1. kapitola
Anglie, 1176
Sir Guibert Fitzalan se opřel o silný kmen stromu. Pozoroval dvě služebné, jak sklízejí zbytky jídla od pikniku. Sir Fitzalan byl vcelku pohledný muž. Měl ale málo sebevědomí a ženy, dokonce i služebné jeho paní, ho dokázaly znervóznit. Wilda, mladší ze dvou služek, se mu zadívala přímo do očí. Před jejím vyzývavým pohledem rychle ucukl a zrudl.
Jaro propuklo do plného květu a Wilda rozhodně nebyla jediná žena, která se za sirem Guibertem se zalíbením otáčela. A on nebyl jediným mužem, kterému služebná věnovala své žádostivé pohledy. Wilda byla rozhodná a půvabná dívka. Měla baculatý nosík, ruměnné tváře, lesklé kaštanové vlasy a zdravím kypící tělo. Guibert byl ale zatvrzelý starý mládenec. A kromě toho, Wilda se k němu příliš nehodila. Byla stejně stará jako paní, které oba dva sloužili. A ta právě oslavila devatenáct let. Tedy, nic pro muže, kterému táhlo na pětačtyřicet. Leonie z Montwynu byla pro sira Guiberta jako jeho dcera. Právě teď, když viděl, jak jeho paní odchází z pastviny, kde sbírala jarní byliny, a míří do lesa, poslal za ní čtyři ozbrojence, aby ji následovali v diskrétní vzdálenosti. Na její ochranu vzal s sebou deset mužů. Vojáci dobře věděli, že je jich tady třeba, a tak na svou povinnost nereptali, třebaže právě nepatřila k jejich oblíbeným činnostem. Leonie je totiž často žádala, aby i oni sbírali byliny, které jim ukázala, a to přece nebyla Žádná mužská práce.
Ještě před příchodem jara by lady Leonii stačili jako doprovod pouze tři muži. Ale teď, co na hradě Crewel sídlil nový pán, se situace změnila. To v jeho lesích totiž Leonie sbírala byliny. Nový lord, kterému patřily všechny pozemky panství Kempston, dělal siru Guibertovi těžkou hlavu.
Guibert neměl nikdy dřívějšího lorda z Kempstonu, sira Edmonda Montignyho, v lásce, ale starý baron alespoň nevyvolával žádné konflikty. Od té doby, co se nový lord Kempstonu nastěhoval na hrad Crewel, neustále si stěžoval
na chování nevolníků z Pershwicku. Možná že na všech těch stížnostech bylo něco pravdy, ale Guiberta trápilo, že se lady Leonie cítila osobně zodpovědná za problémy, které vyvolávali její poddaní.
„Nech mě, ať na to dohlédnu, sire Guiberte," prosila ho, když se poprvé doslechla o stížnostech. „Obávám se, že moji lidé věří, že když vyvolávají nešváry mezi námi a hradem Cre-welem, prokazují mi tím dobrou službu." Na vysvětlenou se přiznala: „Ten den, kdy mi Alain Montig-ny přišel říct, co jeho a sira Edmonda postihlo, jsem byla ve vesnici. Mnoho lidí tehdy vidělo, jak jsem se rozčílila, a bojím se, že i slyšelo, jak na Černého vlka, který je teď pánem na hradě Crewel, svolávám mor."
Guiberta napadlo, že může jen těžko uvěřit, že by Leonie byla schopná někoho proklít. Leonie ne. Na to byla příliš hodná, příliš milá, vždy připravená kohokoliv léčit, komukoliv ulehčit v jeho těžkém osudu. Podle sira Guiberta Leonie nemohla udělat nikdy nic špatného. Zbožňoval ji a rozmazloval. Sám sebe se ptal, kdo jiný by se o ni staral, když ne on. Rozhodně ne její otec. Ten ji od sebe vyhnal před šesti lety, když zemřela její matka. Vykázal ji na hrad Pershwick, kde měla žít s matčinou sestrou Beatrix. Jelikož mu Leonie připomínala jeho milovanou ženu, nesnesl ji ve své blízkosti.
Guibert nemohl pochopit jeho chování. Sira Williama z Montwynu moc dobře neznal, přestože na jeho hradě nějakou dobu žil. Když se lady Elisabeth provdala za sira Williama, patřil do její družiny. Lady Elisabeth byla vévodova dcera. Jako pátému a nejmladšímu dítěti jí otec dovolil provdat se z lásky. Sir William jí sice nebyl rodem hoden, ale miloval ji -snad až příliš. Smrt zbožňované ženy ho zničila, takže zjevně nemohl snést přítomnost jejich jediného dítěte. Leonie měla jako Elisabeth malou a štíhlou postavu, plavé vlasy s platinovým odstínem a stříbrošedé oči. Říct o Leonii, že byla krásná, by nebylo tak docela přesné.
Při vzpomínkách na dvě ženy, matku a dceru, z nichž jedna byla po smrti a ta druhá mu byla stejně drahá jako kdysi lady Elisabeth, si sir Guibert povzdechl. Pak ale strnul. Příjemnou jarní atmosféru narušil válečný pokřik, zběsilý řev, který přicházel z lesa.
Za okamžik již Guibert utíkal s taseným mečem směrem k lesu. Čtyři ozbrojenci, kteří stáli nedaleko u koní, pospíchali k nim. Každý z nich doufal, že muži, kteří doprovázeli Leonii, byli nablízku své paní. Také Leonii z Montwynu, která už zašla hluboko do lesa, ochromil na chvíli ten strašný křik. Tak jako obvykle se jí podařilo vytvořit mezi sebou a svými čtyřmi ochránci docela slušnou vzdálenost. Na okamžik si představila, že někde blízko ní se skrývá jakési obrovské, démonické zvíře. Zvědavost, ne zrovna hodná dámy, ji hnala za řevem, místo toho, aby se vrátila ke svým mužům.
Ucítila kouř a rozeběhla se tím směrem. Prodírala se mezi křovisky a stromy, dokud nenalezla zdroj. Hořela chata dřevorubce. Před chýší stál majitel a zděšeně zíral na doutnající zbytky svého domu. Nebyl sám. Před chatou se shromáždilo ještě pět rytířů a patnáct ozbrojenců. Všichni seděli na koních a mlčky se dívali na zničenou chatu. Jeden z rytířů v brnění popojížděl na svém mohutném válečném koni mezi chýší a muži. Vykřikl plamennou kletbu a ukrytá Leonie pochopila, kdo vydával ten příšerný řev, který slyšela před chvílí. Také poznala, kdo je ten rytíř. Ustoupila zpět do křoví, z dohledu, a byla ráda, že ji skrývá tmavě zelený plášť.
Leonin úkryt vzal ale za své, když se za ní objevili její muži. Rychle se otočila. Utišila je a dala jim pokyn, aby ustoupili. Neslyšně se k nim připlížila a oni ji obklopili. Pak vyrazili směrem k jejím pozemkům. O chvíli později se k nim připojili i sir Guibert a zbytek ozbrojenců.
„Nehrozí nám žádné nebezpečí," ujistila sira Guiberta. „Ale měli bychom odtud zmizet. Lord z Kempstonu nalezl
spálenou dřevorubeckou chatu. Řekla bych, že ho to moc nepotěšilo."
„Viděla jsi ho?"
„Ano. Má pořádný vztek."
Sir Guibert zavrčel a spěšně pobídl Leonii k odjezdu. Nebylo by dobré, kdyby ji tu s jejími ozbrojenci, v blízkosti spálené chýše, našel lord z Kempstonu. Jak by vysvětlila, co pohledává na jeho pozemcích? Později, až tu bude bezpečněji, může si sem poslat někoho, kdo jí potřebné byliny přinese. Teď ale bylo nutné, aby se lady Leonie i její muži dostali rychle pryč.
Když ji sir Guibert vysadil do sedla, zeptal se: Jak víš, že to I lyl Černý vlk, kterého jsi viděla?" Měl na zbroji znak stříbrného vlka v černém poli."
Leonie neprozradila, že lorda z Kempstonu už viděla. Nikdy se k tomu siru Guibertovi nepřiznala. Jednou se totiž přestrojila a vyklouzla ven z hradu, aniž by on o tom věděl. Jela se podívat na hrad Crewel, kde se konal turnaj. Později si přála, aby se tam nikdy nevydala.
„Zřejmě to byl on, i když jeho muži také nosí jeho barvy," souhlasil sir Guibert, když si vzpomněl na ten strašný řev. „Viděla jsi, jak vypadal?"
„Ne." Nedokázala skrýt v hlase zklamání. „Měl na hlavě helmici. Ale byl obrovský. Musel to být on." „Možná je načase, aby k nám zavítal sám a osobně se pokusil všechny ty problémy vyřešit, než aby jen neustále posílal své muže." „Nebo přivede armádu."
„Nemá žádný důkaz, má paní. Proti sobě stojí jen výpovědi jeho lidí proti našim. Teď ale musíš do bezpečí. Já pojedu s ostatními a dám hlídat naši vesnici."
Leonie, doprovázená čtyřmi ozbrojenci a dvěma služkami, vyrazila k domovu. Usoudila, že dostatečně nevarovala své lidi, aby poddaným Crewelu neškodili. Popravdě řečeno, ani se jí nechtělo vydat tento rozkaz příliš důrazně. Když viděla, že lorda z Kempstonu postihly v jeho novém domově problémy, cítila jisté zadostiučinění. Přemýšlela o tom, jak zmírnit tíživou situaci svým nevolníkům. Nabídne jim příští svátek na Pershwicku nějakou zábavu. Nakonec ale od svého záměru upustila. Měla strach, že by se mohl Černý vlk pomstít. Ne, raději bude pozorně sledovat, co se děje v sousedství, a zařídí, aby její lidé neměli příležitost shromažďovat se tam, kde se pije. Tušila, že by mohli naplánovat něco, co by snadno padlo na její hlavu. Ne, pokud se její vesničané rozhodnou něco podniknout proti Černému vlkovi, bude lepší se od všeho distancovat.
Věděla, co musí udělat. Musí znovu promluvit ke svým nevolníkům a musí být přísná. Když si ale vzpomněla na drahého Alaina, kterého vyhnali z jeho domova, a ubohého sira Edmonda, který musel zemřít, aby král Jindřich mohl darovat jednomu ze svých oblíbenců pěkné panství, zjistila, že je velmi obtížné přát Černému vlkovi mír.
2. kapitola
Leonie podala mýdlo služebné a naklonila se dopředu, aby jí Wilda mohla umýt záda. Pokynula, aby odložily vědro a pohodlně se uvelebila ve velké kádi. Užívala si příjemné koupele vonící po bylinkách, dokud byla voda ještě čistá a teplá.
V krbu hořel oheň a příjemně vytápěl studenou místnost. Venku byl sice docela teplý jarní večer, ale neomítnuté syrové kamenné zdi hradu Pershwicku držely uvnitř chlad, který se zdál nezničitelný. Strop jejího pokoje volně navazoval na velkou hradní síň. Proto byl v Leonině místnosti neustálý průvan.
Perswick byl starý hrad. Při jeho stavbě se nepamatovalo ani na pohodlí, ani na ubytování případných hostů. Síň působila rozlehle a od té doby, kdy ji postavili, zhruba před sto lety, se nezměnila. Leonin pokoj vznikl přepažením konce síně dřevěnými prkny. Lady Leonie bydlela v místnosti společně se svou tetou Beatrix. Pokoj byl v polovině rozdělen ještě dalšími prkny, a tak měla každá dáma alespoň trochu soukromí. Na hradě nebyly žádné prostory vyhrazené ženám, ani další pokoje nad síní nebo někde jinde, jak tomu bylo v některých nových sídlech. Služebnictvo spalo v síni a ozbrojenci obývali věž, ve které spal i sir Guibert.
I když hrad Pershwick neposkytoval příliš pohodlí, přece jen to byl po posledních šest let Leonin domov. Od té doby, co sem přišla, ani jednou nenavštívila hrad Montwyn, místo, kde se narodila. Celých šest let neviděla svého otce. A to byl hrad Montwyn vzdálený od jejího současného domova pouhých pět mil. Žil v něm její otec, sir William, se svou novou manželkou, lady Judith, kterou si vzal rok po smrti Leoniny matky. Jestliže Leonie nedokázala již dál myslet na otce v dobrém, nikdo jí to nevyčítal. Po šťastném dětství ztratila oba milované rodiče. Byla to pro ni opravdu krutá rána osudu a Leonie si ji nezasloužila.
Kdysi milovala otce celou silou svého srdce. Teď k němu necítila téměř nic. Čas od času ho proklínala. Jednou se dokonce zjistilo, že dovolil svým lidem, jen tak pro pobavení, vyplenit její pozemky - tehdy nenapadli jenom hrad
Pershwick, ale také hrady Rethel a Marhill, které jí rovněž patřily. Nikdy jí nevzkázal jediné slůvko, zato pečlivě sklízel výsledky její tvrdé práce. Bral od ní rentu i zisky.
V posledních letech však otec nemíval tolik štěstí. Leonie totiž přišla na to, jak přelstít výběrčího z Montwynu. Když správce přijel, nalezl jen takřka prázdné sklady. Zásoby měla Leonie poschovávané na různých místech mimo hrad. Pro případ, že by se správcem přijela také lady Judith, Leonie ukrývala rovněž koření a šaty, které si koupila od kupců v Ret-helu. Lady Judith považovala totiž vše, co nalezla na hradě Pershwicku a líbilo se jí to, za svůj majetek.
Leonii se ale její vychytralost čas od času nevyplatila. A to tehdy, když zapomněla, kam co schovala. Než by se však vzdala svých věcí, raději požádala tamějšího kněze o pomoc. Přesvědčila otce Benneta, aby ji naučil číst a psát. Pak si mohla zaznamenávat údaje o svých skrýších. Teď se už její lidé nemuseli bát hladovění a její stůl byl vždy plný. Ne však zásluhou jejího otce.
Leonie se postavila, aby ji mohly opláchnout a dovolila Wildě, aby ji zabalila do voňavé teplé noční košile, protože tento večer už nemínila vyjít ven. Teta Beatrix seděla u ohně s vyšíváním, tak jako obvykle pohroužená ve svém vlastním světě. Beatrix byla nejstarší z Elisabethiných sester a již před několika lety ovdověla. O její věnné pozemky ji připravili příbuzní jejího manžela a ona se už nikdy podruhé nevdala. Trvala na tom, že způsob života, který vede, se jí zamlouvá. Dokud Elisabeth nezemřela, žila Beatrix u svého bratra, vévody ze Sheffordu. Brzy po smrti sestry se Leoniným vazalem stal Guibert Fitzalan a teta Beatrix cítila povinnost zůstat u své neteře a postarat se o ni.
Protože ale byla ustrašená, Leonie se spíš starala o ni. Ani v izolaci Pershwicku se Beatrix nestala rozhodnější. Byla jedním z prvních dětí, které se narodily bývalému vévodovi ze Sheffordu. Znala svého otce v jeho nejbouřlivějších letech, zatímco Elisabeth, nejmladší dcera, pamatovala vévodu již jako vyrovnaného a dětem oddaného otce. Leonie neznala současného vévodu, který sídlil na severu země, daleko od střední Anglie. Když dosáhla věku na vdávání a začala myslet na budoucího manžela, chtěla se se strýcem sejít. Teta jí však taktně vysvětlila, že vévoda, který má osm bratrů a sester, tucet neteří a synovců, nehledě na šest jeho vlastních dětí a vnoučat, se bude sotva zajímat o dceru sestry, která se nevdala zrovna nejlépe a je už mrtvá.
Patnáctiletá Leonie se tedy uzavřela před světem a začala se smiřovat s tím, že se nikdy nevdá. Brzy však nad ní zvítězila pýcha, která jí nedovolila, aby požádala o pomoc příbuzné, jež ji neznají a ani o ni nestojí. Po čase došla k názoru, že se jí žije lépe bez manžela. Nevisela nad ní obvyklá hrozba, že ji pošlou do kláštera. Byla svou vlastní paní, nezávislá, odpovědná jen svému otci, který se k ní nehlásil,a zdálo se nepravděpodobné, že by se o ni kdy začal zajímat.
Ocitla se ve zcela unikátním a záviděníhodném postavení, říkala si sama sobě poté, co potlačila první touhy po romantickém vztahu. Vždyť mnoho nevěst před sňatkem svého budoucího muže vůbec nezná, a pak často zjistí, že se staly majetkem nějakého starce nebo krutého muže nebo muže, se kterým si vůbec nerozumějí. Jenom služebnictvo se bere z lásky.
Tak Leonie začala věřit, že má vlastně štěstí. Na svém životě chtěla změnit jen jedinou věc, a to své osamění. Proto se odvážila sama vypravit na hrad Crewel. Chtěla vidět turnaj.
Ještě nikdy předtím podobnou událost nezažila, a to ji lákalo. Král Jindřich zakázal veškeré turnaje, kromě těch, které se konaly za výjimečných okolností a s jeho souhlasem. V minulosti totiž mnoho turnajů skončilo krvavou bitvou. Ve Francii se turnaje konaly kdykoliv a takřka kdekoliv. Mnoho rytířů tam zbohatlo, když cestovali od jednoho turnaje ke druhému. Ne však v Anglii.
Zpočátku se turnaj na hradě Crewel zdál Leonii vzrušující. Černý vlk vjel na kolbiště v plné zbroji po boku se šesti rytíři. Všichni byli urostlí, impozantní, oblečeni do jeho barev, černé a stříbrné. Proti nim se postavilo sedm také plně ozbrojených mužů. Podle korouhví v nich Leonie poznala několik vazalů sira Edmonda Montignyho. Nyní, samozřejmě, náleželi tito rytíři Černému vlkovi, svému novému pánovi.
Nepřemýšlela, proč současný lord z Kempstonu vyzval své nové vazaly k zápasu. Existovalo mnoho možných vysvětlení, žádné z nich ji však nezajímalo. To, co ale upoutalo její pozornost, byl Černý vlk a dáma, která vběhla na
kolbiště a předala lordovi svůj závoj. Černý vlk ji vyzdvihl a odvážně políbil. Byla to jeho žena? Polibek rozveselil dav a pak, zničehonic, začalo klání, předstíraná bitva, které se každý zápasící rytíř účastnil s největším zanícením. Pro klání existovala přísná pravidla, jež odlišovala turnaj od skutečné bitvy. Toho rána však rytíři pravidla ignorovali. Bylo okamžitě zřejmé, že se sedm protivníků snaží vyhodit Černého vlka ze sedla. To se jim také brzy podařilo a jen rychlá pomoc jeho rytířů zachránila lorda od porážky. Přesto se Černý vlk nevzdal a pronásledoval protivníky, dokud nezačali na kolbišti krvácet.
Vše brzy skončilo a Leonie se zklamaně vrátila domů. Jejím jediným zadostiučiněním byl poznatek, že někteří noví vazalové zjevně odmítají přijmout Černého vlka za svého pána. Proč:-' Nedokázala pochopit, co udělal. Úplně jí ale stačilo zjištění, že jeho postavení na panství Kempston není jednoduché.
Leonie propustila Wildu a připojila se ke své tetě sedící u ohně. Zadumaně hleděla do plamenů, vzpomínala na hořící chatrč v lese a uvažovala, jaké nové starosti jí přinese budoucnost. „Bojíš se nového souseda?" Leonie se překvapeně podívala na Beatrix. Nechtěla tetu tímto problémem zatěžovat. „Proč bych se ho měla bát?" vytáčela se Leonie.
„Proboha, dítě, přede mnou přece nemusíš skrývat, že máš starosti. Myslíš, že nevím, co se kolem děje?" Přesně o tom byla Leonie přesvědčená. „Není to moc důležité, teto Beatrix."
„Takže už k nám přestanou jezdit ti hrubí mladí rytíři, aby nás děsili svými zlostnými výhrůžkami?" Leonie pokrčila rameny. „Jsou to jen prchlivá slova. Muži; kteří vrčí a štěkají." „Oho, tak to jsem nevěděla."
Obě se zasmály. Ovšemže Beatrix, kterou provdali ve třinácti letech, toho věděla o mužích víc než Leonie. Leonie souhlasila. „Myslela jsem si, že k nám dnes zavítá návštěva, ale nikdo nepřijel. Možná že nás z té dnešní nepříjemnosti neobviňují."
Beatrix se přemýšlivě zamračila, a tak se jí neteř zeptala: „Myslíš, že Černý vlk tentokrát plánuje něco jiného?" „Možná. Divím se, že už nevypálil naši vesnici."
„To by se neodvážil!" vykřikla Leonie. „Nemá žádný důkaz, že jsou to moji nevolníci, kteří mu dělají těžkosti. Má jen obvinění, která proti mně vznesli jeho lidé."
„Ano, to ale většině mužů stačí. Stačí podezření," povzdechla si Beatrix.
Leonii přešla zlost. Já vím. Zítra půjdu do vesnice a rozkážu, aby napříště nikdo neopustil bezdůvodně pozemky Pershwicku. Už nebudou žádné problémy. Musíme na to dohlédnout."
3. kapitola
Jakmile Rolf ďAmbert vstoupil do místnosti, mrštil svou helmicí napříč síní. Jeho nový panoš, kterého Rolf dostal od krále Jindřicha, se ihned rozeběhl, aby ji zdvihl. Helmice bude po pádu potřebovat spravit u platnéře, než si ji lord bude moci opět navléknout, to ale Rolfa nezajímalo. Teď měl jen chuť všechno zničit.
Thorpe de la Mare, stojící u krbu na druhém konci velké hradní síně, při tomto výbuchu lordova temperamentu skryl své pobavení. Lord z Kempstonu se v tomto okamžiku choval spíš jako malý chlapec než dospělý muž. Když Thorpe sloužil u Rolfova otce, viděl mnoho podobných scén. Před devíti lety ale otec zemřel a Rolfův starší bratr zdědil jak otcův titul, tak i převážnou část jeho pozemků v Gaskoňsku. Rolfovi toho tehdy moc nezbylo, ale jeho nenasytný bratr chtěl i to málo, a tak vyšíval mladšího bratra z domova.
Thorpe tehdy odešel s Rolfem. Raději se vzdal pohodlného postavení a následoval mladého rytíře, než aby sloužil jeho bratrovi. Následující roky se jim dařilo docela dobře. Nechávali se najímat jako žoldáci a bohatli z výkupných poražených rytířů jako vítězové na turnajích. Rolfovi bylo nyní dvacet devět let a Thorpovi čtyřicet sedm. Thorpe ale nikdy nelitoval, že mu poroučí mladší muž. Ostatní na to měli stejný názor, a tak se Rolf stal velitelem devíti
rytířů a takřka dvou stovek žoldáků. Všichni zůstali s ním, i poté, když se usadil.
Ale - usadil se Rolf opravdu? Thorpe věděl, co si Rolf myslí o Jindřichově štědrosti. Panství, které mu král daroval, přinášelo víc mrzutostí, než ty, které zažil před lety. Mnohem víc.
Rolf byl už připravený všeho se vzdát a vrátit se do Francie. Panství Kempston totiž existovalo jen na papíře. Ve
skutečnosti neneslo žádné zisky, zato denně ždímalo jeho měšec. „Slyšel jsi, co se stalo, Thorpe?"
„Od té doby, co sem ten dřevorubec v noci přišel, služebnictvo nemluví o ničem jiném," odpověděl Thorpe, když
Rolf těžce usedl na židli vedle něj.
„Krucinál!"
Rolf uhodil pěstí do stolku stojícího vedle. Uprostřed desky se objevila prasklina. Thorpe na sobě nedal nic znát. „Už toho mám dost!" zařval Rolf. „Vodu ve studni znečistili, stáda zahnali do lesa, mým lidem ukradli několik zvířat a tohle byl už třetí požár. Jak dlouho bude trvat, než tu chatu znovu postavíme?" „Když se toho chopí pár pracovitých chlapů, tak dva dny."
„A mezitím bude práce na polích stát. Jak mám jinde vést válku, když tady není klid? To mám odtud odjet a až se vrátím, zjistit, že z celého panství nic nezbylo, že nevolníci utekli a pole zarostla plevelem?" Thorpe se k jeho otázce raději nevyjádřil.
„Chceš zase někoho poslat na hrad Pershwick?" zeptal se opatrně Thorpe. „Potrestáš nevolníky?"
Rolf zakroutil hlavou. „Ti to neměli ze své hlavy. Ne, nevolníci jen poslouchají něčí rozkazy a já chci vědět, kdo ty
rozkazy dává."
„Pak by ses měl porozhlédnout někde jinde než na Pershwicku. Když jsem mluvil se sirem Guibertem Fitzalanem a on zjistil, proč jsem přijel, bylo jeho překvapení tak nelíčené, že se nemohl přetvařovat. Není to ten typ muže, který by se snížil k darebáctví." „Tak proti mně štve nevolníky někdo jiný."
„Souhlasím. Ale na hrad Pershwick zaútočit nemůžeš. Patří k panství Montwyn a sir William z Montwynu má takový majetek, že může v případě potřeby shromáždit víc mužů než ty." „Neprohrál bych," nesouhlasil Rolf zamračeně.
„Ale tady bys ztratil převahu. Podívej, jak dlouho trvalo, než jsme získali dvě ze sedmi lén, které patří ke Kempstonu."
„Tři." '
Thorpe pozdvihl obočí. „Jak to tři?"
„Asi bych měl za to poděkovat Pershwicku, protože když jsem se dnes dostal ke hradu Kenil, měl jsem z toho všeho, co se tady děje, takový vztek, že jsem nařídil pobořit hradby. Touhle dobou je už hrad Kenil náš." „Jenže než se postaví nové hradby, je nám Kenil k ničemu," namítl Thorpe. „Já... no dobře, máš pravdu."
Na lordovo přiznání Thorpe neřekl už nic. Věděl, že Rolf mínil použít katapulty jen jako poslední možnost, jak získat sedm lenních hradů. Jednalo se o část Rolfova odvážného plánu, jenž vznikl poté, co se nevyvedl turnaj, který měl rebely přivést k rozumu. Ten turnaj se konal pouze kvůli nim. Měl vazalům poskytnout příležitost, aby poznali svého nového pána a posoudili jeho dovednost. Jenže oni místo toho, aby s ním změřili síly, se ho pokusili zabít. Rolf se tím dostal do nezáviděníhodného postavení. Vlastnil osm lenních hradů, z nichž sedm mu odmítlo otevřít své brány.
Vést válku proti vlastnímu majetku nebylo nikdy výnosné. A zcela nevýnosné bylo tento majetek zničit. Proto si Rolf najal pět set vojáků z královské hotovosti. Jakmile se Rolfova armáda objevila před branami hradu Harwick a Axeford, hrady se bez odporu vzdaly. Pak se armáda přemístila ke hradu Kenil a teď, po měsíci a půl, Kenil padl. Rolf zadumaně seděl a Thorpe na chvíli zapřemýšlel, proč asi lady Amélie nesešla dolů do síně. Zřejmě slyšela Rolfův rozzuřený hlas a rozhodla se schovat. To jen potvrzovalo, jak málo Amélie zná svého milence. Rolf by si na ni nikdy svůj vztek nevylil.
Thorpe se váhavě zeptal: „Víš, že teď není vhodná doba, abychom napadli východ? Nejdřív si musíš udělat
pořádek doma a teprve pak se porozhlédnout jinde."
„Já vím," odpověděl Rolf podrážděně. „Ale řekni mi, co mám dělat? Nabídl jsem siru Williamovi, že od něj Pershwick koupím. On mi však napsal, že mi ho prodat nemůže, protože je to dceřino věno, které jí odkázala její matka. Čert vem takový jemnocit. Tak musí ho ta dcera poslouchat, nebo ne? Mohl by ji přinutit, aby hrad prodala, a dát jí za něj nějaký jiný."
„Možná že matčina poslední vůle je napsaná tak, že sir William hrad Pershwick prostě prodat nemůže." Rolf se zamračil. „Řeknu ti, Thorpe, že další útoky si už nedám líbit."
„Ještě vždycky si můžeš vzít Williamovu dceru. Pak bys získal její pozemky, aniž bys za ně musel platit." Rolfovy oči, které byly od příchodu do síně černé, se začaly měnit do své obvyklé tmavě hnědé barvy. Thorpe se málem zajíkl. „To byl vtip!"
„Já vím," odpověděl Rolf zadumaně, na rytířův vkus snad až příliš zadumaně.
„Rolfe, pro lásku boží, neber si to tak k srdci. Nikdo se přece nežení proto, aby ho začalo poslouchat pár nevolníků. Pusť to z hlavy, a jestli musíš, udeř na ty ničemy silou. Nažeň jim strach."
„To není můj styl. S viníky by trpěli i nevinní. Kdyby se mi tak podařilo chytit jednoho z pachatelů, exemplárně bych ho potrestal. Jenže zatím měli vždycky dost času zmizet."
„Existuje mnoho důvodů, proč se ženit, ale chtít donutit ke klidu nevolníky ze sousedství k nim rozhodně nepatří." „Ne, ale zajistí to mír, který potřebujeme," namítl Rolf.
„Rolfe!"
„Nevíš něco o dceři sira Williama?"
Thorpe si podrážděně povzdechl. „Jak bych o ní mohl něco vědět? Jsem v Anglii stejně krátce jako ty."
Rolf se obrátil ke svým mužům, kteří se zatím shromážili na druhé straně síně. Tři rytíři se vrátili od hradu Kenil
společně s Rolfem, zrovna tak i malá družina ozbrojenců. Dva rytíři pocházeli z Bretaně, ale sir Evarard byl z jižní
Anglie.
„Znáš mého souseda, sira Williama z Montwynu, Evararde?"
Evarard přistoupil k Rolfovi. „Ano, můj pane. Jeden čas, když jsem byl mladší, býval u dvora stejně často jako já."
„Má hodně dětí?"
„Nevím, kolik jich má teď, ale když jsem ho viděl naposled, měl jen jedno - dceru. To už je asi pět nebo šest let, předtím, než mu umřela žena. Slyšel jsem, že si vzal druhou, mladou ženu, ale jestli má z tohohle manželství nějaké děti, nevím." „Znáš tu jeho dceru?"
Jednou jsem ji viděl s matkou, lady Elisabeth. Pamatuji se, že mě zarazilo, jak tak krásná dáma může mít takové ošklivé dítě."
„Tak! Tady to máš!" skočil Evarardovi do řeči Thorpe. „Teď už ten směšný nápad snad konečně pustíš z hlavy,
Rolfe."
Rolf svého starého přítele ignoroval. „Říkáš, že je šeredná, Evararde? Jak moc?"
„Po celé pleti, kam až se dalo vidět, měla velké červené fleky. Byla jí škoda, protože jinak měla tvar obličeje po matce a mohla vyrůst do krásy." „Co mi o ní můžeš ještě říct?"
„Viděl jsem ji jen jednou, a to se schovávala za matčiny sukně." „A jak se jmenuje?"
Sir Evarard přemýšlivě svraštil čelo. „Lituji, můj pane, nevzpomínám si." „Jmenuje se lady Leonie, můj pane."
Všichni tři muži se ohlédli po služce, která promluvila. Rolf neměl rád, když se mu sloužící pletli do rozhovorů. Zamračil se. „A jak se jmenuješ ty, děvče?"
„Mildred," odpověděla s náležitou pokorou. Teď, když se na ni díval její pán, slova jí nešla z úst. Nebylo příjemné vidět, že sir Rolf má zlost.
Jak to, že znáš lady Leonii?"
Mildred sebrala všechnu odvahu, aby mohla tiše odpovědět. „Ona - chodila sem často z Pershwicku, když -" „Z Pershwicku!" vykřikl Rolf. „Ona tam žije? Ne na Montwynu?"
Mildred zbledla. Cítila se lady Leonii zavázaná a raději by zemřela, než jí uškodila. Věděla, že lord obviňuje hrad Pershwick z útoků na Crewel, které začaly, když se stal jeho pánem.
„Můj pane, prosím," ozvala se Mildred rychle. „Lady je tak laskavá. Když mi zdejší felčar řekl, že mé matce už nemůže pomoci a že zemře, lady Leonie ji zachránila. Ona toho o léčení ví spoustu, můj pane. Nikdy nikomu neublížila, přísahám."
„Žije na Pershwicku?" Poté, co Mildred váhavě přikývla, ptal se Rolf dál. „A proč tam? Proč nežije se svým otcem?" Mildred ustoupila zpět. Oči se jí rozšířily hrůzou. O siru Williamovi přece nemůže říct nic špatného, i když ho její pán
třeba nemá rád. Určitě by ji za její kritiku zbili.
Rolf pochopil, že dívka má strach, a tak zmírnil tón. „No tak, Mildred, řekni mi, co víš. Nemusíš se mě bát." Já - jen, že můj bývalý pán, sir Edmond, říkal, že se sir William rád - napije. Prý od té doby, co mu umřela jeho první paní. Sir Edmond nedovolil svému synovi vzít si lady Leonii, protože sir William přísahal, že žádnou dceru nemá. Řekl, že sňatek s ní jim nic nepřinese. Poslal ji na hrad Pershwick, když jí zemřela matka, a co vím, od té doby žije od otce odděleně."
„Takže lady Leonie a syn sira Edmonda si byli... blízcí?" „Sir Alain je jen o rok starší než lady Leonie. Ano, byli si velmi blízcí."
„K čertu!" vykřikl Rolf. „Takže to byla ona, která na mě poštvala své nevolníky! Udělala to z lásky k Montignyům!" „Ne, můj pane," odvážila se opět nesouhlasit Mildred. „Nikoho nepoštvala."
Jejímu prohlášení už ale Rolf nevěnoval žádnou pozornost. Služebnou pustil z hlavy. „Není divu, že naše stížnosti ignorovali, když proti mně stojí sama lady Leonie. Pokud ale vyvolám válku proti Pershwicku, povedu ji proti ženě. Co si myslíš teď o svém žertu, Thorpe?"
„Myslím, že si stejně uděláš, co chceš," povzdechl si Thorpe. „Ale dřív, než se vženeš do manželství, ujasni si, jestli chceš mít za ženu deformovanou stvůru."
Rolf nad jeho varováním jen mávl rukou. „Existuje snad zákon, který by mi nařizoval, že s ní musím žít?" „Tak proč si ji chceš brát? Měj rozum, Rolfe. Všechna ta léta ses vyhýbal manželství. A to si tě chtěly vzít nějaké krásky."
„Tehdy jsem neměl žádnou půdu. Jak jsem se měl oženit, když jsem své ženě nemohl nabídnout žádný domov." Thorpe chtěl ještě něco dodat, ale Rolf ho nepustil ke slovu. „To, co chci teď, je mír." „Mír, nebo pomstu?" Rolf pokrčil rameny. „Té ženě neublížím. Jestli mi ale bude chtít uškodit, bude toho litovat. Uvidíme, jak by se jí líbilo, kdybych ji dal na zbytek života zavřít na Pershwicku, a její nevolníky za sebemenší provinění pověsit. Musím všem těm potížím udělat přítrž." „A co lady Amélie?" zamumlal Thorpe.
Rolf se zamračil. „Přišla sem z vlastní vůle. Pokud bude chtít odejít, ať jde. Ale jestli si bude přát zůstat, je tu vítaná. To, že si vezmu nějakou ženu za manželku, nezmění přece mou náklonnost k jiným ženám. Alespoň sňatek s touto ženou ne. Po tom všem, co mi provedla, nemám žádnou povinnost být k ní nějak zvlášť ohleduplný. Lady Leonie mi do mých záležitostí nebude smět mluvit."
Thorpe zakroutil hlavou, ale neřekl už ani slovo. Mohl jen doufat, že se Rolf dobře vyspí a ráno dostane rozum.
4. kapitola
Rolf rázoval v předpokoji královy komnaty sem a tam. Říkal si, jak je dobře, že ho Jindřich uvidí tak brzy od minulého setkání. Rolf ale nenáviděl, když musel někoho o něco prosit, i když tato jeho žádost nebude stát krále víc než jen pár slov na pergamenu. Na druhou stranu Jindřich miloval, když mohl někomu prokázat laskavost.
Takovou laskavostí bylo například Rolfovo nové postavení jako jednoho z Jindřichových baronů, kterým se stal náhle, z ničeho nic, v průběhu jednoho přátelského rozhovoru, když naposledy navštívil dvůr. Při tomto jmenování mu Jindřich zcela nečekaně nabídl panství Kempston.
Popravdě řečeno, Jindřich se chtěl Rolfovi už dávno odvděčit za to, že zachránil život jeho synovi Geoffreyovi. Dosud Rolf odmítal všechny královy nabídky. Zatvrzele prohlašoval, že tím činem konal jen svou povinnost. Nebylo to poprvé, co Rolf Jindřichovi pomohl. Krále proto překvapilo, když Rolf jeho nabídku přijal. Vlastnit právě panství Kempston nebyla totiž žádná výhra a podle krále by si Rolf zasloužil mnohem víc. Když Jindřich viděl, že se jeho baron opravdu hodlá na Kempstonu usadit, okamžitě mu nabídl lepší půdu. „Což takhle něco blíž k domovu? Mohl bych zařídit ~"
Rolf tehdy zvedl ruku, aby ho přerušil dřív, než ho bude král přemlouvat ještě víc. „Kempston je pro mě výzva, můj pane. Mohl bych sice koupit spoustu pozemků ve Francii, ale Gaskoňsko už nepovažuji za svůj domov. Nechci ani půdu, kterou si nezasloužím. Vezmu si Kempston a budu ti za něj vděčný."
„Vděčný?" zeptal se Jindřich překvapeně. „To já bych ti měl být vděčný. Totiž, abych byl k tobě upřímný, nechce se mi platit armádu, abych to místo zabezpečil. Takhle mě to nebude stát nic a budu tam mít muže, kterému můžu věřit, že tam zavede právo a pořádek. Takže to ty jsi vlastně prokázal službu mně, Rolfe. Chtěl jsem tě ale za všechny tvé služby odměnit jinak. Co ti mám ještě dát? Nějakou ženu s pořádným věnem?"
„Ne, můj pane," zasmál se Rolf. „Dovol mi napřed udělat z Kempstonu bezpečné místo. Teprve pak začnu myslet na ženění."
Jaká ironie. Teď právě kvůli ženě Rolf přešlapoval v předpokoji. Sir William jeho žádost o ruku lady Leonie rozhodně odmítl.
Rolf věděl, že existují i jiné možnosti, jak ukončit své problémy, aniž by se musel ženit. Mohl si třeba najmout potřebné množství mužů, kteří by hlídali jeho panství a zamezili tak přístupu Leoniných nevolníků do té doby, než by byl Kempston v bezpečí. Říkal si ale, že výdaje na žold by byly obrovské.
„Proklatě, přece mi nebude ždímat měšec ještě víc než teď!" vybuchl nahlas. V tom okamžiku vstoupil do předpokoje král Jindřich a na tváři se mu zračil úžas.
„Kdo ti už nebude ždímat měšec?" zeptal se pobaveně Jindřich a se smíchem vykročil k Rolfovi. „Lady Amélie? Tys ji přivezl s sebou?"
„Ne, můj pane. Amélie zůstala doma," odpověděl Rolf. Nebylo mu příjemné, jakým směrem se rozhovor ubírá. Rolf se v přítomnosti krále nikdy nedokázal uvolnit. Byl sice vzrůstem vyšší, ale Jindřich byl králem Anglie, a tento fakt se nedal přehlédnout. Kromě toho byl Jindřich také statný muž. Měl široká ramena, silnou šíji a paže bojovníka. Rusé vlasy si nechával stříhat podle poslední módy na střapato. Střih zdůrazňoval jeho výraznou tvář. Narozdíl od královny Eleanory si nepotrpěl na okázalý oděv. I když královnu poté, co ji dal Jindřich uvěznit ve Winchesteru za to, že vyvolala mezi ním a jejich syny válku o moc, nikdo často nevídal.
Jindřich měl na svých čtyřicet let skvělou kondici. Mohl se svými dvořany vycházet nebo vyjíždět ven z hradu a každý, kdo se s ním snažil udržet tempo, brzy padal únavou. Hýřil takovou energií, že zřídkakdy poseděl. Dokonce i během jídla obvykle stál nebo se procházel po síni. Dvorská etiketa v tomto případě zakazovala ostatním sedět, zatímco jejich král stojí, což vyvolávalo řadu reptání, ne však v Jindřichově přítomnosti. Poté, co skončilo zdvořilé přivítání a oba muži usedli se stříbrnou číší naplněnou vínem, se Jindřichovi zaleskly šedě oči a zeptal se: „Nečekal jsem tě tak brzy. Přijel jsi, abys mě proklel za Kempston?"
..Na Kempstonu je všechno v pořádku," ujistil ho Rolf rychle. „Čtyři z osmi lén mi už patří, zbývající čtyři jsou obleženy a brzy získám i je."
„Takže Černý vlk neudělal svému jménu žádnou ostudu!" vykřikl Jindřich potěšené.
Rolf zrudl. Nenáviděl to jméno. Bylo jisté, že vzniklo spíše díky jeho tmavému vzhledu než kvůli jeho
schopnostem. Uvádělo ho to do rozpaků.
„Nepřišel jsem kvůli Kempstonu, spíš kvůli Crewelu, Výsosti. Mám sousedku, a ta své lidi štve proti mně. Já nejsem zrovna ten typ muže, který se snadno dokáže vyrovnat s potížemi."
„O co jde?" zašklebil se Jindřich. „A říkal jsi, že je to sousedka? Vedle tebe má pozemky nějaká žena? Nevím, že by v té oblasti bydlela nějaká vdova."
„Není to vdova, ani žena nějakého lorda, který je zrovna na cestách. Je to dcera sira Williama z Montwynu a žije na své věnné půdě, která leží vedle pozemků Crewelu."
„Sir William," zapřemýšlel Jindřich. „Aha, už vím. Baron, který si vzal dceru jednoho mého vévody, myslím, že lady Elisabeth, ano, dceru vévody ze Sheffordu. Asi před šesti lety Elisabeth zemřela a on se uzavřel na svém hradě. Tragická záležitost. Velmi se milovali. Sir William po její smrti moc trpěl." „Jak jsem se dozvěděl, zavřel svou dceru na hradě Pershwick a zapomněl na ni." „Co tím myslíš?"
„Zdá se, že si nepřeje, aby mu někdo připomínal, že nějakou dceru vůbec má."
Jindřich zakroutil hlavou. „Pamatuji se na ni. Nebylo to moc hezké dítě, ale mělo kuráž. Myslím, že její matka říkala, že má nějakou nervovou poruchu. Chudinka, každou chvíli běhala za tím dítětem s nějakou medicínou. Říkáš, že ji Sir William zanedbává? To je neomluvitelné. Tomu děvčeti musí být už kolem dvaceti. Měla by být dávno vdaná. I když, jak je vidět, sehnat jí manžela není jednoduché, vždycky se ale najde muž, který se dá koupit, že? Jestli ji nevychovávají pro církev, pak musí mít nějakého manžela."
„Souhlasím, můj pane," skočil mu do řeči Rolf, potěšený, jak ho král navedl k přiznání. „A tím manželem budu já." V pokoji se rozhostilo hrobové ticho. Pak se Jindřich začal smát. „Ty žertuješ, Rolfe. Mé nejkrásnější dámy omdlévají, když se na ně jen usměješ, a ty si chceš vzít nějakou prostou, ne zrovna hezkou dívku?" Rolf sebou trhl. Jak vidět, zřejmě se mýlil, když doufal, že z ošklivého káčátka vyrostla krásná labuť. „Málokdo se žení kvůli zalíbení v budoucí ženě," prohlásil Rolf se stoickým klidem. „Ale... ty jsi svým vlastním pánem. Nikdo tě nenutí, aby sis ji vzal, tak proč ji chceš?"
„Kromě toho, že mi doma zajistí mír, její půda sousedí s mojí. Žije v tom kraji už dlouhou dobu, může mi pomoct vypořádat se s mými dalšími sousedy. Kromě toho má i nějaké vazaly. Já mám sice devět rytířů, ale někteří z nich nejsou schopni samostatně velet, a já, abych udržel dalších sedm lén, potřebuji víc mužů."
„Chápu tvé důvody, Rolfe, ale mohu ti nalézt jinou ženu, která bude splňovat alespoň polovinu tvých požadavků, a bude na ni přitom i pěkný pohled."
Rolf pokrčil rameny. „Vždycky tu ještě jsou ženy jako Amélie."
Jindřich jeho poznámku velmi dobře pochopil. Vždyť on sám žil zcela otevřeně s francouzskou princeznou Alicí.
Jakmile má muž milenku, co na tom záleží, jak vypadá jeho vlastní žena? Rolf měl pravdu.
„Dobře," souhlasil Jindřich. „A po mně chceš jen svolení se sňatkem?"
„Něco víc, Veličenstvo. Už jsem o tu dívku požádal, ale byl jsem bez vysvětlení odmítnut."
„Odpírá své jediné dceři manžela?" vyštěkl Jindřich. „Přísahám, že do tří týdnů je tvá. Okamžitě zařídím ohlášky a můj posel dorazí k siru Williamovi hned zítra."
Pak se méně dotčeným hlasem zeptal: „A víš určitě, že právě tohle chceš, Rolfe? Nemáš žádné pochybnosti?" Samozřejmě, že pochybnosti měl, ale nechtěl se o nich před králem zmiňovat. Jsem si jistý," prohlásil a Jindřich se ušklíbl. „Pak tě jistě potěší, když ti řeknu, že ta dáma je univerzální dědičkou sira Williama, a pokud vím, panství Montwyn má pět rytířských lén a její matka jí jako věno zanechala další tři léna." Jindřich se u bohatého výčtu majetku zasmál. Její vazal na hradě Rethel má šest synů. Ti by ti mohli být prospěšní. Lady Leonie je rovněž neteří vévody ze Sheffordu. Má také další strýce a tety, většina z nich zastává významná postavení. Není na škodu, když má jeden konexe, co?"
Rolfa toto zjištění šokovalo. Leonie byla mnohem bohatší partií, než si myslel, a má i urozené příbuzné. Říkal si, že by ho to mělo těšit, ale už si zvykl na představu, že Leonie je opuštěná žena. Teď začal uvažovat, jestli ho jeho vztek nezavedl dál, než chtěl.
5. kapitola
Lady Judith nechápala, proč si Rolf ďAmbert chce vzít Leonii. Kdyby to věděla, rozzuřilo by ji to. Takhle byla na pokraji hysterie.
Neřekla Williamovi o králově rozkazu. Doufala, že se zatím stane něco, co ten sňatek překazí. Teď ale zbýval do svatby jen jeden jediný den a Judith propadla panice.
Seděla za stolem, který stál na zvýšeném stupínku, a čekala, až se k ní připojí William. Předtím poslala sluhu, aby jejího muže vyburcoval ze spaní. Bylo ráno a William se obvykle probouzel mnohem později. Modlila se, aby jeho alkoholem zastřený mozek byl schopen pochopit, co se mu chystá říct, ale pouze to, nic víc. Kdyby vystřízlivěl na delší čas, mohlo by to ohrozit všechno, co za celé ty roky vybudovala. Jestliže William někdy zjistí, co udělala, zabije ji.
Judith se ale touto myšlenkou nezaobírala příliš dlouho. Věděla, že kdyby dostala příležitost vrátit čas, udělala by to samé.
William zničil všechny její sny. V době, kdy ho poznala, žil v opilecké apatii, kterou zapříčinil žal nad ztrátou Elisabeth, a když se z ní probral, zjistil, že Judith využila jeho opilosti a vmanévrovala ho do manželství. Tehdy ji málem zabil a Judith z toho dodnes zůstala na tváři malá jizva. Nikdy mu to neodpustila.
Jejím hříchem a zkázou zároveň byla ješitnost. Byla si tak jistá, že ji William přijme jako svou první ženu a že spolu budou šťastni. Koneckonců, před šesti lety byla krásná, mladá žena, které chybělo jen věno. Měla výrazné lícní kosti, oči zelené jako drahokamy a husté, tmavě plavé vlasy. Svou krásou se odlišovala od ostatních žen a leckterý muž si ji chtěl vzít i bez věna, ale žádný z nich neměl takový majetek jako William z Montwynu. Jak se však ukázalo, William nebyl tím pravým mužem, za kterého ho považovala. Tři z jeho lén patřily jeho dceři. Kdyby tohle věděla dřív, nikdy by ho ke sňatku nepřemlouvala.
Tehdy měl William z jejich uzavřeného manželství takový vztek, že Judith musela ulehnout a předstírat, že čeká dítě. Jinak by ji vyhnal. Samozřejmě že nebyla těhotná. Rok před sňatkem měla potrat, který jí zničil dělohu. To ale William nevěděl.
Aby se zachránila pro případ, že by se William začal zajímat o průběh jejího těhotenství, snažila se ho držet v permanentní opilosti. A od té doby ho v alkoholovém zapomnění podporovala. Nezajímalo ji, že mu pomáhá v sebezničení. Od toho dne, kdy ji zbil, ho nenáviděla. A nenáviděla ho dosud. Teď už z něj byl jen opilec. Nesnesla pobývat v jeho blízkosti.
Judith se začala starat o Montwyn. Dopřávala si každičký rozmar, od nákupu drahých šatů a šperků až po vydržování hezkých milenců. Nad vším měla kontrolu. Hned po sňatku se postarala, aby se Williamova dcera na Montwynu nepletla.
Bylo snadné Williama zpočátku přesvědčit, že Leonie jela navštívit příbuzné. Později jí uvěřil, že Leonii sice pravidelně vídá, ale v opilosti. Kromě krátkých okamžiků byl neustále dezorientovaný. Dalo se mu říct cokoliv, uvěřil všemu.
Příbuzní a sousedé se přestali na Leonii ptát. Mysleli si, že raději dobrovolně odešla na hrad Pershwick, než aby žila s věčně opilým otcem. Leonii se zase tvrdilo, že s ní její otec nechce mít nic společného, a zakázalo se jí navštěvovat Montwyn. Buď jak buď, Judith se podařilo každého obelhat.
Leonino věno zatím náleželo k Montwynu a Judith z něj dokázala utratit veškeré zisky. Williamovým jménem odmítla všechny Leoniny nápadníky. Neměla zájem vzdát se jejích pozemků. Kdyby věděla, že by jí v případě Leoniny smrti připadla její půda, zabila by ji. Jenže v Elisabethině prokleté poslední vůli stálo, že Leonie je univerzální dědičkou, a kdyby zemřela bez potomka, půda se měla vrátit k sheffordskému panství. Teď ji chce král donutit, aby se vzdala Leoniných pozemků. Co je ten Rolf ďAmbert vlastně zač, že má takovou přízeň samotného krále? Judith vyřizovala obě jeho žádosti. Nejdřív chtěl Pershwick, potom i dívku, takže věděla, že to, o co nápadníkovi opravdu jde, je hrad Pershwick, nikoliv Leonie. Když o ten hrad tak strašně stojí, proč si ho nevezme vojenskou silou? Je to k vzteku, říkala si snad podesáté, zatímco rázovala po pokoji. Všechno měla tak chytře vymyšlené a teď tohle!
,,Judith."
Vzhlédla. Neslyšela svého muže přicházet. Když se podívala na Williama, málem se ho lekla. Vypadal strašně, ještě hůř než obvykle. Williamovi bývalo špatně každé ráno až do té chvíle, kdy si dal první pohár. Dnes to ale vypadalo, že nebude schopný ani zvednout číši. Bude mu tu zprávu muset říct ještě dřív, než se napije. „Všechno jsem zařídila, Williame, tak, jak jsi mi rozkázal," začala Judith tiše. „Jakmile budeš hotov, můžeme vyrazit na Pershwick." „Na Pershwick?"
„Za Leonii, Williame. Zůstaneme tam přes noc a pak pojedeme na svatbu na Crewel."
„Na svatbu?" zeptal se nechápavě. Bělmo očí měl tak hustě protkané červenými žilkami, že mělo příšernou, tmavě růžovou barvu. „Nevzpomínám si -"
„Williame, Williame, snad jsi nezapomněl na svatbu své vlastní dcery," pokárala ho Judith s předstíraným rozhořčením.
„Nesmysl, ženo," odmítl. „Leonie je ještě dítě, tak jakápak svatba?"
Jenom otcové vidí ve svých dcerách pořád malá děvčátka. Leonii je téměř dvacet, Williame. Nechtěl jsi ji provdat. Odmítl jsi každou žádost o její ruku. Tak se toho ujal sám král. Četl jsi přece jeho rozkaz. Mám ti ho přinést, aby ses na něj mohl podívat znovu? Král už zařídil ohlášky. Leonie si bere sira Rolfa ďAmbert z Crewelu." William unaveně zakroutil hlavou. Nic z toho, co mu Judith říkala, nechápal. Leonii že je skoro dvacet? Jaké nápadníky to odmítl? A Jindřich nařídil jeho dítěti se provdat? Kristapána, nedokázal si vybavit svou dceru jako dospělou ženu. Viděl ji pořád jako dítě s velkýma šedýma očima, které zdědila po matce. A teď že se má vdávat? „Nepamatuju se, že bych podepsal nějakou svatební smlouvu, Judith. A co Elisabethiny podmínky?" Judith se zamračila. Jaké podmínky?"
„Věno zůstane Leoniným majetkem i po její svatbě. Její matka si to přála, aby tak byla zabezpečena. Elisabeth v našem manželství chránila podobná smlouva, proto chtěla, aby i Leonie měla tu samou výhodu." Judith zalapala po dechu. Zrušil by ďAmbert nabídku k sňatku, kdyby tohle věděl? Asi ne. Zřejmě by zjistil, že ji může přinutit, aby udělala přesně to, co chce on. Dokonce by ji mohl i donutit, kdyby si to přál, aby své pozemky prodala. „S těmi podmínkami si nedělej žádné starosti," konejšila manžela Judith přemýšlivě. „Smlouva se podepíše až zítra těsně před obřadem, takže budeš mít dost času všechno zařídit. Dokonce můžeš, jestli chceš, sestavit tu smluvu teď, dřív než odjedeme."
„Ano, to bude nejlepší. Kdo je vlastně ten Rolf ďAmbert?" zeptal se rozpačitě, protože to musel vědět. „Nový lord z Kempstonu." „Ale sir Edmond -"
„Ten je už mnoho měsíců po smrti, Williame. Jeho syn utekl dříve, než ho mohli vypovědět. Určitě si na všechno vzpomínáš. Nikdy jsi ho neměl rád. Podezříval jsi ho z darebáctví už dlouho předtím, než si i ostatní na něj začali stěžovat králi."
William si povzdechl. K čemu bylo dobré, že mu všechno opakovala znovu a znovu? Stejně si nic nepamatoval. Bylo mu, jako by celá ta léta spal. Postavil pohár stranou, ale ruce se my začaly nekontrolovatelně třást. Stačila by jen kapka vína a chvění by přestalo, proto opět sáhl po číši. Jen trošku. Musí se postarat o svatební smlouvu a uvidí Leonii. Nechtěl, aby ho viděla v takovém strašném stavu.
6. kapitola
Leonie se dozvěděla, že velká družina, která se blíží k Pershwicku, přijíždí z Montwynu. Velikost skupiny ji sice zarazila, ale pak si řekla, že k ní jede na návštěvu lady Judith, která s sebou tentokrát vzala víc služebnictva než obvykle.
Mezitím provedla běžná opatření. Poslala všechny zbraně-schopné muže do prostoru věže, aby obsadili hrad. Občas se totiž stávalo, že sloužící z Pershwicku museli jít sloužit na Montwyn. Pokud k tomu došlo, nemohla se
příliš hádat. Když ale musela posílat pryč své ozbrojence, důrazně protestovala.
Také vyslala jednoho sluhu do vesnice, aby varoval ty, kteří se potřebovali skrýt v lese. Zrovna tak poslala Wildu a dvě další mladé služebné do svého pokoje, aby nebyly návštěvě na očích. Wilda však v sobě našla tolik drzosti, že se odvážila vzdorovat. Nechtěla si nechat ujít neobvyklé vzrušení. Leonie na ni ale vyštěkla: „To chceš, aby tě znásilnili v zahradě jako Ethelindu? Viděla jsi, jak vypadala poté, co s ní byl Richer hotový?" Leonina zlost a znechucení Wildu zkrotily Při návštěvách na Pershwicku doprovázel lady Judith Richer Calveley, který se o svou paní staral s takovou péčí a ohledy, až Leonii napadlo, jak to s těmi dvěma asi je. Když ale Richer přijel na Pershwick sám, bez lady Judith, jeho dobré způsoby byly ty tam. Odpornější chování Leonie ještě nezažila. Richera zaujala Ethelinda. Měl potěšení z toho, že jí mohl ublížit. Ačkoliv si na něj Leonie písemně stěžovala na Montwynu, nestihl ho za jeho čin žádný trest.
Teta Beatrix a Leonie se připojily k siru Guibertovi a všichni společně očekávali v síni návštěvu. Leonie se obrnila na další nepříjemné setkání s Judith, ale nic ji nemohlo připravit na to, koho uviděla přicházet po Judithině boku. Málem ho nepoznala. Její otec - on je tady? Pocítila závrať náhlých prudkých emocí. Zmítala s ní hořkost, nenávist, lítost nad jeho žalostným vzhledem a nesmírným pitím vyčerpaným obličejem. Ale v jeho tváři se zračila i láska, láska k ní, k Leonii. „Leonie?"
Ve Williamově hlase znělo překvapení, jako by si nebyl jistý, zda před ním opravdu stojí jeho dcera. Leonie cítila, jak ji přemáhá hořkost, která vytlačila všechny ostatní city. Opravdu, proč by ji měl znát? Teď je žena, ne dítě. Neviděl ji šest let. Šest let!
Je to pro nás čest, můj pane," řekla Leonie chladně. „Posaďte se, prosím, u ohně, já se zatím postarám o občerstvení."
Její ledové chování Williama zmátlo. „Co se děje, zlatíčko? Nelíbí se ti snad tvůj manžel?" Leonii projela srdcem láska, kterou však vzápětí vystřídal
šok. „Manžel?"
„Nehraj to na nás, Leonie," vmísila se do rozhovoru Judith. „Moc dobře víš, že tvůj otec myslel muže, za kterého se zítra provdáš."
„Cože?"
„Nedělej ze sebe neviňátko, Leonie," požádala ji Judith unavené. „Ohlášky už proběhly. Ten sňatek se koná na králův rozkaz. Tvůj otec ti o tom poslal zprávu, hned jak přijel králův posel." Obrátila se k manželovi. Je to tak Williame, že?" William se zatím choval přesně tak, jak jí to vyhovovalo - tvářil se naprosto zmateně. „Nechceš snad říct, že jsi jí neposlal ani slovíčko! To ubohé děvče má na přípravy jediný den! Oh, Williame, jak jsi jen mohl zapomenout na takovou věc!"
Sir Guibert prožíval stejný šok jako Leonie, ale narozdíl od ní nezačal panikařit. Guibertův život se teď změní stejně jako její. Leonin manžel bude její pán a vládce. Guibert a další vazalové budou muset své paní v den svatby nově přísahat věrnost. Tato přísaha bude znamenat, že přijímají jejího manžela za svého nového pána. Guiberta ani nenapadlo, že by neobnovil svou přísahu. Ať už se mu bude zamlouvat Leonin manžel, nebo ne, svou paní nemínil nikdy opustit. Jiní vazalové si ale mohou vybrat, jestli odejdou, či zůstanou.
„Kdo se stane manželem mé paní?" zeptal se Guibert a Judith se usmála, protože pochopila, že to nejhorší má už za sebou. ..Zřejmě tě potěší, když ti řeknu, že je to váš soused, nový lord z Kempstonu."
V síni se rozhostilo hrobové ticho. Guibert pohlédl na Leonii a viděl, jak zbledla. Neřekla ani slovo a on věděl, proč. Nemohla se postavit králově vůli, ať už se cítila jakkoliv. Má nejvyšší čas, aby se vdala, myslel si Guibert. Leonie si zvykne. Musí.
Leonie se tiše otočila a opustila síň. Zavřela se ve svém pokoji. Padla na postel a usedavě se rozplakala. Její otec k ní cítil tak málo, že se ani neobtěžoval jí sdělit, že se má vdávat. Jeden den jí musí stačit. Cožpak je mu naprosto lhostejná?
Nakonec si uvědomila, že není sama, a vzhlédla. Služebné ji vyděšeně sledovaly. Ještě nikdy ji neviděly plakat.
Drsně si otřela tvář. Měla zlost, že se tak dětinsky poddala citům. Vztek měl blahodárný účinek, vrátila se jí kuráž. Poslala služebné do kuchyně, aby vyřídily její příkazy ohledně večeře. Pak se posadila ke krbu. Vděčná za to, že je sama, začala přemýšlet. Věděla, proč se o ni král zajímá. Nestaral se o to, že je stále svobodná. Jeho zájem vyvolal Černý vlk. Byla si tím naprosto jistá, i když nechápala, co po ní ten muž vlastně chce.
Od požáru dřevorubecké chaty uplynul už téměř měsíc a Leonie přikázala, aby se žádný z jejích nevolníků neodvážil vstoupit na pozemky Crewelu. Útoky přestaly. Nebo snad ne? Pokud ne, mohla by si myslet, že si ji chce vzít proto, aby ukončil své potíže. Jestli ale byl v okolí již měsíc klid, neměl důvod si ji brát. Pravda, měla pěkné věno a mnoho manželství už vzniklo kvůli penězům, jenže Černý vlk nemohl počítat s podporou jejího otce. Ne, ani peníze nebyly tím důvodem. Navíc ji lord z Kempstonu nikdy neviděl, takže ani zalíbení nepřicházelo v úvahu. Tak proč ji tedy chce -?
Leonie zalapala po dechu, když si vzpomněla, jak se s ní Alain Montigny loučil. „Musím jít. Slyšel jsem dost o Černém vlkovi, abych věděl, že tu nemůžu zůstat a vzdorovat jeho nárokům na mou půdu. Zabil by mě. Nezajímá ho, že jsem nevinný, že jsem nespáchal ty zločiny, ze kterých mě obviňují." „Jaké zločiny?" zeptala se Leonie zoufale.
„Co na tom záleží, jaké!" vyjekl Alain. „Král zabil mého otce a mě ožebračil, aby mohl dát Kempston svému francouzskému žoldáku, Rolfovi ďAmbert, tomu ďáblovu černému vlkovi. Není divu, že mu tak říkají. Je to ničemná bestie. Mně nepovolili ani vyšetřování!" skučel Alain.
Alainův vztek Leonii rozpálil. Znala ho celý svůj život. Hrávali si spolu jako děti, dokonce jeden čas uvažovala o tom, že si ho vezme. Pak ale, když Alain dospěl, projevily se u něj charakterové vady a Leonie poznala, že by z něj nebyl dobrý manžel. Zůstali však přáteli a králova nespravedlnost byla děsivá - o to víc, že Alain neměl dost odvahy, aby za svá práva bojoval, a nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl. „Jestli tu chceš zůstat, Alaine, víš, že bych mohla svolat své muže."
„Ne," zarazil ji nervózně. „Vím, že bys mi pomohla, ale to po tobě nemůžu chtít. Černý vlk je příliš mocný. Přišel převzít Kempston s celou svou armádou. Kdyby za ním nestál král -" nechal větu odeznít do ztracena, jako kdyby král byl jediná překážka, která mu bránila bojovat. „Kam půjdeš, Alaine?" „Mám bratrance v Irsku."
„Tak daleko?"
„Musím. Kdybych zůstal v Anglii, Vlk by mě našel a zabil. Je to pravda, Leonie," zaváhal. „Jako kdyby nestačilo, že Jindřich dal můj domov Černému vlkovi. Ten bastard chce, abych byl mrtvý. Pak bych už nikdy neměl možnost žádat Kempston zpět. Nemůžu ti říct, co jsem o něm slyšel, protože by ti to nahnalo strach, ale měla bys vědět, že je jako Jindřich. Nikdy nezapomíná na žádnou křivdu, nepoleví v nenávisti. Dej si na něj pozor, Leonie. Buď opatrná."
Měla dát na Alainovo varování a pokusit se být bezproblémovou sousedkou. Teď už ale bylo pozdě. Nikdy nezapomíná na žádnou křivdu, nepoleví v nenávisti „Nemáš co na práci, Leonie?"
Leonie se otočila a zjistila, že Judith stojí v jejím pokoji. „Není co, paní." „To ráda slyším, protože jsem se bála, že se budeš vzpírat."
Leonie se upjatě usmála. „Přesně tak, paní. Mohu říct jen to, že manžel, kterého mi vybral král, je pro mě nepřijatelný."
„Já tě přece z ničeho neviním, drahoušku. Kdybych já věděla, že se můj budoucí manžel zajímá jen o moji půdu,
také by se mi to nelíbilo."
Tak takhle to tedy bylo! Jak to víš?"
„D'Ambert se pokoušel koupit Pershwick. William mu samozřejmě řekl, že ho neprodá. Tak požádal o tebe, ale tvůj milovaný otec tě odmítl dát někomu, kdo se zajímá jen o tvé pozemky." „Tak otec ho odmítl?"
„Ovšem. Ale vidíš, k čemu to vedlo. Ten člověk šel rovnou za králem a teď tě dostane, ať chceš, nebo ne." „Ne, nedostane. Jak jsem řekla, je pro mě nepřijatelný. Myslím to vážně. Nevezmu si Rolfa ďAmbert." Judithiny oči na chvíli vzplály. „Ale ano, vezmeš. Opravdu bych byla ráda, kdyby sis mohla vybrat, Leonie, ale v celé té záležitosti se angažuje sám král. S tím se nedá nic dělat. Tvému otci by to zlomilo srdce, kdyby tě musel nutit, a on by tě nutit musel, protože nemůže jen tak ignorovat králův rozkaz." „Ale já můžu."
„Nebuď pitomá husa!" vyštěkla Judith, když si uvědomila, že scéna mezi dcerou a otcem by mohla mnohé odhalit a zničit celý její život. Jindřicha nezajímají jiná přání než ta jeho. A jeho přáním je, aby sis vzala ďAmberta. Tvůj otec nebude vzdorovat králi a ty také ne."
Leonie zlostně vyskočila. Jdi pryč, Judith. Už si nemáme co říct."
„Ale ano," odpověděla Judith zlověstně. „Přísahej při všem, co je ti svaté, že si vezmeš současného lorda z Kempstonu." „Nebudu přísahat!"
„Blázne!" vyjela Judith. „Sama sis o to řekla. Richere!" vykřikla a muž, kterého se Leonie tak bála, vstoupil do pokoje. „Víš, co máš udělat," obrátila se k němu. „Nech ji, teprve až bude přísahat."
S těmito slovy Judith opustila místnost. Šla se ujistit, že síň je prázdná a na chvíli tam zůstala. Nikdo nesmí nic slyšet.
Leonie se snažila uklidnit a připravit se vydržet bití, které ji od tohoto brutálního surovce čeká. Richer měl dlouhé, huňaté vlasy a husté vousy, které se hodily k jeho hrubému chování. Zakalené modré oči se zvláštním leskem ji probodávaly a úplně vynervovaly. Žaludek se jí však stáhl děsem, až když se na ni pomalu usmál.
7 kapitola
Ten samý večer na hradě Crewel trápil lady Amélii úplně jiný strach. Nechtěla, aby ji Rolf poslal zpět ke dvoru, kde by byla jen jednou z mnoha dvorních dam princezny Alice, jen jednou z mnoha hezkých tvářiček. Neměla by tam žádnou moc, žádnou kontrolu nad svým životem. Již navždy by musela posluhovat princezně, poslouchat její příkazy a snášet její nálady.
Vdova, která nevlastnila půdu a neměla žádné příbuzné, nemohla od budoucnosti mnoho očekávat. A kromě toho, Amélie zjistila, že je jí mnohem příjemnější role milenky než manželky. Předtím, než se provdala, žila určitý čas se svým manželem jako jeho milenka. Po sňatku se však její postavení tak výrazně změnilo, že jeho smrti ani příliš neželela. Muž se nesnaží potěšit svou manželku tak, jako se namáhá v případě milenky. Vlastní žena ho totiž nemůže opustit, zatímco milenka ano.
Amélie také věděla, že nejde srovnávat milování s manželem a milencem. Možná že za to může církev, která káže, že soulož se má konat jen z důvodu zplození dítěte a ne pro potěšení. Ameliin manžel byl před svatbou pozorný milenec, pak se ale z milování stala povinnost, a tak, jak to už v případě povinností chodí, snažil se, aby to měl rychle za sebou.
Ne, Amélie nebyla blázen. Nechtěla se už znovu provdat, a to ani za svého současného milence, který byl ze všech mužů, které kdy v posteli měla, nejhezčí. Nechtěla ho ale ani opustit. Byl sice nevypočitatelný a měl dokonce sklony k zuřivosti, ale její postavení jako Rolfovy milenky se ukázalo být mnoho lepší, než se kdy odvážila doufat. Všichni se k ní chovali s respektem, jako kdyby byla samotná lady z Crewelu. Měla zde své slovo, větší, než by jakákoliv manželka kdy mohla mít, a to se jí líbilo. V celém okolí tu byla, samozřejmě kromě služebných, jedinou ženou. Nebyla podřízená žádné lady. Byl tu jen Rolf a ten po ní nechtěl nic, co by si sama nepřála. Ale Amélie nezneužívala svého postavení. Měla všechno, po čem toužila. Věděla však, že je to jen díky Rolfovi. Až se jí nabaží a pošle ji zpět ke dvoru, nic proti tomu nenadělá. Jediné, co jí zbývá, je zdržovat tento odchod a vymámit z Rolfa tolik cetek a dárků, co to jen půjde, aby, až se rozejdou, mohla si v Londýně koupit dům, ve kterém bude prodávat svou přízeň.
Pokud se Rolf rozhodne zbavit se jí teď, bude se muset vrátit k princezně, nebo se poohlédnout po nějakém novém
milenci. Věděla, že už nikdy nenajde někoho takového, jako je Rolf, nějakého muže, který by si ji vzal k sobě domů. Rolf to udělal jen proto, že byl svobodný.
Bylo už pozdě, když Rolf vešel do svého pokoje a nalezl v něm Amélii, jak si hoví v jeho velké posteli. Nespala. Dívala se, jak zamířil k ohni, který dohoříval. Neobrátil se k ní a jeho zamračený výraz ji odradil, aby na něj promluvila. Přemýšlí, jak jí má říct, že se musejí rozejít?
„Pojď mi pomoct se zbrojí, Amélie. Už jsem to své neschopné páže poslal spát."
Takže věděl, že je v pokoji a že nespí. Jeho prostý požadavek jí toho řekl tolik, že se chtěla zasmát. Nezapomněl na ni! Mínil s ní spát. To, že s ní chtěl zůstat i v předvečer svatby, jí napovědělo, co asi cítí ke své budoucí ženě. Amélie vyklouzla z postele. Jen tak, bez noční košile. Vysoká a krásná, třiadvacetiletá žena. Měla štíhlé tělo, na které byla pyšná. Nepotřebovala používat skrytou šněrovačku, aby dosáhla omračujícího efektu, a to ani v přiléhavých denních šatech. Nahá, vznosným krokem zamířila k Rolfovi. Dlouhé kaštanové vlasy jí padaly až na záda a její zelené oči působily ospale svůdně.
Rolf pozoroval, jak se pomalu blíží. Okamžitě si všimla, jak ho vzrušuje.
„Posaď se, můj pane," zavrněla. „Nejsem dost vysoká na to, abych ti takhle mohla sundat těžkou zbroj." Rolf pobaveně zamířil k sedátku u krbu. Amélie uchopila lem kroužkového brnění, zvedla ho a přetáhla přes hlavu, když si Rolf sedal. Někteří muži ze sebe nesundali brnění celé dny, když válčili. Pak ovšem páchli hůř než zanedbaný chlév. Rolf ale ne. Ani teď nečpěl potem nijak pronikavě, pouze svou vlastní osobitou vůní, která se Amélii zdála příjemná.
„Byl jsi pryč několik dní, Rolfe," řekla a trochu našpulila rty, když se sklonila, aby povolila příčné podvazky. „Říkala jsem si, jestli tě vůbec před svatbou ještě uvidím."
Zabručel a Amelia se pro sebe pousmála. Jak moc riskuje, když mluví o svatbě? „Sir Evarard lovil celé dny kvůli té slávě," pokračovala. „A já osobně jsem dohlížela na úklid síně, protože tvoji muži byli příliš zaneprázdnění." Byla to lež, protože Amélie nikdy na služebnictvo nedohlížela. To ale Rolf nemohl vědět. Chtěla, aby si myslel, že jí jeho sňatek nevadí a že si přeje být užitečná.
Nakonec Amélie stáhla z Rolfa tuniku a nátělník. Úmyslně to udělala velmi pomalu, takže si ji Rolf přitáhl na klín
dřív, než stačila odložit jeho šaty stranou. Její předstírané protesty umlčel vášnivým polibkem.
Věděla, s jakou naléhavostí ji chce, ale nemohla se pohnout. Cítila zadostiučinění, když zjistila, jak moc po ní touží.
Odtáhla se od něj. Dlaně zapřela do jeho hrudi, aby ji nemohl opět políbit. „Takže mě pořád ještě chceš?" zeptala
se.
„Co je to za hloupou otázku?" zamračil se. „Vypadá to snad, že ne?"
„Když jsem zaslechla, že se budeš ženit, nebyla jsem si jistá, jestli o mě ještě stojíš, můj pane." Amelia mluvila velmi
klidně, i když ji zpráva o chystané svatbě ranila.
„O mé manželství se nestarej," odpověděl Rolf nevrle.
„Ale já musím, můj pane. Tolik se bojím, že mě pošleš pryč." V očích se jí objevily slzy, přesně jak zamýšlela. „A proč bych měl?"
Amélie málem zkazila celý svůj výstup. Rychle skryla své překvapení.
„Já bych tu zůstala ráda, Rolfe, ale... tvá žena s tím asi nebude souhlasit." „Ale bude."
„Zřejmě neznáš ženskou žárlivost, když takhle mluvíš. Jestliže se dozví, že mě vyznamenáváš svou přízní, bude požadovat, abych odešla."
„Tady nebude požadovat vůbec nic," řekl příkře. „Moje vůle bude její vůlí."
„Ale ty tu nejsi pořád, Rolfe," našpulila rty Amélie. „Co když je krutá? Co když mě bude bít?" Rolf se zamračil. „Pak bude sama bita. Nepřipustím, aby moji lidé žili ve strachu před svou paní." To byla odpověď, kterou chtěla slyšet.
„Ale jak se mám bránit před jejím hněvem?" vedla dál svot Amélie.
„Nemáš důvod se bát, Amélie. Nebude tady s námi žít. Vezmu si ji jen kvůli její půdě, kvůli ničemu jinému."
„Opravdu?" Amelia nedokázala skrýt svůj úžas. Rolf se tomu zasmál: „Miláčku, kdybych ji zbožňoval, nepotřeboval bych tě."
Amélie se usmála. Z úlevy, kterou pocítila, se jí zatočila hlava. „Zítra přijedou na svatbu spousty hostů. Co jim řekneš -" „Že jsi moje schovanka."
Objala ho kolem krku a svá pevná ňadra přitiskla na jeho hruď. „Takže se mé postavení tady nezmění, Rolfe? Služebnictvo bude poslouchat moje rozkazy a -" „Moc mluvíš, ženo."
Rolf přitiskl své rty na její. Prokoukl její hru a pobavila ho. Nemusela se však namáhat. Kdyby jí nechtěl vyhovět, bylo by jedno, kdy by ho o to, aby mohla zůstat, požádala. Odmítal se stát otrokem své vášně. Rolf považoval ženy za hloupé osůbky, které jen šily, klevetily a dělaly problémy. Takový názor získal, když v dětství pozoroval svou matku a její fraucimor. Všechny ženy využívaly sex k tomu, aby dostaly, co chtějí. Celé roky se díval, jak to jeho matka s otcem uměla. Ty samé triky zažil na všech dvorech, na kterých pobýval. Proto se řídil pravidlem: nikdy neslibuj nic, o co tě žena požádá v posteli.
Sotva, co se s Amélií pomiloval, zapomněl na ni. Po rozptýlení, které mu poskytla, ho opět přepadly chmurné myšlenky. Ve vzteku se rozhodl, že chce Leonii z Montwynu. Další vztek ho přinutil jet až ke králi, aby ho požádal o její ruku. Teď ho už zlost přešla a zbyl jenom strach.
Nechtěl mít manželku, za kterou by se musel stydět a kterou by nemohl milovat. Plánoval ji zavřít na Pershwicku a sám sebe přesvědčil, že je to trest za problémy, které mu způsobila. Ve skutečnosti se však bál její ošklivosti. Už teď měl z toho pocit viny. Vždyť ona za svůj odpudivý vzhled nemohla. Možná že právě kvůli svému zjevu se z ní stala taková zlomyslná ženská.
Rolfovi se sevřelo srdce. Kam až ho ta jeho bláznivá povaha dovedla. Čest mu však nedovolí, aby se ze svatby vykroutil, a když pomyslel na tu dívku a její naděje, pocit viny ho trápil každý den. To ubohé děvče je zřejmě štěstím bez sebe, že konečně našlo nějakého nápadníka. Co na tom, že je to muž, se kterým válčila. Proč by neměla být šťastná? Jaké šance měla předtím, než dostala tuto?
Dusil se vinou. Možná že ji nepošle pryč. Na Crewelu byla stará věž. Mohla by si to tam pro sebe nějak upravit. On ji nebude muset vídat a ona nebude muset snášet ostudu, že ji manžel vyhnal. Přesto, její naděje, že bude mít dítě a bude žít normálním manželským životem, se rozplynou. Začal znovu uvažovat, jestli se při pohledu na ni s ní bude schopen milovat. Každý muž touží po potomkovi a on nebyl žádná výjimka. Ale jestliže nebude moct... Rolfovy nervy obvykle bývaly jako z oceli. Teď ho napadaly jen samé nepříjemné myšlenky. Zítra s ní bude spát, alespoň jednou, aby její rodiče a další hosté mohli na druhý den ráno prozkoumat svatební povlečení tak, jak bylo zvykem. Může se sice zříct některých obyčejů, jako je například obřad u postele novomanželů, ale rozhodně se nemůže vyhnout prozkoumání povlečení, které má potvrdit dívčino panenství. Před tím nebylo úniku. Buď si ji vezme do postele, nebo bude muset čelit takovým vtípkům, které jeho prchlivá povaha nesnese.
8. kapitola
Leonie šla za zvukem Wildina vyděšeného pláče. Měla by ji proklít za to, že tím nářkem jen zvyšuje její bolest. „Co ti to udělali, má paní!" kvílela Wilda. „Tvář máš celou fialovou a napuchlou. Kéž by se za to smažili v pekle! Ať jim ta ruka, kterou se na tebe odvážili vztáhnout, shnije a odpadne. Ať -"
„Přestaň, Wildo!" vyštěkla na ni Leonie a snažila se při tom co nejméně hýbat ústy. „Víš, jak snadno si udělám modřinu. Ujišťuji tě, že vypadám hůř, než se cítím." „Opravdu, má paní?" „Přines mi zrcadlo."
Leonie se pokusila usmát, aby zaplašila Wildinu úzkost, ale její čelist a poničené, zkrvavělé rty bolely tak moc, že to nedokázala. Naleštěné ocelové zrcadlo jí ukázalo, že vypadá jako někdo, koho podupal válečný kůň.
Jedno oko měla tak nateklé, že ho nedokázala otevřít. Na to druhé sotva viděla. Na rtech, na bradě a pod nosem měla zaschlou krev, která se však dala špatně rozpoznat vedle modro-fialových modřin, které pokrývaly celou její tvář. Dokázala si představit, jak asi vypadá její hrudník a paže, protože Richer se neomezoval pouze na rány do hlavy.
Byla oblečená tak, jak byla, když Richer odešel. Někdo zřejmě Wildu zdržel, takže ji nestačila svléknout. Leonie předpokládala, že brzy poté, co ji Richer přestal bít, upadla do bezvědomí, ze kterého se dlouho neprohrála. „Řekla bych, že jsem už vypadala i lip," prohlásila Leonie a odložila zrcadlo. „Myslela jsem si, že mi zlomil nos, ale teď vidím, že bude v pořádku - tak jako všechno." „Jak teď můžeš žertovat, má paní?"
„Je to lepší, než brečet, i když to bych teď nejradši udělala, když si jen pomyslím, čeho tím výpraskem dosáhli." „Takže si ho vezmeš?" „Ty o tom víš?"
„Má paní, koně už jsou osedlaní a čekají. Všechno už je připravené a přichystané... kromě tebe." Leonie by udělala cokoliv, jen aby ty přípravy zastavila, ale teď už dala své slovo, přísahala při všem, co jí bylo svaté, včetně matčina hrobu, takže si, chtě nechtě, Rolfa ďAmbert vezme. Nezáleželo na tom, že souhlas k sňatku z ní vymlátili - jednou dala své slovo a musí se jím řídit.
Ach, jak strašně moc se jí chtělo plakat. Byla si tak jistá, že Richerovo bití vydrží, ale zmýlila se. Dal jí jeden políček a pak další a další. Když ale viděl, že Leonie už má rudé tváře a přesto se před ním nekrčí, ani neškemrá, aby přestal, začal ji tlouct pěstmi. Snášela jeho rány, jak jen to šlo. Byla přesvědčená, že Richerovy pěsti nemohou být horší než to, co pro ni chystá Černý vlk. Když si ale uvědomila, že by ji Richer zabil, kdyby ho nezastavila, a že nepřijde nikdo, kdo by jí pomohl, vzdala se. Jestliže její otec tohle dovolil, nezachránil by ji. Nikdo nezasáhl. Nikdo nepřišel, i když ječela. Pak pochopila, že jí není pomoci, a tak udělala, co musela. Sir Guibert by za tohle Richera zabil, ale k čemu by to posloužilo? Ta bestie jenom poslechla otcův rozkaz. A ačkoliv se zalykala žalem a nenávistí ke svému otci, nepřála si ještě víc násilí. Proto bude muset skrýt svůj zmrzačený obličej.
„Přines mi léky, Wildo, a pak mi najdi nějaké vhodné šaty, ve kterých bych se mohla vdát. Nezajímá mě, jestli můj manžel ví, že mě donutili, abych si ho vzala, ale nikdo jiný se to nedozví. Je ti to jasné? Sežeň mi závoj, nějaký tmavý, a myslím, že budu potřebovat i rukavice. Vrátila se mi totiž dětská vyrážka a není už čas, abych si připravila uklidňující mast. Slyšíš? Přesně tohle řekneš mé tetě a siru Guibertovi." „Ale vždyť už jsi z té vyrážky vyrostla." „Vím, ale není snad možné, že bych ze setkání se svým budoucím manželem byla tak nervózní, aby se mi vyrážka vrátila? A zrovna tak je pochopitelné, že ji budu chtít skrýt. Hlavně o tom musíš přesvědčit sira Guiberta. Teď běž a vyřiď to. Pak se ale vrať. Pomůžeš mi se ustrojit. A vezmi s sebou na Crewel mé léky. Později je budu potřebovat mnohem víc."
Když byla o samotě, položila hlavu do dlaní a začala vzlykat. Tento den bude jedna příšerná událost následovat za druhou.
Na opuchliny a modřiny si dala směs kořínků slézu bahen-ního a růžový olej. Na nervy a proti bolestem vypila sedati-vum vyrobené z květu heřmánku. Mohla si také namíchat odvar z bílého vlčího máku, ale nebyla si jistá, jestli by pak neusnula při svatebním obřadu.
Když se Wilda vrátila, Leonie již cítila účinky sedativ. „Řekla jsi siru Guibertovi, co jsem ti nakázala?" „Ano. Velmi s tebou soucítil a slíbil, že osobně vysvětlí tvému manželovi, proč se skrýváš za závojem. A tvá teta začala plakat. Chtěla k tobě okamžitě jít, ale lady Judith ji zaměstnala celou noc i ráno. Řekla bych, že ani oka nezamhouřila." „To je dobře. Nechci, aby mě takhle viděla." Pak se podívala na mladou služebnou a otevřeně se jí zeptala: „Poslyš, Wildo, měla jsi někdy nějakého muže?" „Má paní! Já -"
„Nechci ti nadávat," ujistila ji rychle Leonie. Jenže moje matka zemřela dřív, než mě na tohle mohla připravit. Myslela si, že je na to ještě dost času. Tety Beatrix se na tyhle věci zeptat nemůžu. Chtěla bych vědět, do čeho dnes jdu. Řekni mi o tom něco."
Wilda sklopila oči a mírně se ozvala: „Poprvé to bude bolet, má paní. Protrhne se tvoje panenství, které tu bolest
způsobí, a budeš trochu krvácet. To bude ta krev na povlečení, kterou budou druhý den ráno hledat. Ale není to tak hrozné a bolest rychle přejde. A pak - je to velmi příjemné." „Opravdu? Dívky u dvora ale říkaly, že je to příšerné."
„Tak lhaly. Nebo opakovaly to, co jim řekly jejich matky." Pokrčila rameny. „Některé ženy to totiž opravdu bolí, protože Jsou přesvědčené, že by to byl hřích, kdyby je to těšilo. Ale jakmile budeš ke svému manželovi něco cítit -" Wilda zalapala po dechu, když si uvědomila, co řekla. „Ach, má paní, promiň. Vím, že se ti ten muž nelíbí." „Takže musím pořád cítit bolest? Ale on mě také nemá rád. Snad mě nebude obtěžovat příliš často. Děkuji ti, že jsi mi to řekla, Wildo."
leonie se snažila uklidnit. Nemohla jet na Crewel a přitom se třást hrůzou. Jestliže Rolf ďAmbert doufá, že uvidí její mi ach, bude se toho o Leonii z Montwynu muset ještě hodně dovědět.
9- kapitola
Leonie okamžitě poznala ženu, která čekala ve velké síni Crewelu, aby je přivítala na svatbě. Představila se jako lady Amélie, schovanka Rolfa ďAmbert, ale Leonie v ní poznala ženu, která vyznamenala Černého vlka na turnaji svou přízní a přijala od něj vášnivý polibek. Schovanka? Nepochybně milenka. Ale Leonii se to nedotklo. Pokud ji Černý vlk nechá na pokoji, může si mít klidně i stovky milenek.
„Sire Williame, lady Judith, udělejte si pohodlí. Můj pán, sir Rolf, vás přijde uvítat za chviličku," požádala hosty Amélie svým nejpříjemnějším hlasem. Pak se obrátila k Leonii. „Má paní, jestli půjdeš se mnou, ukážu ti pokoj, ve kterém můžeš počkat, dokud nezačne svatební obřad."
Leonie neřekla ani slovo. Následovala starší ženu a byla ráda, ze se dostala pryč od otce a Judith. Celou cestu na Crewel ni ně nepromluvila. Otec se sice pokusil zapříst s ní hovor, ale Leonie se od něj odvrátila. Leonie znala hrad Crewel velmi dobře. Věděla, že ji Amélie vede do malého pokoje umístněného v přední části budovy vedle kaple. Crewel nevypadal ani trochu jako Pershwick. Sir Edmond miloval pohodlí a Leonie si pamatovala, že to byl jeden z důvodů, proč sem jako dítě tak ráda jezdila. Fascinovalo ji, že při každé návštěvě vždy našla na hradě nějaké změny, jednou to byl nový pokoj vybudovaný nad stupínkem pro panstvo na konci hradní síně, ze kterého později vznikla lordova komnata. Jindy, když byl Alain pasován na rytíře, přistavěli další pokoj na druhé straně síně nad menším krbem patřící služebnictvu. Brzy poté dal sir Edmond vyplnit prostor mezi těmito dvěma velkými pokoji a teď z něj bylo celé první patro, do kterého vedlo množství točitých schodišť. Byl to pohodlný dům, který nabízel daleko větší soukromí, než kdy mohl poskytnout hrad Pershwick. Přesto Leonina nervozita narůstala. Zaskočilo ji, že je v síni přivítala milenka Černého vlka. Opravdu výstřední chování. Černý vlk jí dává najevo své pohrdání dokonce ještě před svatbou.
V pokojíku, do kterého ji Amélie zavedla, stály dvě stoličky a stůl, na němž byla postavena láhev vína a poháry. „Možná to chvíli potrvá, než pro tebe přijdou, lady Leonie. Nejdřív musejí podepsat svatební smlouvu." Já nikam nespěchám," odpověděla Leonie bezbarvě, takže Amélie nevěděla, co si o ní má vlastně myslet. Byla připravená svou rivalku nenávidět, škodit jí na každém kroku. Ale dívka, která stála před ní, nebyla vyšší než dítě. Také její hlas zněl dětsky. Plášť měla pevně přitažený k tělu a dlouhý tmavý závoj jí zakrýval hlavu i tvář, proto Amélie nemohla posoudit, jak vypadá. Dívky se vdávaly obvykle ve třinácti, ve čtrnácti letech, někdy i mladší, takže lady Leonie mohla být velmi mladá. Tato úvaha změnila Ameliin názor na dívku. Těžko mohla v tomto dítěti vidět nějakou soupeřku.
„Můžu pro tebe něco udělat?" zeptala se Amélie. „Jestli si chceš sundat závoj nebo... ?"
Leonie odmítavě zavrtěla hlavou. „Byla bych ti vděčná, kdybys mi sem poslala mojí služebnou Wildu."
Jak si přeješ," odpověděla Amélie s hlubokým povzdechem. Rozhodla se, že se do pokoje brzy vrátí, a tak jakoby
mimoděk uvidí, jak vlastně Rolfova nevěsta vypadá. Dívka si určitě za chvíli, až si sedne, sundá závoj. V pokoji
bylo totiž velké teplo.
Amélie našla služebnou a poslala ji za lady Leonii. Pak uslyšela v síni Rolfův rozzlobený hlas. Proto se raději rozeběhla opačným směrem ke kuchyním, aby zjistila, zda příprava jídel probíhá bez problémů. Takovou věc obvykle nedělala. Většinou nechávala vedení Rolfovy domácnosti na služebnictvu. Teď ale rozhodně netoužila po tom vrátit se do svého nového pokoje, kam si dnes ráno odnesla všechny své věci. Ten pokoj ji připomínal, že, alespoň pro tuto chvíli, už není první dámou náhradě Crewel.
V pokojíku vedle kaple Leonie zaslechla nějaký hlas plný zlosti. Ten hlas okamžitě poznala. Znala ho od té události v lese. Patřil Černému vlkovi. Wilda podobny řev ale slyšela poprvé, a i když nebylo rozumět, co vlastně lord z Kempstonu říká, oči se jí rozšířily hrůzou. Leonie jí neuklidňovala, nechtěla lhát, takže mlčela a přidala si do vína dalši sedativa.
Nepřemýšlela o tom, co Černého vlka tak rozzuřilo. To on trval na jejich manželství. Nenapadlo ji, že to má co dělat se svatební smlouvou. Její půda by jí měla patřit i po sňatku, aby s ní mohla nakládat, jak sama uzná Za vhodné. Bylo to matčino přání. Ale Leonie si nemyslela, že by otec, který se o ni tak málo zajímal, nějak zvlášť trval při sepsání svatební smlouvy na dodržení Elisabethiny poslední vůle. A i kdyby, cožpak by tohle mohlo Černého vlka rozzuřit? Zatím se ukázal jako muž, který je schopen, když se mu zamane, připravit o pudu kohokoliv. Při té myšlence ji zamrazilo dokonce i v tomto dusném malém pokoji. Po sňatku se stane jeho majetkem. Bude si s ní moci dělat, co se mu zlíbí. Může ji uvěznit na celý zbytek života, dokonce i zabít.
Leonie impulzivně uchopila malý nůž, který měla ve svém košíku s léky na trhání obvazů, a schovala ho do koženého pásu, který brzy znovu přikryje závoj. Ať se propadne, jestli se ještě někdy vydá na milost a nemilost nějakému muži, tak, jak se jí to stalo s Richerem.
„Lady Leonie, přinesla jsem ti občerstveni z kuchyně." Leonie vyskočila a otočila se ke dveřím. Amélie vstoupila do pokoje bez zaklepání a před sebou nesla tác s malými koláčky. Strnula a při pohledu na Leoninu nezahalenou tvář se jí oči šokované rozšířily.
„To je tvým zvykem vtrhnout do pokoje bez pozvání?" vyjela na ni Leonie, překvapená, že si pořád ještě uchovala dost sil na to, aby pocítila zlost.
„Já... omlouvám se, má paní. Myslela jsem si, že bys ráda ochutnala... " Užaslá nad stavem své sokyne se náhle
odvážila zeptat: „Ty - si nechceš vzít Rolfa?"
Leonie postřehla, jak snadno Amélie vyslovila jeho křestní jméno.
„Nechci si ho vzít, ne, nechci, ale jak vidíš, neměla jsem na vybranou." Proč by té ženě neřekla pravdu?
„Pak ti možná můžu ulevit, má paní," nabídla se Amélie. „Pokud si s tebou mohu promluvit mezi čtyřma očima."
Leonie kývla na Wildu, dívka vyklouzla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Amélie postavila tác na stůl, ale nesedla
si.
„Ty jsi ještě neviděla Rolfa ďAmbert, že ne?" začala.
„Ne."
„Už jsi slyšela, že je velmi hezký?"
Leonie se málem zasmála. „Muž může vypadat jako Adonis a mít přitom srdce ďábla."
„Ty ho nechceš?" tlačila na ni Amélie.
„Už jsem řekla, že ne," odpověděla Leonie netrpělivě.
„Pak se ti asi uleví, když ti řeknu, že tě nebude obtěžovat. On... vzal si tě jen kvůli půdě. Totiž, abys věděla, jeho... další potřeby uspokojuji já."
„Oh?"
Amélie se zamračila nad Leoniným sarkastickým tónem. „Nemusejí se z nás, z tebe a mě, stát sokyně. Jestliže ho nechceš, můžeš stěží něco namítat, když ho budu mít já."
„Proti tomu nic nenamítám. Naopak to vítám. Ale stejně se mi neulevilo. Proč si mě chce vzít, když kolem je tolik žen, které mají mnohem víc půdy než já?"
„Chce Pershwick, kvůli problémům, o kterých asi víš víc než já. Můžu ti jen říct to, co jsem se dnes ráno dozvěděla od jeho přítele Thorpea. Rolf je horkokrevný muž, muž okamžiku. Kdyby chtěl větší pozemky, snažil by se je
získat. On vždycky dostane to, co chce. Teď chtěl ukončit potíže, které mu způsoboval Pershwick, a proto požádal o tvou ruku. Když ho odmítli, šel za králem. A teď má, co chtěl."
„To tedy ano." Leonin hlas zněl tiše. Její obavy se potvrdily. „Řekni mi ještě tohle," zeptala se rychle. „Co se mnou míní udělat?"
„Říkal, že tě pošle pryč hned po svatbě."
„Pryč? Kam?"
„Nevím, ale -"
Jejich rozhovor přerušilo zaklepání na dveře a do pokoje vstoupila Judith. Dokonce i ji šokovalo, když viděla, co Richer Leonii udělal. Zachvěla se, protože si vzpomněla, jak ji zbil William.
Dívčina omračující krása zmizela pod opuchlinami a fialovými modřinami. Platinově světlé vlasy jí lehce spadaly na ramena. Měla hezkou, drobnou postavu, která vynikala v tmavě šedivé košili, jejíž dlouhé rukávy zdobila krajka. Přes košili si oblékla světle šedou tuniku vyšívanou stříbrnou nití. Rukávy tuniky sahaly až k loktům a na stranách měly průstřihy, aby byla vidět zdobená košile. Stříbrný provázkový pásek zdůrazňoval Leonin útlý pas. Její krásné tělo však nedokázalo odvést pozornost od příšerné tváře.
„Proč jsi přišla, Judith?" zeptala se ledově Leonie, když viděla, jak macecha neustále zírá na její tvář. „Takhle se tam nemůžeš ukázat," prohlásila Judith. „Proč? Nejsem snad vhodně oblečená?"
„Musím jít." S těmito slovy Amélie opustila pokoj. Judith poznamenala s nechutí: Jsem překvapená, když vidím, že mluvíš s touto ženou, Leonie. Cožpak nevíš, že je to jeho milenka?" „Kdybych to nevěděla, pak bych ti musela být vděčná, žes mi to sdělila."
Judith se rozhodla na její sarkasmus nereagovat. „Pojď. Tvůj otec už čeká, aby tě doprovodil. A tvůj manžel stojí před oltářem. Ví, že jsme tě museli přinutit, takže pokud se tam chceš ukázat takhle, zostudíš jen sama sebe. Musím uznat, že ta tvá historka o vyrážce, kterou sis vymyslela kvůli tetě, je docela chytrá." „Udělala jsem to hlavně kvůli siru Guibertovi. Nechtěla jsem, aby zabil toho otcova muže. Ale neboj se, nepůjdu tam takhle. A jen kvůli tomu samému důvodu."
Leonie si záměrně pomalu opět nasadila závoj a uhladila záhyby. Přes silný materiál špatně viděla, navíc se mohla dívat jen jedním okem. Aby viděla všechno, co se kolem ní děje, musela zaklánět hlavu, takže si o ní lidé učinili mylný dojem, že nad nimi ohrnuje nos. Za daných okolností jí však tento jejich omyl velmi vyhovoval. „Jsem připravená," prohlásila statečně a Judith trochu zarazila její odvaha.
Při vstupu do malé kaple vzal sir William dceřinu ruku a položil ji na svou paži, přestože mu Leonie odmítla věnovat jediný pohled. V kapli spatřila lavice plné hostů a u oltáře stála velká, rozmazaná mužská postava. Zachvátil jí děs, když otec společně s ní vykročil uličkou vpřed. „Leonie, jestli někdy budeš něco potřebovat -"
„Už jsi mi ukázal, jak se na tebe můžu spolehnout, otče," zasyčela. „Dal jsi mě tomuhle lotrovi. Prosím, už mě
ušetři nějakého dalšího projevu tvé lásky nebo zájmu."
„Leonie!"
V jeho výkřiku se odrážela velká bolest, která zasáhla i Leonii. Ale jak se odvažuje vyjadřovat jí svou lásku teď? Jak se odvažuje jí připomínat, jakým býval otcem. Pije, aby zapomněl na jejich šťastnou minulost, ale co ona? Ona na ni nedokáže nikdy zapomenout.
Chtěla toho tolik říct, ale slova jí odumřela na rtech. A pak náhle bylo příliš pozdě, protože se sama ocitla po boku Černého vlka. Později přemýšlela, jak vůbec dokázala vyslovit ta slova, kterými se mu zavázala. Mohl za to snad strach, který v tom okamžiku cítila, když se vedle ní ozval jeho hluboký, bručivý hlas? Ani Rolf nevěnoval příliš pozornosti tomu, co říkal kněz. Bojoval s hořkostí, kterou pocítil v tom okamžiku, kdy uviděl svou nevěstu. Nebyla vyšší než dítě, dosahovala mu sotva k hrudi. Toto malé stvoření že mu způsobilo tolik potíží? Udělalo se mu špatně, když si uvědomil, že je zahalená od hlavy až k patě, jako kdyby měla lepru. Její vazal sice tvrdil, že skrývá vyrážku. Ale dá se mu věřit? Má doufat, že je to něco, co zmizí tak, jak říkal sir Guibert?
A aby to bylo ještě horší, dívčina nevlastní matka si ho vzala stranou a přiznala se, že ji museli donutit, aby splnila králův příkaz. Jak ji asi přinutili? Zřejmě jí nedali párkrát najíst. Ale to ho nezajímalo. Zajímal ho její odpor. Ještě dnes ráno ho trápil pocit viny, že nebude moci splnit dívčiny velké naděje, a teď se ukázalo, že ho nechtěla! On, který si mohl vybírat ženu mezi všemi kráskami u dvora, si našel tu, jež o něj nestojí!
Měl by je všechny poslat k čertu. Měl k tomu skvělou omluvu, vztek, který dostal, když mu přečetli svatební smlouvu. Kdo to kdy slyšel, aby ženino věno zůstalo v její správě i po sňatku? Ale sir William zůstal neoblomný. Prý je to psáno v poslední vůli jeho první ženy, která tyto pozemky zanechala své dceři. Podepsal tu absurdní smlouvu, která byla stejně závazná jako samo manželství, a díval se, co tím získal - dívku, která není vyšší než dítě a kterou museli přinutit, aby si ho vůbec vzala! Panebože, začal uvažovat o tom, jestli náhodou není prokletý. Leonie cítila, jak jí její manžel ne zrovna jemně navlékl prsten na prst v bílé rukavici. Poté ho kněz vybídl, aby jí dal polibek míru, a tím obřad skončil. Rolf se nesnažil zvednout jí závoj, ale přitiskl své rty na místo, kde tušil čelo. Následovala krátká bohoslužba a pak už ji manžel vyvedl z kaple.
Leonie toužila jen po jednom. Chtěla opustit síň a zbavit se jeho přítomnosti. Jenže svatební hostina začala takřka okamžitě a ona se musela posadit vedle něj za panský stůl. Nechyběl tam ani její otec, který se tiše zpíjel, a její manžel ho brzy začal následovat. Přála si, aby mohla udělat to samé. Nálada v síni byla přinejmenším ponurá. Jak se zdálo, bavila se jen Judith. Ta se také postarala o to, aby se u stolu nesedělo mlčky. Udržovala konverzaci a jemně flirtovala se dvěma rytíři Černého vlka.
Rolf neřekl Leonii ani slovo. Na dotazy svých mužů jen bručel. Před novomanžely byla bohatě prostřená tabule, ale ani jeden se jídla nedotkl - Leonie kvůli závoji, který nechtěla na veřejnosti zvednout, a Rolf proto, že dal přednost vínu.
V síni postávali ještě další rytíři. Pár z nich doprovázely jejich dámy, s některými byly i děti. Nikdo z nich se ale nechoval tak, jak bývalo při podobných událostech zvykem. Leonie věděla, že za jejich špatnou náladu může ona. Těžko ale mohla obviňovat přítomné, že se v její blízkosti necítí dobře. Určitě je zajímal její žalostný stav, její závoj a mlčení.
Jednou zkusila vstát a odejít, ale manželova těžká ruka ji zadržela. Znovu se už o odchod nepokusila. Tančilo se, ale ona si toho sotva všimla. Neodvážila se na Rolfa podívat přímo, ale sledovala jeho velké ruce, jak drží pohár s vínem.
Nikdy by ji nenapadlo, že na své vlastní svatbě bude tak trpět. Seděla celá strnulá a snažila se zadržet slzy. Tiše doufala, že na ni nikdo nepromluví.
Nic z toho, co se Rolfovu a jejímu služebnictvu podařilo navařit, pořádně neviděla. Na stole byla naservírovaná polévka se slaninou, dva pečení vepři, nadívaní lanýži, tři labutě podávané ve vlastním peří, velká sladká šunka, kapouni a kachny, a nejrůznější druhy hořčičných omáček, že jich tolik pohromadě ještě nikdy neviděla. Maso upekli Rolfovi kuchaři. Při přípravě jídla jim ale chyběla fantazie. Zato služebnictvo z Pershwicku exelovalo a kuchaře z Crewelu úplně zastínilo. Díky nim se na stolech objevily nejrůznější druhy tuřínových a luštěninových salátů a hrách upravený snad na sto způsobů.
Na stole nechybělo ani cukroví připravené z kompotovaných třešní a jablek, které se podávalo ještě teplé a ozdobené květinami z pershwické zahrady, jež Leonie s takovou láskou vypěstovala. Na slavnostní tabuli mohli svatebčané nalézt i množství sýrů a vín. Uprostřed stál velký svatební dort s mandlemi a sladkými figurkami, které zdobily vršek a strany. Leonie z toho neochutnala vůbec nic.
Bylo už pozdě, když se Judith konečně zvedla, aby vykonala svou povinnost a odvedla Leonii do jejího pokoje. V té době už byl Rolf natolik opilý, že si ani nevšiml, jak jeho nevěsta odchází. Leonie se tiše pomodlila, aby nebyl vůbec schopen chůze. Bylo zvykem, že svatební hosté pomáhali při odstrojování nevěsty a uvedli ji do lože. Proto do Leonina pokoje vešlo společně s Judith a Amélií také několik žen, které Leonie neznala. Čeho je ale moc, toho je příliš. Leonie všechny ženy poslala pryč.
Když osaměla, rychle schovala svůj nůž pod polštář, i když doufala, že ho nebude muset použít. Věděla však, že
pokud Rolf nebude chtít za ní přijít z vlastní vůle, jeho hosté se už postarají, aby povinnosti učinil zadost. To se mohlo stát každým okamžikem. Proto se rychle svlékla a vklouzla do velké postele. Musela si sundat závoj, ale za spuštěnými závěsy u postele se mohla skrýt před zraky hostů, kteří by přišli do pokoje s Rolfem. A díky rozpuštěným vlasům mohla skrýt svou tvář i před manželem.
Čekala. Chvěla se napětím, až se konečně dveře s rámusem otevřely a do pokoje vklopýtala skupinka mužů. Na ramenou nesli do svatebního lože Rolfa ďAmbert. Všichni byli opilí. Místností se nesly košilaté vtipy až do té doby, dokud Rolf hlubokým, rozezleným hlasem nevyhnal všechny ven. Leonie se zachumlala do přikrývek. Napjatě hlídala každý sebemenší zvuk a ostražitě čekala, až se ozve rozevírání závěsů. Po několika mučivých minutách opravdu uslyšela, jak se závěsy odhrnují. Když manželovo těžké tělo dopadlo na postel, vyjekla strachy. Zadržela dech, dokud ji nezačaly bolet plíce. Schoulila se a představovala si ty nejhorší výjevy, které ji jen mohly napadnout. Až vedle ní zaburácel hlas: „Spi. Děti neznásilňuju."
Leonie se nesnažila pochopit, co tím myslel. Něco nebo někdo ji zachránil. S velkou úlevou usnula jen pár okamžiků poté, co uslyšela manželovo chrápání.
10. kapitola
Silný alkoholický opar se protrhl a Rolf pocítil, jak se k jeho hrudi a stehnům tiskne nějaké hebké tělo. Amélie nebyla z těch žen, které by se k němu ve spánku tulily, a to ani proto, aby se zahřály. Znal ji už dost dlouho na to, aby si tohoto jejího zvyku nebyl z hloubi duše vědom. Přesto ho ale ve spánku hřálo nějaké hebké ženské tělo, které objal a ruku položil mezi ňadra. Žena nesouhlasně zamumlala a Rolf její protest zaregistroval. Teplé tělo se ale k němu přitáhlo ještě víc. Krátce zauvažoval, jak by mohl této příležitosti využít, a znovu ji objal. Když neprotestovala, začal ji jemně, aby se neprobudila, laskat. Nespěchal. Pořád ještě ležel v polospánku.
Jeho ruka začala zkoumat tělo, které ho zmátlo. Tentokrát se mu Ameliina pokožka zdála hebší. Byla jako jemný satén. Nikde nenahmatal žádné čnějící kosti. Křivky těla byly pevné a plné. Také ňadra mu připadala plnější, nevešla se mu do dlaně. Nepamatoval si, že by si kdy dřív všiml všech těchto změn...
Rolf se okamžitě probudil. Vždyť on hladil svou vlastní ženu. To ona ho dokázala vzrušit. Myslel si, že je to dítě, ale tohle nebylo tělo dítěte.
Dívka se pohnula a provokativně se k němu přitiskla zády, téměř jakoby chtěla... opravdu? Pořád ještě spí, nebo ji už vzbudil a ona mu chce napovědět, aby pokračoval? Šokovalo ho, že by panna mohla být tak vstřícná, ale jeho tělo reagovalo víc než souhlasně. Krev se mu nahrnula do jeho mužství. Navzdory svému úžasu a váhání po ní toužil.
Udělala to. Přinutila ho, aby ji chtěl, i když nevěděl, jak vypadá, a předpokládal to nejhorší. Dostal příležitost, za kterou se modlil. Byla tma a on ji neviděl. Mohl vykonat svou povinnost. Vedle něj se Leonii zdál mimořádně silný erotický sen. Nikdy by ji nenapadlo, že jsou takové pocity možné. Držela se toho snu jako klíště. Přála si, aby nikdy neskončil. Matně si uvědomovala, že se tiskne k nějakému muži a že se jí jeho ruka dotýká tak, jak se jí ještě nikdo nikdy nedotýkal. Nedokázala si dát dohromady svého manžela s tímto mužem, který ležel vedle ní a způsoboval jí takovou rozkoš.
Když ji ale začala bolet tvář, spánek byl ten tam a okamžitě se probudila. Vyděšeně sáhla po nožíku ukrytém pod polštářem.
Rolf si nebyl vědom toho, že své ženě ublížil, když jí hřbetem ruky přejel po poraněném obličeji. Chtěl jí jen z tváře odhrnout bohatou záplavu vlasů předtím, než ji obrátí na záda. Chtěl ji, a podle vzdechů, které vydávala, věděl, že je pro něj připravená. Náhle v boku pocítil bodavou bolest, která ho vyvedla z míry. Chvíli trvalo, než zareagoval a dotkl se bolavého místa. Když odtáhl prsty, měl je mokré a lepkavé. Zařval vzteky.
Leonie nejdřív strnula strachy, když si uvědomila, co vlastně udělala. Pak hbitě vyskočila z postele, ve které řval její manžel.
Rolf nevěděl, že Leonie už není v posteli, protože z ní vyskočil v tu samou dobu jako ona. Rozzuřeně zamířil ke dveřím předpokoje, kde spal jeho mladý panoš. Rozrazil dveře a vykřikl: „Přines sem světlo, Damiane! A pak vzbuď služky. Potřebuju, aby vyměnily povlečení a rozdělaly oheň."
Leonie se vrhla k místu, kde stála její truhla. Ve spěchu v ní našla noční košili, a když se za dveřmi objevilo světlo, rychle se otočila, aby košili došněrovala.
Takhle ji uviděl Rolf, když Damian vešel se svícnem do pokoje. Při pohledu na ni se mu zatajil dech. Bylo to poprvé, co takto intimně viděl svou ženu. Nebyla vyšší než metr pětapadesát a měla dokonale tvarované tělo. Obdivoval její krásné křivky, štíhlá záda přecházející do útlého pasu, oblé boky. Vytáhla si z pod košile vlasy a hodila je na záda. Rolfovi připomněly stříbrný oblak. Bože, vypadala úžasně.
Zamířila k posteli a sklonila se, aby zdvihla nožík, který jí upadl. Rolf ale popošel blíž, a když viděl, pro co sahá, vykřikl: „Nech to být, paní!"
Leonie vyděšeně uskočila a takřka vlétla do tmavého kouta místnosti. Byla pitomá, moc pitomá, že ho poranila. Teď jí to vrátí dvojnásob. Všechno tím jen zhoršila.
Rolf rozzlobeně zíral na její schoulenou postavu a přemýšlel, co si asi myslela, že s takovým nožíkem dokáže. Čepel ne byla dost velká na to, aby mu mohla nějak zvlášť ublížil Ve srovnání s ranami, které utržil ve všech
bitvách, bylo toto zranění jako píchnutí špendlíkem. Jenže -možná že mu ani nechtěla ublížit.
Možná že to byla jen nehoda. Ale ten nožík musela mít s sebou v posteli. Proč?
Rolf strnul, když ho napadla neodbytná myšlenka. Co když chtěla trochu říznout sebe a krev pak
rozetřít po povlečení, aby zamaskovala, že sama nekrvácela? Jak byla pošetilá, když se pokusila o
tento starý trik. Bylo mu jedno, že si ho vzala, aniž byla panna, ale nelíbilo se mu, že ho chtěla
podvést.
A ještě míň se mu líbilo, když přišly dvě služebné, aby vyměnily povlečení, a užasle se podívaly nejdřív na něj a pak na jeho ženu. Viděl na nich, že je napadlo to samé co jeho. Nepochybně se ta událost okamžitě vesele roznese po hradě.
„Damiane," ozval se Rolf, zatímco služebné rozdělávaly oheň. „Přines ty nejsilnější obvazy, které najdeš a obvaz mi tu ránu. Nechci na povlečení vidět jinou krev než mé ženy." Zaslechl, jak v tmavém koutě zalapala po dechu, ale nepodíval se na ni. Nechal ji, aby si užila zasloužené ostudy Jestliže ráno nenajdou na povlečení krev, která by dokázala její nevinnost, bude muset s touto hanbou žít.
Leonie ztuhla, když uslyšela, co s ní ten muž zamýšlí udělat. Užasla, jak se otevřeně před ostatními lidmi přiznal, že jí chce ublížit. Náhle zatoužila dobře si prohlédnout muže, který je tak naprosto bezectný. Zvedla hlavu, aby se na něj svým zdravým okem mohla podívat. Nedíval se sice jejím směrem, ale ozařoval ho oheň z krbu, takže jeho vzhled mohla poprvé posoudit. Seděl na židli u ohně a kolem beder měl omotané prostěradlo. Jasné plameny vrhaly dost světla na to, aby si ho mohla dobře prohlédnout. Její manžel? To ne. To by bylo příliš kruté, kdyby byla provdaná za tohoto krásného, mladého muže, a přitom věděla, že v ní může vzbudit jedině nenávist.
Pochopila, proč mu říkají Černý vlk. Samozřejmě, nosil ve znaku stříbrného vlka v černém poli, ale nazývali ho tak kvůli jeho snědému vzhledu. Měl černé vlasy i oči. Také ochlupení, které měl po celém těle, bylo černé, zejména hustá změť chloupků na hrudi.
Jeho tmavé vzezření se jí nezdálo ani trochu ošklivé. To -spíš naopak. Bůh jí pomáhej, při pohledu na něj málem ztrácela dech. Působil nesmírně mužně. Měl svaly jako z oceli, byl urostlý a šel z něho strach. Nejvíce 'Okouzlující však byla jeho výrazná tvář, kterou doplňovaly střapatě střiženéA černé vlasy, jež se mu na krku, skráních a čele stáčely do prstýnků. Teď měl sice rty pevně stisknuté, to jim ale nikterak neubíralo na jejich smyslné plnosti. Měl široké obočí a rovný, výrazný nos. Hranatá čelist byla jemně tvarovaná a působila agresivním dojmem. Byla to velmi hezká tvář. Jaká škoda, že ten muž je chladnokrevné, nelítostné a pomstychtivé zvíře. Nad člověkem, který má tvář anděla a duši ďábla, stojí za to zaplakat.
Zatímco Damian ošetřoval jeho zranění, Rolf cítil, že se na něj Leonie dívá. Když se k ní ale obrátil, jediné, co mohl spatřit, byla malá, schoulená postava oděná do záplavy stříbrných vlasů. Vzpomněl si, jak na něj reagovala v posteli. Vybavily se mu její tiché, slastné vzdechy. Chtěla ho, a toto zjištění ho vzrušilo. To, že ho teď pozorovala, mělo na něj tentýž efekt. Začal po ní bolestně toužit. Popohnal Damiana, aby si pospíšil a šel pryč. Leonie se začala chvět ještě víc, když dveře zaklaply a oni osaměli. „Vrať se do postele, lady Leonie."
V naprostém tichu pokoje se jeho žádost roznesla jako výkřik. Tento dojem způsobil Rolfův chraplavý hlas.
Usmál se, když viděl, jak rychle zamířila k posteli. Přitom od něj odvracela tvář. „Sundej si tu košili, má paní." Ztuhla zahanbením. „Můj pane, já -"
„Jestli chceš, můžeš se svléknout za závěsem," oznámil jí netrpělivě. „Nemíním si tě prohlížet." Leonie vklouzla do postele a pečlivě zatáhla všechny okolní závěsy. O chvíli později se Rolf opět usmál, když uslyšel, jak košile dopadla na podlahu. Neztrácel čas zhášením svící a za okamžik ulehl k ní do postele.
Musel se natáhnout, aby se jí mohl dotknout, protože ležela zády k němu až u samého kraje postele. Přitáhl si ji doprostřed a přitom ucítil, že se chvěje. „Je ti zima?" Raději by zemřela, než by se přiznala, že má strach. „Ano, můj pane."
Jemně se dotkl jejích ňader, pak jeho prsty zamířily dolů k břichu a vklouzly mezi její nohy. „Brzy se zahřeješ," zašeptal.
Leonie se nepřestávala třást. Nedokázala pochopit, proč je k ní tak jemný. Kdy ji začne trestat? Dál si s ní hrál, sváděl ji, ale ona necítila nic jiného než strach. Byla si jistá, že se jí za své zranění pomstí. Co ale zamýšlí udělat?
Zkoprněla překvapením, když do ní vnikl a zbavil ji panenství dřív, než si stačila uvědomit, co se vlastně děje. Vykřikla, když do ní vstoupil, ale bolest netrvala dlouho a brzy přešla do tupého škubání. Omámeně ležela, ohromená, že místo toho, aby ji bil, se s ní miluje. Rolf byl také překvapený Tak jeho žena byla přece jenom panna. To znamená, že jeho předchozí závěry byly naprosto scestné. Poranila ho záměrně. Bodla ho. Toto zjištění způsobilo, že s ní byl rychle hotov. Jakmile skončil, okamžitě usnul.
Tentokrát nechrápal, ale Leonie poznala, že spí. Dobře, tak už není panna. A protože po něm netoužila, milování ji bolelo. Ale je to bolest, která se dá vydržet, pokud jeden musí -ačkoliv je možné, že se jí vyhne, jestliže ji pošle pryč. Upnula se na tuto naději a s tímto přáním usnula.
11. kapitola
Brzy ráno vtrhla do Leonina pokoje skupinka žen a neomale-ně ji vzbudila. Sotva stačila
procitnout, když se závěsy kolem postele rozhrnuly a ženy ji vyhnaly z postele.
Sáhly po povlečení a chystaly se ho odnést pryč z pokoje, aby ho prohlédly tak, jak bývalo
zvykem. Na obyčej však zapomněly, když jedna z dam zahlédla Leonin obličej a poděšeně
vykřikla.
Leonie se odvrátila a skryla tvář v dlaních, takže vypadala, jako že pláče. Pokojem se začaly nést hlasité otázky. Ženy chtěly vědět, co se stalo, ale Leonie dál mlčela jako ryba a neotočila se k nim. Amélie celou situaci rázně vyřešila - poslala všechny dámy pryč. Kdosi Leonii přehodil noční košili přes ramena a ona si teprve teď uvědomila, že stojí v pokoji nahá a že ji zakrývají jen její dlouhé vlasy. Oblékla se a sáhla po závoji.
Předtím, než si zahalila tvář, vzhlédla a krátce kývla na Judith. V pokoji s ní zůstala jen její nevlastní matka a lady Amélie. Po manželovi nebylo ani vidu, ani slechu. „Kdo byly ty ženy?" zeptala se Leonie.
„Tvůj manžel ti je měl představit na slavnosti, ale neudělal to," odpověděla Judith. „Určitě je ale brzy poznáš. Jsou to ženy a dcery rytířů, kteří slouží tvému muži. Pokud vím, dokonce své muže a otce následovaly, když sir Rolf ještě bojoval jako žoldák. Velmi neobvyklé chování. Zřejmě nebylo vůbec snadné pro ně nalézt v každém městě nějaké vhodné ubytování. Nemám pravdu, lady Amélie?" „O tom nic nevím."
„No ovšem, jak bys mohla," spokojeně zavrněla Judith. „Zapomněla jsem, že nežiješ se sirem Rolfem moc dlouho."
Tento drobný projev nepřátelství ale nebyl jedinou věcí, která se Amélie dotkla. Dokonale ji podráždilo, když na povlečení spatřila panenskou krev. Byla si tak jistá, že se Rolf své nevěsty ani nedotkne.
„Zmeškala jsi mši," poznamenala Judith nesouhlasně. „Ale nebyla jsi sama. Tvůj otec spí ještě teď. A jelikož tvůj manžel bez jediného slova k hostům vyrazil za svými povinnostmi, musím považovat svatební oslavy za skončené. Nemáme žádný důvod tady dále setrvávat." „Pokud to tak musí být, paní," poznamenala Leonie suše.
„Nepotřebuješ od nás něco?" zeptala se ještě Judith, protože se od ní podobný zájem očekával. Leonie zakroutila hlavou.
„V tom případě, jestli se mi podaří vzbudit tvého otce, pojedeme. Chceš se s ním rozloučit? Nemůžu ti sice zaručit, že si něco bude pamatovat, ale... " „Ne. Nechci." „Dobrá. Přejeme ti do budoucnosti jen to nejlepší, drahoušku."
„Jak jinak," souhlasila monotónně Leonie dříve, než se k ní otočila zády. Judith odešla. „Není divu, že svou macechu nemáš příliš v lásce," poznamenala Amélie. „Je to nepříjemná žena." Leonie ale neměla náladu bavit se ani s ní. „Byla bys, prosím, tak laskavá a poslala mi sem moji služebnou. Nechci tě už dál obtěžovat, lady Amélie. Vykoupala bych se a jídlo si sním tady. Nemíním dnes vůbec vyjít z tohoto pokoje."
Amélie stiskla rty. „Jak si přeješ, má paní," řekla úsečně a za-doufala, že se té arogantní holky brzy zbaví.
Leonie se sotva stačila vykoupat, když se lady Amélie vrátila, aby jí sdělila, že její družina je připravená odvézt ji zpět na hrad Pershwick. Bylo to tak nečekané, že se Leonie musela zeptat. „A víš určitě, že mám jet na Pershwick? Takhle brzy?"
„Přesně tak to můj pán říkal. Nepochybně ti dá s sebou potřebné peníze a možná na hrad Pershwick jmenuje nějakého svého správce. Tebe ale nebude obtěžovat, pokud ovšem na sebe neupoutáš jeho pozornost. Je to tak, jak sis to přála?" „Ano! Hm, samozřejmě že ano!"
Leonii omráčilo náhlé štěstí a dychtivě se vrhla na přípravy k odjezdu, aby byla pryč co nejdřív. Leoninu družinu tvořili sir Guibert a její ozbrojenci z Pershwicku. Sira Guiberta sice znepokojilo, když mu řekli, jaký první úkol má pro čerstvě vdanou Leonii vykonat, jakmile ale viděl, s jakým nadšením jeho paní odjíždí, nechal si své pochybnosti pro sebe. Kromě toho slyšel, že Rolf ďAmbert je na Crewelu zřídkakdy. Z toho usoudil, že si Leonin manžel nepřeje, aby se jeho žena cítila osamělá. Na Pershwicku ji budou obklopovat lidé, které zná.
Guibert se také dozvěděl, že se Rolf snaží o grandiózní kousek - získat s pomocí nevelké armády sedm vzbouřených lén. Guibert mu přál štěstí, ale zároveň věděl, že se mu takový úkol nepodaří splnit přes noc. Pochyboval, že jeho paní uvidí svého manžela nějak zvlášť často po celý zbytek tohoto roku.
S pocitem znechucení Rolf projel za úsvitu hradní branou Crewelu. Štvala ho bláznivá touha být opět s Leonii.
Nedokázal si jasně vybavit celou uplynulou noc. Jeho zranění nebylo vážné, ale sotva na ně mohl
být pyšný. Uvědomoval si, že je to už hodně dávno, co ho naposledy takhle upoutala nějaká žena. Nepochybně za to mohlo to napětí, ve kterém poslední dobou žil, ale neškodilo by se o tom ujistit. Znechucení nad vlastní chlapeckou dychtivostí mělo hodně co do činění s jeho reakcí na zjištění, že na něj lady Leonie na Crewelu nečeká. Jakmile se to dozvěděl, prostě se otočil a vrátil k obleženému hradu Wrothe. Cítil také částečnou úlevu. Nepotrestal Amélii, že překročila své pravomoce. Řekl jí sice, že zamýšlí poslat svou ženu pryč, ale už jí nenakázal, aby na to dohlédla. Na druhou stranu bylo dobře, že Leonie odjela. Rolf opovrhoval sám sebou, že tak pošetile touží být s ní. Rozhodně si nepřál, aby věděla, jak moc ji chce. Ani v nej-menším nezapomněl na její zlomyslnosti.
Několik mil od něj, na hradě Axeford, právě manželka Rolfova tamějšího purkrabího, sira Warrena, svému muži řekla, jak ji šokovalo, když ráno spatřila tvář Leonie ďAmbert. War-ren, který věděl, jaké problémy dělalo jeho pánovi panství Pershwick, správně předpokládal, že se lady Leonie nechtěla vdávat. Z toho přirozeně vyplývalo, že pokud byla bita, udělal to její otec. Ale Warrenova manželka, která byla několik měsíců pryč na návštěvě u svých příbuzných, nevěděla o problémech s Pershwickem nic, ani příliš neznala Rolfa ďAmbert. Její muž ho sice měl rád, ale mluvil o něm jen jako o dobrém pánovi. Neřekl jí nic o jeho charakteru. Věděla jen, že sir Rolf má prudkou povahu, a z toho usoudila, že to on zbil svou ženu. Podle jejího názoru si lady Leonie vzala surovce.
Bohužel, sir Warren jí její přesvědčení nevyvrátil. Když mu popsala, jak lady Leonie vypadala, jen zabručel. Popravdě, ani ji pořádně neposlouchal. A tak na druhý den jeho žena sdělila svoji teorii lady Berthě, která žila ve městě Axeford, a od ní se historka už rychle šířila dál. Netrvalo dlouho a po celém kraji se vedly neutuchající diskuze. Následující týdny mnoho manželů a manželek, zrovna tak i služebnictvo z Axefordu, Kenilu, Blythu a Crewelu, debatovalo o tom, co se vlastně o svatební noci lorda a lady stalo. Ženy neznaly osobně sira Rolfa a byly přesvědčeny, že muži vždy slepě hájí jeden druhého a nevidí všechny zřejmé důkazy, a tak se držely svých názorů a velmi litovaly lady Leonii.
Služebnictvo, které milovalo klepy, se rozdělilo na dva tábory - mužský a ženský. Historku znal brzy každý a vedla k tomu, že lidé z Kempstonu začali být vůči novému pánovi a paní loajální. Když lady Amélie uslyšela ten klep, zuřila. Ne proto, že pomlouval jejího milence, ale proto, že lidé litovali lady Leonii, a to Rolfovi rozhodně nemohlo pomoct, aby na svou ženu zapomněl. Dokonce ji mohl, aby utišil ty řeči, přivézt zpátky na Crewel.
Rolf ale netušil, co se o něm ty týdny po svatbě povídalo. Jeho muži mu o pomluvě nic neřekli.
Dokonce i Thorpe, který znal jeho prchlivost až moc dobře, před ním klep zatajil.
Rolf začal brzy přemýšlet, proč se jeho lidé tak divně chovají, proč zmlknou, když se přiblíží, a
proč muži v jeho přítomnosti nadávají na své ženy. A - k čertu - ještě nikdy neviděl tolik
naježených ženských. Každá, se kterou se setkal, na něj reagovala podrážděně.
Rolf měl ale na starosti mnoho jiných věcí, než aby přemýšlel o podivném chování žen a
sloužících. Několik týdnů tábořil před hradem Wrothe a vypracoval podmínky kapitulace.
Ano, měl hodně o čem přemýšlet. S hrozivou frekvencí se mu ale do myšlenek promítaly
představy drobného těla s něžnými křivkami a tiché vzdechy. Ať už si přál, aby tomu bylo jinak,
nemohl na lady Leonii, svoji nedávnou nevěstu, zapomenout.
12. kapitola
Všechny Leoniny modlitby byly vyslyšeny. Její manžel na ni zapomněl. Byla svou vlastní paní. Žádný dosazený správce na Pershwick nepřijel, žádný muž neřídil její život. Vynasnažila se všechno pro možného správce připravit. Vyprázdnila všechny své skrýše, aby ji nemohl obvinit z toho, že se něco snaží před svým pánem schovat. Všechno uvedla do pořádku, ale nikdo nepřijel, a časem Leonie přestala také kohokoliv čekat.
Ani se už nemusela bát, že ji přijede vydrancovat Judithin správce. Měla svobodu, nezávislost a mír.
Klid ale netrval věčně. Jedno odpoledne, když pracovala na zahradě, uslyšela od brány rozkaz zastavit, ale nevěnovala tomu velkou pozornost. Sir Guibert odcestoval a dal posádkovému veliteli na starost obranu hradu. Velitel však bral svůj úkol velmi vážně a nařídil strážnému u brány, aby prověřil každého, kdo by chtěl vstoupit do hradu, ať už to byl někdo známý, nebo cizinec.
Leonie dál pokračovala v trhání bezinek do košíku. Z toho, co nasbírá, vyrobí barvy na obarvení příze. Černá barva se dá připravit z kůry a kořenů, zelená z listí. Různé odstíny od jasně fialové až po purpurovou musí počkat, dokud černý bez na podzim nedozraje.
Druhý košík, který naplnila předtím, obsahoval byliny a květiny vhodné pro léčení a do kuchyně:
čekanku, štěrbák, libeček, majoránku, mátu a šantu kočičí, také bílý vlčí mák, rozmarýn, plátky měsíčku a violky. Sběr těchto rostlin Leonie nesvěřila nikomu jinému než sobě. Služebná se mohla snadno splést a místo salátu natrhat něco jedovatého.
Když uslyšela dusot koní na nádvoří, zamyslela se, kdo asi mohl přijet na návštěvu, protože sira Guiberta nečekala dřív než večer. Klapot koňských kopyt - to mohlo znamenat buď hosty, nebo nějakého bohatého kupce. Na takový malý hrad, jako byl ten její, však hosté nebo kupci jezdívali jen zřídka.
Opatrně se naklonila přes nízkou zahradní zeď, aby všechno vypátrala, a tajně pozorovala jednoho plně ozbrojeného muže, který byl ustrojený v barvách Černého vlka. Právě sesedl z mohutného černého koně. Doprovázeli ho dva další ozbrojenci.
Uskočila od zídky dřív, než ji mohl spatřit. Horečnatě přemýšlela, proč asi její manžel přijel. Ocitla se v pasti. Kdyby vyšla ze zahrady, okamžitě by ji spatřil.
Když vše uvážila, rozhodla se skrýt v zahradě, dokud neodjede, a pokud to bude nutné, byla rozhodnutá zůstat tam klidně celý den. Zamířila k nejzazšímu konci a klekla si pod rododendronový keř. Modlila se, aby Rolf odjel a ona se s ním nemusela setkat. Její malá prosba ale očividně tam nahoře nebyla vyslyšena, protože už za chvíli zaslechla, jak někdo vešel do zahrady. Aby se vyhnula potížím, kdyby ji našel takto schovanou, raději sebrala odvahu a postavila se.
Měla štěstí. Uviděla ho první. Její staré zelené šaty dobře splývaly s okolím a on se navíc stejně díval opačným směrem. Dokonce měla i trochu času upravit se předtím, než se otočil. Skrčila se. Kromě toho, že měla strach, věděla, že vypadá příšerně. Měla na sobě pracovní šaty, dlouhé copy si těsně svázala závojem, aby si je neumazala, když se skláněla k zemi. Dokonce i čelenka, která držela závoj, byla vyrobená jen z proužku opotřebované kůže. Vypadala nejhůř, jak mohla, a teď se měla setkat tváří v tvář s mužem, který ji děsil.
Když Rolf hned neviděl svoji ženu, sám sobě si říkal, že by se měl otočit a odejít. Neměl žádný pádný důvod, proč sem přijel. Jednal impulzivně. Zamířil na Pershwick, aniž by o tom přemýšlel. Mohla za to jeho celková duševní i fyzická únava. Za poslední týden se moc nevyspal. Ale cožpak mohl přiznat své ženě, že toužil po její společnosti? Že ji postrádal? Že chtěl vědět, jak se jí vede? Bylo lepší, když si myslela, že o ni nemá zájem. Ale přesto byl tady. Ignoroval svá předsevzetí a hledal ji.
Nejlepší pro oba by bylo, kdyby ji konečně našel odhalenou, bez závoje. Nebylo to zas tak nesplnitelné přání. Byla tu mezi svými, proč by se měla skrývat? Skončilo by celé to směšné tajemství a on by po ní přestal toužit.
S nadějí se otočil, aby se ji naposledy pokusil nalézt. Vždyť sluha mu řekl, že by měla být tady. Tentokrát spatřil nějakou dívku, kterou předtím musel přehlédnout, protože její šaty téměř splývaly s okolní zelení. To ale nemohla být jeho žena. Ach, dobrý Bože, kéž by byla! Když se k ní přiblížil na dostatečnou vzdálenost, aby si ji mohl prohlédnout, omráčila ho její pozoruhodná krása.
Ještě nikdy předtím neviděl tak jemnou pleť, tak delikátně růžové rty, rovný nosík a sladce oválnou bradu. Neměla ru-měnné tváře, jaké mívají anglické služebné, ani nevynikala snědou krásou Francouzek. Měla slonovinovou pleť připomínající odstín perel. Hladkou pokožku nekazila jediná skvrnka. Dlouhé, stříbrné řasy skrývaly její sklopené oči. Zatoužil zjistit, jakou asi mají barvu.
Oněměl. Nedokázal říct jediné slovo, aby vzhlédla. Jen tam stál jako solný sloup a zíral na ni jako ve snách.
Kdo je ta nádherná dívka? Na služebnou nevypadá. Určitě je dost stará na to, aby mohla být vdaná. Je to společnice jeho ženy? Musí to být pro jeho ošklivou manželku příšerné, když se každý den dívá na takovou krásku!
Dívka zneklidněla. Nervózně začala o sebe třít prsty a Rolf zjistil, že jí jeho přítomnost není příjemná. Zná ho? Pokud ano, tak i ví, že patří jemu, protože jeho žena je její paní. Při té myšlence se všechny jeho pocity prohloubily a pochopil, jak moc ji chce. Bože, tato dívka způsobila, že ztratil všechny zábrany!
„Uklidni se, kytičko," řekl Rolf mírně. „Nechci ti ublížit."
„Ne?"
Její hlas se mu líbil. Byl měkký a šeptavý. „Nebo jsem ti snad zavdal nějakou příčinu, proč by ses mě měla bát?"
Konečně se na něj podívala. Pak ale opět rychle sklopila oči. Leonie už zapomněla, jak moc je hezký. V ruce držel helmici. Černé, nepoddajné vlasy se mu stáčely kolem obličeje a dodávaly mu chlapecký vzhled, který kontrastoval se zbytkem jeho silného těla. Rolfovo mlčení ji drásalo, ale jeho mírný hlas ji zrovna tak zneklidňoval. „Tvé dlouhé mlčení mě vyvedlo z míry."
„Odpusť, má paní. Dlouho jsem přemýšlel, jakým jménem tě mám oslovit."
„Já sice už jméno mám, ale jestli mi chceš vybrat jiné, je to tvoje výsadní právo." „Ty mi nerozumíš, má paní. Chci tě nazývat tvým vlastním jménem - pokud mi ho ovšem řekneš." Leoniny oči se rozšířily a podívala se na něj. „Ty po mně chceš, abych ti řekla, jak se jmenuji?" Trpělivě jí to potvrdil. „Ano, to by mi velmi pomohlo."
Zamračila se. Je to snad nějaká hra, kterou se baví? Ne, řekla si, takhle by nevtipkoval. Pak ovšem zbývá jen jediné vysvětlení. Byla pro něj tak málo důležitá, že opravdu zapomněl její jméno. Napřímila se, jak jen mohla. „Cožpak na nějakém jméně záleží?"
Rolf užasl, když viděl, jak se ty krásné stříbrošedé oči zamračily. Řekl snad něco, co ji rozzlobilo? Dobře, jestli chce svoji totožnost držet v tajnosti, je to její věc. „Opravdu, kytička úplně stačí," souhlasil a udělal k ní krok.
„Chtěl bych si s tebou promluvit někde, kde by bylo víc soukromí," navrhl mírně. „Soukromí?" ustoupila a rozhlédla se okolo. Uvažovala, jak velké soukromí má asi na mysli. „A kam - chceš jít?" „Tam, kde spáváš, kytičko."
Nemohl to vyjádřit jasněji. Dotčeně zrudla. Nikdy by ji nenapadlo, že za ní přijede právě kvůli tomuhle. Amélie přece říkala, že ji tímto nebude obtěžovat, a ona ji věřila. Bylo to příšerné. Nemohla ale odmítnout vlastního manžela. „Pokud - pokud půjdeš se mnou, můj pane."
Tato slova vyslovila s jistými obtížemi, ale ještě hůř se jí šlo. Měla nohy jako z olova a do očí se jí draly slzy. Za jeho dvorným chováním tušila pomstu. O svatební noci byl opilý, možná až příliš na to, aby si vzpomněl, že ji chtěl potrestat. Přijel teď kvůli tomu? Ona ale nebude žebrat o milost. Nebude.
Rolf byl tak překvapený, že téměř zůstal stát. Souhlasila příliš rychle. Znamená to snad, že tohle dělá často? Kdo je její manžel, že se o něj tak málo zajímá? Nějaký starší člověk nebo někdo, kým pohrdá? Rolf ji ale stále chtěl, a tak šel za ní. Když prošli opevněním do přední budovy, která vedla do velké hradní síně, Rolf si náhle uvědomil, kde je. Jeho žena byla někde tady. Ví už, že přijel? Ale i když to ví, jak by se mohl vzdát takové příležitosti? Dívka, která ho vedla do své ložnice, byla překrásná.
Stěží si všiml pokoje, do něhož ho zavedla. Měl oči jen pro ni. Dívka zavřela dveře a pomalu se k němu otočila.
„Nemyslím, že si se mnou opravdu chceš o něčem promluvit, nebo snad ano?" zeptala se. Rolf špatně pochopil její tón plný naděje. Myslel si, že žertuje, a tak se usmál. Zakroutil hlavou. „Pojď sem, kytičko."
Leonie nenáviděla to směšné jméno, které pro ni vybral, a přála si, aby mu to mohla říct. Zrovna tak nenáviděla i fakt, že se ho bojí.
Přiblížila se k němu. Cítila se bídně a oči měla sklopené, když se před něj postavila. Nevěděla, co
má čekat - políček, oznámení, jak mizerný bude celý zbytek jejího života, bití...
Rozhodně nečekala, že ji jemně vezme do náručí a bude ji v něm držet. Chvíli tak zůstali, pak ji
zvedl a odnesl na postel. Opatrně ji položil, sedl si vedle ní a prsty jí přejel po tváři.
Jeho oči připomínaly tmavohnědý samet a zneklidňovaly ji. Pod jeho pohledem strnula, a když se
k ní sklonil, přestala téměř dýchat.
Svými rty se dotkl jejích a Leonie cítila, jak se uvnitř zalyká. Měla svíravý pocit, který mířil do břicha, jež náhle ožilo neznámým vzrušením.
Tlak jeho rtů pravidelně sílil, a když otevřela ústa a jejich jazyky se propletly, Leonii pobavilo, kdo ji vlastně líbá.
Kdyby ho tak dobře ve všem nenásledovala, mohl Rolf zjistit, jak je nezkušená. Ale Leonie byla z hloubi své duše přesvědčená, že právě její manžel je tím jediným mužem, kterému se neodváží odporovat, a tak následovala každý jeho pohyb. Z jejího chování Rolf usoudil, že ho chce stejně intenzivně jako on ji.
Posadil se. Přerývaně dýchal a sundal jí kožený opasek. Šněrování na obou stranách šatů mu ale nešlo rozvázat, a tak netrpělivě vytáhl od pasu dýku a šněrování přeřezal.
Krátce vyjekla, a proto k ní vzhlédl. „Nezlob se na mou netrpělivost, miláčku, ale můžeš za ni ty. Slibuji, že ti dám šněrování nové."
Leonie skousla spodní ret. Nevadilo jí zničené šněrování, ale způsob, jakým to udělal. Vzpomněla si na Ethelindino znásilnění, protože ta měla také rozřezané šaty. A přesně to samé s ní chtěl její manžel provést - znásilnit ji. Dokázal to tím, jak rychle vytáhl nůž, aby se zbavil šněrování na její košili.
Začala tiše plakat. Cítila stud a bylo jí mizerně. Nenáviděla ho za to. Jednou přísahala, že před ním nikdy nebude plakat, a teď...
„To ti na těch šněrováních tolik záleží, kytičko?" zašeptal a vypadal kajícně. Opravdu si myslel, že oplakává ty hloupé šňůrky, a litoval toho. Proč si to ale ta dívka tak bere?
„Já - mám stovky šněrovaček na výměnu, můj pane, ale ještě nikdy se mi nestalo, aby na mně někdo rozřezal šaty."
„Aha, tak to je opravdu moje vina. Uklidní tě, když mi uděláš to samé?"
Se široce rozevřenýma očima zírala na ostrý nůž, který jí vtiskl do ruky. „Žertuješ, můj pane? Tvé brnění se přece nedá proříznout."
„Tak mi ho budeš muset pomoct sundat. A zbytek si můžeš rozcupovat na kousky, jestli tě to potěší."
Představa, že vezme s jeho svolením na jeho oblečení nůž, byla tak směšná, že se jí na tváři objevil mírný úsměv.
„Kdybych pak mohla tady na hradě pro tebe nalézt nějaké náhradní oblečení, udělala bych to. Ale tady není nikdo tak urostlý jako ty a nechci tě poslat pryč oblečeného jen do brnění. Ačkoliv přiznávám, že by mě velmi zajímalo, jak bys to vysvětlil svým mužům," prohlásila se smíchem. Rolf se smál s ní. Nebyl zvyklý, aby mu nějaká žena v posteli plakala, ale ani na to, aby s ním žertovala. Zjistil, že se mu to líbí, a zejména v případě této plaché dívky. „No co," namítl Rolf a zašklebil se. „Řekl bych pravdu - že jedno hezké děvče bylo po mně tak žhavé, že -"
„Samé lži!" zalapala po dechu Leonie a zachichotala se. „Ty bys opravdu řekl takovou příšernost?" „Moji muži by mně uvěřili hned, jak by uviděli, že mi zpod brnění vykukují kostnatá kolena," vysvětlil.
Jestli je to tak, jak říkáš, odmítám použít tvou dýku." „Výborně. A teď, pomohla bys mi sundat tuhle parádu?" Leonie přikývla. Byla ráda, že má příležitost schovat se za něj, kde na ni neuvidí. Málem způsobil, že zapomněla, že je nahá. Její nahota ji ale uvedla do rozpaků ještě víc, když si uvědomila, že i on bude brzy bez šatů.
Leonii zmátl její podivný pocit souhlasu. Strach byl ten tam. Zahnala ho přívětivá slova a veselé škádlení. Na chvíli tiše zaprosila Boha, aby se z jeho strany nejednalo jen o nějaký krutý trik. „Nebylo by jednodušší, kdyby ses postavila přede mě, miláčku?" zeptal se Rolf, když si odepjal pás a meč a položil je na podlahu. Těžkou drátěnou košili si zvedl k pasu. „Ne, můj pane." Leonie uchopila okraje brnění. „Nejsem dost vysoká, aby se mi to podařilo, a to dokonce i tehdy, když sedíš."
Říkala pravdu. Dost často takto pomáhala siru Guibertovi a ten si pokaždé musel kleknout, zatímco ona stála na stoličce a přetahovala mu brnění přes hlavu. I teď měla problémy. Nakonec, aby mohla splnit svůj úkol, musela se postavit na postel.
Konečně byl nahý. Leonie ho pomalu obešla a postavila se před něj. Uvažovala, jestli si může rozpustit vlasy, aby se jimi mohla zakrýt. Pochybovala však, že její muž bude mít dost trpělivosti, aby počkal. Její stydlivost ho úplně uchvátila. Dotkl se jí. Ruce jí položil kolem pasu, pak ji pomalu začal dlaněmi hladit po stranách nahoru a dolů, přes mírně zaoblené boky a plná prsa. Leonie roztomilým způsobem skousla spodní ret a mírně svraštila čelo. Snažila se držet hlavu skloněnou. Cítila se příliš zahanbená, než aby mu mohla pohlédnout do očí. Rolf byl skloněný a rty měl přitisknuté ke hrotu jedné bradavky. Jazykem kroužil po pokožce hladké jako hedvábí. Uslyšel, jak zavzdychala. V tom okamžiku ale někdo zaklepal.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila Beatrix. „Leonie, já - ach! Ach, můj pane, promiň!" Beatrix zrudla. „Leonie, já - já ne - oh, to může počkat -" Beatrix vycouvala z pokoje tak rychle, jak jen mohla.
Leonii to přišlo k smíchu, pak se ale podívala do manželovy tváře. Byl zamračený a zdálo se, že je naprosto vyvedený z míry.
„Musíš mou tetu omluvit," řekla. „Bydlíme v tomto pokoji společně a... "
Nespustil z ní oči. Jeho výraz se ale nezměnil. „Lady Leonie?" zeptal se. Vytrhla se mu.
„Tak najednou si pamatuješ moje jméno," vyčetla mu hořce. „To opravdu není dvakrát příjemné,
že se ti to musí připomínat předtím -"
Tvář mu ztuhla. Jestli to ale bylo vztekem nebo něčím jiným, nedokázala posoudit. „Ty jsi má žena?" pronesl další hloupou otázku. „Ovšemže jsem. Kdo jiný -" Černý vlk se zvrátil na posteli a začal se tak smát, až se třásl.
Leonie na něj nevěřícně zírala, dokud jí vše nedošlo. Kdo si myslel, že je? Bylo mu to jedno. Taková ostuda, ostuda! Nechtěl se milovat se svou ženou, ale s nějakou neznámou dívkou, na kterou narazil v zahradě. Není divu, že neznal její jméno. Myslel si, že ji nikdy předtím nepotkal. A takovou věc chtěl udělat na jejím vlastním hradě, kde věděl, že žije jeho žena, kde její lidé mohli vidět, jak málo mu na ní záleží!
Leonie odstoupila od postele. Otevřela šatní truhlu a popadla první věc, která jí přišla pod ruku -krátké plátěné šaty. Oblékla si je a vrátila se k posteli, na které se její manžel stále ještě svíjel smíchy. Klidně zvedla polštář a začala ho jím bít, dokud se jí konečně nepodařilo, aby jí věnoval trochu pozornosti.
„Přestaň, má paní. Pochop pointu vtipu," smál se.
„Byl bys tak laskav a šel se bavit někam jinam? Rychle, dřív než ztratím i ten zbytek trpělivosti, co s tebou ještě mám."
Rolf se posadil a sáhl po ní. Vystřízlivěl, když mu uskočila.
„No tak, Leonie, nemůžeš se na mě zlobit, že jsem rád, když jsem zjistil, že mám tak nádhernou ženu."
„Panno Marie, pomoz mi," řekla si sama pro sebe. Její ledové stříbrné oči na něj metaly blesky. „Můj pane, zřejmě ti to není dost jasné. Chci, abys odešel - teď hned!" Rolf se ani nepohnul. „Ty máš zlost?"
„Ano."
„Neobviňuji tě za to." „Jak laskavé."
Usmál se na ni. „Nebuď tak vzteklá, miláčku. Vždyť se nic nestalo. Díky tvé tetě jsme se vyhnuli nedorozumění."
„Abych to správně pochopila, sire Rolfe," zasyčela Leonie zuřivě. „Ty mi teď říkáš, že kdyby ses se mnou miloval a myslel si, že jsem nějaká neznámá dívka, bylo by to jen nedorozumění?" „Ale ty jsi má žena, ne nějaká neznámá dívka. Cožpak to nechápeš?"
„To, co chápu, můj pane, je, že jsi chlípník toho nejhoršího ražení!" Oči se mu zúžily, ale Leonie měla takový vztek, že nedokázala přestat. „Dozvím se všechno, co se tady jen šustne. Řekli by mi o tvém prohřešku ještě dřív, než bys byl s tou dívkou vůbec hotov. Abys mi dobře rozuměl. Je mi jedno, kolik ženských máš jinde, ale jestli si vybereš nějakou z Pershwicku, pak se to všichni, včetně mě, rychle dozví. Nedovolím, aby mě moji lidé litovali, že mám tak strašného manžela." „Už jsi skončila, paní?"
Leonie těžce polkla. Uvědomila si, že zašla příliš daleko. {>Ano," zamumlala a upřeně se dívala na zem.
.Jediná věc, která je důležitá, je to, že jsi moje žena. To znamená, že patříš mně a že si s tebou můžu dělat, co budu chtít. Mám pravdu?" „Máš," souhlasila nešťastně.
„Tak si provždy zapamatuj, že ty jsi odpovědná mně, a ne já tobě."
Vzal si své věci a odešel. Když zavřel dveře, vydechla. Žádný výprask za její troufalost. Jen varování. Ale opovrženíhodné varování od opovrženíhodného muže.
13- kapitola
Wilda zaváhala před dveřmi vedoucími do pokoje její paní. Bála se říct jí zprávu, kterou musí. Věděla, že sir Rolf tu včera byl a že odjel ve velmi špatné náladě. Její paní byla sklíčená celý zbytek dne. A teď tohle.
Obloha byla fialově zamlžená a ještě nezačalo svítat, když k bráně přijela skupinka mužů a dožadovala se vstupu do hradu. Bylo tak brzy, že služebnictvo pracující v kuchyni ještě nevstalo. Zmatek u brány vyvolal poplach, který byl, jak se později ukázalo, zbytečný. Agresivní výkřiky způsobil jen omyl. Noční službu měl totiž muž, který pocházel z pershwic-ké vesnice a mluvil pouze anglicky. Ozbrojenci, kteří stáli I >řed branami zase nedávno přijeli z Francie a anglicky neznali ani slovo. Rytíři stáli daleko za nimi, a tak neslyšeli vzniklé i ledorozumění. Celý ten chaos trval až do chvíle, než přišel sir Guibert a celou situaci vyřešil.
Ozbrojenci teď čekali u hradeb a čtyři rytíři byli pozváni 11< i sině. Wilda měla jít vzbudit svou paní. Sir Guibert se zamračil, když viděl, jak váhá za dveřmi, ale chápal, že nechce být ta, která lady Leonii vyřídí vzkaz od manžela.
„Wildo!"
Ztrápeně se podívala na sira Guiberta, pak otevřela dveře a vstoupila do tmavého pokoje. Zapálila svíci. Hrála o čas.
Ještě se mi nechce vstávat, Wildo," zamumlala Leonie ospale, když ji probudilo světlo.
„Sir Guibert mě poslal, má paní, abych ti vyřídila, že přijeli nějací ozbrojenci, muži tvého manžela,
a že čekají. Oni - oni říkají, že s nimi musíš odjet na Crewel."
Z postele se nic neozvalo. Pak Leonie tiše zašeptala: „Proč?"
„O tom nic neříkali," připustila Wilda.
„Podej mi moji noční košili. Honem."
Wilda hned poslechla. Neuvědomila si, že Leonie chce vyběhnout ven jen tak málo ustrojená. „Má paní!"
Leonie se nezastavila, dokud neuviděla čtyři rytíře, jak společně se sirem Guibertem sedí u ohně. Vzápětí se jí chtělo utéct zpět ještě dřív, než si jí všimnou. Čekala, že narazí jen na ozbrojence, které bude moct vyzpovídat. Ale rytíře Černého vlka zastrašit nedokáže. A proč jsou vůbec čtyři?
Čekají snad nějaké potíže - potíže s ní?
-Nebylo snadné sejít do síně, ale přinutila se k tomu.
Jste tady na rozkaz Rolfa ďAmbert?"
Na její otázku však nikdo neodpověděl. Tři rytíři se odvrátili a ten čtvrtý, ve kterém poznala Sira Thorpea, se na ni zamračil. Vyděšeně se podívala na sira Guiberta, který se přestal ovládat. „Buď mé paní odpovíte, nebo s vámi nikam nepojede."
„Tvá paní?" opakoval Sir Thorpe a všichni čtyři rytíři se na ni podívali se směsicí překvapení a rozpačitosti. Leonie se však ocitla v ještě větších rozpacích než oni. Teprve teď si uvědomila, že rytíři vůbec neměli ponětí, kdo je. Byla to její chyba, když je přišla uvítat takhle oblečená. Vždyť neměla ani zahalené vlasy.
„Odpusť, lady Leonie," ujal se slova jeden mladší muž. „Ale nevěděli jsme -"
Mávla rukou. „Chápu. To vy musíte omluvit mě, že vás nevítám ve vhodnějším oděvu. Ty jsi... "
„Richard Amyas."
Rychle představil i zbývající rytíře. Amyas byl hezký, mladý muž s hnědými vlasy a zelenýma očima, které ji upřímně obdivovaly. Sir Reinald byl ještě mladší než Amyas. Měl odzbrojující úsměv, zlaté vlasy a hnědé oči. Jeho pleť měla nápadný olivový odstín a byl tak hezký, že vypadal jako ztělesnění nějakého anděla.
Sir Piers byl jeho pravý opak. Tvář měl tak zjizvenou z válečných zranění, že vzbuzoval lítost. Přesto měl ty nejkrásnější fialkové oči, jaké kdy viděla. Díval se na ni chladně a Leonie se zamyslela, proč asi.
Thorpe de la Mare byl z Rolfových rytířů nejstarší, přibližně ve věku sira Guiberta. Byl snědý jako Rolf a tvářil se, jako když ho něco pobavilo. Tmavohnědé oči se mu blýskaly smíchem, ale Leonie se ho nedokázala zeptat, co mu na celé té situaci připadá směšné.
Sir Richard jí sdělil, že je poslal její manžel, aby dohlédli na její bezpečnou cestu na Crewel. Čekala se zatajeným dechem, co řekne dál, ale rytíř zmlkl.
„Nic jiného mi už můj manžel nevzkazuje?" zeptala se. Měla strach a byla úplně vyvedená z míry. Jenom to, že si máš s sebou vzít všechny svoje věci, šaty i peníze v hotovosti. To znamená, že budeš sídlit na Crewelu."
Leonie málem omdlela. Už jednou se smířila s tím, že bude žít na Crewelu. Smířila se, že tam bude trpět, ale pak ji poslali zpět na Pershwick a všechno bylo zase v pořádku. Teď, jak se zdálo, bylo všechno ztraceno.
„Chvíli bude trvat, než se všechno zabalí," slyšela samu sebe říkat monotónně.
„Proto jsme taky přijeli tak brzy," vysvětlil Sir Thorpe vesele. „Ale pospěš si, má paní."
Nad ničím nepřemýšlej, nebo se rozbrečíš. Obrátila se ke Guibertovi. „Dohlédni na jejich pohodlí a
pošli mi všechno služebnictvo, na které narazíš." Pokynula čtyřem rytířům a vrátila se zpět do
svého pokoje. Celý zbytek rána, pokud o ničem nebude přemýšlet, bude schopná řídit všechny
přípravy na stěhování. Jestli ale začne uvažovat o své situaci, změní se v hromádku třesoucích se
nervů a přemů-žou jí slzy, které nebude schopna potlačit.
Zmítal s ní zmatek. Navzdory všem svým předsevzetím začala se v Rolfově přítomnosti uvolňovat a těšit se z ní. Proto ji tak zničilo, když se opět projevila jeho typická nečitelnost. Věděl, že se nemusí namáhat, aby ji okouzlil. Nemusel ji svádět, aby ji dostal do postele. Stačilo jen rozkázat. Myslela si, že pokud bude muset, vydrží všechno. Dokáže ho ale nenávidět? Nejvíc byla znechucená jeho hezkým vzhledem. Přitahoval ji, aniž by chtěla. Jakou má naději, že ji nezničí změť citů, které v ní vyvolal?
14. kapitola
Bylo už pozdě v noci, když se Rolf vrátil na Crewel z obléhání hradu Wrothe. Včera, poté co opustil Pershwick, rychle zamířil na Crewel, ale zdržel se tam jen na tak dlouho, aby mohl promluvit s lady Amélií.
Dokonce ani teď se mu nechtělo myslet na včerejší rozhovor se svou milenkou. Bylo to ještě horší, než předpokládal. Řekl Amélii, že se musí vrátit ke dvoru a proč, ale ona začala plakat a škemrat, aby ji pryč neposílal.
Její slzy ho jen rozladily. Přece jen mezi nimi nikdy nevznikla žádná láska. Když se ale nakonec přiznala, že je těhotná, dokázal její citový výlev pochopit. Rozhodně to však nebyla příjemná zpráva. Přesto Rolf svolil, aby na panství zůstala, dokud se dítě nenarodí. Amélie souhlasila, že pak nechá dítě u něj a sama odejde. Popravdě řečeno, souhlasila snad až příliš šťastně. Slíbila, že půjde Rolfovi z cesty a nebude dělat žádné potíže ani jemu, ani jeho ženě. Rolf ale chtěl, aby své těhotenství strávila někde jinde než na Crewelu. „Bylo by lepší, kdybys odjela na nějaký jiný můj hrad," řekl jí. „Například Axeford je docela pohodlně zařízený," navrhl. „Ale proč, můj pane? Tvá žena o nás nic neví. Myslí si, že jsem tvá schovanka." „Nicméně -"
„Prosím ne." Amélie začala znovu plakat. „Teď nesnesu, abych byla mezi samými cizími lidmi. A tvá žena bude jen ráda, že mě tu má. Sir Evarard není ženatý a na hradě není žádná jiná dáma, která by mohla dělat lady Leonii společnost. Prosím, můj pane."
Věděl, že by měl její žádost odmítnout, ale neudělal to. Dlužil jí, aby dohlédl na její pohodlí v
průběhu těhotenství, a jelikož neviděl na Ameliině prosbě nic špatného, souhlasil.
Teď, když vjížděl na nádvoří, pocítil mírnou nervozitu. Ta však zmizela, když uviděl Thorpea, jak
osaměle sedí u velkého krbu na druhém konci síně. Rolf věděl, že rytíř čeká na něj.
Málokdo byl ještě vzhůru. Mužská část služebnictva ležela na šlamnících umístěných podél zdí a
většina z nich tvrdě spala. Pár ozbrojenců sedělo u menšího krbu a tiše se čemusi smálo. V síni
svítily jen ty pochodně, které byly u schodiště vedoucího do horního patra. Tyto pochodně však
vrhaly na tak velký prostor velmi málo světla. Ani plameny dvou zapálených ohňů síň příliš
neozařovaly. Ostatně, v teplých měsících se v krbech topilo zřídkakdy.
Thorpe se s Rolfem nepřivítal, dokud se lord neusadil vedle něj na židli s vysokým opěradlem. Starší muž se sice na Rolfa díval, ale v jeho očích se odráželo tak málo zájmu, že se zrovna tak mohl dívat na nějaké smetí. To už ale byl jeho styl. Thorpe se nikdy netvářil víc znuděně, jako když vychutnával nějaký úspěch. To se ani nevychloubal, ani nenadýmal pýchou. Svým mlčením ale nutil ostatní, aby z něj tahali informace.
„Z tvého mlčení soudím, že jsi při plnění mých příkazů neměl žádné potíže. Je tady?"
Je."
Rolf si teprve teď uvědomil, v jakém byl napětí. „Měli jste nějaké problémy?"
„Jen jednu chvíli to vypadalo, že na nás její vazal vytáhne meč, ale -" Thorpe se zasmál, když
uviděl, jak se Rolf zatvářil.
„Ona -"
„Ani nápad," vysvětlil Thorpe rychle. „Toho rytíře rozzlobilo, že jsme jeho paní neprokázali dostatečnou úctu. Byl to omyl. Nevěděli jsme, kdo je, když k nám přišla - tedy, jsem si jistý, že ji dokážeš náležitě ocenit."
Tato nepříliš skrytá výtka byla pokáráním, že je Rolf neva-roval, jak jeho žena vypadá. Rolf si dokázal představit, jak byl Thorpe asi překvapený, když poprvé spatřil lady Leonii. Nepochyboval, že rytířův údiv byl stejně velký jako jeho. Jak se chovala?"
„Pokud máš na mysli, jestli se usmívala nebo byla potěšená, že nás vidí, tak tě musím zklamat. Chtěla od nás jenom potvrdit, že se jedná o tvůj rozkaz, aby jela s námi. Když jsme jí řekli, že ano, nijak přípravy na cestu nezdržovala."
„A co tady?"
„Co máš přesně na mysli?" zeptal se Thorpe nevinně.
„No co asi? Vždycky poznáš každou moji myšlenku, a někdy dokonce ještě dřív, než mě samotného napadne," odporoval Rolf. „Nechtěj po mě, abych z tebe páčil každé slovo." Thorpe se opět zasmál. „Není toho moc, co bych ti mohl říct. Myslím, že čekala, že ji sám přivítáš. Jakmile zjistila, že nejsi na hradě, odešla do tvého pokoje a už se neukázala. Jsou tam s ní také dvě služebné, které si s sebou přivezla. Takže co uděláš s Damianem? Bude bydlet v předpokoji společně se dvěma služkami?"
„Pošlu ho ke hradu Wrothe. Nebo ne," opravil se zamyšleně Rolf. „Řekl bych, že od nynějška nebudu chtít, aby někdo spal tak blízko. Tady na hradě je přece spousta míst, kde se dá přenocovat."
Thorpe se zašklebil. „To bych řekl."
Poté, co ještě asi tak půlhodinu žertovali, Rolf zamířil po úzkém točitém schodišti do svého pokoje, který se nacházel v prvním patře. V předpokoji opravdu zjistil, že tam spí dvě služky Jedna z nich si položila slamník přímo přede dveře, a když je Rolf otevřel, probudila se s výkřikem. Tím vyburcovala i druhou služebnou a o chvíli později jeho žena otevřela vnitřní dveře. Stála na prahu a rychle se snažila obléknout do noční košile.
Matné světlo, které vydávala jedna svíce, měkce ozařovalo Leoninu půvabnou tvář. Rolf zůstal na chvíli okouzleně stát. Pak se ale vzpamatoval a příkře vykázal obě služebné z před-pokoje. „Pokud budu pryč .a bude-li si to má žena přát, můžete si tu klidně spát. Ale jakmile budu doma, nechci vás tu vidět. Ráno se můžete vrátit, abyste posloužily své paní, ale nevstupujte sem bez ohlášení. Jestliže nebudu ještě vzhůru, a je úplně jedno, kolik bude hodin, nepřeji si, abyste vyrušovaly. Je to jasné?"
Wilda a starší Mary se obě nejdřív podívaly na Leonii. Teprve když ta souhlasně přikývla, přitakaly i jejímu manželovi. Takové chování poddaných ho mohlo snadno rozzuřit, ale teď ho spíš pobavilo, i když zachoval kamennou tvář. „Běžte dolů. Sir Thorpe vám ukáže ženské pokoje."
Jakmile vešel do ložnice, prohlásil: Je od tebe hezké, že jsi tak rychle přijela na Crewel."
„Měla jsem na vybranou, můj pane?"
„Ne, ale mohla sis vymyslet spoustu výmluv, abys mohla odjezd oddálit. Jsem rád, žes to neudělala." Leonie se zatím nehnula od prahu. „Zavři dveře, Leonie, a pojď dál." Nelíbil se jí jeho lehký tón, s jakým vyslovil její jméno, ani nedůvěřovala jeho klidnému chování. Pomalu zavřela dveře a váhavě se vrátila do pokoje. Zamířila k truhle stojící u postele a našla v ní pásek k šatům.
Rolf si povzdechl, když si utáhla opasek, ale nepřiblížila se k němu. „Takhle to bude pořád?" zeptal se, když odepjal meč a odložil ho stranou. „Musím tě vždycky prosit o pomoc?" Leonie zrudla. Měl pravdu. Nemusel ji prosit vůbec o nic. Povinností manželky bylo plnit všechny potřeby svého muže.
Přesto se nepohnula. Celá vzniklá situace jí připomněla, že vlastně není žádná normální manželka. Proč by se na ni jako na manželku měly vztahovat jen některé povinnosti, zatímco jiné, o mnoho
~IO"|     v*«v*vv T
důležitější, ne?
„Nejsem žádné páže, můj pane."
Ztuhl a pozorně se na ni podíval. „Odmítáš mi pomoct?" Leonie se zachvěla. Opravdovou vzpupnost si nemohla dovolit, aleje tu přece služebnictvo."
„A ty se radši vydáš nějakého vzbudit, než aby ses ke mně přiblížila? Je pozdě, ženo. Všichni už spí - kromě tebe a mě." Já... jak si přeješ, můj pane."
Přinutila se pohnout. Říkala si, že mu alespoň dala najevo svou neochotu, ať se mu to líbí, nebo ne. Rolf se posadil na stoličku, aby na něj dosáhla, ale Leonie namítla: „Budu si na ni muset stoupnout."
Stolička byla jen dvacet centimetrů vysoká. Rolf se na ni přesto skepticky podíval. „Není na to dělaná."
„Když jsem pomáhala siru Guibertovi, vždycky jsem si na stoličku stoupala," trvala na svém a vylezla nahoru. „Spadneš," varoval ji.
„Ale ne," vysmála se jeho obavám Leonie. „Zapomněl jsem, jak moc jsi malinká," prohlásil, když si
klekal.
Jeho chraptivý hlas hladil. Vzhlédl k ní, ale Leonie se mu odmítla podívat do očí. Rychle se sehnula, aby chytila lem kroužkového brnění. Čím dřív to bude...
Nakonec mu chtěla přetáhnout přes hlavu těžkou drátěnou košili, ale zapomněla, že je mnohem těžší než košile sira Guiberta. Silným trhnutí se jí sice podařilo košili stáhnout, ale ztratila rovnováhu a upadla.
„Nech to."
Leonie pustila košili a Rolf ji zvedl do náručí. „Řekl bych, že ti tahle práce moc nejde."
„Pusť mě."
Když ji vzal do náručí, lekla se. Proto její hlas zněl tak velmi nevlídně. Postavil ji na zem a úplně pustil z objetí. Leonie se rozeběhla k posteli a omotala kolem sebe závěsy.
Rolf zdvihl povalenou stoličku a posadil se na ni. Přemíta-vě zíral na postel. Nevypadalo to, že by dnes jeho drobná žena byla srdečnější než posledně. Měl za to, že si jeho včerejší varování vezme k srdci, ale jak vidět, všechno se tím jen zhoršilo. Podrážděně si projel prsty husté vlasy. Včera nevěděl, jak si s ní poradit. Pouze jí předvedl svůj temperament, ale to nevedlo k ničemu. Ne, jeho zlost ji nijak nepřivedla k rozumu. Problémem však bylo, že si nebyl jistý, jestli se mu teď podaří zachovat klid.
Její včerejší prohlášení, že ji vůbec nezajímá, kolik kde má milenek, pokud nechá na pokoji ženy z Pershwicku, se ho dotklo víc, než byl ochoten připustit. Dokázal by pochopit žárlivost, ale absolutní nezájem?
Jak si má získat tuto krásnou dívku? Jak ji má přesvědčit, že chce začít znova? Cožpak jeho úmysl nepochopila z toho, že ji dal přivézt zpět?
Rolf se rychle zbavil posledních zbytků svých šatů. Nezhasl hořící svíci, ani nezatáhl těžké závěsy na své straně postele, aby zavládla naprostá tma.
Leonie k němu ležela zády. Byla oblečená a až po bradu zachumlaná do přikrývek. Rolf je odhodil stranou, zvedl svou ženu z postele a posadil si ji na klín. Mlčela. Proto ji začal chovat jako dítě. Leonie ale dál zůstala strnulá a nepoddajná.
Držel ji dlouho a přemýšlel. Nakonec se zeptal: „Kolik je ti vlastně let, Leonie?"
Jeho hlas byl jemný, přesto se hrozivě rozlehl tichým pokojem. Leonie musela chvíli přemýšlet,
než odpověděla. „Devatenáct."
„To jsi tedy o deset let mladší než já. Zdám se ti pro tebe příliš starý?" „Já - myslím, že ne."
Její vyhýbavá odpověď ho málem rozesmála. „Tak se ti nelíbí, že jsem snědý?"
„Snědý? Nejsi moc kosmatý, takže tvá zlatá pokožka je -" Leonie náhle zmlkla. Ještě mu bude
vykládat, jak je hezký! „Tak mi tedy řekni, co ti na mém vzhledu vadí?" Tak. A bylo to venku. On
to opravdu chtěl slyšet. Raději by
si ukousla jazyk, než by lichotila jeho ješitnosti. Jestliže chce slyšet chválu, bude si k tomu muset najít někoho jiného - tak, jak to nepochybně často dělává. „Nudila bych tě, můj pane, ten výčet by byl dost dlouhý." Leonii potěšilo, když uslyšela, že ho její posměšek rozesmál.
„Miláčku, to já na tobě nevidím jedinou chybičku. Jsi sice takový drobeček, ale mně se to líbí." Oh, jak strašně lže. Neposíláme přece pryč někoho, kdo se nám líbí. „Tys nestál o manželku." „Proč myslíš?"
„Když se ženich zpije do němoty, je to snad znakem nějakého jeho nadšení?"
„Abych se ti přiznal," začal vysvětlovat a nebylo mu při tom dvakrát příjemně. „Poté, co mi řekli,
proč máš závoj, nechtělo se mi za tebou jít"
Leonie byla překvapená. Ne proto, že věděl, že ji zbili - její otec mu to přece musel říct - ale proto, že se chtěl zachovat taktně. Iluzi jí však Rolf rychle vyvrátil. „A potom, to, co mi o tobě řekli před svatbou, nebylo zrovna lichotivé."
„Chápu," ozvala se chladně. „Z toho soudím, že jsem to nebyla já, o co jsi měl zájem." „Málokteré manželství vzniklo z jiných příčin."
„To máš pravdu. Ale jen pár z nich se vyvinulo jako to naše. Tys nestál o žádnou manželku." „Za co se stydím, Leonie," přiznal se v záchvatu upřímnosti, „jsou mé důvody, proč jsem si tě vzal. Požádal jsem o tvou ruku, protože jsem měl vztek, a brzy už nebylo cesty zpátky. Ale byl čas, abych se oženil."
Její mlčení ho zmátlo. Řekl jí celou pravdu. Co chce ještě slyšet?
Jemně jí zvedl bradu, aby se na něj konečně podívala. „Ať už byl důvod našeho sňatku jakýkoliv, nestačí snad, že teď jsem moc rád, že mám takovou ženu?"
„Poslal jsi mě pryč," ozvala se nakonec tichým hláskem, který ji samotnou překvapil. „To byl omyl," vysvětlil chraplavě a sklonil k ní hlavu.
„Ale -" Cítila se tak zmatená! „Řekni mi - proto jsi mě vzal zpět? Abychom začali znova?" „Ano. Ano, miláčku."
Své prohlášení vydechl v blízkosti jejích úst a vzápětí ji políbil. Nikdy předtím ho žádná jiná žena tolik neuchvátila jako Leonie, ani nezažil takovou úlevu, když se mu podvolila. Chvíli cítil, jak se k němu tiskne, a začal ji s naléhavostí laskat. Nezapomněl však, že je nezkušená. Věděl, že nesmí spěchat.
V dlouhých minutách, které následovaly, Leonie poznala snad tucet různých polibků, od jemných kousnutí až po hluboké, důkladné líbání, které uvnitř ní vyvolávaly zmatek vířící v jejím těle nahoru a dolů. V jednom okamžiku cítila závrať, pak zase jenom sladkou malátnost, ale závrať se brzy opět vrátila.
Nevšimla si, kdy odhodil stranou její košili, ale pronikavě si byla vědoma okamžiku, kdy se Rolfova ruka poprvé dotkla jejích obnažených ňader. Zdálo se jí to tak správné, že se na nich nachází jeho dlaň a jemně je tiskne. Připadlo jí, že jsou Rolfovy ruce čím dál víc teplejší. Bradavky jí ztvrdly, když je mírně hnětl.
Otočila se. Jedna její ruka vklouzla na Rolfova záda, zatímco druhá hladila jeho rameno. Rozevřela prsty. Rozechvělá hrou svalů pod jeho kůží a pevným tělem, se ho chtěla dotýkat co nejvíc. Vracela mu polibky a osmělila se líbat ho se stejnou intenzitou.
Jemně si ji položil vedle sebe a dříve, než se jí hlava stačila dotknout polštáře, přitiskl svá ústa na jedno z jejích ňader. Jazykem nyní dělal to samé, co předtím prsty.
Začal důkladně zkoumat jemné plochy jejího břicha a stehen. Víc a víc se blížil ke středu jejího ženství, dokud nepocítila nesmírnou touhu a nezvedla se vstříc jeho zkoumavé ruce. Když do ní vklouzl svými dlouhými prsty, zasténala a zvrátila hlavu dozadu. Prsty mu vjela do vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě.
Jen málokterý muž kdy laskal ženu se stejnou úctou. Dotýkal se jí se zbožností, jemným a vzrušujícím způsobem.
Rolfův jazyk sklouzl údolím mezi jejími ňadry dolů po břichu k ochlupenému pahorku a věnoval mu stejnou poctu jako ostatnímu zbytku Leonina těla. Jemně jí roztáhl nohy, pak jeho paže vklouzly pod spodní část jejích zad a zdvihl ji.
Zaklonila hlavu, a když pevně přitiskl rty na její břicho, zadržela vzdech. Pak na několik bolestných okamžiků položil tvář na její stehna. Byla téměř šílená, připravená škemrat, aby si ji už vzal.
Rolf si byl vědom její vrcholící touhy. Začal se pomalu zvedat, klouzavě se dostal nad ní. Ochlupení na jeho hrudníku eroticky šimralo její citlivá ňadra a Leonie se začala chvět. Jeho jazyk opět vklouzl do jejích úst s nervy drásající pomalostí ve stejném okamžiku, kdy jeho celé sametově hebké mužství proniklo do jejího těla.
Zdálo se to jako věčnost, kdy ji pouze líbal a plně vychutnával její sladkost. To ale nemohlo odvést
Leoninu pozornost od jiné horkosti, která ji naplnila, a když ta z ní začala ustupovat, nemohla si pomoci a nesouhlasně zakňourala. Pak ale potěšené vydechla, když se do ní Rolfovo mužství opět vrátilo. Radovala se z toho neočekávaného daru a každý pohyb úmyslně prodlužovala. Poté, co její vzrušení horečnatě vyvrcholilo, Rolf se odtáhl, aby v ní zůstala jen jeho pulzující špička. Rozhořčeně vykřikla a on do ní vzápětí naposledy hluboko vnikl. Lavinovitě se v ní rozšířila chvějící se extáze, která zasáhla každý kousek jejího těla, a pocítila neobyčejnou závrať. Pak omdlela. Stěží ještě ucítila jemný polibek na rtech.
15. kapitola
„Má paní?"
Leonie otevřela oči a zjistila, že leží na břiše a pevně svírá polštář. Byla v neobvyklé pozici, nikdy předtím takhle nespala. Pak si vzpomněla na uplynulou noc a začervenala se.
„Má paní?"
Wilda stála u postele a podávala jí noční košili. Leonie si povzdechla. Nejradši by zůstala ležet a opájela se vzpomínkami. Nebo kdyby tak místo Wildy přišel její manžel, napadlo ji. Když se ale rychle ohlédla, zjistila, že Rolf už v ložnici není. „Zaspala jsem?" zeptala se Leonie.
„Ne. Ale, když on je teď dole, řekla jsem si, že můžu v bezpečí přijít a vzbudit tě na mši," řekla služebná ostře.
Leonie se zasmála. Věděla, proč je Wilda nasupená. „Když spím v tomhle pokoji, musím sdílet i jeho zvyky." Změnila téma. „Spala jsi dobře?"
„Ani náhodou. Mají tu blechy!" Wildin hlas nabíral na intenzitě. „Málem mě sežraly zaživa!" Leonie s ní soucítila, protože i ona měla na sobě několik bleších kousanců. „Toto místo je -" Vzpomněla si na šok, který pocítila včera, když se poprvé pozorně rozhlédla po síni. „Příšerné," dokončila Wilda větu za svou paní. „A kuchyně a místnosti pro služebnictvo jsou ještě horší než síň a mám strach se jen přiblížit k šatním truhlám. Jenom tento pokoj je docela čistý." Leonie se zamračila, když jí Wilda začala česat vlasy. „Proč myslíš? Ano, je pravda, že poté, co Alainovi zamřela matka, na Crewelu nebyla žádná žena, která by na pořádek dohlédla, ale přece tu byli Montignyho sloužící a teď je tady lady Amélie." Otřásla se odporem, když si vzpomněla na hmyz a odpadky, které jen tak letmo zahlédla v síni - hmyzem olezlé kosti, shnilé maso a dokonce i psí exkrementy!
„Jak je vidět, tak ta se úklidem zřejmě neobtěžovala," prohlásila Wilda. „A služebnictvo? Podle toho, co jsem zatím viděla, nehne ani prstem, pokud se mu neřekne. Nemají dokonce ani chuť uklidit si své vlastní místnosti."
„Jak může můj manžel... nenapadlo mě, že by mohl takhle žít." „Ale on tady bývá jen zřídka, má paní." Jak to?"
„Říkala to Mildred," svěřila jí Wilda. „Sir Rolf je muž války. Žije ve vojenských táborech a ty jsou jako - no, asi se od tohoto prostředí moc neliší." •
„Ale, Wildo, co jsi myslela tím, že tu bývá zřídkakdy?" „Mildred říkala, že od té doby, co se stal pánem na Crewelu, bývá většinu času pryč."
„A co ti ještě říkala ta Mildred?" zeptala se Leonie. Věděla, že Wilda co neví, nepoví. „Zdá se, má paní," začala Wilda dychtivě, „že poté, co mu král daroval celé panství Kempston, se mu bez boje otevřely jen brány Crewelu. Jakmile pan Alain utekl, po celém kraji zavládl všeobecný zmatek. Vzpomínáš si na turnaj, o kterém jsme slyšeli?"
Jen matně," připustila Leonie neochotně. „Měla to být příležitost shromáždit všechny vazaly a purkrabí panství Kempston na jedno místo, kde by mohli přísahat věrnost novému pánovi." „Aha," přemýšlela Leonie nahlas. „Místo toho, aby nějaký rytíř poslechl výzvu, mohl ji odmítnout a zavřít se na svém hradě."
„Přesně tak to Mildred říkala," souhlasila Wilda pyšná na inteligenci své paní. „Ale oni přišli
všichni, jenže nepřísahali! Všech sedm jich napadlo sira Rolfa a pak utekli."
Teprve teď Leonie pochopila, čeho byla svědkem. Znechutilo ji, že se vazalové sira Edmonda
chovali tak podle. To, že je k tomu vedl strach, nebylo omluvou. Nedali dokonce Rolfovi ani
šanciA aby jim předvedl, jaký bude pán.
„A co udělal můj muž poté, co ho napadli?"
„Oblehl všech sedm hradů."
„Jak to... sedm? To má tolik mužů?"
Wilda pokrčila rameny. „Kolik mužů je třeba, aby mohli oblehnout nějaký hrad? Pershwick nebyl nikdy -'"
„Já vím, já vím," skočila jí do řeči Leonie netrpělivě. Myslela na něco úplně jiného. Byla
překvapená. Rolf se potýkal s téměř nadlidským úkolem. Musel oblehnout všech sedm hradů najednou, aby zamezil možnosti, že by si tyto hrady navzájem vypomáhaly. Ale to by musel mít k dispozici tisíce mužů. Jenže ona si vůbec nebyla vědoma, že by v bezprostřední blízkosti Pershwicku operovala tak obrovská armáda. Dokonce o tom ani neslyšela. „A víš určitě, že ti to Mildred řekla právě takhle, Wildo? Nemyslela náhodou, že můj muž vede válku jen proti jednomu z kempstonských hradů?"
„Ne, má paní. Čtyři z hradů už sir Rolf získal. Teď útočí na hrad Wrothe a zbývající dva hrady jsou obleženy."
Leonie si uvědomila, co celé toto válčení bude pro ni znamenat. „Pak tedy asi neuvidím svého manžela nějak zvlášť často, že?" „To by tě mělo uklidnit."
Leonie se usmála sama pro sebe, když se Wilda vzdálila, aby jí přinesla šaty. Služebná nepochybně věřila, že stále ještě nenávidí skutečnost, že je vdaná.
„Wildo," zavolala. „Chci si dnes obléknout své nejlepší šaty, ty modré hedvábné, které jsme koupily od toho francouzského kupce."
„Ale ty jsou jen pro zvláštní příležitosti. Nechtěla sis je vzít ani na -"
„Vím. To jsem si ještě myslela, že má svatba je docela bezvýznamná událost, ale teď si je chci
obléct."
Wilda se s ní nepřela a Leonie byla podivně tichá, když ji služebná zašněrovávala do tmavě modré košile s dlouhými rukávy. Přes košili si Leonie navlékla vínové šaty ze španělské vlny, které byly po stranách prostřižené, aby vynikla tmavě modrá košile a bohatě vyšívané nadýchané rukávy. Tyto krásné šaty měla ušité podle poslední módy. Kolem výstřihu upnutého až ke krku se leskla stříbrná výšivka. Pásek byl vyrobený z jednotlivých stříbrných provázků a Leonie ho měla volně připevněný k pasu. Sahal jí až ke kolenům.
Leonie si nechala rozpuštěné vlasy. Husté kadeře jí spadaly přes ňadra stejně, jak obvykle mívala upravené copy. Na hlavě měla čelenku ze stříbrné šňůrky, která držela nevelké, čtvercové, lněné plátno. K šatům si navlékla modré vlněné punčochy a obula střevíce vyrobené z měkké kůže. „No, nevypadám snad jako urozená vdaná dáma?" odvážila se Leonie zeptat s úsměvem. „Samozřejmě že ano." Wilda se také usmála, potěšená, že i ona má svou zásluhu na tom, že její paní vypadá tak nádherně.
„Už se tady nebudeme schovávat. V příštích týdnech budeme mít práce až nad hlavu, tak se do toho dáme hned teď."
Wildě zazářily oči, když pochopila, co tím Leonie myslí. „Nech to na mně, má paní, a já se už postarám, aby ti líní darebáci -"
„Až přijde čas," přerušila ji Leonie. „Nejdřív musím získat manželovo svolení."
Wildě se vůbec nezamlouvalo, že její paní už nebude mít poslední slovo, a když s Leonii odcházela
z pokoje, ani trochu se nesnažila skrýt své rozladění.
16. kapitola
Na Leonii čekalo překvapení. Poté, co opustila malou kapli, v níž crewelský kněz konal několikrát za den bohoslužby, připletla se jí přímo do cesty Amélie.
Leonie rychle skryla údiv, avšak Amélii se něco podobného nepodařilo. Předpokládala sice, že Leonie bude pohledná, až se jí vyhojí tvář od všech těch modřin a podlitin, vždyť proč by ji jinak Rolf povolal zpět, kdyby se mu nelíbila? Ale dívka stojící před ní byla nádherná. Měla ušlechtile, aristokraticky tvarované rysy a její opalizující pleť byla víc než krásná. Cožpak muž, který má takovou ženu, bude ještě chtít nějakou milenku?
Amélie zpanikařila. Lhala Rolfovi, že s ním čeká dítě, aby ho přesvědčila ji tady nechat. Plánovala, že tak za měsíc, za dva, bude moci říct, že o dítě přišla, a všechno bude zase jako dřív. Ale tato žena odtud hned tak neodjede. Proč by také měla? Může se i stát, že takovéto ženy se Rolf nikdy nevzdá. Ale co se stane s ní? Už nebude moci tvrdit, že potratila, takže si může začít rychle balit své věci. Její jedinou šancí by bylo co nejdřív opravdu otěhotnět. Ale co když o ni Rolf už nebude stát? No co, otcem jejího dítěte může být kdokoliv, každý, kdo je stejně snědý jako Rolf. Například sir Evarard nebo i ten hezký mladíček, jak že se jmenuje? To je jedno. Jakmile už bude těhotná, nějaký čas tu může zůstat. Možná že se jí dokonce podaří přesvědčit Rolfa, aby ji i „jeho" levobočka finančně podporoval.
„Lady Leonie, musím přiznat, že jsem tě málem nepoznala." „Za poslední dobu se toho hodně přihodilo," odpověděla Leonie prostě.
Amélii její tón potěšil. Výborně, tak manželce se nelíbí, že milenka je stále ještě na hradě. S trochou námahy se jí to bude zamlouvat ještě míň.
„Omlouvám se, že jsem tě včera nepřivítala, když ses vrátila," Amélie rychle zaimprovizovala.
„Ale měla jsem spoustu práce. Dávala jsem si do pořádku své věci. Rolf mě mírně napomenul, abych všechno rychle přestěhovala. Ty ale budeš mít asi stejné problémy, viď?" Leonii její slova šokovala. Takhle nestydatě přiznat, že se sotva stačila odstěhovat z pokoje jejího manžela, kde dál spala i přesto, že se Rolf oženil! A - samozřejmě o tom vědělo všechno služebnictvo. A aby toho nebylo dost, ta žena jí teď nepřímo naznačuje, že nehodlá opustit Crewel, ani když se zákonitá manželka vrátila. Leonie cítila, jak jí prostoupil chlad. „Ty tady míníš dál žít?" zeptala se.
„Ale, má paní, kam jinam bych měla jít?" namítla Amélie nevinně. Jsem Rolfova schovanka -" „Vím moc dobře, co jsi."
„Hm," Amélie pokrčila rameny. „Pokoušela jsem se Rolfovi vysvětlit, že budeš mít námitky, ale on trval na tom, že se neděje nic, na co by sis mohla stěžovat. Možná by bylo nejlepší, kdyby... ses mu nezmiňovala o tom, že o nás dvou víš, chápeš? Rolf nesnáší žárlivé scény." „Žárlivé scény!" Leonie nebyla schopna slova.
„Už jsi viděla, jak Rolf umí zuřit? Je to příšerný pohled." Amélie se zachvěla a zdálo se, že upřímně. „Když zuří, snažím se někam honem uklidit. A s tebou to bude zrovna tak. To ale není podstatné. Ne, vím, že nebudeš žárlit. Cožpak jsi mi neřekla, že Rolfa nechceš?" „A cožpak ty jsi mě neujistila, že mě nebude obtěžovat?" vrátila jí Leonie.
Amélie si povzdechla. „Alespoň vidíš, jak se jeho nálady rychle mění. Ale neboj se, nepochybně zase změní názor."
Leonii však nevyprovokovala. „Řekni mi, kdo tady dohlíží na chod domácnosti?" „Rolf tím pověřil mě, ale já se toho úkolu docela ráda vzdám." „Vážně?"
Amélie sklopila oči. „Řekla jsem Rolfovi, že bych byla ráda, kdybys mi pomohla, ale, no, on mi nakázal, abych tě tím neobtěžovala. Říkal, že si nepřeje, abys to tu vedla jako na Pershwicku. Nelíbilo se mu, jakým způsobem jsi to tam řídila. Určitě bude ještě teď rozzlobený nad -" „Víš, kde je teď můj manžel?" skočila jí do řeči Leonie.
„Ovšem. Vždycky mi říká, kam jde. Volali ho do stáje. Nějaký blázen ustájil jeho válečného hřebce vedle tvého koně a -"
Leonie se k ní ale obrátila zády dřív, než Amélie stačila všechno dopovědět, a zamířila ke hradbám. Chvíli se tam zastavila, aby nastavila tvář teplým slunečním paprskům a snažila se předstírat, že k žádnému rozhovoru nedošlo. Zrovna tak mohla i předstírat, že ona se na Crewelu vůbec nenachází.
17. kapitola
Byl lenivý den. Sluneční paprsky laskaly květy aksamitníku a vzduchem se nesl zpěv ptáků. Byl krásný letní den a vál teplý, příjemný větřík.
Poté, co odešla od Amélie, čekala Leonie u hradeb. Skrývala se, dokud nezahlédla svého muže, jak se vrací do síně. Jakmile zmizel v budově, vyrazila ke stáji, aby sama zjistila, jestli Rolfův kůň neublížil její mírné klisně. Pak s úlevou zamířila k pěšině, která vedla do lesa. Procházela se v něm a doufala, že tam najde klid.
V lese ji opravdu nikdo nevyrušoval, jenže samota na ni náhle tísnivě dolehla. Rozplakala se, a to ji rozladilo. Řekla si, že půjde do vesnice. Cítila, že potřebuje nějaké rozptýlení. Brzy však zjistila, že se nerozhodla nejlépe. Jestliže totiž ona už zapomněla na to, jaké škody zde nadělali její lidé, nevolníci Crewelu nikoliv. Ženy, které potkávala, s ní prohodily sotva pár slov a muži se jí vyhýbali. Nezůstala tam.
Na hrad se vrátila v pravé poledne. Stále ještě nevěděla, zda by snesla pohled na svého muže. Aby se nějak zabavila, vyhledala kuchyňskou zahradu. Pohled na ni ji však šokoval. Všechna zelenina a byliny byly doslova udušené plevelem.
Jako kdyby nestačilo, že celý hrad byl téměř zamořený špínou. Jenže zahrada byla zdrojem potravy. Poskytovala koření, kterým se na konci zimy ochucovaly pokrmy a dodávalo jim příjemnou chuť. Na zahradě také rostly byliny, jež se používaly k léčení a uklidnění. Zahrada v takovém stavu, v němž se nacházela tato, se nedala tolerovat. „Hledáš něco, má paní?" Leonie se otočila za slabým hláskem. Na zemi klečelo asi sedmi nebo osmileté děvče a vytrhávalo plevel. Alespoň někdo že se snaží. „Jak se jmenuješ, dítě?"
„Idelle."
Leonie se povzbudivě usmála, protože si všimla, jak je děvčátko nervózní. „Někdo by ti měl s tím pletím pomoct."
„Oh, ne, má paní. Kuchaři by se nelíbilo, kdybych to nezvládla sama. Já jen trhám trochu zeleniny
na salát."
„Zeleniny? A řekl ti kuchař, jakou zeleninu máš natrhat?"
Dívka se zatvářila nešťastně. Já se ho ptala, ale on řekl, že je to jedno. Udělala jsem něco špatného? Nechtěla jsem udělat nic špatně, má paní."
Leonie ji jemně konejšila. „Ne, udělala jsi přesně to, co ti řekli. Jak dlouho už pomáháš v kuchyních, Idelle?"
„Ne moc dlouho. Učila jsem se tkát, ale lady Amélie nemá ráda, když jsou na hradě nějaké děti, proto mě sestra poslala do kuchyní."
„Pak by ti měl někdo ukázat, co máš trhat a co vyhodit. Tomu, co tady děláš, já říkám práce k ničemu." Idelle se zasmála. „Opravdu?"
„Opravdu," usmála se také Leonie. „Teď ti ukážu, jak na to." Sklonila se, aby roztřídila velkou
kupu listí. „Ah! Tak přece je tu něco, co by se dalo dát do salátu." A začala plnit dívčin košík
pampeliškovými listy, které se jí podařilo nalézt.
„A zase jsem tě našel v zahradě."
Leonie strnula, až se jí málem zastavil dech.
„Říkala jsem ti, že tě hledají," pošeptala jí Idelle.
Leonie se na ni pokusila usmát, ale nepovedlo se jí to. „Ano, to ano. Vrať se zpátky do kuchyně, Idelle. A s tímhle ať už si kuchař nějak poradí."
Obě dvě se postavily takřka současně a Idelle rychle proklouzla kolem respekt vzbuzujícího lorda z Kempstonu. Leonie zůstala.
Opět užasla, jak je ten muž hezký. A když si ho pomalu prohlížela - od silných svalnatých nohou oblečených do pěkných nohavic až po hnědou tuniku prošívanou zlatou nití -na jeden prchavý okamžik zapomněla na celý svět. Všechno, co měl na sobě, zdůrazňovalo jeho silné tělo. Když pohlédla do jeho sametově hnědých očí, vybavila se jí Ameliina slova. Rozhodla se, že se nesníží k tomu, aby se ho ptala na Amélii nebo na to, co ho sem přivádí. Jeho slova o tom, že chce začít znova, nebyla zcela určitě pravdivá. A další jeho lži by ji jenom zmátly. Také nechtěla, aby věděl, že ji Amélie rozčílila.
„Tomu ty říkáš zahrada, můj pane?" zvolila bezpečný námět k rozhovoru.
Rolf rychle přelétl okolí. Pak se podíval na svou půvabnou ženu. „Jak já mám rozumět zahradničení?"
„Viděl jsi přece moji zahradu na Pershwicku."
„Myslíš?" přistoupil k ní blíž a usmíval se. „Ne, kytičko, měl jsem oči jen pro tebe."
Pocítila vzrušení v oblasti břicha a zrudla jako pivoňka. Takhle by to nešlo. Dokázal v ní probudit
složitou změť citů. Musí proti vlivu, který na ni má, něco udělat.
„Říkáš mi kytičko, abys mi připomněl, jak jsi mě málem zostudil před mými lidmi?"
Rolfa přešla dobrá nálada. Měla zlost. Oči jí zářily jako vyleštěné stříbro, obočí měla svraštělé a rty
pevně stisknuté do tvrdé linky. Znovu ho její zlost dokázala popudit.
„K čertu, měl jsem za to, že tohle jsme si snad už vysvětlili!"
Leonie sebou sice trhla, ale jinak se nepohnula. Z jeho silného těla sálala mužná síla, ale ona neztratila pevnou půdu pod nohama.
Já se tě jen ptám, proč mi tento incident připomínáš." Rolf se zamračil. Jeho manželka chytře způsobila, že se cítil jako neotesaný protiva, který ji zbytečně napadl. Vycházet s touto výjimečnou ženou zřejmě nebude jednoduché.
Aby se přestala mračit, přiznal se jemně: „Vidíš, jaký máš na mě vliv, miláčku? Uvědomuji si, že jsme to oba dva přehnali. Jestli jsem ti připomněl něco nepříjemného, neudělal jsem to záměrně a omlouvám se."
Leonie užasla. Může mu věřit? Co když si s ní jen pohrává a snaží si ji usmířit? Pokud ano, tak se mu to povedlo, protože její vztek rychle vystřídala nervozita.
Sklopila oči. Cítila se dokonale zmatená a bezmocná. „Hledal jsi mě, můj pane? Něco mi chceš?"
Jemně a šibalsky se usmál a Leonie couvla. „Můj pane -" „Rolfe." Já -"
„Rolfe," trval na svém. Jsi má žena, a když jsme spolu sami, musí jít formality stranou."
Tato připomínka byla nemístná! Jako kdyby mohla zapomenout, že je jeho žena! A teď čeká, až
ona vysloví jeho jméno. Tím, že to řekne, potvrdí jeho vlastnický nárok na ni.
„Leonie?" Jeho hlas zněl chraplavě. „Pořád se ještě tak moc ostýcháš?"
Této výmluvy by mohla použít... ale rozhodla se, že nebude skrývat své pocity jen proto, aby měl dobrou náladu.
Je to něco víc než stud, můj pane," řekla upřímně. „Možná až časem... " Rolf si povzdechl a Leonie pocítila určitý pocit vítězství. Nepodvolila se mu.
Já ale nemám čas," řekl jí. „Zítra odjíždím. Nevím, kdy se vrátím, ale až se vrátím, doufám, že se ke mně budeš chovat víc nenucené. Vždyť jsme spolu oddáni víc než měsíc." „Ale nežijeme spolu tak dlouho," připomněla mu chladně.
„Přesto jsi měla dost času si zvyknout," trval na svém.
„Dovol, abych ti to objasnila," ozvala se suše. „Poslal jsi mě odtud pryč a já si myslela, že tě už nikdy neuvidím. Tak na tohle jsem si zvykla, můj pane."
„Aha!" přitakal, jako kdyby se právě dozvěděl něco důležitého. Když už nic jiného nedodal, Leonie se začala cítit poněkud nepříjemně.
„Můj pane, pořád jsi mi ještě neřekl, proč jsi mě vyhledal." „Měl jsem směšný nápad. Říkal jsem si,
že by mohlo být příjemné strávit tento den ve tvé společnosti. Kde jsi byla, má paní?"
Začala si zoufat. Všechno se jen zhoršilo. Jeho tichý vztek byl horší, než kdyby na ni křičel.
Já - byla jsem se podívat ve vesnici." „Kdo šel s tebou?"
Panenko Maria, on se hodlá rozčilovat i nad tímhle.
„Vždyť už určitě víš, že jsem šla sama."
„Kdybych to věděl, paní, neptal bych se. A jak to, že jsi šla sama? Tohle není Pershwick, kde sis mohla dělat, co tě napadlo."
„Toho jsem si víc než vědoma, můj pane," ozvala se hořce.
Oči se mu zúžily. „Možná že tě tvé vlastní bezpečí moc nezajímá, ale teď jsi moje, a já chráním to, co mi patří. To chceš, abych ti přidělil stálého strážce?"
„Ne!" zalapala po dechu. Já - vím, že jsem udělala chybu, když jsem odešla z hradu bez doprovodu, ale nenapadlo mě to. Potřebovala jsem - být chvíli pryč. Už se to nebude opakovat, můj pane," dodala překotně a upadla do rozpaků, že se zakoktala.
LJcukla před jeho pronikavým pohledem. Uchopil ji za bradu. „Nechci po tobě víc, než bych měl, Leonie. Nezlob se, že mám o tebe starost."
Nenáviděla se za to, že byla v jeho blízkosti tak rozpačitá. Nenáviděla jeho rozumné vysvětlení. Ale nejvíc ze všeho nenáviděla to, co s ní dělal, jaké v ní rozdmýchával pocity. Chvíli ji zaplavoval vztek, pak zase strach - a ze všeho nejhorší byly ty zvláštní pocity, které ji přepadaly, kdykoliv se jí
dotkl.
Jeho prsty se pohnuly od brady ke tvářím. Leonie zadržela dech. Čekala, že ji políbí, ale on se jen díval do jejích očí. Sám měl oči tmavé a nevyzpytatelné.
„Vztek je někdy užitečný," řekl Rolf. „Pročistí vzduch a rozproudí krev. Neskrývej přede mnou svoji zlost, Leonie. Asi se mi to nebude líbit, ale bude to lepší, než kdyby tvůj vztek narůstal a sílil. Nemrač se, ženo. A nikdy, nikdy nepřenášej svoji zlost do mojí postele."
Rychle a lehce ji políbil, pak se otočil a odcházel pryč. Leonie se za ním zmateně dívala. Prsty se dotkla místa na tváři, kam předtím položil svou dlaň. Srdce jí splašeně bušilo.
18. kapitola
Hradní síň se rychle zaplnila a služebnictvo začalo roznášet velké tácy s jídlem. Jedna služebná ztratila rovnováhu a velký kotel polévky, který nesla, se zakymácel a část tekutiny vyšplíchla na podlahu. Pět psů se k místu okamžitě seběhlo, avšak horká polévka je příliš nenadchla. Kaluž trochu očichali, ale pak se vrátili ke sledování mís s masem. Doufali, že se snad zase stane nehoda a něco spadne.
Erneis, crewelský správce, si sice nehody s polévkou všiml, ale nevěnoval jí žádnou pozornost. Ani služka si z toho nic nedělala. Nemínila se později vrátit a uklidit nepořádek, vždyť jí to nikdo nenařídil.
Takový přístup se na Crewelu uplatňoval už dost dlouho na to, aby se z něj stalo jakési nepsané pravidlo. Ozbrojenci se sice mohli rozčilovat, jaká je všude kolem špína, ale nebylo v jejich pravomoci rozkazovat sloužícím. Sir Evarard žil dříve v ještě horších podmínkách, takže si nepořádku sotva všiml. Služebnictvo nikdy nevyvinulo žádnou vlastní iniciativu a -popravdě řečeno - zlenivělo.
Sir Thorpe už dávno vzdal pokusy o nápravu. Koneckonců, nikdy nepobýval na Crewelu tak dlouho, aby mohl na chod domácnosti pravidelně dohlížet. Rolf měl na starosti mnoho jiných záležitostí a Amélie, jak se zdálo, zřejmě neuměla služebnictvo řídit. I tak toho bylo pro ni až až, že musela udržovat Rolfův pokoj v alespoň relativním pořádku.
Rolf jednou nahlas přemýšlel, že by celý tento problém mohla vyřešit jeho žena, ale zmýlil se. Amélie mu totiž sdělila, že už s jeho ženou mluvila a že se Leonie odmítla jakkoliv zabývat jeho domácností. Rolfa to rozzuřilo, zejména když viděl, jak se chovala v zahradě. Dohlížela na hrad Pershwick, který byl její. O Crewel však neprojevila sebemenší zájem!
Amélie také poznamenala, že Leoniny služky jsou zvyklé zabývat se celé dny výhradně ručními pracemi a klevetěním. Rolf jí dal za pravdu. Vždyť jeho vlastní matka nikdy pro chod své domácnosti nehnula ani prstem. Nepochybně měla Leonie na Pershwicku schopného správce. Dobře, řekl si Rolf, nechrne věci tak, jak jsou.
Bohužel, jeho vztek nestačil opadnout do chvíle, kdy jeho žena vstoupila do síně. Tvářila se stejně
nešťastně jako předtím na zahradě a Rolf pocítil pokušení ji z místnosti vykázat. Okolo však bylo příliš mnoho diváků.
Ani jeden z nich nepromluvil a jeho vztek rostl. Leonie si hýčkala svou vlastní zlost, a to ho rozzuřilo. Přál si, aby se chovala jako včera v noci, kdy si s ním povídala a uznávala ho. Včera večer věřil, že spolu začínají znovu.
Damian se vrátil na Crewel odpoledne s Rolfovým nově vyleštěným brněním. Čištění zbroje, to byla jediná věc, kterou chlapec opravdu ovládal. Rolf si ještě nezvykl, že mu sloužilo tak mladé páže, ani neměl v současné době čas se mu věnovat při výcviku. Damianova povinnost byla starat se o svého pána, ráno pro něj vybírat šaty, pomáhat mu s oblékáním, posluhovat u stolu. Každé páže se muselo chovat podle přísných pravidel. Krájelo dokonce svému pánovi i maso na talíři a dolévalo víno do číše. Damian znal všechny své povinnosti, ale práce mu nešla od ruky. Dnes však Rolf vyplýtval veškerou svou trpělivost na problém s Leonii, takže na chlapce nezbylo nic. Když se Damia-novi podruhé podařilo rozlít víno, vyhnal ho od sebe. Jeho ostrá slova přehlušila rámus v síni. Nastalo ticho, ale po chvíli všichni znovu obrátili pozornost ke svým talířům. Vždyť lordova prchlivost byla všeobecně známá.
Leonie, která pozorovala, jak lady Amélie se zřejmým souhlasem jejího manžela diriguje veškeré servírování večeře, ihned vzplála jako včchet slámy.
„To jsi vždycky na toho chlapce tak tvrdý?" Rolf zabodl své oči do jejích. „Takže ty jsi neoněmčla?" Leonie sklopila oči. „Nevěděla jsem, že se po mně chce, abych tu něco říkala. Mimo to jsem si nepřála někomu něco sdělit." „Běžná zdvořilost je ti tedy cizí?"
„Ne, můj pane," odpověděla mírně. „Ale nejdřív se mě někdo musí na něco zeptat, abych mu mohla odpovědět."
Zabručel. Vůbec si neuvědomil, že on sám na ni v průběhu večeře zatím nepromluvil ani slovo. „Tak teď sis konečně přála něco sdělit - a, jak se ukázalo, byla to kritika. Udělala bys tedy lip, kdybys zůstala zticha."
„Já vím, že tě můj názor nezajímá, můj pane, ale tvé páže by ti sloužilo mnohem lip, kdybys s ním měl jen trochu víc trpělivosti. Ten chlapec je jen nervózní." „To už jsi asi cvičila mnoho pážat, že?"
„Ne."
„Opravdu ani jednoho? Jak tedy můžeš vědět, jak bych měl já vychovávat toho svého?" Leonie jeho útok přijala se vzpřímenou hlavou. „Zdravý selský rozum, můj pane." „Trpělivost vyléčí jeho nešikovnost?"
„Nebyl by tak nemotorný, kdyby ses na něj tolik nemračil," vysvětlila.
„Aha. Takže až se Damian střetne s nepřítelem na bitevním poli, povede si dobře, jestliže se na něj protivník bude usmívat? Ale pokud se na něj nepřítel jen jedinkrát zamračí, co udělá? Místo rozlitého vína mu z nervózní ruky vypadne meč. Tvůj zdravý selský rozum by z Damiana udělal mrtvolu."
Leonie zrudla vztekem. Všechno, co její muž řekl, byla pravda. Jestliže se Damian nenaučí ovládat svou nervozitu, jako rytíř dlouho naživu nezůstane. Jen nevolníci a ženy si mohou dovolit nemotornost, válečníci nikoliv.
„Uznávám, že máš pravdu," souhlasila, „přesto si pořád myslím, že jsi byl na toho chlapce až příliš
tvrdý. Kdybys s ním měl jen trochu trpělivosti, bylo by to užitečné po vás pro oba."
„Ty tedy navrhuješ, abych s ním měl trpělivost - a co navrhuješ pro sebe?"
Leonie se na něj pomalu podívala a pak se ho sladce nevinným hlasem zeptala: „Na mě se také
zlobíš, můj pane?"
Její poznámka ale Rolfa nepobavila. Spíš ho Leonin pokus zmírnit celou situaci rozzlobil ještě víc.
„Co navrhuješ?" opakoval podmračeně.
„Ústup."
„Nepřijatelné."
„Pak tedy další trpělivost, můj pane."
„Trpělivost bez odměny se mi nevyplatí," vrátil jí poznámku Rolf.
Varuje ji. Očekává od ní příliš mnoho. Pokud není ochotný do jejich vztahu něco investovat, ona také ne.
„Odměnu je třeba si zasloužit."
„A ty si myslíš, že já si ji nezasloužím?"
„To záleží na tvém svědomí, můj pane."
„K čertu, co s tím má společného moje svědomí?" dožadoval se vysvětlení. „Mé svědomí je čisté!" „Nepochybně," poznamenala.
Kdyby k tomu něco dodala, ocitla by se na tenkém ledě. Rolf vypil zbytek vína z poháru a zakřičel, aby mu dolili další.
Leonie si povzdechla. Neměla s tím začínat. S tímhle mužským to nemělo žádný smysl. Mnoho ženatých mužů má nějakou milenku a její manžel není výjimkou. Nejde mu říct, že se
nechová správně, ani se ho ptát, kde zůstala jeho čest. Připadalo mu naprosto normální, že jeho žena žije ve stejné domácnosti jako jeho milenka, nebo že tuto domácnost řídí milenka a ne zákonitá manželka. Cizoložství se mužům vždy promíjelo, běda ale každé ženě, která by se zachovala stejně. Takové pokrytectví! Musela se s tím smířit, protože to nedokázala změnit, ale pokrytectví rozhodně promíjet nebude.
Večeře se nedala jíst, ale Leonie stejně neměla chuť. Úplně stačilo, že měla žaludek stažený napětím, ale jídlo bylo opravdu příšerné, bez chuti, bez špetky koření. Dokonce i pomazánka z mletého masa, mléka a chleba, která se podávala na chlebě, postrádala jakékoliv koření. Kromě této pomazánky ležel na stole ovčí sýr, ale máslo, které mělo ozdobit zeleninu, bylo žluklé a soupeřilo se zápachem podlahy. „Dovolíš mi odejít, můj pane?"
Rolf se na ni dlouze zadíval předtím, než krátce přikývl. Zastavil ji ale hned, jak se otočila. „A už mi nedělej naschvály, Leonie. Za chvilku za tebou přijdu."
Bylo ještě brzy a Leonie se rozhodla počkat na manžela kdekoliv jinde jen ne v posteli. Vzpomínky začaly válčit s jejím rozhořčením. Zaplavil ji pocit marnosti a začala přecházet po pokoji. Nebylo fér, že se dostala mezi dvě mlýnská kola. Nemohla považovat Rolfa ďAmbert za svého skutečného manžela, ale ani od něj odejít. Jediné, co jí zbývalo, byl pocit frustrace. Svého manžela bude muset tolerovat do té doby, dokud ho jeho nejnovější majetek - ona - neomrzí.
Po chvíli, jelikož Rolf stále ještě nepřicházel, Leonie prohra-bala svou truhlu stojící v předpokoji a nalezla v ní pershwické účetnictví. Položila ho na jednu židli u vyhaslého krbu a posadila se k němu. Veškeré účetnictví vztahující se ke hradu Pershwick vzala s sebou na Crewel, aby ho dala do pořádku a pak předala siru Guibertovi.
Co to jen stálo času a úsilí, než se naučila číst a psát, aby si mohla dělat své vlastní záznamy, a teď je celý její um k ničemu
- tedy alespoň prozatím. Kdyby tak věděla, jak dlouho si ji tady míní nechat. O několik hodin později Rolf našel Leonii, jak spí stočená do klubíčka na židli, na klíně má rozházené nějaké listy pergamenu a na nízkém stolku vedle ní stojí kalamář. Tohle tedy nečekal. Církev, která byla šiřitelkou všeho vědění, odsuzovala předávání jakýchkoliv vědomostí ženám. Bylo jen pár lidí, kteří nežili v klášteře, a přesto uměli číst a psát. Rolf sice uměl psát, ale své dovednosti nevyužíval, spoléhal se na úředníky.
Rolf zvedl jeden z papírů a podíval se na něj. Jenže Leonie otevřela oči, a tak pergamen znovu položil na její klín.
„Ty rozumíš těm klikyhákům, má paní?"
Leonie si překvapeně sedla. „Ovšem. Jsou to moje záznamy."
„Kdo tě naučil psát?"
„Jeden mladý kněz na Pershwicku."
„Proč?"
Leonie zpozorněla, ale Rolfův hlas zněl sympaticky, téměř zvědavě. „Pohrozila jsem mu, že ho okamžitě vyženu, pokud mě odmítne učit."
Rolf se málem zasmál. „Opravdu? Tak to vlastně ustoupil tvým hrozbám. Ale proč ses chtěla učit? Nevedl snad tvé účty správně?"
„To sice ano, jenže se se mnou handrkoval kvůli určitým změnám, které jsem chtěla zavést. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění, můj pane. Zkrátka, než bych se s ním dohadovala, co chci provést, raději jsem se rozhodla ujmout se toho sama, a tak jsem trvala na tom, aby mě učil." „To mě těší, že jsi tak vzdělaná. Alespoň jednu věc mi nemůžeš odmítnout," řekl Rolf. „Budeš moje účetní." Já?" vykřikla. „Cožpak ty neumíš psát?" „Strávil jsem mládí na cvičných kolbištích, ne zavřený v klášteře s učitelem."
Za svou poloviční lež se ani trochu nezastyděl. Mluvil pravdu, když říkal, že mu na učení nezbýval čas, ani že nepobýval s nějakým učitelem v klášteře. Jeho učitel, starý kněz, ho doprovázel na kolbiště, i když to pro něj bylo poněkud nepohodlné. „Ale určitě už máš nějakého účetního?" „Nežádám tě, abys převzala veškeré crewelské účetnictví," vysvětlil. „Spíš jsem měl na mysli, že bys mi mohla vést nějakou jednoduchou korespondenci."
Naježila se. „To bych samozřejmě mohla, pokud ovšem na to moje nízká inteligence bude stačit." Její sarkasmus ho pobavil. „Myslím, že to zvládneš." „Dobře, můj pane," příkře souhlasila Leonie.
Odložila účty stranou a zamířila zpět do pokoje. Rolf se posadil na židli, kterou opustila. Upřeně se na ni díval. Byla pro něj hádankou. Zvedla ruku, aby si k sobě přitáhla těsněji lněnou noční košili. Intenzivně si uvědomovala, jak je její krémová košile tenká. „Pojď sem, Leonie."
Byl to sice mírný rozkaz, ale rozkaz to rozhodně byl. Nervózně se podívala k velké posteli. Zatvářila se, jako kdyby měla strach a začala se vymlouvat. Je pozdě, můj pane, a -"
„Před chvilkou sis trošku zdřímla, tak mi nevykládej, že jsi unavená."
Podívala se mu přímo do očí, pak se pohnula. Konečně se postavila k němu. „Blíž."
Leonie udělala další krok. Rolf se pro ni natáhl a posadil si ji na klín. Objal ji kolem boků. Váhavě
se na něj podívala.
„Jsem rád, že bereš mé varování vážně, drahoušku, protože já nic neříkám dvakrát."
Leonie zavřela oči. Myslel si, že se mu podvolila, protože jí to nařídil. Brzy ale zjistí, že ona není
žádná služka.
„Co se stane, můj pane, když tě někdo neposlechne?" zeptala se.
Přitiskl rty na její krk. „To radši nechtěj ani vědět." „Ale já chci, můj pane."
„Rolfe," opravil ji a rty se dotýkal prostředku jejího krku. Leonie si povzdechla. „Promiň, můj
pane, ale já nemůžu." „Co nemůžeš?" „Říkat ti jménem."
Zaklonil se a tvář jí vzal do dlaní. Jen ho řekni. Je to krátké jméno. Snadno se vyslovuje. Řekni ho." Usmíval se na ni a jeho hlas zněl chraplavě a vemlouvavě. Když se ale Leonie podívala do jeho očí, viděla v nich lady Amélii. Ta žena stála mezi nimi. „Nemůžu."
„Tím myslíš, že ho neřekneš?" „Přesně tak, neřeknu."
Rolf byl okamžitě na nohou a Leonii držel pevně v náručí. Donesl ji k posteli, hodil ji na ni a upřeně se na ni zadíval.
„Ženo, kdybych si nemyslel, že máš dost zdravého rozumu, přísahal bych, že jsi to řekla úmyslně, jen abys mě rozzuřila. Pokud chceš trucovat, tak si trucuj, ale o samotě. A jestli jsi chytrá, tak se už takhle v mé přítomnosti nechovej." Vyřítil se z místnosti a práskl dveřmi.
Leonie si lehla a pomalu se uvolnila. Povzdechla si. Předpokládala, že ho do rána, kdy odjede, už neuvidí. To jí vyhovovalo. Pak si ale uvědomila, kde Rolf stráví noc a strnula. Někdo ho určitě uvidí, jak jde za svou milenkou, a zítra to nepochybně budou vědět úplně všichni, protože takovéhle věci se drží v tajnosti jen před manželkou. Ale ona už to stejně ví, jenže jejího manžela vůbec nezajímá, co jeho žena ví, a co ne. Urazil ji tím nejhorším možným způsobem a ani na chvíli se nepokusil vžít do jejích pocitů.
19. kapitola
Druhý den ráno Rolf opustil Crewel takřka v tom okamžiku, kdy se Leonie odvážila vstoupit do síně. Thorpe de la Mare odjel společně s jejím manželem a správu Crewelu přenechal siru Evarardovi.
Leonie se probudila se špatnou náladou. V noci se skoro nevyspala. Pokoušela přesvědčit samu sebe, že to, co dělá její manžel, ji osobně vůbec nezajímá, že jí vadí jen ta ostuda, která z toho všeho plyne. Nálada se jí rozhodně nezlepšila, když uviděla lady Amélii, jak sedí u vysokého stolu se sirem Evararde m, snídá a s rytířem se vesele baví.
Byla to názorná ukázka toho, jaké postavení tady zaujímá, narozdíl od právoplatné manželky, Rolfova milenka. Také bylo zřejmé, že se Amélie úžasně baví.
Když uviděli Leonii, ztichli. Leonie je však nepozdravila, ani se znova nepodívala jejich směrem. Pokračovala dál v chůzi směrem ke kapli, jako kdyby to byl její původní záměr. Věděla, že jde příliš pozdě, aby stihla mši, a tak do kaple ani nenahlédla. Vyšla z budovy a ocitla se v jasném ranním slunci.
Náhle se pro něco rozhodla. Pro něco, co možná ještě zhorší její vztahy s manželem, ale co stojí za to udělat.
Nedokázala zkrátka lenošit. To zahálka způsobila, že se cítila tak mizerně. Potřebovala se něčím zaměstnat.
Samozřejmě, Amélie musela mít velkou radost, když zjistila, že v této domácnosti zaujímá místo nad Rolfovou ženou. Ale pokud Amélie ví, jak se má vést nějaká domácnost, rozhodně si to nechává pro sebe.
Jak se však Leonii zdálo, problémem na Crewelu bylo, že nikoho nezajímalo, v jaké špíně žije. To, že Rolf obětoval své vlastní pohodlí a uznal svou milenku za paní domu, svědčilo o hlubokých citech, které k ní choval. Leonie sice nemohla Rolfovy city změnit, ale odmítala žít v takovém chlévě nebo být oficiálně paní něčeho takového.
Jestli něco nařídí služebnictvu, kdo jí může co říct? Jedině Rolf. Ale ten je pryč. A do té doby, než se vrátí, ona už bude mít spoustu práce za sebou a viditelné změny k lepšímu mohou zmírnit jeho případnou zlost. Odváží se lady Amélie něco namítat? No co, Leonie se rozhodla, že hádku s ní bude klidně riskovat.
Leonie vyrazila nalézt Wildu a Mary. Zamířila po schodech vedoucích do prvního patra, kde
bydleli sloužící. Když se dostala nahoru, uviděla nikoliv jednu velkou místnost, jak čekala, ale úzkou síň. Prostory určené pro služebnictvo byly umístěné po levé straně síně, na pravé straně se nacházelo mnoho jiných, malých místnůstek.
Wilda přišla hned, jak ji Leonie slabě zavolala. „Má paní." Leonie pocítila zvědavost. „Tady jsou sklady?" zeptala se a ukázala na řadu komůrek.
Wilda pochopila, na co se Leonie ptá, a zakroutila hlavou. „Má paní, o takové věci jsem ještě nikdy neslyšela. To byl nápad sira Edmonda. Tyhle malé pokojíky dal postavit proto, aby jeho hosté měli své soukromí. V každém pokoji je postel a další příslušenství." „Takže co pokoj, to malá ložnice?"
Wilda přikývla. „Mildred mi říkala, že na Crewelu byli pořád nějací hosté. Sir Edmond na ně rád dělal dojem."
Leonii nikterak nepřekvapilo, že Wilda toho tolik ví. Služebnictvo mělo vždycky rádo klepy. „To věřím. Nabídnout hostu místo slamníku v síni soukromou ložnici je opravdu působivé. Nikdy by mě nenapadlo, že lord Montigny měl tak hodtiě peněz." Wilda se zamračila. „Říká se, že -"
„Styď se, Wildo. Víš, že mě nějaké povídačky nezajímají," pokárala ji automaticky Leonie, a protože Wilda věděla, že její paní nemá ráda klepy, zmlkla. Vlastně byla ráda. Nechtěla být totiž ta, která lady Leonii poví, co se o ní a jejím manželovi říká.
Wildě ani trochu nevadilo, že si služebnictvo na Crewelu myslí, že Rolf ďAmbert svou ženu o svatební noci krutě zbil. Neměla ho ráda. Tím, že si na svém hradě vydržoval milenku, ponižoval její paní. Wilda nijak netoužila vysvětlit ostatním služkám, že všechno bylo jinak, ani se nemínila dohadovat s muži, kteří stáli na straně lorda Rolfa. Do těchto klepů se nijak nezapojila a radila Mary, aby udělala to samé. Rolf ďAmbert nepatřil k těm pánům, kteří by byli ke služebnictvu shovívaví.
Proto jen řekla: „Ano, sir Edmond měl vždy připravené to nejlepší jídlo a víno." „To tedy musel mít nějakého jiného kuchaře," konstatovala Leonie suše a Wilda se zachichotala. „Máš pravdu, paní. Co já vím, tak kuchař sira Edmonda odtud odešel s příchodem nového lorda. Toho, co tu vaří teď, sebrali ve stáji."
Leonie se zděsila. „Ale přece tu museli zůstat nějací pomocníci starého kuchaře, ne?"
„To ano. Ti by sice mohli vylepšit jídlo, ale nechtějí." Wilda ztišila hlas. „Tady totiž byl a pořád
ještě je velký odpor proti tvému muži."
„A sir Edmond byl oblíbený?"
„Ne. Sir Edmond byl ke služebnictvu tvrdý Ale když tu byl pánem, nekonala se žádná překvapení
a služebnictvo dostávalo vždycky spoustu jídla, které zbylo z různých oslav. Ale sir Rolf je tady
tak málo, že nikdo nemá příležitost ho pořádně poznat, a tak mu zdejší lidé nevěří. Kromě toho -
každý se bojí jeho výbuchů vzteku. Nikdo na sebe nechce upoutat jeho pozornost."
Leonie přikývla. Polovinu z toho, co jí teď Wilda řekla, ji už samotnou napadlo dřív. Znovu se
podívala na řadu zavřených dveří. „Všechny ty pokoje jsou prázdné?"
Wilda pochopila, co chce její paní vědět. „Spí ve velkém pokoji, který patříval siru Alainovi,"
zašeptala.
„Ale co sir Evarard -"
„To je voják tělem i duší. Spí s ostatními ozbrojenci. Mildred říkala, že je nejspokojenější, když se může zabalit do houně a spát pod širým nebem."
,,A jakpak že to Mildred ví?" Wilda se zasmála. „Kromě mašírování z jednoho válečného tažení do druhého má sir Evarard ještě jednu zálibu - líbí se mu zdejší ženy. Je to hezký, mladý muž, má paní."
Leonie potlačila úsměv. „A co ty? Myslíš si na něj také?" Předtím, než se Leonie vdala, by Wilda takovou věc nikdy nepřiznala, teď ale hrdě souhlasila: „Už mě párkrát napadlo, že by stál za hřích."
Leonie zakroutila hlavou. Cožpak by se mohla zlobit, že se Wilda chce pobavit? Poznámky o nějakém hříšném nemanželském svazku nikdy nepřinesly nic dobrého. „V několika příštích dnech," změnila Leonie téma, „nebu mít na podobné myšlenky čas. Chtěla jsi dostat příležitost " rozhýbat zdejší služebnictvo k práci, tak teď tu možnost máš." Wilda se zatvářila nadšeně. „Takže ti to dovolil. Můžeme začít -" „Jeho svolení sice nemám, ale i tak začneme."
„Ale -"
Leonie ji přerušila. „Nebudu v téhle špíně žít. A on tady není, aby mě mohl zastavit." „Víš to jistě, má paní?" „Víc než jistě."
Amélii zarazilo, když všechny služebné, které se na hradě nacházely, napochodovaly do síně s košťaty, mýdlem a vodou. Odtáhla Leonii stranou. „Tohle se Rolfovi nebude líbit."
Leonie se upjatě usmála. „Pak tedy klidně obviň mě. Tahle špína mi vadí a já už v podobných podmínkách nezůstanu ani den. Samozřejmě, pokud pořádek mého manžela potěší, pak budeš muset zásluhy přijmout ty. Jsem si jistá, že jsi stejně měla úmyslu dát tento dům uklidit, jen jsi na to nenašla dost času." Leonin nezastíraný sarkasmus se Amélie dotkl. „Když tady budeš něco dělat, musíš pořád na všechny dohlížet. Služebnictvo je tak hloupé, že není schopné vykonat samostatně jediný úkol. Myslíš, že už jsem se o něco podobného nepokoušela?" Leonie si nechala svoje pochybnosti pro sebe. Mluvit s touhle ženou byla jen ztráta času. „Mám na to své metody."
„Jestli je s tím takhle Rolf spokojený... " mumlala si Amélie. „Jenže já nejsem spokojená, lady Amélie. Ale neboj se, neprosím tě o pomoc." Leonie ji nežádala ani o nějaké svolení. Řekla si, že počká a uvidí, jestli se jí tato žena odváží postavit.
Ale Amélie byla dost chytrá na to, aby neodporovala. Příliš by riskovala, kdyby se s Rolfovou manželkou dostala do střetu kvůli takové malichernosti, jako byla tato. „Dělej, jak myslíš, má paní," poznamenala Amélie a odešla. Leonie kývla na Wildu, které se rozzářily oči, jakmile začala vykřikovat rozkazy ženám, jež se shromáždily kolem ní. A tak to začalo. Z řad služebných se sice ozvalo nějaké nesouhlasné reptání, když jim Wilda vysvětlovala, co mají dělat, ale Wildin ostrý jazyk si se stížnostmi rychle poradil.
Leonie by také přiložila ruku k dílu tak, jak to dělávala na Pershwicku, ale na Crewelu by podobná práce snížila její autoritu. Příliš mnoho služebných se napřed podívalo na lady Amélii, jestli její rozkazy schvaluje.
Když Wilda měla úklid v síni pevně pod kontrolou, Leonie shromáždila některé sloužící a nařídila jim, aby ji následovali ven. Čtyři muže poslala, aby natrhali nové rákosí, a další, aby zavolali sira Evararda. Se třemi muži zamířila do kuchyně.
Služebnictvo v kuchyni bylo okamžitě podrážděno, že přišla. Už dlouho se jim nikdo nepletl do práce. Kromě kuchaře, hubeného muže středních let, bylo v kuchyni i pět pomocníků a tři děti, které vykonávaly ty nejjednodušší úkoly. Malá Idelle byla jednou z nich a Leonie se musela přemoct, aby se na děvčátko neusmála, dokud se nevypořádá se zbytkem přítomných. Stav dlouhé kolny, která sloužila jako kuchyň, byl alarmující. Na všem ležela silná vrstva mastnoty a místnost byla plná kouře, takže to byl vlastně zázrak, že kuchyň ještě nevyhořela. Špižírna a sklep nevypadaly o moc lip.
Leonie nejednala s kuchařem v rukavičkách, protože jen on nesl za stav kuchyně odpovědnost. „Měl by ses zase vrátit do stájí, tam svůj talent spíš uplatníš," řekla mu a její výraz byl tak přísný, že se kuchař neodvážil cokoliv namítnout.
Dokonce se zdálo, že se mu ulevilo. Poté, co odešel, Leonie nařídila třem mužům, kteří přišli s ní, aby z kuchyně všechno vynosili. Pěti kuchařovým pomocníkům a Idelle poručila, aby s ní šli do zahrady. Tam se podívala na každého z nich a přemýšlela, co si asi myslí a co ona bude dělat, pokud jí její plán nevyjde. Mohla by také nakonec sama skončit jako kuchařka. Obrátila pozornost k děvčeti a na chvíli zmírnila svoji přísnost. „Idelle, pamatuješ si ještě na tu zbytečnou práci, kterou jsi dělala, když jsme se tu posledně viděli?"
Děvčeti se rozšířily oči. „Už jsem ten plevel potom nikdy netrhala, má paní, přísahám."
„Já ti věřím, ale nyní po tobě chci, abys ho znova trhala -a všechen."
„Ale vždyť je ho tady strašně moc!"
„Přesně tak. A jelikož není k ničemu, nepatří do zahrady.
Chápeš?"
Idelle chápala ale jen to, že práce, kterou po ní chce její paní, jí bude trvat snad věky. Přesto se zoufale snažila Leonii potěšit. „Udělám to."
Leonie se usmála nad jejím výrazem plným beznaděje. „Tím nemyslím, že bys ho měla vytrhávat
sama. Ne. Tito muži ti pomohou. Budou vykopávat kořeny a všechno ostatní - zejména ale ty
kořeny. Budeš na ně dávat pozor, aby na nějaký nezapomněli, a dohlédneš, aby neodpočívali,
dokud nebude práce hotova."
„Musí mě poslechnout?" vydechla Idelle.
„Přesně tak."
„Má paní, protestuji!" ozval se jeden z mužů. „To není -" „Odmítáš mi poslušnost?" „Ne, má paní,
ale -"
„Vadí ti ta práce, kterou jsem ti uložila? Nebo spíš to, že máš poslouchat příkazy dítěte? Jenže já jsem se na vlastní oči přesvědčila, že o udržování zahrady nevíš vůbec nic. Také jsem jedla jídlo z tvojí kuchyně, takže tě můžu ujistit, že neumíš ani vařit. K čemu jsi tedy dobrý, kromě vytrhávání plevele?"
Další muž vystoupil z řady. Já dokážu uvařit jídlo, které ocení i mlsný jazýček, má paní." Leonie nadzvedla obočí. „Vážně? Dobře, nebudu se tě ptát, proč jsi tento svůj talent před námi až doteď tajil, ale dnes ti dám příležitost, abys svá slova potvrdil činy. Jestliže jsi mi teď nelhal, staneš
se novým kuchařem a kuchyň bude tvá. Jestli se ale ukáže, že jsi lhal... " Leonie nechala poslední větu vyznít doztracena. Bude nej-lepší, když se budou jen domýšlet, jakým způsobem by k nim' mohla být tvrdá. Kdyby jim hrozila třeba výpraskem, někteří by si mohli říct, že takový trest vydrží, nebo že se Leonie nad
nimi nakonec stejně slituje. Podobné by to bylo třeba i s hrozbou, že je vyžene. Když ale netuší, jak by je mohla potrestat, nebudou pravděpodobně riskovat, že by ji mohli rozzlobit. Já - budu potřebovat pomoct, má paní." Nový kuchař ukázal na své společníky. „Jak se jmenuješ?"
John."
Leonie se na něj usmála a tím ho překvapila i okouzlila zároveň. „Dostaneš všechno, co budeš potřebovat, Johne, pomoc i zásoby, které tu máme. Chci po tobě jen jedno - nežádej víc, než budeš opravdu potřebovat, ale na druhou stranu dávej pozor, abys měl všeho dostatek. Každý' den budeš podávat zprávu o svých nákupech panu Erneisovi. To kvůli účtům. Napadá tě ještě něco, co bych po tobě mohla chtít?"
Nepodíval se jí do očí, ale odpověděl: „Od podlahy až po strop všechno pořádně vydrhnout." „Správně. Veškeré nádobí, hrnce - prostě všechno. Hromadění špíny v kuchyni je neomluvitelné a já ho nebudu tolerovat. Dohlédni na to, aby celý úklid skončil ještě před přípravou dalšího jídla. Ti tři muži, kteří už s uklízením začali, ti pomohou, zrovna tak i tito muži tady. Osm lidí by mělo stačit." „Díky, má paní."
Iclelle opět vypadalá zkroušeně, když viděla, jak pět mužů odchází společně se svým novým
nadřízeným do kuchyně. „To znamená, že mám všechen ten plevel vytrhat sama?"
„Ovšemže ne," usmála se Leonie. „Udělat se to ale musí, je to třeba. Napadá tě někdo šikovný, kdo
by to zvládl?"
„Moji přátelé z kuchyně," navrhla Idelle dychtivě. „Ty dvě děti?"
„Ano."
„Tak si je vezmi jako pomocníky. A žádný spěch, Idelle. Důležité je, abyste napoprvé odvedli dobrou práci. Až s tím budete hotovi, bude tady nutné nasázet hodně rostlin a s tím mi můžeš pomoci."
„To by se mi líbilo, má paní."
„Výborně. A teď utíkej a přiveď své přátele. Jde si se mnou promluvit sir Evarard." Leonie zamířila přes zahradu, aby se s ním pozdravila. Nevypadal ani trochu spokojeně. „Sire Evararde -"
Drsně ji přerušil. „Nemysli si, má paní, že tohle sira Rolfa potěší. Počkala sis, dokud neodjel, a pak jsi celý hrad obrátila vzhůru nohama. Uvidí, že mu dál děláš jen problémy."
„Jak se odvažuješ se mnou mluvit takovým tónem?" zeptala se Leonie ledové. Nasupeně se na něj dívala a oči jí plály. Jestli se ke mně nebudeš chovat s úctou, která mi jako ženě tvého pána náleží, tak já ti budu oplácet stejným. Můžeš to klidně říct mému manželovi společně se všemi těmi historkami, co si myslíš, že jsem udělala!"
Rytíř umíněně stiskl čelist. „Vytáčíš se, má paní, ale do síně teď nemůže vstoupit ani noha, jaký jsi tam způsobila zmatek. Jakou máš omluvu pro to, že jsi tam dala všechno roztrhat na kousky?" „Hlupáku! To jsi nepoznal, že tam uklízejí? Ale jak bys také mohl, když za celou tu dobu, co jsi tady, se na hradě nic nemylo." A Leonie pokračovala dál chladným tónem: „Síň bude clo večera v pořádku. A jídlo, které dnes budeš mít k večeři, bude zdravé. Tím, co jsem udělala, sire Evararde, se osobně chráním před nařčením, že jsem otrávila jídlo. Soudě podle stavu, ve kterém se nacházela kuchyň, by tobě nebo někomu jinému bylo brzy z té stravy dost špatně. A teď mi řekni -komu vadí, co tady dělám, kromě služebnictva, které teď platí za to, jak úklid celý ten čas zanedbávalo?"
Sir Evarard se přestal tvářit agresivně. „Asi jsem to špatně pochopil."
„To je všechno, co mi na to řekneš?" zeptala se chladně a rytíř zčervenal.
„Odpusť, má paní. Viděl jsem jenom to pozdvižení. Myslel jsem si, že pořád ještě chceš mému
pánovi škodit. Všichni -vědí, že tě donutili, aby sis ho vzala, a taková žena je pak nespokojená.
Proto jsem věřil tomu, že... "
Leonie se úplně uvolnila, všechen její vztek zmizel. Jsi mému manželovi velmi oddaný." „Žádnému jinému lordovi bych nesloužil," prohlásil neochvějně.
„Pak mi dovol, abych tě uklidnila, sire Evararde. Jestli mi odpřísáhneš, že to nikomu neřekneš, něco ti povím." Čekala na jeho přikývnutí a pak se mu svěřila: „Požádala jsem tě o mlčenlivost, protože sir Rolf o tom neví. Chci, aby si myslel, že jsem zodpovědná za všechny ty nepříjemnosti, které mu způsobili moji nevolníci. Vzala jsem na sebe veškerou vinu. Ale pravda je jiná. Moji poddaní to nedělali na můj rozkaz.
Nikomu jsem nic nenařídila. Ale moji lidé jsou mi oddáni, snad až příliš. Poté, co mě slyšeli, jak na hlavu sira Rolfa svolávám hromy a blesky, jednali na vlastní pěst." „Tys ho jen proklela?"
Teď byla na řadě zase Leonie, aby zčervenala. „Byla to -pěkně plamenná kletba. Kdybych ale věděla, co tím způsobím, nikdy bych se nenechala takhle unést."
V očích se mu objevil nečekaný záblesk pobavení. „Je dobře, že tvoji ozbrojenci nejsou tak loajální jako ostatní."
„Ale ano, jsou," informovala ho Leonie s úsměvem. „Jen mě tehdy neslyšeli, jak proklínám Černého vlka."
„To jméno nemá rád," vysvětlil rychle sir Evarard.
„Cože?"
„Můj pán nemá rád, když se mu říká Černý vlk," opakoval Evarard. „Oh, díky za varování."
Usmál se na ni. „Já zase děkuji tobě, má paní, že jsi mi řekla, jak to bylo." „Abys to správně pochopil, sire Evararde. Měl jsi pravdu, když sis myslel, že tady nejsem spokojená, ale to je pouze mezi mnou a mým manželem. Já jenom chci, abys věděl, že nezničím nic, co mu patří. O mých pocitech se dozví jen můj manžel, neodrazí se na mém chování ani k jeho lidem, ani k jeho majetku."
Viděla mu to na očích. Jejich příměří skončilo. Měla by to teď nechat být. Leonie si povzdechla. „Omlouvám se, sire Evararde, ale na Rolfa dAmbert máme každý jiný názor. Příliš mě urazil, abych na něj změnila názor, ale už ode mě neuslyšíš nic proti jeho osobě." Sir Evarard držel jazyk za zuby. Vyvodil z jejích slov vlastní závěry, ale všechny byly mylné. Domníval se, že lady Leonii urazilo, jak ji manžel hned po svatbě poslal pryč. Teď je ale zpátky, proto by na tu urážku mohla zapomenout. Nenapadlo ho, že naráží na přítomnost lady Amélie na Crewelu. Věděl, že Leonii řekli, že Amélie je schovanka. Ani v nejmenším netušil, že se dozvěděla pravdu.
Kromě toho, jestli někdo doopravdy věděl, že Rolfův vztah s Amélií skončil, pak to byl právě Evarard. Amélie teď sdílela jeho postel, tedy přesněji, on sdílel její. Nikdy by si s bývalou milenkou svého pána nic nezačal, kdyby ho nepřesvědčila, že se Rolf vzdal veškerých nároků na ni. Důkazem toho bylo, jak mu řekla, že ji Rolf natolik pustil z hlavy, že ho dokonce ani nezajímalo, jestli zůstane na hradě, nebo ne.
Sir Evarard se vrátil zpátky do reality. „Poslala jsi pro mě, má paní?"
Leonie se vžila do role paní domu, i když se jí toto postavení často zdálo jako prázdný pojem. Aby dala najevo svou autoritu, nebude prosit, ale dávat rozkazy.
„Chci, aby jeden z tvých mužů jel na Pershwick a obrátil se na sira Guiberta, nebo pokud tam
nebude, tak na mojí tetu Beatrix. Ať jim řekne, že přijíždí na můj rozkaz a že potřebuji, aby mi
poslali z mých zásob pelyněk a heřmánek. Oni už budou vědět, proč."
„Máme vlastní zásoby, má paní. Myslím, že by se siru Rolfo-vi nelíbilo, že si něco bereš z
Pershwicku."
„Můj manžel do toho nemá co mluvit. Pershwick je můj majetek," prohlásila Leonie pevně. „A jelikož se tyto byliny tady nepoužívaly, pochybuji, že bych je ve zdejších zásobách našla. A já je chci ještě dnes. Pelyněk se používá proti blechám. Musíme jím posypat podlahu v síni dřív, než se tam dá nové rákosí, které se pak posype ještě jednou. Heřmánek omezí zápach ve zbývajících prostorách hradu, dokud se všechny rákosové podlahy nevymění. Špínu nebudu tolerovat, sire Evararde, a vyprosila bych si, abys se mnou o mých příkazech diskutoval." „Ano, jak si přeješ, má paní," odpověděl příkře a chystal se k odchodu. „Ještě jsem neskončila," zastavila ho ostře. Váhavě se otočil. „Má paní?" „Jak často lovíte, sire Evararde?"
„Každý den. Jak pro zábavu, tak pro zásoby do kuchyně." „Používáte psy, nebo jestřáby?" „Jestřábi se špatně stěhují a my, než jsme se tady usadili, jsme neustále harcovali z místa na místo. Můj pán ještě nekoupil dobré dravce. Těch pár, co tady máme, občas uloví jen nějakého toho ptáka. Já je k lovu nepoužívám, dávám přednost psům."
„Pak tedy předpokládám, že mají dost pohybu, a jestli ne, tak ať se vydovádějí venku. Uvnitř hradu už nebudou propříš-tě volně pobíhat. Mají příšerné návyky." „Ale oni dostávají v síni nažrat."
„To skončilo," vysvětlila a zakroutila hlavou odporem. „Je tady nějaký psovod?" „Ano." „Tak mu vyřiď, že v době, kdy psi nepůjdou na lov, budou zavření v kotcích. A jestli není na Crewelu žádný psinec, ať ho postaví - tak, aby se dal každý den snadno vyčistit." „To nebude chtít udělat, má paní," varoval ji rytíř.
„V tom případě ho nahradíš někým jiným," poradila mu přívětivě. „A jestli tu není nikdo jiný, kdo by se na tuhle práci hodil, tak mu ten jeho odpor tvrdě rozmluv. Jinak sem povolám svého vlastního psovoda z Pershwicku." „Zařídím to, má paní."
Souhlasil tak rychle, že jí jeho spěch přišel k smíchu. Napadlo ji, že by podobnou hrozbu mohla
zopakovat, kdyby se vyskytly ještě nějaké další potíže. Evarard zřejmě nebude jediný, kterému se její změny nebudou líbit. Řekla si, že udělá dobře, když na tuto svou hrozbu nezapomene.
20. kapitola
Nedokážu být bez ní dokonce ani týden, napadlo Rolfa, když o pět dní později v době večeře projížděl crewelskou branou. Cítil sám nad sebou stejné znechucení, jako v den po svatbě, když zjistil, že ho Leonie k sobě připoutala, aniž by vůbec věděl, jak vypadá. Přesto měl i jiné důvody k návratu.
Tažení na hrad Wrothe uvázlo na mrtvém bodě. Už popáté se zřítil tunel, který budovali pod hradbami. Rolf si ale nemohl dovolit další odklady. Čas pracoval proti němu. Zbývající hrady, které ještě musel dobýt, byly v obležení již téměř sedm měsíců. Jejich posádky mohly každým dnem propadnout zoufalství, otevřít brány a začít bojovat. Jenže pokud by k tomu došlo, Rolf tam nebude moci čekat s podstatnou částí své armády...
Musí vymyslet nějaké řešení. Na to ale může přijít stejně tak dobře doma jako v táboře před hradem Wrothe - a doma spíš, protože jakmile se konečně se svou ženou pomiluje, bude mít hlavu čistou pro myšlenky na Wrothe.
Rolf se nijak zvlášť netěšil na večeři na Crewelu, proto se najedl už na hradě Kenil, kde se zastavil, aby zkontroloval, jak pokračují opravy pobořených hradeb. Jídlo, které mu nabídli, bylo chutné, a tak ho napadlo, že kenilského kuchaře povolá na Crewel. Jakmile ale vešel společně s Damianem a dvěma ozbrojenci do síně, uvítala ho velmi příjemná vůně.
Zamyslel se nad tím jen na chvíli, než mu oči padly na Leonii a vůni vystřídaly jiné smysly. Leonie seděla za vysokým stolem a ve světle modrých šatech vypadala jako nějaká nadpozemská bytost. Stříbrné vlasy měla spletené do dvou silných copů, které jí spadaly přes ňadra. Krátká čtvercová krajka modré barvy jí zakrývala pouze hlavu. Evarard a Amélie sice večeřeli s ní, ale vypadalo to, že si povídají jen mezi sebou.
Síň byla plná lidí a hluku, přesto se Rolfovi zdálo, že vnímá jen sebe a Leonii. Vynadíval se na ni dosytosti. Přál si, aby k němu vzhlédla. Konečně, jako kdyby jeho přítomnost vycítila, podívala se na něj. Jejich oči se setkaly a Rolfova touha po ní vzrostla. Omráčila ho veškerou silou své krásy. V okamžiku, kdy Leonie uviděla Rolfa, srdce jí začalo splašeně bít. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, když si všimla jeho vášnivého výrazu, i toho, že k ní zamířil. Žaludek se jí stáhl. Napadlo ji, co si Rolf asi myslí o změnách, které v jeho domě provedla, a zjistila, že se její odvaha vytrácí. Krev jí hučela v uších.
Rolf měl ale oči jen pro ni a svému okolí nevěnoval tu nej-menší pozornost. Když si všimla, jak dychtivě se na ni dívá, zrudla. Rychle uhnula hlavou a trochu se odvrátila, jakmile se přiblížil ke stolu. Nepozdravila ho - oněměla.
Mnoho přítomných pozorovalo, jak Rolf cílevědomě kráčí síní, ale on neviděl nikoho jiného než Leonii. Wilda a Mary zatajily dech a dostaly o svou paní strach, zatímco Rolfovi muži se usmívali jeden na druhého. Amélii se nepodařilo skrýt v očích zášť, ale nikdo si toho nevšiml, protože pozornost všech byla upřená na pána a paní.
Leonie zalapala po dechu, když odtáhl její židli od stolu, a vyjekla, když ji zvedl a bez jediného slova odnášel po schodech nahoru. Za nimi vybuchl v síni smích a .veselí, to jak shromážděná společnost pozorovala mizející pár.
Leonie se cítila tak poníženě, že skryla tvář na Rolfově hrudi. Byla úplně ochromená studem, a teprve když dveře jejich pokoje zaklaply před hlukem dole v síni, vrátil se jí hlas. Jak jsi to mohl udělat?" vykřikla a začala se s ním prát.
Pevně ji uchopil a nevinným hlasem odpověděl: „Co jsem provedl špatného? Vždyť jsem tě jen odnesl tam, kde jsem tě chtěl mít."
„Každý teď přesně ví, co máš v úmyslu!" vybuchla celá bez sebe zahanbením. Rolf se zasmál a jeho sametově hnědé oči byly plné vřelosti. „Moc si z toho děláš, miláčku. Třeba si myslí, že jsem tě sem odnesl, abych tě zbil. Uklidnilo by tě, kdyby ses vrátila do síně s modřinou na oku?"
„Ty všechno zlehčuješ," osopila se zuřivě, „ale i zvířata prokazují svým družkám nějakou tu úctu. Uklidní mě jenom to, když se okamžitě vrátím dolů."
Políbil ji tak prudce, že její myšlenky zmizely jak chmýří ve větru. Jeho polibek byl plný vášně, a
když skončil, Leonie byla tak omámená, že ani nevěděla, kdy ji postavil na nohy.
„Tak," řekl. „Teď, když máš napuchlé rty, bude si každý myslet, že jsem ti chtěl ukradnout jen
nějaký ten polibek. Takže můžeš jít dolů, Leonie, a uklidnit se."
„Myslíš to vážně?" zalapala po dechu.
„Chci tě, ale jestli jsi rozrušená, že jsem tě sem přinesl... Běž rychle pryč. Dřív, než si to rozmyslím."
Leonie sklopila oči a hlas se jí chvěl. „Díky, můj pane."
„Můjpane," opakoval po ní rozhořčeně. „Dojez si večeři a, prosím, dej mi připravit koupel. Také za mnou pošli moje páže. A ještě něco, Leonie, ať si tvé služebné přijdou odnést své věci, když se sem vrátily, zatímco jsem byl pryč. Ty se ale ke mně vrať do hodiny, nebo ti znovu poskytnu důvod, abys mě mohla přirovnat ke zvířeti."
Leonie vyběhla z pokoje. Úkoly, které jí dal Rolf, způsobily, že se cítila téměř jako skutečná manželka a dohlédla na jejich splnění s jistou dávkou pýchy. Pomohly jí zbavit se rozpaků a dokonce se i natolik uvolnila, že dokázala dojíst večeři.
Když se ale přiblížil čas, kdy se měla vrátit k Rolfovi, její klid vyprchal. Aby se neopozdila a nenechala úplně ovládnout nervozitou, vyběhla po schodech dřív, než ji stačilo přemoct nutkání někam se skrýt.
Rolf se zatím vykoupal a posadil na židli u krbu, kterou umístil tak, aby měl dobrý výhled na dveře. Proto uviděl Leonii hned, jak vešla. Měl na sobě noční košili z kvalitního žlutého hedvábí, které zjemnilo barvu jeho očí natolik, že se zdály světle hnědé. Košili neměl utaženou. Nahoře se otevírala a odhalovala černými chloupky hustě porostlou hruď. Přesně tento chomáč chloupků okamžitě upoutal Leoninu pozornost. Když zjistila, že si jejího pohledu všiml, zčervenala jak pivoňka.
Vedle něj na stole leželo její vlastní mýdlo a silný vlněný ručník, které Wilda dala na její příkaz Damianovi pro Rolfa. Mýdlo se mělo vrátit do malé dřevěné krabičky, aby uschlo, a mokrý ručník složit.
Rolf ji pozoroval. „Tím, žes mi nabídla takhle krásně voňavé mýdlo, jsi chtěla něco naznačit?" zeptal se.
„Ne, můj pane. Co tě znám, nikdy jsi mi nepáchl." Její bezděčný kompliment ho rozesmál. „Mýdlo je vyrobené z rozmarýnového oleje. Napadlo mě, že by se ti mohlo zamlouvat víc, než to hrubé, které jsem tu našla." „Bylo drahé?"
„Stálo mě jen ten čas, který jsem jeho výrobě věnovala. Dělala jsem ho sama."
„Pak se musím přiznat, že mě těší, že jsi mi ho půjčila." Hrubším hlasem dodal: „Ale ještě víc by
mě potěšilo, kdybys za mnou přišla o něco dřív."
„Nejdu pozdě."
„Ty se se mnou budeš hašteřit i když víš, co mě to stálo za přemáhání, abych tě pustil dolů?" Já -nechápu."
„Možná," souhlasil mírně, „ale spíš si myslím, že mi rozumíš víc než dobře." Na to Leonie neřekla ani slovo. Díval se na ni takovým způsobem, že znervózněla a vrhla se k posteli. Modlila se, aby rozestýlání odvrátilo pozornost obou dvou. Při letmém pohledu ale zjistila, že postel je již pro spaní připravená, a tak nemá nic na práci.
Sedla si na druhou stranu postele. Odvrátila se od Rolfa a odmítla se na něj znovu podívat. Vypadal až příliš mužně. Svaly měl jak provazy, vyzařovala z něj síla a podmanivá krása. Zdál se jí jako zosobnění sebejistoty. Klidně by se vsadila, že nikdy nepoznal, co je strach, zatímco ona teď seděla na pelesti a žaludek se jí svíral hrůzou.
Zavřeja oči, ale to ho neodradilo, aby k ní nezamířil. „Ukaž, pomůžu ti se odstrojit." „To zvládnu sama," zašeptala. Rolf znervózněl. „Pořád ještě trucuješ, Leonie?"
„Vůbec netrucuju. Já nikdy netrucuju. To dělají děti! A já nejsem žádné dítě." Hlas měla chraplavý a zápasila se šněrováním, které měla na boční straně šatů. Rolf trpělivě stál a díval se, jak ze sebe shodila svrchní oděv a pak se pomstychtivě pustila do rozšně-rovávání košile. Nakonec odhodila i ji a zůstala jen v po kolena dlouhé, krémově barevné košilce bez rukávů. Prádlo bylo tak tenké, že jí prosvítaly bradavky. Rolf zatajil dech.
Ačkoliv byla jeho žena naježená zlostí, byla neuvěřitelně půvabná. Když byl od ní pryč, často na ni myslel. Připadala mu jako oživlý sen. V jejích očích se buď odrážel rozzlobený stříbrný plamen, nebo byly mírné, plné nevinného zmatku. Vlasy měla jako nádherný oheň a Rolf si každou chvíli představoval, jak svými prsty projede tou stříbrnou hebkostí. Teď před ním stálo její sladce dokonalé tělo v celé své kráse - už to nebyl sen. Už jednou mu tato nádherná dívka podlehla. Udělá to zase?
Leonie se sklonila, aby si sundala ponožky a střevíce. Potom, jelikož věděla, že si před ním nedokáže stáhnout košilku, stiskla ruce k tělu, se skloněnou hlavou tiše stála a odvracela od něj tvář.
Rolf jí jemně sundal krajkový, čtvercový závoj z hlavy, vzal do rukou její copy a rozpletl je. Rychle jí stáhl košilku a odhodil ji stranou. Ještě dřív, než stačila začít protestovat, vzal její tvář do svých velkých dlaní a přinutil ji, aby se na něj podívala.
„Leonie, neprosil jsem tě o prominutí za to, co se stalo na Pershwicku. Teď tě o něj prosím. Už se na mě kvůli tomu nezlob."
Byla tak překvapená, že se nezmohla na slovo. Rolf ale nestál o žádnou; odpověď. Přál si, aby mu odpustila, a zoufale toužil po tom, aby ho chtěla.
Sklonil se a políbil ji. První polibek byl jemný, a ty, co následovaly, a Leonie na ně začala reagovat, byly čím dál víc vášnivější. Konečně zasténala. Rolf ji zdvihl a položil doprostřed postele. Pevně se k ní přitiskl. Zapomněla na všechno a roztála. Jeho láska ji okouzlila a pocítila nevýslovné štěstí.
21. kapitola
Stříbrný měsíc pronikl přes rychle letící mračna. Venku sku-čel vítr a věštil letní bouři. Zavření psi vyli a koně neúnavně podusávali ve stáji.
Rolf přecházel před krbem sem a tam. Na stole nedaleko od něj hořela svíce a světlo vrhalo Rolfův stín na okolní zdi. Do svítání zbývaly ještě tři hodiny, doba, ve které se musí rozhodnout. „Můj pane?"
Rolf se otočil k posteli. Leonie večer nezatáhla závěsy, a tak viděl, jak leží stočená do klubíčka a oči má plné zájmu.
„Nechtěl jsem tě probudit, Leonie. Spi dál."
Leonii probudily jeho kroky. Rolf byl velký muž, nemohl se pohybovat naprosto tiše. „Musím přemýšlet," vysvětlil jí s unaveným povzdechem. „Ale to se tě netýká." Leonie tiše ležela a dívala se na něj. Pak se ozvala: „Možná, kdyby sis o svých problémech promluvil, můj pane, nepřipadaly by ti tak hrozné."
Upřeně se na ni podíval a netrpělivě zakroutil hlavou. To je typická ženská logika - ona si myslí, že na všechny problémy existuje nějaké jednoduché řešení.
Leonii se jeho postoj dotkl. Manžel by měl své ženě věřit. „Není nic, co by muž nemohl říct své ženě, pokud jí ovšem důvěřuje -"
„Dobře," přerušil ji Rolf. Její naléhání ho podráždilo. Jestli chceš slyšet o válce a smrti, tak ti to povím. Zítra asi mnoho mých mužů zemře, protože mě už nenapadá jiný způsob, jak bych mohl získat hrad Wrothe, aniž bych ho vojensky nenapadnul. Vyjednávání už dávno skončilo." Rolf se posadil a začal jí vše podrobně vysvětlovat: „Hradby jsou tam silné a tunel, který bychom pod nimi museli vykopat, by byl příliš dlouhý na to, aby se nezřítil jako posledně. Jak se zdá, soudě podle posměšků, které na nás pokřikují z hradeb, a nadávek, že dokáží vydržet déle než my, je hrad zřejmě dobře zásobený. Moji muži mají zlost a na boj se jen třesou. A abych byl upřímný, nenapadá mě jiný způsob než právě ten boj." „Použiješ obléhací stroje?" zeptala se.
„To jsem udělal při obléhání hradu Kenil a teď mě opravy stojí víc než celá má armáda. Neválčím s nepřítelem, Leonie. Jen se snažím dostat, co je moje. Nechci, aby dobývání přineslo zbytečné
oběti."
„Můžeš vzít hradby ztečí?" zeptala se a cítila se hloupě, že mu klade tak naivní otázku: Jak se ale ukázalo, nebyla daleko od pravdy.
„Nezbývá mi nic jiného. Musím získat ještě tři hrady, a jejich posádky už začínají propadat zoufalství, protože jsou v obležení příliš dlouho. Každým dnem mohou otevřít brány a pokusit se zachránit. Jestli to udělají, zjistí, že jsme je napálili a že je obléhala jen hrstka mužů - žádná armáda, jak to z hradeb vypadalo."
„Tak takhle jsi to udělal?" vydechla Leonie. Rolf se zamračil. „Přijel jsem jen se dvěma stovkami mužů. Pak jsem si ještě nějaké vojáky najal z královy armády, ale to pořád nestačí, abych je mohl rozdělit mezi sedm hradů. Každá posádka z každého hradu si myslí, že jsem na ně zaútočil jako na první. Všichni jsou přesvědčení, že jim stačí, když zůstanou zavření za hradbami, a počkají, než přijde pomoc z nějakého jiného vzbouřeného hradu. Všem posádkám jsem předvedl celou svou armádu, takže si myslí, že proti nim stojí přesila, a čekají na pomoc zvenčí. Později jsem znovu provedl své muže kolem, abych je v jejich přesvědčení utvrdil. Jestli ale jedna z obležených posádek tu lest prohlédne, strašně ji to rozlítí a všechny mé muže pobije." Leonii jeho slova šokovala. „Musíš vést útok na hrad Wrothe osobně?"
Rolf se zamračil. „Nepošlu přece své muže někam, kde bych s nimi nebojoval. Vedu všechny válečné akce, vždycky jsem to tak dělal." „A už jsi získal hodně hradů ztečí?"
Jeho tvář získala náhle nepřítomný výraz. „Bojoval jsem ve válkách, které vedlo mnoho mužů -včetně tvého krále, který je teď i mým pánem. Bojoval jsem všude tam, kde jsem musel, a jakýmkoliv potřebným způsobem. Teprve nedávno jsem začal usilovat, abych získal to, co mi právem patří, proto mám tolik ohledů. Obvykle jsem se snažil podobné věci vyřešit rychle, i když jsem dbal na to, aby se toho při boji zničilo co nejméně." „Ale říkáš, že musíš napadnout Wrothe."
„Musím riskovat a asi přijdu o některé své muže, ale nemůžu už dál ztrácet čas."
„Tak to nech být," navrhla mu smrtelně vážně Leonie. „Přesuň se k jinému hradu a k Wrotheu se vrať až nakonec."
„Aby měli moji muži pocit, že ustupují? Říkal jsem ti přece, že mají vztek kvůli těm posměškům, které se na ně z hradeb jen sypou. Chtějí zaútočit."
„A kolik z těch mužů padne dřív, než zdolají hradby a začnou opravdu bojovat? Kolik si jich zláme vaz, když je obránci shodí i se žebříkem dolů z hradeb? Kolik z nich bude popále-no od horkého oleje a písku?"
Rolf obrátil oči v sloup. „Proč jsem se vůbec bavil o válce se ženou?" zeptal se podrážděně. „Neodpověděl jsi mi, můj pane."
„Všichni vědí, do čeho jdou," odpověděl nevlídně. „Válka není žádná hra."
„Oho," ušklíbla se. „O tom pochybuji, můj pane. Jsem si jistá, že muži milují válku stejně jako děti své hry!"
Zamračil se. „Pokud se nebojuje před branami tvého hradu, tak se tě žádná válka netýká, ženo. Tohle k ničemu nevede. Běž spát."
Chvíli ho nechala, aby se vztekal, a pak pokračovala: „Snížilo by se riziko, kdyby na hradbách Wrothea stálo méně obránců?" zeptala se.
Myslela si, že jí vůbec neodpoví, protože se k ní demonstra-tivně otočil zády. Paličák, myslela si zrovna v tom okamžiku, když konečně promluvil: „Posádka na Wrotheu má neustálou pohotovost. Nepolevili ve své bdělosti a ten vazal, který je vede, není žádný hlupák. Škoda, že nestojí na mé straně." V Rol-fově hlase zněla nefalšovaná lítost. „Ale kdyby tam shazovalo žebříky jen pár ozbrojenců?"
„To je hloupá otázka, paní," odpověděl úsečně. „Tím by se samozřejmě riziko snížilo." „Mohl by se do hradu dostat nepozorovaně jeden muž?"
„To jsme už zvažovali, ale na otevření bran by bylo třeba víc mužů než jen jeden, a pravděpodobnost -"
„Nejde o to otevřít brány, můj pane, ale dostat se ke studni."
Rolf se otočil a tvářil se užasle. „Ty bys je všechny otrávila? Dokonce i služebnictvo! Sakra, nemyslel jsem si, že jsi tak nemilosrdná!"
„Nikoho bych neotrávila," zasyčela rozhořčeně. „Ty sis opravdu pospíšil s obviněním! Napadlo mě dát do vody lísku. Působí jako silné projímadlo, ale nikomu neublíží."
Rolf se rozesmál a jeho smích se brzy změnil v hlasitý řehot. „Každý z nich bude mít dost starostí sám se sebou, aby se včas dostal na záchod."
„A ti, kteří nedostanou průjem, budou trpět křečemi a zvracením. Na hradbách bude dávat pozor jen málokdo," dodala.
„K čertu! Takhle zlomyslnou lest bych nikdy nevymyslel," žasl Rolf.
„Pokud se tím zachrání lidské životy, tak to není žádná zlomyslnost," ohradila se ostře.
„S tím souhlasím. Kde ale vezmu lískový odvar?"
„Já - nějaký mám ve svém košíku s léky, to ale nestačí."
„Ty máš košík s léky?" Rolf vypadal velmi překvapeně. „Ty vážně umíš léčit?"
Jeho tón naznačoval, že o její dovednosti už mnoho slyšel, ale nevěřil tomu. „Je toho ještě hodně,
co o mě nevíš, můj pane," odpověděla upřímně. Přikývl, ale nechtěl odbočit od tématu.
„Jak se ten odvar dělá?"
„Pro jednu osobu je třeba šťáva z pěti až sedmi lístků, ale účinek je pak dost silný, takže by stačilo
i méně. Každopádně jich budeš potřebovat spoustu. Určitě je najdeme v lese. Sběr je jednoduchý.
Pak by se lískové listy a kořeny mohly dát ještě do vína. To bys mohl také udělat. Jakmile se totiž
ten tvůj člověk dostane jednou k vodě, může nakazit i sudy s vínem. Bude bezpečnější, když se
odvar nalije jak do vody, tak i do vína."
„Jak dlouho ti bude trvat, než všechno připravíš?"
„Není to snadné."
„Máš na to celý zítřek, a jestli budeš potřebovat pomoc, vezmi si k ruce klidně veškeré služebnictvo. Uděláš to?"
Podvolila se jeho autokratickému chování a přikývla.
Přiblížil se k posteli a vzal ji za ruku. „Jestli to vyjde, Leonie, budu tvým dlužníkem." Usmál se. „Po těch všech potížích, které jsi mi způsobila v minulosti, jsem teď rád, že stojíš na mé straně. Byla bys nebezpečný nepřítel."
Zrovna v tom okamžiku, kdy k němu začala cítit přátelství, opět vytáhl na světlo minulost. Pořád ještě byl čas mu všechno vysvětlit, a Leonie věděla, že by to měla udělat. Jeho nadřazené chování ale způsobilo, že se opět stáhla do sebe. Rozhodla se nechat všechno být, jak to bylo. Později bude mít určitě na vysvětlování vhodnější příležitost.
22. kapitola
Ráno Rolf probudil Leonii dlouhým polibkem. Pak ale bezděčně zkazil celou atmosféru pobídkou, že má nejvyšší čas jít trhat lískové listy. Protože vzápětí opustil pokoj, nevšiml si, jak jí ztuhly rysy ve tváři.
Po nádherné, láskyplné noci měl Rolf úžasnou náladu. Cítil se tak šťastný, že pochyboval, že by ho dnes mohlo něco podráždit. Leonie přijala jeho omluvu a už se na něj nezlobila. Důkazem toho byla její překvapující nabídka pomoci. Leonin nápad ho potěšil.
Pomoc - to bylo to poslední, co by od ní čekal. Že by jejich manželství mělo na ni takový vliv? Litoval, z jakých důvodů si ji vzal, ale věděl, že kdyby ji poznal před svatbou, chtěl by se s ní oženit z jiných, těch správných příčin. Povzdechl si. Mohla se Leonie cítit stejně šťastná jako on?
Na cestě do kaple se Rolf zastavil v síni a pozorně si ji prohlédl. Celkový vzhled místnosti ho
překvapil, ale zarazilo ho ještě něco neobvyklého.
„K čertu, tahle místnost opravdu voní... příjemně," zamumlal.
„To jsou letní květy, můj pane." Otočil se. „Kéž by kvetly i v zimě, pak bychom se mohli těšit z jejich vůně po celý rok."
Amélie přemýšlela, jestli mu má zalhat a říct, že na něj čekala. Ano, má, rozhodla se, a tak se ozvala, aniž by opravdu věděla, že do síně Leonie dala přinést nové rákosí. Amélie chtěla, aby si Rolf myslel, že změny, které kolem sebe vidí, mají co do činění s ročními obdobími, a aby ji nemohl obviňovat z něčeho, co udělala Leonie.
Rolf se usmál. „Vidím, že jsi měla spoustu práce, zatímco jsem byl pryč. Velmi se mi to líbí." Amélie sklopila oči, aby skryla rozpaky. Neměla by být správně pochválená Leonie? A jak to vlastně myslela, když Amélii řekla, že odměna bude patřit jí? „Moc jsem toho neudělala, můj pane," ozvala se Amélie sladce.
„Jsi příliš skromná," nesouhlasil Rolf. „Kéž by i moje žena měla stejnou ctižádnost jako ty. Co vlastně dělala, když jsem tu nebyl?"
„Pobývala často v zahradě," odpověděla Amélie vyhýbavě a její hlas už nezněl tak sladce jako předtím.
Rolf zabručel. „Řekl bych, že má tu zahradu až přespříliš ráda." Otočil se. „Kde jsou psi?" Jsou - zavření."
Rolf zauvažoval. „Neobvyklý nápad, ale má své přednosti."
Rolfova neustálá chvála dodala Amélii odvahu. Jestliže si lord myslí, že ona provedla všechny ty změny, proč by mu to měla rozmlouvat?
„Myslím, že i jídlo ti bude víc chutnat, můj pane," řekla jemně. „Starý kuchař byl propuštěn a ten nový má velký kuchařský talent."
Rolf a Amélie odcházeli ze síně společně a cestou potkali Wildu. Služebná měla tvář zsinalou vzteky. Slyšela všechno, co potřebovala, a tak vyrazila co nejrychleji za Leonii. Svou paní našla ve spíži blízko kuchyně, jak prohledává košíky a džbánky.
„Udělala to!" zasyčela na Leonii. „Ta příšerná ženská slízla všechnu smetanu za to, co jsi udělala ty. Taková drzost! Kdyby můj pán chtěl vědět pravdu, mohl se zeptat kohokoliv jiného." Leonie se na chvíli zarazila, pak pokrčila rameny, když pochopila, co se jí služebná snaží sdělit. „Ty mu ale řekneš, jak to doopravdy bylo, viď, má paní?" trvala na svém Wilda. „Aby si myslel, že toužím po jeho pochvale? Ne. Vždyť nechtěl, abych tady prováděla nějaké změny. Možná se mu ten pořádek líbí, kdyby ale zjistil, že jsem jednala proti jeho přání, asi by ho to moc nepotěšilo." Já nemůžu -"
„Nebudem se přece kvůli tomu hádat," přerušila ji Leonie přísně. „Musíš mi pomoct, Wildo. To, co mám pro něj udělat, je velmi pracné."
V průběhu dne Leonie hodně přemýšlela o Amélii a Rolfovi. Po společně prožité milostné noci začala vidět svého manžela v jiném světle a byla připravená mu odpustit příšerný začátek jejich manželství.
Přesto jí určité skutečnosti dělaly těžkou hlavu - její starosti pramenily z faktu, že si její muž na hradě vydržuje milenku. Teď se jí zdálo, že Alain Montigny přeháněl. Rolf nebyl takový, jak jí ho líčil. Cožpak k ní uplynulou noc nebyl pozorný?
Nesnažil se snad zvítězit v bitvě za pokud možno co nejmen-šího krveprolití? Rolf jí nepřipadal jako muž, který by chtěl chudáčka Alaina chytit a zabít, jak jí Alain tvrdil. Přesto, prese všechny dobré věci, které o Rolfovi věděla, nebylo spravedlivé, že Alain přišel o panství Kempston, aniž by se dopustil nějakého zločinu.
Ach, nic z toho nedávalo smysl - a všechno to způsobil král. Měla sto chutí mu napsat a sdělit, co si myslí o jeho vměšování. Nikdo však nemůže zpochybňovat královu vůli, a už vůbec ne žena. Leonie měla celý den spoustu práce se sbíráním a louhováním bylin. Večer, když přišel Rolf,
potěšilo ho, že je všechno hotovo. Řekl jí, že na Wrotheu je už všechno připravené a jeden dobrovolník čeká, aby se mohl tuto noc tajně dostat do obleženého hradu s jejím odvarem. Rolf jí však zatajil, jaká byla původní reakce jeho mužů, když jim o Leonině nápadu řekl. Ani jeden z nich jí nevěřil a zejména Thorpe se hlasitě bouřil. Byl přesvědčený, že jim Leonin plán přinese jen zkázu a žádný úspěch. Rolf ale zůstal neoblomný, až se nakonec ozval jeden voják a řekl ostatním, že z vlastní zkušenosti ví, že lískové listy mají opravdu takové účinky, jak tvrdí Leonie. Když dokončil svůj příběh, Rolf měl kvůli halasnému chechotu svých mužů problémy sdělit jim podrobnosti celého plánu.
Nic z toho ale Leonii neřekl a ona viděla jen manželův úsměv. Jenže jeho dobrá nálada zhoršila tu její. Proč on má všechno jednodušší? Jsi smutná, má paní?"
Leonie se otočila k Mildred, která pracovala vedle ní a louhovala šťávu z lísky. Leonie totiž nechala vynést ven čtyři stoly, u kterých se louhovalo listí, zatímco služebnictvo z kuchyně pracovalo na odvaru do vína.
Leonie nepromluvila na Mildred za celý týden, který strávila na Crewelu, ani slovo, i když věděla, že se jedná o přítelkyni Wildy. Leonie si na ni pamatovala ještě z doby, kdy navštěvovala na Crewelu rodinu Montignyů. Jednou dokonce ošetřovala Mildredinu matku. Nebylo to tehdy žádné vážné onemocnění, ale ten tupý ranhojič sira Edmonda celé léčení jen pokazil. Skutečnost, že se obě dvě už znají, ale nedává Mildred právo, aby byla zvědavá. Jak se vůbec opovažuje klást jí takovou osobní otázku? ,,Jestli máš málo práce, Mildred, tak -"
„Má paní, prosím, nechtěla jsem být neuctivá," vysvětlovala Mildred rychle. „Moje nejtoužebnější přání je, abys byla na Crewelu šťastná - já mám totiž strach, že je to moje vina, že jsi vdaná." Prohlášení služebné znělo tak absurdně, že Leonii její zlost přešla. „Tvoje vina? Jak to, Mildred?" Starší žena ucukla očima a zašeptala: „To já jsem pánovi řekla, že žiješ na Pershwicku," Mildred se zajíkla a přiznala se: „Pak se rozhodl, že si tě vezme, aby měl Pershwick pod kontrolou. Omlouvám se, má paní. Nikdy bych ti úmyslně neublížila."
Chudinka, vypadala opravdu velmi sklíčeně. „Zbytečně se trápíš, Mildred. Kdybys mu to neřekla ty, tak by to udělal někdo jiný. To já jsem upoutala jeho pozornost na Pershwick jako první." „Ale on nevěděl, že tam žiješ, dokud jsem se o tom nezmínila. Měl šílený vztek, když se dozvěděl, že za všemi jeho problémy s Pershwickem stojí žena."
„To mě nepřekvapuje," utrousila Leonie suše. „Ale vina je na mé straně, takže za to, že jsem tady, si můžu jen já sama. Už na to nemysli, Mildred. Netrap se."
Jak si přeješ, má paní," odpověděla Mildred váhavé. „Ale budu se modlit za to, aby se sir Rolf už znovu nerozzlobil tak, jak se to stalo o tvé svatební noci."
Leonie zrudla. Myslela si, že Mildred naráží na to, jak Rolfa bodla. „Doufám, že jsi nikomu neřekla nic z toho, co jsi tu noc viděla, Mildred."
„Nikdy nic neroznáším, má paní, ani Edlyn. Ale každý tu ví, co ti udělal. Nenapadlo by mě, že lord dokáže být tak krutý, možná trochu prchlivý, to ano, ale ne krutý. Jenže muž, který zbije svou ženu jen pár hodin po svatbě -"
„Cože?"
Mildred se rychle rozhlédla kolem sebe. Doufala, že je nikdo neposlouchá. Ostatní sloužící ale jen
vzhlédli a pak se zase vrátili ke své práci.
„Má paní, prosím. Nechtěla jsem tě rozčílit," zašeptala Mildred.
„Kdo ti řekl, že mě manžel zbil?" zasyčela Leonie. „Lady Roese tě viděla druhý den ráno, nelenila, a řekla to lady Berthě a -"
„Dost! Panno Marie, ví můj muž, co se o něm říká?"
„Myslím, že ne, má paní. Abys to pochopila, jenom ženy tvrdí, že to sir Rolf udělal, i když žádná z nich nemá dost odvahy, aby mu své obvinění řekla přímo do očí. Muži zase přísahají, že sir Rolf není ten typ, co bije ženy. Každý si stojí za svým a vyvolalo to už spoustu hádek. Tak třeba John udělal své ženě modřinu pod okem a Jugge hodila mísu s gulášem po svém muži. Lady Bertha se zase pohádala se svým manželem a nemluví s ním, takže ten jí teď přinesl dárky, aby si ji usmířil." Mildredina slova Leonii šokovala a zrozpačitěla. „Sir Rolf mě nezbil, Mildred. Jestli si vzpomínáš, když jsem přijela na Crewel, měla jsem na hlavě silný závoj. Víš proč?" „Měla jsi vyrážku."
„Žádnou vyrážku jsem neměla, Mildred. Byla to lež, kterou jsem si vymyslela... no, nezáleží na tom, proč. To můj otec mě nechal zbít, protože jsem se odmítla provdat."
„Pak tedy -"
„Mého manžela viníte z něčeho, co neudělal! To se mi nelíbí. Poslouchej mě dobře, Mildred. Chci, aby ses postarala o to, aby se všichni dozvěděli, jak to doopravdy bylo. Uděláš to pro mě?" „Ano, má paní," ujistila ji Mildred. Nové odhalení ji velmi překvapilo.
Pak Leonie odešla. Cítila se příliš zahanbená, aby zůstala v Mildredině společnosti. Potřebovala být chvíli sama.
Přemýšlala, jak by asi Rolf reagoval, kdyby se dozvěděl, co se o něm říká. Obvinil by ji, že mezi jeho lidmi šíří takové lži?
23- kapitola
Tábor před hradem Wrothe byl za úsvitu tichý. Muži snili o vítězství. Stráž každou hodinu informovala Thorpea de la Mare, ale ještě mu neřekla zprávu, na kterou čekal. S příchodem rozbřesku se tábor začal probouzet, ale vojáci neměli co dělat. Většinu z příprav provedli už včera večer, a tak muži už jen čekali na rozkaz, povídali si a začínali být netrpěliví. Dopoledne Thorpe zamířil do Rolfova velkého stanu.
„Zdá se, že jde všechno podle plánu. Na hradbách se skoro nic neděje. Vypadá to, že jsou úplně opuštěné."
Thorpe to řekl s takovou nechutí, že se Rolf zasmál. „Čekal jsi snad něco jiného?"
„Pořád ještě nemůžu uvěřit tomu, že by ti tvá žena pomohla."
„Říkal jsem ti přece, že chce ušetřit lidské životy, naše i těch z Wrothea."
„Spíš chce zachránit ty na Wrotheu," zabručel Thorpe. „Dnes se ti nepodaří mě rozzlobit, příteli. Mám dobrou náladu. Leonin odvar působí! Pojďme, dobyjeme hrad Wrothe." „Buď opatrný." Rolfa rozesmála starostlivost statného rytíře. „Chováš se jako stará baba, Thorpe. Nepřijel jsem, abych tu posvačil. Jsem tu, abych získal Wrothe. Ale slibuji ti, že neschovám svůj meč dřív, než ty to uznáš za bezpečné. Stačí?"
Dobytí hradu Wrothe bylo až směšně snadné. Když Rolfovi muži vylézali po žebřících, uslyšeli naříkání. Největší zápach ale ucítili, jakmile se dostali na hradby. Kam jen oko dohlédlo, obránci se svíjeli v křečích a zvraceli. Někteří z nich se sice pokusili postavit Rolfovým mužům, ale k boji neměli dost síly a jejich odpor byl rychle potlačen.
V krátkém čase se hrad vylidnil. Rolf dal zajatce odvést do tábora, který ležel daleko od jeho hlavního stanu. Rytíř John Fitzurse byl zajat kvůli výkupnému a vzbouřenci měli být sice popraveni, ale díky snadnému dobytí hradu chtěl být Rolf shovívavý.
Den se ještě nepřehoupl do druhé poloviny, když Rolf vstoupil do svého stanu a hodil svou helmici Damianovi. Pak se posadil za improvizovaný stůl. Chtělo se mu poslat Leonii vzkaz, ale v táboře nebyl žádný úředník, který by mu dopis mohl napsat. Rolf nechtěl, aby věděla, že umí bez problémů číst i psát, protože tím by jí poskytl záminku, aby odmítla pro něj pracovat jako písař. Čím dřív Leonie začne vykonávat práce, které jí jako jeho manželce příslušejí, tím dřív ho přijme i jako svého manžela.
Thorpe vešel do stanu a Rolf se ho zeptal: Je všechno pod kontrolou?" Thorpe přikývl. „Nabídneš zajatcům to samé jako obvykle?" „Jsou to převážně rekrutovaní nevolníci, nebo žoldáci?" „Myslím, že to jsou nevolníci, protože většinou mluví jen anglicky," odpověděl Thorpe.
„Tak jim navrhneme to, co jsme nabídli posádce na Axefor-du a Harwicku. Buď zůstanou a budou bojovat pro mě, nebo můžou jít. To samé udělám i se žoldáky, protože čím míň tady budu muset nechat vlastních lidí, tím lip. Komu mám svěřit Wrothe, co myslíš?"
„Walterovi Wyclifovi. Požádal mě o to, a jelikož Richard s Pi-ersem a Reinaldem chtějí zůstat v armádě -"
„Ale siru Walterovi bych mohl dát nějaký větší hrad, jeden z těch, které máme už pod kontrolou." „Jenže Walter se chce usadit hned teď. Je už unavený tím neustálým ježděním sem a tam do Axefordu, kde žije jeho žena. Chce být s lady Berthou. Říká, že jeho žena natropí spoustu škody, když je sama."
Rolf se zasmál, ale Thorpe se zamračil. „Na tvém místě bych se moc nesmál, příteli. Sám máš
doma ženu, která má sklon vyvolávat nepříjemnosti."
„Od doby, co si mě vzala, mi neuškodila," bránil Leonii Rolf.
„Zatím," mumlal si pod vousy Thorpe.
Rolf se právě chystal zastat se své ženy, když uslyšeli dusot cválajících koní. Jakmile vyšli ze stanu, uviděli sesedat jezdce, který ze sebe vychrlil zprávu. „Můj pane, hrad Nant se vzdal!" „Za jakých podmínek?" zeptal se Rolf.
„Za žádných podmínek. Došli jim zásoby jídla. Vypadá to, že už hodně dlouho jedli jen na příděl. Byli na nějaký boj příliš zesláblí, a tak vazal poprosil o milost." „Věřím, že se na nás usmálo štěstí, Thorpe," řekl Rolf s úsměvem.
Sotva to ale stačil vyslovit, jiný jezdec prudce zastavil koně a vykřikl: „Můj pane, hoří tvůj mlýn!" Rolf se zamračil na Thorpa. „Okamžitě tam pošli pět mužů, ty ale zůstaneš tady, abys mohl vést
armádu ke hradu Warling." „Armádu může klidně vést i sir Piers -"
„Nepotřebuji žádnou chůvu! Dohlédnu na ten požár sám. Udělej, co ti říkám, Thorpe." Neuplynulo ještě ani deset minut a Rolf zamířil ke Crewelu. Doprovázelo ho pět ozbrojenců. Od Crewelu je dělilo patnáct mil. Rychle cválali po staré cestě, která vedla lesy a polnostmi. Rolfův mohutný válečný hřebec sice nepocházel z plemene rychlých koní, přesto se Rolf dostal na pozemky Crewelu mnohem dřív než jeho muži. Zastavil u bystřiny, která protínala les severně od vesnice. Rolf viděl na tucty mužů z vesnice a několik svých vojáků. Nikam nespěchali a z toho usoudil, že oheň je už uhašen.
Pobídl koně vpřed. Nebylo však už zapotřebí, aby ho hnal s větrem o závod. Dostal se však sotva na doslech od svých lidí, když ho zasáhl šíp. Střela roztrhla několik článků kroužkového brnění a uvízla v boku. Letmo zahlédl, jak kdosi mizí ve stínu lesa. Pak ho zasáhla prudká vlna bolesti.
24. kapitola
Leonie byla zvyklá vidět krev, i když jí bylo tolik co teď. Ošetřovala už mnoho zranění. Jakmile si ale jen pomyslela, že by měla ošetřit Rolfa, málem propadla hysterii.
Když Rolfa nesli do síně, byl při vědomí. Jejich oči se setkaly a Leonie strnula. Z jeho pohledu sálala zuřivost, zuřivé obvinění. Proč?
„Má paní?"
Wilda a Mildred se na ni starostlivě dívaly.
„Ano?"
Ozvala se Wilda. „Sir Thorpe chce přesunout sira Rolfa do jeho - tvého - pokoje. Dohlédneš na něj?" „Poslal pro mě?"
Wilda odvrátila oči. „Poslal pro felčara." Tato zpráva ji ranila víc než Rolfův pohled plný obvinění.
„Tak ať."
„Ale, má paní," zašeptala Mildred. „Odo je jen holič! Já vím, že mnoho holičů umí opravdu léčit a živí se jako ranhojiči, ale Odo je hlupák. Radši nechá člověka umřít, než aby přiznal, že mu neumí pomoct. Vždyť ho znáš, má paní. Je to ten, na kterého jsi nadávala, když málem zemřela má matka."
Leonie se na Mildred přísně podívala, pak se otočila. Vyložila si snad Rolfův pohled špatně, nebo Rolf opravdu věří tomu, že za jeho zranění z nějakého důvodu může ona?
Vyšla nahoru a tam zjistila, že v předpokoji stojí stráž. Pokusila se kolem ozbrojence projít, ale on jí zastoupil cestu.
„Odpusť, má paní," to bylo všechno, co dokázal říct.
„To ti nařídil můj manžel, abys mě nepouštěl dovnitř?" zeptala se.
Muž mlčky sklopil oči. To jí úplně stačilo. „Je s ním teď ranhojič?" vyptávala se. ,Já -"
Přerušila ho zařvaná kletba a třeskot, který se ozval za zavřenými dveřmi. Leonie zesinala.
Vzápětí ji ale zrudly tváře. Dostala vztek.
„Mohla bych ho té bolesti ušetřit," zabodla oči plné zuřivosti do strážného. „Pusť mě dřív, než bude trpět ještě víc." „Odpusť, má paní, ale nesmím -"
„Nemáš víc rozumu než ten uvnitř, který si říká ranhojič. Slyšíš to, Odo?" zaječela směrem ke dveřím. „Jestli mu ublížíš nebo ho tou svou hloupostí zmrzačíš, dám tě pověsit za palce, dokud ti neodpadnou. A jestli zemře, budeš tisíckrát litovat, že jsi radši neumřel místo něho!" Pak se prudce otočila ke strážnému, který na ni zíral se široce rozevřenýma očima. „To platí i pro tebe!" Uvnitř pokoje Odo slyšel celý Leonin výstup. Proto zaváhal, když obvazoval širokou ránu, z níž vytrhl šíp. Za dveřmi se ale rozhostilo ticho, a jelikož byl lord v bezvědomí, mohl zranění snadno obvázat.
Leonin křik slyšeli až v síni, a když se tam vrátila, přítomní ji zdrženlivě pozorovali. Plná zlosti a pocitu zmaru přecházela před studeným krbem. Nikdo se na ni neodvážil promluvit. Sir Evarard odmítl překročit Rolfovy rozkazy a odepřel jí vstup do pokoje k manželovi. On k němu samozřejmě mohl. Leonie nakonec vzkázala pro Thorpea de la Mare. Doufala, že starší a moudřejší Rolfův přítel ukončí to bláznovství.
Sir Thorpe, který se vrátil navečer, se ale zavřel do pokoje k Rolfovi a neobjevil se dřív než pozdě v noci. Leonie na něj čekala v síni a jakmile sešel po schodech dolů, okamžitě se k němu vrhla. „Jak mu je?"
Thorpe se na ni chladně podíval. „Spí." „A co jeho zranění?" „Zahojí se - ne ale díky tobě."
„Tak ty také?" zasyčela. Uvědomila si, že je příliš rozzlobená na to, aby se ovládla. Proto se od
rytíře odvrátila. „Sire Thorpe, nezáleží na tom, co si myslíš ty nebo co si myslí on - já nemůžu za to, co se stalo. Ani ho nenapadli moji lidé. Je to můj manžel. Proč mě obviňuješ?" zeptala se. Thorpe se posadil na židli a zakřičel na sluhu, aby mu donesl jídlo. Ale ani jídlo, ani víno neodvedlo jeho pozornost od
Leonie. Zabodával do ní tmavé oči... oči, které byly velmi podobné Rolfovým. „Rolf viděl, jak ten, co střílel, zmizel v lese směrem k Pershwicku, a Evarard říká, že zrovna tou dobou jsi byla na Pershwicku."
„Ano. To jsem byla. Žije tam moje teta. Mám právo ji navštěvovat. To ale ještě neznamená, že jsem kvůli tomu vinná."
„Zatímco jsi byla tam, měla jsi dost času naplánovat manželovu smrt. Všichni vědí, že sis ho nechtěla vzít a že ses s manželstvím dosud nevyrovnala. Zrovna tak se ví, že než jste se vzali, způsobila jsi mu hodně potíží. Je to jasné. Chtěla ses ho zbavit."
„Jestli je to tak, jak říkáš, tak proč jsem mu pomohla dobýt hrad Wrothe? Zrovna tak jsem měla spoustu příležitostí ho otrávit a svést to na špinavou kuchyni. Já jsem ale místo toho dala tu kuchyni vyčistit." „Tohle že jsi udělala?"
„Aha! Takže další duše, která věří, že veškeré změny provedla lady Amélie. Poté, co v téhle špinavé díře žila tak dlouho, se náhle, z ničeho nic, rozhodla, že chod domácnosti vezme pevně do vlastních rukou, co? Věř si čemu chceš. Klidně si také věř tomu, že jsem to byla já, kdo na Rolfa vystřelil. Sire Thorpe, já nedělám věci polovičaté. Kdybych chtěla, aby byl mrtvý, tak by mrtvý byl." „Vždycky jsi stála proti němu, lady Leonie. To snad nepo-píráš."
„Nebudu nic zapírat, ani se omlouvat za něco, co jsem cítila v minulosti. Řekli mi, že Černý vlk je netvor. Alain Montigny byl můj přítel a tvůj pán by ho zabil, kdyby ho našel. Ano, pohrdala jsem Rolfem za to, že sem přišel. Alain, kterému ukradli domov, musel utéct, aby si zachránil holý život. V jednu chvíli jsem dokonce chtěla shromáždit své lidi a pomoct Alainovi, aby bránil svůj majetek, ale on nemínil bojovat." „Tak jsi to udělala za něj, lady Leonie."
„Mýlíš se," nesouhlasila Leonie ledově. „Jen jsem ho jako uzurpátora proklela. Moji lidé už udělali ten zbytek. Moji zlost vzali za svou. Stalo se to jejich věcí. Já mu ublížila jen jednou, a to když jsem ho zranila o svatební noci," dodala spěšně. „To ale byla nehoda a Rolf ji už dávno pustil z hlavy." Thorpe se temně zamračil. „Pak je jen dobře, že tě Rolf nechce mít blízko sebe." Leonie zalapala po dechu. „Tys mě snad vůbec neposlouchal! Já mu chci pomoct. Můžu mu ulevit v bolestech. Můžu -"
„Budeš se držet daleko od něj. I kdyby se Rolf dal obměkčit a nechal tě, abys ho ošetřovala, tak já ti nevěřím, lady Leonie. Vzal si tě kvůli mým pošetilým řečem. Když jsem tě viděl poprvé, udělal jsem další chybu. Myslel jsem si totiž, že to vlastně není tak špatné, že jste se vy dva vzali. Ale zmýlil jsem se a Rolf je dost chytrý na to, aby ti už znovu nevěřil."
Jsi tvrdohlavý jako mezek, Thorpe de la Mare, a já se kvůli svému manželovi modlím, abys konečně prohlédl. Odo mu víc ublíží, než pomůže."
„Ten ranhojič? Teď právě dokončil svou práci a Rolf se rychle uzdraví, tak jako vždycky. Cožpak si myslíš, že je tohle jeho první zranění?" Thorpe zakroutil hlavou. „Doufám, že máš pravdu."
Thorpe se díval, jak odchází a oči se mu zúžily. Mildred, která čekala v ústraní a poslouchala, si všimla jeho pohledu a rozhodla se k činu. Vystoupila ze stínu a zasyčela: „Mýlíš se v ní." Thorpe do ní zabodl své tmavé oči, ale Mildred se nenechala odradit. „Ví úplně všechno o léčení a ošetřování a mému pánovi by neublížila. Dokonce vyhrožovala Odovi, protože ví, jaký je to hlupák. Zeptej se sira Evararda, jestli mi nevěříš."
„Ženské stojí vždycky při sobě, děj se co děj," prohlásil Thorpe pohrdavě. „Přesně tak jako muži."
„Nepotřebuje její pomoc," zařval. Přemýšlel, kde bere ta ženská odvahu se s ním dohadovat. Jsou snad pershwičtí nevolníci ještě horší?
„Neublížila by mu!" trvala na svém Mildred. „Když zjistila, že lidé falešně obvinili sira Rolfa.z toho, že ji zbil, rozzlobila se a jen kvůli němu se postarala, aby se všichni dozvěděli pravdu. Chová se snad takhle žena, která svého muže nenávidí?"
S těmito slovy odešla, překvapená nad vlastním výbuchem zlosti. A jako předtím za lady Leonii, díval se Thorpe i za Mildred s přimhouřenýma očima, dokud mu nezmizela z dohledu.
25- kapitola
Po pěti dnech se Rolfovi přitížilo. Thorpe byl s rozumem v koncích. Zranění nevypadalo jako příliš
vážné, ale Rolf, místo toho, aby se uzdravoval, se cítil hůř a hůř. Zdálo se, že to zranění z něj vysává veškerou jeho sílu. Druhý den ho zachvátila horečka a stoupala, dokud nezačal blouznit a střídavě volat a vzápětí proklínat svou ženu. Dokonce nepoznal ani Thorpea. Odo, ten mizera, vyklouzl z hradu a zachránil se dřív, než ho mohli obvinit za zhoršující se lordův zdravotní stav.
Thorpe nevěděl, co si má počít. Ne, to vlastně nebyla pravda. Mohl udělat jen jednu jedinou věc, pro kterou se konečně rozhodl - poslal sluhu, aby přivedl Rolfovu ženu. Když Leonie přišla do pokoje, doprovázela ji její služebná Wilda.
Thorpe měl dost slušnosti, aby se tvářil zahanbeně. Trhl sebou, když Leonie spustila vodopád nadávek.
„Proč jsi mě nezavolal dřív?" pustila se do Thorpea. „Zabíjí ho nečistota v ráně." „Neměnil jsem mu obvazy," bránil se Thorpe, „takže jsem to zranění neviděl." „Ale to jsi měl! Varovala jsem tě přece, že mu Odo spíš ublíží, než cokoliv jiného." „Můžeš mu pomoct?" zeptal se Thorpe pokorně.
Leonie se podívala na zhnisanou ránu. „To nevím. Jak dlouho má takhle vysokou horečku?" „Tři dny."
„Můj Bože."
Thorpe zesinal. Beznaděj, která zněla z jejího hlasu, ho vyděsila. Začal se modlit. Přistoupil blíž k posteli a díval se na ni. Nejdřív přinutila Rolfa, aby polkl jakousi tekutinu. Thorpe cítil, jak v něm narůstá vůči ní obdiv. Pak Leonie začala nějakým páchnoucím hadříkem roztírat kolem rány rozdrcené listy. Dala si přinést vařící vodu a začala mísit dohromady obsah několika lahviček. Když ze svého košíku vytáhla malý nožík, Thorpe ji chytil za zápěstí. „Na co to máš?" zeptal se. Podívala se na mohutného rytíře. „Rána se musí znovu otevřít, abych mohla zjistit, co tu horečku vyvolává. Dovolíš mi to?" obrátila se k němu ostře. Thorpe zakroutil hlavou a pustil ji. Leonie očistila nůž a pak velmi pečlivě odstranila listy, které předtím dala na ránu. Nožíkem začala vyšetřovat vnitřek zranění a čistit ho. Na delší dobu zavládlo v místnosti naprosté ticho. Pak Leonie zděšeně vykřikla.
„Zabít toho felčara je málo," nasupeně se podívala na Thorpea takovým způsobem, že se rytíř začal cítit naprosto zodpovědný za Rolfův stav.
„Šíp sice vyndal, ale nechal uvnitř kousek z kroužkového brnění, který hrot strhl s sebou!" Pomalu a pečlivě vyndala kov a pak pokračovala s čištěním zranění. Když z rány začala pomalu vytékat čistá krev, ulehčené vydechla. Po vyčištění zraněného místa na něj nanesla jakousi směs. Konečně se posadila a podívala se na Thorpea. Už se netvářila ustaraně. „Krev se musí nechat vytékat, dokud horečka neopadne. Pak budeme vědět, že se uzdravuje. Teprve potom tu ránu zašiju. Krvácení Rolfa sice ještě víc vyčerpá, ale neodvážím se zastavit ho dřív, dokud si nebudu jistá, že je rána čistá. Mám posilující lék, který mu pomůže proti teplotě a vrátí sílu." Thorpe přikývl, a tak pokračovala. „Dám mu také něco proti bolesti." Když rytíř dál mlčel, zeptala se: „Dovolíš mi tady zůstat, dohlížet na jeho uzdravování a dělat vše, co bude třeba?" Je mimo nebezpečí?" ozval se mírně. „Doufám, že ano." „Pak tedy zůstaň, má paní."
Jestliže se probere natolik, aby zjistil, že jsem tady, možná se mu to nebude líbit."
„Tak se mu to nebude líbit," prohlásil Thorpe tvrdohlavě. Byl Leonii až příliš vděčný na to, aby ho
zajímalo, co si Rolf I mde myslet.
„Dobře," povzdechla si. „Ale prosím tě, neříkej mu, co jsem udělala." „Proč ne?"
„Nechci, aby se rozčiloval, dokud se neuzdraví. Ať si myslí, že ho vyléčil ten ranhojič tak, jak měl."
„Nebudu Rolfovi lhát."
„Nemusíš přece lhát. Jen mu o tom nic neříkej. Budu se snažit odejít dřív, než se vzbudí." Později, příští den, když Leonie stáhla k sobě roztřepené okraje rány a obvázala ji, Rolf otevřel oči a zadíval se na ni. Horečka ho zpustošila. Jeho tvář pokrýval hustý plnovous. Vypadal příšerně. Když ji uviděl, oči mu potemněly zlostí.
Leonie neřekla ani slovo, skončila svou práci a odešla. Thorpea, který spal na židli u ohně,
probudilo zaklapnutí dveří. Vstal a zamířil k posteli.
„Takže jsi zpátky mezi živými?"
„A kde bych měl být?" Rolfův hlas zněl velmi slabě.
Thorpe se na starého přítele usmál.
„Málem jsi umřel."
Rolf se na něj skepticky podíval. „Kvůli jedné malé rance od šípu?"
„Z té malé ranky se vyklubala pořádná nemoc. Měl jsi hodně vysokou horečku."
„To je teď už jedno, ale co tady pohledávala ona? Tak takhle na mě dáváš pozor? Klidně sem
pustíš tu, která za všechno může -"
„Uklidni se, Rolfe," přerušil ho Thorpe. „Nemyslím, že ona za něco může. Naopak, vím určitě, že
ne." „Vždyť jsem ti řekl, co jsem viděl."
„Ano. To ji sice usvědčovalo - ale není to žádný přesvědčivý důkaz o její vině," nesouhlasil Thorpe umíněně.
„Ty ji bráníš? Vždyť jsi jí nikdy nedůvěřoval. Thorpe, já nechci věřit, že by něčeho takového byla schopná. Myslel jsem si, že se naše vztahy zlepšily, a teď tohle."
Thorpe zakroutil hlavou. „Kvůli zranění jsi zatím neměl čas, abys mohl přemýšlet nad tím, co se stalo. Než ji ale obviníš, zamysli se trochu. Ten šíp mohl vystřelit kdokoliv. Mohl to být třeba někdo, koho jsme vyhnali z jednoho z dobytých hradů nebo, když na to přijde, klidně i někdo odtud. Nevolníci z Pershwicku nás nikdy nenapadli se zbraní v ruce. Proč by to měli dělat teď, když máš jejich paní pevně ve své moci?" Thorpe mírně poodstoupil a pozorně se na Rolfa podíval. „Víš, proč proti tobě brojila? Zeptal ses jí na to někdy?" Jaký by v tom byl rozdíl?" „Zeptal ses, Rolfe?"
„Ne," odsekl, „ale předpokládám, že tys to zjistil. Proč bys mě jinak takhle otravoval, co'" Thorpe se zasmál. „Vidím, že se ti lepší nálada." „Tak máš mi co říct, nebo ne?" Thorpe zakroutil hlavou. „Zmýlili jsme se v ní. A ona se zase spletla v tobě. Vypadá to tak, že jestli spolu chcete alespoň trochu slušně žít, měli byste si mezi sebou vyjasnit spoustu věcí, Rolfe." „Mluvíš v hádankách a já tu zatím ležím jak lazar," povzdechl si Rolf. „A vůbec, kam zmizel ten prokletý felčar? Mám bok v jednom ohni."
„Nepochybně, potom, čím jsi prošel. A co se týče Oda, tak ten utekl přede dvěma dny. Bál se, že přijde o palce."
„Další hádanka?" zeptal se Rolf podrážděně.
„Tvá žena měla dost jasno v tom, co mu udělá, jestli ti ublíží, a jelikož tebe Odova neschopnost málem zabila... "
„Chceš mi tím naznačit, že jsem skoro umřel? Není divu -bez ranhojiče. Myslím, že bych ti měl poděkovat, viď?" Thorpe ale rozhodně zakroutil hlavou a Rolfovi se rozšířily oči. Najednou všechno pochopil. „To ona mi pomohla? Znovu? Proč jsi mi to neřekl hned? Věřím, že začínám svou paní zajímat."
„Na tvém místě bych z toho nedělal žádnou velkou slávu," ozval se Thorpe posměšně. „Zřejmě ti sice zachránila život, ale myslím, že by úplně stejně pomohla každému jinému. Ne abys v její péči viděl víc, než v ní doopravdy je. Jen by ti to později zkomplikovalo život."
Rolf ho ale neposlouchal. Thorpe ho potěšil. Byl nadšený. Přišla, aby se o něj starala. Znamená to snad, že ho brzy začne milovat?
Touto otázkou se Rolf zabýval, dokud vyčerpaně neusnul.
26. kapitola
Leonie si všimla Erneise, jak vyklouzl ze síně přesně v tom okamžiku, kdy ona do ní vstoupila. Už dlouho se snažila s ním setkat, ale správce vždycky někam spěchal, nebo nebyl k nalezení. Proč se jí vyhýbá?
Leonie vyběhla za malým mužíčkem a zastavila ho dřív, než mohl zmizet ve stáji. „Na slovíčko, pane Erneisi." Správce se zastavil a nejpomaleji, jak jen mohl, se otočil. Svou nechuť si s ní promluvit ani neskrýval.
„Pane Erneisi, ty jsi tady byl správcem ještě za sira Edmonda, že?" začala s úsměvem.
„Několik let, má paní," odpověděl mírně překvapený její otázkou.
„A zdá se ti nový lord přísnější než sir Edmond?" zeptala se Leonie laskavě.
„Ne, to ne, má paní. Samozřejmě, sir Edmond byl víc... můj pán Rolf je tady málokdy..."
Erneise její dotazy úplně popletly a Leonie jeho zmatku ihned využila.
„Chci, abys mi předal crewelské účty, pane Erneisi."
„Tobě?" oči se mu zúžily. „Co s nimi chceš dělat?"
„Můj manžel je chce vidět," zalhala s lehkostí.
„Vždyť ale neumí číst!" Správce už nebyl jen zmatený, ale přímo vyděšený.
Leonie se na něj povzbudivě usmála. „Sir Rolf leží v posteli a nudí se, pane Erneisi. Myslím, že
chce vědět, jaký zisk může očekávat z Crewelu." Pokrčila rameny a záměrně dodala: „Ale je to
voják, který se teprve nedávno usadil, účtům asi nebude rozumět. Řekla bych, že je zřejmě předá
svému účetnímu, aby je vedl."
„To přece můžu dělat já," trval na svém správce.
„Ty ale máš přece pořád tolik práce."
„Udělám si čas."
„To není nutné. Účetní sira Rolfa má spoustu volna." „Ale -"
Leonie ztratila trpělivost. „Odmítáš snad poslechnout pánovy rozkazy?" zeptala se.
„Ne, to určitě ne, má paní, opravdu," ujišťoval ji rychle. „Hned ti je dám."
Když Leonii předal žalostně úzký svazek pergamenů, nechala si své překvapení pro sebe. Účty z vedení domácnosti se uchovávají jeden rok, obvykle do sv. Michala, a do tohoto svátku zbývalo už jen pár měsíců. Tyto listiny by měly tudíž obsahovat téměř roční záznamy o výdajích a příjmech. Přesto vypadaly spíš jako účty za jeden měsíc.
Leonie odnesla svazek do pokojíku, ve kterém spala, a pozorně si ho prohlédla. Bylo to ještě horší, než si myslela. Od správce se očekávalo, aby na konci každého dne projednal se služebnictvem v kuchyni a ve stáji, co se nakoupilo a přesně za jakou cenu. Také měl zaznamenat všechno, co se vzalo ze skladu a co vesničané odvedli jako pachtovné. Jeho povinností bylo rovněž zapsat všechny přebytky z pachtovného, které se prodaly, zrovna tak i to, co se zaplatilo za služby, jako byla doprava zboží na trh nebo například práce kovářů a jiných řemeslníků, kteří na panství pracovali místo pachtovného. Správce měl také zaznamenat každý provedený obchod. Denní pershwické účty obsahovaly seznam výdajů za chléb, obilí, víno i pivo. S tím vším se vždy někde počítalo. Přesná suma se zaznamenala jako výdaje ze skladu. Svědomitě se zapisovaly i nákupy od kupců nebo prodavačů a řemeslníků z města Rethelu jako třeba hrnce, šaty, koření a také splátky za veškeré služby. Na Pershwicku, který byl jinak dobře zásobený a téměř všechno maso a drůbež pocházelo z panství, se pro kuchyni kupovaly jen speciální sýry a ryby, které se neskladovaly. Ze stájí by mělo být zaznamenáno seno, oves a tráva, které byly z větší části také skladovány. Největším výdejem zde byl nákup jednoho koně nebo dvou, jež nahradili stará zvířata. Staré koně se dali nevolníkům.
Pan Erneis měl sice vypracovaný seznam z kuchyně i ze stájí, ale jen týdenní. A ještě hůř, nezaznamenal v něm žádné položky, ale jen sumu, která se každý týden vyplatila. Zapsal také platby vesničanů v naturáliích, jenže tak špatně, že záznamy byly naprosto bezcenné. Žádný jiný zápis prodeje, ani přebytků, už nenašla. Přesto na vlastní oči viděla, jak se na hrad přivezlo obilí, ovce a skot, což se obratem prodalo v Axefordu. Proč to ale není nikde zapsáno? To nevěstilo nic dobrého. Celkové týdenní výdaje byly ale v ještě horším stavu. Byla to směšná suma, třikrát vyšší, než by Leonie dokázala utratit za celý měsíc. Přesto si byla jistá, že v ní nejsou zahrnuty výdaje na Rolfovu armádu. Sir Evarard jí totiž řekl, že peníze na armádu plynou přímo z měst stojících nedaleko každého hradu.
Leonie prozkoumala sklady. Věděla, že pokud nebudou plné, brzy se doplní, jelikož žně začnou již za pár týdnů. Zatím však jejich obsah nesouhlasil s výdaji zaznamenanými v účtech. Bylo jasné, že Erneis neplnil svou povinnost.
Vzteky seběhla ze schodů a porozhlédla se po viníkovi. Zároveň zavolala dva vojáky z posádky, aby s ní zůstali pro případ, že by je potřebovala. Neřekla jim, proč mají jít s ní. Vystopovala správce v kuchyních. Než vstoupila dovnitř, nařídila vojákům, aby zůstali venku u dveří. Erneis vypadal překvapeně, když Leonie otevřela branku do dlouhé úzké kolny a v ruce držela pergameny. „To mi vracíš účty tak brzy, má paní?" Správce sáhl po svazku, ale Leonie s papíry ucukla.
„Pane Erneisi," oslovila ho bezvýrazně, „kde jsou účty, ve kterých jsou zapsáni ti koně, jež jsi koupil?"
„Koně?" zamračil se Erneis. Jaké koně?"
„No koně," zvýšila hlas. „Musel jsi koupit celé tucty koní."
„Já jsem nenařídil koupit jediného koně, má paní. Snad si nemyslíš -"
„Ani jednoho koně? Pak jsem se tedy zmýlila. A kupoval jsi nějaké cetky pro mého pána, které on dal lady Amélii?"
„Má paní, prosím," Erneis rozhořčeně přistoupil blíž. „Pro žádné dámy jsem nikdy nekupoval šperky, ani to po mně sir Rolf nechtěl. Co ti řekl o účtech, že se mě na tohle ptáš -" „No, co asi mohl říct?" přerušila ho.
„Má paní?"
„A kde jsou peníze, které máš na chod domácnosti, pane Erneisi?" Správce se zamračil. Jsou zamčené v truhle v jedné místnosti skladiště."
„A můj manžel, když potřebuje, si tam chodí pro peníze?" „To ještě nikdy nebylo nutné. Má jich
sám dost -" „Kolik?" „Má paní?"
„Tak kolik ti dává peněz na chod domácnosti?" zeptala se Leonie ostře. „Několik... set hřiven," odpověděl zdráhavě. „Kolik set?" chtěla upřesnit. Já ne -" „Kolik?" Muž znervózněl a přes rameno se ohlédl na kuchaře a jeho pomocníky, kteří ho zvědavě pozorovali. Dotazy jejich paní zněly čím dál víc jako výslech.
„Jedenáct nebo dvanáct set," přiznal Erneis vyhýbavě. „Nepamatuji si to přesně. Ale, má paní, nechápu, proč tě tohle zajímá - ledaže bys chtěla něco koupit. V tom případě bych byl víc než šťastný -"
„To ti věřím," odsekla. „Takže z toho, cos mi řekl, mohu usuzovat, že to, co jsi neutratil z peněz, které ti dal můj manžel, se nachází v té zamčené truhlici?"
„Ovšem, má paní."
„A zbytek jsi zapsal sem?" Leonie pomalu zvedla svazek papírů a podržela mu je před obličejem. „Ano, samozřejmě."
„Pak jistě nebudeš nic namítat, když dám prohlédnout tvůj pokoj dřív, než opustíš Crewel, že?" Erneis zbledl. „Má paní? Ty - ah - asi jsem špatně rozuměl."
„Rozuměl jsi dobře," ujistila ho upjatě. „Mohl jsi o účtech lhát mému manželovi, protože je válečník a není zvyklý vést panství. Proto nemůže vědět, jaké jsou výdaje za jeho chod. Ale byl jsi hlupák, když sis myslel, že se ti podaří oblafnout i mě. Já nejsem zahálčivý lenoch. Sama jsem několik let vedla panství a vím přesně do poslední hřivny, kolik stojí provoz takhle velké domácnosti." Oči se mu rozšířily a Leonie se usmála. „Vidím, že jsi mě pochopil, pane Erneisi." Stiskl rty. „Nemáš žádný důkaz, má paní, že jsem něco udělal špatně. Crewel není Pershwick. Vládl tu chaos, když se tu sir Rolf usadil. Zásob bylo málo a ceny vysoké." „Kdyby nebyl můj manžel zraněný, nechala bych ho, aby celou věc posoudil sám, protože pokoušíš moji trpělivost," prohlásila Leonie zlostně. „A ty říkáš, že nemám žádný důkaz?" Otočila se ke kuchaři a zeptala se ho: „Tady v těch účtech stojí, pane Johne, že jsi minulý týden utratil za nákup zásob třicet pět hřiven. Je to pravda?"
„Má paní, ne!" zalapal po dechu kuchař. „Neutratil jsem ani deset hřiven."
Leonie se obrátila zpět ke správci, jehož bledá tvář byla zkřivená vzteky. „Co ty na to, pane
Erneisi?"
„Nemáš žádné právo mě zpovídat kvůli účtům, lady dAm-bert. Půjdu si promluvit s tvým manželem."
„Ne, nikam nepůjdeš," vyštěkla. Ustoupila ke dveřím a dala pokyn strážným, kteří se zájmem celý rozhovor vyslechli. „Odveďte pana Erneise do jeho pokoje a prohledejte mu jeho věci. Jestliže se ukradené peníze najdou, vyžeňte ho z Crewelu jen s ranečkem šatů - s ničím jiným. Jestli se ale peníze nenajdou" - Leonie se ještě jednou na správce podívala - „splní se ti tvé přání, protože si s tebou osobně promluví můj manžel. A já pochybuji o tom, že bude shovívavý." Leonie se vrátila do síně, aby tam počkala na výsledek pátrání. Zalykala se zlostí. Uvažovala, že se možná do této záležitosti neměla pouštět sama. Mohla požádat sira Evararda nebo Thorpea de la Mare a nechat je, aby se o zloděje postarali oni?
Za chvíli se dozvěděla, jak vše dopadlo. Strážní jí přišli bojácně informovat, že správce utekl, zatímco prohledávali jeho věci. Našli jen padesát hřiven. Z několika stovek zbylo jen padesát hřiven. Jak jen tohle vysvětlí Rolfovi?
27. kapitola
Rolf zasténal, když se naklonil k velké truhlici, aby ji otevřel. Věděl, že by ještě neměl vylézat z postele. Thorpe mu několikrát opakovaně kladl na srdce, aby zůstal ležet. Byl ještě zesláblý a Leonie mu sešila ránu teprve včera.
Rolf byl ale netrpělivý. Od té doby, co se dozvěděl, že mu Leonie pomohla a jeho zranění nezavinila, toužil napravit své neomalené chování. Co si asi musí jeho žena myslet o jeho nedůvěře k ní zejména poté, co mu pomohla dobýt hrad Wrothe?
Mnoho dní přemýšlel, jaký zvláštní dárek by měl Leonii dát. Nechtěl, aby si myslela, že si tím míní vykoupit její odpuštění, ale toužil ji podarovat něčím krásným, co by opravdu ocenila. Přitom zjistil, že vůbec neví, co se jeho ženě líbí a co ne, a že nemá ani zdání, co už má. A právě to chtěl zjistit průzkumem její truhly stojící v předpokoji. Proto nedočkavě čekal, až Thorpe odejde z pokoje a on bude moci vstát z postele.
V prvních dvou truhlicích byly uloženy jen šaty. V menší, třetí truhle našel Leoniny šperky. Když zjistil, jak málo jich je, pocítil vinu. Objevil jednu šachovou soupravu ze slonoviny a malou dřevěnou skříňku, která byla uvnitř polstrovaná sametem a obsahovala dvanáct stříbrných lžic. Našel i váčky naplněné cizokrajným kořením. Na dně truhly ležel drahými kameny zdobený kožený pás zabalený do jemné vlněné látky a druhý pás vyrobený ze zlatých šňůrek. V malé krabičce měla uložené tři zlaté brože, z nichž v jedné byly zasazené granáty a druhá byla emailovaná. Vedle ležely dvě stříbrné vlásenky, jedna zlatá spona a jen jeden opravdu krásný šperk - zlatý náhrdelník, ve kterém zářilo šest velkých granátů a uprostřed se houpal zlatý křížek. Jeho nádherná žena měla tak málo hezkých šperků. Rolf ale věděl, že sir William ji od sebe vyhnal, když byla ještě dítě.
Kdo jiný jí tedy měl dávat hezké cetky a dívat se, jak jí oči září překvapením a potěšením? Rolfa zaplavil pocit nenávisti vůči muži, který Leonii tak velmi ublížil.
Dveře se tiše otevřely a v nich se objevila Leonie. Proti ní stál Rolf - a před ním její otevřená truhlice. Přes prostěradlo, které měl kolem sebe omotané, mu prosakovala krev. Chytila ho při
činu, pro který neměl omluvy.
Zůstala na něj zírat s kamennou tváří a neřekla ani slovo. Rolf zrudl a otočil se. Pomalu zamířil zpět k posteli.
Leonie šla za ním dovnitř. V místnosti se rozhostilo ticho, pak konečně promluvila. „Jestli jsi hledal mé léky, můj pane, de la Mare ti měl říct, že můj košík leží u krbu." Rolf si povzdechl. „To tedy měl."
„Ale musím tě varovat. Nepokoušej se léčit sám. Když neznáš tu správnou medicínu, můžeš si víc ublížit, než ulevit. Já ti pomůžu."
,Ty?"
Leonie se odvrátila. Jeho náhle jemný hlas ji znervóznil.
„Měl jsi na mě počkat."
„Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš."
Podívala se mu do očí. Bylo zřejmé, že ještě neslyšel, co provedla se správcem. Přesto ho něco trápilo.
„A proč bych neměla přijít, můj pane?" zeptala se. „Vždyť jsi mi vysvětlil, že tě musím vždycky
poslechnout."
„Stejně si děláš, co chceš."
Nechtěně se tak náhle dotkli jejich problematického vztahu.
„Nikomu nedovolím, můj pane, aby poroučel mým myšlenkám a citům, ale jinak tě jako tvá žena musím poslouchat."
Rolf se málem rozezasmál. Samozřejmě že měla pravdu. Nemohl ovládat její myšlenky nebo emoce a byl by hlupák, kdyby se o to snažil. Chtěl se ale pokusit změnit její city, tedy přesněji, některé z nich.
Jestli mě nechceš ošetřovat, Leonie, pochopím to."
Z jeho hlasu vyčetla spíš snahu ji přesvědčit, než pokoru. „Mé vědomosti o tom, jak léčit a ošetřovat nemocné, jsou dar od mé matky. Byl by ale bezcenný, kdybych ho nevyužívala. A teď, dovolíš, abych ti zastavila krvácení?"
Rolf přikývl, a tak odtáhla prostěradlo na stranu, aby mohla odstranit zakrvácené obvazy. Když pracovala, celá zářila potěšením, pýchou a uspokojením, že může uplatnit své znalosti. „Těší tě pomáhat lidem?" zeptal se náhle Rolf. „Ano."
Povzdechl si. Zmýlil se. Bylo to tak, jak řekl Thorpe. Leonie ráda léčí - kohokoliv. Nebyl pro ni žádná výjimka. „Něco se děje, můj pane?"
„Ne," zalhal pohotově. Jen mě napadlo, že se tě asi muselo dotknout, když jsem místo tebe k sobě zavolal toho felčara."
„Ani v nejmenším," ujistila ho rychle. „Jen mě rozzlobilo, jaká to byla hloupost. Věděla jsem, jak je Odo neschopný, ale nechápala jsem, proč jsi zakázal, abych se k tobě jen přiblížila. Byl jsi zesláblý a měl jsi bolesti. Neuvažoval jsi jasně." „Proč mě omlouváš?"
Zakroutila hlavou. „Kdybys byl při smyslech, můj pane, jsem si jistá, že bys mě nevykázal jen od sebe, ale dal bys mě rovnou vsadit do želez."
„Vsadit do želez!" zamračil se. „To bych nikdy... Jsi přece má žena."
„Na tom nezáleží," prohlásila Leonie rozzlobeně. „Někdo se tě pokusil zabít. Ten člověk musí být vypátrán a potrestán - ať už je to kdokoliv. Kdybych se tě pokusila zabít já, nic jiného bych ani nečekala."
Rolf se lítostivě zasmál. „Přiznávám, že jsi mě napadla jako první. Když mě zasáhl šíp, viděl jsem,
jak ten darebák utíká směrem k Pershwicku. Nechtěl jsem sice uvěřit tomu, že bys byla schopná
zorganizovat moji vraždu, ale nemohl jsem se té myšlenky zbavit. Nebyla zas tak úplně šílená -
vzhledem k minulosti... Je mi opravdu velmi líto, že jsem o tobě pochyboval, Leonie."
Proč se na něj vůbec nepodívá? Skončila s výměnou obvazů a začala se přehrabovat ve svém
košíku. Pak vytáhla malou modrou lahvičku. „Dovolíš mi, abych ti dala tohle proti bolesti, můj
pane?"
Rolf zaváhal a zamračil se. Nepodívala se mu do očí a jemu se zdálo, že náhle znervózněla. „Ne!" zavrčel. Své reakce ale okamžitě litoval. Ještě pořád mi nevěříš?" zeptala se mírně. „To jsem neřekl."
„Odmítl jsi můj posilující lék, i když vím, že máš bolesti. Bojíš se, že tě otrávím, viď?"
„K čertu! Dej to sem!" chňapl po lahvičce a polkl tekutinu. „Tak! A teď mi řekni, proč mi nemůžeš
odpustit."
„Ale já jsem ti odpustila," nesouhlasila Leonie a zpříma se na něj podívala. Já jen doufám, že ty odpustíš mně, až ti řeknu -"
„Nic mi neříkej," přerušil ji úsečně. „Nechci od tebe slyšet žádné přiznání." „Ale já s tebou chci mluvit o -"
„Ne!"
Postavila se a rozzlobeně se na něj podívala. Veškerá její poddajnost zmizela. „To mě chceš nechat
čekat, abych se bála, jak budeš zuřit, až ti to poví někdo jiný? To tedy ne. Můj pane, propustila
jsem tvého správce a vůbec toho nelituji," vychrlila ze sebe.
Čekala, že vybuchne vzteky, ale Rolf na ni jen užasle zíral.
„A to je všechno?" zeptal se.
„Ano," odpověděla chladně
„A co - co čekáš, že udělám, Leonie?"
„Máš plné právo se zlobit, a pokud si budeš jen představovat, jak na mě řveš, tvému zranění to neublíží."
„Možná," řekl tiše a snažil se nerozesmát, „když mi řekneš, proč jsi ho propustila."
„Zjistila jsem, že tě pan Erneis okrádal, a ne zrovna málo. V jeho kapsách zmizely stovky hřiven."
Jak víš, že kradl?" zeptal se ostře.
Rychle vysvětlila: „Je mi líto, že jsem to tak špatně zařídila. Teď je pryč a s ním i tvé peníze." „Pořád jsi mi ještě neřekla, jak víš, že kradl."
„Můj pane, nevím přesně, kolik jsi dával správci, ale on říkal, že jedenáct nebo dvanáct set hřiven. Žiješ tady sedm měsíců a za tu dobu Erneis zaznamenal devět set hřiven. A to je moc, příliš moc." „A jak to víš. Leonie?" zeptal se Rolf podrážděně.
Leonie zčervenala a sklonila hlavu. „Neřekla jsem ti, že na Pershwicku jsem - sama dělala správce. Vím, že tak velké panství je hospodářsky soběstačné, pokud na něm ovšem často nepobývají nějací hosté, a také vím, kolik stojí udržování domu, jako je tento." Rolf zakroutil hlavou. Dělala správce, a přesto odmítla vést Crewel.
„Asi je ti jasné, že řízení panství není moje silná stránka, takže ti musím věřit, když říkáš, že mě
okrádal můj vlastní správce."
„Přísahám, že jsem jeho účty přečetla správně a -"
„O tom nepochybuji. Teď jsem ale bez správce. Evarard to nemůže převzít, protože o vedení panství toho ví ještě míň než já." „S tím souhlasím."
„A co tedy navrhuješ? To ty jsi Erneise propustila. Víš o někom, kdo by ho mohl nahradit?" „Ne,
nikdo mě nenapadá." „Mě ale ano. Správcem budeš ty." Já?"
„Nelíbí se ti to snad? Uvědom si, že za tenhle bezprizorní stav jsi odpovědná ty."
„Ano, samozřejmě." Leonie se otočila a odnesla košík s léky ke krbu, takže Rolf nemohl vidět, jak ji
jeho rozhodnutí potěšilo. Myslel si, že ji potrestal. Ve skutečnosti jí ale nařídil, aby dělala to, co
měla ráda. Mohla mu stejné rozhodnutí navrhnout sama, ale bála se, že by ji odmítl. Vždyť jí
koneckonců odepřel veškerou zodpovědnost za crewelskou domácnost -tedy až dosud.
Než se k němu obrátila, podařilo se jí ovládnout výraz ve vtváři.
„Jestli si už se mnou nechceš o ničem jiném promluvit, dám ti poslat večeři."
„Budeš jíst se mnou?" zeptal se Rolf ospale. Morfium, které obsahoval lék z modré lahvičky, už
začalo působit.
„Jak si přeješ."
„Dobře. A - Leonie - kde jsi spala doteď?"
„Já - vzala jsem si pár svých věcí do jednoho pokoje naproti místnostem pro služebnictvo."
„Přines si všechno zpátky." Ačkoliv byl teď Rolf už velmi ospalý, jeho hlas nepřipouštěl žádné
námitky. „Ode dneška budeš spát tady."
„Jak si přeješ, můj pane," zamumlala a zčervenala.
Pak, šťastná i strachující se zároveň, vyšla z pokoje.
28. kapitola
| Ve velkém krbu praskal oheň. Sloužící pobíhali po síni a pod Wildiným pozorným dohledem prostírali stoly k večeři. Amélie vyšívala u ohně a záměrně ignorovala dění kolem sebe. Vedle ní seděl sir Evarard. Jelikož pro tento den jeho povinnosti už skončily, odpočíval nad džbánkem piva.
Když Leonie sešla ze schodů vedoucích z lordova pokoje, Amélie na ni upřela pohled. Napjatě pozorovala, jak Leonie řekla pár slov své služce a pak opustila síň.
Amélie se uvolnila. Na tváři se jí objevil samolibý úsměv. Čekala na den, kdy Rolf obviní Leonii ze všech jejích zločinů. Evarard jí řekl, z čeho Rolf podezřívá svou ženu, a ať už je to pravda, nebo ne, určitě ji teď pošle zpět na Pershwick.
Když byl Rolf zraněný, Amélie se od něj držela zpátky. Kdyby totiž zemřel, nikdo by jeho ženě nemohl dokázat, že ho zabila ona, a Amélie by si musela sbalit své věci. Nemohla si dovolit Leonii znepřátelit.
Rolf se ale teď zotavuje a věří, že si Leonie přála, aby zemřel.
„Myslíš, že jí řekl, aby se sbalila?" zeptala se Amélie Evarar-da, který se rovněž díval, jak Leonie
zamířila přes síň ke schodišti pro služebnictvo.
„Proč by se měla balit?"
„No přece, aby se vrátila na Pershwick."
„A proč by ji tam měl posílat?"
Amélie se zlostně podívala na svého milence. Měli rozdílný způsob uvažování, a tak mu pokaždé musela vysvětlovat každou maličkost. Nemohla se mu ale svěřit se vším, protože sir Evarard byl muž, kterým doslova cloumala čest.
„Cožpak jsi mi neřekl, že Rolf věří, že je odpovědná za požár mlýnu i útok na něj?" zašeptala podrážděně.
„To byl omyl," prohlásil laxně. „Omyl? Čí omyl?"
Evarard pokrčil rameny. „Sir Rolf teď už ví, že se zmýlil." „A jak to, že to víš ty? Řekl ti to snad?" „Říkal to sir Thorpe, než odjel, aby mohli začít se zesíleným obléháním hradu Warling." „Ale vždyť se staral o Rolfa."
„Teď ho ošetřuje lady Leonie. Sir Thorpe neměl důvod tady déle setrvávat."
Amélie zaskřípala zuby. „Myslíš, že ho bude ošetřovat i poté, co se Rolf dozví o chudáku
Erneisovi?"
„Však on si sir Rolf už nějak poradí, ale pochybuji, že vyžene svou ženu jen proto, že překročila své pravomoce. Jinak je s ní totiž velmi spokojený Vždyť se podívej, co práce stačila udělat na Crewelu za tu krátkou dobu, co je tady."
Amélie potlačila výkřik vzteku. Místo toho zabodla jehlu do výšivky. Zdálo se, že Evarard nevěnuje její agitaci sebemenší pozornost.
To nebylo fér! Zrovna ve chvíli, kdy začínala doufat, že může přestat předstírat těhotenství a říct, že potratila. Teď ale bude muset dál pokračovat ve vztahu s Evarardem, alespoň do té doby, než s ním otěhotní. K tomu ale musí dojít co nejdřív, protože jestli tento měsíc zase dostane menstruaci, může klidně všechno vzdát. Rolf není žádný hlupák. Jestli se to ale povede, jestli bude skutečně čekat dítě, může se vymluvit na opožděný porod.
Snažila se uklidnit. Ano, otěhotní. Dokonce se jí může podařit, že těhotenství všechno změní, pokud...
Leonie se bude muset o dítěti dozvědět. Amélie jí to může říct jakoby náhodou. Pak se stáhne a bude pozorovat, co tato novinka provede se vztahem pána a jeho paní. Možná že pýcha Leonii nedovolí, aby Rolfovi řekla, co si myslí o vydržování milenky v jeho domě. Když ale tato milenka čeká s jejím mužem dítě, to už je jiná věc - zejména pokud bylo toto dítě počato po uzavření sňatku.
Nevadí, když Leonie napadne Rolfa, protože ten nemůže popřít, že se jedná o jeho dítě. A Leonie se ho třeba nebude ani na nic ptát. Možná se prostě sebere a odjede. A jakmile zmizí, Amélie bude mít pořád ještě čas se dítěte zbavit. Použije lektvar, který se před lety naučila vařit u dvora. Když Amélie usínala, na tváři se jí opět objevil samolibý úsměv.
29. kapitola
Chystali se odjet ke dvoru. Když se to Leonie dozvěděla, žaludek se jí stáhl zděšením. Ke své
značné nevoli musela napsat dopis, že královo pozvání přijímají.
Rolf jakoby její výmluvy vůbec neslyšel. Trval na tom, aby ho ke dvoru doprovázela.
„Jindřich si tě přeje poznat," to bylo všechno, co jí k tomu řekl. A nikdo nemůže vzdorovat královu
přání, připomněla si Leonie hořce.
Rolf nebyl na dlouhou cestu do Londýna ještě dost silný, a tak odjezd o týden odložili.
Jenže týden uplynul jak voda. Leonie se modlila, aby se jí z nervozity opět nevrátila její stará
vyrážka, a nezapomněla ani prosit Boha, aby se na královském dvoře nezesměšnila. Zdálo se jí to
jako věčnost, kdy byla naposledy u dvora. Pamatuje si ještě, jak se tam má chovat?
Rolf její pocity chápal, a proto dělal, co mohl, aby ji uklidnil. Povídal jí o králi a jeho baronech
zábavné historky a poznamenal, že se u dvora může dokonce setkat i s některými jejími
příbuznými. Leonie si ale nebyla jistá, jestli ji tím uklidnil, nebo ještě více rozrušil.
Spali spolu na stejné posteli, ale Rolf nebyl ještě dost silný na to, aby se mohli milovat. Takřka celý
svůj volný čas Leonie trávila tím, že mu předčítala, jedla s ním nebo mu byla po ruce, když chtěl
nadiktovat nějaký dopis. Mnoho času si jen tak povídali. Rolf jí vyprávěl sám o sobě a tím ji nutil k
podobné zpovědi.
Rolf se snažil svou ženu potěšit v každém směru, kromě jediného, nedůležitějšího problému, který
vždy stál mezi nimi - kromě Amélie.
Mnohokrát se Leonie pokusila promluvit si s Rolfem o jeho milence, ale pýcha ji vždy umlčela. Kéž by poslal Amélii pryč. Kéž by. Ale Leonie se ho neodvážila o to požádat. Bála se, že jí odmítne vyhovět, což by jí jen naplno potvrdilo to, co nechtěla slyšet. Miluje Amélii? Znovu a znovu se touto otázkou tiše trápila.
Své pocity se snažila skrývat. Udržovala, si od Rolfa odstup, který se jí zdál nezbytný pro případnou obranu. Nemohla si dovolit, aby se v jeho blízkosti uvolnila, vesele se smála a škádlila ho, jak to měla v povaze. Musela se mít neustále na pozoru, aby se do něj beznadějně nezamilovala.
Ráno, v den odjezdu, měl Rolf poprvé opustit svou ložnici. Všechny přípravy na cestu, včetně balení jeho vlastních zavazadel, dal na starost Leonii, kterou tato povinnost paní domu potěšila. Příprava vlastních věcí na návštěvu Londýna jí ale dělala vrásky, protože měla jen dvoje pěkné šaty. Proto Wilda neúnavně šila po celé zbývající dny pro svou paní třetí šaty ze španělské vlny, z látky, kterou se Leonii podařilo kdysi schovat před správcem ladyjudith. Také Leonie byla zručná švadlena a vlastnoručně vyšila mnoho oltářních rouch a křestních šátečků. Svému šatníku však věnovala malou pozornost, a když bylo třeba, většinou přešívala staré šaty. Dlouhé šaty s oddělenými rukávy mohla snadno nosit, když šla pracovat na zahradu. K nim pak mohla použít keprové rukávy a svrchní košili. Tyto části oděvu se daly snadno zkombinovat do formálního úboru. Popravdě řečeno, Leonie měla málo šatů, protože jich víc nepotřebovala.
Dopis pro Leonii přišel ve chvíli, kdy se zrovna vydávali na cestu do Londýna. Předal jí ho jakýsi nevolník z vesnice, kterého neznala. Neměla čas, aby si zprávu přečetla, a tak dopis zasunula do úzkého rukávu s tím, že si ho přečte později, a zapomněla na něj. Zahlédla, jak se Rolf loučí s Amélií. Tato scéna jí zastřela vzpomínku na dopis ještě víc a po celý zbytek dne měla špatnou náladu.
K večeru zastavili u malého hostince a Leonie se brzy odebrala do ložnice. Chtěla už spát, až za ní Rolf přijde. Když jí Wilda rozšněrovávala šaty, dopis vypadl z rukávu na podlahu. Leonie si ho přečetla a zamračila se. „To je od Alaina Montignyho."
„Od sira Alaina? A neříkala jsi náhodou, že je v Irsku, má paní."
„Už ne. Prosí mě, abych se s ním setkala na pastvině, která rozděluje panství." Leonie se zachmuřila ještě víc. „Co tady chce?" „Setkáš se s ním?"
„Šla bych, ale on mě chce vidět dnes o půlnoci."
„Myslela jsem si, že se bojí tvého manžela." „To ano."
„Tak co ho to napadlo lézt přímo do doupěte Černého vlka?"
„Neříkej mu tak," vyštěkla Leonie.
„Já - prosím za prominutí, má paní."
Leonii se rozšířily oči. Panno Maria, co se to s ní děje?
„To je v pořádku, Wildo. Běž spát. Dnes byl dlouhý den."
Když Wilda vyklouzla z pokoje, Leonie hodila dopis do ohně a vlezla si do postele, kterou její služebná povlékla povlečením, jež si vezli s sebou. Nemohla ale usnout. Nedokázala přestat myslet na Alaina. Co svým návratem domů zamýšlí? Vždyť přísahal, že by ho to stálo život. Napadlo ji, že i v tomto mohl Alain lhát. Všechno, co jí řekl v den jejich rozloučení o Rolfovi, se ukázalo být buď snůžka lží, nebo sebeklam způsobený strachem. Podle toho, co zjistila, Rolf ďAmbert nebyl tím mužem, kterého kdysi proklela. Měl sice své chyby, ale krvelačná pomstychtivost k nim rozhodně nepatřila. To mohla dosvědčit. „Spíš, Leonie?"
Jak tiše vstoupil do pokoje! „Ne, můj pane." „Pomůžeš mi tedy? Už jsem poslal Damiana na kutě."
Usmála se. Poslední dobou ji prosí o pomoc velmi váhavě. Jeho předchozí arogantní požadavky byly ty tam. Napadlo ji, jestli svého chování ze začátku jejich manželství lituje. „Posaď se sem, můj pane."
Vstala z úzké postele, která byla o mnoho menší než ta jejich doma, a začala mu rozšněrovávat tuniku. Těžkou drátěnou košili mu už sundal Damian.
„Podívám se ti na ránu," ozvala se Leonie. „Chci vědět, jestli se ti po dnešní jízdě neotevřela." „To nemusíš."
Jeho hlas zněl velmi unaveně. „Řekni mi něco zábavného, můj pane."
„Něco zábavného, můj pane," opakoval znaveně. „Tolik toho po mě chceš a sama mi nedáváš skoro nic. Řekni mi něco zábavného ty, má paní. Řekni mi, proč jsi našemu vztahu nedala žádnou šanci."
Jeho slova ji naprosto vyvedla z míry. Proč říká takové věci? To on přece nedal jejich vztahu šanci.
Pak ji ale napadla neuvěřitelná myšlenka. Možná že má po ruce milenku, protože ona sama je k němu chladná. Omráčeně ztuhla jako solný sloup, ani se nepohnula. Co když jenom čeká, až ona k němu bude vřelejší, a pak tu druhou ženu vyžene?
Cítila se velmi zmateně. Má celou tu záležitost nechat být, nebo se má zeptat na to, co jí leží na srdci? „Ukaž - sundám ti tuniku," řekla rychle a sklonila se k němu. Když mu pomáhala, vlněná košile se jí rozevřela a Rolf upřel oči na její krásná ňadra. Dlouze a zhluboka se nadechl, pomalu k ní vzhlédl. Leonie z jeho očí vyčetla velkou touhu a zároveň si uvědomila, že od té doby, co ho zasáhl šíp, žila v celibátu. Byl sice po cestě unavený, ale zdálo se, že mu to nevadí. Tváře jí zrudly a přitáhla k sobě okraje košile. Teď nebyla vhodná doba, aby se jí zamilovaně dvořil. Jak se ho má zeptat na otázku, která ji trápí, když se na ni bude dál takhle dívat? Protože nevěděla, co jiného má dělat, uchopila lem tuniky a opatrně, aby se nedotkla jeho zranění, mu ji přetáhla přes hlavu. To samé udělala i s jeho spodní košilí. Pak, aby se mohl postavit a svléknout zbytek šatů, přešla na druhou stranu pokoje.
Leonie ale nesnesla to napětí a konečně vyhrkla: „Můj pane, kdybych - kdybych se změnila... poslal bys lady Amélii pryč?"
„Ne."
Jeho odmítnutí znělo rezolutně a vyslovil ho bez zaváhání. Leonii se trpkostí stáhl žaludek.
Zavřela oči. Cítila se mizerně. Blázne! Nadávala si. Zeptala se ho, i když věděla, že bude lepší
mlčet, a teď dostala odpověď, které se bála.
„Co s tím má společného Amélie?" zeptal se Rolf ostře.
„N-nic, můj pane," zašeptala.
„Jen mi to vysvětli."
Leonie zpanikařila. Co mu má říct? Vzpomněla si, jak ji Amélie informovala, že Rolf nesnáší žárlivé scény. Vysvětlil si snad její otázku tímto způsobem? Myslí si, že žárlí? Ovšemže nežárlí. Jak by také mohla, když Rolfa nemiluje. Bože, strašně se jí chtělo plakat.
Ozvala se bezvýrazným hlasem. „Přemýšlela jsem o tvé schovance od té doby, co jsem ji dnes ráno viděla. Napadlo mě, proč asi nejede s námi. Říkala jsem si, jestli se na ni snad nezlobíš." Přistoupil k ní. Postavil se před ni a tělo měl napjaté. „Nezlobím se na ni, ale není žádný důvod, proč by měla jet s námi. Kromě toho nemá ráda královský dvůr." Já ho taky nemám ráda, a přesto mě s sebou táhneš." jsi moje žena!"
Leonie se k němu obrátila zády. Nebylo by to k ničemu, kdyby se nechala strhnout hněvem, ale nebyla si jistá, jestli se vydrží kontrolovat.
„Myslel jsem, že s Amélií vycházíš celkem dobře," řekl a Leonie se k němu pomalu otočila.
„Samozřejmě že s ní dobře vycházím," prohlásila ostře. Jak jinak, že?" Leonie se málem rozplakala.
„Sakra, Leonie! Co se děje? Pohádala ses snad s Amélií?"
Zakroutila hlavou. „Neboj, neublížila jsem jí."
„Neublížila? Proč se o ní vůbec bavíme?"
Rolfovo znechucení rychle rostlo. O co tady vlastně jde?
„Chceš, abych ji poslal pryč, viď?"
„To jsem neřekla. Jen jsem se tě ptala, jestli bys to udělal, a ty jsi řekl, že ne, tak ne."
Opět se pokusila odvrátit, ale Rolf ji pevně chytil za ramena. Pronikavě se jí díval do očí, takže
nemohla uhnout pohledem. „Ty to víš! O to tady jde! Kdo ti to řekl?"
„Můj pane?" ozvala se Leonie a pak se rozplakala. Šokované ji vzal do náručí a jemně ji držel. „Přísahám, že se z tebe jednou zblázním, Leonie. Proč ke mně nikdy nejsi upřímná?" Leonie nepřestávala vzlykat. Ať si myslí, co chce. Neměla mu nic říkat a teď mu už odmítla říct cokoliv. Nikdo ji alespoň nebude obviňovat, že je žárlivá manželka.
Vzal ji, odnesl do postele a kolébal ji v náručí, dokud se ne-utišila. Rukou ji jemně hladil po vlasech a zádech a uklidňoval ji. Pak ji náhle políbil, ale Leonii se podařilo přerušit kouzelnou atmosféru a odstrčila ho. Odmítla tak své vlastní potřeby zrovna tak i jeho. „Můj pane, ne, teď ne - prosím," zapřísahala ho a připravila se na jeho zlost.
Rolf ji ale překvapil. „Tak mě tedy nech, abych tě směl jen držet, miláčku. Jinak se budu chovat úplně mravně."
Málem se opět rozplakala. Byl k ní tak hodný. Sklonila hlavu a když si Rolf lehl pod přikrývku, přitáhl si ji k sobě. Trvalo dlouho, než usnula. Možná že ji trápil nějaký zlý sen, protože se ke svému manželovi pevně přitiskla.
30. kapitola
Rolfa probudil nějaký lehký pohyb. Když otevřel oči, uviděl, jak Leonie vyklouzla z postele. Jejich hádka způsobila, že téměř celou noc nezamhouřil oči a snažil se dát si dohromady to, co se stalo.
Možná že se Leonie dozvěděla, jaký vztah byl mezi ním a Amélií. Na tuto možnost ale nechtěl ani
pomyslet. Kdyby Leonie trvala na Ameliině odchodu, jak by jí vysvětlil, proč Amélie musí zůstat?
Nemůže přece Leonii přiznat, že ta žena čeká jeho dítě. Řekl jí, že Amélie je jeho schovanka.
Kdyby se něco dozvěděla o jejím dítěti, ztratil by naději, že by ho kdy mohla milovala.
Díval se, jak se Leonie oblékla do modré lněné košile a zamířila k malému krbu. Tam si sedla na
stoličku a začala si roz-česávat zacuchané vlasy. Denní světlo, které pronikalo oknem jí dopadalo
na hedvábně stříbrné kadeře, takže se zdálo, že jí vlasy září. Byla nádherná!
A také ohleduplná a velmi milá. Když viděla, že on spí, nezavolala služebnou. Chovala se stejně
laskavě ke služebnictvu jako k němu.
Co to bylo za ženu, která ho dokázala tolik ovládat? Kolik nocí už kvůli ní nespal. To kvůli ní ztrácel rozvahu, kvůli ní cítil nekonečný zmatek, nekonečnou obavu. Způsobila, že jeho naděje napřed rostly, aby se poté všechny zhroutily. Mohl by s ní vůbec někdy v klidu žít? Thorpe mu radil, aby k ní byl upřímný, ale Rolf se toho rizika bál. Popravdě řečeno, bál se, že tím skutečným důvodem, proč Leonie od samého počátku stojí proti němu, je fakt, že miluje toho zbabělého rytíře, Alaina Montignyho. Možná ho nenávidí jen proto, že je teď vlastníkem Montignyho půdy. Je to pravda? Poslední věc, o kterou stál, by bylo donutit ji k takovému přiznání. Znamenalo by to konec všem jeho nadějím.
Leonie vycítila, že se na ni dívá. Vstala a zamířila k němu. Tvářila se starostlivě.
„Není divu, že jsi spal tak dlouho. Namáháš se moc brzy, můj pane," plísnila ho mírně. „Dnes mi
ale své zranění ukážeš, viď?"
Rolf přikývl. Její stříbrně šedé oči se podívaly do jeho. „Můj pane, prosím, zapomeň na uplynulou noc. Byla jsem moc unavená a - když jsem nervózní, nejsem ve své kůži. Jestli jsem tě rozzlobila, tak se ti omlouvám."
„Pořád tě ještě setkání s Jindřichem znervózňuje?"
Přikývla a uhrančivě se na něj podívala.
„Tak se vrátíme na Crewel."
Leonie užasla. „To bys pro mě udělal?"
„Ovšem," odpověděl prostě. „Nenapadlo mě, že se tak moc bojíš."
„To vlastně není strach, co cítím. Spíš... neklid," ujistila ho. „Jsem si jistá, že to přejde." Když teď věděla, že by kvůli ní změnil své plány, velmi jí to dodalo sebejistoty. Jsme už moc daleko, abychom se vraceli. Král nás čeká." Jindřich jednou trochu zklamání přežije." „Ne, můj pane, opravdu, budu v pořádku." „Víš to určitě?"
„Ano. Přinejhorším se mi objeví moje stará vyrážka. Stávalo se mi to pokaždé, když jsem jako dítě jela ke dvoru."
„Možná to nebude zas tak hrozné," zasmál se Rolf. „Alespoň se nebudu muset bát, že se do tebe zblázní kdejaký chlap v království."
Pokrčila rameny. „Už jsem z nervové vyrážky vyrostla, takže se snad neosypu."
Rolf se zamračil. „Leonie, vždyť jsi měla vyrážku v den naší svatby."
„Ovšem, můj pane," odpověděla suše.
„To znamená, že jsi žádnou vyrážku neměla?"
Oči se jí zúžily. „Však ty moc dobře víš, proč jsem měla závoj. Nechci o tom mluvit."
Rolf nevěřícně zíral, jak vstala a zlostně zamířila ke dveřím. To si opravdu myslí, že pochopil, co
tím chtěla říct?
„Leonie!"
Otočila se k němu, jen aby mu mohla rozzuřeně říct: „Nehodlám o tom mluvit! A teď se sebou začni něco dělat, můj pane, nebo nestihneme dojet do Londýna před setměním." Práskla dveřmi a Rolf osaměl. Ještě nikdy v životě se necítil tak zmatený jako teď.
31. kapitola
Jelikož Leonie žila po dlouhý čas výhradně jen na Pershwicku a potom na Crewelu, cesta do Londýna ji fascinovala. Narozdíl od ní Rolf, který mnoho let projížděl Anglií a Francií křížem krážem, se téměř neobtěžoval zvednout oči ke krajině, kudy projížděli, a potěšení z cesty plně přenechal Leonii.
Projížděli vesnicemi, které Leonie celé roky neviděla, a tak dychtivě pozorovala veškeré dění kolem sebe, od rolníků pracujících na polích svého pána až po skvostně oblečené dámy jedoucí se svým doprovodem na koních. Leonie byla ráda, že s nimi necestuje žádná starší žena, která by ji
mohla peskovat za nevhodné chování. Sama si totiž byla vědoma toho, že by neměla tak zaníceně sledovat všechno, co se kolem jen mihne. Přesto se pozorováním úžasně bavila a uvědomovala si, že převážnou většinu času se vůbec neúčastnila konverzace.
Průvod projel jednou vesnicí zrovna v okamžiku, kdy zvony na věži odbíjely šestou. Tiché odpoledne začalo v Leonii vyvolávat dávné vzpomínky a přeneslo ji zpět do let, kdy poté, co jí skončila výuka, ji služebná odvedla k rodičům a společně světili jednu hodinku od tří do čtyř odpoledne. V tu dobu si spolu povídali, a když bylo pěkně počasí, šli se projít do lesa. Tehdy si je nikdo nedovolil vyrušit.
Po matčině smrti veškerý tento klid a mír, veškeré šťastné chvilky nenávratně zmizely. K čertu s tebou, otče, pomyslela si. Proč se o ni po matčině smrti nepostaral? Proč byl takový slaboch? Být na jeho místě, přinutila by se povznést nad žal.
Zachvěla se. Kdy konečně přestane myslet na otce? Ze zkušenosti věděla, že stačí jen pár chvil vzpomínek a na celý den nebo i na několik dní má zkaženou náladu. Měla dost starostí se součastností, proč by se měla ještě navíc trápit minulostí?
Leonie začala opět pozorovat okolní krajinu. Připomněla si, že si musí cestu pořádně vychutnat, protože, jak se obávala, Londýn jí mnoho zábavy neposkytne.
V Londýně se nacházela více než stovka farností a každá z nich měla svůj vlastní farní kostel. Proto se za městskými hradbami tyčily stovky kostelních věží a vytvářely působivý pohled. Leonie si velmi dobře pamatovala, jak jako malé dítě poprvé navštívila Londýn. Nezapomněla ani na nejimpozant-nější budovu, která byla viditelná již z velké dálky - katedrálu sv. Pavla, jež se vypínala vysoko nad městem a svými mohutnými střechami, arkýři a gotickými arkádami dominovala všem okolním stavbám.
Hrad Palatine Castle byl téměř sto let starý a patřil mezi další úžasné kamenné budovy, které se výrazně odlišovaly od přízemních domků, jež v převážné většině tvořily tehdejší Londýn. Palatine Castle byl jediný královský palác stojící uvnitř města za starými římskými městskými hradbami. A právě zde měli být Leonie a Rolf ubytováni.
Leonii to potěšilo. Král sídlil ve Westminsteru, na hradě, který stál mimo město, a tak doufala, že se s králem Jindřichem setká jen jednou. Bude mu představena až druhý den po jejich příjezdu, kdežto Rolf uvidí krále hned ten večer, kdy dojedou do Londýna.
Kdyby se Leonie už tak dost nebála setkání s králem, Londýn sám o sobě by ji zastrašil. Bylo to nepřehledné, čtvercové, na jednu míli široké místo, plné hluku a lidí nejrůznějších národností, kteří se věnovali převážně obchodu. Nechyběli tu žoldáci, obchodníci s potravinami, prodavači ryb s jejich vru-bovkami, ani kupci obchodující s nejrůznějšími druhy zboží. Řeka Temže byla zatarasená říčními čluny a převozníky. Veškerý ten zmatek a shon svíraly hradby. Hned za nimi se ale rozprostírala obdělávaná pole a rozlehlé lesy.
Jakmile Leonie spatřila hrad Palatine Castle, vzpomněla si na otřesně stísněné podmínky u dvora. Když tam pobývala naposledy, hrad byl přeplněný služebnictvem, lordy a jejich dámami, také příživníky, kteří se vždycky stahují tam, kde cítí peníze, zrovna tak i tanečníky, kejklíři, šarlatány, žongléry, dokonce i prostitutkami a pasáky - ti všichni následovali svého krále na každém kroku. Leonie se modlila, aby většina královského dvora pobývala s Jindřichem ve Westminsteru a aby v městském paláci nemusela sdílet pokoj s cizími lidmi.
To, co ji čekalo v Palatine Castle, nebylo zas tak špatné, jak se obávala. Rolf nezůstal na hradě, aby dohlédl na vybalování, ale, jak věděla, musel hned odjet ke králi. S Leonii nechal sira Pierse a polovinu ze svých dvaceti ozbrojenců. Richard Amyas a zbývajících deset mužů odjelo s Rolfem. Sir Piers a sir Richard byii jedinými rytíři, kteří je cio Londýna doprovázeli. Sira Pierse s sebou vzal Rolf proto, aby strážil Leonii, zatímco on bude pryč, a sir Richard jel, jelikož ho uchvátil život u dvora.
Sir Thorpe zůstal doma, aby dohlížel na obléhání hradu Warling, a Leonie jeho přítomnost postrádala. S mladým Richardem vycházela dobře, ale Piers se jí ani trochu nezamlouval. Starší rytíř se nedal obměkčit. Leonie cítila, že ji nemá rád a že ji toleruje jen kvůli Rolfovi. Přesto svoji povinnost plnil na výbornou. Nepřátelsky se mračil na každého muže, který se jen podíval jejím směrem, jakmile vešli do rozlehlé síně Palatine Castlu.
Pro Leonii připravili malý věžní pokoj, ve kterém měly bydlet i Wilda a Mildred. Také Rolf s Damianem, až se vrátí, budou spát s nimi. Alespoň, že s nimi nebudou žádní cizí lidé, říkala si Leonie s úlevou.
Bylo už velmi pozdě, když se Rolf vrátil z Westminsteru. Leonie už ležela v posteli. V místnosti hořela svíčka a ona poslouchala Mildredino vzrušené švitoření. Služebná byla totiž na prohlídce větší části hradu a seznámila se při ní s atraktivním strážným, se kterým se chtěla ještě tuto noc, až mu skončí služba, sejít. Ani Wilda nemínila zůstat ve věžním pokoji. Odpoledne potkala hezkého rytíře, s nímž se rozhodla strávit noc.
Patřičně šokovaná Leonie oběma služebným vyčinila za jejich chování, ale neměla to srdce, aby jim upírala, co chtějí, a noční potěšení jim nezakázala.
Když Leonie uslyšela, jak ji Rolf z velké dálky volá, rychle se oblékla. Mildred se Rolfa bála, a tak ji Leonie za ním neposlala.
„Co se děje, má paní? Jeho hlas - zní nějak divně."
Leonie se zamračila. Uslyšela další zařvání. „Vždyť on takhle vzbudí celý hrad!" Vyběhla z pokoje až na kraj schodiště. U stěn sice hořely svíce, ale dolů vrhaly jen temné stíny. Uslyšela svého manžela dřív, než ho zahlédla pod schody, jak ho Richard Amyas podpírá. Oba se potáceli a drželi se jeden druhého.
Rolfův hlas znovu vybuchl s hrozivou intenzitou, to jak se zvuk odrážel od kamenných zdí. „Leonie!" Obrátil se k Richardovi: „Jestli tu není, rozeberu tohle místo -" Já jsem tady, můj pane," zavolala na něj Leonie.
Muži vzhlédli. Richard se rozpačitě usmál, zatímco Rolf se šťastně šklebil.
„Vysvětlíš mi, proč tady v tuhle noční hodinu děláš takový rámus?" zeptala se Leonie a Rolf zvedl ruku, aby si zjednal ticho. Pak se obrátil na Richarda. „Běž do svého pokoje, příteli. Má paní se už o mě postará."
„To by mě zajímalo jak?" zavolala na něj Leonie. „Nemám dost sil, abych tě do těch schodů vytáhla." Byl opravdu tak opilý, že nemohl jít sám? „Můžu chodit, miláčku, věř mi. Jen pojď pro mě dolů a ukaž mi cestu."
Leonie si povzdechla, když se jí Richard uklonil a odcházel, sice nejisté, ale přesto správným směrem. Jak ho Richard pustil, Rolf se musel opřít o stěnu, aby neupadl.
„To není nejchytřejší nápad, můj pane," řekla Leonie popuzeně, když sbíhala dolů. Tam ho vzala za ruku a podepřela svým ramenem. „Oba dva z těch schodů určitě spadneme." Zasmál se. „Nepochybně si myslíš, že jsem přebral. Ale to se pleteš. Ujišťuji tě, že jsem naprosto střízlivý. Za všechno může Jindřich. Měl povídavou náladu a trval na tom, abych s ním popil." „A tys samozřejmě nemohl krále odmítnout, co?" poznamenala sarkasticky s povzdechem. „Ale ve Westminsteru by se určitě našla nějaká postel. Mohl jsi zůstat tam, můj pane, a ne-trmácet se až sem. Mohl sis zlámat vaz - to se totiž opilcům dost často stává."
Začala ho táhnout do schodů, ale Rolf se vzpíral. „Nenadávej mi, miláčku. Mně se nezdá, že bych byl nějak zvlášť opilý, a tudíž nejsem. A tam jsem zůstat nemohl, protože ty jsi tady." Leonie se zasmála. „Taky jsi mohl ty schody vyjet na koni." „Ty si myslíš, že nedokážu vyjít nějaké schody?" zavrčel. Chňapl ji za ruku, rozeběhl se po schodišti a Leonii táhl za sebou, dokud nebyli nahoře. Tam se na ni usmál.
„To bylo pěkné bláznovství, můj pane," lapala po dechu Leonie.
„Netrucuj, miláčku." „Ach!"
Pobouřeně se mu vytrhla, ale Rolf ji objal znovu kolem ramen, udělal několik vratkých kroků a plnou svou vahou se o ni opřel. Zašklebil se, když tiše zaklela. „Leonie, já tě přece tak miluju." Srdce jí poskočilo radostí, ale rychle vystřízlivěla, když si uvědomila, že je opilý. Nemohla si dovolit věřit opileckým blábolům. „Vážně, můj pane?"
„Musím," přitakal prostě. „Proč bych si jinak nechal líbit tu tvoji trucovitost?" „Už jednou jsem ti snad řekla, že nejsem trucovitá."
„A tu tvoji neposlušnost," pokračoval dál, když mlčela. „A tvoji svéhlavost." „Netušila jsem, že mám tolik chyb," ozvala se upjatě.
„To teda máš, ale já tě stejně míluju." Objal ji a stiskl tak silně, že nemohla ani dýchat. „Miluješ mě, miláčku?"
„Ovšem - můj pane."
„Ach, Leonie, kéž bys říkala pravdu, ale já vím, že lžeš." Tato slova jí šeptal do ucha a Leonie se zachvěla. Tento muž ji velmi přitahoval a pokaždé ji dokázal rozrušit. Přála si, aby byla také opilá. Přála si, aby mohla popustit uzdu svým citům a vychutnat si jeho blízkost. Přála si... Leonie se vykroutila z jeho těsného sevření, aby mu mohla položit ruce kolem krku. „Není to tak nemožné, abych tě milovala. Opravdu, je to velmi snadné."
Rolf zatajil dech. Její jemné tělo se k němu tisklo. Chraplavě se ozval: „Pobavila jsi mě, miláčku, když už nic jiného, je to alespoň nějaký začátek."
Zmocnil se jejích úst a jeho polibek byl úžasně vášnivý. Jeho vášeň ji zprvu omráčila, pak ji ale zachvátily sladké pocity. Chytila se ho, cítila každý jeho pevný sval, a vracela mu polibky plné její vlastní vášně. Toužila po něm tak, až ji to děsilo.
Náhle k jejímu úžasu Rolf přerušil polibek, zaklonil hlavu a divoce zakřičel. Jeho řev připomínal válečný pokřik. Zamrazilo ji. Když se na ni Rolf podíval, v očích mu doutnala syrová vášeň. Velmi rozvážně a pomalu sklouzl svými dlaněmi dolů k jejím bokům a pevně je uchopil. Bedra měla náhle jako v jednom ohni, svaly jí změkly. Zdálo se jí, že ji nohy neunesou. Její pocity
se jí musely odrážet v očích, protože se Rolf vítězoslavně usmál a vzal ji do náruče.
Leonie zalapala po dechu. „Do ložnice se můžeme dostat i bezpečněji, můj pane, když mě pustíš."
Byl příliš opilý na to, aby s ní souhlasil. „Ne," kategoricky odmítl.
Pár kroků od nich zaznamenala otevřené dveře. „Támhle," ukázala.
Nejisté vešel do malého pokojíku. Jakmile uviděl nervózní Mildred, vyhnal ji ven. Leonie se
usmála, když uviděla zkroušenou tvář Mildred vybíhající z místnosti. Byla si jistá, že služebná je
šťastná, že odtud mohla odejít.
„A kde je ta druhá?" zeptal se, když zamířil k posteli.
„Wilda spí dnes někde jinde."
Zasmál se. „Chytré děvče."
„A co jsi udělal s Damianem?"
„Nechal jsem ho s jeho otcem, lordem Suttonem. Chtěl jsem, abychom měli soukromí." Těžce a se smíchem oba dopadli na postel. Nemusel ji prosit, aby mu pomohla se svlékáním. Rychle to provedla sama od sebe, přitom se smáli a škádlili se. Když se svlékla i Leonie, Rolfovy oči vzplály vášní. Když jí položil ruce na ňadra, trhla sebou dozadu. Byla si plně vědoma svých rozvášněných potřeb. Společně si lehli na postel a křečovitě tiskli jeden druhého.
Jeho síla byla hmatatelná. Po celém krku měl napjaté svaly jako provazy, které se mu na hrudi hromadily. Rolf ale držel svou syrovou sílu pod kontrolou a Leonie vnímala jeho jemnost jako dar. Dotýkala se jeho svalů, cítila je pod bříšky svých prstů, vnímala hebké, tmavé a kudrnaté chloupky, kterými byl po celém těle porostlý - další znak jeho nesmírné mužnosti. Představoval všechno, po čem kdy toužila - zoufale ho chtěla. Její oči mu to říkaly. Rolf viděl, jak ho obdivuje. Začal si hrát s jejími rty. Okusoval je a dráždil. Věděl, že chce, aby si ji vzal. Konečně jí jeho jazyk začal plenit ústa. Leonii unikl vzdech plný rozkoše.
Když upřel svou pozornost od ňader na její ženství a dotkl se ho prsty, jeho laskání přešlo do velmi jemného mučení. Přitáhla se k němu tak blízko, jak jen mohla. Chtěla víc. A pak ji náhle zasáhly vlny horkosti, které .se šířily po celých jejích tříslech a připravily ji i o tu trochu sebekontroly, která jí ještě zbyla. Odtrhla svá ústa od jeho, a když ji zachvátila úžasná křeč, vykřikla jeho jméno. Než měla čas se vzpamatovat, jeho paže jí vklouzly pod záda, aby si ji mohl k sobě blíž přitisknout, a vzal si ji. Pulsování horkosti v jejích tříslech pokračovalo, když do ní Rolf prudce vnikal, a pak znovu vzplála, když ji naplnil přívalem horkého uvolnění. Leonie mohla cítit, jak jím nekonečně dlouhou chvíli proudí vlny rozkoše. Pak se Rolf odvalil a ji vzal s sebou. Stále ji držel v náručí. Ležela mu na prsou a cítila lehkost. Po chvíli zjistila, že Rolf nahlas pochrupuje. Podívala se na něj s něžným úsměvem a pak se pokusila od něj odtáhnout. Jenže Rolf si ji přitiskl k sobě ještě víc. Dokonce i ve spánku chtěl, aby mu byla nablízku. Leonie se s tím smířila. Hlavu si položila na jeho paži, břicho přitiskla k jeho boku a přehodila přes něj jednu nohu. Blaženě usnula.
32. kapitola
„Víš, jaké se uzavíraly sázky poté, co se vrátil sir Rolf? Polovina hostů byla přesvědčena, že tě zabil, zatímco ta druhá polovina tvrdila buď, že tě sir Rolf našel s milencem a zabil ho, nebo že zbil tebe. Co se vlastně stalo, má paní?"
Leonie oněměla a tváře jí zrudly. Wildin proslov ji zaskočil o to víc, že ho služebná řekla velmi mírným hlasem, zatímco jí česala vlasy. Na podobnou zprávu takhle časně ráno zkrátka nebyla připravená.
Jak to víš, že se uzavíraly sázky, Wildo?" vyzvídala.
„Dole o tom všichni mluví, má paní." Služka pokrčila rameny a pak se zasmála. „Každý slyšel, jak na tebe volá, má paní. Proto je zajímá, co s tebou udělal, když tě našel."
„Nemůžu uvěřit tomu, že si ti lidé myslí, že by sir Rolf, jenom proto, že nadělal spoustu rámusu, musel hned někoho zabíjet!"
„To kvůli tomu jeho poslednímu zařvání, i když ho ne každý slyšel. Ale ti, co ho slyšeli, přísahali, že takhle řve jenom ten, kdo právě někoho zabil."
„Dost!" vyštěkla Leonie. „Byl opilý, a to je všechno. Nikomu neublížil, Wildo, ani mně ne." Wilda se na svou paní s nadějí podívala. Bylo jejím vroucím přáním, aby to mezi Leonii a sirem Rolfem dobře klapalo, protože kdyby ne, viděla budoucnost své paní v černých barvách. Wilda měla Leonii opravdu ráda.
„Mildred říkala, že tě sem donesl," odvážila se nadhodit. „Nebuď impertinentní, Wildo! Mildred moc mluví." „On byl ještě v takovém stavu, aby -"
„Wildo, přestaň!" Leonie s vypětím potlačila smích. Služebná byla nenapravitelná, ale Leonie věděla, že se Wilda chce jenom ujistit, že její manželství funguje po všech stránkách. Leonie se postavila, aby ji Wilda mohla dostrojit. Jenže v tom okamžiku se otevřely dveře a do pokoje vsoupil Rolf. Překvapil tím obě dvě. Pod jednou paží měl zastrčenou nějakou dlouhou úzkou krabici a ve druhé ruce nesl jinou, menší. Byl stejně překvapený jako jeho paní i služka, protože Leonie stála oblečená jen do košile po kolena dlouhé a bez rukávů. Hned se zastavil, zamračeně se rychle obrátil a zavolal: „Richarde! Zavři oči!"
Sir Richard stál těsně za Rolfem a dřel se s velkou truhlicí. „Zakryj se," nařídil Rolf Leonii, „dokud můj přítel tady nesloží svůj náklad."
Zrudlá Leonie ho rychle poslechla, ale Rolfovo nerytířské chování ji popudilo. Jak se odvažuje vtrhnout si sem bez ohlášení a pak se na ni ještě mračit kvůli tomu, že není řádně oblečená? Zatímco se navlékala do šatů, mlčela. Když se ale obrátila, pohled jejích stříbrných očí byl výmluvný. Zjistila, že se Rolf rozpačitě usmívá. Sir Richard se také usmál, když položil objemnou truhlu na zem, formálně se uklonil, pak se otočil a odešel. Rolf jí v žertu pohrozil prstem. „Pojď se podívat, co jsem ti koupil."
Když Rolf otevřel truhlici, Leonie se váhavě a opatrně přiblížila. S úžasem poklekla a dotkla se nádherného, šedého hedvábí. Látka byla hustě protkávaná kovovým vláknem, takže zářila jak tekuté stříbro. Leonie nikdy předtím nic podobného neviděla.
Ale toto bylo jen jedno z mnoha překvapení, které ji čekalo. V truhle nalezla rovněž deset štůčků sukna, růžový, zlatem protkávaný aksamit, fialový, hedvábný taft a těžký, zelenomodrý damašek. Nejkrásnější byly ale tři štůčky pestrobarevného sametu. Samet se na severu, jako byla Anglie, objevoval jen vzácně, a byl tak drahý, že ho nosili jen králové a velmi bohatí lordové. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že by mohla nějaký samet mít. Byla nadšená. „Kde - kde jsi to vzal?" zeptala se překvapeně.
Jindřich pro mě otevřel své sklady," vysvětlil Rolf ležérně, ačkoliv ho její radost rozzářila.
„On ti to dal?"
„Dal?" zabručel Rolf. „Co tě vede! Jindřich nerozdává dary, pokud ovšem za ně něco nechce. Ne, řekl jsem mu, co by se mi pro tebe líbilo, a on navrhl, že bych si mohl lépe vybrat v jeho skladech. Dostává totiž zboží až z dalekého východu, o kterém se londýnským kupcům ani nezdá." „Ale - to muselo stát spoustu peněz," zakroutila Leonie pomalu hlavou celá zmatená. „A tys to koupil pro mě?" „Ovšem." „Ale proč?"
Zasmál se. „To mi nemůžeš jednoduše poděkovat? Cožpak musím mít nějaký důvod pro všechno, co udělám?"
Jeho slova ji zneklidnila. Chce ji snad odměnit za její chování včera v noci?
Jestli to má co společného s uplynulou nocí..." Leonie zrudla. Ve Wildině přítomnosti nedokázala
dokončit svoji úvahu. Kývla proto na služebnou, a ta odešla. Když osaměli, Rolf na ni začal
dotírat. „Udělala jsi snad minulou noc něco, za co bych tě měl obdarovat -?"
„Nic, co by zasluhovalo takovou pozornost," přerušila ho rozhořčeně. „Proč myslíš?"
„Já si nic nemyslím, ale stejně jsem se tě chtěl na minulou noc zeptat." Zatvářil se nejisté. „Nemůžu
si vzpomenout... od odjezdu z Westminsteru si nic nepamatuji, kromě jedné matné vzpomínky,
jak sem tě našel tady dole na schodišti."
Když mlčela, dodal: „Tím mi chceš naznačit, že jsem ze sebe udělal pěkného pitomce?"
Leonie se zasmála. Jestli se dnes na tebe lidé divně dívají, je to proto, že jsi v noci vzbudil polovinu
hradu."
„Tebe taky, Leonie?" zeptal se mírně. „Nelíbí se mi pomyšlení, že jsem tě mohl nějak urazit." Leonie ustoupila. „Namluvil jsi toho sice až až, ale neurazil jsi mě." Pak se odvážila: „Ty si opravdu vůbec nic nepamatuješ?"
„Jen výjevy, miláčku," odpověděl a upřeně ji pozoroval. „Ale nejsem si jistý, jestli to, co si pamatuji, nebyl jen sen... donesl jsem tě sem v náručí?"
Leonie pomalu přikývla a Rolfovo chování se tím dokonale změnilo. Zasmál se a oči mu zářily mužskou pýchou.
„To mě už odnaučí tolik pít," smál se. „Čekal jsem celou věčnost, kdy se necháš svést, a když ses se mnou konečně milovala, pamatuji si z toho jen polovinu."
Leonie cítila, jak jí tvář opět rudne. Napadlo ji, že takové věci říká úmyslně, jen aby zčervenala, protože si ji dobíral až příliš často. Byla zvědavá, jestli si vůbec někdy na jeho přímočarost zvykne. „Ty dary, můj pane," připomněla mu Leonie. „Tak už zase ,můj pane' ?" Leonie sklopila oči.
Rolf si povzdechl. „Tohle je také pro tebe." Podal jí dvě krabice. Když se na něj zvědavě podívala, varoval ji: „Neptej se, proč ti to dávám. Mužovo právo je utrácet své peníze, za co se mu zlíbí."
„To je také z Jindřichových skladů?"
Už samotné krabice byly krásné. Ta dlouhá byla vyřezávaná ze sekvoje, a ta menší byla stříbrná, zdobená hladkým emailem. Skoro se je bála otevřít.
„Objednal jsem je minulý týden u zdejšího zlatníka. Doufám, že se ti budou líbit." Nečekal, až krabice otevře, a měl se k odchodu. „Moc ti děkuji, můj -"
Leonie se zarazila dřív, než dodala ,pane', ale ne dost rychle. Rolf se otočil ve dveřích a ve tváři měl záhadný výraz.
„Až mě jednou sama od sebe nazveš mým jménem, pak budu vědět, že mě miluješ. Na ten den budu čekat."
Odešel a Leonie zůstala zírat na zavřené dveře. Byla naprosto zmatená. Proč tak moc chce, aby ho milovala? Vždyť už má Ameliinu lásku. To mu nestačí? Oh, takové myšlenky by ji jen opět rozzlobily, a proto je zaplašila.
Taková štědrost! Uvnitř dlouhé krabice ležely dva nádherné opasky. Jeden byl asi metr a půl dlouhý a byl vyrobený z proplétaných zlatých oválných destiček, z nichž na každé byla na zářivém povrchu vyryta drobná květina. Druhý opasek byl spletený ze zlatých řetízků různých délek, které v pravidelné vzdálenosti sedmi centimetrů spojoval velký rubín. Jako spona sloužil ještě větší rubín. Kdyby si opasek připnula k pasu, řetízky by se rozhoupaly při každém jejím kroku.
Uvnitř stříbrné krabičky se nacházely stovky drahokamů, které byly vždy zasazené do zlata. Leonie jimi bude moct snadno pošít šaty, které z nových nádherných látek našije. Ve svých rukou držela celé jmění.
Ohromeně stála. Jímala ji takřka posvátná hrůza a celá se chvěla. Přesto ji však napadlo, jestli je Rolf stejně štědrý i k Amélii.
33- kapitola
Leonie si oblékla své nejlepší šaty. Spodní košile byla ušita ze světle modrého hedvábí a svrchní oděv měl tmavější modrý odstín. Přesto, když ji Rolf doprovodil do Westminsteru, její sebevědomí kleslo na bod mrazu. Tam zjistila, že jenom její nový opasek obstojí ve srovnání s nádherou Jindřichova dvora.
Odvedli ji k princezně Alici a jejímu fraucimoru a nechali ji tam. Na audienci u krále bylo totiž ještě brzy. Leonie neznala princeznu Alici, Jindřichovu vyhlášenou milenku, ale na jedné ze svých dětských návštěv poznala královnu Eleanoru. Říkalo se, že Eleanora vyvolala vzpouru Jindřichových synů. Ať už to byla pravda, nebo ne, král ji za to dal uvěznit na hradě Winchester. Fakt, že královna byla více či méně vězněná, zatímco Jindřichova milenka vystupovala na veřejnosti po králově boku, připomněl Leonii její vlastní situaci - Rolfa s Amélií - a zkazil jí náladu. Byla zklamaná, že neuvidí královnu. Eleanora byla krásná žena. Měla tmavě hnědé vlasy a slonovinově bílou pleť. Nebylo divu, že se stala manželkou dvou králů. Její manželství s francouzským králem Ludvíkem bylo zrušeno na základě jejich příbuzenského stavu, přestože byli zpřízněni až ze čtvrtého kolena. Rozvod proběhl především proto, aby se Eleanora mohla provdat za Jindřicha.
Jindřich nastoupil na anglický trůn po králi Štěpánovi dva roky poté, co se oženil s Eleanorou. Kromě toho byl i vévodou normandským a hrabětem z Anjou. Manželství s Eleanorou mu zajistilo připojení Akvitánie k jeho říši, a tím se stal vládcem celé západní Francie. Jindřich byl nej-mocnější muž Evropy.
Leonie si pamatovala Eleanoru jako bezstarostnou, frivolní ženu, trochu prchlivou a velmi domýšlivou. Ale Leonina matka říkala, že královna časem zmoudřela. Eleanora byla o dvanáct let starší než Jindřich, a to byl možná důvod, proč ji král vyměnil za mladší ženy. Dcera krále Ludvíka, Alice, nebyla starší než Leonie. Byla sice zasnoubená s Jindřichovým synem Richardem, to ale nezabránilo Jindřichovi, aby si z ní před čtyřmi lety neudělal svou milenku. Poté, co vypověděl královnu ode dvora, nemusel se ani snažit svůj vztah k Alici skrývat. Leonii překvapilo, že Alice není krásná, a dokonce ani nijak zvlášť hezká žena. Její dvorní dámy však Leonii rychle vysvětlily, že Jindřichovi se na Alici líbí její důvtip. Také jí důvěrně sdělily, že král obdivuje princeznin půvab, s nímž se pohybuje a tančí. Zdálo se, že si krásné dvorní dámy vymýšlejí různé omluvy, proč král nevěnuje svou pozornost právě jim. Jediným důvodem královy náklonnosti k Alici však byla skutečnost, že Jindřich miloval francouzskou princeznu se stejnou intenzitou jako ona jeho.
Leonie by asi pocítila k princezně sympatie, kdyby v ní neviděla Amélii, a krále Jindřicha jako zosobnění svého vlastního nevěrného manžela. Kdykoliv se podívala na Alici, vzpomněla si na Amélii. To bylo důvodem, proč neměla právě tu nejlepší náladu, když přišel Rolf, aby ji
doprovodil ke králi.
Za těch šest let, kdy ho viděla naposled, se Jindřich změnil jen málo. Pořád ještě působil zastrašujícím dojmem. Nezměnil se ani nedbalý způsob jeho oblékání. Očividně neměl dost času, aby s ním mohl plýtvat zkouškami u krejčích. A tak, i když jeho šaty byly nákladné, neseděly mu. „Prokázal jsem tvému manželovi medvědí službu, když jsem mu říkal, že jsi byla ošklivé dítě. Dokonce jsem se snažil přesvědčit ho, aby si tě nebral. A jak teď vidím, asi by mi nikdy neodpustil, kdyby mě tenkrát poslechl."
Toto byla první Jindřichova slova k Leonii, když ji odváděl od Rolfa. Ale na Leonii tím neudělal žádný valný dojem.
„Pokud to měl být komliment, Výsosti, tak za něj děkuji," řekla stručně.
Laskavě se na ni podíval. „To mě nemáš ráda, má drahá, nebo jsi opravdu tak nepoddajná, jak říká
Rolf?"
Leonie tiše zasténala. Mluvila s králem a toho se neodvažovala urazit.
„Nevím, co ti můj manžel napovídal," nadhodila a přinutila se k úsměvu.
„Oh, spoustu věcí, opravdu spoustu - i když si myslím, že přeháněl. Nemůžu například uvěřit
tomu, že ses ho pokusila o vaší svatební noci zabít."
Leonie zbledla. Rolf s ní o tomto incidentu nikdy nemluvil, ale králi o něm řekl! „To - to byla nehoda, Výsosti, kterou způsobila nervozita a strach."
„Myslel jsem si to," Jindřich se podmanivě usmál. „A pochybuji také, že jsi ň manželstvím, které jsem pro tebe sjednal, tak nespokojená, jak si asi tvůj muž myslí. Možná že jsi měla nějaké námitky na počátku, ale jakmile jsi ho uviděla, ulevilo se ti, že?" Nečekal na odpověď a pokračoval: „Řekni mi, lady Leonie, jsi se sirem JRolfem spokojená?" „Pokud tě to potěší, Výsosti." „To není odpověď." „Dobře. Tedy nejsem." „Podívej se -"
Srdce jí skočilo do krku. „Nechtěl jsi, abych lhala, Výsosti. Zeptal ses, a tak jsem ti odpověděla." Jindřich se začal usmívat. „To tedy ano."
Leonie úplně zapomněla na jeho prchlivost. Měla by raději pozorovat jeho výraz místo toho, aby klopila oči. Naštěstí se ukázalo, že ho uklidnila.
„To je velmi zajímavé, má drahá," pokračoval Jindřich zamyšleně. "Tvůj manžel je totiž ten typ
muže, který dámy náramně přitahuje."
„To tedy ano," souhlasila Leonie.
„Tobě se nelíbí?"
„To jsem neřekla, Výsosti."
Jindřich se zamračil. „Má také vynikající charakter. A má i půdu a bohatství, které získal ve válce a v turnajích, jež si ani já nedokážu představit. A teď s pravdou ven. Co se ti na Rolfovi dAmbert
nelíbí?"
Nemohla se vyhnout odpovědi.
Ohlédla se kolem, aby se ujistila, že se o její hanbě nikdo jiný nedoví.
„Je to věc, o níž si myslím, že se nezamlouvá mnoha manželkám," řekla tiše a mírně pokrčila rameny. „Sir Rolf mi je nevěrný."
„Poté, co poznal tebe, se mi tomu nechce uvěřit," odporoval Jindřich.
„Přála bych si, abych mohla mít podobné pochybnosti, Výsosti," přiznala se Leonie.
Nastalo významné ticho a pak král prohlásil: „Dobře si pamatuji na tvoji matku, má drahá. Vždy
rozzářila celý dvůr a uměla krotit královninu vznětlivost - za což jsem jí byl vděčný. Nelíbí se mi,
když vím, že je její dcera nešťastná. Ani se mi nelíbí, když vidím muže, kterého si cením nejvíc ze
všech, jak je vyvedený z rovnováhy a zrovna tak nešťastný. Mohla bys ho vzít na milost a přijmout
ho takového, jaký je?"
„Ano, mohla, Veličenstvo. A - jestli je to tvé přání, pokusím se o to."
„To nezní moc slibně," pokáral ji mírně Jindřich. Jestli ti na tom záleží, myslím, že bych mohl lady Amélii povolat zpět ke dvoru."
Leonie sebou trhla. Nezmínila se o Amélii jménem, a jestliže král o Amélii ví, pak to musí vědět i všichni ostatní dvořané. „Veličenstvo, to je věc, kterou si Rolf musí rozhodnout sám." Jak si přeješ, má drahá."
Vypadalo to, že se Jindřichovi po jejím odmítnutí ulevilo. Pokračoval v rozhovoru na méně osobní témata. Bylo vidět, že se nechce vměšovat Rolfovi do života. Nepochybně raději vycházel vstříc svým mužům než jejich manželkám. Dámy totiž mají málokdy takové postavení, aby mu mohly jeho přátelské služby oplatit, a Jindřich byl prohnaný a taktický vládce.
Lov, který se konal ještě téhož dne, nedopadl příliš povzbudivě. Jeden jelen a tři kanci byli skoleni rychle a bez jakéhokoliv většího vzrušení. Kdyby byl lov dramatičtější, možná by nikoho
nenapadla myšlenka na turnaj. Ale dvořané se nudili a byli nervózní. Jindřich totiž sídlil ve Westminsteru déle než obvykle. Dokonce i Leonie pocítila jisté napětí, když tento návrh padl. Bylo všeobecně známé, že Jindřich turnaje nepovoluje, přesto doufala, že tentokrát udělá výjimku, když slyší, jak jsou jeho lordové návrhem nadšeni.
Leonino vzrušení se ale změnilo v úzkost ještě téhož večera, když jí Rolf sdělil, že Jindřich všechny překvapil, s konáním turnaje souhlasil, a že se Rolf míní klání rovněž zúčastnit. Turnaj se měl konat následující den.
„Ty ale zápasit nemůžeš," prohlásila a úplně zapomněla, že se už chystala do postele. „Nemůžu? Proč ne?" zeptal se podmračeně.
„Co tvé zranění," připomněla mu. „Neuplynulo ani čtrnáct dní, kdy -"
Rolf se zasmál. „Tvá starostlivost mě sice těší, Leonie, ale není na místě."
„Posmíváš se mi, ale já to myslím vážně," prohlásila Leonie upjatě.
„Vždyť jsi říkala, že se mi rána už zahojila."
„To jsem neřekla. Řekla jsem jen, že se hojí, a to je rozdíl."
„Věř mi, vím, že si to už můžu dovolit."
„Myslel sis, že jsi schopný vydat se na cestu," namítla ostře. „To už jsi zapomněl, jak jsi krvácel po jednodenní jízdě? Ještě nejsi při plné síle, můj pane. Chtít zítra zkoušet své dovednosti - to je čiré bláznovství."
„Bláznovství je poslouchat obavy nějaké ženské," nesouhlasil ostře. „Než jsem přišel do Anglie, byly turnaje celý můj život. Tito angličtí rytíři pro mě nejsou žádní soupeři. Jsou netrénovaní, protože Jindřich zavedl rytířskou daň namísto čtyřicetidenní vojenské služby." „Můj pane," prohlásila odměřeně. „Bude stačit jen jedna, jediná rána a zranění se ti otevře." „Přestaň, nebo mě rozzlobíš, Leonie."
Měla si pamatovat, že Rolf netoleruje hádky v ložnici. Když si to ale uvědomila, Rolf si ji přitáhl k sobě a divoce políbil.
Přesně tento polibek uviděla Wilda, když se objevila na prahu. Rychle a obratně otočila ve dveřích Mildred a Damiana a tiše zavřela.
Leonie zapomněla na hrozící turnaj. Co začalo mezi ní a Rolfem jako hádka, to skončilo nejsladší vášní. Ale později, když vyprchaly něžné city, které chovala ke svému manželovi, rozhodla se vzít záležitost turnaje do svých rukou.
34. kapitola
„To není správné, má paní," prohlásila Wilda, když neochotně podala Leonii pohár s vínem.
„Bude mít takový vztek, jaký jsme u něj ještě nezažili."
„Na tom nezáleží. Hlavně že bude v pořádku," trvala na svém Leonie.
„Ale udělat právě tohle, má paní!"
„Tiše, Wildo!" okřikla ji Leonie. „Musí se vrátit každou chvíli. Co když tě uslyší?" „Pořád lepší teď než potom," zabručela Wilda.
Ale Leonie ji už neposlouchala. Otevřela svůj košík s léky a našla v něm byliny, které potřebovala. Nesmí je však zamíchat do vína dřív, než se Rolf s Damianem vrátí ze mše. Když Rolf vstoupil do pokoje, mračil se. Věděl, co si Leonie myslí o jeho účasti na turnaji. „Chceš se připravovat sám, můj pane?" zeptala se Leonie. „A ty bys mi pomohla?" opáčil skepticky. „Pokud si to budeš přát."
Rolf zakroutil hlavou. „Přísahám Bohu, že ti nikdy neporozumím, Leonie. Damian mě ustrojí. Po tobě chci jen jediné -abys mi víc důvěřovala."
„Nikdy jsem nezpochybňovala tvoje schopnosti a dovednosti, můj pane, jen tvůj zdravotní stav. Prosím, vypij tohle a já budu klidnější."
Ostražitě se podíval na pohár s vínem. „Nepotřebuji žádné speciální lektvary, Leonie."
„Je to jen pár bylinek, které ti dodají sílu. Prosím," naléhala upřímně. „Je to to nejmenší, co pro mě
můžeš udělat, abych se uklidnila. Vždyť co by ti mohlo udělat trochu bylinek?"
Vzal si tedy od ní pohár a vypil ho. „Tak, teď už jsi klidnější?"
„Ano," odpověděla mírně a podala pohár Wildě, která nad hereckým výstupem své paní obrátila oči v sloup.
Netrvalo dlouho a uspávači lektvar začal působit. Damiana zneklidnilo, když se Rolf zapotácel. I Rolfa zmátla náhlá únava, a tak dovolil, aby mu pomohli dojít k posteli. Leonii, která si myslela, že tím celá věc skončila, se ulevilo.
Ale Rolf ji chňapl za zápěstí dřív, než stačila ustoupit od postele.
„Co - cos mi to dala, Leonie?"
I když mu oční víčka ztěžkla, přesto ji dokázal probodávat pohledem. Pochopil, co se s ním stalo. Nebyl důvod, proč by měla zapírat.
„Šlo mi jen o tvé bezpečí, můj pane, když ty jsi na ně nemyslel," řekla pevně. „Přísahám... příliš daleko... tentokrát."
Pomalu ji pustil a zavřel oči. Mluvil sice útržkovitě, ale Leonie přesto pochopila, co jí chtěl říct. Tentokrát zašla příliš daleko.
„Tys udělala tohle, má paní?" Damian na ni nevěřícně zíral.
„Ano."
„Zabije tě!"
Leonie zbledla. Damian pochopil, co udělala, ale nevěděl proč. Rolf sice bude znát důvod jejího činu, ale nebude ho zajímat. Nebude mu záležet na tom, že nemohla snést pomyšlení, že by ho na turnaji mohli opět zranit. Ovládala ho mylná představa, že se mu nemůže nic stát. A jestliže si nepřiznal, že není ještě úplně zdravý, nepřipustí ani, že to, co udělala, bylo oprávněné. Bylo pozdě litovat svého impulzivního rozhodnutí. Damian měl pravdu. Zabije ji. Rolf byl voják. Její čin je pro něj neomluvitelný.
„Musím mluvit se sirem Piersem," oznámila Leonie, když zamířila ke dveřím.
„Jemu neříkej, co jsi udělala!" varoval ji Damian. „Ublíží ti." „Tak půjdu za králem."
Byl to právě sir Piers, který se ji pokusil zastavit, aby neodjela z hradu, aniž by počkala na Rolfa, a
rovněž sir Piers ji nakonec doprovodil do Westminsteru, když viděl, že by klidně jela bez něj a
sama. Neřekla mu, co se stalo, protože nepochybovala o pravdivosti Damianových slov.
Toho rána se jí podařila jen jedna věc - upoutala Jindřichovu pozornost, aniž by si ji nějaký z lordů,
kteří krále obklopovali, všiml. Když společně s Piersem vstoupili, král ještě snídal. A jelikož bylo
jeho zvykem jíst při chůzi a povídat si se svými dvořany, nikdo nezpozoroval, že přistoupil k
Leonii.
„Tvůj manžel šel rovnou na kolbiště?" zeptal se.
Jindřich měl výbornou náladu a Leonie se modlila, aby jí to bylo k něčemu platné. „Rolf nepřijde, můj pane." Jindřich se zamračil. „Proč ne?"
Vše mu vysvětlila. „Nenapadl mě jiný způsob, jak bych ho mohla ochránit," dodala nakonec. „Ochránit ho! Já myslím, že on by spíš potřeboval, aby ho někdo ochránil před tebou!" „Udělala jsem, co jsem považovala za nejlepší, Výsosti," odpověděla zkroušeně. „Nelituji, že jsem ho uchránila před možným zraněním, protože to bylo nutné."
Jindřich v úžasu zakroutil hlavou. „Vůbec neznáš svého manžela, lady Leonie. Neprokázala jsi mu tím žádnou službu. Můj syn Richard, který je také přívrženec turnajů, mi říkal, že viděl Rolfa ďAmbert, jak přijímal jednu ránu za druhou a přesto dokázal zvítězit a získat bohatství z výkupných. Existuje jen pár rytířů, kteří se mu mohou vyrovnat v boji. Rolf může být blízko smrti a přesto se nepřestane bít. To je vlčí způsob boje. Nedostal svoji přezdívku jen kvůli svému snědému vzhledu, má milá." „To - to jsem nevěděla, Výsosti."
„Za to, cos udělala, ti nepoděkuje," řekl král a povzdechl si. „Vím," souhlasila. „Myslím, že jsi ke mně přišla hledat ochranu, že?" zeptal se lišácky.
„Ne, ale chtěla bych tě poprosit, abys mi poskytl nějaký doprovod na cestu domů, Výsosti. Obávám se, že Rolfovi muži odmítnou se mnou jet, pokud si s ním nejdřív nepromluví." „Chceš utéct před jeho vztekem?"
„Ne... ne přesně utéct. Spíš mu dát čas, aby vychladl dřív, než se mu budu muset postavit." Jindřich se zasmál. „Nebude to zas tak hrozné, ne, pokud tě nebude muset hledat, abys mu vše vysvětlila. Kdepak. Nepomůžu ti utéct od manžela. Naopak, dám ti doprovod, aby ses k němu vrátila." Pokynem zápěstí přivolal Jindřich tři muže a vydal jim rozkazy. Pak se obrátil k Leonii. „Navrhuji, abys mu řekla pravdu. Možná že protentokrát přehlédne tvoji pošetilost." „Opravdu? Ale on už ví, proč jsem nechtěla, aby dnes bojoval."
„Oh, já měl na mysli ten skrytý důvod, má drahá. Řekni mu, že ho miluješ. Je úžasné, co dokáže
prosté přiznání."
A s těmito slovy ji propustil.
Využila příležitosti a odjela dřív, než si ji stačil všimnout sir Piers a zahrnout ji všetečnými dotazy. Má přiznat lásku, kterou necítí? Ne, tak to nebylo. Přiznat lásku, o které - zatím nepřemýšlela. Když se vrátila do městského paláce, našla Richarda Amya-se ve stájích. Bylo vidět, jak je netrpělivý. Leonii nedalo moc práce přesvědčit ho, že se Rolf ještě chvíli zdrží a že by měl jet napřed a připojit se na kolbišti k siru Piersovi. Richard okamžitě odjel a vzal si s sebou jen dva ozbrojence. To znamenalo, že Leonii zůstalo ještě osm mužů, z nichž jeden byl velitel, Guy z Brentu.
Leonie neměla ještě nikdy příležitost si s ním promluvit. Teď to udělala a použila tón, který nepřipouštěl žádné námitky. Guy nebyl jako Piers nebo Richard, kteří považovali za svou
povinnost s ní o všem diskutovat. Velitel prostě udělal to, co mu řekla, a dal připravit jeden vůz pro zavazadla. S Leonii poslal pár mužů, aby vyzvedli její věci.
To s Damianem bylo horší pořízení. Leonie nechtěla, aby zůstal na hradě a mohl Rolfovi říct, že odjela. Zároveň mu ale nemohla ucpat ústa roubíkem, svázat ho a vzít s sebou. Počkala, dokud ozbrojenci neodnesli její zavazadla a služebné neodešly. Teprve pak se uchýlila ke lži, která Rolfa zdrží v pronásledování.
„Král mi nařídil, abych se nastěhovala do Westminsteru, dokud můj manžel nebude přístupný vyslechnout mé vysvětlení toho, co se stalo."
„To je moudré řešení, má paní," souhlasil Damian vážně. „Takže jsi pod královou ochranou?" „Ano. Zůstaň s mým pánem, dokud se neprobudí."
Ještě jednou se podívala na Rolfa. Věděla, že až ho příště uvidí, nebude vypadat tak klidně jako teď. Zamrazilo ji v zádech. Co když svým odjezdem jen všechno zhorší? Mohla se jen modlit, aby se za ten čas, kdy s ním nebude, uklidnil.
35. kapitola
Leonie nařídila svému doprovodu, aby pozdě odpoledne sjeli z hlavní cesty a zamířili do lesa. Nedbala přitom naléhavého varování Guye, který ji zapřísahal, aby to nedělala, že kromě hlavní cesty je cestování všude jinde nebezpečné. Ale Leonie se nebála ani hrdlořezů, ani divokých zvířat. Snažila se tím získat víc času, jelikož Rolf se bude domnívat, že zamířila na Crewel, a tak pojede přímo tam, zatímco ona místo toho Crewel objede a z východu dorazí na Pershwick. Ne, neměla v úmyslu vršit své chyby tím, že by vzbouřila Pershwick proti svému manželovi, ale doufala, že na Pershwicku si Rolf dvakrát rozmyslí, než ji uhodí.
V hustém lese postavili tábor na přespání. Leonie si nemohla na nic stěžovat, vždyť se koneckonců do této situace dostala sama. Zato Wilda reptala takřka nepřetržitě.
Když Leonie tuto noc usínala, nemyslela na nic jiného, jen na to, že jí Rolf nikdy neodpustí. Později, když ji čísi ruka zakryla ústa a tím ji probudila, první, co Leonii napadlo, bylo, že ji Rolf našel mnohem dřív, než předpoládala.
Někdo ji zdvihl. Jakási paže Leonii uchopila kolem hrudníku a pevně si ji přitiskla k svalnatému tělu. Muž ji tajně vlekl z tábora. Leonie viděla světlo z malého ohniště. Zbytek tábora spal a ozbrojenec na stráži se díval jiným směrem.
Rolf by ale takto nejednal. Rolf by celý vzteklý vtrhl do tábora a řval by tak, že by všechny zburcoval. Ale jestliže to nebyl Rolf...
Leonie se začala bránit, ale bylo už příliš pozdě. Muž za ní sice zanadával, ale ne dost nahlas, aby ho mohli uslyšet v táboře. Když se pokusila zaječet a kousnout únosce do ruky, jen ji stiskl ještě víc.
„Uklidni se paní, nebo tě praštím pěstí."
Únosce měl drsný hlas a mluvil francouzsky. Nebyla to však čistá francouzština, jakou užívala aristokracie. Jakmile jí došlo toto, zjistila zároveň, že muž není sám. „Odneseme ji lordovi?"
„Proč bych tady jinak slídil a unášel ji?" odpověděl popudli-vě muž vzadu. „Mohli bychom si ji taky nechat pro sebe." „Z toho by nic nekáplo," odsekl ostře únosce.
„Ale tahle je hezká, Dereku." Před Leonii se objevila nějaká tučná tvář. „Na tom nezáleží. My potřebujeme peníze."
„Můžeme mít obojí," promluvil třetí hlas. „Když se s ní pobaví tvůj pán, Dereku, proč bychom
nemohli my? Při jejím únosu jsme riskovali. Chci ji dřív, než mu ji předáme."
„Koukej souhlasit, Dereku, nebo odtud neodejdeme," zahrozil druhý muž.
Chvíli zavládlo napjaté ticho. Dva muži čekali, jak se Derek rozhodne. Nastalé mlčení proťal až
jiný muž, který přiběhl a prodral se křovím.
„Osgare," zašeptal nový kumpán vzrušeně, „ten strážnej zašel bez jedinýho hlesu! To se mi fakt povedlo!"
„Uklidni toho svýho bláznivýho bráchu, Osgare," zasyčel Derek vztekle. „Přísahám, že nevím, proč ho bereme s sebou."
„Protože za tebe dělá špinavou práci," ozval se Osgar přátelsky. „A teď - co uděláme s ní. Užijeme si s ní?"
Jo, ale ne tady," souhlasil Derek. „A musíme se s ní pobavit rychle. Na hrad je to daleko a její muži mají koně, zatímco my ne."
„Měli jsme je všecky zabít," zabručel jeden z únosců. „Bylo jich moc, pitomče. Teď sebou ale musíme hodit, jestli se chceme ještě zdržet, než dorazíme na hrad."
2 1
Muži se téměř rozeběhli a Leonii nesli s sebou. Leonie se zprvu cítila jako ochromená. To přece nemůže být pravda, nebo snad ano? Ale její otupění začalo mizet, když si Osgar a ostatní únosci začali znovu povídat, zatímco pospíchali lesem. „Budou tuhle lady mučit stejně jako ostatní, Osgare?" „Moc mluvíš," zavrčel Osgar na bratra.
„Budou?"
„Když neřekne, kdo je, a neslíbí za sebe výkupný, tak ji mučit budou."
„Derek se na to dívá, viď?"
„Pitomče! Derek mučí. To jeho lord se rád dívá."
Derek se zasmál, když zaslechl rozhovor bratrů. „A řekl jsi mu, jak často ses ty sám proplížil do vězení, aby ses mohl taky dívat, Osgare?"
Nastalo ticho, pak se Osgarův bratr zeptal: „Budou ji držet ve vězení dlouho, Osgare?" „Jsi moc zvědavej."
„Toho kupce zabili, i když nějakej jeho člověk přinesl výkupný. Zabili kupce i toho jeho muže." „Ať je tvůj brácha zticha, nebo mu zavřu hubu sám," zasyčel vztekle Derek. Leonie už o takových věcech slyšela. To se ale dělo za časů krále Štěpána, kdy všude vládla anarchie. Tehdy i ti nejchudší, drobní šlechtici, mohli získat opravdové bohatství tím, že vydírali nevolníky a svobodné lidi a dokonce drancovali i kláštery. Bývalo běžným zločinem, že nějaký člověk, u něhož se předpokládalo třeba jen minimum majetku, padl do zajetí. Takový člověk byl pak vězněn a mučen, dokud se nevzdal všeho, co vlastnil. V těch dobách nežil nikdo v bezpečí, protože se nešlo dovolat práva u krále, kterého nepřetržitě zaměstnával boj o udržení jeho vlastní koruny. Až později se zjistilo, jak se za krále Štěpána kriminalita v zemi rozrostla. To, když král Jindřich nařídil, aby byly všechny nelegálně postavené hrady - a bylo jich víc než tisíc - pobořeny. Leonie se zalykala hrůzou, když zvážila všechno, co ji čekalo, až ji předají Derekovu pánovi. Tento její strach ale ustoupil, jakmile se čtyři muži zastavili a ona si vzpomněla, co plánují. Hrdlo se jí stáhlo úzkostí, když Derek chraplavě řekl: „Potřebuju nějakej roubík."
„Oho, takže ty ji taky chceš. Ale tady naděláš spoustu kraválu -"
„Roubík! Rychle!" vyštěkl Derek. „Varoval jsem vás. Máme strašně málo času. Musí bejt pod zámkem dřív, než ji její muži přijedou hledat." „Nenosíme s sebou žádný hadry," zabručel Osgar. „Tvá košile bude stačit. Sundej ji."
Za okamžik už Derek odtáhl od Leonie ruku, takže ji jeden z násilníků mohl zacpat ústa. Leonie předtím stačila ještě pronikavě vykřiknout, ale rychle ji umlčeli,a přes ústa jí prudce zatáhli odporně páchnoucí košili. Látku jí za hlavou svázali tak těsně, že si myslela, že se jí koutky úst musí roztrhnout.
Ve chvíli, kdy byl roubík upevněn, s ní Derek surově zatřásl. Bolest jí vystřelila do paží, kde ji držel.
„Přestaň, Dereku, nebo jí zlomíš vaz!" varoval ho některý z kumpánů. „Myslíte, že ji slyšeli na hradě?" zeptal se Osgar. „Co se děje v lese, je nezajímá," řekl mu Derek. „Tak proč máš takovej vztek?"
Jsme od jejích lidí dost daleko - pokud se ovšem některej z nich nevzbudil a nevyrazil ji hledat." „Měli jsme je pobít všechny do jednoho," ozval se s odporem Osgar. „Nebyl tam s nima žádnej rytíř."
„Ale z nás čtyř mám meč jenom já," připomněl jim Derek s uspokojením. „Ticho! Něco slyším!"
Leonie zaslechla ten zvuk také. Za chvíli lomoz zesílil. Byl to nezaměnitelný zvuk koní prodírajících se křovím. Začala cítit naději.
„Pro teď jsi zachráněná, lady," zaskřehotal vztekle Derek, „ale pozdějc za to zaplatíš." Ostatním nařídil: „Nemůžeme se teď dál zdržovat. Rychle pryč, ale, proboha, nedělejte kravál." „Dereku, ne," kdosi znepokojeně zašeptal. „Je tam louka. Uviděj nás."
„Tak dobrá, počkáme u louky, dokud zase nebude čistej vzduch. Budou ji hledat v rojnici. Jestli na nás někdo narazí, zabijem ho."
Znovu Leonii hnali dopředu. Tentokrát ji Derek držel nad lokty, aby si nemohla stáhnout roubík. Zbývající tři muži vyrazili vpřed, jenom Derek se zdržel, protože se s ním Leonie začala prát. Snažila se mu vytrhnout, snažila se ho zastavit, pověsit se
na něj a stáhnout ho dolů. Ale únosce byl mnohem silnější a její úsilí bylo marné. Derek nakonec
zavrčel, zvedl ji jednou rukou a odnášel jako pytel s obilím.
Leonie si začala znovu zoufat. Dusot kopyt se vzdaloval. Oh, dala by svůj život za možnost pořádně vykřiknout!
Derek se zastavil nedaleko široké mýtiny, která protínala les a ve srovnání s okolím vypadala neobyčejně jasně. Tam už na ně čekali tři zbývající únosci, kteří se krčili na pokraji paseky, a nervy měli napjaté k prasknutí.
„Co ste viděli?" zeptal se Derek a bedlivě zkoumal mýtinu. „Nic, ale zdálo se mi, že slyším ještě něco dole na cestě." „Kdo to ještě slyšel?" Jelikož nikdo neodpověděl, Derek zabručel: Je to tak, jak jsem si myslel. Nebudou ji hledat tak daleko. Musíme se jen dostat přes louku a budeme v bezpečí."
„Nebudu se cejtit v bezpečí, dokud se jí nezbavíme. Tohle nebyl dobrej nápad, Dereku. Naše kořisti obvykle nemívaj takhle početnej doprovod."
Vyrazili vpřed a drželi se blízko sebe. Nedošli ale ani doprostřed louky, když naproti nim z lesa pomalu vyjel jezdec na koni.
„Řekni mi, že je to tvůj pán, Dereku," zaškemral jakýsi hlas plný děsu.
„Ovšemže ne. Můj pán není takhle obrovskej. Ale nepropadejte panice," varoval své kumpány
Derek. Je to plně ozbro-jenej rytíř a v jejím doprovodu žádnej takovej nebyl."
„Tak proč zastavil koně a civí na nás?" zeptal se Osgar znepokojeně. „Proč se nepohne?"
„Počkejte, teď zamířil k nám," varoval Derek. Postavil Leonii na zem a strčil ji k ostatním. „Podržte
ji. Možná s ním budu muset bojovat."
„Ty s ním chceš bojovat?"
„S tvojí pomocí, pitomče," zasyčel Derek zrovna ve chvíli, když se válečný kůň postavil proti nim. Jak ti mužem posloužit, můj pane?" „Ukažte, koho to tu máte."
„To je jen žena mého pána, která utekla. Pán nás často posílá, abychom ji našli a přivedli zpět. Je totiž bláznivá."
„To je divné. Vypadá zrovna jako moje vlastní žena. Samozřejmě, kdybych si myslel, že jste hrubě zacházeli s lady z Kempstonu, vůbec by se mi to nelíbilo." Zdálo se, že Derek oněměl.
Mohutný rytíř na válečném hřebci pozoroval zarostlého muže a čekal, co mu odpoví. „Myslím, že nového lorda z Kempstonu známe, ne?" zašeptal Derek.
„Ale Kempston má teď Černý vlk. Ty myslíš -" „Ano. Myslím - myslím, že je to jeho žena." „Pro slitování boží, podívejte se jí do očí!" vykřikl třetí muž. „Ona ho zná!"
Osgarův bratr se rozeběhl dřív, než jeho společníci stačili cokoliv říct. Ve zlomku sekundy mu ale mohutný hřebec odřízl cestu a vzduchem zasvištěl meč. Loukou se rozlehl hrůzostrašný válečný pokřik a zbývající tři muži se dali na bezhlavý útěk, každý jiným směrem. Trvalo ale jen chvíli, kdy válečný kůň srazil k zemi další dva únosce a hned na to je zasáhl těěký meč. Osgar zamířil zpět do lesa a byl by se v něm zachránil, kdyby mu nezahradil cestu další rytíř a neproklál ho kopím.
Leonie se nemohla pohnout. Těla jejích čtyř únosců byla roztroušena kolem ní, přesto necítila
žádnou úlevu. Před nimi byla sice zachráněna - ale v bezpečí ještě nebyla. Čekalo ji nové utrpení.
„Dokonči to tady, Piersi, a pak pošli muže zpět do tábora." Jak Rolf promluvil, většina jeho mužů
vjela na mýtinu. „Jestli je některý z nich ještě naživu, chci vědět, kam jí to vlekli."
„A ty... ?" začal Piers.
„Budu chvíli - se svou ženou."
Leonie si sundala roubík, ale byla příliš ochromená hrůzou, aby mohla promluvit.
Rolf sesedl a postavil se před ní. Tvář mu zakrývala helmice, takže nemohla zjistit, co si myslí.
Mlčela.
Konečně se zeptal: „Ublížili ti?"
Jak chladně a formálně zněl jeho hlas! „Oni - chtěli, ale vyděsil je dusot koní." Podívala se přímo na něj a v očích se jí odrážela úpěnlivá prosba. „Můj pane, musím si s tebou promluvit -" „Oh, to víš, že si promluvíme. O tom nepochybuj."
Leonie zalapala po dechu, když ji vzal za ruku a postrčil ji směrem ke svému koni. Nasedl a ji vytáhl před sebe do sedla. Ujížděli k lesu, ale pak - nezamířili k táboru. Jeli někam jinam. Leonie se třásla strachy. Nechtěla, aby jí Rolf ublížil. Ale určitě se ji chystá zbít. Proč by ji jinak vezl někam, kde budou jen sami dva.
Zdálo se, že jejich jízda nikdy neskončí, a Leonie toužila, aby už měla všechno za sebou. Cesta trvala dlouho a ji víc a víc přemáhal strach. Představovala si, že čím dál ji veze od ostatních, tím horší bude potrestání.
Přijeli na jinou mýtinu, uprostřed níž stála zřícenina nějakého starého hradu. Rolf zamířil k rozvalině, zastavil u rozpadajících se zdí a postavil Leonii na zem. Loučka vypadala ve svitu měsíce děsivě a nehostinně. Zlověstnější byl ale pohled na sesedajícího manžela. S pomalou
rozvážností si sundal helmici a železné rukavice. Zamířil k Leonii a zastavil se asi tak krok před ní. Díval se přísně. „Kdo ti řekl, že jsem nevěrný?"
Nevěřícně na něj zírala. V jeho hlase zněl vztek. Také z jeho tváře vyzařoval vztek a ústa měl
stažená do přísné, rovné linky. Proč se ale ptá právě na tohle?
,Já... nechápu."
„Co jsi řekla Jindřichovi?"
„Já -" zalapala po dechu a připomněla si rozhovor, který měla včera s králem. Vzápětí pocítila zlost. „Neměl žádné právo, aby ti o tom řekl!"
„O jeho právech se teď nebavíme. Kdo ti řekl, že ti jsem nevěrný?" opakoval otázku Rolf. „Nikdo mi to neřekl," odsekla mu Leonie. „Myslíš, že to nevidím na vlastní oči? Lady Amélie není tvá schovanka a nikdy tvou schovankou nebyla." „Nic pro mě neznamená," namítl rychle.
„A to si myslíš, že tím se všechno urovná?" vykřikla Leonie. „Nějaký jiný muž třeba běhá za děvkou do sousedství. Necítí k ní vůbec nic, ale to neznamená, že by byl své ženě věrný. Jen je víc diskrétnější, než muž, který si vydržuje milenku pod vlastní střechou - a všem na očích." Málem se rozplakala.
„Proklatě, Leonie, od té doby, co jsem si tě vzal, jsem se nedotkl žádné jiné ženy!"
Jeho slova jen rozdmýchala Leonin vztek. „Dotknul ses mě. To už jsi zapomněl, jak sis mě chtěl
vzít na Pershwicku do postele, aniž jsi věděl, kdo jsem?"
„Tak!" tvrdě se na ni podíval. „Pořád ještě jsi mi to neodpustila."
„Zmínila jsem se o tom jen proto, abych ti dokázala tvou faleš, můj pane. Ty ses totiž jiných žen dotýkal. Svědčí o tom fakt, že lady Amélie s tebou spala pořád v tvé ložnici ještě tu noc, když jsi mě dal na druhý den znovu přivést na Crewel."
Přistoupil k ní blíž s tichým zamručením, ale Leonie se nezalekla. Neucukla ani tehdy, když ji chytil za paže a zvedl ze země, aby se jí mohl dívat přímo do očí.
„Řekni mi, proč tě to zajímá, paní," Rolfův hlas zněl nebezpečně klidně. „Cožpak jsi neříkala, že je ti úplně jedno, s kolika ženami spím?" „Když to budeš dělat taktně."
„Nepostřehl jsem, žes tenkrát kladla nějaké podmínky," poznamenal cynicky. „Takže tě to
opravdu nezajímat"
Jakoby jí v krku narostl knedlík. „Ne."
Postavil ji na zem a obrátil se. Leonie sklousla rty a v tu chvíli opovrhovala sama sebou. „A proč chceš, aby mě to zajímalo," zeptala se mírně. „Manželku by to mělo zajímat," odvětil tiše.
„Manželka by neměla být urážena přítomností manželovy milenky."
Rolf se k ní rychle otočil a tělo měl napjaté vztekem. „Nikdy jsem tě záměrně neurazil. Vždyť jsem ti řekl, že už není mojí milenkou."
.Jestli chceš, abych ti věřila, můj pane, tak ji pošli pryč." „To po mně nechtěj, Leonie." Potlačila svou pýchu. „Ale já to po tobě chci. Jestli pro tebe nic neznamená, tak nemáš žádný důvod ji mít doma." „Ona... nechce odejít," vysvětlil pevně.
Zrovna tak ji mohl i uhodit. „Ty její přání nadřazuješ mému?" Leonie čekala, že jí odpoví, že slíbí, že Amélii pošle pryč. Čekala, ale Rolf mlčel. Proto dodala: „Pak se tedy ode mě, Rolfe ďAmbert, dočkáš jen pohrdání."
„Dostanu víc, než jen tohle, paní." Přitáhl ji k sobě a tvrdě přitiskl svá ústa na její. Když polibek skončil, Leonie se cítila slabá a otřesená. Nemůže mu dovolit, aby se jí opět zmocnil, nesmí připustit, aby v ní vyvolával tyto nemožné pocity.
„Nenávidím tě," zašeptala Leonie, ale tato slova nezněla přesvědčivě ani jí samé. „I když mě nenávidíš, tak já tě miluju." Znovu ji políbil a zažehl v ní zrádný plamen, který ji k němu přitahoval navzdory všemu. Začala se bránit, bojovala, jenže její boj nebyl namířen proti němu, ale proti její vlastní touze.
36. kapitola
Leonii a Rolfa probudil velký lovecký pes, který jim čenichal u nohou. Rolf s výkřikem vstal a předstíral, že na zvíře útočí. Pes na něj ale jen zíral a Rolf se rozhořčeně obrátil na Leonii. „Možná že bys ho měl slušně požádat, aby odešel," poradila mu a oči se jí smály. „Tak to zkus sama," navrhl jí.
Leonie to udělala, ale pes se nechápavě díval pro změnu na ni. „Myslím, že bychom ho tu měli nechat," připustila. Rolf se zasmál. „Řekl bych, že přesně to udělá." Sklonil se a natáhl se k ní, aby
ji mohl zlehka políbit. Jeho oči se na ní vřele usmívaly. Pak ji opustil, aby si ulevil, a Leonie si opět lehla na jeho plášť s bezstarostným povzdechem. Strávili noc zaklínění mezi rozvalinami, které zbyly z jedné zdi hradu. V Rolfově náručí spala spokojeně a cítila se v bezpečí. Všechen její vztek a bolest odplavila jeho vášeň.
To byla snad jediná věc, ke které neměla žádné výhrady. Ať už mezi nimi stálo cokoliv, Rolf ji chtěl. Ani jeho vlastní vztek nedokázal vzdorovat jeho vášni. Leonie to věděla a tento fakt působil na její rány jako hojivý balzám.
Minulou noc na chvíli uvěřila, že ji miluje. Jásala nad tím i nad všemi dalšími pocity, které v ní roznítil. Zrudla, když si vzpomněla na jeho nedočkavost. Svlékl se s její pomocí a ona s jeho a pak se spolu pomalu milovali, vychutnávali každý okamžik, každé jemné pohlazení. Nikdy by ji nenapadlo, že tak příšerný den může skončit podobným způsobem. „Červenáš se, miláčku. Vsaď se, že vím, na co myslíš?" Leonie zrudla ještě víc a Rolf se potěšené zasmál. Pomohl jí vstát a pleskl ji po zadečku očividně vlastnickým způsobem.
„Pojď, musíme jet," řekl s úsměvem. „Zdrželi jsme se tady déle, než jsme měli." Pořád ještě rozjařená odběhla. Když se vrátila, Rolf sedlal koně. Stál k ní zády, takže nemohl slyšet, že se blíží. Váhavě se zastavila. Znovu pocítila úzkost. Nechápala, že by jí Rolf odpustil, že ho uspala. Nenáviděla pomyšlení, že by se měl znovu rozzlobit.
Udělala pár kroků, až se dostala přímo za Rolfa. Ten se pořád ještě neotočil. Nejisté si mnula ruce.
Jak to, žes mě tak brzy našel?" zeptala se a moc se snažila, aby její hlas zněl jako obvykle.
„Vyptával jsem se. Lidé tě viděli, jak sjíždíš z hlavní cesty. Tvůj směr byl jasný, a tak nebylo ani ve
tmě těžké najít tvůj tábor. Nečekal jsem ale, že tam nejsi."
Pomalu se otočil a podíval se na ni.
Já - jsem ti moc vděčná, můj pane, že jsi mě našel."
„Víš, kam tě vlekli?"
„Do nedalekého hradu. K lordovi, který se živí vyděrač-stvím, ke kterému používá mučení." Zachvěla se hrůzou. Jsem si jistá, že jsi mi zachránil život."
„Nezabili by tě, Leonie. Ublížili by ti, ale byla bys pro ně příliš cenná, proto by tě nechali naživu." „Nezajímalo je, kdo jsem nebo jakou mám cenu. Tím jsem si jistá."
Jakmile bys jim řekla své jméno, věděli by, jakou máš cenu."
Řekl to tak věcně, ale co tím vlastně myslel? Nepoznali, že zajali lady z Kempstonu. Pak si vzpomněla, jak únosci zareagovali, když zjistili, kdo je Rolf. Dokonce i ten až příliš sebejistý Derek ztratil odvahu, jakmile si uvědomil, že unesl ženu Černého vlka.
„Teď teprve vidím, že jsem celé ty roky žila na Pershwicku izolovaně jako poustevník. Vůbec jsem netušila, že se něco takového může stát," přemítala Leonie.
Rolf zabručel. „Jak bys také mohla, že? Sám tvůj soused byl darebák toho nejhoršího ražení." „Soused? Koho máš na mysli?"
„Koho asi?" konstatoval Rolf znechuceně. „Montignyho a jeho syna. Nepochyně byli do jejich živnosti zapojeni také kempstonští vazalové. To by vysvětlovalo, proč se mě teď bojí přijmout za svého pána. Nepochybně si myslí, že jsem přijel, abych učinil spravedlnosti zadost." Leonie strnula. „Tomu nevěřím! Znala jsem Montignye celý svůj život. Sir Edmond byl dobrý soused a Alain -"
„Nemluv mi o tom klukovi," ostře ji přerušil Rolf. „A ať už tomu věříš, nebo ne, Leonie, Montignyové měli vinu na mnoha zločinech. Byli opatrní. Jejich oběti nevěděli, kdo je zajal nebo kdo si vzal jejich výkupné. A - samozřejmě - ti, kteří byli zavražděni, mluvit nemohli. Ale Jindřich dostával po dlouhou dobu stížnosti z celého středu země. Až před nedávnem však zjistil, kdo za těmi zločiny stojí."
„To není fér, že pomlouváš muže, který je mrtvý a nemůže se bránit."
„A jak si myslíš, že zemřel, paní? Konečně se tady našlo dost dobrých mužů, kteří o jeho aktivitách věděli a spojili se proti němu. Byl zabit, když kladl odpor při zatýkání. Jeho syn utekl dřív, než mohl být postaven před řádný soud."
„Ale nic z toho přece nedává smysl. Sir Edmond byl pánem celého Kempstonu. K čemu potřeboval nezákonné zisky?"
Rolf pokrčil rameny. „Za krále Štěpána vlastnil mnoho nelegálních hradů, které pak musel dát zbořit. Myslím, že se dal na vyděračství proto, aby obnovil přepych, na který si zvykl. Ten člověk byl vždycky rozhazovačný."
Leonie si vzpomněla na to, co slýchala o marnotratnosti sira Edmonda.
Také si pamatovala, jak si lidé vykládali o věcech, o kterých ona sama nechtěla nic slyšet. Byly snad tyto řeči pravdivé? Zjistila, že se jí tomu nechce věřit, zejména v případě Alaina. Alainův otec mohl být zločinec, ale ten bázlivý, zbabělý Alain? Nikdy. Teď ale nebyla vhodná chvíle začínat nějakou hádku. „Pojedeme, můj pane?" zeptala se.
„Myslím, že jsem Guye nechal čekat v nejistotě, jak ho potrestám, už dost dlouho. Ano, pojedeme."
Nasedl na koně, vyzdvihl ji do sedla, a když vyrazili, pevně ji držel.
„O jakém potrestání to mluvíš? Co velitel udělal?" zeptala se.
„Ohrozil tě." Válečný hřebec vjel do lesa.
Zalapala po dechu. „Ale vždyť jenom poslechl mé rozkazy!"
„O to nejde. Měl na tebe dávat pozor. Věděl, co se může stát, když sjedete z cesty. Má štěstí, že jsem ho včera v noci nezabil. Až se vrátíme na Crewel, dostane dvacet ran bičem, a bude vděčný, že z toho vyvázl tak lehce. Ví, že udělal chybu."
Leonie se zděsila. „Chtěla bych tě poprosit, abys ho netrestal, můj pane. Nikdo nesmí trpět za to, co je jen moje vina," křičela, aby přehlušila dusot kopyt.
„Můžeš přiznat svou vinu, Leonie, a bude to tak jen správné, ale nebudeš se plést do mých rozhodnutí. Ten muž bude potrestán za svou nedbalost a nic tomu nemůže zabránit." „A jak potrestáš mě, můj pane?" zeptala se. „Doufám, že jsi včera dostala pořádnou lekci."
„Nedáš mě také zmrskat?" chtěla vědět Leonie. „Byla jsem zrovna tak neopatrná jako velitel." „Nedráždi mě, Leonie. Byla jsi víc než neopatrná," řekl příkře. „Kvůli tobě jsem se málem popral s králem."
„Ne," zasténala Leonie.
„Ale ano. Řekl jsem mu, že je lhář, když trval na tom, že tě nevzal pod svou ochranu."
„Panenko Maria!" Leonie zesinala. „Řekla jsem Damianovi, že jdu ke králi jen proto, abych tě
zdržela. Nenapadlo mě, že nebudeš Jindřichovi věřit, když ti řekne, že u něj nejsem."
„Sir Piers přísahal, že tě neviděl opustit Westminster. Kdybych nezjistil, že mi chybí polovina
mužů, rozebral bych Jindřichův hrad kámen po kameni, abych tě našel."
„Ale tys - neřekl opravdu Jindřichovi, že je lhář, že ne?"
„Řekl."
„Pro smilování boží, nikdy ti to neodpustí! Co jsem to jenom udělala?!"
„Už mi to prominul," uklidnil ji méně přísnějším hlasem. „Není necitelný. Připustil, že má zlost byla oprávněná. Dokonce mi řekl i o rozhovoru, který s tebou měl, a pomohl mi, abych pochopil tvé chování. Měl jsem příšerný vztek, když jsem se dozvěděl, že Jindřichovi jsi mohla říct, proč mě nechceš přijmout jako svého manžela, zatímco mně ne."
Nastalo ticho, do kterého pak řekl: „Teď vidím, že to, co jsi řekla Jindřichovi, nebyla tak docela pravda."
„Byla to pravda."
„Vážně? Minulou noc jsi přísahala, že tě moje zálety nezajímají."
Leonie otevřela ústa, pak ji ale napadlo, že bude lepší mlčet. Celou záležitost už probrali a nikam
to nevedlo. Rolf jí vše vyjasnil. Amélie se nevzdá. A ona ho o to už podruhé nepožádá.
Rolf si povzdechl. „Už mě nikdy neuspávej, Leonie, a nikdy už ode mě neutíkej."
„Ano, můj pane."
K tomu už Rolf víc nedodal.
37. kapitola
Na crewelském panství začala sklizeň - tedy na těch pozemcích, které byly loajální k novému lordovi. Jenže Crewel neměl žádného šafáře, který by dohlížel na zemědělské práce. Ačkoliv Leonie byla schopná zvládnout tuto obtížnou práci, nezapomněla, jak nepřátelsky se k ní vesničané chovali, a rozhodla se osobně na sklizeň nedohlížet. Nicméně jmenovala vesnického rychtáře, aby zastával rovněž funkci šafáře. Byla to sice neobvyklá volba, ale logická, protože nevolníci budou jeho rozkazy poslouchat.
Rozhodla se k tomu sama, protože Rolf na Crewelu nebyl. Od té doby, co se vrátili z Londýna, byl pryč celé dva týdny.
Jeho nepřítomnost byla jedinou věcí, která, od té noci, co Guy z Brentu dostal dvacet ran bičem, Leonii trápila. Rolf odjel hned po velitelově potrestání k obléhání hradu Warling a ještě se nevrátil. Warling byl od Crewelu vzdálený téměř patnáct mil na sever, a to bylo velmi daleko. Leonie chápala, že nemohl přijet domů, ale chyběl jí. Přistihla se, jak hlídá každý dusot blížících se koní. Dokonce už přemýšlela o tom, že by se sama rozjela na Warling, ale věděla, že by Rolf takové jednání neschválil.
Stýskalo se jí. Ale to nebyla jediná její starost. Přítomnost lady Amélie na hradě se zdála nekonečná.
Jednoho večera, právě u večeře, musel sir Evarard odejít kvůli nějakým povinnostem od stolu, a tak dvě ženy osaměly a oddělovala je od sebe jen jedna, Evarardova, prázdná židle.
Ačkoliv se Leonie velmi snažila, aby se k Amélii chovala zdvořile, nebylo to jednoduché, protože se tvářila velmi samolibě, což Leonii mátlo. Jaký jen Amélie může mít ke svému chování důvod? Ve chvíli, kdy Evarard odešel, požádala Amélie Leonii o lek-tvar na utišení žaludečních nevolností.
„Neměla bys být spíš v posteli, když jsi nemocná?" zeptala se jí Leonie.
„Proboha ne!" zasmála se Amélie. „Nic mi není. Tyhle potíže během příštích měsíců zmizí, a
kromě toho, mám je jen při jídle."
Leonie pochopila. „Co tím chceš naznačit, lady Amélie?" Chtěla slyšet vysvětlení, jelikož nesnesla žádné pochybnosti.
„Rolf ti o tom přece musel říct!" Amélie vypadala zděšeně. Je to něco, co by se dalo stěží ututlat." „Tím chceš říct, že čekáš s mým manželem dítě?" zeptala se Leonie přímo. „Ano," souhlasila Amélie. „To dítě je Rolfovo. Nepopírá to."
V tu chvíli Leonie mnohé pochopila. Není divu, že Rolf odmítl poslat Amélii pryč! Cítila téměř úlevu, že tomu konečně přišla na kloub.
Leonie si prohlédla Ameliinu postavu, která byla stejně žalostně hubená jako kdykoliv předtím. „Kdy bylo to dítě počato?" zeptala se ledově. „Co na tom záleží -?" „Odpověz, Amélie!"
Amélie pokrčila rameny. „Před měsícem."
Leonie se rychle zamyslela. Rolf ji dal přivést zpět na Crewel před měsícem. Jasně si pamatovala na tu noc, kdy vztekle odešel z jejich ložnice. Druhý den ráno měla Amélie obzvlášť dobrou náladu.
Leonie opustila Amélii bez jediného dalšího slova. Co také k tomu dodat? Ale noc, která následovala, byla nejhorší v celém jejím životě. Byla sama, a tak plakala a zuřila, proklínala Rolfa za jeho slabost i lži. Ale zrovna tak proklínala i samu sebe - protože ji jeho chování zajímalo, velmi, velmi ji zajímalo.
Když následující den dostala další dopis od Alaina Montignyho, byla příliš ztrápená na to, aby o něm přemýšlela. Založila ho mezi ostatní papíry a zapomněla na něj. Celý zbytek týdne se propadala clo příšerné melancholie. Její zoufalství se prohloubilo, když zjistila, že také ona je těhotná.
Fakt, že se obě dvě děti narodí přibližně ve stejnou dobu, byl výmluvný. Stávalo se běžně, že nějaký lord požádal novomanželku, aby vychovávala jeho levobočky, pokud nějaké měl. Žena jeho přání nemohla odmítnout, protože tyto děti byly počaty před sňatkem jejich otce. Něco úplně jiného ale bylo přijmout za své děti počaté s jinými ženami po uzavření manželství. Leonie si nemyslela, že by ji Rolf požádal, aby vychovávala Ameliino dítě. Ale zrovna tak nepochybovala o tom, že bude chtít, aby obě děti i jejich matky žily v jeho blízkosti. Rolf totiž nebude mít dítě s nějakou služkou. Kdyby tomu tak bylo, od budoucí matky by se očekávalo, aby se svého dítěte vzdala, jelikož otec by byl schopen se o ně postarat lépe než ona. To však nebyl případ Amélie. Amélie by se svého dítěte nikdy nezřekla, a to znamená, že se Rolf nikdy nevzdá Amélie.
Viděla budoucnost v nejčernějších barvách. Už nemohla dál doufat, že ji Rolf jednoho krásného dne pošle pryč. Nepošle, protože bude matkou jeho dítěte. Rolf ji nikdy nenechá odejít, pokud bude vědět, že je těhotná.
Dospěla k názoru, že mu o tom neřekne. Tak může doufat, že ho opustí dřív, než ji prozradí její zaoblující se tělo. Možná že se bude moct zavřít na Pershwicku, dokud neporodí. Rozhodla se nedat mu záminku, aby ji mohl na Crewelu držet.
Leonie byla schopná podělit se o různé druhy lásek, byla schopná podělit se i o svůj dar znalosti léčení, ale nedokázala se dělit s nějakou jinou ženou o svého manžela. Zatím tu vždycky byla naděje, že Amélie odjede. Jenže teď se ta naděje rozplynula. Myslela si, že jí to snad utrhlo srdce, protože trpěla bolestmi v prsou, které nezmizely ani za mnoho dní.
Sir Bertrand a jeho nejstarší syn Reginald přijeli na Crewel pozdě odpoledne se zprávou, že Rolf pro ně poslal, aby se tam s ním setkali. Bertrand byl Leonin vazal z hradu Marhill, jednoho z jejích držeb. Proč si její manžel pozval Bertranda, to bylo pro Leonii záhadou.
Jediné, na co dokázala myslet, byla zpráva, že Rolf se brzy vrátí domů. Zajímala se sice o to, co je na Marhillu nového a jak pokračuje sklizeň, ale později si nemohla vzpomenout, co jí na to vlastně odpověděli. Myšlenky na Rolfův příjezd ji zcela vyvedly z míry.
Měla spoustu práce. S Evarardovou pomocí bavila hosty, jak nejlíp uměla. Naštěstí se Amélie v síni vůbec neobjevila. Připozdívalo se, ale Rolf stále ještě nepřijížděl. Leonie připravila pro hosty pokoje, ale muži raději dál zůstávali v síni, protože byli zvědaví, kvůli čemu se s nimi Rolf chce setkat.
Konečně zaslechli, jak přijíždí. Leonie se rychle omluvila a odešla do svého pokoje. Usoudila, že
vzhledem k její překypující zlosti se nemůže s Rolfem setkat, rozhodně ne teď a před jejími vazaly.
Bude lepší, když se přivítají v jejich pokoji, kde nebude muset skrývat své rozhořčení.
Přesto neměla čas, aby se připravila na předpokládanou bitvu. Rolf za ní přišel takřka okamžitě,
tak brzy, že, jak si Leonie uvědomila, se sotva stačil se svými hosty dole pozdravit. Co mohlo
omluvit podobné neomalené chování? Vždyť pro oba muže poslal.
Podezřívavě svraštila čelo. „Nijak jsi mě nezostudil, že ne, můj pane?"
Jak bych mohl."
Rolf odložil stranou helmici a železné rukavice, ale oči z ní neodtrhl. Leonie stála strnule a napjatě u krbu.
„Poslal jsi pro sira Bertranda a jeho syna. Co si asi pomyslí, když jsi je takřka ignoroval?" Rolf se zasmál a udělal k ní pár kroků. „Vysvětlil jsem jim, že jsem unavený a že si s nimi promluvím zítra ráno. Pochopili to."
„Jak jsi to mohl udělat?" zasyčela. „Musíš jít dolů a promluvit si s nimi teď hned!" „Už šli spát, miláčku, a -"
Ztichl, protože do pokoje vešel Damian. Leonie spolkla zlostnou poznámku a otočila se, zatímco páže pomáhalo Rolfovi sundat těžké kroužkové brnění.
Damianovi to netrvalo dlouho a už za chvíli ho Rolf mile vyzval: „Běž do postele, chlapče." Damian překvapeně otevřel ústa a opustil pokoj. Ještě nikdy předtím k němu Rolf nemluvil tak laskavě. Bylo úžasné, jak pohled na jeho ženu dokázal naprosto změnit lordovo chování. Leonie čekala, dokud se neozvalo zaklapnutí dveří a pak se otočila, připravená zbavit se všeho svého trápení. Ale při pohledu na již zpola svlečeného Rolfa se zarazila. Dívala se na silné svaly, které se napínaly na jeho dlouhých nohách, na jeho širokou hruď - vždy, kdykoliv sundal brnění, ji její mohutnost překvapila - na jeho vlasy, které se neukázněně vlnily kolem jeho hlavy. To vše najednou zvýraznilo, že se v něm skrývá muž i malý chlapec zároveň. Nebylo fér, jak silně působil na její city, že si ani nevzpomněla, co mu chtěla říct. „Chyběla jsi mi, miláčku." „Ty mně ne, můj pane," prohlásila škrobeně.
„Lhářko." Byl u ní dřív, než stačila ustoupit. Zvedl jí bradu a podíval se jí do očí. Jeho oči byly sametově hnědé a vášnivé. „Máš zlost, že jsem byl dlouho pryč, viď?" „Mám zlost kvůli spoustě věcí, můj pane, ale kvůli tomuhle ne." „Můžeš mi o nich říct zítra, Leonie, teď není na zlost ta správná chvíle." Pokusila se mu vykroutit, ale Rolf ji chytil a políbil.
„Chyběla jsi mi Leonie. Bůh ví, jak moc jsi mi chyběla," vydechl, zatímco se svými rty dotýkal její tváře a zamířil k hebkým křivkám krku.
Cítila se téměř ztracená. Neměla by mu tohle znovu dovolit, ale už celá hořela vášní, navzdory veškeré své bídě a hořkosti. Jestli - jestli už musíš mít nějakou ženu... běž si za tou druhou... já nemůžu -"
„Žádná jiná neexistuje."
Poddajně se k němu přimknula. Nemohla bojovat proti jejich vášni, a protentokrát se o to ani nepokusila.
38. kapitola
Rolf se pohodlně opřel o opěradlo své židle a upřeně se díval na Thorpea. Věděl, že se mu vždy vyplatilo poradit se se starým přítelem. Jednání s Bertrandem z Marhillu a jeho synem Reginaldem dopadlo dobře. Jakmile jejich rozhovor skončil, omluvili se, že musejí odjet, jelikož sami mají doma hosty, které opustili, aby se mohli setkat s Rolfem. Z Rolfa vyzařovala spokojenost. Bylo to tak, jak Jindřich říkal. Bertrand měl několik synů, kteří by mu mohli být k užitku. Jeho vlastní muži totiž neměli chuť nést zodpovědnost za správu dobytých hradů. Raději válčili. „Co si myslíš o siru Reginaldovi? Bude dobrým purkrabím na Wárlingu?"
„Zdá se, že se na tu práci těší. Dokonce bych řekl, že velmi," odpověděl zamyšleně Thorpe. „Až do dnešního dne měl před sebou jen jednu vyhlídku - Marnili, a to až po Bertrandově smrti. Myslím, že ti bude dobře sloužit, když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby ti dokázal, že by z něj byl dobrý vazal na Marhillu, až se čas naplní."
„Souhlasím. Takže teď nám už zbývá jen ten zatracený Warling dobýt."
„Chce to ještě týden nebo dva a hrad se vzdá," předpověděl Thorpe přesvědčeně. „Výkopy pod
hradbami hradu Blythe pokračují také dobře. Než přijdou první sněhy, bude celý
Kempston tvůj. Co ale budeme dělat potom? Na tvých pozemcích bude klid a co pak?"
Rolf se zasmál. „Jen mi popřej na chvíli trochu klidu, než se porozhlédnu po nějaké jiné válce."
„Možná že se ti zalíbí role lorda vlastnícího půdu natolik, že se ti ani nebude chtít do nějaké války
pospíchat."
Na to Rolf neodpověděl. Thorpe věděl, že přemýšlí, jestli na jeho prohlášení není něco pravdy. Thorpe zabrblal: „Každopádně, chápu, o co ti jde. Bylo moudré projednat celou záležitost se sirem Bertrandem a jeho synem dřív, než je budeš opravdu potřebovat. Původně jsem si myslel, že jsi využil tohohle setkání jen jako výmluvu, abys mohl vidět svou ženu." Rolf se zasmál a Thorpe se rozřechtal: „Krucinál! Měl jsem pravdu!" „Využiji čehokoliv, jen abych se dostal domů," pokrčil Rolf rameny.
„A co si lady Leonie myslí o tom, že jsi naverboval dva z Bertrandových synů na své vlastní hrady? Neříkal Bertrand náhodou, že má ještě jednoho syna, který by ti rád sloužil na hradu
Blythe?"
„Ano, ale Leonie o tom ještě nic neví."
Thorpe obrátil oči v sloup. „Na co myslíš, příteli? Sir Bertrand je její vazal." „To vím."
„Měl sis s ní promluvit dřív, než jsi mu tohle nabídl."
„Chtěl jsem, ale minulou noc... nebyl čas. A ráno" - usmál se něžně - „spala tak pokojně, že jsem ji nedokázal vzbudit. Co by ale mohla namítat? Jen jsem rodinu sira Bertranda připoutal víc k nám. Otec bude pracovat pro ni a synové pro mě."
„Žena umí být mnohem žárlivější na svůj majetek než kterýkoliv muž." Rolf se zamračil. „Jak je možné, že toho najednou víš tolik o ženách?" Jak se zdá, vím toho o nich podstatně víc než ty."
Rolf zabručel a natáhl ruku, aby si mohl vzít z tácu vychladlé maso, které mladá služebná právě přinesla na stůl. Rolf si všiml, že se na něj usmála, a tak se za ní díval, když odcházela. „Když toho tolik víš o ženách," zeptal se Thorpea „řekni mi, co to ty ženské kolem mě posedlo? Tím ale nemyslím mou ženu."
Thorpeovi zaskočil kousek chleba v ústech. Jaké ženské?" chtěl upřesnit starší rytíř a podařilo se mu potlačit smích.
„Všechny! Služky, manželky mých mužů, prostě všechny. Celé týdny se ke mně každá chovala, jako bych měl lepru nebo co. Najednou se ale na mě usmívají. Lady Bertha dokonce přijela za mnou k Warlingu a přinesla mi ovocný koláč, a War-renova žena mi zase poslala květiny -květiny!"
Thorpe už dál nedokázal skrývat pobavení a teď se potěšené zasmál. „Nepochybně je hryže svědomí, že si myslely, že to ty jsi zbil svou ženu o svatební noci. Lady Leonie ale celý omyl napravila. Slyšel jsem, že prý byla dost rozzlobená, když se dozvěděla, že tě lidé obviňují z něčeho, co udělal její otec."
„Byla zbitá? Kdo to tvrdí?"
Thorpea přešel humor. Rolf zbledl a tělo jakoby mu zkamenělo. „K čertu, Rolfe, tím chceš říct, že jsi o tom nevěděl? Vždyť jsi s ní strávil noc. Jak to, že to nevíš?" „Kdo?" opakoval velmi tiše Rolf.
„Lady Roesa zahlédla její tvář druhý den ráno, když si dámy přišly pro svatební povlečení," vysvětlil Thorpe stísněně. „Jak moc ji zbili?"
Thorpe si uvědomil, že musí říct vše, co ví. „Zřejmě dost. Slyšel jsem, že tvář lady Leonie byla příšerně oteklá a fialová od modřin. S lady Roesou to doslova otřáslo. Myslela si, žes to udělal ty, a nenechala si to pro sebe."
„Když o tom všechno víš, proč jsi mi to nikdy neřekl?"
„Myslel jsem, že to určitě víš. Ani teď bych se o tom nezmínil, kdyby nebylo těch klepů a... " Thorpe se bezmocně díval, jak Rolf vyskočil ze židle a vyřítil se ze síně. Za chvíli sebou trhl, když uslyšel, jak nahoře práskly dveře.
39- kapitola
Leonie vyděšeně vzhlédla, když se nad ní vztyčil rozvztekaný manžel a příšerně se na ni mračil. „Proč jsi mi nikdy neřekla, co ti udělali?"
„Udělali?" Byl snad zase opilý? „Budeš mi to muset víc přiblížit jestli -" „Surově tě zbili! Cožpak o tom vědí všichni kromě mě?"
Leonie strnula. Oči jí potemněly. Na tuto událost nevzpomínala ráda, ale to přece už věděl. „Už jednou jsem ti řekla, že o tom nechci mluvit," prohlásila ledově. „Kruci, ty o tom mluvit budeš! Vysvětlíš mi, proč jsi mi to zatajila!"
„Zatajila!" vyštěkla zuřivě. „Zatajila jsem to jen před sirem Guibertem, abych zabránila vraždě. Ale tys to věděl! Judith se mi přiznala, že ti to řekla. Proč bych tě asi jinak tu noc bodla, co myslíš? Probudila mě bolest. Dotkl ses totiž modřin na mé tváři. Byla to bezmyšlenkovitá, normální
reakce. To jsi snad pochopil, protože pak ses už nikdy nezmínil, co jsem ti udělala."
Leonina zlost poněkud zmírnila Rolfův vztek, ale jen trochu. „O tom malém škrábnutí, které jsi mi
udělá svým nožem, Leonie, jsem se nikdy nezmínil, protože to byla maličkost. Tvá nevlastní matka
mě sice varovala, že tě museli ke sňatku přinutit, ale neřekla mi už, jak. Myslel jsem, že ti párkrát
nedali najíst. To je takový běžný způsob, jak přivést zdráhající se nevěsty k rozumu."
„Na to nebyl čas, můj pane," řekla hořce. „Můj otec mi řekl, že si tě mám vzít jen jeden jediný den
před svatbou. Jako obvykle na to kvůli opilosti zapomněl."
„To ho má omlouvat?"
Já ho přece neomlouvám!"
„Protože tě zbil, nebo proto, že jsi teď moje žena?" zeptal se Rolf ostře.
Leonie se k němu otočila zády, ale Rolf ji obrátil zpět. Svými prsty jí stiskl paže a oči měl černé vztekem.
„Proč, Leonie? Proč jsem ti tak odporný? Proč tě museli zbít, aby jsi souhlasila se sňatkem?" Křičel na ni a jeho křik v ní probudil vlastní rozbouřené emoce. Jemu vpodstatě nevadí, že byla bita, že trpěla. Jde o to, že byla raněna jeho ješitnost, to jediné ho zajímá!
„Bála jsem se tě, můj pane. Řekli mi, že jsi netvor, a to bylo jediné, co jsem o tobě věděla. Myslela jsem, že si mě chceš vzít, jen aby ses mi pomstil, protože jsi byl přesvědčený, že za potíže, které ti způsobili moji lidé, můžu já. Věřila jsem, že bys pro mě připravil horší osud, než bylo jen nějaké bití." Pak přemítavě dodala: „Myslela jsem si, že to vydržím, ale zmýlila jsem se. Ten mizera by mě zabil, kdybych nepřísahala při hrobu své matky, že si tě vezmu."
V jejích slovech se odrážela veškerá nenávist, kterou cítila k Richeru Calveleymu. Rolf si ale myslel, že cítí vztek, protože ji přinutili ke sňatku s ním.
„Takže ty sis myslela, že jsem netvor?" „Ano." „A pořád si to myslíš?" „To jsem neřekla, můj pane."
„Ne, samozřejmě že ne, ale vyplývá to z toho. Proč bys jinak mnou stále pohrdala? Proč bys jinak odmítala být mou ženou?"
V jeho hlase zachytila tón, který ji znepokojil. Jaké doznání to po ní vlastně chce? Náhle pochopila. Chce slyšet, aby mu znovu spílala kvůli jeho milence. Uklidnilo by to jeho ješitnost, kdyby se chovala jako žárlivá manželka. Takové zadostiučinění mu ale neposkytne.
Sklopila oči. Já tebou nepohrdám, můj pane. Proč si to myslíš?"
„Takže nepohrdáš?" opakoval ostře. „Tak jsi tedy chladná svým založením?"
„Možná," souhlasila pohotově.
Odvrátil se od ní. „Nebo možná miluješ jiného muže!"
Jiného?" zeptala se nevěřícně. Její zlost se rozhořela navzdory předsevzetí. „Hleďme, kdo tady
mluví o nevěře druhého! Já, narozdíl od tebe, můj pane, beru naše manželství vážně!"
„Ať se propadnu, jestli je to pravda. Nebo jsi se snad musela zříct své první lásky a vzít si mě?
Tak, a teď mi řekni pravdu, paní, já se s ní už nějak vyrovnám. Už se nemíním dál užírat
nedůvěrou."
Leonie nevěřila vlastním uším. Jak se odvažuje obviňovat ji z nevěry, zatímco on sám... Prudce se napřímila a oči měla ledově šedé. Jestli hledáš nějakou omluvu pro to, abys mě mohl poslat pryč, můj pane, nemusíš se tak moc namáhat. Budu víc než šťastná, když mě vyženeš." Oči mu vzplály a semkl rty do zlověstné linky. „Nepochybuji o tom, že by ti to vyhovovalo, ženo." „To si piš," odsekla a v očích se jí zablesklo. Chystal se zpřetrhat jejich vztah. Jak mají ti muži všechno snadné!
Udělal k ní krok a Leonii napadlo, že ji chce uhodit, protože se příšerně mračil. Tyčil se nad ní. Tělo měl strnulé, pěsti zaťaté a oči mu zářily jako dva žhavé uhlíky.
Jestli doufáš, že ho pořád ještě můžeš mít, tak se pleteš," zachraplal zuřivě. „Možná že jednoho dne budu opravdu unavený tvým ledovým chováním a budu tě mít dost, ale jeho nikdy nedostaneš. Dřív ho totiž zabiju!" „Koho?" vykřikla. „Montignyho!"
Leonie byla tak překvapená, že se málem rozesmála. Byla škoda, že to neudělala, protože Rolf v její tváři teď vyčetl jen překvapení, a to ho rozlítilo.
„Myslíš si, že nevím, co pro tebe ten mladík znamená? Věděl jsem to dřív, než jsem si tě vzal!" Leonie se ho snažila pochopit, ale nedařilo se jí to. Proto jen namítla: „Mýlíš se, můj pane." „Vždycky jsi ho milovala, paní. Proto jsi štvala své lidi proti mně. Proto sis mě nechtěla vzít. Proto mě pořád ještě nenávidíš, protože tě mám já, zatímco ty toužíš po něm!"
Leonie se tentokrát rozesmála a její smích Rolfa zmátl. Leonie si ale nemohla pomoct. On žárlil na chudinku Alaina. To bylo skutečně absurdní.
Usmála se na manžela. „Nechci nic zlehčovat, protože tě toto podezření jistě nějaký čas trápilo. Ale pochop, Alain je jen můj přítel. Kdysi jsem si představovala, že by se mohl stát mým manželem,
ale to už je dávno. Tehdy to byl jediný mladík, kterého jsem znala, a jelikož jsem žila na Pershwicku jako nějaký poustevník, bála jsem se, že se snad nikdy neprovdám. To ale byla jen představa a brzy jsem ji pustila z hlavy. Z Alaina vyrostl muž s nepříliš pevným charakterem a já jsem v té době už stejně o žádného manžela nestála. Kvůli těm pár chybám, co měl, jsem ho ale nedokázala úplně zavrhnout, a tak jsme zůstali přáteli."
Rolf se pořád ještě mračil. „Ty čekáš, že ti uvěřím, že jsi proti mně poštvala své nevolníky jen z - z čirého přátelství?"
„A ty bys kvůli příteli snad nešel do války?" Jenže ty jsi žena."
Leonie se ovládla. „O tom se s tebou nebudu dohadovat, můj pane. Pravda ale je, že jsem své lidi proti tobě nepoštvala. Ten den, kdy mi Alain řekl, co ho potkalo, a že ty přijíždíš, abys mu sebral jeho půdu, svolávala jsem na tebe hromy a blesky. Tak, a teď jsem se ti konečně přiznala, co jsem udělala," vydechla s úlevou. „Myslela jsem si o tobě jen to nejhorší a moji lidé si to vzali k srdci." Rolf nevěděl, co si o tom má myslet. Chtěl jí věřit, ale když tedy nemiluje Alaina, tak proč nemiluje jeho?
Jestli jsi mi řekla pravdu, Leonie, pak nemáš žádný důvod, proč bys mě měla pořád nenávidět." „Ale já k tobě žádnou nenávist necítím, můj pane." „Ale ani jsi mě jako manžela nepřijala." Leonie sklopila oči a mírně řekla: „Přijala bych tě, můj pane, ale jen tebe. Ty však po mně chceš víc než jen
tohle."
„A to myslíš, že rozumím tomu, co říkáš, ženo?" Cítil se ukřivděně a hlas mu zesílil. Leonie se na něj ale nepodívala. Rolf na ni ještě chvíli přísně zíral, pak se otočil a rozčileně se vyřítil z místnosti. Venku si všiml, že na něj dole u schodů čeká Thorpe, a to mu připomnělo, kvůli čemu byl za Leonii. Manželčina záhadná poznámka ho neuspokojila, ba co víc, znovu ho rozzuřila. Musí zarazit všechna ta tajemství, zmatky a hádky. Věřil, že se mu to podaří, když se vrátí tam, kdy to všechno začalo.
40. kapitola
Judith zaklonila hlavu a zachichotala se, když ji Richerův hustý plnovous začal šimrat na ňadrech. Překvapil ji ve skladišti a pokračoval s ní ve svých obvyklých hrátkách. Na její protesty nebral ohled. Položil ji naznak na pytle s jídlem, vrhl se na ni a svými rty utišil její námitky, že teď a tady ne.
Jak byl tento krutý muž silný. A krutý bezesporu byl. Když se jí rukou jemně dotkl, mohla v jeho očích spatřit touhu ji místo toho ublížit tak, jak to dělal jiným ženám. On se však neodvážil být k ní hrubý. Oba věděli, že si to netroufne. Ale Judith stačilo jen vědět, čeho všeho je Richer schopen, a to ji na něm velmi vzrušovalo.
Když jí začal zvedat sukně, Judith opět zaprotestovala. Její odpor se mu líbil, vždy ho dokázal rozpálit. Když se setkali na předem dohodnutém místě, obvykle byla na něj příliš připravená, příliš dychtivá. Líbilo se mu, když ji zaskočil nic netušící. Líbilo se mu, když si ji mohl vzít na nevhodných místech, kde se obávala prozrazení jejich vztahu a snažila se ho odmítnout. „To nemůžeš počkat do večera, Richere, a přijít do mého pokoje, jak jsme se domluvili?" Zabručel. „Nelíbí se mi, když s tebou dovádím vedle tvého opilecky chrápajícího manžela." „Ale vždyť je to tak vzrušující, lásko," zapředla Judith. Jestli se probudí, bude si myslet, že má jen další halucinace."
Nasupeně se na ni podíval, ale Judith věděla, že by Richero-vu smyslu pro černý humor spíše vyhovovalo, kdyby mohl svému lordovi nasadit parohy přímo před ním. Jí by se to líbilo zrovna tak, protože její nenávist k Williamovi rostla každým dnem. Vzrušovalo ji, že se miluje s jiným mužem, zatímco její alkoholem otupělý manžel spí vedle nich.
„Vezmu si tě hned teď a později ještě jednou." Richer se zlověstně usmál a pevně přitiskl spodní polovinu svého těla k jejímu.
Jeho žhavá touha se setkala s její. Věděl, že to tak bude. Rozevřela stehna, aby ho uspokojila,
dokonce si i povzdechla a vzrušeně řekla: „Udělej, co chceš. Tak jako vždycky."
Zasmál se, ale jeho smích přerušilo volání některého ze sloužících, které se ozvalo za dveřmi. „Má
paní?"
„Co je?" zaječela Judith.
„Má paní," ozval se rozechvělý hlas. „Přijel tvůj zeť. Rolf dAmbert na tebe čeká."
Stroze se obrátila na Richera. „Pusť mě, lásko. Přece jenom budeš muset počkat do dnešního
večera. Fuj! Co tu k čertu pohledává?"
Judith si spěšně upravila živůtek a vlasy. Křikla na sluhu, že přijme hosta okamžitě. „Já se zatím ztratím," řekl Richer. „To pro případ, že by s sebou přivezl i svou lady." Judith se na něj překvapeně podívala. Ještě nikdy předtím neslyšela v Richterově hlase
znepokojení.
Zamračila se. Také ona znervózněla. „Ano. To bude nejlepší. Jestliže lord z Kempstonu přece jenom našel v mé nevlastní dceři zalíbení, nebylo by dobré, kdyby tě tu viděla. Mohla by o tobě říct svému manželovi, a bůhví, co by z toho mohlo vzniknout."
Rolf dAmbert čekal se dvěma svými rytíři ve velké síni Montwynu. Nejednalo se o nějakou
prostou zdvořilostní návštěvu a Judith dostala strach okamžitě, jak uviděla Rolfův hrozivý výraz.
Netvářil se srdečně a v jeho tváři se neobjevil ani předstíraný úsměv, který by doplnil pozdrav,
když se k němu přiblížila. Alespoň, že tu s ním není Leonie, oddechla si a doufala, že Leonina
nepřítomnost by mohla způsobit, že by se ve skutečnosti necítil tak jistě, jak vypadal.
Judith mu vlídně pokynula. „Lorde Rolfe -"
„Kde je tvůj manžel, paní. Jak dlouho mě tu nechá čekat?"
„Čekat? William je indisponovaný sire Rolfe. Služebnictvo ví, že ho nesmí vyrušovat." „Pak tě žádám, abys ho vyrušila ty, paní."
Věnovala mu svůj nejkouzelnější úsměv. „Opravdu by ti vadilo, kdybys místo s ním strávil svůj čas se mnou? Později Williamovi řeknu, že jsi tady byl."
„To ne," nesouhlasil Rolf. „Chci mluvit s tvým manželem a ne s tebou. Vzbudíš ho ty, má paní, nebo to mám udělat snad sám?"
„Ale on je opravdu indisponovaný," trvala na svém Judith znepokojeně. Já - pochybuji, že by tě vůbec [Doznal, můj pane."
„To už je takhle brzy ráno opilý?" zabručel znechuceně Rolf a zamračil se.
Judith pokrčila rameny. Bylo jen dobře, že věděl, jak to tady chodí, alespoň ji už znovu nebude
obtěžovat. „Je to bohužel pravda, můj pane, William je jen málokdy střízlivý."
„Chápu."
Rolf se obrátil ke svým mužů a řekl. „Zůstaneme tady a počkáme, až se ten chlap probere. Pošlete ihned zprávu siru Thor-peovi, že se dnes nevrátíme a že on může jet klidně zpátky k Warlingu - k čertu!" vybuchl. Jak dlouho může tohle trvat!"
Judith si uvědomila, že má problémy skrýt svůj vzrůstající strach. „Co vlastně chceš mému manželovi, můj pane?"
Rolf na ni upřel své černé oči. „To se tě netýká, paní." „Ale - nemůžeš přece jen tak -"
„Ne?" přerušil ji tichým hlasem. „Možná že se ti líbí mít za manžela ožralu."
„Samozřejmě že ne," dokázala vypadat velmi uraženě. „Snažila jsem se, aby s tím pitím přestal,
jenže on bez něj normálně nedokáže fungovat. Neumím ho z toho vyléčit."
„Tak bys mi měla poděkovat, že ti nabízím pomocnou ruku. Už brzy bude tvůj manžel normálně fungovat a bude mně i perfektně rozumět. A teď mi ukaž cestu. Začnu s tou nechutnou prací okamžitě."
Judith se zmocnila panika a rostla každým dnem, když viděla, že Rolf ďAmbert tvrdošíjně zůstává na hradě, dokud nevyřídí důvod své návštěvy. Dokonce uvažovala i o tom, že toho arogantního lorda zabije nebo že zabije Williama, avšak ten první by se jen tak zabít nedal a ten druhý, no ano, kdyby William zemřel, veškeré jmění by zdědila Leonie a ji by vyhnali bez jediného groše. Leonie by k ní rozhodně nebyla velkodušná, to bylo jisté.
Kdyby tak věděla, proč sem lord z Kempstonu přijel. Jenže dAmbert dál ignoroval všechny její úpěnlivé prosby o vysvětlení. Richer jí tvrdil, že se nemá čeho bát, ale proč byl Rolf dAmbert tak rozzlobený, a proč nemilosrdně trval na tom, že chce vidět Williama logicky uvažujícího a při smyslech?
Lorda z Montwynu vykoupali a ostříhali a pak znovu nesčetněkrát vykoupali navzdory" jeho kletbám a pokusům vyhnat své trýznitele. Cpali ho jídlem, které vyzvracel. Kromě mléka nebo vody k pití všechno ostatní odmítal. Ignorovali ho, když křičel, že chce něco silnějšího. Ignorovali ho, když se mu tělo nekontrolovatelně třáslo. A celou tu dobu byl Rolfův vztek přímo hmatatelný a jen Bůh věděl, proč jeho zlost neustupuje.
Judith mohla jen bezradně přihlížet, jak se její mnohaleté dílo obrací vniveč. Její jedinou nadějí bylo, že se William už natolik zničil, že si nebude z minulosti nic pamatovat a že jakmile dAmbert odjede, William se zase vrátí k pití.
41. kapitola
Rolf si unaveně mnul tvář. Z tohoto pokoje se mu zvedal žaludek. Bylo mu nanic i z patetického
muže, který propil svůj život.
Jestli mě chceš zabít, tak proč to neuděláš rychle?"
Za poslední vyčerpávající dny Rolf slyšel podobné lamentace snad tucetkrát. William z Montwynu se utápěl v sebelítosti a prožíval krušné chvíle. Ale ruce se mu už tolik netřásly a noční můry se už
začaly pomalu vytrácet.
Rolf si řekl, že přišel ten pravý čas. Když se konečně ozval z druhé strany pokoje, poděsil tím jak samotného Montwyna a jeho služebnictvo, tak i své vlastní muže a lady Judith. „To proto, můj pane," vyslovil líně, „abys věděl, proč tě chci zabít."
Jeho hlas zněl tak nevzrušeně, že William jeho prohlášení ani příliš nevěřil. Upřel své dosud mírně zarudlé oči na Rolfa.
Navzdory jeho protestům a nadávkám ho dnes ráno úplně ustrojili a přinutili ho posadit se za stůl, kde na něj čekala hostina sestavená ze samého zdravého jídla. William ignoroval prostřený stůl a tvrdé se podíval na muže, který byl zodpovědný za jeho mizerný stav. „Ty budeš skutečně, sire Rolfe, tak hodný a vysvětlíš mi proč?" zeptal se chraplavým hlasem sarkasticky William.
„Williame, ne!" rozeběhla se k němu Judith celá polekaná. „Neprovokuj ho!"
„To ty mě provokuješ, paní," ozval se Rolf drsně, když vstal a zamířil kupředu. „Všichni ven,"
nařídil a kývl na sira Pierse, aby mu naznačil, že by měl Judith v odchodu pomoct.
„Příliš si dovoluješ!" zařval William nasupeně, ale ze židle se ani nehnul.
Rolf čekal, dokud se dveře nezavřou, a pak zabodl oči do Williama. „Takže teď mě znáš?"
„Ovšem že tě znám. Právě jsem ti dal za ženu svou dceru. Bohužel."
„Právě?"
„Co tím myslíš, pane?" žádal vysvětlení William.
Jsou to už celé tři měsíce, co jsem si vzal tvou dceru. Uvědomuješ si to vůbec?"
„Tři?" opakoval William sklesle. „To už - uplynulo tolik času?"
„Pamatuješ si na svatbu?" Z Rolfova chladného hlasu teď vyzařovala hrozba.
„Ano, na většinu ano."
„A předtím?"
„Podepsal jsi svatební smlouvu."
„A ještě předtím," zasyčel Rolf a naklonil se přes stůl. „Předtím, než jste přijeli na Crewel." „Podívej," povzdechl si podrážděně William. Jestli mi chceš něco říct, tak se do toho pusť, ale mluv jasně. Jsem velmi unavený."
„Chci vědět, jestli si pamatuješ, co jsi udělal své dceři!"
William si zmateně začal třít spánky a snažil se přemýšlet. Co to mohl jen udělat, že je jeho zeť tak rozzuřený?
„Ach, ano, pamatuji si, že na mě byla velmi rozčilená, a měla k tomu pádný důvod," přiznal se William upřímně.
„Rozčilená?" zahřímal Rolf. „Cos jí udělal, že byla rozčilená?"
„Nemám pro to omluvu," ozval se William zkroušeně. „Vůbec jsem ji o chystané svatbě neinformoval, protože jsem na to sám zapomněl. Abych byl upřímný, doteď si nepamatuju, že bych dostal králův rozkaz, ve kterém by se psalo, že si tě má Leonie vzít."
„Sakra!" vykřikl Rolf zuřivě. „Mluvíš o takových maličkostech místo o tom, že jsi ji surově zbil!" William se pomalu postavil a na tváři se mu objevily skvrny vzteku. „Co je to za lumpárnu? Jak se odvažuješ říkat -"
„Zbili jste ji, můj pane, aby souhlasila se sňatkem, jak se mi nakonec přiznala. Nevěděl jsem to, ale
Bůh ví, že ostatní lidé ano."
Williamova rudá tvář zbledla. „To není možné."
„Nemožné, že si to nepamatuješ, nebo nemožné, že jsi udělal něco tak ohavného?" William zakroutil hlavou. „Řeknu ti jedno, ať už si to pamatuju, nebo ne, nikdy bych svému dítěti neublížil. Ona je to jediné, co mi po mojí Elisabethě zůstalo. Nedokázal bych jí ublížit. Na to ji příliš miluji."
„Tak ty ji miluješ?" Rolf užasl. „Miluješ ji tak moc, žes ji odtud vyhnal a na celé dlouhé roky ji opustil?"
„Co je to za lži?" zeptal se William. Já... poslal jsem ji jen na čas pryč. Byl jsem tehdy žalem bez
sebe, ano, na to se pamatuji. Ale nebyla pryč dlouho. Nikdy bych nedokázal žít delší čas bez mého
jediného dítěte. Byla -" Přitiskl si dlaně ke spánkům a snažil se rozpomenout. Judith přísahala... že
Leonie má hodně práce... Já... Judith přísahala... Bože na nebesích!" zasténal. „V ten den na
Pershwicku jsem ji vůbec nemohl poznat! Nepamatuji se, že bych viděl svou Leonii vyrůstat!"
podíval se na Rolfa omráčeně, jako kdyby od něj čekal nějaké vysvětlení.
Rolf se zamračil. Něco tady nebylo v pořádku. Williamova bolest byla skutečná.
„Co to říkáš, sire Williame?" zeptal se Rolf opatrně. „Že sis v opilosti myslel, že Leonie byla tady
pořád s tebou?"
„Byla," zašeptal Montwyn.
Rolf si znechuceně povzdechl. „Kdybys byl střízlivý, když jsem sem přijel, zabil bych tě za to, jak jsi své dceři ublížil. Teď tě jenom lituji." Rolf se pomalu otočil a zamířil ke dveřím. „Počkej! Nevím, kdo ti napovídal takové lži o mojí Leonii, ale Judith ti může říct -"
Rolf se k němu vmžiku otočil a oči mu plály. „Blázne! Řekla mi to sama Leonie."
„Ne! Pro smilování boží, ne! Ať mi useknou ruku, jestli jsem jí kdy ublížil. Přísahám -" „Nech mě přemýšlet!" zařval Rolf a William ztichl.
„Kdo jiný byl s tebou, když jsi Leonii řekl, že si mě musí vzít?" zeptal se Rolf. „Sotva si na celou tu okolnost pamatuju, a ty po mně chceš -" „Přemýšlej, můj pane!"
„Bylo tam služebnictvo... Leonin muž Guibert... moje žena."
To nedávalo žádný smysl. Leonini lidé by jí neublížili, Judith na to nebyla dost silná a sir Guibert by na svoji paní nikdy nevztáhl ruku.
„Co udělala Leonie, když jsi jí tu zprávu řekl? Pokusila se utéct z Pershwicku?"
„Už jsem ti přece řekl, že byla rozčílená. Neřekla mi jediné slovo a odešla z místnosti. Jestli ten
večer ještě někam šla, o tom nic nevím."
„Ty ses s ní ani nesnažil promluvit?" zeptal se Rolf. Co se to s tím mužem jenom stalo? William v zoufalství sklonil hlavu. Judith si myslela, že by to nebylo dobré, poté, co jsem svou neomluvitelnou zapomnětlivostí Leonii tak konsternoval. Trvala na tom, abych celou záležitost přenechal... jí." Williamův hlas opět přešel do šepotu. „Říkala, že se nemám o nic starat. Požádala Guiberta, aby mě zabavil lovem. Vidíš? Začínám si vzpomínat." Rolf otevřel dveře a zavolal na sira Pierse. „Kam jsi odvedl lady Judith?"
„Dolů."
„Tak ji přiveď zpět - rychle." Pak se obrátil na Williama. Je to slabá žena. Který ze zdejších mužů by ji bez výhrad poslechl?"
„Všichni," připustil William. „Stydím se to říct, ale nepamatuji se, kdy bych naposledy jednal kvůli něčemu se svými lidmi přímo."
„Tím chceš říct, že tvá žena má už několik let plnou kontrolu nad Montwynem?" zeptal se Rolf nevěřícně. Já... musí mít," zašeptal William.
Williamovi to pořád nemyslelo dost rychle, ale jedno mu začínalo být jasné. Jestliže má věřit všemu, co mu jeho zeť říká, tak Judith není vinná jenom za to, že ho vehnala do manželství - ano, na to nezapomněl - ale také ho odloučila od jeho dcery. Nevěděl, jak se jí to mohlo podařit, ale udělala to.
Leonina manžela rozzuřilo, jak se s jeho ženou před svatbou nakládalo, ale Williama zničilo pomyšlení, jakou bolest musela jeho dcera cítit, když si myslela, že ji její otec opustil. A on ji opravdu opustil, opustil ji kvůli svému žalu, kvůli své slabé vůli, kvůli ženě, která s ním tak dlouho manipulovala, a tak snadno ho obelhávala.
Náhle si vzpomněl na spoustu věcí a zaplavil ho ten nejvražednější vztek. Byla to všechno jeho vina. Připustil, aby se to stalo, dovolil své intrikářské ženě, aby ovládla celý jeho život. Když Judith vstoupila do pokoje, setkala se, jak předpokládala, s výhružným pohledem svého muže. Nemohla se z toho vylhat, protože William byl střízlivý a při smyslech. Naposledy ho takhle viděla v den, kdy zjistil, že ho vmanévrovala do manželství. Díval se na ni, jako by ji chtěl zabít. Bude se mu muset vydat na milost a hrát o čas, dokud spolu nezůstanou sami a ona mu dá znovu napít.
Cítila opravdový strach, a tak se vrhla na svého manžela. V očích se jí rychle objevily slzy a prosebně se na něj podívala.
„Williame, ať už si myslíš cokoliv o tom, co jsem udělala, jsem pořád ještě tvá žena. Dobře jsem ti sloužila a -"
Udeřil ji hřbetem ruky, až upadla. „Ty že jsi mi dobře sloužila? Leda do hrobu!" vyštěkl. Judith se prsty dotkla poraněné tváře. Žaludek se jí stáhl, když si vzpomněla, jak ji naposledy zbil. Rolfa už dál nevnímala. Zabodla do svého manžela oči plné nenávisti. Pochopila, že s ní nebude mít žádné slitování. Přece jenom se bude muset zachránit pomocí lží.
„Nikdo by tě nedokázal přinutit, aby ses přestal opíjet do němoty, Williame," procedila. „Nelíbilo se mi to, ale co jsem mohla dělat?"
„Lhářko!" zasyčel a Judith se schoulila, když udělal krok směrem k ní. „Povzbuzovala jsi mě v pití. Myslíš, že mi to teď nedošlo? A jediný člověk, který by mi mohl pomoci, tu nebyl. O to ses postarala. Zařídila jsi, aby se sem nevrátila, zatímco mně jsi lhala a přesvědčila mě, že ji vídám často. Proč jsi Leonii ke mně nepustila?"
Judith strnula děsem. Jak to, že toho tolik prohlédl? V zoufalství se chytila první výmluvy, která ji napadla. „Dělala jsem to pro tebe i pro ni. Cožpak nechápeš, jak by ji pohled na tebe ničil? Snažila jsem se tě uchránit od hanby. A snažila jsem se ochránit její nevinnost."
„Kriste Ježíši! To mě máš za úplného pitomce?" hrozivě zavrčel William. „Jediné, o co ti šlo, bylo ochránit svou vlastní kůži! Věděla jsi, že o tebe nestojím. Věděla jsi, že kdybych vystřízlivěl, vyhnal bych tě odtud. A tak ses postarala, abych nevystřízlivěl. A věřím tomu, že jsi mé dceři řekla, aby se nevracela domů, protože tu není vítaná." V Judithiných očích zahlédl, že má pravdu a
sáhl po ní.
Rolf ho ale zastavil. Nebyl to jeho styl, aby jen tak stál a díval se, jak někdo bije ženu, i když věděl, že si to s ní William vyřídí později, až on odejde.
„Můj pane, chci si s ní promluvit." Rolfův tón přitom naznačoval dřív, než uděláš to, co chceš.
William se přinutil ovládnout. Dluží to Rolfovi za všechno, co pro něj udělal.
Rolf natáhl ruku k Judith a pomohl jí vstát. „Proč jsi dala moji ženu zbít?"
Rolfův tichý hlas zněl ošidně. Judith se podívala na Williama, aby zjistila, co on na to, ale
manželova tvář neprozrazovala vůbec nic. Už o tom tedy věděl? Odhodlaně se podívala zpět na
Rolfa.
„Bylo to nutné," bránila se. „Odmítala si tě vzít. Myslíš, že jsem chtěla, abychom se dostali do problémů s králem?"
„Takže ses k tomu rozhodla sama - bez souhlasu tvého pána?" spekuloval mírně Rolf.
„Na něj jsem se v tomhle mohla sotva spolehnout," řekla s náznakem opovržení vůči Williamovi,
který nedokázala skrýt. „Krále je třeba poslechnout."
Jsou i jiné způsoby!" zuřil Rolf. „Mohla jsi mi poslat vzkaz a nechat celou záležitost na mně!" Judith na něj nevěřícně zírala. „Ty tady se mnou slovíčkaříš, zatímco tobě šlo jen o její půdu. Řekla jsem ti přece, že jsem ji musela přinutit, aby si tě vzala. Dostal jsi, co jsi chtěl. Co na tom už záleží, jak jsi to dostal?"
Rolfa stálo veškeré úsilí, aby se ovládl a neuhodil ji. „Vůbec nic nechápeš." „To tedy ne!" jízlivě souhlasila. Proč kolem toho dělá takový povyk? Už měla všeho plné zuby. „Než jsi požádal o Leoninu ruku, chtěl jsi koupit Pershwick. Když jsem odmítla obě tvé nabídky, šel jsi za králem!"
A bylo to venku. Když si uvědomila, co řekla, zbledla. Já -chtěla jsem říct, že - já -"
„Judith," přerušil William její koktání s unaveným povzdechem. „Kolik nabídek jsi odmítla za
mými zády? Jak dlouho bys nechala Leonii svobodnou?"
„Nechtěla se vdávat," tvrdila Judith. „Neviděla jsem důvod, proč se vzdát... její pozemky byly dobře spravovány. Proč by z nich měl mít zisk někdo cizí?" Oba muži se na ni tiše dívali.
„Co na tom bylo tak špatného?" zeptala se Judith. „Řekla jsem vám přece, že se Leonie nechtěla vdávat. Proč by jinak tak kategoricky odmítla lorda z Kempstonu?"
„K tomu měla důvody, o kterých nic nevíš," poznamenal chladně Rolf. „Paní, to, co jsi udělala Leonii, opravňuje... ale ty mě nezajímáš. Všechno, co po tobě chci, je jméno muže, který poslouchá tvé rozkazy, jakékoliv rozkazy."
Judith vzdorovitě vystrčila bradu. „Na Montwynu by nezaváhal jediný muž -"
William ji znovu uhodil. „Řekni mu, co chce vědět, nebo tě přísahám bohu -"
„Byl to Richer Calveley!" vyhrkla Judith a doufala, že k ní po tomto přiznání budou shovívavější.
Richerovi už nevěnovala jedinou myšlenku a ani ji nenapadlo, že by ho měla nějak chránit. „Je - je
to velitel zdejší posádky a byl logicky jediný, který mohl Leonii donutit k povolnosti. Věděla totiž,
čeho je schopen."
Rolf se otočil a opustil pokoj. Nechal tam Williama, ať si se svou ženou dělá, co sám uzná za vhodné.
Když našel Richera Calveleye společně s jeho muži v příbytku pro ozbrojence, jeho výraz se změnil. Pocítil zuřivost. Ten chlap byl mohutný a působil zvířecím dojmem. Paže a hruď měl svalnaté a pracky obrovské. Musel Leonii zbít opravdu brutálně. Jeho drobná žena se tak mohutnému muži nemohla ubránit. Jak musela být statečná a bláhová zároveň, když si myslela, že bití od takové příšery vydrží! Neměla žádnou šanci, a tak ji nedostane ani Calveley. Když si Richer všiml Rolfa ďAmbert, okamžitě věděl, proč za ním přišel. Chvíli proklínal nevěrnou paní, že ho hodila přímo do jámy lvové. Když mu ale nařídila zbít dceru lorda Williama, věděl, co z toho může vyplynout.
Přesto ho tato zkušenost lákala, protože se jednalo o vznešenou dámu. Jenže její postavení se mu stalo osudným. Nezáleželo na tom, kdo mu co nařídil. V celém království by se nenašel jediný lord, který by zaváhal zabít ho za to, že vztáhl ruku na lady. A před ním teď stál manžel té dámy. Richer se začal potit. Uvažoval, jakým způsobem zemře. Z lordových očí se totiž na něj dívala sama smrt. Mohl zemřít tou nejhorší smrtí, pomalým mučením. Nikdo by tomu nezabránil. Byl sice obklopený muži, kteří se řídili jeho rozkazy, ale nikdo z nich by se neodvážil postavit muži, jakým byl Rolf dAmbert. Cítil se mizerně, strach mu svíral vnitřnosti. Věděl, že nemůže udělat nic, co by ho zachránilo.
„Richer Calveley?" Rolf ani nečekal na přitakání, protože z toho muže strach přímo čišel. Rolfův hlas zněl podivně nevýrazně, ale velmi zlověstně. „Za to, co jsi udělal mé paní, tě zabiju. Tas svůj meč."
Richerovi chvíli trvalo, než si uvědomil, jaké má vlastně štěstí. Pocítil závrať, když ho napadlo, že přece jenom asi nezemře. Lord se nechystal využít svého postavení. Nabízel mu čestný souboj,
vlastně víc než čestný, protože neměl na sobě brnění, zatímco Richera alespoň trochu chránil silný kožený kabátec.
Richer měl příležitost vyhrát, velkou příležitost, ale cosi v jeho mysli mu našeptávalo, že zemře, a to zmařilo jeho šance, stálo to proti němu a oslabovalo jeho zručnost. Jakmile tasil meč, začal jím kolem sebe divoce máchat.
Rolfův meč našel svůj cíl hned při prvním výpadu. Hladce projel masem a kostí a probodl srdce. Rolf nepocítil žádnou lítost nad zabitým mužem. Viděl před sebou jen Leonii, jak ji tyto brutální tlapy týrají. Otočil se a odešel dřív, než se Calveleyovo mohutné tělo zhroutilo na podlahu.
42. kapitola
Pastvina svítila rozkvetlými letními květinami a opíralo se do ní odpolední slunce. Oproti tomu okolní les byl temný a ponurý. V lese se skrývalo osm mužů a jejich koní.
Alaina Montignyho uspokojilo, když se podíval směrem k jejich skrýši a svých sedm kumpánů neviděl. Jeho družinu tvořila zlodějská chátra a rytíři bez půdy, kteří na tom byli stejně jako on. Pro své potřeby používali peníze, které pro ně kradl crewelský správce. Ale od té doby, co byl Erneis vypátrán, se přísun lehce získaných peněz zastavil. Alain dal bývalého správce rychle sprovodit ze světa. Už ho nepotřeboval. Pořád ho ale ještě trápilo, že to byla právě Leonie, kdo Erneise usvědčil.
Alain teď zoufale potřeboval peníze. Těch pár poutníků, které on a jeho muži okradli, mělo však jen pár drobných. Alain potřeboval mnohem víc, aby se mu banda nerozprchla a mohl své muže nakrmit. Chtěli se přesunout víc na jih, kde byly cesty frekventovanější, ale Alain měl své osobní důvody k tomu, aby zůstali, kde jsou. Nemohl odejít, dokud se mu nepodaří zabít muže, který je odpovědný za příšerný zvrat v jeho životě. Už jednou se mu málem podařilo toho chlapa zlikvidovat, když dal zapálit mlýn, a tím nalákal svou oběť tam, kde se z ní stal dobrý terč. Jenže měl nečekanou smůlu a šíp nezasáhl žádné životně důležité místo.
Čekání, až se Rolf dAmbert odloučí od své armády nebo od svého ozbrojeného doprovodu, ho stálo spoustu času. Kéž by se mu podařilo narazit na osamoceného dAmberta. Alainovi muži by ho přemohli a lehce zabili. Pak by se Alain mohl oženit s Leonii a získal by zpět všechno, co mu kdysi patřilo a o co přišel.
To Erneis mu řekl, že Leonini lidé neustále napadali Černého vlka. Oh, jak ji za to miloval! Erneis mu také řekl, že Leonii museli donutit, aby se provdala za ďAmberta. Zprvu to Alaina rozzuřilo, ale pak ho napadlo, že je to možná dobře. Věděl totiž, jak Leonie nenávidí, když ji někdo do něčeho nutí, a tak bude pravděpodobně svého manžela nenávidět stejně silně jako on. Bude z ní veselá vdova. Potom se provdá za něj a s její pomocí Alain požádá krále o milost. Věřil, že mu tento plán vyjde. Vždyť který muž, dokonce i král, by odolal Leoninu sladkému půvabu nebo i svůdnému tělu, pokud to bude třeba?
Alain pozoroval les jako hladový jestřáb. Tentokrát už musí přijít. Nebylo zrovna snadné doručit jí své dopisy, protože vesničané byli s novým lordem spokojeni. Alain znal jen jednoho muže ochotného předat Leonii jeho vzkazy. Ten druhý muž si až příliš dobře pamatoval Alainovu tvrdou ruku a pravděpodobně by ho prozradil dAmbertovi. Alain přísahal, že až se opět stane pánem na Crewelu, na věrolomnost tohoto muže nezapomene.
Leonie mu na první dva dopisy neodpověděla. Alain ale chápal, že je pro ní nepochybně obtížné přijít za ním sama, jak ji žádal. Dobře, jenže teď je ďAmbert pryč, a tak Alain dychtivě čekal, až ji uvidí... nedočkavě a plný napětí. Jeho muži byli totiž velmi netrpěliví a špatně naložení. Bylo stále obtížnější je přesvědčovat, že pokud budou jen ještě chvíli trpěliví, přijdou si na pěkný majetek. Velké výkupné by vyřešilo jeden z Alainových problémů a na chvíli by udrželo poslušnost jeho mužů. Alain uvažoval, jestli má Leonii říct, že za ni hodlá získat výkupné. Kdyby souhlasila odejít s ním bez odporu, hned by byl jeho život snazší. Nakonec se jí nemusí se vším svěřit. Může jí prozradit jen část svého plánu.
Z opačného směru se ozval dusot kopyt a Alain propadl panice. Pak ji spatřil. Vyjížděla z lesa se svým doprovodem, ale přijížděla od Pershwicku. Ozbrojenci, kteří jeli s ní, byli její lidé a měli na sobě pershwické barvy.
Když dostala třetí Alainův vzkaz, okamžitě opustila Pershwick. Ještě na hradě ale dala volno svému crewelskému doprovodu. Řekla jim, že ji zpátky na Crewel doprovodí její muži z Pershwicku, jelikož míní na Pershwicku zůstat přes noc. Nestála o to, aby některý z Rolfových mužů informoval svého lorda o tom, že se jeho žena setkala v lese s neznámým mužem. Nechtěla, aby jí Alain dál psal. Rozhodla se proto promluvit si s ním a další dopisy mu zarazit. Bylo nemožné, aby odjela z Pershwicku sama. Sir Guibert trval na tom, aby si s sebou vzala alespoň šest mužů, a nenechal si to vymluvit. Jednalo se však o její muže, a když jim řekla, aby na
ni počkali na kraji lesa, nepřeli se s ní.
Za jejich dohledu se sama pomalu rozjela k Alainovi. Srdce se jí rozbušilo, když se přiblížila k muži, jehož neviděla půl roku. Zdálo se jí to ještě déle, jelikož za tu dobu toho prožila a viděla víc, než může zažít do konce svého života. A co Alain? Jak se mu asi po útěku vedlo? Předpokládala, že jeho přítomnost v kraji může mít jen dvě vysvětlení. Jelikož už neutíká, zřejmě doufá, že mu král udělí milost. Nebo je už tak zoufalý, že se v blízkosti svého starého domova necítí o nic víc v nebezpečí než kdekoliv jinde. Chudáček Alain.
Když se viděli naposled, chladné zimní slunce ozařovalo jeho světlé vlasy, takže se jí zdály jako zlaté, a tváře měl zčervenalé větrem. Vypadal mnohem mladší než na dvacet let. Teď, jakmile se k němu přiblížila, jeho divoký vzhled ji vyděsil. Ve tváři měl sice stopy hluboké únavy, ale v očích se mu lišácky blýskalo. Leonie zostražitěla.
„Alaine," oslovila ho rezervovaně, když jí pomohl ze sedla. „Myslela jsem, že jsi chtěl zůstat v Irsku."
Hořce se usmál. „To ano. Ale když jsem tam přijel, zjistil jsem, že moji příbuzní jsou horlivými zastánci Jindřicha. Nikdo z nich se nechtěl vystavit nebezpečí, že vyvolá královu nelibost, když mi poskytne útočiště. Snažili se mě zbavit od chvíle, kdy jsem přijel."
„To je mi líto," soucítila s ním Leonie, ale chtěla zjistit, o co mu jde. „Nikdy jsi mi neřekl, z čeho jsi byl obviněn, Alaine. Slyšela jsem různé -"
„Lži," skočil jí rychle do řeči. Vřele se na ni usmál. „Opravdu tě velmi rád vidím, Leonie. Máš se dobře? Nevypadáš, že by ti s Černým vlkem bylo zle."
„Nezachází se mnou špatně, Alaine," prohlásila suše. „Ale o něm mluvit nechci. Proč ses vrátil?" Alain vypadal schlíple. „Nic tě nenapadá? Když jsem slyšel, že tě provdali, litoval jsem tě. Myslel jsem si, že bys uvítala mou pomoc."
„Díky, Alaine, ale já žádnou pomoc nepotřebuji," odmítla tak zdvořile, jak jen svedla. ,,Jsi s ním šťastná?"
Smutně se odvrátila. „To nemůžu říct, ale stejně se s tím nedá nic dělat." „Můžeš utéct se mnou, Leonie."
Šokované k němu vzhlédla. Uvažovala už o tom, že z Crewelu odejde, ale ne dřív, dokud ji Rolf sám nepustí. Byla přesvědčená, že kdyby utekla, Rolf by ji našel. Potřebovala útočiště, a to jí Alain sotva mohl nabídnout. „A kam bys chtěl jít, Alaine?"
Zeptala se čistě ze zvědavosti, ale on si to vyložil jako její souhlas.
„Nebudeš litovat svého rozhodnutí, Leonie," usmál se a objal ji. „Přísahám, že se mnou budeš šťastná!"
„Alaine!" zalapala po dechu a snažila se mu vytrhnout. ,,Jsem vdaná." Pevně ji držel. „Ten omyl se brzy napraví." Leonie ztuhla. „Co tím myslíš?"
„Tvůj manžel riskuje svůj život denně," vysvětloval jí Alain opatrně. „Dokonce i teď válčí s mými vazaly."
„S vazaly tvého otce."
„To je jedno," odsekl. „Takový muž, válečník, zemře - a brzy."
Náhle všechno pochopila a zvedl se jí žaludek. Alainův první vzkaz přišel zanedlouho po Rolfově postřelení. Mohl ho postřelit on. Alain mohl být tím střelcem. „Alaine," začala opatrně, „tys mi - nerozuměl -"
„Ticho!" zasyčel a tělo se mu napjalo. Sledovala, jak se dívá směrem ke Crewelu. Bála se, že uvidí přijíždět svého manžela - samotného.
„Ať se do toho tvoji muži nepletou, Leonie," řekl Alain vzrušeně. „Moji muži ho dostanou snadno."
„Cože?"
Nikoho v lese nebo na nedaleké pasece neviděla. Když ale Alain pronikavě zahvízdal, pochopila, že je Rolf v nebezpečí. „Alaine, nesmíš napadnout Rolfa!"
„Tiše, Leonie," řekl Alain sebejistě. „Bude to snadné." Pak zavolal přes mýtinu: „Zůstaň, kde jsi, dAmberte. Už ti nepatří."
Rolf si už všiml objímajících se milenců. To, čeho se obával, se potvrdilo. Když se vrátil na Crewel,
aby Leonii řekl pravdu o jejím otci, zjistil, že odjela na Pershwick. Pak nalezl vzkaz od Alaina
Montignyho jen tak pohozený na psacím stole. Když prohledal pokoj, nalezl další dva jeho dopisy.
To stačilo k usvědčení její viny, měl v ruce přesvědčivý důkaz.
„Nech ji jít, Montigny!"
„Ona jde se mnou," vykřikl posměšně Alain.
Leonie rozzuřeně zalapala po dechu. Ale všechno se seběhlo tak rychle, že neměla čas popřít Alainova slova.
Její muži nasedli a řítili se k nim. O mnoho blíž vyskočili z lesa Alainovi muži a napadli Rolfa,
který tasil blýskající se meč. Pasekou se rozlehl jeho válečný křik, jež některé z útočníků zarazil, takže nakonec Rolfa napadli jen čtyři muži.
Leonie zaječela na své muže, aby si pospíšili, ale nikdo z nich nepochopil, že mají pomoct Rolfovi. Alain, jistý si svým plánem, si myslel, že Leonie svolává své muže, aby zaútočili na jejího manžela. „Neboj se," uklidňoval ji Alain a vychutnával svůj triumf, „je sice silný, ale nás je převaha." „Blázne!" vykřikla Leonie a Alainovi zmizel úsměv z tváře. „Raději bych tě zabila, než ti dovolila, abys mu ublížil!" „Ještě mi poděkuješ... "
Ztichl, protože si všiml, jak se jeho muži obrátili a utíkali zpět do lesa - tedy jen pět z nich, dva již leželi mrtví na louce. Když Alain pochopil proč, popadl Leonii za zápěstí a táhl ji ke koním. Rolf přece jenom nepřijel sám, jen ve svém spěchu a snaze chytit Leonii předhonil svůj doprovod. Teď po jeho boku stáli dva rytíři a půl tuctu ozbrojenců. Leonini muži se připojili k jejich paní. Rolf se ani nepohnul, ale pozoroval Alaina ze vzdálenosti asi jednoho metru. „Jestli s ním pojedeš, Leonie, chytím ho a zabiju."
Alain od ní okamžitě odstoupil. „Strašně tě chce, tak ať tě má," procedil bázlivě. Nasedl na koně a podíval se na Rolfa, aby se ujistil, jestli ho větší muž nezastaví.
„Myslí si o mě to nejhorší," obrátila se na Alaina. „Musíš mu říct... Alaine! Vrať se!" Alain se rozjel do lesa tím směrem, kterým utíkali jeho muži. Leonie na něj ještě jednou zavolala, ale Alain se ani neohlédl.
Otočila se ke svému manželovi. Oči měl černé, plné zuřivosti, a s krutým výrazem se pomalu rozjel k ní.
„Má paní, máme se tvému manželovi postavit?"
Ani si nevšimla, že ji obklopili její muži. Co jim má říct? Co si o tom všem asi myslí? Nechtěla, aby
ji nechali s Rolfem samotnou, ale bitka samozřejmě nepřipadala v úvahu.
„Odpověz jim, paní," nařídil Rolf.
„Můj pane, dovol, ať ti všechno vysvětlím," začala.
„Odpověz jim!"
Zhluboka se nadechla. „Můj pane, musíš jim slíbit, že mi neublížíš."
„Můžu jim říct jen tolik, že se nikdo nesmí postavit mezi mě a mou ženu. Kdo se o to pokusí, toho zabiju. Jestli chtějí zemřít, ať tasí."
Leonie se rázně obrátila ke svým mužům. „Vraťte se na Pershwick. Půjdu s mým mužem dobrovolně."
„Ale, má paní," ozval se znepokojeně nejmladší z mužů a podíval se na Rolfa. „Sir Guibert nás zabije, jestli - jestli se ti něco stane."
„Řekni mu jen to, že jste mě doprovodili domů na Crewel." Když se muž nepohnul, dodala: „Nechci, aby Guibert Fitzalan vyrazil na Crewel mě zachraňovat, rozumíš? Vlastnoručně z tebe stáhnu kůži, jestli se dozví, co se tu stalo. Teď běž." Muž se ale ani teď nepohnul. Leonie si povzdechla. „Je to můj manžel. Musím jet s ním. Nedělej to ještě složitější, než to je, prosím." Pokynula mu, aby jí pomohl do sedla, a on ji váhavě poslechl. Pak pobídla koně a vyrazila z mýtiny, aniž by na kohokoliv čekala. Zamířila na hrad Crewel. Zanedlouho se k ní připojili Rolfovi muži.
Neohlédla se, aby zjistila, jestli Rolf jede za ní.
43- kapitola
Následující týden se nesl ve znamení prudkých emocí. Leonie se zmítala mezi hlubokou depresí a bezmocnou zuřivostí. Rolf ji opravdu doprovodil zpět na Crewel a odtáhl ji do jejich pokoje. Připravila se na nejhorší, ale on ji v pokoji jen zamkl. Později se dozvěděla, že se tu noc zpil do němoty.
Druhý den ji sice pustil, ale nic se tím nezměnilo. Ignoroval ji, když se mu snažila setkání s Alainem vysvětlit. Neposlouchal, když prohlašovala, že útěk s Alainem nepřipadal vůbec v úvahu. Neposlouchal a nepromluvil na ni ani slovo. Dokonce i sloužící se jí začali vyhýbat, protože se báli pánova hněvu.
Ale nejhorší ze všeho bylo, že ji připravil o Wildu a Mary. Obě služebné poslal pryč. Na celém hradě tak nezůstal nikdo, S kým by mohla promluvit.
Říkala si, že až Rolf odjede, bude napětí okolo ní snad snesitelnější. Ale její muž se nevrátil k obléhání Warlingu. Nevyrazil dokonce ani na lov. Neustále zůstával Leonii na blízku. Nepřibližoval se sice k ní, jako kdyby si sám v její blízkosti nevěřil, přesto ji nenechával o samotě. Přesně věděla, co si Rolf myslí. Předpokládal, že chce utéct, a tak zůstával s ní, aby si byl jistý, že to neudělá. Když Rolf nalezl dva Alainovy dopisy, které zmačkal a hodil na zem, zamkl Leonii v
pokoji a řekl jí, jak ji našel, a jaké závěry z toho vyvodil. Leonie si uvědomila, jak celá ta scéna na mýtině musela vypadat jeho očima, ale protože ji neposlouchal, nemohla všechno uvést na pravou míru.
Rolf s ní dokonce ani nespal v jedné posteli. Donesl si do předpokoje slamník, a tam přespával jako nějaký její hlídač.
Leonie věděla, že takhle to už dál nejde. Plná zoufalství a vzteku rozrazila dveře, které ji od manžela oddělovaly. Rolf nespal, ale demonstrativně se díval do stropu. Naprosto ji ignoroval, a to ji rozlítilo. Rozhlédla se po předpokoji, aby našla něco, co by po něm mohla hodit. „Nedělej to, Leonie."Jeho hluboký hlas zněl hrozivě.
„Proč ne?" zeptala se zuřivě. „Když mě pak zbiješ, alespoň to budeme mít za sebou!"
„Zbít tě?" Rolf se posadil na slamníku. „Toho, co se odvážil vztáhnout na tebe ruku, jsem zabil, a
ty si troufáš myslet -'"
„Cože?"
„Calveleye jsem vlastnoručně zabil," vysvětlil jí bezvýrazně. „Potom všem, co ti udělal, jsem mu nedal šanci žít."
Leonie užasla. Jak ses to dozvěděl? Nikdy jsem ti neřekla -"
„Minulý týden, když jsem byl pryč, jsem strávil s tvým otcem a nechal ho vystřízlivět natolik, aby byl schopen přijmout moji výzvu." Když si všiml v jejích očích paniky, naštvaně dodal: „Nezabil jsem tvého otce, ženo. Není takový darebák, jak jsem si myslel. To jeho žena ho podporovala v alkoholismu. Je to slaboch a není bez viny, ale nenařídil, aby tě Calveley zbil. Vůbec nic nevěděl, dokonce ani to, že jsi celé roky žila na Pershwicku," zakončil o něco mírnějším tónem. „Jak... jak to, že to nevěděl?" zašeptala téměř v šoku. Tak jí Rolf vše vysvětlil. „Teď ho hryže svědomí, že tě tak strašně zklamal," zakončil.
Leonii jeho slova sklíčila. Proč se ani jednou nepokusila svého otce vyhledat? Mohla tím sobě i jemu ušetřit spoustu trápení. Mohla se dozvědět pravdu dřív. „Pojedu za ním!"
„Ne!"
„Ne?" vykřikla. Jak to že ne?"
„Dej mu možnost, aby znovu získal sebeúctu, Leonie," řekl Rolf neoblomně. „Sám za tebou přijde, až na to bude připravený. Buď si jistá, že přijde."
Podívala se na něj a neměla daleko k slzám. „Nesnaž se své odmítnutí vydávat za nějaké ušlechtilé
porozumění! Proč rovnou neřekneš, že jsem tu zavřená? Proč to nepřiznáš?"
„K čertu!" vybuchl Rolf. Udělal dva velké kroky a byl u ní. Bylo mu jedno, že není oblečený.
„Vrátil jsem se, abych ti řekl, co všechno jsem se o tvém otci dozvěděl, a tady jsem zjistil, že jsi
utekla se svým milencem!"
„Nikdy mým milencem nebyl!"
„Lhářko!" Chytil ji pevně za ramena. „Ani by mě nepřekvapilo, kdybys tu nechala jeho dopis jen tak pohozený proto, abych padl do pasti. Věděla jsi, že mě on a jeho muži chtějí napadnout?" „Teď to vím, ale předtím jsem o tom neměla ani zdání. Jak bych také mohla? Předtím jsem se s ním nesetkala, přísahám."
Rolf měl takový vztek, že s ní zacloumal. „Dostala jsi dva dopisy!"
„Dostala jsem tři!" zaječela na něj na oplátku. „Ale těm prvním dvěma jsem nevěnovala žádnou pozornost. Chtěla jsem jen vědět, co tady Alain pohledává. Strašně trval na tom, aby se se mnou setkal. A proč bych tady jeho dopisy nechávala, aby sis je mohl přečíst, když jsi mi tvrdil, že číst neumíš? Jestli tady někdo lže, tak to jsi ty!"
Tohle Rolfa vůbec nenapadlo. „Co ti říkal, Leonie?" zeptal se nezřetelně.
Leonie se ale jeho mírnějším hlasem nenechala oklamal. „Že mi chce pomoct, myslel si, že jsem s tebou nešťastná." Ztišila také hlas. „Ale nemyslím si, že tohle byl skutečný důvod, proč mě vyhledal. Myslím, že muži, kteří tě napadli, tam byli proto, aby mu se mnou pomohli, kdybych odmítla s ním dobrovolně odejít. Myslím, že mě chtěl zajmout kvůli výkupnému." Sklopila oči, a to neměla dělat, protože si náhle pronikavě uvědomila jeho nahotu. Rolfovi to neuniklo. Nevěděl, jestli jí má věřit, ale zoufale si to přál.
Když ji vzal do náruče, Leonii to šokovalo. Jak někdo může tak rychle měnit nálady? Snažila se ho odstrčit.
„Rolfe, ne!"
Přitiskl ji k sobě. „To není fér, Leonie. Používáš moje jméno, abys mě oslabila." Jak si můžeš -" „Proč bych nemohl? Bůh mi pomáhej, já tě chci. Nedokážu proti tomu bojovat, a tak se o to víckrát už nebudu ani pokoušet."
Rolf si toho nevšiml, ale jeho slova měla na Leonii magický vliv, protože si náhle uvědomila, že ji miluje - i když je příliš tvrdohlavý, aby to přiznal.
Popravdě, všechno, co po něm Leonie kdy chtěla, byla jen a jen jeho láska. Kdyby tu dostala, byla ochotná mu dát vše, co měla, své srdce, svůj život, své děti.
Oddala se mu s vášní, která soupeřila s jeho vlastní, a Rolfa její odezva téměř zničila. Zdvihl ji a odnesl na velkou postel, kde nebyla schopná sama spát. A tam se s ní miloval. Celým svým tělem, rukama, rty, svou vášní jí dokazoval, co cítí.
A Leonie mu svou láskou vše vracela. Nemyslela na nic jiného než na tento okamžik. Rolf byl její a ona dovolila, aby ji ovládlo povznášející štěstí nad tím, že ho má.
44. kapitola
Když se Leonie druhý den ráno probudila, Rolfa už v ložnici nenašla. Nebylo na tom nic neobvyklého, a tak se nad tím příliš nepozastavovala. Proto ji později zarazilo, když se dozvěděla, že odjel ke své armádě a zřejmě se hned tak nevrátí. Jak jen ji mohl opustit bez jediného slůvka? Je mezi nimi vše v pořádku? Tím si nebyla tak docela jistá. Začala dokonce přemýšlet, jestli si všechny ty úžasné pocity z minulé noci sama nevysnila. Co když v jeho slovech slyšela jen to, co slyšet chtěla?
Stáhla se do svého pokoje a po dva dny z něj nevystrčila ani nos. Klidně mohla umřít a nikdo by si toho v téhle domácnosti nevšiml. Dávali jí za dveře jídlo, ale to také bylo všechno. Proč by mělo zdejší lidi zajímat, že se tu stále cítí jako cizinec? Připadala si jako vetřelec a tento pocit ji ničil! Nemohla už takhle žít, prostě to nedokázala.
Když se pak odvážila požádat služebnou, aby jí připravila koupel, zjistila, že Amélie je stále ještě na hradě a nadále zde vystupuje jako zdejší paní. To byla poslední kapka. Odejde. Jen ať se Rolf pokusí přivést ji zpět.
Zabalila si své věci jen do jedné truhly, aby nevzbudila pozornost, a nařídila, aby to snesli dolů. Potom ale nastaly problémy. Sir Evarard dostal totiž příkaz, aby pro případ, že by chtěla opustit hrad, ji dal jako doprovod patnáct ozbrojenců. Tito muži se od ní nesměli hnout ani na krok, dokud by se opět nevrátila. Evarard nechtěl dovolit, aby tolik mužů opustilo Crewel, jelikož to by mohlo snížit obranyschopnost hradu. Jak Leonii informoval, posádka byla oslabená, protože všichni nadbyteční muži odešli s Rolfovou armádou. Kategoricky ji odmítl pustit ven.
Když Leonie našla Amélii, šla přímo k věci a oznámila jí: „Odjíždím a nikdo mě nepřemluví, abych se vrátila. Vyhovuje ti to tak, Amélie?"
Starší ženu její prohlášení natolik potěšilo, že se ani nepokoušela předstírat něco jiného. „Velmi mi to vyhovuje."
„Myslela jsem si to. Pomůžeš mi tedy? Sir Evarard mi odmítá dát jako doprovod tolik mužů, kolik přikázal Rolf. Zdá se mi ale, že k tobě chová určitou náklonnost. Dokázala bys ho přesvědčit, aby změnil názor? Řekni mu třeba, že budu pryč jen pár hodin." „Ale co když ti muži budou potřeba tady -"
„Vrátí se, jakmile se dostanu bezpečně na Pershwick," ujistila ji Leonie. „Na Pershwick? Tam tě ale Rolf najde. Nechceš raději odjet z Anglie?"
Leonie si znechuceně povzdechla. „Nemíním se schovávat, Amélie. Nezáleží na tom, jestli mě Rolf najde, protože brána Pershwicku před ním zůstane uzavřena."
„Oh," Amélie se usmála. Vyvíjelo se to ještě lip, než doufala. Jestli totiž Leonie postaví své muže proti svému manželovi, zničí to jednou provždy jejich vztah. Po takové rebelii ji už Rolf nebude chtít zpět. „S Evarardem to zařídím. Nech to na mně," prohlásila laskavě. Evarard tedy dovolil Leonii, aby opustila Crewel, i když o jeho neochotě svědčil jeho kyselý výraz ve tváři.
Obvykle krátká cesta na Pershwick jim trvala kvůli vozu, na kterém bylo uloženo Leonino zavazadlo, o něco déle. Když přijela na svůj hrad, zjistila, že sir Guibert kamsi na celý den odjel. To jí vyhovovalo, protože věděla, že by její chování neschvaloval. Mohl by se dokonce pokusit jejímu jednání zabránit a poslat zpět na Crewel. Až se ale vrátí a zjistí, co se stalo, Leonie už
bude pevně usazená na Pershwicku, a on s tím už nic nenadělá.
Vyhlásila posádce pohotovost. Propukla aktivita sice mohla v jejím doprovodu vzbudit podezření, ale Leonie se od eskorty držela dál, a i kdyby crewelské ozbrojence něco napadlo, stejně by s tím nic nesvedli. Když hlavní přípravy skončily, poslala je pryč. Vysvětlila jim jen to, že se na Crewel nevrátí a nařídila jim, aby odjeli bez ní.
Teta Beatrix ji ve všem podporovala. Na druhou stranu Wilda měla překvapivě námitky. Znechutilo ji, že Leonie nechala
Rolfa Amélii bez boje. Amélie jí ležela v žaludku a okamžitě informovala svou paní, že to byla právě Amélie, která jí a Mary vyhnala z Crewelu. Když Amélie hraje nečistou hru, aby dostala, co chce, proč by Leonie nemohla ukázat něco ze svého bojovného ducha? Aby ji nemusela poslouchat, Leonie Wildu dostatečně zaměstnala.
To samé ale nemohla udělat se sirem Guibertem. Když se večer vrátil a dozvěděl se o jejích plánech, rozzlobil se. Vpochodoval do síně, aby ji vyhledal, a když se přiblížil, tvářil se nasupeně.
„Přišla jsi snad o rozum?" začal, aniž by kývl na pozdrav. „Chceš rozpoutat válku proti svému vlastnímu manželovi? To nemůžu -"
„Žádnou válku," přerušila ho Leonie. Jen s ním nemíním už dál žít pod jednou střechou." „To nemůžeš udělat!" prskal Guibert. „Pro smilování boží, Leonie, je to teď tvůj pán. Jsi mu v každém směru podřízená!"
Ať už říkal pravdu, nebo ne, jeho slova ji podráždila. Nemínila ustoupit. Potřebovala ale Guibertovu podporu, a tak udělala něco, co nikdy předtím - rozplakala se a testovala, jaký budou mít její slzy vliv na muže, který byl pro ni jako její otec. Mezi srdcervoucími vzlyky Guibertovi všechno přiznala, nic nevynechala, ani to, že nosí pod srdcem manželovo dítě - jeho druhé dítě.
Její odhalení ohledně Amélie ho však nešokovalo tak, jak doufala. Zapomněla totiž, že ať už je její situace jakkoliv bolestivá, není nikterak neobvyklá.
„Nebudeš první žena, kterou kdy muž požádal, aby vychovávala jeho levobočka, Leonie," plísnil ji Guibert mírně. Popravdě i jeho konsternovalo Rolfovo chování a s Leonii soucítil. Kdyby ji ale litoval, teď by jí to rozhodně nepomohlo.
„Kdyby to bylo jenom tohle, vyrovnala bych se s tím," řekla. „Ale můj manžel neposlal matku toho dítěte pryč. Když jsem ho o to požádala, odmítl mi vyhovět. Předvádí se s ní v mém vlastním domě. Převedl na ni práva a povinnosti, které mají správně patřit mně. Cítím se jako nějaká podřadná žena!" „Přeháníš, Leonie."
„Nepřeháním! Otevřeně jsem ti řekla, jak to je. Snažila jsem se s tím smířit, Guiberte. Kdyby -kdyby se mi do toho nepletly city, možná bych to i zvládla. Ale -" „Ty ho miluješ?"
„Ano," přiznala a začala bez přetvářky vzlykat. „Bojovala jsem proti tomu, abych ho milovala, opravdu. Věděla jsem, že mi to způsobí jen bolest. On ode mne očekává, že se o něj s tou ženou budu dělit. Jenže já už na to nemám sílu. Zabíjí mě to, Guiberte."
Guibert si povzdechl. „Nevím, v co doufáš, že svým útěkem dosáhneš, Leonie. Tvůj muž už obléhal silnější hrady, než je Pershwick, a dobyl je." „Nezaútočí na nás!" nesouhlasila Leonie. „Jsem přece jeho žena."
Guibert zakroutil hlavou. „A ty si myslíš, že tohle vezme v úvahu? Má stovky důvodů, aby se před naší zavřenou branou nezastavil."
„Ne, Guiberte," prohlásila sebejistě. „Rolf musí dobýt ještě dva hrady. Nevzdá se vítězství nad nimi a nepřivede sem svou armádu. Přijede, to ano, a já mu otevřeně povím, co cítím -i kdybych to měla křičet z hradeb. Bude muset přijmout mé rozhodnutí." „Ví, že jsi v jiném stavu?" zeptal se Guibert lišácky.
„Ne," připustila. Podívala se na něj a pak se odvrátila. „Neposkytnu mu tuto záminku, aby mě mohl donutit vrátit se na Crewel."
„Modlím se, aby tě nechal na pokoji," řekl s povzdechem. „Jestli ne" - zakroutil hlavou - „Bůh nám pomáhej."
45. kapitola
Následující dny Leonie trnula, že se Guibertovy předpovědi splní. Věřila totiž, že Rolf přijede na Pershwick okamžitě, ale zmýlila se. Uplynuly celé týdny a po Rolfovi jakoby se slehla zem. Cítila se stejně mizerně jako předtím na Crewelu.
Asi po dvou týdnech dala Leonie opět otevřít Pershwick a dovolila, aby se život vrátil do zajetých kolejí. Poslala zpět ozbrojence, které si vyžádala z jiných svých hradů, ale muže nechala v pohotovosti. Sklady byly díky nedávné sklizni plné, takže co se týkalo zásob, neměla
žádné obavy.
Čas se vlekl a bral s sebou i poslední zbytky její dobré nálady. Uplynuly téměř čtyři týdny, co opustila Crewel. Byla dva a půl měsíce těhotná a sílící pas se dal už jen stěží skrývat. Vadilo jí to, protože chtěla Rolfovi předložit své ultimátum bez možnosti vtáhnout do jejich diskuzí dítě.
Jednoho neobvykle teplého dne stála na hradbách a konečně spatřila přijíždějícího manžela. Čtyři jeho rytíři jeli těsně za ním. Za chvíli, při pohledu dolů, však ztuhla jako solný sloup. „Bože můj, vždyť on vzal s sebou celou svou armádu!"
Zdálo se, že k Pershwicku se blíží asi stovka vojáků. Armáda se zastavila na místě, kde byla z
dosahu pershwických zbraní. Očekává Rolf snad opravdu bitvu?
„Varoval jsem tě, má paní," řekl jí její přítel a vazal v jedné osobě smutně.
Leonie odtrhla oči od děsivé podívané dole a nepokoušela skrýt před sirem Guibertem strach.
„Dám otevřít bránu," prohlásil.
„Ne," odmítla a tvářila se nešťastně.
„Pro smilování boží, na co myslíš? Tohle už není žádný ženský rozmar. Tvůj pán to myslí vážně!"
„Řekla jsem ti přece, že nás nenapadne," trvala na svém. „Přivedl celou svou armádu jen proto, aby mě zastrašil."
„Míníš riskovat naše životy jen kvůli nějakému předpokladu?" vykřikl.
„Guiberte, prosím," naléhavě žádala. „Teď se bude rozhodovat o celém mém budoucím životě. Alespoň mě nech si s ním promluvit. Jestli mě vydáš bez této možnosti, nikdy neuvěří, že musí brát mé city vážně."
Guibert se znovu podíval na muže dole. Nikdo by přece nevydal rozkaz placené armádě, aby ho následovala, pokud by jí nechtěl použít. Leonie obelhávala sama sebe. Černý vlk se chystal zaútočit.
„Chceš s ním mluvit sama?" zeptal se, a když řekla: „Ano," rychle se ujistil: „Ale nebudeš ho provokovat, viď?"
Leonie zakroutila hlavou. „Dám si pozor, ale říkám ti rovnou, že k němu budu otevřená. Jak jinak bychom se mohli dohodnout? Přísahám ale, že jestli se něco stane, vzdám se." „Dobře tedy," povzdechl si ztěžka Guibert. „Ale pamatuj, má paní, na mužskou pýchu a příliš na něj netlač. Pýcha může přinutit muže dělat věci, které ani udělat nechce. A to všechno kvůli
cti."
Rolf a jeho rytíři přijeli k bráně a zastavili se. Rolf si pomalu prohlédl ozbrojenci obsazené hradby na každé straně brány.
Zatímco na něj mířily zbraně, brána zůstávala dál zavřená. Ve vzduchu jiskřilo napětí. Rolf se dožadoval vstupu, byl však odmítnut. Leonie zatajila dech a čekala na jeho reakci. Jak daleko je Rolf schopen zajít kvůli své cti? „Je má žena uvnitř?"
Jsem tady, můj pane," zavolala na něj Leonie shora. „Nakloň se dopředu. Nevidím tě, paní," vykřikl.
Leonie se naklonila víc. Viděla ho dobře. Byl celý oblečený do brnění, a jelikož si nesundal helmici, měl zakrytou celou tvář.
Rolf pobídl svého válečného hřebce tak, že se kůň postavil přímo pod ní. „Připravila jsi Pershwick na válku?"
„Hrady by měly být vždy v pohotovosti," odpověděla vyhýbavě. „Zrovna tak bych se tě mohla zeptat já, proč jsi sem přivedl svou armádu."
„Proč? To je snad jasné. Chci tě potěšit," zavolal. Jde ti přece o to vyvolat válku, nebo snad ne?" Leonie zalapala po dechu. „Udělala jsem jen předběžná opatření, můj pane, nic jiného." „Proti mně!" Jeho hlas zněl divoce.
„Ano!"
„Proč, Leonie?"
Styděla se vykřiknout své vysvětlení, ale udělat to musela. „Můj pane, už nebudu dál žít na Crewelu společně s tvojí... s lady Amélií." „Neslyšel jsem tě, Leonie."
Ona jeho ale slyšela zřetelně. Chce ji snad zostudit?
Leonie si dodala kuráž a vyklonila se ještě víc přes cimbuří. „Říkala jsem, že už nebudu dál žít na Crewelu, pokud tam bude i Amélie!" „Tak o to tedy jde?" Jeho hlas zněl nevěřícně.
„Ano."
A pak se stalo něco nepředstavitelného. Rolf se začal smát. Sundal si helmici a jeho smích sílil, čím dál víc. Jeho chechot se přenesl přes hradby až do tichého hradu.
„Tvůj smích není na místě, můj pane," ozvala se hořce. „To, co jsem řekla, jsem myslela vážně."
Na chvíli zavládlo ticho, a pak Rolf drsně rozkázal: „To stačilo, Leonie. Nařiď, ať otevřou bránu."
„Ne." ,
Rozzlobeně se zamračil. „Ne? Tak ti musím říct, že žádné hradby mě nezadrží, abych se dostal k vlastní ženě. To platí i pro tvůj hrad, ženo."
„Také jsi říkal, že zabiješ každého, kdo by se pokusil tě ode mě vzdálit. To platí i pro mě, můj pane?"
„Ne, samozřejmě že ne, Leonie, ale jestli mě donutíš, abych tyhle hradby zboural, pochybuji, že pak na Pershwicku zbyde dost živých, aby hrad znovu postavili. Chceš, aby tvoji lidé zemřeli?" Zalapala po dechu. „To bys přece neudělal!"
Rolf se obrátil ke svým rytířům. „Sire Piersi, ať zapálí vesnici!" vykřikl.
„Rolfe, ne!" zavolala Leonie.
Rolf se vyčkávavě obrátil zpět ke své ženě.
„Ty - můžeš dovnitř, můj pane - ale sám. A jenom si spolu promluvíme. Souhlasíš?" „Nařiď, aby otevřeli bránu," vyzval ji chladně.
Z Leoniny tváře se dala vyčíst porážka. Rolf vyhrál. Její převaha byla ta tam a oba to cítili. Rolf
věděl, že bude uvnitř hradu v bezpečí, a tak nechal svou armádu za hradbami.
„Udělej, co ti řekne, sire Guiberte," prohodila tiše Leonie. „Počkám na něj v síni."
„Neber si to tak, Leonie," nabádal ji vlídně. „Možná že udělá, co chceš, teď, když ví, že máš
silnou pozici."
Leonie smutně přikývla a odešla.
Guibert pocítil zlost, když se díval, jak mu mizí z dohledu. Byla tak zničená, že se na to nedokázal dívat. Neschvaloval sice, co udělala, ale její důvody se daly pochopit. Zlostně vyrazil přivítat Rolfa dAmbert.
46. kapitola
Rolf vjel na nádvoří a sesedl ze svého mohutného válečného koně. Měl vztek. S lehkým srdcem opustil Crewel rozhodnutý věřit, že ho Leonie miluje. Přesvědčoval o tom sám sebe. Cožpak by se mu jinak tak vášnivě oddala, kdyby milovala Montignyho?
To však teď, když byl Alain mrtvý a pohřbený, nebylo důležité. Rolf sice Montignyho mrtvolu neviděl, ale o jeho smrti ho informovali. Ten mladý blázen se totiž vrhl do té nejslabomyslněji' akce, jakou si lze jen představit. Podařilo se mu dostat do hradu Blythe a navedl obleženou posádku, aby společně napadli Rolfův malý vojenský tábor ležící nedaleko. Pak je vedl ke hradu Warling. Myslel si, že obklíčení vzbouřenci vyrazí ven a připojí se k bitvě. Jenže oni ani nezaútočili, ani se k Alainovým mužům nepřipojili. Popravdě řečeno, i kdyby to udělali, nebylo by mu to nic platné. Montigny byl buď hlupák, nebo naprosto podcenil velikost Rolfovy armády. K žádné skutečné bitvě ani nedošlo. Montigny shromáždil méně než stovku mužů, kteří byli rychle přemoženi a mnozí z nich zemřeli, mezi nimi i Alain Montigny. Když rebelové na obleženém Warlingu viděli, jak jejich bývalý pán skončil, rychle přistoupili na Rolfovy podmínky a vzdali se.
Rolf se celého toho zvratu událostí nezúčastnil, protože jen za pár dní po odjezdu od Leonie musel zamířit do Normandie. Poslední uplynulé týdny strávil správou panství svého zemřelého bratra.
Zažil pohnuté chvíle. Snažil se utřídit si city, které choval k bratrovi, a zjistil, že vlastně žádné nebyly. Necítil nijakou zvláštní lítost nad tím, že zemřel. Nicméně si uvědomil, že nemá to srdce, aby ignoroval vdovu a její děti. Celkem vzato se jednalo o vyčerpávající návštěvu. A pak! Pak se vrátil domů, kde se dozvěděl, že Leonie je celou tu dobu zavřená na Pershwicku a chystá se s ním bojovat, aby tam mohla zůstat! Znovu se vysmála jeho důvěře. Rozhodl se, že to bylo naposled, kdy ho takto ranila. Jestliže proti němu podniká takové věci, nebude ji už chtít zpět, rozhodl se pevně.
Nebo tomu alespoň chtěl věřit. Tři dny vydržel čelit všem touhám vyrazit za ní. Jeho problémem totiž bylo, že chtěl Leonii zpět - a za jakoukoliv cenu. Dokonce vzal s sebou i svou armádu, aby jí to dokázal. A teď zjistil, že za celým tím dramatem stojí její žárlivost! Nevěděl, jestli ji má zasypat polibky, nebo uškrtit.
Jedinou věc ale věděl jistě - trestu neujde. Leonie musí pochopit, že nemůže utíkat ke svým vazalům, kdykoliv se oni dva spolu nepohodnou.
Jestliže se Rolfův vztek utišil jen na mírné podráždění, nebylo to na dlouho. Sir Guibert na něj totiž čekal hned na nádvoří a otevřeně mu sdělil, že Leonie odjede z Pershwicku, jen pokud sama bude chtít. Byl připraven ji v tom podpořit veškerou potřebnou silou. Rolf se rozzuřil. „A uvědomuješ si, že vás to přivede jen k záhubě?"
„Ano, můj pane."
„A víš také, že moje žena žárlí naprosto zbytečně? Lady Amélie zůstává na Crewelu z úplně jiného důvodu. Nelíbí se mi to sice, ale nemůžu s tím nic dělat." „My víme, že jde o dítě," odpověděl Guibert nebojácně.
„My?"
„Lady Leonie by nezavedla tato tvrdá opatření, kdyby si nebyla jistá."
Rolf se na něj nasupeně podíval. „Už jsem ti přece řekl, že žárlí bezdůvodně. To dítě ji nemůže pobuřovat, protože bylo počato ještě před svatbou s ní."
„Tak o tom ji budeš muset přesvědčit sám, můj pane, protože ona věří něčemu jinému." Rolf se zarazil. Guibertovo prohlášení znělo objektivně. Už tak bylo dost špatné, že se Leonie o dítěti dozvěděla. Doufal, že se mu podaří to před ní utajit pokud možno co nejdéle. Jestli si ale Leonie myslí...
„Zaveď mě k ní," rozkázal Rolf. Leonino pošetilé přesvědčení ho znovu rozzlobilo. Jasně ukazovalo, co si o něm myslí. Vzpomněl si na své pochybnosti, jestli má nechat Amélii na Crewelu, ale ani ve snu by ho nenapadlo, jaké závěry si Leonie z jeho shovívavosti k Amélii vyvodí.
Když se Leonie dívala, jak k ní Rolf míří napříč síní, překvapil ji strach, který náhle pocítila a -pod rouškou tohoto strachu se objevila také nepředstavitelná pýcha, že právě Rolf je jejím manželem. Musela cítit úctu k muži, který šel tak vytrvale za svými cíli. Leonie vlastně ani nechtěla, aby vyhověl jejím požadavkům, pokud by to mělo znamenat, že bude i nadále toužit po Amélii. To by nebylo k ničemu. Leonie chtěla, aby se celá ta záležitost s jeho milenkou uzavřela jednou provždy.
Rolf se zastavil několik kroků před ní a pozoroval její výraz i chování. Leonie stála za židlí a prsty zatínala do vysokého opěradla, jako kdyby ji měla tato židle před ním ochránit. Bradu měla vzpurně zdviženou, ale v očích se jí odrážela nejistota a strach. „Zdálo se ti nutné přivést s sebou armádu, můj pane?" zeptala se přímo.
Málem se zasmál. V síni bylo přítomno snad tucet ozbrojenců, nehledě na odvážného vazala a velký počet hrubé vyhlížejících sloužících, kteří se ani nesnažili skrývat, že nemají Rolfa ďAmbert v lásce.
„Buď ráda, že jsem to udělal, ženo. Kdybych přijel sám, pokračovala bys v tom svém
bláznovství a donutila mě, abych z toho později vyvodil vážné důsledky."
Zaprotestovala. „To není žádné bláznovství -" přinutila se ovládnout. „Nebudu se o tom s tebou
hádat. Co chceš udělat?"
„Vezmu tě domů."
„A co když odmítnu? Napadneš můj hrad?"
„Nenechám kámen na kameni," souhlasil. „Beztak jsem v pokušení dát pershwické hradby zbourat." Tvář mu zpřísněla. „Nemůžeš sem utíkat a štvát proti mně své lidi, kdykoliv tě rozzlobím, Leonie. Jestli to uděláš ještě jednou, nebudu váhat a Pershwick zničím. Patříš ke mně."
„Ale já s tebou nejsem šťastná!" vykřikla.
Jako kdyby ho těmi slovy bodla. Přikázal si neotvírat jí své srdce, jestli jediné, po čem touží, je po jeho citech šlapat.
„Doufal jsem, že si mě časem zamiluješ, Leonie nebo alespoň zjistíš, že život se mnou ti je...
příjemný. Je mi líto, že se to nemůže stát," jeho hlas zněl pohřebně.
Žaludek se jí stáhl úzkostí. „Ty - ty se mě vzdáváš?"
Rolfovi se temně zúžily oči. Tak o tohle jí jde. „Ne, paní, nevzdám se tě."
Zachvátil ji pocit nevýslovného štěstí, ale dala si pozor, aby to na ní nepoznal.
„A co Amélie?" zeptala se klidně.
Unaveně si povzdechl. „Dám ji přestěhovat na jiný hrad." „Na jiný tvůj hrad? Jaký je v tom rozdíl?"
„Nebuď bezcitná, Leonie," zabručel. „Víš, že čeká dítě. To po mně chceš, abych vyhnal těhotnou ženu?"
„O to jsem tě nikdy nežádala!" vykřikla. „Ale ty ji musíš mít vždy v dosahu, aby ses s ní pobavil vždycky, když se se mnou pohádáš?"
„K čertu, kde jsi sebrala zase tohle? Ano, ta žena byla mojí milenkou a lituji, že to dítě bylo počato. Ale od té doby, co jsem si vzal tebe, jsem se jí ani jednou nedotkl, a nechápu tvé narážky, že mám - nebo budu... "
„Lady Amélie říká ale něco zcela jiného, můj pane," nesouhlasila s ním. „Tak to jsi jí musela špatně porozumět," opáčil Rolf stroze.
Leonie se k němu obrátila zády. Měla takový vztek, že po něm chtěla něco hodit. Panno Maria,
jak je možné, že ho miluje, když ji dokáže takhle rozzuřit? On lže. To je jisté!
„Připrav si, co si chceš vzít s sebou, Leonie." Oznámil jí Rolf a díval se na její strnulá záda.
„Odjíždíme. Hned teď. A jestli si ceníš života sira Guiberta, řekneš mu, že odjíždíš dobrovolně." Rychle se otočila. „Nepůjdu s tebou sice dobrovolně, ale nebudeš mě muset odtud odtánout, ani někoho zabíjet," zasyčela vztekle.
Proklouzla kolem něj a nařídila, aby jí zabalili věci do cestovní truhly. Pak si promluvila s Guibertem, kterému se velmi ulevilo, když mu řekla, že souhlasí s odjezdem domů společně se svým manželem.
„A nezlobí se na tebe?" zeptal se s pochybnostmi Guibert, když viděl Rolfa, jak netrpělivě přechází síní.
Jeho zlost mě ani trochu neděsí," statečně zalhala Leonie. „Odmítl poslat tu druhou ženu pryč?" zeptal se vazal váhavě. „Ne," povzdechla si. „Souhlasil."
Guibert se zamračil. „Pak bys měla být ráda, má paní." „Ano - to bych měla. Ale nejsem." Když se Guibert díval, jak jeho paní odchází, nechápavě zakroutil hlavou.
47. kapitola
Vše se nakonec vyjasnilo samo, a to způsobem, jakým by nikdo nečekal.
Sotva se Leonie vrátila na Crewel a vstoupila do ložnice, vyhledala ji se zoufalým výrazem ve
tváři jedna služebná.
„Má paní, ona umírá! Musíš jít rychle k ní - prosím," naříkala Janie. Je to trik," pospíšila si Wilda. Mladá Janie byla Ameliina vlastní služebná a nepatřila ke crewelskému domu. „Ta ženská se dozvěděla, že ji pán pošle pryč, a tak se tomu snaží zabránit tím, že předstírá nemoc." Wilda hodila po Janii vítězoslavný pohled.
Postavila se odhodlaně mezi Leonii a Janii. Leonie ocenila, že se jí Wilda snaží chránit tak, jak to často dělávala. Když už ničeho jiného svým útěkem na Pershwick nedosáhla, alespoň že si mohla s sebou vzít zpět Wildu.
„Teď jdi a řekni té ženské, že jsme ji prokoukly," nařídila Wilda bezostyšně a Leonie viděla, že se do toho musí vložit sama.
„Pověz, co se stalo," zeptala se a Janie zakvílela. „Bude mít velkou zlost, že jsem šla za tebou,
protože chtěla, aby se nikdo nedozvěděl, co udělala. Ale ona krvácí a nejde to nijak zastavit.
Umírá, má paní, jsem si tím jistá."
„A co vlastně udělala?" chtěla si upřesnit Leonie.
„Ona - něco si vzala. Říkala, že bude zase všechno v pořádku."
Leonie zbledla. Náhle vše pochopila. „Pro slitování Boží, je to moje vina. Kvůli matce jsem o dítěti tak zle smýšlela a -"
„Má paní, půjdeš za ní?" škemrala opět Janie a Leonie se otřásla. Teď nebyl čas zabývat se
výčitkami svědomí.
„Wildo, přines mé léky, rychle."
K jejímu překvapení uviděla za dveřmi Ameliina pokoje čekat sira Evararda. Vypadal zoufale.
Je to s Amélií opravdu špatné?" zeptal se sklíčeně.
„Ty se o ni zajímáš, sire Evararde?" Jiná otázka Leonii nenapadla.
„Zajímám? Já ji miluji!" prohlásil důrazně.
Leonie se na něj usmála. „Udělám vše, co bude v mých silách, buď klidný."
„Opravdu?" zeptal se spíš starostlivě než diplomaticky. „Vím, že ji nemáš ráda, a ani ona tebe.
Dokáže být dětinská, ale - ale není opravdu zlá, má paní."
„Sire Evararde," požádala ho Leonie jemně, „prosím, běž dolů. Jestli budu umět Amélii pomoc, tak to udělám. Věř mi."
Ameliin pokoj byl větší, než čekala, a byl přecpaný věcmi, z nichž většina jí připomněla Alaina. Vždy měl rád ozdobné předměty a většinu z nich na Crewelu nechal, když musel utéct. Pokoj páchl nemocí. Povlečení bylo sice nedávno vyměněno, ale to nejzakrvácenější zůstalo ležet na hromadě v rohu.
Leonii stačil jediný pohled na vyzáblou postavu v posteli a její podezření se potvrdilo. Ameliina tvář byla chorobně sinová a pod očima měla velké tmavé kruhy. Byla vyčerpaná bolestí a napůl v bezvědomí. Tělo se jí zmítalo, kňourala a sténala, zatímco dvě služebné stály poblíž postele a bezmocně se dívaly na Leonii.
Leonie odtáhla pokrývku. Amélie ležela v kaluži krve. S pomocí služebných Leonie vyměnila ještě jednou povlečení, očistila Amélii a ovázala ji, aby omezila krvácení. Pak přinutila Amélii vypít sirup z úročníku bolhoje a doufala, že bylina krvácení zastaví.
Na trojnohém svícnu u postele stála lahvička s odvarem, který Amélie vypila. Leonie poznala, že je to pryšec skočcový, který se obvykle užívá při střevních potížích, ale může způsobit také potrat. Příliš velká dávka však zapříčiní prudké zvracení, krvavou stolici a často způsobí i smrt. Lahvička byla téměř prázdná.
Když Amélie otevřela oči, měla je plné divokého zmatku. Když uviděla Leonii stojící vedle postele, zašeptala: „Co tady děláš?"
„Kolik sis toho vzala?" zeptala se Leonie a zvedla lahvičku. „Dost. Užívala jsem to už dřív, ale -ale vždycky, když jsem měla první podezření. Takhle pozdě ještě nikdy." „Proč, Amélie?" Starší ženu udivil Leonin zřejmý zájem. „Proč? Co bych si s dítětem počala? Nenávidím děti!" Leonina sympatie začala opadat. „Tak ty jsi zabila dítě mého pána?" zeptala se znechuceně. Jestliže jsi ho nikdy nechtěla, tak proč jsi čekala tak dlouho?" „Bylo to nutné... ale když jsi odešla... oh, nech mě být!"
„Mám sto chutí to udělat a nechat tě, abys kvůli té své hlouposti umřela!" Leonin hlas jiskřil rozbouřenými emocemi.
„Ne, prosím, musíš mi pomoct!" vykřikla Amélie. „Už jsem přišla o dítě a teď mě pošle pryč." „Víš to určitě?" chtěla vědět Leonie.
„Rolf mě nechtěl poté, co si tě vzal," sténala Amélie. „Myslela jsem si, že bude, ale nechtěl." „Vysvětli mi to, Amélie."
„Nechtěla jsem se vrátit ke dvoru," zalapala po dechu Amélie. „Ty nevíš, jak to tam chodí, vid?
Musíš soupeřit s mladšími ženami, pořád musíš -"
„Pověz mi o Rolfovi," trvala na svém Leonie a hlas se jí zvýšil.
„Lhala jsem mu," přiznala se Amélie. „Řekla jsem Rolfovi, že s ním čekám dítě, ale nebyla to pravda." Podívala se Leonii přímo do očí a řekla jí, jak to skutečně bylo.
„To dítě nebylo Rolfovo, ale Evarardovo. Využila jsem ho a počala s ním dítě, abych tu mohla zůstat a čekat, až se tě Rolf nabaží. Opravdu jsem si myslela, že se to stane. Když se vrátil domů a neodjel za tebou okamžitě na Pershwick, byla jsem si jistá, že tě už nemiluje. Už jsem nepotřebovala dítě jako výmluvu, abych tu mohla zůstat."
Leonie si dala pozor, aby na její slova nereagovala a zachovala si kamennou tvář. Přiznání její sokyně způsobilo, že láska k Rolfovi v ní opět vzplála. Toužila se za ním rozeběhnout a obejmout ho. Nemohla ale prozradit Amélii, jak mnoho pro ni její slova znamenají. Teď, když už bylo všechno řečeno a dokonáno, musela oběma zůstat alespoň nějaká důstojnost, a tak si zakázala projevit jakékoliv emoce.
Rozhodla se raději změnit téma rozhovoru. „Evarard má o tebe strašný strach. Miluje tě, blázínek."
„Miluje?" opakovala hořce Amélie. „Co je to láska? Můj první manžel mě také miloval - než si
mě vzal. Pak ho zajímaly jen jiné ženy. Proč si myslíš, že jsem si byla tak jistá, že tě Rolf nebude
po svatbě chtít? Muži se nestarají o své ženy."
„Nemyslím, že je to tak vždycky, Amélie."
Amélie si povzdechla. „Je jasné, že o tebe se Rolf zajímá."
„A Evarard se možná bude zajímat o tebe, ovšem pokud mu dáš nějakou šanci. Není slepý k tvým chybám, ale miluje tě. Ví o svém dítěti?"
„Ne. Měla jsem mu to říct, ale neudělala jsem to. Myslí si, že jsem byla těhotná s Rolfem. Nechtěla jsem mu ublížit."
Amélie neměla podobné ohledy ani k Rolfovi, ani k ní, napadlo Leonii trpce. Začínala ale věřit,
že potom, co se od Amélie právě dozvěděla, jí dokáže odpustit.
„Pak nevidím důvod, proč by se o tom měl dozvědět teď," navrhla jí Leonie.
„A co Rolf?"
„Co se týče jeho, nejsem tak nestranná. Já mu to neřeknu. Uděláš to ty." „Ale on mě zabije, až zjistí, že jsem lhala vám oběma!"
„Myslím, že ne, Amélie. Myslím, že se mu uleví, až uslyší pravdu. Jestli mi ale neslíbíš, že mu všechno povíš, nechám tě tady, abys -" Jsi krutá, lady Leonie."
„Ani ne. Já jen svého manžela miluji a nechci, aby litoval, že ztratil dítě, o kterém si myslel, že bylo jeho."
48. kapitola
Ten malý chlapec byl krásný. Leonie ho uviděla v okamžiku, kdy sešla ze schodů, jakmile opustila Ameliinu ložnici. Vedle chlapce stál Rolf. Dítě mělo husté, černé, kudrnaté vlasy a velmi tmavé hnědé oči, kterými ji upřeně a ostýchavě sledovalo, když se k němu přiblížila. Chlapec vypadal jako osmiletá kopie Rolfa.
Tázavě se na Rolfa podívala, a tak se ozval: „Než dospěješ k mylnému závěru, musím ti říct, že
vypadá jako já, protože je můj synovec."
Leonie se usmála. Jak bych si mohla myslet něco jiného?"
Rolf jí zamračeně představil Simona ďAmbert a pak si Leonii vzal stranou. „Na uplynulých pár dní jsem ho poslal k lady Roese. Neměl jsem náladu, abych ho měl u sebe. Teď jsi ale tady ty,
takže -"
„Neřekl jsi mi, že přijede na návštěvu."
„Můj bratr zemřel," vysvětlil Rolf prostě, „a to dítě tu není jen na návštěvě. Bratr a já jsme se neměli moc v lásce, ale o to teď nejde," pokračoval Rolf chraplavě. Jeho vdově jde o blaho svých dětí, a tak pro mě vzkázala. Když bratr zemřel, odjela z Gaskoňska a našla útočiště u jednoho přítele v Normandii. Minulý měsíc jsem byl tam, Leonie."
Oči se jí rozšířily. „Tak proto tedy... přemýšlela jsem, proč jsi na Pershwick tak dlouho nepřijížděl. Takže celý ten čas jsi nevěděl, kde jsem?"
„Ne, dokud jsem se nevrátil do Anglie. Sir Evarard sice vyslal posly, ale nenašli mě. Vdova
mého bratra byla strachy téměř bez sebe. Nikomu nevěřila. Bála se, že mocní gaskoňští lordi se
pokusí dostat pod kontrolu děti, nebo ji, aby se zmocnili bratrova majetku."
„Takhle to ve Francii chodí?" zeptala se mírně a laskavě pohlédla na dítě.
„Ne. Rodinné pozemky v Gaskoňsku jsou v přímé držbě královny, a tudíž Jindřicha. Má
švagrová potřebovala jenom požádat Jindřicha o ochranu."
„Nebo se spojit s tebou."
„Ano, správně. Převzal jsem za ni i děti zodpovědnost. Poslal jsem své tři neteře s matkou zpět do Gaskoňska, ale rozhodl jsem se vzít s sebou na nějaký čas chlapce. Můj bratr na něj neměl moc času, a tak žil příliš dlouho jen mezi ženami." „Tady jsou ale také ženy, můj pane," škádlila ho.
„Chci, aby ses s ním seznámila, Leonie," řekl ostře. „Máš něco proti tomu?" Leonie sklopila hlavu, aby skryla úsměv. „Ovšemže ne, můj pane."
Rolf zakroutil hlavou. Co se to s ní stalo? Kde je ta vznětlivá žena z dnešního rána? Teď byla velmi krotká a až příliš přátelská.
Opatrně pokračoval. „Musím najít nějakého důvěryhodného muže, kterého bych poslal do Gaskoňska, aby dohlížel na panství i na vdovu a neteře, dokud nebudou dost staré, aby se mohly vdát."
„Mohla bych ti navrhnout sira Pierse?" ozvala se Leonie. „Ten umí dokonale dohlížet na dům plný žen. Může dokonce v té vdově nalézt zalíbení a sám pomýšlet na sňatek." „Piers? Pomýšlet na sňatek? Nikdy."
„To nemůžeš vědět, můj pane. Ale teď, prosím, nech mi tady Simona a běž se podívat za lady
Amélií."
Rolf se zamračil. „Brzy jí řeknu, že musí odejít. Nemysli si, že jsem na to zapomněl, Leonie." „To mě ani nenapadlo, můj pane. Ale ona je - nemocná. Varovala jsem ji, aby pár dnů vůbec nevstávala z postele, možná celý týden."
Konsternované se na ni podíval a než mohl cokoliv říct, dodala pevně: „Běž za ní, můj pane, potřebuje si s tebou promluvit. Ale až skončíte" - na chvíli se odmlčela- „přijď za mnou. Chci ti toho hodně říct."
Rolf byl tak zmatený, že se ani nepokusil odporovat. Otočil se a zamířil ke schodům. Leonie se za ním dívala.
Seděla v síni se Simonem a mírně k němu promlouvala. Chlapec se styděl, a proto sám mluvil jen velmi málo. Snažila se, aby se cítil uvolněně, ale šlo to dost obtížně, neboť sama byla velmi nervózní.
Rolf se vrátil do síně asi za půl hodiny a málem se zlostí zalykal. Neřekl Leonii ani slovo, chňapl
ji za ruku a táhl ji ven ze síně do zahrady. Teprve tam ji pustil a nohou kopl do pampelišky.
„Víš ty vůbec, kolikrát jsem měl vztek na tuhle zahradu od té doby, co ses jí ujala?" zahřměl.
„Amélie mi řekla, že tě vedení mé domácnosti nezajímá, že bys tím jen ztrácela čas. Mnohokrát
mě napadlo, abych sem, na tyhle zatracený kytky, pustil napást svého koně!"
Leonii málem zaskočilo smíchy. „Kdybys to udělal, můj pane, tvému koni by bylo pěkně
špatně."
Nasupeně se na ni podíval. „Nežertuj, Leonie. Proč si myslíš, že jsem tě požádal, abys mi vedla účetnictví, když jsem si to klidně mohl dělat sám? Myslel jsem si, že je to jediná věc, kterou mi neodmítneš. Všechno jiné jsi odmítla. A když jsi můj dům udělala obyvatelný, nechala jsi ji, aby za to přijala všechny zásluhy! Proč, Leonie, proč? Tolik by to pro mě znamenalo!" „Byl jsi dost velký blázen na to, abys věřil, že Amélie by byla schopná dát tohle místo do pořádku," prohlásila šibalsky.
Já a blázen, paní? A co tebe přivedlo na tak absurdní myšlenku, že bych nechtěl, abys vedla
mou domácnost?"
Jiný blázen," odpověděla.
„K čertu, co se ti na tom zdá tak zábavného! Proč ses ani jednou nezmínila o těch nesmyslech, které ti napovídala? Kdybys mi o nich řekla, usvědčili bychom ji jako lhářku, a pak bys mi mohla věřit, když jsem ti tvrdil, že ji nemiluji."
„Na to samé bych se mohla zeptat já tebe. Věřil jsi těm jejím lžím stejně jako já."
„O to teď nejde!"
„Vážně?" Přistoupila blíž a váhavě mu položila dlaně na hrudník. Oči měla měkké a zářivé. „Proč jsi tak rozzlobený, můj pane?" zeptala se.
Když se díval do jejích očí, ztratil pevnou půdu pod nohama. „Protože - protože konečně věřím, že mě miluješ... i když jsi mi to nikdy neřekla. To já jsem ti řekl, že tě miluji -" „A kdy jsi mi to řekl?" vykřikla. „Tu noc v Londýně." „Byl jsi opilý," namítla.
„Ale ne tak moc, abych si to nepamatoval. A zeptal jsem se, jestli bys mě také mohla mít ráda. Jenže - jenže si už nepamatuji, cos mi na to odpověděla."
Zaplavil ji pocit štěstí, úžasný pocit štěstí. „Řekla jsem, že je velmi snadné tě milovat," prohlásila mírně. Je to tak. Miluji tě, můj pane." „Rolfe," opravil ji automaticky a objal.
„Rolfe," zajíkavě vydechla. A pak ji manžel políbil s veškerou vřelostí a láskou, kterou cítil. Zdvihl ji a nesl v náručí zpět síní do jejich pokoje. Každý, koho míjeli, se usmál, ale nepromluvil. Nastal čas přestat přetřásat historky o pánovi a jeho paní. Když Rolf nesl Leonii po schodišti nahoru do jejich pokoje, pevně se ho držela a usmívala se. Přemýšlela, jak Rolf dokáže být paličatý - zrovna jako ona - ale i jemný a silný. Později mu řekne o jejich dítěti i o pošetilé pýše, která je od sebe tak dlouho vzdalovala. Později. Teď chtěla myslet jen na jejich lásku a ukázat mu, jak hluboce a vášnivě ho miluje.
konec