Johanna Lindsey 

Anglie roku 1152
Ta dáma byla malá a křehká, ale v porovnání s vysokým rytířem stojícím před ní byla její křehkost ještě patrnější. Hlavou se světlými vlasy mu dosahovala sotva k širokým ramenům. A když ji uhodil otevřenou dlaní do obličeje, její tělo se pod mocným tlakem vychýlilo stranou. Taková rána by ji bez milosti poslala k zemi, kdyby neměla oporu. Ale podpírali ji dva rytířovi zbrojnoši. Stáli těsně za ní, ruce měla zkroucené, tlačili ji dopředu, takže ji náraz moc nevykolejil. Kdyby se zhroutila, znovu by ji postavili, aby mohla čelit další ráně, pořád dokola.
Rowena Bellemeová se rozhlédla po stísněné komoře. Také ji pevně svírali dva zbrojnoši, stejní, kteří ji dovlekli do této místnosti, aby se stali svědky brutality jejího nevlastního bratra. Po bradě jí stékal pramínek krve, jak se kousala do rtů, aby nekřičela. Po popelavých lících se jí řinuly slzy. Ale nebránila se. Jako by nechtěla zavdat svému nevlastnímu bratrovi po celé té demonstraci síly záminku, ale zatímco zapojila do hry veškerou trpělivost, on sám ji nechtěl zohyzdit modřinami, které by mohly způsobit dohady při její svatbě.
Nicméně Gilbert d'Ambray neměl žádné zvláštní zábrany vůči své nevlastní matce. Lady Anne Bellemeová - tedy Anne d'Ambray, opět vdova, když byl Gilbertův otec po smrti, už pro něj moc neznamenala, až na to, že sloužila jako rukojmí, pokud šlo o Rowenino chování. A nebylo toho zase tak moc, co by Rowena pro svou matku neudělala. Ale co od ní teď Gilbert mohl chtít..
Anne se otočila, aby mohla pohlédnout na svou dceru. Tváře měla celé kropenaté po otiscích Gilbertovy tvrdé ruky, zatím neuronila ani slzu, nevyloudila jediný zvuk. Její výmluvný výraz však ještě umocnil proud Roweniných slz. Z její tváře mohla vyčíst sdělení: Tohle se mi nestalo poprvé.
4
Nic to neznamená. Nevšímej si toho, dcero. Neposkytni tomu mizerovi to, co chce.
To Rowena nechtěla. Lord Godwine Lyons, muž, kterého si měla podle Gilbertovy vůle vzít, byl tak starý, že by mohl být jejím dědečkem, vlastně spíš pradědečkem. A matka jen potvrdila zvěsti, které kolovaly o tomto starém lordovi, když se Gilbert dožadoval, aby Anne donutila Rowenu podřídit se jeho přání.
„Znám Lyonse, není to ten pravý pro dědičku Roweniny úrovně. I když to už v jeho věku nehraje roli, tak k jeho jménu se váží určité perverzní skandály. Nad něčím takovým bych nedokázala přimhouřit oko."
„Je to jediný muž, jenž se chce pustit do boje o znovunabytí jejího majetku," podotkl Gilbert.
„Majetku, o nějž ji váš otec svou nenasytností připravil."
„Hlouposti, to je právo každého muže -"
„Zneužívat své sousedy?" přerušila ho Anne, v hlase se jí odráželo veškeré opovržení, které pociťovala vůči svému nevlastnímu synovi, to však nebylo ani čtvrtinou toho, co cítila k jeho hrubému otci. „Zaútočit a beztrestně rozpoutat válku? Krást a dohnat ženy ke svatbě, dřív než jsou jejich muži pohřbeni! Taková práva náležejí mužům teprve od chvíle, co udělali krále ze slabošského Štěpána."
Gilbert zrudl, ale spíš vzteky než rozpaky nad tím, co jeho otec provedl Anne. Po pravdě řečeno byl produktem své doby. Bylo mu teprve osm, když Štěpán po smrti krále Jindřicha ukradl Matyldě korunu. Království se rozpoltilo, polovina baronů odmítala přijmout za vládkyni ženu, druhá část přísahala věrnost Matyldě a teď jejímu synovi Jindřichu Akvitánskému. Hugo d'Ambray byl jedním z baronů, již byli přísahou spojeni se Štěpánem, takže se cítil oprávněný k vraždě Rowenina otce, který byl Jindřichovým vazalem. Pak donutil Bellemeovu vdovu, aby se za něj provdala, tím ovládl veškeré Walterovy pozemky, jež Rowena jako jeho
5
jediné dítě zdědila, stejně si podrobil i Annin vdovský podíl. A Anna ani Rowena se nemohly této nespravedlnosti bránit, podpory se samozřejmě nedočkaly ani od krále, za jehož vlády ovládla království anarchie.
Na rozdíl od svého otce, který měl sklon umocňovat svou hrubost zlobou, vystupoval Gilbert - jako většina jeho vrstevníků - ohleduplně, když to bylo zapotřebí, neotesaně, když o nic nešlo, a usilovně plnil své pokladnice výdobytky práce jiných lidí. Ale protože žil sedmnáct let v anarchii, jeho taktika se nijak nelišila od jednání ostatních baronů. Většina z nich by si měla zoufat nad tím, že mají tak slabošského krále, který nechá v zemi bujet bezpráví. Ale oni to většinou považovali za výhodu, z níž se dá těžit.
V průběhu tří let, kdy byl Gilbert Roweniným nevlastním bratrem, k ní ve skutečnosti nepronesl křivého slova, ani na ni ve vzteku nevztáhl ruku, jak to občas udělal jeho otec. Gilbert byl jako pravý rytíř schopný a odvážný. Jako muž působil vskutku velice přitažlivě, měl černé vlasy a tmavě hnědé oči, kterým nebylo lehké uniknout. Do tohoto dne ho Rowena nenáviděla pouze proto, že byl synem svého otce. Pro vlastní prospěch a vinou malicherných sporů se sousedy vyplenili její pozemky a znehodnotili všechno cenné, co s matkou vlastnily. Porušili předsvatební smlouvu, kterou pro ni nechal otec sestavit, a její majetek jako svobodné dívky okamžitě využili ve svůj prospěch. Mohli si tak každoročně připsat na účet její výnos z nevolnických prací a odvody z válečných daní jejích vazalů.
Ale v posledním roce se Hugo d'Ambray bezmyšlenkovitě rozhodl zmocnit pevnosti Dyrwood, která se nacházela mezi jedním z Roweniných pozemků a jeho vlastním. To bylo stejné jako píchnout do vosího hnízda, protože Dyrwood náležel jednomu z nejmocnějších vojenských velitelů s civilní pravomocí severních hrabství, lordu Fulkhurstovi, jenž nejen přispěchal na pomoc svým
6
vazalům v Dyrwoodu, ale následně se systematicky snažil zničit muže, který se ho dovolil pokusit okrást.
Cílem tohoto válečného štváče se bohužel staly nejen Hugovy državy, ale i ty, jež Hugo spravoval jako poručník. Zjistil, jak se mu může hodit slabý král, když mu Štěpán odmítl pomoc, protože měl sám dost svých problémů. Ale i když byl Hugo přede dvěma měsíci zabit ve válce, kterou rozpoutala jeho nenasytnost, pořád to ještě pro Fulkhursta nebylo dost. Gilbert zjistil, že tento člověk plánuje ještě velkolepější pomstu.
Gilbert prosil o smír, ale jeho žádost nebyla vyslyšena, což ho rozzuřilo tak, že byl odhodlaný za každou cenu získat zpět d'Ambrayův majetek. Ale ta cena, kterou byl ochoten za vítězství obětovat, znamenala uvrhnout Rowenu do svatebního lože se starým chlípníkem. Dokonce jí řekl, že to nebude nadlouho, že se zase brzy stane jejím poručníkem, protože ten člověk je už stejně jednou nohou v hrobě. Ale Gilbert by rád viděl, aby ze svazku s tím starým kozlem vzešlo dítě. Řekl jí to pěkně na rovinu, protože jedině tak by mohl získat zpět ji i její majetek, stejně jako Lyonsovy pozemky a ostatní državy, to všechno přes její dítě. To by představovalo prostředky, díky nimž by se stal znovu vlastníkem d'Ambrayova jmění, které teď bylo ve Fulkhurstových rukou.
Gilbert byl přesvědčený, že je to skvělý plán. Ve skutečnosti by ho to nestálo nic, ale mohl by získat vše, po čem toužil - včetně toho, že by nakonec mohl dostat Rowenu do postele. To si uchovával jako třešničku na dortu ve svém plánu, protože byl svou krásnou malou plavovlasou nevlastní sestrou bezmála posedlý.
Toužil po ní od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, tehdy jí bylo teprve patnáct. Ale otec mu zkřížil plány, poukazoval na to, že by její cena po ztrátě panenství značně klesla, i když neměl v úmyslu ji provdat. Ale Hugo d'Ambray
7
nemohl žít navěky a Gilbert byl natolik inteligentní, aby pochopil, že to prokleté panenství není určeno pro něj, a byl dost trpělivý, aby počkal na svou chvíli. V tom případě by snesl i nějakého budoucího manžela.
To proto s ní Gilbert zacházel slušně, nehodlal ji znepokojovat návaly brutality zděděnými po otci. Chtěl, aby po něm Rowena toužila, když ji nakonec dostane do postele. Bažil po ní natolik, že byl dokonce ochotný se s ní oženit, kdyby mu z toho plynul nějaký prospěch. Ale od té doby, co d'Ambrayovi spravovali její pozemky, i tato pohnutka padla. Když už ho to napadlo, zamanul si, že ji dostane a ponechá si ji, dokonce i když by ji měl v úmyslu někdy v budoucnosti znovu provdat. Zbavit se jejích manželů pro něj nepředstavovalo překážku. Ovšem vzbudit v Roweně vášeň nemělo být tak snadné.
V tom případě však bylo nezodpovědné uvažovat o sňatku s Lyonsem bez jejího svolení, čímž by si ji samozřejmě postavil proti sobě. To, že se ji snažil přinutit k souhlasu fyzickým týráním matky, nepovažoval za žádný prohřešek. Ani náhodou. Dávno si zvykl na pohled, jak jeho otec trestá lady Anne, nic to pro něj neznamenalo. Nebral v úvahu, že Rowena, žijící na Kemelu namísto se svou matkou na hradě Ambrayů, něco podobného nezažila a neměla možnost k podobnému jednání zlhostejnět jako on. Bral jako samozřejmost, že proti němu nikdy nepoužije jeho hrubé nakládání s její matkou, ale nebylo mu úplně jasné, jak se na něj Rowena bude potom dívat. To bylo to nejmenší, co mohl použít, aby ji donutil souhlasit se sňatkem, a tak se tedy k tomu uchýlil, když si zvážil, o co mu jde.
Gilbertovou první chybou byl předpoklad, že Rowena chová ke své matce stejné city jako on ke své, tedy skoro žádné. Druhou bylo, že neočekával od Roweny tak okamžitou reakci, takže na ni ani nepohlédl, když začal její matku mlátit. Ale když zahlédl, jak Anne odhodlaně hledí na
8
dceru, ohlédl se za sebe a okamžitě strnul vzteky, když si uvědomil svůj omyl. Ta dívka se o svou matku obávala, a silně. Velké safírové oči měla zalité slzami. Bolelo ji, když se snažila nežadonit, aby toho nechal, a to jen proto, že matka prostě prohlásila, že nad sňatkem s Lyonsem by nepřimhouřila oko.
Bylo by lepší, kdyby ji omámil, provdal za Lyonse a vystavil ložní prádlo, dřív než by znovu nabyla vědomí, to už by bylo po všem. Teď se na něj ty překrásné modré oči upíraly s naprostým odporem a jemu bylo jasné, že nikdy nedosáhne toho, po čem toužil. S tím se nedalo nic dělat. Ale pořád ji mohl dostat, a brzy, ale rozzuřilo ho, že to nebude odpovídat jeho představám, sevřel prsty v pěst a udeřil Anne do spánku. Bez hlesu se okamžitě zhroutila.
Rowena vydala jakýsi zvuk, jako přidušené zaskučení, potom zašeptala: „Tak už dost."
Nechal matku mezi svými muži a přesunul se před dceru. Pořád ještě věřil, že se mu neomalenost v osobním životě vyplatí. Zračila se mu v očích, v celkovém výraze, zvedl dlaní Rowenin obličej, přinutil ji, aby mu pohlédla do očí. Ale vzhledem ke svým citům k ní to neudělal hrubě, dokonce i když jím lomcoval vztek. Bezděčně jí dokonce setřel z tváře slzu.
Hlas však měl drsný. „Vezmeš si lorda Godwina?" zeptal
se.
„Vezmu."
„A budeš se přitom náležitě usmívat?"
Rowena na něj vrhla nicneříkající pohled, pak ze sebe vyrazila: „Moc se ptáš -"
„Ale no tak. Co by ti to udělalo, kdyby to zaručilo, že bude okamžitě souhlasit s manželskou smlouvou?"
„Copak o jeho souhlasu pochybuješ?"
„To ne, ale nemůžeme ztrácet čas. Fulkhurst teď nic nepodniká, ale to jen proto, že si právě podrobil Tures."
9
Rowena po vyslechnutí této novinky zesinala. Věděla, že dvě její državy blízko Dyrwoodu byly zabrány, jedna dokonce bez boje, ale hrad Tures byl ze všech otcových držav největší, nejlépe opevněný, nejseverněji položený. V Tures vyrostla. Všechnu lásku a štěstí, kterou poznala, spojovala s tímto místem, s tím, co se odehrávalo za silnými kamennými zdmi. Teď podlehlo nepřátelskému drancování -vlastně ne, nepřátelé je uchvátili už před třemi lety, takže jaký je pro ni vlastně mezi nimi rozdíl, jeden nebo druhý? Ona tvrz samozřejmě nevlastnila, nikdy nic podobného ani nečekala. Dokonce ani kdyby ji lord Godwine pro ni znovu získal, pojilo by ji k ní pouze její jméno.
Gilberta zmátl její výraz, pomyslel si, že by ji měl uklidnit. „Nepropadej zoufalství, Roweno. Lyons zbohatl na městských obchodnících za posledních dvacet let, kdy vlastnil Kirkburough. Díky svému bohatství rychle porazí Fulkhursta a vykáže ho zpět na jeho panství. Do měsíce budeš mít Tures zpátky."
Rowena neodpověděla. Přece jí řekli, že svatební smlouva bude sepsaná v její prospěch, že majetek, když ho znovu získají, zůstane jí, ne jejímu manželovi, což pro ni v současné době, kdy byly ignorovány zákony i celý právní řád, neznamenalo vůbec nic, ale situace by se obrátila, kdyby se moci chopil Jindřich. Lyons se bezesporu domníval, že bude v plné míře využívat její majetek. Gilbert si zase podle všeho myslel, že jej bude znovu spravovat, což si přebrala v duchu asi tak, že jestliže Lyons brzy nezemře pod tíhou vysokého věku a četných nemocí, Gilbert mu k tomu napomůže. Ale Gilbert také chce, aby Lyonsovi nejdřív porodila dítě. Stejně jako po celé tři poslední roky se Rowena třásla a modlila se, aby na anglický trůn dosedl Jindřich Akvitánský. Její otec byl Jindřichovým vazalem a Rowena by mu okamžitě přísahala věrnost. Jedině tak by mohla vyváznout z područí Gilberta d'Ambraye.
10
Namísto toho, aby rozebírala, co se jí honí hlavou, se zeptala Gilberta: „Znamená to, že by tentokrát mí poddaní přísahali věrnost mně, nebo by se zase museli účastnit bojů v tvých válkách?"
Po tvářích se mu rozlil ruměnec. Toto byla další cesta, kterou jeho otec obcházel zákon, protože když Bellemeův majetek po smrti jejího otce změnil vlastníka, jeho devět vazalů by mělo složit slib věrnosti Roweně za majetek, který teď skrze ni drželi. Za poslední tři roky, kdy byla izolována na jedné z Hugových malých držav, ani jednoho z těchto rytířů nespatřila. Pokaždé, když se o tomto problému zmínila, odbyli ji s výmluvami, že jsou její rytíři v obležení, nebo se účastní tažení. Jako kdyby si její muži mysleli, že je mrtvá. To byl pro Huga nejsnadnější způsob, jak využívat jejich služeb, aniž by musel reagovat na jejich starost o její blaho.
Gilbert promluvil tvrdým tónem, který vylučoval jakékoli námitky: „Pět z tvých vazalů padlo v bojích s Fulkhurstem, a jestli žije sir Gerard, to je ve hvězdách, protože dělal kastelána v Tures. Spíš ho ta zrůda zabila, stejně jako to udělala s mými vlastními rytíři." Pokrčil rameny na znamení, že ho vlastně vůbec nezajímá, jestli byl Gerard ušetřen nebo ne.
Roweně se opět vytratila barva z lící. Dál už se nevyptávala, ale jen proto, že se děsila představy, kteří její rytíři jsou pořád ještě naživu a kteří ne. Koho mohla vinit za jejich smrt, Fulkhursta za rozpoutání vražedné řeže, nebo Gilberta a jeho otce za podnícení Fulkhurstovy zloby. Pro milosrdenství boží, kdy v této krajině konečně zavládne
klid?
Tiše požádala Gilberta, aby ji propustil. Poté, co pokynul svým mužům, byla okamžitě volná a vyrazila k matce. Gilbert ji chytil za paži a namísto toho ji směroval ke dveřím.
11
Odtáhla se od něj, ale jeho stisk byl pevný. „Nech mě k
ní jít."
„Ani nápad, její dámy se o ni postarají."
„Neviděla jsem ji tři roky, Gilberte," připomněla mu, ale mohlo jí být jasné, že tím stejně nic nezmění.
„Až porodíš Lyonsovi dítě a pojistíš si tak jeho pozemky, budeš na ni mít dost času."
Další výhrůžky a nátlak. Nemusela už dál mlčet, ale vyjádřila své pocity nenávistným syknutím. „Jsi odporný, horší než tvůj otec. Ten byl alespoň ve své krutosti poctivý!"
Stisk jeho ruky na paži zesílil, to byl jediný projev toho, že ho její slova zasáhla. „Chci pro tebe jen to nejlepší -"
„Lháři! Udělám, co po mně chceš, ale jestli mi ještě jednou budeš tvrdit, že je to pro mé dobro, tak začnu ječet."
Už se s ní nedohadoval. Toužil si ji přitáhnout do náručí a políbit ji, protože ho její zuřivost vzrušovala ještě víc než její krása. Ale nedovolil si jediný polibek. Kdyby ztratila panenství, než vleze k Lyonsovi do postele, určitě by ji zapudil a všechny naděje na majetek starého lorda by zhasly.
Omezil se na jediné: „Tak pojď, dnes jedeme na Kirkburough. Zítra už budeš vdaná." A jakmile zplodíš potomka, budeš co nejdřív v mé posteli.
Do Kirkburough dorazili právě v okamžiku, když zapadalo slunce. Městské brány byly pořád ještě otevřené, celé město mohlo vidět, že přijíždějí. Roweně připadaly vysoké zdi mohutné pevnosti zalité rudým žárem jako předzvěst toho, že vstupuje do pekla.
Gilbert se po celou dvanáctimílovou cestu držel vlastních rádců, pro Rowenu to znamenalo, že se s ním už nemusí dál dohadovat. Podle práva byl jejím nevlastním bratrem a
12
poručníkem, tuto skutečnost nemohl nikdo napadnout. Ale nebýt matky, Rowena by se mu snažila rozhodně zhatit jeho plány a vyvléknout se ze své současné situace. Uvažovala nad tím, že by dokonce byla schopná Gilberta zabít, natolik ho po dnešku nenáviděla. Ale nemohla utéct, protože jí bylo jasné, že by v jeho rukou trpěla matka.
Teď jí bylo mnohem jasnější, proč je s matkou rozdělili, okamžitě když je vytrhli z Tures. Kdyby se Roweně s Anne podařilo společně uprchnout, mohly vyhledat pomoc jednoho z mocných velmožů, kteří stáli proti Štěpánovi stejně jako Walter Belleme. Rowena by se pravděpodobně raději vdala, kdyby ji to ochránilo před d'Ambrayem, ale měl by to být muž podle její volby.
Ale na tom teď nezáleželo. Byla zde a nazítří se měla provdat. Kéž by tak... proboha živého, jak často její úvahy začínaly právě takhle.
Kdyby ji otec tolik nemiloval, mohla být bezpečně provdaná v útlém věku čtrnácti let, tak jak to bylo u většiny dcer obvyklé. Její snoubenec by byl úctyhodný muž. Na naplnění manželství by mohl počkat, až by byla starší a schopnější rodit děti. Ale otec nechtěl takového lorda uvádět do pokušení její krásou v rozpuku, ani se jí tak brzy vzdát.
Kdyby se sám nepostavil útokům d'Ambraye, mohl být ještě naživu. Tures by čelilo obléhání, ale oni by mohli uprchnout a uchýlit se k Jindřichovu dvoru nebo k některému z lordů, kteří za ním stáli.
Kdyby se dále dodržovaly zákony podporující práva žen, kdyby byl Jindřich králem. kdyby byl Gilbert po smrti. Ale i na to už bylo pozdě. Byla v Lyonsově područí, čímž mu byla vydaná prakticky na milost, jako by už byli manželé. Mohl se s ní oženit, aby dosáhl svého, ať už by ji donutil Gilbert k poslušnosti, či ne.
Rowena byla téměř ochromená zoufalstvím, když stoupala po schodech k pevnosti. Okamžitě jí bylo jasné, že
13
Gilbert ohledně Lyonsova majetku nelhal. Už když Rowena procházela prostranstvím mezi vnějším a vnitřním opevněním, napočítala devět rytířů, věže a zdi se hemžily zbrojnoši. Uvnitř síně, kde bylo prostřeno k večeři na zlatých talířích a nádherných ubrusech, jich zahlédla ještě víc. Dokonce i stěny odrážely lordovo bohatství, zbraně, které zde nesloužily k žádnému účelu, vrhaly kolem sebe zlaté a stříbrné záblesky, většina z nich byla vykládaná drahými kameny.
Pohybovala se zde spousta služebnictva, k obsluze jednoho hosta nejméně jeden, ale většinou dva, ale pokud šlo o ně, Lyons neplýtval penězi. Jejich oblečení připomínalo spíš cáry, těla neoplývala čistotou, na první pohled upoutaly jejich třesoucí se ruce a vyděšený pohled, a nebylo divu. V místě před vyvýšeným pódiem, kde seděl Lyons jako král na trůně, spatřila Rowena tři sluhy, které bez zjevné příčiny bili, jeden dostal takovou ránu, že padl na zem, následovaly ještě dva kopance, dokud nezůstal ležet bez hnutí. To se mohlo stát každému, kdo se byť jen trochu snažil vyhnout svým povinnostem.
Rowena byla tak konsternovaná, že se zastavila, Gilbert ji zatahal za paži, aby se pohnula, ale ještě dřív si rytíř, který kopal do muže na zemi, všiml, že ho sleduje, a usmál se na ni. Žádný pocit studu ani lítosti. On se usmíval.
Bylo známou skutečností, že když není ve společnosti přítomná dáma, mohou se muži chovat skoro jako zvířata. Ale tady byly ženy, ženy místních rytířů. Ale ty neměly podle všeho na chování mužů žádný vliv. To jasně vypovídalo o charakteru pána z Kirkburough, protože většina mužů se chová stejně jako jejich pán, v dobrém či ve zlém.
Vyhýbala se pohledu ke stolu pána, snažila se co nejdéle oddálit chvíli, kdy bude muset pohlédnout do tváře svému osudu. Ale Gilbert se zastavil, usměrňoval ji stiskem ruky. Při prvním pohledu na Godwina Lyonse z Kirkburough
14
málem vykřikla hrůzou. Gilbert jí stiskl paži ještě pevněji, takže nedobrovolně o krok couvla.
Bylo to ještě horší, než si představovala i v těch nejčernějších snech. Ten muž nebyl jenom starý, vypadal jako mrtvola. Pleť měl odporně bledou a brázdily ji tak hluboké vrásky, že na ní nebylo možné najít jediné hladké místečko. Zbytky vlasů měl bílé, až na jeden světlý pramen, který svědčil o původní barvě. Byl tak shrbený, že když stál, nebyl vyšší než Rowena, která měřila jen něco málo přes sto padesát centimetrů. V lesklém hedvábném rouchu lemovaném kolem krku a rukávů drahou kožešinou, vypadal téměř komicky.
Oční bělma měl temně žlutá, jednu ocelově šedou duhovku zamženou. Byl skoro slepý. Musel přistoupit bezmála až k Roweně, aby si ji mohl prohlédnout, tehdy ji ovanul jeho páchnoucí dech, z něhož se jí okamžitě zvedl žaludek. Zkrouceným prstem ji dloubl do tváře a kdákavě se zasmál, přičemž odhalil poslední dva zuby, které mu zbyly v ústech.
Gilbert vykřikoval představovací fráze, což jí napovědělo, že ten stařec je skoro hluchý. To bylo štěstí, protože Rowena si nemohla pomoci, musela hodit hrdost stranou a žadonit.
„Prosím, Gilberte, tohle mi nedělej. Jestli mě musíš provdat, vyber někoho jiného, někoho -"
„Buď zticha," zasyčel jí do ucha. „Je to hotová věc, dal jsem slib."
Dřív než získal její svolení? „Slib může být porušen," namítla.
„Ani nápad, nikdo jiný by nesouhlasil se vším, o co jsem požádal."
O co on požádal. Ve svůj prospěch. Ponížila se před ním, ale nebylo to k ničemu. Už předem věděla, že z toho nic nebude. Už nikdy se nebude nikoho doprošovat, jeho ani
15
žádného jiného muže, pro slitování boží. Muži cloumal jen chtíč.
Otočila se, aby k němu mohla vzhlédnout, musela zaklonit hlavu, tak byl blízko. A tiše, nevzrušeně řekla: „Střež si záda, bratře, moje dýka si tě najde. Za tohle ti ji při první příležitosti vrazím do zad."
„Neplácej hlouposti," odsekl, ale zarazil se, pátral jí v očích. Něco v jejím výrazu ho muselo přesvědčit, že to nebyla planá hrozba. Vypadal skutečně sklíčeně, když vykřikl: „Roweno!"
Otočila se k němu zády a vyzvala sluhu, aby ji odvedl do pokoje, který pro ni připravili. Kdyby se ji Gilbert nebo lord Godwine pokusili při odchodu ze síně zarazit, pravděpodobně by jim předvedla výstup šílené ženy. Ale nikdo to neudělal, musela se zastavit na ztemnělých schodech, které vedly nahoru do pokoje ve věži, kde měla strávit noc, protože ji vlastní slzy, které jí najednou vytryskly z očí, úplně oslepily.
Rowena se probudila poněkud dezorientovaná, ale to trvalo jen okamžik, než si uvědomila, kde ve skutečnosti je. Nedokázala přesně určit, kdy se jí podařilo usnout, ale muselo to být dávno po půlnoci. Teď skoro cítila, jak jí stydne krev v žilách, do kostí jí prosakuje strach, takže se na posteli nemůže ani pohnout.
Vysoko položené okno v pokoji ve věži propouštělo trochu světla, ale ne o moc víc, než poskytoval krb a svíčky rozestavěné po malé komůrce. Až po dlouhé době se podivila, kdo rozsvítil svíčky a rozdělal oheň. A kdo v tom případě rozhrnul závěs u její postele? Kdyby si Gilbert troufl...
16
„Chcete tu ležet v posteli, dokud nenadej de čas předstoupit před kněze?"
„Mildred?" vydechla Rowena překvapeně, když rozeznala ten milovaný hlas.
„Jsem to já, moje nejdražší."
Rowena se posadila a spatřila ženu sedící na truhle, která tam nebyla, když poprvé vstoupila do pokoje. Byla to její vlastní truhla. A na ní seděla její komorná.
Mildred jí sloužila tak dlouho, jak se Rowena dokázala rozpomenout, a před tím ji zaměstnávala lady Anne. Byla to malá žena, dokonce ještě menší než Rowena, třebaže jinak naprosto nebyla drobných rozměrů. V poměru k výšce byla pěkně zakulacená, protože Mildred si potrpěla na dobré jídlo. Bylo jí pětačtyřicet, měla hnědé oči a hnědé vlasy jí prokvétaly šedivými pramínky. Před pár lety doprovázela Rowenu do jejího vyhnanství, to byla jediná laskavost, kterou pro ni Hugo d'Ambray udělal.
„Jak ses sem dostala?" vyptávala se Rowena, ale nejdřív se rozhlédla po pokoji, jestli tam není ještě někdo.
„Když ke mně včera ráno přišel, vydal rozkazy, abych spakovala všechno, co vám patří, a přivezla to sem. Ti balíci si mysleli, že mě tam nechaj, ale já jim to ukázala."
„Byl si tak jistý, že se mu v téhle frašce nevzepřu," poznamenala Rowena hořce sama pro sebe.
„Večer, když jsem přijela, viděla jsem toho starocha. Jak jste s něčím takovým mohla souhlasit?"
Rowena cítila, jak se jí do očí derou slzy, ale vzmužila se. Spodní ret se jí pořád ještě třásl, když prohlásila: „Gilbert bil mou matku. Nepochybovala jsem, že nepřestane, dokud nebudu souhlasit."
„Ach, vy moje jehňátko," vykřikla Mildred a rozběhla se, aby mohla sevřít Rowenu v náručí. „Věděla jsem, že je to bestie, stejně jako jeho otec. Jeho sladká slova mě nikdy neoklamala, pořád čmuchal kolem vašich sukní."
17
„Bůh mi odpusť, ale já ho teď nenávidím. Při tom všem na mě vůbec nemyslel, šlo mu jen o vlastní prospěch."
„Jo, jo, to je pravda. Připravují se na válku. To znamená, že tahle pevnost bude do příštího rozbřesku skoro prázdná. Každý rytíř a skoro tisíc zbrojnošů vašeho nového pána se zavázalo mladému Gilbertovi. A je tu dost zlata na to, aby si mohl najmout tisíc dalších. Nebude trvat dlouho a budete mít zpátky všechno, co vám Fulkhurst, ta zrůda ze severu, uloupil."
„Já ne," vyštěkla Rowena. „Ty si myslíš, že se Gilbert vzdá mých pozemků? Dostane je zpátky, a až Lyons zemře, získá stejně tak i mě, aby mě znovu provdal, až mu zase poteče do bot."
„Tak takhle to všechno je?" rozhorlila se Mildred.
„To je celý on. Ale v mezičase budu muset porodit dítě, abych pro Gilberta zabezpečila i Lyonsovy pozemky." Roweně se rozezněl v hrdle nakřáplý smích. „Může takhle starý člověk ještě zplodit dítě, Mildred?"
Služka si odfrkla. „Tomu by ráda věřila většina mužů, ale je to skoro nemožné. Celý večer mě zasypávali historkami, jak se tenhle starý lord pokoušel přijít k dalšímu synovi, který by nahradil toho, co padl ve válce. V posledních letech měl čtyři manželky, a do toho nepočítám šest z jeho mládí."
„Co se se všemi stalo?"
„Ty první zemřely z toho či onoho důvodu, ale sluhové tvrdí, že ty důvody byly většinou dost hrozné. V posledních letech ženy zapudil. Všechno to byly nevinné dívky, podle něj s nimi tak mohl zatočit, když mu dost rychle nedaly vytouženého syna. To je všechno, co chce i po vás, má drahá."
„Takže když mu nedám syna, tak mě do roka zapudí. To se nedivím, že mě Gilbert ujišťoval, že nebudu dlouho vdaná."
18
„Žádné takové, tenhle starý lord tak dlouho nevydrží, dejte na mě. Ten měl být pod drnem už před pěti lety. To, že je pořád ještě naživu, může mít na svědomí jen spolek s
ďáblem."
„Pst," sykla Rowena a pokřižovala se. Docela by tomu věřila, vždyť ji samotnou napadlo, že vypadá jako mrtvola.
Mildred na ni teď pohlédla zpříma: „Vážně se chcete provdat za lorda Godwina?"
„Říkáš to, jako kdybych měla na vybranou."
„Taky že máte. Mohly bychom ho místo toho zabít."
Rowena se zamračila, v jediném okamžiku opět začala doufat, ale potom se zase rychle vrátila do skutečnosti. „Myslíš, že jsem na to taky nemyslela? Ale jestli zhatím Gilbertovy plány, je schopen umlátit matku k smrti, jak bude na mě rozzuřený. Na tuhle možnost nejsem připravená."
„Ne, ne, to samozřejmě ne," souhlasila Mildred. Milovala matku stejnou měrou jako dceru a nedokázala snést představu, že by jediná z nich trpěla. Vyznala se v bylinkářství, tím by mohla jejich utrpení předejít. „Když už to tak musí být, budiž, ale vy se nepotřebujete dělit o své tělo a postel s tím starým smilníkem. Může se stát neschopným -
Rowena tento návrh odvrhla, dřív než vyslechla jeho konec. „Gilberta uspokojí jen krev na prostěradle." „Ta ale nemusí být vaše."
O tomhle Rowena neuvažovala. Nemusela snad na vlastní kůži snášet ty vrásčité pokroucené prsty, páchnoucí dech, odpor, který by ji zlomil? Kdyby tak. Schoulila se do sebe. Slůvky „kdyby tak" si nikdy nevypomáhala, tak to neudělá ani teď.
„Lord Godwine už může být jednou nohou v hrobě, ale to pořád neznamená, že je hloupý. Kdyby si nevzpomněl, že naplnil manželství, nepokusil by se o to znovu ráno?"
19
Při té představě se otřásla. „Radši bych tu hrůzu podstoupila v temné noci než za denního světla, Mildred. Asi bych nesnesla pohled na to, jak se mě dotýká, a o pocitech už ani nemluvím."
„Výborně, má nejdražší. Připravím pro vás nápoj. Neuspí vás, ale bude to ještě lepší, vůbec si neuvědomíte, co se s vámi děje, vůbec se nebudete starat o to, co s vámi ten starý chlípník provádí."
Rowena svraštila čelo. Nebyla si jistá, jestli chce být v přítomnosti Godwina Lyonse úplně omráčená. V této situaci byla naprosto bezmocná, ale tohle by mohlo její bezmoc ještě posílit. Ale co bylo lepší, nevědět nebo skoro nic nevidět?
„Jak dlouho by tvůj lektvar účinkoval?" vyptávala se zamyšleně.
„Několik hodin. Dost dlouho na to, aby lord Godwine stihl udělat to, co zamýšlí."
„A kdyby se ho omylem napil?"
„Nijak by mu to neuškodilo. Jestli to může provést, tak to udělá. Jenom se na to nebude pamatovat."
Rowena zaúpěla, padla zpět na postel. „Takže bych se s ním zase ráno musela utkat."
„Ale proč, proč by mělo dojít k omylu? Nechám lektvar ve svatební ložnici přimíchaný do vašeho vína. Vaše bude připravené ve sklenici, jeho ne. Jen ho musíte vypít, hned jak přijdete. Nezáleží na tom, kdo bude s vámi, nikdo by vám nemohl zazlívat doušek na kuráž před tím, co budete muset snést."
„Tak to připrav. Všechno musí být lepší než -" Někdo zaklepal na dveře, Rowena se zarazila, ale nebyl to Gilbert, kterého napůl čekala. Dovnitř vešli sluhové, spousta sluhů, přinesli vanu a vodu, podnos s chlebem a sýrem, aby se posilnila, a svatební smetanovou róbu. Řekli jí, že lord Godwine chce, aby si ji oblékla, jestli nemá nic
20
vhodnějšího. Také jí řekli, nebo spíš vyslechla šuškání služek, že jeho poslední dvě ženy si ji také oblékly. Jaká šetrnost od tohoto muže, že dbá o tak hojné využití šatů. To samozřejmě ukazuje na to, jak málo mu záleží na jejích pocitech.
Když jedna ze služek zvedla do výše šaty, aby si je mohla lépe prohlédnout, Rowena prohlásila: „Proč ne? Ostatní ženy měly takové štěstí, že mu unikly. Možná mi přinesou stejné štěstí."
Na okamžik se rozhostilo strašlivé ticho, tehdy si Rowena uvědomila, že by si měla nechávat své myšlenky pro sebe. Tyhle služky mu přese všechno náležely. Ale ona neprovedla nic víc, než že je vyděsila svou upřímností, brzy se ozvalo nervózní zahihňání, následovalo další, došlo jí, že s ní ze srdce souhlasí, protože všechny nenávidí muže, který se má stát jejím manželem.
Den pokročil navzdory nadějím, že tomu tak nebude, a když utichly varhany, byla Rowena provdána za lorda Godwina Lyonse z Kirkburough. Nestalo se nic, co by ji před tímto krokem mohlo uchránit. Před svědky, s božím požehnáním -modlila se, aby to nebyla pravda - přešla z poručnictví jednoho muže k druhému, svému novému manželovi. Ten ubožák celý obřad prospal.
Oslava, kterou pro ně připravili, měla trvat po zbytek dne. Rowena seděla vedle svého manžela, sledovala, jak dásněmi rozmělňuje jídlo, protože nemá skoro žádné zuby. Ale vlídně, nebo spíš perverzně, poté, co si všiml, že nejí, pro ni vrchovatě naplnil zlatý talíř. Bylo jí jasné, že kdyby se pokusila polknout jediné sousto, pozvracela by se.
Gilbert hýřil dobrou náladou. Podařilo se mu dosáhnout toho, co si stanovil, takže ho nic nemohlo rozházet, ani její
21
zaryté mlčení, pokaždé když na ni promluvil. Seděl po jejím druhém boku, s chutí hodoval, s ještě větší vervou vyprazdňoval do dna číše vína a donekonečna se chvástal, jak teď vypudí Fulkhursta z jejich hrabství, když už se mu ho nepodaří přímo zabít, čemuž by dával přednost. Mildred mluvila pravdu. Gilbert nejen umožnil Lyonsovým mužům účastnit se v plné míře oslavy, proti tomu zazněly otevřené námitky, ale nechal je v průběhu dne ve stočlenných skupinách opouštět panství. Byli vysíláni do jeho vlastní tvrze, aby se připojili k místnímu vojsku, které obdrželo čerstvý rozkaz vyrazit za rozbřesku na Tures. Ani nepočkal na okamžik, kdy by si mohl najmout víc mužů. Chtěl obléhat Fulkhursta v Tures, dřív než by mohl protřelý válečník uniknout.
Rowenu jeho řeči o válce vůbec nezajímaly. Teď už Gilberta nenáviděla natolik, že doufala, že se mu nepodaří vystrnadit Fulkhursta z Tures, i když by to mělo znamenat, že panství jí už nebude nikdy patřit. Už na něm neměla zájem. Gilbert byl stejný válečný štváč jako Fulkhurst. V hloubi duše věřila, že se vyvraždí navzájem.
Když nadešla chvíle, aby ji dámy uvedly do svatební komnaty, Rowenu tak ochromil strach, až měla dojem, že se pozvrací. Pleť měla stejně popelavou jako její manžel a oči ji bolely, jak po celý den potlačovala příval slz.
Nedošlo k žádným oplzlým žertům, ani obhroublým radám, jak tomu při svatbách bývá zvykem. Jediné, čeho se dočkala, byly soucitné pohledy, ženy se ze všech sil snažily všechno rychle připravit a zmizet. Zůstala tam jen s tenkou košilí. Nikdo jí nenaznačil, aby si ji sundala, a ji samotnou to ani nenapadlo. Godwine tak špatně viděl, že by si toho možná nevšiml, a alespoň by vytvořila tenkou vrstvu mezi jejich těly.
Když osaměla, vklouzla do noční košile a pospíšila si, aby uhasila všechny svíce, až na ty u postele, které mohla
22
sfouknout, aniž by vstala. Potom zamířila ke stolu, kde si okamžitě všimla lahve vína a dvou číší, z nichž jediná byla naplněná. Zaváhala, než se chopila poháru s omamným prostředkem. Lektvar by měl účinkovat jen několik hodin. Co jestli k ní právě v té době její manžel nezajde? Neměla by ještě chvíli počkat? Měla se Mildred zeptat, za jak dlouho začne lektvar účinkovat.
Najednou se bez varování rozlétly dveře a dovnitř se vřítil Gilbert, tmavé oči upíral na její ruku vztahující se k číši. „Počkej, nech toho," vyštěkl na ni úsečně, byl připravený ji zarazit, kdyby ho nehodlala poslechnout. Nesl s sebou vlastní láhev vína, kterou postavil na stůl. „Ještě že jsem se začal podivovat nad tvou poslušností."
„A jak bych mohla být jiná, když vězníš mou matku?"
Její slova ho vůbec nevzrušovala, zakabonil se na číši s vínem. „Chtělas ho otrávit?"
„Ne."
Jeho výraz byl ještě hrozivější, když se k ní obrátil. „Tak tedy sebe?"
Vykřikla a rozesmála se, téměř hystericky, přála by si k tomu sebrat odvahu. Uchopil ji za ramena a zatřásl s ní. „Odpověz!"
Zachvěla se mu v rukou. „Kdybych chtěla někoho otrávit, tak jedině tebe," sykla, v jejím pohledu se zračila veškerá nenávist, kterou k němu pociťovala.
Na okamžik ho to vyvedlo z míry. Připadalo jí, že ho doopravdy vyděsilo, že by si mohla něco udělat.
Nepodíval se jí do očí, když pronesl: „Děláš si z toho zbytečně těžkou hlavu." Domnívala se, že tím míní její manželství. „Čím dřív mu porodíš dítě, tím dřív tě ho zbavím."
„Takže ty ho chceš zabít?"
Neodpověděl, protože za sebou nechal otevřené dveře, mohli zaslechnout, jak se blíží ženichova družina.
23
„Zalez do postele a počkej na něj." Lehce ji postrčil určeným směrem. „A chovej se tak, jak se hodí pro nevěstu."
Rowena se zatočila. „Měl bys ho tu očekávat ty, protože tahle svatba je tvoje dílo," zasyčela nenávistně. „Je tak slepý, že by si možná toho rozdílu ani nevšiml."
Gilbert se usmál. „Těší mě, že tě neopouští smysl pro humor. Ale zase tak ti nedůvěřuji, takže tohle si vezmu s sebou."
„Tohle" znamenalo láhev s vínem a plnou číši, která stála na stole. Rowena se musela kousat do rtů, aby neškemrala alespoň kvůli své sklenici. Ale určitě by o ni usiloval tím víc, kdyby věděl, jak moc jí na ní záleží. Ať tak či tak, ta věc pro ni byla ztracená.
Vzlykla a rozběhla se k posteli, právě se stačila přikrýt, když dorazil ženich, podpíraný zbytkem místních rytířů, kteří se chystali k odjezdu. Jejich kruté posměšky a žerty ustaly při pohledu na Rowenu v posteli. A byl to Gilbert, kdo je rychle vypoklonkoval, když si všiml, jak na ni poulí oči. Do minuty zůstala sama se svým manželem.
Připravil se na ni. Měl na sobě černý noční úbor, který dodával jeho pleti ještě sinalejší nádech. Pásek se mu cestou do svatební komnaty uvolnil, neobtěžoval se ho zavázat, ale při prvním kroku jej odhodil. Rowena okamžitě zavřela oči, ale nedokázala vypudit z podvědomí představu jeho těla -nohy, spíš jen kostnaté hůlky, vysedlá žebra, vpadlé břicho a ta titěrná věcička, která se mu klátila mezi nohama. Slyšela už, že se jí říká různě, všechna označení oslavují kolosální zbraň, ale z něčeho takového nemusela mít žádné obavy.
Málem vybuchla smíchy, ale bylo jí spíš do pláče. Potichu se začala modlit, aby to vydržela, aby to měla rychle za sebou, aby se z toho nezbláznila.
„Tak kde jsi, ty má krásko?" zeptal se jí nevrle. „Jsem moc starý na to, abych si tu s tebou hrál na honěnou."
„Tady, můj pane."
24
To, že pořád šilhal vedle postele, jí napovědělo, že ji neslyší, zopakovala svou odpověď, už málem křičela. To ho k ní nasměrovalo, začal klopýtat po stupních, aby se dostal k posteli.
„Ano? No tak, na co čekáš?" dožadoval se nervózním hlasem, stál na nejvyšším stupni, ale neučinil jediný pokus, aby se dostal do postele. „Nevidíš snad, že můj bojovník potřebuje pomoc, aby před tebou stál v pozoru? Pojď a pohraj si s ním, ženo."
Ta nicotná věcička snad měla být bojovník? Roweně z hrdla vyšel zvuk, který jasně naznačoval odpor, ale on ho neslyšel. Začal se hladit sám, ve skutečnosti neupíral oči na ni, ale zíral omámeným pohledem na opačnou stranu postele.
„Vždyť ti to nic neudělá, když ho políbíš, ty má krásko," doporučil jí, pořád se usmíval pod vousy.
Ruka jí vylétla k ústům, myslela si, že se pozvrací, žluč se jí hrnula do hrdla. Dalo jí dost práce, než se zase ovládla. Kdyby viděl její výraz, určitě by se nesmál. Ale byl stejně slepý jako hluchý. A ona skutečně hodlala za tohle Gilberta zabít.
„Tak co? Co se děje?" domáhal se znovu. Oči začínal zaměřovat na postel, ale i když už stál u ní, nedokázal Rowenu najít. „Kde jsi, ty bláznivé dítě? Budu muset zavolat Johna, aby tě našel? Už ho brzy poznáš. Jestli do měsíce nepřijdeš do jiného stavu, nechám to na Johnovi. Už jsem moc starý na to, abych to znovu podstoupil. Ty jsi poslední, a dostanu od tebe syna, nezáleží, jakým způsobem. Co ty na
to?"
Snaží se ji vyděsit? Nepřeslechla se snad?
„Můžu jen říct, můj pane, že mi připadáte jako zoufalý muž, pokud ne - Pochopila jsem vás správně? Pohodíte mě napospas tomu Johnovi, aby mi udělal dítě, když vy toho nejste schopen?"
25
„Jo, tak nějak. Mám pro Johna slabost. Nevadilo by mi přijmout jeho syna za vlastního V každém případě by to bylo lepší, než aby to, co mi patří, dostal můj bratr, muž, jímž opovrhuji ze všech nejvíc."
„Tak proč prostě neprohlásíte Johna za vlastního?"
„Neblázni, děvčátko. Nikdo by neuvěřil, že je můj. Ale nemohlo by být sporu, že tvoje dítě je moje."
Vážně? Ten muž byl ještě horší, než si myslela. Byla jeho ženou, chtěl ji oplodnit tak, jak to dělávají jeho býci a prasata. Kdyby se mu to nepodařilo, tak to nechá na někom jiném, ne, trval by na tom, aby to místo něj udělal někdo jiný. Gilbert by taky neprotestoval, uvědomila si, protože se upíná ke stejnému cíli, k dítěti.
Pro smilování boží, musí opravdu vším tímhle projít? Je tak slabý a vychrtlý, bylo jí jasné, že by se s ním lehce vypořádala. Ale kdyby se k tomu odhodlala, co by se stalo s její matkou? A teď to byl její manžel. Manžel může všechno. Teď už ho nemohla vyškrtnout ze života, protože kdyby se rozhodl vybrat svůj díl, nikdo by se s ním kvůli tomu nemohl dohadovat.
„Copak jsem špatně pochopil?" zvýšil hlas. „Tak jen pojď a připrav mě, ženo, a dělej!"
To byl řízný rozkaz, o tom nemohlo být sporu, ale Roweně bylo jasné, že by omdlela, kdyby se ho musela dotknout. „Nemůžu," pronesla dostatečně nahlas, aby to nemusela opakovat. „Jestli si mě chcete vzít, tak prosím. Pomáhat vám nebudu."
Obličej mu zrudl vzteky, v žádném případě nepatřila mezi těch deset žen, které si ho nedovolily odmítnout. Měl by ji kvůli tomu ztrestat? Bylo mu jasné, že sám na to nemá dost sil.
„Ty-ty -"
K dalšímu se nedostal. Jako kdyby mu oči měly vystřelit z hlavy. Ještě víc zrudl. Zakolébal se na stupínku, jednu ruku
26
přimáčkl na hruď tak silně, že si div nepromáčkl žebra. Měla na jazyku nějaké smířlivé prohlášení, přinejmenším ho chtěla uklidnit, ale dřív než to mohla udělat, zřítil se bez hlesu pozadu ze schodů.
Přesunula se rychle k pelesti, aby se přes ni na něj mohla podívat. Nehýbal se. Ležel tam tak, jak dopadl, s rukou na hrudi, oči vytřeštěné. Hrudník se mu ani jednou nezvedl.
Rowena z něj nespouštěla pohled. Je mrtvý? Že by měla takové štěstí? Z hrdla se jí dral smích, ale vyšlo z toho tiché zakvílení. Co teď podnikne Gilbert? Nebyla to její chyba. Nebo snad ano? Kdyby se nebránila... Jestli to byla její chyba, hledala ospravedlnění, žádnou vinu necítila. Jak by si mohla být vědoma drobností, které mohou zabít muže?
Ale byl opravdu mrtvý? Nedokázala by se ho dotknout, aby zjistila pravdu. Pouhý dotyk jeho těla jí byl odporný. Ale někdo to musí zjistit.
Vstala z postele a rozběhla se ke dveřím a pak na chodbu - přímo do Gilbertova náručí.
„Tak tohle jsem si myslel," prohlásil se zjevnou nelibostí. „Celou dobu jsi přemýšlela, jak uniknout. Ale žádné takové. Vrátíš se a -"
„On je mrtvý, Gilberte!" vyhrkla.
Bolestivě jí stiskl paže, potom jednu ruku uvolnil a za druhou ji vlekl zpátky do pokoje. Vykročil rovnou ke starci a sklonil se, aby mu mohl položit hlavu na hrudník. Když k ní vzhlédl, obličej měl zkřivený vztekem.
„Jaks to dokázala?"
Pod dojmem nespravedlivého obvinění o krok ustoupila. „Nic jsem mu neudělala, ani jsem se ho nedotkla, a v místnosti bylo jen tvé víno, toho se také nenapil. Ještě ani neulehl do postele. Chytil se za hruď a spadl ze schodů vedoucích k posteli."
27
Gilbert se ohlédl na jejího manžela a nezbývalo mu, než jí uvěřit. Než vstal a pohlédl jí do tváře, zahalil tělo lorda Godwina černým rouchem.
Krátce se zamyslel a potom řekl: „Neopouštěj tento pokoj. A ať nikdo nechodí dovnitř."
„Co hodláš podniknout?"
„Najít ti odpovídajícího náhradníka. Je nezbytné, abys dnešní noci počala. Mám bohužel černé vlasy, jinak bych to udělal já."
Při tomto prohlášení vytřeštila oči ještě víc než při předcházejících. „Ne, já nemůžu -"
„Ale můžeš," zavrčel, „jestli chceš ještě někdy spatřit matku - živou."
Zbledla, teď jí to řekl na rovinu, už nepochybovala, že všechno myslí smrtelně vážně. Ale ta hrůza, kterou hodlá provést. náhradník!
„Jak tě vůbec mohlo napadnout zinscenovat takový podvod? Ten člověk je mrtvý," vyhrkla zoufale
„O tom se nikdo nemusí dozvědět, dokud tě náhradník nepřivede do jiného stavu. Když nebudeš chtít jít za ním, můžeš zůstat tady -"
„S jeho mrtvolou?" vydechla, pořád před ním ustupovala.
„Ale ne, toho těla se zbavím," vysvětloval netrpělivě.
„Až nadejde čas ho pohřbít, najdu jinou mrtvolu, kterou podstrčím místo něj. V každém případě bude oficiálně pohřbený, dřív než jeho bratr zjistí, že zemřel, a než si budeš jistá svým těhotenstvím, dřív než ten muž přijede a bude se domáhat svých práv. Ale nedostane nic. Godwine by si to tak
přál."
To by mohla být pravda, ale opravňovalo to Gilberta k tomu, co hodlal podniknout? Zdálo se, že si je svým novým plánem naprosto jistý. Ale proč ne? Zase se nemusel v ničem exponovat, jen čekat v ústraní, zatímco její tělo bude
28
obětováno na oltář podvodné machinace. A tentokrát život její matky skutečně závisí na její poddajnosti.
Napadli ho, když vycházel ze společné lázně v hostinci. Bylo jich pět, oblečených v kožených zbrojnošských kabátcích, i když pochyboval, že jimi skutečně jsou. Spíš vypadali na zloděje. Ve většině měst, kde vůbec chyběl vladař, nebo byl slabý či jen třeba zkorumpovaný konšel, vládlo bezpráví. A on město Kirkburough neznal, nikdy tudy neprojížděl. Takže jediné, co mohl očekávat, byla další past padoucha z vyšších vrstev, kde byli všichni cestující a cizinci pronásledováni a oloupeni, nebo mučeni, když nemohli zaručit tučné výkupné. Cestovat po Štěpánově Anglii sám nebo jen s malou eskortou znamenalo riskovat ožebračení stejně jako život.
Z jeho strany byla hloupost vydat se sem jen se svým zbrojnošem, jen protože chtěl zkrášlit svůj zjev, než se zítra setká se svou snoubenkou. Trocha marnivosti a co ho to mohlo stát. Moc dlouho se spoléhal na pověst, že se za každý útok na svou osobu rychle a tvrdě pomstí, aby si udržel útočníky od těla. To se mu vyplácelo už řádku let, od té doby co se postavil proti mstě. Ale aby ta pověst fungovala, muselo by se o ní vědět, ale on tu nikoho neznal a nikdo neznal jej.
Warrickovi de Chaville bylo možné odpustit bezstarostnost, i když on sám by si ji neprominul, protože on k shovívavým lidem nepatřil. Město vypadalo pokojně a v pořádku. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Brzy se potřetí ožení a nechce, aby se ho jeho nová žena bála jako ty dvě předchozí. K lady Isabelle upínal velké naděje. Téměř rok se jí při každé příležitosti dvořil, i když něco takového neměl ve zvyku. Její otec souhlasil hned napoprvé, když požádal o její ruku, nesmírně toužil, aby uzavřeli manželský
29
svazek, zatímco Warrick požadoval Isabellino svolení. Nikdy by se k ničemu nezavázal, dokud by je nezískal. Teď ho měl a už se jí nemohl dočkat.
Lady Isabella Malduitová byla nejen nesmírně krásná a žádoucí, hovořila také jemným hlasem, měla uhlazené chování a okouzlující smysl pro humor. Warrick humor ve svém životě potřeboval. Chtěl lásku a smích, čehož se mu v životě nedostávalo, od té doby, co se mu rozpadla rodina a jeho zaplavila pouhá hořkost. Měl dvě dcery, ale to byla povrchní a sobecká stvoření. Miloval je, ale nedokázal nadlouho snášet jejich hašteření a náladovost. Toužil po rodinném životě, takovém, na jaký si pamatoval z dětství, který by ho držel doma a neštval ho do války. A chtěl syna.
Nežádal toho přespříliš, ne víc, než by očekával každý muž. A správná žena by mu mohla tohle všechno poskytnout. Takovou našel v Isabelle. Měl ji skutečně rád. A doufal, že by v tom mohlo být brzy i něco víc, i když si popravdě řečeno nebyl docela jistý, jestli by byl po tolika letech nenávisti schopný lásky. Ale nemusel svou ženu milovat, jen když bude milovat ona jeho. Ani by ho nenapadlo, že by tu měl dnes v noci zemřít.
Nebyl ani pořádně vyzbrojený. Meč a brnění si nechal v pronajatém pokoji, kde je asi právě teď Geoffrey čistil. Sešel dolů do lázně jen s dýkou zastrčenou za opaskem. Teď neměl dokonce ani šaty, protože je nechal u sluhy, aby je vypral. Měl na sobě jen velkou osušku uvázanou kolem pasu a za okrajem na břiše zastrčenou malou dýku.
Přestože byl tak bezbranný, pět mužů, jež ho obklopili, se nejdřív rozpakovalo vytasit meče, protože Warrick de Chaville nebyl muž obvyklých rozměrů. Při téměř sto devadesáti centimetrech byl o půl hlavy vyšší než největší z útočníků a o hodně víc než zbývající čtyři. Jeho obnažená hruď a paže nenechávaly nikoho na pochybách o síle jeho mohutného těla. Ale co víc, vypadal hrozivě. V obličeji se
30
mu zračila bezohlednost, jako kdyby zabíjel pro zábavu. A šedé oči, které na ně upíral, měly tak mrazivý výraz, že se jeden z mužů před tím, než vytáhl meč, chtěl pokřižovat.
Ale nakonec tasili. Jejich vůdce chtěl promluvit, snad aby vznesl požadavek namísto boje, jenže Warrick nebyl pasivní rytíř. V mnoha ohledech byl útočný, a toto nebyla výjimka. Sevřel v ruce dýku a vyrazil válečný pokřik, který málem způsobil zemětřesení. Ve stejném okamžiku zaútočil, dýkou rozsekl nejblíže stojícímu muži obličej. Mířil na krk, ale mužův výkřik mu udělal dobrou službu, protože ještě víc poděsil ostatní.
Brzy vyšlo najevo, že svými zbraněmi dobře nevládnou, nebo se ho nesnaží zabít. Výborně, jejich chyba. Zranil dalšího, ale tentokrát je krev podnítila k akci. Nechtěli mu ublížit, ale také se nehodlali dát zabít.
A potom se do rvačky zapojil Geoffrey s méně hrozivým bojovým pokřikem, protože zaslechl Warrickův řev. Mladíkovi bylo pouhých patnáct let a nedoprovázel ještě Warricka do žádné bitvy, protože se mu zdálo, že na to dosud není připraven. Uměl zacházet s mečem, i když ještě neměl plně vyvinuté svalstvo na to, aby se s ním mohl ohánět, ani dostatečnou váhu. Měl odvahu a pevnou vůli, spíš než cokoli jiného, ale také se mylně domníval, že může dělat to samé jako jeho pán. Uskutečnil výpad, ale neměl na to dost síly, nikdo mu zděšeně neuskočil z cesty a bez brnění, které by ho chránilo, ho probodli dřív, než se mohl rozmáchnout.
Warrickovi neunikl výraz úžasu a posléze děsu v Geoffreyově mladém obličeji, když se zlomil poté, co mu meč pronikl do těla, a bylo mu jasné, že za okamžik bude mrtvý. Chlapce vychovávali v jeho domácnosti od sedmi let. Až loňského roku si ho vzal Warrick pod svou ochranu, i když už měl několik zbrojnošů a dalšího nepotřeboval. Tohoto chlapce si časem oblíbil, dokázal se ze všeho
31
radovat. Teď vykřikl, téměř vzlykal a mrštil dýku po muži, který zabil Geoffreye. Strefil se, zabořila se mu až po rukojeť do krku, a v té chvíli Warrick bleskově vytrhl muži, který stál vedle něj, z ruky meč.
Nicméně se nedostal k tomu, aby tuto lepší zbraň použil. Jílec jiného meče mu dopadl na lebku a on se sesul pomalu k zemi.
Dva muži, kteří měli velké štěstí, že se drželi mimo jeho dosah, teď postávali kolem něj a ztěžka oddechovali. Uplynula plná minuta, než je napadlo, že by mohli zastrčit meče. Jeden šťouchl do Warricka botou, jen aby se přesvědčil, že nevstane. V tmavě blond vlasech, pořád mokrých po koupeli, se objevila krev, ale muž dýchal. Nebyl mrtvý, to znamenalo, že je pořád ještě použitelný.
„Tenhle muž není žádný nevolník, kterého jsme měli najít," prohodil jeden muž ke druhému. „Podle toho, jak se bil, to musí být rytíř. Copak sis nevšiml toho rozdílu, když jsi ho viděl, jak jde do koupelny?"
„To teda ne, byl celý zaprášený z cesty. Sotva jsem postřehl, že nemá brnění, a měl tu správnou barvu očí a blond vlasy, na nichž lord Gilbert trval. Považoval jsem za štěstí, že se mi podařilo někoho takového najít."
„Tak mu dej roubík a doufej, že se s ním lord Gilbert nerozhodne promluvit."
„No a co? Polovina z rytířů lorda Godwina jsou nicky a burani. A nikoho jiného se správnou barvou vlasů a očí jsme nenašli. A mimochodem, proč na tom tak trvá?"
„To není naše starost, ještě že se nám podařilo splnit úkol. Ale musels ho tak praštit? Teď se s ním povlečeme."
Druhý muž si odfrkl. „Lepší tohle, než kdyby se nám probral. Když jsem ho zahlédl poprvé, nepřipadal mi tak velký. Ten kluk, myslíš, že to byl jeho syn?"
32
„Možná, což znamená, že kdyby byl při vědomí, zase by se do nás pustil. Radši bychom mu měli svázat ruce a nohy. Dokonce i lord Gilbert by s ním mohl mít potíže."
Rowena usínala schoulená na kraji postele, zírala na bod na podlaze, kam dopadl lord Godwine. Gilbert sám odstranil mrtvolu a pak nechal dívku samotnou s opakovanými výstrahami, aby nepouštěla do pokoje nikoho jiného než
jeho.
Nejradši by se zamkla i před ním. Kdyby měla zbraň, snad by se ho dokonce i pokusila zabít, dřív než by ji donutil k dalším ohavným skutkům. Ale žádnou zbraň neměla. Stejně tak nemohla utéct, aniž by ohrozila matčin život. Nedokázala ani určit, co je horší, jestli sňatek a svatební lože s Lyonsem nebo to, co pro ni teď Gilbert přichystal. Ale co by mohlo být horšího pro osmnáctiletou dívku než sdílet lože s tím starým smilníkem?
Jeho smrt v ní nevzbudila sebemenší zármutek dokonce, i když za ni byla částečně odpovědná. Jistě zamordoval značné množství nevinných žen, které stihl neblahý osud a staly se jeho manželkami, prostě proto, že ho ta předchozí znudila, nebo potřeboval další věno, aby naplnil své truhlice. Věděla, že existuje spousta mužů, kteří bez zábran dělají přesně to samé, aniž by je za to stihl trest. Ale zároveň znala jiné muže, slušné, takové, jako byl její otec. Celý svět se přece neřítil do pekla, tím spíš jeho malá část, i když v zemi vládla anarchie.
Byla ještě tma, v tvrzi panoval klid, když se k ní Gilbert vrátil, aby ji vzbudil. Rowena se nedokázala zorientovat, ale celková tělesná i duševní ochablost jí signalizovaly, že nespala dlouho. Gilbertova slova ji však přenesla do reality.
33
„Všechno je pro tebe připraveno. Moji muži měli štěstí. Nejvíc mi na srdci ležela barva vlasů, jakou měl tvůj muž, toho si každý u nemluvněte všimne."
Rowenu rozrazilo nejdřív horko a hned nato chlad. Svaly kolem žaludku se jí strachem křečovitě stáhly. On to doopravdy udělal, našel muže, jemuž ji hodlá předhodit, stejně jako by to udělal její manžel, kdyby se jí nepodařilo včas počít. Lyons nebo Gilbert, oba byli ze stejného soudku, dokonce i v uvažování. Nepřekvapilo by ji, kdyby vybral stejného muže, takového hloupého Honzu, kterého by zvolil i její muž. Pro boha živého, proč se ještě z toho zlého snu neprobudila?
„Pospěš si," hartusil na ni a zároveň ji stahoval z vysoké postele. „Do rozbřesku zbývá ještě spousta času, takže toho s tím mužem můžeš hodně stihnout, pro jistotu je to zapotřebí několikrát zopakovat, aby se sémě s jistotou ujalo."
„Proč mi to říkáš?" vyštěkla Rowena, snažila se mu vytrhnout paži, když ji postrkoval k otevřeným dveřím. „Dávej si ty své odporné instrukce tomu hřebci, cos ho pro mě vybral."
„Však uvidíš," to bylo jediné, co odvětil.
A taky že viděla, téměř okamžitě, protože muže složili v malé komůrce přes chodbu naproti její ložnici. Vešla se sem postel, z každé strany dva vysoké svícny, ale žádný jiný kus nábytku. Tuhle místnost její manžel využíval pro orgie se svými služkami, o tom ovšem Rowena neměla ani zdání. Ke zdi nad postelí byly dokonce připevněné řetězy, teď ukryté pod matrací, na tohoto muže je nemohli použít, protože byl moc velký. Gilbert se obával, že by mohl tenké řetězy, určené pro ženy, přetrhnout. Nařídil přinést ty nejdelší, provléct je pod postelí a svázat mu zápěstí s kotníky, aby se vězeň nemohl pohnout, aniž by si způsobil bolest.
Jediné, čeho si Rowena všimla, bylo, že je ten muž přivázaný k posteli a nemá na sobě nic jiného než velkou
34
osušku ovázanou kolem beder. Je spoutaný? Teď si všimla želízek na jeho zápěstích, které měl nad hlavou. A zpod osušky vedly dva řetězy. Spoutaný řetězy! Museli ho spoutat? A spí - nebo je v bezvědomí.
Došlo jí to rychle, ale jediné, co ji napadlo, bylo: „Proč jste mu za to prostě nezaplatili?"
Gilbert stál vedle ní na konci postele, pořád jí svíral paži. „Pak by si tě vzal. Místo toho nechám na tobě, abys to udělala, pak si nebudeš připadat..."
Váhal tak dlouho nad příhodným slovem, že je doplnila za něj: „Znásilněná?"
Zrudl. „Ne. Spíš jsem chtěl nechat zbytek na tobě. Dnes tak jako tak budeš muset přijít o panenství."
Uvědomila si, že mu to připadá jako laskavost. Ona sama to tak necítila, tohle nebylo správné. Svázat muže a donutit ho k něčemu takovému bylo dokonce ještě horší. Ale Gilbert se na celou věc díval z jiného úhlu, podle toho, co tím mohl získat pro sebe. Bez dítěte, které by zdědilo majetek Godwina Lyonse, by všechno dostal Godwinův bratr včetně spousty vyzbrojených žoldáků, které Gilbert zoufale potřeboval. Její nevlastní bratr by toto vojsko mohl využít během doby, po kterou hodlal tajit Lyonsovu smrt, ale pár týdnů by nestačilo na to, aby znovu získal všechno, oč ho připravil Fulkhurst.
K čertu s tím válečným štváčem, který je stejný nebo ještě horší než Gilbert. Kdyby nebylo jeho, nemusela by projít vší touhle hrůzou. Nebýt jeho, nebyla by nucena se při první příležitosti vdát.
Když už se Gilbert zmínil o panenství, musel si připomenout, že se tu vlastně dohaduje skutečně s pannou. „Víš, hm, víš zkrátka, co dělat? Jestli ne, tak ti někoho pošlu, aby ti pomohl. Udělal bych to sám, ale nemyslím si, že bych snesl."
35
Užasle na něj zírala, když nedokončil větu. „Sám to považuješ za nechutné," poznamenala, „a přitom mě do toho pořád nutíš?"
„Udělat se to musí," procedil skrz zuby. „Jiný způsob, jak zachránit Kirkburough, neexistuje."
To, že jí připadalo, že se mu celá věc také nelíbí, jí dodalo naději. „Budeš lhát o smrti toho starce," připomněla mu. „Mohl bys lhát i o dítěti, tak dlouho, jak budeš potřebovat jeho ozbrojence."
„A když z celé té lži nevzejde žádné dítě? Ne, tohle je bohaté léno, velké město. Nepřijdu o to kvůli tvé upejpavosti. Uděláš to, co jsem ti nakázal, Roweno. Umístil jsem ho blízko, takže nikdo neuvidí, že sem budeš každou noc chodit. Přes den můžeš spát, rozhlásím, že Godwine onemocněl a ty ho ošetřuješ, jak se sluší. Služebnictvo sem nebude mít přístup, až na tvou služku, věřím, že se bude chovat podle tvých instrukcí - jestli si ji chceš nechat."
Další výhrůžky? Obětoval by i Mildred? Bože, jak ho nenáviděla!
„Jak dlouho, Gilberte?"
Věděl přesně, na co se ptá. „Dokud neotěhotníš. Jestli ti to připadá tak odporné, mohl bych ti navrhnout, abys využila jeho přednosti víckrát než jednou za noc. Dvakrát nebo třikrát každou noc, to by neměl být pro takového chlapáka žádný problém, uvidíš, brzy se to zúročí."
Takže ta noční můra se zítřejším ránem neskončí, ale bude pokračovat? A teď to bude znamenat zlý sen i pro někoho jiného, pro tohohle ubohého muže, který má smůlu, protože má zlaté vlasy a šedé oči.
„A to ho tu chceš přechovávat takhle celou dobu?"
„S ním si nemusíš dělat starosti," odsekl lhostejně. „Je to jen nevolník, až splní svůj úkol, tak se ho zbavíme."
„Nevolník?" Na první pohled bylo jasné, že ten muž je mohutný, ale teď si ho znovu změřila od hlavy k patě, zabíral
36
celou délku postele. „Na nevolníka je moc urostlý. Cos to provedl, Gilberte, unesl jsi svobodného člověka?"
„Ne, maximálně levobočka nějakého lorda," prohlásil sebejistě. „Kdyby do Kirkburough přijel lord, musel by se ohlásit na hradě, jen by projel, nemělo by pro něj cenu zůstávat ve městě. Dokonce i chudý rytíř bez půdy by měl nějakou družinu a zašel na hrad. Mohl by to být svobodný člověk, ale určitě ne nikdo významný, možná pouhý poutník."
„Ale ty ho hodláš zabít."
Otázka vyvedla jejího nevlastního bratra z míry, netrpělivě vyštěkl: „Nebuď hloupá. Nemůže zůstat naživu, aby pak uplatňoval nárok na dítě. Nikdo by mu neuvěřil, ale mohly by vzniknout domněnky, drby, kterých by se Godwinův bratr mohl chytit."
Takže i když udělá všechno, co po ní Gilbert chce, stejně někdo umře. Tento poznatek v ní znovu probudil vztek na bezpráví, který odsunul strach do pozadí.
„Bůh tě zatratí, Gilberte, i tu tvou zatracenou nenasytnost," proklela ho tiše a vytrhla mu paži. Jeho udivený výraz, jako by nedokázal pochopit, co udělal špatně, ji přivedl na pokraj zhroucení, vzrůstající zuřivost ji přiměla k výkřiku: „Vypadni! K tomu, abych znásilnila tohohle chlapa, nepotřebuju žádnou pomoc. Ale pošli mi Mildred, protože mi ho bude možná muset pomoci oživit. Takhle by nám moc neposloužil."
K tomuto prohlášení ji přiměl vztek a zahořklost, ale právě tato slova uslyšel Warrick, když přicházel k sobě. Neotevřel oči. Byl válečníkem příliš dlouho, než aby se připravil o takovou výhodu. Ale tentokrát mu to nebylo k ničemu, protože všichni zmlkli a za okamžik zaslechl zabouchnutí dveří.
Ticho. Na chvíli osaměl, ale ta uječená ženská by se podle vlastních slov měla brzy vrátit - ale ne, těm slovům
37
nedokázal uvěřit. Ženy přece neznásilňují. Jak by to dokázaly, když na to nejsou vybaveny? A v každém případě neměla na mysli jeho. Pak to musel být žert od primitivní holky. Nic víc. Ale pokud je sám.
Otevřel oči a spatřil strop. Místnost byla dobře osvětlená, aniž by se pohnul, zaregistroval záři svíček po obou stranách postele. Otočil hlavu, aby našel dveře, ale okamžitě jím jako blesk projela bolest. Na chvíli zůstal nehybně ležet, zavřel oči - a začal vnímat věci, aniž by si je prohlížel. Ležel na měkké posteli. V ústech měl roubík. Neměl na sobě šaty, jako když ho chytili. To ho nevylekalo. Nebyl důvod ho oblékat, když to může docela dobře udělat sám, až přijde k sobě. Postel? Lepší než žalář, usoudil.
A potom ucítil na zápěstích pouta. Pokusil se jedním pohnout a zaslechl řinčení řetězu - uvědomil si, jak ho něco škrábe a svírá na kotníku. Pro boha živého, spoutaný, a navíc řetězem, ne provazem!
Jestli jim jde o výkupné, tak potom vědí, kdo je, a riskují jeho odplatu, která na sebe nenechá čekat. Zloději a psanci jsou ochotni podniknout cokoli s někým, z něhož by mohli něco vyždímat. Nezajímá je, jestli chytí rytíře nebo kupce, dámu či trhovkyni, a když nedostanou to, co chtějí, přijde rychle na řadu mučení, ať už toho nebo jiného druhu. Jednou navštívil tvrz loupeživého barona, dělalo se mu špatně z toho, co našel v šatlavě - těla, jež pomalu rozmačkával těžký kámen, nahá těla zavěšená za palce s dočerna vyuzenou kůží, některá z nich měla téměř spálené nohy, všichni byli mrtví, protože na ně jejich trapiči prostě zapomněli, když začal obléhat tvrz. A tohle nebylo možné považovat za chatrč nebo lovecký srub, ani za krčmu, kde ho chytli. Kamenné zdi signalizovaly hrad. Pak tu je bezvýznamný pán, a to je stejně špatné jako bezvýznamný zloděj.
Warrick otevřel znovu oči, připravený vzdorovat bolesti v hlavě, aby se mohl rozhlédnout po svém skromném vězení.
38
Zvedl hlavu a spatřil ji v nohou postele - v té chvíli ho napadlo, že musel zemřít, protože tohle je jistě boží anděl, který se mu zjevil v posmrtném životě.
Rowena ještě upírala nasupený pohled na dveře, které zapadly za Gilbertem, když zaslechla zařinčení řetězů a ohlédla se na muže na posteli. Oči měl zavřené, ležel nehybně, ale instinktivně vycítila, že už je při vědomí. Ještě si ho zblízka neprohlédla, nevnímala z něj nic jiného než mužské tělo, mohutné mužské tělo. Ležel natažený na zádech, bez polštáře, zatímco ona stála několik kroků od druhé strany matrace, kterou měla ve výši pasu. Z této pozice ho nedokázala obsáhnout pohledem. Potom zvedl hlavu, jeho oči ji přikovaly na místo, a ona tam stála bez hnutí a téměř nedýchala.
Šeď jeho očí přecházela do stříbrna, výraz překvapení jim dodával stříbřitý, doslova zářivý nádech. I s roubíkem v ústech, který mu dělil obličej, jí bylo jasné, že je to pohledný muž s ostře řezanými rysy, v nichž se zračil jistý stupeň arogance.
Co ji přimělo k tomuto názoru? Široké lícní kosti? Sokolí nos? Možná mohutná čelist, ještě zdůrazněná roubíkem. Musela se zmýlit. Arogance byla znakem šlechticů. Vazalovi by přinesla leda tak doživa zbičovaná záda.
Ale tento vazal nesklopil ani neodvrátil zrak v přítomnosti dámy. Byl snad tak drzý nebo zmatený, že nezaujal postoj, který by mu příslušel. Ale co ji to napadlo? Nemůže poznat, že se jedná o dámu, když má na sobě noční roucho. Ale potom si uvědomila, že docela určitě může, protože její bílá košile byla z toho nejlepšího plátna, jemného a téměř průsvitného, jak bylo tenoučké. Župánek byl ze vzácného sametu z východu, který jí věnovala a vlastnoručně ušila ke čtrnáctým narozeninám maminka.
39
Tak to bude nějaký levoboček, jak říkal Gilbert, a zjevně je na to hrdý. A proč by se vlastně měla starat, o koho jde? Nemuselo ji to zajímat - stejně byl odsouzený k smrti. Ale nejdřív mu musela obětovat své panenství - pro boha živého! Jak by se mohla protivit, když její matka...?
Nejradši by klesla k zemi a vyplakala se. Dostalo se jí jemné výchovy, láskyplné a pečlivé, krutost a tvrdost života se jí vyhýbaly. Jen stěží mohla považovat svůj současný život za reálný, protože jí připadal tak naprosto odtažitý. Měla si tohoto muže vzít, ve skutečnosti ho znásilnit, ale jak? Ve vzteku Gilbertovi tvrdila, že nepotřebuje pomoc, ale nebyla to pravda, protože nevěděla nic o základní věci, jak přijít k dítěti.
Jeho oči už naprosto ztratily udivený výraz. Teď se proměnil na obdivný. Bylo to tak dobře? Ano, pro něj by bylo lepší, kdyby mu nepřipadala odpuzující. Přinejmenším to ji potěšilo. V ničem jí nepřipomínal jejího manžela. Byl mladý, čistý, dokonce pohledný, měl hladkou pleť, pevné tělo - zkrátka naprosto se lišil od jejího muže. Dokonce i šedé oči a blond vlasy měly jiný odstín od Lyonsových, jeden měl světlejší nádech, druhý tmavší.
Měla čím dál tím silnější pocit, že mu dokáže v jeho pohledu vyčíst myšlenky, protože teď v nich vytušila otázku. Ptal se, proč tu je? Ne nejspíš ne, protože ještě před chvilkou nic nevnímal. A proč by si s tím Gilbert lámal hlavu, když tu ten muž měl jenom ležet a nechat se sebou dělat, co budou chtít? Tak ji Gilbert instruoval, že ona musí uskutečnit to, co se má stát. Ale v jeho očích se zračila otázka.
Bylo na ní, aby mu všechno řekla, a ona mu přitom nemůže zaručit, že bude volný, až bude po všem. Opět v ní vzplanul hněv, tentokrát kvůli němu. Neudělal nic, aby si to zasloužil. Byl nevinný, lapený do tenat plánů toho monstra. Ona přijme jeho sémě, ale Gilbert ho pak připraví o život. Ne, tohle nemůže připustit. Je třeba to podniknout, už kvůli
40
matce, ale tomu ostatnímu musí nějak zamezit. Musí mu nějakým způsobem dopomoci k útěku, až nadejde čas, ještě dřív než přizná Gilbertovi, že počala, protože v tom případě by pro něj ten člověk ztratil cenu.
Ale jemu by to neměla takhle podat. Neměla by mu dávat falešné naděje, kdyby se jí to nakonec nepodařilo. Může to jedině zkusit. A on nepotřebuje vědět, že má zemřít.
Nebyl jediný důvod mu o tom vyprávět. Ať si myslí, co chce, proč by měl uvažovat o tom, že ho nepropustí, když bude po všem?
Opět se s ní dorozumíval očima a znovu ho pochopila. Sklopil oči směrem k roubíku, pak na ni znovu pohlédl. Chtěl po ní, aby mu ho vyndala, aby s ní mohl mluvit. To nemohla udělat, protože si nedokázala představit, že by odolala jeho prosbám, aby ho pustila, to ještě posílilo její pocit viny. Bylo jí jasné, že to, co musí udělat, není správné, ale měla jinou volbu? Ale slyšet ho žadonit, to by bylo nad
její síly.
Pomalu zavrtěla hlavou, jeho klesla na matraci, už na ni nehleděl. Kdyby jí to nebylo jasné, tak by mohla jeho gesto považovat za arogantní odmítnutí, protože mu nesplnila jeho přání. Nemohl přece tak dlouho namáhat krk ve vzpřímené poloze. Přešla k boku postele, takže se na ni mohl dívat, aniž by zvedl hlavu, ale teď měl zavřené oči. Nezajímalo ho, že u něj stojí. Nebo možná nezaznamenal zvuk kroků jejích bosých nohou.
Zastavila se, teď si ho mohla lépe prohlédnout. Jeho mohutné tělo doslova vyplňovalo lůžko. Pomyslela si, že by mohl být dokonce vyšší než Gilbert, ale jistá si být nemohla, měl však určitě mnohem mohutnější hrudník. Paže měl silné a dlouhé a od ramen k zápěstí pěkně vypracované. Ramena, šíje a hrudník také hrály svaly, dozlatova opálenou pleť měl vypnutou, ale o jemnosti nemohlo být ani řeči. Ať už si na obživu vydělával jakkoli, na první pohled bylo jasné, že
41
pracuje tvrdě. Možná jako dřevorubec. Jeden z leníků jejího otce byl mnohem urostlejší a svalnatější než kterýkoli rytíř.
Uvědomovala si, jak na něj zírá, ale nedokázala si pomoci. Byl silný, velice silný, připustila si, že je prese všechno vděčná Gilbertovi, že ten muž je připoutaný, i když je to pro něj pokořující. Mohl by ji uchvátit svýma nahýma rukama, teď bylo lepší, že na ni nedosáhly.
„Promiňte," začala, uvažovala, proč šeptá, když jsou spolu sami, „ale bude lepší, když neuslyším, co byste mi chtěl říct, ale já vám mohu objasnit, proč jste tady."
Znovu otevřel oči, lehce pootočil hlavu, aby na ni viděl. Už žádná otázka, žádné zvědavé pohledy. Trpělivost, došlo jí, to teď předvádí. Očekával, že všechny jeho otázky budou zodpovězeny, ale ona zase tak kurážná nebyla. Hodlala mu prozradit všechno nezbytné, ale nic víc.
Ale teď, když bylo načase to udělat, pocítila, jak se jí přes šíji a po tvářích rozlévá horko. „Já - já - vy a já - my -musíme - musíme -"
V jeho očích se znovu zračila otázka, kdyby neměl roubík v ústech, vykřikl by ji na ni. Nemohla by ho obviňovat, že ztrácí trpělivost, ale nedokázala ze sebe vypravit slovo. Na to se cítila moc zahanbená. Pokoušela se sama sebe přesvědčit, že je to přece jen nevolník, a ona se k podřízeným chovala vždycky přísně ale laskavě, tak ji to naučila matka. Jenže on nevypadal jako nějaký sluha, kterému kdy poroučela. A ta arogance - nedokázala tu myšlenku vyhnat z hlavy, svědčí o tom, že nejde o pouhého sluhu, a i když by to nemělo celou situaci nijak zhoršit, stalo se tak.
A potom zaslechla zaškrábání na dveře a skoro si oddechla úlevou, že konečně přišla Mildred. Muži na posteli už nevěnovala pozornost, ležel tam celý napjatý a čekal, až se dostane k podstatě věci. Jenže vysvětlení se v nejbližší
42
době neměl dočkat, došlo mu to, když sledoval, jak ve spěchu opouští pokoj.
Warrick klesl zpátky a vztekle zavrčel. K čertu s ní. „Musíme" - ale co?! Proč mu to neřekla na rovinu? Ale pak se začal silou vůle uvolňovat. Nemohl ji obviňovat. Byla to křehká bytost, ve své kráse až nadpozemská, a nebyla to ona, kdo ho sem dostal.
Nedokázal si představit, z jakého důvodu tu je, přinesla mu jídlo. Nikdo jiný se neobjevil, mohla je položit na zem. Ale když mu nevyndala roubík, jak ho mohl sníst?
Otázky bez odpovědí. Trpělivost. To, co po něm chtějí, se dozví brzy, potom bude moci začít uvažovat o pomstě, ať už to zajetí nařídil kdokoli, toho, kdo je za to odpovědný, čeká smrt. To si přísahal, tak se modlil k bohu před mnoha lety, když se jeho duše chvěla a zmírala, zpustošená po všech životních ztrátách, zapřísahal se, že mu už nikdo nikdy nezpůsobí žádnou bolest, aniž by za to nezaplatil stejnou měrou, nebo se nedočkal ještě horší odplaty. To si přísahal celých dlouhých šestnáct let, po celou polovinu života. A od toho do smrti neustoupí.
Do podvědomí se mu opět vetřela ta malá dívka, nezapudil ji, protože byla nakonec mnohem příjemnější než jeho temné myšlenky. Když ji poprvé spatřil, pomyslel si, že to musí být anděl se svatozáří zlatých vlasů, žhnoucí ve světle svíček. Byla zahalená celá v bílém a světlé kadeře se jí vlnily přes ramena až k bokům.
Drobnému obličeji vévodily safírové oči, velké, okrouhlé a svůdné, skrývaly tajemství, ukrývaly myšlenky - dokud v nich nezahlédl záblesk zlosti. To vzbuzovalo jeho zvědavost skoro ještě víc než důvod, proč se sem dostal. Zachvátila ho směšná touha zahrát si na ochránce toho anděla, sprovodit ze světa a zničit všechno, co ji zneklidňovalo.
Chtěl se jí zeptat, co ji rozzlobilo. Pokusil se ji přimět k tomu, aby mu vyndala roubík. Její odmítnutí ho překvapilo,
43
také ho zarmoutilo, že se choval jako trucovité dítě, zdráhal se na ni znovu pohlédnout, nechtěl se přesvědčit, jestli tam pořád ještě je. Uvažoval o tom, co vlastně cítí, a sám na sebe dostal vztek. To děvče na něj mělo namouduši zvláštní vliv.
Ale dlouho už ji nebyl schopen ignorovat. Po pravdě řečeno mu pohled na ni dělal dobře, byla tak roztomilá a tím, že mu může objasnit, co se potřebuje dozvědět, si omlouval další a další pohledy. Ale její krása, když se přiblížila až k jeho posteli, ho znovu zasáhla. Měla alabastrovou pleť bez poskvrnky, svěží vyzývavé rty, v tříslech se mu začínalo rozlévat horko.
Kdyby si přiznal své pocity, musel by se udusit smíchy, ale roubík, který by mu v tom napomohl, ho odradil od toho, aby dívku sváděl, když se spolu octli o samotě. Ale hořkost v něm vzbudila pochybnosti, proč by měla souhlasit, když je pouhým vězněm, kterého obrali o veškerou hotovost, takže jí nemůže nabídnout ani pětník? Kdyby se osvobodil, mohl by spálit tohle místo až do základů a ona by potřebovala nový domov. Mohl by jí nabídnout svůj. Letmo si vzpomněl na svou snoubenku, která na něj čekala, ale to nezměnilo tok jeho myšlenek. I tak by si mohl přivést tohle děvče k sobě domů.
„Tak teď to víš," prohlásila Rowena sklíčeně, když dovyprávěla Mildred celou odpornou historii kolem manželovy smrti a okolnosti setkání s náhradníkem. „A Gilbert to myslí vážně, trvá na tom. Buď otěhotním, nebo zabije matku."
„Jo, vůbec nepochybuju, že to myslí vážně. Je to pravý zplozenec ďábla. Máte ještě štěstí, že tu nechce zůstat a dívat se. Váš manžel by to udělal, kdyby vám podstrčil vlastního
44
člověka, toho Johna." Mildred si povzdechla. „Podle mě to musíte provést."
Rowena si tiskla ruce. „Já vím, ale - jak?"
Mildred se zablesklo v očích, rychle je zavřela, pak je zase otevřela, sama na sebe měla vztek. „Já jsem přece hloupá, to teda jsem. Jak byste to mohla vědět? Váš manžel si měl vzít, po čem toužil, vy byste nemusela dělat nic, jen tam ležet. Ale teď to budete muset všechno obstarat sama, a ten mladý muž vás s tím svým roubíkem ani nebude moct poučit. A říkala jste, že leží na zádech?"
„Natažený na zádech, a pochybuji, že by se vůbec mohl pohnout, ty řetězy jsou utažené opravdu pevně."
Mildred znovu zavzdychala. „Pokouším si to představit -chápejte, já jsem nikdy na muži obkročmo neseděla. To není přirozená věc."
„Gilbert si určitě myslí, že to nebude nijak složité, protože ho nechal svázaného."
„Neříkala jsem, že by to nešlo," poznamenala Mildred zachmuřeně.
Tohle by bylo tak pro kuchyňskou služku, ne pro dámu. Tváře měla teď zrůžovělé, zatímco Rowena zbledla. Ale ten bídák d'Ambray se dozajista za úsvitu přijde sám přesvědčit, že skutek byl dokonán, takže jí nebylo pomoci.
„No jo, tak dobře, už to mám," pokračovala. „A řeknu to po lopatě, ať to máme rychle za sebou. Musíte se mu rozkročit nad boky, zasunout do sebe jeho klacek a potom jet. Jak se protrhne panenská blána, tak to zabolí, ale pak už to nebude nic strašného. Stačí si představit, jak ujíždíte klusem na svém jezdeckém koni. Přirazíte - ne, nečervenejte se -, když se usadíte, tak vám to dojde samo. Jen nezapomeňte, že to jeho příslušenství potřebuje pohyb, abyste z něj dostala semeno, a to musíte obstarat vy, když on nemůže. Když na něm budete jen sedět a mít ho v sobě celý
45
zastrčený, tak ničeho nedosáhnete. Myslíte, že teď už to zvládnete? Nebo vám ještě něco není jasné?"
„Ne, já - ne."
Mildred ji sevřela do náručí. „Berte to jako každou jinou povinnost, má drahá. Měla bych pro vás ještě jednu radu, která vám pomůže to snést, byl a je to pro vás cizí člověk. Nezapomínejte, že nic jiného není a že v okamžiku, kdy bude sémě zaseté, už ho nikdy víc neuvidíte, takže si nezaslouží vaše rozpaky."
Ale zaslouží, pomyslela si Rowena, když se vracela do malého pokojíku přes chodbu od své ložnice, a tváře jí žhnuly. Ve chvíli, kdy otevřela dveře, upřely se na ni jeho oči, sledoval ji, jak se blíží k posteli. Tentokrát se v jeho pohledu zračil čistý zájem a ona nedala najevo nic ze svých rozbouřených myšlenek.
Úkol jako každý jiný? Tak dobře, řekla si. Ať už to mám za sebou.
Pohlédla na postel, neochotně se na něj dívala, zatímco mu vysvětlovala svou ohavnou situaci. „Musím mít dítě, a musí být počato okamžitě. Vybrali vás, abyste mi v tom pomohl, protože máte stejnou barvu vlasů a očí jako můj manžel, to dítě mu musí být samozřejmě podobné. Takže musíme souložit dnes v noci, zas a znovu, dokud se naše snažení nezúročí. Nemám z toho žádnou radost stejně jako vy, ale nemám jinou šanci - a vy také ne."
Řetězy zařinčely, ale ona nedokázala čelit jeho významnému pohledu. Energicky odhrnula silné prostěradlo, kterým byl přikrytý, a odhodila je do nohou postele, odkud sklouzlo na podlahu. Vůbec si nevšimla, že spadlo. Zrak jí přitahoval jeho penis, vykulila oči. Tak tohle je skutečně ta mocná zbraň, o níž slyšela vyprávět. Odpočívala klidně na zlatavém kadeřavém lůžku.
Z hrdla se mu vydralo zachrčení, až sebou škubla, pohled jí sklouzl k jeho obličeji. Díval se na ni se zájmem, s velkým
46
zájmem, teď jí jeho pohled sliboval krutou pomstu, jestli přestane. O krok ustoupila, najednou dostala strach. Taková zuřivost na ni z něj dýchla.
Na něco takového nebyla připravená. Většině mužů by to, co s nimi byla nucená provádět, nevadilo. Rozsévali své bastardy po celém kraji, takže jeden navíc by nehrál žádnou roli. Ne, tak se chovali šlechtici, ne nevolníci. Ale i ti si užívali, kde mohli - jen málokdy věděli, jestli je dítě jejich nebo ne, protože služky, s nimiž se povyráželi, nebyly žádné stálé známosti - a když na to přišlo, rády by se vdávaly.
Myslel si snad, že si ji bude muset vzít? Nebo se mu nelíbil způsob, jak by spolu měli souložit, že by musela sedět na něm a všechno mít pod kontrolou? Mildred tenhle způsob považovala za nepřirozený, takže měl možná stejný názor. No dobře, ale v tom mu nepomůže. Nemůže mu vlastně pomoci v ničem.
„Je mi líto, že se vám to nelíbí, ale to na celé věci nic nemění," pronesla hořce. „Já to musím udělat za každou cenu. Ale budu se snažit to zvládnout rychle, abych vás dlouho neobtěžovala."
Upřel na ni planoucí pohled, jako by řekla nějakou neskutečnou hloupost. Přála si, aby mu nedokázala číst tak dobře myšlenky. Toužila, aby jí to ulehčil, ale proč by to dělal? Musel si připadat stejně mizerně jako ona. Dobře, zapřísahala se, už se na něj ani nepodívá. Musí to udělat a pak se přes to přenést.
Odhodlaně se přehoupla přes pelest postele, ale ta se najednou tak mocně otřásla, že se skutálela pozadu na zem. Zírala do stropu, lapala po dechu, uvažovala, co se to děje. Ale pak slyšela, jak řinčení řetězů ustává, bylo jí to jasné -rozzuřila se.
K čertu s tebou! zachtělo se jí vykřiknout, ale místo toho se postavila a pohlédla na něj. „Já s tebou budu souložit. Rozumíš? Musím!"
47
Vrátila se zpátky na postel, tentokrát byla připravená na jeho prudký odpor, ale nečekala, že uvidí něco takového. Byl hrubý a ta síla ztělesněná v jeho vzpínání, kroucení a zmítání byla uhrančivá. Napínal tělo nad lidské možnosti, připadalo jí, že roste. Celá postel nadskakovala a přesouvala se po podlaze. Opět ztratila rovnováhu, začala se kácet, ale včas se k němu naklonila, takže padla jemu do klína místo na zem.
Okamžitě znehybněl. Lekla se, jestli mu neublížila, zvedla se, aby se mohla podívat pod sebe. Ale jeho přirození vypadalo pořád stejně, takže nedokázala posoudit, jestli mu způsobila nějakou újmu. Náhle si všimla, že má kotníky zbrocené krví. I zápěstí mu mokvala krví.
Při pohledu na výsledek jeho zuřivosti sykla. „Ty hlupáku. Proč si způsobuješ bolest kvůli něčemu, čemu stejně nemůžeš zabránit?"
Odpověděl zavrčením. Ale protože se pořád nemohl pohnout, rychle mu přehodila nohu přes boky, sedla si na něj obkročmo a vrhla na něj vítězný pohled. Kdyby se teď začal vzpínat, bylo by to jen dobře. Ale on to neudělal. Jen po ní blýskal šedýma očima a v jeho pohledu se zračila smrt.
Warrick ještě nikdy v životě neměl takový vztek. Chtěla na něm vymámit dítě, jeho dítě! Kdyby se jí to podařilo, tak by ji zabil. Ne, to by bylo moc rychlé. Nechal by ji projít pekelnými mukami. Ale to by se jí nepodařilo. To, co měla v úmyslu, ho rozzuřilo, ale zároveň ho to nechávalo chladným, a ta pitomá holka si toho ani nevšimla, pokud mohl dát na její vítězný výraz.
Sledoval, jak se zvedá, aby obnažila to teplé místečko, a blíží se k jeho slabinám. Jistým zvráceným způsobem ho ještě víc rozlítilo, že si nechtěla sundat šaty. Mohla by z něj vymámit dítě, ale nehodlala se mu ukázat nahá. Tak dobře, brzy pozná, že je odsouzená k neúspěchu. Nakonec radši zavřel oči, protože pohled na ni byl úžasný.
48
Živil v sobě hněv. Vřel v něm, toužil mít volné ruce, aby ji mohl nemilosrdně zbít. Za to, že se odvážila mu něco takového provést! Vybavil si slova, která mu připadala jako vtip, že nepotřebuje pomoc k tomu, aby ho znásilnila. Proto jí opovrhoval. Kvůli tomu by ji dokázal zabít, ale ona ho mínila i okrást - o krev jeho krve. Tento úmysl zpečetil její osud.
Ale byla to jen hloupá holka, která si myslela, že je možné znásilnit muže. Kdyby si dala pusu na zámek a jen trochu se mu nabízela, mohla by dosáhnout svého. Jeho tělo by okamžitě vstřícně zareagovalo, jak už se to málem stalo, když na ni jen letmo pohlédl. Ale teď ho ani nemuselo mrzet, že se nemůže vyprostit, protože vražedný vztek ho nechával zcela imunním vůči jejímu horkému tělu.
Ne že by na něm jen seděla a čekala na zázrak. Cítil, jak se ho její prsty dotýkají, takhle ho ještě nikdy žádná žena nelaskala. Ale když si uvědomil, že se do sebe snaží vpravit jeho zvadlou pýchu, nevěřícně vytřeštil oči. Všiml si, že ona je má teď zavřené. Kousala se do spodního rtu a hluboce se soustředila, rysy měla stažené. Ucukl, když ho škrábla nehtem, ale došlo mu, že si vůbec neuvědomuje, co dělá.
Uvažoval, jak dlouho se ještě bude snažit dosáhnout nemožného. Dlouho ne. Nakonec vyrazila zklamaný vzlyk, a aniž by mu znovu pohlédla do očí, slezla z něj a utekla z pokoje.
Warrick zažíval tak divoký pocit zadostiučinění, že by nejraději vykřikl. Tak lehce jí zkřížil plány, vůbec se nemusel namáhat. Vyhrál. Nepodařilo se jí to.
Jenže ona se vrátila.
To by ho nenapadlo. Obličej teď měla celý rudý, ale také naplněný takovou rozhodností, že se poprvé začal mít na pozoru, a měl proč. Pomalu ze sebe setřásla župánek a nechala ho dopadnout na podlahu. Když se natáhla ke spodnímu lemu košile, pevně zavřel oči.
49
Dolehl k němu její jemný hlas: „Můžeš se mnou bojovat, mizero, ale tady rozhoduji já, nepřej si mě."
Nemohl by odpovědět, ani kdyby to šlo, ale nejradši by podřízl krk tomu, kdo jí dodal odvahy, aby to zkusila znovu. Naklonil se, aby se přesvědčil, jestli se blíží. Její malá ruka, která mu spočinula na hrudi, mu napověděla, že ano.
„Musel sis všimnout, že jsem panna."
Nevěděl to, ale to slovo na něj mělo žádoucí efekt, i když tomu nevěřil. A pak se ruka začala pomalu přesouvat z hrudníku k břichu. Čekal, že ho zuřivost rozptýlí, ale o to se postaral její hlas.
„Ve své nevědomosti jsem ani netušila, že na mě nejsi připravený - že potřebuješ určité povzbuzení. Nečekala jsem, že by se tahle měkká věc mohla změnit, vyrůst a ztvrdnout, že by byla jako zbytek tvého těla." Dotkla se ho tam, kam v hovoru mířila. „Nemohla jsem tomu uvěřit, ale je opravdu velký, jak mě o tom ujišťovala Mildred. Nemůžu se dočkat, až tu proměnu uvidím na vlastní oči."
Věděla, že to, co říká, je stejně stimulující jako její dotek? K čertu s ní i s tou její rádkyní! Na čele mu vyrazil pot. Takovému svádění by neměl podlehnout.
„Budu tě líbat - a lízat tě, všude, nakonec i - tam. Mildred říkala, že bys musel být mrtvola, kdybys nezareagoval, až tě tam políbím."
Už zareagoval. Mysl mu sténala zlostí, ale jeho mužnost se projevila jako ten nejhorší zrádce, uvědomoval si, co se s ním děje, její sliby ho natahovaly na skřipec. Napnul pouta. Divoce se jí pokoušel shodit ruku. Ale ona stála u postele, jeho obrana ji nevyvedla z rovnováhy, prsty mu sevřela okolo přirození, pevně stiskla. Znehybněl, protože mu došlo, že všechno, co tu provádí, ji ještě povzbuzuje.
„Kdybych to neviděla, nikdy bych tomu neuvěřila," vydechla.
50
V hlase jí zazněla úcta. Teď se s ním mazlila, nevynechala jediné místečko, takže dokázala, aby ji původně bezvládná mužská pýcha vzdala hold. A to ani nevěděla, že dosud nedosáhl plné velikosti, že ji má pořád ještě čím překvapit.
„Tak teď už tě asi nemusím líbat."
Nezaznělo snad v jejím hlase zklamání? Ach bože, o moc víc by toho už nesnesl. To, co považoval za nemožné, neplatilo. Mohla dostat, co chtěla, kdyby pokračovala, a jemu nezbývala naděje, že by to neudělala.
Když se vyšplhala na postel, znovu se ji pokusil setřást, ale ona se zachytila jeho boků a vyhoupla se na něj. Teď vnímal její nahotu, když ho sevřela v objetí, ňadra tisknoucí se k jeho kůži téměř v klíně. To ji povzbudilo a do jeho zrádce přivodilo další příval krve. Takže se opět přestal hýbat, doufal, že není dost tvrdý, aby do ní pronikl, modlil se, aby byla panna a nepoznala, že k ničemu nedošlo.
Šplhala se po něm, pořád se ho pevně přidržovala pro případ, že by se ji zase pokusil setřást. Warrick zasténal. Tohle ho vydráždilo ještě víc. A potom se usadila a on už byl natolik připravený, že jí stačilo ho jen postrčit a správně nasměrovat.
Žár. Palčivý žár a vlhkost. Proč nemohla být suchá? Proč nemohla...?
Její zaskučení jím projelo jako oštěp, dokonce sám cítil jeho příčinu. Pořád se snažila na něj plně dosednout, ale panenská blána jí to nedovolovala, postupovala pomalu, ale k ničemu to nevedlo, jen si působila bolest. To mu přinášelo primitivní uspokojení. Takže byla panna a její vlastní bolest mohla zmařit to, co on nedokázal.
Pohyb by ji teď mohl ještě víc povzbudit, takže ležel bez hnutí. Byla ještě úzká a nádherně sevřená, zaplavovala ho ochromující touha prorazit do ní co nejhlouběji. Rychle ji
51
potlačil. Svého zrádce nemohl ovládat, ale zbytek těla měl pod kontrolou.
Zaslechl další zaskučení, hlasitější, otevřel oči, aby se pokochal její bolestí. Po hladkých tvářích jí stékaly slzy. V safírových očích, skelných od slz, se zračila bolest. Úplně zapomněl, že je nahá.
Byla to malá žena, ale dobře vyvinutá, měla bujné poprsí a útlý pas. Boky klenoucí se nad ním, nádherná ňadra pohupující se s každým dechem, pocit žhavé vlhkosti, který ho obklopoval jen do poloviny - pohled, jak do ní proniká jen napůl. To byl jeho konec. Nepřirazil. Ani nemusel. Díky rozbouřené krvi brzy nabyl plných rozměrů, pronikl její panenskou blánou, aniž by pro to oba něco podnikli.
Když k tomu došlo, vykřikla, klesla na něj plnou vahou, aby ho do sebe pojala celého. Warrick se zakousl do roubíku. Svaly měl napjaté, ale jinak zůstával nehybný. Teď by byl nejradši impotentní. Snažil se odolat mocnému naléhání svého těla. Bylo to mučení. Nikdy se ničemu tak usilovně nebránil, nikdy netoužil tolik po něčem, co mu bylo proti mysli.
Pohnula se na něm, nejdřív váhavě, neobratně. Pořád ji to ještě bolelo, plakala, ale to ji neodvrátilo od jejího odhodlání. Dech, teď už prudký, mu zaplavil břicho, stejně jako její vlasy, další laskání, další mučení. A on přesně zaznamenal okamžik, kdy prohrál boj. Naposledy se ji pokusil odhodit, uvítal bolest v kotnících a zápěstí, ale ona to poznala, poznala, a přitiskla se k němu ještě těsněji. A pak už se o nic nestaral, bezmyšlenkovitě se oddal agónii základního instinktu, jenž ho naprosto uchvátil a přivedl ho k neskutečné, úlevné explozi.
K čertu s ní, k čertu s ní!
52
Jsem šťastná, žes to byl ty. Warrick na tato slova neměl nikdy zapomenout, ani jí je odpustit. Během těch dnů, kdy ležel řetězy připoutaný k posteli, si je zas a znova vybavoval.
Když bylo po všem, klesla mu na hruď, slzami mu smáčela pokožku. V souloži neshledala žádné potěšení, ale získala, co chtěla. A než ho opustila, dotkla se jeho tváře a zašeptala: „Jsem šťastná, žes to byl ty," a jeho nenávist ještě desetinásobně vzrostla.
Potom přišla její služka, aby mu ošetřila rány. Starší žena pořád dokola mlela o tom, co si způsobil, ale našla také ránu na hlavě pokrytou zaschlou krví a vyčistila ji. Nebránil se. Byl zdrcený svým selháním, už se vůbec nestaral o to, co se s ním děje. Nevzrušilo ho, ani když později přišel muž, aby se podíval na krev a sperma, které měl pořád ještě vlhké na sobě, prohlížel si ho s podivnou směsicí zadostiučinění a zuřivosti.
„Říká, že jste se s ní pral. To je dobře, jinak bych vás, myslím, asi zabil za to, co jste si s ní užil."
Poté se muž otočil a odešel, Warrick ho už víckrát nespatřil. Ale těch pár slov mu poskytlo cennou informaci. Teď už věděl, že odsud nemá odejít živý. Nechtěli po něm výkupné. Chtěli jen dítě, které právě zasel do břicha té holky. Také mu bylo jasné, že ten muž na něj žárlí, že s radostí Warricka zabije, když už ho nebude k ničemu potřebovat.
Pořád se o nic nezajímal, ani následujícího dne, všechno mu bylo jedno. Ani se necítil pokořený, když ho Mildred krmila, myla a pomáhala mu, aby si mohl ulevit přímo v posteli. Dokonce se s ní ani nesnažil promluvit, když mu před jídlem vytáhla roubík. Byl apatický téměř ke všemu -dokud se k němu nevrátila ta dívka.
53
Jen podle toho si uvědomil, že musí být noc, protože v malé místnůstce nebyla žádná okna, která by mu napověděla, jak ubíhají hodiny. A teprve tehdy ožíval, zuřivost ho málem přiváděla k šílenství. Snažil se setřást pouta, tím se mu však železné okovy zaryly ještě hlouběji do stále živého masa.
Ale druhé noci byla trpělivá. Nepokoušela se ho dotknout, když poznala, že by to stejně bylo k ničemu. A nesnažila se vlézt k němu do postele, dokud na ni nebyl připravený.
Té druhé noci ho navštívila třikrát a třikrát další, když to bylo třeba, tak ho probudila. Pokaždé jí však trvalo déle, než uspokojila jeho osedlané tělo, ale ani to ji neodradilo. Byl jí vydán na milost a nemilost. Prozkoumávala ho celého pod záminkou laskání, vzrušovala ho, kde jen to bylo možné, ale většinou mezi nohama.
Fascinoval ji jeho penis, přibližovala k němu obličej a dýchala na něj, zatím ale neudělala to, co mu slibovala tu první noc, protože to nebylo zapotřebí. Už pouhá myšlenka ho vzrušila ještě víc. A on se nedokázal ničemu bránit, nedokázal ji zastavit, nemohl ji zasáhnout pohledem, ani ji vyděsit. Využívala ho, vysávala, neměla s ním slitování. Už ho nešetřila.
Ach bože, jak toužil po pomstě. Třetího dne nemyslel na nic jiného, než co by jí provedl, kdyby na ni mohl vztáhnout ruce. Ano, poskytl by jí domov ve svém žaláři. Ale nejdřív by jí všechno oplatil stejnou měrou. Ne, nejdřív musí uprchnout.
„Řekněte mi, jak se jmenuje."
To bylo poprvé, co promluvil na Mildred. Když mu nesla k ústům další lžíci skopového, ostražitě na něj pohlédla.
„Asi neřeknu. Není nutné, abyste to věděl."
„Mí muži mě najdou, paní. Jestli chcete přežít to, jak s tím tady zatočím, tak se mnou spolupracujte."
54
Měla tu drzost mu odseknout. „Vždyť jste byl sám, když vás chytili."
„Ne, byl se mnou můj panoš Geoffrey. Zabili ho, copak to nevíte?"
Promluvil tak mrazivým tónem, že z něj Mildred začala mít strach, i když byl pevně spoutaný. Potom se pro sebe ušklíbla a nakonec i na něj.
„Rytíř? Ne, měli přivést nevolníka. Myslíte, že by nepoznali takový rozdíl?"
Nepokoušel se ji přesvědčovat. „Poslal jsem své muže napřed. Měl jsem se k nim připojit druhý den ráno. Vy si myslíte, že pojedou dál beze mě?"
„Mám dojem, že jste si vymyslel pěknou povídačku, vy mizero, ale jak to všechno skončí?"
„Pusťte mě."
„Aha, dobrá taktika." Zašklebila se na něj. „Ale nemáte mi lhát. Kdybych měla klíč, abych vás mohla zbavit těchhle řetězů, stejně bych nic neudělala, alespoň do té doby, dokud má paní nebude mít to, co od vás potřebuje."
Nedodala, že jí Rowena ve skutečnosti nakázala, aby klíč našla. Ale zatím neměla štěstí, nechtěla v něm vzbuzovat falešné naděje, stejně jako Rowena.
Krmení se tentokrát protáhlo, protože nemlčel. Díky delší době mu vybledly rudé stopy po upevnění roubíku, které se mu táhly přes tváře. Všimla si toho, když se sklonila, aby mu upevnila nový, když ho spatřila bez těch rušivých skvrn, zamrazilo ji.
„Pro smilování boží, vy vypadáte jako kruťas," pronesla spíš pro sebe než k němu. „Toho jsem si předtím nevšimla."
Warrick nepotřeboval, aby ho na to někdo upozorňoval. To proto se ho jeho bývalé ženy bály. To proto děsil své nepřátele. To proto se od něj ta zatracená holka držela stranou. Zračilo se mu to nejvíc v očích, tak výmluvně naznačujících jeho temné myšlenky, ale také v tvrdé,
55
zahořklé lince jeho úst, která se málokdy usmála. Teď, když pochopil, že mu nepomůže, se zatvářil o poznání sveřepěji. „Uděláte dobře, když si to zapamatujete -" Nacpala mu roubík do úst, aby ho umlčela, rozhořčeně vyhrkla: „Nic vám nepomůže, když mi budete vyhrožovat, lotře. Vykonávám příkazy své paní, ne vaše. Není divu, že nestojí za nic a je smutná, když od vás v noci odchází. Nic by vám to neudělalo, kdybyste s ní zacházel jemně, když nemá na výběr. Jenže vy jste uvnitř stejně krutý jako navenek."
Tato poslední slova v něm znovu vzedmula vlnu zuřivosti. Měl snad cítit účast se ženou, která ho opakovaně znásilňovala? Měl k ní chovat sympatie, když jejím jediným cílem bylo vymáčknout z něj dítě? Když byla šťastná, šťastná, že to byl náhodou on a ne někdo jiný? A proč tomu tak bylo? Proč by měla být šťastná, když se ho ženy bály? Tak tomu bylo od jeho šestnácti let, kdy zjistil, o co všechno přišel, o rodinu, domov, kdy mu nezůstalo nic než vlastní život a zásnubní smlouva, kterou nemohl porušit. Potom se změnil, byla to zásadní změna, nejen v povaze, ale i ve zjevu, protože temnota, která se mu vloudila do duše, se mu vryla i do obličeje.
Od té doby neměl v posteli ženu, která by se nejdřív neobávala, že by jí mohl nějakým způsobem ublížit. Dokonce i napodruhé nebo napotřetí mu pořád ještě nevěřily, že si na nich nevybije svou krutost. Jeho manželky... ta ustrašená, pokorná stvoření, která nikdy nepřekonala strach, i když jim nikdy nezavdal důvod, proč by si mohly myslet, že by se k nim mohl chovat hrubě. Ale obě zemřely již před mnoha lety. A prožily s ním léta, kdy se živil myšlenkami na pomstu, tehdy každá jeho myšlenka patřila zkáze a smrti -stejně jako teď.
Jak by mohla být šťastná? Protože je pevně spoutaný a nemůže se jí dotknout? Protože ví, že zemře dřív, než z něj
56
sejmou řetězy, takže se ho nemusí bát? Nejspíš ho zavraždí přímo tady v posteli, bez možnosti se bránit nebo ji alespoň trochu ztrestat.
Neměl strach ze smrti. Dokonce byly doby, kdy ji vyhledával, tehdy byl jeho život tak prázdný a zoufalý, že ho prostě vůbec nezajímalo, jestli žije, nebo je už mrtvý, od té doby se zase tak moc nezměnilo. Ale litoval by, kdyby teď přišel o příležitost zlepšit svůj život ve spojení s lady Isabellou. A co víc, mrzelo by ho, kdyby se nemohl pomstít těmto lidem za příkoří, kterých se mu tu dostalo.
K Warrickově obrovskému překvapení Mildred následujícího dne nepřišla s jídlem, ale s hromádkou oblečení a klíči k jeho okovům. To všechno na rozkaz své paní, jestli mohl brát její slova za bernou minci.
„Ještě že se mi podařilo najít ty klíče, vy mizero, musíme to provést teď, když její bratr ve městě najímá žoldáky."
Tak k němu promlouvala, když mu vyndávala roubík. „Přesvědčím ho, že vaše sémě zapustilo kořeny, ale to neznamená, že by vás nemohl dopadnout."
„Bratr?" Warrick si vzpomínal na toho muže a jeho žárlivost. „Určitě ne pokrevní."
„Ne, mezi nimi neexistuje žádné pokrevní pouto, díkybohu," prohlásila, nepohlédla na něj, neztrácela čas, odemkla mu okovy.
„A co jestli jsem ji neoplodnil? Tak v téhle prokleté posteli zaujme moje místo někdo jiný?"
„To vás nemusí zajímat, chlape."
„Tak mi alespoň řekněte, proč je to dítě tak důležité. Moje dítě? Nakonec bych si tuhle informaci zasloužil."
Mildred byla překvapená, tohle by mu měla vysvětlit Rowena, ale pak jen pokrčila rameny. „Proč by? Aby se tohle místo zachránilo. Provdala se za starého lorda z Kirkburough, ale ten zemřel hned ten den, kdy se vzali. Dítě bude prohlášeno za jeho."
57
Nenasytnost, no ano, že ho to nenapadlo. A Kirkburough bylo velké léno včetně města. Z města viděl tvrz. Vyhnul se jí, protože se netoužil setkat s pánem a vysvětlovat mu, proč se zdržuje v této oblasti. Jeho družina čítající třicet mužů by mohla způsobit poplach, dokonce i ve městě, to proto je poslal napřed. Jediné, po čem toužil, byla postel a lázeň, kterou mu mohli poskytnout v každé krčmě. Nepočítal s hamižnou nevěstou, odhodlanou udržet si to, co vyvdala, za každou cenu.
Když poslední řetěz hlasitě uhodil o podlahu, Mildred ustoupila z jeho dosahu. Warrick opatrně nechal klesnout ruce, svaly ho po třech dnech v nepřirozeném úhlu neposlouchaly. Zaskřípal zuby a potlačil bolest. To mu také přišlo zvláštní, protože neměl roubík, do něhož by se zakousl. Ale nečekal, až poleví bolest v ramenou, a natáhl se pro šaty, které mu přinesla.
Halena byla vyrobená z té nejpodřadnější, doma tkané látky, jakou kdy viděl, takového něco nosili jen ti nejbídnější nevolníci, a nepředstavitelně páchla. Ale přinejmenším mu v ramenou i přes paže padla, i když byla dost krátká. Také dostal hrubé venkovské kamaše, prožrané od molů a ošoupané, které mu končily vysoko nad kotníky. Boty byly vyrobené z látky, takže se nakonec vytáhly na jeho velikost. Místo opasku měl tenký proužek kůže.
Nenamítal nic proti tak ohavným šatům. Když se oblékl, měl na mysli jedinou věc.
„Kde je?"
„Žádné takové." Mildred couvala ke dveřím. „Zkuste jí něco provést a spustím poplach."
„Chtěl bych si s ní jen promluvit."
„Lžete, chlape. Kouká vám to z očí. Nakázala mi, abych vám pomohla k útěku, protože nechce mít na svědomí vaši smrt, ale už si vás nikdy nepřeje vidět. Jestli se sem vrátíte,
58
tak vás lord Gilbert zabije. Je to jasný jako facka. Takže buďte rád, že jste naživu, a běžte."
Dlouho na ni zíral, jeho přání vztáhnout ruce na tu holku, která buď nosí nebo nenosí jeho dítě, se v něm svářila s touhou po svobodě. A nebylo mu jasné, co by si počal, kdyby Mildred začala volat o pomoc. To rozhodlo. „Výborně, ale budu potřebovat meč, svého koně -" „Copak jste se zbláznil?" sykla. „Musíte odejít tak, jak jste, abyste neupoutal ničí pozornost. Muži, kteří vás o všechno obrali, vám neuniknou, o tom nepochybujte. Teď běžte, odvedu vás k zadní bráně. Ještě nám zbývá trochu času."
Následoval ji, ale vrýval si do paměti všechno, co spatřil, když ho vedla ven z hradu a prostorem mezi vnějším a vnitřním opevněním. Už téměř změnil názor na útěk, když si uvědomil, jak málo mužů s výjimkou sloužících se tu pohybuje. Opevnění bylo silné, ale nebyl tu nikdo, kdo by na něm zaujal postavení.
Není divu, že bratr najímal muže. Kirkburough by šlo dobýt za jediný den a Warrick se vrátí ani ne za týden, aby si to ověřil.
„Nemám z toho dobrý pocit," řekla Mildred stísněně. „Měly jsme počkat."
„Ne. Gilbert přece řekl, že odsud neodjede, dokud se neujistí, že čekám dítě. Má v úmyslu nechat obléhání Tures v rukou svých rytířů, protože v prvních týdnech neočekávají výraznější pokrok, takže tam nebude muset být. Dnes poprvé opustil síně a dokonce i pevnost. Znovu už to třeba neudělá.
„Hotovo."
„Já vím," prohlásila Rowena netečně a odvrátila se od okna. „Sledovala jsem ho, dokud nezmizel na obzoru v lese."
59
A každého sleduje ostřížím zrakem, aby si mohl být jistý, že se nahoru neproplíží žádný ze sloužících. Myslíš si, že by si nevšiml, kdyby odcházel takový kolohnát?"
„Spí -"
„A pevnost je obklíčena jeho muži, kteří mají za úkol hlídat brány. Víš, že tohle byla ta pravá doba, Mildred, jinak bychom toho člověka nedostaly ven, aniž by si toho Gilbert všiml a spustil povyk."
„Ale nesplnil záměr," připomněla jí Mildred otevřeně.
Rowena se zachvěla, i když v místnosti nebyla zima. „Já - znovu bych to už nedokázala, i kdyby tu byl. Už jsem ti to říkala včera večer. To bylo naposled."
„Ano, vy moje jehňátko, já vím, bylo to těžké -"
„Těžké?" Rowena jí vpadla do řeči drsným smíchem. „Bylo to nemorální, tak nemorální! Už dál nesnesu, aby tím zlem někdo trpěl. Nejdřív mi nic jiného nezbývalo, abych Gilbertovi dokázala, že dělám, co po mně chce. Ale když jsem ho přemluvila, aby se celé věci neúčastnil, a utvrdila jsem ho v přesvědčení, že by jeho přítomnost toho muže tak rušila, že bych ho nikdy nesvedla, už jsem se tam nemusela vracet. Do té doby to bylo nutné. Zatím jsem Gilberta poslouchala na slovo, protože kdybych jen na okamžik přestala uvažovat -"
„Proč se obviňujete?" naléhala na ni Mildred. „Ani jste z toho neměla žádné potěšení, zatímco on ano."
„Ne, neměl. Jak by mohl mít potěšení z něčeho, co nenávidí? Mildred, on se mnou nikdy nepřestal bojovat. Zranil se při tom. Nenáviděl to, nenáviděl mě a dal si záležet, abych to poznala. Ty oči -" Znovu se otřásla. „Už bych se tam nemohla vrátit. Nemohla bych ho k tomu nutit, ani kdyby na tom závisel můj život."
„Ale co jestli váš plán nevyjde?"
„Vyjde. Musí. Gilbert nebude vědět, že uprchl. Bude si myslet, že toho muže každou noc navštěvuji. Když bude
60
jasné, že jsem těhotná, tak mu řeknu, že jsem ho nechala utéct já. Nepotrestá mě za to, protože nebude chtít ublížit dítěti. A v jeho plánech nehraje život nebo smrt toho člověka žádnou důležitou roli. Řekl si, že by nikdo neuvěřil, že by si nevolník mohl dělat nároky na dítě. S tím si lámu hlavu nejmíň."
„Nejsem si jistá, že to byl nevolník," namítla Mildred stísněně.
„Všimla sis taky té jeho arogance?"
„Tvrdil, že když ho ti chlapi chytili, měl s sebou panoše, kterého zabili."
„Pro boha živého, tak to má další důvod, aby mnou pohrdal," povzdechla si Rowena. „Takže to byl neurozený rytíř. Myslíš, že někomu řekne, co se mu tady stalo?"
„Ani nápad, to určitě ne," odvětila Mildred bez nejmenšího zaváhání.
„Tak se nemusíme bát, že začne roznášet klepy - jestli jsem těhotná. Ale ať už je to tak či tak, Gilbertovi řeknu, že jsem. Pak odjede, aby se pustil do boje s tím zloduchem Fulkhurstem - mohli by se navzájem pozabíjet. A jakmile odjede, tak vypadneme i my. Mám pořád všechny svoje šaty, a když budeme mít štěstí, tak je ve městě výhodně prodáme. Budeme si moci najmout pár mužů, vyzvednout matku na panství Ambrayů, když se Gilbert bude tužit v Tures, a vydat se do Francie k Jindřichovu dvoru."
„Lord Gilbert nebude mít radost, že ztrácí Kirkburough a
vás."
„A ty si myslíš, že si z toho snad něco dělám?" zavrčela Rowena vztekle. „Po všem, co mi udělal, jenom doufám, že už nikdy nebude mít z ničeho radost."
Pozdě odpoledne se zdálo, že se Roweně alespoň dočasně vyplní její přání. Gilbert byl zpátky z města, kde našel jen tři muže, které by se mu vyplatilo najmout, a další čtyři vhodné pro výcvik, když mu doručili vzkaz, po němž zesinal vzteky.
61
S potěšením ho sledovala ze svého místa u krbu, kde vyšívala.
Měla povoleno každý den na několik hodin sejít dolů, takže si lidé na její přítomnost zvykli a ona mohla každého ujistit, že lord Godwine se uzdravuje, ale pořád je natolik zesláblý, že nemůže opustit svou komnatu, a trvala na tom, že o něj bude pečovat sama. Gilbert si uvědomil, že takto je to nezbytné, ale zároveň považoval za důležité tvrdit, že Lyons není natolik churavý, aby nemohl plnit manželské povinnosti. Až nadejde čas, Gilbert jenom vyhlásí, že se lordův zdravotní stav prudce zhoršil a pán zemřel.
Teď sledovala, jak její nevlastní bratr vzteky rudne, klel a křičel a vyhnal ze sálu skoro všechny sloužící. Nejdřív si myslela, že se nějak dozvěděl, že Lyonsův náhradník uprchl. Ale pokud by se ten člověk nenechal znovu hloupě chytit, tak to nemohl zjistit, protože Gilbert nebyl nahoře od té noci, kdy všechno začalo.
Když si všiml, že tam sedí, červeň v obličeji pomalu ustupovala. Vypadal tak zamyšleně, když na ni zíral, až moc - a vypočítavě. Zadržela dech, když se přiblížil, najednou dostala panický strach, že ji zase bude nutit k něčemu, co by se jí příčilo. Ale když vyslechla, co ho tak rozzuřilo, nejradši by se mu vysmála do obličeje, kdyby se nebála, že by ji za to uhodil.
„Nevím, jak se dozvěděl, že Kirkburough je teď můj, ale nějak určitě, protože Fulkhurst sem teď táhne. K čertu s ním, ten chlap je vytrvalý!"
„Myslela jsem, žes říkal, že je v Tures."
„To byl. Ale museli ho varovat, že se blíží moje vojsko, a utekl, dřív než začalo obléhání. Musel shromáždit další vojsko, protože se blíží s téměř pěti sty muži."
„Jestli dal dohromady nové vojsko, tak proč s ním okamžitě nezamířil do Tures, aby rozdrtil to tvé?"
62
„Nebuď hloupá, Roweno," vyštěkl Gilbert netrpělivě. „Hrad Tures byl baštou tvého otce. Víš, jak je odolný. Ti muži, které tam Fulkhurst nechal, aby ho bránili, jej mohou držet několik týdnů. Na návrat do Tures nemusí spěchat, zvlášť když zjistil, že jsem tady jen s hrstkou mužů. Když mě zajme, může si klást podmínky, kterými by rozprášil mou armádu."
„Nebo tě může zabít."
Zabodl se do ní pohledem, ale ona s potěšením zaznamenala, že zbarvení jeho obličeje bledne až k nepřirozené sinalosti.
„Jsi si jistý, že je to on?" zeptala se. „Tures je odsud vzdálený dva dny severním směrem."
„Nikdo si nemůže splést jeho barvy, nebo toho prokletého červeného draka vzpínajícího se na zadních a chrlícího oheň. Je to on a do hodiny tu bude, takže já teď musím odjet."
„A já?"
„Obsadí to tu, ať už tu jsem či ne. Ví, že mi to tu patří, a přísahal, že mě o všechno připraví, protože jsme vkročili na jeho pozemek v Dyrwoodu. Proklínám ho, copak ho neuspokojila smrt mého otce?"
Protože tímhle prohlášením nemířil na ni, nepokoušela se mu odpovědět. Stejně by takovou pomstychtivost nedokázala pochopit. Ale neznepokojilo ji, že se blíží lord Fulkhurst, nebo že ji tu Gilbert hodlá nechat samotnou. Všechno, co mohlo překazit Gilbertovi jeho nenávistné plány, vítala s radostí.
„Ty se s ním domluvíš o podmínkách pro sebe," pokračoval. „Neublíží ti. Loni zajal jednu z mých svěřenkyň, lady Avice, a trval jenom na tom, aby mu přísahala věrnost. Udělej to samé, když to bude vyžadovat, protože je to stejně jedno. Do tří dnů se vrátím se svým vojskem a porazím ho. Jo, tady to bude lepší než v Tures, protože Kirkburough se
63
dá snadněji obklíčit. A teď mám dost mužů na to, abych to dokázal, třikrát víc než on. Neměj strach, Roweno, co nejdřív už se o tebe zase budu starat."
Když domluvil, přitáhl ji k sobě a dal jí polibek, který v žádném případě nemohla považovat za bratrský. Byla ohromená. Zhnusená. Do té doby netušila, že po ní touží.
Dokud Gilbert neodešel, Roweně nedošlo, že je s matkou ušetřil před jeho zuřivostí jeho zmatek. Byl tak zaujatý během událostí, že měl v hlavě jen Fulkhursta a to, jak ho porazí, až úplně zapomněl na muže, který by měl být pořád ještě spoutaný řetězy nahoře. Kdyby tam ten muž byl, měla by co dělat, aby jeho přítomnost vysvětlila útočníkům, až by dobyli panství.
Naštěstí ji takové starosti nemusely trápit. Gilbertovým pokynům nevěnovala žádnou pozornost, ani zpočátku, kdy pojala úmysl sama opustit panství stejně jako on. Ale nedalo jí žádnou práci zjistit, že ten mizera s sebou vzal všechny ozbrojence a nenechal jí jediného koně.
Potom ji na okamžik napadlo, že by se mohla vydat do města a nějakého si najmout, nechat pevnost otevřenou a Fulkhursta by uvítali jen sluhové. Ale tenhle muž prahne po pomstě a po vítězství a takový člověk by při pátrání po Gilbertovi mohl podpálit město - i s novou paní z Kirkburough. Nepomohlo by jí, ani kdyby utekla do lesů jako Lyonsův náhradník. Pěšky, bez peněz by nebyla schopná zachránit matku dřív, než by Gilbert odhalil, co provedla.
Tentokrát byla nucená řídit se Gilbertovými instrukcemi, protože jí nic jiného nezbývalo. Ale neměla by si klást žádné požadavky. Počká, jaké podmínky jí budou nabídnuty, a z
11
64
toho bude vycházet. Nikdo nemohl vědět, že hrad je jim plně vydaný napospas. Padací mříž byla spuštěná, brána zavřená. Takhle Kirkburough působil jako mocná pevnost. Nepochybovala, že může pro sebe i služebnictvo vymámit od obávaného válečníka příznivé podmínky.
Jednou už se s Fulkhurstem setkala a dokázala ho odhadnout, možná by ho mohla požádat o pomoc. Jestli nebyl horší než Gilbert, tak by mu mohla nabídnout poručenství. Měl pochopitelně v rukou tři z jejích držav a nehodlal jí je vrátit. O těch by se neměla zmiňovat. Ale pořád má ještě pod Gilbertovým dozorem další - a Fulkhurst má v úmyslu získat i ty. Pro boha živého, už jí opravdu nezbývalo nic, co by mohla nabídnout - ne, mohla by Fulkhurstovi pomáhat. Znala Gilbertovy plány, mohla by ho varovat, že se Gilbert vrátí. Ale uvěřil by jí?
Mildred s ní chtěla jít ke strážnímu domku, ale Rowena ji přesvědčila, aby zůstala uvnitř a podnikla všechno možné, aby uklidnila služebnictvo. Vzala s sebou čtyři sluhy, protože neměla dost sil, aby sama vytáhla padací mříž. Ale vyčkávala příliš dlouho. Fulkhurstovo vojsko už dorazilo, bylo na dostřel, a pohled na ně, na pět set silných, po zuby vyzbrojených mužů s téměř padesáti rytíři na koních, způsobil mezi lidmi, které přivedla s sebou, paniku.
Toužili po jediném, utéci odtud a někde se schovat. A ona je nemohla z ničeho obviňovat, když by sama nejradši udělala to samé. Ale to si nemohla dovolit a vlastní strach propůjčil jejímu hlasu chladný tón a ona klidně vysvětlovala, že jestli nezůstanou a nepomůžou jí, zemřou. Buď je zabije nepřítel, až rozrazí brány - nebo ona sama. Muži neutekli, krčili se na podlaze ve strážním domku, v bezpečné vzdálenosti od střílen.
Rowena vyhlížela ven, vyzývala sama sebe ke klidu. Tolik rytířů. To nečekala. A ten červený drak chrlící oheň, ano, vlaje na několika praporech, je docela jasně vidět, a
65
spousta rytířů jej má zobrazeného na ozdobách svých válečných koní. Byl to skutečně Fulkhurst, i když nedokázala určit, který z rytířů to je.
Netrvalo dlouho a jeden z mužů se oddělil a rozjel se k bráně. Nebyl těžce obrněný, takže to nebyl rytíř. Přinejmenším čtyřicet ozbrojenců přijelo na koních, i když to nebyli váleční oři, tohle byl jeden z nich.
Měl mocný hlas. Rowena rozuměla jasně každému slovu, ale nevěřila jim. Žádné podmínky, žádné záruky. Okamžitá kapitulace, nebo je rozdrtí. Měla deset minut na rozmyšlenou.
Nebylo o čem uvažovat. I kdyby blufovali, o čemž pochybovala, nemusela ani nic říkat, protože muži, kteří přišli s ní, nečekali na její rozhodnutí. Hnali se otevřít padací mříž, aniž by jim to nařídila, a ona je nemohla zastavit. Jediné, co se teď dalo dělat, bylo sejít do prostoru mezi vnějším a vnitřním opevněním a počkat tam na vojsko.
Rytíři vjeli s vytasenými meči, ale v prostoru nebylo živé duše vyjma Roweny, která stála na nejnižším schodu. Nezdálo se, že by je to překvapilo. A ti, co byli vysláni, aby střežili hradby, uposlechli rychle, nijak zvlášť opatrně a obezřele, nečekali, že by se jim někdo postavil na odpor.
Zbytek vojska se blížil k Roweně, vedli je tři rytíři, kteří nejdřív sesedli z koní. Dva z nich byli nádherně vyzdobení, oba vypadali jako velitelé, ale Fulkhurst mohl být jenom jeden, druhý možná jeho poddaný. Ale k ní pomalu kráčel třetí rytíř, vyšší než ti dva, při chůzi zastrčil meč do pochvy. Přitom z ní nespouštěl oči, měl je zastíněné, neviděla mu pod helmici.
Nevybrala si správné místo, slunce měli v zádech, ale do ní se plnou silou opíraly jeho paprsky. Ozařovalo jí plavé vlasy, které se jí rozzářily dozlatova, a alabastrovou pleť. O muži, který už stál téměř u ní, toho tedy nemohla moc říct, až na to, že byl ohromný a plně obrněný. Brnění se mu táhlo
66
dokonce i přes dolní čelist, přilbu se širokým nosním krytem měl nasazenou hluboko do čela, to vše stíralo jeho rysy -znatelná byla jen krutá linka jeho rtů.
Otvírala ústa, aby ho přivítala, ale když jí sevřel paži tak hrubě, že si myslela, že jí praskne kost, vyšel z nich jen vzdech. Zavřela oči, jak ji to zabolelo, následoval šok, který ji přinutil je znovu otevřít.
„Tvoje jméno?"
Hlas měl stejně chladný, jak krutá byla jeho ústa. Rowena nevěděla, co si o něm myslet, podle jejího oblečení musel přece poznat, že je dáma, a on s ní místo toho zacházel jako se služkou z pole, a to ji vyděsilo.
„La-lady Rowena Bel... Lyonsová," vypravila ze sebe jen vyděšené vypísknutí.
„Teď už žádná lady. Odteď jsi moje zajatkyně."
Rowena málem vydechla úlevou. Tak ji tedy nechce podříznout rovnou tady na schodech. A být zajatkyní nebyla taková hrůza, třeba jí bude jen dočasně. Většina urozených dam dostane kvůli porodu milost jako poctu náležející jejich postavení. Ale co myslel tím - teď už žádná lady?
Dosud nepovolil svůj drtivý stisk, čekal. Na co? Chce, aby se bránila proti jeho rozhodnutí udělat z ní zajatkyni? Ne, s ním se nemůže dohadovat. Z toho, co tu měla možnost vidět a slyšet, bylo jasné, že je horší než Gilbert. Ale co mohla od takového muže očekávat?
Začínala být nervózní, věděla, že na ni zírá, ale bála se k němu vzhlédnout, takže si to nemohla potvrdit. Nakonec se otočil, ale nepouštěl ji, doslova ji hodil na obrněnou hruď jednoho z mužů, kteří přišli za ním.
„Vezmi zajatkyni na Fulkhurst a zavři ji do mého žaláře. Jestli tam nebude, až se vrátím, tak bůh s tebou."
Muž za ní zbledl. To Rowena neviděla. Ona sama byla teď v obličeji popelavá, málem po těchto hrozivých slovech omdlela.
67
„Proč?!" vykřikla, ale Fulkhurst se odvrátil, aby vešel do hradu.
Mildred ho našla v pokoji, kam se posledních pár dnů bála vstoupit. Vysoké svíce od Roweniny návštěvy těsně před rozbřeskem ještě neuhasly, ale on si našel novou a napíchl ji na kovový bodec svícnu. Jeho muži drancovali hrad, sbírali všechno, co mělo nějakou cenu. Nedokázala si představit, co dělá tady, když na první pohled musel poznat, že až na postel tu není vůbec nic.
Rozpakovala se promluvit. Jenom tam stál a hleděl dolů. Sundal si přilbu, ale hlavu mu pořád kryla čapka. Byl to nesmírně vysoký muž. Ta široká ramena jí připomínala.
„Co chceš?"
Pořád se neotáčel, takže si nemohl všimnout, že stojí ve dveřích, dosud nevydala nějaký zvuk. A on k ní stál pořád zády. Sklonil se a vytáhl zpod postele dlouhé řetězy, fascinovaně sledovala, jak si je pomalu omotává dvojitě kolem krku jako vrstevnatý náhrdelník, konce nechal splývat z ramenou k pasu. Otřásla se, zvažovala, proč by bral řetězy, kdyby je nechtěl na někoho použít.
„Odpověz!"
Hned vyskočila a zajíkla se. „Oni - oni říkali, že jste lord z Fulkhurstu."
„To jsem."
„Prosím, co jste udělal s mou paní? Nevrátila se -" „Ani se nevrátí - nikdy."
Po posledním slově se otočil a Mildred zavrávorala. „Prokristapána, vy ne!"
Jeden koutek úst se mu výhružně zvlnil. „Proč ne já?"
/2
68
Mildred pomýšlela na útěk. Chtěla se nějak vykroutit. Myslela na svou sladkou Rowenu v rukou tohohle mužského a chtělo se jí křičet.
„Ach, proboha, neubližujte jí!" vykřikla v úděsu nahlas. „Neměla jinou volbu -"
„Buď zticha!" zařval. „Myslíš, že můžeš nějak omluvit, co mi provedla? Na jejích důvodech mi nezáleží. Přísahal jsem, že mi nikdo neublíží, aniž by za to nemusel desetinásobně splatit."
„Ale je to dáma -"
„Jedině to, že je žena, jí zachrání život! Ale její osud to nezmění. To nedokážeš ani ty. Ani ty to nezměníš. A moc na mě nenaléhej, nebo tě potká stejný osud."
Mildred držela jazyk za zuby, když ji Warrick obešel a vydal se přes chodbu do protějšího pokoje. Ale věděl, že se pořád zdržuje u dveří, mačká si ruce, z mírných hnědých očí se jí řinou slzy. Měl by jí být zavázaný, ale kdyby vznesla ještě jednu prosbu za tu děvku s vlasy jako len, tak by ji také nechal vsadit do svého žaláře. On nikoho nevaroval dvakrát.
O mnoho větší pokoj působil jako panský, byl bohatě, i když nijak hojně zařízený, pohodlný, ale nijak osobitý, takže šlo jen těžko usoudit, komu patří. Ale Warrick to věděl. Jen do něj nahlédl a množství bohatě zdobeného oblečení mu jeho domněnku potvrdilo.
Tiše se zeptal: „Její?"
Mildred popadla někde hluboko hlas. „Ano."
„Mým dcerám by se mohly hodit."
Prohlásil to tak lhostejně, že ji opustil strach, zato v ní vzrostl hněv, ale nebyla tak hloupá, aby to dala znát. „To je všechno, co jí zůstalo," poznamenala neutrálně.
Otočil se, aby jí mohl pohlédnout do tváře, ty zlověstné stříbrné oči nebyly tak prosté emocí jako jeho hlas. „Ne, jediné, co jí zbylo, je kůže na zádech a nějaký hadr, který se
69
jí já rozhodnu věnovat. I když jsem nezapomněl, že mně nezbylo ani to."
Lhostejnost? uvažovala. Ani náhodou, jen další pomsta, tyhle šaty, ale to bylo patrně to nejmenší, co měl v úmyslu. Nemá cenu uvažovat o způsobu, jak by mohla Roweně pomoci, když nechce slyšet, že ona byla obětí stejně jako on. Roweniny pohnutky by vpravdě nic neznamenaly pro někoho jako on, kdo nebyl sluhou, ani rytířem nižšího řádu, nýbrž urozeným pánem. Pánovi, jako je on, nejde zkrátka udělat něco takového a čekat, že se z toho vymluvíte.
Začala se zase bát, a hodně, ale ne o sebe. „Chcete ji
zabít?"
„To by bylo moc rychlé potěšení," prohlásil chladně. „Ne, nezabiju ji. Je mojí zajatkyní. Nevydám ji za žádné výkupné, nikdy neopustí Fulkhurst. Až do smrti bude závislá na mé blahovůli."
„A vy nějakou máte?"
„Pro ty, kdo mi ubližují? Ani nápad, paní. Pro ty ne." Znovu se rozhlédl po ložnici a potom se zeptal: „Měl Lyons příbuzné?"
Mildred se tak stáhlo srdce po jeho odpovědi, že se ani nepodivila jeho dotazu. „Ano, bratra, alespoň myslím."
„Tak pro toho tady zbyde jen černá skořápka," řekl. „A stejně tak pro jejího bratra."
Vykulila oči. „Vy hodláte podpálit hrad?"
„Pro tohle místo už toho nejde víc udělat, nemyslíš?"
Nechápala tak absolutní pomstychtivost, ale pravdou bylo, že všechno, co byla Rowena donucena udělat, bylo kvůli Kirkburough. Možná že by to nakonec pochopila. Nemrzelo by ji, kdyby viděla toto místo v plamenech, a bylo jí jasné, že Rowena by na tom byla stejně, zejména kdyby se jí tak podařilo zmařit Gilbertovy plány.
„A co služebnictvo, které zůstane bez přístřeší?"
70
Pokrčil rameny, jako kdyby to pro něj nic neznamenalo. „Nepodpálím město - jen krčmu," oznámil chladně. „Lidé z hradu se mohou přesunout do města, nebo se přestěhovat na mé pozemky, tam jim bude určitě líp, soudím podle těch otrhanců, které jsem tu spatřil." A potom se na ni upřeně zahleděl, na její pěkný vlněný kabátek, a usoudil: „Ty nejsi
odsud, viď?"
„Přišla jsem sem teprve před několika dny, když sem odvezli mou paní."
„Tak jsi volná, můžeš se vrátit domů."
Zpátky na Gilbertův hrad, který se Fulkhurst chystá v nejbližší budoucnosti obléhat? Nebo zpátky do svého skutečného domova v Tures, který také obsadil a Gilbert byl odhodlaný ho dobýt zpět? Pěkné vyhlídky, v obou případech by vpadla do boje a ničení. Ale tohle mu Mildred nechtěla vyprávět. Jestli doteď nepochopil, kým Rowena ve skutečnosti je, nebo že její nevlastní bratr je jeho zapřísáhlým nepřítelem, pak mu to zrovna ona nebude věšet na nos a přilévat tak olej do ohně jeho pomstychtivosti.
„Já jsem o domov přišla," prozradila mu nakonec.
Zamračil se na ni, zamrazilo ji v zádech, protože teď vypadal ještě krutěji. „Když se mstím těm, kdo se ke mně zachovali špatně, tak se musím zároveň odměnit těm, kdo mi pomohli. Můžeš se ubytovat na hradě Fulkhurst, jestli budeš
chtít."
Kam byla poslána Rowena? To Mildred neočekávala, takovému štěstí uprostřed vší té hrůzy nemohla uvěřit.
Ale on si všiml jejího radostného výrazu, pochopil ho a málem ze všeho sešlo. „Uvědom si," dodal úsečně. „Jestli se rozhodneš odejít na hrad Fulkhurst, tak budeš sloužit mně a ne jí. Už nikdy nebudeš její služebnou. Jestli mi nemůžeš slíbit věrnost -"
„Můžu," ujišťovala ho rychle Mildred. „Můžu, bude mi potěšením."
71
„Opravdu?" vyštěkl pochybovačně, ve stříbrných očích se jasně zračily pochybnosti. „Uvidíme. Ale možná bys mi mohla prozradit jméno jejího bratra."
Hlavou jí zakroužily všechny důvody spojené s tímto jménem. Gilbertovi by nijak neuškodilo, kdyby prozradila jeho jméno, tím spíš že kdyby ho Fulkhurst našel, stejně by si to zjistil. Odnesla by to jedině Rowena. Mohl by dokonce změnit názor a zabít ji, aby získal její majetek. Nemusí se snad hned dozvědět Gilbertovo jméno, dokud je tady? Ne, služebnictvo ho zná jenom jako lorda Gilberta. A pochybovala, že by se Fulkhurst vyptával každého muže ve městě.
„Proč váháš?" naléhal. „Určitě víš, jak se jmenuje."
Mildred se narovnala v zádech a připravila se na jeho nával vzteku. „Ano, ale neřeknu vám to. Třebaže ho nenávidí, tak pro ni teď představuje jedinou naději, že ji vysvobodí z vašeho područí. Nebudu jí pomáhat, ale ani vás nebudu podporovat v její neprospěch. Jestli po mně chcete tohle, tak musím vaši nabídku odmítnout."
Dlouho si ji prohlížel, než prohlásil: „Proč se mě nebojíš?"
„Bojím."
Zavrčel: „Tak to umíš dobře skrývat."
Nereagoval vztekle, spíš s typicky mužským reptáním, jež jí napovědělo, že přistoupil na její vysvětlení, ale nijak ho neuspokojovalo. Zjistila, že se na něj usmívá, a v duchu si říká, že možná není tak krutý, jak vypadá.
Warrick její úsměv ignoroval, ale už neměl další otázky, a tak ji propustil, aby si zabalila věci a poslala jednoho z jeho mužů, aby poskládal všechny šaty v ložnici. Beatrix s Melisant si je mohou užít, až je pro ně upraví, protože obě dívky byly o něco vyšší než ta děvka se slámovými vlasy. A on se s radostí popase pohledem, jak se bude tvářit, až uvidí
72
na jiných to, co patří jí. Pro ženy šaty znamenají moc. Ano, užije si to - a o moc víc.
Bude muset vymyslet vhodnou odměnu pro Roberta FitzJohna za to, jak rychle jednal, když došlo k té nešťastné události. Sir Robert byl postaven do čela mužů, kteří měli doprovázet Isabellu na Fulkhurst. V oddíle bylo jeho dalších šestnáct rytířů, někteří dokonce starší než Robert, ale Warrick se v posledním roce v několika bitvách soustředil na vůdcovské schopnosti mladšího muže, kterého právě povýšil na kapitána své jízdy.
Udělal dobře. Když nedorazil ke svým mužům, jak předpokládal, Robert jich pár vyslal zpátky do Kirkburough, aby se podívali, co ho zdrželo. Hospodský tvrdil, že Warrick odjel, jakmile se ráno otevřely městské brány, lež, jejíž důvod se měl dovědět do západu slunce. Ale Robert neměl důvod o tomto tvrzení pochybovat. Předpokládal, že Warrick už ve městě není, a tak začal pročesávat venkovskou krajinu, která je obklopovala. K jihu začaly lesy houstnout a třicet mužů nedokázalo pokrýt požadovanou plochu tak rychle, jak by si Robert přál, také mu jich ještě dost zbývalo na cestě, kde se měli setkat s Isabellou, až dorazí se svou družinou.
Robert se pak rozhodl vyslat posla do nejbližších Warrickových držav s žádostí o pomoc. Byla to pevnost Manns, kde sídlil jeho poddaný sir Felix Curbeil, vzdálená jen tři a půl míle od Kirkburough. Mezitím dorazila Isabella a byla smutná, že tam není Warrick, aby ji uvítal, zdálo se, jako by se vypařil.
Náhodou bylo na návštěvě u sira Felixe dalších pár jeho poddaných, právě když dorazil Robertův posel. Sir Brian měl s sebou bezmála dvě stě mužů. Takže když Warrick našel ráno své rozptýlené muže, řekli mu, že za chvíli dorazí sir Felix se sirem Brianem s jejich vojskem a že hodlají rozebrat Kirkburough na kusy, kdyby se do té doby nenašel.
73
Warricka to velice překvapilo a zároveň potěšilo. Pomyslel si, že by ztrácel čas, kdyby poslal na Fulkhurst pro více mužů, protože Felix mu už věnoval čtyřicet dní při obléhání dvou pevností jeho nejnovějšího nepřítele lorda z Ambray. Nechtěl dál klást na Felixe přehnané nároky, nehledě na vlastní netrpělivost, ale Felix byl rád, že se k němu může připojit. A sir Brian prostě miloval boj, proto měl vždycky po ruce malou armádu žoldáků. Ve skutečnosti Warrick právě tento měsíc vyslal Briana domů, aby „dohlédl na své", protože mladý lord byl Warrickovi k dispozici téměř půl roku a vůbec se nezdálo, že by ho chtěl opustit.
Jedinou věcí, která se nezdařila, i když by si to byl přál, bylo, že lady Isabella nepočkala, utábořila se jen na den, pak odjela následovaná svou malou eskortou. Nechápal, co ji k tomu vedlo. A nenechala u Roberta jediný vzkaz. Ve skutečnosti ji nechtěl kárat, dokud nebyli svoji, ale u manželky by takovou pošetilost netoleroval. Svěřil velení Robertovi. Měla zůstat pod jeho ochranou.
Ale to nemohlo zastínit jeho úspěch, protože pohled na Rowenu stojící samotnou na nádvoří ho naplnil divokou euforií. Měl ji. Tak jak si přísahal, měl ji ve své moci a ona bude navěky litovat, že k tomu došlo.
Warrick opustil Kirkburough, ale nejdřív vlastnoručně položil pochodeň na postel, kde ležel bezmocně spoutaný řetězy, a vyslal dvacet mužů, aby se přesvědčili, že zajatkyně neuprchla.
Neuvědomovala si, kudy jedou. Zámek Fulkhurst byl na
Rowena byla po zbytek toho hrozného dne jako omámená. Vysadili ji na koně, spoutali jí zápěstí, otěže držel někdo jiný, takže se nemusela soustředit na ovládání zvířete.
74
severu. To věděla a bylo jí jasné, že tam směřují plnou rychlostí. Jak se tam dostane, na tom jí nezáleželo.
Její doprovod tvořilo pět mužů, vesměs rytířů, takže bylo méně pravděpodobné, že by je zrovna v této oblasti napadly zlodějské bandy, jestli se tu pohybují. Nicméně je dohnalo ještě šest rytířů se speciálními rozkazy od svého pána.
Rowena nejasně zaslechla, že se s ní nemá nikdo bavit, že se jí nemá dostat žádného zvláštního zacházení, tím méně, že „vypadá" jako dáma - což vzbudilo různé dohady -, že se jí nikdo nemá dotknout, jen při nasedání na koně a sesedání nebo při důkladném upevňování třmenů. Nestarala se o to. Dokonce o tom ani nepřemýšlela, pořád ještě byla otřesená z toho, co se jí stalo.
Večer zbudovali tábořiště přímo u cesty, nesundali koňům sedla a nerozdělali oheň, dokud nedorazilo dalších dvacet mužů od lorda z Fulkhurstu. A podle toho, jak vypadali jejich koně, bylo jasné, že uháněli jako o život, aby je do soumraku dostihli.
Rowena nakonec zburcovala svoji pozornost jen proto, že dostala strach, že s tak velkou družinou dorazil Fulkhurst, zvlášť když si všimla jednoho muže sedícího na válečném oři, který byl mnohem vyšší než zbytek mužstva. Ale když se přiblížili do svitu ohně, usoudila, že to není on - pokud si ovšem nesundal brnění, protože tenhle brunet měl na sobě jen tuniku a vlněné kalhoty. Ale jistě to vědět nemohla.
Třebaže nebyl oblečený jako ostatní rytíři, a v nové skupině jich bylo devět, odklusal s koněm s ostatními. Nakonec usoudila, že těch deset mužů jsou venkovští šlechtici, protože byli všichni mladší než ona a nádherně oblečení na to, aby to byli jen obyčejní zbrojnoši. Ale opět se nemohla o ničem přesvědčit. Najednou se rozpředl živý hovor, ale z místa, kde seděla sama, ničemu nerozuměla, za sebou měla stromy a před sebou ohniště.
75
I když jí dovolili si odpočinout, byla pořád pevně svázaná, pět stop od ní stála stráž. Kotníky měla stažené provazem tak, že jí dosahoval skoro až ke kolenům. Dalším provazem, dokonce ještě delším, byla připoutaná ke kmeni stromu. Ruce měla spoutané za zády, takže nebyla naděje, že by se mohla dostat ke šňůře na nohou. Její nepohodlné poloze nevěnovali věznitelé tu nejmenší pozornost, drželi se Fulkhurstova nařízení „neposkytovat žádnou zvláštní péči".
Když po ní vysoký nově příchozí střelil jen zvědavým pohledem, oddechla si. To není Fulkhurst, protože ten by jí věnoval víc pozornosti. A potom si svou domněnku potvrdila, když zaslechla, jak ho její strážci oslovují.
„Poslal vás, sire Roberte? Nemysleli jsme si, že hlídáme někoho důležitého."
„Pro něj je důležitý každý vězeň, jinak by je nezatýkal," odvětil sir Robert.
„To jistě," přitakal další strážce. „Ale stejně se mi ulevilo, že na vás můžu svalit odpovědnost za tu ženskou, když nám lord Warrick nakázal, že ji musíme dostat v bezpečí na Fulkhurst. Nevíte, co provedla, že si zaslouží
žalář?"
„To mi neřekl, a taky to není naše starost."
Ale byli zvědaví, všichni do jednoho. Rowena jim to viděla na očích, když se na ni všichni nově příchozí, kteří zaslechli otázku, podívali. A když oni nevěděli, jak přišla k tak krutému odsouzení, tak ona na to také hned tak nepřijde. Nemohli být víc zvědaví než ona.
Nicméně spolu se zvědavostí zaznamenala i obdivné pohledy, které ji znepokojovaly. Možná měla nakonec štěstí, že jim byl vydán příkaz, aby se jí nedotýkali, protože jí bylo jasné, co se děje se zajatkyněmi. Jedna byla na Gilbertově hradě loni uvržena do šatlavy, mělo se jednat o lehké provinění, ale žalářník ji zneužíval, pokud byla v jeho moci.
„Richarde, vážně si myslíte, že nemůže utéct?"
76
Sir Robert se otázal tak suše, že se Richard zarděl. Robert si všiml provazu, který má ovázaný kolem pasu. Ten, který jí svazoval nohy, byl ukrytý mezi sukní a vrchní suknicí, zahalující klín.
„Neslyšel jste ten tón sira Warricka, když mi ji předával," bránil se Richard.
„Ne, ale jsem tady a mám s sebou dostatek mužů, aby bylo jasné, že zajatkyni střežíme ve dne i v noci. Neříkal nic o tom, že by jí měl být odepřen spánek."
Sir Robert prošel kolem ohně, aby dřív než promluví, uvolnil provaz. Také jí znovu spoutal zápěstí, tentokrát zepředu. Když dokončil práci, Rowena mu poděkovala. Ale on nedal nijak najevo, že by ji slyšel, ani se jí nepodíval do očí. A potom na ni všichni zapomněli, protože se věnovali jídlu, které si přivezli s sebou, a nakonec se uvelebili ke spánku.
Jeden z vladyků jí nakonec přinesl skývu chleba, skrojek plesnivého sýra a vak s vodou. Na jídlo neměla ani pomyšlení, kdyby se do něj pustila, asi by se jí zvedl žaludek. Ale za vodu byla vděčná, nicméně se neobtěžovala svou vděčnost vyjádřit slovy. Když se s ní nebaví, tak proč by měla zapřádat rozhovor ona?
Přála si, aby si tak intenzivně neuvědomovala svou prekérní situaci díky příjezdu sira Roberta. Mnohem snáz by se s tím vyrovnala, kdyby svou mysl osvobodila od veškerých spekulací.
Teď znala jméno muže, který ji poslal do vězení. Už dříve zaslechla jméno Warrick de Chaville, ale netušila, že se jedná o lorda z Fulkhurstu. K němu do vězení - pro boha živého - do žaláře! To přece není možné. Vězení. A podle toho, jak rychle jedou, by tam už měla být zítra.
Musel ji znát, i to, že byla právoplatnou majitelkou tří nemovitostí, kterých se musela v jeho prospěch vzdát. Proč by jinak? - ale jak to mohl vědět? Nikdy se s ním nesetkala,
77
nikdy předtím ho neviděla. Ale mohl se jen zkrátka doslechnout, že se provdala za Godwina Lyonse a že přijala jeho jméno. Ano, proč jinak by ji odtamtud chtěl odvléci do vězení? V šatlavách lidé umírají kvůli nedostatečné péči, špatné stravě či z nejrůznějších jiných důvodů. Kdyby zemřela, nemohla by uplatňovat svá práva - a stejně tak
Gilbert.
Proboha, tady nešlo jen o dočasné uvěznění. Fulkhurst chtěl, aby zemřela, jen ji nechtěl zardousit vlastníma rukama. Pro ni v tom nebyl žádný rozdíl, ale pro něj asi ano.
Kéž by tak nebyla dědičkou. Přála si, být pouhou služkou, jejíž jméno by pro muže nic neznamenalo. Tures a vše, co se k němu vázalo, jí od té doby, co se rod d'Ambrayů rozhodl sprovodit ze světa jejího otce, aby všechen ten majetek získal, nepřinesl zhola nic.
Oné noci toho Rowena moc nenaspala, ale následujícího dne nebyla nijak unavená. Úzkost nepopřála její mysli klidu. A den utíkal tak rychle, jak zdolávali míle cesty.
Do Fulkhurstu dorazili při západu slunce. Rudá záře hradních zdí Roweně tak připomněla první pohled na Kirkburough, že se skoro roztřásla. Uběhly snad jen čtyři dny od okamžiku, kdy si myslela, že vchází do pekla? A tady, to jí bylo jasné, to mělo být o moc horší - domov draka ze severu dštícího oheň.
Byla to nedobytná pevnost, bašta stejně jako hrad Tures. Ale věž v Tures se tyčila k obloze do pěti pater, Fulkhurst se doširoka rozpínal nad krajinou. Vnější opevnění bylo přistavěno v posledních deseti letech, což vysvětlovalo, proč má větší rozlohu, než bylo v těch dobách běžné. Oboje hradby byly mohutné a jistil je hluboký vodní příkop.
Větší vnější opevnění představovalo bezmála město, uvnitř byla spousta budov včetně nové zastřešené síně, která dosahovala do druhého patra. Ozbrojený výcvik se odehrával za vnitřní hradbou, protože tady bylo víc místa.
78
Kamenný hrad byl čtyřpatrový, mohutnější, než bylo obvyklé. Ale Rowena brzy zjistila, že pod tvrzí už nejsou vykopaná žádná podlaží. Do vězení se vcházelo padacími dveřmi ze skladiště, takže to byl jen přístavek, který lord Warrick přidal ke svému hradu.
Schody vedly dolů do malé strážní místnosti s kamennými zdmi a dřevěnou podlahou, ta byla v současné době prázdná. Jediné dveře zde byly železné a se železnou mříží. Vedly na chodbu pouhých šest stop dlouhou, která končila dalšími železnými dveřmi na konci a dvěma po stranách.
Cela na konci byla největší, i když tohle by Rowenu ani nenapadlo, protože tvořila čtverec pouhých osm krát osm stop. Podlaha byla z udusané hlíny, stěny ze silné vrstvy kamene, místo stropu železný rošt, stejný jako u padacích dveří, nad ním byla vidět dřevěná podlaha sklepení.
Tato cela byla úplně prázdná, neleželo tam ani smítko. Nebyla tam úplná zima, protože bylo léto, ale pod prahy protahovalo. Rowena se rozhlížela po této malé pusté cele osvětlené pochodněmi a držela se, aby se nerozplakala.
Dovedl ji sem sám sir Robert. Nepronesl jediné slovo, když jí snímal provazy ze zápěstí, ale mračil se. Když dokončil práci a jeho pohled se střetl s jejím, bylo jí jasné, že jí chce něco říct. Ale jeho pán mu nakázal držet jazyk za zuby a on jako správný muž poslouchal rozkazy svého pána do nejmenších detailů.
Ale když se chystal k odchodu, zavrčel na muže, který držel pochodeň: „Nech toho a přiveď žalářníka, ať jí přinese slamník a všechno potřebné."
Dokud za ním nezapadly dveře, neuvědomila si, v jak tísnivém prostoru tu byla v přítmí ponechána. Ale bylo tu ticho. Napínala uši, aby zaslechla vzdalující se kroky, ale tento zvuk jí nevydržel nadlouho. Potom už jí zbylo jen škrábání krysích pacek.
79
Roweně bylo jasné, že situace je vážná, když se dostavil žalářník jen se dvěma přikrývkami na spaní a rezavou plechovou nádobou s vodou. Byl to podsaditý muž ve středním věku s řídkými hnědými vlasy a vodnatýma očima, provázel ho tak silný zápach, že se jí z toho zvedl žaludek. První pohled na ni ho překvapil, byl skutečně ohromený, ale netrvalo to dlouho, ani se nepokusil zakrýt potěšení, že ji má ve své péči. Měl takovou radost, že se při vysvětlování vězeňských pravidel málem začal nahlas smát.
Bude jí přinášet jídlo jenom jednou denně, dnešní jídlo už propásla, takže bude muset počkat na zítřejší. A jestli zatouží po něčem jiném než po plesnivém chlebu a vodě, bude se muset zamyslet, jak by mu něco lepšího mohla splatit. Za pěkný kousek oblečení by jí mohl ode dneška za čtrnáct dní obstarat máslo a sýr, ale potom... Ulevovat si bude muset v rohu cely a on jednou za týden buď pošle nebo nepošle nějakého stájníka, aby to tam vykydal. Nedostane žádnou vodu na koupání. On není lokaj a odmítá vláčet od studny vědra vody, ani kdyby mu někdo navrtal vodu tady. Nemá si mu na nic stěžovat, nebo by jí mohl zapomenout přinést jídlo. Kdyby si chtěla jakkoli přilepšit, třeba loučí navíc, musela by za to zaplatit.
Rowena se pokoušela při této litanii nedat najevo své zděšení. Tušila, jaké splátky očekává. Viděla mu to na očích, které pořád bloudily mezi jejími ňadry a boky. Už teď by mohla říct, že by se nikdy ani nedotkla tohoto zapáchajícího prasete, ale jak na tom bude za čtrnáct dní? Od včerejšího večera nic nejedla. Už se cítila skutečně slabá a útroby se jí svíraly hlady. A být tu bez louče? Má tu snad být pořád zavřená potmě a netrpělivě vyhlížet tohohle odporného chlapa jenom proto, že přijde s loučí?
Nedokázala by promluvit, ani kdyby se o to pokusila, ale on její mlčenlivost nenesl nelibě. Nakonec se dokonce při
80
odchodu sám pro sebe zasmál. V okamžiku, kdy za ním zapadly dveře, Rowena klesla na deky a rozplakala se. Louč jí vydrží ještě pár hodin a potom. Tma jí nevadila, ale ještě nikdy ji nemusela snášet, aniž by měla po ruce něco, čím by mohla zažehnout světlo. A všude kolem ní se hemžily krysy.
Utápěla se v zoufalství, takže si zprvu vůbec nevšimla hlasité hádky, ozývající se ze strážní místnosti. Ale byla to krátká pře, skončila slovem: „Vypadni!", to už slyšela jasně. Za chvilku se schoulila, protože se znovu otevřely dveře. Ale ten, kdo vcházel se dvěma svícemi, které postavil doprostřed cely, nebyl žalářník. Tento člověk byl o něco starší a jeho překvapení, poté, co na ni pohlédl, trvalo znatelně déle. Ale potom spatřil, co jí žalářník přidělil, a sprostě zaklel.
„Ten bastard, vsadím se, že vám nepřinesl jídlo, viďte?" Rowena zamrkala, potom pomalu zavrtěla hlavou: „Jo, tak to jsem si myslel, a to škemral, že chce práci. Chce ji! Nenávidí ji, to se mu nedivím, ale teď je mi jasné, proč změnil názor. Taková drobounká osůbka, a tak pěkná. To vás musí lord Warrick podezřívat z nějakého hrozného zločinu, že vás sem nechal vsadit, ale jsem si jistý, že až se vrátí, všechno se vyřeší."
Rowena na něj jen hleděla. Netušila, co si o tomto muži a jeho proslovu má myslet. Podle všeho ho něco rozhořčilo, ale nebyla si jistá, co to doopravdy bylo.
Nicméně ji neděsil jako ten druhý člověk. Po pravdě řečeno, v jeho modrých očích se zračila určitá laskavost, málem se znovu rozplakala.
Musel si toho všimnout, protože nevrle prohlásil: „Teď s tím nic nenaděláme. Ale nebude to tu pro vás tak zlé. Tohle je pro dámu nedůstojné místo, ale nakonec tu máte soukromí a já se budu snažit trochu vám to tu vylepšit."
Vylepšit žalář? Nemohla si pomoci a nad takovým nesmyslným nápadem se musela usmát.
„Kdo jste?" odhodlala se k otázce.
81
„Říkají mi John Giffard." „Vy jste také žalářník?"
„Jen když je zapotřebí, a to nebývá často. Ale právě mě vytáhli od ohně, řekli mi, že se o vás mám postarat. Ten rozkaz ke mně dorazil pozdě, ale lepší teď než nikdy. Neublížil vám snad ten bastard?"
Jaký bastard? zeptala se málem, ale včas si uvědomila, že hovoří o druhém žalářníkovi. „Ne, ani se mě nedotkl. Ale rozkaz vašeho pána nakonec zněl, že se mě nikdo nesmí dotknout, aby mi pomohl, ani se mnou nikdo nesmí mluvit. Vám nenařídili, že se mnou nesmíte mluvit?"
„Ne, o tom mi nikdo nic neřekl, ale i kdyby ano, tak by mi to bylo jedno. Dělám, co uznám za vhodné, tím se řídím, i když mám na zádech pár jizev, když mě chtěli usměrnit."
To bylo něco neuvěřitelného, cloumal jí vztek. „Kdo vás
bičoval?"
„Nikdo." Zasmál se. „Z toho si nic nedělejte. To už bylo dávno a způsobila to má vzpurnost. Tak, a teď se půjdu podívat, co bych pro vás mohl v těchto pozdních hodinách sehnat. Kuchyň už teď asi bude na zámek, ale určitě pro vás ve spíži najdu alespoň nějaké ovoce."
Našel pro ni čtyři kulaťoučká čerstvě načesaná jablka, která bohatě zasytila její vyhládlé útroby. Ale to nebylo jediné, s čím přišel. Přinesl nízkou dřevěnou konstrukci a nacpanou matraci, na niž naskládal teplé lůžkoviny. Našel prořídlý koberec, který pokryl skoro celou podlahu. Další výprava přinesla bedýnku, na niž si mohla postavit svíce a krabici s náhradními zásobami, takže teď už nemusela mít žádný strach ze tmy. Měla i nočník, vědro s vodou a ručník, aby se mohla umýt, a čerstvou chladnou vodu na pití.
Johna Giffarda jí seslalo samo nebe. Proměnil její celu v místnost, která sice nebyla přímo útulná, ale přinejmenším velice pohodlná. Denně jí nosil dvě bohatá jídla, takové dobroty by obstály i na pánově stole. Doplňoval jí zásoby
82
čerstvé vody i vody na mytí. Přinesl jí jehlu a nit, aby jí zaměstnal ruce, a on sám si neustálým vymýšlením zase zaměstnával mozek. Každý den s ní trávil spoustu času, klevetil o tom i onom, většinou o hloupostech. Prostě si rád popovídal a ona mu ráda naslouchala.
Věděla, že za Johna Giffarda má co děkovat siru Robertovi. Muselo mu být jasné, jaký je druhý žalářník, a také to, že tenhle má dobré a laskavé srdce. Robertovi se jí nakonec zželelo, třebaže by mu za to Warrick de Chaville určitě nepoděkoval. Ale ona to rozhodně udělá, jestli k tomu ovšem někdy dostane příležitost.
Dny se pomalu poskládaly do týdne, pak do dvou a nakonec do tří. Když si Rowena uvědomila, že nadešel její měsíční čas a nic se neděje, posadila se a hystericky se rozesmála. Gilbertův plán skutečně vyšel. Sémě toho prokletého venkovana zapustilo kořeny po pouhých třech nocích snažení. Ale Kirkburough byl ztracený. Po cestě se zastavili a sledovali nad vrcholky stromů vzdouvající se kouř, jak ohnivým jazykům podléhalo jedno dřevěné stavení za druhým. Pro dítě nezůstalo ušetřeno nic, dítě počaté jen za tímto účelem teď bylo zbytečné.
Potom bláznivý smích přešel ve vzlyky, jejich záplava se mísila se sebelítostí. Co provedla, že si zasloužila tak hrozný osud? K čemu může dojít, až se Warrick de Chaville vrátí na Fulkhurst?
Bezesporu jí odeberou Johna Giffarda i všechen blahobyt, kterým ji obklopil. Vrátí se druhý žalářník, nebo jiný jemu podobný. A bude de Chavilleho vůbec zajímat, že je těhotná? Ne, chtěl přece, aby zemřela. Nemyslela si, že by ho obměkčilo škemrání alespoň o život dítěte. Nechtěl Kirkburough. Zničil ho, takže ho nebude zajímat dítě, o němž prohlásí, že je Lyonsovým dědicem. Ale to dítě je také její a jeho záměr zbavit se jí bude zmařen, jestli tu zanechá dědice, jemuž odkáže všechno, co jí patří.
83
Nemusela se obávat porodu v žaláři. Nebude jí dopřáno, aby žila tak dlouho - ledaže by se Fulkhurst nevrátil. A nezdržela by ho tak dlouho válka s Gilbertem, který měl pořád Lyonsovu armádu? Kdyby se jí tak podařilo porodit dítě dřív, než by se o něm Fulkhurst vůbec dozvěděl, byla si jistá, že by se jí podařilo přesvědčit Johna Giffarda, aby mu vyhledal domov.
Rowena si nebyla jistá, kdy se o dítě začala poprvé zajímat. Mohlo být zplozeno z nesprávných pohnutek, mohlo pozbýt prvotní důležitosti, ale ona teď o ničem takovém neuvažovala. Bylo její. Nesešlo na tom, že jeho otcem byl obrovský hulvát, který se štítil každého jejího doteku. Jeho otec...
Ve vězení měla na přemýšlení spoustu času a její vzpomínky se velice často stáčely k Lyonsovu náhradníkovi. Neměla z toho žádnou radost, ale zdálo se, že to nemůže ovlivnit. Když zavřela oči, pořád si ho ještě dokázala vybavit. Na jeho tělo natažené na lůžku se nedalo zapomenout.
Ani na pocity, které v ní vyvolávalo, opojnou sílu, když toto tělo ovládala, nesešlo na tom, jak moc se jí bránil.
Nelhala, když mu prozradila, že je šťastná, že to byl on. Nejdřív neprožívala žádné potěšení, ale po prvotní bolesti nebylo nijak nepříjemné se ho dotýkat a ochutnávat ho. Neodpuzoval ji, z jeho čisté vůně se jí žaludek nezvedal. A byl velice přitažlivý - až na ty jeho stříbrné oči, z nichž přímo čišela nenávist. Ale dřív než na něj poprvé promluvila, ty oči byly krásné, dodávaly mu kouzlo, navzdory roubíku, který mu křivil ústa.
Neuvědomila si, že se blíží John, až když se s obvyklým zavrzáním otevřely dveře, to ji vytrhlo ze zadumání. Tvář mu nezdobil jeho obvyklý úsměv, zdálo se, že ho něco rozrušilo. A potom.
„Jste těhotná, lady Roweno?"
84
Zírala na něj v úžasu. Po ránu netrpěla nevolnostmi jako některé ženy, ani se jí zatím nezakulatila ňadra. „Jak to víte?" „Tak jste?" „Ano, ale jak -"
„Takhle brzy by mě to ani nenapadlo, ale můj pán se ptal, jestli jste už měla - ehm - ženské problémy, a já jsem si až potom uvědomil, že jste mě nepožádala o žádné - no -náhradní oblečení. Proč jste mi to neřekla?"
„Já sama jsem si to právě uvědomila. Ale jak to, že se vás na to ptal váš pán? Kdy?"
„Teď."
Rowena ztratila i tu barvu, kterou si uchovala v místnosti, kam nedopadl jediný paprsek slunce. „On se vrátil?" „Ano, mám vás k němu okamžitě dovést."
Rowena nežadonila, aby ji John nevedl ke svému pánovi. Stejně by to nemělo cenu. Kdyby ji tam neodvedl on, přišel by pro ni někdo jiný. Ale chtěla se obhájit. Jediné, co si z Fulkhursta pamatovala, byla jeho velikost a krutost, která mu křivila rty - a ledový chlad v jeho hlase, když ji posílal do svého žaláře.
Sotva si všimla slavnostního sálu, když ji přes něj vedli. Bylo teprve odpoledne, tak se tu nepotulovalo moc lidí, většinou se tu pohybovalo služebnictvo, které spěchalo splnit své povinnosti, pár vojáků a bezvýznamných rytířů.
Zavedli ji do velkého pokoje naproti sálu. Topil se ve slunečním svitu, který do něj proudil dvěma nízko posazenými okenními výklenky, obklopujícími z obou stran krytý krb. Ze široké postele vedly čtyři sloupky, které nesly nebesa z jemné látky. Postel byla umístěná u kamenné zdi,
15
85
která ji oddělovala od sálu, takže v zimě mohly kameny udržovat teplo z obrovského ohniště v hlavním sále.
A bylo tu toho víc k povšimnutí, ale Rowenu naprosto zaujalo cosi, co vypadalo jako hromada řetězů uprostřed postele, že si ani nevšimla muže stojícího u druhé pelesti, dokud k ní nepřešel.
Upoutával svou neobvyklou výškou, pokud by ji ovšem nezaujala jeho prvotřídní černá tunika a střevíce - a jeho ústa, ano, s úzkými rty, zvlněná do krutého úsměšku. Trvalo jí ještě chvíli, než zaznamenala jeho temně blond vlasy, ne dočista hnědé, se zlatým leskem, a potom mu pohlédla do očí, stříbrných a vyzařujících pohnutí.
Ona sama vykulila oči, rty beze zvuku zformovaly jediné slůvko: „Vy", a potom ji obklopila milosrdná tma.
„No tak," zamručel John a zachytil ji, aby neklesla na podlahu.
Warrick vyrazil a málem ji vytrhl staršímu muži z náručí. Přenesl ji k posteli a uložil ji. Jedna z jejích rukou se dotkla řetězu. Ucítí ho, až přijde k sobě. Usmál se.
„Nedovedu si představit, co to způsobilo, můj pane," pronesl John úzkostlivě. „Dostávala dobrou stravu."
Warrick neodtrhl pohled od děvčete s plavými vlasy. „Takže jsi ji rozmazloval? Nehyzdí její hladkou pokožku žádné krysí kousance?"
John si jen hlasitě odfrkl. Warrick dobře znal svého muže. John byl proslulý svou útlocitností ke všem živým tvorům.
Warrick měl sám na sebe vztek, když vydal rozkaz, že o ni bude pečovat jedině John Giffard. Ale neposlal dalšího muže, aby rozkaz anuloval. Nechtěl, aby trpěla, dokud se nevrátí a dokud jí nepředvede, co znamená utrpení. A nepřál si, aby její malé, hebké tělo strádalo, to by nezapadalo do jeho plánu. Ale ze všeho nejvíc netoužil po tom, aby se jí
86
dotkl jiný muž, přinejmenším než se dozví, jestli si odnesla svou kořist. A podle Johna jí to vyšlo.
„Je to taková sladká jemná dáma, můj pane. Co provedla, aby si zasloužila tak krutý trest?"
„Její zločin se mě osobně dotýká, je tak strašný, že o tom ani nemohu mluvit."
„To není možné!"
„Nechal ses obloudit hezkou tvářičkou, Johne. Není to nic jiného než nenasytná holka, která je schopná všeho, nesejde na tom, jak je to odporné, aby dosáhla svého. S bezohlednou urputností sobě vlastní pokořila vše, co má cenu pro každého muže. Ona -" Zarazil se, uvědomil si, že prozradil víc, než bylo nutné. Nepotřeboval vysvětlovat nikomu své důvody. „Odejmul jsem jí titul, který získala sňatkem s Godwinem Lyonsem, takže ji už nikdy neoslovuj lady. A o její budoucnost se nemusíš strachovat. Nevrátí se do vězení - prozatím."
Warrick cítil, že John má chuť se hádat, i když se k němu neotočil. Byl natolik moudrý, že tentokrát nepřekročil hranice, a John to musel vycítit, protože se beze slova vzdálil.
Warrick si dál prohlížel svou zajatkyni, nevšímal si toho, že její mdloby oslabují jeho pomstychtivé úmysly. Teď mohl být trpělivý, měl situaci pevně v rukou, ne jako dosud. Zatím se držel stranou, byl si plně vědom toho, že musí uskutečnit pomstu, k níž se odhodlal. Jenže teď se to nehodilo. Nejdřív musel zjistit, jestli je těhotná.
Teď už to věděl, a to ještě umocňovalo její zločin proti němu. Jestli v koutku duše uvažoval, že by ji ušetřil, tak její těhotenství naplnilo podstatu činu, vzedmula se v něm vlna vzteku a touha po pomstě se znovu probudila. Nosila jeho dítě. K tomu neměla žádné právo!
Okamžitě si uvědomil, že ho poznala, její strach způsobil mdloby. I když se bála, byla nádherná. Nebyl si jistý, jestli
87
ho poznala v brnění vypůjčeném od Roberta na nádvoří v Kirkburough. Teď už mu bylo jasné, že ne. Ale v téhle chvíli už ano. A možná že už pochopila, s jakým člověkem má tu čest, donesla se k ní pověst, že je schopen všeho a vůči každému, kdo by se dotkl toho, co mu náleží. To, že se nikdy nemstil ženě, teď nehrálo roli. Jen se potřeboval rozhodnout o nejvhodnější odplatě pro osobu opačného pohlaví, a na to měl během pátrání po Isabelle spoustu času.
Byla to zbytečná snaha. Když dorazil jeden z jeho poslů a sdělil mu, že jeho nastávající na Fulkhurst nedorazila, byl rád, že má důvod oddálit svůj vlastní příjezd. Ale samotné pátrání mu přineslo zklamání. Existovala spousta tras, jimiž se mohla vydat cestou na Fulkhurst. Nakonec přenechal nelehký úkol jejímu otci, který byl jejím zmizením zjevně víc znepokojen než on sám. A rozčilovalo ho, že ho neustále vytrhovaly myšlenky na dívku na jeho hradě, které rušily soustředění na nezvěstnou nevěstu.
Povzdechla si a Warrick zadržel dech, vyčkával, přál si, aby otevřela ty velké safírové oči. Rty měla rozevřené. Vzpomínal si na jejich svěžest, vybavil si jejich žhavý dotek na své kůži, když se snažila vyvolat reakci jeho těla. Plavé kadeře měla spletené do dvou silných copů, jeden spadal na záda, druhý se jí vlnil na prsou. Vzpomínal si na ta ňadra, plná a svůdná, ale ne na jejich dotek nebo chuť, nikdy je před ním neodhalila, jen podněcovala jeho smysly, aby dosáhla svého. Teď se jich mohl dotknout, ale musel by jí roztrhnout šaty. Ale zatím ne. Musí být při smyslech, aby si plně uvědomovala jeho jednání, stejně jako on bolestně vnímal, co s ním prováděla.
Protáhla se, z hrdla jí vyšel tichounký zvuk, potom zůstala klidně ležet, až na ruce. Sledoval, jak prsty její ruky spočívající na řetězech ohmatávají chladné kovové články, všiml si, jak svraštila obočí, když si uvědomila, co to je.
„Suvenýr," vysvětloval. „Z Kirkburough."
88
Vytřeštila oči, působily až nepatřičně v malém oválném obličeji. Následoval další podivný zvuk, jako kdyby se dusila. O jejím strachu nemohlo být pochyby, ale vypadalo to skoro přehnaně, jako nátlak. Kdyby znovu omdlela, tak by se rozzuřil.
Rowena si přála, aby se jí to povedlo. Pro milosrdenství boží, nestačilo, že prožila tyto týdny ve vězení. Nemělo to co dělat s jejím majetkem. Musí zemřít, ale ne na následky strádání, jak se domnívala. Připomněla si nenávist tohoto muže a bylo jí jasné, že ji s největší pravděpodobností umučí k smrti. Teď jí bylo jasné, proč se tak zuřivě bránil, aby ho neznásilnila. Nebyl to žádný venkovan, který by se před ní třásl strachy, ale mocný vojevůdce, muž, s nímž si nikdo nemohl dovolit zacházet tak jako ona. A Gilbert, ten pitomec, ani netušil, že zajal svého největšího nepřítele. Stejně jako Fulkhurst nevěděl, kdo je ona, nebo že ho polapil jeho nejhorší nepřítel.
V hrdle jí zaklokotal smích. Nedokázala se zastavit. Jestli se ještě nezbláznila, tak k tomu určitě brzy dojde. A on stál těsně u postele a zamračeně na ni hleděl. Považovala ho za pohledného muže? Pouhý sebeklam. Ta ústa, oči s mrazivým pohledem - byl jako živoucí noční můra, muž, jehož krutost odráží každý rys jeho obličeje.
Roztřásla se. Hrubě zaklel a stiskl jí hrdlo. Její oči se ještě rozšířily.
„Když znovu omdlíš, tak tě uhodím," zavrčel.
To ji snad mělo uklidnit? Ale on ji hned pustil a slezl z postele. V pudu sebezáchovy sledovala každé jeho hnutí, ale on se jen ještě víc zatvrdil a zíral na ni dolů.
Zezadu nevypadal jako monstrum, prostě jako muž. Temně zlatavé vlasy neměl přímo kudrnaté, jen se mu vlnily na krku. Připadaly jí jemné, i když se nikdy neodvážila přiblížit ruku k jeho obličeji natolik, aby se dotkla vlasů. Jeho tělo na ni pořád působilo svůdně. Pamatovala si, že je
89
vysoký, ale ne takhle. A teď jím zmítala taková směsice emocí, že se mu tunika přes široká ramena a mohutná záda viditelně napínala.
Minuty plynuly, uběhlo dalších pár a on se pořád neotáčel, aby pohlédl jejím směrem. Rowena se přestala chvět a několikrát se zhluboka nadechla. Mučení zatím nezačne, tady ne. Nechal ji sem přivést, jen aby ji vyděsil - a aby se na ní škodolibě popásl pohledem. Ze zajatce se stal věznitel.
„Už ses uklidnila, děvče?"
Uklidnit se? Zažije snad ještě někdy tenhle pocit? Ale kývla, potom si uvědomila, že to nemohl vidět, protože se na ni při řeči nedíval.
„Ano."
„I když bych na to měl právo, nechci tě zabít."
Rowena si neuvědomila, že je stejně napjatá jako on, dokud s úlevou nepadla na postel. Za těchto okolností by nikdy nevěřila, že by mohla mít takové štěstí, ani že by s ní měl takové slitování, aby jí to řekl. Mohl ji ponechat v jejích mučivých obavách. Mohl... ale on ještě neskončil.
„Budeš potrestaná. O tom nepochybuj. Ale hodlám se do toho zapojit - rád bych si to užil." Otočil se, aby sledoval její reakci, ale viděl jen čiré nepochopení, takže vysvětloval dál. „Se svým bratrem jsi usilovala o můj život, a kdybych neutekl, tak by se vám váš záměr zdařil. Tak tedy teď tvůj život náleží mně a já si nemyslím, že by měl nějakou zvláštní cenu. Jak jste zacházeli se mnou, tak já budu nakládat s tebou. Dostala jsi odklad jedině proto, že jsem se chtěl dozvědět, jak velká je tvoje vina, jestli ti vyšla ta krádež. Oba víme, že se ti to podařilo. Takže když nosíš dítě mé krve, bude ti po porodu odebráno."
„Ne," namítla tiše.
„Ne!?" vybuchl nevěřícně.
„Majetek je v devíti případech z deseti -"
90
„Nehovoříme tu o majetku! Je to krev mé krve a ty ses dopustila krádeže!"
Pro smilování boží, jak se mu mohla odvážit postavit a vyprovokovat ho k takovému záchvatu vzteku? Byl mrtvolně sinalý, už mnoho nezbývalo, aby proti ní nevyrazil a neroztrhl ji vejpůl. Ale nemohla připustit, aby do své pomsty zahrnul i dítě.
Pokračovala opatrně, modlila se, aby nepochopil proč. „Nosím je, dám mu život a chci ho kvůli němu samému, z žádného jiného důvodu, jenom proto, že bude moje."
„To dítě nikdy nebude tvoje. Ty do té doby, než se narodí, nebudeš nic víc než nádoba, v níž bude přechováváno."
Nekřičel, ani trochu, hovořil však naprosto mrazivě.
„Proč ho chcete?" naříkala. „Nebude pro vás ničím jiným než bastardem. Copak jich nemáte dost?"
„Co je moje, to je moje - s tím souvisí i to, že mi teď patříš ty. Už se se mnou nedohaduj, děvče, nebo toho budeš okamžitě litovat."
To byla výhrůžka, kterou nemohla ignorovat. Zatlačila ho moc daleko, dovolila si víc, než bylo v její situaci rozumné. Mohla tohoto muže sice znát dobře v intimní oblasti, ale ve skutečnosti ho neznala vůbec. Ale časem se uvidí, a ona teď čas měla. Umožnil jí to, ponechal jí život. Nicméně tento problém určitě znovu vyvstane, protože pro ni byl tak závažný, že nemohla nechat celou věc běžet. Ale mohla vyčkat, než bude mít lepší vyhlídky na vítězství.
Vstala z jeho postele a postavila se vedle ní. Překvapilo ji, že ji tam vůbec položil, když jí tak opovrhoval. A k opovržení měl plné právo. Přála si, aby nemusela hodnotit svou roli v celé záležitosti, ale to samozřejmě nebylo možné. Vůbec ho nemusí zajímat, že je jí líto, co provedla, že si to sama nepřála. V každém případě se onoho činu dopustila. Po pravdě řečeno si zasluhovala jakýkoli druh odplaty, který by
91
si pro ni vymyslel. A kdyby chtěla být spravedlivá, nezaslouží si ani to dítě, ne pokud usoudil, že mu ho ukradla, jak řekl - až na to, že když šlo o dítě, nedokázala být spravedlivá.
Pod jeho mrazivým pohledem začínala opět pociťovat napětí, ale nakonec s posměšným opovržením prohlásil:
„Nemělo by mě překvapovat, že nejsi dost inteligentní, když vezmu v úvahu tvůj plán, jak se zmocnit Kirkbur -"
„To byl Gilbertův plán, ne můj. To on to tak chtěl, ne já."
„Pořád neprojevuješ nic víc než hloupost. Už mě nikdy nepřerušuj, děvče. A nikdy na mně nežádej prominutí za to, cos provedla. Ten tvůj Gilbert za mnou nepřišel a nedonutil
mě -"
Vzteky ani nedokázal dokončit větu. Rowena se vyplašila, když při křiku zbrunátněl.
„Je mi to líto!" vyhrkla, bylo jí jasné, že se chová nepatřičně, ale nenapadlo ji, co by jiného řekla.
„Líto? Budeš litovat ještě víc, to ti slibuju. Ale teď můžeš začít chlácholit můj vztek. Oblečenou jsem tě sotva poznal, děvče. Tak se svlékni."
Rowena zadržela dech. V úděsu zavřela oči. Tak takhle s ní hodlal Fulkhurst zacházet. Bylo mu jasné, že ji donutí k tomu, k čemu ho nutila ona. A nebude to pro ni o nic radostnější záležitost. Ale proč si vybral zrovna takový druh pomsty, když ji tak nenáviděl, že se jí ani nemohl dotknout? Ale odplata pro něj byla samozřejmě mnohem důležitější. To jí v jeho povaze nezůstalo utajené. Ale svléknout se před ním.
„Jestli ti musím pomoci."
/6
92
Další výhrůžka, která ji uvedla do rozpaků. „Ne, zvládnu to sama," vydechla zoufale.
Otočila se, aby si rozvázala vyšívaný pás, ale byl jí okamžitě v patách, když ji otáčel k sobě, bolestivě jí stiskl rameno. Cokoli udělala špatně, podněcovalo jeho zuřivost. Ale nedal jí najevo proč.
„Ty víš, že se musím dívat, jak se svlékáš, abys podpořila mou touhu. Takhles to přece dělala předtím. Ať už ti radil kdokoli, děvče, tak to dělal dobře. Ale jedno ti musí být jasné. Jestli nedosáhnu toho, o co mi jde kvůli tomu, že se nebudeš dost snažit, tak za to poneseš vinu ty. A nedostaneš další odklad, jestli to tak plánuješ, protože jestli se to nepodaří mně, tak ti obstarám dalšího - ne jednoho, ale deset takových. Pochybuju, že bys je tak znechutila jako mě."
Rowena zachytila jeho pohled, když od ní ustoupil, a modlila se, aby pochopila, jestli to myslí vážně, nebo jde jen o plané výhrůžky. Připadal jí dost vzteklý na to, aby to dokázal. Ale chtěl z toho sám něco mít a pohled na to, jak ji znásilňují jiní, by mu nepřinesl to největší potěšení. Nebo snad ano?
Upustila pás na zem a rychle se natáhla ke šněrování po straně haleny. S ním neměla šanci, ne za tak děsivých okolností. Pokusila se vybavit Mildrediny rady, ale vůbec nic ji nenapadalo. V komnatě byl za denního světla takový jas, z rozpaků ji zalilo horko, prsty měla neobratné. Věděla, že vůbec nepůsobí svůdně.
Warrickovi však rozproudila krev. Vzrušoval ho její strach. Ne ruměnec na jejích tvářích. Ne její cudné vystupování. A pravděpodobně ani její drobné ale nádherně zaoblené tělo, jak si ho pamatoval a jež před ním měla opět odhalit. Zklamaně si uvědomil, že se na ni nemůže dál dívat, protože pak by nedokázal uskutečnit všechno, co si naplánoval.
93
S tichým zaklením se přesunul k druhé straně postele a zvedl řetěz. Chtěl jí přikázat, aby ho podvlékla pod postelí a umístila ho podle jeho rozkazů, jen aby ještě víc posílil její obavy, ale nakonec to udělal sám. Ale netrvalo to dlouho, určitě ne takovou dobu, jakou jí zabralo svlékání.
Její červená vnější róba ležela na podlaze, na ní košile s dlouhými rukávy. Ale pořád ještě na sobě měla tenkou lněnou košili, a i když svírala její dolní okraj a přetahovala si ji přes hlavu, všimla si, co dělá.
„To ne, prosím," naléhala a těkala pohledem mezi okovy, které držel v rukou, a jeho chladnýma očima. „Nebudu se bránit. Přísahám."
Nezaváhal s nesmiřitelnou odpovědí. „Bude to stejné, naprosto stejné."
Rowena zírala na řetězy, které vytáhl na druhé straně postele, umístil je tak, aby jí sloupky znemožnily dát k sobě nohy. „Tak to není stejné," namítla.
„Jisté odchylky jsou přípustné, podle toho, jakého pohlaví je tělo, které má být připoutané. Já jsem nemusel mít roztažené nohy. Ty ano."
Zavřela oči, naprosto jasně se jí vybavilo všechno, o čem hovořil. Musí z toho něco mít. A ona tomu nemohla zabránit, ani škemrat o slitování, protože u něj by se žádného nedočkala. Byl neoblomně odhodlán dosáhnout svého, přesně toho, co se stalo jemu.
„Trvá ti to moc dlouho, děvče," varoval ji tiše. „Nezkoušej dál mou trpělivost."
Rychle si přetáhla košili přes hlavu a překulila se doprostřed postele, nezbylo jí už nic než zoufalý strach. Lehla si dřív, než jí to přikázal, ale tělo měla úplně ztuhlé. Držela pevně zavřené oči, jenže ho pořád ještě slyšela, zvuk jeho kroků blížících se k posteli.
„Roztáhni je," zasípěl sotva slyšitelně, ale ona si nemohla dovolit vzdorovat. „Ještě víc," dodal a ona uposlechla.
94
Těžce oddechovala, když jí kotník obemkly jeho prsty, aby ho podržely, než na něm zacvakne chladné železo. Okovy jí nebyly tak těsné jako jemu, tíha řetězu je stahovala dolů, kde se zachytily na nártu a patě. Druhá noha vzápětí skončila stejně, zaklel, protože řetěz nebyl dost dlouhý, aby se dal přetáhnout přes čelo postele a zpátky k jejím zápěstím.
„Vypadá to, že budeme muset přistoupit k dalším odchylkám."
V tónu jeho hlasu jasně zaznělo rozladění. To v ní vzbudilo naději, že by mohl na řetězy vůbec zapomenout. Ale on jen poodešel a vrátil se se dvěma pruhy látky, které jí uvázal kolem zápěstí a potom k okovům. To všechno s nesmírným potěšením, při každém pohybu tak slyšela chřestění řetězů, stejně tak jak před nedávnem on, a stejně jako jemu tížily i jí všechny údy.
Vyzkoušela, jaký jí povolí pohyb, a naprosto propadla panice. Proboha, tak tohle cítil? Připadal si tak bezmocně, vyděšeně? Ne, on se nebál, měl jen vztek. Přála si, aby v sobě byla schopná vyvolat silnější pocit, který by jí pomohl se přes všechno přenést, ale vztek, který by v ní snad mohl vzbudit, byl její mysli na míle vzdálený. Takže to nebylo přesně to samé, nekroutila se a nebránila se jeho dotekům, nepokoušela se ho zasáhnout pohledem ani ho setřást z postele. Mohla jenom doufat, že ho tyto rozdíly ještě víc nerozzuří.
Otevřela překvapeně oči, když jí mezi rty vsunul roubík. Na to zapomněla, ale on ne. Netoužil slyšet její naléhavé prosby o nic víc než ona jeho, i když jejich důvody nebyly stejné. On na rozdíl od ní nepociťoval vinu. On hrál roli mstitele. Ona se jen snažila zachránit život matce.
V pohledu se mu zablesklo zadostiučinění nad její bezmocí. Přála si, aby ho nezahlédla, nebo aby se nesvlékl předtím, než jí strčí roubík do úst. Jasný důkaz jeho připravenosti jí však přinesl malou úlevu. Takže ji čeká
95
znásilnění jen od něj, nebude muset snášet za jeho dozoru ponížení od dalších mužů. Teď si už možná dovedla představit, jak si uvnitř ní musel připadat. Snese to - co jiného jí také zbývá.
„Jseš i tady panna, když jsi byla tam?"
Položil jí na prsa obě ruce, aby jí upřesnil, o čem mluví, pak na ně sklonil pohled, aby sledoval všechno, co dělá. Rowena pozorovala jen jeho obličej, takže mohla odhadnout okamžik, kdy si s ní přestal pohrávat. A přesně to dělal. Nepotřeboval ji laskat a vzrušovat, tak jak to bylo potřeba v jeho případě. On už mohl. Na ní nezáleželo. A ona necítila nic víc než žár sálající z jeho dlaní a okamžitý údiv, že jeho doteky jsou jemné. Byla prostě natolik vyděšená, že nebyla schopná vnímat nic jiného.
Dlouho si hrál s jejími ňadry, třel jí jemné bradavky, kroutil jí je a tahal za ně. Ale když toho se zamračeným výrazem nechal, Rowena si myslela, že strachy umře. Netušila, že se mračí, protože jí v odpověď na jeho laskání bradavky netuhnou, ani trochu, dokonce ani jednou. Z tváře mu nezmizel zakaboněný výraz, který ji děsil, ani když jí položil ruku mezi nohy a vrazil do ní prst.
Zasténala, jak jí to bylo nepříjemné. Teď už se mračil jako čert.
„Tak ty se budeš bránit té hanbě, kterous zažívala nade mnou? To si nemyslím, děvče."
Další výhrůžka, ale tentokrát se propadala do tmy, ani ho nemohla požádat, aby jí svou poznámku vysvětlil. Neměla potuchy, co v něm vzbudilo takovou nespokojenost, nebo jaké hanbě se podle něj brání a jakou by měla zažít. Udělala by všechno, o co by ji požádal, jen aby už se tak strašlivě nemračil. Ale nemohla udělat vůbec nic, když ji k posteli poutaly řetězy.
Začala se chvět, ne tak, jako když se obávala, že je odsouzená na smrt, ale dost na to, aby si toho všiml a
96
zavrčel: „Zavři oči, sakra. Máš proč se mě bát, ale nechci, abys reagovala na každé mé zamračení, teď ne. Neudělám ti nic víc, než cos dělala ty mně, a ty určitě dobře víš, co to bylo, takže odlož strach. Nařizuji ti to."
Byl blázen, když si myslel, že by to dokázala, nesešlo na jeho ujišťování. V každém případě musel být blázen, protože podle vlastních slov chtěl, aby z něj měla strach - ale ne teď. Jaký je v tom, pro smilování boží, rozdíl? Ale on to nařídil. Ach, bože, jak mu mohla vyhovět?
Zavřela oči. V tomhle ohledu měl pravdu, reagovala totiž na nespokojenost, kterou měl jasně vepsanou ve tváři. Ani znepokojení z toho, že nedokáže odhadnout, co s ní provede, nebylo horší než ten děsivě podmračný výraz. A co jí udělá, to už jí řekl, nic jiného než ona jemu. Začal ji laskat, nejen na prsou ale všude.
Přestala si dělat hlavu s tím, proč se jí dotýká, když to k dosažení jeho záměru není zapotřebí. Dotek jeho dlaní byl konejšivý a ona jej vítala, protože doufala, že se tak zklidní. Začínala se uvolňovat. Najednou pociťovala i něco jiného než strach: strukturu jeho rukou, jen mírně mozolnatou, jeho teplý dech, kdykoli se k ní naklonil, husí kůži, kdykoli se přiblížil k citlivému místu.
Když přiblížil ústa k ňadrům, byla už tak uvolněná, že pocítila jen na okamžik znepokojení, to však hned pominulo. Potom ji zaplavil žár a ostré bodnutí, po němž se jí vztyčila bradavka a projel jí neznámý pocit až k pupíku. Ten pocit jí nevadil. Připomněl jí ony ne zcela nepříjemné pocity, které zažívala, když laskala jeho. On je tenkrát také pociťoval? A cítí to samé i teď?
Jeho laskání teď, když se od ní dočkal požadované reakce, začínalo být divočejší. Ani to jí nevadilo. Ve skutečnosti se nevědomky proti jeho dotekům vzpínala, nastavovala ňadra, břicho, jako kdyby o ně najednou žadonila. Tentokrát se do ní nesnažil strčit prsty. Pomalu
97
postupoval, teď něžně, dotkl se jakéhosi skrytého místa a ji zachvátila sladká malátnost. Uvolnila se ještě víc, zapomněla, proč si tak počíná, zapomněla, s kým tu je. Vzrušení bylo tak intenzivní a prudké, mísilo se v nejtajnějších hlubinách jejího těla.
Ani si neuvědomila, že se přesunul nad ni, ale když ucítila, jak do ní jeho mocná zbraň pomalu a překvapivě lehce proniká, otevřela překvapeně oči - a střetla se s jeho pohledem, tak plným mužského triumfu, že pocítila znechucení. Nakláněl se nad ní, opíral se o natažené ruce, takže se jí dotýkal v jediném místě, a to tam, kde do ní vnikal. Nepodívala se dolů na jejich spojená těla. Nemohla odtrhnout pohled od jeho očí.
„Ano, teď víš, jaké to je nemít žádnou kontrolu nad zrádným tělem," předl, šťastný z toho, jakého se mu dostalo zadostiučinění. „Přinutilas mě, abych to chtěl, i když jsem zuřil, takže jsem s tebou provedl to samé, třebaže ti to není po chuti." Zoufale zavrtěla hlavou, ale on se jen smál a pronikl do ní ještě hlouběji. „Jo, zapírej to, jako jsem to zapíral já, ale důkazem je, jak snadno jsme se do tebe dostal, vlhkost, která mě teď obklopuje. Tohle jsem chtěl, děvče, přinutit tě k poslušnosti, jakos to udělala ty se mnou. A ta hanba, že mi nejsi schopná odolat, tě bude provázet pokaždé, když si tě vezmu."
Potěšení, jež prožíval při dosažení své pomsty, pro ni bylo stejně těžké jako jeho vztek. Rowena před tím zase jednou zavřela oči, ale to byla chyba. Takhle teprve pocítila, jak ji naprosto vyplňuje, což nebyla zase tak nová zkušenost, až na to, že předtím na něj nebyla tak „připravená". Ten rozdíl byl propastný, jako mezi dnem a nocí. Každý pomalý pohyb zvyšoval touhu po dalším, silnějším, hlubším, více... nakonec vyrazila výkřik proti roubíku, tehdy explodovala skutečná rozkoš v takové míře, jakou si nikdy nedokázala představit.
98
Zůstala ležet ochablá a uspokojená, za chvíli, když přišla k sobě, se cítila tak zahanbená, jak si přál. Bylo nepochopitelné, že v takovém zážitku našla uspokojení, potěšení v rukou nepřítele, muže, jenž jí tak opovrhoval. A teď jí bylo naprosto jasné, co cítil, všechno, a nenáviděla ho za to, že jí to ukázal.
Ten první den v pánově komnatě se Roweně nekonečně táhl, navzdory skutečnosti, že de Chaville od ní odešel v okamžiku, kdy s ní byl hotov - stejně jako to dělávala ona. Samozřejmě zůstala připoutaná řetězem k posteli. Něco za něco. A jestliže by brala za bernou minci, co snášel, když byl v její moci, tak by ji už neměl toho dne k ničemu nutit. Po pravdě řečeno ji překvapilo, že nepočkal, až nastane noc, než ji k sobě povolal, protože v té době ji k němu Gilbert poprvé přivedl.
Tenkrát napoprvé. cítila velkou bolest, když mu obětovala své panenství, celou situaci ještě zhoršila její neznalost. A jestli měla být upřímná, tak si i on sám způsoboval bolest, když s ní zápasil, až na to - že dnes žádnou újmu neutrpěl. A ona nezažívala žádné potěšení, když si ho brala, zatímco on si pokaždé užil své mužné vítězství. O když ji tady znásilňoval, pokaždé došel uspokojení, a to nebylo spravedlivé. Ve skutečnosti mu zazlívala, že má svou pomstu i potěšení.
Něco za něco. Jestli neustoupí od svého plánu, tak bude připoutaná k této posteli tři noci a třetího rána ji propustí. Mohla také očekávat, že ji druhé noci donutí třikrát k nedobrovolnému aktu - pokud se mu to podaří bez jejího laskání. Jestli toho nebude schopen sám. ani se jí nechtělo uvažovat o tom, čeho by byl schopen.
1?
99
Hodiny míjely bez jediného zvuku, který by ji vyrušil. Aniž by si to uvědomila, ztratila cit v pažích. Došlo jí to, až když se protáhla, potom ji zachvátil nepříjemný bodavý pocit. Od té doby pečlivě opakovaně potřásala pažemi, děsilo ji, jak se všechno ještě zhorší, když na delší dobu usne.
Ale spánek stejně dlouho nepřicházel. Místnost s příchodem noci potemněla, ale ona nezamhouřila oči. Potřebovala se uvolnit, ale bránila se tomu pocitu, dokud nepřešel - a dělalo jí starost, že by se styděla, že leží v jeho posteli, kdyby někdo. Proboha, pomyslela si, jemu nikdy nesundaly řetězy, aby si ulevil. Navštěvovala ho Mildred, a když si Rowena představila, jak k tomu docházelo, zrudla studem, a to se jí ještě nic takového nestalo. Ale jemu ano, další ponížení, které si předtím neuvědomila. Teď když o tom uvažovala, co proti tomu mohla udělat? Gilbert nechtěl, aby se o jeho přítomnosti na hradě někdo kromě ní a Mildred dozvěděl, takže k němu nemohla poslat sloužícího, což by pro něj bylo jistě únosnější.
Vypadalo to, že jí snad čte myšlenky i přes silné kamenné zdi, protože pán z Fulkhurstu dorazil a přivedl s sebou služku, která nesla tác s jídlem. Přistoupil rovnou k nohám postele. Žena se zarazila, když si všimla Roweny, její temné oči se v úděsu rozšířily. Když odcházel, ani Rowenu nepřikryl, to ona přes něj pokaždé přehodila osušku, ve které ho k ní dopravili.
„Polož to, Enid, a dones všechno ostatní, co bude zapotřebí," vybídl ženu.
Enid neotálela a spěšně vyběhla z místnosti. Její pán si toho ani nevšiml, protože se díval na Rowenu. Ona však jeho pohled neopětovala, dokud jí nezačal prstem přejíždět po straně chodidla, tak se domáhal její pozornosti. Podívala se na něj, ale v očích se jí bezděky zračila veškerá nenávist, k níž ji přinutil.
100
„Ho, ho, copak to je? Takže ty nakonec nejsi jen bázlivá ženská?" Usmál se, ale nebyl to upřímný úsměv, jen další projev triumfu, který dával škodolibě najevo. „Projevy tvého odporu mě neodradí. Ne, já je vítám."
Zavřela oči, takže v nich nemohl vyčíst nenávist, která by ho jen potěšila, to byla jen drobná odvetná akce z její strany. On by jí nedovolil ani to.
„Dívej se na mě," přikázal jí drsně, a když mu okamžitě vyhověla, řekl: „Tak je to lepší. Kdykoli budeš v mé přítomnosti, děvče, budeš se na mě dívat, pokud ti nepřikážu něco jiného. Nechtěj, abych to musel opakovat."
Další výhrůžka. V těch byl mistr, o následcích se nezmiňoval. Tentokrát mu předvedla, co cítí, jediným zlověstným pohledem. Proč ne, když to vítá?
Ale jeho upoutalo něco jiného, to, kvůli čemu sem přišel. „Zdá se, že kvůli tomu, že jsi žena, bude muset dojít k další odchylce. Ty jsi ke mně posílala ženu. Měl bych ti poslat muže, neudělal bych žádnou chybu, ale nedovedu si představit jediného chlapa, kterému bych mohl důvěřovat, že bude myslet jen na tvé potřeby a ne na své vlastní, když by se na tebe podíval, protože ty bys vzbudila v každém muži chlípné myšlenky. Takže se o tebe bude starat Enid, protože je zvyklá pečovat o zraněné a nemocné upoutané na lůžko. A nemusím se obávat, že by něco vyžvanila, protože přišla o jazyk už před mnoha lety, kdy na čas kdosi dobyl Fulkhurst."
Jeho výraz teď zosobňoval krutost, které si u něj všimla už dřív, když měl velký vztek, byl to výraz muže, schopného spáchat jakoukoli ukrutnost. Protože neudělala nic, čím by ho popudila, usoudila, že ho tak rozčílila poznámka o dobyvateli hradu Fulkhurst. A to si myslela, že jeho nepřátelství zahrnuje jen ji s Gilbertem? Měla slitováním s tou osobou, ať už to byl on nebo ona, pokud už nebyla po smrti.
101
Ale jeho temný výraz pominul, změnil se v neupřímný úsměv. „Ale zjišťuji, že nebudu spokojený, dokud si neprožiješ všechna pokoření, kterými jsem si prošel já. Takže zůstanu tady, až se bude Enid starat o tvé osobní potřeby, a znovu tě varuju, neopovažuj se dívat jinam než na mě. Nepokoušej se mě přehlížet nebo přede mnou zavírat oči. Rozumíš?"
Rowena byla tak vyděšená, že nemohla ani přikývnout, ale kdyby mohla, zahrnula by ho nadávkami. A teď poznala další věc, kterou trpěl, pocit marnosti, že nemůže odpovědět, ať už proklínáním nebo nějak jinak.
Až příliš brzy dorazila Enid a bez vyzvání se chopila svých nových povinností. Rowena nepouštěla ze zřetele Warrickovy výhrůžky a upřeně ho pozorovala, jak se opírá o sloupek postele. Ale neviděla ho. Namísto toho se soustředila na Enid, pohlédla na ni jen letmo, ale v mysli si vybavovala její podobu. Tato žena nehledě na šedé vlasy nebyla ve skutečnosti stará, možná tak o dvacet let starší než ona. Měla lehce zahnutý nos, ale jinak pěkné rysy a hladkou pleť bez vrásek. A jemné ruce, hbité a šikovné, za což jí byla Rowena navždy zavázaná.
Nejhorší měla nakonec za sebou, ale porušení jejího soukromí bylo horší než znásilnění. Při tom byla také nahá a při svém smyslu pro poctivost si uvědomila, že si to zasloužila. Ale tohle ne. Warrick proto, že ho zahanbila, připustil, aby svědky jejího studu byli dva lidé, zatímco jeho sledoval jen jeden člověk.
Pokoušela se nepouštět ze zřetele, že on zažil to samé, stejné pocity, a proto ji k něčemu podobnému nutí. Nebyl to žádný rozdíl. Tohle si nezasloužila. A v okamžiku, když jí vyndali roubík, ztratila pracně nabyté sebeovládání a vychrlila na něj, co si o něm myslí, ať už to pro ni mělo mít jakékoli následky.
102
„Jste ten nejbídnější, nejkrutější člověk na světě, tisíckrát horší než Gilbert!"
Zareagoval jen rozkazem ke služce: „Nehodlám ji tu poslouchat, Enid, takže jí cpi jídlo do chřtánu, aby neměla čas na nic jiného než na žvýkání."
„Bast -"
Málem se začala dusit, tak plnou lžíci jí Enid strčila do pusy. A dřív než stačila rozkousat jedno sousto, už následovalo další. Enid - a to se domnívala, že jí musí být vděčná - poslouchala svého pána na slovo. A dřív než se Roweně naskytla příležitost promluvit, už měla v ústech roubík.
Potom byla služka okamžitě propuštěná. Warrick obešel postel a naklonil se nad ni. Obličej měl zase téměř hezký, nezbrázděný emocemi.
„Hloupé děvče," pronesl mírně. „Byl to účinný trik jak pokřivit tvé představy. Ale kdybys mě poslouchala, tak bys zjistila, že jsem tě poctil jen svou přítomností, nikoli pozorností. Teď zakusíš trest za svou vzpurnost. Uhodneš, co by to mohlo být?"
Jeho pozornost? Ne, víc než to, protože jí jeho ruka zamířila rovnou do klína, prsty se bolestivě draly do suché výhně a zůstaly tam. To, že nezareagovala, ho tentokrát nezasmušilo, protože si dobře pamatoval na její předchozí poddajnost, to ho ujistilo, že nedokáže odolávat o nic déle než on.
Pomalu, s maximální nestoudností, si začal volnou rukou rozvazovat tkanice na kalhotách, zatímco druhá zůstávala pevně vklíněná mezi její nohy. A ona ho při tom podle jeho rozkazů musela sledovat.
„Braň se, ty malá zlodějko," nabádal ji jemně. „Braň se jako já, a uvidíš, že tělo nedá na nenávist, pomstu a stud. Je to jen jednoduchá nádoba s prostými a mocnými pudy, a
103
jeden z nejprimitivnějších je starý jako lidstvo samo -rozmnožovací pud."
Pod volnou tunikou se rýsovalo jeho mužství a podle vypoukliny pod černou látkou usoudila, že dosáhlo plné velikosti. Toto poznání způsobilo, že z hloubi těla zvlhčila jeho prsty a zasténala, teď už věděla, co tato vlhkost znamená, jeho vítězný pohled jí to jen potvrdil.
Nedotkl se jí nikde jinde, okamžitě se nad ní vztyčil, aby pronikl do jejího těla. Toto byl trest, ne součást pomsty, nic, žádné něco za něco, protože ji do rána nemusel k ničemu nutit. Jejímu tělu to bylo jedno. Dělalo všechno, aby se vyhnulo bolesti, vítalo to jako vyhovění rozmnožovacímu pudu a zároveň naplňovalo základní instinkt. Ale vítaná tu byla také jiná věc, a přestože se tomu tentokrát bránila, oponovala jí z hloubi srdce, byla to rozkoš z co nejhlubšího proniknutí, které nedokázala odolat. A bůh s ní, Warrick se na ni díval, když rozkoš vrcholila a vybuchla do pulzující záře, bylo to totální odevzdání se jeho nadvládě, které si musel se vší pikantností vychutnat. Ale ona ho tentokrát také sledovala, bylo to poprvé, a když ho ovládla stejná rozkoš, kruté rysy jeho tváře okamžitě vymizely, pod maskou nenávisti se jí opět zjevil pohledný muž.
Nechtěla to vidět, zavřela před tím oči a nezáleželo jí na tom, jestli ji za to zabije. Neudělal nic jiného, než že na ni dopadl, čelem na polštář, tvář vedle jejího spánku, dýchal jí přerývaně do ucha. Tentokrát ji neopustil tak rychle jako předtím.
Když to udělal, už oddechoval normálně a na obličeji měl svou obvyklou masku. Rychle si zašněroval tkanice, pak na ni pohlédl, prohlédl si ji od hlavy k patě, dřív než se očima vrátil k jejímu zardělému obličeji, prsty projížděl po vnitřní jemné straně její vztyčené paže.
„Možná budeš v budoucnu poslouchat bedlivěji mé příkazy - nebo třeba ne." A potom se jeho kruté rty zkřivily
104
do opovržlivého úšklebku. „Budeš muset přiznat, že já jsem nekapituloval tak rychle jako ty, děvče. Jsem zvědav, co s tebou udělá představa, kolikrát tě v následujících dnech navštívím. A nebudu čekat, než nastane noc, protože se nehodlám připravit o spánek, jakos to dělala ty. Bojíš se, ty malá zlodějko, nebo ti už moje pomsta nepřipadá tak ohavná?"
Plivla by mu do tváře, kdyby neměla v ústech roubík. Vyčetl to z jejích očí a rozesmál se.
„Výborně. Nerad bych si myslel, že se mě nemůžeš dočkat, když mně osobně se tvé návštěvy hnusily. Tehdy jsem myslel na jediné, obemknout prsty kolem toho tenkého krčku a stisknout, dokud naposledy nevydechneš."
To, že udělal to samé, o čem před tím hovořil, Rowenu nevyděsilo. Nikdy by se pro nic tak krutého a konečného jako smrt nerozhodl, i když je tak krutý a nemilosrdný. Ale on si všiml, že nemá strach, a jeho ruka se posunula, aby jí stiskla ňadro namísto krku.
„Ty si myslíš, že mě znáš, viď?" vyštěkl, bylo jasné, že je silně rozladěn. „Znovu o tom přemýšlej, děvče, protože ty mě nikdy nebudeš znát natolik, abys dokázala usoudit, čeho jsem schopen, nikdo neví, jací démoni mě utvářeli a udělali ze mě toho, kým dnes jsem. Lepší pro tebe bude, když se budeš modlit, aby mě pomsta na tobě uspokojila, protože když se tak nestane, budeš si sama přát smrt."
Jestli ji chtěl těmito slovy jen postrašit, tak byl ďábelsky vynalézavý.
Když si Rowena pomyslela na to, že k ní Warrick de Chaville zase přijde, roztřásla se, takže ho pustila z hlavy. Ale on přišel. Když se následujícího rána dostavil, ještě nebyla vzhůru, noční temnota teprve ustupovala. Ale když si
105
18
nakonec uvědomila, že tam je, bylo jí jasné, že už dosáhl toho, aby na něj bylo její tělo připravené. A nijak se s tím nepáral, uskutečnil to tak rychle, že ji spíš rozčílilo, že ji vyrušil ve spaní, než že pronikl do jejího těla, protože už bylo stejně po všem, aniž by si to užila, a on odešel a zanechal ji tak vyčerpanou, že nedokázala znovu usnout.
Zanedlouho se objevila Enid, ale Warrick se služkou tentokrát nepřišel. A Rowena neměla vůbec náladu na soucitné pohledy, které k ní vysílala starší žena, ale stejně k ní pocítila vděčnost. Vůbec si neuvědomila, jak ji bolí ramena kvůli omezenému pohybu, dokud je Enid nezačala masírovat, a ačkoli to nebylo nezbytné, dokonale z Roweny smyla pach toho monstra.
Ale v poledne zase přišel. A za soumraku znovu. Jediným Roweniným zadostiučiněním bylo, že ji musel dlouho laskat, než z ní napotřetí vyloudil ostudnou vlhkost. A tak to šlo i další den, s výjimkou třetího pokusu, posledního, kdy musela strpět jeho tělo na svém. Tentokrát to pro ni bylo nejtěžší.
Vůbec ji nechtěl jen připravit, šlo mu o něco jiného, vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby jí po tom přeskočilo. Dotýkal se jí dlouho potom, co poznal, že už do ní může vniknout, laskal ji víc, než mohla snést. Vzbuzoval v ní touhu, dokud by ho naléhavě nežádala, aby si ji už vzal, ale nezbývalo jí než přijímat, co jí poskytoval, nové poznání vlastního těla, pochopení své slabosti, duševní i tělesné. Ten bastard dokázal, že po něm toužila. A byl si toho vědom. To bylo jeho konečné vítězství.
Jediná věc, která držela Rowenu nad vodou, byla skutečnost, že třetího rána bude propuštěna, když už bude jeho ješitnost uspokojená. Zatím se děsila, jaký další akt pomsty pro ni plánuje, aby ho to alespoň trochu uspokojilo. Řekl, že její život teď náleží jemu za to, že Gilbert usiloval o
106
jeho život, a že mu nepřikládá žádnou velkou cenu. Řekl, že ji má ve své moci.
Ne, nenechá ji jít, jako to ona dovolila jemu -přinejmenším ne dřív, než se narodí dítě. Jestliže si ho chce nechat, vzít jí ho, tak ji pak může propustit - nebo ji poslat na jiné ze svých panství. Pořád ještě by tomu mohla zabránit, i když jí nebylo jasné, co by proti tomu mohla teď podniknout, když ani netušila, co jí přinese následující den.
Přišla Enid s klíči k jejím okovům. Rowena předpokládala, že dorazí sám Warrick, aby jí mohl sdělit, jaká další ponížení ji čekají. Enid jí samozřejmě nemohla říct nic. Ale měla s sebou jídlo, které mohla Rowena sníst sama, a přinesla i šaty.
Ty v Roweně vzbudily první podezření, jaký bude teď její osud. Její vlastní oblečení už jí bylo dávno odebráno, ale tohle nové se mu nemohlo rovnat. Košile a kabátek byly z doma předené vlny, silné, temně šedé tkaniny, nijak hrubé, ale do prvotřídní kvality měla daleko. Byly to šaty pro hradní služku, živůtek byl tak krátký, že by ho žádná dáma na sebe neoblékla, ale byl nový, čistý a alespoň její. Za pásek sloužil kus spletené kůže. Nechyběly ani vlněné punčochy a prosté látkové boty, ale žádné jemné spodní prádlo. Připadala si pod oblečením tak nahá, že jí to posloužilo jako další ponižující připomínka jejího změněného postavení. A měla opustit pánovu komnatu.
Když si Rowena uvolnila strnulé paže, oblékla se a zapletla si copy, Enid na ni kývla, aby ji následovala. Ta žena jí nemohla pochopitelně říct, co se s ní má stát, ale podle všeho věděla, kam má Rowena jít. Když vstoupily do hlavního sálu, ucítila na sobě pohled, zadívala se k pánovu stolu.
Warrick tam seděl, sluneční paprsek, prodírající se jedním z vysokých oken, zlatě rozzářil jeho temně blond hlavu. Třebaže už měl být dávno najedený, pořád před ním
107
stálo jídlo a holba s pivem. Upíral na ni bezvýrazný pohled, jen se díval, vybavila si situaci, kdy ji naposledy viděl nahou ve své posteli.
Ale to už je pryč, připomněla si. Dokázala by snést všechno, co by po ní chtěl - pokud už tohle má za sebou. On ji však k sobě nezavolal. Neměl vůbec v úmyslu ji upozornit na to, co přijde. Tak do toho. Nemůže to být tak strašné, aby nechtěl být svědkem jejího zděšení, až to zjistí.
Dřív než vykročila, zachytila pohledem pohyb za jeho zády. U krbu seděla skupinka žen, všechny se zarazily, ať už dělaly cokoli, a kradmo si ji prohlížely. Nevšimla si jich dřív, protože jas od pánova stolu nedopadal až ke krbu. Ve skutečnosti byl sluneční paprsek tak ostrý, že všechno mimo jeho dosah jako by se topilo ve stínu. Ale její oči se už přizpůsobily a ona si uvědomila, že většina těchto žen jsou dámy, některé velice mladé. A ty dvě nejmladší se na ni mračily, obě měly hodně podobný výraz.
Proboha, Warrick měl téměř dospělé dcery! Nebyly mu moc podobné, až na ten zamračený výraz, který nemohl nechat nikoho na pochybách, že patří k rodu de Chavillů. Tak potom musel mít také ženu. Ne, která dáma by dopustila, aby její manžel ve svém pokoji znásilňoval jinou ženu? Tak znovu, manželka Warricka de Chaville prostě nemá co mluvit do toho, co dělá, jestli má milenku, nebo znásilňuje ve své posteli ženy. A Roweně mohlo být paní s takovým manželem jedině líto.
A potom se zajíkla překvapením, když ze stoličky vstala jedna z žen, takže si ji Rowena mohla dobře prohlédnout. Mildred! Jak je to možné?
Roweně se v hrudi rozhostil radostný pocit, ozářil jí tvář, postoupila vpřed. Mildred se od ní odvrátila a pohlédla na Warricka, pak se znovu posadila a skryla se za ženu sedící před ní. Beze slova? Bez jediného náznaku pozdravu? Tomu Rowena nerozuměla. Ale když zaměřila pohled na Warricka
108
a všimla si jeho úsměvu, pak pochopila. V určitém směru to od něj byl další akt pomsty. Mohl proti ní nějakým způsobem Mildred postavit? Ne, Nemyslela si, že by to bylo možné, ale Mildred s ní zjevně nesměla mluvit.
Vzplál v ní vztek, stejně rychle jako před chvílí radost. Vyvádělo ji z rovnováhy, že si nemohla obléct pod sukni nic jiného než punčochy, to bylo opravdu podezřelé vzhledem k Warrickovým dalším plánům. Ale co má znamenat tohle, odepřít jí ženu, která jí byla téměř druhou matkou? Zapomněla na svou nejasnou pozici, zapomněla, že ji může zase uvrhnout do žaláře, bít ji či zabít.
Nevšímala si, že ji Enid tahá za ruku, vystoupila na stupínek vedoucí k jeho stolu a zastavila se až u něj. Nedal na sobě nic znát, jen tázavě zvedl obočí, jako kdyby si vůbec nevšiml, jak je rozzuřená.
Naklonila se, aby mu tiše zasyčela do ucha: „Můžete mi odepřít všechno, co je mi drahé, ale můžu se, a taky budu, každý den po zbytek svého života modlit, abyste shnil v pekle, Warricku."
Věnoval jí jeden ze svých krutých úsměvů, které tak dobře znala. „Mám se snad strachovat o duši, která je už stejně prokletá, děvče? A nedal jsem ti svolení, abys mě oslovovala takhle neformálně."
Nevěřícně se narovnala. Právě ho proklela do nejhlubších pekel a on jí jenom vytkl, že mu řekla křestním jménem? Vřelo to v ní a on se na ni jen lehce usmál?
„Žádám o prominutí," zašklebila se ironicky. „Měla bych vás oslovovat bastarde."
Vstal tak rychle, že jí vyhnal z hlavy vztek. A dřív než pomyslela na útěk, se naklonil přes stůl a popadl ji za zápěstí.
Rowena těžce oddechovala, jeho sevření bylo příliš silné, ale on pouze doplnil: „Můj pane."
„Cože?"
109
„Copak ti ještě nedošlo tvé postavení vůči mně? Říkej mi můj pane."
On ji nezabije za to, že mu řekla bastarde? „Ale vy nejste můj pán."
„Teď jsem, děvče, a napříště tě to budu slyšet říkat -často. A uslyším to teď hned."
To by si radši vyřízla jazyk. Musel to poznat z jejího umíněného výrazu, protože ji varoval jemným ale výhrůžným tónem: „Řekneš to, nebo si nechám přinést prut a potrestám tě za takovou drzost."
To nebyl bluf. Když to řekl, tak to mohl udělat, ať už to ve skutečnosti chtěl nebo ne. Muž jako on planě nevyhrožuje. A ona radši ani nechtěla znát následky.
Ale ještě chvíli naslouchala tlukotu srdce a potom se skřípajícími zuby vydechla: „Můj pane."
Okamžitě ji pustil. Třela si zápěstí, on se posadil, jeho výraz se od té doby, co ho popudila, nezměnil - přestal se na ni dívat. Ale jeho vzhled byl tentokrát klamný, protože ho ve skutečnosti rozzlobilo, že první věc, kterou po svém propuštění udělala, bylo, že ho zkritizovala, i když by po třech uplynulých dnech měla být dostatečně vystrašená, než aby se halila do pláštíku vznešeného pobouření.
„Možná se ti nedostává moudrosti, stejně jako inteligence," poznamenal po její kapitulaci, ale potom se zavrčením dodal: „Jdi mi z očí, nebo udělám výjimku a potrestám tě za to, jak jsi mě oslovila. "
Rowena nepotřebovala další pobídku, ani mu nevěnovala pohled na rozloučenou. Pospíchala za Enid, která ji plná obav očekávala pod stupínkem, a následovala ji ven ze sálu a o patro níž do kuchyně.
Kuchyň by se mohla docela dobře nacházet ve zvláštní budově na nádvoří, ale v oněch letech bylo všeobecně rozšířené přemístit ji přímo do hradu, zvlášť v oblastech se špatným počasím. Fulkhurstova kuchyň patřila právě mezi
110
takové, zabírala velký prostor v místech, kde bývala ubytována hradní posádka.
Ve velké místnosti se pilně činilo přinejmenším dvacet lidí. Příprava večerní hostiny byla v plném proudu. Mohutné ohniště šlehalo plameny pod půlkou hovězího. Dlouhý stůl obstoupili kuchaři, čistili zeleninu, vyráběli pečivo a krájeli maso. Další rozděloval koření. Dva zbrojnoši v chvatu vestoje jedli, flirtovala s nimi hezká služebná. Dojička dostala facku, protože vylila trochu mléka ze džberů, jak překračovala nohy jednoho ze psů. Na oplátku do psa kopla, jenom vyštěkl, ale své místo u řeznického špalku neopustil. Kuchyňský pomocník vymýval konvice od snídaně. Pekař sázel do pece vykynuté bochníky chleba. Dva statní sluhové vycházeli ze sklepa s pytli zrní.
Díky rozloze místnosti tam nebylo vyčerpávající horko, ale přece jen dost teplo, všude bylo hodně kouře, protože tu hořela spousta ohňů a nástěnných svícnů. Rowena se toho zděsila. Všimla si majordoma, právě sestupoval po vysokém schodě z úřadovny. Ale nebyl to on, ke komu ho Enid vedla. Přistoupily k rozložité ženě, která zfackovala dojičku. Byla světlovlasá, měla prokvetlý obličej, na ženu byla dost vysoká, nebyla to služka, ale svobodná žena a manželka hlavního kuchaře.
„Takže další z Kirkburough," prohlásila Mary Blouetová, když si prohlédla Rowenu od hlavy k patě, jako to ostatně udělali všichni v kuchyni, i když ne tak otevřeně jako Mary. „Šuškalo se, že vsadili do šatlavy dámu, ale teď je mi jasné, že to není pravda. Budeš mi říkat paní Blouetová a nepotrpím si na žádné žvásty nebo drzé odmlouvání. Mám na to nárok, nemůžu se sice rovnat té naduté Mildred, pánově oblíbenkyni, to teda ne. Ale ty zrovna nepatříš mezi jeho vyvolené, viď, děvče?"
111
„To tedy ne," odvětila Rowena, nebyla schopná alespoň v tónu hlasu potlačit svou sklíčenost. „Mezi jeho oblíbenkyně určitě nepatřím, mým údělem je věčný trest."
„Trest?" Mary se zamračila. „Ne, alespoň pokud to nebude nezbytné. Dobře, tak pojď za mnou. Musím to tu obejít, jestli není zapotřebí něco zařídit s těmi línými cuchtami, co mám na starosti. Po cestě ti objasním tvé povinnosti."
Rowena byla překvapená. „Já tedy nebudu pracovat v
kuchyni?"
„Tady?" Mary se od srdce zasmála. „Tam je jich dost, nikoho navíc nepotřebujou a můj muž si na svém písečku na má děvčata nepotrpí. U svých lidí nesnáší lenost, a mě toto prokletí stíhá na každém kroku, nedokážu si s tím poradit, když mi ta potvora Celia za zády podrývá autoritu. A prochází jí to, protože bývala oblíbenou fuchtlí lorda Warricka a každý to ví. Jak já bych si přála..."
Nedokončila větu, protože začala vystupovat po schodech ke slavnostnímu sálu. Rowena se vlekla co noha nohu mine, hrozila se dalšího setkání s Warrickem, ale on už v sále nebyl. I dámy od krbu zmizely. A po Mildred nebylo ani památky.
„Práce služek dam se mě netýká," prohlásila Mary, když zaregistrovala směr Rowenina pohledu. „Ale ty nemáš taková štěstí jako ta Mildred, ty se tak snadno nedostaneš k lehké práci."
„Je už tu Mildred dlouho?"
„Ne, přijela s pánem. Proč? Copak ji znáš?"
„Ano."
„Tak se od ní drž dál. Mezi lidmi z hradu existuje určitá hierarchie, stejně jako na každém jiném panství, a to, že se stará o pánovy dcery, ji staví na vyšší stupínek než služebné ostatních dam, které stojí ovšem pořád výš než ty. Budeš si
112
moct vybrat kamarádku mezi spoustou děvčat, která mám na starosti, ale řiď se mou radou, nepočítej s Celií."
Rowena se vůbec nezajímala o „tu Celii", i když bývala Warrickovou favoritkou. Mnohem víc ji trápila její kritická situace. Věděla, že se má zařadit mezi Maryina „děvčata", ale zatím jí nikdo neobjasnil, co to bude obnášet.
Zděšení nad současným postavením služky nebylo přehnané, protože podle oblečení, které jí dali, něco podobného očekávala. A jednou z prvních věcí, kterou jí Warrick řekl, když přijel do Kirkburough, bylo, že už nadále nebude dámou. Ironií osudu bylo, že si pamatovala, jak si sama přála, nebýt ničím víc než prostou služkou beze jména, která by se mohla řídit svými tužbami a bojovat za ně. Měla by si opravdu dávat v budoucnu pozor na svá přání.
Warrick z ní nicméně nemohl udělat skutečnou služku, protože měla urozený původ a výchovu, to jí nikdo nemohl vzít, nesejde na tom, jak moc by si to přál. Ale mohl s ní zacházet jako se služkou, už k tomu dokonce vydal příkaz, s tím nemohla nic dělat, protože ve skutečnosti byla zajatkyní vydanou napospas jeho dobré vůli. Mohlo dojít k tomu, že by ji uvrhl zpět do žaláře, teď už bez laskavé pomoci Johna Giffarda, takže si vlastně musela připadat šťastná, a víc než to. Služka měla volnost, mohla se všude pohybovat téměř nepozorovaně. Služka by mohla uprchnout.
„Tak tady budeš trávit většinu času," prohlásila Mary, když otevřela dveře tkalcovské dílny v patře nad hlavním sálem. Od okna okamžitě odskočily tři ženy, které odtud sledovaly muže, trénující se zbraní na cvičišti. Ale nestačily dosednout na své stoličky, než na ně Mary pohlédla. Nemohla si nevšimnout vřetena s vláknem, které se kutálelo po podlaze a zmizelo jí pod sukní. Jedna z žen se
19
113
rychle pokusila pokračovat v práci, ale místo toho upustila přadeno.
Zatímco Mary vrhala zlostné pohledy na své dělnice, Rowena přešla do malé místnosti. Tam byl koš plný vřeten s kamennými kotouči, bylo jich dostatek k napředení velkého množství nití, kdyby na to bylo ovšem víc žen, ale jich tu bylo jen osm. Stěny byly obloženy velkými koši čerstvě nastříhané vlny připravené na spřádání do vláken. Bylo tam šest tkalcovských stavů a pár menších ručních stavů v koutě, ale v současné době se tkalo jen na třech větších a pouze na jednom byla tkanina, která budila dojem, že bude brzy dokončená. Jediné okno propouštělo dostatek světla, takže by se neměl vyskytnout problém, že by oheň ze svíčky začadil čerstvě utkanou látku.
Mary konečně ženy pokárala, protože s nimi byla skutečně nespokojená. „Zase ztrácíte čas, že jo?" napomínala je příkře. „Dokončíte práci, která vám byla pro dnešek stanovená, jinak dnes nepočítejte s obědem. A jestli tento týden ještě jednou zjistím, že se tu plácáte, přeložím vás do prádelny. Existuje spousta takových s hbitými prsty, kdybych si je sama měla odtáhnout z vesnice."
Při těchhle slovech za sebou zabouchla dveře a Rowena v údivu poznamenala: „Myslela jsem, že tu mám pracovat."
„Ano, jistě, ale dnes s ničím nemusíš začínat, nemusíš hned příst a tkát a případně se podílet na trestu těch líných
holek."
To Roweně víc než vyhovovalo, poté, co si právě prožila, „Vím, jak správně utkat nit," s vděčností informovala Mary, „i když to trvá dvakrát tak dlouho, a mohla bych zaučit tkadleny, aby vyráběly kvalitnější látky, které by vyhovovaly dámám na hradě."
Neměla moc příležitostí, aby v posledních třech letech poučovala sloužící, až na ty, které měla k dispozici pro svou potřebu. Bylo jí deset a pět měsíců, kdy se jí život krutě
114
změnil, tehdy ji její matka naučila vše, co bylo zapotřebí vědět o běžném provozu na hradě. A všechno, co přikazovala jiným, byla schopná udělat sama, copak by mohla někoho náležitě řídit, pokud by přesně nevěděla, co je zapotřebí udělat? Takže pár věcí uměla lépe než ostatní.
Když se jí podařilo plně upoutat Maryinu pozornost, pokračovala. „Ale moje schopnosti by na tomto poli působnosti přišly vniveč, protože jsem daleko šikovnější při práci s jehlou."
„Takový názor musí mít i můj pán, protože nařídil, abys převzala péči o jeho oblečení a postarala se o nové, třebaže pro něj máme tu nejlepší vlnu. Ale říkalas, že můžeš ostatní naučit utkat ještě lepší vlákna?"
Rowena se pořád červenala nad tím, co považovala za další trest, tak nějak jí připadala péče o jeho oblečení, takže jenom škrobeně přikývla. Ale Mary si na slabě osvícené chodbě nevšimla, jak zrudla, takže nebyla překvapená.
„Mělas v Kirkburough na starosti tkadleny?" vyptávala
se.
„Ne, nepobývala jsem tam dlouho."
„Dobře, vůbec mi nebude vadit, když moje děvčata při tkaní trochu poučíš, ale to nemá být podle rozkazu tvůj úkol, pořád ti ještě při tom všem zbyde trocha volného času." Potom se při odchodu otočila a dodala: „Když splníš své denní povinnosti, můžeš se sem vrátit a vyspat se s ostatními."
Rowena si představila tu malou místnůstku, kde bylo tak skromně místa, a zeptala se: „To spí všechny tady?"
„Ne, jen tři. Zbývajících pět jsou běhny jako Celia. Všechny mají chlapy, k nimž se po nocích vyplíží." Mary se zastavila na posledním schodě a provrtávala Rowenu pohledem. „Ty k takovým nepatříš, viď?"
Roweně bylo jasné, že ji lidé viděli předchozí den vcházet do pánovy komnaty a jiní byli svědky, jak ji toho
115
dne ráno opouští. Třebaže se nezdálo, že by o tom Mary věděla, mohla se o tom příležitostně doslechnout. Jestliže měla Rowena spadat pod Mary in dohled a dodržovat její železnou kázeň, tak to alespoň vypadalo, nechtěla si ji znepřátelit tím, že by ji nechala na rozpacích ohledně skutečností, které jí mohla objasnit teď. A Mary jí nepřipadala jako průměrná utrápená žena. Možná by mohla Roweně dokonce pomoci, kdyby si získala její sympatie.
„Byla bych vám nesmírně zavázaná, paní Blouetová, kdybyste ke mně nepouštěla žádné muže, ale - je tu jedna věc, kterou byste měla vědět, jestli vám to už neřekl váš pán. Držel mě po tři poslední dny ve své komnatě - připoutanou k posteli."
„Ne, to by nikdy neudělal!" ohradila se Mary rozhořčeně. „Proč mi tu lžeš?"
Rowena ani náhodou nečekala, že někdo bude vytrvale obhajovat krutého, pomstychtivého muže. Bylo snad možné, že by Mary ani netušila, kým ve skutečnosti je její pán?
„Enid ví, že tomu tak bylo, a pochybuji, že by to váš pán popřel, protože on má důvod mě takhle trestat. Říkám vám to proto, abyste se nedivila, kdyby si mě vyžádal kvůli dalšímu trestu, protože se nezdá, že by byl se svou pomstou hotový."
Mary se pořád tvářila pochybovačně. „No, to spíš ne, kvůli tvým dalším povinnostem, které ti, když o tom přemýšlím, mohou připadat jako trest, pokud ti nevyhovují," připustila nakonec. „Také budeš obsluhovat u stolu lorda Warricka při všech jídlech, dohlížet na úklid jeho pokoje, k ruce budeš mít jen Enid, a musíš ho navštěvovat v lázni, čímž bude s největší pravděpodobností dotčená Celia, protože to dřív patřilo mezi její povinnosti, na tuto výsadu si potrpěla ze všeho nejvíc."
Roweně se udělalo špatně. A to si myslela, že to nejhorší už má za sebou, že když ji degradují na úroveň služky, všechno skončí?
116
„Je tu jedna věc, kterou byste měla vědět. Jsem těhotná a lord Warrick ví, že dítě je jeho."
„A to na tebe nakládá víc práce než na kteroukoli služku? Ne, tomu prostě nevěřím."
„Proč bych lhala, když stejně všechno bude za pár měsíců jasné?"
„Tak potom o tom nemůže vědět," trvala na svém Mary.
„Nikdo jiný se mě nikdy nedotkl, paní Blouetová. To dítě je jeho a on mi ho dokonce chce - sebrat."
Mary prudce oddechovala. „Teď už jsi ve svém obviňování došla moc daleko, děvče. Kdybys byla opravdu těhotná, tak by ti můj pán našel manžela, takže mi už o tom nic nevyprávěj. A teď si pospěš. Po zbytek dne tě čeká úklid, protože to tam musí být... po těch třech dnech... zanedbané
Mary větu nedokončila, ve skutečnosti tak podpořila Rowenino tvrzení. Pevně stiskla rty a zamířila dolů ke schodům.
Rowena jí nešla v patách, vyděsila ji nová hrozba, kterou jí Mary nevědomky prozradila. Warrick by ji mohl provdat, a za sluhu, toho nejposlednějšího vesničana. Prosím, bože, ať ho něco podobného nenapadne.
Rowena znovu vstoupila do lordova pokoje, ale zjistila, že to tam není tak skličující, jako když ležela připoutaná k posteli. Ale přiblížit se k posteli pro ni bylo nemyslitelné. Radši by na kolenou rukama drhla podlahu, a to také dělala, zatímco Enid se chopila výměny ložního prádla, utírání prachu a generálního úklidu. Rowena chtěla vzít pokrývky a vyklepat je, ale Enid zavrtěla hlavou. Místo toho se dnes budou věnovat prádlu, Enid lněným tkaninám a ona jeho oblečení. To jí Enid naznačila tak, že jí nacpala plnou náruč prádla a vykročila před ní se stejným nákladem.
117
Rowena předtím prala prádlo jen jednou v životě, ale dobře věděla, jak se to dělá. Nebyla to žádná zábavná práce. Prostěradla se namáčela do dřevěných necek se směsí dřevěného popela a mýdla s příměsí žíraviny, potom se do něj mlátilo, znovu se vymáchalo a nakonec pověsilo na šňůru uschnout. S oblečením sluhů z hrubé vlněné tkaniny se dělalo to samé, ale jinak se muselo zacházet s pánovým šatstvem z jemných látek. To se muselo vyvářet a prát ručně jemným mýdlem, potom znovu vyvářet a máchat, ne jednou ale třikrát, dřív než se pověsilo.
V prádelně s kotli vřelé vody, plné páry a jemného, i když pořád agresivního mýdla, Roweně zčervenala jemná kůže na rukou, ale usoudila, že to pořád není ta nejhorší práce. Zvlášť když ostatní pradleny byly velice přátelské a některé jí dokonce přispěchaly na pomoc, když Enid odešla. Ne, zatím ji nepotkala ta nejhorší práce, ale doufala, že pán z Fulkhurstu není zhýčkaný, aby požadoval koupel víc než jednou týdně. A možná se jí ze zdvořilosti dostane pár dnů odkladu, než bude muset podstoupit tuto povinnost.
Když přišla do sálu, stoly na kozách už byly prostřené na večeři. Warrick tam zatím nebyl, ale pánův stůl se začínal zaplňovat vyvolenými, kteří s ním měli povečeřet, sedělo tam několik jeho rytířů, správce, který byl rovněž rytířem, a dáma, která už překročila střední léta, vychovatelka pánových dcer v domácích pracích.
Jedním z rytířů byl sir Robert, Rowena pospíchala do kuchyně, aby zjistila, co je zapotřebí donést k pánovu stolu, doufala, že se jí naskytne příležitost si s ním promluvit mezi čtyřma očima, než dorazí Warrick. Nezapomněla, jak jí rytíř poskytl pomocnou ruku, když jí přidělil Johna Giffarda, ani na svůj slib, že mu za to musí poděkovat. A neuškodí, když si bude jeho přátelství pěstovat, protože když už jí jednou pomohl, mohl by to udělat znovu. To by se jí mohlo hodit, až odsud bude chtít uprchnout.
118
Ale když se vrátila s prvním podnosem jídla, Warrick už seděl na svém místě a upíral na ni oči od okamžiku, kdy vstoupila do sálu, nespouštěl z ní pohled, dokud mu nezmizela z dohledu. Neviděla to, ale cítila, protože na něj nechtěla znovu pohlédnout. Ale jeho upřený pohled ji zneklidňoval, nemohla se zmýlit.
Když přicházela s druhým podnosem, šokovalo ji, že na ni Warrick čeká na vrcholu schodiště. A jeho výraz pro ni nevěstil nic dobrého.
„Neupozorňoval jsem tě, že se na mě musíš dívat, když jsi v mé společnosti?" dožadoval se.
„Já - já jsem zapomněla."
To ho jen stěží uchlácholilo. „A zapomeneš na to znovu?"
„Ne."
„Ne, a co dál?"
„Můj pane," procedila skrz zuby.
To ho uspokojilo. „Možná potřebuješ připomenout, komu teď patříš," pronesl zamyšleně, než napřáhl ruku k jejím ňadrům.
Rowena rychle uskočila, tak se však dostala na schodiště a ztratila rovnováhu. Warrick se po ní napřáhl, ale došlo k tomu tak rychle, že ji nestačil včas zachytit. Nevykřikla.
Pocítila okamžitou úlevu, že tímhle její zoufalý osud skončí, potom se začala litovat. Ale tento pocit také neměl dlouhé trvání, protože spadla jen ze dvou schodů přímo na sluhu, který za ní stoupal s dalším tácem s jídlem.
Oba podnosy s řinčením dopadly na kamenné schody, protože muž se natahoval, aby neupadl. Naštěstí na ni nedosáhl, jinak by jí určitě hrozilo bolestivé zranění, Warrick ji totiž vytáhl rychleji, než do muže stačila narazit. Nepustil ji ani na vrcholu schodiště, tam s ní dvakrát hrubě zatřásl.
„Nikdy se už nepokoušej vyhnout mému doteku, děvče, nebo se ti stane něco horšího, než že bys spadla ze schodů.
119
Teď to tu po sobě ukliď a pospěš si, protože budu hladovět, dokud mi nepřineseš jídlo - a já mám velký hlad."
Jinými slovy mohla čekat, že jeho vztek bude vzrůstat každou minutou, kterou stráví úklidem schodiště? Nebylo tedy divu, že se jí dřív, než dokončila práci, třásly ruce.
Rowena měla na Warricka zlost kvůli strachu, který kvůli němu zažila, protože když se nakonec dostavila do sálu s novým podnosem, nabíral si z toho, co našel na stole, a byl pohroužený do rozhovoru se správcem, takže si jí ani nevšiml. Ale pořád trval na tom, že mu musí nosit jídlo ona, i když ani nenaznačil, co by to mělo být. A také ji nepropustil, protože mu musela doplňovat holbu pivem, i když mu za židlí stálo mladé páže se džbánem, které mělo stejný úkol. A po celou dobu z něj nesměla spustit oči.
To v Roweně také vzbuzovalo zuřivost. Nerada se na něj dívala a sledovala každou nuanci jeho výrazu, takže přesně poznala, kdy na ni obrátí pozornost. Ale bylo jí jasné, že je to zase jen určitá forma msty, při níž je nucená vnímat jeho krutou tvář, stejně jako obsluhovat u stolu. Ať tak či onak, především si měla uvědomit skutečnost, že mu je naprosto podrobená.
Když dojídal, pokynul jí rukou, aniž by se přesvědčil, jestli si toho všimla. Kdyby se tak nestalo, nečekalo by ji nic dobrého, bylo jí jasné, že ji zkouší, aby viděl, jak ho poslouchá, i když podle všeho očekával naprostou poddajnost. Také ji rozčilovalo, že si byl domýšlivě jistý, že udělá všechno, co jí přikáže. Copak se mu nikdy nikdo nepostavil? Nikdo ho nikdy úmyslně nevyprovokoval? Hloupý nápad, dokonce i když se nemračil, tak z něj šel strach. A nezáleží na tom, jaký kvůli němu měla vztek,
20
120
necítila se prostě na to, aby ho vyprovokovala k bití nebo jinému trestu - zatím ne.
„Dnes večer budu chtít lázeň," ohlásil jí, když si všiml, že stojí vedle něj. Pořád ještě k ní nevzhlédl. „Běž a dohlédni na to."
Rowena na chvíli zavřela oči, bylo jí jasné, že se tomu bohužel nakonec nevyhne. Zaslechla, jak se jedna z dcer zahihňala, potom následovala přísná výtka od vychovatelky, cítila, jak rudne. Každý by tu musel být slepý, aby si nevšiml, jak k ní Warrick během jídla obrací pozornost. A kdykoli pán poctil svou pozorností jednu ze služebných, bylo téměř jasné, že skončí v jeho posteli - nebo si to alespoň všichni mysleli. U ní to přesně tak neplatilo, protože ona už tuto neradostnou zkušenost měla za sebou. Ale oni nevěděli, že je spíš trestaná než vyvolená.
Urychleně opustila sál, jen aby už byla z dosahu těch chladných stříbrných očí. V kuchyni našla Mary, která tam večeřela s manželem, to jí připomnělo, že zatím sama nejedla. Ale kdy by na to vzala čas, když byla zavalena tolika povinnostmi? Dnes už asi ne - ale co, dnes to byla výjimka, protože musela zvládnout úklid po třech dnech, a začala pozdě - a nemůže přece vyžadovat lázeň každý večer.
Mary jen zběžně objasnila Roweně její nový úkol, nepřestávala si přitom cpát do úst šťavnaté kousky pečené koroptve. Roweně začalo kručet hlady v břiše. Řekli jí, že nemusí připravit velkou vanu, která stála v malém předpokoji před pánovou komnatou, kde spali Warrickovi sluhové, protože se tam koupal v létě. Ani nemusela nanosit spoustu džberů vody, vysvětlili jí, kteří sluhové to mají na starosti, aby je mohla příště sama řídit. Dozvěděla se také, kde si má vyzvednout osušky a mýdlo, to všechno jen pro pánovu potřebu. Upozornili ji, že si pán potrpí na teplou lázeň, ale ne úplně horkou, a že její teplotu má na starosti ona, a když nebude v pořádku, tak si to odnese. Další věc,
121
bez které by se obešla, ale kterou by mohla každou chvíli očekávat, protože většina rytířů reagovala hrubě na nejmenší nepohodlí a běda každému, kdo se jim v té chvíli přiblíží.
Dohánělo ji k šílenství, že musí zase projít přes celý sál, než se dostane do pánova pokoje. Ale zdálo se, že si jí Warrick tentokrát nevšiml. A i když po něm celou dobu pokukovala, aby vyhověla jeho nesmyslnému rozkazu, že z něj nesmí nikdy spustit oči, nemohl od ní přece chtít, aby se na něj dívala při chůzi a do něčeho narazila.
Usoudila že ne, protože jí nevytkl, když se po cestě dívala pod nohy. Najednou v předpokoji komnaty stanula tváří v tvář Celii.
Okamžitě pochopila, o koho se jedná, protože mladá žena byla velice krásná a z jejích zelených očí sršela nenávist. Měla hluboko vystřižený kabátek i košili, aby předvedla své vyvinuté poprsí, a bujná hříva měděných kadeří podtrhovala její divokou smyslnost, která nemohla žádného muže nechat chladným. Zažloutlých zubů si snad každý nevšiml, z ostré vůně růží se málem zvedal žaludek. Tato žena zřejmě podlehla mylnému dojmu, jako se to ostatně stávalo mnoha šlechtičnám, že sladké parfémy mohou zakrýt nečistotu.
Celia si nebrala servítky a rovnou zaútočila. „Vím, žes -žes byla ve vězení. Cos podnikla pro to, aby ses odtamtud dostala na takhle privilegované místo? Roztáhlas před ním nohy? Lehla sis a -"
„Sklapni tu svou nevymáchanou pusu, Celie, a vypadni!"
Zelené oči nevěřícně vzplály. „Tohle - takhle si dovolíš mluvit se mnou? Se mnou?!"
Tak přesně tohle bylo jediné, co Roweně scházelo, hádka o muže, jímž pohrdala. Bylo to skoro k smíchu. A nějaké privilegované postavení? Že by jí někdo mohl závidět její nenáviděné povinnosti? Pro smilování boží, co ji ještě čeká? Ale pohrdavý postoj té ženy jí byl nepříjemný, vybavilo se jí všechno, co jí o ní vyprávěla Mary Blouetová. Celii zjevně
122
stouplo do hlavy privilegované postavení pánovy favoritky, chovala se s povýšeneckou blahosklonností, nepatřičnou pro služebnou. A nic jiného než služka nebyla, nesešlo na tom, že se snažila o vybranější vyjadřování, aby to tak nevypadalo. Ale to jsi v současné době i ty, připomněla si Rowena. Takže jaké máš právo kritizovatjinou služku?
Toto zjištění však bohužel nevytlačilo z jejího tónu jízlivost, když odpověděla: „Věřím, že s tebou můžu mluvit podle svého, Celie. Nejsem snad já právě teď favoritkou!"
To jí přineslo naprosto nečekaný políček a vzteklou odpověď. „Ne nadlouho, ty čubko. Nezapomeň, že až se nabaží tvého bledého vyzáblého těla, dám si záležet, abys litovala, že sis myslela, že můžeš zaujmout mé místo."
Rowena byla tak ohromená, že než Celia prudce vyrazila ze dveří, nebyla schopná slova. Nikdy předtím nedostala políček, ani jednou v životě, a nebylo to nic příjemného. Ale usoudila, že je to další věc, kterou tu musí okusit, protože tu nemá žádné zastání, zvlášť když zneužívání a týrání pochází od paní Blouetové, která ji měla na starosti, nebo od samotného Warricka? Ale od jiné služky? Ne, takhle to nemohla brát - jen od určité služky, ale přesto se nemohla dovolávat spravedlnosti. Mohla si jen představovat Warrickovu reakci, kdyby se pokusila odrazit jeho „favoritku". A Celia to věděla. To proto se tak příšerně chovala.
Začínali se trousit sluhové s vodou. Rowena se vypravila pro osušky a mýdlo do pokoje. Ale přinesla si ještě jeden ručník, který ponořila do studené vody a chladila si jím tváře. To jí pomohlo a červená skvrna zmizela dřív, než vešel Warrick.
Nejdříve pohlédl na vanu, odkud pomalu stoupala pára. Bylo zapotřebí přinést mnoho džberů horké vody, aby se chladná místnost alespoň trochu prohřála, pak už stranou zůstala jen studená voda na opláchnutí. Chtěla nechat přinést
123
víc horké vody, než přišel, ale jeho přítomnost ji zbavila soudnosti, zvlášť když na ni upřel pohled a zaměřil se na její tvář.
Přistoupil rovnou k ní a zvedl jí bradu. „Kdo tě uhodil?" naléhal.
„Nikdo."
„Lžeš, děvče. Cos provedla, že ses tolik znelíbila paní
Blouetové?"
Proč okamžitě přisuzoval vinu jí? Měla by mu prozradit pravdu, až na to, že facka byla víc, než si zasloužila za ponížení Celie. Ale bylo jí jasné, že by neudělal nic, kdyby se dozvěděl, že šlo o jeho drahou Celii, to z jakéhosi důvodu bolelo víc než políček.
Takže lhala a právě v tomto případě ji to docela těšilo. „Zakopla jsem, protože jsem si nedávala pozor, když jsem procházela z chodby, víte, že z vás nesmím spustit pohled." A on se na ni ani nepodíval, aby zjistil, jestli mluví pravdu.
Jeho zamračený výraz ji tentokrát nevyděsil. „Hloupé děvče. Copak tě musím učit zdravému rozumu spolu se všemi povinnostmi?"
„Jestli se můžu dívat pod nohy, když u toho jste, tak mi to musíte říct. Nechci být neposlušná."
„Vážně?" zavrčel při její pokorné odpovědi a odstoupil od ní. „Tak se o tom přesvědčíme. Svlékni mě."
To čekala, ale stejně zrudla, takže teď měla obě tváře stejně červené. A on se nad ní tyčil s rukama spuštěnýma podél těla. Nehodlal jí vůbec pomáhat. Tohle nesnášela, nerada přicházela do jeho blízkosti, a to věděl. To byla jen další stránka jeho pomsty, koneckonců nezacházel s ní o nic líp než se služkou - ne, spíš jako s osobní otrokyní.
Rychle ho svlékala, ani se nepokoušela skrýt svůj odpor. Rty mu zbrázdil neradostný úsměv, který nenáviděla, takže se snažila dívat jinam. Ale takhle jí nezbývalo nic jiného, než
124
hledět na jeho tělo - ten pohled ji nikdy nezklamal, samozřejmě ani tentokrát.
Ani se nesehnul, takže mu musela stáhnout halenu, to ji přinutilo přistoupit blíž, aby ji přetáhla přes hrudník a ramena, a potom ji vytáhnout nahoru. Zalapala po dechu, když se mu bradavkami nepředvídaně otřela o hruď, a potom znovu, když bradavky okamžitě ztvrdly vyrušením. Trhla sebou, a když jí nakonec halena zůstala v rukou, zavrávorala.
Její zlostný výraz ho rozesmál - nakonec doufala, že je to to jediné, co mu přišlo k smíchu. Nemohl přece vědět, jak její tělo zareagovalo na dotek, nebo snad ano? A jak k tomu mohlo vlastně dojít, když jím tak opovrhovala? To nedokázala pochopit.
Nechtěla se k němu znovu přiblížit. Ještě mu musela sundat kalhoty a boty, ale nebyla schopná to udělat. Ňadra se jí při pomyšlení na to napjala. Pro smilování boží, co se to s ní dělo?
Trpělivě čekal, ale když se ani nepohnula směrem k němu, řekl: „Dokonči práci." Pomalu zavrtěla hlavou, všimla si, že tázavě zvedl obočí. „To bys radši byla znovu připoutaná řetězy k mé posteli?"
Vyrazila kupředu, skoro se s ním ve spěchu srazila. Slyšela, jak se směje, a zaskřípala zuby. Byl příšerný, na druhou stranu -
„Na kolena."
Klesla na kolena, ani už o tomto novém rozkazu nepřemýšlela, obličej měla přímo u mohutné vypoukliny na jeho kalhotách. Tváře jí znovu zrudly, prsty se jí chvěly, když rozvazovala tkanice, aby vysvobodila ten nástroj pomsty.
„Docela mě těší vidět tě v takové ponižující pozici - jako pes u nohy," pokračoval lhostejným tónem. „Možná bys mi mohla takhle posluhovat i u stolu."
Přede všemi? „Prosím," vyhrkla a zasténala.
125
Položil jí ruku na hlavu - jako by byla pouhým psíkem dožadujícím se pozornosti - a přitlačil, dokud k němu nevzhlédla. „Budeš se zase zpěčovat svým povinnostem?"
„Ne, nebudu."
Už nic neřekl, zanechal ji v mukách pochybností, jestli ho její odpověď uspokojila. Teď byla na kolenou, protože si dovolila odmlouvat, ihned se dostavil pokořující trest. Copak to nestačilo?
Stáhla mu kalhoty a spodky, ale když se sehnula k botám, vyhýbala se pohledu na to, co proti ní vystřelilo. Když skončila, pořád tam stál, takže pohlédla na jeho bosé nohy, byl to vzdor, ale ne přímo neposlušnost, copak snad k němu jeho nohy nepatřily?
„Tak ty zkoušíš mou trpělivost," prohlásil, když nespouštěla pohled z jeho nohou.
Ale tentokrát už se nedohadoval, sledovala, jak se jeho nohy pohnuly a potom zmizely ve vaně. Vydechla úlevou. Ale zapomněla, co dalšího obnáší „pečovat o něj". Připomněl jí to.
„Na co ještě čekáš, děvče? Pojď a umyj mi záda a vlasy."
To bylo součástí „péče". Věděla to. A nakonec netrval na tom, aby ho umyla celého. Ale nechtěla se znovu střetnout s jeho nahým tělem, protože jen pouhé pomyšlení na to způsobilo, že se jí v útrobách začalo rozlévat teplo, což ji dráždilo.
Vzala žínku, namočila ji, namydlila, ale dřív než se ho dotkla, zeptala se: „Proč tohle všechno pro vás nedělá vaše
žena?"
„Nemám žádnou ženu." „Ale máte dvě dcery."
„A měl jsem dvě ženy, obě už jsou dávno po smrti. Teď budu mít další -" Náhle po ní hrábl, přitáhl si ji za kabátek a zavrčel: „Měl jsem se s ní setkat, ale zdržel jsem se, takže odjela a teď je nezvěstná. Víš, kde jsem byl, děvče, že jsem
126
nemohl přivítat svou snoubenku, jak jsem zamýšlel?" Bála se odpovědět. Ani na její odpověď nečekal. „Byl jsem připoután k posteli pro tvé potěšení."
Proboha, za tohle ji bude také obviňovat? „To nebylo pro mé potěšení," zašeptala.
Lehce ji od sebe odstrčil. „Měla by ses modlit, aby lady Isabellu našli, a ne mrtvou."
Další hrozivé varování s neznámými důsledky. Uvažovala, jestli se ta dáma opravdu ztratila, nebo využila příležitosti, jak se vyhnout sňatku s tímto mužem. Rowena by to určitě udělala, kdyby se jí naskytla třeba jen poloviční šance.
Tato záležitost ho rozčilovala. Cítila to z napětí v jeho zádech, která právě myla. Takže ji ve skutečnosti nepřekvapilo, že když mu podala žínku, aby se domyl, nevzal si ji. Bude si muset odpykat další trest za to, že ho rozzuřila.
„Dnes jsem se nějak přecenil, takže bys mě mohla umýt, děvče - a všude. A bylo by lepší, kdyby sis na to sundala šaty, aby ses neumáčela."
K čertu s ním. Proč se jí musí mstít za každou maličkost? Takhle krutý může být snad jen zplozenec ďábla.
Ale Rowena se řídila jeho pokyny, stáhla si najednou košili i s kabátkem, ve spěchu utrhla pár tkanic. Potom si najednou, dřív než si toho stačil všimnout, oblékla zase živůtek bez rukávů, ve skutečnosti se mu znovu po svém postavila v řešení problému, jak se neumáčet.
A když ho obešla, poklekla vedle něj a začala mu mydlit hruď, všiml si, co provedla, a překvapilo ho to. Zadržela dech, uvažovala, jestli ji teď poprvé uhodí. Ale když nic neudělal, nakonec mu pohlédla do obličeje - a zjistila, že se usmívá, byl to upřímný úsměv, jímž jeho tvář opět zkrásněla. Její vlastní výraz zrcadlil úžas, už se nedokázal udržet a vybuchl smíchy.
127
Rowena si sedla na bobek, dotklo se jí to. Poslední věcí, o kterou stála, bylo pobavit to monstrum. Ale dnes se jí nic nedařilo.
Když se uklidnil, řekl: „Tak pojď, ať už to máme za sebou, voda začíná chladnout."
Poslechla ho, ale mytí tohoto mohutného mužského těla bylo skutečným mučením, k tomu nešlo nic jiného přirovnat. Srdce se jí rozbušilo, krev jí začala v žilách uhánět rychleji a už beztak tvrdé bradavky se jí téměř bolestivě nalily, dřely se o štiplavou vlněnou tkaninu živůtku. Když ho umývala, hlavou se jí honily vzpomínky na doby, kdy ho nutila k poslušnosti, tolik to připomínalo její laskání. A jeho pyj se dotýkal její paže tak často, že jí bylo jasné, že by mohl dojít k vyvrcholení, ještě než mu ho domyje.
Tvář měla v jednom ohni. Byl velice pohledný, protože se pořád ještě usmíval, pobaven jejími rozpaky. Teď už jí to bylo jedno, protože obličej nebyl tou jedinou věcí, kterou měla rozpálenou. Posedla ji náhlá bláznivá touha vlézt si k němu do vany.
Místo toho vstala a začala mu mydlit vlasy. Ale postupovala tak energicky a tak to přehnala s mýdlem, že mu začaly stékat mydlinky do očí.
„Stačí, děvče," zarazil ji. „Teď mi je spláchni."
Rowena se natáhla pro vědro, potěšilo ji, že už to bude mít za sebou - a v té chvíli si uvědomila, že už nemá žádnou teplou vodu. „Budete muset počkat -"
„Ne, udělej to hned."
„Ale - můj pane, voda je -"
„Teď hned, zatraceně!"
Stiskla rty. Dobře, řekl si o to. S notnou dávkou potěšení mu vychrstla ledovou vodu na hlavu.
Slyšela, jak zadržel dech, voda mu stékala po obličeji, začal se dusit a prskat. Okamžik zadostiučinění se změnil v poplach. Teď už ji uhodí, nesejde na tom, že to nebyla její
128
vina. Nevyskočil z vany, ale když si stíral vodu z obličeje, pomalu couvala směrem ke dveřím - potom spustil ruce a ty stříbrné oči ji přikovaly na místo.
„Já - pokoušela jsem se vám vysvětlit, že už došla teplá voda - můj pane."
„To ano. I když mě pálily oči, měl jsem tě poslouchat."
Strnula. „Takže mě z ničeho neviníte? Kdybyste se zeptal, tak bych vám vysvětlila, že jsem ještě nikdy nikoho nekoupala, nevěděla jsem jak -"
„Buď zticha!"
Byl určitě rozzlobený, ale nezdálo se, že by jí chtěl ublížit, takže se zeptala: „Co si na sebe teď vezmete? Přinesu vám to."
„Není třeba. Už myslím jen na postel, jdu si rovnou lehnout."
„Takže - mě omluvíte - můj pane?"
Zaváhání, kterého se dopustila při oslovení, bylo záměrné, a pohled, který na ni vrhl, jí prozradil, že o tom ví, pravděpodobně proto odpověděl: „Ne, nejdřív mě osušíš," ale to byl spíš trest za studenou vodu. Přitom vstal, stála od něj dost daleko, ale nemohla si pomoci a musela si to statné tělo prohlédnout.
Začala kroutit hlavou, zase mu chtěla odmítnout poslušnost, ale on promluvil první: „Potěšilo tě, že o mě můžeš pečovat?"
„Ne!" ohradila se důrazně.
„Ale dřív jsi z toho měla pokaždé radost," připomněl jí. Hlas měl teď chraplavý. Pro boha živého, chtěl ji snad přimět k tomu, aby po něm zatoužila? Jestli ano, tak by ji měl propustit a poslat si radši pro svou Celii. Dosáhl přece svého. Nemohl ji přece chtít znovu. Ne, on toužil jen po pomstě.
129
„Já - nepotrpím si na znásilňování o nic víc než vy," vyhrkla zoufale. „Už jsem vám řekla, jak mě mrzí všechno, co se vám stalo. Kdy ta vaše pomsta skončí?"
„Až mě pohled na tebe přestane dovádět k zuřivosti. Až budou ztrestány všechny poklesky. Až zabiju tvého bratra za smrt svého panoše. Až ztratím zájem, děvče, dřív ne... a možná nikdy."
Rowena ležela na nepohodlném lůžku na zemi v prádelně, nemohla usnout. Dřív než se uložila, oblékla si košili. Hrubá vlna ji sice mohla štípat, ale vlnou potažený slamník byl mnohem horší, takže košile přece jen znamenala určitou úlevu. Žádnou jinou nepociťovala, ani na duši, ani v útrobách - a tím méně v znepokojujících myšlenkách, které v ní ten bůh pomsty vzbuzoval.
Nedovedla si tyto pocity vysvětlit. Nechtěla Warricka de Chaville. Nemohla přece toužit po muži, jehož nenáviděla.
Ale její tělo po něm v posledních dnech mnohokrát zatoužilo, nehledě na nenávist. A tělo si to dnes v noci připomnělo a zareagovalo, i když o to vůbec nestála.
A on byl tak vzteklý, když si připomněl všechny okolnosti, za něž se jí chtěl pomstít. Ale podařilo se mu vztek potlačit. Dovedla ho vyčíst jen z jeho výmluvného pohledu. Ale to stačilo, aby se Rowena rozechvěla. A on zbožňoval, když se bála. To ho skoro dokázalo usmířit. Skoro.
Když ho následovala s jemnými osuškami v náručí, nohy měla jako ze dřeva. A jeho chladný hlas její situaci nijak neulehčoval.
21
130
„Na kolena," přikázal jí znovu. „A dej si záležet, děvče, ať nezůstane ani místečko vlhké. Jestli kvůli tvé nedbalosti prochladnu, tak tě ztrestám."
Neodpustil si to, třebaže jeho předchozí výhrůžky ztrácely opodstatnění. Už o nich pochybovala, ale tuto hrozbu nepouštěla ze zřetele. Přinutila se proto k poslušnosti a pomalu ho utírala, aby si mohla být jistá, že nevynechala jediné místečko na jeho těle.
Tuto zkušenost by nerada podruhé opakovala. Její ustrašený třes se změnil v cosi jiného. A on to poznal. Sledoval ji jako ostříž, takže mu nemohlo uniknout, jak na ni zapůsobil. Její vliv byl samozřejmě ještě viditelnější, trčel jí přímo do obličeje, okouzlení jeho mužstvím se vrátilo. Proti své vůli ho při osoušení dokonce polaskala.
Tehdy vyštěkl, aby vypadla. Překvapilo ji to, ale nečekala, až svůj rozkaz zopakuje. Vyběhla z místnosti, utíkala nahoru po schodech, které vedly do ženské části hradu, do níž patřila i krejčovská dílna a prádelna.
Prádelna tonula ve tmě, nikdo tam nebyl, protože ještě nebylo tak pozdě a ostatní ženy dlely dole. Rowena měla možnost se trochu zklidnit a pak sejít dolů a sehnat si něco k jídlu. Místo toho si přinesla z chodby pochodeň, aby zapálila pár svíček, které našla v místnosti, připravila si slamník, oblékla košili a ulehla.
Ovšem usnout nebylo tak lehké. Pořád ještě nespala, když společně přišly čtyři pradleny, pár minut si ještě povídaly, potom všechny bez problémů usnuly. A byla ještě vzhůru, když se do tichých zvuků spících žen začalo mísit její hlasité kručení v břiše. A bděla, když se znovu otevřely dveře a v nich se rýsoval obrys mohutné postavy, silueta ozářená světlem z chodby.
Věděla, kdo to je. Dokonce jaksi tušila, že přijde, i když si představovala, jak se povyráží s Celií. Ale - nemyslí si
131
snad, že je jeho Celia tady? Je to snad jeho favoritka, za níž přišel, a ne ona?
Ale byla to Rowena, na niž pohlédl a vyzval ji: „Pojď." Teď už nepochybovala, že mluví na ni, i když jeho obličej vypadal jako černý stín. Ostatní ženy se ani nepohnuly, ale Rowena také ne, jen zavrtěla hlavou.
Napřáhl ruku a zopakoval ono jediné slovo, okamžitě ji přepadly vzpomínky na jeho ruce a na tu neuvěřitelnou slast, kterou v ní nedávno vzbudilo jeho tělo - a znovu prudce zavrtěla hlavou. Nechtěla znovu zažít tu rozkoš, s ním ne.
Musel kvůli její zatvrzelosti pronést víc slov, tichých, určených jen pro její uši. „Máš stejný problém jako já, protože jinak bys nebyla ještě vzhůru. Já už to nehodlám dál snášet. Tak už pojď, jinak tě odsud odnesu."
Děsila se scény, kterou by ztropil, tak by se určitě vzbudily ostatní ženy, ale ještě se nepohnula, takže dodal: „Tvůj křik nic nezmění. Toho sis ještě nevšimla?"
Ještě pořád jí zbývalo trochu hrdosti. Asi by vykřikla, kdyby se jí dotkl, vstala a vyšla za ním z pokoje - ale ne dál než na prázdnou chodbu. Vykročil, očekával, že ho bude následovat. Když si nakonec všiml, že za ním nejde, vrátil se, nebyl rozzuřený - zatím ne. Obočí měl tázavě zvednuté.
„Chceš pomoct?"
Jeho nenucenost ji přiváděla k zuřivosti. „Nejdu s vámi," prohlásila suše. „Už jste se mi pomstil. Kdybyste mě k tomu nutil podruhé, tak už by vás to nemohlo těšit."
„Copak jsem ti říkal, že to dělám jenom pro potěšení, děvče? Po dnešním dni už bys o tom měla vědět něco víc. Nicméně jsem se rozhodl vybrat od tebe určitou odměnu, a tu taky dostanu." Potom pokrčil rameny, nakonec mu rty zbrázdil neveselý úsměv. „Ale to s tím nemá nic společného. Sotva by mě teď napadlo, že jsi něco víc než služka, a tak připoutaná k Fulkhurstu jako každá druhá v tomhle postavení. Což znamená, že nesmíš podniknout nic bez mého
132
svolení a jako ostatní sloužící jsi mi naprosto podřízená. Takže, a to platí pro všechny mé služky, když se ti rozhodnu vyhrnout sukně a osobně se přesvědčit, co máš mezi nohama, v jakoukoli dobu a na jakémkoli místě, tak na to mám právo. Když ti tedy řeknu, abys mi vlezla do postele, tak to rychle uděláš. Je to jasné?"
„Ano, ale -"
„Ano, a co?"
„Můjpane, "vyštěkla.
„Ty se strašně pomalu učíš. Ale co by člověk čekal od někoho tak hloupého."
„Já nejsem hloupá - můj pane."
„Nejsi? A ty si nemyslíš, že bylo hloupé, o co ses snažila, vytáhnout ze mě dítě?"
„Hloupé ne," uznala, „jen velice špatné - ale neměla jsem na vybranou."
„Nikdo ti nedržel nůž na krku," odsekl hrubě.
Varoval ji, aby se nevymlouvala. Teď už měl vztek a už vůbec se mu nechtělo poslouchat její zdůvodňování. Ale ona nehodlala souhlasit s tím, co jí předestřel o jejím současném postavení, dokonce i kdyby ho tím ještě víc rozzuřila.
„Víte stejně dobře jako já, že nejsem služka, lorde Warricku. Kdybych byla, tak bych určitě souhlasila s vašimi slovy, a asi bych brala jinak i - vaše rozkazy uprostřed noci. Ale když mi budete říkat, že jsem služka, ještě to neznamená, že jí jsem, tím nezměníte mé pocity, nedonutíte mě přijmout to, čemu říkáte vaše ,práva'."
„Ráda zdůrazňuješ, žes neměla na vybranou. A to si teď myslíš, že v tomhle případě máš jinou možnost?"
„Pak mě budete muset zase přivázat," ujistila ho, „protože já nikdy dobrovolně do vaší postele nevlezu."
Krutě se zasmál nad její drzostí. „Ty řetězy byly pro tvoje dobro, děvče, ne kvůli mně. Já bych byl radši, kdyby ses se mnou prala, protože nestojím o tvou poslušnost. Ne, já
133
toužím po tvé nenávisti a po tvém studu, když nakonec podlehneš. Možná tě dneska nechám i žadonit - o to, co nechceš."
Při těchto slovech zbledla, což nemohl v ponurém osvětlení vidět. Ale jasně si vzpomínala na to, když s ním byla naposledy v posteli, když si s ní hrál a tak ji rozdráždil, kdyby neměla roubík, určitě by škemrala, aby si ji vzal. To by bylo tak ponižující jako nic jiného. Ale byla připoutaná, nemohla se bránit důvěrnému laskání. Nespoutaná by bojovala, takže by ji nemohl přivést do takového stupně žádostivosti - ne, nemohl docílit toho, aby se ho doprošovala. Nikdy.
Utvrzená tímto přesvědčením málem udělala hloupou chybu, chtěla mu říct, že to není možné, což byla nejjistější cesta k tomu, aby se o tom přesvědčil, z břicha se jí však ozvalo hlasité kručení. To ji uvedlo do rozpaků, zvlášť když upřel pohled tam, odkud vycházel zvuk.
„Kdys naposledy jedla?" vyptával se.
„Ráno."
„Proč? Mělas přece spoustu času -"
„Před vaší lázní ne, a potom, já - už jsem chtěla jenom někam zalézt a lízat si rány."
„Nebudeš mi vyčítat zmeškané jídlo, děvče, ani o něj nepřijdeš. Nezajímá mě, jestli hladovíš ty, ale na to si počkej, až už nebudeš živit ve svém břiše moje dítě. Už teď nejsi nijak silná. Jestli nebudeš jíst, tak tě zmlátím."
Začínala z něj mít strach. Zdálo se, že své výhrůžky myslí vážně, ale říkával to tak často, než aby jimi nahnal velký strach.
„Vůbec nemám v úmyslu hladovět, abych se vyhnula vaší mstě."
„Dobře, protože stejně přijdeš na to, že před ní není úniku, pro tebe ne. Tak pojď -"
„Vracím se do své vlastní postele."
134
„Ty půjdeš se mnou - copak jsem tě neupozorňoval, abys mě nepřerušovala?"
„Upozorňoval, ale nemyslela jsem, že byste chtěl být považován za pokrytce."
Neradostný úsměv už byl zase na svém místě. Ten úsměv byl mnohem děsivější než jeho hrozby, protože býval předzvěstí jeho trestů.
Vykročil vpřed. Ustoupila.
„Neměla bys myslet na to, jak mi utečeš, nebo ano, děvče?" vysmíval se jí.
Zvedla bradu. „Ano, proč ne? Stejně mě chcete potrestat." A mně nezbývá nic jiného než být rychlejší, ty přerostlý klacku.
Dřív než se přiblížil natolik, že by na ni dosáhl, prosmýkla se za ním směrem k točitému schodišti na konci chodby. Kdyby se jí podařilo dostat do sálu, naskytlo by se jí bezpočet míst k úkrytu, dokonce i mezi sloužícími, kteří tam spali. Ale jí vytanulo na mysli skladiště ve sklepě.
Uháněla dolů, schody brala po dvou. Za sebou slyšela jeho kletby, zároveň naslouchala svému sípavému dechu -neuniklo jí skřípání oceli na vrcholu schodiště. Zastavila se. Muž, který jí zablokoval cestu, nesl v jedné ruce svíčku a ve druhé meč. Nebyl starší než ona, ale o hodně vyšší.
Roweně bylo jasné, že se jí nepodaří obejít meč nebo mladého muže, který ho třímal. Zezadu ji kdosi zvedl ze země a Warrick rozkázal: „Hni sebou, Bernarde, a vzbuď kuchaře." Ale v okamžiku, kdy chlapec odchvátal splnit rozkaz, změnil se ostrý tón ve výhružný a on jí šeptal do ucha: „Jestlis ještě neokusila, co je to trest, děvče, tak to poznáš teď - ale nejdřív tě nakrmím."
135
Kuchyň bez ohniště, z něhož šlehají plameny, a spousty pochodní, jež mají rozptýlit stíny, působila děsivě. Místní krysař nesouhlasně sykl, pak vyletěl a schoval se za velkou nádobu s vodou. Kuchař si mumlavě stěžoval, že ho probudili, Bernard držel svíčku vysoko nad hlavou, aby kuchař dobře viděl na to, co dělá. Rowenu držel Warrick v náručí. Pokaždé, když se sebeméně pohnula, považoval to za pokus o útěk, a ještě pevněji ji sevřel.
Když ji nakonec posadil na lavici u stolu, rozkládal se před ní pestrý výběr jídla, všechno bylo studené, ale všechno působilo pro prázdný žaludek víc než podnětně. Kus bochníku chleba by mohl být docela dobře naservírován i ráno, ale teď byl chléb vláčný stejně jako máslo, které si na něj měla namazat. Byl tu i pěkný kousek pečeného hovězího, telecí kolínka v rosolu a pořádný kus makrely okořeněné mátou a petrželkou, chyběla jen hnědá omáčka, která už byla spotřebovaná. Celou hostinu vhodně doplňoval jablkový koláč a holba piva.
„Nezbyly nějaké koroptve?" vyptával se Warrick kuchaře, když se Rowena pustila do jídla.
„Jedna, můj pane, ale tu si objednala k snídani lady Beatrix -"
Warrick ho přerušil: „Přines ji. Má dcera si může dát cokoli, co jí ráno připravíte, stejně jako všichni ostatní. Tohle děvče má teď hlad."
Rowena nemohla uvěřit svým uším. Copak si neuvědomil, že takhle proti ní může postavit dalšího nepřítele? Nemůže přece sebrat něco dceři pána domu a věnovat to služce. Hostovi, to by bylo něco jiného, ale ne služce. A kuchař by si o tom mohl ráno s Beatrix promluvit, takže by měla dalšího nepřítele - a navíc manžela Mary Blouetové, jíž byla podřízená.
22
136
„To je víc jídla, než bych dokázala sníst," ujišťovala je Rowena rychle. „Nepotřebuji -"
„Ty potřebuješ pestrou stravu," trval na svém Warrick.
„Ale já nemám ráda koroptve," zalhala.
„Neživíš jenom sebe," odsekl. Po této připomínce zrudla rozpaky, zvlášť když se na ni dívali oba muži, teď už jiným pohledem, jako by Warrickovo podivné chování bylo teď docela pochopitelné. Nejspíš to co nejdřív vejde ve známost, že čeká dítě. Při Warrickově momentální přehnané pozornosti by určitě nebylo pro nikoho těžké uhodnout, kdo je otcem. Copak mu to nevadilo? Ne, a proč by mělo, když trval na tom, že si dítě sám ponechá.
Tato připomínka způsobila, že na něj Rowena zlobně pohlédla. „Dítě ani já si nepotrpíme na koroptve, takže je nebudeme jíst."
Dlouho si ji prohlížel, než utrousil nabroušeným tónem: „Výborně," potom se otočil k otálejícímu kuchaři a dodal: „Ale místo piva by podle mě měla dostat víno, a ne žádný ten nakyslý patok. Doneste láhev toho sladkého vína, co jsem poslal z Tures."
Rowena strnula. Stejně tak kuchař, když prohlásil: „Budu muset vzbudit majordoma, aby mi vydal klíč, můj pane."
„Tak to udělejte."
Rowena se tím, že se vzdala svého oblíbeného jídla, vyvarovala dvou nových nepřátel. Nehodlala si znepřátelit majordoma jen proto, že by trvala na přinesení vlastního vína, jímž by se s největší pravděpodobností zalkla, protože patřilo jí. Nabídnout jí něco, co jí naleželo, bylo kruté, ale nemohla z toho vinit Warricka, protože nevěděl, že ona je paní z Tures.
Zarazila kuchaře, který už se chystal vystoupit po schodech. „To nebude nutné, pane Blouete. Víno mi zrovna teď neudělá dobře," což opět nebyla pravda. „Takže bych se ho stejně nenapila."
137
Kuchař se otočil v naději, že to jeho pán schválí, ale ten se teď mračil na Rowenu. „Překvapuje mě, že to, co je pro ostatní nepohodlné, ty nedovedeš strávit," poznamenal.
„Tak to není," tvrdila.
„Že ne?" opáčil pochybovačně, pak chladně dodal: „A nikdy už se nesnaž bojkotovat mé rozkazy, děvče. Jestli tě bude pan Blouet poslouchat namísto mě, tak si vyslouží deset ran bičem."
Když to chudák kuchař vyslechl, pustil se urychleně nahoru po schodech, aby vzbudil majordoma. Rowena přestala jíst, položila si ruce na stehna a Warrickovi došlo, že jí pokazil chuť k jídlu.
„Vy jste ale hrozná," zareagoval Bernard na její drzost, ale ona neustupovala.
„Co si s tím vínem počnete? Protože já ho pít nebudu'"
„Nechám si ho donést do svého pokoje pro vlastní potřebu - stejně tak tam dopravím tebe, až dojíš - pokud už jsi neskončila..." Rowena se tak rychle natáhla po jídle, že Warrickovy rty opět zbrázdil neradostný smích. „Bernarde?"
Bernarda nemusel popohánět. „Ano, můj pane, jen jak dojí," ujišťoval ho chlapec.
Warrick jí ukazovákem nadzvedl bradu, začala usilovněji přežvykovat. „Jen se moc nenacpi, děvče, a taky se moc neloudej, jinak se sem vrátím, abych se přesvědčil, co tě zdrželo, a to bych dělal nerad."
Poté ji nechal o samotě s panošem a jídlem. Rowena teď přežvykovala o poznání pomaleji, ale žaludek se jí začal stahovat úzkostí. Chystá se ji zase znásilnit. I když to neřekl přímo, stejně k tomu dojde.
Možná by se mohla utkat s tím chlapcem namísto Warricka a potom utéct a někde se skrýt. Bernard ji převyšoval, třebaže ještě nebyl dospělý, takže měla větší šanci ho přeprat, spíš než jeho pána. Ale nebyl by za to potrestaný? A kdyby se pro ni Warrick vrátil, neprobudil by
138
ostatní, aby mu pomohli v pátrání? Ten bídák, jistěže by to mohl udělat. Nezáleželo mu na tom, že jeho poddaní celý den tvrdě pracují a zaslouží si odpočinek. Ji by to také nemuselo zajímat, ale nehodlala kvůli vlastní osobě vzbouřit celý Fulkhurst, když zde nedokázala najít jedinou lidskou duši, která by ji mohla uchránit před jejich pomstou.
„Bude lepší, když si pospíšíte, paní," ozval se za ní Bernard. „Nemá náladu na nějaké dlouhé čekání."
Ani se neohlédla, když odpověděla: „Takže on si pro mě zase přijde. Myslíte, že mi na tom záleží! Stejně nedokážu vzdorovat jeho vzteku." A jeho malým trestům...
Uvažovala, čím ji tentokrát hodlá pokořit za to, že s ním odmítla odejít z prádelny, že před ním utekla, že se mu vzbouřila. Že škemrala? O to to bylo horší. Ne, co by mohlo být horší než dožadování se rozkoše na muži, jímž opovrhovala?
„Musíte být zvrácená, když si neumíte vážit jeho šlechetnosti."
Roweně zaskočilo sousto hovězího, které právě spolkla. Když křeč povolila, otočila se na mladého muže, který ji tak hrubě osočil.
„O jaké velkomyslnosti tu mluvíte?" naléhala.
„Poskytne vám jídlo, i když už je kuchyň zavřená. To se nikdy předtím nestalo. To by si nedovolil ani pan Blouet, i kdyby umíral hlady."
To bylo nepsané pravidlo i na jiných hradech. I tak však docházelo k drobným krádežím. To ovšem na Rowenu nijak nezapůsobilo.
„Živí své dítě, ne mě," odsekla.
„Neotevřel kuchyň ani pro své dcery," nenechal se odbýt. „Vy nic nevíte!" ohradila se netrpělivě. „Ten muž mě nenávidí."
139
„Když po vás touží víc než po komkoli jiném? Když se rozpakuje vás probudit, i když se už téměř nedokáže ovládnout? Když vás nosí, abyste neprochladla od nohou?"
Všechna tato prohlášení by mohla lehce vyvrátit, ale temně zrudla při zmínce o jeho touze, protože jí bylo jasné, že ji podnítila v lázni. Předpokládala, že si pošle pro Celii. A proč by to neudělal? Protože s tebou uspokojí svou pomstu a své potřeby podle všeho taky. Ale proč tak dlouho čekal? Protože se ve skutečnosti nemohl snížit k tomu, aby se jí dotkl, stejně tak ona - ne, nebyla k sobě upřímná. Nikdy jí nevadilo dotýkat se toho nádherného mužského těla, když ho měla v moci. A dnes večer ji dotek jeho těla vzrušil, i když on na ni ani nesáhl. Jenže jí to vadilo! Vadilo jí, jaký vliv na ni má!
„A to, že nestojím o jeho pozornost, nehraje žádnou roli?" vyptávala se, protože doufala, že se chlapec začne na celou věc dívat i z jiného zorného úhlu.
Jediné, čeho se dočkala, byla poznámka: „Jak už jsem říkal, jste zvrhlá."
„A vy jste nevychovaný a zaujatý! Váš pán je krutý, pomstychtivý -"
„Ne!" vykřikl Bernard, teď už byl rozčilený. „Ke svým lidem se chová dobře a laskavě. Chce se jen rychle vypořádat se svými nepřáteli."
„A já k nim patřím," vydechla a otočila se k němu zády.
Upírala pohled na jídlo, na něž už vůbec neměla chuť, a zaslechla, jak jí Bernard za zády poznamenal: „K nepřátelům? Žena? Co jste provedla, abyste si zasloužila jeho nepřátelství?"
Jen jsem ho znásilnila a vymámila z něho dítě. Ale to v její mysli znamenalo něco tak příšerného, že by to nikdy nemohla nikomu přiznat. Warrick by mohl změnit názor a zabil by ji, kdyby to udělala, protože přinejmenším polovina
140
jeho hněvu musela pramenit z toho, že by mohla být pošlapána jeho důstojnost.
Takže nechala otázku bez odpovědi, namísto toho sklesle poznamenala: „Chcete mě k němu zase odvést? Tady jsem už skončila."
Pak přispěchal kuchař s majordomem v patách. „A co ty zbytky, děvče?"
„Moc jsem si pochutnala, pane Blouete, skoro jsem se přecpala. Doufám, že už vás nebudu obtěžovat. Najím se vždycky jako ostatní, takže doufám, že se tohle už nebude opakovat."
Mávl rukou. „Děcko musí mít pravidelnou stravu. Dohlédnu, abyste dostávala větší porce."
„Ne, to nemusíte -"
„Pan Warrick by to také tak chtěl."
A cokoli chtěl lord Warrick, to muselo být splněno.
Rowena stiskla zuby a zamířila ven z kuchyně. Ale dřív než dorazila ke kamenným schodům, zezadu ji někdo zvedl, stejně jako předtím. Jenomže v těchto pažích se necítila bezpečně. Připadalo jí, že musí každou chvíli spadnout.
„Postavte mě, Bernarde. Jsem naprosto schopná -"
„Zvrhlá," brumlal si pro sebe, když se s námahou plahočil po schodech. „Radši by zemřela a mě by stáhli zaživa z kůže. Naprostá zvrácenost."
„Spíš mě upustíte a já si snad zlámu vaz, vy hlupáku."
„Je galantní posloužit všem ženám - ale příště se raději obujte, paní."
Stěžoval si? Rowena by mu ukroutila uši, kdyby si nemyslela, že ji může nečekaně upustit. Bůh ji chraň před ctižádostivými rytíři.
„Tak," vydechl si nakonec a rychle ji postavil na zem. „Ta dřevěná podlaha není tak studená. Já potřebuji popadnout dech, ale vy už můžete pokračovat sama."
141
To mohla, nebo snad ne? Rowena se rozhodla, že bude tak zvrhlá, za jakou ji pokládal.
„Jak víte, jestli je tu studená podlaha, když nejste bos? Prsty mi můžou umrznout. Budete mě muset stejně odnést."
Stál tam a lapal po dechu. Před nimi se táhla temná chodba, v dáli osvětlovala jediná louče úzkou cestičku mezi spícími těly sluhů.
Bernard na ni vrhl zděšený pohled. „Ach - možná byste si radši mohla půjčit moje boty."
„Možná bych se mohla vrátit do vlastní postele."
Jeho zděšení ještě vzrostlo. „To nemůžete!"
„Tak se dívej, ty mizero."
Otočila se a vykročila, ale neuběhlo ani pět vteřin a už se znovu vznášela ve vzduchu. Teď už měl Bernard vztek, poznala to podle kousavého výsměchu.
„Urozené způsoby vám nepřísluší, paní. Domníváte se, že vám pánova pozornost zaručuje určité postavení? Tak to se mýlíte, měla byste si to zapamatovat."
Jeho slova se jí dotkla a vyvolala netaktní odezvu. „Nepotřebuji, aby mě někdo dosazoval do postavení, které mi náleží. To váš dobrý a dobrotivý pán ze mě udělal někoho jiného, než kým jsem, paní z -" Vrátil se jí zdravý rozum, dřív než vyhrkla „Tures". „Kirkburough," tím si polepšila. „Které právě zničil."
„Lžete, děvče."
„A vy se chováte jako váš pán, hulváte," odsekla. „Abych pravdu řekla, tak jediné, v čem jsem lhala, bylo, že mi mrznou prsty. Tak už mě postavte!"
Uposlechl, spíš ji upustil, protože mu paže už začaly vypovídat službu. Ale k něčemu to bylo přece jenom dobré, protože došli k předpokoji a dveře do komnaty byly otevřené -a v ní se okamžitě vzedmula vlna pomstychtivosti, což ještě podpořila svým zvýšeným hlasem.
142
„V čem je problém?" vyptával se Warrick svého panoše, protože chlapec už jen ztěžka oddechoval.
S odpovědí si pospíšila Rowena, dřív než to stihl Bernard. „Myslel si, že vás napodobí a přinese mě sem, ale zjistil, že musí trochu povyrůst, než se bude moci chovat jako barbar a zacházet se ženami podle toho, jak se mu
hodí."
Neminul ji posměšný úšklebek od obou mužů. Bernard zrudl vzteky. Warrick se smál, byl to ten mrazivý úsměv, který nenáviděla.
„Takže má nová služka vystrkuje drápky, co?" poznamenal. „Budu se muset postarat, aby je zatáhla. Pojď dál, Roweno."
Nepohnula se ani o krok, samotnou ji vyděsilo, že se tak zachovala. Co ji přimělo k domněnce, že se mu může vysmívat a napadat ho, aniž by ji za to stihl trest? Ale když už ji čekal tak krutý osud.
„Já - už jsem se smířila s trestem, který nemá nic společného s -" Vrhla pohled na Bernarda, než dokončila větu. „S tím, co mezi námi leží. Jestli mě chcete mít u sebe, tak mě tam musíte dotáhnout. Už jsem vám řekla, že k vám dobrovolně nevkročím."
Nemuselo by to být tak špatné, kdyby jí Bernard neblokoval jediný východ, jenže takhle neměla kam uniknout, kdyby Warrick přijal její výzvu a přišel by si pro ni. A třebaže se snažila, jak mohla, aby uvolnila svá zápěstí ze sevření jeho prstů, rychleji odvlekl do komnaty, kde za nimi zabouchl dveře. Nezastavil se, dokud ji nedovlekl k posteli a nehodil ji na matraci.
Potom se nad ní pomalu a se zjevným potěšením sklonil, dokud jí nedošlo, že s ním nepohne.
„Teď vidíš, jak málo sejde na tom, jestli ke mně přijdeš dobrovolně," posmíval se jí.
„Nenávidím vás."
143
„Nápodobně, ujišťuju tě, že znám ten pocit lépe, než si dovedeš představit." Na tváři se mu zase usídlil jeho krutý úsměv, takže ji ani nenapadlo o jeho tvrzení pochybovat.
Najednou jí bylo do pláče. Pár slz jí dokonce zkrášlilo oči jako třpytivý šperk.
Všiml si toho a pečlivě sledoval její tvář, potom prohlásil: „Nemyslela sis snad, že mi to takhle ulehčíš, viď? Kde je ten boj, cos mi slibovala?"
„Moc se vyžíváte v mé nenávisti a odporu. Nerada bych vám v tomto směru poskytla další potěšení."
„Ty jsi ale sobecká," vytkl jí, i když se v jeho očích zračil pobavený výraz. „Takže si myslíš, že budeš předstírat, že tu o nic nejde, a mě to nakonec začne nudit a nechám tě jít?"
Došlo jí, na kterou strunu musí uhodit, a obezřele prohlásila: „Teď, když jste se o tom zmínil."
Zasmál se, tím ji zmátl, pak se rozesmál znovu, když si uvědomil, jak se mu to podařilo. Pak jí položil dlaň na tvář, velice něžně, a palcem jí pomalu, provokativně přejížděl přes plný dolní ret.
„Co si s tebou počnu?"
Ta otázka jako by nebyla určená jí, ani ji snad nechtěl pronést nahlas. Ale ona mu stejně odpověděla: „Nechte mě
jít."
„Ne, to nikdy," odvětil, když zaměřil pohled na její sladké rty. „Byla jsi nedotčená v nejedné oblasti. Co třeba tahle, co ty na to?"
V očích i v úsměvu se mu odrážela vroucnost, byl tak hezký, že ji málem zhypnotizoval. A potom se jeho rty dotkly jejích.
Viděla, jak se přibližují, byla připravená na odpor, ale nečekala reakci celého těla, kterou nedokázala ovlivnit.
Olizoval jí ústa a ona zaznamenala slastný pocit v podbřišku. Dobýval se jí jazykem mezi rty, laskal ji a jí se začal rozlévat žár ve slabinách.
144
Popravdě řečeno ji ještě nikdo tak dráždivé nepolíbil. To, co předvedl Gilbert, než ji nechal napospas Warrickovi, nebylo proti tomuhle nic. Ten polibek byl rychlý, tvrdý a nepříjemný. Tento byl jemný, nekonečný, přála si, aby je nemusela vůbec srovnávat. Vlastně v tom nebyl žádný rozdíl. Ale nemohla popřít, že tady šlo o něco jiného, i když oba byli její nepřátelé.
„To jsem si myslel, další bílé místo, které musím objevit," prohlásil očividně potěšeně. „Museli tě držet pod zámkem, než jsem tě objevil."
Zdálo se, že jedinou obranou, kterou jí dovolí, jsou slova. Využila jich teď jako poslední zoufalou možnost, protože zjistila, že by s ním nedokázala dál bojovat, kdyby se celá věc protahovala.
„Vy jste mě neobjevil, vás objevili pro mě. Na to nezapomínejte, a vůbec to nezáleželo na vaší vůli. Nechte mě jít, Warricku."
Namísto odpovědi ji znovu políbil. Polibek už tentokrát nebyl tak něžný, ale v žádném případě odporný. Po pravdě řečeno ji uchvátil tak rychle, že zapomněla na veškeré popichování.
Ale on ne. Měl na ni pořád takový vztek, jak doufala, i když výsledek se zvrtl v něco, po čem naprosto netoužila. Ale uvědomila si to až o hodně později, když uslyšela jeho zdušený příkaz: „Popros," a ona už byla v takovém stadiu -že ho poslechla.
Warrick byl rozpolcený pocity naprostého přesycení a zklamání. Ani jeden ho v daném okamžiku neuspokojoval, ale nemohl jim uniknout. Kvůli jednomu by si přál, aby si dokázal odepřít druhý, ale to nedokázal, protože rozkoš, kterou pociťoval s dívkou se slámovými vlasy, ho více než
145
23
uspokojovala. Pomsta samozřejmě celý prožitek ještě umocňovala. Takovou rozkoš by za jiných okolností neokusil.
Ale teď to vlastně neměl vůbec zažít, protože se jí nezamýšlel poté, co byla osvobozená z řetězů, dotknout. Hodlal ji dál soužit a pokořovat. Nehodlal od svého záměru ustoupit, protože nemohl připustit, aby nepykala za své skutky, a chtěl jí to při každé příležitosti připomínat.
Ale dnešní noc mu dokázala, že byl blázen, když si myslel, že se s ní může intimně stýkat, aniž by za to zaplatil i on sám. Mohlo se mu to podařit, kdyby pociťovala pouze stud - ale ona začínala být čím dál víc vzrušená, i když se to ze všech sil snažila nedat najevo, a její touha ho ani v nejmenším nenechávala chladným. Nicméně nepřestávala vykořisťovat jeho duši i tělo.
To, že v něm dokázala pořád vzbudit takovou touhu, by ho mělo přivádět k zuřivosti. Po pravdě řečeno mu to zase tak nevadilo, protože v tomhle případě nebyl takový rozdíl od toho, když v její moci ztrácel nad sebou kontrolu. A on sám se sebou bojoval, aby odolal své naléhavé touze a znovu si ji dnes nepřivedl. Ale jakmile po ní zatoužil, došlo mu, že jeho postavení ho k tomu opravňuje, tak ten boj vzdal.
Natočil se, aby si ji prohlédl. Předstírala spánek, doufala, že se tak vyhne všem projevům jeho pozornosti. Sám pro sebe se usmál. Nepředpokládal, že ho to s ní bude tak bavit. Její odvaha i snaha o vzpouru byly legrační. Většinou se ho bála, ale někdy ji popadl takový vztek, že její obavy pominuly, a on zjišťoval, že si užívá její záchvaty zuřivosti mnohem víc než její strach, který na něj nijak zvlášť nepůsobil.
Ani její cílené snahy ho rozzuřit ho nezasáhly, zejména když si uvědomil, v jakém postavení se vůči němu nachází.
Neobtěžoval se vysvléknout ji ani sebe, jen jí vykasal sukni, jak ji na to už upozorňoval. Ale také jí řekl, že netouží
146
po její povolnosti, i když její naléhání, aby si ji vzal, mu bylo také velice příjemné.
Sukni měla pořád vyhrnutou. Položil jí ruku na obnažený bok a sledoval, jak zadržuje dech. Ale neotevřela oči, pořád předstírala spánek. Další drobný projev odporu, který jí protentokrát prominul.
Nedokázal se zorientovat ve svých pocitech, opovrhoval jí za to, co mu provedla, ale s rozkoší si užíval, že ji má ve své moci. A potřeba se jí dotýkat, když byl uspokojený, ještě zvyšovala jeho rozladění.
Odtáhl od ní ruku a ušklíbl se, usoudil, že za jeho podivné pocity může její přítomnost. Přinejmenším tohle může pěkně rychle napravit.
„Měla bys jít, děvče. To, že tě využívám, neznamená, že s tebou musím sdílet postel častěji, než je zapotřebí. Poslední tři noci jsem si zrovna nepospal."
„Nezbývá mi než s vámi z hloubi srdce souhlasit," odsekla, když se překulila na zem a zamířila rovnou ke dveřím.
Její jízlivost byla příliš očividná, než aby ho obveselila. „Vzpomeň si na mou měkkou postel, až budeš spát na svém tvrdém slamníku," volal za ní.
Otočila se, aby mu věnovala sarkastický úsměv. „Na vaši postel jsem už dávno zapomněla - kdybych si měla vybrat, tak bych spala radši na náhrobním kameni."
„Když jsi žadonila, abych si tě vzal, to jsi měla jiný názor."
Při té připomínce zrudla. No dobrá. To by ji mělo poučit, aby byla ve svém popichování trochu prozíravější. Ale on už na své připomínky zapomněl, když si všiml, že je bosa.
„Vrať se, Roweno." Její obličej změnil barvu z karmínové na sněhobílou a on vyštěkl: „Vůbec se mi nechce přenášet tě do postele, jen proto, že jsi zapomětlivá a nevzala sis boty."
147
„Já že jsem zapomětlivá? Vůbec jsem neměla v úmyslu opustit prádelnu. Vzbudíte mě uprostřed noci a čekáte, že budu úplně oblečená?"
„Tys nespala. Ale o to nejde, teď už tu musíš přespat, dokud ti ráno nenechám přinést boty."
„Mně není zima, přísahám."
„Chceš tam stát a dohadovat se se mnou, děvče?" zvedl Warrick hlas.
Sklonila hlavu. „Ne," šeptla tak tiše, že ji sotva zaslechl. „Tak už pojď zpátky do postele."
Už to víc nekomentoval, když se přibližovala hlemýždím tempem, zkoušela jeho trpělivost, výbušnou povahu, dobré úmysly. Ale ve chvíli, kdy dorazila k posteli, byl dostatečně naštvaný, aby řekl: „Nejdřív si sundej košili, nestojím o to se do ní zamotat, až se k tobě ve spánku překulím."
Vzdorně zvedla hlavu, na znamení toho, že není tak hloupá, jak si myslí. Snažila se před ním skrýt svůj vztek. Využila záminky, stáhla si košili přes hlavu a hodila ji na zem. To, jak dala najevo uraženou pýchu, bylo téměř komické. Upoutalo ho, jak jí zrudla pokožka pod hrubou vlněnou látkou.
Čert vem tu jemnou pleť. Právě učinil výjimku v tom, že jí dovolil, aby s ním kvůli zdraví sdílela lůžko, a teď je nucen k další.
Nelíbilo se mu, že je jeho pomsta podkopávána z náhodných důvodů, ale zapsal si do paměti, že musí požádat Enid, aby přinesla košili z jemného plátna, takovou, v jaké sem Rowena dorazila, možná že se ještě podaří najít její vlastní, připomene jí to, až ráno přinese boty. Ale tohle už bude poslední ústupek, týkající se velikosti nebo jemnosti materiálu, protože by se to děvče mohlo začít domnívat, že to se svou nenávistí k ní nemyslí tak vážně.
148
Aby se ujistil, že to tak ani teď nebere, přejel pohledem její nahotu a prohlásil: „Stejně je to příjemné naučit tě, kde je tvé místo."
„Což znamená pod vašima nohama," odsekla.
Začal si odkládat vlastní oděv, ale neušetřil ji ostrého úsměšku, než odpověděl: „Nic takového jsem neměl v plánu. Teď zalez pod pokrývky. Dnes v noci už od tebe nechci slyšet jediné slovo."
Ani spatřit kousíček toho svěžího těla, které se teď před ním vůbec nesnažila zakrýt.
Tentokrát rychle uposlechla rozkaz, ale když chvíli poté, co uhasil svíčky, vlezl si k ní a otočil se, aby se pohodlně uvelebil, vykřikla: „Znovu už váš dotek nesnesu. Musela bych se z toho zbláznit!"
Byl v pokušení toto tvrzení vyvrátit. Místo toho odsekl: „Buď zticha. Jsem moc unavený na to, abych tě znovu k něčemu nutil - ať už bys škemrala sebevíc." Ale uličnicky ji objal a přitáhl ji k sobě.
„Takhle neusnu," ohradila se zastřeným hlasem.
„Bude lepší, když uvěříš, že já ano, protože pak už by nezáleželo na tom, jestli jsem unavený nebo ne." Ztichla, neodvažovala se ani nahlas nadechnout. Zasmál se a přitáhl si ji ještě těsněji. „Kdybych po tobě znovu zatoužil, tak by tě přede mnou to tvoje hloupé šaškování neochránilo, tak už radši spi, nebo si to rozmyslím."
Nadechla se, ale dál už mlčela. Warrick byl unavený, ale ne natolik, aby nevnímal vlahé teplé tělo, které se k němu tisklo. Byla tak jemná a on si uvědomil, že by si na to dokázal zvyknout, kdyby si nedával pozor.
149
Bůh byl následujícího rána k Roweně milostivý, protože se probudila v prázdném pokoji. Nevěděla, jak by se v jasném denním světle po minulé noci dokázala postavit tváří v tvář Warrickovi, ale přinejmenším dostala dočasný odklad - ale to se netýkalo vzpomínek.
Zasténala, když ji přepadly, a zastrčila hlavu pod polštář. Byla si tak jistá, že už nebude na Warrickovi škemrat, ale když ji trýznily jeho prsty a rty a krev jí s vzrůstající touhou proudila čím dál rychleji, ze rtů se jí začala řinout slova, která od ní chtěl slyšet. A jí na tom už vůbec nezáleželo, na ničem jí už nesešlo, jen na nádherné rozkoši, kterou jí odpíral, dokud se nechovala podle jeho představ. Zahanbení a sebeobviňování přišlo až potom, ale mělo by přetrvávat mnohem déle - nejraději navždycky. A pořád se nedokázala smířit s představou, že mu stane tváří v tvář a bude sledovat, jak ji hltá očima.
Mohla by zemřít studem, a on by se jen smál. Její slabost pro něj nic neznamenala, jeho vlastní vítězoslavný pocit mu byl nadevše. Ano, mohl se smát a ona by jej za to nenáviděla víc než kdy předtím.
„Nebabrej se v tom děvče, tohle si obleč." Rowena namáhavě oddechovala, otočila se a zjistila, že Warrick stojí vedle postele s jejími šaty a košilí v rukou, měl i kabátek a boty, které nechala v prádelně. Mračil se na ni - a jeho příkrý tón napovídal, že toho má na srdci víc.
„Myslíš si, že si můžeš lenošit v posteli, jak jsi asi zvyklá, jen proto, že jsem v tobě včera večer našel nepatrné zalíbení? Ne, tvé postavení se nijak nezměnilo, stejně tak tvé povinnosti, které jsi od rána značně zanedbávala. Když už jsem se najedl, nepotřebuješ do večeře posluhovat u stolu, takže se pusť do svých ostatních úkolů."
24
150
Odešel, dřív než mohla přispěchat s pádnou odpovědí. Lenošit v posteli. Jako kdyby to bylo možné, zejména v jeho posteli.
A potom jí došlo, že mu stála tváří v tvář a přežila to. Nehodlal se pást očima na jejím studu? Nechtěl se o celé záležitosti dokonce šířit víc než pár slovy, že v ní našel určité nepatrné zalíbení? Vlastně mu teď vůbec nerozuměla. Propásl další příležitost pro ponižování.
Vrhla pohled na oblečení na posteli a její zmatek ještě vzrostl. Věděla, proč dostala oblečení pro služku - takže jí jeho hrubé zpracování muselo neustále připomínat, kým je. Ale teď tu měla zpátky své vlastní spodní prádlo v nejjemnějším provedení, které mělo chránit její citlivou pleť. Pořád musela nosit hrubé svršky sloužících, ale už jí nemusely rozdírat pokožku.
Zmateně zírala na dveře, kterými Warrick odešel. Tento krutý muž ji odmítl nechat hladovět, nechtěl, aby prochladla, třebaže mu v tomto případě šlo o dítě, které nosila. Ale teď zamezil tomu, aby jí tělo rozdíralo oblečení, které pro ni určil, a s tím nemělo dítě nic společného. To udělal jen pro ni. Krutý? Ano, samozřejmě že je - ale možná ne až do hloubi duše.
Ale o čem to tu uvažuje? Warrick de Chaville nebyl v žádném případě laskavý, ani trochu, není pochyb, že musel mít nějaký skrytý motiv, že jí vrátil spodní prádlo, který zatím neviděla, ale pravděpodobně v něm vzbudil rozpaky. Ten muž byl plný nenávisti. Neměl nic lepšího na práci než ji trápit?
Rychle se oblékla, slastně si povzdechla, když zase pocítila známé pohodlí tenkého bílého plátna a příjemnou chladivost červené košile, která jí sahala až ke kotníkům, jak na to byla zvyklá - jako dáma samozřejmě. Hrubý šedohnědý kabátek už vůbec nepřišel do styku s kůží, ale zjistila, že jí bude dělat potíže udržet si ho na ramenou, teď
151
když pod ním měla hladkou košili namísto hrubé vlněné látky, která však lépe držela volný kus oděvu na místě.
Přes to prese všechno jí bylo mnohem příjemnější, že si mohla obléknout konečně něco vlastního, takže se při vstupu do sálu málem usmívala, a úsměv jí nevymizel z tváře, když si uvědomila, že v místnosti není Warrick, který by ji svýma mrazivýma stříbrnýma očima rozčiloval. Hledala u krbu Mildred, ale byly tu jen Warrickovy dcery se svou vychovatelkou, která je zdokonalovala v šití. Nevěnovala jim pozornost, takže si nemohla všimnout, jak ji po celou cestu ke schodišti do kuchyně sledují, jejich pohled ve své zlověstnosti hodně připomínal jejich otce.
„Nevěnujte jí pozornost, drahouškové," nabádala je lady Roberta. „Dáma nesnižuje svou pozornost k ženě na takové úrovni."
„Ale ona strávila noc v jeho pokoji," namítla třináctiletá Melisant. „Celia tam nikdy nezůstala do rána."
„Celia se svými povýšeneckými způsoby neposkytuje zrovna dobrou společnost," prohlásila Beatrix s opovržlivým odfrknutím.
Beatrix byla ve svých čtrnácti nejstarší, pokud se nepočítá nemanželská dcera Emma, k níž se otec nikdy nehlásil a již ani jedna z legitimních dcer neuznávala za sestru. Melisant byla z těch dvou hezčí, měla světlé vlasy a šedé oči, do nichž se mísilo přesně tolik modři, aby nevyzařovaly takový chlad jako oči jejího otce. Beatrix měla hnědé vlasy i oči a příliš úzké lícní kosti. Byla by docela hezká, kdyby neměla pokaždé tak stísněný a odmítavý výraz. Ale bylo všeobecně známé, že se zasnoubil s její matkou velice mladý a její matka vypadala opravdu obyčejně. Zatímco matku Melisant si Warrick vybral kvůli jejímu půvabu.
Beatrix nechovala vůči mladší sestře žádnou zášť. Ostatně jako starší byla otcovou dědičkou. Melisant mohlo
152
připadnout věno vlastní matky, ale Beatrix náležel zbytek -pokud by se ovšem nevyskytl mužský dědic. Kvůli tomu žila Beatrix v hrůze z příchodu lady Isabelly a tiše se těšila z toho, když zaslechla, že ta dívka je v současné době nezvěstná, možná i mrtvá. Warricka pátrání po ní zaměstná na dost dlouho, než se rozhodne vyhledat novou nevěstu, a ještě déle bude trvat sestavení svatební smlouvy. A on byl tak zaneprázdněný svými válkami a rozšiřováním majetku, který připadne Beatrix, že nebude mít čas poohlížet se po další ženě.
Ale nelíbily se jí klevety, které kolovaly o nové služce. Už dvakrát se jí doneslo, že to děvče je těhotné a že dítě je pravděpodobně Warrickovo. To by ji samo o sobě nemuselo znepokojovat, protože Warrick by se nikdy neoženil s pouhou služkou, a její levoboček by nikdy nezdědil Fulkhurst, dokonce i kdyby to byl chlapec. Ale pak se jí doneslo, že to děvče není ve skutečnosti služka, ale urozená dáma, která si vysloužila Warrickovo nepřátelství, což vrhalo na celou věc jiný pohled.
Nevěřila tomu. Dokonce ani její otec, který byl ke svým nepřátelům skutečně nemilosrdný, se k té paní tak nechoval. Ale kdyby to byla pravda a ta dívka dala Warrickovi syna, mohla by ho přemluvit, aby si ji vzal.
Beatrix bylo jasné, že chtěl mužského dědice. Každý to věděl. Ale nesnesla by, kdyby o všechno přišla, zvlášť teď ne, protože celý život žila v představách, že jí všechno spadne do klína. Chtěla to všechno, potřebovala to. Nehonosila se Melisantinou krásou. Jedině vidina Fulkhurstu jí mohla zajistit manžela, kterého chtěla.
„Už je tu zas," prohlásila Melisant, když se Rowena objevila v sále, tentokrát s Enid v závěsu. „Zajímalo by mě, odkud vzala tak pěknou červenou košili."
„Určitě jí ji nadělil Duch svatý," odvětila Beatrix a přimhouřila oči. „Myslím, že si ji předvolám a -"
153
„To neuděláte, mladá dámo," zarazila ji rázně vychovatelka, byla si plně vědoma, jak záštiplně by mohla zareagovat. „Jestli způsobíte nepříjemnosti milence vašeho pána, tak se vám to vrátí. Nezapomeňte, že potřebujete manžela."
Beatrix zírala na starou ženu, ale nedohadovala se s ní. Uvažovala, že bude jednodušší ignorovat rozumářské rady lady Roberty a zařídit se podle svého, až se okolo ní ta stará modlářka nebude motat.
Po důkladném včerejším úklidu v pánově komnatě dnes Rowena s Enid skončily rychle, takže bylo hodně před polednem, když se Rowena vyšplhala po schodech do prádelny. Málem vyletěla z kůže, když se jedny ze dveří, kolem nichž procházela, otevřely a někdo ji zatáhl dovnitř.
„Už bylo načase, abyste se objevila," reptal hlas, ale láska se v něm nedala přehlédnout. „Mildred!"
„Ano, strávila jsem tu celé ráno a čekala, než vyjdete z prádelny. Jak jsem vás mohla propást, když jste přicházela
zezdola?"
Rowena objímala starší ženu tak, že na okamžik nebyla mocná slova, ale potom se rozhovořila. „Jak jsi se dostala na Fulkhurst? Chce se snad Warrick mstít i tobě? Jsem tak šťastná, že jsi tady, Mildred, ale jen v případě, že tě ta obluda nevyužívá. Už jsem ani nedoufala, že tě ještě někdy uvidím a -"
„Pst, má drahá," konejšila ji Mildred a vedla Rowenu k židli mezi koši se šicími potřebami. „Jak vám mohu odpovědět, když mě nenecháte ani vydechnout? A proč jste
25
154
mi neodpověděla na mou otázku? Řekli mi, že budete spát v prádelně."
Mildred jí přistrčila židli, ale Rowena na ni ani nepohlédla a řekla: „Včera jsem spala dole."
Z výrazného ruměnce, který se Roweně rozlil po tvářích, Mildred moudře usoudila, aby se nevyptávala kde. Poznamenala jedině: „To mě vůbec nepřekvapuje."
Rowena prudce zvedla hlavu. „Tak tebe to nepřekvapuje? A proč ne? Šokovalo mě, že chce... Takhle se mi pomstít."
„Vážně?"
„Ano, prostě něco za něco. Všechno, co jsem mu provedla, mi vrátil - a teď ještě víc." „A bylo to tak strašné?" „Horší než strašné."
„Všechno?"
Rowena se po této otázce zamračila. „Co to ze mě chceš vytáhnout?"
Mildred pokrčila rameny. „Něco za něco, moje jehňátko, znamená, že jste musela zažít stejnou rozkoš jako on ve vašich rukou. Zažila jste ji?" Roweně ještě víc zrudly tváře. „Tak se mi zdá, že zažila, to se dalo očekávat, když máte tak pohledného -"
„Krutého - "
„- muže, který zná svou cenu."
„Jediná věc, o kterou Warrickovi de Chaville jde, Mildred, je nechat mě pykat za Gilbertovu chamtivost. A co tu vlastně děláš? Bála jsem se, žes uvízla v ruinách Kirkburough bez možnosti uprchnout alespoň do Tures."
„V ruinách nikdo nezůstal. Lord Warrick nepodpálil město, jen krčmu, kde ho chytili, ale i tak všem nabídl ubytování na vlastních pozemcích, když by o to stáli. Pokud jde o mě, tak se domníval, že je mi zavázaný za svůj útěk, i když jsem mu připomněla, že jsem jen plnila váš příkaz."
„Vím, jak nesnáší výmluvy, nevyslyšíje."
155
„Ano, usoudila jsem, že by mě zabil, kdybych o tom dál mluvila, hrozně zuřil, jen jsem se zmínila o tom, že jste nevinná. Ale nabídl mi domov na Fulkhurstu, pokud mu odpřisáhnu věrnost - vás se vzdám. Byl to jediný způsob, jak se k vám dostat, takže jsem ráda souhlasila. Jenže mi zakázal s vámi mluvit."
Rowena si povzdechla. „To mě napadlo. Nechce mi dopřát radost z tvé přítomnosti, třebaže ví, co pro mě znamenáš."
Mildred jí stiskla ruku. „Nezoufejte si, mé jehňátko. Nedomnívám se, že je tak podlý, jak by rád v našich očích vypadal. Vyslechla jsem toho spoustu o událostech, které z něj udělaly takového muže, jakým je dnes, a není mi zrovna příjemné, že musím připustit, že je mi ho líto."
„Tobě je ho líto?" vyhrkla Rowena nevěřícně. „Copak tě před tím, než tě sem přivedl, praštil do hlavy?"
Mildred se zachichotala. „Ne, vláčel mě s sebou se svou armádou, když pátral po své zmizelé snoubence. Ale mohla bych odpřisáhnout, že při pátrání na lady Isabellu moc nemyslel. Ani ho nevzrušilo, když jsme ji na místě, které stanovil, nenašli. Ale měla jste ho vidět, když se jen o chvilku zpozdil posel, který denně přijížděl z Fulkhurstu. Lord Warrick byl ochotný vyslat tucet mužů, aby ho vyhledali, a když konečně dorazil, běda mu, kdyby nepřinesl zprávy od Johna Giffarda."
Rowena po vyslovení onoho jména strnula. „John? Ale já jsem si myslela, že tu dělá jen žalářníka. Jaké od něj mohl Warrick vyžadovat informace?"
Mildred na ni vrhla pohled, který jí jasně naznačoval, aby ze sebe nedělala hlupáka. „Co asi?"
„Ale Warrick nevěděl, že se o mě John ve vězení stará."
„Jak by to nevěděl, když mu to sám nařídil?"
„On? Myslela jsem, že sir Robert..."
156
Když Roweně došel smysl Mildrediných slov, odmlčela se. Warrick ji uvrhl do žaláře tak, aby netrpěla - jinak než ve vlastních představách. Pravda, byly to hrozné představy, ale její cela působila jako palác v porovnání s tím, v čem by musela přežívat bez Johnova přispění. Bylo by možné, že by Warrick neměl ponětí, jak laskavé má John srdce? Ne, o Johnové dobrotivosti nemohl nikdo pochybovat, ta byla zřejmá na první pohled. Bylo jasné, že by nikomu neublížil.
Najednou téměř zoufale vykřikla: „Tomu nerozumím! Proč by se měl ujišťovat, že jsem v pořádku, dřív než by se dozvěděl, že čekám jeho dítě?"
Mildred vykulila hnědé oči. „Takže se to po těch pár dnech přece jen podařilo? Je vám špatně? Mám pár utišujících prostředků, i na otoky, které mohou přijít později."
Rowena netrpělivě odmítla Mildredinu nabídku. „Ne, žádné příznaky, ani by mě to nenapadlo, kdyby nevysadil můj měsíční cyklus."
„No, tak to bylo i s vaší matkou, bez problémů plnila své povinnosti, dokud -"
„Mildred, nechci se tu bavit o dětech, když mi Warrick chce to mé sebrat."
Mildred se zamračila a přemýšlela, potom se zeptala: „To vám řekl?"
„Copak si myslíš, že bych ti to jinak řekla? Tvrdí, že mi dítě po porodu odebere, když - když jsem mu ho ukradla." „A vy ho chcete?"
„Samozřejmě že chci. Je přece moje!" „A jeho," namítla Mildred suše. „Ale on ho nechtěl." „Ani vy ne."
„Ale teď ho chce jenom proto, aby mě zranil. To přece není důvod k tomu, aby měl dítě."
157
„Ano, a možná mu bude trvat dlouho, než si to uvědomí. Je moc brzy na to uvažovat o tom, co plánuje provést za osm měsíců. Stejně se odsud do té doby nedostanete. Nebo jste neuvažovala o útěku?"
Rowena zasupěla. „Jistěže uvažovala. Nechceš mi říct, jak bych to dokázala, když u obou bran na nádvoří stojí dnem i nocí hlídky?"
Mildred se ušklíbla. „To nebude tak lehké. Ale možná by pomohl pan Gilbert, kdyby se dozvěděl, kde jste. Už jistě ví, že panství Kirkburough zničil pán z Fulkhurstu. Překvapuje mě, že sem ještě nedorazil se svým vojskem."
Rowena prudce oddechovala. „O tom mi ani nemluv! Radši bych snesla Warrickovy drobné krutosti, než abych se zase dostala do Gilbertova područí."
„To je zajímavé. Váš nevlastní bratr by vás mohl znovu provdat, zatímco -"
„Jeden omšelý manžel mi stačil, Mildred. A mě Gilbert. než odjel z Kirkburough, políbil, a v žádném případě to nebyl bratrský polibek."
„Aha, takže se nakonec projevil, že? A kdybyste se vrátila, tak by to bylo ještě horší, potom by mu nic nebránilo, aby vás nezatáhl do postele, zvlášť kdybyste nosila pod srdcem dědice, kterého potřeboval k získání Kirkburough. Ale prese všechno je to velice pohledný muž. Třeba by vám to ani nevadilo."
„Mildred!"
„Takže by vám to vadilo? Výborně, takže je štěstí, že považujete prozatím za nemožné odsud uprchnout. Tohle je nejbezpečnější místo, odkud vás lord Gilbert nedostane."
To byla možná pravda, ale Roweně nebylo příjemné, že ji Mildred staví do takového světla, jako kdyby měla být Warrickovi vděčná, že z ní udělal svou vězenkyni a nedobrovolnou milenku. Mildred to nestavěla tak, že
158
nejdůležitější roli v tom hraje fakt jejího těhotenství. Ve skutečnosti se nezdálo, že by se vůbec zajímala o její stav.
„Proč mi připadá, že si z toho neděláš těžkou hlavu, Mildred? Myslíš, že Warrick už se mi dostatečně pomstil? Ujišťuji tě, že ne. Pro něj jsem zlodějka, a třebaže mi za to neusekl ruce, má v úmyslu mě mučit každý den, který strávím pod jeho střechou, svými drobnými krutostmi."
„Ach, ale stejně nevím, jak dlouho mu jeho nepřátelství vydrží, až si ho oblíbíte a dáte mu to najevo. Dlouho ne, to si pište."
„Teď je mi jasné, že tě musel praštit do hlavy, a to tak tvrdě, že si na to ani nepamatuješ."
Mildred se zasmála. „Ne, mé jehňátko. Spíš jsem měla větší příležitost ho průběžně pozorovat a nemám dojem, že by byl tak krutý. Krutý muž by vás umučil k smrti a každou minutu by si užíval. Lord Warrick se vám mstí jen tím, že se s vámi povyráží."
„Upírá mi mé postavení, prohlásil mě za služku."
„Jen si vzpomeňte, jak jsme s ním zacházely," připomněla jí Mildred. „Ale když už o tom mluvíme, tak ten muž je vámi posedlý, a to ze zcela jiných důvodů než kvůli pomstě. Samozřejmě že si pomstu nenechá ujít. To je jen přirozené. Ale možná mu to tak úplně nesedí. Jste nakonec žena a doposud všechny jeho nepřátele představovali muži. Ví, jak s nimi zacházet. S vámi je to něco jiného."
„Tyhle spekulace mi nepomohou, Mildred," prohlásila Rowena podrážděně.
„Tak to vás ještě nenapadlo, abyste proti němu použila ženské zbraně, viďte?"
„Jaké zbraně?"
„Svou krásu. Jeho žádostivost. Pak by mohla přijít na pořad i svatba, tu by mohlo uspíšit dítě."
„On by nikdy -!"
159
„Ale ano, mohla byste ho na tu myšlenku přivést, kdyby po vás zoufale toužil. A to byste dokázala zařídit. Mohl by se do vás i zamilovat, kdybyste se dost snažila."
Láska? Jak by se Warrick choval, kdyby se mu v srdci uhnízdil tento křehký cit? Byl by v lásce tak divoký jako v nenávisti? Ne, co se to s ní děje? Vždyť jen pomyšlení na něco takového bylo absurdní.
Ale Mildred ještě neskončila. „Většina dam se hrozí svatebního lože a není divu, když se provdají za smyslné hulváty, kteří je využívají jen k tomu, aby jim přivedly na svět děti, a potěšení si hledají jinde. Ale vám je naprosto jasné, jak by se tento muž choval na svatebním loži. A pokud jde o manželství, tak byste těžko hledala někoho, kdo by se vám mohl víc rovnat postavením a je zároveň mladý a schopný vás uspokojit jako muž, což už jste si vyzkoušela -a není nijak škaredý."
„On není vůbec ošklivý," bránila se Rowena bezmyšlenkovitě. „Je dokonce moc hezký, když se. usměje." Zamračila se, když si uvědomila, že právě prohlásila cosi ve prospěch toho člověka. „Musela ses zbláznit, Mildred, a ty tvoje poznámky, to je čistá fantazie. Warrick ode mě nechce nic jiného než dítě, které jsem mu ukradla, a abych za tento skutek nadosmrti pykala. Ten muž se štítí na mě i pohlédnout."
„Mnohem spíš každý pohled na vás posiluje jeho chtíč, to proto se teď vyhýbá pohledu na vás. Ale vyhnula jste se mé poznámce. Netvrdila jsem, že by bylo jednoduché přimět ho ke sňatku, jen že by bylo možné mu tuto myšlenku vnuknout. Nejdřív ho musíte zbavit jeho nepřátelství vůči vám a potom se pokusíte zhostit se své role."
„ To by se musel stát zázrak."
„Ne, stačí ho jen přivést na jiné myšlenky než na to, co se mu stalo. Nedělejte to, co od vás očekává. Uvědoměle ho svádějte. Když se ubezpečí, že po něm toužíte, i když s vámi
160
tak špatně zachází, všechno se zlepší. To by ho mohlo naprosto vyvést z míry a strávil by mnohem víc času v úvahách nad tím než vymýšlením oněch drobných krutostí, o nichž jste se zmínila. Nechtěla byste to zkusit?"
„Podle mě bych ze sebe udělala leda tak blázna. Mám dojem, že ses nechala zmást svým zbožným přáním,
Mildred."
„A co kdyby ne? Copak vám se jeho chování líbí?"
Rowena si vybavila minulou noc a otřásla se, ten stud, že byla nucená žadonit - o nechtěnou rozkoš, to ji ničilo. „Ne," zašeptala.
„Tak použijte své zbraně a změňte to. Předveďte mu to děvče, jakým jste byla, než se k vám dostal d'Ambray. Vašemu šarmu nedokáže nikdo odolat, tím spíš muž, který už měl možnost vyzkoušet si vaše přednosti."
„Nemám dojem, že bych ze sebe dokázala zase udělat tu bezstarostnou šťastnou dívku."
Mildred se naklonila a rychle ji objala. „Já vím, má nejsladší. Musíte předstírat, to je nezbytné. Dokážete to?"
„Možná ano."
„Tak to zkusíte?"
„Musím si to nejdřív důkladně promyslet. Nejsem si jistá, že bych chtěla, aby mi Warrick věnoval víc pozornosti, než to dělá teď."
„Tím by se nic nezměnilo."
Rowena zvedla vzdorovitě bradu. „A už vůbec si nejsem jistá, jestli ho chci přestat nenávidět."
Mildred se sama pro sebe usmála. „Pak to nedělejte. Jen mu nedávejte najevo své skutečné city. Jemu můžete vyčíst z obličeje každé hnutí mysli, vy taková nemusíte být, tak na sebe nebuďte tak tvrdá. Ale uvědomte si, že když už se změní a začne se ucházet o vaši přízeň, můžete se do hry zamotat stejně jako on a nakonec zjistit, že k němu už nechováte nenávist."
161
Představa, že by se o ni Warrick de Chaville ucházel, byla tak absurdní, že se Rowena ani neobtěžovala něco namítat proti pravděpodobnosti, že by k něčemu takovému mohlo dojít, nebo že by se změnily její city. Už toho měla opravdu dost, a tak přešla na jiné téma.
„Jak to, že jsme tady samy, Mildred? Tohle je přece místnost pro švadleny, ne?"
„Ano, ale poslala jsem je, aby si vyzkoušely novou barvu."
Rowena se pobaveně zasmála nad Mildrediným čtveráckým výrazem. „Není to ta strašná zelená, kterou jsme vyrobily loni?"
„Přesně tak. Ale neříkejte jim, jak byla hrozná. Tvrdila jsem jim, že to bude ten nejkrásnější odstín, takže jim bude trvat dlouho, než ho vytvoří. Později přiznám, že jsem jim zapomněla připomenout, aby přidaly žlutou, která rozjasní odstín do listové zeleně, jako se to povedlo nám."
„Ty máš na starosti švadleny, že jim můžeš poroučet?"
„Ne, ale zdejší lidé si na mě dávají pozor, protože dělám služebnou oběma pánovým dcerám. Nevědí, jaký tu mám vliv, takže plní bez reptání mé rozkazy."
„A jak se ti líbí posluhovat jeho dcerám?"
Mildred si odfrkla. „Jsou to dvě naduté sobecké potvory, s něčím takovým jsem se ještě nesetkala. To, že mě pan Warrick dosadil na toto místo, pro mě není žádnou výhodou, ale abych byla upřímná, pochybuji, že sám ví, jak rozmazlené dcery má. Ochotně se vychloubají, že tu není nikdo, kdo by je usměrnil, a obě víme, proč tomu tak je."
„Ano, to kvůli té jeho válce s Gilbertem a bůh ví s kým ještě. Naznačil někomu, kdy se zase chystá odjet?"
„Nedělejte si velké naděje, mé jehňátko. Potřebuje být tady kvůli vám, abyste plnila jeho přání a vylepšila tak svůj vlastní osud. Kdyby teď odjel, tak by vám vaše břímě neulehčil."
162
„Ne, alespoň by se to rozštíplo. S tím bych dokázala žít snadněji."
„A co kdyby se rozhodl, že vás vsadí zpátky do vězení, aby si byl jistý, že až se vrátí, budete pořád jeho zajatkyní?"
To bylo nesporně možné a bez záruky, že by měla za strážce znovu Johna Giffarda. Ale možnost, že by se mohla pokusit toho muže svést... s takovými myšlenkami se ani nezatěžovala, nemohla.
Postavila se a rozčíleně prohlásila: „Radši už bych měla jít, než nás tu najdou spolu a obě nás potrestají."
„Tohle je dámské patro," protestovala Mildred, „Nechodívá sem -"
„Včera v noci to udělal," přerušila ji Rowena, když zamířila ke dveřím. Ale tam se zastavila, otočila se a zamyšleně se zeptala: „Cos myslela tím, že je jen přirozené, že se chce mstít?"
„Copak jste neslyšela, co se tu přihodilo před šestnácti
lety?"
„Warrick se zmínil o dobytí Fulkhurstu před mnoha lety. O tom tu mluvíš?"
„Ano. Lord Warrick tu tenkrát nebyl, byl na vychování u jiného hraběte, protože jinak by byl nepochybně po smrti jako jeho rodina."
„Bylo to obléhání?"
„Ne, zrada. Dozvěděla jsem se, že baron, jmenoval se sir Edward Bainart, toužil po Fulkhurstu, stejně jako po lady Elisabeth, Warrickově matce. Bainart se vetřel do rodiny jako přítel, netušili, po čem pase, a během jedné ze svých návštěv zaútočil, aby získal, po čem prahl. Počkal, než všichni usnou, potom vyslal svou malou skupinu mužů zneškodnit zbrojnoše na Fulkhurstu a každého sluhu, který by se jim postavil do cesty. Potom se proplížil do ložnice pánů a v posteli zabil Warrickova otce, lady Elisabeth toho byla svědkem. Ten hlupák se domníval, že bude natolik
163
vyděšená, že mu nebude dělat těžkosti, ale nepočítal s tím, že hluboce milovala svého manžela. Tvrdě ho obvinila před jeho muži a tak ho rozzuřila, že jim ji předhodil, všem. A ti hulváti s ní zacházeli tak hrubě, že ji zabili. Warrickovy sestry, jedna mladší než on, druhá starší, předpokládaly, že je čeká stejný osud, a skočily spolu z okenní římsy, jedna zemřela okamžitě, druhá byla celá polámaná, přežívala ještě týden v hrozných bolestech a pak taky zemřela."
Teď už Rowena věděla, proč Mildred chová k Warrickovi sympatie. „Byla bych radši, kdybys mi to nevyprávěla."
„Je rozumné znát svého nepřítele, prostá otázka může přinést cenné informace, když jste v místnosti plné klevetících žen. Lordu Warrickovi bylo teprve šestnáct let, když ho zastihly zprávy, že Fulkhurst padl do cizích rukou a celá jeho rodina je po smrti. Trvalo dalšího půl roku, než vypátral všechny podrobnosti, a dvakrát tolik času, než začalo jít o život i jemu. Byl koneckonců pořád dědicem Fulkhurstu, třebaže bez podpory krále nebo vlastní armády, kteří by mu pomohli vybojovat ho zpět. Bainart to věděl, takže nepovažoval Warricka za nebezpečného. Netušil, že Warrick má pořád ještě něco v záloze, zasnoubení, k němuž došlo, když byl ještě velice mladý, ale které pořád platilo. Byl příliš mladý na to, aby uplatnil svůj nárok, ale v okamžiku, když byl pasován na rytíře, se vydal rovnou požádat o ruku své snoubenky, a s jejím věnem, pozemky a muži, i s další podporou od jejího otce -"
„Získal zpět Fulkhurst?"
„Ano."
„A zabil Bainarta?"
„Vlastníma rukama. Ale to mu nestačilo. Protože nemohl okamžitě pomstít svou rodinu, jeho nenávist po dva roky rostla.   Fulkhurst   přestával   prosperovat,   protože za
164
Bainartovy nadvlády byla spousta sloužících zmrzačena nebo zabita. To, co Warrick získal zpět, byla zoufalá troska."
„Takže se jeho cílem staly další Bainartovy državy," usoudila Rowena.
„Přesně tak. Trvalo mu to tři roky, ale nakonec připojil k Fulkhurstu veškerý Bainartův majetek, takže svůj vlastní zdvojnásobil. Lord Warrick přišel o svou první ženu a vzal si druhou, se zřetelem na zvětšování majetku, a bez ohledu na to, že tato dívka nebyla tak půvabná jako jeho první žena."
„Měl potom nové nepřátele, že potřeboval ještě větší armádu?"
„Ne, ale přísahal, že mu nikdo neprovede nic špatného, aniž by ho za to stihla desetinásobná odplata. Touto přísahou si vysloužil pověst rychlého mstitele, pokud by někdo vkročil na jeho pozemky. Tato přísaha ho žene z jedné války do druhé, rok po roce, protože nenechá nepovšimnutý jediný přestupek."
„Tak proto je z něj teď kruté monstrum," poznamenala Rowena hořce.
„Ne, takový, jaký je teď, je ode dne, kdy se dozvěděl o katastrofě celé své rodiny. To jeho zármutek a zoufalství ho proměnilo z chlapce, jakým býval, v dnešního muže. Říkají, že naprosto nelze srovnávat, jaký byl před tím a teď, že jako chlapec býval laskavý, láskyplný, uličnický, plný mladických nerozvážností."
„A jako muž je chladný, bezcitný -"
„Ale teď víte proč a já nepochybuji, že když se dokázal změnit jednou, šlo by to i podruhé."
„Nebo také ne."
„Kam se poděl optimismus vašeho vlastního mládí?" „Byl zničen pod d'Ambrayovýma rukama." „Tak ho zase oživte, mé jehňátko, protože tady máte příležitost zachránit svou vlastní budoucnost - a vyléčit
165
muže, který už žil moc dlouho s démony z minulosti. Musela jsem vám to říct, když už jste se mě na to zeptala."
„Já jsem se tě na to neptala," odvětila Rowena se vzrůstající rozmrzelostí. „Může ti ho být líto, ale ty teď nemusíš snášet jeho nepřátelství. Když už o tom mluvíme, tak se se svými démony docela doplňují. Jeden si zaslouží druhého."
„Chcete, aby se z vás kvůli vaší tragédii stala tak tvrdá a nelítostná osoba, jako je on?"
„Teď si odporuješ, snažíš se mě obalamutit, připouštíš, že je tvrdý a nelítostný. Nech toho, Mildred. Už jsem řekla, že se nad tím musím zamyslet."
„Výborně." Mildred si povzdechla, ale přesto dodala: „Není vám ho ani trochu líto?"
„Ani trochu," prohlásila Rowena umíněně - a přála si, aby to nebyla lež.
„Vítej, Sheldone," zvolal Warrick a potřásl si se starým přítelem rukou. „Už ses tu dlouho neukázal."
„To bude asi tím, že pokaždé, když jsem to udělal, jsi mi zpřelámal žebra," zavrčel Sheldon.
„Ty lháři," odsekl Warrick, ale přitom se smál, protože Sheldon nebyl tak rozložitý jako on, ale byl stejně vysoký -a v plné zbroji.
Sheldon de Vere byl nejstarším synem z panství, kde byl Warrick na vychování, kde mu po čtyři roky dělal panoše. To, že mezi nimi bylo jen pět let věkového rozdílu, z nich udělalo i přátele. Sheldonovi bylo teprve sedmatřicet, ale měl plnovous a rozčepýřené, dlouhé hnědé vlasy mu začínaly předčasně šedivět, to bylo pro muže v jeho rodině příznačné.
26
166
Ale nic mu to neubíralo na přitažlivosti, i když lidé, kteří ho viděli poprvé, na něj hleděli divně.
„Pojď, posaď se a ať ti tvůj panoš sundá to brnění," nabádal ho Warrick, když ho vedl do hradu. Potom zavolal na kolemjdoucí služku: „Emmo, objednej pro mého hosta nějaké občerstvení." Děvče se otočilo a chystalo se splnit rozkaz, ale Warrick ji za okamžik znovu povolal k sobě. „A vem s sebou to nové děvče, aby ti pomohlo."
Sheldon sledoval, jak děvče pověřuje prvním úkolem jinou služku a potom míří ke schodišti vedoucímu do ženské části hradu. „Ty s ní pořád zacházíš jako se služkou?" poznamenal, když jim zmizela z dohledu.
„Ona je služka."
„Ale je to taky tvoje dcera."
Warrick se po této suché připomínce zamračil. „To nikdo nemůže dokázat. Bůh ví, že jsem se s její matkou vyspal, ale jen jednou, v patnácti, když jsi mě poslal domů na krátkou návštěvu. Je nepravděpodobné -"
„Proč se snažíš vymlouvat?" přerušil ho Sheldon, „copak nestačí se na ni podívat a hned víš, že je to tvoje krev? Je jediná z tvých děvčat, která je ti skutečně podobná."
Warrick se zabořil do křesla u krbu, jeho pohled nabyl ještě temnějšího výrazu. „Vůbec jsem o té dívce nevěděl, dokud už nebyla skoro dospělá. Její matka ze mě měla takovou hrůzu, že ji během mých nepravidelných návštěv ukrývala ve vesnici, a moji sloužící jsou tak opatrní, že se mi o ní nikdo nezmínil. Dokonce ani tys mi o ní nikdy nic neřekl."
Sheldon se začervenal, protože to byla pravda. „Uznals ji za vlastní, když sis jí nakonec všiml?"
Warrick se ironicky zasmál. „Když jsem si jí poprvé všiml, kamaráde, tak jsem si jedině uvědomil, že je to hezká holka, takových jsem už vyzkoušel spoustu, a taky jsem jí to řekl, takže mi krátce vysvětlila, že u ní se mi to nepodaří,
167
protože je moje dcera. Můžeš mi věřit, že jsem si nikdy nepřipadal jako takový pitomec, protože jsem to nepoznal, zkrátka jsem to nevěděl."
Sheldon se rozesmál. „Na takovou lekci není lehké zapomenout."
„Taky že se mi to hned tak nepodařilo. Nejdřív se přede mnou snažila skrývat, kdykoli jsem se ocitl doma, ale teď už to nedělá."
„Ale přihlásil ses k ní?"
„Ne. Už jsem ti říkal, že není jasné, že je moje, nebo si nepamatuješ, že můj otec byl ještě naživu, když byla počatá? Mohla být stejně tak jeho."
„Tomu nevěříš stejně tak jako já. Tvůj otec byl příliš oddaný tvé matce, než aby se zajímal o holky na hradě."
Warrick takové tvrzení nemohl popřít, jeho zakaboněný výraz se však nezměnil. „Možná jsem tě přivítal moc zhurta, můj dávný příteli. Proč jsi mě otravoval s tou holkou?"
Sheldon si povzdechl. „Měl jsem tě upozornit, že s tím začnu. Můj druhý syn Richard by se s ní rád oženil."
Warrick si ho dlouho prohlížel, než dostal záchvat smíchu. „Že by si ji chtěl vzít za ženu? To si ze mě snad děláš legraci?"
„O žádnou legraci tu nejde. Udivilo by mě, kdyby sis toho vůbec všiml, ale budeš se s tím muset nějak vyrovnat. Po spojení s tvým domovem prahne spousta mnohem mocnějších pánů, než jsem já, nebo tě nebombardují kvůli tvým dcerám?"
„Ano, je jich tolik, že vůbec nemám čas nad tím přemýšlet. Ale mám dvě legitimní dcery, byl bych šťastný, kdybych jednu z nich mohl dát Richardovi."
Sheldon se ušklíbl. „Bez urážky, Warricku, ale Richard vyhrožuje, že odjede do Francie, jestli bych se vrátil s návrhem na zásnuby s jednou z těch dvou. Nechce žádnou jinou než Emmu a já mu jeho volbu schvaluji."
168
„Ale ona je jen služka!" vybuchl Warrick.
„Ne, pokud bys ji uznal za vlastní."
Warrick už se zase kabonil. „To by pro tvou rodinu byla medvědí služba. Neumí se chovat jako dáma. Mohla by dělat hanbu -"
„Mohla by se všechno potřebné naučit."
„A kdo by to udělal?" zasupěl Warrick. „Kdybych požádal lady Robertu, aby do své výuky přibrala i mého bastarda, vysmála by se mi do obličeje, nebo by spíš uraženě odešla. To nejde, Sheldone."
Přítel si znovu povzdechl. „Už dávno ji měl někdo vychovávat, ale jak už jsi říkal, nevěděl jsi o ní. A já nemám žádnou ženu, která by se o ni postarala. Co mám tedy povědět Richardovi, který po ní touží? Je opravdu tak strašně nevychovaná?"
Warrick otázce nevěnoval pozornost. Do sálu vstoupila Emma a v patách jí kráčela Rowena. A pohled na děvče se slámovými vlasy mu z mysli vypudil Sheldona i s jeho problémem. Nedívala se jeho směrem, ale jeho oči ji sledovaly, dokud nesešla po kuchyňském schodišti.
Vybavily se mu vzpomínky na předešlou noc a on se znepokojeně zavrtěl na židli, potom si všiml, že na něj Sheldon zírá. „Cože?"
Sheldon pozvedl obočí a nevrle prohlásil: „Ptal jsem se, jestli bys nevěděl o nějaké dámě, která by mohla Emmu poučit. Bezpochyby by nebylo nijak lehké takovou dámu najít, potřeboval bych tvé svolení, abych se mohl o něco takového pokusit."
Ale Warrick se na něj nedíval, jen hlesl: „Cože?" Tentokrát však již o poznání klidněji.
„Warricku, co se to s tebou děje, že jsi tak rozptýlený?"
Do sálu se vrátila Rowena s tácem s pohoštěním. To ona ho sužovala, ta prokletá holka. Nemohl se na ni podívat, aniž by si nevybavil všechno, co s ním prováděla, a nemohl si to
169
samozřejmě vybavit bez žáru, který se mu rozléval ve slabinách. Bojovala v něm zuřivost s touhou a pro zuřivost bylo čím dál těžší zvítězit. „Přejete si něco, můj pane?"
Postavila podnos na stůl mezi dvěma židlemi a stála tam se zkříženýma rukama a očima skromně sklopenýma - k Warrickovým nohám. Oblékl ji do šatů pro služku, jinak by ji za ni nikdo nemohl považovat. Dokonce i když tam postávala a čekala, aby mu mohla posloužit, činila tak s elegancí královny. O to to bylo horší, způsoby pravé dámy, ale nad tou myšlenkou se musel zasmát, protože ho napadlo, že našel někoho, kdo by mohl poučit Emmu o všem, co potřebuje znát, a nemusí ji o to žádat, stačí jen nařídit.
Potom rozkázal: „Běž a vyřiď paní Blouetové, aby připravila pokoj pro mého hosta."
„Vidím, že už nepotřebuji odpověď na mou poslední otázku," poznamenal Sheldon, když odešla. „To je ta dáma, cos ji držel pod zámkem ve svém žaláři?"
To Warricka překvapilo. „Jak ses o tom dozvěděl?"
„Byl j sem na Fulkhurstu před čtrnácti dny, čekal j sem, že se setkám s tvou nevěstou. To ti nikdo neřekl?"
„Ne, nikdo se o tom ani slůvkem nezmínil. Ale jak ses doslechl o Roweně?"
„Když uvážíš celou tu mohutnou eskortu, která ji doprovázela a vsadila do vězení, tví lidé o ničem jiném nemluvili. Kolovala spousta dohadů, jak už jsem říkal, o tom, jestli je to skutečná dáma nebo ne. A je?"
„Lepší by bylo se zeptat: ,Byla?' Ano, byla. Teď už není."
„Jak je to možné?"
„Protože je mojí zajatkyní, bez jakýchkoli práv a výsad. Nechci ji pověsit, stáhnout jí kůži ze zad, nebo ji jinak zmrzačit, místo toho jsem ji potrestal ztrátou jejího dřívějšího postavení. Udělal jsem z ní svou služku."
170
„Co provedla?"
„Nehodlám hovořit o jejím zločinu. Stačí, když řeknu, že může být šťastná, že jsem ji nezabil."
Sheldon se na chvíli odmlčel, zřejmě proto, že Warrick zaujal příliš obranný postoj. „Ale stejně to musí být strašné." Potom pokrčil rameny, natolik ho to zase nezajímalo, teď se musel snažit vyřešit svůj problém. „Tak co s Emmou?"
„Nech to na mně. Když na to přijde, má nová služebná by dokázala to děvče poučit, jestli to ovšem bude schopná vnímat. Podíváme se, jestli je možné ze železa vytepat stříbro, pak si povíme víc."
Rowena se vrátila do prádelny, tam ji dostihla Celia. Přitočila se k ní s vědoucím a sotva znatelným úsměvem, který ji upozornil, že to, co jí chce dívka říct, se jí nebude líbit, a také že ne.
„Pospěš si do východní věže, děvče. Připravují tam lázeň pro sira Sheldona, a ty mu při ní budeš asistovat."
Celiino vyjadřování teď, když nebyla zarmoucená, bylo o hodně lepší. Škodolibá radost a potěšení, tak bylo právě teď možné charakterizovat její rozpoložení, zatímco Rowena si připadala, jako by se jí pod nohama probořila podlaha. „To tě za mnou posílá Mary?"
„Ne, Warrick." Celia se uculovala. „A měla by sis pospíšit. Sir Sheldon už odešel do svého pokoje. A upozorňuju tě, že to není žádný ledajaký host, ale dobrý přítel tvého pána. Warrickovi by se nelíbilo, kdyby jeho přítel nebyl spokojen s tvými službami."
Dvojice žen se nad poslední větou rozřehtala. Rowena se zvedla a vyšla z pokoje. Měla vztek na Warricka kvůli další potupě, k níž ji nutil, ale ještě větší na sebe, protože začínala vážně uvažovat o tom, co jí navrhovala Mildred. Muž, který
27
171
ji je schopný poslat do postele jiného muže - a pochopila Celiino výsměšné varování stejně jako ostatní ženy -, za žádné svádění nestojí, i kdyby se jí to nakrásně vyplatilo.
Byla také překvapená. Když pro ni Emma došla, čekala, že se jí dostane toho, co postrádala ráno, pocitu studu nad svým chováním v jeho posteli předchozí noci. Ale když před ním stála, Warrick se nijak o včerejším večeru nezmínil, třebaže si z jeho očí mohla přečíst, že se na všechno pamatuje. Namísto toho ji s vlastním požehnáním postoupil jinému muži.
Po pravdě řečeno to mohla brát jako další tresty, ale nebylo jí jasné, čím si ho zasloužila. Dokonce ani nezaváhala, když ho měla oslovit pane. Neotálela a hned se dostavila, když ji zavolal. Došel už snad Warrick tak daleko, že nepotřebuje žádnou záminku, aby ji trestal? Jestli je to tak, proč by se tedy měla snažit mu vyhovět? Protože existují i horší tresty než návště va u cizího muže v lázni.
Ale vlézt k cizímu muži do postele, to už bylo mimo diskuzi, i když by to bylo Warrickovo přání, nezáleželo na tom, jaký trest by ji stihl, kdyby se odmítla podřídit. Ten člověk by ji mohl znásilnit, ale nevypadal na to. Rytíř si mohl bez potíží vybrat nějaké děvče z pole, ale nezneužil by služebnou svého hostitele - ne bez jeho svolení. Ale je tu jeden háček. Neřekl Warrick siru Sheldonovi, že si ji může vzít?
Do strachu se mísil i smutek nad tím, že mu nic nebránilo jí takovou věc přikázat, ale když se blížila k pokoji ve východní věži, zachvátil ji strach. Doposud v ní převládala tvrdošíjnost, která jí nedovolila utéct a někde se schovat.
Dveře do pokoje byly otevřené. Mladý panoš právě vycházel ven s těžkým brněním sira Sheldona. Z vany postavené uprostřed pokoje stoupala pára. Kolem stála vědra se studenou vodou na ochlazení horké vody. A vedle vany stál sir Sheldon, třel si zezadu krk, jako by ho bolel. Chvíli
172
mu trvalo, než si všiml, že stojí ve dveřích. Když ji konečně zaregistroval, jeho překvapení bylo jasně patrné. „ Vy mi máte pomáhat, paní?"
Paní? Takže on to ví. Warrick mu o ní vyprávěl a potom ji sem poslal, tím její situaci ještě zhoršil. K čertu s tím monstrem a jeho ďábelskou pomstou.
Sklonila hlavu a chraplav ě pronesla: „Poslal m ě sem lord
Warrick."
„Nepomyslel bych si -" začal, ale skončil s lehkým uzarděním. „Jsem mu vděčný."
Toto prohlášení vrhlo nové světlo na to, co tu má dělat, a rozptýlilo její stud. Byla dáma a vdaná, neměla by se dvakrát rozmýšlet nad tím, jestli má posloužit váženému hostovi. Její matka to dělávala často, a kdyby host vyžadoval jednu lázeň za druhou, poslali by mu nějakou povolnou lehkou holku, kterou si drželi na každém hradě. Jistě, po dámách, které byly ještě panny, zpravidla nikdo nechtěl, aby pomáhaly při koupání, ale Rowena už delší dobu pannou nebyla. Bude nejlepší brát to jako každou jinou práci a počkat, jestli nebude mít sir Sheldon nějaké nevhodné návrhy, a neodsuzovat ho předem.
To si umínila a přistoupila k muži, aby mu pomohla z tuniky, kterou už měl napůl svlečenou. Byla pořád lehce nervózní, takže se rozhodla trochu s ním pohovořit, aby se rozptýlila.
„Cestujete daleko, sire Sheldone?"
„Ne, moc ne."
„Slyšela jsem, že jste dobrý přítel lorda Warricka. To ho musíte znát dlouho, viďte?" „Ano, byl mým panošem." „ 'Vaším panošem?"
Usmál se na ni. „Proč vás to překvapuje? Myslela jste, že rytířem se může člověk stát bez náležitého výcviku?"
173
Opětovala mu úsměv za jeho lehké dobírání. V sále si tohoto muže skoro ani nevšimla, její pozornost plně upoutával Warrick, ale při podrobnější prohlídce jí Sheldon nepřipadal tak starý, jak se zdálo na první pohled. Ve skutečnosti nevypadal o moc starší než Warrick.
„Takže jste ho znal, než se stal tak -" Užít o příteli tohoto muže slovo, které se jí dralo na jazyk, by asi nebylo moc prozíravé, takže se spokojila se „zatvrzelým". Ale když to vyslovila, Sheldon vybuchl smíchy.
„Tak ho nemůžete znát moc dobře, paní, když říkáte, že je zatvrzelý. Mnoho žen jej považuje přímo za hrůzostrašného."
Rowena se začervenala. „Netvrdím, že ho znám tak dobře, zatím mě nevylekal - zase tak moc."
Znovu se zasmál, z hloubi srdce, upřímně. Trhla mu za košili, aby mu naznačila, že se jí jeho chování nelíbí.
„Co tu děláš, děvče?"
Rowena se při zvuku toho hlasu zajíkla a pohlédla ke dveřím, odkud vycházel. Warrick je celé vyplňoval, takže ji ani nemohlo napadnout, že by je zavřela a svá poslední slova zapřela. Warrick vypadal opravdu rozzuřeně a o příčině vzteku nemohlo být pochyb.
„Poslal jste mě sem, můj pane," opovážila se mu připomenout, ale to ještě posílilo jeho vztek.
„Ne, to není pravda, to bych nikdy neudělal. Tvé povinnosti jsou pevně stanovené, děvče. Jestli bych je chtěl jakýmkoli způsobem změnit, tak bych ti to řekl sám. Teď běž do mého pokoje a počkej tam na mě."
Tváře jí zrudly pohoršením, ale nechtěla se s ním dohadovat před jeho přítelem. Vyšla bez jediného slova ke druhému muži, ale nedošla ani do poloviny schodiště, než ji Warrick dohonil, hrubě s ní škubl a mrštil ji na kamennou zeď. Průzor, který osvětloval schodiště, kryla jeho široká
174
záda, takže nemohla jasně zpozorovat, jak rozčílený pořád ještě je. Nicméně jeho hlas jí to prozradil.
„Vysvětli mi, proč bych tě neměl ztrestat za to, žes byla někde jinde, než kdes měla být!"
„Myslela jsem, že je to trest, to že jste mě za ním poslal. A teď mi říkáte, že mám být potrestaná za něco, k čemu jsem dostala příkaz? Jestli se opovážíte -"
Znovu s ní zatřásl. „Nikdo ti nerozkázal, abys tam šla. Jestli mi ještě jednou zalžeš, tak tě nerozkážu spráskat, ale udělám to sám!"
Rowena spolkla ironickou odpověď, která se jí drala na rty. Ten muž byl zkrátka strašně rozzuřený a vážně už ji s tím začínal děsit.
Promluvila na něj jemným, smířlivým tónem. „Nevím, co bych vám řekla jiného než pravdu. Řekli mi, že mám asistovat siru Sheldonovi v lázni a že je to váš rozkaz."
„Kdo ti to řekl?"
„Celia."
„To by si nedovolila."
„Paní Blouetová by vám mohla vyprávět, co všechno si Celia troufne, kdybyste se jí zeptal. A ostatní pradleny také slyšely, že mě sem poslala, ne abych pouze pomáhala vašemu příteli, ale abych mu splnila každé přání, které by vznesl." Trhla sebou, když se jeho prsty zaťaly ještě hlouběji do jejích paží. „Nemusíte dát na mě, můj pane. Můžete si mé tvrzení ověřit u ostatních žen -" Odmlčela se, žaludek se jí stáhl strachy, když ji zachvátila neblahá předtucha. „Pokud by jim Celia nepřikázala lhát. Paní Blouetová říkala, že se jí všechny podřizují a -"
„Dotkl se tě?"
Roweně svitla nová naděje, která by jí sice nepomohla, ale mohla by podnítit její zlobu a uvolnit ji. „Ne, ale co by na tom sešlo, kdyby to udělal? Služka má do takových věcí jen máloco povídat. To už jste mi řekl sám."
175
„Ty nemáš co mluvit do toho, co s tebou budu dělat já, děvče, ale nikdo jiný se tě nesmí dotknout."
Aby jí to dokázal, popadl ji rukou za silný cop, aby nemohla ucuknout hlavou, a přitiskl své rty na její. Byl to vzteklý polibek, trestající a naléhavý, to všechno v jednom. Nelíbilo se jí to. Tím méně se jí zamlouvalo, jak se jí v útrobách začalo rozlévat horko, jako kdyby se její tělo připravovalo na jeho pozdější vpád.
Ale neměl v úmyslu si ji vzít hned tady na schodech. Odtrhl rty, ale pořád ji k sobě tiskl. Přitáhl si ji ještě těsněji za vlasy a naléhal: „Byla bys mu po vůli, kdyby tě o to požádal?"
Ani ji nenapadlo, aby ho popouzela lží. „Ne, to bych odmítla, a kdyby to nestačilo, tak bych se s ním poprala." Cítila, jak se jeho tělo uvolňuje a ruka v jejích vlasech najednou povolila stisk. Potom ho popíchla. „Ale těžko by se mi to podařilo beze zbraně, kterou nesmím vlastnit."
„A ani nikdy nebudeš smět," zavrčel, už měl zase vztek.
Tentokrát si jeho vzteku nijak zvlášť nevšímala, protože jí cloumaly stejné emoce. „Jak chcete zabránit, aby mě každý muž neznásilnil, když mě převléknete za služku, u které každý předpokládá povolnost? Dokonce ani vaši zbrojnoši by se nerozpakovali -" Zarazila se, když si všimla, jak se mračí.
„To, že o tebe mám zájem, je zjevné a pochopitelné. Žádný muž tady by se tě neopovážil dotknout. Ne, děvče, v posteli budeš patřit jenom mně - ale tobě to nijak zvlášť nevadí. Bráníš se, ale ne dlouho."
Prudce odstrčila jeho ruku, která se jí lichotivě přesunula k bradě. „Tohle nesnáším, stejně jako vás!"
Ale on se jen zasmál, což ji přivádělo k zuřivosti, takže ho odstrčila a seběhla po schodech. Nechal ji jít, ale pomyšlení, že by ji mohl zastavit, kdyby chtěl, ještě podnítilo její vztek.
176
Všechno ovládal. Její tělo, její emoce, všechno, co dělala. Nemohla se ani pořádně rozzuřit bez jeho svolení, protože on moc dobře věděl, jak z ní vztek vyhnat.
To bylo nesnesitelné, ta absolutní nadvláda, už to nedokázala dál snášet. Přijala odplatu za to, co mu provedla, ale za to už byla potrestaná víc než dost, a pořád měla před sebou ještě horší trest, to, že jí odebere dítě. Dobře, hodlala trpělivě snášet svůj osud. Kdyby jí Mildredin plán zajistil určitou jistotu, že toho nesnesitelného muže alespoň trochu zviklá, tak by se o to pokusila.
Warrick si předtím neuvědomil, kolik jeho mužů může na Roweně nechat oči stejně jako on, ale v okamžiku, když vešla do sálu, upřela se na ni spousta pohledů včetně jeho. To se mu vůbec nelíbilo. Ve skutečnosti mu to tak vadilo, že udělal něco nemyslitelného, strhl na sebe veškerou pozornost jedině proto, aby ukázal svou nelibost.
Jeho muži ho dobře znali. Nemohli se zmýlit v tom, co ho popudilo. Ale paradoxně daleko víc mu šlo na nervy, že mu porozuměli a už si dívku neprohlíželi. Jeho chování zavánělo žárlivostí, což bylo absurdní. Propánakrále, vždyť to není nikdo víc než jeho zajatkyně. Ale... místo toho právě teď zažíval něco, co se naprosto nelišilo od pocitu, který zažil, když ji našel se Sheldonem - ne, tenkrát to bylo ještě silnější. Pohltil ho záchvat zuřivosti, když ji spatřil klečet u přítelových nohou, když ho svlékala.
„Nelíbí se ti tvar tvého džbánku?" zeptal se Sheldon, když usedal vedle Warricka ke stolu pána domu.
„Cože?"
Ale Warrick sledoval nádobu ve svých rukou a všiml si, že pod jeho stiskem povolil tenký kov. Vztekle ji odhodil a vyžádal si novou, kterou mu páže rychle podalo a naplnilo ji
177
28
pivem. Mohla tu klidně být a udělat to sama. Co k čertu dělá v kuchyni? Ale potom se objevila s velkým tácem s jídlem a on ovládl své rysy, aby zakryl bouři citů.
„Budeš se muset víc snažit, jestli nechceš, aby poznala, jak moc ti na ní záleží," varoval ho přítel a neúspěšně se snažil skrýt pobavený výraz. „Je to na tobě tak vidět -"
„Jdi do háje, Sheldone."
Starší muž se zasmál, ale už nic nedodal a naklonil se vlevo, aby si popovídal s Beatrix, s níž se měl podělit o mísu s pokrmem. Warrick se pokusil uvolnit, jenže to nebylo možné. Čím víc se Rowena blížila ke stolu, tím byl napjatější, jako kdyby očekával blesk z čistého nebe. A zdálo se, že už ho jeden zasáhl, když si všiml, jak se na něj usmívá.
„Co si dáte, můj pane?" vyptávala se vesele, když před něj položila tác. „Ode všeho kousek?"
Ani nepohlédl na jídlo, které mu nabízela. „Copak jsem ti nějak ulehčil tvou situaci, děvče?"
„Ne, můj pane."
„Tak proč se tedy na mě usmíváš?"
Úsměv okamžitě zmizel. „Zapomněla jsem se. Co ode mne tedy požadujete? Zamračený pohled? Lhostejnost? Nebo třeba strach? Stačí jen říct -"
„Buď zticha!" zavrčel a pokynul, aby odešla.
Rowena cítila, jak se jí pohledem zabodává do zad, když spěšně odcházela ze sálu, a měla co dělat, aby se nerozesmála, než mu zmizela z dohledu. Uvést boha pomsty ve zmatek bude ještě lehčí, než si Mildred myslela, napadlo ji. Pouhým úsměvem mu zkazila náladu a nestihl ji za to žádný trest. Uvažovala, jestli by se dokázala přimět k tomu, aby se ho příště sama od sebe dotkla. Po něčem takovém netoužila, ale učinila rozhodnutí, a tak nemělo cenu o všem zbytečně uvažovat.
„Tak už jsi to slyšela, co?"
178
Rowena vzhlédla a spatřila Mary Blouetovou. Netušila, na co Mary naráží, ale nebylo moudré dávat najevo takové sebeuspokojení v prostředí, kde se to absolutně nehodilo.
„Co jsem měla slyšet?"
„Že tu namyšlenou Celii poslali na panství Dyrwood. Nevím, jaks to dokázala, děvče, ale já jsem ti za to vděčná."
Rowena nebyla na okamžik mocná slova, to bylo něco neuvěřitelného. „On ji tam opravdu poslal?"
„Jo, a dobře udělal, to ti povím. Ale proč se tváříš tak překvapeně?"
„Protože jsem neudělala nic, co by - myslím, jen jsem mu řekla, že mi jeho jménem předala rozkaz. Nevěděla jsem, že lhala, a on se rozzuřil, ale já.   opravdu ji poslal pryč?"
Mary se usmála. „Copak jsem to neříkala? A to, cos udělala, by si nikdo jiný nedovolil. Varovala bych ho sama, jaké výhody si osobuje ze své pozice, ale muži jsou v těchhle záležitostech legrační. Donašeči se většinou se zlou potážou."
Rowena v sobě zdusila radost, kterou začínala pociťovat, připomněla si, že to, co Celia provedla, bylo ohavné a zasluhovalo si to potrestání. Warrick to samozřejmě neudělal kvůli ní. Jen si uvědomil, že to Celia přehnala, a rozhodl se okamžitě ji za to potrestat. Koneckonců tento muž byl v trestech důsledný. Proč by z toho měla být vyloučena jeho favoritka?
Rowena pospíchala zpět do sálu s dalším podnosem s jídlem, na okamžik zapomněla na svůj plán zmást a svést svého trýznitele. Nicméně si všimla, že se jeho nálada změnila k horšímu. Existovalo samozřejmě riziko, že namísto aby tohoto muže zmátla a přiměla ho, aby ji obdivoval, mohla ho také rozzuřit. Zamračený pohled, kterým ji sledoval, nevěstil nic dobrého.
179
Rozpakovala se k němu přiblížit, když vypadal tak děsivě, ale nic jiného jí nezbývalo. Její povinností bylo posluhovat mu u jídla, ne jen ho před něj položit.
„Máte na něco chuť, můj pane?"
Rowena si neuvědomila, jaké asociace by mohla tato nevinná otázka vzbudit, dokud si nevšimla plaménků, které vzplály Warrickovi v očích. Zrudla. Nechtěla se chovat záměrně provokativně, ale vyznělo to tak. A k jejímu úžasu se jeho podmračený výraz změnil v úsměv, nebyl to onen krutý výsměch, který ji odpuzoval, ale ryzí mužská veselost.
„Pojď sem, děvče, podíváme se, co bych si tak dal."
Vedle něj se hlasitě smál sir Sheldon, stejně tak se řehtalo pár ostatních rytířů, kteří je zaslechli. Rowena byla jako v ohni. Ale tentokrát se nerozpakovala. Rychle obešla stůl a zastavila se vedle jeho židle a on si ji přitáhl na klín.
Byla to výborná příležitost jak pokračovat ve svádění -kdyby ovšem dokázala zapomenout, že jsou středem pozornosti. Ale nemohla pustit ze zřetele, že jsou tu i jiní urození páni a dámy včetně Warrickových mladých dcer. Jediné, po čem teď toužila, bylo odplížit se do nějakého úkrytu a zůstat tam hodně dlouho. Kdyby mohla očekávat alespoň trochu respektu, který příslušel jejímu skutečnému postavení, Warrick by se k ní nikdy takhle před svým dvořanstvem nechoval. Ale byla považována za obyčejnou služku, pro dámy nehodná pozornosti, bezmocná vůči chlípným narážkám a útokům - přinejmenším lorda z Fulkhurstu.
„Co myslíš, děvče, že by potěšilo můj mlsný jazyk?" nepřestával si z ní dělat legraci. „Tak mi něco vyber a uvidíme."
Záchrana v poslední chvíli. Mohla by mu jen naplnit talíř
a jít?
Neztrácela čas, naklonila se a popadla nejbližší tác - a cítila, jak jí Warrick jede rukou po noze a dál jí ji tlačí mezi
180
stehna. Odtáhla se tak prudce, že mu hlavou narazila do brady. Oba sebou trhli, ale on se potom sám pro sebe zasmál.
„Tak ty si myslíš, že by mi žádná z těchto lahůdek nechutnala?"
Rowena v duchu zasténala. Tuhle hru, kterou vyprovokoval, nemohla v žádném případě vyhrát, ale nemyslela si, že by ji jen tak nechal vstát ze svého klína a odejít, kdyby to zkusila. Jestli chvilku vydrží jeho dotek, možná ho to omrzí a uvědomí si, že tu sedí kvůli jídlu a ne kvůli tomu, aby se obveseloval se svou novou hračkou.
Naklonila se dopředu, aby se mu znovu pokusila naplnit talíř. Ale jeho druhá ruka jí tápala pod sukní, dokud nenahmatala nahé stehno, cítila, jak ji zalévá vlna žáru, která nemá nic společného s rozpaky. Najednou se zděsila, že by ji mohl uvést do takového stavu, jak se mu to podařilo předešlé noci, přímo tady, před stovkami dychtivě přihlížejících očí.
Hrdost stranou, otočila se k němu a zašeptala: „Prosím."
„Slyšet toto slovo z tvých rtů mě vážně těší," odvětil se znatelným zadostiučiněním.
Byla to zjevná připomínka žadonění, za něž se tolik styděla, ale v tom okamžiku ji to neuvedlo do rozpaků. Byla totiž příliš zaměstnaná tím, co s ní právě prováděl.
Ale měl toho ještě víc na srdci. „Možná mi teď povíš, čemu ses před chvílí usmívala."
Rowena vytřeštila oči. To všechno bylo kvůli tomu, že ho zmátla svým hloupým úsměvem? Řádí jen kvůli tomu, že ho vyvedla z míry? Toto pomyšlení ji rozlítilo tak, že zapomněla na rozpaky, neuvědomovala si dokonce ani dychtivě nastavené uši okolosedících.
Odvětila mu znovu s úsměvem, vyčkala jen, než spolkne hlt piva. „Jen jsem přemýšlela o ukázce vaší žárlivosti dnes v poledne, můj pane."
Zalapal po dechu, jeho reakce vyzněla jako sípavé zachrčení. „Žárlivosti!"
181
Opřela se, takže mohl vidět, že jeho odpověď pečlivě zvažuje. „Možná by se to dalo spíš vyjádřit jako sobeckost. Teď chápu, že vám připadalo, že patřím pouze vám, k užívání i zneužívání, že nikdo jiný by neměl mít takové privilegium."
Warrick se zakabonil na Sheldona, jemuž se chvěla ramena smíchy, bylo jasné, že vyslechl jejich rozhovor. Potom Warrick obrátil zamračený obličej k Roweně a ji okamžitě napadlo, že si pro malé vyrovnání účtů neměla zvolit veřejné místo.
„Tak ty považuješ můj chvilkový rozmar za sobeckost?" zavrčel. „Vůbec by mi nevadilo předhodit tě svým mužům a dívat se, jak si tě podávají - dokud bych si tě nechtěl vzít sám. Mám ti to dokázat?"
Byla to jedna z těch výhrůžek, které by byl nucen splnit, kdyby okamžitě nezjednala nápravu. Vztek v ní vzrůstal, ale to jí neodvrátilo od úmyslu, aby ho neobjala kolem krku a pevně ho nestiskla.
„To nedělejte, snažně prosím," šeptala mu do ucha, potom pokračovala tak tiše, až se rty dotýkala jeho ušního lalůčku: „Chci uléhat jen do vaší postele, poznávat jen vaše doteky."
Cítila, jak jím proběhlo zachvění, potom ji shodil z klína. Vnímala, jak zrudl, když se narovnala, potom se jejich oči střetly a jí připadalo, že v jejich žáru shoří.
„Běž se dolů najíst, potom přijď do mého pokoje."
„Přejete si lázeň, můj pane?"
„Chci tě najít ve své posteli, děvče, kde zjistíme, jestlis mluvila pravdu."
182
Na tohle nemohla Rowena nikdy zapomenout. Byla si jistá, že ji klevety o té příšerné scéně v sále budou pronásledovat do konce jejích dní, přes hrabství, přes celou zem, kamkoli půjde - jestli někdy opustí Fulkhurst. Ale co by se o to ten pomstychtivý člověk staral? O něm nikdo klevetit nebude. Pro urozeného pána to nic neznamená, když si zašpásuje s jednou ze svých služebných ve vlastní hodovní síni. Kdo by se mu mohl nakonec postavit na odpor?
Děsila ji představa, že se musí vrátit, aby čelila své poslední ostudě. Hrozné bylo, že se nemohla do Warrickova pokoje dostat jinak než přes celý sál. Ale když se Rowena vrátila z večeře, kterou úmyslně prodlužovala, nezaslechla jedinou poznámku. Muži po pravdě řečeno vůbec nepohlédli jejím směrem a ty z žen, které si jí všimly, se podívaly okamžitě stranou.
Upadla snad kvůli nicotné pohnutce v opovržení? uvažovala zmateně. Nebo si nikdo mimo Warrickových spolustolovníků nevšiml, že mu sedí na klíně? Ale i ti ji ignorovali, až na Warricka. Ten ji teď sledoval, ale s podivným výrazem, zatímco hovořil se svým přítelem Sheldonem.
Žasla, vůbec se jí to nelíbilo. On měl být v rozpacích, ne ona. Ale existoval docela jednoduchý způsob, jak zjistit, jestli se za tu krátkou dobu, co tu nebyla, stalo něco neobvyklého, něco, co by způsobilo, že ženy, dokonce i ty líné pradleny, které se odpoledne stavěly pohrdlivě k jejím instrukcím, vypadaly teď při pohledu na ni téměř vystrašeně.
Spatřila mladou dívku Emmu, která pro ni přišla, když dorazil sir Sheldon, a zastavila se u jejího stolu. Jen matně si uvědomila, že dívka sedí sama.
„Emmo, byla bys tak laskavá a mohla mi vysvětlit, co se stalo, zatímco jsem byla dole, co mi mohlo uniknout?"
29
183
„Od toho obveselení, co jste nám poskytla, k ničemu nedošlo."
„Aha," opáčila Rowena škrobeně a dala se na odchod, byla zklamaná, protože se jí dřív zdálo, že se k ní dívka chová přátelsky.
Ale Emma ji chytila za ruku a ujišťovala ji: „Ne, paní, nechtěla jsem vás urazit. Je to zkrátka divné vidět, jak se strašlivý drak chová jako normální muž."
Strašlivý drak, jak výstižný výraz, ale Rowenu mnohem více zaujalo, jak ji dívka právě oslovila, uvědomila si, oč pro ni teď bude horší, když s ní bude Warrick jednat jako se služkou, pokud ostatní vědí, že jí není.
„Proč jsi mě oslovila paní?"
Emma pokrčila rameny. „Hrubou vlněnou látkou pro služebné nezakryjete, kým jste. Vaše chování o tom vypovídá mnohem jasněji než slova, třebaže ta vaše prozrazují urozený původ."
„Ty mluvíš stejně dobře," poznamenala Rowena, ulevilo se jí, že to byly jen Emminy dohady.
Emma se ušklíbla. „Já to jenom napodobuji - i když líp než Celia, tím jsem si jistá."
Rowena se nedokázala ubránit smíchu. „Ano, o hodně líp než ta. Ale pověz mi, když k ničemu nedošlo, proč všechny ty ženy vypadají skoro vyděšeně?"
„Když se na vás podívají?" Rowena přikývla a Emmin úsměv se ještě rozšířil. „Slyšely, co se stalo Celii, a myslí si, že to bylo na váš příkaz."
„Ale já jsem nikdy -"
„Já si to nemyslím, ale ony ano. Mají z vás také strach, protože se nebojíte draka, ani když má tu nejhorší náladu."
„Jistěže se ho bojím. Má můj život ve svých rukou."
„Ne, on není vrahem žen. Ale dokonce i Celia se před ním skrývala, když měl vztek, a před chvílí všichni viděli,
184
jak zuří - a pak jste ho rozesmála. Nestává se často, že by se zasmál."
Z nevysvětlitelných příčin Rowena po tomto sdělení zesmutněla, ale rychle to hodila za hlavu. Na tom přece nic není, když si muž chce užít trochu radosti ze života. Sama jí v posledních letech moc nepoznala.
A přestože by byla radši zůstala a povídala si, protože cítila, že by mohla najít v Emmě přítelkyni, dívku opustila. Nepouštěla ze zřetele Warrickův příkaz, aby si pospíšila do jeho pokoje - ne, do jeho postele. A teď, když odložila rozpaky, musela se zhostit svého úkolu i přes nervozitu, která v ní narůstala.
Pokud šlo o svádění, postavila se mu vpravdě pohotově, nebo spíš k tomu přispěl on sám svým nemravným dobíráním u stolu. Teď už si nemusela počínat rafinovaně. Jediné, co by jí mohlo zkřížit plán, by bylo, kdyby se domníval, že jedná pod tlakem strachu a ne pod vlivem své touhy po něm. V žádném případě před ním nesměla dát najevo strach. Ale představa o tom, jak ho svádí, a svádění samo, to nebylo v žádném případě to samé, a její nervozita se příliš blížila strachu, jen těžko je od sebe odlišila.
A co když to všechno bude k ničemu a její milostné náznaky nijak nezmění jeho chování k ní? Mildred si byla jistá, že tomu bude jinak, ale Rowena nebyla tak optimistická. A zatím... k chlípnému chování ho strhlo pouhých pár slov, což zapříčinilo prudký zvrat v jeho náladě - ne to, jak s ní zacházel, ale jeho rozpoložení bezesporu. Měla by teď vyčkat, jaký další postup si její role vyžádá.
Rowena vešla do pokoje a stihla jen pohlédnout na postel, v níž vůbec neměla v úmyslu čekat, když za ní Warrick zavřel dveře. Otočila se. Musel vyrazit, hned jak prošla kolem jeho stolu, i když jí připadalo, že je zabrán v živém hovoru s přítelem. A potom si všimla žáru, který nepřestal plát v jeho očích, a pochopila.
185
Ten muž ji chtěl hned teď, zoufale po ní toužil. Nehodlal dál čekat. Ta představa ji zaplavila opojným pocitem moci. Tak by mohla dosáhnout svého a nebylo by to ani tak těžké. Ale zároveň, a to ji rozzlobilo, to rozbouřilo i její vlastní pocity.
Stál tam mezi dveřmi, zíral na ni a pomalu si rozepínal plášť. Měl na sobě bohatě zdobenou hnědou tuniku, vyšívanou na lemu a u krku zlatem. Tato barva ladila s jeho temně zlatými vlasy, ty mu za pobytu na Kirkburough pěkně povyrostly, takže teď mu už sahaly k širokým ramenům. Nemračil se, takže jí předváděl svou pohlednou tvář a útočil na její smysly.
Pro Rowenu nebylo jednoduché se na něj dívat, když vypadal takhle, normálně, ne jako kruté monstrum, tak jak ho dobře znala. Protože se stydlivost hodila k její roli, po tom, co mu řekla při večeři, hledala v ní spásu a sklopila oči.
„Pojď sem, Roweno."
Neotálela a přistoupila k němu, ale pořád ještě mu nepohlédla do očí. Jejich výmluvný pohled na ni působil tak, že se nedokázala kontrolovat.
„Takže chceš do mé postele?"
„Ano." „Proč?"
Pro smilování boží, musí ji chytat za slovo? Proč? Nepomyslela by si, že se bude muset podrobit výslechu, a v tak těsné blízkosti nedokázala jasně uvažovat.
„Proč chce žena sdílet s mužem lože?" zareagovala rozpačitě otázkou.
„Protože mé je měkčí než tvoje."
Rychle vzhlédla a pohlédla mu do očí. Ten bastard. Nevěřil jí, chce, aby ho přesvědčila. Nechtěla ho hned začít svádět. Byla by odsouzená k věčnému zatracení, kdyby mu takhle podléhala.
186
„To je pravda," prohlásila škrobeně. „Ale zatím jsem toho v ní moc nenaspala. Možná by ta moje mezi ostatními děvčaty byla přece jenom lepší."
Vztekle se otočila, ale popadl ji za paži a tvrdě si ji přitiskl na hruď. A potom jí jeho ústa ukázala to, co mu dávala pocítit ona, žhavou vášeň, stravující. Zachytila se ho, když se jí začaly podlamovat nohy, držela se ho, protože nemohla dělat nic jiného. A on byl ve svém útoku neoblomný, odhodlaný nechat ji prožít to, co sám už znal, a bůh ví, že se mu to dařilo.
Když ji pustil, málem spadla na zem. Nevšímal si toho. Odstoupil od ní, tělo napjaté vzrušením. Posadil se na postel, oběma rukama si tak tvrdě zajel do vlasů, až sebou Rowena trhla. Ale když na ni znovu upřel pohled, v duchu zasténala. Teď to byl ten nejkrutější pohled, takový, který ji děsil.
„Pořád ještě se mnou chceš vlézt do postele, děvče?"
Kdyby řekla ano, byl připraven ji za to nechat pykat, věděla to, přečetla mu to v očích. Ale kdyby odmítla, vyzkoušel by ji a usvědčil, že lže, a teď, když pořád cítila jeho chuť na rtech, si nebyla jistá, že by záporná odpověď byla ta pravá. V každém případě musí vyhrát - nebo prohrát. Ale za výhru by musela obětovat vlastní hrdost, protože její plán představoval dvojsečný meč. Teď už věděla, že za svou roli zaplatí.
Čekal trpělivě, poskytl jí dost času, aby se vzpamatovala. Utvrdila se ve svém rozhodnutí. Vždyť se uvidí, ať to stojí, co to stojí.
„Pořád vás chci, můj pane."
Chvíli neodpovídal. Zdálo se skoro, jako by nemohl. A potom zasípěl: „Požaduji důkaz. Ukaž se."
Nečekala nic jiného. Pomalu k němu přistoupila, po cestě si svlékla kabátek. Zastavila se před ním, aniž by se ho dotkla. Košili si svlékala pomaleji. Po pravdě řečeno ji fascinovalo, jak ji při svlékání pozoruje, protože všechno, co
187
dělala, podnikala kvůli tomu, aby ji sledoval, pocit moci se vrátil, propůjčil jí smělost, kterou by v sobě za jiných okolností nenašla.
Nechala košili spadnout na zem, na sobě už měla jen spodničku, punčochy a boty. Namísto aby se sklonila a rozvázala si boty, položila nohu na postel vedla Warrickova stehna. Bylo to vědomě nestoudné gesto, promyšlené, a to byla jeho zkáza. Zasténal. Natáhl paži, uchopil ji za boky a přitáhl k sobě. Tvrdě na něj narazila, koleny obemkla jeho boky, zakolísala, když jí zabořil obličej do měkkých vyvýšenin jejích ňader.
Objetí zesílilo. Nevěděla, na čem je, protože neudělal nic jiného, jenom ji držel. Pažemi mu objala hlavu, už si nebyla jistá, jestli se drží své role, nebo hraje na vlastní pěst, protože jednala naprosto instinktivně.
A potom zaklonil hlavu a požádal ji: „Polib mě."
Uposlechla ho, položila mu dlaně na tváře, polibek prostý vášně, sladce nevinný - trvalo mu tři vteřiny, než zareagoval. Přinutil ji rozevřít rty, jazykem jí nejdřív prozkoumával ústa, než pronikl hluboko dovnitř. Nejdřív váhavě stáhla jazyk, potom ji zaplavilo vzrušení z toho, co v něm rozpoutala její nepatrná reakce.
Padl zády na postel, při tom ji nepouštěl, teď už jí drtil ústa. Ale rychle se na ni převrátil, mezi nohy jí vsunul tvrdou vyvýšeninu svého mužství, srdce jí bilo jako o život. Prsty se mu zabořila do vlasů, měla jich plné dlaně. Potřebovala tohle útočiště, protože své smysly už přestávala ovládat.
Zasténala, když ji opustil, ale udělal to jen proto, aby jí roztáhl stehna a stáhl jí spodničku, teď před ním ležela nahá. Spaloval ji očima, potom nastoupily jeho ruce, pod jejich dotekem ztěžka oddechovala, když jí pomalu klouzaly po žaludku, dokud nezakotvily na ňadrech. Jedno okupovala jeho ústa, naklonil se a laskal měkkou bradavku jazykem, dřív než se pokusil pohltit celý prs ústy.
188
Zalapala po dechu, neuvědomovala si, že se k němu vzpíná, že horečně svírá jeho hlavu a podvědomě se dožaduje další slasti.
Nesouhlasně vykřikla, když se od ní odtáhl. Ale neočekával ji žádný triumfální smích. Jeho touha byla tak naléhavá, že nenechávala žádný prostor pro drobnou pomstu.
Dech se mu prohloubil. Nespouštěl z ní oči, když se pokoušel vysoukat z oblečení. Bohatě zdobenou tuniku při tom roztrhl. Rowena se posadila, aby mu pomohla, ale prsty se jí tak třásly, že se jí podařilo pouze zauzlovat tkanice na jeho kalhotách, ty také roztrhl, když už nakonec ztratil trpělivost. A potom se mezi nimi vztyčila jeho mužská chlouba, rozpálená jemná ocel, a jí přišlo jako nejpřirozenější věc na světě, že kolem ní obemkla ruku.
Nadechl se a potom zasténal: „Ne," vzal ji za ruku a položil ji na postel. Zakňourala, když jí zabránil v tom, po čem toužila, ale jeho ústa se přiblížila k jejím a ztlumila zvuk a potom se jí jeho tělo vtlačilo mezi stehna a ona už nic víc nevnímala jen horkou touhu, než do ní vstoupil. Volnou ruku mu položila na bedra, tak dolů, kam jen dosáhla, aby ho podnítila. Ale on se nadzvedl, také se snažil získat kontrolu nad svým konáním, jenže ona už nemohla dál čekat.
„Teď - prosím, Warricku, teď!" žadonila, tentokrát bez jeho podnětu, a zároveň jí bylo okamžitě vyhověno.
Zajel do ní. Obemkla ho. Přirážel tvrdě a rychle. Při vyvrcholení sténala, dosáhla ho dříve než on, a i po něm její rozkoš nebrala konce, bylo to tak intenzivní, že málem omdlela.
Vznášela se v malátném pocitu uspokojení, když zaslechla, jak říká: „Divil bych se, kdybys mi někdy dopřála klidu, děvče, budeš mě pořád provokovat, abych se choval jako blázen?"
Rowena se jenom usmála.
189
Když se Rowena probudila, Warrick tam pořád ještě byl, ležel vedle ní ve své veliké posteli, ale už nespal. Měla pocit, že ji nějakou chvíli sledoval, aniž by o tom věděla, a to pomyšlení ji zneklidňovalo, protože na tak časnou ranní dobu vypadal příliš vážně.
„Měl jste mě vzbudit, můj pane, a poslat mě za mými povinnostmi."
„Měl jsem? Proč, když jednou z tvých povinností, podle tvého výslovného přání, je být právě tady?"
Tváře jí okamžitě zrudly. „Znamená to snad, že se nemám věnovat ostatním povinnostem?"
„Aha," poznamenal, když mu to došlo. „Tak tohle je motiv, proč ses snažila dostat se mi do postele."
„To ne - práce, které teď vyplňují můj den, mě nijak zvlášť nezatěžují - prozatím."
„Prozatím?" Vraštil čelo, dokud mu pohled nepadl na její břicho, potom se jeho stříbrné oči proměnily v kusy ledu. Jeho hlas však pokračoval měkce, to ji mátlo. „Ach tak. Zase jednou jsi prokázala svou neskutečnou hloupost, když jsi mi připomněla dítě, kterés mi ukradla. Ale pak je to jen další motiv, který může být přisuzován tvému vzplanutí ke mně, nemám snad pravdu? Nebo mi tu chceš vykládat, že tě ani nenapadlo, že bys se mnou kvůli dítěti smlouvala?"
„Chci ho. To nemůžu popřít."
„Natolik, abys přede mnou roztáhla nohy, kdykoli tě o to požádám?"
Jak mohla zapomenout na jeho krutost nebo na to, jak ji nenávidí, když právě s tím se pokoušela skoncovat? Bylo očividné, že ať mezi nimi v noci došlo k čemukoli, ani trochu ho to nezměnilo, což bylo zdrcující poznání - ale zapomínala, že nevěřil, že ho doopravdy chce, a právě proto ji teď zahrnul výsměchem. Nedovedla si představit, jak jinak by ho dokázala přesvědčit, ať už by šlo o lež nebo ne.
30
190
Najednou dostala vztek, že tak totálně zklamala. Proč ten muž nemohl prostě přijmout, co mu nabízela? Proč musel pátrat po skrytých motivech?
A ta nemožná otázka - no dobře, teď byla natolik rozzuřená, aby roztáhla pod pokrývkou široce nohy, aby si toho všiml, a vrátila mu posměšek. „Tak pojďte, sire Draku, a pusťte na mě svůj oheň."
Jeho zamračený výraz ještě potemněl. „Chci znát důvod, děvče, a chci ho znát hned teď."
Začala vášnivě, dívala se mu zpříma do očí. „Jste krutý ve všech svých požadavcích, mstivý ve všech pohnutkách, jen když se mě dotýkáte, jste něžný." Ohromilo ji, jaká slova jí to přešla přes rty, rychle změnila tón, přidala do něj nejistotu a nádech dobré nálady. „Nechtěla jsem si to připustit, už vůbec ne před vámi, ale zjistila jsem, že - nutně potřebuji váš dotek."
Pro smilování boží, ale lhaní jí docela šlo. A jeho výraz se změnil. Mohla by říct, že jí chce věřit, a že - že se jí stahuje hrdlo, což bylo rozhodně nepříjemné.
„Kdybys byla tak žhavá po mém těle, nemusela bys čekat tak dlouho, abys ho zlákala k dalšímu potěšení. Copak tě musím učit, jak se chová děvka?"
Tato urážka se jí tentokrát nedotkla, protože si uvědomila její motiv, jen čelil pokušení jí uvěřit. Copak si myslel, že by po něm žádná žena nezatoužila bez postranních úmyslů? Vybavila si Emmina slova, že z ní ženy mají hrůzu, protože se ho nebojí. A Mildred jí vyprávěla, že polovinu svého života je takhle tvrdým, pomstychtivým mužem, jakým se jeví dodnes. Bylo to tedy jediné, co od ní očekával - strach? A jak by ho žena mohla doopravdy chtít, kdyby se ho bála?
Na okamžik se zamyslela, proč už se ho nebojí, pak se mu rukou opřela o hruď, aby ho znovu položila. „Možná byste mě měl učit, lorde Warricku," prohlásila něžně a naklonila se nad něj. „Mám pro vás mimochodem jednu
191
malou radu, která by se vám mohla hodit, a já jsem si jistá, že bych z ní těžila."
Vklouzla rukou pod pokrývku a k vlastnímu úžasu zjistila, že k jejich těsné blízkosti není imunní. Ona také ne. A po doteku jeho těla už vůbec ne. To by mohlo být složité.
Předpokládala, že se k tomu bude muset nutit. Ale bylo to snadné, příliš snadné - líbilo se jí to. Takže se oddala osudu. Zavřel oči. Dech se mu zrychlil. A netrvalo dlouho a ležela zase na zádech s jeho ústy přitisknutými na její, rukama se jí odvděčoval za všechna ta sladká muka, která díky ní prožíval.
Ale dřív než mohl Roweně dát, po čem teď tak zoufale toužila, do pokoje vešel bez varování Bernard, přesně tak, jak to měl ve zvyku. Ubohý chlapec zrudl, když si uvědomil, že Warrick nečekal, že jej bude někdo vyrušovat, a všechna čest, pokusil se vycouvat a nevyrušovat ty dva v posteli příliš zaměstnané jednoho druhým. Ale Warrick byl zkušený válečník a byl schopný rychle reagovat, k tomu si vůbec nepotřeboval všimnout, že vešel.
Zvedl hlavu a zavrčel: „Co je?"
A Bernardovi nezbývalo než vykoktat: „Otec.. je tu... s nevěstou."
Rowena vyslechla zmatený vzkaz. Protože Warrickův otec byl podle všeho mrtvý, panoš by mohl mínit vlastního otce nebo jednoho z Warrickových tchánů. Ale slovu „nevěsta" se podařilo trochu otupit její vzbouřené smysly.
Nicméně u Warricka tento záhadný vzkaz nevyvolal žádný úžas. „Blíží se teprve k Fulkhurstu, nebo už jsou
tady?"
Tato věcná otázka pomohla chlapci znovu nabýt klidu. „Jsou v hodovní síni, můj pane, a dychtí po vaší společnosti. Mám jim říct -?"
„Neříkej jim nic. Hned tam budu, abych je přivítal."
192
Rowena z odpovědi vyvodila, že Warrick nehodlá dokončit to, s čím právě začali, a její tělo se proti tomu bránilo. Ale její obličej byl naprosto bez výrazu, když k ní znovu obrátil pozornost. Vypadal zklamaně, mrzutě a poté, co si ji chvíli prohlížel, odevzdaně.
„Lord Reinard si to umí načasovat," povzdechl si a odvrátil se od ní.
Zjistila, že ho touží přitáhnout zpět k sobě. Slovo „nevěsta" v ní teď vyvolávalo mrazení. Ale nepodnikla nic, aby mu nedala najevo, jak je najednou rozrušená.
Ale klidně se mohla zeptat: „Lord Reinard je jedním z vašich tchánů?"
„Nastávající."
Tak tady to má, její nejhorší obavy se potvrdily. Tatam byla její příležitost zkrotit tohoto muže. Když mu přijela snoubenka, s Rowenou už nebude ztrácet čas. A brzy s ním bude sdílet lože manželka. A co potom udělá se svou zajatkyní? Zavře ji zpátky do šatlavy? Nebo bude dělat služku jemu i jeho nevěstě?
„Takže vaše snoubenka se našla," prohlásila bezvýrazně, když ho sledovala, jak si ve skříni hledá šaty, bezesporu něco nádherného na počest lady Isabelly. „Přinejmenším za tenhle zločin nenesu vinu."
Zostra na ni pohlédl. „Jen si nemysli, že jsi zproštěná viny, děvče, dokud nezjistím, proč byla tolik týdnů nezvěstná."
Na to neřekla nic. Nezajímalo ji, jakou výmluvu si ta dáma najde, věděla jen, že by si přála, aby se Isabella nenašla. A to bylo zneklidňující zjištění, protože to v žádném případě nebyla její starost.
Warrick si jí už nevšímal, myslí byl u svých čekajících hostů. Rowena to však tak snadno nedokázala, třebaže její mysl se rovněž zabývala jeho hosty. A i když její obavy o tom, jaký vliv na ni nová situace bude mít, vzrůstaly, oči
193
přitahovala Warrickova úžasná nahota, pevná křivka jeho hýždí, svaly na širokých zádech, které se při každém pohybu smršťovaly a vlnily. Síla a mocnost v každé linii, a. krása, ano, jeho ztuhlé mužství bylo krásné. To v žádném případě nemohla popřít, ani touhu, která ji pořád spalovala, aby se k ní toto nádherné tělo znovu přivinulo.
Než se sehnul, aby si natáhl kalhoty, natočil se k ní a ona zjistila, že i jeho stále ovládá stejná touha, i když ji ignoroval, stejně jako si nevšímal jí - alespoň tak si to myslela, ale když zvedla oči, bylo jí jasné, že moc dobře ví, jak si ho bezostyšně prohlíží.
Vrátil se k posteli a beze slova ji chytil za krkem a přitáhl ji k sobě, až jeho rty tvrdě drtily její ústa. Spadl jí kámen ze srdce, ale dřív než ho stačila obejmout a stáhnout zpět do postele, pustil ji. V jeho výrazu se mísila děsivá touha a vztek, bez pochyby kvůli tomu, že ho sváděla, aby zapomněl na svou drahou Isabellu. Zjevně se dostatečně nesnažila.
V tom se jí moc nedařilo.
„Zůstaň přesně tam, kde jsi, děvče," rozkázal drsně. „Vrátím se a uvidíme, jestli dostojíš svým slibům."
Neviděl, jak se jí po tvářích rozlévá ruměnec, otočil se, aby se ve spěchu dooblékl. V ní nešlo tak lehce číst jako v něm, ale tentokrát před ním podle všeho nic neskrývala. Cítila se proto mnohem zranitelnější, tak jako ve společnosti tohoto muže ještě nikdy. Jedna věc byla připustit si, že ho může chtít, že ho chce, přinejmenším v této chvíli. Ale něco jiného zase bylo nechat ho, aby se o tom sám přesvědčil, aniž by musela lhát a přesvědčovat ho. Lhala? Možná dřív, když měla nad sebou kontrolu, byly některé její činy a slova lživé, ale teď ne.
Než opustil pokoj, znovu na ni pohlédl. Matně zaregistrovala, že nebyl nijak slavnostně oblečený, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl setkat s dlouho očekávanou nevěstou. Ve skutečnosti, pomyslela si se
194
zadostiučiněním, vypadá docela ošuntěle a zpustošeně, a protože byl pořád nabroušený, jeho obličej zase brázdily kruté rysy. Měl by být rád, kdyby se jeho urozená nevěsta po prvním pohledu na něj nerozplakala.
Rowena se musela usmát, ale jenom na chvíli. Pak znovu podlehla úzkosti. Nezáleží na tom, jak Isabella zareaguje na Warricka, byla tu přece proto, aby se za něj provdala. Nevěstin strach by byl poslední věcí, která by mohla zhatit svatbu, takže k tomu dojde, což znamená, že se Rowenina situace změní, a nesejde na tom, z jaké strany se na to dívá, nezdá se, že by se potom měl její osud zlepšit.
Mohla pořád ještě roznítit Warrickův chtíč, ale teď bude mít ženu, která ho ukojí, a pro Rowenu si schová jen své drobné krutosti a malé pomsty. Bez intimního kontaktu jeho chtíč neprobudí, takže nemůže doufat, že by s ní začal lépe zacházet. Po pravdě řečeno už to mohlo být jenom horší.
Dostala příkaz zůstat v posteli, ale to nedokázala. Vstala, rychle se oblékla, potom rozčíleně rázovala po pokoji, čekala, až se vrátí. Ale nebylo to tak brzy, jak napovídala jeho slova na rozloučenou. A ať už v ní probudil jakkoli silnou touhu, teď pomalu vychládala.
Nakonec se stočila na tvrdé lavici v okenním výklenku a utápěla se v černých myšlenkách. Došla ke konečnému závěru, že by se jí vyplatilo znovu zvážit možnost útěku -třeba během svatebního veselí.
Najednou a bez varování se vrátil Warrick, jenomže nebyl sám. Žena, která mu šla v patách, byla vysoká a nákladně oblečená - a bledá jako pergamen. Byla znepokojivě krásná, světlá pleť kontrastovala s havraními vlasy a všemu dávaly korunu temně zelené oči. Byla také kvůli čemusi značně nervózní, měla odevzdaný a zároveň odhodlaný výraz.
Rowena si ji prohlížela široce otevřenýma očima. Nechápala, proč sem Warrick tu dámu přivedl, kdyby
195
Rowena uposlechla jeho rozkazu, pořád by ležela nahá v jeho posteli. Na to snad nemohl zapomenout, nebo snad ano? Ne, pohlédl nejdřív na postel, a když zjistil, že je prázdná, rozhlížel se, dokud neobjevil Rowenu skrytou ve výklenku.
Okamžitě pochopila, že od ní něco chce. Vycítila to stejně jako předtím, když před ní ležel připoutaný a ona mohla pouze číst jeho myšlenky. Ale nedokázala pochopit, co po ní může chtít teď, dokud nezaslechla, co Isabella začala vyprávět.
Ta žena měla strach, ano, a odůvodněně. Říkala Warrickovi do zad, proč ho nemiluje. A teď už Rowena věděla přesně, co od ní chce. Chtěl předvést Isabelle, že na tom, co mu tu vypráví, mu nezáleží, ale samotná slova by v tomto případě nestačila. Rowena si nebyla jistá, jestli si chce zachovat jen svou chlapskou hrdost, nebo jestli chce také ulehčit dámě v její úzkosti. V každém případě však doufal, že najde Rowenu tam, kde ji nechal, v poloze, která by byla výmluvnější než slova.
Nebyla si jistá, proč by mu měla pomáhat, nebo jak by to měla udělat, ale postavila se, aby se zjevila druhé ženě. To bohužel nestačilo. Isabella byla natolik pohroužená do svého vysvětlování, než aby zaregistrovala přítomnost služky. Snažila se svědomitě, aby ji Warrick poslouchal, že se ani neotočila, aby mu stanula tváří v tvář, namísto toho pokračovala a dívala se při tom na Rowenu.
Rowena k nim přistoupila, ale zastavila se před Warrickem a beze slov mu sdělovala, že by mohl využít její přítomnosti, jestli bude chtít. Obrátil se k Isabelle s Rowenou za zády, ale dal ruku dozadu, dokud se ho nedotkla, potom ji k sobě přitáhl, až se mu nakonec opírala o záda. Isabelle, jestli se vůbec uráčila si jí všimnout, muselo připadat, že se Rowena stydlivě ukrývá Warrickovi za zády a on se snaží ji uklidnit, aniž by na ni upoutával pozornost.
196
Možná to pro Isabellu nebylo nijak podstatné, protože vůbec nepřerušila své rozvláčné vysvětlování, jak se s kýmsi, kdo se jmenuje Miles Fergant, od dětství milují. Rowena přece nemohla být neviditelná. Lepší by bylo drze se vrátit do Warrickovy postele, možná by si zase mohla svléct šaty. Nad tímto absurdním nápadem se musela sama pro sebe usmát, potom už se skoro smála nahlas, napadlo ji, že by si jí Isabella pořád ještě nemusela všimnout - ale Warrick určitě ano.
Tento chvilkový nápad s sebou přinesl i šelmovské hnutí mysli, jaké nezažila už pěkných pár let. Usmyslela si, že obejme Warricka zezadu kolem pasu. Ne, to by bylo moc smělé. Namísto toho vyprostila svou ruku z jeho, viděla, jak se jeho záda napjala, ale uvolnil se, když mu položila ruce po obou stranách těsně nad boky. Jejích prstů by si skoro nikdo nevšiml, ale už se nauvažovala dost o tom, jak Isabelle něco předvést. Cítila, že to ona teď škádlí Warricka, projížděla mu rukama pomalu po bocích, cítila, jak strnul, potom se snažil zastavit její pohyb, když tvrdě přitiskl paže k bokům. Měla pocit, že jí upadnou prsty, přesunula mu je níž.
Málem vybuchla smíchy, když zaslechla, jak zalapal po dechu. Ale když přesunula jednu ruku dozadu, aby ho poplácala po zadku, vyplašil ji, když se otočil a zmrazil ji pohledem, který hned nedokázala rozluštit. Odměnila jej nevinným výrazem, nad nímž se mu lehce zvlnily rty, potom se vzpamatoval a němě ji varoval. Měla jej podpořit při Isabellině zpovědi, ne odvádět jeho pozornost, když jí naslouchal.
A potom oba zaregistrovali, že se za nimi najednou rozhostilo ticho, pak se Isabella netrpělivě zeptala: „Warricku, kdo je ta žena?"
Obrátil se k ní. Rowena mu přitiskla hlavu na rameno.
„To je moje zajatkyně," tak zněla Warrickova strohá odpověď.
197
„Lady Rowena z Kirkburough," dodala Rowena vzápětí, bylo jí jasné, že proti tomu nemůže nic podniknout, ale uvažovala, jestli mu to nevadilo.
Měla pravdu. Jeho replika ji zasáhla na citlivém místě.
„Bývalá lady se stala mou zajatkyní. Teď je to jen holka, která nosí pod srdcem mého bastarda."
Rowena se mu zakousla zezadu do paže - nemilosrdně -tak mu poděkovala za odhalení, které nebylo nutné. Nepohnul jediným svalem, aby dal najevo, že to pocítil.
„Aha," poznamenala Isabella chladně.
„Tak je vám to jasné? Výborně. Takže mi snad teď můžete vysvětlit, proč jste považovala za nutné pronásledovat mě až sem s objasňováním dětské lásky, když už jsem vám v hodovní síni výslovně naznačil, že mě to vůbec nezajímá. Máte snad dojem, že vaše láska je pro manželství nezbytná?"
Mrazivý tón jeho hlasu způsobil, že Isabella ještě víc zbledla. Rowena za ním sebou škubla a najednou jí bylo druhé ženy líto.
„Já - já jsem doufala, že mi porozumíte," ohradila se Isabella zoufale.
„Skutečně to chápu. Vy mě nemilujete. Mně na tom nezáleží. Já od vás nepožaduji lásku."
„Ne, Warricku, vy to nechápete. Nemůžu se za vás teď provdat. Já - já jsem už vdaná za Milese."
Následovalo dlouhé ticho. Rowena byla otřesená. Nedokázala si představit, co musí pociťovat Warrick.
Jeho hlas však byl podivuhodně klidný, když se zeptal: „Tak co tu děláte, a s vámi váš otec, každému připadá, že vás přivedl na svatbu?"
Rowena přistoupila z boku k Warrickovi, teď už byla tak zvědavá, že nehodlala propást ani slovo. Dáma zalomila rukama, ale Rowenu překvapilo, že Warricka tyto zprávy nezasáhly tak, jak by předpokládala.
198
„Když mě otec našel v Londýně, Milese poslali v královských službách do Yorku, ale beze mne. Já -nedokázala jsem říct otci pravdu. Zakázal mi znovu se stýkat s Milesem, poté co mu odmítl dát mou ruku. Chtěl za zetě vás. Nikdo jiný mu nevyhovoval."
„Lady, nepotřeboval jsem svolení vašeho otce, abych se s vámi mohl oženit. Požadoval jsem váš souhlas a vy jste mi ho dala."
„Byla jsem k tomu přinucena. Ze stejného důvodu jsem nemohla říct otci, že jsem se provdala s královským požehnáním. Miles patří ke Štěpánovým mužům. Musela jsem toho obětovat spoustu, abych ho získala, ale on je jediné, po čem toužím. Ale otec by mě zabil, kdyby se dozvěděl, co jsem provedla."
„A vy si myslíte, že ze mě nemusíte mít vůbec strach?"
Rowena si byla jistá, že ta žena musí omdlít, takový děs ji zachvátil po jeho otázce. Rowena by nejradši Warricka nakopla, že tak úmyslně děsí Isabellu. Nepochybovala, že jedná záměrně. Znala ho natolik dobře a s jeho rychlou odplatou se setkala. Pro Isabellu to bylo zjevně něco nového.
Vidět, jak se někdo jiný stává cílem jeho nepřátelství, pro ni bylo zvláštní. A ještě podivnější byla její touha rozptýlit kvůli němu samému jeho vztek.
„U něj ve vězení se vám bude líbit, lady Isabello," pronesla do napjatého mlčení. „Je to tam vážně docela útulné."
Warrick na ni pohlédl, jestli se nezbláznila. Ale Isabella na ni upírala bezvýrazný pohled, nechápala, co jí Rowena naznačuje.
„Hodláte ji snad uvrhnout do vašeho vězení, nebo snad ne, můj pane?" pokračovala. „Nevězníte snad tam všechny ženy, když se chcete dozvědět, jestli nejsou -"
„Roweno," zasáhl varovně.
Odměnila ho sladkým úsměvem. „Ano, můj pane?"
199
Nedokázal se vyjádřit, když se na něj takhle usmívala. Místo toho si podrážděně odfrkl, ale když znovu pohlédl na Isabellu, jeho pohled už nebyl tak temný.
„Takže jste odjela do Londýna, abyste se provdala za svého vyvoleného?" zeptal se Isabelly. „Povězte mi, má paní, to už jste měla v plánu, když jste se vydala za mnou, nebo vás to napadlo, až když jsem se zpozdil na setkání?"
Rowena zadržela dech, přála si, aby odpověď té ženy nepřidala další bod k jejím prohřeškům. Neměla takové štěstí.
„Miles se připojil k mému doprovodu. Neviděla jsem ho několik měsíců. Už jsem nedoufala. Ale když jste se svými muži nedorazil, vypadalo to jako náhoda - myslím tím -Miles a já, považovali jsme to za svou jedinou -"
Isabella se nakonec zarazila, zrudla, ale za chvíli dodala: „Mrzí mě to, Warricku, vážně. Nechtěla jsem vás podvést, ale otec si tak přál, abych se za vás provdala."
Bylo to nemístné, neslušné, ale Rowena si nedokázala odpustit poznámku: „Škoda že se nemohl s Warrickem oženit sám."
Okamžitě své impulzivní poznámky zalitovala. Frivolnost nezapadala do tak vážné situace. Warrick by ji neocenil a mohlo by ho to rozzuřit. Isabella ji musí považovat za blázna. A potom Warrick vybuchl smíchy. Zachytil Rowenin udivený výraz a rozesmál se ještě víc. Byla to Isabella, kdo to neocenil.
„Jak si z toho můžete dělat legraci?" naléhala na Rowenu. „Otec bude schopný mě zabít, a -"
„Ne, pokud by Warrick zrušil vaši zásnubní smlouvu," poznamenala Rowena.
Warrick se při této narážce přestal smát. „Kristapána, to by znamenalo válku. Radši ať absolvuje výprask, který si zaslouží, a já ujistím lorda Reinarda, že mě její ztráta nebude mrzet."
200
„To jí její situaci neulehčí," namítla Rowena.
„Ty si snad myslíš, děvče, že zrovna teď mě nezajímá nic jiného než její těžkosti?"
Rowena nechala jeho poznámku bez odpovědi. „Ten svazek by byl pro vás dost dobrý, můj pane. Teď jsou na řadě místo vás vaše dcery - jestli ta rodina má svobodného syna."
Warrick jí zmateně pokynul. „Starej se o sebe, Roweno, tohle se týká mého hradu. Tohle tě nemusí zajímat -opominu-li tvou nepřímou roli v celé této frašce, na niž nehodlám zapomenout."
„Ach," povzdechla si, nebrala na vědomí varování. „Tak se mi zdá, že si zasloužím víc než drakův oheň -"
„Běž!" zarazil ji, ale netvářil se nijak děsivě. Ve skutečnosti se jen snažil potlačit úšklebek.
Usmála se na něj umírněně a slyšela, jak Isabella poznamenala, dřív než za nimi zavřela dveře: „To od ní bylo skvělé doporučení, Warricku."
„Nepřekvapuje mě, že si to myslíte, lady, pokud by to elegantně vyřešilo vaše dilema. Nemusela byste váhat. Jenže to mi nepřinese syna, po němž toužím."
Rowena nečekala na další Isabelliny úsudky. Ale nepřestávala uvažovat o pohlaví dítěte, které nosí pod srdcem. Syn by byl jako prvorozený vítaný a Warrick po synovi toužil. Otázkou bylo, jestli by jí syn zaručil nabídku k sňatku, nebo by o své prvorozené dítě přišla.
Warrick si nebyl jistý, co na něj to děvče zkouší, ale nakonec došel k závěru, že se o to nebude starat. Nedokázal uhodnout, co Rowena svým podivným chováním sleduje. Ne že by na tom záleželo. Nic nezměnil na tom, co měl ohledně ní v plánu - no dobře, možná trochu, protože už ji
201
31
nechtěl nechat dál trpět. Příjemně ho překvapilo i její zlomyslné vtipkování. V Kirkburough poznal vážnou a zarytou stránku její osobnosti, netušil, že také dokáže být hravá.
Kirkburough - to nebylo její město, a ani teď nebude. Ale poprvé se zamyslel nad tím, kdo vlastně Rowena je a odkud pochází.
„Už jsi promluvil s tou dámou o Emmě?"
Warrick odpoutal pohled od svých mužů, kteří se tužili na cvičišti se Sheldonovými rytíři. Na okamžik se nedokázal zorientovat, co na něm vlastně přítel chce - až pak si všiml, na koho Sheldon zírá. Po nádvoří směrem k prádelně přecházela Rowena s náručí plnou prádla. Nebylo možné ji přehlédnout, dlouhý cop se jí třpytil ve slunečních paprscích, jasně červená košile kontrastovala se silným šedým kabátkem. V žádném případě nevypadala jako ostatní služky. Bylo téměř směšné ji tak nazývat, on na tom však nehodlal nic měnit, bez ohledu na to, jak ji viděli ostatní - nebo jak ji oslovovali.
Byl však rozmrzelý, že naprosto zapomněl na nový úkol, který se jí rozhodl přidělit. Bylo mu jasné, že když se pohybuje v jeho blízkosti, jeho myšlenky se táhnou jenom jedním směrem.
„Když se objevila Isabella a zase odešla, neměl jsem příležitost -"
„Už dál nemluv," Sheldon přerušil to, co ve skutečnosti bylo jen chabou výmluvou. „Ta rodina se k tobě zachovala hanebně a mladý Miles musí být blázen, když si myslí, že ti může ukrást nevěstu a nezaplatit to životem. Je to hanebné. Znám jeho otce a -"
„Proboha, Sheldone, nesnaž se mi vsugerovat něco, co by mě ani nenapadlo."
202
Sheldon na něj nevěřícně zíral, Warrick se zarděl až po kořínky vlasů. „Nemůžeš přece nechat toho kluka naživu po tom, co ti provedl. Jsi v pořádku, Warricku?"
Warrick se mračil, ještě než Sheldon skončil, protože jeho přítel měl naprostou pravdu. „Nejsem vůbec pomatený, k čertu s tím. Vlastně mě ani nijak zvlášť nezajímá, že ta lady je pro mě ztracená. Dohoda platí, teď ovšem ve prospěch Beatrix, jak jsem slíbil. Lordu Reinardovi to v konečné instanci vyhovuje stejně jako mně. Po pravdě řečeno, o co jsem vlastně přišel kromě té dámy, jejíž city bych si stejně nezískal? Ve skutečnosti musím poděkovat Milesi Fergantovi za jeho troufalost."
Sheldon pořád jenom zíral, Warricka to popouzelo, a tak zavrčel: „A co tvá zbraň, můj příteli? Nezačala rezavět jako ta moje za těch posledních pár týdnů?"
Sheldon se nakonec zasmál. „Mohl bych snad odmítnout tak mile vyjádřenou výzvu?"
„To bych ti neradil."
„Tak jdeme na to," prohlásil Sheldon a vytáhl meč. „Jen nezapomínej, žes Fergantovu spratkovi odpustil. Naposledy, co jsem hrál jednoho z tvých nepřátel, jsem dva týdny nevstal z postele."
Warrick zvedl obočí a vytáhl svůj meč. „Pokaždé, když se o tom zmíníš, tak je doba, kterou jsi strávil na lůžku, delší. Hledáš u mě soucit nebo mírnější metody?"
„V den, kdy kohokoli podrobíš svým mírnějším metodám -" Sheldon nedokončil větu, protože musel čelit prvnímu Warrickovu výpadu. Řinčení jejich zbraní se připojilo k dalším na cvičišti, ale jejich souboj přiměl ostatní muže, aby přerušili svou práci a sledovali je. Rowena se dívala otevřenými dveřmi z prádelny, zapomněla na lůžkoviny, které přinesla k vyprání. Poblíž vnitřní brány postával posel, zdráhal se odevzdat zprávu, protože ho nasměrovali ke
203
dvěma ostříleným rytířům, potýkajícím se v zápase, který na první pohled budil dojem klání na život a na smrt.
Vysoko na hradbách sledovala svého otce i Beatrix, doufala, že při obraně zakopne nebo pochybí a udělá tak ze sebe blázna. Měla na něj takový vztek, že právě uhodila dvě služky a dohnala svou milovanou Melisant k pláči.
Beatrix byla znechucená příjezdem jeho snoubenky, protože si myslela, že se Isabella už neobjeví, připravovala se na nejhorší, na svatbu v několika dnech. Pak se za pár hodin dozvěděla, že její otec se ženit nebude, namísto toho čeká svatba ji - a že se provdá do té rodiny. Malduitovi by mohli být docela přijatelní pro jejího otce, ale ona by mohla usilovat o vznešenější postavení, mocnější, výnosnější, nakonec by se mohla provdat i za hraběte. Ale ne, předurčili jí výrostka, který právě dosáhl rytířské hodnosti, ale spoustu let nemohl pomýšlet na dědictví. Nebude mít dokonce ani svůj vlastní hrad, ale měla by žít se svým tchánem. To bylo nesnesitelné, a to všechno proto, že o tom rozhodl on. Měla by, musí ho za to nechat pykat. Za to, co se jí opovážil provést...
Warrick se pomalu dostával na lopatky, jeho hrdost byla víc rozdrcená než zadek. Sheldon nad ním postával a smál se, a měl k tomu dobrý důvod. Nikdy v životě nebyl Warrick tak zaskočený, jako panoš s prvním dřevěným mečem v ruce. K čertu s tou holkou se slámovými vlasy a nápadnou červenou košilí, a už vůbec nemluvě o rozkošném těle, které se pod ní skrývalo. Nepotřeboval víc než zachytit koutkem oka záblesk červené, jeho pozornost byla rozptýlená - to Sheldonovi stačilo, aby ho vychýlil z rovnováhy, když se jejich meče střetly v nízké poloze, nečekaný náraz jej odmrštil dozadu a rovnou k zemi. A ona tam stála, zastavila se uprostřed nádvoří a sledovala, jak se tam nedůstojně válí na zemi, bylo jasné, že se brání výbuchu smíchu stejně jako Sheldon.
204
„Zjistils to taky, viď," prohlásil Sheldon, „že má schopnost pokořit draka se zlepšila -"
„Jdi do háje," zaržál Warrick jako kůň se skloněnou hlavou, ale s lehkým úsměvem dodal: „Nebo mám lepší nápad, nerozdáme si to znovu?"
Sheldon ucouvl, pořád se smál. „Před tebou nestojí žádný blbec, příteli. Zase si odnesu vavříny -"
„Posel, můj pane," přerušil je Warrickův správce.
Warrick se netrpělivě otočil k poslovi, zaznamenal, že je příliš čistý na to, aby cestoval dlouho. Převzal pergamen, který mu podával, aniž by dal najevo, že poznává pečeť.
Posel čekal, až bude moci zopakovat slova, která si vryl do paměti, ale lord z Fulkhurstu je nepotřeboval, sám si přečte dopis, nebo to alespoň předstírá, pomyslel si muž a uculoval se. To ho napadlo, protože lord nezareagoval podle očekávání na výzvu jeho pána. Už ani nebyl nervózní, poté co byl svědkem nemotornosti lorda z Fulkhurstu na bitevním poli. Obávaný drak ze severu byl podle všeho ve svých úspěších ve válečných vřavách závislý na obratnosti svých mužů, kteří za něj vyhrávali bitvy.
Posel znejistěl, když se jeho pohled střetl s Warrickovýma mrazivě šedýma očima, takového něco ještě nezažil. Proslulý drak si ho měřil pěkně zostra, to tedy ano.
„Jestli tvůj pán tolik touží po smrti, tak mu pomůžu, ale až budu mít čas. Velmi brzy dostaneš mou odpověď." Warrick mávnutím ruky muže propustil.
Sheldon sotva počkal, než se muž odvrátí, a vyptával se s povytaženým obočím: „Znám toho, koho chceš poslat na onen svět?"
„Neznáš ho, ale už jsi o něm určitě slyšel. Je to d'Ambray a mění taktiku. Požaduje, abychom se ode dneška za dva dny sešli v Gilly Field a ukončili válku mezi námi dvěma samostatným soubojem."
205
Sheldon hvízdl. „Ten chlap musí být přiblblý jako jeho otec, když si myslí, že nevíš, že Gilly Field je místo jako stvořené pro úskok. Slyšel jsem, že stejnou výzvu vznesli k Walteru Bellemeovi, starému lordu z Tures. Ale když se ji Belleme rozhodl akceptovat, napadli ho ze zálohy a zavraždili ho. Tak přišel d'Ambray k Tures a celému dědictví."
„O tom vím," odvětil Warrick. „Tuhle kořist jsem si z jeho sbírky vzal. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou přistoupit na mír, o nějž žádal - poté co přijde o hrad Ambrayů."
„Takže už znám cíl tvého příštího tažení, příteli, bude to jeho tvrz?"
„Ano, ale otálel jsem moc dlouho, poskytl jsem mu dostatek času, aby nezačal přemýšlet o zradě jako vhodné alternativě."
„Možná, i když musíš připustit, Warricku, že tě není zrovna lehké zastavit, když se rozhodneš zničit nepřítele. Je všeobecně známé, že nikdo nemůže popouzet draka, aniž by ho za to stihl trest. To by se spíš někdo rozhodl k vraždě, než aby vážně uvažoval o tom, že tě porazí, zvlášť když proti tobě Štěpán nepozvedne ruku."
„A proč by měl? Polovina mých nepřátel jsou i jeho nepřátelé a jeho těší, že mu od nich ulehčím, aniž by ho to cokoli stálo."
„To je pravda," přitakal Sheldon, potom se zvědavě zeptal: „Myslels to vážně, když jsi prohlásil, že bys totálně nezničil d'Ambraye?"
Warrick pokrčil rameny, opět pohlédl směrem k místu, kde postávala Rowena, ale ta už odešla. „Možná už mě to neustálé válčení zmáhá. Asi jsem během té doby propásl spoustu věcí. Mým dcerám se nedostalo odpovídající výchovy, o svých pozemcích toho moc nevím. Pro boha živého, obezřetně jsem projížděl přes Seaxdale, abych se
206
dostal do Tures, a vůbec mě nenapadlo, že jsou to mé pozemky. A ani jsem se nesnažil zplodit syna -"
„Aha, aha, už jsi tak starý, že je skoro pozdě -"
„Jdi do háje, Sheldone."
Starší muž se usmíval pod vousy, dokud se mu nepodařilo spořádat rysy do vážného výrazu. „Mrzí mě to s Isabellou, vím, jakou jsi měl radost, když sis ji vybral."
Warrick mávl odmítavě rukou. „Po pravdě řečeno bych měl mít na tu dámu vztek, a zejména na jejího otce, protože mě obelhával, i když věděl, že její srdce náleží někomu jinému. Ale já namísto toho pociťuji téměř ulehčení, že už to mám za sebou, zvlášť když je mi teď jasné, že o mě neměla takový zájem, jak jsem si myslel."
„A možná už máš na mysli jinou, která by ji nahradila?"
Warrickovi chvíli trvalo, než mu došlo, o kom Sheldon mluví, potom se zakabonil. „Ne, to se pleteš. Nikdy bych nepřipustil, aby ta malá čarodějka -"
„Ale ano, to je jasné - pokud by ti dala syna, po němž toužíš."
Warrickovi vytanul na mysli obraz Roweny s dítětem v náručí, to v něm probudilo takovou touhu, že ho to až překvapilo. Ale pravidla, jimiž se řídil po polovinu svého života, mu nedovolovala nechat někoho uniknout odplatě za to, čím ho poškodil, ať už by se mu to nakonec vyplatilo nebo ne.
Neústupně zavrtěl hlavou. „To je nemyslitelné -" Ale   Sheldon  zvedl   ruku,   aby   ho   opět přerušil. „Nepronášej tu nic, čeho by ses musel posléze držet." A než stačil Warrick něco dodat, řekl: „Uvidíme se později, příteli."
Warrick provázel přítele tím nejtemnějším pohledem. Byly časy, kdy litoval, že díky svému chování neměl takřka žádné přátele až na Sheldona, který jej znal v dobách, než došlo k jeho rodinné tragédii, a chápal, co ho ovlivnilo.
207
Potom následovala doba, kdy si byl téměř jistý, že je život bez přátel jednodušší - jako právě teď.
Když Warrick v pozdním odpoledni vešel do hodovní síně, neměl zrovna dobrou náladu. Narazil tam na Emmu, která mu připomněla, že se zatím vůbec nezajímal o její převýchovu. Povolal ji k sobě, když zamířil k prázdným prostorám u krbu. Mezi spoustou stoliček stála jen dvě křesla rezervovaná pro něj a jeho hosty, nebo pro jeho dcery. To, že ji usadil do jednoho z nich a uvelebil se v druhém, způsobilo, že se začala tvářit ostražitě, zároveň mu došlo, že se nepovažuje za členku jeho rodiny o nic víc, než ji považoval on.
Že o tom přemýšlel teď, ho nijak zvlášť neznepokojovalo. Levobočci patří k životu a jen pár z nich překoná stigma svého původu nebo porobu svých matek, ledaže mají královský původ - nebo žádné legitimní sourozence.
Emma byla, pokud mu bylo známo, jeho jediným levobočkem, pokud nepočítal to, co rostlo v Rowenině břiše. Třebaže už jí muselo být šestnáct, zaregistroval ji teprve před několika lety. Zřejmě by udělal líp, kdyby o ní víc přemýšlel, ale od té doby, kdy si uvědomil její přítomnost, pobýval tak málo doma, a i tak nezaměstnávalo jeho mysl nic jiného než válečnictví - až do této doby.
Zíral na ni, teprve teď si všiml, co tak snadno vypozoroval Sheldon, že mu byla mnohem víc podobná než jeho dvě legitimní dcery. V její tváři se zračila síla a něco zvláštního, co ostatní dcery postrádaly. Dokonce i její oči a vlasy měly přesně stejný odstín jako jeho, až na to, že jeho
32
208
pohled byl většinou mrazivě chladný, zatímco ji obklopovala vřelost, která propůjčovala jejímu obličeji nespornou krásu.
Také si uvědomil, že pod jeho upřeným pohledem neznervózněla. Kdyby se takhle zahleděl beze slov na Melisant, propukla by v pláč. Beatrix by se dobrovolně omlouvala za všechno, co provedla, aniž by vyslechla obvinění. Emma tam jen tiše seděla a hleděla na něj, třebaže nikterak nezachovávala klid. Byla to odvaha, kterou u ní neočekával. Možná by něco takového příslušelo mladému Richardovi.
Warrickovi bylo jasné, že se tak snadno nedostane k jádru věci. Jeho první slova zněla: „Sheldon de Vere má syna, který tě chce."
„To mluvíte o Richardovi?"
Přikývl. „Vědělas o jeho záměrech?"
„Ne."
„Ale usoudil jsem, žes s ním mluvila, jinak by se nezajímal speciálně o tebe."
„Vždycky mě vyhledá, když sem přijede se svým otcem."
„Určitě škemral o hubičky," zasupěl Warrick. „Jsi pořád ještě panna?"
Tváře jí zrůžověly, ale nespouštěla z něj pohled, svěsila koutky rtů. „Žádný muž se tu na mě neopováží pohlédnout, protože z vás mají strach."
Warrick se nad její zlostí pousmál. „Tohle rád slyším. Richard by z toho měl určitě také radost. Ale dřív než dám souhlas, aby si tě vzal, budeš se toho muset spoustu naučit, abys neudělala hanbu své rodině."
Zůstala na něj nevěřícně zírat. „Máte snad v úmyslu mě nechat vyškolit u nějaké děvky?"
Zamračil se. „Co jsem řekl, že tě napadají takové věci?"
„Říkal jste, že mě chce a že máte v úmyslu mě mu dát. Když ne jako jeho milenku, tak jako co?"
209
Warrick byl znechucený, ale nedával to najevo. „Podle mého ti nemůžu mít za zlé, že si něco takového myslíš. Ale měla by ses stát jeho ženou, kdyby ses ovšem naučila chovat jako dáma."
„Manželka?" Málem vyslovila to slovo beze zvuku, tak byla překvapená. Ale když jí došel význam tohoto slova, obličej se jí rozzářil, byl to oslnivý úsměv. „Sira Richarda?"
„Pokud -" zdůrazňoval, ale ona ho nebrala vážně.
„Tady neexistují žádná pokud, můj pane. Naučím se všechno, co bude zapotřebí. O tom nepochybujte."
Poprvé v životě byl Warrick pyšný na jedno ze svých dětí, neočekával, že se něčeho takového dočká, dokud nebude mít syna. O její rozhodnosti nemohlo být pochyb. O jejích schopnostech už měl možnost se přesvědčit.
Ale už kvůli ní samé jí přál úspěch. Až doteď se zdráhal požádat Rowenu, aby ji vyučovala. Rowenino chování v současné době nesvědčilo o zášti, i když by se o ni určitě plnou měrou zasloužil. Nepodnikl nic, co by si nezasloužila, ale nebylo možné spoléhat na cesty, jimiž se ubírá ženská mysl. Existovala možnost, že by mohla Emmu učit nesprávné věci, jen aby si to s ním vyrovnala.
„Nejvhodnější volba by byla asi lady Roberta," poznamenal uvážlivě, ale dřív než stačil podotknout, proč by pro tento úkol asi nebyla přijatelná, učinila to za něj Emma.
„To by nešlo," prohlásila Emma, její obličej poněkud pohasl. „Pohrdá mnou a - a já si nejsem jistá, jestli se vyzná v něčem jiném než ve vyšívání. Na tom jediném jí záleží -"
Warrickův zdušený smích ji odzbrojil. „Jistě se dá o vyšívání hodně mluvit, ale zmínil jsem se o té dámě jako o možnosti, protože už tu je zaměstnaná - ale souhlasím s tebou, že by tě nechtěla vyučovat. Věřím, že na rozdíl od ní by ti mohla v tvém případě pomoci Rowena."
„Ale ona je teď tak zaměstnaná -"
210
Zarazila se, protože už se zase mračil, neuvědomoval si totiž, že ji přetěžuje. Rowena by se určitě ohradila, že to není pravda - ale stejně. Lhala by mu? Co on věděl o sloužících a o tom, kolik práce je na ně možné naložit? Nikdy neřídil nikoho jiného než své muže. Ale když se teď nad tím zamyslel, dokonce i paní Blouetová na něj udiveně pohlédla, když jí vyjmenoval všechny Roweniny povinnosti. Jediné, co ho tenkrát napadlo, bylo zadat jí úkoly, proti nimž by se podle něj mohla bránit, všechny se totiž, pokud mu bylo známo, blížily manželským povinnostem. To, že by ji mohl poslat do prádelny, ho napadlo až dodatečně, aby každému nevěšel na nos, že slouží jen jemu.
„Pořád ještě jí zbývá dost času, aby se ti věnovala -pokud ovšem bude souhlasit."
„Byla bych nesmírně vděčná za pomoc, ale neměl byste jí to spíš navrhnout vy?"
Warrick zavrčel. „Pro mě by nic neudělala, Emmo, a abych na tom trval - stačí říct, že toho z ní dostaneš víc, než kdybych jí to nařídil já." Nakonec mu došlo, že se ho dcera nevyptává, proč pro ni vybral právě tuhle vychovatelku. „Víš, že to byla dáma?"
Tentokrát se zamračila Emma a opravila ho. „Ale ona jí pořád je. To jí nemůžete upřít jenom proto, že -" Začervenala se a snažila se všechno uvést na pravou míru: „Promiňte, můj pane. Nikdo do toho nemá co mluvit. Jen jsme se dohadovali, proč s ní tak zacházíte, ale to je vaše
věc."
Výtka v jejím tónu ho popudila. „Přesně tak - je to moje věc a už se o tom nechci dál dohadovat."
Ale ještě než domluvil, bylo mu jasné, že v něm ten hořký tón zanechal pocit viny. Pro boha živého, teď se bude dokonce i kvůli Roweně cítit provinile, když se k ní ve skutečnosti choval mnohem shovívavěji, než by si zasloužila. Když si pomyslel, že by na ní mohl požadovat
211
život! Ne, kvůli tomu, jak s ní zachází, se nemohl cítit provinile.
A co čert nechtěl, právě v ten okamžik vyšla Rowena z kuchyně, ta její prokletá červená košile okamžitě upoutala jeho pozornost, přísahal, že ji při nejbližší příležitosti spálí. Ona sama ho taky téměř okamžitě zaregistrovala, jenomže se rychle otočila a chystala se vrátit tam, odkud přišla. Ona před ním utíká, nebo snad ne? Ano, možná jí to připadá vhodné po té hlouposti, co ráno předvedla před Isabellou.
Ale když už ji jednou spatřil, pochopil, že už se dál nemůže soustředit na Emmu, takže ji propustil s připomínkou, ať počká do rána a pak Rowenu požádá. Tak by nemusel nařídit, aby byly Roweně zkráceny povinnosti, všechno by se vyřešilo samo v jeho nepřítomnosti. A doufejme, že až se vrátí poté, co zabije d'Ambraye, už si na práci s Emmou zvykne, takže jí bude moci dovolit, aby v ní pokračovala.
Emma odešla, až když se Rowena znovu objevila a zamířila k němu se džbánem piva v jedné ruce a holbou ve druhé. Podařilo se jí znovu ho překvapit svou ochotou mu bez pobízení posluhovat. Nebo snad cítila, že by se měla polepšit? Ano, to bylo pravděpodobnější, a dobře dělá. Ta holka ho kousla, aniž by předem uvažovala, jak na to zareaguje. A nešlo o žádné malé kousnutí. Sval, do něhož se zahryzly její zuby, ho pořád bolel. Obdivoval její odvahu, nemohl jinak. Ale to nemusela vědět. Rowena...
... se zastavila na půl cesty ke krbu, něco odvedlo její pozornost. Warrick se otočil, aby se podíval, co ji rozrušilo, ale byla to jen Beatrix, která vstoupila do sálu se služkou v závěsu. Když znovu pohlédl na Rowenu, připadala mu na okamžik raněná, potom se oddala osudu, nakonec to ze sebe setřásla. Ještě jednou se podíval na Beatrix, zamračil se, nechápal, proč Rowena takhle zareagovala. Až potom si uvědomil, že má na sobě blankytně modrý kabátek, v těchto
212
letech velice módní oblečení, nebyl si vědom, že by na ní něco takového někdy předtím spatřil. Vpředu byl hluboce vystřižený, možná to mělo upoutat pozornost na zajímavou košili pod ním, jenže košile Beatrix nebyla ničím pozoruhodná, zjevně nepatřila k vnějšímu ošacení.
Došlo mu to, ale byl by radši, kdyby tomu tak nebylo. Kabátek byl Rowenin, upravený, aby vyhovoval drobnější postavě jeho dcery. Ale kam se poděla ta radost, kterou pociťoval, když se poprvé rozhodl, že odebere Roweně šaty, aby zlomil její pýchu a sebevědomí? Bylo mu nepříjemné, když pochopil, co namísto toho cítí. Gesto účinkovalo. Skutečně ji ranilo, když spatřila své šaty na někom jiném. A teď měl nutkání strhnout kabátek z Beatrix a vrátit ho Roweně - což pochopitelně nemohl udělat.
K čertu se vším, nesnášel, když ho přepadaly takové pocity. Už zase ta vina, začínalo mu být protivné, že ho taková nezvyklá hnutí mysli přepadala v případě, který měl vyústit v perfektně naplánovanou pomstu. Právě proto na Rowenu vyštěkl, když se k němu dostala.
„Jsem s tebou velice nespokojený, děvče."
V očích se jí lehce zablesklo, než odpověděla: „To vidím, můj pane, dáváte své emoce najevo jako obvykle."
Jeho zakaboněný výraz ještě potemněl, když poznamenal: „Zatím se přede mnou netřeseš."
Pokrčila rameny, postavila před něj na stůl pivo, místo aby mu jej nabídla, jak měla původně v úmyslu. „Často mi přece připomínáte, jak jsem hloupá."
„Nebo velice chytrá," pronesl trpce.
Zasmála se. „Jak si přejete, můj pane. Já jsem nadmíru přizpůsobivá."
„Uvidíme, jak jsi přizpůsobivá, až si probereme tvůj nejnovější ranní prohřešek. Možná sis myslela, že zapomenu na tvé chování před lady Isabellou. Tys mě kousla, děvče."
213
Rowena učinila udatný pokus potlačit úsměv, ale nepodařilo se jí to. „Vážně?"
„Víš moc dobře, že ano. Také jsi mě neposlechla."
To do debaty vneslo vážnější ráz, takže zavtipkovala:
„A dobře jsem udělala. Vy jste sice mohl chtít, aby mě ta dáma našla ve vaší posteli, ale mě by to mohlo uvést do rozpaků."
„Na tom nezáleží -"
„Aha," přerušila ho škrobeně, její veselá nálada byla ta tam. „Potom si musím zvyknout, že mě nadále nebudete ponižovat jen za trest, teď to budu moci čekat kdykoli."
„Nechytej mě za slovíčka -"
Opět ho zarazila. „Ne. Je mi to úplně jasné."
Obrátila se a měla se k odchodu, ale on ji chytil za dlouhý cop, který se mu prosmýkl kolem obličeje. Tahal za něj pomalu, až byla přinucená se předklonit, jejich hlavy se málem dotýkaly.
„Rozhořčení služce nepřísluší," tato poznámka ji měla varovat. „Copak jsi zapomněla, že jsi moje služebná?"
Snažila se popadnout dech, až potom zašeptala: „Nikdy bych nezapomněla, že jsem vaše, můj pane."
Když se její safírové oči střetly s jeho, mohl v nich rozeznat tak silný smyslný příslib, že se Warrickovo mužství okamžitě v očekávání vzepjalo. Uvažoval, jestli to udělala neúmyslně - nebo moc dobře ví, jaký vliv na něj má. Kdyby byli o samotě, tak by to rychle zjistil.
Pustil jí cop, potřeboval odstup, dřív než ze sebe udělá blázna a odvleče si ji rovnou odsud do postele. Ale ona neustoupila, jak očekával, prsty se lehce dotkla hřbetu jeho ruky, mohl to klidně pokládat za pohlazení.
„Mohla bych požádat o laskavost, můj pane?"
Strnul, vybavil si, jak Celia pokaždé vyčkávala, až bude celý žhavý, aby si ji vzal, že jí nedokázal nic odmítnout.
Řekl: „Prosím."
214
Naklonila se ještě blíž, aby mu mohla zašeptat do ucha: „Udělal jste z toho mou povinnost, ale já bych chtěla zkoumat vaše tělo ve svém volném čase - jako jsem to dělala předtím. Ulehnete přede mnou bez řetězů a necháte mě se vás dotýkat, jak budu chtít?"
Ta slova ho odrovnala. Ze všech věcí, o něž by ho mohla požádat, včetně vlastního propuštění, si nepomyslel, že by mu nějaký požadavek způsobil takovou radost. Už věřil, že ze sebe udělá blázna, protože po ní toužil tak moc, že už to nedokázal dál snášet.
Vstával, ale položila mu ruku na rameno a dodala: „Ale já jsem nemyslela teď, později, když po mně zase zatoužíte."
„Děvče, copak si myslíš, že mi můžeš říkat takové věci a já počkám, až -"
„Nesnažila jsem se vás vylákat do postele," ujišťovala ho rychle.
„Ne?"
Tváře jí vzplály lehkým ruměncem. „Myslela jsem - že dnes v noci, až se setmí a -" Nedokončila větu.
Warrick, i když jeho touha už pomalu dosahovala vrcholu, pochopil její dilema, i když si to vůbec nepřál. „Už jsem zapomněl na doby, kdy jsi byla panna. Teď bych to bral jinak, ale. Tak už běž, děvče, a do západu slunce mi nechoď na oči - ale pak by bylo lepší, kdybys na mě počkala v mém pokoji. A nečekej nějakou laskavost, dokud si tě alespoň jednou nebo spíš dvakrát nevezmu. Po pravdě řečeno ti nehodlám dát pokoj až do rána."
Než dokončil svůj proslov, její narůžovělý ruměnec znachověl. Místo odpovědi krátce přitakala a pospíchala pryč. Její nepřítomnost ovšem nijak nezchladila jeho vášeň a vnitřní neklid ho doháněl k zuřivosti.
Ta prokletá holka, co ho to na ní dohání k tak extrémním reakcím? Od prvotního stravujícího vzteku až k výbuchům vášně se cítil pořád jako v kleštích. A pak to ochabnutí touhy
215
po absolutní odplatě, mladý Fergant a dokonce i lord Ambray, který stravoval jeho pomstychtivost už téměř dva roky. Přicházelo to postupně, nebo to byl také výsledek vlivu, který na něj měla Rowena?
Skutečně se zdálo, že z jeho mysli vytěsnila cokoli jiného. A nemohl ani prohlásit, že by to bylo proto, že se na ni soustředila veškerá jeho zloba, protože když na ni myslel, už neuvažoval o pomstě. D'Ambrayova výzva ho teď nijak zvlášť nezajímala, zatímco před měsícem by uvítal každou příležitost, kdy by se mohl utkat tváří v tvář se svým nepřítelem. Zítra by měl proti němu vyrazit, ale shledával, že teď ho to obtěžuje.
Najednou mu došlo, že zítra vyráží a bude pryč pěkně dlouhou dobu - tak dlouho ji neuvidí.
Vyšel ze sálu stejným směrem jako Rowena. Ona si mohla na tu laskavost počkat, ano, na tom by mohl trvat. Ale jeho nenapadal jediný důvod, proč by měl čekat do západu slunce, aby sám dostal, po čem touží. Ona třeba potřebovala přítmí, aby se osmělila, ale on měl radši světlo, když do ní pronikal, aby mohl sledovat všechny proměny jejího výrazu, když pod ním dosahovala vyvrcholení.
Byl pryč, ale Rowena nebyla uvržena zpátky do vězení, jak očekávala a čehož se obávala. Ani ráno nemusela odejít z jeho lože za svými povinnostmi, probudila se sama - v prázdném pokoji.
Warrick se s ní však za rozbřesku rozloučil. Vzpomínala si na to sice jen letmo, pamatovala si, že ji vzal do náručí, pevně ji přitiskl k hrudi oděné v brnění a jemně ji políbil. Jemně? Ano, v tom se nespletla, protože měla pořád rozbolavělé rty a tento polibek ji nebolel. Ale téměř
33
216
okamžitě poté, co ji položil zpátky do postele, zase usnula. Noc, kterou s ním strávila, ji tak vyčerpala, že jeho odchod nebo cokoli jiného skoro ani nezaznamenala.
Teď, když už byla vzhůru, přemýšlela o tom polibku, tak odlišném od těch, které přijímala - a dávala - po celou dlouhou noc. Její naběhlé rty dokazovaly, že ji před tím svými polibky nikterak nešetřil. Ne že by jí to vadilo. Rozkoš, kterou prožívala, převažovala nad drobnými nepříjemnostmi, které s sebou přinášela. A když teď o tom uvažovala, lámala si hlavu, proč byl Warrick tak nenasytný. Jistě ne kvůli tomu, že mu prozradila, co by chtěla dělat s jeho tělem. A včera odpoledne ji vyhledal nedlouho poté, co vyšla z hodovní síně, a odvlekl ji k sobě do pokoje, kde jí předvedl důsledky toho, když ho bude takhle pokoušet.
Byl tak nedočkavý, až se jí zmocní, že k tomu došlo téměř v okamžiku, když padli do postele. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné, ale jeho bezuzdná vášeň byla tak inspirující, že podruhé už byla připravená a napotřetí ztratila hlavu stejně jako on. Potom ji pomiloval mnohem pomaleji, ale s neutuchajícím žárem. A v milostném aktu ze sebe vydával mnohem víc, než přijímal, aniž by se jedinkrát zmínil o tom, co stálo mezi nimi.
V jednom okamžiku si oba uvědomili, že mají hlad na něco jiného než jeden na druhého, a on sám vstal, aby probudil kuchaře. Ale to nebylo nutné, protože jim někdo nechal v předpokoji tác s jídlem i připravenou lázeň. Dopřáli si obojího, i když jídlo bylo stejně studené jako posléze voda. Takže neztráceli čas.
Ale noc ještě neskončila a Rowena nezapomínala, co odstartovalo odyseu smyslného šílenství. Warrick také ne. Ale až poté, co si byl jistý, že by to byl zázrak přivést jeho mužství k životu, souhlasil s její původní žádostí. Ale muž se může někdy zmýlit v tom, čeho je schopný, takže nevydržel ležet dlouho v klidu.
217
Pokusil se o to dvakrát, ale pokaždé, když nad sebou ztratil kontrolu, se choval jako divoch, který jí je naprosto posedlý. Začala ústy na jeho krku, pomalu se propracovávala k širokým ramenům, dolů po jeho silných pažích, přes hrudník. Toužila olíznout každičké místečko na jeho těle, ale nedostala se o moc níž než k břichu, potom ji převalil zpátky na postel a nalehl na ni. Nakonec už byli oba vyčerpaní, i teď se musela červenat, když si vzpomněla na jeho nestoudnost -a na zvuky slasti, které z něj vyloudila.
Teď jí to připadalo jako sen, tentokrát se tolik lišil od podoby, v jaké ho znávala. Ani jednou nevyplula na povrch jeho krutá stránka. Nestačila žasnout, když si vybavila, kolikrát se jí podařilo ho rozesmát. Na tuto noc nehodlala nikdy zapomenout.
Ale co nevěděla a co se hned tak nedoví, když odjel, jestli jeho současné chování a to, jak s ní zachází, je vytouženým výsledkem jejího svádění, nebo jestli jde jen o dočasnou záležitost. Řekl jí, že bude pryč asi týden, ale teď jí připadalo nekonečně dlouhé čekat na zjištění, jestli s Mildrediným plánem skutečně uspěla. Samozřejmě že i kdyby se jí dařilo, tak by odloučení mohlo její snahy zničit a musela by začít znovu od začátku.
Rowena při vstávání a oblékání vzdychala. Věděla, že je netrpělivá, zvlášť když bylo po pravdě řečeno nerozumné předpokládat, že by se jí mohlo skutečně podařit tak brzy zkrotit draka. Jedna noc muže nezmění. A jediná drobná připomínka toho, proč se jí chce pomstít, může způsobit zásadní obrat. Ale udělala pokrok. To nebylo možné popřít. A taky nemohla popřít, že svádění Warricka de Chaville jí nepřineslo takové útrapy, jaké očekávala. Ne, byla to velice příjemná záležitost.
Neuvědomila si, jak je pozdě, dokud nevstoupila do sálu a nespatřila sluneční paprsky, které obvykle ráno probleskovaly vysokým oknem. Velká místnost byla téměř
218
prázdná, až na pár sloužících. Jednou z nich byla Mildred, hnala se, aby cestou do kuchyně zachytila Rowenu.
Rowena byla natolik překvapená, že se vyptávala: „Je to bezpečné si tu spolu povídat, když odejel?"
„Kašlu na jeho příkazy," odvětila Mildred. „To, co jsem se dozvěděla, nemůže počkat, až si budeme moci popovídat v soukromí. Ale proč nejste rozčilená, že odejel?"
Rowena se ušklíbla. „Alespoň to není vězení."
„Ale ne, mluvím o tom, kam lord Warrick míří. Copak o ničem nevíte?"
„O čem bych měla vědět, Mildred? Warrick mi jen řekl, že bude chvíli pryč, ne proč musel odejet." Rowena se začínala kabonit. „Nejde přece o válku, tu nelze rozpoutat v tak krátké době."
„Ne, není to válka, ale bitva určitě. Vyzval ho Gilbert a Warrick míří za ním - utkají se muž proti muži."
Rowena zbledla. „Pro boha živého, jeden z nich zemře."
Mildred zavřela oči, vyděsilo ji, že by se jich to mohlo týkat. „Jistě," poznamenala netrpělivě. „Ale nejdřív jeden druhého poznají."
Rowena ji skoro neposlouchala, protože nedokázala vypudit z mysli představu, jak je Gilbert mohutný, jak dobře umí zacházet s mečem a jak Warrick bude bojovat čestně, ale Gilbert zřejmě ne. Udělalo se jí špatně od žaludku, když si představila Warricka... ležícího na zemi... v krvi...
Byla násilím usazena na židli u krbu, ani nevěděla, jak se tam dostala. Mildred ji konejšivě hladila po tváři.
„Co vás trápí, mé jehňátko?" vyptávala se starší žena účastně. „Souvisí to s dítětem?"
Rowena zoufale vzhlédla a pohlédla jí do očí. „Nechci, aby zemřel."
„Aha," pronesla Mildred vědoucně. Posadila se na stoličku vedle Roweny a pokračovala. „A proč by měl? Když odjížděl, předvídal past a je na léčku připravený. Nejspíš ani
219
k souboji nedojde - alespoň ne mezi nimi dvěma. Ale myslela jsem, že se budete spíš děsit Warrickova zjištění, kým doopravdy jste. Jakmile se podívá na Gilberta, pozná v něm jednoho z věznitelů v Kirkburough a dá si všechno dohromady. To už vás nezajímá?"
„Ne ze stejného důvodu. Teď už vím, že mě nezabije -určitě ne pro mé nemovitosti," dodala s úsměvem, spíš trpkým než jízlivým. „Bojím se spíš jeho zuřivosti, jestli si bude myslet, že jsem ho svým mlčením oklamala, v čemž by měl pravdu. Kvůli tomu bych zase mohla skončit v jeho šatlavě."
Mildredin úsměv byl dokonce ještě trpčí. „Dřív než si myslíte, má drahá."
Rowena se zamračila. „Jak to?"
Mildred se nejdřív ohlédla, aby se ujistila, že jsou skutečně samy. „Lady Beatrix dostala záchvat zuřivosti, když jí řekli, že se bude muset provdat do Malduitovy rodiny.
Má na Warricka děsný vztek, a jestli je ten muž nic jiného nenaučil, tak uspokojení z odplaty jistě. Chce, aby její otec pykal za to, že ji provdá za nějakého kluka, o němž se domnívá, že jí není hoden - a svůj plán uskuteční přes vás."
Rowena vykulila oči. „Přese mě? Ale - ale copak má nějaké pravomoce, když tu Warrick není?"
„Nějaké ano, ne absolutní, ale je dost šikovná, aby se na to nespoléhala. Vyslechla jsem, jak včera večer kuly pikle se sestrou, má to docela dobře vymyšlené. Neví, jakého zločinu jste se dopustila vůči Warrickovi, že vás vsadil do vězení, to neví nikdo, ale ironií osudu vás hodlá osočit z krádeže, protože tak jí to Warrick řekl."
Rowena zavřela oči, když si uvědomila plný dosah těchto slov. „Hodlá prohlásit, že jsem ji okradla."
„Ano, o její nejcennější šperk, perlový náhrdelník, který jí věnoval Warrick. Melisant se za ni postaví, prohlásí, že
220
vás viděla jako poslední před jejím pokojem, odkud zmizel. Beatrix potom nařídí pátrání v prádelně a ve Warrickově pokoji, a mezitím vytáhne náhrdelník z předpokládaného úkrytu, čímž potvrdí vaši vinu."
„A nebude muset ani trvat na tom, aby mě vsadili do vězení. K tomu tak jako tak dojde, dokud se Warrick nevrátí, a on pak nejspíš uvěří její verzi. Tak často mě nazýval malou zlodějkou. Bude mě muset potrestat, možná mě nechá zbičovat nebo -"
„Tím se nezatěžujete, mé jehňátko. Vším, čím vás hodlá Beatrix do jeho návratu postihnout, chce zasáhnout jeho."
Rowena se zakabonila. „Ale John Giffard -"
„Není tady. Je tu jiný žalářník, zdaleka ne tak přátelský, kolují o něm zvěsti, že zneužívá ty, kdo jsou mu svěřeni do péče."
Rowena zbledla. „S tím - s tím už jsem se setkala."
„A to není všechno. Beatrix trvá na tom, že se musíte podrobit výslechu ohledně toho, co ještě jste mohla ukrást. Víte, jak tento muž vyslýchá vězně?"
„Používá mučení?"
„Ano. Ta malá potvora doufá, že budete natolik vyděšená, že uvěříte, že Warrick vás už ve své posteli nebude chtít, ale co víc, že přijdete o dítě, které nosíte pod srdcem. Tak ho hodlá zasáhnout, protože ví - a všichni to vědí -, jak touží po synovi, i když by to byl levoboček."
„Z toho se mi zvedá žaludek."
„Nic vám nevyčítám," ujišťovala ji Mildred soucitně.
„Ne, mně je skutečně špatně." Rowena se bez varování rozběhla na záchod.
Mildred na ni čekala s namočeným ručníkem, dokud se znovu neobjevila. Rowena s povděkem přijala její pomoc a vyptávala se dál: „Jak dlouho bude trvat, než nade mnou spadne klec?"
221
„Dokud se Beatrix nezačne připravovat na večeři. Tehdy bude moci požádat o náhrdelník - a zjistí, že nikde není. Ale to už budete pryč. Už jsem vám sbalila vak s jídlem a oblečením, některé je vaše, ale většinou jsou to šaty pro služky, které si budete muset obléknout, abyste mohla uprchnout. Ukryla jsem vak v pivnici a zrovna jsem se vydala zjistit, co vás tak zdrželo -"
„Zaspala jsem."
„Takže náš plán vyšel?"
„Tvůj plán, ale ano, už to tak vypadá -" Rowena se neradostně zasmála. „Na tom teď nezáleží."
„Ne, všechno se vysvětlí, až se Warrick vrátí. A nemusíte chodit daleko. Na východě jsou lesy, tam by se dokázala skrýt celá armáda. Zůstaňte na okraji, já pro vás pošlu Warricka, až pochopí, že jste musela odejít."
„Nemohla bys místo toho jít se mnou, Mildred?"
„Mě by začali postrádat příliš brzo, což by strhlo pozornost i na vaši nepřítomnost, které by si jinak nikdo nevšiml, dokud by nedošlo k vašemu obvinění. Bude pro vás snazší, když odejdete sama, já tu musím zůstat, abych přesvědčila Warricka, když mu Beatrix předestře své lži."
„Zapomínáš, že ho výmluvy nezajímají - alespoň ne od nás," připomněla jí Rowena slabým hlasem. „Když už musím jít, tak by bylo lepší se nevracet. Tures odsud není zase tak daleko -"
„To by představovalo přinejmenším tři nebo čtyři dny pochodu!" vykřikla Mildred.
„Ale moji lidé by mi tam pomohli, nebo by mě ukryli, dokud bych nenašla způsob, jak vysvobodit matku z hradu Ambray."
„Roweno, přece si nemyslíte, že byste mohla sama jít tak daleko pěšky. Věřte Warrickovi. Dejte mu čas, on se se vším srovná. Cítím to."
222
Rowena zavrtěla hlavou. „Postrádám tvé přesvědčení. A když se nad tím zamyslím, tak nechci, aby takový muž, který zplodil tak nepovedené děti, měl něco společného s výchovou mých vlastních."
„Můžete mu dávat za vinu jeho nedbalost, ale nezapomeňte, že ty dívky nemají matku, která by je celý život vedla, zatímco vy -"
„Mildred, na takovou debatu teď nemáme čas," přerušila ji Rowena netrpělivě. „Prozraď mi jen, jak se bezpečně dostanu přes brány."
Podle Mildredina kyselého výrazu bylo jasné, jak je jí nepříjemné opustit nakousnuté téma. „U zadní brány je jen jedna hlídka. Když ji zabavím, budete moci proklouznout. Ale jestli jste se rozhodla opravdu uniknout, vyčkejte den v lesích - ne, lepší by byly dva dny, dokud neopadne rozruch. Pak za vámi přijdu."
Rowena ji vděčně objala. „Děkuji."
„Poděkujte mi, až vám celou cestu do Tures budu vykládat, za jak pošetilou jsem vás pokládala," zavrčela Mildred.
Lesy nepředstavovaly zrovna vítané útočiště pro osamocenou ženu, ne když si při každém zvuku představovala zloděje nebo vraha, který se na ni chystá. Obloha se zatáhla, zdálo se, že večer začne pršet, takže nevyšel ani měsíc, který by ukazoval, jak plyne čas, ale Roweně se stejně táhl. Hodiny ubíhaly, když se pokoušela usnout, ale nedařilo se jí to, jedinou útěchou jí bylo, že se nerozpršelo.
Vůbec nepociťovala radost z toho útěku. Země byla příliš tvrdá, než aby si udělala pohodlí, dokonce i přes silný vlňák služebné, který si prostřela na tenký slamník, jí byla pořádná zima. Na znamení vzdoru se převlékla do vlastních šatů, ty
223
34
se jí podařilo zachránit. Zářivě žlutý kabátek a šarlatový plášť, které ukořistila, aby alespoň trochu získala zpět pocit vlastní sounáležitosti, jímž otřáslo zastrašování pána z Fulkhurstu.
Fulkhurst... přála si, aby se odvážila vyčkat na jeho návrat, ale neměla v sobě ani kapku Mildrediny jistoty, co se týkalo jeho osoby. Nemusel být tak krutý, jak zprvu myslela, ale pořád byl schopný krutých represálií a úsudků. A nepochybovala, že kdyby uvěřil té krádeži dvakrát prokletého náhrdelníku, skutečnost, že s ním sdílela lože a nosila jeho dítě, ho nemohla odradit od toho, aby ji nepotrestal jako kohokoli jiného.
Existovala možnost, že by jí uvěřil, kdyby jí dal možnost prokázat svou nevinu. Ale to nebylo pravděpodobné, když si uvědomila, co o ní ví - díky Gilbertovi to nebylo nic moc dobrého - a ona nechtěla riskovat bičování či ještě něco horšího jen proto, že se mu chce pomstít vlastní dcera.
Zjistila, že jí samotné přišlo na mysl pár pomstychtivých nápadů vůči této mladé dámě, která ji donutila uchýlit se na území, kde se to hemží zločinci. Dámy nikdy neopouštěly své domovy bez ozbrojeného doprovodu. Většinou když musely někam vyjet, vysílali s nimi i služky. Ale ona tu byla úplně sama, na obranu měla jen malou dýku, kterou našla v Mildredině vaku. Mildred přiložila další z jejích kabátků, který mohla Rowena prodat, aby si mohla zaplatit eskortu, s níž by se vrátila do města, ale pořád existovalo mocné slovo „kdyby", a mezitím ji mohla postihnout spousta nepříjemností, zvlášť až opustí lesní úkryt.
Když pomyslela na nějakou z těchto nepříjemných okolností, zjistila, jak jednoduché je doufat, že Beatrix de Chaville stihne odplata za to, co jí způsobila. Kdyby tu Rowena zemřela, mohlo by to znamenat konec tohoto nešťastného dobrodružství, ale mohla by se také vrátit a
224
pronásledovat Beatrix. ano, mohla by to být jen odplata, věčná pomsta. Warrickovi by se tento nápad líbil.
Svým myšlenkám se musela zasmát, nacházela se pořád tam, kam se před pár okamžiky uložila ke spánku. Ale zvuky lesa ji pořád zneklidňovaly, zas a znovu ji probouzely a z noci už moc nezbývalo, až nakonec otevřela oči do kalného svítání - a nad sebou spatřila muže.
Posadila se tak prudce, až jí bodlo ve spáncích. Ale nebyl to sen. Nohy stály pořád vedle ní a neutichly ani zvuky, které vydávali koně, jež ji vzbudily. Otočila se a spatřila druhého muže, který blízko ní sesedal z koně, a téměř tucet dalších se k ní blížil.
Ani se neobtěžovala čekat, až zjistí, o koho jde. Po nervydrásající noci Rowena zpanikařila, popadla dýku, kterou měla ukrytou u pasu, a divoce se ohnala směrem k nohám stojícím opodál. Muž vykřikl, ale už ho řízla, právě když k němu přiskočil jeden z jeho kumpánů a zakryl mu dlaní ústa. To Rowena neviděla, vyskočila a uháněla do hloubi lesa, kde ji nemohli tak rychle dostihnout jejich koně. Ale jim se to podařilo, pronásledovali ji tři a celou cestu se smáli nad tou zábavou, to ji rozčilovalo víc než cokoli jiného. Věděla, k čemu dojde, když muži pronásledují ženu na poli nebo lesem. Skončí to tím, že za své úsilí požadují odměnu.
Doháněli ji. I když jí srdce bilo jako na poplach a burácelo jí i v uších, slyšela je. Tížilo je brnění, jehož řinčení se k ní neslo, ale ji brzdily dlouhé sukně, nemohla si je přidržovat volnou rukou, aby se jí nepletly pod nohy. Pořád to nevzdávala, protože by byla smůla, kdyby o ně zakopla. Pak se to stalo, zachytila se palcem o lem košile a to stačilo, aby ztratila rovnováhu.
Dýka jí při pádu vypadla z ruky, několik kroků klopýtala a potom našla záchytný bod. Nepřicházelo v úvahu, že by mohla hledat zbraň, ale měla teď obě ruce volné a mohla si
225
přidržet sukně, aby se jí nepletly pod nohy. Ale tahle výhoda se jí naskytla moc pozdě, protože jeden z mužů už byl blízko za ní a snažil se ji chytit. Kdyby si toho všimla, mohla by uskočit z jeho dosahu, protože k tomu jí chybělo jen málo. Popadl ji jen za krajíček pláště a padl při tom tváří k zemi. Ale to stačilo, aby s ní trhl a rázně ji zastavil, takže ztratila rovnováhu a tvrdě přistála na zádech. Kdyby měla plášť zapnutý u krku namísto kolem ramen, mohla už mít zlomený vaz. Když k tomu došlo, prvních pár vteřin se domnívala, že má přeraženou páteř, tak bolestivě upadla. A dřív než si stačila uvědomit, že se může hýbat, už na to stejně bylo pozdě.
Dorazili další dva muži, ztěžka oddechovali, jeden se zastavil před ní, druhý ze strany. A ten, co stál za ní, klesl na kolena, byl tak otřesený ze svého pádu, že znovu škubl pláštěm, který pořád ještě držel v ruce.
Rowena před nimi pořád couvala, hlavou narážela o zem. Ale nebyla natolik omráčená, aby nenakopla muže před sebou, který se k ní skláněl, nezapomněla ani zakřičet. A vykřikla pronikavě, to je vyvedlo z míry a změnili své plány ohledně toho, co s ní původně chtěli provést. Teď se soustředili na to, aby potlačili zvuk, který vydávala, a málem se srazili, když se k ní nakláněli a snažili se jí zacpat ústa. Uhodila jednoho, druhého odhodila stranou, ale třetí jí dal facku a už se to chystal zopakovat, když ho jeden ze zbývajících dvou chytil za paži.
„Počkej, já ji znám."
„Ty jsi pitomec. Jak bys mohl -?"
„Pro smilování boží, to je naše paní."
Pronesl to velice překvapeně, ale Rowena byla ještě víc otřesená. Jejich paní? Pomyslela na Tures, ale nepoznávala obličeje, které se nad ní skláněly - potom si na jeden vzpomněla a v duchu zaúpěla. To se jí ještě potvrdilo, když
226
pohlédla na čtvrtý obličej, a poznávala i nevěřícný hlas, o němž doufala, že už ho nikdy neuslyší. „Roweno?"
Nečekal na odpověď. Do jeho překvapení se přimísily vzpomínky, pěstí odrazil jednoho z těch tří, kteří se jí pořád skláněli nad hlavou. Potom ji její nevlastní bratr zvedl a přitiskl si ji tak pevně na prsa, že nemohla ani dýchat.
„Jak ses sem dostala?"
Tato otázka pronikla jejími úvahami, v nichž se mísil strach se zlostí. Jestli ji měl někdo najít, proč to musel být Gilbert? Nevěděla, co mu má říct, rozhodně nic o tom, co prožila za ten měsíc, co se neviděli.
Ale jednu pravdu mu mohla prozradit a také to udělala. „Uvrhli mě do vězení na Fulkhurstu, ale nakonec se mi podařilo uprchnout -"
„On tě dostal? Celou dobu, co jsi byla v jeho moci, jsem šílel zármutkem." Když se jí vyptával, odstrčil ji, ale teď už ji zase svíral, chtěl tak vyjádřit opravdovou lítost, kterou cítil. „Myslel jsem, že jsi mrtvá. Nikdo v Kirkburough mi nedokázal rozumně vysvětlit, co s tebou Fulkhurst provedl."
Jeho vážný zájem i starost přivedly Rowenu do zvláštního stavu, když uvážila, jak moc ho nenávidí. „To mě nepřekvapuje," odvětila opatrně. „Poslal mě rovnou do vězení, to sluhové z Kirkburough nemohli vědět."
„K němu do vězenů" vykřikl Gilbert v úžasu. Muži na něj sykli, aby nebyl tak hlučný, ale on si jich nevšímal, potom pohlédl dolů na Rowenu. „Ten chlap musí být blázen. Tos mu neřekla, kdo jsi?"
Vrhla na něj nechápavý pohled. „Ty bys přiznal všechno, když víš, že hodlá zničit tebe i všechny tvé državy? Sebral mi můj majetek, protožes ho držel ty. Myslíš, že by mě nezabil, aby od tebe všechno získal? Takže jsem mu neřekla nic jiného, než co už sám předpokládal, že jsem lady z Kirkburough." Potom zalhala, aby podpořila jeho prvotní
227
domněnku, že Warrick přijel na Kirkburough kvůli němu. „Poslal mě do vězení, protože byl strašně rozzuřený, že tě tam nenašel, aby tě mohl zabít."
Gilbert vypadal skutečně zahanbeně, potom prohlásil: „To mě mrzí, Roweno. Nemyslel jsem si, že by ti mohl ublížit, jinak bych tě tam nenechával, ale tenkrát jsem neuvažoval jasně."
Kdy jsi vůbec uvažoval jasně, kdy ti mysl nezamlžovala chamtivost? chtěla se zeptat, ale on ji vedl zpět po cestě, kterou přišla, takže mu místo toho položila otázku: „Co tu děláš, Gilberte? Přece si nemyslíš, že bys mohl obléhat jeho nejodolnější hrad?"
„Ne, to ne, do soumraku bude všechno jinak."
Zastavila se, ale on ji táhl dál. „Jak to myslíš?"
„Poslal jsem mu výzvu. Jestli není hloupý, bude předpokládat, že je to past, takže s sebou vezme většinu svých mužů." Teď se zastavil a rozčíleně se domáhal odpovědi: „Můžeš to potvrdit? Víš, kolik vzal s sebou
mužů?"
„Neviděla jsem ho odjíždět," odvětila podrážděně, „ani jsem neměla čas spočítat, kolik jich tam zůstalo, když jsem odcházela."
Byl zklamaný, a tak pokračoval v cestě a přitom ji táhl za sebou. „To nevadí," prohlásil nakonec. „Mohl s sebou vzít většinu svých mužů. Proč by je tam nechával, když, jak už jsi poznamenala, je Fulkhurst jeho nejmocnější hrad, schopný se udržet jen s hrstkou mužů?"
„Tak jak se ho hodláš zmocnit?"
Otočil se a usmál se na ni. „S hrstkou mužů."
„Aha, samozřejmě. Byla to ode mě hloupá otázka."
Trhl jí paží, aby jí naznačil, jak nesnáší její sarkastický tón. „Měl jsem v plánu připlížit se tam za soumraku."
„Ve vesnici si tě všimnou," upozornila ho.
228
„Ne, ne když jsem ve Štěpánových službách a nesu zprávu s jeho pečetí, kterou se můžu prokázat." „A jsi?"
„Co?"
„V královských službách?"
„Jistěže ne," odpověděl netrpělivě. „Ale ta zpráva je pravá. Měl jsem štěstí, když jsem ji našel, stejně by se nikam nedostala, protože posel je mrtvý."
„Tys ho zabil?"
Opět se zastavil a zavrčel na ni: „Proč musíš svalovat každý zlý skutek na mě?"
„Nesvaluji, ale vím, čeho jsi schopný," odsekla.
Zamračil se na ni. „Co na tom sejde, jak jsem k ní přišel? Zajistí mi vstup na Fulkhurst. Nebo místo ní přivezu uprchlou vězenkyni," dodal zlověstně.
Přála si, aby to udělal. Mohla by ostatní na hradě varovat, bez ohledu na to, co by ji to stálo, jen aby zmařila Gilbertovy plány.
Musel si myslet, že ji svou výhrůžkou zastrašil, protože už nepromluvila, než došli ostatní muže, kteří zůstali u koní. Na pár z nich si pamatovala z Kirkburough, Lyonsovi rytíři, muži, kteří by měli správně teď sloužit Godwinovu bratrovi, ne Gilbertovi.
Když si to Rowena uvědomila, zarazila se. Proboha, vědí to vůbec? Nebo slepě následují Gilberta v klamné víře, že má kvůli Roweně nějaký nárok na Kirkburough, zkrátka proto, že jim Lyons rozkázal bojovat pod Gilbertovým velením, dřív než zemřel? Musí vědět, že je Lyons mrtvý, protože Gilbert říkal, že se vrátil do Kirkburough, poté co byl srovnaný se zemí. Svazuje je snad svatební smlouva? Ale ta smlouva je bezcenná, když se Lyonsovi nepodařilo fyzicky završit manželství. A o tom nikdo neví, s výjimkou jí, Gilberta, Mildred - a Warricka. Gilbert by jim to určitě nevykládal. Spíš by naznačil, že bylo počato dítě.
229
Uvažovala, proč se na to ještě nezeptal, ale najednou jí to bylo jasné. Gilbert měl pořád to, po čem toužil a co nabyl zásluhou její svatby - Lyonsovu armádu. A chystal se tvrdě zaútočit na Warricka, uchvátit jeho tvrz i dcery. Gilbert hodlal zvítězit ve válce mezi nimi a ona mu k tomu poskytla prostředky. Protože mohl zareagovat tak rychle, na Kirkburough mu už nezáleželo a stejně tak na dítěti, které čekala.
Warrick. mohl by ho porazit. Ten by zešílel vzteky. A Gilbert by mohl požadovat cokoli, aby pustil jeho dcery -včetně Warrickova života.
Musela něco podniknout. Nemusela by se starat o to, co postihne Warricka, ale vzpomněla si na jeho smích, jeho vášeň, a potom na něžný polibek na rozloučenou. K čertu, bylo jí to jedno - nebo přinejmenším netoužila po tom, aby zemřel. Stejně tak se netoužila dočkat okamžiku, kdy by Gilbert zvítězil v jejich válce.
Chtěla prozradit Lyonsovým mužům, že tu nemají co dělat, že smlouva, která je vázala, nevešla nikdy v platnost. Ale kdyby to udělala, Gilbert by ji bez milosti zbil, o tom nepochybovala. Dokázal by ji dokonce ve vzteku zabít a nemohla by se nijak bránit. Ale co by mohla udělat? Varovat lidi na hradě nebo přesvědčit bez Gilbertova vědomí Lyonsovy muže, že ho nemusí poslouchat? Po pravdě řečeno musela udělat obojí, protože i kdyby se Gilbert musel spoléhat jen na své vlastní muže, pořád ještě by se mohl pokusit dobýt Fulkhurst, který by bránila jen hrstka lidí.
Muž, kterého pořezala, zmizel s ostatními, zřejmě se uchýlili do svého dočasného tábořiště. Rowena čekala, Gilbert ji sledoval, jak se rozhlíží po zbývajících mužích.
„To je teď tvoje armáda?" zeptala se nevinně. „Myslela jsem, že si mým sňatkem polepšíš víc."
Za pozorování ji skutečně nemohl kritizovat, i když se mu to vůbec nelíbilo. „Nebuď hloupá. Moje armáda se
230
soustředila hlouběji v lesích. Dvě hodiny po setmění se přesune k zámku a bude očekávat můj signál, že brány jsou otevřené."
„Jen jestli se dostaneš dovnitř. Mám pořád dojem, že ti to nevyjde. Pořád existují výstražné signály, i když je domácí pán mimo hrad. Možná je taky varoval, aby počítali se lstí, když jsi to byl ty, kdo ho svou výzvou vylákal, a on ti nedůvěřuje. Fulkhurst je inteligentní muž."
„Chceš mě naštvat?"
„Jistě. Myslíš si, že jsem zapomněla, k čemus mě nedávno donutil?"
„Buď zticha!" sykl a odvlekl ji od ostatních, kteří by je mohli zaslechnout, potom pokračoval: „Když máš tak dobrou paměť, tak si vzpomeneš, že mám pořád ještě pod zámkem tvou matku."
Víc už nemusel říkat. Rowena přikývla, zavalila ji tíseň. Copak si mohla myslet, že by dokázala odvrátit neštěstí, které na ně hodlal Gilbert uvalit? Nakonec nad ní vždycky zvítězil, vždycky věděl, co říct, aby z ní vyrazil chuť bojovat, nakonec pokaždé zůstala poražená.
Slunce se onoho rána objevilo jen na okamžik, pohltily je šedé mraky, které už od včerejška věštily déšť. Rowena si přála, aby lilo jako z konve. Proč ne? Už takhle byla zoufalá, že se jí z toho až zvedal žaludek. Proč by se muži, kteří ji hlídali, neměli cítit podobně?
Posedávalo jich kolem ní jen šest, vypadali uvolněně a nezúčastněně. Gilbert odešel se zbývajícími dvěma, aby vyhledali stanoviště, odkud by mohli sledovat, kdo přichází do hradu a odchází odtamtud. Nepřikázal výslovně mužům, aby ji střežili. Považovali ji teď za svou paní, takže bylo jejich povinností ji chránit, to vylučovalo, aby od nich
231
35
odešla. Ale to by nevyhovovalo ani jejímu novému záměru. Chtěla zamezit Gilbertovi, aby obsadil Fulkhurst.
Nechal jí díky té výhrůžce jen pramalou volbu. Pokud by Gilbert nezemřel, její matka by zaplatila za všechno, čím by se Rowena snažila zmařit jeho plány - pokud by neudělala něco, co by nepředpokládal. Ale o co by se mohla nepřímo pokusit?
Mohla by samozřejmě sama uříznout hlavu hadovi a doufat, že tělo samo zmizí. Ale kdyby se jí podařilo Gilberta zabít, ztrestal by ji za to s největší pravděpodobností jeden z jeho mužů, a ona se nehodlala obětovat kvůli muži, který -pokud šlo o ni - netoužil po ničem jiném než po pomstě.
Mohla prozradit Gilbertovi, že Warrick byl tím mužem, kterého uvěznil v Kirkburough. To by ho mohlo tak rozzuřit, že by provedl nějakou hloupost, možná by mohl vyzvat Warricka na souboj, třeba by se za ním kvůli tomu i rozjel... Zasnila se. Gilbert by nikdy sám o sobě neriskoval, kdyby neznal velikost Warrickovy armády, kdyby si nebyl jistý, že jeho vlastní je mocnější. Toužila po tom, aby sama znala její sílu. V Kirkburough byla spousta mužů, ale věděla, že Gilbert počítal s tím, že prostřednictvím Lyonsova bohatství jich najme mnohem víc. Měl vůbec možnost své plány uskutečnit?
Existovala naděje, že si Gilbert mohl začít dělat starosti s jejími odhady, co by se mohlo stát, kdyby se pokusil vniknout do hradu. Kdyby se vyskytlo jen pár pochybností, během dne by mohly vzrůst. Nakonec mohl přesvědčit sám sebe, že jeho původní plán je odsouzen k zániku. Potom by si mohl vzpomenout, jak se jí poškleboval, a použít ji jako klíč ke vstupu do zámku. Pak by měla čas na varování, protože z jeho líčení pochopila, že nehodlá obsadit brány v okamžiku, kdy vnikne do hradu. S největší pravděpodobností by ji vsadili znovu do vězení, což by jí vyhovovalo, protože
232
by byla oddělena od Gilberta, takže by mohla vysvětlit, o koho vlastně jde, aniž by se o tom dozvěděl.
Ano, mohl by ji využít, kdyby ho začaly soužit pochybnosti, a udělal by to, aniž by ji podezíral, že chce pomoci muži, který ji vsadil do vězení. Bylo mu jasné, že ho nenávidí, ale domníval se, že s Warrickem je to ještě horší.
Začínala se vzpamatovávat - dokud si nevzpomněla, co ji čeká ve fulkhurstském vězení. Zinscenovala snad Beatrix celou tu frašku, předtím než se dozvěděla, že Rowena uprchla? Jestli ne, tak by proti ní ani nemusela vznášet obvinění, mohla by usoudit, že s uprchlou Rowenou by to postrádalo smysl. A dopadení Warrickova největšího nepřítele by Roweně nemohlo uškodit, zvlášť když by se o ně rozhodující měrou zasloužila. Dokonce by ji ani nemuseli vsadit do šatlavy. Mohli by jí být vděční - ne, to už bylo zase jen snění. Ale v konečné instanci by si ten příšerný žalářník dvakrát rozmyslel, než by ji začal obtěžovat - dokud by se Warrick nevrátil a nevynesl by soud ohledně jejího útěku. Ale kdyby ji čekalo obvinění z krádeže...
S tím nemohla nic dělat, to jí bylo jasné. Bude muset čelit všemu, co ji čeká uvnitř hradu, jestliže se ji Gilbert rozhodne využít. A znovu se začala poohlížet po mužích okolo sebe, uvažovala, jestli něco nepřehlédla, něco, co by mohla říct, a odvrátit je tak od Gilbertova velení, aniž by ho konfrontovali, a ji tak vystavili jeho vzteklým reakcím - a jeho odplatě.
Jen dva ze šesti mužů, kteří ji střežili, pocházejí s jistotou z Kirkburough, i když odtamtud mohli být všichni. Ba ne, všichni určitě ne. Gilbertovi by bylo zajisté milejší, kdyby měl k dispozici víc mužů, kterým by důvěřoval, až zaútočí na bránu. Kdyby si teď mohla promluvit s jediným z rytířů z Kirkburough, aniž by ji slyšeli Gilbertovi muži.
Když se jeden z nich zmínil o jídle, Rowena si uvědomila, že má hlad. Ale úmyslně opomněla jídlo ve svém
233
vaku, vstala a poodstoupila od skupiny. Předpokládala, že se s ní podělí o to, co mají s sebou, a doufala, že jeden z těch, s nimiž byla řeč, jí jídlo přinese. Ale jako obvykle to osud zařídil jinak. Muže, jenž jí nabídl kousek studené zvěřiny a tvrdý chléb, neznala, a když se ho vyptávala, jak se jmenuje, poznamenal pouze, že je z Ambray.
Poděkovala mu, ale odmítla jeho nabídku, prohlásila, že nemá hlad, i když ji kručení v žaludku usvědčilo o lži. Potom čekala, než dojedí a odpočinou si, pak ještě chvíli vyčkávala, modlila se, aby se nepřišel najíst i Gilbert. Nestalo se tak. A nakonec se zaměřila na jednoho z mužů z Kirkburough a prohlásila, že už má hlad.
Vyskočil, aby jí zajistil jídlo z vlastních zásob. Poté, co mu poděkovala, vzápětí poznamenala: „Překvapuje mě, že jste se zapletl do této akce, která se vás netýká a je odsouzena k neúspěchu." Poté se rozhodla riskovat: „A děláte to zadarmo."
Ve své odpovědi jí její tvrzení nevyvrátil. „Jsem zavázaný Kirkburough a panu Gilbertovi -"
„Ten tu nemá co dělat, stejně jako já," vyhrkla neuváženě. Potom předstírala překvapení. „Ale to určitě víte. Aniž bychom hovořili o mém svazku s lordem Godwinem, všechno zdědil jeho bratr. On je teď pánem z Kirkburough, o tom není pochyb, už určitě přemýšlí, co se stalo s družinou jeho bratra, s muži, kteří by se mu určitě hodili při budování jeho držav. Vážně nechápu, proč muži upřednostňují válčení a smrt před budováním, ale vám je to určitě jasné, protože jinak byste tu nebyl."
Na okamžik se odmlčel. Ve skutečnosti se zdálo, že se mu nedostává slov. Potom se na ni zamračil, přesně jako Warrick.
„Proč mi to vykládáte, paní?"
To, že si připomněla Warricka, jí vnuklo odpověď. „Nechci zemřít, ale můj nevlastní bratr mě neposlouchá. Je
234
posedlý tím, že musí zabít Fulkhursta, a není divu, protože Fulkhurst přísahal, že ho zničí. Ale Gilbert toho muže nezná tak jako já, protože jsem sem přišla jako jeho zajatkyně. Obsadit hrad pro vás nebude problém, ale nikdy ho neopustíte živí a já také ne, protože Gilbert mě tam zavleče s sebou."
„Nevíte všechno, paní. Budeme mít rukojmí, vlastní dcery toho muže."
„A vy si myslíte, že to bude takového krutého válečníka zajímat? To právě nedokážu Gilbertovi vysvětlit, stejně by mě neposlechl. Jeho plán by mohl vyjít - proti někomu jinému. Ale tomuhle člověku nezáleží na jeho dcerách ani na nikom jiném. Obětuje je stejně jako své lidi, bez milosti. Bude obléhat svůj vlastní hrad, ale nestanoví žádné podmínky, nepřijme kapitulaci. Jediné, na čem tomu muži opravdu záleží, je uskutečnit pomstu na někom, kdo ho zneužil."
„A co jestli se pletete?"
„A co jestli mám pravdu?" Nebylo jednoduché potlačit v hlasu vztek. „To vám slíbil tolik, že jste ochoten takhle riskovat?"
„Čekáte ode mě, že odvrátím vašeho bratra od jeho záměrů?" zeptal se užasle.
Takhle se nikam nemohla dostat a už se po nich začínali ohlížet ostatní, zajímalo je, o čem si mohou povídat. Proč ten člověk musel být tak věrný a nechápavý? Ona potřebovala zbabělce.
„Gilbert vás taky nebude poslouchat, když jediné, co mu budete moci říct, bude, že jsem vás varovala." Potom si povzdechla, jako by rezignovala. „Omlouvám se. Neměla jsem vám líčit své obavy, ale myslela jsem, že byste třeba mohl zachránit sebe i své přátele v dalším táboře, když to není vaše válka, ani byste se jí neměl účastnit. Chtěla jsem vás požádat, abyste mě vzal s sebou, kdyby se vám podařilo
235
uprchnout, ale teď jsem zjistila, že mi nemůžete pomoci. Gilbertovi muži by vás zastavili. Možná bych ho mohla ještě přesvědčit, aby mě poslal na Ambray, dřív než vstoupí do hradu. Ano, tak to udělám."
Otočila se k němu zády a modlila se, aby nic neřekl ostatním, hlavně ne Gilbertovým mužům. Když se odvážila znovu rozhlédnout, spatřila, jak vážně rozmlouvá s dalším rytířem z Kirkburough.
Svitla jí snad naděje na malý kousíček štěstí? Kdyby se tihle dva mohli vymluvit a odjet do dalšího tábora varovat další muže z Kirkburough, mohlo by se vojsko skutečně rozptýlit. A kdyby k tomu došlo brzy, Gilberta by to mohlo varovat a vzdal by se svého plánu. Mohl by se chvástat a nazvat je dezertéry, zbabělci, kteří neumějí nic jiného než zastrašovat městské kupce, ale co by s nimi mohl dělat? Věděl, že nemá žádné právo využívat Lyonsovu armádu. Mohla by mu to připomenout, kdyby to bylo zapotřebí - ne, to by nešlo, nebo by se jí mohl začít vyptávat po příčině jejich odjezdu.
Místo toho mohla přiznat, že naivně hovořila o Fulkhurstovi jako o drakovi ze severu a muž, který ji poslouchal, byl najednou bílý jako plátno. Potom by se mohla začít Gilberta vyptávat, jestli své muže nevaroval, že Fulkhurst je ten proslulý drak, zvěsti o něm kolovaly i na jihu v Kirkburough, ale ne ve spojení s ním. Mohla udělat chybu, ale ne úmyslně, takže by jí Gilbert neměl dávat velkou vinu - v to doufala.
A v každém případě by ty muže neměl pronásledovat, kdyby byl přesvědčen, že jsou to zbabělci a stejně by pro něj nebojovali. Měl by si stanovit jiný plán, jak získat jinou armádu, a v tom případě by mohl zase bohužel použít ji. Ale kdyby mu to došlo, byla by mnohem bedlivěji střežena. Pro boha živého, copak pro ni není z této prekérní situace východiska?
236
Ale muž, s nímž hovořila, se nepokusil v nejbližší době o útěk. Začínala si už myslet, že je tak statečný, když se vrátil jeden z těch, kteří odjeli s Gilbertem, aby je varoval, že z hradu bylo vysláno několik hlídek, pravděpodobně aby vypátraly Rowenu. Přikláněla se k tomu, že by to mohla být pravda. Ať už byla služkou na útěku nebo uprchlou zajatkyní, hradní stráže ji musely najít, jinak by čelily Warrickovu hněvu. Ale jejich slídění se Gilbertovi vůbec nelíbilo, protože to ohrožovalo jeho plán.
V případě, že by hlídky pronikly hluboko do lesa, měl vyrazit jezdec, aby varoval muže ve druhém táboře. Kdyby si průzkumníci všimli vojska, museli by být zajati, protože do hradu za žádnou cenu nemohly dorazit zvěsti o jejich přítomnosti. Oba muži z Kirkburough se dobrovolně přihlásili, že půjdou, potom navrhli, že pojedou spolu pro případ, že by narazili na jednu z hlídek.
Rowena se jen těžko ubránila úsměvu.
Odpoledne se táhlo s nervy drásající pomalostí. Rowenu napadal nespočet představ, co by se mohlo stát, ale faktem zůstávalo, že pokud druhý tábor není ve vedlejším hrabství, jeden z Gilbertových mužů by se už měl vrátit a podat zprávu, že muži z Kirkburough odjíždějí -pokud by ovšem nezůstali.
To bylo samozřejmě možné. Dva muži, kteří odešli, se nemuseli obtěžovat se zastávkou u kamarádů, které by tak zachránili před „jistou smrtí", třeba se rozhodli, že zachrání jen sebe. Nebo mohla být ta jejich horlivost jen jejím toužebným přáním. V tom případě muž, s nímž hovořila, nemusel vůbec nic z toho tlumočit svému příteli. Jejich vážný hovor se mohl týkat něčeho úplně jiného, nemuseli se vůbec zabývat plány vyděšené ženy.
36
237
Musela být blázen, když se domnívala, že jejích pár slov by mohlo způsobit paniku v celé armádě mužů - ne, nedoufala, že vzbudí rozruch, jen jim chtěla naznačit, že tato válka se jich netýká, že za účast v ní by nemuseli dostat zaplaceno a že by pro ně bylo lepší vrátit se a sloužit svému právoplatnému pánovi. A jí by se to také vyplatilo.
Déšť byl pořád na spadnutí, takže nebylo možné přesně určit, kdy se začalo stmívat. Najednou padl soumrak a s ním se dostavil Gilbert, který se hnal hlava nehlava lesem a prudce zarazil koně. Nezdálo se, že by si všiml, že se počet mužů, které tu nechal, zmenšil, ale možná je ani nezamýšlel použít všechny. Koneckonců čím víc mužů s ním pojede, tím menší bude šance získat přístup do zamčeného hradu, ať už jsou jeho důvody jakékoli.
Nesesedl, jen vyhledal Rowenu a natáhl k ní ruku. „Rozhodl jsem se říct, že jsem tě našel na cestě bez doprovodu, a když jsi mi neprozradila, odkud přicházíš, byl jsem nucený tě vzít s sebou. Doufám tedy, že tě vezmou k sobě, protože mám naléhavý úkol ve jménu krále a ani kvůli půvabné dámě ho nemohu odkládat." Pak se na ni široce usmál a zeptal se: „Myslíš, že mi ulehčí od břemene, jaké představuješ?"
„Protože je čeká krutý trest nebo alespoň výprask za to, že mě nechali uprchnout, tak ano, nepochybuji, že spustí padací most."
Pronesla to tak mrzutým hlasem, jak jen to šlo, aby dala najevo, jak je jí tato představa nepříjemná. Muselo to zabrat, protože se rozesmál.
„Nedělej si starosti, Roweno. Budeš to muset ve vězení vydržet jen pár hodin, pak budeš volná. Nestojí snad Fulkhurstova zkáza za to, co ti provedl?"
Na to Rowena nemohla odpovědět. K tomu, co jí Warrick provedl, došlo kvůli Gilbertovi. Warricka nijak zvlášť
238
nevinila. On sám se k tomu cítil oprávněný. Tomu druhému nikdy neodpustí.
„Kdyby ti vyšel tvůj plán, Gilberte, tak brzy vyjde najevo, jaký význam mělo moje uvěznění."
Takovou reakci od ní očekával, takže ho nijak nepopudila. Neexistovalo toho moc, co by ho teď mohlo rozházet, když měl vítězství na dosah ruky. Ale Rowenina špatná nálada nebyla tak úplně předstíraná. Byla ráda, že pochybnosti, které zasela, padly na úrodnou půdu. Mohlo by se jí podařit zmařit Gilbertovy plány a přimět ho postupně od nich ustoupit, což by mělo cenu, ať už by ji to stálo cokoli. Ale ona sama by preferovala jinou strategii, aby nemusela znovu skončit ve Warrickových rukou, jak jí to hrozilo teď. Podle její taktiky by zůstala s Gilbertem, ale dřív, než by ji stačil znovu využít, našla by cestu, jak se zbavit jeho i jeho hrozeb.
Ale k tomu nemělo dojít. Ještě jednou pohlédla k hustému lesu, z něhož vyjížděli, ale pořád nebylo ani památky po jeho mužích, kteří by ho přišli varovat, že přišel o část svého vojska. Ohlédla se potřetí. Pořád ještě jí zbýval čas. Ale za nimi panovalo ticho.
Pak už stáli před branami Fulkhurstu a Gilbert se představil falešným jménem, prohlásil, že je poslem krále Štěpána, převyprávěl svůj smyšlený příběh o tom, jak našel Rowenu na cestě. Podruhé už ten příběh neposlouchala, ani nevykoukla Gilbertovi za zády, tak by ji mohly poznat stráže u strážního domku. Nepřipadalo jí, že by si tím pomohla.
Byla tam. Udělá, co bude muset. Ale čím dál víc k tomu pociťovala odpor.
Naposledy se ohlédla, a tam... byl to jeden z Gilbertových mužů, který k nim ujížděl? Zpomalil, když je spatřil před hradem? Vyčkali snad rytíři z Kirkburough, než se téměř setmělo, aby se začali řídit jejími radami? Ale stejně to byli chytří muži, potmě by je Gilbert nemohl
239
pronásledovat. Byl by uvnitř hradu a čekal, až se objeví armáda, ale marně, a díky jejímu zveličování Warrickovy nemilosrdnosti toto vojsko věřilo, že už Gilberta nikdy neuvidí. Ale tato strategie, která vyhovovala jim, přišla příliš pozdě, než aby jí pomohla.
Muž se právě otočil, došel ke stejnému závěru. Už bylo pozdě Gilberta varovat. Ale možná cítil, že na tom nezáleží. Třeba má Gilbert pořád dost mužů, kteří mu umožní uskutečnit jeho záměr.   ten se ovšem neshodoval s jejím.
Rowena se právě chystala svěřit Gilbertovi se svými předpoklady, když se ozvala stráž: „Počkejte tady. Můj pán si od vás tu dívku vyzvedne sám."
Rowena se zamračila, uvažovala, jaký úskok chystají. Ale Gilbert pohlédl stranou a zaklel. Potom to zaslechla, neklamný zvuk spousty přijíždějících koní. Drak se skutečně vracel. V posledních záblescích denního světla nebylo lehké jeho vojsko rozeznat, ale ona nepochybovala, že je to on. Stejně tak Gilbert.
Pořád klel, ale ne tak nahlas, aby ho zaslechly stráže. „Ten bídák, nemohl se přece dostat do Gilly Field a takhle rychle být zpátky. To není možné!"
„Asi změnil názor."
Její hlas mu připomněl, že je tam s ním, snažil se zachovat klid. „Neboj se," nabádal ji. „To jenom mění mé plány na obléhání. Ano, mám pořád ještě větší armádu než on a v noci se sem vrátím. Ještě štěstí, že jsem zatím nepožádal o nocleh, protože teď by mi nezbylo než trvat na tom, že musím pokračovat v cestě."
To přece nemohl myslet vážně. „Ty máš v úmyslu tu na něj počkat a pozdravit ho?" vyptávala se nevěřícně.
„Proč ne? Nikdy mě neviděl zblízka nebo bez brnění, aby mě mohl poznat." Gilbert se rozesmál. „To není špatný vtip. Nesmím o tom zapomenout vyprávět, až se vrátím."
240
To bylo víc, než Rowena dokázala snést. Mohla udělat jediné, s pocitem uspokojení nahlodat jeho sebedůvěru.
„Nerada se o tom zmiňuji právě teď, Gilberte, ale on tě pozná. Zná tě jen jako mého nevlastního bratra, ne jako d'Ambraye. Ale pořád jsi mužem, kterého chce zabít, protožes ho připoutal k posteli v Kirkburough. Ten vtip, bratříčku, míří na vás oba."
„Sakra, ty lžeš!" vybuchl. „Nemohl jsem ho přece už mít, aniž bych o tom věděl! A on tam nemohl přijet s celou armádou, když byl připoutaný k posteli!"
Ve vlastním zájmu se Roweně podařilo nějak překroutit pravdu. „Byla to jeho armáda, ale on jí nevelel. Oni nepřijeli pro tebe, Gilberte, ale pro něj. A v okamžiku, kdy ho osvobodili, mě poslal sem do svého žaláře. Trval na tom, že do konce svých dní budu pykat za to, co jsem mu provedla. Tebe chce vidět mrtvého. Ale nemusíš mě brát za slovo. Poznáš ho sám, když tu zůstaneš, abys ho pozdravil, takže -"
„Dost!" zavrčel, popadl ji za paži a shodil ji z koně.
„Co to děláš?" bránila se zuřivě, protože jí to bylo jasné.
„Na hradě vědí, že jsi to ty. Kdybych tě vzal s sebou, tak by mě pronásledovali, což by se mi vůbec nehodilo. Tak jim řekni, že mé poslání je tak naléhavé, že jsem nemohl čekat. A neboj se. Prvním mým požadavkem, až se vrátím, bude tvé propuštění."
Neposkytl jí možnost odpovědi. Odjel, jeho muži ho následovali a byla už taková tma, že v okamžiku zmizeli z dohledu. Blížící se vojsko také ještě nebylo vidět, i když dunění kopyt sílilo.
Rowena se sama divila, proč tam stojí a čeká. Místo toho mohla snadno proklouznout do hradního příkopu, aniž by si toho kdokoli všiml. Mohla se také ukrýt pod padacím mostem, až by ho spustili, a později, až by všechno utichlo, uprchnout. Předpokládalo by se, že ji s sebou odvezla Gilbertova skupina. Ale to by mohlo vyprovokovat štvanici
241
v čele s Warrickem. A Gilbert mířil přímo ke svému vojsku - nebo k tomu, co z něj zbylo. A Warrick to své nebral s sebou, aby pronásledovalo sedm mužů. Ona snad byla blázen, protože tam pořád ještě stála, když se z temnot vynořil první kůň a zastavil vedle ní.
Louče umístěné na venkovních zdech neposkytovaly mnoho světla - osvěcovaly hradní příkop. Takže ve vodě by ji nakonec objevili. Z jakéhosi důvodu se jí chtělo smát. Neudělala to, protože to na svém velkém válečném oři seděl sám Warrick a shlížel na ni dolů.
„Co tě k tomu vede, že mě očekáváš tady, místo abys byla tam, kam patříš?" „Utekla jsem,"   odvětila  Rowena suše.
„Vážně?"
Nedůvěřivost jeho tónu i jeho úsměv napověděly, že jí nevěří. Výborně. Mohla si vymýšlet pro jeho obveselení další nepravděpodobné historky - dokud by nevyslovila klíčové slovo, které by ho rozzuřilo.
Pokrčila rameny, povzdechla si. „Bohužel nejsem natolik ušlechtilá, abych se nechala obviňovat, když to nemám zapotřebí. Musela jsem uprchnout, jinak bych strávila minulou noc ve vašem žaláři."
„Aha," povzdechl si, jako kdyby toto prohlášení mluvilo za všechno. „Znelíbilo se ti místo, které bylo podle tvých vlastních slov docela pohodlné?"
Vzpomínal si snad na slova, která pronesla k lady Isabelle?
„Tak by to tam tentokrát nevypadalo," odvětila mrzutě, potom rychle přeladila na nenucený tón. „A říkám vám pravdu, nevracela bych se, ale našel mě ten nejpodlejší
37
242
ničema a chtěl mě využít, aby se dostal na Fulkhurst, který chtěl obsadit."
Když ani potom nepozvedl obočí, natolik ji to vykolejilo, že propadla ještě větší bezstarostnosti. „A mimochodem, také jste mohl vstoupit do Fulkhurstu a padnout do léčky. Na druhou stranu jsem mohla rozprášit armádu, která čekala v přilehlých lesích několika suchými pravdami. Ohledně vás jsem si nemohla být jistá. Ale jednomu z rytířů, kterého společně s jeho kumpány neprávem využíval onen muž, jsem to vysvětlila, takže by se měli vrátit ke svému právoplatnému pánovi. Obávám se, že jsem vás nevylíčila nijak růžově, protože jsem se domnívala, že by mohl zapůsobit strach, když selže logika."
„S radostí přijímám všechna přikrášlení mé reputace."
„To byste měl, " zavrčela.
Ušklíbl se na ni. „Vyprávěj mi, jak jsi uskutečnila tento pozoruhodný útěk."
„Nebylo to lehké," ujišťovala ho rychle, až moc, protože se rozesmál, pořád předstírala, že se baví.
„Kdybych to takhle bral," poznamenal lehce, „tak bych tě sám raději uvrhl pro jistotu zpět do vězení, kde bych tě mohl navštěvovat - často."
Pravděpodobnost, že nežertuje, ukončila Rowenin pokus ho „pobavit". „Přijel jste právě včas, abyste zachránil svůj hrad i svou rodinu, pokusila bych se o to sama, ale nikdo mi nemohl zaručit, jestli by mi vaši muži uvěřili, kdybych jim řekla, že králův vyslanec, který právě dorazil, jím ve skutečnosti není, že chce v noci otevřít brány své armádě. Kdybyste dorazil o trochu později, poznal byste ho jako zajatce, kdyby mi uvěřili. Kdyby ne, vaše dcery by mu mohly posloužit jako rukojmí k dosažení jeho požadavku, a tím je váš život."
Po jejím proslovu byl jeho pobavený výraz ten tam. Jeho výraz potemněl. „Proč mi připadá, že už si ze mě nestřílíš?"
243
„Protože já si nedělám legraci, ani jsem si ji nedělala. To všechno je pravda, Warricku. Důkazy o tom vojsku můžete najít v lesích na východ odsud, pokud nenarazíte na samotnou armádu - jestli se už zvečera nevydali na obléhání hradu. A ten podlý ničema? On - je to můj nevlastní bratr.
Přijel sem, protože se vám chce pomstít - za zničení Kirkburough. Vy přece víte, co je to pomsta, nemám pravdu?"
Warrick se bez odpovědi sklonil dolů a vytáhl ji k sobě na koně. Ruce, jimiž ji před sebou přidržoval, se jí zarývaly do těla, stejně jako závěr, k němuž došel. „A ty bys mu pomohla?"
„Já bych ho zradila."
„Čekáš, že ti to uvěřím?" zeptal se jí ostře. „Svého vlastního bratra?"
„Mezi námi neexistuje žádné pokrevní pouto, pohrdám jím natolik, že bych ho dokázala zabít, zabiju ho, pokud se mi k tomu naskytne příležitost."
„Tak potom nech mě, abych to udělal za tebe," navrhl jí, třebaže tón jeho hlasu byl mrazivý. „Pověz, kde bych ho mohl najít."
Nastal čas vyjevit mu celou pravdu? Ne, byl natolik rozzuřený, že by ji nedokázal vyslechnout.
Zamítavě zavrtěla hlavou. „Už jste si toho ode mě vzal víc než dost. Teď byste mi chtěl sebrat i mou pomstu? To snad ne."
Zamračil se na ni. Dokonce s ní zatřásl. Ale pořád mu nehodlala dobrovolně prozradit informaci, kterou na ní požadoval. Nakonec zavrčel a pustil ji. Musela se ho zachytit, aby nespadla. Potom spustili padací most, to ji vyplašilo, a kůň pod ní se pohnul, uvědomila si, že se vyhnula tomu, aby mu dovyprávěla zbytek, který se brzy dozví od ostatních - k vlastní škodě.
244
„Nezeptal jste se, proč jsem měla být vsazena do vězení, můj pane."
„Chceš se ještě k něčemu přiznat?"
Trhla sebou. „To není přiznání, ale pravda, pokud vím. Včera večer jsem byla obviněná, že jsem ukradla předmět značné ceny jedné z hradních paní. Měl se najít ve vašem pokoji, což mělo prokázat mou vinu. To mělo sloužit jako oprávnění k výslechům ohledně mých dalších domnělých krádeží. Podle všeho by na mně do vašeho návratu nezbylo moc toho, co by vás uvádělo v pokušení - a útrapy při výslechu mě měly připravit o dítě, které nosím pod srdcem. Nehodlala jsem to snášet, protože jsem naprosto nevinná, takže jsem uprchla dřív, než proti mně bylo vzneseno obvinění."
„A jestli jsi vinná, tak se tu přiznáváš, abys zmírnila svou vinu."
„Až na to, že nejsem. To Mildred se dozvěděla o té intrice a varovala mě. Můžete se jí zeptat -"
„Copak si myslíš, že nevím, že by byla kvůli tobě schopná lhát? Bude lepší, když dokážeš svou nevinu."
„Teď vidíte, proč jsem musela utéct," prohlásila hořce. „Nemohu se očistit ničím jiným než tím, co jsem vám právě řekla. To vy můžete dokázat té, co mě obvinila, že je lhářka - nebo mě potrestejte tak tvrdě, jak si takový zločin zasluhuje."
Po těchto slovech strnul. „Prokleté děvče, cos provedla, žes u té ženy vzbudila takové nepřátelství?"
Roweně poskočilo srdce. Ta otázka naznačovala, že jí věří - nebo chce uvěřit.
„Neprovedla jsem nic," odpověděla prostě. „Ona dokonce ani nechce zranit mě, ale vás. A když jsem utekla, nemohla mě z ničeho obvinit, jen ohlásit krádež. To by jí nebylo k ničemu. Ovšem když se vrátím, může se k tomu odhodlat a přinutit vás, abyste mě potrestal."
245
Zastavili se před hradní věží. Nějakou dobu tam postáli, protože okolo nich panoval čilý ruch. Muži sesedali, odváděli koně, panoši a stájníci se chopili práce. Rowena se najednou zeptala: „Proč jste se vrátil tak brzy, Warricku?"
„Ne, nepodaří se ti odvést pozornost, děvče. Řekneš mi, která dáma mě podle tebe tvým prostřednictvím chce zranit, a povíš mi to teď."
Seskočila z koně, dřív než ji stačil zarazit, ale otočila se, aby mu pohlédla do tváře. „Nevyptávejte se mě na to. Jestli si to rozmyslí a nebude chtít nic podniknout, pak si zachrání čest a neměl byste ji trestat za to, co osnovala v hněvu. A jestli ne, tak se to brzy dozvíte."
Jeho zachmuřený výraz byl temnější než jindy, ve světle mnoha pochodní na vnitřním nádvoří to bylo víc než patrné, a co víc, právě mocně zahřmělo a oblohu rozčísl blesk. Zamrazilo ji v zádech, protože vypadal jako skutečný ďábel, který tam seděl a vynášel nad ní soud... Když promluvil, nezůstal nic dlužný svému výrazu.
„Rozhodnu, co si zaslouží potrestání," varoval ji. „Takže si nemysli, že si pro sebe můžeš nechat jméno svého bratra. Dostanu odpověď nebo -"
„Jestli se odvážíte mi vyhrožovat po všem, čím jsem prošla," zarazila ho zuřivě, „ták přísahám, že vám vyzvracím tu trochu jídla, co jsem dnes snědla - byla to vojenská dávka a pěkně zkažená - přímo. na. vaše. nohy! Měl byste se radši začít připravovat na obléhání - nebo to snad není důležitější než jedna bezvýznamná zajatkyně, která vám kvůli svému mizernému bratrovi už nikam neuteče? Pak nepochybuji, že budete mít dost času, abyste se zabýval mým útěkem, krádeží - a mou smělostí!"
Otočila se a nechala ho tam sedět, měl takový vztek, že se nestaral o to, jestli ho natolik rozlítila její tiráda. Takže neviděla, jak mu rty zvlnil úsměv, ani neslyšela hlasitý
246
smích, který následoval. Ale jeho muži ano. A uvažovali, co shledává tak zábavným na vydávání rozkazů k obraně hradu.
Hluk, vycházející z hodovní síně, napovídal, že večeře ještě neskončila. Rowena ho zaslechla, když stoupala po schodech do sálu, a zpomalila. Nálada jí při pomyšlení, čemu bude muset čelit, ochladla.
Měla v úmyslu zajít rovnou do kuchyně a přidat něco k té skrovné dávce potravy, kterou ten den snědla, ale teď se rozhodla jinak. Jenomže nemohla projít jinudy, protože všechny cesty vedly přes síň. Vyjít ven? Ne, když vstoupila do věže, právě se rozpoutala bouřka, k níž už se dlouho schylovalo.
Warrick ji našel, jak sedí sklíčeně na schodech v nejtemnějším stínu mimo dosah světla loučí umístěných po obou stranách schodiště. Rukou odehnal těch několik mužů, kteří přišli s ním, až nad ní stanul jen on sám. Nevzhlédla, ale jemu bylo jasné, že o něm ví. Nevyšla mu vstříc s vysvětlením, proč tam je.
„Co tu děláš?" zeptal se jí nakonec, „Předpokládal bych, že si vynahradíš to žluklé jídlo, co tě tíží v žaludku, nějakou lákavější lahůdkou od pana Bloueta - aby se ti zase nechtělo zvracet."
Pořád se na něj nepodívala, ale pokrčila rameny. „To jsem si také myslela, ale abych prošla do kuchyně, musela bych vejít do sálu."
„Takže?"
„Takže bych byla ráda, abyste byl u toho, až budu zanedlouho obviněná."
Rowena si nedovedla představit, co by na tomto prohlášení mohlo přimět Warricka, aby ji vzal do náručí a políbil, ale on přesně to udělal. Byl promočený, ale na tom jí
38
247
nezáleželo. Přitiskla se k němu, uvědomila si, že v polibku postrádá vášeň, ale bylo tam něco, co přivítala: vroucnost, bezpečí, jeho síla - a něha. Málem se rozplakala, že se jí po všem, co zakusila, dostalo něčeho takového.
Když ji posadil zpátky, pořád ještě ji hladil po tváři, a úsměv dodával jeho pohledu vřelost. „Pojď," vybídl ji něžně a vedl ji s rukou kolem jejího pasu nahoru po schodech. „Nechci, abys mě znovu obviňovala, jestli máš pocit, že musíš vyprázdnit žaludek - nebo za to může dítě?"
„Ne - to si nemyslím."
„Tak se běž najíst," řekl a tlačil ji před sebou ke schodům do kuchyně.
„A co vy?"
„Jsem si jistý, že tentokrát to zvládnu i bez tebe, ale až se najíš, můžeš mi přinést láhev mého nového vína - a objednat pro nás lázeň."
To množné číslo nebylo přeřeknutí a Rowena se nad tím ještě pořád červenala, když vešla do kuchyně. Jakmile byla uvnitř, všechno se zdálo normální. Práce se po jejím zjevení nezastavila. Nepovolali stráže, ale všimla si jí Mary Blouetová a zaměřila na ni pozornost jako válečný kůň v plné zbroji.
„Měla bych ti naplácat, holka," byla její první slova a táhla Rowenu do špižírny mimo doslech zvědavých uší. „Kde ses, sakra, toulala? Hledali tě po celém hradě. Dokonce vyslali i hlídky."
„Stalo - stalo se něco včera večer, co by se mě týkalo?"
„Aha, tak proto ses schovávala," usoudila Mary a zamračila se. „Ale to ses musela schovat už dávno předtím. Hledala jsem tě celé odpoledne, když k tomu došlo, ale - no dobře, neřekla jsem nikomu, že ses ztratila. Zajistila sis odklad, tak jsem se na to dívala, lord Warrick ti dával pěkně zabrat. A poté, co lady Beatrix ztropila povyk kolem
248
zmizelých perel - nebylo divu, žes nevylezla ze svého úkrytu."
Tak proto Beatrix vyrazila se svým plánem. Nevěděla, že Rowena opustila hrad, protože Mary usoudila, že si potřebuje odpočinout. Bylo to k smíchu, ale Rowena zachovala chladnou hlavu, Mary potvrdila, že měla důvod se skrývat.
„Našly se ty perly?"
„Ano, v pokoji lorda Warricka. Je to divné. Strážný Thomas říkal, že podle něj lady Beatrix věděla přesně, kde ty perly budou, jako kdyby je tam schovala sama. Lady Beatrix zatím tvrdí, žes je vzala ty, a její sestra říká, že tě viděla před jejich pokojem, když se šly převléknout na večeři."
Rowena prudce oddechovala. „Kdy?"
„Před večeří," odpověděla Mary. „Tehdy nemohly najít perly a prohlašovaly, že před hodinou tam ještě byly."
„Takže je podle všeho naposledy viděly někdy pozdě odpoledne?" vyptávala se Rowena rozčíleně.
„Ano, to tvrdily."
Rowena se rozesmála. Málem Mary Blouetovou objala, potom pocítila takovou úlevu, že to nakonec udělala.
„No tak," zavrčela Mary, i když to ve skutečnosti nenesla nelibě. „Čím jsem si to zasloužila?"
„Protože jste mě nechala prolenošit den a nikomu jste o tom nic neřekla, a to prokáže mou nevinu ohledně toho obvinění Beatrix."
„Nechápu jak, ale přesto z toho mám radost, protože stráže tě pořád ještě hledají, holka. Je to zázrak, že se ti mezi nimi podařilo proklouznout."
„Možná že když se mnou byl Warrick, došlo jim, že si s celou věcí dokáže poradit sám."
„On už se vrátil?"
„Ano." Rowena se usmála. „A nařídil mi, abych se šla najíst, tak bych se do toho měla pustit. Díkybohu se mi zdá,
249
že se mi zase vrátila chuť k jídlu. Také potřebuji objednat lázeň a láhev vína z Tures."
„Tak se běž najíst. Dohlédnu na lázeň a přinesu ti víno."
„Děkuji vám, paní -"
„Mary," nadhodila starší žena a ušklíbla se. „Ano, mám dojem, že už mě teď můžeš oslovovat Mary."
Když Rowena zanedlouho vstoupila do sálu, nesla v náručí láhev vína jako dítě. Její chůze nebyla ani trochu váhavá, usmívala se na Warricka, dokud k němu nedošla.
On sám nevypadal nijak spokojeně. Vyslechl obvinění. Po pravdě řečeno Beatrix ani nepočkala, až zasedne ke stolu, ale pronásledovala ho do jeho pokoje, a zatímco se převlékal z mokrých šatů a sušil si vlasy, předestřela mu plný výčet faktů.
A teď mu připadalo, že se mu jeho plavovlasé děvče chystá sdělit radostné tajemství. Alespoň v to doufal, protože okolnosti svědčící proti ní byly dost průkazné.
Přesunul se ke krbu. Ze stolu hradního pána bylo odklizeno jídlo. Beatrix seděla v jednom z křesel, Melisant na židli vedle ní. Warrick pokynul Roweně, aby se posadila do druhého křesla.
Beatrix se zajíkla překvapením, ale nepronesla ani slovo. Otec se na ni zamračil pokaždé, když začala obviňovat jeho milenku z krádeže. To ji těšilo. Doufala, že dostane vztek. Byla by radši, kdyby se vrátil a našel tu holku celou vyděšenou a ani trochu žádoucí, ale možná ji vystraší sám, až nad ní vynese soud. V žádném případě si ji nevezme zase do postele, až prohlásí, že je vinna. Beatrix nakonec dosáhne svého.
„Má dcera " obrátil se Warrick s odporem k Roweně, „proti tobě vznesla vážné obvinění, děvče. Co řekneš na krádež perlového náhrdelníku?"
„Řekla, kdy jí měl být ukraden?"
„Kdy, Beatrix?"
250
„Těsně před večeří," pospíšila si s odpovědí Beatrix. „Zeptejte se jí, můj pane, jestli si tím je doopravdy jistá," navrhla Rowena. „ 'Vážně, Beatrix?"
Beatrix se ani nesnažila skrýt zachmuřený výraz. Nemohla vědět, v čem tkví rozdíl. Náhrdelník byl ukraden, potom se našel ve Warrickově pokoji. Ta holka určitě nechce tvrdit, že ho ukradl on.
„Naposledy jsem ho viděla pozdě odpoledne, tehdy jsem se rozhodla, že si ho vezmu na večeři. Ani ne za hodinu už jsem ho postrádala a ona," napřáhla ukazovák na Rowenu „se v té době potloukala před mým pokojem. Viděla ji tam Melisant."
Rowena se usmála na Warricka. „Řekla jsem vám, můj pane," zeptala se jakoby mimochodem, „kdy jsem včera
utekla?"
„Utekla?!" vykřikla Beatrix. „Tím chceš říct, že ses od včerejší noci neukrývala na hradě?"
„Ne, má paní. Nemohla jsem věřit žádnému úkrytu před tím, co jste pro mě plánovala."
Beatrix se rozhořely tváře, zatímco oči se jí blýskaly záští. „Ty připouštíš, žes utekla? Víš, jaký trest hrozí služce jako ty za útěk?"
„Ano, lady Beatrix. Mám své vlastní pozemky, sluhy a poměrně často před otcovou smrtí jsem docházela k jeho soudním přím. Měla bych vědět -"
„Lhářko!" sykla Beatrix. „Chceš tu jen tak stát a nechat ji lhát, otče?"
„Pochybuji, že lže," odvětil. „To já jsem z ní udělal služku, není jí od narození. Ale odbočujeme. Kdys odsud odešla, Roweno?"
„Bylo to v poledne."
„Zase lže!" Teď už Beatrix doslova vřeštěla. „Jak můžeš poslouchat -?"
251
„Už ani slovo, Beatrix," varoval ji Warrick, tón jeho hlasu mrazil jako led.
„Čas mého odchodu se dá ověřit, můj pane," navrhla Rowena. „Paní Blouetová vám poví, že mě hledala, ale celé odpoledne mě nemohla najít. A strážce u boční brány vám může říct přesně, kdy ho Mildred zabavila, abych kolem něj mohla nepozorovaně proklouznout. Jen doufám, že ho nebudete kárat za nedbalost, protože kdyby byl přičinlivější, nenašel byste mě u brány, ale ve svém žaláři - a divil byste se, co by ze mě zbylo," skončila a vrhla na Beatrix pohled plný neskrývaného opovržení.
„Co ty na to, Beatrix?" zeptal se Warrick.
„Lže," prohlásila Beatrix přezíravě. „Nech přivést všechny, o nichž prohlašuje, že by mohli potvrdit její lži. Ať mi to řeknou do očí."
„Takže ty si myslíš, že je zastrašíš, aby mlčeli?" odvětil s úsměvem na rtech, který u něj Rowena nesnášela. „To si nemyslím. Ale odpověz. Jestli ukradla tvé perly, tak proč je nevzala s sebou, když utíkala?"
„Jak mám vědět, co se té čubce honí hlavou?"
Po této poznámce jeho výraz ještě potemněl. Beatrix mu opětovala ledový pohled, měla takový vztek, že se ani nebála. Ale když přesunul pohled na Melisant, jeho mladší dcera okamžitě propukla v pláč.
„To ona mě navedla!" naříkala zoufale. „Já jsem to nechtěla, ale ona mě uhodila a vyhrožovala, že řekne, že jsem ten náhrdelník ukradla já, jestli nepotvrdím, že to udělala tvá milenka! Promiň, otče! Nechtěla jsem jí ublížit, ale Beatrix na tebe měla takový vztek -"
„Ano, na mě," zavrčel Warrick. „Všechno padá na mou hlavu. Dobře, tak co sis nadrobila, Beatrix, za to budeš pykat ty, a pěkně dlouho."
252
Warrick vyplatil svou dceru před zraky všech přímo v sále a použil k tomu široký pásek, na němž býval pověšený meč. Rowena se opřela v křesle, které měla dovoleno použít, a zavřela oči, ale před zvukem se nemohla uchránit. A byl to krutý nářez. Beatrix křičela až do ochraptění, celý proces vzbuzoval soucit. Rowena se musela kousat do rtů, aby se ho nesnažila ukončit dřív, než by Warrick pokládal za vhodné. Ale časem ho vztek přešel, jeho dcera se kála, byla hrozně vyděšená.
Poté, co ji ze sálu vyprovodily její dámy, Warrick klesl do křesla vedle Roweny. „To by mělo ukojit mou zuřivost, ale není tomu tak."
„Teď se určitě soustředíte na moc," poznamenala Rowena suše.
Zvuk, který vydal, svědčil o potlačovaném smíchu.
„Děvče -"
„Ne, omlouvám se," prohlásila vážně. „Teď není čas na lehkomyslné žertování. A váš přetrvávající vztek je samozřejmě pochopitelný. Jistě vás ranilo, že se proti vám dokázalo postavit vlastní dítě. Ale uvědomte si, že je to pořád ještě dítě s dětskými reakcemi, tou byla i pomsta, kterou se na vás chystala vykonat."
Zvedl obočí. „Snažíš se mě utěšit, děvče?"
„Pro boha živého, to mě ani nenapadlo."
Tentokrát nedokázal zdusit smích. „Jsem rád, že jsi pořád
tady."
Roweně tato slova vyrazila dech. „Vážně?" zeptala se tiše.
„Ano. Pěkně by mě nadzvedlo, kdybych tě musel honit někde v dešti."
Pozorně si ho prohlížela, až si všimla jeho lehce zvlněných rtů. Je tento muž, který si ji dobírá, snad tím obávaným drakem?
39
253
Kupodivu se teď v jeho přítomnosti naprosto uvolnila. Po pravdě řečeno už vůbec nevypadal jako její věznitel a ona jako zajatkyně. Mohla snad noc vzájemné vášně, kterou prožili, zničit jeho touhu po pomstě, kterou vůči ní pociťoval? Ta představa byla tak svůdná, že se jí radši nezaobírala.
„Otázka mé krádeže," začala opatrně. „Už v tom máte naprosto jasno?"
„Ano - v tomhle případě."
Rowena se zarazila, protože to, co slyšela, neodpovídalo jejím představám. Ale netvářil se už sklíčeně, takže sebrala odvahu.
„A co můj - dočasný úkryt v lesích?"
Pohrdavě si odfrkl nad jejími opatrnými výroky, protože by se jí podařilo úspěšně uprchnout, kdyby v okolí neslídil její bratr bažící po pomstě. „Na co se to tu vyptáváš, děvče?"
„Musím za to být potrestaná?"
„Copak jsem nějaké monstrum, abych něco takového udělal, když jsem si vědom, jaká nespravedlnost tě tu potkala, která tě dohnala k útěku?"
Usmála se. „Opravdu -"
„Neříkej to," varoval ji.
„Co?" zeptala se nevinně.
Jeho zakaboněný výraz ji ani trochu nezastrašil. „Pokud se máme zabývat tvým útěkem a krádeží, je ti jasné, jak budeme hodnotit tvou troufalost?"
Rowena vykulila oči, přála si, aby neměl tak dobrou paměť. „Poradím si s tím, ale jen když se bude diskuse odehrávat někdy v budoucnosti - ve vzdálené budoucnosti. Ale je tu j eště něco..."
Teď, když se mohla konečně na něco zeptat, ztratila nervy. Byl dobře naladěný, až na nepříjemnost, když se musel vypořádat s vlastní dcerou. Nerad by to měnil a znovu by na sebe vzal krutou podobu, která by signalizovala tu
254
nejtemnější zlobu. Ale ona potřebovala zjistit, jestli je jeho nový postoj vůči ní pevnější než to, jak se jeví na povrchu. Nakonec vyhrkla: „Pořád ještě mi chcete odebrat dítě,
Warricku?"
Stalo se to, čeho se obávala - nasadil si okamžitě krutou masku, skleslé koutky úst, přimhouřené oči a odpudivě ledový tón. „Jak sis mohla myslet, že už to nemám v úmyslu?"
„Já - já jsem si to nemyslela - jen -"
„Takže bys ho vychovávala jako služka?"
„Já nejsem služka!" vyštěkla. „Já mám svůj majetek, který mi právem náleží."
„Nemáš jiná práva, než která ti stanovím," zavrčel.
„A co uděláte s dítětem?" naléhala. „Kdo na ně bude dohlížet, zatímco vy se budete věnovat svým prokletým válkám? Jiná služka? Vaše žena?"
Nezdálo se, že by si všiml jízlivého tónu, jímž zakončila svou otázku. „Jestli mi dáš syna, tak na něj budu dohlížet sám. Já chci syna. A kdyby to byla dcera?" Pokrčil rameny. „Nemanželské dcery mají také svá práva, o tom už něco
vím."
Svou odpovědí ji tak rozzuřil, že málem začala křičet. Ale uklidnila se a zjistila, že nemá cenu se zahazovat s takovým mužem, jakého měla právě před sebou.
Takže se vzpamatovala a přestala se tvářit ztrápeně a mírným tónem se zeptala: „A co péče, láska a odpovídající výchova?"
Pozvedl obočí. „Ty si myslíš, že bych mu všechno nedokázal poskytnout?"
„To jistě. Výborným příkladem je Beatrix."
To byl tvrdý zásah, trefa do černého. Jeho tvář se okamžitě zkřivila bolestí.
Bylo to neuvěřitelné, ale Rowenou otřásaly stejné pocity, její  srdce bilo pro něj, vstala a vykročila k němu.
255
„Omlouvám se!" vykřikla, když ho soucitně objala kolem krku. „Nemyslela jsem to tak, přísahám! Není vaší chybou, že v zemi panuje bezpráví, že musíte pořád opouštět svůj domov, abyste ochránil, co vám patří, namísto abyste pobýval se svou rodinou. Štěpán za tohle bude pykat. Protože kvůli němu můj otec vyrážel zas a znovu do boje, a sám vidíte, co to se mnou udělalo, ještě že mě mohla usměrňovat matka. Je vaší vinou, že už mě dál nezastrašujete, takže si pouštím pusu na špacír -" „Buď. zticha."
Třásl se a svíral ji rukama. Pokusila se odtáhnout, aby mu mohla pohlédnout do obličeje, ale držel ji pevně. Z jeho úst vycházel děsivý zvuk.
„Warricku?" naléhala zděšeně. „Ty - ty nepláčeš, viď?"
Ještě víc se roztřásl. Rowena se na něj pozorně zahleděla. Nakonec zvedl hlavu z jejího ramene, ale stačilo mu na ni pohlédnout a tichý smích se proměnil v hlasitý chechot. Rowena podrážděně vykřikla a uhodila ho do prsou. Uchopil její obličej oběma rukama a políbil ji, jen se sám pro sebe smál, takže se omezil jen na lehounký polibek - alespoň pro začátek. Ale ji natolik rozčílila jeho obehraná lest, že mu zajela rukama do vlasů a přitiskla se mu ňadry na hruď. A to ho vyvedlo z rovnováhy. Po chvíli ani ona nezůstala imunní.
Když se odloučili, oba zalapali po dechu. Roweně se vůbec nechtělo pohnout z místa, i když ji nikdo nevybídl, aby se mu posadila na klín a pokusila se o něco víc. Vyřešil to tak, že sklonil hlavu a přitlačil si její tvář na hruď, přidržoval ji tam, zatímco ji hladil po bocích.
„Ty jsi přece tak hloupá, děvče. Ani nedokážeš vznést námitku, protože máš moc velký strach, aby ses nedotkla citů svého protivníka."
Stále nebyli sami, ale většinou si jich nikdo nevšímal. Roweně na tom stejně nezáleželo, a to ji překvapovalo. Když si uvědomila, že by ji před několika nocemi děsilo, že ji
256
takhle přede všemi objímá. A dřív by jí Warrick také něco podobného neřekl.
V duchu se usmála. „Většina žen se utápí v soucitu. Vyčítáš mi mé ženské instinkty, Warricku?"
Zamručel. „Chci jen říct, že byly doby, kdys musela být nemilosrdná, a teď nastal čas na to, abys prokázala -ženskost. Vyhovuje mi, když taková jsi."
Instinktivně se napjala, přitiskla se k němu ještě těsněji. Zalapal po dechu.
„Jsem teď pro tebe dostatečně ženská?" předla svůdně.
„Až nesnesitelně - chceš snad, abych tě zvedl a odnesl rovnou do postele?"
Ve skutečnosti to tak nemyslela, alespoň ne doslova, ale místo toho se zeptala: „Nezapomněls, že sis objednal lázeň?"
„Jestlis mě tímhle chtěla zchladit, tak jsi asi zapomněla na tu poslední, co jsi v ní byla se mnou."
„Ne, nezapomněla jsem, ale zdá se, že zase vystydne," namítla.
Sklonil se a položil jí tvář na šíji. „Vadí ti to?"
„A mělo by?"
Zasmál se a postavil ji na zem. „Tak už běž a přines víno. Věřím, že tentokrát se nebudeš dávit." „Ne, tím jsem si jistá."
Rowena nebyla zvyklá na obdobné slovní výměny. Tváře měla v jednom ohni a tep se jí zrychlil. Přese všechno byla ještě pořád zajatkyní, ale teď se zdálo - že své touhy. Ale Warrick na tom byl možná stejně.
„Vyslal jsem napřed jednoho muže do Gilly Field, aby obhlédl situaci. Když se vrátil, tvrdil, že v oblasti nezaznamenal žádnou aktivitu. A dorazily ke mně další zprávy o
257
velkém vojsku, která se přesouvá na sever směrem k Fulkhurstu."
„Takže jsi věděl o vojsku ve zdejších lesích?" vykřikla Rowena. „Nechal jsi mě pořád dokolečka opakovat to samé, přesvědčovat tě, jaké hrozí nebezpečí, a zatím -"
„Co mi to tu vyčítáš?" zeptal se Warrick. „Copak jsem nevyslechl každé tvé slovo?"
„Všechna má slova ti byla k smíchu," odsekla rozhořčeně.
„Všechna ne."
Tato strohá připomínka ji na chvíli umlčela. Znovu se jí vyptával na jméno jejího bratra. Potom ho napadlo se jí zeptat, kde se nacházejí pozemky, na které si činí nárok, myslel si nejspíš, že by Gilbert mohl být tam. Začínalo mu vadit, že ani na jednu otázku neodpověděla, a mohla jenom tušit, jak ho musela rozzuřit představa toho, co se tu Gilbert pokoušel provést.
Toho rána ještě nevyšli z pokoje, třebaže Warrick už byl několik hodin vzhůru. Gilbertova armáda, nebo to, co z ní zbylo, nezačala v noci obléhat hrad a nezdálo se, že by k tomu mělo dojít teď. Ale Rowena se nakonec odvážila zeptat, co Warricka přivedlo tak brzy zpět na Fulkhurst. Snažil se jí to zrovna teď vysvětlit - kdyby se ovšem dokázala udržet a nepřerušovala ho.
Na chvíli se odmlčel, počkal, jestli ještě něco neřekne, a nakonec pokračoval. „Když jsme do konce prvního dne nenarazili na ohlašovanou armádu, považoval jsem za prozíravé vrátit se domů. Něco takového jsem mohl od d'Ambraye čekat, vylákat mě, aby mohl zaútočit na Fulkhurst, když ho nebudu moci bránit. Namísto toho se rozhodl využít mé nepřítomnosti tvůj bratr. Teď mi není jasné, jestli d'Ambray o tom dalším vojsku věděl a myslel si, že jsem to já, a vyčkával, že ze zálohy napadne záškodníka.
258
Jestli tomu tak bylo, tak musel mít pěkný vztek, že jsem prohlédl jeho plán."
A Warrick by se rozzuřil ještě víc, kdyby zjistil, že d'Ambray a její nevlastní bratr je jedna a táž osoba.
Mohlo mu to dojít, Rowenu překvapilo, že se tak nestalo, protože v dané oblasti byla spatřena jenom jedna armáda. Ale aby na to přišel, musel by poznat, že to byl jeho nejhorší nepřítel, jenž ho zajal a zneužíval v Kirkburough, a zdálo se, že by byl ochoten přijmout každou jinou možnost, i tu nejfantastičtější, spíš než tohle.
Příliš dlouho zachovávala v této záležitosti mlčenlivost. V okamžiku, kdy usoudila, že by ji nezabil jenom kvůli tomu, kým je, měla mu říct pravdu. Teď by mohl považovat její mlčení za akt proti sobě, její svádění za prostředek k uskutečnění svých plánů, aby mohla varovat Gilberta. Koneckonců proč by měl uvěřit, že svého nevlastního bratra nenávidí, když se oba dva spolčili proti Warrickovi? Teď na ni pravda nejen znovu sešle jeho hněv, ale bude to vypadat, jako kdyby v něm znovu vzbuzovala touhu po pomstě. To by nesnesla, zejména když si uvědomila, jak silné city ji k tomuto muži vážou.
Neměla k tomu nechat dojít, to jí bylo jasné, Mildred ji na tuto možnost upozorňovala. Třebaže si z toho potom dělala legraci, nevěděla, jak tomu konkrétně zabránit, zachvátilo ji to, aniž by si to uvědomila. Mohla za to zřejmě ta její prokletá touha, kterou už nedokázala zvládat. Bylo těžké znelíbit si muže, který ji tak obšťastňoval v posteli. A teď, když jí odhalil i něžnější stránku své osobnosti, to bylo ještě těžší.
Skončila s rozčesáváním vlas ů a začala si je splétat do copu. Měla na sobě opět svůj žlutý kabátek, jenž nevzbuzoval žádné připomínky včera ani dnes, až na to, že teď pod ním neměla šaty služebné, které nacpala do pytle, jenž přinesla s sebou. Předpokládala, že vyzkouší Warricka a
259
neoblékne si je, aby se mohla přesvědčit, jak neoblomně bude lpět na původních nařízeních, která pro ni stanovil, když se k ní teď už choval jinak.
Otočila se, aby se ho zeptala: „Myslíš si, že by se d'Ambray s oslabenými silami mohl teď o něco pokusit?"
Warrick padl zpátky na postel, kde původně posedával, a pozoroval ji. „Nehodlám mu k tomu dát příležitost. Do dvou dnů dorazím k jeho hradu."
Roweniny prsty se ve vlasech zastavily, dech se zarazil v hrdle. „Cože - to znamená, že má víc než jeden?"
„Ano, a další, které spravuje a nemá k tomu oprávnění. Ale tohle je jeho bašta, hrad Ambray, na ten se chystám. Doufám, že tentokrát tam bude i on."
Když ne Gilbert, tak Rowenina matka tam pořád přebývala. Lady Anne mohla být konečně osvobozena z Gilbertova područí - nebo mohla dopadnout hůř, kdyby se Ambray nevzdal, kdyby došlo k bitvě uvnitř hradních zdí.
„Hodláš se svými muži - bezohledně zabíjet, až dobudeš hrad?" vyptávala se opatrně.
„Byl snad někdo zabit v Kirkburough?"
„Kirkburough se nebránil," připomněla mu. „Na Ambray to bude vypadat jinak."
„V bitvě umírají lidé, tam se nehledí napravo ani nalevo, Roweno, ale já nikdy bezohledně nezabíjím." Potom vstal. „Proč se na to ptáš? A když mi tu naznačuješ, že máš strach o lidi, které ani neznáš, tak -"
„Nezačínej mi hned po ránu vyhrožovat," zarazila ho. „Myslela jsem jen na ženy a děti. Má hradní pán rodinu, ženu - matku?"
„Od té doby, co zemřel jeho otec, nemá nikoho... ne, vlastně je tu ještě vdova po otci a její dcera, ale to nejsou pokrevní příbuzné."
„Zaslechla jsem, že když bojuješ s nepřítelem, nešetříš ani jeho rodiny."
260
Usmál se na ni. „Koluje o mně spousta zvěstí, děvče. Tak z poloviny pravdivých."
Nevyslovil, co potřebovala slyšet, a jí už se začalo obavami svírat srdce, proto se zeptala přímo: „Takže bys ty ženy nezabil, i když se k Ambrayům provdaly?"
Už se na ni mračil. „Kdybych byl schopný vraždit ženy, tak bys tu především nebyla ty, abys mi kladla tak pitomé otázky."
Otočila se k němu zády, ale on si ještě stačil všimnout jejího sklíčeného výrazu. Zaklel a přesunul se za ni a přitáhl si ji zády k hrudi.
„Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo, ale celé je to hloupost," řekl jí. „Myslíš, že se mi líbí, když mi dáváš takové otázky, jako bych byl kdovíjaký bídák? Myslel jsem, že už ze mě nemáš strach."
„Nemám."
„Proč ne?"
Otočila se a vzhlédla k němu, ale tváře jí náhle zbarvil ruměnec, takže v rozpacích sklopila oči. Tenkým lítostivým hláskem pronesla: „Protože ty neubližuješ ženám - dokonce i když k tomu máš důvod. Omlouvám se, Warricku. Neměla jsem se nechat unést, ale nechci, aby ses pouštěl do války."
„Já jsem rytíř -"
„Já vím a rytíři jdou z jedné bitvy do druhé. A ženy to nemají rády. Budeš - budeš dlouho pryč?"
Objal ji a přitiskl ji k sobě. „Ano, možná to bude trvat měsíce. Bude se ti po mně stýskat, děvče?"
„Když mi s tebou ubyde polovina povinností?"
Plácl ji přes zadek. „Tak se neodpovídá pánovi."
„To byla odpověď pro muže, který tvrdí, že jsem jeho služka. Pro muže, který se se mnou v noci miluje, mám jinou. O tom budu snít a modlit se za něj a počítat dny, dokud nebude doma v bezpečí -"
261
Jeho paže ji drtily. Hltal ji ústy. Dřív, než se její myšlenky rozptýlily v žáru, který v ní tak rychle rozpoutal, usoudila, že se mu odpověď musela líbit. Jen si přála, aby to nebyla tak naprostá pravda.
Warrick vzhlédl od studeného jídla, když se odhrnula celta stanu. Usmál se, jakmile identifikoval příchozího. „Sakra, co tu děláš, Sheldone? A nevykládej mi, že jen projíždíš kolem."
„Přijel jsem se zásobovacími vozy z Fulkhurstu. Měl by ses vykašlat na tu šlichtu a počkat si na čerstvé vepřové. Napočítal jsem tucet tučných čuníků, jednoho z nich právě porážejí."
„Nejsme na tom tak špatně," odvětil Warrick. „Ve vesnici, kam jsme dorazili, měli dobrou úrodu, a ujistil jsem se, že žádná stáda na hrad nedohnali, přestože jsem dovolil vesničanům hledat tam úkryt."
Tato taktika Sheldona rozesmála. „Čím víc hladových úst, tím méně toho na ně zbyde. Obléhatelé většinou nemívají takové štěstí."
Warrick pokrčil rameny. „Naštěstí jsem narazil na lidi, kteří neměli ani ponětí o hlídce, kterou jsem vyslal. Ale v době sklizně je hrad s největší pravděpodobností dobře zásobený. Trvá to už měsíc, ale pochybuji, že ještě mají plné
sklady."
„No dobře, přivezl jsem ti pár obléhacích praků, které by se ti mohly hodit." „To se ti povedlo!"
„A taky zásobu kamenů, abys měl čím střílet. Ale všiml jsem si, že sis z Tures přivezl prak na metání kamenů. Měl jsem tedy radši dovézt valouny."
41
262
Warrick se ušklíbl. „To by se mi hodilo, protože většina mých se topí ve vodním příkopě, aniž by si vysloužily nějakou slávu. A teď mi pověz, co tu děláš, příteli. Tohle přece není tvoje válka."
Tentokrát zase pokrčil rameny Sheldon. „Protože i u nás jsou v plném proudu žně, můžu se ukousat nudou. Ty sis svým rychlým protiopatřením zajistil u svých sousedů takový pořádek, že v našem hrabství nemůže dojít k ničemu neočekávanému. A od té doby, co je Eleanor po smrti, nic mě doma nedrží. Buď jsem mohl přejet hranice a navštívit dvůr, což nesnáším - nebo se vydat za tebou a zásobit tě svými nedocenitelnými doporučeními na dalších čtrnáct dní, ale ze všeho nejvíc jsem ti chtěl přispět svou společností."
„V každém případě jsi vítán, i když se tu budeš asi nudit stejně jako doma."
„Ve tvé společnosti nikdy, Warricku, zvlášť když tě dokážu tak lehce naštvat." Sheldon se ušklíbl. „Ale znamená to, že si to všechno hodláš jen obhlížet zvenčí?"
„Nemám ve zvyku chovat se jako pasivní obléhatel. Nedáme jim vydechnout, budou muset být pořád ve střehu."
„Kolik věží jsi využil?"
„Tři už shořely, teď už je vodní příkop plný sutin. Chystám se na další dvě."
„Hlídky na cimbuří by mohl demoralizovat pohled na tvé přijíždějící zálohy. Zahnal jsi tentokrát do kouta toho ošidného vlka, nebo se mu podařilo vyklouznout?"
„Mé posly celý týden posílal do horoucích pekel, i když se sám neukázal na hradbách, aby udělal radost mým lučištníkům. Nicméně v prvním týdnu došlo k přestřelce.
Nevím, jestli se nějaký svobodný sedlák nesešplhal z hradních zdí, aby provedl něco nekalého, nebo jestli šlo o nepozornost v mém vlastním táboře, ale v rozruchu, který následoval, mohla přes zdi uprchnout celá skupina, nebo i zadní branou, která je zvenčí tak dokonale maskovaná, že
263
nám dalo velkou práci ji najít. Existuje ovšem i možnost, že tu d'Ambray není a stráže odpovídají jeho jménem. Zřejmě se mi nepodaří zjistit, jestli je tomu skutečně tak."
„Nebude to poprvé, kdy sis byl jistý, že už ho máš, ale stejně se mu povedlo uprchnout."
„Ano, ale když se o něco podobného pokusí i tentokrát, přísahám, že ten hrad rozeberu kámen po kameni."
„To by bylo plýtvání. Když o to nemáš zájem, tak proč to nepřenecháš Malduitům jako věno Beatrix? Ať si oni lámou hlavu, jak zabránit d'Ambrayům vzít si zpátky svůj majetek - když to tentokrát nezkazíš."
Warrick se nad touto poznámkou pousmál. V celkovém plánu pomsty to hrálo malou roli, zatím nedošlo k žádným zábavným důsledkům, zejména poté, co se ho lord Reinard pokusil napálit s nedobrovolnou nevěstou, takže by z toho neměl mít nikdo prospěch. Po pravdě řečeno si to oba s d'Ambrayem zasloužili.
„Jseš si jistý, že bys tu radši neviděl Emmu - aby ti ulehčila v nudě, na niž si stěžuješ?" dobíral si ho Warrick.
Sheldon vypadal vyděšeně. „Pro boha živého, nebuď k nám tak šlechetný! Farma nebo mlýn by byly pro Richarda až dost. Je to takový náš trouba. Sotva by někde využil svých ostruh, proto si vážně nemyslím, že by lordu Johnovi něco zabránilo v tom, aby ho letos pasoval na rytíře."
Warrick se nad touto polopravdou pousmál. Richard byl trouba, to byla pravda, ale všichni tři Sheldonovi synové, i když jim nebylo ještě dvacet, by se vyrovnali svému otci v rytířských dovednostech.
„Podle mě by bylo nejlepší, kdyby se mi podařilo obsadit Ambray právě teď," připustil Warrick.
„To je bez debaty, když si uvědomíš, jakou armádu jsi s sebou přivedl. A stovku mých mužů -"
„Ti se budou hodit."
264
„Ale nejsou zapotřebí." Sheldon si odfrkl. „Kdes přišel k
tolika lidem?"
„V současné době existuje spousta rytířů bez půdy. Ti, co se na mě obrátili, nezvolili život mimo zákon, ani politické machinace u soudu. Mé války jsou prosté a přímočaré, má armáda se nevyznačuje nerozhodností nebo přemírou ctižádostivých velitelů. Pro muže, kteří upřednostňují boj za
mír."
„Ale tohle by mělo být tvé poslední tažení, nemám pravdu? Co si počneš s tak početnou armádou, až budeš žít v
míru?"
Warrick pokrčil rameny. „Tak polovinu z nich si ponechám. Mám dost nemovitostí, které je potřeba bránit. A zbytek, těm možná navrhnu, aby se ucházeli o službu u mladého Jindřicha. Kolují zvěsti, že se bude znovu ucházet o
trůn."
Sheldon se usmál. „Takže se nehodláš držet stranou politické scény?"
„Bojoval jsem za Štěpána, jen pokud to bylo mou povinností, splácel jsem rytířskou daň, i když jsem nemusel, ale musím se proti němu postavit, když jeden z jeho loajálních stoupenců je mým úhlavním nepřítelem. Jenže bych uvítal krále, který by nám znovu přinesl mír, takže se ve svém pokročilém věku nebudu snažit o to, abych ho zabezpečil sám. Věřím, že to Plantagenet dokáže zajistit."
Sheldon s ním souhlasil, hovořili spolu o několika velkých bojovnících, kteří pobývali v Jindřichově táboře. Chester navštívil Sheldona, aby ho na to upozornil. Hereford měl při poslední návštěvě Londýna soukromý rozhovor s Warrickem. Mělo dojít opět k občanské válce a Jindřichovi vazalové chtěli vědět předem, kdo se za ně postaví, nebo alespoň zachová neutrální postoj.
Ale to by si zasloužilo další debatu. Sheldon se vrátil k otázce, která pro něj byla mnohem aktuálnější.
265
„Vzal bych s sebou Richarda, ale po cestě jsme se zastavili na Fulkhurstu a nemohl jsem ho odtrhnout od jeho vytoužené nevěsty. Nevěřil bys, jak se změnila, Warricku. Málem už jsem chtěl svému synovi říct, že sis to rozmyslel a nabídls ji mně, ale nepochybuji, že by mě po takovém prohlášení vyzval na souboj. Je zamilovanější než předtím."
„Ale jak se chová?" vyptával se Warrick. „Zaznamenal jsi nějaké zlepšení?"
„Tvá malá dáma dokázala v krátké době zázraky. Ušila Emmě novou garderobu a poučila ji o všem, co je zapotřebí ohledně řízení hradního provozu a ženských povinností. Vážně, teď bys nikdy neřekl, že Emma vyrostla na vesnici. Je půvabná, vyjadřuje se uměřeně a -"
„Už dost, Sheldone! Richard si ji může vzít."
„Pak ji raději přijmu za snachu než za manželku."
Warrick zasupěl. „O tom jsem nikdy nepochyboval." Potom se nenuceně zeptal: „A co Emmina vychovatelka? Jak se jí daří?"
„Všechno v pořádku, tys ji poslední měsíc neviděl, viď?"
To nemusel Warrickovi připomínat. Chtěl jet domů. Poprvé od chlapeckých let měl důvod se vrátit domů a tížilo ho, že to není možné.
„A co táborové holky?" vyptával se Sheldon. „Stojí tu nějaká za hřích?"
„To nevím," zavrčel Warrick. „A neodpověděls mi na otázku. Je Rowena v pořádku? Stravuje se dostatečně. Emma ji neunavuje, viď?"
Sheldon se ušklíbl. „Ne, jen kvete. Rozjasňuje tvou hodovní síň krásou a půvabem. Emma ji zbožňuje. Sloužící se před ní sklánějí. Melisant s ní pobývá raději než se svou vychovatelkou. Ano, dokonce i tvá nejmladší dcera se začala chovat slušně, když byla Beatrix odeslána za svým budoucím manželem. Měl bys za to Roweně poděkovat."
266
„Možná bych si ji měl vzít sem," navrhl Warrick. „Mohla by mi levou rukou přivést na mušku d'Ambraye."
„To jsem tlumočil tak okatě její tajná přání?"
„To byla jen troška do mlýna, je to zbytečné. Už jsem se rozhodl, že bych se měl znovu oženit."
Sheldon dokázal několik vteřin udržet nicneříkající výraz, potom vybuchl. „To ne! Řekni, že ne! Sakra, Warricku, přísahal bych, že začínáš milovat lady Rowenu. Nemá žádné statky. Ani rodinu. Nemáš snad sám dost, abys začal upřednostňovat to, co se odehrává ve tvém srdci? Kdo je ta dáma? Co pro tebe znamená, že jsi ochoten riskovat další Isabellu?"
Warrick pokrčil rameny. „Prohlašuje, že má nárok na nějaký majetek, ale z neznámého důvodu je tak umíněná, že mi nechce prozradit kde."
„Vážně? Nechce ti to říct -?" Sheldonovy zkřivené rysy se vyhladily. „Nechceš mi něco říct, příteli?"
Warrick se usmál. „Ano, jak jsi správně poznamenal, to děvče mě očarovalo. A když dokáže tak dobře spravovat můj hrad, mohl bych z ní udělat jeho paní."
Rowena se rozesmála, když si Emma zacpala nos, aby nemusela čichat rozpálený žluklý tuk. „To vážně musím vědět všechno? Dokonce i to, jak se vyrábějí svíčky? Vždyť to děsně páchne."
„Když budeš mít štěstí, tak na něco takového budeš mít lidi. Když ne, tak si na to budeš muset za manželovy peníze někoho najmout, nebo bys snad místo toho dokázala vyškolit některého ze svých sloužících? Když bude tvůj výrobce mýdla vědět, jak se vyrábí mýdlo z louhu, už nikdy si nebudeš moci dopřát sladce vonící mýdlo, které máš ráda,
42
267
protože kupci si za ně účtují nehorázné částky? Nebo si ho budeš schopná udělat sama?"
Emma zrudla jako pokaždé, když jí někdo položil hloupou otázku. „Doufám, že Richard ocení, čím jsem kvůli němu prošla."
„Ocení, když bude jeho domácnost dobře vedená. Nepotřebuje nic vědět o chodu kuchyně, o krávě, která pošla na pastvinách, nebo o kupci, který se snaží nadsazovat cenu pepře a jehož jsi nakopla do zadku. Richard uvidí, jak rychle dostane na stůl rybu a vařená vejce, usměje se na tebe a bude ti vyprávět, co celý den dělal, což nebude znamenat nic ve srovnání s tvou prací. A tak se bude moci chlubit před kamarády, že má tu nejlepší ženu v okolí. Nikdy si nestěžuje, nikdy ho neobtěžuje se záležitostmi, o nichž nic neví, a málokdy se prohrabuje jeho truhlami."
Emma se zachichotala. „A to vážně musím být takový vzor ctnosti?"
„Jistěže ne," odvětila Rowena, když ji odváděla od odporného zápachu vařícího se tuku. „Když už mě stihlo to neštěstí, že jsem se musela provdat za toho starého chlípníka Lyonse, tak si můžu dovolit koupit předražený pepř. Dala jsem ti jen obecnou radu, stejně tak to se mnou dělala má matka. S Richardem si najdeš svůj vlastní způsob, neboj se. Teď běž a vyhledej Edith. Zrovna já nemám důvod, proč bych ti měla ukazovat krok za krokem, jak se vyrábějí svíčky, když vím, že se v tom Edith výborně vyzná. A už mi podruhé neříkej, proč ti nemůžeme prostě vysvětlit, jak se to dělá. Na to, co vyslechneš, můžeš rychle zapomenout, ale na to, co uděláš, ne."
Rowena se vrátila do sálu k šití, které odložila u krbu. Vyráběla Warrickovi tuniku z rudého, zlatem protkávaného aksamitu, byla to zdlouhavá práce, protože tenké hedvábí vyžadovalo drobné stehy. Lepší osvětlení by měla v jeho pokoji, ale nemohla si dovolit využívat tuto místnost, jako by
268
jí patřila, i když jí k tomu v den odjezdu dal svolení, stejně tam každou noc přespávala.
Toho dne se v pokoji objevil i kufr s její šatstvem. Vůbec nijak to nekomentoval, pouze večer cosi poznamenal o tom, jak krásný rudý kabátek se zlatým lemováním má na sobě. Dokud neodjel, nevěděla, že její povinnosti se naprosto změní.
Nejdřív ji Emma informovala o své svatbě, k níž mohlo dojít jedině za podmínky, že se poučí o povinnostech dámy a manželky, ale měla svolení svého otce, aby její učitelkou byla právě Rowena. Rowena by se s chutí dozvěděla, kdo je jejím otcem. Měla vztek na Warricka, že ji na to neupozornil. Ale toho samého dne jí Mary Blouetová řekla, že jestli bude souhlasit s vyučováním Emmy, bude osvobozena ode všech ostatních povinností.
Pomáhat Emmě pro ni bylo potěšením. Rowena si dívku oblíbila, už teď si představovala, jak ji bude postrádat, až se provdá za Richarda. K tomu nedojde, dokud se nevrátí Warrick, a nikdo nedokázal předpovědět, kdy to bude.
A došlo k dalším změnám. Beatrix byla den po svém potrestání odeslána ke své nové rodině a vypadalo to, že si toho dne celý hrad oddechl. Když Warrick odejel, jeho nejmladší dcera začala podnikat ostýchavé pokusy o sblížení, Rowena ji v tom podporovala, zjistila, že Melisant není tak sobecká, jak se domnívala Mildred, zaznamenala však špatný vliv její starší sestry.
Změna Roweniny situace zapůsobila i na ostatní, ale stejně si myslela, že největší roli v tom hraje místo, kde přespává. Mary se teď na ni obracela se svými problémy a Maryin manžel pro ni schovával ty nejvybranější lahůdky. Dokonce i Warrickův správce se jí ptal, jestli má vyslat Johna Giffarda do nejbližšího města pro zásoby. Když nebyl John na pochůzkách, jídával s ní a s Mildred. I když ji Melisant zvala, aby večeřela u stolu pána domu s ní a lady
269
Robertou - ta jediná se k Roweně stavěla pořád přezíravě -, existovalo něco, proč to nemohla udělat. Warrick jí mohl před svým odjezdem značně ulehčit situaci, ale neřekl, že už se dál nemusí pokládat za služku. A ta, i když v honosném oblečení dámy, nevečeří u panského stolu.
I když jí celé dny vyplňovala Emma, pořád jí ještě zbývalo dost času pro úvahy o Warrickovi. A bylo jí jasné, že silné pocity, které se jí vymykají z ruky, jsou s jeho odchodem ještě bolestnější. Ale když tu nebyl a nepronásledoval ji svým roztouženým pohledem, přestávala si být jistá tím, čeho v posledních dnech dosáhla. Toužil po ní, když byl doma. Odhodlal se k takovým ústupkům, v něž by nikdy nedoufala. Ale koneckonců nebyla nikým jiným, než co z ní udělal, jeho milenkou, služkou, zajatkyní. Nic jiného nemohla čekat. Nemohla ani očekávat, že až se vrátí, vzpomínky časem vyblednou a jeho může zaujmout někdo úplně jiný.
„Paní, máte jít se mnou."
Vzhlédla a spatřila před sebou sira Thomase pokrytého prachem z cesty. Opustil zámek před měsícem s Warrickem. V naději pohlédla za něj.
„Warrick se vrátil?"
„Ne, paní, je pořád u hradu Ambray."
„A vy mě za ním máte odvézt?"
„Jak nejrychleji to půjde."
Zbledla. „Je zraněný?"
„To určitě ne."
„Nemusíte mi naznačovat, že to byla hloupá otázka," vyštěkla. „Co jiného jsem si měla myslet, když jste říkal, že si musíme pospíšit?"
„To byl rozkaz mého pána," vysvětloval. „Ale nemusíme jet tak rychle, abyste nakonec nebyla tak špinavá a unavená jako já. Jel jsem přes noc, ale na to, abych vás bezpečně dovezl na Ambray, mám den a půl. Jestli si teď pospíšíte a
270
zabalíte si nějaké oblečení a další potřebné věci, nebudeme se muset tak štvát."
Rowena udiveně zamžikala. „Víte, proč mě povolal?"
„Ne, paní."
Najednou zalapala po dechu, protože ji jedna možnost napadla. „Je Ambray dobytý?"
„Pořád ještě ho obléhají, takže se nebudete vystavovat nebezpečí, když se tam vydáte."
To jí nedávalo smysl.
Rowena si myslela, že existuje ještě jedna okolnost, kvůli které by ji Warrick mohl povolat. Proto měla z cesty určité obavy, ale bylo to nakonec možné - ne, pravděpodobně ne. Warrick mohl Gilberta pozorovat na cimbuří a poznat ho. Mohla čelit jeho příšernému výbuchu vzteku, jeho nejkrutějšímu výrazu. Nemohl se jí chtít znovu mstít, možná ji chce využít proti Gilbertovi, mučit ji pod cimbuřím - ne, ne, to by neudělal. Ale vzpomněla si, jak seřezal Beatrix. Připomněla si vězení. Vybavilo se jí, jak byla připoutaná řetězy k jeho posteli - to ještě při zpětném pohledu nebylo nejhorší -, ale to bití.
Když dorazili do tábora u Ambray, měla takový strach, že ani nezaregistrovala tichý hrad, který se nad ní tyčil. Odvedli ji přímo do Warrickova stanu, ale on tam nebyl. To ovšem nezklidnilo její zjitřené nervy. Byla tam. Ať už ji čekalo cokoli, chtěla to mít za sebou.
Ale neměla čas, aby si začala dělat starosti, proč tu má čekat, protože za okamžik vešel Warrick. Stejně tak neměla čas zkoumat jeho rozpoložení, protože ji rovnou sevřel v náručí. Neměla možnost pronést ani slovo, protože se ústy přitiskl k jejím, neměla čas na úpěnlivé prosby, na výmluvy.
43
271
Nekonečné okamžiky se utápěla v čiré lačnosti, protože ten polibek jí naznačoval, že je jeho a že po ní touží. Pocit úzkosti se nedostavil v okamžiku, kdy se mohla nadechnout, nepronikl jejími zjitřenými smysly, dokud ji Warrick nepoložil na lůžko a nesledovala, jak si rozepíná opasek s mečem, potom poklekl a blížil se k ní.
„Počkej!" vykřikla, oběma rukama se ho snažila odstrčit. „Co se to děje, Warricku? Proč jsi mě sem povolal?"
„Protože se mi po tobě stýskalo," odvětil, vzpíral se tlaku, kterým se ho snažila odstrčit, aby se nad ní mohl sklonit a zašeptat přímo u jejích rtů: „Protože jsem myslel, že se zblázním, jestli budu muset čekat ještě jeden den, než tě zase uvidím."
„To je všechno?"
„A to ti nestačí?"
Ohromně se jí ulevilo, oplácela mu polibky s takovou vášní, jakou u ní ještě nezažil. Rukama jí majetnicky přistál na ňadrech. Ona ho uchopila za boky a přitáhla si ho blíž. Ale pořád to nebylo ono, bránilo jim oblečení, které nestačil svléknout, protože ji nepřestával líbat.
Když se mu nakonec podařilo servat tuniku, bylo to v takovém spěchu, že se musela zasmát. „Ty zničíš víc oblečení, než stihnu opravit."
„A to ti vadí?"
„Ne, můžeš roztrhat i moje, jestli chceš." Ušklíbla se na něj. „Ale taky si ho můžu svléknout sama a půjde mi to rychleji, když mě necháš vstát."
„Ne, jsem rád, že jsi tam, kde jsi. Nedovedeš si představit, jak často jsem tě takhle ve svých představách vídával."
Projela mu rukama po hrudi, kterou si obnažil, potom se nadzvedla a olízla mu bradavku. „Tak často, jak jsem si já představovala tohle?"
272
„Roweno... nedělej to," pronesl chraptivě a snažil se ji zatlačit zpátky, ale ona jeho pokusům odolávala a přesunula se na druhou bradavku. „Přestaň, jinak až do tebe vniknu, budu hned hotový."
„To je v pořádku, pokud ti to dělá radost, Warricku. To si myslíš, že by ti to už potom nešlo?"
Zasténal, prudčeji vyhrnul sukně a ponořil se do ní. A jí bylo jasné, že ji později neošidí o stejné potěšení.
Warrick onoho odpoledne neopustil svůj stan, neodešel ani v noci. Když se ráno probudila, dozvěděla se, že na ni čeká sir Thomas, aby ji dopravil zpět na hrad Fulkhurst. Sdělil jí to Warrickův panoš. Po Warrickovi samotném nebylo ani vidu ani slechu.
Byla z toho zmatená, potom převládl pocit znepokojení. Celá ta cesta jenom pro jeden den milování? Neviděla důvod, proč nezůstat déle.
Když se oblékla a vyšla ze stanu, domáhala se, aby ji odvedli k Warrickovi, tam na ni čekal Bernard, který ji měl předat siru Thomasovi. Chlapec zavrtěl hlavou a zamračil se, snažil se nezapomínat na vzkaz, který měl následovat po podobných požadavcích.
„Říkal, abych vám sdělil, paní, že jestli vás tu ještě uvidí, tak si vás tu nechá. Ale tohle není místo pro vás, takže musíte odjet."
Rowena otevřela ústa, aby Bernardovi oponovala, ale stejně rychle je zavřela. Proboha, jak mohla zapomenout, kde je!
Otočila se a pohlédla na hrad a na věž tyčící se nad hradbami. Tam někde musela být její matka, tak blízko, ale zároveň tak nedosažitelná - zrovna v téhle chvíli. Ale Anne bude brzy z tohoto místa, které pro ni po tři roky představovalo vězení, osvobozena, Warrick to zajistí. Přece by ji tam nenechal.
273
Některé z vnějších zdí nesly stopy poškození po praku na vrhání kamení, i když ne tak velké, aby jim hrozilo zborcení, nebo aby vznikla sebemenší skulina, kudy by bylo možné vniknout dovnitř. Rowena stejně věděla, kde je tajná branka. Protáhli ji tudy, když ji tu poprvé nechali, tenkrát je s matkou rozdělili. Ale kdyby o ní chtěla říct Warrickovi, musela by přiznat, že zná Ambray a Gilberta, a to nešlo.
Ale mohla si dovolit riskovat a zůstávat zde, aby mohla spatřit svou matku, jakmile hrad otevřou? Mohla odmítnout odejít. Bylo jí jasné, že kdyby si mohla promluvit s Warrickem, dokázala by ho přesvědčit, aby ji nechal přímo tady nebo alespoň opodál. Ale jak by se mohla setkat s matkou, aniž by toho byl Warrick svědkem? To nebylo možné a Anne by ani nenapadlo předstírat, že Rowenu nezná.
Nejlepší tedy bude odejet, třebaže se mohla zbláznit z pomyšlení, že nedokáže dopomoci matce k útěku, dřív než ji objeví Warrick - a přitom si neuškodit. Nikdo by jí nezaručil, že její pomoc něčemu napomůže, pak bylo tedy lepší ji ani nenabízet.
Ale Anne by brzy měla být volná. A Warrick ji odešle na její pozemky, které zdědila po manželovi, tam bude v bezpečí před Gilbertem - nezdálo se pravděpodobné, že by se ji snažil dostat zpátky, když už ji nemohl využít proti Roweně nebo komukoli jinému -, nebo Warrick pošle Anne do konce války na Fulkhurst. Tam by měla Rowena víc možností varovat matku, aby se k ní nehlásila - alespoň ve Warrickově přítomnosti. A nakonec by zase mohly být spolu.
274
Warrick sám sebe snad už posté káral, že podlehl touze a poslal pro Rowenu. Tím, že se s ní setkal, nic nezlepšil. Bylo to krásné, ale neodolatelná touha v něm teď hlodala
ještě silněji, protože teď s ní chtěl být víc než kdy jindy - a to byla pryč teprve dva dny.
Tato krátká návštěva ho však utvrdila v rozhodnutí, že musí zakončit obléhání mnohem rázněji. Urychlil práce na dvou věžích, aby už byly ráno hotové, a zahájil stavbu dalších dvou. Vyslal hlídky, aby přinesly víc zaoblených balvanů a těžkých nábojů do praku na vrhání kamenů. Z vesnice nechal navézt všechny velké nádoby, které měly být naplněny blátem a malými kamínky jako náhrada balvanů. Měl plány na prokopání tunelu, kdyby zítřejší útok neuspěl, třebaže neměl ve svých řadách žádné horníky, kteří by dohlíželi na tento poslední pokus.
Toho večera se sám zúčastnil inspekce dokončené dřevěné obléhací věže, kterou bude osobně obsluhovat. Chtěl být na nejvyšší plošině, až ji zatlačí do vodního příkopu a budou ji naklánět, dokud nepřeklenou vodu a neopřou ji o zeď. V té době už budou pod palbou, protože jak se dostanou na dohled, budou po nich střílet zápalné šípy, také celý proces se musí uskutečnit co nejrychleji, protože by se jinak mohla stát pro všechny, kdo se v ní budou ukrývat, ohnivým hrobem. Ale chráněný žebřík pořád mužům, kteří se budou snažit dostat přes hradby, poskytne maximální možnou ochranu. Ti si pak probijí cestu, aby otevřeli brány pro zbytek armády. A on chtěl být jedním z nich, v první linii, ne nikde vzadu.
Vydával rozkazy, aby obě věže znovu smáčeli vodou, když ho vyhledal Sheldon. „Tohle tě pobaví, Warricku," hlásil a strkal před sebou velice vyděšenou a úplně promočenou ženu. „Tvrdí, že se svou paní otrávily polovinu
275
hradní posádky. Takže můžeme zaútočit na hrad už v noci a nedá nám to velkou práci."
„Vážně?" Warrick promluvil stejně střízlivým tónem jako předtím Sheldon. „A když skočím na vidinu této neočekávané podpory, kterou bych přirozeně vítal, tak určitě polovina mé armády padne do pasti." Zbytek věty už jenom zavrčel, pak pokračoval. „Copak si myslí, že jsem tupec, abych neprohlédl tak běžný trik? A použijí k tomu ženu! Vymáčkni z ní pravdu, nesejde mi na tom jak."
Žena po těchto slovech propukla v pláč. „Ne, prosím. To, co tvrdím, je pravda. Má paní nemá nového pána vůbec v lásce a jeho otcem opovrhovala. Ambray pro nás představoval vězení. Nechtěly jsme nic jiného než uprchnout."
„Ty sis svou cestu ven našla, děvče," poznamenal Sheldon. „To samé může udělat tvá paní. Proč jste neodešly spolu, místo abyste vymýšlely takové slátaniny -"
„Protože jestli se mám v bezpečí dostat na svůj majetek, který mi jako vdově náleží, potřebuji k tomu doprovod," prohlásila Anne, kterou zrovna přivedli. „Myslela jsem, že bych vám mohla pomoci, abyste získal, co chcete, čímž se podle všeho jeví Ambray, výměnou za ozbrojený doprovod."
„Má paní, měla jste počkat!" naříkala služka. „Neměla
jste -"
„Buď zticha, Helvise!" štěkla dáma. „Došla mi trpělivost na nějaké čekání, když bránu nikdo nestřeží. A jsem mnohem radši tady než tam, ať už nám uvěří nebo ne."
Byla stejně promočená jako její služka, protože přebrodila vodní příkop, ale držela se královsky, i když jí stráž hrubě svírala paži. Sheldon na ni zmateně zíral, protože to byla půvabná žena, to nemohl zakrýt ani její umáčený zjev. Warrick jí věnoval stejně zmatený pohled, protože mu připadala povědomá, i když se s ní nikdy nesetkal.
276
„Takže bychom vám měli věřit, lady, přinejmenším proto, že nám to říkáte?" zeptal se jí Warrick skepticky. Potom se Sheldon zeptal: „A kdo vlastně jste, paní?" „Anne Bellemeová."
Warrick si odfrkl. „Bellemeová a teď d'Ambrayová."
„Ne, nikdy jsem toto jméno nepřijala za své, ani kněz se nikdy nedočkal mého ano, kterým bych svolila k sňatku z donucení. Kvůli téhle frašce mě věznili tři roky."
„Když jste se tedy mohla s naší pomocí dostat z vězení, proč jste čekala tak dlouho?" naléhal na ni Warrick. „My tu nejsme ode dneška, paní. Táboříme tu už třiatřicet dní."
To, že Warrick počítal dny, Sheldona rozesmálo, a jeho smích upoutal Anninu pozornost. Stačil jí jediný pohled, aby odhadla, že není tak starý, jak na první pohled vypadá. Když se na ni usmál, zrudla, protože jí naprosto nepřipadal nepřitažlivý. Ne, bylo tomu přesně naopak.
Warrick se na ně mračil, jejich náhlé vzájemné zaujetí mu  nepřinášelo   odpovědi   na jeho   otázky. „Dovolíš,
Sheldone?"
„Jistě, myslel jsem, že by se lady Anne měla usušit, než budete pokračovat -"
„Na to není čas," přerušila ho Anne. „Zmatek, který zavládl mezi posádkou, bude trvat do té doby, než si vyprázdní žaludky. Přidali jsme jim jen do jídla zkažené maso, ale všichni ještě nejedli."
„Pořád ještě jste mi neřekla, proč tohle všechno podnikáte," poznamenal Warrick.
„Pokud jste pánem z Fulkhurstu...?" Čekala na potvrzení své domněnky, což učinil úsečným pokývnutím, potom se pustila do vysvětlování. „Vyprávěli mi o vás hrozné věci, takže jsem se modlila za všechny, kdo vám padnou do rukou. Ale když jsem viděla, že máte v táboře mou dceru a že vypadá výborně a zdravě, uvědomila jsem si, že mi lhali."
277
„Dceru?" odfrkl. „Vy si myslíte, že v mém táboře je vaše dcera, paní? Tak dobře, pojďte si ji najít, i když pochybuji, že by se jí moji muži vzdali, kdybyste si ji chtěla odvést."
Nad jeho náznaky vzteky zrudla. „Má dcera nepatří mezi vaše táborové holky. Nevěděla jsem o tom, že se dostala z Gilbertova odporného poručnictví do vaší péče, protože se o tom vůbec nezmínil. Ne, dělalo mu radost líčit mi, jak udělá všechno, co -"
„Je d'Ambray na hradě?" přerušil ji Warrick netrpělivě, její rodinné strasti ho nezajímaly.
Zavrtěla hlavou, letmo pohlédla na Sheldona. „Utekl?"
„Ne. Přijel sem příšerně rozzuřený. Domnívala jsem se, že určitě musel přijít o další hrad, nic jiného by ho nepřivedlo do takového stavu. Ale nevydržel tu ani týden, ve skutečnosti odjel den před tím, než jste dorazil vy."
Následoval další Warrickův nevěřícný pohled. „A víte,
kam jel?"
„Ke dvoru. Jeho zdroje jsou naprosto vyčerpané, nemůže pokračovat ve vaší válce bez Štěpánovy pomoci. Ale o to už se pokoušel dřív a nebylo mu to k ničemu, protože d'Ambrayové nejsou na seznamu králových vyvolenců od té doby, co se Hugh před několika lety přiřadil ke skupině zaměřené v nějaké záležitosti proti Štěpánovi. Po pravdě řečeno, tím že jste vysvobodil mou dceru z Gilbertových spárů, jste od něj ukořistil i zbytek jejího majetku. Když dobudete Ambray, Gilbertovi zůstane jedna malá usedlost v
„Madam, já nemám vaši dceru," zarazil ji Warrick podrážděně. „Myslíte, že bych nevyužil jediné dědičky lorda Bellemea, kdyby se mi k tomu naskytla příležitost? Jak říkáte, kontrola nad ní by vyčerpala d'Ambrayovy poslední zdroje."
„Nechápu, proč trváte -" začala Anne, pak se zamračila. „Možná že ani nevíte, kdo je."
278
„Pro smilování boží, už jsem toho vyslechl dost!" vybuchl Warrick. „Sheldone, ty si s ní poradíš. "
„Bude mi potěšením," odvětil Sheldon a rozesmál se. „Ale dřív než se vypaříš, proč se jí nezeptáš, jak se její dcera jmenuje - nebo tě vůbec nenapadá, komu se tato dáma
podobá?"
Warrick vrhl tvrdý pohled na svého přítele, potom na dámu. Pak nápadně ztichl. Nezaklel, když si uvědomil, proč mu připadala povědomá, ale jeho hlas zněl mrazivě.
„Tak mi povězte, lady Anne, jak se jmenuje vaše dcera."
Už si nebyla tak jistá, že mu chce zrovna teď odpovědět. Nikdy předtím si nevšimla, že by někdo takhle dokázal změnit výraz, teď vypadal skutečně - krutě. Ucouvla. Sheldon jí položil paži kolem ramen, což ji uklidnilo, ale.
„Možná jsem se spletla -"
„Ne, vy ne, to jen já jsem si myslel, že můžu věřit prolhané holce!"
„Co ho tak rozzuřilo?" vyptávala se Anne Sheldona, když od nich Warrick poodešel. „Byla to Rowena, koho jsem tu
viděla, viďte?"
„Ano, měla jste pravdu i v tom, že mu neprozradila, kým ve skutečnosti je."
„Když to neudělala, tak pro to musela mít dobrý důvod."
„Pochybuji, že by si to samé myslel můj přítel," odvětil Sheldon, ale když si všiml Annina úzkostlivého výrazu, ujistil ji: „Neublíží jí. A určitě v okamžiku, kdy vstoupí do hradu, ovládne svůj hněv, protože teď pořád spekuluje, jestli to pro něj není past. Je prostě vzteklý."
„Ale já jsem nelhala. Zadní brána je otevřená a nikdo ji
nehlídá."
„Tak pojďme, odvedu vás do svého stanu, kde počkáte, než bude po všem."
279
Rowena spatřila, jak se k ní rázně blíží dva strážci, takže jí to bylo jasné. Dřív, než stačili otevřít ústa, to věděla. Nemuseli jí nic říkat. Ale stejně to udělali. „Máme pro vás vzkaz od lorda Warricka, paní. Od této chvíle musíte setrvat ve vězení."
Tušila, že něco takového řeknou, ale stejně zbledla, když se její předpoklady potvrdily. „A - jak dlouho?" „Od této chvíle," zopakovali jí.
To samozřejmě mohlo znamenat na neurčito - nebo navždy. „A řekl proč?"
Hloupá otázka. Proč si přidělávala ještě větší trápení?
Nepochybovala, že k něčemu podobnému dojde, až Warrick zjistí, že Gilbert d'Ambray je jejím nevlastním bratrem. Měla se vzchopit a při vhodné příležitosti mu sama prozradit pravdu. Musela by, samozřejmě, čelit jeho hněvu, ale mohla by ho uklidnit a vysvětlit mu, proč zachovávala mlčení. Samotného ho mohly napadnout jen ty nejhorší varianty, a teď už s ní nechtěl mít nic společného, toužil po pomstě - ne, bylo to něco jiného. Tohle byl čirý vztek, a konec.
Strážci sotva zavrtěli hlavami nad jejími otázkami, potom jí naznačili, aby je následovala. Poslechla je. Co jiného jí také zbývalo? Koneckonců když pro ni přišli, byla v hodovní síni sama. Nebyla tam Emma, aby ji bránila, ani Mildred, Rowena se málem rozplakala. Jediné, co mohla udělat, bylo snažit se před oběma strážci slzy zadržet.
Ano, bylo jí jasné, že by jí Warrick mohl něco takového provést - ale v hloubi duše doufala, že by toho nebyl schopen.
Když se před Rowenou zjevil obávaný žalářník s mlsným úsměvem, že už ji má zase ve své moci, musela se k němu otočit zády, protože se jí zvedl žaludek. A nebylo to kvůli
45
280
dítěti. Hruď se jí málem rozskočila, nemohla dýchat. Teď si přála, aby se mohla vyplakat, jenže to nešlo.
Když za necelou hodinu přišel John Giffard a sdělil jí, že nemohl přijít dřív, měla pro něj jedinou otázku. „Jste tu na Warrickův příkaz?"
„Ne, má paní. Rychle se rozkřiklo, že jste zase tady. Hned jak jsem se to doslechl, spěchal jsem za vámi."
Tehdy se rozplakala. Nevěděla, proč jí byl posledně přidělen John. Nikdy se na to nezeptala. Ale že to nikdo neudělal teď, mluvilo samo za sebe. Teď už se Warrick nestaral, co se s ní stane, pokud bude zavřená tam, kde na ni už nikdy nepohlédne.
Za okamžik zaslechla ze strážnice hádku. Rozpoznala Mildredin hlas. Dřív spolu s Johnem velice dobře vycházeli. Teď to tak nevypadalo. Když se rozhostilo ticho, Rowena poznala, že John vyhrál, také pochopila, čeho se asi jejich dohady týkaly. Mildred nedostala svolení, aby ji mohla navštívit, a John se nezpronevěřil rozkazům svého pána a nepustil Rowenu ven.
Uběhly další dvě hodiny, potom John otevřel dveře. „Změnil názor, má paní. Tušil jsem to, ale - místo ve vězení máte být zamčená v jeho pokoji a u dveří bude stát stráž."
„A co když chci radši zůstat tady?" naléhala.
„To přece nemyslíte vážně."
„Ale ano."
John si povzdechl. „Strážce má své rozkazy. Odvleče vás odsud, jestli nepůjdete dobrovolně." „Tak to tedy musím jít." „Máte přece statečné srdce -"
„Ne, Johne," přerušila ho úsečně. „To moje už je mrtvé, protože už ani nebolí."
Pro boha živého, proč jen to nemohla být pravda? Modlila se, aby ji postihla milosrdná otupělost, snad to pak
281
nebude tolik bolet. Ale nepřicházel nikdo, kdo by jí ulehčil v jejím trápení, ani John a zvlášť ne Warrick.
Změna prostředí, kde byla uvězněna, ji nepřinášela žádnou naději. Warrick si asi jen uvědomil, že nosí jeho dítě. Na to podle všeho v prvním návalu vzteku zapomněl, to ho potom muselo ještě víc rozzuřit, tak učinil ústupek jenom kvůli dítěti. V té chvíli ji ani nenapadlo, že by pro její přemístění do pohodlnějšího vězení mohl mít nějaký jiný důvod.
Nesměla se setkat s nikým jiným než se strážemi, které jí přinášely jídlo na celý den. Pokaždé, když se s nimi pokusila zavést hovor, místo odpovědi se jí dostalo nanejvýš jakéhosi zabrblání nebo mumlání, takže už se o to ani nepokoušela. Vážně by raději zůstala ve vězení s Johnem.
Často sedávala v okenním výklenku, odkud mohla vyhlédnout na boční dvůr. Moc se tam toho nedělo, ale pořád to byl lepší výhled než se dívat do zdi. Také hodně šila, pro dítě, jež nosila pod srdcem už téměř tři měsíce, jemné košile pro Emmu - a vůbec nic pro Warricka. To, co pro něj připravila, když odjel na Ambray, teď rozpárala a z látky našila malé kabátky pro miminko.
Nikdo jí nic neřekl o obléhání hradu. Protože když se Warrick dozvěděl, kým ve skutečnosti je, musel pevnost obsadit. Byl tam Gilbert? Padl do zajetí, nebo už je mrtvý? Je matka v pořádku? Volná? V dalším vězení v důsledku Warrickova vzteku?
Počítala dny. Za každý uplynulý udělala zářez, tak hluboký, jak se jí to podařilo malým jídelním nožem do jednoho z vyřezávaných sloupků postele. Byly bohatě zdobené. Teď na jednom z nich přibylo pětadvacet nehezkých šrámů. Dřív než stačila připojit šestadvacátý, vrátil se Warrick.
Nikdo Rowenu předem neupozornil. Byl prostě tam, vešel do pokoje, zastavil se před okenním výklenkem, kde
282
seděla s nohama podepřenýma o protější sedadlo, s rukama na břiše, které už se zaoblovalo, ale ještě pořád nebylo vypouklé. Pokoušela se určit, jestli to chvění, jež pociťuje, způsobuje dítě, nebo je to jen porucha trávení.
„Tak mocný válečník se vrací," prohlásila, nestarala se, jestli se mu bude její jízlivý tón zamlouvat nebo ne. „Zabil
jsi Gilberta?"
„Ještě jsem ho nenašel, i když jsem mu v posledních týdnech byl pořád v patách."
„Tak proto ses tak dlouho nevracel? Ale kvůli čemu bys spěchal, viď? Vydal jsi rozkazy. To stačilo."
„Proboha, ty se opovažuješ -!"
Zarazil se, když se namísto na něj zadívala z okna, záměrně ho ignorovala. Nebyla vyděšená nebo zkroušená. Její výraz byl zosobněním klidu. To nečekal, popravdě řečeno ani nepřemýšlel o tom, co od ní čekat, protože si na ni zakázal myslet, aby se mohl plně soustředit na pátrání po d'Ambrayovi. Ale teď zjistil, že se mu nelíbí její záštiplný podtón. A vztek, který pociťoval oné noci, kdy se setkal s její matkou, v něm začal znovu doutnat.
Posadil se na lavičku proti ní. „Snažíš se zakrýt svůj podvod nevinným chováním," poznamenal chladně.
Hleděla na něj se zdviženým obočím, pak se tiše zeptala: „Kdy jsem tě podváděla? V Kirkburough, když jsem nevěděla, kdo jsi? Nebo v Kirkburough, když jsi přijel s armádou zabít mého nevlastního bratra a netušils, kým je? Ale já jsem si myslela, že jsi tam byl kvůli Gilbertovi d'Ambray, svému zapřísáhlému nepříteli, takže ano, mohla jsem ti to tenkrát říct, když jsem si byla jistá, že bys mě zabil, kdyby ses dozvěděl, že je to můj nevlastní bratr. Nebo jsem ti to asi měla prozradit, když jsi mě nechal odvézt do svého žaláře a poprvé jsi mi naznačil, jakými cestami se bude ubírat tvá pomsta. To jsem, Warricku, ještě měla přiložit k tomu, z čehos mě obviňoval?"
283
„ Vědělas, že bych tě nezabil!" „Ne, tenkrát ne!"
Měřili se pohledy. Rowena teď nebyla v žádném případě klidná. V očích jí blýskalo pětadvacet dní potlačovaného vzteku. Jeho měly barvu jako stříbrný led.
„A jaké výmluvy si vymyslíš pro pozdější mlčení, děvče, když jsi uprchla, jen aby tě ď Ambray přivezl zpátky? Poslal tě sem jako špeha?"
„Jsem si jistá, že by mě o to požádal, kdyby ho to napadlo. Ale dokud ses nevrátil, byl přesvědčený, že vítězem dne je on a že tě dokázal srazit na kolena. Když viděl, že přijíždíš, neměl čas myslet na nic jiného, než jak by mohl uniknout. Ale já jsem ti tenkrát neřekla, že to byl d'Ambray, a to ze stejného důvodu, proč jsem ti to neprozradila tehdy, když jsi mě povolal k jeho hradu. Nechtěla jsem znovu čelit tvému hněvu - nebo jeho" Mávla rukou, aby naznačila, že byla stejně uvězněná.
„A tomu mám věřit, když je daleko pravděpodobnější, že jste v tomhle podvodu postupovali s d'Ambrayem ruku v ruce? Nechal tě na Kirkburough, abych tě tam našel," připomněl jí ostře. „Měl jsem se do tebe beznadějně zamilovat a prozradit ti všechny své plány?"
„Předpokládal, že mi stanovíš podmínky. Ale nechal mě tam, protože zpanikařil. Blížil ses s pěti stovkami mužů, zatímco jemu jich zbyla jen hrstka. Měl v úmyslu se vrátit s Lyonsovou armádou, kterou vyslal do boje o Tures proti tobě. Pravděpodobně doufal, že se mi tě podaří na určitou dobu rozptýlit, aby se mohl stáhnout. Ještě pravděpodobnější mi připadá, že bych ho podle něj zdržovala, kdyby mě vzal s sebou. Ať už se mu toho dne honilo hlavou cokoli mimo strachu a vzteku, tak o tom nic nevím. Ale jsem přesvědčená, že neměl v úmyslu mě s tebou nechávat déle, než by se stačil vrátit. A on se vrátil. Když mě tenkrát našel v lese, prozradil mi, že byl přesvědčený, žes mě zabil."
284
Warrick si odfrkl. „Výborně sis to sesumírovala, děvče, ale nevěřím z toho jedinému slovu."
„A ty si myslíš, že mi záleží na tom, jestli mi věříš? Před měsícem tomu tak bylo, ale teď je všechno jinak."
„Tvá situace závisí na tom, čemu uvěřím, děvče," připomněl jí bez obalu.
„Má situace už nemůže být horší."
„Nemůže?" opakoval s tichou výhrůžkou. „Měl bych tě náležitě potrestat, ne tě jen připravit o volnost."
Vyskočila ve spravedlivém rozhořčení. „Tak jen do toho, sakra! Posluž si! Nemohu už tebou pohrdat víc než teď."
„Sedni si," zavrčel.
Neposlechla ho, alespoň si nesedla vedle něj. Přešla kolem krbu k dalšímu oknu a tam se posadila na lavičku. Vyhlížela netečně z okna, ale neviděla nic, byla tak rozčílená, že cítila, jak se jí ruce v klíně chvějí. Nenáviděla ho. Opovrhovala jím. Přála si, aby... nenáviděla ho!
Zaslechla ho za sebou, zatarasil přístup do okenního výklenku, takže by mu nemohla uniknout, aniž by ho neodstrčila z cesty. I kdyby mohla, stejně by se jí to příčilo.
„Neočistila ses, děvče. Nechce se mi vážně uvěřit ničemu, co mi tu vykládáš. To, cos provedla, mi připadá jako zrada. Kdybys mi řekla, že na mých pozemcích pobývá d'Ambray, dostal bych ho, i kdyby byla tma jako v ranci. Kdybys mi prozradila, že jsi Rowena z Tures, mohl bych mnohem dřív zajistit tvůj majetek, čímž -"
„Dřív?" přerušila ho jedovatě. „Snad si nemyslíš, že bych ti pomohla jej zachránit teď. Nebo ano? Nepomohla bych ti, i kdybys."
„Mlč," vyštěkl. „Tvá zášť není na místě, děvče. Nenechám tě svobodně komunikovat s tím zplozencem pekla. A pochybuji, že by sem tajně nepropašoval někoho, kdo by mu doručoval tvé vzkazy. Teď potřebuji vyslechnout své lidi, abych se zbavil všech, kdo tu nebyli, když jsi přišla,
285
ať už jsou nevinní či ne. Buď vděčná, že jsem tě nenechal ve vězení."
„Mám ti být vděčná za tuhle kobku, kde jsem od té doby, co mě tu zavřeli, a kde nemám možnost s nikým promluvit? Ano, jsem ti vděčná," pošklebovala se mu.
Potom se rozhostilo ticho. Neotočila se, aby se přesvědčila, jestli projevil alespoň lítost, jestli si vůbec uvědomil, k čemu ji odsoudil, když ji nechal uvěznit. Ve vzteku nad ní vynesl rozsudek bez soudního řízení, aniž by se zeptal, jestli je vinná. Tupá bolest, která ji ochromovala, ještě zesílila, naplňovala jí hruď a stahovala hrdlo.
Nakonec uslyšela, jak si povzdechl. „Vrátíš se ke svým povinnostem, které jsem ti původně určil. Ale budeš pod dohledem, o tom nepochybuj. A už nikdy ti neuvěřím."
„A kdys mi věřil?" zeptala se ho slabým, nepřátelským hlasem, bolestí se už málem dusila.
„Když jsi se mnou sdílela lože, děvče, věřil jsem opravdu, že mě nezradíš."
„To jsem také neudělala. To, co jsem podnikla, by se dalo nazvat pudem sebezáchovy."
„To tvé předstírání, že po mně toužíš?"
Ráda by prohlásila: „Ano, to také", ale nechtěla lhát, aby ho zranila, když už on ubližoval jí. „Ne, mé mlčení. Ale nemusíš mít strach z mého nepatřičného chování, už tě s něčím takovým nebudu obtěžovat. Ať už jsem k tobě cítila cokoli, tak teď už to neplatí."
„Roweno, nepřiměješ mě ani náhodou, abych litoval svých činů! To ty -"
„Ušetři mě každého dalšího vzájemného obviňování. Už od tebe nechci nic slyšet, až na - pověz mi, co jsi provedl s mou matkou."
Nadlouho se odmlčel, už ani nečekala, že jí odpoví. Byl dost krutý na to, aby ji nechal v pochybách - ne, tak zase ne.
286
„Přenechal jsem ji péči mého přítele Sheldona de Vere. Pomáhala mi při dobytí hradu Ambray. Za to jí náleží můj vděk. Účastnila se také přebírání majetku, který ti zbývá, což jsi měla spíš udělat ty. D'Ambrayovi muži byli po menším krveprolití vyhnáni. Už si nemůže činit nárok na cokoli, co je
tvoje."
Za to mu nepoděkovala. To on teď všechno spravoval, stejně tak jako ji, a ničeho se nehodlal vzdát.
Potichu, aniž by se na něj ohlédla, bez naděje, že by ji k sobě přitiskl, prohlásila: „Toho dne, kdy jsi vjel triumfálně do Kirkburough, jsem se rozhodla, že ti nabídnu poručenství nade mnou - nehledě na všechny ty hrůzné zvěsti o tobě, které se mi donesly -, kdybys byl jen o trochu méně opovrženíhodný než Gilbert. ale tys nebyl. Poslals mě rovnou do vězení. Vůbec tě nezajímalo, kdo vlastně jsem."
Odcházel a ona nechtěně propukla v pláč.
Opětovné zahájení Roweniných povinností nerozehnalo mraky, které se snášely nad Fulkhurstem. Mary Blouetová neměla ani trochu radost, že za ni zase nese odpovědnost. Melisant často plakala. Mildred si pořád na něco stěžovala. Emma vrhala na svého otce tak zlověstné pohledy, že by si zasloužila pokárání, ale to on neudělal. A v sále vládlo při jídle takové ticho, že ho dokázalo porušit i pouhé zakašlání.
Rowena o tom nechtěla s nikým mluvit včetně Mildred, které zazlívala, že ji podněcovala k uskutečnění plánu, jenž se jí tak krutě vymstil. Warrick se nechytil do pasti, ale ona ano, takže teď už Mildred nenaslouchala tak pozorně a jen sem tam utrousila několik poznámek.
Týdny, které následovaly, se v mnohém podobaly prvním dnům ve Warrickově službě, až na několik pozoruhodných
46
287
výjimek. Teď už nevyžadoval, aby se k němu připojila v lázni ani v posteli. Ani ji nepočastoval jedním z těch neradostných úsměvů, které tak nenáviděla. Málokdy jí věnoval pozornost, ale když k tomu došlo, jeho obličej působil naprosto bezvýrazně. Nebyla ničím víc, než za co ji zprvu označil, služkou nehodnou jeho pozornosti. Přestala nosit vlastní oblečení, i když na tom netrval. Ale jestli je pouhou služkou, tak se nemusí snažit vypadat jinak než ostatní.
Když měla čas, pořád vychovávala Emmu. To ji těšilo, snažila se dívku ušetřit vlastních pocitů, které balancovaly mezi depresí a hořkostí nebo spíš zlobou. Zažívala však ještě větší muka, když se snažila skrýt své pocity před Warrickem.
Ale nadešel den, kdy přišla i o Emmu, kterou odeslali na Sheldonovo panství, kde se měla provdat za mladého Richarda. Rowena se nemohla svatby zúčastnit. Ušila jí svatební šaty, ale nemohla být svědkem toho, až si je oblékne.
Onoho dne si přestala nechávat svou zášť pro sebe.
Warrick okamžitě zaznamenal změnu. Dvakrát v jednom dni mu vyklopila jídlo na klín. Ani jednou k tomu nemohlo dojít nešťastnou náhodou. Nemohl najít ve skříni jediný kus oblečení, který by nepotřeboval zašít. Do konce týdne nikdo neuklidil jeho pokoj. Lůžkoviny nebyly dostatečně vymáchané, až se kvůli tomu osypal. Víno bylo čím dál kyselejší, pivo teplejší, jídlo, jež teď před něj jen pohodila, přesolené.
Nijak se neohrazoval. Netroufal si na ni promluvit, aniž by ji odvlekl do postele. Tolik po ní toužil, že se musel přemáhat, aby se jí alespoň nedotkl. Ale neudělal to. Oklamala ho. Spolčila se proti němu s jeho nepřítelem. Její smích, škádlení, touha po něm - to všechno byly lži. Zatím ji nemohl nenávidět. Nikdy by jí nedokázal odpustit, nemohl by se jí znovu dotýkat, nedokázal by jí přiznat, jak
288
zranitelným se kvůli ní stal, ale nedokázal ji nenávidět -nebo po ní přestat toužit.
Nechápal, proč tu zůstává a sám sebe mučí. Měl sám vyrazit na štvanici za d'Ambrayem, spíš než aby místo sebe posílal někoho jiného. Nebo se mohl vydat na návštěvu Sheldona a jeho nové ženy. Řekl snad někomu, aby se o tom sňatku zmínil před Rowenou? To určitě ne, protože to by určitě učinilo konec, alespoň dočasně, veškerým jejím záštiplným výpadům, které ji napadaly. Jako by měla důvod být naštvaná. On měl, ale ona ne.
I když mohl odejet, neudělal to. Takže tu byl, když za dva dny dorazil Sheldon se svou novomanželkou.
Warrick se s nimi setkal na schodišti vedoucím k hradní věži. Sheldon se lehce usmál, naznačil mu, aby se vzmužil, a pokračoval do hodovní síně, nechal Warricka samotného s lady Anne. To, jak na něj zírala se staženými rty, ho mělo varovat. Pustila se do toho bez zbytečných úvodních řečí.
„Jsem tu, abych se setkala se svou dcerou, a nemyslete si, že mi v tom zabráníte, vy bídáku. Vaše vlastní dcera mi právě svěřila, jak ukrutně jste zacházel s Rowenou. Nejsem si jistá, jestli dokážu odpustit Sheldonovi, že mi o tom neřekl sám. Kdybych se o tom dozvěděla dřív, připravila bych pro vás na Ambray past, namísto abych vám předala celý hrad. To by dokázal -"
„Dost, lady! Nevíte nic o tom, k čemu mezi mnou a Rowenou došlo. Vůbec netušíte, co mi provedla vaše dcera. Je mojí zajatkyní a tou také zůstane. Můžete ji navštívit, ale nesmíte si ji odsud odvézt. Je vám to jasné?"
Anne otevírala ústa, aby se ohradila, potom je radši zavřela. Chvíli si ho prohlížela, potom odměřeně přikývla a odcházela. Ale nezdolala ani dva schody a vykročila zpátky.
„Nenechám se od vás zastrašovat, lorde Warricku. Manžel mě ujišťoval, že pro své chování máte dobrý důvod. Já o tom pochybuji, ale také mi prozradil, že si možná
289
myslíte, že je Rowena pěšákem na šachovnici Gilbertových plánů."
„Já si to nemyslím, já to vím," odvětil Warrick chladně.
„Potom jste byl špatně informován," trvala na svém Anne, ale mnohem přiměřenějším tónem dodala: „Má dcera mě miluje. Máte dojem, že by dokázala pomáhat nějakým způsobem Gilbertovi, když na vlastní oči viděla, jak mě bije, aby si vynutil její spolupráci?"
Warrick strnul. „Čeho se měla týkat ta spolupráce?"
„Gilbert uzavřel, pokud šlo o ni, smlouvu s Godwinem Lyonsem. Ona odmítla. Já sama bych něco takového s pohrdáním také odmítla. Byl to starý chlípník, k jehož jménu se vázalo spousta skandálů, v žádném případě to nebyl někdo, kdo by se jí mohl rovnat. Ale Lyons slíbil Gilbertovi své vojsko, které pro boj s vámi nutně potřeboval. Takže ji přivlekl na Ambray a přinutil ji, aby se dívala, jak mě bije."
„Proč vás? Proč ne ji?"
„Protože v určitém zvráceném smyslu o ni stojí. Nechtěl by zmařit její krásu, to v žádném případě, protože ke svatbě mělo dojít v okamžiku, kdy dorazí na Kirkburough. Ale neměl žádné zábrany v tom, aby bil mě, nepřestal, dokud nesouhlasila, že se za Lyonse provdá. Ale byla jsem si jistá, že by se mu dokázala vzepřít, až nebudu na dohled. Ona dokáže vzdorovat a určitě by jí po tom, co mi provedl, nebylo proti mysli překazit Gilbertovi plány. Ale on se mi chlubil, když se na pár dní zastavil na Ambray, že ji zastrašil a že udělá všechno, o co ji požádá, protože jí naznačil, že jestli ho neposlechne, tak mě zabije. Nejsem si jistá, jestli by to udělal. Není přece jenom tak krutý, jak býval jeho otec. A ona mu uvěřila. A nenáviděla ho za to - co se děje?" zajíkla se překvapením, když nápadně zbledl.
Warrick zavrtěl hlavou, ale unikl mu povzdech, když se mu vybavily další vzpomínky, jak Rowena stála nad jeho tělem upoutaným řetězy a vysvětlovala, co musí podniknout.
290
„Nemám z toho o nic větší radost než vy, ale nemám jinou možnost - a vy také ne. " Jiná možnost. Pokoušela se zachránit život matce. Nechtěla ho znásilňovat. A tak toho litovala, že byla ochotná přijmout i jeho pomstu.
„Ach," vydralo se mu z hrdla, mučivá bolest mu mohla roztrhnout hrudník.
Anne už byla vyplašená. „Počkejte, dám vám -" „Ne...  nic mi není, nepotřebuji ošetřit," odháněl ji Warrick, jako kdyby si ošklivil sám sebe. „Měla jste plné právo mi spílat, paní. Jsem úplný.    proboha, co jsem to provedl!"
Proběhl okolo ní do sálu. Když míjel Sheldona, poznamenal jenom: „Ať tu tvá žena zůstane," a potom se pustil nahoru po schodech.
Když vrazil do pokoje švadlenek, nebyla tam sama. Seděla s ní Mildred a další tři ženy. Stačil jim jediný pohled na něj, aby vyběhly z místnosti. Mildred tolik nepospíchala. Věnovala mu jeden z mrazivých pohledů, jimiž ho už týdny častovala, aniž by si toho všiml. Nezaznamenal ho ani teď, protože měl oči jen pro Rowenu.
Vstala a odhodila z klína práci. Tak se chovala už po týdny, byla bezesporu rozladěná. „Když už jsi přerušil naši práci," prohlásila, „tak co chceš?"
„Právě jsem mluvil s tvou matkou."
Rowenin výraz proměnila neočekávaná radost. „Ona je
tady?"
„Ano, můžeš se s ní hned setkat, ale nejdřív si s tebou musím promluvit."
„Teď ne, Warricku!" naléhala netrpělivě. „Se svou matkou jsem nepobyla tři roky, setkala jsem se s ní před pár měsíci, když."
Její slova se rozplynula v podmračeném pohledu, který si vynutil jeho povzbuzení. „Když došlo k čemu?"
„Na tom nezáleží."
291
„Ale ano. Když ji d'Ambray bil?" „Ona ti to řekla!"
„Ano - a bylo toho víc. Proč jsi mi nikdy neřekla, že ti vyhrožoval, že ji zabije?"
Vytřeštila oči, potom z nich vyšlehl modrý plamen. „Ty se mě na to ještě opovažuješ zeptat? Copak jsi mě vůbec neposlouchal? Nikdy nehledej výmluvy za to, cos provedla. To jsou vaše slova, můj pane."
Trhl sebou. „Já vím. Tenkrát to stejně nemělo žádnou váhu. Měl jsem takový vztek. Ale ted' je všechno jinak." Nejdřív zaváhal, ale musel se to dozvědět. „Nutil tě, abys pro něj špiclovala?"
„Už jsem ti říkala, že ho to ani nenapadlo. Byl tak zaměstnaný taktizováním, jak by proti tobě využil armádu, ke které přišel."
Warrick se opřel o dveře, v očích zachmuřený výraz. „Pak jsem se spletl víc, než jsem si myslel? Tak ty jsi byla nevinná, i pokud jde o lest, z které jsem tě naposledy obvinil."
Rowena na něj vrhla nevěřícný pohled. „Nevinná? Znásilnila jsem tě. Copak jsi na to zapomněl?" „Ne, odpustil jsem ti to. Ale -"
„Kdys mi to odpustil?" naléhala na něj. „Nic takového jsem od tebe neslyšela."
Vůbec se mu nelíbilo, že ho přerušila, připadalo mu to hloupé. „Moc dobře víš kdy, děvče. Bylo to tenkrát, kdys mě požádala o laskavost - té noci, kdys nezamhouřila oči."
Zrudla. „Mohls mi to naznačit," stěžovala si, něco takového bych v posledních týdnech uvítala. „Ne že by na tom teď záleželo."
„Máš pravdu. Nezáleží na tom, když nemám, co bych ti odpouštěl. Ale ty mi máš hodně co odpouštět. Můžeš?"
292
Dlouho si ho měřila tvrdým pohledem, potom lhostejně pokrčila rameny. „Jistě. Odpouštím ti. Mohu se teď setkat s matkou?"
Warrick se zamračil. „Nemůžeš mě jen tak zprostit viny."
„Nemohu? Proč ne? Nebo se ti nezdá, že mě zkrátka nezajímá, jestli je ti to líto?"
„Ještě pořád máš vztek," usoudil a přikývl, jako by to vysvětlovalo její podivné chování. „Nemám ti to za zlé. Ale musíme se dohodnout. Vezmeme se, a když -"
„Já si tě nevezmu," zarazila ho tiše.
Teď jí opětoval její tvrdý pohled a vybuchl: „Ty si mě musíš vzít!"
„Proč? Abys odčinil svou vinu?" Pomalu zavrtěla hlavou. „Copak jsi mě neposlouchal, když jsem ti říkala, že ať už jsem k tobě cítila cokoli, tak už je to pryč? Proč bych se měla za tebe chtít provdat, Warricku?" Její vyrovnanost už byla ta tam. „Uveď jediný dobrý důvod!"
„Aby z našeho dítěte nebyl bastard!"
Zavřela oči, aby před ním skryla svůj smutek. Co čekala? Protože tě miluji?
Rowena si povzdechla. Když na něj znovu pohlédla, v obličeji měla jen nicneříkající výraz.
„Tak o to tu jde," pronesla bezvýrazně. „Ale to není dostatečný důvod pro -"
„Sakra, Roweno, ty-!"
„Neprovdám se za tebe!" křikla na něj, její umíněnost sílila zároveň se záští, která se v ní uvolňovala. „Jestli se mě k tomu budeš snažit přinutit, tak tě otrávím! Vykastruju tě ve spánku! Nebo -"
„Už nemusíš pokračovat."
Měl stejný výraz, jakým ji už jednou ošálil, jako muž soužený bolestí. Tentokrát mu na to nenaletěla.
„Jestli se chceš vykoupit ze své viny, Warricku, tak mě propusť. Vzdej se nároku na mé dítě a nech mě jít domů."
293
Po nekonečném čekání Warrickovi poklesla ramena - ale přikývl.
Nepřijel. Každým dnem měla dát život jeho dceři, ne, mohlo k tomu dojít každou chvíli, ale on se neobjevil. A její dítě měla být dcera. To byla drobná pomsta z její strany, nechtěla dát Warrickovi syna, po němž toužil. Tak se rozhodla, přála si to, takže to musí být dcera. Štěstí se přece jednou musí přiklonit na její stranu.
Ale Warrick nepřicházel. Proč jen si myslela, že se objeví jen proto, že jednou za měsíc dojížděl do Tures, od té doby, co opustila Fulkhurst?
Pořád si ji chtěl vzít. Ona jeho ne. Chovala se k němu hrubě. Dvakrát odmítla se s ním setkat. Ale on se vracel. A ona se pořád utvrzovala v tom, že s ním nemá nic společného.
Byl zkroušený. Co jí na tom sešlo? Už bylo pozdě.
Ale on byl v tomto směru nemilosrdný. Přiměl její vlastní matku, aby se postavila na jeho stranu, a Anne byla mistryní v přesvědčování. Držela se tak nad vodou tři roky.
„Jeho přání se s tebou oženit nemá co dělat s jeho pocitem viny," ujišťovala ji Anne při jedné z četných návštěv. „Chtěl si tě vzít dávno předtím, než uznal, že v určitém směru nese vinu. Rozhodl se tak, když tě nechal přivézt na hrad Ambray. Sheldon mi o tom vyprávěl."
Sheldon představoval další bolavé místo. Rowena si usmyslela, že jí odcizil matku. Využil okamžiku, kdy byla Anne zranitelná, využil její náklonnosti a oženil se s ní, dřív než stačila nabrat dech. Teď ji udržuje v přesvědčení, že ho zbožňuje, což by nejspíš nemohla, když je to Warrickův přítel.
47
A v posledním měsíci, když už byla Rowena skoro na dně, ji překvapila novým objevem. „Miluje tě. Prozradil mi to, když jsem se ho na to zeptala."
„Mami!" bránila se Rowena zděšeně. „Jak ses ho mohla na něco takového ptát?"
„Protože jsem to chtěla vědět. Ty ses ho na to samozřejmě nikdy nezeptala."
„Jistěže ne," opáčila Rowena rozzlobeně. „Když to muž nedokáže vyslovit sám, aniž bych to z něj páčila -"
„A to je ono, má drahá. Když jsem se ho vyptávala, jestli ti to řekl, odpověděl, že nevěděl jak."
Matka by nedokázala v tomto případě lhát - ale Warrick ano. Řekl matce přesně to, co chtěla slyšet. To se mu tedy povedlo.
Ale to ji nemohlo rozházet. Nehodlala se nechat zlomit a provdat se za toho muže, i když jí dokazoval, že není tak vnitřně vyprahlá, jak se domnívala, že se jí srdce rozbuší, pokaždé když je nablízku - že pořád touží po jeho těle, dokonce i ve svém stavu! Ale její probuzené touhy nic nezměnily. Nehodlala ze sebe znovu udělat blázna.
Toho dne seděla v okenním výklenku ve svém pokoji. Mohla být hraběnkou z Tures, ale když přijela, zvolila svůj starý známý pokoj, nepotřebovala nic většího.
Poplácala polštářované sedadlo, usmála se, protože bylo mnohem pohodlnější než Warrickovy tvrdé lavičky. Měl samozřejmě dvě okna, zatímco ona měla ve svém pokoji jen jedno, a nevyplňovalo ho drahé sklo, to její bylo rozbito při obléhání. Teď ho chránilo jen tenké voskované plátno, skrz které nemohla vyhlédnout ven. Ale dubnové větry ho uvolnily, takže mohla sledovat cestu klikatící se kolem strážního domku. Na cestě se nikdo neobjevoval, až na kupce s jejich nákladem, kteří neupoutali její pozornost.
Nebylo to poprvé, kdy bylo okno bez skla. Sama ho v devíti letech nechtěně rozbila, tak zůstalo dva roky. Z okna
bylo možné obhlédnout přední budovu, jež byla o patro nižší než věž. V nejvyšším patře byla umístěna kaple, její střecha se nacházela šest stop pod jejím oknem, byla však mírně vybočená vlevo, protože pod ní se tyčila čelní stěna přední budovy.
Kdysi, ještě než opravili okno, z něj Rowena vyskočila, přistála přímo na úzkém cimbuří, potom seskočila o další zhruba tři stopy na střechu kaple. Chtěla tímto kouskem vyděsit jednu služku.
Nahnala strach jiné dívce, která se rozběhla rovnou k lady Anne a naříkala, že je Rowena po smrti, že vypadla z okna rovnou na schody u přední budovy, které byly po levé straně od jejího okna a o dvě patra níž. Rowena si po té smršti výčitek, kterou musela vyslechnout, přála, aby byla radši mrtvá, potom následovalo domácí vězení. už si ani nepamatovala, jak dlouho to trvalo.
Když si hladila své vzedmuté břicho, ještě pořád se usmívala. Její dcera nebude muset provádět takové hlouposti, ani se nedočká železné mříže v okně jako Rowena. Ale teď už svou matku docela chápala. Mohla se zabít. Stačil by jediný chybný krůček a mohla spadnout.
„Sníte, má paní?"
Rowena zděšeně ztuhla. To nemohla být pravda. Ale otočila se a mezi dveřmi spatřila Gilberta, zavřel za sebou dveře a vykročil k ní.
„Jak jsi prošel bránou?"
Zasmál se. „To bylo jednoduché. Dnes je trh, pořád sem někdo přijíždí, aby z dam vytáhl nějaké peníze. Takže dnes jsem tu za kupce. Propašovat sem celou armádu by nebylo lehké, ale jeden muž projde snadno."
„Když už jsme u toho, ty máš pořád ještě nějakou armádu, bratříčku?"

Tato poznámka mu odvála z tváře pobavený výraz. „Ne -ale potěš pánbůh!" vykřikl, když se k ní dostal tak blízko, aby zaznamenal její zaoblené tvary. „Takže to vyšlo."
Vypočítavý výraz přesně vyjadřoval jeho nenasytné myšlenky. „Nebudeš přece tvrdit, že je to Lyonsovo dítě. Já to popřu - a Warrick de Chaville o tom ví víc."
„To je pravda," zavrčel. „On tě měl!"
„Tys mě mu dal!" křikla na něj. „Nebo jsi zapomněl, že to byl tvůj nápad, tvá nenasytnost -?"
„Buď zticha!" sykl a ohlédl se nervózně ke dveřím. „Nezáleží na tom, čí je to dítě, pokud z něj můžu mít nějaký užitek."
Zírala na něj s vytřeštěnýma očima. „Ty snad ještě pořád chceš uplatňovat nárok na Kirkburough? Jak bys mohl?"
„Samozřejmě. Nic jiného mi nezbývá. Teď ti bastardi obléhají i mou poslední državu. Nemohu tam jet. Nemám se kam uchýlit, Roweno."
Pochopila, že touží po porozumění a možná po sympatiích. Uvažovala, jestli ho Warrick svou neoblomnou štvanicí trochu nepobláznil. Nebo takového něco dokáže s mužem udělat zoufalství?
Podezíravě přimhouřila oči. „Kvůli tomu jsi sem přece nepřijel, protožes o dítěti nic nevěděl. Proč jsi tady,
Gilberte?"
„Abych se s tebou oženil." „Copak ses zbláznil?"
„Ne, máš zpátky celý svůj majetek," prohlásil, tak zdůvodnil své pohnutky. „Teď se mi svatba s tebou vyplatí, protože jako tvůj manžel -"
„Přísahala jsem věrnost Warrickovi," zalhala. „Nepřipustí, abys mě dostal."
„Nemůže mě zastavit. Jen ať to zkusí. A bude muset dobývat hrady, které ti vrátil, a všechno, co teď máš. Už brzy vyčerpá své vlastní zdroje a potom ho dostanu."
297
„Gilberte, proč to nevzdáš? Prohrál jsi. Proč neutečeš, dokud je čas? Připoj se k Ludvíkovu dvoru nebo k Jindřichovi. Začni znovu."
„O nic jsem nepřišel, když mám tebe."
„Ale ty mě nemáš," prohlásila klidně. „Když se nemohu provdat za Warricka, kterého miluji, tak si v žádném případě nevezmu tebe, protože tě nenávidím. To bych radši vyskočila z okna. Mám ti to dokázat?"
„Nemluv hlouposti," vyštěkl, rozčílily ho její výhrůžky a přiznání lásky k jeho nepříteli. Ale v té chvíli se spíše soustředil na výhrůžky, protože seděla přímo u okna. „Jestli - jestli nechceš se mnou do postele, tak nemusíš, ale potřebuju se s tebou oženit, Roweno. Nemám teď jinou možnost."
„Ne, ty máš možnost," ozval se ode dveří Warrickův hlas. „Tas meč a ukaž se."
Rowenu tak překvapilo, že se tu objevil, že nestačila zareagovat, když proti ní vyskočil Gilbert a přitiskl jí dýku na hrdlo.
„Odhoď meč, Fulkhurste, nebo zemře," přikázal mu Gilbert triumfujícím hlasem.
„Warricku, nedělej to," vykřikla Rowena a ujišťovala ho: „On mě nezabije."
Ale Warrick ji neposlechl. Odhodil meč. Tak snadno by obětoval i život? Proč, pokud...?
„Teď pojď sem," nařídil mu Gilbert.
Roweniny oči se nevěřícně rozšířily, když Warrick vykročil směrem k nim. On by se snad klidně nechal od Gilberta zabít. Ne, alespoň pokud má ona všech pět pohromadě.
Gilbert stál u ní, ale blíž k výklenku. Dýka už se nedotýkala kůže na jejím krku, oči měl jen pro Warricka.
Rowena vymrštila koleno a kopnutím ho postrčila k Warrickovi, potom okamžitě přehoupla nohy přes okenní
298
rám a vyklouzla ven. Slyšela, jak oba muži vykřikují její jméno, těžce dopadla na plošinu u cimbuří. Proboha, oč to bylo jednodušší, když byla mladší - a ne tak obtěžkaná. Přeskočit poslední tři stopy na střechu kaple nepřicházelo v úvahu. Opatrně se posadila na kraj zdi, aby si usnadnila zbytek cesty, když Gilbert vystrčil hlavu z okna a uviděl ji.
„Sakra, Roweno, vyděsilas mě skoro k smrti!" vykřikoval na ni.
Skoro? Pro smilování boží, kéž by se jí to tak povedlo.
Ale nečekaly ji další výčitky. Oknem zaznívalo chřestění mečů svědčící o krutém souboji, hned jí bylo jasné, co odvedlo jeho pozornost. Takže se těm dvěma konečně splnilo jejich přání a navzájem se pozabíjejí? Nezáleželo jim na tom, že sedí na kraji hradeb a může se z výšky sta stop zřítit pozadu na nádvoří - no dobře, je to možná sedmdesát pět stop, protože přední budova není tak vysoká jako věž.
Náhle dostala křeč, prudce se sehnula, zalapala po dechu a málem ztratila rovnováhu. Srdce se jí rozbušilo, už se nerozmýšlela a skočila. Další tvrdý dopad a křeče. Tentokrát se předklonila a zadržovala dech, dokud to nepřešlo, ale potom ji zamrazilo. Ne, teď ne. Její dcera se přece zrovna ted' nemohla začít dožadovat příchodu na svět.
Pohlédla nahoru ke svému oknu, mohla se bezpečně postavit na dvě stopy široký kamenný ochoz, který se vinul okolo ploché dřevěné střechy kaple. Přestože věděla, že by se měla vydat nahoru, aby se přesvědčila, k čemu došlo v jejím pokoji, pochybovala, že by to bez pomoci zvládla. Dostat se dolů z tři stopy vysokých hradeb byla jedna věc, ale vyšplhat se nahoru na úzké zubaté cimbuří, to bylo něco docela jiného. Mohla by to udělat, ale byla teď díky svým tvarům tak neohrabaná, že by se k tomu neodhodlala.
Na střeše kaple blízko jejích nohou však byly velké padací dveře. To umožňovalo v bitvě mužům střílet šípy a přitom se krýt pod cimbuřím. Dalo se tudy slézt z výšky
299
zhruba dvaceti stop do kaple, ale muselo se lézt po žebříku. Byl to jediný přístup na cimbuří po straně jejího okna.
Věděla, že teď tam není žádný žebřík, ale stejně otevřela dveře a naklonila se, aby se mohla podívat dolů. Otec Paul tam v pozdních ranních hodinách obvykle nepobýval, ale ona stejně zavolala jeho jméno. Jak očekávala, nedostalo se jí žádné odpovědi, a tak jen vykřikla: „Pomoc!"
Tak se jí dostalo větší pozornosti, než po jaké toužila. Do kaple se rozběhl sluha, ale byl to pouhý chlapec, ten na ni jen v úžasu zíral. A dřív než mu stačila říct, aby přinesl žebřík, z okna se s mečem v ruce začal soukat Gilbert.
„Běž zpátky!" vykřikl na ni a pak skočil rovnou na ochoz.
Ale Rowena se ani nepohnula, strnula strachy, že když je tu on, tak Warrick musí být mrtvý. Při doskoku do ní vrazil, nijak silně, ale stačilo to k tomu, aby ji odstrčil o několik stop zpátky. Byl znavený bojem z Warrickem. Jedna noha se mu po skoku na kamenný ochoz podlomila, takže padal na střechu. Kolenem narazil přímo na padací dveře. To ho ještě víc vyvedlo z rovnováhy a byl by propadl otvorem, kdyby se břichem nezachytil o okraj dveří, kde zůstal viset. Byl zraněný, měl vyražený dech, meč mu sklouzl po střeše, ale mohl se odtamtud dostat.
A Rowena tam jen stála, ochromená představou, že je Warrick mrtvý. Nepodnikla nic, aby zatlačila Gilberta do otvoru, když k tomu měla příležitost, ani nesebrala jeho meč a nepřehodila ho přes zeď. Stála tam strnulá úděsem. dokud přímo před ní nepřistál Warrick.
Vyjekla překvapením, ustoupila a opřela se o nízkou zídku za sebou. On se na ni jen povzbudivě usmál a pustil se rovnou za Gilbertem, který se právě dostal ke svému meči.
Úlevu jí přerušila další bolest, ne tak ostrá jako ty předchozí, ale hlubší, a proto horší. Ale nevšímala si toho a sudovala dva zápasící muže.
300
Pohybovali se tam a zpátky na malém prostoru. Rowena jim, když to bylo nezbytné, uhýbala z cesty, opatrně se vyhýbala padacím dveřím, které byly pořád otevřené, a stejně tak chřestícím mečům. Přicházely další bolesti, které se snažila ignorovat. Ale souboj se nakonec přesunul na prostor proti padacím dveřím, takže se k nim mohla přiblížit a přesvědčit se, jestli nepřichází pomoc. A ta se dostavila. Dole postávala spousta sloužících seskupených kolem oltářní pokrývky, kterou svírali v rukou. Jeden z nich na ni vykřikl, aby skočila.
Hlupáci! Teď nebyla tak lehká, aby mohla skočit do oltářní pokrývky. Roztrhla by tu tenkou tkaninu vejpůl, pokud by se jim hned po jejím doskoku nevytrhla z rukou. V každém případě by dopadla na kamennou podlahu, což by s největší pravděpodobností znamenalo smrt.
Ale najednou, když se bojující muži přesunuli k ní, už neměla o čem uvažovat. Gilbert na ni nevědomky nacouval a nasměroval ji rovnou do otvoru. Vykřikla, protože necítila pevnou půdu pod nohama. Otočil se a popadl ji volnou rukou, ale její nadměrná váha ho vychýlila, musel pustit nůž, aby ji mohl uchránit před pádem. Kvůli tomu se otočil k Warrickovi zády, nestaral se o nic jiného, než jak by zachránil Rowenu.
Držela se ho jako klíště a byla tak otřesená, že se ho nepouštěla, ani když ji vytáhl a znovu stála na vlastních nohou.
Warrickovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Odstup od ní, d'Ambrayi."
Hrozba obsažená v těchto slovech zároveň s mečem nasměrovaným přes Rowenino rameno přímo na Gilbertovu hruď byly dostatečným popudem, aby poslechl. Ale Gilbert ji nepustil, naopak ji ještě víc sevřel a Rowena ho znala natolik dobře, že jí bylo jasné, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.
301
„Neuvěří, že ohrožuješ můj život, potom, co jsi mě zachránil," řekla mu.
Zklamaný výraz, který toto prohlášení vzbudilo na Warrickově tváři, působil téměř komicky. Rowena se včas otočila, aby si toho všimla, a znechutilo ji to. Skutečně nechtěl nechat Gilberta odejít, když už ho dostal, ale zabít ho neodpovídalo rytířskému zákonu o čestných výměnách. Zachráněný život si vždycky zasluhoval odměnu. Ale tento život Rowena pořád považovala za bezcenný. Jestli se stal z Warricka milosrdný člověk, nemohl by trochu počkat? Milosrdný? Warrick? Copak se ten pomstychtivý drak ze severu opravdu natolik změnil?
Byla to pravda, ale sám z toho neměl zrovna velkou radost. Jeho supění, když sklonil meč, nebylo ani trochu vlídné. „Ušetřím ti život, když mi už nikdy nezkřížíš cestu."
Gilbert nikdy nepřestával kout železo, dokud bylo žhavé. „Vrať mi také Ambray."
Rowena si jen povzdechla nad Gilbertovým drzým požadavkem. „Ne, Warricku, nedělej to! Nezaslouží si to -"
„Já rozhodnu, za co stojí tvůj život, Roweno," přerušil ji Warrick. „Když na to přijde, tak hrad - ne, stovka hradů -neznamená nic v porovnání s tím, co pro mě představuješ
ty."
Nebylo to zrovna romantické srovnání s kamennými budovami, ale vycítila, co jí Warrick už dlouho beze slov naznačoval. Teď vybídl Gilberta: „Měl bys mi složit poddanský slib."
Gilbert nezaváhal, pobavilo ho, že by měl žádat Warricka, aby ho ochraňoval. „Dobře. A Rowena -"
Meč se opět vztyčil a Warrickův výraz působil teď spíš nebezpečně než rozhořčeně. „Rowena bude mou ženou, až k tomu jednou svolí. Ale v žádném případě už se nikdy nedostane do tvého područí. Nechtěj, abych změnil názor,
302
d'Ambrayi. Ber, co dávám, a buď rád, že už netrvám na absolutní pomstě."
Tím byla Rowena osvobozena a okamžitě se octla ve Warrickově náručí. Tvrdý náraz vyprovokoval další bolest, to jí připomnělo, že na jejich handrkování už nemá čas.
„Jestli jste už vy dva skončili, tak by teď ráda přišla na svět má dcera, Warricku, a tady na hradbách by to asi nebylo nejvhodnější." Oba muži na ni zmateně zírali, takže dodala hlasitěji: „Ted', Warricku!" a dočkala se určitých výsledků. V očích se jim zračila panika. Vážně, muži jsou v některých případech nepoužitelní.
„A co měly znamenat ty poznámky o tom, až bude po všem?" chtěla vědět Mildred, když pokládala dítě Roweně do náručí. „Držela jste se, má drahá. Je to skutečný andílek, vážně -"
„ On měl být ona," bručela Rowena, i když v okamžiku, kdy pohlédla na své nádherné zlatovlasé dítě, byl její mrzutý výraz ten tam.
Mildred se sama pro sebe usmála. „Nemůžete v sobě pořád živit tu zášť. Jen si uvědomte, kolik měsíců jste nechala toho muže trpět. Bylo mi ho tak líto."
„To není pravda," namítla Rowena. „Tys byla jediná, kdo mě nepřesvědčoval, abych změnila názor."
„To jenom proto, že jsem věděla, jak jste umíněná a že by další nátlak udělal víc škody než užitku. Nebylo možné s vámi o téhle záležitosti rozumně diskutovat. Musela jste si sama pro sebe spočítat, že vás ten muž miluje. Ale musela jste ho nechat čekat do poslední minuty, než se za něj provdáte?"
48
„Čekat?" vyptávala se Rowena nevěřícně. „Nepřivezl mi porodní bábu ale kněze! A ani jeden z nich neodešel, dokud ze mě nevymámili ,ano'. To bylo vyděračství. Bylo to -"
„Z vaší strany čistá umíněnost. Věděla jste, že se za něj provdáte. Jen jste ho musela nechat až do konce trpět."
Rowena zmlkla. Dohadovat se v těchto dnech s Mildred bylo jako rvát si vlasy. A ona přišla o dost vlasů.
Jistěže byla umíněná. Ten muž by za ni položil život. To nemohla i přes svou zaujatost popřít.
„Kde je můj - manžel?"
„Čeká, až se bude moci podívat na svého syna. Mám mu ho ukázat, nebo to uděláte vy?"
Mildred nečekala na odpověď a hned vykročila ke dveřím, aby pustila dovnitř Warricka. A pak tam byl, shlížel na ni s takovou vřelostí a pýchou v očích, že rozptýlil i zbytky jejích nepřátelských pocitů. Přese všechno ho milovala. Bylo jí to jasné už mnohem dřív, než ho opustila, a teď už to nemělo cenu zapírat.
Usmála se na něj ostýchavě. „Tak co na něj říkáš?"
Warrick ještě na dítě ani nepohlédl. Udělal to teď, ale pohledem se hned vrátil k ní, zračila se v něm veselost. „Doufám, že časem bude vypadat líp."
Pohlédla vyplašeně dolů na svého syna, ale potom se usmála. „Nic špatného na něm nevidím. Děti bývají zarudlé a pomačkané."
„A co se stalo s dcerou, v niž jsi doufala?"
Zrudla a pak se zasmála. „Věřím, že jsem měla nakonec štěstí - i když to nebylo mé výslovné přání."
Posadil se na postel a k jejímu překvapení ji políbil. „Děkuji ti."
„Nebylo to nic těžkého - no, možná že trochu ano." „Ne, já ti děkuji, že sis mě vzala." „Ach," vydechla, zaplavily ji tak vřelé pocity, že se musela usmát. „Bylo mi skutečně... potěšením."

To jí přineslo další polibek, tentokrát už ne tak lehký.
„Ty už se na mě nezlobíš?"
„Ne, ale jestli mě ještě jednou pošleš do vězení -"
„Už žádné nemám. Nechal jsem ho zbořit, když jsi odjela
na Tures."
„Proč jsi to udělal?" vyptávala se překvapeně. „Byla to nesnesitelná připomínka toho, co jsem provedl." „Ale měl jsi k tomu důvod, Warricku. Dokonce mohu -" „Neomlouvej mě, děvče - nebo jsi tak brzy zapomněla na svá slova?"
Měl pravdu, ale byla v tom i kapka sebeironie. „Výborně, tak trp ještě o trochu déle, když to musí být. Ale podle mě jsi přišel o dobré vězení."
Její povzdech ho rozesmál. „Možná jsem jednal ukvapeně. Mohu ho vždycky nechat znovu vykopat."
„Raději ne, můj pane," varovala ho s hranou prudkostí.
„Když tedy znovu pocítím potřebu nechat tě zamknout ve svém pokoji - budu si muset být jistý, že mě tam zamknou s tebou."
„Tak proti tomu nic nenamítám." „Tak ty jsi pořád tak nestydatá holka?" „Tobě moje nestydatost nevadí." „Ne, to máš pravdu." „A miluješ mě." „Tak dobře, miluju tě."
„Neříkej to jen tak. Musíš mě milovat, Warricku. Jak jinak, když já -"
„Vážně tě miluji, děvče."
To znělo o hodně lépe, o tolik, že ho k sobě stáhla, aby ho mohla políbit, pak zašeptala: „Jsem šťastná, žes to byl ty, Warricku. Tak šťastná."
Vzpomněl si na ta slova, která k němu pronesla před dlouhou dobou. „Já taky, má paní. A moc."

Johanna Lindseyová
VĚZEŇ MÉ TOUHY