Ledová NAJA 94
MLHA NAD ČERNOU SKÁLOU – Jana Rečková

Věděla jsem, že mi to nedaruje. Četla jsem to už dlouho z těch jejích očiček zarostlých sádlem. Co se Tvaotovi na ní libí? Ty roztřesené špeky, co vydává za ňadra? Mít je věčně na očích, br! Rebdav se tak ráda ukazuje! Vleze do chatulky, a už se svléká. Jakživa bych se nedokázala chovat tak nestydatě. A té mrše to projde. Bratr je do ní blázen. Můj milý Tvaot, nedávno nejlepší kamarád, a teď nepřítel. Vrah!
Protože nevěsta má právo vyhnat z chatulky neprovdané starší sestry svého ženicha. Neprovdaná ženská je k ničemu, to vám potvrdí zákon ústy starších obce. Jenže v naší osadě nejsou mládenci na ženění, a od té doby, co v létě spadl ledovec ze štítu Vointeyanta, máme zahrazenou cestu do Ksočejských planin, kde je rozhozených několik vesnic. Odstranit ledovec je nad síly našich mužů i losiců. Starší vidí, že zbytečně zahyne pár vyhnaných děvčat, ale je jim to jedno. Po nich ať třeba led roztaje! Ty rozmrzlé příšery, schované při zemi pod ním, které všechno na světě sežerou, ty oni už neuvidí.
Rebdav se přistěhuje zítra. Takže zítra půjdu. Nikdo nevyhazuje švagrovou v období vysokého ledu, ale ona to udělá… Tvaot usnul brzo, měl po té své mechové pálence blažený výraz a pusu nechutně otevřenou. Opatrně jsem vyhrabala v zásobárně z hromady starých kožešin vyřazené, ale ještě docela dobré sáňky s rezavými bruslicemi (dodávky kovu od Ksočejských uvázly po pádu ledovce), a pod paží jsem je vynesla z chatulky. Losici seděli na dvoře v kruhu, pár jich otočilo hlavy, když mě ucítili. Tambo se na mě tiše zasmál a vyplázl jazyk. Schovala jsem sáňky do jeskyňky v ledové hradbě těsně u ochranné skály chatulky. Tu skrýšku si tam cvičně vydýchalo losičí mládě, je to jejich oblíbená zábava.
Mohl to být i Tambo. Pořád si rád hraje.
Tak. Nanosím si na sáňky trochu jídla a tuku a šatů, náhradní boty, nějaké šipky, nůž a kotlík, a taky pár těch starých kožešin a… To nepoberu, zděsila jsem se. A to oželím korálky a hřebínky a vůbec ozdoby… Vrátila jsem se na dvůr s pláčem. Tambo vstal, přišoural se ke mně a lehce na mě dýchal, aby mi slzy nemrzly na tváři. Tambo je můj nejlepší přítel.
Nakonec jsem si přece vybrala to nejnutnější, jen tolik, aby Tvaot nic nepoznal. Sáňky s nákladem jsem ukryla hluboko do ledové jeskyňky, protože Rebdav má oči jako dogedů na lovu.
Že nemá taky tak ohavná lysá křídla! To by se do ní bratr nezamiloval.
Ráno bylo kruté. Rebdav přiběhla za tmy, celá naparáděná a nedočkavá, bratr se zíváním koulel zarudlýma očima a já se krčila v koutě a snažila se nenápadně oblékat.
„Šaty!“ zaječela najednou Rebdav a svýma macatýma rukama se mi pokoušela strhnout vestu. „Moje!“ Její vyjadřování!
Myslím, že se jí všechna životní síla vrazila do sádla, a na řeč už nezbylo. Neřekne víc jak dvě slova pohromadě, no, zato umí tak hnusně mlaskavě vrnět při milostných hrách, a potí se u toho… Já bych se stejně nikdy nevdala. Dělat to v chatulce před zvědavýma očima všech obyvatel… Nejlíp se mají ty holky, co je baví předvádět se. Já to nepochopím, vážně ne. To losici vždycky zalezou někam, kde je hodně sněhu , zavrtají se do něj a nedovolí, aby někdo přihlížel.
Losici jsou lepší než lidi.
Začala jsem se s ní rvát. „Zabit!“ řvala, až jí tekly sliny. „Na mráz!“ A pak další slova, kterým jsem rozuměla stěží napůl, samé sprostoty. Bratra to konečně probudilo.
Odtáhl ji ode mě a řekl mi: „Můžeš mě poprosit, abych tě tu nechal!“ Ovšemže si to přál. Jenže já věděla, že Rebdav zaječí: „Já! Já!“ A on schlípne a poslechne.
„Ne,“ odpověděla jsem, obula si svoje vyšívané boty z birviní kůže, do těch Rebdav svoje tlusté nohy nenacpe, a vyšla jsem do šedočerného mrazu na dvoře. Losici spali v klubku, z něhož místy vyčnívala kostnatá tlapa s plochými drápy, jejich šíjové hřebeny sebou ze sna jemně poškubávaly, Tambo už čekal. Vykulil se z teplíčka, protáhl si nohy, prstíky na koncích zakrnělých křídel si pročísl dlouhé žluté obočí a dýchl mi na kolena, až jsem ucítila horko i přes silné pletené kalhoty. Bratr vyhlédl z chatulky. Tambo na něj vyčítavě zavrčel a Tvaot se rychle schoval za dvojitou kožešinu ve vchodu. Tambo měl právo odejít. Losici slouží lidem dobrovolně. Kdyby se člověk pokusil omezit jejich svobodu, opustili by ho navždycky.
„Ty kvůli mně odejdeš od své rodiny?“ zeptala jsem se svého losičího přítele. Vesele kývl. Vyběhl ze dvora, drápy mu skřípaly na uklouzaném povrchu uličky, chytil do zubů popruh ukrytých saní a potřásl hlavou. Ptal se na cestu.
„Někam pryč. Musíme úplně pryč.“
Trhl popruhem a vyrazil, sotva jsem mu stačila. Brzy jsme nechali osadu chráněnou skalami s mocným ledovým povlakem za zády. V místech, kde končila vyježděná cesta, se losic stočil k západu. Na západ! Cesta slunce! Nebezpečná, protože slunce má žárlivou matku. Jeho matka Makoreča ho chrání před dívkami, bojí se, aby jí ho nějaká krasavice neodlákala.
Dojeli jsme k děrám pulců. Nikdo z lovců tu ještě nebyl, a mě napadlo, že bych mohla jedno z těch hloupých zvířat ulovit. Támhle si to jeden šine, a pěkně tlusťoučký, nožičky se mu pod tučným tělem jen míhají. Asi míří na návštěvu ke kamarádovi. Člověk by nevěřil, že z takového zavalitého nešiky bude jednou rychlý okřídlený lovec dogedú, nebezpečný mnohem větším zvířatům než je sám. No, z tohohle pulce už dogeú nebude. Tiše jsem sykla na losice a přichystala si šipku. Plížila jsem se ke kořisti zbytečně opatrně, mírný vítr vál proti mně, slyšet mě pulec nemohl při tom hluku, co na tvrdém sněhu nadělaly jeho dupající nožky, vidět také ne, pulec je slepý jako… no jako pulec.
Mávla jsem šipkou a přibodla ho za hlavou k ledu. Jen sebou škubl a bylo po něm. Tambo vydal radostný štěkavý zvuk.
„Ale teď honem!“ křikla jsem na něj. Přiklusal se sáněmi, já hodila úlovek nahoru na svůj skrovný majetek a uháněli jsme, než sem dojde někdo z osady. Ještě jsem se naposled ohlédla.
Já vím, že pulčí dohladka oklouzané díry v ledové kupě najdu i jinde, ale tyhle jsem znala odmalička, ty byly tak trochu moje…
Krajina se změnila. Skály zmizely, rozpadly se v nízké balvany, jimž čněly ze sněhu jenom oblé vršky. Sundala jsem ze saní brusliny. Měli jsme před sebou pláň zavátou sněhem, mírně zvlněnou závějemi. Sáně dosedly svým ohlazeným, vpředu zvednutým spodkem na sníh, Tambo štěkl a rozběhl se s roztaženými drápy, aby se nepropadal. Drala jsem se za ním, jak se dalo, vytahovala jsem boty ze závějí a supěla jako birvin. Ale čekala mě odměna.
Tambo náhle zůstal stát. Doškobrtala jsem k němu a spatřila hlubokou proláklinu, ze všech stran obklopenou ledovými skalami, na kterých se ta troška slunečního svitu zmnohonásobovala, takže se zdálo, jako by světlo přicházelo zdola. A dole bylo jezírko. Voda, nezamrzlá voda! Sluneční jezírko. Takhle s námi slunce občas laškuje. Dělá to schválně, když se jeho matka nedívá, protože se mu líbí, jak se ženy a dívky svlékají a koupou a vesele piští. Pištěla jsem taky, jak by ne, voda byla přece jen hrozně studená, ani Tambo ji nedokázal svým dechem přihřát tak jako v koupací jámě v chatulce! Bylo to báječné a já byla skoro šťastná. Zapomněla jsem na všechna nebezpečí, která mi hrozí, i na samotu. Napili jsme se, je to mnohem lepší než cumlat led nebo si vodu rozehřívat, Tambo mi nabídl svou dlouhou srst na utření, oblékla jsem se a opustili jsme to krásné místo.
Plahočili jsme se do kopce, jezerní proláklina byla opravdu hluboká, hledali jsme cestičky mezi nakupeným ledem a závějemi. Losic byl neklidný, já měla divný pocit v zádech.
Někdo mě pozoroval? Jestli je to birvin, ať už zaútočí, přála jsem si. Tambo ví, jak má šelmě ožehnout tlamu, a tím ji na chviličku vyřadit z boje. Já zase vím, kam mám zabodnout první šipku. Jednu, druhou, třetí, víc jich nemám, musí to stačit. Za světla mám naději nad birvinem zvítězit!
Oddechli jsme si, když jsme se vyškrábali nahoru a octli se v přehlednější krajině. Za tyhle kopečky se velké zvíře těžko schová, musel by to být malý a chytrý birvin. A co když to byl člověk? Lovec z blízké osady? Hrůza pomyslet!
Určitě by o mně vykládal všem ostatním!
Bylo kolem poledne a pláň před námi rozhlehlá a pustá.
Spěchali jsme, abychom našli na noc vhodné skály s tlustým nánosem ledu, s mocnými ledovými jazyky, v nichž šikovný losic dokáže vydýchat pohodlný a bezpečný úkryt. Jedli jsme za pochodu ze zásob. Já žvýkala jemnější kousky zmrzlého masa a tuku, Tambo ty tužší. Smutně jsem dumala, jak dlouho člověk vydrží bez zeleného, protože to jsem si s sebou vzít nemohla. V každé chatulce přechovávají zelené na nejteplejším místě pod lampou, v kostěném truhlíku s hlínou, pro kterou každoročně na vrcholu léta putují mladí muži daleko k jihu do míst, kde kolem horkých pramenů led dočista rozmrzá. Je to moc nebezpečné, vždyť rozmrzlá země je úplným rejdištěm zlých duchů a strašidel. Proto je hlína tak vzácná. Zelené, to je rostlina s drobnými okrouhlými lístky, kterou před dávnými lety slavný Limorfenie vyzvedl ze dna jižního moře, naučil ji žít na vzduchu a přinesl ji do našeho kraje. Každá osada si své zelené žárlivě střeží. Bez zeleného čeká člověka ošklivá, zdlouhavá smrt. Bylo mi už zase do pláče.
Pláň se táhla do dálky i šířky. neubývalo jí. Nohy se mi podlamovaly a víčka mi klesala. Takovýhle kus cesty jsem v životě neušla, ani v létě při hledání mechů!
Málem jsem v chůzi usnula. Tambo mě šťouchl do ramene a tiše zachrčel. Zvedla jsem oči. Před námi, ani ne moc daleko, se tyčily ostré skály. Něco se mi na nich nezdálo. Neleskly se.
Ještě přece není tak šero! Blížili jsme se. Tambo neklidně poškubával hlavou, až mu uši pleskaly.
„Není na nich žádný led,“ pronesla jsem nahlas a losic přikývl a nešťastně se zašklíbil. Došli jsme až ke skalám.
Visely nám nad hlavou, jako by se na nás chystaly shora skočit. Vítr se honil mezi nimi za vlastním ocasem a zlobně skučel. Sníh jen spoře pokrýval hrbolatý led. „Už vím, co to je,“ svěřila jsem se Tambovi. „Tohle je místo, kde vylézají na sníh démoni!“ Roztřásla jsem se, objala losice kolem krku a zabořila tvář do jeho srsti. Dlouho jsme tak zůstali, chvějíce se strachy. A pak jsem se rozhodla. Proto jsme my lidé silnější než losici. Protože nakonec rozhodneme.
„Vejdeme do těch skal. Nic jiného nám nezbývá.“
Vstoupili jsme do skalní průrvy. Sáňky drkotaly po ledu, Tambo se plížil málem po špičkách, já šla v čele. Brzy led zmizel, našlapovali jsme na holou skálu. Divný pocit. A pak se úzký průchod rozšířil, skály se dole trochu rozestoupily, zato nahoře jako by se sklonily k sobě, aby uzavřely malý prostor, útulný jako chatulka. Jen na místě, kde obvykle bliká čadivá lampa, planul jasný oheň. Zdálo se, že šlehá z kusů ledu, položených jen tak na zemi. Tambo mi u ucha odfrkl. Bylo mu horko. Mně vlastně taky, jen jsem si toho dosud nevšimla. Stáhla jsem si kapuci, kožešinovou halenu, pletenou vestu, boty, a poznala jsem, že hladká podlaha hřeje do nohou. Tambo se radši odsunul ke vchodu toho zvláštního obydlí. Rozhlédla jsem se. Nábytek byl úplně jiný, než bývá zvykem. Lesklé, hranaté špalky snad z ledu nebo bílého kamene, dokonale, přesně opracované, malé i větší, na nichž by se dalo pohodlně ležet, tím spíš, že byly pokryty jemnými látkami, jaké jsem nikdy neviděla, a kožešinami, pestrými a neznámými. Byly tu ještě další věci, jejichž smysl a účel jsem nechápala a netušila jsem ani, z čeho byly vyrobeny. Tambo tiše zakňučel. Zvedla jsem hlavu od předmětu, který jsem právě zkoumla, a spatřila jsem muže.
Musel přijít jiným vchodem, a teď tu stál, vysoký a hubený, bez čepice, se světlými vlasy i očima, a usmíval se. „Vítej v mém domě!“
Dům! Tohle je dům? Znala jsem domy z povídaček o jihu a představovala jsem si je jako velikánské chatulky vydýchané obřím, strašně žhavým losicem, a ne v ledu, ale v kameni.
„Kdo jsi?“ našla jsem konečně řeč.
„Derel,“ představil se. Byl starší než já, ale připadalo mi, jako by se ho stárnutí moc netýkalo, zdál se tvrdý jako skála.
„Haja,“ sklonila jsem hlavu ke spojeným rukám. Najednou jsem se zastyděla, jak málo jsem oblečená. „Máš tu horko,“ řekla jsem omluvně.
„Topím si,“ ukázal na ty kusy ledu se šlehajícími plameny.
„Klidně se svlékni, dnes už dál nepůjdeš. Zmrzla bys!“
„Budu ráda, když mě u sebe necháš přespat,“ poděkovala jsem mu. „Já ale musím ještě zpracovat pulce.“
„Jsi lovkyně?“ Zdálo se, že se tomu diví!
„Musím jíst,“ odvětila jsem.
„Smím se dívat, jak to děláš?“ zeptal se.
„Co jak dělám?“
„Jak zpracováváš úlovek. Posvítím ti, už je tma.“
Najednou mi blesklo hlavou pochopení. On není člověk!
Je to démon, příšera! Zaječela jsem a vyrazila chodbičkou ven, do mrazu, jenom pryč od něj! Každý člověk přece umí stáhnout, vykuchat a rozřezat pulce! Co by jinak jedl?
Klopýtla jsem a natáhla se. Dohonil mě a zvedl. Držel mě těsně u sebe. Měl víc síly než já. A Tambo nikde! Copak nepozná, že jsem v nebezpečí?
„Co se děje, Hajo?“ Derel měl udivený hlas a vydechoval oblaka páry, vůbec neuměl dýchat v mrazu. „Nepustím tě, dokud mi to nevysvětlíš! Neboj se, neublížím ti.“
Přestala jsem se bránit, vyhrkly mi slzy. Derel mě nesl zpátky do domu. Posadil mě na hranaté sedátko, klekl si ke mně a hleděl mi upřeně do tváře. Potom vytáhl ze šatů kousíček jemné látky a osušil mi slzy. Bylo to příjemné. „Ty nejsi člověk,“ řekla jsem mu nešťastně.
Zasmál se, zakroutil hlavou. „Proč? Jak jsi na to přišla?“
Popotáhla jsem nosem, bylo mi hloupé v takové chvíli smrkat na zem, a on mi nos utřel tou jemnou látkou. „Co jíš? Jak se živíš, když ani nevíš, jak zpracovat pulce!“
„Já blbec,“ vzdychl. „Už chápu. Hajo, já jsem zdaleka. Z jihu. Žijeme jinak, jíme jiné věci… Ukážu ti je, ochutnáš je…“
„Ale co tady děláš?“ Už mě neděsil, začínala jsem být zvědavá. Zblízka měl milý úsměv a jasné oči. Ty nelžou.
„Zkoumáme váš kraj, váš život, způsob přežití v těžkých podmínkách…“
„Těžkých?“ Podivila jsem se. Co je tady těžkého?
„Led, sníh, mráz,“ smál se Derel. „Budu ti vyprávět, ale je to dlouhé… Pojďme na toho pulce.“
Mohla bych mu být užitečná, napadlo mě. Neumí lovit, chce se dozvědět všechno o našem životě, mohl by si mě třeba vzít! Tohle se mi honilo hlavou, když jsem s jeho pomocí stahovala a kuchala svůj ranní úlovek. Předtím mě ještě jednou vylekal, protože natáhl ruku ke skále a kus kamene se rozzářil jasným světlem.
„Tak si svítíme,“ vysvětlil mi.
No dobře. Světlo se při práci hodí. Zjistila jsem, že je Derel docela obratný a učenlivý. Tambo obcházel kolem nás a tvářil se spokojeně. Dával mi najevo, že tedy nikdy žádné nebezpečí nebylo. Hm, a jak se před chvílí klepal strachy spolu se mnou!
„To stačí,“ řekla jsem Derelovi. „Tohle dodělám sama. Díky za pomoc.“
„Díky za lekci,“ usmál se a šel si hrát s losicem. Tambo se k němu choval jako k příteli. Povalil ho do sněhu, kutálel si s ním, kousal ho do kožichu, prostě projevoval mu po svém náklonnost. Zvláštní, jak Derel hned poznal, že jde o hru.
Možná někdo z jeho předků byl losic, pomyslela jsem si. „Tak už dost,“ zaslechla jsem ho povídat, a Tambo poslechl, zvedl ho za límec a postavil na nohy. Derel ho podrbal přesně na tom místě za křídlem, kam si losici nedosáhnou.
„Tys měl někdy svého losice?“ zeptala jsem se , když jsme odnášeli maso, tuk a kůži do Derelovy ledové jeskyňky umístěné hlouběji mezi skalami, kterou mi zatím k uložení mých zásob nebídl.
„Ne. Jen jsem o nich četl. Ve zprávách svých předchůdců, kteří už tady podnikali průzkum.“
Četl… Vyslovil to slovo ve své řeči, stejně jako následující, zpráva, a předtím lekce, nerozuměla jsem, až později mi tyhle pojmy objasnil. A spoustu dalších, až mě z nich brněla hlava. Zatím jsem pochopila, že teady už byli muži jako on a leccos o nás vědí…
Myslela jsem, že v jeho zásobárně bude podobné jídlo jako v našich, ale byly to tak divné věci, že by mě nikdy nenapadlo je ochutnávat.
„Tambo nemá hlad?“ vyrušil mě Derel z průzkumu jeskyňky.
„Nechala jsem mu venku kus masa. Bude spát v chodbičce, nevadí?“
„Nevadí. Vezmu si pár věcí na večeři…“ Nabral neuvěřitelné množství jídla a vrátili jsme se do domu.
„Tohle je vařič“, ukázal na okrouhlý kus plechu na hranatém stolku. „Vaší se na něm, chápeš? Teď si uděláme čaj.“
Sledovala jsem jeho nezvyklou činnost, a zavíraly se mi oči.
Teď, v bezpečí, na mě dolehla únava z celodenního pochodu.
Derel mi podal nádobku, která nebyla ani z kosti ani z tvrdé kůže, s horkým nápojem. „Nespi,“ smál se. „Musíš se trochu najíst!“
Čaj byl mnohem chutnější než mermel, naše nejlepší pití, které vzniká přelitím kostky zmrzlého meriího mléka vařící vodou, byl chutnější než polévka z tuku pulce nebo vývar z berviních jater. Ta sladká chuť! Ta vůně! Derel mi vysvětlil, že čaj se dělá ze sušeného listí určitého keře.
Musel mi také objasnit, co je to keř, ale stejně jsem si neuměla představit, kdo by mohl mít tolik zeleného, že by si ho klidně sušil a připravoval z něj nápoj. Zelené se přece nesmí vařit! Ztrácí tím svou léčivou moc.
Vypila jsem tu dobrotu a cítila jsem se najedená, ale Derel prohlásil, že večeře teprve bude, a začal ji chystat.
Kulila jsem oči na tolik jídla, a nestačila jsem ani sledovat, co všechno mi o něm Derel vykládá.
„Takhle jíš každý den?“ zajímala jsem se. Uďobla jsem si ode všeho, co mi nabídl, a dostávala jsem strach, že puknu.
„Ne tak rozmanitě,“ odpověděl. „Dneska jsem ti jenom chtěl ukázat, co jíme u nás na jihu… Co se směješ“?
„Ty snad máš díru v břiše! Jestli takhle večeříš vždycky, měl bys být tlustý jako… jako Rebdav.“
„Kdo je to?“
Smích mě přešel. „Žena mého bratra. Vyhodila mě z chatulky.
Jsem starší sestra…“
Derel vrtěl hlavou, nechápal, a tak jsem mu všechno vyložila. Jaký je zákon, jak se zas tak moc nedodržuje, a jaká je Rebdav potvora.
„Ale jak je možné, že si tě nikdo nevzal,“ divil se Derel.
„Takovou pěknou dívku! Nemyslel jsem, že se tady takové najdou.“
„Kolik jsi tady viděl dívek“
Derel se rozesmál, netušila jsem, čemu. „Jenom na obrázku,“ řekl. „A ty se mi moc nelíbily.“
Věděla jsem, co je to obrázek, přestože jsme v osadě žádný neměli. Jednou ka Ksočejské planině tábořili kočovní kupci, kteří nabízeli spoustu zboží z jihu. Od té doby vím, že obrázky jsou na ozdobu, podobně jako korálky, jenomže se věší na stěnu, ne na krk. Na těch jejich byly většinou krajiny a zvířata, losici, merie, birvini a pár takových, které jsem neznala. Přišlo mi teď k smíchu, že by si Derel zdobil svůj dům na jihu obrázky dívek.
„A doopravdy jsi nějakou viděl?“ nedala jsem se odbýt.
„Ne. Doopravdy ne. Až tebe při koupání.“Přimhouřil oči a já zas cítila, jak málo toho mám na sobě. Tak to on mě pozoroval! Když se na mě takhle dívá, měla bych to zkusit.
Zachránit se, získat domov… Odhodlaně jsem si stáhla košili.
„Co to děláš?“ užasl. Nelíbím se mu? Strašně jsem se lekla a zastyděla a honem jsem hledala odhozenou košili, nemohla jsem ji najít, protože mi oči zalévaly slzy. Derel vstal a sebral ji ze země. „Nebreč,“ zabručel, vzal mě za ramena, myslela jsem, že se mnou pořádně zatřese, ale on mě místo toho objal a hladil mě po vlasech a dotýkal se mě ústy, jako by mě ochutnával, choval se tak zvláštně, že jsem ani nepoznala, k čemu se chystá. Našla jsem to v jeho světlých očích, až když mě položil na jeden z těch záhadných kusů nábytku, pokrytý měkkou, jemnou látkou a hleděl na mě shora… Trochu jsem se bála, ale přitom jsem si přála, aby to udělal. A připadalo mi, že Derel se mě taky malinko bojí, i když jsem neměla potuchy, proč by měl mít ze mě strach. A nejvíc ze všeho se mi zdálo, že děláme něco docela jiného než Tvaot a Redbav… Potom mi bylo teplo a měkko, byla jsem líná a ospalá a Derel mi usnul na rameni.
Vzbudilo mě brnění v ruce. Nebe nad domem bylo už skoro bílé. Teprve teď jsem si všimla, že strop tvoří dokonale průhledný kus ledu. Později jsem se dozvěděla, že je to sklo, ale toho prvního rána jsem jen obdivovala, jak je ten led hladký a bez jediné bublinky.
Pohnula jsem se. Muž vedle mě něco zamumlal. Obrátil se na bok, překvapeně zamrkal, usmál se. „Hajo! Já myslel, že to byl sen!“
„Můžeš mě vyhnat,“ vysvětlila jsem mu poctivě. „Pokud jsi nebyl spokojen. Teď hned, později by to nebylo slušné.“
Mávl rukou. „Žádné vyhánění. Měm tě moc rád. Ale mělas mi říct, že… že jsem tvůj první.“
„Jinak by mě přece nevyhodili z osady.“ To bude práce, než si o sobě všechno povíme, pomyslela jsem si. Moc jsem se na to těšila.
Začal krásný život. Chodili jsme na dlouhé výpravy, hledali díry pulců, stopovali birviny, Derel mě učil zacházet se svou zbraní, z níž je možno zabít i okřídleného dravce dogedú, já zase jeho se šipkami, Tambo mu předvedl, jak svým žhavým dechem umí vyhloubit v ledu jeskyňku nebo zapálit špetku mechu, od níž chytne tuk, abych se mohla ohřát nebo uvařit polévku. Nebo čaj. Hm, tady nemáme černý kámen na vylepšení ohně. Derel zpozorněl, když jsem se o černém kameni zmínila, a nechal si vyprávět celý ten dlouhý příběh, jak Orbed, muž z Ksočejských planin, odešel ze své osady, protože se pohádal s bratrem o jednu dívku, jak putoval smutným krajem v době vysokého ledu a bylo mu zima, neboť dlouho nenarazil na díry pulců a měl málo tuku na topení. A jak došel, celý zmrzlý a zoufalý, k černé skále.
Právě se z ní zřítil veliký kus ledu a zahradil celé údolí pod skalou, Orbed se však přiblížil z opačné strany, což mu zachránilo život. Jeho to v tu chvíli ani příliš netěšilo, sedl si a opřel se zády o černý kámen a jeho losic na něj dýchal a snažil se ho hřát, ale sám byl vyhládlý a moc žáru v něm nezbylo. Orbed bytáhl kousek tuku a špetku mechu, losic mu to zapálil. Náhodou hořící tuk ležel na úlomcích černého kamene, které se odštěpily od skály, a najednou Orbed viděl, že kámen hoří. Hřál víc než cokoli, co lidé znali. Orged se zaradoval, nabral si černého kamene a vrátil se do osady. Cestu si dobře označil, takže se na to místo ostatní muži hned vypravili, naložili hořlavý kámen do ranců z kůží, na saních přivezli do osady, a potom se všichni těšili z tepla.
„Vy jste taky topili uhlím?“ ptal se Derel. „Černým kamenem?“
„Někdy. Obyčejně jsme se v létě vypravili k černé skále, dovezli náklad… V době vysokého ledu se tam špatně cestuje, ledové brány jsou úzké a saně se neprotáhnou, musíme je přenášet. A co spadl Vointeyantský ledovec, nedostaneme se ani na Ksočejské planiny. Touhle dobou už uhlí v osadě asi dochází.“
„Oklikou by se tam dojít dalo,“ namítl Derel.
„Dalo by se i zabloudit. A snadno.“
Derel se mi pokoušel vysvětlit podstatu elektrické energie, kterou si lidé na jihu topí a svítí, a kterou má i tady s sebou, ukrytou v těch malých plochých krabičkách.
Musí tam být pekně natlačená! Viděla jsem, že baterie nám opravdu svítí a topí a vaří, a stejně jsem tomu nevěřila.
Derel se mi smál a tvrdil, že i u nich na jihu se najde spousta lidí, kteří těmhle věcem vůbec nerozumějí, ale docela klidně je používají.
A tak to šlo dál. Já vyprávěla a předváděla naše dovednosti, Derel mě udivoval zázraky z jihu. Lovili jsme a shromažďovali materiál, Derel si zapisoval naše pohádky a zkoušel mě naučit psát, jenže já neznala jeho řeč, a tak mě musel učit obojí naráz, a to bylo moc těžké. Jedli jsme spolu, vařili jsme spolu, smáli jsme se a milovali, a to bylo vůbec nejlepší ze všeho. Zdálo se mi, že štěstí je tady a napořád.
A pak mi jednoho večera zničehonic řekl: „Zítra pro mě přiletí vzducholoď.“
Věděla jsem, že vzducholoď je létající dopravní prostředek, jímž se Derel dostal z jihu sem k nám. Když mi o své cestě vyprávěl, popsal mi, jak vypadá.
„A mě tu necháš?“ zeptala jsem se.
Neklidně se ošil. „Nemůžu tě brát s sebou. Poletí nás víc, mám spoustu materiálu… Díky tobě. Nosnost téhle malé vzducholodě je omezená.“
„Chápu. Nechceš spadnout z výšky na led.“
„Přemýšlel jsem o tom všem,“ prohlásil vážně. „Neopustím tě.
Nechci. Předám svoje zápisy a materiál našim vědcům a vrátím se. Další vzducholoď poletí za měsíc. Vydržíš tu měsíc beze mě?“
„Lovím líp než ty,“ ohradila jsem se. „Ostatně je tu Tambo.“
„Tambo je lepší než člověk,“ kývl Derel. Nepřeháněl. Měl losice moc rád. „Neboj se, já se vrátím.“
Opřela jsem se o stěnu pokrytou rohoží. „Derele,“ řekla jsem potichu. „Proč se vydáváte na sever? Proč nás zkoumáte? Ne, nevykládej mi o vědeckém zájmu, to už jsem slyšela. Teď chci pravdu. Lidé z jihu u nás nikdy nebývali, nikdy! To by se muselo objevit v pověstech, co si večer povídají starci…
Nelži mi.“
Derel se zvedl ze svého lůžka a posadil se ke mně. „Ty jsi chytrá, Hajo. Nedáváš to na sobě znát, ale myslí ti to. Máš pravdu. Dřív jsme se o vás nezajímali, totiž. Začalo kromě pár vědeckých nadšenců… Pak se něco změnilo. Začalo se ochlazovat.“
„U vás, na jihu?“
„I u nás.“ Těžce vzdychl. Vsunula jsem mu ruku pod košili a položila dlaň na jeho srdce. „Umíte přece báječně topit.“
„K topení je třeba energie. Až celý kraj pokryje led, nebude dost zdrojů pro všechny. A víš, co nastane?“
„Vím. Začnete se prát. O ty malé krabičky, baterie. A taky o ty… Elektrárny. A uhlí a tak. Lidé se budou zabíjet.“
„Spousta lidí zahyne v bojích, a další potom zmrznou nebo umřou hladem, protože neumějí žít na ledu jako vy.“
„Ty je to naučíš?“ Pocítila jsem k němu obdiv.
„Já jen pomáhám získat dost vědomostí. Učit budou jiní.
Zamyslela jsem se. Můj důvod, proč by Derel neměl odjet, mi najednou připadal málo důležitý. „Musíš letět,“ uznala jsem.
„Neplač. Vrátím se. Musíme přece najít to uhlí.“
„Abychom si líp zatopili?“
„Nejen my.“
„Proč se vlastně ochlazuje?“ Je to skoro k smíchu. Naše pohádky vyjadřují strach z tání… „Bude i u nás víc ledu?“
„Hm, určitě. Proč… Prostě naše planeta se na dlouho vzdálí od Slunce. Vědci objevili, že k tomu dochází pravidelně, vždycky po několika tisíciletích. O posledním ledovém období už máme zprávy…“ Uvolnil si ruku, kterou mě objímal, a poškrabal se na bradě. Nechával si růst vousy, aby se mi líbil. Líbil se mi sice i bez vousů, ale s nimi vypadal víc jako chlap. „Je to kruté,“, pokračoval.“Národy, které nám zanechaly písemné záznamy, ledové období nepřežily. Když naši vědci před lety rozluštili jejich písmo, byli otřeseni.
Je to hrozné čtení. Hrozné. Ti lidé podrobně popisují vlastní zánik. Ne, to se nedá vyprávět.“ Zmlkl. Já byla taky zticha. Snad si to jednou přečtu. Jednou… S mým čtením to zatím nebylo valné, právě tak jako se znalostí Derelovy řeči. Připadala mi tak složitá! Rozmanité tvary slov se mi pletly, moje prsty odmítaly vystihnout na papíře tvar písmen, a vůbec, často jsem se cítila tupější než pulec.
„Už mi to dál nevyprávěj,“ zaprosila jsem. „A pojď ke mně.“
„Jsem u tebe,“ dělal, že nerozumí.
„Pojď úplně ke mně. Nebo se ti nechce?“
„S tebou se mi chce vždycky.“ Mluvil pravdu. Potom, když spokojeně oddechoval vedle mě, přišla jsem na něco hrozného.
Má na jihu ženu!
„Derele!“ Vyskočila jsem z lůžka.
„Co je? Proč tak skáčeš?“
Až se zeptám, odpoví mi a odtáhne se, už nikdy se nebudu smět dotýkat jeho teplé světlé kůže, už nikdy mě nepohladí…
„Derele, máš na jihu ženu?“
Posadil se a zkoumavě si mě měřil. „Myslíš, že bych s tebou spal, kdybych měl doma ženu?“
„To není odpověď!“
„Mám ženu tady,“ řekl pokojně. Napřáhl prst a jemně mě píchl do břicha. „A teď pojď blíž. Tohle jsem tě ještě neučil…“
* * * Vzducholoď byla právě tak veliká, jak jsem si ji představovala. Její modrá barva zanikala v hustém sněžení,

lll

s jejím trupem házel vítr. Počasí se pokazilo před chvilkou, smůla. Derel rozžal elektrické ohně na skalách, podle mě je nemohli shora přehlédnout, ale ta obrovitá věc se dál zmítala ve vichru a klesala jakoby bez vlastní vůle.
Spatřili jsme volně visící kotvu na dlouhém laně. Derel po připraveném žebříku vyšplhal na skálu, s obtížemi udržoval rovnováhu na nejvyšší špičce, až jsem trnula strachy, a snažil se kotvu zachytit. Konečně se mu ji podařilo zaháknout do skalní pukliny a pomocí zvláštního zařízení začal lano pomalu navíjet a přitahovat vzducholoď k zemi.
Kabina měla okna ale nikdo z nich nevyhlížel. Je snad prázdná?
Tambo se ke mně přitiskl a žalostně zavyl. Zachvěla jsem se. Losici tak oznamují smrt.
Derel opatrně slézal dolů i s navíjecím zařízením.
Několikrát mu vítr pohazující vzdušným plavidlem málem vyrval lano, pak se ho pokusil shodit, ale Derel se nedal.
Až se kabina octla těsně nad zemí. Derel otevřel dveře a vykřikl. Na podlaze ležela tři nehybná lidská těla a všude kolem nich byla spousta krve, která vytekla z jejich hlubokých ran.
„Co se stalo?“ vyslovil Derel otázku, na niž nečekal odpověď. Vtom se jeden z mužů na podlaze pohnul. Zvedl hlavu a téměř neslyšně zašeptal: „Přepadli nás… Šílenství…
Zabíjejí všechny…“
„Kdo?“ vykřikl Derel. „Kdo, Doraši?“
„Vojáci. Příkaz… Brát baterie, schovat. Pro armádu. My jsme zrádci… Popravy…“
Rozuměla jsem skoro všemu, co raněný mladík říká, a měla jsem strach, že nám umře. „Musíme ho ošetřit,“, přerušila jsem Derelův výslech.
„Zemře,“ řekl Derel temně. Tambo štěkl a dýchl mladíkovi do tváře.
„Ne,“ prohlásila jsem pevně. „Tambo by to poznal. Losici vždycky vědí, kdo má naději.“
Opatrně jsme raněného odnesli do domu, ošetřili, jak se dalo, napojili chladným čajem. Dvěma dalším cestujícím nebylo pomoci, byli mrtvi už delší dobu.
„Doraš přežije. Musí být v teple a hodně pít,“ vyslovila jsem svůj názor.
Derel stál nad raněným přítelem a kousal se do rtů.
Musím tam letět! Jen co se počasí umoudří. Najdu své spolupracovníky a odevzdám jim, co mám. Ti, kdo se ještě nezbláznili, mé poznatky potřebují!“
„Zabijou tě,“ zděsila jsem se. „Nedělej to!“
„Dokážeš se postarat o Doraše?“ zeptal se přísně. Jen jsem kývla. On odchází. Můj muž se jde nechat zabít, a já ho nedokážu zadržet. Objala jsem ho kolem krku, ale on mě jemně odstrčil a vyšel ven do větru se sněhem, aby se připravil k odletu.
Přála jsem si, aby se vítr nikdy neztišil, jenže on si schválně odfičel hrát jinam. Mávala jsem a mávala a Derel ze stoupající kabiny, naložené všemi těmi poklady, které jsme spolu shromáždili, volal: „Vrátím se! Čekej!“

* * *

Nastaly smutné dny, kdy sněžilo a nebe bylo černé a šedé a kvůli větru se ani nedalo vyjít na lov. Ošetřovala jsem Doraše, krmila ho a učila se jeho řeč, protože tenhle mladík neznal náš jazyk zdaleka tak dobře jako Derel.
Pokračovala jsem ve čtení podle sešitu, který pro mě Derel připravil. Dělala jsem pokroky. Raněný se také snažil, jedl a cvičil a rozhýbával se, uzdravoval se před očima. I tak trvalo dvacet dní, než byl schopen vyjít z domu. Vybrala jsem k tomu hezké počasí. Krajina kolem skal, nezamrzajících do ledu jen díky teplu z bakterií, se změnila. Všude ležely závěje, měkké a načechrané a docela neprůchodné. Pořád ještě nemůžu jít lovit! Teprve až sního trochu slehne a zatuhne.
Naštěstí máme dost jídla.
Doraš se opíral o Tambovu šíji. Už se losice nebál jako zpočátku. Zvykl si na něj a dokonce si s ním občas povídal, jako já.
„Kde jsou pohřbeni?“ zeptal se najednou.
„Tam,“ ukázala jsem na nejvyšší závěj.
„A já přežil,“ řekl Doraš trpce. „Na jak dlouho? Kdy nám dojdou zásoby?“
„Jakmile sníh ztvrdne, vyrazím na lov,“ slíbila jsem mu.
„Topit se dá i jinak než elektřinou, ale zatím máme dost baterií. Můžeme si pořídit chatulku, až nám dojdou. Tady je moc prostoru, a to znamená málo tepla… Najdeme skály s ledem a losic nám vydýchá obydlí. A taky si seženeme zelené.
Až ti bude líp, vydáme se pro něj do osady. Ale musíš tam předstírat, že jsi můj muž.“
„Proč?“ podivil se. Malinko zčervenal.
„Kdybych neměla muže, nedali by mi zelené,“ vysvětlila jsem mu. Procházel kolem skal, někdy mě a losice kus vyprovázel.
Našli jsme vhodnou ledovou skálu, Tambo zkusmo vydýchal malou jeskyňku. Byl spokojen. Půjde to. „Ještě je čas, nenamáhej se,“ řekla jsem mu a šla jsem novinku oznámit Dorašovi. Právě cvičil tím svým směšným způsobem a měl na sobě jenom krátké spodní kalhoty. Poprvé jsem si všimla, že je moc hezký. Upadl do rozpaků, když mě spatřil.
„V chatulce se nesmíš takhle rozmachovat,“ usmála jsem se.
„Už jsme našli tu správnou skálu.“
„Takže půjdeme pro zelené?“ zeptal se.
„Jestli si troufneš.“
„Jsem v pořádku. Napíšeme Derelovi vzkaz. Kdyby se vrátil, zatímco budeme pryč.“
Měla jsem z putování obavy, ale Doraš se držel a počasí se chovalo slušně. Před setměním jsme byli v osadě. Doraš se rozhlížel, na všechno byl zvědavý. Dvorky, ledové ohrady, udusané a uklouzané uličky, skupinky losiců, všechno ho zajímalo. A co teprve, když jsem ho vtáhla nízkým vchodem zakrytým kůžemi dovnitř do chatulky! Navštívili jsme Nejstaršího, který rozhodoval o zeleném. Oznámila jsem mu, že mám svou chatulku a svou rodinu, a proto potřebuju trochu zeleného. Podíval se na Doraše a pokýval.
„Není odtud, viď?“ zašišlal bezzubými ústy. „Ale je pěkný a silný. Dostaneš zelené. Ibelo!“
Užasla jsem. Moje kamarádka Ibela ženou toho starce! No, zato ji nevyhnali. Měla štěstí. Nebo ne?
Ibela vrhla ostrý pohled na moje břicho, zjevně jí bylo všechno hned jasné. Smutné se pousmála. Záviděla mi. Její starý muž jí asi dítě neudělá… Oddělila kousek zeleného i s hlínou, pečlivě to uložila do kožené nádobky, zabalila do vzácného látkového pytlíku a podala mi ten poklad.
Poděkovala jsem a vyšli jsme na dvůr, kde čekal Tambo.
Zavěsila jsem mu sáček na krk.
„Trošinku na něj dýchej, ale opatrně,“ nakázala jsem mu.
Přívětivě se zašklebil. Dobře chápal, o co jde. Ibela vyběhla za námi ven.
„Nechoď k bratrovi,“ šeptla mi. „Rebdav zešílela, vyhrožuje, že zabije každého, kdo vejde do její chatulky! Tvaot pro ni krade mase a všichni se ho bojí! Losici od nich odešli…“
Vzdychla jsem. Ubohý bratr. Zřejmě se nakazil šílenstvím.
Nemůžu pro něj nic udělat. A musíme jít zpátky v noci.
„Žij šťastně a dlouho,“ popřála mi Ibela. „Ať se ti podaří chlapec!“ Poočku koukla na Doraše, který se usilovně snažil porozumět, zasmála se a zmizela v chatulce.
„Bez odpočinku znova na cestu?“ brblal Doraš. „Nejsou právě pohostinní!“
„Můj bratr má zlou ženu. Šílenou“ Zamračila jsem se. „Mohla by nám ublížit. Ty ji neznáš…“
„Sotva stojím na nohou,“ řekl bezmocně.
„Lehni si na sáně. Tambo tě utáhne.“
„A ty? Pokud jsem správně rozuměl, čekáš dítě!“
„To není nemoc. Mám dost síly. Jen si lehni, a jdeme!“
Losici neznají únavu, s námi lidmi to však bylo horší.
Chvíli se vezl Doraš, pak zase já, jednou jsme si odpočali u skal na kraji kráteru slunečního jezírka, ale ne moc dlouho, aby nás neucítil nějaký birvin. Měli jsme sice zbraně i světlo, jenže boj s birvinem není nikdy příjemný. V noci už vůbec ne.
Domů jsme se dovlekli za svítání. V polospánku jsem uložila zelené do jedné z krabiček, které tu zůstaly po Derelovi, navlhčila hlínu a postavila krabičku k lampě, ale dál od topení. Než jsem tohle provedla, Doraš už spal, ze snů vzdychal a z koutku úst mu vytékal tenký pramínek slin.
Utřela jsem mu je kapesníkem a svalila se na své lůžko.
Probudila jsem se do tmy. Chtělo se mi ještě spát, ale cosi mě varovalo. Pozor, nebezpečí! Tambo v chodbičce tichounce vyl.
Zatřásla jsem ramenem spícího muže. „Doraši! Vstávej! Něco se děje.“
Neochotně si protřel oči. Viděl, že nežertuju, a rychle se začal oblékat. Ještě jsme se napili studeného čaje a schroupali suchar a vyšli jsme ven. Tambo se ke mně přitiskl bokem tak prudce, až jsem zavrávorala.
„Vzducholoď,“ zašeptal Doraš. „Podívej!“
Opravdu. Břicho vzducholodě se matně lesklo ve světle hvězd.
Tahle je určitě větší než první, kterou jsem viděla! Je obrovitá! Je v ní Derel? Ne, Tambo by měl radost, a on se bojí!
„Doraši,“ řekla jsem pevně. „Vezmi si pistoli, já si beru šipky. V té věci jsou asi nepřátelé.“
Tentokrát vzdušné plavidlo zakotvila bezpečně, kabina se snášela k zemi důstojně a plynule. Tambo se chvěl, křídla se mu bezděčně napínala, dech měl horký. Nikdy jsem ho nezažila takhle rozčileného.
Kabina se dotkla země, dveře se odsunuly stranou a na sníh vyskočil muž v oděvu z umělé kožešiny. Ostražitě se rozhlédl, namířil svítilnu na skály, zakroužil s ní kolem sebe. Nepohnuli jsme se. „Tady jste!“ zasmál se. Mrkla jsem na Doraše. Krčil rameny. Neznal toho muže.
„Mizerně tě střelili,“ skřípal cizincův smích.
„Co od nás chcete?“ zeptala jsem se.
Cizinec mávl svítilnou, a z kabiny vypadlo lidské tělo.
Někdo toho člověka zezadu postrčil, on dopadl na sníh a zůstal nehybně ležet. Tambo zavyl, já se vrhla k tělu.
Derel! Ve tváři zmlácený k nepoznání, samá krev na obličeji i na šatech, příliš tenkých do mrazu. Dýchal, od úst mu stoupaly malé obláčky. Uchopila jsem ho pod rameny, chtěla jsem ho odtáhnout do domu.
„Stát!“ zařval cizinec. „Je mi fuk, jestli chcípne! A ty mi povíš, kde je neleziště uhlí, jinak dopadneš jako on!“
Uhlí! Zdroj energie! Doma si už všecko rozkradli, a teď se vydali loupit k nám!
„Nechci žít bez něj,“ řekla jsem vážně. Doraš udělal krok dopředu, muž ze vzducholodi zvedl svou zbraň. Vtom Tambo vyrazil. Ožehl tvář nepřítele svým nejžhavějším dechem, skokem se octl u kabiny a dýchl do ní zbytek svého ohně.
Doraš se rychle vzpamatoval, vypálil do skučícího cizince z pistole, rozběhl se ke kabině a nedbaje nářku, jenž se z ní ozýval, vystřelil ještě třikrát. Nejspíš neminul. Nářek ztichl.
Táhla jsem Derela do domu, o další průběh boje jsem se nestarala. Byla jsem už u skal, když Tambo zuřivě štěkl, Doraš vykřikl a mně stiskly krk silné ruce. Jeden z těch lumpů musel vyskočit oknem na druhé straně kabiny! Pustila jsem bezvládné Derelovo tělo, dělala jsem, že padám s ním, a zatím jsem bleskově vytáhla svou šipku. Muž uvolnil sevření, aby mě přidržel, ovšemže mě nechtěl zabít, chtěl uniknout i se mnou, já bych mu přece mohla najít uhlí, a jak povolil, prudce jsem se otočila a bodla. Jako při boji s birvinem. A pak mě opustily síly i vědomí.

Probrala jsem se na lůžku. Tambo na mě dýchal a ovíval mě křídlem. Derel, vzpomněla jsem si. „Derele!“ vykřikla jsem slabě.
„Žije,“ ozval se blízko mě Doraš. „Bude žít, Hajo. Losici poznají, kdo má naději…“ Lehounce se usmíval, když opakoval slova, která jsem před několika týdny pronesla nad ním.
Sedm dní Derel blouznil v horečce, křičel a mlátil kolem sebe a nikoho nepoznával. Z útržků vět jsme si zhruba sestavili, co se mu přihodilo. Po přistání ho zajala velká skupina zlodějů, slídících po zbylých zdrojích energie, usazená přímo v ústavu, odkud létaly vzducholodě na sever, a kde vědci shromažďovali poznatky, potřebné pro přežití stovek, tísíců lidí. Z Derelových zápisků se noví vládci ústavu dozvěděli o nalezišti uhlí, a začali ho vyslýchat a nutit ho, aby je k uhlí dovedl.
„Mučili ho,“ šeptal Doraš.
„Vím. Viděla jsem ty rány… Asi jim nic neprozradil.“
„Jak nás ale našli?“
Pokrčila jsem rameny. „Derel by mě nezradil. Nikdy.“
„Už vím,“ vyhrkl Doraš. „Někde v ústavu objevili mapy s trasami letu vzducholodí! A o tobě se dočetli v Derelových záznamech.“
Derel mě poznal sedmého dne. Míchala jsem mu čaj, aby vychladl, zvedla jsem oči a zjistila, že se na mě dívá.
„Hajo,“ zašeptal a s námahou natáhl ruku. Doraš viděl, co se děje, hbitě mi vzal hrnek, abych nerozlila čaj, a zmizel.
Objímala jsem svého muže, muselo mu to působit bolest, ale ani nešpitl. „Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se tiše, když jsem ho konečně nechala nadechnout.
„Přivezli tě vzducholodí. Ti mizerové. Vrazi. Lupiči uhlí.“
Derel zakroutil hlavou a vyjekl bolestí. „J-jo. Málem mě zabili. A dělali to pomalu… Měli moje zápisky…“ Svraštil obočí.
„Já vím. Mluvil jsi z horečky. Jsou mrtví. Zabili jsme je.“
Derel se neklidně zavrtěl a pokusil se posadit. Musela jsem ho podepřít, jak byl slabý. „Přijdou další! Mají mapy!
Musíme odtud, a rychle.“
„Nejdřív se musíš uzdravit!“
„Uzdravím se cestou. Co vzducholoď?“ Ve vyhublém, bledém obličeji měl tak odhodlaný výraz, že jsem mu nedokázala odporovat.
„Je v pořádku, Doraš taky.“
Derel si setřel z čela kapky potu. „Naložte, co kabina unese. Jejich věci tam nechte, je to vrtné zařízení, to se nám bude hodit… Rychle. Sežeň Doraše. A šaty pro mě.“
Postavil se, chvěl se námahou, na nohou ho držela jenom vůle. „Nebreč,“ řekl přísně. „Chceme přece žít, ne?“
Tambo byl náhlým zvratem v našem životě nadšen. Ochotně nabídl Derelovi svůj hřbet, a opatrně, aby jeho jezdec netrpěl otřesy, ho převážel od skal ke kabině a zpět, aby mu umožnil řídit nakládání. Na rozdíl ode mě se losic nebál vstoupit do kabiny. Určitě věděl, co se chystá, a řekla bych, že se na cestování vzduchem těší. Křídla jeho předků!
Nezapomněl na ně. Já křídla nikdy neměla, Tambo!
„Není to tak hrozné,“ smál se mi Derel. „Lovit birvina je mnohem nebezpečnější, Hajo!“ Podal mi ruku a vtáhl mě do kabiny.
Nepřesvědčil mě. Dalo mi moc práce otevřít oči, zavřené po celou dobu stoupání, když po mně moji společníci chtěli, abych jim ukázala cestu. Viděla jsem naši osadu, Vointeyantský štít, ještě holý po pádu ledovce, i ledovec samotný, zubaté, nepřátelské trosky, a pak, sotva se vzducholoď přehoupla přes poslední výhružný hřeben ledu, Ksočejské planiny se známými osadami.
„Najdeš černou skálu?“ zeptal se Derel. Bylo na něm znát, jak ho všechno bolí. Doraš ho mlčky odstrčil od řízení, já ho uložila na hromadu kožešin, nastlaných na podlaze.
„Najdu. Šla jsem Orbedovou cestou několikrát.“
Tambo se svým způsobem zasmál.
„Ty myslíš, že Orbeda vedl jeho losic?“ oslovila jsem ho.
„To je záhada, jak se vy dva dorozumíváte.“ ozval se Doraš.
Uvedl mě do rozpaků. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela.
Prostě člověk a jeho přítel losic si rozumějí…
Cestovat vzduchem je pohodlné, máte-li štěstí a vítr fouká vaším směrem. My to štěstí měli a krajina pod námi ubíhala dozadu neuvěřitelně rychle. Když letíte, nemusíte objíždět sněhové hory, se zatajeným dechem se plížit po tenkých římsách a můstcích nad propastmi, prodírat se hlubokými závějemi a protahovat se skalními průrvami, kde fičí krutý vítr.
Orbedova znamení vysekaná do ledu skal byla rok co rok obnovována výpravami z Planin, a většinou byla i teď viditelná, dokonce z naší výšky. Kromě toho jsem si pamatovala spoustu podrobností, zvláštní tvary skal, nebezpečné propasti, hnízdo dravce dogedú, sluneční jezírka… Tambo vyhlížel z okna se mnou. Řekla bych, že znal cestu stejně dobře jako já.
Na noc jsme zakotvili, rozložili na ledu svůj elektrický oheň, ohřáli si jídlo a přespali v kabině. Tambo zůstal venku, ležel u ohně a mně se zdálo, jako by si něco prozpěvoval.
Druhého dne po poledni jsme zahlédli masiv černé skály.
Derel s Dorašem se tak zabrali do hovoru o jakýchsi zlomech a horotvorných pochodech, jemuž jsme nerozuměla ani zpoloviny, až jsme do skály málem narazili. Na poslední chvíli se kotva zachytila v hluboké puklině v ledu. Pomalu jsme vystoupili z kabiny. „Tohle najdou! Tuhle skálu shora nepřehlédne ani slepý!“ Doraš zoufale potřásal hlavou. Derel mlčel. Vypadal bledě a zlomeně. Tambo se smál. Ten ví víc než já, pomyslela jsem si.
Doraš začal vykládat z kabiny těžké, převážně kovové součásti vrtného zařízení. „Musíme zjistit, kam až vrstva uhlí sahá,“ vysvětlil mi. „Chceme tady postavit elektrárnu, víš?“
Tady mé chápání končilo. Nebylo mi jasné, proč si nemůžeme uhlím prostě topit, ale věřila jsem, že Derel ví, co dělá.
Pomohla jsem Dorašovi, jak jsem dokázala. Potom jsem ve vyklizené nákladní části kabiny pro nás zařídila pokojík s krásným měkkým lůžkem a z kožešin, rozmrazila led a ohřála vodu, umyla jsem se, a šla jsem pro Derela, jehož jsme před chvílí s ohromným úsilím donutili k odpočinku.
„Máme teď svůj pokoj,“ oznámila jsem mu. „Umyju tě.“
„To bude bolet,“ předstíral strach, ale bylo znát, že se těší. Nařídila jsem topení na nejvyšší stupeň a dala se do díla. Pečlivě jsem svého muže namydlila, opláchla a utírala lehkými doteky té nejjemnější osušky. Nechal si všechnu tu péči líbit, jen tichounce vzdychal. „To je ale nádhera,“ zašeptal. „Hajo. Musí ti být horko. Dej tu košilku pryč!
Chtěl bych tě vidět…“
„Jenom vidět?“
„Nejenom,“ přiznal. „Ale nemám vůbec sílu. Bylo by to na tobě.“
„Ale když nemáš sílu…“ namítla jsem neurčitě.
„Trošinku jí mám,“ řekl. „Takhle malinko,“ ukázal mezi palcem a ukazováčkem. Stačilo to… Až potom mi položil ruku na břicho, a leknutím ucukl. Dítě se probudilo a pohnulo.
„Tak se seznam s tátou, drobečku,“ zasmála jsem se.
Ráno jsme se vzbudili do mrazivé mlhy. Nikdy jsem nezažila tak hustou mlhu, ani v létě! Vylezli jsme ven. Ani černá skála nebyla vidět! A pak se z mlhy vynořil Tambo. A za ním další losic, a další, bylo jich tu snad padesát, možná sto!
„Co to má znamenat, Tambo?“ promluvil Derel. Nebál se losiců. Cítila jsem, že rozumí Tambovi a vnímá jeho téměř neslyšné uklidňující vrnění. „Co nám chceš ukázat?“
Tambo pohodil hlavou a vykročil do bílé tmy. Šli jsme za ním, Dorašovi cvakaly zuby. „V téhle mlze černou skálu nikdo nenajde,“ napadlo mě. Nějaký losic za mnou se štěkavě zasmál. „To oni,“ vyhrkla jsem užasle. „Derele, to dělají oni, tu mlhu!“
„Myslím, že máš pravdu,“ odpověděl vážně. „Tambo, to máme prolézat touhle puklinou? Vždyť na nás ty převisy spadnou!“
Tambo rázně štěkl a zmizel. Derel ho následoval. Až když jsem skoro narazila nosem do kamene, spatřila jsem úzkou trhlinu v nejnižším místě černé skály, shora chráněnou sněhovým převisem. Tápala jsem poslepu podél stěny, vpředu jsem slyšela, jak si Derel povídá s losicem, za mnou tiše klel Doraš. Zem se mi pod nohama prudce svažovala. Plahočili jsme se tou dírou hrozně dlouho, bylo to nesmírně únavné, a pořád jsme nic neviděli. A pak náhle skalní chodbička ostře zahnula doprava, rozšířila se a před námi se rozsvítilo.
„Schody,“ řekl Derel překvapeně. „Ale jaké široké! Po těch chodili obři!“
Viděla jsem schody prvně v životě. Rozhodně byly bezpečnější než ten sráz v puklině. Pokračovali jsme dolů, pořád dolů, až jsme se zastavili před vysokými a širokými dveřmi z lesklého kovu. Tambo do nich stčil přední nohou, dveře se rozlétly a my vstoupili do obrovského podzemního sálu.
Veliký uzavřený prostor mi připadal strašně nepřirozený, děsil mě. Ale Derel a Doraš svorně vykřikli nadšením a vrhli se k podivnému nábytku u stěn sálu. Začali cosi kutit u úzkého stolku pod oknem, jež nevedlo ven, a na stěnách se postupně rozsvěcela barevná světýlka, slepá okna se rozzářila a předvedla nám krásně barevné, záhadné obrázky, ozvaly se pískavé a bublavé zvuky. Tambo mi něžně dýchl za krk a postrčil mě k sedátku. Bylo velké jako lůžko pro dva, zbyteně vysoké a velmi pevné. K mému údivu se posadil vedle mě, podepřel se předníma nohama a podrbal se v obočí.
„Nevěděla jsem, že umíš sedět na židli,“ řekla jsem mu.
„Nevěděla jsem, že umíš dělat mlhu. A že tady máte vy losici tajný dům.“
Zatřepal nesouhlasně hlavou, až mu uši poskočily. Není to dům? Ale co tedy? Obrátila jsem se ke svým dvěma přátelům z jihu. „Co tam děláte? Kde to vlastně jsme?“
Derel se ke mně rozběhl. Jeho bledost byla tatam, oči mu zářily. „Tohle je záchrana pro nás a spoustu tvých krajanů, Hajo! Teď jsme v řídícím středisku elektrárny, mnohem lepší, než bychom my s našimi knižními znalostmi dokázali postavit!
Všechno to tu prostudujeme, zjistíme, kde co je a co je třeba vykopat z ledu, a uvedeme ji do chodu. Jsme zachránění! Přežijeme.“
„Rád bych věděl, co to bylo za lidi,“ ozval se Doraš. „Kdo tady tohle mohl postavit, a ještě ukrýt pod led, a…“
„A víš jistě, že to byli lidé?“ zeptal se Derel a pohlédl na losice, který se poklidně rozvaloval na sedátku, stavěném přesně na jeho rozměry. Tambo na něj vyplázl růžový jazyk a zasmál se.

TVÁŘ LEDOVÉ KRÁLOVNY – Jan Liška
Simoné se probudila chladem.
Ležela schoulená v rohu Prvního sálu na špinavě bílé kožešině lesklimy, kterou skolili včera nad roklí… zády se opírala o desku výhřevného tělesa.
Opírala se o desku topení, a třásla se zimou!
Pro všechna tajemství…
Pro všechna tajemství, copak je to opravdu tak vážné?
Přímo před sebou viděla hlouček dětí, nahrnutý kolem Vnější propustě. Bylo jim všem tak kolem šesti let, snad o něco víc, špatně se to odhadovalo podle obličejů zachumlaných do hlubokých kápí, seděly v kruhu kolem příklopu a napjatě sledovaly třpytící se ledové jazyky, které se začínaly plazit dolů po lesklém kovu. První mrazivé fronty při dotyku se zemí neochotně tály a dále se po kamenné podlaze vinula jen úzká zurčící stružka. Mířila dolů, skrz obytné sály, někde pod nimi splývala s podobnými pramínky z jiných částí Sídla… Živá, průzračná voda klokotala sítí ohlazených kanálků. Zatím.
Ještě před měsícem nebyl led po celém Sídle k vidění.
Skupinku u příklopu tvořili převážně chlapci – byla to pro ně jedna z mála příležitostí, kdy mohli spatřit vodu v její pravé, neskonale krutější podobě. Často jim záviděla…
Nenáviděla sníh, nenáviděla led a mrazivý vítr – nenáviděla celý ten svět venku, protože neobsahoval nic jiného než led, sníh a vítr. Přesto musela znovu a znovu vycházet příklopem ven.
Simoné zaklonila hlavu, zavřela oči a v myšlenkách procházela celý včerejší den… Zběsilou bouři ženoucí se průsmykem, která jí hnala do očí oslepující jehličky sněhu.
Znovu cítila vzrušení lovce, když k ní vichřice zavála halekání družek a stín myšlenky se vynořil z prostoru současně se siluetou štvaného zvířete: Jde! Ruce jí vylétly jen o zlomek sekundy později, pak už oštěp proklál hrdlo nešťastné lesklimy… Nešťastné – jak pro koho. Vzdušný vír rozehnal spršku prýštící krve a mrazivý vzduch ji téměř okamžitě změnil v mračno karmínových kuliček, které zapadaly hluboko do sněhu. Rychle vyprostila kopí z tuhnoucího těla – za pět minut by ho už nikdo nevytáhl – a myšlenkami plnými triumfu a dravčí vášně volala Náhončí.
„Dobrý lov,“, ozývalo se v odpověď.

Ne, zima ji prostě nenechá spát. Spát ani snít.
Celý svět je jedno velké ledové království – mrazivé království ze staré pohádky, v němž není místo pro snění.
Neměla ten příběh ráda ani jako malá, příběh o Zimní královně a střípku ledu: byl příliš skutečný. Milovala jiné pohádky – takové, při kterých se mohla nechat unášet vyprávěním daleko do zemí, kde rostou stromy, zelené stromy a taky květiny z otcových knížek… Třeba o Šípkové Růžence.
Jen nedokázala pochopit, jak mohl být někdo tak bezcitný a zničit tolik růží.
Proč se divit. Vždyť to byl chlap.
Chlapi byli vždycky stejní. Paraziti se zabedněným mozkem a komplexy méněcenosti. Že teď, když to venku svítí, nemůžou vylézt za Příklopy. Že nedokážou číst myšlenky jako my… Že bychom se bez nich obešli. V celém Sídle bylo jen málo můžů, ke kterým necítila cosi jako nechuť – její otec, Sidrah con Neele, snad… A samozřejmě také Samarten, hlava Rady, ačkoli nechápala, jak může stát muž v čele komunity.
Hloupé lpění na tradicích.
Simoné… Simoné…!
Tichý hlas uvnitř hlavy, propletený se vzorci vlastních myšlenek. Volání Lovců.
Ano?
Pojď k nám, na třetí podlaží. Je tě tu potřeba!
Jistě. Dobrý lov!
Pozdrav zůstal bez odpovědi.

* * *

Dopnula si těsněji kabát a na záda hodila krátký meč.
Chladné zbraně byly to jediné, na co se dalo pod mlhavým kotoučem slunce spolehnout – a také jediné zbraně hodné lovců. Byl v tom znát tah logiky: Složité mechanismy v nízkých teplotách fungovat sice mohly, ale nemusely.
A žádný lovec se nechce opírat o pouhou možnost.
Simoné kráčela širokými sály Sídla: nad ramenem černý jílec, v levé ruce kopí. Podvědomě vnímala útržky myšlenek okolo sebe… Pocity bázně, obdivu. Měkoučké tlapičky vědomí děvčátek, které si teprve začínaly uvědomovat své postavení na zemi – vědomí ještě neobsahující sílu proměny, kterou je obdařil Vnější svět, když propustil jejich mysl z kostěného žaláře lebky. Pohladila je laskavou myšlenkou a dál mířila nejkratší cestou do haly Třetího podlaží.
Všude ten samý pohled. Lidé se stahují ze středu sálů k topným panelům u stěn. Zimní královna začíná proměňovat Sídlo ve svůj ledový zámek.
Jak dlouho…
Jak dlouho ještě, než černé desky vychladnou docela?
Na Třetím podlaží se sešli všichni, kteří mohli čímkoli přispět k odvrácení kletby, ležící nad Sídlem.
Nebylo jich mnoho.
Ponejvíce Lovci – poznávala mnohé tváře a vstříc jí přilétla hřejivá vlna uvítání – dále muži z inženýrské sítě a technici, dva nebo tři z rostlinného úseku v tuhých pláštích, na kterých pevně ulpěla vlákénka řas – a konečně Samarten, důstojný a rezervovaný jako vždy. Ne více než třicet lidí, a všichni mlčeli.
„Nevědí, co říct,“ ozval se kdosi myšlenkou. „Srdce Sídla vydrží bít přinejlepším dva měsíce, a to už teď pracuje v nejúspornějším režimu. Nevědí, jak by nám oznámili tak prostou skutečnost, jakou je… smrt.“
Vážený, prošedivělý Samarten ch Bladwin pokýval hlavou:
„Situace je zlá. To víme všichni. Reaktor sice pomalu, ale jistě dohasíná, i to je vám známo. Panika ovšem nic nespraví, ničemu nepomůže… je na vás, zda jí zabráníte či ne. Prozatím, než nalezneme nějaké jiné vhodnější východisko, jsem nucen vám jako zástupcům obyvatel komunity oznámit jménem rady technického zabezpečení nové rozložení vyhřívacích sálů. Zmenšení topné plochy o třicet procent oddálí vybití kazety asi o tři týdny. Jmenovitě se jedná o sektory A2, C3 –“
„To přeci ne!“
Simonné se zdvihla ze svého místa u vlažného panelu ve stěně. Její výkřik zazněl ostře a ozvěna jej několikrát přelámala o chladnoucí zdi. „To není žádné východisko. To je jen prodlužovací agónie – kdo myslíte, že vám za ní poděkuje? Copak neexistuje nějaká skutečná cesta? Vidím tady zástupce inženýrské sítě – k čemu je nám jejich všemocná technika? Proč všichni mlčí?“
Samarten ji probodl posměšným pohledem. „Pochopitelně.
Není nic snadnějšího, než dát dohromady Lovce a vyvraždit nejbližší komunitu s nevyčerpaným zdrojem. Maličkost, že?
Předpokládám, že si to vezmete na starost osobně?“
Zmlkla. Stařec se dotkl bolestivého místa. Po epidemii před třemi lety živořil jejich klan jen jako směšný stín hrdého sídliště, kterým kdysi býval. Zůstala tu necelá stovka lidí… rozhlehlé chodby a sály zely prázdnotou. Bylo vlastně s podivem, že dosud žijí – že je zatím nenavštívila četa lovců z jiných Sídel a koridory nerozezvučel třesk oceli a sténání umírajících. Dobře věděli, co se v podobných případech stane – vždyť až příliš často byli jejich původci… Nyní nezbývalo než se krčit a být neviditelní mezi neviditelnými: skrytí ledovými krami a závějemi Vnějšího světa.
Ne, nemělo to už trvat dlouho.
„Neznáte žádný jiný způsob, jak získat teplo a světlo?
Co technici? Inženýři?“ Cítila na sobě pohledy všech – stala se mluvčím menšiny, což s sebou vždy nese nepříjemnosti.
„Lovče Simonová, já chápu že jako příslušnice svého…“ to slovo jako by mu nechtělo splynout ze rtů“… cechu nemůžete mít dost dobře přehled o funkci stanice jako takové, ale snad vás mohu ze svého titulu ujistit, že jediným zdrojem, který je schopen dodávat energii v rozumné míře, je právě a jenom Srdce v reaktoru Sídla.“
„Bylo.“
Přes tvář Samartena ch Bladwin, hlavy Rady, přelétl unavený výraz. Ubíhající dny a týdny – poslední dny a týdny všech jeho blízkých – ho vysilovaly více, než si připouštěl.
„Dobrá, budeme tedy na popud slečny Simonnové mluvit otevřeně. Ano, zdroj je téměř vyčerpán a neznáme způsob, jak obnovit jeho původní funkci. I při zavedení těch nejdrastičtějších opatření vydrží deset týdnů, přinejlepším čtvrt roku, přímo doprostřed chladného období. Pak přijede konec a my pomřeme mrazem nebo nemocí z ozáření – to druhé se pochopitelně týká jenom mužské části komunity,“ parodoval úklonu směrem k technikům. Jeho pohled opět vystřelil na štíhlou postavu Simoné. „Tak tohle jste chtěla slyšet, lovče Simonová? Pravdu beze všech skrupulí? Prosím, je vaše.
Dělejte si s ní, co chcete, šiřte ji mezi obyvatele Sídla – všichni přeci plujeme na jedné potápějící se lodi.“
Povzdechl si.“Cožpak tady ale ještě někdo chápe význam slova loď…?“
Simoné prolétla hlavou mezi kolotočem rozporuplných pocitů tichá myšlenka jedné z družek.
Neubližuj mu! Je tak zoufalý…
„Ledaže by snad…“ ozvalo se z hloučku techniků.
„Ledaže by se snad sama slečna Simonová rozhodla vykonat hrdinský čin“ Simoné toho muže znala – měl drzou bradu a jasné oči, arogantní, ale nikoli nehezký.
„A přinesla novou baterii pro reaktor… Vždyť dříve se o to pokoušeli dokonce i muži!“
V sále se rozhostilo napjaté ticho. Je voda skapávala z vlhkých stěn… Vzduchem jiskřilo napětí.
„To nebylo příliš vtipné, inženýre!“ Redion, sedící ve skupině lovců, vztekle vyskočila a oči se jí hněvivě blýskaly. „Jste tak omezení, že si nedokážete představit – ne, ani jenom obsáhnout to bílé peklo nahoře. Dokud tady byly stíněné obleky – a spousta, spousta nabitých paprskometů – to byla příležitost pro hrdiny… Proti tomu, s čím musí venku přežít lovec, měli oni naprostý komfort.
A kolik z nich se vrátilo? Jeden? Ne, nikdo! Všichni zašli jako zvěř… A možná jenom dobře, protože se mi zvedá žaludek, když si představím, že bych musela poslouchat víc podobně stupidních nápadů!“ Rychle si sedla a tváře jí hořely. Cítila, že její výstup nevyzněl, jak si přála – zčásti proto, že románek mezi ní a tím pitomcem měli všichni ještě příliš dobře v paměti. Ale něco takového by ji nerozhořčilo. Daleko děsivější byla představa, že podobné bodnutí mohlo mířit na ni, výzva rovnající se vyhnanství.
Představa nekonečné samoty bez blízkosti kohokoli – kohokoli z Lovců, cesta pro nic nikam… Technikům to bylo jedno.
Dokud měli skafandry, bloudili sami nebo ve skupině světem Venku, žili a umírali jako osud chtěl – bez zodpovědnosti, jako zvířata…
Ne tak Lovci.
Každá smrt v jejich řadách pro ně byla hlubokou, zející ranou, která se nedala nijak zacelit. Sepjaté, hluboce provázané společenství neslo těžce jakoukoli ztrátu, a bolest nebo smutek jednotlivce se týkal všech. Dva dny nepromluvila žádná z Lovců, když se Shanen dostala do kleští mezi Požírači a rozbila se o ledovcové hroty o padesát sáhů níže. Dva dny, než se ti samí Požírači plazili po břiše nad srázem, kam nedávno zahnali svou poslední oběť. Za nimi se míhaly lidské stíny.
Jejich potrhané kůže se teď válely spolu se spoustou dalších ve skladu. Málokterý dluh nechávali Lovci nesplacený… Jenže to se stalo už dávno. I Lovců tehdy bylo víc, a o rozpálená topná tělesa se stěží mohl kdo opírat.
„Takové řešení opravdu existuje?“ V hlasu Simoné se zazněl zájem a ženám v místnosti se zatajil dech. To ne!
Dívčí myšlenky bývají neprostupné.
„Ano, samozřejmě… Teoreticky ano,“ zasmál se nejistě technik, poděšen obrátkami, které jeho hra nabírala. „Ještě to ovšem nikdo nezkoušel… Nikdo z Lovců,“ opravil se.
„Já… jsem tím nemyslel – nic…“
Ale Simoné ho neposlouchala. Od pevných zdí mysli se odráželo i volání družek… Nechtěla slyšet. Musela si zvyknout být sama.
Protože od té chvíle, co se ten muž podřekl, věděla, že je to její úkol.
Oběť, kterou Sídlo postrádá.

* * *

„Asi je zbytečné říkat ti, že děláš hloupost, viď?
„Asi ano, Redion. Mám takový zvláštní pocit, že to nezáleží na mě.“
„Sídlo je plné řečí – o hrdince, která se nás vydá zachránit…“ Krátce, nepřirozeně se zasmála. „Můžeme jim kazit radost?“
„Copak na tom záleží? Stačí, když je sem nebudete pouštět. Nestojím o nikoho. A už vůbec ne o… loučení.“
„Zraňuješ nás, všechny. Jsme z tebe velmi smutné.“
„Je mi líto. Jenže umřít jen tak, bez pokusu o cokoli, mi přijde odporné. Nehodilo by se to k lidem jako jsme my.“
Seděly obě v nízké komůrce Simonina pokoje, Redion sem snad původně přišla s úmyslem nějak jí celou tu šílenou cestu rozmluvit, jenže… nemohla. Kolem Simoné se třpytila vznosná aura osudovosti, slepé víry dítěte v dobro světa a jediné slovo mohlo tak křehkou skořápku nenávratně rozlomit.
Pak už jen tiše seděly a poslouchaly sténání větru kdesi ve větracích šachtách… vnitřek místnosti byl nabit odhodláním.
„Hm,“ Simoné pohodila rameny. „Pojďme… Měly bychom jít – všechny. Ale NEMŮŽEME. Máme strach. Jak je možné, že ty – se nebojíš“
„Kdo ví…? Asi to tak musí být.“
„Asi ano…“

* * *

Vítr.
Prostupoval každou částečkou těla i přes několikanásobnou vrstvu kožešin. Ostrý a všudypřítomný, přehazoval tuny sněhu a jí samotnou hrozil strhnout do některé z mělkých jam kolem, zavátých dolíků, skrývajících pod tenkou vrstvou návěje dlouhou cestu dolů na ostny skalních útesů. Držela se své intuice – toho jediného, co zbývalo, protože v bouři se nedalo spolehnout na žádný z běžných lidských smyslů. Sněžnice se bořily hluboko do sypkých závějí, každý krok vyžadoval o něco větší úsilí než ten předešlý… Nezastavovala se. Šla.
Ozvěna bouře zněla Simoné i uvnitř hlavy, a za to jí byla svým způsobem vděčná. Vyjící uragán vyplnil místa, kde si zvykla vnímat neustálou přítomnost blízkých… místa nyní zející prázdnotou. Samota. Bledé, zahlcující nic.
Telepatie může být prokletím. Způsobuje bezmoc… bezmoc jedince.
Pokračovala – pořád dál a dál. Bylo nebezpečné zdržovat se za takového počasí v oblasti lavin a bortících se útesů.
Přitáhla si opasek s pistolí, který ji nepříjemně tlačil do boku. Podivná lesklá věc… Nikdy předtím neměla příležitost použít – nebo i jen vyzkoušet sílu paprskometu.
Cena placená za jeho použití byla příliš vysoká. Vzpomínala si na shrbeného Samartena těsně před svým odchodem. Tady vidíš, jak moc ti věříme, říkal a podával jí pouzdro se zbraní. Pět výstřelů nám zkrátí život o dva týdny. Budeš muset spěchat.
„Budu,“ slíbila mu tehdy… tak strašně dávno.
„A… Simono?“
„Ano?“
„Potom se vrať…“
Tak strašně dávno!
Cesta – dala-li se ještě nazvat cestou – klesala mezi dvěma útesy dolů do údolí.

* * *

Druhý den ráno – a nebo mnoho let nato, úplně ztratila pojem času – prolomila ledovou krustu záhrabu a otvorem proniklo dovnitř bledé sluneční světlo.
Bouře pominula.
Naházela do sebe v rychlosti balíček lisovaných řas a trochu masa, kašovitá hmota bez chuti se lepila na patro, už jen z myšlenky na polknutí se dělalo zle. Musela si ale pospíšit. Den byl jako stvořený pro cestu.
A pro lov, uvědomila si.
Podívala se na kompas a vyrazila podle jeho chvějící se střelky směrem, kde mělo ležet město. Bájné město, tajemné skladiště… Svět ledu a pohádek. Najde se princ? Baterie do reaktoru je drobná věc, ujišťovali ji. Jako větší knížka, a právě tak těžká. Všechno vypadalo jako úplná… maličkost.
A to jediné, co jí mohlo dodat naději, pomrkávalo smutně na dně krosny.

* * *

Tam, kde se horské štíty lámou do plata nedohledných bílých plání, poprvé ucítila blízkost Požírače – a on ucítil kořist.
Nebyla schopná určit směr, odkud chvějivý pocit ohrožení přichází. Věděla jen o jeho přítomnosti – představa mohutného těla, koženého pancíře pod řídkou šedivou srstí.
Dlouhé tesáky vyčnívající z protáhlé mordy a drápy – drápy které dokázaly rozčísnout člověka vedví nebo přerazit mědvědu páteř jediným máchnutím. Nahmatala pod kožešinou pažbu paprskometu, prst proklouzl otvorem v dlani rukavice a nahmatal spoušť… Poblíž nečekala žádná pomoc.
Zato tu čekalo něco jiného.
Bezhlasý výkřík v hlavě ji přinutil otočit hlavu.
Z úvalu na levé straně se zdvihla hlava druhého netvora.
Kratší čenich a světlejší barva… samice. Bílé ticho rozbilo skučivé zavytí.
Hloupé, zapomenout že často pracují ve dvojici.
Nezdržovala se vymotáváním zbraně zpod oděvu. Jen instinktivně stočila hlaveň i s pouzdrem přibližně do směru, kde druhý Požírač vyřvával svou triumfální píseň vítězství.
Proud energie v okamžiku propálil tlustý kabát, hlaveň pistole se rozžhavila a Simoné ucítila pach pálící se kůže.
Kdoví, jestli ne své vlastní, blesklo jí hlavou. Oslnivě bílý výboj paprskometu zasáhl zdvihající se tělo vprostřed pohybu… prošel Požíračem jak nahřátý nůž máslem a vytavil do holého, větrem ovátého balvanu za ním hlubokou kapsu kouřící lávy. Simoné – teď už zase lovec Simoné – vytrhla zbraň z opasku a pečlivě poskládala hledí a mušku v jedné rovině s čelem raněného zvířete. Teď! Lehce stiskla spoušť a zároveň ji strašlivě silný úder strhnul na záda. Pistole odlétla stranou. Dívka otočila hlavu…
Pohlédla do tváře samotného ďábla.
Ten si prohlížel svůj úlovek s lačnou dychtivostí a nedbal řevu družky umírající v závěji před ním. Rána, cílená na hlavu, zasáhla díky sypké, nevypočítatelné vrstvě bořícího se prašanu batoh a po celé délce jej rozervala. Do závěje vypadly dehydrované řasy, sušené maso, termoska s vodou… Jejich zkoumání Požírače na moment zpomalilo a ten okamžik využila Simonné k rozmotání popruhů zničeného vaku. Se sněžnicemi na nohou ale nedokázala vyskočit tak rychle, jak by si přála… Teď hleděla svému nepříteli do očí.
Nepohybovala o tom, že se tlama plná vyceněných zubů usmívá.
Hleděla mu do očí a cítila mráz, který se zahryzl do nekryté dlaně, slepě tápající v troskách zničené krosny.
Během deseti vteřin prsty ztratí cit a budou k nepotřebě.
Nebo se stane jiná… nepříjemná věc.
Ale pro tentokrát jí štěstí přálo.
Prsty se sevřely kolem jilce dýky – kratičké dýky s duhovým ostřím – a ruka se kmitla v tisíckrát cvičeném pohybu přímo k ještěřím očím Požírače. Bodla jednou, dvakrát… Nechala čepel vězet v ráně a bleskově se odkutálela stranou, zatímco příšera sebou zmítala v křečích a propadala se víc a víc do mrazivého hrobu.
Ani na okamžik nezapochybovala, že Požírač umírá.
Ledové ostří v ráně rychle tálo… Stačila by i menší ranka, aby rozpuštěný jed ledové kobry pronikl do krve a dál.
Netrvalo ani pět minut, a bylo po všem.
Ve skutečnosti se vše odehrálo… příliš snadno.
Simonné si rychle zabalila omrzající dlaň a snažila se v ní vyvolat představu tepla… sálajících panelů, černých jako temnota. Bolest, pomalu pronikající rukou, jí uklidnila. Přitiskla si omrzlé prsty do podpaží – jeeště chvíli vydržet a bude dobře.
Neuvěřitelné, neutrpěla ani škrábnutí. To by se beztak v tomhle mrazu rovnalo smrti, i drobné poranění dokázalo změnit kožešinu v krunýř spepených chlupů a zmrzlé krve, který nedokázal zastavit vražednou zimu. Procházela po sněhovém poli a zachraňovala, co se zachránit dalo – rozsypané balíčky potravin, maso, dokonce i neporušenou termosku se šplouchající vodou. Výborně.
Až nakonec přišla na malou černou krabičku, po které díky její váze zbyla jen díra ve sněhu – sama spočinula o hodný kus níž, hluboko v závěji.
Trvalo dlouho, než dokázala tak drobný předmět vyhrabat… a ještě mnohem déle, než pochopila důsledky jevu, na který vytřeštila oči.
Ta věc se téměř ztrácela v neforemné rukavici, jen na jejím vršku planulo malé červené světélko, poblikávalo Simoné do obličeje, jako by říkalo: Vidíš, a je to jasné.
Štěstí stojí při tobě, děvče…
Svítí… Pro Všechna tajemství, detektor svítí! Někde poblíž je – musí být…
Pohlédla před sebe, snažila se proniknout řídkou mlhou.
Zdálo se jí, že na obzoru rozeznává tmavší stíny, tvary, které tam rozhodně nepatříly a a ještě –
Dobrotivý Bože, jestli existuješ… Ať je to pravda!
Simoné uviděla brány města.

* * *

Musí být opatrná. Kde je energie, jsou i lidé… Musí být velmi opatrná.
Rychle se šeřilo a Simoné využívala tmavých koutů k rychlým přesunům, nepostihnutelným zraky případných hlídek.
Mohou tu ale být i jiné stráže. Tiché a vražedné, studený kov a letmé elektrické impulsy. Nervová vlákna organismu, kterému tma nijak nezužuje obzor. Musí být opatrná.
Ocelové nosníky se nad ní tyčily k tmavnoucímu nebi, zhroucené skelety kdysi pyšných mrakodrapů němě zíraly slepými oky vytlučených skel a ševel větru na obnažených traverzách jejich koster hrál vzlykavou symfonii dávno zašlé slávy. Vyvrácené obrubníky chodníků připomínaly zpřelámané prsty v křeči zkroucených dlaní… dlaní pokrytých ledovými krápníky a sněhem. Mělká řádka širokých stop po sněžnicích, proplétající se labyrintem zbořeniště centra, působila dojmem naprosté osamělosti.
Kontrolka detektoru, který visel Simoné na zápěstí, s dlouhými přestávkami žlutě blikala… rychleji a jasněji, když intenzita pole stoupla, pomaleji, když se odklonila od správného směru. Míhala se městem, tmavší stín mezi stíny, a jen pupeční sňůra stop ji spojovala se Sídlem – s lidmi v něm. Zaváté stopy a naděje.
Konečně našla svůj cíl: šedý obdélník, zasazený do šikmé přízemní stěny jedné z budov. Ergometr zuřivě blikal, jeho bílé světlo trhaně osvětlovalo dveře pokryté ledem s pákou hydrauliky uprostřed.
Zkrátka Příklop. Stejný jako v Sídle.
Pocítila silnou touhu trhnout za masivní hlavici a vstoupit do společenství lidí za pancéřovými dveřmi… touhu uslyšet zase něčí hlas.
Nebo alespoň letmou myšlenku.
Byla to hloupá chvilka slabosti. Zámek dveří je určitě blokován, noc bývá plná nedobrých skutků, a lovec jiné lovce než své druhy neuslyší. Bariéry myšlení se nedají prolomit Tehdy o tom ještě nepochybovala.
Vztáhla ruku a s pocitem, že dělá něco zapovězeného se zlehka dotkla otevíracího mechanismu… Rychle ucukla zpět.
Jako téměř každou noc padal čerstvý sníh, zahlazující staré stopy. Ráno tu opět bude nepopsaná bílá plocha.. naštěstí.
Simoné se otočila ke dveřím zády a vydala se hledat místo k přenocování. Rozhodla se, že za dnešek si jednu tabletu kerosenu do záhrabu zaslouží. Ostrůvek tepla přímo v jedné z komnat paláce Ledové královny…
Byla v tom troufalost. Drzá výzva samotnému Osudu.
Silná, tupá rána ji vytrhla ze spánku. Otevřela oči – kolem stále stejné stěny záhrabu, zevnitř pokryté lesklou vrstvou natátého sněhu. Větracím otvorem prosvítal den… ozvěna úderu v hlavě pozvolna odeznívala.
Simoné zachvátil prudký pocit hladu a zimy. Téměř okamžitě se začala třást, něco nebylo v pořádku. Strhla izolační vrstvu z kousku masa a hladově se do něj zahryzla.
Myšlenky klouzaly po lesklém povrchu těch přízemních pudů a snažily se podchytit jejich zdroj. Co se děje? Vždyť se chováš jako… jako zvíře! Nedovedla se ubránit. Po podlaze záhrabu rozhodila tři kusy tuhého benzínu – vše, co zbylo – a zapálila je, ačkoli riskovala udušení v špatně provětrané sněhové kryptě. Dělala věci, které by ji dřív nemohly ani napadnout.
Teprve když se kerosenové kostky rozhořely a strašná zima na chvíli ustoupila do pozadí, podařilo se střízlivému uvažování vyslat varovný signál.
To nejsou tvoje myšlenky!
Zvedl se jí žaludek. Někdo cizí si dovolil do jejího vědomí… zanést špínu. Někdo cizí to dokázal – a nebyl vůbec hodný.
Dívce prolétl hlavou obraz hlubokých jizev v jemném předivu myšlenek… Působily neskutečně krutě. Nacházela široké trhliny, mezery ve vzpomínkách. Její obavy, naděje a touhy, všechny poničené a strhané, vroubily šachtu, kudy pronikly dovnitř něčí chapadla. Odporné, animální pocity.
Jeden z nich se prudce přihlásil – a Simonné bylo v tu chvíli jedno, zda je vlastní nebo přišel odtamtud:

Nenávist Vyrazila ven, strop se probořil a úlomky zmrzlého sněhu padaly všude kolem. Hledala viníka svého ponížení… hledala toho, komu je vlastní otevírat karafu z broušeného křišťálu kovářským perlíkem. Chtěla si s ním o něčem pohovořit.
V mlhavém ránu spatřila u Propustě, kde včera stála, tři… čtyři postavy. Ne lovce. Siluety bezpochyby člověčí, ale přesto v nich bylo něco pokřiveně shrbeného… nelidského.
Kolem se převalovaly proudy hrubých, primitivních myšlenek, jako slizké vlny v otrávené tůni.
Co jsou zač? Alespoň to vědět, než je půjdu zabít.
Přitáhla si řemínky sněžnic a opatrně, krok za krokem se plížila mezi potrhanými zbytky konstrukce mrakodrapu. Teď už jim mohla vidět do tváří, a…
Pro všechna tajemství – tohle kdysi museli být lidé!
Hrubé rysy, ztrácející se v srsti porůstající obličej a celé tělo, stejně jako u…
… co se vlastně stane s mužem, který spatřil na vlastní oči nekonečná sněhová pole?
Ano, zemře. Někdy.
Kyselá vlna nevolnosti vystoupila Simonné až do krku.
Pomstu, lovče! volal zuřivý hlas uvnitř. Běž a prolij krev!
Jenže místo toho se jí podlomily kolena a ona padla tváří na sníh. Obzor, za který pohlédla, přesáhl hranice snesitelnosti. Jak jen může něco takového přežívat?
Ti odporní nebožáci!
Síla vůle, která dívce pomáhala oddělit své myšlenky od cizích, náhle povolila. Do mozku jí vniklo stádo překotných vjemů… směsice úzkosti, vzteku a vyčkávání. Ještě stačila reflexívně obrátit tvář zabořenou ve sněhu dovnitř kapuce, a pak se s ní svět zatočil a klesl pod hladinu všeobjímajícího víru.

* * *

„Probouzí se! Podívejte…“
Na pozadí tmavého stěny ostré světlo luminiscenčních panelů. Pusto v hlavě. Kde to jsem?
Kde mám svoje oblečení?
A proč je mi teplo?
Simoné ležela na měkkém nemocničním lůžku a nehybně zírala do stropu. Do jejího zorného pole kdosi vstoupil… bílý plášť, v ruce podkožní aplikátor. Felčar.
Člověk, kterého v životě neviděla.
„Ležte klidně, slečno… Už je všechno v pořádku. Jste v bezpečí…“ Odmítavě zavrtěl dlaní. „Ne. Uděláme dohodu – my se teď nebudeme na nic ptát vás a vy počkáte se svými dotazy, dokud nepřijde čas. Ruku!“
Pokusila se zdvihnout loket, ale paže jako by patřila někomu jinému. Jen to trochu zastudilo, když jehla dávkovače pronikla kůží. Cítila se strašně malátná… Podvědomě, aniž o tom přemýšlela, uposlechla daného příkazu: Teď na nic nemyslet. Spát.
„Celkové podchlazení,“ zaslechla ještě doktora. „Bude zdravá… za pár dní. Měla štěstí…“
Ach, už zase!
Upadla do hlubokého, mrákotného spánku.

* * *

„Od té doby… jak dlouho?“
„Co já vím,“ muž na pelesti lůžka si poposedl. „Třicet let? To déle. Mutanti jsou poměrně dlouhověcí. Hm – tenkrát při kontrolách povolil strop horního sálu a asi dvacet kolaudátorů tam zůstalo se vším všudy. Ti, kteří přežili, vylezli ven…“ Doktor si povzdech. „Je to smutná historie.
Ale snažíme se, aby byli tak spokojeni, jak jen být mohou.“
Žena u dveří si upjatě odkašlala.
„No ano, k věci. Včera se o vás jednalo…“ Simoné zpozorněla. „Víte, rádi bychom, ale v současné době – nemáme dostatek prostředků, abychom vás dopravili domů. A stěží najdete někoho, kdo by vás chtěl doprovázet. Pochopitelně vám poskytneme jídlo a veškeré vybavení, ale cestu zpátky si budete zkrátka nejspíš muset najít sama. Je mi to opravdu líto…“
Co to plácá – jaká doprava? Jídlo? Blázni!
U nás bych zemřela, jakmile by ze mě dostali souřadnice mé základny… A to by nejspíš netrvalo dlouho.
„Můžu se tedy volně pohybovat?“
„Ale samozřejmě!“ Doktor, zřejmě pobavený naivností otázky, se vesele zazubil. „Jste přece naším hostem… Nebo se vás máme bát?
Smála se také. Měla pro to své důvody.

* * *

Sídlo se prostíralo pod celým městem – kdysi pravděpodobně sloužilo jako úkryt obyvatelů, ale od té doby už uplynulo hodně let a červí díry chodeb se rozrostly o míle nových, ražených dál a hlouběji. Simoné prozatím nepomýšlela na návrat – zatím ne, podle kalendáře měla ještě měsíc k dobru. Procházela sály a poschodí, potkávala se s lidmi – muži k ní byli laskaví, ženy chladné. Ale o jakémkoli druhu nepřátelství nemohla být řeč.
Dny ubíhaly, a z oparu domněnek se začal vynořovat jasný, čistý obraz skutečnosti.
Neexistovalo žádné skladiště. Alespoň tady, ve městě ne. Ergometr, který Simonné ukazoval cestu, teď bez přerušení zářil bílým světlem… reaktor komunity byl hlavním a jediným zdrojem v širém okolí. Všechny zakopané poklady již beztak odhalili rychlejší nebo schopnější hledači – občas, za jasného počasí, prý šlo zahlédnout vozidla výbojných rodů, která slídila po sebemenší známce lidské činnosti. Jenže hlavní kryt města s dvanácti stanovišti řízených střel byl pro tyhle lovce příliš tvrdým oříškem. My hlupáci… kdo z nás věděl něco o světě?
Doslechla se o filtračních kopulích, které pokrývají čtvereční míle povrchu míst, kde dřív stával New York, Detroit… Slavní Fénixové historie povstávali z popela.
Všude žijí lidé. Ale v možnostech jsou rozdíly.
A na rovníku planety podle všeho sněží jen pět měsíců v roce. Copak to může být pravda?!

Potom už věděla dost, ale stále váhala. Přestože jinou cestu nenašla – přestože jiná cesta nebyla, bránila se pohlédnout nutnosti do očí. Snad proto, že do ní příliš proniklo ovzduší důvěry, oddalovala chvíli, kdy bude muset udělat rozhodující krok… Ten den se ale blížil, s mizejícími listy v kalendáři rostlo v Simoné zoufalství, až v jednom okamžiku překročilo snesitelnou mez a ona se při obědě mezi dvěma sousty polévky definitivně rozhodla.
Odstrčila poloprázdný talíř – gesto úcty k trofanům, vlastní každému obyvateli Města – a vydala se na dlouhou cestu podzemím za pohledným hochem, s kterým se seznámila ani ne před týdnem.
Pracoval jako operátor u reaktoru a dovedl zajímavě vyprávět.
Ten večer povídal dlouho do noci – jaká že je to otrava, když při studené fůzi vypadne na moment některý okruh, rozvod zůstane bez proudu a sirény po celém sídle začnou řvát. Že se poplachy musí složitě odvolávat a že je lepší těmhle věcem předcházet. A také o tom, jak se jim předchází. Vysvětloval to Simoné už po několikáté a vždycky ho dokázal rozesmát pohled na dívčí bezradnost v nerovném souboji s labyrintem ukazatel, pojistek a terminálů. Nic si z toho nedělej, vždyť jsi holka, říkal jí a ona se nikdy nezlobila. Já vím, Tomášku, jen holka. My zase umíme jiné věci…
To jistě, usmál se ona a políbil ji.
Právě míjel čtvrtý týden od příchodu Simonné do města, a přesně před třiceti dny opustila Sídlo. Čas jeho obyvatel se rychle krátil.

* * *

Měkké kočičí kroky… chodba čtvercového průřezu se vytrvale stáčela doleva, každý sáh přišel Simoné dobře známý, promyšlený do důsledků a zastoupený v konečném vyčíslení. Jestli někdo chybila, to se pozná za chvíli. Od tohoto okamžiku kdykoli: Poslední dveře s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán“ a za nimi bílé místnosti operátorů.
Simoné se cítila velmi povolaná. Teď už ano.
Dvě, tři vteřiny se soustředila. Pak stiskla zvonek.
„Kdo je?“
Nasadila naivní výraz, to pro případ, že by kamera v levém horním rohu zástěny přece jen snímala.
„Já…“ hlesla.
„Kdo „já“?! Pokud vím, já jsem tady a ty tam.“ Ostrý hlas, který se snažil působil dojmem převahy.
Pitomec, pomyslela si Simoné. Joshua Kerigen. Další z těch, kteří vědí všechno. Tak otevřeš už ty zatracené dveře?!
„Já, Simona,“ řekla místo toho nahlas. „Ztratila jsem náušnici, a napadlo mě, že…“
„No to snad ne… Poslyš, tohle je uzavřená oblast, tady nemáš teď v noci co dělat.! Jestli vůbec někdy, cizinko, pomyslel si otráveně a odblokoval vchod. K tobě si může Tomáš opravdu blahopřát.
Vcupitala dovnitř a hned se vrhla po čtyřech za pulty.
„Víte, hledala jsem už všude a –“ Hlavou mu drkla do kolena.
Pohupoval se nad ní na židli, Jestlipak si alespoň připadá jako husa, běželo Joshuovi hlavou.
Husa si mezitím zapřela špičku nohy o stěnu ovladače a přímo z pokleku vyrazila skrčenými prsty dispečerovi do břicha. Žuchlo to, tělo v židli se překotilo dozadu a zůstalo bezvládně ležet na zemi. Dobře. Není mrtvý… Ne, ještě není nikdo mrtvý.
Přikročila k pultu a naučeným sledem pohybů odblokovala jištění sítě. Ne ovšem termočidla, jejich okruhy vedly jinudy a Simoné chyběl čas na další přípravy. Musela se smířit s tím, že až teplota vzduchu klesne pod padesát stupnů, začne být zle. Což vyjde tak na osm minut… nebo míň.
Nezdržovala se ani chvíli. Prošla sálem Červené zóny a Tomášovou kartou otevřela reaktorové silo – nevzhlednou betonovou pyramidu s uříznutou špicí, nic světoborného. Ze stěny vyklopila konzoli a spustila program výměny náplně.
Pět minut, než ho počítač sjede. Z vedlejší místnosti se začalo ozývat sténání.
Stoupla se do dveří a sledovala dispečera, který se marně pokoušel vstát. Co mi vůbec udělal? Ohlédla se na vyhasínající reaktor a do duše jí vstoupila lítost s těmi bezelstnými lidmi, třeba mají větší právo na život než my?
Za celou dobu své přítomnosti v město byla teď nejblíž tomu, otočit se a odejít s prázdnou. Hledat jinde. Měla přece až doposavad zarážející štěstí… proč ho vykupovat smrtí jiných?
Jenomže dispečer Joshua Kerigen, sebevědomý obrýlený mladík, se s vypětím všech sil doplazil po čtyřech k pultu s poplašným zařízením… Bylo třeba jednat.
Tiše přistoupila ke zkrvavenému muži a úderem lokte do nahrbených zad mu přerazila vaz.
Padl jí k nohám a už se nepohnul.

* * * Z chodeb v noci křičelo ticho a prázdnota. Zvláštní… mrtvo. Simoné čekala, že každou chvíli někdo vystoupí zpoza temného rohu a zabrání jí utéct – zabrání vraždě. Snad si to v hloubi duše přála, tak snadno se zbavit odpovědnosti…
Snad právě proto, že si to přála, nikdo nepřicházel.
Čekala u Vnějšího průlezu, ptala se sama sebe a znala odpovědi. Chápala nevyhnutelnost svých rozhodnutí.
Třeba bych mohla nechat zavřené dveře… dát jim šanci nahodit náhradní zdroje.
Ne. Do večera by mě dostali. Právo na život patří jen těm, kdo si ho dokážou ubránit. Nesmím dělat chyby!
Průvlak se zasyčením odhalil kus zatažené oblohy, venku padaly velké vločky sněhu. Znovu ucítila mrazivý dotek ledového království, kterému se tak dlouho vyhýbala.
Překročila práh… Kolem bylo naprosté ticho, jen bílý prašan zachrupal pod podrážkami bot. Od větracích šachet sem doléhaly ospalé pocity plné příjemného tepla a živočišné spokojenosti, dalo se jim těžko ubránit. Simoné zavládl v duši klid a mír.
S pokorou v srdci vytáhla z pouzdra zbraň – svůj starý paprskomet – dvakrát stiskla spoušť a oslnivé výboje vyřadily z provozu hydrauliku dveří. Slzy roztaveného kovu pevně svařily křídla příklopu s pancéřovými stěnami.
Osm minut, lovče! Spěchej!!!
Vklouzla do vázání sněžnic, dotáhla řemínky a neohrabanými poskoky zmizela v ruinách města.
Život, který nesla zabalený do kusu hadru v krosně na zádech, vypadal jako úplně obyčejná černá krabice.

* * *

Detektor byl k nepotřebě – teď, když nesla baterii s sebou. Měla jen nepatrné ponětí o směru, kterým se musí vydat a o cestách vedoucích zpět. Přesto však nalezla místo se zpola zasypanými mrtvolami Požíračů… Svítilo slunce.
Mráz nepálil. Vše se zdálo velmi snadné.
Osud miluje efekty. Přece by nepokazil návrat takovou podružností, jakou je… vánice, kupříkladu?
Měla pravdu. Ačkoli plně nechápala její význam.
Potom kráčela kamenným polem strže a nikde se neozval ani hlásek. Přidala do kroku.
Když přišla na široký pás uváleného sněhu, vedoucí k severu, strhla si z nohou sněžnice a začala utíkat.
To nebylo podezření. To byla jistota.
Stopa vznášedla končila u roztříštěného příklopu Sídla a obloukem se vracela zpět.
Přes okraj zničených dveří visela dvě zmrzlá těla Lovců… V chodbě za nimi další. Stěny byly pokryté vrstvou rudého ledu.
… právo na život patří jen tomu…
Lovec Simoné kráčela mezi mrtvolami obyvatel sídla a nepřítomně hleděla dopředu, pátrala po zbytcích naděje.
… kdo si ho dokáže ubránit…
Marně.
Odkudsi z hlubin Sídla pronikal prázdnými sály tichý nářek myšlenek. Simoné strnule, krok za krokem sledovala jeho stopu.
A tam, v posledním sále, nalezla mladého technika, který se třásl promodralý zimou pod ohořelou lesklimí kůží.
Plakal a slzy mu mrzly na tvářích, slzy z nevidoucích očí, vypálených sluncem. Na zemi před ním leželo tělo Lovce Redion.
Nebyl tu už nikdo, kdo by ji poznal.
Vteřiny ubíhaly… minuty a hodiny. Dvě chvějící se těla v sále vyzdobeném jinovatkou.
Leskle černé stěny baterie se netečně třpytily ve světle hasnoucích panelů.
Ta netečnost se jim navěky vryla do tváří.

duben 1994

WALTER 529 – Jan „Jam“ Oščádal
Luxusní kabinu ozařovalo jen tlumené orientační světlo rozlévající se jako louže z podlahy. Anna-Petra ležel uvolněně na zádech, pohled upřený do stínu pod stropem, jako by tam hledal pavouky, a v hlavě měl bílé, mrazivé prázdno.
Prázdno naplněné strojovými pohyby a zvuky.
Cítil chlad prostoru a žár nedalekého slunce, vnímal vibrace trupu, opatrné předení brzdících trysek a tření dilatačních spár. Slyšel bzučení elektrických signálů, tep impulzů běžících z jednoho konce lodi na druhý a zpátky, vrčení kuchyňského mlýnku a šelestění servomotorů otevíraných a zavíraných přepážek. Viděl letmé záblesky fotonových informací, vír počítačových kódů připravujících přibližovací manévr, v parietální oblasti mohl pozorovat záběry technických kamer, v temporální zas rozžíhající se a pohasínající obrazy desítek videotelefonů…
Vyměnil svůj život za život lodi, ale nedařilo se mu uniknout lidským rozměrům. Zůstával svým vlastním vězněm.
Pak se vydal na průzkum alternativní větve, která jako obvykle končila smrtí. Všechny alternativní životy tak končily, a málokdy to byla hezká smrt. Pokud vůbec něco takového, jako hezká smrt, existuje.
Kdesi na opačném konci jeho těla, několik dní cesty přes ledové pláně, tichounce a se zaťatými zuby úpěla stevardka, kterou si koupil za jeden průzračný, kousku čirého ledu podobný kámen.
Překvapilo ho, že ho při umírání držela za ruku.
Potom dívka něco řekla, přestože jí to zakázal, a vyrušila ho. Cvakl přepínečem, zaplálo oslnivé světlo a gejzíry sněhu zavířily, když odstartoval jako raketa.
Chceš-li něco stáhnout, musíš tomu nejdříve nechat se roztáhnout, pomyslil si: to se stalo.
Chceš-li něco zeslabit, musíš tomu nejdříve nechat zesílit.
Můžeš toho nechat, oslovil v duchu dívku.
Chceš-li něco zmenšit, musíš to nejdříve postavit.
Pousmál se, protože verš správně zněl: Chceš-li něco převrhnout…
„Ach bože,“ zasténala, uvolnila sevření kolen, naposled pohnula pánví a ve slabé gravitaci lodě se zlehka nadzvedla jako odlétající vzducholoď.
Chceš-li od někoho něco dostat, musíš mu nejdříve něco dát.

To všechno se stalo. Až na to převrhnutí.
Tomu se říká: tlumit své světlo.
Odtáhl se, přidržel se pelesti, protože vstal příliš zprudka, a jak došlápl na podlahu, osvětlení kabiny se rozzářilo. Bez ohlédnutí odkráčel pod sprchu, vysoký, trochu shrbený, šlachovitý, a s pocitem obrovské očistné úlevy se ponořil do studené vodní tříště.
Dívka pootevřela jedno oko a pozorovala ho, dokud za ním nezapadly dveře. Fascinovaly ji jeho bledé jizvy, velké trojúhelníkové plochy světlejší než okolní pokožka.
Fascinovalo ji na měn naprosto všechno. Ještě pořád to je krásný chlap, řekla si spokojeně tou ukojenou částí mysli, přestože na jiném místě si připadala jako panenka s utrženýma nohama.
Šumění vody ji uspávalo. Navyklými pohyby si rychle oblékla několik kousků uniformy. Nesměla ho objímat a po souloži ji tam už nesměl zastihnout. Taková byla pravidla.
Žádné loučení.
Prsty se dotkla drahokamu, posledního a největšího z těch, které jí dal. Ten kámen by byl bezcenný, nebýt způsobu, jakým byl vybroušen. Zdálo se jí, že vyzařuje teplo, jako by v něm bylo zakleto něco živého.
Anna-Petra zastavil proud vody, po paměti si přičísl prošedivělé a již značně prořídlé vlasy, a pak plavnými kroky přecházel z jednoho konce kabiny na druhý, dokud neoschl. Do zrcadla napohlédl od chvíle, kdy mu oznámili, že se kožní štěpy ujaly. Znal svou tvář zevnitř, věděl, že se podobá frotáži poskládané z drobných kousků odlišných materiálů. Věděl to a platil za to.
Briliant, přilepený na odkládací plochu konferenčního stolku, ignoroval.
Takto měkké vítězí nad tvrdým, slabé nad silným.
Co jednou dal, nikdy nebral zpátky.

*

Sahád se narodil z bezejmenné maÝry, nikoli z bajá vuldora, jak se říkalo, nýbrž v kanceláři VELITELE BLOKU PS/21, kde měla jeho háj své doupě. Bylo tam teplo, ale ne dost teplo. Sahádova háj se do kanceláře probojovala s pomocí dvou starších maÝr, které čekaly, až mladičká rodička zemře. Zklamala je.
Několik dní po porodu, sotva pookřála, zabila silnější maÝru. Druhá jí pomáhala. Venku zuřila sněhová bouře, jejíž skučení přehlušilo výkřiky, když bojovaly na život a na smrt. Pak se k nim přidal Hup – říkaly mu tak, protože kdykoli se vrátil z lovu, nedělal nic jiného než hup na jednu a hup na druhou. Dokázal opatřit jídlo, to bylo rozhodující.
Při modrém tání se vrátil Sahádův jaraš spolu s dalšími třemi sichy. Porvali se s Hupem, ale nakonec uzavřeli příměří. MaÝry jim olízaly krev a dostaly najíst. Žili pak pohromadě, pět sichů, dvě maÝry a Škleb. Bez rvaček se to neobešlo. Důležité bylo, že jaraš přinesl hodně tučného, šťavnatého masa.
Maso představovalo mléko. Jenom maÝry věděly, jak Sahád, který v té době měl ještě dětské jméno, vypadá. Háju někdy napadlo, proč ho nezabije. Kousal ji do prsu. Nikdy ho nevybalovala celého, aby ho sichové neviděli. Sahádův jaraš by byl první, kdo by svého syna, jemuž říkal „Škleb“, zabil.
Po zámrazu odešli jaraš, Hup a ještě jeden sich na lov.
Nikdy se nevrátili. Siájové prostě přicházeli a umírali, nebo odcházeli. Zbylí dva sichové nedokázali obstarat dost jídla. Toho se sněžnou slepotou zabily maÝry jako prvního.
Když nastalo období rudého tání, nebylo co jíst. Bylo jen otázkou času, kdy je všechny tři zabije tlupa, která se usadila na konci chodby. Sahádova háj ztratila mléko.
Pamatovala si, že sem přišla s Išrunou v zádech. Půjde-li proti němu, dostane se do velkých doupat na kraji babaghu.
Pamatovala si, že tam nikdy neměla hlad, přestože se siájové tak často nezabíjeli.
Rudé slunce je zavedlo do Dračích hor, kde háj při přelézání balvanu uklouzla a zlomila si džidrl. Kost jí probodla stehno, hodně krvácela. Rozhalila oděv a dala napít nejprve Šklebovi. Pak, stejně tiše jako žila, zemřela.
Druhou maÝru zabili skalní mádni, když se vraceli z posvátné cesty do Skladu. Na místě ji trepanovali lebku, aby se dostali k ještě teplému mozku, přitom zaslechli kňourání a objevili tělíčko napůl udušeného, krví a výkaly zmazaného chlapce. „Išruna-bob!“ vykřikl nejstarší Nosič a padl na kolena. „Aj Sahád!“
Tak se stal Sahád nositelem prastarého jména, které bylo připraveno a čekalo pouze na něj.

*

Výsadkový člun se vnořil do atmosféry nad noční stranou planety a rozzářil se jako jasný bolid. Anna-Petra se zachvěl – jako by se žhavé jazyky, rozlezlé po průzorech, dotkly jeho kůže, ale pilot si ničeho nevšiml. Anna-Petra měl jediného nepřítele, kterého se skutečně bál, a tím byl oheň.
… Hořící baráky lágru na Bantumagu…
Pak se z plamenů vydělil oslnivý kotouč slunce, pilot poopravil kurz a na křídlech se zablyštěly bodavé paprsky.
Teprve nyní bylo pořádně vidět, jak je člun opotřebovaný a tisíckrát vyspravovaný.
„Myslím, že jsem ji našel,“ řekl pilot a klesl pod řídkou vrstvu oblačnosti.
Slunce, nyní červenější a rozplizlejší, před nimi stále zapadalo a polévalo vrcholky hor, vystupujících z terminálu, krvavými stíny.
Anna-Petra zkrotil tělo i myšlenky a řekl vlídně: „Já ji našel už dávno.“
Pilot na něho letmo pohlédl a pochopil, že každý z nich mluví o něčem jiném. „Starou trajektorii,“ vysvětlil. „Mám ji.“
Vysloužilý válečný člun se roztřásl turbulencí a přetížení zamáčklo Anna-Petru do sedadla. Slunce se náhle pohnulo a vyšplhalo se vysoko nad obzor, ledové pláně se rozzářily. Anna-Petra přivíral oči a srdce mu stoupalo až do hrdla.
„Přestalo se tady pracovat před půl tisíciletím,“ řekl pilot. „Uvidíme.“
„Červená se,“ řekl Anna-Petra. Snil o návratu od chvíle, kdy ji opustil. Jenže tenkrát byla bílá jako nevěsta. „Červená se, jako by se před námi styděla.“
Podařilo se mu to – a teď se vrátil.
Nedívat se na věci, které vzbuzují žádost, a srdce lidí nebude znepokojeno, opakoval si v duchu slova Starého mistra. Avšak dívám se a cítím radost.
Snil o tom tichu, o zasněžených rovinách, křišťálových ledovcích a průzračném vzduchu. Byl to jen sen, protože to ticho ve skutečnosti narušovali vrčením motorů, výstřely pušek a explozemi náloží seizmologického průzkumu. A mrazivý vítr tak zatraceně ostře bodal v plících, když se sanice se syčením zařezávaly do zledovatělého sněhu… Snil i o mnoha jiných věcech, ale tento sen se rozhodl uskutečnit, protože byl uskutečnitelný.
„Pět set let,“ řekl pilot. „Zůstalo tady nějaké astronomické zařízení, ale vypadá to, že až nova vzplane, bude rozumnější mít oči na stopkách.“
Kroužili nad letištěm lemovaným řadami pravidelně rozmístěných pahorků. Ve zvětšení na obrazovce bylo vidět holé krychle, z nichž vichřice smetly všechny stožáry a paraboly, se střechy navigační věže visely obrovské rampouchy. Nikde se nic nehýbalo.
Pilot postavil člun na přistávací trysky a zvolna klesal do vířících oblaků, aby plochu nejprve vyčistil. „Co ten menší hangár?“
„Cokoli, jen když se tam vejde traktor a část výstroje.“ Anna-Petra pozoroval budovy vyčnívající ze závějí. Postavili je, jako by měly vydržet navždy, pomyslil si. Člověk, sám smrtelný, má už takovou mánii. Uplynula trocha času a ukázalo se, jak je všechno, co vybudoval, zbytečné. „Byl jsem dlouho pryč,“ řekl.
„Jak dlouho?“
„Osm set let,“ řekl Anna-Petra. Většinu toho času prospal v anabióze, zbytek mu jako písek proklouzl mezi prsty při relativistických rychlostech. „Osm století reálného času.“
„Tomu říkám dost dlouho,“ souhlasil pilot.
Je-li dílo dokonáno, odejdi do ústraní! praví Starý mistr, Anna-Petra poslechl, přestože měl pocit, že dosud nezačal pořádně žít, přestože nevěděl, zda vykonal, co vykonat měl.
„Tady jsme začínali. Kdyby nás zklamala, všechno by dopadlo jinak.“ Věděl, jak by to dopadlo. Často cestoval po slepých kolejích neuskutečněných životů. „Přinejmenším bychom se my dva nikdy nesetkali,“ řekl Anna-Petra pilotovi.
Navrátit se ke svému kořeni, toť spočinout v klidu…
Věřil, že ten klid mu může dát pouze WALTER 529. Nikde jinde nic, co by se klidu alespoň trochu podobalo, nenašel.
Jeho nepřítelem byl oheň, proto se vracel do říše ledu. Měli vlastně společného nepřítele, protože planeta byla v dávné minulosti přinejmenším dvakrát sežehnuta výbuchem novy.
Ohořela jako on na Bantumagu.
Kdysi kypěla životem, ale obě její slunce vyplýtvala energii na poselství určená neznámým bohům. Nyní zbývalo vyslat závěrečnou zprávu, k níž se v čase, vyměřeném hvězdám, schylovalo. Stačil by ždibec energie.
… spočinout v klidu, toť naplnit určení.
Člun dosedl a Anna-Petra otevřel oči.
Nikdy nezažil nic krásnějšího.
* Mádni přebývali v hlubokých štolách Horyhor. V jejich legendách bylo předpovězeno, že mezi ně přijde Išruna-bob, syn Dvojústého boha, na něhož se bude oko siájů zdráhat pohlédnout, jehož trestající džava dosáhne daleko a jehož džidrl bude podoben kroku vuldora.
Po celá staletí natahovali v tunelech kilometry a kilometry drátů, které vedly odnikud nikam. Až budou všechny cívky rozvinuty a poslední kus drátu položen, pustí do nich Išruna-bob energii. Pak nastane konec babaghu, ale oni budou spaseni, což se v jejich představách rovnalo životu ve světle a teple. V opačném případě museli dráty opět navinout a odnosit zpět do Skladu. Potom měl rovněž nastat konec babaghu, sice později, ale bez spasení, takový konec bylo lépe si nepředstavovat.
Mádni, kteří rozvinovali cívky, pracovali poslepu, protože pracovní lampy pochopitelně dávno nesvítily. Nikdo z nich si nepamatoval, že by tam nějaké světlo bylo.
Pamatovali si jenom, že musí natahovat dráty, aby měl babagh smysl, případně je smotávat, aby ho pozbyl.
Rozvinovači byli slepí, jak to vyžadovalo nejvyšší zasvěcení. Nikdo je k tomu nenutil. Vypíchli si oči kouskem drátu teprve pak, až vnitřně dozráli. Stali se Nedotknutelnými a mohli dělat věci, o nichž se nemluvilo.
Sahádovi učitelé patřili mezi Rozvinovače. Opatrovníci, kteří oči měli, i když je většinou neotvírali, protože jim přechod z hluboké tmy dolu do světla horních sálů způsoboval bolestivé obtíže, byli Nosiči. To oni malého Škleba identifikovali jako Saháda, to jejich zrak se na něho zdráhal pohlédnout, přinejmenším do doby, než jim zevšedněl.
Jak Sahád rostl, jeho vady rostly s ním. Vypadal jako sich shlížející na mršinu. V jeho tělesné schránce se spojily všechny nečisté síly zazíratu i furatu, jak by řekl jeho jaraš, kdyby ho spatřil nahého, než by ho zabil. Ale nezabil.
Mádni pěstovali v hlubokém podzemí gyjaru bílé houby a šedé lišejníky. Opovrhovali masem a maÝrami, jejichž mozky obřadně pojídali jenom proto, že v nich viděli zhmotnění Išrunovo. Noví mádni se přidávali k procesí vždy cestou z posvátného Skladu. Staří, když ucítili, že se blíží konec jejich pouti, odcházeli do míst, odkud vyrůstalo podhoubí, aby na konci drátů čekali na konec svůj i všeho. Tak tomu bylo vždy, kam až lidská paměť sahala. Nesahala daleko.
Sahád se motal v temných tunelech, lezl po čtyřech, chromou nohu vláčel za sebou. Hrál si s dráty, bavilo ho tahat je z místa na místo. By-li Išruna-bobem, nemohlo se mu nic stát. Nebyl-li, bylo to jedno. Stačilo však, aby se vřískavě rozplakal, a už nejbližší Rozvinovač přispěchal a konejšil ho. Když povyrostl, natahoval dráty mádnům do cesty. Jeho smích byl stejně vřískavý jako pláč.
Kdykoli ovšem svítilo do nejvyšší jeskyně Horyhor slunce, což bylo téměř každé ráno, musel dřepět v jejím ústí a vstřebávat energii, aby se nabíjel. Protože ho světlo řezalo do očí a neposedně se vrtěl, přivazovali ho k ocelové traverze, avšak vždy byl obklopen několika nejmladšími Nosiči, aby nezmrzl, neboť v ledové jeskyni mráz velice rychle olupoval siáje o teplo a dech. Nebyl to špatný život, rozhodně mnohem lepší, než jaký by ho čekal kdekoli jinde na pláních.
Houby, jimiž se mádni živili, měly halucinogenní účinky. Proto také Nosiči toužili stát se Rozvinovači, aby si mohli vypíchnout oči. Bez rušivých vizuálních informací byly halucinace ostřejší a intenzivnější. Kdykoli se k nim na zpáteční cestě ze Skladu, odkud přinášeli novou cívku, přidal nějaký sich, byla řada na nejstarším Nosiči, aby uchopil konec drátu a odešel do podzemí gyjaru.
Droga, která ovlivňovala Sahádovu mysl od útlého dětství, způsobila, že měl ve věku třinácti miÝafů mozek tak vylízaný, že by to líp nesvedl ani mlsný jazyk vuldora.
A přestože myšlenky, jimiž Rozvinovači Saháda krmili, byly málokdy méně než šílené, stejně mu v hlavě neuvízly, kromě těch, jež mu neustále opakovali, ale takových bylo málo.
Mádni předpokládali, že se Išruna-bob zaobírá božskými pravdami. Nepostřehli, jak se jaho osobnost rozvíjí stejně pokřiveně jako nedomrlé tělo. Nicméně to bylo při vší ubohosti odolné tělo, které vydrželo chlad ledové jeskyně i dlouhé půsty bez jídla, když byla úroda hub snědena a nové dosud nenarostly. To bývala velmi zlá údobí. Roztřesení a zeslábní mádni se potáceli štolami, káleli pod sebe a ječeli jako staré maÝry. Sahádovy abstinenční příznaky byly mnohem hlubší, upadal do těžkých záchvatů zuřivosti a tloukl lebkou o skálu, dokud ho nevysvobodilo bezvědomí, ale tu příšernou bolest, o níž by řekl, že pálí jako plamen, kdyby znal oheň, se mu stejně zapudit nepodařilo. Pouze utlumit.
Tehdy ještě neuměl zabíjet, ale měl se to brzy naučit.

*

Anna-Petra zavezl pásový traktor naložený zásobami do hangáru a v motorových saních, mnohem pohodlnějších, než s jakými tady cestoval poprvé, vyrazil tak rychle, jak jen to bylo možné, k Fidelově bariéře.
Když se tenkrát dostali na druhou stranu zamrzlého jezera, vyšplhal na nejvyšší ledovec a malou kamerou natočil panoramatický pohled na krajinu. Později se ukázalo, že to nebylo nutné, protože v něm tento jediný záběr navždycky uvízl.
Ujížděl po firnovém škraloupu trvalého zalednění a do očí ho skrze filtr čelního skla jemně bodal lesk ledových jehliček.
Ještě pořád nevěřil, že je tady a že je sám. Trápila ho obava, že uvidí kouř stoupající z komínů, ale jiskřivý vzduch byl od obzoru k obzoru čistý.
Tiché předení motoru na něho působilo jako monotónní mantra. V duchu se vrátil na Bantumag, přestože vzpomínky na trestanecký lágr patříly do souboru myšlenek, před nímiž prchal. Alternativní cesta, již kdysi s pocitem lehkého splínu prozkoumal, která by se vyhnula zatčení, osouzení a internaci mezi politickými, nebyla povzbudivá.
Uvědomoval si, kolik myslících lidí si za poslední milenium uvědomovalo totéž – jak je boj proti tuposti a sobectví obtížný, stejně obtížný jako souboj s entropií.
Porážka se dala pouze oddálit.
„… Budou tě ponižovat, bít, budou tě nutit žrát shnilé slupky, ale musíš se aspoň pokusit to vydržet,“říkal mu Max.
„Budou se tě pokoušet zlomit. Proto jsi tady. Existuje jediný způsob, jak tomu čelit – nechat se zlomit. Když se vzepřeš, podaří se jim to. Mají na to čas a prostředky. Když se jim vzepřeš, zlomí tě doopravdy. Proto přijmi rány a naříkej. Ať ti nadávají do prasat, ty klidně hořekuj. Žer svinstvo a plaz se před nimi. To všechno proto, abys zachránil to jediné cenné, co máš, aby sis zachránil život.
Ale potom se zase vzchop – není to žádní hanba.“
Lidstvo se za celý ten čas vůbec nezměnilo, myslil si.
Změnily se pouze prostředky.
Kdo umí bojovat, nezná hněvu.
Kdo umí vítězit nad nepřítelem, nezápolí s ním…
Vítězí ti, kdo bojují s těžkým srdcem.
To ho stačil naučit Miles „Tao“, než ho zabili. Naučil ho nejprve se vyprázdnit, aby se mohl naplnit. Je to krásná myšlenka, pomyslel si hořce, pokud máš čím. Jinak se vyprazdňuješ zbytečně.
V solných dolech Bantumagu se mohl naplnit solí, nikoli láskou k lidem. To po něm nikdo nemohl chtít, a Miles to ani nežádal. Snad se domníval, že jednou dozraje. Anna-Petra se částečně naplnil láskou k přátelům, kteří mu pomohli přežít.
Zbytek dutiny, kterou si z lágru odnesl, vyplnila tato planeta.
Před osmi sty léty jel přibližně stejným směrem na nekrytých saních s tlačnou vrtulí spolu s Benjaminem a Fidelem. Hledali cestu a lovili zvěř. Umrzlý sníh se leskl jako diamantový prach, pod tlusté kožichy jim zalézala zebavá zima, ruce křehly a nechráněné části tváří omrzaly.
Věřili, že budou mít úspěch, ale ještě ho neměli. Teď seděl v teple klimatizované kabiny, cestu ohledávalo radarové zařízení, které dávalo povely autopilotovi, a on zatím mohl snít a poslouchat hudbu, protože se jim to nakonec podařilo.
Bělostná krajina, pokrytá až k obzorníku věčnou mrzlotou, zůstala táž, stejně velebná a nádherná, a ještě pořád v něm vyvolávala pocit klidu a pokory. Jenže v něm byl i ten druhý pocit, silnější.
Nic nemá smysl.
Život nemá smysl.
Protože všichni ostatní už zemřeli.
Ty, oslovil Anna-Petra v duchu tu část svého nitra, o níž věděl, že ho neustále pozoruje, a současně celé okolí, svět, vesmír. Ty! Mohls mne dávno zabít. Mohls nečinně přihlížet, jak tisíckrát umírám. Jestližes mne však přivedl až sem, máš nějaký úmysl. Tak dělej!
Existovala jediná možná odpověď, kterou znal: Copak musí mít život smysl? Na ní pokaždé ztroskotal.
Vzpomeň si na všechny zabité a umučené, vzpomeň si na své mrtvé přátele – a ty bys chtěl, aby měl právě tvůj život smysl?
Ano, chtěl.
Daleko před ním se na obloze objevil malý stín.
Znal alternativy svých smrtí, svých vlastních životů.
Prošel je mnohokrát, aniž v nich našel cokoli smysluplného.
Možná to jenom nevidím, říkal si. Jediná cesta, která nekončila beznadějně, byla ta, po níž se nyní vydal: WALTER
529. Logicky i ona končila umíráním, jenže tomu něco předcházelo. Dále se zatím nedostal.
Najednou ho zaskočil strach. Vpředu cosi čekalo.
Zkontroloval přístroje, ale všechno bylo v pořádku, pro jistotu zmírnil rychlost. Možná tam číhalo nebezpečí, možná jenom velké osamění. Ale bál se toho.
Cokoli přijde, postav se tomu důstojně, řekl si.
„Protože důstojné lidské chování tváří v tvář smrti je přivádí k zuřivosti.“ řekl Max Walter. „Je to ten nejnesmyslnější postoj, ale jediný možný, jaký lze zaujmout.“
Stín na nebi se blížil, rozrůstal se a letěl proti němu. Byl to těžký mrak plný drobounkých krystalků ledu.
Anna-Petra zapnul b-fonní zařízení a z rezonancí, která se mu jako pila zakously do lebky, se vyklubala Beethovenova Eroica. Pokoušel se zaposlouchat do těžkých tónů symfonie, začátek mu však stále unikal. Zastavil reprodukci a pustil si ji znovu. Teprve když se dostal k tříštivým kaskádám smyčců, začala jeho mysl na hudbu reagovat.
Nejprve ucítil řeřavý žár, ale vzápětí přišly tóny konejšivé jako chladivé obklady.
Vzpomněl si, jak se v nemocnici, když mu sundali obvazy z očí, začal okamžitě kradmo rozhlížet, aby odhalil svého příštího mučitele. Nedovedl si představit, že by tomu mohlo být jinak. Tytéž vyděšené pohledy nalezl i u svých přátel.
Lékaři věděli, že všechnu svoji nenávistnou touhu podvědomě zaměřují na ně, věděli o tom a schvalovali to, protože druhá možnost znamenala zaměřit se na sebe sama. Ta horší možnost.
Všichni jsme prošli různými stupni mučení, nikdo z nás pak už nebyl normální – normální ve vztahu k normálním lidem. Byli jsme normální jen jeden vůči druhému, protože jedině naše utrpení bylo normální.
Ti, kteří přežili, si pak už navždycky nesli své rány, i když se zahojily. Ještě pořád je cítíš hluboko pod kůží, vyryté do masa, až v kostech. Zústaly v tobě a přivezl sis je s sebou, obrovské množství zavazadel, jejichž přeprava tě nestála ani frend, nemůžeš je však odložit do hangáru a už se pro ně nevrátit.
A ty se divíš, že se ptám po smyslu?
Mrak se rozlézal po obloze, Měl tvar mnohohlavého draka.
Svět potemněl.
Všechno, co jsme potom dělali, jsme jenom předstírali.
Žili jsme nenormální životy. Zlomili nás, Maxi. Zabili nás, Milesi. Jenom jsme existovali, nic víc. Existovali jsme v očekávání, že se to vrátí…
Bouře udeřila a zuřivým řevem přehlušila pohřební tóny Beethovenovy hudby. Anna-Petra pochopil, že sem přišel proto, aby se setkal s něčím známým.

*

Během dospívání Sahád absolvoval několik poutí do Skladu pro další cívky a stal se nezúčastněným divákem zabití maÝr, které se jim připletly do cesty. Zvědavě přihlížel otevírání lebek a vybírání mozků. Jakýsi sich, který se k nim nově přidružil, se mu snažil zakrýt oči, ale Sahád se ukrutně rozzuřil a kousl ho do džavy. Ještě několik dní poté se třásl vzrušením v podivné horečce, přestože mu mádni přikládali na čelo a slabiny střechýly.
Než zabil prvního siáje, netušil nic o pravém poslání, k němuž byl předurčen, přestože právě tohle a nic jiného do něj učitelé vtloukali po celé miÝafy. V jeho zdeformovaném mozku se myšlenky, jež mu překládali, nikdy nepropojily dohromady. Ve většině případů by se nepropojily nikomu, protože se propojit nedaly, ale několik nápadů, zbavených surrealistických vizí, přece jen hlavu a patu mělo. Z nich byla spředena tato teorie:
Celý babagh-svět je stejně jako každý drát tvořen dvěma konci, mrazem a teplem. Jestliže babagh sestává z ledu, siáj-člověk je uhněten z horké krve. Led a krev spolu zápasí o nadvládu. Siáj prohrává. Pouze Išruna-bob může zvrátit vítězství ve prospěch siájů… A tak podobně pořád dokola, avšak málokdy stejně.
Jenže Sahád neposlouchal. A pokud poslouchal, neudržel.
Jeho mysl sice představovala zkamenělou pustinu, ale tělo po svém reagovalo na smyslové podněty, jakkoli byl práh těchto pocitů velmi nízko. Dělal v té době zajímavější věci, než že natahoval dráty napříč štolami, aby o ně mádni zakopávali.
Zjistil, že mu tlak v konečníku dělá dobře. Ti zatracení Nedotknutelní ho tam dole, ve slizkých hlubinách gyjaru, jednoduše šukali.
Když nastal čas půstu a mádni oškrabovali se stěn šedivé lišejníky, začal Sahád jíst podhoubí. Bylo posvátné, protože zabíjelo, nejeden mádn na to doplatil. Sahádův organismus však přijímal drogu od útlého dětství, zabudoval ji do každé buňky, rozpustil v krvi a rozvedl mízními řečišti, takže připomínal nasáklou houbu více než živého tvora. Podhoubí ho nezabilo. Aspoň ne hned.
Muselo se to pořádně rozkousat. Jazyk mu přitom zmrtvěl natolik, že ho nějakou dobu žvýkal spolu s tuhým soustem, než se ho pokusil vyplivnout. Pak spolkl nahromaděné sliny, ozval se ohlušující výbuch a zablesklo se mu před očima – ten blesk si propálil cestu někam do hlubin jeho černé duše a otevřel průchod temnotě, která v ní byla nahromaděna.
A když se všechna ta kalná špína vyřinula ven spodním koncem díry, zalilo ho shora chladné světlo.
To světlo mu řeklo, co má udělat.
Na konci každého vegetačního cyklu vznikalo v houbách mírné afrodisiakum, jinak by se podvyživení mádni těžko zmohli na pořádnou erekci. Potom opouštěli své dráty a začali pronásledovat chiméry, jimiž se temnota dolu hemžila jako rozrýpané mraveniště. Některé se daly chytit a použít.
Sahád teď chytil nejbližšího Rozvinovače, který měl podobu kropenatého vuldořího vejce s ušima, a otočil si ho oblým koncem k sobě. Přidržel se za uši a horlivě penetroval skořápku, až příliš horlivě, neboť špička narazila na skálu a vejce vyteklo. Pak vidina zmizela.
Nachlemtal se krve, kterou nepil od chvíle, kdy ho naposled napojila jeho háj, a světlo se intenzivně rozzářilo. Připadal si jako probodnutý tenkým a dlouhým rampouchem, a když se ho pokoušel zbavit, objevil, že ho může vymrštit jako kopí – jenže paprsek se odrazil od stěny a vklouzl zpátky jako do pochvy. Bolelo to jako poprvé.
V boční štole uslyšel šouravé kroky. Pomalu vypudil světlo z hlavy. Zprvu se nad ním vznášelo jako obláček, ale postupně, jak nepřestával tlačit, houstlo a dostávalo přesné obrysy, jako by vyplňovalo konkrétní dutinu, až se zformovalo do tvaru bílého draka.
Sežer ho, pomyslil si Sahád v duchu a ukázal červovitým výběžkem myšlenky jako neviditelným prstem. Drak spálil překvapeného Rozvinovače na hromádku černých vloček a lehkých hůlek a zas zalezl do hnízda. Sahád bolestí omdlel.
Když se probral, byla lebka dosud teplá. Přestože neměl otvírák, který patřil vždy nejstaršímu Nosiči, podařilo se mu prolámat se křehkou kostí k mozku. Byl připálený, ale lahodný.
Po nějaké době začala být Sahádova chůze vskutku podobna džidrlu bajá vuldora, toho se zmrzačeným kopytem.
Jak tloustl, napadal na chromou nohu stále víc. Někteří nahluchlí Rozvinovači si ty dva pletli.

*

Než Anna-Petra překročil oblast jezer, narazil na přečerpávací stanici. Z čerstvého sněhu vyčníval jen kus odvzdušňovacího komína. WALTER 529 nikdy v pravém smyslu kolonizován nebyl, došlo pouze k odčerpání jeho nerostného bohatství. Všechna těžební zařízení byla automatická, proto ho překvapovalo, že dosud nenarazil na stopy zvěře.

„… Náhončí zmizeli. Vánice mě odřízla od ostatních…
Šla jsem dlouho. Snad den. Víc. Určitě víc. Žádné jídlo, nic. Jen strašná žízeň. Ráno jsem uviděla nějaké lidi – šla k ním – jenže to nebyli lidé. Od té doby… nevím.“
„Od té doby nic, co by snad stálo za řeč,“ usmál se doktor, zatímco starší snědá žena, která stála opřená opodál, zamyšleně poklepala prsty na pažbu velkorážní pistole. „Trofani. Jim můžete děkovat, že jste naživu.
Dělali nahoře takový rámus, že hlídka vylezla ven – a tam našli vás.“
„Trofani? Ti –“ Simoné se na muže nechápavě podívala.
„Copak vy je nelovíte?“
„Proboha, to ne! Doktorovi se ve tváři zrcadlilo upřímné zděšení. „Jsou neškodní. Žijí v rourách vnější klimatizace – je tam trochu teplo – a vystačí se zbytky, co jim necháváme… Kdysi to přece jen byli lidé, a něco lidského v nich ještě zůstalo. Vlastně jsou docela milí.“
Hloupé plýtvání… nevědí, co je nouze. „Musí tam strašně živořit –.“
„Možná ano, jenže dovnitř nechtějí. Od té doby, co tady jsou, ještě nikdo nedonutil trofana překročit práh krytu.“

Nasadil si kuklu s úzkou škvírou v pootevřených dvířkách se protáhl ven. Pětačtyřicetistupňový mráz se mu jako krab zakousl do nosu. Nechtěl se vracet pro dýchací masku, nemínil se zdržet dlouho. Dýchal mělce, ale zdálo se mu, že cítí ten příšerný rozdíl.
Obešel nadzemní nástavbu, zabořil se do závěje. Zezadu zela vymlácená okna. Nevěděl, co čekal, že najde, zbytky pikniku, použité prezervativy?
Stanice nebyla zakonzervována a uzavřena, zřejmě na ní i potom žili lidé. Zbyly po nich zuhelnatělé cáry a kosti.
Špičkou boty odkopl přimrzlou lebku a zvedl ji, byla lehounká jako peříčko, vykazovala atrofické změny a na temeni měla vyříznutý zubatý, nepravidelný otvor.
V místnosti byly kosti nejméně deseti lidí, ale jen tři lebky, všechny s primitivně otevřenými mozkovnami. Nedalo se odhadnout, jak dávno se masakr odehrál.
Nemohl zůstat uvnitř, netoužil prohledávat nižší patra.
Vrátil se k saním, očistil si rukavice několika hrstmi sněhu, pak zalezl do kabiny. Teplo ho pohladilo jako ženská ruka.
Proseděl dlouhou dobu, snad hodinu či dvě v nehybné meditaci, cvakal přepínači, ale protože pozůstatky, které nalezl, nepatřily mezi jeho alternativy, nedokázal vidět jasně. Byl rád, že se vyhnul letištním budovám.
„Požírači mozků,“ řekl nahlas.
Pokračoval v jízdě podél bariéry několik kilometrů na jih, než našel průrvu, kde při odstřelu stěny zahynul Fidel, a po vysoké vrstvě starého sněhu se dostal k Velkému jezeru, které se ježilo tabulemi ledu vzdutými do výšky tlakem jedné kry proti druhé, zamrzly tam jako skulptury obrovských kopulujících slimáků. Autopilot se mezi nimi brzy zorientoval a udával motoru pomalé, pravidelné tempo.
Na druhé straně jezera zastavil, vybavil se lanem a nastřelovací pistolí, na boty si připjal hřeby, na dýchací masku tentokrát nezapomněl. Zlezl útes, z něhož kdysi filmoval, a dokud ho nezahnal mráz, okouzleně obhlížel stříbrný koberec ledoviště s jeho neuvěřitelnými věžemi, obloukovitými mosty a krajkovými ledopády. Po kouři ani památky.
Když slanil z jehlanovité hory, byl na pokraji sil.
Uvědomil si, že WALTER 529 je mnohem zákeřnější než před osmi sty roky. Odpočal si za zvuků Beethovena a najedl se.
Připomnělo mu to, že je lovec. Prostudoval staré Maxovy mapy, zadal nový kurz a rozjel se k mořskému pobřeží, únava ho však přemohla. Spal celý zbytek dne a první polovinu noci, potom se až do svítání převaloval, protože se mu zdál sen o Bantumagu. Vynaložil nezměrné úsilí, než dokázal rozlišit jednotlivé složky svého života jednu od druhé: sny, vzpomínky, alternativy, realitu. Marně se snažil myslet na dívku, s níž se naposled miloval, protože to nestačilo…
… nestačilo, že mi zarazili pod nehty třísky, ale ještě je zapálili. Pomyslil jsem si klidně: tohle už se mnou dělali. Jenomže když pak oheň dohořel až k prstům, podle stupně bolesti, kterou jsem dosud nepoznal, jsem pochopil, že se mi o tom, co mi budou dělat, jenom zdálo.
„To se duchové zemřelých projevují jako démoni,“ řekl Miles. A když jsem nespal, zpocený, probuzený z nejčernější noční můry, představoval jsem si, že se v domech našich strážců děje totéž, že se našim katům, kteří přece nemohou spát klidně, zdají podobné sny, v nichž se proměňují v neskutečné příšery, a že se jim zdá o tom, jak nás mučí…
„Právě z našich hrůzostrašných snů čerpají nové a neobvyklé metody svého umění,“ řekl Max. „Sami na sebe si je vymýšlíme, one je pak jen aplikují, pokud si je zapamatují. Naštěstí si nepamatují všechny sny, které se jim zdají o našich snech.“
A než nastartoval motor, cvakl přepínačem a pokusil se prozkoumat cestu, která ho čekala. Viděl zřícenou lavinu, lov na korouna a… schodiště s přízraky. Dál se nedostal.
Jako by se před ním tyčila neprostupná zeď.
Vyrazil, sotva se na pláň začal vkrádat bledě rudý přísvit nového dne. Lavina se zřítila kilometr či dva po jeho pravici. Když konečně dunění utichlo, uslyšel nový zvuk, nesoucí se z velké dálky – rachot bortící se ledové kůry a skřípění obrovských bloků o hrázové zakončení pobřežního ledovce.
Svět je živoucí věc, do níž nelze zasahovat.
Kdo do něj zasahuje, ničí jej.
Kdo po něm sahá, ztrácí jej.
Ale už se v něm probudil lovec.
Mdlé, zkalené slunce právě kulminovalo, když se před ním otevřel výhled na nekonečné nakupení kubistických hran prozářených jakoby vnitřním světlem. Musel se vracet, hledat a objíždět, nakonec nezbylo, než se dál pustit pěšky. Oblékl si těžkou polárnickou výbavu, na záda zavěsil pár harpun a smotek lana. Po hodině namáhavé chůze se dostal na pozvolně klesající pobřeží, pod nohama mu zachrastil štěrk, takže málem přeslechl zvonivý třesk tenkého ledu a šplouchnutí vody. Přidal do kroku.
Na špici jazyka, jímž moréna zasahovala do moře, byla voda v dlouhém pruhu, táhnoucím se podíl oblouku břehu, pokryta jen lehkým křísem. Přikrčil se, aby splynul s okolím, i když věděl, že korouni mají špatný zrak.
Čekal. Hladina zamrzala.
Přece teď nebudete spát, řekl v duchu.
Náhle se led rozletěl na střepiny, vypadalo to, jako by pod ním vybuchl granát. Tmavá, tuponosá hlava, kterou koroun používal jako beranidla, se vynořila z černých vln.
Anna-Petra zaslechl dlouhé a hlučné zafunění, nad hladinu se vyvalil oblak páry a zvíře zas zmizelo.
Začal počítat. Po třech minutách a asi o stovku metrů vlevo rozbil jiný koroun ledový krunýř, dlouze se nadechl a opět se ponořil. Byla tam nejméně dvě zvířata, možná tři, jak odhadoval, která se střídala v uvolňování mořské hladiny v dvouminutových až pětiminutových intervalech, zatímco ostatní spala nebo spásal rostliny pokrývající mořské dno.
Byl to jeden z mála živočišných druhů, který na WALTEROVI přežil, možná právě proto, že se vrátil k životu v oceánu.
Jaký to má smysl? řekl jí. Jaký má to vaše nikdy nekončící tlučení hlavami o led smysl – na planetě odsouzené k zániku?
Přesto pocítil, jak v něm narůstá vzrušení. Anna-Petra byl lovec, to nemohl popřít. Přestože sám strávil tolik roků v kleci, na svobodě byl a zůstal lovcem. Proto se zbytečně ptal, jestliže toužil zabít.
Jakmile jedna hlava zmizela, nastřelil do podloží sérii uvazovacích ok, uvolnil zádový popruh a připravil si harpunu, jež fungovala na podobném principu jako pancéřová pěst. Zabít korouna nebylo těžké, pokud měl člověk zbraň, která dokázala prorazit kůži tlustou kolem deseti centimetrů a tuhou jako pneumatika, provrtat se podkožním tukem a masem, zpřerážet kosti a v ideálním případě na druhé straně zas proniknout ven. Mnohem těžší bylo mrtvé tělo vytáhnout.
Korouni, které spatřil, jakkoli z nich zahlédl pouze hlavy, mohli při 3/4 gé vážit až čtyři tisíce kilogramů.
Harpuna, vybavená zpožděnou náloží, která rozevře hrot do okruží zpětných háků, musela pevně uvíznout. Potom už záleželo jen na zručnosti lovce, zda dokuže využít agónie umírajícího tvora a přitáhne jeho sedmimetrové válcovité tělo, vymršťující se vysoko do vzduchu, na silný led, aniž by musel použít elektrický naviják, a –
Viděl tříšť ledu, duhové kapky vržené proti slunci, sníh zacákaný krví, temné schodiště, šedivé přízraky a bílého draka…
„Požírač mozků,“ řekl nahlas, cvakl a vzpamatoval se.
Musíme působit na to, co tu ještě není.
Musíme dávat do pořádku to, co ještě není zmateno…
Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krůčkem.
Rukavice mu mezitím přimrzly k ocelovým úvazkům, odtrhl je, oka nechal, kde byla, zavěsil si harpuny na záda a vykročil zpět. Byl lovec, ale teď už věděl, že korouni nejsou tím pravým úlovkem, kvůli němuž sem přiletěl.
* Sahád zamžoural do ostrého světla, oči ho palčivě rozbolely. Vyvedl z jeskyně Horyhor plašícího se vuldora, neobratně se mu vyškrábal na hřbet, otočil se a vyslal draka proti sloupu. Nepamatoval si už, jak ho k němu mádni přivazovali, ale cítil zlobu a nenávist. To bylo mocné kouzlo.
Drak se zakousl do traverzy žhavým dechem, přepálil ji, strop se zřítil a jeskyně se zavřela. Vuldor se polekal, zahýkal, odrazil se všema nohama najednou a jako horská koza začal skákat z římsy na římsu, přestože Išruna-bob, natřásající se jako neforemný žok, byl velmi tlustý. Tak tlustého siáje tato planeta ještě neviděla.
Poprvé sletěl, když se drak vrátil do hnízda, bolest byla tak nesnesitelně silná, že se pustil. Hloupý vuldor se k němu vrátil a postál nad ním, dokud se Sahád nevzpamatoval. Pak spadl ještě několikrát, protože ho před příšerným mrazem nemohla ochránit ani vrstva tuku, ani podhoubí, jímž byl prorostlý. Nakonec už neměl sílu vstát.
Byl to nejmrazivější den modrého cyklu.
Ležel na zádech a tvář se mu potahovala jinovatkou.
Drak v jeho nitru se nespokojeně zahnízdil. Bajá vuldor se nad ním třásl hladem a džadrem.
Drak vystrčil hlavu. Omrzlou džavou, kterou skoro necítil, vytáhl Sahád zubatý nůž nejstaršího Nosiče a jediným máchnutím rozpáral povislé vuldorovo břicho.
Vychlístla hustá krev, zvíře bolestivě zakvičelo, uhodilo Saháda kopytem do zad, kleslo na kolena a pomočilo ho, pak se převalilo na bok. Sahád zalezl do jeho teplých útrob, zachrul se mezi horká a kouřící střeva a pro tu chvíli s konečnou platností omdlel.
Slunce zapadlo za vrcholky hor a vichr zaškrábal ledovými pařáty po zmrzlém sněhu. Vuldor se otřepal, sevřel ránu, opatrně se zvedl, nejprve na zadní, potom na přední nohy, a vrávoravě se rozběhl do údolí. Vyděšeně hýkal a nechával za sebou horké koláče.
Za rozbřesku vystopovali vuldora lovci z úpravny rud Q.
Hodili zvířeti na krk oprátku a přiškrtili ho. Vuldor přestal ovládat svaly. Z břicha mu vypadl Sahád i s chuchvalcem modrých střev. Lovci utekli, ale ne dost rychle: Sahád se stačil vzpamatovat, vyslal za nimi draka a jednoho zabil.
Tak se rozšířila pověst, že raÝhad byl zrozen bajá vuldorem. Sahád lovce pronásledoval, avšak cestou narazil na šachtu K. Nějaký čas tam zůstal, protože nemohl spotřebovat všechny mozky najednou, a prznil maÝry. Celý babagh byl zabydlený nejrůznějšími chimérami, ale protože toho Sahád za svůj život mnoho neviděl, vždycky se nějakou svou částí podobaly mádnům. Brával si je před sebe na voldorův hřbet a pobízel ho k rychlé jízdě kolem věže šachty K. MaÝra vřískala, vuldor hýkal a Sahád se smál, protože mu to připomnělo šťastné časy v gyjaru. Bylo to slyšet na kilometry daleko.
Přišlo modré tání a po ledových pláních se opět začaly potulovat tlupy lovců. MaÝry, jimž se podařilo uprchnout z šachty K, se staly snadnou kořiští, stejně jako sihájové, kteří v hrůze opouštěli úpravnu rud Q. Lovci z dálky sledovali Sahádovo počínání a včas se přemístili do okolí vrtu R. Dohnal je, vyjedl opozdilcům mozky a lebky navlékl na řemen, který přivázal vuldorovi k ocasu. Bylo to mocné, klapající kouzlo, před nímž neunikla žádná maÝra ani sich.
Sahád celý bobtnal podhoubím, zuřivostí, halucinacemi a chtíčem. Drak ho popoháněl vpřed. Stalo se, že v zuřivosti zabil svého bajá vuldora jen proto, že vzdálenost mezi doupaty byla příliš veliká, ale lovci mu poslali jiného. Tak táhl Išruna-bob, jemuž lidé v hrůze neřekli jinak než „raÝhad“, od stanice ke stanici, od šachty k šachtě a lovci mu ukazovali cestu.
Nastal konec babaghu, jenž byl oznámen malým Išrunou, sluncem, které na nočním furatu prudce zazářilo a rychle zhaslo právě tak, jako zhasíná ubohý lidský život.

*

Anna-Petra spatřil lidské šlépěje dříve než těžní věž šachty E, k níž ho dovedly. S puškou v ruce vstoupil do baráku okenním otvorem úzkým jako střílna. Sladký zápach hniloby ho málem porazil. Nepochyboval o tom, že to je lidský zápach.
Nasadil si dýchací masku a zkusil to znovu. Nahoře našel jen poházené kosti, lidské i pár zvířecích. Rozštípané a vysáté. Obrátil se mu žaludek, strhl si masku a musel na vzduch. Proti silnému silné – chtělo to doušek kořalky, raději dva. Cvakl si.
Schody byly pokryty dehydrovanými výkaly jako huňatým kobercem, ostražitě sestupoval – a tam je uviděl, sedící, ležící, šedivé, apatické stíny. Odjistil pušku, držel ji v pravé ruce, levačkou po nich přejížděl světlem svítilny.
Polekaně uhýbali, přikrývali si oči, víc nic.
Na dně strojovny šachty E hřál bok reaktoru. Na stěnách, natřených kdysi zelenou barvou, dosud zářily zpola oloupané žluté symboly a rudé nápisy zakazující dlouhodobý pobyt. Nikdo z lidí, kteří tam zalezli před mrazem, je neuměl přečíst.
Nemělo smysl, aby se pokoušel proniknout dál, pokud by mu to vůbec dovolili. Pamatoval si, jak to chodilo na Bantumagu, jak jeden před druhým střežili a vášnivě bránili prostor, který si v přeplněném baráku vybojovali. Kdoví kolik jich tam bylo. Slyšel oddechující, pokašlávající, chrchlající, prdící, kvílející a úpící masu těl hluboko pod sebou. Kdyby se přes něho přelila, rozšlapala by ho na kaši.
Pod všemi těmi zvuky, které ta zubožená těla vydávala, slyšel něco, co mu připomínalo brumlání motoru. Znal to, bylo to kručení stovek prázdných žaludků. Zaposlouchal se do neartikulovaných výkřiků, které rovněž poznával. Nebylo to vědomé hořekování, ale frontální útok podvědomí, které zasypávalo odumírající mozkové buňky pumovým kobercem nočních můr, těch nejděsivějších, jaké si člověk dokázal představit, a…
… ocitl se zpátky na Bantumagu, ležel ve tmě s očima otevřenýma a naslouchal sténání spících, kteří ho předběhli, ale sám měl strach usnout, třebaže byl vyčerpán až na samu hranici lidských sil, protože sny byly děsivější než skutečnost, z níž pramenily…
Místo ledového království ticha a klidu, v němž by si jeho ubolená duše odpočala, našel šílenství. Nechápal, co se na WALTEROVI 529 stalo. Jako mladý muž se zúčastil geologického průzkumu a zamiloval se do tého planety, do jejích křišťálových pustin a mrazivé čistoty. Nedokázal si představit, co následovalo, jak vypadala v období vrcholné prosperity či vlastně rabování, k čemu došlo, když těžba skončila. Všechny důkazy – až na několik nadzemních staveb – překryl mnohasetletý led a sníh.
Znovu rozsvítil, klouzal kuželem světla z místa na místo, prodléval na nehybných tělech, zkoumal je a snažil se vybavit si, co vlastně vidí, protože jeho mysl se tomu bránila. V rohu, než se tvář lhostejně odvrátila, se zaleskly prázdné oči, žena a muž? Nebo dva muži. Nedalo se to poznat, ale jestliže plýtvali silami, museli být mladí. A nemohli tady, tak blízko reaktoru, žít dlouho. Zhasl.
Seshora sem pronikalo trochu světla, dole panovala naprostá tma, mohlo se tam dít cokoli. Požírači mozků… Ale pak si uvědomil, že nemají oheň.
Obrátil se k nim zády a začal vystupovat po schodišti, zprvu ztěžka, nejistě kladl nohu před nohu, střídavě, šlo mu to čím dál lépe. Co pro ně mohu udělat? Odpověď zněla: nic.
Mohl udělat jediné, vyslat dohodnutý signál, aby pro něj přiletěla nejbližší loď, což mohlo trvat i několik měsíců. A odletět.
Nabýt nebo ztratit, co je horší?
Minul vyvrácené dveřel, něco nesouhlasilo. Ohlédl se, málem už vylezl ven, ale ještě jednou se vrátil, nikde nikdo, bylo tu příliš mrazivo, jen příšerný svinčík. A přece mu v hlavě cosi ječelo na poplach.
Otáčel se kolem dokola, nikdo ho nesledoval, nikdo nebyl zvědavý, nikdo ho nechtěl zabít. Možná venku, ne však tady. Tak co tu není v pořádku!
Na tlustých, oplechovaných a kdysi vypolstrovaných dveří byla přišroubovaná zkorodovaná, nicméně čitelná tabulka:
KANCELÁŘ VYŠETŘOVATELE SVÍTÍ-LI ČERVENÁ, NEVSTUPOVAT!
Ti lidé tedy byli potomky vězňů. Postupoval zpátky v čase, až se dostal k okamžiku, kdy utíkal z hořícího lágru, a pomyslil si, že odtud se tak jednoduše uprchnout nedá.
Celý WALTER 529 byl jedno obrovské, ledové vězení.
Venku čekala smrt.
Představa ohně se mu usídlila v hlavě.

Pravým bokem napřed se protáhl oknem, denní světlo ho oslnilo. Zahlédl šalebné mihnutí stínu na sítnici, puška v jeho ruce spustila, ostrý rampouch vržený jako oštěp se roztříštil o zeď. Smrt byla blízko, ale ještě ho nedostala.
Šachta E byla v širokém půlkruhu obklopena řídkým řetězem postav, které se po suchém prásknutí výstřelu rozutekly, jen jedna zůstala ležet a rudě krvácela na bílý, ušlapaný sníh. Takže sis nakonec přece jen zalovil, pomyslil si Anna-Petra, přeběhl prostranství k saním, zavřel se do kabiny a nastartoval motor.
Něco se udělat dalo…
Cvakl pomyslným přepínačem a ponořil se do souběžného světa, hledal alternativní řešení.
Kdo se zbavil žádosti, vidí tajuplnou hlubinu, kdo se nezbavil žádosti, vidí omezené věci.
Toto obé je společného původu, ale rozličného jména.
Pro většinu z nich, to věděl, bude smrt vysvobozením.
… Tuto jednotu nazývám tajemstvím, tajemstvím hlubším než jakékoli tajemství, branou, z níž vycházejí utajené síly.
Klidná, milosrdná smrt, důstojná člověka.
„Když do těch sraček nevlezeme, rovnou nás zastřelí,“ řekl Max Walter, „ale když se sebereme a pomaličku půjdeme,aby měli ti hajzli podívanou a zábavu, možná nás nezabijí. A když to všechno provedeme náramně pomalu, uplyne do chvíle naší smrti celá věčnost – a ty přece chceš žít věčně, nebo ne, študente?“
„Už ne,“ řekl dnes.
Učení Starého mistra mu pomáhalo soustředit myšlenky, nic víc a nic míň. Dávno překonal naivní víru, kterou v něm probudil Miles „Tao“. Víra je však potřebná, aby nejen Tao, aby cokoli fungovalo. Anna-Petra procestoval mnoho světů, prožil dlouhý život, poznal spoustu lidí, měl mnoho domů a ještě více žen, ale nakonec ho jeho životní cesta opět zavedla na Bantumag.
Ta cesta právě končila.
Nějaký smysl určitě měla.
Udivilo ho, když na jejím konci spatřil slunce. Byl to zvláštní konec cesty, a Anna-Petra pociťoval zvláštní, niternou radost.
Na poslední, sluneční křižovatce stál hrbatý, pokřivený muž. Říkají mu „raÝhad“, což znamená „zrůda“, pochopil. Teď věděl, že lidé z šachty E jsou na útěku. A věděl, před čím prchají.
„Uvidíme, co se stane, když tě zabiju,“ řekl Anna-Petra.
Pohyb vítězí nad chladem.
Klid vítězí nad žárem.
Osmdesát, možná sto metrů od věže stál sněžný velbloud, na něm obkročmo seděl raÝhad. Přestože z něho viděl jen bílý ovál tváře bez detailů, jako by byla porostlá souvislou vrstvou plísně, poznal ho. Anna-Petra uchopil pušku, zasunul náboj do komory, a než vystoupil, pustil b-fonní přehrávač.
Nemělo smysl kabinu zavírat.
Stáli proti sobě, a za zvuků Beethovenova Egmonta, kterého slyšel jen on, Anna-Petra zamířil. Tohle Sostenuto, pomyslil si, se zrovna moc nehodí. Ani v jedné alternativě nevystřelil, tak to teď udělal.
Projektil udeřil raÝhada do prsou a smetl ho z vuldora.
Nic víc se nestalo.
Anna-Petra natáhl paži, aby posunul přehrávač na Allegro, když Sahád vypustil draka. Bílý, jako nože ostrý plamen vzlétl po balistické křivce. Takže přece jen oheň! vyděsil se, ale měl dost času, aby udělal to jediné, co uměl dokonale. Beze zbytku se vyprázdnil, vyhodil ze sebe vzpomínky i naděje, vše, co kdy miloval a nenáviděl, všechnu tu lidskou veteš do poslední noty.
Oheň se zasvištěním dopadl. Vlasy mu vzplanuly. Ucítil, jak se mu vzňaly plíce, jak mu žhne žaludek a jak se kroutí a propalují střeva. Zamával rukama a začaly mu hořet i prsty. Z nosních dírek mu stoupal černý kouř naplněný zápachem škvařícího se masa. V hrůze zvedl oči k obloze.
Uviděl, jak sluneční fotosférou probublávají miliony erupcí, a zastyděl se za svoji obyčejnou lidskou bolest.
Čistota a klid uvádějí do pořádku všechno pod nebem.
Hudba vrcholila.
Ještě pořád myslel.
Obrátil se ke slunci a jako fakir kombinovaný s plamenometem vyplivl ohnivého draka do jeho rudého oka, a pak už jen čekal, až ho exploze obejme… jako chladná vlna v parném létě.

* 1994

(Citace: LaoÝC, TAO-TE-ŤING, překlad Jiřího Navrátila)

Jan „Jam“ Oščádal (49 10 03 / 040) Dobrovského 38, 612 00 BRNO

Správné rozhodnutí – Martin Gilar
Rolland uslyšel šumění vody. Vlažná kapalina mu omývala tvář. Spát, pomyslel si. Spát.
Vykašlal hlt tekutiny; chutnala slaně. Opakované záblesky světla pronikaly zavřenými víčky. Vnímal je jako sytě oranžovou září, která zaháněla jeho spánek. Začínal si uvědomovat, kde je.
Pocítil mravenčení v prstech a sevřel dlaně v pěst.
Hučení proudícího teplého vzduchu utichlo. Zatoužil se znovu pohroužit do příjemné netečnosti, ale nebylo mu to dopřáno.
Computer odstartoval druhý stupeň vitalizace a schránka hibernátoru se otevřela.
Opatrně pozvedl víčka. V očích zabolel paprsek světla, který vycházel ze žlutě blikajícího displeje nad jeho hlavou. Ne, to není možné. Mám ještě měsíc čas. Potom spatřil číslice poplachového kódu.
Sto jedenáck. To nemůže být pravda!
Čekal cokoliv jiného. Výpadek motorů, meteorický roj…
Potřásl hlavou a zaostřil zrak na obrazovku komunikátoru.
Jak se mu vracelo plné vědomí, stále zřetelněji chápal, že tohle není jeden z testů, kterými musel projít jako kapitán transgalaktického tahače.
Posadil se ve svém ledovém sarkofágu a nejistými pohyby stále ještě prokřehlých prstů odepnul tlakové polštáře infuzí. Přiložením dlaně levé ruky předal signál centrálnímu počítači. Obrazovku pokryly sloupce údajů. Jediný pohled ho definitivně přesvědčil. Vitalizace byla spuštěna i u ostatních tří členů posádky. Od dalšího překladiště je dělily ještě dva hyperprostorové skoky. Nacházeli se v pusté části galaxie, dost odlehlé na to, aby je tu další tří století nikdo nehledal.
A přesto… To není možné, pomyslel si. Jen taková neuvěřitelná náhoda mohla narušit harmonogram.
Na displeji stále a neúnavně blikaly tři jedničky poplachového kódu nejvyšší priority.

Rolland se opřel o své křeslo, jedno ze čtyř, které se nacházelo na můstku.“ Můstek,“ ušklíbl se, když se rozhlédl kolem sebe. Příliš honosný název pro nepatrnou místnost v srdci nákladního korábu. Téměř fyzicky cítil za zády tlak tisíců tun kovu, který, ač v sobě skrýval zásoby energie, byl prokřehlý mezihvězdným chladem. Několik monitorů a řídící pult pro případ nouze bylo úsporné vybavení. Víc však nebylo nutné. Práce posádky se omezovala na rutinní údržbu.
Zbytek času trávili všichni pohroužení do ledového spánku.
Rolland unaveně pohlédl na hodinky a suchým polknutím se snažil potlačit nevolnost posthibernačního stavu.
První dorazil na můstek lékař. Formálně se pozdravili.
Rolland nepamatoval, že by se během těch několika cest, co spolu prodělali, někdy oslovili křestním jménem. Lékař patřil k lidem, se kterými se nedokázal sblížit a určitá rezervovanost byla oboustranná. Záměrně přehlédl otazníky v lékařových očích. Čekal, dokud nepřijdou i ostatní.
Doktorka Pattová vešla o minutu později.
„Co se děje?“ byla její první slova.
Rolland mimoděk zhodnotil štíhlou postavu od splývavých vlasů až ke kotníkům. Perfektní, jako pokaždé. Nechápal, kde bere tu schopnost vypadat upraveně poté, co vystoupila z hibernačního láku fyziologického roztoku. Zaregistroval jiskry zájmu v lékařově pohledu a zamračil se.
„Až budeme kompletní,“ řekl.
Doktorka Pattová s nimi letěla poprvé. Navíc to byl její první galaktický transfer. Když se dozvěděl, že mu přidělili nováčka a k tomu ženu, rozladilo ho to. Podle papírů však byly její profesionální kvality vynikající. Při pohledu na vlasy odstínu mědi a štíhlou figuru musel uznat, že jisté kvality tu skutečně existují. Snad právě proto mu její přítomnost na palubě působila starosti. Kdesi hluboko v podvědomí měl zakódovanou pověru, pocházející ještě z dob středověkých karavel.
Žena na palubě přináší smůlu.
Počítačová expertka přešla napříč místností nenuceně, jako by nevnímala pohledy mužů. Pokynul jí a ona bez řečí aktivovala svůj displej. Při pohledu na hlášení computeru tiše hvízdla. Rolland se zájmem zaznamenal, jak se jí při tom roztomile našpulila ústa.
Chang vpadl na můstek nejistým krokem. Bledá tvář a stíny pod očima prozrazovaly nástup posthibernační kocoviny.
Pro pilota to nebyl nejpříznivější stav. Rolland však věděl, že se brzo sebere. Neletěli spolu poprvé. Jestli se na někoho mohl spolehnout, pak to byl Mike.
„Dobrá,“ řekl Rolland. „Všichni se určitě ptáte, proč jsme se tu ocitli. Předčasné probuzení mimo harmonogram daleko od osídlených planet musí mít závažnou příčinu.
Nebudu vás napínat. Je to kód stojedenáct.“
„Přímý kontakt?“ zeptal se znepokojeně lékař.
„Ne,“ řekl Rolland. „Zachytili jsme signály. Byly velice slabé, ale pozoruhodně čisté. Žádné zkreslení šumem.
Sjel jsem na počítači logistickou analýzu. Z ní vyplývá, že jde zřejmě o tísňové volání. Signály s největší pravděpodobností nebyly vyslány lidmi.“
Chang se odkašláním přihlásil o slovo: „V tom co říkáš, Rolande, je jeden rozpor. V okruhu deseti parseků není jediná hvězda či planeta. Když jsou signály slabé, nemohly v nezkreslé formě překonat vzdálenost třiceti světelných let.
Pak tedy musejí pocházet z blízkého zdroje. Kde je ten zdroj?“
Rolland pokrčil rameny. „Počítač nemá žádné další údaje. Bude třeba nejprve vyhodnotit všechna měření.
Doktorko Pattová, dostala jste už něco z computeru?“
Mladá žena vzhlédla od klávesnice a otočila se směrem k Rollandovi. „Jestli mohu prosit, říkejte mi Petro.“
Z jejího přímého pohledu pocítil mravenčení v žaludku.
„Ze záznamů vyplývá,“ začala, „že loď se odchýlila před čtrnácti standardními dny o dvě úhlové vteřiny z kurzu. To je víc, než povoluje norma a počítač provedl korekci. K tomu měl dostatek operačních kompetencí, že kapitáne.“
„Jistě, v podobných případech je oprávněn se samostatně rozhodovat.“ Opět to drobné zaváhání. Čeká, jestli jí také nabídku oslovení křestním jménem, napadlo Rollanda. Byl v pokušení jí vyjít vstříc, ale krátký pohled na lékaře jej zadržel.
„Totéž se však opakovalo včera a výchylka byla tentokrát výraznější. Podle zakřivení dráhy computer vypočetl, že by přičinou mohla být blízkost tělesa o hmotnosti alespoň osminásobku Slunce. Pouze tak silné gravitační pole by bylo schopno zakřivit naši trajektorii.“
„Černá hvězda?“ ušklíbl se lékař. „To už jsem někde četl.“
„Počítač vycházel z této hypotézy a provedl dodatečná měření. Každá hvězda vydává záření, ať už ve viditelné nebo neviditelné části spektra. Nic takového senzory nezaznamely.
Toereticky připadá v úvahu ještě černá díra, ale podle siločar gravitačního pole zdroj není bodový. Tuto eventualitu lze prakticky vyloučit. Kurz byl opět upraven automaticky. Vyhlášení poplachu číslo stojedenáct bylo reakcí až na zachycení nouzových signálů před dvanácti hodinami.“
„Takže nás nejvyšší kybernet probudil, aniž tušil odkud signály pocházejí,“ konstatoval lékař. „Prostě nás vytáhl ze sarkofágů na zdravotní procházku. Budu mu muset poděkovat.“
Chang reagoval umírněně:“ Odchylka může nějak souviset s nouzovým voláním. Jste si jistá, Petro, že vesmír kolem nás je skutečně pustý?“
„To netvrdím,“ usmála se způsobem, který Rollandovi prozradil, že Mike uvažuje správným směrem. „Vyslala jsem několik svazků radiových signálů směrem, odkud bylo zachyceno neznámé volání. Byly odraženy zpět. Nedaleko je planeta velikosti přibližně Země. Počítač ji nezjistil, protože planeta nevyzařuje žádné paprsky.“
„Planeta,“ zatvářil se Rolland pochybovačně. „Kde by se tu vzala? Kromě toho nemůže mít takovou hmotnost, aby dokázala naši dráhu ovlivnit ještě po čtrnácti dnech. Při naší půlsvětelné rychlosti bychom ji museli nechat daleko za sebou.“
„Nemáte pravdu, kapitáne,“ usmála se sebejistě.
„Předpokládáte, že se planeta chová jako všechny ostatní rozumné planety upoutané gravitačním polem mateřské hvězdy.
Ale proč by se nemohla pohybovat rychlostí srovnatelnou s naší a dokonce putovat vesmírem přibližně stejným směrem jako naše loď? Potom by se mohlo stát, že naše relativní rychlost vzhledem k planetě je dokonce nižší než rychlost úniková a my vlastně padáme k jejímu povrchu.“
Chytrá, pomyslel si Rolland. Tentokrát mě dostala.
„Takže vy tvrdíte, paní doktorko,“, ozval se lékař, „že jste přišla na řešení, které nedokázal rozlousknout ani náš centrální počítač?“
„Samozřejmě, pane doktore,“ vrátila mu jízlivost. „Jsem jen trochu lépe naprogramovaná na nestandardní zadání, to je vše.“
Rolland se nepatrně usmál. Boduje. Uvědomil si, že začíná brát její názory vážně. „Zachytil počítač opakování nouzových signálů?“ zeptal se.
„Ne. Přesto trvá na tom, že jde o volání v tísni. Na jejich analýze dosud pokračuje.“
Rolland zamyšleně pohlédl na Changa a postupně na všechny ostatní. Směrnice stojedenáct mu dávala volnost v rozhodnutí, mohl jednat podle svého uvážení.
„Petro, propočtěte približovací manévr k planetě. Chci mít kompletní simulaci včetně rozboru.“
Lékař na něho upřeně pohlédl. „Skutečně chcete přerušit cestu a riskovat přistání na planetě kvůli nějakému náhodnému sledu šumů? Nejsme výzkumná výprava. Naše schopnosti i vybavení jsou omezené. Nebylo by rozumnější předat zprávu po našem příletu a přenechat starosti odborníkům?“
Rolland chápal jeho nedůvěru, ale zvláštní podtón lékařových slov jej překvapil. Má strach? Z čeho vlastně, z neznámého a nevypočitatelného? V tom případě neměl volit kosmickou službu.
„Ale co když je to skutečně volání v tísni? Existují určitá pravidla lidského chování, která nemohu opomenout.“
„To je právě to, co mě zaráží. Pravidla lidského jednání můžete uplatňovat mezi lidmi, tady však nevíme, koho můžeme potkat. Domníváte se, že logika vyvinutá člověkem může přispět k pochopení mimozemského chování? Co když se nejedná o nouzový signál, ale o hrozbu? Dokážeme vůbec rozlišit tyto dva významy?“ Lékař se rozhlédl kolem sebe, jako by hledal podporu ostatních. Chang a doktorka Pattová mlčeli.
Naráží na pověsti o kontaktech, které kolují mezi posádkami hlídkových plavidel?
„Chápu vaše obavy, doktore. Přesto chci vědět, co za tím vším vězí. Pokud to bude nezbytné, přistaneme na planetě. Tím končím tuto poradu. Děkuji, uvidíme se později.“ Sám slyšel, jak formálně znějí jeho slova. Jako by chtěl umlčet případné další připomínky.

Kolos nákladní lodi dokončoval první oběh planety.
Dráha se postupně stabilizovala. Na velikém monitoru nad řídícím pultem mohli spatřit něco, co odporovalo jejich zažitým zkušenostem. Obvykle bývá planeta ozářená svým mateřským sluncem. Tato však byla utopená v naprosté temnotě. Polovinu hvězdné oblohy zastiňovala tušově černá tůň, která na jedné straně polykala a na druhé straně zase vypouštěla bílé tečky hvězd. Ticho přerušovaly jen krátné pulsy brzdných motorů a monotónní ťukání prstů na klávesnici. Chang ještě naposledy spustil sérii brzdných impulsů, aby doladil oběžnou dráhu. „Výška šest set kilometrů. Konečná,“ řekl. „Nevypadá to tu moc nadějně.
Nevidím ani na špičku přistávacího modulu.
Nedalo by se s tím něco provést, Petro?“
„Moment,“ řekla a centrální obrazovka potemněla. Všichni čtyři upřeli pohled na monitor, na kterém začal ze základní černi vystupovat obrys planety. Její kotouč se rozjasňoval mapami různobarevných ploch. Některé zůstávaly tmavé, jiné naopak zářily jasně červeným světlem. Připomínalo to situaci, kdy člověk oslněný světlem vstoupí do tmavé místnosti a jeho oči postupně vnímají v šeru stále více detailů.
„Multiúrovňový záznam?“ zeptal se Rolland.
„Ano,“ zvedla překvapeně obočí. „Počítač zpracovává zachycené záření a každou desetinu sekundy přidává další záznam. Úroveň jednotlivých vrstev se sčítá. Čím déle budeme pozorovat náš cíl, tím jasnější obraz můžeme získat. Barvy pochopitelně nejsou původní. Záznam je širokopásmový, senzory jsou schopny zachytit kromě viditelného i ostatní vlnové délky. To, co vidíte jako modré plochy, jsou oblasti, které vyzařují gama paprsky. Zřejmě tam vystupují na povrch horniny s přirozeným obsahem radioaktivních prvků. Červená barva jsou místa teplejší než okolí. Teplota dosahuje až padesáti kelvinů. To znamená, že nitro planety nemůže být ještě docela chladné.“
„A ty perleťové šedé plochy?“ zeptal se Chang.
„To je záření o vlnové délce asi dva a půl milimetru.
Možná je to odraz reliktního záření, dopadajícího na planetu z otevřeného vesmíru. Ozvěna dávného Velkého třesku.“
Rolland sledoval její rozzářený pohled. Vypadala, jako by docela zapomněla na přítomnost ostatních. Všiml si, že Chang a dokonce i lékař s napětím hledí na plochu obrazovky, ze které vystupovaly další detaily povrchu planety. Dokáže strhnout, pomyslel si.
„Máme štěstí,“ zaradovala se Petra. „Rotace planety se příliš neliší od naší oběžné rychlosti. Jinak by se obraz rozostřoval. Počítač si pamatuje intenzitu každého bodu obrazovky a přičítá stále novou aktuální hodnotu posledního měření. I kdyby planeta v tento okamžik zhasla, my bychom ji viděli ještě desítky sekund, než by ji překryla základní čerň.“
„Žádné opakování nouzového signálu?“ zeptal se Rolland.
„Nic,“ zavrtěla hlavou.
„Padesát kelvinů, to máme mráz přes mínus dvěstě dvacet stupňů celsia,“ namítl lékař. Podle toho, jak byl natočen k doktorce Pattové, přestože oslovil jeho, Rolland poznal, že i lékař začíná uznávat její odborné schopnosti. „Nedovedu si představit bytosti, které by dokázaly žít na téhle mrazivé planetě. Není znám žádný organismus, který by dokázal vzdorovat takové teplotě. Kdo tedy vyslal signál, o kterém se počítač domnívá, že je to volání o pomoc?“
Rolland se v duchu ušklíbl lékařově opatrné formulaci.
Má však pravdu, pomyslel si. Kde by se tu vzal život. Možná už před stovkami let planeta unikla gravitaci mateřského slunce. Od té doby putuje ledovým mezihvězdným prostorem.
Život, to je koloběh energie a ta tu chybí…
„Podívejte!“ řekl Chang způsobem, který je přinutil pohlédnout na obrazovku. Na povrchu planety v rovníkové oblasti spatřili zvláštní útvar. Jak se planeta pomalu otáčela, vystupovala zpoza obzoru černá skvrna. Zdálo se, že má dokonalý kruhový tvar. Postupně se objevovala celá a za ní v závěsu vystupovaly na viditelnou polokouli další dvě.
Vzdáleně připomínaly měsíční moře, ale jejich tvar byl příliš dokonalý.
„Zdá se, že nevyzařují žádnou energii,“ podivila se Petra. „Nevidím ani odraz reliktního záření. Prostě vůbec nic.“
„To vypadá, jako by energii naopak pohlcovaly,“ řekl zamyšleně Rolland.
Pokrčila rameny: „Přesvědčíme se.“ Její prsty se opět rozběhly po klávesnici. Na postranním monitoru se objevil nový obraz. Od polární oblasti se začal řádek po řádku rýsovat povrch planety.
„Jsou tam,“ řekla vzrušeně. „Měl jste pravdu, kapitáne, pohlcují radarové paprsky. Dokonce přibyly další tři útvary.“
Rolland pohlédl na kompletní mapu. Kružnic bylo dohromady šest, jedna v centru a ostatní ve vrcholech pravidelného pětiúhelníka. Celý útvar připomínal dětskou kresbu rozkvetlé květiny. Její velikost byla obrovská, zaujímala téměř polovinu viditelné polokoule.
Ty kruhové plochy mohou mít svůj účel na planetě s naprostým nedostatkem energie.
Setkal se očima s lékařem. Bylo zbytečné, aby něco říkal, oba chápali, co přijde. Přesto viděl, že lékaře nepřesvědčila ani dokonalá symetrie obrazce.
Nebo naopak, pomyslel si. Bojí se právě toho, že by to mohla být pravda. Někdy se ho musím zeptat, z čeho má takový strach, muínil si.
„Miku?“ Chang pozvedl hlavu a zamyšleně na něj pohlédl.
„Jdeme na to, Miku.“

Otřesy brzdných impulsů nedokázala zmírnit ani anatomická křesla, ve kterých byli upoutáni.
„Deset tisíc metrů,“ hlásila Petra. Chang s rukou na ovládání kontroloval přistávací manévr. Až dosud nemusel jedenkrát zasáhnout. Computer si se složitou operací dokázal poradit i bez přispění člověka. Rolland sledoval Changovu napjatou tvář. Mike byl ze staré školy, nikdy zcela nespoléhal na počítač.
„Šest tisíc.“
Otřesy nabývaly na síle. Přistávací modul, který byl původně součástí těla nákladní lodi, se rozezpíval rezonancí. Někde v nadhlavníku, utopený v černé obloze, obíhal zbytek kosmického tahače zbavený posádky i řídícího počítače. Teď už to byla jen pustá krychle kovu, která měla v sobě jen tolik inteligence, aby korigovala oběžnou dráhu.
„Pět tis… Co to?!“ vykřikla Petra. „Odraz zmizel!
Nemáme signál“ Mohutná síla je vrhla do objetí křesel. Chang ucítil několik záškubů z různých stran. Směrové trysky se chaoticky zažehávaly a zase vyhasínaly. Počítač zmatený nečekaným výpadkem zastavil sestup. Jediným trhnutím pilot vypnul automatiku a zmírnil tah motorů. Modul se naklonil na stranu.
„Stále žádný kontakt!“
Několik drobných předmětů přeletělo kabinou jako projektily. Rolland ucítil, že se pád zrychlil. Jeho hlavu jen o vlásek minul nějaký zapomenutý elektronický záznamník a roztříštil se na stěně. Úzkostlivě pohlédl na Changa.

Zvládne to?
Pilot zachovával ledový klid, jako by přistávat do neznámého terénu za naprosté slepoty byl bežný úkol. Náklon se rychle vyrovnával. Tah motorů byl opět pravidelný.
„Kontakt!“ zvolala Petra. „Výška tisíc metrů.“ Nová série brzdných impulsů jim vyrazila dech. Sestup se zpomalil.
„Sto metrů. Padesát. Dvacet!“
Rolland zaklonil hlavu do opěrek. Nadechl se a připravil se na náraz. Nic takového nenastalo. Tlumiče absorbovaly zbytek kinetické energie. Modul se nepatrně zhoupl a zůstal stát v nachýlené poloze. Teprve, když hydraulika opěry začala vyrovnávat náklon, pochopili, že stojí skutečně na pevné půdě.
„Nula,“ řekla Petra. Její hlas byl ještě rozechvělý.
„Perfektní práce, Miku,“ zhodnotil Rolland. „To bylo skutečně o vlásek.“
„Náhoda,“ zašklebil se Chang.
„Odchýlili jsme se z kursu,“ řekla Petra znepokojeně.
„Jsme asi dva kilometry uvnitř černého pole. Ta věc pohltila odrazy výškoměru.“
„To je nádherné,“ ozval se lékař,“ chápete, jaké to může mít následky?“
To se nemělo stát, pomyslel si Rolland. Zatracený chlap, pomyslel si. Připomíná mi moji zodpovědnost. Věděl, že jen málokterý materiál dokáže odolat smršti žhavé plazmy raketových motorů. Pohlédl na Petru. I ona tušila, co se muselo stát.
„Mám na monitoru obraz krajiny venku,“ řekla. „Horniny jsou ještě rozpálené tryskami.“
„Multiúrovňový záznam v úhlu stoosmdesáti stupňů se rychle projasňoval rudou barvou. Horniny sálaly přijatým teplem. Vedle plochého povrchu vystoupily ze základní černi pravidelně rozmístěné bílé sloupy. Stály v řadách, v zákrytu za sebou. Byly jich tisíce, dva metry vysoké, zapuštěné do kamenité pláně. Čím vzdálenější byly, tím slabší světlo vyzařovaly.
Několik nejbližších sloupů bylo viditelně poškozeno žárem raketových spalin. Na jedno takové torzo zaměřila Petra pozornost. „Spektrální čáry železa, stopy uhlíku.
Vypadá to jako ocel, víc z toho však nedostanu, příliš rychle chladnou.“
Rolland přehlížel řady sloupů. K čemu tady asi jsou?
Ten obraz mu něco připomínal. Zamrazilo ho. Vypadá to jako náhrobky. Gigantický hřbitov. Raději si nechal svou domněnku pro sebe. Uvědomil si, že jeho dva druhové mají stejné pocity. Stísněně pozorovali pláň a mlčeli. Pouze Petra pečlivě kontrolovala vybrané záběry a ukládala je do databáze. Byla tak zaujatá prací, že nevnímala okolí.
Rollanda to znepokojilo. Než stačil domyslet proč, Petra ukázala na obrazovku.
„Podívejte se na tohle!“
Hranice, kde končilo pole bílých sloupů, nebyla hranicí obzoru. Mezi sloupy a hvězdami na nebi byl pás prázdnoty.
Část planiny ocelových pilotů byly potaženy černým flórem.
Co se skrývalo za ním, se mohli pouze dohadovat. Vypadalo to jako by přistáli na dně široké a mělké studně.
„Myslím, že je to absolutně černá hmota. Materiál, který pohlcuje záření. Není to od nás příliš daleko, možná bychom mohli získat jeho vzorek.“
Snímací zařízení propátrávalo kousek po kousku otevřenou pláň. Horniny i kovové sloupy předávaly své teplo mrazivému mezihvězdnému prostoru. Jak nevyhnutelně chladly, obraz byl stále méně zřetelný a kontrastní. Nepatrná kvanta záření hvězd umožňovala sledovat sotva duchovité kontury sloupů.
Horniny tu a tam vyzařovaly stopy přirozené radioaktivity, ale většinou téměř splývaly s černí pozadí. Planeta v sobě skrývala minimální množství energie.
„Obávám se,“ řekla Petra, „že naše kontaktní vysilání je absorbováno tou stěnou a dál neproniká.“
„Třeba nás někdo přece jen uslyší“, odpověděl Rolland.
Musíme doufat, že dostaneme odpověď.“ Uviděl, jak se lékař nadechl. Svá slova však spolkl. Jeho tvář však neskrývala, co si myslí.
„Nemáte pocit, že se ta clona absolutní černi přibližuje?“ zeptal se Chang. „Ještě před chvílí byly vidět vzdálenější řady sloupů. Zdá se mi, že jich ubývá.“
Maximální rozlišení monitoru přiblížilo okraj pláně.
Některé piloty byly skutečně seříznuté. Postupně se shora utápěly ve tmě. Byl to pomalý proces, ale postup byl jasně patrný. Náhle Petru zaujala růžová skvrna při patě jednoho ze sloupů. Svítící bod pulsoval pomalou frekvencí. Chvílemi zářil jasněji, chvílemi se téměř ztrácel. Nedaleko něj se objevila další růžová tečka. Vypadalo to jak dvojice očí nějakého nočního dravce, který se skrývá v přítmí za černou clonou.
„Ty body vyzařují energii, částečně i ve viditelné části spektra.“
Světelné tečky mihotaly ještě několik okamžiků a potom náhle zhasly. „Jsou pryč.“ Petra pohlédla na ostatní. „Clona je překryla.“
„Jak rychle se pohybuje směrem k nám?“ zeptal se lékař.
Petra pokrčila rameny: „Těžko říct. Pokud se její rychlost nezvýší, přiblíží se na dosah ani za tři hodiny.“
„Myslím, že je čas odtud zmizet.“
Rolland opětoval lékařův vyzývavý pohled. „Nesouhlasím.
Zatím nevidím bezprostřední ohrožení. Nemůžeme odletět, dokud nezískáme dostatečné množství informací.“
Lékař se uchechtl: „A kdy tedy? Až ta černá věc přijde sem? Nebo ji snad dokonce vyjdeme naproti? Já jsem placený za léčení hibernační kocoviny, průzkum neznámých planet není má parketa. Jestli čekáte, že půjdu s radostí podráždit černou amébu, tak jste na omylu! Se mnou nepočítejte.“
„To stačí!“ pronesl mrazivě Rolland. „Uklidněte se.“
„Ale jistě, kapitáne. Vy rozhodujete!“ odsekl lékař a svalil se do svého křesla. Přehodil nohu přes nohu a zamračeně vzhlédl.
Gesto, pomyslel si Rolland. Naznačuje mi, že se mi nepodřídí, dokud neodstartujeme z téhle zatracené planety.
Rozhlédl se po ostatních.
„Já půjdu, řekla Petra. Ve tváři měla vzdorovitý výraz.
Lékař na její slova zareagoval nechápavým kroucením hlavou.
„Mám nejlepší předpoklady,“ dodala.
Je odvážná, ocenil Rolland. Chce si tak dokázat, že se vyrovná mužům?
„Půjdu s ní,“ řekl Chang. Pohlédl na Rollanda a ukázal očima na lékaře.
Má pravdu, pomyslel si. Jiná volba neexistuje. Přesto mu pocit nejistoty bránil okamžitě se rozhodnout. Nemohl to však dlouho odkládat.
„Dobře,“ řekl. „Budeme vás podporovat, jak jen to bude možné. Při prvních nepředvídaných událostech se vraťte.“
Díval se, jak opouštějí můstek a zamrazilo ho.
Jak málo zkušeností mají s tím, co je čeká.
Volný prostor Petru uchopil a uzavřel do hluboké tmy.
Přestože to očekávala, překvapilo ji, jak dokonalá temnota může existovat. Nad hlavou se jí třpytily tisíce hvězd.
Nevydávaly však tolik světla, aby ozářily panorama. Kdyby se nedotýkala stěny modulu, nevěděla by, že tam je.
Ostrý paprsek olízl vzpěru. Chang byl prozíravější a zapnul světlomet ještě v přechodové komoře. Napodobila jej a připevnila si lucernu k předloktí. Vyřízla proudem světla obraz okolí. Sloupy jí vrátily kovové odlesky.
„Tudy“, naznačila Changovi. „Tam někde byly ty skvrny.“
Rolland je viděl na monitoru jako dvě rozmazané červené šmouhy, které vypouštějí oslepující kužely světla. „Netlačte se dopředu, Petro. Podle služební hodnosti je velitelem výsadku Chang.“ Sledoval je, jak se vzdalují od modulu a uvědomil si, jak zbytečná byla jeho poznámka. I kdyby šla vpředu ona, nebyl by schopen rozlišit dva identické skafandry. Teď už všechno záleželo jen na nich.
Světelné kužely klouzaly po nerovné pláni, pokryté jemným šedým práškem. Zvlášť u paty sloupů ho byly celé závěje. Petra se sklonila a spatřila v jasné záři lucerny, jak se na povrchu drobných krystalků rozkládá světlo. Duhové barvy se měnily podle toho, jestli se slévaly dohromady nebo opět dělily. „Tekuté krystaly!“ Všimla si, že se poprašek pomalu vpíjí do země.
„Kde se to tu vzalo?“ zeptal se Mike, když stanul vedle ní. „Nemohou tu ležet dlouho.“
Nedokázala mu dát odpověď.
Přešli již téměř celou pláň. Vzdálenost odhadovali podle počtu sloupů, které nechali za sebou. Před nimi zbývala jen poslední řada. Co bylo za nimi, se mohli jen dohadovat.
Světla reflektorů nedokázala prosvítit černou stěnu.
Zastavili se ve vzdálenosti, která jim připadala bezpečná. Zdálo se, že před nimi je nekonečně hluboký prostor prázdnoty. Hmota absorbovala ostrou záři reflektorů bez jediného odlesku. Mohli spatřit, jak kovové sloupy mizí v jejím objetí, nejprve jejich vrcholky a potom postupně až k zemi.
„Zase ta světla!“ ukázal Chang paží. Před nimi zamrkalo několik světelných bludiček. Petru zaujaly kruhové výstupky u paty sloupů, vypadalo to, že světélkování pochází právě z nich. Dosud si jich nevšimla, protože u sloupů na pláni se nijak neprojevovaly. Zamířila reflektorem do černého flóru nad nejbližší zpola pohlcený sloup. Zářící body zintenzivněly. Když vyplula lucernu, světlo kruhových výstupků postupně sláblo.
„Vypadá to, jako by ta hmota nějak transformovala enegii,“ řekl Chang. „Funguje jako sběrač.“
Petra přikývla. „Jenže stále ještě nevíme, kam je zachycená energie odváděna a k čemu slouží.“
Pilot se sehnul a nabral hrst drobných kaménků. Dřív než ho Petra mohla zadržet, mrštil štěrk proti barieře.
Kaménky dopadly na neviditelnou podložku, několikrát odskočily a svezly se do prohlubní v černé cloně.
„To mohlo být nebezpečné,“ namítla Petra.
„Co tam děláte?“ ozval se ve sluchátkách Rolandův hlas.
„Co mohlo být nebezpečné?“ rozčiloval se.
Chang pohlédl na svou společnici a zašklebil se. „Skoro jsme na tebe zapomněli,“ řekl. „Tak poslouchej. Zjistili jsme, že ta černá věc je pevná hmota. Vypadá to jako pole parabolických antén, které plynule přecházejí jedna v druhou. Nejvyšší místa jsou podepřena sloupy, ty zřejmě slouží také jako vodiče zachycené energie. Monent… Počkej chvilku.“ Sledoval, jak Petra shrabává ze země hrst tekutých krystalů a háže ji vpřed. Šedý prášek se rovnoměrně rozprostřel po neviditelné ploše, takže si ji mohli dokonale prohlédnout. Netrvalo to dlouho. Krystalky náhle zprůzračněly, jako by se roztavily na horké plotně. Během několika sekund vsákly do podkladu a rozplynuly se. Hmota je přijala.
„Kapitáne,“ řekla Petra. „Myslím, že jsme přišli na to, z čeho se skládá černá plocha. Krystalky, které leží všude na zemi, byly asi její součástí. Naše plazmové motory ji rozmetaly na prach. Jestli zjistíme ještě něco zajímavého, budeme vás informovat.“
„To bych prosil,“ odpověděl Rolland. „Zůstávám na příjmu.“
Petra odebrala vzorek prášku ze země a oba vyrazili podél hranice zničených lapačů energie. Kráčeli dál plochou, která působila dojmen záměrně rekultivované krajiny. Jen několik nepatrných vyvýšenin rušilo rovinu. Narůstání černé plochy je přinutilo občas ustoupit o jednu řadu sloupů, ale nezdálo se, že by jim hrozilo nebezpečí. Na jedné malé vyvýšenině se Petra zastavila. Před nimi se otevřel pohled do pole pokrytého absolutní černí. Zdvihla reflektor do výše a namířila paprsek do hloubi pole lapačů energie.
„Co se to děje!“ vykřikla překvapeně. „Podívejte Miku…!“ Pod dotekem ostrého světla se černá plocha deformovala a trhala jako pavučina. Její povrch se drolil na šedý prach a ten se sypal do prohlubní parabol. Proudy krystalků zavířily nad povrchem v chaotických obrazcích a pak rychle usedaly kolem obnažených sloupů. V souvislém černém poli zela rozsáhlá trhlina. Petra rychle zamířila světlomet zpět na okraj pole. Dolní část blízkého sloupu jí vrátila jasný odraz, ale černá hmota zůstávala kompaktní.
„Podivné,“ zhodnotil Chang. „Proč nově obrostlé sloupy snášejí intenzivní světlo bez následků? Jako by nebyly tak citlivé.“
„Myslím, že to souvisí s jejich regenerační schopností,“ řekla Petra. „Připomínají svým chováním živý organismus, ten se také dokáže přizpůsobit změně vnějších podmínek. Možná ta černá plocha má nějakou logiku, podle které dokáže řídit regeneraci. Obnoví pole tak, aby odolávalo takovým kvantům energie, které ho předtím zničily.
Konfigurační přeměna hmoty nebo tak něco.“
Paprsky světla klouzaly po pláni a pátraly po čemkoli, co by pomohlo rozluštit záhadu podivného chování hmoty.
Petra se odmlčela. Její pozorné oči spatřily něco, co Changovi uniklo. Pláň za jejich zády se měnila. Zprvu nevěděla v čem je ta změna, ale potom spatřila, že stříbřité sloupy se nepatrně snižují. Intuitivně uhádla, čím je to způsobeno. Horní části sloupů zakrývaly kloboučky absolutně černé hmoty. Tam se tedy poděly krystalky ze země!
Regenerace clony pokračovala. Nejenže se svíral kruh kolem přistávacího modulu, každý jednotlivý nosník se stal epicentrem růstu nové černé hmoty. Dosud to byly pouze zárodky vzdálené daleko od sebe, ale bylo pouze otázkou času, kdy se slijí dohromady a clona jim uzavře cestu zpět.
Už chtěla na svůj objev upozornit Changa a navrhnout návrat, když se zarazila.
Její světlomet ozářil ústí tunelu. Nebyla to nějaká obyčejná jeskyně. Vchod byl obroubený kovovými nosníky a pod prašným nánosem spatřila svazky lesklých vláken sbíhajících se z různých stran. Spolkla své obavy.
„Miku, něco jsem našla.“
Soustředěné svsětlo luceren padalo dovnitř chodby.
Konce nedohlédli, hluboké prostory zůstávaly zahaleny temnotou.
„Rolande,“ ozval se Chang. „Máme před sebou tunel. Je vydlážděný nějakými vlákny. zřejmě vodiči energie. Vypadá to jako vstup do větších prostor.“
Petra nahlédla dovnitř a potom učinila několik kroků do nitra chodby. Zdálo se jí, jako by v šeru zahlédla nějakou malbu. „Stůj!“ přikázal jí Chang. „Když půjdeme hlouběji, ztratíme spojení s lodí.“
„Zakazuji vám jít dovnitř,“ řekl rozhodným tónem Rolland. „Kruh se neustále svírá. Za hodinu byste mohli být dostiženi černou stěnou. To nemůžeme riskovat!“
Chang se starostlivě díval za mladou ženou, která učinila ještě dva kroky do tmy, jako by neslyšela varování.
Petru zaujala zvláštní věc. Na dně tunelu byla skutečně nějaká malba. Na ploše hustého kovového roštu spatřila barevné linie. Barvy na kovových ploškách byly setřené, ale přesto mohla rozeznat červený čtverec s křížem uprostřed.
Část vláken vodičů se v tom místě oddělovala od hlavního svazku a nořila se do roštů. Zdálo se jí, že mezi mřížovím zahlédla odlesky světla.
„Miku,“ zavolala. „Pojďte se na něco podívat.“ Než stačil učinit krok, rošty pod jejíma nohama se prolomily jako tenký led. V pádu pudově hmátla po okraji roštu.
Zkorodovaný kov povolil. Chang vyrazil vpřed, bylo však pozdě.
Jemný prach se samospádem sypal do otvoru, který po ní zůstal. Slyšel polekaný výkřik a tupé zvuky, jak její hlava opakovaně naráží na skořepinu přilby.
Probudilo ji vzdálené volání. Převalila se na bok a zasténala bolestí.
„Petro! Slyšíš mě!“
Slyšela hlas jen jedním uchem. Buď se rozbil reproduktor v přilbě, nebo si při pádu poškodila ušní bubínek. Nehodlala se tím zabývat.
„Slyším vás, Miku.“
„Vy jste mi ale nahnala strachu. Stalo se vám něco?
Jste zraněná?“
„Nic vážného,“ odpověděla, přestože jí bolelo celé tělo.
Ležela mezi nějakými boxy v hale ozářené mdlým světlem.
Strop byl zatraceně vysoko, ztrácel se v šeru. Měla štěstí, že se skutálela po šikmé stěně. Snažila se vstát a kupodivu se jí to podařilo. Zhluboka dýchala, aby zahnala potřebu zvracet.
Učinila pár kroků vpřed a málem vrazila do sloupu, který stoupal od země až kamsi do nedohledné výšky. Na úrovni svých kolen spatřila věnec kruhových výstupků, které slabě světélkovaly. „To je stejný sloup, jako na pláni,“ uvažovala nahlas.
„Můžete se nějak dostat nahoru?“ ozval se znovu Chang.
„Odtud k vám není žádný přístup, tunel je slepý.“
„Vydržte chvíli,“ řekla. „Porozhlédnu se tady. Jen co najdu světlomet, někam se mi při pádu zakutálel.“
Zatímco hmatala po zemi a po kolenou oblézala řady boxů, vzpomněla si na růst clony na vrcholcích sloupů. Času rozhodně nebylo nazbyt. Doufala, že se lucerna zakutálela někam poblíž. Bez ní měla jen nepatrnou šanci.
Zvedla oči od podlahy a uvědomila si, že skvrny na sloupech v hale září stále jasněji. Teprve nyní si mohla udělat jasnější představu o velikosti prostory, kde se octla. Svítících bodů byly tisíce.
Země pod ní se lehce zachvěla. Spatřila, jak se boxy kolem ní otevírají. Naproti ní zíval tmavý otvor. Cosi uvnitř se pohnulo a směřovalo to ven. Zdálo se jí, že zahlédla blýskání dvojice očí. „Miku…“ zašeptala.
Najednou se všude kolem vyrojili zvláštní tvorové.
Pohybovali se po čtyřech a pokud v přítmí mohla spatřit, měli lysé hlavy potažené do jakéhosi rypáku. Někteří se dokonce otřeli o její skafandr, ale nevěnovali jí pozornost.
Možná proto, že klečela na kolenou, ji považovali za jednoho z nich.
„Miku! Jsou tady!“ šeptala. „Nějací tvorové. Zatím si mě nevšímají ale…“
Chang slyšel její rozechvělý hlas a sevřel ruce v pěst.
Zuřivě prošel tunelem tam a zpět. Kromě hluboké díry v podlaze, kudy se propadla Petra, tu nebyl náznak jiného vstupu do podzemí. Ve sluchátkách uslyšel slabý hlas Rollanda.
„Další problémy, Miku. Na planině se objevily černé skvrny. Vyrůstají z vrcholů sloupů. Postupuje to dost rychle. Odhaduji, že máte asi půl hodiny na návrat. Potom už bez dotyku s černou stěnou neprojdete.“
Chang cítil, že se ho začíná zmocňovat panika. „Nevím, jestli to zvládneme. Udělám, co budu moci.“
Rolland pohlédl na monitor. Ale co, pomyslel si. Co může dělat? Černá plocha stále mohutněla a průchody mezi sloupy se tenčily.
Za svými zády slyšel neklidně kroky lékaře. Chodil v malém prostoru sem a tam, jako zvíře v kleci.
Petra pozorovala tvory, kteří pobíhali od sloupu ke sloupu. Pomalu se uklidňovala. Nezdálo se, že by jí hrozilo nebezpečí. Nosáči se rypákem dotýkali zářících plošek.
Vypadalo to, jako by pili. Trvalo to sotva pět vteřin, světelné plošky rychle pohasly a tvorové hledali další.
Zářících bodů v hale rychle ubývalo. Zpozorovala, že někteří nosáči, na které se nedostalo, se mátožně potácejí.
Chudáci, pomyslela si. Jsou hladoví. Nemají dost energie pro všechny.
Několik tvorů do ní vrazilo. Tlačenice stále houstla.
Kdoví odkud přicházeli další, kteří se marně dožadovali jídla. Petra se přisunula blíž ke stěně, aby se vymanila z davu. „Miku. Je jich tu stále víc. Nemůžu najít žádný otvor, kudy se sem dostávají. Možná žijí v podzemí trvale. Lapače na povrchu je zásobují energií, kterou se živí. Nic dalšího asi nepotřebují.“
Slyšela, jak Chang předává její poznatky do přistávacího modulu. V reproduktoru se ozýval jeho zrychlený dech.“Počkejte dole, Petro. Podařilo se mi odlomit jeden z vodičů. Jsou zkřehlé mrazem, ale snad vás udrží. Rozšířil jsem propadliště, doufám, že konec dosáhne až k vám.“
Zatímco spolu hovořili, někteří z nosáčů se začali zajímat o Petru. Obcházeli ji stále blíž. Natahovali rypáky, jako by něco čichali. Cítila jejich doteky na svém skafandru. Vnímají mé teplo, napadlo jí. Přestože byl skafandr zhotoven z izolačních materiálů, musel být mnohem teplejší než okolí. Několik šťouchanců ji povalilo.
Netušila, že budou mít takovou sílu. Potom si však uvědomila, že nemůže používat pozemská měřítka. Ti tvorové žili v hlubokém mrazu a vakuu.
Možná že to, co vidím, není jejich podoba ale jen ochranný oděv podobný skafandru.
„Miku,“ promluvila stísněně. „Už si mě všimli. Jsou nějak neklidní.“
Náraz ji odsunul do kouta mezi dva boxy. Dopadla na něco nerovného a bolestivě sykla. Rukou nahmatala oválný předmět. „Reflektor! Našla jsem reflektor!“
Chang uslyšel její radostný výkřik. Energie. To ne!
Zamrazilo ho. „Nerozsvěcujte světlo!“ zvolal. „Nechto ho vypnutý!“
Petra stiskla vypínač dřív, než zaslechla varování.
Jasný paprsek zalil celé okolí. Nosáči ztuhli překvapením jako sochy. Dřív než stačila cokoliv udělat, vrhli se vpřed.
Lavina ji přitiskla k zemi. Reflektor jí vyrazil z ruky bolestivý úder. V záblescích světla spatřila, jak se tvorové rvou, aby se dostali k zdroji energie. Slabší jedinci byli nemilosrdně rozdrceni. Záře reflektoru rychle slábla.
Mohou snad vypít energii z baterií? Nestačila domyslet.
Zdivočelí tvorové ji převrátili na břicho a přitiskli svou vahou k zemi. Cítila nárazy a párání kovu. Chtějí se dostat k energetickým článkům!
„Miku,“ zvolala zoufale. „Berou mi energii!“
Začalo se jí těžce dýchat. Pumpy vhánějící do přilby čerstvý vzduch vynechaly. „Pomóc!“ křičela. Vší silou se snažila dostat na nohy, ale závaží na zádech bylo nad její síly. Měla pocit, že údery musejí prorazit tenký skafandr.
Jeden z tvorů ji divoce skočil za krk a přirazil hlavu k zemi.
„Ne! zaprosila. „Nechte mě být!“
Její hlas zněl dutě. Reproduktory v přilbě přestaly přenášet její hlas. Slyšela jen sama sebe a své vzlyky v uzavřené prostoře. Nic víc.
Tlak na zádech zmizel. Posadila se. Dýchalo se jí stále hůř, selhaly systémy regenerace vzduchu. Na přilbě se uvnitř začala srážet vodní pára. Tvorové si jí už nevšímali. Neměla v sobě ani špetku energie. Cítila, jak povrch skafandru chladne. Vyhrkly jí slzy. Už ani nevnímala, jak rychle se do jejího těla zakusuje mráz. V několika sekundách se její tělo změnilo v blok ledu.

Chang slyšel její slábnoucí volání. „Rolande, oni ji napadli!“ zakřičel. „Jdu dolů!“
„Zakazuji ti to!“ Rollandovi přeskočil hlas. „Tam už nic nezmůžeš. Máš už jen deset minut na návrat k modulu!
Miku,“ dodal důrazně. „Je to rozkaz. Jí už nepomůžeš.“
Chang uchopil vlákno a nasoukal se do otvoru. „Jestli jí dám rezervní články, může přežít. Energie stačí pro oba.“
„Miku!“ opakoval Rolland, ale odpověď už nedostal.
„Sakra!“ udeřil do řídícího pultu. Několik sekund zůstal v nehybném zamyšlení. Potom usedl na vedlejší pilotovo křeslo.
Lékař, který ho sledoval se zeptal: „Vy je tam chcete nechat?“
„Co jiného můžu dělat!?“
„Máme plazmové pily. Prořežeme se k nim.“ Nečekal na kapitánův souhlas a začal se oblékat do skafandru.
„Blázníte? Jestli nás ti tvorové napadnou, museli bychom použít násilí. To je nepřípustné.“
Lékař se křečovitě usmál. „Teď už to nezachráníte.“
Rolland se díval, jak s rutinní zručností navléká izolační kombinézu a řekl: „K čertu s vámi. Počkejte na mě, sám jít nemůžete.“ Rozhodnutí mu přineslo úlovu. Ani teď si však nebyl jistý, jestli je to správná cesta.

Běh k ústí tunelu jim trval několik minut. Slyšeli jen oddechování svého partnera, po Changovi ani stopy. Jediným širokým řezem rozšířil lékař otvor v podlaze tunelu.
Nastřelená skoba zakotvila konec řetězu. Rolland uchytil naviják a skočil dolů. Naviják zmírnil jeho pád. Mikovo lano měl stále před očima.
Je to bláznovství. Naprosté bláznovství. Vyšetřovací komise nás nemine.
Po patnácti metrech úzký tunel končil. Minul trosky něčeho, co připomínalo výtahové zařízení a octl se v prostorné hale s vysokým stropem. Zamířil reflektorem dolů.
Spatřil Changa. Dosud stál na nohou. Se zády přitisknutými ke stěně odrážel čelní útoky nosatých tvorů. Byli tak rychlí, že mu nedávali mnoho šance. Ve chvíli, kdy zahlédli nový zdroj světla, nahrnuli se ke konci řetězu.
Několik rozsvícených luceren přeletělo Rollandovi nad hlavou a dopadlo do vzdálených koutů jeskyně. Tisíce těl sledovalo jejich dráhu. Dole nastal boj o život. Chytrý nápad, uznal. Shora ucítil chvění řetězu. Lékař mu dával znamení.
Uvolnil naviják a co nejrychleji sjel dolů. Reflektor nechal vypnutý. Spoléhal se na odlesky světla pocházejícího z luceren, o které opodál zuřila rvačka. Přiskočil k Changovi. Mike pohyboval rty, ale vysílačka nefungovala.
Vytrhl z rozdrásané zádové skříňky prázdné články a nahradil je novými. Několik dalších zářících reflektorů přeletělo napříč halou. Přiběhl k nim lékař.
„Rychle odtud. Kde je Petra?“
Mike ukázal paží: „Támhle.“ Sám zůstal stát se svěšenou hlavou. Rolland společně s lékařem se sklonili nad nehybným tělem ženy. Byla ztuhlá ve zkroucené poloze.
„Doktore…“
„Zázraky dělat neumím,“ zavrtěl lékař hlavou. „Už je pozdě.“
Hala se ponořila do tmy. Nezřetelné stíny s přibližovaly ze všech stran. Slyšeli, jak Changovi jektají zuby. Byl v šoku. „Zmizíme,“ řekl lékař. Odepnul od zápěstí poslední svítilnu a mršil jí proti hradbě těl. Rotující proud světla strhl pouze část davu. Několik největších jedinců se přiblížilo na dosah.
„Pozor!“ vykřikl Chang.
„Ne!“ zvolal Rolland.
Lékař zažehl plazmovou pilu a její ostří srazilo útočícího jedince. Rozpárané tělo s malou explozí odlétlo vzad. Z řezné rány vyrazil proud plynů. Nosáči o krok ustoupili. Z očí mrtvého tvora unikalo slabé světlo. Jeho druzi se rypáky přisáli na oční jamky. Strhla se urputná bitka o kořist.
Lékař se zachvěl a s napřaženou zbraní couval k únikovému otvoru. Všichni tři se rychle připnuli navijáky k řetězu, který byl jejich spásnou pupeční šňůrou. Byl nejvyšší čas. Nová vlna těl se již řítila.
Sbohem, Petro, pomyslel si Rolland. Pak je tah navijáku zvedl vzhůru.

Chang urychleně dokončoval přípravy ke startu. Při pohledu na monitor se mu rozechvívaly ruce. Tisíce tvorů se nahromadilo na volném prostranství mezi modulem a svírajícím se kruhem černé stěny.
Povšiml si, že i sloupy deformované vichrem plazmy opět vstávají do původní podoby. Materiál s tvarovou pamětí, pomyslel si. Jak různorodá dokáže clona být! Jednou ji poruší i světlo lucerny, podruhé se jen neochotně podvolí plazmovým pilám.

Pohlédl na řadu obnažených sloupů označujících cestu, kterou si museli prořezat při návratu k modulu. Čím více se blížili k lodi, tím odolnější hmota byla. Ještě chvíli a zůstali bychom tu navždy.
Naposledy přehlédl davy nosáčů, hemžících se kolem přistávacích vzpěr.
„Nejprve zážeh a mírný tah, dokud se nerozutečou,“ příkázal Rolland Changovi.
Ten hrob jí nikdo nemůže závidět, pomyslel si Chang.
Trysky se rozzářily. Plazma se tříštila na proudy o ledovou zem. Nosáči stojící poblíž zděšeně prchali, zadní řady se však hrnuly vpřed. Každý chtěl získat svůj díl životodárné energie. Vibrace stoupaly. Oheň prostupoval vstříc černé ploše. Z krytu clony vybíhali další tvorové přímo do záhuby.
Chang stiskl páku.
To přece ne, zděsil se Rolland. „Vypni to, Miku!“
Navzdory příkazu se loď zachvěla a zrychlení ho vtisklo do křesla silou, která mu znemožňovala promluvit. Ohnivá smršť udeřila do planinu.

Když se konečně dokázal nadechnout, směřovali již k hlavní části transportéru.
„Proč, Miku?“ zeptal se. „To nemuselo být.“
Chang pokrčil rameny. „Každý z nás se bude muset zodpovídat. A nejen před komisí.“ Odvrátil od Rollanda zapadlé oči.
Modul se s duněním připojil k lodi.
Chang předal řízení computeru. „Hibernátory jsou připraveny. Přeji vám lehké sny. Doufám, že já nebudu mít vůbec žádné.“

* * * * * *

Černá clona cítila příliv energie. Její zbytnělá struktura ji přijímala bez poškození v obrovských kvantech.
Dávno vyprázdněné zásobníky se naplnily po okraj. Množství energie nyní dostačovalo pro výživu celé populace miliónů tvorů alespoň do doby, než se planeta přiblíží na dosah ke spásné cílové hvězdě.

Martin Gilar Chemická 952
Praha 4
148 29

Himalárium – Jaroslav Petr

Lezení zasněženým žlebem bylo o hubu. Masa sypkého prašanu se mohla dát kdykoli do pohybu. Eim Sató se pustil právě tudy. Jeho vyždímaný mozek kašle na laviny. Věří, že jemu se nemůže nic stát. Boří se až nad kolena. Na mačky se mu nabalily bakule sněhu a ztrpčují mu život. Každé dva tři kroky musí zastavit, aby nabral dech. Hlavně, že stále stoupá. Pomalu, strašlivě pomalu, ale stoupá. Do soumraku se musí dostat do výšky devět tisíc. Teprve tam se dá postavit stan, zalézt do spacáku, zapálit vařič…
Mrzne. Mrzne čím dál víc. A k tomu ten vítr, věčný vítr.
„Všechno je to perfektně vymakaný,“ vysvětloval dispečer Bail štětce, která se mu rozvalovala na klíně.
„Podívej se, automatika v jednom kuse kontroluje lezcovu zátěž. Ta ví přesně, jak moc mu může dát v umělý stěně zahulit, aby si to nevodskákal. A kluci z holovize to všecko berou v přímým přenosu. Promakanej systém.“
Baila samotného by do mrazu a kyslíkového deficitu himalária nedostali ani za zlaté prase. Jemu bohatě stačí dispečerský kutloch vyuzený tabákovým kouřem. Zvlášť když se mu povede propašovat si sem na čtrnáctidenní turnus pár škatulí piva a nějakou tu povolnější babu. Ale jestli to ti hoši uvnitř chtějí mít, tak ať to maj.
„Tuhle jsme tu měli i Buonoma. To je teda extratřída, to ti řeknu,“ dodal Bail v naději, že odlesk lezcovy slávy padne i na něj.
„Dyž myslíš, cukrouši,“ utrousila děvka bez většího zájmu. Zdálo se, že víc než obrazovky a kontrolky regulačních obvodů ji zajímají obložené chleby zabalené v novinové fólii. Nevzrušuje ji ani Bail. Zahryzla se do jídla a je jí putna, kam všude jí ten prasák strká prsty. Vzala si ho pořádně do parády, teprve když dojedla. Než si ten moula na obrazovkách postavil svůj stan, odbyla si to s cukroušem dvakrát na otočeném dispečerském křesle a jednou na kavalci v koutě.

Eim civí do střechy stanu a nemůže usnout zimou.
Přivírá oči. Pokaždé, když je znovu otevře, vidí míň a míň.
Slepota postupuje zatraceně rychle.
Ani se nevyzul z výškových bot. Nestojí o to vědět, jak moc mu mráz zřídil nohy. A stejně by mu do rána otekly tak, že by se už neobul. Pohled na prsty na rukou mu úplně stačí.
Jestli se může spolehnout na svůj slábnoucí zrak, tak mají barvu rozmačkaných borůvek.
Už dva dni nevymočil ani kapičku. Nedokáže do sebe dostat ani hlt čaje. Všechno jde okamžitě ven.
„Chcípneš,“ šeptá mu někdo do ucha. Otočil se po hlase a pro jistotu tím směrem zašátral rukou. Ve stanu s ním není nikdo. Najednou si už nemyslí, že se mu nemůže nic stát, a má strach.

Baila probudily zvuky dávení. Štětka v hlubokém předklonu zvracela na podlahu včerejší chleby.
„Příště tak nechlastej, když to neumíš,“ zavrčel na ni znechuceně.
„Von si při jídle ukous…“ kývla děvka pozvracenou bradou k obrazovce, kde poloslepý Eim Sató civěl na svůj ukazováček bez posledního článku. Nedomluvila, protože přes rty se jí valila další porce zvratků. Jestli si Bail stačil dobře všimnout, Eimův prst ani nekrvácel.
„Ty holovizáci maj teda nápady,“ ucedil s žaludkem až v krku. Vyhrabal se z deky, natáhl si na sebe potem ztvrdlý overal a vydal se ven z dispečinku, aby ulevil svému močovému měchýři.
Na chodbě vrazil do režiséra přenosu. Ten kripl smrdící na dálku vodou po holení jen svítil.
„Víte, kolik lidí sleduje náš přenos?“ vybafl na Baila a bylo jasné, že takhle se vyptává každého napotkání, aby si mohl honit triko.
Bail neodpověděl. Sledovanost přenosů ho nezajímala.
Chtělo se mu čůrat.
„Pětaosmdesát procent! Pětaosmdesát a nějaké ty drobné k tomu!“
Bail jen pokrčil rameny. Nechá ho ten blb vůbec projít?
„A až bude ten chlapík umírat, budou se dívat všichni.
Úplně všichni,“ vysypal ze sebe režisér nadšeně.
Bail se ušklíbl.
„Jenže von umírat nebude. V himaláriu je všecko perfektně jištěný,“ namítl s převahou znalosti věci.
„Dyž myslíš, cukrouši,“ uchechtl se režisér a konečně uvolnil Bailovi cestu k záchodům.

Veľkost ženy – Marcel Lacko

Mick Nakata premieral obsah dusíka a argónu, dvoch inertných plynov v atmosfere, keď spoza kopca začul nejaký zvuk. Pootočil sa, a v hustom snežení vyzeral pôvodcu tohto zvuku.
„Shik? Shik, si to ty?“
Bol to on.
Závejmi sa k nemu približoval približne tri metre vysoký humanoid s telom pokrytým hustou bielou kožušinou. Z diaľky pripomínal ľadového medveda, ale pohyboval sa vzpriamene.
To je nemožné, mykol sa v duchu Mick, ako ma mohol nájst vyše desať kilometrov od osady?
Potom naňho nemotorne rukou zamával a rýchlo dokončil meranie. Ked zbalil do vaku prístroje, bol Shik už pri ňom.
Mick mu bez slova podal vak a sám si cez plece prehodil lahkú pušku. Vykročil ako prvý, ale Shik ho svižne predbehol a prešliapával mu cestu vysokým snehom. Neprešli tak ešte ani sedemsto metrov, keď sa Mick ozval:
„Prečo si tu za mnou šiel a ako si ma vôbec našiel?“
Shik sa na chvílu zastavil, ale neodpovedal. Mick nevedel, či skutočne otázke nerozumel, alebo sa iba pretvaroval, ale aj tak otázku pomalšie zopakoval.
„Mal som prácu,“ ťažko artikuloval Shik, no Mick v mysli kvitoval jeho pokrok vo výslovnosti.
„Mohol si predsa íst za Erikom,“ dodal potom, hoci vedel o ich vzájemnej antipatii.
„Mal prácu.. a poslal ma za tebou.“
To mi bude musiet Erik vysvetlit, pomyslel si prekvapený Mick. Nie že by sa naňho hneval, ale chcel predíst nedorozumeniu. Oveľa viac sa však čudoval a obdivoval Shikovu orientáciu v teréne. V okruhu niekolkých štvorcových kilometrov stereotypnej bielej prikrývky bez orientačného bodu a pri mizernej viditeľnosti sa mu ho podarilo nájsť ani nie za necelé dve hodiny. Mick to miesto s kompasom a dalekohľadom hladal dvakrát dlhšie.
Zvyšok cesty strávil v myšlienkovej meditácii. So Shikom už neprohodil ani slovo.

* * * *

Muž v elastickej kombinéze zbadal Micka vôjst dovnútra modulu a hlavou mu kýval na pozdrav. Kid uvidel Shika, výraz v jeho tvári znatelne ochladol.
Práca na ňom zanechala svoje stopy, uvedomil si Mick, keď ukladal vak do skrinky.
V poslednom čase to medzi ním a Erikom veľmi neklapalo.
Erik Bruoth bol zvyčajne podráždený a najmä vďaka Mickovej tolerancii sa však nepohádali. Terajší stav nebola jeho chyba. Dávno pred expedíciou upozorňoval na kardinálnu chybu vyslat len dvoch ľudí.
Sadol si a uprene pozrel na Erika.
„Musíme si spolu pohovoriť o…“
„Viem o čom by si chcel hovoriť, ale mám niečo dôležitejšie,“ prerušil ho rázne Erik.
To Micka skutočne nahnevalo. Šéfom bol predsa on, no zdalo sa, že Erik to v poslednom čase stále menej rešpektuje. „Neviem o ničom, čo by teraz mohlo mať väčší význam než diskusia o tvojej výraznej nespôsobilosti pre túto prácu,“ nahnevane povedal Mick Nakata.
Čo ho však prekvapilo, Erik túto jasne hodenú rukavicu na hádku nielenže nezdvihol, no dokonce ho vôbec nevyviedla z rovnováhy. Priateľsky na Micka pozrel a klidne povedal:
„Upokoj sa. Dostali sme rozkaz zo Zeme.“
Táto správa zastihla Micka nepripraveného. Mal v zásobe hned niekoľko argumentov, ktorými sa chystal vyhrať hádku, avšak príkaz zo Zeme, ani nič podobné nečekal. Veď prvý a zároveň posledný rozkaz dostali pred šestimi mesiacmi, keď na planétu Lavemedo pristáli.
„Tak to zo seba vysyp,“ dal na javo, že na rodiaci sa konflikt zabudol.
No Erik sa mu rozhodol na nervy brnkat ďalej. Lenivo sa natiahol a významne pozrel na Shika, ktorý ešte stále stál v rohu miestnoti.
Azda si len nemyslí, že Shik ich bude odpočúvat? Mick sa zhrozil.
„Mám prácu“, zformuloval Shik a vyšiel von.
Mickovi sa od prekvapenia zatajil dych. doteraz ho nenapadlo, že by Shik mohol pochopit aj takú nejasnú a mnohovýznamovú narážku.
Pozrel na Erika a videl, že je na tom podobne. Potešilo ho, že vypadol zo svojej úlohy a narušil svoj dovtedajší stoický pokoj.
„Už odišiel. Môžeš začať,“ rýchlo chcel využiť chvílkovú výhodu.
„No, je to naozaj vážne,“ začal Erik.“ V zkratke zmysel rozkazu spočíva v tom, že do desiatich dní musíme Lovemedo a rasu obývající túto planétu opustit.“
Kým predchádzajúca zpráva znamenala pre Micka prekvapenie, toto bol šok. Zmohol sa len na otázku.
„A čo bude so Shikom?“

* * * *

Obhrýzla mäso až na kosť a vypila dve misky vody. Potom zhrabala kosti na kopu a odložila misku. Začala odkladať staré kožušiny. Robila ďalšie bežné práce.
No Mima sa predovšetkým snažila ignorovať Shika.
Shik sedel pri vchode do iglu a nervózne si škrabal uši. Mima si počas práce všímala jeho príliš malý ňufák a uši. Prezerala si jeho vychrtlé telo a takmer samičiu tvár a ruky.
Pohŕdala ním.
Shik podobne pozoroval Mimu. Imponovala mu jej šikovnosť a zručnosť.
Nemohol včak nevidieť bezmyšlienkovitosť a primitivitu jej práce. S nechuťou sledoval aj jej telo. Ona sama je určite presvedčená, že je najlepšou samicou v osade, pomyslel si trpko. Vo svojej obmedzenosti má možno pravdu, no Shik neznášal jej tučné boky.
Iste by sa o ňu nezaujímal, keby nedosiahol pohlavnú zrelosť a jeho organizmus ho k tomu vyložene nenútil.
Pohŕdal sebou.
„Ty – družka – ja,“ prehovoril v rodnom jazyku Shik výrazne si pomáhajúc gestikuláciou.
„Nie,“ odvetila rovnakým spôsobom Mima. „Ja – družka ô Ol.Ol – lovec lepší potrava viac, nie – hlad v iglu.“
Pri tomto dlhom hovore sa Mima vyčerpala viac ako pri fyzickej práci.
„Ty – družka – ja,“ trpezlivo zopakoval Shik.“
„Ja…“ zaváhal hladajúc vhodné slovo, ktorým by vyjadril svoje pocity.
„Ja – chutil – ty,“ Shik napokon použil opisný tvar, ktorý sa zvykal používať na vyjadrenie radosti z jedla.

„Ty – ísť von!“ zakričala urazená Mima a hodila do Shika kost.
„Ja, ja…“ pokúšal sa niečo povedať Shik, ale nič mu neprichádzalo na um.
„Ol a otec – príst teraz.“ výsmešne dodala Mima.
Shik sa postavil a vyšiel von.
„Ty – zbabelec!“ vyprevadila ho nadávkou Mima a trafila ho kosťou do hlavy.
* * * *

„Príliš na tom čudáckom Lovemedovi lipneš,“ zahundral Erik Bruoth.
„Nevieš, čo hovoríš,“ odvetil Mick Nakata.“ Sám si mohol vidiel, aký je inteligentný. I keď nechodíš do osady, musí ti byť jasné, že nik iný by to nedokázal.“
„Nevídali,“ pohŕdavo povedal Erik.“ Nie je to typická vzorka.“
„Mali sme obrovské šťastie, že sme naňho narazili. Jeho zvedavosť sa mi zpočiatku nejavila ako badateľné znamenie inteligencie.“
„Ja súhlasím s profesorom Korytkom,“ odporoval Erik.“
Je to retard. Inteligencia je v týchto podmienkach zbytočným prepychom“
Mick cítil, že sa prestáva ovládat. Vyrážkateho Korytka mal už po krk. Napriek tomu ešte stále pokojne odpovedal:
„Musíš sa vžiť do jeho pocitov. Má dvojnásobné IQ a obrovskú mentálnu prevahu oproti svojím druhom. Nevie však ako ju má využit. Obmedzený jazyk mu šancu nedáva. Uvedom si, že Lovemedovci sú na úrovní ľudí doby kamennej. Navyše s pokrokom to budú mat ovela tažšie, kedže teplota nikdy nepresahuje – 10 stupňou Celzia. Oni vlastne nemajú šancu objavit oheň, alebo železo.“
„To je determinácia druhu a my sa do toho nemáme právo miešať“, nedal sa odradit Erik.
„Musíme pomôct géniovi ako je Shik viest druh. Je to naša morálna povinnost. Odchod musíme oddialovat ako to len pôjde.“
„Ja tu už dlhšie nebudem,“ prehlásil Erik. „Končím.
Svoju práci som odviedol.“
Mick si rozzúrený obliekol bundu a odistil hermetický uzáver. Pri východe utrúsil.“ Zajtra usporadávajú Lovemedovci bojový turnaj.“
„Čože?“ neutajil prekvapenie Erik.
„Je to čosi na spôsob súboja o družku, ale podrobnosti nepoznám. Koná sa raz ročne,“ doložil ešte Mick.
„Počkaj!“ zakričal za ním Erik, no Mick nereagoval.
„Kapitán Michael Nakata!“
Až vtedy sa Mick otočil a všimol si na Erikovej tvári úškrn.
„Korytko nám dal na ukončenie kontaktu limit 5 dní.“

* * * * Nasledujúci deň bol pochmúrny a ešte chladnejší ako zvyčajne. Mick Nakata v zlej nálade zišiel do osady včas ráno. Na jednom konci videl zhŕknuté samica, na druhom rozcvičujúcich sa samcov. Prešmykol sa pomedzi nich a dostal sa na vyčištené priestranstvo, kde niektorí mladší Lovemedovci odhrabávali sneh. Vytvorili tak arénu o velkosti asi 40 metrov štvorcových, ohraničenú snehovými mantinelmi.
Mick si všímal najmä jedného, obvzlášť pracovitého Lovemedovca. Vždy sa čudoval pri pohľade na tieto mláďatá.
Bol ohromený ich rýchlym dospievaním. Tí, čo teraz priestranstvo pripravovali, na ňom sami o rok zápasili.
Takmer pol hodiny ich pozoroval a prebral sa, až keď sa okolo arény rozostavili obyvatelia osady. Ako už bolo zvykom – na jednej strane samice, na náprotivnej samci. Všeci to očividne brali vážne, no Mick sa neubránil úsmevu pri pohľade na trojmetrové okôňajúce sa ozruty, ktoré si ešte len testovali partnerov.
Celá osada okrem Shika ho ignorovala. Tak to bolo, odkedy sem prišiel. Ospravedlňoval to ich nevedomostou, ale uznával, že sa k nemu ako k neznámemu tvoru nesprávajú nepriate+sky. Nehostili ho, ale ani sa ho nepokúsili zabit.
Možno preto, že aj on ich nechával na pokoji. Trpko si pomyslel, či by sa takto správal aj Erik.
Ten bol po celý čas ukrytý v module a na prieskum vyrážal len v noci. Aj to v bezpečnej vzdialenosti od osady.
S výnimkou Shika do styku s Lovemedovcami nikdy neprišiel.
Pravdepodobne v tom spočíval jeho ťažko utajovaný pocit menejcennosti a nepotrebnosti, který sa snažil kryť agresívnym správaním.
Z týchto úvah Micka vyrušil začiatok boja. Už pri prvom pohlade mu bolo jasné, že o nejakých pravidlách nemôže byť ani reči. Vo vytvorenej aréne sa nachádzali traja domorodci, pričom len jeden z nich bol ozbrojený. Zvyšní dvaja však proti nemu nebojovali spolu. Každý zápasil sám za seba.
Víťaz pravdepodobne získal samicu, která stála obdaleč a súboj napäto sledovala.
Mickova dedukcia se ukázala správna, keď si víťaz /bol to ten ozbrojený/ družku odviedol do svojho iglu.

* * * *

Mima vybehla z iglu a utekala k aréne. Prichádzala ako posledná, veď sa už začalo zápasit. Prebiehala pomedzi iné príbytky a chcela se pešmyknút okolo jej podobného opozdilca, ale ten ju zastavil.
Zdvihla zrak a prekvapene si uvedomila, že je to Shik.
Hneď sa ho rozhodla zbavit. Uvedomovala si, že jej môže spôsobit iba nejaké nepríjemnosti.
Pokúsila sa mu vyšmyknút, no zachytil ju. Utrúsila nadávku, avšak uchopenie nepovolilo.
„Ty – nie ísť tam,“ dostal ze seba Shik.
„Ja – rozhodovať – ja,“ vzpurne odvetila Mima.
„Ty – ne ísť tam,“ zopakoval Shik, preklínajúc v duchu obmedzenost reči a vlastnú hanblivosť.
„Ty – chciet – ja, ty – bojoval – ja,“ dodala Mima a prudko sa Shikovi vytrhla.
Bežela preč a ani raz se neobzrela. Nemohla vidieť, že Shik tam ešte dlho bez pohybu stál a uprene sa pozeral smerom, ktorým zmizla.

* * * *

Micka Lovemedovské súboje vcelku zaujali a vôbec si neuvedomil, že dnes ešte nevidel Shika. Bol zvedavý, či aj on bude zápasit. Pohlavne už dospel, to vedel. Nemal ani družku, ale Mick nemal istotu, či si každý dospelý samec musí samicu vybojovat.
Za tých pár týždňov, čo navštevoval tábor dokázal počet a pohlavie určiť len približne. Odhadoval, že v osade žije okolo 90 samic, 70 samcov a asi 70 mláďat. V správe, ktorú zapisoval váhal, či má použiť termíny samec, samica, mláďa, alebo muž, žena, dieťa.
Napokon zvíťazila zoatrvačnost. A hoci si to sám nechcel priznat, bál sa, že by to profesor Korytko vysvetloval ako prehnané ambície 31 ročného kapitána Michaela Nakatu. Tak zastal u samcov a samíc.
Začínal sa nudit, keď došlo na poslednú samicu. Zdala sa mu fyzicky najzdatnejšia a aj jej nápadník bol nepochybne najzdatnejším samcom osady.
Vyzeralo to tak, že sa pre neho žiaden konkurent nenájde. Všeci okolo sa len strkali, no nik nevystúpil. Mick spozornel, až keď sa mu predsa len jeden postavil. Pôsobil oproti prvému samcovi skôr ako jeho nepodarená kópia.
Vreskot naokolo sa až freneticky vystupňoval a Mick vycítil, že sukmeňovci vyzývateľovi nedávajú šancu. Celkom sa s ich názorom stotožňoval.
O to väčšie bolo jeho prokvapenie, keď zjistil, že je to Shik. Spoznal ho až po chvíli podľa hnedej škvrny v tvare otáznika na temene hlavy.
Mickovi sa srdce prudko rozbúchalo. Mal o Shika strach.
Veĺa času na paniku ale nemal, pretože boj okamžite začal. S nádejou dúfal, že Shik sa takticky ozbrojí. Zbežný pohľad ho hneď vyviedol z omylu. Obaja boli zjavne neozbrojený.
Bol to nerovný zápas. Aj keď sa spočiatku javilo, že Shik môže defenzívou odolávat. No po prvom úspešnom zásahu protivníka sa to začalo. Shik sa pošmykol, súper ho zvalil na zem a dostal sa nad neho. Ďalší priebeh bol dielom okamihu.
Obor niekoľkými údermi Shika zmlátil tak, ako v ten deň nikto nikoho, život Shikovi zachránilo azda len to, že využil chvíľkovú nekoncentrovanosť protivníka a v akejsi agónii sa mu vytrhol. Doráňaný sa vytackal z arény a predral sa okolitým davom.

* * * *

Široko-ďaleko nič nevidel. Iba sneh a ľad. Ťažko sa ním predieral a jediná zaujímavá vec, kterú zaregistroval bola dávno nepoužívaná pasca na Barrowi.
Takéto bezmyšlenkovité ľútanie nemá žiaden zmysel, pochopil nakoniec Shik. Zastal a vtedy si uvedomil aké ticho ho obklopuje.
Zvláštne. Nikdy predtým si to neuvedomil. Pár minút sa týmto svojím objavom kochal, ale potom sa predsa len rozhodol otočit sa spät.
Vtom sa mu spoza chrbta ozvalo ostré prasknutie.
Narušilo to veĺkolepé ticho a zaznelo v ňom ako zemetrasenie. Takmer to Shika nahnevalo.
Vtom pocítil prudkú bolest na hrudi. Nohy sa mu podlomili a zrak sa mu zahmlil. Okrem bolesti však iné ťažkosti nemal, a tak sa z posledných síl pozviechal, a čo nejrýchlejšie sa závejmi predieral preč.
V krátkej sérii sa potom ozvalo ešte šest prasknutí, ale teraz už nič nepocítil. Sily mu síce ubúdali a snehobiela pokrývka ho oslepovala, no silou vôle pokračoval k jedinému cieľu. Tým cieľom bol modul.
Shik vôbec netušil, že odraz slnečných lúčov od ĺadu prekážal niekomu ešte viac než jemu. Ten muž teraz v úkryte klial a pevne dúfal, že prvá rana bola smrteľná.

Keď Shika našiel Mick ležať pred modulom, bol presvedčený, že je mŕtvy. Nevedel, či zamrzol, alebo podľahol zraneniam. Každopádne vyzeral ak mŕtvy.
S nadľudským úsilím vtiahol tohto dva metráky vážiceho tvora do modulu a tam ho v rýchlosti prehliadol.
Zjistil, že Shik stále žije a mráz mu vôbec neuškodil.
Okamžite pochopil, že do takého stavu ho nedostali ani zranenia spôsobené súbojom o družku. Všetko mu bolo jasné, keď vyoperoval projektil, ktorý sa zastavil na jednom z rebier.

Mick Nakata sa meravo pozrel na pušku ležiacu na stole.
„Tých pár posledných dní bolo veľmi ťažkých. Žili sme a pracovali v neustálom strese. Zanechalo to na nás stopy po psychickej i fyzickej stránke. Najmä preto z tohto prípadu zatiaĺ nevyvodím dôsledky. Hovorím zatiaĺ, pretože ak by sa niečo podobné zopakovalo, už by som neváhal. Rozumieš?“ zdvihol zrak na Erika.
Erik Bruoth sa len sucho zasmial:
„Už viem prečo máš toho Lovemedovského retarda tak rád.
Ste si veľmi podobní. Obaja ste slabosi.“
Nechýbalo veľa a Mick by sa naňho vrhol, na jeho prirodzený pokoj prevážil. Ako vždy, pomyslel si skepticky.
„Zajtra ráno sa iba rozlúčim so Shikom a odlietame“, povedal Mick navonok rozhodne.

Večernou osadou sa zakrádal nejaký tieň. Prechádzal potichu pomedzi iglu až našiel to pravé. Opatrne nazrel dnu a vošiel. Mima se otočila a od prekvapenia vykríkla.
Shikovi bolo vidiet ranu po strete a ani fyzicky sa ešte celkom nezotavil.
„Ja – nie chcieť – vidieť ty,“ prudko vyhŕkla Mima.
„Ja – vidieť – ty, ja – ísť potom,“ nesmelo povedal Shik.
Hodnú chvíľu na seba iba hľadeli a Mima zjistila, že sa jej to páči.
Zhovievavejšie hodnotila aj Shika, hoci ho ešte stále pokladala za nevyvinutého samca.
Vtom venku niečo spadlo a Mima se strhla. Situácia jej začala pripadat absurdná. Preľakla sa ‚pretože jej druh sa mohol každú chvíľu vrátiť.
„Ol a otec – prísť,“ varovala Shika. „Ol – zabil – ty“.
V tej chvíli sa Mima zháčila. Na krátky zlomok sekundy zahliadla v Shikových očiach niečo, čo nikdy predtým u nikoho nevidela. Pripomínalo jej to však niečo, no spomenúť si nemohla.
Ešte raz mu preto pozrela do očí, ale jeho pohľad bol krotký a pokojný ako ho vždy poznala.
Upokojilo ju to a obava z nej vyprchala. Shik sa pokorne otočil a vyšiel z iglu. Sledovala ho pohľadom, pokiaľ sa nestratil v tme.

* * * *

Rozlúčka so Shikom prebehla lepšie ako Mick očakával. Bál sa, že keď sa naňho posledný krát pozrie, ostane stáť, slzy mu vstúpia do očí a nebude schopný slova, no v skutočnosti bol z rozlúčky trochu rozčarovaný.
Shik neprejavil žiadne emócie, a hoci od neho nijaké srdcervúce scény nečakal, sklamalo ho to. Premýšlal aj o tom, či by nemal Shikovi nechať niečo na pamiatku, ale na nič neprichádzal. Nakoniec sa vzdal. Mal toho už plné zuby a netúžil po hádke s profesorom Korytkom ohľadom poškvrňovania nedotknutej kultúry.
Po celú dobu lúčenia a potom aj počas príprav mal veľmi silný dojem, že mu niečo chýba. Navrával si, že je to iba psychická záležitosť spôsobená pocitom viny z nedokončenej práce. Tušil však, že to tak nebude.
Ešte raz si v mysli prešiel všetky zložky nákladu, ale žiadna nechýbala. Konečne si uspokojený sadol na sedadlo a vtedy si spomenul.
To slovo mu znenazdajky prebehlo pred očami: puška!
Okamžite vyskočil a rozbehol sa to skontrolovat.
Zmizela puška! V duchu si premietal obrázky posledných dní.
Došiel k jedinému záveru. Pušku musel ukradnúť Shik.
Nikto iný k tomu nemal najmenší dôvod. Ale kedy?
Snád, keď ho ošetroval…
Mick bleskovo naťukal číselný kód a otvoril zbrojnú tašku.
Chýbala! Naozaj chýbala!
Nervózny sa otočil a zbadal, že za ním stojí Erik.
„Čo sa stalo, kapitán Nakata?“ opýtal sa ho.
„Zmizla puška, poručík Bruoth.“
Posledné dni sa oslovovali vojenskými hodnostami.
„Nezmizla, kapitán,“ odpovedal Erik. „Ospravedlňujem sa, že som to nehlásil, ale priložil som ju k osobným veciam.“
Keď uvidel Mickov sklenený pohľad, uvedomil si, že urobil chybu. No Micka to skôr uspokojilo ako nahnevalo a bol rád, že jeho dojem nebol správny.

* * * *

Mima zahrabala kosti a usušila kožušiny. Dopočula sa, že cudzinec odišiel. Veľmi tomu neverila, ale ani s o to príliš nezaujímala. Bolo jej to jedno.
Jediný komu by cudzinec chýbal, bol Shik. A o neho sa ona nestarala. Najväčšiu z kožušín, která bola už suchá, položila zvnútra pred vchod do iglu.
Zrazu niekto bezohľadno na kožušinu šliapol a jej úsilie vyšlo nazmar. Nahnevaná sa pozrela, kto to bol Shik! Samozrejme, kto iný by to mohol byť?
Už sa natahovala po kosti, keď ju zastavil drsný Shikov hlas.
„Ty – ísť – iglu – ja!“
Od zlosti až pocítila bolesť, keď v tom z pravej ruky Shik pustil niečo na zem. Nebol to len jeden predmet, ale dva.
Mima od hrôzy vykríkla. Boli to odrezané hlavy Ola a jej otca.
„Ty – ísť – iglu – ja!“ reval Shik a zdrapil ju pravou rukou za srst na hlave.
Mima ho radšej rýchlo poslúchla a štvornožky vybehla z iglú von. Ale aj v tej rýchlosti si všimla výraz na Shikovej tvári. Teraz jej už bolo jasné, čo jej pripomínal a čudovala sa, že predtým na to neprišla.
Tváril sa presne ako cudzinec – chladný pohľad a akási grimasa na tvári.
Jednu vec však Mima poriadne nezaregistrovala. Azda preto, že nad tým ani nepremýšľala. Videla len, že v ľavej ruke Shik držal nejaký krátky strieborný predmet.
Niekedy neskôr možno pochopí, že je ostrejší ako odlomený kúsok ľadu a je možné ho využívať na lov.
Nikdy však nebude vedieť, že ten predmet cudzinci nazývali nôž.