MARTIN MOUDRÝ
MARK E. POCHA

A BUDE HŮŘ!

Sbírka splatterových povídek
(tak drsných, že je musel překládat slepý chlapec)

X-Stream 2010

Copyright © 2010 by Martin Moudrý, Mark E. Pocha
Cover art © 2010 by Martin Izák
For Czech Edition © 2010 by X-Stream, s.r.o.
ISBN: 978-80-970549-2-2

Z., která vydržela i tehdy, když se zdálo, že hůř už být nemůže.
M.E.P.

Martinu Izákovi - Jsme ti hrozně vděční.
M. M.
Obsah

Robin Mstitel (Mark E. Pocha)
Dlouhý běh na krátkou trať (Mark E. Pocha)
Přežít (Mark E. Pocha)
Smyčka (Mark E. Pocha)
Nemilosrdně (Mark E. Pocha)
Alma Mater Mortis (Mark E. Pocha)
Quinton Cain (Martin Moudrý)

Obálka: Martin Izák
Redakce: Lukáš Hosnedl
Vydání první
Technický redaktor: Martin Izák
Vydalo nakladatelství X-Stream, s.r.o.,
28. októbra, č. 39, 94701 Hurbanovo
v roce 2010.
e-mail: playpark@playpark.sk,
objednavky@playpark.sk
Tisk: MASHA Press, s.r.o.
Doporučená cena: 4,99 eur/123,- Kč
ISBN: 978-80-970549-2-2
EAN: 9788097054922
 
 
Robin Mstitel
(Mark E. Pocha)
1
Mírová matka jako správná křesťanka, která nevynechá ani jednu nedělní mši a vždy štědře přispěje na kostelní sbírku, svého devítiletého synka učila, že když dostane facku, má nastavit i druhou tvář. Míra sice neviděl, že by jeho máma někdy musela nastavit byť i jen tu první, sám však pocit hořící tváře znal velmi dobře. Ba co víc, byl důvěrně obeznámen s tím, čemu děti v jeho věku říkají parádní výprask.
Lekce z přijímání ran mu s radostí dávali Nájezdníci, jak si pyšně říkala Robova banda.
Nestačilo, že vám brali svačinu, podrazili nohu, když vás učitelka vyvolala k tabuli, nebo vás o přestávce zamkli na holčičím záchodě - ještě i po obědě jste se museli mít na pozoru, aby vás někde v méně rušných uličkách města nechytili na těch svých vymakaných béemixkách. Kroužili s nimi po městě jako lační mrchožrouti, čekající na vhodnou kořist. Běda tomu, kdo jim přišel pod ruku.
Vždy to končilo pláčem a nejednou jste odtamtud odcházeli s rozbitým nosem.
Dvojnásob běda, když se Nájezdníkům dostalo do rány Jednodušší“ dítě (jak Míra nazývali jeho učitelé, někteří známí jeho rodičů a kmotra z otcovy strany). Takové měli Nájezdníci obzvlášť v oblibě. Kolikrát přišel Míra domů s promočenými spodky?
Je to ale nepřestávalo bavit. Týrali ho zas a znova. Slovy, dlaněmi, pěstmi a chodidly. I za zlomený malíček mohlo jich pět, ale to se nikdy nikdo nedozvěděl. Byl Míra příliš mlčenlivý nebo měl velký strach, že mu ublíží ještě víc? Snad jedno i druhé.
2
„Chlap se musí umět bránit,“ řekl Mírovi otec (za což si potom od své hluboce věřící ženy musel vyslechnout krátké kázání), když se jeho syn zase jednou vrátil ze školy s podlitinou pod okem.
Jenže ani tento technický inženýr s průměrným měsíčním platem a těsně před padesátkou nevěděl o životě v katolické základní škole Pavla Jozefa Šafaříka všechno.
Nevěděl, že těch rváčů bylo pět a jeden z nich vážil téměř tolik jako dospělý člověk. Netušil, že jsou zvyklí ubližovat druhým dětem způsobem, za jaký by je rodiče obětí pravděpodobně nejradši pověsili za koule do průvanu. A už vůbec se nemohl dovtípit, že na jeho jediného syna si zasedla banda sadistických výrostků, kteří dříve či později skončí za mřížemi. Nebude to však za daňové úniky či finanční podvody.
„Koukni na tyhle bicepsy,“ zaťal svaly nadloktí otec, „vidíš tu sílu, vidíš?“
Jeho žena se zasmála.
„Blázínku,“ políbila pózujícího domácího kulturistu na čelo a tím to zhaslo. Žádné: „kdo ti to udělal?“, „to nahlásíme ředitelce“ nebo aspoň, jaký rodič vychová ze svého dítěte rváče?“
Jen smetí, které se zamete pod koberec.
Chlapce - vzhledem k jeho skromným intelektuálním dispozicím velmi bystře - napadlo, co asi bude potom, až se tam už žádné další nevejde.
3
Po škole Míra obvykle pospíchal rovnou domů.
Měl k tomu dva dobré důvody: zaprvé, doma byl v bezpečí před Nájezdníky, a pak, v jeho plakáty polepeném pokoji na něj čekaly jiné, zajímavější světy.
Světy, které se ukrývaly v komixových sešitech s úžasnými hrdiny s ještě úžasnějšími schopnostmi.
Světy, kde dobro nakonec vítězí nad zlem a vůbec si při tom nebere servítky. Oplatí všechna příkoří dvojnásobně. Desetinásobně. Tisícinásobně!
Lepší světy.
Nebylo by skvělé umět létat?, zasnil se nejednou. Nájezdníci by ho na svých železných rachotinách nikdy nechytili. A on by na ně shora házel kameny jako americký bombardér na nacisty.
Bžuuuuch!
Občas, když si představoval, že je superhrdinou v pestrém kostýmu s vlajícím pláštěm, se mu v nohavicích udělala divná boule. Nepřikládal tomu žádný význam, takhle zasněný se jednoduše cítil božsky a to bylo jediné, na čem záleželo.
4
Chlapcovy záliby neušly pozornosti jeho rodičů.
„Tvou maminku znepokojuje, že trávíš příliš mnoho času s těmi… pohádkami,“ rozhovořil se otec jednoho dne při večeři. „A proto se rozhodla, že je na čase věnovat se něčemu dospělejšímu. Máš už na to nakonec věk. Proto ti koupíme zvířátko. Budeš se o něj starat a zůstane ti míň času na hlouposti. Jsi rád, chlapče?“
Míra bezradně pokrčil rameny, v očích obvyklé prázdno.
„Určitě jsi, já bych byl taky,“ odpověděl si otec. „Totiž, my měli doma akorát slepice a s těmi si moc zábavy neužiješ, to ti povím. Vždycky, když šly pod nůž, klepaly se jako splašené. Ruce jsem měl potom celé od krve. Jednou se mi jedna vytrhla a bezhlavě utíkala po dvoře, che che.“
Máma se na něho na oko křivě podívala a též se zasmála („Ach, ten jeho šibeniční humor! Ale nevzala já si ho právě kvůli tomu?“) a políbila svého životního druha na čelo, z kterého mu za poslední roky pomalu ustupovaly vlasy.
„To byla slovní hříčka, Míro, víš?“ prohodila směrem k chlapci, který jen nechápavě hleděl na rýhu na jídelním stole.
Potom se rodinka s chutí navečeřela.
5
Slunce na azurové obloze jim na cestu svítilo jako gloriola.
„Pánská jízda, chlapče,“ mrkl otec na svého syna, když nasedali do auta, aby podnikli dobrodružnou výpravu do hlavního města. Tam Míra nikdy předtím nebyl a docela se na výlet těšil.
Jeho očekávání však zhasila tvrdá realita.
Po hrozně, hrozně dlouhé cestě (museli dvakrát zastavit na kraji silnice, aby Míra mohl jít na malou) dojeli do města rušného jako včelí úl. Projížděli hrozně, hrozně hlučnými ulicemi, křižovanými tolika auty, že chlapec je ani nedokázal všechna spočítat.
Motor rodinné Fabie nakonec milosrdně zhasl před jakousi budovou v jedné z okrajových čtvrtí hlavního města. Na její údržbu očividně chyběly nemalé finanční prostředky. Cedule na průčelí nesla nápis SVOBODA ZVÍŘAT.
„Já vím, já vím,“ povzdychl si vzápětí muž za volantem, „chtěl bys nové zvířátko, přímo z chovu. Ale víš, jaká je máma. Chudinky opuštěná zvířata, je třeba dělat dobré skutky, blablabla. Tak se tam prostě porozhlédneme a ty si už něco vybereš. Platí?“
Mírovy velké oči zamrkaly, ale jeho ústa zůstala němá.
„Tak se mi to líbí.“
6
SVOBODA ZVÍŘAT bylo strašidelné místo. Páchlo to tam výkaly a na dřevem vykládané dlažbě se povalovaly myšince. Byla tam tma a úzké uličky lemovaly klece plné divokých zvířat. Ta štěkala a mňoukala a vrčela a jejich oči svítily jako zlověstné žhavé uhlíky.
Až na jednu jedinou výjimku.
Malý čtyřnohý tvor sněhobílé barvy seděl ve své kleci docela nehybně - ne však strnule, ale uvolněně, s předními tlapkami ležérně nataženými ve vzduchu. Hlubokýma černýma očima se vpíjel přímo do těch Mírových, jako by chlapce hypnotizoval.
„Ale ale, vidím, že tady si dva padli do oka!“ došoural se k dvojici návštěvníků pracovník SVOBODY v špinavých modrých montérkách.
Mírův otec se poškrábal na hlavě. „Králíček? Chceš opravdu králíka? A zrovna tohohle? Koukni, jak směšně mu visí pravé ucho. A co že je tak nehybný? Kdo ví, jestli je vůbec zdravý.“ 
„Hohó, aby nebyl!“ přerušil ho pracovník. „Možná má trochu klidnější povahu, ale aspoň ho nebudete muset nahánět po celém bytě. Kromě toho, je to moudré zvíře. Našli jsme ho jednou ráno, jak sedí přímo tady před vchodovými dveřmi a klidně si přežvykuje stéblo trávy. Jako by tam na někoho čekal. Něco takového, no jen si to představte!“
Potom položil Mírovi na ramena svou těžkou chlapskou ruku, sklonil se k němu, až se jim téměř dotýkaly špičky nosů, a potichu, jen pro jeho uši, pronesl: „Někdy si nevybíráme svoje zvířátko my, ale ono si vybere nás.“
7
Míra s otcem opustili Svobodu zvířat s malou přepravkou na zadním sedadle rodinného vozu.
Odpočíval v ní bílý králík a ležérně přežvykoval stéblo trávy, které mu jeho nový pán utrhl u cesty, když už ho velmi tlačil měchýř, takže se zastavili vyčurat.
8
K incidentu, který všechno od základů změnil, došlo o dva dny později.
Cestou domů kdosi po Mírovi vypálil kulometnou dávku. Ten zvuk znal velmi dobře - bylo to rachocení karet zastrčených do drátů kol na bicyklech Nájezdníků. Čím rychleji šlapali do pedálů, tím hustěji se kartová „palba“ ozývala.
Okamžik, kdy k vám ten drnčivý zvuk dolehl, byl tím správným k tomu, abyste si pustili do kalhot a vzali nohy na ramena.
A to druhé právě Míra udělal.
Nesmí dovolit, aby ho dostali - tentokrát je ve hře i život jeho bílého miláčka, kterého měl s sebou ve škole. Králíček, který dostal jméno komixového hrdiny - Robin, zvědavě vykukoval z vaku na chlapcových zádech.
Míra už byl svědkem toho, co se stane, když se Robovi a jeho kumpánům dostane do rukou malý živý tvor. Jednou chytili školníkovu kočku a strčili ji do kýblu, kam vzápětí naházeli zapálené petardy. Potom to celé otočili dnem vzhůru a Robo kýbl přidupl nohou. Jak strašně se těmi zvuky bavili! Potrhanou zdechlinu (měla vyražené obě oči) potom pohodili před školníkovu kancelář.
Ne, jeho Robina nedostanou!
9
Kdyby chtěli, mohli ho dopadnout hned. Jenže oni se chtěli bavit.
A tak ho hnali ulicemi, blokovali mu cestu domů a tlačili ho dál a dál od obývaných částí města, až se ocitli na dvoře velkého opuštěného staveniště. Všude se povalovaly ocelové, betonové a dřevěné zbytky, co tu zůstaly po firmě, která svou práci - budování vysokánské betonové stavby - nemohla z neznámých důvodů dokončit.
Bylo jich pět a obklíčili ho. Vřískali a pokřikovali jako banda kovbojů, pronásledující bezbranného indiána po širé prérii.
Když se dočkali okamžiku, kdy Mírový nohy konečně docela ztuhly, sesedli ze svých vozidel a začali si ho dobírat.
„Kohopak to tu máme,“ začal Robo jako správný velitel. „Batman s Robinem se vydali na boj proti zločinu?“
Zvědavě přitom pošilhával po bílém zvířátku za Mírovými zády.
„Ani nám svého kamaráda nepředstavíš?“ přidal se Zolo, obézní Robův poskok. Vážil snad dvakrát tolik než ostatní děti v jeho věku. Jeho smradlavý dech bylo cítit i na půl metru.
Robo vytáhl ze zadní kapsy kalhot cigaretu a další z jeho kumpánů mu ji zapálil.
„Bude to takhle, Batmane,“ prohlásil Robo, když vydechl první obláček dýmu. „Zahrajeme si malou hru. My jsme gothamské podsvětí a držíme vás, hrdiny, v šachu. Ale ty se můžeš rozhodnout. Buď nám vydáš svého Robina a zachráníš si tak vlastní kůži, nebo oba okusíte, jak chutná plamen téhle trubičky, co mám v ústech.“
Naznačil, jak si přikládá hořící konec cigarety ke hřbetu levé ruky. Když se jakoby popálil, začal povykovat a naříkat, že ho to mooooc bolí.
Nájezdníci nadšeně zatleskali.
Míra si ucvrnkl do kalhot. Ne moc, ale dost na to, aby ho tam začalo studit. Uvědomělá část jeho nitra doufala, že si toho nikdo nevšimne.
Byla to planá naděje.
„Pochcal se!“ vyvřískl kdosi s fanatickým potěšením v hlase. „Vážení televizní diváci, je to tu zase! Soutěžící číslo pět se pochcal jako malé dítě! Má vážně talent!“
Chechtali se a chechtali. Ukazovali si při tom prstem na Mírův rozkrok. Chlapec jim však nemínil svého malého přítele vydat. Za žádnou cenu. Ani za tu nejvyšší.
Nevědomky zaťal pěsti.
Jakmile to Robo spatřil, smích ho přešel. Rozhněvaně přiskočil až k Mírovi. Tomu se srdce rozbušilo, jako by se chystalo vybuchnout.
„Jak se opovažuješ!“ zaječel velitel bandy. „Ty se mi chceš postavit? Však já tě naučím, ty malej zmrde!“
Sotva domluvil, drapl levačkou Míru za límec a v prstech pravé ruky sevřel dýmající cigaretu.
Namířil j i přímo chlapci do tváře (a Míru napadlo, jestli by jeho máma teď taky řekla, aby nastavil i druhou).
Vtom se však cosi změnilo.
Cítili to všichni, bylo to přímo hmatatelné, ačkoli šlo asi jen o neviditelné chvění vzduchu kolem nich.
Oči všech se samy od sebe upřely na zdroj té vyzařující energie.
Civěli na bílého králíka, jehož tvář ovládl kamenný výraz. Robin se náhle otřásl, naježila se mu srst a do očí se mu vlila temnota. Potom zplna hrdla, jako divoké zvíře bránící svůj rajón, zařval, až jim všem hrůzou vstávaly vlasy i chlupy.
Chlapci ztuhli uprostřed pohybu a poklesly jim čelisti. Tím to ale všechno jen začalo. Králík prorazil svou přihrádku v batohu a seskočil na zem na všechny čtyři.
Potom se začal měnit.
Nejdřív mu od ocasu k čumáku přeběhlo vlnobití třesavky, jako by dostal nějaký záchvat. Třas však vzápětí ustal a zajíc se začal… nafukovat. Ne, to není přesné. On začal… růst.
Rostl a rostl a rostl a rostl.
Nakonec před užaslými chlapci stála groteskní zvětšenina toho nevinného tvora, mírně přesahující výšku dospělého člověka. Drápy na jeho tlapách teď připomínaly naostřené vidle.
Temné černé oči zvířete se zapíchly do nejblíže stojícího nájezdníka. Jediným skokem se králík přesunul k chlapcovu boku a ukousl mu hlavu až do poloviny krku.
Vystříkl červený gejzír, horké kapky pokropily okolo stojící kumpány mrtvého mladíka. Jeden z nich se pozvracel, druhému se vpředu na nohavicích objevila velká skvrna. Míru škodolibě napadlo, že už jsou si kvit.
Bezhlavý nájezdník se ještě chvíli bezradně potácel po dvoře (jako to kuřátko z tátových vzpomínek?), jako by hledal někoho, kdo mu vyvrátí ten očividný fakt, že je po něm. Dokud se nezřítil bez známky života do hrubé vrstvy prachu, stáli jeho druhové s vytřeštěnýma očima jako přikovaní k zemi.
Potom někdo začal vřeštět a věci nabraly neskutečný spád.
Zbylí tři Nájezdníci se v panice rozutekli každý jiným směrem. Jen Roba napadlo zvednout svoje kolo a pokusit se o rychlejší únik.
Na mrštného Robina však nestačili. Jedno malé zahopsání a náhle se ocitl před pomalým Zolem. Tomu už tekly po tvářích slzy a v nose mu bublal velký zelený sopel.
Zato zvednout ruce v obranném gestu už nestihl.
Robin švihl přední packou a rozpáral chlapci kulaté panděro. Zděšený Zolo sklopil zrak a viděl, jak mu z útrob kloužou vroucí vnitřnosti. Svíjely se jako jitrnice, a když dopadly na špinavou zem, hned je obklopil roj much.
Králík nepočkal, než jeho oběť dodýchá. Další dva Nájezdníci měli rychlejší nohy, a tak musel hbitě přiskákat k prvnímu z nich. Než ale stačil na chlapce zaútočit, bylo po všem. Mladík se totiž příliš otáčel dozadu, a tak si nevšiml hluboké jámy naplněné kovovým haraburdím, kterou měl přímo pod nohama. Zřítil se dolů a rozlámal si všechny kosti. Chvíli trvalo, než z něho vyprchal všechen život.
Předposlední člen samozvaného gothamského gangu už byl skoro u plotu, za kterým byla ulice a v ní domy a lidé a provoz a vykoupení. Nevybral si totiž východ branou, který byl odsud dost daleko, rozhodl se raději plot přeskočit.
V životě měl už i lepší nápady.
Plot byl příliš vysoký a na jeho vrcholu zůstaly zbytky ostnatého drátu.
Chlapec s rozřezanými dlaněmi tvrdě dopadl na tu nesprávnou stranu oplocení.
„Prosím… Prosím, ne!“ zvolal těsně předtím, než ho mstitel Robin přitiskl oběma předními tlapami k zemi. Zůstala po něm jen kašovitá hromádka masa a kostí.
Králík teď vypadal hrůzostrašně.
Z tlamy mu odkapávala krev první oběti, obě dvě tlapy měl nasáklé krví a jeho bílý kožíšek byl posetý červenými fleky.
A ještě pořád mu zbýval jeden pán na holení.
Robo šlapal ze všech sil. Neohlížel se. Instinkty mu říkaly, že přežije jen tehdy, když se bude soustředit na to, jak odsud okamžitě vypadnout.
Přežije, musí přežít, aby mohl všechno vypovědět. Policajti si už toho hajzla i s jeho zmutovanou příšerou podají! Anebo ještě lip: nikomu nic neřekne, počká si na vhodnou chvíli, až bude ten malý degenerát ve škole sám, a potom si ho osobně vezme do parády. Však ten uvidí!
Najednou si však uvědomil, že přestože zabírá nohama jako o život, krajina se nehýbe. Vrhl pohled na přední kolo - točilo se o sto šest. Pomalu otočil hlavu.
Zadní kolo přidržovala obrovská zakrvácená králičí tlapa. Zdálo se, že ve tváři zvířete se usídlil zlomyslný úšklebek.
Robo se vrhl z kola a současně vystřelila Robinova druhá tlapa. Robo cítil, jak se mu do zad zadírají drápy ostré jako sada čerstvě nabroušených řeznických nožů a stahují ho z kůže.
Zařval, padl na všechny čtyři a zoufale se plazil k bráně. Byla už blízko, tak blízko…
Jenže cosi ho chňaplo za nohy (mělo to silný stisk, cítil, že mu to téměř drtí kosti) a tahalo ho zpět…
10
Příštího rána se Míra probudil ve svém pokoji sám.
Dveře byly zavřené, okno jakbysmet, ale králík byl pryč. Jednoduše zmizel, jako když lusknete prsty.
Přitom včerejší den zvládli na výbornou! On a jeho věrný druh Robin. Postavili se Nájezdníkům z podsvětí Gothamu a Robin jim statečně oplatil všechny pochybné laskavosti, které kdy provedli Mírovi. Tisícinásobně. Bez servítků. Jako v tom komixu Návrat temného rytíře, kdy Batman konečně dorazí Jokera.
Když bylo po všem, opět se zmenšil a společně se ze staveniště vytratili. Míra Robina doma pořádně vydrbal, aby byl jeho bílý kožíšek opět krásně lesklý. Pohladil ho, poděkoval za pomoc, nakrmil ho a napustil mu do misky čerstvou vodu.
Králík se napojil a tvářil se blaženě. Schoulil se do klubíčka a šťastně usnul. Stejně jako jeho pán.
A teď byl pryč a Míra cítil, že je to navždy.
Ale cosi tam po něm přeci jen zůstalo. Neviditelná pečeť, vzkaz, který zanechal v Mírově nitru a který
zněl, že není na světě sám a že se už nemusí bát.
Chlapec pochopil, že jeho malý přítel tady svoji práci vykonal a nastal čas pohnout se dál. A byl skálopevně přesvědčen, že až toho rána dorazí do práce kulhající zaměstnanec Svobody zvířat, na prahu najde sedět sněhobílého králíčka s povislým ouškem, jak trpělivě přežvykuje čerstvě uškubnuté stéblo trávy.
Jako by tam na někoho čekal. 

 
Dlouhý běh na krátkou trať
(Mark E. Pocha)

Lence tlouklo srdce jako o závod.
Na očích měla černou pásku, ruce spoutané za zády. Chtěla vykřiknout, ale měla zacpaná ústa. Od bosých chodidel ji zaplavila vlna chladu.
Umírám?
Do tmy náhle promluvil hluboký mužský hlas: „Teď mě dobře poslouchejte. Před vámi je sto padesát metrů dlouhá překážková dráha. Komu se podaří překonat ji, je volný. Háček je v tom, že překážky na trati jsou… řekněme, že netradiční.“
Muž se na chvíli odmlčel. Lenka měla pocit, že jestli ji ihned nevysvobodí, udusí se. Vybavily se jí poslední okamžiky předtím, než se probudila v téhle noční můře. Ranní kávička se šéfem. Tu a tam koketní úsměv. Prázdný výtah, do kterého spolu s ní nastupuje podsaditý chlap.
V sídle firmy takového nikdy předtím neviděla.
Ozval se zvuk, jako když gangster ve filmu odjišťuje svoji zbraň.
„Až se ozve výstřel, vyrazíte,“ pokračoval hlas. „Stále rovně za nosem. Kdo nepůjde, schytá kulku. Kdo trať nepřekoná do minuty, schytá kulku. Je vás třináct, to je moje šťastné číslo. Tak se snažte, ať přežije aspoň někdo.“
„Připravit se,“ začal odpočítávat jiný mužský hlas.
„Pozor… Start!“
Prásk!
Třeskl výstřel, až Lence zalehlo v uších. Mozek, který nedokázal zpracovat záplavu nových informací, přenechal vládu nad tělem nohám. Ty opatrně, naslepo vykročily vpřed.
Sotva udělala pár kroků, ozvaly se zezadu dva výstřely a dva krátké výkřiky bolesti. Přidala do kroku, začínala klusat. Pod nohama jí ubíhal studený, na dotyk nepříjemný asfalt.
Umřu, umřu, umřu!
Po jejím pravém boku něco zašplouchalo a ozval se bolestný výkřik. Lenka nemohla vidět stěnu s bodáky, na kterou ten nešťastník čelně naběhl. Jeho strašný řev se jí však zařezával až do morku kostí a vyvolával před očima hrůzostrašné obrazy otevřených ran a crčící krve.
Zpomalila. Pod nohama stále cítila pevnou zem, ale začal ji přemáhat strach z neviditelné hrozby. Co když na ni čeká překážka (Jsou to pasti, co si chceš namlouvat, holka?) hned na dalším kroku? Zřítí se do bezedné propasti? Narazí čelem do kovové tyče a roztříští si hlavu?
„Zbývá třicet sekund!“ ozvalo se nad tratí.
Opět zrychlila, přestože k ní dolehl další smrtelný výkřik, nabádající k opatrnosti. Oči se jí topily v slzách a teklo jí z nosu, chtěla si lehnout a na místě to celé ukončit, chtěla…
Vtom ji neznámá síla zlehka nadzvedla a Lenka vyskočila do výšky.
O necelé čtyři metry dál dopadla na zem měkce, jakoby podpíraná neviditelnou rukou. Netušila, co se stalo. A neviděla ani příkop plný jedovatých hadů, který nechala za zády. Myšlenky od ní teď odplouvaly, soustředila se už jen na sprint.
„Posledních deset sekund!“
Vzduch proťaly další výkřiky a vzlyky a nedaleko Lenky někdo chrčel v smrtelné agónii. Ničemu z toho však nevěnovala pozornost. Běžela o život.
„Tři! Dva! Jedna!“
Padla na kolena a lapala po dechu. Nezvládla jsem to, pomyslela si trpce a připravila se na nejhorší.
Když se jejích ramen dotkly silné ruce, leknutím sebou trhla.
„Jen klid,“ pronesl chlácholivě mužský hlas, který předtím slyšela na startovní čáře. „Už je konec. Ty jediná jsi to zvládla. Jsi volná.“
Jeho ruce s překvapivou jemností vytáhly Lence z úst pomačkaný hadřík a uvolnily jí pouta. Okamžitě si strhla šátek z očí. Stáli před ní dva vysocí chlapi v černých rolácích a kožených kabátech. Měli ostře řezané rysy a nakrátko zastřižené vlasy. Čekala, že v jednom z nich pozná muže, který s ní ráno nastoupil do výtahu, ale ten tam nebyl. Za únosci byl odstavený velký armádní Hummer.
„Svině!“ Vykřikla Lenka.
„Odporní, všiví hajzlové!“
Skočila po blíže stojícím únosci a zasypala ho slabými údery svých drobných pěstí.
Chlap nehnul ani brvou.
Vzápětí ji přemohla únava a zraněná, se slzami v očích, klesla na zem. „Proč… Proč?“
„Přirozený výběr,“ dostalo se jí odpovědi nevýrazným hlasem. „Kdo má čisté svědomí, zvládne všechny překážky. Hříšník dříve či později stroskotá. Tak to tu už jednou chodí.“
„O čem to, proboha živého, mluvíte?“
„Neber Boží jméno nadarmo,“ upozornil ji přísně druhý muž. „Ale pro tvou informaci: Výtah, ve kterém ses dnes ráno vezla, padal jedenáct pater. Ve fyzickém světě z tebe zůstala jen červená skvrna pod hromadou železa. Tady, v Očistci, nadále existuješ jako svůj mentální pozůstatek. Dobrá zpráva je, že díky svému úspěchu na trati se už záhy dostaneš na to nejlepší místo, jaké kdy existovalo, existuje a bude existovat.“
„Chcete říct…“
„Přesně tak,“ přikývl s pokorně sklopenýma očima a ukázal prstem na oblohu. „Tvůj transport tu bude každou chvíli. My se musíme vrátit na start, co nevidět přivezou další turnus.“
Zatímco temné postavy nasedaly do terénního vozidla, dolehl k Lenčiným uším zvuk rotujících lopatek velkého ocelového ptáka a její mysl zaplavil dosud nepoznaný pocit nekonečného blaha.

 
 
Přežít
(Mark E. Pocha)

Oko přitisknuté k puškohledu, prst hladí spoušť. Panter se krčí v sutinách a chladně, s odstupem nezúčastněného diváka, vnímá scénu vzdálenou necelých patnáct metrů od jeho stanoviště.
Mezi troskami domu obklíčila trojice mužů mladé děvče a pohazuje si jím jako hadrovou panenkou.
Podle vápencově bledé pokožky a krví podlitých očí identifikuje Panter muže jako Krvelačné. Vzduchem se nese jejich řezavý chechot, v uších řeže jako šmirglový papír. Děvče se nezmůže na odpor, vypadá slabé a dezorientované, šaty potrhané na cáry.
Panter vyhodnotí situaci: Aby dokázal děvče zachránit, aniž by ho vystavil nebezpečí nákazy, bude muset riskovat.
Připraví se.
Vyhledá v zaměřovači nejvzdálenějšího z útočníků a stiskne spoušť.
Éter protne výkřik ostrý jako list kotoučové pily.
Tříštivá střela z Panterovy útočné pušky se zabořila do mužova ohryzku. Krk i s hlavou exploduje a směs mazlavé hmoty s kousky lebeční kosti pokropí jeho tři metry vzdáleného společníka.
Trojúhelník útočníků přijde o svůj zadní cíp.
Zbylí dva Krvelační nevěřícně třeští oči - nečekaný útok je zcela vyvedl z míry. To je okamžik, kdy Panter vyklouzne z úkrytu a vyrazí k nejblíže stojícímu protivníkovi.
Krvelačný vidí, jak se jeho směrem řítí temná skvrna. V příští mikrosekundě skvrna nabude konkrétního tvaru: Je to muž v černé kombinéze, oči ukryté za zrcadlovými brýlemi, tvář chráněná bílou rouškou. To je poslední postřeh, který Krvelačnému proletí hlavou.
Panter si prodlouží rozběhovou dráhu o jeho hrudník a sprint zakončí prudkým výkopem. Do protivníkovy brady se trefí s intenzitou elektropneumatického kladiva. Mužova brada se zakloní v extrémním úhlu, křupnou krční obratle, nervové dráhy se otřásají v základech. Krvelačný padá k zemi, v očích se mu lesknou slzy bolesti.
Poslední z trojice - ten s nožem - se má na pozoru. Svoji zajatkyni pošle fackou na kolena a zuřivě sekne po Panterovi, který po výkopu opisuje ve vzduchu kružnici. Nůž protne jeho pozici v okamžiku, kdy je otočený hlavou dolů. Čepel zachytí pramínek Panterových vlasů a oddělí od jeho konce dobré dva centimetry. Panter dopadá za útočníkova záda a bleskurychlým pohybem mu zkroutí ruku s nožem. Hrot nasměruje do jeho pravého oka. Bolest vystřelí jako popravčí četa a mužův výhled zahalí temnota. Umírá v Panterově náruči.
Panter necítí nenávist.
Panter necítí vůbec nic.
*  *  *
Sluneční paprsky kradmo probleskují mezi popelavě sivými mraky a zalévají pochmurnou scenérii ruin kdysi vykřičeného města matným světlem. V oblasti, kde kdysi stávaly obytné domy, prochází mezi třemi mrtvolami muž. Jeho pohyby připomínají dravce na lovu. Směřuje k děvčeti, které zachránil.
Je mladší, než Panter původně odhadoval, asi tak ve věku, kdy lidi ještě věří na šťastné konce. Třese se po celém těle, v rozšířených zorničkách bojuje strach s údivem a vděčností. V okamžiku napjatého ticha hledá pohled svého zachránce. Narazí však jen na neproniknutelnou skleněnou bariéru, ve které se odráží její vlastní strhaná tvář.
Než stihne promluvit, Panter se pohne takovou rychlostí, že pouhým okem ho není možné spatřit. Přikládá předloktí pod dívčin krk a nacvičeným pohybem jí zlomí vaz. Potom vytáhne dlouhý řeznický nůž.
Zdravé maso je den ode dne vzácnější, pomyslí si, když si přehazuje přes ramena zakrvácený batoh s čerstvým úlovkem. 

 
Smyčka
(Mark E. Pocha)

Muži, kteří na Dannyho Torrese čekali přede dveřmi hotelového pokoje, se mu zjevně nechystali oznámit, že se stal šťastným výhercem v loterii. Vzduch se v půlnočním městě stále chvěl vedrem, avšak i navzdory červencovému počasí měli na sobě tmavé obleky.
Takové, pod jakými se dají dobře ukrýt rozličné předměty.
Například podpažní pouzdro s 9 mm pistolí.
*  *  *
Tvář toho chlapce byla obrovská. Měl střapaté ryšavé vlasy, každý pramínek hrubý a pevný jako ocelové lanko. Okolo plochého nosu se mu usadily pihy, celá zahrada velikánských barevných skvrn. V hlubokých černých očích měl vzrušený pohled a z koutku úst mu visela slina dlouhá jako vodopád. Hlava mu vyčnívala z bezedné temnoty a hleděla přímo na maličkého a bezmocného Dannyho Torrese, jako by to byla jeho hračka.
Potom kdosi zabouchal na dveře hotelového pokoje a vytrhl Dannyho z neklidného snu.
Pomačkaná, v koutě odhozená přikrývka a propocené tílko byly němými svědky hrůzy, kterou prožíval během posledních nocí. Kdyby se nenacházel v situaci, v jaké se právě nacházel, možná by vyhledal odbornou pomoc. Nejdříve však musel řešit akutnější záležitosti. Noční můru, která měla reálnější základy.
Noční můru, která stála na prahu jeho dveří.
„Pizza!“ ozvalo se zvenku.
„Hovno pizza,“ zavrčel a bleskově vyskočil na nohy, navlékl si kalhoty a vsunul zásobník do samopalu UZI, který nechával na nočním stolku na dosah ruky. Dalšími dvěma skoky se přemístil k zadnímu oknu hotelového pokoje. Vedlo k požárnímu schodišti.
Muži za dveřmi však nehodlali čekat, až Danny unikne. Vyletělo chodidlo v nalakované černé botě a vchodové dveře explodovaly ve víru třísek.
Danny vyslal dávku z UZI směrem k vyraženým dveřím a vrhl se k požárnímu schodišti.
Cosi ho draplo za levou nohu a stisklo mu ji jako ve svěráku.
První z mužů se záhadným způsobem dokázal vyhnout střelám a proplout vzduchem pět metrů v průběhu jediné sekundy. A držel se Dannyho nohy jako klíště.
Hlaveň UZI se obrátila k mužovu čelu - v jeho černých brýlích se odrážela jako ve vypouklém zrcadle. Danny stiskl spoušť a rozlehla se střelba.
Dávka pokropila zeď, kulky trhaly kusy omítky. Dannyho ruku totiž vychýlil z dráhy druhý nepozvaný návštěvník.
Danny využil své hmotnosti a celým tělem se svalil do otevřeného okna.
Byl to však příliš prudký pohyb na to, aby dokázal přibrzdit pád na schodišti za oknem.
Spolu s muži, kteří za ním vláli jako zahryznuté pijavice, prolomil zábradlí a padal osm poschodí vstříc neudržované asfaltové cestě na zadní straně hotelu.
*  *  *
Ríša si otřel slinu z koutku úst do rukávu košile. Byl nadšením celý bez sebe. Miloval animáky postdigitálního věku, ve kterých se naháněli namakaní chlapi s velkými bouchačkami. Od té doby, co mu
Santa na Vánoce věnoval 3D holopřehrávač, mohl si je Ríša vychutnávat stále dokola.
Například ten s mladým Hispáncem, který odhalí vládní komplot, takže mu po krku jdou speciálně trénovaní agenti. Ríšovi se líbila obzvlášť scéna v hotelovém pokoji, kdy Dannyho - to je jméno hlavního hrdiny - překvapí dvojice dobře oblečených hrdlořezů. Muži útočí, Danny uniká, všichni vypadnou z osmého patra, ale Danny neztrácí hlavu a použije nepřátele jako přistávací plochu. Ztlumí tak pád a sice pomlácený, ale přežije.
Chlapec se poškrábal na ryšavé hlavě. Měl by se vrátit k domácím úkolům, napadlo ho.
Nakonec se rozhodl, že než se tak stane, přehraje si svoji oblíbenou scénu, tu, která začíná Dannyho probuzením, ještě aspoň jednou.
Sáhl po dálkovém ovladači.

 
Nemilosrdně
(Mark E. Pocha)

Znáte člověka, kterého práce naplňuje do takové míry, že při jejím vykonávání musí potlačovat erekci (a to nejsem hrdina z filmů pro dospělé)?
Udiveně kroutíte hlavou? Možná bych tedy měl tu otázku upřesnit: znáte takovou bytost?
Stále nic?
Tak se teda držte, protože teď přicházím já a vás jsem si vybral, abyste mi dělali společnost během jednoho mého pracovního dne.
Bude to přímo čertovská jízda a proto doufám, že máte připravené igelitové pytlíky - po dobu tohoto letu totiž očekáváme silné turbulence.
Cha cha!
Zpustlý domov důchodců kdesi v Zapadákov City měl kapacitu čtyřicet pět osob, ale zaplněný byl jen do jedné třetiny. Viděl jsem to tak na tucet klientů, s trochou štěstí možná i víc. Vím toho sice hodně a leccos i dovedu (vlastně víc, než si vůbec dokážete představit), ale za roh nevidím ani já - zatím. Jistý si tedy můžu být až při přímém kontaktu s konkrétním člověkem.
Právě jsem tu nastoupil jako kvalifikovaný opatrovatel na plný úvazek, postával v okně v přízemí a házel holubům na dvoře hrsti křupavých kůrek. Chleba už zvrchu chytal mdlou zeleň.
„Vrkú, vrkú, jít po krku,“ skřehotali vděčně vyhladovělí ptáci.
Rezavě jsem se zasmál. Vzduch se prohnul vedví, hlasitě to puklo a rodinka opeřenců se vytratila jako pára nad hrncem. Zbylo po ní jen peří, omámeně se vznášelo vzduchem.
Znovu jsem se zasmál. Smál jsem se, až mi slzy tekly.
Ach, to nadšení, s jakým se člověk pouští do plnění svých pracovních povinností!
Pomaličku sedala tma a úder nástěnných hodin ohlásil začátek šichty.
Pojízdný zdravotnický stolek jsem si nedočkavě připravil dávno předtím. Byly na něm léky, nádobky s výživovým roztokem, injekční stříkačky, teploměr a další medicínské hračičky.
Jenže pokud jde o moji osobu, starostlivost o klienta je prvořadá. Poskytuji proto nadstandardní služby. K předmětům jsem přidal i pilku na železo, gumové hadičky, flašku laciného alkoholu, lahvičku s roztokem kyanidu, sekáček na maso a balení žiletek. Přestože bych mohl klienty snadno vyřizovat i bez těchto pomůcek, mou filozofií je poskytnout jim vždy také něco navíc.
Za pohvizdování jakési známé písničky jsem vykročil chodbou osvětlenou mrtvolně bledým světlem k prvním dveřím obytného bloku.
*  *  *
 „Vy… Kdo jste?“
Růt Zimmerová se zavrtěla na svém lůžku a zaostřila pohled na jmenovku na bílé košili. Stálo tam: Roman Golgota, ošetřovatel.
„Ještě jsem vás tu neviděla,“ dodala podezřívavě, zatímco jsem jí nastavoval stojan s infuzí.
„Jsem tu nový, paní Zimmerová,“ odvětil jsem. „Teď to trochu štípne.“
Jehla na konci hadičky hladce pronikla papírovou kůží stařeny.
„Milá Růt,“ pronesl jsem vzápětí s rukama skříženýma na břiše, „musíme si promluvit, ale nezbývá nám… respektive nezbývá vám mnoho času, proto mi dovolte přejít přímo k věci.“
Tvářila se, že neslyší. Občas to tak dělávají, když se jich zmocní zlá předtucha. „Co prosím?“
Přidám tedy pár decibelů: „Vzpomínáte si na sedmého září roku 1956? Bylo vám tehdy třicet a pracovala jste v prodejně s tabákem a lihovinami.“
Paní Zimmerová vytřeštila oči.
„Vím, vím, bylo to tak dávno,“ povzdychl jsem si s nostalgií v hlase. „Ale toho dne se ve vašem životě udála taková malá nenápadná drobnost. Prodala jste flašku tvrdého alkoholu třem neplnoletým mladíkům, vzpomínáte?“
Stařena cítila, jak jí zbylé bílé vlasy vstávají hrůzou. Když promluvila, její tón se změnil z konverzačního na obranný. „No a jestli to tak bylo, tak co? Vždyť je to už celá věčnost! A dělal to každý.“
„O tom nepochybuji. Až na to, že ti tři cestou od vás potkali dalšího mladého muže, který měl tu smůlu, že právě odcházel od kadeřníka s nesprávným účesem. Aspoň podle tří natřískaných mušketýrů. Takže ho zavlekli do postranní uličky a trochu si ho podali. Ale nebojte se, nic hrozného. Když ho tam kolemjdoucí našli, byl sice v bezvědomí, ale ještě dýchal. V nemocnici ho jakž takž dali dohromady. Na jedno oko oslepl a druhým vidí už jen duchy, ale člověk nemůže mít v životě všechno, nemám pravdu? Tak co vy na to, babi?“
V hlavě Růt se rozlehla prázdnota - kdybych natáhl ruku, dokázal bych se v ní pohrabat prsty. Z úst jí vyklouzla otázka, kterou už jednou položila, ale tentokrát byla evidentně myšlená jinak: „Vy… Kdo… Kdo jste?“
Zkontroloval jsem, jestli roztok s výživou pomalu odkapává do pacientčiny žíly.
„Jsem něco jako soudní znalec, dalo by se říct. Znám všechna vaše životní provinění, malá špinavá tajemství i tíživé hříchy. Ale to by vlastně byla neúplná definice. Jsem totiž i policista, soudce a kat v jedné osobě. Hádejte, která z těch funkcí mě baví nejvíc.“
Zašklebil jsem se. Stará paní nasucho polkla. Zalila ji vlna horka a těžko se jí dýchalo. V konečcích prstů pocítila slabé mravenčení a oči ji pálily, jako by jí do nich někdo nasypal hromádku žhavých jehel. Prožíval jsem to spolu s ní a - co vám budu povídat - cítil jsem se přímo blaženě.
„Už cítíte první příznaky, nemám pravdu?“
„Bože dobrý, co jste mi to udělal?“
„Tsss. Vás neučili, že nemáte brát boží jméno nadarmo? Každopádně, trochu jsem vám vylepšil tu vaši výživu. Do žil vám právě teče roztok z toho nejlacinějšího chlastu, jaký jsem v tomto zapadlém kraji dokázal sehnat. Přeji příjemný zbytek dne.“
Vyšel jsem z pokoje, jako by se nechumelilo, dveře za mnou tichounce zaklaply.
Žena chtěla vykřiknout, zavolat o pomoc anebo aspoň proklít toho darebáka, co jí způsobil takovou krutou smrt. Namísto toho její tělo zkroutila křeč a smrtící kapalina v jejích žilách dokonala svou pouť k stářím zesláblému srdci.
V duchu jsem spokojeně odškrtl položku „první klient - vyřízeno“.
*  *  *
Uvědomuji si, že práce s lidmi je jednou z nejtěžších, ale té svojí se nedokážu nabažit. Přitom je tomu už tolik let, co jsem v branži nastoupil jako holobrádek! Dávno jsem je přestal počítat. Ale záleží snad na čase? Mně tedy rozhodně ne. Svou práci budu odevzdaně vykonávat třeba až do konce všech dnů, pokud se mnou vedení bude spokojené.
A já udělám všechno proto, aby to tak bylo.
Protože ta práce mě uspokojuje.
Protože ta práce mě kurevsky baví!
*  *  *
Pokaždé je to stejné, řekl jsem si kráče po chodbě, na rtech stále touž jemnou melodii, na jejíž název si ne a ne vzpomenout.
Měl jsem za sebou už pět pokojů, z toho ve třech případech šlo o mé klienty. Jednoho jsem nakrmil zákuskem vylepšeným o náplň z připínáčků, další dostal pod jazyk pár kapek kyanidu a poslední nevydržel pohled na mou rozšklebenou tvář a jednoduše ho klepla pepka. Škoda, přeškoda, měl jsem na jeho počest připravenou speciální službičku.
Ach, ti lidé! Prosí o milost, hledají výmluvy. Tváří se indiferentně. Aspoň že vím, co můžu od svojí práce čekat.
Někdo má rád změnu, ale já jsem jiný. Mám tu rutinu jednoduše rád.
*  *  *
Šichta se chýlila ke konci a na mě pomalu začínala padat ospalost. Už i ta melodie mi v ústech vyschla a mátla mě jen v hlavě (taky se vám stává, že si prozpěvujete nějaké tóny pořád dokola a ne a ne si vzpomenout na název té posrané písně? Něco takového mě dokáže vážně vytočit, a to mám poměrně mírnou povahu!).
To víte, náročný den v práci: Stihl jsem už obvinit, odsoudit a popravit deset lidí. Povětšinou šlo všechno hladce. Byl však mezi nimi i jeden kvaziduchaplný policajt v důchodu, co se pokusil bodnout mě prstem do oka. Měli jste vidět výraz v jeho tváři, když mu ten směšný kord zastavil deset centimetrů od kořene mého nosu!
Potom se ten člověk zničeho nic udusil vlastními slinami. Asi měl defektní žlázy, cha cha. Ale kdo se zbaví nepohodlného svědka špinavých policejních kšeftů tak, že mu obuje betonové dupačky a potom ho učí plavat v rozbouřené řece… Boží mlýny, vždyť to znáte.
I když, to „boží“ asi v tomto případě není docela přesné.
Posunul jsem vozík ke stěně u posledního pokoje, otevřel dveře, ale na prahu jsem se zarazil. Vzduch zaplnila divoká energie hustá jako bramborová kaše z armádní kantýny. Až mi z ní naběhly žíly na předloktí, ale zatroubit na ústup už nepřicházelo v úvahu.
Nedal jsem však na sobě poznat nejistotu - co si to o mně myslíte, jsem přece profík! Pohlédl jsem do očí starce ležícího na smrtelné posteli a teatrálně jsem na svých prsou nakreslil kříž.
„Otče!“ roztáhl jsem ruce, jako bych chtěl starce obejmout, a vstoupil jsem do místnosti.
Vysloužilý kněz mě sledoval se zatajeným dechem. Viděl jsem mu až do žaludku. Po celý svůj život se potajmu děsil, že až jednoho dne nastane okamžik konfrontace s druhou stranou, on nebude připravený. Nuže, milý padre, ten okamžik nastal právě teď.
Posadil jsem se na kraj knězovy postele. Na tváři mi hrál úsměv - někdo by možná řekl, že arogantní, a vůbec by nebyl daleko od pravdy.
„Otče, mohu si dovolit indiskrétní otázku?“ spustil jsem zvesela. „Máte rád děti?“
Starý kněz sbíral všechny svoje síly, aby se dokázal vzepřít. Až jste mohli slyšet, jak mu praská v kostech. Než ale stačil otevřít ústa, mluvil jsem dál: „Jistěže máte. Kdo by neměl rád ta malá stvoření? Navíc, muž ve vaší pozici… Ale mám ještě jednu otázku.“
Předstíraje rozpaky jsem si odkašlal. „Je mi to trochu trapné, jistě to chápete. Ale přece: Neměl jste rád ty dětičky tak trochu víc, než se patří? Víc, než to doporučují dobré mravy a dovoluje zákon? Neměl jste náhodou někdy nutkání nadzdvihnout starostově malé Klárce tu její krátkou necudnou sukýnku s červenými kvítky a přesvědčit se, jestli jí tam dole už nezačaly růst ryšavé chloupky?“
Kněz mlčky hleděl do mých očí a viděl to tam zcela zřetelně.
Temnotu, která hořela černým plamenem. Cítil, že ho celého pohltí a spálí. Začal si mumlat jakousi modlitbu.
„Tak co, otče?“ zarazil jsem ho. „Hrál jste si s malými zpovědníky na pana doktora, nebo ne? Osobně mám pocit, že jste si to velmi užíval. Nemám pravdu? Nemám pravdu?“
„To je bohapustá lež!“ vydralo se ze starcova hrdla a vzápětí ho přemohl silný záchvat kašle.
Měřil jsem si ho chladným pohledem. Svíjel se tam jako červ pod podrážkou boty.
„Jistěže je,“ povzdychl jsem si nakonec. Stačilo ledabylé pokynutí rukou a mužův kašel pominul jako mávnutím kouzelného proutku.
Mohl jsem udělat i jiné gesto - například by stačilo lusknout prsty a mužovo srdce by v tu ránu puklo jako oříšek v louskáčku. Jenomže kánon je kánon. Výslovně zakazuje vyřízení potenciálního klienta, který nesplňuje stanovené parametry. Porušení tohoto příkazu znamená přijít o práci.
A myslím, že j sem už dostatečně zdůraznil, že to bych skutečně nechtěl.
„Ale víte, jak to chodí,“ pokračoval jsem, „člověk se nadře jako kůň a potřebuje si čas od času ulevit. Já si nestěžuju, to vůbec ne! Ale i tak faktem zůstává, že práce s lidmi dokáže být někdy velice únavná - vám to nemusím vysvětlovat. A klíčem k zachování zdravého rozumu je - chvilka napětí - a tadá, psychohygiena! V tom se určitě shodneme.“
Plácl jsem se dlaněmi do stehen a vstal jsem.
„No nic, dobře jsme se pobavili, a to je hlavní. Pomalu abych šel. To víte, povinnosti mám i jinde. Jsem velmi rozlítaný.“
Moje uchechtnutí znělo jako zakrákání nemocné vrány.
Ten poslední člověk mi dal zabrat, jen co je pravda. Energie neposkvrněné čistoty, která z něho proudila, mi téměř spálila kůži. A co já s takovým chlápkem? Ani netuší, kolik je v něm síly.
Vyšel jsem z mlčenlivé budovy a pustil se po chodníku osvětleném pouličními lampami ven z areálu. Vtom mi došlo, že ten vetchý stařec byl ještě silnější, než jsem si myslel.
Jeho modlitba, kterou ani nestačil celou dokončit, byla vyslyšena.
Cestu mi zastoupili dva urostlí mladíci v šedých pláštích. Na ramena jim padaly kučeravé vlasy žluté jako zrající klasy obilí, lícní kosti tvarované podle zlatého řezu.
V duchu jsem zaklel jako pohan. Auditorům se člověk v naší profesi snaží vyhýbat. Ale občas vám skříží cestu a tehdy váš osud visí na tenké niti.
A oni drží nůžky.
„Tak co, pánové, jak to jde?“ nadhodil jsem lhostejně, ruce ležérně v kapsách kožené bundy.
„Legitimujte se,“ řekl ten levý stroze.
„Devátá sféra, Úřad vyšší spravedlnosti, Odbor péče o klienty. Vykonavatel první třídy, toho času známý jako Roman Golgota.“
Ani to s nimi nehnulo. Akorát ten vpravo si rozepnul kabát, čímž poodhalil rukojeť svého meče. Tito bijci dokážou v milisekundě aktivovat ostří z věčného ohně pomocí jediné myšlenky.
„Musíme si promluvit,“ dodal ten vlevo.
Zdvihl se vzdušný vír, převrhl odpadkové koše u chodníku, a když se stáhl, byli jsme pryč.
A mně náhle došlo, co za popěvek mě to celý den provázelo.
Hallelujah toho nosatého Američana Cohena, co už měl dávno čichat ke kytičkám zespoda.
Ta shoda okolností mi vůbec, ale vůbec nepřišla zábavná.
*  *  *
Když jsme se přenesli do Mezisvěta, čekal jsem výhružky, urážky, nějakou tu nakládačku. Možná malý bonus v podobě trhání nechtů anebo lámání v kole. Prostě něco z repertoáru, který se auditorům zasloužil o jejich - jakkoli pochybnou - slávu.
Namísto toho mě posadili do koženého křesla s vyhřívanou sedačkou, do zlatého kalichu nalili mešní červené a připálili čerstvě ubalené kubánské cigáro. Všechno okolo nás halila ta nejčistší běloba, jakou jsem kdy viděl. A to existuju už tisíce let.
„Od teďka si můžeš žít jako pán,“ prohlásili. „Můžeš skoncovat s odklízením smetí a postoupit na vyšší úroveň. Už si nebudeš špinit ruce. Staneš se tím, kdo stojí nad ostatními. Stačí, když to podepíšeš. Svou krví, samozřejmě.“
V prostoru se zhmotnil stůl. Dopadl na něj list papíru popsaný dávno zapomenutým písmem. Stálo tam něco jako „Já, níže podepsaný R. G., tímto dávám výpověď, bia bia, a nastupuji do Sedmého nebe, Úřadu kontroly Nejvyššího, bia bia…“
V duchu jsem se musel ušklíbnout. Tak oni ze mě chtějí mít auditora!
„Na vyšších, přímo nejvyšších místech byly rozpoznány vaše schopnosti. Přidejte se do našich řad. Získáte prestiž. Nový rozlet. Pružnou pracovní dobu.“
Co jsem měl dělat?
Irská whisky chutná s kubánskými cigaretami výborně.
*  *  *
Právě jsem se vrátil z Mezisvěta. Teď si potřebuju chvilku odpočinout. Potom Roman Golgota navždy zmizí z povrchu zemského.
Teď si určitě myslíte, že jsem jim na to skočil. Že jsem pověsil řemeslo na hřebík a vydal se za vidinou kariérního postupu. Tak to vás teda zklamu. Ještě nikdy jste neslyšeli o loajalitě ke svému zaměstnavateli? Mám přece svoji profesní čest!
A kromě toho, už jsem vám povídal, že ta práce mě baví.
Prý rozeznali moje schopnosti - nenechte se vysmát! Mají plné kalhoty z toho, že odvádím výkony na dvě stě procent. Lepšího v této branži nenajdete. Přiznávám, občas se trochu pohybuji na hraně, ale co kánon vysloveně nezakazuje, to je dovolené.
Ano, Roman Golgota skutečně navždy zmizí. Zato o několik tisíc kilometrů odsud se objeví nový mladý ošetřovatel, který si hledá práci v starobinci plném potenciálních klientů.
Možná to bude vysoký štíhlý albín s pronikavýma modrýma očima nebo snad opálený sportovní typ, přesně jako ten studentík, co vám chodí stříhat trávník. Kdo ví?
Jisté je jen, že oni ho vezmou, protože v něm na první pohled poznají opravdového pracanta. 

 
Alma Mater Mortis
(Mark E. Pocha)

Dupl jsem na brzdový pedál, pneumatiky se s bolestným výkřikem zahryzly do asfaltu, vzduch ztěžkl puchem spálených gum.
Můj otřískaný Favorit pick-up smykem zastavil křížem přes příjezdovou cestu a zablokoval průjezd vozům směřujícím k sídlu univerzity.
Vrhl jsem nenávistný pohled na budovu, jejíž stěny se za malou chvilku měly stát svědky krvavých radovánek. Před očima se mi tyčil komplex tří výškově odlišných, navzájem propojených betonových krabic s plochou střechou. Akáty, javory a platany v parku na východní straně měly vytvářet klamný obraz lidumilné instituce.
Ze zamyšlení mě vytrhlo troubení nervózních řidičů. „Táhni stoukraksnouněkam, kreténe!“ volal kdosi. „Mazej odtamtaď, nebo ti zlámu hnáty!“ přidal se další.
„Návštěvní hodiny pro dnešek skončily,“ zamumlal jsem. Nepotřebuju civilisty, kteří by mi překáželi při práci. A kromě toho, nevinné nezabíjím.
Strhl jsem plachtovími z korby auta a chvilku se jen tak kochal pohledem na jeho náklad. Byly tam zbraně. Hodně zbraní. A náboje. Hotový muniční sklad.
Zapálil jsem si Spartu a sáhl po první krasavici zkraje. Colt Peacemaker, bubínková klasika s hlavní tak dlouhou, až by z toho jeden dostal komplexy. Samozřejmě, nemluvím o sobě.
S klidem Angličana posedávajícího u čaje o páté jsem do zbraně naládoval půl tuctu tvarovaných olověných smrtí, zasunul bubínek na místo a dlaní ho roztočil okolo vlastní osy.
Zaskočeným šoférům poklesly ruce, spadly brady a na čelech jim vystoupily slané krůpěje.
Ale jak už jsem zmiňoval, jsem charakter.
„Nevinné nezabíjím,“ statečně jsem potáhl z cigarety. V hlavě mi najednou cosi cvaklo. „Ale na druhou stranu,“ vydechl jsem obláček dýmu, „kdo je nevinný, ať první hodí kamenem.“
Nikdo nic.
Namířil jsem mušku na prvního z řidičů. Zvedl ruce v obranném gestu, ale tu námahu si mohl klidně ušetřit. Poslední věc, kterou ve svém životě viděl, mu prorazila nejdřív pravou dlaň a potom i sklo brýlí, zavrtala se do jeho lebky a s gejzírem organické hmoty vytryskla z temene hlavy. Muž nechápavě hleděl druhým okem na huspeninu, která mu z hlavy odkapávala na drahý oblek. Zdálo se, že zničené sako ho mrzí víc než dlaň s okem i celým jeho životem dohromady.
Svezl se na zem jako pytel brambor a dvakrát či třikrát sebou ještě škubl, než naposledy vydechl.
Zřejmě jsem byl dostatečně přesvědčivý, protože po koloně čekajících aut zůstal najednou jen smradlavý oblak dýmu z výfukových plynů.
Kolt jsem zastrčil za opasek nad zadní kapsou potrhaných džínsů. Ze sedadla spolujezdce jsem vytáhl kanystr s benzinem a kruhovými pohyby, ladně, jako se nalévá tibetský čaj, ho porozléval po vozidle mrtvého řidiče.
Špaček mi vyletěl z úst jako řízená střela, hořlavá poleva se vznítila ve zlomku sekundy.
Vyšlehly plameny, azurová obloha se ztratila pod vlnovkou černých mračen. Otočil jsem se ke svému uměleckému dílu zády těsně předtím, než oheň pronikl k palivové nádrži.
Výbuch vyhodil hořící skelet železa do výšky šesti metrů.
To byl můj pozdrav na přivítanou pro lidi v budově univerzity.
Hřálo mě na duši, a nebylo to jen od rozpoutaného pekla. Bude se umírat, a to znamená, že mě čeká skvělý den!
Znovu jsem si přeměřil zbraněmi po okraj naloženou Škodovku. Pásy s náboji se proplétaly jako klubka jedovatých hadů a hlavně pušek a revolverů se tlačily dopředu křičíce „Vyber si mě, vyber si mě!“
Aspoň mi to tak připadalo.
Jako první jsem si navlékl černou armádní vestu. Zatáhl jsem popruhy a syntetická vlákna mě lechtala jako milenka během první noci. Do pouzdra na zádech putovala mačeta. Zasunul jsem ji rukojetí dolů a zajistil poutkem. Až bude nejhůř, docela jistě s radostí setne pár hlav. Na hrudník, blíž k levému rameni, jsem připevnil dva tříštivé granáty. V pouzdrech vpravo a vlevo dole se zabydlely staré dobré devítky čezety. Prázdné kapsy jsem naplnil náboji a přes ramena přehodil popruh s remingtonem.
Nakonec jsem odklopil zadní lištu korby. Do takové akce, jaká mě čeká, je třeba sáhnout i po těžkém kalibru. Seznamte se, prosím, s MG-42! Původní kulomet nacistického Německa (a nehledejte v tom ideologický podtext), podobná vykopávka jako ten kolt. Když já jsem už jednou nostalgický typ. A za zmínku stojí i drobnost, že tento maschinengewehr má kadenci do patnácti set střel za minutu…
Obtočil jsem pás s náboji křížem okolo trupu, uchopil rukojeť zbraně (hodiny tvrdé dřiny ve fitku se vyplatily) a její hlaveň obrátil vzhůru. „Jdu si pro vás, hajzlové!“
Zděšené tváře přitisknuté na okenních sklech na okamžik zkameněly.
Když jsem je pokropil první dávkou kulek, vypukla v budově panika.
Mladí i staří, v oblecích i bez, pobíhali po chodbách a padali v roji olověného hmyzu.
RA-TA-TA, sakra, RA-TA-TA!
Kdyby mi před měsícem někdo řekl, že moje studium na odloučeném pracovišti Univerzity Charlese Mansona skončí takhle, asi bych se mu vysmál do tváře. Jenže když člověka nepřipustí k státnicím, řádně jím to otřese. Zdůvodnili to tím, že jsem nedosáhl dostatečného počtu kreditů.
K hranici 150 obětí mi ale chyběly jen čtyři osoby! Směšné kvarteto mrtvol navíc a dnes by ze mě byl diplomovaný profesionální zabiják.
Ale já jim předvedu, že na to mám. Ti zasraní teoretici teď uvidí, jaký potenciál se ve mně skrývá.
„Vážený profesorský sbore, přišel jsem si doplnit vědomosti!“ uchechtl jsem se a vykročil vpřed.
Můžete o mně povídat, že jsem horkokrevný, vznětlivý či popudlivý, někoho by dokonce napadlo označení psychopat.
Jen si poslužte.
Jednu věc mi ale upřít nelze: Se zbraněmi to prostě umím! 
 
Quinton Cain
(Martin Moudrý)

1
Umřu.
Je mi jasný, že zítřka se prostě nemůžu dožít.
Ta ostuda mě zkrátka zabije. Přece nemůžu ráno vstát a podívat se bráchovi do ksichtu. Nebo mámě. A už vůbec ne tátovi. Jak bych s nima mohl dál mluvit? Jako by se nic nestalo? Po tom, co se stalo? Po tom, co mě všichni viděli… ta vzpomínka ze mě vymáčkla další vzlyknutí. Tátova ruka drtící mý předloktí, klopýtání ke gauči. Pocit, že to, co se děje, přece nemůže bejt vůbec pravda. Pocit, jako bych byl v nějaký bublině a sledoval nějaký 3D kino. Jenže potom mi málem uletěla hlava, jak mi táta poprvé v životě jednu vlepil, a ta bublina praskla. Najednou jsem stál uprostřed obýváku, všude kolem mě byli úplně tichý lidi rozpitý filtrem slz, přes který jsem musel koukat, a táta na mě řval, jako bych stál na druhým konci sídliště.
„Něco jsem snad řekl, ne?“
Jo, řekl. Určitě řekl. Nařval toho za tu půlhodinu - co mi ještě z bubliny připadala jako nejmíň dvojnásobek - strašně moc. Otázky. Výhružky. Zase otázky. Do toho se snažila vložit máma, ale tátu, když je naštvaný, nemůže zastavit vůbec nic. A to jsem ho za celých dvanáct roků takhle naštvanýho ještě neviděl. Ani když nachytal bráchu, jak…
„No tak když to nejde po dobrým...!“
Jak mě táta popadl i drahou rukou, popraskaly a odpadly i ty nejposlednější zbytky hranice, která mě oddělovala od tyhle noční můry. Pokoj se se mnou zatočil, až slzy odstříkly, a já byl najednou přehnutej přes tátový koleno, světle béžovej koberec jen třicet cenťáků od obličeje.
A potom…
Potom začalo to pravý peklo.
*  *  *
Až do tý chvíle jsem byl tak nějak jako zhypnotizovanej. Jako bych byl zbavenej vlády nad svým tělem; jako bych vůbec nevěděl, jak se mám v tomhle hororu chovat. Což je asi dost trefný.
Jenže ve chvíli, kdy mi tátova ruka zajela pod břicho a skoro urvala knoflík od riflí, došlo mi nejspíš, že se to fakt stane. Že řev bylo to nejmenší. A že u toho fakt budou všichni ti, co teď stojej kolem nás. Máma, brácha a snad půlka třídy. A že mě všichni uviděj, jak…
Fakt si nepamatuju, jestli mně tohle všecko prolítlo hlavou jako souvislý myšlenky, ale určitě si pamatuju, jak jsem konečně ožil. Muselo to bejt asi dost náhlý, protože se mi tátovi málem povedlo vysmeknout, jak to nečekal. Napůl jsem sklouznul na zem, praštil se do kolena a po čtyřech vyrazil. Fakt nevím kam. Jestli jsem chtěl vyletět z bytu do desetistupňovýho mrazu bez bot a bez bundy, nebo se schovat někde v baráku. Netušim a jsem si jistej, že v tu chvíli jsem na to vůbec nepomyslel.
No a potom už bylo pozdě.
Tátova ruka mě popadla pevně kolem pasu, moje ruce a kolena ztratily kontakt se zemí, nějaká strašná síla mi napůl servala rifle…
Docela jasně si vybavuju, že ječet jak protrženej jsem začal přesně v okamžiku, kdy mi tátův palec vklouznul pod gumu od trenek. Prosby, nesouvislý nesmysly…
Jasně, že to bylo k ničemu.
Táta mi před mámou, bráchou a zkamenělýma kámošema stáhnul trencle až kamsi do půlky stehen a pak…
Pak jsem zjistil, že jsem asi nesmrtelnej.
Ta nepředstavitelná hanba mě nezabila.
Polštář mám normálně promočenej skrz naskrz. Převaluju se tu už dobrý dvě hodiny a začíná mi bejt jasný, že do rána prostě nemám šanci usnout. Někde jsem čet, že malý děcko se brekem unaví a usne. Já teda už fakt malý děcko nejsem, ale ve chvíli, kdy jsem lezl do postele, jsem doufal, že tohle bude fungovat i v mým věku. Že se prostě prořvu až do sladkýho zapomnění spánku. Jasně. Leda prd. Mám pocit, jako bych nikdy v životě nebyl víc vzhůru. Sotva zavřu oči, rozsvítí se mi v hlavě nějakej obraz z toho odpoledního hororu.
Ksicht některýho kámoše.
Bráchův slastnej úsměv.
Ten blbej vzorek na koberci.
Květináč s fíkusem, co ho máme u balkónovejch dveří a co jsem ho měl přímo před ksichtem celou dobu, kdy jsem dostával…
Vejprask.
Za celejch dvanáct let to pro mě bylo jenom docela obyčejný slovo. Bezobsažný, byl by asi správnej výraz. Naši mě ani bráchu nikdy nemlátili.
Vůbec jsem netušil, vůbec jsem si neuměl představit, co to ve skutečnosti znamená. Jak… jak… jak neuvěřitelně nepopsatelný to je.
Ta bolest kdesi uprostřed hrudi se znova nafoukla a já se stulil ještě víc do klubíčka. V lékárničce v koupelně jsou i žiletky. Až všichni usnou, půjdu, jednu si vemu a normálně si podříznu zápěstí. I kdybych nějak přežil ráno a vůbec celej den a další dny doma, nikdy v životě už přece nemůžu jít do školy. To přece… to nejde. Zkrátka nejde. Nechápu sice, proč jsem neumřel už při tom, ale určitě nemůžu přijít normálně do třídy. Vždyť mě přece všichni viděli, jak… ne, na to lidská psychika fakt nemůže bejt stavěná.
Ta moje teda určitě ne.
Zadek mě sice ještě pořád pálí jako opařenej, ale hlava začíná bejt daleko horší. Vzpomínky se mi za očima míhaj pořád rychlejš. Ty ostrý, kaleidoskopický obrazy jsou pořád stejně živý a pořád se vynořujou další a další. Jenže to by nebylo nejhorší. Daleko hnusnější je, že si můj blbej neunavitelnej mozek začal dávat věci do souvislosti nebo co. Fakt, jako by nestačilo, že si to všecko pamatuju jako vyfocený digitálem. Teď se mi hlavou musej honit myšlenky na to, jak jsem asi vypadal zvenčí. Jak jsem se jevil kámošům. Jak jsem nejdřív řval jenom bolestí, jak jsem se snažil chránit zadek rukama… a jak jsem ve chvíli, kdy se to pálení už prostě nedalo snýst, začal prosit. Docela jako malý děcko.
Myslím, že vzpomínka na to, jak řvu na celý kolo „Tatínku, já už budu hodný, tatínku, už prosímtě ne!“, byla ta poslední kapka.
Pocit ne nepodobnej tomu, kterej se ve mně ozval jenom okamžik předtím, než jsem vytáh ze skříně černej sprej, se mi znovu rozhořel uprostřed toho bordelu, co mi víří mozkem.
Žádná žiletka. To by nebylo správný!
Do bosejch chodidel mě zastudilo linoleum a dveře sotva slyšitelně vrzly, jak jsem se vydal na cestu temným bytem.
*  *  *
Tohle se prostě žádnýmu skoro dospělýmu dělat nesmí. To je nelidský. Zrůdný. Nikdo, kdo má svýho syna rád, by tohle nemoh udělat. Teda, já chápu, že to, co jsem odpoledne proved já, bylo hnusný. Fakt hnusný. Ale kurva, vždyť jde jenom o blbej obývák. Vždyť naši maj přece prachů tři prdele. No, tak jsem se trochu předváděl. No a co.
Je mi dvanáct. Mám na to právo. Kdyby ti dva nebyli tak blbý, tak by věděli, že to jsou hormony. Asi. Co jinýho by to mohlo bejt? Nikdy dřív by mě nenapadlo udělat něco takovýho a ukázat, jakej jsem king. Jak na naše seru, jak se jich vůbec nebojím. A že čuměli. Nejvíc Romča. Úplně na mně mohla oči nechat, když jsem sprejoval svý a její jméno přímo přes ten pitoměj obraz.
Utřel jsem si hřbetem ruky nos a do tmy a ticha se zašklebil. Fakt vopravdu nevim, co mě to popadlo, ale bylo to správný! Takovej pocit přece nemůže bejt špatnej. Kdežto to, co udělali oni mně, byla ta nejhnusnější kurvárna.
A teď mi za ni zaplatěj.
*  *  *
Kde má fotřík pistoli, vím asi tak od šesti. Že na ni nemám šahat, když u toho není, mi cpal do hlavy snad každej den. Seru na tebe, hajzle! Já ti ukážu, jaký to je, když tě něco bolí tak, až řveš jak malý děcko. Doufám, že se posereš, pobliješ a pochčiješ bolestí, až tě střelím do toho tlustýho bachoru.
Šuplík se na rozdíl od dveří otevřel docela potichu.
Fotr je prostě kretén. To jsem si potvrdil ve chvíli, kdy jsem stáhl závěr až úplně dozadu. Schovávat si v šupleti nabitej kvér jako nějakej drsoň. Uvidíme, jak budeš drsnej, až…
Je divný, že se mi vůbec nepotěj ruce. A celej jsem vlastně úplně klidnej. Dokonce ani když takhle namířím, neklepe se mi vůbec ruka. Vždycky na střelnici se mi klepala, protože ta ocelová čubka je těžká jak svině. Mý spravedlivý poslání mi nejspíš dodává sílu.
Jo.
Ti kokoti, co je mám za rodiče, jsou vůbec strašný důvěřivci. Fotr nezamyká kvér a oba nezamykaj ložnici. Jako by mně a tomu potratoví, co ho mám za bratra, plně důvěřovali, že jim nevlítnem přímo doprostřed šukání.
No, blbečci, dneska vám na důvěru seru.
Rozkopávat dveře ložnice bosou nohou byl možná blbej nápad, ale za výraz šoku v rozespalým ksichtě mýho fotra to stoprocentně stálo.
„Co to děláš, Péťo?“
Moje píča matka se ozvala ještě debilnějš než obvykle.
To fotr kecama čas neztrácel. Skulil se z postele, blýsknul na mě výstavním pupkem a strnul jako socha, když jsem mu plynule zamířil přímo do ksichtu.
Ruce mám pořád klidný, jako by byly odlitý z ocele.
„Zavři hubu, čuráku!“ štěkl jsem drsně dřív, než mohl můj fotr otevřít hubu. „A ty se ani nehni,“ švihl jsem pistolí k matce a hned zpátky k fotrovi. „Líbilo se vám to vodpoledne moc, zkurvený pedofilové? Mlátit dvanáctiletýho? Svlíkat mě a vošahávat? Co, čuráku? Teď se ptám já!“
Fotr hrozně moc působil dojmem, jako by chtěl prostě jít a pistoli mi sebrat. Ale v jeho ksichtě jsem jasně viděl, že můj obličej vypadá v polotmě ložnice tak, že se prostě neodváží. Z odpoledne si pamatuju strašně moc pocitů, ale tenhle novej dojem nabytý úcty nevyváží ani to, jak na mě ta blbka Romana čuměla. Tohle je… taky nepopsatelný.
Moje píča matka zase otevřela hubu, aby vypustila další blábol, ale já se zrovna v tý chvíli rozhodl, že žádný jejich kecy už nebudu poslouchat. Oni taky nečekali, až jim vysvětlím, proč jsem změnil obývák v malířský plátno. Tak já taky nebudu čekat. Zato na řvaní jim dám oboum dost času. Vlastně všem třem. Ještě bráška se u mojí holý prdele dost dobře bavil. Tak uvidím, jestli ho to nepřejde, až ho donutím čumět na rodiče svíjející se na zemi ve vlastních sračkách.
Jestli jsem měl v posteli pocit, že se kdesi uvnitř mě něco roztrhá, tak teď tenhle pocit zachvátil můj obličej. Jenže tentokrát to bylo příjemný. Dokonce i ta třeštící hlava při tom přestávala bolet. Musel jsem se šklebit jako blázen, jak jsem začal hezky plynule tisknout spoušť.
Usmál jsem se ještě šířeji.
A z nosu mi doslova vyšplíchla krev.
Tu spoušť jsem asi tisknout nepřestal. Fakt nevim. Najednou jsem necítil ruce. Celej pokoj přemalovanej tmou a pouličníma světlama na rudooranžovo najednou ztratil třetí rozměr. Mířidla byly najednou stejně daleko jako můj vyvalenej fotr. Teda táta. Obličej mně strašně zabolel, jako by někde povolilo to, co mi roztahovalo pusu do toho šílenýho úsměvu. Krev z nosu stříkala dál a moje máma vylítla z postele s kapesníkem v ruce. Mám dojem, že něco říkala, ale fakt netuším co. Všude kolem byla najednou strašná tma a ticho a ta pistole zase vážila metrák.
2
Krev z kvantosmažčinýho nosu stejkala po mejch pracovních kalhotách z bioamidu jak voda po kachním peří a dělala na moly prožraným koberci miniaturní jezírko.
Stál jsem nad lidskou troskou uprostřed neuvěřitelnýho bordelu, v ruce svíral čerstvě přervanej popruh neurokvantový helmy a tak nezúčastněně uvažoval, jestli víc smrděj hnisající proleženiny nebo napůl zaschlý sračky visící z vokraje křesla jako nechutný krápníky. Z násilím vyrvanejch neurokonektorů zatím tichounce kapala krev. Kap, kap, kap.
Kvantosmažka si toho nevšímala, stejně jako čehokoliv dalšího. Modrý voči, připomínající safíry právě splachovaný do hajzlu děvky s vobzvlášť silnejma krámama, působily dojmem, jako by na mě zíraly ze světa vzdálenýho tisíce světelnejch let. Což vlastně docela sedí, když se vyserete na vzdálenosti a začnete uvažovat v pravděpodobnostech.
Nehtem jsem vodcvakl krytku na helmě, vylovil „černou skříňku“ a zasunul si ji do čekajícího slotu přímo za levým uchem. Záznam celý cesty do KR158E631 se mi začal rychlostí světla ukládat mezi neurony.
„Máte štěstí,“ voslovil jsem kvantosmažku pomalu se vracející z netušenejch záhybů kvantočasu vo pět sekund pozdějš. To už se rozkřáplá dýmající helma válela mezi vostatním svinstvem a můj příruční piezolikvidátor nelegální elektroniky líně zajížděl zpátky do palce. „Kdybych nepřerušil vaše spojení s ká er 158 é 631 na poslední chvíli, mohl jste být obviněn z podstatně závažnějších zločinů, než je zásah do vědomí nespřízněné osoby. Jste si toho vědom?“
Ta helma mě vnímala řádově víc než tahle napodobenina senzitivní bytosti, ale mně to bylo celkem putna. Podle Kreutzfeld - Hawkingovejch tabulek se hovado těchhle tělesnejch dispozic a mentální úrovně probere do šesti až sedmi minut. Vzhledem k značnýmu stupni podvyživenosti je devadesátiprocentní pravděpodobnost, že to bude pozdějc.
Čili spousta času připravit si nástroje.
*  *  *
Bejt zaměstnanej u ÚVKSČ (Úřad pro Výzkum Kvantově Stabilních Časoprostorů, ajnštajni) jako Psychologickej vyšetřovatel se specializací na práci v terénu není až taková prdel, jak byste si mohli myslet. Nejen, že se svět řítí do řiti a práce je každej tejden víc a víc, nejen, že mám šichtu vod nevidím do nevidím, ale taky se to podepisuje na mým zdraví. Začínám trpět mírnou skoliózou, protože kufřík s nástrojema pro jemnou psychoanalýzu něco váží, a mý tělo ještě navíc začalo před tejdnem konečně vodmítat další implantáty. Ne, že bych se divil - mám v sobě tolik titanoceli a elektroniky, že bych z toho dokázal postavit plně automatizovanou latrínu i se semiinteligentním podavačem hajzlpapíru - ale mám díky tomu pocit, že stárnu, a to mě tak trochu sere.
Svoji práci mám přesto paradoxně rád - člověk se málo při čem tak uvolní, jako při profesionálně vedený psychoanalýze.
Když jsem si teď rovnal nástroje do pohotovostní polohy, dokonce jsem si hvízdal.
*  *  *
 „Jste Robert Justin Kinney?“ zeptal jsem se víceméně jen pro formu muže připoutanýho k bytelnýmu křeslu. Zatímco se jeho vědomí vracelo z nepředstavitelnejch dálav, zprostředkoval můj neuro-pseudo-teletransmitér (známej jako enpétéčko) kompletní převod dat z ústředí do mýho mozku. Věděl jsem tak nejenom, jak se tenhle pitomec jmenuje, ale znal jsem každej detail jeho zkurvenýho života. Zábava k posrání, mimochodem.
Vodpověď pana Kinneyho se nedala voznačit za publikovatelnou.
„Jak jistě víte, pane Kinney,“ nedal jsem se vyvýst z konceptu, „stejně jako v jiných odvětvích lidského snažení došlo za posledních padesát let i na poli aplikované psychologie k mnohým převratným objevům. Například tyto instrumenty,“ ukázal jsem rukou na vobsah svýho kufříku vyrovnanej mezi nepopsatelným marastem na Kinneyho kuchyňským stole, „jsou výsledkem úsilí trvajícího stovky, ba nebojím se to říct,“ zarazil jsem zdvižením ruky případný blábolení hned v zárodku, „tisíce let. Vskutku,“ usmál jsem se poučně, „celé tisíce let se rodila moderní psychoanalýza. Zdokonalovaly se postupy, vylepšovaly pomůcky… jak vidím, pane Kinney, začínáte zřejmě chápat,“ spustil jsem ruku zacákanou jeho krví. „Takže… čekám odpověď na jedinou otázku a jsem si jist, že ji obdržím. Kdopak vám prodal nelegální hardware, který jste následně použil nejen v rozporu se zákonem, ale také s návodem k použití?“
Kinneymu se nejdřív zpívat vůbec nechtělo. Potom začal žvatlat cosi vo svejch právech. Pak - to už jsem si zlověstně bušil pracovní částí mý nejoblíbenější pomůcky do dlaně - přešel plynule na kydy vo svý nesvéprávnosti, vo zamrdaným dětství a vo tom, že ten parchant si to zasloužil.
No a chvíli potý začal ječet a vrzat úlomkama rozmlácenejch kloubů.
V tomdle pořadí.
Jak vopakuju možná až moc často - zvlášť, když jsem nalitej - psychoanalýza je královna veškerý medicíny. Co se jí vyrovná? Chirurgie? Jděte v pič s chirurgií. Potřebujete hangár plnej elektroniky, hydrauliky a dalších sraček, potřebujete kompletní soupravu mladýho řezníka, potřebujete nejmíň pět mamrdů s diplomama a dvakrát tolik kozatejch sester, abyste dokázali chlapa rozebrat na součástky a aby vám u toho nechcíp. Kdežto psychoanalýza? Něco úplně jinýho! Stačí pětikilovej kufřík nářadí zakoupenej v železářství, stačí jeden jedinej psychoanalytik a můžete stejnýho chlapa rozebrat - po psychický stránce myslím - úplně do mrtě. A možná i složit.
Akorát, že čas potřebnej na to skládání by mně účtárna v životě neproplatila.
*  *  *
Robert J. Kinney s duší votevřenou a tělem připomínajícím voběť hodně brzkýho potratu po skartaci se střídavě smál bezzubou hubou, střídavě plakal jediným zbejvajícím vokem. Frekvenci, s jakou se ty dle dva stavy Střídaly, jsem vodhadoval tak na dvě až tři sekundy. Já teda díky svý profesi leccos vydržím, ale mouchy poletující věrným modelem chlíva, co dřív bejval Kinneyho bytem, z toho začaly působit krapet nervózně.
Votřel jsem čelisti malejch štípacích kleští filcem napuštěným v antibakterolu a uložil poslední nástroj na svý místo v kufříku. Hlavou mi při tom líně táhlo, jaká troska musí chlap bejt, aby se kvůli blbý malicherný pomstě stal takovoudle sračkou. Vydat se do kvantový reality, která má faktor časovýho zpoždění víc jak padesát… Bez gravokřesla, napojenej jenom na prehistorickou kapačku s umělou výživou… Brr!
*  *  *
Jako nositel doktorátu z psychologie jsem značně vodolnej nejenom vůči nutnejm detailům svý práce, ale dokážu se taky zdravě vyrovnat se zkurveností tohodle světa. Jak jsem si vykračoval liduprázdnou ulicí, jak mi střepy skla praskaly pod podrážkama a jak se mi vločky vlhkýho sněhu snažily dostat za límec s úporností děvky před vejplatou, začínal jsem mít nejistej pocit, že se mě přece jenom zmocňuje deprese. Kdybych dostal povolení, kdybych moh vlýzt do kterýhokoliv bytu, našel bych tam podobnej vobrázek, jakej se mi naskyt v bytě mý dnešní první stopy. Jasně, nebyly by tam sračky, nikdo by nejspíš nehnil za živa, ale ten tupěj, skelnej pohled by se skrejval za každým průzorem každý neurokvantový helmy, kterou bych strhnul z kterýkoli hlavy. El Ej je typickej příklad města Júesej dnešní doby. Venku máte šanci potkat akorát lidský krysy a tradicionalisty, který ještě věděj, jak si správně užít. Fet, šukání, chlast. Starý dobrý lidský neřesti. Zbytek lidí (teda ty „slušný“) - vod děcek až po parchanty jednou nohou v hrobě - dřepí ve svejch antigravokřeslech a prožívá svý dětství. Nebo svoji první pubertální mrdačku. Nebo cokoliv svýho. Nezáleží na tom, jestli se to v týhle realitě stalo už dávno, nebo vás vod toho dělej dlouhý roky, a nebo se to nestane vůbec. Káerek je nekonečný množství, možný je úplně všecko a technologickej boom začátku tohodle století umožnil komukoliv vydělávat jenom šibováním s akciema. Na co se srát se skutečným světem, když můžeš v pohodě zaplout zpátky do doby, kdy největší problém byl, aby fotr nezjistil, že tajně hulíš trávu?
Nastavil jsem ksicht mokře vonícímu větru a jednoduchým dechovým cvičením zahnal depku do prdele. Já žádná kvantosmažka nejsem. Já mám svoji práci. Žiju skutečnej život, každej jeden posranej den.
A že zrovna ten dnešní může bejt ještě kurva zajímavej.
*  *  *
Jestli mně před chvílí připadal sněhem vonící vzduch jako vopojnej, tak pro vovzduší tohodle pajzlu jsem nenašel vhodnej přívlastek. Smrad lidskýho potu, právej nefalšovanej biotabákovej dým hustej tak, že by se Rákosníček posral závistí, páry z perníkový kuchyňky, vůně pracovních nástrojů místních kněžek šuku.
Miluju tohle místo.
Když ještě žila Clara, chodili jsme sem čas vod času zavzpomínat na naše první rande.
Zkurvenej svět.
Nostalgie mě vopustila rychlostí nadzvukový sračky a můj věrnej kufřík bouchnul vo roky neleštěnej pult.
Čas dát se do práce.
„Jak ti visí, ty volezlej pardále?“ voslovil jsem kamenně se tvářícího barmana. Spíš než kočkovitou šelmu připomínal vysloužilej trenažér z patologickýho učnáku, ale něco takovýho je jako voslovení nemožně dlouhý.
„Caine. Ten tvůj rypák jsem neviděl tak dlouho, až jsem skoro začal věřit ve vlastní štěstí,“ provedl Lou se svým ksichtem něco, co se pokusem vo úsměv nedalo nazvat ani v tom nejdivočejším tripu.
„Jo,“ pokrčil jsem rameny. „Život je dosucha vylízaná kunda. Tak co, Lou, budem si ještě chvíli hrát na dva debily, nebo mi vyklopíš, proč ses zaplet s tím zkurveným svinstvem?“
„Nevim, vo čem mluviš,“ získal Louův ksicht na kamennosti.
Nesnáším, když mi lidi lžou. Mám u toho stejnej pocit, jako by mi chcali na voblíbený skripta psychologie z prváku.
Mně naštěstí nikdo dlouho lhát nevydrží.
*  *  *
Když jsem Loua popad pod krkem a přitáh si ho stejně snadno jako pytel kostí v poslední fázi hérákový závislosti, barem to dost nesouhlasně zahučelo a nejneidentifikovatelnější entity se začaly výhružně zvedat.
Když jsem každýmu jednomu tradicionalistovi předved, jak temně dokáže působit vývrt mojí čtyryašťoury, zavládlo pro změnu ticho jako ve vypáleným bordelu a i právě vydělávající děvka přehnutá přes vopěradlo rozvrzaný židle stáhla volume komplet na nulu.
„Hele, Lou,“ použil jsem psychologický pravidlo známý jako hodnej polda. „Já vím, že ty víš. Ty víš, že já vím. Já vím, že máš strach i ze zkurvený injekce. A ty víš, co mám v tomhle kufříku. Tak co kdybys přestal zkoušet, jak rychle mě dokážeš nasrat, a prostě mi řek, co chci vědět?“
Jo. Uznávám. Už jsem měl sakra lepší proslovy.
Ale tenhle v starým páchnoucím tichým nehybným pajzlu stačil taky.
Hlavně potý, co se mi Lou podíval do vočí.
„Cthkuthululů ftaghn krleš!“ voznamovala holocedule nad hlavním vchodem do vypálenýho komplexu. Sněžení zatím nabralo na intenzitě, na ulicích pořád nebylo ani živáčka a další vlna nostalgie se mi snažila rozesrat myšlení.
Na tuhle ceduli si pamatuju. Před patnácti rokama byla funkční, hackerem nedotknutá, a voznamovala světu, že zde sídlí společnost Šťastné dětství. Miliardový jmění, špičková technologie, kerá prostě nejde zneužít, tři prdele geniálních zaměstnanců, ceny, který si může dovolit úplně každej… Teď, po bouřlivejch změnách v legislativě, mezilidskejch vztazích a vůbec všem možným, nezůstalo ze Šťastnýho dětství víc než tenhle bordel. Co nesežrali právníci, přišli zničit pozůstalý prvních vobětí. Vod tý doby se mnohý změnilo. Firmy používající vylepšenou verzi původní technologie se vobklopily ještě lepšíma bílejma límečkama, byl ustavenej UVKSČ, lidi začali mizet z ulic…
A ta stará, původní, přizpůsobitelná technologie se stala žhavým kontrabandem na černým trhu.
Poněvadž co může bejt lepší než prožívat znova svý dětství v některý z nekonečnejch kvantovejch realit?
Jasně.
Zkurvit život někomu jinýmu.
*  *  *
Potý, co jsem Louovi jen tak jako koření zmírající konverzace předved, jak zábavná dokáže bejt depilace vočních víček, souhlasil ten starej dobrák, že mi se svým dodavatelem zařídí randes vous na vobvyklým místě přesně za hodinu.
Což je pochopitelně tady a teď.
Silou znásobenou mimetalickými servoklouby jsem přesvědčil napůl dovřený vrata vo tom, že dovnitř chci fakt hodně moc. Dejchnul na mě smrad plísně, hniloby, vohně a něčeho připomínajícího seškvařenou lidskou kůži. Kdybych měl hádat na základě svý profese, tipoval bych to na ženskou, evropanku, něco mezi třiceti a klimakteriem. A kdybych teda neměl důležitější starosti.
Přirozený infravidění je pořád jenom sen přiteplenejch nerdů z biovýzkumáků, ale mý vodřený sluneční brejle dokážou stejně víc. Projel jsem komplex ve všech možnejch spektrech, nechal záření, zvuk a dokonce i pulsy minikvantovln probíjet se titanbetonem.
Nic. Kromě mě tu není živá…
Věřte, že ten dotek ledový hlavně za levým
uchem mě překvapil vo dost víc než teď vás.
*  *  *
Zvednul jsem ruce dřív, než mohlo dojít k nedorozumění.
„Jsem Psychologický vyšetřovatel Quinton Cain. Okamžitě odložte zbraň a položte se na zem s rukama za hlavou. Jste zatčen.“
Máti mi vždycky říkala, že jsem se měl dát k holocirkusu, ale že bych byl až takhle vtipnej, to si asi nemyslela ani vona. Výbuch psychopatickýho smíchu mi málem natrh bubínek a ledová hlaveň se mi k zátylku přitulila vo poznání vobdivnějš.
Jak rychle smích začal, tak i skončil.
„Psychologickej vyšetřovatel?“ prskl mi na ucho půllitr slin z nečekaný blízkosti. „Snad psychopatickej řezník, ne? Kolik Skutečnejch jsi dneska zaživa rozpitval, pane Psychopatickej řezníku?“
Skutečný. Teda, že na tohle slovo narazím ještě před večeří, jsem fakt nečekal. Lou musel bejt mou péčí fakt…
Rána, která by každou normální lebku rozlouskla jak vrchovatě plnej nočník po babičce, mně jenom na chvíli rozostřila vidění.
„Na něco jsem se ptal, pane Psychopatickej řezníku!“
„Ano,“ usmál jsem se přátelsky. „Otázky. Kdopak je dnes nemá.“
Stejně jako já před chvílí, ani pan Skutečnej se vodpovědí nezatěžoval.
Pravda. Když vám neuronama běží pár set voltů, jde veškerá artikulace rovnou do hajzlu.
*  *  *
 „Tak to bychom měli,“ usmál jsem se znova a sfoukl jemnej dým stoupající z mejch palců. To bylo na ústředí keců, že dva piezolikvidátory nemůžu ani za piču využít, že je to drahý, že mi to neproplatěj… a teď je vidět, jak se to vobčas hodí!
Vodkopl jsem vomlácenou semiautomatickou pistoli a jejímu majiteli pro jistotu přišláp prsty. Vim docela přesně, že něco takovýho bolí jenom středně, ale toho plešatýho joudu to dokonce přivedlo k vědomí.
Řev kupodivu přestal skoro dřív, než začal, a na vyžilým ksichtě se nečekaně rozlil úsměv jak plodová voda po koberci.
Revolver jsem měl v ruce rychlejš, než Skutečnej stačil pronýst povinnou hlášku.
A vzápětí jsem poprvý za dlouhý roky přišel vo řeč.
*  *  *
Lidi.
Všude kolem.
Ženský, děcka, starý fotři. Mlaďoši, co si ho ještě nezačli honit. Báby voblečený jenom do svejch prehistorickejch automatickejch chodítek. Maminy v nejlepších letech stejně jako sotva vodrostlý mimina. Všichni navlíklí do těch nejšílenějších kreací, většina napůl nahá, všichni i v týhle kose zpocený až na prdeli a všichni s děsivě přítomným pohledem. Jo, děsivě. Todle slovo jsem nepoužil vod praktický maturity a teď jsem cejtil, jak se mně znovu vybavuje jeho skutečnej význam.
Pohled na ty hole, nože, tyče, dlažební kostky a podobnej bordel už to vo moc zhoršit nemoh.
Neustávající psychopatickej smích Skutečnýho taky ne.
*  *  *
Bejt špičkovým psychologem má fůru světlejch stránek. Vobčas to pomůže zachránit kejhák, vobčas to jenom pobaví. Teď to byla ta první možnost.
Doufám.
„Jsem Psychologický vyšetřovatel Quinton Cain,“ promluvil jsem v posledním vokamžiku. Přímo jsem cejtil, že čekat ještě jedinou nanosekundu a ty přízraky by se na mě sesypaly jak mouchy na vodleželý hovno. „Rozejděte se, prosím. Zde není nic k vidění.“
Podle Biedermann-Michaelsovy tabulky jsou na tudle výzvu možný tři druhy reakcí.
Zákona dbalý lidi se rozejdou.
Grázlové zaútočej.
A kovaný grázlové se začnou křenit.
Tenhle zástup jako by neobsahoval jedinej z Biedermann-Michaelsovejch archetypů. Na tvářích se jim nehnul ani sval, nepohnula se jediná ruka, nikdo se nezasmál.
Když hýkavej Skutečnýho smích nabral na intenzitě, už jo.
A rovnou všecko najednou.
*  *  *
Řehnícího se puboše s napřaženým kuchyňákem jsem střelil přímo do hrudní kosti, mamině s přebujelým účesem a vodkvetlejma kozama vykukujícíma z nemožně navlíknutý podprdy jsem nejdřív vyrazil z rukou montpáku a pak i zuby z huby, nejbližší slzící bábě jsem prostřelil voba klouby u chodítka, černovlasý děcko se zakřivenejma prstama jsem v podstatě zadup do podlahy. Vzápětí se mi cosi pověsilo zezadu na krk a dost mi vomezilo přísun kyslíku.
Vystřelit přes vlastní rameno byl hodně blbej nápad.
Bubínek natrženej smíchem Skutečnýho kapituloval, k cákancům krve se přidal i můj skromnej příspěvek a z pravý strany na mě začalo cosi pískat.
Jako bych měl na nějaký hvízdání čas.
Vrženou dlažební kostku jsem vodrazil přímo do ksichtu nějakýho dědka, vodkopl imobilní bábu snažící se mi přehryzat tkaničky a zarazil hlaveň přímo mezi voči dalšímu senilovi.
Křuplo to, šplíchlo to a já měl najednou lauf ucpanej mozkem a kouskem lebky. Střílet dál něčím takovým by mohlo jen podstatně tupější hovado, než jsem já.
Další útok zezadu mě málem povalil.
Na poslední chvíli jsem se chytnul rašící kozy zuřivě se chechtající patnáctky a kopem z votočky poslal protézu zákeřnýho děduly málem na voběžnou dráhu. Holka jako by můj drtivý stisk vůbec necítila. Ve vteřině jsem měl její dlouhý nohy vokolo pasu, kozy na hrudi a dlouhý nehty ve vočích.
Málem.
Švihem, za jakej by se nemusel stydět profesionální zatloukač protiupírskejch kolíků, jsem jí zarazil rukojeť svýho revolveru rovnou do ksichtu. Nosní přepážka zajela do mozku, holka zhadrovatěla, nohy se jí rozpletly a já jak v zpomaleným holofilmu viděl, jak z laufu vylítlo cosi malýho a krvavýho.
Jelikož mě ve stejným vokamžiku po žebrech šlehnul doruda rozpálenej bič, byl jsem celkem vděčnej.
Votočka, rána pěstí, kop, proseklý předloktí, nekonečně dlouhej chod spouště.
Nůž v rukách snad stokilovýho dobytka se proti mýmu krku přímo rozletěl.
Zezadu mě sevřely čísi ruce.
A zápalník konečně dopadl na zápalku.
*  *  *
Že tomu přerostlýmu hovadu prostřelím pazouru, jsem celkem čekal. Že mu kulka vyrazí nůž, ten mu čistě vodsekne hlavu a sundá ještě dva další, co se mačkaj za ním, to už ne.
Čas poděkovat štěstěně jsem fakt neměl.
Třísknutí vocelovou tyčí do pokovený lebky mi málem vyrazilo každou mozkovou hemisféru jednou nosní dírkou. Drtivej stisk neustával.
Střílet za sebe, když máte ruce přitisknutý k tělu, je neproveditelná píčovina.
Další rána trubkou.
Vystřelit nešlo - blonďatá macatice kolem mě tančila takovým způsobem, že jsem prostě neměl jistou ránu. Že u toho porušovala minimálně gravitační zákon, je vedlejší.
Zase trubka.
Ani profesionální psycholog bohužel není stoprocentně vodolnej vůči emočnímu napětí. Jak se mi pohled znova rozostřil, něco ve mně povolilo.
Zakurvoval jsem, zařval jsem, vzal jsem jméno boží nadarmo takovým způsobem, že zaslechnout to kterákoliv abatyše, posrávala by se do konce života hrůzou. Pustil jsem revolver. A předklonil se takovým způsobem, že jsem málem jebnul lebkou vo beton.
Což ten čurák za mnou nečekal.
Ve chvíli, kdy macatice znovu přiskočila, přelétl mi nevýraznej mlaďoch přímo přes hlavu a silou danou jak mým shybem, tak vlastní vahou dopad macatici přímo na hlavu.
Vo praskání páteří, vyskakování kloubů z jamek a podobný chuťovky jsem se fakt nestaral. Popad jsem revolver a poslední ránu vypálil přímo do břicha chechtajícího se Skutečnýho. Nejspíš jsem mu tím dost fatálně pokurvil smysl pro humor, poněvadž se přestal řehtat dřív, než dopad na zem.
Pak chvíli nezbejvalo než se živit poctivě rukama.
Implantovanej boxer se během deseti sekund úderama zahřál na teplotu rozhicovaný mindy, součástí kakofonie smíchu, breku a nesouvislýho blábolení se stal neměnnej rytmus mejch mlaskajících podrážek, a jestli kdy někdo dal víc hlaviček než já, tak musí mít doteď čelo plochý jak hruď desetiletýho spratka.
Krev stříkala, cákající zuby měnily starý sazový krápníky v černý sněžení a já si připadal, jako bych profesně rostl.
A tím, že jsem tancoval na přibejvajících tělech zmrzačenejch lidí, to fakt nebylo.
Ani chlap, kterej tráví veškerej volnej čas v hyperfitku, nemůže zvládnout tolik parchantů naráz. Na ruční práci potřebujete sice daleko míň prostoru než na střílení z kvéru s šestipalcovým laufem, ale zas vám to nepude tak vod ruky. To mi došlo i přes vlnu psychicky nezdravý euforie, která se mě začala zmocňovat potý, co řady nepřirozeně agilních kvantosmažek prořídly. Přesněji ve vokamžiku, kdy se mi do krku zatnul zkurveně dobrej epigon Draculy.
Bolest mý ego srazila zpátky do sféry reálna, implantovanej boxer vodeslal Draculu do cesty dalším cvokům a já konečně získal dost prostoru, abych znovu nabil.
Čímž se další násilí stalo kapku jednostranný.
Víte, jak dopadne hlava třicetiletýho hipíka s tvarohovitou kůží a vodnatejma vočima, když do ní střelíte zhruba ze vzdálenosti zvící dýlce vašeho čuráka střelou ráže čtyřiačtyřicet magnum vybavenou expanzní dutinou hyperbolickýho tvaru a poháněnou dvojnásobnou navážkou prachu, než povolujou jakýkoli normy?
Jako hlava kohokoliv jinýho.
*  *  *
Mít westernovej revolver, moh jsem jenom držet spoušť a brnkat druhou rukou vo kohout. Takhle, vybavenej sto let starým dvojčinným Rugerem, těžkým a bytelným jak zbouchnutá kráva, jsem se musel spolehnout na svůj trénovanej ukazovák.
Hýbal jsem jím rychlejš než kdy jakej čtrnáctiletej fakan předloktím.
*  *  *
Jestli vobčas čumíte na akční béčka, tak víte, že kladnej hrdina většinou při střetnutí s grupou zkurvysynů lítá po celým baráku, vodráží se vod stěn, mrdá sebou vo zem, střílí hned z leže, hned z běhu. Já teda za celou kariéru nic takovýho nezažil (nejsou lidi) a upřímně řečeno, myslím si, že je to prvotřídní píčovina. Jak teď vokolo mě chladly mrtvoly dobrejch dvou set, dvou set padesáti lidí, došlo mi, že z původního fleku jsem se vlastně hnul jen vo slabý dva metry.
Skutečnej s prostřeleným pajšlem mi pořád ještě skučel pod nohama, záplava krvavýho svinstva stýkající z mýho kožeňáku mu crčela přímo do ksichtu a kolem nás se hromady mrtvejch doslova tyčily.
*  *  *
Když musíte pracovat s materiálem, kterej podlýhá zkáze tak rychle jako chlap se střevama na betoně, je nutný mít pevnou ruku a zažitý postupy.
Já, se svalstvem regenerujícím rychlostí prasete zdrhajícího před Somálcem, měl vobojí, a když jsem si vyleštil voči kapsou urvanou z mejch trenclí, co jako jediná ušla promočení, dokonce jsem na práci i viděl.
*  *  *
Sněží zas vo něco víc, slunko je furt schovaný kdesi za mrakama a já jsem vyloženě vzrušenej i přes fyzický vysílení. Nejsem si tím jistej, protože na sraní se se stopkama jsem fakt neměl pokdy, ale todle určitě byl můj rekord. Skutečnej vydržel neskutečně moc. Jak časově, tak fyziognomicky. Páčit z něj informace bylo jak hackovat sejf napojenej na tunu biosextotoluenu. Pravá zkouška dobrýho psychoanalytika. Vodhadnout na sekundu přesně, kdy musí přijít úleva, aby následující bolest byla co nejefektivnější. Prodlužovat agónii až za všecky hranice, ale ani vo kousek dál. Vědět, kdy zmáčknout kterej nerv kterejma kleštěma. A fůru dalších věcí.
A já dobrej jsem. Kurevsky dobrej. Ve svým soukromým zámku paměti mám na přesnejch místech naskládaný všecky věci, co mi Skutečnej vyklopil. A proto jsem vzrušenej.
Kurva vzrušenej.
*  *  *
Jak se den ubíral ke svýmu temnýmu konci, začlo mně bejt jasný, že po dnešku už nebudu stejnej člověk. Necejtil jsem ruce, některý rány utržený v boji s kvantosmažkama začly i přes moji profesionální práci s kancelářskou sešívačkou znovu týct a mezi ušima mi to šrotovalo jako snad nikdy. Navštívil jsem neskutečně hnusný i nečekaně nádherný místa. Byl jsem v brlozích, kde by nechtěli chrápat ani švábi. Pracoval jsem v apartmánech, kde i hajzl byl třikrát větší než celá moje cimra.
A všude jsem tvrdě pracoval. A dozvídal se víc a víc.
*  *  *
Kinney musel něco tušit. To mně došlo ve chvíli, kdy časový znamení v mým entépéčku voznámilo za pět minut půlnoc. Todle uvědomění si tý skutečnosti mě konečně donutilo zpomalit krok.
Něco je špatně.
Něco je kurva špatně.
Jako znalci lidský psychiky mně přece mnělo dojít už dávno, že by se troska Kinneyho typu nenechala rozsekat zaživa jen kvůli tomu, aby vochránila svůj kontakt. To je přece píčovina. Každej ví, že Psychologickej vyšetřovatel vám může udělat podstatně horší věci než libovolnej překupník. A navíc legálně. Kinney musel přinejmenším tušit, že za tím jsou Skutečný.
To je první věc.
A pak je tu ta druhá.
Kvantosmažky.
Nemyslím teď to, že se hejbaly, ani to, že se jich mě pokusily vodkráglovat přes dvě stovky najednou - což už samo vo sobě je píčovina takovýho kalibru, že i mně samýmu schází přirovnání.
Mluvim vo tom, že mně došlo zas až teď,
proč jsem vo nich vlastně nevěděl.
Celej barák Šťastnýho dětství musel bejt přece protkanej neutrokvantinem, kterým neprojde žádná forma záření. Jinak by tam nemohli votestovat ani zkurvenou kvantovlnku. Todle musí bejt jasný každýmu, kdo kdy držel v pazourách jejich reklamní leták.
A mně, kterej se vyšetřováním veškerejch sraček kolem kvantovejch realit živim, to dojde až teď.
Ve chvíli, kdy stojím přímo před honosným barákem, ve kterým se má skrejvat ten Nejvyšší Skutečnej.
To, vo co se celý UVKSC snaží dlouhý roky, se mně dostalo na dosah během jednoho jedinýho dne. Případ docela vobyčejnýho pomstychtivýho čuráka mě doved až sem za nemožně krátkou dobu.
Jo, přiznávám. Mám strach.
Jenže strach je přirozenou součástí lidský psychiky. Je to jen forma varování. Zostřuje smysly, probouzí tělo. Nic špatnýho. Jen přirozenej lidskej poplašnej systém. Nic, co by mě mohlo zastavit.
Vchodový dveře jsem rutinním způsobem rozkop dokořán.
*  *  *
Sněhový vločky, který se na mě cestou nalepily, teď neochotně roztávaly, vytvářely miniaturní stružky a cestou rozpouštěly vrstvy zaschlý krve. Na koberci barvy dohladka vyholený kundy to dělalo skvrny asociující dokončenej šuk s pannou.
Stál jsem přímo pod rozzářeným lustrem, co musel pamatovat ještě doby, kdy si lidi mysleli, že tenhle vesmír je jedinej, rukojeť Rugera mi vyplňovala dlaň a po celodenním pobytu mezi lidma jsem si najednou připadal hrozně vopuštěnej.
Po tom, co se vchodový dveře s třeskem rozlítly, jsem čekal fůru věcí. Nasraný gorily, vzduch zhoustlej volovém, boj vo každou píď směrem k nejvnitřnější svatyni Nejvyššího Skutečnýho.
A vono zatim hovno.
Žádnej pohyb, žádnej zvuk, prostě nic.
Jenom já, stojící uprostřed přijímacího salonku jak největší čurák pod sluncem.
Ten poslední Skutečnej mi lhát prostě nemoh. Ani kdyby měl výcvik těch nejdrsnějších vládních zkurvysynů, ani kdyby měl mozek prolezlej posthypnotickejma zámkama, ani kdyby mu někdo vobalil všecky nervy titanocelí. Skutečnýmu vodborníku na psychoanalýzu zkrátka lhát nejde. Tudíž jsem na správným místě.
A tudíž se tu děje něco kurevsky divnýho.
Jedinej možnej způsob bude prolýzt celej tenhle barák, vlýzt do každý skříně, do každýho kredence, nakouknout do každýho hajzlu. Jedině tak zjistim, kam se nejvyšší Skutečnej moh vypařit. Jedině tak…
Dveře přímo přede mnou se votevřely.
Že je to von, mně bylo jasný vod první sekundy. Feťáci, kurvy a prostě všichni tradicionalisti maj v ksichtě něco, co je na první pohled vodlišuje vod blahobytnejch ksichtů kvantosmažek. Tendle to tam neměl. Kdybych měl bejt úplně upřímnej, tenhle měl v ksichtě navopak něco, co jsem snad ještě neviděl u žádnýho člověka za posledních dvacet let.
Myslim, že se tomu říká vnitřní mír.
„Pan Quinton Cain,“ usmál se Nejvyšší Skutečnej přímo do vývrtu mýho Rugera. „Konečně se setkáváme.“
Už jsem za život slyšel pár horších klišé, ale fakt jenom pár.
„Psychologický vyšetřovatel Quinton Cain,“ vodtušil jsem formálně. „Jste zatčen.“
„Ale jistě, pane Caine,“ usmál se Nejvyšší zas tak zkurveně přátelsky, až mě zamrazilo. „Zatčení se nevzpírám. Vadilo by vám však, kdybych vás nejdříve pozval na čaj?“
Trik s votráveným čajem? Myslí si snad ten namyšlenej kokot, že jsem úplnej idiot?
Vobvykle to nedělám - není to profesionální - ale tomuhle panákovi jsem dal pěstí s vy loženým potěšením. Nejvyšší povodlít ke stěně a sprška krve z jeho rypáku dodala koberci na pestrosti. Ten povýšenej výraz mu to z ksichtu kupodivu nevymazalo.
Tak jsem mu vrazil ještě.
A znova.
*  *  *
 „Poslouchejte, Quintone,“ snažil se Nejvyšší vodplazit z dosahu mýho implantovanýho boxera.
„Poslouchejte!“
„Máte právo odmítat výpověď tak dlouho, jak snesete. Máte právo na lékařské ošetření, a to i posmrtně. Po výslechu máte právo najeden videohovor, a to i v případě, že nebudete schopen artikulovat. Máte právo na…“
Nejvyšší jako by na svý práva sral. Prskal krev a zuby a přitom se mi furt snažil čumět do vočí. Musel jsem uznat, že z psychologickýho hlediska je to dobrej tah. Působí to tak upřímně. Naléhavě.
Jakožto na školenýho profíka na mě podobný píčoviny pochopitelně neplatěj.
„Ty čuráku! Ty kriple! Ty nemyslící fízle!“
Nejvyšší se působením mý předvýslechový přípravy konečně zbavil vší tý lakovaný slupky a teď na mě konečně mluvil ten chlap, co se skrejval pod ní. Sice měl místo ksichtu něco připomínajícího vodvrácený stránky ženskýho pohlavního života, sice se za ním táhla krvavá skvrna přes čtyry pokoje, ale aspoň jsem si moh bejt jistej, že je subjekt přesně tam, kde má bejt.
„Ty LOUTKO!“
Jo. Přiznávám. Takhle blbou urážku jsem v životě neslyšel.
Muselo mě to na vokamžik zarazit, protože po rozmrdaným ksichtě Nejvyššího Skutečnýho se rozlil úsměv připomínající zfušovanej císařskej řez.
„Konečně něco, co vás zaujalo, že, Quintone? Loutko. Ano. Přesně tím jste. Ubohou loutkou.“
Jestli to před chvílí bylo jen vobyčejný chvilkový zaváhání, tak teď jsem se zarazil už nafest. Ne kvůli těm blábolům. Podobnejch jsem za dnešek slyšel víc než dost. V jistý fázi výslechu má každej keců jak sraček. Teď mě zarazil ten zkurvenej úsměv. Před chvílí jsem si byl naprosto jistej, že Nejvyšší je nalomenej přesně podle postfreudovský křivky rozpadu vosobnosti. Teď mi ale do ksichtu zas čuměl ten původní povýšenej čurák. Přiznávám, že mě to zneklidnilo víc než hejhající se kvantosmažky dneska před polednem.
„Poslouchejte, Quintone. Jste přeci Psychologický vyšetřovatel,“ spustil Nejvyšší přes trosky zubů nalejhavě. „Poznáte příznaky duševní nemoci, na první pohled odhalíte lež, i kdyby jí někdo psychicky vyšinutý skálopevně věřil. No tak, Quintone. Použijte veškeré své profesní znalosti a přesvědčte se, že vám nebudu lhát.“
Ten chlad, co se mně usadil za krkem ve chvíli, kdy jsem stanul před tímhle barákem, jako by ještě zintenzivněl. Nejvyšší Skutečnej mě právě s úsměvem v rozflákaným ksichtě požádal, abych na něj použil svý metody v plným rozsahu. Což je úplná kokotina. I tomu největšímu masochistovi by navěky zvadnul čurák, kdyby při večerním honění byť jen pomyslel na zlomeček toho, co dokážou Psychologický vyšetřovatelé.
Byl jsem zmatenej jak panic v bordelu.
A když jsem zmatenej, držím se schválenejch postupů.
Ke stropu zapatlanýmu freskou se vznesl jek nejčistšího lidskýho utrpení.
Vo čtvrt hodiny pozdějš se Nejvyšší Skutečnej pod mejma rukama změnil v síť zasvorkovanejch nervů, spleť votevřenejch tělních dutin, rozvodnou síť elektrickejch impulsů.
Nevim, jak to dokázal, ale už neřval.
Mluvil.
Mluvil, zatímco já nad ním nejdřív důkladně proscanoval a pak vychutnal ten nabízenej čaj.
„Pan Kinney… panem Kinneym to všechno začalo. Použili jsme jej jako vějičku. Jeho dávný spolužák měl to nejnevinnější dětství v kvantové realitě s faktorem padesát. Na to, aby se usadil v jeho mysli jako neodhalitelný našeptávač, aby jeho život obrátil v pravý opak, potřeboval pan Kinney necelých osm hodin. Čili v této realitě dost času na to, abyste jej dokázali objevit. Pak už to bylo jednoduché. Pan Louis měl za úkol po přesvědčivě dlouhé chvíli odporu prozradit vše, co ví. Předvést vám první důkaz. V takovém množství, abyste jej nemohl přehlédnout.“
„Kvantosmažky?“ vpadnul jsem mu do nelidsky rychlýho monologu.
„Jistě. Občané využívající technologie kvantového sdílení reality. Logika přímo vylučuje možnost, aby se stalo to, co jste dnes viděl, že?“
„Jo,“ musel jsem mu dát za pravdu. „Kvantosmažky...“
„… jsou naprosto bezúhonní občané. I kdyby se jich tolik najednou rozhodlo navrátit se do tohoto světa, nikdy by nenašli důvod k útoku na vás. Nemluvě o tom, že žádný z těch ubožáků evidentně nebyl při smyslech.“
„Jo,“ zvopakoval jsem zas jak absolvent vyšší mentální. Poté, co jsem skončil s výslechem toho veselýho Skutečnýho, provedl jsem pochopitelně pečlivou analýzu. Ty minivotvory na lebkách každý jedný kvantosmažky byly dovopravdický díry po vyndanejch konektorech, žádná kamufláž. V krvi žádný z nich nebyla ani stopa po žádný droze. A zhypnotizovat kvantosmažku ze zatim nevobjasněnejch příčin prostě nejde…
„A vy,“ vstoupil mi do úvah Nejvyšší, „ani se svými zkušenostmi a odbornými znalostmi vůbec netušíte, co se tady děje.“
Kurevsky nesnáším, když musím furt někomu dávat za pravdu.
*  *  *
 „Víte vůbec, proč si říkáme Skuteční?“ pokračoval Nejvyšší tónem, jako bysme spolu právě pařili golf. „Protože to je jádrem všeho. Zcela a úplně všeho, počínaje naším setkáním a konče neradostným stavem tohohle světa.“
Kecy vo záchraně světa jsem čekal už před dvěma a půl minutama, ale i tohle je flirt v normě.
„Jsme Skuteční. Skuteční Skuteční. My - členové naší skupiny - jsme si jisti, že jsme to skutečně my…“
Pomatení smyslů jsem taky čekal, ale pro změnu vo dost pozdějš.
„Ne, nedívejte se na mne takto!“ povšimnul si Nejvyšší mý rezignace. „Má mysl je čistá. Musíte pochopit jednu nedozírnou skutečnost, která vám… celému světu… byla vždy tajena. Jakožto mistr ve svém oboru si myslíte, že o kvantových realitách víte vše. Myslíte si, že naprosto přesně znáte jejich zákonitosti, že dovedete spočítat faktory času, pravděpodobnosti výskytu událostí, že dokážete bez nejmenší chyby spočíst kvantofrekvence, na kterých se reality nacházejí. To hlavní, to jediné podstatné vám však bylo zatajeno!“
„Což je?“ zeptal jsem se znuděně. Narazit na konci největšího případu posledních dvaceti let na zoufalýho, pomatenýho vizionáře bylo těžký zklamání.
„Náš svět…“ dramaticky se vodmlčel Nejvyšší… „Náš svět není na špičce. Náš svět… je… ká er s faktorem… nula.“
A s těma slovama Nejvyšší Skutečnej prostě umřel.
*  *  *
Zklamání. Fakt kurevsky kurevský zklamání.
Nejen, že mi exnul nejmíň vo deset minut dřív, než se dalo čekat podle statistiky, ale taky se z něj vyklubal jenom nemožnej nažehlenej kokot, co mu moc a prachy vlezly na mozek vobvyklym způsobem. Boss vorganizace, která rozsejvala chaos a zmatek po všech káerkách, jejímž přičiněním se víceméně poklidný dějiny mnohejch realit rozesraly atomově-apokalyptickým způsobem, chlap, kterej dokázal našemu úřadu unikat po celý dlouhý roky, se na konci svýho života nezmůže na víc než psychopatický kecy. Žádný střílení, žádný sliby, prostě velký kulový. Dobrovolně se mně položí pod ruce a zdechne si s úsměvem v rozbombardovaným ksichtě.
Faktor nula.
Jak jsem si to pozdně půlnočním El Ej nasraně supěl zpátky do úřadu, uchytily se mi poslední slova toho čuráka v mysli jak muňky v pubickým porostu.
Takový kydy!
Je přece vědecky dokázaný, že tahle zkurvená realita je na samý špičce kvantově realitního štěpení. Mluví pro to jeden nezvratnej důkaz - kvantový vysílání myšlenek jsme z celýho toho nekonečna realit vyvinuli jedině my. Ne proto, že bysme byli technologicky nejvyspělejší - to ani hovno. V mnohejch světech jsou vo celý století dál. Ten právej důvod je, že z žádný jiný reality se kvantový nanovlny prostě nedaj vyslat. Což souvisí s šířením pravděpodobnosti, s kvazientropií a podobnejma sračkama. Už jen to dokazuje, že Nejvyšší byl nelogickej čurák.
Vopelichaná míca vykoukla z uličky temný jak vohanbí africký flundry, pohlídla mi do ksichtu a rychlostí zvuku zacouvala zpátky.
Zkurvenej povýšenej čurák! Vo dvě stě metrů dál už mi bylo jasný, že si ty nemožný kydy připravil zkurveně mazaným způsobem.
Kdybych vodvrhnul práce desítek novodobejch ajnštajnů na poli kvantovejch realit, kdybych přijmul kokotovo blábolení za novou, převratnou teorii, musel bych nakonec dojít k závěru, že ten mrdák může mít pravdu.
Protože vono je sice fajn, že jenom my můžem vysílat… jenomže co když nad náma je další nekonečno káerek, který to taky dokážou? Co když jsme tenhle svět prohlásili za unikát jenom proto, že jsme si nebyli schopný představit, že cesta vede i na druhou stranu?
Nechápejte mě špatně. Docela dobře bych dokázal existovat, i kdyby se zítra vodtajnilo, že Země byla celou dobu placka balancující na stojících kokotech čtyřech slonů. Jenže tohle bylo něco jinýho a faktor nula s tím souvisel zkurveně těsně.
Jestli jste tak tupý a nevzdělaný, že nevíte, co je faktor nula, tak já vám to vysvětlim. Jak jste doufám pochopili, časovej faktor udává, jakou rychlostí plyne čas v libovolným káerku voproti naší realitě. V Kinneyho případě to byla padesátka, takže vosům hodin v hlavě toho spratka zabralo tady sedumnáct dnů. Kdyby to byla jednička, potřebuje na vosům hodin tam stejnejch vosům hodin tu. Ale kdyby byl možnej faktor nula…
Mraky se rozplynuly a místo celodenního sněhu zazářil na vylidněný elej měsíc. Paradoxně tím dodal mý cestě na pochmumosti.
Kdyby byl možnej faktor nula - jakože s nemožně vysokou pravděpodobností není - ale kdyby byl, tak by to znamenalo, že tenhle svět je pro nějakej jinej svět místem, kde čas letí nekonečně rychle. Nebo pro hromadu světů. Kdyby lidi v těch jinejch světech byly stejný jako ty v tomhle - jakože většinou jsou - bylo by pro ně tohle káerko něco jako zábavní park s neomezenejma možnostma. Mohli by si nasadit svoji kvantohelmu a díky týhle realitě prožít miliardy cizích životů dřív, než by u nich uplynul jakejkoliv čas. A ani by to u nich nemuselo bejt nelegální.
Můj ksicht se stáhl do ještě vodpudivějších tvarů, jak mi myslí prolítl další nápad.
Ty miliardy cizejch životů by vlastně ani nemusely bejt z mýho světa. Stačilo by si najít jakýhokoliv zoufalce v tomhle světě, usadit ho do antigravo křesla a vydat se sítí káerek dál a dál. V jejich světě by šlo vo vobyčejnou zábavu na pár minut. Kdežto tady…
Kdežto tady by veškerý lidstvo dřepělo v křeslech vod rána do večera a nikdo by netušil, že to není z jeho vlastní vůle. Stejně jako netušil ten Kinneyho spolužák, že zabít svý rodiče nebyl vůbec jeho nápad…
Loutko…
Tohle slovo Nejvyšší Skutečnej už nezvopakoval. Přesto jsem ho slyšel pokaždý, kdy mě voslovil jménem. Ty jeho zkurvený voči jakoby při tom říkaly, abych se zamyslel nad celým svým životem.
Hajzl.
Beztak jenom zkurveně kecal, aby mě nasral. Nestih zdrhnout, gorily se na něj vysraly a von věděl, že chcípne. Nebo ho podrazil nějakej ctižádostivej kokot z jeho vorganizace. Muselo mu bejt jasný, že bych z něj byl schopnej dostat veškerý podrobnosti vo jeho kšeftech, že by prostě nedokázal vodolat mýmu profesionálnímu přístupu. A tak si vymyslel tuhle píčovinu. Abych ho nechal kecat vo jinejch věcech, zatímco si pro něj šla kurva Smrt. A aby mi nasadil švába do lebky.
Protože jak bych mohl zjistit, že já nejsem já?
Co když je celá moje vosobnost jenom psychopatickej výmysl nějakýho nudícího se spratka z nadřazený reality? Agent úřadu s parodicky znějící zkratkou, drsnej jako extrahrubej šmirglpapír a přitom vzdělanej jak profesor, kterýmu přesto vobčas věci dojdou až na poslední chvíli (snad aby byl život víc napínavej)? Člověk s nesmyslně předimenzovanou bouchačkou u pasu a tunama implantátů v těle, člověk s mluvou šoféra hovnocucu, ale přesto chladně profesionální, když dojde na věc? Agent schopnej vyprodukovat při práci víc litrů krve, než je k vidění v průměrným Holofilmu? Chlap, kterýmu zabili manželku, chlap trávící noce po barech, chlap tak klišovitej, že by se za něj styděl každej slušnej spisovatel?
A takovejch je nás v úřadě víc…
Když mi do ksichtu padlo světlo z holoreklamy Jo-seph-eenina baru, usmál jsem se temnějc než prdel negra zvoucí k análním radovánkám.
Skutečný možná vopravdu vobjevili způsob, jak vodstínit vliv cizejch myslí. Jak zůstat sami sebou. A možná i jak nějakým způsobem proniknout do toho vyššího světa, protože jak jinak by mohli zfouknout ten trik s kvantosmažkama?
A ta technologie tady někde je, vypilovaná a připravená k použití. A já jsem ten, kterej se k tomu může rozhodnout sám a vo svý vlastní vůli, protože dávka bůhví v jak šíleně pokročilý realitě vyvinutýho kvantoblokátoru mi bude krevním řečištěm kolovat minimálně tak dlouho, dokud se nebudu muset jít vychcat. Stačí natáhnout ruku, stačí se stát novým Nejvyšším Skutečným. Drsnějším, schopnějším, neodhalitelným, s celým UVKSČ pod palcem.
Jenže víte co?
Já na to mrdám.
A víte proč?
Protože, milý bezvýznamný nuly, vo záchraně světa snějí akorát intošský onanisti.
Jsem drsnej, nezničitelnej panák bez svědomí z nějaký zkurveně drsný videohry. Jsem skvěle placenej a svoji práci miluju. A to všecko bych měl vyměnit za nějaký pojebaný hledání svý skutečný vosobnosti, nejspíš stejně přitažlivý jak pohlavní život v lochu?
Ani za píču v lihu!
Dveře Jo-seph-eenina baru za mnou souhlasně zapadly jako už tolikrát předtím.


Doslov
Hrdinové z příběhů v této knize jsou na tom stejně, jako mnozí z nás: byli vrženi do světa, kam sami nechtěli. Ten svět má velké zuby a když nebudete hrát podle jeho pravidel, zaživa vás sežere. Je umění na takovém místě přežít a ještě si i zachovat zdravý rozum.
Jde to vůbec?
Někdo by mohl namítnout, že tento životní postoj by se dal vyjádřit i jinou literární formou. My však píšem krvavý brak, protože věříme, že cokoliv jiného by v době, kdy lidé střílejí po jiných lidech kvůli tekutému zlatu a míru osobního štěstí určuje tloušťka vaší peněženky, vyznělo falešně a ignorantsky.
A kromě toho, strašně nás to baví.