Wilhelm Mommsen: Bismarck Votobia, Olomouc, 1995 P©edmluva Kniha o Ottovi von Bismarckovié kterou držíte v rukoué je podstatnˆ zkr cenou verzí mé knihy "Bismarck - ein politisches Lebensbild"é vydan‚ v roce 1959 v Bruckmannovˆ nakladatelství. V předmluvˆ k on‚ dřívˆější publikaci najdete upozornˆní i na ur‡it‚ tˆžkosti ponˆkud stručnéého pojetíé které nutnˆ líčí fakta zjednodušenˆě. To platí samozřejmˆě i o nyní předloženém zkráceném vydání. Podrobn˜ v˜klad na základˆ literatury je při vyžadovan‚ stručnosti stejnˆ nemožn˜ jako uváděˆní odkazů v poznámkáché přesto jsme však neupustili od doslovné citace četn˜ch Bismarckov˜ch projev–. Každ˜ Łžeji zainteresovan˜ čten ř si tak na z kladˆ uveden˜ch dat může ovˆřit odpovídající místa v Bismarckov˜ch "Sebran˜ých spisech". I přes svou stručnost se tato kniha hl sí k onomu metodick‚mu pojetíé podle kter‚ho jsou smˆrodatn‚ pouze Bismarckovy projevy z příslušn˜ch let. Všechna jeho pozdˆjší vyjádřeníé nejen v Erinnerung und Gedankeé v sobˆ nesou nebezpečí posunué z mˆny; tak‚ odborn  literatura b˜v  často vystavena pokušení posuzovat Bismarckovu politiku podle tohoé čeho dos hlaé z jejích v˜sledk–. Mnoh‚ Bismarckovy projevy z dřívˆjší doby vyzní jinaké d meůli je do souvislosti s pozdˆjším založením říše a s v˜sledky Bismarckovy pruskonˆmeck‚ politiky. Bismarckovo jedn ní nebylo vždy tak přímočar‚é jak byl on s m pozdˆji často černobíle zobrazov né to znamen  buƒ jako "železn˜ kancl‚ř"é nebo velk˜ zlosyn. Naopaké plnˆ vyzní Bismarckova lidsk  i politick  velikosté ozřejmímeůli vnitřní napˆtíé kter‚ jeho život často prov zelo. Bismarck si byl s m dobře vˆdomé že st tník nem–že tvořit dˆjiny a politik musí předvídat st le víc a víc nov˜ch variant v˜vojeé a tak‚ to mnohokr t řekl. Platí to zejm‚na v ot zceé zdali Bismarck už pomˆrnˆ brzy pom˜šlel na vytvoření nˆmeck‚ho st tu. Autor t‚to knihy se pokusil ve více dílech vysvˆtlité že Bismarck o to vˆdomˆ usiloval až pomˆrnˆ pozdˆ. V ž dn‚m případˆ to však nezmenšuje v˜znam jeho pr ceé stejnˆ tak jako m me za toé že kritika jeho vnitropolitick˜ch chyb by v ž dn‚m případˆ nemˆla zakr˜vat velikost jeho díla st tnick‚ho. Mlad˜ Bismarck (1815ů1847) Rodina Bismarck– pocházela ze starého šlechtického rodu z Altmarkué Ottovi von Bismarckovi nepředcházel v rodinˆ ani jeden skutečnˆ v˜znamn˜ muž. Jeho otec Ferdinand byl prost˜ a m lo v˜znamn˜ venkovsk˜ šlechticé kter˜ brzy opustil místo d–stojníka v pruském vojsku. Roku 1806 se oženil s mˆšźankou Wilhelminou Menckenovoué jejíž otec byl tajn˜ radaé ctitel z sad říšského barona vom Steina. Vedle robustního venkovského šlechtice p–sobila jeho žena jako duchovnˆ vzdˆlan  a v˜jimečn  osobnosté ž dostiv  tohoé aby z jejího syna nˆco bylo. Vedly se časté spory o toé jak˜ v˜znam mˆlo pro Bismarcka spojení p–vodních vloh obou rodič–é ale odpovˆƒ na tuto ot zku patří k tajemstvím přírodyé které lidsk˜ rozum nem–že nikdy rozluštit. Na Bismarckovˆ případu m–žeme potvrdité že geni lní osobnosti rostou z naprosto rozmanitého prostředí. Bismarck se pozdˆji cítil b˜t st le víc přitahov n k otcié ačkoliv si byl vˆdom jeho primitivismu. Matka se ho přespříliš snažila vést a ovliv¤ovat. Bismarck pozdˆji napsal: M  matka byla kr sn  ženaé milující vnˆjší n dheru s jasnou a milou uv žeností; ménˆ už mˆla toé čemu se řík  berlínsk˜ duch. Bismarck se narodil 1. dubna 1815; tedy v roce konečné por žky Napoleona I. Byl čtvrt˜m dítˆtem v této početné rodinˆ. O jeho chlapeck˜ch létech nem me ž dné zvl štní zpr vyé vyhnemeůli se sklonu přikl dat ranému vˆku zn m˜ch osobností přílišn˜ v˜znam. Bismarck se cítil b˜t příslušníkem šlechtyé ale jeho vzdˆl ní odpovíd  v podstatn˜ch rysech př ním matky a liší se od tohoé jaké bylo obvyklé u prusk˜ch šlechtic–. Navštˆvoval školy v Berlínˆé nejdříve Plamann–v Łstavé poté gymn zium Friedricha Viléma a nakonec ›ed˜ kl šter. V okruhu sv˜ch učitel– a spoluž k– nebyl Bismarck nijak zvl šź n padn˜. Jak s m pozdˆji poznamenalé opustil školu jako panteista a s přesvˆdčenímé že nejrozumnˆjším st tním Łtvarem je republika. Zpˆtnˆ potom kritizoval tehdejší vyšší školy za toé že byly více ovlivnˆny mˆšźansk˜m duchem doby a humanismem než konzervativnˆ monarchistickou tradicí. Tvrdit aleé že si republika získala jeho sympatieé je jistˆ přehnané. Roku 1832é v sedmn cti leteché vstoupil na univerzitu v G”ttingenué kde začal studovat pr va. Z předn šek sv˜ch univerzitních učitel– navštˆvoval Bismarck pouze předn šky učitele st tního pr va a historika profesora Heerenaé jehož n zory na st tní uspoř d ní Evropy pozdˆji ve velké míře s m zast val. V ostatních ohledech však Bismarcké kter˜ vstoupil do studentského svazu Hanoveraé témˆř nevyužil studijních možností tehdy velmi slavného univerzitního mˆsta a cele se oddal radostem studentského života. Dochovalo se mnoho svˆdectví o jeho více či ménˆ podařen˜ch kouscíché které ho tu a tam přivedly do konfliktu s akademickou vrchností. S m se velmi otevřenˆ a s vyslovenou sebeironií vyjadřoval o svém lehkomyslném životˆé v kterém se vybouřila jeho ještˆ nerozvinut  osobnost. Do okruhu jeho př tel patřili kromˆ nˆkolika šlechtick˜ch člen– svazu i dva v˜znační cizinci. Už tehdy si Bismarck uvˆdomovalé bez jakékoli ješitnostié svou vnitřní sílu; příteli z ml dí jednou napsal: Stanu se buƒ nejvˆtším bíd kemé nebo nejvˆtším mužem Pruska. Nem me ale doposud ž dné doklady o jeho politick˜ch n zoreché které by ukazovaly na pozdˆjšího zakladatele říše. Pokud tedy mlad˜ Bismarck zaujal v oné dobˆ nˆjaké politické stanoviskoé chybˆjí jakékoli d–kazy o tomé že by jeho pl ny vedly za hranice pruského st tu. Bismarck sv  studia dokončil v Berlínˆé aniž by využil vˆdeck˜ch možnostíé které mu nabízela univerzita. I zde d val pr–chod svému bouřlivému temperamentu. Při studiu se omezoval pouze na toé co potřeboval ke zkoušk m; to tehdy nebylo o nic ménˆ obvyklé než dnes. V roce 1835 složil referend řské zkoušky. O jeho n zorech se z jeho prací dovíd me m lo. Vych zelyé jak je bohužel houfnˆ zvykemé spíše z učitelova zp–sobu kladení ot zeké než z vnitřního z jmu zkoušeného. Pozdˆji shled  Bismarck smˆšn˜mé že zrovna jehoé kter˜ k lítosti otce dˆl  dluhyé přimˆli vyjadřovat se o potřebnosti spoření. N sledující roky str vil Bismarck u soudu v Berlínˆ a v C ch ch. Jeho konečn˜m cílem bylo st t se diplomatem; druh  možnost životní dr hy mladého šlechticeé d–stojnick  kariéraé nepřich zela v Łvahu. V soudnictví jen vzrostla jeho averze proti každému byrokratickému n tlaku a proti formalit m spoř dané služební dobyé kterou musel st le dodržovat. Nemohl vyst t nadřízené a v C ch ch se znovu oddal životním radostem. Aniž si vzal jedin˜ den dovolenéé cestoval cel˜ mˆsíc za jistou mladou Angličankou. Poté p–sobil u soudu v Postupimi. Jeho c šští nadřízení potvrdili sice jeho schopnostié mínili všaké že si bude muset zvyknout na vˆtší služební přesnost. Se zdvořilostí sobˆ vlastní Bismarck řekl: Zd  seé že předsednictvo v C ch ch mi vystavilo lepší osvˆdčeníé než jsem si zasloužil! V roce 1838 se rozhodl zříci se dosavadní byrokratické činnosti a odhodil břemeno st tní služby. Rozhodnutí zr lo dlouho a rodiče jím nebyli příliš nadšeni. B˜t Łředníkem nebo ministrem však Bismarck nepovažoval za zvl štní štˆstí. €innost Łředníka byla totiž omezena na mechanick˜ v˜kon administrativní mašinerie. J  však chci dˆlat hudbu podle vlastního gustaé nebo v–bec ž dnou. Toto odmít ní byrokracieé rozšířené ostatnˆ také mezi šlechtoué bylo znamenímé že Bismarck tíhne k samostatné činnosti. Z v˜rok– onˆch let příležitostnˆ promlouv  sklon k povol ní velkého st tníka. Podstatn  pro nˆj tehdy byla praktick  činnost: Jakožto prezident nebo ministr nepřich zí človˆk do styku s lidmié ale s papírem a inkoustem. Bismarck pak žil mnoho let jako zemˆdˆlecé na což se připravil Łžasnˆ obs hl˜m teoretick˜m studiem. Tato činnost byla přerušena vojenskou služboué kterou vykon val nerad a nepravidelnˆ. I do této doby spad  časté cestov ní a pohnut˜ život; sousedé ho naz˜vají "bl zniv˜m Bismarckem". Zemˆdˆlskou pr ci prokl dal mimoř dnˆ obs hlou četbou historick˜ch a filozofick˜ch dˆlé stejnˆ jako dˆl velk˜ch b sník–. €etl především Shakespeara a Byronaé zatímco ke Goethemu nikdy nezískal bližší vztah. Veršé že človˆk se m–že bez nen visti uzavřít před svˆtemé ho vnitřnˆ znepokojoval. €etl i radik lní filozofy své dobyé Strausseé Feuerbachaé Bruno Baueraé ačkoli je ne vždy spr vnˆ ch pal. S m hovořil o svém ryzím deismu. Natrvalo se uk zaloé že navzdory cestov ní i četbˆ ho ani život na venkovˆ nemohl zcela naplnit. S m řeklé že ho vlastní zkušenosti zbavily klamné představy o ark dské idyle zapřis hlého venkovana s podvojn˜m Łčetnictvím. Jeho projevy ze čtyřic t˜ch let se vyznačují přísnou sebekritikoué jako by se hnal bez v–le po proudu životaé jak to jednou nazval. Vnitřní obrat přineslo jeho př telství s kruhem pietist– a skutečnosté že se v nˆm sezn mil s Johannou von Puttkamer. Nevˆsta jeho příteleé Marie von Thaddené Johannina blízk  přítelkynˆé se pokusila Bismarckaé kter˜ byl doposud ve vˆcech n božensk˜ch velmi kacířsk˜é obr tit na víru. Avšak teprve její smrtelné onemocnˆní vedlo k tomué co se obyčejnˆ naz˜v  Bismarckovou konverzí. Získal blízk˜ vztah k protestanství a ke křesźanstvíé ovšem bez Łzké církevní sv zanosti. Bismarck–v z kladní křesźanskoůprotestantsk˜ n hledé kter˜ je spjat se z snubami a s¤atkemé nelze vyloučit z jeho celkového politického a st tnického portrétu; tak m lo o nˆm řík  slovní spojení "křesźansk˜ st tník". Marie von Thadden svedla svého přítele dohromady s Johannou von Puttkamer a brzy po její smrtié v prosinci 1846é pož dal Bismarck pana von Puttkamer dopisem o Johanninu ruku. O tomto dopisu se vedly mnohé spory. Bismarck v nˆm zcela otevřenˆ hovoří o svém n boženském v˜voji a tím se zmi¤uje jen o vˆceché které byly blízké jeho budoucímu tch novié jenž mohl mít i jisté pochybnosti o dosavadním Bismarckovˆ životním stylu. Bismarck se jako vždy umˆl adres tovi přizp–sobit a i v tomto dopise spojuje Łctu s diplomatickou obratností. Z kladní osnova dopisu však jistˆ pramenila z pravého vyzn ní. V červenci 1847 n sledovala svatba s Johannoué kterou Bismarck popsal svému bratrovi jako ženu vz cného ducha a vz cné vznešenosti mysli. V ní nalezl svou životní družkué pomocnici a opravdové životní naplnˆní; a to pr vˆ protoé že jej nechtˆla ve vlastním smyslu slova politicky ovliv¤ovat. Spojen˜ zemsk˜ snˆm ů revoluční rok ů Olomouc (1847ů1851) Nˆkolik t˜dn– před svatbou zah jil Bismarck svou politickou kariéru; v kvˆtnu roku 1847 byl rytířstvem zvolen za člena pruského spojeného zemského snˆmu. Spojen˜ zemsk˜ snˆm z roku 1847 byl prvním skutečnˆ velk˜m parlamentem v nˆmeck˜ch dˆjin ch. Rozhodující převahu v nˆm získali umírnˆní liber lovéé zatímco skupina politické praviceé h jící mocenské postavení koruny a z jmy velkostatk řské šlechtyé byla zastoupena pomˆrnˆ řídce. K ní patřil i Bismarcké kter˜ byl ke svému zklam ní povol n nejprve jako n hradník. Již předtím prošel funkcí velitele labské hr ze; pozdˆjší nepřítel parlamentu tedy vyzr l do politického života zkušenostmi stavovsk˜mi a parlament rními. V oné dobˆ st l zcela na stranˆ stavovskoůkonzervativních sil. Bismarck–v první novinov˜ čl nek obhajoval pr vo šlechtick˜ch pozemkov˜ch vlastník– lovit na pozemcích sv˜ch sedl k–. Vystoupil za zachov ní patrimoni lní soudní moci proti liber lním požadavk–mé ale také proti absolutistickému pojetí. Začín  Bismarckovo př telství s Leopoldem von Gerlachemé d–vˆrn˜m přítelem Friedricha Viléma IV. Gerlach byl zast ncem křesźanskoůstavovskoůkonzervativních n zor– a odmítal myšlenku mocenského st tu. Ve spojeném zemském snˆmu byl Bismarck extrémním přívržencem nejkrajnˆjší pravice a d–sledn˜m straníkem. Ovšem už v roce 1847 napsal své snoubence: Pravidla se zachov vají tak dlouhoé dokud nejsou podrobena zkoušce; když k tomu dojdeé človˆk je zahazuje jako sedl k pantofle a utík é jak mu velí přirozenost. Především ale bojuje za pr va koruny a za stavovsk  pr va šlechtyé jejíž ochranˆ se přirozenˆ tˆší. Zn m˜m se Bismarck stal svou ostrou řečíé v níž rezolutnˆ napadl v této formˆ nikdy nevyslovenou tezié že roku 1813 bojoval prusk˜ lid proti cizímu vojsku jen protoé aby mohla b˜t vytvořena Łstava. Na sch–zi zemského snˆmu prov zela tuto řeč pochopitelnˆ velk  bouře. Bismarck prok zal prudkost svého bojovného temperamentu stejnˆ jako neochvˆjn˜ klid v–či jak˜mkoli v˜pad–m. Když vypršela lh–ta jeho projevué vyt hl z kapsy noviny a začal si v nich číst. I č st jeho př tel z řad konzervativc– pochopilaé že jeho pozn mka nepřístojnˆ zjednodušila řešené problémy. Tento v˜stup z nˆj nicménˆ učinil zn mého radik lního bojovníka proti liberalismu a Łstavˆ. Jeho tehdejší řeči se vyznačují bojovnostíé kter  nekladla zrovna vˆcné argumenty a kterou se odreagov val od st le rostoucího vzteku v–či liber l–m a st vajícím pomˆr–m. V roce 1848 to bylo samozřejmˆ ještˆ zřetelnˆjší. Jeho řeči z let 1848ů49 v sobˆ spojují vyloženou bojechtivost s pohrd ním odp–rci. V jeho raném období postr d me sebeovl d níé které mu pozdˆji i přes veškerou jeho břitkost nechybˆlo. V jakési debatˆ o emancipaci ’id– se přiznal s jistou p˜chou k tomué že předsudky s l s mateřsk˜m mlékem. Hl sí se k myšlence křesźanského st tu a boj proti ’id–m ch pe v podstatˆ jako konfesijní z ležitosté jak to bylo v té dobˆ bˆžné. ’idé kter˜ přestoupil na křesźanskou vírué podle nˆj přest v  b˜t ’idem. Jeho vnitřní sm˜šlení toto křesźanské založení ale přesahuje. V erfurtském parlamentu ho naplnilo nevolíé že pracoval jako zapisovatel vedle židovského předsedy. Oním předsedou byl tent˜ž Simsoné kter˜ se po čase stal v Bismarckovˆ říši prvním předsedou říšského soudu. V revolučním roce 1848 byl Bismarck tím nejrozhodnˆjším bojovníkem za pruskou vˆc a vˆrnost kr li. Chtˆl vést ozbrojené sedl ky na Berlín a roztrpčila jej kr lova slabost. Když kr lovna kr le omlouvalaé že se pr˜ špatnˆ vyspalé odpovˆdˆl Bismarck příkře: Kr l musí umˆt sp t. Nepochopil skutečnosté že hnutí roku 1848 vzešlo z širok˜ch vrstevé a neuzn val jeho n rodní z klad. Hovořil o ž dostivosti nemajetn˜ch. Plnˆ se ztr cel v pruskoůkonzervativních představ ch. Pozdˆji se v jedné b sni vyj dřilé že pruské d–stojnictvo v Postupimi bude muset zpívat u příležitosti ud lostí z 21. března. Nejd–ležitˆjší veršeé bezpochyby odpovídající Bismarckovˆ povazeé znˆjí: "Do vˆrn˜ch srdcí vol ní teƒ vch zí: Nebuƒte Prusy vícé leč Nˆmcié drazí... Zde konecé Zollerneé tvé sl vy stojí. Zde padl kr lé nikoli však v boji!" Kr l pr˜ k tehdejšímu Bismarckovˆ vystupov ní řekl: "K použitíé jen když neomezenˆ vl dnou bod ky." Po revoluci se Bismarck stal členem kamarilyé vytvořené bratry Gerlachov˜mi. Ke své lítosti nebyl zvolen do pruského n rodního shrom ždˆní. Zač tkem roku 1849 se stal členem druhé komory pruského zemského snˆmué pozdˆji členem erfurtského parlamentu a ještˆ mnohokr t členem pruské druhé komory. Do této doby spad  jeho slavn  řeč o olomoucké punktacié kter  mˆla b˜t vrcholn˜m bodem jeho činnosti jakožto člena snˆmovny. V té dobˆ se všemi zp–soby snažil agitovat za korunu a privilegia šlechty. Podílel se na založení listu "Kreuzzeitung" a byl přítomen na zahajovacím zased ní "Spolku na ochranu majetku a podporu obecného blaha"é sdruženíé které bylo lidovˆ naz˜v no junkersk˜m parlamentemé a to nikoli bez příčiny. Tehdy st ly vnitropolitické problémy u Bismarcka plnˆ v popředí. Nˆmeckou ot zku začal pokl dat za d–ležitou teprve tehdyé když se volbou císaře ve Frankfurtu dostala do protikladu k pruské politice. Obracel se se vší rozhodností proti všem liber lním a demokratick˜m snah m a prohlašovalé že lidové mínˆníé na které se odvol valo hnutí z roku 1848é bylo víceménˆ umˆle vykonstruov no. Každ˜ si pod pojmem lid představuje toé co se mu zrovna hodí do kr mué obyčejnˆ však beztvarou masu jedinc–é které potřebuje získat na svou stranu. Pohrd ní n zorem lidu mu ovšem nebr nilo v pokusech veřejné mínˆní vytv řet. Bratrovi napsalé aź mu do Berlína posíl  peticeé co nejvíc jednotliv˜ch peticé i když budou mít jen nˆkolik podpis–é pokud možno z každého mˆsta a třeba jen s jedním podpisemé ty stejnˆ publikov ny nebudou; dˆlat hluk patří k řemeslu. Radik lnˆ obhajoval pr va šlechtick˜ch velkostatk ř– a da¤ovou politiku nazval druhem konfiskace. Mluvil o volební loterii a ostře kritizoval všechna parlament rní sdružení. Blumovu popravu d–raznˆ obhajoval. Na druhé stranˆ dosvˆdčují jeho četné projevyé že o politick˜ch vloh ch sv˜ch stavovsk˜ch koleg– nemˆl příliš vysoké mínˆní. V Prusku zcela chybí ten stavé kter˜ dˆl  politiku v Anglii. Jako mnoho šlechtic– se obr til proti absolutismu a proti slov–m Friedricha Viléma I.: "Zav dím suverenitu comme un rocher de bronze." Byl toho n zorué že revoluce poch zí z Łřednictva a zd nlivˆ vzdˆlaného středního stavu velk˜ch mˆst. St le víc se obracel proti ž dostivosti nižších vrstev a mínilé že Łstavní forma je forma nejdražší. Bojoval proti civilnímu s¤atku a byl v tˆchto n zorech ještˆ zcela ovlivnˆn Stahlemé jehož teorie st tního pr va zap–sobila i na Friedricha Viléma IV. Vnitropolitick˜ postoj také jednoznačnˆ určil Bismarckovo stanovisko k nˆmeck˜m pl n–m frankfurtského N rodního shrom ždˆní. Nepotíral je z toho d–vodué že odmítal jejich vnitropolitick˜ smˆré jak se často tvrdilo. Ze svého pruského a konzervativního stanoviska tehdy vlastnˆ nechtˆl ž dné řešení nˆmecké ot zky. V časech nejvˆtšího ponížení pruské moci se objeví nˆkolik projev–é které mají nacion lnˆůpolitick˜ t˘n. Ale tyto tendence mizíé jakmile další v˜voj opˆt Bismarckovi umožní vˆřit v Prusko. Nyní se zasazuje v˜hradnˆ za velmocenské postavení pruského st tu a z rove¤ vnitropoliticky proti revoluci. Pl ny N rodního shrom ždˆní podle nˆj ohrožují Prusko a jeho postaveníé stejnˆ jako jeho politick˜ charakter. Nˆmeckou ot zkou se začal zab˜vat teprve tehdyé když frankfurtsk  volba císaře vedla k prudk˜m v˜mˆn m n zor– v Berlínˆ. V té dobˆ se st le víc odvol val na své skalní pruš ctví v protikladu k nˆmeckému švindlu. Prusové jsme a Prusy chceme z–stat! vyj dřil se jednou. Ani osud ›lesvickaůHolšt˜nskaé kter˜ tolik zamˆstn val politické dˆníé nesledoval Bismarck z nacion lnˆůpolitického hlediska. Ch pal boj šlesvickoůholšt˜nského obyvatelstva jako povst ní proti jeho legitimnímu panovníkovié d nskému kr li. Bismarck byl rozhodnˆ proti tomué aby prusk˜ kr l přistoupil na císařské volby ve frankfurtském N rodním shrom ždˆní. Občas mˆl pochybnosti o postoji rozhodujících místé které se také chopily švindlu z Paulskirche. V dubnu 1849 zast val n zoré že Prusko by mˆlo z–stat Pruskem a jako takové by mˆlo ze své pozice diktovat Nˆmecku z kony; to byl v té dobˆ nov˜ t˘n. Jednotu Nˆmecka chce každ˜é koho se na to zept teé každ˜é kdo jenom mluví nˆmeckyé ale s takovou Łstavou j  ji nechci. Bismarck chtˆl skutečnˆ jen spojenectví nˆmeck˜ch st t– a odmítal takovou nˆmeckou politikué kter  by chtˆla omezovat pruskou samostatnost a pruskou moc. To ukazuje zvl štˆ Bismarck–v boj proti unionistické politiceé kter  učinila bezv˜chodn˜ pokus dos hnout skrze pruské vedení tohoé co se nepodařilo frankfurtskému N rodnímu shrom ždˆní. Bismarck vždy potíral v–dce unionistické politiky von Radowitze a jednal s ním opovržlivˆ a posmˆšnˆ. I zde se řídil sv˜m prusk˜m st tním hlediskem a spolu s ním sv˜m pojetím vnitřní politiky. Obhajoval čisté pruš ctví a činilo mu starostié že by pruské kr lovství mˆlo zaniknout v hnilobném vření jihonˆmecké neuk znˆnosti. ’ dného nˆmeckého voj ka ještˆ neslyšel zpívat: "Kde m  Nˆmec vlast?" Když jist˜ liber lní poslanec nazval Bismarcka ztracen˜m synem Nˆmeckaé odpovˆdˆl: M–j rodn˜ d–m je Prusko; nikdy jsem jej neopustil a ani nikdy neopustím. Nˆkolik dní předtím řeklé že by se mˆlo spoléhat na zdrav˜ prusk˜ rozumé a ne na jednoduché aspekty problém– a nˆmeck  srdce. Není ostřejší kritiky tehdejších nˆmeck˜ch snah než v jeho projeveché ve kter˜ch je Łzce spjat prusk˜ partikularismus a vnitropolitick  bojovnost. Bismarck nepochopilé že tehdejší prusk  politika byla stejnˆ tak m lo realistick  jako politika liber l–. Chtˆl z–stat spojencem Ruska a jako bratři Gerlachové žil zcela v přesvˆdčení o konzervativní solidaritˆ velk˜ch monarchií. Ovšem již z roku 1849 poch zí řada Bismarckov˜ch projev–é které nasvˆdčují tomué že překonal své sepˆtí s vnitřní politikou. Své ženˆ napsalé že nˆmeck  ot zka se rozhodne v diplomacii a v terénu; v jedné řeči v poslanecké komoře řeklé že Friedrich Velik˜ by neusiloval o unionistickou politikué n˜brž by apeloval na nejd–ležitˆjší vlastnost pruského n roda; na jeho v lečnického ducha. Poznal byé že ani dnesé stejnˆ jako za čas– našich otc–é neztratil zvuk trubkyé svol vající pod korouhev zemského p naé svou přitažlivost pro pruské uchoé aź už se jedn  o obranu našich hranicé či o sl vu a velikost Pruska. Vsadil by po roztržce s Frankfurtem na spojenectví se sv˜m star˜m spolubojovníkem Rakouskemé převzal by skvˆlou rolié kterou mˆl rusk˜ caré a ve svazku s Rakouskem by zničil společného nepříteleé revoluci. Nebo by se mu ponechalo na v–lié aby t˜mž pr vemé jak˜m dobyl Slezskoé po odmítnutí císařské koruny poručil Nˆmc–mé jaké m  b˜t jejich zřízeníé i s tím nebezpečímé že by byl na misky vah vržen meč. To by byla prusk  n rodní politika. Takov  by zaručila Prusku n ležité postaveníé a to byé v prvním případˆ ve svazku s Rakouskemé v ostatních samo o sobˆé pomohlo Nˆmecku k mocié jak  mu v Evropˆ po pr vu n leží. Zde se již ohlašovala rétorikaé kter  se pak rozvinula v pades t˜ch letech. V téže řeči mluvil o tomé že prusk˜ orel by mˆl rozepnout sv  křídla k obranˆ i vl dˆ od Klajpedy až k Donnersbergu. Je to jistˆ první n znak tohoé že usiloval o pruskou převahu na severu Nˆmecka. Vcelku se však Bismarckovo jedn ní st le ubír  po linii vyznačené nˆkter˜mi jeho blízk˜mi př telié zvl štˆ Leopoldem von Gerlachemé kteří se v ž dném případˆ nechtˆli dovol vat velkého pruského kr le a v z jmu společnˆ stanoven˜ch politick˜ch cíl– obou mocností se snažili vyhnout boj–m s Rakouskem. V tomto smyslu Bismarck 3. prosince 1850 obhajoval olomouckou punktaci z listopadu 1850é ve které se Prusko zřeklo unionistické politiky a pod n tlakem Ruska se spojilo s Rakouskem; to znamenalo tˆžkou por žku pruské politiky. Přesto Bismarck tuto dohodu znamenitˆ obhajoval ve své slavné řeči v poslanecké snˆmovnˆ; nebylo mu totiž přitom dostatečnˆ jasnéé že mocenskopoliticky znamen  tato dohoda por žku pruského st tu. Pozdˆji řeklé že v oné dobˆ jednal pod dojmemé že pruské vojsko není dostatečnˆ zralé k boji. Ale vlastní z klad Bismarckova jedn ní v této dobˆ spočíval v tomé že zcela v intencích vnitropolitické solidarity st l proti černočervenožluté demokracii a všemi prostředky se zasazoval o toé aby z–stal zachov n mír. Když byl Radowitz propuštˆné zaradoval se. V dopisech své ženˆ d v  do souvislosti nˆmeck˜ švindl a hnˆv v–či Rakousku. Mír je v z jmu i naší strany. Konzervativní arm dy by se nemˆly navz jem rozsek vat na kusyé nepokl d  za d–stojnéé aby se revoluční cesta slovy zatracovala a činy podstupovala. Prusko a Rakousko by se mˆly dohodnout na plné rovnopr vnosti na Łkor mal˜ch st t–. Přes silnou vnitropolitickou sv zanost jeho zahraniční politiky obsahuje řeč formulaceé které znamenaly odklon od svˆta zahraniční politiky jeho konzervativních př tel. Jedin˜ zdrav˜ z klad velkého st tué a tím se vlastnˆ liší od maléhoé je st tní egoismusé a ne romantikaé a není velkého st tu hodnoé aby se škorpil o vˆcié které jeho vlastnímu z jmu neodpovídají. Pro st tníka je snadné dout na v lečné polniceé mít patetické projevy a nechat na pˆš cíché krv cejících na snˆhué jestli jeho systém získ  vítˆzství a sl vué či nikoli. Nic není snadnˆjší než takové jedn níé ale bˆda st tníkovié kter˜ v této dobˆ nebere v Łvahu i takov˜ d–vod k v lceé kter˜ platí i po ní. Ohrazuje se proti tomué aby se Rakousko naz˜valo cizím st temé a jeho vl dce označuje za dˆdice dlouhé řady nˆmeck˜ch císař–. Je to opravdu zvl štní druh skromnostié že se st le nem–žeme rozhodnout a br t Rakousko jako nˆmeckou mocnost. Opr vnˆnost toho nevidím v ničem jinémé než že Rakousko mˆlo štˆstí a ovl dlo cizí kmenyé které byly v d vn˜ch dob ch podmanˆné nˆmeck˜mi zbranˆmi. Tento Bismarck–v v˜roké vykl dan˜ v typicky velkonˆmeckém smyslu jako bezpr ví nevidí na rozdíl od tehdejšího sm˜šlení v Rakousku konkrétní st t s nˆmeck˜m obyvatelstvemé n˜brž velmocé kter  často a slavnˆ třímala nˆmeck˜ meč. Všechny tyto n zory byly však st le pevnˆ vklínˆny do obvykl˜ch vnitropolitick˜ch spor–. Prusk  čest se totiž chtˆla vyhnout jakémukoliv zhoubnému spojení s demokracií. Rakousko a Prusko mˆly b˜t dvˆ rovnopr vné obranné mocnosti Nˆmecka; Bismarck vˆřil ve skutečnou rovnopr vnost obou velmocí a byl připraven vykoupit ji ztr tami menších nˆmeck˜ch st t–. Jako přítel Rakouska odešel brzy ve funkci vyslance spolkového snˆmu do Frankfurtu. Už v roce 1849 pronajal svoje rodinné sídlo a přestˆhoval se do Berlína. Stejnˆ tak se již v bouřliv˜ch časech revoluce vzdal svého statutu venkovského šlechtice. Vyslancem ve Frankfurtué Petrohradu a Paříži (1851ů1862) V roce 1851 se Bismarck stal vyslancem ve frankfurtském spolkovém snˆmu. Byl toé jak s m napsalé moment lnˆ nejd–ležitˆjší post pruské diplomacie. Bylo velmi neobvykléé aby osobnosté postr dající jakékoliv předbˆžné diplomatické vzdˆl níé byla povol na na pr vˆ takové místo. N vrh vzešel ze strany Leopolda von Gerlachaé spatřujícího v Bismarckovi mužeé kter˜ v budoucnué stejnˆ jako předtímé bude ve spojenectví s Rakouskem vést boj proti revoluci. Bismarck odešel do Frankfurtué jak s m pozdˆji řeklé ve stavu politické nevinnosti. Z Bismarckov˜ch vnitropolitick˜ch n zor– z doby kolem roku 1848 se nezmˆnilo skoro nic. Do roku 1852 z–stal členem pruské druhé komory a jeho boj byl nad leé stejnˆ jako dříveé radik lní a přirozenˆ velmi osobní. Politick  roztržka s vedoucím liber lním politikem von Vinckem vedla v roce 1852 dokonce k soubojié kter˜ však nemˆl ž dné n sledky. Bismarck se st le hl sil k junkerstvíé kritizoval konstituční systém a jednou prohl silé že prusk˜ n rod přivede velk  mˆsta k poslušnostié i kdyby je mˆl srovnat se zemí. Tento projev vysloužil Bismarckovi přezdívku "Ničitel mˆst". Na druhé stranˆ st le znova hanil absolutismus a srovn val jej s liber lní byrokracií. Ve dnech povol ní do Frankfurtu o sobˆ řekl: ’e se musím st t tajn˜m radoué je ironieé kterou mˆ B–h trest  za všechen m–j posmˆch tajn˜m rad–m. Když přišel Bismarck do Frankfurtué vˆřil v rovnopr vnost Rakouska a Pruska. Od doby Hohenštauf– nebyla v nˆmeck˜ch dˆjin ch periodaé v níž by se Nˆmecko tˆšilo nˆjaké zvl štní Łctˆ. Tento osud se mˆl brzy zmˆnité protože ve spolkovém snˆmu zasedl Bismarck. Snˆm se doposud zab˜val pouze malichernostmi; Bismarck hovořil o šarlat nství a nabubřelosti superchytr˜ch člen– snˆmué do jednoho vařících z vody. Kritizoval společensk˜ život ve Frankfurtué tancechtivost frankfurtsk˜ch diplomat– a mˆšź ck˜ charakter tamˆjší společnosti. Musí tančit čtverylku se ženami sv˜ch dodavatel–. M  to potˆšení zapomenout díky Łslužnosti tˆchto dam na trpké pocity z vysok˜ch Łčt– a špatného zboží jejich manžel–. Byla to pov˜šenost junkera nad mˆšź ckou společností starého říšského mˆstaé ve kterém chybˆla dvorsk  šlechta. Přesto všechno se Bismarck cítil brzy v˜bornˆ a psal Gerlachovié že si žije jako p nb–h ve Frankfurtu. Nejd–ležitˆjším problémem nového snˆmového vyslance bylo jedn ní s Rakouskemé které ustanovilo prezidi lního vyslance. Před rokem 1848 se Rakousko vyh˜balo tomué aby přehlasovalo druhou nˆmeckou velmoc ve spolkovém snˆmué ačkoli v Metternichovˆ dobˆ byla převaha Rakouska jednoznačn . Na poč tku svého frankfurtského období navštívil Bismarck starého st tního kancléře Metternicha na jeho z mku Johannisbergu a očividnˆ si s ním velmi dobře rozumˆl. Také Metternich odsuzoval jedn ní svého n stupce Schwarzenbergaé zd–raz¤ujícího rakouskou převahu. Po ud lostech roku 1848 a po císařsk˜ch volb ch považovali rakouští politici Prusko za protivníka a evidentnˆ se jej snažili zatlačit na druhé místo. Již brzy mluvil Bismarck o nastupující bezohledné vl dˆ vˆtšinyé kter  m–že Spolek jen zruinovat. Pochopilé že Rakousko nepom˜šlí na uzn ní pruské rovnopr vnostié v což vˆřil při svém příchodu do Frankfurtu. Bismarckovou první snahou ve Frankfurtu bylo vystoupit na obranu této rovnopr vnosti. Bojoval za ni všemi možn˜mi zp–sobyé až rusk˜ z stupce občas podot˜kalé že Bismarck předv dí studentské man˜ry. Jeho frankfurtští kolegové mˆli za toé že jeho ostré vystupov ní odr ží tu skutečnosté že mu chybí pravé diplomatické vzdˆl ní. Bismarck často zd–raz¤oval tuto rovnopr vnost před rakousk˜m prezidi lním vyslancem hrabˆtem Thunem na první pohled velmi nevybíravˆ. Boj za tuto rovnopr vnosté neůli přímo příprava k boji o nadvl du nad Nˆmeckemé byl vlastní n plní Bismarckovy činnosti ve spolkovém snˆmu. Už na sklonku listopadu došlo mezi Bismarckem a Thunem k z sadní v˜mˆnˆ n zor–é o které Bismarck pod v  zpr vu do Berlína: Mluvil jako mark˜z Posa a projevoval typické velkonˆmecké blouznˆní; doplnil jsem jeho myšlenkov˜ obzor v tom smyslué že existence Pruska a nadto reformace jsou politov níhodné faktumé ale ani jeden z n s dvou je nem–žeme zmˆnit a musíme vych zet ze skutečnostié a ne z ide l–. Vybídnul jsem jejé aby zv žilé zda v˜sledkyé kter˜ch Rakousko na své trnité cestˆ dos hneé opravdu vyv ží v˜hody pramenící ze spojenectví s Pruskem; neboź Pruskoé které seé jak se vyj dřilé "zřeklo dˆdictví Friedricha Velikého"é aby se mohlo odd vat osudu nejvyššího říšského komoříhoé určeného prozřetelnostíé v Evropˆ neobstojíé a dříveé než budu radit k takové dom cí politiceé budou muset rozhodnout kordy. Thun přirovnal Prusko k mužié kter˜ jednou vyhr l na los velké jmˆní a zařídil se také jako by k této ud losti mˆlo doch zet každ˜ další rok. Bismarck odpovˆdˆlé že kdyby byli ve Vídni toho n zorué muselo by Prusko znovu vsadit do této loterie. To bylo poprvéé kdy Bismarck mluvil o možnosti v lky s Rakouskemé ačkoli mu bylo jasnéé že za panov ní Friedricha Viléma IV. nem–že podobnou politiku vést. Na Thunovˆ projevu ho zřejmˆ zvl štˆ zraniloé že v nˆm ucítil ukryté zrnko pravdy. V n sledujících letech se příležitostnˆ obracel na Prusko s cit tem z Goetha: Sešli jsme z cestyé a přece sami nevíme jak. Tehdejší sr žku s Rakouskem si Bismarck nepř l a ani ji nepřipravoval. Za toto jedn ní činil odpovˆdn˜mi vnitropolitické pomˆry v Rakousku. Existenci Spolku však brzy začal pociźovat jako přek žku pruské politiky a byl ochoten se přimlouvat i za takovou politikué kter  by Spolek vyřadila ze hry. Své sestře Bismarck napsalé že zn m  Heinova píse¤: "• spolkué ty pseé ty nejsi zdr v!" bude brzy jednohlas˜m rozhodnutím pov˜šena na nˆmeckou n rodníé a dodalé že uspokojení prusk˜ch potřeb by se mˆlo hledat cestou separ tních smluv na Łzemíé určeného n m přírodou. Zpravuje Gerlacha o sporech s Rakouskemé kv–li kter˜m dříve či pozdˆji spolkov  k raé kterou t hne na jednu stranu prusk˜ valaché a na druhou rakousk  kobylaé musí dříve či pozdˆji skončit v trosk ch. S m samozřejmˆ p–sobí všemi prostředky v tomto smˆru. Při jedn ních o pr vech tisku prosadilé aby Łtoky na stav Spolku nebyly nad le trest ny. S m sobˆ se vysmívalé že v této souvislosti horuje pro svobodn˜ tisk. Kritizoval egoistickou politiku všech nˆmeck˜ch st t–é dovol vajících se politiky nˆmeckéé kterou ovšem míní své vlastní sobecké z jmy. Pozdˆji jako říšsk˜ kancléř podobnˆ hovořil o tomé jak r–zné velmoci zneužívají slovo Evropa. Bismarck se vždy veřejnˆ hl sil k tomué že zastupuje z jmy vlastního st tué přičemž oček val stejné jedn ní i od ostatních. Ve frankfurtském období vyvinul Bismarck velkolepou zpravodajskou činnosté od Łředních spis– až po soukromé dopisy. Ze zpr v rakousk˜ch z stupc–é pro které Bismarck jistˆ nebyl snadn˜m soupeřemé se dovíd meé že t˘n jeho projevu neodpovídal vždy tomué o čem by mˆl jako vyslanec informovat domov. Jeho chov ní bylo zcela poctivé a otevřenéé ale už tehdy m tla jeho protihr če přílišn  otevřenosté s jakou se vyjadřoval. Anglick˜ st tník Disraeli jednou řekl: "Mˆjte se před tím mužem na pozoru. Toé co řík é chce skutečnˆ provést." Bismarck s m jednou poznamenalé že je tˆžké přesvˆdčit Rakušany o nespr vnosti teorie diplomatické lžié kter  tkví v zastaral˜ch tradicích. Ve frankfurtském období st l Bismarck také před potížíé že Friedrich Vilém IV. nemohl nalézt pochopení pro jím zd–raz¤ovanou pruskou politiku. Už proto mu bylo jasnéé že za tohoto kr le se ministrem st t nem–že. Pozdˆji řeklé že Friedrich Vilém IV. od nˆj požadoval naprostou poslušnost. Vidˆl ve mnˆ vejceé které se samo sneslo a vysedˆloé a při rozdílnostech n zor– by mˆl st le dojemé že to vejce chce b˜t chytřejší než slepice. Jindy vˆc popisuje takto: Kdybych tak mohl disponovat vším! Ale pod vl dcemé kterého mohu poslouchat pouze s pomocí božíé se m  síla rozplyne. Toto Bismarckovo sm˜šlení b˜v  vysvˆtlov no jeho starostmi o pruskou politiku v dobˆ krymské v lky. Se vší rozhodností se zasadil o toé aby Prusko nepodnikalo nic proti Rusku. Znepokojovalo by mˆé kdybychom ochranu před možn˜m Łtokem hledali v tomé že bychom naši kr snou a dobře stavˆnou fregatu spojili se star˜mé červotočiv˜m rakousk˜m v lečn˜m kor bem. Jsme lepší plavci než oni a každému vítan˜m spojencem. Velké krize vytv řející ovzdušíé které podporuje r–st Pruska. V dob ch krymské v lky st li ve spolkovém snˆmu z stupci mal˜ch st t– povˆtšinou na stranˆ Bismarckovy politikyé to znamen  snahy nenechat se Rakouskem vehnat do v lky. Ostatnˆ Bismarck se ztotož¤oval s hlediskemé podle kterého bylo nutno uvolnit svazek mezi Ruskem a Rakouskemé kter˜ s m před krymskou v lkou utužil. Doufalé že ostřeji vynikne protiklad mezi obˆma zemˆmi. A to byl předpoklad pro Bismarckovy politické Łspˆchy v období zakl d ní říše. Už bˆhem krymské v lky se vší rozhodností bojoval za toé aby se Prusko nenechalo vt hnout do role ruského protivníka. V tomto ohledu varoval Bismarck st le znovu před slabošskou a n ladovou politikou Friedricha Viléma IV. a současnˆ zostřoval sv–j opoziční postoj v–či tehdejším držitel–m moci v Rakousku. Když nebylo Prusko po skončení krymské v lky přizv no k Pařížské konferencié byl na nejvyšší míru rozhořčen a přirovn val své pocity k tˆm z jara roku 1848. O nˆkolik m lo dní pozdˆji pouk zal v jedné velké zpr vˆ na toé že Rakousko je jedin˜ st té na kter˜ m–že Prusko trvale dopl cet a z kterého m–že trvale i získ vat. Nˆmeck˜ dualismus ů od zač tku tisíciletí příležitostnˆé od doby Karla V. pak v každém století ů pravidelnˆ upravoval d–kladnou vnitřní v lkou své vz jemné vztahy a ani v tomto století nenastaví smˆr svého v˜voje jin˜m než tímto prostředkem. Zcela jistˆ nechtˆl zp–sobit v lkué ponˆvadž si byl vˆdomé že ta je za Friedricha Viléma nemožn . Velmi zřetelnˆ však trval na tomé že k boji kv–li problém–m nˆmeckého dualismu musí jednou dojíté přičemž ale hovořil v tomto projevu o regulaci nˆmeckého dualismué ne o jeho odstranˆníé jak zní jeho četné dezinterpretace. V dalším ze sv˜ch dopis– příteli von Gerlachovi ž d  vymezení vlivu v Nˆmecku na z kladˆ zemˆpisné či politické demarkační linie. Takov  vhodn  v lka jako ta sedmilet  aspo¤ vytvořila jasné vztahy mezi Pruskem a Rakouskem. Z přítele Rakouska se stal nyní nesmiřiteln˜ odp–rce Habsburk– a sotva tu byla nˆjak  nadˆjeé že odlišn  rakousk  vnitřní politika by na tom mohla nˆco zmˆnit. V Prusku bude vždy příliš tˆsno na toé aby sk˜talo Rakousku tak velk˜ prostor k p–sobeníé o jak˜ usiluje. Naše politika nem  ž dné jiné vojenské cvičištˆ než Nˆmecko... Jeden druhému d˜ch me vzduch od Łst; jeden musí ustoupité nebo k tomu b˜t přinucen tím druh˜m. To ovšem ještˆ neznamen é že Bismarck chtˆl jít cestoué kterou s m roku 1866 nastoupil. Slova o tisíciletém dualismué tolik nepřesn é snad vych zejí z představy protikladu severního a jižníhoé protestantského a katolického Nˆmeckaé které antedatoval o nˆkolik staletí zpˆt. Nechtˆl tento dualismus odstra¤ovaté jen nastavit spr vn˜ smˆr na hodin ch v˜voje. Přitom Bismarck myslel evidentnˆ na toé aby severní Nˆmecko bylo označeno za přirozené mocenské Łzemí Pruska. Prusko není uspokojenoé což ukazuje už pohled na mapu. V tomto postavení pom˜šlel Bismarck i na nav z ní kontakt– s Francií Napoleona III. N zory jin˜ch mocnostíé totiž že Prusko a Francie by se nemohly nikdy spojité oslabuje pruské postavení. Z Frankfurtu navštívil Bismarck dvakr t Paříž a hovořil s Napoleonem III. Opr vnˆnˆ nabyl dojmué že synovec velkého Napoleona je neškodnˆjší a ménˆ v˜znamn˜é než za jakého byl obyčejnˆ považov n. Bismarckovy kontakty s Napoleonem III. vedly k zn mé ostré v˜mˆnˆ n zor– s Gerlachem o problému vnitropoliticky stanoven˜ch z sad politiky. Pro Gerlacha byl Napoleon III. představitelem revolučních z sadé a jedn ní s ním tudíž paktov ním se s ƒ blem. V protikladu ke svému starému příteli zast val Bismarck stanoviskoé že v ot zk ch zahraniční politiky nem–že hr t vnitropolitické přesvˆdčení roli. Francie ho zajím  jen potudé m ůli vliv na postavení Pruska. Sympatie či antipatie k zahraničním mocnostem a osob m nemohu ve službˆ své zemi v zahraničí ospravedlnit ani sobˆé ani jin˜m. Skr˜v  se v nich z rodek nevˆrnosti p nu či zemié které sloužím. Br nil se v˜tceé že je bonapartistou. Je Prusem a jeho ide lem zahraniční politiky je b˜t zcela bez předsudk– a nez visle rozhodovat bez ohledu na toé co radí případn  oblíbenosté nebo naopak neoblíbenost cizího st tu. Napoleon není jedin˜ revolucion ř na svˆtˆé všude najdeme množství existencíé které vyrostly z revoluční p–dy. Mnohé z tˆchto dotyčn˜ch pomˆr– (píše v dopise) zest rlo a my jsme si na nˆ zvykli; je to s nimi jako se všemi z zrakyé které n s čtyřiadvacet hodin dennˆ obklopujíé a proto se n m přest vají zd t z zračn˜mi a nikomu nebr ní vymezit pojem "z zrak" do sféry jev–é které nejsou o nic z zračnˆjší než vlastní narození nebo každodenní lidsk˜ život. S tímto velkolep˜m od–vodnˆním se dostal Bismarck do rozporu se z sadním myšlenkov˜m svˆtem přítele Gerlacha i tehdejšího pruského kr le. Musíme hospodařit se skutečnostíé a ne s fikcemi. Tato rozepře b˜v  označov na za vítˆzství jeho realistické politiky ů v˜razé kter˜ v mnohém sv dí k nedorozumˆním. Bismarck z–st val pevnˆ st t na p–dˆ svého monarchistickoůkonzervativního a protestantského svˆton zorué ale co nejrozhodnˆji se ohrazoval proti pˆstov ní doktrin řsky omezené zahraniční politiky. V jeho zahraničnˆpolitick˜ch n zorech ů a z–st v  to st le nepovšimnuto ů nastal v˜vojé jak˜ se prosazoval všude v tehdejší Evropˆ. Také Rusko se v té dobˆ rozešlo s dosavadními tradičními principy v politiceé kter  je vedla na stranu Rakouska. Při oné v˜mˆnˆ n zor– nechtˆl Bismarck v ž dném případˆ rozchod s Gerlachem. Napsal mué aby mu dovolil pohovořit si s ním a odčinit bezpr víé pokud si ho bude vˆdom. Podle Gerlacha na to však nebyl Bismarck v–bec připraven. Jeho chov ní ve Frankfurtu a jeho pokyny do Berlína byly st le ostřejší. Odmítal i taktické spojenectví s Rakouskem v jakékoli podobˆ. Rakousk˜ z stupce nazval Bismarck–v projev "bídn˜m a stˆží uvˆřiteln˜m". Jeho rakousk˜ protihr č hrabˆ Rechberg v roce 1862 poznamenal: "Kdyby mˆl pan von Bismarck Łplné diplomatické vzdˆl níé byl by to jeden z předních muž–é neůli v–bec první st tník Nˆmecka; je odv žn˜é tvrd˜é ctiž dostiv˜é pln˜ ž rué ale není schopen obˆtovat nˆjaké z sadˆ vyššího ř du své předpojaté idejeé předsudkyé stranické představy; postr d  jak˜koli praktick˜ smysl pro politikué je to straník v nejtvrdším smyslu toho slova." Rechberg mˆl očividnˆ za toé že Bismarck už není schopen podrobit se vyšším hledisk–m vedoucí konzervativní politiky. Ještˆ nevybíravˆji se vyj dřil další z Bismarckov˜ch protivník–é Prokesché ve Frankfurtu: "Kdyby sestoupil z nebe andˆlé ten by ho nepustil d l bez pruské kokardyé a naopak by podal ruku samotnému satanovié byź s pohrd nímé kdyby dohodil pruskému st tu nˆjakou tu nˆmeckou vesničku." Tím Prokesch velmi zřetelnˆ odhalil prusk˜ z klad Bismarckov˜ch postoj–. Bismarck ho také nikdy nepopřel a d–raznˆ se ohradil proti tomué aby se lidé vz jemnˆ sv dˆli k blud–m jak˜msi lžisystémemé ve kterém každ˜ mluví o ochotˆ přin šet obˆti pro Nˆmeckoé ale nikdo o vlastních z jmech. Zahraničnˆpolitick  situace od konce krymské v lky Rakousko dosti izolovala. Svat  aliance bylaé což Bismarck s uspokojením konstatovalé mrtv . Nez vislé pruské jedn ní nicménˆ zdržovala nemoc Friedricha Viléma IV. a skutečností byloé že teprve zřízení regentství v roce 1858 poskytlo tuto svobodu pozdˆjšímu kr li Vilémovi. Vnitropolitické přeorientov níé které se princ regent zd l nejprve připravovaté vzalo Bismarckovi oporu v Berlínˆ. Princ hovořil o Bismarckovi m lo př telsky a jeho choź Augusta nen vidˆla Bismarcka už od roku 1848. Program mor lních v˜boj– Pruska v Nˆmeckué vyhl šen˜ princem v roce 1858é st l ostře v protikladu k t˘nué s jak˜m vystoupil Bismarck ve Frankfurtu. Přesto se Bismarck st le nanovo pokoušel p–sobit ve smyslu sv˜ch politick˜ch cíl– na Berlín a mezi jin˜m poukazoval na toé že Prusko m–že pod vedením liber l– vytyčit pouze takové cíleé na které Rakousko sotva přistoupí. Rakousko by se mˆlo vyvarovat tohoé aby podnˆcovalo Prusko k cestˆ liber lního usilov ní o n rodní sympatie Nˆmecka. Prusku by nedalo mnoho n mahy Rakousko na tomto poli předstihnout. Koncem března roku 1858 vypracoval Bismarck obšírné pojedn ní adresované princi Vilémovié které je označov no jako "knížečka pana von Bismarcka". Sotva však udˆlalo na regenta nˆjak˜ zvl štní dojemé když tuto dlouhou pr ci přečetl. Spis dokazoval zcela zřetelnˆ pregnantnost Bismarckova vyjadřov níé jeho schopnost v˜stižn˜ch formulací a přirovn ní a vynikající styl. Bismarck označil za fikci toé že Nˆmecko a spolkov˜ snˆm jsou totožné. Pruské z jmy se zcela shodují se z jmy vˆtšiny spolkov˜ch zemí mimo Rakouskoé avšak ne se z jmy spolkov˜ch vl dé a není nic nˆmečtˆjšího než přím˜ rozvoj spr vnˆ pochopen˜ch prusk˜ch partikul rních z jm–. Vyžadoval nez vislou pruskou politiku a nar žel na myšlenku využití svobodomysln˜ch uspoř d ní v z jmu Pruska proti Rakousku a proti Spolku. V jedné řeči z března 1859 to vyj dřil také že nˆmeck˜ n rod bude nejlepším společníkem Pruska. Chtˆl s nˆmeck˜mi st ty vyjedn vat na mimospolkové b zié jak tomu bylo v případˆ Nˆmeckého celního spolku. Pozdˆji vyzval pruského ministerského předsedué aby vystavil skleníkové rostliny spolkové politiky čerstvému vzduchu veřejného mínˆní. Poukazoval dokonce na toé že i ve šlesvickoůholšt˜nské ot zce se mohlo zaujmout stanovisko více odpovídající n rodnímu pojetí. Protože si však princ regent př l dobré vztahy s Rakouskemé neudˆlaly na nˆj podobné n vrhy v Berlínˆ ž dn˜ dojem. Od vytvoření ministerstva "nové éry" se Bismarckovo postavení v Berlínˆ stalo nejist˜m. Jeho jedn ní ve Frankfurtu mu vysloužilo nen vist politik– Rakouska a menších st t–é a jeho taktika byla ve zřetelném protikladu k z mˆr–m prince regenta a k jeho politice mor lních v˜boj– v Nˆmecku. Bismarck byl tehdy u z stupc– dalších nˆmeck˜ch st t– tak neoblíben˜é jak to jen bylo možné. Nakonec se vliv rakouské diplomacie v Berlínˆ prosadil odvol ním nepohodlného vyslanceé a to zp–sobemé kter˜ Bismarck pocítil jako por žku vlastní politiky. Ačkoli se mˆl st t vyslancem v Petrohradˆé kter˜ platil za nejvyšší post pruské diplomacieé mluvil o svém "odstavení na Nˆvu". To vše bylo dojedn no za jeho z dy. Rakousk˜ z stupce v Berlínˆ skutečnˆ vˆdˆl o přeložení dříveé než samotn˜ Prus. Bismarck v tom ne bezd–vodnˆ vidˆl Łspˆch rakouské politikyé kter˜ ho oddˆlil od jeho vlastních Łkol–. Při zased ní na rozloučenou ve frankfurtském snˆmu odmítl jakékoli form lní proslovy obvyklé při podobn˜ch příležitostech. Rakouskému prezidi lnímu vyslanci nezbylo nic jinéhoé než nechat koncept své řeči na rozloučenou s Bismarckem v kapse. Bismarck se v posledních dnech ve Frankfurtu ukazoval po boku italského vyslanceé což v předvečer v lky mezi Rakouskem na stranˆ jednéé a Francií a It lií na stranˆ druhé samozřejmˆ p–sobilo demonstrativnˆ. V kvˆtnu 1859 napsal Bismarck hlavnímu pobočníkovi prince regenta: Současn  situace m  pro n s opˆt velk˜ los v osudíé jestliže se nech me zat hnout do v lky mezi Rakouskem a Francií a pak s celou naší arm dou vyrazíme na jihé do toren přibalíme hraniční k–ly a opˆt je zatlučeme u Bodamského jezera nebo tamé kde končí převaha protestantského vyzn ní. Obyvatelé tˆchto kraj– se budou za Prusko bít lépe než za svou dřívˆjší vrchnosté zvl šź překřtíůli princ regent Pruské kr lovství na Nˆmecké. Bismarcké kter˜ zřejmˆ podce¤oval partikul rní síly v protestantsk˜ch krajíché chtˆl sv–j pl n s hraničními k–ly v torn ch omezit s ohledem na katolick˜ jih. Ponˆvadž Bavorsko bylo tomuto systému příliš nepřístupnéé mohlo se vypustit. Bismarck tak chtˆl jako dříve Ferdinand Lassalle využít v lky mezi Francií a Rakouskem proti Habsburk–m. Kdysi Bismarck řeklé že velké krize tvoří ovzdušíé ve kterém se daří pruské mocenské politice. Přesto by však asi sotva provozoval tuto politikué nastínˆnou v soukromém dopiseé kdyby byl tehdy v–dcem pruské zahraniční diplomacie. Na druhé stranˆ jasnˆ cítíme z tohoto dopisu velkopruskoůprotestantské cíle. V ž dném případˆ nemínil usilovat o hranice pozdˆjšího malonˆmeckého n rodního st tu. Omezení pruské mocenské politiky na nˆmeck˜ sever a přev žnˆ na protestantskou č st nˆmeckého Łzemí mˆlo hr t ještˆ v roce 1866 v˜znamnou roli. Přesto ukazuje tento dopis Bismarck–v v˜vojé z přítele Rakouska se stal jeho nejzarytˆjší odp–rceé a svˆdčí i o překon ní dogmaticky sevřeného pojetí politiky. Bismarckovo varov ní nestavˆt se proti Rusku nemˆlo nyní už ž dn˜ vnitropolitick˜ zvuk. Ale pole politické p–sobnosti se přece jen mˆlo rozšířit pro Bismarck–v další osobní v˜vojé a to zkušenostmié které mu nemohlo frankfurtské jevištˆ d t. Toto rozšíření přineslo jmenov ní vyslancem v Petrohradˆ. Nesmí se zapomínaté že přes své bojovné postavení v–či Rakousku ani na sklonku své frankfurtské činnosti proti nˆmu nepřipravoval v lku. Stejnˆ jako předtím i nad le z–st val jeho z mˆr stejn˜: spr vnˆ nasmˆrovat v˜voj nˆmeckého dualismué ne jej odstranit. Ovšem nyní označuje Rakousko za cizí zemi. Na druhé stranˆ vyjadřuje nadˆjié že zkušenosti z v lky s Francií přimˆjí Rakousko k tomué aby vedlo v–či Prusku poctivˆjší politiku. Bismarck přijel do Petrohradu na konci března 1859 a nejdříve z nˆj mˆl ten nejlepší dojem. Jedinéé co mˆ roztrpčujeé je toé že se zde nesmí kouřit na ulici. Kouření na ulici platilo tehdy i mimo Rusko za zn mku revolučního sm˜šlení. V carské rodinˆ v Petrohradˆ byl Bismarck přijat velice př telsky; jeho petrohradsk  činnost byla nicménˆ přerušena dlouhou nemocí. Skoro rok z–stal z dosahu svého petrohradského Łřadué pr vˆ když byl v Berlínˆ veden jako ministersk˜ kandid t. V prvních mˆsících svého petrohradského p–sobení se Bismarcké stejnˆ jako v dobˆ krymské v lkyé snažil zabr nit Prusku jakkoli zasahovat ve prospˆch Rakouska. To nebude Rusko trpˆt. Prusko přece není bohaté natoliké aby mohlo své síly promrhat ve v lceé kter  n m nic nevynese. Bismarck mluví o možnosti využít tuto situaci k odstranˆní Spolku. Ve spolkov˜ch vztazích vidím nedostatek Pruskaé kter˜ budeme muset dříve či pozdˆji léčit ferro et ignié jestliže ve vhodnou dobu nezah jíme léčbu preventivní. Pom˜šlel na rozchod se spolkov˜m snˆmem ovl dan˜m Rakouskem a středními st tyé ve skutečnosti však rezignoval na tehdejší pruskou zahraniční politiku. St le jsme dřívímé plaven˜m po našich vlastních vod ché které ženou sem a tam cizí vˆtry; vˆtry bídné a zap chající. Tehdy se Bismarck st le h jil proti v˜pad–m veden˜m proti nˆmu v tiskué obvi¤ující jej z jednostranné politické orientovanosti. Označil za čest st t se ob van˜m ze strany nepř tel Pruska a odmítl v˜čitkué že chtˆl lev˜ břeh R˜na d t všanc Francouz–m. V jednom ze sv˜ch posledních jedn ních s Leopoldem von Gerlachem obhajoval sv–j soud o Napoleonovi III.é kter˜ by se nemˆl podle nˆj přece¤ovat. Prav  prusk  politika by mˆla vych zet ze stanoviska politické prospˆšnosti. Nechce spojenectví s Franciíé ale tato možnost musí z–stat otevřenaé protože nem–žeme hr t šachyé když na šestn ct polí ze čtyřiašedes ti nesmíme vstoupit. Vznik italského st tu je pro Prusko v˜hodn˜ a Bismarck jej v naprostém protikladu k pojetí sv˜ch konzervativních př tel přivítal. V prosinci roku 1860 napsal ministrovi: Co se t˜če vnitřní pruské politikyé jsem ne ze zvykué ale z přesvˆdčení a z sad prospˆšnosti tak konzervativníé jak mi to dovolí m  zemˆ a m–j lenní p né a z sadnˆ jsem ochoten jít až do Vendéeé quand mmeé tzn. i za kr leé jehož politika se mi nelíbíé ale jen za mého kr le. A co se t˜če pomˆr– v jin˜ch zemíché neuzn v m ž dn˜ druh principi lních z vazk– pro politiku nˆjakého Prusa; zkoum m je pouze podle smˆrodatnosti a prospˆšnosti prusk˜m cíl–m. V z ří 1861 kritizoval zcela negativistické znˆní konzervativního stranického programué kter˜ jen vyjadřuje toé co nikdo nechce. Systém solidarity konzervativních z jm– je jen nebezpečnou fikcí. Obr til se proti podvodné samostatnosti nˆmeck˜ch knížat a vystoupil za nˆkolik společn˜ch institucí. Mimoto nech pué proč se tolik dˆsíme myšlenky zastoupení lidué aź už ve Spolku nebo v celním parlamentu. Chtˆl lidov˜m zastupitelstvím znepokojit další nˆmecké vl dy ve spolkovém snˆmu a vyjít vstříc všem dobov˜m proud–mé které naléhaly na oživení nacion lního cítˆní. Poprvé vyj dřil myšlenku sjednotit v nˆjaké formˆ zb˜vající nˆmecké st ty bez Rakouska. Podle Bismarcka by se mohl učinit pokus o rozřešení tohoto problému za spolup–sobení nˆjakého n rodního shrom ždˆní. Ménˆ beznadˆjn  je snad snaha dos hnout vytvoření jin˜ch n rodních zřízení cestoué jakou vznikl celní spolek. Bismarck také pom˜šlel na prusk  jedn ní s jednotliv˜mi st ty mimo p–du frankfurtského spolkového snˆmu a proti nˆmu. Oproti čas–m revoluceé kdy neust le hovořil o svém skalním pruš ctvíé nach zíme nyní v jeho projevech formulaceé které pruské a nˆmecké z jmy ztotož¤ují. Už v létˆ roku 1860 Bismarck řekl: Natrvalo m me pouze jednu spolehlivou z štitu... je to n rodní síla nˆmeckého lidué pokud spatřuje v pruské arm dˆ svého předního bojovníka a svou budoucí nadˆji a pokud se nedočk  tohoé že bychom vedli v lku z Łslužnosti za jiné dynastie než za dynastii Hohenzollern–. V březnu roku 1861 naznačilé že by mˆla habsbursk  monarchie obr tit své z jmy do Maƒarska. Tyto politické pl ny a n znaky vznikaly v dobˆé kdy se Prusko dost valo ve st le vˆtší míře do vnitropolitick˜ch tˆžkostí. Kolem ot zky arm dní reformyé kter  byla pro prince regenta ot zkou nejosobnˆjšíé se roznítil Łstavní konflikt. Ministr v lky von Rooné vlastní odp–rce liber l– v "nové éře"é přišel s požadavkem jmenovat Bismarcka ministrem. Princ regent mˆl však z tohoto kroku obavyé neboź mu byl Bismarck ponˆkud nepříjemn˜. Mˆl mˆ za fanatičtˆjšíhoé než jsem bylé napsal Bismarck ve svém vzpomínkovém díle. Přitom tehdy Bismarck přes své konzervativní založení zaujal postaveníé které se vyznačovalo ohledem na nˆmeckou politikué a rozpory s liber ly nechtˆl v ž dném případˆ zostřovat. Pochybovalé zda kr lovo př níé aby se mu Kr lovec zav zal slibem dˆdické vˆrnostié nad kter˜m se liber lové tolik rozhořčovalié je příliš šźastné. Domníval seé že jen celkov˜m obratem pruské zahraniční politiky m–že prusk  koruna odolat vnitřnímu n tlaku. Na tomé že klop˜t me přes pařezyé m  značn˜ podíl naše politick  nezralost; za posledních čtrn ct let jsme naučili n rod jistému politickému vkusué neukojili však jeho apetité a tak hled  nasycení u v˜levek. Jsme skoro tak ješitní jako Francouzi; když už si nem–žeme namluvité že si n s v zahraničí v žíé líbíme se sami sobˆ aspo¤ doma. D–raznˆ doporučoval takovou zahraniční politikué kter  by byla nez visl  na vz jemn˜ch sympatiích dynastií. Odpor poslanecké snˆmovny v ot zce vojska by pohasl ihned potéé co by kr l prosadil použití arm dy k podpoře politiky ve smyslu n rodního sjednocení. Tento n zor zcela spr vnˆ vyjadřoval postoj lidového zastupitelstva; na druhé stranˆ chtˆl Bismarck postupovat proti opozičním poslanc–mé a to dosti tvrd˜mi prostředky. V dohledné dobˆ by se mˆlo jeho jmenov ním uk zaté napsal Roonovié že kr l je příliš vzd len tomué aby odmítl boj. Objevení se nového praporu v ministerském bitevním šiku potom snad vyvol  dojemé kter˜ tu ještˆ nebylé zvl štˆ když se předtím zahrozí fr zemi o oktrojov ní a st tních převrateché takže mnˆ pom–že m  star  reputace lehkomyslného n silníka a lidé si pomyslí: "Teƒ to spustili." Pak budou všechny centr ly a frakce ochotny vyjedn vat. Vˆc ovšem nebyla v ž dném případˆ tak daleko. Ani Bismarck se ve skutečnosti neuch˜lil k tvrdostié na kterou zde myslel jako na poslední n tlakov˜ prostředek. V březnu 1862 byl Bismarck odvol n z Petrohradué ale kr l Vilém se st le ještˆ nemohl rozhodnout k jmenov ní Bismarcka ministrem. V dubnu téhož roku byl přemístˆn do Paříže a zde z–stal až do z ří jako prusk˜ vyslanec. V Paříži byla tou dobou ovšem sez˘na dovolen˜ch a pro vyslance zde nezb˜valo příliš mnoho pr ce. Bismarck využil n vštˆvy lond˜nské Svˆtové v˜stavy k rozmluv m s d–ležit˜mi anglick˜mi osobnostmi. Svou rodinu s sebou do Paříže nevzal a na z kladˆ jisté kr lovy pozn mky mohl počítat s tímé že v dohledné dobˆ bude jmenov n ministrem. St le znovu psal netrpˆlivˆ von Roonovié že by se vše už mˆlo konečnˆ rozhodnout. Naproti tomu své ženˆé kter  si př la všeé jen ne jeho jmenov ní ministremé napsalé že když už by se ministrem stalé trvalo by to sotva déle než nˆkolik mˆsíc–. Ani tehdy nemˆl Bismarck v–bec ž dnou zvl štní touhu st t se ministrem a nejednou zd–raz¤ovalé že Łřad vyslance je mnohem příjemnˆjší. Post vyslance je r jem v porovn ní s dříčsk˜m zamˆstn ním ministra. Kdyby mi ale přiložili pistoli na prsa a chtˆli po mnˆé abych řekl ano nebo neé mˆl bych pocité že bych se zachoval zbabˆleé kdybych v dnešníé velice tˆžké a odpovˆdné situaci řekl ne. V Paříži jej především hnˆtly provizorní pomˆry a vedle př ní převzít plnou zodpovˆdnost bylo očividnéé že si je plnˆ vˆdom tˆžkostí a chce převzít ministersk˜ Łřad jen tehdyé budeůli se moci spolehnout na přímou podporu kr le. Už od petrohradsk˜ch čas– mu jeho zdravotní stav činil v žné potíže. Neust le si stˆžovalé jako už ve Frankfurtué na vysed v ní za psacím stolem a na slavnostních hostin ch. J  s m trpím nesmírn˜m steskem po domovˆ; když skončím všelijakou písařinué toul m se sem a tam s m v lesích a vzpomín m na klidn˜ venkovsk˜ životé kter˜m jsem žil dříve. Přesto si ve Frankfurtu nemˆl v podstatˆ nač stˆžovat. Spolkov˜ snˆm mu poskytoval spoustu času k jízd m na koni a plav ní. V roce 1859 však tˆžce onemocnˆl a delší dobu trpˆl n sledky choroby. Opakovanˆ si potom stˆžoval na sv–j zdravotní stav a na toé že už nikdy nenabude své dřívˆjší zdatnosti. Na poč tku roku 1862é tedy v roce svého povol ní do čela pruské politikyé o tom řekl: Před třemi roky bych byl užitečn˜m ministremé ale nyní mˆ napadají takové myšlenkyé které m  nemocn˜ krasojezdecé když m  předvést sv–j par dní skok. Tato slova dokazujíé že Schl”zer–v v˜rok: "Dnem i nocí sní o ministerském křesle" zachycuje jen jednu stranu celé z ležitosti. Bismarck tehdy vysvˆtlovalé že m  povˆrčiv˜ strach z tohoé vmˆšovat se do jedn níé které se t˜k  jeho budoucnosti. I v tomto případˆ je to nyní také že jeho hruƒ chov  dvˆ duše a že počítal s vícero možnostmi nejen jako politiké ale i ve svém osobním životˆ. Bismarck byl dokonce toho n zorué že ani velk˜ st tník nem–že tvořit dˆjiny. St le jej napl¤ovala rezignovanost nad svou vlastní činností a nad postavením st tu. V listopadu 1858 si pohr val s myšlenkou st hnout zpˆt dˆla ze Sch”nhausenu a vzd t se politické činnosti. V časech "nové éry" si zouf  nad situací své zemˆ. Ale B–hé kter˜ m–že Prusko a svˆt zachovat i zničité víé proč tomu tak musí b˜té a my se nechceme roztrpčovat kv–li zemié ve které jsme se narodilié ani kv–li vrchnostié o jejíž osvícení ž d me... Jak B–h chceé to je vše jen ot zkou času. N rody a jedincié bl hovost a moudrosté v lka a míré to vše se rodí a zanik  jako vlny na vodˆé ale jen moře z–st v . Co jiného jsou naše st ty a jejich moc a Łcta před Bohem než mraveništˆ a včelí Łlyé které rozšl pne volské kopyto nebo je stihne osud v podobˆ včelaře. To jsou přirozenˆ chvilkové n ladyé ale i v tˆch vidíme pravého Bismarcka. Patří k jeho osobnosti stejnˆ jako bojovnost a nesn šenlivost. Při všem vnitřním nutk ní sloužit svému st tu chybˆla Bismarckovi jak koliv vnˆjší ctiž dost a ješitnosté z početn˜ch vyznamen ní na nˆj udˆlala dojem jen medaile za z chranu. Byl st le toho n zorué že jedinec nem–že utv řet sv–j osud. €lovˆk m–že jen vyčk vaté dokud za ud lostmi neuslyší Boží krokyé a pak vyskočit a chytit Boha za cíp kab tu. K celkové charakteristice Bismarckovy osobnosti patří i jeho blízk˜ vztah k přírodˆé l ska ke strom–m a radost z každé kr sné krajiny. Jeho neobyčejn˜ dar slova dokazují i početné popisy krajin z jeho dopis–. Bismarckovy zpr vy patří k tomu nejlepšímu z nˆmecké pr˘zy 19. století. Byl také stejnˆ dobrou hlavou rodiny a choval l skypln˜ vztah ke sv˜m dˆtem. Především se vždy snažil pom hat své ženˆé pro kterou manželovy povinnosti nebyly jistˆ nic příjemného. Možnosté že by se její muž mohl st t ministremé nesla Johanna s nejvyšší nelibostí. Své jmenov ní sdˆlil Bismarck své ženˆ teprve ve chvílié kdy už musela b˜t o všem informov na. I v novin ch jsi už musela číst o naší bídˆ. Na druhé stranˆ si s von Roonem domluvili hesloé kter˜m mˆl Bismarcka zavolat do Berlínaé až nastane rozhodující hodina. Bezprostřednˆ před tím mu pr zdninov  cesta do Biarritzu poskytla příležitost plnˆ na politiku zapomenout. Zde prožil s rusk˜m diplomatem Orlovem a jeho mladou ženou povzbuzující dovolenou. Jak napsal sestřeé zamiloval se zde trochu do roztomilé knˆžny. Víšé že se mi to tu a tam st v é aniž by se to Johanny nˆjak dotklo. Tento pobyt mu zase vr til plné zdravíé jak napsal své ženˆ. Jako kdysi v C ch ch si dovolenou svévolnˆ prodloužil a byl nedosažiteln˜ pro poštu a noviny. Po n vratu do Paříže nalezl telegram od von Roonaé kter˜ podle dohody znˆl: "periculum in moraé dépchezůvous." Při v˜vojié jak˜m se ubíral Łstavní konflikté se kr l ocitl v tísni. Kdyby Vilém I. vˆdˆl o nˆjakém jiném v˜chodisku z tohoto stavué nebylo by Bismarckovo jmenov ní ministersk˜m předsedou nejspíše nikdy uskutečnˆno. Pozdˆjší historick  zkoum ní v mnohém zastřela skutečnosté že v okamžiku povol ní Bismarcka do Łřadu nemluvila ž dn  okolnost pro vzestup pruské moci a vše naopak vypadalo na její por žku. Od smrti Friedricha Velikého nezasedli na prusk˜ tr–n ž dní opravdu v˜znamní panovníci. Všechny sympatie pro prostou osobnost Viléma I. však nemohly zastříté že jako princ regent a kr l zavedl Prusko do slepé uličky. Vilém I. chtˆl abdikovat; ani jedn ní ministr– mu nedovolovalo nad le vést pruskou politiku také jak mu zřejmˆ předpisovalo jeho svˆdomí. Kdyby se byl tehdy chopil tr–nu korunní princ Friedrich Vilémé kter˜ na nˆj dosedl až roku 1888 jako smrtelnˆ nemocn˜ mužé nestal by se Bismarck ministrem a nˆmecké dˆjiny by se ubíraly zcela odlišnou cestou. Jestliže korunní princ nepřistoupil v z ří roku 1862 na abdikační pl n svého otceé byl to v první řadˆ lidsk˜ ohled. Ale pravdˆpodobnˆ také podlehl pocitué že stojí před neřešiteln˜m Łkolem. Kr l–v abdikační pl n znamenal i pro Bismarcka novou situaci. Abdikace by znamenala alespo¤ dočasné vítˆzství liber l– a tomu chtˆli Bismarck a jeho přítel Roon v každém případˆ zabr nit. Když Bismarck přijel do Berlínaé nebyl kr l ještˆ st le rozhodnut o jeho jmenov ní. V rozmluvˆ mezi Vilémem a Bismarckemé kter  se konala na z mku Babelsbergué s ním kr lé jak řík  v jedné pozn mce ve spiseché podrobnˆ probral zoufalou situaci a nabyl přesvˆdčeníé že se s Bismarckem dohodne na pevn˜ch a energick˜ch opatřeních proti poslanecké snˆmovnˆ. Jmenoval jej ministremé neboź nemˆl jiného v˜chodiska. Bismarck prohl silé že je připraven prosadit reformu vojska i proti vˆtšinˆ poslanc–. V rozhovoru s kr lem velebil naprostou vˆrnost kr li ve smyslu vazalsk˜ch povinností minul˜ch staletíé současnˆ jej ale přimˆl ke zničení písemnˆ koncipovaného n vrhu programu. 23. z ří 1862 byl Bismarck jmenov n ministrem a prozatímním předsedou st tního ministerstvaé konečné jmenov ní n sledovalo 8. října. Své ženˆ se kr l víceménˆ omluvilé že jmenoval ministrem jejího Łhlavního nepřítele. Pojal rozhodnutí "po modlitbˆ a nejpřísnˆjší zkoušce"é píše kr lovnˆ Augustˆ. Při jmenov ní nikdo nemohl tušité že to povede k témˆř třicetileté spolupr ci mezi monarchou a jeho nov˜m ministersk˜m předsedou ve smyslu vˆdomí vˆrnostié které Bismarck vychvaloval před kr lem bˆhem rozmluvy v babelsberském parku. Stejnˆ tak m lokdo tušilé že Bismarcké veřejností posuzovan˜ na z kladˆ svého chov ní z roku 1848 zcela jako "junker"é v relativnˆ kr tké dobˆ dos hne cíle nˆmeckého n rodního hnutí. Nejprve vše p–sobilo dojmemé že Bismarck–v ministersk˜ post nem–že mít dlouhé trv níé což on s m psal i své ženˆ. Veřejnost přijala jeho jmenov ní nepř telsky. Byly zde obavy z vl dy bez rozpočtué z řinčení šavlíé z v lky v zahraničí a z bídného epigonství podle vzoru starého Fritze. Heinrich von Treitschke tehdy psal o "naprosté frivolitˆ u vesla". K tomu se přidružily i rozdílné n zory jeho konzervativních př tel i kr le na zahraniční politiku. Teprve Łspˆch v ot zce ›lesvickaůHolšt˜nska v roce 1864 vyvolal v širších kruzích přesvˆdčeníé že Bismarckovo ministerství bude nˆco jiného než pouh  epizoda. Zahraniční diplomaté ovšem již předtím vˆdˆlié že tehdejší prusk˜ vyslanec ve Frankfurtu je vynikající politick  osobnost. —stavní konflikt ů ›lesvickoůHolšt˜nsko (1862 ů 1864) Bismarck se ujal vedení pruského st tu za vnitropoliticky i zahraničnˆpoliticky nanejv˜š spletité situace. —stavní spor a vz jemn  jedn ní nechtˆl nijak vyostřovat a s m to v prvních t˜dnech neust le zd–raz¤oval. I k poslanc–m se choval vstřícnˆ; na znamení smíření uk zal olivovou ratolesté kterou dostal na rozloučenou od Kateřiny Orlovové v Avignonu. Nesetkal se však s velk˜m pochopenímé všechny strany se ob valy jeho sklonu k mocenské politice. Jeho projevyé i když chtˆly sloužit dorozumˆníé nečinily na poslance příliš velk˜ dojemé neboź obˆ strany vych zely ze zcela rozdíln˜ch z kon– politického myšlení. Nikdo mu nevˆřilé že je pro lidové zastupitelstvo v Nˆmecku. Bylo mu vyt˜k noé že vnitřní tˆžkosti chce překonat vnˆjšími konflikty. První vystoupení nového ministerského předsedy před poslanci v rozpočtové komisi nezanechalo zvl šź dobr˜ dojem. I zde mluvil o smířeníé přitom ale řeklé že ot zka pr va se m–že st t ot zkou moci. Nˆmecko nevzhlíží k pruskému liberalismué ale k pruské moci. Hranice Pruska nejsou po víde¤sk˜ch smlouv ch příznivé pro zdravé fungov ní st tu; palčivé ot zky naší doby se nemohou vyřešit řečmi a usneseními vˆtšiny ů to byl nejvˆtší omyl let 1848 a 1849 ů ale železem a krví. Zkreslenˆ citovan  slova "krví a železem" byla pozdˆji st le více zneužív na k jednostrann˜m soud–m o Bismarckovié ačkoli Ital Cavour se vyj dřil podobnˆ. Tehdejší spor s liber ly se příliš net˜kal tˆchto slové n˜brž vnitropolitické č sti řeči. Jeden z vedoucích liber l– se vyj dřilé že vl dˆé kter  by dbala Łstavyé by bylo železo a krev n roda k dispozici. Treitschkeé kter˜ se pozdˆji stal pr–kopníkem založení říšeé mluví o mˆlkém junkerovi chv stajícím se železem a krví. Bismarck–v n zoré že moc koruny stojí nad parlamentemé byla pro vˆtšinu liber l– nepochopiteln . V poslanecké snˆmovnˆ Bismarck řekl: Pruské kr lovství ještˆ nenaplnilo své posl níé není dostatečnˆ zralé na toé aby vytvořilo okrasn˜ šperk své Łstavní budovyé ani na toé aby bylo vsunuto jako nˆjak  neživ  strojní souč st do mechanismu parlament rního zřízení. Takovéto projevy musely b˜t ch p ny jako vyhl šení v lkyé zvl štˆ když Bismarck současnˆ prohlašovalé že vedoucí liber lovéé rekrutující se vesmˆs z monarchist–é neusilují v ž dném případˆ o parlamentarismus ve smyslu anglick˜ch pomˆr–. K tˆmto slov–m byl však možn  Bismarck donucen protoé že musel b˜t loaj lní ke kr li Vilémovi. Proto také neučinil ž dn˜ Łstupek v ot zce služební dobyé kter  pro nˆj samotného byla podružnou z ležitostí. Zde byl totiž kr l rozhodnut přísnˆ trvat na svém stanovisku. Bismarckovo vystoupení před rozpočtovou komisíé které von Roon označil za "duchapln˜ exkurs"é nenadchlo zřejmˆ ani kr leé kter˜ tehdy st l pod liber lním vlivem b denského dvora. Jak soudil Bismarcké kr l se zab˜val v B densku tématem Strafford a Ludvík XVI. a hovořil o tomé že nejprve by se mˆla useknout hlava Bismarckovi a pak jemu samotnému. Bismarck na to chtˆl odpovˆdˆt: M–žeme slušnˆ zahynout? J  s m v boji za vˆc svého kr le a Vašeho Veličenstvaé zatímco Vy zpečetíte Vaše kr lovsk  pr va z Boží milosti svou vlastní krví. Bismarck se domnívalé že se tím dotkl kr lovy šavleé tzn. jeho d–stojnické cti. Pr vˆ proto byl nucen spíše ještˆ zostřit vnitropolitick˜ kurs. Zast val nyní teorii mezeré podle které se vl daé když nastal bezrozpočtov˜ stavé nach zela ve stavu nouzeé neboź nebylo možné dos hnout dohody mezi korunoué poslaneckou a panskou snˆmovnou. Aby se politick˜ život nezastavilé je nucen tené kdo drží ve sv˜ch rukou mocé ji rozhodnˆ použít. Současnˆ Bismarck st le ostřeji vystupoval proti Łředník–mé kteří st li v pov žlivé opozici. Ministersk˜ předseda potom stup¤oval boj proti vˆtšinˆ v parlamentu a nad le mˆl pro jeho členy jen v˜smˆch a pohrd ní. Zapomnˆlé že v dob ch předch zejících jeho povol ní do funkce zast val n zoré že vnitropolitick˜ boj tvoří pouhé malichernosti. V debat ch v parlamentu sehr la zvl štní roli "Alvenslebenova konvence"é ve které se Rusko s Pruskem dohodly na vz jemné pomoci proti polskému povst ní. Pro pruské liber lyé kteří pro Pol ky horovalié znamenala tato dohoda projev chybné zahraniční politiky. Bismarck se vysmíval poslanc–mé kteří nerozumí zahraničnˆpolitick˜m z ležitostem. Neust le doch zelo ke konflikt–m s poslaneckou snˆmovnou a jejím předsedoué při kter˜ch Bismarck zbytečnˆ vyostřoval v˜mˆnu n zor– s parlamentem. Vrcholn˜ bod bojov˜ch opatření představovalo tiskové nařízení z 1. června 1863é které bylo ovšem časem zmírnˆno. Znamenalo možnost zak zat nepohodlné noviny a zabra¤ovat svobodnému projevu v tisku. Tento postup byl sotva Łčeln˜é zvl štˆ když umlčov ní veřejnosti mohlo b˜t pouze omezené a toé co se nemohlo tisknout v Pruskué st lo v novin ch a časopisech sousedních nˆmeck˜ch st t–. Heinrich von Treitschkeé kter˜ se rozešel v oné dobˆ s "Preuáischen Jahrbchern"é napadl tiskov˜ v˜nos v "Grenzboten"é kter˜ vych zel v Lipsku. Prusk  v žnost v Nˆmecku se tímto postupem nemalou mˆrou oslabila. A přirozenˆ si veřejnost povšimla skutečnostié že korunní princ Friedrich Vilém při projevu v Gda¤sku vznesl n mitku proti politice poradce svého otce. Vnitropolitické ud losti p–sobily také na N rodní jednotué kter  se doposud stavˆla za pruské vedení Nˆmecka. Rakousk  politika v té dobˆ počítala s možn˜m využitím zd nlivé vnitřní slabosti Pruska. Bismarck nejednou zd–raznilé že konflikt Prusko mocenskoůpoliticky nijak neoslabujeé a občas použil proti Rakousku dosti ostr˜ch v˜raz–. Zast val n zoré že Prusko musí usilovat o dasažení převahy na nˆmeckém severué a při rozmluvˆ s rakousk˜m vyslancem se vyj dřilé že Rakousko by mˆlo přenést tˆžištˆ sv˜ch z jm– do maƒarsk˜ch zemí. Rakousko se tak stane nanejv˜š plnohodnotn˜m spojencem Pruskaé my učiníme na druhé stranˆ z vašich životních z jm–é jak v It liié tak v Orientué našeé a budeme v m st t vždy po boku. Ve spojenectví budou Rakousko a Prusko nenapadnutelné. To je Bismarckova d vn  z kladní myšlenka: společn  zahraniční politika obou velmocí při uzn ní rovnopr vnosti Pruska. Na druhé stranˆ zd–raz¤uje: V–či fr zím o bratrovražedném boji jsem naprosto imunní a nezn m jinou než nepříjemnou z jmovou politiku. Ve Vídni chtˆli pruskou vnitropolitickou krizi využít k protiŁderu. Roku 1862 vytvořilo "Velkonˆmecké shrom ždˆní" ve Frankfurtu "Nˆmeck˜ reformní spolek" a snažilo se využít protipruské n lady v Nˆmecku ve prospˆch habsburské politiky. Se skutečn˜mi velkonˆmeck˜mi z jmy nemˆly tyto snahy ovšem nic společného a totéž platilo i o projektech spolkové reformy menších st t–é pl novan˜ch po sch–zce ve Wrzburgu tzv. "wrzburgsk˜mi vl dami". Ty navrhovaly shrom ždˆní deleg t– při Nˆmeckém spolku. Už tehdy byl Bismarck připraven zmařit z mˆry mal˜ch st t– tímé že vyžadoval vytvoření nˆmeckého parlamentu. Nov  situace vznikla v okamžikué kdy rakousk  vl da chtˆla svolat do Frankfurtu sjezd knížaté kter˜ by rokoval o spolkové reformˆ. Víde¤sk˜m politik–m bylo samozřejmˆ jasnéé že skutečn˜ Łspˆch je možn˜ pouze tehdyé budeůli se na vˆci podílet i prusk˜ panovník. Kr l Vilém se zač tkem srpna nach zel na léčení v l zních Gastein a císař František Josef se pokusil při jedné n vštˆvˆ v tˆchto l zních kr le víceménˆ překvapit. Když se ve Frankfurtu konal knížecí sjezdé nach zel se kr l Vilém v BadenůBadenué kam se dostavil i Bismarck. Ve Frankfurtu se objevila všechna nˆmeck  knížata s v˜jimkou kr le Viléma. Rozhodli se vyslat saského kr le do BadenůBadenué aby kr le Viléma osobnˆ pozval. To na Viléma hluboce zap–sobilo: "Pˆtadvacet vl dnoucích p n– a kr l jako kur˜r!" V BadenůBadenu doch zelo k prudk˜m v˜mˆn m n zor– mezi Bismarckem a jeho kr lem. Bismarcké kter˜ tehdy o konflikt s Rakouskem v ž dném případˆ neusilovalé ch pal postup Rakouska jako ohlašov ní star˜ch n rok– na vedoucí roli. Vˆdˆlé že bez přítomnosti kr le Viléma m–že na knížecím snˆmu dojít pouze k planému tlach ní. Avšak teprve po ostré v˜mˆnˆ n zor–é kter  přivedla kr le i Bismarcka na pokraj nervového zhrouceníé se Bismarckovi podařilo prosadité aby kr l pozv ní kr le Johanna odmítl. Saskému ministerskému předsedovié kter˜ kr le doprov zelé pr˜ Bismarck řekl: Rozpad Spolku a porušení míru jsou mi zcela lhostejné. D–ležitˆjší je pro mˆ blaho mého kr le a p na. Dnes se z v s ale velmi rozstonal a zítra musí mít klid. V Dr žƒanech a ve Vídni jste už jednoho kr le zničili. S druh˜m se v m to už nepodaří ů za to ručímé pokud budu ministremé a jeůli to nutnéé tedy i svou hlavou. Bylo to poprvéé kdy Bismarck prosadil své zahraničnˆpolitické stanovisko proti panovníkovié kter˜ vych zel ze zcela jin˜ch pocit– a n zor–. Bismarck reagoval na knížecí sjezd ž dostí o lidové zastupitelstvoé vych zející z přím˜ch voleb. V z ří roku 1863 o tom řekl: Z jmy a potřeby pruského lidu jsou svou podstatou nerozlučnˆ spjaty se z jmy lidu nˆmeckého; kde tento prvek nab˜v  svého pravého v˜znamu a platnostié nebude se Prusko nikdy muset ob vaté že bude zataženo do politiky odporující jeho vlastním z jm–m. To je přes všechen boj veden˜ proti revoluci ona star  formulaceé že nˆmeck˜ lid je tím nejlepším společníkem pruské politiky. Přitom nech pal Bismarck tento požadavek jako Łstupek liberalismué n˜brž jako taktick˜ prostředek proti Rakousku a mal˜m nˆmeck˜m st t–mé v jistém smyslu také proti liber l–m v pruské poslanecké snˆmovnˆ. Do téže doby spad  i postupé kter˜ je pro Bismarckovo politické jedn ní charakteristick˜é i když nemˆl praktické n sledky. Došlo k vyjedn v ní mezi Bismarckem a Ferdinandem Lassallemé zakladatelem početnˆ st le slabého Všeobecného nˆmeckého dˆlnického spolku. To znamenalo první setk ní nˆmeckého st tníka se socialistick˜m dˆlnick˜m hnutímé což už samo o sobˆ bylo v˜znamnéé ačkoli masy dˆlník– st ly tehdy za liber lní Pokrokovou stranou a především za SchulzeůDelitzschem a jeho sdružením. Program liber l–é kter˜ chtˆl čelit bídˆ dˆlnického stavu "svépomocí a vzdˆl v ním"é však nebyl s to jim pomoci. Lassalle zam˜šlel založením Všeobecného nˆmeckého dˆlnického spolku skoncovat s ovl dajícím vlivem buržoazie na dˆlnictvo. To mohl Bismarck v dobˆ Łstavního konfliktu jen uvítat. Nez visle na tom usilovaly konzervativní kruhy i v jin˜ch zemích v protikladu k liber lní buržoazii o jisté kontakty s vrstvamié které se tehdy označovaly jako nižší. Vliv liber lního mˆšźanstva spočíval skoro všude ve volebním pr vué které poskytovalo v˜hody majetn˜m vrstv m. I rozšíření volebního pr va tak zd nlivˆ tkvˆlo v konzervativních z jmech. Ačkoli byl Lassalle buřičé nepovažoval Bismarck tento kontakt za bezv˜znamn˜. Na rozdíl od liber lních mˆšźan– uvítal Lassall–v n vrh usilovat o všeobecné volební pr voé i když si přitom vyhrazoval jisté bonapartistické prostředky. Bismarck zde pom˜šlel při rozšíření volebního pr va na rolnické obyvatelstvoé Lassalle počítal s početnˆ rostoucím v˜znamem dˆlnictva. Bismarck a Lassalle si ovšem vych zeli vstříc i v jist˜ch soci lnˆpolitick˜ch představ ch. Oproti liber l–m Bismarck přizn val st tu pr vo zasahovat i do vztahu zamˆstnavatele a zamˆstnance. Proti byrokratick˜m pochybnostemé že tohle st t nem–žeé se ohradil: St t ano. To jej ale ještˆ nečinilo socialistou. Po celou dobu sledoval soci lní ot zku "shora". Přesto by bylo v˜znamnéé kdyby se tehdy první n znak soci lnˆpolitického jedn ní pruské vl dy a kontakt mezi Bismarckem a Lassallem mohl nˆjak projevité v protikladu ke stanovisku liber l–é kteří st tní soci lní politiku odmítali. Vypuknutí krize okolo ›lesvickaůHolšt˜nska a politika smˆřující k založení říše znemožnila Bismarckovi další rozvinutí této strategie. Přes Łstavní konflikt byl i zde Bismarck odk z n na liber lní buržoazii. Jistˆ hr la při jeho chov ní roli i taktick  hlediskaé ale i za tˆmi st lo z sadní přesvˆdčení o v˜znamu st tní mocié které se lišilo od koncepce liber l–. Pro další v˜voj Nˆmecka bylo osudnéé že na rozdíl od velk˜ch z padních st t– mohl b˜t řešen problém "n rodního st tu" teprve ve chvílié když už byla aktu lní ot zka začlenˆní masovˆ se rozm hajícího dˆlnického stavu. V Prusku se vyostřily vnitropolitické rozpory. Bismarck vystupoval rozhodnˆ proti zemsk˜m rad m a usiloval o víceménˆ razantní volební agitaci. Volby přesto nepřinesly ž dné zvl štní zased ní poslanecké snˆmovnyé kter  pak nebyla dlouho svol na až do ledna roku 1865. V jednom dopise kr li Bismarck napsalé že své postavení nech pe jako konstituční ministr v obvyklém smyslu slovaé ale jako služebník Jeho Veličenstva. Přijetí celost tní d nské Łstavy v Kodani v listopadu roku 1863 vyŁstilo v plné propuknutí šlesvickoůholšt˜nského problémué v žného už od roku 1848. Osvobození obou vévodství bylo v revolučním roce velk˜m zahraničnˆpolitick˜m cílem n rodnˆ osvobozeneckého hnutí. Smrtí d nského kr le Frederika VII.é koncem roku 1863é nastal akutní problémé že by v ›lesvickuůHolšt˜nsku mˆlo platit odlišné dˆdičné pr vo než v D nsku. V lond˜nském protokolu z roku 1852 souhlasily velmocié i Rakousko a Pruskoé s tímé že za vl dy d nského kr le Christiana IX. z–stane společn˜ d nsk˜ st t zachov né ale z rove¤ ž daly zvl štní postavení obou vévodstvíé z nichž Holšt˜nsko n leželo k Nˆmeckému spolku. Když chtˆlo D nsko připojit ›lesvicko k svému celost tnímu zřízeníé Nˆmeck˜ spolek protestoval. Díky Bismarckovˆ prozíravému zahraničnˆpolitickému jedn ní nenalezlo D nsko podporu ani jedné velmoci. Bismarck postavil svou politickou taktiku na tomé prohl sit postup D nska za bezpr víé a to ho nejprve přinutilo odvolat se na lond˜nsk˜ protokolé což jistˆ neodpovídalo z jm–m nˆmeckého n rodního hnutí. Neust le se Bismarck ohrazoval proti tomué aby byly tyto vˆci posuzov ny jen jako honba za fant˘mem popularity. Jeho vystupov ní na veřejnosti bylo ztíženo tímé že bylo všeobecnˆ zn moé jaké zaujal stanovisko roku 1848. Bismarck byl mimoto od zač tku proti vytvoření nového malého st tu pod vedením vévody von Augustenburgaé jak to požadovalo nˆmecké n rodní hnutí ve vz cné jednomyslnosti s Nˆmeck˜m spolkem. Vévoda von Augustenburg převzal vl du ve ›lesvickuůHolšt˜nsku už koncem roku 1863. Za osvobození knížectví a rod Augustenburg– se rozvinula do té doby co do rozsahu nepoznan  kampa¤. Pro další v˜voj ud lostí bylo samozřejmˆ rozhodujícíé co učiní obˆ nˆmecké velmoci. Bismarcké kter˜ musel bojovat s m proti všemé ch pal pozdˆji rozřešení šlesvickoůholšt˜nské ot zky jako sv–j velk˜ diplomatick˜ Łkol. Pozdˆjší Łspˆch totiž zastínilé jak byla situace z Bismarckova hlediska občas beznadˆjn . I u svého kr le nach zel pouze omezenou podporu. Von Roonovi Bismarck napsalé že partie koruny proti revoluci je prohr na. Bez Božího z zraku je hra ztracena a současníci i naši potomci budou vinit n s. Jak chce B–h. Jen on víé jak dlouho m  ještˆ Prusko odol vat. Ale sklíčilo by mˆé kdyby nevydrželoé to ví také! O nˆkolik mˆsíc– pozdˆjié když už byl Łspˆch zajištˆné napsal své ženˆ: V tomto řemesle se človˆk naučíé že nemusí b˜t o nic ménˆ chytr˜ než nejvˆtší chytr ci tohoto svˆtaé a přece m–že kdykoliv v příští minutˆ t pat ve tmˆ jako dítˆ. Koncem roku 1863 naléhaly Rakousko a Prusko na D nskoé aby se vzdalo celost tní Łstavyé a vysvˆtlovalyé že by jinak jednaly bez ohledu na z jmy Nˆmeckého spolku. Poté co D nsko odmítlo ultim tumé vstoupily proti nˆmu v Łnoru 1864 Rakousko s Pruskem do v lkyé jež byla pro D nsko bez zahraniční podpory bez šance na vítˆzství. Ve vˆci ›lesvickaůHolšt˜nska se Bismarckovi podařilo dos hnout spolupr ce obou velmocí proti D nsku. Z toho také plynul neobvykl˜ stavé kdy Rakousko a Prusko společnˆ postupovaly i proti menším st t–m a spolkovému snˆmu. Uk zalo seé že jestliže jsou obˆ nˆmecké velmoci jednotnéé je v˜znam Nˆmeckého spolku pramal˜. Bismarck tehdy st le označoval n rodní hnutí za revoluční a tvrdilé že Nˆmecko je protk no sítí revolučních živl–. Zvl štˆ rozhodnˆ vystupoval prusk˜ ministersk˜ předseda proti Augustenburgovi. Ale musel jej nejprve použít a využíté neboź se pro nˆj vyslovoval i kr l. Postup prusk˜ch a rakousk˜ch jednoteké operujících i na Łzemí Jutskaé proti D nskué přinesl mírné Łspˆchy. Dobytí dppelsk˜ch hradeb 18. dubnaé které bylo vojensky dosti bezv˜znamnéé silnˆ zap–sobilo na veřejnost a posílilo i Bismarckovo postavení. D nsko bylo konečnˆ ochotno ke složení zbraní a k předbˆžnému míru. Zřeklo se všech n rok– na ›lesvickoůHolšt˜nsko společnˆ s Lauenburgem a postoupilo je obˆma velmocím. Nˆmeck˜ spolek nebyl k jedn ní připuštˆn. Když se "Norddeutsche Allgemeine Zeitung" vyslovily o Łspˆchu příliš temperamentnˆé Bismarck proti tomu protestoval. Vítˆz by se nemˆl chovat rozhořčenˆ nebo provokovat. To byl postojé kter˜ se Bismarck snažil zaujmout i při pozdˆjším uzavír ní míru. Víde¤sk˜ mír z 30. října 1864 stvrdil předbˆžn˜ mír. Obˆ vévodství byla osvobozenaé a tak se vyplnil d vn˜ cíl n rodního i liber lního hnutí ů ovšem z sluhou "konfliktního ministra". V˜sledkem byloé že n rodní hnutí se ve st le rostoucí míře rozpadalo a mnoho liber l– znejistˆloé zda byla jejich ostr  kritika Bismarcka spr vn . € st liber l– se ptalaé neníůli přece jen Bismarck schopnˆjším politikemé než si mysleli. Jak tomu často b˜v é vedl Łspˆch ke zmˆn m mnoh˜ch politick˜ch n zor–. Osvobození obou vévodství mocnˆ posílilo Bismarckovo vnitropolitické i zahraničnˆpolitické postavení. Kr l Vilémé kter˜ politiku svého ministerského předsedy v z sadˆ nech palé s ním byl nyní Łzce spříznˆn. Teprve teƒ bylo Bismarckovo postavení zajištˆno. V této dobˆ Bismarck neust le poukazoval na toé že pokud postupují obˆ nˆmecké velmoci společnˆé reprezentují Nˆmecko. Jsouůli Prusko s Rakouskem jednotnéé pak se jedn  o "Nˆmecko" a ustanovení nˆjakého dalšího Nˆmecka v dobˆ v lky se rovn  zradˆ nˆmecké vˆci. Ne nˆmeck  jednotaé n˜brž nˆmecké spojenectvíé a to musí b˜t vybudov no na jediném možném z kladˆ ů na společném postupu velmocí. Podobné formulace znamenaly opˆt vyhl šení boje proti poslanecké snˆmovnˆ a Bismarck přitom mohl hovořit i o z sadním boji mezi demokracií a prusk˜m tr–nem. Prusk˜ st t ještˆ není přežitkem a n rodní duch je skrznaskrz monarchistick˜. Cílem je sjednotit Nˆmecko ke zdravé konzervativní politice pod vedením obou velmocí. St le tedy šlo o z mˆr nechat obˆ velmoci bojovat společnˆ proti revoluci. Když nebudou Prusko a Rakousko jednotnéé Nˆmecko v ž dném případˆ politicky neobstojí; budouůlié mají n rok na vedení. Je nutno zapomenout na dřívˆjší neshody a prov dˆt aktivní a společnou politiku. Přitom Bismarck velice zd–raz¤ovalé že tato společn  politika nebude provozov na na z kladˆ vˆdomí nˆkdejší příslušnosti k nˆmecké říšié n˜brž pouze na z kladˆ prusk˜ch z jm–. To bylo v z sadˆé i když na zcela jiné politické Łrovnié stanovisko z období jeho projevu u příležitosti olomoucké punktaceé požadavek dualismu ve smyslu mírové spoluvl dy obou mocností v protirevolučním boji. Předpokladem ovšem z–st vala převaha Pruska na severu Nˆmecka. Rozhodující boj s Rakouskem a co mu předch zelo (1865 ů 1866) K osvobození obou vévodstvíé ›lesvicka i Holšt˜nskaé došlo ve znamení jednoty obou velmocí. Jak se Bismarck opakovanˆ vyj dřilé chtˆl spojenectví dvou velk˜ch konzervativních mocností v boji proti demokracii a revoluci zachovat. Stejnˆ tak pr vˆ do této doby spadají ostr  Bismarckova slova proti liber l–m i n rodnímu hnutí a také proti sil mé které si mu dovolily vnitropoliticky odporovat. V pruské poslanecké snˆmovnˆ zesílil boj proti poslanc–m a také proti svobodˆ projevu v parlamentu. Příležitostnˆ se Bismarck odvol valé a to velice dvojsmyslnˆé na prusk˜ čeledínsk˜ ř dé podle kterého byla čeleƒé kter  neposlušn˜m chov ním rozhnˆvala svého p naé bez ochrany. Zostření vnitropolitického boje spad  už do dobyé kdy se vztah k Rakousku st val st le napjatˆjší. Bylo očividnéé že provizorní společn  držba obou knížectví d v  r–st napˆtí. Zatímco víde¤sk  politika chtˆla samostatn˜ spolkov˜ st té v Berlínˆ mysleli st le víc na anexi nebo alespo¤ na nepřímou z vislost vévodství na Prusku. Vz jemn  jedn ní o ›lesvickuůHolšt˜nsku vztah mezi obˆma zemˆmi nezanedbatelnˆ zakalilaé přesto však Bismarck v Łnoru 1865 řeklé že rakouského spojenectví nebylo ještˆ plnˆ využito. Kv–li získ ní vévodství v lku Bismarck vést nechtˆl. Nez visle na tom však počítal s možností konfliktu s habsburskou monarchií a snažil se pro nˆj přichystat teréné což však neznamen é že chtˆl bezpodmínečnˆ vyvolat v lečnou sr žku. Bismarck st le znovu zd–raz¤ovalé jak je pro zachov ní monarchistického principu nutn˜ společn˜ postup obou nˆmeck˜ch mocností. V kvˆtnu 1865 rokovala prusk  korunní rada na z kladˆ zostřen˜ch n zorov˜ch střetnutí v ot zce ›lesvickaůHolšt˜nska o problému v lky či míru. Kr l Vilém se tehdy přiklonil k energičtˆjší politiceé zatímco Bismarck vystoupil za její zmírnˆní. Bimarck zjišźoval situaci v Pařížié ale neobdržel od francouzského císaře ž dné z ruky. I jeho pokus o nav z ní kontaktu s Bavorskem byl bezv˜sledn˜. Bismarck tehdy ujišźovalé že nebude více pom˜šlet na pruskou samovl du v Nˆmecku a že Bavorsko je přirozen˜m společníkem Pruska. Pozdˆji Bismarck častokr t hovořil o možnostié že Bavorsko by se mohlo dostat na vrchol jihonˆmecké vojenské moci. Vnitropolitické zmˆny v Rakousku ještˆ jednou oživily Bismarckovy nadˆje na možnou spolupr ci s Rakouskem ve smyslu konzervativních z sad. Ve Vídni bylo založeno konzervativnˆůfederalistické ministerstvoé které tuto spolupr ci mohlo usnadnit. Toto hledisko nebylo sice pro Bismarcka zcela jistˆ rozhodujícíé přesto s ním počítalé když přímo v létˆ roku 1865 hovořil o společném pruskoůrakouském vedení Nˆmecka. Vedle toho hr la svou roli také skutečnosté že Bismarck si nebyl jist jedn ním It lie ani Francie. Tak tedy došlo v srpnu roku 1865 ke gasteinské konvenci. Naposledy došlo k dohodˆ obou nˆmeck˜ch mocností. V ot zce vévodství bylo nyní stanovenoé že Rakousko bude spravovat Holšt˜nsko a Prusko ›lesvicko. Prusko d le obdrželo prozatímní velení nad Kielem a Rendsburgemé a stejnˆ tak mu byl přenech n i Lauenburg. Kr l Vilém se z v˜sledku gasteinské konvence velice radoval. Jako v˜raz dík– pov˜šil Bismarcka na hrabˆteé což stejnˆ pro Bismarcka nemˆlo témˆř ž dn˜ v˜znamé podobnˆ jako jeho pozdˆjší pov˜šení na knížete. Gasteinsk  konvence nebyla jen epizodoué kter  odročila boj o nadvl du v Nˆmecku. Jak potvrzuje i zveřejnˆní spis– z posledních desetiletíé Bismarck konflikt s Rakouskem rozhodnˆ nijak dlouho předtím nepřipravoval. Dřívˆjší obvykl˜ a dalekos hl˜ v˜kladé kter˜ hodnotí politiku prvních let podle v˜sledk– roku 1871é je přinejmenším jednostrann˜. Historickoůpolitick˜ v˜voj postupuje přímočaře velmi zřídka a i tak velk˜ st tník jako Bismarck mohl pouze v nejvz cnˆjších případech předvídaté jak˜m smˆrem se m–že ubírat politika jeho st tu. Byl to také oné kdo prohlašovalé že st tník se nanejv˜š ocitne v postaveníé kdy m–že v dˆjin ch zachytit pouze cíp Božího kab tu. Bismarck usiloval o řešení tohoé co se obyčejnˆ naz˜v  nˆmeckou ot zkou. Do roku 1865 stanovoval své cíle velmi zřetelnˆ v severonˆmeckoůprotestantské linii. Ale vz jemn  jedn ní roku 1865 mu ještˆ zřetelnˆji uk zalaé jak je obtížné spojit pruskou mocenskou politikué kter  nutnˆ nar žela na odpor víde¤ského císařského dvoraé s myšlenkami vnitropolitické pospolitosti. Přímo do tˆchto let spad  i nˆkolik Bismarckov˜ch v˜rok–é prozrazujících jistou vnitřní rozervanost. V srpnu 1864 ji komentoval: Faust naříkal nad dvˆma dušemi ve své hrudi; j  jich ale chov m celé množství a ony se st le hašteří. Je tomu jako v nˆjaké republice... S tím nejčastˆjšímé co říkajíé vych zím na veřejnost. Je zde však také mnoho z koutíé do kter˜ch nikdy nenech m nahlédnout ž dného cizího človˆka. Na konci prosince 1865 napsal jednomu zn mémué kter˜ projevil z křesźanského hlediska pochybnosti o jeho politice: Jakožto st tník nejsem nˆkdy dostatečnˆ bezohledn˜ ů podle mˆ jsem spíše zbabˆl˜é a to protoé že není snadné v problémeché které musím řešité dobrat se jasnostié na jejíž p–dˆ roste d–vˆra v Boha. Kdo mˆ líčí jako politika bez svˆdomíé činí mi křivdu a mˆl by nejprve vstoupit se sv˜m vlastním svˆdomím na toto bojištˆ. O hodnovˆrnosti takov˜chto projev– nemusíme pochybovat. Ukazujíé že Bismarckovo politické zamˆření a taktika by se nemˆla příliš zjednodušovat. Dvˆ duše v jeho hrudi ů to byla na jedné stranˆ prusk  mocensk  politikaé na druhé stranˆ jeho cit pro spojenectví konzervativních mocností. Vnitřní spor spočíval v tomé že si st le silnˆji uvˆdomovalé jak obtížné je obˆ linie sjednotit. O snad nejd–ležitˆjším problému té doby hovoří v listopadu 1865; je jím volba mezi dvˆma systémy. První z nich by znamenal: založit ve spojení s Rakouskem a po potlačení revolučních snah a obnovení d–vˆry nˆmeck˜ch knížat společné řízení nˆmeck˜ch z ležitostí obˆma mocnostmi. Tato cesta by n m byla milejší jen tehdyé kdyby byl císařsk˜ kabinet zcela jako my zaujat proti dvojsmyslné politiceé proti jejímž v˜střelk–m ve Frankfurtu bychom řídili naše společn  vystoupení. Přím  a oboustrann  d–vˆra obou mocností je na této cestˆ nepostradateln ... Druh  cesta je: Prusko samostatnˆ uplatní sv–j vliv a své z jmy podle sv˜ch sil na Łzemí sousedních st t– podléhajících mocenskému postavení Pruskaé stejnˆ jako v–či Spolku. Příčinou tohoto v˜roku byla jist  ud losté kter  postihla mˆsto Frankfurt a při které Bismarck vyt˜kal Rakouskué že nechce dosti rozhodnˆ postupovat proti revolučním sil m v Nˆmecku. Kdyby je p nové ve Vídni k tomu pobídlié Prusko už mohlo dříve v tomto smˆru přispˆt. Rakušané jsou bl znié nutíůli n s sk kat do vodyé což se mi příčíé ve které však přesto plaveme lépe než oni. Prusko snese více liber lních zřízení než císařsk˜ st t. Ve svém listopadovém projevu z roku 1865 Bismarck vyhl silé že ačkoli mu je milejší první cestaé bude Prusko v případˆé že Rakousko odmítneé provozovat samostatnou mocenskou politiku proti nˆmu. Ani zde však ještˆ nemyslel na založení malonˆmeckého st tué n˜brž na další postup Pruska v severním Nˆmecku. Očividnˆ zde začal Bismarck počítat s možností ozbrojeného konfliktué zvl štˆ když nar–staly tˆžkosti ve ›lesvicku a Holšt˜nsku. Nyní se Bismarck ještˆ rozhodnˆji pokusil připravit na v lečn  střetnutí zahraničnˆpoliticky a vyjedn val především s Napoleonem III. Došlo i k jedn ní s It lií. V dubnu 1866 byla uzavřena s It lií smlouvaé podle které bude novˆ utvořené kr lovství v případˆ v lky mezi Rakouskem a Pruskem bojovat na stranˆ poslednˆ jmenovanéhoé jestliže k v lce dojde do tří mˆsíc–. Tato smlouva neobsahovala z vaznou povinnost k vyhl šení v lkyé přesto však poskytovala Bismarckovˆ politice lh–tué a on ji přirozenˆ chtˆl využít také jako n tlakov˜ prostředek proti Rakousku. Vedle dohody s It lií vzneslo Prusko ve spolkovém snˆmu n vrhé kter˜m se stavˆlo za všeobecné volební pr vo a kter˜ obsahoval požadavek rozdˆlení vrchního velení spolkového vojska mezi Prusko a Bavorsko. Pro Bismarcka bylo st le obtížnˆjší pohnout svého kr le k rozhodn˜m krok–mé zvl štˆ když se proti jeho politice stavˆla kr lovnaé korunní princ a mnoho vysoce postaven˜ch osobností. Jako v roce 1859 i nyní habsbursk  politika usnadnila sv˜m protivník–m pr ci. Rakousko začalo už v březnu 1866 zbrojit a kromˆ toho naznačiloé že chce navrhnout mobilizaci neprusk˜ch spolkov˜ch jednotek. Pro Bismarcka bylo teƒ o to snadnˆjší označit u kr le Rakousko jako Łtočníka. Došlo sice ještˆ jednou ke zprostředkovacím jedn nímé veden˜m bratry Gablentzov˜mié při současném stavu vˆcí však z–stala bez v˜sledku. It lie začala otevřenˆ zbrojit a Rakousko mobilizovalo v dubnu svou jižní arm du a koncem dubna také arm du severní. To umožnilo Bismarckovi získat konečnˆ svého kr le pro bojové stanovisko a zač tkem kvˆtna byla nařízena mobilizace i v Prusku. Nejprve vypukl boj o získ ní spojenc– a z pas o toé jak se k vˆci postaví Napoleon III. Francouzsk˜ císař v lku mezi Pruskem a Rakouskem vítal. Jako cel˜ svˆt počítal s tímé že takov  v lka bude trvat dlouhou dobu a jemu poskytne prostor a roli rozhodčího. Obr til se na Prusko s Łzemními požadavkyé kter˜m se Bismarck vyh˜bal. Aniž cokoli přislíbilé naznačil přesto možnost jist˜ch Łstupk–. Pozdˆji řeklé že si počínal také jako by se on s m chtˆl uch˜lit z cesty ctnostié jeho kr l však ne. Přece však vydal Bismarck koncem dubna 1866 n vrh na převedení v˜tˆžku saarbrckensk˜ch dol– ze st tního do soukromého vlastnictví. —mluva mezi Francií a Pruskem se neuskutečnila a ani Rakousko nemohlo dos hnout spojenectví s Napoleonemé ačkoli se zav zalo postoupit mu Ben tky. Smlouva Rakouska a Francie zahrnovala rozšíření Saskaé Wrttemberska a Bavorska a zřízení nez vislého st tu z prusk˜ch provincií na R˜nˆ. Rakousko pom˜šlelo také na znovuzísk ní Slezskaé ale stejnˆ jako Prusko neobdrželo od Francie ž dn˜ souhlas. Při jedn ních s Bavorskem byl Bismarck ochoten poskytnout bavorskému kr li vojenské vedení na jihu Nˆmeckaé kdyby Bavorsko uznalo vedoucí postavení Pruska na nˆmeckém severu. Již před vypuknutím v lky byl Bismarck připraven vyjít Bavorsku maxim lnˆ vstříc. To se však postaviloé stejnˆ jako všechny ostatní malé nˆmecké st tyé na stranu Rakouskaé a co se t˜če Saskaé bylo jasnéé že i ono bude v případˆ v lky bojovat za rakouské barvy. Mnoho mal˜ch severonˆmeck˜ch st t– však muselo přirozenˆ jít do boje s Pruskem; nejasn˜ byl postoj Hannoverska a Kurhessenu. Bismarck je nezam˜šlel zničité požadoval však neozbrojenou neutralitu a chtˆl pruské protirakouské operace zabezpečit proti tomué aby jim Hannoversko a Kurhessen vpadly do zad. Tyto st ty však odmítly. Pruské jednotky se daly na pochodé když na z kladˆ ud lostí ve spolkovém snˆmu došlo k otevřenému sporu. Spolkov˜ snˆm přijal 14. června 1866 bavorsk˜ zprostředkovací n vrh na mobilizaci čtyř arm dních sbor–. Prusk˜ vyslanec nato na z kladˆ Bismarckova n vrhu prohl sil spolkovou smlouvu za neplatnou. Bismarck sice kdysi tvrdil: Na nepřítele se nestřílí veřejn˜m mínˆnímé n˜brž prachem a olovem; přesto však nyní o nˆmecké veřejné mínˆní z pasil. Proklamace k nˆmeckému n rodu na poč tku v lky hovořila o mírovém v˜voji ve společné vlasti. Prusko odevzdalo nˆmeck˜m vl d m z kladní osnovu nové spolkové Łstavy. Nové volby do n rodního shrom ždˆní mˆly probˆhnout na z kladˆ říšského volebního z kona z roku 1849. Počítalo se se spolkov˜m vojskem na severu a na jihu pod vedením kr le pruského a bavorského. Už v rozmluvˆ s Lassallem se Bismarck zasazoval o všeobecné volební pr voé prusk˜ n vrh nebyl ovšem ve spolkovém snˆmu br n v žnˆ. Vl dlo všeobecné přesvˆdčeníé že od Bismarcka nem–že vzejít nic dobrého. Jeho pokusy o jedn ní s v–dci N rodní jednoty byly bezŁspˆšné. Nˆmecko se jednotnˆ stavˆlo proti "bratrovražednému boji". Nen vist v–či Bismarckovi nakonec vedla až k atent tué kter˜ se však obešel bez n sledk–. Především převl dal n zoré že od "konfliktního ministra" nelze ve vnitřní politice oček vat nic dobrého. Příslib nˆmeckého parlamentu nebyl br n v žnˆ. Jeden wrttembersk˜ list napsal: "Smích po celé Germ nii." Bismarck byl však bezpochyby připraven svolat lidové zastupitelství a d–tklivˆ Rakušan–m připomenout cosi černorudozlatého. Vˆřilé že s pomocí parlamentaristick˜ch zřízení se mu podaří zatlačit partikularistické síly zpˆt. Na zač tku v lky byli pr vˆ radik lní demokraté připraveni postavit se za pruskou bojovou politiku a Karel Marx tehdy napsal Engelsovi o Lassalovi: "Jak  škoda pro toho Icikaé že je načisto mrtv˜! Toho by teƒ Bismarck mohl potřebovat." V jedn ní s Maƒaryé €echy a Srby byl Bismarck ochoten použít nacion lnˆ revolučních prostředk– proti rakouskému císařství. Pro rychl˜ pr–bˆh v lky se pozdˆji zapomínaloé že zpoč tku nebyly vyhlídky Pruska posuzov ny příliš příznivˆ. Doma i v zahraničí se počítalo s tímé že v lka se pot hne dlouh˜ čas. Na jejím zač tku Bismarck řekl: Boj bude v žn˜. M–že se st té že Prusko jej prohrajeé ale m ůli k tomu jednou dojíté bude bojovat hrdˆ a statečnˆ. Budemeůli poraženié nikdy víc se na své místo nevr tím. Padnu při posledním Łtoku. €lovˆk m–že zemřít jen jednoué a jeůli poražené je lepší zemřít. Na druhé stranˆ jednal Bismarck neobyčejnˆ cílevˆdomˆé když padlo rozhodnutí o v lce a míru. Jeden sv–j dopis z onˆch dní uzavíral slovy z Schillerova "Valdštejna": J  udˆlal to proti v–lié pr vué m  volba byla toé ne kv–li davu. Teƒ vím už proč a nejistot m m dosté teƒ biji se za život sv–j a hlavu.* Cit t ukazujeé jak nespr vnˆ byla posuzov na jeho politika v tˆchto leteché když se míniloé že Bismarck pom˜šlel na prosazení svého rozhodnutí pouze v lkou s Rakouskem bez odporu či možnosti jiné volby. Pro Bismarckovu celkovou politiku a její Łspˆch mˆlo velk˜ v˜znamé že mˆl na své stranˆ vedoucí vojenskou osobnosté hrabˆte Moltkeho. Moltkeé kter˜ tehdy vedl v lečné operace vlastnˆ poprvéé se zasloužil sv˜m pl nem polního tažení o rychlé rozhodnutí boje a poprvé také použil pro bojové Łčely nejmodernˆjší technické prostředky ů telegraf a železnici. Zatímco Moltke si byl jist vítˆzstvímé aniž by nˆjak zlehčoval situacié nevˆřil jeho protivník na rakouské stranˆé Benedeké ve vítˆzství v–bec. Rakušané vyslali svého nejlepšího vojev–dceé velkovévodu Albrechtaé na italské bojištˆé kde porazil italské vojsko u Custozzy; v severním Nˆmecku však Prusové obsadili Hannoversko i Kurhessen. Hlavním bojištˆm se pak staly €echyé kde se Rakousko spojilo se Saskemé a po nˆkolika jednotliv˜ch tˆžk˜ch bojích zaujalo rakouské vojsko pozice u Hradce Kr lové. Tři rozdˆlen  pochodující prusk  vojska se mˆla podle Moltkova operačního pl nu střetnout u Hradce Kr lové s hlavní nepř telskou arm dou. Ponˆvadž ale arm da pod velením korunního prince Friedricha Viléma mohla po tˆžk˜ch bojích zaŁtočit teprve velmi pozdˆé byla situace obou zb˜vajících prusk˜ch vojsk po jistou dobu kritick . Konečn  pomoc jednotek korunního prince však rozhodla bitvu a vedla k drtivé por žce rakouské arm dy. Tím bylo o polním tažení a vítˆzství Bismarckovy politiky rozhodnuto. Křídelní pobočník pr˜ pozdˆji Bismarckovi řekl: "Excelenceé teƒ jste nejslavnˆjším mužem. Kdyby ale korunní princ přišel příliš pozdˆé byl byste ten nejvˆtší lotr." V tˆchto slovech se skr˜v  zrnko pravdy a z rove¤ ukazují ošemetnost každého hodnocení Łspˆch–. Nejvˆtší politické Łkoly ovšem čekaly Bismarcka až po Hradci Kr lové. Již 2. července pož dalo Rakousko o francouzskou intervenci a postoupilo Francii Ben tky. V Paříži se nejprve radovali z vítˆzství francouzské politikyé velice z hy však začali pociźovat por žku Rakouska jako vlastní. Rychlé vítˆzství Pruska zlikvidovalo nadˆje Napoleona III. na vytˆžení Łzemních zisk– pro Francii z jakéhosi rozhodčího postavení. Nejist˜ Napoleon III. v hal a posléze odvolal již vyhl šenou č stečnou mobilizaci. Kdyby se v Paříži prosadily síly volající po z sahué ocitlo by se Prusko ve velmi tˆžkém postaveníé neboź boje na nˆmeckém jihoz padˆ doposud neskončily a množství postupujících prusk˜ch jednotek se nach zelo na rakouské p–dˆ. Bismarck byl rozhodnut francouzskou intervenci akceptovaté zatímco Italové začali b˜t velmi podnikaví. V pruském hlavním stanu narazil Bismarck na naprost˜ odporé neboź kr l a č st gener l– pom˜šlela na pochod na Víde¤. Bismarck si byl samozřejmˆ vˆdomé ostatnˆ stejnˆ jako Moltkeé rizika v lky na dvou front ch. Při současném stavu vˆcí byla pro mírové podmínky d–ležitˆjší jedn ní s Paříží než s Vídní. Patří k Bismarckov˜m nejvˆtším diplomatick˜m z sluh mé že přes mnoho rušiv˜ch element– ve vlastním t boře dok zal prosadit své nejd–ležitˆjší politické cíle a dos hl uzavření míru s Rakouskemé ještˆ než se plnˆ rozvinulo nebezpečíé že by se do celé vˆci vložilo francouzské vojsko. Francouzského císaře se mu podařilo přelstít. Nejprve požadoval přivtˆlení Saskaé Hannoverska a Kurhessenu. I u nˆho samotného zvítˆzil v pr–bˆhu července n zoré že je nutno usilovat o plnou anexi mal˜ch severonˆmeck˜ch st t–é a ne o jejich dˆlení. Protože se Rakousko stejnˆ jako Francie postavily za Saskoé odstoupil Bismarck od jeho zničení. Mˆlo se st t členem Severonˆmeckého spolkué kter˜ mˆl b˜t vytvořen po rozpuštˆní Nˆmeckého spolku. Vyslovuji slovo Severonˆmeck˜ spolek bez rozpak–é neboź m m za toé že je nemožné vtahovat do hry jihonˆmeckoůkatolickoůbavorsk˜ elementé jestliže m me dos hnout konsolidace Spolku. Tento element se totiž ještˆ dlouho nenech  dobrovolnˆ ovl dat z Berlína a pokusy o jeho n silné podmanˆní by pro n s znamenaly tent˜ž prvek oslabeníé jako jižní It lie pro společn˜ italsk˜ st t. Stabilita pruské moci na severu Nˆmecka se získ  prostorov˜m uskrovnˆním a příští vztahy k jihu by se mohly nechat budoucnosti. Co potřebujemeé je severní Nˆmeckoé a tam jsme se pr vˆ chtˆli rozšířit. Přesvˆdčeníé že pruskoůseveronˆmeck˜é přev žnˆ protestantsk˜ st t je politicky pevnˆjší než z klad st tué kter˜ by pojímal i nˆmeck˜ jihé hr la u Bismarcka značnˆ velkou roli. Již dříveé ještˆ před požadavky Napoleona III.é byl Bismarck odhodl n k tomué že bude vyžadovat vytvoření Severonˆmeckého spolku. Při jedn ních s Napoleonem III.é kter  vedl prusk˜ vyslanec v Pařížié bylo ujedn noé že Prusko musí b˜t posíleno čtyřmi mili˘ny severonˆmeck˜ch obyvatel. To vedle získ ní ›lesvicka a Holšt˜nska znamenalo i připojení Hannoverska a Kurhessenué Nassau a Frankfurtu. Mimoto byl vytvořen i zvl štní Jihonˆmeck˜ spoleké kter˜ ovšem nepovažoval Bismarck za nebezpečn˜é neboź znal vz jemnou rivalitu jihonˆmeck˜ch st t–. Bismarck nebyl v–bec potˆšené když se navzdory dohodˆ objevil uprostřed noci v pruském hlavním stanu francouzsk˜ vyslanec Benedetti a přednesl Łzemní požadavky francouzského císaře. Bismarck se tomu snažil předejít dosažením přímˆří a předbˆžného míru s Rakouskemé musel ale přitom překon vat rozhodn˜ odpor svého kr leé přičemž došlo k ostr˜m n zorov˜m střet–m. Jak Bismarck pozdˆji rozhořčenˆ zjistilé označili jej v t boře za Questenberga. Kr l požadoval pochod na Víde¤ a maxim lní využití vítˆzství. Podce¤oval zahraničnˆpolitick  nebezpečí. Bismarck tehdy napsal své ženˆ: I přes Napoleona n m to teƒ jde dobře; když nem me přehnané požadavky a nedomnív me seé že jsme dobyli cel˜ svˆté dobudeme také míré kter˜ za tu n mahu stojí. Ale my jsme stejnˆ tak rychle opojenié jak rychle pozb˜v me duchaé a mnˆ zbyl nevdˆčn˜ Łkol ů lít vodu do šumivého vína a poukazovat na toé že nežijeme v Evropˆ samié ale s dalšími třemi mocnostmié které n s nen vidí a z vidí n m. Kr l Vilém podce¤oval nejen zahraničnˆpolitické tˆžkostié n˜brž také odporovalé a to z vnitropolitick˜ch d–vod–é blízk˜ch principu legitimityé Łmyslu zničit monarchistické st ty. Bismarck mˆl skutečnˆ Łmysly skoro revolucion řského charakteru. Zatímco revoluce z roku 1848 se vyhnula všem nˆmeck˜m tr–n–mé chtˆl nyní Bismarck všechny staré legitimní dynastie odstranit. Kr l Vilém I. to opr vnˆnˆ ch pal jako revoluční postupé pr vˆ tak jako rusk˜ car a konzervativní kruhy. Kr l chtˆl tyto st ty pouze zmenšité ne zničité a mimoto mínilé že hlavní viníci v lkyé zvl štˆ Rakousko a Saskoé nesmˆjí vyjít bez Łzemních ztr t. V protikladu k tomu zast val Bismarck stanoviskoé že nesmí b˜t Łlohou politiky vykon vat soudcovsk˜ Łřad. Myslel přitom také na špatné zkušenosti z roku 1815 při dˆlení Saska. Bismarck nejdříve nemohl své n zory u kr le prosadit a nach zel se v zoufalém rozpoložení. V této chvíli mu přišel na pomoc jeho star˜ protivníké korunní princ Friedrich Vilémé kter˜ souhlasil se stanovisky ministerského předsedy. Kr l svému synovi neodporoval a pozdˆji mu řekl: "Mluv ve jménu budoucnosti." Přesto byl kr l na nejvyšší míru rozladˆn aé jak se pozdˆji Bismarck velice jasnˆ vyj dřilé cítil se sv˜m ministersk˜m předsedou ponech n na holičk ch. Předbˆžn  smlouva z 26. červenceé potvrzen  ve všem podstatném pražsk˜m mírem ze srpna 1866é přinesla Łzemní zisky na nˆmeckém severué schv lené Napoleonem III. a tím podstatné zesílení pruské moci. Teprve nyní byla odstranˆna možnost rozp–lení pruského st tního Łzemí Hannoverskem a Kurhessenemé ležícími v jeho středu a štˆpícími je na dvˆ č sti. Sasko bylo přinuceno st t se členem Severonˆmeckého spolku. Rakousko se zřeklo znovuvytvoření Nˆmeckého spolku. Nevyžadovalo se od nˆj odstoupení ž dného Łzemí a ani jihonˆmecké st ty neutrpˆly. Bismarck se vcelku snažil jednat s nepř telsk˜mi st ty ohleduplnˆ. Jen ve starém říšském mˆstˆ Frankfurtu si prusk  pos dka počínala neobyčejnˆ ostřeé za což nesl s m Bismarck jistou zodpovˆdnost. Při smlouv ch s jihonˆmeck˜mi st ty bylo rozhodnutoé že HesenskoůDarmstadtsko se svou na severu Mohanu položenou č stí musí vstoupit do Severonˆmeckého spolku. Zatímco anglick  politika byla tehdy vcelku nezainteresovan  na ud lostech v Nˆmeckué ruského cara se zmoc¤ovaly značné obavy. Bismarckovi se podařilo jej uklidnit. Naproti tomu mu začalo činit tˆžkosti jedn ní francouzského císaře. Ten nyní vznesl obnovené požadavky na lev˜ břeh R˜na a ž dal "kompenzace" za velké pruské Łspˆchy. Bismarckovi se podařilo v prav˜ čas uzavřít smlouvu o předbˆžném míru a současnˆ využil francouzsk˜ požadavek k vytvoření "Spolku pro v˜boj a odboj" s Bavorskemé Wrttemberskem a B denskem. Ty přislíbily v případˆ v lky vrchní velení pruskému kr li a znamenaly tak zajištˆní proti nov˜m francouzsk˜m požadavk–m. Ve vrcholné chvíli nebezpečíé hrozícího z Francieé byl Bismarck rozhodnut použít v případˆ nouze jako prostředku lidového hnutí. Radˆji chtˆl revoluci dˆlaté než jí trpˆt. Na konci v lky byl na rozdíl od nˆkter˜ch konzervativních ministr– rozhodnut urovnat Łstavní konflikt. Přitom došlo k mnoh˜m neshod m s jeho star˜mi př teli. Malí lidé nejsou nikdy spokojenié nevidí si d l než na špičku vlastního nosu a cvičí své plavecké umˆní na bouřliv˜ch vln ch fr zí. S nepř teli je človˆk hned hotov˜é ale s př teli! Všichni nosí klapky na očích a ze svˆta vidí jen nepatrn˜ kousek. U příležitosti zah jení zemského snˆmu pronesl tr–nní řečé v níž se vyslovil pro dodatečné uzn ní neschv len˜ch v˜daj–é tzv. "indemnitu". Smíření s poslaneckou snˆmovnou se pojilo s Bismarckov˜m pokusem získat v dobˆ ostrého napˆtí ve vztazích s Francií síly liber lního hnutí pro pruskou politiku. V případˆ nouze pom˜šlel na proklamaci říšské Łstavy z roku 1849é kterou byl ovšem ochoten přijmout pouze upravenou. Ani všeobecné volební pr vo nechtˆl Bismarck převzít bez jist˜ch zmˆn; především byl odp–rcem tajného hlasovacího pr va. Všechny tyto Łvahy se však uk zaly zbytečn˜mié neboź se Bismarckovi podařilo při jedn ních s Napoleonem odrazit jeho Łzemní požadavky. Učinil pouze nez vazn˜ příslibé že Prusko pod  Francii pomocnou ruku při získ ní Belgie. Francouzsk˜ vyslanec byl natolik nešikovn˜é že nechal v Bismarckov˜ch rukou jeden ze sv˜ch vlastnoručních n vrh– smlouvy a ten jej v roce 1870 nechal zveřejnit v jednom zn mém anglickém listˆ. Bismarck tak zabr nil francouzsk˜m požadavk–m a vytvořil Spolek pro v˜boj a odboj. Přesto z–stal Severonˆmeck˜ spolek od svého poč tku zatížen vypjat˜m vztahem k Francii. Při uzavření míru ušetřil Bismarck Rakouskoé aby nemˆl z poraženého protivníka na vˆky nepřítele. Oddˆlení habsburského st tu od Nˆmecka umožnilo založení Severonˆmeckého spolku a pozdˆji otevřelo cestu k malonˆmeckému st tu. Pro celkové postavení Nˆmc– to mˆlo však i škodlivé n sledky. Síla nˆmeckého živlu v habsburském st tˆ byla dosti oslabenaé přičemž se ale nemohlo přehlížeté že tento v˜voj začal už před rokem 1866. Bismarckova politika mírového dualismu se uk zala jako nemožn . Tato politika ztroskotala v neposlední řadˆ na tomé že Habsburkové nechtˆli uznat rovnopr vnost pruského rivala a také nechtˆli ve Vídni připustit pruskou politiku sledující friedrichovské tradice. Bismarck po dlouh˜ čas v lku proti Rakousku nepřipravovalé ale ta se stala nevyhnutelnoué protože poprvé od smrti Friedricha Velikého stanul v čele pruské vl dy mužé kter˜ vˆdomˆ provozoval pruskou velmocenskou politiku. Rozhodnutí z roku 1866 zcela upevnilo velmocenské postavení Pruskaé o nˆmž Bismarck řeklé že doposud mohlo b˜t naz˜v no velmocí pouze cum grano salis. Současnˆ znamenal v˜sledek z šestašedes tého roku podstatné posílení protestantsk˜ch sil na nˆmecké p–dˆ. Už od vypuknutí v lky poukazoval Bismarck na toé že pruské n vrhy na spolkovou reformu nejsou vyčerp ny a že konečné řešení není dosažitelné najednou. Je nerozumné chtíté aby jedna generaceé dokonce jeden mužé i kdyby to byl m–j nejmilostivˆjší p né napravil bˆhem jediného dne všeé co generace našich minul˜ch století zpackaly. Dos hnemeůli nyní tohoé čeho jsme schopnié či ještˆ nˆčeho lepšíhoé budou to moci naše dˆti a vnukové snadno vypilovat a vyleštit. Tato slova ukazujíé že Bismarck byl toho n zorué že konečné rozřešení nˆmecké ot zky m–že trvat celé generace. Bismarck bezpochyby pom˜šlel už roku 1866 na tˆsnˆjší vztahy k nˆmeckému jihu. Jeho jednotlivé projevy mají podle politické situace a také podle adres ta víceménˆ optimistick˜ t˘n. Ještˆ st le však nemˆl po ruce ž dnou pevnou představu o malonˆmeckém n rodním st tˆ. Jist˜ hesensk˜ liber l o nˆm řekl: "Pro onu chvíli mˆl na zřeteli jen rozšíření Pruska." V první řadˆ kladl Bismarck d–raz na společnou zahraniční politiku a na asimilaci vojensk˜ch zřízení. Mimoto mˆlo obnovení celního spolku zajistit hospod řskou jednotu. Současnˆ Bismarck varoval před přemrštˆn˜mi požadavkyé neboź dobře znal partikularistické nepř telské síly. Kompaktní podoba Severonˆmeckého spolku uspokojovala potřebu vojenské bezpečnosti. V–či jižnímu Nˆmecku postačí jednoznačn˜ projev n rodní pospolitosti. Na rozdíl od Severonˆmeckého spolku je možno dos hnout cíl– při uvolnˆnˆjších vztazích k jihonˆmeck˜m st t–m. Tehdy Bismarck nepom˜šlel na pevnou formu uzavřeného n rodního st tu. Na n tlak liber l– st le znova připomínalé že se musí usilovat jen o toé co je možné a dosažitelné. Hranice na Mohanu není ž dn  re ln  zeƒé n˜brž ide lní hraniceé abychom z–stali u přirovn níé do jisté míry jak si mříž... skrze kterou nach zí svou cestu... n rodní proud. Bismarck tedy pociźoval pospolitost s jihonˆmeck˜mi st ty stejnˆ naléhavˆé jako varoval před ukvapen˜m hled ním konečného a pevného řešení. V podstatˆ teprve francouzskoůnˆmeck  v lka zp–sobilaé že mohansk  hranice mohla b˜t pomˆrnˆ rychle překon na. Napoleon III. se přitom uk zal v určitém smyslu jako sílaé kter  chce zlo a vytvoří dobro. I vnitropolitick  hlediska posilovala Bismarckovu snahu konsolidovat přednˆ pomˆry na severu Nˆmecka. Dohoda se severonˆmeck˜mi liber ly byla snadnˆjší než s jihonˆmeck˜mi. Ud losti od roku 1864 vedly až k rozpadu jednotného liber lního hnutí. Na velkou č st liber l– zap–sobily Bismarckovy Łspˆchyé které zd nlivˆ dosahovaly jejich vlastních cíl–é i když jin˜mi prostředky. Mˆli tendenci ztratit víru ve vlastní pojetí a zapomínalié že navzdory všem protiklad–m by bez přípravné pr ce liber l– nebyl Bismarck–v Łspˆch v této podobˆ možn˜. Miquelé jedna z v–dčích osobností N rodní jednotyé řekl: "€as ide l– je pryč. Nˆmeck  jednota vystoupila ze svˆta sn– do prozaického svˆta skutečnosti. Politici se dnes ménˆ než kdy jindy musí pt té co je ž doucíé ale spíše co je dosažitelné." Tento v˜rok podce¤oval skutečnosté že spr vn  ide lní a re ln  politika se vždy musejí dopl¤ovaté a zavrhl pravé ide lyé což bylo pro další v˜voj v pozdˆjší nˆmecké říši osudné. Rozhodnutí v lky v roce 1866 přeskupilo i stranickoůpolitické síly; přičemž se tehdy teprve ohlašovalo založení pozdˆjší socialistické a katolické lidové strany. Početní liber lové se v roce 1867 sjednotili v N rodnˆ liber lní stranˆ a až do poč tku sedmdes t˜ch let podstatnˆ ovliv¤ovali vnitropolitick˜ v˜voj. Bismarck byl odk z n na spolupr ci s nimié neboź jeho staří konzervativní př telé st li v ostré opozici k jeho politice a postup–m z roku 1866 a jejich legitimistick  hlediska se pojila s pruskoůpartikularistick˜m sm˜šlením. Bismarck–v zahraničnˆpolitick˜ Łspˆch totiž posílil konzervativní a monarchistické sílyé které se setkaly s v˜znamnou podporou kr le Viléma. Moc pruské arm dy a vrstvy pruské šlechty z–st vají po roce 1867 i po roce 1871 nad le st le velmi vlivné. Přirozenˆ však Bismarck nepom˜šlel na toé vzd t se monarchistického a konzervativního přesvˆdčeníé jak by mohla nasvˆdčovat taktick  spolupr ce s liber ly. Nebyla otřesena jeho víra v sílu monarchistické tradice Pruska. I přes "revoluci shora" posílil rok 1866 moc "star˜ch"é v neposlední řadˆ také díky jednoznačnému Bismarckovu Łspˆchu. Ten byl do vypuknutí v lky nejnen vidˆnˆjším mužem v Nˆmecku. Nyní se stal velkou a ze všech stran uzn vanou osobnostíé od které pr vˆ staří protivníci oček valié že bude podporovat jejich politické cíle. Severonˆmeck˜ spolek (1867ů1870) Po skončení v lky v roce 1866 musel Bismarck řešit spoustu Łkol–. Každ˜ z nich byl natolik n ročn˜é aby ospravedlnil nasazení všech jeho politick˜ch schopností: anexe získan˜ch Łzemíé vytvoření severonˆmecké spolkové Łstavyé řešení ot zky celního spolku a zvl dnutí lucemburské krize. Mezi všemi tˆmito problémy byla velice Łzk  souvislost. K tomu přistoupila skutečnosté že Bismarck brzy po skončení v lky onemocnˆl a po nˆkolik mˆsíc– nebyl v Berlínˆ přítomen. Nejprve padla nejd–ležitˆjší rozhodnutí o provedení anexe. Bismarck se snažil přetv ření st tu obyvatelstvu pokud možno ulehčit. Vˆtší potíže se vyskytovaly jen v Hannoverskué kde přívrženci Velf– hr li určitou roli ještˆ nˆkolik desetiletí. Pomˆrnˆ nesnadné bylo uzavření mírové smlouvy se Saskemé které se muselo st t členem Severonˆmeckého spolku. Pevné začlenˆní Saska Bismarck považoval za samozřejméé ačkoli v jednotlivostech byl ochoten vyjít opačné stranˆ vstříc. Totéž platilo pro HesenskoůDarmstadtskoé které se stalo členem Severonˆmeckého spolku pouze svou severní č stí. Pro Łstavu Severonˆmeckého spolku se počítalo s všeobecn˜mé rovn˜m a přím˜m volebním pr vem. Již v Łnoru 1867 se stalo z kladem voleb do ustavujícího severonˆmeckého říšského snˆmu. Bismark označil všeobecné volební pr vo za dˆdictví roku 1848 a podotklé že ž dné lepší nezn . O pruském trojtřídním volebním pr vu se vyj dřilé že nad nˆ neexistuje horšíé ale až do jeho zrušení nepomyslel ani na okamžik na jeho sebemenší Łpravy. Což od roku 1867 vyhovovalo st le vˆtší mˆrou konzervativní vˆtšinˆ. Bismarck nepřijal volební pr vo zcela bez v˜hrad a příležitostnˆ pom˜šlel na napoleonsk˜ zp–sob v˜bˆru vl dních kandid t–. Především byl proti volitelnosti Łředník– a proti tajn˜m volb m. Tajné volby byly v rozporu s nejlepšími tradicemi germ nského cítˆní. Přirozenˆ bylo ale d–ležitˆjšíé že zavedení tajného volebního pr va dalekos hle znemožnilo ovliv¤ov ní voleb. V tomto ohledu se proti liber l–m nemohl prosadit; Łspˆšn  však byla jeho n mitka proti diet m. Odmítnutí diet znamenalo zpoč tku alespo¤ toé že mohli b˜t voleni jen příslušníci majetn˜ch vrstev. Bismarck–v souhlas s vytvořením parlamentu na z kladˆ všeobecného volebního pr va v oné dobˆ souvisel s jeho n zoremé že říšsk˜ snˆm a vliv liber l– jsou zbraní proti partikularistick˜m požadavk–m. Tehdy také nˆkolikr t vyhrožoval jednotliv˜m st t–mé že proud– n rodního hnutí by mohlo b˜t využito. Toto chov ní odpovídalo také napjaté zahraničnˆpolitické situacié jež vznikla kv–li intervenčním snah m Napoleona III. Francouzsk˜ císař se neust le pokoušel vybřednout ze sv˜ch vnitropolitick˜ch tˆžkostí tímé že požadoval odškodnˆní za pruské vítˆzství u Hradce Kr lové. Francouzské kruhy ž daly odplatu za Sadovoué jak tuto bitvu naz˜vají Francouzi. Napoleon III. začínal ch paté že přes Bismarckovy nez vazné n znaky od nˆj nem–že oček vat skutečnou pomoc při odstoupení nˆmeck˜ch Łzemí a získ ní Belgie. Nakonec francouzské požadavky vykrystalizovaly v anexi Lucemburska. Bismarck nˆkolikr t naznačilé že by ztr tu Lucemburskaé které kdysi patřilo k Nˆmeckému spolkué připustil. Ve mˆstˆ Lucemburkué které bylo spolkovou pevnostíé dlela i po roce 1866 prusk  pos dka. Napoleon III. dos hl při jedn ních s holandsk˜m kr lemé svrchovan˜m p nem Lucemburskaé tohoé že mu tento chtˆl Lucembursko prodat. Bismarck by to pravdˆpodobnˆ připustilé kdyby šlo provést anexi Lucemburska Franciíé aniž by to nˆjak poškodilo nˆmecké n rodní cítˆní. Vyčítal Francouz–mé že ukvapen˜m zveřejnˆním všechno zkazili. Bismarck byl toho n zorué že nem–že otevřenˆ podporovat odstoupení nˆmeck˜ch Łzemí kv–li postavení Pruska v Nˆmecku. Když v˜sledky jedn ní mezi Francií a Holandskem vyvolaly n rodní rozhořčeníé byl Bismarck rozhodnut anexi Lucemburska Francií nepřipustit. Na interpelaci liber l– ohlednˆ lucemburské ot zkyé kter  zřejmˆ n sledovala po domluvˆ s Bismarckemé odpovˆdˆl Bismarck pomˆrnˆ zdrženlivˆé ale pouk zal na toé že nedopustíé aby byla vztažena ruka na nˆmeckou zemi. Nato zrušili Holanƒané svou dohodu s Francií. Francouzsk˜ císař se pochopitelnˆ cítil oklam n. Rozhořčen  francouzsk  veřejnost se obr tila proti pruské politice a hnala vz jemn  jedn ní o Lucembursko až na hranici v lky. Bismarck byl ochoten ke kompromisué nechtˆl vést "preventivní v lku" s Francií. Odvol val se na dojmy z bojištˆé které mˆl z roku 1866é a mínilé že ž dn˜ st tník nem  pr vo vést v lku jen protoé že ji podle své subjektivní Łvahy považuje v dané dobˆ za nevyhnutelnou. Kdyby se ministři zahraničních vˆcí všech dob Łčastnili se sv˜mi vl dcié respektive jejich hlavními bojov˜mi stratégyé v lečn˜ch taženíé dˆjiny by vˆru zaznamenaly mnohem ménˆ v lek! Na mezin rodní konferenci v Lond˜nˆ bylo v kvˆtnu 1867 dohodnutoé že Prusko st hne svou pos dku z Lucemburska a Anglie zaručí neutralitu pevnosti. Kr l Vilém s tím souhlasil jen velice neradé Napoleon III. prohl silé že mu prusk  politika vyrazila z rukou zaručen˜ zisk. Bismarck využil lucemburské krize k tomué aby upevnil vztahy s jižními st ty a také dos hl lepšího vztahu s Rakouskem. Vyhl sil založení Spolku pro v˜boj a odbojé ačkoli chov ní jihonˆmeck˜ch st t– svˆdčilo o tomé že stojí na stranˆ pruské politiky pouze podmínečnˆ. Především se Bismarck snažil udržet co nejlepší vztah k Bavorsku a současnˆ chtˆl zlepšit vztahy mezi Rakouskem a Severonˆmeck˜m spolkem. Došlo k jedn nímé kter  mˆla vyŁstit bavorsk˜m prostřednictvím v Łzkou spolupr ci Vídnˆ a Berlína. Tento postup považoval Bismarck po dobu lucemburské krize za spr vn˜é nar žel však na odpor Vídnˆ. Bylaůli jedn ní s Rakouskem v časech lucemburské krize nazv na "přísluním velkonˆmecké myšlenky" v Bismarckovˆ životˆé sotva se tento v˜klad shodoval se skutečností. Pominemeůli zcela taktickou str nku vˆcié vidˆl vždy Bismarck v habsburském st tˆ evropskou mocnosté aniž by přitom velkonˆmecké sm˜šlení hr lo u nˆho nˆjakou roli. I ve vztazích k jihonˆmeck˜m st t–m byl toho n zorué že by se vˆci nemˆly uspˆchat. Jih se musí připojit k severu z vlastního rozhodnutíé i kdyby na to potřeboval třicet let. Do doby lucemburské krize spad  také vznik Łstavy Severonˆmeckého spolkué kter  ve všem podstatném odpovídala příští Łstavˆ Nˆmecké říše z roku 1871. Existovalo mnoho n vrh– a legenda o tomé že Bismarck nadiktoval n vrh Łstavy v nˆkolika m lo hodin ché je d vno vyvr cena. Bismarckovi bylo od zač tku jasnéé že Łstava musí ve skutečnosti zajišźovat naprostou moc Pruska v severním Nˆmeckué přičemž byl ochoten br t ohled na pocity spolkov˜ch partner– při form lních Łprav ch. ›lo mu o vˆcé a ne o formué stejnˆ jako pozdˆji v letech zakl d ní říše. Chtˆl podle možností nav zat na dřívˆjší formy Nˆmeckého spolkué což mˆlo celou situaci ulehčit. Nešlo mu v ž dném případˆ o jednostranné uspoř d ní pr vˆ vznikající Łstavy. Kdybychom nechali z hlavy prezidia vyskočit nˆjakou dokonalou Minervué skončila by vˆc na mˆlčinˆ profesorsk˜ch spor–. Prvním n vrh–m Bismarck vyt˜kalé že jsou příliš centralistické na toé aby připustily připojení jižního Nˆmecka. Budeme se muset přidržet formy spolku st t–é ale prakticky mu d  povahu spolkového st tu s elastick˜mé zd nlivˆ nepatrn˜mé ale dalekos hl˜m v˜znamem. Jakožto centr lní Łřad nebude tudíž fungovat ministerstvoé n˜brž spolkov˜ snˆmé s kter˜mé jak vˆřímé bude n š podnik prosperovaté opřemeůli se nejprve o kurijní systém spolku starého. Systémé kter˜ se hl sí k dosavadním spolkov˜m form mé nalezne u zŁčastnˆn˜ch lepší přijetíé i když zaručuje Prusku totéž dominantní postavení. Při odmítnutí ministerského kabinetu hr la roli Bismarckova averze proti principu kolegiality. Mimoto se přikl nˆl k řešeníé které předpokl dalo spolkovou radué a ne ministerstvoé i z toho d–vodué že takové sdružení nemohlo b˜t odpovˆdné parlamentu. —stava Severonˆmeckého spolku ve formˆé v jaké byla nejprve předloženaé počítala s mimoř dnˆ mal˜mi pr vy parlamentu. Rozpočtové pr vo bylo velmi omezeno a vliv na vojenské z ležitosti mˆl b˜t pokud možno oslaben. Zpoč tku přikl dal Bismarck pomˆrnˆ mal˜ v˜znam i Łřadu spolkového kancléře. Pozdˆji se rozhodl Łřad spolkového kancléřeé kter˜ mˆl b˜t podle n vrhu liber l– odpovˆdn˜ parlamentué s m převzít. Federalistické prvky nemohly zastřít hegemoni lní charakter Łstavních n vrh–. Nebylo proto překvapujícíé že skoro všechny malé st tyé které se musely připojit k Severonˆmeckému spolkué byly n vrhem Łstavy podˆšeny. Nejbouřlivˆjší odpor byl v Hamburku. Z vˆr jedn ní probíhal témˆř dikt torsk˜m zp–sobemé i když navenek vyvol valo jisté zd ní dobrovolnosti. Ani veškeré Bismarckovo diplomatické umˆní nemohlo zabr nit tomué aby smluvní partner zřetelnˆ nevycítilé kolik se za federativními prvky v Łstavˆ skr˜v  prusk˜ch hegemoni lních snah. Ani Bismarckovi ministerští kolegové nebyli n vrhem Łstavy příliš nadšeni. Jejich odpor se pojil se starostmi specificky staroprusk˜ch kruh–é že by mohla b˜t tímto v˜vojem poškozena v˜jimečnost prusk˜ch institucí. Bismarck prusk˜ st t zničí. Bismarck s m neust le zd–raz¤ovalé že spolkov˜ kancléř nenařídí nic podstatného bez zajištˆní souhlasu sv˜ch prusk˜ch koleg–. To je však interní z ležitostí pruského st tního ministerstva. Při volb ch do severonˆmeckého říšského snˆmu v Łnoru 1867 získaly umírnˆné stranyé především n rodní liber lovéé přev žnou vˆtšinu. Naléhaly silnˆjié než to bylo Bismarckovi miléé na překon ní mohanské hranice a požadovaly rozhodn˜ postup proti partikularistick˜m sil m na severu Nˆmecka. Vlivní liber lové tehdy vyčítali Bismarckovié že neumí spr vnˆ využít vítˆzství. Při prvních jedn ních v ustavujícím severonˆmeckém říšském snˆmu se liber l–m podařilo ne nepodstatnˆ vylepšit Łstavu Severonˆmeckého spolku podle svého pojetí. To posílilo postavení říšského snˆmu a ve vojensk˜ch ot zk ch se předpokl dalo jisté povolovací pr vo. Nepodařilo se však prosadit odpovˆdné spolkové ministerstvo. —stava předpokl dala podeps ní d–ležit˜ch nařízení spolkov˜m kancléřemé ne jeho odpovˆdnost ve smyslu parlament rního zřízeníé velkou mˆrou však zmˆnila jeho postavení. Bismarck se tím stal jakožto spolkov˜ kancléř a pozdˆji říšsk˜ kancléř jedin˜m ministrem v protikladu ke kolegi lní povaze pruského ministerstva. Když vyšel Bismarck severonˆmeckému říšskému snˆmu v nˆkolika podstatn˜ch ot zk ch vstřícé odpovídaly tomu v dobˆ lucemburské krize také zahraničnˆpolitické d–vody. €astokr t Bismarck upozor¤oval poslance na toé aby neprotahovali konečné řešení nˆmecké ot zky svou nejednotností. Odvol val se přitom na starou nˆmeckou říšié což u nˆj bylo zcela neobvyklé. Kdysi mocn é velk  a ctˆn é protože jednotn  a pevnou rukou veden é klesla nˆmeck  říše ne bez spoluviny vedení i sv˜ch člen– do rozervanosti a mdloby. Zbaveno své v žnosti v Evropˆ i vlivu na vlastní osud stalo se Nˆmecko bojištˆm cizích mocnostíé pro nˆž poskytovalo krev sv˜ch dˆtíé v lečn  pole a odmˆny vítˆz–m. Touha nˆmeckého n roda po ztraceném blahu však nikdy nevyhasla a naše přítomné dˆjiny jsou naplnˆny Łsilím získat Nˆmecku a nˆmeckému n rodu znovu velikosté jaké se tˆšily v minulosti. Velké dílo by se nemˆlo mařit malichern˜mi šarv tkami. P novéé pracujme rychle! Vysaƒme Nˆmecko takříkajíc do sedla! Jezdit se už naučí samo. To bylo ponˆkud odv žné přirovn níé neboź Bismarcké kter˜ značnou č st svého života str vil na ko¤ském hřbetué samozřejmˆ vˆdˆlé že když je nˆkdo vsazen do sedlaé neznamen  toé že umí rovnou jezdit. A forma Łstavy jistˆ také v˜uku jízdy nˆmeckému n rodu neulehčovala. V této dobˆ Bismarck často ztotož¤oval pruskoůseveronˆmecké s nˆmeck˜m. To ovšem neznamenaloé že by tím mˆl b˜t zd–raz¤ov n provizorní stav opatření z roku 1867. V roce 1869 napsal svému příteli Roonovi při vz jemn˜ch jedn ních o n mořnictvu: Formˆé jakou v Nˆmecku vykon v  kr l svou mocé jsem nikdy nepřikl dal zvl štní v˜znam; za skutečnosté že ji vykon vat m–žeé jsem bojoval ze všech silé které mi B–h nadˆlilé a toé že n š p n je plnou mˆrou velitelem nˆmeck˜ch n mořních silé je mimo pochybnost. On a Roon jsou sice oba severní Nˆmcié ale Bismarck douf é že jejich synové budou jednou sloužit v nˆmecké kr lovské flotile a v nˆmeckém kr lovském vojsku. Na z kladˆ jedn ní z roku 1867 byla celní jednota Severonˆmeckého spolku a jihonˆmeck˜ch st t– přetvořena ve formué kter  mˆla přinést určité společenství mezi severem a jihem. Nˆmeck˜ celní spolek mˆl zastupovat celní parlament a celní spolkov  rada. Volby do celního parlamentu na nˆmeckém jihu však musely přinést trpké zklam níé hlavnˆ v Bavorsku a Wrttembersku zvítˆzily Prusku nepř telské klerik lní a radik lnˆ demokratické skupiny. Z dobr˜ch d–vod– to Bismarck ch pal jako zpˆtn˜ Łderé při kterém hr la podstatnou Łlohu agitace katolick˜ch církevních míst. Síly katolicismu se začaly organizovat politicky. Brzy se Bismarck setkal s nˆkdejším hannoversk˜m ministersk˜m předsedou Windthorstemé jakožto s v–dcem Centra; Bismarck–v napjat˜ vztah k tomuto katolickému politikovi byl patrn˜ z jeho pozn mkyé že pro l sku m  svou ženu a pro nen vist Windthorsta. Bismarckovy pomˆrnˆ optimistické projevy o vztahu k jihu z roku 1867 ustoupily pod dojmem z voleb do celního parlamentu mnohem silnˆjší zdrženlivosti. St le znova zd–raz¤ovalé že prusk  politika se musí vyvarovat každého n tlaku. Jižní st ty se musí přidružit k Severonˆmeckému spolku z vlastního rozhodnutí. V n sledujících letech zesílily partikularistické hlasy na jihu; nebezpečí linie na Mohanu se r˜sovalo velmi zřetelnˆ. Současnˆ se potvrdiloé že v protikladu k velice rozšířen˜m n zor–m nepřin ší hospod řsk  jednota bezpodmínečnˆ jednotu politickou. Linie na Mohanu nebyla jen propustnou mřížíé jak se Bismarck kdysi domnívalé n˜brž na delší dobu zcela nebezpečnou rozdˆlovací čarou. Také ve sv˜ch projevech určen˜ch Paříži Bismarck neust le poukazoval na toé že na jihonˆmecké st ty se nesmí naléhat. Proto se také obr til proti snah m b denské vl dy a liber l– přijmout B densko do Severonˆmeckého spolku. Na druhé stranˆ se všemi možn˜mi zp–soby snažil vytvořit co možn  nejpř telštˆjší vztahy s Mnichovem. Ve všech projevech o nˆmeckém jihu z tˆch let je zřejméé že Bismarck počítal s delším časov˜m obdobím. V kvˆtnu 1868 řekl: Všichni nosíme n rodní jednotu v srdcié ale pro kalkulujícího politika je prvořadé toé co je potřebnéé a teprve pak toé co je ž doucíé čili: nejdříve d–m dostavme a pak jej teprve rozšiřujme. Jestliže Nˆmecko dos hne sv˜ch n rodních cíl– ještˆ v devaten ctém stoletíé bude se mi to jevit jako nˆco ohromnéhoé a budeůli to do desetié nebo dokonce do pˆti leté pak jako nˆco zcela mimoř dnéhoé jako nečekan  Boží milost. V jednom dopise oznamuje vyslanci v Petrohradˆ Bismarckova vlastnoruční připomínkaé jak  nebezpečí pro naši vnitřní konsolidaci bychom mohli oček vat z ukvapeného spojov ní severu a jihu Nˆmecka. V˜voj by se mohl urychlit evropskou v lkoué řekl při jiné příležitostié ale on si to nepřeje. Co se t˜če vztah– s jižním Nˆmeckemé rozlišoval Bismarck dva rozdílné cíleé jeden vzd len˜ a druh˜ bližší. €astokr t zd–raz¤oval podmínˆnost partikularistick˜ch Łtvar–. Není možné ani ignorovat minulosté ani vytv řet budoucnost. Varoval před nedorozumˆnímé abychom si nepředstavovalié že urychlíme bˆh času tímé že posuneme ručičky sv˜ch hodin napřed. Ačkoli byl m–j vliv na ud lostié kter˜mi jsem prošelé velice přece¤ov né ale nikdo nem–že tvrdité že chci tvořit dˆjiny... Dˆjiny tvořit nem–žemeé m–žeme jen oček vaté že se vyplní. Nem–žeme uspíšit zr ní ovoce tímé že pod ním budeme držet lampué a sr žímeůli ovoce nezraléé br níme jen jeho r–stu a kazíme je. Jindy v téže dobˆ se vyjadřuje také že nˆmeck  jednota v přítomném okamžiku není ještˆ zral˜m ovocem. To vše poukazuje na Bismarckovo z kladní přesvˆdčeníé že dˆjiny se nemohou uspˆchaté a na jeho schopnost vyčk vat. Podce¤oval nebezpečíé že by se z linie na Mohanu mohla st t trval  hranice. Teprve postup francouzské politiky v roce 1870 uspíšil v˜voj nˆmecké ot zky. Bismarckovi nebylo v ž dném případˆ z tˆchto d–vod– příjemnéé že liber lové naléhají na přijetí B denska do Severonˆmeckého spolkué což považoval za polovičaté řešení. Dosti ostře to označil za vmˆšov ní se do zahraniční politiky. Stojíme o tˆsné spojení s cel˜m jihemé ale plnˆ dobrovolnéé bez v˜hružeké bez n tlaku. Bismarck odkazoval na v˜znamné Łspˆchyé vydobyté v posledním desetiletí. Hlava Severonˆmeckého spolku provozuje z moci vrchního vojenského velení v jižním Nˆmecku jakousi císařskou moc. Poslanci by nemˆli podce¤ovat toé čeho se dos hlo. Užívejte přece chvíli radostnˆ tohoé co v m bylo dopř noé a nepachtˆte se za tímé co nem te! Takov˜ postoj byl tehdy zcela pochopiteln˜. Na druhé stranˆ však přece jen poukazuje tento stavé ve kterém Bismarck st le znova hovořil o dlouh˜ch časov˜ch Łsecích a životˆ jedné generaceé na r–zn  Łskalí takovéto politiky. St le se tvrdiloé že bez Bismarcka by mohl vzniknout nˆmeck˜ n rodní st t mírovou a liber lní cestou. Nejd–ležitˆjším argumentem proti tomuto n zoru je však skutečnosté že o jednu generaci pozdˆjié v období imperialismué by už okolní mocnosti v ž dném případˆ nepřipustily vytvoření nˆmecké jednoty. Za všemi Bismarckov˜mi projevy z té doby však přece jen stojí přesvˆdčeníé že z vnitropolitick˜ch d–vod– je alespo¤ pro nejbližší dobu pruskoůseveronˆmecké řešení nejlepší. Liber lní hnutí za jednotu naproti tomu chtˆlo na z kladˆ v˜sledk– z roku 1866 malonˆmeck˜ n rodní st té a ne velkopruskoůseveronˆmecké řešení. Celkové Bismarckovo jedn ní je ovšem možno pochopit i z tˆžkostí zahraničnˆpolitické situace a neprozíravého chov ní Bavorska a Wrttemberska. Sv˜m zahraničnˆpolitick˜m jedn ním dos hl Bismarck spojenectví Ruska. Nehrozilo ani otevřené nepř telství politiky anglické. Vlastním nepřítelem pruské politiky byla mimo RakouskaůUherska především Francieé kter  jí nemohla odpustit Łspˆch z roku 1866 a zmaření vlastních snah o anexi Lucemburska. Bismarck ne bezd–vodnˆ prohl silé že francouzsk˜ císař v lku kv–li Lucembursku nechce. Vˆdˆl však takéé že Napoleon III. není bezpodmínečn˜m p nem francouzsk˜ch postoj–. Ani s m Bismarck nebyl ochoten vést v lku s Franciíé ačkoli si byl vˆdomé že by se od ní dalo oček vat rychlejší řešení nˆmecké ot zky. Bismarck považoval v lečn˜ konflikt s Francií za možn˜é ale ne za nevyhnuteln˜é a činil vše možnéé aby jej odvr til. Vlastním Bismarckov˜m protivníkem byl od roku 1867 rakouskoůuhersk˜ ministr zahraničních vˆcí hrabˆ von Beust. Tvrdilé že pražsk˜ mír zakazuje slučov ní jihonˆmeck˜ch st t– se Severonˆmeck˜m spolkemé a z v˜chodní ot zky se pokoušel vytvořit zahraničnˆpolitickou frontu proti Prusku. Došlo k čast˜m jedn ním mezi RakouskemůUherskem a Francií a také It liíé kter˜m se Bismarck snažil zabr nit. Tˆmto mocnostem se ale nepodařilo vytvořit pevn˜ svazek. Nakonec došlo k v˜mˆnˆ nˆkolika nez vazn˜ch dopis– mezi zŁčastnˆn˜mi vl dami. Vedle zahraničnˆpolitick˜ch střetnutí tu byla jedn ní s třemi parlamentyé poslaneckou snˆmovnoué panskou snˆmovnou a severonˆmeck˜m říšsk˜m snˆmemé na které si Bismarck st le více stˆžoval. Došlo přitom k bouřliv˜m diskusím mezi Bismarckem a liber lyé přičemž ministersk˜ předseda mnohokr t kritizoval fakté že liber lové nerozumˆjí v zahraniční politice v–bec ničemu. V˜řečností ještˆ nikdo nepř telské vojsko nezastavil. Při vz jemn˜ch jedn ních o trestním pr vu požadoval severonˆmeck˜ říšsk˜ snˆm odstranˆní trestu smrtié což Bismarck zamítal. Přesto se začal Severonˆmeck˜ spolek ubírat ponˆkud liber lnˆjším smˆrem. Bismarck se přitom musel st le častˆji br nit partikularismu prusk˜ch konzervativc–é a zvl šź panské snˆmovny. Jednou o tom napsal: Nikdy jsem si nemyslelé že tak omezen˜ partikularismus... je zakořenˆn˜ v politicky vzdˆlan˜ch prusk˜ch kruzích. Naštˆstí je pro Spolek zcela lhostejnéé na čem se p nové usnesou; takov˜m nerozumn˜m zp–sobem opotřebovan  snˆmovna je všaké při nedostatku míry a taktu v druhé snˆmovnˆé škodliv  pro n š další v˜voj. V protikladu k mylnˆ ch panému pruskému partikularismu zd–raz¤oval Bismarck neust le bezpodmínečnou jednotu mezi Spolkem a Pruskem. St le r znˆji se obracel proti resortním hledisk–m sv˜ch prusk˜ch ministersk˜ch koleg– a mínilé že i Prusko by mˆlo mít jen nˆkolik odpovˆdn˜ch ministr–. Vedle všech tˆchto tˆžkostí se vynořily také mnohé spory s r–zn˜mi prusk˜mi místy a kr lem o toé jak naložit s Łzemními zisky z roku 1866. Bismarck se vesmˆs snažil zaujmout vstřícn˜ postoj. V jistém smyslu to platilo i o Hannoverskué ačkoli zde přistoupil Bismarck k energick˜m opatřením proti velfskému kr lié zasedajícímu ve Vídni. Bismarck nechal zabavit příjmy b˜valého hannoverského kr le a zřídil z nich tajn˜ fondé kter˜ dostal na z kladˆ Bismarckova v˜roku n zev Reptilijní fond. St le byl napad né ačkoli prostředkyé které zde byly k dispozicié by se sotva mohly srovn vat s v˜ší tajn˜ch fond–é zakl dan˜ch pro stejné Łčely pozdˆji a ještˆ dnes. Přesto se Bismarck v každém případˆ snažil začlenˆní Hannoversku ulehčit a se vší rozhodností protestovalé když se dozvˆdˆlé že navrhovan˜ vrchní poštovní ředitel byl jakožto b˜val˜ Hannoveřan odmítnut v kabinetué protože byl v prusk˜ch služb ch teprve tři roky. Bismarcka to mimoř dnˆ silnˆ rozhořčilo a pociźoval to jako narušov ní své celkové politiky. V tˆchto letech byl Bismarck st le více nemocn˜ a pob˜val mimo Berlín. Občas zatoužil po klidu a po ukončení vší služební činnosti. Při styku s ostatními lidmi byl podr ždˆn˜ a špatnˆ se ovl dal. Přitom doch zelo st le častˆji k rozmíšk m s kr lemé které Bismarck připisoval dvorsk˜m intrik m. Jeho vˆdomím vˆrnosti Vilému I. to však neotř slo. Stejnˆ jako předtím i nad le zd–raz¤ovalé že neslouží kr li jako jeho Łstavní ministré ale také jak přísluší křesźanskému šlechtici. Přesto však k vˆcn˜m rozpor–m s Vilémem I. doch zelo st le častˆji a Bismarck je příležitostnˆ d val do souvislosti s b denskou rodinnou korespondencí. Neust le si stˆžoval na toé že jeho vˆcn˜ch n vrh– nebude uposlechnuto. Se sv˜mi silami jsem zase u konce; nemohu jen tak lhostejnˆ sn šet potyčky s kr lemé vyj dřil se v roce 1869. V jedné ž dosti o propuštˆní napsal: Ministr by mˆl b˜t chladného srdceé ménˆ prchliv˜é a především zdravˆjšíé než jsem j . Dˆsila ho možnosté že by m–j duch došel klidu dříveé než mé tˆlo. Kr l ž dost o propuštˆní zamítl a mínil: "Jeho jméno stojí v dˆjin ch Pruska v˜š než kteréhokoli jiného pruského st tníka. Toho že bych mˆl propustit? Nikdy! Klid a modlitba všechno srovnají." K ostr˜m v˜mˆn m n zor– doch zelo i s jeho př teli z konzervativních kruh–. Vnitřní Bismarckova rozervanost promlouv  z mnoh˜ch jeho v˜rok– z onˆch let. Byly to st le ony dvˆ duše v jedné hrudié které se sebou sv dˆly boj. St le se cítil b˜t vˆrn˜m služebníkem svého kr leé na druhé stranˆ ale st l vliv všeobecného n rodního hnutíé kterému se nemohl vyhnout. Se sv˜m konzervativním postojem byl přinucen ke spolupr ci s liber lyé s jejichž vnitropolitick˜mi cíly z sadnˆ nesouhlasil. Toto vnitřní napˆtí přestalo teprve tehdyé jak Bismarck napsal v prosinci 1870é když nečekan˜ francouzsk˜ v˜pad probudil nˆmecké n rodní vˆdomí. To postavilo Bismarcka před jasn  a velk  rozhodnutí a jeho zdravotní stav byl r zem tak dobr˜é jak tomu už po dlouhou dobu nebylo. Nˆmeckoůfrancouzsk  v lka ů založení říše (1870ů71) Nˆmeckoůfrancouzsk  v lka vznikla z podnˆtué kter˜ byl problém–m nˆmecké politiky velice vzd len˜. Upr zdnil se španˆlsk˜ tr–n a mezi osobamié které přich zely v Łvahu na jeho nové obsazeníé hr l určitou roli princ Leopold von HohenzollernůSigmaringen z vedlejší katolické linie pruského panovnického rodu. Bismarck bez vˆdomí kr le tuto kandidaturu v Madridu připravoval a vystoupil za její schv leníé ačkoli kr l Vilémé kter˜ ji musel jako hlava rodu Hohenzollern– ratifikovaté mˆl pov žlivé pochybnosti. V tomé že by na tr–n vystoupil vzd len˜ příbuzn˜ jeho kr leé spatřoval Bismarck jistou podporu pruskoůnˆmecké politikyé přece¤oval však přitom v˜znamé jak˜ podobné dynastické svazky v druhé polovinˆ devaten ctého století mohly ještˆ mít. Hohenzollernsk  kandidatura na tr–n je jedna z nejspornˆjších ud lostí novovˆk˜ch dˆjin. Přes mnohé n zorové rozdíly je nepochybnéé že Bismarck se o ni zasazoval intenzivnˆjié než pozdˆji s m líčil. Veřejnˆ o ní prohlašovalé že by nemˆla b˜t v rozporu s Łřední pruskou politikou. Bylo přirozenˆ jasnéé že ve Francii by obsazení tr–nu jedním z Hohenzollern– nepociźovali jako nic příjemného. Bismarck ovšem nepočítal s tímé že tento postup vyvol  francouzskou bojechtivost a povede k v lce. Bismarckovo chov ní je srozumitelné pouze při pohledu na celkovou politickou situaci. Vyjedn v ní mezi RakouskemůUherskemé Francií a It lií vedlaé jak jsme vidˆlié jen ke korespondenci zŁčastnˆn˜ch panovník–. Přesto bylo nebezpečí tˆchto vyjedn v ní na dosah ruky. V n vrzích smlouvy se nach zel i pl n jakéhosi rozdˆlení Nˆmecka na nˆkolik č stí. Při n vštˆvˆ velkovévody Albrechtaé kter˜ platil za v–dce rakouské v lečné stranyé se v Paříži projedn val pl n ofenzívy proti nˆmeckému jihu. K Bismarckov˜m obrann˜m prostředk–m patřila i kandidatura na španˆlsk˜ tr–né kter  zapříčinila vypuknutí v lky. Předčasné zveřejnˆní španˆlské kandidatury vedlo ve Francii k pov žlivému rozhořčení a k bouřlivé tiskové kampani. Berlínsk˜ zahraniční Łřad vysvˆtloval v souladu s Bismarckov˜m n vodemé že Severonˆmeck˜ spolek ani Prusko nemají s celou z ležitostí nic společného. Je to osobní z ležitost kr le jakožto prvního muže rodu Hohenzollern– a je nanejv˜š form lní. Bismarck v žnost pobouření ve Francii nejdříve podce¤oval; bylo však pochopitelnéé vezmemeůli v Łvahu skutečnosté že poslední léta přinesly Francouz–m po předchozích další ztr tu navíc. Ponˆvadž na z kladˆ Bismarckovy taktiky se v Berlínˆ n mitkami nemohlo ničeho dos hnouté byl nakonec vysl n vyslanec Benedetti ke kr li Vilémovié kter˜ se nalézal na léčení v l zních Emži. Ve francouzské snˆmovnˆ začali ministři s v˜hr–žkami. Francie nemohla strpˆté že cizí mocnost dosadí jednoho ze sv˜ch princ– na tr–n Karla V. Protože Bismarck vysvˆtlilé že se jedn  o rodinnou z ležitosté musel nechat kr le v Emži samotnéhoé a kr l si bez svého poradce nepočínal příliš zručnˆ. Nakonec se Karl Anton von HohenzollernůSigmaringen kandidatury pro svého syna vzdalé aby se vyhnul v lce. Kr l Vilém napsal své ženˆé že mu spadl k men ze srdceé a informoval o princovˆ odstoupení Benedettiho. To ale bylo v příkrém rozporu s Bismarckov˜mi pl nyé kter˜ ne bezd–vodnˆ prohl silé že při takovém jedn ní bude cel˜ pr–bˆh vˆcí vyhlížet také že se prusk˜ kr l st hl zpˆt pod n tlakem francouzsk˜ch hrozeb. Vidˆl v tom n rodní pokořeníé které nutnˆ oslabí postavení Pruska v Nˆmecku a v Evropˆ. Bismarck byl nanejv˜š deprimov n a pom˜šlel na odstoupení. V jistém smyslu zavinila Bismarck–v nezdar pr vˆ ta skutečnosté že hovořil o kandidatuře jako o rodinné z ležitosti. Teprve napjat˜ francouzsk˜ postoj umožnil Bismarckovi vybřednout z této politicky nepříznivé situace. I přes princovo odstoupení zvítˆzil nyní v Paříži radik lní smˆr. Benedetti musel kr le Viléma pož dat o příslibé že v budoucnosti už nebude d vat své svolení ke kandidatuře ž dného hohenzollernského prince. Kr l vzk zal Benedettimu po pobočníkovié že princovo odstoupení schv lilé ale že nem–že ve vˆci nad le nic podnikat. Kr l nechal telegramem o tomto postupu informovat svého ministerského předsedué kter˜ zasedal společnˆ s Moltkem a Roonem. Jeho uveřejnˆní nechal na Bismarckovˆ v–li. Bismarck telegram z Emže zkr til a zredigovalé aniž by nˆjak zkomolil jeho hlavní obsah. Přece však forma odmítnutí Benedettiho obnoven˜ch ambicí dostala n dech příkrého odmrštˆní. Moltke kr tce nato uvítal novou redakci depeše tˆmito slovy: "Předtím to vypadalo jako troubení ohlašující kapitulacié ale teƒ to zní jako fanf ry v odpovˆƒ na jejich v˜zvu." Bismarck velmi dobře vˆdˆlé že uveřejnˆní depeše v této podobˆ m–že vést k v lce s Francií. Podle tohoto pod ní emžské rozmluvy bylo Nˆmecko rozhořčeno chov ním francouzského vyslanceé kter˜ obtˆžoval starého kr le Viléma na léčebné proch zce. Bismarck depeší vyv zl z politicky obtížné situace. Jestliže byla depeše často označov na za padˆleké je to opr vnˆné jen v jistém smyslu. I dnes je bˆžnou praxí zostřovat politické vyhl šky pozmˆnˆn˜mi formulacemi a zkracov ním v z jmu politick˜ch cíl–é přičemž jsou hranice mezi kr cením a falšov ním pohyblivé. Depeše ve Francii zap–sobila také že se Paříž rozhodla k v lce. Rozhořčení francouzsk˜ch politik– však mohlo vést k v lce i bez ní. ›panˆlsk  kandidatura byla v každém případˆ nanejv˜š z minkou k jejímu vyhl šení. Hlubším d–vodem byloé že Francie chtˆla zabr nit politickému sjednocení Nˆmecka. Jak už tomu b˜v é začaly obˆ strany v lku v přesvˆdčeníé že agresorem je protivník. Paříž pom˜šlela na zmenšení Pruska a na vytvoření vˆtšího počtu nˆmeck˜ch st tních seskupení. Všeobecnˆ se mysleloé že jihonˆmecké st ty se v lky nezŁčastníé a skutečnˆ i mnichovsk  "vlasteneck  strana" mˆla nejprve tento Łmysl. Pod vlivem n rodního hnutí pak však i v Mnichovˆ uznali rozpad Spolku. Když bylo 19. července před no vyhl šení v lky do Berlínaé bylo už rozhodnutoé že jihonˆmecké st ty se zŁčastní boje proti Francii. Také francouzské nadˆje ohlednˆ Rakouska a It lie došly zklam ní. Zde totiž spolup–sobil fakté že Rusko bylo připraveno vyt hnout proti Rakouskué kdyby Rakousko nechtˆlo z–stat neutr lní. Rychlé vojenské Łspˆchy nˆmeck˜ch jednotek pak dokončily toé co zb˜valo k ochromení rakouské a italské podnikavosti. Neutralita Velké Brit nie byla od zač tku zaručena. Bismarck nechal na zač tku v lky zveřejnit v "Times" pl n francouzské anexe Belgieé kter˜ mu v roce 1866 přenechal francouzsk˜ vyslanec. D le se na zač tku v lky se vší d–razností kv–li ubezpečení Ruska a Rakouska vyslovilé že rakouskoůuhersk  monarchie nebude zničena. První t˜dny nˆmeckoůfrancouzské v lky naznačovalyé že v lka bude rychle rozhodnutaé podobnˆ jako v roce 1866. Francouzsk˜ v lečn˜ pl n ztroskotal na zdlouhavosti franů couzsk˜ch operací. Nˆmeckému vojskué vedenému von Moltkemé se podařilo v tˆžk˜ch bojích u Met a Sedanu porazit francouzsk  vojska na hlavu a Napoleon III. se stal zajatcem kr le Viléma. V Paříži bylo 4. z ří svrženo císařství. Novˆ vytvořené republik nské vl dˆ v Paříži se však podařilo prodloužit beznadˆjn˜ boj o nˆkolik mˆsíc– a především vytvořila lidovou arm du pod Gambettov˜m velenímé což ještˆ zp–sobilo nˆmeck˜m vojsk–m pov žlivé tˆžkosti. V nˆmeckém historickém povˆdomí vcelku utkvˆla jen vzpomínka na velké bitvy ze srpna a z ří roku 1870é zatímco obraz francouzsk˜ch dˆjin se hrdˆ hl sí k boji lidového vojska. Z širšího pohledu by ovšem tento boj mohl b˜t Łspˆšn˜ jen tehdyé kdyby Francie nalezla podporu v zahraničí. Tomu se však přes všechny nesn ze podařilo Bismarckovu mocnému diplomatickému umˆní zabr nité ačkoli v tˆchto mˆsících nesledoval v˜voj bez jist˜ch starostí. Mezi jin˜m kritizoval počín ní mnoh˜ch knížat a také skutečnosté že při udílení ’elezného kříže hr lo roli dvořanstvíé zatímco příslušníci bojujících jednotek odešli s pr zdnou. Proto se cítil zahanbené když byl ’elezn˜ kříž udˆlen i jemu. Za v lky v letech 1870ů71 došlo k ostr˜m konflikt–m mezi Bismarckem a gener lním št bem. Bismarck si stˆžoval na toé že mu vojenské vedení neumožnilo jakožto odpovˆdnému politickému v–dci ž dn˜ podíl na v lečn˜ch operacích. Gener lní št b se skutečnˆ snažil i na z kladˆ ud lostí z roku 1866 zabr nit vmˆšov ní politik– do vojensk˜ch operacíé a von Clausewitzova poučkaé že v lka je pokračov ní politiky jin˜mi prostředkyé byla vykl d na velice jednostrannˆé a ne ve smyslu von Clausewitze. Ke spor–m došlo hlavnˆ v ot zce ostřelov ní Pařížeé kde se gener lní št b vyslovoval proti ostřelov ní francouzského hlavního mˆstaé zatímco Bismarck obhajoval tvrdší vojenské prostředky. Konflikt mezi Moltkem a Bismarckem dos hl kulminačního bodué když gener lní št b jednal s pařížskou radou obranyé přičemž bezpochyby překročil meze svého vojenského resortu. Nakonec kr l Vilém rozhodl ve prospˆch kancléře a nařídilé aby mu byly pod v ny informace o pr–bˆhu operací. Tak učinil toé co už nemohl učinit jeho vnuk v dobˆ první svˆtové v lky: v rozporu mezi politick˜mi a vojensk˜mi místy se jeho rozhodnutí řídilo optikou odpovˆdného politického v–dce. Na konci ledna roku 1871 Paříž kapitulovala. Republik nsk  Francie musela uzavřít přímˆří. Volby do n rodního shrom ždˆní se ve Francii konaly za přítomnosti nˆmecké pos dky. Dlouh˜ odpor francouzského lidového vojska chr nil Francouzskou republiku před nařčenímé že kapitulovala příliš rychle. Přesto z toho při volb ch do n rodního shrom ždˆní vytˆžily v˜hody monarchistické kruhyé což pozdˆji podstatnˆ ztížilo stabilizaci vnitřních pomˆr– ve Francii. Nˆmecké vítˆzství vedlo k tomué že z žíma odešla francouzsk  pos dka a žím se stal hlavním mˆstem italského n rodního st tué vdˆčícího za svou jednotu stejnˆ jako v roce 1866 nˆmeck˜m zbraním. Tehdy Rusko vypovˆdˆlo pontsk˜ čl nek smlouvy z roku 1856 a zapříčinilo tak vznik nebezpečí mezin rodní krize a vmˆšov ní se neutr lních mocností do nˆmeckoůfrancouzsk˜ch spor–. Bismarckovi se podařilo toto nebezpečí zažehnaté ačkoli od Sedanu byl postoj Velké Brit nie v–či Nˆmecku kritick˜. Mírov  jedn ní s novou francouzskou vl dou mohl tak Bismarck vést v podstatˆ bez z sah– jin˜ch mocností. Jedním z v˜sledk– nˆmeckého vítˆzství nad Francií bylo toé že Alsasko a č st Lotrinskaé sjednocené jako říšsk  zemˆ AlsaskoůLotrinskoé byly připojeny k novˆ založené říši. Od Sedanu se celkové veřejné mínˆní v Nˆmecku až na nˆkolik m lo v˜jimek shodovalo v tomé že toto musí b˜t hlavní odmˆna za vítˆzství. Také Bismarck tento požadavek pomˆrnˆ brzy přijalé přitom se ale na rozdíl od veřejného mínˆní neodvol val na dřívˆjší příslušnost ke staré nˆmecké říši. Toto hledisko Bismarck rozhodnˆ odmítal jakožto profesorskou mentalitu a pro získ ní řečen˜ch zemí uv dˆl v první řadˆ strategick  hlediska. Jen tak se jižní Nˆmecko m–že zaštítit před obnoven˜mi francouzsk˜mi Łtoky. Od zač tku Bismarck zd–raz¤ovalé že Alsasko musí b˜t získ no pro celé Nˆmeckoé a ne pro jeden z jednotliv˜ch st t–. Takové př ní označil za dynastické čachry. Dokonce mˆl jisté pochybnosti o tomé aby se do nové říše přijímalo více francouzsky mluvícího obyvatelstvaé než je potřebaé a při anexi Met bral zřetel v první řadˆ na stanoviska gener l–. Bismarck vedl jedn ní s poraženou Francií také aby se vyhnul jejímu zbytečnému ponižov ní. Pozdˆji se tvrdiloé že teprve odstoupení říšské zemˆ AlsaskaůLotrinska učinilo nˆmeckoůfrancouzskou nevraživost po roce 1871 nevyhnutelnou. Bismarck neust le a snad opr vnˆnˆ poukazoval na toé že i bez Łzemních Łstupk– by Francouzi z–st vali roztrpčeni pro samu por žku. Ménˆ d–ležité byly na Francouzích požadované v lečné reparace ve v˜ši pˆti miliard frank–é což se tehdy zd la b˜t nesl˜chanˆ vysok  č stkaé ale Francie ji vyplatila pomˆrnˆ rychle. Konečn˜ mír byl podeps n v kvˆtnu 1871 ve Frankfurtu. Francouz–m bylo povoleno jisté rozšíření hranic pevnostního obvodu v Belfortu. Za to připadla Nˆmc–m č st pozdˆjších rudn˜ch oblastí v Lotrinskué jejichž hospod řsk˜ v˜znam nebyl ve skutečnosti tehdy plnˆ zn m. Rozhodující bylo př ní kr le a císaře Vilémaé aby se vojenské hroby padl˜ch v bitvˆ u Met nach zely na nˆmeckém st tním Łzemí. Uzavření míru d le předpokl dalo dočasné obsazení č stí severov˜chodní Francie až do vyplacení v lečn˜ch reparací. Bismarck se snažil při všech tˆchto jedn ních s poraženou Francií zachovat míru. Nejd–ležitˆjším v˜sledkem nˆmeckoůfrancouzské v lky bylo překon ní linie na Mohanu a založení malonˆmeckého st tué vyhl šeného 18. ledna ve Versailles kr lovskou proklamací. Bismarck se na zač tku v lky zdržoval jak˜chkoliv projev– o nˆmecké ot zceé teprve po konci srpna 1870 se vyslovilé že jsou oček v ny n vrhy Bavorska. Jeho taktika spočívala v tomé nechat ostatní nˆmecké st tyé zejména Bavorskoé přijít a navenek projevit ochotu. Po velk˜ch vítˆzstvích na zač tku v lky snahy n rodního hnutí zesílily i v jihonˆmeck˜ch st tech a veřejné mínˆní jednomyslnˆ vyzn valoé že v˜sledkem v lky musí b˜t malonˆmeck  jednota. Jak už jsme řeklié snažil se Bismarck všemi zp–soby vyvolat vlastní iniciativu Bavorskaé současnˆ však všemi n tlakov˜mi prostředky na tuto dobrovolnost tlačil. Jist˜ bavorsk˜ historik hovořil z dobr˜ch d–vod– o tomé že z kladní t˘n znˆl: "Nep–jdešůli po dobrémé tak použiji n silí!" Bavorsko se vskutku nalézalo v tísnivé situacié avšak z bavorské strany vykonstruované tvrzeníé že mnichovsk  vl da utekla před lidov˜mi silami pod Bismarckovu ochranué protože byl dříve federalistoué překrucovala skutečnou situaci. Zvl štní pr vaé kter  Mnichov nejprve požadovalé mezi jin˜mi rovnopr vn˜ podíl Bavorska na vedení zahraniční politikyé nemohla b˜t prosazenaé zcela bez ohledu na toé že všechna zvl štní pr va odporovala z sadním federalistick˜m princip–mé zvl štˆ když tyto už předem předpokl daly rovnopr vnost všech zŁčastnˆn˜ch. Bismarck od zač tku trval na tomé že chce s jihonˆmeck˜mi st ty jednat pouze na p–dˆ severonˆmecké spolkové Łstavyé a toto hledisko ve všem podstatném prosazoval. Ve skutečnosti došlo v dalším pr–bˆhu ud lostí ke zvl štním jedn ním se čtyřmi jihonˆmeck˜mi st ty ohlednˆ jejich připojení k Severonˆmeckému spolku. Star  tradiční řevnivost mezi Stuttgartem a Mnichovem přitom Bismarckovu taktiku usnadnila. Už ke konci listopadu 1870 byla jedn ní s jihonˆmeck˜mi st ty o jejich připojení k Severonˆmeckému spolku ve všem podstatném uzavřena. Zvl štní partikularistick  pr vaé kter  mohlo prosadit jedinˆ Bavorskoé byla politicky dosti bezv˜znamn  a sotva ovlivnila další v˜voj. Z bavorsk˜ch snah o rovnopr vn˜ podíl na zahraniční politice z–stalo jen toé že ve spolkové radˆ se zřídil st l˜ zahraničnˆpolitick˜ v˜bor pod předsednictvím Bavorskaé kter˜ mˆl ale malé slovoé neboź Prusko v nˆm nebylo zastoupeno. Ne bezd–vodnˆ mínil b˜val˜ bavorsk˜ ministersk˜ předseda a pozdˆjší říšsk˜ kancléř von Hohenlohe: "Ostatnˆ otevřenˆ připouštímé že se mi v˜znam mnoh˜ch vyhražen˜ch pr v pro Bavorskoé jež jsou obsažena ve smlouvˆé zd  více než pochybn . Př l bych sié aby se nekladl tak velk˜ d–raz na zajištˆní partikularismué na zachov ní jednotliv˜ch institucí a legislativních Łprav pro specificky bavorskou vl dní činnosté ale spíše na toé aby z–stala patrn  Łčast Bavorska na spr vˆ společn˜ch z ležitostí podle federativních princip– nˆmecké pospolitosti." Při tˆchto zvl štních pr vech se skutečnˆ jednalo o partikularistické souč sti nové nˆmecké Łstavyé nikoli o prav˜ federalismus. V ostatním bylo politickoůmocenské postavení jihonˆmeck˜ch st t–é zvl štˆ Bavorskaé za Bismarckov˜ch čas– slabší než za čas– V˜marské Łstavy. Ve V˜maru byl totiž vypuštˆn z kladní fakt Bismarckovy říšské Łstavyé prusk  hegemonie. Oproti všem v˜pad–m na tato zvl štní pr va přímo ze strany liber l– poukazoval Bismarck na toé že budoucnost uk že další bˆh vˆcí. D–ležit˜ bude souhrn fakt–. Bismarck byl skutečnˆ velmi spokojené že se mu podařilo dos hnout dobrovolného souhlasu Bavorskaé i když jen zd nlivého. Patřilo k jeho politické prozíravostié že spatřoval mnohem více politického štˆstí v rozhodnutíé které se uskutečnilo navenek bez mocensk˜ch opatřeníé než v použití n tlaku. To ovšem nemˆnilo nic na faktué že o skutečné dobrovolnosti nemohlo b˜t řeči. To bylo v Mnichovˆ zn mo více než kdekoli jindeé jak potvrzují četné v˜roky. Toé že v pozdˆjší korespondenci s bavorsk˜m kr lem Bismarck st le připomínal federalistick  hlediskaé byla jen jeho taktika v–či příjemci dopis–. V t˜dneché kdy probíhala jedn ní s jihonˆmeck˜mi st tyé bylo již dohodnutoé že kr l Vilém jakožto předseda novˆ zakl daného nˆmeckého společenství přijme císařsk˜ titul. Bismarck se snažil od zač tku zabr nit tomué aby mu císařsk˜ titul nabídl severonˆmeck˜ říšsk˜ snˆm. Kr l Vilém byl na nejvyšší míru roztrpčené když z říšského snˆmu dorazila do Versailles deputaceé zvl štˆ když ji vedl Simsoné kter˜ kdysié v lednu 1849é ž dal Friedricha Viléma IV. jménem Łstavod rného n rodního shrom ždˆní o schv lení císařsk˜ch volebé navrhovan˜ch parlamentem. Ani Bismarckovi nez leželo v ž dném případˆ na tomé stavˆt Łčast severonˆmeckého říšského snˆmu do popředíé ačkoli se snažil jednat s poslanci co možn  nejslušnˆji; oproti dvorním kruh–mé které o poslancích sm˜šlely takto: "Co tu v–bec ti chlapi pohled vají?" Bismarck především přemlouval Bavorsko k tomué aby kr l Ludvík nabídl císařsk˜ titul jménem knížat. Nakonec víceménˆ podle dohody s bavorsk˜m ministersk˜m předsedou poslal po bavorském nejvyšším marš lkovi Holnsteinovi dopis kr li Ludvíkovié ve kterém chytře mířil na pocity bavorského panovníka a líčilé jak by bylo Łčelnéé kdyby císařskou korunu nabízel pr vˆ bavorsk˜ kr l. Předal také hrabˆti Holnsteinovi n vrh dopisué kter˜ mˆl kr l Ludvík napsat kr li Vilémovi. Ten m  za z klad myšlenkué kter  vskutku vyhovuje všem nˆmeck˜m kmen–m: nˆmeck˜ císař je v š krajané prusk˜ kr l v š soused; jen nˆmeck˜ titul vypovíd é že s ním spjat  pr va vych zejí z volného převodu nˆmeck˜ch knížat a kmen–. Bavorsk˜ kr l dlouho v hal s podpisem císařského dopisué navrženého Bismarckemé a poté s jeho před ním podřízen˜m míst–m. Patrnˆ pak toho Bismarck dos hl tímé že přislíbil bavorskému kr li vypl cet určitou penzi. Když Ludvík–v dopis došel do Versaillesé nebyl nikdo tak vydˆšen jako kr l Vilémé a byl by ještˆ vydˆšenˆjšíé kdyby vˆdˆlé že koncepci dopisu navrhl jeho vlastní ministersk˜ předseda. Také v kr li Vilémovi z pasil partikularismus s myšlenkou na založení říše. Vilém I. pociźoval císařsk˜ titul jako hodnost "Charaktermajora"é což bylo označení pro d–stojníka propouštˆného v hejtmanské hodnostié kter˜ však obdržel navíc titul majora. Vilém I. mˆl za toé že s titulem císaře by se musel vzd t postavení pruského kr leé proto se až do poslední chvíle br nil proti jeho přijetí a chtˆl b˜t nanejv˜š naz˜v n císařem Nˆmecka. Bismarckovi bylo přesné znˆní titulu v z sadˆ lhostejné a jednou se nevybíravˆ vyj dřilé že problém titulu je mu Łplnˆ ukraden˜. Stejnˆ jako mnoho liber l– nepřikl dal ž dn˜ v˜znam historick˜m paralel m a neuvažoval o středovˆké císařské tradici. Pokl dal však titul císaře za Łčelnˆjší než titul předsedy Nˆmeckého spolku jednotliv˜ch st t–. Ani idea říše nehr la u Bismarcka ž dnou roli. V˜raz říšeé kter˜ používal Bismarck pro každ˜ vˆtší st té byl podobnˆ jako už v roce 1849 zvolen z d–vod– Łčelnosti. Pro symbolickou sílu podobn˜ch vˆcí mˆl Bismarck pramal˜ cité což ukazuje i jeho postoj k ot zce v˜bˆru vlajky. Kv–li zmínˆné Łčelnosti byla zvolena černoůbíloůčerven é zvl štˆ protoé že černoůčervenoůžlutou nebylo možno kv–li roku 1866 použít. Bismarck označil barvu vlajky za ned–ležitou a řekl: Koho zar ží takové ot zkyé není ještˆ dospˆl˜. Složení barev mu bylo zcela lhostejné: Pro mˆ za mˆ zelen é žlut é fangličky z taneční z bavy nebo vlajka Meklenburska. Prusk˜ voj k nechce jen nic slyšet o černoůčervenoůžluté. Když došlo k n zorov˜m střet–m mezi Bismarckem a kr lem v ot zce titulov níé byla již slova "císař a říše" včlenˆna do Łstavy a bylo ustanovenoé že předseda nˆmeckého společenství bude užívat titulu "nˆmeck˜ císař". Bismarck se chtˆl vyhnout každé Łpravˆ daného znˆníé zvl štˆ když mohla vyvolat další př ní Łprav i v severonˆmeckém spolkovém snˆmu. Liber lové se velmi br nili proti zvl štním pr v–m Bavorskaé smluvní n vrhy ale přijali. "Dˆvče je ošklivéé ale vd t se přece musíé" prohl sil jeden liber lní před k. Na z kladˆ smlouvy mˆla Łstava vstoupit v platnost 1. ledna 1871é chybˆl však souhlas bavorské druhé komory. Nakonec se ve Versailles shodli uskutečnit císařskou proklamacié aniž by čekali na Bavorsko. Byl vybr n 18. ledené dené kdy si brandenbursk˜ kurfiřt nasadil v roce 1701 pruskou kr lovskou korunué a rovnˆž dené kter˜ byl d vn˜m prusk˜m ř dov˜m sv tkem. Pro sm˜šlení dvorsk˜ch kruh– bylo příznačnéé že Łřad dvorního marš lka uspoř dal oslavu ř dové slavnosti v "zrcadlové síni"é jak se překl dala "La galerie des glaces" versailleského z mku. Nakonec mˆla přijít na řadu proklamaceé kter  se tak zd la b˜t jak˜msi dovˆtkem ř dové slavnosti. Prusk˜ kr l se až do posledních hodin proklamaci br nil a nepodařilo se s ním dos hnout shody ohlednˆ smlouvou stanoveného titulu "nˆmeckého císaře". Nakonec se b densk˜ velkovévodaé kter˜ mˆl jakožto nejstarší ze soudob˜ch nˆmeck˜ch knížat provolat novému císaři sl vué vyhnul oslovení "císař Nˆmecka"é nařízenému prusk˜m kr lemé a hovořil o císaři Vilémovi. To vyvolalo Vilém–v hnˆv a ten při pozdravu gener l– po proklamaci Bismarcka ignoroval. Večer už byla ovšem jeho špatn  n lada pryč. Proklamace z 18. ledna v zrcadlové síni versailleského kr lovského z mku probˆhla ve stylu vojenského prohl šení. Přesto převzal nov˜ císař v Bismarckem skomponované a přednesené proklamaci s patetick˜mi slovy císařskou hodnost a s ní vˆdomí povinnosti "br nit mír a h jit nez vislost Nˆmeckaé opíraje se o jednotnou sílu svého lidu. Nechź n m B–h požehn  k tomué abychom my a naši císařští n sledovníci vždy byli rozmnožiteli Nˆmecké říše; a to nikoli skrze dobyvačné v lkyé n˜brž dobrem a darem míru na poli n rodního blahobytué svobody a mravnosti." V tˆchto t˜dnech Bismarck st le kritizoval chov ní všech zŁčastnˆn˜ché v neposlední řadˆ nˆmeck˜ch knížat. Jeho zdravotní stav byl nepřízniv˜ a mˆl velmi podr ždˆnou n ladu. Neust le si stˆžoval na intriky. Nˆkolik dní po založení říše napsal své ženˆ: ...tento porod císaře byl tˆžk˜ a kr lové mívají v takov˜ch chvílích své prazvl štní choutkyé jako ženyé dříve než vydají svˆtué co už d le nemohou udržet. Jakožto accoucheur jsem mˆl vícekr t naléhavou potřebu b˜t bombou a vybuchnout také že by se cel  stavba ocitla v trosk ch. Nezbytné podniky se mˆ m lo dot˜kajíé ale ty zbytečné mˆ roztrpčují. Císařsk  proklamace neprobˆhla tedy jenom v slavnostním duchué jak se ji snažil vylíčit zn m˜ obraz Antona von Wernera. Z vˆr díla prov zelo mnoho tˆžkostí a napjat˜ch situací. Velké historické okamžiky se pro své tehdejší div ky i bojovníky zřídka odehr vají v harmonickém stylué kter˜ se do nich snaží vnést pozdˆjší n hledy. To ale nikterak nesnižuje velikost tohoto okamžiku a Bismarckovy pr ceé jako ji nezpochyb¤uje ani toé že nˆmeck  císařsk  říše zanikla v d–sledku politiky jeho n stupc–. Za tím se ovšem skr˜v  ot zkaé jestli na založení Nˆmecké říše nebylo pozdˆé či dokonce příliš pozdˆ. V dubnu roku 1871 nahradil novˆ zvolen˜ nˆmeck˜ říšsk˜ snˆm smlouvy uzavřené s jihonˆmeck˜mi st ty říšskou Łstavoué kter  vstoupila v platnost 16. dubna. V podstatˆ odpovídala Łstavˆ Severonˆmeckého spolku vzniklé v roce 1867é kter  byla jen v z kladˆ rozšířena. Nové bylo samozřejmˆ označení "císař a říše". Svrchovan˜m p nem říše nebyl císařé ale spolkov  radaé doplnˆn  z stupci jihonˆmeck˜ch st t–. Počet prusk˜ch hlas– ve spolkové radˆ netvořil vˆtšinué přesto se stala org nemé z kterého pozdˆji Prusko Nˆmeckou říši řídilo. Brzy se uk zaloé že Łstavní skutečnost Łstavní listinˆ neodpovíd . Spojením císařské hodnosti s osobou pruského kr le a d le spojením Łřadu říšského kancléře s Łřadem pruského ministerského předsedy vynikl hegemoni lní charakter říšeé i přes svou federalistickou formu. Bismarck byl jedin˜m ministrem v zemi. Když byly pod tlakem dalšího v˜voje postupnˆ vytvořeny říšské resortyé stal se jejich vedoucím st tní sekret řé nikoliv ministr. ’ dn˜ z ministr– jednotliv˜ch st t– se nesnažil p–sobit nˆjak˜m vlivem v rozhodujících ot zk ch říšské politikyé dokud Bismarck zast val Łřad říšského kancléře. I ve spolkové radˆ byly opoziční postoje tˆmi nejvz cnˆjšími případy. žíšské pravomoci zahrnovaly v první řadˆ oblasti hospod řství a zahraniční politiky. Vlastní spr va z–st vala z ležitostí jednotliv˜ch st t–. Přirozenˆ to posilovalo postavení Pruskaé které mˆlo patron t nad spr vou zhruba ve dvou třetin ch říšského Łzemí. Předsednictví ve spolkové radˆ zast val říšsk˜ kancléřé kter˜m byl samozřejmˆ jmenov n Bismarck. Postupnˆ si Bimarck vytvořil kancléřsk˜ Łřad v čele s Delbrckem. Vedle spolkové rady tu st l říšsk˜ snˆmé volen˜ stejnˆ jako severonˆmeck˜ říšsk˜ snˆm podle všeobecnéhoé rovnéhoé přímého a tajného volebního pr va. Tím dostala Łstava z roku 1871 i jeden demokratick˜ prveké zvl štˆ když začaly r–st nové masové stranyé Centrum a soci lní demokracie. Demokratické p–sobení říšského snˆmu bylo ale omezeno tímé že n sledkem r–stu obyvatelstva bylo brzy překon no rozdˆlení do volebních okruh– a systém užších voleb mohl poskytovat n lad m obyvatelstva jen nepatrnou možnost vyj dření. D–ležitˆjší byloé že vedle říšského snˆmu tu byly parlamenty jednotliv˜ch st t– s nanejv˜š omezen˜m volebním pr vemé především Prusko s trojtřídním volebním pr vemé kterému kdysi tak Bismarck spílalé což nyní přivedlo do pruského parlamentu ještˆ více konzervativc–é kteří ovl dli i panskou snˆmovnu. Tato rozdílnost ve složení parlament– znamenala pro Bismarcka prostředeké o kterém se domnívalé že s jeho pomocí m–že dobře řídit st t. To nic nemˆní na tomé že nejen v tomto ohledu tvořila říšsk  Łstava komplikovan˜ Łtvaré kter˜ korunní princ naz˜val umˆlecky zvl dnut˜m chaosem a o kterém se Treitschkeé nyní Bismarcka velice uctívajícíé vyj dřilé že je příliš střižen na míru Bismarckovˆ osobˆ. Vlastní tˆžkosti ovšem nastaly až s Bismarckov˜m p dem v roce 1890é kdy Vilém II. prohl silé že si m–že b˜t sv˜m vlastním kancléřem. Nejd–ležitˆjším problémem novˆ založené a mocensk˜mi prostředky vytvořené říše byla ot zkaé zda se podařilo spojit nov˜ nˆmeck˜ st t s masami obyvatelstva. V soci lní demokracii a Centru se ohlašovaly protikladné sílyé z važnˆjší ale byloé že se prosazoval a nab˜val v žnosti vliv star˜ch pruskoůkonzervativních silé především na v˜chodˆ Pruska a ve vojsku. Byla ot zkaé zda Bismarcké kter˜ navzdory všemu realistickému jedn ní sm˜šlel konzervativnˆ a vrchnostenskyé bude schopen vnˆjší založení říše doplnit vnitřním. Musel sv dˆt urputné boje s vrstvami konzervativní šlechty; ale jeho postoj k novˆ se vytv řejícím masov˜m sil m brzy uk zalé že ani jemu se nepodařilo zpřetrhat staré svazky. Novˆ vytvořen  Nˆmeck  říše z–st vala nejen pro kr le a císaře Vilémaé ale i pro Bismarcka "prodloužen˜m Pruskem". Také jako nˆmeck˜ říšsk˜ kancléř z–stal Bismarck v první řadˆ prusk˜m st tníkem; pruskou hegemonii bral jako samozřejmosté stejnˆ jako prusk˜ a protestantskoůmonarchistick˜ z klad. To mu ztˆžovaloé aby se vnitřnˆ vypoř dal nejen s nov˜mi lidov˜mi silamié ale i s nov˜m v˜vojem hospod řského života a začlenil je do novˆ vzniklého st tu. Bismarck kdysi poznamenalé že jeden muž či jedna generace nem–že vyřešit problémy zdˆdˆné po staletích nˆmeck˜ch dˆjin. Bismarck a mnozí současníci tento hlubok˜ n hled po roce 1871 ve velké míře ztratilié zatímco hnutí odp–rc– říše se projevovalo víceménˆ doktrin řskou opozicí. Zn m˜ historik mínilé že obsah všech př ní se naplnil velkolep˜m zp–sobem. "Odkud by mˆl človˆk v m˜ch letech čerpat novou n pl¤ pro sv–j další život?" Všeobecnou n ladu desetiletí po roce 1871 a také Bismarckovy z sadní n zory ovl dala víraé že všechny problémy jsou vyřešeny. Orientoval se na zahraniční politikué a zde z dobr˜ch d–vod– v první řadˆ na politiku zachov ní říše; Nˆmeck  říše pro nˆj byla hotov˜m Łtvarem. Ménˆ opr vnˆné však bylo toé že proti nov˜m masov˜m sil m a mnoh˜m podstatn˜m reform m byla provozov na spíše odmítav  politika. Již za Bismarcka se tak vyvinula jak si dvojp˘lovost nˆmeckého společenského života. Pr–razné moderní síly se ocitaly v silné disharmonii se šlechtickoůagr rnˆůkonzervativnímié které mˆly v celkovém obraze nˆmeckého politického života st le vˆtší vlivé než by odpovídalo jejich početní síle a skutečnému politickému v˜znamu. Bismarck považoval Nˆmeckou říši ve formˆ malonˆmeckého st tu za konečné st tní zřízení bez dalších expanzivních n rok–. Ani liber lové už nepom˜šleli na spojení s rakousk˜mi Nˆmci. Velkonˆmeck  myšlenkaé kterou kdysi zast vali pr vˆ liber lové a demokratéé nach zela své zast nce už jen v t boře katolick˜ch odp–rc–. Pro Bismarcka samotného nebylo omezení na pruskoůmalonˆmeck˜ prostor ž dnou obˆtí. St le znovu zd–raz¤ovalé že sjednocení s rakousk˜mi Nˆmci a odstranˆní habsburské monarchie není ž doucí. Tím chtˆl Bismarck odvr tit v zahraničí přítomné obavy z dalšího pov lečného rozšiřov ní říše. Vedle toho též považoval zachov ní rakouskoůuherské monarchie za nezbytné. St le žil v tradičním systému pˆti velk˜ch evropsk˜ch mocností a nikdy nepomyslel na toé aby nˆkterou z tˆchto mocností pokořilé či dokonce zničil. Takovou evropskou velmocí mu byl v první řadˆ i habsbursk˜ st t a skutečnosté že v nˆm žije mnoho Nˆmc–é hr la u Bismarcka jen druhořadou roli. Byl toho přesvˆdčeníé že rozšíření pruskoůnˆmeckého st tu o rakouské zemˆ by znamenalo oslabení. Přitom hr l také Łlohu vnitropolitick˜ a n božensk˜ motiv. Podle Bismarckova n zoru by posílení katolick˜ch prvk– jen posilovalo prvky protipruské. Nˆmecko nikterak netouží po poutnick˜ch rakousk˜ch n rodech. Jako vždy se u Bismarcka spojují vnitropolitick  a zahraničnˆpolitick  hlediska. Není proto možné jeho celkovou politiku řadit pod často zneužívané heslo "re ln  politika"é a stejnˆ tak vykl dat jeho pruskoůmalonˆmeckou politiku ve smyslué že byla v z sadˆ jen jakousi cestou k celonˆmeckému řešení. Bismarck chtˆl zahraničnˆpolitické spojenectví s habsbursk˜m st tem. N rodnostní složení u nˆj hr lo jen velmi malou roli. Vždy zd–raz¤ovalé že nenˆmecké obyvatelstvo v ›lesvicku a Lotrinsku znamen  ztížení vnitropolitické situace. Na druhé stranˆ přinejmenším až do kulturního boje počítal masy polsk˜ch sedl k– za jedny z nejvˆrnˆjších přívrženc– pruského st tu. Proto m–že b˜t Bismarck naz˜v n jen omezenˆ zast ncem n rodního st tu; každop dnˆ ne ve v˜znamué jak˜m ch pal n rodní st t evropsk˜ Z pad. Bismarck vych zel z historicky určeného st tu a zasazoval se a priori pouze za omezené cíle. Bylo v tom sice jisté nebezpečíé ale také předpoklad Łspˆchu. Zahraniční politika a v˜stavba systému aliancí (1871ů1888) Zahraničí přijalo vznik silného pruskoůnˆmeckého st tu ve střední Evropˆ pochopitelnˆ s v žn˜mi obavami. I Ruskoé které do jisté míry Bismarckovy Łspˆchy umožniloé se sotva tˆšilo ze skutečnostié že nyní vznikla na hranicích jeho vlastní zemˆ siln  velmoc. Ostatní evropské mocnosti si zvykly na slabost v nˆmeckém politickém prostoru a nebyly v–bec ochotny nečinnˆ nové pomˆry akceptovat. Nejmenší souhlas s nynˆjším vedoucím postavením Nˆmecké říše na evropském kontinentu projevovali samozřejmˆ Francouzi. Nˆmeck  zahraniční politika musela každop dnˆ od zač tku počítat s tímé že nov  říše nebude obklopena př telié a Bismarck se celou dobu ob val možnosti vzniku nepř telsk˜ch koalicí. Mimoto byla malonˆmeck  z kladna relativnˆ slab é i když ani spojenectví s Rakouskem v dob ch Nˆmeckého spolku nikdy pravou mocenskou z kladnu nevytvořilo. Když Nˆmeck  říše vzniklaé začínaly se už ze sousedních st t– vytv řet svˆtové velmoci. Nˆmci to tehdy sotva považovali za problém a ani Bismarck nemˆl příliš pochopení pro toé že ke slovu přich zí nov  svˆtov  politika. Byl si vˆdom tohoé že novˆ založen˜ st t nem–že v ž dném případˆ žít v bezpečí a jistotˆ. Provozoval proto po roce 1871 vyslovenˆ mírovou politiku a br nil se každému dalšímu rozšiřov ní st tu. Nebyla to Bismarckova stařeck  slabosté jak se mysleloé ale zn mka jeho zahraničnˆpolitické prozíravosti. Jasnˆ vidˆlé že v nejpřednˆjší řadˆ si potřeboval nov˜ nˆmeck˜ st t zajistit bezpečnost na evropském kontinentu a svˆtovˆ hospod řské či koloni lní pl ny tuto b zi nesmˆly ohrozit. Z tˆchto n zor– vych zel Bismarck po roce 1871 při řízení zahraniční politiky; umˆl skloubit pružnost s energick˜m vystupov ním. Vˆdˆlé jak zachovat v nast vajícím desetiletí mír Nˆmecké říši a Evropˆ. V protikladu k pojetíé které vidí v Bismarckovi v první řadˆ "železného kancléře" a muže n siln˜ch metod a které je ještˆ dnes rozšířeno v zahraničí spolu s představou nˆmecké spoluvinyé ch pali všichni evropští diplomaté jeho zahraniční politiku jako zajišźov ní míru. Bismarck nacionalistické cíle a nacionalistické metody v zahraniční politice odmítal. I před rokem 1871 se při uzavír ní míru zasazoval za mírné podmínkyé ačkoli to poražení samozřejmˆ cítili jinak. Vždy zast val n zoré že msta nem  v zahraniční politice velkého st tu místo. Vˆřil v nutnost evropského st tního systému. Přitom mu byla opozice evropsk˜ch mocností stejnˆ samozřejm  jako jejich souhra. Bismarckova zahraniční politika po roce 1871 musela počítat s francouzsk˜m nepř telstvím. Proto se jako prim rní jevil Łkol zabr nit Francii v nalezení jakéhokoli spojence. To samozřejmˆ pov žlivˆ zatˆžovalo nˆmeckou alianční politiku. Bismarck mˆl pravdˆpodobnˆ zcela pravdu v tomé když mínilé že prvním cílem francouzské zahraniční politky bude odstranˆní n sledk– z let 1870ů1871. Francouzsk  zahraniční politika se nemohla samozřejmˆ zařadit do jednoduchého vzorce "revanche". Bismarck se s m snažil dle možností rozpor s tímto protivníkem zmírnit; Łprava problém– vypl˜vajících z n sledk– v lky z let 1870ů1871 nastala pomˆrnˆ snadno. Bismarck usiloval o toé aby zabr nil všem zbytečn˜m střet–m. Tendenci nˆmeck˜ch míst podporovat znovuzřízení monarchie ve Francii odmítal. Podle Bismarckova n zoru byla nyní republik nsk  Francie ménˆ nebezpečn  než monarchie. Reparace uložené Francii v mírové smlouvˆ mohli Francouzi pomˆrnˆ rychle zaplatit. Tak bylo možné už na podzim roku 1873 odvolat nˆmeckou pos dku z francouzského Łzemí. Nˆmeck  zahraniční politikaé kter  chtˆla zabr nit francouzské "revanche"é musela v první řadˆ dos hnout tohoé aby Francie nenalezla ž dné spojence. Musela se tedy vyhnout tomué aby se rozpor v r˜nské ot zce spojil s rozpory evropsk˜ch mocností na Blízkém v˜chodˆ. "Boj o R˜n" a konflikty na Balk nˆ podstatnˆ ovliv¤ovaly celkovou evropskou politickou situaci už od sedmn ctého století. Před rokem 1871 usnadnilo Bismarckovu politiku toé že od krymské v lky st ly Rakousko a Rusko v ostrém nepř telstvíé po založení říše však rozpor mezi Petrohradem a Vídní znamenal nejvˆtší přek žku Bismarckovy alianční politikyé zvl štˆ když se po roce 1866 politika habsburského st tué kter˜ ztratil mocenskou z kladnu v It lii a Nˆmeckué zamˆřovala na Balk n. Spojenectví s Ruskem tvořilo stejnˆ jako dříve z klad Bismarckovy zahraniční politiky. Snažil se však připojit k nˆmeckoůruskému př telství i habsburského protivníka. Velk  Brit nie přich zela pro Bismarcka v Łvahu jako možn˜ partner až v poslední řadˆé neboź nepovažoval za dost možn˜ pevn˜ svazek s parlamentaristickou vl dou. S RakouskemůUherskem připravoval dalekos hlou spolupr ci. Sch–zkou tří císař– z roku 1872 a Spolkem tří císař– z října 1873 se Bismarckovi podařilo vytvořit konsenzus velk˜ch monarchistick˜ch a legitimistick˜ch st t–é kter˜ z–stal i přes r–zné potíže z kladem nˆmecké zahraniční politiky do roku 1890. Tento zahraničnˆpolitick˜ systém obnovil seskupení z dob Metternichov˜ch a vych zelé i když ne tak jednostrannˆ jako za rakouského st tního kancléřeé z vnitropolitick˜ch stanovisek. Bismark přen šel jen omezenˆ vnitropolitick  př ní do podoby zahraničnˆpolitick˜ch vztah–. Ale společn˜ postup velk˜ch monarchistick˜ch st t– ch pal jako ž doucí a samozřejm˜. Tyto vztahy však byly od zač tku narušeny rozpory mezi RakouskemůUherskem a Ruskem na Balk nˆ. To Bismarck zkušenˆ vyrovn val tímé že zd–raz¤ovalé že Nˆmeck  říše nem  v jihov˜chodní Evropˆ ž dné z jmy. Balk n nestojí za zdravé kosti jediného pomořanského pˆš ka. První zahraničnˆpolitick  krize vznikla v roce 1875é kdy Bismarcké nepřející si ž dnou v lkué varoval před francouzsk˜m zbrojení. To se projevilo v čl nku o "v lce na dohled" a v˜sledkem byla zesílen  mezin rodní pozornost k nˆmeckoůfrancouzsk˜m vztah–m. Rusk˜ říšsk˜ kancléř Gorčakov se dostavil do Berlína a tvrdilé že zachr nil mír. Takové jedn ní Bismarcka roztrpčiloé neboź v lku s Francií nechtˆl; přesto se však vojsko na preventivní v lku připravovalo. Tomu Bismarck jako vždy odporoval. Krize z roku 1875 na druhé stranˆ uk zalaé že izolované postavení Francie už pominulo. V nejbližších letech znamenaly konflikty na Balk nˆ v žné zatížení zahraničnˆpolitické situace. V dobˆ konflikt– mezi Anglií a Ruskem požadoval rusk˜ car vdˆčnost za sv–j postoj v letech založení říše a oček val od Nˆmeckaé že se jednoznačnˆ postaví za Rusko. Bismarck na druhé stranˆ zd–raz¤ovalé že Nˆmeck  říše m  z jem na trv ní rakouskoůuherské monarchie. Ve v lce proti Turecku dos hli Rusové v˜razn˜ch Łspˆch–. V sanstefanském míru z roku 1878 vnutili Turk–m podmínkyé které je z Balk nu skoro vytlačilyé zatímco balk nské st ty mˆly b˜t velice posíleny. Proti tomu vznesly RakouskoůUhersko a Velk  Brit nie n mitku; evropsk˜ mír byl v žnˆ ohrožen. Nakonec bylo jedin˜m prostředkem k zachov ní míru svol ní kongresué kter˜ se mˆl konat v nˆmeckém hlavním mˆstˆ. Bismarck souhlasil s tímto řešením jen neradé zvl štˆ když se musel ujmout jeho vedení. Berlínsk˜ kongres byl vrcholem zahraničního postavení Nˆmecké říše a Bismarckaé kter˜ se jevil v–či st tník–m jin˜ch mocností jako politick  autorita. Bismarck promluvil o tomé že Nˆmeck  říše nechce hr t roli rozhodčíhoé n˜brž převzít Łlohu poctivého makléře. Vedení kongresu se zhostil s rozvahou a prozíravostíé ale nedok zal přesto zabr nit tomué aby se jím zahraničnˆpolitické tˆžkosti Nˆmecka ještˆ více neprohloubily. Také role "poctivého makléře" mu dovolovala jen vz cnˆ jednat také aby byly všechny zŁčastnˆné strany spokojeny. Bismarck na kongresu podporoval ruské požadavky tak daleceé jak to bylo v–bec možnéé aniž by vypukla v lka mezi velmocemi. Rusko ovšem nemohlo prosadit všechny ziskyé kter˜ch dle svého n zoru dos hlo v San Stefanu. Petrohrad d val vinu Nˆmecku a mluvilo se o nepř telském postoji nˆmeckého kancléře v–či Rusku. Tyto n lady vedly nakonec v srpnu 1879 k seps ní velice nezvyklého soukromého dopisué kter˜ poslal rusk˜ car císaři Vilémovi a v nˆmž tˆžce obvi¤oval Nˆmeckou říši. Tento tzv. "políčkovací dopis" podle Bismarcka ukazovalé že je nutn  revize nˆmeckoůrusk˜ch vztah–. Nyní se rozhodl vytvořit užší svazek mezi RakouskemůUherskem a Nˆmeckou říší a jednal o tom v první řadˆ s maƒarsk˜m ministrem zahraničních vˆcí Andr ssym. Tento pl n svazku s RakouskemůUherskemé uzavřen˜ 7. října 1879é byl příčinou posledního velkého boje mezi Bismarckem a jeho panovníkemé kter˜ probˆhl nakonec za velkého rozhořčení obou stran. Nˆmeck˜ císař bagatelizoval nepř telské chov ní Rus–é přece¤oval v˜znam starého dynastického př telství Petrohradu s Berlínem a uzavír ní svazku s RakouskemůUherskem za carov˜mi z dy považoval za vˆrolomnost. Bismarck nakonec svého p na k souhlasu se svazkem s RakouskemůUherskem přimˆlé podporov n přitom všemi Łředními místy. Bismarck st le hrozil odstoupením a císař rovnˆž pom˜šlel na abdikaci: "Bismarck je d–ležitˆjší než j ." Císař–v odpor se nakonec zastavil na tomé že ž dal informov ní cara. Zde dos hl Bismarck ve Vídni dohodyé zvl štˆ když to bylo zcela v r mci jeho z kladních pl n–. Neboź Bismarck mˆl předem v Łmyslu využít nov˜ch vztah– s RakouskemůUherskemé aby znovu nav zal v˜hodnou spolupr ci s Ruskem. Bismarcka se tyto poslední spory s Vilémem I. nanejv˜š dotkly a použil všech taktick˜ch prostředk–é aby dos hl jeho souhlasu; také přitom nechal občas zaznít velkonˆmecké motivy a vzpomínal na starou pospolitost v Nˆmeckém spolku. Byl to ale pouh˜ pomocn˜ taktick˜ prostředeké jak přiznal pozdˆji. Spojenectví s RakouskemůUherskem z roku 1879 bylo pro Bismarcka aliancí jednoho st tu s druh˜m a s velkonˆmeck˜mi či středoevropsk˜mi hledisky nemˆl v–bec nic společného. Především nesmíme spatřovat ve svazku volbu mezi RakouskemůUherskem a Ruskem. Pro Bismarcka to byl zp–sobé jak se vr tit ke starému Spolku tří císař–é a to se mu brzy podařilo. Svému pomocníku Radowitzovi řekl: V tom m m nejlepší potvrzení své víde¤ské politiky. Vˆdˆl jsemé že Rus k n m přijdeé když nejdříve získ me Rakušany. Spolek z roku 1879 je jen jedním čl nkem systému aliancíé kter˜ mˆl Bismarck pozdˆji ve st le rostoucích tˆžkostech osmdes t˜ch let vybudovat. Přitom se vždy br nil jednostranné podpoře požadavk– Ruska nebo RakouskaůUherska. Pojetí spolku z roku 1879 ve smyslu "nibelungské vˆrnosti" je až vyn lezem vilémovsk˜ch čas–. Tento pozdˆjší v˜klad spolku přivedl Nˆmeckou říši do nˆkolika nebezpečn˜ch situací. Abychom použili Bismarckova v˜razué bylo to možné jen protoé že pozdˆjší nˆmeck  politika si nechala hodit kolem krku víde¤sk˜ "chomout". Pro Bismarcka z–st val spolek s RakouskemůUherskem neoddˆliteln˜ od dohody tří velk˜ch císařství. Kdyby byla v jeho dobˆ nutn  volba mezi Petrohradem a Vídníé je velmi pravdˆpodobnéé že by se rozhodl pro Petrohrad. Bismarck častokr t pouk zal na toé že mezin rodní politika je prchav˜ prvek a smlouvy platí jen potudé vyhovujíůli z jm–m tˆché kteří je uzavřeli. Ještˆ v roce 1888 řeklé že je mu lhostejnéé budeůli znít v Korutanech a Kra¤sku nˆmina ‡i nˆjak˜ slovansk˜ jazyk. D–ležité jeé aby rakouskoůuhersk  arm da z–stala st le jednotn . Jak jsme již vidˆlié byl spolek s RakouskemůUherskem pro Bismarcka oklikoué kterou se opˆt dostal ke Spolku tří císař–é znovu uzavřenému v roce 1881 a obnovenému v roce 1884. Mimoto smˆřovala v˜stavba Dvojspolku nejprve k rozšíření své p–sobnosti na It lii. Bismarck Ital–m a jejich vojenské ‡innosti nepřikl dal zvl štní v˜znamé uvítal všaké když Trojspolkemé uzavřen˜m v roce 1882 mezi Nˆmeckou říšíé RakouskemůUherskem a It liíé mˆlo RakouskoůUhersko v případˆ konfliktu s Ruskem kryt  z da. Italové při uzavír ní Trojspolku dosti d–raznˆ tvrdilié že se It lie nikdy nem–že v‡lenit do protianglického seskupení. Bylo to pochopitelnéé anglické loƒstvo tehdy ovl dalo Středozemní moře. Trojspolek byl v roce 1883 doplnˆn smlouvou s Rumunskem a jistou dobu bylo také ›panˆlsko v Łzkém styku s Nˆmeckou říšíé kter  tím byla přímo ‡i nepřímo spojena se všemi mocnostmi kontinentué s v˜jimkou Francie. Zahrani‡nˆpolitickou situaci Nˆmecké říše usnadnila v polovinˆ osmdes t˜ch let celkov  svˆtov  politick  situace. Konflikt mezi Francií a Anglií v Egyptˆé rozpory mezi Ruskem a Anglií na Blízkém v˜chodˆ a v Asii a mezi It lií a Francií v tuniské ot zce uleh‡ovaly zahrani‡nˆpolitické postavení Nˆmecké říše. V tomto stavu se mohly nˆmeckoůfrancouzské vztahy ob‡as vyvíjet pomˆrnˆ př telsky. Bismarck podporoval francouzské koloni lní snahyé do jisté míry aby Francii odvr til od "trhliny ve Vogéz ch"é aniž by však dos hl trvalé revize francouzského postoje v–‡i Nˆmecku. Francouzsk  koloni lní politika se stala popul rní teprve tehdyé když o desetiletí pozdˆji v Maroku našla v Nˆmecké říši svého protivníka. Rozpor s Francií z–st val nad le z kladní realitou nˆmecké zahrani‡ní politiky. V polovinˆ osmdes t˜ch let využil Bismarck napˆtí ve svˆtové politické situaci k založení nˆmeck˜ch kolonií. Tato nˆmeck  koloni lní politika se celkem omezovala na léta 1884 a 1885 a příležitostnˆ vedla k pov žlivému napˆtí s Angliíé při‡emž došlo nˆkolikr t k ostr˜m Bismarckov˜m projev–m na adresu lond˜nsk˜ch politik–. Na druhé stranˆ ne‡inila Anglie témˆř ž dné potíže koloni lním z jm–m Nˆmeckaé které dokonce i z jejího hlediska postr daly jak˜koli hroziv˜ rozsah. Bismarck v dřívˆjších letech odmítal všechny koloni lní snahy a ještˆ na konci roku 1888 vysvˆtlovalé že nikdy nebyl koloni lním ‡lovˆkem. Po založení prvních nˆmeck˜ch kolonií v Nˆmecké jihoz padní Africeé v Kamerunu a v Togu řeklé že se v podstatˆ jedn  o nov  odbytištˆ. V téže dobˆ bylo prosazeno ustanovení o tichomořsk˜ch ostroveché při‡emž rozmíška se ›panˆlskem podnítila Bismarcka k tomué aby si vyž dal papežovo rozhodnutí v ot zce Karolín. Když se koncem roku 1885 znovu zostřila zahrani‡nˆpolitick  situaceé Bismarck v koloni lní politice nepokra‡oval. Nabyté kolonie v jeho o‡ích neospravedl¤ovaly napjatou situaci v–‡i britské svˆtové velmoci. V Nˆmecku však zesílily n ladyé které byly koloni lní politice naklonˆnyé zvl štˆ po agitaci Koloni lního spolkué kter˜ byl založen v roce 1882. Nˆmeck˜ Koloni lní spolek byl prvním z Łdajn˜ch nadstranick˜ch "n rodních sdružení"é které pozdˆji vyslovenˆ nacionalistickou agitací nˆmecké zahrani‡ní politice velice přitížily. Bismarck byl na rozdíl od tˆchto n lad vždy střízliv˜ a z mˆrnˆ se vyh˜bal každému přeh nˆníé zvl štˆ když si byl vˆdom tohoé že tˆžištˆ nˆmeckého mocenského postavení spo‡ív  v Evropˆ a nesmí b˜t narušeno experimenty ve svˆtové politice. V tomto ohledu posuzoval celkovou nˆmeckou situaci zcela spr vnˆ. Přesto přev žn  ‡ st nˆmeckého koloni lního vlastnictvíé s kter˜m vstoupila Nˆmeck  říše v roce 1914 do první svˆtové v lkyé nebyla získ na Łdajnou "svˆtovou politikou" Viléma II.é n˜brž z sluhou Bismarckaé kter˜ k tomu využil příznivé zahrani‡nˆpolitické situace z let 1884ů1885. V roce 1885 propukly nové konflikty na Balk nˆ. Jasnˆ se uk zaloé že Łpravy sjednané na Berlínském kongresu neznamenaly ž dné trvalé řešení. Bismarckov˜m hlavním cílem z–st valo: vyhnout se při konfliktech na Balk nˆ evropské v lce a vyrovnat rozpory mezi Ruskem a RakouskemůUherskem. Překazil nadˆje nˆmecké korunní princezny na s¤atek její dcery s pozdˆji sesazen˜m bulharsk˜m knížetemé ponˆvadž nechtˆl poškodit Rusko. Na druhé stranˆ jednalo RakouskoůUhersko v balk nské ot zce rozhodnˆjié než Bismarck považoval za spr vné. V té dobˆ velice zd–raz¤ovalé že v˜chodní ot zka není pro Nˆmeckou říši ot zkou v le‡nou a nesmí se při jejím posuzov ní jednostrannˆ nechat ovliv¤ovat RakouskemůUherskem. Když mu ozn milié že na z kladˆ ře‡i v říšském snˆmu panuje ve Vídni sklí‡en  n ladaé poznamenal: Lépeé než kdyby byla smˆl . Toto jeho jedn ní st lo ve zřetelném protikladu ke zp–sob–mé kter˜mi se nechala nˆmeck  politika o deset let pozdˆji ovl dat z Vídnˆ. Jako kdysi v–‡i Ruskué snažil se nyní v–‡i RakouskuůUhersku p–sobit také aby spole‡níci nezneužívali spolek ve smyslu živnostenského sdružení. Bismarck odmítal jakoukoli aktivitu habsburské politiky na Balk nˆé zvl štˆ když mu st le víc ‡inily starosti vnitřní pomˆry v habsburském st tˆ a jeho slab  brann  moc. Na druhé stranˆ mu dˆlalo starostié že v ruském tisku se za‡ínají prosazovat protinˆmecké n ladyé i když nenach zely ž dnou odezvu v ofici lní ruské politice. Sou‡asnˆ se opˆt zostřilo napˆtí mezi Nˆmeckem a Francií. Kv–li nacionalistickému postoji francouzského ministra v lky Boulangera došlo v roce 1887 k ostrému konfliktué jenž byl dosti rychle urovn né bylo však jasnéé že vztahy mezi Nˆmeckem a Francií jsou napjaté. V roce 1887 se Bismarckovi podařilo zajistité že jedn ní mezi Angliíé RakouskemůUherskem a It lií vyŁstila v tzv. středomořskou dohodué kter  postavila ostrovní st t na stranu Trojspolku. Na druhé stranˆ se st le jasnˆji ukazovaloé že Spolek tří císař– z roku 1884é jehož trv ní vypršelo rokem 1887é nebude moci b˜t znovu obnoven. Napˆtí mezi Ruskem a RakouskemůUherskem bylo příliš veliké. Za této situace vznikla v ‡ervnu 1887 "zajišźovací smlouva" mezi Nˆmeckou říší a Ruskemé ve které si oba st ty zajišźovaly vz jemnou blahosklonnou neutralitu. Nˆmeck  politika přitom uznala historicky ur‡ené pr vo Ruska na Balk nsk˜ poloostrové a především jeho převažující vliv v Bulharsku. Přísnˆ tajn˜ dodatkov˜ protokol přislíbil Rusku podporu v případˆé že by se samo rozhodlo h jit sv  pr va na přístup k €ernému moři. Rus–m byl při uzavír ní této smlouvy zn m pln˜ text nˆmecké smlouvy s RakouskemůUherskem z roku 1879é kter˜ byl zveřejnˆn kr tce nato. Po uzavření zajišźovací smlouvy Bismarck zd–raznilé že po‡ít  se souhlasem císaře Františka Josefa. Vskutku se po roce 1890 uk zaloé že RakouskoůUhersko nesouhlasí v ž dném případˆ s neobnovov ním zajišźovací smlouvy. Proto je hrub˜m zjednodušenímé jeůli zajišźovací smlouva st le pojím na jako vˆrolomnost v–‡i víde¤ské politice. Tato smlouva zřetelnˆ ukazujeé že zahrani‡nˆpolitické metody Bismarckovy politiky aliancí byly st le komplikovanˆjší. Bismarck spolu s Ł‡astníky smlouvy vˆřilé že dan˜ stav smluv zaru‡uje mír a odstra¤uje nebezpe‡í v lky na dvou front ch. Bezprostřednˆ po uzavření zajišźovací smlouvy řekl: Dosavadním cílem císařské politiky je zachov ní míru a n š systém tajn˜ch smluv odmˆní každéhoé kdo ho bude zachov vat. Když ho poruší Ruskoé pom–žeme Rakouskué a když Rakouskoé zachov me na z kladˆ rusk˜ch smluv neutralitu. Proto se rozhodnˆ stavˆl proti tomué aby se zmˆnil podmínky pro rozpad spolku s RakouskemůUherskemé a proti pokus–m vojensk˜ch míst vyprovokovat dřívˆjšími ustanoveními vojensk˜ch povinností RakouskoůUhersko k agresívní politice. Rozpad spolku by nastal teprve tehdyé kdyby bylo RakouskoůUhersko napadeno Ruskem. Bismarck se vší rozhodností odporoval pokus–m vojensk˜ch atašéé kteří bezprostřednˆ zpravovali císařeé aby toho využívali k ovliv¤ov ní nˆmecké zahrani‡ní politiky. Vždy také energicky bojoval proti vlivu vojensk˜ch míst na vedení politiky. Na druhé stranˆ pozoroval Bismarck s jistou starostlivostí zostřov ní protinˆmeck˜ch n lad v Rusku a chtˆlé aby byla říše lépe vyzbrojena pro případ v lky. Se vším d–razem lí‡il kritickou situaci poraženého st tu po velké v lce. Kr tce před smrtí starého císaře pouk zal Bismarck v rozs hlé zahrani‡nˆpolitické ře‡i na nebezpe‡íé v nˆmž se Nˆmeck  říše mezi mocnostmi naléz . Taktick˜ Łmysl této ře‡i byl varovat protinˆmecké síly v Rusku. Zaznˆla v ní vˆta: My Nˆmci se bojíme Bohaé ale jinak ni‡eho na svˆtˆ. Tato slova vz pˆtí zmírnil dodatkem: B ze¤ před Bohem je už toé že milujeme mír a pe‡ujeme o nˆj. Tato ‡asto citovan  vˆta se nach zí v projevu naplnˆném starostmi. Když se bezprostřednˆ poté tato slova objevila na sklenicíché kravat ch a pantoflíché Bismarcka to příliš nepotˆšilo. Ve skute‡nosti bylo zneužití tˆchto slov zřeteln˜m znamením tohoé že už sou‡asníci nech pali podstatu Bismarckovy zahrani‡ní politiky. Bismarck–v strach z velk˜ch protinˆmeck˜ch koalicí a starost o zachov ní říše st le trvalyé a pr vˆ proto byla jeho zahrani‡ní politika jistˆ pr–razn é ale z rove¤ opatrn é pružn  a vždy připraven  br t zřetel na všeobecné zahrani‡nˆpolitické souvislosti. Nask˜tala se ot zkaé zdali propracovan˜ alian‡ní systémé kter˜ vytvořilé byl trvale udržiteln˜. Takovou ot zku nelze ani dnes zcela jednozna‡nˆ zodpovˆdˆt. Skute‡ností z–st v é že se Bismarckovi až do jeho p du podařilo zabr nit spojenectví Francie s Ruskem a ještˆ roku 1890 bylo Rusko ochotno obnovit zajišźovací smlouvu. S jejím neobnovením za‡ala spolupr ce Francie a Ruska a s ní podstatné zmˆny zahrani‡nˆpolitické situace. I z diplomatick˜ch listin je jasnˆ zřejméé že ihned po Bismarckovˆ p du nastoupila na místo velkolepé koncepceé pojímající všechny evropské vztahyé zahrani‡nˆpolitick  optikaé všímající si pouh˜ch jednotlivostí. Bismarckova zahrani‡ní politika nebyla jistˆ bez chyb. Zcela jistˆ však jeho zahrani‡nˆpolitické umˆní zabr nilo izolacié ve které se ocitla Nˆmeck  říše dvˆ a p–l desetiletí po jeho p du. V roce 1890 st lo Nˆmecko přímo nebo nepřímo v alian‡ních vztazích se všemi evropsk˜mi mocnostmi kromˆ Francie. Politika "nibelungské vˆrnosti"é odporující Bismarckovu pojetíé zapří‡inilaé že v roce 1914 šla Nˆmeck  říše do první svˆtové v lky pouze s RakouskemůUherskem a Tureckem. Pr vˆ srovn ní zahrani‡nˆpolitické situace Nˆmecké říše z roku 1890 a z roku 1914 hovoří ve prospˆch zahrani‡ní politiky Bismarckovy. Vnitropolitick  scéna a její z pasy Oproti zahrani‡ní politice byla Bismarckova vnitřní politika po roce 1871 vesmˆs kritizov naé ponejvíce pr vemé při‡emž se ob‡as přehlížel fakté že i po roce 1871 šlo o v˜znamnou vnitropolitickou pr ci. Rozhodujícím zp–sobem p–sobila skute‡nosté že Bismarckovy z kladní konzervativní n zory st ly v jistém protikladu s konstitu‡ním nebo polokonstitu‡ním charakterem říšské Łstavyé a spolupr ce s parlamentem a stranami odporovala jeho autorit řsk˜m sklon–m. Rychl  přemˆna hospod řsk˜ch a soci lních pomˆr– mu byla cizí. Mimoto ovliv¤ovalo vnitropolitick  rozhodnutí mnoho nekompetentních sil a také se nepříznivˆ ohlašoval Bismarck–v zdravotní stavé kv–li kterému žil mnoho mˆsíc– mimo Berlín. Pob˜val na statku Varziné v Kissingenué v Gasteinué a především na svém statku Friedrichsruhé kter˜ si zařídil po svém pov˜šení na knížete v roce 1871 z císařské dotace. Víc než kdy jindy si Bismarck stˆžoval na sv–j zdravotní stav a na císařovo znesnad¤ov ní jeho vlastního Łsilí. V roce 1872 napsal Roonovi: Kr l coby jezdec v sedle asi sotva víé že mˆ jízdou pˆknˆ schv til. Podobn˜mi v˜roky nešetřil ani představitele ostatních st t–. Vedle toho však stojí projevy oddanosti a v zanosti na císaře. Bismarck–v zdravotní stav vedl k tomué že byl ‡asto prchliv˜ a podr ždˆn˜. Ne bezd–vodnˆ poukazoval na obtížnost svého postavení a na velkou odpovˆdnost. S m ovšem mˆl na svém zdravotním stavu také jistou vinu. Sp val až do obˆda a ‡inil si tak ze dne noc. Jeho n vštˆvníci byli st le více ohromeni nestřídm˜m požív ním jídla a pití. Jeho stav se zlepšil teprve v roce 1883é kdy se pé‡e o Bismarcka ujal Schweninger. Nyní vst val dříve a zvykal si udržovat v jídle a pití jistou mírué a‡koli toé ‡emu říkal m loé znamenalo st le pomˆrnou hojnost. Nesmím jíst nic než biftek po r nu a odpoledne skopovou kotletu a příští den to saméé ale v obr ceném pořadí. Osobní tˆžkosti d le zesílily tímé že organizace nejvyšších Łřad– v říši a Prusku nebyla zrovna nejlepší. Bismark z–st val jedin˜m odpovˆdn˜m ministrem ve st tˆ. To se nezmˆnilo ani v roce 1878 zastupitelsk˜m z konem a ani tímé že byly vytvořeny říšské Łřady pro nové resortyé jejich vedoucími však nebyli ministřié n˜brž st tní sekret ři. V Prusku z–stal princip kolegiality zachov né na což si Bismarck neust le stˆžoval. V roce 1873 předal do‡asnˆ Łřad ministerského předsedy ministru v lky von Roonovié brzy se ale uk zaloé že při struktuře říšského zřízení se nem–že odluka kancléřského Łřadu od Łřadu ministerského předsedy dobře osvˆd‡it. Také samozřejmˆ ztˆžovalo vl dní z ležitosti toé že Bismarck b˜val ‡asto dlouhou dobu mimo Berlín. Zatímco zahrani‡ní diplomaté říšského kancléře vyhled vali při d–ležit˜ch ot zk ch v místˆ jeho dovolenéé bylo toto řešení pro vnitropolitické rozhodov ní možné jen v omezené míře. V letech po roce 1871 se pokra‡ovalo ve vnitropolitické v˜stavbˆé zapo‡até z‡ sti již v dobˆ Severonˆmeckého spolkué za rozhodující Ł‡asti n rodních liber l–é kteří byli nejvlivnˆjší stranou v říšském snˆmu. N sledoval přechod ke zlaté mˆnˆé založení říšské banky a zřízení říšského soudu v Lipsku. Rovnˆž reforma soudnictví za‡ala pod siln˜m vlivem liber l–. Byla dokon‡ena až v roce 1900é kdy vstoupil v platnost Ob‡ansk˜ z koník. I v oblasti hospod řské politikyé o kterou se Bismarck staral zpo‡ tku jen m loé se prosazovala hlediska liber l–. Politika volného hospod řství uk zala ovšem brzy také své stinné str nky. "Miliardové požehn ní"é jak se naz˜valy vysoké francouzské v le‡né reparaceé se projevilo v hospod řství s velice mal˜m dopademé jako vlastnˆ všechny politické platby. Vysok  konjunktura ze sedmdes t˜ch let se pojila s nezdrav˜m zakl d ním nov˜ch podnik–é spekulacemi a korupcí. Bismarck za‡al postupnˆ dosavadní hospod řskou politiku liber l– přehodnocovat. Roku 1876 odstoupil Delbrcké vedoucí Łřadu říšského kancléřeé kter˜ tuto politiku rozhodujícím zp–sobem ovlivnil. Už předtím došlo k ostr˜m střet–m s n rodními liber ly v ot zce mírového stavu arm dy. Bismarck jej chtˆl zajistit na vˆ‡né ‡asy. Příkře kritizoval jedn ní n rodních liber l–é od kter˜ch o‡ek val bezv˜jime‡né spojenectví. Nakonec se sjednotili na ustanovení vojensk˜ch položek na sedm let dopředué tzv. "septenn tu." Ve smyslu liber lní politiky probíhaly za‡ tkem sedmdes t˜ch let i reformy v Pruskué což platilo zejména o krajském uspoř d ní z roku 1872é které zrušilo statk řskou patrimoni lní moc. Proti tˆmto opatřením projevovala siln˜ odpor zvl štˆ prusk  pansk  snˆmovna. Když mimoto došlo i k ostr˜m sr žk m se star˜mi př teli z řad konzervativc–é byl Bismarck donucen spolupracovat s liber ly daleko víceé než mu bylo milé. Konzervativní kruhy přitom Bismarcka osobnˆ a velmi nehezk˜m zp–sobem napadaly. Zvl štˆ jej roztrp‡iloé že mnoho jeho star˜ch př tel se v jednom prohl šení přidalo k Łtok–m v "Kreuzzeitung". Zmˆna v chov ní konzervativc– nast vala teprve pozvolna. Nejd–ležitˆjší vnitropolitick˜ z pas sedmdes t˜ch leté kter˜ dostal podle v˜roku poslance za Svobodomyslnou stranu a zn mého lékaře Virchowa n zev "kulturní boj"é st l ve znamení spolupr ce mezi Bismarckem a liber ly. V˜raz "kulturní boj" vysvˆtluje pojetí liber l–é ale neřík  nic o Bismarckov˜ch Łmysleché s kter˜mi vedl boj proti Centru a katolické církvi z jin˜ch hledisek než kulturních. Bismarck se v dobˆ založení říše a nˆmeckoůfrancouzské v lky pokusil dos hnout př telsk˜ch vztah– k Vatik nu. Také si uložil přísnou zdrženlivost ohlednˆ projev– k Vatik nskému koncilu. Naproti tomu od po‡ tku tvrdˆ bojoval se stranou Centrumé na jejíž vrchol vystoupil jeho d vn˜ protivník Windthorst. Centrum ze své strany bojovalo proti říši a jejímu zřízení. Vyslovenˆ katolickoůreligi˘zní požadavky Centra musely přirozenˆ nar žet na odpor říšského kancléře. Bismarck se nejprve snažil rozlišovat spory s Centrem a spory s katolickou církvíé brzy se ovšem uk zaloé že to je možné pouze v omezené míře. Ostr  střetnutí s Centrem vedla k bezohlednému boji proti katolické církvi a jejím institucím. Bismarck přitom neust le poukazoval na toé že se jedn  st le o prastar˜ boj mezi st tní a církevní mocí. Při kulturním boji se v z sadˆ srazily dvˆ ofenzívy. Katolick  církev a strana Centrum se nemohly chovat př telsky k novˆ založené Nˆmecké říšié jejíž protestantské vedení bylo všeobecnˆ zn mo. Nez visle na tom byl také Bismarck připraven k Łtoku. Založení Centra ch pal jako nepř telsk˜ ‡iné protiklad ke katolickému politickému hnutí vidˆl i v souvislosti s polskou ot zkou a také se příležitostnˆ ob val vytvoření spole‡né katolické mocenské skupiny proti pruskoůnˆmeckému st tu. Spojení Centra s velfsk˜mi silami Bismarckovo nepř telství jen posílilo. Na p–dˆ říšské legislativy n sledoval mezi jin˜m také z kaz jezuitského ř du. V ostatním byl kulturní boj veden především v Pruskué a to prostředky pruského z konod rstvíé za což byl zodpovˆdn˜ nov˜ ministr kultu Falk. Když mu pozdˆji Bismarck při‡ítal hlavní zodpovˆdnosté nemohl přece jen zastříté že on s m vedl všemi prostředky boj proti katolické církvi a Falkaé kterého s m vybralé vždy také chr nil před odporem katolick˜ch a dvorních kruh–. V Erinnerung und Gedanke Bismarck pozdˆji řekl: Omyl mi za‡al b˜t jasn˜ při představˆ poctiv˜ché ale neohraban˜ch prusk˜ch ‡etník–é kteří se s ostruhami a šavlemi kradou zadními dveřmi a ložnicemi za obratn˜mi a lehkonoh˜mi knˆžími. I tato představa v z sadˆ dokazujeé že Bismarck ani pozdˆji nevidˆl vlastní pří‡inu nezdaru. V kulturním boji a v ostr˜ch střetech s Centrem nar žel na svˆton zorovou sílué kter  našla podporu v širok˜ch mas ch obyvatelstva a nešla odstranit legislativními a policejními prostředky. Kvˆtnové z kony z roku 1873 a pokusy nechat ležet církevní život na dlouh  léta ladem tak byly vcelku bezv˜sledné. Boj proti katolickému duchovenstvué a zejména proti biskup–m vedl Bismarck s neobvyklou n ruživostí. Tvrdilé že st t se naléz  ve stavu nutné sebeobranyé a vytkl protestantské církvié že postr d  pravého bojového ducha. Nech palé že nejenom kr lé ale i protestantsk  církev sleduje jednostrann  bojov  opatření s nelibostí a je proti zřízení civilního s¤atku a odd vacího Łřadu. V kvˆtnu 1872 řekl Bismarck v říšském snˆmu: Buƒte bez obavé do Canossy nep–jdeme; ani fyzickyé ani duchovnˆ. Tato slovaé kter  ch pala canosské ud losti z roku 1077 jednostrannˆ ve smyslu por žky st tní mocié opˆt potvrdila starou zkušenosté že v politickém životˆ by se nemˆlo prorokovat. Pozdˆjší zrušení z konod rství kulturního boje sice neznamenaloé že se st t podřídil katolické církvié přesto se tehdy ne zcela nepr vem říkaloé že Bismarck přece jen v jistém smyslu do Canossy šel. Vrchol v šnivého vypˆtí přinesl atent t na Bismarcka. A‡koli atent tník nemˆl se stranou Centrum nic spole‡néhoé pokusil se ji Bismarck u‡init za tento ‡in odpovˆdnou. Na jednom zased ní říšského snˆmué velice napjatémé zvolal v–dce Centra na Bismarcka: "Fuj!" Bismarck na to řekl: Fuj je v˜raz ošklivosti a pohrd ní. P novéé nemyslete sié že tyto pocity jsou mi vzd lené. Jsem jen natolik zdvořil˜é že je ned v m najevo. Brzy se uk zaloé že st tní bojov  opatření proti církvi z–st vají víceménˆ bez v˜sledk–. Při volb ch do říšského snˆmu roku 1874 se po‡et hlas– pro Centrum oproti roku 1871 zdvojn sobil. Od poloviny sedmdes t˜ch let potom st tní Łtoky řídly. Nov˜ papež Lev XIII. byl ochoten ke smíru. Velk  ‡ st tzv. kvˆtnov˜ch z kon– byla víceménˆ zrušenaé při‡emž se Bismarckovi podařilo nevypustit na veřejnost ž dn˜ přím˜ st tní souhlas. Kancléřova nadˆjeé že se Centrum zhroutíé se nemˆla vyplnit. Kulturní bojé ch pan˜ jako ohrožení katolické víryé posílil postavení Centraé které pozdˆjié od poloviny sedmdes t˜ch leté zaujalo klí‡ové postavení v nˆmeckém politickém životˆ na celé desetiletí. Ze st tních opatření z–stal zachov n st tní dozor nad školamié ob‡anské Łřady a civilní s¤atkyé zřízeníé které se n m dnes zdají samozřejméé proti nimž však tehdy vystupoval nejen kr lé ale i široké kruhy protestantské církve. Tím dos hl st t jistého Łspˆchu. Vcelku však kulturní boj znamenal por žku st tní politiky a posílení Centraé jehož potření bylo jejím v˜chozím bodem. Zastavení kulturního boje je spojeno s všeobecn˜m obratem Bismarckovy vnitřní a hospod řské politiky. V říjnu 1876 byla v tr–nní ře‡i vyhl šena celní opatření. Sou‡asnˆ se Bismarck pokusil získat pro ministerstvo v–dce n rodních liber l– Rudolfa von Bennigsenaé což by liber ly prakticky rozštˆpilo. Kr l Vilém byl velice nespokojené když se o této ud losti dozvˆdˆl z druhé ruky. Bennigsen byl ochoten ministersk˜ post přijmout pouze v tom případˆé když se i dva další vedoucí n rodní liber lové stanou ministryé což Bismarck rozhodnˆ odmítal. Tak dospˆla spolupr ce Bismarcka a n rodních liber l– ke svému konci. Na konci roku 1877 odešel Bismarck na desetimˆsí‡ní dovolenoué aby se vpravil do ot zek hospod řství a daníé obor– dosud mu cizích. Za‡al se připravovat na rozchod s politikou volného hospod řství a ‡ím d l ‡astˆji doch zelo k n zorov˜m střet–m s liber ly. Ještˆ před zavedením nové hospod řské politiky za‡al Bismarck boj proti soci lní demokraciié nejprve z konem proti socialist–mé prosazen˜m roku 1878. Po kulturním boji tak ihned n sledoval nov˜ vnitropolitick˜ boj. Znovu se uk zaloé že Bismarck sice mohl skoncovat se star˜mi mˆšźansk˜mi a šlechtick˜mi elitními stranamié chybˆly mu však potřebné prostředky proti moderním masov˜m stran m a dopouštˆl se zde politick˜ch a psychologick˜ch chyb. Už roku 1871 Bismarck varoval před socialistick˜mi snahami a nepochopilé že povst ní Komuny v Paříži m  s nimi pomˆrnˆ m lo spole‡ného. Jeho boj proti socialist–m pramenil z přesvˆd‡eníé že vznik masového hnutí by musel v žnˆ ohrozit st t. V tomto pojetí nalezl Bismarck souhlas širok˜ch "mˆšźansk˜ch" vrstevé které se již dlouho ob valy "rudého strašidla". Oproti Heinrichu von Treitschkemu Bismarck uzn valé že st t m  soci lní povinnostié neust le však soci lnˆ demokratick˜m sil m vyt˜kal ž dostivost a z vist v–‡i hospod řsky lépe postaven˜m spoluob‡an–m. Nech palé že odmítnutí masov˜ch hnutíé aź to byl katolicismus ‡i rostoucí síla pr–myslového dˆlnictvaé znamen  pro Nˆmeckou říši nezanedbatelné nebezpe‡í. Už na za‡ tku sedmdes t˜ch let se přistoupilo k prvním opatřením postihujícím soci lní demokracii. Vlastní protiopatření byla však zavedena až po překon ní vrcholné f ze kulturního boje a potéé co k nim daly podnˆt dva atent ty na starého císaře Viléma. Po prvním atent tué za kter˜ Bismarck ‡inil odpovˆdnou stranu soci lní demokracieé i když bez d–kaz–é předložil říšsk˜ snˆm kvapnˆ a špatnˆ vypracovan˜ z kon pro boj proti soci lní demokracii. Byl odmítnuté neboź Centrum i n rodní liber lové byli proti. Po druhém atent tué při kterém byl star˜ císař tˆžce zranˆné Bismarck okamžitˆ prohl sil: Teƒ rozpustíme říšsk˜ snˆm. Teprve potom se informoval o císařovˆ stavu. Na veřejnosti využíval Bismarck atent t velmi jednostrannˆ a svou agitaci ihned bojovnˆ orientoval proti n rodním liber l–m. žíšsk˜ snˆm byl rozpuštˆn. Při nov˜ch volb ch utrpˆli n rodní liber lové ztr ty. Pod vlivem atent tu odvolali své připomínky proti v˜jime‡nému z konu. Hlasovali pro z kon proti socialist–mé pe‡livˆ připraven˜é prosadili pouze omezenou dobu jeho platnosti a z kon byl pak až do dn– před Bismarckov˜m p dem ‡asto obnovov n. Z kon o socialistech zrušil soci lnˆdemokratické spolky a organizace a potla‡il soci lnˆdemokratick˜ tiské ‡ímž byla znemožnˆna veřejn  organizace a agitace soci lní demokracie. Té se ovšem podařilo vytvořit Ł‡innˆ vybudovanou tajnou organizaci. Z kon proti socialist–m nedok zal zabr nit dalšímu r–stu hlas– pro soci lní demokracii. Ve volb ch v Łnoru 1890é bezprostřednˆ před Bismarckov˜m p demé obdržela soci lní demokracie 1 400 000 hlas–é tedy nejvíce hlas– odevzdan˜ch jedné stranˆ. V po‡tu hlas– za ní n sledovalo Centrum. Kulturní boj a z kon proti socialist–m posílil pr vˆ ty protivníkyé které chtˆl Bismarck zni‡it. Opˆt se potvrdila star  zkušenosté že každ  represivní politika je spojena s nebezpe‡ím. Při vnitropolitick˜ch jedn ních se st le znovu ukazovaloé že zde neumí Bismarck zachovat mírué jakou se vyzna‡ovala jeho politika zahrani‡ní. O před cích soci lní demokracieé Centra a levicov˜ch liber l– se neust le vyjadřoval nevybírav˜mi slovy. Bismarck každou vnitropolitickou opozici ch pal víceménˆ osobnˆ a vztahoval ji na protivník–v nepř telsk˜ postoj ke st tu. Nejprve Bismarck projevil jistou ochotu ke spolupr ci se stranami; přirozenˆ ne ve smyslu parlamentaristick˜ch princip–. V pr–bˆhu obou desetiletí po založení říše se velice zřetelnˆ uk zaloé že strany st le ostřeji kritizoval a snažil se je vylou‡it z jakékoli skute‡né spoluzodpovˆdnosti. €asto se vyjadřoval o tomé že jeho nadˆje t˜kající se říšského snˆmué kter˜ ch pal jako jednotící faktoré jsou zklam ny a na rozdíl od sv˜ch dřívˆjších n zor– tvrdilé že oporu říše tvoří staré dynastie. Parlament m  jen kontrolovaté nikoli vl dnout. Vlastní vl dní moc m  mít monarchaé a ne parlamentaristické korporace. Bismarck hovořil o omezenosti frak‡ního ducha a mínilé že od ml dežeé zvl štˆ od akademicky vzdˆlané ml dežeé se o‡ek v  jiné chov ní. Nebyl tak docela v nepr vué když ch pal omezenost frak‡ního ducha jako pokra‡ov ní partikularismu. Naprosto však neuzn valé že nem–že vychovat politické strany k pravé politické zodpovˆdnosti tímé že je bude jen takticky stavˆt proti sobˆ a používat nanejv˜š jako prostředku k dosažení svého vlastního cíle. Příležitostnˆ poukazoval na Uhlandova slova ve frankfurtském N rodním shrom ždˆníé podle kter˜ch není nˆmecké císařství myslitelné bez kapky demokratického olejeé přitom ale říkalé že je proti tomué aby tˆchto kapek bylo plné vˆdro. Bylo st le zřetelnˆjšíé že Bismarck považuje spolupr ci s parlamentem a stranami za břímˆ. Rozs hlé debaty v říšském snˆmu mˆly celkem vysokou Łrove¤ a i na stranˆ opozice se objevoval skute‡n˜ smysl pro odpovˆdnost. V nˆmeck˜ch parlamentech onoho desetiletí zasedalo mnoho v˜znamn˜ch osobností. Bismarckovy projevy byly velmi kvalitníé a s ohledem na jeho st lou Łnavu byly vždy pohotovéé ‡asto plné kousavé ironieé ale také zcela smířlivˆ p–sobícího humoru. V pr–bˆhu osmdes t˜ch let byl však st le ménˆ připraven ke skute‡n˜m vz jemn˜m jedn ním. Při‡ítal opozi‡ním stran m revolucion řské a republik nské cíleé což se v ž dném případˆ neshodovalo se skute‡nostíé a navíc tvrdilé že sm˜šlení lidu je st le vˆrno kr li. Vnitropolitické rozpory se zostřily n hl˜m obratem v hospod řské politice. V kvˆtnu 1879 vyhl sil Bismarck v jedné své velké ře‡i novou hospod řskou a celní legislativu. Z dobr˜ch d–vod– poukazoval na toé že teoretick˜ boj mezi ochrann˜m clem a voln˜m obchodem je zbyte‡n˜é a požadoval ochranu dom cí pr ce proti zahrani‡ní konkurenci. ’ dal celní ochranu želez řského pr–myslu a zemˆdˆlství. Liber lní poslanec Lasker Bismarckovi vy‡ítalé že jeho politika jednostrannˆ preferuje majeteké a Bismarck odpovˆdˆlé že Lasker provozuje finan‡ní politiku nemajetného ‡lovˆka. Patří k lidemé o kter˜ch řík  Písmo: Nesejíé nežnoué neprosíé netkajíé a přece jsou odˆni ů nechci říkat jaké ale přece jsou odˆni. St le znovu Bismarck projevoval nev žnost v–‡i nemajetn˜m vrstv m. O re lné potřebˆ politiky ochranného cla se při tehdejším stavu nˆmeckého hospod řství vedly spory. Nˆkter  pr–myslov  odvˆtví skute‡nˆ potřebovala jistou ochranu; platilo to však ménˆ o zemˆdˆlstvíé které se teprve pozvolna pro ochranné clo vyslovovalo. Vnitropoliticky znamenala celní politika n hl˜ obrat; zatímco liber lové se stavˆli protié za‡alo Centrum pod vedením von Windthorsta využívat celní program vl dyé aby si Bismarcka naklonilo. Centrum však v ž dném případˆ nebylo ochotno k souhlasu bez Łstupk–. Bismarck chtˆl vyd ním celního z kona posílit říšské financeé a to i v–‡i jednotliv˜m st t–m. Proti tomu prosadilo Centrum tzv. Franckensteinskou klauzuli. žíše mˆla vˆtší v˜nosy z nov˜ch daní přenechat jednotliv˜m st t–mé ty jí ale za to mˆly platit matrikul rní příspˆvky. Zdravé budov ní říšsk˜ch financí tím bylo ztíženo. Zde byl Bismarck přinucen sklonit se před klí‡ov˜m postavením Centra v říšském snˆmu. Také se mu nepodařilo prosadit svou myšlenkué aby byla železnice zest tnˆna ve prospˆch říšeé docílil však po dosti ostr˜ch n zorov˜ch v˜mˆn ch s Hamburkem rozšíření celní jednoty na Hamburk a Brémy. Hamburští obchodníci byli toho n zorué že hospod řství obou mˆst za této situace utrpí. Když ale bylo celní připojení v roce 1888 zavedenoé uk zalo seé jako ostatnˆ tak ‡astoé že tyto obavy "odborník–" byly neopr vnˆnéé a hospod řství obou mˆst připojením k nˆmeckému celnímu Łzemí naopak získalo. V˜voj stranickopolitické situace nebyl pro Bismarckovu vnitřní politiku přízniv˜. Zatímco v pruské poslanecké snˆmovnˆ zaujali na z kladˆ trojtřídního volebního pr va rozhodující postavení konzervativcié byl vliv strané o kter˜ch se Bismarck domnívalé že se na nˆ lze spolehnouté v říšském snˆmu st le slabší. Soci lnˆ demokratick  strana nebyla po v˜sledcích užších voleb a rozdˆlení volebních obvod– ještˆ pro vytvoření vˆtšiny v˜znamn . Proti tomu mˆlo Centrum přibližnˆ se sto mand ty velmi podstatn˜ vliv. Ob‡as Bismarckovu politiku podporovaloé celkovˆ však z–st valo nad le v opozici. Velmi z važné byloé že se strana n rodních liber l–é kter  od roku 1867 podporovala Bismarckovu politikué po debat ch o z konu proti socialist–m a nové hospod řské politice rozpadla. Strana se rozštˆpila ve vícero skupiné z nichž levicoví liber lové se postavili do opozice k Bismarckovˆ politice. Do ‡ela strany n rodních liber l– vystoupil Miquel. Heidelbersk˜m prohl šením se zapo‡al už v roce 1884é při odeznív ní Bismarckovy éryé v˜vojé kter˜ svedl dohromady bohatou mˆšźanskou a liber lní třídu s konzervativci a velkostatk řskou šlechtou. Bismarckovo postavení v–‡i říšskému snˆmu se tímto v˜vojem st le ztˆžovalo. Obzvl štˆ bojovnˆ vystupoval proti Svobodomyslné stranˆ a jejímu v–dci Eugenu Richterovi. V této souvislosti Bismarck st le znovu upozor¤oval na nebezpe‡í mocné v˜ře‡nosti a poukazoval na toé že on s m není ž dn˜ velk˜ ře‡ník. To byla pravda jen v omezené míře; a‡koli kancléř ob‡as hovořil ponˆkud zajíkavˆ a zv˜šen˜m hlasemé přesto témˆř st le disponoval i ve zcela spont nních projevech obrovskou pregnantností politického vyjadřov ní a jeho jazyk byl neoby‡ejnˆ bohat˜ na n zorné symboly a přirovn ní. Bismarck st le silnˆji projevoval tendenci zatla‡ovat do pozadí v˜znam říšského snˆmu a popírat politick  pr va stran. Příležitostnˆ se vyjadřoval o tomé že politické strany jsou překonanéé budou odstranˆny hospod řsk˜mi korporacemi a zaniknou. Toto proroctví se ovšem vyplnilo jen v jistém smyslu. Politické strany z–staly zachov nyé ale spojily se mnohem vícé než bylo ž doucíé s materi lními a z jmov˜mi hledisky. Přes nesnadné vnitropolitické vztahy a silné rozpory v říšském snˆmu vykonal Bismarck v osmdes t˜ch letech vyd ním soci lních z kon– velk˜ kus pr ceé kter  se mohla st t vzorem i pro zahrani‡í. Jeho nejd–ležitˆjšími spolupracovníky přitom byli Hermann Wagener a Theodor Lohmann. V císařském poselství ze 17. listopadu 1881 byl vyložen soci lnˆpolitick˜ program. První n vrh z kona o soci lním zabezpe‡ení byl říšskému snˆmu předložen už za‡ tkem roku 1881é uvízl však v parlament rních debat ch. V n vrhu z kona st lo: "... že se st t ve vyšší míře než doposud ujím  sv˜ch ‡len– potřebujících pomocé není pouh  humanit rní a křesźansk  povinnosté na níž musí b˜t st tní zřízení založenoé n˜brž Łkol politicky usilující o zachov ní st tué kladoucí si za cíl vypˆstovat i v nemajetn˜ch vrstv ch obyvatelstvaé které jsou z rove¤ nejpo‡etnˆjší a nejménˆ vzdˆlanéé n zoré že st t není jen nutnéé ale také dobro‡inné zařízení." Pokud byl tímto zaveden socialistick˜ prveké jednalo se jen o další v˜voj moderní myšlenky st tué rozvinuté na z kladˆ křesźanské tradice. Kromˆ Łrazového pojištˆní ohlašovala císařsk  zpr va pojištˆní proti nemocié st ří a invaliditˆ. Už při zavedení z kona proti socialist–m Bismarck řeklé že tato opatření musí b˜t doplnˆna z konemé kter˜ by zmír¤oval bídu pracující třídy. Vˆřilé že se tím podaří odstranit vliv soci lnˆdemokratick˜ch v–dc– na masy pr–myslového dˆlnictva. Bismarckova soci lní politika se v˜raznˆ omezila na pojišźovací politiku st tu. Stavˆl se proto proti z kazu nedˆlní pr ceé neboź by se pr˜ nemˆlo zasahovat do pr v zamˆstnavatel–é a byl také proti omezov ní ženské a dˆtské pr ce. Při debat ch o tˆchto problémech mˆl Bismarck st le více sklon vych zet ze zemˆdˆlsk˜ch pomˆr–é které znal z vlastních zkušeností. Přece¤oval v˜znam zemˆdˆlství a statk ř– a ob‡as tvrdilé že v Prusku se nesmí st t ministersk˜m předsedou nikdoé kdo by z rove¤ nebyl zemˆdˆlcem. Přes vešker˜ v˜znam soci lního z konod rství byly Bismarckovy n zory nutnˆ omezeny tímé že nemohl mít ponˆtí o situaci dˆlnictva ve velk˜ch mˆstech. Nemohl pochopité pro‡ dˆlnické vrstvy navzdory soci lním z kon–m stejnˆ jako předtím volí soci lní demokracii. Soci lní z konod rství nemohlo na dˆlnictvo zap–sobit už protoé že jeho Ł‡inek byl zeslaben z konem proti socialist–m a že bylo ch p no jako jist˜ druh almužny. Bismarck nebyl přes veškeré soci lnˆpolitické postoje v ž dném případˆ ochoten uznat politickou rovnopr vnost dˆlnictva. To nemˆní nic na v˜znamu soci lního z konod rstvíé které našlo svou podobu v rozs hl˜ch z konech o nemocni‡ním a Łrazovém pojištˆní a pojištˆní proti st ří a invaliditˆ. Tato soci lnˆpolitick  opatření nar žela na odpor ‡ sti byrokracieé a zvl štˆ na odpor liber l–. V–dce liber l– řeklé že Bismarck se ocitl na šikmé plošeé kter  vede k socialistickému vyzn ní. Bismarck s m neust le zd–raz¤ovalé že st t m  povinnost zasahovat do soci lnˆpolitick˜ch z ležitostíé a poukazoval na své praktické křesźanství. Příležitostnˆ hovořil o potřebˆ st tního socialismué při‡emž ovšem doch zelo k ‡ast˜m dezinterpretacím. Přes všechny Łtoky liber l– a ob‡asné Bismarckovy v˜roky nelze rozs hlé soci lní z konod rství považovat za socialismus. St tní soci lní politika ještˆ neznamen  socialismus. K socialismu patří samozřejmˆ i politické pojetíé podle nˆjž jsou všechny soci lní vrstvy sobˆ rovny. Zde ovšem Bismarckova tolerantnost kon‡í; rovnopr vn˜ podíl všech vrstev na politické odpovˆdnosti pro nˆj nepřich zel v Łvahu. Přes toto omezení z–st v  soci lní z konod rství osmdes t˜ch let velkolep˜m dílem. Poprvé byly široké vrstvy pracujícího obyvatelstva chr nˆny proti st říé nemoci a Łrazu. V tomto z konod rství se pozdˆji nepokra‡ovaloé v ‡emž se projevila jist  strnulost Bimarckovy pozdní politikyé k ‡emuž přispˆl i jeho odpor k soci lnˆpolitick˜m n zor–m Viléma II.é které mˆl za honbu za popularitou. Mimoto Bismarcka zklamaloé že přes všechna opatření st le rostl po‡et hlas– pro soci lní demokracii. St le h jilé jako dříveé stanoviska císařské vyhl šky z listopadu 1881. Na druhé stranˆ sílil jeho odmítav˜ postoj k soci lnˆpolitick˜m opatřenímé pokud přesahovala pojišźovací z kony. Přijímal přitom tu a tam argumenty sv˜ch odp–rc– z řad liber l–é a‡koli nyní velk  ‡ st veřejného mínˆní volala po pozitivním pokra‡ov ní soci lní politiky. Ve vz jemn˜ch jedn ních ohlednˆ polské ot zky se Bismarckovo stanovisko od doby kulturního boje zostřilo. V roce 1886 byl uzavřen z kon o osídleníé kter˜ mířil proti polskému vlastnictví velkostatk– na pruskoůpolsk˜ch Łzemíché ale zpo‡ tku byl sotva použiteln˜. Od kulturního boje považoval Bismarck za nepř telsk˜ najen postoj polské šlechtyé ale i polsk˜ch sedl k–. Toto nepř telství se prohlubovalo tímé že polsk  frakce v říšském snˆmu a v pruské poslanecké snˆmovnˆ st le podporovala Centrumé což platilo i o alsaské skupinˆ. Nov  politick  situace vznikla v roce 1887. Bismarck vnitropoliticky využil ob‡asné hrozivosti zahrani‡nˆpolitické situace k boji za rozšíření vojskaé ale také k tomué aby docílil takové vˆtšiny v říšském snˆmué kter  by pro nˆj byla příznivˆjší než dosavadní. Vl da od říšského snˆmu požadovala rozšíření arm dní síly. žíšsk˜ snˆmé také Centrum a Svobodomysln  stranaé se vyslovil pro přijetí tohoto požadavku. Windthorst mluvil o připravenosti uvolnit každého muže a každ˜ groš; vlastní sporn˜ bod tvořila lh–ta uvolnˆní. Bismarck ž dal obnovení septenn tué zatímco opozice chtˆla povolit rozšíření vojska jen na tři roky. Bismarck při tˆchto jedn ních použil t˘nué kter˜ upomínal na dobu konflikt–. Když říšsk˜ snˆm požadavek odmítlé Bismarck jej rozpustil. Při Łnorov˜ch volb ch 1887 byl vytvořen kartel mezi konzervativcié svobodn˜mi konzervativci a n rodními liber lyé a tím došlo ke spojení vrstevé které se pokl daly za "ob‡anské" a "n rodní" a bojovaly proti vnitropolitickému protivníkovi jakožto protin rodnímu a říši nepř telskému. Bismarck připravil pro toto politické seskupení p–du. Tři strany sdružené v kartelu dos hly při volb ch roku 1887 jisté vˆtšinyé za což mohly b˜t vdˆ‡ny systému užších voleb. Ve skute‡nosti byl totiž po‡et hlas– odevzdan˜ch proti kartelu vˆtší než po‡et hlas–é které obdržely kartelové strany. Nov˜ říšsk˜ snˆm poté povolil arm dní požadavky. Pro Bismarcka byl v˜sledek voleb d–ležit˜ z toho d–vodué že při vysokém st ří císaře Viléma se st le dalo po‡ítat se zmˆnou vl dyé a Bismarck tak mˆl za sebou alespo¤ zd nlivˆ vˆtšinu osazenstva říšského snˆmué kter  jej mohla podpořit i za vl dy tehdejšího korunního prince Friedricha Viléma. Ve skute‡nosti však byly pozdˆji při Bismarckovˆ p du kartelové strany mezi prvními z tˆché kdo odmítli říšského kancléře podporovat. V osmdes t˜ch letech podporoval císař Vilém Bismarckovo vnitropolitické i zahrani‡nˆpolitické jedn ní bezv˜hradnˆ. Do pozadí ustupovaly také konflikty s dvorsk˜mi kruhy. V říšském snˆmu a v soukrom˜ch dopisech si Bismarck st le stˆžoval na své zdravíé vcelku se ale v tˆchto letech projevoval dosti spokojenˆ. Nemohl odejít z císařské služby proti jeho v–li. Kdyby císaře přežilé chtˆl prožít zbytek svého života na venkovˆ. Na druhé stranˆ bude m˜m kr lem korunní princé dožijiůli se jeho vl dyé a jako takovému mu nemohu odříct poslední zbytek pracovních silé kter˜ mi ještˆ zb˜v é kdyby považoval mé služby za potřebné a vyžadoval je ode mˆé aniž by ode mˆ o‡ek val chov níé jež by škodilo vlastié dynastii nebo mé cti. I při případné zmˆnˆ vl dy Bismarck po‡ítal s tímé že své místo uh jí. Bismarck–v p d Dne 9. března 1888 císař Vilém I. zemřel. S hlubok˜m pohnutím pronesl Bismarck v říšském snˆmu pamˆtní ře‡é kter  svˆd‡í o jeho vnitřní spříznˆnosti s císařem a kr lem. Převzetí vl dy dosavadním korunním princem se odehr lo za podmíneké které byly velice odlišné od tˆché jaké byly o‡ek v ny před léty. Friedrich Vilémé jenž přijal jméno Friedrich III.é nastoupil na tr–n jako smrtelnˆ nemocn˜ muž. Bylo zřejméé že jeho vl da bude trvat pomˆrnˆ kr tceé a bylo m lo potˆšitelnéé že se nejširší kruhy ihned přiklonily ke korunnímu princi Vilémovié naz˜vanému "nové slunce". Při sou‡asném stavu vˆcí nemohl Friedrich III. pom˜šlet na toé aby připustil nˆjakou zmˆnu. Není také zcela pravdˆpodobnéé že by se Friedrich III.é navzdory nepř telství mezi Bismarckem a jeho ženoué s Bismarckem rozešelé kdyby nastoupil na tr–n jakožto zdrav˜ muž. Přes vnitropolitické rozpory jej se zakladatelem říše mnohé pojilo. Kromˆ toho nebyl nikterak silnou a cílevˆdomou osobností. Jeho liber lní n zory se mísily s představamié které příliš liberalismu neodpovídaly. Proto je trochu zav dˆjícíé mluviloůli se st le o tomé že rychl˜m přechodem vl dy z císaře Viléma I. na císaře Viléma II. byla přesko‡ena jedna generace. Císař Friedrich III. by mohl i jako zdrav˜ muž uskute‡nit své liber lní představy jen v omezené míře. Při kr tkém trv ní své vl dy je samozřejmˆ nemohl prosadit v–bec. Dne 15. ‡ervna 1888 skon‡ilo devades t devˆt dní. Vilém II. se stal císařem a kr lem. Podle všeobecného i Bismarckova n zoru se zd lo b˜t pokra‡ov ní Bismarckova kancléřství zaru‡eno. Už jako princ d val císař Vilém II. ‡asto demonstrativnˆ a skoro netaktnˆ najevo své nadšení pro kancléře a zakladatele říše. Bismarck zpo‡ tku mladého prince chv lilé pomˆrnˆ brzy si však za‡al stˆžovat na toé že politické vzdˆl ní dˆdice tr–nu m  mnoho nedostatk–. Bismarck se ho snažil vymanit z postupimsk˜ch vojensk˜ch vliv– a umožnit budoucímu panovníkovi n hled do st tnického života ob‡asnou ‡inností v zahrani‡ním Łřadˆ. Tehdejší korunní princ Friedrich Vilém byl proti tomu a hovořil o Vilémovˆ "nedostate‡né zralosti" a "sklonu k aroganci". Už v posledních letech vl dy Viléma I. došlo k prvním roztržk m mezi princem a kancléřem. Pří‡inou byly zahrani‡nˆpolitické rozepře a d le princova Ł‡ast na agitaci dvorního kazatele Stoeckeraé kter˜ založil antisemitskou stranu. Bismarcké kter˜ se stavˆl ke Stoeckerovˆ hnutí nepř telskyé považoval Ł‡ast dˆdice tr–nu na podobné agitaci za nevhodnou. Když se princ Vilém po Bismarckovˆ synovi Herbertovi dozvˆdˆl o kancléřov˜ch pochybnosteché napsal kancléři pohnut˜ a ponˆkud naivní dopisé ve kterém ho ujišźoval: "Radˆji si nech m Łd po Łdu pro v s pozutínaté než bych podnikal nˆcoé co by v m zp–sobilo tˆžkosti nebo nepříjemnosti." Na konci dopisu psalé že v případˆ v lky "je zde připravena ruka a me‡ mužeé kter˜ si je dobře vˆdomé že Friedrich Velik˜ je jeho předek a že bojoval s m s třikr t vˆtšími protivenstvímié než m me nyní proti sobˆ my". V téže dobˆé tedy ještˆ za života svého dˆda a otceé vydal Vilém v˜nos ur‡en˜ jeho budoucím koleg–mé říšsk˜m knížat–mé kter˜ mˆl b˜t uložen na vyslanectvích. V pr–vodním dopise Bismarckovi se vyj dřilé že by pro nˆj bylo lehké si tyto p ny ocho‡it a přimˆt je hr t mu na rukué ‡ehož by byli poslušnié protože "poslušní b˜t musí". Kancléř na tento list odpovˆdˆl dlouh˜m vlastnoru‡nˆ psan˜m dopisemé kter˜ svˆd‡í o jeho převaze. Přesto je ovšem zar žejícíé že si Bismarck po obdržení dopisu ještˆ st le dˆlal iluze o osobnosti pozdˆjšího císaře. Radil princi dopis bez odkladu sp lit a varoval budoucího panovníka před lidmié kteří se na jist˜ch snah ch podílejí jen protoé aby si získali příze¤ pozdˆjšího vl dce. Na princovu pozn mkué že Friedrich Velik˜ je jeho předeké zareagoval s prosboué aby jej n sledoval nejen coby v le‡níkaé n˜brž také coby st tníka. Vilémova odpovˆƒ byla zd nlivˆ umírnˆn é zaŁto‡il ale proti tˆmé kteří ho nad le podezřívali ze špatn˜ch Łmysl–. "Bˆda takov˜mé až jim budu porou‡et!" Tato korespondence ze za‡ tku roku 1888 je d–ležit  pro posouzení obou osobnostíé ale také pro zodpovˆzení ot zkyé zdali byl z nik Bismarckovy říše nutn˜é nebo byl za její p d do zna‡né míry odpovˆdn˜ poslední nˆmeck˜ císař. Tato korespondence objas¤uje rozdílnost lidsk˜ch i Łředních postoj– starého císaře a dˆdice tr–nu. Kře‡ovité chov ní princovo lze mnoha nezavinˆn˜mi okolnostmi ml dí jistˆ vysvˆtlité ale ne omluvit. Vilém II. si kompenzoval svou slabost už před nastoupením na tr–n víroué že byl stvořen k velk˜m vˆcem. Ludvík XIV.é s posledním nˆmeck˜m císařem zcela nesrovnateln  osobnosté svˆřil kdysi řízení sv˜ch z ležitostí jistému v˜znamnému poradci. Vilému II. chybˆla tato trpˆlivost a toto sebezapření. Ponouk níé že by se Friedrich Velik˜ nebyl nikdy stal Velik˜mé kdyby nemˆl po boku nˆjakého svého Bismarckaé padlo u nˆj na velice choulostivou p–du. Už před zmˆnou vl dy se Vilém vyj dřilé že Bismarcka bude ještˆ nˆkolik let potřebovat. Jednotné vedení z ležitostí je však pr˜ vˆcí monarchy. K tomu přistoupily již před rokem 1888 velice rozdílné n zory na zahrani‡ní politiku a na vztahy s Ruskem. Po nastoupení na tr–n se nejdřív zd lo b˜t všechno zcela v poř dku. Bismarck si byl svou vˆcí evidentnˆ jist˜é neboź tˆžkostié které mohla přinést vl da Friedricha III.é minuly. Jako dříve i teƒ z–st val Bismarck mimo Berlín a přenech val styky s císařem svému synu Herbertovi. To uleh‡ovalo pr ci osob mé které chtˆly p–sobit proti Bismarckovi. Při posuzov ní císaře se Bismarcké star˜ znalec lidíé o‡ividnˆ zm˜lil. Mimoto se dopustil nˆkolika přehmat–é jako např. v boji proti ‡ ste‡nému zveřejnˆní deníku císaře Friedricha. Nejzřetelnˆji se nejprve projevil zahrani‡nˆpolitick˜ rozpor. Waldersee byl pro preventivní v lku proti Rusku. K tomu se přidružily rozpory vnitropolitické. Stoeckeré kter˜ byl v tˆsném spojení s Walderseemé radil postavit kolem Bismarcka hranicié a podkopat tak jeho postavení. Navenek lpˆl císař na kancléřství zakladatele říšeé vnitřnˆ byl však rozhodnut jej hnedé jak to bude možnéé propustité pokud se tak bude moci st t bez Łjmy na jeho vlastním postavení a popularitˆ. V˜chozí bod z vˆre‡ného konfliktu tvořila soci lní politika. Zde se Bismarckova pružnost rostoucí mˆrou vytr cela. Když v roce 1889 vypukla ve Vestf lsku st vka horník–é zaujal Bismarck stanovisko příznivé pro zamˆstnavateleé zatímco císař se jednostrannˆ ů a sou‡asnˆ diletantsky ů vyslovil pro horníky. Císaři radilo nˆkolik "idealist–"é které Bismarck ne bez d–vodu považoval za diletantyé a císař neust le zd–raz¤ovalé že musí b˜t kr lem chud˜ch. Panovníkova honba za popularitou zv˜šila Bismarck–v odporé protože mˆl mimo jiné dojemé že soci lnˆpolitické n zory Viléma II. nejsou upřímné. Císař vskutku po Bismarckovˆ p du u‡inil prav˜ opak tohoé za ‡ím st l proti Bismarckovi v letech 1889ů90. Mimoto se vyskytly roztržky ohlednˆ z kona proti socialist–m. Bismarck byl proti tomué aby došlo k oslabení režimu před parlamentním hlasov ním o prodloužení z kona. Nato prosadily hlasy opozice a konzervativc– 25. ledna 1890 v říšském snˆmu zamítnutí prolongace. Den předtím tomu předch zela otevřen  sr žka kancléře a císaře v korunní radˆ. Bismarck se ukvapenˆ dostavil do Berlínaé aniž byl informov n o císařov˜ch Łmyslech. Vilém II. se svol ním korunní rady spˆchalé neboź chtˆl ještˆ na oslavˆ v˜ro‡í narození Friedricha Velikého prosadit n vrhy z kon– na ochranu dˆlnictva. Císař tyto n vrhy v korunní radˆ předložilé aniž by se dříve dohovořil se sv˜mi Łředními poradci. Přes rozhoř‡ení ministr– z tohoto postupu se Bismarck nejprve zd l ochoten přiklonit se k soci lnˆpolitick˜m pl n–m císaře Viléma. Jeho chov ní bylo v n sledujících t˜dnech nejisté a slabé. Jeho syn Bill se vyj dřilé že mu chybí star  Łdernost. K tomu se přidružovala skute‡nosté že císař mˆl v ot zk ch soci lní politiky z‡ sti pravdu; požadoval nedˆlní volno a omezení pracovní doby pro ženy a dˆtié což Bismarck ozna‡il za nepřípustné zasahov ní do pr v zamˆstnavatele. Přesto kancléř prohl silé že je připraven císařské v˜nosy vypracovaté a ty byly zveřejnˆny 4. Łnora 1890. Obsahovaly soci lnˆpolitické příslibyé ale d valy v gní a nezřetelné z ruky. V˜nosy vyšlyé a‡koli je vypracoval Bismarcké bez kancléřovy kontrasignaceé kterou vyžadovalo Łstavní pr vo; to samozřejmˆ ukazovalo veřejnostié že mezi císařem a kancléřem panuje jist˜ rozpor. Politické strany byly o vlastních ud lostech sotva uvˆdomˆnyé ale krize mezi císařem a kancléřem se přesto dostala na veřejnost. Při císařovˆ honbˆ za popularitou by bylo d–ležitéé kdyby Bismarck v oné dobˆ nalezl podporu politick˜ch stran i veřejného mínˆní. Velice brzy se uk zaloé že v dob ch před Bismarckov˜m p dem byly všechny strany víceménˆ proti nˆmué z‡ sti protoé že neporozumˆly jeho jedn níé hlavnˆ ale protoé že vidˆly jen vnitropolitickou str nku vˆcié a ne v˜znam Bismarckovy politiky zahrani‡ní. Na tom nesl vinu s m Bismarcké neboź je neust le vˆdomˆ odsouval od všech zahrani‡nˆpolitick˜ch problém–. Velmi brzy byl rozpor mezi konzervativci a Bismarckem zřeteln˜. Skupina kolem listu "Kreuzzeitung" a křesźanští soci lové pod Stoeckerov˜m vedením neust le Bismarcka napadali. Svobodní konzervativcié po‡etnˆ slabíé podporovali naproti tomu Bismarcka. N rodní liber lové st li alespo¤ ‡ ste‡nˆ na stranˆ císaře. Tak ani kartelové strany neznamenaly už pro Bismarcka ž dnou velkou oporu. Dne 20. Łnora n sledovaly nové volby do říšského snˆmué ve kter˜ch soci lní demokraté zdvojn sobili po‡et hlas– oproti roku 1887. Kartelové strany ztratily na hlasech i mand tech a po užších volb ch 1. března se nach zely v beznadˆjné menšinˆ. Centrum opˆt dos hlo klí‡ového postavení a mohlo tak v říšském snˆmu jak s konzervativcié tak i s levicí vytvořit vˆtšinu. Ve dnech po uveřejnˆní císařsk˜ch v˜nos– pom˜šlel Bismarck na složení sv˜ch prusk˜ch Łřad– a na odebr ní se na v˜mˆnek zahrani‡ní politiky. Toto odstoupení z prusk˜ch Łřad– chtˆl zveřejnit ve dnech nov˜ch voleb do říšského snˆmu. Poté se vzdal myšlenky svého ‡ ste‡ného odstoupeníé kter  byla sotva uskute‡niteln é a bojoval za udržení svého plného mocenského postavení. Nepřízniv˜ v˜sledek voleb do říšského snˆmu mohl b˜t prostředkemé jak se u‡init pro císaře stejnˆ nepostradateln˜mé jako kdysi pro kr le Viléma v ‡asech Łstavního konfliktu. Bismarck nyní rozvinul bojov˜ program proti říšskému snˆmu. Císařé jak se zd loé souhlasil a dod val: "’ dn  kapitulace." Velice brzy se však uk zaloé že císař není připraven spolupracovat na politiceé jejíž nepopul rnosti se ob v . Jedn ní císaře Viléma bylo st le víc ovliv¤ov no p–sobením Bismarckov˜ch protivník–é mezi nimiž konzervativci nebyli na posledním místˆ. Bismarck byl ochoten vzd t se z kona proti socialist–mé ‡inil však při taktickém vyjedn v ní o soci lnˆpolitick˜ch v˜nosech pov žlivé tˆžkostié které císaře zna‡nˆ rozladily. 5. března 1890 mˆl panovník projevé ve kterém připomnˆlé že chce pracovat pro blaho nižších tříd. "Tyé kteří se proti takové pr ci stavíé zni‡ím." Tento v˜rok mířil jasnˆ na Bismarcka a také tak byl všeobecnˆ ch p n. Nyní zah jil Bismarck boj za Łplné zachov ní svého mocenského postavení. žíšsk˜ kancléřé kter˜ kdysi v Łstavním konfliktu zachr nil korunué se nyní snažil uh jit vlastní postavení v boji proti jejímu nositeli. Především chtˆl zachovat pln˜ vliv na ministry a odvol val se na kabinetní nařízení z roku 1852é které zapovídalo bezprostřední styk ministr– s panovníkem bez vˆdomí ministerského předsedy. Císař teƒ požadoval zrušení tohoto nařízení s tímé že jeho obnovení je v přítomném okamžiku i přes jeho vˆcnou opr vnˆnost m lo vhodné. Bismarck odmítl tento rozkaz provést. To byla form lní z minka ke sr žce. K rozbroj–m ale doch zelo i ohlednˆ jin˜ch ot zek. Po volb ch do říšského snˆmu Bismarck jednal s Centrem o možnosti konzervativnˆůklerik lní vˆtšiny. 12. března se uskute‡nila rozmluva mezi Bismarckem a Windthorstem. Windthorst byl ochoten ke spolupr cié neboź se ob val rostoucího vlivu soci lní demokracie a soudilé že jen Bismarck m  dostate‡nou autoritu k tomué aby ještˆ více omezil z konod rství z kulturního boje. Windthorst ovšem opustil Bismarcka s dojmemé že odch zí od politického smrtelného lože tohoto velkého muže. Opravdu byl kus tragiky v tomé že v okamžikué kdy masy politik– Bismarcka opustilyé to byl pr vˆ jeho nejnen vidˆnˆjší protivníké kter˜ se ho ještˆ snažil podporovat. Myšlenka na konzervativnˆůklerik lní vˆtšinu zanikla už tímé že se jí konzervativci zřekli. Jist˜ konzervativní historik napadal Bismarckovu mírovou politiku jako slabošskou a tvrdilé že muž ‡inu skr˜val svou ne‡innost pod z řiv˜m leskem fr zí. Extrémní konzervativci přednesli ře‡ o "zni‡ení" s n zvem: "Sl va císaři!" Velk  ‡ st n rodních liber l– se od Bismarcka odvr tila. Miquel se zasazovalé aby se kancléřem stal Waldersee; proti Bismarckovi byl i b densk˜ velkovévoda. Císaře rozmluva mezi Bismarckem a Windthorstem rozhoř‡ila. V tom byl dost ned–sledn˜é jestliže si nepř l ž dn˜ boj s říšsk˜m snˆmem. 15. března r no se císař dostavil k Bismarckovié kter˜ byl ‡asnˆ probuzené což odporovalo jeho životním n vyk–m. Císař Bismarckovi vy‡ítalé že Windthorsta přijal bez jeho souhlasué a kritizoval židy a jezuity. Bismarck vysvˆtlovalé že m  pr vo přijmout každého poslanceé císař však vyžadovalé že říšsk˜ kancléř si musí pro podobné rozmluvy obstarat jeho povolení. Také trval na stažení kabinetního nařízení z roku 1852. Nyní Bismarck pohrozil sv˜m odstoupením. Při této n vštˆvˆ hr ly roli také vztahy k Rusku. Císař považoval za křivdué že jej Bismarck nedostate‡nˆ informovalé a hovořil jasnˆ o hrozícím nebezpe‡í z carské říše. V˜mˆny n zor– z posledních dní před propuštˆním byly vlastnˆ jen řešením problémué na koho svalit odpovˆdnost. Bismarck svou ž dost o propuštˆní napsal teprve tehdyé když k tomu byl vyzv n císařem. Seps na byla 18. března. Bismarck v ní postavil do popředí rozpory v zahrani‡nˆpolitick˜ch ot zk ch a zd–raz¤oval potřebu dobr˜ch vztah– s Ruskem. Nyní si je jisté že císař už jeho služby nepotřebujeé a je proto kdykoli ochoten odstoupit. Ve dneché kdy byl propuštˆné se Bismarck neprok zal příliš přesvˆd‡iv˜m chov ním. ’ dost o propuštˆní byl velkolep˜ st tní spis a stavˆl monarchu v každém ohledu do špatného svˆtla. Císař uveřejnˆní ž dosti o odchod zamítl a navzdory Bismarckovu v˜slovnému př ní mu prop–j‡il titul vévody z Lauenburgu. Navenek nyní císař předstíralé že se s Bismarckem lou‡í s velkou lítostí a že pří‡inou propuštˆní bylo Bismarckovo vlastní př ní a jeho zdravotní stav. Skoro všechny politické skupiny oslavovaly moderního a reform m naklonˆného císaře. Ten ž dost o propuštˆní netrpˆlivˆ o‡ek valé a když ji obdrželé radostnˆ a rychle ji potvrdil. V onom okamžiku pr˜ vykřikl: "Lovu zdar!" B denskému velkovévodovi však telegrafoval: "Je mi tak trpceé jako kdybych znovu přišel o svého dˆde‡ka. Ale Boží rozhodnutí musíme respektovaté i kdybychom na to mˆli zajít. Připadl mi post str žního d–stojníka na st tní lodi. Kurs z–st v  stejn˜. Plnou parou vpřed!" To bylo stejnˆ tak ne‡estnéé jako hloupé. Přinejmenším v zahrani‡ní politice byl rozv žn˜ a prozírav˜ Bismarck–v kurs neslu‡iteln˜ s plnou paroué kterou zde císař proklamoval. Je zar žejícíé že v˜znam Bismarckova p du byl v zahrani‡í rozpozn n dříve než v Nˆmecku. V ostatních hlavních mˆstech doch zelo k obav mé že by mohl Bismarck–v odchod ze scény ohrozit mír v Evropˆ. Jeden anglick˜ ‡asopis uveřejnil karikaturu s nadpisem: "Lodivod opouští kor b." Při Bismarckovˆ vˆku bylo ot zkou nˆkolika leté kdy jeho kancléřství skon‡í. Ne skute‡nosté že byl Bismarck propuštˆné n˜brž zp–sobé jak˜m k jeho odchodu došloé byl neblah˜m a m lo šźastn˜m předznamen ním dalšího nˆmeckého v˜voje za Viléma II. V podstatˆ to nebyly bouřlivé vˆcné diskuseé co vedlo k propuštˆní. V popředí st ly osobní snahy císaře zbavit se svého kancléře. Vˆcné rozporyé které byly po ruceé jen zřetelnˆ vystoupily do popředí. Hrabˆ Waldersee a b densk˜ velkovévodaé kteří se na propuštˆní podílelié mínilié že císař posledních nˆkolik t˜dn– hr l pouhou komediié když se snažil Bismarcka navenek propustit snesitelnou formou. Pozdˆji se soudiloé že po Bismarckovˆ zahrani‡ní politice omezené na kontinent musel n sledovat za Viléma II. vˆk politiky svˆtové. Odhlédnemeůli však zcela od všeho ostatníhoé nebylo tehdy o svˆtovˆpolitick˜ch stanoviscích ani ře‡i. Co se obvykle naz˜valo svˆtovou politikoué hr lo roli teprve na sklonku devades t˜ch let. Zahrani‡nˆpolitick˜ rozpor tkvˆl v rozdílném posuzov ní vztah– k RakouskuůUhersku a v císařovˆ tendenci přimlouvat se za preventivní v lku proti Rusku. Nov˜ zahrani‡nˆpolitick˜ program v podstatˆ chybˆl. Na místo jasnéé a přece mnohostranné zahrani‡ní politiky se císař Vilém II. nechal ovl dat při sv˜ch rozhodnutích moment lními n ladami a pocity. I ‡asto připomínan˜ protiklad generací zde hr l Łlohu pouze omezenou. Pr vˆ mladšíé po roce 1871 dospˆl  generaceé ke které n ležel i císařé vyr–stala v Łctˆ ke kancléři stejnˆ jako její otcové a dˆdové. Z muž–é kteří v roce 1890 proti Bismarckovi bojovali nebo od nˆj bez odporu odešlié patřili skoro všichni s v˜jimkou císaře a d–ležit˜ch osobností ke starší generaci. Bismarckovo vnitropolitické jedn ní jistˆ zaost valoé především v oblasti soci lní politiky. Ale i zde z–st valo po roce 1890 u jednotliv˜ch opatření. Vilém II. bojoval proti soci lní demokracii ještˆ nesn šenlivˆji než Bismarck. Císař Bismarckovi vy‡ítal rozmluvu s Windthorstem. Když Windthorst brzy nato zemřelé císař jej velice oslavovalé což Bismarck z dobr˜ch d–vod– glosoval. Nˆjakou dobu poté hovořil císař o tomé že Bismarck pl noval st tní převraté a proto ho musel propustit. O takov˜ch Bismarckov˜ch pl nech se ‡asto mluví i u nˆmeck˜ch badatel–. Bismarck se opravdu nˆkolikr t vyj dřil v tomto smˆru. V ž dném okamžiku se však u nˆho ned  dok zaté že skute‡nˆ připravoval převraté kter˜ by spo‡íval v tomé že rozpustí říši a znovu ji s knížaty založí pomocí nového volebního pr va. Bismarck nepřikl dal ot zce volebního pr va příliš velk˜ v˜znam a s nepřízniv˜m složením říšského snˆmu se také vypoř dal. Ani mocenské postavení parlamentu nebylo na z kladˆ Łstavy v ž dném případˆ příliš silné. Pl n po‡ítající se zavedením jakéhosi bojového programu do říšského snˆmu by vedl k ostr˜m vnitropolitick˜m boj–m. To ovšem neznamen é že Bismarck pl noval nebo připravoval st tní převrat. I kdyby anoé byl by to nanejv˜š jen jeden z šíp–é které ještˆ Bismarck skr˜val ve svém toulci. Pokus o dohodu s Windthorstem a s Centrem ukazuje zřetelnˆ jin˜m smˆrem než na pl n st tního převratu. Ze zahrani‡nˆpolitického hlediska bylo Bismarckovo propuštˆní beze všech pochyb neštˆstím. Vnitropoliticky by se pak mohlo hovořit o štˆstí jen v tom případˆé kdyby byl Vilém II. ochoten provozovat novou vnitřní politiku. ›lo skute‡nˆ o špatnou předzvˆst dalšího v˜vojeé boj za Bismarckovo propuštˆní byl ovl d n intrikami a zcela nevˆcn˜mi argumenty. Po jeho propuštˆní se velice zřetelnˆ uk zaloé jak je nebezpe‡néé že nˆmecké říšské zřízení bylo dalekos hle střiženo na míru Bismarckovˆ osobˆ a že za řízení jeho ménˆ v˜znamn˜ch n stupc– nem–že fungovat. Odpovˆdnost za toé že po Bismarckovˆ odchodu nen sledovala ž dn  Łstavní reformaé nenesl zakladatel říšeé n˜brž se nach zela u Viléma II. a jeho poradc–. Císař už z toho d–vodu nepom˜šlel na pokus o přestavbu říšského zřízeníé protože vˆřilé že m–že b˜t sv˜m vlastním kancléřem a Bismarcka plnˆ nahradit. Vypad  to rozporuplnˆé když je Bismarckova zahrani‡ní politika ozna‡ov na za velkolepé díloé a jeho vnitřní politika naproti tomu kritizov na. Skute‡nosté že francouzské dˆjepisectví si u Richelieua po‡ínalo podobn˜m zp–sobemé samozřejmˆ neoprav¤uje k tomué plnˆ oddˆlovat zahrani‡nˆpolitické a vnitropolitické Bismarckovo jedn níé které se zcela jistˆ vz jemnˆ podmi¤ovalo. St le znovu jsme poukazovali na toé k jak˜m nedorozumˆním musí sv dˆt v˜raz "re ln  politika" a v jak velké míře byl Bismarck–v zahrani‡nˆpolitick˜ postojé přes všechno chybov ní vzniklé z jist˜ch dogmatick˜ch představé tvořen jeho konzervativním a monarchistick˜m svˆton zorem. V jednotlivostech je patrnéé že nevˆřilé že by mohlo b˜t uzavřeno spojenectví s Francií a d le s parlament rnˆ řízen˜m st tem jako je Anglie. Přes všechnu principi lní podmínˆnost sv˜ch politick˜ch n zor– však Bismarck posuzoval hru sil v zahrani‡ní politice skoro vždy spr vnˆ a především dovedl rozpoznat hlediska protivník–é což se mu ve vnitřní politice podařilo zřídka. Stejnˆ tak postr d me u jeho vnitřní politiky onu schopnost zn t mírué kterou se tak vyzna‡uje jeho politika zahrani‡ní. Na politické síly a skupiny ve vlastním st tˆ pohlížel jako na diplomatické hry sil v zahrani‡ní politice. Pr vˆ proto se mu nepodařilo dokon‡it založení říše vnitropoliticky . Panuje n zoré že Bismarck liber lním a demokratick˜m proud–m ustupoval spíše příliš než m lo. Takov˜ soud ale není na místˆé neodsuzujeůli se přitom sou‡asnˆ také založení říšeé které vytvořilo n rodní st t v malonˆmeckém r mci. Neboź z klad n rodnˆst tních snah spo‡íval v tomé že musí po‡ítat s masami. Podle vlastních předpoklad– zde Bismarck sice mohl u‡init první kroké ne už však druh˜. V Bismarckovˆ politickém slovníku nechybˆla takov  heslaé jak  za‡ala pozdˆji osudovˆ p–sobité jako třeba formulace o st totvorn˜ch a n rodních stran ché a na druhé stranˆ v˜raz nepř telé říše. Přitom v˜voj po roce 1890 uk zalé že Nˆmeck  říše nezanikla kv–li tˆm sil mé které Bismarck ozna‡il za nepř tele říšeé n˜brž kv–li neprozíravé a nere lné zahrani‡ní politiceé kter  jistˆ nechtˆla vyvolat v lkué přesto však zavedla říši do osudné zahrani‡nˆpolitické situace. Bismarck po propuštˆní Jakožto říšsk˜ kancléř hovořil Bismarck neust le o tomé že z–st v  v Łřadˆ jen z pocitu povinnosti a že touží po pobytu na venkovˆ. Když nyní po propuštˆní žil ve Varzinu a Friedrichsruh na svém oblíbeném pozemku obklopen sv˜mi stromyé mˆl neust le pocité že je odsouzen k ne‡innosti. Sch zela mu odpovˆdn  Łřední pr ce. €asto mluvil o tomé jak je lesní samota uklid¤ující. Přesto však pro nˆj neznamenala léta po roce 1890 vnitřní naplnˆníé a tudíž byla neuspokojiv é což je zcela pochopitelné. Na druhé stranˆ nemohou b˜t tyto roky naz˜v ny nešźastn˜mi. N vštˆvníci ‡asto referovali o Bismarckovˆ dobrém vzhledu a jeho dobré n ladˆ. Nejvˆtší po‡et n vštˆvník– byl zaznamen n především ve Friedrichsruhé témˆř Łplnˆ však v nˆm chybˆlo berlínské Łřednictvo. Po‡etn  poselstva vzd vala ‡est starému říšskému kancléři. Mnoh˜m n vštˆvník–m připadal Bismarck jako "germ nsk˜ v le‡ník"é přímˆr přiléhav˜ spíše na jeho vzezření než na jeho vnitřní postoje. Po‡et n vštˆvník– dos hl svého vrcholu v roce 1895é kdy Bismarck slavil osmdes té narozeniny. Star˜ říšsk˜ kancléř byl oslavov n v ‡etn˜ch projeveché mnohdy veršovan˜ché což se n m dnes zd  k˜‡ovité. Bismarck všem poselstvím odpovídal kr tk˜mi ‡i delšími replikami. €asto se vyslovil v tom smyslué jak je šźastn˜é že v tˆchto po‡etn˜ch n vštˆv ch a poct ch vyjadřuje nˆmeck˜ n rod svou vdˆ‡nost za jeho celoživotní pr ci. Také mnohokr t řeklé že on s m je posledním svˆdkem velk˜ch ‡as– a jedinˆ jako takov˜ pocty přijím . Neust le opakovalé že říše založen  v roce 1871 potrv  i nad le. Jednou před studenty tvrdilé že ještˆ v roce 1950 budou provol vat sl vu císaři a říši. V soukrom˜ch projevech však o budoucnosti říše a nadch zejících nebezpe‡ích hovořil mnohem pesimisti‡tˆji. Jednou pr˜ řekl: M–že se dokonce st té že B–h zam˜šlí pro Nˆmecko ještˆ jednu dobu Łpadkué a pak novou dobou sl vy na nové republikové b zié ale to se n s už net˜k . Bismarck nikdy nepom˜šlel v žnˆ na n vrat do své funkce. Přitom však vždy zd–raz¤ovalé že si nenech  vzít pr vo vyjadřovat se coby soukrom  osoba k politick˜m ot zk m. To se ‡asto dˆlo prostřednictvím novinov˜ch ‡l nk–é uveřej¤ovan˜ch v "Hamburger Nachrichten"é jejichž autorem byl přímo ‡i nepřímo Bismarck. Politika pohltí každého koní‡kaé řík val ‡asto. V ž dném ze sv˜ch projev– po roce 1890 se nevyhnul tomué aby se nezab˜val aktu lními ot zkamié ale i politick˜mi problémy minulosti. V roce 1891 mu n rodní liber lové poskytli k dispozici mand t v říškém snˆmu. Nikdy se však neŁ‡astnil jeho sch–zí. První roky po svém propuštˆní z Łřadu vyplnil Bismarck ‡ ste‡nˆ prací na velkém memo rovém díleé které vyšlo nejprve pod n zvem Gedanken und Erinnerungen; spr vn˜ titul zní Erinnerung und Gedanke. Podstatnou z sluhu na seps ní tohoto velkého díla mˆl jeho dlouholet˜ spolupracovník Lothar Bucher. Nejenže shromažƒoval materi lé ale přimˆl Bismarcka k diktov ní jednotliv˜ch ‡ stí vznikajícího dílaé což bylo velmi nam havéé neboź Bismarck postr dal schopnost zevrubného historického lí‡ení. Při diktov ní n hle a svévolnˆ předbíhal a nerad se nech val usmˆr¤ovat. Pr ce skon‡ila roku 1892 a kone‡né vyd ní připravil po Bismarckovˆ smrti Horst Kohl. První ‡ st se objevila ve dvou svazcích brzy po Bismarckovˆ smrti. € st pojedn vající o propuštˆníé kter  mˆla b˜t podle Bismarckovy v–le vyd na až po smrti císaře Viléma II.é vyšla až po zhroucení císařské říše. Star˜ monarchista se přes veškerou kritiku posledního nˆmeckého císaře nˆkolikr t v–bec rozm˜šlelé m ůli tˆžké stížnosti proti vl dci postoupit zveřejnˆní. První svazeké kter˜ se zab˜v  dobou do roku 1890é nepod v  nikterak uzavřen˜ obraz. Pohybuje se kolem problém– a osobnostíé které neust le zajímaly starého Bismarcka i v jeho hovorech. Vzpomínkové dílo svˆd‡í také o Bismarckovˆ mocném jazyce. Všechna sdˆlení o minulosti jsou ‡asto spojena s velkolep˜mi politick˜mi myšlenkami. Lí‡ení vlastní minulosti prokazuje tendenci zd–raz¤ovat i v dřívˆjších desetiletích v˜sledky ud lostí z roku 1871. Druh˜é popřípadˆ třetí svazeké pojedn vající o propuštˆníé obsahuje v šnivou obžalobu ud lostí roku 1890é a především císaře. Ukazuje se přitomé že Bismarck neznal dobře všechny své protivníky a přece¤oval nepř telství st tního sekret ře von B”tticheraé kterého neust le kritizoval. Z lí‡ení Bismarckova propuštˆní cítíme bojovnost a z šź. Přesto je celkov˜ obraz upřímn˜ a poctiv˜. V prvních letech po svém odchodu z Łřadu se Bismarck snažil b˜t v kritice vl dy zdrženliv˜. Je proto velice zvl štníé že kr tce po propuštˆní obdrželi od vl dy nˆme‡tí diplomati‡tí z stupci nařízení poukazovat na toé že Bismarck již není kompetentní vyjadřovat se k Łředním z ležitostem. To bylo zbyte‡né a netaktní. K vyvrcholení konfliktu s vl dou došloé když se Bismarck v roce 1892 dostavil do Vídnˆ na svatbu svého syna. Císař František Josef přislíbil Bismarckovi kr tkou audienci. Vilém II. však audienci znemožnil dosti netaktním dopisem. žíšsk˜ kancléř von Caprivi mimoto zak zal nˆmeckému velvyslancié aby se svatby zŁ‡astnil. Tento přístup Bismarcka samozřejmˆ rozhoř‡il. Cestou tam i zpˆt byl neust le bouřlivˆ oslavov n. Především na zp te‡ní cestˆ mluvil Bismarck velmi otevřenˆ jako nikdy předtím o jednostrannostech monarchistického režimu. V ‡asech po svém propuštˆní Bismarck st le zd–raz¤oval sv–j Łzk˜ vztah k Vilému I. a r d na tuto epochu vzpomínal. Osobní kritice Viléma II. se zcela vyhnul. Také portrét císaře v životní velikostié kter˜ mu Vilém II. daroval při příležitosti odchodu z funkceé nechal vystavit ve Friedrichsruh na ‡estném místˆ. Na za‡ tku roku 1894 došlo alespo¤ v–‡i vnˆjšímu svˆtu k jistému usmíření. Panovník Bismarcka přijalé a‡koli přitom došlo jen k bezv˜znamn˜m rozmluv m. Totéž platí i o pozdˆjších n vštˆv ch císaře ve Friedrichsruh. O poslední z nich z konce roku 1894 n s zpravuje Tirpitz: "Kníže se pokusil zapříst politickou debatu o našem vztahu k Francii a tak d le. K mé velké lítosti na tuto debatu císař nepřistoupilé n˜brž u císařské tabule vesele vypr vˆl anekdoty. Vždyé když Bismarck za‡al o politiceé za‡al ho císař ignorovat. Moltke (křídelní pobo‡ník) mi šeptal: éTo je strašné.' Cítili jsme ten nedostatek Łcty před tak velk˜m mužem. Tu vyslovil Bismarck v nˆjaké souvislosti slovaé kter  n s svou prorockou z važností zas hla: éVeli‡enstvoé pokud m te tento d–stojnick˜ sboré m–žete si samozřejmˆ všechno dovolit; kdyby tomu tak nebyloé vypadalo by vše jinak." Hlubok˜ z sah do Bismarckova života znamenala smrt jeho ženyé jež zemřela ve Varzinu koncem roku 1894. Tato ztr ta jím velmi tˆžce otř sla a nepříznivˆ ovlivnila i jeho zdravotní stav. Své sestře napsal: Co mi z–st valoé byla Johannaé život po jejím bokué denní starosti o její spokojenosté projev vdˆkué s kter˜m se ohlížím za osma‡tyřiceti lety. A dnes je všechno pusté a pr zdné; ten pocit jistˆ není spravedliv˜é ale I can not help it. Spíl m sié nevdˆ‡n˜ za tolikerou l sku a uzn níé jak˜ch se mi z sluhou lidu dostalo; po ‡tyři roky jsem se z nich tˆšilé protože se tˆšila i ona é i když se také hnˆvala na naše nepř teleé velké i malé. Teƒ ale tento uhlík ve mnˆ dohořelé snad ne navždyé nech ůli mˆ B–h ještˆ žíté ale ty tři t˜dnyé které v‡era ubˆhlyé mˆ pocitu zpustošení ještˆ nezbavily. V po‡etn˜ch projevech starého Bismarcka je velmi zřetelnéé že přes všechnu svou hrdost na vlastní pr ci byl vždy skromn˜. Bismarck jednou v roce 1893 poznamenal: Ješitnost je hypotékaé ležící na schopnostech ‡lovˆka; nejprve se musí odstranité aby bylo vidˆté kolik skute‡ného vnitřního kapit lu je k dispozici. Bismarck s m ješitn˜ v–bec nebyl. Ani ve st ří se nestydˆl hovořit o sv˜ch vlastních chyb ché jako například o své malé píli v dob ch studentsk˜ch. V ž dném ze sv˜ch projev– nep–sobí v–bec jako panova‡n˜ ‡lovˆk; přes všechno odhodl níé které v nˆm vždy bylo. Při rozmluv ch o minulosti Bismarck ‡asto opakoval sv–j n zoré že jedinec nem–že ps t dˆjiny a ‡lovˆk nem–že ovl dat proud ‡asu. K problému založení říše se nˆkolikr t vyj dřilé že z leželo na tomé získat pruského kr le a pruské vojsko pro n rodní vˆc. V˜sledek v lky z roku 1866 ozna‡oval za Boží rozhodnutí. Na rozdíl od Francouz– mluvil Bicmarck o tomé že germ nsk˜ duch miluje mír a není v˜bojn˜é při‡emž germ nství nezneužíval ve smyslu pozdˆjších pojetí. Bismarck dokonce st le víc zast val n zoré že přímˆs slovanského obyvatelstva je pro nˆmectví přízniv . Příležitostnˆ se Bismarck vyjadřoval v tom smyslué že v žnost koruny se v roce 1862 přiblížila bodu mrazu a jen on ji zachr nil. Při posuzov ní zahrani‡nˆpolitické situace obhajoval spojenectví s RakouskemůUherskemé ale zd–raz¤oval také v˜znam vztah– s Ruskem. V roce 1896 zveřejnil Bismarck v "Hamburger Nachrichten" obsah zajišźovací smlouvy s Ruskemé což bylo samozřejmˆ velmi neobvyklé. Přes svou kritiku nového kursu zahrani‡ní politiky Bismarck mínilé že mírov˜ v˜voj je zaru‡en. Monarchové by bojem mezi sebou mohli mnohem více ztratit a v–‡i revoluci dojít vˆtší Łjmyé než by jeden od druhého mohli získat. Bismarck z–st val vˆrn˜ svému monarchistickému přesvˆd‡ení a také v pozdˆjší dobˆ lze vidˆté že si zachoval Łctu i k tomu nejbezv˜znamnˆjšímu ‡lenu nˆjakého knížecího rodu. Vícekr t ovšem také zd–raznilé že moc koruny snad posílil příliš. Parlament a tisk musí tvořit korektiv proti vl dˆ. Když mu říšsk˜ snˆm odmítl adresovat blahopř ní k jeho osmdes t˜m narozenin mé zostřilo to samozřejmˆ jeho kritiku politick˜ch stran. Zvl štˆ negativnˆ posuzoval soci lní demokratyé kteří podle nˆj byli zlodˆji a lupi‡i a stavˆli se mimo st t. Hovořil o nutnosti jednoty všech produktivních stav– a opakoval sv–j n zoré že doba politick˜ch stran spˆje ke svému konci. A jak bylo u Bismarcka obvykléé st le ostře napadal byrokracii. Nˆkolikr t řeklé že rozšiřov ní Łřednického stavu vede k tomué že Łřady budou vykon vat pr cié i kdyby ž dn  nebyla po ruce. Poselstvu zemˆdˆlského spolku doporu‡il volbu mezi z jmov˜mi z stupci a vedl polemiku proti lidem bez stébla a jediného arué ‡ímž nar žel na jeden v˜rok von Capriviho. Roku 1896 za‡aly rozmluvy s n vštˆvníky a audience ze zdravotních d–vod– řídnout. Projevy z tˆchto posledních let jsou vyhrocené a jednostrannéé celkov˜ politick˜ i osobní obraz b˜valého říšského kancléře však přesto z–st v  imponující a velkolep˜. 30. ‡ervence 1898 Bismarck ve Friedrichsruh zemřelé opatrov n svou dceroué hrabˆnkou von Rantzau. Smrt jej vysvobodila dříveé než se dostavily plné projevy Łtrap st ří. Poslední odpo‡inek nalezl v Sachsenwaldu podle svého př ní a pravdˆpodobnˆ proti pl n–m císaře Viléma II. Císař nechal v "Reichsanzeiger" uveřejnit ‡l neké kter˜ mˆl vyjadřovat jednomysln˜ smutek a vdˆ‡n˜ obdiv. Nechź se zachov v é d le vytv ří a v případˆ nutnosti majetkem i krví h jí toé "co oné velik˜ kancléřé stvořil za vl dy Viléma Velikého". Tento monarch–v v˜rok patří k obrazu nespr vnˆ pochopeného Bismarckaé kter˜m nˆmeck˜ n rod trpˆl a ještˆ nyní trpíé z‡ sti také protoé že proti falešnému obrazu "železného kancléře" stojí na druhé stranˆ obraz padoucha. Přes všechny Bismarckovy pomníkyé Bismarckovy vˆže a Bismarckovy ře‡i nemohl nˆmeck˜ n rod a jeho politici rozvíjet skute‡nou bismarckovskou tradici. Před rokem 1914 i po nˆm se přespříliš navazovalo na jeho jednostranné vnitropolitické postupy a odvol valo se přitom na Bismarck–v v˜roké že st ty založené mocí jí mají b˜t také udržov ny. Takové pojetí je spr vné jen v omezené míře. Nˆmeck˜ lid se sv˜mi politiky sotva porozumˆl Bismarckovu velkému zahrani‡nˆpolitickému dílu v desetiletích po založení říše. Projevilo se to již neobnovením zajišźovací smlouvy v roce 1890é pojetím nibelungské vˆrnosti a vírou v toé že odvol v ní se na moc tvořilo z sadní rys Bismarckovy zahrani‡ní politiky. Při příležitosti vysl ní dˆlového ‡lunu "Panter" do Agadiru poznamenal jeden n rodnˆ liber lní politiké že je to "politika v Bismarckovˆ stylu". Zakladatel říše nemohl b˜t už d–kladnˆji dezinterpretov n. V Bismarckovˆ politice i v jeho lidském charakteru zajisté nechybí autorit řské sklonyé které se objevují hned vedle velk˜ch a vznešen˜ch vlastností. Lidsky sympatické vlastnostié v první řadˆ vztah k ženˆ a dˆtem a ovšem jen omezenˆ ke spolupracovník–mé se střídají s tvrd˜mi a neŁprosn˜mi rysy. Podstatu tohoto politika lépe pochopímeé zn meůli vnitřní trhliny a napˆtí v jeho životˆ a pr ci. Musí n m b˜t jasnéé že ani nejvˆtší politik nem–že zpřetrhat svazky s doboué ze které vyšel. Tyto nemoderní rysy se uk zaly i v nˆkter˜ch vnˆjších znacích. Bismarck například ještˆ v pozdˆjší dobˆ odmítal zavedení telefonu do své Łřední pracovny. Založení nˆmeckého n rodního st tu z–st v  i nad le dílem velkého v˜znamu; za jednotu říše a nˆmeckého politického života se už po druhé svˆtové v lce zasazovaly pr vˆ ty sílyé které st ly v politickém protikladu k Bismarckovi. Vytvoření nˆmeckého n rodního st tu z–stalo i poté historicky p–sobivéé i když v˜sledek v dnešní podobˆ Bismarckova politika nepředpokl dala. Bez založení Nˆmecké říše v roce 1871 by nebylo možno pom˜šlet na znovusjednocení. V pr–bˆhu nˆmeck˜ch dˆjin se nach zejí mnohé chybné kroky a ani Bismarckova doba se bez nich neobešla. I když ch peme a uzn v me chyby a stinné str nkyé nelze vymazat z dˆjin cel  století a v protikladu k pruskoůnˆmeckému v˜voji se přikl nˆt k C ch m Karla Velikéhoé kter˜chžto snah jsme svˆdky v dnešních dnech. Jevíůli se n m dnes Berlín symbolem nˆmecké jednotyé znamen  to přes všechnu tíži a tragiku nˆmeck˜ch dˆjin také uzn ní Bismarcka a jeho díla. €asov  tabulka 1815 1. duben: Bismarck se narodil ve Sch”nhausenu 1822ů1827 Plamann–v Łstav v Berlínˆ 1827ů1830 gymn zium Friedricha Viléma 1830ů1832 ›ed˜ kl šter 1832 student v G”ttingenu 1835 referend řské zkoušky v Berlínˆ 1835ů1838 ‡inn˜ u soudu v Berlínˆ a C ch ch 1838 zřík  se st tní službyé poté život zemˆdˆlce v Kniephofu a Sch”nhausenu 1847 ‡len spojeného zemského snˆmu ů s¤atek s Johannou von Puttkamer 1848 březen: boj proti revoluci 1849ů1850 ‡len pruské druhé komory 1850 listopad ů kvˆten 1851: ‡len erfurtského parlamentu 1850 3. prosinec: ře‡ o olomoucké punktaci v druhé komoře 1851 kvˆten: lega‡ní rada a vyslanec ve frankfurtském spolkovém snˆmu 1857ů1858 spory s Leopoldem von Gerlachem 1859 odvol ní z Frankfurtu n/M. ů vyslanec v Petrohradˆ 1862 vyslanec v Paříži z ří: jmenov ní prusk˜m ministersk˜m předsedou 1862ů1864 prusk˜ Łstavní konflikt 1863 odmítnutí Ł‡asti na knížecím sjezdu ve Frankfurtu n/M. 1863ů1864 boj proti D nsku na stranˆ Rakouska a osvobození ›lesvickaůHolšt˜nska 1865 gasteinsk  konvence 1866 v lka s Rakouskem ů mikulovsk˜ mír a urovn ní Łstavního konfliktu 1867 založení a v˜stavba Severonˆmeckém spolku ů Bismarck spolkov˜m kancléřem ů lucembursk  krize 1868 volby do celního parlamentu 1870 ‡ervenec: kandidatura na španˆlsk˜ tr–n ů emžsk  depeše a vypuknutí v lky s Francií ů 1. a 2. z ří: bitva u Sedanu 1871 18. leden: založení Nˆmecké říše ve Versailles kvˆten: kone‡n˜ mír s Francií ve Frankfurtu nad Mohanem ů po‡ tek "kulturního boje" 1873 Spolek tří císař– Nˆmeck  říše ů Rakousko ů Rusko; kvˆtnové z kony 1874 atent t na Bismarcka 1875 v lka na dohled ů krizov˜ vztah s Francií 1878 Berlínsk˜ kongres ů z kon proti socialist–m a roztržka s hospod řskou politikou liber l– 1879 spojenectví s RakouskemůUherskem ů vyd ní nov˜ch hospod řsk˜ch a soci lních z kon– 1881 obnovení Spolku tří císař– ů císařsk˜ v˜nos a po‡ tky soci lního z konod rství 1882 Trojspolek 1884 setk ní tří císař– 1887 zajišźovací smlouva s Ruskem ů zvolení kartelového říšského snˆmu 1888 9. kvˆten: smrt císaře Viléma I. 15. ‡erven: vl dy se ujím  Vilém II. 1890 20. březen: Bismarckovo propuštˆní 1894 smrt Johanny von Bismarck 1898 30. ‡ervenec: Bismarck umír  ve Friedrichsruh Svˆdectví HANS ROTHFELS S ‡asov˜m odstupem a při pohledu na katastrofyé které se mezitím ud lyé získ v  Bismarck–v portrét konturyé které ho charakterizují nejen jako jednu z velk˜ch postav nˆmeckého politického života své dobyé n˜brž ho také nech vají přer–st přes nacionalistické století až ke svˆtové v lce a revoluci. Jeho osobnost vzdoruje jak˜mkoli monumentalizujícím klišéé ban lní legendˆ o "železném kancléři"é ale také ukvapenému konstruov ní Łdajn˜ch kauz lních řetˆzc–é jako by toé co se za Bismarcka v roce 1862 nebo 1866 nebo 1878 ud loé rozhodlo o tomé co se stane roku 1914 nebo 1918 nebo ů ještˆ h–ře ů roku 1933... Zatímco v této vzpomínkové hodinˆ jsou vyzdvihov ny takové rysy politick˜ch n zor–é my vímeé že jejich podkladyé nˆmecké jako evropskéé byly dalece překon nyé že glob lní svˆtov  situace a pluralistick  spole‡nost ležela mimo Bismarckovy perspektivy. Naše doba nem–že přebírat ani obsah jeho politikyé ani jeho osobnost. Ty se však dot˜kají podstatného a podržely i nˆcoé co se vztahuje k dneškué ‡i teprve dnes pro n s nabylo na v˜znamu. Jsou prosty jakékoliv aroganceé jež si osobuje sahat Prozřetelnosti do karet nebo slibuje r j na zemié prosty jakékoliv samozvané ideologie. Bismarckov˜m odkazem dnešku je takov˜ zp–sob politické praxeé kter˜ ů oproštˆn od svˆton zorov˜ch sympatií ‡i antipatií ů střízlivˆ po‡ít  s tímé co je d noé aniž by se zřekl své vlastní podstatyé kter˜ si je vˆdom tohoé že netvoří proud ‡asué n˜brž s ním umí pouze plout. Stejnˆ tak skromn˜ jako n ro‡n˜ obraz st tníkaé spjatého jistou n boženskou víroué ale také vˆdomého si své vlastní odpovˆdnostié odr ží ‡asto citovan  Bismarckova vˆtaé že nem–že dˆlat nic lepšíhoé než pozornˆ naslouchaté kdy zaslechne šelestit "Boží kab t" a pak se pokusit zachytit jeho cíp. Obr tímeůli pozornost od mnohovrstevnatéé stejnˆ tak vit lní jako citlivéé a především st le fascinující osobnosti k jejímu dílué stojí v řadˆ sporn˜ch ot zek jako první taé jež se t˜k  založení říšeé nˆmeckého n rodního st tu. Nebyla už toto bludn  cestaé kterou Bismarck vtiskl n siln˜mi prostředky jinak uzp–sobené skute‡nosti? Nebylo Nˆmecko "vlastí všech vlastí" a nemˆlo jí z–stat? Jestliže to byla bludn  cestaé byla jí v devaten ctém a na za‡ tku dvac tého století pro mnoho tehdy ještˆ st tnˆ nesjednocen˜ch n rod– střední a středov˜chodní Evropy a dnes je jí pro celé kontinenty. Obzvl štˆ liber lové a socialisté mˆli v Nˆmecku kolem roku 1860 za cíl široce pojat˜ n rodní komplexé kter˜ mˆl u‡init konec partikularistické tísni a zaplnit mezeru ve středu kontinentu. Bismarck tento cíl vy¤al z proudu ‡asué aby jej potéé samozřejmˆ velice po svémé uskute‡nil... Co tyto koncepce v jednotlivostech a ve své dobové podmínˆnosti znamenaly? Jistˆ m me veškeré opr vnˆní k tomué vzpomenout s vdˆ‡n˜m souhlasem na toé ‡eho Bismarck ve své dobˆ dos hlé dnesé po zni‡ení tolika historick˜ch struktur a po plném rozpout ní všeho nelidskéhoé uzn vat formu n rodní pospolitostié prostou zpupnosti a aroganceé kter  oproti jeho vlastním obav m přežila z nik dynastií a žije mezi n mi jakožto trval˜ požadavek přes hrozbu ideologick˜ch r–znic a mocenskopolitického dikt tu. Stejnˆ tak však za zmˆnˆn˜ch okolností a ve zcela zmˆnˆném svˆtˆ přetrv v  ‡ st jeho dˆdictvíé ono zam˜šlené a neskon‡enéé pojímané předvídav˜m st tníkem jako dvojit˜ Łkolé obsahující dnes ještˆ naléhavˆjší požadavek sebeur‡ujícíhoé ale z rove¤ solid rního zřízení jak v mezin rodníé tak v soci lní oblasti. Ne z restaura‡ního přeludué ale ze střízlivého posouzení naší skute‡nostié n s mohou zas hnout n sledující slovaé jakoby vztažen  k dnešku; slovaé kter  tehdejší historiké kter˜ nebyl bismarckovcemé napsal v˜slovnému Bismarckovu protivníkovi: "Tak jako ‡lovˆk cítí šelest nad hlavou a v nek na tv řié tak ‡asto podstata míjí myšlenky." Vierteljahrshefte fr Zeitgeschichteé ‡ervenec 1965 ANDR FRAN€OIS ů PONCET Jistˆ v s neudivíé když v m řeknué že ve Francii se Bismarck tˆší pramal˜m sympatiím a obdivu. Pr–mˆrn˜ Francouz v nˆm vidí především železného kancléřeé to znamen  jakéhosi obraé kter˜ st le nosí bílou uniformu gardového kyrysníkaé a chr nˆn navíc velkou šavlí vyhlíží hnˆvivˆ a hrozivˆ. Bismarck je u n s pojím n jako st tníké kter˜ víceménˆ zfalšoval emžskou depeši a zapří‡inil tak nevyhnutelnost v lkyé kter˜ tedy ch pal v lku jako norm lní politick˜ prostředeké kter˜ vˆřil na n silí a pˆstní pr vo a kv–li kterému m  od po‡ tku novˆ založen  nˆmeck  císařsk  říše charakter militaristické a pro ostatní svˆt nebezpe‡né mocnosti. Potud také v o‡ích Francouz– nese zodpovˆdnost za vzestup nacionalismué a zvl štˆ pozdˆji nacist–. N zory vzdˆlan˜ch vrstev jsou samozřejmˆ mnohem odstínˆnˆjší než u širšího publika. Tyto vrstvy vˆdíé že Bismarck nebyl v–bec ž dn˜m ctitelem militarismu a arm dyé že to byl muž velmi vybran˜ch mrav–é že mluvil dokonale francouzsky a na dvoře Napoleona III. byl velice vítanou osobností. A také tyto vrstvy vˆdíé že Bismarck si francouzskoůnˆmeckou v lku nijak zvl šź nepř l. Radˆji by se jí vyhnulé a snad by se mu to podařiloé kdyby sama diplomacie Napoleona III. představovala nˆco ponˆkud obratnˆjšíhoé ponˆkud zralejšího. Bismarck mˆl smysl pro Evropué pro solidaritu evropsk˜ch n rod–é pro rovnov hu silé v níž vidˆl prostředek k zachov ní míru na kontinentˆ. Avšak přestoé že jsme si toto vše uvˆdomilié z–st v  skute‡nostíé že Bismarck n leží jiné dobˆ. Tento prusk˜ junker patří do dobyé kdy ještˆ existovala kabinetní politika. Dnes se však pomˆry zcela zmˆnily. Zahrani‡ní politika se hraje na jiném jevišti a Bismarck se n m jeví jako velk é ovšem historicky velk  postavaé kter  se však dnešku neust le vzdalujeé a to i ve vlastním n rodˆ. Z televizního vysíl ní WDR z 31. března 1965 A. J. P. TAYLOR Kdybyste v tomto okamžiku položili oby‡ejnému Angli‡anovi ot zku "Co si myslíte o Bismarckovi?" a on mˆl o Bismarckovi alespo¤ nˆjakou představué řekl by: "Źé Bismarck ů to byl ten muž z krve a železaé" řekl by: "No ovšemé Bismarcké to byl re ln˜ politik. Ten zapří‡inil onen špatn˜ v˜vojé kter˜ vedl až k Hitlerovi. V Evropˆ vyvolal tři v lky. Vˆřil jen na pruskou arm du. Bojoval i za svou třídué pruské junkeryé byl to prav˜ konzervativec. Byl proti všem pokrokov˜m sil m v Evropˆ." My historikové vidíme Bismarcka Łplnˆ jinak. Nesm˜šlíme v onˆch jednoduch˜ch kategoriích: idealista ů re lpolitik. Všichni politici musejí b˜t realisti‡tíé přejíůli si Łspˆch své politiky. Vidímeé že Bismarck chtˆl mír pro sebeé pro svou zemi i pro ostatní Evropu a tento mír byl jeho nejvyšším ide lem. Jeho politice se jej podařilo dos hnout teprve po nˆmeckoůfrancouzské v lce a myslímé že jeho z sluhou nadešla v Evropˆ dlouh  doba míru. €tyřicet let míru ů to byl v˜sledek opravdu velkého díla. Z televizního vysíl ní WDR z 31. března 1965 KARL JASPERS Považuji to celé za omyl. Klasick˜ nˆmeck˜ n rodní st té jak˜ mˆli Francouzi nebo Angli‡anéé nikdy neexistoval. N rodní st t bismarckovského ražení byl založen na obyvatelstvué byl to však ve skute‡nosti n rodní st t vynucen˜é pln˜ nepravdy. Nesl s sebou nutnost neust le zd–raz¤ovat sv–j n rodní charakteré což Francouzi a Angli‡ané nikdy nedˆlalié a podvodnou snahu p–sobit navenek dojmemé že onen císařsk˜ st t je pokra‡ov ním císařského st tu středovˆkého. To ve mnˆ vzbuzovalo odpor již jako v chlapcié aniž bych si to tehdy ještˆ dovedl vysvˆtlité a říkal jsem si: "Tady nˆco nesouhlasí." Z televizního vysíl ní WDR z 31. března 1965 ERICH MARCKS Všemi aspekty této velké osobnosti prosvít  p–da vˆ‡né rodné zemˆ; byl to takov˜ Nˆmecé jaké slavíme a vyn šíme jako ty nejnˆme‡tˆjší z nˆmeck˜ch a jaké hled me a opˆt naléz me mezi našimi velik ny; Dolnonˆmec především. Ale jak ho dojala l ska a porozumˆní jeho hornonˆmeck˜ch krajan–! Byl to star˜ Prus a Prusem i z–stal: ve sv˜ch posledních letech stejnˆ jako jindy. Ve svém životˆ se stal a z–stal Nˆmcemé tím prav˜m spojovacím ‡l nkem mezi sv˜m star˜m st tem a všímé co bylo v Nˆmecku novéé symbolem nového Nˆmecka a nˆmectvíé které vzniklo pod jeho vlivem. Přinesl s sebou st tnické sm˜šlení a smysl pro realitu a chtˆlé aby si je osvojila jak sou‡asnosté tak budoucnost. I mladé Nˆmeckoé které mu bylo v Hamburku nablízku a které se dralo mořem do širého svˆtaé ch palo samo sebe jako podobné Bismarckovi. To nejsilnˆjší v Bismarckovi z–stalo tím nejsilnˆjším v novém Nˆmecku: k jedn ní připraven é zdrav  síla... Je železem v krvi této nové dobyé žuloué na níž se zvedají její hradby. D l žije sv–j život a roste a mˆní se v pr–bˆhu dˆjiné stejnˆ tak jako živoucí hrdinové kteréhokoliv jiného n rodaé pozvolna se st v  spole‡n˜m vlastnictvím všeché i tˆché kteří proti nˆmu ještˆ za jeho života bojovali a proti nimž bojoval on. Velk  v lkaé za jejíž odvr cení kdysi usilovalé a kter  se přesto dnes vede o jeho nejvlastnˆjší dˆdictví jako jist  forma zkoušky a ů jak se domnív me ů jako jeho potvrzení a oživeníé povolala Bismarcka zd nlivˆ znovu do ‡ela jeho Nˆmecka: jeho vliv najednou vytryskl z veškeré hloubky našeho bytí; toé co on v nouzi probojov val se v překvapivé velikosti osvˆd‡ilo jako duševní vlastnictví celého n roda: st té jednotaé říše a moc. Jeho ře‡i znˆjí znovu Nˆmeckem a spolu s Friedrichem Velik˜mé Blcheremé spolu s císařem Vilémem a Moltkem znovu t hne do bitevního poleé s požehn ním a povzbuzením. Myšlenka n roda se široce a hluboce rozrostla přes jeho vlastní dobu a prostupuje n š život. Jeho pozemsk  podoba se sv˜mi nezapomenuteln˜mi a nevy‡erpateln˜mi rysy znovu klade své ot zky každému novému pokoleníé jeho historickému pozn ní a jeho politické v–lié jeho vˆ‡n˜ obrazé toé co pro nˆmectví znamen  jeho jméno a pojemé jako nadosobní a skoro neosobní idea Nˆmeckaé se vzn ší v temné noci před jeho n rodem jako ohnivé znameníé s jeho n rodem vystoupí vzh–ru a s jeho n rodem musí i klesnout. Je to naše víra v Nˆmeckoé že i takov˜ Bismarck bude žít a r–st a že jeho nejlepší a nejvˆtší pr ce leží ještˆ před ním. Bismarck. Eine Biographie. 1915 JOHANNES ZIEKURSCH Bismarckovo sjednocovací dílo bylo dokon no a jeho stavbu zdobí ‡etné vavřínové vˆnce. Nebylo však provedeno podle př ní vˆtšiny nˆmeckého lidu nebo alespo¤ vedoucích politick˜ch třídé n˜brž také že síly vl dnoucí ve starém Pruskué šlechtaé d–stojnick˜ sbor a Łřednictvoé nejdříve ve spojení s dynastií uh jily své postavení v Prusku a poté vzt hly ruku na malé nˆmecké st ty. Uvnitř tedy trvalo ostré napˆtí a zven‡í hrozila nepříze¤ n rod– obklopujících Nˆmecko. Přes všechny tyto přek žky přivedl Bismarck toto Nˆmecko na v˜ši doposud nepoznané sl vy a nikdy netušené mocié ale když musel odstoupit ze svého Łřadué zanechal za sebou st tní mašinériié kterou už nikdo jin˜ nebyl schopen řídit a spravovat. Stejnˆ jako Napoleon Bonaparte ani Bismarck nemohl najít svého pokra‡ovatele... Cestaé kterou se Bismarck chtˆl vydat na jaře roku 1890é by zpo‡ tku vedla krví a mrtv˜mi k pomíjivému Łspˆchué z hlediska další budoucnosti však tím jistˆji do z huby. Císař byl zcela v pr vué když se zdr hal přistoupit na Bismarckovy bojové pl nyé a jím požadované vyd ní z kon– na ochranu dˆlník– bylo nepostradatelné pro další zdrav˜ v˜voj nˆmeckého pr–myslu. Pouze nˆkolika z kony o nedˆlníé ženské a dˆtské pr ci však nešlo zaplnit trhlinué kter  rozdˆlovala nˆmecké dˆlnictvo od mˆšźanské spole‡nosti; kdo chtˆl uspokojit dˆlníky a nastolit n rodní jednotué musel od z kladu přebudovat Nˆmeckou říši. Bismarck–v p d mohl b˜t ospravedlnˆn pouze sr žkou s jeho pojetím st tu; 18. březen 1890 musel stejnˆ jako 18. březen 1848 vést k revoluci. Jako tehdy padl byrokratick˜ absolutismusé musel by s Bismarckem padnout konstitu‡nˆ olemovan˜ absolutismus. Jestliže se tyto n sledky nedostavilyé nebyl to politick˜ bystrozraké co vedlo k Bismarckovu propuštˆníé n˜brž mladick  nezkušenosté rozpínavosté ctiž dost toužící po mocié p˜chaé ned–tklivosté ješitnost a strach z nebezpe‡í. Bismarck dopadl jako podveden˜ Siegfriedé zasažen na jediném místˆé kde byl zraniteln˜: ve své z vislosti na svém panovníkovi. Tímé že byl zakladatel říše nahrazen boj cn˜m vyznava‡em víry v Boží milosrdenství panovník–é muselo b˜t Nˆmecko zni‡eno. "Sozialdemokrat"é jejž tehdy vyd val Bernstein v Lond˜nˆé odpovˆdˆl na j sot Svobodomysln˜ch nad Bismarckov˜m p dem: "Jen po‡kejte; vymˆnit kancléřsk˜ absolutismus za hohenzollernsk˜é to je velice pochybn˜ zisk." Politische Geschichte des neuen deutschen Kaiserreiches. 1925 ů 30 ARNOLD OSKAR MEYER Naše vlastní doba vznesla proti Bismarckovu st tnickému umˆní další n mitku: jeho politické myšlení nevych zelo z lidué n˜brž ze st tu. St t byl zajisté jeho v˜chodiskemé avšak jeho kone‡n˜m cílem bylo blaho lidu. Tak tomu bylo ve všech dob ch u všech velk˜ch st tník–. Bismarck–v Łkol sjednotit rozštˆpené síly nˆmeckého lidu a poté pomoci jednotnému n rodu k jeho n ležitému uplatnˆní v Evropˆ byl Łkol příliš ‡istˆ st tnick˜ na toé aby jej řešil pouze mocensk˜mi prostředky. Jeho nejvˆtší ctiž dostí bylo vytvořit z Nˆmc– n rod. Na str nk ch této knihy jsme se snažili dok zaté že tento Łkol nebyl řešiteln˜ beze zbraní. Bismarck ch pal sjednocení jako povinnost n roda v–‡i sobˆ samému. V rozmluvˆ s Benedettim v předve‡er v lky z roku 1866 popíralé že by se mohla sebeur‡it jen ‡ st n roda; jen n rod jako celek smí uskute‡nit své sebeur‡ení. Z tohoto pr va na sebeur‡ení dal nˆmeckému n rodu s všeobecn˜m volebním pr vem spíše příliš mnoho než příliš m lo. Kdo jej za to haníé haní sou‡asnˆ nˆmeck˜ n rod jakožto nehodn˜ d–vˆryé kterou v nˆj vložil. Bismarck. Der Mensch und der Staatsmann. 1944 Bibliografie Tato bibliografie m–že nabídnout pouze malou ‡ st samostatnˆ publikovan˜ch titul– z množství v˜bor–é zvl štních vyd ní a p–vodních publikací. Vybran  literatura o rozli‡n˜ch aspektech bismarckovské politické ‡innosti v Prusku a Nˆmecku m  za Ł‡el sloužit jako Łvod pro studium této problematikyé při‡emž jsme d vali přednost novˆjším pracím. 1. Bibliografieé vˆdecké zpr vyé periodika BAUMGARTé W.: Bcherverzeichnis zur dt. Geschichte. Mnichov9 1991 BismarckůJahrbuch. Sest. Horst Kohl. Berlín 1894 a n. Das B.problem in der Geschichtsschreibung nach 1945. Sest. LOTHAR GALL. Kolíné Berlín 1971 GRšTZNERé FRIEDHELM: Die Politik B.s 1862 bis 1871 in der dt. Geschichtsschreibung. Frankfurt n/M. aj. 1986 HERTELé WILLY: BůBibliographie. Kolíné Berlín 1966 K™NIGé HARTMUT: B als Reichskanzler. Seine Beurteilung in der sowjet. u. der DDRůGeschichtsschreibung. Kolín 1977 K™PKEé INGEBORG: BůMuseum Friedrichsruh. Neumnster 21987 [KOHLé HORST:] Die B.bcherei im B. turm zu SachsenwaldůHofriede. (Chemnitz 1916) MIELCKEé K.: B in der neueren Forschung. Braunschweig 1954 Revision des B.bildes. Die Diskussion der dt. Fachhistoriker 1945ů1955. Sest. HANS HAELMANN. Darmstadt 1972 SCHMIDTé WERNER: B in der englischen Geschichtsschreibung von den Zeitgenossen bis zur Gegenwart. Berlín 21956 SCHRIDDEé R.: Zum B.bild im Geschichtsunterricht. Dsseldorf 1974 SCHULZEé PAUL; OTTO KOLLER: BůLiteratur. Lipsko (1895) SINGERé ARTHUR: B in der Literatur. Víde¤ 21912 [cf. CLARA RICHTER: 4 rukopisné svazky (1909ů32) v hamburské St tní a univerzitníknihovnˆ] STOLBERGůWERNIGERODEé ALBRECHT GRAF ZU: BůLexikon. Quellenverzeichnis zu den [...] Žuáerungen B.s. Stuttgart 1936 2. Dílo a) souhrnn  vyd ní Gesammelte Werke. Sest. B. WALDEN. 4 sv. ve 2. Berlín 1890 Die gesammelten Werke. 15 sv. a 4 sv. dodatk–. Berlín 1924ů35 (Friedrichsruhské vyd ní) ů reprint Nendeln 1972 Ausgew„hlte Werke. Sest. HERM. GRANIER. 6 sv. Stuttgart 1927ů29 Werke in Auswahl. JahrhundertůAusgabe. 8 sv. Sest. Gustav A. REIN aj. Stuttgart 1963ů83 b) projevyé rozmluvyé dopisyé vzpomínkyé zpr vy Reden. 3 sbírky. Berlín 1869ů71 Bismarckbriefe 1844ů1870. Lipskoé Bielefeld 1876 Ausgew„hlte Reden B.s. Sest. O. DE GRAHL. 6 sv. Berlín 1877ů88 Ausgew„hlte Reden B.sé gehalten in den Jahren 1847ů1852 [...]. K”thené Berlín 1882 Preuáen im Bundestag 1851ů1859. Dokumente der K. Preuá. BundestagsůGesandtschaft. Sest. H. v. POSCHINGER. 4 sv. Lipsko 1882ů85 Bismarck als Redner. Vollst. Sammlung der parlamentar. Reden seit 1847. Sest. W. B™HM und A. DOVE. 16 sv. Stuttgart 1885ů91 BismarckůBriefe. Neue Folge. Sest. H. VON POSCHINGER. 3 sv. Berlín 1889ů91 Politische Briefe aus den Jahren 1849ů1889. 4 sv. Berlín 1889ů93 UNGERé A. v.: Unterredungen mit B. 2 sv. Berlín 1889ů90 Briefe. Sest. B. WALDEN. 2 sv. Berlín 1892ů93 Die politischen Reden des Frsten B. Hist.ůkrit. Gesamtausg. Sest. HORST KOHL. 14 sv. Stuttgart 1892ů1905 ů reprint Aaalen 1969ů70 Gesammelte Reden 1847ů1889. 3 díly v 1 sv. Berlín 1894 POSCHINGERé HEINRICH VON: Frst B und die Parlamentarier. Breslau 1894ů96 Neue Tischgespr„che und Interviews 1889ů1895. Sest. HEINRICH V. POSCHINGER. 2 sv. Stuttgart 1895ů99 Reden aus den Jahren 1847ů1895 Sest. H. KRAEMER. 3 sv. Halle 1895 Ansprachen 1848ů1897. Sest. H. VON POSCHINGER. 2 sv. Stuttgart 1895ů1990 Reden. Sest. PHILIPP STEIN. 13 sv. Lipsko 1895ů99 Reden und Briefe. Sest. OTTO LYON. Lipsko 1895 Briefe an den General Leopold von Gerlach. Novˆ Sest. HORST KOHL. Berlíné Stuttgart 1896 Reden 1847ů1895. Sest. HORST KOHL. Lipsko 1898é 21915 Gedanken und Erinnerungen. Sest. HORST KOHL. 2 sv. Stuttgart 1898 ů vyd ní s rejstříkem Ebda 1900 ů 2 sv. s dodatky Ebda 1901 Briefe an seine Braut und Gattin. Sest. HERBERT vB. 2 sv. Stuttgart 1900é 91931 Briefe des Frsten vB an seine Gattin aus dem Kriege 1870ů1871. Stuttgart 1903 Briefwechsel mit dem Minister Freiherrn von Schleinitz 1858ů1861. Stuttgart 1905 Bismarck und der Bundestag. Neue Berichte B.s aus Frankfurt n/M. 1851ů1859. Sest. HEINRICH VON POSCHINGER. Berlín 1906 Vom jungen B. Briefwechsel OvB.s mit Gustav Scharlach. Sest. A. ZEISING. V˜mar 1912 Briefe an Schwester und Schwager [...] 1843ů1897. Sest. HORST KOHL. Lipsko 1915 Gesammelte Reden. Sest. VALENTIN vB. 3 sv. v 1. Stuttgart 1915 Briefwechsel mit Hans Hugo von KleistůRetzow. Sest. HERMAN VON PETERSDORFF. Stuttgart 1919 Die politischen Berichte des Frsten OvB aus Petersburg und Paris 1859ů1862. Sest. LUDWIG RASCHDAU. 2 sv. Lipsko 1920 Briefe an seinen Sohn Wilhelm. Sest. WOLFGANG WINDELBAND. Berlín 1922 Vertrauliche Gespr„che u. a. ber Wilhelm II. Sest. MAX PHILIPP. Dr žƒany 1927 KRAUSNICKé HELMUT: Neue BůGespr„che. Hamburg 21940 Gedanken und Erinnerungené Reden und Briefe. Sest. R. JASPERT. Berlín 1951 n. Reden und Gespr„che. Sest. F. WEISSKIRCHEN. Paderborn 1957 Briefe. Sest. F. WEISSKIRCHEN. Paderborn 1957 Gespr„che. Sest. WILLY ANDREAS. 3 sv. Brémy 1963 Briefe. Sest. HANS ROTHFELS. G”ttingen 21970 Die groáen Reden. Sest. LOTHAR GALL. Berlín 1981 ů kapesní vyd.: Frankfurt n/M. 1984 Was all die drren Winde nicht erk„lten. B.s Briefe an seine Frau. Sest. GISELA DONATH. Berlín 1990 3. Biografieé celkové charakteristiky AUGSTEINé RUDOLF: OvB. Frankfurt n/M. 1990 BAINVILLEé JACQUES: B. Paříž bez vro‡ení BUSSMANNé WALTER: OvB. Wiesbaden 1966 CRANKSHAWé EDWARD: B. Biographie. Nové vyd ní. Mnichov 1990 ENGELBERGé ERNST: B. Urpreuáe und Reichsgrnder. Berlín 31988 ů kapesní vyd.: Mnichov 1991 ENGELBERGé WALTRAUT: O und Johanna vB. Berlín 1990 ERUSALIMSKIJé ARKADIJ: B. Diplomatie und Militarismus. Berlín 41989 EYCKé ERICH: B. Leben und Werk. 3 sv. Erlenbaché Curych 1941ů44 GALLé LOTHAR; KARLůHEINZ JšRGENS: B. Bergisch Gladbach 1990 ů: B. Der weiáe Revolution„r. Frankfurt n/M.é Berlín 21990 ů kapesní vyd.: Frankfurt n/M.é Berlín 1983 n. ů: B. Ein Lebensbild. Bergisch Gladbach 1991 GRANT ROBERTSONé C.: B. Lond˜n 1948 GRšNWALDé CONSTANTIN DE: B. Paříž 1949 HAHNé LUDWIG: Frst von B. 5 sv. Berlín 1878ů91 HERREé FRANZ: B. Der preuáische Deutsche. Kolín 1991 HILLGRUBERé ANDREAS: OvB. G”ttingen 1978 KENTé GEORG O.: B. and his times. Carbondale 1978 KOHLé HORST: Frst B. Regesten zu einer wissenschaftlichen Biographie des ersten dt. Reichskanzlers. 2 sv. Lipsko 1891ů92 ů reprint Osnabrck 1977 KROCKOWé CHRISTIAN VON; DIRK REINARTZ: B. G”ttingen 1991 LEHMANNé MAX: B. Eine Charakteristik. Berlín 1948 LUDWIGé EMIL: B. Geschichte eines K„mpfers. Berlín 1926/27 n. MARCKSé E.: B. Eine Biographieé 1815ů48. Stuttgarté Berlín 211951 MATTERé PAUL: B. et son temps. 3 sv. Paříž 1905ů08 MEYERé A. O.: B. Der Mensch und der Staatsmann. Lipsko 1944 MOMMSENé WILHELM: B. Ein politisches Lebensbild. Mnichov 1959: ů: B. und seine Zeit. Lipskoé Berlín 1937 ů: Stein. Ranke. B. Mnichov 1954 PALMERé ALAN: B. Dsseldorf 1976 ů Bergisch Gladbach 1989 REINERSé LUDWIG: B. 2 sv. Mnichov 1957 ů i jako kapesní vyd. RICHTERé WERNER: B. Frankfurt n/M. 1962 n. ROTHFELSé HANS: B. Stuttgarté Berlín 1970 STšRMERé MICHAEL: B. Die Grenzen der Politik. Mnichové Curych 1987 TAYLORé ALAN J. P.: B. Mensch und Staatsmann. Mnichov 1981 VALLOTTONé HENRY: B. Paříž 1961 VERCHAUé EKKARD: OvB. Berlín 1969 ů kapesní vyd.: Mnichové Curych 1981 WALLERé BRUCE: B. Oxfordé New York 1985 4. Svˆdectvíé speci lní studie Bismarcks Sturz. Sest. GUSTAV SEEBER. Berlín 1977 Bismarck und die Revolution. Sest. GUSTAV SEEBER a HEINZ WOLTER. Berlín 1989 B™TTICHERé GEORG: B. als Zensor. Eigenh„ndige [...] Randbemerkungen [...] zu Moritz Buschs Werk "Graf B und seine Leute". Lipsko 1907 DEMMLERé F.: B.s Gedanken ber Reichsfhrung. Stuttgart 1934 ENGELBERGé E.: OvB und die Revolution von oben. Braunschweig 1987 FRANZé GšNTER: B.s Nationalgefhl. Lipskoé Berlín 1926 FRIEDEé DIETER: Der verheimlichte B. Wrzburg 1960 GAGLIARDIé E.: B.s Entlassung. 2 sv. Tbingen 21941 GRADENWITZé OTTO: Akten ber B.s groádt. Rundfahrt vom Jahre 1892. Heidelberg 1921 HANKé MANFRED: Kanzler ohne Amt. Mnichov 1980 HOFMANNé HERMANN: Frst B 1890ů1898. 3 sv. Stuttgart aj. 1914ů22 KOBERé H.: Studien zur Rechtsanschauung B.s. Tbingen 1960 KRAUELé R.: Die Bekenntnisse des jungen B. Freiburg 1901 LANGEé KARL: B.s Sturz und die ”ffentliche Meinung in Deutschland und im Auslande. Berlíné Lipsko 1927 L™SENERé ALBRECHT: Grundzge von B.s Staatsauffassung. Kolín 1962 MACHETANZé HELLA A. D.: Die DuellůForderung B.s an Virchow im Jahre 1865. Disertace. ErlangenůNorimberg 1977 MARCKSé E.: B. und die dt. Revolution 1848ů51. Stuttgart 1939 MEYERé A. O.: B.s Glaube. Mnichov 1936 MOMBAUERé HANS: B.s Realpolitik als Ausdruck seiner Weltanschauung. Berlín 1936 ů reprint Vaduz 1965 MURALTé LEONHARD VON: B.s Verantwortlichkeit. G”ttingen 21970 NISSENé WALTER: OvB.s G”ttinger Studentenjahre. G”ttingen 1982 OPITZé ECKARDT aj.: Die B.s in Friedrichsruh. Hamburk 1990 ORLOFFé N.: B. und Katharina Orloff. Mnichov 1936 Otto von Bismarck. Sest. HEINZ WOLTER. Lipsko 21989 PANKé OSKAR: Im B.schen Hause. Halle 1929 PENZLERé J.: Frst B nach seiner Entlassung. 7 sv. Lipsko 1897ů98 RNYIé PETER : B auf der Reise durch Ungarn. žezno 1988 SCHOEPSé JULIUS H.: B und sein Attent„ter. Frankfurt n/M. aj. 1984 SCHšSSLERé W.: B.s Sturz. Lipsko 1922 SCHWEITZERé CARL: B.s Stellung zum christlichen Staat. Berlín 1923 THADDENůTRIEGLAFFé REINHOLD VON: Der junge B. Hamburk 1950 WERTHEIMERé EDUARD VON: B im politischen Kampf. Berlín 1930 WINTERé INGELORE M.: Mein geliebter B. Der Reichskanzler und die Frstin Johanna. Dsseldorf 1988 5. Bismarck a sou‡asníci: př teléé spolupracovnícié protivníci. Vzpomínkyé dopisyé portréty AUGSTé RICHARD: B und Leopold von Gerlach. Lipsko 1913 BAMBERGERé LUDWIG: B.s groáes Spiel. Die geheimen Tagebcher Ludwig Bambergers. Sest. E. FEDER. Frankfurt n/M. 1932 BENOISTé CHARLES: Souvenirs. I: 1883ů1893. Paříž 1932 BETHGEé E: Politische Generaleé Kreise und Krisen um B. Berlín 1930 BISMARCKé HERBERT VON: Aus seiner politischen Privatkorrespondenz. Sest. WALTER BUSSMANN. G”ttingen 1964 Bismarck in Briefen von Zeitgenossen. Lipskoé Berlín 1934 BLUMé HANS: Pers”nliche Erinnerungen an den Frsten B. Mnichov 1900 BRAUERé ARTHUR v.: Im Dienste B.s. Sest. HELMUTH ROGGE. Berlín 1936 BREITENBORNé KONRAD: Im Dienste B.s. Die polit. Karriere des Grafen Otto zu StolbergůWernigerode. Berlín4 1990 BROCKHAUSé H. E.: Stunden mit B 1871ů1878. Lipsko 1929 BšLOWé BERNHARD VON: Denkwrdigkeiten. Sest. F. von Stockhammern. 4 sv. Berlín 1930ů31 BUSCHé MORITZ: Tagebuchbl„tter. 3 sv. Lipsko 1899 BUSSMANNé WALTER: B im Urteil der Zeitgenossen und der Nachwelt. Stuttgart 1958 CANISé KONRAD: B. und Waldersee. Berlín 1980 CLARKé C. W.: Franz Joseph and B. Cambridge 1934 Erinnerungen an B. Sest. E. MARCKS aj. Stuttgart aj. 61924 EULENBURG UND HERTEFELDé PHILIPP FšRST ZU: Politische Korrespondenz. 3 sv. Boppard 1976ů83 FELDTMANNé H.: B in Zeugnissen seiner Zeit. Breslau 1933 Gestalten der B.zeit. Sest. GUSTAV SEEBER. 2 sv. Berlín 21987 [sv. 1]é 1986 [Sv. 2] GEUSSé H.: B und Napoleon III. Kolíné ›t˜rsk˜ Hradec 1959 GILDEMEISTERé OTTO: Aus den Tagen B.s. Lipsko 21913 HERZFELDé HANS: Johannes von Miquel. 2 sv. Detmold 1938 HOLSTEINé FRIEDRICH VON: Die geheimen Papiere. 4 sv. Sest. WERNER FRAUENDIENST. G”ttingen 1956ů65 JAGEMANNé E. VON: Fnfundsiebzig Jahre des Erlebens und Erfahrens. 1849ů1924. Heidelberg 1925 Kaiser Friedrich III. Tagebcher 1848ů66. Sest. H. O. MEISNER. Lipsko 1929 KESSLERé HARRY GRAF: Gesichter und Zeiten. 1. sv. Berlín 1935 KEUDELLé ROBERT VON: Frst und Frstin B. Erinnerungen 1846ů1872. Berlíné Stuttgart 1901 KRATZSCHé GERHARD: Harry von Arnim: B.ůRivale und Frondeur. Die ArnimůProzesse 1874ů1876. G”ttingen aj. 1973 KRAUSNICKé H.: Holsteins Geheimpolitik in der Žra B. s 1886ů90. Hamburk 1942 LASSALLEé FERDINAND: Ausgew„hlte Reden und Schriften. Sest. HANS JšRGEN FRIEDERICI. Berlín 1991 LERCHENFELDůKOEFERINGé HUGO VON: Erinnerungen und Denkwrdigkeiten 1843ů1925. Berlín 1935 LOÓé FRHR. V.: Erinnerungen aus meinem Berufsleben 1849ů1867. Stuttgart 1906 LUCIUS VON BALLHAUSENé ROBERT: BůErinnerungen. Stuttgart 1920 Ludwig Windthorst 1812ů1891. Sest. HERMANN MEEMKEN. Meppen 1991 Ludwig Windthorst 1812ů1891. Sest. H.ůG. ASCHOFF. Paderborn 1991 MARCKSé E.: Kaiser Wilhelm I. Mnchené Lipsko 91945 MAYERé G.: B und Lassalle. Berlín 1927 MOLTKEé HELMUTH VON: Erinnerungené Briefeé Dokumente 1877ů1918. Stuttgart 1922 MšLLERůEBERHARDé WALDEMAR: Dr. August Pflug. Aus Leben und Geheimkanzlei unter B 1860ů1914. Berlín 1942 MšNCHé FRITZ: B.s Aff„re Arnim. Berlín 1990 OHNESSELTé W.: Unter der Fahne Schwarzůweiáůrot. Berlín aj. 1926 OLDENBURGůJANUSCHAUé E. VON: Erinnerungen. Lipsko 1936 OLFERSé MARIE VON: Briefe und Tagebcher. 2 sv. Berlín 1928ů30 OSTWALDé PAUL: Rudolf von Benningsen. Berlín 1924 RADOWITZé JOSEPH M. v.: Aufzeichnungen und Erinnerungen aus dem Leben des Botschafters. Sest. H. HOLBORN. 2 sv. Berlín 1925 RAUCHé E.: Meine Erinnerungen an den Frsten B. Lbeck 1929 REISCHACHé HUGO VON: Unter drei Kaisern. Berlín 1925 RESSINGé G.: Jacob Burckhardt und B. Diss. Kolín 1951 RICHé N.: Friedrich von Holstein. 2 sv. Cambridge 1965 RICHTERé W.: Kaiser Friedrich III. Erlenbaché Lipsko 1938 SAILEé W.: Hermann Wagener und sein Verh„ltnis zu B. Tbingen 1958 SCHOEPSé HANS JOACHIM: B ber Zeitgenossené Zeitgenossen ber B. Frankfurt n/M. 1972 ů kapesní vyd.: Frankfurt n/M. 1981 SCHWABé ALBERT: Eduard Laskeré ein liberaler deutscher Politiker. Diss. Tbingen 1923 SCHWARZé REINHARD: Emil Pindter als offizi”ser Redakteur und "Kritiker" OvB.s. Frankfurt n/M. aj. 1984 STAMMé EUGEN: Constantin Frantz und B. Stuttgart 1917 STERNé FRITZ: Gold und Eisen. B und sein Bankier Bleichr”der. Frankfurt n/M. 1978 ů kapesní vyd.: Reinbek 1988 STOLBERGůWERNIGERODEé OTTO GRAF ZU: Robert Heinrich Graf von der Goltzé Botschafter in Paris 1863ů1869. Oldenburg 1941 UHDEé WILHELM: Von B bis Picasso. Curych 1938 WENTZCKEé PAUL; JULIUS HEYDERHOFF: Deutscher Liberalismus im Zeitalter B.s. Eine polit. Briefsammlung. 2 sv. Bonné Lipsko 1925ů26 WILAMOWITZůMOELLENDORFé ULRICH VON: Erinnerungen. Lipsko 1928 WITTRAMé R.: B und Gor‡akov im Mai 1875. G”ttingen 1955 6. Bismarcké Pruskoé Nˆmeck  říše a) zahrani‡ní politikaé založení říše Amtliche Aktenstcke zur Geschichte der europ„ischen Politik 1885ů1914. Berlín 1927 Die ausw„rtige Politik Preuáens 1858ů1871. Berlín 1932 a n. BADEé KLAUS J.: Friedrich Fabri und der Imperialismus in der B.zeit. Wiesbaden 1975 BAGDASARIANé NICHOLAS: The AustroůGerman rapprochementé 1870ů1879. Cranburyé NJ. 1976 BECKERé O.: B und die Einkreisung Deutschlands. 2 sv. Berlín 1923ů25 BEICHEé FRIEDRICH: B und Italien. Ein Beitrag zur Vorgeschichte des Krieges 1866. Berlín 1931 ů reprint Vaduz 1965 BENDIKATé ELFI: Organisierte Kolonialbewegung in der B.ůŽra. Heidelberg 1984 BIERLINGé A.: Die Entscheidung von K”niggr„tz in der Beurteilung der dt. Presse. Lipsko 1932 Bismarck and the Hohenzollern Candidature for the Spanish Throne. The documents [...] edited by GEORGES BONNIN. Lond˜n 1957 Bismarck und die nordschleswigsche Frage 1864ů1879. Sest. W. PLATZHOFF aj. Berlín 1925 Bismarcks Auáenpolitik und der Berliner Kongreá. Sest. KARL OTMAR FRHR. VON ARETIN. Wiesbaden 1978 B™HMERé B.: Frankreich zwischen Republik und Monarchie in der B.zeit. B.s Antilegitimismus in franz. Sicht (1870ů77). Kallmnz 1966 B™THLINGKé ARTHUR: B und das p„pstliche Rom. Berlín 1911 BRANDENBURGé ERICH: Die Reichsgrndung. 2 sv. Lipsko 21923 ů: Untersuchungen und Aktenstcke zur Reichsgrndung. Lipsko 1916 BUSCHé MORITZ: B. s groáe Tage. Ein Chronist erlebt die Reichsgrndung. Holzminden 1990 ů: Graf B und seine Leute w„hrend des Krieges mit Frankreich. 2 sv. Lipsko 31879 DARMSTAEDTERé FRIEDRICH: B and the Creation of the Second Reich. Lond˜n 1948 DAWSONé W. H.: The German Empire 1867ů1914 and the Unity Movement. Lond˜n 1919 DEUERLEINé ERNST: Die Grndung des Dt. Reichs 1870/71 in Augenzeugenberichten. Dsseldorf 1970 Der DeutschůD„nische Krieg. 2 sv. Berlín 1886ů87 DITTRICHé JOCHEN: Bé Frankreich und die spanische Thronkandidatur der Hohenzollern. Mnichov 1960 Documents diplomatiques fran‡ais 1871ů1914. 41 sv. Paříž 1929ů59 Drang nach Afrika. Die dt. koloniale Expansionspolitik und Herrschaft in Afrika [...]. Sest. HELMUT STOEKER. Berlín 21991 ELZERé HERBERT: B.s Bndnispolitik von 1887. Frankfurt n/M. 1991 FESTERé R.: Die Genesis der Emser Depesche. Berlín 1915 FLEISCHHAUERé ECKHART: B. s Ruálandpolitik im Jahrzehnt vor der Reichsgrndung und ihre Darstellung in der sowjetischen Historiographie. Kolíné Víde¤ 1976 GAWRONSKIé ERICH: B. s Formen des auáenpolitischen Handelns bis zur Reichsgrndung. Kiel 1931 GOLDSCHMIDTé HANS: B und die Friedensunterh„ndler 1871. Berlíné Lipsko 1929 Die Groáe Politik der europ„ischen Kabinette 1871ů1914. Sest. J. LEPSIUS aj. 40 sv. Berlín 1922ů1927 GRUBEé JOCHEN: B.s Politik in Europa und šbersee. Seine Ann„herung an Frankreich im Urteil d. Pariser Presse (1883ů1885). Bern 1975 GRšNDERé HORST: Geschichte der dt. Kolonien. Paderborn aj. 21991 HAGENé M. v.: B.s Kolonialpolitik. Stuttgarté Gotha 1923 HALLGARTENé G. W. F.: Imperialismus vor 1914. 2 sv. Mnichov 1951 HATZFELDé K.: Das dt.ů”sterreich. Bndnis von 1879 in der Beurteilung der politischen Parteien Deutschlands. Marburg 1938 HAUSCHILDTé WALTER: B.s politische Strategie in der schleswigů ůholsteinischen Frage. Kiel 1942 HEADLAMé JAMES W.: B and the Foundation of the German Empire. New Yorké Lond˜n 31922 HELLERé E.: Das dt.ů”sterreich.ůungarische Bndnis in B.s Auáenpolitik. Berlín 1925 HERZFELDé H.: Die dt.ůfranz. Kriegsgefahr von 1875. Berlín 1922 ů: Deutschland und das geschlagene Frankreich. Berlín 1924 HILLGRUBERé ANDREAS: B.S Auáenpolitik. Freiburg 21981 HOLBORNé HAJO: B.s europ„ische Politik zu Beginn der siebziger Jahre und die Mission Radowitz. Berlín 1925 ů reprint on demandé Ann Arboré Lond˜n 1980 HOWARDé J. E.: The FrancoůPrussian War. Lond˜n 1962 ISLERé RUDOLF: Diplomatie als Gespr„ch. B.s Auseinandersetzung mit ™sterreich im Winter 1862/63. Winterthur 1966 KENNANé GEORGE F.: B. s europ„isches System in der Aufl”sung. Die franz.ůruss. Ann„herung 1875ů1890. Frankfurt n/M. aj. 1981 KOHUTé A.: B.s Beziehungen zu Ungarn. Berlín 1915 KOLBé EBERHERD: Der Weg aus dem Krieg. B.s Politik im Krieg und die Friedensanbahnung 1870/71. Mnichov 1989 ů studijní vyd ní 1990 KšHLKENé F.: B.s Bndnispolitik und Sturz. Weinheim 1952 KšNTZELé G.: B und Bayern in der Zeit der Reichsgrndung. Frankfurt n/M. 1910 KUMPFůKORRESé SIGRID: B.s "Draht nach Ruáland". Berlín 1968 LANGEé KARL: B und die norddeutschen Kleinstaaten im Jahre 1866. Berlín 1930 LANGERé W. L.: European Alliances and Alignments 1871ů1890. New York 21950 LAUBERTé M.: Die preuáische Polenpolitik 1772ů1914. Berlín 21942 LUTZé HEINRICH: ™sterreichůUngarn und die Grndung des Dt. Reiches. Frankfurt n/M. aj. 1979 MAATZé HELMUT: B und Hannover 1866ů1898. Hildesheim 1970 MAIWALDé S.: Der Berliner Kongreá und das V”lkerrecht. Stuttgart 1948 MALETTKEé KLAUS: Die Beurteilung der Auáenů und Innenpolitik B.s von 1862ů1866 in den groáen Pariser Zeitungen. Lbeck 1966 MEYERé A. O.: B.s Friedenspolitik. Mnichov 1930 ů: B. s Kampf mit ™sterreich am Bundestag zu Frankfurt (1851ů1859). Berlín 1927 ů: B.s Orientpolitik. G”ttingen 1925 ů: Die Zielsetzung in B. s schleswigůholsteinischer Politik 1855ů64. Kiel 1923 MICHAELé H.: Bé England und Europaé vorwiegend von 1866ů70. Mnichov 1930 MOSSEé W. E.: The European Powers and the German Question 1848ů71. Cambridge 1958 MURALTé LEONHARD VON: B.s Politik der europ„ischen Mitte. Wiesbaden 1954 ů: B. s Reichsgrndung vom Ausland gesehen. Stuttgart 1948 MUSKATé H.: B und die Balten. Berlín 1934 ů reprint Vaduz 1965 NEUBACHé HELMUT: Die Ausweisung von Polen und Juden aus Preuáen 1885/86. Ein Beitr. zu B.s Polenpolitik. Wiesbaden 1967 NOLDEé B. v.: Die Petersburger Mission B.s 1859ů1862. Lipsko 1936 ONCKENé HERMANN: Die Rheinpolitik Napoleons III. von 1863 bis 1870 und der Ursprung des Krieges von 1870/71. Berlín 1926 Les Origines diplomatiques de la Guerre de 1870/71. Paříž 1910 a n. PFLANZEé OTTO: B and the Development of Germany. Princeton 1963 POHLé HEINZůALFRED: B.s "Einfluánahme" auf die Staatsform in Frankreich 1871ů1877. Frankfurt n/M. aj. 1984 PREUSSENé FRIEDRICH WILHELM VON: B.s Reichsgrndung und das Ausland. G”ttingené Hannover 1972 PUNTILAé LAURI AADOLF: B.s Frankreichpolitik. G”ttingen 1971 Quellen zur dt. Politik ™sterreichs 1859ů1866. Sest. H. v. SRBIK. 5 sv. Berlín 1934ů1938 RALLé HANS: K”nig Ludwig II. und B.s Ringen um Bayern 1870/71. Mnichov 1973 RASSOWé P.: Die Stellung Deutschlands im Kreis der groáen M„chte. Mainzé Wiesbaden 1959 REINé GUSTAV ADOLF: Die Reichsgrndung in Versailles. Mnichov 1958 RENKé HANSJ™RG: B.s Konflikt mit der Schweiz. Basilej 1972 RONNEBERGERé FRANZ: B und Sdosteuropa. Berlín 1941 ROTHFELSé HANS: Bé der Osten und das Reich. Darmstadt 21962 SCHEELé O.: B.s Wille zu Deutschland in den Friedensschlssen 1866. Breslau 1934 SCHEIDTé H.: Die Konvention von Alvensleben und die Interventionspolitik der M„chte in der polnischen Frage 1863. Mnichov 1936 SCHLOCHAUERé H. J.: Der dt.ůrussische Rckversicherungsvertrag. Lipsko 1931 SCHMIDTé RAINER F.: Die gescheiterte Allianz. ™sterreichůUngarné England und das Dt. Reich in der Žra Andrassy (1867ů1878/79). Frankfurt n/M. aj. 1992 SCHšSSLERé WILHELM: B.s Kampf um Sddeutschland 1867. Berlín 1929 ů: Deutschland zwischen Ruáland und England. Lipsko 41940 ů: K”niggr„tz 1866. Mnichov 1958 SCHULTEé BERND F.: Europ„ische Krise und Erster Weltkrieg. Beitrag zur Milit„rpolitik des Kaiserreichs. Frankfurt n/M.é Bern 1983 STEEFELé L. D.: Bé the Hohenzollern Candidacy and the Origins of the FrancoůGerman War of 1870. Cambridgeé Mass. 1962 ů: The SchleswigůHolstein Question. Cambridgeé Mass. 1932 STOLBERGůWERNIGERODEé ALBRECHT GRAF zu: B und die Verst„ndigungspolitiké 1864ů1866. Berlín 1929 ů: Deutschland und die Vereinigten Staaten von Amerika im Zeitalter B.s. Berlíné Lipsko 1933 STšRMERé MICHAEL: Die Reichsgrndung. Mnichové bez vro‡ení SYBELé HEINRICH v.: Die Begrndung des dt. Reiches durch Wilhelm I. 7 sv. Mnichov 31913 TAYLORé ALAN J. P.: Germany's First Bid for Colonies. Lond˜n 1938 ů: The Struggle for Mastery in Europe 1848ů1918. Oxford 1954 Ursprung und Geschichte des Artikels V des Prager Friedens. Sest. FRITZ HŽHNSEN. 2 sv. Breslau 1929 VALENTINé V.: B.s Reichsgrndung im Lichte englischer Diplomaten. Amsterdam 1937 WEHLERé HANSůULRICH: B und der Imperialismus. Frankfurt n/M. 21985 WINCKLERé MARTIN: B.s Bndnispolitik und das europ„ische Gleichgewicht. Stuttgart 1964 WINDELBANDé WOLFGANG: B und die europ„ischen Groám„chte 1879ů1885. Essen 1940 WOLTERé HEINZ: Alternative zu B. Die dt. Sozialdemokratie und die Auáenpolitik d. preuáischůdt. Reiches. Berlín 1970 ů: B.s Auáenpolitik 1871ů1881. Berlín 1983 ZECHLINé EGMONT: B und die Grundlegung der dt. Groámacht. Stuttgart 21960 ZIEKURSCHé J.: Politische Geschichte des neuen dt. Kaiserreiches. 3 sv. Frankfurt n/M. 1925ů30 b) vnitřní politikaé parlamentarismusé kulturní boj ANDERSONé EUGENE N.: The Social and Political Conflict in Prussiaé 1858ů1864. Lincolné Neb. 1954 AUGSTé RICHARD: B.s Stellung zum parlamentarischen Wahlrecht. Lipsko 1917 BECKERé REINHARD: Der ReichůL„nderůFinanzausgleich im Bismarckreich und in der Weimarer Republik. Diss. Kiel 1980 BESIERé GERHARD: Preuáische Kirchenpolitik in der B.„ra. Berlín 1980 BIGLERé KURT : B und das Legitimit„tsprinzip bis 1862. Winterthur 1955 BINDERé HANS OTTO: Reich und Einzelstaaten w„hrend der Kanzlerschaft B.s 1871ů1890. Tbingen 1971 BIRKé GERHARD: B.s Ausnahmegesetz gegen die Sozialdemokratie. Berlín 1987 Die brgerlichen Parteien in Deutschland. Sest. D. FRICKE aj. 2 sv. Berlín 1968 CONSTABELé ADELHEID: Vorgeschichte des Kulturkampfes. Berlín 1956 Deutsche Parteien vor 1918. Sest. G. A. RITTER. Kolín 1973 EPPSTEINé GEORG V.: B.s Staatsrecht. Berlín 21923 EVANSé A. L.: The German Center Party 1870ů1933. Carbondale 1981 FOHRMANNé U.: Trierer Kulturkampfpublizistik im B.reich. Trier 1977 FRANZé GEORG: Kulturkampf. Mnichov 1954 GISCHé HERBERT: Die Historisierung der Politik in der parlamentarischen Diskussion der B.zeit. Diss. Saarbrcken 1984 HUBERé ERNST R.: Dt. Verfassungsgeschichte seit 1789. Sv. 3 a 4. Stuttgart 31988 [Sv. 3]é 21982 [Sv. 4] Innenpolitische Probleme des BůReiches. Sest. OTTO PFLANZE aj. Mnichové Víde¤ 1983 KAERNBACHé ANDREAS: B.s Konzepte zur Reform des Deutschen Bundes. G”ttingen 1991 KAMINSKIé K.: Verfassung ung Verfassungskonflikt in Preuáen 1962ů66. Kiel 1938 KISSLINGé J. B.: Geschichte des Kulturkampfes. 3 sv. Freiburg 1911ů16 KNOBELé ENNO: Die hessische Rechtspartei. Konservative Opposition gegen das B.reich. Marburg 1975 KRONENBERGé WILHELM: B.s Bundesreformprojekte 1848ů1866. Kolín 1953 LAMERé REINHARD J.: Der englische Parlamentarismus in der dt. politischen Theorie im Zeitalter B.s (1857ů1890). Lbeck 1963 MESSERSCHMIDTé M.: Milit„r und Politik in der B.zeit und im Wilhelminischen Deutschland. Darmstadt 1975 MOMMSENé W.: B.s Sturz und die Parteien. Stuttgart aj. 1924 MORSEYé R.: Die oberste Reichsverwaltung unter B 1867ů90. Mnster 1957 Neulutherische Kirchenpolitik im Zeitalter B.s. Sest. GERHARD BESIER. Gtersloh 1982 NIRRNHEIMé OTTO: Das erste Jahr des Ministeriums B und die ”ffentliche Meinung. Heidelberg 1908 ů reprint Nendeln 1977 N™LL VON DER NAHMERé ROSERT: B.s Reptilienfonds. Mainz 1968 PICHARé WALTER: Die staatsrechtliche Stellung des Reichskanzlers nach der B.schen Reichsverfassung von 1871. Mnichov 1951 P™LSé W.: Sozialistenfrage und Revolutionsfurcht in ihrem Zusammenhang mit den angeblichen Staatsstreichpl„nen B.s. Lbeck 1960 Preuáischer Staat und Evangelische Kirche in der B.„ra. Sest. GERHARD BESIER. Gtersloh 1980 PROMNITZé KURT: B.s Eintritt in das Ministerium. Berlín 1908 ů reprint Vaduz 1965 PULZERé PETER: Die Entstehung des politischen Antisemitismus in Deutschland und ™sterreich 1867ů1914. Gtersloh 1966 Quellen zur Geschichte des dt. Protestantismus (1871ů1945). Sest. K. KUPISCH. Mnichové Hamburk 21965 REICHOLDé HELMUT: B.s Zaunk”nige. Duodez im 20. Jh. Eine Studie zum F”deralismus im B.reich. Paderborn 1977 REINé GUSTAV A.: Die Revolution in der Politik B.s. G”ttingen 1957 RITTERé G.: Die preuáischen Konservativen und B.s dt. Politiké 1858ů76. Heidelberg 1913 ů reprint Nendeln 1976 RITTERé G. A.: Die dt. Parteien 1830ů1914. G”ttingen 1985 RUHENSTROTHůBAUERé R.: B und Falk im Kulturkampf. Heidelberg 1944 SANDBERGERé DIETRICH: Die Ministerkandidatur Benningsens. Berlín 1929 ů reprint Vaduz 1965 SCHMIDTé ERICH: B.s Kampf mit dem politischen Katholizismus. Hamburk 1942 SEEBERé GUSTAV: Kleinbrgerliche Demokratie im BůStaat. Berlín 1971 SNELLé JOHN L.: The democratic movement in Germany 1789ů1914. Chapel Hill 1976 SPECHTé F.; P. SCHWABE: Die Reichstagswahlen von 1867 bis 1903. Berlín 21904 Staat und Kirche von der Beilegung des Kulturkampfs bis zum Ende des Ersten Weltkriegs. Sest. ERNST R. a WOLFGANG HUBER. Berlín 1983 STADELMANNé RUDOLF: Das Jahr 1865 und das Problem von B.s dt. Politik. Mnichov 1933 STEINMETZé HANSůOTTO: B und die dt. Marine. Herford 1974 STšRMERé MICHAEL: B und die preuáischůdt. Politik 1871ů1890. Mnichov 1970 ů: Regierung und Reichstag im B.staat 1871ů1880. Dsseldorf 1975 TALé U.: Christians and Jews in Germany. Religioné Politics and Ideology in the Second Reiché 1870ů1914. Ithacaé Lond˜n 1975 TISSOTé VICTOR: Reportagen aus B.s Reich. Berichte eines reisenden Franzosen 1874ů1876. Sest. ERIC POHL. Stuttgart 1989 TOENNIESé F.: Der Kampf um das Sozialistengesetz 1878. Berlín 1929 VRIESé JšRGEN DE: B und das Herzogtum Lauenburg. Die Eingliederung Lauenburgs in Preuáen 1865ů1876. Neumnster 1989 WEHLERé HANSůULRICH: Krisenherde des Kaiserreichs von 1871ů1918. G”ttingen 1970 WESTPHALé O.: Feinde B.s. Geistige Grundlagen der dt. Opposition 1848ů1918. Mnichové Berlín 1930 ZECHLINé EGMONT: Staatsstreichpl„ne B.s und Wilhelms II. 1890ů1894. Stuttgarté Berlín 1929 ů reprint on demand. Ann Arboré Lond˜n 1980 c) hospod řsk  a soci lní politika Arbeiterexistenz im 19. Jahrhundert. Sest. WERNER CONZE a U. ENGELHARDT. Stuttgart 1981 Arbeiterfamilien im Kaiserreich. Sest. KLAUS SAUL aj. K”nigsteiné Dsseldorf 1982 Der Aufstieg der deutschen Arbeiterbewegung. Sest. GERHARD A. RITTER. Mnichov 1990 Bibliographie zur Geschichte der dt. Arbeiterschaft und Arbeiterbewegung 1863ů1914. Berichtszeitraum 1945ů1975. Sest. K. TENFELDE a G. A. RITTER. Bonn 1981 BROCKé DITMAR: Der schwierige Weg in die Moderne. Umw„lzungen in der Lebensfhrung der dt. Arbeiter zwischen 1850 und 1980. Frankfurt n/M.é New York 1991 "Dass unsre Greise nicht mehr betteln gehn!" Sozialdemokratie und Sozialpolitik im Dt. Reich und in ™sterreichůUngarn 1880 bis 1914. Sest. HELMUT KONRAD. Víde¤é Curych 1991 DAWSONé W. H.: B and State Socialism. Lond˜n 1890 Deutsche Sozialgeschichte. 2. sv. Sest. G. A. RITTER a JšRGEN KOCKA. Mnichov 1974 DEUTSCHMANNé CHRISTOPH: Der Weg zum Normalarbeitstag. Frankfurt n/M.é New York 1985 DITTRICHé E.: Arbeiterbewegung und Arbeiterbildung im 19. Jahrhundert. Bensheim 1980 Geschichte der Arbeiter und der Arbeiterbewegung in Deutschland [...]. Sest. GERHARD A. RITTER. 5. sv. Bonn 1992 Geschichte der dt. Arbeiterbewegung. 8 sv. Berlín 1966 Geschichte der dt. Arbeiterbewegung. Sest. T. MEYER aj. 3 sv. Bonn 1984 GLADENé A.: Geschichte der Sozialpolitik in Deutschland. Wiesbaden 1974 HALLGARTENé GEORGE W. F.; JOACHIM RADKAU: Dt. Industrie und Politik von B bis in die Gegenwart. Frankfurt n/M.é Kolín 1974 ů kapesní vyd.: Reinbek 1981 Handbuch der dt. Wirtschaftsů und Sozialgeschichte. Sest. HERMANN AUBIN und WOLFGANG ZORN. 2. sv. Stuttgart 1976 HENNINGé F.ůW.: Die Industrialisierung in Deutschland 1800ů1914. Paderborn 1973 HENTSCHELé VOLKER: Geschichte der dt. Sozialpolitik (1880ů1980). Frankfurt n/M. 41991 HOFFMANNé W. G. aj.: Das Wachstum der dt. Wirtschaft seit der Mitte des 19. Jahrhunderts. Berlín aj. 1965 Interessenverb„nde in Deutschland. Sest. H. J. VARAIN. Kolín 1973 KEHRé ECKART: Der Primat der Innenpolitik. Frankfurt n/M.é Berlín 1976 a n. KIESEWETTERé HUBERT: Industrielle Revolution in Deutschland. 1815ů1914. Frankfurt n/M. 21991 KITCHENé M.: The Political Economy of Germany 1815ů1914. Lond˜n 1978 KLEINé E.: Geschichte der dt. Landwirtschaft im Industriezeitalter. Wiesbaden 1973 MEYERé ALFRED: Der Zollverein und die dt. Politik B.s. Frankfurt n/M. aj. 21987 Moderne dt. Sozialgeschichte. Sest. HANSůULRICH WEHLER. Kolín 41973 MOTTEKé HANS: Wirtschaftsgeschichte Deutschlands. 3. sv. Berlín 21975 NAUJOKSé E.: Die katholische Arbeiterbewegung und der Sozialismus in den ersten Jahren des B.schen Reiches. Berlín 1939 QUANDTé OTTO: Die Anf„nge der B.schen Sozialgesetzgebung und die Haltung der Parteien. Berlín 1938 ů reprint Vaduz 1965 REICHARDé RICHARD W.: From the petition to the strike. A History of strikes in Germanyé 1869ů1914. New York aj. 1991 RICHTERé A.: B und die Arbeiterfrage im preuáischen Verfassungskonflikt. Stuttgart 1935 RITTERé G. A.: Staaté Arbeiterschaft und Arbeiterbewegung in Deutschland. Berlíné Bonn 1980 ROSENBERGé HANS: Groáe Depression und B.zeit. Berlíné Víde¤ 1976 ROTHFELSé H.: Prinzipienfragen der B.schen Sozialpolitik. K”nigsberg 1929 ů: Theodor Lohmann und die Kampfjahre der staatlichen Sozialpolitik (1871ů1905). Berlín 1927 SCHNEIDERé OSWALD: B.s Finanzů und Wirtschaftspolitik. Mnichové Lipsko 1912 Solidarit„t und Menschenwrde. Etappen der dt. Gewerkschaftsgeschichte [...]. Sest. E. MATTHIAS a K. SCH™NHOVEN. Bonn 1984 TENNSTEDTé FLORIAN: Sozialgeschichte der Sozialpolitik in Deutschland. G”ttingen 1981 ů: Vom Proleten zum Industriearbeiter. Kolín 1983 VOGELé WALTER: B.s Arbeiterversicherung. Braunschweig 1951 WITTEé KLAUS: B.s Sozialversicherungen und die Entwicklung eines marxistischen Reformverst„ndnisses in der dt. Sozialdemokratie. Kolín 1980 ZUCHARDTé KARL: Die Finanzpolitik B.s und der Parteien im Norddt. Bund. Lipsko 1910 ů reprint on demand. Ann Arboré Lond˜n 1980 d) spole‡nosté kulturaé každodenní životé tiské veřejnost BUCHHEIMé KARL: Die Geschichte der K”lnischen Zeitung. 4. sv.: Gegen und mit B auf dem Weg zur dt. Einheit 1858ů1867. Kolín 1979 BUSSEMERé HERRADůULRIKE: Frauenemanzipation und Bildungsbrgertum Weinheim 1985 COBETé CHRISTOPH: Der Wortschatz des Antisemitismus in der B.zeit. Mnichov 1973 EVANSé RICHARD J.: Sozialdemokratie und Frauenemanzipation im dt. Kaiserreich. Berlíné Bonn 1979 Fabriké Familieé Feierabend. Beitrag zur Sozialgeschichte des Alltags im Industriezeitalter. Wuppertal 1978 FEHRENBACHé ELISABETH: Wandlungen des dt. Kaisergedankens 1871ů1918. Mnichov 1969 FISCHERůFRAUENDIENSTé IRENE: B.s Pressepolitik. Mnster 1963 Die Frauenfrage in Deutschland. 1865ů1915. Sest. E. FREDERIKSEN. Stuttgart 1981 GERHARDé UTE: Unerh”rt. Die Geschichte der dt. Frauenbewegung. Reinbek 21991 ů: Verh„ltnisse und Verhinderungen. Frauenarbeité Familie und Rechte der Frauen im 19. Jh. Frankfurt n/M. 1978 HERTZé F.: The German Public Mind in the 19th Century. Lond˜n 1975 HINKé H.: B.s Pressepolitik in der bulgarischen Krise und der Zusammenbruch seiner Regierungspresse 1885ů90. Frankfurt n/M. 1980 H™FELEé KARL HEINRICH: Geist und Gesellschaft der B.Zeit 1870ů1890. G”ttingen 1967 Hof und Hofgesellschaft in den dt. Staaten im 19. und beginnenden 20. Jahrhundert. Sest. KARL M™CKL. Boppard 1990 JAMESé HAROLD: Dt. Identit„t 1770ů1990. Frankfurt n/M. aj. 1991 KOCKAé JšRGEN: Die Angestellten in der dt. Geschichte. 1850ů1980. G”ttingen 1981 KUCZYNSKIé JšRGEN: Geschichte des Alltags des dt. Volkes. 4. sv. Berlín 21983 LANGEé ANNEMARIE: Berlín zur Zeit Bebels und B.s. Berlín 21976 LENOIRé TIMOTHY: Politik im Tempel der Wissenschaft. Forschung und Machtausbung im dt. Kaiserreich. Frankfurt n/M.é New York 1992 NAUJOKSé EBERHARD: B.s ausw„rtige Pressepolitik und die Reichsgrndung 1865ů1871. Wiesbaden 1968 ROHKRŽMERé THOMAS: Der Militarismus der "kleinen Leute". Die Kriegervereine im Dt. Kaiserreich 1871ů1914. Mnichov 1990 SCHULZEé HEINZ: Die Presse im Urteil B.s. Berlín 1931 TWELLMANNé MARGRIT: Die dt. Frauenbewegung. 2 sv. Meisenheim 1972 WETZELé HANSůWOLFGANG: Presseinnenpolitik im B.reich (1874ů1890). Das Problem der Repression oppositioneller Zeitungen. Berlíné Frankfurt n/M. 1975 7. ›irší souvislosti BAUERé BRUNO: Disraelis romantischer und B.s sozialistischer Imperialismué Chemnitz 1882 ů reprint Aalen 1979 ů: Zur Orientierungber die B.sche Žra. Chemnitz aj. 1880 ů reprint Aalen 1969 BECKERé OTTO: B.s Ringen um Deutschlands Gestaltung. Sest. ALEXANDER SCHARFF. Heidelberg 1958 Bismarck. Die Epoche 1865ů1871. Sest. H. E. HAUSNER. Bindlach 1988 Bismarck. Preuáené Deutschland und Europa. Berlín 1990 (Katalog) Bismarck und die preuáischůdt. Politik 1871ů1890. Sest. MICHAEL STšRMER. Mnichov 21973 Bismarckzeit. Streiflichter einer Epoche (1871ů1895). Sest. GUSTAV SEEBER. Lipsko 1991 B™HMEé HELMUT: Deutschlands Weg zur Groámacht. Kolíné Berlín 1966 ů: Probleme der Reichsgrndungszeit 1848ů1879. Kolíné Berlín 1968 BORNé KARL ERNST: Von der Reichsgrndung bis zum Ersten Weltkrieg. (Gebhardt. Handbuch der dt. Geschichte. Sv. 16). Mnichov 141991 BUSCHé MORITZ: B und sein Werk. Lipsko 1898 CRAIGé GORDON A.: Deutsche Geschichte 1866ů1945. Mnichov 1980 Das dt. Kaiserreich. Sest. GERHARD RITTER. G”ttingen 1975 EYCKé ERICH: B und das Dt. Reich. Bez místa vyd. 1955 ů kapesní vyd.: Mnichov 71986 HERZFELDé HANS: Die moderne Welt 1789ů1945. 1. díl Braunschweig 41964 HILLGRUBERé ANDREAS: Deutsche Groámachtů und Weltpolitik im 19. und 20. Jahrhundert. Dsseldorf druhé vyd. bez vro‡ení ů: Die gescheiterte Groámacht. Eine Studie des dt. Reiches 1871ů1945. Dsseldorf 41984 Im B.schen Reich. Sest. HANS FENSKE. Darmstadt 1978 MANNé GOLO: Dt. Geschichte des 19. und 20. Jahrhunderts. Frankfurt n/M. 1958 a n. MARCKSé E.: Der Aufstieg des Reiches. Stuttgarté Berlín 1936 MOMMSENé WILHELM: Geschichte des Abendlandes von der franz”sischen Revolution bis zur Gegenwarté 1789ů1945. Mnichov 1951 MOMMSENé WOLFGANG J.: Der autorit„re Nationalstaat. Verfassungé Gesellschaft und Kultur des dt. Kaiserreiches. Frankfurt n/M. 1990 NIPPERDEYé THOMAS: Deutsche Geschichte 1800ů1866. Mnichov 1983 Ploetz ů Das dt. Kaiserreich 1867/71 bis 1918. Bilanz einer Epoche. Sest. D. LANGEWIESCHE. Freiburgé Wrzburg 1984 P™LSé WERNER: Studien zur B.zeit. Sest. GUNTHER GRšNTHAL a KLAUS ERICH POLLMANN. Hildeshelm aj. 1986 Preuáen. Eine Kulturgeschichte in Bildern und Dokumenten. Sest. HANS DOLLINGER. Gtersloh 1991 [zvl šní vyd.] RENOUVINé PIERRE: L'Empire allemand du temps de B. Paříž 1950 SCHIEDERé THEODOR: Das dt. Kaiserreich von 1871 als Nationalstaat. Kolíné Opladen 1961 SCHNABELé FR.: Dt. Geschichte im 19. Jahrhundert. 4 sv. Freiburg 51959 a n. ů i jako kapesní vyd. SRBIKé H. V.: Dt. Einheit. Idee und Wirklichkeit vom Heiligen Reich bis K”niggr„tz. 4 sv. Mnichov 31940 STšRMERé MICHAEL: Das kaiserliche Deutschland. Dsseldorf 1970 ů: Das ruhelose Reich 1866ů1918. Berlín 1983 VATERé FRITZ: Hauptprobleme des BůReiches (1871ů1918). P„hl 1972 WEHLERé HANSůULRICH: Das Dt. Kairerreich 1871ů1918. G”ttingen 51983 8. Bismarck a jeho pozdˆjší vlivé p–sobeníé m˜ty a politika jeho n stupc– Bismarck in der Karikatur des Auslands. Sest. HEINRICH DORMEIER. Berlín 1990 [Katalog] BRANDENBURGé ERICH: Von B zum Weltkrieg. Berlín 31939 ů reprint Darmstadt 1973 BREITENBORNé KONRAD: B. Kult und Kitsch um den Reichsgrnder. Lipsko 1990 BšHLERé JOHANNES: Vom BůReich zum geteilten Deutschland. Berlín 1960 DEUERLEINé ERNST: Dt. Kanzler von B bis Hitler. Mnichov 1968 FISCHERé FRITZ: Griff nach der Weltmacht. Dsseldorf 1961 FRAUENDIENSTé WERNER aj.: Dt. Geschichte der neuesten Zeit von B.s Entlassung bis zur Gegenwart. Díl 1. Frankfurt n/M. 1973 GEISSé IMANUEL: Der lange Weg in die Katastrophe. Die Vorgeschichte des Ersten Weltkriegesé 1815ů1914. Mnichové Curych 21991 GLASERé HERMANN: Die Kultur der Wilhelminischen Zeit. Frankfurt n/M. 1984 GOHRINGé MARTIN: B.s Erben 1890ů1945. Wiesbaden 21959 GOLDSCHMIDTůJENTNERé RUDOLF K.: Europa wendet sich an B. Die gesammelten Briefe an B. Hamburg 1938 GRAND CARTERETé JOHN: B en Caricatures. Paříž bez vro‡ení HAFFNERé SEBASTIAN: Von B zu Hitler. Mnichov 1987 ů kapesní vyd.: 1989 HILLGRUBERé ANDREAS: Deutschlands Rolle in der Vorgeschichte der beiden Weltkriege. G”ttingen 31986 ů: Kontinuit„t und Diskontinuit„t in der dt. Auáenpolitik von B bis heute. Dsseldorf 31971 OEHLMANNé KLAUS: Die dt. Politik B.s 1862ů1871 im Urteil der belgischen Diplomatie. G”ttingen 1954 RENTSCHé H. U.: B im Urteil der schweizerischen Presse 1862ů1898. Basilej 1945 SAITSCHICKé ROBERT: B und das Schicksal des dt. Volkes. Basilej 1949 SCHAEFERé JšRGEN W.: Kanzlerbild und Kanzlermythos in der Zeit des "Neuen Curses". Paderborn 1973 Die sch”nsten BůKarikaturen. Ein BůAlbum des Kladderadatsch. Berlín 1890 ů reprint Hildesheimé New York 1981 SCHULZé GERHARD: Die Periode der Konsolidierung und der Revision des B.schen Reichsaufbaus 1919ů1930. Berlíné New York 21987 SITTAé HEINZ: B. 100 Jahre danach. Villingen 1971 STEGMANNé DIRK: Die Erben B.s. Kolíné Bonn 1970 STRIBRNYé WOLFGANG: B und die dt. Politik nach seiner Entlassung (1890ů1898). Paderborn 1977 VALENTINé VEIT: Von B zur Weimarer Republik. Kolín 1979 VALLOTTONé HENRY: B et Hitler. Bez místa vyd ní 1954 WALTHERé K.: B in der franz”sischen Karikatur. Berlín 1898 WEGNERůKORFESé SIGRID: OvB und Ruáland. Des Reichskanzlers Ruálandpolitik und sein realpolit. Erbe in der Interpretation brgerlicher Politiker (1918ů1945). Berlín 1990 WELLEMSé HUGO: Von Versailles bis Potsdam. 1871ů1945. Mainz 1983 WIERMANNé HEINRICH: Dt. Politik seit B.s Entlassung. Berlín 1893 ů reprint Paříž 1977 WITTENBERGé ERICH: B.s politische Pers”nlichkeit im Bilde der Weimarer Republik. 1. sv. Lund 1969 O autorovi Wilhelm Mommsen (1892ů1966) je vnukem zn mého nˆmeckého historika Theodora Mommsena. Od roku 1929 p–sobil jako profesor na univerzitˆ v Marburgu. Je autorem řady prací o politick˜ch a soci lních hnutí v 19. století a o Bismarckovi. Obsah Předmluva 5 Mlad˜ Bismarck (1815ů1847) 7 Spojen˜ zemsk˜ snˆm ů revolu‡ní rok ů Olomouc (1847ů1851) 12 Vyslancem ve Frankfurtué Petrohradu a Paříži (1851ů1862) 21 —stavní konflikt ů ›lesvickoůHolšt˜nsko (1862 ů 1864) 42 Rozhodující boj s Rakouskem a co mu předch zelo (1865 ů 1866) 53 Severonˆmeck˜ spolek (1867ů1870) 70 Nˆmeckoůfrancouzsk  v lka ů založení říše (1870ů71) 84 Zahrani‡ní politika a v˜stavba systému aliancí (1871ů1888) 102 Vnitropolitick  scéna a její z pasy 115 Bismarck–v p d 131 Bismarck po propuštˆní 144 €asov  tabulka 152 Svˆdectví 154 Bibliografie 163 Jmenn˜ rejstřík 185 O autorovi 188 BISMARCK Wilhelm Mommsen Z p–vodního vyd ní Rowohlt Taschenbuchverlag GmbHé Reinbek u Hamburkué 1992 přeložil Martin Lahner Ob lku navrhla Jiřina Vaclov  Typografick  Łprava Studio ROY Odpovˆdn  redaktorka Dana Myslivcov  Vydalo nakladatelství VOTOBIA jako osm˜ svazek edice Malé monografie Olomoucé 1995 Nakladatelství VOTOBIA P.O. BOX 214 771 00 Olomouc ISBN 80ů7198ů057ů9 V EDICI MAL MONOGRAFIE JI’ VY›LO: 1. Peter P. Rohde KIERKEGAARD 2. Gerhard Wehr BUBER 3. K. Wuchterlé A. Hbner WITTGENSTEIN 4. Walter Abendroth SCHOPENHAUER 5. Norbert Huse LE CORBUSIER 6. Volker Zotz BUDDHA 7. Martin Hemelík SPINOZA