Josef Pecinovský

Zvláštní zákazník

Byla to zvláštní zakázka. Velmi zvláštní.

Ten muž zaplatil předem, a když obdržím takovou částku, tak se obvykle na nic neptám. Jsem profesionál a vím, co je diskrétnost. Ale tentokrát přece jen něco nehrálo.

„Neznám místo a čas,“ podotkl jsem.

„Nemusíte je znát,“ odvětil.

Ostře jsem na něj pohlédl. Byl to nevýrazný typ, něco přes čtyřicet, slušně oblečený. Působil dojmem vzdělance. Měl jsem takový neurčitý pocit, že už jsem ho kdysi viděl, ale v mé profesi není možné zapamatovat si všechny lidi, s kterými přijdu obchodně do kontaktu.

„Pak ovšem nemohu vaši objednávku přijmout, to jistě uznáte,“ odpověděl jsem.

„Pro nás oba bude lépe, když nebudete vědět víc, než musíte,“ říkal ten muž. „Do palubní desky svého stroje vložíte tuto kartu,“ podal mi tenkou destičku. „Pak už jen nastartujete a budete na místě. Vystoupíte a vyčkáte přesně sedm minut. Pak do místnosti vstoupí muž. Jistě už víte, co dělat dál.“

To už znělo lépe.

„Nerad používám cizí data,“ namítl jsem.

„Budete skutečně lépe pro nás oba, když nebudete nic víc vědět,“ odpověděl. „Berte, nebo nechte být.“

Neuspokojilo mě to.

„Jak toho muže poznám?“ zeptal jsem se.

„Vaším zákazníkem bude prostě první, kdo vejde do dveří. Tím mou zakázku splníte a odměnu si plně zasloužíte. Ať vejde kdokoli.“

Pokrčil jsem rameny, neodpustil jsem si ale námitku.

„Ovšem, ale předpisy pro dané časové pásmo...“

Přerušil mne tím, že odpočítal dalších deset bankovek.

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl pistoli. Samozřejmě s dokonalým tlumičem.

Přesvědčil jsem se, zda je zásobník plný. Byla to rutina, obvyklý obřad, který jsem potřeboval. Zvuk mechanismu mne uklidňoval.

Bude to opět dokonalá vražda. Vražda v uzamčeném pokoji, v němž nebyl a ani nemohl být nikdo jiný než oběť.

Vyčkám, až oběť vejde dovnitř, a pak bude stačit jen jeden výstřel. Nikdy se ten muž nedoví, co ho potkalo.

Už dávno se mi v těch několika minutách čekání netřásly ruce, nepotily dlaně. Střelba na bezbranné a překvapené oběti se pro mne stala rutinou. Kdoví, co by za to dali policisté nejrůznějších měst a věků, kdyby mě dopadli.

Ale nikdo, opakuji, nikdo neměl sebemenší podezření. Nikdy jsem nezanechal žádnou stopu, žádný důkaz.

Vždy jsem odvedl čistou, dokonalou práci.

Právě tak i dnes.

Slyším, jak rachotí klíč v zámku. Bleskurychle se zvedám a ukrývám se za dveřmi.

Pozvolna se otvírají, do místnosti na okamžik padl stín, a pak se dveře opět zavřely. Zámek zaklapl.

Stojí ke mně zády. Je sám. Víc nepotřebuji vědět.

Natáhl jsem paži a bez rozmýšlení jsem stiskl spoušť.

Ozvalo se tiché lupnutí a pak se tělo zhroutilo na podlahu. Nehlučně. Koberec byl měkký.

Mohl jsem odstartovat zpět, ale ještě jsem se musel o něčem přesvědčit. Jak vypadá ten, kterého jsem právě zabil?

Obrátil jsem ho tváří nahoru.

Dvě, tři, čtyři vteřiny uplynuly, a já stále hledím do té tváře.

Nemohu ji zprvu poznat, je příliš nenápadná. Ten člověk má skutečně tuctový obličej.

Ale odněkud jej znám.

Odkud?

Ještě další dvě vteřiny si nemohu vzpomenout, a pak jako by do mne udeřil blesk.

Srdce se mi málem zastavilo, a pak se rozběhlo doslova zběsilým tempem.

Hleděl jsem do své vlastní tváře.

Samozřejmě jsem ho vyhledal ihned po návratu. Neskrýval se přede mnou, jako kdyby se na ten okamžik opětovného setkání těšil.

Musel ale přece vědět, že za ním přijdu s jediným cílem – zabít ho.

Už nevím, co všechno se odehrávalo v mé mysli od toho okamžiku, kdy jsem poznal oběť, až do chvíle, kdy jsem se vrátil zpět do svého času. Málem jsem se několikrát propadl do věčnPřejete si vědět, kde se tak stane? Měl jste být pozornější, když jste střílel. Přejete si vědět, kdy se tak stane? Měl jste se víc rozhlížet kolem sebe, možná byste to už věděl. Každé dveře, každá klika vás bude od tohoto okamžiku děsit, a vše ještě bude umocněno tím, že vaše budoucnost je už napsaná. Jednou se dočkáte.“

„Dobře, ale proč, proč?“ ptal jsem se.

„Copak mne nepoznáváte?“ odpověděl.

Hleděl jsem do jeho tváře. Ovšem, zdála se mi povědomá, ale proč bych si měl pamatovat každého...

Sáhl jsem do kapsy.

Hlaveň mu mířila přímo na čelo.

„Možná vás nezabiji, když mi řeknete, proč jste to všechno udělal.“

Rozesmál se smíchem šílence.

„Jen střílejte, no, na co čekáte? Neodvažujete se toho? Proč? Jste přece vrah, placený vrah. Nic to pro vás není. Jednou stisknete spoušť. Ten člověk před vámi žil, a už nežije.“

Nevím, co mi zabránilo vystřelit. Opravdu nevím.

Hleděl jsem na něj a nechápal jsem, co se to děje.

„Proč? Proč jste to udělal?“ řval jsem jako nepříčetný. Možná jsme i nepříčetný byl.

„Vy si to vážně nepamatujete?“

„Ne. Jestli do tří vteřin nic nařeknete, tak vás na místě zastřelím.“

Znovu se rozesmál.

„Mne? Mne chcete zastřelit. Jste mi k smíchu, rozumíte. Vždyť vy jste mne už dávno zabil!“

Stál jsem bez jediného pohybu. Je to pravda? Možná ano, pak by mi jeho tvář mohla být povědomá. Díval jsem se tedy do ní, dvě, tři vteřiny... Ovšem, jestliže jsem ho už jednou zabil, pak bych ho teď musel zabít podruhé. Co mi zabrání, abych to udělal?

Tiskl jsem palec ke spoušti ze všech sil a čekal jsem, kdy vyjde rána.

Vstal a odešel. A já přemýšlel, proč jsem ho teď nemohl zabít.

Co by se stalo, kdybych vystřelil? Zabil bych jej podruhé... Je to možné? Nikdo neví. Ale co by se stalo potom?

Možná mi celý vesmír může děkovat za to, že jsem to neudělal.

Zasunul jsem zbraň do kapsy. Vím, teď budu žít dál, ale jen do chvíle, kdy otevřu ty dveře.