se na jednom jeho ruka zastavila a jak si ho pozorně prohlíží.
Na každé straně o docela nepatrný kousíček přečníval zpod bankovek černý tuhý papír nebo byl tak tmavě modrý, že až přecházel do černá? Luke cítil jeho podivnou tuhost ještě předtím, než si všiml těch černých proužků. Vsunul prst pod hnědou papírovou pásku, obepínající bankovky, a roztrhl ji. Z balíčku vypadla malá černá knížečka, na které byla vytištěná zlatá písmena a nějaký erb.
„To je paš!“
Byl úplně nový a jakmile na něj přestala tlačit ze stran páska, trošku se pootevřel.
„Pippin! No samozřejmě!“ řekl Luke tlumeně a rozevřel ho v místě, kde se modře potištěné stránky začaly otvírat. Nějaký přeložený papír, vložený do pasu, se začal sám rozkládat. „No to se podívejme!“ řekl a dlouze vydechl. „Teď už je to jasné!“
Byla to letenka. Rozevřel ji a soustředěně si ji prohlížel, aniž jeho výraz Bunry něco napověděl.
„Na dnešek. Z Londýna do Paříže. Odlet v osm ráno se společností Trident. Tak proto potřebovala ty prášky proti nevolnosti! Na letišti už by musela být v sedm. Počítám, že ve chvíli, kdy by odlétala do Francie, bych ještě tvrdě spal. S tím by neměla žádné problémy. My jsme totiž. no, měli jsme bydlet každý ve svém pokoji. Jediná potíž mohla být snad v tom, jak dostat ten balíček zase z auta, abych u toho já nebyl. Ale s tím si určitě moc starostí nedělala. Stačilo by, aby mi řekla, že si něco v autě zapomněla, a aby mi to řekla ve chvíli, kdy se třeba budu holit nebo něco takového, takže jí nebudu moct nabídnout, že tam doběhnu sám. Zvládala i mnohem náročnější situace, jak se ukazuje. A ze mě si asi opravdu nemusela dělat moc těžkou hlavu.“
„Hm,“ ozvala se Bunry, „to máte nejspíš pravdu. Ale najednou se jí přestalo dařit. Ti lidé si totiž přišli pro peníze, zrovna když už měla všechno tak pěkně přichystané k útěku. Muselo to být takhle. Sledovali ji, když jela k vám domů. Možná měli někoho, kdo na ni dával pozor celou dobu tahle sorta lidí totiž nikomu moc nedůvěřuje. Takže ji viděli, jak odchází z domova s kufrem a sledovali ji, a dostat se k vám domů už asi nebyl žádný problém, i kdybyste měl zamčeno, a to jste stejně nejspíš neměl, že.“
„Nezamykali jsme skoro nikdy,“ přisvědčil věcně a pohrával si s letenkou na stole. „Někdy dokonce ani na noc. Neměli jsme nic, co by stálo za ukradení, ani nás to nějak nenapadlo, že bychom měli pořád zamykat.“
„Takže jednoduše vešli. Stejné jako Pippa. A vyslechli část i když bych řekla, že ne příliš velkou vaší hádky a viděli, jak se perete o pistoli. Nebylo nic snazšího než vzít vás něčím po hlavě, a tím se zároveň i sami zbavili podezření a nastrčili vás tam jako pachatele. Když budete vy sám přesvědčen o vlastní vině, proč by se v tom policie měla ještě víc hrabat? Ale víte, v čem udělali tu základní chybu? Byli si jistí, že peníze bude mít Pippa v kufru. Ale tam nebyly! A teď už bylo pozdě, aby ji začali vyslýchat, kam je schovala. Protože ji zabílil Takže už jim na žádné otázky odpovědět nemohla. Nejspíš prohledali i váš byt, ale o autě, které bylo zaparkované v garáži o ulici dál, vědět nemohli, a o penězích v něm tudíž také ne. Neměli tušení, kde by ty peníze mohly být. Vzali si tedy aspoň klíče od jejího bytu, aby to tam ještě důkladně prohledali. Hádala bych, že počítali s tím, že samotné peníze už tam nenajdou, ale že tam bude třeba lístek z úschovny zavazadel nebo klíček od bezpečnostní schránky, něco, co by jim napovědělo, kde hledat dál.“
Vzhlédl k ní a obličej mu prozářil slabý úsměv. „Není to už nějak moc předpokladů?“
„Je, to máte pravdu, ale zapadá, to do sebe. A v tom případě si tudíž můžeme být jistí jednou věcí: a sice, že ten anonymní telefonát, který upozornil policii na váš byt, neříkal, kdo je ta zavražděná. Chtěli, aby se policie motala kolem vás, ale nemohli potřebovat, aby ji něco zavedlo do bytu k Pippě, když tam měli sami práce dost s tím hledáním. A všiml jste si, že na žádné té věci u ní v kabelce není její jméno, dokonce ani v peněžence, jak si teď uvědomuji.“
„A já si uvědomuji,“ promluvil náhle a napřímil hlavu jako lovecký pes, který v dálce zaslechne zvuky honu, „že budou čekat, že se dneska ráno v novinách objeví bulvární články o vraždě, a reportáž v místní televizi, a že se kolem našeho domu bude hemžit policie ale přitom všude bude ticho po pěšině! Takže pochopí, že jim to nevyšlo. Pochopí, že se mi podařilo nějak se zbavit těla a potichu se vypařit.“
Bunty tiše sykla. Pak se rychle postavila, začala bankovky spěšně rovnat a zaseje zabalila do papíru. „No jistě. Luku, že mě to nenapadlo. vůbec jsem si to neuvědomila.“
„A protože u Pippy doma nic nenašli,“ řekl, „dokonce ani lístek do úschovny zavazadel, další věc, která je logicky napadne, bude, že se mi podařilo utéct nejenom s Pippiným tělem a všemi důkazy, ale také s jejich patnácti tisíci liber.“
KAPITOLA 9
Zírali na sebe přes stůl, přes ty směšné papírky, kvůli kterým byla spáchána vražda, a mysleli na ty podlé osobní zrady, které dokáží zničit lásku; a oba zuřivě uvažovali o tom, v jakém je ten druhý nebezpečí, a snažili se ze všech sil vymyslet, jak ho ochránit.
„Dnes byli celý den ve střehu,“ promluvila Bunty, „a dávali pozor na veškeré policejní zprávy. V těch se sice nebude psát nic o vraždě, ale jistě jim neujde odstaveček o tom autě, které projelo křižovatkou na červenou a potom málem ještě přejelo nějakého strážníka tolik totiž ten řidič spěchal, aby už byl z města pryč.“
„To jim určitě neujde, máte pravdu,“ přitakal ponuře. „Do pohotovosti byly povolány všechny policejní hlídky až sem nahoru, takže i když to sice není úplně veřejné, oni si to jistě zjistí. Takže do určité míry budou vědět, kam až policie pátrá a kde zhruba tedy můžu být.“
„Můžeme,“ opravila ho okamžitě.
„Můžu Ach, Bunty. Bože, měl jsem vás radši hned poslat domů!“
„Vždyť jste to zkusil. Nic si z toho nedělejte, není to vaše vina, že jsem neodjela. Neodjela bych ani teď,“ dodala tvrdohlavě.
„Tak víte co všechno to tu sbalíme, dokud je ještě vzduch čistý, a rychle odsud zmizíme. Chci vás odvézt na policii. Ještě nikdy jsem po policii tolik netoužil,“ dodal a tiše se rozesmál, zatímco zase převazoval balíček růžovou stužkou. „Vezměte si kabát,“ řekl. „O nic jiného se nestarejte pak je sem zavedeme. Tedy já je sem pak zavedu. Vy zůstanete hezky v bezpečí.“
Ano, pomyslela si, stačí, abychom se dostali na policii, a pak si můžeme klidně sednout a nechat zbytek na nich.
„Ale stejně bychom si měli dát pozor, aby nás nechytli. A to auto.“
„Na tom už teď nezáleží,“ pronesl rozhodně. „Pokud po mně policie pátrá, tím lépe. Rád zastavím a nechám se dobrovolně zatknout. A ti druzí nevědí, jakou mám poznávací značku nebo ano?“ zarazil se náhle, když si uvědomil, že jsou už celý den izolovaní od zpráv BBC. „Zatraceně, proč si sem Reggie nepořídí pořádné rádio? Vždycky si sem vozí jenom tranzistorák, k sakru. Nemáme ani potuchy, co se dnes za celý den ve zprávách objevilo, ale dal bych na to krk, že ten gang má na rádiu někoho pověšeného od samého rána. A koneckonců se dají chytit i policejní hlášení, když si člověk chvíli hraje s ladícím knoflíkem. Kolikrát jsem já sám poslouchal nějaký policejní rozhovor třeba o ukradeném autě. A ten náš případ je zrovna takového druhu, že by se dal po vysílačkách probírat celý den.“
„Třeba ty lidi trochu přeceňujeme,“ řekla Bunty pochybovačně a stulila se v kabátu. Pak se sehnula a vytáhla ze zásuvky šňůru od umělého krbu. „Nezapomeňte na hlavní vypínač. Vy už jste tam byl, já nevím, kde to je. Vidíte, jakou udělali osudnou chybu, když ji zabili.“
„Ano,“ přitakal tak tichým a hořkým hlasem, že náhle plně nahlédla, jak moc tu nešťastnou dívku, co leží nahoře, miloval, a nakolik je v něm ten cit zakořeněn.
„Tohle vezměte vy!“ řekl a postrčil balíček s penězi k ní. „Radši bych. koneckonců jste si to sama našla. Ani byste nevěřila,“ dodal potom, „jaký z toho má člověk nedobrý pocit, když má najednou v ruce pár tisíc cizích liber, když je pravidelně každý měsíc před výplatou úplně švorc.“
„Taky nemám dobrý pocit, když ten balíček držím,“ řekla a uvědomila si, že to myslí opravdu doslova. „Chudák Pippa!“ dodala pak a oba jasně chápali tu souvislost. „Ale my máme větší štěstí. Pro nás to není jen patnáct tisíc liber, je to důkaz svědčící o vaší nevině.“
V pokoji už to vypadalo stejně, jako když tam poprvé přišli. Až zhasne hlavní vypínač, už jenom prázdné konzervy a rozbitá porcelánová konvice budou vypovídat o tom, že tam někdo vůbec byl. Luke se pozorně rozhlédl, pohledem pokoj schválil, a potom si opatrně zasunul do kapsy zbraň, hlavní napřed.
A pak ještě samozřejmě byla nahoře v tom světlém dámském pokoji ta bledá navždy spící dívka, která sice nebyla teď vidět, ale zapomenout se na ni rozhodně nedalo.
Za okny už svět vypadal skoro černý; ale ve skutečnosti se teprve stmívalo. Až vevnitř zhasnou, světlo zvenku zjasní a bude skoro zase jako ve dne.
Luke se naklonil do komory. „Jste hotová? Půjdu předním východem. Venku se nám bude zdát zpočátku tma radši přinesu baterku, mají tu jednu ve spíži.“
Ani se nepohnula. Už se tu v domě vyznala snad ještě lépe, než doma. Bez něho nikam nepůjde. Šlo přece o její čest. Když se k něčemu jednou zavážete, nemůžete to potom jen tak vzdát, aniž byste si nezadali. Musíte to snášet, dokud je třeba.
Světlo zhaslo a okna se postupně rozsvítila do zelena a do modra, kouzelný opar zalil bledou září všechny věci v místnosti. Čekala s tím plochým balíčkem pod paží a tiskla si ho pevně k srdci. A za chvíli už slyšela Lukovy lehké sebejisté kroky a byl zpátky. Něžně natáhl do šera před sebou ruku a zapátral po její, a když mu ji podala, stiskl ji a chtěl vyjít ven.
Ale právě v tom okamžiku to uslyšeli motor auta, které se opatrně proplétalo tou cestou v úžlabině směřující k domu. Auto jelo pomalu, kradmě, blížilo se po jediné příjezdové cestě beze spěchu, protože si řidič byl jistý, že ať je v domě kdokoliv, jinudy mu uniknout nemůže. Slyšeli, jak auto zastavuje, někde za ohbím cesty, za stromy. Ani nedutali a byli úplně strnulí, jak napínali uši, jestli motor znovu nastartuje; a opravdu, za chvilku se zase rozvrněl a sebevědomě se blížil. Sice už byl slyšet lépe, ale ještě mezi ním a domem určitě zbývala dost velká vzdálenost. Ale protože bylo teď za soumraku takové ticho, bylo koneckonců i možné, zeje to nějaké auto na hlavní silnici, které je neškodně mine.
Bunty si s nadějí pomyslela, že jsou to třeba ti policisté a že se tam vracejí. Ale jako by promluvila nahlas on hned zašeptal: „Ne!“ A po chvíli napjatého poslechu dodal: „Tohle je jiné auto.“
Odvedl ji za ruku do předsíně, tam ji něžně pustil a ona slyšela, jak tichými dlouhými opatrnými kroky vybíhá po třech schodech do prvního patra. Vypravila se tápavě za ním a našla ho ve velké přední ložnici, kde se krčil u okna. Oči už si pomalu na pološero zvykaly, takže viděla docela jasně.
Pozorovala, jak se zpoza poslední zatáčky velice obezřetně vynořuje nějaké auto, jako by se bez úkrytu za stromy stydělo. Viděla, jak se na chvíli zastavilo, jako by chtělo nabrat dech a prohlédnout si potemnělý dům, a pak se klouzavě rozjelo k nim, jakoby sebejistě. Sebejistě? Nebo jeho řidiče spíš popohnala obava, že v domě opravdu nikdo není, že ptáčci už ulétli? Řidič se teď nesnažil být nenápadný, i když jel potichu zamířil přes štěrk přímo k domovním dveřím a zastavil.
Auto bylo ještě trošku v pohybu, a už někdo otevřel dveře. Zevnitř se tiše a cílevědomě vynořili dva muži, z každé strany jeden, a potom motor ztichl měkce jako tichý vzdech, a zpoza volantu se vynořil ještě řidič. Tři postavy, němé, beztvaré a anonymní, přešly kus zpátky po štěrku a pak se otočily, aby si zpod okrajů klobouků zpytavě prohlédly mrtvé domovní průčelí. A zničehonic dvě z těch postav, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, drželi v ruce zbraně.
Luke se od okna stáhl, popadl Bunty a honem ji odvlekl z místnosti. Zastavil se na podestě nad schody a tiše za nimi zavřel dveře ložnice. Panovalo absolutní ticho. A nikdo z nich si netroufal vůbec promluvit, ani šeptem. Chválabohu zhasli všechna světla dřív, než přijelo to auto na dohled. Ale oba si také dobře vzpomínali, co říkal ten policista, který tam byl ráno. On a jeho kolega přece viděli „světlo v jednom pokoji nahoře ze silnice o kus dál na pobřeží.“ A stejně tak to světlo mohli před čtvrthodinou vidět i tihle muži. Bunty a Luka nenapadlo, že by si měli dávat pozor a raději nesvítit. Paní Chartleyová přece o svém pobytu informovala policii, tak proč by se měla schovávat? A v téhle chvíli už to bylo stejně jedno. Zkrátka se teď musí dostat pryč jediným zbývajícím východem a doufat, že ti lidé venku to zkoušejí jen tak nazdařbůh a dojdou k závěru, že dům je opravdu prázdný a půjdou hledat někam jinam.
Ale zbraně, které se těm dvěma leskly v rukou a které se tam objevily jakoby samy od sebe, nevypadaly vůbec nerozhodně, naopak vzbuzovaly sebejistý dojem jakoby věděly, že jsou tam správně.
Ani jeden na schodech neklopýtli, i když tak horečně spěchali; ani jeden nesrazil v předsíni žádnou z těch veselých tretek, které tam byly rozestavěné a rozvěšené. Slyšeli, jak vetřelcům, blížícím se k oknům, venku pod opatrnými kroky skřípe štěrk. Ale vevnitř byla naštěstí taková tma, že v ní žádný pohyb určitě nemohl být vidět, a sklo ve vstupních dveřích bylo matné a vzorované, takže ani to je nijak neohrožovalo. Luke tápavě našel cestu přes obývací pokoj a zavřel za nimi dveře zrovna ve chvíli, kdy čísi opatrná ruka zkusila vzít za kliku od dveří jenom to tak slabounce cvaklo a zjistila, zeje zamčeno. Když za sebou zavřeli v obývacím pokoji, vytvořili mezi sebou a svými nepřáteli aspoň částečně další přehradu, která jim snad poskytne trochu času navíc a nic jiného než čas teď ani nepotřebují. Budou už pěkný kus dole na těch břidlicových schodech, než jejich pronásledovatelé zjistí, jak se dostat na druhou stranu domu, na zadní terásku, ze které je takový krásný výhled na moře.
Jediná karta, na kterou teď mohli sázet, byla ta Reggieho loď. Proč, ach, proč jen se nechala unést tou svou hospodyňkovskou dušičkou a poslala ho, aby loď zase uklidil a zamkl do loděnice? Kdyby byla ještě pořád uvázaná u mola, mohlo jim to ušetřit spoustu minut.
Rychle přes kuchyň, rychle přes spíž, a pak Luke věnoval pár vteřin na to, aby za nimi zamkl. Sice je to trošku zdrželo, ale zase to dodalo na představě prázdného domu pokud se jim tedy podaří seběhnout po schodech dost daleko, aby byli z doslechu. Měsíc zatím ještě nevyšel, ale slabé světlo hvězd ozařovalo dlaždice na malé zadní terase a ploché kameny vedoucí k moři. Zaplať pánbůh, že se ta cesta dolů kroutí tak se totiž dostanou z dohledu během pár vteřin. Spíš se báli, že je prozradí zvuk jejich kroků.
Luke se rozběhl přes terásku a ukazoval Bunty cestu. Šel po stezce, kterou už znal, takže by dokázal i dost spěchat, ale v takovém kamenitém terénu by stačilo uvolnit nohou jediný kamínek, a ten by při pádu nadělal spoustu rámusu. A ti chlapi tam venku se s tím nebudou nejspíš moc dlouho párat, než se dostanou do domu. Pokud nebudou mít nic lepšího po ruce, klidně do zámku střelí.
Luke pro tu chvíli přestal uvažovat, aby se nerozptyloval, a soustředil se plně na to, aby nezpomaloval, zatímco jednou rukou dával ještě záchranu Bunty, která spěchala a klopýtala a klouzala za ním, a kdykoliv jí na kluzkých kamenech podjely nohy, chytal ji. Cestička byla úzká a ještě k tomu hodně příkrá; aspoň by ji ale vlastním tělem zarazil, kdyby snad začala padat. Kdykoliv se dostali na nějaký trochu rovný úsek, vzal ji za ruku, ale když pak zase došli do míst, kde byly břidlicové schody celé rozdrolené a jen místy tam byl položen větší kus plochého kamene, zezadu se k němu přimkla a přidržovala se ho za rameno. A on se na každém kroku při jejím dotyku zachvěl, radostí a zároveň děsem a přál si, aby byla na míle daleko odsud, někde v bezpečí a ne v téhle hrozné situaci, do které ji sám dostal. Ale i v takové chvíli si zároveň uvědomoval, že by její nepřítomnost byla téměř nad jeho síly.
Byli asi v půli cesty dolů, když zaslechli, jak někdo nad nimi násilím otevřel zadní dveře chaty. Zároveň bylo slyšet něčí kroky, které se rozběhly po dlážděné cestě na stranu nad mořem. Jeden z nich to obešel; a zbylí dva to nejspíš vzali přes dům. Z druhé strany se dům obejít nedal byl postavený přímo nad srázem u moře. Dalo by se to tam po té stěně přelézt, pokud člověk netrpěl závratěmi, ale ve tmě by to šlo jen stěží. Luke v kapse pevně sevřel klíč od loděnice a aby si dodal jistoty, přitlačil kotníky ruky na zbraň. Přes rozeklanou skálu náhle přelétl kužel světla z baterky. Sice je před tím světlem chránil útes nad nimi, ale pronásledovatelé si nemohou nevšimnout dolů se klikatící stezičky a střechy loděnice, která ve světle baterky šedivě zazářila. Světlem se totiž vzdálenost překonává náramné jednoduše.
Tolik se soustředil na pohyb nad sebou, že pohyb pod ním ho zcela vyvedl z míry; Luke se nezmohl vůbec na nic, jako by dostal přímý zásah do srdce.
Ze stínů se vynořil čtvrtý muž, přikrčil se na cestičce pod nimi a zahradil jim cestu. Jeho mohutná svalnatá postava s hranatými rameny a téměř bez krku průchod mezi skalami dokonale zablokovala. Ozval se dutý monotónní hlas: „Brzdi, chlapečku! Stůj a hezky ruce nahoru!“
Luke, který se zarazil vprostřed běhu po úseku schodů, které byly zrovna ještě příkřejší než jinde, zastavil tak náhle, že Bunty běžící za ním ztratila rovnováhu. Noha jí na kluzkých kamenech podjela, plochý kus břidlice se pohnul, když na něj došlápla, takže padla na všechny čtyři; snažila se přidržovat kamenů, ale uvolněný kus břidlice ji bolestivě zasáhl do boku. Pár kamenů, které rozbitý schod podpíraly zepředu, se vydrolilo, takže to tam teď bylo ještě neschůdnější. Opřela se o uvolněné kameny ramenem a snažila se je vrátit do původní polo hy, aby zmírnila tlak na bok. Ten okamžik zmatku a vyděšení už pominul rozplynul se v poznání, že teď už neuniknou. Protože své protivníky podcenili. Ti si okolí domu totiž nejdřív prohlédli ze strany od moře, než zajeli autem k domu. Takže teď už neměli kudy utéct.
Zase se vyškrábala na nohy a stála těsné za Lukem. Hlas pod nimi se opět ozval: „Slyšel jsi mě, ne, kámo. Hezky ruce nahoru!“
Při posledním slově Luke skrz kapsu kabátu vystřelil. Ani si sám neuvědomoval, že se k tomu chystá, dokonce ani nevěděl, že už palcem mezitím pistoli odjistil. A ještě hlouběji v podvědomí si spočítal, v jakém úhlu má tu věc v kapse natočit, aby toho druhého vystrašil a možná postřelil, ale rozhodně nezabil. Z takovéhle vzdálenosti ho musí trefit. Vypadalo to, že ta nahrbená postava vyplňuje úplně celý prostor ve skalní průrvě pod nimi, a její obrys byl zřetelně orámován stříbřitým mořem vzadu. On s Bunty za sebou mají tmavou skálu; ale i přesto po Bunty raději natáhl levou ruku, zatímco pravou střílel, a schoval ji těsně za sebe, aby za ním nemohla být vidět.
Ozvěna ve skalách byla ostrá a hlasitá a vzápětí ji následovalo lapavé zamručení, a pak zvláštní pronikavé zakvílení. Temný shrbený obrys pod nimi se náhle sesul na stranu, chytl se za koleno a svezl se po kamenech kus dolů, než nohama narazil na rovný úsek skalnaté cesty, kde se mu podařilo zastavit. Co Luka nejvíc překvapilo byl fakt, že po něm ten člověk nevystřelil ale neměl čas o tom uvažovat. Bez jediného slova vyrazil zase dolů po cestičce, protlačil Bunty před sebou kolem toho svíjejícího se, kňučícího a nadávajícího muže na zemi, a proklouzl za ní.
Zhroucená postava se ale náhle napřímila, jako by se pod ní zvedla skála. Muž natáhl ruku a chňapl po Lukovi. Ten ale jeho sevření setřásl, i když cítil, jak ho ten muž popadl pevně kolem kotníku. Potom ale naneštěstí na sunoucích se kamenech, které se mu hýbaly pod nohama, uklouzl a padl na záda; vyrazil si dech a málem upadl do bezvědomí. Ruka, která ho předtím chytla za kotník, po něm lačně chňapla a podařilo se jí popadnout ho za vlasy. A potom se na něj ten muž převalil a svou nezanedbatelnou vahou ho tlačil k zemi; šátrající ruka mu zamířila k ústům. Ne ke krku, k ústům! Tak takhle to tedy bylo, proto tedy nestřílel, uvědomil si Luke a snažil se uvolnit si ruce, které mu ten druhý svou vahou zcela znehybněl. Báli se, že se po pobřeží u klidného moře všechny zvuky ponesou na míle daleko na obě strany. A tomuhle muži, hlídkujícímu na cestě za domem, nejspíš řekli, zeje má jenom zastrašit a zastavit, ne po nich střílet. V tom případě mohl být Luke rád, že vystřelil aspoň jednou. Třeba to někde někdo zaslechl. Bunty, pomyslel si zoufale a přitom se mu podařilo zpod protivníka vykroutit jednu ruku a praštit ho pořádně do silné brady, kdybyste tak začala křičet, teď hned, dokud je ještě čas. Třeba by se ještě zalekli a otočili by to. Ale co se dá dělat? Ona na to není. Nevydá ani hlásku.
U hlavy se mu mihla ruka a Luke uhnul před ránou. Do spánku ho udeřilo něco tvrdého a kovově to zacinkalo o skálu. Prsty jako pařáty se mu zabořily do tváře a protivníkova dlaň mu přitlačila na ústa, až si rty zevnitř odřel o zuby. Snažil se ze všech sil nadechnout a přitom slyšel, jak jeho nepřítel namáhavě a jakoby ve vzlycích nasává vzduch, a zároveň nesrozumitelně monotónně nadává a mezi nejasnými slovy, která snad ani slovy nebyla, syká bolestí. Když se podruhé zvedl, aby se ho pokusil omráčit pistolí, zvedl Luke koleno a snažil se protivníka ze sebe setřást ale ten byl příliš těžký, než aby se dal jen tak zvednout nebo shodit. A odněkud seshora, aby toho zmatku na scéně nebylo málo, se začaly ozývat něčí rychlé soustředěné kroky, které k nim zdánlivě nekonečně dlouho sestupovaly.
Nakonec k nim ale jako první dorazila Bunty, která držela oběma rukama pořádně velký kámen a ve které se probudil jakýsi prastarý pud, který pro tu chvíli zaplašil všechen strach. Ten kámen nebyl zvolen úplně nejvhodněji, ale hledala ho potmě. A ani s ním nějak zvlášť šikovně nezacházela; možná měla pravdu, že oba v sobě mají zakódovaný nějaký mechanismus, který jim nedovoluje zabíjet a to je zrovna v téhle situaci velice znevýhodňovalo. Ale snažila se, jak jen mohla. Kámen dopadl na týl mohutné lebky, kousek nad místem, kde začíná krk, ovšem jenom pokud by tenhle člověk nějaký měl, a po shrbených zádech se skulil dolů na kamenitý sráz. Ruka připravená k úderu poklesla, váha tyčící se nad Lukem s heknutím povolila. Bunty hmátla pod sebe a snažila se najít nějaký úchyt nahmatala mužovo rameno a pod ním klopy kabátu, za které vší silou zatáhla. Luke se zároveň snažil zpod něho vyprostit, což se mu podařilo tak náhle, že oba ztratili rovnováhu a málem začali padat ze srázu. Ale Bunty ho chytila za ruku a podařilo se jí ho zastavit.
Za chviličku už byli ruku v ruce dole u mola, zraněný muž se těžce vlekl za nimi, byl ještě napůl omráčený a skuhral, když vtom ho předběhli ti tři muži zeshora a vrhli se na ně. Luke, který se otočil, aby je odrazil, o zlomek vteřiny pozdě, těžce klesl k zemi a nezvedal se. Bunty, která se zastavila až na samém břehu, viděla, jak se k ní pomalu přibližuje malé černé vražedně vypadající oko revolveru, až se nakonec dotklo jejího ňadra.
„Tak fajn, kočičko,“ řekl malý nebezpečně vyhlížející snědý mužík, který revolver svíral v ruce a jehož hlas měl přesně tak kovový a nezúčastněný zvuk, jaký nejspíš vydávala i jeho zbraň. „Zase hezky zpátky nahoru, a ne abys po cestě něco vyváděla. Tady kamarád nemůže potřebovat, abys udělala nějakou botu. Už takhle má problémů nad hlavu. Tak jdeme!“
Bunty vykročila pomalu a rozvážně a za ní po cestě na útesu následovalo celé malé procesí; vraceli se zpátky k domu. Na Bunty zezadu mířil z ani ne metrové vzdálenosti revolver a chvílemi před ni dopadalo světlo baterky, což jí pokaždé připomnělo, že každý její krok je sledován. Kráčela pořád stejně vzpřímeně jako vždycky, a i když byly před ní třeba zrovna vyšší schody, jen víc natáhla dlouhé nohy a vůbec nezpomalila. Nemohla dělat nic jiného, než že jim dávala na srozuměnou, že se nemíní pokoušet o žádné kličky. Luke šel jen pár metrů za ní a jejich protivníci, i když teď byli proti nim dvěma jen tři, měli čtyři zbraně a oni ani jednu. Nemělo cenu je zbytečně provokovat.
Vzadu, daleko za nimi mezi skalami, se vlekl s námahou a bolestí ze schodu na schod ten zraněný muž. Táhl za sebou jednu nohu a zůstávala po něm dlouhá krvavá stopa. Až budou zajatci v bezpečí pod zámkem v domě, možná mu jeden z jeho kolegů pomůže zdolat aspoň zbytek cesty. Ale teď se zdálo, že v jejich skupince není vůbec důležitý. Jeho slabé tiché nadávání je provázelo až na terásku u domu, a v pozadí tiše šumělo a vzdychalo noční klidné moře.
To je ale divné, pomyslela si Bunty mimoděk, že pořád ještě nevím, kde vlastně jsem. Někde na východním pobřeží Skotska. Určitě severně od Muirdrumu, vzpomínám si, že ten policista říkal, že tam snad někdo poznal Lukovo auto. A Luke mluvil o tom, že pojede do Forfaru. V hlavě se jí až kupodivu jasně promítla mapa místního pobřeží. Že by byli někde mezi Arbroath a Montrose? Kus po pobřeží nad nimi musí být Lunanská zátoka, a ještě dál na sever jsou Bullers of Buchán, kde chtěl mezi skalisky přistát s malým člunem doktor Johnson. Ale to se dá, jen když je klidné moře. Klidné! Jako dnes v noci. Dnešní noci by to šlo.
Luke kráčel po cestičce za ní a mířily na něj hned dva revolvery. Klíč od loděnice mu vytáhli spolu se zbrani z téže kapsy. Přišli o všechny důkazy. Byl pomlácený, odřený a vzteky se mu dělalo skoro zle; a ze všeho nejvíc měl na sebe zlost, že neposlal Bunty domů nebo ji hned ráno neodvezl do bezpečí nejbližší policejní stanice, dokud byl ještě čas, který ale promarnili v domnění, že po nich pátrá jen policie. Teď už si to nemysleli, jenže teď už také bylo pozdě.
Ale při každém kroku Luke cítil, že něco není v pořádku, že na Bunty je něco divného, něco zvláštního, ale v tom zmatku a vyčerpání na to pořád nemohl přijít. Ovšem jen do té chvíle, než je vehnali zadním vchodem do domu a do kuchyně, kde museli v koutě čekat, než někdo najde pojistky. Venku ve tmě tápavě hledal cestu nahoru na terásku ten zraněný, a i když bolestí sténal, nikdo si ho vůbec nevšímal. Když se vám něco přihodí, odepíší vás. To staré rozbité vyhodit a pořídit si nové. Zdá se, že tenhle moderní trend už platí i o lidech. Luke se celý otřásl, ale přes všechen ted děs cítil i jiskru útěchy tak propastný byl totiž rozdíl mezi ním a těmihle lidmi, za jednoho z nichž se chvilku v pomatení smyslů považoval.
Tohle poznáni za to stálo, i když to možná bude poslední věc, na kterou kdy přijde.
„Zatáhněte závěsy,“ rozkázal nemístně veselý hlas, který se ozval z komory. „Nechceme přece uvést naše hostitele do rozpaků, ne? A sousedé jsou vlezlí už tak, člověk jim nemusí ještě nahrávat.“ V malém prostoru komory se začalo rozléhat podivné vysoké chichotání.
„Už jsou zatažené,“ řekl ten malý snědý nebezpečně vyhlížející mužík. „Můžete rozsvítit.“
„Fajn, proud už je puštěný.“
Třetí muž sáhl po vypínači v místnosti; zářivka na stropě jednou blikla, a potom se všude rozlilo jakoby denní světlo. A teď už byli vidět, všech pět, dva zajatci a tři strážci. Ne, šest: do dveří právě kulhal ten postřelený muž a ze všech sil se opíral o kliku. Vtáhli ho dovnitř, ani ne tak proto, že by jim na něm záleželo, ale prostě proto, aby mohli co nejdřív zavřít dveře, kterými ven utíkalo světlo.
A v té chvíli si konečně Luke uvědomil, co se mu na Bunty nezdá. Jak to, že měla obě ruce volné, aby mohla popadnout kámen a hodit ho tomu chlapovi na hlavu? Když začali utíkat z domu, něco přece nesla. Ale teď už nic neměla, kromě kabelky, která se jí houpala na zápěstí. Ruce měla vražené do kapes světle šedého kabátu a pozorně se kolem sebe rozhlížela a zkoumavě šije měřila. V tváři sejí nepohnul ani sval. Dokonce se setkala i s jeho pohledem, ale ani poté výraz nezměnila dávala si na tom velice záležet, aby se tvářila pořád stejné.
Ačkoliv si teď v té horečné rekapitulaci neuvědomoval, kdy to tak mohlo být, Bunty se přesto podařilo někde se zbavit těch patnácti tisíc liber. Balík bankovek a pas a letenka Pippy Gallierové zmizely kamsi beze stopy.
KAPITOLA X
„Ani jeden u sebe nic nemají,“ oznámil ten muž, který se předtím smál a odstrčil Luka do rohu proutěné pohovky tak prudce, až její bílá kostra rozhořčeně zavrzala. „Ale já to ani nečekal. Říkal jsem vám, že ten podařenej páreček je mnohem mazanější, než si myslel.“
Takže k nim patří ještě někdo, kdo zatím ale nedorazil. Oba už začínali mít tušení, že v tom bude něco takového. Proč by si jinak všichni dávali takový pozor a nevztáhli na ně už dávno ruku? Ten hlavní, podle kterého všichni tancují, tu ještě není. Ti čtyři tady na něho jen čekají a krátí si čas obvyklými formalitami.
Bunty a Luke seděli bok po boku na proutěné pohovce pro dva, která byla zatlačena hluboko do okenního výklenku, aby byla co nejdále od vchodových dveří do obývacího pokoje. Tam je mohl lehko ohlídat i jen jeden muž. Na židli před nimi seděl nejmladší z těch tří, který vypadal sice trochu omezeně, ale také nejvíc nebezpečně. Byl tak daleko, aby oni na něho nedosáhli, ale aby on je měl plně pod kontrolou. Držel pistoli téměř láskyplně, jako by se marnivá žena mazlila s diamantovým náhrdelníkem. Oči nad zbraní byly jako štěpiny modrého kamene, ploché a neproniknutelné a trochu šílené, prohnané, hluboko posazené oči, jako mají kamenné sochy písařů z pozdního Egypta, vyrobené z plátků lapisu lazuli a onyxu a perleti, aby co nejvíc připomínaly oči živých lidí. Oblečen byl tak, že by mu to většina jeho soukmenovců a vrstevníků nejspíš záviděla, a nemohlo mu být víc než jedenadvacet. Bunty si ho prohlížela a ani se nepohnula. Ten malý snědý mužík by je nejspíš zastře lil, kdyby měl dojem, že k tomu má dostatečný důvod a nijak ho to samotného neohrozí. Druzí dva by je zabili, kdyby k tomu dostali rozkaz. Ale tenhle mladíček byl takový ten typ, který může spustit bez jakéhokoliv varování, jako vadný granát, a někoho zabít, jenom aby se zrelaxoval, nebo aby zahnal nudu, nebo prostě proto, že mu v té chvíli připadne, že by to mohla být zábava a nezabránila by mu v tom ani myšlenka, že by to mohlo ohrozit jeho vlastní bezpečí; protože on totiž vůbec nemyslel.
Muž, který se předtím smál, by kdekoliv dokázal působit úplně normálně. Byl mohutný, červenolící a vypadal jako venkovský řezník, dobře stavěný, ale ještě ne tlustý. Nebylo na něm nic podezřelého, snad jen ten nepřirozeně vysoký trochu hysterický síních.
A ten poslední, který na ně čekal skoro na úpatí skal, aby jim zabránil v útěku, seděl shrbeně v jednom velkém křesle, levou nohavici měl vyhrnutou až nad koleno a s bolestí si houbičkou otíral z lýtka krev v místě, kde ho prostřelila Lukova kulka a odrazila se o skály vzadu. Hodně krvácel; voda v misce, kterou měl na zemi u nohou, byla úplně červená. Lítostivě si ohmatával tlustou bílou nohu a ostatních si vůbec nevšímal. Ten smějící se muž mu předtím přinesl z koupelnové skříňky obvaz a leukoplast a postřelený se teď plně věnoval ošetřování svého zranění. A když si Bunty tu ránu prohlédla, říkala si, že ho to musí opravdu moc bolet. Když si nohu nakonec obvázal a s trpkostí vstal, aby vyzkoušel, jakou váhu postřelená noha unese, dokázal jen pomalu kulhat, a to se ještě cestou přidržoval nábytku.
Byl z nich ze všech největší, a také nejstarší, urostlá svalnatá postava s bledým smutným masitým obličejem. Vlasy už mu nad čelem ustupovaly a měl úzkostlivý a omluvný výraz. Malý snědý mužík mu říkal Quilley. Bylo to dost divné, jak se k němu ostatní mladší členové skupiny chovali přezíravě, jak s ním očividně nepočítali, nebo ho do svých plánů zahrnuli vždycky až po chvíli uvažování. Nebo to možná vůbec divné nebylo, v tom jejich světě, kde hodnota člověka okamžitě klesne, když je nějak oslaben nebo zraněn. Teď už se na něj nedalo plně spolehnout, nedalo se s ním beze zbytku počítat. Některé druhy zvířat, která loví ve smečkách, zabíjejí své zraněné nebo nemocné členy v rámci jakési sociální hygieny.
„Ale někde to tu být musí,“ řekl ten malý snědý mužík s jistotou. „Někde to tu je. Buď to najdeme, nebo nám to on poví. Není to tu zase tak veliký. Tím autem jseš si teda jistej, Skinnere?“
„Jsem,“ řekl smějící se muž vesele a točil nepřítomně na prstě klíčem od garáže. „To je čistý jako lilium.“
„Díval ses opravdu všude? Pod zadní sedadla? Do čalounění?“
„Díval jsem se všude. V tom autě nic není.“
„Na co pořád čekáte?“ řekl mladík s namířenou zbraní hádavě, ale přitom ze svých zajatců nemrkajícíma kamennýma očima ani na vteřinu neuhnul. „Já bych to z něj dostal. Nebo z ní!“ Záblesk v očích při posledním slově nasvědčoval, že téhle alternativě by dával přednost. Bunty si říkala, že by se to dalo považovat svým způsobem za jakýsi obscénní kompliment ale pokud ano, klidně by se bez něj obešla. Cítila, jak se v Lukovi vedle ní napjaly všechny svaly, jak mu celé tělo tuhne obavami. Rychle na něho vrhla krátký pohled a viděla, že má až podezřele klidný profil. Tvář na její straně měl odřenou a špinavou. Ústa měl stažená a sevřená strachem o ni.
„Jo, to známe!“ řekl snědý muž sarkasticky. „A zničehonic nebudeme mít ani svědka, ani stopu. Jestli těmhle někdo navždycky zavře huby, nebude to ve chvíli, kdy tu vydávám rozkazy já. Myslíš, že by to prošlo někomu jinýmu než jemu? A že by se s tebou nějak páral? Takže než dorazí, šéfuju tu já, a rozkaz zní, nechje na pokoji. Jasný?“
„Jasný, Blackie, beru to. Já jenom říkám.“
„Ty pořád něco říkáš. Tak buď chvíli zticha a pěkně na ně dávej pozor, a my to tu zatím rozeberem na součástky.“ Rozhlédl se po vzdušném obývacím pokoji a skončil s pohledem upřeným na Luka, který mu ho pevně oplácel. Nečekal sice, že to bude nějak jednoduché, ale přesto to zkusil a začal se vyptávat: „No tak, chlapečku. Moh bys to usnadnit sobě i nám. Nakonec tě k tomu totiž stejně donutíme, víš? Co jsi udělal s těma penězma?“
„S jakýma penězma?“ řekl Luke.
Skinner, který zrovna jednu po druhé vytahoval zásuvky psacího stolu, se tím svým vysokým hlasem zase rozesmál. „To je dobrý! On o těch penězích nic neví! Přej jaký peníze?“
„No dobře,“ řekl Blackie s povzdechem. „Po dobrým to ne chceš, bude to teda po zlým. Času máme dost. Ale neříkej pak, že jsem se tě neptal. Kdyby sis to náhodou rozmyslel, stačí říct. Kdykoliv. Nakonec to stejně najdeme.“
A opravdu se do toho obuli, aby pokoj pořádně prohledali vyndali knížky z knihovny, dopisy ze sekretáře, odhrnuli koberce z podlahy a hledali uvolněná prkna, ale na žádná nepřišli. Dokonale pokoj rozebrali, ale pak ho zase složili, zručně a rychle a přitom beze spěchu bylo vidět, že už v tom mají dlouhou praxi. Ale nenašli nic zajímavého. A Bunty s Lukem, sedící tak těsně vedle sebe, že se při sebemenším pohybu dotkli rukama, to prohledávání bedlivě sledovali a nevydali ani hlásku. Za těchto okolností neměli co říkat, ani jeden druhému. Málem se ani neodvažovali na sebe pohlédnout, ze strachu, že by i pouhý oční kontakt mohl něco prozradit. Ale přesto si nějak jednu věc sdělili, a to s konečnou platností. Ani jeden z nich se nemíní vzdát, až do chvíle, kdy už nebude zbývat jediná naděje. A možná ani pak; oba jsou pěkně tvrdohlaví. Luke nevěděl, co Bunty s tím balíčkem bankovek udělala, ale pokud měla tolik duchapřítomnosti a ukryla ho dokonce venku v té tmě, ačkoliv je pronásledovali a vpodstatě obklíčili, určitě jim nebude chtít o skrýši jen tak povědět bude bojovat do posledního dechu. A Luke to vyzradit nemůže, protože ani neví, kde balíček je.
„Čistý jak slovo boží,“ konstatoval Blackie a rozhlédl se po pokoji. „Tak to jdem zkusit do kuchyně.“
I když byla kuchyňka dost malá, bylo tam spousta úložného prostoru, který je určitě na chvíli zaměstná. Blackie si tu místnost zamračeně změřil a hodil hlavou po mladíkovi, střežícím zajatce.
„Hej, Cone. ať si tam místo tebe sedne Quilley, a ty nám sem pojď pomoct.“
„Cože, a nechat tu mezi tím párečkem a vchodem jenom jeho?“ namítl Con hádavě. „A ještě k tomu je přece zámek rozbitej to už jsi zapomněl?“
S netečnými tvářemi, ale napjatými smysly si Bunty s Lukem v mozku zařadili další střípek informace, která by jim snad, opravdu jenom snad a s notnou dávkou štěstí, mohla být něco platná. Museli rozbít zámek, aby se dostali dovnitř. Ale zástrčka nebyla ustřelená, takže by se na ni ještě snad dalo spolehnout, pokud by se jim kdy naskytla příležitost; ale cel kem vzato bylo dost nepravděpodobné, že by je chtěli zastřelit v domě. Čekají tu přece na šéfa, a podle toho, co zatím slyšeli, to vypadalo, že šéf je člověk, který není zvyklý, aby se před ním nějaké dveře samy neotevřely.
„Dej si baclia!“ řekl Blackie, aniž by mu z hlasu byla slyšet nějaká osobní zášť. „Jestli to s tebou půjde takhle dál, moc dlouho si na světě nepobudeš. I když nemůže běhat, revolver přece ještě má, ne?“
„Jo, a instrukce, že mu s nim nesmí nic moc udělat!“
Con k vlastní smůle až moc mluvil. Tu věc, kterou zmínil, už sice pomalu zjišťovali tak jako tak, ale nebylo potřeba to říkat takhle naplno, takhle to zdůrazňovat. Takže kvůli informaci, kterou oni nebo aspoň jeden z nich mají, musejí Bunty s Lukem zůstat naživu, dokud ji ti druzí z nich nedostanou. Ale jakmile se místo úkrytu dozvědí, na Lukovi s Bunty už pochopitelně nebude vůbec záležet.
„Co když po něm skočí? Tak střelí jednoho do nohy, a ten druhej zatím vyběhne z pokoje i z baráku, a my tu budem trčet v kuchyni. No, takovýmhle hlášením uděláš šéfovi náramnou radost, Blackie, to si piš.“
„Dobře, tak ať si mužem bejt úplně jistý. Přiveď je sem s sebou a zamkni je ve špajzu. Tam není okno a jenom jedny dveře, a ty vedou do kuchyně. Tím pádem budou mezi nima a vchodem čtyři lidi. Spokojenej?“
„Fajn.“ Con se zvedl a natáhl přitom dlouhé ruce a nohy jako ztuhlý luční koník. Rychle jim pokynul zbraní, aby vstali. „Tak jdeme, vy dva. Slyšeli jste. Mám vám ukázat kudy? Hej, Blackie, není vevnitř nic, co by se jim mohlo hodit? Zahradní nůžky nebo srp nebo něco takovýho?“
„Ne, nic, tam už jsme to prohledali. Můžeš je přivést!“
„Až po vás, dámo!“ řekl Con a kňučivě se rozesmál, a pak z čiré rozvernosti dloubl Luka revolverem pod žebra. Ze židle je unavenýma apatickýma očima sledoval Quilley, který jako by se v celé téhle záležitosti už vzdal jakékoliv vlastní aktivity a jenom pokorně čekal, až někdo rozhodne, co s ním bude dál.
Všechny prvosenkově žluté skříňky paní Alportové byly dokořán otevřené a smějící se muž se zrovna hrabal mezi kohouty pod dřezem. Spíž měřila jenom tak metr na padesát centimetrů, a něco z toho prostoru ještě zabíraly mělké poličky vzadu, na kterých měl Reggie Alport náhradní pojistky, žárovky, drá ty, zásuvky a síťový adaptér. Luke se musel sehnout, aby se tam na výšku vůbec vešel. A i Bunty se dotýkala vlasy stropu.
Con se díval, jak se v té vzpřímené rakvi nepohodlně a natěsno skládají, a celý se roztřásl hrubým smíchem, když za nimi zavíral a zamykal dveře.
„Ve dvou je tam náramně útulno. docela vám to závidím. Hej, Blackie, doufám, že víš, co děláš. Mám dojem, že se jim odtamtud ani nebude chtít.“ Ještě jednou jen tak pro jistotu plácl dlaní přes zámek. „Tak si to tam užijte!“ zavolal a šel prohledávat skříňky Louise Alportové.
Ve tmě, která byla cítit dřevem a jemným prachem, se Luke posunul, aby měla Bunty co nejvíc místa, a pevně ji objal. Jinak se tam ve dvou být nedalo. Její hlava přesně zapadala mezi jeho ramena a krk; cítil na tváři přitisknuté její vlasy a věděl, že má ustájen kousek od jejího ucha.
„Bunty,“ řekl naléhavě nejtišším šepotem, jakého byl schopen. „Slyšela jste? Nemůžou hlavní vchod zamknout, museli rozbít zámek. Bunty, já zkusím něco podniknout. jakmile budu mít příležitost, hned jak nás odsud pustí.“
„Ne,“ vydechla mu do ucha stejně tiše a důrazně, „to nesmíte. Zastřelili by vás.“
„Dokud nezjistí, co potřebují, tak ne. Nechtejí se do ničeho moc pouštět, než dorazí on. Vždyť jste je slyšela. Skoro výslovně nám řekli, že ten už jednou někoho zabil moc brzo dřív, než z něj dostal všechny odpovědi. Bunty, já to zkusím. Co jiného nám zbývá? Pokusím se vám dát nějaký signál, ale jakmile začnu, vy utíkejte.“
„Ne!“ zaprotestovala téměř bezhlučně.
„Ano. Já vás budu krýt. nějak to zvládnu. Vy poběžíte přímo ke vchodovým dveřím a ven. A, Bunty, nezůstávejte na cestě, schovejte se mezi stromy. Tenhle spolek je zvyklý jezdit jenom autem. Když to vezmete přes les, můžete jim zmizet.“
„Já nepoběžím,“ řekla.
„Ale ano. musíte. Pak můžete jít na policii a všechno jim to povědět. Já to tu do té doby nějak zvládnu.“
„Ale v jakém stavu?“ zašeptala hořce.
„Budu živý. a nebudu vrah. Budu v lepším stavu, než včera v noci touhle dobou.“
„Počkejte, Luku, poslouchejte. Policie už měla dost času, aby si prověřila to jméno a adresu, které jsem uvedla. Je to přece dost dobře možné, ne? Třeba kontaktovali ty vaše přátele a ti jim řekli, že o mně nikdy neslyšeli, a navíc zjistí, že ta adresa, kterou jsem udala, neexistuje. Vrátí se, aby zjistili, o co mi jde, co se tady děje. A tohle je jediné místo, kde to mohou zjistit oni přijedou sem za námi. Mohou tu být každou chvíli,“ říkala a teple mu dýchala na tvář, až se mu z toho dělalo slabo u srdce.
„Ano, mohou,“ řekl a šeptající hlas se mu třásl snahou, aby zněl přesvědčivě; ale ona věděla, že tomu nevěří.
Vlastně tomu úplně nevěřila ani sama ale když nic jiného, možnost to byla. Zvláště pokud někdo opravdu náhodou našel tu peněženku se jménem Bunty Felsové a pokusil se ji majitelce vrátit, a když neuspěl, obrátil se na midshirskou policii, která tím pádem začala pátrat po nezvěstné ženě, jejíž popis bude odpovídat té překvapivé obyvatelce chaty Alportových tady v Angusu. Bylo to hodně dlouhé a komplikované „jestli“ ale je velká pravděpodobnost, že právě policii se podaří trpělivě do sebe složit zdánlivě nesouvisející kousky skládanky, protože to je jejich práce. A nikdo nemá lepší komunikační síť.
„Ale já chci, abyste byla pryč,“ řekl, „než dojde na střílení. Protože i kdyby sem přijeli, může tu pak být dost nebezpečno. Raději bych, abyste tu v té chvíli už nebyla. Pokud se o něco pokusím, slibte mi, že zkusíte utéct. Slibte mi to, Bunty.“
Zvedla ruku a něžně se dotkla jeho tváře, částečně omluvně a částečně jako rozptýlení, protože neměla v úmyslu mu nic takového slibovat. Kdyby k něčemu opravdu došlo, snažila by se zachovat co nejefektivněji, ale musela by zvážit i jeho šance, byť jen ve zlomku vteřiny, který by na uvažování nejspíš měla. Ale teď ji nenapadaly žádné okolnosti, které by ji mohly přimět, aby ho opustila.
Cítil touhu otočit hlavou o těch pár centimetrů, o které bylo potřeba, a vtisknout jí do dlaně polibek, ale neudělal to, protože na ni neměl žádná práva než ta, která mu sama dobrovolně dala, a tohle mezi nimi nebylo. Dokud se nedostanou odsud pokud se jim to tedy kdy vůbec podaří nemůže jí nic říct, i když mu srdce třeba přetéká. Později, pokud se jim celou tuhle záležitost podaří vyřešit i se všemi dluhy a začít nanovo, se možná bude všechno vyvíjet jinak. Ale temnota, ve které teď stáli, mu připadala nejen skutečná, ale i symbolická, a on skrze ni nedokázal vidět žádnou perspektivu. A třeba už nebudou mít příležitost si nikdy promluvit, tuto noc ani jindy.
„Bunty, je mi to líto!“ Víc toho ze sebe nevypravil. Nikdy se mu tolik nedostávalo slov jako v téhle chvíli, a koneckonců, k čemu teď byla slova dobrá?
„Co je vám líto? Že jste se do tohohle zapletl, aniž jste za to vpodstatě nějak mohl?“
„Je mi líto všechno to, co jsem vám udělal. Že jsem do toho zapletl vás. Kéž bych to tak mohl vzít zpátky,“ dodal. „Odpusťte mi to!“
„Nemám vám co odpouštět. Kdybych se o to sama nepřičinila, jenom vy byste mě do toho zaplést ani nemohl. Nikdo nikomu nic nedlužíme. Prostě se to tak sběhlo.“
„Ne. vždyť na začátku jsem byl. váš vrah.“ To slovo bylo skoro neslyšitelné, ztrácelo se ve změti jejích vlasů. „Tak nechci, abych tak opravdu skončil. Zkusím něco udělat a vy utečete.. Proto musíte běžet. Já všechno snesu, když budu vědět, že vy jste v bezpečí. To mi bude úplně stačit.“
A myslel to vážně. Pokud na počátku téhle cesty vyrážela jako poutník a hledala něco, co by bylo jen její, nějaké ospravedlnění celého svého dosavadního života, které by ukázala dveřníkům a bohům, až nadejde její čas, teď už to měla. Na každou cestu, dokonce i tu poslední, je totiž potřeba lístek.
Ztlumená kulisa z hlasů a pohybů v kuchyni na chvíli ztichla, pak zase začala, změnila se, a oni si v tom úzkém vězení ničeho ani nevšimli. Ani příjezd auta nemohli přes tolik stěn slyšet. O šéfově příjezdu se dozvěděli teprve ve chvíli, kdy Skinner zničehonic otevřel dokořán dveře spíže a pokynul jim, aby vyšli ven. Na chvíli byli světlem venku oslepeni, po vší té tmě, zorničky rozšířené a oslněné jiným světlem, do kterého ještě před chvílí hleděli. Luke měl kolem Bunty ještě pořád ruku, i když už je vedli přes kuchyň do obývacího pokoje.
A ten byl jakoby plný mohutného neklidného muže v lehkém svrchníku a tmavošedém obleku, který stál rozkročený na oranžovém koberečku. Venku byla klidná noc, ale on jakoby s sebou přinesl v záhybech svých výborně ušitých, i když nijak nápadně okázalých šatů závany bouřlivého větru, takže v pokoji byly náhle téměř cítit jeho poryvy a vzduch se chvěl, jak se nabíjel jeho snad nevyčerpatelnou energií. Byl nejméně o půl hlavy vyšší než Luke, a dvakrát tak široký, ohromná ramena a mohutný hrudník, který se dole zužoval do dlouhých vypracovaných nohou. Ačkoliv to byl takový habán, stejně se pohyboval s téměř agresivní elegancí, kterou z poloviny tvořilo překypující zdraví a z poloviny téměř chorobná sebedůvěra a sebeláska. Přešel po pokoji a celé si je prohlédl pohledem vlastníka, který si měří nově nabytý majetek; ten sice teď nevypadal nijak zvlášť, ale on jeho cenu dokáže v okamžiku zněkolikanásobit.
Měl velikou hlavu, která se dobře hodila k těm rozložitým ramenům, ale byl celý zarostlý, už od místa, kde mu u krku končil límeček těch neposkvrněných šatů. Měl hrubé rázné rysy a v tváři se mu pod opálenou kůží ostře rýsovaly kosti ne snad proto, že by byl tak štíhlý, ale spíš proto, že měl tak velkou lebku. Na čele měl kulaté výstupky jako rašící rohy, a nad nimi světlé tiziánové vlasy, které uprostřed rostly do špičky. V masité bradě měl hluboký podlouhlý důlek. V hluboko posazených očích takové by měli mít boxeři, prakticky se k nim nemůže, ani k víčkům, v úkrytu v pevné lebce mu svítila neklidná rudá světýlka, jako by byl dobře naložený, ale přitom z něj žádná pohoda nevyzařovala: čelo vystouplé, hranaté a nízké, nad ním tiziánové vlasy, v bradě hluboký důlek, oči hluboko zapadlé.
Luke stiskl Bunty významně paži. Nemohl jí nic říct, ale ani to nebylo třeba popsal jí toho muže předtím tak dobře, že ho poznala hned na první pohled. Tohle byl ten člověk, do něhož byla Pippa Gallierová tak oddaně zavěšená, když spolu v pátek večer odcházeli od ní z bytu, ten člověk, jehož auto stálo celou noc zaparkované ve skrytu za rohem jejího domu a čekalo, až zase odveze mýtickou matku a mýtického bratrance domů do Birminghamu. Bylo to tak divné, že si mohla byť jen na moment myslet, že jí takováhle výmluva projde. V Buntiných očích tím náhle získala na nevinnosti a nezkušenosti. Tohle nebyl ničí bratranec, a vlastně se dalo těžko uvěřit, že by to mohl být i něčí syn. Člověk by málem věřil, že se zničehonic vynořil odněkud ze skály vlastní primitivní silou, a teď tu prostě je, nebezpečný výtvor sama sebe.
Nenápadně do Luka strčila loktem, aby věděl, že to pochopila. Ale nemohla mu nijak sdělit, že ona je vlastně lépe informována než on, že i ona už tohohle muže viděla, jenom jednou a na chvíli, a navíc z takové dálky, že by jeho jednotlivé rysy popsat nedokázala, ale dost jasně na to, aby ho podle charakteristického pohybu už kdykoliv a kdekoliv poznala ty dlouhé sebejisté kroky člověka, který má přebytek energie, jakoby souhlasné nachýlení hlavy, pohupující se ramena. V pátek večer, kdy pro ni ještě nic neznamenal, než se převlékl do smokingu, který Lukovi na Queen Street připadal tak nepatřičný.
Luke poznal šéfa podle tváře, jak říkal. Ale Bunty znala víc jeho oblast podnikání, jeho podnik, dokonce i jeho jméno, to kouzlo, které by si měl každý takovýhle člověk střežit jako vlastní život, protože to svým způsobem jeho život opravdu je.
Ale tenhle muž si ho nestřežil. Nechal ho tisknout na nálepky do aut, na nápadné plakáty, vystavil ho v neonu nad sedmatřicet nablýskaných výkladních skříní, aby ho celý svět viděl a zapamatoval si.
Jmenoval se Fleet.
KAPITOLA XI
Mohutný nově příchozí se otočil na patě ručně šité boty, jediným pohledem přehlédl poddané svého malého království, a pak je jednoho po druhém všechny oslovil.
„Ha!“ vyštěkl spokojeně a pobaveně a jediným pohledem téměř oranžových očí přelétl Luka od hlavy k patě. „Koukám, že už máte společnost! To jsou mi věci!“
Pak stočil se zájmem pohled na Bunty, uznale si ji prohlédl a zase střelil očima po Lukovi. „No, to jsem nečekal. Našel si náhradnici náramně brzo. Kdo by to byl do něj řekl!“
Hodil Skinnerovi klíč, se kterým si celou dobu pohrával: „Obrať jaguára a zastav hned u výjezdu, aby se dalo rovnou odjet. Kdo ví, třeba odsud budeme muset zmizet narychlo.“
Spodní část perlově šedého svrchníku se roztočila, když se otáčel ke Quilleymu, na kterého teď přišla řada. „Co je s tebou?“ Z hlasu mu nezaznívala ani stopa po soucitu, spíše snad trochu vztek, i když celkem umírněný. Jeho zaměstnanci neměli právo nechat se ve službě zranit.
„Koupil jsem to, šéfe. Měl pistoli.“
„To tě to nemohlo napadnout, že bude mít pistoli?“ Bunty měla na zlomek vteřiny dojem, že chtěl už už říct „tu pistoli“, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslel. „A co ti tedy je? Je to vážné?“ Zase se otočil a postavil se čelem k Blackiemu. „Jestli už je odepsaný pro nějakou aktivní akci, můžeme ho použít nahoře. Proč jste vlastně nepostavili už dávno někoho na hlídku do prvního patra? Říkám vám, že se sem možná za chvíli sjedou policajti z širokého okolí, a vy si tu sedíte na zadku a hrajete na schovávanou.“
„Každou chvíli bych tam teď někoho poslal,“ řekl Blackie, aniž by působil nějak ustrašené. A skutečně, sytý příjemně posazený hlas jeho šéfa nebyl nijak rozzlobený. Vybuchoval a jiskřil jen z přemíry energie a sám si v tom liboval výborně se to k němu hodilo.
„Jo, já vím uklízeli jste tu dole, viď. Tak dobře, Quilley, běž nahoru a hlídej dům zepředu i zezadu. Nemusíš se moc honit, jenom aby ti zkrátka nic venku neuniklo.“
,A může se tam trochu porozhlídnout i vevnitř,“ řekl Blackie. „Protože tady v pokoji to není, a ani v kuchyni nebo v komoře. A tihle dva se tváří jako neviňátka.“
„Musí to tu někde být. To je jisté. Jdi do toho malého předního pokoje, Skinnere, a pořádné to tam prohledej, a pak jdi nahoru za Quilleym. Pokud tam do té doby dojde,“ dodal a zkoumavě si postřeleného změřil; ten se s bolestí namáhavě táhl přes pokoj ke schodům. „Je to hrůza, jak stárnou a ztrácejí na síle,“ řekl Fleet v zamyšlení lítostivě, jako zkušený farmář, kterého mrzí, že bude muset nechat utratit vysloužilého koně. A stáhl si elegantní řidičské rukavice z kůže barvy holubicí šedi a pohodil je na stůl vedle věcí, které vyndali Lukovi z kapes.
„Tohle měl u sebe?“ Zadumaně se jimi prohraboval. „Klíče. několikerý. Od bytu. od chaty. od auta. od kufru? Ten bude asi nahoře. nebo ho někam schoval?“
„Ne, je nahoře. Neměli čas s sebou nic brát, začali utíkat, jakmile nás zaslechli. Zezadu od domu vede stezka k moři, a tam dole je taky loděnice. Zamčená. To bude asi klíč odtamtud. Měl ho v kapse kabátu, u pistole. A tenhle je od zadního vchodu. Ten se nám podařilo otevřít lehko ale přední zámek jsme museli rozbít.“
„A od čeho je tenhle?“
Vtom se zeshora nad schody ozval Quilleyho hlas, celý stažený úzkostí, jak se snažil zavděčit, a dutě se odrazil od stěn: „Šéfe, tady nahoře je jeden pokoj zamčený.“ Doufal, že tam třeba něco objeví. Zamčené dveře vypadají přece slibně.
„To bude ono,“ řekl Fleet potěšené. „Máme tu klíč, který bude nejspíš od něj,“ zavolal nahoru. „Skinnere, skoč tam s ním a podívejte se, co je vevnitř. A taky se hned podívejte do toho kufru.“
Skinner k němu volným krokem došel a vypadal vesele jako vždycky. Začínalo se zdát, že to je veselí šílence.
„A teď,“ řekl Fleet a oprášil si ruce, „si vy dva pěkně sednete třeba támhle, kde na vás dobře uvidíme, a můžeme si konečně trochu popovídat.“
Popadl židli a na jedné noze ji otočil opěradlem dopředu tak, aby stála proti proutěné pohovce, na kterou Con zase usadil oba zajatce. Lehké cípy svrchníku zavířily jako křídla. Fleet se na židli obkročmo posadil a skrčenýma rukama se pohodlně opřel o opěradlo.
„Tak půjdeme rovnou k věci jak to dělám vždycky. Kde jsou ty peníze?“
„Jaké peníze?“ zeptal se Luke s kamennou tváří. „Nic o žádných penězích nevím.“
„Peníze, které Pippa Gallierová přinesla v sobotu večer k tobě domů. Já jsem rozumný člověk, rád ti pomůžu, aby sis vzpomněl.“
„Pippa Gallierová ke mne v sobotu večer žádné peníze nepřinesla,“ řekl Luke. „Jste na špatné adrese.“
„Kamaráde, v pátek večer to rozhodně nebylo, to vím zase já ale o datum mi nejde. Přinesla je. Odjížděla, a ty jsi jí dělal řidiče. Klidně mi můžeš rovnou říct, co jsi s těmi penězi udělal, protože já na to nakonec stejně přijdu.“
„Povídám, že ke mně nikdy žádné peníze nepřinesla.“
„Vykládáš pohádky, kamaráde ale jen tak dál. Já mám času dost.“
Ačkoliv ji nikdo nevyzval, Bunty promluvila tvrdým a nezúčastněným hlasem: „To si myslíte. Ale nevíte, že už před vámi tu byla policie. Dneska ráno. Podařilo se mi je odsud dostat, ale ta historka, co jsem jim namluvila, jim moc dlouho nevydrží. Odhaduj u, že budou každou chvíli zpátky. Vlastně si říkám, že už tu měli být. Snad si nemyslíte, že mu to tady patří, viďte?“ Fleet pootočil hlavou jenom tolik, aby na ni dobře viděl, a poprvé jí věnoval plně svou pozornost. Seděla tam s upřeným kamenným výrazem a přejížděla si prstem po zatrženém nehtu, ale když ji Fleet tak hypnotizoval, zvedla k němu svůj oříškově hnědý pohled a stejně pozorně a nehnutě ho opětovala.
„Víš co, holčičko,“ řekl Fleet, „zjišťuju, že se na tebe docela hezky kouká ale lhaní ti tedy nejde.“
„Tak to bude aspoň větší zábava,“ odtušila Bunty klidně, „protože já nelžu. Ale co jsem chtěla říct, už jsem řekla. Jenom si pak nestěžujte, že jsem vás nevarovala.“
Důležité bylo, aby nikomu z těch lidí v pokoji nedošlo, jak jednoduše by z ní dostali odpověď, kdyby začali mučit Luka, nebo z Luka, kdyby začali mučit ji. Dokonce si i chvilku pohrávala s myšlenkou, že by mohla hrát otrávenou ženskou, kterou Luke sbalil někde v hospodě, a mluvit přisprostle a hrubým hlasem, ale věděla, že by to asi pořádně neuměla. A teď ještě navíc pochopila, že taková společnice by Fleeta nejspíš vůbec neudivila, kdežto její asi překvapivější přítomnost ho přece jen trochu vykolejila. A celou dobu napínala uši, aby slyšela, co se děje nahoře. Možná nejdřív prohledávají Lukův kufr, to je jednodušší. Ale teď už to nemůže trvat dlouho a musejí to objevit. Nervy měla napjaté a čekala.
„A kde,“ zeptal se Fleet zvědavě, „tě vlastně našel? Určitě mu to nemohlo trvat moc dlouho. Nečekal bych, že vystartuje tak rychle.“
„Sbalil jsem ji v jedné hospodě,“ řekl Luke drsným hlasem. „Ale měl jsem ji tam radši nechat.“
Ta slova jasně potvrzovala, že pochopil její záměr, takže se teď snažil vzbudit dojem lhostejnosti, přecházející už pomalu do otrávenosti. A je štěstí, že až dosud vlastně říkal pořád pravdu, pomyslela si Bunty, protože příliš nevěřila, že Luke umí dobře lhát.
A právě v té chvíli ti dva nahoře odemkli dveře od ložnice pro hosty a vešli dovnitř, aby tam objevili ten střežený poklad.
Výkřik, který se rozlehl dutě nad schody, zněl skoro jako jekot, krátký, vyděšený a nad očekávám burcující. Fleet vyskočil a nahrbil se jako kočka s chlupy naježenými před skokem, přičemž od sebe přes místnost silou odstrčil židli. Blackie se vmžiku otočil, aby stál čelem k východu, a v ruce držel revolver. Con držel namířenou zbraň celou dobu, ale i na jeho kamenné tváři se objevilo znepokojení. Bylo to poprvé, kdy zavládl zmatek, ale zrovna se toho nedalo využít. Mezi zajatci a dveřmi byli hned tři muži, a další dva sbíhali o překot po schodech, aby byly síly ještě méně vyrovnány. Lukovy napjaté svaly úplně bolely touhou vystartovat ke dveřím, ale bylo mu jasné, že by to nemělo cenu. Docílil by jedině toho, že by je oba zastřelili.
„Pro boha živého,“ vybuchl Fleet vztekle. „Co se vám stalo?“
Ve dveřích se objevil Skinner, oči i ústa dokořán, a za ním kulhal roztřesený Quilley.
„V tom pokoji, v tom zamčeném. víte, co tam je, šéfe? Ona ta Gallierovic holka! Přivez ji sem s sebou! Leží tam na posteli!“
Fleet spráskl velké pěstěné ruce, což vydalo zvuk skoro jako výstřel, a pobaveně, překvapeně a vítězoslavně se uchechtl.
„A její věci? Je tu i její kufr?“
„Je, šéfe.“ Blackie ukázal do kouta, kde stál kufr přiražený ke zdi. „Má tu i kabelku, leží támhle na knihovně. Těma jsme začali, ale nic v nich není. No, to jsme koneckonců ve.“ Konec věty ještě stihl včas spolknout. „Ale nikdy by mě nenapadlo, zeji poveze s sebou až sem nahoru. Myslel jsem, že už sejí dávno někde zbavil.“
Fleet k nim zase přešel přes místnost jako spokojený namyšlený kocour, dělal dlouhé kroky, a pak se doširoka rozkročil před svými zajatci a naklonil se k nim s dobrosrdečným úsměvem.
„Tak vy o mých penězích nic nevíte, co? A vsadil bych se, že nevíte nic ani o té dívce nahoře, nemám pravdu? Ona tam asi přiletěla! A co se týče těch policistů, kteří se tu ráno stavovali, ti vám ji asi laskavě pomohli vynést nahoru, ne? Aspoň už teď víme, na čem jsme.“
Přitáhl si zpátky odhozenou židli, jednou rukou si ji otočil a zase se na ni obkročmo posadil; tvářil se navýsost spokojeně. A potíž byla, že Bunty za živý svět nedokázala odhadnout, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. V té neuvěřitelné lebce se odehrávalo něco podivného a nepěkného, něco, z čeho měl mít užitek jen on sám, něco, co souviselo s tím tělem nahoře, ale jeho svobodu to nijak neohrožovalo. On zatím otevřeně nic nepřiznal, jenom to, že hledá ty peníze. A ani to, jak se párkrát přeřekli ostatní, nic moc neznamenalo, a on o tom každopádně, uvědomila si s radostí, nevěděl, takže ať plánoval cokoliv, nebral ta jejich prořeknutí v úvahu. Měl vyloženě radost, že tu v domě Pippa je, něco ho díky tomu napadlo, něco, co mu umožní klidný a pokojný odchod ze scény. Bunty si hrozně přála přijít tomu na kloub.
„Takže ty jsi ji sem přivezl, se všemi jejími věcmi, a u tebe doma není tedy po ničem ani stopy. Ale tys za to vpodstatě nemohl, kamaráde, ani za to, že s sebou přinesla ty peníze. Tak kde byly? V kufru je neměla, to vím. Tam jsem se díval, dokud jsi byl ještě v bezvědomí. hned potom, cos ji zastřelil.“
I jeho hlas připomínal kočku, vlnil se jako samet, plynul hladce a obratně manévroval větami, a náhle udeřil, jako lovící kocour. Ale pracka s drápy se zasekla ještě hlouběji, než by byl čekal. Až do té chvíle žádnému z jeho posluchačů nedocházelo, že si třeba nemusí být jistý, kolik toho Luke o událostech sobotní noci ví a nakolik se cítí vinen. Ale stačí jedno postrčeni správným směrem a hned se to dozví. A pokud zajatec zareaguje, jak potřebují, dodá jim to do ruky další trumf.
Luke zavřel oči a zakryl si tvář dlaněmi. Ani se nepokusil cokoliv mu vyvracet. Bunty zadržela dech a snažila se mu dodávat sílu.
„Takže předpokládám, že peníze byly v jediném místě, ke kterému jsem neměl přístup. V autě.“
„V autě nic není,“ prohlásil Blackie. „Skinner ho obrátil vzhůru nohama.“
„Teď už tam nic není. Ale předtím tam ty peníze byly určitě. Musely tam být. Všude jinde jsme se dívali. Takže tys je našel, kamaráde, a snažil ses ze všech sil s nimi co nejrychleji zmizet, nemám pravdu? Koneckonců ti nic jiného než útěk nezbývalo za chvíli po tobě vyhlásí pátrání pro vraždu. Tak radši utéct s takovým bonusem, než bez něj. Víš co? Je mi tě vlastně docela líto. Byla to pěkná děvka, jen co je pravda. Nejdřív tě začala podvádět se mnou, a pak chtěla podvést mě a ujet s penězi, které jsem jí svěřil. Dals jí, co si zatoužila. Kdybys to neudělal ty, udělal by to určitě někdo jiný. Řeknu ti na rovinu, že když jsem zjistil, že mi s těmi penězi utekla, měl jsem sto chutí ji zabít sám, kdybys už to ty neudělal za mě.“
„Byl jsem opilý,“ promluvil Luke v obraně zpoza rukou. Tmavé vlasy se mu svezly do čela a částečně mu pomohly zakrýt tvář. Mluvil vysokým přerývaným hlasem. Tak nějak by mluvil obyčejný neškodný mladík, který se celý den snaží uniknout strašlivému vědomí, že je vrah. „Ani jsem o tom nevěděl,“ řekl vzlykavě. „Vytáhla tu pistoli na mě. byl jsem šílený vzteky.“
„Já vím! Koledovala si o to. Vždyť já tě za to nechci udávat.“
Teď mluvíš pravdu, pomyslela si Bunty; napadlo tě totiž něco ještě lepšího. Kéž bych tak věděla co! Kéž by to tak věděl Luke! Kéž bychom věděli, kolik z té jejich hádky jsi slyšel!
Luke se po něm nevěřícně podíval zpoza opony rozcuchaných vlasů. Ten skoro obr se nad ním skláněl jako strašidelná hora a tvář měl ve stínu.
„Co jsi měl v plánu ty a ta dáma? Říkali mi, že je tu nějaká loď bylo to ono? Chtěl si odtud dojet na kontinent?“
„Ano, to se dá to by se bylo dalo,“ opravil se Luke trpce, „pokud byste za námi neposlal tu svou partu.“
„A Pippa? Ta si měla na půl cesty vystoupit, předpokládám.“
Hlava s tmavými vlasy se opět sklonila, štíhlé ruce se zvedly a unaveně přejely po propadlých tvářích. „Ano,“ ozval se téměř neslyšný hlas.
„Podívej,“ pronesl Fleet uvážlivě, „já nejsem polda. Nic proti tobě nemám. Proč bych měl? Zachovala se k nám oběma hnusně, já v tom s tebou soucítím. Nic nám nebrání, abychom spolu neuzavřeli obchod.“
Svým způsobem to byl výborný herec. Když se člověk na něho díval, jak tam tak sedí a v drsné tváři má klidný a chápající výraz, málem by mu věřil, že mluví upřímně. Uměl druhého téměř zhypnotizovat, i když člověk věděl, že lže prostě jenom tím, jaká z něj vyzařovala síla. A bylo zvláštní, že v Bunty zároveň vyvolal i pocit přesně opačný, a na to ani ona sama nebyla připravená. Až do této chvíle si jen tak říkala, že tenhle člověk Pippu nejspíš zabil vlastníma rukama; ale teď už si tím byla jistá. Neudělal to nikdo z jeho lidí, dokonce ani Con s těma chladnýma neproniknutelnýma očima udělal to sám Fleet.
Luke zvedl hlavu a zkoumavě si tu tvář před sebou měřil; někde hluboko v pozorných zorničkách mu začala svítat jiskřička naděje a odvahy.
„Co tím myslíte?“ zeptal se opatrně.
„Jen co říkám. Jestli máš v úmyslu s tou dámou vyrazit do Holandska nebo bůhví kam, co je mi po tom? Já neřeknu ani popel. Jenom si s sebou nesmíte vzít mé peníze! Dostanete svobodu, jenom ty peníze ne. Řekneš mi, kam jsi ten balíček schoval, a jakmile ho budu mít v ruce, mizíme odsud a vy můžete vyrazit na moře tak rychle, jak bude libo.“ Nahnul se ještě víc dopředu a usmíval se jako vlk rty mu vystupovaly, protože za nimi byly velké a silné zuby. „Ale pokud se nebudeš chovat jako rozumný chlapec a peníze nám nevrátíš, tak tě udám. A přece je lepší být na svobodě, i když bez peněz, než nemít ani jedno. Dobře si to rozmysli!“
„A jak mám vědět,“ zeptal se Luke s rostoucím sebevědomím, ale pořád ještě trochu nedůvěřivě, „že náš obchod dodrží té? Jak mám vědět, že neshrábnete peníze a pak na nás nepoštvete policii?“
„Proč bych to dělal? Co bych z toho měl? Přišel jsem si sem pro ty peníze, nic jiného mě nezajímá. A snad ti ani nemusím říkat, viď, že nijak zvlášť nestojím o to, abych na sebe policii zbytečně upozorňoval, pokud tedy nebudu muset. To už bych se musel chtít někomu pořádně pomstít, abych takové riziko podstoupil. Ale jakmile budu mít své peníze zpátky, za co bych se měl komu mstít? Jenom nezapomínej, že jestli mě podtrhneš, umím být pořádně zlý a mstivý.“
Náhle lehce vstal, křepče vykročil, jak to spousta svalnatých lidí umí, jediným pohybem vrátil židli ke stolu a přešel na druhý konec místnosti.
„Vyber si, kamaráde. Je to na tobě.“
V nastalém tichu sešel dolů po schodech Skinner, který mezitím skončil nahoře s prohlídkou. Roztáhl prázdné ruce a pokrčil rameny. „Nikde nic. Nechal jsem tam Quilleyho na hlídce, ale venku je ticho po pěšině a tma jak v pytli. Jak to jde tady?“
Pohlédl z Fleeta na Blackieho, který se soustředěním celý mračil, jak se snažil sledovat složité myšlenkové pochody svého šéfa, a z Blackieho na Cona, který už ten marný boj s myšlením před pár minutami vzdal, protože to u něj stejně nemělo cenu, a teď z něj byl pouhý stroj, který umí na rozkaz mířit pistolí. Nikdo z nich nechápal, jakto že už dávno nezačal pořádný výslech. Ale nějaký důvod jistě existuje.
Nějaký důvod jisté existuje, a určitě to nebude to, že by měl Fleet nějaké výčitky nebo skrupule. I když bylo přece jenom možné, že chce opravdu co nejrychleji odtud, jakmile bude mít peníze v rukou, přesně jak říkal, a že bude radši, když nebude muset z Luka tu požadovanou informaci vymlátit, ale raději ji z něj vymámí pomocí téhle lsti. Ale Bunty tomu stejně pořád nějak nemohla uvěřit. Na to byl Fleet moc zvrhlý, a ještě navíc se ve své zvrhlosti vyžíval. V hloubi duše se mu cosi odehrávalo, někde pod tou zdánlivou rozumností. Nestál náhodou o to, z nějakého důvodu, který znal jen on sám, aby na Lukovi nebyly patrný žádné stopy násilí? Ale proč?
„Pst!“ okřikl ho Fleet. „Tady náš mladý přítel se právě rozhoduje. A doufám, že se rozhodne rozumně.“
„Moc na výběr nemám, co?“ řekl Luke nahlas, a svým způsobem se jeho chování stalo dokonalým protějškem Fleetova vystupování; Bunty to cítila, i když to nedokázala nijak definovat. Byla to dokonalá směs nervozity, pochyb a rostoucí jistoty. Za celou dobu se na ni ani jednou nepodíval, a ona chápala, že se toho neodvažuje, že kdyby to udělal, ten pohled by ho prozradil a nepřítel už by mu nevěřil, že se míní ze strachu před policií peněz vzdát.
„Alternativa to přece je,“ řekl Fleet s úsměvem, ve kterém se objevila i stopa soustrasti. „Buď mi dáš ty peníze a já té pustím na svobodu, nebo strávíš čtrnáct či kolik let ve vězení a budeš myslet na peníze, ke kterým nemůžeš. Milion by ti za to možná stál, ale tahle částka ne alespoň podle mého. Ale je to na tobě.“
„Ani podle mě to za to nestojí.“ Olízl si suché rty a těžce polkl, jako by byl už značně nahlodaný, ale ještě pořád váhal. „Tak dobře!“ řekl nakonec s povzdechem. „Já vám ty zatracené peníze dám.“
„To už je lepší,“ řekl Fleet povzbudivě. „Věděl jsem, že budeš rozumný. Tak kde jsou?“
Bunty neměla ani tušení, co Luke řekne. Nic nechápala, stejně jako Fleetovi muži. Mohla jenom čekat a dávat pozor, až jí Luke dá nějaké znamení, co má dělat nebo říkat.
„Mohl jste na to přijít, pokud byste se trochu zamyslel,“ řekl Luke jako poražený, který se ze všech sil snaží pro sebe vybojovat aspoň drobečky respektu. „Vy jste si myslel, že jsme to tu nechali, když jsme odsud tak vyběhli a utíkali k moři? Už jsme to tam dole měli samozřejmě nachystané a jenom jsme čekali, až se setmí, abychom odsud vyklouzli pokud možno nepozorovaně.“
„Ach tak!“ vydechl Fleet a na chvíli se nad tím v tichosti zamyslel; přitom si přimhouřenýma očima měřil Lukovu tvář. Znělo to dost věrohodně a pravděpodobně rozhodně se to musí prověřit. „Tak pokračuj, je to zajímavé. Proč jste nevyrazili, hned jak jste sem dojeli?“
„Protože už bylo skoro ráno. Každý tady v okolí by tu loď poznal. Pokud by nás rovnou někdo nezastavil, s největší pravděpodobností by si všichni mysleli, že se sem Alportovi vrátili, a z místního obchodu by sem skoro určitě poslali poslíčka i když je neděle jestli nepotřebujem nějaké zásoby. Není tu telefon, sem lidé prostě zajdou. Alportovi jsou dobří zákazníci a každý je tu zná. Nestáli jsme o to, aby se tu kolem někdo motal a našel nás tu a v garáži naše auto. Připadalo nám, že bude bezpečnější počkat tu pěkně potichu celý den a vyrazit až po setmění.“
„Ale odnesli jste tam ty peníze napřed! Proč už jste si tam nevzali i zavazadla?“ zeptal se Fleet mazaně.
„Původně jsme chtěli. Ale byli jsme celou noc vzhůru, potřebovali jsme se vykoupat. já se musel oholit. Nečekali jsme, že budou nějaké potíže. Už jsem tady předtím jednou s majiteli téhle chaty byl a věděl jsem, že kdybych musel, dokázal bych jim nějak vysvětlit, že tady jsem jenom Pippu a peníze bych jim vysvětlit nemohl.“ Horečnatě si otřel čelo; to ani předstírat nemusel pot se mu na něm jen perlil, i na rty mu stékal a byl hořký jako pelyněk. „Co se Pippy týče, bylo ještě moc světlo, než abych ji mohl nést dolů k lodi a riskovat, že mě někdo uvidí, a stejně by se tam nedala nijak schovat, rozhodně o nic lépe, než tady. A nemělo cenu pokoušet se těla zbavit hned u břehu. Muselo to počkat do tmy. Ale s penězmi to bylo jiné takový plochý balíček, ten se schová vmžiku tak jsme to radši udělali hned.“
„Tak mě napadá,“ řekl Fleet zamyšleně, „že když mluvíme o těch zavazadlech, tady tvá přítelkyně, zdá se, vůbec žádné nemá, tedy kromě kabelky předpokládámli správně, že ta šedá kabelka je její. To vypadá trochu divně, nemyslíš, holčičko? To jsi vždycky tak skromná?“
„Nemám nic kromě kabelky,“ řekla Bunty záměrně s důrazem, „protože jsem přišla jen s kabelkou. Proč, to je moje věc. On o tom nic neví, a ani vám do toho nic není. Řekl vám, že mě sbalil v jedné hospodě. Co je vám na tom divného? A pokud víte něco o té slečně tam nahoře, víte také určitě, že ten její ohromný kufr je napěchovaný zbrusu novým oblečením. Sice mám možná o pár kilo navíc, ale jinak máme vpodstatě stejnou velikost. Nějak bych s tím vystačila.“
Sama okouzleně pozorovala tu postavu, kterou před ním vytvořila, jak se zvedá a pochoduje sice to není žádná typická barová květinka, ale žena na samé hranici středního věku, žena, která se zničehonic vzbouřila, pohlédla za sebe a zrekapitulovala vlastní život. A nakolik byla ta postava koneckonců vzdálena od pravdy? Ještě před čtyřiadvaceti hodinami by jí takovýhle obrázek byl podobný jako odraz v zrcadle. Teď už ale bylo nad slunce jasnější, že ona a tahle imaginární bytost jsou na úplně opačných pólech a nikdy se, ani zázrakem, nemohou protnout. Fleet si ji s lehkou zvědavostí celou prohlédl a pak pohled zase odvrátil. Jemu ten portrét, který před ním vykreslila, připadal dostatečně věrohodný, nebo mu to bylo natolik jedno, že se rozhodl víc se v tom nevrtat.
„Takže jste si přichystali peníze,“ promluvil zas a pozoroval přitom Luka, „pěkně přímo do lodi.“
„Neřekl jsem, že jsme je dali do lodi.“ To by bylo moc jednoduché. Na to by stačil jediný muž, a celou loď by měl prohledanou za deset minut Luke odsud potřeboval dostat aspoň dva. „Už svítalo, nemohli jsme si dovolit motat se moc blízko loděnice a odemykat to tam. Pěkně jsme ty peníze zabalili do nepromokavého plátna a do igelitového sáčku, přivázali na vlasec a spustili jsme je u mola do vody. Na straně do moře je kruh na kotvení, kus pod okrajem, v té kamenné stěně teď bude nejspíš pod vodou. Ale dá se tam docela dobře dosáhnout, když si člověk lehne na břicho a zaloví pod sebou. No, a konec toho vlasce je k tomu kruhu pevně přivázaný.“
Blackie Crow celý zbledl při šokující představě, jak se tam pod mořem na nylonovém špagátku houpá patnáct tisíc liber. Dokonce i Fleetovo husté obočí vylétlo tak vysoko, kam až mu to ta neadrtálská lebka umožňovala.
„Pro tvé vlastní dobro doufám, žes to opravdu přivázal pevně,“ pronesl výhružně. „Jak to, to jste to tedy zatížili?“
Luke přikývl: „Dost na to, aby to zůstalo pod vodou.“ Vstal, pomalu a opatrně, aby sice nevyprovokoval Conův zběsilý ukazováček na spoušti, ale zase dost pohotově, aby dokázal svou ochotu jim vyjít vstříc. „Půjdu s nějakým vaším mužem dolů a ukážu mu to,“ řekl co nejklidnějším hlasem, aby to snad nevyznělo příliš dychtivě.
„No tak počkat, ne zas tak rychle.“ Fleet na něho mávl, aby se zase posadil, ale Luke, ačkoliv nevykročil dál, zůstal zatím stát. „Jak mám vědět, že nejsi náhodou pokořitel lamanšského kanálu? Zatímco bude tady někdo z chlapců šátrat po vlasci, ty se nám vrhneš do vln. Nebo mu naopak sám pomůžeš do vody. A my tu budem pořád čekat na peníze jako jelimánci. Kdepak, kamaráde, nic nám ukazovat nepůjdeš ty nám to hezky nakreslíš. Jinak už bychom tě totiž taky nemuseli nikdy vidět.“
Luke hodil hlavou po Bunty. „Měli byste přece ji, ne?“ řekl domlouvavě; ale slabý oportunistický záblesk v oku se mu ne podařilo úplně skrýt. „Myslíte, že bych jí něco takového mohl udělat?“
„Pokud se ptáš na můj názor, tak upřímně řečeno soudím, že ano. Nejsem si úplně jist, že ti tady na dámě zase tolik záleží. Ne ne, ty tu pěkně zůstaneš.“
„Ale jednomu člověku se to bude hledat dost těžko,“ řekl Luke upřímně. „Teď tam bude tma jako v pytli; bude potřebovat někoho, kdo mu bude svítit a kdo ho podrží, až se bude naklánět do té vody. Ten kruh může být teď tak čtyřicet čísel pod vodou, a tam u těch skal je dost silný proud. Mohl byste přijít o člověka i o peníze.“
Fleet se zarazil. „Víš co, kamaráde? Myslím, že si tak trochu vymýšlíš. Zdá se, že tys to tam přivázal bez jakýchkoliv obtíží.“
„Taky že ano! Byl už skoro den a velký odliv, a já to tu navíc znám. Ale pro někoho, kdo je tu poprvé, je to něco úplně jiného. Radši mě nechte jít s nimi. Jestli chcete, sám tam pro ty peníze sáhnu.“
Nabízel to s takovou zřejmou naléhavostí a leskem v očích, protože si byl jistý, že teď už mu to určitě nedovolí a že na tu veselou procházku dostane z domu dva muže. Jednou šlehl rychle pohledem směrem k Bunty; a ona mu rozuměla, byla mu stále v patách, hned za ním a celá napjatá.
Fleet se konečně rozmyslel. Mohla to být pravda, a nebude trvat ani čtvrt hodinky, než se to prověří.
„Pojď sem ke stolu. Nakresli mi mapku, a dej si záležet. Pěkně směr a vzdálenost od úpatí té cesty, co o ní mluvíš, a kde jsou ty peníze prostě všechno.“ Díval se, jak Luke štrachá v horní zásuvce a hledá tužku a papír, jak odtrhává vrchní list poznámkového bloku a bez zaváhání začíná kreslit molo a cestičku, která k němu od skalisek vede pod správným úhlem. Fleet se spokojeně otočil ke Skinnerovi, který se opíral o zeď u dveří, jako by ji ramenem podpíral. „Půjdeš dolů a vylovíš ten balíček. Vezmi s sebou Cona. A pro každý případ mi tu nech tu pistoli.“
Jednu chvíli se natočil k Lukovi zády a jeho rozložitá postava ostatním zastínila jednu část stolu. Luke mohl aspoň chvilku něco dělat, aniž by ho kdokoliv viděl. Kousek od pravé ruky mu ležel velký hladký žulový oblázek, krásný, protkaný barevnými žilkami, který jeho přítel Reggie používal jako těžítko. Sevřel kolem kamene ruku a přitáhl ho k sobě, a pak ho rychle vsunul do kapsy kabátu. Než se k němu Fleet otočil zpátky, už zase psal do mapy odhady vzdáleností, a pak mapku Fleetovi podával a přitom mu mimoděk předvedl své nevinné prázdné ruce.
„Tady to je. Křížek značí místo, kde je zakopán ten poklad.“
Zatímco si mapku prohlíželi, zůstával stát na svém místě. Nebylo to tam špatné, pokud by ho tam nechali. Znamenalo by to, že až by nadešla jeho chvíle, odlákal by ty dva ozbrojené muže do téhle části pokoje a Bunty by měla volnou cestu ke dveřím. A ten postřelený muž nahoře, který úzkostlivě a slyšitelně přecházel z předního pokoje dozadu a zase zpátky, by určitě nestihl seběhnout dolů, aby jí v útěku zabránil.
„Vypadá to docela jednoduše,“ prohlásil Skinner a snažil si obrázek co nejlépe zapamatovat. „Cone, možná bys měl z auta přinést tu velkou baterku; tahle už pomalu končí.“
Když Con zrovna nedržel pistoli, nevěděl co s rukama a byl očividně nesvůj. Jedině váha a pevnost zbraně je dokázala zklidnit. Teď se ale celé třásly. Možná, že už jel v nějakých tvrdých drogách, možná k nim byl teprve na půl cesty a zkoušel LSD. I Fleet si ho pozorně měřil, když mladík vycházel z místnosti prohlížel si ho zcela chladně a očividně počítal jeho pro a proti. Je pravděpodobné, že Con jako Fleetův zaměstnanec moc dlouho nevydrží, ale zatím ještě na obtíž být nezačal.
Luke napnul uši, aby slyšel, jak Con při odchodu otvírá a zavírá dveře, a jak je pak zas otvírá a zavírá, když už se vrací. Když vešel, v ruce držel velkou baterku potaženou gumou. Západka na vchodových dveřích za ním slyšitelně cvakla a on se vzápětí objevil ve dveřích obývacího pokoje. Zámek byl rozbitý, i když západka ještě fungovala cesta ven byla otevřená.
„A kdo,“ zeptal se Fleet náhle a zase se usadil na židli, „má tu druhou zbraň tu jeho?“
Skinner se otočil už téměř v kuchyňských dveřích. „Já ji mám. Chcete ji?“
„Ano, dej ji sem.“ Fleet položil první pistoli na roh stolu těsně vedle sebe a vzal do ruky Pippina liliputa. Nebylo pochyb o tom, zejí ho opatřil on ještě v začátcích, kdy jí aspoň trochu věřil. „To je všechno. Jděte, a koukejte to najít.“
Pak tedy zbyli v místnosti čtyři. Slyšeli, jak se kroky těch dvou vzdalují přes kuchyň, slyšeli, jak se otvírá a zavírá zadní vchod, pak k nim ještě chvilinku zaléhaly kroky na prvních pár schodech cestičky k moři. Bunty seděla vzpřímená a napjatá a upřeně sledovala Fleeta. Luke tiše otočil židli u stolu a posadil se na ni. Nikdo mu neporučil, aby se vrátil do rohu na pohovku k Bunty. Aspoň tolik zatím získali. Teď už jsou dvě místa, kam budou muset jejich nepřátelé případně mířit a střílet, ne jen jedno.
Fleet vytáhl z kapsy pár papírových kapesníčků a začal liliputa líně leštit, přičemž se jeho ruce pohybovaly téměř nepřítomně a automaticky jako by si tou činností chtěl ukrátit čas, kdy musí čekat. Přes pokoj si Luka pozorně prohlížel s nezúčastněností matematika, který má vyřešit nějaký běžný příklad.
Nebo to byl spíš pohled zkušeného majitele pohřebního ústavu, který bere svému klientovi míru na rakev?
Bunty jeho mrštné prsty několik vteřin pozorovala, když vtom jí smysl jejich pohybů náhle došel a všechno to začalo dávat hrozivý smysl. Srdce se v ní na chvíli zastavilo, když si uvědomila, jak se věci mají. Náhle pochopila, co se tomu muži před ní celou dobu odehrává v té zvrhlé lebce, už chápala, co to je za obchod, který Fleet svým zajatcům nabízí, a proč chce, aby Luke neměl žádná zranění ani pohmožděniny. Jakmile totiž bude mít v ruce peníze, všichni to tam zabalí a co nejrychleji odtamtud zmizí, to ano. Ale ještě předtím tu zinscenují další podařenou scénku, kterou tu policie najde, až sem konečně dorazí. Ale tentokrát už to provedou pořádně. V prvním patře zavražděná dívka, o které nakonec zjistí, že byla z Comerbournu; v garáži auto, po kterém midshirská policie celý den usilovně pátrala; a dole v obývacím pokoji další oběť, nějaká žena, kterou ten vrah sebral někde po cestě nejspíš s úmyslem, že s ní uteče za hranice, až na to, že nakonec ztratil všechnu naději a zastřelil ji, a úplně nakonec prohnal hlavou kulku i sobě a zemřel vedle ní. Odborníci lehko dokáží, že všechny tři usmrtila tatáž zbraň, a bude to zbraň, kterou bude mrtvý Luke Tennant svírat v ruce. Nebudou na ní ničí otisky, jen jeho. Ty šikovné prsty s papírovými kapesníčky se o to právě starají. Fascinovaně je sledovala. Fleet už skončil s hlavní, právě doleštil i rukojeť, teď přejel po očku kolem spouště, a teď si vzal další kapesníček a čistil místo kolem pojistky.
Už zbývala jenom spoušť. Tu nemělo pochopitelně cenu teď čistit; ta přijde na řadu až poté.
KAPITOLA XII
Takže už věděla, jak si oni dva stojí, ať už to věděl i Luke nebo ne, a tudíž chápala, že nemají co ztratit. Má možná tak dvě minuty, aby se rozhodla. Pokud se Luke o něco pokusí, mám začít utíkat, nebo ne? Teď už je jiná situace teď už půjde o život, ať se zachovám jakkoliv. Existuje naděje, že se nám podaří dostat odtud oběma? Nad tím zauvažovala s chladnou hlavou člověka, který už si smrt jednou prožil a tedy se její blízkosti neděsí a sama si nezúčastněně přiznala, že odpověď zní ne. A pokud začnu utíkat, mám aspoň nějakou naději, že se mi podaří zmizet? Ano, řekla bych, že ano. Ale mám vůbec nějakou naději, že se mi podaří dostat na policii nebo k nějakým dostatečně spolehlivým lidem a přivést je sem včas, abychom zachránili Luka? Nad tím se sice zarazila, ale nakonec došla k závěru, že to je sice nejisté, ale podařit se to může. Kdyby jim jedna oběť utekla, kdyby byl na svobodě takový důležitý svědek, který by je mohl identifikovat, možná by se toho plánu raději vzdali a koukali by co nejrychleji zmizet, Luka by nechali naživu a spokojili by se s tím, co mají.
Mám se tedy pokusit utéct? Ano, odpověděla si nakonec, zkusím to. Když se to vezme kolem a kolem, je to ta nejrozumnější věc, kterou mohu pro nás oba udělat.
Ve Fleetově plánu byly samozřejmě i zádrhele, ale on o všech pochopitelně nemohl vědět, a i kdyby ano, nejspíš by to bral jako nezbytné riziko. Tak zaprvé tu byl ten rozbitý zámek u vchodových dveří. Asi počítal s tím, že to se připíše Lukovi, který se sem na útěku vloupal; nevěděl, že tu byla skrýš na klíč a že Luke ji znal a nepotřeboval se dovnitř vloupávat. Alportovi by tohle určitě dosvědčili, a třeba by tenhle detail uvízl ve skotské kebuli nějakého zdejšího policisty jako otruba v ovesné kaši a nedal by mu pokoj. Věděla, že Georgeovi by to v hlavě rozhodně vrtalo. Když už by se ta pravděpodobnost jednou objevila, hledal by další stopy po možné třetí osobě na scéně. Je velice těžké dokonale se vymazat z nějakého prostředí, ve kterém jste někdy pobývali; otisk vaší přítomnosti a vašich činů tam stále zůstává, byť jako nejasný obrys, a nedá se nikdy úplně zahladit.
Na zlomek vteřiny zauvažovala, jestli by nemělo cenu Fleeta upozornit na všechny ty nesrovnalosti, které se mu do plánu nepodaří zapasovat. Ale k ničemu by to nebylo; ani sám nečekal, že to bude stoprocentní, možná by ho to dokonce ani nebavilo, kdyby přitom trochu neriskoval. Rozhodně by ho to tedy od jeho plánu neodradilo. Ne, s tím se nedá nic dělat. Jediné, co může udělat, je čekat na vhodnou příležitost, až se nějaká naskytne, a pak se rozběhnout ke dveřím a mezi stromy.
A teď už to musí udělat každou chvíli. Za těch zhruba dvacet vteřin, i když jí to připadalo jako celá věčnost, promyslela veškeré alternativy, které ji napadly. Teď se ale vzbouřila proti tomu tichu. V tomhle klidném mrtvém vzduchu by se snad ani nic stát nemohlo. Když se v něm pohne závan větru, možná to bude působit nadějněji.
„Mohla bych laskavě dostat svou kabelku?“ zeptala se kysele a jasnýma očima se tvrdě a klidně zadívala na Fleeta. „Uhodl jste, moje je ta šedivá. Vaši lidé z ní při prohlídce vyndali všechno kromě podšívky, takže se nemusíte bát, že v ní mám bombu.“
Člověku to rozváže jazyk, když ví, že ať řekne cokoliv, nic to na ničem nezmění, že když bude ďáblu lichotit, stejně mu to nijak nepomůže ďábel ho zničí stejně, i když ho bude do očí proklínat. Hluboko v ní, kam se ještě nikdy nepodívala, se cosi probouzelo, něco, co neměla v poklidném rodinném životě kdy poznat jakási zvláštní zuřivost, že tenhle chlap a jeho přisluhovači jsou si tak skálopevně a urážlivě jistí, že jsou na ně všichni krátcí, že kdo má pistoli, ten si může diktovat, že cizí život se dá obětovat stejně lehko jako šachová figurka, a že vlastníci těch podřadných životů půjdou na porážku klidně jako ovce jenom proto, že karty se obrátily proti nim. Pohlédla rychle na Luka, a ten na její pohled už čekal se žhnoucíma široce rozevřenýma očima. Krátce si jejich prostřednictvím promluvili a dokonale se shodli. Ani jeden z nich ještě nevěděl, kdo tu akci spustí; oba spoléhali na příležitost. Ale oba také věděli o své nejsilnější společné zbrani o své absolutní jednotnosti. Ať už začne kterýkoliv z nich, druhý ho bude okamžitě následovat. Důvěřovali si dokonale a beze zbytku, vsadili by na toho druhého vlastní život. A za to už skoro stálo umřít.
„Prohledals to pořádně?“ zeptal se Fleet líně a ani se neobtěžoval pohlédnout na Bunty, která ho oslovila, nebo na Blackieho, ke kterému mluvil sám.
„Jo, nic tam není, jenom takový ty ženský serepatičky.“
„Potřebuji kapesník,“ řekla Bunty. „Nemíním do něj vzlykat, kdybyste si snad myslel. Potřebuji se jenom vysmrkat. Je to tu nějak divně cítit. Je to zvláštní, protože se tu ten zápach objevil, až když jste přijeli vy.“
„Dej jí tu kabelku,“ řekl Fleet napůl znuděně, napůl pobaveně.
Ležela na knihovně, hned vedle toho krémového ruksaku, který s sebou tahala Pippa. Před knihovnou seděl na židli s vysokým opěradlem rozvalený Blackie, přičemž Bunty měl diagonálně po levici a Luka diagonálně po pravici. Zbraň pořád pohotově svíral v pravé ruce, ale levou měl volnou, a tou sáhl pro kabelku a hodil ji Bunty. Provedl to ale líně a schválně nešikovně, jako by to dělal na protest.
Byl to pohrdlivý hod, už sám o sobě urážlivý hodil kabelku úmyslně na půl cesty, aby se Bunty musela pro své věci shýbat na zem. Byla by kabelku mohla chytit, kdyby se naklonila dopředu a natáhla před sebe ruce. Ale ona seděla s napřímenými zády a pohrdavým výrazem, rty měla opovržlivě ohrnuté a ani se nepohnula, nechala kabelku s tichým žuchnutím a zachrastěním dámské výbavy vevnitř dopadnout na zem ani ne metr od nohou. Teď kabelka ležela na konci jednoho z nejkrásnějších koberců Louise Alportové, skandinávského výrobku s abstraktními vzory v tlumených barvách. Koberec byl dlouhý a na jeho druhém konci stála Fleetova noha v ručně šité botě a proutěné křeslo, ve kterém seděl vlastně se na něm vedle stolu právě líně pohupoval.
Podívala se na kabelku pod sebou s jemným přemýšlivým úsměvem a očima zkoumavě přelétla po celé délce koberce a zkoušela odhadnout vzdálenost ke dveřím a místo, které bylo v těch pěti metrech tak na půl cesty, což bylo zhruba u magnetofonu, na kterém stál mosazný svícen a nějaký masivní popelník. V očích sejí začalo zračit pobavené pohrdání.
„Vidím,“ promluvila, „že jsem ve společnosti džentlmenů. Takové zjištění člověka vždy potěší.“ A beze spěchu se naklonila a líně natáhla ruku po svém majetku.
Dělala pomalé pohyby, protože ji všichni upřeně sledovali, a také musela dát čas Lukovi, aby sám zkusil nějak je rozptýlit. A jako by mu své přání zašeptala přímo do ucha, poskytl jí přesně to, co potřebovala. Zničehonic totiž vstal ze židle, odstrčil ji ke stolu a dvěma ráznými kroky vystartoval směrem k Bunty, jako by už nemohl déle snést svou bezmocnost a jejich hrubiánství.
Jejich pohledy se okamžitě přenesly na něho. Fleet položil Pippinu zbraň na stůl u lokte a sebral z desky druhou pistoli s rychlostí a elegancí útočícího hada. Blackie se také obrátil k Lukovi a ukázal tak Bunty svůj štíhlý ostře řezaný profil; zbraní mířil Lukovi přímo na srdce. Bunty pronesla vysokým jasným hlasem: „Děkuji, to je dobré! Já si dokážu poradit sama!“
Sklonila se ze židle a natáhla po kabelce obě ruce. Ale neuchopila ji prsty pevně sevřela konec toho drahocenného dlouhého vlněného skandinávského koberce.
Škubla jím a vložila do toho pohybu celou svou duši i tělo, sílu i lásku. Koberec se dal po nablýskané dřevěné podlaze Louise Alportové do pohybu jako živý a vmžiku podtrhl zadní nohy křesílka, na kterém se Fleet houpal; opěradlo ho udeřilo do hlavy a pak se i se svým nájemníkem poroučelo s pořádnou ránou pozpátku k zemi.
Proutěné křeslo zaskřípělo jako papoušek, Fleeta to škubnutí vyhodilo po hlavě dozadu a lebka mu práskla o podlahu s nanejvýš uspokojivým zaduněním. Pozornost se zase jako kouzlem přenesla zpátky na Bunty a ze židle poplašeně vyskočil Blackie, který honem nevěděl, jestli má po Bunty skočit, nebo vystřelit, nebo chvátat na pomoc svému šéfovi. Na okamžik nikdo neměl čas, aby se staral o Luka, a i když to byl opravdu jen zlomek vteřiny, i to stačilo. Luke vytáhl z kapsy žulové těžítko a vší silou jím mrštil do lampy na stropě. Hrál ve školním mužstvu kriket, a i když nebyl nikdy moc rychlý, vědělo se, že hází s absolutní přesností.
Bunty, která se přestala čehokoliv bát, protože ji náhle posedla vlna válečnického zápalu, který musel mít kořeny někde hluboko u jejích předků, viděla následující události později ve vzpomínkách průzračně jasně, i když se odehrávaly tak rychle po sobě, že to bylo vpodstatě současně. Ze všeho nejdřív viděla Fleeta, ležícího na zádech, jak ale ještě pořád drží v ruce pistoli a veškerou zbývající sílu soustředí do ukazováčku na spoušti. V následující chvilce sama vyskočila na nohy a s rukama co nejdále před sebou si před tělem držela koberec. Alespoň na malou chviličku se za ním ukryla před oběma muži se zbraní, ale i ta chvilička jí stačila, aby se vrhla stranou a uhnula před výstřelem, který se určitě vzápětí ozve. První po ní vypálil Blackie, i když by byla sázela na Fleeta. Ale Fleet ji dokázal vždycky něčím překvapit. I když ležel na zádech, pro tu chvíli dezorientovaný a vyvedený z míry, i tak se dokázal v takovém okamžiku rozhodnout a vystřelil raději po Lukovi. Ty dva výstřely zněly jako ozvěna, ale i ve zlomku vteřiny mezi nimi udělala Bunty, která ani nevěděla, jestli je zraněná nebo ne, nádherně jednoduchou věc. Popadla koberec a celou jeho dusivou tíhu z vlny hodila na svíjející se postavu na podlaze. Fleetův výstřel, zacloněný švédskou modří a zelení, které se do toho bílooranžového pokoje tak pěkně hodily, prošel kobercem a nazdařbůh se zabořil někam do stropu.
A teprve v té chvíli dopadl Lukův oblázek na zářivku uprostřed stropu, tvrdě a přesně do místa, kde se sklo zanořovalo pod umělohmotný kryt. Nad hlavami se jim jako píseň rozezvučel vysoký tón, který lidské ucho téměř nedokázalo zachytit. Potom se u stropu modře a jasně zajiskřilo, jako by někde hned u nich uhodil blesk, a pak nastala tma jako o půlnoci a ozval se zvuk hustého deště, absolutní temnota narušovaná jen pronikavými nekončícími zvuky, jak na podlahu dopadal déšť skleněných střepů. Jemné skleněné štěpinky padaly do vlasů a očí a záhybů oblečení. A v téže chvíli zhasla v domě všechna světla. Ve tmě, ve které se mohl orientovat jen podle paměti, se Luke odrazil a mohutným skokem se vrhl na rub skandinávského koberce. Dopadl do míst, kde měl být podle očekávání Fleetův solar plexus ale žádná Fleetova součást nikdy nebyla tam, kde ji člověk čekal. Nic jiného tak velkého nemohlo být tak pohyblivé jako on. Fleet čekal, že na něho Luke zaútočí, a tak se odkulil pod stůl zpod té kvalitní dlouhovlasé vlny, kte rá ho hrozila téměř udusit. Pak se ale náhle ze svého úkrytu vymrštil, nahmatal Lukovu levou nohu a sevřel ji jako chapadlo chobotnice. Luke zvedl pravou nohu a vší silou dupl na zápěstí ruky, která ho svírala. Teď už neplatila žádná pravidla. Než se do toho pustil, ani nevěděl, jestli se vůbec umí prát. Naposledy to dělal někdy v deseti letech. Chtěl na Bunty zakřičet, aby utíkala, ale bál se, že tím na ni nepřítele upozorní a ten jí v tom na poslední chvíli zabrání. Určitě, určitě teď využije příležitosti a pokusí se o to, oč ji tak úpěnlivě prosil.
A Bunty to také měla původně v úmyslu; ale asi sebe sama moc dobře neznala, protože nakonec to všechno dopadlo úplné jinak. Vrhla se směrem ke dveřím a přitom se levou rukou lehce dotýkala zdi; nahmatala mosazný svícen stojící na magnetofonu. Byl oblý a šikovně jí zapadl do ruky. Pevně ho popadla a dokonce si dala záležet, aby se jí držel opravdu pohodlně. Měla pocit, jako by bylo dost času; bojovný záchvat, který ji ovládal, se rychlostí přizpůsobil okolnostem, takže se jí zdálo, že vše plyne pomalu a klidně a spád událostí že je dopředu daný, ona že na něj nemá vliv. Bez obtíží přešla zbývající metry ke dveřím, popadla kliku a otevřela je dokořán, až se dřevěné obklady otřásly, jak dveře uhodily do gumové zarážky vzadu. Ale když se potom rozběhla, bylo to jen proto, že už si oči začínaly zvykat na tmu a Bunty trochu viděla a rozběhla se zpátky do pokoje, k tomu beztvarému hemžení, které tam v příšeří tušila. Vůbec nad tím neuvažovala, vedly ji jen její kosti a krev. Bunty se zcela ztratila v poryvech svých instinktů, které nad ní ještě nikdy nezískaly takovou vládu a které už také nikdy nebudou takovou příležitost mít.
Fleetova dlouhá ruka se pod Lukovou nohou celá otřásla a ze země se ozvalo mručivé zaklení. Potom se Lukovi okolo kolen obmotala Fleetova pravá ruka, ve které byla pořád pistole, a stáhla Luka s žuchnutím na zem. Chvíle paniky už pominula a Fleet se rozhodl, že stále chce Luka pokud možno živého a bez vážnějších zranění. Sebevrah by neměl mít po celém těle šrámy a odřeniny z boje muže proti muži. Mohlo by to zkomplikovat koronerův závěrečný nález. Bunty s rukou nataženou držela Luka za rukáv a chtěla ho dovést ke dveřím, ale když mu Fleet podtrhl nohy, nechte sejí vytrhl. Chodila kolem těch dvou zápolících těl na podlaze, ale nerozeznávala, kdo je kdo. A zrovna v té chvíli si všimla dalšího člověka, který tam stál, když si očima ještě vic přivykla na tmu kolem. Byl tu ještě Blackie, který také obcházel kolem obou zápasících a chvílemi zkoušel na zmítající se těla mířit pistolí.
Náhle se z té změti vynořila něčí hlava a rameno. Ten někdo se vzepřel nohou o podlahu a snažil se protivníka setřást, a podle tvaru a objemu stínu, který se z toho velkého společného stínu vynořil, Bunty poznala, že to není Luke. Stejně tak to ale poznal i Blackie, který rychle přešel na správnou stranu, aby byl Fleet co nejméně ohrožen, až on vystřelí. Tím krokem se ale také dostal blíž k Bunty, která na jeden hrozivý moment vůbec nevěděla, jestli se má radši vrhnout po Lukovi a snažit se ho odtáhnout stranou, nebo se vrhnout po tom mužíkovi, který ho ohrožoval.
Rozhodla se pro Blackieho. Mosazný svícen, se kterým se rozmáchla se vší silou a vztekem, které cítila, ho udeřil přesně do pravého lokte. Původně jen chtěla, aby mu odrazila ruku se zbraní, ale šťastnou shodou okolností se jí podařilo mnohem víc. Svícen ho totiž trefil přímo do brňavky, a to takovou silou, že měl ruku paralyzovanou až do konečků prstů. Zbraň mu vylétla z dlaně, prolétla kus vzduchem a přistála na prkenné podlaze. Blackie bolestí podivně a pronikavě zaječel, a pak přešel do nesrozumitelných nadávek a přitom tápavě hledal na podlaze revolver; připomínal zmrzačeného pavouka, jak se mu pravá ruka mrtvě pohupovala u těla.
Bunty zhoupla ruku se svícnem zase zpátky; vlastní úspěch ji překvapil a rozradostnil. Pak se rozehnala po Fleetovi. Ale rána dopadla na silné rameno, které se okamžitě převalilo, jako by se nic nestalo, a pak nějaká ruka popadla konec její zbraně a silně a obratně 7a něj zatáhla, aby Bunty ztratila rovnováhu. Ta ovšem svícen instinktivně pustila a uskočila, aby nebyla Fleetovi na dosah. A potom se už Luke vyhrabal na nohy a popadl ji za ruku. „Honem. poběžme!“
Ani jeden z nich ovšem neslyšel, a snad v tom chaotickém běsnění ani slyšet nemohl, namáhavé kroky, které se vlekly dolů po schodech. Na Quilleyho úplně zapomněli. Když se Fleetovi podařilo vyškrábat na kolena, zamířil a ke dveřím po nich vystřelil, ale kulka se neškodně zabořila do dřevěného futra. Další výstřel, který se ozval, když vběhli ve spěchu do předsíně, už je ale zastavil. Kulka se zaryla do prkna přesně před jejich nohama, až začali poděšeně couvat a narazili na vyřezávané zábradlí u schodů. Rána vyšla z kouta hned vedle vchodových dveří, kde byla absolutní tma, kdežto oni byli alespoň částečně osvíceni skrze tabulku v prosklených domovních dveřích, a částečně i zezadu z otevřených dveří do obývacího pokoje.
„Už ani hnout!“ ozval se Quilleyho hlas, ze kterého bylo slyšet upřímné nadšení protože kdo tu teď zachraňoval situaci? „Já vás vidím, ale vy mě ne. Stačí jeden krok a máte to spočítaný.“
Luke se z toho překvapení za chvíli vzpamatoval, ale ta chvíle trvala bohužel moc dlouho. I kdyby se nemohli dostat ven oba, mohl se pokusit probojovat cestu alespoň pro Bunty, a tentokrát už by musela utéct, protože by už nebylo nic, co by jí v tom bránilo, už by nebyl nikdo, koho by měla zachraňovat. Popadl ji za rameno a strhl stranou, kde byla schována částečně v zákrytu za koncovým sloupkem zábradlí, a pak se vrhl do té ozbrojené tmy, jenom kousek nad zemí.
Nahmatal a sevřel Quilleyho kolena; ruka s pistolí vylétla ke stropu a oba padli s ošklivým hlasitým křuchnutím k zemi do rohu vedle dveří; a oba se pořádně praštili do hlavy.
„Bunty, utikejtel“. zvolal Luke udýchaně a hmatal podél Quilleyho pravé ruky po zbrani a snažil se mu zápěstí zkroutit tak, aby hlaveň mířila do stěny.
Teď měla sice ke dveřím cestu volnou, ale čas už mezitím vypršel. Úzká předsíňka byla náhle plná lidí. Blackie chytil Bunty pod krkem a zbraň v levé ruce jí přitiskl k zádům. Kolem nich se přehnal Fleet a vrhl se k Lukovi a Quilleymu, aby je od sebe odtrhl. A náhle se objevil slabý blikotající proužek světla, jezdil sem tam obývacím pokojem a vrhal šerý odraz na zápasící postavy v předsíni, a potom už z něj byl jasný světelný proud z Conovy velké baterky, a Con vešel rychle do místnosti. Vrátili se od mola až moc brzo a s prázdnýma rukama, a tím zmařili veškeré zbývající naděje na útěk.
Sloup žlutého světla se zvedl a zamířil na strop, pak se zase sklonil a chvíli tančil po skleněné výplni dveří. Masivní gumová baterka udeřila Luka do týla; vydalo to takový divný zvuk, až se člověku udělalo slabo. Ramena Lukovi povolila. Ještě chvilku se tyčil nad Quilleym, a pak se na něho sesunul jako bezvládná hadrová loutka; měl roztažené ruce i nohy, hlava mu visela a vůbec se nehýbal.
„No dobře,“ ozval se Fleetův hlas ze tmy, temný, tichý a nahánějící hrůzu, „vezměte je zase dovnitř. No dobře! Zkusíme to tedy jinak.“
Byl celý bez dechu, rozběsněný a pomlácený. Podíval se z Lukova zhrouceného těla na stojící postavy svých vystrašených tichých přisluhovačů; podíval se po Bunty a ona ve světle baterky na chvíli zahlédla jeho tvář byla celá rozdrobená do světlých a tmavých plošek místy byla úplně bílá, jinde zase temná jako noc. Všechna ta dobrosrdečnost, veselá a rozmarná laskavost byla ta tam, popraskala a opadala z těch jako břitva ostrých rysů. Tohle byl skutečný Fleet, jeho podstata, kterou si sám vytvořil, protože ať se na něj člověk díval z jakéhokoliv úhlu, vždycky bylo zřejmé, že je výtvorem sebe sama. Teď už pro něj Lukův nebo Buntin život neměl cenu ani zlámané grešle nebýt jedné věci. Fleet pořád nevěděl, kde jsou ty peníze. A z Luka teď nic nedostane. To bylo jeho jediné štěstí aspoň chvíli bude mít pokoj. Stejně už byl pomlácený až hrůza. Takže teď zbývala ona. Fleetovy oči s oranžovými tečkami přecházely téměř do ruda, když se na ni zadíval.
Aniž by otočil hlavou, promluvil na Quilleyho, který se s námahou a bolestí vyškrábal opět na nohy a opíral se o zeď, aby se vůbec udržel vestoje. „Vrať se nahoru a dávej pořádný pozor, jestli se venku nezačne něco dít. Někdo mohl zaslechnout ty výstřely.“
„Jasně, šéfe, už jdu. Musel jsem dolů. k hlavnímu vchodu. nebýt mě, mohlo se jim to povést.“ Kulhal podél zdi a celý se třásl snahou a obavami. Zahákl ruku za první příčku zábradlí u schodů a začal se přitahovat, aby se mohl vrátit zpátky nahoru na stráž. Baterka mu osvítila bělma, která se s nadějí a strachem obracela zpátky na Fleeta.
„Dobře, musel jsi dolů. A teď padej zpátky nahoru!“
Quilley vystrašeně stoupal a bolestí tiše mručel.
„No, tak jak jste pořídili, vy dva?“ Ale už to věděl. „Samozřejmě tam nic nebylo, že.“
„Nic. Ani ten kruh. Byla to jenom snůška výmyslů,“ řekl Con rozhořčeně.
„A museli jsme odtamtud co nejdřív zmizet,“ dodával Skinner. „Podél pobřeží se sem totiž blíží nějaká loď, a není moc daleko od břehu. Nechteli jsme, aby nás tam někdo viděl. Ale prohlídnout jsme to tam stihli. Lhal, to je jistý.“
„Přineste ho sem,“ rozkázal Fleet a vykročil před nimi do obývacího pokoje.
Blackie za ním do zpustošené místnosti dotlačil i Bunty a strčil ji na prázdnou pohovku. Zbylí dva přitáhli dovnitř za ruce Luka a shodili ho na zem k jejím nohám; připomínal dlouhou hubenou vykloubenou loutku. Jako osvětlení měli k dispozici jen ty dvě baterky onu dohasínající jiskřičku Alportových, a pak ten světelný sloup, který Luka uvrhl do bezvědomí. Pod nohama jim skřípaly jemné štěpinky skla, které vytvořily stříbrné stezičky v místech, kudy Luka vlekli.
V tomto působivém osvětlení se Bunty rozhlédla po chaosu v rozházeném pokoji, rozbitou lampou na stropě počínaje a druhou Fleetovou kulkou v zárubni konče. Tohle už by se za vraždu a sebevraždu v zoufalství opravdu vydávat nedalo. Má ještě nějakou šanci s nimi vyjednávat? Ne, ani nejmenší. V moři je spousta místa a svědky, které měl Fleet kdy ve spárech, vždycky raději nadobro uklízel.
„Budete potřebovat nový scénář, co?“ slyšela Bunty sama sebe říkat s neuvěřitelným klidem. „Čtyři díry po kulkách, které byste měl nějak vysvětlit, a navíc všechna tahle spoušť. A co už jste měl přitom práce s čištěním té pistolky! Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak to tady pěkně uklízíte.“
„Máš úplnou pravdu,“ řekl Fleet tiše a zákeřně. „Řekla jsi to úplně správně už se nemůžeš dočkat, viď? Jsi moc chytrá, kočičko, moc chytrá. Což ti možná teď přece jenom k něčemu bude. Mohla bys totiž začít spolupracovat a říct mi, kde jsou ty peníze schované, ne?“
„Ne,“ odpověděla s napjatým unaveným úsměvem, „nemohla. To by bylo to poslední, na co bych měla náladu, i kdybych znala odpověď. Tváříte se, že už mi moc času nezbývá. Ale mně ho přitom zbývá docela dost! Mám čas do té doby, než se dozvíte odpověď ať už ode mě, nebo od něj. Přesně tolik času mám, maximálně o pár minut víc. Myslíte si, že nepoznám vraha, když ho vidím? Kdybych vám řekla, co chcete vědět, byla by to ta poslední věc, kterou bych kdy udělala. Tudíž bych musela být padlá na hlavu, abych vám to říkala. J kdybych to věděla.“
V té chvíli ji Fleet uhodil, otevřenou dlaní, s rozmyslem a ještě ne moc silně. Rád si rány pečlivě vyměřoval a odstupňovával takže jí jenom škubla hlava a páteří jí projel šok, ale zatím jí ještě nijak neublížil. A Bunty se rozesmála.
„Vy si myslíte, že po tomhle začnu mluvit? Musel byste mi nejdřív život zošklivit natolik, abych se začala těšit na smrt, a teprv potom bych promluvila. Jenže já jsem na světě ráda. A za cenu života vydržím hodně. A než mě dostanete do stavu, kdy bych vám snad byla ochotná odpovědět, už toho zase z technického hlediska nebudu schopná. Já se totiž nevzdávám snadno. Tudíž, ať tak nebo tak, odpověď ze mě nedostanete.“
Luke zhroucený u jejích nohou těžce vzdychl a zasténal. Bunty nebrala ohled na namířené revolvery a svezla se do dřepu na podlahu vedle něj. Zvedla mu hlavu, položila šiji do klína a začala ho hladit po rovných černých vlasech. Ve tváři se mu na okamžik objevila jakási křeč, ale potom zase zmizela a zůstala jen netečnost bezvědomí.
„Šéfe,“ řekl Blackie tiše, „mám dojem, že byste s ní jenom ztrácel čas. Nevěřím, že to ví. Tolik by jí přece nedůvěřoval. Ksakru, vždyť ji sbalil teprve včera večer, když zdrhal. Musíme si promluvit s ním.“
Přimkla bezvládné tělo ještě víc k sobě a žárlivě se nad ním sklonila. Jen ať si to myslí, dokud Luke nezačne přicházet k sobě. Do té doby bude v bezpečí. Nemohou mu v tuhle chvíli nic udělat, a jí v podstatě také ne. Když bude i nadále mlčet, možná nakonec zemře, ale pokud promluví, zemře okamžité a nebylo pochyb, které z těchto alternativ dává přednost. Čas, pokud tedy vůbec může být na něčí straně, hrál pro ni a pro Luka. Věci se náramně zjednoduší, když najednou nemáte na výběr, když vám nezbývá nic jiného než vydržet co nejdéle a pokud možno i přežít.
„Tak ho zkuste přivést k sobě,“ řekl Fleet hrozivě. „Polejte ho studenou vodou, cokoliv, jenom ať už se probere. Honem.“
Bunty položila Lukovi ruku na čelo, konejšila ho a tiše si přála, aby zůstal v bezvědomí co nejdéle.
„K čertu s tebou!“ zasyčel Fleet s náhlým vztekem mezi zuby a zuřivě kopl do ochablého těla ležícího před ním.
Bunty krátce divoce zaječela a vrhla se přes Lukovo zhroucené tělo, neschopné odporu, aby vlastní rukou a ramenem té ráně zabránila. Tvář, kterou obrátila nahoru k Fleetovi, s odhalenými zuby a planoucíma očima, byla tvář ženy ze starého světa, kterou respektoval i Caesar, rudovlasé keltské Amazonky, která se v nouzi postavila bok po boku svému muži urost lá, ušlechtilá, neohrožená. Buntini welšští předkové sahali ještě hlouběji, než přišli do Anglie Římané. Viděla, jak před ní Fleet nevěřícně couvl, dokonce snad se strachem, tak málo byl zvyklý na lidi, kteří se zapomněli bát. Viděla, jak se mu ruka s pistolí napřímila jako had před útokem a její chladné oko šiji měřilo. A ona se zase rozesmála, dívala se do hlavně a Luka pevně svírala v náručí, aby k němu nikdo nemohl.
„No ano, tak dělejte, střílejte! Zastřelte mě, a pak můžete po těch penězích pátrat, až z toho puknete vzteky, a nic lepšího si nezasloužíte, vážený pane Fleetel“
Otevřel ústa a o krok od ní ustoupil, téměř v posvátné bázni; a do toho naprostého ticha zazněl nahoře nad schody Quilleyho volající hlas; odrážel se od stěn s dutou ozvěnou:
„Šéfe. šéfe! Do toho zálivu připlouvá loď s nějakejma lidma! A zhasli všechny světla. už přistávají.!“
Fleet se otočil a rozběhl se k oknu; rozhrnul závěsy a naklonil se, aby do zálivu viděl, na světélkující odrazy na moři, na kterém se vlnily a pohupovaly téměř neviditelné vlnky. Skinner, který byl nejblíž u dveří, se rozběhl ke schodům a vyběhl do patra, přičemž bral schody po třech. Bunty zhroucená na podlaze s netečným Lukem v náručí slyšela, jak nad nimi přechází po prkenné podlaze Skinner rychle a nahlas, a za ním se jako zmrzačené zvíře táhne Quilley, tam a zase zpátky, od předních oken dozadu a naopak. Con s Blackiem se natlačili k oknu za Fleetova mohutná ramena, natahovali se na špičky a snažili se se zatajeným dechem také něco uvidět.
Na ni úplně zapomněli. Stačila chvilička, a všechno se úplně obrátilo. Byla by se mohla klidně zvednout a odejít předními dveřmi věděla, že by si teď toho nikdo ani nevšiml. Strach, zloba a vyděšení se stáhly do odlehlých koutů pokoje a jen tak pozorovaly, co se bude dít sice tam pořád ještě byly, ale teď už jen jako ve snu, nemohli na ten ostrůvek, na kterém klečela s Lukovou těžkou hlavou v náručí. Nepohnula se, nic neříkala, nedokázala ani vědomě uvažovat; už nebylo potřeba, aby nad něčím přemýšlela nebo něco dělala, a protože to nebylo potřeba, náhle už neměla ani sílu.
Z dálky, jako zasutou vzpomínku, slyšela Skinnerův hlas, jak z prvního patra naléhavě volá: „Šéfe, jsou i zepředu, před domem, mezi stromy nejmíň pět nebo šest.“
A přitom nezaslechli motor ani nezahlédli reflektory. Ti venku se připlížili tiše jako sama noc; tudíž nejspíš věděli, koho tu mají čekat a co se nejspíš stane, až spadne klec. Je možné, že tohle všechno způsobila Rosamunda Chartleyová a její smyšlené bydliště v Herefordu?
Nad hlavami se jim ozval hrubý ztlumený výkřik a potom zvuk kroků, běžících ke schodům. Skinner po nich seběhl třemi dlouhými skoky a přitom se roztaženýma rukama přidržoval zábradlí a stěn.
„Šéfe, je to policie! Radši bysme odsud měli honem vypadnout je jich tu kolem všude plno!“
Náhle po stěně přejelo bledé oko světla, ztlumeného a rozptýleného zataženými závěsy. Světlo se mihlo přes okno a v absolutní tichosti se zase ztratilo. Za chviličku ho opět uviděli, tentokrát otevřenými dveřmi obývacího pokoje lilo se dovnitř do předsíně skrze vzorované sklo ve výplni hlavního vchodu. Až odtamtud zmizí, na pruhu štěrku vedoucího k jaguáru zaparkovanému ve stínu stromů bude volno a oni budou moct utéct.
„Tak to bychom měli,“ promluvil Fleet šeptem, který byl určen jen jemu samotnému, ale Bunty ho slyšela téměř zesíleně, jako když promlouvá někdo ve snu. Poznal, kdy končí hra. Věděl, kdy přestat.
Světlo před hlavními dveřmi zmizelo a předsíň se opět ponořila do tmu.
„Teď!“ zasyčel Fleet. „Ven! Všichni k autu!“
A vyrazili, zakopávali, předháněli se, strkali, ale všechno v téměř dokonalé tichosti, takže jejich úprk působil ještě víc snově, než když tu předtím jen tak postávali. Fleet vyběhl ze dveří jako první pohyboval se mrštně a lehce; za ním se vynořil Blackie jako oddychující teriér, pak Con, jehož siluetu proti dveřím na chvíli zahlédla samá ruka, samá noha a vzadu Skinner, který dusal jako poloprázdný sud. Celá ta temná skupinka pádila přes otevřené prostranství před chatou a ptáci vyrušení ze sna začali poděšeně křičet. Bunty pořád seděla na podlaze, cítila náhle únavu z celého předchozího dne i noci dohromady, a poslouchala, jak utíkají.
A dočkala se ještě dohry. Po schodech dolů s hekáním kulhal Quilley, opíral se ztěžka o zábradlí, a pak zamířil do předsíně.
„Šéfe, počkejte na mě. nenechávejte mě tu!“
Slyšela, jak se ten naříkavý monolog sune podél zdi až k hlavním dveřím a ven. A pak osaměli. Celá ztuhlá začala vstávat ze země, Luka opatrně pustila a položila mu hlavu na podlahu, a pak vyšla na verandu před domem.
Zvuk nohou běžících po štěrku jako by probudil celou zahradu. Bylo to, jako kdyby se dal do pohybu celý les. Ze tří míst se vynořily proužky světla, dva mezi stromy u výjezdové cesty a jeden z husté trávy na druhé straně, a všechny ulpěly na utíkajících postavách; a náhle se to všude v podrostu začalo hemžit lidmi, kteří se objevili jakoby odnikud a všichni začali směřovat k jaguáru. Už byli i mezi skupinkou a jejich druhým autem. Tmu proťal záblesk světla rána vypálená na pneumatiky, ne na lidi. Fleet se ale ani na okamžik nezarazil, nezpomalil ani nezaváhal; pádil přímo k šedému autu, v jeho stínu přeběhl na stranu řidiče a vmžiku bylo slyšet, jak motor naskočil a vůz se dává do pohybu jako chrt vypuštěný při dostizích z klece. Tři ze čtyř dveří, vibrujících jako křídla, měl dokořán otevřené; rozjel se po štěrku k výjezdu, zatímco se zbytek osádky škrábal s námahou dovnitř. Déle než pár vteřin by na ně nepočkal. Nejbližší policista byl od nich ani ne deset metrů.
Quilley, poslední v řadě, za nimi vyděšeně hopkal a hlasitě křičel:
„Šéfe, počkejte na mě. počkejte na mě. Přece mě tu nemůžete.“
Zuřivě vedle nich kulhal, zatímco nabírali rychlost; podařilo se mu zachytit dveří u sedadla vedle řidiče a zoufale se jich držel.
„Pomozte mi. Cone, pomoz mi.“
Ale pomohl mu Fleet. V autě už byli čtyři a potřebovali jet co nejrychleji, váha navíc by je zdržovala. Fleet se nahnul přes Cona, otevřel dveře, opřel se velkou dlaní Quilleymu o prsa a vší silou ho odstrčil. Pak šikovně otevřené dveře zase zachytil a zabouchl je. Auto svým pronásledovatelům uniklo jen o vlásek, a Quilley, který ztratil rovnováhu, mu spadl přímo pod kola.
Zadní pneumatika poskočila, když mu Fleet přejel přes nohu, jaguár se na chvíli nebezpečně stočil, ale potom vystřelil otevřenou bránou jako šíp a s řevem zmizel za zatáčkou. Quilleyho vřískot a ječeni motoru utichaly zároveň, v dvojhlasu uprostřed tiché noci. Shluk temných postav obkroužil zhroucený stín na zemi. Světle šedý jaguár byl pryč a mířil k hlavní silnici.
Zničehonic se udělalo úplné ticho. Bylo po všem.
KAPITOLA XIII
Když přišel Luke k vědomí, v hlavě mu bušily tisíce kladiv a měl pocit, jako by měl ústa plná starých pavučin. Nejdřív se vyděsil; uvědomoval si, že Bunty chová na klíně jeho hlavu a že má položenou dlaň na jeho tváři a že na ně ze tmy někdo svítí bolestivě silným světlem. Okraj světelného paprsku ozařoval tmavý konec rukávu toho člověka, a bylo vidět, že v druhé ruce drží pistoli.
Ono to snad nikdy neskončí, nikdy tomu neuniknou. Opřel se dlaní o podlahu a ve zběsilém spěchu se zmámeně zvedl na kolena, aby Bunty mohl před nebezpečím chránit vlastním tělem. Snažil se ji honem schovat za sebe, ale ten rychlý pohyb způsobil, že se mu hlava rozezvučela jako prasklý zvon a silné světlo baterky mu skrze oči propálilo díru až do mozku. A pak ho Bunty zase něžně objala a položila na zem.
„Už je dobře, Luku, už je dobře. Je tu policie. Už jsme v bezpečí, je po všem.“
„V bezpečí?“ opakoval omámeně. Zvedl třesoucí se ruku a dotkl se její tváře. „Neudělali vám nic? A kde vlastně jsou?“
„Podařilo se jim ujet v jaguáru všem kromě toho postřeleného.“
„Daleko nedojedou.“ Tma promluvila hlasem toho policisty s vlasy jako pepř a sůl; zněl navýsost spokojeně. Zbraň zmizela v kapse bundy. Světlo baterky se na okamžik zastavilo na Buntině bledém zašpiněném obličeji a pak se s pochopením odklonilo. „Na odbočce na hlavní jsou zátarasy. Přes ty se nedostanou. Jste v pořádku, madam?“
Přikývla; teď, když už napětí povolilo, byla náhle tak unavená, že nemohla téměř mluvit.
„A jak se ve skutečnosti jmenujete?“ zeptal se opatrně. „Nejste náhodou paní Felsová?“
„Ano,“ odpověděla, „jsem Bunty Felsová.“
„Zaplať pánbůh!“ řekl policista se zjevnou úlevou a nevědomky Lukovi zbořil celý jeho nový svět: „Váš manžel mohl strachem o vás zešílet.“
Bylo to tak divné, tak neuvěřitelně divné, že ho nikdy ani nenapadlo, že by mohla patřit někomu jinému! Jako by taková žena jako ona mohla projít tak velký kus života, aniž by ji někdo dokázal objevit, ocenit a milovat. Celou dobu mu připadalo, že Bunty je nade vši pochybnost jen jeho, zeje to zázračná bytost stvořená právě k jeho záchraně, že před jejich setkáním vůbec neexistovala. Ale samozřejmě, že je z masa a kostí, jako jiné ženy. Pro něho ale neměla věk ani rodinu než se poznali, nebylo prostě nic. Ale ona samozřejmě všechny ty roky předtím nějak prožila, než vůbec zjistila, že je někdo jako Luke na světě. Poznala manželství a měla manžela, který o ni šílel strachy. Luke klidně ležel a zcela ho přemohl pocit prázdnoty a zoufalství. A nejvíc ho mátlo, že ho Bunty drží celou tu dobu v náručí, že je s ní ve spojení tak intenzivním a silném, jaké jistě ani ona ještě nikdy s žádným mužem nepřežila a už ani neprožije. Měl ji, a zároveň ji i ztratil.
Od moře k chatě dorazili tři muži, a ještě jeden další přišel z vnitrozemí, a to byl samotný policejní inspektor. V jedné skříňce v kuchyni našli svíčky a ten mlčenlivý mladý strážník, kterého už viděli ráno, přehrabal elektrikářské potřeby Reggieho Alporta a podařilo se mu něco vykouzlit pomocí drátu k pojistkám. Za chvíli už svítilo světlo aspoň v kuchyni, takže mohli dát částečnou první pomoc Quilleymu, než přijede sanitka. Dveře mezi kuchyní a obývacím pokojem nechali otevřené, aby tam bylo aspoň trochu vidět.
„Ne,“ připustil inspektor zarmouceně, „bohužel jsme vaši vymyšlenou paní Chartleyovou hned neprověřili. Což mě moc mrzí; byli bychom tu mnohem dřív. Ale panu McCabeovi jste připadala nanejvýš důvěryhodná, a v té chvíli jsme pohřešovanou ženu ještě hlášenou neměli. Ne, znovu nás za vámi přivedly informace z vašeho domovského hrabství. Nepřímo za to vděčíte svému synovi. Vypadá to, že v sobotu večer přijel bez ohlášení domů a nikoho tam nenašel. A když se nikdo neobjevil ani do jedenácti, zavolal šéfovi svého otce a zjistil, že pan Felse odjel pracovně někam na jih, takže se přirozeně domníval, že jste se nejspíš rozhodla jet s ním a udělat si tam výlet. To si ale myslel jen do chvíle, než u vás doma druhý den ráno zvonila nějaká holčička a říkala, že našla vaši peněženku a to už se mu přestalo líbit.“
Všechno to do sebe začalo krásně zapadat, dokonce i pár kousků, o kterých se policie nikdy nedozví. Tak proto Dominik vůbec nenapsal protože se rozhodl, že na její narozeniny přijede domů osobně a překvapí ji. A kdyby byl dorazil o pár hodin dřív, možná by nikdy nevyrazila ven, aby ze sebe setřásla to strašidlo, nikdy by nevešla do baru Souhvězdí Orion a nikdy nepotkala Luka Tennanta. A dost možná, že až by Luke Tennant dorazil na konec cesty, vzdal by se myšlenek na Norsko, namířil by si tu malou pistolku na spánek a stiskl spoušť, což ráno málem udělal, když na ně zaťukala policie.
„Takže informoval místní policii a ta vyhledala vašeho manžela, ale ani on nevěděl, kde byste mohla být nebo kam jste se mohla tak ztratit. A pak po vás začali opravdu pátrat. A vypadá to, že nějaký starý pán vás v sobotu večer viděl v autě s nějakým cizím mladíkem, a byl naštěstí natolik zvědavý, že si zapsal značku auta i číslo.“
„Starý dobrý Lennie,“ řekla a usmála se. „Kupovali jsme si u něj ve stánku kávu. Zaplať pánbůh za zvědavé lidi! Aha! Tak potom tedy doplnili k té informaci o autě s poznávací značkou NAQ 788 můj popis a dali to do oběhu. A paní Chartleyová zapadala do popisu natolik dobře, že stálo za to ji jít prověřit. A zjistili jste, že Alportovi o někom takovém v životě neslyšeli a adresa, kterou udala, neexistovala.“
„Zhruba tak. Tudíž jsme si řekli, že nejlepší bude se sem přiblížit pěkně opatrně. Říkali jsme si, že ráno jste nejspíš jednala pod nátlakem, když jste nám přišla otevřít. Metr od zad nabitá pistole nebo něco podobného dokáže skoro z každého udělat výborného herce. Jinak jsme si vaše chovám vysvětlit nedokázali.“
„Já vím,“ připustila, „že jsem se celou dobu chovala dost jinak, než jak by člověk čekal od manželky policisty. Ale tady jde o víc než o pár dopravních přestupků. O vraždě vám z Midshiru nic nehlásili?“
Nehlásili. A zdálo se, že ani o loupeži těch peněz na výplaty tu nic nevěděli. Pippu Gallierovou zjevně ještě nikdo nezačal postrádat, a nikdo si také ještě nespojil ty dva případy, které se odehrály s dvouměsíčním odstupem a zhruba čtyři sta kilometrů od sebe. Bunty a Luke toho budou muset ještě spoustu vysvětlovat. Ta mrtvá dívka nahoře pro ně bude jistě šok. A ty peníze.
Bunty na ty peníze málem zapomněla, už byl nejvyšší čas je zase přinést zpátky. Byl to koneckonců hlavní důkaz, který mohli předložit, aby ukázali svou nevinu kvůli němu se dokonce vzepřeli i Fleetovi a jeho malé armádě.
„Než začneme,“ řekla, „mohl by někdo z vašich mužů dojít pro něco dolů k molu? Něco jsem tam totiž schovala. Takový plochý balíček v dárkovém papíru.“ Otočila hlavou a podívala se po Lukovi, který seděl zhrouceně celý bledý a smutný vedle ní. „Je to pod jednou tou placatou břidlicovou deskou, ze které jsou ty schody, jen asi tři metry nad molem,“ vysvětlovala spíš Lukovi než komu jinému. „Strčila jsem to tam, když jsem uklouzla a upadla. Kdybyste nebyl mezi mnou a Quilleyem, nikdy by se mi nepodařilo ho tam dát nepozorovaně, ani v té tmě.“
Inspektor se podíval na toho kostnatého mladého strážníka, který to uměl tak dobře s elektřinou a jehož očím ani uším nic neuniklo. Beze slova popadl baterku a prošel přes kuchyň ke schodům vedoucím k moři.
„A co přesně,“ zeptal se inspektor zvědavě, „je v tom dárkovém balíčku? A jak to souvisí s celým tímhle případem?“
„Kvůli němu to celé vzniklo,“ shrnula to stručně. „Po tom šli ti muži, co ujeli, proto zabili tu dívku tu dívku nahoře a to ani nemluvím o řidiči té dodávky, kterého přepadli na samém začátku. Jsou to peníze na týdenní výplaty v jedné velké firmě za Comerbournem. Necelých patnáct tisíc liber v bankovkách.“
„Myslím,“ řekl inspektor po chvíli, kdy už zase popadl dech, „že bude nejlepší, když mi to budete vyprávět úplně od začátku.“
A tak mu to společnými silami s Lukem vylíčili. Když byli zhruba v půli, jejich vyprávění přerušil poprvé Quilley, který se začal pomalu probírat z bezvědomí a sténal, a v téže chvíli dorazil mladý policista a inspektor na stole rozbalil balíček s bankovkami. A když před vchodem do chaty začala zastavovat policejní auta, učinilo to za jejich vyprávěním konečnou tečku. Fleet a jeho poskokové byli polapeni.
Zvenku ze tmy vešel hřmotný rudovlasý policista, náruč měl plnou zbraní a v pihovaté tváři šťastný a spokojený výraz.
„Obvyklý arzenál, pane všichni čtyři byli ozbrojení.“ Rozložil pistole na stůl před svým šéfem a na chvíli mu poklesla čelist, když si všiml, jaký už tam leží poklad. „Dva revolvery, pěkný úplně nový Colt Agent a německá dvaatřicítka Pickert. Pak automatická pětadvacítka Webley and Scott, a pak tahle hračička taky německá výroba liliput od Menze. Člověk by ani nevěřil, že tohle může někomu ublížit, viďte?“
Inspektor si zbraně změřil zjevně bez nadšení. Obvykle se při své práci se střelnými zbraněmi moc často nesetkával a stejně jako pro George v Comerbournu byly i pro něj zlým znamením, že časy se mění k horšímu. Vzhlédl a podíval se přes tu sbírku na Luka.
„Která to je?“
„Ta, co držíte.“ Pětadvacítka Webley byla sice skoro tak malá jako liliput, ale toho by už Luke poznal mezi tisíci podle asociací, které se k němu vázaly, podle Buntiny uklidňující přítomnosti vedle sebe, podle vzpomínky na tu jízdu, která mu teď už připadala málem neskutečná, kdy ta malá ošklivá věcička přinutila Bunty k tichu a poddajnosti, ale přitom teď už vedle něho seděla z vlastní vůle jako jeho spojenkyně a nedrželo ji tu nic než vlastní velkodušnost a loajalita. A při každé zmínce o jejím manželovi a synovi, kteří na ni mají skutečné právo, mu bolest v srdci zesílila a zintenzivnila. Ale přesto, když mluvila za něho a sebe dohromady, použila čas od času slůvka „my“, a to mu pokaždé přineslo ohromnou úlevu, napětí u srdce povolilo a on věděl, že ji přece jenom neztratil, že alespoň do určité míry zůstává jeho a zůstane tak navždy.
„Jistě si uvědomujete,“ řekl inspektor opatrně, protože to byl nejen inteligentní, ale i citlivý muž a už si stihl udělat na celý případ zdravý názor, „že ten člověk bude mít na všechno alibi?“
„Ano, to je mi jasné. Ale to je mi teď jedno. Jestli myslíte, klidně mě zatkněte. Teď už mi na tom nezáleží.“
„Jak to probíhalo?“ zeptal se inspektor, přikryl to nemístně vypadající bohatství zase balicím papírem a vzhlédl k zrzavému policistovi.
„Pokusili se prorazit zátarasy. Pěkně si tu šedivou krásku pomačkali vrazili ji tam přímo předkem. A když přestala poslouchat, vyrojili se ven na všechny strany, ale za chvilku se nám je podařilo do jednoho pochytat. Nestříleli po nás. A jakmile jsme jim dali náramky, začali se chovat jako počestnost sama. Prý nic neudělali, hleděli si pouze svého zákonného podniku. A mluví za nejenom ten obr.“
„Ano,“ řekl inspektor rezignovaně, „to se dalo čekat. Ale možná bude lepší vzít je dovnitř, než si pro ně přijede anton.“
Fleet vešel do místnosti s kamennou sebejistotou a rukama v kapsách, jeho přisluhovači jen mlčeli a následovali ho. A samozřejmě budou mít všichni tucet svědků, kteří je viděli na míle daleko od místa, kde byla přepadena ta dodávka s penězi na výplaty, a že byli spatřeni minimálně před domem, když byla zastřelena Pippa Gallierová. A samozřejmě na všechny ty zbraně budou mít povolení, až na Pippina liliputa, o kterém budou tvrdit, že ho viděli poprvé včera. A co týče těch peněz a jejich útěku, když je obklíčila policie Fleet jim bude vyprávět stejnou historku jako Lukovi že ho Pippa okradla a on že šel k Lukovi domů a našel tam Pippu mrtvou a Luka opilého a v bezvědomí, a že pak Luka sledoval sem do Skotska, kvůli svým penězům, jimž přisoudí tak trošku nelegální původ, něco skoro nevinného, ale přece jen ne dost na to, aby ho blížící se policie nevystrašila.
Ano, to všechno se dalo z jeho postoje, jakmile vešel do místnosti, vysoudit.
„Klíče?“ řekl Fleet a usmíval se, pořád se usmíval a v hluboko posazených očích měl mírně rozhořčený výraz, ale víc nic, z vystouplých kostí, rýsujících se pod opálenou lesklou pokožkou, jako by přímo vyzařovala tolerance benevolentního pána, kterého křivě obvinili. „Co já vím, kde má ta dívka klíče? Nejspíš je vyhodil někde cestou. Já nikdy takovou malou koženou botičku neviděl. Klidně mě můžete prohledat.“ Což by samozřejmě mohli, a i všechny jeho lidi nebyl by takový blázen, aby si u sebe nechával nějakou tak snadno identifikovatelnou věc.
„Podívejte, už jsem vám říkal, že ty peníze jsou naše a že nejde o žádné výplaty vyhráli jsme je na dostizích. Máme takový syndikát. A vlastní systém. Vám, pánové, by se to asi moc nelíbilo, ale zavřít nás za to rozhodně nemůžete, to víme my i vy. No, takže není divu, že jsme ty peníze chtěli zpátky. Co byste dělali vy, mávli nad tím rukou? Jenom jsem byl blázen, že jsem tu výhru svěřil té mrše ale ona to s mužskými uměla. Zeptejte se jeho, ten by vám mohl vyprávět! Jeho taky podvedla, a on jí za to dal, co si zasloužila ale teď ať mu pomáhá pánbůh! Takže se nedívejte na mě! Můžu vám dokázat, kde jsem v sobotu večer byl. Když jsem k němu dorazil, už bylo po ní.
A víc už vám neřeknu,“ skončil Fleet a pořád se tak blahosklonně usmíval. „Už ani nepromluvím, dokud se neporadím se svým právníkem.“
„A předpokládám, že na všechny tyhle zbraně máte povolení, viďte?“ promluvil inspektor a pohrával si v rukou s Pippiným pasem a letenkou. Oči zanořené hluboko v lebce je hladově sledovaly, ale nic nevyzradily. Mezi těmi dvěma dokumenty bylo vloženo ještě něco, co Bunty s Lukem neobjevili, protože to bylo dost tenké a malé, aby se to schovalo mezi bankovkami: zalepená bílá obálka, ofrankovaná a s napsanou adresou.
„Jedna moje není. Na tu se zeptejte jeho. Na svoje zbraně povolení mám, až na toho Pickerta, myslím. K tomu jsem přišel za války. Je to těžká věc, nikdy nepřekročit zákon,“ řekl Fleet velkoryse.
„Ale popíráte, že byste měl cokoliv společného se smrtí Pippy Gallierové? Nebo s loupeží těch peněz na výplaty?“ Inspektor téměř duchem nepřítomně zasunul pod roh obálky špičku kuličkového pera a začal obálku otvírat. Bylo patrné, že se nedotkl samotné obálky tu držel mezi pasem a letenkou. A vypadalo to, že adresa na ní ho pro tu chvíli zaujala víc, než celý pan Fleet.
„Nerad se opakuji. Sledoval jsem ji do bytu tohohle chlápka. Ale nějak už jsem neměl trpělivost čekat, až Pippa zase vyjde, a tak jsem šel dovnitř, abych zjistil, co se tam děje. Ona ležela na podlaze a byla mrtvá a tenhle mladík ležel v bezvědomí na ní a v ruce držel pistoli. A pokud ji nezastřelil on, tak byste měli honem zjistit, kdo to tedy byl, protože já v tom nejedu, na mě se nedívejte. A byli tam se mnou dva moji lidé, kteří vám potvrdí, že už byla mrtvá, když jsme tam přišli. To je všechno!“ řekl Fleet a zaklapl svá ohromná ústa jako žralok, který právě dostihl kořist. „Víc už neřeknu.“
Jttejá ano!“ ozval se náhle z kuchyně zuřivý hlas. „Ještě jsem ani nezačal“
Jako jeden muž se všichni otočili ke dveřím. Ten hlas nikdo z nich ještě nikdy neslyšel, ačkoliv někteří z nich už slyšeli jeho majitele mluvit. Fleet znal ten hlas bojácný, když se mu snažil zavděčit, Luke ho zase znal, když byl zraněný a sténal a úpěl, vědom si vlastního blízkého konce. A policisté ho zaslechli jenom jednou, v jediném divokém výkřiku, když se od něj vzdalovalo auto; při tom výkřiku jim všem ztuhla krev v žilách.
Na koberci v kuchyni se Quilley s pomocí policisty trošku nadzvedl; levou nohu měl od kolene dolů odhalenou; v kotníku se mu vytáčela v nepřirozeném úhlu a byla očividně rozdrcená. Veškeré síly soustředil na to, aby se mohl podívat na Fleeta, a když se mu to podařilo, vypadalo to, jako by na něj z Quilleyho očí mířily dvě hlavně. Teď už z Fleeta neměl strach, neměl co ztratit může se tomu muži, který ho celou dobu jen tyranizoval, konečně pomstít, a i kdyby zavřeli i jeho, pro něj to stejně bude znamenat úlevu. Fleet ho policii hodil jako sousto hladovým psům, aby zdržel pronásledovatele. A za to se platí.
„Tady je někdo,“ prohlásil Quilley ostře, „kdo chce mluvit, a kdo toho má spoustu co říct. Samozřejmě že to jsou peníze z těch výplat, byl jsem u toho, když jsme tu dodávku přepadli, a můžu vám o tom povědět všecko, co budete chtít, i kdo tam střílel I když on to tentokrát nebyl, náhodou. Nemá kuráž, aby šel přímo do akce, vždycky nás jenom odněkud z bezpečí diriguje. Ale tu holku zabil on vlastníma rukama to jsem viděl na vlastní oči.“
Jednu chvíli se zdálo, že se Fleet snad vymrští ze židle, přesila nepřesila, a vrhne se po Quilleym, aby ho zaškrtil. Ale neudělal to. Jenom si na židli trošku poposedl, aby ukázal, jak málo se ho ten útok dotkl; a jeho kostnatá tvář, připomínající lebku, se nepřestávala usmívat.
„Bylo to od ty doby, co si řekla o pistoli, kdy začal být nervózní,“ pokračoval Quilley hlasitě a rozhodně. „Začínala se moc osamostatňovat, a na to on u svejch milenek není zvyklej. Ale tehdy ho ještě neomrzela, takže jí opatřil jakous takous pistoli, aby ji udělal radost ten malej krám, co tam máte na stole, jak se vám o ní snaží namluvit, že s ní nemá nic společnýho.“
„Tahle?“ zeptal se Fleet prostě a z očí mu zářila čirá nevinnost. „V životě jsem ji neviděl, poprvé včera.“
„Pěkně kecá, zeji v životě neviděl! Sám ji té holce dal. Ale od ty chvíle už jí úplně nedůvěřoval; když u ní v pátek zůstal přes noc, zkontroloval si nenápadně tu skrýš s penézma a všechno vypadalo v pořádku. Ale jemu na ní pořád něco nevonělo, takže nám poručil, abysme ji sledovali. A v sobotu večer, když si myslela, že už odjel, vyběhla z bytu s kufrem, zamkla a stopla si taxíka, takže jsme mu museli dát echo. Con a Blackie jeli autem za ní, a já zatím čekal na něho a on nám odemknul u ní doma, abysme se podívali, jestli tam peníze ještě jsou. Její klíče k tomu nepotřeboval; už dávno předtím si je nechal přidělat, i když ona o tom nevěděla. Copak si myslíte, že by nechal svoje peníze za nějakejma dveřma, do kterejch by nemoh, kdykoliv by se mu zlíbilo? No, a co byste řekli? Nechala v ty skrýši balíčky z rozřezanejch novin a jenom vždycky nahoru dala jednu bankovku. Takže mu pak došlo, že mu s těma penězma zdrhla. Měli rozkaz ji chytit a dovézt k němu, kdyby se pokusila uject vlakem nebo tak něco, ale to ona ne, dojela k tomu klukovi domů a šla rovnou dál, takže šéfovi dali echo, že je tam, a on honem přijel. Nebylo tam zamčeno, takže to bylo jednoduchý. Šli jsme normálně dál, a ona tam mávala na toho kluka bouchačkou a ječela, že přece musí splnit, co jí slíbil, a on se po ní sápal, jako by si myslel, že ta pistole je jenom hračka, byl úplně mimo, a pak se o ni začali prát, a on stál ve dveřích a všechno to zvažoval, jako vždycky uvažoval, co by z tohohle mohlo Fleetovi kápnout? A já,“ řekl Quilley pomstychtivě, Já jsem stál celou dobu vedle něho. Takže jsem viděl, jak toho kluka omráčil. Nikdo to neumí lip než on. Viděl jsem, jak mu bere z ruky tu pistolku. A ona ona se mu najednou vrhla do náručí, a byla samý.miláčku, zaplať pánbůh, že jseš tady, on by mě zabil! A jak tak visí Fleetovi kolem krku a doufá, že tam jen tak náhodou vtrhnul, on jí položí na prsa hlaveň a zastřelí ji. Přesně tak to bylo!“
„Ubožák!“ řekl Fleet se stěží předstíranou lhostejností. „Je hysterický. Chce se mi pomstít. Vždycky jsem věděl, že mě nenávidí. Řekl by cokoliv.“
„Ne cokoliv, jenom fakta, Fleete. Na nic jiného tu nejsou zvě dáví. Povídám vám, zeji zastřelil. A potom z té pistole otřel otisky a dal ji tomu klukovi zase do ruky a pěkně je tam s tou holkou naaranžoval, aby až je najdou, nikdo nepochyboval, že ji oddělal on. Pak jsme z budky zavolali poldům, ať ho jdou sbalit, jenomže on se musel moc brzo probrat a stihnul tam uklidit a zdrhnout. A ještě vám povím jednu věc. Ta holka se nás chystala prásknout, teda hlavně Fleeta. U ní doma jsme našli pár dopisů na zkoušku, takovejch těch slepovanejch, pro policajty, a spoustu rozstříhanejch novin a časopisů, nejmíň paterý. Chystala se prásknout do bot, takže si to chtěla pojistit, že nebudem běhat po svobodě, abysme ji mohli hledat. No jasně, že jsme se pak ještě vrátili k ní do bytu jakmile jsme zjistili, že v kufru nejsou a ani v kabelce nic nemá, jako klíček od úschovny zavazadel nebo něco takovýho. Takže jsme sebrali její klíče, šli zpátky a obrátili jsme ten byt vzhůru nohama, ale našli jsme akorát ty rozstříhaný papíry, když si chystala ten udavačskej dopis. Psala tam o těch penězích z vejplat i o těch kožichách pro Popa Halseye. O těch věděla všechno, protože nám o tom převozu dala sama hlášku. Prohledali jsme to tam fakt důkladně, ale nic jinýho jsme tam už nenašli, a ty rozstříhaný noviny on spálil. Zeptejte se mě,“ skončil Quilley rozpálený pomstychtivostí, „na co chcete. Byl jsem s ním pořád; neexistuje nic, o čem bych nevěděl.“
„Nic,“ řekl Fleet a nedbale si přehodil levou nohu přes pravou. Usmál se směrem ke kuchyni, odkud na něj hleděly zuřivé žhnoucí oči. „A nic už vám vykládat nebude, ať pravdu, nebo lež. Vidíte, že se jen snaží vrazit mi kudlu do zad. Ale já mám spoustu svědků, kteří mi dosvědčí pravý opak svědci, kterým o nic nejde.“
„Jenom o peníze!“ skočil mu do řeči Quilley. „Jo, alibi si vždycky uměl obstarat prvotřídní.“
„Vidíte?“ řekl Fleet s povzdechem. „Nebožák jeden! Je to opravdový psychopat!“
„Takže vy jste se pak už k ní do bytu nevracel?“ zeptal se ho inspektor mírně.
„Kdo tvrdí, že ne? Utekla s mými penězi s našimi penězi. A nevěděli jsme, co s nimi provedla.“
„A teď už sejí zeptat nemohl,“ řekl Quilley škodolibě. „Byl si stoprocentně jistej, že je bude mít v kufru, takže ji nejdřív zastřelil, a teprv potom se do něj šel podívat.“
„Samozřejmě, že jsme se vrátili k ní domů kde jinde mohly ty peníze být? Ale nenašli jsme tam žádné zkušební dopisy pro policii na něco takového by ta malá mrcha nikdy nepřišla, dokázala tak nanejvýš utéct s našimi penězi, na to vemte jed.“
„Takže si to celé vymyslel?“
„To víte, že ano. Já jsem si šel jen pro peníze, a na tom není nic špatného, a nebral jsem si na to zrovna rukavičky, to je tedy taky fakt. Ale aby mě dal nějak dohromady s tou vraždou nebo pistolí, kvůli které pořád tak vykřikuje, tak to bude mít zatraceně co dělat.“
„Vážně?“ zaskřípal vítězoslavně pomstychtivý hlas z kuchyně a zároveň v něm zazněla i hrozná bolest. „Myslíte si, že na vás nemůžou, protože jste hezky otřel rukojeť, že jo? Ale kdo jí tu pistoli nabíjel? To vás nenapadlo, co? A radši s odpovědí počkejte, než se jejich daktyloskopové podívají pořádně na ten zásobník a pak můžete začít něco vykřikovat!“
Bunty vzrušeně stiskla Lukovi paži. A Fleet se rozesmál. Možná až moc nahlas; jakoby v tom smíchu byla náhle malá nenápadná skulinka, která se dutě rozezvučela.
„Ale prosím tě, s tímhle na mě nechoď! Víš stejně dobře jako já, že jsem ji dneska v noci, přímo v tomhle pokoji, otvíral, abych se podíval, kolik je tam ještě nábojů. Díval ses, jak ten zásobník vyndávám! Jako všichni moji lidé, a ti to klidně dosvědčí!“
„Myslíte? Tentokrát tu ale všichni svědci nejsou váš majetek, Fleete. Přinejlepším to bude vyrovnané, půl na půl. A jakmile jim v těch tupých hlavách svitne, že půjdete na dvacet let sedět, to věříte, že vás budou ještě poslouchat? Budou se moct strhat, aby přeběhli na druhou stranu.“
„Nějak moc mluvíš, když uvážím, co máš sám na svědomí,“ řekl Fleet tolerantně a zadíval se přímo na inspektora. Neobjevil se mu ale přece jenom v hloubi očí záblesk nejistoty? „Na jeho výpovědi se opravdu nedá moc stavět,“ prohlásil pak ctnostně. „Má trestní rejstřík dlouhý jako rukáv. Nechápu, že jsem ho já hlupák mohl kdy zaměstnat ale pořád jsem si říkal, že i takovýmhle individuím by měl někdo dát šanci.“
„Ale výpověď někoho spolehlivého bychom opravdu potřebovali,“ promluvil inspektor zamyšleně. „Aspoň k jednomu konkrétnímu problému řekněme k těm údajným dopisům na zkoušku. Vy tvrdíte, že nic takového v bytě samozřejmě nebylo, on tvrdí, že jste je spálil. Ať tak nebo tak, k tomu už nám nikdo nic nového neřekne.“ Pomalu rozkládal silný list papíru, který vytáhl z obálky. Nijak s tím nespěchal a bylo zřejmé, že když na dopis poprvé pohlédl, jaksi nepochopitelně ho to pobavilo. Všimli si, že se listu papíru dotýká jen na hranách, a to ještě velice opatrně. „Kdybychom se mohli zeptat té dívky samotné, to by bylo samozřejmě něco jiného.“
Vzhlédl a usmál se. „No to je mi ale náhoda! Měla to tu zastrčené u dokladů, i s nalepenou známkou a vypsanou adresou. Počítám, že to chtěla na poslední chvíli hodit do schránky v Londýně na letišti. Nerada by byla zbytečně riskovala, než bude opravdu za vodou. Ten papír je pěkně hladký, otisky by na něm měly být dobře vidět.“
Otočil list lícem k nim, aby viděli ta vystříhaná slova a větičky, ze kterých byl text slepený.
„Chcete vědět, co se v tom dopise píše? Adresovaný je superintendantu Duckettovi z midshirské policie. A stojí tu:
„Ten člověk, co ho hledáte kvůli přepadení toho auta s penězi na výplaty, je Jerome Fleet, co vlastní řetěz benzinových pump a zrovna jednu otevřel v Comerfordu. Ten podnik je zástěrka a pomáhá mu s dopravou lidí i peněz. Pracuje pro něj Blackie Crowe, potom jeden člověk, který se jmenuje Skinner, pak Sam Quilley a jeden mladík, kterému říkají Con. Ti tu loupež provedli, a taky krádež těch kožešin. Nevím, jestli v tom není namočený i ten jeho nový manažer, ale myslím, že všichni jeho zaměstnanci kromě těch místních lidí u benzínky jsou zločinci. Ale Fleet je šéf.“
„Poslední věta je podtržená. A také se podepsala, ne moc originálně.Přítel.“
Vzhlédl od papíru a zase ho překládal a přitom se usmíval do oranžových očí právě polapeného tygra. „Není to ale šťastná náhoda, pane Fleete, že originál se zachoval?“
Okamžik naprostého ticha náhle přerušil výbuch jakýchsi hlasitých pronikavých a ostrých zvuků, linoucích se z kuchyně, občas přerušovaných bolestivým sykotem a polykáním. Trvalo jim to pár vytřeštěných vteřin, než jim došlo, že je to jen smějící se Quilley.
KAPITOLA XIV
Na zadním sedadle policejního auta, které se hnalo po dálnici na jih a zrovna míjelo Cumbernauld New Town, seděli tiše Bunty s Lukem, bok po boku stejně jako na té proutěné pohovce ve zničeném obývacím pokoji Louise Alportové. „Jak se budu kdy moct ještě Alportovým podívat do očí?“ řekl Luke ještě před odjezdem a rozhlédl se po tom bitevním poli bez přílišného pocitu výhry. „Louise mě zabije!“ Jak rychle slova získávají zase svůj obvyklý, nedoslovný význam. A Bunty ho těšila: „Oni vám to určitě odpustí! O téhle historce si mohou vyprávět až do konce života!“
„Máme na drátě vašeho manžela, paní Felsová,“ ozval se policejní řidič. „Zrovna projel Kendalem, takže mu to už nebude trvat moc dlouho. Pojedeme mu naproti a sejdeme se v Lockerbie.“ A do vysílačky řekl vesele: „Víte, kde je tam na hlavní hospoda U královského erbu? Nemá sice vlastní parkoviště, ale takhle pozdě tam bude určitě místo ú chodníku.“
„Však on si nějaké místo najde,“ řekla Bunty.
„Chcete s ním mluvit, paní Felsová?“
„Jenom ho pozdravujte,“ odpověděla.
„Teď si to vzal váš syn, madam. Říká, že vyplázl dvaadvacet liber za kytky a že uvadnou, než je uvidíte.“
„Řekněte mu, že láhev koňaku by se šikla víc.“
„Říká, že koňak nebude, ale že tam od něj máte láhev Riccadonny Bianky, i když šiji nezasloužíte.“
Zasmála se a do očí jí zničehonic na chvilku vhrkly slzy. Luke ji plakat ještě nikdy neviděl. Pořád na ní nacházel něco nového, co ho pokaždé úplně odzbrojilo. To je přece nasnadě, že ji její rodina zbožňuje, zejí ti její dva mužští jedou na sever naproti, protože čekání se nedá vydržet. Na celém světě neexistuje nikdo jako ona nikdo, nikdo. A jemu už teď moc času v její společnosti nezbývá cítil, jak mu minuty protékají mezi prsty jako písek a přitom by jí toho chtěl ještě tolik říct, tolik by toho potřeboval vyslovit, než ji navždycky ztratí; a bylo mu jasné, že toho spoustu už nikdy neřekne. Před nimi seděl policejní šofér, byl diskrétní a určitě ne zvědavý, ale přece jenom to byl člověk. A on jí nikdy nesmí říct ani slovo o lásce, i když láska mu zaplavovala veškeré myšlenky a srdce mu usedalo.
Svým způsobem už hodně znamenalo, že ho vůbec pozvala, aby jel na jih s ní. Ona si přirozeně mohla jet, kam sejí zachtělo, a bylo také přirozené, že se chtěla co nejdřív setkat se svou rodinou a vrátit se domů; ale jemu pořád ještě hrozilo obvinění z několika trestných činů, a kdyby si Bunty výslovně nepřála, aby jel s ní, patrně by ho rovnou zadrželi. Ona ho však vyzvala až skoro s přehnanou zdvořilostí, jako by jí mohl něco odepřít a jako by se s ní chtěl rozloučit byť o jediný okamžik dříve, než bude muset. Proto mělo její gesto takový význam protože znamenalo, že to, co se mezi nimi odehrálo, má svou vlastní hodnotu, pro současnou chvíli i z hlediska věčnosti, a to jak pro ni, tak pro něho. Potom v autě pospávala, důvěřivě opřená o jeho rameno, jen občas spolu něco prohodili, a nakonec se mu dokonce stulila do ohbí nesmělé paže jako do hnízdečka a opřela si mu tvář o prsa. A přitom od jejich cesty na sever, kdy šla Lukovi v patách smrt a on držel v ruce nachystanou pistoli, aby ji proti Bunty použil, uplynulo teprve čtyřiadvacet hodin.
„Já tam můžu zůstat,“ řekl váhavě. „Tedy v Lockerbie. V téhle roční době budou mít určitě nějaký volný pokoj. Totiž chci říct. vy určitě budete. vaše rodina. budou si vás chtít užít.“
„Nemluvte nesmysly!“ řekla Bunty vřele. „Jedete zkrátka s námi. Copak jsem neřekla, že domů nejedu, pokud vás nebudu smět vzít s sebou?“
„Já nejsem zrovna slavná trofej,“ řekl a nedokázal zamaskovat hořkost v hlase.
„Vy nejste žádná trofej. Vy jste můj spolubojovník a vítěz. Bez vás bych neměla žádný triumf, a já ho potřebuju. Moje rodina je náramně kritická, víte.“
„To si myslím,“ řekl a proti své vůli se musel zasmát. Ale za okamžik zvážněl a dodal: „Víte ale, že mají proti mě pěknou řádku obvinění.“
„Mám dojem, že se nikdo nepohrne, aby vás za to pohnal před soud,“ řekla a zívla mu do rukávu jako rozespalé děcko. „Určitě ne po tom, jakou kořist jsme jim my přihráli.“ Srdce mu poskočilo na půl cesty mezi radostí a zármutkem, že řekla.my.
„Hm, nevadí. Já si stěžovat nebudu. Bunty,“ řekl nesměle, „vy jste šťastná, máte všecko. Proč jste tedy byla tak smutná? Proč jste byla smutná, když jste přišla do Orionu?“
Ohlédla se na tu chvíli s nevěřícím údivem, tak vzdálená a cizí jí připadala.
„Člověku se někdy zdá, že být jenom šťastný je málo. Byla jsem sama, uvědomila jsem si, že mládí je pryč, a najednou jsem nevěděla, kam jdu ani o co stojím. A vy,“ dodala bez stopy neupřímnosti, „vy jste mě vyléčil.“
„Vážně? Jenže já. já nevím,“ řekl rozechvěle, „jak bych pro vás mohl znamenal nějakou vzpruhu nebo útěchu!“
„Já jsem o žádnou útěchu nebo ujišťování nestála! Chtěla jsem, aby ze mě někdo něco měl! A to se mi s vámi podařilo. Potřeboval jste mě. Ale ne jako můj manžel ženu nebo můj syn matku. Potřeboval jste mě, Bunty, jako lidskou bytost!“
Vnímala jeho bezmocné zbožňování v pokorné nehybnosti, aby ji snad nevyrušil, i v zoufalé něžnosti ruky, kterou jí objímal, a pomyslela si: Chudák Luke! Kdepak, šťastlivec Luke! Pro něho se všechno uzavře hladkým, pevným a definitivním řezem, nezůstanou žádné třísky, nebude se postupně probouzet do skutečnosti, že jsem skoro tak stará, abych mohla být jeho matkou, a bohužel s každým dalším rokem je to na mně víc znát. Nikdo nikoho nebude muset odmítat a tím pádem ani nepřijde o iluze. Takhle mě má navždy. A navždy pro něho zůstanu no, asi ne zrovna mladá, ale ne víc než jedenačtyřicetiletá! A statečná a věrná a dobrá, se všemi vlastnostmi, kterými si mě obdařil. Až budu potřebovat přímluvu na nebesích, vím, na koho se mám obrátit.
„Po celý život,“ řekla s náhlým vnuknutím, „si vás budu pamatovat a budu vám vděčná.“
A on, kterému srdce krvácelo a v duchu si říkal, že na ni vždycky bude vzpomínat, a s nekonečnou vděčností a láskou, byl náhle zcela přemožen a dokonale naplněn tím, že vyřkla ta slova, kterými jemu překypovalo srdce, že ani nepostrádal to slovo, které ona vyslovit opomněla. Takže nakonec na tom ani nesešlo a zbytečně si lámala hlavu, jestli udělala dobře, když se o lásce nezmínila. Není to přece v jazyce jediné slovo; a jelikož se tak často zneužívá, jistě by čas od času ocenilo trochu zdrženlivosti a mlčení.
Když auto odbočilo z dvouproudové dálnice a po klikaté silničce dojelo do hezkého městečka, kde ještě panoval nedělní klid, stále mu dřímala v náručí. Auto, které přijelo od jihu, tam bylo před nimi; Luke u něj zahlédl dva muže, jak je s nataženými krky a pozornýma očima už vyhlížejí. Ve světle reflektorů zazářily ze tmy dva obličeje, dychtivé, napjaté a netrpělivé, což bylo ovšem zcela na místě, když čekali na Bunty; a když auto, které jim ji přiváželo, hladce zaparkovalo do volného místa u chodníku, Luke viděl, jak jim z očí mizí poslední zbytky divoké úzkosti a tváře se uvolňují, když toužebné napětí už pominulo. Existuje jistá povinnost brát starou lásku lehce, i když to bolí.
Luke se jedním prstem dotkl Buntiny brady a zlehka jí zvedl hlavu; okamžitě se probudila, doširoka otevřela oči a usmála se na něho, jako by tam patřil odjakživa, a pak zvážněla, protože si uvědomila, že už ho u sebe moc dlouho mít nebude. Měla dost rozumu, než aby ji napadlo dělat z něho rodinného přítele, ba ani mu nenabídla, aby přespal v domě, kde ona už bude patřit někomu jinému. Ne, on odejde a ani se neohlédne; také byl dost inteligentní. Ale i pro ni to bude něco jako amputace, další malá smrt.
„Vzbuďte se,“ řekl Luke, „už jsme v Lockerbie. A podívejte, kdo tu na vás čeká.“
Vzhlédla, a George už byl u auta, skláněl se a otvíral jí dveře, usmíval se trochu zdrženlivě, shovívavě a jen maličko přezíravě, zkrátka tím úsměvem, který si každý ženatý muž rezervuje pro toho nevypočitatelného blázna, který se skrývá někde uvnitř jeho jinak rozumné manželky. Manželství není jen svátost, je to i valčík.
Bunty se opřela nohama o chodník a vklouzla manželovi do náruče tak přirozené a prostě, jako by na ni jenom čekal na nádraží, až se vrátí z nákupů v Londýně. Luke se na ně díval a říkal si, tak takhle se to má dělat. Pokud je člověk chytrý, dělá se to takhle. Panická hrůza už je za ní, strach pominul, tak proč by měla křičet? Proč je dál děsit a otřásat rovnováhou, na níž spočívají základy tří životů? A proč slovně vyjadřovat to, co oba dávno vědí, čeho si cení, co je bez jediného kazu? Ne že by se to vyjádřit nedalo! Nedává najevo žádné emoce, nedělá zmatek, nepouští se do vysvětlování. Pokud vůbec někdy budou o těch hrozných zážitcích uplynulých pár dní hovořit, bude to až později, v klidu, budou měkce našlapovat, aby se ničí srdce nerozbouřilo. Což ovšem neznamená, že se jejich srdce nebouří. Luke viděl Georgeovi do obličeje přes rameno jeho ženy, když ji krátce sevřel v náručí, a bylo nad slunce jasnější, že o nějakém nedocenění nemůže být řeči. George ví, co v ní má, moc dobře to ví.
„Jsi bezvadná holka,“ řekl a bez okolků ji políbil. „Tak si víckrát nic nezačínej s takovými nebezpečnými živly, co nosí po kapsách bouchačku! Víš, co ti vždycky říkala maminka!“
Rozzářila se a polibek mu oplatila. „Měl jsi příjemnou služební cestu, miláčku?“ zeptala se rozmarně.
„To jsem tedy neměl!“ Pomalu ji pouštěl z objetí. Jejich vzájemná radost byla tak očividná, až to skoro křičelo, a jemu se nechtelo ji přepustit ani Dominikovi, který čekal, až na něho přijde řada. „Ten podezřelý byla falešná stopa. Jeden dokonale spolehlivý člověk, který ho neznal, mu potvrdil, že byl v době té loupeže od místa činu na míle daleko. A hned potom mi volal Dominik a ptal se, co že jsem s tebou provedl, že nejsi doma.“
„To víš, rodina musí spolupracovat,“ řekla Bunty velkomyslně. „Aspoň už teď nemusíš na sever, abys to všechno dal dohromady, ne?“
„Ne. Tenhle případ si už dokončí Duckett sám. Mám jedině příkaz, abych vás dva dopravil bezpečně domů.“
Bunty se otočila a nabídla Dominikovi tvář, aby jí mohl vtisknout synovský polibek. Ale chlapec bylo to až směšné, jak se jí podobal ještě nedokázal podobná břemena snášet tak lehce jako jeho otec. Ze všech sil ji k sobě přitiskl, zatímco rádoby ledabyle promlouval: „Všechno nejlepší k včerejším narozeninám, mámo! Jak sis tu u moře zarybařila?“ Oříškově hnědé oči, stejné jako ty její, ji nenasytně a žárlivě sledovaly ale hlas dokázal ovládnout.
„Cože, ona je pořád ještě neděle? Mně to připadalo jako celá věčnost!“
Luke vystoupil z auta, ale držel se v pozadí přivítacího cere moniálu, protože vytušil, že v něm nemá žádnou roli. Jenže Bunty si zřejmě myslela něco jiného, protože se k němu s úsměvem obrátila a stále držela George za ruku.
„A tohle je Luke. On má taky namířeno do Comerbournu; policie prozatím musela zajistit jeho auto.“
Luke už to auto v životě nechtel ani vidět, přestože si ho kdysi velice považoval. Jen co mu ho policie vrátí, dá ho do autobazaru, aby se ho zbavil, a snad se mu někdy i podaří na něj zapomenout.
„Nebude vám vadit, když se s Lukem trochu prospíme na zadním sedadle, že ne?“ řekla Bunty a vděčně pohlédla na ohromný černý policejní vůz, který si George vypůjčil, protože v něm byla vysílačka. „My jsme si totiž o víkendu moc neodpočinuli a pravděpodobně budeme spát až domů.“
My! Pánbůh jí to zaplať, že řekla „my“, které ho s ní ještě jednou svázalo, aspoň na chvíli, než mezi ně zase vtrhne normalita.
„Těší mě, Luku!“ řekl George vážně. „Vidím, že jste zřejmě pracoval za mě a dokonce jste mi v pořádku přivezl manželku. Děkuju!“
Luke sjel pohledem z toho snědého usměvavého obličeje na dvě spojené ruce, které k sobě lnuly tak vášnivě a zároveň klidně, a najednou v nich uviděl celou podstatu tohoto manželství, ne, manželství jako takového. A řekl si, že bude stát za to čekat a třeba půl života hledat druhou ruku, která by padla do té jeho právě takhle.
Když si s Georgem podali ruce, bylo mu, jako by se opět dotýkal Bunty; tak hluboce k sobě ti dva patřili. To, co Bunty Lukovi darovala, dokázal stěží zhodnotit. Oni oba mu nyní darovali oslnivý příslib. Zdálo se, že takové spojení je možné. Když se to uskutečnilo jednou, může se to stát znovu. I v takovéto míře. A jednou možná i jemu?
K ránu se Bunty probudila a s tlumeným, poděšeným výkřikem „Luku!“ natáhla ruku, aby ho ochránila, a dotkla se George, který byl vzhůru. Celou noc ležel vedle ní a pozoroval ji, jak vyčerpaně spí a v nepatrném měsíčním světle se nazpaměť učil stíny, které lemovaly její obličej, vzpomínky na prožité a dosud nestrávené věci. Mohl počkat; musel počkat. Řekla mu toho jenom polovic, zbytek mu poví, až nastane vhodná chvíle. Přikryl jí něžně tvář dlaní a konejšil ji, až se úplně probudila a zapomněla na všechny úzkosti.
Ještě pevněji se k němu přivinula, hladila ho vzadu po krku, a George i v té temnotě cítil, že se usmívá.
„Miluju tě!“ řekla a bylo to jako hluboký vzdech. Jsou chvíle, kdy se o lásce má mluvit, stejně jako jindy je něco takového úplně samozřejmé a není potřeba to ani zmiňovat.
„A milovala jsi jeho?“ zeptal se George mírně a uhlazoval jí zcuchané hnědé vlasy dozadu z čela.
„To záleží na tom,“ řekla Bunty po chvíli přemýšlení, „co si pod tím pojmem vlastně představuješ.“
Tohle je opravdová zkouška ohněm. Zapomeň na svazující, hluboké hranice manželství, tak výlučné a nesmírné, a řekni, co si představuješ pod slovem láska.
„Myslím tím,“ řekl George a olízl si suché rty, „všechno, co dovolí dokonalý lidský kontakt s jinou bytostí, aťsi třeba jenom na tři minuty v přeplněném autobuse. Myslím něco, sám nevím, co to je, co tě přinutí, abys vyšla vstříc potřebě toho druhého a navzdory konvencím zasáhla přímo jeho srdce, takže mezi vámi navždy zůstane spojení, i když už se třeba nikdy neuvidíte nebo dokonce na sebe ani nepomyslíte. Myslím tím sdílenou vřelost, která udržuje lidi naživu, tu nejuniverzálnější a nejšlechetnější věc, nic nízkého. Ani sexuální lásku, ani manželskou, ani platonickou nebo lásku synovskou, nic, co se dá definovat absolutno. Myslím řósřcu, prosté lásku!“
Dlouho ležela vedle něho, klidně a naprosto tiše; už si začínal myslet, že znovu usnula, a tentokrát že se jí nic nezdá. Ale najednou se k němu prudce obrátila, vzala ho kolem krku, ostře, spokojeně vzdychla, jako by cítila naplnění, a vší silou ho objala.
„Pak tedy ano,“ řekla Bunty, „milovala jsem ho.“
El lis Petersová
SLAMĚNÁ VDOVA
Z anglického originálu The GrassWidows Tale, vydaného nakladatelstvím WILLIAM MORROW COMPANY, INC.
v New Yorku roku 1968, přeložila Alžběta Hesounová
Obálku navrhla Anna Kožuriková
Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2000 jako svou 325. publikaci
Odpovědná redaktorka Marie Válková
Vydání první. Stran 176 Vytiskla tiskárna STISK, Vimperk
Doporučená cena 158Kč x
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha l, Bartolomějská 9
ISBN 8070214465
Nakladatelství: Vyšehrad, 2000
Stav: Naskenováno – Mirek
* * *
Milovníkům klasické detektivky a anglické detektivkářské školy je určen román, dílo anglické spisovatelky Edith Pargeterové, která pod jménem Ellis Petersová napsala úctyhodnou řadu detektivních příběhů. Tajemno, napětí, zvláštní, nečekaná zápletka, zdánlivě poklidný, až idylicky krásný anglický venkov a výrazně vykreslené postavy, to vše tvoří základy tolik oblíbených detektivek Ellis Petersové. V románu Slaměná vdova je tím, kdo rozlouskne zločin, manželka inspektora Felse Bunty. Z nevinného posezení v bistru, které končí dlouhou noční jízdou s mrtvolou v kufru až na severní pobřeží Anglie, se vyklube příběh o lásce a zradě, zločinů, chamtivosti a osudovém setkání, v němž zpočátku vše vypadá jinak, než se nakonec ukáže. Slaměná vdova je tedy další ukázkou autorčina vypravěčského umění a zárukou dobré zábavy.
The Grass Widows Tale Ellis Peters 1968 Translation 2000 by Alžběta Hesounová