Most přes Věčnost Jiří Mazurek Konečně! Po tolika letech jsem na místě! Seskočil jsem z vraníka a klesl na kolena do rudého vřesu. Z očí mi vytryskly slzy dojetí. Dokázal jsem to! Dokázal... Hřbet kopce se pode mnou skláněl k zvláštní řece, přes níž se klenuly tři mosty. Levý byl modrý, prostřední šedý a pravý černý. Pod mosty se valila řeka, jejíž barva se měnila v každém okamžiku. Ta řeka byla Věčnost, a na jejím druhém břehu, postavené z bílého mramoru, stálo město věčného života, zvané jedněmi Nesmrtelnost a druhými Ráj, přesně takové, jaké je popisují staré báje a legendy. Nikdo si nedovede představit útrapy, které jsem musel přestát, abych se dostal až sem! Mnoho mužů hledalo nesmrtelnost ve Věčnosti, velmi mnoho. A nikdo neuspěl. Ale já ano... Zavřel jsem oči a za víčky se mi promítl celý život. A nebyl to veselý osud, opravdu ne. Vlastně to začalo už útlém dětství... Ptáte se co? Přece strach ze smrti! ¦ Bylo mi pět let a v noci mě probudil děsivý sen: viděl jsem svět, kde slunce dál vycházelo, střídala se roční období, údolím tekla řeka a plavaly v ní kachny, po loukách se honily děti, ale mé já, uvědomění si sebe sama už v něm chybělo, a mělo chybět už navždycky, protože jsem zemřel a má existence definitivně skončila... Můj vyděšený křik neztlumily ani hradní zdi. Až matčino objetí mě uklidnilo, a já usnul, už bez nočních můr. Ale na ten sen jsem nikdy nezapomněl... Nedlouho poté jsem přišel o matku a pak i o sestru, při požáru tvrze. Otec se nevrátil z jednoho válečného tažení a můj bratr se krátce nato upil k smrti. Zůstal jsem sám, živý, ale pronásledovaný smrtí na každém kroku. Začal jsem číst staré knihy, marně hledal útěchu v náboženství, až mou pozornost připoutaly staré mýty a báje. Tvrdilo se v nich, že existuje město nazývané Věčnost, a žádný z obyvatel toho města nemůže zemřít. Prodal jsem všechny rodinné cennosti, koupil nejlepšího koně a vyrazil na cestu. To jsem ještě netušil, že v jeho sedle strávím bezmála třicet let, a cesta k nesmrtelnosti bude pořádně klikatá. A také nebezpečná a protkaná smrtí druhých... ¦ Rozdělal jsem oheň, vedle ohniště položil plášť a pod hlavu si narovnal sedlo. Koně jsem nechal volně pást. Pozoroval jsem uhrančivý tanec plamenů, poslouchal praskání dřeva a rozjímal o životě. Jiskry stoupaly v divokém reji k tmavnoucímu nebi a proměňovaly se ve hvězdy. Když oheň dohořel, zbyl jen slabý načervenalý svit oharků a záře souhvězdí, která mě odjakživa naplňovala úžasem. Přemýšlel jsem, jaké je to tam nahoře, dokud mě nepřemohl spánek. ¦ Má pouť za věčným životem byla jedním nekončícím dobrodružstvím. A bojem o život... Zapletl jsem se do dvou nebo tří válek, několika menších lokálních šarvátek, mnoha hospodských bitek a rvaček, které často končily prolitou krví, a neměl bych zapomenout ani na pár milostných románků, které téměř ukončily můj život požitím jedu zamíchaného do vína. Tehdy jsem měl z pekla štěstí... Toulal jsem se světem přes hory i nížiny, přebrodil jsem mnoho řek, přeplul nejedno moře, vydal se na daleký sever i do horkých písečných pouští, ale po Věčnosti nebylo nikde ani památky. Až mě jednoho dne podivný převozník převezl přes mlhou zahalenou řeku do kraje, kde lidské bytosti nevypadaly tak úplně lidské. Nerozuměl jsem jejich řeči, ale z obrázků, které mi kreslily, jsem pochopil, že tentokrát mám namířeno správným směrem. Všechny kresby byly nápadně podobné: obsahovaly vysoké alabastrové věže a mohutné bašty, a pod branami tekla podivná barevná řeka překlenutá třemi mosty. Ty mosty měly i jména: Vykoupení, Věčnost a Vysvobození. Začal jsem věřit, že jsem blízko cíle, a oslavil to douškem pálenky. To se mi málem stalo osudným. Babka, u které jsem přespával, mě v noci vydala lupičům. Musel jsem dva z útočníků zabít, abych si zachránil krk. A pak jsem zabil i zrádnou babku. Osud je zvláštní: abych našel Věčný život, musel jsem rozdávat smrt... ¦ V noci mě probudily kradmé kroky. Sáhl jsem pro nůž, ale shrbená postava na druhé straně ohniště nejevila známky nepřátelství. Posadil jsem se. "Kdo jsi a kde se tu bereš?" řekl jsem do tmy. "Jsem jeden z mnoha pošetilých," odpověděl příchozí. Jeho plášť byl otrhaný a špinavý, vypadal jako vandrák. "Stejně jako ty..." Zamračil jsem se. "Pošetilý?" "Jak bys nazval člověka, který se žene za přeludem?" zeptal se vandrák. "Za přeludem?" "Za nesmrtelností." "Nesmrtelnost není přelud," ohradil jsem se. "Musel jsi vidět ty mosty a město za nimi. To město je Nesmrtelnost. A já se tam dostanu!" "A k čemu ti bude ta tvoje nesmrtelnost?" Rozesmál jsem se. "Co je to za otázku? Budu žít věčně, nikdy nezemřu! Copak to nestačí?" "Kdo se bojí smrti, bojí se života," řekl vandrák. "To jsou žvásty! Vím co je to smrt! A nehodlám čekat, až si pro mě přijde!" "Život nemá smysl bez smrti a smrt je jen prázdné slovo tam, kde není žádný život. Když v lese uschne strom, na jeho zbytcích vyroste tráva, kapradí nebo nové stromy. Nebýt jeho smrti, nevyrostly by. Jen tak jde život dál, s pomocí smrti." "Mě svými řečmi neoblafneš," řekl jsem po chvilce přemýšlení. "Kouzlíš se slovy, ale já přesně vím, co chci. Zasvětil jsem tomu celý život. A necouvnu kousek před cílem! Až se rozední, pokusím se dostat do města!" "Jak chceš," přikývl lehce vandrák a otočil se k odchodu. "Ale abys nelitoval: myslím, že jsi nepochopil smysl Věčnosti správně. Není to tak, jak si myslíš..." "Počkej!" zavolal jsem za ním. "Kdo vlastně jsi?! A co jsem nepochopil správně?!" Shrbená postava se váhavě obrátila. "Býval jsem jako ty, kdysi. Taky jsem se pokusil dostat dovnitř..." Rozbušilo se mi srdce. "A jak to dopadlo?" "Neuspěl jsem. Strážce mostu mě srazil přes zábradlí do řeky." Užasl jsem: "Ty jsi plaval ve Věčnosti?!" "Ano. Viděl jsem všechno, co se kdy stalo nebo teprve stane," dodal sotva slyšitelně a začal se vzdalovat. Vyskočil jsem na nohy. "Hej!" Vandrákova postava se už téměř ztrácela ve tmě. "A jak dopadnu já?" Černá tma ho pohltila. Až po chvíli se ozval z veliké dálky jeho slabý hlas: "Vybereš si levý most." ¦ Alespoň nemusím řešit otázku, který most si vybrat... O východu slunce jsem už strojil koně a přemýšlel o vandrákových slovech. Prostě se mu to nepodařilo a proto se mě pokusil odradit. Nepřeje mi úspěch, závidí mi. Mohl mi toho prozradit mnohem víc... Řeka pod mosty se na slunci duhově leskla, věže z bílého kamene oslepovaly. Poplácal jsem svého vraníka po šíji. "Jsi připraven žít navěky?" zeptal jsem se ho. A pak jsem se rozesmál. Dneska je můj šťastný den! Nádherný den na dosažení nesmrtelnosti... Vyhoupl jsem se do sedla a ještě jednou zkontroloval meč a dýku. "Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, říkával můj děd. A měl pravdu. Ještě nás čeká poslední zkouška, Ardane," promluvil jsem ke koni. Vraník hlasitě zafrkal a nedočkavě se vzepjal na zadních. "Vidím, že i ty jsi připravený... Tak tedy alou!" ¦ Vsadil jsem na rychlost. Řítili jsme se z kopce rychlostí vichru, vraníkova kopyta bušila do měkké země, a pak, hlasitěji, do konstrukce levého ze tří mostů. Most byl prázdný. Urazili jsme už třetinu jeho délky, když se na konci zvedlo z prachu malé smítko a rozletělo se děsivou rychlostí přímo proti nám. Během okamžiku se ze smítka stal obrovský pták podobný krkavci, který na mě zaútočil! Bodl mě zobákem do ramene a já ho vzápětí odrazil ranou do vazu, při níž zapraskaly kosti. Krkavec zařval bolestí a vystoupal trhaným letem nad most. Vykroužil dvě obrátky, jeho křídla najednou zplihla a hlava se zvrátila v ošklivém úhlu. Padal jako kámen do vod Věčnosti, která za ním vysoko vystříkla. Sotva jsem zastavil krvácení z ramene, vběhl na most obr vysoký snad devět stop. Ohnal se kladivem velikosti pivního sudu a zasáhl Ardana do hlavy. Kůň se pode mnou nachýlil na bok, z roztříštěné lebky mu vytryskla krev, zaškubal kopyty a bylo po něm. Já jsem se vymotal ze třmenů právě včas, aby uhnul druhé ráně, která zatřásla celým mostem. Pak jsem překročil mrtvolu koně a tasil meč. Boj s obrem byl dlouhý a krvavý. Útok střídal ústup, bili jsme se od zábradlí k zábradlí, dokud jsem ho nezasáhl mečem do hrudi. Obr zařval bolestí, meč zůstal vězet v ráně, rychle jsem uskočil, ale ne dost rychle na to, aby unikl obrově pazouře, která se po mně ohnala a utrhla mi levou ruku pod loktem... Zařval jsem bolestí a před očima se mi zatmělo. Obr šílený vztekem ke mně vykročil, aby mě dorazil, když jeho tvář zničehonic znachověla a oči se obrátily v sloup. Paže držící kladivo bezvládně klesla, obr se zahoupal se svých gigantických patách vpřed a vzad a převrátil se mrtvý na záda. Ovázal jsem si pahýl, tak tak že jsem při tom neomdlel. Pak jsem se pokusil vytáhnout meč, ale vězel příliš hluboko mezi obrovými žebry. Ozbrojil se tedy alespoň dýkou. K bráně Nesmrtelnosti mi nezbývalo víc než deset kroků. Bože, ať už mě nečeká žádná další zkouška... Sotva jsem to v duchu vyslovil, zjevil se před branou třetí tvor. Zatetelil se z bílého světla a nabral konkrétní tvar. Téměř mi přestalo bít srdce. Vstříc mi šla má žena, jediná, kterou jsem kdy měl, dokud mi ji nevzal mor. Byla stejně mladá a krásná, jako když jsme potkali poprvé. Usmívala se a jejím úsměvem prosvítaly dveře vzdálené jen několik kroků. Nebyl jsem schopen jediného kroku, dokonce i bolest zmizela. Žena se ke mně blížila s otevřenou náručí. Rozhodně nebyla z masa a krve. V okamžiku, kdy byla natolik blízko, abych ji mohl obejmout, jsem ji bodl do srdce. Nic mě nemůže zastavit, ani má vlastní žena... A přízrak zmizel. ? Uchopil jsem loket dlouhou zlatou kliku a zatáhl. Oslepující jas mě přinutil několikrát mrknout... Stál jsem na obrovském prázdném nádvoří z bílého mramoru, které končilo točitými schodišti na úpatí zářivě bělostných věží. Za zvuků lahodné hudby ke mně přichvátal krásný urostlý sluha s tmavýma očima. "Vítejte na Věčnosti, pane," přivítal mě. Připadalo mi, že se co nevidět vznesu blahem do nebe. "Měl jsem obavy, že jsem nevybral správný most," vzdychl jsem. "K nám vedou všechny mosty," ujistil mě sluha. "Aha," řekl jsem. Do mého vědomí si začínala razit cestu jedna zvláštní myšlenka. Abys nelitoval. Je to jinak, než si myslíš... "Jsem tedy v Ráji?" zeptal jsem se, abych rozptýlil pochyby. "Jestliže to tak chcete nazývat," souhlasil sluha. Brána se za mnou nepozorovaně zavřela a hudba zpomalila. "Dostal se k vám ještě někdo?" zajímal jsem se. "Nerad bych tu byl celou věčnost sám..." "Mohu vás ujistit, že postupně se sem dostanou všichni," odpověděl sluha. Zatvářil jsem se překvapeně. "Všichni?" Než mohl sluha odpovědět, poznal jsem melodii. Stejná hudba hrála, když jsem ukládal do hrobu svou ženu. To je... Najednou se mi v hlavě všechno spojilo neočekávaným způsobem. Neočekávaným a o to strašnějším... "Počkat!" vykřikl jsem. "Tohle je pohřební marš!" Oslepující jas pohasl a věže začaly černat, vzduch zaplnilo tiché kvílení myriád lidských duší. Sluha se mi přímo před očima proměnil do nejhrůznější podoby. "Ano, to je," řekl. "Vítáme jím všechny návštěvníky. Rád bych se konečně představil..." Couvl jsem, ale kostlivec byl rychlejší a stiskl mi hrdlo ledovými články. "Jsem vaše Smrt," řekl. A po těch slovech můj svět zhasl... KONEC 1