OTROKYNĚ

Norsko, 873 n. l.
Dirk Gerhardsen seskočil z koně a zamířil blíž k řece, kde se zastavila zlatovlasá dívka. Kristen, dcera
Haardradova, se jednou ohlédla, jako kdyby jej mohla zaslechnout. Přivázala mohutného hřebce a vykročila přímo ke břehu. Po její levici ve fjordu Horten se voda vzdouvala a tříštila, ale zde se díky velkým kamenům vytvořila zátoka a voda byla tichá a mírná jako v nějakém jezírku. Dirk už z předchozích zkušeností věděl, že voda je v zátoce příjemně teplá a dívka jí neodolá.
Jakmile viděl, jak Kristen odjíždí z Hughova domu tímto směrem, hned mu bylo jasné, že míří právě sem. Když byli oba mladší, mnohem mladší, chodívali si sem společně s jejími bratry a bratranci zaplavat. Kristen měla velkou rodinu - tři bratry, jednoho strýce, který se stal v této části fjordu jarlem, a tucet dalších vzdálených bratranců z otcovy strany. A ti všichni by jí snesli modré z nebe.
Dirk jí byl donedávna stejně oddaný. Šel za Kristen se srdcem na dlani a požádal ji, tak jako mnoho jiných mužů před ním, aby si ho vzala. Odmítla jej - sice ohleduplně, jak si musel nerad přiznat, avšak i tak ho zklamání téměř zdrtilo. Byl svědkem toho, jak z vysokého, neohrabaného dítěte vyrostla vznešená, nádherná žena. Nic si nepřál víc, než aby se Kristen stala jeho ženou.
Když si začala svlékat plátěné šaty, Dirk zatajil dech. Doufal, že právě toto udělá. Vlastně ji kvůli tomu sledoval. Říkal si, že snad..., doufal, že a - Odin jeho prosby vyslyšel -ona se skutečně svlékla. Pohled na ni byl téměř víc, než mohl snést. Měla dlouhé, krásně tvarované nohy. mírně zaoblené boky. štíhlá, rovná záda zakrýval jen silný, žlutohnědý cop. Právě před čtrnácti dny ten její silný cop držel v ruce a násilím ji políbil. Polibek ho tak rozpálil, že málem přišel o rozum. Kristen mu za jeho opovážlivost vyťala hlasitý políček, až se zapotácel. Kristen totiž nebyla žádná malá, slabá dívenka. Ve skutečnosti
byla jen o dva palce menší než on - a to Dirk měřil šest stop. Její obrana ho ale nezastrašila. Právě naopak. V tu chvíli měl pocit, že se snad zblázní, jestli ji nedostane.
Měl štěstí, že ho Kristenin starší bratr Selig vyrušil. Stalo se to však zrovna v tom okamžiku, kdy Dirk znovu chytil Kristen a smýkl s ní o zem. Oba muži si z následující potyčky odnesli četné šrámy a Dirk přišel o Seligovo přátelství - ne proto, že se poprali, vždyť Norové se rvou každou chvíli, ale kvůli napadení Kristen. Nemohl popřít, že by ji byl jinak neznásilnil přímo na zemi stáje jejího otce. Pokud by to udělal, byl by už teď jistě mrtvý a Kristen by nepomstili její bratři a bratranci, ale její otec Garrick, jenž by Dirka zabil holýma rukama.
Kristen rychle vklouzla do vody. Dirk nepomyslel na muka, která mu dívčino sledování přinese. Říkal si jen, že je to možná naposled, kdy je takto sama, daleko od své rodiny. Kristen se prý brzy vdá. Má si vzít Sheldona, nejstaršího syna Perrina, nejlepšího přítele jejího otce. Samozřejmě, podobné řeči se vedly už nesčetněkrát předtím. Kristen bylo devatenáct let a za poslední čtyři roky ji o ruku požádal snad každý muž ze zdejšího fjordu.
Dívka teď plavala na zádech. Mohl vidět špičky prstů na nohou, část jejích smetanových stehen i vztyčená prsa - Loki ji sper, vždyť ona si o to znásilnění přímo říká! Dirk už nemohl déle čekat. Ve spěchu ze sebe strhal šaty.
Kristen zaslechla šplouchnutí vody a ohlédla se. Neviděla však nikoho. Rychle se otočila. Nikde nic. V teplém jezírku byla jediná a na hladině se honily jen vlnky, jež rozčeřila ona sama. Přesto zamířila ke břehu, kde společně s šaty ležela i jediná zbraň, kterou si vzala s sebou - dýka s ozdobnou rukojetí, určená spíše na ozdobu než obranu.
Byla blázen, že se sem vypravila samotná. Raději měla poprosit o doprovod některého ze svých bratrů. Jenže ti měli plné ruce práce s přípravami otcovy vikingské lodi, s níž měl příští týden vyplout její bratr Selig. Po neobvykle tuhé zimě a chladném jaru přišel tak krásný letní den, že Kristen prostě nedokázala odolat.
Nikdy nic podobného neudělala, ale výlet na vlastní pěst se jí zdál dobrodružný a ona dobrodružství přímo zbožňovala. Až
dosud se jejích výprav vždy ještě někdo zúčastnil. Možná nebylo ani úplně nejchytřejší se svléknout, jenže dnešní nádherný den přímo lákal a sváděl, aby něco podobně statečného provedla, a Kristen rozhodně nebyla žádný zbabělec. Teď však své statečnosti litovala.
Zrovna v okamžiku, kdy dosáhla nohou na dno, se před ní objevil muž, velký a hrozivý. Kristen tiše zasténala, jakmile poznala Dirka. Už jednou se ji pokusil dostat a teď měla jeho tvář stejný výraz jako před čtrnácti dny. Dirk byl statný jednadvacetiletý muž. S jejím stejně starým bratrem Seligem bývali nejlepšími přáteli. Dokud ji nenapadl ve stáji, myslela si, že je Dirk i jejím přítelem.
Jenže Dirk už nebyl tím chlapcem, s jakým vyrůstala, jezdila na koni, lovila a plavala v této příjemné zátoce. Byl hezký. Měl tmavé blond vlasy a zlatohnědé oči. Ale už to nebyl ten Dirk, jehož znávala. Děsilo ji, že by se nyní událost ze stáje měla opakovat.
„Nemělas sem chodit, Kristen." Jeho hlas byl hluboký a chraplavý.
Díval se na kapičky vody, třpytící se jako diamanty na jejích dlouhých, hustých řasách. Ještě více kapek jí stékalo po výrazných lícních kostech a malém, rovném nose. Jazykem si olízla vodu z plných rtů. Zasténal.
Kristen to zaslechla. Oči se jí rozšířily, ale nikoli strachem. Dostala zlost. Zdědila po otci průzračné, magické, tyrkysově modré oči, které se však nyní zdály modřejší než obvykle a byly divoké jako zpěněné vlny rozbouřeného moře.
„Nech mě být, Dirku!"
„Ne."
„Rozmysli si to."
Nemusela zvyšovat hlas. Zuřivost jí z očí přímo sálala. Jenže Dirk už nebyl svým pánem. Ovládla ho vášeň. Pryč byly jeho předchozí myšlenky na to, jaké měl štěstí, že ji tenkrát ve stáji neznásilnil.
„Oh, Kristen." Popadl ji za nahá ramena a jakmile se mu pokusila vytrhnout, pevněji stiskl. „Vidíš, co se mnou děláš? Máš vůbec ponětí, jak muž dokáže ztratit hlavu, když chce tak krásnou ženu, jako jsi ty?"

V očích se jí nebezpečně zablesklo. „Jsi blázen, pokud si myslíš -" Umlčel ji drsným polibkem. Přitáhl ji za ramena k sobě a drtivě přitiskl svou hruď na její mladá, plná prsa.
Kristen se dusila. Líbal ji bolestivě. V tu chvíli jeho polibky i těsnou blízkost jeho těla nenáviděla. Byli přibližně stejně vysocí, takže svým mužstvím mířil přímo k ní. Kristen se zalykala nenávistí. Věděla, co existuje mezi mužem a ženou, i co dělají, když se milují. Její matka Brenna jí už dávno vysvětlila o milování vše, co mohla, ale toto milování rozhodně nebylo. Cítila jen odpor.
Snažila se uvolnit ze sevření, proklínala sílu jeho svalů. Za jiných okolností sice mužskou sílu a odvahu obdivovala, ne však pokud mířila proti ní. Dirk ji může bez problémů znásilnit. Jenže na to nemá právo! Udělá-li to, zabij e ho. Jej í tělo patří jen jí, a až nalezne toho pravého muže, odevzdá se mu sama a s potěšením. Nebude to však probíhat takto a tím mužem v žádném případě nebude Dirk Gerhardsen.
Silně se zakousla do násilníkova spodního rtu a zároveň zabodla nehty do jeho hrudi. Zuby ho držela tak dlouho, dokud ji nepustil a nedonutila jej ustoupit. Mohl by ji sice ze sebe setřást silou, ale to by mu ret nepochybně roztrhla. Kristen neměla na vybranou. Dál se ho držela zuby, dokud ho nečekaně nekopla do břicha.
Pustila Dirka právě v tom okamžiku, kdy se od něj nohama odrazila směrem ke břehu, zatímco on padl zády do hlubší vody. Jeho pád jí poskytl dost času vyběhnout z vody a pevně uchopit dýku dřív, než ji dostihne. Jenže on se ani o nic nepokusil. Při pohledu na zbraň se zarazil.
„Jsi snad Lokiho dcera, že jsi samý trik a lest?" vyštěkl bolestivě a otíral si ze rtu krev. Hnědé oči mu plály zuřivostí.
„Nesrovnávej mě laskavě s tvými bohy, Dirku. Matka mě vychovala jako křesťanku."
„Nezajímá mě, v jakého boha věříš," odsekl. „Polož ten nůž, Kristen."
Zavrtěla hlavou. Teď, když držela zbraň, byla klidná. U samého Odina, byla tak nádherná. Stála na břehu zcela nahá, po celém těle se jí třpytily kapky vody. Její prsa ho vyzývala svou plností. Díval se na žlutohnědé chloupky rozkroku i na něžné,
ploché břicho. A tato žena mu vzdorovala, hlídala každý jeho pohyb a v ruce držela nůž způsobem, jako by věděla, jak ho použít.
„Řekl bych, že tě tvá matka naučila víc, než jen milovat jejího boha." V hlase mu stoupala hořkost. „Tvůj otec nebo bratři by tě nikdy nenaučili zacházet s touhle hračkou, ani by se jim nelíbilo, že to umíš. Pochopili by to jako pohrdání k jejich schopnosti ochránit tě. To lady Brenna tě naučila ty své keltské triky, viď? Po těch všech letech, co mezi námi žije, by snad už mohla vědět, že co se hodí pro Kelta, nemusí být dobré pro Vikinga. Co tě ještě naučila, Kristen?"
„Umím zacházet s každou zbraní kromě sekery, která je pěkně neohrabaná. Na to, abys s ní někoho zabil, nemusíš být bůhvíjak zručný," odpověděla sebevědomě.
„Je neohrabaná, protože nemáš dost síly, abys ji zvládla," zabručel nevrle. „Co by na to asi řekl tvůj otec, kdyby to věděl? Sázím se, že by na tebe i matku vzal řemen."
„Ty mu to chceš říct?" posmívala se.
Probodával ji očima. Samozřejmě, že před jejím otcem bude mlčet. Musel by pak i vysvětlit, jak se vše dozvěděl. A její úsměv mu prozradil, že si je toho vědoma. Myšlenka na Garricka Haardradu, který byl o dobrou polovinu stopy vyšší než on a ve svých šestačtyřiceti letech ještě pořád velmi statný muž, zchladila Dirkovo rozhořčení - ne však docela.
Zkoumavě se na ni podíval. „Co je na mně tak špatného, Kristen, že mě nechceš?"
Kristen jeho otázka překvapila. Dirk se ptal mírně, očividně zmatený, navíc stejně nahý jako ona. Stál před ní pyšně a dívka se váhavě podívala na jeho dlouhé tělo. Nevyvedlo ji z míry. Už dávno věděla, jak nazí muži vypadají. To, když se svou přítelkyní Tyrou proklouzly do strýcových lázní, schovaly se za sud na vodu a pozorovaly, jak se několik jejích bratranců koupe. Ovšem, stalo se to před více než deseti lety a byl tu ještě jeden rozdíl. Ještě nikdy neviděla tak pyšně vztyčené mužství, jako bylo to Dirkovo.
Kristen usoudila, že si jako bývalý přítel zaslouží slyšet pravdu. „Není na tobě nic špatného, Dirku. Máš velmi pěkné tělo a je potěšení se na tebe dívat. Tvůj otec má výnosný statek a
ty jsi jeho dědic. Jednou nějaká žena bude moc ráda, že tě dostane za manžela."
Kristen mu už neřekla, že právě její přítelkyně Tyra uzavřela s bohy úmluvu, aby jí ho pomohli získat. Právě proto si na něj Kristen nikdy nemyslela. Tyra byla do Dirka zamilovaná už pět let, ale on o tom neměl ani tušení! Kristen přísahala, že Tyřino tajemství nikomu neprozradí - a Dirkovi už teprve ne.
„Nejsi prostě pro mě ten pravý, Dirku Gerhardsene," zakončila upřímně.
„Proč?"
„Nerozbuší se mi srdce, když tě vidím." Nevěřícně na ni zíral. „Co má tohle co společného s manželstvím?"
Všechno, řekla si sama pro sebe. Nahlas odpověděla: „Je mi líto, Dirku. Nechci si tě vzít za muže. Už jsem ti to řekla."
„Je pravda, že si budeš brát Sheldona?"
Mohla lhát a přikývnout, ale nerada si usnadňovala život lží. „Sheldon je pro mne jako bratr. Musela jsem jeho nabídku brát vážně, protože rodiče by byli rádi, kdybych si ho vzala, ale odmítnu to." A Sheldona tím potěším, řekla si v duchu, protože mě také považuje spíš za svou sestru a myšlenka na náš sňatek se mu nelíbí zrovna tak jako mně.
„Stejně si jednou budeš muset někoho vybrat, Kristen. Snad každý chlap ze zdejšího fjordu o tebe požádal. Už jsi měla být dávno vdaná."
Dirkova slova se jí vůbec nezamlouvala. Sama věděla nejlíp, jak na tom je. A široko daleko nežil jediný muž, kterého by chtěla. Přála si poznat lásku, jakou prožívali její rodiče, ale chápala, že se možná bude muset spokojit s menším citem. Po několik let odmítala všechny nabídky a odkládala jakákoli rozhodnutí. Její rodiče jí to tolerovali, protože ji milovali, ale takto se nemůže chovat donekonečna.
Dostala na Dirka zlost. Neměl jí její situaci připomínat -tíseň, která se jí beztak poslední rok honila hlavou. „Koho si jednou vyberu za muže, se tě netýká, protože ty to, Dirku, nebudeš. Najdi si nějakou jinou ženu a mě už laskavě vynech."
„Mohl bych tě znásilnit, Kristen, a donutit tě, aby sis mě vzala," varoval ji mírně. „Už jsi odmítla spoustu nabídek. Jak
jednou nebudeš panna, otec mi tě ještě s radostí dá. Takhle by to šlo zařídit, ne?"
Možná. Samozřejmě, nejdřív by ho její otec málem utloukl k smrti, ale pokud by to Dirk přežil, mohl by ji dostat. Vždyť už by nebyla panna.
Kristen se na muže zamračila. „Kdyby tě nezabil můj otec, udělala bych to sama. Nebuď blázen, Dirku. Nikdy bych ti takovou špinavost neodpustila."
„Ale byla bys moje."
„Copak jsi hluchý? Zabila bych tě."
„Nemyslím," ozval se mnohem sebejistěji, než se jí zamlouvalo. „Řekl bych, že to za tu trochu rizika stojí."
Při těchto slovech se zadíval na její prsa. Kristen strnula. Neměla tady postávat a diskutovat. Místo toho, aby se mu postavila s dýkou, měla vyskočit na Tordena a uhánět pryč.
„Tak to zkus. Zabiju tě raz dva!" zasyčela.
Dirk se znovu podíval na její dýku. Uvědomil si, že ji dívka drží tak, že by ho určitě zasáhla dřív, než by ji stačil odzbrojit. Kéž by nebyla téměř stejně vysoká jako on a neměla ke své výšce přiměřenou sílu...
Znovu do něj vjel vztek. Tentokrát na její matku, která byla tak bláznivá, že svou dceru naučila zacházet se zbraněmi. Zavrčel: „Vždycky nebudeš mít po ruce tuhle hračku, Kristen."
Vzdorně zvedla hlavu. „Jsi hlupák, žes mě varoval. Příště si dám pozor, abys mě nenachytal o samotě."
Rozzuřil se. „Tak si taky dej pozor a pořádně zamykej dveře, až půjdeš spát, protože jednou na to zapomeneš, přijde moje chvíle a já tě stejně dostanu."
Kristen mu na hrozbu neodpověděla. Shýbla se pro šaty, které jí ležely u nohou, a hodila si je přes rameno. Aniž by z Dirka spustila oči, sáhla za sebe pro Tordenovy otěže. Společně s koněm ustoupila o několik stop. Vzápětí uchopila hřebcovu jemnou bílou hřívu, vyhoupla se mu na hřbet a pobídla jej ke cvalu.
Za ní se nesly Dirkovy zlostné kletby, Kristen je však nevnímala. Přemýšlela jen, jak se obléknout, aniž by musela zvolnit cval koně, a to dřív, než se dostane k Haardradovým pozemkům a někdo ji uvidí. Nedokázala by vysvětlit, proč
vypadá, tak jak vypadá, a kdyby řekla pravdu, zakázali by jí se volně pohybovat a Dirk Gerhardesen by se dostal do pořádných potíží.
Pokud by jí nehrozilo téměř domácí vězení, přiznala by, co se stalo, ale Kristen si příliš cenila své svobody. Otec se o ni bál i bez toho až až. Její matka Brenna však manželovu starostlivost nesdílela. Vždy, když muž se syny cestoval za obchodem, učila svou dceru, jak ochránit sebe sama. Za několik let Brenna tajně naučila Kristen vše, co znala od svého otce - zručnost a lstivost potřebnou pro boj se silnějším nepřítelem. Přestože byla Kristen téměř o půl stopy vyšší než matka a mnohem silnější než většina žen, při střetu s mužem musela nerovnost sil vyvážit mazaností.
Kristen byla na svou dovednost zacházet se zbraněmi pyšná, jenže tentokrát to bylo poprvé, kdy musela tuto znalost využít v praxi. Nemohla veřejně nosit zbraně tak, jak do dělávali muži. Kdyby se otec dozvěděl, co jeho dcera umí, rozzuřil by se. Nechtěla při sobě nosit zbraně i z jiného důvodu - zrovna tak byla pyšná i na svoji ženskost.
Kristen její rodina milovala, hýčkala a chránila. Kromě bratra Seliga, který byl o dva roky starší než ona, tu byl šestnáctiletý Erick a čtrnáctiletý Thorall. Přes své mládí byli oba už téměř velcí jako jejich statný a impozantní otec. Kristen měla také bratrance Athola, jen o několik měsíců staršího než Selig, a tucet dalších bratranců z druhého a třetího kolena z otcovy strany, ti všichni by bojovali na život a na smrt, kdyby jí někdo zkřivil jediný vlásek na hlavě. Ne, Kristen žila pod skvělou ochranou a nemusela se starat sama o sebe jako její matka, když byla v Kristenině věku.
Až do dnešního dne. Kéž by mohla příští týden vyplout se Seligem a jeho přáteli za obchodem do měst na východě. Už by se nemusela Dirka bát - nejméně do konce léta, kdy by se vrátili. Do té doby si Dirk mohl nalézt nějakou jinou ženu a jí dát pokoj.
Jenže bohužel, Kristen se již ptala, zda by mohla jet s nimi. Zakázali jí to. Byla už příliš dospělá na to, aby se plavila s tolika mladými muži, a to i v případě, že by se jednalo o jednu z otcových lodí pod velením Seliga. Protože nejede její otec Garrick, nepojede ani ona. Otce nepřesvědčily ani její škádlivé
narážky, že by si v Birce nebo Hedeby mohla nalézt podobného obchodního magnáta, jako je on, a vrátit se domů už jako vdaná paní. Pokud na ni nemůže dohlížet on sám, jak tomu bylo již třikrát, kdy ho Kristen s matkou doprovázely, tak, při samém Odinovi, Kristen zůstane doma.
Jenže posledních osm let Garrick nikam nevyplouval. Raději trávil teplé letní měsíce s Brennou a své lodě svěřil příteli Perrinovi. Nyní byl jeho syn Selig dost starý na to, aby Perrina ve velení vystřídal. Kristenini rodiče odjedou na sever. Sami. A vrátí se až s podzimem. Budou společně lovit, prozkoumávat neznámé kraje a milovat se. Kristen snila, že i ji jednou potká podobná láska. Ale kde má nalézt muže, který by se podobal Garrickovi? Kde najde muže, který bude milý ke svým blízkým a nebezpečný a hrozivý k nepřátelům? Kde je ten, na něhož by jen pohlédla a rozbušilo se jí srdce se stejnou intenzitou jako Brenně při pohledu na Garricka?
Kristen si povzdechla a zamířila domů. Takový muž neexistuje. Alespoň tady ne. Ano, žije zde na fjordu pár sympatických mužů, ale není jich moc, zato se tu dá nalézt dost těch, kteří by mohli být a jsou docela nebezpeční. Zde na severu se rodí mnoho odvážných mužů, žádný z nich si však nezískal její srdce. Kéž by mohla plout na východ se Seligem. Někde přece musí žít muž, jí souzený, možná nějaký obchodník či námořník jako její otec - třeba Dán nebo Švéd nebo i Nor z jihu. Ti všichni obchodovali na velkých trzích východních měst. Kéž by takového muže našla!
Kristen čekala v uzavřené kuchyni, až její matka sejde dolů ze schodů. Selig vypluje už zítra ráno, v době, kterou v jiných částech světa nazývají svítáním, ale zde na severu, kde slunce v létě zapadá jen na pár
hodin, se nedalo mluvit o svítání v pravém slova smyslu. Včetně Seliga bude posádku tvořit třicet čtyři mužů. Pár z nich patřilo k příbuzenstvu, ale většinou se jednalo o přátele, mladší, ale i
starší syny. Všechny spojovala láska k moři. Náklad budou tvořit kožešiny, které byly jednotlivým majetkem mužů na palubě, a cenné předměty vyrobené za dlouhých zimních večerů. Kristenina rodina nashromáždila za tuto zimu na pětapadesát kožešin, mezi nimi i dvě obzvlášť cenné kůže z bílého polárního medvěda, jež vynesou na východním trhu pořádnou sumu peněz.
Každý, kdo se zúčastní plavby, na ní vydělá, a Kristen se chtěla alespoň ještě jednou pokusit získat svolení, aby ji vzali s sebou. Selig sice říkal, že by mu na palubě nevadila, jenže bratr jí vždy splnil vše, co jí na očích viděl. Otec jí však za tento týden celkem třikrát cestu důrazně zakázal. Kristeninou poslední šancí byla matka, která by se u otce přimluvila.
Služebnictvo připravovalo večeři. Vesměs se jednalo o cizince, zajaté při vikingských nájezdech na jižní a východní země. Všichni otroci sloužící Haardradově rodině však byli koupeni, protože Garrick se zúčastnil nájezdů naposledy v mládí, kdy se s ním ještě neplavil jeho syn Selig. Téma nájezdů občas zapříčinilo mezi dívčinými rodiči hádky. Kristenina matka bývala totiž svého času pouhou otrokyní. Zajal ji Garrickův otec a roku 851 ji daroval Garrickovi. Samozřejmě, Brenna se svou vášnivou hrdostí si nikdy nepřiznala, že byla Garrickovým majetkem, a to prý mezi nimi způsobovalo řadu hořkých sporů, jež později zmírnila až jejich vzájemná láska.
Kristen si nedokázala představit rodiče, že by se hádali jako kdysi. Oh, ano, nějaké nepříliš vážné třenice mezi nimi vznikaly pořád a čas od času se i stalo, že se prudký Garrick vypravil na sever, aby vychladl. Když se ale vrátil, zamkli se rodiče na dlouhé hodiny do jejich pokoje, a když konečně vyšli ven, nic už jejich předchozí hádku nepřipomínalo. Všechny jejich střety, ať už větší nebo menší, končívaly v jejich pokoji, což bývalo zdrojem pobavení a škádlení ostatních členů rodiny.
Kristen se při čekání na matku nudila, a tak loudila na Aileen trochu jedlých kaštanů, které kuchařka přidávala do chleba. Aby Aileen obměkčila, snažila se jí vlichotit její mateřskou gaelštinou. To obvykle fungovalo. Od sloužících, kteří pocházeli z nejrůznějších zemí, se Kristen naučila množství jazyků a každým mluvila, jakoby se v té zemi narodila. Byla zvídavá a dychtila poznávat stále nové a nové věci.

„Nech Aileen na pokoji, miláčku, dřív, než se z otcova oblíbeného kaštanového chleba stane nechutná a mdlá placka."
Kristen provinile polkla poslední kaštánek. Pak se na matku usmála. „Už jsem si říkala, že snad nikdy nesejdeš dolů. Cos to vlastně otci šeptala, že tě v náručí vynesl nahoru?"
Brenna se půvabně zarděla. Objala dceru kolem pasu a vedla ji do sálu zejícího prázdnotou. Všichni muži z fjordu totiž pomáhali při nakládání lodi. „To musíš říkat takové věci před služebnictvem?"
„Cože? Vždyť úplně všichni viděli, jak tě vzal a -"
„No, nevadí." Brenna se ušklíbla. „A abys věděla, nic jsem mu nešeptala."
Kristen vypadala zklamaně. Doufala, že se jí jinak ve všem sdílná matka svěří s nějakým velmi pikantním tajemstvím. Když Brenna viděla, jak se její dcera tváří, rozesmála se.
„Nemusela jsem mu šeptat vůbec nic, zlatíčko. Jen jsem se rty dotkla jeho krku."
„A to mu způsobilo takové potěšení?"
„Velké potěšení."
„Takže jsi ho vlastně sváděla. Styď se, matko!" škádlila ji Kristen.
„A za co se mám stydět? Že jsem s tvým otcem strávila velmi příjemnou hodinku uprostřed dne? A to byl původně celý žhavý pomáhat při nakládce v přístavu. Někdy zkrátka, když je manžel příliš zaneprázdněný, musí žena vzít věci do svých rukou."
Kristen se zachichotala. „A nevadilo mu, žes ho tak připravila o všechnu zábavu, která při nakládání bývá?" „Co myslíš?"
Kristen se usmála. Dobře věděla, co je pro jejího otce přednější. Brenna se nechovala jako ostatní matky a ani se jim nepodobala vzhledem. Po keltských předcích měla černé havraní vlasy a teplé šedé oči. Nikdo by nehádal, že má už dospělé děti. Ačkoli jí bylo téměř čtyřicet let, vypadala mnohem mladší.
Brenna Haardradova byla skutečně krásná žena a Kristen měla velké štěstí, že zdědila matčiny rysy. Po otci byla vysoká. Měla žlutohnědé vlasy a průzračně modré oči. Kristen mohla být vděčná bohu, že nakonec nebyla stejně vysoká jako její otec a
14
bratři, a její matka za to skutečně mnohokrát nebesům děkovala. Zde na severu sice dceřina neobvyklá výška nepředstavovala nějaký závažný problém, ale jinde by to bylo mnohem horší. Všichni Norové byli buď stejně vysocí jako ona, nebo ještě vyšší. V Brennině bývalé vlasti by ale Kristen byla jako žena definitivně vyřízena, jelikož tam je většina tamějších mužů menší než ona.
„Nemáš v úmyslu mi klást nepříjemné otázky, že ne?" zeptala se Brenna.
Kristen sklopila oči. „Doufala jsem, že by sis mohla s otcem trochu promluvit teď, když má takovou dobrou náladu, a zeptat se ho, jestli -"
„Jestli můžeš cestovat s bratrem?" zakončila za ni Brenna a zakroutila hlavou. „Proč je vlastně ta plavba pro tebe tak důležitá, Kristen?"
„Chci si nalézt manžela," vyhrkla. Tak, a bylo to venku. Otci by se však nikdy nepřiznala.
„A víš jistě, že ho nemůžeš najít tady doma?"
Kristen se zadívala do jejích mírných, šedých očí. „Nikoho tady nemiluju, matko - nikoho tak, jak ty miluješ otce."
„A vzalas v úvahu všechny, které znáš?"
„Ano."
„Tím mi chceš naznačit, že o Sheldona nestojíš?"
Kristen si původně nepřála, aby se rodiče tak brzy dozvěděli o jejím rozhodnutí, teď však přikývla. „Miluju ho, ale tak jako své bratry."
„Takže ty chceš za muže cizince?"
„Ty ses také provdala za cizince, matko."
„Jenže my jsme se s tvým otcem znali dlouho předtím, než jsme si přiznali, že se milujeme, a vzali se."
„Nemyslím, že mi to bude trvat tak dlouho, až poznám toho pravého."
Brenna si povzdechla. „Ano, víš toho ode mne mnohem víc, než jsem věděla já, když jsem poprvé potkala tvého otce. Tak dobře, miláčku, dnes večer si promluvím s Garrickem, ale nedělej si žádné velké iluze. Mně samotné se tvá plavba s bratrem moc nezamlouvá."
„Ale, mami -"
15
„Nech mě domluvit. Jestli se Selig vrátí včas, věřím, že se tvůj otec dá přesvědčit a vezme tě na jih podívat se po nějakém ženichovi."
„A co když se bratr vrátí až na konci léta?"
„Tak počkáš do příštího jara. Ostatně, jestli se mi chceš vdát tak daleko na jih, budu radši, když to počká až do jara... nechceš snad muže teď hned, že ne?"
Kristen zakroutila hlavou. Měla na mysli úplně něco jiného. Chtěla pryč právě nyní, pryč od Dirka a jeho hrozby, ale matce o tom říct nemohla. Pravděpodobně by si to Brenna vyřídila s Dirkem vlastnoručně.
„Jenže budu zase o rok starší," poznamenala Kristen. Doufala, že tím by mohla matku zvyklat.
Brenna se na dceru usmála. Kristen si vůbec neuvědomovala, jak toužebně se tváří. „Na tvém věku nezáleží, miláčku, věř mi. Jakmile se dozvědí, že hledáš manžela, poperou se o tebe stejně, jako se to stalo tady. Jeden rok navíc nic neznamená."
Na to Kristen už nic neřekla. Aby si užily slunce a mohly cítit svěží, teplý větřík, sedly si k otevřeným dveřím. Velký kamenný dům byl postaven za Garrickova praděda a neměl žádná okna, kterými by v zimě mohl dovnitř pronikat chlad. Protože Brenna neměla dost trpělivosti dodělat rozměrný čaloun, dcera jí pomáhala.
Náhle se Kristen zeptala: „Co bys dělala ty, mami, kdybys chtěla přece jenom cestovat se Seligem?"
Brenna se usmála a zapřemýšlela. „Asi bych se vykradla z domu a schovala se v nákladním prostoru. Tam bych zůstala tak den, dva, dokud by loď nebyla od přístavu dost daleko na to, aby se vrátila."
Kristen se na ni nevěřícně podívala. „To bys vážně udělala?" „Ale ne, miláčku, jen jsem tě popichovala. Proč bych měla chtít jet někam bez tvého otce?"
16
Matka nasadila Kristen brouka do hlavy, jehož se nemohla zbavit. Brenna jen žertovala, když mluvila o úkrytu na lodi, ale přesto na jejích radách bylo cosi, co Kristen nedokázala jen tak ignorovat. Brenna byla odvážná žena, které by podobný čin nebyl zas tak moc proti mysli. Prožila už mnohem divočejší dobrodružství. Jednou, to bylo ještě před jejím sňatkem s Garrickem, ji dokonce unesli. Podařilo se jí násilníkům bez cizí pomoci utéct a ve smrtonosné zimě obešla celý fjord, jen aby se mohla ke Garrickovi vrátit. Myšlenka na budoucí možné dobrodružství roznítila Kristeninu představivost. Uchová si svobodu, vyhne se Dirkovým nástrahám a navíc ji určitě čeká řada pozoruhodných zážitků.
Celý plán měl však jedinou chybičku. Tu cestují zakázali. Až se vrátí, nebudou s ní jednat právě v rukavičkách. V zápalu nadšení ovšem odmítla myslet na následky. Když řekla své přítelkyni Tyře, na co se chystá, nenechala si od ní svou výpravu rozmluvit. Tyru její plán ohromil, jenže to Kristen vůbec nepřekvapilo. Tyra z touhy po dobrodružství už dávno vyrostla, Kristen nikoli.
Dívky seděly v Kristenině pokoji. Bylo to jediné místo poskytující soukromí, protože dole v síni právě probíhala slavnost na rozloučenou. Dnes v noci tam bude posádka i spát. Tyra přišla do domu Kristeniných rodičů společně se svým otcem, aby se rozloučila s bratrem Thorolfem, který už několik dní pomáhal na přípravách k vyplutí. Kristen potěšilo, že Thorolf bude členem posádky. Oba se stali dobrými přáteli. Dokonce, když byli mladší, snažila se Thorolfa učit některé z jazyků, jež znala. Thorolf ale nebyl právě nadaný žák. Teď možná bude jejím jediným přívržencem, až jí Selig a její tři bratranci začnou vyčítat, jakou provedla hloupost.
Selig bude mít určitě zlost, zrovna tak i bratranci Olaf, Hakon i nejstarší Ohthere. Jenže až ji objeví, budou už tak daleko od domovského přístavu, že kvůli ní rozhodně loď neobrátí. A pak, až se všichni vyzuří, nastane klid. Nanejvýš jí budou nadávat. Nikdo z nich ale na ni určitě nevstáhne ruku. Vědí, že by si to nenechala líbit.
17
„Proč to chceš udělat, Kristen?" zeptala se Tyra, sotva se dozvěděla, co přítelkyně chystá. „Tvá matka bude plakat. Tvůj otec -", zachvěla se, „bojím se třeba jen pomyslet, co udělá on."
Kristen se na menší dívku usmála. „Dokud se nevrátím, nebude dělat vůbec nic. A co se týče mojí matky - ta nikdy nepláče. Až jí řekneš, kde jsem, přestane se bát. Jakmile mě nebude moct najít, napadne ji, co jsem asi udělala, ale teprve až si bude jistá, přestane si dělat starosti. Proto jsem se ti svěřila."
„Byla bych radši, kdyby ses obrátila na někoho jiného. Tvůj otec bude zuřit."
„Ale nevyleje si vztek na tebe, Tyro. Musíš mi slíbit, že jim zítra po vyplutí vše řekneš dřív, než dostanou strach."
„Dobrá, udělám to, i když pořád nechápu, proč je neposlechneš. Vždyť nikdy předtím jsi s bratrem plout nechtěla."
„Ovšemže ano, chtěla jsem s ním jet, jenže mě nenapadlo je o svolení požádat. Tohle je má poslední příležitost. Příští rok mě otec vezme s sebou na jih, aby mi našel ženicha - pokud si ho ovšem teď v Hedeby nenajdu sama," dodala a uchichtla se.
„Ty si opravdu chceš nalézt muže tak daleko odtud?" divila se Tyra.
„Myslela sis, že si dělám legraci?"
„Ovšem. Vždyť to by znamenalo, že budeš žít daleko od nás, od domova, od svých rodičů."
„Ať už si vezmu kohokoli, vždy to bude znamenat, že opustím tento dům."
„Ale kdyby sis vzala Sheldona, bydlela bys blízko."
„Ano, jenže bez opravdové lásky, Tyro. To radši budu žít někde daleko na východě, jen když budu milovat. A nezapomeň, že můj otec má dvě velké lodě a jednu menší. Nemyslíš, že mě rodiče budou navštěvovat, ať už budu bydlet kdekoli?"
„Samozřejmě že ano. Na to jsem úplně zapomněla."
„Dobrá. Tak už mě přestaň přemlouvat. Stejně by se ti to nepodařilo. Čekají na mě úžasné zážitky, Tyro, a neboj se toho, co se stane, až se vrátím. Nikdy jsi nikde nebyla, proto si nedokážeš představit, jak vzrušující jsou východní tržiště a města. Když jsem tam byla naposledy, byla jsem moc mladá. Zajímalo mě jen prodávané zboží a žádní muži. Jenže do těchto
18
měst míří muži z celého světa a já si tam najdu jednoho, do kterého se zamiluju, a přivezu ho s sebou domů. To už utěší otcův hněv."
„Když myslíš," poznamenala skepticky Tyra.
„Myslím. A teď už pojď nebo nám to nejlepší jídlo snědí."
Jakmile vstoupily do hlučné síně, přítomní drsní muži se hned měli na co dívat. Malá a křehká Tyra dosahovala sotva do výše Kristenina ramena. Kristen, oblečená do hedvábných modrých šatů, které obepínaly její štíhlou, vysokou postavu, vypadala neobyčejně půvabně. Navíc ji na nahých pažích krášlily masivní zlaté náramky.
Když procházela kolem Sheldona, plácl ji po zadku. Kristen se otočila a vyplázla na něj jazyk. Napřáhl ruku, aby ji za její drzost potrestal, ale dívka mu utekla z dosahu. Byla by velmi ráda, kdyby se Sheldon také zúčastnil výpravy, ale on musel společně s bratry pomáhat svému otci Perrinovi přistavět k domu několik místností a dohlížet na úrodu.
Jako další ji chňapl bratranec Ohthere. Uchopil ji v pase a vyzdvihl. Při návratu na zem jí vtiskl vlhkou pusu. „Ta je pro štěstí, dítě," oznámil jí podnapile.
Kristen se zasmála. Jen proto, že byl Ohthere o deset let starší než ona, odmítl uznat, že dospěla a dávno už dítětem není. On a jeho bratři žili teď u Kristenina strýce Hugha. Její první bratranec Athol se výpravy neúčastní. Byl totiž Hughovým jediným potomkem, a měl proto nařízeno držet se raději doma.
„K obchodování na východě je třeba nějaké štěstí?" zeptala se Ohthera.
„Viking vždycky potřebuje mít na cestách štěstí a je už jedno, kam pluje." Když se s ní Ohthere podělil o své moudro, spiklenecky na ni mrkl.
Kristen zakroutila hlavou. Už teď se jejímu bratranci pletl jazyk, a to noc zdaleka nekončila. Až zítra ráno zasedne k veslu, bude mít pořádnou opici, a Kristen, tou dobou už bezpečně ukrytá v nákladu kožešin, jej bude litovat.
„Nech ji být, Ohthere, nebo nám tu umře hlady," zahulákal kdosi.
Bratranec poslechl, ale napřed ji také on ještě plácl po zadku. Kristen se na něj ušklíbla a zamířila k dlouhému stolu,
19
kde seděla její rodina. Nechápala, co na jejím zadku všichni mají. Po každé podobné slavnosti trvá snad týden, než jí všechny modřiny vyblednou. Přesto se nezlobila. Věděla, že to její příbuzní dělají, jen aby byla nějaká zábava.
Obešla stůl, avšak ne dál než k otcově židli. Garrick ji totiž zastavil, objal a posadil si ji na klín. „Zlobíš se na mě, Kris?"
Mračil se, ale ve tváři se mu zračila starost. Její matka s ním už mluvila a on své dceři znovu zakázal vyplout. Průzračně modré oči zkoumavě pátraly v očích stejné barvy. Kristen se usmála a objala otce kolem krku.
„Kdy jsem se já na tebe naposledy zlobila?"
„Co si pamatuju, tak mnohokrát. Vždycky, když něco nebylo po tvém."
Kristen se zachichotala. „To se nepočítá."
„Chápeš, proč nemůžeš plout se Seligem?" zeptal se mírně.
„Ano, vím, proč nechceš, abych jela," povzdechla si. „Někdy si přeju, abych byla spíš tvůj syn." Jejímu prohlášení se Garrick upřímně zasmál. Zamračila se. „Na tom není nic k smíchu."
„Podobáš se své matce víc, než si myslíš, Kris," oznámil jí. „Snad polovinu svého života se dřela, aby ze sebe udělala chlapce. Jenže já jsem moc rád, že mám dceru, zvlášť je-li tak hezká jako ty."
„Takže bys mi odpustil, kdybych. kdybych provedla něco, co neschvaluješ?"
Usmál se na ni. „A copak? Vyvedlas něco?"
„Ne," odpověděla zatím pravdivě Kristen.
„Ale máš to za lubem, viď? No, tak tě uklidním, protože bych ti zřejmě prominul všechno - úplně všechno," dodal a vypadal napůl vážně a napůl pobaveně.
Kristen se k němu sklonila a políbila ho. „Miluju tě," řekla jemně. Hrdlo se jí stáhlo. Přemohla pláč. „Otče!"
Setřásl ji z klína a nařídil: „Běž se najíst, dokud je co." Hlas mu zněl drsně, ale jasně z něj byla cítit láska.
Kristen si sedla na své místo na lavici, mezi matku a Seliga, který jí naplnil korbel pěnivou medovinou. „Nemíníš se vztekat, že ne, Kris?" zeptal se. „Nestojím o to vzpomínat celou plavbu na rozdurděnou sestru."
20
Když viděla, že vstal, aby jí nandal na talíř jídlo, usmála se. Takhle jí posluhoval málokdy. „Lituješ mě, Seligu, viď?" Selig zavrčel: „Copak ty se dáš?"
„To se tedy nedám. Tvou lítost nepotřebuju. Jediné, co ti provedu, je, že se s tebou rozloučím už dnes večer. Nechci se zítra dívat, jak vyplouváš beze mě."
„Styď se, Kristen," napomenula ji Brenna. „Pokud jsi chtěla, aby se cítil provinile, že ty zůstáváš doma, tak se ti to opravdu povedlo."
„Nesmysl," rozpustile se usmála na Seliga. Pak se obrátila k matce. „Vůbec mi nebude chybět."
Selig se na ni za její vskutku nesesterské city kysele podíval a vzápětí se s čímsi obrátil k Atholovi, sedícímu vedle něj. Kristen si povzdechla. Selig netušil, že říkala pravdu. Možná si na její slova později vzpomene, až ji objeví na palubě.
Brenna si její povzdech špatně vyložila. „To jsi opravdu tak nešťastná, že ti otec zakázal plout?"
„Mohlo to být báječné dobrodružství, než se vdám a usadím, matko," odpověděla Kristen pravdivě. „Ty jsi také před svatbou zažívala dobrodružství, viď?"
„To ano, a některá byla i pěkně nebezpečná."
„Jenže cesta za obchodem nebezpečná není. A otec říkal, že se ti podobám."
„Ano. Slyšela jsem ho," zasmála se Brenna. „A abys věděla, měl pravdu. Kdysi jsem se strašně snažila, abych svému otci nahradila syna, kterého nikdy neměl. Ale tvůj otec má syny hned tři a je moc rád, že má i tebe, svou jedinou dceru. Chtěj být jen tím, čím sama jsi, miláčku."
„Já jenom toužím prožít nějaké dobrodružství," přiznala se Kristen.
„Tak na něj zapomeň. Beztak přijde samo, až o něj vůbec nebudeš stát."
„Jako to bylo s tebou?"
„Dnes už nelituju souhry náhod, jež mne dovedla až sem, ale nemysli si, že tomu tak bylo vždycky. A ty o svou cestu na jih nepřijdeš, i když o tom tvůj otec ještě neví," svěřila se jí šeptem Brenna. „Až bude v domě zase klid, řeknu mu, že Sheldona
21
nechceš. Ovšem, bude to pro něj zklamání. S Perrinem se už moc těšili na svatbu." „To je mi líto, matko."
„Není třeba, miláčku. Chceme jen tvoje štěstí. A jestli si nemůžeš vzít Sheldona, nedá se nic dělat. My už ti najdeme muže, jakého budeš milovat."
Pokud si ho dřív nenajdu sama, pomyslela si Kristen, když se naklonila k matce, aby ji stejně jako otce políbila na rozloučenou. Doufala, že ji oba pochopí a odpustí jí, co udělá. „Mám tě ráda, matko."
Přestože bouře, která přišla, nebyla příliš velká, vlnobití vyhnalo Kristen z jejího úkrytu. Jakmile loď začala rozrážet valící se masy vody, udělalo se jí špatně. Byla opravdu skvělý námořník, jen co je pravda. Úplně zapomněla, jak jí bylo při poslední plavbě. Stačilo sebemenší naklonění lodi a začala zvracet.
Kdosi ji uslyšel a otevřel poklop do nákladového prostoru. Námořník na Kristen jen mrkl a vzápětí poklop přibouchl zpět. Ani si nestačila všimnout, kdože ji to odhalil, ale vůbec ji to nezajímalo. Loď se znovu zazmítala ve vlnách a jí se přitížilo.
Až do této chvíle měla štěstí. Podařilo se jí nepozorovaně proklouznout do pokojů svých bratří umístěných za stájí a vypůjčit si na plavbu nějaké Thorallovo oblečení. Vzala si sice s sebou pár vlastních šatů, ale ty si chtěla oblíct až po zakotvení v trhovních městech.
Dostat se do nákladového prostoru bylo to nejjednodušší pod sluncem. Loď hlídal totiž jen jediný muž, a ačkoli seděl nedaleko podpalubí, spal. Rychlá a na svou výšku i mrštná Kristen využila příležitosti. Přese všechno to kymácení a tmu byl nákladový prostor docela pohodlný. Přikryla se spoustou jemných kožešin, z nichž si připravila lůžko.
Tak uplynuly celé dva dny. Říkala si, že vydrží ještě den, a pak vyleze na palubu, protože jídlo, jímž se zásobila, začalo
22
docházet. Jenže všechno bylo nakonec jinak. Bouře ji odhalila. A i když ještě nikdo nepřišel, aby si to s ní vyřídil, každou chvíli se tu může objevit.
Kristen se zdálo, že uplynul snad celý týden, než se poklop znovu otevřel a dopadlo na ni denní světlo. Strnula. Připravovala se na bitvu, i když její mořskou nemocí oslabené tělo jí toho mnoho nedovolovalo. Ačkoli bouře už pominula, cítila se mizerně.
Do podpalubí skočil Selig. Kristen ležela na místě, kam s ní naposledy mrštil náraz vlny na trup lodi. Oči ji bolely náhlým světlem. Nedokázala vzhlédnout a podívat se na příchozího. Kdo to je, jí prozradil až jeho hlas.
„Chápeš, cos udělala, Kristen?"
„Ano," odpověděla slabě.
„Ne, nic nechápeš!"
Rukou si zaclonila oči a pokusila se zjistit výraz jeho tváře, ale nepovedlo se jí to. „Seligu, prosím tě, to světlo mě bodá do očí."
Selig se posadil do dřepu vedle ní. Chňapl ji za silnou kožešinovou vestu, kterou si natáhla přes těsnou koženou halenu, díky níž se jí zploštil hrudník. Zamračeně se díval na její úzké kamaše a vysoké boty z jemné kůže lemované kožešinou. Opásala se širokým řemenem s velkou přezkou osázenou drobnými smaragdy.
„Kdes to vzala?" ukázal na šaty.
„Nejsou tvoje," ujistila ho. „Půjčila jsem si je od Thoralla. Je asi stejně vysoký a -"
„Zavři klapačku, Kristen!" vyštěkl. „Víš, jak vypadáš?"
„Jako nějaký chlap z tvé posádky?" odvážila se zažertovat a bratra trochu uklidnit.
Nefungovalo to. Šedé oči měl stejně tmavé jako bouře, kterou právě zažili. Tvářil se, jako by ji chtěl uhodit a ze všech sil se přemáhal, aby to neudělal.
„Proč, Kristen? Nikdy předtím jsi takovou hloupost nevyvedla!"
„No, pár důvodů jsem měla." Teď, když byl ve stejné úrovni jako ona, mohla se na bratra bez problémů dívat. „Jedním z těch důvodů byla touha zažít nějaké dobrodružství," uhnula očima.
23
„Stojí ti to za otcův vztek?"
„To není všechno. Také bych se chtěla vdát, Seligu, jenže u nás doma není nikdo, kdo by se mi líbil. Doufala jsem, že na tržištích potkám mnoho neznámých mužů."
„Otec by tě tam vzal," konstatoval chladně.
„Vím. Matka už mi řekla, že to udělá, až se vrátíš, nebo příští jaro."
„Jenže tebe nebaví čekat, co? Tak je to!" zaťal pěsti. „Ty jsi neposlechla -"
„Počkej, Seligu. Měla jsem ještě jeden důvod. Existuje někdo - a neptej se kdo, protože ti to stejně neřeknu - někdo, kdo mě chce přinutit, abych si ho vzala, a to tak - tak, že mě znásilní."
„Dirk!" vybuchl.
„Nejmenovala jsem ho, Seligu. Nemohla jsem ale o tom nikomu říct, protože by mě pak bez dozoru nepustili ani na krok. Otec by si to s ním sice vyřídil, ale nezabil by ho, protože mi ještě nic neudělal. A nějaké domluvy nebo výprask? Nevěřím, že právě na tohoto muže by něco podobného platilo. Jenže já bych ztratila svobodu. Proto jsem si říkala, že bude lepší, když na nějaký čas zmizím, a jestli se mi při tom podaří nalézt si sama manžela, tím líp."
„Odin mi pomoz!" zaklel. „Takovýhle důvod může mít jedině ženská."
„To není fér, Seligu! Řekla jsem ti přece, že mě k tomu vedlo víc věcí," bránila se.
„Spíš ti šlo o vzrušení z dobrodružství, protože s tím mužem, o jakém jsi mluvila, se dalo vypořádat hned několika způsoby, a ty to moc dobře víš!"
„Otec by ho nezabil jen proto, že mi vyhrožoval."
„Ale já jo."
Zpříma se na něj podívala. „Ty bys ho zabil jen proto, že mě chtěl? To chceš zabít každého muže, který o mě bude stát?"
„Každého, kdo by si myslel, že tě dostane bez ohledu na tvůj souhlas."
Usmála se. Pochopila, že teď z něj mluví bratrská láska. „Pak tu nevidím žádný problém. Až budeme na východním tržišti, ochráníš mě."
24
„Ano, kdybychom tam pluli, ale na to zapomeň," nesouhlasil. „Vracíme se domů."
„Oh, to ne, Seligu! Posádka mi nikdy neodpustí, že kvůli mně ztratili tolik času."
„Všichni budou s návratem souhlasit."
„Ale proč? Neboj, nebudu vám překážet. Vždyť je to jen obchodní cesta." Když viděla, jak zuří, oči se jí rozšířily náhlým vnuknutím a pocítila vzrušení. „Vy chcete provést nájezd!"
V tom okamžiku se u otevřeného poklopu objevil bratranec Hakon. „Tys jí to řekl? Oh, u samého Thora! To byla pěkná hloupost," brblal světlovlasý obr.
„Pitomče!" Selig se postavil a zlostně se na mladšího muže osopil. „To tys jí to vyklopil. Právě teď! Předtím jen hádala."
Hakon seskočil dolů k nim. Podíval se na Seliga. „Co s ní teď uděláme? Jestli ji odvezeme domů, řekne všechno tvému
otci."
Selig obrátil oči v sloup. „Ach jo, Hakone, ty jsi skutečná studnice informací. Naši nepřátelé tě s chutí zaškrtí." „Co jsem zase řekl?"
Seligovi nestál za odpověď. Podíval se na Kristen, která se teď zeširoka usmívala. „Neřekneš to otci, že ne?" prosil hlasem plným naděje tak, jak u ní žebral už mnohokrát.
„Co myslíš?"
Selig zaúpěl. Že se vůbec ptal! Svou zlost si ovšem vylil na Hakonovi. Vzduchem se mihla pěst a mladší muž se skutálel na hromadu kožešin. Selig ho následoval, ale Hakon mu začal odplácet stejnou mincí, jak už bývalo u Vikingů zvykem.
Kristen je chvíli nechala se rvát, nakonec však zaječela tak nahlas, že překřičela všechny výkřiky bolesti a námahy. „Pokud si myslíte, že se zítra při pohledu na vaše modřiny budu cítit nějak provinile, tak to se zatraceně pletete. Za vaši rvačku nenesu žádnou odpovědnost."
Selig se převalil, sedl si a zavrčel: „Měl bych tě hodit do moře, Kristen. Pak bych mohl říct, že ses utopila. Určitě by to bylo lepší, než se jim přiznat, že jsem tě vzal s sebou na nájezd. Myslím, že by spíš přijali to utopení."
25
Přitulila se k němu a políbila ho na tvář, která mu už teď začala napuchovat. Pak si sedla a usmála se na něj. „Odin ti to vrátí na dětech, bratříčku, a teď mi honem řekni, kam míříme."
„Na to se neptej, nic ti do toho není. Až přijde čas, stejně zůstaneš na lodi a nepolezeš nikomu na oči."
„Ale, Seligu!" Bratr však její námitky ignoroval a vyšplhal se na palubu. Obrátila se proto na právě vstávajícího Hakona. „Ty mi to neřekneš?"
„Jo, a on si na mě po celou plavbu zasedne. Měj přece srdce, Kristen."
„Oh, to není fér!" vykřikla, jenže to už byl Hakon také pryč.
Pluli na jih, dál, než by Kristen třeba jen ve snu napadlo. Věděla, že míří tím směrem, protože noc se každým dnem prodlužovala, až se svou délkou vyrovnala dni. Už několik dní pluli kolem jakési krásné země, jejíž pobřeží bylo plné letní zeleně. Nikdo z posádky jí však neřekl, jak se pevnina vlastně jmenuje.
Kristen měla určité znalosti o zemích na jihu. Mnoho sloužících, kteří sloužili v domě jejích rodičů, pocházelo z nejrůznějších koutů světa. Země, kolem níž teď proplouvali, mohla být buď ostrov irských Keltů, nebo dokonce ještě větší ostrov, na kterém žili Skotové, Piktové, Anglové, Sašové a matčini předkové - velští Keltové. Také to mohla být země Franků, jenže to by podle Kristenina názoru museli plout spíše více na východ, nikoli na západ, kam ve skutečnosti mířili.
Kdyby se jednalo o jeden z velkých ostrovů, myslela by si, že chtějí napadnout Dány, protože právě ti se pokoušeli oba ostrovy obsadit, a jak naposledy slyšela, snad se jim to téměř podařilo. A jsou-li to opravdu Dánové, které její druhové chtějí přepadnout, no ano, pak budou síly na obou stranách vyrovnané; ne jak by tomu bylo v případě národů, jejíž příslušníci jsou mnohem menší postavy, a v těchto oblastech také žijí.
26
Selig věděl mnohem víc, ale neřekl jí ani slovo. Ačkoli se na ni pořád ještě zlobil, dovolil jí opustit nákladní prostor. Jenže i Thorolf, Tyřin bratr, před ní mlčel jako hrob. Zřejmě si mysleli, že nebude-li vědět, kam plují, nebo kde nakonec zakotví, nebude o tom moct referovat otci, až se konečně vrátí domů.
Jako kdyby měla takovou kuráž, že by dokázala jejich společné dobrodružství vyzradit! Její otec byl úspěšný obchodník. Neodpustil by jim, že k nájezdu využili jeho loď. Muži z Haardradova rodu naposledy vyráželi na nájezdy za časů Kristenina děda. Mladí muži ale dál snili o bohatství, které by při vpádech mohli získat. A právě takoví mladíci teď tvořili Seligovu posádku a otcova plachetnice byla pro takové dobrodružství jako stvořená.
Loď byla postavená z dubového dřeva. Měla pevný stožár z borovice, na kterém byla napjata velká čtvercová plachta s červenobílými pruhy. Dlouhá loď poháněná šestnácti páry dlouhých a úzkých smrkových vesel rychle brázdila moře. Na přídi se skvěla rudozlatá hlava draka.
Kristen nelitovala, že se plavby zúčastnila. Vzrušení mužů přešlo i na ni. A i když jí nedovolí opustit loď, i tak, Bože, bude mít vzpomínky, kterými bude moct za ledových zimních večerů okouzlovat své děti a vnuky! A útok je na dosah ruky. Prozradilo jí to chování posádky a skutečnost, že Selig s Ohtherem nyní sledovali pobřeží mnohem bedlivěji.
Bylo časné ráno, když se dostali do delty široké řeky. U vesel teď bylo zapotřebí každého muže. Kristenino vzrušení narůstalo každým okamžikem. I když tu a tam zahlédla malé osady a vesnice, zdálo se jí, že před ní leží panenská, nedotčená zem.
Vše, co viděla, ji fascinovalo. Probudila se v ní duše dobrodruha. Když muži konečně spustili kotvu a Selig zamířil k ní, zatajila dech. Pořád ještě doufala, že jí dovolí jít s nimi. Dokonce se na tu možnost připravila. Dlouhý cop si vzadu zandala za tuniku a navlékla si stříbrnou helmici, kterou po ní ráno v žertu hodil Ohthere.
Neměla při sobě štít, ale ačkoli nemohla vědět, že ho bude potřebovat, vzala s sebou na cestu lehký meč, jenž jí před léty darovala matka, když ji učila, jak s ním dobře zacházet.
27
Nicméně se rozhodla, že Seligovi ukáže svůj meč jen v tom případě, že jí dovolí se k nim připojit. Jinak by skutečnost, že vlastní takovou pěknou zbraň, mohla vyvolat příliš mnoho otázek.
Jakmile uviděl její mužský oděv, zamračil se. Zřejmě svůj názor na to, kde Kristen během útoku zůstane, nezměnil. Selig byl velmi hezký muž, ale kdykoli se mračil, vypadal hrozivě. Jenže Kristen se ho nebála, na to ho znala až příliš dobře.
„Byla jsem pro tebe přítěž, Seligu, jenže -"
„Už ani slovo, Kristen," netrpělivěji skočil do řeči. „Vidím, že si pořád vedeš svou a ani trochu tě nezajímá, co říkám já. Ty teď půjdeš do podpalubí a zůstaneš tam, dokud se nevrátím."
„Ale -"
„Poslechni, Kristen!"
„Oh, tak dobře." Povzdechla si a slabě se na něj usmála. Nedokázala se s ním rozloučit ve zlém. „Nechť ti bohové pomáhají - ať už se chystáš udělat cokoli."
Téměř se zasmál. Místo toho se však ušklíbl. „Co to slyším -od tebe, křesťanky?"
„No, vím, že ten můj Bůh na tebe dohlédne i bez mých proseb, ale taky vím, že se ti může hodit i přízeň otcových
bohů."
„Tak se za mě zatím můžeš modlit, Kris."
Objal ji a oči mu zněžněly. Pak ale kývl směrem k podpalubí. Kristen přiznala porážku, svěsila ramena a obrátila se ukázaným směrem.
Beztak nezůstala dole dlouho. Sotva stačil poslední muž chystající se na nájezd opustit palubu, vylezla ven. Bjorn, jeden ze strážců, kteří měli hlídat loď, se na ni ušklíbl, zatímco ten druhý se zamračil. Ale ani jeden z nich ji neposlal zpět, takže se mohla dívat, jak posádka míří do vnitrozemí a postupně mizí v hustém lese.
Plná ponížení rázovala po palubě. Trčela na lodi, zatímco oni... Bylo teprve poledne a slunce pálilo, jak to ještě nikdy nezažila. Jak asi budou dlouho pryč? Bože, může jim to trvat celé dny.
„U samého Thora!"
28
Kristen se otočila a viděla, jak zbytek posádky vbíhá do temného lesa. Pak uslyšela to, co i muži vedle ní: třeskot mečů a výkřiky bojujících mužů.
„Musí jich být pěkná přesila, když neutekli. Běž dolů,
Kristen!"
V tom okamžiku, kdy vykřikl na dívku svůj rozkaz, vyskočil Bjorn z lodi. Kristen sice poslechla, ale jen proto, aby si tam vyzvedla svůj meč. Když znovu vylezla na palubu, viděla, jak oba muži ze stráže utíkají do lesa, aby pomohli přátelům. Nezaváhala ani minutu. Bjorn měl pravdu. Musela jich být pořádná přesila, jestliže se odvážili napadnout tolik ozbrojených Vikingů. Usoudila, že teď jim bude každá pomoc dobrá - i ta trocha, co jim může poskytnout ona.
U lesa dohnala oba muže a společně do něj vtrhli s hrůzostrašnými výkřiky. Kristen se nevrhla hned do boje. Kolem ní nebyl nikdo, jen nehybná těla. Oh, Bože, vůbec netušila, že by se jejich dobrodružství mohlo zvrhnout do takové podoby. Spatřila svého bratrance Olafa. Ležel v nepřirozené poloze... a okolo bylo tolik krve. Selig! Kde je Selig?
Přinutila se odtrhnout oči od mrtvých a podívat se před sebe, kde se dosud bojovalo. Teprve nyní si všimla útočníků a nemohla uvěřit, že tito malí šlachovití muži dokáží napáchat tolik škody. Viděla, že nepřátel není zase tolik, jak mysleli - a, uvědomila si, nejsou všichni tak malí. Dokonce tam byl i jeden muž vyšší o pár palců než a bojoval - se Seligem! A Bože na nebesích, nebyl jediný, který na jejího bratra útočil.
Vyrazila, aby mu pomohla, ale jeden malý cizinec jí s válečným pokřikem zastoupil cestu. Nedržel však v ruce meč. Napadl ji dlouhým kopím, které ona rychle přeťala vedví, a v okamžiku, kdy proti muži pozdvihla meč, utekl.
Ztratila orientaci. Zoufale se otáčela, aby Seliga znovu našla. Zaječela. Právě v okamžiku, kdy ho konečně spatřila, padl na zem, a vysoký muž, se kterým bojoval, stáhl zpět zakrvácený meč. Rozzuřila se a rozběhla se k nepříteli, jenž srazil Seliga. Nespouštěla z něj oči.
Bezhlavě zaútočila na nějakého muže, který se objevil přímo před ní a postavil se jí na odpor. Kristen ho odrazila, a pak už stála před přemožitelem jejího bratra. Odrazila první výpad jeho
29
meče. Jejich oči se setkaly. Vzápětí její meč projel jeho tělem. Všimla si, jak se jeho modré oči výrazně rozšířily, když z něj vytáhla svou zbraň. A to bylo také poslední, co spatřila.
Malou ložnici tlumeně ozařovala jediná svíce. U zdi stála úzká postel a vedle ní masivní truhlice. Protější zeď zakrývala velká tapisérie zobrazující letní rozkvetlou louku, na níž dováděly děti. U další zdi visela velmi lesklá skleněná nádoba ocelové barvy a pod ní se nacházela úzká polička k odkládání nejrůznějších předmětů, od ozdobných jehlic a kostěných hřebenů až po drobné barevné flakónky s květinovými vůněmi. Dole byla umístěna široká polstrovaná lavice.
V rohu pokoje stála vysoká vyřezávaná podpěra s jednotlivými příčkami coby věšáky po celé délce. Příčky byly zakryté průsvitnými závoji a stužkami rozmanitých barev. Jediné okno zakrývaly proužky jasně žlutého hedvábí, což by asi mnozí považovali za zbytečné mrhání vzácnou látkou. Za malým kulatým stolkem, ozdobeným malovanou keramickou vázou s kyticí růží, stály dvě židle s vysokými opěradly. Židle se nyní doslova ztrácely pod nánosy šatstva dvou lidí, kteří právě pobývali v posteli. Pokoj patřil Corliss z Raedwoodu. Corliss -křehká jednadvacetiletá kráska, pyšná na své nádherné rudozlaté vlasy a tmavě hnědé čokoládové oči.
Byla zasnoubená s mužem, s nímž právě sdílela lože, s Royceem z Wyndhurstu, jedním ze šlechticů krále Alfréda. Před čtyřmi roky mu poprvé nabídli její ruku, ale odmítl. Tuto zimu Corliss znovu přesvědčovala a dotírala na svého otce tak, jak to jen milovaná dcera dokáže, aby ji Royceovi opět nabídl. Tentokrát byla úspěšná. Věděla však, že lord Royce souhlasil jen proto, že se jí ho jednou podařilo dostat do svého pokoje, kde se na něj vrhla, a on, opilý ze slavnosti jejího otce, si vzal, co se mu samo nabízelo.
30
To, že byla Royceovi tu noc po vůli, nebyla pro Corliss žádná velká oběť. Doufala, že si lord v opilosti nevšimne, že před ním už s jedním mužem byla. Ale jen s jedním. Hned po první zkušenosti si uvědomila, že právě tato část vztahu mezi mužem a ženou se jí vůbec nelíbí. Věděla, že jakmile si vezme Royceho, bude muset často zatnout zuby a plnit povinnosti manželky.
Přese všechnu svou nechuť k milování byla odhodlána ho snášet. Kdykoli ji Royce navštívil, pokaždé se mu nabídla. Naštěstí Royce nepřicházel často. Corliss se bála, že pokud by ho nyní před svatbou odmítla, zrušil by jejich zasnoubení. Přece jen se ženit moc nechtěl. Bylo mu teprve sedmadvacet let a zatím se nemínil nijak vázat. Alespoň tak zněla často jeho výmluva otcům všech vdavek chtivých dcer. Žádný jiný důvod neměl nebo o něm alespoň nemluvil. Před pěti lety už jednou zasnoubený byl. Chtěl si vzít dívku, kterou miloval. Tři dny před svatbou ji však zavraždili a on se od té doby už do žádné jiné nezamiloval.
Corliss byla přesvědčená, že Royce už nikdy nikoho milovat nebude. Ji rozhodně ne a ani žádný cit nepředstíral. Nemusel si ji vzít ani proto, aby navázal spojenectví s jejím otcem, protože ti dva byli už dlouhá léta přáteli. Byla si jistá, že jediné, co ho přimělo souhlasit s manželstvím, byly jejich intimní styky.
Kdyby Royce nepředstavoval tak skvělou partii, Corliss by se asi nikdy nevdala. Ale pravdou bylo, že všechny panny na míle daleko, včetně Corlissiných sester, po Royceovi z Wyndhurstu toužily. Bylo to pochopitelné. Kromě toho, že byl bohatý a oblíbil si ho sám král, byl také velmi hezký, a to i když byl nepředstavitelně velký - víc než o jednu stopu vyšší než Corliss. Ženy přitahovaly také jeho tmavě hnědé vlasy a bezedné, sytě zelené oči. Všechny ženy jí ho záviděly, a to se Corliss velmi zamlouvalo. Milovala, když jí ostatní cokoli záviděli. Také měla ráda, když na ni někdo žárlil, a sestry na ni žárlily docela určitě. Ano, stálo jí za to, aby Royce přijímala ve své posteli a snášela jeho dlouhotrvající něžnosti.
Poprvé to proběhlo rychle. Ale pak, i dnes, se jí to zdálo nekonečné. Takové množství polibků a doteků. Polibky jí zase tolik nevadily, zato ty doteky...! Dotýkal se jí naprosto všude a
31
ona musela ležet a všechno to ponížení trpělivě snášet. Někdy ji napadlo, jestli Royce své něžnosti prodlužuje úmyslně, jestli přišel na to, že se jí milování nelíbí. Jak by se ale o tom mohl dozvědět? Nikdy neprotestovala, ani nevzdorovala. Ležela naprosto tiše a nechala ho, ať si s ní dělá, co chce. Jak by mu mohla dát víc najevo, že s jeho chováním souhlasí?
Royce se podíval dolů na ni a tvářil se omámeně. Slyšela, jak vydechl a strnul. Věděla, že je připravený do ní vstoupit. Jenže zrovna v tom okamžiku, kdy se na to chystal, kdosi zaklepal.
„Milorde! Milorde, pojď ven! Dole čeká jeden muž a říká, že ti musí říct něco moc důležitého!"
Royce vstal a natáhl se pro šaty. Nedal na sobě sice nic znát, ale byl rád, že ho vyrušili. Z milování s Corliss se stávala nudná povinnost plná frustrace, která nepřinášela žádné potěšení. Její chování ho naprosto mátlo, a proto ji sám nevyhledával. Pokaždé si ho sama přivedla do svého pokoje. Napřed ho nechala uvěřit, že ho chce, jenže jakmile už byli v posteli, Corliss oplývala takovou vášní asi jako kus ledu. Royce se jí maximálně snažil vyjít vstříc, aby i ona měla z jejich styku potěšení, ale vždy bezvýsledně.
Roycemu se sice zamlouvalo, že si Corliss ostatních mužů nevšímá, ale popravdě řečeno, s jakoukoli obyčejnou služebnou si obvykle užil víc než s touto kráskou, jeho budoucí manželkou.
Poté, co si na kožené vestě, kterou v horkém počasí nosil na holém těle, utáhl opasek, pohlédl na Corliss. V okamžiku, kdy vyskočil z postele, se cudně zahalila. Nedopřála mu ani, aby se mohl pokochat její krásnou nahotou. Hned dostal zlost, ale potlačil ji. Musel na Corlissinu něžnou citlivost brát ohledy. Koneckonců to byla skutečná dáma a jako taková, podle jeho zkušeností, potřebovala, aby o ni někdo pečoval. Také od ní mohl a měl očekávat plačtivé scény.
„Milorde, jak mě teď můžeš opustit?" zeptala se Corliss smutně.
Velice snadno, maličká, pomyslel si, ale nahlas řekl: „Slyšelas přece. Potřebují mě dole."
„Ale Roycei, to vypadá jako.   jako kdyby ses nezajímal. jako kdybys mě nechtěl."
32
Z očí jí vytryskly velké slzy. Royce si znechuceně povzdechl. Proč tohle ty ženské vlastně dělají? Hned se rozpláčí kvůli každé maličkosti, přilepí se na muže a pořád chtějí, aby je o něčem ujišťoval. Jeho matka byla také taková, rovněž jeho teta, dokonce i sestřenice Darrelle, která teď žila v jeho domě -velmi snadno se umějí rozplakat a přinutit muže, aby si přál být od nich na míle daleko. To ho tedy čeká pěkný život, až si vezme Corliss. Bude nejlépe, když jí ten její zvyk vyžene rovnou z hlavy.
„Přestaň, Corliss. Nesnáším slzy."
„Když ty - ty mě nechceš!" vzlykala.
„Řekl jsem to snad?" vyštěkl.
„Tak přestaň. Prosím, Roycei!"
V tu chvíli ji téměř nenáviděl. „Chceš mi snad říct, že je mou povinností tě chlácholit? To dělat nikdy nebudu. Ani nepočítej s tím, že tě budu rozmazlovat."
Odešel dřív, než ho stačila zadržet, ale cestou dolů ho doprovázel a dráždil její hlasitý pláč. Byl naštvaný a pohled na sluhu Seldona čekajícího v síni mu rozhodně nepřidal. Seldon by ho nerušil, pokud by se opravdu něco vážného nestalo.
„Co se děje?" vyštěkl Royce na malého muže.
„Vikingové, milosti. Objevili se dnes ráno."
„Cože?" Royce vyzdvihl Seldona za okraj haleny a zatřásl s ním. „Neplácej nesmysly, chlape. Dánové jsou na severu. Mají plné ruce práce s povstáním proti jejich nadvládě v Northumbrii a připravují útok na Mercii."
„To ale nejsou Dánové!" zaskřehotal Seldon.
Royce ho pomalu postavil na zem. Zamrazilo ho. Znal Dány, kteří nyní ovládali dvě království v zemi. Už se pokusili získat i Wessex, Alfrédovo království západních Sasů. Stalo se to v roce 871, v roce nazývaném Rok bitev. Mladému Alfrédovi bylo tehdy pouhých dvaadvacet let, když na jaře toho roku nastoupil po zemřelém bratrovi Aethelredovi na trůn. A na podzim, po devíti svedených bitvách se dvěma obrovskými vikingskými armádami o suverenitu Wessexu, Alfréd uzavřel mír.
Nikdo nečekal, že mír bude mít dlouhého trvání, ale Alfréd získal dost času, aby svůj lid vycvičil a připravil důkladnou obranu. Jeho earlové, lordi a thánové ze všech hrabství začali
33
všechny své svobodné poddané učit zacházet se zbraněmi a sami se zdokonalovali ve válečnickém umění. Za ty dva klidné roky zároveň stačili opevnit svá sídla. Royce musel zajít dokonce ještě dál a začal školit v boji i statné otroky. Připravil se na pozemní vpád dánských Vikingů, kteří zamýšleli usadit se v jeho kraji. Nikdy nečekal, až Vikingové využijí momentu překvapení, zaútočí z moře a zničí Wyndhurst, jak se jim to už před pěti lety téměř podařilo.
Vzpomínka na poslední vikingský nájezd na Wyndhurst v něm vyvolala bolest a znovu rozdmíchala nenávist, která v něm posledních pět let doutnala, nenávist, jež v létě 871 zabila mnoho Dánů. Stalo se to v roce 868, kdy Dánové napadli Wyndhurst předtím, než se vydali vydrancovat klášter v Jurro. Tehdy přišel o svého otce, staršího bratra i milovanou Rhonu, kterou mu před očima opakovaně znásilnili, než jí podřízli hrdlo. Nemohl jí pomoct. Dvě kopí jej připíchla k palisádě. Musel vytrpět všechnu tu hrůzu, slyšet, jak Rhona křičí a prosí a volá o jeho pomoc, zatímco z něj crčela krev proudem. Raději měl tehdy zemřít a také by se to i stalo, kdyby Vikingové zůstali na místě delší dobu.
„Milorde, slyšel jsi mě? Tihle Vikingové jsou Norové."
Royce s mužem opět zatřásl. Cožpak na tom záleží, odkud přitáhli? Pokud nejsou součástí dvou velkých vikingských armád, jsou to piráti a jde jim jen o zabíjení.
„Zůstalo vůbec něco z Wyndhurstu?"
„Ale vždyť my je porazili!" řekl Seldon překvapeně. „Polovina z nich je mrtvá a zbytek jsme zajali a vsadili do želez."
Royce opět zvedl muže. „Tos mi to nemohl říct hned, hlupáku?"
„To jsem snad udělal, pane. Vyhráli jsme."
„Jak?"
„Lord Alden svolal všechny muže na cvičení na východních pozemcích. Ale můj bratranec Arne byl zrovna na jihu u řeky, a tak rozkaz k nástupu nedostal. Zato si všiml vikingské lodi."
„Jenom jedné?"
„Ano, milorde. Arne utíkal rovnou do Wyndhurstu, jenže cestou narazil na východním poli na muže lorda Aldena. Byli
34
ozbrojení a připravení a hodně blízko řeky. Byli jsme schopni okamžitě bojovat a měli jsme dost času. Nastražili jsme past. Naši muži vylezli na stromy, a když Vikingové šli kolem, skočili dolů na ně. V prvním náporu překvapení jich hodně padlo a s těmi zbývajícími jsme si rychle poradili."
Royce se s obavami zeptal: „Kolik našich mužů padlo?"
„Jen dva."
„A co zranění?"
„O něco víc... přesně osmnáct." „Osmnáct?"
„Vikingové se rvali jako nějací démoni, milorde - obrovští démoni," bránil se Seldon.
Royce začal vypadat přísně a hrozivě. „Měli nás nechat na pokoji. Půjdu se teď na zbytek těch krvežíznivců pěkně zblízka podívat."
„A, milorde, lord Alden."
„Není snad mrtvý?" zasténal Royce.
„Ne, to ne," rychle dodal Seldon, jelikož věděl, jak jsou si bratranci blízcí. Váhavě dodal: „Je však těžce raněný."
„Kde?"
„Na břiše."
„Proboha!" zaúpěl Royce a vyběhl ze síně Raedwoodu.
Kristen se probouzela jen zvolna. Měla pocit, jakoby ji do hlavy uhodilo samo Thorovo kladivo. Bůh jí pomoz! Vyvstávaly před ní bizarní představy a hlava ji bolela jako nikdy předtím. A pak si začala uvědomovat nepohodlí, v němž se nacházela. Vzpomněla si, co zažila.
Rychle se zvedla, ale v tom okamžiku ji zaplavila závrať. Omráčeně zasténala a padla zpět. Kdosi ji zachytil. Přitom zachrastily řetězy. Škubla sebou a široce otevřela oči. Zírala na Thorolfa, který se na ni díval. Pak otočila hlavou, aby zjistila, kdo ji drží. Byl to Seligův přítel Ivarr.
35
Pomalu se posadila a zoufale se kolem sebe rozhlížela. Byli shromážděni kolem vysokého sloupu. Všichni seděli na holé zemi. Bylo jich celkem sedmnáct. Mnoho mužů leželo v bezvědomí, rány jim nikdo neošetřil. Byli k sobě navzájem připoutáni za kotníky řetězy, takže kolem sloupu vytvářeli kruh. Seliga nikde neviděla.
Znovu se podívala do Thorolfových modrých očí. Zaprosila:
„Selig?"
Zavrtěl hlavou a Kristen vykřikla. Ivarr jí okamžitě dlaní zakryl ústa a Thorolf se k ní těsně naklonil.
„Ještě si nevšimli, že jsi žena!" zasyčel. „To chceš, abychom tu museli jen tak sedět a dívat se, jak tě odtáhnou a znásilní?
Měj přece rozum, Kristen! Dej pozor, ať se tím svým křikem neprozradíš!"
Souhlasně zamrkala očima. Thorolf přikývl a Ivarr ji pustil. Předklonila se a zalapala po dechu. Zalykala se bolestí nad ztrátou bratra. Chtěla ječet. Potřebovala řvát, dostat ze sebe tu trýzeň, kterou cítila. Bez možnosti se uvolnit její bolest narůstala a narůstala, až se nedala snést. Zmučeně zasténala. Pak ji zasáhla pěst a ona se opět sklátila do čekající náruče.
Když se Kristen znovu probrala, slunce právě zapadalo. Začala sténat, ale včas se zarazila a pomalu se posadila. Podívala se na Thorolfa s obviněním.
„Tys mě praštil," konstatovala.
„Ano."
„Asi bych ti měla poděkovat." „To bys tedy měla." „Bastarde!"
Kdyby Vikingovi bylo do smíchu, jemný tón jejího hlasu by jej určitě rozesmál. Ale Thorolfovi nebylo ani náhodou veselo. Předtím je nikdo nehlídal, protože nepřátelé byli dostatečně zaměstnáni ošetřováním zraněných ve vlastních řadách. Teď však nedaleko nich postávali dva strážci.
„Na žal budeš mít čas později, Kristen," poradil jí Thorolf vlídně.
„Já vím."
Natáhla před sebe nohy ztěžklé železnými okovy na kotnících. Stříbrná helma, kterou si vypůjčila od Ohthera, byla
36
pryč, zrovna tak i její ozdobná dýka a opasek. Vzali jí dokonce i kožešinou lemované boty.
„Vzali nám všechno, co se jim zamlouvalo, viď?" zeptala se.
„Ano. Vzali by ti i vestu, kdyby to nebyla taková stará chlupatina."
„A zakrvácená," dodala a podívala se dolů na tmavé skvrny na celém oblečení. Byla to krev muže, jehož zabila. Potřísnila se jí, když z jeho těla vytahovala svůj meč. Hlava jí třeštila, až málem opět upadla do bezvědomí. Pak si uvědomila. „Mé vlasy!"
Cop měla stále ještě zastrčený za halenou, ale pokud si ji blíž prohlédnou, zjistí, kdo je. Okamžitě se pokusila vlasy utrhat.
„Ne, Kristen." Thorolf jí odtáhl ruce zpět hned, jakmile si uvědomil, co má dívka v úmyslu. „Takhle by ti to trvalo strašně dlouho."
„A ty snad máš nůž?" vykřikla.
Taková hloupá otázka, zabručel, ale začal si Kristen důkladně prohlížet. Rovná, krátká tunika jí sahala až k bokům a důkladně zakrývala útlý pas. Tmavě hnědé kamaše byly také dost široké na to, aby v nich zanikl tvar dívčích nohou. Nyní nahé ruce a nohy nebyly zrovna drobné, ale ani mužské. Kdyby si je však Kristen dostatečně zamazala, pomůže to. Zrovna tak si musí zašpinit i nahé paže, které byli i na mladíka příliš štíhlé.
Prohlídka Thorolfa uspokojila. „Jestli tě neprozradí dlouhé vlasy, udělá to určitě tvá prořízla pusa. Jak se ti podařilo zakrýt prsa?"
Kristen  zrudla a sklopila oči,  aby se vyhnula jeho zvědavému pohledu. „Na to se mě neptej." „Ne, jak jsi to udělala?" „Ale no tak, Thorolfe!"
„Ztiš se! Nemluv tak nahlas. Uslyší tě. Řekneme jim, že jsi němá, a bude to vyřízeno." „A co mé vlasy?"
Zamračil se, ale pak se z ničeho nic zašklebil a začal si odtrhávat spodní lem haleny. Zavolal na Ivarra, aby strážcům clonil výhled na Kristen. Pak jí vytáhl cop, omotal jej kolem dívčiny hlavy a překryl ho měkkou kůží ze své tuniky, kterou jí za krkem utáhl.
37
„Tam ale zraněná nejsem," poznamenala.
„Ta tvá mrňavá boule mě vůbec nezajímá," informoval ji. „Ještě chvíli vydrž. Trochu to vylepším." Začal si rýpat zaschlou, ošklivě vyhlížející ránu na ruce, dokud z ní nezačala prýštit čerstvá krev. Tu pak prsty rozmazal po její ovázané hlavě.
„Thorolfe!"
„Zavři klapačku, Kristen, nebo ten tvůj jedák zničí všechno, co jsem tak chytře vymyslel. Tak, co tomu říkáš, Ivarre? Nevypadá teď jako kluk?"
„S takhle napuchlou tváří a velkou hlavou se na ni sotva někdo dvakrát podívá," konstatoval Ivarr s úsměvem.
„Pěkně děkuju za poklonu," poznamenala Kristen vzpurně.
Thorolf si jejího sarkasmu nevšímal. „Ano, ten obvaz je sice tenký, ale pokud se na ni nebudou dívat jako na dívku a nenapadne je, že pod tou kůží má ještě vlasy, budou si myslet, že se jen pořádně obvázala. A podle toho, jak teď špinavě a neupraveně vypadá, by v ní děvče nikdo nehledal. Dej si pozor, ať je ta kůže pořádně utažená, Kristen. Jestli spadne, je s tebou konec."
Zamračeně se na něj podívala. Jeho varování nebylo nutné. „Myslím, že je na čase, abyste mi řekli, kde to vlastně jsme." „Ve wessexském království." „V saském Wessexu?" „Ano."
Oči se jí nevěřícně rozšířily. „To chceš říct, že vás přemohla armáda malých Sasů?" zeptala se ohromeně.
Thorolf zrudl. „Skočili na nás ze stromů, ženská. Polovina nás padla dřív, než se začalo opravdu bojovat."
„To nebylo fér!" vykřikla. „Přepadli vás ze zálohy?"
„Ano. Byl to jediný způsob, jak mohli vyhrát, protože jich nebylo zase o tolik víc než nás. Ironií je, že jsme po nich, ani po jejich majetku vůbec nešli. Jejich územím jsme chtěli jen projít. Měli jsme zájem o -" zarazil se a náhle vypadal smutně. „No, nevadí."
„Co jste měli v plánu?" nepřestávala se zajímat Kristen. „Ale nic."
„Thorolfe!"
38
„U Thorova kladiva! To nemůžeš mluvit tišeji?" vyštěkl na ni. „Chtěli jsme napadnout klášter." „Oh, ne, Thorolfe, tohle mi neříkej."
„Ale ano, bylo to tak. Proto ti Selig nechtěl nic říct. Věděl, jak by ti při tom asi bylo. Jenže šlo o naši poslední příležitost získat na tomhle území nějaké bohatství, Kristen. Brzy tu bude všechno patřit Dánům. Chtěli jsme jen být u kořisti první. Neměli jsme v úmyslu zabíjet - nebo jenom málo. Zajímalo nás jen a jen bájné bohatství kláštera v Jurro."
„Jak jste věděli, kam jít?"
„Minulý rok přijela na návštěvu Flokkiho sestra, ta, co se provdala za Dána. Hodně mluvila o tom, co se tady děje, a taky nám řekla o nezdařeném útoku na Jurro v roce 871, kdy spojené armády Halfdana z Wide Embrace a krále Guthorma poprvé zaútočily na Wessex. Dánové teď mají zájem o Mercii, i když jim království platí danegeld - daň za mír. Avšak až budou mít Mercii jistou, vrátí se sem. A když ne letos nebo příští rok, pak určitě hned ten další. Myslíš, že by se mohli nezajímat o tuhle úrodnou a bohatou zem? Ti malí Sasové je nedokáží zadržet."
„Vás ovšem porazili," připomněla mu.
„Sám Odin nad nimi musel držet ochrannou ruku."
„Nejsou všichni malí, Thorolfe. Ten, kterého jsem zabila, byl stejně vysoký jako ty."
„Ano, viděl jsem ho, když jeli s vozy pro raněné. Ale nezabila jsi ho, Kristen, alespoň zatím není mrtvý."
Zasténala. Zpráva ji naplnila lítostí. „Myslíš, že ani nedokážu pomstít smrt svého bratra?"
Chtěl ji utěšit a pohladit po tváři, ale včas stáhl ruku, aby ho stráže nezahlédly. „Jsem si jistý, že ten muž brzy zemře. Když ho nesli do támhleté velké budovy, hodně krvácel z břicha."
Při vzpomínce na masakr v lese, jehož byla svědkem a do kterého se zapojila, se schoulila. Cítila však i částečné uspokojení. Jak by se mohla svým rodičům podívat do očí, kdyby se alespoň nepokusila splatit Seligovu smrt?
Podívala se směrem, kam ukázal Thorolf. Nechtěla myslet na krev, kterou prolila. Spatřila obrovskou jednopatrovou budovu, postavenou převážně ze dřeva, s malými i velkými okny, kterými dovnitř pronikalo denní světlo, ale v zimě
39
nepochybně také chlad. Vedle stály další, menší budovy a celý komplex obklopovala široká, ne příliš vysoká, dřevěná palisáda.
„Jak vidíš, dobýt to tady by nebyl žádný problém," komentoval systém opevnění Thorolf.
„Na Dány se ale chystají dobře. Podívej se támhle." Ukázala na obrovskou hromadu velkých kamenných bloků v zadní části nádvoří. „To vypadá, jako by chtěli postavit mnohem solidnější hradby."
„Ano, za branou jsme viděli ještě víc připravených kamenů," souhlasil a pak se pohrdavě zasmál. „Dánové tu budou dřív, než to stačí dokončit."
Kristen pokrčila rameny. To se jí netýkalo. Nepochybovala, že do dánského útoku budou už dávno pryč.
Podívala se zpět na rozsáhlou budovu a mírně se zamračila.
„Dům je velmi velký. Určitě bude patřit někomu hodně významnému. Myslíš, že ten vysoký muž byl jejich pán?"
„Ne. Z toho mála, co jsem vyrozuměl, lord právě není doma. Ale myslím, že pro něj už poslali. Asi jsem měl dávat větší pozor, když ses mě snažila naučit jazyk starého dobrého
Alfréda."
„Ano, tos tedy měl, protože v případě, že já jsem němá, jsi náš jediný tlumočník."
Ušklíbl se. „Bude to pro tebe asi velké utrpení mlčet, až budou na blízku, viď?"
Aby mu dala jasně najevo, co si o jeho škádlení myslí, pohrdavě si odfrkla. „Snad to nějak zvládnu."
Jeden statečný muž vstoupil mezi Vikingy a zasunul zapálenou pochodeň do otvoru ve sloupu, kolem něhož byli připoutáni. Nedaleko postávala šestice strážných. Měli tasené meče, připraveni zasáhnout, kdyby se snad seveřané o něco pokusili. Když ozbrojenec procházel kolem Kristen, potlačila úšklebek. Slyšela, jak se Sasové dohadují, kdo k nim donese pochodeň. Žádnému ze
40
strážných se však do blízkosti zajatců nechtělo, a to byli Vikingové zakovaní do želez a uvolněně leželi nebo seděli. Alespoň prozatím nepředstavovali žádnou hrozbu. Bylo mezi nimi mnoho raněných, jenže Sasové nemínili riskovat.
Pochodeň neměla sloužit zajatcům, ale třem ozbrojencům na stráži, aby i v noci na Vikingy dobře viděli. Seveřané nedostali najíst, ani obvazy, kterými by se mohli ošetřit. To nevěstilo nic dobrého. K útěku potřebovali být silní a skutečnost, že jim Sasové nedali nic k jídlu, mohla znamenat mnohé, včetně toho, že nemají zůstat dlouho naživu.
Tato možnost se potvrdila o chvíli později, když si stráže začaly mezi sebou povídat. Muž, který donesl na sloup pochodeň, se zřejmě za tento svůj čin považoval za nesmírně statečného, a mluvil proto nejhlasitěji. Jeho řeč se donesla až k zajatcům.
„Proč se při tom svém vytahování díval právě na tebe?" zeptala se Kristen Thorolfa.
„Byl jsem jediný, kdo s nimi mluvil. Mysleli si, že jsme Dánové," řekl s jistou dávkou uspokojení. „Tak jsem je vyvedl z omylu. Dánové je chtějí připravit o jejich zemi, my jsme je chtěli obrat jen o majetek."
„A ty myslíš, že proto k nám budou vlídnější?" ušklíbla se Kristen.
Thorolf se zašklebil. „Rozhodně nám to neuškodilo."
„Že ne?" zeptala se zamračeně. „Posloucháš vůbec, o čem se
baví?"
„No, víš, ten malý bastard mluví tak rychle, že jsem mu rozuměl sotva pár slov. Co říká?"
Kristen chvíli poslouchala a nedokázala na své tváři skrýt výraz znechucení.
„Mluví o jakémsi Royceovi. Jeden říká, že z nás nadělá otroky, ale ten vejtaha se dušuje, že lord natolik nenávidí Vikingy, že nás dá hned, jak se vrátí, umučit."
Už nedodala, že malý chvastoun, jemuž ostatní říkali Hunfrith, popisoval průběh mučení a předpokládal, že ten Royce by mohl využít vikingských způsobů a dát vězně sprovodit ze světa tak, jak to udělali Dánové králi východní Anglie, když ho zajali. Krále přivázali ke stromu jako terč a cvičili se na něm v
41
lukostřelbě tak dlouho, dokud nevypadal jak ježek. Ještě žil, když ho odtrhli od stromu. Část jeho zad zůstala připevněna ke kmeni a nebožák měl zezadu odhalený hrudní koš. Opravdu příšerné mučení. Jiný strážce zase navrhoval, že by bylo lepší rozsekat seveřany na kousky, udržet je však naživu tak dlouho, jak to jen půjde, aby se museli dívat, jak jejich vlastní maso požírají psi.
Kristen neviděla důvod, proč by tyto podrobnosti měla Thorolfovi vyprávět. Mučení je mučení a je tedy jedno, jak probíhá. Jestli nechtějí po Royceově příjezdu zemřít, měli by okamžitě naplánovat útěk.
Obrátila pozornost k vysokému sloupu a usoudila, že dosahuje výšky asi tří mužů. Byli k sobě přikováni za kotníky ve vzdálenosti nejméně dvou rozpažení. To byla od Sasů pěkná hloupost. Taková délka řetězů jim poskytovala jisté možnosti pohybu.
„Stačilo by, kdyby tak tři, čtyři muži vylezli na sloup a byli bychom volní," spekulovala Kristen nahlas.
„Proto si nepochybně dali pozor, aby vedle sebe neseděli tři muži bez vážnějšího zranění."
To se ozval Ivarr a ukázal na otevřenou ránu na své noze. Nebylo možné, aby s takovým zraněním překonal sloup. A muž na druhé Thorolfově straně měl zase doposud do ramene zabodnutý hrot šípu.
„Jednoho muže bych unesl," řekl Thorolf, „ale šlo by to moc pomalu. Než bychom se dostali nahoru, sestřelili by nás."
„A co takhle ten sloup vyviklat?" navrhla.
„U toho bychom museli stát. Hned by je napadlo, co chystáme. Taky bychom mohli sloup porazit, ale to by také trvalo dlouho. Všimli by si nás a přiběhli by s meči. A i kdyby se nám to přece jen povedlo, mnoho z nás by zemřelo a mrtví by nás při útěku zdržovali. Nezapomeň, že jsme k sobě všichni připoutáni. A jsou-li chytří, nepůjdou k nám natolik blízko, abychom jim nevzali zbraně. Budou na nás mířit z bezpečné vzdálenosti lukem."
Kristen tiše zasténala. „Takže pokud jsme v okovech, nemáme žádnou šanci?"
42
„Ne, dokud se nám nezahojí rány a neseženeme nějaké zbraně," odpověděl Ivarr.
„No tak, Kristen," usmál se Thorolf bezstarostně. „Třeba se jim budeme hodit jako učitelé pro boj s Dány."
„A pak nás nechají jít, co?"
„Ovšem."
Kristen se ironicky zasmála, ale Thorolfovo vtipkování jí ani trochu nepomohlo. Pokud mají zemřít, ať padnou společně a v boji jako správní Vikingové a ne jako tupé ovce při mučení. Ačkoli byla Kristen křesťanka, byla také Norka.
Řekla by toho svým přátelům ještě víc, kdyby se dřevěná brána najednou neotevřela a dovnitř nevjeli dva muži na koních.
Jeden z mužů za pohled rozhodně stál. Kristen sledovala, jak na velkém černém hřebci míří k nim. Když pár stop před zajatci seskočil, užasla. Muž byl přibližně stejně vysoký jako její otec, to znamená, že byl vyšší než většina mladých mužů, kteří tu byli s ní. Byl mladý a vůbec ne hubený. Měl statnou postavu a širokou hruď. Byl oblečený do kožené vesty bez rukávů.
Kristen si nemohla nepovšimnout hustých černých chloupků sahajících téměř až ke krku. Paže válečníka, silné a svalnaté. Opasek měl v pase pevně utažený a bylo zřetelně vidět, že na jeho těle není ani gram tuku.
I jeho nohy byly silné a pevné. Neoblékl si jednodílné kalhoty, jaké obvykle nosívali Vikingové, nýbrž dvoudílné, jež mu sahali jen po kolena a byly zastrčeny do punčochových návleků. Obě části oděvu k sobě spojovaly překřížené podvazky a kožené pásky podvazků zdobily kovové cvočky.
Kristen mu mohla dobře vidět do tváře. Ten muž byl až neuvěřitelně hezký. Měl rovný nos a pevně stažené rty s náznakem krutosti. Hranatou tvář pokrývalo tmavé strniště. Husté, lesklé, hnědé vlasy mu ve vlnách spadaly na ramena a stáčely se nad širokým obočím a skráněmi.
Nejvíc ji však upoutaly jeho oči. Sytě zelené, průzračné jako křišťál, plné nenávisti a zloby, takže když procházel kolem zajatců, Kristen při jeho pohledu zatajila dech. Vydechla teprve, jakmile vyštěkl rozkaz na jednoho ze strážných a zamířil k velké budově, kde jí zmizel z dohledu.
43
„Ten jeho pohled se mi vůbec nelíbil," prohlásil Ivarr vedle ní. „Co říkal?"
Také ostatní zajatci chtěli vědět, na čem jsou, ale Kristen jen smutně zakroutila hlavou. „Řekni jim to, Thorolfe."
„Asi jsem mu špatně rozuměl," odpověděl vyhýbavě.
Kristen se na něj podívala. Ti muži měli právo se dozvědět pravdu, ale Thorolf buď neměl to srdce jim to říct, nebo nevěřil vlastním uším.
Kristen se podívala na Ivarra, ale do očí mu neviděla. „Říkal: ,Ráno je zabijte'."
Royce vstoupil do síně. Na podlaze byly uloženi jeho zranění muži. Později si s každým z nich promluví, nyní však mířil ke schodům na konci síně, jež vedly přímo do pokoje jeho bratrance. Aldena položili do jeho postele a přikryli jej až ke krku silnou dekou. Byl tak bledý, až Royce zasténal. Myslel si, že je Alden již po smrti. V jeho názoru ho utvrdily přítomné plačící ženy. Dvě služebné, se kterými Alden čas od času spával, postávaly v rohu a štkaly. Meghan, jediná Royceova sestra, sotva osmileté dítě, seděla schoulená za malým stolkem a tvář si položila na paže. Také plakala. Darrelle, Aldenova sestra, klečela u postele, obličej zabořený do pokrývek a velké vzlyky otřásaly jejím křehkým tělem.
Royce se obrátil na jedinou ženu v místnosti, která neplakala, na Earthu Ranhojičku. „Právě zemřel? Přišel jsem pozdě?"
Stará čarodějka si odhrnula velmi dlouhé hnědé vlasy a ušklíbla se. „Proč by měl být mrtvý? Žije. Jen ho nepohřbívej, ještě nepřišel jeho čas."
Ta zpráva vyvolala v Royceovi rozporuplné pocity. Jednak se mu ulevilo, zároveň dostal i vztek. Dal průchod své zlosti. „Ven!" zařval na hlučné ženy. „Nechte si svůj pláč na někdy jindy, až ho bude opravdu třeba!"
Darrelle se k němu otočila. Na tvářích měla červené skvrny a oči zarudlé. Malá ňadra se jí rozhořčeně dmula. Bratrancův rozkaz považovala za těžkou urážku. „Je to můj bratr!"
„Vím, ale jak mu chceš tím svým brekem pomoct? Teď potřebuje hlavně spát, aby zesílil, ale řekni mi, jak má v tomhle
44
kraválu odpočívat? Nemusí vidět tvé slzy, aby věděl, že máš o něj strach, Darrelle."
Sestřenice se postavila přímo před něj, hlavou nedosahovala výš než k jeho hrudi. Kdyby měla dost odvahy, nejraději by do něj zabušila pěstmi. Místo toho natáhla krk, aby mu viděla do tváře.
„Ty snad nemáš srdce, Roycei! Já jsem to vždycky říkala!"
„Vážně, lady? Tak to tě asi nepřekvapí, že si z tvých slov vůbec nic nedělám. Teď běž a dej se do pořádku. Pak se můžeš vrátit a sednout si k Aldenovi, jestli se ti bude chtít - ale musíš být u toho zticha."
Dvě služebné už z pokoje vyběhly. Darrelle právě teď rozzlobeně vypochodovala. Eartha věděla, že jí se rozkaz netýká, přesto se shýbla pro košík s bylinkami a odešla. Royce se upřeně zadíval na malou, vyděšenou tvářičku své sestry a jeho výraz zněžněl.
„Na tebe se nezlobím, maličká, tak se na mě tak nedívej," řekl Royce mírně a natáhl k ní ruku. „Proč pláčeš? Protože se bojíš, že Alden umře?"
Meghan se k bratrovi rozběhla, a protože dosahovala sotva k jeho pasu, objala ho kolem boků. „Eartha říkala, že neumře, tak jsem se jen modlila, ale pak se Darrelle rozplakala a -"
„Jak vidím, tvá sestřenice tě už teď učí špatnému chování.
Udělala jsi správně, že ses modlila, protože Alden tvé modlitby potřebuje, aby se nám brzy uzdravil. Ale myslíš, že by chtěl, abys plakala? Měla bys být spíš ráda, že žije, i když se utkal s našimi nejhoršími nepřáteli."
Chtěl jí říct ještě něco o zbytečně prolitých slzách, protože Meghan byla plaché děcko, které se dokázalo rozplakat kvůli každé maličkosti. Místo toho ji ale zvedl a ze zarudlých tváří jí setřel slzičky. „A teď už běž na kutě, Meghan, a před spaním se ještě pomodli za strýčka Aldena. Běž." Dříve, než ji postavil na zem, ji políbil na čelo.
Sotva za Meghan zapadly dveře, ozval se Alden slabě: „Díky, Roycei. Už bych asi dlouho nevydržel předstírat spánek. Jenže pokaždé, když jsem otevřel oči, Darrelle na mě začala ječet, ať se koukám uzdravit."
45
Royce vyprskl smíchy a přitáhl si židli k lůžku. „Seldon, ten budižkničema, mi povídal, že tě zranili do břicha. Bože, nečekal jsem, že tě zastihnu ještě živého. A už vůbec by mě nenapadlo, že s tebou budu mluvit!"
Alden se pokusil usmát, ale místo toho zaťal zuby. „Nebodl dost silně, aby zasáhl něco životně důležitého, ale stačil kousek a vykrvácel bych. Bože, to bolí! A to měl ten kluk, který mě zranil, ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl."
„Popiš mi ho. Jestli je mezi těmi dole, postarám se, aby před smrtí proklínal den, kdy se narodil."
„Byl to ještě holobrádek, Roycei, který by měl správně ještě sedět doma na zadku."
„Jestli jsou jejich děti dost staré, aby se účastnily nájezdů, jsou dost zralé i pro smrt," prohlásil Royce rozzlobeně.
„Takže je chceš všechny zabít?"
„Ano."
„Proč?"
Royce se zamračil. „Však ty víš proč."
„Ano, vím. Ale k čemu by ti to bylo, když je můžeš využít? Jsou poraženi. Máme jejich loď a Waite mi říkal, že je na ní vzácný náklad. Ten nyní patří tobě. Lyman si opakovaně stěžoval, že naši lidé nejsou dost silní, aby unesli římské kameny a postavili obrannou zeď. Jen se podívej. Za celé dlouhé měsíce nanosili jen pár hromad. Lyman už teď slintá blahem při pohledu na široká záda zajatců. Přiznej si to, Roycei. Vikingové jsou schopni postavit tvou hradbu za poloviční čas a vtip je v tom, že my ji pak využijeme proti jejich bratrům Dánům."
Royceův výraz se nezměnil. „Vidím, že jsi o téhle možnosti s Lymanem už mluvil."
„Celou dobu, co mě sem vezl, nemluvil o ničem jiném. Má však pravdu. Proč je zabíjet, když nám líp poslouží živí?"
„Ty víš, že jsi mi bližší, než by byl můj vlastní bratr, Aldene. Jak po mně můžeš chtít, abych je nechal naživu, když je tu pořád možnost, že se jednoho krásného dne osvobodí a povraždí nás ve spánku?"
„O to tě nežádám. Musíme zkrátka udělat taková opatření, aby utéct nemohli. Jen o této možnosti uvažuj. Dřív, než je odsoudíš k smrti."
46
Dveře se otevřely a vstoupila Darrelle. Oči už měla suché, ale kdyby pohled zabíjel, Royce by okamžitě padl mrtvý k zemi. Všichni tři vyrůstali společně. Alden byl o rok mladší než Royce a Darrelle o dva roky mladší než její bratr. Kromě Meghan byli jediní, kteří Royceovi z rodiny zbyli, a on oba miloval. Někdy měl však Darrelleiných věčných nářků a hloupých vzteklých záchvatů plné zuby a nejradši by ji neviděl.
„Takže mě jsi obvinil, že ho nenechám spát, co? Ale že ty s ním klidně diskutuješ o těch ohavných pohanech, to je v pořádku?"
Royce zakoulel očima a ušklíbl se na Aldena. „Teď tě nechám ve schopné péči tvé sestry." Alden se za Roycem dotčeně podíval.
Royce sledoval, jak jeho sestra Meghan přeběhla síň, vykoukla z otevřených dveří, pak se zamračeně otočila a vrátila se zpět ke schodům, odkud prve vyšla. Zavolal ji k sobě dřív, než se stačila ke schodům dostat. Meghan pomalu zamířila k dlouhému stolu, kde její bratr seděl a o samotě snídal. Meghan už jedla se svou služebnou
Udele.
Darrelle se ještě kvůli minulému večeru na Royceho zlobila, a tak si k němu ráno nesedla k jednomu stolu. Místo toho Royce viděl, jak se sklání k jednomu zraněnému. Nebylo těžké pochopit, proč se Meghan zdráhala ke svému hrozivému bratrovi přiblížit.
Sestřina zdrženlivost vůči němu rvala Royceovi srdce. Věděl, že za to může on. První rok po ztrátě svých blízkých při vikingském nájezdu se choval přímo ohavně. Meghan byla příliš malá, aby pochopila, co Royce cítí, a proč je k ní i ostatním tak nevlídný. Tehdy se ho začala bát a strachu se nikdy nezbavila. Jakmile si uvědomil, co se stalo, začal ji vychovávat s tou nejněžnější péčí, jaké byl schopen. Bohužel to nebylo nic platné.
47
Stala se velmi úzkostlivou. Měla strach z cizinců, z hluku, výbušných situací - za to vše se cítil zodpovědný. Věděl, že ho sestra miluje. Byl prvním člověkem, za kterého by se schovala, jakmile by cítila, že potřebuje ochranu. Velice se však před ním ostýchala. Kdykoli si myslela, že ji bude chtít kárat nebo ještě něco horšího, začala se chovat ustrašeně a pokorně. Pravda, většinou pobývala mezi samými muži, ale Royce se k ní vždy snažil chovat láskyplně.
„Bojíš se jít ven?" zeptal se mírně, když se před něj se sklopenou hlavou konečně postavila.
„Ne. Chtěla jsem se jen podívat na ty Vikingy. Udele mi říkala, že jsou to špatní lidé, ale mně se spíš zdálo, že jsou zranění." Mrkla na bratra, aby zjistila, jak se na její slova zatváří. Jakmile viděla, že se usmívá, uvolnila se.
„Myslíš, že nemohou být zranění i zlí zároveň?"
„Možná, ale mně zlí nepřipadali. Jeden se na mne dokonce usmál. Můžou být takhle mladí lidé opravdu tak moc zlí, Roycei? Myslela jsem si, že lidé musí žít hodně dlouho v nějakém těžkém hříchu, aby byli doopravdy zkažení."
„Jenže za těmito muži nestojí Bůh, takže je jedno, jestli jsou nebo nejsou mladí."
„Udele říkala, že jsou zlí také proto, že mají hodně bohů."
„Ne. To jen znamená, že jsou pohané, kteří uctívají pohanské bohy. Bojíš se jich?"
„Ano," souhlasila poddajně.
Impulzivně se jí zeptal: „Co myslíš, že bych s nimi měl udělat, Meghan?" „Poslat je pryč."
„To by se ale zase mohli vrátit a ublížit nám. To nejde." „Tak z nich udělej křesťany."
Royce se zasmál. Její jednoduché řešení ho pobavilo. „To by bylo dobré leda tak pro našeho opata, ale ne pro mě."
„Tak co s nimi uděláš? Udele si myslí, že je všechny zabiješ." Meghan se při těchto slovech zachvěla.
„Udele myslí příliš nahlas," zamračil se.
Meghan opět sklopila oči. „Říkala jsem jí, že to neuděláš, protože oni už nebojují, a ty přece nezabiješ někoho, kdo se nemůže bránit, že ne?"
48
„Někdy je to nutné -" zarazil se. „Nevadí, maličká. Co bys říkala na to, kdybychom je nechali postavit naši hradbu?"
„A budou pro nás chtít pracovat?"
„Oh, myslím, že k tomu budou mít dost dobrý důvod."
„Tím chceš říct, že jinou možnost mít nebudou?"
„Zajatci si málokdy mohou vybírat a nezapomínej, co jsou zač. Kdyby bitvu vyhráli, vzali by tě do jejich země a udělali z tebe otrokyni. Nemůžou od nás očekávat víc, než co chystali sami pro nás."
Vstal. Bylo pozdě. A kdyby se nerozhodl už předtím, Meghan by ho nyní přesvědčila. „Buď opatrná," dodal a jemně jí odhrnul vlasy z tváře. „Dokud tady budou, nepřibližuj se k nim. Jsou nebezpeční, ať už se tváří, jak chtějí. Slib mi, že k nim nepůjdeš, Meghan."
Meghan váhavě přikývla a pak se jen dívala, jak její bratr odchází. Jakmile byl z dohledu, vyběhla po schodech, aby řekla té své mrzuté staré služce, že Vikingové přece jen nezemřou.
Slunce stálo již hodně vysoko na obloze, když Royce vyšel ze síně a zamířil k zajatcům, kteří na tento okamžik s nervozitou čekali. Kristen se litovala. Už nikdy neuvidí své rodiče, nikdy nebude mít manžela, děti, dokonce ani neuvidí zítra vycházet slunce. Rozhodla se, že nebude umírat jako nějaký zbabělec, ale zemřít se jí nechtělo.
Royceho zastavili dva ozbrojenci, aby si s ním promluvili.
Pak ho ve vzdálenosti jednoho kroku následovali. Malého Sasa Hunfritha vystřídali na hlídce o půlnoci, ale brzy ráno mužík opět nastoupil do služby a pokračoval v popisech nejrůznějších druhů mučení, které by se daly očekávat. Nyní Hunfrith zamířil k Thorolfovi a uhodil jej přes nahou nohu plochou stranou meče.
„Můj pán Royce chce s tebou mluvit, Vikingu," oznámil mu důležitě.
Kristen Thorolfa štípla, aby vstal, ale on její ruku odstrčil. Odmítl. Byl nakrčený, připravený jako ostatní na Sasy zaútočit, pokud by jim to mělo místo týrání přinést rychlou smrt. Stáli
49
před nimi pouze tři muži. Čas pro mučení tedy zřejmě ještě nenastal. Thorolf však nechtěl ponechat nic náhodě.
Saský lord se sytě zelenýma očima předstoupil před zajatce a tvářil se, jako by je viděl vůbec poprvé. Na rozdíl od včerejšího večera nasadil kamennou tvář. Samozřejmě, žalostný stav seveřanů byl na denním světle zřetelnější a lord nemohl nevidět, že pro něj nepředstavují žádnou hrozbu, jinak by nestál tak blízko nich. Jeho nezájem vypadal téměř jako výzva.
Tento Sas se nás nebojí, napadlo Kristen, když po ní sklouzl pohledem a vzápětí se k ní opět vrátil. Rychle sklopila oči. Cítila, jak se jí nepříjemně rozbušilo srdce. Začala se bát, že jakýmsi záhadným způsobem odhalil její přestrojení.
Dokud nepromluvil, nezdvihla oči. Její nervozita stoupala. Neuvědomila si, že fakt, že je připoutána k Thorolfovi, který jako jediný za ně mohl mluvit, ji přivede do Sasovy blízkosti. Rychle se schovala za Thorolfa, schoulila se u země a nechala si výhled zastínit širokými zády přítele.
Sas se podíval dolů na Thorolfa. „Řekli mi, že mluvíš naší řečí."
„Trochu," připustil Thorolf.
„Kdo je váš vůdce?"
„Je mrtvý."
„Ta loď byla jeho?"
„Jeho otce."
„A jak se jmenuješ ty?"
„Thorolf Eiriksson."
„Kdo je váš nový vůdce, Thorolfe? Vím, že jste si vybrali nového."
Thorolf mlčel a až po chvíli lorda požádal: „Mluv pomalu."
Royce se netrpělivě zamračil. „Váš nový vůdce. Kdo je to?"
Thorolf se nyní ušklíbl a zařval: „Ohthere, postav se, ať si tě ten Sas může prohlédnout."
Kristen viděla, jak její bratranec váhavě vstal. Až do Thorolfova zavolání nerozuměl ani slovo. Seděl na druhé straně kruhu od Kristen, ale minulou noc se k ní přiblížil tak, že přitáhl tři muže vedle sebe. Oba jeho bratři při útoku zemřeli. Musel svůj žal ukrýt hluboko ve svém srdci stejně jako ona. Byl mezi
50
nimi jedním z nejstarších a také Seligův bratranec, proto se teď na něj logicky nahlíželo jako na nového vůdce.
„Jak se jmenuje?" zeptal se Royce, když si Ohthera prohlédl.
„Ohthere Haadrada," odpověděl Thorolf.
„Dobře. Řekni Ohtherovi Haardradovi, že mě přemluvili, abych byl shovívavý. Nenechám vás jít, ale pokud mi budete chtít sloužit, budu vás živit a poskytnu vám přístřeší. Potřebuju kolem dvorce postavit kamennou hradbu. Když nebudete chtít pracovat, nedostanete najíst. Je to prosté."
Raději, než by požádal Sasa o pomalejší zopakování, prohlásil: „Promluvit si." Ukázal na své přátele.
Royce souhlasil. „Ovšem. Dohodněte se."
Thorolf svolal muže k sobě, ale jen proto, aby vtáhl Kristen doprostřed, kde Sasové neuvidí, že není němá. „U samého Thora! Co to říkal, Kristen?"
Ušklíbla se od ucha k uchu. „Nechystá se nás zabít. Chce, abychom postavili kamennou hradbu."
„Ne, ani mě nenapadne, abych se na tohohle bastarda dřel!"
„Pak budeš mít pořádný hlad," odsekla ostře Kristen. „Jeho podmínky jsou přece jasné. Dostaneme jídlo a taky střechu nad hlavou."
„Jako otroci!"
„Nebuďte blázni!" zasyčela. „Díky tomu budeme mít dost času připravit útěk."
„Má pravdu a zahojí se nám rány," souhlasil Ohthere. „Řekni mu, že souhlasíme, Thorolfe. A ať tě ani nenapadne mu naznačovat, že tím dvakrát nadšení nejsme."
Tentokrát Thorolf vstal a zavolal na Royceho. „A co řetězy?" zněl jeho první dotaz.
„Ty zůstanou tam, kde jsou. Nemysli si, že jsem takový hlupák, abych některému z vás uvěřil."
Thorolf se pomalu usmál a kývl. Sas byl sice chytrý, ale nepočítal s vikingskou životaschopností a jejich odhodláním při první příležitosti utéct.
51
Mezi zraněné Vikingy přišla stará žena, která je měla ošetřit. Byla špinavá a zanedbaná, oblečená do úzké spodničky s dlouhými rukávy, přes kterou si natáhla svrchní šaty s kratšími rukávy. Nepoužívala žádný opasek, proto na ní oděv visel jak pytel. Na svůj věk kráčela velice vzpřímeně. Představila se jako Eartha. Vypadala jako člověk, který si celý svůj život žil podle svého. Zjevně proto byla statečná, drzá, nebojácná a vůbec ji nezajímalo, jaké následky budou její činy mít.
Kristen ženu pobaveně sledovala, zároveň si však uvědomila, že si na ni musí dát pozor. Dívala se, jak Eartha strká a šťouchá do mužů okolo, vedle nichž vypadala jako trpaslík mezi obry, a jejich brblání a osočování se jen směje. Kristen byla opatrná. Věděla, že by Eartha mohla přijít i k ní a chtít se jí podívat na zraněnou hlavu. To nemohla připustit.
Kristen měla špatnou náladu. Bylo horko, na které ani ona ani její přátelé nebyli zvyklí. Mnoho mužů si už svléklo dokonce i kalhoty. Kéž by mohla udělat to samé, ale neodvážila se. Litovala Earthu, že má na sobě dvě vrstvy oblečení, ale zdálo se, že vedro staré ženě vůbec nevadí. Jenže Sasové jsou asi na takové počasí zvyklí.
Eartha dokončila ošetření Ivarra a přidřepla si ke Kristen. Naznačila jí, aby jí ukázala, kde přesně je zraněná, protože celou její hlavu pokrývaly krvavé skvrny. Kristen zakroutila hlavou, jenže Eartha nedbala a natáhla se k obvazu. Kristen jí ruku odstrčila, ale Eartha se nedala a znovu se pokusila sundat jí bandáž. Kristen vyskočila. Tyčila se nad ranhojičkou jako obrovský trol a doufala, že ji tím odradí. Nepovedlo se. Musela Earthu chytit za zápěstí a držet jí ruce stranou od své hlavy. Náhle na boku pocítila tlak hrotu meče.
Několik dalších Vikingů vstalo a saský ozbrojenec, který přišel Earthě na pomoc, ustoupil.
Když Kristen viděla, co v nutnosti způsobila, zasténala. Sedm Sas ů s tasenými meči se řítilo k nim. Zamračeně zírala na paličatou Earthu, pak ji pustila. Thorolf zatáhl Kristen za sebe a tentokrát zastavil stařenu on.
JO
52
Naštěstí Sasové, když doběhli k zajatcům, zaváhali. Viděli, že Earthě žádné nebezpečí nehrozí. „Co se děje?" zeptal se Hunfrith.
„Ten kluk si nechce nechat ošetřit hlavu," stěžovala si Eartha.
Hunfrith se podíval na Thorolfa a čekal na vysvětlení. Viking prohlásil: „Už se mu to hojí. Nechte ho být."
Hunfrith zabručel a zamračeně se podíval na ranhojičku. Vyvolala paniku kvůli takové maličkosti. „Má pravdu, když dokáže takhle skákat, nepotřebuje tvou pomoc, stařeno."
„Ten obvaz se musí vyměnit," trvala na svém Eartha. „Je celý zakrvácený."
„Řekl jsem, nech to být. Ošetři ty, kteří o tvou pomoc stojí. Zbytek nech na pokoji." Pak se obrátil k Thorolfovi: „A ty svému příteli řekni, ať se příště krotí."
Když Hunfrith viděl, kolik seveřanů je připraveno bránit chlapce, viditelně nechtěl vyvolat žádný konflikt. Eartha však spokojená rozhodně nebyla, a tak brblala, že kluk beztak z poloviny vypadá jako nějaká holka. Jeden ozbrojenec to okomentoval slovy, že možná právě proto ho Vikingové vzali s sebou na výpravu, a Sasové se smíchem odešli.
Kristen se po té poznámce začervenala, a když se jí Thorolf zeptal, cože to říkali, zrudla ještě víc. Chtěl ji poškádlit. Kristen se takto styděla jen málokdy, a tak na ni dorážel a žádal vysvětlení. Dívka ho však pleskla po ruce a vztekle se posadila zády k němu.
Ze své nové pozice měla výhled na celou budovu. Zahlédla v okně horního patra nějakého muže, jenž je pozoroval. Protože mu stín zakrýval tvář, nepoznala, o koho se jedná. Vůbec se jí nezamlouvalo, že kromě strážných je sleduje ještě někdo jiný. Kdykoli mluvila s Thorolfem nebo ostatními, dávala si pozor především na stráže. Teď, když ví, že je špehuje ještě někdo další, bude muset být opatrnější.
Poté, co Eartha odešla, přinesli jim jídlo, a ti, kterým předtím vzali boty, protože byly nové nebo vyrobené z pěkného materiálu, je dostali zpět. Kvůli okovům si je ale stejně nemohli obout. Tento problém se vyřešil pozdě odpoledne, když přišel kovář.
53
Sundal zajatcům železné okovy a nahradil je novými, s kratším řetězem upevněným natrvalo mezi jedním párem. Okovy zacvakly a pevně držely. I když na každém páru byla klíčová dírka, po nějakém klíči nebylo ani památky. Vzadu byl připevněn železný kroužek, kterým se dal protáhnout přibližně dvacet stop dlouhý řetěz. Jakmile se řetěz protáhl kruhem každého páru okovů a na konci se sepjal, vytvořil se kolem sloupu větší kruh, který jim poskytoval velmi omezený životní prostor.
Nově zavedená opatření Kristen znechutila. Předpokládala, že až půjdou pracovat, dlouhý řetěz jim sundají, jenže krátké řetězy mezi kotníky jim umožní jen krátké, pomalé krůčky. Už teď si dokázala jasně představit, jak budou všichni klopýtat a padat, než se v tom naučí chodit. Taková věc je bude neustále ponižovat, a to Sasové měli zřejmě v úmyslu.
Jako ostatní, i Kristen dostala své boty zpět, i když předtím z nich kdosi odpáral kožešinové lemy. Alespoň pomohly, aby jí železa nerozedřely nohy. Okovy však byly těsné a nepochybně brzy dokáží roztrhat i obuv z jemnější kůže. Jelikož měla mnohem užší kotníky než ostatní, kovář pro ni musel vyrobit speciální železa, tak malá, že by se podle dívčina názoru hodily pro chlapce s mnohem menší postavou, než byla ta její.
Přestože celou noc pršelo, nechali je venku, kde byli. Promokli na kůži a cítili se mizerně. Kristen z nich byla nejunavenější. Po celou dobu se marně snažila ochránit svůj zakrvácený obvaz před omytím. Thorolf se jejímu úsilí nakonec vysmál, a aby jí pomohl, objal pažemi její hlavu a částečně si na ni lehl. Nakonec obvaz zůstal suchý, ale oba zažili velmi nepohodlnou noc.
Royce pozoroval tuto scénu ze svého okna. Viděl, jak chlapec protestuje a snaží se odstrčit Thorolfa, který ho chtěl před deštěm chránit. Neušlo mu ani, že větší Viking plácl chlapce po zadku, cosi mu řekl do ucha, částečně si na něj lehl a pažemi skryl jeho zraněnou hlavu. Pak oba ztichli jako ostatní. Pro stráže postavili stříšku u vchodu do skladiště. Jinak zavládl na stále více rozbahněném nádvoří klid.
„Který z nich napadl Earthu?"
54
Royce se nepřítomně podíval dolů na Darrelle. Poté, co odložila stranou slonovinové dílky hry, kterou právě skončili, postavila se k oknu vedle něj.
„Ten Viking ji nenapadl. Jenom nechtěl, aby ho ošetřila."
„Ale ona říkala -"
„Já jsem to všechno viděl, Darrelle, stařena přehání." „Kdyby vztáhl ruku na mě, doufám, že bys to nepřijal s takovým klidem," zabručela.
„To ne," souhlasil a zasmál se. „Který z nich to je?" „Není vidět."
„Alden říkal, že ho zranil docela mladý chlapec. Byl to ten samý?"
„Ano, ten nejmladší z nich."
„Měl jsi ho dát zbičovat, když jsi viděl, že si troufl na Earthu."
„Vikingové by ho bránili. Nemělo to žádný smysl, jen by přibylo raněných."
„Chápu," souhlasila váhavě. „Mrtví by nepostavili naši hradbu. Ta je důležitější. Jich je pár a dají se uhlídat, ale Dánů je přesila."
Royce se zasmál. „Vidím, že Alden o jejich potřebnosti přesvědčil i tebe."
„Ty bys je všechny pozabíjel," připomněla mu s povýšeným pohledem, který ho rozesmál. „Alespoň jsi připustil, že se ti spíš vyplatí, zůstanou-li naživu."
„Ty s tím Aldenem nějak moc ráda souhlasíš," popíchl ji Royce úmyslně.
Darrelle rozhořčeně zmlkla. „Tos mi rovnou mohl říct, ať už
jdu."
„Tak nevychovaný zase nejsem," ozval se nevinným tónem a popostrčil ji ke dveřím.
Royce teď často stával u okna a díval se, jak Vikingové pracují. Přiznával tím, že se sice už s jejich přítomností na Wyndhurstu smířil, ale přece jen byl klidnější, měl-li je na očích. Nesdílel Aldenovo a Lymanovo nadšení, že právě Vikingové staví jeho hradby. Byl přesvědčený, že až nastane čas k boji, utkají se Sasové s Dány na wessexské hranici a pochyboval, že
55
by se Dánové mohli dostat až tak daleko na jih a ohrozit Wyndhurst.
Král Alfréd si však přál, aby jeho šlechtici opevnili svá sídla, a jelikož se nedaleko od Royceova dvorce nacházela rozsáhlá římská zřícenina, souhlasil s vybudováním kamenné hradby, ať už jí bude třeba, nebo ne. Za těch pár dní, kdy tu Vikingové pracovali, se jim podařilo nanosit potřebné kameny. Jeho služebnictvu by to trvalo celé týdny.
„Meghan mi říkala, že sis osvojil nový zvyk, bratranče."
Royce se otočil a spatřil ve dveřích Aldena. „Neměl bys náhodou ještě ležet v posteli?"
Alden zasténal. „Už i ty začínáš? Ženské péče mám již plné zuby."
Royce se na Aldena usmál. Ten pomalu zamířil k otevřenému oknu a postavil se vedle staršího příbuzného.
„Jsem rád, že jsi tady. Kdykoli jsem sám, hodně přemýšlím o minulosti. Bože, nemůžu si pomoct. Teď, když už jsou skoro všichni zdraví, cítím přímo v kostech, že se o něco pokusí. Tak tu stojím a hlídám je. Už jenom dva z nich mají problémy unést ty kameny."
Alden se vyklonil z okna a při pohledu na protější stranu nádvoří slabě hvízdl. „Tak je to pravda! Budeme potřebovat další kameny."
„Ano," připustil Royce s nechutí. „Ten největší balvan zvednou jen dva. Našich by přitom muselo být alespoň pět. Za stejnou dobu naši otroci nebyli schopni dokončit ani přístřešek pro Vikingy vedle skladiště. Potrvá ještě pár dní, než s tím budou hotoví. Pak tam ty pohany můžeme na noc zamykat a nebude je muset hlídat tolik mužů."
„Máš zbytečně moc obav, bratrance. Co můžou udělat? Vždyť jsou v okovech."
„Stačí jedna pořádná sekera a je po řetězech, Aldene. Jeden z nich dokáže holýma rukama zabít dva mé muže dřív, než ten třetí stačí tasit. A ti naši blázni jsou pořád u nich tak blízko. Varoval jsem je, ať se drží dál, ale jako bych hrách na stěnu házel. Jestliže Vikingové touží po svobodě, a já o tom nepochybuju, pak se pokusí utéct a mnoho mých mužů při tom zemře."
56
„Dej spálit jejich loď a řekni jim, že moře je pro ně pasé," navrhl Alden.
Royce zabručel: „To jsem už udělal. Divím se, že ti o tom nikdo neřekl."
„Pak je musíš zkrotit," rozhodl Alden. „Dobře. Jenže jak?"
„Můžeš od nich oddělit jejich vůdce. Jestli budou přesvědčeni, že ho dáš při prvním podezření na vzpouru zabít, pak možná -"
„Ne, Aldene. To mě už taky napadlo, ale říkali, že jejich vůdce je mrtvý. Loď, kterou jsem dal spálit, patřila jeho otci. Vybrali si nového vůdce, ale když ho od nich oddělím, udělají znovu to samé, vyberou dalšího."
„Říkali, že vůdce je mrtvý?" zamračil se přemítavě Alden. „A co když ne?"
„Cože!" vykřikl Royce.
„Pokud žije a je mezi nimi, proč by ti ho měli vydat? Abys udělal, co jsem navrhoval?"
„Bože, to mě vůbec nenapadlo." Vzápětí se zamračil. „Ne. Jediný, o kterého projevují zájem, je ten chlapec. Chrání ho jako nějaké dítě."
V první chvíli jej napadlo, že Thorolf chlapce hýčká, protože je to jeho bratr. Jakmile ale zajatci zahájili stavbu hradby, začali se o mladíka starat všichni. Nedovolili, aby ho strážci popoháněli. Nosili místo něj nejtěžší kameny a dávali mu ty nejlehčí. Kdykoli upadl, přiskočili, dva i víc, aby mu pomohli na nohy. Ale ať se propadnu, napadlo lorda, jestli ten kluk není mezi seveřany tím nejšpinavějším. Ještě nikdy se neumyl. Přesto kolem něj skákali jak kvočny.
„Nemohl by on být jejich vůdcem?" odvážil se zeptat Alden a díval se dolů, jak ten, o kom byla zrovna řeč, sedí na nízké zdi, zatímco ostatní pod Lymanovým vedením pokládají na místo poslední kameny.
„Blázníš, bratrance? Vždyť mu ještě teče mlíko po bradě.
Připouštím, všechno jsou to mladíci, ale tenhle je z nich nejmladší."
„Jenže pokud jim jeho otec půjčil loď, jsou zavázáni jeho syna následovat."
57
Royce se temně zamračil. Je to tak jednoduché? Jeho vlastní král byl o pár let mladší než on sám. Ale Alfréd vládl již od svých šestnácti let. Tohle byl však nezkušený chlapec, který dosud potřebuje péči. Přesto ten nezkušený kluk zranil Aldena -a Alden byl stejně zdatný válečník jako Royce. A teď, když o tom Royce přemýšlel, napadlo ho, že kterýkoli z Vikingů byl kdykoli ochoten věnovat chlapci svou pozornost, jakoby čekali a byli připraveni ho jít v případě nutnosti bránit.
„Myslím, že je čas promluvit si znovu s tím Thorolfem," vyjádřil se Royce stručně.
„Který z nich to je?"
Royce ukázal z okna. „Právě teď k sobě volá toho kluka. Je jediný, kdo umí naši řeč, i když ne moc dobře."
„Zdá se, že pro dnešek s nimi Lyman končí," poznamenal Alden.
„Ano. Zítra pojedou ke zřícenině pro další kameny. To znamená, že budu zase postrádat spoustu ozbrojenců, kteří je budou muset hlídat."
Oba se chvíli dívali, jak stráže pochodují vedle Vikingů a ženou je zpět ke sloupu. Royce se odvrátil od okna, ale Aldenův výkřik ho zarazil.
„Tak se mi zdá, že budeš mít potíže."
Royce se rychle otočil zpět. Viděl, jak jeden z Vikingů upadl a Hunfrith ho chce kopanci zvednout. Celá skupina se zastavila, a tak Royce neviděl, o jakého zajatce se jedná. Thorolf cosi zařval na Hunfritha a náhle někdo Sasovi podrazil nohy, takže ten tvrdě přistál na zádech. Chlapec vstal, oprášil si ruce a Vikingové propukli v smích. Pak pokračovali v cestě.
„Varoval jsem toho pitomce, ať je nechá na pokoji," zasyčel Royce přes zaťaté zuby. „Má štěstí, že mu nesebrali zbraň, zatímco se válel po zemi."
„Bože," vydechl Alden. „On chce toho kluka napadnout!"
Royce ještě viděl, jak se Hunfrith s taseným mečem zdvihá, ale to se už vyřítil z pokoje a utíkal ze schodů. Přesto, než se dostal na místo, pohroma byla dokonána. Jeden ze strážných zavolal posily a lukostřelci obestoupili z bezpečné vzdálenosti skupinu. Tři ozbrojenci ohrožovali Ohthera, který Hunfritha
58
stiskl medvědí silou, a ačkoli se nezdálo, že by se nějak zvlášť namáhal, chystal se zřejmě Sasovi zlomit vaz.
Thorolf cosi tiše řekl Ohtherovi. Po chlapci nebylo nikde ani vidu, dokud si Royce nakonec nevšiml, že mladík vykukuje přes ramena mužů stojících v přední řadě. Vikingové jej ukryli do svého středu.
„Řekni mu, ať pustí mého muže, Thorolfe, nebo ho budu muset zabít." Royce mluvil záměrně pomalu. Chtěl, aby mu seveřan dobře porozuměl. Podíval se na Ohthera, který pohled bez sebemenší známky citu opětoval. „Řekni mu to, Thorolfe."
„Už jsem mu to povídal," odpověděl Viking a snažil se situaci vysvětlit. „Je to Ohtherův bratranec. Nikdo nesmí napadnout Ohtherova bratrance."
Royce teď pohlédl na Thorolfa. „On je chlapcův bratranec?"
„Ano."
„A ty jsi také chlapcův příbuzný?" „Já jsem přítel."
„Je ten kluk vaším vůdcem, Thorolfe?"
Thorolf se zprvu zatvářil překvapeně, pak se zašklebil a opakoval lordova slova ostatním. Mnozí z nich se začali smát. Ten smích, když už nic jiného, zmírnil napětí. Dokonce i Ohthere se usmál a postavil Hunfritha na zem. Royce popadl ozbrojence za límec a odstrčil jej stranou.
Hunfrithův meč ležel v prachu mezi Royceem a Ohtherem. Rolf ho jakoby nic zvedl.
„Máme tu problém, Thorolfe," řekl tiše. „Nemohu připustit, abyste napadali mé muže."
„To Hunfrith začal."
„Ano, vím," připustil Royce. „Přesto jeho důstojnost utrpěla."
„Zakopl neúmyslně - kopl - zasloužil," odsekl rozzuřeně Thorolf.
Royceovi chvíli trvalo, než si informaci přebral. „Jestli toho chlapce kopl, pak si možná zasloužil, co dostal. Ale kluk tu způsobil už tak dost potíží."
„Ne."
„Ne? Možná kdybych ho od vás oddělil a dal mu nějakou lehčí práci -"
59
„Ne."
Royce svraštil tmavě hnědé obočí. „Zavolej mi ho. Ať se sám rozhodne." „Je němý."
„Ano, to už mi řekli. Ale docela dobře ti rozumí, viď? Často jsem viděl, jak na něj mluvíš. Zavolej ho, Thorolfe."
Světlovlasý Thorolf tentokrát předstíral, že nechápe, a mlčel. Royce se rozhodl využít překvapení dřív, než Thorolf řekne ostatním, o čem spolu mluvili. Odstrčil Vikingy v přední řadě a chňapl chlapce za rameno. Vytáhl ho ze skupiny ven. Ohthere se pohnul, aby chlapce vtáhl zpět, ale jakmile uviděl, že Royce přitiskl hrot meče ke Kristenině krku, zarazil se.
Royce se podíval zpříma na Thorolfa. Oči se mu zlostí zúžily. „Myslím, žes mi o tom klukovi lhal, Vikingu. Chci vědět, co je zač!"
Thorolf mlčel. Royceovi přišlo na pomoc víc ozbrojenců a dlouhé kopí ho chránilo před seveřanovým útokem. Další muži drželi v šachu zbytek zajatců.
„Chceš, abych ti rozvázal jazyk?" zeptal se Royce.
Protože Thorolf dál mlčel, ztratil trpělivost. Začal strkat chlapce k zajateckému sloupu. Když mladík jeho dlouhým krokům nestačil a upadl, Royce ho prudce vytáhl zpět na nohy. Jakmile se dostali na místo, Royce mladíka postavil čelem ke sloupu. Jeden z ozbrojenců přispěchal s krátkým provazem, kterým Sas přivázal chlapce za zápěstí.
Pak Royce odstoupil od sloupu a ohlédl se na Thorolfa. Zatímco ostatní Vikingové na něj teď řvali, Thorolf měl pevně stisknuté rty a v modrých očích se mu leskla nenávist. Myslí si snad, že zůstane jen u chlapcova přivázání? Z toho omylu ho rychle vyvede.
Royce stál před chlapcem, jeho záda zakrývala zajatcům výhled na sloup. Z opasku vytáhl dýku a chlapci na zádech odřízl silnou kožešinovou vestu. Kožená halena, do které se pustil vzápětí, byla tak těsná, že když ji rozřezával, pravděpodobně zajatce zranil, ale chlapec nevydal ani hlásku.
Jakmile Royce spatřil jemnou bílou pokožku, zamračil se.
Neviděl žádný pořádný sval, který by snesl šlehnutí biče. A chlapcovu jemnou kůži opravdu zranil. Z ramene k pasu mu
60
stékal slabý proužek krve. Chystá se tedy dát zbičovat ještě dítě - pokud mu ovšem Thorolf o tom chlapci neřekne pravdu.
Royce odstoupil stranou, aby zajatci viděli, co udělal, Thorolf zařval: „Ne!" a odstrčil od sebe kopí, jež na něj mířilo. Snažil se vyrazit k Sasovi. Ohthere vytrhl jednomu ozbrojenci z ruky oštěp a další dva skopal na stranu. Pak ale jakýsi strážce sebral veškerou svou odvahu a vzal seveřanovi zbraň zpět v okamžiku, kdy se vztekem slepý Viking dral vpřed ke sloupu.
Royce na zajatce zavolal a Vikingové, když viděli, že přitiskl dýku k jemným bledým zádům chlapce, se zarazili.
„Řekni mi pravdu, Thorolfe."
„Nikdo! Jen kluk!" trval dál Viking na svém.
Sluha Waite přinesl bič. Thorolf znovu zařval: „Ne!" a dodal ještě něco jiného, ale chlapec divoce zakroutil hlavou a Thorolf ztichl. To Royceho rozzuřilo. Aniž by chlapec musel cokoli říct, jeho přání bylo splněno.
„To byla od tebe hloupost," vyštěkl Royce a postavil se ke kůlu tak, aby mohl vidět do chlapcovy tváře, i na ztichlé Vikingy. „Budeš trpět ty, ne on. Ty mi nic říct nemůžeš, ale já ho už donutím, aby přiznal, že jsi jejich vůdce. Je to jasné. Chci jen, abyste mi to potvrdili."
Nečekal, že mu němý odpoví nebo že mu porozumí. Měl vztek, k čemu ho to vlastně donutili, a ještě větší zlost, když se do něj na pár okamžiků zabodly chlapcovy krásné, světle modré oči. Pak zajatec opět sklonil hlavu, takže mu Royce nemohl vidět do tváře. Čert ho vem, jestli na tom klukovi není něco ženského. Popravdě řečeno, ženskostí přímo zaváněl. Kdyby nevěděl, že to není možné, cítil by pokušení strhnout ze zajatce i přední díl tuniky, aby se přesvědčil, že jeho představy jsou plané. Existuje spousta chlapců, kteří mají dlouhé řasy, hezké oči a jemnou kůži. Pak ale přijde čas, kdy se z nich stanou muži a jejich bývalá krása je ta tam. Tento chlapec se zkrátka mužem ještě nestal.
Royce kývl na sluhu, aby začal. Dopadla první rána a chlapec jen tiše vydechl. Ztichlým nádvořím nezazněl jediný zvuk. Thorolf mlčel, pěsti zaťaté a na těle mu hrály všechny svaly. Royce znovu kývl.
61
Tentokrát se vysoké štíhlé tělo přitisklo ke sloupu a pak sebou reflexivně škublo zpět. Chlapec měl paže zcela napjaté. Roztrhaná kožená halena začala klouzat dolů přes nadloktí. Rychle se přitiskl zpět ke sloupu, aniž by ho k tomu donutila rána bičem. Nestačil však zachytit pruh bílého plátna, jenž vypadl z pod haleny.
Royce se sehnul a zdvihl látku vypadající jako nějaký obvaz. Nebyla na ní však žádná krev. Na jednom konci měla uzel a zřejmě ji rozřízl, když se snažil chlapci halenu strhnout. Jakýmsi záhadným způsobem byly do plátna vytlačeny dvě kruhové plochy, téměř jakoby ta látka byla připevněna na...
„Ne, tomu nevěřím!"
Pohlédl na chlapcovu zavázanou hlavu. Rychle uchopil tuniku a strhl ji dolů. Zhluboka se nadechl, a najednou se stal svědkem toho, jak se z chlapce stala žena. Divoce zaklel. Natáhl se a serval jí obvaz z hlavy. Znovu zaklel. Dlouhý zlatý cop spadl dívce na záda.
Zajatci zasténali, ale žena nevydala ani hlásku. Dívala se na něj zpříma a v očích se jí neobjevila jediná slza. Co je to k čertu za ženskou, která, aby se zachránila od bičování, neřekne, kdo ve skutečnosti je. Nebo ji snad nenapadlo, že by ženu zbičovat nedal?
Přeřízl jí pouta a ona na sebe rychle natáhla zbytky haleny. Jakmile se jí to podařilo, chňapl ji rychle za ruku a odtáhl zpět k Thorolfovi.
„Takže nikdo? Jen kluk? A tys mě nechal, abych ji dal bičovat! Cos chtěl skrýt? Že je žena? Proč?" ptal se Royce zuřivě.
„Aby mě chránil," odpověděla Kristen.
Royce po ní zuřivě sekl pohledem, avšak očima neuhnula. „Vida, tak ona není ani němá a dokonce se nám tu objevil i další, kdo zná naši řeč. Můj Bože, koukej mi vysvětlit, proč jsi nepromluvila a nezastavila to bičování!"
„Abych se ochránila před znásilněním," řekla Kristen prostě.
Jejím slovům se krutě vysmál. „Jsi moc vysoká na to, aby tě moji muži chtěli, nebo sis toho snad ještě nevšimla? A nejsi ani nijak zvlášť přitažlivá, ženo."
62
Mluvil z něj vztek, ale i tak jeho slova ťala do živého. „Co se mnou teď uděláš?" odvážila se zeptat.
Royce pocítil jisté zklamání. Ta žena jeho urážky zcela ignorovala. „Od nynějška budeš sloužit v domě. Závisí jen na chování tvých krajanů, jak se s tebou bude zacházet. Rozumíš?"
„Ano."
„Tak jim to přetlumoč."
Kristen se podívala na Thorolfa a Ohthera, nyní stojící vedle Sasa. „Aby si mohl být vámi jistý, chce mě držet uvnitř domu jako rukojmí. To vás ale nesmí nijak ovlivnit. Slibte mi, že hned, jakmile se vám naskytne příležitost, utečete. Až se někdo z vás dostane domů, pošle mi na pomoc mého otce."
„Ale když utečeme, zabije tě."
„Teď má zlost, že dal zbičovat ženu. Nezabije mě."
Ohthere moudře pokýval hlavou. „Jestli budeme mít příležitost, zamíříme k Dánům na severu. Určitě budou mít nějakou loď, která bude mířit k nám."
„Dobře. Budu-li moct, dám vám vědět, jak se mi vede, tak se o mě nebojte."
„Dost!" vyštěkl Royce a postrčil ji směrem k sluhovi. „Vezmi ji dovnitř a ať ji tam ženské vykoupou." Když od něj odcházela, mohl na jejích zádech vidět rudé podlitiny, na jedné z nich dokonce stály kapky krve. S posledními zbytky klidu se obrátil na Thorolfa. „Vím, že vám řekla víc, než jsem jí poručil. Já ti teď zas řeknu tohle. Jestli se pokusíte utéct nebo zraníte některého z mých lidí, postarám se, aby litovala chvíle, kdy se narodila. A myslím to vážně."
Kristen se při cestě do saského domu cítila hloupě a osaměle. Síň, do které vstoupila, byla dlouhá a větší než ta otcova, ale Kristen už z vnějšího pohledu věděla, že dům je obrovský. Doma neměli přímo nad síní ještě jedno patro. Jejich kamenný dům připomínal spíš rozsáhlou jeskyni, v zimě tak chladnou, že
11
63
rodina ráda trávila večery v uzavřené kuchyni. Tento sál však měl nejen vysoký strop, ale nad ním se nacházelo ještě jedno podlaží.
Také kuchyň nebyla oddělená jako u nich doma. Na jejím odloučení od síně tehdy trval Kristenin praděd, kterému vadil kouř z topeniště. Zde se vařilo na dlouhém kamenném ohništi, sahajícím téměř až do poloviny zadní zdi po pravé straně. Tam, uprostřed nejdelší zdi vpravo, bylo další, stejně velké ohniště, teď však vyhaslé a jeho okolí bylo prázdné. Nepochybně se v letních měsících nepoužívalo. Zdi kolem ohnišť a vysokých vstupních dveří byly až ke stropu kamenné.
Dřevěná podlaha zněla pod Kristeninými kroky dutě. Napadlo ji, že dole se zřejmě nachází ještě sklep. Na zemi před dvěma širokými okny, vzadu a napravo síně byly umístěny tenké čtvercové koberečky, stejné, jaké jednou ze svých cest na východ přivezl Garrick. Na kobercích stály židle a stoly. U tkalcovských stavů byla zavěšena tapisérie. Ta část místnosti zjevně sloužila ženám a právě teď tam tři ženy pracovaly.
Všechna okna i dveře byly otevřené. Dovnitř pronikalo světlo a teplý vánek. Naproti ženskému koutu, opět před okny, jen o něco blíž ke středu síně, stál velký sud s pivem, opatřený výtokovou trubkou. Sud obklopovaly lavice a židle a také několik stolků na deskové hry. Nedaleko byla police na nářadí a ještě jeden větší stůl pokrytý zbraněmi, stoličkami a dokonce i dřevěnými mísami, vše v nejrůznějším stádiu rozpracování. U stolu stál jakýsi muž a připevňoval tenké kožené pásky k rukojeti biče. Kristen se schoulila. Rány na zádech ji náhle začaly bolet ještě víc.
V síni se nacházelo sedm žen, a jakmile Kristen doprovázená sluhou vstoupila dovnitř, všechny přestaly pracovat. Kristen si náhle začala připadat jako nějaká příšera. Potrhané mužské oblečení na ní jen viselo a se svou postavou více než o půl stopy převyšovala přítomné ženy. Tyčila se nad nimi jako obr. Ženy byly díky šatům s dlouhými rukávy zahaleny od krku až ke kotníkům. Některé měly dokonce i závojem překryté vlasy, zatímco ona tu stála nyní s odhalenými pažemi i zády. Ty ženy byly čisté a upravené, oproti tomu
64
Kristen se doslova ztrácela pod nánosy špíny a bahna, to jak se záměrně umazala, aby překryla svou jemnou kůži.
Jedna žena, oblečená mnohem honosněji než ostatní, vstala ze stoličky a zastavila Kristenina strážce. Měla světle modré svrchní šaty s výšivkami po okrajích i na širokých, po lokte dlouhých rukávech, pod nimiž vykukovaly další, bílé těsné rukávy spodních šatů. Opásaný oděv odhaloval útlou postavu. Žena měla zlatohnědé vlasy, ukryté pod síťkou spletenou z korálků, a velmi jasné modré oči, velmi podobné očím muže, o kterém si Kristen myslela, že je mrtvý.
Kristen napadlo, že by ta žena byla velmi hezká, kdyby se nyní tolik nemračila. Pokud dokázala ozbrojence zastavit takovým autoritativním hlasem, jednalo se zřejmě o paní domu. Kristen nepřekvapilo, že má saský lord takovou půvabnou manželku. Kdyby sama nebyla zajatkyní, téměř by této lady jejího hezkého muže záviděla.
„Jak se odvažuješ přivést ho až sem?" zeptala se sluhy, jakmile přišla blíž. Mezi Vikingem a sebou si ale zachovávala dostatečnou vzdálenost.
„Milady, on je vlastně ona a lord Royce nařídil, aby ji ženy vykoupaly."
„Žena?" Lady zalapala po dechu a přistoupila blíž, aby si Kristen důkladně od hlavy až k okovům na kotnících prohlédla. Pak zakroutila hlavou. „Ne, to není možné."
Ozbrojenec uchopil Kristenin dlouhý cop a hodil jí ho přes rameno, aby ho lady viděla. „Lord Royce ji dal zbičovat a přitom zjistil, že nás podváděla." Drsně Kristen otočil. „Tohle nejsou mužská záda."
„Štíhlá záda a dlouhé vlasy ještě ženu nedělají."
Ozbrojenec se zasmál. „Milord se ujistil i jinak. Až se bude koupat, můžeš se o tom přesvědčit i ty."
Lady se zatvářila znechuceně. „A co s ní budeme dělat, až se vykoupe?"
Muž pokrčil rameny. „Dáš jí nějakou práci, milady, ale musí zůstat v domě."
„Co si ten Royce vlastně myslí?" zanaříkala. „To si budeme v našem domě držet pohana?"
„Chce ji využít jako -"
65
„Nepochybně!" zasupěla pohrdavě. „Stejně, jak ji určitě využívali i ti Vikingové!"
„Možná že taky tak," zašklebil se ozbrojenec. „Především je tady jako rukojmí."
„Oh, tak dobře," trpitelsky si povzdechla. „Pošli někoho pro klíč od těch želez, ať se může umýt pořádně. Ale napřed ji zaveď do koupací místnosti a nech ji hlídat dvěma muži, dokud neřeknu ženám, co mají udělat. Nebude se jim to líbit o nic víc než mně."
S Kristen tak zůstali Uland a Aldous, i když nevěděla, který je který, protože sluha Waite jen zařval jejich jména, když procházel síní. Malá koupelna se částečně nacházela pod schodištěm a měla dvoje dveře, jedny vedly přímo na zadní dvůr, odkud se ze studně nosila voda, druhé mířily do síně, do prostoru nedaleko kuchyňského koutu. Uvnitř místnosti stála dřevěná káď, jen tak tak velká pro jednu osobu. To Kristenin strýc Hugh měl jiné lázně. Zde to bylo uspořádáno tak, že usoudila, že Sasové se zřejmě společně nekoupou.
Dva muže, kteří ji hlídali, Kristen jako pouhé sloužící ignorovala. Oba byli malí a snědí, jeden starý, druhý mladý, možná otec se synem. Bedlivě sledovali každý její pohyb, jako kdyby věděli, že pokud se pokusí utéct, budou mít problémy ji zastavit.
Kristen však na útěk nemyslela. Na koupel se velmi těšila. Už nemusela dál skrývat, že je žena. Špína, kterou na sebe doslova navrstvila, byla těžkou zkouškou její trpělivosti. Kdyby jí koupel nenařídili, zcela jistě by o ni sama poprosila.
Přišel kovář a sundal jí pouta. Neodnesl je však s sebou. Kristen si okamžitě sedla na lavici, sundala si boty a zkoumala stav svých nohou. Podrážděná kůže byla sice zarudlá, ale jinak nepoškozená. Jestli jí ty hnusné okovy už nenasadí, kotníky se brzy zahojí.
Zatímco množství chlapců začalo ve džberech nosit vodu, Kristen zůstala sedět a rozpouštěla si vlasy. Jakmile byla káď plná, ani nezkontrolovala, jestli se obtěžovali pro ni vodu ohřívat nebo ne. Nezajímalo ji to. V ledové vodě byla zvyklá i plavat.
66
Když se do malé místnůstky nahrnulo pět žen, nepočítaje lady, jež zůstala ve dveřích, Kristen došla trpělivost a vstala. „Dokážu se umýt sama, lady."
„Pro lásku boží, a já si dělala starosti, jak se s tebou domluvím."
„Rozumím vám skvěle. Teď se vykoupu a udělám to ráda, ale o žádnou pomoc nestojím."
„Zřejmě jsi nerozuměla všemu. Royce rozkázal, aby tě ty ženy umyly, a tak to také bude." Kristen se s ní nechtěla kvůli takové maličkosti dohadovat. Podvolila se. Lhostejně pokrčila rameny a čekala, až pošlou přítomné muže pryč. Když se nic nedělo a ženy se kolem ní shlukly, aby ji svlékly, obrátila se tak prudce, že dvě ženy s jekotem upadly.
„Poslouchej, paní" - Kristen musela překřičet pláč spadlých žen - „Dovolím, aby mě tvé ženy umyly, ale ne před muži."
„Jak si dovoluješ mi říkat, co mám nebo nemám dělat. Ti muži jsou tady, aby před tebou ochránili mé služebné. Nemůžeš tady zůstat sama s bezmocnými ženami."
Tomu se Kristen málem zasmála. Pět žen, včetně lady šest, a ony jsou prý proti ní jediné bezmocné. Ano, to tedy budou, chtějí-li trvat na tom, aby se před těmi muži svlékla. Jestli se jí ty ženy opravdu bojí, nebude na škodu své přání dál prosazovat.
Ukázala prstem na dva muže, kteří už při představě nahé ženy měli oči navrch hlavy. „Ochranu budou potřebovat hlavně tihle dva, jestli okamžitě neodejdou."
Lady vyprskla vzteky a začala vykřikovat rozkazy. Kristen zdvihla lavici, na které předtím seděla, a hodila ji na muže.
Když Royce vešel do síně, zaslechl jekot a výkřiky. Vstoupil zrovna v tom okamžiku, kdy spatřil, jak Uland doslova vylétl z koupací místnosti. Vzápětí ho následoval i Aldous, který zakopl o již ležícího muže a rozplácl se vedle něj. Ve chvíli, kdy se Royce dostal ke koupelně, hluk uvnitř se poněkud utišil a mohl slyšet jen soptící Darrelle.
„Co se to tady, k čertu, děje?" zařval od dveří Royce.
„Nechce, abychom ji vykoupali!"
„Řekni mu proč, lady," podařilo se Kristen vydechnout.
Ležela na zádech na zemi a na ní seděly čtyři ženy. Sesypaly se na ni hned, jak muže vyhnala z místnosti. Povalily ji na zem a
67
slétly se na ni. Teď sotva dýchala. Jedna žena jí seděla na prsou a druhá na břiše.
„Proboha, Darrelle!" zaburácel Royce. „Dal jsem ti zařídit jednu jednoduchou věc a ty tady vyvoláš takový virvál!"
„To ona si začala!" zaprotestovala Darrelle. „Nechtěla, abychom ji svlékly. Dnem i nocí žila s tucty chlapů a tady se stydí před dvěma sluhy."
„Nařídil jsem, aby ji vykoupaly ženy. O mužích nepapadlo ani slovo."
„Ale ona patří k Vikingům, Roycei. Nemůžeš po nás chtít, abychom tu s ní byly samotné." „Bože, vždyť je to jen žena!"
„Nevypadá jako žena a ani se tak nechová. Zaútočila na ty dva zbabělce lavicí! A ty nás tady chceš nechat bez pomoci?"
„Slezte z ní!" zařval na ženy a zamířil ke Kristen. Jakmile byla volná, vyzdvihl ji na nohy. „Zase jsi dělala potíže, ženo. Vyřídím si to s tebou sám a věř, že se ti to vůbec nebude líbit."
„Já jsem ráda, že se můžu vykoupat."
Když Royce slyšel její klidnou odpověď, zamračil se. „Tak se umyj," řekl. Obrátil se k nejstarší ženě v místnosti a nařídil jí: „Edo, až bude hotová, doveď ji do mého pokoje."
„Ale Roycei!" protestovala Darrelle.
„Co je?" vyštěkl na ni.
„Nechceš snad s ní - s ní -"
„Co s ní chci udělat, by mělo spíš zajímat ji, Darrelle, ne tebe. A teď si jdi po svých, ženy nepotřebují, abys na ně dohlížela."
Darrelle zrudla a uraženě vypochodovala z místnosti těsně před ním. Royce však neměl náladu si ji udobřovat. Taková hloupost! Jednoduché vykoupání a neobejde se beze zmatků.
Alden pořád ještě čekal na Royceho v jeho pokoji v patře. Stále stál u okna, kde ho bratranec zanechal. „Viděl jsi to?" zeptal se ho Royce.
„Ano, ale vůbec nic jsem neslyšel," odpověděl Alden. Pak zvědavě dodal: „Viděl jsi, co já si myslím, žes viděl, když jsi tu halenu rozpáral?"
Royce zabručel: „Ten kluk má nádherná prsa."
68
Alden, když viděl bratrancův výraz, se zasmál, ale jakmile mu vše došlo, začervenal se. „Už takhle jsem se špatně vyrovnával se skutečností, že mě přemohl kluk, a teď se ukázalo, že to byla dokonce ženská!"
„Můžu tě uklidnit. Právě před chvílí vyhodila z koupelny dva sluhy. Takové ženy tu neznáme."
„Možná. Na ženu je nevšedně vysoká, tak vysoká, že si z nás dlouho mohla dělat blázny."
„Proč ale s sebou vzali ženskou?" zajímalo lorda.
Alden pokrčil rameny. „Proč asi? Zřejmě aby se starala o potřeby posádky. Do bitvy přišla pozdě. Řekl bych, že čekala na lodi. Když ale viděla náš útok, chtěla pomoct. Koneckonců, kdybychom všechny Vikingy pobili, zůstala by sama. Není divu, že bojovala s takovým nasazením."
„Ano. Radši by si nechala nasázet ještě víc ran, než aby přiznala, že je žena. Říkala, že se tak chránila před znásilněním od Sasů." Drsně se zasmál. „Muži jsou přece všude stejní. Jak se děvka může bát jiné postele?"
„Třeba je loajální a nechce spát s nepřáteli."
„Možná. Teď už chápu, proč ji tak zarputile skrývali. Brzy by s ní byli každou noc zavření - a o samotě. Ale, Bože, co jen na té obrovské mužatce vidí, to opravdu nechápu."
Kristenin celkový náhled na její dobrodružství, které se zvrhlo v katastrofu, se změnil v den, kdy poprvé vstoupila do domu. Už se nemusela hlídat, aby nepromluvila, ani dál skrývat své
vlasy. Nyní čelila problému, jemuž se předtím snažila vyhnout. Jak se k ní Sasové jako k ženě zachovají? Budou vůči ní kvůli její výšce cítit odpor nebo ji budou nenávidět, protože je nepřítel? Nebudou po ní toužit stejně jako muži doma?
Saský lord řekl, že pro jeho muže rozhodně přitažlivá není. Jestli měl pravdu, může předpokládat, že žádný zdejší muž se nebude chtít milovat se ženou, vyšší než on. Zřejmě by se cítil
69
méněcenný a vše by měl méně pod kontrolou. Výborně, takže si bude muset dát pozor jen na dva muže, které tu zatím viděla. Ostatní jí dají pokoj. Doufala, že jeden z těch dvou mužů je už po smrti. Tím druhým mužem byl sám lord.
Royce vyvolával v Kristen smíšené pocity. Za uplynulý týden ho viděla velmi málo, a když už měla tu příležitost, prohlížela si jej zpříma. Přesto nemohla zapomenout na chvíli, kdy ho spatřila poprvé. Tehdy právě vjížděl na nádvoří a vypadal jako mladý bůh. Seděl na statném koni vzpřímeně a pyšně. Když okolostojícím vydával příkazy, choval se tak sebejistě. Statečně přistoupil ke svým nepřátelům, obrovským a statným mužům, a vůbec před nimi neskrýval své pohrdání.
Ten muž neznal, co je strach. A dnes lord Royce opět prokázal svoji odvahu. Proklestil si cestu mezi Vikingy a zbavil Kristen jejich ochrany. Její přátelé totiž vůbec nevěděli, jak se mají zachovat, jestliže se k nim bez zbraně přiblížil.
Ohthere si myslel, že je blázen, choval-li se tak bezstarostně. Thorolfa napadlo, že je dráždí úmyslně, aby měl později důvod k jejich popravě. Kristen se spíš klonila k Thorolfově názoru. Pamatovala si výraz jeho očí, když si je první den všechny prohlížel, i jeho chladný a nemilosrdný rozkaz dát je zabít.
Z toho důvodu se ho bála. Na druhou stranu jej však nedokázala neobdivovat. Pohled na statná a dobře vyvážená mužská těla ji vždy potěšil. Zrovna při poslední hostině doma si její matka všimla upřeného pohledu, jímž sledovala Daneho, mladšího syna Perrina a Janie, jak se ještě s jiným mužem přetahuje. Brenna si jí tehdy dobírala a ptala se, ví-li určitě, že u nich na fjordu se pro ni nenajde žádný vhodný manžel. Silné, hezké tělo bylo vždy hotová pastva pro oči a matka ji naučila, aby se za tento obdiv nestyděla. A saský lord neměl jen skvělé tělo, ale i velmi pohlednou tvář.
Ano, upřímně si přiznala, že ji pohled na něj těší. Nechtěla však, aby se i on na ni díval se stejným obdivem. Kdyby se s ní miloval a přitom ji i její přátele vlastně nenáviděl, nebyla by to pro ni zrovna příjemná zkušenost. Nevzbudí-li jeho zájem, bude v bezpečí, a to i když bude žít od ostatních odloučeně. Její cíle se nezměnily. Dokud se jí nenaskytne příležitost k útěku, bude
70
pracovat a snažit se být nenápadná. Teď ji trápila jen jedna věc: Co si o ní bude lord jako o ženě myslet?
Ženy ji pomstychtivě drhly, nepochybně záměrně z ní málem sedřely kůži. Vydržela jejich péči jenom proto, že nechtěla způsobit žádné další potíže, které by mohly Sasa přivést zpět.
Nové šaty byly doslova směšné. V celém domě zřejmě neměly jediný oděv, který by na její vysokou postavu padl, a to ani kdyby měl být o něco kratší. Kristen byla sice ke své výšce štíhlá, ale ve srovnání se zdejšími ženami prostě obrovská. Rukávy bílých šatů, které dostala, byly tak těsné, že do nich nedostala ani zápěstí. Otázkou zůstávalo, zda rukávy rozpárat a nastavit je šněrováním či vložkou, ale Kristen tento problém vyřešila po svém - utrhla rukávy celé. Doma přece také nosila letní šaty bez rukávů a ve zdejším podnebí jí bude i tak dost horko. To, co učinila, se ženám nelíbilo, ale stejně jako ona se případným hádkám vyhýbaly. Ani ony nechtěly rozzlobit lorda ještě víc, než byl.
Šaty, které měly dokonale skrýt ženské nohy, dosahovaly Kristen sotva ke kotníkům, a svrchní oděv jí končil již u kolen. I ten byl bez rukávů a na bocích neměl švy, takže si jej mohla provazovým opaskem upravit, jak chtěla. Rozhodla se šaty téměř neutahovat, i když to bude znamenat, že jí budou na bocích vlát a odhalovat těsný spodní oděv. I když už nemohla dál skrývat svou postavu, tento střih šatů alespoň trochu stíral její křivky.
Vzaly jí její boty a místo nich dostala domácí obuv s jemnou podrážkou, která by byla příjemná, kdyby neodhalovala kotníky a ženy jí nechtěly nasadit zpět okovy. Řekla jim přímo, že dobrovolně si nasadit železa na holou kůži nenechá. Starší žena, Eda, moudře usoudila nechat rozhodnutí na nějaké vyšší autoritě a pouta vzala prostě s sebou, když ještě se dvěma dalšími odváděla Kristen nahoru.
Ačkoli nevěděla proč, byla nervózní. Znovu uvidí lorda Roycea. Nemyslela, že v ní nalezne zalíbení, i když tu teď po jejím vykoupání a upravení jistá malá možnost zůstávala.
Když Eda strčila Kristen do pokoje, Royce seděl za malým stolkem a leštil dlouhý dvojsečný meč. Aniž by vysvětlila, proč
71
Kristen nemá nasazená železa, položila je na stůl, odešla a zavřela za sebou dveře. Kristen zůstala osaměle stát uprostřed místnosti.
Rozhlížela se po velkém a uklizeném pokoji. Vlevo od dveří stála nízká postel a u její paty objemná truhlice. Uprostřed stál stolek se čtyřmi židlemi. Přímo proti dveřím mezi dvěma otevřenými okny se nacházela další truhla se zámkem, která mohla sloužit také jako lavice. Vedle postele bylo ještě jedno větší okno s výhledem na přední část nádvoří. Pokoj nekrášlily žádné tapisérie, ani koberečky na zemi, jen na jedné zdi po Kristenině pravici visely nejrůznější zbraně.
Cítila na sobě jeho oči, a tak se na něj zpříma podívala. Čekala, že jí něco řekne, ale uběhly dlouhé minuty a on stále mlčel. Prohlédla si už celé vybavení pokoje a nevěděla, kam s očima dál. Nemívala ve zvyku jen tak pokorně civět na zem. To dělala jen předtím na dvoře, protože ji Thorolf varoval, že má na chlapce příliš dlouhé řasy a mohla by upoutat něčí pozornost.
Nejdřív zírala na jeho boty, pak pohledem klouzala vzhůru, až se jejich oči setkaly. Teď, ani kdyby chtěla, nemohla ucuknout. V lordových očích však neviděla nenávist, jen čiré překvapení.
„Kdo jsi?"
Otázka mu vyklouzla jen mimoděk. Byl ohromený. Co si o ní asi myslel, že je tak zmatený?
„Co přesně chceš vědět?" zeptala se. „Jmenuju se Kristen, ale myslím, že chceš vědět něco víc."
Vstal a zamířil k ní takovým způsobem, až ji napadlo, že ji snad vůbec neslyšel. Pořád se tvářil překvapeně, i když z jeho výrazu mohla vyčíst ještě něco jiného, cosi, co nedokázala přesně určit. Zastavil se jen několik palců od ní. Pak se prsty dotkl její smetanové tváře.
„Svou krásu jsi skrývala opravdu skvěle."
Kristen obezřetně ustoupila. „Říkal jsi, že nejsem ani trochu přitažlivá."
„To bylo předtím."
Tiše zasténala. Ano, v zelených hlubinách jeho očí zářila touha. Zíral na její tvář a pak zamířil pohledem dolů až k jejím patám. Nic si nenamlouvala. Tomuto muži by se neubránila.
72
Rozhodně ne. Royce měl dnes na sobě tuniku s dlouhými rukávy a svaly, na něž se pamatovala, napínaly tenkou látku. Svými obrovskými dlaněmi by ji dokázal rozmačkat. Dostat ji pod sebe by mu trvalo jen chvilku. A široko daleko nebyl nikdo, kdo by jí před ním pomohl. Byla poražený nepřítel a on si s ní mohl dělat, co chtěl.
„Jestli mě chceš znásilnit, budu se bránit," varovala ho mírně.
„Znásilnit tě?" Změnil se jí před očima. Nyní z jeho tváře vyzařovala temná zuřivost. „Znásilnit nějakou vikingskou děvku, to by mě ani nenapadlo!"
Kristen ještě nikdy nikdo takto hluboce neurazil. Už už měla na jazyku pádnou odpověď, ale včas se zarazila a o jeho slovech začala rozumně uvažovat. Vždyť to řekl s takovým znechucením. To, že ji považuje za děvku, není zase tak docela přitažené za vlasy. Je to jediné možné vysvětlení její plavby s mužskou posádkou.
Aniž by se na ni znovu podíval, otočil se a opět si sedl na židli. Zdálo se, že se snaží svůj vztek potlačit. Přemýšlela, co asi způsobilo, že Vikingy tak strašně nenávidí. Ani na chvíli ji totiž nenapadlo, že by mohl nenávidět konkrétně jen ji. Musí to být všichni její krajané.
„Měl bys podobné zábrany, kdybych byla vikingská panna?" potřebovala zjistit.
„Kdybych dostal do ruky vikingskou pannu, bylo by to jen spravedlivé. Moc by mě potěšilo vypořádat se s tebou tak, jak to dělají vaši muži se saskými ženami."
„Nikdy předtím jsme u vašich břehů nebyli."
„Ale ostatní ano!" vyštěkl sžíravě.
Tak takhle to tedy bylo. Vikingové toto místo už někdy předtím napadli. Kristen by jen zajímalo, koho asi při nájezdu ztratil, že tak zahořkl a ani se nedokáže dotknout děvky, která patřila k jeho nenáviděným nepřátelům. Přesto je připraven si svou nenávist vybít na nevinné panně, a to vše jen proto, že patří k Vikingům. Bože! Jeho přesvědčení, že je děvka, jí ochrání její panenství!
73
Když si tuto ironii uvědomila, málem se nahlas rozesmála. To bylo neuvěřitelné. Jestli je to ale její jediná možnost, jak se ochránit, využije jí. Jenže, jak se taková děvka vlastně chová?
„Chceš se mě na něco zeptat?" připomněla mu a cítila, že se jí ulevilo.
„Ano. Co víš o Dánech?"
„Že se jim zamlouvá tvá země?" navrhla a nedokázala skrýt pobavení, když viděla, jak se nad její drzou poznámkou zamračil.
„Myslíš si, jak jsi vtipná, viď?" osočil se ostře.
„Ne, omlouvám se," ozvala se kajícně, i když ji stále trvající úsměv usvědčoval ze lži. „To jenom proto, že nechápu, proč si myslíš, že bych o nich měla cokoli vědět. Pocházím z úplně jiné země. Jediní Dánové, se kterými jsem se kdy setkala, byli obchodníci jako - jako mnoho našich lidí."
Bude muset být opatrnější. Kdyby mu řekla, že je její otec obchodník, zajímalo by ho, proč tedy ona musí dělat děvku. Lepší bude, když se o jejích rodičích nic nedozví, nebo ještě lépe, nemusí vůbec vědět, že nějakou rodinu má.
Jeho myšlenky se ubíraly stejnou cestou. Napověděly jí, že na ni pořád myslí příliš osobně. „Co vede ženu tvého vzhledu, aby prodávala své něžnosti tak lacino?"
„A záleží na tom?"
„Ne, nezáleží," odpověděl ostře, raději než by mlčel.
Bylo zřejmé, co si o ní asi myslí, když ji nechává stát, zatímco on sedí a kolem jsou další tři prázdné židle. Kristen celé ráno pracovala, odpoledne ji zbičovali, pak jí sebrali šaty a vykoupali způsobem, který neměl daleko k mučení, a teď stála tady a nechala se od něj vyslýchat. Zlomyslný bůžek Loki se jí teď určitě směje. Dobře, ona se bude smát také a ať ji vezme čert, jestli tu bude dál takto postávat. Sedla si na zem do tureckého sedu a pozorovala, jak se opět zamračil.
„Proboha, ženská, to nemáš vůbec žádné vychování?"
„Já?" zalapala po dechu. „A kde zůstala tvoje výchova? Ty sedíš a mě necháváš stát?"
„Možná sis to ještě neuvědomila, ale tvé postavení tady je ještě nižší než postavení toho posledního otroka."
74
„Takže, rozumím-li tomu dobře, každý poslední otrok si může sednout a já ne? To mi chceš říct? Nadáváš mi, protože nemůžu očekávat ani ty nejběžnější zdvořilosti?"
„Ano, správně!"
Taková vzpurná a nevrlá odpověď! Co čekala? Že se omluví zajatci?
„Tak dobrá Sase," vysmála se mu a vstala. „Ať nemůžeš říct, že Norka nic nevydrží."
Zdálo se, že ho její ústupnost rozzuřila ještě víc. Vyskočil a udělal jeden krok směrem k ní. Pak se zarazil a rychle se otočil. Postavil se za stůl. Zjevně se snažil uklidnit. Co by jí udělal, kdyby se neovládl?
Zmateně svraštila obočí. Co zase provedla, že se tak rozzuřil? Vždyť mu vyhověla. Nechtěl to snad? Nebo čekal, že se mu postaví na odpor? Co když si přál, aby mu neustoupila? Ano, možná chtěl získat záminku, aby ji mohl potrestat a vylít si na ni svou nenávist. Jenže ona byla poslušná a nedala mu příležitost.
Kristen se snad už víc mýlit nemohla. Od té doby, co ji Eda přivedla do pokoje, byl Royce na rozpacích. Jakmile ji spatřil, okamžitě jej přitahovala. Něco takového nečekal, a proto byl naprosto zmatený. Měla by se mu hnusit. Vždyť ji nenáviděl, stejně jako všechny Vikingy. Jak se na ni ale podíval, toužil se jí dotknout, a když to udělal, zjistil, že její pokožka je stejně jemná a hladká, jak na první pohled vypadá.
Byla příliš krásná na to, aby byla skutečná. Zuřil sám nad sebou. Stačilo pár okamžiků a už po ní toužil, a co víc, připustil, aby si toho všimla. Proto se na ni díval tak svrchu. Musel si připomenout, kdo ta žena vlastně je. Dávala se každému, kdo zaplatil. Nepochybně spala s celou posádkou. Vikingská děvka. Žádná žena ho nemohla odpuzovat víc.
Jenže ona se mu nehnusila, v tom byl ten problém. Správně by měla být pokorná a ustrašená. Každá jiná žena v jejím postavení by se tak chovala. Měla by se krčit před jeho hněvem a škemrat o milost. Pak by jí mohl alespoň pohrdat. Ona se však chová úplně jinak. Je prostořeká, navíc se mu vysmívá. Snaží se ji ponížit a ona se mu směje. Jak má bojovat s její silnou
75
přitažlivostí, když ho každou chvíli neočekávaně něčím překvapí?
„Asi bych měla jít."
Royce se prudce otočil a upřel na ni vzteklý pohled. „Tento dům neopustíš, ženo."
„Měla jsem na mysli jen tento pokoj. Zdá se, že tě má přítomnost dráždí."
„Ne, to ne," ujistil ji. Lež mu v tomto okamžiku nedělala žádné problémy. „Ale ano, můžeš jít. Jen si ještě nasaď tohle."
Zvedl okovy ze stolu a hodil je po ní. Místo toho, aby je nechala spadnout na zem, Kristen pouta instinktivně chytila. Řetěz se jí omotal kolem zápěstí a jedno železo ji uhodilo do paže. Bolestí ucukla. Pouta by jí teď mohla posloužit jako zbraň, to však Kristen nenapadlo. Dívala se na okovy s nechutí.
„Ty chceš, abych si je znovu navlékla?"
Ostře přikývl. „Ano, abys věděla, že se sice změnila tvá práce, ale ne tvé postavení."
Podívala se mu zpříma do očí a tváří se jí mihl výraz opovržení. „To mě ani nenapadlo." Sklonila paži, nechala řetěz, aby se pomalu rozmotal, a hodila si okovy k nohám. „Budeš mi je muset nasadit sám."
„Stačí je jen zacvaknout, ženo," poradil jí netrpělivě, protože ji špatně pochopil.
„Udělej to sám, Sase," odsekla ostře. „Já sama si svobodu brát nikdy nebudu."
Oči se mu zúžily. Taková opovážlivost! První, co ho napadlo, bylo její odpor okamžitě rozdrtit, a to dřív, než se rozšíří. Předpokládal však, že by ji kvůli tomu musel dát zbít víc, než je ochoten udělat.
Rozzlobeně zamířil k ní, zvedl okovy, klekl si na kolena a bezstarostně je zaklapl. Kristen nehybně stála a železa si nechala v klidu přidělat. Zírala dolů na jeho skloněnou hlavu, na jeho husté hnědé vlasy. Stačilo by jen natáhnout ruku a... Je opravdu velká škoda, že jim bylo souzeno, aby proti sobě stáli jako nepřátelé. Líbilo by se jí mnohem víc, kdyby tohoto muže potkala za úplně jiných okolností.
Vzhlédl k ní. Melancholičnost v jejích očích špatně pochopil a náhle si uvědomil, co jí udělal. „Kde máš ty boty, cos měla?"
76
„Eda říkala, že jsou pro chození uvnitř domu naprosto nevhodné."
„Tak si pod železa dej nějaké onuce, ať ti nerozedřou nohy."
„Copak na tom záleží, milorde? Vždyť je to jen moje kůže a já jsem tu přece ten nejnižší z nejnižších."
Postavil se a zamračil. „Já ti přece nechci ubližovat, Kristen."
Překvapilo ji, že si pamatuje její jméno. Myslela si, že ji neslyšel, když mu říkala, jak se jmenuje. Vždyť jí předtím říkal jen „ženo". Jeho slova ji přesto ranila. Doufala, že už jí ta zatracená pouta nenasadí.
„Oh, takže mám alespoň nárok na péči, která se dostává tvým zvířatům?"
Pochopil, že naráží na jeho předchozí poznámku, ale své rozhodnutí nemínil změnit, ani se kvůli tomu nechtěl cítit jakkoli provinile. „Ano, přesně tu samou péči. Nic víc, nic míň."
Krátce přikývla. Nedala najevo, jak moc se jí tím dotkl. Otočila se k odchodu, ale Royce ji chytil za paži, a když se hned nezastavila, sklouzl k jejímu zápěstí. Bláznivé setkání. Zaznamenala, jak má teplé ruce. Chvíli trvalo, než ji pustil. Kristen se otočila.
„Jelikož nemůžeš jen tak bez dozoru spát v síni s ostatními, dostaneš sama pro sebe samostatnou zamykatelnou místnost. A když už budeš pod zámkem, není důvod, abys -" zamračeně se zarazil, ale pak rychle dokončil: „Nemusíš spát s řetězy na nohou. Dám Edě klíč, aby ti je na každou noc sundala."
Kristen nepoděkovala. Viděla, že už teď svých slov lituje. Otočila se k němu zády a opustila pokoj tak hrdě, jak jen jí to pomalá a klopýtavá chůze dovolovala.
Zasloužila si to. Zasloužila si naprosto všechno, co ji potkalo. Neposlechla své rodiče a slepě se vrhla do tohoto tragického dobrodružství. Náhle se cítila strašně bezmocná a osamělá. Neměli ji brát od ostatních. Kdyby tu byl Selig, určitě by si věděl rady. Předtím, než ji odvedli do domu, by jí dodal naději. Jenže Selig je mrtvý. Ach, Bože, Seligu!
Dala průchod svému žalu. Teď ho již skrývat nemusela. Tiše a osaměle se zhroutila na místě, kde stála, v polovině cesty mezi schodištěm a Royceovým pokojem. Po tvářích jí stékaly slzy.
77
Tentokrát jí její hrdost pláč dovolila. Částečně oplakávala také sama sebe.
Dokonce i ze svého místa ve vzdáleném koutě kuchyně mohla Kristen otevřenými dveřmi z druhé strany síně pozorovat, jak z nádvoří vyjíždějí čtyři velké káry. Na dvou seděli zajatci, do třetí nastoupily stráže, čtvrtá byla prázdná. Míří ke staré zřícenině, a až se vrátí, budou všechny káry naplněné obrovskými kameny. Kdyby si osud nezavtipkoval a saského lorda nenapadlo, že je Kristen vikingským vůdcem, byla by teď se svými druhy.
A možná zrovna dnes se jim naskytne příležitost k útěku. Šestnáct mužů hlídalo pouhých devět ozbrojenců. Třeba se něco stane, cokoli, zajatci využijí šanci a vezmou nohy na ramena. A ona zůstane tady a ponese všechny následky.
Vždyť jim řekla, ať se o ni nebojí, že ji lord nezabije, že má vztek jen proto, že dal zbičovat ženu. Jak jinak je měla přesvědčit, aby mysleli především na sebe? To, co říkala, dávalo smysl. Lord se rozzuřil, protože ji považoval za vůdce Vikingů a tím ze sebe přede všemi udělal pěkného hlupáka. Oddělil ji od ostatních. Až přijde čas k útěku, její přátelé ji nemohou vzít s sebou. Kdyby se o to pokusili, jejich šance na záchranu by byly minimální. Musejí utéct bez ní.
Když se Kristen dívala, jak se za jejími krajany zavřela brána, propadla sebelítosti. Měla za sebou mizernou noc, kterou strávila na tvrdém slamníku v malé ponuré místnůstce. Vlastně by jí tato změna měla spíš potěšit. Oproti studené zemi to bylo výrazné zlepšení. Místo toho se cítila mizerně a osaměle. Zajetí se dalo mnohem lépe snášet s ostatními.
Dostala dnes také mnohem lehčí práci. Domácí práce jí nikdy nevadily. Popravdě řečeno, doma se jich často sama chopila a zastala služebnictvo, které se v zimě za prudkých sněhových bouří málokdy odvážilo vylézt ven z teplých prostor
13
78
u stájí. V takových případech Kristen společně s matkou vařily pro celou rodinu a uklízely dům. Tedy, spíš Kristen než matka, jež špatně snášela vše, co nazývala „ženskými pracemi". Brenna se smávala, pomrkávala a dušovala se, že už si příliš zvykla na představu, že je vlastně kluk. „Ženské práce", jež jí zadali na Wyndhurstu, Kristen nevadily. Rozčilovali ji však sloužící, kteří ji ostře a stroze peskovali a dívali se na ni svrchu. „Bolí to moc?"
Kristen se otočila a spatřila malou dívenku, která seděla na konci dlouhého stolu a pomáhala připravovat snídani. Dítě bylo nejméně šest stop daleko od stolu, kde Kristen zadělávala těsto na jahodový koláč. Dívka měla hezkou, čistou a růžovou tvářičku. Přes ramínka jí spadaly dva upravené tmavě hnědé copy. Zelenýma očima se dívala na přímo na ni, a tak Kristen usoudila, že se otázka týkala jí.
„Co má bolet?"
„Tvůj kotník. Krvácí."
Kristen se podívala dolů na kotníky. No ovšem, krev jí stékala na levou botu. Rozlobila se sama na sebe. Udělat takovou hloupost! Ráno tvrdohlavě odmítla dát si pod železa onuce a takhle to dopadlo. Dětinsky se domnívala, že až saský lord uvidí, co jí udělaly ty jeho proklaté okovy, bude se cítit alespoň trochu provinile. Jenže koho nakonec bolí nohy? A jemu to bude jedno. Vždyť, koneckonců, jsou to jeho železa.
Podívala se zpět na děvče, které ji uchváceně sledovalo. „Ne, nebolí," ujistila ji Kristen s úsměvem.
„Opravdu? Ty necítíš bolest?"
„Ale ano. Jenže, popravdě řečeno, byla jsem hodně zamyšlená a té malé bolístky dole," ukázala na nohu, „jsem si ani nevšimla."
Dívka se při Kristenině poznámce o výšce zachichotala. „Cítíš se divně, že jsi tak vysoká?"
„Ne."
„Ale když jsi vyšší než nějaký muž -" Kristen ji s pousmáním přerušila. „V Norsku je málokterý muž menší."
„Oh, ano, všichni Vikingové jsou obrovští."
79
V dívčině hlasu zněl úžas. Kristen se zasmála. „Jak se jmenuješ, maličká?" „Meghan."
„Je krásný den. Proč nejsi venku a nehoníš motýly, nepleteš věnečky nebo nehledáš ptačí hnízda? Když mi bylo jako teď tobě, tohle všechno jsem dělala. Nebylo by to zábavnější, než trčet tady v síni?"
„Nikdy nevycházím ven z Wyndhurstu."
„Není to bezpečné?"
Dítě se podívalo na své ruce, položené na stole. „Je to bezpečné, ale já nemám ráda, když jsem sama." „Vždyť jsou tam i jiné děti." „Ty si se mnou hrát nechtějí."
Kristen v dívčině hlase zaznamenala smutek. Situaci jí ale vysvětlila Eda, která přistoupila k ní.
„Ostatní děti se bojí hrát si s lordovou sestrou a ty by ses s ní taky neměla vybavovat," zasyčela jí do ucha.
Kristen se na starší ženu mrazivě podívala. „Dokud se mi to přímo nezakáže, budu si povídat, s kým budu chtít."
„Vážně, ženo?" opáčila Eda. „Ať tě tedy nepřekvapí, až ti to za chviličku zatrhne. Nevypadá zrovna nadšeně."
Kristen neměla čas, aby se Edy zeptala, koho tím myslí, protože ucítila, jak jí někdo bolestivě stiskl rameno a otočil. Ocitla se tváří v tvář rozzuřenému Sasovi.
Royceho ale nerozzlobil její rozhovor s Meghan, protože si sestřiny přítomnosti vůbec nevšiml. Když vstoupil do dlouhé místnosti, okamžitě ho v kuchyňském koutě upoutaly žlutohnědé vlasy. Od chvíle, kdy včera odešla z jeho pokoje, ji neviděl. Aby se s ní nemusel setkat večer v síni, raději povečeřel s Aldenem v bratrancově ložnici.
Když stála na konci pracovního stolu zády k němu, v klidu si ji prohlédl od hlavy až k patě. Zarazil se u pout na jejích kotnících, které díky nevhodně krátkým šatům byly dobře vidět. Dokonce i na takovou vzdálenost si všiml krví potřísněných bot.
Tvářil se hrozivě. „Jestli si myslíš, že ti kvůli zhnisaným ranám sundám pouta, šeredně se mýlíš!"
Kristen se uvolnila. Pochopila, proč na ni tak vyjel. „To mě ani nenapadlo."
80
„Tak mi to vysvětli! Řekl jsem ti, aby sis pod železa něco dala."
„Zapomněla jsem si říct o nějakou látku," lhala a kurážně dodala: „Nahnali mě sem ještě před východem slunce a musela jsem začít okamžitě pracovat. Přiznám se, že jsem víc spala, než byla vzhůru, a po onucích jsem si ani nevzdechla."
Zuřivost ho trochu opustila, už se jen mračil. Viděla, že lord neví, zda jí má věřit nebo ne. Natolik ji to pobavilo, že se zasmála, a rozhodla se zmást ho ještě víc.
„Ach, milorde, vidím, že sis myslel, že tím chci vyvolat tvůj soucit. Ujišťuju tě, že tak bláhová, abych si myslela, že jsi podobných citů schopen, zase nejsem."
To ho opět rozpálilo a zesinal tak, až si byla téměř jistá, že ji teď uhodí. Otevřeně ho napadla, ale udělala to s humorem, takže spíš než urážka to vypadalo jako neohrabaný kompliment. Zjevně nebyl u žen na takovou lstivost zvyklý.
Obrátil se k Edě. Tu ubohou ženu jeho výraz poděsil. „Ošetři ji a dohlédni na to, aby si už nikdy nezapomněla vzít pod železa onuce!"
Ještě jednou se na Kristen zuřivě podíval a rozzlobeně odešel. Eda šla najít nějaký obvaz a brblala, že sama neví, co dřív, a teď ještě aby skákala kolem nějaké pohanky, která navíc vůbec nemá rozum a dráždí jejího pána. Kristen se usmívala, ignorovala stařenu a pozorovala Royceho, dokud neopustil síň. Sas byl úplně stejný jako muži, které dosud znala.
„Jak to, že se na něj dokážeš usmívat, když se tak vzteká?"
Kristen úplně zapomněla na malou Meghan. Obrátila se k ní a pousmála se, když si uvědomila, že jsou dětské velké zelené oči naplněné úžasem a téměř posvátnou úctou.
„Není zas tak strašný, jak se zdá."
„A ty se ho ani trošičku nebojíš?"
„Měla bych?"
„Já se tedy bojím, a to na mě ani nemusí křičet." Kristen se zamračila. „Eda mi říkala, že je tvým bratrem. Přece se ho nebojíš?" „Ne.   no, někdy."
„Někdy? On tě bije?"
Meghan vypadala překvapeně. „Ne. To nikdy neudělal."
81
„Tak proč z něj máš strach?"
„Mohl by mě uhodit. Je tak velký, a když má zlost, vypadá, že by mi dokázal pořádně nabít."
Kristen se teď soucitně zasmála. „Oh, maličká, většina mužů vypadá nebezpečně, když jsou rozzlobení, to ale neznamená, že jsou zlí. Máš sice pravdu, že je tvůj bratr velký, ale můj otec je ještě větší - o trošku - a je také příšerně vznětlivý. Neznám však laskavějšího muže, než je on, a nikdo nemiluje svou rodinu víc. Moji bratři jsou také vzteklí a chceš vědět, co dělám, když na mě
křičí?"
„Co?"
„Křičím na ně taky." „A jsou větší než ty?"
„Ano, dokonce i ten nejmladší. Je mu teprve čtrnáct a už mě přerostl. Máš ještě někoho jiného než bratra?"
„Měla jsem ještě jednoho bratra, ale nepamatuju si na něj. Zemřel společně s mým otcem, když nás napadli Vikingové. Stalo se to před pěti lety."
Kristen strnula. Bože, ten Sas má opravdu důvod ji i její krajany nenávidět. Není divu, že je chtěl zpočátku dát zabít. O to víc ji překvapilo, že dokázal změnit názor.
„Promiň, Meghan," omluvila se chabě. „Moc jsme vám ublížili."
„To jste nebyli vy, ale Dánové."
„To je jedno. My jsme také přijeli kvůli nájezdu, i když -jestli to může být nějaká útěcha - nechtěli jsme napadnout vaše panství."
Meghan se zamračila. „Tím chceš říct, že tví lidé nechtěli napadnout Wyndhurst?"
„Ne. Šlo nám jen a jen o klášter, který se nachází hloub ve vnitrozemí."
„Jurro?"
„Ano."
„Ale ten zničili Dánové před pěti lety a už ho nikdo znovu nepostavil."
„Oh, Bože!" zasténala Kristen. „Selig je mrtvý, polovina dalších také, a všechno kvůli ničemu!"
„Selig byl tvůj přítel?" zeptala se Meghan váhavě.
82
„Přítel? Ano, přítel - a bratr," vysvětlila Kristen zlomeně. „A tvůj bratr zemřel v té bitvě v lese?" „Ano... ano... ano!"
Kristen při odpovědi pěstí tloukla do těsta. Když jí to nepomohlo ulevit žalu, převrátila stůl. Byla v polovině cesty k východu, když se za ní rozeběhla Eda a pokusila se ji chytit za ruku a zastavit.
„Nedělej to, ženo," varovala ji stařena. „Potrestají tě."
„To je mi jedno!"
„Ale ano. Slyšela jsem, co jsi říkala malé Meghan. Kéž bych se nezastavila a neposlouchala, ale stalo se. Je mi tvého bratra líto. Nikdy bych si ani ve snu nepomyslela, že něco takového řeknu vikingské ženské, ale říkám pravdu. Tím, že na sebe přivoláš lordův hněv, nikomu a ničemu nepomůžeš. Vrať se a ukliď ten svinčík, cos nadělala. Nikdo nemusí vědět, žes to provedla úmyslně."
Kristen se zastavila a vztekle se na Edu podívala, pak nakonec přikývla. Vrátila se zpět do kuchyňského kouta. Jakmile viděla nepořádek, povzdechla si. Meghan nebylo nikde vidět. Takhle brzy se naštěstí nikdo v blízkosti kuchyně nenacházel.
„Kde je to děcko?"
Eda si odfrkla. „Dostala strach, když viděla, jak blázníš. Příště si dvakrát rozmyslí, než si s tebou přijde popovídat." Kristen si znovu povzdechla.
Od doby, kdy Kristen přišla do domu, uplynulo čtrnáct dní. Thorolf a ostatní zatím zjevně nedostali žádnou příležitost k útěku, protože dosud pracovali na stavbě hradby.
Kristen s nimi stále nemohla promluvit, ani se jim ukázat, aby viděli, že se jí daří dobře. Jakmile se jen přiblížila k otevřenému oknu, už na ni někdo křičel, ať se vrátí. Zdálo se, že je pod
83
neustálým dozorem. Buď ji hlídali sloužící, nebo Royceovi ozbrojenci, kteří v síni často pobývali.
Kristen se mezitím snažila o Sasech zjistit vše, co jen mohla. Služebnictvo s ní, kromě Edy, jednalo se zvláštní směsicí strachu a opovržení. Eda se k ní nyní chovala se zdráhavou přízní, která mohla přerůst v přátelství, ačkoli - kdo ví. Stařena měla sice dosti nevrlou povahu, ale dala se snadno zmanipulovat a ochotně, aniž by si toho byla vědoma, poskytovala Kristen informace, které z ní dívka šikovně vymámila.
Kristen teď věděla o Wyndhurstu a jeho pánovi dost věcí. Panství hospodařilo soběstačně, což vzhledem k vzdálenosti nejbližšího města byla nutnost. Royce byl thánem, jedním z nejvýznačnějších králových šlechticů, a k Wyndhurstu patřily míle a míle půdy. Tak jako v Norsku, i zde žili svobodní lidé, kterým se tu říkalo churlsové. Obdělávali půdu a pracovali také v sídle lorda. Mnozí z nich ovládali nejrůznější řemesla. Mohli vlastnit půdu, ale měli také povinnosti ke králi a církvi, stejně tak sloužili i ve vojsku. Royce trénoval tyto muže ve zbrani a učil je bojovat pro případ propuknutí války s Dány. Mnohým z nich pronajímal i půdu. Royce cvičil také schopnější sluhy, kteří sice nebyli svobodní, ale i oni byli připoutáni k jeho půdě. Tito lidé mohli nosit zbraně a svobodu si koupit. Až přijde čas, Royce tak bude schopen postavit svou vlastní malou armádu a připojit se k obraně krále Alfréda.
Pokud šlo o samotného lorda, Kristen zjistila, že ještě nemá žádnou ženu, ale tento rok se hodlal oženit. O jeho snoubence toho Eda mnoho nevěděla, jen že žije dál na severu, že se jmenuje Corliss a prý ji považují za krásku. Zato mnohem víc znala lordovu první snoubenku, lady Rhonu. Kristen překvapilo, že je k Royceovi schopna cítit skutečnou soustrast, a to od okamžiku, kdy zjistila, že při vikingském nájezdu přišel o víc milovaných lidí, než si zprvu myslela. Lady Rhonu opravdu miloval. Co cítí k lady Corliss však nikdo nevěděl.
Royceova sestřenice Darrelle, která vedla domácnost, Kristen od prvního dne ignorovala a plně ji nechala pod Ediným dozorem. Byla vděčným objektem pro pozorování, plným protikladů. V jednu chvíli hrdá a blahosklonná, vzápětí žena, vyžadující pochvalu a ujišťování o její pravdě a dokonalosti.
84
Byla velmi citově založená. Kristen ji jednou viděla ostře si stěžovat Royceovi. V okamžiku, kdy s ní ztratil trpělivost a stejně tvrdě jí odpověděl, propukla v pláč. Dokázala se také rozplakat kvůli takové maličkosti, jako bylo pár špatně umístěných stehů na tapisérii, na níž právě pracovala.
Pokud se Darrelle tvářila, že se žádná zajatkyně v domě nepohybuje, nepředstavovala pro Kristen žádnou hrozbu. Ani Meghan nebyla žádný problém, i když se Kristen jednu chvíli obávala, že by mohla být. Přirozená zvědavost dítěte přinutila Kristen svěřit se mnohem víc, než jí bylo milé. Byla by velmi nerada, kdyby se něco z toho doneslo až k Royceovi. Kdyby věděl, že má rodinu, která ji miluje, a že její bratr byl tehdy v lese jedním z padlých, mohl by přehodnotit svůj názor, že je děvka. Meghan si však zřejmě vše nechala jen pro sebe, a jak Eda předvídala, už za Kristen nikdy znovu nepřišla.
Royce ji také ignoroval nebo to alespoň předstíral. Kristen ho vídala každý den. Nemohl totiž projít síní, aniž by si ho nevšimla. Ani se na ni nepodíval. Jen když měl volno a v síni odpočíval, zjistila, že ji pozoruje.
Kristen jeho postoj bavil. Věděla, že jí pohrdá jednak jako děvkou, jednak jako Norkou. Přesto přese všechno ho přitahovala. Bylo zábavné pozorovat, jak odhodlaně proti té přitažlivosti bojuje. Kristen na sobě přímo cítila sílu jeho očí. Jakmile vzhlédla, rychle sklopil zrak.
Až jednou pohled neodvrátil. Popravdě řečeno Royce se na ni ten večer díval tak upřeně, že muž sedící vedle ho musel třikrát zavolat jménem, aby upoutal jeho pozornost. Tomu se Kristen srdečně zasmála. Její hluboký a sytý hlas se donesl přes síň až k Royceovi a rozzuřil ho. Praštil korbelem medoviny o stůl a zlostnými kroky rázoval pryč ze síně, což jeho muže pobavilo, a Kristen potěšilo, že má na zelenookého lorda takový vliv.
Kristen o tom večeru často přemýšlela. A nejen o večeru. Často přemýšlela především o Royceovi. Věděla, že ji chce, a přinášelo jí to obrovské potěšení. A díky její matce věděla proč.
Brenna jí jednou řekla: „Až potkáš toho pravého muže, poznáš to. Já jsem to věděla také, ale dlouho jsem trpěla, protože jsem si svůj cit nechtěla připustit. Nebuď jako já, dítě. Až
85
nalezneš muže, na kterého ti bude stačit pohlédnout, a potěší tě to, budeš se cítit zvláštně a uvnitř ti bude báječně. Až takový muž přijde, je to ten, s nímž budeš šťastná, kterého jediného budeš milovat, jako já miluju tvého otce."
Kristen fascinoval Royce od první chvíle, kdy ho spatřila. Pohled na něj ji nesmírně těšil. A když byl nedaleko od ní, cítila se tak zvláštně, víc živá, víc si vědomá sama sebe. Kdykoli jí byl na blízku, chtělo se jí smát, a tak ho svým humorem doslova stíhala. Nebyla ale takový blázen, aby si myslela, že ho miluje. Věděla, že toto místo opustí hned, jak se jí naskytne příležitost. Rozumněla však svým citům natolik, aby věděla, že Royceho z Wyndhurstu chce, že se ho touží dotýkat, cítit jeho objetí, znát ho tak, jak žena zná muže. Z těchto pocitů může vyklíčit láska a určitě se tak stane, pokud tu bude muset zůstat delší čas.
Bylo ironií osudu, že první muž, který ji přitahoval poté, co se o ni pokoušeli mnozí, je zrovna ten, jenž jí odolává. Byla si jistá, že ho získá, bude-li si to přát. Ale bude nakonec dost čestný, aby si ji vzal? Je tu přece ještě jeho snoubenka. A ona je jeho zajatec, respektive otrokyně, jak jednou Eda ostře poznamenala. Musela také počítat s hluboce zakořeněnou nenávistí vůči Vikingům. Může pouhá vášeň toto vše překonat?
Vikingové nevěří, že jejich životy řídí osud. Mají za to, že jen oni sami mohou ovlivnit svou budoucnost a bohové odmění ty, kteří chrabře bojují a dobývají. Vikingové pohrdají ponížeností a hloupou trpělivostí. Bojují za to, co chtějí. Porážka není žádnou ctí.
Tyto pocity byly v Kristen stále živé, přestože byla křesťankou. A právě jako křesťanka věděla, že by měla svou budoucnost vložit do božích rukou, být trpělivá a spoléhat, že ji Bůh odmění, pokud to ovšem bude Jeho vůle. Jako dcera Vikinga stejně věděla, že chce-li Royceho z Wyndhurstu za manžela, musí ho vyhrát, čelit nepřejícímu osudu, vybojovat si jej jakýmkoli způsobem.
A chce ho opravdu za manžela? Ano, chce. Když konečně našla muže, se kterým by mohla být šťastná, je jejím nepřítelem. Kdyby to nebylo tak skličující, bylo by to směšné. Jenže Kristen věřila svým schopnostem, a tak výsledek nemůže být zas tak hrozný.
86
Bylo pozdě. Dvě z pěti žen, které připravovali jídlo a servírovali jej na stoly, byly dnes nemocné a zbývající tři, včetně Kristen, nevěděly, kam dřív skočit. Ostatní služky, jež mohly pomoct, se ošklíbaly. Byly přesvědčeny, že má-li tady někdo pracovat déle, bude to určitě ta Norka.
Kristen to nevadilo. Ten večer zůstal Royce v síni déle než obvykle a Kristen bavilo dívat se, jak společně se svými muži hraje vrhcáby. Popravdě řečeno, strávila víc času jeho pozorováním než mytím nádobí po hlavním jídle. Přesto Royceův odchod promeškala. V té době ji totiž Eda kárala, že své práci nevěnuje dostatečnou pozornost.
Síň utichla. Kromě dvou pochodní, které dosud hořely u velkého ohniště, zavládla všude tma. Služebnictvo už po zemi rozprostřelo své slamníky a chystalo se spát. V kuchyni zůstaly jen Eda a Kristen a připravovaly vše na ráno.
Kristen nebyla unavená, jen ji bolely nohy, protože většinu dne stála. Tak to probíhalo každý den. Ráno ji probudili za úsvitu a po večeři ji zamkli do jejího pokoje. Jen dnešní den se poněkud vymykal běžnému chodu.
Uslyšela od vchodu kroky a narovnala se. Zvědavě se otočila k příchozímu a spatřila, jak ze stínů vystoupil Royce a nemíří ke schodišti, ale přímo k ní. Rozbušilo se jí srdce.
Nepohnula se. Čekala, až přijde k ní. Byl napjatý a vypadal nevrle. Nebála se. Očekáváním se jí rozbušilo srdce ještě rychleji. Zastavil se, rukou se dotkl jejího zátylku, uchopil ji za vlasy a zatáhl za ně dolů. Strnula překvapením. Když se zlostně zadíval do její tváře, zatajila dech.
„Proč mě tak pokoušíš?" zeptal se spíš sebe než jí.
„Pokouším, milorde?"
„Naschvál," obvinil ji. „Věděla jsi, že stojím ve dveřích a pozoruju tě."
„Ne, myslela jsem si, žes šel spát."
„Lhářko!" zasyčel a drsně přitiskl svá ústa na její.
Kristen na tento okamžik dlouho čekala. Toužila se ho takto dotýkat, vědět, jak chutnají jeho rty. Přála si, aby se toto stalo, ale nepočítala s tím, jak bude jeho polibek zničující. Nic ji nemohlo připravit na tento divoký příval touhy, jaký ještě nikdy předtím nepocítila.
87
Ve svém vzteku ji brutálně líbal. Násilnicky ji držel za vlasy, ale jinak se jí nedotýkal. Kristen se k němu sama naklonila, dokud nepocítila celé jeho tělo i důkaz jeho touhy. To ji rozpálilo ještě víc. Nestarala se o to, že se mu asi nebude líbit, že ji líbá proti své vůli a že ji za to bude nenávidět ještě víc. Objala ho a dlaněmi zkoumala pevná, silná záda, dokud ho neuchopila za ramena a nepřitiskla těsně k sobě.
Zaslechla, jak nad její naprostou povolností zasténal. Jednou rukou ji objal v pase a přitiskl ji ke svému tělu ještě pevněji. Jeho jazyk drancoval její ústa a ona se k němu přitáhla, vnímala tu odměnu a odmítala se ho pustit. Bože na nebesích, bylo to úžasné. Nikdy předtím nic tak vzrušujícího nezažila. Nechala by ho, aby si ji vzal, kde bude chtít, třeba zde v síni, na stole, na podlaze - bylo jí to jedno. Chtěla se s ním milovat, teď, dřív, než se vzpamatuje a přestane.
Přestal. Kristen si zoufale povzdechla, když od ní odtáhl rty. Podíval se na ni a oči mu plály, částečně vášní, částečně zuřivostí. Statečně snesla jeho pohled, to ho však rozzlobilo ještě víc.
Zabručel a odstrčil ji od sebe. „Děvko! Můj Bože, to nemáš v sobě kouska studu?"
Kdyby ji jeho slova tak nezklamala, zasmála by se. On ji obviňoval! Jako kdyby ona přišla za ním a ne naopak. Na to nemyslela. Doufala, že do síně přišel kvůli ní samé. Jak ale může popírat to, co chtěli oba dva? Kde jen vzal sílu, že to udělal? Vždyť ona zde stojí a touží být zpět v jeho náručí!
Dobrá, ať si tedy nalhává, co chce, jenže ona podobné výčitky svědomí nemá. „Za to, že tě chci, se nestydím," oznámila mu mírně.
„Nebo kohokoli jiného!" vysmál se jí krutě.
„Ne, jen tebe." Když viděla, jak si nevěřícně odfrkl, usmála se. Opatrně se ho pokusila poškádlit. „Ty jsi muž mého srdce, Roycei. Budeš se s tím muset smířit. Stejně to nakonec pochopíš."
„Mě nikdy nebudeš moct napsat na seznam svých milenců, ty děvko" prohlásil důrazně.
Pokrčila rameny a povzdechla si víc nahlas, než bylo nutné. „Dobrá, milorde, pokud je to tvé přání."
88
„To není moje přání, je to pravda," trval na svém. „A ty už na mě ty svoje protřelé triky příště nezkoušej."
Kristen si nemohla pomoct, ale jeho rozkaz ji opravdu rozesmál. „A co je to za triky, milorde? Jsem vinna jenom tím, že se na tebe dívám, snad víc, než bych měla, ale je to silnější než já. Přece jen jsi tady ten nejhezčí muž."
Zalapal po dechu. „Bože, stůj při mně, jsou všechny vikingské děvky tak drzé jako ty?"
Nazýval ji děvkou až příliš často. Věděla, že se neodváží ho opravit, protože toužila po vášni, nikoli po pomstě. Kdyby se dozvěděl, že je panna, určitě by si ji vzal do postele. Před chvílí v ní rozpálil všechny city a teď ji nazývá děvkou? To ji hluboce urazilo.
Popuzeně se ozvala: „Žádné děvky neznám, takže ti na to nemůžu odpovědět. Tomu, co ty nazýváš drzostí, já říkám upřímnost. Byl bys radši, kdybych lhala a řekla, že tě nenávidím, že se mi pohled na tebe hnusí?"
„Proč bys mě neměla nenávidět? Udělal jsem z tebe otrokyni, dal jsem tě zakovat do želez a vím, jak ta pouta nesnášíš."
„Proto je mám pořád nasazené? Protože víš, jak moc je nenávidím?" zeptala se podezřívavě.
Neobtěžoval se jí odpovědět. „Myslím, že mě nemáš ráda a jen mne záměrně pokoušíš. Chceš mě uhranout, aby ses mi pomstila."
„Jestli tomuhle opravdu věříš, pak nikdy nepřijmeš to, co ti chci nabídnout, Sase. To je mi líto. Okovy opravdu nenávidím, ne však tebe. A být otrokyní není v naší rodině ničím neobvyklým," dodala záhadně. „Kdybych si myslela, že budu navěky otrokyní a budu nosit pouta až do smrti, pak ano, pak bych tě možná nenáviděla."
„Takže doufáš, že utečeš?"
Zpříma se na něj podívala. „Nic neskrývám. Když ti ale říkám pravdu, stejně mi nevěříš. A víš ty co? Mysli si, co chceš."
Otočila se k němu zády a s napětím čekala, až odejde. Živě si dokázala představit, jak se teď Royce snaží ovládnout nový vztek, že se ho odvážila takto odbýt. Určitě by ji potěšilo, kdyby
89
viděla výraz jeho očí. Díval se na ni a v této nestřežené chvíli se mu v nich odrážela touha.
Příští ráno neměla Kristen zrovna tu nejlepší náladu. Byla k Sasovi čestná a upřímná, odhalila mu své city, dovolila, aby nad ní získal převahu. A co za to od něj získala? Jen
pokrytectví. Toužil po ní, přesto byl rozhodnut to před ní i před sebou samým popřít. Trpěli tím oba. Připadala si ještě větší blázen než on. A jako kdyby to nestačilo, zjistila, že Eda celý včerejší výstup viděla a vůbec se jí to nelíbilo.
„Už ho víc nepokoušej, děvče," varovala Kristen zlostně. „Jestli si tě vezme do postele, budeš toho jen litovat, protože nikdy se na tebe nepřestane dívat jako na svou otrokyni."
Mohla mít pravdu, a to Kristen rozlítilo. To chtěla dát svou nevinnost někomu, koho její osud možná vůbec nezajímá? Ještě včera si byla tak jistá, že v něm dokáže vyvolat něžné city. Nyní o tom pochybovala a vůbec se jí to nelíbilo. Pochybnosti podryly její odvahu a padla na ni sklíčenost.
Jako každé ráno i nyní uklízely pokoje umístěné na čelní straně domu. Jednou z těch místností byla i Royceova ložnice. Jindy se Kristen dívala na jeho postel s pocity vzrušení. Dnes měla chuť jeho povlečení roztrhat na cucky. Naklepala polštář tak silně, až ze švů vylétlo peří.
„Z extrému do extrému," poznamenala Eda a zakroutila hlavou. „Už na něj nemysli."
„Nech mě na pokoji," varovala ji Kristen. „Už sis své řekla."
„Jak vidím, nestačilo to. Jestli tě teď napadá mu jakkoli ublížit, raději si to ještě dvakrát rozmysli."
Kristen měla za sebou mizernou noc plnou nových citů, které v ní Sas vyvolal. Edina slova byla poslední kapkou do plného poháru. „Ublížit mu?" zavrčela Kristen. „Jestli tady někomu ublížím, ženo, budeš to ty, nepřestaneš-li mne peskovat!"
90
Eda opatrně ustoupila. Naučila se jednat s Kristen naprosto uvolněně. Kristen se k ní až do dnešního dne nijak nepřátelsky nechovala. Připadala jí jako ostatní dívky. Úplně zapomněla, že pochází z národa, milujícího smrt a zkázu. Nebála se jí natolik, že s ní klidně pobývala o samotě, stejně jako nyní. Teď, když se dívala na vysokou mladou ženu, v níž emoce jen kypěly, bylo jí naprosto jasné, že je úplně jedno, jestli Kristen má nebo nemá nasazené okovy. Pokud bude chtít, popadne ji jako nic a vyhodí ji z otevřeného okna. Byla na to dost velká a silná. Ne, že by byla natolik hloupá, aby to udělala. Ale byla toho schopná.
Eda rychle zamířila ke dveřím. Jakmile byla od Kristen dostatečně daleko, začala brblat. „Tak ty budeš vyhrožovat staré ženě? A to i když tě bránila před ostatními?" Ve dveřích se rozhořčeně obrátila. „Dodělej si to tady sama. A až se uklidníš, přijď dolů, nebo tě dám na celý den zamknout a nedostaneš večeři. O to se postarám. A nelelkuj tu nebo sem pošlu nějakého chlapa, aby tě odtáhl do kuchyně. Toho tak snadno z okna nevyhodíš."
Kristen se nad ženinou zvláštní poznámkou na chvíli pozastavila. Nakonec to pustila z hlavy. Poprvé zůstala bez dozoru v nezamčeném pokoji a navíc to byl jeho pokoj. Měla neopakovatelnou příležitost mu to tady všechno zničit. Nebyl tu nikdo, kdo by ji mohl zadržet. Royce by ji pak nechal zbít, ale to by jí nevadilo. Naopak, bolest by uvítala, přinesla by zapomnění, později i nenávist, protože dosud ho stále ještě nedokázala nenávidět. Měla by, ale nešlo to.
Nápad ji lákal, ale ještě víc ji nadchla možnost nalézt tu nějakou sekeru, jedinou schopnou zbraň, která by jí pomohla se odtud dostat. Myšlenkami na Sasa promarnila spoustu času. Místo toho se spíš měla soustředit na útěk. Sekyrou mohla přetnout řetěz mezi pouty. Sekyrou se dala otevřít i okenice, kterou každou noc v jejím pokoji zavírali na zámek. Měla tam na slamníku sice jen tenkou pokrývku a drsné prostěradlo, pokud však společně s jejími šaty všechno sváže, vznikne dost dlouhé lano, aby po něm mohla sešplhat na dvůr. Tou samou sekyrou by pak otevřela i dveře kůlny, kde jsou zavřeni Thorolf a ostatní. Kdyby se jí podařilo sehnat takový nástroj, mohla by ji
91
ukrýt ve své místnosti dřív, než půjde dolů do síně. A dnes v noci...
Jenže na stěně mezi zbraněmi žádná sekyra zavěšená nebyla. Kristen se rychle sklonila k velké truhlici u Royceovy postele a otevřela ji. Pečlivě, aby nic nerozházela, odstranila oblečení, ale kromě šatstva nic nenašla. Podívala se směrem k menší truhle mezi okny, jenže ta byla opatřená železným zámkem.
Obrátila se ke zdi se zbraněmi. Nacházeli se tam staré meče, některé bohatě vykládané stříbrem, jeden měl dokonce pochvu vyrobenou z ryzího zlata. Vedle byly zavěšeny oštěpy, kuše, jeden dlouhý kyj, který musel být velmi starý, a snad na tucet dýk nejrůznějších délek a tvarů. Byla v pokušení si jednu z nich vzít, ale věděla, že by si Royce prázdného místa okamžitě všiml. Dýka by jí však alespoň mohla posloužit k otevření uzamčené truhlice.
Vybrala si tu nejmenší, která se jí nejvíce hodila, a klekla si před truhlu. Zámek však nebyl jednoduchý. Nikde nemohla nalézt žádnou klíčovou dírku.
„Není zamčená. Prohlížíš si jen ornament. Truhla nemá zámek. No tak, zdvihni víko a podívej se. Můj bratranec nemá zapotřebí, aby své cennosti zamykal. Ví, že mu je odtud nikdo neukradne."
Kristen s hrůzou otočila hlavu. Ten hlas byl cizí. Strach ji však opustil v tom okamžiku, kdy pohlédla muži do tváře, jen o pár palců vyššímu než ona. Poznala ho, poznala ty jasně modré oči. Nikdy jí nevymizí z paměti vzpomínka, jak tento muž drží meč a vedle něj leží na zemi Selig.
„Ty!" zasyčela Kristen a prudce se postavila. „Měl bys být mrtvý!"
Jejích slov si nevšímal. S užasle rozevřenýma očima si ji prohlížel. „Bože, Royce mi tě sice popisoval, ale vůbec nebyl přesný."
Ani Kristen jej nevnímala. Chtěla se na něj vyřítit, ale vztek ji neovládl natolik, aby si nebyla vědoma okovů na nohách. Zamířila k němu pomalým krokem. Řetěz jejích pout chřestil o zem a upoutal jeho pozornost. Když uviděl železa, trhl sebou. Jeho zjevný soucit na ni však vůbec nezapůsobil. Pokud si zatím nevšiml dýky v její ruce, brzy se s ní seznámí.
92
Promluvila, a tak ho donutila, aby se jí díval do tváře. Za chviličku už bude u něj. „Neptala jsem se po tobě. Nikdo se o tobě nezmiňoval, proto jsem usoudila, že jsi zemřel."
„Uzdravil jsem se. Téměř jsi -"
Zaútočila. Mířila na jeho hrdlo. Měl však rychlejší reflexy, než očekávala. Proto rychle změnila směr zbraně a sekla ho po paži, kterou k ní natáhl, aby ji zastavil. Byl zatraceně dobrý. Hbitě uskočil zpět, a tím unikl čepeli. Kdyby dýka byla jen o trochu delší, zasáhla by ho naplno. Takto mu jen rozřízla tuniku a mírně ho škrábla. Jakmile si to uvědomila, stáhla se, aby v mžiku ze strany zaútočila na jeho krk.
Levou rukou ji chňapl za zápěstí a podržel ji od sebe v bezpečné vzdálenosti. Jenže se po zranění ještě pořádně nezotavil a ona vložila do nového výpadu plnou váhu svého těla. Znovu jej zasáhla. Nedokázal její dýku dál zadržet, jen ji odchýlil z jejího směru tím, že jí ruku srazil dolů.
Na svou výšku byl dost štíhlý a rozhodně ne tak silný jako Royce a Kristen do útoku dala celou svou touhu po pomstě. Nedokázal ji levačkou držet za zápěstí donekonečna. Cítila, jak se jeho stisk změnil. Už ji od sebe neodtahoval, ale pevně mačkal. Dříve, než si pomohl pravou rukou a vytrhl ji dýku z ruky, stačila ho čepel poranit na hrudi.
„Proboha, ženská, přestaň!"
„Nejdřív tě ale zabiju, ty saský pse!"
Volnou rukou mu vjela do vlasů tak, až ztratil rovnováhu. Jenže Sas se k ní otočil zády, přitiskl její pravou ruku pod svou, takže s ní nemohla hýbat, a on jí mohl vypáčit z druhé ruky zbraň. Jakmile ucítila, že jí dýka vyklouzla na zem, zaječela vzteky. Pak ale muž udělal chybu a pustil ji. Dříve, než se stačil otočit k ní čelem, spojila pěsti k sobě a praštila ho do zad.
Vypotácel se z místnosti a narazil do protější zdi. Dýka ležela na podlaze přibližně v polovině cesty mezi nimi. Kristen po ní skočila, ale ty proklaté okovy jí podtrhly nohy a upadla. Zrovna v tom okamžiku, kdy se ocitla na zemi, na ni padl Alden, který se do pokoje stačil vrátit.
Kdyby byla Kristen menší, byla by už teď poražená. A to si také Alden myslel. Lehl si na ni, pak ji uchopil za zápěstí a
93
podržel jí ruce nad hlavou. Zmateně a trochu shovívavě se na ni podíval.
„Proč?" chtěl vědět. „Royce mi říkal, že se k nikomu nepřátelsky nechováš. Proč ke mně ano?" „Zabil jsi Seliga! A já ho pomstím!"
V okamžiku, kdy domluvila, jej ze sebe shodila. Tentokrát byla nahoře ona a uchopila jeho hlavu. Dvakrát s ní uhodila o zem, než ji kdosi uchopil a vyzdvihl.
Kristen se bránila, dokud sevření nezesílilo a nezačala se dusit. Do ucha ji zasyčel hlas: „Přestaň řádit!"
Oh, to nebylo fér! On ne! Dokázala bojovat proti každému, jen ne proti němu.
Kristen poslechla. Zůstala viset v Royceově náručí, ale z muže na zemi nespustila oči. Kdyby Royce její boj nepřerušil, zpracovala by jeho bratrance natolik, že by měla čas přiskočit ke zdi a vybrat si nějakou jinou zbraň. Pro tentokrát skončila. Proč ten Sas musel přijít v právě tak nevhodnou chvíli?
„Co to tady proboha Aldene vyvádíš?" zeptal se Royce.
„Já?" Alden se posadil a zakroutil hlavou. „Tak se na mě podívej! Vypadám snad, jako bych něco vyváděl?"
„Ne, avšak chci vědět, co se tu děje! Jestli tě ta ženská už podruhé napadla, pak -"
„Měj přece srdce, Roycei," škubl sebou Alden. „Jsem slabý jako dítě a ona není zrovna křehká dívka. Zkus si s ní zápasit sám a uvidíš, jak se ti povede."
„Pořád je to jen slabá žena," brblal Royce pohrdavě. Při tomto prohlášení odhodil Kristen stranou. Chtěl, aby upadla, ale ona se jen zapotácela, pak vyrovnala rovnováhu a pohodila hlavou. Rozzlobeně se na něj podívala.
„Tak, slabá žena, co?" Alden znovu zakroutil hlavou. „Tato žena se náramně vyzná v zacházení se zbraněmi, tak mi pak nevyčítej, že jsem tě nevaroval, i když to vypadá, že se chce pomstít jen mně."
„Proč?" „Zeptej se jí."
Royce se otočil ke Kristen. „Proč?" znovu se zeptal. Zkřížila paže na hrudi a odmítla odpovědět. Royce rychle ztrácel trpělivost a vyštěkl na Aldena: „Co ti říkala?"
94
„Že jsem zabil nějakého Seliga. Chce jeho smrt pomstít." „Nepochybně milenec."
„Žádný milenec!" vyjela teď Kristen a oči jí plály zuřivostí.
„Tak kdo to tedy byl?"
„To se nikdy nedozvíš, Sase."
„Bože, ty mi to řekneš!" zahulákal, chňapl ji za ruku a zacloumal s ní před sebou.
„Vážně?" provokovala ho s úšklebkem. „A jak mě k tomu donutíš? Dáš mě zbít, mučit? Klidně si to udělej, ale já ti beztak řeknu jen to, co budu sama chtít, nic víc. Nebudu tě prosit o milost, Sase, takže si mě tu klidně zabij, a budeš mít klid."
„Běž dolů!" zavrčel Royce a znovu ji od sebe odstrčil.
Pomalu odcházela. Šla hrdě a vzpřímeně jako nějaká královna. Jakmile zmizela, Royce se na prázdné dveře zamračil. Pak se otočil. Alden právě vstával.
„Ne, na mě už neječ, Roycei. Panebože, až Darrelle uvidí, jak zase vypadám, užiju si křiku až až."
„Ošetři se sám a jí nic neříkej. Nejsi nějak vážně zraněný, že
ne?"
„Už jsem si začínal myslet, že tě to nezajímá," ušklíbl se Alden. „Ne, jen pár škrábanců - ale, přísahám bohu, že mě málem podřízla. Bojuje jako nějaký démon. Napadla mě bez varování."
„Běž se obvázat, Aldene," poradil mu Royce znechuceně.
„Už jdu, dřív než Darrelle dostane záminku mě zase zavřít do mého pokoje. Miluje mě tak, že by mě snad samou péčí udusila."
„Aldene?"
„Ano," otočil se ve dvořích. „Drž se od ní dál."
Alden se pousmál. „Nemusíš mě varovat. Už jsem si té ženské užil tak, že mi to vystačí do konce života."
95
Royce se pohodlně rozvalil na židli a čekal, až Alden hodí kostkou. Byl nejteplejší den tohoto léta, a ačkoli stolek, u kterého hráli, si donesli až k otevřenému oknu, do sálu nepronikal téměř žádný chladivý vánek.
Mnoho Royceových mužů, i když bylo teprve pozdní odpoledne, se povalovalo kolem velkého sudu s medovinou. Ráno cvičili ve zbrani méně zdatné svobodné muže, ale horko je brzy vyhnalo zpět do domu. Byl prostě den, kdy se dalo dělat jen to nejnutnější. Alden dnes poprvé od vikingského nájezdu sešel do síně. Od střetu s Kristen uplynuly dva dny. Jedno z nových zranění bylo vážnější, než se zprvu zdálo, a špatně se mu zastavovalo krvácení. Ztratil mnoho zbytečné krve, než se konečně odhodlal zavolat Earthu, aby ho ošetřila. Zranění jej oslabilo natolik, že dokonce uvítal i klid na lůžku. Jeho jedinou útěchou bylo, že se Eartha o jeho zranění způsobeném seveřankou dál nešířila a Darrelle tak o něm dosud nic nevěděla.
Když Royce ten samý den viděl bratrancovu ošklivou ránu na hrudi, dostal vztek a okamžitě nařídil, aby Kristen dostala nový, dlouhý řetěz, který bude upoutaný na jedné straně ke zdi kuchyně a na straně druhé k řetězu mezi jejími pouty na kotnících. Řetěz byl jen tak dlouhý, aby se dostala k dlouhému stolu, u něhož převážně pracovala.
Potom co jeho zlost vyprchala, svého rozkazu litoval. Věděl, jak Kristen pouta nenávidí. Co asi bude říkat na řetěz, který jí omezí pohyb ještě víc? Od té doby se na ni nedokázal podívat. Nechtěl na její krásné tváři spatřit výraz zoufalství. Nechtěl se setkat s nenávistí, kterou k němu dozajista nyní cítila.
Royce nevěděl, co si má s Kristen počít. Stálo před ním dilema, jakému ještě nikdy předtím nemusel čelit, a neměl, komu by se s tím svěřil. S Aldenem byl zvyklý hovořit o čemkoli, teď však nechtěl, aby bratranec nebo někdo jiný věděl, jak moc ho ta dívka zajímá.
Přestože se snažil jejího obrazu zbavit, neustále se k ní v myšlenkách musel vracet. Nezbavil se jí ani ve spánku, vkrádala se mu i do snů. S podobnou ženou se nikdy nesetkal. Nikdy ji neviděl plakat nebo naříkat nad svým postavením. Nikdy se před ním strachy nekrčila. Nenáviděla svá pouta, ale nežebrala, jako
/6
96
by to udělaly jiné ženy, aby jí je sundal. Nežadonila o milost nebo slitování. Nechtěla nic - jen jeho. Řekla to.
Bože, ta slova ho zbavila životní síly a málem zničila jeho přesvědčení! Řekl jí, že ho chce úmyslně uhranout. Ať už to udělala záměrně nebo ne, dávno ho očarovala, hned ten den, kdy koupel odhalila její neuvěřitelnou krásu, kterou předtím zastírala špína.
Ještě žádná žena v něm nevyvolala takovou touhu. Ani Rhona, kterou si ze všech žen vybral za manželku, ho tak silně nepřitahovala. Stačil pouhý pohled na tu nevěstku a byl ztracený. Krev v něm vřela. Tělo ho bolelo touhou.
Jednoho večera ho připravila o veškerou soudnost. Vrátil se do síně, aby odpočíval, ale nedokázal od ní odtrhnout oči. Její pomalé, smyslné pohyby jej fascinovaly. Musel se dívat, jak zdvihá ruku, aby si ze tváře odhrnula žlutohnědý pramínek vlasů, jak se protahuje, zaklání se a prsa se jí pevně rýsují. Bylo to, jako kdyby se ho dotýkala neviditelná nitka a vábila ho. Proto se k ní bez rozmyslu vydal, a když už byl v její blízkosti, nic už jej nemohlo zastavit, aby neochutnal ty lákavé rty.
Rád by věřil tomu, že je čarodějka nebo možná vikingská kněžka, kterou její bohové obdařili zvláštní magickou mocí. To by vysvětlovalo jeho stav, proč si ji oškliví a zároveň po ní touží. Vyvolala v něm pocity, jimž nerozuměl. Správně by mu nemělo vadit, kdyby trpěla, jenže jemu by to vadilo. Nemělo by ho zajímat, že je děvka, ale zajímalo. Pomyšlení, s kolika muži spala, ho rozčilovalo, zřejmě s celou posádkou, snažil se na to nemyslet. Ještě víc ho rozpálilo, když se dozvěděl, že existoval muž, o něhož stála natolik, že chtěla pomstít jeho smrt.
Zeptal se Thorolfa, kdo byl Selig, ale ten potměšilý Viking mu na otázku odpověděl zase jen otázkou. Prý cože mu o tom muži řekla Kristen? Bylo jasné, že se od jejích krajanů nic bližšího nedozví, proto Royce s vyptáváním přestal. Bylo to tak, jak Kristen řekla. Dozví se jen to, co ona bude chtít, aby věděl. Jenže ona mu neřekla nic.
„Jestli už nechceš hrát, Roycei, stačí říct."
„Cože?"
„Jsi na řadě už aspoň hodinu."
97
Royce si poposedl dopředu a hodil kostkou. „Nepřeháněj, bratrance. Něco se mi honilo hlavou."
„Poslední dobou jsi často zamyšlený. Ovšem, není divu, po tom všem, co se tohle léto stalo. A teď jsme navíc dostali zprávu, že k nám na návštěvu přijede král, jenže už nevzkázal,
kdy."
„Přijede, až přijede," zabručel Royce. „To mě netrápí." „Ne? Pak se pořád ještě musíš bát Vikingů," spekuloval Alden. „Nebo máš snad na mysli jen jednoho určitého zajatce?" „A kdo by to měl podle tebe být?"
„No, kdo asi?" zasmál se Alden. „Ale jdi, Roycei. Proč jsi mi neřekl, jak neuvěřitelně je krásná?"
„Něco mi vysvětli, Aldene. Jak se tomu můžeš smát, když se tě už dvakrát pokusila zabít."
„Asi k tomu měla své důvody, jenže, kdo by k takové krásné ženě mohl cítit odpor?"
„Já."
„Ty? Vážně? Neviníš ji ovšem z toho, co udělali Dánové, že ne? Není Dánka."
„To už jsi zapomněl, že její kumpáni nás chtěli pozabíjet a vydrancovat? Kdybys je nezastavil v lese, zničili by Wyndhurst."
Tenký hlásek přerušil jejich rozhovor. „Jenom procházeli okolo."
Royce i Alden se podívali na Meghan, která se předtím k jejich stolu tiše přiblížila a pozorovala jejich hru. Royce se zamračil. Jakmile si všiml, že Meghan sklopila oči, rychle vyjasnil tvář.
„Proč jsi to řekla, maličká?" zeptal se mírně.
Dívka na něj mrkla, a když viděla, že se na ni nezlobí, že je vyrušila, přistoupila blíž.
„Kristen mi to řekla. Také mi řekla, že jim šlo jen a jen o klášter v Jurro."
„Kdy jsi s ní mluvila?"
„Druhý den poté, co přišla do domu."
„A řekla ti ještě něco jiného, Meghan?"
„Spoustu věcí. Mluvila o své rodině. Říkala, že její otec je ještě větší než ty a je také jako ty příšerně prchlivý." Když si
98
Meghan uvědomila, co mimoděk řekla, zarazila se. „Tím jsem nechtěla nic naznačit -"
„Ale chtěla," škádlil ji Alden s úsměvem a posadil si ji na klín. „Všichni víme, jaký je tvůj bratr vztekloun."
Royceho to neurazilo a usmál se. „Co ti ještě ta žena říkala?"
„Nebudeš vyzrazovat žádné její tajemství, že ne, Meghan?" nepřestával ji škádlit Alden.
„Aldene!" vyštěkl Royce netrpělivě.
„Oho, ty jsi zvědavý, co?"
Meghan se na muže překvapeně podívala. „Proč jsi nařídil, aby ji přivázali ke zdi řetězem, Roycei?"
Royce, podrážděný Aldenovými poznámkami, se ušklíbl. „Protože chtěla zabít našeho bratrance. A protože Alden není ještě dost silný, aby se mohl bránit sám, musím to udělat za něj."
Meghan se na Aldenově klíně otočila a podívala se na bratrance se široce rozevřenýma očima. „Proč tě chtěla zabít?"
„Jak to mám vědět?" zafňukal v žertu. „Vždyť jsem takový pěkný chlapík."
„Tak si tě asi s někým spletla," navrhla Meghan.
„Ne, maličká, je to jinak," přiznával Alden. „Prý jsem zabil nějakého Seliga. Říkala, že chce pomstít jeho smrt."
„Ty jsi zabil Seliga?" Meghan zalapala po dechu. „Oh, Aldene, proč jsi to musel být právě ty? Za to tě bude strašlivě nenávidět."
Royce se naklonil přes stůl, uchopil sestru za bradu, a tak ji donutil, aby se na něj podívala. „Ty víš, kdo to byl Selig, Meghan?" zeptal se laskavě.
„Ano. Řekla mi to. Když o něm mluvila, byla velmi rozrušená. Když jsem jí řekla, že Jurro už dávno zničili Dánové, prohlásila, že Selig a polovina ostatních mužů z posádky zemřeli zbytečně. Pak mě vyděsila. Začala tlouct pěstmi o stůl a nakonec ho převrátila. Od té doby jsem s ní nemluvila, ale myslím, že se tak násilnicky chovala jen ze žalu. Předtím byla ke mně velmi přátelská."
„Ano. Pokud se jí to hodí, dokáže být velmi přátelská," zamumlal si sám pro sebe Royce, ale nezapomněl, co ho ze všeho nejvíc zajímalo. „Kdo byl Selig, Meghan?"
„Alden se jí nezeptal?"
99
„Meghan!"
Jak zaslechla bratrův zvýšený hlas, zbledla a rychle odpověděla. „Byl to její bratr, Roycei. Říkala, že to byl její přítel a bratr."
I když ho její odhalení naprosto zmátlo, uvědomil si sestřin strach a sám sebe za svou netrpělivost proklel. „Meghan, zlatíčko, já se na tebe přece nezlobím."
„Ani kvůli tomu, že jsem s ní mluvila?"
„Ne, ani za to," ujistil ji. „A teď, co kdyby ses šla podívat, jaké poklady našla Darrelle na vikingské lodi? Mluvila cosi o nějakých pěkných kožešinách, které by se daly nějak použít při šití nových šatů pro tebe a pro ni."
Meghan šťastně odběhla na druhou stranu síně, kde seděly ženy. Royce se znovu posadil, podíval se na Aldena a zjistil, že je jeho bratranec stejně překvapený jako on.
„Bratr!" řekl Royce nevěřícně. „Jak mezi těmi chlapy mohla mít i bratra? To znamená, že věděl, co tam s nimi dělá, a souhlasil s tím."
„Možná že jsme se mýlili, když jsme ji považovali za děvku," navrhl Alden.
„Ne," prohlásil neústupně Royce. „Přiznala to."
Alden pokrčil rameny. „Tak budou mít zřejmě na takové věci jiný názor než my. Co o nich vlastně víme? Třeba nevidí nic špatného na tom, že jedna žena patří více mužům. Neříkal nám náhodou někdo, že na severu děvky nemají?"
Royce se zamračil. Vzpomněl si, jak mu sama Kristen říkala, že žádné děvky nezná. Nestačil se s tím ale už bratranci svěřit, protože viděl, že se je Darrelle chystá vyrušit.
„Roycei, podívej se na tohle," vykřikla Darrelle vzrušeně a ukázala mu šaty, které našla. „Už jsi někdy viděl takhle pěkný samet? Ten musí být určitě až z dalekého východu."
S nezájmem mrkl na sytě zelenou látku, kterou držela v rukách, dokud šaty nerozbalila a nepodržela je těsně před sebou. Šaty neměly rukávy a byly opravdu velmi honosné. Kolem hlubokého výstřihu ve tvaru V byly v širokém pásu našity skvostné perly. Další provazec perel sloužil zjevně jako opasek kolem úzkého pasu. K připevnění opasku nechyběla ani spona z ryzího zlata.
100
„Jsou tam ještě další šaty stejného střihu," pokračovala Darrelle. „A k tomu vhodné boty a náramky z ryzího zlata a jantarový náhrdelník. A všechno se to k sobě hodí. Dáš to Corliss, Roycei? Takové vzácné dary ji určitě potěší. Kdyby ne, nechala bych si je pro sebe. Ať tak či tak, stejně se šaty budou muset přešít. Přidají se k nim rukávy. Na ně použijeme látku, která zbyde ze zkrácení. Jak vidíš, šaty jsou příliš dlouhé. Ty Norky musejí být opravdu obryně, když mají takhle velké šaty."
Royce zíral na vzácný materiál - šaty byly alespoň o půl stopy delší - látka ležela Darrelle u nohou. „Ať je donesou do mého pokoje."
„Ty nechceš, abych je přešila?" zeptala se Darrelle zklamaně. „Ne, teď ještě ne."
V tu chvíli, co Darrelle odešla, se Royce zadíval do kuchyňského kouta a hledal Kristen. Stála s hlavou skloněnou nad nějakou prací, přesto byla o dobrou polovinu stopy vyšší než ostatní ženy kolem ní. Byla oblečená do stále stejných šatů, které dostala, šatů, jaké jí vůbec neseděly. Byly příliš těsné a velmi krátké.
„Na co myslíš, bratrance?" zeptal se Alden podezřívavě, když viděl, kam se Royce dívá.
„Že ty šaty patří mé krásné nové otrokyni," odpověděl Royce, aniž by z Kristen spustil oči.
„Ale jdi, to nemůžeš myslet vážně!" ušklíbl se Alden. „To by pak znamenalo, že nebyla děvkou pro všechny, má-li taková honosná roucha. Ani královna Ealhswitha nemá ve svém šatníku takový zelený samet. Jenom ty perly představují pořádné bohatství."
Royce se obrátil zpět k Aldenovi. Tvářil se pořád ještě přemýšlivě, ale už ne tak napjatě. „Myslím, že to není pravděpodobné, ale ještě dnes zjistím, co je vlastně zač."
„Jak to chceš udělat? Zeptáš-li se jí, jestli jí ty šaty patří, bude to k ničemu. Asi řekne, že ano, a ty stejně nebudeš vědět, jestli mluví pravdu nebo ne. Vždyť která žena by to popřela? Zvlášť když tu není nikdo, kdo by ji mohl usvědčit ze lži."
„Uvidíme."
Royceův hlas zněl tak zlověstně, že Alden na chvíli seveřanku politoval. Zajímalo by ho, jakým hrozným způsobem
101
se jeho bratranec chystá zjistit pravdu. Raději to nechtěl ani vědět.
Pro tento den Kristen s prací skončila. Už se těšila, jak si lehne na svůj slamník. Celý den ji ničilo úmorné vedro, násobené žárem z ohniště, blízko něhož byla připoutána, a do kuchyně nepronikl ani závan svěžího větříku.
Když se Eda sklonila, aby jí sundala nový řetěz, málem ji políbila, ale zadržela se. Eda se na ni za její příkré chování v ten den, kdy napadla Aldena, ještě stále zlobila. Ještě ten samý den se jí Kristen omluvila, ale starší ženu se jí udobřit nepodařilo. Edin hněv Kristen ničil, vždyť Eda byla jediným člověkem, s nímž si mohla volně povídat. Když započítala ještě Edino ledové mlčení, byl tento den opravdu příšerný.
Eda odváděla Kristen pryč, ale nemířily ke schodišti, aby mohla jít odpočívat. Úsečně dívce sdělila, že se má vykoupat.
Ať už byla Kristen unavená jakkoli, tomuto příkazu se rozhodně nebránila. Od té doby, co přišla do saského domu, na ni čekala teprve druhá koupel. Věděla, že Darrelle i Royce se koupou několikrát za týden, ale služebnictvo jen málokdy. Kristen, zvyklá na čistotu, dostávala denně na umytí jen trochu vody, a to bylo skutečně málo.
Stačilo jen pomyslet, že brzy bude zase úplně čistá, a Kristen se výrazně zvedla nálada a ani jí nevadilo, že na vykoupání nebude mít klid, protože na její vodu čekaly i další služky. Byla spokojená. Do kádě měla jít jako první. Tentokrát měla teplou a čistou vodu a v koupelně s ní zůstala jen Eda.
Zatímco se Kristen koupala a rychle si myla vlasy, Eda jí prala její jediné oblečení. Než jí stačí šaty uschnout, dostane na noc nové, střihem podobné stanu, z hrubé, tenké vlněné látky. Jednalo se o jednoduchý, dlouhý pravoúhelník šedé látky, uprostřed s otvorem pro hlavu. Oděv se dal omotat kolem těla a zavázat, i když byl jako obvykle pro ni příliš krátký. Pod ním
102
neměla už nic, a tak si připadala téměř nahá. S oděvem nesešitým po stranách se smířila jen proto, že beztak mířila rovnou do svého pokoje.
Jenže to se nestalo. Eda jí v patře u jejích dveří blízko schodiště popostrčila, aby šla dál, a zastavila ji až na konci chodby, kde se nacházel lordův pokoj. Kristen ostražitě odstoupila.
„Proč?" zeptala se, když Eda zaklepala na dveře.
Eda se ani neobtěžovala na ni pohlédnout, jen pokrčila rameny. „Dělám jen to, co mi řeknou. S důvody se mi nesvěřují."
„On mě chce vidět?"
„Říkal, ať tě sem přivedu. Tak jsi tady."
Eda otevřela dveře a čekala, až Kristen vejde dovnitř. Dívka zaváhala, i když jen na chvíli. Nebála se, netušila však, proč si ji dnes večer dal zavolat. Jestli ji chtěl Royce opět vyslýchat, mohl to udělat přes den, nebo snad ne?
Vstoupila do místnosti. Přestože jí Eda po koupeli už okovy nenasadila, ze zvyku dělala jen malé krůčky. Stejně jako minule, když ji sem po koupeli dovedla, položila Eda pouta na stůl a pak odešla a zavřela za sebou dveře.
Royce stál u otevřeného okna přímo před ní. Kristen už pokoj znala, a tak se kolem sebe nerozhlížela. Zpříma se podívala na Royceho a čekala, až jí vysvětlí, co po ní chce. Provizorní oděv, který měla na sobě, ji znervózňoval. Měla odmítnout si ho vzít na sebe. Kdyby opasek povolil, stála by před ním prakticky nahá, a to by se jí právě před tímto mužem vůbec nelíbilo. Ještě před pár dny by možná, aby ho vyvedla z míry, podobnou taktiku uvítala. Teď si ale nebyla jistá, zda ho ještě chce. Ne, to nebyla pravda. Pořád ho chtěla. Jen si nebyla jistá, jestli je to zrovna to nejmoudřejší.
„Všiml jsem si, že šaty, které ti dali, ti nesedí."
To bylo to poslední, co očekávala, že jí řekne. Zrovna ve chvíli, kdy sama myslela na své oblečení, přemítal o tom samém. Chtělo se jí zasmát, ale včas se zadržela.
„To sis toho všiml teprve teď?"
Royce se nad jejím sarkasmem zamračil. „Na posteli leží nějaké šaty. Podívej se, jestli ti padnou."
103
„To si je mám teď zkusit?" „Ano."
„Půjdeš pryč nebo se budeš dívat?"
Muž při její posměšné otázce strnul. Ovšemže je jí jedno, jestli se bude dívat nebo ne. Nepochybněji vůbec nevadí, před kým se svléká. Cítil, jak dostává zlost, která se nedala ovládnout.
Když jí odpověděl, zněl jeho hlas uštěpačně. „Nestojím o to, abych tě viděl nahou, ženská. Otočím se k tobě zády, zatímco se budeš převlékat."
Zbabělce, řekla si pro sebe Kristen. Nahlas mu však odsekla: „Jak ohleduplné."
Kristen se obrátila k posteli, aby si vzala nabízené šaty, ale udělala jen jeden krok a zarazila se. Šaty ze zeleného sametu byly rozprostřené, a tak si je mohla zřetelně prohlédnout, včetně perlového okraje. Ale ani kdyby nebyl oděv tak dobře vidět, tu látku by poznala. Byly to její nejoblíbenější šaty. Ušila jí je její matka, a jelikož Brenna šití nenáviděla, byly pro Kristen tím cennější. Minulý rok nad nimi Brenna strávila mnoho hodin a své dceři je darovala ke slavnosti zimního slunovratu.
„Na co čekáš?"
Kristen se ohlédla přes rameno a viděla, že se k ní neotočil zády a místo toho ji pozoruje. Cítila, že na ni chystá past. Napadlo ji jen jedno možné vysvětlení, proč chce, aby si ty šaty oblékla. Myslí si, že jsou její. A žádná děvka by podobné šaty nikdy nevlastnila. To on určitě ví.
Podezřívala ho právem. Byla by blázen, kdyby mu prozradila, že pochopila, o co mu jde. To bylo víc než jasné.
Rozhodla se k útoku. „Co to má znamenat?"
„Co má co znamenat?"
Obrátila se k němu čelem. Záměrně se vytáčel. Oči se jí zúžily. „Proč chceš, abych si takové šaty zkusila, milorde?" „Už jsem ti řekl proč."
„Ano, abys viděl, jestli mi padnou. A kdyby ano, dáš mi je? Myslím, že ne. Tak o co ti jde?"
„Nejsi v postavení, abys mi mohla klást podobné otázky, ženo."
104
Nedokázala skrýt podráždění. „To si říkej svým otrokům, kteří se už jako otroci narodili! Zapomněl jsi snad, kdo jsem?!"
„Ne!" zařval na ni. „To je právě, o co tu jde!"
„Zase?" Kristen předstírala překvapení, ale tiše zasténala. On ji začíná podezřívat. „Mají ty šaty snad něco společného s tím, kdo jsem?"
„Patří tobě, viď?"
Zatoužila ho za jeho vnímavost proklít. Místo toho se ale na něj usmála. „To myslíš vážně? Příště mě možná označíš za pannu."
„A jsi?"
„Nechceš si to radši hned z první ruky vyzkoušet sám, milorde?" provokovala ho. Směle hrála svou úlohu, ale modlila se, aby na její nabídku nepřikývl. Minule ho její sexuální výboje rozpálily a něco podobného by se klidně mohlo stát i dnes.
Rozzlobeně se na ni podíval. Zasmála se a nepřestala ho dráždit. „No tak, milorde. Jak si jen můžeš myslet, že někdo jako já by mohl mít takhle krásné šaty? To jsou šaty tak pro princeznu nebo ženu bohatého obchodníka."
„Nebo pro děvku, kterou si štědře vydržuje bohatý milenec," vyštěkl. Nemínil se jen tak snadno vzdát.
Drze se na něj ušklíbla. „Přeceňuješ mě, Sase. Vážně mi lichotíš. Ujišťuju tě ale, že kdybych takového bohatého milence měla, nehnula bych se od něj ani na krok."
„Tak dobrá. Popíráš, že by ty šaty patřily tobě. Tak mě alespoň potěš a obleč si je."
Proklatá, neústupná, tvrdohlavá palice... „To neudělám. Jsi krutý, že to po mně vůbec chceš."
„Proč?"
„Nejdřív mě vsadíš jako otroka do želez a pak mi dáš pocítit luxus heboučkého sametu. Jenže jak dlouho budu moct mít ty šaty na sobě? Dokud tě tvé směšné pátrání, kdo vlastně jsem, nepřejde," dokončila za něj. „Pak zase zaklapnou pouta. Nezdá se ti to kruté?"
Royce se na ni usmál. Poprvé mohla spatřit jeho úsměv. Tvrdost z jeho tváři zmizela a Kristen pocítila, že se jí snad rozskočí srdce.
105
„Ty ale umíš zacházet se slovy, ženo. Na všechno máš odpověď. Jenže jednu věc jsi přehlédla. Ve tvém postavení se nemůžeš rozhodovat nebo si vybírat. Uděláš, co se ti přikáže, a je jedno, co to bude, jestli se ti to zdá kruté nebo ne. Je to dost jednoduché, abys to byla schopná pochopit?"
„Ano."
„Tak si ty šaty obleč."
Jeho hlas zněl sice příjemně, ale dostatečně pevně. Byl rozhodnutý ji v těch šatech vidět a bylo mu jedno, jaký má na to názor ona. Až si je oblékne, uvidí, že jí sedí perfektně jako druhá kůže. Pozná, že jsou její. Bude vědět, že mu lhala. Dnes večer se jí už zeptal, jestli je panna. To znamená, že ji podezřívá. Pochybuje snad, že není děvka? Chce důkaz, přesvědčivý důkaz. Tak jako tak, dostane ho dřív, než ona opustí tento pokoj.
V jednom se ovšem mýlil. Ona si vybrat mohla. Mohla se do těch šatů obléct a dívat se, jak se z něj stává krutý a pomstychtivý muž, který jí jen tak z principu brutálně znásilní -koneckonců jí říkal, co by s ní jako s pannou udělal - nebo ho může svést, a tak ho donutit, aby ji vášnivě pomiloval, a jen proto, že ji chce a ona chce jeho.
Každopádně věděla, že její čas přišel. Dnes v noci ztratí svou nevinnost. A bylo zřejmé, co si vybere. Nesnesla by, aby na své první seznámení s mužem vzpomínala s ošklivostí. Royce po ní toužil, i když si to odmítal přiznat. Ona ho chtěla také. Jejich milování bude nádherné. Odmítla dopustit, aby tomu bylo jinak, zejména poprvé. Až zjistí, že je panna, bude po všem a už o to ani nepůjde, ani o to, že měla štěstí. A kdyby se jí chtěl i potom pomstít, bude se bránit jinak, navíc bude mít výhodu, že ho tak důvěrně zná.
„Jak dlouho mě míníš nechat čekat?" Royce ostře přerušil její úvahy.
„Celou noc, milorde," ozvala se Kristen mírně. „Takového bláznovství se nezúčastním."
Zlostně k ní zamířil. Když se zastavil a ona k němu vzhlédla, pocítila, že ji chce uchopit a zatřást s ní.
„Jak se odvažuješ mi vzdorovat?"
Jeho zuřivost snesla s nevinným pohledem. „Snad tě to nepřekvapuje? My Vikingové jsme známí svou odvahou a
106
statečností. Ty sám jsi mi řekl, že jsem drzá. To tedy jsem. Jestli chceš, abych měla na sobě ty šaty, budeš mě do nich muset sám obléknout."
„Ty si myslíš, že to neudělám?"
„Ne, neuděláš."
Byla to výzva, kterou nemohl odmítnout. Jediným škubnutím jí odepjal opasek, pak jí přes hlavu strhl její oděv a odhodil jej stranou. Přesto se nepodíval dolů víc než k jejímu krku. Na dlouhou chvíli se jeho oči zabořily do jejích. Pak se na místě otočil a zamířil k posteli, kde jednou rukou uchopil sametové šaty.
Když se otočil, aby je k ní donesl, poskytl se mu na Kristen celý pohled. Kdyby se soustředil jen na její tvář, mohl se tomu pokušení vyhnout a dokončit to, co měl v úmyslu. Takto ho však natolik okouzlila, že nebyl schopný se pohnout.
Stála před ním pyšně a beze studu. Nijak se nepokusila před jeho pohledem skrýt. Díval se na ni dlouho a upřeně, oslavoval příležitost, že nyní může ve skutečnosti vidět to, co si předtím jen představoval. Byla pro něj až příliš krásná, na svou výšku měla úžasnou postavu.
Royce k ní mimoděk zamířil. Zastavil se až vedle ní. Na sametové šaty úplně zapomněl, vyklouzly mu z prstů na podlahu. V okamžiku, kdy se dotkl její tváře a sklonil se, aby ochutnal nektar jejích rtů, zapomněl na celý svět. Zpočátku polibky pomalu a jemně vychutnával. Pak ji začal líbat plnou silou své touhy.
V těchto prvních okamžicích ho natolik ovládla vášeň, že si ani nepovšiml, zda mu Kristen vzdoruje. Ona se mu ale v žádném případě nevzpírala. Jak už jednou předtím mu i nyní vracela polibky s bezmeznou oddaností. Část z ní se bála, že by Royce mohl přestat tak, jak onen večer. Druhá její část se ale plně otevírala bohatství nových pocitů.
Nemusela se ničeho obávat. Royce nebyl schopný se zastavit. Neuvědomoval si to, ale svou bitvu, kterou sváděl sám se sebou, než Kristen vstoupila do jeho ložnice, prohrál. Neměl už nad sebou kontrolu a nevadilo mu to. Ovládala ho jen vášeň, šílenství, které mohlo zmírnit jen vyvrcholení.
107
Kristen zasténala, když ji přestal líbat. Trvalo to ale jen okamžik, než se sklonil a vzal ji do náručí. Na chvíli propadla panice - kvůli své výšce. Naposledy ji v náručí držel její otec, když se stalo, že jako dítě usnula v síni. Zdálo se však, že její výška Royceho neodradila.
Držel ji pevně a nijak nespěchal, aby se jí zbavil. Naopak, dlouhou chvíli s ní jen tak stál a znovu ji začal líbat. Kristen ho objala kolem krku a pevně tiskla svá ústa k jeho. Když zamířil k posteli, jejich polibek se prohloubil.
Velmi pomalu, aby se jejich rty od sebe neodloučily, ji položil dolů. Pak si vedle ní lehl, a jak ji líbal, zalehl ji jen polovinou svého hrudníku. Kristen to ale nestačilo. Otočila se k němu a přitiskla se tak, aby se mohla dotýkat každé části jeho těla. Stále však neměla dost. Vadily jí jeho šaty, které ji škrábaly.
Royce si byl stěží vědom toho, co Kristen dělá. Toužil s ní naprosto splynout. Když se od něj odtáhla, aby mu netrpělivě rozdělala opasek, nepřestával ji líbat. Jakmile opasek dopadl na zem, pochopil, o co se dívka snaží. Obrátila ho na záda a obkročmo si mu sedla na kyčle.
Viděl, že z něj chce stáhnout tuniku, a tak se vyzdvihl, aby jí to usnadnil. Vůbec ho nenapadlo, jak je divné, že ho svléká žena. Očarovaně zíral, jak na něm sedí, jak se jí dmou prsa, jako by chtěla, aby se jich dotkl, uchopil ji za ně, v každé ruce pevně svíral jedno.
Zasténala a tím upoutala jeho pozornost. Když spatřil, jaký žár sálá z jejích světle modrých očí, zatajil dech. Rozšněrovávala mu kalhoty a nespouštěla z něj oči, dokud si nepřesedla na jeho stehna a neočekávaně mu přetáhla kalhoty přes boky.
Zírala na jeho silné mužství, v tu chvíli již pro ni připravené. Její nestoudný čin ho rozpálil ještě víc. Jakoby užasle se na něj podívala, pak se opět sklonila a prsty se ho dotkla.
Už nedokázal dál snášet svou pasivitu. Zasténal a rychle se posadil. Uchopil ji za ramena a přitiskl ji k posteli. To ji ale neuspokojovalo. Když se spěšně pohnul, aby ze sebe stáhl zbytky oděvu, ňadry se přitiskla k jeho zádům a dlaněmi se začala dotýkat jeho prsou a hníst svaly na hrudníku.
108
Royce se ještě nikdy nesvlékl tak rychle. V okamžiku, kdy byl hotov, se otočil, uchopil ji za vlasy a divoce ji políbil s nesmírnou vášní, kterou v něm roznítila.
Přitlačil ji dolů a začal dokončovat své sladké mučení. Když ji ale spatřil, jak před ním leží a čeká na něj, vzpomněl si, jak často toužil vědět, jaké by to s ní asi bylo. Nechal ji, aby se k němu přitiskla, a začal pomalu, beze spěchu zkoumat její tělo. Aby si ji mohl celou prohlížet, ležel na boku a opíral se o loket. Zjistil, že její kůže je hladká jako samet.
Způsobovalo mu to nevýslovnou rozkoš. Také Kristen zažívala takové množství úžasných pocitů, že je ani nedokázala všechny do sebe vstřebat. Předtím si myslela, že snad víc už po něm toužit ani nemůže. Zmýlila se. Nyní pro něj doslova plála. Tělo se jí svíjelo a vlnilo nezávisle na její vůli. Pokožka škemrala o jeho doteky.
Když jeho prsty vklouzly mezi její stehna, celá se prohnula. Napadlo ji, že se tou rozkoší musí zbláznit. Tělo jí strnulo a vykřikla. Royce se zarazil. Její výkřik ho zmátl. V žádném případě jí nechtěl ublížit. Teď ne.
Kristen pozorovala, jak se jeho velká ruka s dlouhými, silnými prsty zvolna položila na její břicho. Vzhlédla a zjistila, že se na ni dívá. Sklonil se, aby ji políbil. Jeho polibek byl něžný, jako by jí tím chtěl naznačit, že je vše v pořádku a že jí neublíží. Přestože si myslel, že je děvka, byl k ní ohleduplný. Toto jeho gesto ji ovlivnilo víc, než tušila. Pocítila k němu dosud nepoznané vřelé city.
Promluvila k němu svým tělem. Vztáhla k němu ruce a povzbudila ho, aby si na ni lehl. Oddělila od sebe nohy, aby ho mohla přijmout. Věděla, co nyní přijde, ale netušila, jaké to bude. Chtěla to zjistit.
Royce už další pobídku nepotřeboval. Přitáhl ji k sobě blíž a užasl. Zatím se vždy miloval se ženami, které byly výrazně menší než on. Tato žena se k němu skvěle hodila. Nemusel se bát, že ji svou váhou rozdrtí. Pevně ho k sobě přitiskla, toužila po něm, jako kdyby tušila jeho posedlost.
Pomalu do ní vklouzl. Užasl, že dokáže tuto chvíli, o níž snil, tak prodlužovat. Překvapilo ho také, jak je úzká a vlhce
109
horoucí. Pak narazil na překážku. Jakmile si uvědomil, co to znamená, celé jeho tělo se vzbouřilo.
Kristen se na tento okamžik pravdy připravila. Zvedla a ohnula kolena. Aby měla určitou oporu, položila si chodidla na postel. Nechtěla ho nyní zastavit, vždyť by mohl později začít znovu a s úplně jiným přístupem. Cítila, jak strnul a začal se zvedat na loktech, aby se na ni mohl podívat. Kristen ho však uchopila za hýždě a sama zdvihla boky.
Royce měl ramena zdvižená jen částečně, a tak ji nedokázal zastavit. Tato poloha jejímu účelu plně vyhovovala, díky ní nemohl tušit, co zamýšlela. Na nějaké pokusy nebyl čas. Dříve, než se stačil vztyčit na loktech, naplno do ní vnikl. Mohl jen zahlédnout její výraz. Oči měla pevně zavřené, tváří se mihla bolest. Nevykřikla, jen mírně zalapala po dechu.
Tvář se jí ale brzy vyjasnila a otevřela oči, aby se na něj mohla podívat. Zachvátil ho vztek, který nedokázal ovládnout.
„Už jsi taky hotová?"
„Jen jestli to budeš chtít."
Nad její odpovědí zasténal, pak se rozesmál a znovu na ni padl. Znovu ji pevně stiskl a miloval se s ní tak, jakoby na tom záležel jeho život. Nebyl čas ptát se jí, proč to všechno udělala. Oheň, jenž mezi nimi vzplál, všechno ostatní udusil.
První chladivý větřík za celý den pronikl otevřeným oknem do místnosti, pohrával si s plameny svíček, až málem všechny uhasil. Royce vstal, aby ze síně přinesl ještě nějakou
svíci, kterou by rozsvítil ty zhaslé nedaleko postele. Kristen na své vlhké kůži pocítila závan větru a zachvěla se náhlou ztrátou tepla. Chtělo se jí spát, jemu však zjevně ne.
Aby se mohla dívat, jak odchází, otočila se na bok. Cestu mu matně ozařoval svým šerým světlem měsíc. Co si asi teď myslí a co cítí? Nedokázala si odpovědět. Alespoň si mohla být jistá, že
110
nemá zlost. Celou dobu, kdy se podruhé milovali, ji k sobě pevně tiskl.
Druhé milování proběhlo vzápětí po prvém. Přišlo tak rychle, že Kristen sotva stačila vystřízlivět ze své nové zkušenosti, a už ji opět zachvátila jeho vášeň. Napadlo ji, že nyní už ví, proč její rodiče tráví tolik času v ložnici a usmála se. Brenna se jí snažila vysvětlit, jaké to je, ale žádná slova nedokáží tu nepředstavitelnou blaženost uspokojivě popsat.
Royce se vrátil a dlaní chránil plamen svíce. Bylo pozdě. Když odcházel z pokoje, ani ho nenapadlo se obléknout. Jeho nahota ho na rozdíl od Kristen vůbec nevzrušovala. Šlo mu o Kristen. Nechtěl ji uvést do rozpaků, ale doufal, že pohled na něj by ji mohl, brzy poté co se uklidnila, opět vzrušit.
Měl statné a svalnaté tělo. Po fyzické stránce byl nepřekonatelný - od dlouhých svalnatých nohou až po silný krk a ohromná ramena. Jeho hruď již od krku pokrývala hustá změť tmavých chloupků, které přes žaludek přecházely do úzkého pruhu. Nebyl tak štíhlý jako jeho bratranec. Byl to statný muž a Kristen věděla, že se pohledu na něj nikdy dostatečně nenabaží.
Royce znovu zapálil svíčky stojící na polici vedle postele a sedl si ke Kristen. Když si hned nelehl, Kristen se ho dotkla a prsty jej lehce hladila po zádech, a pak zamířila ještě víc dolů, k jeho bokům. Otočil se a podíval se na ni dolů. Stáhla ruku zpět. Tvářil se nevyzpytatelně.
„Proč jsi přestala?"
„Nevěděla jsem, jestli chceš, abych se tě dotýkala," přiznala upřímně. „Pocházím z rodiny, jejíž členové jsou zvyklí se líbat a objímat a dotekem vyjadřovat svou lásku. Pokud ale nejsi na podobné chování zvyklý, mohl by sis myslet, že jsem troufalá."
„Vždycky jsem si myslel, že jsi troufalá, ženo," prohlásil mírně a lehl si vedle ní. Aby se na ni mohl dívat dál, podepřel si hlavu dlaní. „Bůh ví, že mluvím pravdu. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl jako ty, kdo by dokázal vyjádřit svou lásku tak otevřeně a beze studu. Nutíš mě, abych si přál ti lásku začít oplácet a vrátit ti to, cos mi dala."
Kristen zavřela oči. Doufala, že si v nich nevšiml lítosti a, ano, i bolesti. Jak takto může mluvit poté, co spolu strávili několik hodin neuvěřitelného milování. Nemusel jí hned na
111
rovinu říct, že ji nemiluje. Mohl si to nechat pro sebe a alespoň chvíli ji nechat, aby mohla doufat.
Znovu se na něj podívala, avšak tentokrát se v ní ozvala pýcha a donutila se jí zeptat: „Proč mluvíš o lásce?"
Pozorovala, jak ztuhl, a zamračil se. Bože. Nedokázal skrýt svou raněnou pýchu stejně jako ona.
„Abych to upřesnil," ozval se stroze. „Neříkala jsi náhodou, že mě miluješ, že ne?"
„Ne, neříkala. Velmi se mi líbí tvé tělo, milorde, a to je vše, co mezi námi je."
„Výborně," ušklíbl se. „Na pannu se dokážeš chovat jako pořádná děvka."
Kristen se zhluboka nadechla. Toho jeho výsměchu už měla právě tak dost. Rozhodla se, že se už nemusí dál nechat urážet.
„Ještě jednou mi řekni, že jsem děvka a vyškrábu ti oči, Sase!" zasyčela zuřivě.
Jejímu vzteku se jen vysmál. „Nezdá se ti, že je trošku pozdě protestovat, když jsi s tím takovou dobu souhlasila?"
„Ne. Nikdy jsem o sobě neřekla, že jsem děvka. To ty."
„Nikdy jsi to nepopřela."
„Však ty víš proč."
„Ne, nevím," odpověděl. „Ale rád bych se to dozvěděl."
„Vzpomeň si, cos mi říkal, když jsem tu byla poprvé. Řekl jsi, že kdybych byla panna, znásilnil bys mě. Chtěla jsem tě, ne však takovým způsobem."
Usmál se na ni a pak se náhle rozesmál hlubokým a upřímným smíchem. „Můj Bože, ženská, tys tenkrát opravdu brala vážně, co jsem řekl ve vzteku?"
Kristen na něj zírala. Jeho humor byl nemístný. „Tím chceš říct, že kdybych se ti přiznala, že jsem panna, že bys mě neznásilnil?"
„Ne. Ale dnes večer bych si tě každopádně vzal. Možná bys tomu říkala znásilnění, ale já bych to považoval za své právo."
„Tak to si nemyslím, Sase," ozvala se netrpělivě. „Vím, že si můžeš myslet, že máš na mě právo, a já bych mohla být jindy proti, ale ne dnes. Co chci -"
„Tak ty bys byla proti?"
112
„Nech mě domluvit! Vzal by sis mě jen proto, aby ses na mě mohl pomstít?"
„Ne, Kristen, to bych neudělal," řekl mírně a rukou ji pohladil, aby se přestala mračit. „Toho ses bála?"
„Ano," zamumlala.
Nad tónem jejího hlasu se usmál. „Oba jsme se zmýlili. Chtěl jsem tě, ale nedokázal jsem se tě dotknout, protože jsem si myslel, že jsi děvka."
„A patřím k Vikingům," připomněla mu.
„Ano, ale jak jsem tě uviděl, už to pro mě nebylo důležité. Vadilo mi pomyšlení, že se svým tělem tak volně nakládáš."
Zasmála se. Chytila ho za ruku a přitiskla si ji ke tváři. „Ještě pořád ti vadí, jak se svým tělem nakládám?"
Věděl, že ho jen škádlí, ale na podobné popichování nebyl zvyklý. Lehl si na záda a odtáhl se od ní.
„Kdo jsi, Kristen?"
„Vidím, že tě to strašně zajímá."
„Ty šaty patří tobě, že mám pravdu?"
„Ano, jsou moje," povzdechla si.
„Jelikož nemůžeš mít manžela, soudím, že je tvoje rodina dost bohatá."
„Ano, můj otec. Budeš za mě chtít výkupné?"
„Ne," odsekl a znovu si lehl na bok, aby se na ni mohl dívat.
Kristen na jeho znechucení reagovala s klidem. „Moudré rozhodnutí, milorde, protože by tě přinutil si mě vzít."
„Posedl tě ďábel nebo co? To bych se měl snad přiženit k Vikingům?"
„Nemusíš se tvářit, jako kdyby to pro tebe bylo horší než smrt."
„Ale to by pro mě bylo!"
„Oh!" zalapala po dechu. „Tak za tohle, Sase, se už postarám, aby sis mne vzal!" „Ty ses snad zbláznila!"
„Já? Skvělé, pak tě musím upozornit, že jsem také dcera muže, který tě zabije, až si sem pro mě přijde!"
V tom okamžiku, kdy to vyslovila, už svých slov litovala. Royce ji vzteky chňapl za ramena. Bože, jdou po sobě kvůli
113
každé maličkosti. Co to s ní jen dnes v noci je, že má tak jedovatý jazyk?
„Tím chceš říct, že sem přijde ještě víc Vikingů, Kristen?"
Když slyšela v jeho hlase ledový chlad, tiše zasténala. To tomu tedy dala. Ještě před chvílí měl tak skvělou náladu. A teď
tohle.
Rozhodla se být k němu upřímná. „Ne, Roycei, to se nestane. Můj otec nájezdy neschvaluje, nevěděl, k čemu se moji přátelé chystají. Je obchodník. Myslí si, že jeho loď plula do trhovních měst, že se jednalo o čistě obchodní plavbu. Netuší, že jsme se napřed zastavili tady."
„Tak proč jsi prve říkala takové věci?"
Usmála se a úmyslně prohlásila: „Měl by ses držet své vlastní rady a nebrat vážně to, co ti ve zlosti řeknu."
Zabručel, ale byl rozhodnutý pátrat dál. „Říkala jsi, že loď byla jeho. Takže posádku vedl tvůj bratr?"
„Neřekla jsem ti, že to byl můj bratr," odpověděla podezřívavě. „Jak ses to dozvěděl?"
„Řekla mi to Meghan. Ale proč jsi nechtěla, abych to
věděl?"
„Myslela jsem si, že by tě nejspíš zarazilo, kdybys věděl, že můj bratr byl se mnou na lodi a já tam přitom podle tebe dělala děvku."
„Myslel bych si, že je to poněkud zvláštní, avšak vůbec neznám vaše zvyky a morálku."
Kristen nevěděla, proč by ji jeho slova měla pohoršit, ale rozhodla se mu vysvětlit, jak to je. „Máme morálku asi stejnou jako vy, milorde."
Royce jí nic nevyvracel, jen se dál mračil. „Proč jsi tedy byla na lodi?"
„Proč se mě pořád na něco vyptáváš?" zeptala se neústupně. „Je má zvědavost tak nepochopitelná? Nebo ještě něco skrýváš?"
Kristen si nad jeho nedůvěřivostí pohrdavě odfrkla. Moc dobře věděl, proč ho předtím musela obelhávat. Bylo pochopitelné, že zejména teď ho bude její osoba zajímat. Má jeho zvědavost ukonejšit? Ne. Proč taky? Nemusí o ní vědět vše. Jen by tak nad ní získal výhodu, kterou si nezaslouží.
114
Nechtěla však ani, aby to vypadalo, že před ním něco tají. Co by si asi pomyslel, kdyby se dozvěděl, že jedním z důvodů, proč vyplula, bylo najít si manžela? Místo toho si našla jeho a on se s ní nikdy neožení.
„Měla jsem hodně důvodů, proč jsem byla na lodi, ale nebyly nijak zásadní," ozvala se tiše. „Pravdou je, že jsem tím porušila výslovný zákaz. Schovala jsem se v nákladním prostoru a čekala, až budeme dost daleko od domova."
„Ty ses chtěla zúčastnit nájezdů?" zeptal se nevěřícně.
„Nebuď směšný," odpověděla znechuceně. „Už jsem ti přece řekla, že nevím o žádné lodi, která by sem mířila. Můj bratr zuřil, jakmile mě objevili. Kdyby se nebál, že řeknu otci, co on a jeho přátelé chystají, obrátil by loď a vrátil by mne šupem domů."
„Přirozeně tě šokovalo, když ses dozvěděla, že se chystají vydrancovat saský klášter."
Jeho zcela jasný sarkasmus ji rozzuřil. „Ty jsi křesťan, proto považuješ vydrancování svatého místa za hnusný čin. Nečekej ovšem, že muži jiného vyznání, budou vaše svatá místa považovat za nedotknutelná. Moji přátelé se nikdy předtím žádného nájezdu nezúčastnili, jejich otcové však ano a své syny vychovávali historkami o bohatství, jaké lze v cizích zemích získat. Věděli, že Dánové po vaší zemi touží a že pokud to půjde, chtějí si podmanit celý tento ostrov. Proto chtěli jen využít poslední šance a vzít si tu nějaké bohatství dřív, než tu bude všechno patřit Dánům."
„Když už ti tvůj bratr tohle všechno řekl, předpokládám, že pro to, co chystal, máš nějakou omluvu. Okrást křesťany dřív, než to udělají Dánové. Křesťané beztak přijdou o všechno, je tedy jedno, kdo je povraždí a vydrancuje?"
Jeho hořkost ji bodala jako dýka, odrážela její vlastní pocity od chvíle, kdy se dozvěděla, co její bratr chystá. „Můj bratr mi o svých plánech neřekl nic, protože... no, teď už je jedno proč. Vše, co jsem ti právě řekla, jsem se dozvěděla od Thorolfa, a to až když jsme byli přivázáni řetězem na tvém nádvoří. Já je nechci omlouvat, ale dokážu pochopit jejich motiv."
„Zapomněla jsi na jednu maličkost," poznamenal chladně. „My Sasové se Dánům, ani nikomu jinému nikdy nepoddáme."
115
„Ano, polovina z nás to už zjistila," souhlasila stejně ledovým tónem.
„Tvého bratra zabila jeho chtivost."
„A to mi má pomoct se s jeho smrtí vyrovnat?" vykřikla.
Oba ztichli. Kristen se snažila vyrovnat se znovu vypuklým žalem v přítomnosti Royceho. Překvapilo ji, že by byla ráda, kdyby ji začal konejšit. Věděla však, že ji nebude utěšovat kvůli smrti muže, jímž pohrdá.
Natáhla se ke své straně postele a posadila se. Ruka mu vystřelila a chytil ji za zápěstí
„Co děláš?" zeptal se, spíš zvědavě než ostře.
Podívala se napřed na prsty, které ji držely, a pak na něj. „Jdu do svého pokoje."
„Proč?"
„Už nechci slyšet žádné otázky, milorde," povzdechla si. „Jsem unavená." „Tak pojď spát."
„Ty chceš, abych tu zůstala s tebou?" Mlčel, ale odpověděl jí tak, že ji stáhl zpět na postel. To nečekala.
Objal ji kolem pasu a přitáhl k sobě. Otočila k němu hlavu. „Máš na zdi plno zbraní. To se nebojíš, že tě ve spánku zabiju?" „A zabiješ?"
„Ne, ale mohla bych utéct," navrhla. „Nezamkl jsi dveře."
Zasmál se. „Kdybys to měla v plánu, neupozorňovala bys mě na to. Jen klidně spi, Kristen. Nepřišel jsem úplně o rozum. Jeden muž hlídá v síni."
Zalapala po dechu. „Ty jsi celou dobu počítal s tím, že se se mnou budeš milovat!"
„Ne, ale počítal jsem se všemi možnostmi. A už zmlkni, a chceš-li spát, spi."
Zklamaně ztichla. Ale jen na chvilku. Chtěl, aby s ním strávila noc. Už se s ní pomiloval a přece ji chce mít nablízku. Tato myšlenka ji uspokojila natolik, že usnula s úsměvem na rtech a v Royceově náručí.
116
Kristen pozorovala spícího Royceho. Předtím každý den vstávala velmi časně, a tak dnešní lenošení považovala za skutečný luxus. Eda ji obvykle budívala mnohem dřív. Touto dobou starší žena již určitě pracovala dole. Kristen nebyla tak naivní, aby si myslela, že teď, když spí s lordem, nebude už muset nic dělat.
Povzdechla si. Nechtěla od něj odejít, ale musela si donést své šaty z koupací místnosti dřív, než se vzbudí služebnictvo. Vyklouzla z postele a rychle na sebe natáhla drsný šedivý hábit. Sklonila se k zemi pro zelené šaty a na chvíli si je přitiskla ke tváři. Pak si opět povzdechla a opatrně je položila na Royceovu truhlici.
Věděla, že jí nedovolí, aby nosila své vlastní šaty. Spali spolu a možná zase budou, ale to na jeho přístupu nic nemění. Byla pro něj stále jen otrokyně a otroci přece takový oděv nenosí.
„Kristen?"
Kristen se k němu od dveří otočila. Zřejmě ho něčím probudila. Seděl nahý, s rozcuchanými vlasy na kraji postele a vypadal ospale. Zazíval.
Kristen se neubránila něžnému úsměvu. „Ano, milorde?"
„Ty bys odešla a nechala mě spát?"
„Nenapadlo mě, že bys chtěl vstávat už takhle brzy ráno," odpověděla. „Pojď sem."
Na chvíli zaváhala. Pokud se chce ještě jednou pomilovat, nebyla proti. Nedokázala si představit příjemnější začátek dne.
Když se před něj postavila, uchopil ji za ruce a pevně je držel ve svých dlaních. Podíval se na ni, ale v jeho očích nebyla žádná vášeň.
„Kam jdeš?"
„Dolů, pracovat."
„Něco sis tu zapomněla."
„Ne, já -"
Zarazila se, oči se jí rozšířily. Tím mohl myslet jen jedinou věc. Viděl, že ho pochopila.
19
117
„Obleč si je, Kristen."
Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. Nedůvěřivě zakroutila hlavou.
„A pak mi zase nasadíš pouta... Jak můžeš být tak bezcitný?"
„Vím, jak ty okovy nenávidíš, a je mi to líto," řekl jí mírně. „Kdybych ti v útěku mohl zabránit nějak jinak, udělal bych to, jenže jiná možnost není. Už příliš mnoho wessexských otroků uprchlo na sever, kde se přidalo k dánské armádě. Vím, že bys udělala to samé, aby ses dostala domů."
To ale nebylo žádné vysvětlení. „Ano, moji přátelé by to udělali, ale já bez nich nikam nepůjdu."
„Kdybys byla na svobodě, mohla bys jim pomoct."
„A kdybych ti slíbila, že to neudělám, že tvůj dům neopustím?"
„Nemůžeš po mně chtít, abych ti zrovna tohle uvěřil."
„A proč ne?" zeptala se rozzlobeně. „Věřil jsi mi, že tě nezabiju, ale nemůžeš uvěřit, že bych neutekla?"
„Přesně tak!" Hlas mu netrpělivostí zesílil. „Kdybys na mě zaútočila, dokážu tě zastavit, ale nebudu riskovat, že tě ztratím!"
„U ostatních otroků taková opatření neděláš!" vyštěkla.
„Ti se už jako otroci narodili. Jsou to potomci Britů, jež jsme si podmanili před staletími. Považují Wyndhurst za svůj domov. Tebe jsme však zajali a sebrali ti svobodu, kterou znáš. Nemáš důvod tady zůstávat."
Že ne? Proboha, co je to za blázna, pokud nevidí, že ona ho nechce opustit? Jestli si ale myslí, že se teď poddá, smíří se s pouty a radostně se mu podrobí, pak je blázen ještě větší.
V očích se jí objevil ledový chlad, který u ní ještě nikdy neviděl. „Dobrá, milorde. Teď mě pusť, půjdu si nasadit tvá železa."
Royce uvolnil sevření. Když se díval, jak strnule míří ke stolu, bere pouta a sklání se, aby si je zaklapla, zamračil se. „Jestli mi slíbíš, že už znovu nenapadneš mého bratrance, Kristen, nebudeš muset být přivázaná ke druhému řetězu."
Snad si nemyslí, že mu za to poděkuje? Ať jde k čertu! Nemá ani ponětí, jak na ni ta jeho bezcitnost působí.
118
Postavila se a narovnala ramena. Její hlas zněl sice klidně, ale byla z něj cítit hořkost. „Můžu ti slíbit, že neuteču, ale tohle ti neslíbím."
„Nezajímá tě, jak ho mám rád?"
„Já jsem zase měla ráda svého bratra."
„Potom budeš k tomu druhému řetězu připoutána tak dlouho, dokud se Alden neuzdraví a nezotaví. Kdybys neměla takovou sílu, nebylo by podobné opatření nutné."
„Já na svou sílu nežehrám. Kdykoli jsem to potřebovala, dobře mi posloužila," prohlásila záhadně. Nakonec pyšně dodala: „Je to vše, milorde?"
„Ano, jdi!" vyštěkl. Její chlad ho podráždil.
Stroze přikývla a odešla. Royce osaměl a jeho vztek rostl. Co proboha čekala, že udělá? Že jí bude důvěřovat? To nemohla myslet vážně! Kdyby se staral jen o sebe, možná, jenže on má zodpovědnost i za ostatní. Velmi lehce by se jí podařilo muže jejího bratra osvobodit. Dokázala by pak zastavit masakr, který by následoval? Ne, nedokázala.
Vikingští zajatci představovali vážný problém. S jejich postavou by se z nich mohla stát velmi účinná malá armáda. Měl je dát tehdy zabít a bylo by po potížích. Ne, to by zemřela i Kristen.
Myšlenka, že mohl dát zabít i ji, aniž by věděl, že je žena, jeho vztek utišila. Přece nebude rozzlobená věčně. Byla dost chytrá na to, aby pochopila, že dokud jí nebude moct důvěřovat, jsou jeho nařízení nutná.
Kristen dnes nedokázala myslet logicky. Rozum jí zatemnily velké city. Cítila se zraněná, dokonce až zrazená, a tyto pocity ji trýznily celý den. Na nikoho nepromluvila ani slovo. Byla plně pohroužená do svých myšlenek a cítila stále větší hořkost a pohoršení. Tím, že nemohla dát svým rozbouřeným emocím volný průchod, v ní nepřestávaly vřít, a když ji Eda toho večera odváděla nahoru, měla už nebezpečnou náladu.
Eda opět kolem její místnůstky jen prošla a zamířila k Royceově pokoji. Kristen se však zastavila u své ložnice,
119
zapadla dovnitř a práskla za sebou dveřmi. Vzápětí byla uvnitř i Eda.
„Co to má znamenat? Vidělas, že jdu dál." „No a?" ozvala se Kristen stručně a lehla si na slamník. „Nakázal mi, ať tě k němu znovu přivedu, ženo." „A co?"
Eda si povzdechla. „Nedělej potíže, Kristen. Jeho rozkazy se musejí plnit."
„To si myslíš jen ty a on. Oba se ovšem pořádně pletete." Kristen se ke stařeně otočila zády. „Nemusíš mi sundávat okovy, Edo. Zamkni dveře a jdi pryč."
Kristen neviděla, jak Eda ve dveřích zakroutila hlavou. Neslyšela však zarachotit zámek. Přitáhla si kolena ke hrudi, uchopila řetěz mezi pouty a zatáhla za něj tak prudce, že se poranila na dlani. S divokým výkřikem řetěz pustila a obrátila se na břicho. V chabém pokusu alespoň trochu se zbavit své bolesti začala tlouct do slamníku. Nebylo to však k ničemu. Dosáhla jen toho, že se jí podařilo tenký materiál na několika místech protrhnout a začala se z něj sypat sláma.
Když Royce o chvíli později otevřel dveře, ležela mlčky a tiše na břiše, s hlavou obrácenou ke zdi. Vstoupil dovnitř a zastavil se, až když stál téměř u ní.
Od té doby, co pokoj služebnictvo upravilo pro pobyt zajatkyně, tu nebyl. Kromě tenkého, úzkého slamníku odtud odnesli všechno vybavení, takže se každý večer vracela do ponuré cely. Neměla tu dokonce ani jednu svíci.
„Proč jsi nepřišla ke mně, Kristen?"
„Jsem unavená."
„A pořád ještě rozzlobená?" Neodpověděla. Royce se k ní sklonil a dotkl se jejího ramene. „Sedni si, ať ti můžu sundat pouta."
Otočila se k němu, ale neposadila se. „Jestli mi je chceš sundat natrvalo, pak to udělej. Jinak je nech tam, kde jsou."
„Nebuď tvrdohlavá, ženo. Ber, co ti nabízím."
„A nemám být snad i vděčná?" zeptala se ledově. „Ne, jestli mě tu chceš držet jako nějaké zvíře, buď důsledný."
Ignoroval její přirovnání a připomněl jí: „Předtím jsi nic nenamítala."
120
„To bylo předtím."
„Aha. Takže očekáváš, že pokud se mnou spíš, něco se změní," zakroutil hlavou. „Je to tak?" Odvrátila se, ale chytil ji za bradu a přinutil, aby se na něj opět podívala. „Je to tak,
Kristen?"
„Ano!" Její výkřik byl plný hořkosti, ale i bolesti. „Poté, co jsme spolu prožili, já bych se k tobě nikdy takhle krutě nezachovala. Nedokážu pochopit, že ty jsi toho schopen."
„Vím, že chápeš, proč to tak musí být, Kristen, jen si to nechceš připustit," řekl netrpělivě. „Musíš vědět, že mně se to nelíbí o nic víc než tobě."
„Vážně?" odsekla. „Ty jsi tady pán. To, co se mi děje, je jen a jen na tvůj rozkaz."
Ztratil s ní trpělivost. Postavil se. Výraz jeho upřených tmavých oči byl tvrdý. „Tak dobrá. Místo řetězů ti dám na vybranou. Můžeš být zamčená v mém pokoji, když budeš chtít -ale nebudeš z něj smět vycházet. Jelikož s tebou můžu být přes den jen krátce, budeš kromě noci převážně sama. Líbí se ti to?"
„To už mě rovnou můžeš dát zavřít do nějaké cely!"
„Žádnou tu nemáme. Raději než tuhle místnost ti nabízím svůj vlastní pokoj. Vyber si."
„Tady není, co si vybírat," namítla. „Nabídl jsi mi jen ještě horší útlak. Říkal jsi, že si budu moct vybrat. Nabídni mi něco, co budu moct přijmout."
„Je tu jedna možnost, která ti na Wyndhurstu zajistí svobodu. Můžu dát zabít tvé přátele."
„Cože?!"
Posadila se a nevěřícně na něj zírala. Royce ale neohroženě pokračoval dál. „Můžu ti důvěřovat, jen když tu už nebudou a nebude hrozit, že při útěku povraždí mé lidi. Co se týče tebe, sama by ses při útěku daleko nedostala. Našel bych si tě."
„Ty žertuješ!" vydechla zpoloviny nevěřícně, z poloviny s nadějí.
„Ne."
„Víš moc dobře, že za takovou cenu žádnou svobodu nechci!" zasyčela zuřivě. „Proč o takové možnosti vůbec mluvíš? Ty bys byl opravdu schopen zabít bezbranné muže?"
121
„Jsou to mí nepřátelé, Kristen. Zabili by mě bez zaváhání a nedali by mi minimální šanci. Nikdy se mi nelíbilo, že jsou tady, a jak to jen půjde, zbavím se jich. To Alden mě přemluvil, že by nám mohli být užiteční."
„Potom se zbav i mě, Sase!" plála vzteky. „Jsem jednou z
nich!"
„Ano, ty jsi také můj nepřítel, ženo," odpověděl mírně. „Ale tebe mám na blízku rád. A teď ukaž, sundám ti na noc pouta. Nebo si snad chceš vybrat jinou možnost?"
Zírala na něj, ale natáhla nohy dopředu dřív, než by svou šanci výběru ztratila. Když se opět postavil a přes krk měl hozená pouta, v každé ruce svíral jedno, nespouštěla z něj oči.
„Chci se s tebou milovat, Kristen," promluvil chraplavě. „Předpokládám, že mě odmítneš, protože máš zlost, ale stejně se tě musím zeptat. Půjdeš se mnou do postele?"
„Ne," odpověděla chladně. Ignorovala, jakou hlubokou odezvu v ní vyvolal tón jeho hlasu i slova.
„Můžu na tom trvat."
„Pak poznáš, jaké to je se mnou bojovat, Sase."
Slyšela, jeho povzdech. Pak ale dosti hrubě řekl: „Doufám, že tě ta zlost brzy přejde, ženo."
Pak odešel a tentokrát Kristen slyšela, jak v zámku zarachotil klíč.
„Copak jsi mému bratranci provedla, ženo, že má tak příšernou náladu?" Kristen na Aldena jen letmo pohlédla. Stál na druhé straně pracovního stolu než ona. Bylo to poprvé od té doby, co ho napadla, kdy se k ní přiblížil. Jeho přítomnost se jí nezamlouvala.
„Za jeho nálady nezodpovídám," odpověděla nevrle. „Že ne?" pousmál se Alden. „Vidím, jak se na tebe dívá. Samozřejmě, že jsi za jeho nálady zodpovědná."
20
122
„Běž pryč, Sase," odsekla a tvrdě se na něj podívala. „My dva si nemáme co říct." „Pořád mě chceš zabít?" „Chci? Já po tom toužím."
Předstíral povzdech. „To je škoda, že nemůžeme být přátelé. Mohl bych ti poradit, jak si mého bratrance omotat kolem prstu, protože ty očividně nevíš, co s ním."
„Nepotřebuju žádné tvé rady!" vyštěkla. „A nechci vědět, jak s ním mám zacházet. Nechci s ním nic mít!"
„Snad, ale viděl jsem, jak ho pozoruješ. Takové vzájemně žádostivé pohledy -"
„Čert tě vem!" skočila mu do řeči zuřivě. „Přísahám, že musíš patřit k Lokimu. Běž pryč nebo ti hodím tohle těsto na
hlavu!"
Alden se zasmál a odešel. Kristen se zlostí zpracovávala těsto před sebou. Jak se ten chlap vůbec opovažuje ji škádlit? Nevěří snad, že by ho ráda zabila? Ráda. Nezajímalo ji, že má tak příjemnou povahu, ani to, že to byl on, který ji i její přátele zachránil před smrtí. Rozhodla se nebrat ani na vědomí, že jí svým chlapeckým úsměvem a šprýmařským šarmem připomíná bratra Ericka. Zabije ho - jestli bude někdy volná.
Její dlouhý, silný cop jí přepadl přes rameno, a tak ho zlostně hodila zpět. Léto právě dosahovalo svého vrcholu a takto horké počasí Kristen ještě nezažila. Kdyby byla doma, chodila by se koupat s Tyrou, nebo by jezdila na Tordenovi a vítr by jí pročesával vlasy. Rozhodně by celý den netrčela u rozpáleného ohniště. Mohla litovat spousty věcí, ale to by jí jen připomnělo, že si za svůj současný stav může sama.
Od toho zničujícího rána, kdy jejich loď zakotvila v deltě řeky, uplynul víc než měsíc. Občas Kristen otevřeným oknem zahlédla Thorolfa a ostatní, když přicházeli nebo odcházeli za prací na hradbách. Stála však až v zadním koutě síně, takže oni ji vidět nemohli.
Kristen věděla, že o ni zřejmě stále mají strach - Ohthere a Thorolf zcela určitě. Každým dnem by mohli utéct. Doufala, že útěk neodkládají jen kvůli ní, ale bylo pravděpodobnější, že Royce a jeho proklatá opatření jim útěk znemožnili.
123
Přemýšlela o tom, že Royceho požádá, aby s nimi mohla promluvit. Jenže Alden měl pravdu. Od té doby, co s ním minulý týden odmítla spát, měl mizernou náladu. Kdyby ho o schůzku s přáteli požádala, nepochybně by ji odmítl. Tvářil se podmračeně a rozkazy vydával ostrým hlasem. Jeho sestra i služebnictvo se od něj raději drželi dál, a aby neupoutali jeho pozornost, byli neobyčejně tiší. Mohla za jeho příšernou náladu ona?
Ráda by si to myslela. Na druhou stranu nevěřila, že by na něj mohla mít takový vliv. Byla však pravda, že se jí každý večer ptal, jestli k němu nepůjde, a ona se pokaždé zuby nehty držela svého hněvu a odmítala ho. Alden se o tom musel dozvědět. Možná že v jednom z těch večerů uslyšel Royceův rozzlobený hlas u jejích dveří, protože jeho trpělivost s ní se definitivně vytrácela. Nebo to opravdu vyčetl z Royceovy tváře?
Pochybovala, že by si Royce se svým bratrancem o ní povídal. Proč by to dělal? Byla jen ženská, která ho zrovna teď upoutala. Byla dobrá leda tak do postele, a ne aby ji tahal do rodinných rozhovorů. Nepřiznal by veřejně, že ho přitahuje otrokyně, zvlášť když je to zajatkyně, jež patří mezi jeho úhlavní nepřátele.
Eda věděla, co se stalo, ale byla loajální k Royceovi, a tak nikomu neřekla, že ho Kristen odmítla a tím ho pořádně podráždila. Každý den se na Kristen kvůli její neústupnosti mračila. Byla přesvědčená, že pokud ji Royce chce, měl by ji dostat. Věděla také, že jejich jediná noc byla příjemná pro ně pro oba, protože z lordovy ložnice nezaslechla jediný výkřik a na druhý den neviděla na Kristenině hladké kůži žádnou modřinu. Kristen tehdy zarytě mlčela, ale Eda, když viděla, jak často dívka rozzlobeně zírá na své řetězy, pochopila proč.
Eda jí tehdy řekla, že je blázen, nesnaží-li se získat lordovu přízeň starým dobrým způsobem. Kristen jí odsekla, že když ji drží v železech jako nějaké zvíře, klidně se bez jeho přízně obejde.
Přesto jí překvapilo, že se Royce podvolil jejím přáním. Dál se jí ptal, jestli s ním nechce spát, a dál se podřizoval jejímu odmítání, i když později to snášel se stále menším klidem. Nikdy by ji nenapadlo, že bude tak galantní. To spíš čekala, že si
124
ji vezme násilím. Vzhledem k jejímu postavení by to bylo pravděpodobnější. Ale to on neudělal. A Kristen jeho ohledy nečekaně vyčerpávaly.
Stále po něm toužila, obzvláště teď, když věděla, jak milování s ním chutná. Jenže pýcha, jíž měla přehršel, jí bránila si to přiznat.
Ten večer Kristen s úzkostí čekala, až Royce do její místnosti opět přijde, ale marně. Napadlo ji, že šel asi hledat potěšení někam jinam, a snažila se sama sebe přesvědčit, že ji to vůbec, ale vůbec nezajímá. Kdyby věděla, kde skutečně strávil noc, byla by na druhý den ráno méně rozčilená.
Následující den se jí zdál nekonečný. Zdálo se jí, že sama pod sebou uřízla větev. Cítila se mizerně a věděla, že si za svůj stav může převážně sama. Byla si teď jistá, že Royce za ní nepřišel proto, jelikož ho už přestala zajímat. V tomto závěru se o to víc utvrdila, když ho celý den nespatřila.
Přesto, když jí Eda sundala pouta a zamkla, ještě chvíli čekala. Seděla na slamníku v naprosté tmě, nervózně škubala už tak dost chatrné konce motouzového opasku a doufala. Nechtěla, aby se jí Royce jen tak bez boje vzdal. Myslela si, že si dá tu práci a bude ji přemlouvat. Jenže její hrdost ji stále držela zpátky a jeho to přestalo bavit. Není divu.
Kristen čekala dlouho. Pak si nakonec povzdechla. Rozhodla se, že půjde spát, a tak se svlékla. Minulý týden vždy napřed Royceovy návrhy odmítla, a pak se teprve odstrojila. Včerejší noc spala v šatech a bylo to pěkně nepohodlné. Ale dnes -nepřijde.
Když se dveře otevřely, byla ještě vzhůru. Za Royceem plála v síni pochodeň a ve dveřích vrhala jeho obrovský stín. Okamžitě se jí tělo začalo chvět vzrušením. Zaplavila ji radost. On přišel. Ještě ho neomrzela. Když se na něj však podívala, zachovala kamennou tvář. Kvůli světlu za jeho zády nemohla vidět, jak se tváří.
Stál mlčky na prahu a Kristen si uvědomila, že zřejmě nemíní vstoupit dovnitř. Asi i on má svou hrdost. Nepotřebovala však slyšet, proč přišel.
Rozhodla se stávající ticho přerušit. „Přišel jsi mi říct, že už nebudu muset nosit pouta, milorde?"
125
„Ne."
„Ani když tě při životě své vlastní matky zapřísahám, že odtud neuteču?"
„Ne. Třeba svou matku nenávidíš nebo už není naživu. Pak by tvůj slib neměl žádnou cenu."
Svým neomaleným prohlášením se jí sice dotkl, ale potlačila zlost. Zdvihla se na loktech a nechala pokrývku, aby jí sklouzla pod prsa. Věděla, že se nechová zrovna fér, ale byla už touto vypjatou situací unavená.
Aby si myslel, že si není vědoma toho, co právě udělala, zlostně se ozvala: „Já svou matku nesmírně miluju a ujišťuju tě, že žije a nepochybně má o mne obrovský strach. Myslíš si, že když jsem žena, nemám žádnou čest? Nebo mi nevěříš spíš proto, že patřím k Vikingům?"
Udělal jeden krok k ní, ale zarazil se. „Je snadné jen tak něco říct, ženo, ale skutek utek."
„Proč? Protože jsem chtěla zabít tvého bratrance?" zeptala se a pak výsměšně dodala: „Nebo protože neskákám, jak ty pískáš?"
Stiskl pěsti. Zjevně se tedy trefila do černého. Alespoň že v něm probudila vůbec nějaké emoce, jedno jaké.
„Bože na nebesích!" zapřísahal se podrážděně. „Ty jsi ta nejdrzejší ženská pod sluncem! Jak vidím, opět jsem jen zbytečně ztrácel čas. Ty mi prostě nechceš porozumět."
„Ale já ti rozumím, Roycei," odpověděla klidně. „A jsem připravená ke kompromisu."
„Ne, ty chceš, aby bylo všechno po tvém!"
„To není pravda," trvala na svém. „Dala jsem ti své slovo a věř, že mě to stálo hodně přemáhání, protože polovina mé osobnosti pořád touží odtud utéct a jít domů."
„A já zase nemohu důvěřovat někomu, ať už ženě nebo muži, koho znám tak krátce. Ani nemůžu uvěřit tomu, že část tebe chce skutečně zůstat tady, a to v tvém dosavadním postavení - beze všech práv, jenom s nadějí, že se jednou staneš něčím víc než jen otrokyní."
„Ano, máš naprostou pravdu, milorde," souhlasila Kristen ironicky. „Opravdu, proč bych tady měla zůstávat? Snad ne kvůli tobě?"
126
„Kvůli mně?" ušklíbl se. „Ty chceš, abych ti uvěřil, že tady zůstáváš kvůli mně? Vždyť mě každý večer posíláš pryč. Nebo snad se mnou dnes večer půjdeš, Kristen?"
„Pokud mi slíbíš, že mi už nikdy nenasadíš pouta, milorde," opáčila vesele.
„U všech svatých -"
Nedokončil. Místo toho se s hlubokým zabručením obrátil a odešel z místnosti. Když Kristen viděla, jak se zavírají dveře, chtělo se jí křičet.
„Vzdáváš se nějak moc snadno, Sase!" zasyčela plná bolesti možná až příliš nahlas, protože se dveře znovu otevřely. Zalapala po dechu.
„Slyšel jsem dobře, ženo?" Na to, jak předtím práskl dveřmi, zněl jeho hlas velmi klidně.
Nechal otevřené dveře, aby dovnitř mohlo pronikat světlo, a úmyslně pomalu zamířil k ní. Kristen si rychle přitáhla pokrývku zpět ke krku. Chtěla vyskočit. Ležela na zemi, zatímco Royce se nad ní tyčil, a připadala si strašně bezbranná. Nemínila mu však dát najevo, jak na ni jeho blízkost působí. Aby na něj neviděla, lehla si na záda.
„Co si myslíš, žes slyšel?" odvážila se opatrně zeptat.
„Výzvu." Hlas mu zněl stále klidně, ale dala se z něj vyčíst i stopa hrozby. „A když už jsi mě vyprovokovala, musíš nést následky."
„Jaké následky?"
Sklonil se a místo odpovědi z ní strhl pokrývku. Během okamžiku ležel na ní a oběma rukama jí přidržel hlavu, aby ji mohl políbit. Dřív, než se však jejich rty mohly setkat, Kristen napjala svaly a shodila ho na stranu. Věděla, že se jí to podařilo jen díky momentu překvapení. Rychle využila situace, přelezla ho a postavila se. Jakmile však udělala první krok ke dveřím, Royce ji jednou rukou chytil za nohu. Kristen klopýtla a upadla. Překulila se a volnou nohou nakopla Royceho, aby ji pustil. Jenže Royce se posadil, a přestože stáhla nohy, aby ji za ně nemohl opět chytit, věděla, že se nikdy nedostane ke dveřím včas. Postavila se v tu samou chvíli jako on. Pomalu a v obraně s napřaženýma rukama ustoupila zpět. Také on poodstoupil, a tak
127
ji přinutil se vzdát. Když se mu podařilo účinně zablokovat jediný východ, zastavil se.
„Běž zpátky na slamník, Kristen."
V jeho ledovém rozkazu se odráželo zlověstné varování, ale Kristen tvrdohlavě zakroutila hlavou. Zamířila k jedné zdi a postavila se k ní. Znemožnil jí útěk, jenže ona vůbec utéct nechtěla. Konečně se rozhodl získat ji silou, a ačkoli mu nechtěla dopřát snadné vítězství, přála si, aby ji přemohl - nebo aby si to alespoň myslel. Hrdost by jí nedovolila se mu podřídit, ale brutální síla ano.
Když se dívala, jak si strhává tuniku a opasek a odhazuje oděv stranou, srdce jí zběsile tlouklo. Z jeho chování se dalo vyčíst nebezpečí. Mohl jí velmi snadno ublížit. Byl obrovský a v pažích měl nesmírnou sílu. V tuto chvíli ho mohlo napadnout podrobit si ji pořádným výpraskem, alespoň většina mužů by to teď na jeho místě udělala. Tím, že ho provokovala, věděla, co riskuje.
Dokud všechny jeho šaty neležely poházené po zemi, nepohnul se. Jen tak stál a zíral na ni, zatímco jej světlo ozařovalo jen z jedné strany, tu druhou zakrýval stín. Kdyby před ním nestála nahá, snad by se uklidnil, nebo by si alespoň uvědomil, co se chystá udělat. Pohled na ni ho ale příliš rozpálil.
Nemyslela si, že Royce odejde, aby přinesl svíčku. Jakmile zavřel dveře a v místnosti se rozhostí tma, bude mít možnost mu uniknout. Pokud se to stane, rozhodla se situace využít. Jenže jeho ani nenapadlo nějaké dveře zavírat, možná proto, že tma by mu při výprasku překážela. Když zamířil k ní, Kristen svůj plán rychle přehodnotila.
Odtrhla se od zdi a nepřibližovala se ke koutům, kde by se mohla dostat do pasti. Mohla se z jeho dosahu držet jen tak dlouho, jak pomalu se Royce bude pohybovat. Jenže on k ní rychle rázoval a nasměroval ji k blízkosti slamníku. Navíc stál na takovém místě, že kolem něj nemohla proklouznout ke dveřím.
Kristen se rozhodla k další neočekávané akci. Sevřela do sebe pěsti, přestala ustupovat a otočila se k Royceovi, aby ho srazila tak, jak to udělala Aldenovi. Štíhlejší muž by se po takové ráně zapotácel, ne však Royce. Naopak to byla Kristen,
128
kterou překvapilo, když jedinou rukou zachytil její spojené pěsti. Její ránu však nezarazil. Místo toho k ní připojil vlastní sílu, takže Kristen se doslova otočila kolem vlastní osy a Royce ji mohl uchopit v pase a nadzvednout.
Stačily jen dva kroky a byl u slamníku, na který ji hodil. Protože ale byl slamník tenký, Kristen měla pocit, že spadla přímo na tvrdou zem.
Chvíli byla pádem omráčená. Vyrazila si dech. Ten okamžik stačil Royceovi, aby se dostal mezi její rozhozené nohy, a dříve než ho stačila odkopnout, vstoupil do ní.
Zaslechl, jak potupeně zalapala po dechu, jakmile přišla k sobě, a ušklíbl se, když se ho rukama snažila odstrčit. Bylo to však marné. Vězel v ní pevně a byl připravený čelit všem jejím útokům.
„Vzdej to, ty hašteřivá ženská." Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „O to, kvůli čemus bojovala, jsi už stejně přišla."
Místo odpovědi, aby se ho zbavila, se vzepjala v bocích. Ale to bylo rovněž k ničemu, jen se mu díky jejímu snažení podařilo dostat se do ní hlouběji. Znovu zalapala po dechu, ale tentokrát kvůli slastnému pocitu, že ho v sobě cítila celého. Také Royce se zhluboka nadechl. Z hlubokého splynutí se ho zmocnilo úžasné vzrušení.
„Ach, ženo, vyplatilo se mi to," vydechl chraplavě. „Bojuj si se mnou, jak chceš."
Kristen se jeho vášnivé prosbě málem vysmála, ale tím by si zničila veškerý dojem, který cítila z jeho podmanivé síly. Ve smíchu jí navíc zabránila jeho ústa, která ji horlivě políbila. Naposled se mu pokusila vzdorovat a odvrátit hlavu. Jeho ústa ji ale všude následovala, až se konečně vzdala, jeho polibek přijala a se stejnou vášnivostí vrátila.
Přestože jeho humor nepochybně pramenil z pocitu vítězství, hřál ji u srdce. Nezajímalo ji, jaká je jeho příčina. Jakmile už nemá vztek, nebude k ní brutální - i když zrovna v tu chvíli ji napadlo, že by i to dokázala snést, natolik se rozvášnila.
Její ruce vyklouzly z prostoru mezi jejich těly a uchopily ho za hlavu. Nepřestávala ho líbat, ani když začal neobyčejně skvělým způsobem hýbat svým mužstvím tak, že ji sice ne zcela
129
opustil, ale svými boky, břichem a hrudníkem dohromady eroticky třel její tělo.
Kristen téměř okamžitě dosáhla orgasmu a v žádostivosti, aby jej získala celého, vyzdvihla pánev, a tak nevědomky na sobě nesla celou váhu jeho těla. Také Royce docílil vyvrcholení a jeho výpad ji opět přitiskl k zemi. Tím její rozkoš ještě zvýšil. Hluboce zasténala. Cítila uvnitř svého těla jeho pulsující vyvrcholení, a to jí dál uchovávalo její sladké uspokojení, které trvalo tak dlouho, že tomu ani nemohla uvěřit.
S lítostí se vracela zpět do reality. Ležel na ní úplně bezvládně, ale jí to nevadilo. Obrátil hlavu a stále ještě zhluboka dýchal. Zasněně projížděl prsty jejími vlasy. Cítila, že by. takto mohla zůstat navěky. Ale to byla příliš marná naděje.
Nedokázala odhadnout, co si o jejím naprostém odevzdání asi myslí Royce. Podle toho, jak jsou muži na své schopnosti domýšliví, může zkrátka její kapitulaci spojovat se svou mileneckou zdatností. Pokud ho nenapadne, že ho vlastně svedla ona, ať si jinak myslí, co chce. Kdyby to však zjistil, dokázala si živě představit, jak by zuřil.
Dotkla se jeho ramen, a pak, když se na ni dolů podíval, pohladila i jeho hrudník. Cítila, jak jí pod dlaní tluče jeho srdce, sice silně, ale už docela klidně. Upřeně se na něj dívala a snažila se z jeho výrazu odhadnout, co si asi myslí. Nezjistila však vůbec nic. Zdálo se, že on sám ji pozoruje z naprosto stejných důvodů a chce odhalit její vlastní myšlenky. Kdyby jen tušil, pomyslela si a usmála se.
„Takže se na mě už nezlobíš?" zeptal se.
„Ovšemže se zlobím."
Royce se potěšeně zasmál. „A to se vždycky usmíváš, když máš vztek?"
„Vždycky ne, jen někdy."
Řekla to tak vážně. Royce zakroutil hlavou. Kdyby považoval vše, co mu říkala, za pravdu, nevycházel by z úžasu. To si raději myslel, že jen tak žertuje.
„Asi bych se ti měl omluvit," navrhl.
„Ano, to bys tedy měl."
Zafrkal. Souhlasila tak rychle. Neměl o tom vůbec mluvit. To ona ho vyzvala. Možná že si takovou drsnou lekci
130
nezasloužila, ale nakonec ho přece jen přijala a z jejich milování měla stejné potěšení. Proč ho ale tak tvrdohlavě odmítala... Ne, věděl proč, avšak nemohl s jejími námitkami nic dělat.
Naklonil se, aby si lehl vedle ní, v ten okamžik přitiskla stehna k sobě. Byl stále v ní a Kristen zavřela oči a vychutnávala si ten pocit dřív, než se stáhne. Díval se na ni a zhluboka se nadechl.
„Pro lásku boží, ženo, co to děláš?"
Otevřela zeširoka oči. „Co?" Opravdu si nebyla vědoma toho, co právě udělala.
„Když tys vypadala tak... jako kdybychom -"
„Jak to víš? Díval ses na mě?"
„Ano."
Zapletichařila. „To bylo neúmyslně, ale až se budu příště zase milovat, vyzkouším to, nebudu zavírat oči."
„Když se jeden dívá do tak krásných očí, jako jsou ty tvé, zdivočel by," prohlásil.
Záměrně se usmála. „Nemusíš se bát, milorde. Nemyslela jsem, že se budu dívat na tebe."
„Doufám, že žertuješ, ženo," ozval se přísně, když se postavil a Kristen si vytáhl k sobě. „Jestli uděláš, čím hrozíš, následky, které za to poneseš, se ti rozhodně nebudou líbit. Žádné jiné milence ti nebudu trpět. Pokud tě budu chtít já, budeš mi věrná."
Nadzvedla jedno obočí. Cítila ze svého popichování jisté zadostiučinění. „Vážně?"
Neodpověděl, ale odstrčil ji a po podlaze začal sbírat své i její oblečení. Pak zamířil ke dveřím. Kristen cítila, jak rudne. Dveře zůstaly po celou dobu jejich milování otevřené. Kdokoli, kdo procházel kolem, je mohl vidět. Kdokoli mohl celou tu dobu stát přímo na prahu a pozorovat je. A ona byla tak zaujatá svým milencem, že si toho vůbec nevšimla.
Její milenec. Jak krásně to slovo zní. A teď přijdou změny. Musejí přijít. A on toho nebude litovat. Dokáže mu, že je opravdu mužem jejího srdce.
Hned jakmile se dostali do jeho ložnice a dveře zaklaply, Royce odhodil hromadu šatstva na zem a vzal Kristen do náruče.
131
„A teď zaplatíš daň za to, žes mě tak dlouho odmítala. Dnes v noci se nevyspíš."
„To má být výzva, milorde?" zapředla Kristen jako kočka. Doufala, že je to víc než slib.
Obloha se teprve začala barvit do růžová, když jeden z ozbrojenců vzbudil Royceho. Zajatci v noci dělali potíže. Teď sice už bylo vše pod kontrolou, ale Thorolf chtěl mluvit s lordem. Royce poslal muže pryč. Jelikož se Vikingové opět uklidnili, nemusel na nádvoří nijak spěchat. Na druhou stranu však nemohl ani celou tu věc jen tak odložit. Povzdechl si a podíval se dolů na Kristen. Úsvit zatím vrhal do pokoje jen sporé světlo, ale protože seděl hned vedle ní, mohl na ni dobře vidět.
Kristen dál spokojeně spala. Rozhovor, který měl s ozbrojencem, ji vůbec nevzbudil. Royceho to však nepřekvapovalo.
Téměř celou noc ji nenechal usnout - nebo spíš její blízkost nedala spát jemu. Nemohl se jí nabažit. Když si poněkud užasle uvědomil, že se dnes ráno necítí nijak unavený, usmál se.
Jako kdyby jí byla zima, ležela stočená do klubíčka a ruce měla zastrčené mezi stehny. Nepochybně se takto naučila spát, aby se tam u nich na severu, kde bývají tuhé zimy, zahřála. Zlatohnědé vlasy měla rozpuštěné a rozcuchané a rozprostíraly se kolem její hlavy jako nějaké zlaté jezírko. Když šli konečně spát, přikryli se tenkou pokrývkou. Ta jí teď sklouzla k bokům, a tím mu poskytla od pasu nahoru krémově bílou podívanou.
Jak se na ni díval, aniž by si toho byla vědoma, pocítil zvláštní vzrušení. Byla první ženou, se kterou kdy sdílel svou postel celou noc, první ženou, kterou ve spánku pozoroval. Se služebnými, jež se mu líbily, se obvykle pomuchloval hned na místě, kde na ně narazil. Těch pár žen, jež si vzal k sobě do ložnice, odešlo hned po milování. Od Corliss zase odcházel on. Ani náhodou netoužil po tom strávit s ní celou noc. Obdobně to
21
132
probíhalo i v případě dam, s nimiž se intimně stýkal u královského dvora.
Proč mu tedy nevadí sdílet celou noc svou postel s touto seveřankou? Co, nevadí! Jemu se přímo líbí, že může vedle ní spát. Proč právě ona? Vždyť jí kvůli jejímu původu stále ještě pohrdá. Nebo snad ne? Ona a její krajané mu ublížili tím nejhorším možným způsobem. Byla sice jen žena, ale vychovávali ji ve stejné víře jako muže, kteří vtrhli do jeho země, aby drancovali a zabíjeli. Patřila k Vikingům. Byla pohanka, ke které všichni bohabojní křesťané cítí jen opovržení.
Pokud jí dosud on nepohrdá, potom by měl. Měl by i s větším úspěchem vzdorovat její přitažlivosti. Cítil sám nad sebou znechucení. Udělala z něj slabocha. A co víc, dokázala mu, že má větší vůli než on. Tuto noc se přesvědčil, že po něm stále touží. Přesto ho celý uplynulý týden odmítala, a kdyby ji nedonutil k povolnosti, vzdorovala by mu dál.
Royce znechuceně mlaskl. Jeho sebekritika byla k ničemu. Co se stalo, stalo se, a on nebyl schopen jen tak hodit vše za hlavu. Nemohl se jí dostatečně nabažit. Stále ji chtěl. A kdyby ji teď odmítl, bylo by to, jakoby si uťal celou ruku jen proto, že ho bolí prsty. Bezdůvodně by si přivodil ještě větší trýzeň, než cítí nyní.
Dokonce i v tomto okamžiku po ní toužil. Neprobudil ji jen proto, že věděl, že se s ní bude moct pomilovat později. Opájel se pocitem, že právě tuto ženu má ve své moci. Zotročený zajatec měl ještě méně práv než Britové, kteří se už jako otroci narodili, nebo než původně svobodní lidé, jež upadli do otroctví za nějaké zločiny či proto, že nebyli schopni zaplatit různé poplatky a vyrovnání. Tito dlužníci mohli být svými příbuznými po nějakém roce z otroctví vykoupeni, rodilí otroci si mohli svobodu koupit, protože měli povoleno prodávat nejrůznější předměty, které vyrobili ve svém volném roce. Zajatí nepřátelé ale měli úplně odlišné postavení. Mohlo se za ně žádat výkupné, nebo také ne, mohli a nemuseli se prodat, jejich pán je mohl kdykoli libovolně zabít. Jaký bude osud těchto otroků, to záviselo čistě jen na jejich majitelích.
Z těchto důvodů Kristen patřila jen a jen jemu, naprosto stejně, jak by tomu bylo, kdyby se za něho provdala. Mohl si ji
133
kdykoli a kdekoli vzít a ona neměla právo ho odmítnout. Věděl-li však, že proti jeho vášni nic nenamítá a že obdivuje jeho tělo stejně jako on to její, cítil dvojnásobnou rozkoš.
Kdyby se dál zaobíral těmito myšlenkami, zřejmě by ji přece jen probudil. Přesto nedokázal naprosto odolat a dřív, než opustil postel, položil ruku mezi její pevná ňadra a jedno uchopil. Kristen se ve spánku usmála a Royce se usmál rovněž.
K čertu! Kdyby v něm alespoň nevyvolávala tolik různých příjemných pocitů. Zajímalo by ho, jestli Kristen ví, jak je neobvyklá. Neznal žádnou jinou ženu, která by byla schopná takové vášně - a tak přirozeně.
Když se oblékl a scházel dolů, říkal si, jaký krásný den má před sebou. Ani vyhlídka na potíže se zajatci mu nedokázala zkazit náladu.
Vikingy nalezl na nádvoří. Shromáždili se před přístřeším, které pro ně dal postavit. Waite je neposlal pracovat, dokud Royce nepřijde. Kromě Thorolfa, jehož si vzal stranou, svěřil ostatní zajatce Lymanovi. Mladšího muže viditelně cosi rozrušilo. Jak ho Royce uviděl, hned ho napadlo, že za Thorolfovo rozčilení nějakým způsobem může on. Pokynul seveřanovi, aby se vrátil do chýše, kde si mohli v soukromí promluvit.
„Říkali mi, žes tu ráno vyvolal rvačku, Thorolfe. Nechceš mi říct, o co šlo?"
Thorolf se rozrušeně pohnul a jeho řetěz zachrastil. „Oh, tohle?" mávl rukou. „To byla jen hloupost. Bjarni si z Ohthera utahoval a namíchl ho." Pak zmlkl, zadíval se na Royceho a oči se mu zúžily. „Šlo o tebe a Kristen."
Royce se nad jeho poznámkou zamyslel, ale moc moudrý z ní nebyl. „Mám to chápat tak, že se tě Bjarniho žerty dotkly
také?"
„Ano. Už je to dlouho, co od nás Kristen musela odejít. Potřebuju s ní mluvit. prosím."
Royce strnul. Věděl, co tohoto statného Vikinga muselo stát přemáhání, aby takové slůvko vůbec vyslovil. Zostražitěl. Když ještě Kristen předstírala, že je chlapec, právě tento muž ji ochraňoval. Tvrdil, že je jen její přítel, ale dá se mu věřit?
„Jak dlouho už znáš Kristen, Thorolfe?"
134
„Odjakživa. Jsme sousedé. Když jsme byli děti, společně jsme chodili plavat, jezdit na koni, lovit, měli jsme k sobě blízko, velmi blízko."
„Takže protože je přítelkyní tvé sestry, cítíš za ní zodpovědnost? Je to tak?" Thorolf ale mlčel. Royce ho obešel, až se postavil Vikingovi za záda. „Máš o ni starost, protože její bratr je mrtvý a nemůže se o ni postarat, nebo pro tebe znamená něco víc?"
Thorolf se k němu otočil. „Mluv pomaleji, Sase. Nebo, ještě líp, přiveď Kristen, bude moct mluvit za tebe."
„Oh, chytré," ušklíbl se Royce, „ale na to ti neskočím. Kristen se v domě vede dobře a nepotřebuje, aby jí někdo připomínal vaše postavení. Nemůže ti říct víc než já. Má se dobře a rozhodně ji nemučíme. Takže, jak vidíš, nemáš žádný důvod se o ni bát."
„To říkáš ty. Chci to slyšet od ní."
Royce záporně zakroutil hlavou. „Jestli je to všechno, cos mi chtěl říct." Zamířil ke dveřím.
„Sase!" zařval rozzlobeně Thorolf. „Nech Kristen na pokoji."
Royce se nevěřícně otočil. „Chceš mi snad říct, abych od ní dal ruce pryč?" „Přesně tak."
Royce se začal smát. „Tak tomu říkám arogance! Možná že sis toho ještě nevšiml, ale nejsi tu zrovna v takovém postavení, abys mi mohl klást nějaké požadavky."
„Vezmeš si ji za ženu?"
„Ach, přestaň, Vikingu," ozval se Royce netrpělivě. „Není tady hostem, je otrokyní. Jak jsem už jednou řekl, co se s ní stane, záleží jen na tobě a tvých krajanech. Nikdo jí neubližuje, ani nemusí dělat nic, co by sama nechtěla."
„Takže ses jí ještě nedotkl?"
Tentokrát Royce neodpověděl. Thorolf si z jeho mlčení vyvodil vlastní závěry, které popíchly jeho norský temperament. Royce nebyl na útok připravený, ale nebyl ani menší, ani méně statnější než seveřan. Náhle ležel sražený na zemi a hrdlo mu svíraly ruce, které pro něj představovaly skutečnou smrtelnou
135
hrozbu. Byl u konce s dechem. Nakonec se mu ale podařilo vytáhnout dýku, kterou Thorolfa poranil na boku. „To už stačilo," nařídil Royce.
Thorolf poslechl. Postavil se a ustoupil. Ruku si tiskl ke krvácející ráně. Vztek ho neopustil, právě naopak, vždyť prohrál. I s Royceem cloumala zlost.
„Cos doufal, že tou svou hloupostí získáš?" zeptal se.
„Aby ses Kristen už nikdy nedotkl."
„Tím že mě zabiješ? Ano, to by šlo, ale moc dlouho by ses z vítězství netěšil."
„Nechtěl jsem tě zabít," nesouhlasil Thorolf. „Jsou i jiné možnosti, jak zabránit, abys ji nechal na pokoji."
Royce zahlédl Vikingův rychlý pohyb a zamračil se. Nakonec jen zabručel. „Ano, to máš pravdu. Dám si teď dobrý pozor, abych se ti nedostal pod ruku. Docela se mi zamlouvá mít všechny části těla na správném místě." Zakroutil hlavou a postavil se. „Ty mladý blázne. Copak jsi mi nevěřil, když jsem ti říkal, že jsem Kristen k ničemu nenutil? Kromě pout, které nosí, si na nic jiného nestěžuje."
Thorolf na něj zíral a oči mu plály. „Lžeš! Hodně mužů už Kristen chtělo. Hodně," zdůraznil. „Ona nechtěla žádného."
„Opravdu? V tom případě jsem šťastný muž," poznamenal Royce suše.
„Jestli mluvíš pravdu, Sase, musíš se s ní oženit."
Royce si nad jeho zarputilostí povzdechl. „Už jsem zasnoubený, Thorolfe, ale i kdybych nebyl, pohanku bych si nikdy nevzal, ani seveřanku nebo otrokyni, a Kristen je vše dohromady. Už teď mi patří. Řekni mi jediný důvod, proč bych si ji měl vzít. Ale ať je ten důvod závažný pro mě. Své vlastní zájmy neber v úvahu."
„Bjarni měl tedy pravdu. Líbíš se Kristen. Tak to je. Pokud si ji ovšem nevezmeš, nebude její zájem trvat dlouho. Vybrala si tě, Sase. Buď teď uděláš, co je správné, nebo ji ztratíš."
„Nemůžu ztratit to, co vlastním," prohlásil Royce sebejistě a odešel dřív, než ho mohla vikingská logika rozzlobit.
Thorolf přistoupil ke dveřím a díval se, jak saský lord míří přes nádvoří zpět do domu. Waite k němu přistoupil, aby ho odvedl ke stavbě hradby, ale Viking mu nevěnoval jediný
136
pohled. Bjarni měl přece jen pravdu, když říkal, že ještě v době, kdy Kristen byla s nimi, viděl, jakým způsobem se na lorda dívala. Prý ještě nikdy nespatřil žádnou ženu v takovém transu.
Jestli si opravdu vybrala sama, byla to špatná volba. A tím, že ji drželi od nich, si o tom neměla ani s kým popovídat. Sas ji nikdy nebude ctít. On je ten, kdo tu má moc, a ona je jen otrokyně. Jelikož on sám byl svobodný muž a ve svém vlastním domě měl několik otrokyň, dokázal Royceův postoj pochopit. Ale Kristen se jako otrokyně nenarodila a až se jednou rozhodne ze sebe jeho otroctví setřást, udělá to silou celé své duše.
Přemýšlel, proč vlastně Sasa varoval před tím, jak bude Kristen uvažovat. Byla křesťanka, ale pochopil, že jim to neprozradila. Byla však také hrdá Norka, a to její chování v mnohém ovlivňovalo. Asi by pro ni bylo lepší, kdyby byla tvárnější. Thorolf si dokázal představit, že obrátí-li se Kristen jednou proti svému vězniteli, nebude to pro ni vůbec lehké.
Kristen se narovnala a slastně se protáhla. Usmála se na malého ptáčka, který seděl na okenní římse a jehož zpěv ji probudil. Jakmile se posadila, ulétl. Byla sama. Napadlo ji, jestli jsou dveře zamčené, a vstala, aby to zjistila. Nebyly. Opět se usmála a dveře zavřela. Ano, už se její postavení začalo měnit. Royce ji zkouší, jestli jí může důvěřovat. Dá si velký pozor, aby ho nezklamala.
Jeho i její šaty dosud ležely tam, kam je včera večer ze sebe shodili. Rychle se ustrojila a začala uklízet. Chtělo se jí zpívat, a tak si začala broukat jednoduchou keltskou písničku, kterou ji v dětství naučila matka.
„Jak vidím, umíš víc řečí než jen tu naši, viď?" Kristen přestala stlát a ohlédla se na Edu, stojící na prahu. Usmála se na pozdrav. „Ano, umím jich docela dost."
22
137
„No, tak si dej pozor, ať právě touto řečí tě lord Royce neuslyší mluvit, protože většina Keltů patří mezi naše nepřátele."
„Většina?"
„Ti, co žijí ve Wessexu, Devonu a Dorsetu jsou celkem v pořádku, ale Keltové ze západního pobřeží jsou našimi odvěkými nepřáteli. Dokonce proti nám bojovali na dánské straně."
„A co keltští Welšané ze severozápadu?" zeptala se Kristen a myslela při tom na svou matku.
„To jsou taky nepřátelé, i když žijí příliš daleko na to, aby nám mohli škodit. Před mnoha lety napadli Mercii a náš král Ethelwulf, Alfrédův otec, je pomáhal potlačit. Táhl se svou armádou na sever a od Welšanů si vynutil slib, že nám budou platit válečné daně, jenže západní Keltové nás napadají pořád. Zrovna před dvěma dny nám jedna jejich tlupa chtěla ukrást dobytek. Lord Royce sice přivedl stádo zpátky, ale i když on i jeho muži pronásledovali zloděje celou noc, stejně je nechytili. Takže, uslyší-li teď tvou písničku, nebude se mu to vůbec líbit a věř, že ji zná natolik dobře, aby ji hned poznal."
Kristen se usmála a v následující chvíli nedokázala potlačit smích. Tak proto za ní Royce v tu noc nepřišel. A zatímco on chytal zloděje, ona se zbytečně trápila, že je s nějakou jinou ženou.
„Tvůj smích není na místě, děvče," pokárala ji stařena.
„Tomu nerozumíš, Edo," ozvala se Kristen a pak dodala: „Je mi líto, že ti zloději utekli. Nevěděla jsem, že jsou Keltové vaši nepřátelé."
Eda zabručela. „Nejen Keltové, dokonce i pár Sasů, hlavně jeden, co žije nedaleko, lord Eldred, ten by nejradši našeho pána utopil ve lžíci vody. Od té doby, co ti dva spolu pobývali u dvora, jsou na sebe jak kočka se psem."
„A víš proč?"
„Ale ano. Lord Eldred žárlí, že náš pán a král Alfréd jsou přátelé. Spřátelili se ještě dřív, než se Alfréd stal králem. Tehdy spolu vyráželi na královské statky na hony a společně trénovali ve zbrani. Tady mnoho mladších synů žije u dvora. Náš pán tam pobýval před otcovou a bratrovou smrtí. Teď tam jezdí jen
138
zřídkakdy, většinou jen když si ho Alfréd povolá. Lord Royce a lord Eldred sice uzavřeli příměří, ale to jen kvůli Dánům."
„Moudré rozhodnutí. Pomyšlení, že Royce s jedním nepřítelem bojuje a ten druhý číhá za jeho zády, by se mi vůbec nelíbilo."
„To ti dělá starosti? Většina otroků po smrti jejich pána získává svobodu. Církev to podporuje."
„Já sice chci být zase svobodná, Edo, ale ne za takovou cenu," vyštěkla Kristen.
Eda si částečně nevěřícně, částečně potěšeně odfrkla. „Dobře, tak pojď. Milord sice říkal, abych tě nechala vyspat, ale o celodenním lenošení jsem neslyšela ani slovo. Jedno jídlo jsi už zmeškala."
Kristen se usmála a zamířila ke dveřím. Eda se porozhlédla po poutech, které předtím odhodila do kouta, a shýbla se pro ně. Kristen ji zarazila.
„Nech je být, Edo. S tím jsem už skončila."
„To řekl pán?"
„Ne, ale -"
Eda ji ignorovala a zdvihla řetěz. „Dokud mi to neřekne sám, budeš je nosit."
„Ani náhodou. Říkám ti přece, že je už mít nemusím. Jdi a sama se ho zeptej."
„Zbláznila ses? Ani mě nenapadne, abych ho s takovou hloupostí obtěžovala." Kristen se zamračila, ale Eda zvedla ruku, aby její možnou tirádu včas zarazila. „Kdyby ti teď chtěl věřit, řekl by mi to. To neumíš čekat?"
Ne, neumím, chtělo se jí zaječet, jenže k čemu by jí to bylo? Za pár minut - nebo nanejvýš pár hodin, pokud Royce není v síni - ho uvidí a on už svou zapomnětlivost napraví. Tu chvilku opravdu může počkat, ale ani trochu se jí to nezamlouvalo.
Ve skutečnosti uplynulo víc než jen pár hodin, než jej spatřila. Byl pryč celý den. Eda zjistila od Meghaniny služebné Udele, že vzal svou sestru na vyjížďku. Meghan se vrátila časně odpoledne s tváří zrůžovělou vzrušením, ale Royce s ní nebyl. Eda poznamenala, že si Royce málokdy najde čas, aby svou sestru pobavil. Při pohledu na Meghan bylo zřejmé, jak moc ji vyjížďka potěšila.
139
Kristen na chvíli zjihla. Pomyslela si, jak je od Royceho milé, že si mezi svými povinnostmi nalezne na sestru čas. Pak ji ale opět zachvátila netrpělivost, která se rychle měnila v tu samou nevoli, jakou cítila při jejich posledním setkání, kdy se s ní miloval, avšak poté trval na tom, aby si železa opět nasadila. Nebo se snad zmýlila? Může k ní být v posteli samá něžnost a vzápětí považovat za správné, že není-li s ním, dát ji připoutat?
Když Royce vstoupil konečně do síně, večeře byla v plném proudu. Kristen dychtivě pozorovala, jak přechází síň a míří k dlouhému stolu s trnoží před velkým ohništěm. Jakmile si jejího pohledu všiml, usmál se na ni a její zlost byla ta tam. Bože na nebesích, jak ji ten muž ničil. Doufala, že Royce nikdy nezpozoruje, jaký pustošivý vliv na ni má. I bez toho měl nad ní převahu.
Jeho pozornost si však dál vyžádala Darrelle a Kristen odešla dozadu, aby naplnila jídlem mělké mísy, které se na lordův stůl budou servírovat. Opět se zmýlila. Vůbec není zlý, jen zapomnětlivý, a jakmile uvidí, že má pořád nasazená pouta, bude se kát a za veškerá příkoří ji odškodní.
Dříve než se síň zpoloviny vyprázdnila a sloužící se začali ukládat ke spánku, Royce ji vyhledal. Byl dobře najedený, se svými muži popil trochu piva a nyní se pro něj připravovala koupel. Kristen sama naplnila dvě vědra vody z kamnovce zavěšeného nad ohněm.
Zastavil se u ní, ale ne příliš blízko. Místo na ni se díval na hroudy těsta, které byly na stole připravené na příští ráno. „Jak ses celý den měla, ženo?"
Mrkla na něj a zjistila, že se stále ještě nedívá přímo na ni. Uvědomila si, že to ani udělat nemůže. Kolem bylo pořád ještě hodně lidí. „Dobře, milorde."
„Noc bude ještě lepší."
Jeho chraplavý šepot ji rozechvěl. Pak však zamířil ke koupací místnosti a ona za ním zůstala nevěřícně zírat. Když vedle ní stál, nemohl si přece nepovšimnout železných okovů na jejích kotnících. Vždyť pouta byla černá a mezi její světlou sukní a obuví se zřetelně vyjímala. Nemohl přehlédnout ani dlouhý řetěz, který se táhl po zemi ode zdi až ke stolu, za nímž
140
stála. V průběhu dne si ostatní ženy často stěžovaly, že jej musí překračovat. Také tento řetěz se nedal přehlédnout.
Royce ji svou nečitelností tak ranil, až se jí začaly chvět ruce. Bůh ať ztrestá ty jeho zelené oči a černé srdce! Tím, že s ní spí, aniž by jí důvěřoval, z ní dělá nic víc než děvku! Už se nenechá dál takto zneužívat.
„Já jsem ti to říkala, děvče. Je moc brzy na to, aby ti věřil. Počkej, až přijde tvůj čas."
Eda stála za ní. Kristen se však neotočila, aby jí odpověděla. Aby se jí přestaly chvět prsty a dostala své city pod kontrolu, stiskla pěsti. Dostala vztek.
„Do té doby budu mít kotníky samou jizvu. No, nic. To mám za to, že spím se svým nepřítelem. Budu mít jizvy a ty se stanou znamením mého pokání."
„Pokáním! Bože, ty mluvíš jako nějaká křesťanka. Máte u vás taky kněze? A hodně vašich bohů po váš žádá pokání?"
Kristen neodpověděla. Chladně se zeptala. „Skončili jsme pro dnešek, Edo?"
„Ano."
Eda se sklonila a odemkla delší řetěz. Přitom jí sundala i pouta, aby Kristen mohla jít líp do schodů. Popravdě řečeno s dívkou soucítila. Nebylo asi pro ni vůbec lehké být lordovou favoritkou - jen kvůli tomu jednomu.
Důvěřovala Kristen natolik, aby ji nechala jít až za sebou. Kristen její důvěry nezneužila, ale jen proto, že pokusit se o útěk bez jediné zbraně by bylo čiré bláznovství. Avšak, tak jako předtím, nešla dál než ke svým dveřím, i když Eda pokračovala
dál.
Tentokrát ale Kristen rovnou otevřela dveře do své místnosti. Ta sice byla vždy prázdná, ale nyní uvnitř chyběl i slamník.
Cítila, že Eda stojí opět za ní. „Co to má znamenat?" zeptala se ostře starší ženy.
„O tomhle, Kristen, nic nevím, ale milord říkal, že už tenhle pokoj nebudeš potřebovat, že jediná postel, ve které teď budeš spát, je ta jeho."
Trpce se zasmála. „Opravdu? Dobrá, radši budu spát na holé zemi, než tam, kde mi nabízí."
141
„Bude se zlobit, děvče."
„Myslíš, že mě to zajímá?" vyštěkla Kristen.
Eda odešla, aby o Kristenině postoji informovala Royceho. Kristen se ani nepohnula, dokud neuslyšela, jak v zámku zarachotil klíč. Bylo zbytečné doufat, že ji Eda zapomene zamknout. Teď, když je Royce dole, mohla by totiž proklouznout do jeho pokoje a zmocnit se tam nějaké zbraně. Nebyla si však jistá, co by s ní pak udělala.
Kristen přistoupila k protější zdi, sedla si a čekala.
Když Royce odemkl dveře, Kristen seděla zády ke zdi. Kolena měla pokrčená, aby mohla v případě potřeby rychle vstát. Viděla, že nemá zlost, ale zrovna nadšeně se také netvářil. Protože přišel přímo z koupací místnosti, měl na sobě jen tuniku s dlouhými rukávy, podobný typ oděvu, který po koupeli dostala Kristen, i když tato byla vyrobená z kvalitnější látky a byla dokonce olemovaná snad na jeden palec širokým pásem zeleného hedvábí. Bílá plátěná tunika mu sahala až k patám. Světlá barva kontrastovala s tmavými vlasy a opálenou kůží.
Věděla, že kdyby na něj nebyla rozzuřená, čekala by teď se zatajeným dechem, kdy se mu oděv při chůzi rozevře a ona zahlédne nahou nohu. Nyní se však soustředila výhradně na jeho tvář, ozářenou plamenem lojové svíce. Světlo dopadalo až k ní.
„Eda mi řekla, z jakého důvodu jsi zase tady a ne tam, kde bys měla být. Chci vědět, proč sis myslela, že už nebudeš muset nosit pouta. Já jsem ti o tom přece nic neřekl."
Kristen byla pyšná na to, že její hlas zněl klidně a nezajíkala se. „To je prosté, Sase. Moc dobře jsi věděl, proč jsem s tebou minulý týden odmítala spát. Přesto sis mě včera vzal do postele. Byla jsem blázen. Myslela jsem, že když jsi to udělal, musíš se už konečně slitovat a pouta mi nebudeš znovu nasazovat."
23
142
„Máš naprostou pravdu," odpověděl ostře. „To byl opravdu pěkně bláznivý úsudek. Řekl jsem ti dost jasně, proč musíš být v železech, a také jsem ti řekl, jaké máš jiné možnosti."
Když slyšela, co říká, ztratila klid. „Na tvé jiné možnosti já kašlu! Budu nosit ta tvá proklatá pouta, ale tebe už nechci. Nesnesu, abys mě na jedné straně hýčkal a pak mě zas dával do želez."
Pomalu k ní zamířil. Ostražitě se postavila, ale Royce se zastavil na vzdálenost dvou paží.
„Myslel jsem si, že máš silnější náturu, ženo," záměrně ji popíchl.
Zalapala po dechu. „Mně odvaha nechybí, milorde. Mého otce v mládí zajali. I má matka žila určitý čas v otroctví. Jsem taková, jak mě moji rodiče vychovali, a kdybych nedokázala snést to, co s sebou nese otroctví, udělala bych jim jen ostudu. Chápu to jako odpovídající trest za to, že jsem své rodiče neposlechla a plula jsem s bratrem. Vydržím to, Roycei, ale je určitá hranice, za kterou bez boje nepůjdu. Nech mě na pokoji a nebudeš se mnou mít problémy."
„Nemůžu," odpověděl prostě. „Ani ty se mne doopravdy nechceš zbavit, Kristen."
„Ale ano. Už o tebe nestojím."
Její odpověď se mu nelíbila. Stiskl rty a zelené oči se zamračily. „Jak tohle můžeš říct po minulé noci?" „Mohu."
„Lhářko. Pořád mě chceš a já ti to dokážu."
V jeho hlase slyšela výzvu a opovržlivě si odfrkla. „Tvrdohlavost je jednou z vlastností, kterou jsem zdědila po matce. Ta jednou po jedné hádce nepromluvila na otce celý měsíc jediné slovo. A to se oba navzájem vášnivě milují. Možná že po tobě pořád ještě toužím, Roycei. Prostě si nemůžu pomoct. Přitahuješ mě. Ale nikdy to už ode mě neuslyšíš, ani se ti dobrovolně nepoddám. Když jsi mi dal nasadit pouta, dokázals tím, že pro tebe nic neznamenám, že ke mně vůbec nic necítíš. Od muže, jemuž se dávám, očekávám, že mi dá víc než jen vášeň."
„Takže se postavíš proti touze nás obou?"
143
Kristen zavřela oči. Zaplavilo ji hořké zklamání. Co čekala, že řekne? Stojím o tebe, Kristen. Ovšemže k tobě něco cítím, opravdu, strašně moc. Jak o tom vůbec můžeš pochybovat? Je blázen! On jí nikdy nic podobného neřekne.
Otevřela oči a uviděla, že má stále pevně stisknuté rty. Nyní navíc na jeho čelisti viděla, jak zatíná zuby. Prsty měl sevřené v pěst. Tmavé obočí bylo úzce stažené a oči metaly zelené blesky. Konečně dostal vztek. Výborně. Alespoň něco cítí jako ona.
„Odpověz mi, ženo!"
„Ano, milorde, postavím se proti nám oběma."
„Ať tě vezme čert. Své sis už řekla a teď poslouchej ty mě. Jestli si tě vezmu nebo ne, to záleží čistě na mě. Ne na tobě. Jen na chvíli jsem tě nechal rozhodovat, a to byla chyba. A já se ze svých chyb učím. Tím, že sis mohla vybrat, sis začala myslet, že máš na to právo. Ale to byl omyl, Kristen. Jsi můj majetek. Tvůj život, tělo, mysl, to všechno patří mně."
Jeho bezcitné prohlášení ji rozpálilo. „Nikdy! Máš pravdu, vlastníš mě, můžeš mě zabít, prodat, znásilnit, udělat se mnou, có budeš chtít. Ale to není navěky. Až mě prodáš, nebo ti uteču, nebo mě někdo unese, už mě vlastnit nebudeš. A patřit ti! Klidně si to mysli, ale pokud to nebudu chtít i já, tak to slovo nic neznamená. A abych ti opravdu patřila, musela bych tě milovat, pak bych tě nikdy nechtěla opustit a vždy bych toužila se k tobě vrátit."
„Já po tobě přece nechci, abys mě milovala," prohlásil hrubě.
„Výborně!" odpověděla stejným tónem. „Protože ti svou lásku nenabízím. Mluvíš o možnostech výběru. Ano, jestli mě dostaneš nebo ne, záleží na tobě. Jestli s tím však budu souhlasit, to je zase moje věc. A já s tím nesouhlasím, Sase."
„Takže se míníš bránit?"
„Ano."
„Už ses ale mohla poučit, že je to k ničemu."
„To tedy ne. Jen už vím, že se s tebou dá docela snadno manipulovat. Stačí tě jen popíchnout." Kristen byla dost rozčilená na to, aby mu nyní řekla pravdu. Posměšně se zasmála a dál uštěpačně pokračovala. „Asi bys měl poznat, jaké to je, když se ti opravdu postavím na odpor, Sase. Včera jsi mě
144
nepřinutil k ničemu, co bych sama nechtěla, protože jsem po tobě toužila. Jestli mě ale teď budeš chtít donutit silou, ukážu ti, co skutečně umím, a věř, že se ti to nebude líbit."
Její posměšky ho dopálily. Sprostě zaklel a ve vzteku mrštil svící o zem. Vypadalo to, že po ní stačil chňapnout ještě dřív, než plamen svíce zhasl. Neviděla však, kdy po ní skočil.
Jedna jeho ruka jí srazila paži a pevněji stiskla v zápěstí. Začal ji vláčet za sebou ke dveřím. Kristen čekala, dokud se neocitli v úzké chodbě, pak se mu vytrhla. Potěšilo ji, když slyšela, jak Royce opět zaklel, a rozběhla se ke schodišti. Srazil ji však k zemi dřív, než se k nim stačila dostat a jeho tělo těžce dopadlo na její.
Jakmile se začal zvedat, dovolil jí to samé. Kristen toho využila a ohnala se loktem. Zasáhla ho do břicha a zaslechla, jak zavrčel. Nyní mezi nimi vznikl dostatečný prostor. Kristen se odkulila stranou, a kdyby ji nezadržel za nohy, odkopla by ho ještě dál. Vzápětí ji však chytil za ruku a hodil si ji přes rameno.
Kristen sebou zmítala, a tak měl Royce při vstávání jisté problémy. Přesto se napřímil a zamířil ke svému pokoji. Kristen se však nevzdávala. Polovinou těla visela na jeho zádech. Sáhla za sebe a chytila ho za vlasy. Škubla s nimi pak tak silně, že by tím méně statnému muži zlomila vaz. Royce však jen ztratil rovnováhu a narazil do zdi.
Kristen zalapala po dechu. Upadla na záda, ale Royceovy vlasy nepřestala svírat, a tak padl vedle ní na kolena. Zuřivě zavrčel a odtrhl její ruku od sebe. Kristenina dlaň byla plná vlasů. Tentokrát jí zkroutil paži za záda, až si myslela, že jí chce ruku zlomit. On ji však zamýšlel jen přinutit, aby vstala - což také rychle učinila.
Držel si ji před sebou, a kdyby se vzpírala jít vpřed, zkroutil by jí paži ještě víc. Takto dorazili až do jeho pokoje. Sotva za nimi zaklaply dveře, odhodil ji velkou silou na stranu.
Kristen jen mírně klopýtla, vyrovnala krok a otočila se k Royceovi. Ten zatím klidně zamkl dveře a stejně klidně přešel na druhý konec ložnice a demonstrativně vyhodil klíč otevřeným oknem. Bylo to víc než zastrašující gesto.
Přejel jí mráz po zádech, ale on se k ní zatím vůbec nepřiblížil. Pokoj byl dobře osvětlený, takže mohla z jeho tváře
145
vyčíst chladné odhodlání. Royce k ní ale zatím neudělal ani krok. Místo toho zamířil k posteli. Tam uchopil pokrývku a pomocí dýky ji rozpáral na tenké pruhy.
Když to Kristen viděla, oči se jí rozšířily. Zatím jí vůbec nedošlo, na co se Royce chystá. Jen ji napadlo, že se asi dočista zbláznil. Vždyť pokrývka byla tak krásná, vyrobená z jemně vydělané ovčí kůže a nádherně vyšívaná nejméně půl tuctem nití těch nejrůznějších barev.
Royce přestal, jakmile měl nařezané čtyři dlouhé kusy. Zamířil k jednomu ze spodních rohů postele a jeden kus látky k němu připevnil, pak zamířil ke druhému rohu. Kristen ho užasle pozorovala, ale jen na chvíli. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Pro to, co právě dělal, existovalo jen jediné možné vysvětlení.
Zaječela i zasténala zároveň a vrhla se ke zbraním zavěšeným na zdi. Strhla dolů těžký, široký meč. On se dočista zbláznil!
„Polož to, Kristen."
Jeho hlas zněl velmi mírně. Jak mohl být tak klidný, když ji tu chce mučit?
„Ne!" Obrátila se k němu. „Nenechám se od tebe týrat. Budeš mě muset zabít!"
Zakroutil hlavou a dál pokračoval v utahování třetího pruhu látky a zamířil k poslednímu. Vůbec se na ni nepodíval. Plně se soustředil na svou činnost. Zato Kristen z něj nespustila oči, a tak jí neušlo, že se pousmál. Cítila, jak jí v žilách tuhne krev. Na tom, co se právě v tomto pokoji odehrávalo, neviděla nic směšného.
Meč byl těžký, mnohem těžší než jakákoli zbraň, se kterou kdy cvičila. Přesto jen tak stála a čekala, až se i on chopí nějaké zbraně. V té chvíli snad vůbec nepřemýšlela. Svoji situaci si uvědomila, až když bylo příliš pozdě. Neměla čekat, až jí bude věnovat plnou pozornost. Měla ho napadnout dřív.
Royce zastrčil malou dýku zpět do pouzdra u opasku. S holýma rukama zamířil ke Kristen. Na zdi viselo bezpočet zbraní.
Stačilo si jen vybrat, ale on chtěl právě tu její. Kristen se však nehodlala jen tak vzdát.
146
Potlačila vše, co k němu cítila. Ve tváři se jí odrážel její smrtící záměr. Držela meč skloněný, připravená s ním ostře máchnout a zasáhnout cíl. Royce se zastavil. Stačilo udělat jen jeden krok a mohla by na něj dosáhnout. Tvářil se nevyzpytatelně.
„Řekni mi, Kristen, umí všechny Norky takhle zacházet se zbraněmi?"
„Ne," odpověděla opatrně.
„Ale ty to umíš. Už dvakrát jsi tu na účet mého bratrance názorně předvedla, co je v tobě. Naučil tě to tvůj otec, že? Nebo snad bratr Selig? Nebyl sice tak dobrý válečník -"
Zuřivě vykřikla a máchla mečem tak, že opsal oblouk, a kdyby Royce neustoupil, zasáhla by ho do ramene. Jenže místo toho, aby Royce opět uskočil a chránil se tak před dalším výpadem, vyrazil vpřed. Dřív, než mohla těžký meč znovu rozhýbat k útoku, chytil ji za zápěstí.
Meč dopadl s třeskotem na zem. Kristen se mu snažila vykroutit, ale v okamžiku, kdy k němu byla otočená zády, stiskl ji kolem pasu a v objetí přidržel i její ruce. Snažila se osvobodit seč mohla, ale nadarmo.
„Bláznivko. To tě nikdo neučil, že máš poznámky protivníka ignorovat?"
Místo odpovědi ho kopla patou do holeně, ale protože měla na nohách měkkou domácí obuv, ublížila spíš sobě než jemu. Kopancem docílila jen toho, že s ní rychle zamířil do postele. Hodil ji na matraci, a dříve než stačila vytáhnout z pod sebe obě paže, skočil na ni. Když konečně vytáhla jednu ruku, rychle po ní chňapl a Kristen zasténala. Uvědomila si, že ji přivazuje k pelesti.
Jednu její ruku připoutal k pravému rohu. Už mu nemohla utéct. Myslel si, že teď ji už snadno obrátí. Jakmile k ní však přistoupil, vzduchem se mihla její pěst a Kristen se skulila stranou. Místo aby se pokusil chytit i její pravou ruku, zaměřil se na nohu. S jeho silou to nebyl žádný problém, a přestože se po něm natahovala, nemohla na něj dosáhnout.
Kristen se cítila velmi poníženě. Chtělo se jí plakat, ale slzy potlačila. „Až se mnou budeš hotov, Sase, uděláš nejlíp, když mě zabiješ, protože za tohle tě pošlu rovnou do pekla!"
147
Royce mlčel. Nohy měla zeširoka rozevřené a pevně přivázané k pelesti. Vstal a zamířil k poslednímu volnému rohu.
Kristen na něj rozzuřeně zírala a pravou ruku co nejdál odtáhla. Poté, co se naklonil, aby ji chytil, zasáhla ho pěstí do tváře. Tentokrát byla pohotovější ona.
I když se o jeho zuby uhodila do kloubů, pocítila jisté zadostiučinění. Rty se mu zbarvily krví a kamenná maska z jeho tváře spadla. Vztekle chňapl po její volné ruce, omotal kolem ní pruh látky a obzvlášť pevně ji přivázal. Pak poodstoupil a jeho zelené oči, které považovala jindy za neuvěřitelně nádherné, se jí zdály plné hrozby. Kristen Royceho upřeně sledovala. Hřbetem ruky si pomalu setřel z úst krev.
Zavřela oči. Nechtěla vidět jeho triumf. Přemohl ji velmi snadno. A teď ji zbičuje, nebo co s ní má vlastně v úmyslu. Prostě ji za její vzdor potrestá. Vzápětí jí začal svou dýkou rozřezávat šaty.
Kristen v duchu zaúpěla, ale navenek nedala nic znát a oči měla dál pevně stisknuté. Až přijde bolest, nebude křičet, ani plakat, ani žebrat o milost. Jestli jí ublíží, skončila s ním.
„Otevři oči, Kristen."
Odmítla. Ucítila, jak se matrace prohnula, a pochopila, že si sedl vedle ní. Mlčel a dál se už ani nepohnul. Kristen byla natolik napjatá, až nakonec nevydržela vzdorovat a podívala se na něj. Zjistila, že ji pozoruje a pak rozvážně klouže očima dolů po její postavě. Sledovala jeho pohled a cítila, jak rudne ve tváři.
Víc bezmocněji se už cítit nemohla. Svedla sice mírně pokrčit kolena, ale opravdu jen málo. Nohama se bránit nemohla. Přesto jí překvapilo, že se v této pozici necítí nijak nepohodlně. Pokud sebou nebude škubat, pouta se jí nebudou zařezávat do kůže. Bylo jí mizerně. Nejenže už dál nemohla bojovat, ale ani nevěděla, jaký trest nyní bude následovat.
„Nemělas pravdu."
Pohlédla na něj. „Jakou pravdu? Co jsem říkala?" zeptala se.
„No, že když se mnou budeš bojovat, nebude se mi to líbit. Ujišťuju tě, že když tě takhle vidím, zamlouvá se mi to náramně."
Bůh jí pomoz, teď se jí bude ještě zlomyslně vysmívat. „Přines si už konečně ten svůj bič, Sase, a posluž si!" zasyčela.
148
Usmál se. „Aha, to týrání. Ještě žes mi to připomněla."
Po těchto slovech vytáhl z pod jejího těla dlouhý cop a začal mu věnovat neobyčejnou pozornost. „Ty mě chceš bít tímhle?" vyzvídala nevěřícně.
„To je skvělý nápad," zasmál se a nechal cop klouzat v dlani, až prsty chytil jeho konec. „Co třeba takhle?"
Popustil konečky vlasů a dotkl se jimi hrotu jednoho jejího prsa. Krev se jí nahrnula do hrudníku a bradavka ztuhla.
Ožily i jiné části jejího těla. Její nechtěná reakce Roycemu neušla, a když dál jemnými vlasy dráždil žlábek mezi jejími ňadry a druhou bradavku, nepřestával se usmívat.
Její tělo mu sice samo odpovídalo, ale nemohl tušit, co se děje uvnitř ní. Zatímco předtím se jí útroby svíraly strachem, nyní jí podbřišek ožil vzrušením. Ležela naprosto bezmocná před mužem, který věděl, jak ji rozvášnit... to by ji ani ve snu nenapadlo.
„Ty - ty mě nebudeš bít?"
„Proč tě to tak překvapuje?" zeptal se mírně a konečkem copu jí sem a tam přejížděl po břiše, až se jí svaly chvěly a stahovaly. „Tvá kůže se mi moc líbí. Opravdu si myslíš, že bych ji dokázal poranit?"
„Byl jsi tak rozzlobený, že -"
„A měl jsem k tomu dobrý důvod. Udělala jsi ze mě lháře. Dnes jsem se před tvým přítelem Thorolfem zapřísahal, že jsem tě nikdy nedostal do postele násilím, a teď tohle."
„Tys mu řekl. oh!"
Royce nedbale pokrčil rameny. „Zajímalo ho to a chtěl, abych ho ujistil, že jsem tě k ničemu nenutil."
„Nenutil?" vyštěkla a významně se na sebe podívala.
Ušklíbl se. „Tak možná nutil, ale jistě se mnou budeš souhlasit, že si za to můžeš sama, ty fúrie. Včera jsem se tě nijak doprošovat nemusel."
„A tos mu musel říkat právě tohle?"
„Byla bys radši, kdyby měl o tebe strach?"
„Byla bych radši, kdyby si nemyslel, co si teď zákonitě o mně myslet musí!" vykřikla zuřivě.
„Co? Že mě máš ráda?"
149
„Čert tě vem, Sase. Abys věděl, tak tě ráda nemám - tedy, teď už ne," opravila se. Pak však zalapala po dechu, protože se nad ni sklonil a dráždivě ji políbil na břicho. „Ne, nech mě!"
Jazykem obkružoval její pupík. „Pořád ještě trváš na svém, ty má malá hašteřivko? Když už mě nemůžeš zastavit sama, poprosíš mě, abych přestal?"
„Ne!"
Sedl si. Položil jí obě dlaně na břicho a začal s nimi pomalu mířit nahoru k ňadrům. „Říkal jsem si, že prosit nebudeš, protože ve skutečnosti ani nechceš, abych toho nechal."
Jeho prsty začaly kroužit kolem jejích prsou. Sama si uvědomovala, jak nejistým hlasem na jeho prohlášení zareagovala: „Tak to není. Já - já tě zkrátka prosit nebudu - a nic mě k tomu nedonutí."
„Tak tomu říkám hrdost."
Vzal její bradavky mezi palec a ukazovák a začal je jemně mnout. Nepřestával ji dráždit na tom nejcitlivějším místě, až pociťovala bolestnou rozkoš a zauvažovala, jestli ho nakonec opravdu nepoprosí o milost. Už nevydržela dál mlčet. Nedokázala se dál tvářit, že nic z toho, co se tu děje, se jí netýká, a to i když věděla, že Royce pozorně hlídá každičkou její reakci. Srdce jí divoce tlouklo a krev jí v žilách proudila jak splašená. Horkost z ní jen sálala, ačkoli její čelo zůstávalo suché.
Svůdný pohled do jejích jasně modrých očí a způsob, jakým zatínala zuby do spodního rtu, ho očarovaly. Ale teď ji na rty nepolíbí, ještě ne, mohla by ho těmi zoubky kousnout. Přesto vzal její tvář do svých dlaní a po celou dobu, kdy ji kromě rtů zasypával polibky, ji držel v klidu.
Do ucha jí začal žadonit: „Řekni mi, že mě chceš, Kristen."
„To ode mě nikdy neuslyšíš."
Zaklonil se, aby se na ni mohl podívat. V očích mu doutnal žár. Ještě nikdy nebyl se ženou, která by byla víc připravená na milování než ona.
Usmál se a zakroutil hlavou. „Jsi přesně tak tvrdohlavá, jak jsi říkala. Ale já taky, sladká hašteřivko. A věř, že svou touhu přiznáš."
Vstal a zamířil k nohám postele. Tam se zastavil a pak, aniž by z ní spustil oči, začal se pomalu svlékat. Jeho pohled měl na
150
Kristen takřka ten samý vliv, jako když se jí dotýkal. Zachvátily ji bláznivé pocity.
Aby se jich zbavila, opět zavřela oči. Chtěla se uvolnit a uklidnit, ale bezúspěšně. Místo toho, aby její vzrušení opadlo, neustále narůstalo. Byla zvědavá, co asi Royce dál chystá.
Nemusela čekat dlouho. Postel se jí u nohou pohnula a pak na svých kotnících pocítila jeho ruce. Nepodívala se na něj. Jeho ruce pomalu mířily k jejímu rozkroku - stále měla zavřené oči -minuly kolena a na stehnech zvolnily tempo - nepodívala se -ruce stoupaly výš a výš.
Váhavě se zastavily a Kristen zatajila dech. Srdce jí bilo tak divoce, že se mohlo každou chvíli utrhnout. Poté jeho prsty změnily směr. Sklouzly na spodní stranu stehen - a opět mířily dolů ke kolenům. Zrovna ve chvíli, kdy se jí podařilo tiše vydechnout, znovu zatajila dech. Jeho široce rozevřené dlaně opět vyrazily nahoru.
Znovu a znovu ji stejným způsobem přejížděl po stehnech, pokaždé byl blíž a blíž k jejímu ženství. Tam se jí však nikdy nedotkl. Pohltila ji touha. Ještě chvíli a opravdu začne prosit o její naplnění.
„Podívej se na mě, Kristen."
Divoce zakroutila hlavou.
„Kristen."
Zaklonila hlavu, aby, až otevře oči, neviděla, jak se Royce krčí mezi jejíma nohama. Zasmál se tomu. A pak ucítila, že se postel prohnula, to jak si Royce plnou vahou dolní části těla lehl na slamník. Pažemi, téměř až k ramenům, vklouzl pod její stehna. Objal ji kolem slabin a bradu položil na trojúhelník pokrytý chloupky.
„A teď už mě chceš, Kristen?"
Neodpověděla. Dlaněmi překryl její prsa. Zvedl bradu a ona mohla cítit jeho horký dech.   Bože, pomoz jí - oh, Bože!
Jazykem se dotkl drobného svalu, který ovládal její vášeň, a Kristen byla ztracená. Zachvátil ji tak divoký výbuch rozkoše, že jí vyklouzlo jeho jméno ze rtů. Zdvihla se k němu a dožadovala se stisku jeho jazyku. Kdyby mohla, přidržela by si ho, ale Royce jí rozhodně nemínil nic upírat. Zakusila vrchovatou míru blaženosti.
151
Royce však ještě neskončil. Sotva se stačila vrátit zpět do reality, už ji začal opět dráždit. To, co s ní dělal, ji plně uspokojovalo a přivádělo v naprostý úžas. Zrovna v okamžiku, kdy o svých pocitech začala přemýšlet, zasáhla ji nová vlna vzrušení.
Nyní ležel přímo na ní a jeho rty rozpalovaly její kůži. Ještě však do ní nevstoupil a neukojil svou vlastní hladovou vášeň. Byl sice v takové pozici, že by to udělat mohl, ale váhal a opět ji týral očekáváním.
Mírně se nadzdvihl. Kristen se poblouzněné podívala do jeho zářivých smaragdových očí. „Chceš mě," ozval se těsně u jejích rtů. „Řekni mi to."
„Neřeknu."
Zuby stiskl její rty. „Mám tě teď nechat?"
Bože na nebesích. Cítila, že pokud svou hrozbu splní, ona zemře. Ala mohl by to vůbec udělat? Mohl? Dokázal by to? Ne, nedokázal.
Mlčela a v očích se jí odrážela směsice tvrdohlavé pýchy a touhy. Uvědomil si, že prohrál. Zasténal. Ve srovnání s tím, co pocítil, když do ní vnikl, to však byla vcelku zanedbatelná maličkost. Milování s ní pro něj znamenalo divoké crescendo blaha.
Když Kristen procitla do skutečnosti, Royce jí právě sundával pouta. Jakmile skončil, objal ji, opět si lehl a tiskl si ji k hrudi. Protentokrát byla příliš unavená, aby se s ním přela, a on to věděl a využil situace.
„Tys věděla, že bych od tebe neodešel, že?" V jeho hlase znělo obvinění.
„Ano, věděla."
Zabručel: „Paličatá ženská."
Kristen se ospale usmála.
152
Kristen probudil ten nejsladší polibek. Povzdechla si a protáhla se. Oči ale nechala stále zavřené. Zdál se jí velmi živý sen o tom, že je opět doma. Nechtělo se jí probudit do tvrdé skutečnosti, avšak dotek na jejích rtech měl kouzelnou moc. „Tak už ses vyzuřila, hašteřivko?"
Kristen se usmála. Věděla, že Royce sedí vedle ní na posteli. „Ne, milorde."
„Pak se těším na další výzvu k boji."
„Oh!"
Prudce otevřela oči, chňapla po polštáři a hodila ho po něm. Royce se ale měl už k odchodu.
„Ne, Kristen - vyhlašuju příměří. Dnes ráno mám spoustu práce a nevím, jak to stihnu. Už jsem poslal Edu, aby ti přinesla tvé šaty a -" zarazil se, protože ve dveřích se objevila právě zmiňovaná žena. „Ach, výborně. Řekni jí to sama, Edo." A byl
pryč.
Kristen se posadila a znechuceně zírala na stařenu. „Co se tady děje? Říkal, že dnes ráno neví, kam dřív skočit."
„To ano. Dnes totiž přijede Alfréd."
„Přijede váš král?" Kristen zalapala po dechu.
Eda souhlasně kývla a přistoupila k dívce. „Přijeli poslové. Na všechny přípravy máme jen pár hodin."
„Ale proč sem jede?"
„Projevit nám poctu."
„Aha, jestli neznáš důvod jeho návštěvy, řekni to rovnou."
Eda se usmála. „Dobrá, dostalas mě, ale jak já můžu vědět, proč k nám král přijede? Má ve zvyku často kontrolovat své lordy, jak jsou připraveni k obraně, a připomenout jim, že mír nepotrvá věčně. Také uděluje pochvaly a snaží se své muže povzbudit, aby trénovali se zbraní s ještě větším zanícením než dosud. Od Roku bitev navštíví král Wyndhurst už potřetí."
„Tak vidíš. Víš víc, než si myslíš," zasmála se Kristen.
„Ale ne. Je tu ještě jedna možnost. Král také rád navštěvuje své oblíbence, aby u nich na pár hodin nebo dní zapomněl na všechny ty věčné problémy s Dány. A lord Royce si s Alfrédem vždycky dobře rozuměli."
24
153
„No, to je krásné," poznamenala Kristen s jistou dávkou ironie. Na denním světle už nebyla Royceem tak nadšená, zvlášť když jí nebyl nablízku, aby mohl ovlivňovat její myšlenky i city. „Tak, co mi neseš? Další šaty, které mi nepadnou?"
„Ne, tentokrát švadleny dostaly nařízeno, aby ti ušily šaty přesně na míru."
Kristen tázavě vytáhla obočí, a když jí Eda šaty ukázala, zamračila se. Šaty byly ušity ze stejně hrubé látky jako ty, které na ní Royce včera dýkou rozpáral.
„To nařídil Royce?"
„Ne, lady Darrelle," opravila ji Eda. „Zdálo se jí neslušné, že nosíš tak krátké sukně, až ti jsou vidět nahé nohy. Dokonce poznamenala, že pro naše méně oddané muže by takové odhalení mohlo představovat jisté pokušení."
Edě při těchto slovech začaly škubat koutky rtů. Kristen se pousmála a obě dvě propukly v smích. Kristenina dobrá nálada se však vytratila hned, jak si všimla, že Eda má přes ruku přehozená pouta, která předtím skrývaly přinesené šaty. Neřekla však ani slovo a dokonce si je sama připevnila na kotníky. Tím, že odmítala Royceho, nezískala vůbec nic. Bude-li dál dávat najevo své opovržení nad pouty, bude to také k ničemu. Jestli se jich už nikdy nezbaví, také dobře. S železy na kotnících se možná dostaví i nenávist, kterou nutně potřebovala k překonání vlivu, jenž na ni Sas měl.
Když Kristen s Edou sešly dolů, síň byla téměř prázdná. Většina žen připravovala pokoje pro krále a jeho družinu. Royce a jeho muži vyrazili na hon, aby doplnili zásoby masa. Sloužící pracovali mimo dům. Vyháněli ustájené koně na pastvu, aby se tak vytvořilo místo pro koně hostů. Přinášeli další seno a píci, valili do domu další a další sudy.
Dvě ženy, které horečnatě pracovaly u kuchyňského ohniště, odešly v okamžiku, kdy Eda a Kristen vstoupily. Kristen byla natolik ohromená, že ani neprotestovala, když ji Eda přivazovala ke druhému řetězu.
„To máme samy navařit jídlo pro tolik lidí?"
Eda se zasmála. „Až ženské nahoře uklidí, lady Darrelle je pošle k nám do kuchyně. Lady je vždycky z královy návštěvy úplně vyřízená, honí své služky sem a tam a málokdy je s něčím
154
dost spokojená. Kdyby byla schopná vstát ráno z postele včas, bylo by všechno hotovo mnohem dřív."
„Ale Edo!"
„No co, vždyť mám pravdu," trvala na svém stařena.
Ještě když začaly vedle sebe pracovat, Kristen se sama pro sebe usmívala. Dnes ráno u Edy objevila pro ni nový povahový rys - smysl pro humor. Od doby, co se ocitla v této zemi, to byl totiž právě humor, který tu bolestně postrádala. Proto si nyní cenila Edy ještě víc a uvědomila si, jak moc začala mít stařenu ráda. Její neotesanost, časté a nepříjemné rady, její péče, to vše Kristen připomínalo domov a starou Alfrédu, která k ní bývala stejně poručnická jako nějaká matka - ne sice jako Brenna, ale jako matky jejích přátel - ale přese všechno byla i Alfréda její velkou přítelkyní.
Ani ne za pár minut později se Edina prostořekost opět projevila. „Tak se na to podívej! Ještě se tu neobjevila žádná ženská a kdo má támhle těm třem s přátelským úsměvem posloužit, no? Klidně to všechno nechají na ubohé staré ženě, jako kdybych neměla nic lepšího na práci."
Kristen sledovala Edin zamračený pohled ke dveřím, kde se právě objevili tři mladí muži. „To jsou ti královští poslové?"
„Ano, a už od pohledu bych řekla, že jsou pěkně nadutí."
Tři muži se právě smáli jakémusi vtipu, který prohodil ten nejvyšší z nich. Sundali si krátké pláště, ale zbraně neodložili. Zamířili přímo k velkému sudu s pivem. Eda spěšně popadla korbele a hrnula se k hostům. Když se však vrátila, mračila se ještě víc než předtím.
„Řekla bych, že toho holobrádka znám. Je to lord Eldred. Ne, děvče, nedívej se tam!" varovala ji Eda ostře. „O jeho pozornost není co stát."
Jenže Eldred si již Kristen všiml a druzí dva také. Síň byla natolik prázdná, že je zcela přirozeně upoutaly jediné dvě přítomné ženy. A jakmile Kristen zahlédli, nedokázali ji ignorovat. Sasové nebyli na takové ženy zvyklí. Kristen byla příliš vysoká, příliš nápadná a na obyčejnou služku měla příliš vznešené chování.
Po varování nechala Kristen oči sklopené, ale i tak byla zvědavá. „Který z nich to je?"
155
„Ten světlovlasý. Věděli jsme, že asi bude v králově družině, ale nenapadlo by mě, že bude tak drzý a přijede sem napřed, aniž by ho král mohl chránit. Zajímalo by mě, jestli lord Royce ví, že je tady. Ne, zřejmě ne," odpověděla si sama. „Jinak by ho nenechal v síni bez dozoru."
Když Eda zatlačila Kristen až k zadnímu konci kuchyňského stolu, takže stála zády k síni, vzbudilo to její zvědavost. Před chvílí jí Eda o lordu Eldredovi informovala. Na to nemohla zapomenout. Lord Eldred byl Royceův nepřítel. Proč ale přijel téměř sám přímo do bašty svého nepřítele? Aby ukázal, že se Royceho nebojí? Nebo počítá s tím, že králův příjezd zabrání možným sporům? Eda říkala, že ti dva kvůli dánské hrozbě vyhlásili příměří. Jak pevné ale toto příměří může být, panuje-li mezi nimi tak hluboké nepřátelství?
Vybavila si lorda Eldreda tak, jak ho viděla přes celou síň. Představovala si, že kdyby přistoupil blíž, zjistila by, že je asi stejně vysoký jako ona. Pominula-li srovnání s Royceem, lord Eldred nebyl žádný trpaslík.
Mohl být tak o rok nebo dva starší než Royce, neměl však jeho statnou postavu. Přesto byl díky náročnému válečnému výcviku v dobré fyzické kondici a měl, kromě Kristeniných bratrů, tu nejkrásnější tvář, jakou kdy viděla. Protože však Kristen přitahovali muži spíše Royceova typu, vůči Eldredovi a jeho společníkům cítila jen mírnou zvědavost.
„Prohrál jsi sázku, Randwulfe. To není přestrojený chlap. To je opravdu ženská."
Kristen zalapala po dechu a rychle se otočila. Eda ji sice varovala, co jsou zač, ale ona přesto doufala, že by ti tři mohli být jiní. Mýlila se.
„Vždyť to byla jen sázka," odpověděl tmavovlasý Randwulf.
Hodil po Eldredovi zlatou mincí, ale nespouštěl oči z Kristen. Peníz upadl na zem, protože i Eldred na seveřanku fascinovaně zíral.
„Řekni nám, děvče, proč tě dali do želez?" zeptal se Eldred příjemným hlasem. „Provedla jsi snad něco strašného?"
To neměl říkat. Místo, aby si na cizince dala pozor, rozhorlila se. „Jsem nebezpečná. Nevypadám snad na to?"
156
„No, vypadáš," souhlasil jeden z nich a všichni tři se začali chechtat.
„Řekni nám pravdu, ženo," trval na svém Eldred.
„Jsem Norka," prohlásila upjatě. „To je snad dost dobrý důvod, nebo ne?"
„Panebože, seveřanka!" vykřikl třetí muž. „Teď už ty řetězy chápu."
„Škoda, že není Dánka," postěžoval si Randwulf. „Hned bych věděl, co s ní."
Eldred se zasmál. „Jsi blázen, Randwulfe. Copak záleží na tom, odkud je? Teď je to jen otrokyně."
Při těchto slovech zvedl ruku, aby se dotkl její tváře. Kristen se však odvrátila. Byla strašně nervózní. Nahrnuli se kolem ní a stáli příliš blízko. Za zády měla stůl, který jí v možném ústupu bránil. Jenže, i bez něj, jak daleko by asi mohla ustoupit, je-li ke zdi připoutána řetězem?
„Přestaňte, pánové," ozvala se stručně. „Mám spoustu práce."
Statečně se k nim postavila zády a doufala, že se s jejím odmítnutím smíří. Mýlila se. Zezadu se k ní přitisklo pevné tělo a dvě ruce ji chytily za prsa.
Kristen zareagovala rychle. Ostře se otočila a muže setřásla. Byl to Randwulf. Zapotácel se a ve tváři měl takový úžas, že vypadal téměř komicky.
„Jak můžeš být tak troufalá, ženská?" zařval, jakmile nabyl rovnováhu. „Jsi opravdu pěkně drzá!"
Kristen se podívala z jednoho muže na druhého, pak na třetího. Eldred vypadal pobaveně, ti druzí spíš namíchnuté. Bůh jí pomoz. Kéž by měla po ruce nějakou zbraň, aby je mohla odrazit. Jenže při vaření jí nedovolili používat ani malý kuchyňský nožík. Místo ní potraviny vždy krájely jiné ženy.
„Nejsem tu pro vaše potěšení, pánové. Jsem rukojmí, které zaručuje, že se muži, s nimiž jsem sem přišla, nebudou chovat nebezpečně. Royceovi by se nelíbilo, kdybyste mi ublížili."
Blafovala. Vůbec netušila, jak by se Royce zachoval, kdyby ji tito muži znásilnili. Možná by ho to ani nezajímalo, nebo by z toho udělal vítanou záminku, aby si s Eldredem mohl vyřídit staré účty.
157
Eldreda její slova zaujala. „Royceovi? Ty říkáš svému pánovi jménem? To by mě zajímalo proč."
„Nepochybně proto, že s ním spí," ušklíbl se Randwulf. „A jestli ji mohl mít on, proč my bychom měli odejít s prázdnou?"
„Ne!" vykřikla Kristen a rozzuřeně zírala na Eldreda. „Chcete riskovat, že mě pomstí? Zabije vás!"
„To si opravdu myslíš, ženo?" usmál se Eldred. „Pak dovol, ať tě opravím. Ten tvůj Royce nám neudělá vůbec nic, protože Alfréd nemá rád, když se jeho šlechtici rvou mezi sebou. A Royce nikdy neudělá nic, co by Alfréda zarmoutilo."
Při těchto slovech přistoupil ještě blíž, stejně jako zbývající dva. Protože si musela dávat pozor na všechny tři najednou, přehlédla Eldreda, který ji chytil za zápěstí a zkroutil jí ruce za záda. Přitiskl pevně její prsa na svou hruď. Snažil se ji políbit, ale jelikož ji držel za obě ruce, nemohl si přidržet také její hlavu. Napadlo ho, že by si mohl pomoct tím, že bude její ruce držet jen jednou svojí, ale to byla chyba. Podcenil její sílu.
Jakmile se jí podařilo uvolnit si jednu ruku, nevytála mu nějaký malinkatý políček, ale pořádnou ránu, která zasáhla jednu stranu tváře, až se zapotácel. Jenže v tom okamžiku ji přemohly další dva páry paží. Eldred nyní zuřil. Krásná tvář se mu tak zkřivila vztekem, že nyní vypadal přímo ohavně.
„Za to mi zaplatíš, ženská," vyhrožoval. „Budu žádat tvůj život - až s tebou skončím."
„Dost!"
Všichni se otočili a spatřili, jak se k nim blíží Alden a těsně za ním Eda. Kristen by nejraději stařenu políbila, že jí někoho přivedla na pomoc, i když to byl právě Alden.
„Nepleť se do toho, Aldene," varoval ho Eldred. „Ta ženská mě uhodila."
„Vážně? No, to mě vůbec nepřekvapuje, protože to není žádná děvka." Alden se otočil ke sloupu u zdi, k němuž byl připevněn Kristenin dlouhý řetěz. Ukázal na něj hrotem svého meče. „Proč si myslíte, že je na řetězu?"
Eldred jeho otázku ignoroval. „Varoval jsem tě, Aldene. Chci ji."
„Správně," souhlasil Randwulf. „Já taky."
„Troufáš si postavit se nám třem?" usmál se nyní Eldred.
158
„Já?" předstíral Alden překvapení. „Já nemusím. Tato žena bojuje své vlastní bitvy a daří se jí. Aby to bylo fér, musí dostat šanci."
Dříve, než pochopili, o čem je řeč, Alden přeťal mečem řetěz. Jeho čin se u trojice mužů setkal s naprostým nezájmem. Pořád čekali pár stop opodál s tasenými meči na Aldena. Proto byl Randwulf opět velmi překvapen, když Kristen z jeho sevření vytrhla jednu svou ruku a sklonila se pro řetěz. Třetí muž nestačil její druhou ruku pustit dost rychle a Kristen nyní držela zbraň. Roztočila konec řetězu nad hlavou a přinutila muže ustoupit. Nemohli se k ní přiblížit, aniž by nepřišli k úhoně.
Randwulf byl však dost statečný na to, aby se pokusil Kristen přemoct. Myslel si, že pokud se mu řetěz omotá kolem ruky, bude jí s ním moct podrazit nohy, protože jeden konec měla pořád ještě připoutaný k okovům na kotnících. Na případnou bolest se připravil. Byl si jistý, že sice řetěz jeho ruku zasáhne, ale že rána nebude horší než vosí bodnutí. Nebyl však připravený na to, že mu řetěz sklouzne po vztyčené paži a zasáhne ho do hrudníku.
Jedno žebro se zlomilo. Zvuk praskající kosti přehlušilo švihnutí železa do Randwulfova těla. Řetěz mu sedřel kůži a vzápětí ho zaplavila bolest. S řevem se válel po zemi, zranění bylo tak bolestivé, až málem omdlel.
Kristen k němu necítila ani špetku soucitu. Byla plně připravená zasáhnout znova. Eldered její odhodlání postřehl jako první a stáhl druhého muže zpět. S porážkou se ale nemínil jen tak smířit, proto se obrátil na Aldena.
„Buď si jistý, že o tomhle se dozví král. Poslal nás sem -"
„Co se dozví? Že jste chtěli znásilnit otrokyni mého bratrance? To snad ne. Kdybych byl na tvém místě, Eldrede, nezajímal bych se o to, co by možná mohl udělat Alfréd, ale co určitě udělá Royce."
„Zranila muže. Za to musí pykat."
„Můj bratranec zaplatí pokutu."
Na toto ujištění Eldred jen zavrčel a vypochodoval ze síně, aby se uklidnil. Druhý muž zůstal a pomohl Randwulfovi pryč.
Dokud všichni neopustili síň, Kristen se neuvolnila. Pak se otočila k Aldenovi. Řetěz jí nyní ležel volně v rukách, ale stále
159
ho nepustila. Podíval se jí do očí a snažil se odhadnout, na co asi myslí.
„Opravdu, děvče?" zeptal se mírně. „I potom, co jsem ti pomohl?"
„O žádnou pomoc jsem se tě neprosila." „Ale potřebovalas jí."
Bojovala sama se sebou a pak konečně kývla. „Máš pravdu. Takže -" nechala spadnout řetěz na zem a tím naznačila, že ho s ním nenapadne. „Ale to, cos udělal předtím - to ti nikdy nemůžu odpustit."
Alden si povzdechl. „Já vím a je mi to líto." Kristen se k němu otočila zády.
Ženy se začaly vracet do síně, avšak žádná z nich neupozornila na Kristeninu částečnou svobodu. A pak, přestože si toho pár služebných všimlo, všechny měly plné ruce práce s přípravami plánované slavnosti. Ani Kristen neměla chvilku volna, a tak nemohla v klidu přemýšlet o tom, co se stalo. Aby za sebou s chřestotem netahala dlouhý řetěz, zastrčila si ho za motouzový opasek a pokračovala v práci.
Avšak ani ne za hodinu ji kdosi opět zezadu objal. Když ji jemně stiskly v pase cizí ruce, lekla se. Na chvíli ji zachvátila panika, která se však nedala srovnat s pocitem znechucení, jež vzápětí následoval. Opět se odvážili ji obtěžovat. A to je tentokrát kolem ní množství služebných, včetně Darrelle, která ji teď zamračeně a zvědavě pozorovala. „Jsi v pořádku?"
Kristen polilo horko i chlad zároveň. Pak zazmatkovala. Objímal ji Royce. Byl to Royce a v jeho hlase zněla skutečná starost. Muž, jehož líčený nezájem ji tolik trápil, který dokonce včera na tomto místě předstíral, že dělá cokoli jiného, než s ní mluví, tento muž ji nyní na veřejnosti držel v náručí. Připadalo jí to neskutečné.
25
160
„Ztratil jsi soudnost, milorde?"
Otočila se k němu, aby zjistila, není-li opilý. Vypadal však naprosto střízlivě. Mračil se a zdálo se, že je stejně zmatený jako ona.
„Tak já mám o tebe starost a ty mi řekneš tohle. Ne, neboj se, nezbláznil jsem se. A co ty?"
„Začínám o tom vážně uvažovat," prohlásila otráveně. „Najednou, z ničeho nic, za mnou přijdeš, navíc sem a v tuhle chvíli. Tos nikdy předtím neudělal. Uvědomuješ si, že na nás teď každý zírá?"
Royce otočil hlavu a rozhlédl se po síni. Dokonce se na sebe s Darrelle na chvíli podívali, ale její zděšení nad jeho nemožným chováním se ho vůbec nedotklo. Otočil se zpět ke Kristen, ale své objetí neuvolnil.
„Už mě nebaví nevšímat si tě jen proto, aby o nás nedrbali," prohlásil prostě. „Kdyby s tebou dnes ráno nebyla Eda... Nikdo jiný by pro tebe neudělal to co ona. Teď alespoň všichni vidí, co pro mě znamenáš. Kdyby to šlo, ocejchoval bych si tě, třeba na krk, aby Alfrédovi dvořané hned viděli, že patříš mně, že jsi pod mou ochranou, a to i kdybych jim to měl natlouct do hlavy."
Nevěřila vlastním uším. „Ale proč? Vždyť jsem jen jednou ze tvých otrokyň."
„Jen se neupejpej, děvče," odsekl. „Však ty víš, že mě přitahuješ."
„To však nebude trvat věčně, že?"
„Nebude."
Kdyby byli o samotě, za takovou odpověď by ho od sebe bez sebemenšího zaváhání odstrčila. Teď si ale byla až příliš vědoma množství zvědavých očí. Nepřicházelo v úvahu, aby tomu muži, který byl jejich lordem, zde na veřejnosti jeho nezdvořilost vrátila - ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Proč má ale takovou starost o jeho hrdost, to opravdu nevěděla.
Upjatě prohlásila: „Určitě máš spoustu práce, milorde. Já
taky."
Pochopil, že ho odmítá, ale ignoroval to, i když objetí uvolnil. „Přísahám, že tě asi nikdy nepochopím. Každá jiná ženská by mi tu teď plakala a ječela, že se jí stalo příkoří, a žádala by zadostiučinění. Ty ne. Ani se nezmíníš, co se ti stalo.
161
A když se tě zeptám, jestli jsi v pořádku, ještě ze mě děláš hlupáka."
Kristen se usmála. Nemohla si pomoct a začala se smát. „To je řečí. Vždyť se toho zase tolik nestalo." „To tě to ani trochu nevyvedlo z míry?" „Ne. Proč? Nic se mi nestalo."
Takový postoj neočekával, a to ho začalo zlobit. Spěchal za ní, jak mohl, aby ji utěšil, aby ji zapřísahal, že ji pomstí, ale u ní se setkal jen s netečností. Když mu Alden řekl, o co se Eldred pokusil, chtěl toho parchanta přibít ke zdi. Eldreda zřejmě zachránilo, že na něj Royce nenarazil v okamžiku, kdy se vše dozvěděl. Teď se ale jeho zlost obrátila proti Kristen. Posmívala se mu.
„Ty snad ani netušíš, že se tu stal zločin?" informoval ji nevrle.
„A tou obětí je otrokyně?" ušklíbla se. Dobře si však pamatovala, jak jí říkal, že ona tu nemá žádná práva. „Ne, muž, kterého jsi zranila."
Strnula a její jasně modré oči potemněly. „A jaký jsem to spáchala zločin, smím-li se zeptat? Že jsem se bránila? Ty se odvažuješ nazývat obranu zločinem?"
„Já ne. To zákon. Žádný otrok nesmí vzít do ruky zbraň -pokud mu to ovšem nerozkáže jeho pán. Nesmí nikoho napadnout a rozhodně ne šlechtice. Dokonce i svobodný člověk, který šlechtice napadne, musí zaplatit vysokou pokutu, a otrok."
„Tak proto jsi čekal, že budu rozčílená?" ušklíbla se. „Za to, že jsem se bránila, mě hodláte pověsit?"
„Nemluv nesmysly, ženská. Jako tvůj pán samozřejmě pokutu zaplatím a nemůže být ani sporu o tom, jestli to udělám. Jen jsem chtěl, abys to všechno nebrala na lehkou váhu a věděla, že celá ta věc bude mít ještě dohru."
„Nemysli si, že ti za to poděkuju," ozvala se vzpurně. „Vůbec se mi nelíbí, že se tomu bastardovi musí něco zaplatit. U nás doma by ti chlapi byli už teď mrtví za to, co se mi pokusili udělat."
„Jenže tady nejsme u vás doma, Kristen." Jeho hlas zněl už mírněji a zlost pomalu opadala. Uvědomil si, že nebyla vždy
162
otrokyní a je zvyklá na zcela jiné zacházení. „Ani mně se nelíbí, že ten všivák Randwulf dostane odškodnění, a postarám se o to, aby si ten svůj wergild pěkně vytrpěl."
Wergild byla hodnota každého svobodného muže. Jednalo se o částku v šilinkách, jež odpovídala hodnotě, či postavení muže ve společnosti. Tato cena byla pevně stanovena pro právní účely a byla vyplácena jako kompenzace v případě zranění. Ve Wessexu byly zavedeny tři stupně wergildu: dvanáct set šilinků pro krále a jeho rodinu, šest set šilinků pro šlechtice a dvě stě šilinků pro svobodné muže. Na otroky se tato platba nevztahovala, ale jinak měli cenu osmi dobytčat.
Kristen toto vše věděla díky Edě. Věděla také, že plná částka wergildu se vyplácí v případě smrti, menší částka se požaduje za zranění a zákon udává přesné platby za určité druhy zranění. Bylo jí jasné, že za zlomené žebro, které na čas sníží výkonnost zraněného muže, se bude žádat, jak říkal Royce, docela slušná suma, zejména jedná-li se o šlechtice s wergildem šest set šilinků, což byla pro většinu lidí částka přímo závratná.
Kristen pochopila, že se Royce nezlobí ani tak kvůli pokutě, kterou za ni bude muset zaplatit, jako proto, že se jeho starostlivosti vysmála. A teď jí právě řekl, že se osobně postará, aby byl Randwulf potrestán ještě víc. Sliboval, že ji pomstí. Kdo ještě, dokonce i u ní doma, by byl ochoten pomstít nějakou otrokyni? Bože na nebesích! Proč se tenhle chlap nedokáže chovat trochu víc jednoduše? Proč jí jednu chvíli dává důrazně na vědomí, že je jen ta nejnižší z nejnižších, a vzápětí ji hýčká jako vzácnou milenku?
Kristen sklopila oči. Předchozí vzpurnost přehlušila kajícnost. „Oceňuju, co pro mě děláš, milorde, ale není to nutné. Jak jsem už řekla, neublížil -"
Nestačila dokončit, co chtěla říct. Do síně vtrhli dva mladí sluhové a křičeli, že král právě přijíždí. Royce se začal chystat k odchodu a zdálo se, že rázem na Kristen zapomněl. Nebyla to však pravda. Otočil se a zavolal k sobě Edu.
„Sundej jí ta pouta, Edo." Pak vášnivě pohlédl na Kristen a mírně dodal: „Musíme spolu uzavřít dohodu, ty a já, teď ale nemám čas. Pro lásku boží, děvče, buď hodná."
163
Kristen se za ním dívala, jak rychle míří k východu. Viděla, že lady Darrelle se rozběhla, aby se k němu mohla připojit, a cosi se mu snažila říct. Royce však jen mávl rukou, aby ji utišil, a rychlý krok nezvolnil, takže se mu sestřenice musela přizpůsobit. Ostatní, kdo byli v síni, se nahrnuli k oknům, aby mohli pozorovat příjezd krále Alfréda.
Kristen se však nepohnula, a to ani když se zbavila nenáviděných okovů a Eda jí odebrala i delší řetěz, který měla zastrčený za opaskem. Na rtech se jí pomalu objevil zářivý úsměv. Royce se s ní chce dohodnout, a ať už dohoda bude vypadat jakkoli, je ochoten jejímu slovu důvěřovat. Konečně se rozhodl jí věřit. Zaplavilo ji nadšení. Chtělo se jí křičet radostí a také by to i udělala, kdyby ji Eda stále ještě nepozorovala. Stařena měla tedy přece pravdu. Stačilo jen trochu trpělivosti.
„Ano, vidím, jak jsi nadšená," ozvala se Eda s kamennou tváří. „Ale nezapomeň na jeho varování, děvče, a ne abys provedla něco, za co by sis tohle zase vysloužila," dokončila a hodila řetěz do kouta.
Kristen nepřítomně kývla. Nemyslela na nic jiného než na Royceho a na to, co všechno by pro ni jeho důvěra mohla znamenat. Opět jí svitla naděje, že se přece jen nemýlila, když si Royceho z Wyndhurstu vybrala za muže. Pořád ještě ji považoval za nepřítele; jenže Garrick a Brenna byli původně také nepřátelé a navzdory tomu se jejich osudy spojily.
Do síně začaly proudit davy cizinců. Také nadšená Kristen byla nyní schopná cítit vzrušení, že bude moct stejně jako ostatní spatřit velkého saského krále. Pak však, na rozdíl od těch, kteří krále už znali, zažila pořádné překvapení. Alfréd byl velmi mladý, dozajista ještě mladší než Royce.
Zpočátku ji napadlo, že se určitě zmýlila. Toto přece nemohl být muž, který vedl Sasy proti divokým Dánům, muž, který pro svůj lid vybojoval dočasný mír. Koneckonců ho nic neodlišovalo od šlechticů shromážděných kolem něj. Všichni byli oblečení do pěkných šatů, někteří dokonce honosnějších než on. Ve skupince byli starší muži s vášnivějším pohledem, kteří vypadali víc královsky než on.
Přesto však byl vládcem právě tento mladík a Kristen nakonec přece jen nepotřebovala, aby jí to Eda potvrdila. Bylo v
164
něm cosi, co ostatní postrádali. Něco podobného pocítila Kristen, když poprvé spatřila Royceho. Králova vznešenost vyzařovala z každého jeho kroku i gest a vůbec nešlo o kvalitu šatů. Tento muž byl zvyklý poroučet. Šlechtici okolo přece jen byli jeho poddanými. Alfréd ovšem nebyl ten typ muže, po jakém se žena dvakrát ohlédne. Na Sasa byl dost vysoký, světlovlasý, s ostražitýma modrýma očima, které skrytě sledovaly okolní dění. Nevypadal jako válečník a Kristen se až později dozvěděla, že byl původně učencem s dobrým vzděláním. Také zjistila, že přestože neoplýval zvláštní krásou, oslňoval svým elánem, energií a rozhodností, a díky těmto vlastnostem udržel své království před Dány.
V tomto okamžiku však vypadal jako kterýkoli jiný muž. Byl unavený po cestě, přesto pochválil víno, které mu lady Darrelle podala v poháru, pozorně vyslechl přivítání od Royceho, jenž mu s několika svými muži vyšel vstříc, a pak se společně odebrali ke slavnostně prostřeným stolům. Když Kristen pozorovala Royceho, byla na něj hrdá. Věděla, že by se podobným pocitům neměla poddávat, že na ně nemá žádné právo, ale nemohla si pomoct.
Nyní věděla, že Eda měla opět pravdu. Royce byl královým oblíbencem. Nechovali se k sobě ani trochu formálně. Bavili se spolu přátelsky a rovnocenně. Všimla si také, že když se Alfréd zasmál nějakému Royceovu vtipu, ostatní muži je úkosem pozorovali. Napadlo ji, zda Royce ví, jak mu přítomní lordi závidí.
Většina šlechticů, tvořících Alfrédův doprovod, byla asi stejně stará jako král. Jednalo se převážně o mladší syny, kteří pobývali u dvora v naději, že si je Alfréd oblíbí. Na Wyndhurst přijelo také asi půl tuctu dam. Byly to manželky a dcery, které své muže a otce doprovázely. Královna však mezi nimi nebyla.
Obzvlášť jedna z žen upoutala Kristeninu pozornost. Byla to krásná mladá dáma s vlasy barvy lnu, skrytých pod perlovou síťkou. Byla plnoštíhlá a oblečená do nádherných šatů lemovaných kožešinou, které by jí Kristen, kdyby své zelené sametové šaty nepovažovala ze hezčí, mohla závidět. Jenže ona teď na sobě zelené šaty neměla, a tak ničí pozornost ani upoutat nemohla. Zato ta světlovlasá dáma zjevně nemohla od krále a
165
Royceho odtrhnout oči a svůj zájem rovnoměrně rozdělovala mezi oba muže.
Kristen se odvrátila. Poprvé v životě pocítila žárlivost. Protože však tento cit nikdy předtím nepoznala, nedokázala ho nyní správně identifikovat. Věděla jen, že pohled na tu půvabnou vznešenou ženu, která se snaží upoutat Royceovu pozornost, ji rozčiluje. Jedinou Kristeninou útěchou bylo, že Royce se natolik věnoval králi, že si ženiny snahy ani nepovšiml.
Slavnost pokračovala celé odpoledne až do večera. Na dvoře před domem se zapálily ohně a na nich se rožnily tři druhy zvířat: jelen, kterého lovci ulovili ráno, ovce a mladé tele. Uvnitř v kuchyni se připravovala menší zvěř, stejně tak i zelenina ze zdejší zahrady. Ze sklepa se přinesly bochníky sýra a nedávno uskladněné ovoce, ze kterého se pekly sladké koláče a připravovaly omáčky.
Kristen jedla, jen když se jí naskytla volná chvilka. Podobné oslavy pro ni nebyly žádnou novinkou. Při vaření pomáhala i doma, zejména v zimě, když některá ze služebných onemocněla a bylo zapotřebí vypomoct v kuchyni. Jenže tato slavnost se zásadně odlišovala od těch, jaké dosud zažila. Doma Kristen nikdy nepomáhala připravovat hostinu v letních měsících.
V zimě, když bylo v uzavřené kuchyni příliš velké vedro, stačilo otevřít zadní dveře a pořádně vyvětrat. Ale tady, i když se nedaleko ohniště nacházelo otevřené okno, se Kristen cítila, jako kdyby se ocitla s ostatními bochníky medového chleba v peci.
Zdálo se jí, že takové vedro snad ještě nezažila. Pravda, síň byla doslova přeplněná, ale to přece bývala každý den. Možná za to mohly i dlouhé rukávy u jejích nových šatů, v nichž se doslova smažila. Šaty se jí lepily na záda i na boky. Několik pramínků vlasů se jí uvolnilo z copu a mokré potem se přitiskly k její tváři.
26
166
Jakkoli byla Kristen silná a zdravá, cítila se dnes naprosto vyčerpaná. Ostatní ženy využily každé příležitosti a odbíhaly si ven odpočinout. Ona však nemohla. Přestože už nebyla připoutaná k řetězu, hlídali ji - Eda, ostatní ženy, dokonce i několik mužů - ani na chvíli z ní nespustili oči. Postupně si uvědomila, že muži, přestože jen tak sedí a hoví si, mají nařízeno na ni dohlížet. Tomu se říká důvěra!
Kdyby nebylo takové vedro, možná by ji Royceova podezřívavost nerozzlobila, ale takto byla stejně nevrlá jako ostatní ženy. Žádná nešla pro ostřejší slovo daleko a starší ženy neváhaly plácnout ty mladší. Dokonce i Eda vyťala políček jedné dívce, a to jen proto, že se na chvíli zastavila a bavila se.
Veškeré služebnictvo bylo pěkně napružené. Zato u stolů vládla veselá nálada a hosté se výborně bavili. Jednu chvíli se dokonce uprostřed síně mezi stoly tančilo. Kristen toužebně tanečníky sledovala a zjistila, že saské tance nejsou o moc jiné než ty jejich. Bardové vyprávěli příběhy o dracích a čarodějnicích, o obrech i skřítcích. Potulný zpěvák hrál na harfu a zpíval o hrdinných recích z minulosti, zejména o králi Egbertovi, Alfrédově dědovi, který významně zasáhl do historie tím, že dvakrát porazil Mercii a zbavil ji tak nadvlády nad Wessexem.
Kolik z těchto příběhů je asi pravdivých? napadlo Kristen, ale dál tiše poslouchala, jak Alfrédův děd porazil rovněž Welšany a také národ žijící na severu Humberu, i obrovské Kelty z Cornwallu, kteří se mu vytrvale odmítali podřídit.
Příběhy se velmi líbily a přítomní hosté nutili pěvce, aby pokračoval dál a dál.
Tak uplynulo odpoledne. Zatímco se sloužící dřeli, aby zařídili vše potřebné, šlechtici se bavili, jedli a pili, co hrdlo ráčilo. Jednu chvíli nějací dva lordi požadovali, aby je obsluhovala právě Kristen. Eda ji však už upozornila, že ačkoli už není připoutaná, nemá posluhovat u stolů. A Kristen toto nařízení plně vyhovovalo. Vařit jídlo v ústraní kuchyně byla jedna věc, ale obsluhovat dámy a pány, na které pohlížela jako na sobě rovné, to byla jiná. Kristen proto dva žadonící lordy tak dlouho ignorovala, až veškerá přemlouvání vzdali a zavolali si k obsluze jiné děvče.
167
Pak už si jí nikdo nevšímal, nebo si to alespoň myslela. Kdyby věděla, že ve skutečnosti vzbudila zájem všech přítomných včetně krále, asi by znejistěla. Mezi šlechtici se o ní sice hodně spekulovalo, ale žádný z nich se nesnížil k tomu, aby se přímo zeptal, cože je to za otrokyni, protože tak ji podle ošacení i typu práce, již vykonávala, společensky zařadili. Jen Alfréd necítil žádné zábrany, a aby ukonejšil zvědavost, zeptal se na ni přímo Royceho.
Kdyby Kristen jejich rozhovor mohla slyšet, určitě by se pořádně naježila, ostatně tak jako vždy, pokud se mluvilo o zajatých Normanech. Royce se tím hrdinským skutkem rád chlubíval a pochvaloval si, jak ty divochy zaměstnal při stavbě ochranných hradeb. Tito divoši byli dnes kvůli slavnosti zavřeni v jejich chatrči bez oken. A tito divoši byli přitom její přátelé a sousedé!
Pokud by ji už tak dost nerozčilovalo úporné vedro, slyšela tolik urážlivých poznámek o svých přátelích, že neměla daleko k zuřivému výstupu. Teď už stačil jediný nevhodný pohled či slovo a zcela jistě vybuchne. A o ten špatný pohled se zasloužil sám Royce.
V průběhu jedné bardovy písně si Kristen udělala chvilku volna, opatrně si sedla na okenní římsu a začala se oběma rukama ovívat. Jelikož na ni služebné kolem stolu blokovaly výhled, její strážci si nevšimli, kam se usadila. Její nevrlé náladě to plně vyhovovalo. Avšak Royceovi nic neušlo a Kristen zachytila jeho přísný pohled, který si vyložila jako: „Koukej od toho okna mazat." Snad si nemyslí, že by tím oknem mohla utéct? No, jasně že si to myslí. Nedovolil jí se ani trošičku ochladit a ulehčit si od panujícího vedra.
To už na ni bylo příliš. Vstala. Zuřivě a pomalu, aniž by z něj spustila oči, si odpárala dlouhé rukávy stejně, jak to už jednou udělala. Rukávy pak vyhodila z okna. Okamžitě cítila, jak se jí ulevilo, a také slyšela, jak se Royce nad jejím činem srdečně rozesmál.
Právě jeho smích ji zachránil, aby neprovedla ještě nějakou větší hloupost. Díky jeho smíchu byla schopná se uklidnit a sama se své předchozí zlosti vysmát. Podrážděnost, již cítila celý den, náhle zmizela jak mávnutím kouzelného proutku. Když jí
168
Eda začala nadávat a táhla ji zpět k pracovnímu stolu, dokonce se usmívala.
To se stalo ani ne před hodinou. Nyní se síň začala vyprazdňovat. Služebné uklízely ze stolů zbytky jídel. V kuchyni se už připravovala snídaně na příští ráno.
Kristen věděla, že potrvá ještě několik dlouhých hodin, než bude moct jít spát. Mýlila se. Royce náhle vstal a zamířil k ní. Beze slova ji pevně vzal za ruku a odváděl ji ke schodům.
Kdyby nebyla tak vyčerpaná, určitě by se proti jeho nezdvořilosti postavila. Přesně věděla, o co mu právě teď jde. Řekl, že dá Alfrédovým dvořanům jasně najevo, že je pod jeho ochranou. Líp už to provést nemohl. Veřejně tím oznámil, že je jeho milenkou. Nikdo, kdo je teď viděl, o tom nemohl pochybovat. Aby toho nebylo málo, dokonce se u schodiště zastavil a letmo ji políbil.
Bylo to zvláštní, ale Kristen se jeho chování ani trochu nedotklo. Kdyby byla jeho ženou, pravděpodobně by tak asi probíhal každý večer. K povolnému mlčení ji ale především donutila skutečnost, že Royce zanechal krále i hosty v Aldenově péči, a to jen proto, aby mohl být s ní. Její bezpečí pro něj muselo být opravdu velmi důležité.
„Díky, že ses se mnou neprala, Kristen."
To prohlásil, jakmile zavřel dveře pokoje a pustil její ruku. Podle tónu hlasu Kristen pochopila, že jí děkuje za spoluúčast v právě sehrané šarádě. Zamířila k posteli a promluvila, až když si s úlevou sedla.
„Přece se s tebou nebudu prát na veřejnosti, milorde."
Přistoupil k ní a mírně se mračil. „Možná sis neuvědomila,
co -"
Zlehka se zasmála a skočila mu do řeči: „Zvolil jsi sice dost nevybíravou metodu, ale neboj se, vše jsem pochopila - a myslím, že tvoji hosté taky. Označil sis mě přesně tak, jak jsi měl v úmyslu."
„A tobě to nevadí?"
„Nesmí, jinak bych dostala vztek. Nebo jsem tak utahaná, že na nějaký vztek nemám ani pomyšlení. Těžko říct. Proč to však vadí tobě? Byl bys snad radši, kdyby sis mě musel hodit přes rameno a já bych ječela a kopala kolem sebe?"
169
„No, čekal jsem to," zabručel.
Usmála se na něj a zakroutila hlavou. „Vždyť jsem ti už jednou říkala, že bych se s tebou před nikým neprala."
„Jenže proč?" vyzvídal. „Jindy tak ohleduplná nejsi."
„Celý život byli kolem mě samí muži. Vím, jak uvažují, jedná-li se o jejich čest. Nikdy bys mi neodpustil, kdybych tě před někým znemožnila. Ale tady, když jsme sami, je to jedno."
Rozesmál se. „Řekl bych, že tuhle zkušenost využíváš, jak to jen jde, hašteřivko."
Pokrčila rameny a pak si lehla na záda. Pozorovala ho přimhouřenýma očima. Royce zatajil dech. Ležela před ním tak uvolněně. Čekala. Její výzva už ani nemohla být zřejmější. Polilo ho horko, ale nepohnul se. Bál se, že kdyby to udělal, odstrčila by ho. Po včerejším divokém souboji se s ní stala až podezřelá změna.
Jeho váhání se hrdelně vysmála. „Chápu, milorde."
Cítil, jak jeho podráždění roste a mísí se s touhou. Kristenino chování bylo pro něj neustálá hádanka. Nikdy neudělala nic, co by mu přišlo normální nebo předvídatelné.
„Co chápeš?" I on sám si uvědomil, jak drsně teď jeho hlas zněl.
Zvedla se na loktech. Každou jinou ženu by tón jeho hlasu vyděsil. Kristen se však usmála.
„Jsem příšerně propocená. Není divu, že tě nepřitahuju."
Opět zatajil dech. „Ty že mě nepřitahuješ?" zařval.
Kristen stále ignorovala jeho rozhořčení. „Ovšem. Požádala bych tě o koupel, ale to bych musela projít síní a tvoji hosté by si mě všimli. Mysleli by si, že se mě štítíš, a tak jsi mě poslal se umýt. A to tedy zas nějakou tu hrdost v sobě mám."
Chvíli na ni užasle zíral. Pak se jedním kolenem opřel o postel a naklonil se nad ní.
„Ženská -" začal.
Položila mu dlaně na hruď a zarazila ho. „Ne, určitě páchnu. To ti nevadí?"
Usmál se. „Ani náhodou. Jestli se ale chceš vykoupat, nedaleko odtud je jedno malé jezírko."
Oči se jí rozzářily. „A ty bys mě tam vzal?"
„Vzal."
170
Aby jí mohl ukrást polibek, přitiskl se na její napřažené dlaně. Kristen jeho nabídka nadchla a Royce měl z toho zvláštní radost. Pak však Kristen zasténala a svým dalším výrokem ho opět překvapila.
„Oh, to není fér! Lákáš mě si zaplavat v chladivé vodě a já jsem zatím tak utahaná, že sotva zvednu ruku!"
„Panebože!" zavrčel a narovnal se. „Já se z tebe, ženská, jednou zblázním!"
„Proč?"
Podíval se na ni zúženýma očima. Pak náhle pochopil, že si z něj nedělá žádnou legraci. Mluvila vážně. Teprve nyní od doby, co přišli do ložnice, viděl její chování jinak. Za jejím výkřikem se skrývalo nefalšované zklamání.
„To jsi opravdu tak moc unavená?"
Pousmála se. „Vedro v síni ze mě vysálo veškerou energii.
Ta práce by mi ani tak nevadila, ale ty davy lidí..." S povzdechem padla zpět na postel. „Je dobře, že mě nechceš. Dnes bychom z milování asi moc neměli."
Už už jí na to chtěl říct: „Mluv za sebe," ale včas se zarazil. Ještě před několika týdny by ho podobně otevřené prohlášení šokovalo. Pokud si na její rozporuplnost ještě nezvykl, tak na její přímočarost zřejmě ano.
„Pořád ještě se chceš umýt?"
Zavřela oči, ale nepřestávala se usmívat. „To by bylo nádherné, ale dolů kvůli tomu nepůjdu. A doufám, že se o tom se mnou nebudeš dohadovat."
Podrážděně zabručel. Tak milovat se nechce, ale kdyby na to přišlo, hádat se klidně bude. A on po ní nepřestával toužit, i když byla ospalá a vyčerpaná. Musel jí však dát za pravdu. Při milování ho ze všeho nejvíc uspokojovala její horoucí vášeň. Kdyby však měla být k jeho něžnostem netečná, cítil by se ošizeně.
Uslyšela, jak zavrčel, otevřela oči a podívala se na něj z pod dlouhých řas. Mysl měla stejně unavenou jako tělo, a tak si na základě vlastních pocitů udělala vlastní názor. On však zřejmě cítil něco jiného. To pochopila z jeho téměř bolestného výrazu a ze způsobu, jakým se na ni díval dolů. Chtěl ji. To ji ale
171
nevzrušilo a pochybovala, že by ji v tomto okamžiku vůbec něco dokázalo vzrušit. Přesto ji jeho touha nesmírně zahřála u srdce. „Jestli tě to ale potěší, milorde."
Všimla si, jak po její nabídce strnul. Pak se uvolnil a tvář mu zněžněla. „Ano, potěšilo by mě to, děvče, ale udělám, co chceš ty. Pojď, čeká tě koupel."
Chytil ji za ruku a vytáhl na nohy. Kristen zasténala. „Roycei, ne, nech mě být. Chci spát."
Byla natolik unavená, že ho ani jako obvykle nenazvala Sasem nebo potupně milordem, ale přímo jeho jménem. To ho pobavilo. Ještě nikdy ji v podobném stavu neviděl. Vyčerpání způsobilo, že se naprosto přestala kontrolovat.
„Budu po tobě chtít, jen abys chvilku postála," prohlásil s úsměvem. „Zbytek už zařídím sám."
„Mám stát?"
„Ano, tady."
Zavedl ji k připravené nádobě s vodou. Vedle ležel složený ručník, mycí houba a kousek mýdla.
„Co to má znamenat?" ozvala se zamračeně. „Vždycky se myješ dole."
„Koupací místnost teď používají hosté. Vždy, když přijede nějaká návštěva, nosí mi vodu rovnou sem. Nejsi sama, koho vedro v síni zničilo, i když chápu, že pro tebe to asi bylo horší."
„Chápeš," opakovala. „Ve skutečnosti to bylo ještě horší, než si dokážeš představit."
„To tě to naše počasí opravdu tak ničí, hašteřivko?" zeptal se jí a začal ji svlékat. „Zatím mi to tak nepřipadalo."
V okamžiku, kdy to řekl, svých slov litoval. Uvědomoval si, že se jí tím mohl dotknout a ona by se trápila, protože by si myslela, že její trápení jen zlehčuje. Kristen ho ale překvapila. Zasmála se.
„Tak abys věděl, kdyby ses mi nezačal smát, že jsem si odtrhla ty rukávy, asi bych provedla něco šíleného. To vedro mě naprosto vyvedlo z míry. Co tě na tom vlastně tak moc pobavilo?"
Když neodpověděl, opět se zasmála. „Vypadala jsem asi jako nějaké rozmrzelé dítě, že? Já jsem si tak alespoň připadala. Tedy, hned jak jsem uslyšela, že se směješ."
172
Zabručel. Kristen nebyla daleko od pravdy. Teď v ní ale rozhodně rozdurděné dítě neviděl. Takto žádné dítě nevypadá a on, když ho napadlo, že ji umyje, udělal zásadní chybu. Uvědomil si to okamžitě, jakmile před ním stála nahá. Kristen však nic podobného nevnímala. Nyní měla zavřené oči a neměla už ani sílu dál mluvit. Prakticky spala ve stoje.
Díval se na ni a dlouze váhal. „Nemusíš to dělat, milorde, jestli se ti nechce," ozvala se, ale oči neotevřela.
Royce vzal její slova jako výzvu. „Já vím."
Natáhl se pro mýdlo a byl rád, že Kristen nevidí, jak se mu chvějí ruce. Snažil se ji pokud možno co nejrychleji namydlit a dívat se na ni jen minimálně. Nebylo to však snadné a odvrácené oči mu nijak nepomohly. Co nemohl vidět, cítil.
Musel se zbláznit, když se do něčeho podobného vůbec pustil, a to ani neplánoval, že se s ní pak pomiluje. Skutečnost, že Kristen před ním jen tak stála a nechala ho, aby ji myl, jen potvrzovala, jak byla vyčerpaná. A za to mohl on. Vůbec ho nenapadlo, jak ji dnešní náročná práce zmůže. Jeho služebnictvo bylo na podobné zátěže i wessexské horké léto zvyklé. Kristen však ne.
Royce ji spláchl pomocí houby. Voda z mytí se vsákla do odložených šatů u jejích nohou. Když jí voda stékala dolů po těle, tvářila se tak blaženě, až si Royce říkal, že to přece jen za tu jeho trýzeň stálo. Aby si mytí užila ještě víc, dokonce omývání zpomalil.
Nakonec ji osušil ručníkem, který jí kvůli vlastnímu klidu omotal kolem těla, a teprve pak ji odvedl zpět k posteli. Mohl ji sice odnést v náručí, ale to už by bylo nad jeho síly. Cosi spokojeně zamumlala a lehla si. Zasténal.
„Ráno můžeš spát, jak dlouho budeš chtít," řekl neúmyslně ostře, když přes ni přehodil tenkou pokrývku.
„Ty mě rozmazluješ, milorde."
„Vůbec ne. Naopak, jsem sobec."
Pootevřela oči. „Cos tím chtěl říct -"
„Spi už, ženská jedna!"
„A ty do postele nepůjdeš?"
Royce divoce zaklel a odvrátil se od ní. Když odcházel, sehnul se k zemi pro její šaty, které mínil dát Edě na vyprání.
173
Rozhodl se, že pak vyrazí k jezírku, aby se zchladil. Pochyboval však, že dnes v noci bude schopen ve své posteli usnout.
zamířil přímo k ní. Kristen se dívala, jak se k ní blíží, ale zůstala klidná. Sedla si na stoličku u konce pracovního stolu vedle okna a začala snídat.
V síni probíhal každodenní ruch. Služebnictvo tiše pracovalo a několik Royceových ozbrojenců se povalovalo za stoly. Kdyby lady Darrelle neobklopovaly cizí návštěvnice v další části místnosti, byl by to den jako každý jiný. Kristen zaslechla část jejich rozhovoru. Bavily se o lovu, na který vyrazil král i jeho družina - odjeli všichni, kromě lorda Eldreda.
„Přišlas do práce pozdě, ženo."
Eldred se usadil na konec dlouhého stolu, který byl v síni umístěn jen dočasně a po odjezdu hostů se opět odnese. Mezi tímto a pracovním stolem byla vzdálenost přibližně pět, šest stop. U stolu pracovaly ještě další dvě ženy, Kristen však věděla, že lord Eldred mluví na ni. Služebné se na lorda podívaly, ale Kristen se dál věnovala jen své misce.
Přesto odpověděla: „Ano, to máš pravdu."
Po jejích slovech na delší dobu nastalo ticho. Pak se Eldred opět ozval: „Jak vidím, potrestaná už nejsi."
„Nepřivázali mě kvůli trestu," opravila jej mírně a klidně jedla dál.
„Ano, pamatuju se, žes říkala něco o nebezpečí, které představuješ." V jeho hlase zněl výsměch. „Po včerejším ránu bych ti i věřil, ale kdyby to byla pravda, nebyla bys nyní volná."
Pokrčila rameny. „Třeba si lord Royce myslí, že je tu někdo nebezpečnější než já."
Kristen připadalo, že lord Eldred na ni úmyslně čekal. Když došla do kuchyňského kouta a Eda jí podala misku ovesné kaše, lord Eldred vstal ze své židle a přes celou síň
174
„A kdo je ten nebezpečnější? Sakra, dívej se přece na mě, když s tebou mluvím."
Pomalu zvedla oči a upřela je na rozzuřeného Eldreda. Tvář měl rudou a hyzdil ji nepříjemný úšklebek. Když měl vztek, jeho krása byla ta tam.
Přestala si ho prohlížet, jako kdyby pro ni nebyl víc než vzduch, a dříve, než mu odpověděla, vzala si dalších pár lžic kaše.
„Ty jsi ten nebezpečnější, milorde. Jsem volná, abych se mohla bránit. Lord Royce ví, že to umím."
A opět ho ignorovala. Ještě žádná žena se k Eldredovi nikdy takto nechovala. Obvykle se k němu ženy lísaly, milovaly ho, soupeřily mezi sebou o jeho přízeň. A téhle nestojí ani za pohled, a to je jen otrokyně! Měl by ji za její nezájem zabít. Kdyby byli sami, dostal by ji pod sebe - a pak by za své opovržení draze zaplatila.
„Royce tě přivázal za řetěz," ušklíbl se, „stejně jako ty divochy na nádvoří, kteří staví jeho hradbu. Pověz mi, ženo, přivazuje si tě taky k posteli?"
Zaslechl, jak jeho jedovatá slova vyrazila ženám stojícím vedle dech, avšak té, které byla poznámka určena, vypadala, jakoby se jí tím vůbec nedotkl. Tiše seděla a klidně jedla svou snídani a on ji za to toužil uškrtit. Jak to, že ho dokázala tak příšerně rozzuřit? Původně se jí chtěl jen posmívat a zesměšnit ji, potrestat za to, co včera ráno udělala.
Jestli teď neodejde, budou z toho řeči. Klepy, jako ty, které slyšel ráno. Včera prý Royce ani nepočkal, až hosté půjdou spát, a odvedl si ji ze síně rovnou do své postele. Veřejně tak dal najevo, že před svým králem dává přednost nějaké otrokyni -otrokyni!
Eldred litoval, že nebyl svědkem toho bláznovství. Poté co mu však Alden vysvětlil, že tato otrokyně je Royceovou favoritkou, nechtěl se s Royceem setkat v králově přítomnosti. Riskoval by tím zbytečný spor a v případě souboje by neměl mnoho šancí nad Royceem zvítězit. Příliš tvrdě se snažil, aby získal Alfrédův respekt, a teď by ho měl ztratit jen kvůli nějaké otrokyni?
175
Přesto nedokázal odejít. Měl až příliš velký vztek a uklidnit by ho mohlo jen její ponížení.
„Přines mi pivo, ženo," nařídil ostře. Když se však pohnula jiná žena, aby jeho rozkaz splnila, vyštěkl: „Ne, ať mi poslouží tahle seveřanka."
Konečně se na něj podívala. Eldred pocítil krátké zadostiučinění, že přece jen získal její plnou pozornost, ale její oči se leskly smíchem!
„Jestli chceš opravdu pivo, milorde, uděláš nejlíp, když necháš Edreu, aby ti ho přinesla, protože jinak si pro něj budeš muset dojít sám."
„Ty mě odmítáš obsloužit?"
Kristen se musela velmi snažit, aby se nezačala smát. „Ne, milorde, to ne," řekla tiše. „Jen se řídím rozkazy lorda Royceho - tedy, když se mi zamlouvají. A teď se mi moc zamlouvá, že mi zakázal obsluhovat hosty."
To přehnala. Stačila chvilka a byl u ní. Jednou rukou ji vytáhl na nohy a druhou se ji chystal uhodit. Kristen se mu však vytrhla.
Eldred po ní znovu sáhl, ale tentokrát ho zarazil ostrý hlas za ním. „Nech ji být, milorde."
Rychle se otočil a zuřivě zíral na Royceova ozbrojence Seldona. Za ním stál další muž a oba měli ruce na jílci meče.
„Ne, tentokrát mě nikdo nezastaví!" zavrčel Eldred. „Ta ženská zasluhuje trest."
„Ne však od tebe. Lord Royce nařídil, aby se této ženy nikdo ani nedotkl."
Takové oznámení Kristen nečekaně pobouřilo. „Nepotřebuju, abyste mě před tímhle mizerou bránili. Dokážu si to s ním vyřídit jeho vlastní zbraní."
Dřív, než pochopili, na co se chystá, vytáhla Eldredovi od pasu dýku. Nezaútočila s ní však. Zabodla ji do desky stolu, a to ji plně uspokojilo. Po tomto ponížení Eldred zapomněl na všechna varování a udeřil ji. Kristen mu oplatila stejným. Spojila pěsti a zasáhla ho do čelisti. Rána odhodila Eldreda na stůl, který z poloviny přeletěl. Royceovi muži mu sice pomohli na nohy, ale i když vyhrožoval a zmítal sebou, nepustili ho.
176
I přes všechen Eldredův řev Kristen zaslechla Darrellin jekot, a když se podívala ke vchodu, viděla, jak se lady řítí dovnitř. Pak tiše zasténala. Na prahu stál Royce - a nebyl sám. Vedle něj byl Alfréd. A Royce se tvářil vražedně. Ostře okřikl Darrelle.
Eldred zaslechl Royceho a přestal bojovat s ozbrojenci. Král s Royceem zamířili k nim. Nikdo se ani nepohnul.
Kristen nasadila kamennou tvář. Navenek vypadala sice klidně, ale ve skutečnosti se celá chvěla. Všechno to byla její vina. Eldreda provokovala úmyslně. Chtěla ho rozzuřit, a to se jí podařilo. A teď za to zaplatí. Royce se zlobil. Bude mít štěstí, dá-li ji jen znovu přivázat.
Eldred před sebou viděl příležitost se pomstít a okamžitě toho využil. Dříve, než Royce vůbec stačil promluvit, naléhavě se obrátil na Alfréda: „Milorde, žádám, aby mi za hrubě urážlivé chování této otrokyně byla vyplacena pokuta. Už dvakrát vztáhla ruku na šlechtice. Lord Randwulf leží, poté co ho napadla řetězem, se zlomeným žebrem. Teď se odvážila zaútočit na mě a
Jeho deklamaci přerušil Seldon, obracející se na Royceho. „Varovali jsme ho, milorde. Věděl, že si nepřeješ, aby se jí kdokoli dotýkal."
„Je to pravda, Eldrede?" zeptal se Alfréd tiše.
„Provokovala mě!" trval dál na svém Eldred.
„Nezajímá mě, co dělala ona, ale ty," upřesnil Alfréd. „Nemáš právo žádat pro ni trest. Varovali tě. Tvých výstřelků v domě hostitele už bylo víc než dost. Teď odjedeš a vrátíš se ke dvoru teprve, až tě povolám."
Eldred zbledl. Zdálo se, že se chystá protestovat, ale nakonec si to zřejmě rozmyslel a jen krátce souhlasně kývl. Otočil se na patě a odešel.
Royce sledoval jeho odchod se zaťatými pěstmi. „Byl bych radši, kdybys rozhodl jinak, milorde."
Alfréd byl dost moudrý na to, aby se nyní neusmál. „Vím. Radši bys tasil meč. Buď trpělivý, příteli. Wessex v tyhle neklidné časy potřebuje každého muže, dokonce i takové, jako je Eldred. Až budeme mít skutečný mír, budeš si s ním moct své účty vyřídit."
177
Royce ostře pohlédl na krále. Pak se poněkud uklidnil a přikývl. Podíval se na Kristen. Přistoupil k ní a svou velkou rukou se dotkl zarudlého místa na její tváři.
„Jsi v pořádku?"
Kristen pocítila takovou úlevu, že se mu málem zhroutila k nohám. Ten vražedný pohled tedy nepatřil jí. Naneštěstí však její úlevu vystřídala zlost. Strach z trestu už opadl a ona si vzpomněla, co ji předtím tak vyvedlo z míry.
Ukázala prstem na oba ozbrojence. „Nepotřebuju žádné hlídací psy, milorde."
Stáhl ruku z její tváře. „To jsme viděli."
Viděli? Znervózněla a mírně se uklidnila. Tak dobře, viděli je, ale neslyšeli, co se dělo. Podívala se na oba ozbrojence, aby zjistila, jestli nemíní dodat ještě něco dalšího. Muži jí pohled vrátili. Seldon se na ni usmíval. Teď sice mlčeli, ale mohou promluvit později a říct Royceovi, že Eldreda popichovala a že si jeho políček vlastně zasloužila.
Zlost více méně zmizela, zůstalo jen pohoršení. Ozvala se tichým hlasem: „Já moc dobře vím, proč jsi je na mne nasadil, milorde. Ne kvůli mému bezpečí. Však ty víš, že se dokážu ubránit sama. Nemám už pouta. O to tu jde. Hlídali mě, abych neutekla. Takhle mi tedy důvěřuješ?"
Royce se zamračil. Svědkem jejich rozhovoru byl i král Alfréd a před ním ji přece nemohl odprošovat. Přesto znal už Kristen dost na to, aby věděl, že má-li vztek, je s ní těžké pořízení a doplatí na to vždy jen on.
„Dokud naši dohodu nezpečetíme, hašteřivko, a neříkej mi, co mám dělat."
Hlas mu zněl ostře a jeho tmavě smaragdové oči se ji snažily napomenout. Teprve nyní si Kristen uvědomila Alfrédovu přítomnost. Kradmo na něj pohlédla a zjistila, že ho hádka mezi lordem a otrokyní docela pobavila. Bože na nebesích. Jak mohla být tak hloupá a provokovat Royceho před jeho králem? A navíc - úplně zapomněla na úmluvu s Royceem.
Nebyla zas tak pyšná, aby nepřiznala svou chybu. Váhavě se na Royceho usmála. Rozhodla se omluvit.
„Odpusť mi, milorde. Často bývám strašně prostořeká. Omlouvám se za tu výtržnost. Lord Eldred mě chtěl vydráždit -
178
a já jsem na oplátku chtěla rozzlobit jeho. Podařilo se to nám oběma. Lituju, žes musel být svědkem takového bláznovství."
Víc než přiznání Royceho ohromila její omluva. Ovšem bylo to právě Kristenino doznání, které wessexského krále rozesmálo.
„Pro lásku boží, Roycei. Taková upřímnost skoro děsí. Začínám ti tu tvou otrokyni závidět. Ona je ve srovnání s dvorskými intrikami a falešnými lichotkami vtělená upřímnost."
„Jenže není k mání, milorde," odfrkl Royce.
Když Kristen slyšela toto troufalé prohlášení, zalapala po dechu, ale Alfréd se neurazil, právě naopak, opět se rozesmál.
„Jak vidím, je ta její upřímnost nakažlivá. Udělám asi nejlíp, když budu své šlechtice držet od ní co nejdál, nebo mi už nikdy nebudou vykládat, jaký jsem skvělý lovec."
Nyní se zasmál i Royce. „Dnes si na nedostatek chvály rozhodně nemůžeš stěžovat, milorde. Vždyť jsi nás na dnešní večeři zásobil až až."
Poté se oba otočili k odchodu, ale dřív Royce zvědavě pohlédl na Kristen a pousmál se. Potěšila ho přesně tak, jak měla v úmyslu. Později zase on potěší ji.
Eda poslala Kristen nahoru do prvního patra. Šla sama, nikdo ji nehlídal, ani Eda, ani její dva strážci, a tato skutečnost jí výrazně pozvedla náladu. Ani ji nenapadlo, že by zamířila jinam než do Royceova pokoje.
Royce byl stále ještě dole v síni. Bylo už pozdě a mnoho hostů šlo spát. Král však dál popíjel a vyprávěl příběhy, které by klidně mohly soupeřit s kterýmikoli písněmi bardů. Royce si nemohl dovolit opustit svého krále i druhý večer.
Kristen to chápala a obrnila se trpělivostí. Minulý večer byla tolik unavená, že ani nevěděla, o čem to spolu mluvili. Dnes se cítila mnohem lépe. Měla minimálně práce a i její obvyklé povinnosti  převzaly  ostatní  služebné.   Mohla také často
28
179
odpočívat u okna a Eda ji dokonce na několik hodin vyvedla z rozpálené síně, aby poklidila v hostinských pokojích.
Kristen si uvědomovala, v jakém stavu se nacházela minulý večer, a věděla, že jí v práci ulevili na Royceův rozkaz. Teprve nyní pochopila, co myslel tím svým sobectvím, nic však proti tomu nenamítala. Těšila se na vášnivou noc v jeho objetí. Neměla už žádný důvod, proč by ho měla odmítat. Sundal jí pouta a také jí mnohokrát dokázal, že mu na ní záleží.
Už začal přicházet k rozumu, ten její Sas. Možná, že také brzy připustí, že se stal jejím vyvoleným. A až se to stane, vezme si ji. Také propustí na svobodu její přátele a pošle po nich zprávu jejím rodičům. Nakonec se vše v dobré obrátí, ale bude to ještě chvíli trvat.
Když si všimla, že dnes stojí na stole dvě nádoby s vodou a ručníky na utření, usmála se. Rychle se umyla, nahá vklouzla do postele pod tenkou pokrývku a čekala na svého pána. Ano, nyní ho už mohla považovat za svého pána, protože jednoho dne se za něj provdá.
Royce přišel asi za čtvrt hodiny. Kristen by zřejmě pobavilo, kdyby věděla, jak byl dole po jejím odchodu nervózní, až se nad ním Alfréd slitoval a šel si lehnout, aby i Royce mohl ze síně odejít. Překvapilo ho, že nalezl Kristen už v posteli, a ji jeho potěšený pohled zahřál u srdce.
Ležela stočená do klubíčka na své části postele. Hlavu si podpírala rukou, aby ho mohla lépe pozorovat. Bože na nebesích, to, co viděla, se jí zatraceně líbilo. Čas od času ji sice svým jednáním rozzlobil, ale na jeho těle nebylo místečko, po jakém by netoužila.
Od té doby, co přijel král, se Royce oblékal mnohem honosněji než obvykle. Nyní měl na sobě plášť sepjatý přezkou na pravém rameni stejně jako ostatní přítomní šlechtici. Jeho plášť byl tmavě hnědý, s podšívkou šafránové barvy ze vzácného hedvábí. Stejné šafránové hedvábí lemovalo u krku a spodního okraje jeho pískově zbarvenou tuniku. Ta měla dlouhé rukávy nabírané u zápěstí. Přírodní barvy mu velmi slušely a v kontrastu s nimi se zdály jeho sytě zelené oči ještě zářivější. Měl také široký opasek kolem dokola vykládaný masivními jantary.
180
Za pasem měl zasunutou dýku, rovněž zdobenou drahými kameny.
O jejím incidentu s Eldredem se zatím nezmiňoval, a tak ji překvapilo, když se k celé záležitosti vrátil: „Dnes ses mi omluvila, ale já jsem o žádnou omluvu nestál."
„No, už se stalo, milorde, udělej si s ní, co chceš," navrhla.
„Pak ti ji tedy vrátím zpět." Royce si sedl na pelest. Aby jí mohl vidět do tváře, pokrčil jedno koleno. Natáhl ruku k jejímu boku. Pak zaváhal a ruku stáhl. „Znám Eldreda už dlouho. Vím, že dělá potíže."
Kristen se tiše ozvala: „Nelhala jsem, milorde, opravdu jsem ho záměrně provokovala."
„Ale on vyhledal tebe a ne ty jeho."
Usmála se. „O tom se s tebou nebudu přít."
Znovu k ní vztáhl ruku a tentokrát ji na její bok na chvíli položil. „Ještě jsem ti nepoděkoval, že ses před Alfrédem chovala tak rozumně."
„Ale ano, už jsi mi poděkoval," nesouhlasila mírně.
Obával se, že nepochopila úsměv, který jí věnoval, když od ní s Alfrédem odcházel, ale zmýlil se. Znala ho líp, než si sám myslel, a to ho potěšilo.
Dřív, než vstal z postele, se na ni usmál. Kdyby zůstal dál tak blízko ní, nedokončili by to, co s ní chtěl probrat a uzavřít s ní dohodu. Nemínil po ní žádat mnoho. Protože milovala svobodu, nečekal, že by jeho návrh odmítla.
Začal si sundávat plášť, ale prsty mu ustrnuly na zlaté přezce. Kristen se totiž posadila uprostřed postele. Pokrývka se jí svezla k pasu, ona se však ani nepohnula, aby ji zvedla. Dívala se na něj plná očekávání. Byla uvolněná a její nahota jí vůbec nevadila. Neuvědomovala si však, jak působí na Royceho. Zíral na ni jako uhranutý a nemohl odtrhnout oči od jejích něžných prsou.
„Chtěl jsi se mnou uzavřít nějakou dohodu, milorde?"
„Cože?"
Zřejmě ještě nikdy nemusel vynaložit takovou sílu vůle, aby zvedl oči k jejím. Tvářila se vyčkávavě, a to ho přivedlo k rozumu. Otočil se. Cítil, jak se jeho tělem šíří horkost. Kristen
181
měla tu moc ovládnout jeho mysl a kontrolovat jeho tělo. Kdyby tak věděla... Bůh mu buď milostiv.
Těžce polkl. Stál k ní zády a začal se svlékat. Než se stačí odstrojit úplně, budou mít větší část rozhovoru za sebou, nebo bude muset opět čekat na další vhodný okamžik.
Odkašlal si a znělo to jako hluboké zabručení. „Po těch problémech, cos měla včera ráno, jsem si uvědomil, že pokud máš pouta, nemůžeš se bránit. Je mi líto, že tam nebyl nikdo, kdo by tě ochránil."
Ohlédl se přes rameno a zjistil, že ho uchváceně sleduje. Stále se ještě nezakryla. Zamířil ke stolu a tvář i hrudník si opláchl studenou vodou. Znovu si odkašlal a pokračoval.
„Nelíbí se mi, že jsi bezmocná, Kristen. Můžu ti sice dát na ochranu nějakého strážce, tak jak jsem to už jednou udělal, ale bylo by lepší, kdyby ses mohla bránit sama, když zrovna nebudu moct být s tebou."
„To ale ještě nevysvětluje, proč jsi mi dal ta pouta sundat, milorde."
Aniž by se musel otáčet, věděl, že se směje. Aby si mohl sundat kožené kalhoty a boty, sedl si na stůl.
„Tak dobře. Chci, abys mi dala své slovo, že pokud tu budou Alfréd s družinou, nepodnikneš nic proti mému bratranci."
„Nemyslíš, že toho po mně chceš příliš?" zeptala se.
„Mysli především na to, co by se stalo, kdybys Aldenovi úmyslně ublížila. Král je čestný muž, ale jak jsi dnes viděla na vlastní oči, své šlechtice v těchto časech chrání. Měl jsem právo vyzvat Aldena na souboj a Alfréd moc dobře ví, s jakou chutí bych to udělal. Přesto toho mizeru poslal domů, pryč, abych mu nemohl zakroutit krkem. Až na nás znovu vytáhnou Dánové, bude potřebovat každého muže. Tvrdě potrestá každého, kdo by vztáhl ruku na jediného jeho vojáka."
„Chápu, milorde. Proč má však mé slovo platit jen do králova odjezdu?"
Nenuceně odpověděl: „Až budou jeho šlechtici pryč, budeš opět v bezpečí."
„A co se stane pak?"
„Nebezpečí pomine, takže se vrátíme k předchozímu stavu. Tak co, dáš mi své slovo?"
182
Kristen chvíli užasle seděla a zírala na jeho široká záda. Pak vyklouzla z postele a pokrývku stáhla s sebou. Přistoupila k Royceovi tak tiše, že si její přítomnost uvědomil až ve chvíli, kdy ho jednou rukou objala kolem krku.
„Dobře, dávám ti tedy své slovo, že se toho tvého milovaného bratránka ani nedotknu," zapředla mu do ucha. „Ale co se týče tebe..."
Silně mu trhla za ruku, až přepadl přes židli. Slyšela, jak sykl bolestí a divoce zaklel, ale to už utíkala k nezamčeným dveřím. Jakmile se však ocitla na chodbě, uvědomila si, že tak, jak je, nemůže seběhnout dolů. Proto se rozběhla k nejbližším dveřím. Chtěla se schovat uvnitř a bylo jí jedno, kdo tento pokoj právě obývá.
Byl to docela dobrý nápad, až na to, že právě s takovým nocležníkem nepočítala. Vedle postele hořela svíce, a tak okamžitě poznala wesexského krále, který se posadil a v ruce držel meč. Oba dva na okamžik užasle strnuli. Když si Alfréd uvědomil její negližé, usmál se. Žlutohnědé vlasy jí splývaly po ramenou. Před sebou držela pokrývku, protože neměla čas si ji omotat kolem sebe.
Bohužel, překvapená Kristen stála v králově pokoji příliš dlouho. Dveře Royceovy ložnice sice zavřela, ale on je nyní rozrazil a nepřipadalo v úvahu, aby se v Alfrédově místnosti zamkla. Nemohla doufat, že by dveře před Royceovým náporem udržela, ani že by jí to král dovolil. Neměla už čas utéct jinam. Chytil by ji.
Právě tyto myšlenky běžely Kristen hlavou, když se obrátila k Royceovi. Nevadilo jí, že ji Alfréd vidí zezadu nahou, ostatně na Alfréda ani nepomyslela. Royce k ní rozzuřeně zamířil.
Neřekl jí ani slovo, ale chňapl ji za ruku, kterou k němu v obraně napřáhla. Chtěla ho zasáhnout pokrývkou, ale Royce ji chytil i za druhou paži. Přidržel jí obě ruce za zády a pevně si ji přitiskl k hrudi.
„Odpusť milorde," obrátil se Royce ke králi.
Alfréd se zasmál. „Nic ne nestalo. Naopak, skvěle jsem se pobavil."
S pevně stisknutými rty Royce přikývl a zavřel dveře. Pak zatáhl Kristen zpět do své ložnice. Mlčel. Kdyby promluvil,
183
nebyl si jist, co všechno by jí řekl. Nejradši by ji vlastnoručně uškrtil a neměl k tomu daleko.
Kopancem zavřel dveře a táhl Kristen k posteli. Sedl si na matraci a usadil si ji na klín. Držel ji tak, že se nemohla ani pohnout. Tímto způsobem ji svíral dlouho a zatímco sebou škubala a zmítala, aby se osvobodila, snažil se uklidnit.
Konečně se Kristen vyčerpala a přestala s ním bojovat. Jen oči jí plály modrozeleným ohněm, avšak Royce si toho nemohl všimnout. Aby si ušetřil pohled na zmítající se nahou ženu na svém klíně, zavřel oči.
„Nenávidím tě!"
Ta slova ho zasáhla. Zasyčela je s takovou zlobou. Srdce se mu sevřelo a značná část jeho zlosti se vytratila. Ať už bylo Kristenino chování jakkoli nepředvídatelné, nikdy by si nepomyslel, že právě toto od ní uslyší.
Zkoumavě se jí podíval do očí. „Proč?" zeptal se tiše.
Tím však jen přilil olej do ohně. „Obelhal jsi mě! Moc dobře jsi věděl, co jsem si myslela, a klidně jsi mě u toho nechal!"
„Jak já můžu vědět, co si myslíš, Kristen?"
„Lháři!" plála rozhořčením. „Proč jsem asi šla bez protestů do tvého pokoje, co? Sundal jsi mi okovy a řekl, že se dohodneme. Ani slovo o tom, že to všechno bude jen dočasné."
Royceho její povolnost skutečně překvapila, ale byl z ní příliš nadšený, než aby pátral po důvodu.
„Pleteš se, děvče," povzdechl si Royce. „Jak jsem mohl vědět, co od toho očekáváš? Nikdy jsem neměl v úmyslu sundat ti pouta natrvalo. A jestliže to nenapadlo mě, jak sis to mohla myslet ty?"
„Máš pravdu. Byla jsem hloupá husa - opět. Viděla jsem v tobě něco, co není a nikdy nebylo."
Její hořkost ho zaskočila. „Cos viděla? Pro lásku boží, Kristen, co po mně vlastně chceš?"
„Nic po tobě nechci - teď už nic - jen mě nech na pokoji."
Pomalu zakroutil hlavou a tvářil se lítostivě. „Kdybych mohl, udělal bych to."
„Kdybys mohl?" odfrkla si. „To nemáš žádnou vůli, Sase?"
„Co s tím má co společného nějaká vůle?"
184
Jeho konstatování však nemohlo utišit její hluboké rozhořčení.
Opět se mírně ozval: „Není pravda, že mne nenávidíš, Kristen. Máš vztek, ale není to nenávist. Přiznej si to."
Měl pravdu. Stále ještě nebyla schopná jej nenávidět. Přála si, aby mohla, jenže - nešlo to. Pevně stiskla rty.
„Jestli mi to nechceš říct, dokaž mi to," zašeptal a sklonil se, aby ji políbil.
Kristen si velmi přála, aby mu podala nějaký jasný důkaz, ale - nešlo to.
Na Wyndhurst zavítali noví hosté. Lord Averill přijel pozdravit krále. Vzal s sebou svého jediného syna Wilburta a tři dcery.
Kristen by nově příchozím věnovala pramalou pozornost, kdyby ji Edrea pracující vedle pohotově neinformovala, že mezi nimi je i lady Corliss. Kristen by však i bez jejího upozornění rychle pochopila, o koho se jedná. Stačilo jen vidět, jak Darrelle pečlivě připravuje uvítání právě této dámy.
Tak toto je Royceova snoubenka. Corlissina neuvěřitelná krása Kristen nezaskočila, ale při pohledu na ni se cítila mizerně. Corliss byla malá, křehká a půvabná. Měla vše, co Kristen scházelo. A ona bláhová doufala, že této drobné ženě odloudí Royceho? Bože, byla ještě větší blázen, než si myslela!
Naštěstí Royce se zrovna na Wyndhurstu nenacházel, a tak nemohl svou snoubenku přivítat. To byla jediná Kristenina útěcha. Nevydržela by se jen tak bez přípravy dívat, jak tuto ženu něžně opečovává a je vrozená galantnost. Vždyť po něčem podobném sama toužila. I tak se ale musela dívat, jak Darrelle, služebnictvo i Alden, který přišel o něco později, Corliss obskakují.
Přestože byla jejich servilnost až nechutná, dala se pochopit. I když zde Corliss v lásce příliš neměli, po svatbě vystřídá
29
185
Darrelle v jejím postavení paní domu, a tak se k ní chovali jako ke své budoucí lady s náležitou péčí a úctou.
Přesto se však v domě našel jeden člověk, který se nesnažil vetřít do Corlissiny přízně. Byla to Meghan. Samozřejmě, ve svém věku nemohla pochopit, že tato žena bude jednoho dne mít na starost její výchovu a že by se tedy slušelo, aby byla ke Corliss milá. Kristen v duchu tleskala, když viděla, jak Meghan na Corlissino vyzvání, aby k ní přistoupila blíž, jen záporně zakroutila hlavou. Pak se ještě na dámu ušklíbla a odešla z části síně vyhrazené ženám.
Kristen se málem hlasitě rozesmála, nakonec se však přemohla. Nechtěla, aby se jí ostatní služebné ptaly, co ji tak pobavilo. Věděla, že kdyby Darrelle zahlédla, co Meghan provedla, zavolala by ji zpět a potrestala. Corliss se sice zatvářila dotčeně, ale Meghan nechala na pokoji. Kdyby si Kristen všimla, že Aldenovi neušel vzdor jeho sestřenice a odvrátil se, aby skryl pobavení, určitě by se smíchu neubránila.
Za pár minut později Kristen překvapeně zaznamenala, že ji kdosi zatahal za sukni. Ohlédla se a spatřila Meghan, která obešla síň a objevila se za ní. Děvčátko se ale přímému pohledu na Kristen vyhýbalo.
„Pořád - pořád se na mě zlobíš?"
Kristen zamračeně zapřemýšlela, na co Meghan naráží. „Proč bych se na tebe měla zlobit, maličká?"
„No, řekla jsem přece bratrovi, cos mi předtím povídala, a Alden mi řekl, že jsem tím prozradila tajemství." Meghan na Kristen mrkla. „Já jsem to nevěděla, opravdu."
„Tak proto sis myslela, že se zlobím?"
„Zlobila ses," trvala na svém Meghan. „Druhý den jsem tě viděla a byla jsi hodně rozzlobená."
Kristen si vzpomněla a usmála se. „Ale to jsem se nezlobila na tebe, zlatíčko. To, co jsi řekla bratrovi, s tím nemělo nic společného." Lhala, protože právě kvůli tomu, se s ní poprvé miloval, ale Kristen nedokázala toho, co se stalo, litovat.
Meghan se styděla sama za sebe. „Takže jsem se před tebou schovávala zbytečně."
Kristen se zasmála a tím upoutala Edinu pozornost. „Co tady děláš, dítě?" chtěla vědět stařena.
186
„Povídám si," odpověděla Meghan vzdorně. Eda se na Kristen přísně podívala. „Máš spoustu práce, ženo."
„Pracuju."
„Můžu ti pomoct?" zeptala se Meghan.
Když tuto nabídku uslyšela Eda, jen zakroutila hlavou a šla si po svém. Kristen nevěděla, co má na to Meghan říct. Děvčátko ale s nadějí čekalo, co odpoví. Podívala se na skupinku žen na druhém konci síně a pak zpět na Meghan. Povzdechla si.
„Můžeš vůbec být tady se mnou, Meghan?"
Také Meghan se ohlédla k dámám a potom tvrdohlavě prohlásila: „Radši budu tady než tam."
Kristen potlačila další úsměv. „Proč nemáš ráda lady Corliss?"
Meghan se na ni překvapeně podívala. „Jak to víš?" „Viděla jsem, cos udělala."
„Oh!" Dívka zrudla a sklonila hlavu. Pak se začala obhajovat a vysvětlovat: „Ve skutečnosti vůbec nechtěla, abych k ní šla. Je už taková. To, co říká, nemyslí vážně. Teď je plná sladkých slovíček, ale před zásnubami byla úplně jiná."
„Chápu."
„Vážně?" zeptala se Maghan s nadějí v hlase. „A nemyslíš si, že jsem špatná, když ji nemám ráda?"
„Tvé city patří jen tobě a nikdo ti je nemůže nařizovat. Ovšem, protože ji tvůj bratr má rád, možná by ses měla snažit s ní vycházet po dobrém."
„Snažila jsem se," připustila Meghan s jistou dávkou hořkosti. „Ale když mě Royce vzal s sebou do Raedwoodu, popichovala mě, až jsem se sebrala a nechala je o samotě."
„A co udělal tvůj bratr?"
„Nevšiml si toho."
Kristen se zamračila. „Mělas mu to říct." „Ne, jen by se rozzlobil."
A Meghan by nikdy neudělala nic, co by mohlo jejího bratra rozzlobit. Kristen si povzdechla. To nebožátko by se opravdu mělo naučit, že bratrův vztek zas tak příšerná věc není - nebo, alespoň pro ni nikdy nebude. Kristen na vlastní oči viděla, jak je
187
na Meghan hodný. Jednou večer Meghan usnula přímo v síni a on ji vzal do náruče a odnesl nahoru. Tehdy jí připomněl jejího otce Garricka, který se o ni staral s podobnou péčí. Royce tuto malou dívku miloval celým svým srdcem, jenže Meghan z něj stále měla strach.
Kristen v zamyšlení potřásla hlavou. Meghan se na ni zoufale podívala. „Ty chceš, abych šla pryč?"
„Cože? Ale ne, srdíčko, jestli tu chceš být, klidně tu zůstaň." Kristen si uvědomila, že v tuto chvíli představovala pro Meghan to menší ze dvou zel. „Víš určitě, že ti kvůli tomu nevyhubují?"
Meghan rychle zavrtěla hlavou. „Mezi tolika hosty si nikdo nevšimne, kde jsem."
„Tak si sedni na tuhle stoličku a já ti ukážu, jak se připravuje těsto na kaštanový chléb, který miluje můj otec."
„On má rád v chlebě kaštany?"
„No, ano," mrkla Kristen na dívku a sáhla pod sukně do kapsáře, jenž si vyrobila pomocí opasku. Když ruku vytáhla, měla dlaň plnou jedlých kaštanů. „Ukradla jsem je Edě dřív, než je všechny stačila naházet těm svým slepicím. A my si z nich teď uděláme dva bochníčky jen pro sebe. Souhlasíš?"
„Oh, ano, Kristen!" Meghanina tvář se rozzářila dětským nadšením. „Bude to naše tajemství."
Meghan se zmýlila, když předpovídala, že si nikdo nevšimne, kde je. Jakmile Royce vstoupil do síně, jako vždy se nejdřív rozhlédl po Kristen. Proto také uviděl i Meghan, sedící vedle Kristen. Obě měly hlavy skloněné u sebe, čemusi se smály a okolní dění vůbec nevnímaly.
Na chvíli se zastavil. Ten pohled ho zahřál u srdce - jeho sestra a jeho žena. Jelikož si všichni dávali na Kristen dobrý pozor a protože Meghan obvykle mívala strach ze všech cizinců, dalo by se soudit, že se děvčátko bude Kristen bát ještě víc. Zjevně ale tomu tak nebylo. Právě naopak. Bylo zřejmé, že se spřátelily, a to ho potěšilo.
Kdyby ho Darrelle nezavolala, zamířil by k nim. Pak uviděl Corliss a strnul. Jak jen mohl zapomenout, že ta je tu také? Lorda Averilla povolal Alfréd, stejně jako ostatní šlechtice, aby
188
procvičili své válečnické umění. A jestliže se Averill objevil na Wyndhurstu, jeho dcery jako vždy určitě přijely s ním. Bylo by zbytečné doufat, že tentokrát by tomu mohlo být jinak. Nebylo. Royce zaťal zuby a vyrazil přivítat svou snoubenku.
Kristen pozorovala Royceho a Corliss celý večer. Seděli společně za dlouhým stolem. Nemohla si pomoct. Bolestí se jí svíralo srdce a snoubence nedokázala jen tak ignorovat. I když sama sebe přesvědčovala, že se jí to netýká, že Royce není její, přesto se cítila zrazená, cítila, že on patří k ní. Nemohla o něj bojovat, ani mu vynadat. Nesměla udělat vůbec nic, co by ho od té druhé ženy odloučilo.
Bolelo to a Kristen si více než kdy jindy předtím uvědomila své současné postavení. Vesele snášela svůj osud a předpokládala, že nakonec stejně dostane to, co chce. Při každém nezdaru sice ztrácela trpělivost i rozvahu - nikdy však naději.
Jak byla naivní. To, že se její otec zamiloval do otrokyně a nakonec si ji vzal za ženu, ještě neznamenalo, že se něco podobného stane i zde ve Wessexu. Doma se její rodina řídila vlastními zákony, ovšem jen proto, že žili od ostatní části země v naprosté izolaci. Její strýc Hugh byl jarlem a měl stejnou autoritu jako zdejší král Alfréd. I tak, dříve než si Garrick mohl vzít její matku, musela jí být dána svoboda. Norské právo počítalo s možností milostného vztahu mezi pánem a otrokyní, zde však žilo tolik šlechticů a lidé se řídili takovým množstvím zákonů! Cožpak ji sám Royce nepovažoval za bláznivku, jakmile se mu zmínila o svatbě?
Když se na oba snoubence dívala, uvědomila si, jaký byla blázen, pokud si myslela, že ho někdy získá. Udělala chybu, že se na celou svou situaci nedívala Royceovýma očima. Jednou jí řekl, že je tou nejnižší z nejnižších - pravda, ve vzteku - ale nebyl daleko od pravdy. Byla otrokyně a těch on měl spoustu. Teď mu sice zahřívala postel, ale brzy ji vystřídá jeho žena. Zatím nevěnoval Kristen o moc větší pozornost než ostatním otrokům.
„Ty snad sníš s otevřenýma očima, viď?"
189
Kristen se otočila k Edě. „Ano, asi ano." Eda se na ni chápavě podívala. Smutek v Kristenině hlase jí neušel. „Vždycky jsi čekala příliš mnoho, děvče." „Já vím."
Eda zakroutila hlavou. „Měla bys být spokojená s tím, co máš. Mohl dát tebe i tvé přátele zabít, ale přežili jste. Stará se o tebe. Pro lásku boží, vždyť on tě i před ostatními muži chrání! Polovinu z žen si dnes v noci vezmou tito šlechtici do postele, ale tebe ne."
„Nemusíš mi vysvětlovat, jaké to mám vlastně štěstí."
„Oh, ho." Eda se zasmála. Kristenin sarkasmus jí neušel. „Jestli se ti nelíbí, jak to teď je, vždycky se můžeš porozhlédnout po nějakém jiném mužském. Mám oči a vidím, jak se na tebe někteří šlechtici dívají. Možná, když lorda pěkně poprosíš, prodá tě, až se ožení."
„Ano, třeba to nakonec udělám."
„Cože! Ne, děvče, to jsem jen žertovala. Zkus to a než stačíš vůbec začít, odneseme to všichni." „To nedává žádný smysl, Edo."
„Řeknu ti, jak to opravdu je. On tě nikdy neprodá. Přece nejsi úplně pitomá," prohlásila Eda netrpělivě. „Moc dobře víš, jaký máš na něj vliv."
„Asi ne tak velký," odsekla Kristen.
„Aha! A co ten týden, kdys ho posílala z tvého pokoje pryč -co řekneš tomu, děvče, no? Každý tady věděl, že za tu jeho příšernou náladu můžeš ty, ale jen já věděla proč." Eda se opět zasmála. „A jakmile tě dostal do postele, hned se mu jeho humor vrátil."
Kristen se odvrátila a cítila, jak jí rudnou tváře. „Teď o mě sice stojí, ale to nepotrvá věčně."
„Ten chlap tě bude chtít vždycky, děvče. To se pozná z toho, jak s tebou jedná. Mohla bych ti říct i další věci, které by tě přesvědčily, ale nechci, abys měla hlavu plnou ještě většími planými nadějemi. Ne, on tě nikdy neprodá, ani tě nepřenechá jinému muži, ale vezme si za ženu tuhle lady."
Kristen ztuhla. „Tak proč mi to všechno říkáš, stařeno?"
„Protože o tebe má také zájem. Protože nerada vidím, jak se trápíš. Protože se už konečně musíš smířit s tím, co máš, a
190
přestat doufat v něco lepšího. Jestli nebudeš šťastná, bude i on nešťastný a odneseme to všichni."
„Dost, Edo. Nevěřím, že mám na něj takový vliv, jak říkáš. Kdybych měla -"
„Tak co? Já vím, co. Ty mě snad vůbec neposloucháš. Pořád míříš moc vysoko, děvče."
„Ale ne, rozuměla jsem ti až moc dobře. Co nechápeš ty, je, že já se nikdy se svým současným stavem nesmířím. Moje matka byla také otrokyně, zajatkyní jako jsem já. Byla dcerou jednoho mocného lorda a velmi hrdá. Nikdy si nepřipustila, že je jen otrokyní, ani sobě, ani muži, jenž ji vlastnil. Já tak tvrdohlavá nejsem. Vím přesně, v jakém se teď nacházím postavení, ale pořád jsem dcerou své matky. Nedokážu zůstat navěky otrokyní, Edo."
„Nemáš na výběr."
Kristen se odvrátila a dívala se přes nyní už tmavou síň, kterou ozařovalo jen pár zbývajících pochodní. Zatímco ona se zaobírala svými skličujícími myšlenkami, téměř každý šel už spát. Všude po zemi se rozprostíraly slamníky a nespali na nich jen Royceovi ozbrojenci a služebnictvo, ale také hosté. Royce a jeho dáma už byli pryč.
„Zůstala tu přes noc?" zeptala se Edy.
Stařena jen zabručela. Hned věděla, koho má Kristen na mysli. „Ano, přece by nejeli domů po tmě. A já jsem tady zřejmě házela na stěnu hrách. Pojď, dneska budeš spát se mnou."
Kristen zasáhla nová vlna bolesti, ale zatvářila se stoicky. „To znamená, že ona spí s ním?"
„Takové nápady, styď se!" vynadala jí Eda. „Moc dobře víš, že nahoře máme jen šest pokojů. Dámy spí u lady Darrelle a Meghan. Lord Alden přenechal svůj pokoj králi a další dva pokoje jsou přecpané šlechtici."
„Tak tedy proč -"
„Huš," zasyčela Eda. „Milordovi se to sice nelíbilo, ale protože dnes přijel lord Averill se synem, nemohl si už dál nechávat svou ložnici jen pro sebe. Jiný pokoj už zkrátka není."
191
Kristen si představila Royceho, jak se dělí o postel s budoucím tchánem a švagrem, a málem se rozesmála. Jen málem.
Jedna pochodeň s prskotem zhasla, a tak na schodišti zůstala hořet už jen poslední pochodeň. V síni panoval klid. Občas bylo slyšet hlasité i mírné chrápání, kdosi zakašlal, pár lidí ve spánku bručelo a sténalo. Eda patřila k těm, kteří tiše pochrupovali.
Odvedla Kristen ke slamníku, který jí patřil. Ležel vedle nyní nepoužívaného ohniště, tedy na vytouženém místě, kde v létě bývalo chladno a v zimě teplo. Kvůli množství hostů nezbyl na Kristen žádný slamník, a tak jí musela stačit tenká pokrývka a tvrdá podlaha. Nepohodlí jí pomáhalo zůstat vzhůru. Dnes v noci nemínila spát.
Kristen se pomalu posadila a rozhlédla se kolem sebe. Vedle ní spalo pár žen, ale neležely zase tak blízko, aby je mohla probudit. Čekala, dokud Eda neusne. Raději by počkala ještě o něco déle, aby si byla jistá, že už není nikdo vzhůru, ale nemohla si dovolit ztratit tolik času.
Uteče. Nebylo to těžké rozhodnutí. Pravděpodobně se jí už k útěku jiná možnost nenaskytne. Včera večer se zeptala Royceho, jak dlouho ještě zůstane král na Wyndhurstu. Byla to jediná věc, na niž se po milování ptala, ale Royce jí nedokázal odpovědět. Může odjet zítra, anebo také až za týden. Až však přece jen odjede, opět jí nasadí pouta. Také se dá předpokládat, že se vrátí do Royceovy ložnice, a i když nebudou dveře zamčené, útěk rovnou z jeho postele by byl obtížnější a riskantnější, než vyklouznout z přecpané síně.
Okna zůstala otevřená a nebyla vysoko, takže se mohla bez problémů dostat na dvůr. Navíc měla spoustu času, a než ji ráno začnou postrádat, bude už na míle daleko.
Kristen se rozhodla rychle. Zaskočil ji jen pocit sklíčenosti.
30
192
I když si uvědomovala, že ji zde nečeká žádná budoucnost, přesto ji při pomyšlení, že už nikdy víc Royceho neuvidí, bolelo u srdce.
Naposledy se podívala na Edu, ležící na zádech a tvrdě spící. I ona jí bude chybět, její mrzoutství i její neotesaný zájem. Také malá Meghan, jejíž zvědavost i tichá touha po přátelství dokázaly, že Kristen na celý den zapomněla na své starosti.
Avšak ani tyto myšlenky nemohly Kristen zastavit v její cestě k oknu vedle kuchyně. Když si sedla na parapet, nikdo neztropil povyk. Pocit smutku ji sice na chvíli zarazil, ale nakonec zvítězila její hrdost a dodala jejímu útěku poslední impuls.
Část nádvoří na této straně domu ozařoval svit měsíce, který stál téměř v úplňku. Jakmile se Kristen dostala ven, okamžitě uskočila do stínu, jež vrhala zeď. Opatrně se plížila kolem domu, stájí a skladiště až k chýši, kde byl zavřený její bratranec i ostatní přátelé.
Jejich chatrč nikdy předtím neviděla, ale věděla, že je to úzká cela bez oken a se silnými dveřmi, které se přes noc zamykaly. Uvnitř se muselo spát příšerně, ale bylo to zřejmě lepší než předtím, kdy trávili noci venku na dešti.
Přála si, aby dnes v noci pršelo a déšť smyl jejich stopy a přehlušil všechny možné zvuky. Na obloze bylo jen pár mráčků, jež nedokázaly ani zakrýt měsíc. Nic ji však nemohlo od jejího úmyslu odradit. Všichni byli uvnitř domu a spali. Nikdo ji neviděl.
Vzadu ve stáji mírně zafrkal jeden z koní, a to jí připomnělo, že budou nějaké koně potřebovat. Tyto však ne. Velká dřevěná brána se na noc zavírala a zamykala a nepochybně u ní stála stráž. A i kdyby u brány žádná hlídka nestála, jen samo vyvedení koní ze stáje by nadělalo spoustu hluku. Získat jiné koně by však nemělo být žádný velký problém. Kristen věděla, že většina Royceových koní se nachází na pastvinách. Teď šlo jen o to pastviny nalézt.
Skutečný problém nastal, když dorazila k chýši se zajatci a zjistila, že před jedinými dveřmi sedí strážný. Rychle uskočila za chatrč a srdce jí zběsile bilo. Zaslechl její kroky? Viděl ji?
193
Neslyšela však, že by se muž pohnul. Po chvíli si dodala odvahy a vykoukla za roh.
Muž stále seděl na stejném místě, zády ke dveřím. Hlavu měl skloněnou k jedné straně. Přestala zatajovat dech. Uvědomila si, že strážný spí. Nenapadlo ji, že tady narazí na ozbrojence. Vždyť dveře byly zamčené, jeho služba tudíž nebyla nutná. Ve srovnání s problémem zamčené dveře nějakým způsobem otevřít, byl spící strážce maličkostí. Naopak, má-li ten muž u sebe klíč, je pravým požehnáním, že na něj Kristen narazila.
Zamířila dozadu za budovu, aby tam našla nějaký větší kámen, kterým by mohla muže omráčit. Mohla mu sice ve spánku ukrást dýku a tou ho pak zabít, ale nechtěla zbytečně prolévat krev. Bohužel, široko daleko neležel žádný dostatečně velký kámen, takže nakonec musela jít až k rozestavěné hradbě. Tam jí zase chvíli trvalo, než nalezla kámen, který by nebyl zase tak velký. Konečně jeden držela v ruce a bez problémů se vrátila zpět ke strážnému.
Přiblížila se k němu, tep se jí zrychlil. Jestli ho uhodí málo a on začne křičet, bude ztracená. Jestli ho praští moc... pak jí pomoz sám Bůh. Nechtěla mu ublížit, jen ho ještě víc uspat.
Kámen ho zasáhl do spánku a muž se skácel na stranu. Dýchal. To zatím stačilo uspokojit Kristenino svědomí a začala ho rychle prohledávat, aby nalezla klíč. Štěstí ji ale opustilo. Radši se měla pokusit dveře rovnou vypáčit. Alespoň že měl tento neočekávaný strážný u sebe dýku, se kterou se mohla pokusit otevřít zámek.
Rychle se pustila do práce. Naléhavým hlasem tlumeně zavolala: „Ohthere, Thor -"
Velká dlaň jí zakryla ústa a umlčela ji, zatímco druhá ruka ji chytila za zápěstí paže, v níž držela dýku. „Pusť to, povídám ti,
pusť!"
Poslechla. Když poznala hlas, pocítila zvláštní směsici strachu a radosti. Jakmile dýka dopadla na zem, pustil její zápěstí a objal ji kolem pasu. Nedržel ji pevně, ale Kristen věděla, že pokud by se začala vzpírat, stisk by zesílil.
194
A pak ji zaplavila lítost. Na druhé straně stále zamčených dveří uslyšela Thorolfa, jenž její tiché volání zaslechl. Napadlo ho, že Kristen přišla, aby jim pomohla utéct.
„Kristen? Kristen, odpověz. Řekni mi, že se mi to nezdá."
„Co říká?" zašeptal jí Royce do ucha.
„Ví, že jsem to já."
„Tak mu vysvětli, co se stalo."
Těžce polkla. Co se vlastně stalo? Jak se to mohl dozvědět? Vždyť se dostala až sem a nikdo žádný poplach nevyhlásil. Přesto její útěk ztroskotal a zastavil ji muž, kterému se nemohla postavit. Kdyby to byl někdo jiný.
„Thorolfe, je mi líto. Málem se mi to podařilo, ale saský lord mě našel. Je tady."
Za dveřmi se rozhostilo dlouhé ticho a pak zaslechla: „Nemělas pro nás chodit, Kristen. Mělas využít příležitosti a utéct sama."
„Teď už na tom nezáleží."
„Jak tě potrestá?"
Co měla na tohle odpovědět? Obrátila se k Royceovi. „Chce vědět, co se mi teď stane."
„A co by se stalo, kdyby se ti podařilo ty dveře otevřít?"
Jeho hlas zněl až děsivě klidně. Bože na nebesích! Proč na ni neřve? Měl by zuřit. Zatím se na něj nepodívala, ale musí mít přece vztek. Jestli však on dokáže skrýt svou zuřivost, pak i ona skryje strach.
Se stejným klidem odpověděla. „Kdybych otevřela dveře, utekli bychom."
„Nejdřív byste nás ale povraždili, co?"
„Žertuješ, milorde? Nás je jen šestnáct a ty máš dům plný válečníků, svých i jejich ozbrojenců. Máš za sebou dobře vytrénovanou armádu. Vikingové jsou sice stateční, milorde, ale nejsou to šílenci."
„Tak mu řekni, že se ti nestane nic, protože jediné, cos udělala, bylo, žes praštila strážce, který si to ostatně zasloužil, protože spal ve službě."
Nemohla uvěřit svým uším. Měl právo něco udělat. Musel. Vždyť ona je jen otrokyně, která se pokusila o útěk a snažila se
195
osvobodit i další zajatce. Nechtěla však, aby Thorolf, ani Royce, věděli, co se jí právě honí hlavou.
Rychle vysvětlila situaci, ale i Thorolf měl stejné pochybnosti jako ona. „Nevěří ti, milorde."
„Tak mu řekni, že jim příští den přineseš jídlo a přitom jim můžeš přesně referovat o tom, co jsem ti udělal."
Mráz jí přejel po zádech. Přetlumočila Thorolfovi Royceova slova, která ho, jak se zdálo, uspokojila. To bylo dobře, protože Royceovi se už nechtělo s Vikingy dál diskutovat. Odváděl ji pryč. Jednou rukou ji stále pevně objímal v pase. Její strach vzrůstal. Přesně referovat o tom, co jsem ti udělal - jak zlověstně to znělo. Zrovna uvažovala o možnosti se mu postavit, když se zastavil.
Nacházeli se zrovna před stájemi. Postavil si ji čelem k sobě a objal ji oběma rukama. Blíž si ji však nepřitáhl. Měl zakloněnou hlavu. V očích se mu odrážela jasná obloha a zářivý měsíc. Slyšela, jak si povzdechl.
„Jednu noc jsem ti nabídl, že tě vezmu vykoupat se do jezera," řekl tiše. „Chtělo by se ti jet teď?"
„Abys mě mohl utopit?"
Podíval se na ni a na rtech se mu objevil úsměv. „Nevěříš mi snad?"
„Pokusila jsem se utéct. Sice jsi mě zastavil, ale pokus o útěk to byl. Jak takovou věc řeší vaše právo?"
„Jsi zajatec, ne Brit. Co se týče zajatců, je naše právo tolerantnější. Ale právo teď necháme právem, o tvém útěku víme jen my dva."
„A ten strážný?"
„Ten si bude myslet, že se ve spánku uhodil sám. Snad ho to odnaučí spát na stráži."
Oči se jí rozšířily. „Ty to myslíš vážně! Ty mě opravdu nepotrestáš?"
„Když se vlk chytí do pasti, ukousne si packu, aby se osvobodil. Uteče, ale za jakou cenu? Kdybys utekla s ostatními, buď si jistá, že bych tě našel. Tví přátelé by bojovali. Z toho by bylo jen velké krveprolití, a to by tě potrestalo až až. Jenže jsi neměla štěstí. A protože se dokážu vžít do pocitů vlka, chápu, i
196
co vedlo k útěku tebe. Toužíš po svobodě. Za to tě nemůžu potrestat, avšak nedokážu tě ani nechat jít."
„Ale můžeš," nesouhlasila chladně. „Moji přátelé staví tvou hradbu. Ano, to má pro Wyndhurst zásadní význam, ale moje práce v kuchyni není důležitá. Nemáš důvod mě tady držet."
„Ty jsi pro mě důležitá, Kristen!"
Síla těchto slov ji umlčela. Kristen si vzrušeně uvědomila, že to myslel vážně. Nechtěla ze sebe dál dělat hlupáka. Jeho přiznání nebude brát vážně. Nikdy nepoznal někoho jako ona, a tak jí připadalo pochopitelné, že jí byl posedlý. Jenže posedlost se časem vytratí a on ji už nebude potřebovat - možná hned, jak se ožení. Snad ho pak dokáže přesvědčit, aby ji nechal jít.
A do té doby, Bůh jí pomoz, bude dál trpět a toužit a modlit se, aby si dokázala udržet alespoň část ze své bývalé hrdosti. Nečekají ji zrovna snadné časy.
Royce si ji přitáhl blíž. Uvědomil si, jak je strnulá. „Pořád o mně pochybuješ?"
„Ne, ale po tom, co jsem udělala, mě brát k jezeru, to je jako. jako bys mě za to chtěl odměnit. Nevyznám se v tobě, Sase."
Zasmál se a přitáhl si ji k sobě ještě blíž. „To mě těší. Dlouhý čas jsem byl zmatený jen já sám. Jsem rád, že teď mám společnost. Ne, nezlob se na mě," poprosil, když se od něj snažila odtáhnout. „Já ti to na rozdíl od tebe vysvětlím."
„Takže?" zeptala se rychle, když viděla, že ho humor opouští a jeho výraz opět zvážněl.
„Prostě jsem si řekl, že zapomenu na to, cos udělala. Šel jsem za tebou do síně, abych tě vzal k jezeru. Když jsem zjistil, žes zmizela -" Neřekl jí, co v té chvíli cítil. Už nikdy nechtěl podobný pocit zažít.
Pevně ji objal a svou tvář přitiskl k její. Pak pokračoval: „Nic se nestalo, Kristen. Napadlo mě, co zamýšlíš, a doufám, že teď chápeš, že by byl každý další pokus o útěk zbytečný. Vždycky se budu snažit předvídat, co uděláš."
Zalapala po dechu. „Tys to věděl! Proto tu byl ten strážce."
„Vybral jsem špatně. Ale nic jsem nevěděl. Jen jsem si řekl, že ti nedám příležitost."
197
Intuice jí napověděla, že na ni bude dávat pozor tak dlouho, jak dlouho ji bude chtít. Opravdu nemá šanci z Wyndhurstu utéct, ne, dokud si on nenajde potěšení někde jinde.
„Kdy se ženíš, milorde?"
Poznala, že ho její otázka překvapila. Cítila, jak ztuhl. Nebyl schopen pochopit, co má jeho svatba společného s předmětem jejich rozhovoru.
„Co tím myslíš, ženo?"
„Netýká se mě to snad?"
„Ne, netýká."
„Jsem zvědavá, milorde."
„Spíš bych řekl, že jsi vychytralá než zvědavá. Chceš mě rozzlobit?"
Nyní strnula překvapením Kristen. „Proč bych měla? Jen jsem se zeptala, milorde, a tvá svatba se mě zatraceně týká. Až tady bude žít tvá žena, nastanou pro mě změny. To ona bude spát v tvém pokoji, ne já."
Jestli ho chtěla potěšit, nepodařilo se jí to. Právě naopak. „A ty se na to už teď těšíš!" zaburácel. „Dobře, tak to tě musím zklamat, protože se nemíním ženit nijak zvlášť brzy. Datum svatby jsme ještě nestanovili."
Aniž by přemýšlela, odpověděla upřímně: „Abych řekla pravdu, mně to ani náhodou nevadí."
Těch pár slov Royceho naprosto uchlácholilo. Když uslyšela, jak se směje, přála si, aby je nikdy nevyslovila. Nechtěla, aby věděl, že po něm stále touží. Mrzelo ji, že raději nemlčela. Royce měl teď náramnou náladu.
A udělala další chybu, protože svou rozmrzelost dala najevo a vyštěkla: „Tvůj humor není na místě. Tvá snoubenka může -"
„Huš. Nemluv mi o ní," varoval ji. Pak mírně dodal: „Nechci se vrátit do svého pokoje. Averill chrápe, až se zdi otřásají. Půjdeš se mnou k jezeru?"
Oh, to nebylo fér. Tohle na ni použít! Neměla však zase takovou zlost, aby ho dokázala odmítnout.
„Ano, půjdu s tebou ráda," prohlásila smířlivě.
Hlas mu zhrubl chrapotem. „A pomiluješ se tam se mnou?"
Kristen zalapala po dechu. „O tom předtím nepadlo ani slovo!"
198
Royce se zasmál. „Musím přece využít situace."
Tu noc se Royce s Kristen milovali a spali pod širým nebem na travnatém břehu jezera. Tedy, alespoň Kristen spala.
Radovala se v chladné vodě. Cítila se natolik uvolněně a v duši měla v tu chvíli takový mír, že dokonce na chvíli zapomněla, že ji Royce ze břehu sleduje. Sám neplaval. Neuměl to. Kristen se naopak vydováděla do sytosti. Cítila se, jako by byla opět volná, jako by byla doma. Jen voda nebyla tak chladná jako u nich na severu. A kdyby byla doma, nečekal by na ni na břehu její milenec.
Když konečně vylezla z vody, Royce jí nedal ani čas se osušit. Okamžitě ji vzal do náruče a začal jí ze rtů slíbávat kapky vody, pak z tváří, ňader. Nezmohla se na sebemenší odpor. Toužila po něm a chtěla mu také oplatit potěšení, které jí připravil tím, že ji vzal k jezeru.
Nemohl vědět, jak mnoho to pro ni znamená. Ale možná to věděl teď, protože se mu oddala s takovou náruživostí, až její vášeň předčila i tu jeho. Na toto milování Royce dlouho nezapomněl.
Na rozdíl od ní si však Royce poté nevychutnal blažený spánek. Když se Kristen s prvními trilky ptáků, kteří ve větvích stromů ohlašovali úsvit, probudila, zjistila, že je Royce vzhůru. Také si všimla, jak unaveně vypadá.
Stáleji držel v náručí. Aby se zahřála, tiskla se k němu. Spali totiž nazí a u jezera vládl chlad. Přikryli se jen jejími tenkými šaty.
Kristen se posadila, protáhla se a ohlédla se za sebe. Zakroutila hlavou na Royceho, který se na ni díval. „Měl jsi spát."
„Abys mi ujela na mém koni?"
„To není fér. Já za tvou ospalost nemůžu. Měl jsi mě vzít zpátky a dát mě hlídat."
3J
199
„No, jak si vzpomínám, pořád jsi proti strážcům něco horlivě namítala."
„A cos vlastně celou tu noc dělal?" odsekla uraženě.
Sedl si a usmál se na ni. „Celkem nic. Držel jsem tě v náručí, ženská, a vůbec mi to nevadilo."
„Jsi nemožný," zasmála se na naklonila se dopředu, aby ho zlehka políbila na rty. „Jsem ti za to vděčná. Tady na měkké trávě se spí mnohem pohodlněji než na tvrdé zemi v tvé síni."
„Byl jsem dobrý polštář?"
„To taky."
Prstem jí jel po klíční kosti a pak škádlivě zamířil dolů do žlábku mezi jejími prsy. „Dnes večer už budeme mít zpátky mou postel."
„A co tě vede k názoru, že tam chci být s tebou?" zeptala se rozverně.
„Však ty chceš."
Zakroutila hlavou. „Tady jsme sice uzavřeli příměří, ale až se vrátíme -"
„Huš!" Naklonil se a dotkl se rty jejího krku. A pak náhle, až překvapeně zavrněla, si ji Royce položil pod sebe. „A teď s pravdou ven. Ty máš moji postel ráda."
Toto ráno byl přímo rozjívený, ale ani Kristen nechtěla být vážná.
V očích se jí odrážely rozpustilé plamínky smíchu. „Mám ráda tvou postel, Sase. Je to ta nejpohodlnější postel, jakou jsem kdy poznala."
Řekla to způsobem, že Royce mírně zapochyboval, jestli mluví výhradně o posteli. „Nenechám tě vstát" - začal jí okusovat rty - „dokud se nepřiznáš" - teď ji škádlil jazykem -„že mě chceš."
„To tedy, milorde..." Objala ho kolem krku a prsty mu projížděla jemné vlasy, „tu budeme pěkně dlouho."
Bylo už pozdě dopoledne, když se vrátili domů. Nestrávili však celé ráno jen u jezera, i když si Kristen ještě jednou zaplavala. Teprve pak se konečně oblékla. Potom co si ji Royce posadil do sedla před sebe, nezamířili přímo ke dvorci.
200
Vezl ji lesy, přes pole s obilím, louky plné polních květin a pastviny. Ukazoval jí svou zem, své lidi i vesnice. Zjistila, že přímo v jeho sídle pracuje jen hrstka poddaných. Mnohem víc lidí obdělávalo zem, chovalo stáda dobytka a koní, lovilo v lesích. A Kristen vycítila, jak je Royce na své panství hrdý.
Bylo nádherné léto. Hřejivý pocit uspokojení, s nímž se Kristen probudila, pokračoval, právě tak jako Royceova dobrá nálada. Mnoho unavených mužů bývá protivných. Royce naopak šprýmoval a dováděl, až to téměř bylo směšné. Proti ničemu, co řekla, neměl námitky. Přenechal jí na starosti otěže a držel se za její prsa. Jelikož seděla na koni obkročmo a sukně se jí vyhrnuly až ke stehnům, ruce mu neustále bloudily po jejích nohách. Ani na chvilku ji nenechal na pokoji a nevadilo mu, že ho nesčetněkrát klepla přes prsty. Lechtal ji tak dlouho, dokud neprosila o milost. Pak se k ní lísal a líbal ji na krk. Smál se společně s ní a nedal jí ani na okamžik pokoj.
A Kristen se to líbilo. Na chvíli se cítila svobodná a milovaná, i když jeho city zřejmě tak daleko nezašly. Vše bylo neuvěřitelně příjemné, až zalitovala, že se vracejí zpět do dvorce a reality. Ona půjde pracovat do kuchyně a Royce zamíří nepochybně do postele, protože Alden v Royceově nepřítomnosti vzal krále i jeho družinu na hon. Jednu chvíli je dokonce slyšeli v lese, ale Royce k nim nezamířil. A poloprázdná stáj ve chvíli, kdy přijeli, jim napověděla, že se lovci stále ještě nevrátili.
Sundal ji z koně, ale z objetí ji pustil až po delší době. Tvářil se zkrotle. Možná i on litoval, že jejich idyla skončila. Jak ráda by si to myslela.
„Červenáš se."
Kristen se mírně usmála a namítla: „To je tím čerstvým vzduchem."
„Snad, ale taky ti září oči. Chtěl bych vědět, jestli ses alespoň trochu bavila."
„Vážně?" Jeho koně už štolba odvedl a nedaleko postávali nejméně tři další muži, avšak Royce ji z objetí nepouštěl. „Budeš mě tady takhle držet, dokud se nepřiznám?"
Royce se při té narážce usmál a nakonec se hlasitě rozesmál. Zvedl ji a pevně políbil. Pak ji postavil na zem a plácl po zadku.
201
„Hašteřivko! Nebudu takový hrubián, abych tě držel ve stáji, počkej později."
„Vyhrožuješ!" zahrála zděšení. „Pak se asi přiznám. Už se na to moc těším."
„No, jestli máš teď takovou přiznávací náladu."
„Ani nápad, Sase. Dělám jen jedno přiznání denně."
Potlačil smích a snažil se vypadat zklamaně. „Ty nemáš žádné slitování, ženská jedna," prohlásil a vyvedl ji ven na nádvoří.
„Tvá vytrvalost asi zasluhuje pochvalu," povzdechla si.
Nyní se zasmál. „Vzdávám se - tentokrát." Po cestě k domu ji jednou rukou dál objímal. Pak se váhavě ozval: „Nebude to zřejmě často, ale pokud budu moct, pojedeš se mnou zase k jezeru?"
Kristen se na něj kradmo podívala. To nečekala. Ať už si toho byl vědom nebo ne, dával jí možnost se na něco těšit, a to bylo něco, co v tuto chvíli zoufale potřebovala.
„Pojedu ráda, milorde. A mohla bych příště dostat svého koně?"
„Ne!"
Zdvihla obočí. „Umím jezdit na koni." „Vím, Thorolf mi to říkal." „Takže nesouhlasíš, protože mi nevěříš?" „Samozřejmě, že ti nevěřím." Ušklíbla se a Royceho to rozesmálo. „Ale hlavně se mi líbí mít tě na klíně a moct -" „Roycei!"
„Ty se červenáš, děvče? Bože na nebesích, ona se červená!" „Přestaň, Sase, nebo -"
Už se nedozvěděl, čím mu chtěla Kristen pohrozit, protože se zarazila. Sledoval její pohled, aby zjistil, co ji tak zkrotilo, a spatřil Corliss, jak ještě s jednou svou sestrou stojí na prahu síně. Zcela jistě tam nestály, aby ho přivítaly, protože ani jedna se netvářila zrovna přátelsky.
„Ty jsi asi úplně zapomněl, že je tady, milorde," zašeptala vedle něj Kristen.
Rozhodně se zapomenout snažil, ale k tomu se nemohl přiznat. Jediný pohled na Kristen ho ubezpečil, že ho teď ani trochu nelituje.  Oči jí překypovaly  skrytým pobavením.
202
Nemilosrdná ženská. Chtěla vidět, jak si to s ním jeho zanedbávaná snoubenka vyřídí.
„Milady," pozdravil ji Royce strnule.
„Milorde," odpověděla Corliss stejně škrobeně. Neustoupila stranou, aby Kristen mohla projít dovnitř. Naopak, dívala se přímo na Kristen a zeptala se: „Kdo je ta příšerná obryně?"
Royceova čelist ztvrdla a svaly na krku se varovně pohnuly. Kdyby si toho Kristen všimla, asi by užasla, pokud by se ovšem nedomnívala, že ho rozzlobila snoubenčina žárlivost. Kristen však Royceho nesledovala. Dívala se dolů na lady a musela se opravdu předklánět, protože Corlissina hlava nesahala výš než k její bradě.
Kdyby Kristen nebyla se svou výškou spokojená, zcela jistě by se jí teď záměrná urážka dotkla. Místo toho ji pobavila, protože v ní rozpoznala žárlivost, a to ji potěšilo.
Jak už měla v povaze, nehrála si se slovíčky, ani se v žádném případě před nikým neponižovala. „Jestli se tvá otázka týkala mě, lady, pak tě musím informovat, že v zemi, odkud pocházím, se příliš malé děti nechávají většinou rovnou umřít, protože by naše drsné počasí beztak nepřežily," prohlásila drze.
„Jak barbarské," zalapala po dechu Corliss.
„Ano, chápu, proč si to myslíš právě ty," opáčila Kristen a výmluvně si změřila její drobnou postavu.
„Milorde." začala fňukat Corliss a na tvářích se jí objevily jasně rudé skvrny.
Kristen ji rychle přerušila a koutky rtů se jí přitom škubaly. „Odpusť, milady. Vidím, že se mě tvá otázka přece jen netýkala. Ale i tak, lord Royce ti o mně může říct jen to, že jsem jeho zajatec a že ze mě udělal svoji otrokyni. O mně samotné ví jen to, co jsem mu sama řekla, a to není mnoho. Že je tomu tak, milorde?"
Mrknutím oka zjistila, že Royce zuří. Přestože se tvářil téměř mírně, postřehla, jak je rozladěný. Rukou, kterou měl původně kolem jejího pasu, ji protlačil kolem Corliss a krátce jí nařídil, co má dělat.
Odhadla, že zřejmě podle jeho názoru právě překročila povolené hranice, ale nic si z toho nedělala. Zatímco se loudala
203
pryč, ohlédla se na něj přes rameno a pohledem mu dala jasně najevo, co si o tom všem myslí.
Royce se od Kristen rychle odvrátil, aby se nerozesmál, a podíval se na Corliss. Okamžitě vystřízlivěl a ostře zaklel. To naprosto stačilo, aby Corlissina sestra utekla a i Corliss se měla k odchodu.
Rukou ji rychle zastavil. „Ne, lady, napřed mi vysvětli své chování."
„Roycei, to bolí!"
Znovu zaklel a v jejích očích se v mžiku objevily slzy. Ihned své sevření uvolnil. Byla křehká jako dítě. Předtím ho to však nikdy nenapadlo. Pak poznal Kristen, která stejně brala jako dávala, která ho fyzicky nevydírala a která nikdy neplakala, že jí ublížil. Corliss jen znásobila jeho nechuť k neustále plačícím ženám.
„Osuš si oči," navrhl jí příkře. „Znám svou sílu a vím, že jsem ti neublížil, tak proč brečíš?"
Slzy jí na povel oschly, ale stále se tvářila trpitelsky. „Jsi hrubý!"
„Já! Zajímalo by mě, jak nazýváš tu nepatrnou urážku, kterou jsi počastovala tu seveřanku?"
„Jakou urážku?" bránila se. „Vždyť jsem řekla jen čistou pravdu. Se svou výškou vypadá jako nějaká příšera."
„Není ani tak vysoká jako já, Corliss, tak co si asi myslíš o mně?"
„O tobě? Ale ty jsi přece muž, to je něco jiného," vysvětlovala horlivě. „U tebe je to normální, ale ona je vyšší než většina mužů, a to normální není."
„Žádná většina," namítl upjatě. „Většina Sasů, to ano, souhlasím, ale máme tu i šestnáct Vikingů, se kterými připlula, a každý z nich je vyšší než ona. Chceš je vidět?"
„Ty žertuješ!" zalapala po dechu.
„Ano, žertuju," povzdechl si. „Promiň, Corliss, když jsem unavený, bývám protivný, a dnes jsem utahaný jako kotě."
Jeho narážku ignorovala. „Co s ní máš, Roycei?"
Zaťal zuby, aby zadržel další kletbu. „Ještě mojí ženou nejsi, proto tě takové věci nemusejí zajímat."
„A až tvojí ženou budu?"
204
Její sebevědomí ho popíchlo. „Naučíš se na takové věci neptat," vyštěkl.
Corliss se neurazila. Takový už byl přístup mnoha mužů ke svým manželkám. Nelíbil se jí ale jeho tón, a tak se jí oči opět zaplavily slzami, aby mu svůj nesouhlas dala dostatečně najevo. Royce, který slzy nenáviděl, znechuceně odešel. Nové slzy v něm probudily špatné svědomí.
Ten večer dostali zajatci jídlo později než obvykle. Ani Eda, která ho uvařila, ani Edrea, jež obvykle s Ulandovou pomocí jídlo Vikingům nosila, totiž nevěřily, že lord dnes povolil Kristen, aby donesla svým přátelům večeři. Eda však naštěstí večeři pozdržela, dokud nebude moct Royce Kristenina slova potvrdit.
A tak dlouho čekali, až Royce sejde ze své ložnice dolů do síně. Poté, co nechal Corliss stát u dveří, strávil celé odpoledne v pokoji. Kristen ze svého kouta byla svědkem jeho rozhovoru se snoubenkou. Royce byl rozzlobený a Corliss plakala. Pak se naštvaně otočil a odešel. Jakmile se ke Corliss obrátil zády, její slzy rázem oschly. Tvářila se sice zklamaně, ale rozhodně ne utrápeně.
Když celý výstup skončil, Kristen zakroutila znechuceně hlavou. Sama měla příliš hrdosti, aby se k podobné šarádě snížila, ale věděla, že některé ženy s oblibou využívají moci svých slz. Darrelle byla jednou z nich a Corliss také. Kristen Royceho málem litovala. Žít s takovou ženou asi nebude jednoduché.
Kristen ovšem na rozdíl od předchozího dne netížila žádná trudomyslnost. Celé odpoledne jí vydržela dobrá nálada a nepátrala po důvodu, proč tomu tak je. Naštěstí měla spoustu práce. Musela napéct mnohem víc kaštanových bochníků chleba než minule.
32
205
Eda totiž ochutnala jeden krajíc chleba, který Kristen napekla pro sebe a Meghan, a natolik jí zachutnal, že s Kristen uzavřela dohodu. Pokud Kristen napeče dostatek tohoto chleba pro Royceovy hosty, bude moct půl tuctu bochníků dát i zajatcům. Takovou nabídku Kristen nemohla odmítnout a Meghan jí při přípravě opět pomáhala.
Den příjemně uplynul. Protože však Eda začala brblat, jak už je pozdě a po Royceovi ani vidu, ani slechu, nedokázala se ubránit podráždění. Omáčka pro zajatce zhoustla. Hosté právě večeřeli a Edrea měla mnoho jiné práce, takže už nemohla Vikingům odnést jídlo. Kristen tušila, co si asi Thorolf pomyslí, když se u nich dnes neobjeví.
Kristen se konečně obrátila na Edu. „Běž ho vzbudit a zeptej se ho. Stejně už dál spát nemůže."
„Jak to víš, že spí, děvče? Zajímalo by mě, co dělal v noci."
Kristen se odvrátila a pokrčila rameny. „Jen ho probuď, Edo. Nebude naštvaný."
Eda tedy poslechla, a když se za pár minut vrátila, kroutila hlavou. „Mělas pravdu, spal, a pak na mě ječel, proč už ho dávno někdo nevzbudil." Kristen se pousmála, ale Eda se zamračila. „Přece jen jsi mi nelhala. Proč ti to ale milord dovolil, to tedy opravdu... No, odnes jim to jídlo, ale Uland ti pomůže a půjdou s vámi ještě dva strážci."
Eda zavolala ozbrojence a dala jim instrukce. Kristen proti tomu nic nenamítala. Tolik se těšila, až si popovídá s Thorolfem i ostatními, že se celou cestu k chýši usmívala.
Všichni už byli uvnitř dlouhé cely. Dveře byly otevřené. Venku sice stáli dva strážci, ale bezstarostně mezi sebou soutěžili v hodu nožem. Když k nim Kristen s Ulandem a ozbrojenci přišli, sotva jim věnovali jediný pohled.
Proč se hlídka ke své službě staví tak uvolněně, pochopila, když zaslechla chřestot řetězů. Jakmile si zvuk uvědomila, nálada se jí zhoršila. Na rozdíl od ní mají oni okovy nasazené pořád. Přesto však v okamžiku, kdy stála na prahu, ji opět zaplavila radost.
Nejdřív se podívala na svého bratrance. Pustila košík s chlebem na zem a už vlétla do Ohtherovy náruče. Protože se jí k uším nesl téměř vodopád překvapených výkřiků, pochopila, že
206
se Thorolf o událostech včerejší noci nikomu nezmínil. Třeba se bál, že by nemusela přijít. Ohthere měl ale brzy prázdnou náruč, protože si Kristen přisvojoval další a pak další její dlouholetý přítel. Celou se nesl smích a nadšený řev. Kristen šla z jednoho drtivého objetí do druhého. Všichni ji vítali a škádlili.
Uland, který zůstal stát ve dveřích a sledoval toto radostné hemžení, nevěřil vlastním očím. Edrea ho sice přesvědčovala, že alespoň jeden z Vikingů, ten, který si od ní vždy bral jídlo, určitě nebude divoch jako ostatní, protože se na ni často usmívá. Uland jí ale nevěřil. Usoudil, že se jedná jen o bláhové povídačky dívky, kterou zcela jednoduše okouzlil hezký muž. Teď ale sám viděl, s jakou vřelostí a láskou vítají tu obrovskou ženu a. panebože, vždyť oni se chovají téměř jako lidé a ne jako pohanská monstra, za jaké je každý považuje. Užaslý Uland položil na práh velký kotel omáčky a pospíchal zpět do síně, aby se tam podělil se svými přátely o nové zážitky.
Uvnitř chaty přišla Kristen konečně až k Thorolfovi. Podívala se na něj a její překypující radost okamžitě vyprchala. Thorolf se tvářil téměř zlověstně a Kristen si náhle uvědomila, co všechno mu o ní Royce řekl. Styděla se jako nikdy předtím.
Její náhlá mlčenlivost zasáhla Thorolfa jak rána pěstí. Zarděl se. Pochopil, že úsměv z jejích rtů zmizel kvůli němu. Celý den se o ni příšerně bál. Když viděl, že opravdu přišla, nesmírně se mu ulevilo. Nic jí nezazlíval, jen se pomalu vzpamatovával z prožité úzkosti. Pozorně si ji prohlížel a neúspěšně pátral po modřinách. Teprve pak dal průchod své radosti jako ostatní.
Zvedl ruku a jemně ji pohladil po tváři. „Promiň, Kristen. Ten Sas tě už jednou zbičovat dal. Myslel jsem si -"
„Že to udělal zas?" přerušila ho a usmála se. „Taky jsem to čekala, ale nic se nestalo."
„A hrozí ti to?" zeptal se.
Na chvilku se jí před očima vybavila uplynulá noc, kdy ji chtěl potěšit, a tak ji vzal si zaplavat. A pak jí dovolil navštívit její přátelé, takže jí připravil další radostnou chvilku. A miloval se s ní pod hvězdami.
S naprostou jistotou zakroutila hlavou. „Ne, na to, co jsem udělala, už zapomněl."
207
Viking se zasmál. Zaklonil hlavu a přitáhl si ji do své medvědí náruče. „U samého Thora, to je dobrá zpráva."
„Co? Co kdo zapomněl?" vyzvídal Ohthere.
On a polovina dalších teď Kristen obklopila. Rychle přemýšlela o nějaké možné výmluvě, protože přece nemohli vědět, o čem s Thorolfem mluvili. Nedokázala jim však lhát. I když to pro ni právě nebylo snadné, řekla jim o svém pokusu o útěk, i o tom, proč ji za něj nepotrestali. Mnohých věcí se při svém vypravování dotkla jen letmo, jiné, aby se vyhnula všetečným dotazům, raději přeskočila. A pak je informovala o všem, co se o Wyndhurstu a Wessexu dozvěděla. Bylo toho sice málo, ale pořád víc, než věděli oni. Řekla jim, kde jsou ustájeni koně, kde se bude dánská armáda pravděpodobně nacházet - což bylo bohužel hodně daleko na severu. Také jim řekla o velkých Keltech, o nichž se dozvěděla, že se někteří chovají k Sasům nepřátelsky, a kteří by jim mohli pomoct, kdyby se rozhodli místo na sever utéct na západ. Z jejích informací si mohli vytvořit alespoň nějakou představu o svých možnostech.
Myšlenky na útěk je ani na chvíli neopouštěly. Stěžovali si, jak jsou ti Sasové opatrní. Když poznamenala, že teď vypadají nesmírně zdatně, a sáhla několika přátelům na velké, svalnaté bicepsy, smáli se. Bjarni, aby jí názorně předvedl, jakou má nyní sílu, ji se smíchem zdvihl až nad hlavu. Když ji opět postavil na zem, rozzlobeně se na něj podívala, ale Bjarni se netvářil ani trochu kajícně.
„Alespoň že jste připraveni na útěk," poznamenala.
„Ano, ta dřina při stavbě nám vůbec neuškodila," souhlasil Odell. „Až se vrátím domů, bude pro mě orání hotová hračka."
„Ty hradby nás nemůžou zadržet, Kristen," prohlásil Ohthere vážně. „Ale bez sekery, kterou bychom mohli přeseknout řetězy, nebude žádná legrace se přes ně dostat."
„Za celou dobu jsem na žádnou sekyru nenarazila," řekla zamyšleně. „V domě se dá sehnat jakákoli jiná zbraň, ale ani jedna sekyra. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byly někde zamčené, Ohthere. Sasové jsou v tomhle až moc opatrní."
„Tak budeme potřebovat klíč od dveří a řetězů."
„Víte, kdo ten klíč má?" zeptala se.
„Vedoucí stavby, jmenuje se Lyman."
208
Na toho muže si pamatovala, ale od té doby, co ji od jejích přátel oddělili, ho neviděla. „Do domu nechodí. Musí bydlet někde jinde."
Viděla, jak na ně tato zpráva zapůsobila. Jejich zklamání přešlo i na ni. Panebože, to nebylo fér!
Ohthere ji vzal za bradu. „No tak, sestřenko, neber si to tak. Však my už něco vymyslíme. Začínají si na nás zvykat. Někdo z nich dřív nebo později udělá nějakou chybu a my jí využijeme."
„Na mě si už také začínají zvykat, ale pořád mi nedůvěřují," zamračila se. „Dnes jsem mohla vyjít z domu vůbec poprvé."
„Bjarni se dvoří jednomu děvčeti. Jmenuje se Edrea. Kdyby se do něj zakoukala, myslíš, že by se dala přesvědčit, aby nám pomohla?"
Oči se jí rozšířily a pak se rozesmála. „Panebože, ty snad myslíš na všechno. Když teď ale o tom mluvíš, zdála se mi dnes nějaká zklamaná, že vám nemůže odnést jídlo." Pohlédla se zájmem na Bjarniho. „To by mě zajímalo, jak se jí můžeš dvořit, když neznáš její řeč."
Čtverácky se zasmál. „Thorolf mě naučil všechno, co potřebuju."
„Aha," dala se do smíchu i Kristen.
„Může ta dívka chodit, kam chce?" zeptal se Ohthere.
„Pokud vím, tak ano. Jenže Edreu moc neznám. Nevím, jestli vám kvůli Bjarnimu pomůže. Služebnictvo se mě pořád bojí a kromě Edy se se mnou baví jen výjimečně. Eda je ale ke svému lordovi velmi loajální. Přesto se pokusím promluvit s Edreou a zjistit, jestli něco k Bjarnimu cítí. Když už nic jiného, alespoň jí řeknu, jaký je to příjemný, čestný a důvěryhodný chlapík."
Kristen si neodpustila úšklebek, protože všichni moc dobře věděli, že mladý Viking nenechá žádnou sukni na pokoji, včetně Kristen. Bjarni byl mezi nimi nejhezčí, a jestli by některý z nich dokázal získat dívčí srdce a přemluvit ji, aby zradila svůj vlastní lid, byl to právě on.
Nepřestávali ji zasypávat otázkami. Chtěli vědět, kdo byli ti mladí šlechtici, kteří se na ně včera přišli podívat. Překvapilo je, když jim řekla, že jedním z těch Sasů byl sám král a že na Wyndhurstu bude dokonce nějaký čas pobývat. Také jim ho od
209
hlavy k patě popsala, protože kdyby se jim opět ocitl nablízku, představoval by pro ně skvělé rukojmí. Život Alfréda z Wessexu by pak snadno vyměnili za svobodu svou i Kristeninu.
Ačkoli se Kristen cítila povinna říct vše, co mohla, pochybovala, že by Royce právě kvůli této možnosti, pustil opět svého krále do blízkosti zajatců. Pokud šlo jen o něj, choval se naprosto bezstarostně, v případě Alfréda byl ale více než opatrný.
Kristen je nakonec všechny vyplísnila, že si nechávají vychladnout večeři, a zajatci se chopili svých hrubě vyřezaných misek, ze kterých vždy vybrali lžící spolu s jídlem i spoustu třísek. Jen Thorolf se do večeře nepustil. Odtáhl Kristen ke zdi, kde si sedli. Vzal ji za ruku a propletené prsty položil na své koleno.
Nedíval se na ni, ale rozhlížel se kolem. Ohthere se rozhodl, že se jí nebude ptát, jak se jí daří, protože viděl, že vypadá dobře. Thorolf však podobné zábrany neměl.
Šel rovnou k věci. „Je pravda, co mi ten Sas říkal? Máš ho ráda?"
Royce byl jejich nepřítelem. Nadělal z nich otroky. Věděla, co si Thorolf myslí. Jak by ji mohl pochopit, když ona nerozumí ani sama sobě?
Kristen k němu byla upřímná. „Když se na něj podívám, je mi nádherně. Nikdy předtím jsem nic podobného necítila, Thorolfe."
„Vezmeš si ho za muže?"
Lítostivě se usmála, ale Thorolf si toho nevšiml. „Ráda bych, jenže on se se mnou neožení."
Mírně jí stiskl ruku. „Bál jsem se, že si děláš moc velké naděje a čekáš, že si tě vezme za ženu."
„Zase tak bláhová, abych si myslela. Vím přesně, co můžu očekávat. Teď mě má sice moc rád, ale -"
„Teď?"
„Původně si myslel, že jsem děvka. Ne, Thorolfe," usmála se, když se na ni rozzlobeně podíval. „Správně by ses tomu měl smát. Já jsem to tak udělala a nechala ho, ať si myslí, co chce. Znechutilo ho to a na nějaký čas si mě vůbec nevšímal. Jenže já jsem toho začala litovat. Byla jsem víc než svolná, když
210
konečně. Jak jsem řekla. Má mě moc rád, ale pokud mě nemá na očích, nevěří mi. Chrání mě před ostatními muži. Dokonce mi sundal pouta po dobu, co na Wyndhurstu budou mladí šlechtici, abych se mohla bránit sama, nebude-li zrovna na blízku."
„Takže ti propadl úplně, nebo jen částečně?"
„Jen částečně a až se ožení, ztratím i to málo. A pak."
Nedokončila. Místo toho si povzdechla. Thorolf jí znovu stiskl prsty, aby věděla, že ji chápe. Nebyl pokrytec a nechtěl jí říkat, že udělala chybu, když si toho Sasa pustila moc k tělu. Věděl, že kdyby byl na jejím místě, udělal by to samé, přítel nepřítel. Také by si vzal, co se nabízí, i kdyby se jednalo o nepřítele. To, že Kristen byla žena, a proto by se od ní podobné chování neočekávalo, ji stavělo do trošku jiného světla. Ale Kristen byla dcerou své matky a Brenna Haardradova byla odvážná žena, která spíš myslela na své city než na to, co jejímu chování řeknou ostatní.
„Nic si z toho nedělej, Kristen."
„Nedělej?" zeptala se mírně a zatvářila se zmateně. „Správně bych ho měla nenávidět. Doufala jsem, že to zvládnu," přiznala se zdráhavě. „Poté co jsem viděla jeho snoubenku, to ale nedokážu. A představ si, Thorolfe, když mě včera chytil, vzal mě k jezírku, abych si mohla zaplavat. Co si o tom myslíš?"
„A sám z toho nic neměl?"
„Mohl mě dostat kdekoli jinde. Kvůli tomu mě nemusel brát ven."
„No, tak jsi ho dočista uhranula, a to se už asi sotva někdy změní."
„Uhranula? Ne, uhranutá jsem já. Vím, že ho jednou budu nenávidět, a čím dřív, tím líp. Kéž by se brzy oženil a náš vztah ukončil!"
Nad jejím vzdorem se Thorolf jen usmál, a když viděl, že se na něj kvůli tomu zamračila, rozesmál se. „Toho tvého Sasa upřímně lituju, děvče. On a skončit váš vztah? To by Odin nesměl být doma. To spíš až ty to skončíš s ním, budeme muset doufat, že se z toho ten Sas nezhroutí."
Kristen se při té nepravděpodobné představě zachichotala a pak se srdečně rozesmála. Byla to sice pořádně absurdní
211
představa, ale ocenila Thorolfovu snahu jí vrátit ztracenou sebedůvěru.
Takto ji uviděl Royce, když se objevil ve dveřích. Prakticky seděla tomu Vikingovi na klíně, drželi se za ruce a něčemu se smáli. V první chvíli se mu chtělo je od sebe odtrhnout a zadupat mladého Vikinga do země. Pak se však ovládl. Už docela zapomněl, co pro tyhle seveřany Kristen znamená.
V místnosti se rozhostilo ticho, a když se Kristen podívala, co je toho příčinou, tiše zaúpěla. „Asi jsem tu byla moc dlouho."
Začala se zvedat, avšak Thorolfův stisk zesílil. „Přišel si sem pro tebe, Kristen?"
Jeho otázka ji vylekala. „Podívej se na něj. Netváří se zrovna příjemně, viď? Přece nechceš, aby mě odtud odtáhl."
„Ať to zkusí. Uvidíme."
V tu chvíli pochopila, co tím myslí a vykřikla: „Thorolfe!" „Můžeme ho zajmout," řekl tiše a nespouštěl ze Sasa oči. „Jako rukojmí nám poslouží stejně dobře jako král. Tady na
nás nebudou moct střílet z luku, aby ho osvobodili."
Její mysl i tělo křičely ne, ale když promluvila, zněla její slova rozumně. „Znám ho, Thorolfe. Poslechni mě. Určitě s ním přišli i jeho ozbrojenci. Vzal si do hlavy, že je při útěku všechny povraždíme, a nechce si to dát vymluvit. Radši by se sám obětoval, než by jim nařídil, aby nás pustili."
Thorolf zastával jiný názor. „Jestli jim pohrozíme, že ho jinak zabijeme, pustí nás."
„Říkám ti, že nemáš pravdu!"
„Tvůj bratranec by s tebou nesouhlasil. Podívej se na něj, Kristen. Ohthere má stejný názor jako já. Když si ten tvůj Sas sem pro tebe tak vysloveně hloupě přišel, zaslouží si to, co se mu stane."
Bůh jí pomoz, Kristen teď Thorolfa téměř nenáviděla. Nutil ji, aby si mezi nimi vybrala. Jestliže odtud uteče, nikdo ji zadržovat nebude, ale zhatí tím šanci svých přátel na útěk a nikde není psáno, že další šanci vůbec někdy dostanou. Jestli tu ale zůstane.  jestli zůstane, Royce může zemřít.
Thorolf zřejmě z jejího bolestného výrazu uhodl, kudy se její myšlenky ubírají. Uvolnil jí ruku, kterou držel vedle sebe. Dával
212
jí na vybranou, ale tiše řekl: „My ho nezabijeme, Kristen, bylo by nám to k ničemu."
Jeho slova však už k ničemu nevedla. Kristen si vybírat nemusela. Royceovi totiž došla trpělivost. Místo aby odešel, zabouchl za sebou dveře a přinutil ji vyjít z cely jiným způsobem, jeho arogance - proklatá, pitomá arogance - ho přinutila vstoupit dovnitř. Vykračoval si, jako kdyby se procházel ve vlastním domě a obklopovalo ho jen důvěryhodné služebnictvo. Vzdálenost mezi nimi se zkracovala a Royce se tvářil neuvěřitelně uvolněně a bezstarostně.
Ohthere zřejmě vůbec nečekal, že by se něco podobného mohlo stát. Byl sice zvědavý, co Sas udělá, ale toto bylo tak neuvěřitelné, že Ohthere nevěřil vlastním očím. Také Thorolf byl na pochybách. Vstal a také Kristen za sebou vytáhl na nohy. Už se netvářil tak sebevědomě, její ruku však nepustil. Myšlenky na útěk a pokus přemoci Royceho ho však neopouštěly. A Kristen nemohla Royceho varovat před možným nebezpečím, protože tím by jen útok uspíšila a Royce teď stál přímo uprostřed všech.
Vikingové byli ale pověrčivý národ. Muži například nikdy nevstoupili na palubu lodi, aniž by předtím neobětovali svým bohům. Royceova statečnost hraničící s čirým šílenstvím je naprosto vyvedla z míry. To mu umožnilo projít, aniž by se mu kdokoli postavil. Už jednou něco podobného udělal, a i když ho tenkrát obklopovali jeho ozbrojenci s napjatými tětivami, stejně jeho činu nedůvěřovali. Nyní šel sám a ani netasil meč, měl úplně prázdné ruce...
Dostal se až ke Kristen a Thorolfovi a zastavil se před nimi. Thorolf ji pustil. Čekala, že ji teď Royce chňapne za zápěstí a odtáhne pryč. Royce se sice tvářil netečně, ale Kristen věděla, že ho až k nim přivedl příšerný vztek.
Sama už nebyla schopná odhalit své city. Žaludek měla stažený, přepjaté nervy umrtvené, a tak jen čekala.   a čekala.
Royceova paže vystřelila, ale nechytila ji, nýbrž Thorolfa. Neuvěřitelně rychle, až ten pohyb málem nedokázala postřehnout, stál Royce za Thorolfem a ve zvláštním úhlu svíral jeho hlavu. Stačil by jen jeden, jediný okamžik a zlomil by Thorolfovi vaz.
213
„Roycei -", začala.
Aniž by se na ni podíval, umlčel ji suchou poznámkou, která ji překvapila. „Možná teď snad už konečně půjdeš, ženo."
Thorolf ze sebe vydal jakýsi zvuk a Kristen se na něj rychle starostlivě podívala. Co ale viděla, ji zpěnilo krev. On se zalykal smíchem! Panebože! Jestli mu skutečnost, že se jeho vlastní plán obrátil nakonec proti němu, připadá tak ohromně zábavná, pak.
Obrátila se k oběma mužům zády a zamířila k Ohtherovi. „Buď ho necháš jít, nebo Thorolfa zabije. Thorolf si sice myslí, že je to ohromná sranda, když ho takhle někdo přechytračil, ale ten Sas humorem zrovna neoplývá. On ho opravdu zabije."
„To vidím," odpověděl Ohthere a pak se najednou i on zatvářil pobaveně. S úsměvem dodal: „Sas odejde živý a zdravý. U samého Thora, to je mi ale opravdu zábavný chlapík. Ty jeho kousky jsou k popukání. Jen běž, dítě, běž odtud. Sas za tebou hned přijde."
Předtím, než ji pustil, ji objal. Oba věděli, že ji po tomto incidentu zřejmě už k nim nepustí. Pak ji popostrčil ke dveřím. Když procházela kolem ostatních, její přátelé se s ní loučili a tu a tam ji plácli po zadku, jak byla z domova zvyklá. Cožpak se všichni zbláznili? Měli by být zklamaní a ne se bavit.
No co, zatímco se její přátelé smějí, ji čeká rozhovor s Royceem, který rozhodně nebude příjemný. Nechtělo se jí postávat u chaty a čekat, až si na ni vylije svůj vztek. Řekl, ať jde. Tak tedy dobrá, ona klidně půjde - a zamířila zpět k domu.
„No, bláznivá," odsekla Kristen a svezla se na stoličku. Po velkém nervovém vypětí, které zažila, měla právo se téměř bez příčiny naježit. O náladu ji však připravilo něco úplně
„Zajímalo by mě, jestli by mě našel, kdybych se schovala pod tenhle stůl." Eda se na Kristen ostře podívala. „Co je zase tohle za otázku?"
214
jiného. Neměla ráda, když ji někdo obviňoval z něčeho, za co nemohla. Její podrážděnost byla vpodstatě obranou, aby dokázala čelit Royceovu vzteku. Nejradši by se možnému střetu vyhnula. Přála si někam se schovat a tam počkat, dokud se Royce neuklidní. Jenže v celé velké síni nebyla jediná vhodná skrýš.
„Vrátila ses sama?" přerušila její myšlenky Eda. „Kde zůstal lord Royce?"
Kristen mávla rukou. „Zajatci dělali menší problémy. Každou chvilku se tu objeví."
A skutečně, sotva to dořekla, vstoupil Royce do síně a upřeně se na ni podíval. Zjevně ale nebyl na rozhovor s ní připravený, a tak na Kristen pohlédl jen krátce. Nezamířil k ní, nýbrž ke své židli za dlouhým stolem.
Takže se vrátil, aby se dál bavil a popíjel, jako kdyby se ještě před chvílí nedíval smrti do tváře. Nic ji už nemohlo namíchnout víc.
„Budu spát zase s tebou, Edo?"
„Moc dobře víš, že ne. Vidělas přece, že lord Averill odjel dnes i s celou svou rodinou."
„Viděla, ale stejně bych radši spala s tebou."
„Vážně? A kdo mi to včera brblal, že přišel o měkkou postel?"
„Já jsem vůbec nebrblala!" vyštěkla Kristen.
„Oh, ho, ty tedy dneska máš ale náladu."
Na tuto poznámku Kristen nereagovala. „Proč za mnou vůbec šel, Edo? Vždyť jsem nebyla pryč nějak zvlášť dlouho."
Eda pokrčila rameny. „Viděl, jak se Uland vrátil a vykládal něco, co ho vyvedlo z míry. Poslal proto Edreu, aby zjistila, co se vlastně v cele děje. Toho blázínka překvapilo, že tě ti Vikingové vítají jako ztracenou sestru, a možná se i bál, aby tě snad v těch svých obřích náručích nerozmačkali."
„A tak šel za mnou?"
„Ne, dál jedl. Já jsem ho však pozorovala," zasmála se Eda. „Doslova hypnotizoval dveře a čekal, až se vrátíš. A pak si zřejmě řekl, že jsi pryč už příliš dlouho."
Kristen usoudila, že se Royce teď před králem krotí. Pochybovala však, že by jí svůj vztek nedal pocítit později. Za
215
tento incident ji určitě potrestá. Pokus o útěk jí sice odpustil, ale tentokrát tak velkomyslný nebude.
Podívala se směrem k němu, ale nespatřila ho. Ve výhledu jí bránil Alden sedící vedle. Po Royceově druhé ruce seděl Alfréd, ale ani jeho z místa, kde seděla, neviděla.
Ke Kristen přistoupila Edrea a položila na stůl dřevěný tác s trochou chlebových kůrek.
„Ten tvůj chleba jim moc chutná," obrátila se Edrea na Kristen. „Pochválil ho dokonce i sám milord a ptal se, kdo ho upekl."
„A řeklas mu to?"
„Ne. Bála jsem se, že by ho pak dobrá polovina lordů vyplivla, protože by dostali strach, že je chceš otrávit."
Edreiny tmavě hnědé oči se zaleskly. Žertovala. Kristen tomu nemohla uvěřit. Když s ní byla tato dívka o samotě, zdála se jí docela sympatická.
„Tos jim to měla říct až po jídle," navrhla Kristen.
Edrea se teď nevázaně rozesmála. „Uland měl pravdu. Nejsi tak divná, jak jsme si zprvu mysleli. Eda si na tebe také dávala pozor, ale pak si tě oblíbila - to tedy divné bylo."
Navzdory špatné náladě se Kristen usmála. „To se moc nepozná. Ta stařena je učiněná čarodějnice." Poslední větu vyřkla záměrně dost nahlas, aby ji uslyšela i Eda.
Eda si odfrkla a Edrea se pousmála. „Ano, v Edě se málokdo vyzná. Ale Vikingové možná nejsou tak bázliví jako my."
„Jmenuje se Bjarni," upozornila Kristen.
„Kdo?"
„No, ten mužský, kterému se líbíš."
Nebohá dívka nedokázala skrýt potěšení. Hezká tvář se jí rozzářila úžasem. „To opravdu řekl?"
Kristen neměla sice náladu kout železo, dokud bylo žhavé, jenže rozmluva s Edreou ji alespoň trochu rozptýlila. „Mrzí ho, že ti to nemůže říct sám. Thorolf ho sice vaši řeč učí, ale nediv se, když mu nebudeš rozumět. Thorolf totiž váš jazyk sám umí dost mizerně."
Následující hodinu ji Edrea nepřestávala zahrnovat dotazy na mladého Vikinga a Kristen jí ho vymalovala tak, že až se dívka nakonec dozví pravdu, bude nepochybně zklamaná. Bjarni
216
totiž rozhodně nebyl ten vzor dokonalosti a ctnosti, za jakého jej Edrea měla. Bjarni byl sice velmi zábavný, ale nesměl se brát příliš vážně. Jestli byla však Edrea natolik pošetilá, že věřila všemu, co jí řekl jen proto, aby jim pomohla k útěku, pak ji Kristen nedokázala litovat.
Její přátelé a jejich svoboda byli pro Kristen přednější než ideály jedné saské dívky. Kdyby se Kristen mohla dostat k Lymanovi a jeho klíči, pomohla by jim sama. Ona se ale bude muset vrátit zpět do lordovy ložnice.
„Co tady jen tak sedíš," zavrčela Eda, když Edrea odběhla, aby dolila do korbelů pivo. „Měla bys jít radši na kutě, abys byla ráno čilá. Lady Darrelle se mě vyptávala na ten tvůj kaštanový chléb. Myslela si, že jsem si ten recept po celé roky nechávala pro sebe."
„A tys jí to samozřejmě nevyvracela."
„Samozřejmě," ušklíbla se Eda. „A o čem jste si to s Edreou šuškaly?"
„Ale, líbí se jí jeden zajatec."
Eda pozdvihla jedno obočí. „Doufám, žes ji v tom nepodporovala?"
„A proč ne? Jsou to muži jako ostatní, třeba jako Royce. Lord to určitě pochopí. Nemůže přece být tak krutý a nechat je jen tak bez žen. Vždyť jde o jejich přirozené potřeby. Jestli jim je odepře, mohly by z toho být jen potíže. Bylo by jen spravedlivé -"
„Bůh nás chraň!" skočila jí do řeči ohromená Eda. „Jednou jedinkrát jim zaneseš jídlo a příště bys jim snad chtěla přivést i děvky. Běž spát, děvče, dřív, než mi tu začneš vykládat, že by jim lord měl dovolit se tu i oženit a usadit."
„No, když o tom tak mluvíš."
Kristen utekla dřív, než jí na její provokace Eda stačila odpovědět. Usmívala se ještě, když stoupala do schodů. Jakmile ale zamířila ke dveřím na konci chodby, její dobrá nálada z Edina škádlení vyprchala. Povzdechla si a výrazně zvolnila krok. Napadlo ji, jak dlouho Royceovi asi potrvá, než za ní
přijde.
Nečekala však ani půl minuty. Musel jít zřejmě hned za ní. Stála u stolu zády ke dveřím. Chtěla se odstrojit a umýt v
217
připravené vodě. Nestačila si ani rozvázat pásek, když se dveře otevřely.
„Co se stalo tam u zajatců, Kristen?"
Rychle se otočila a modré oči se jí rozšířily. Proti ní totiž nestál Royce, ale Alden. Chvíli jí trvalo, než se z překvapení vzpamatovala. Pak mrkla na zbraně zavěšené na zdi.
„Ne," namítl, protože uhodl její myšlenky. „Dřív, než mi zase zkusíš podříznout krk, mě musíš vyslechnout. Znám svého bratrance. Když má zlost, řve, řádí a kope kolem sebe. Když ale zuří, je smrtelně klidný a Bůh buď milostiv tomu, kdo ho z jeho klidu vyruší. Teď zuří. Tak co se stalo?"
„Proč se nezeptáš radši jeho?"
„Jeho?" otřásl se hrůzou Alden a Kristen zapřemýšlela, jestli tuto reakci předstíral nebo byla skutečná. „Když má takovouhle náladu, jdu mu radši z očí."
„A já bych zase radši neviděla tebe, Sase, i když se teď nemusíš bát, že tě napadnu. Dala jsem své slovo. Po celou dobu královy návštěvy tě nechám na pokoji."
Pousmál se. „Tím chceš říct, že jsem v bezpečí?"
„Tak bych to zrovna neformulovala," upřesnila zlověstně.
„A můžeš mi alespoň říct, co se stalo? Možná mě pak napadne, jak ho uklidnit."
Nenuceně pokrčila rameny. Její slova však prozrazovala něco jiného. „Choval se jako naprostý cvok. Klidně vlezl mezi zajatce do jejich cely, jen aby si mě tam vyzvedl." Hlas jí začal sílit a podrážděnost se vrátila. „Thorolf mě tam zdržel a Royce místo toho, aby měl rozum a odešel, protože bych šla stejně brzy za ním, si to namířil přímo dovnitř. Byla to ta největší pitomost, jakou kdy mohl udělat. Vždyť oni přesně na takovou aroganci čekali."
„Ale nic se mu nestalo."
Z Kristeniny tváře vyzařovala znechucení. „O to teď nejde. Byl jim hned na ráně. Snadno se mohl stát rukojmím."
„A to ti vadí?"
Zamračeně se na něj podívala: „Řekla jsem ti, cos chtěl vědět, a teď odejdi."
218
Kývl, ale dříve než odešel, dodal: „Jen jedno malé upozornění, děvče. Neříkej mu, cos řekla mně. Asi by se mu moc nezamlouvalo, že ho máš za naprostého hlupáka."
Otevřel dveře a na prahu stál Royce. Alden tiše zasténal a pomodlil se, aby Royce jeho poslední slova nezaslechl. Kristen zachovala kamennou tvář, ale viděla, že Alden měl pravdu. Royce sice na první pohled vypadal klidně, avšak Kristen byla pozornější a neušly jí pevně semknuté rty a nebezpečné blesky v očích.
„Co tady chceš, bratrance?"
Alden zažertoval: „Pomáhám tady tomu děvčeti připravit se na blížící se bouřku."
Jenže Royce pobaveně nevypadal. „Osvojil sis ne zrovna moudrý zvyk. Taky bys jednou mohl skončit s nožem v zádech. Běž a nech mě s ní o samotě."
Jeho rozkaz zněl velmi mírně, ale Kristen v něm zaznamenala nebezpečný podtón. Dveře se zaklaply a Kristen se otočila. V obavách skousla spodní ret. Jen jednou zatím viděla Royceho v podobném stavu - tehdy, když ho poprvé spatřila, a to chladnokrevně nařídil, aby je všechny pozabíjeli. A dnes? Neměla strach jako tenkrát. Věděla s určitostí, že ji nezabije. Především ji děsila nejistota, v níž se nacházela.
„Přinutila jsi mě, abych se tě zeptal, jestli všechno, cos mi řekla, byla opravdu pravda?"
Kristen strnula. Bůh jí pomoz. Ona mu vůbec nerozumí. Jak si má pak pomoct? Co má tato podivná otázka společného s tím, co se stalo?
„Tou otázkou asi něco sleduješ, že, milorde? Řekneš mi to nebo mám hádat?"
Zatímco mluvila, stoupl si těsně za ní. Neslyšela ho, a tak zalapala po dechu, jakmile se jí do ramenou zaťaly jeho prsty a obrátily ji. Teď, když se mu dívala do temných očí, nehnula ani brvou. Nedovolí, aby si s ní hrál jako kočka s myší.
„Tak mě obviň!" vyštěkla.
„Ten tvůj Thorolf je pro tebe víc než jen přítel."
„A na tohle jsi přišel jen proto, že jsem mu dovolila, aby mě zdržel?" zeptala se nevěřícně. „Ano, dovolila jsem mu to.
219
Nemohla jsem vědět, že jsi takový blázen, abys mu na tu jeho léčku skočil."
„Kdo je u tebe blázen?"
Oči měla zeširoka otevřené. „Však ty víš! Věděls, co chce udělat, a stejně jsi vlezl dovnitř! Ty ses musel úplně zbláznit!"
Chytil ji za obě ramena a zatřásl s ní. „Už toho mám dost. Miluješ ho?"
Přestože ji držel pevně, dokázala ho odstrčit. Také ona ztratila trpělivost. „Další otázka, která nemá nic společného s tím, co se stalo! Ovšemže ho miluju. Je jako můj bratr. A teď mi řekni, co s tím má tohle společného! Klidně ses jim vydal na pospas. Thorolf sice říkal, že tě nezabijí, ale to jsi nemohl vědět. Měl ses prostě vrátit do síně, Sase, však já bych za tebou přišla sama."
„Jak jsem to měl vědět?"
Náhle si uvědomila, že Royce řve. Zuřivost ho tedy opustila a zbyla jen zlost - pokud měl ovšem Alden pravdu. Zajímalo by ji, který její výrok na něj natolik zapůsobil, že se začíná uklidňovat?
Ztišila hlas. „A co zdravý selský rozum, no? Mimo tu celu máš vše pod kontrolou. Mohl jsi mě přinutit vyjít ven množstvím jiných způsobů. Věděla jsem to. Neměla jsem v úmyslu u nich zůstat," připustila. „Ani jsem nemínila se tam tak dlouho zdržet, ale neviděla jsem je snad celou věčnost. Musela jsem si s nimi popovídat."
„Nebo dotýkat se jich - hlavně jeho! Mám oči, ženo. Vždyť tys mu doslova seděla na klíně!"
„Oh, to není pravda!" vykřikla. „Seděla jsem vedle něj. Držel mě za ruku. Jak v tom vůbec můžeš vidět něco jiného? Jednou, už je to dávno, jsem ti říkala, že mě vychovali tak, abych se nebála projevit své city. Zdá se mi normální, že se dotýkám někoho, koho miluju."
„Tak se dotkni mě, Kristen."
Tato slova ji zasáhla jako blesk, projela jí jako elektrický výboj. Náhle z něj nevyzařovala zloba, ale vášeň, která v Kristen okamžitě vyvolala odezvu. Už předtím byla rozrušená. Jeho pohled jen přesměroval její emoce na smysly, které jí radily vrhnout se mu do náruče.
220
Málem to udělala. Málem udělala krok vpřed a jejich těla by se k sobě přitiskla. Poslední zbytky vůle jí pomohly se ovládnout. Bůh jí pomoz, kéž by ta slova řekl jinak, kéž by v jejich vztahu hrála roli láska...
„Kristen?"
„Ne!" Ta slova ji zasáhla stejně jako jeho. „Nemiluju tě!"
Uvědomovala si, že její odmítnutí znělo až příliš důrazně. Není divu, že ho ignoroval a učinil onen krok, který před chvíli chtěla udělat ona. Pevně ji k sobě přitáhl a ji zasáhl další blesk. Kyčle se tiskly ke kyčlím, hrudník k hrudníku a jeho rty působily jako balzám na horkost, která se jí šířila tělem. Se žhavou naléhavostí ji přinutil přijímat jeho polibky a v duši se jí roznítila vášeň.
Sklonil se. Držel ji tak, že její tělo splývalo s jeho, a do ucha jí zašeptal: „Dobrá, Kristen. Dotýkej se mě ne proto, že mě miluješ, ale proto, že tě potřebuju. Dotýkej se mě!"
Zasténal, jakoby jeho sten tryskal hluboko z jeho duše, jakoby ho zasáhla smrtelná trýzeň. Takové prosbě nedokázala nevyhovět. Její tělo mu už beztak podlehlo. Vzala jeho tvář do svých dlaní. Přinutila ho, aby se na ni podíval a jeho pohled na ni měl ještě větší vliv než kterákoli něžnost.
Ano, můj Sase, dotknu se tě. A budu se tě dotýkat, až konečně zasáhnu i tvé srdce. Tato slova však neřekla nahlas, jen se jí odrážely v očích. Mohl v nich vidět její touhu, vášeň - i lásku. Nechtěla však, aby věděl vše, co cítí, a tak ho políbila na zavřené oči. A pak se opět dotkla jeho rtů a postupně ho dráždila a plnila jeho přání. Dotýkala se ho a dělala to ráda.
Z pece se vytáhlo šest horkých bochníků kaštanového chleba. Daly se do košíku a vynesly ven do čekajících vozů se zavazadly. Eda vzbudila Kristen časně ráno, aby stačila napéct chléb králi na cestu. Král Alfréd se svou družinou totiž konečně odjížděli.
34
221
Služebnictvo se opět shromáždilo u oken a sledovalo, jak lordi nasedají na své ušlechtilé koně. Nebe bylo zatažené zlověstnými mračny. Celá družina pravděpodobně brzy promokne až na kůži. Přesto odjezd neodložili. Alfréd se nemínil podřizovat počasí.
Na rozdíl od králova příjezdu se Kristen mohla s ostatními dívat z okna. Viděla, jak král objal Royceho a oba se zasmáli jakémusi Alfrédovu vtipu. Pak mladý saský král opustil Wyndhurst.
Jeho odjezdu nelitovala. Nelíbilo se jí, jaké pozdvižení jeho návštěva vyvolala. Uvědomovala si však, co pro ni králův odjezd znamená. Dohoda, kterou uzavřela s Royceem, právě končila.
Pomalu, s Edou po boku se vrátila do kuchyňského kouta. „Neřekl ti Royce dnes ráno nic?" odvážila se zeptat. „Ano, řekl."
„Oh."
„Oh? Obvykle takhle vyhýbavá nebýváš, děvče," prohlásila Eda nevrle. „Chceš-li vědět, jestli zase dostaneš pouta, tak se na to zeptej rovnou, ale ne mě. Já jsem jen dostala rozkaz. Nic jiného jsi čekat nemohla."
„Nic jiného jsem ani nečekala."
„Jestli tě to utěší, on z toho nemá o moc větší radost než ty." „To je mi tedy útěcha."
Když Eda viděla, jak je apatická, zamračila se. „Už jsi s ním jednu dohodu uzavřela. Uzavři druhou. Jsi chytré děvče. Využij tedy svého rozumu a snaž se dostat, co chceš."
Stařeně se konečně podařilo dívku popíchnout. Kristen se jí sarkasticky vysmála: „Víš, že když mi tohle radíš, jdeš proti svému pánovi? Zapomněla jsi snad, jak málo se mi dá věřit? Můžu utéct klidně i za bílého dne."
„Správně. Vůbec mě neposlouchej. Nikdy mě neposlouchej. Vždyť co já vlastně vím? Já jen toho muž znám už od kolébky.
Já -"
„Bůh mi pomoz!" vyštěkla Kristen otráveně. „Jestli mě nepřestaneš nadávat, tak -"
„Bůh ti pomoz?" zeptal se Royce stojící za ní. „Co je to za Boha, kterého teď voláš na pomoc?"
222
Rozzlobeně se otočila a jeho překvapení si vůbec nevšimla. „Co ty tady chceš, Sase? Proč nejsi na lovu nebo se neprocvičuješ ve zbrani nebo neděláš něco jiného? Nesnáším, když se za mnou takhle plížíš!"
Věděl, proč je tak naježená. Počítal s tím, že nebude zrovna snadné jí znovu nasadit pouta. Proto za ní přišel. Chtěl dohlédnout, aby vše proběhlo v klidu. Její kletba, kterou mohl vyřknout jen křesťan, mu však nabídla jiné východisko. „Jakého Boha jsi to vzývala?" opakoval.
Kristen ale zarputile mlčela. Chytil ji za ruce a třásl s ní tak dlouho, dokud ho od sebe v záchvatu zuřivosti neodstrčila.
„Ještě jednou se mnou takhle zaklep, Sase, a přísahám, že tě praštím!"
Čekala, že se rozzuří, ale Royce se místo toho rozesmál. „Proč se tak čertíš? Vždyť to byla jen jedna nevinná otázka?"
Jeho smích na ni zapůsobil téměř magicky a ohladil hrany její zlosti. Proč by před ním měla dál skrývat své tajemství? Možná že zpočátku k tomu měla dobrý důvod, teď už ale ne.
Kristen se sama vysmála své vznětlivosti. Eda se odvrátila a nechápavě zakroutila hlavou. Takovou náladovost ještě nezažila. Také Royce žasl. Způsob, jakým tak lehce měnila své bouřlivé emoce, byl opravdu pozoruhodný.
„Odpusť, milorde," ozvala se Kristen, ačkoli nevypadala zrovna kajícně. „Nechtěla jsem tě odstrčit. tedy, vlastně chtěla, ale lituju toho."
„Což ovšem neznamená, že to příště neuděláš zas, že?"
„Správně," souhlasila a její oči se na něho smály.
Royce se pousmál a zakroutil hlavou. „Takže mi teď odpovíš na mou otázku?"
Pokrčila rameny. „Modlím se k bohu mé matky."
„Tak proč ho nenazýváš jménem?"
„Ale nazývám." Když viděla jeho tázavě zdvižené obočí, vysvětlila: „Matčin Bůh je stejný jako ten tvůj." Strnul a smích ho přešel. „Jak to?"
„No, to je přece jednoduché, milorde. Vikingové už mnoho let napadají nejrůznější země. Z nájezdů vozí domů zajatce. Má matka byla jedním z nich. Moje babička, matka mého otce, byla
223
také křestaňka. Můj otec a bratři" - usmála se - „ti nenechávají nic náhodě a věří ve všechny bohy." „A ty?"
„Já věřím jen v jediného boha."
Zamračil se a pak jí ostře připomněl: „Hájila ses, že tví přátelé chtěli napadnout klášter!"
Také Kristen se zamračila. „Vůbec jsem se nehájila. Jen jsem to na rozdíl od tebe byla schopná pochopit. Řekla jsem ti přece, že mi můj bratr neprozradil, co chystají. A proč mi to asi zatajil? Věděl, že bych z celého svého srdce usilovala, aby to vše odvolal. Neodvolal, a tak tady zemřel! Vím, že se to stalo z boží vůle, ale moje vikingská krev a srdce volá po pomstě. Chceš mi snad říct, Sase, že se křesťané nemstí za smrt svých milovaných?"
Na to jí nedokázal odpovědět. Církev sice krevní pomstu zavrhovala, ale s nepříliš velkým úspěchem.
„Proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi křesťanka?" zeptal se.
„A k čemu by mi to asi bylo? Tvoji ostatní otroci jsou také křesťané, a jsou to pořád jen otroci."
„Je to důležité, Kristen. Je to naše společné pouto a poskytuje mi možnosti, které jsem při jednáních s tebou postrádal. Díky tomu ti můžu důvěřovat."
Její oči si ho podezřívavě měřily. „Cos to říkal, Sase?"
„Že pokud mi budeš při samém Bohu přísahat, můžu ti věřit. Přísahej, že ode mne nikdy neutečeš, a budeš mít tu samou volnost, jakou má ostatní služebnictvo."
„Takže už žádná pouta?" zeptala se nevěřícně.
„Žádná."
„Tak tedy přísahám, že -"
Zarazila se. Vše se to seběhlo příliš rychle. Chtěla se mu zavázat, aniž by si svou přísahu předem promyslela.
„Kristen?"
„Proboha!" vyštěkla. „Dej mi přece chvilku na rozmyšlenou." Řekl: „nikdy". Nikdy, to je navždy. A co s ní bude, až ji už nebude chtít, až se ožení? Pak to tu bude nenávidět a nepochybně bude nenávidět i jeho. A přesto tu bude muset zůstat a sloužit v tomto domě - navěky.
224
Zpříma se na něj podívala. Měl to rád. Co mu je do jejích pocitů? Něco k ní však musí cítit, jinak by ji teď nenutil přísahat.
„Tak dobře, milorde. Přísahám při samém Bohu, že se nepokusím z Wyndhurstu utéct - dokud se neoženíš." Oči se mu zúžily, a tak vysvětlila. „Je mi to líto, že ti to musím říct, ale nemám ráda tvou snoubenku, a pochybuju, že až se v tomto domě stane paní, tu budu schopná dál žít."
„Ujednáno," vyštěkl.
„To myslíš vážně?" zeptala se překvapeně. „Ty s tou podmínkou souhlasíš?"
„Ano. Po svatbě ti znovu nasadím pouta."
Zklamaně zaťala zuby. „Dobrá, ale nic jiného ti neslíbím."
„To ne, ještě přísahej, že se nepokusíš napomoci k útěku svým přátelům." Prstem se dotkl jejích rtů, aby utišil její zlostný výbuch. „Do doby, než se ožením."
„Souhlasím," odsekla hořce. „Ale své pomsty se nevzdám!"
„Vím, že ne," přiznal lítostivě. „Ale Alden se už natolik uzdravil, aby se před tebou mohl bránit sám. Věřím v jeho schopnosti, pokud ho ovšem nenapadneš ve spánku."
„Jde mi o pomstu, ne o vraždu," odpověděla s opovržením.
„Tak dobře. Jen tě chci varovat. Jestli Aldena zabiješ, sama za to zaplatíš životem."
Toto byla jeho poslední slova. Odešel a nechal ji samotnou s jejím rozhořčením. Ano, smlouva byla uzavřena, Kristen se však jako vítěz ani trochu necítila.
Royce se vrátil pozdě odpoledne, poté co svým ozbrojencům dal na cvičišti po pěti dnech lenošení pořádně do těla. Sloužící už stačili uvést síň do původního stavu. Během dne odnesli nadbytečné stoly a Darrelle se svými ženami se opět usadily k šití ve své části síně. Od té doby, co se všeobecně rozhlásilo, že Royce spí s Kristen, Darrelle na svého bratrance sotva promluvila.
35
225
Jeho vztah rozhodně neschvalovala a svůj názor dávala jaksepatří najevo. Z její špatné nálady si ale Royce mnoho nedělal. Naopak, začal Darrelle srovnávat s Kristen, které mrzutost nikdy netrvala dlouho, protože ji v sobě neskrývala, ale doslova ji vykřičela do celého světa. Bylo to zvláštní, avšak Kristenina neomalenost ho nedráždila tolik jako nespočet namíchnutých pohledů, které mnohdy trvaly i několik týdnů.
Snad by jí měl nalézt nějakého manžela a přestat brát ohledy na její neoblomné tvrzení, že žádného muže nechce.
„Nezaujal náhodou tvou sestru některý z hostů?" zeptal se Royce Aldena.
Seděli společně nad jednou deskovou hrou, při níž právě probírali určitou válečnou strategii. Alden otázce sotva věnoval pozornost, protože byl právě na tahu a chystal se rozvinout řady své armády.
„Moc jsem o tom nepřemýšlel."
„Tak začni."
Alden zvedl hlavu a na jeho rtech se pomalu objevil úsměv. „Ty máš ale nápady v takhle pozdní hodinu. No, když o tom mluvíš, zdála se mi taková živější, když tu byl Wilburt."
„Corlissin bratr?" Royce musel tuto překvapivou informaci nejdříve strávit a pak se odvážil: „Myslíš, že by ho chtěla za muže?"
Alden tiše hvízdl. „Ví vůbec, o čem to přemýšlíš?"
„Jak by to mohla vědět, když se mnou vůbec nemluví?"
„No, moc nadšená tebou zrovna není, ale co tě to najednou napadlo ji provdat?"
„Ať si jejími náladami trpí někdo jiný. Nemyslíš, že má Darrelle na vdávání nejvyšší čas?"
„To ano, ale ona se stejně nevdá, dokud se ty neoženíš."
„Co s tím mám co společného já?" zeptal se Royce.
„Ale no tak, bratranče. Proč si myslíš, že za ta uplynulá léta odmítala všechny nabídky? Bojí se, že když v tomto domě nebude žádná paní, zajdeme tady ve špíně. No, asi má pravdu." Royce zabručel: „Proč jsi mi to neřekl dřív, bratrance?"
„Aby mi vynadala, že jsem zradil její důvěru?" Alden vypadal poděšeně. „Ty žertuješ, bratrance. Ale když už mluvíme o svatbách, kdy bude ta tvoje?"
226
„Až budu mít čas," prohlásil Royce stručně. „A ty mi neříkej, že spoustu času mám právě teď, protože já bych ti musel odpovědět, že to není pravda."
Alden zakroutil hlavou. „Jestli si ji nechceš vzít -"
„Nikdy jsem si ji nechtěl vzít, Aldene. Jen mi to přišlo jako vhodné gesto poté, co... no, zkrátka mi to přišlo vhodné."
„Tak to zasnoubení prostě zruš."
„Tobě se to mluví," namítl Royce hořce.
Alden se vševědoucně zasmál. „Život byl určitě jednodušší, než k nám přišli ti Vikingové." Čím víc se Royce mračil, tím hlučněji se Alden smál.
Pozornost obou mužů náhle upoutal ruch u vchodu. Dva Royceovi ozbrojenci právě přiváděli nějakého cizince. Byl to neobyčejně vysoký muž, který vypadal jako Kelt. Obě tyto jeho vlastnosti budily zájem, zejména ta druhá, když se vzaly v úvahu nedávné potíže s cornwallskými Kelty.
Přivedli cizince až k Royceovi a ihned lorda informovali, jak tohoto muže nalezli v západní části pozemků Wyndhurstu. Pozorně prohledali celé okolí, aby zjistili, jestli cizinec mluvil pravdu a cestuje skutečně sám, jak tvrdí. Nikoho jiného však neobjevili. Cizinec jel na chromém koni a měl při sobě jen starý rezavý meč s jílcem prastarého tvaru.
Royce si muže pozorně prohlédl a nic mu neušlo. Ještě nikdy neviděl tak hezkého muže, navzdory jeho urousanému vzhledu. Příliš dlouhé vlasy měl vzadu svázané koženou páskou. Byl oblečený jako ten nejubožejší otrok. Volnou tuniku s dlouhými rukávy měl převázanou opotřebovaným provazem a řídké kalhoty samou díru. Přesto v jeho chování nebylo ani stopy po podřízenosti. Jeho tmavě šedé oči se na Royceho zpříma dívaly. Nebyla v nich žádná agresivita, ani zvláštní ostražitost či ostych, ani žádné jiné napětí. Takový pohled byl Royce zvyklý vídat u sobě rovných, a to probudilo jeho zvědavost.
„Kdo jsi?"
„Nerozumím."
Royce zaslechl keltštinu a ztuhl. Mnoho západních Keltů, pokud stáli na straně Sasů, mluvilo sasky. Cornwallští Keltové, kteří jejich území často napadali, však saštinu neovládali.
Zopakoval svou otázku v cizincově jazyce.
227
„Říkají mi Gaelan." „Z Cornwallu?" „Z Devonu." „Svobodný muž?" „Ano."
Royce se zamračil. To mu toho ten svobodný muž z Devonu moc neřekl. „Jak poznám, že mluvíš pravdu?" „A proč bych ti měl lhát?"
„Opravdu, proč," zabručel Royce. „Jsi dost daleko od domova. Co tě ke mně přivádí?"
„Hledám službu u nějakého lorda, který bude bojovat s Dány. Našel jsem ho?"
Alden se Royceovu překvapení vysmál. „To bys nečekal, že uslyšíš, co, bratrance?"
Royce na příbuzného káravě pohlédl a oči se mu zúžily. „Na své cestě jsi musel narazit na mnoho lordů, kteří se na boj s Dány chystají. Proč jsi šel až takhle daleko na východ?"
„Žádný z těch lordů to s bojem nemyslel moc vážně. Chci vědět, jestli tu budu moct opravdu bojovat."
„Proč?"
„Dánové už získali jednu zem na severu. To jim ale nestačí a nedají nám pokoj, pořád nás napadají. Žil jsem v jedné rybářské vesničce na jižním pobřeží. Vikingové ji zničili. Přišel jsem o svou ženu, dva syny, rodinu, přátele. Nikdo nepřežil."
„Jak to, že ses zachránil ty?"
„Byl jsem na lovu ve vnitrozemí. Vrátil jsem se ve chvíli, kdy loď odplouvala."
Tento příběh Gaelan při svém pátrání neustále opakoval a u saských lordů se mu slušně osvědčil. Tito dva před ním však vypadali rozčilenější než ostatní. Byl snad u konce své cesty?
„Kdy se to stalo?" chtěl vědět Royce.
„Počátkem léta."
„A jak víš, že tvou vesnici napadli právě Dánové?" „A kdo jiný?"
Royce si s Aldenem mezi sebou vyměnili pohledy a pak se Royce podíval na svou zaťatou pěst na stole. Na cizincovu otázku neodpověděl.
228
Místo něj promluvil Alden. „Jestli Dánové znovu vtrhnou do Wessexu, budeme tady my a zastavíme je. Budeš moct bojovat, ale umíš to vůbec?"
„Já - já se to musím napřed naučit."
„Pokud bude můj bratranec souhlasit a vycvičí tě, jak se mu odvděčíš?"
„Mohl bych třeba být jeho osobní strážce - jsem docela vysoký."
„I kdybys uměl bojovat, podívej se na mě," přerušil rozhovor Royce. „Vypadám snad jako někdo, kdo potřebuje cizí ochranu?"
Šedé oči mu ožily a na Gaelanových retech se objevil mírný úsměv. „Ostatní lordi, u kterých jsem prosil, neměli takovou postavu jako ty, milorde. Jestli mě přijmeš, budu ti sloužit, jak budeš chtít."
Alden přešel do saštiny a zeptal se Royceho: „Tak co, bratrance? Potřebujeme každého muže, a s jeho výškou, při dobrém tréninku, z něj může být cenný ozbrojenec."
„Nelíbí se mi to," odpověděl Royce.
„Myslíš, že až uvidí tvé zajatce, pomstí se na nich?"
„Přesně tak."
„Ale ti jsou dobře hlídaní, takže se k nim ani nedostane."
„Kristen je bez dozoru," vysvětlil krátce Royce.
Alden obrátil oči v sloup. „No ovšem, teď má na Wyndhurstu volnost, nikdo ji nehlídá. Můžeš tu její svobodu omezit jen na dům a toho Kelta zase držet venku."
„Dohodl jsem se s ní. Nemůžu vzít své slovo jen tak zpět."
„Jen jsem žertoval, Roycei. Proč by jí měl ublížit? Prahne po krvi Vikingů, o nějakou ženskou mu vůbec nejde. Jestli pochybuješ, prověř si ho. Neposílej ho pryč jen kvůli takové sotva pravděpodobné možnosti. Zacházíš s péčí o tu ženu až příliš daleko, zvlášť, když neznám žádnou jinou, která by se dokázala tak účinně bránit. A jestli ti to nestačí, nezapomínej, že i když jsou vaše zájmy stejné, tys jí taky neublížil."
Royce se zatvářil znechuceně. To, co Alden říkal, byla pravda. Opět se podíval na Kelta, který vypadal jako vtělená trpělivost.
229
„I nás tohoto léta napadli Vikingové," ozval se Royce a pozorně se podíval do cizincových očí. „Měli jsme ale větší štěstí než vy. Porazili jsme je."
„Zabili jste je všechny?"
Dokonce i Alden zvedl obočí nad intenzitou cizincovy otázky. „Není pravděpodobné, že by to byli titíž Vikingové. Toto byli Norové a šli po bohatství. Těžko by napadli rybářskou vesnici, kde mohli očekávat jen minimální zisk," vysvětlil.
„Ale zabili jste je, že?"
„Ne, všechny ne. Zajali jsme je. Pracují teď na zlepšení naší obrany."
„Jsou pod mou ochranou," upřesnil Royce, jemuž se nelíbilo, jak se cizinec zatvářil, když se Alden zmínil o zajatcích.
Gaelan pochopil hrozbu a podle toho odpověděl. „Pokud jsi z těch Vikingů nadělal otroky, bylo spravedlnosti učiněno zadost. Už nikdy nikoho nenapadnou. Chci dostat ty ze severu. To oni zřejmě vypálili moji vesnici."
„Jestli tě přijmu, Gaelane z Devonu, jsi ochoten spolu s mými zajatci stavět mé hradby?"
Muž strnul. „Nechci se jim pomstít, milorde, ale nechtěj po mně, abych s nimi pracoval."
„Přeju si to. V téhle době je to zde jediná vhodná práce pro muže tvé postavy. Říkal jsi přece, že uděláš vše, co po tobě budu
chtít."
„Ano, to jsem řekl." Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak cizinec dodal: „A taky to udělám."
„A dokážeš udržet na uzdě svou pomstychtivost?" žádal ujištění Royce.
„Jak jsem řekl, netoužím po krvi těch otroků."
„Pak tě tedy přijímám. Začneš pracovat zítra ráno. Odpoledne budeš trénovat s mými muži. Seldone, dohlédni na pohodlí tohoto muže."
Když Seldon odvedl Kelta k sudu s medovinou, Alden se naklonil k Royceovi. „Jseš si jistý?"
Royce vytáhl obočí. „To se mě ptáš po tom, co ses za toho muže přimlouval? Ano, jsem si jistý." Pak však zamračeně dodal: „Ale radši ho dám hlídat, dokud si jím nebudu jistější."
230
Pozdě odpoledne, když se Kristen vrátila s Edou do síně, poté co poklidily hostinské pokoje, stále ještě přemýšlela, jakým způsobem si s Aldenem vyřídí své účty, aniž by za to musela zaplatit vlastním životem. Celý den nemyslela na nic jiného. V duchu probrala množství způsobů, jak by ho mohla poranit - nebo ještě líp, natrvalo zmrzačit, aby upadl do takové deprese, že by spáchal sebevraždu. Co si ale počne, když Alden bude lpět na svém životě i jako mrzák? Jak asi bude na depresi reagovat člověk, který je od přírody bezstarostný a veselý?
Ani na chvíli ji však nenapadlo, aby se vzdala a nechala Aldena na živu. Právě naopak. Myšlenky na pomstu vyvolaly vzpomínky na bratra a upevnily její rozhodnutí.
Snad to byly právě intenzivní myšlenky na Seliga, které ji při prvním pohledu na cizince v síni naprosto vyvedly z míry. Přestože k ní seděl zády, zesinala, zatajil se jí dech, nohy vypověděly službu a srdce se jí na okamžik zastavilo. Hlavou jí blesklo, že její bratr vstal z mrtvých.
Zpět do reality ji vrátila až Eda, která do ní drcla. Do Kristen opět vjel život a zareagovala až nepřiměřeně. „Sakra, ženská! Koukej na cestu!"
„Já!" nedala se Eda. „Já? Kdo tady stál jako trdlo, no?" Kristen se na ni zamračila a rozzlobeně odpochodovala do kuchyňského kouta. Ani tam ale nepřestávala cizince pozorovat. Mohly za to ty proklaté černočerné vlasy, ta stejně široká ramena, ta dlouhá svalnatá záda, která znala z dětských let, kdy za ním sedávala při jízdě na koni. Není divu, že ji okamžitě napadlo, že se dívá na Seliga, i když jí rozum říkal, že to není možné. Zezadu však cizinec vypadal jako Seligův dvojník.
Nedokázala od něj odtrhnout oči. Toužila spatřit jeho tvář, ale cizinec se ještě ani jednou neotočil. Seděl se Seldonem a Hunfrithem a pil medovinu. Občas zaslechla i jejich smích, ale mluvili tiše a Kristen byla příliš daleko, aby je slyšela.
Když Royce vstoupil do síně, Kristen se poněkud uklidnila, takovou měl nad ní moc. Přesto na něj byla dosud rozzlobená za jeho hrozbu, a tak mu věnovala jen letmý pohled. Doprovázel ho
36
231
Alden, na kterého se vražedně zamračila. Alden se tomu ale jen zasmál. Kristen však opět stočila oči k cizinci. „Kdo to je?" „Jmenuje se Gaelan."
„Cože?" Kristen se otočila a spatřila usmívající se Edreu. „Gaelan," opakovala Edrea. „Kelt z Devonu. Všimla jsem si, že ho také pozoruješ."
„Také?"
Edrea se uchichtla. „Podívej," Ukázala k šicímu koutu. „Dokonce i lady Darrelle z něj nemůže spustit oči."
„Proč?"
„Proč? To má být vtip, Kristen? Vypadá jako nějaký anděl. Proč na něj zíráš ty?"
„Zajímalo by mě, co je zač a co tady pohledává," odsekla nevrle. „Myslela jsem, že teď už budeme mít od cizinců pokoj."
„Co se týče toho, proč tu je, zaměstnal ho milord. Bude s ostatními stavět hradby."
„Ano, má na to postavu."
„To tedy má," povzdechla si Edrea.
„Myslela jsem, že tě zajímá Bjarni."
„No, ano," usmála se Edrea a začervenala se. „Ale kdyby si mě všiml tenhle Kelt." Opět si povzdechla. „Ale i kdyby se to stalo, mám ten samý problém jako s Bjarnim. Nerozumí naší řeči a já zase té jeho, i když hodně zdejších ano."
K dívkám přistoupila Eda a vynadala jim. „Edreo, pospěš si a jdi pomoct Aethel prostřít stoly. Drby za tebe tvou práci neudělají. A ty, Kristen, vyloupej hrách."
Dříve, než Eda stačila odejít, Kristen ji chňapla za ruku. „Edo, všimla sis toho Kelta?"
Eda pohlédla směrem ke Gaelanovi. „Jak by ne, takového velkého chlapa nejde přehlédnout."
„Myslela jsem si, že jenom cornwallští Keltové jsou takhle velcí, a tys mi říkala, že jsou to vaši nepřátelé."
„No, to je pravda, ale tenhle není z Cornwallu, a všude existují výjimky ve výšce lidí. Jen se podívej na lorda Royceho, přesto i on je Sas jako poleno."
„Aha."
232
Edě se zúžily oči. „Jak vidím, taky tě zaujal, ale uděláš nejlíp, když na ten svůj zájem hned zapomeneš. Milordovi by se to vůbec nelíbilo."
„Já nejsem žádný Royceův -"
Kristen se usmála a slovo majetek polkla. Ona totiž Royceův majetek je, a měla by se proto starat o to, co ho potěší a co ne -pokud jí to ovšem bude vyhovovat. Ona se však o Kelta nezajímala tak, jak si Eda myslela. Chtěla jen vidět jeho tvář.
„Beru si tvé varování k srdci, Edo."
„Skvělé, a teď vyloupej ten hrách nebo ho nestačíme uvařit."
Avšak ani ne pět sekund poté, co se Eda vrátila k ohništi, Kristen opatrně přesunula těžký kotel s lusky na konec stolu, kde se chvíli nejistě kolébal. Když pak s třeskotem dopadl na zem a hrách se rozsypal kolem dokola, nesoustředila se na nehodu, kterou způsobila, ale na Kelta.
Pád hrnce upoutal pozornost mnohých, ale Kristen vnímala jen cizince.
„Pro lásku boží, děvče," vykřikla jí Eda za zády. „Co to dnes s tebou je, že jsi tak nešikovná?"
Kristen ji však neslyšela. Upřeně zírala do šedých očí, o kterých si myslela, že je už nikdy neuvidí. Dlaní si zakryla ústa, ale přesto jí ze rtů unikl podivný sten. Druhou rukou se držela za srdce, které jí splašeně bušilo, až cítila v hrudníku bolest. To nemůže být pravda! Bůh jí pomoz! Selig! On žije!
Vstala ze stoličky a vyšla mu vstříc. Také on se postavil a chtěl zamířit k ní. V ten samý okamžik se ale oba vzpamatovali a zarazili se.
Kristen se rychle otočila a křečovitě se chytila stolu, aby zůstala na svém místě. Žije! Zavřela oči. Skutečně žije! Rychle a zhluboka dýchala a snažila se potlačit touhu začít ječet, smát se i plakat zároveň.
Nemohla za ním jít. Bůh jí pomoz, nemohla ho obejmout. Kdyby to udělala, zavřeli by ho k ostatním. Přesto ji zaplavila nesmírná radost, až si říkala, že se jí snad srdce rozskočí.
Konečně postřehla, že na ni Eda užasle zírá. V náhlém záchvatu k ní přiskočila, chytila ji do náručí, točila s ní kolem dokola a jejím výkřikům se jen smála. Teď se smát mohla, našla si výmluvu. Oh, Bože, její bratr je na živu!
233
„Ty ses snad zbláznila! Pusť mě!"
„Promiň," Kristen se na ni zářivě usmála. „To máš jako odměnu za všechny tvé rady, kterých jsem nedbala. Přiznávám, Edo, že jsi moudrá žena. Oh, Edo, já tě miluju!"
Kristen se stařenou ještě jednou zatočila. Pak ji postavila na nohy a vyslechla si od Edy ty nejhorší lamentace, jak nikdy předtím. Usmívat se ale nepřestala a vrhla se sbírat rozsypaný hrách. Do síně se už znovu podívat neodvážila.
Selig se také usmíval. Konečně byl u cíle. Nalezl Kristen a byla živá a zdravá, a aby se k němu nerozeběhla, udělala ze sebe přede všemi pěkného blázna. Znal její temperament. Když se vracíval z cest, často se mu vrhla do náruče s takovou vervou, až ho povalila. Překvapilo ho, jak se nyní dokázala ovládnout, ale byl si i vědom, že mu tím dala varování. Teď za ní nemohl jít, ani se k ní přiblížit. Trýznilo ho pomyšlení, že by mohla být mrtvá. Jenže ona žije. Žije!
„Co ty na to, Roycei?" zajímalo Aldena.
Oba se dívali na Kristen, která se chovala neuvěřitelně podivně. „Co mám na to říct? Její zvláštní chování mě už vůbec nepřekvapuje. Ne, to bych lhal, spíš jsem si na něj už zvykl."
„No, je opravdu divné, jak ji dokáže rozveselit rozsypaný hrách."
Royce se Aldenovu bručivému tónu vysmál. Nedaleko od nich si Selig všiml, že oba lordi pozorují Kristen, a strnul.
Strčil loktem do vedle sedícího Seldona. „O čem se to baví?" „Mluví o té seveřance." „Ona je také zajatec?"
„Ano, ale řekl bych, že je spíš osobní otrokyní lorda Royceho, jestli víš, co tím myslím," ušklíbl se Seldon. „Je to jediný Viking, kterého si ochočil."
Selig zavřel oči. Pod stolem stiskl pěsti. A on se bál jen toho, že je mrtvá. Ani ho nenapadlo, že by ji tito Sasové mohli znásilnit.
Pomalu otevřel oči a sršela z nich temná zuřivost. Toho saského lorda zabije.
234
Jakmile Royce vstoupil do pokoje, přiběhla k němu Kristen, objala ho kolem krku a prsty si začala pohrávat s vlasy na jeho týlu. Nad takovým neobvyklým přivítáním Royce tázavě nadzvedl obočí.
„Alden mi říkal, že ses na něj odpoledne podívala tak, že by to jednoho srazilo na kolena, a ani ne o dvě hodiny později ses na něj usmívala."
„Ach, ano, milorde, svou nenávist jsem totiž jednou provždy pustila k vodě." Vysmála se jeho pochybovačnému výrazu. „Vzala jsem si tvé varování k srdci. Překvapuje tě to snad?" „To tedy ano." „No, uvidíme."
Jedním prstem obkroužila jeho ucho. Oči měla mírné a svůdné, myslela však na něco jiného. Říkala si, že kdyby se na cizince nezeptala, mohlo by se mu to zdát divné.
Proto se lhostejně ozvala: „Všimla jsem si, že máš nového muže. Je tady normální brát do služeb cizince?"
Její otázka však měla opačný efekt, než předpokládala. Vyvolala podezření. „Král celého Wessexu, ani jeho dvořané tě vůbec nezajímali, Kelt však ano. Proč?"
„Jsem jen zvědavá, milorde. Všechny ženy nemluví o nikom jiném."
„Ony mohou," odsekl drsně. „Ale ty se od něj drž radši dál. Nenávidí Vikingy stejně jako já."
Nastal čas přivést ho na jiné myšlenky. Oči měla pootevřené a prstem mu přejela dolů po tváři až ke spodnímu rtu.
„Vážně, Sase?" zamumlala chraplavě. „Pořád ještě nenávidíš všechny Vikingy?"
Místo odpovědi zasténal a Kristen by správně měla v tento okamžik vše ostatní pustit z hlavy. Její radost nad bratrovým návratem však i nadále převažovala. Tak jako předtím se musela o své nadšení podělit s Edou, nyní to byl Royce.
Byla hravá i vášnivá, ostýchavá i agresivní. Chvíli svůdkyně, pak panna a vzápětí zase divoká fúrie. Byla vším, co si jen mohl přát, a Royce nepřestával nad jejími proměnami žasnout. Její hrdelní smích, který ve své posteli ještě neslyšel, ho rozpálil.
37
235
Bral si ji znovu a znovu, až ho samotného překvapovalo, že mohl. Když mu však zašeptala, že ho chce ještě jednou, opět se nechal zlákat. Naprosto ho vyčerpala, a když konečně usnul, spal nesmírně tvrdě.
Také Kristen usnula, ale spala nepokojně a její rozjitřené emoce ji probudily velmi brzy před svítáním.
V Royceově náruči si hověla jen chvilku, pak opatrně vyklouzla z postele a tiše se po tmě ustrojila.
Intuice jí napověděla, že na ni Selig čeká. A skutečně, stál dole u schodiště. Čekal celou noc. Spal jen v krátkých intervalech a hlídal sebemenší šramot. Proto mu také neušla její tichá chůze, a tak vstal dřív, než stačila seběhnout ze schodů. Vší silou se mu vrhla do náruče.
Po dlouhou a úžasnou chvíli se navzájem vášnivě objímali. Pak se Kristen zaklonila a prsty se začala dotýkat jeho milované tváře. Nemohla si ho prohlédnout. Všechny pochodně byly zhasnuté a otevřenými okny pronikal do místnosti jen matný měsíční svit. Nemusela ale na něj vidět.
„Myslela jsem si, že jsi mrtvý, Seligu." Slzy v jejích očích se odrážely i v jejím hlase.
„Taky jsem se bál, že jsi mrtvá," hladil ji po vlasech. Pak si ji opět přitáhl k sobě a přitiskl jí hlavu na své rameno. „Chlapi nepláčou."
„Já vím," popotáhla. Myslela si, že to mluví o ní. Pak ale na její tvář dopadla jeho vlastní slza. Usmála se a naklonila se, aby ho políbila na tvář. „Pojď. Tady si nemůžeme v bezpečí povídat."
Kristen ho vzala za ruku a vedla jej kolem schodiště k zadním dveřím. Tak jako okna, ani tyto dveře nebyly zavřené. Selig na prahu zaváhal. Čekal, že venku bude stát hlídka.
Kristen jeho obavy pochopila. „Nemyslím, že tam bude stráž. Jednou v noci jsem se dostala na nádvoří a nikoho jsem tam neviděla. Tihle Sasové nejsou ale zas tak úplně neopatrní. Možná že za hradbami nějaká hlídka je."
„Jestli na ně narazíme, vyřídíme je. Pojď, Kristen, jdeme."
V okamžiku, kdy ji chtěl vyvést ze stínu domu, se mu vytrhla. „Seligu, já nemůžu utéct."
„Že ne?"
236
„Dala jsem své slovo." „U samého Odina! Proč?" Couvla. „Aby mi znovu nenasadili pouta." Na chvíli se rozhostilo ticho, pak se Selig mírně zeptal: „Znovu?"
„Jak nás zajali, vsadili nás všechny do želez. Můj -"
„Kdo všechno chybí, Kristen?" přerušil ji.
Vyjmenovala mu padlé a chvíli čekala, aby Selig mohl tiše na mrtvé zavzpomínat. V nastalém tichu zaznamenala, jak jí vánek čechrá vlasy, slyšela cvrkot cvrčků. Jeho bolest byla téměř hmatatelná, ale Kristen si uvědomovala, že mohla být ještě větší. Vždyť si původně myslel, že jsou po smrti všichni.
Konečně promluvil: „Pokračuj."
„Sundali mi řetězy teprve počátkem tohoto týdne, když sem zavítal král s družinou. Jedni šlechtici mě obtěžovali, a tak mi Royce sundal pouta, abych se mohla bránit po tu dobu, co tu budou. Jenže dnes ráno, tedy včerejší ráno všichni odjeli -kdybych nepřísahala, že se nepokusím o útěk, zase bych o svou svobodu přišla."
Z jeho hlasu znělo hluboké rozčarování. „Ty jsi dobrovolně slíbila, že odtud nikdy neutečeš?"
„To ne, udělala jsem kompromis. Až se Royce ožení, mé slovo už nebude platit."
„A kdy to bude?"
„Brzy."
Poněkud se uvolnil. S novou situací se smířil. Cítila, jak jeho stisk povolil.
„A teď mi řekni ty dřív, než umřu samou zvědavostí, jak ses zachránil? Viděla jsem tě, jak jsi padl k zemi."
„Viděla?"
„Huš!" zasyčela, aby se ztišil. „Ovšemže jsem všechno viděla. Jak bych mohla zůstat na lodi, když jsem slyšela, že se bojuje. Musela jsem ti přece jít na pomoc."
„Ty? A pomoct?"
Ignorovala bratrův posměšný tón. „No, moc platná jsem nebyla, ale alespoň jsem srazila Sasa, který tě zranil."
„Ty!"
„Seligu!"
237
„U samého Odina! Mohli tě zabít!"
„Ale nezabili. A bohužel, ani já jsem toho Sasa nezabila. Jen jsem ho zranila. Uzdravil se, a i když jsem se ho pak ještě jednou pokusila zabít, choval se ke mně docela dobře. Teď jsem ráda, že jsem mu neublížila." Selig jen zakroutil hlavou, ale Kristen se netrpělivě dožadovala vysvětlení. „No tak, mluv. Když jsem tě viděla naposled, ležel jsi na zemi jako mrtvola v kaluži krve."
„Ano, zranili mě pořádně. Když jsem se probral, vozy se zajatci zrovna odjížděli. Mě nechali na místě, protože mě považovali za mrtvého a nezůstal tam nikdo, kdo by hlídal. Nevěděl jsem ale, jestli se vrátí své mrtvé pohřbít, a tak jsem se radši odvlekl z toho masakru pryč. Co kdyby se vrátili? Původně jsem se chtěl v lese skrýt jen na pár hodin a pak jít za vámi a zjistit, kam vás odvezli. Jak jsem ale řekl, byl jsem vážně zraněný.
Znovu jsem upadl do bezvědomí a probudil jsem se až v noci. Byl jsem tak zesláblý, že jsem se nedokázal ani postavit. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Ta proklatá rána mi zhnisala, měl jsem vysokou horečku a moc si z toho nepamatuju. Vím jen, že jsem nakonec vylezl ze své skrýše a potuloval se po lesích. Hledal jsem ty Sasy."
„I kdybys je našel, sotva bys proti nim něco zmohl," plísnila
ho.
„Nebyl jsem úplně při smyslech," usmál se na ni. „Vím jen, že jsem se pořád potloukal a snažil se tebe i ostatní najít dřív, než bude pozdě."
„Pozdě?"
„Nenapadlo mě, že by vás nechali na živu. Myslel jsem si, že vás ti Sasové, kteří nás napadli, odvezou ke svému pánovi a ten vás dá popravit."
„Málem to udělal," připustila Kristen mírně. „Tohle místo, Wyndhurst, totiž Vikingové už jednou napadli. Zdejší lord tehdy přišel téměř o celou rodinu a od té doby Vikingy nenávidí na život a na smrt."
Selig se ušklíbl. „Není divu, že mi tu dovolil zůstat. Řekl jsem mu, že mně se stalo to samé. Musel se mnou soucítit."
238
„Jak jsi jen mohl něco takového říct?" zeptala se ostře. „Panebože! Jestli zjistí, kdo opravdu jsi, roztrhne tě jak hada. Vsadí tě do želez a zavře k ostatním!"
Selig se její nevrlosti vysmál. „Na nic nepřijde. Až mě Ohthere a ostatní uvidí, mají dost rozumu na to, aby mě neprozradili."
„Pokud z toho ovšem neomdlí, jak se to málem stalo mně," odsekla.
„No, všiml jsem si, že ses rychle vzpamatovala," zasmál se.
Kristen ho rozhořčeně uhodila do prsou. „Tak mi konečně řekni, jak to s tebou bylo dál!"
Selig potlačil další záchvat smíchu. „Kam se poděl tvůj smysl pro humor, Kris?" Opět ho udeřila. „No tak dobře. Takže jsem se potuloval. Ani nevím, jak dlouho jsem chodil nebo jak dlouho jsem nakonec ležel v bezvědomí, když už jsem nemohl dál. Probral jsem se až v chatě jedné staré Keltky. Našla mě se svou dcerou, když se vracely domů z trhu ve Wimborne. Od místa, kde jsem ležel, to bylo k jejich domovu asi tak den jízdy."
„Kde to bylo?"
Pokrčil rameny. „Zřejmě bych to už nenašel. Loki mi pořádně popletl hlavu, úplně jsem ztratil orientaci."
„Stačilo jen nalézt řeku," poznamenala.
„To mě taky napadlo," řekl s jistou dávkou znechucení. „S tou stařenou jsem byl téměř dva týdny. Byl jsem ale oblečený jinak, než jsou zvyklí, a blouznil jsem v pro ně neznámém jazyce, proto mi moc nedůvěřovala. Jelikož ale také znám matčin jazyk, kterým mluvila i ona, vyléčila mě a dokonce mě nakonec odvedla i k jednomu obchodníkovi, který se mnou vyměnil můj opasek a zlaté náramky za tyto šaty a zchromlého koně. Pak mi ukázala cestu k nejbližší řece."
„A dál?"
„Řeka ležela odtud mnohem západněji, takže jsem se málem dostal až na konec téhle země. Problém byl, že jsem předtím nevěděl, kudy jsem se to předtím potloukal a jestli jsem náhodou tu řeku nepřebrodil. Neměl jsem ponětí, zda Sasové, které hledám, žijí ode mě na východ nebo na západ. A když mě tedy ta stařena poslala na západ, říkal jsem si, že jsem odtamtud asi
239
přišel. Proto jsem poslechl a jen jsem tím ztratil spoustu drahocenného času."
„A když jsi našel tu řeku, napadlo tě, že jdeš špatně?"
„Ano. Ale i tak jsem nevěděl, jak daleko je ta správná řeka, kterou hledám, a kam tebe i ostatní odvedli. Proto jsem pro jistotu zastavil na každém dvorci, na jaký jsem při zpáteční cestě narazil. Všude jsem vyprávěl tu samou historku a lordi se mnou soucítili. Odešel jsem ale od nich vždy vzápětí, co jsem se dozvěděl, že o Vikinzích přišlých z moře nic nevědí. Ani tady jsem netušil, že mám konečně štěstí, dokud lord nepřipustil, že také je v létě napadli Vikingové."
„A jsi už úplně zdravý?"
„Ano, už jsem v pořádku."
„Dobře, že jsi řekl, že pocházíš z Devonu a ne z Cornwallu, jinak bys tu nebyl moc vítán."
Selig se zasmál. „Už na prvním dvorci jsem zjistil, že cornwallští Keltové nejsou se Sasy zrovna v přátelských vztazích. Málem mě tam vsadili do želez, ale vždyť víš, jaký mám mrštný jazyk."
„No, to vím. Oh, Seligu, já jsem tak šťastná -"
Prsty se dotkl jejích rtů, a tak zamezil výbuchu dalšího jejího nadšení. „Uklidni mě, Kris, a řekni mi, že tě tihle Sasové neznásilnili."
„Znásilnili? Ne, nikdo mě neznásilnil." Nedala mu však příležitost k úlevě. „Pravdou je, že spím s lordem Royceem." Zasyčel, ale Kristen mu rychle položila prsty na jeho rty tak, jak to udělal on předtím. „Neříkej nic, kvůli čemu bych musela litovat, že jsem k tobě byla upřímná, Seligu. Toho Sasa asi miluju. Jsem si ale ještě jistější tím, že po něm toužím. Chtěla jsem ho od prvního... no, možná že ne tak brzy, ale fascinoval mě od prvního okamžiku. Tehdy vjel na nádvoří, kde jsme byli v řetězech, a on si nás s obrovským odporem prohlížel. Vydal rozkaz, aby nás zabili. Druhý den změnil názor a přišel nám říct, že budeme pracovat na jeho opevnění."
„Vy všichni? Tobě dal také takovou těžkou práci?"
Zasmála se. „Ano. Thorolf mě s ostatními zamaskovali, takže jsem vypadala jako nějaký kluk, a všichni Sasové tomu asi týden naprosto věřili. Jenže naši se ke mně nechovali jako ke
240
chlapci, v tom byla ta potíž. Pomáhali mi, a proto mě Sasové nakonec odhalili. Všimli si mě a usoudili, že mě ostatní chrání, protože jsem jejich vůdce. Každopádně se zjistilo, že jsem žena, a musela jsem jít do domu." „A do Sasovy postele?"
Za tuto poznámku ho pořádně uhodila do břicha. Zaklonil se a zasténal.
„U samého Thora, Kristen! Měj slitování!"
„Tak si dávej pozor na jazyk," varovala ho zlostně. „Nejsem už žádná malá holka a za své činy nejsem odpovědná tobě. A zapiš si za uši, že jsem do jeho postele nešla rovnou." Nemínila mu ale říct vše jako Thorolfovi. Tišeji dokončila: „Pravdou je, že mi vzdoroval."
„Cože?"
Přestože na něj byla rozzlobená, jeho úžas ji rozesmál.
„Svatá pravda. Věděla jsem, že po mně touží, ale bojoval proti tomu. Ještě žádný muž mě předtím neodmítl."
„Moc dobře si pamatuju, kolik horkých hlav jsem rozbil za to, že neměli žádné zábrany."
Nemohla si pomoct. Takové poznámce se musela zasmát. „Tenhle ale zábrany měl, a čím větší, tím víc jsem ho chtěla. Svedla jsem ho záměrně, Seligu." Bylo těžké se s takovou věcí svěřit vlastnímu bratrovi, ale Kristen nechtěla, aby Selig Royceho obviňoval, že ji svedl, když tomu ve skutečnosti bylo naopak. „Vyhrála jsem před dvěma týdny - to si mě konečně vzal k sobě do postele. Od té doby spím v jeho ložnici. Právě jsem odtamtud přišla."
„Ty ho opravdu miluješ, Kris?"
„Musím. Sice většinou moc nesouhlasím s tím, co dělá, a už mockrát mě rozzuřil do běla, ale nedokázala jsem ho nenávidět, ani za to, že mně nasadil pouta, i když jsem ta železa nenáviděla ze všeho nejvíc."
„A co cítí on k tobě?"
„Nevím. Chrání mě. Zajímám ho. To ale zřejmě cítí i k jinému svému majetku. Když jsem se však pokusila utéct, nepotrestal mě. A vím, že ani jemu se moje pouta nelíbila, ale -Bůh ví," zakončila.
„A pořád tě chce?"
241
„Ano, to se nezměnilo." „Tak -"
„Bude si brát jinou ženu."
„Ano, tos říkala," souhlasil a pak náhle vybuchl: „U samého Odina, ne! On si vezme tebe."
Zakroutila hlavou. „Seligu, jsem jeho otrokyně. Vžij se do jeho myšlení. Proč by si mě bral, když mě už teď vlastní?"
„Však on mu to už náš otec náležitě vysvětlí," zabručel.
Oči se jí zaleskly smíchem. „Ano, to by mohl, jenže tu není."
„Pak bych mohl -"
„Ty neuděláš nic. Royce se v žádném případě nesmí dozvědět, že jsi můj bratr." „Tak co budeš dělat, Kris?"
Rysy jí ztvrdly. „Budu se s ním těšit, dokud to půjde. Pak se ožení a já uteču."
„Tohle bys udělala? I když ho miluješ?"
„Co jiného mi zbývá? Alespoň že tu jsi ty a až přijde můj čas, pomůžeš mi pryč. A jestli budeš mít příležitost pomoct ostatním k útěku dřív než mně, udělej to. Pro mě se můžeš vrátit později."
„Tak dobrá."
Vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ho. „Díky, Seligu, že se nezlobíš."
Pevněji k sobě přitiskl. „Jak jsi říkala, nejsi mi ničím odpovědná. Ale Odin ti pomoz, až tohle budeš vysvětlovat otci."
„Oh, tak tohle mi snad ani nepřipomínej!" vykřikla.
Vesele ji plácl po zadku. „Pojď, už jsme byli venku dost dlouho."
Obloha se začala vyjasňovat snad až příliš rychle. „Ano." Vstoupila do dveří, ale na prahu zaváhala. Ještě jednou se dotkla jeho tváře. „Nějaký čas na tebe nebudu mluvit a ani se nediv, když tě budu v domě naprosto přehlížet. Royce mě už varoval, abych se od tebe držela dál."
Ušklíbl se. „Asi si myslí, že bych ti ublížil, když tak strašně bažím po vikingské krvi."
„Ať už je to jakkoli, zuřit umí pěkně, proto buď opatrný, bratře."
242
Vstoupili do síně až výjimečně tiše. Naprosto zbytečně. Stál tam Royce a zuřivě kopal do několika svých mužů, aby je probudil. Jakmile ji uviděl, zarazil se, a když vedle ní spatřil i Seliga, oči se mu nebezpečně zúžily.
„Kdyby něco, byli jsme venku na čerstvém vzduchu," rychle pošeptala Seligovi, když k nim Royce zamířil. „Setkali jsme se až tady u dveří."
„A on tomu uvěří?"
„Bude muset."
Jenže Royce se po příchodu k nim vůbec na nic neptal. Jednoduše chňapl Kristen za zápěstí a táhl ji ke schodům. Přes rameno zařval na Seliga: „Počkej tady na mě."
Kristen se mu snažila vytrhnout, a to se jí nakonec i v půli schodiště podařilo, ale Royce ji chytil znovu a dál ji za sebou táhl jak jehně na porážku. „Sakra, Sase, koukej mi vysvětlit, proč se ke mně takhle chováš."
Neodpověděl. Vhodil ji do pokoje a zamkl dveře. Užasle na to zírala, vyzkoušela kliku, jestli ji přece jen nešálil zrak, a pak vztekle kopla do dveří.
„Oh!"
Dole v síni pokynul Royce Seligovi, aby ho následoval ven před dům. Zavřel za sebou dveře. Selig se otočil a v tom ho Royceova pěst zasáhla do čelisti, až upadl na záda.
Royce stál nad ním a tvářil se nebezpečně. „Nezakážu ti vstup do domu, Gaelane, ale k té ženě se už nikdy nepřibližuj. Patří mně a já jsem na svůj majetek opatrný."
S těmito slovy se Royce vrátil do domu. Dveře nechal otevřené. Selig mohl jít za ním, ale neudělal to. Zůstal sedět na zemi a ohmatával si čelist. Na rtech se mu pomalu objevil úsměv a pak se začal nahlas smát.
Nahoře Kristen pozorovala celou scénu z okna směřujícího na přední nádvoří. Pevně svírala parapet, dokud neuslyšela bratrův smích. Pak se odvrátila a zavrtěla hlavou. Všeobecně měla mužů plné zuby.
243
Jakmile Royce otevřel dveře do pokoje, přilétlo mu na hlavu zrcátko následované stříbrným tácem a Kristen se dál hrabala v jeho truhlici, aby nalezla další vhodnou věc, kterou by po něm mohla mrštit.
„Stejně asi nebudeš mít pořádný vztek, jinak bys po mně místo těhle krámů začala házet zbraněmi." „Moc mě neprovokuj, Sase!"
Royce ji totiž celý den nechal zamčenou ve svém pokoji. Nejedla, ani na nikoho nepromluvila. Měla pořádnou zlost.
„Proč jsi mě tady zavřel?" zeptala se.
„Ráno jsem se probudil a zjistil jsem, že jsi pryč. Šel jsem se tedy dolů po tobě porozhlédnout, ale nebylas ani tam. Myslel jsem, žes porušila své slovo."
„Takže jsi mě tu zamknul jen proto, že sis něco myslel?" zařvala. „Moc dobře jsi věděl, že jsem žádné slovo neporušila. Já ne! Tak proč?"
„To, cos dělala s tím Keltem, je jiná věc," prohlásil hrubě.
„Vážně?" ušklíbla se. „A co jsem asi podle tebe s tím Keltem dělala, co?"
„To bych taky rád věděl, Kristen."
„Tak to se spíš zeptej jeho, protože já mám takový vztek, že ti nic neřeknu!"
Rozzlobeně k ní zamířil. Kristen spojila pěsti a zvedla je, aby se k ní neopovážil přiblížit. Royce se zarazil a jeho oči metaly blesky.
„Řekni, že tě ten chlap nezajímá."
„Čert tě vem!"
„Řekni!"
„Nezajímá mě!"
„Tak proč jsi s ním byla venku?"
Kristen poklesly pěsti. Oči se jí rozšířily. Nevěřícně se zeptala. „Ty žárlíš, Sase? Tak proto jsi ho uhodil?"
Pohlédl k oknu a náhle si uvědomil, že Kristen celou scénu viděla. Nemohla však slyšet, co Keltovi řekl. Pohlédl zpět na ni a stále se mračil.
38
244
„Jsi můj majetek, Kristen, a pokud budeš patřit mně, žádný jiný muž se tě ani nedotkne."
„Až se oženíš, odejdu odtud a už ti patřit nebudu."
Uchopil ji za paže a hrubě s ní zatřásl. „Ty mě neopustíš, dračice, nikdy. A teď mi řekni, co jsi s tím Keltem měla!"
Jakmile si uvědomila, že opravdu žárlí, zlost ji přešla. Žárlí na ni. Pozoruhodné.
Řekla si, že malá lež ho uklidní. „Nic jsem s ním neměla, Roycei. Nemohla jsem spát, a tak jsem se šla projít a podívat se na východ slunce. Když jsem si všimla, že nejsem na nádvoří sama, rozhodla jsem se vrátit. Ten muž šel za mnou. Ve dveřích mi řekl pár slov, ale nerozuměla jsem mu. Nevím, co pohledával venku. Na to se ho budeš muset zeptat sám. Ale možná že se šel taky jenom projít jako já."
„Nepřeju si, abys v noci chodila ven, Kristen," nařídil jí, ale jeho hlas už nezněl tak drsně.
„Nezakázal jsi mi to, milorde."
„Tak to dělám teď."
„Takže až příště nebudu moct spát, můžu se procházet jen po síni a všechny tím probudit," poznamenala sarkasticky.
Konečně se usmál. „Můžeš vzbudit mě a já se už postarám o jinou aktivitu, než je nějaké procházení."
Kdyby kdosi slabě nezaťukal na dveře, dočkal by se Royce zřejmě pěkně ostré odpovědi. Takto Royce jen stručně zavolal: „Dále!" a do pokoje vklouzla Meghan.
„Alden mě posílá, abych ti řekla, že zlost rodí jen zlost a násilí přináší utrpení. Co tím myslel, Roycei?"
Jakmile Kristen viděla, jak překvapeně se Royce tváří, vyprskla smíchy. „Oh, ten tvůj bratranec je moudrý muž, milorde. Myslel si, že chceš zbít ty mě, nebo já tebe?" Když se na ni upřely jeho zelené oči, rozesmála se ještě víc. „A posílá tvou sestru. ano, je velmi chytrý. Pojď dál, zlatíčko. Tvůj bratranec Alden jen hloupě žertoval, když tě sem poslal, ale my tě tu i tak moc rádi vidíme."
Meghan přistoupila ke Kristen a zašeptala: „Myslela jsem si, že má Royce zlost."
„A ty jsi přesto doručila vzkaz? Jsi opravdu statečné děvče."
245
Royce si hlučně odfrkl a odvrátil se od nich. Meghan poplašeně vykulila oči. Kristen by ho teď nejradši kopla, jak toto dítě děsí.
„Nevšímej si ho, Meghan. Vrčí stejně jako ostatní muži. To nic neznamená."
„Kristen..." varoval ji Royce a ostře na ni pohlédl.
„Huš," odsekla. „Právě dávám tvé sestře cenná ponaučení. Vidíš, zlatíčko, rozzlobených mužů se nemusíš bát. Vždyť jsou jen o trošku větší než ty." Meghan si změřila Royceovu výšku a Kristen se při tom pousmála. „Ano, existuje pár výjimek, ale jako příklad si vezmeme tvého bratra. Má zlost a já taky. Řval na mě a já jsem ječela na něj. A teď se už oba cítíme mnohem lépe."
„Ale on má pořád zlost," nesouhlasila Meghan a schovala tvář za Kristen.
„Je jen tak trochu hulvát, a to by muži neměli být. Ovšem, někdy takový muž zuří doopravdy, a to je lepší mu jít z cesty. Však ty se už časem naučíš ty jejich nálady rozpoznávat. Ale tvůj bratr. už jsi ho někdy viděla, aby ublížil nějaké ženě?" Tiše se pomodlila, aby Meghan odpověděla správně. Neodpověděla.
„Dal tě zbičovat."
„To ale nevěděl, že jsem žena."
„Taky ti nasadil pouta a z nich ti krvácely nohy."
Kristen si povzdechla. „Cožpak jsem ti neříkala, že jsou to jen škrábance a že mě to nebolí? Ale to nebyla jeho chyba, srdíčko. Varoval mě, abych si pod železa vzala onuce, a já jsem na to zapomněla."
„V tom případě, ne," přiznala Meghan. „Neublížil žádné ženě."
„Protože pod drsnou slupkou má dobré srdce. A jestli nikdy ani ve vzteku neublížil žádné ženě, určitě by neublížil dítěti. A ty si můžeš být víc než jistá, že neublíží vlastní sestře. Ty si totiž, zlatíčko, můžeš dovolit i tohle." Kristen přiskočila k Royceovi a pořádně ho kopla do holeně. „A stejně ti nic neudělá."
246
Royce se ani nepohnul, protože se Meghan začala chichotat. Dokonce po tu dobu, kdy se na něj dívala, zachoval kamennou tvář.
„Ty bys mi opravdu neublížil, Roycei?"
Usmál se na ni. „Ne, maličká, nikdy."
Meghan se k němu rozběhla a objala ho kolem pasu. Pak udělala to samé i Kristen.
Usmála se a řekla: „Děkuju, Kristen," a vyběhla ze dveří.
„Já ti taky děkuju," řekl Royce za ní. „Nikdy bych jí asi nedokázal vysvětlit, že se mě nemusí bát. Ale co se týče toho kopance, ženská."
Objal ji kolem pasu a zdvihl ji. Odnesl ji na postel a tam si ji ohnul přes koleno.
„Roycei, ne!" Nemohla uvěřit tomu, na co se chystal. „Jen jsem tím dokládala svou lekci!"
„Mohla sis vymyslet jiný důkaz, ženská. A dřív, než mě přestane bolet noha, tebe bude bolet zadek."
Ten večer jedla Kristen ve stoje. Přesto se tajemně usmívala. Dostala sice za svou opovážlivost výprask, ale ten její Sas si ji musel později udobřovat.
Druhý den ráno se Kristen dotkla krutá ironie osudu. Royce ji totiž pozval na vyjížďku. Její zadek by ale nejraději zůstal doma. Přesto souhlasila. Jak by také mohla odmítnout, když jí přidělil samostatného koně a navrhl ji si zazávodit? Pochopí vůbec někdy mužské myšlenkové pochody?
V dostihu sice prohrála, ale i tak byla šťastná. Vzpomínala, jak doma na Tordenovi projížděla polnostmi i lesy. Kůň, kterého dostala, sice nebyl tak dobrý jako Torden, ale to byl zřejmě Royceův záměr.
Pozdě dopoledne zastavili, aby u deštěm rozvodněného potoka napojili koně. Okolí zářilo letními barvami, sytou
39
247
zelenou, žlutou i červenou. Obloha byla bez mráčků a slunce hřálo i ve stínu stromu, kam ji Royce zavedl.
Sedl si na zem, záda si opřel o kmen a pokynul jí, aby se k němu připojila. Kristen ho ale ignorovala a místo toho si sedla k jeho nohám. Utrhla stéblo trávy a začala ho převalovat mezi zuby. Když se na něj podívala, měla v očích klid.
Royce si povzdechl. Třebaže se mu celou uplynulou noc oddávala, dnes ho opět odmítala. Kdyby si ji nepřitáhl do náruče, dobrovolně by k němu nešla.
„Díky za vyjížďku, milorde."
Nad svou velkodušností jen mávl rukou. „Thorolf měl pravdu. Umíš jezdit na koni. A moc dobře."
„Umím dobře spoustu věcí, ale Thorolf o všech neví."
„Například?"
Natáhla nohy před sebe a znovu si na ně položila ruce. Silný žlutohnědý cop měla přehozený přes rameno a jeho konec jí spadal do klína. Pozoroval, jak jí vánek čechrá konečky vlasů.
Než odpověděla, vzhlédla k nebi. „Thorolf neví, že umím zacházet se zbraněmi. Nikdo z nich to neví. Jen ty."
„Tak tohle bych radši nevěděl," zabručel.
Kristen se usmála. „Přesně kvůli takovýmhle názorům jsem radši všechno držela v tajnosti, dokud to šlo."
„A kdo tě to tedy naučil?" odvážil se zeptat. „Tvůj otec určitě ne, že?"
Zakroutila hlavou. „Ne, ten rozhodně ne. Naučila mě to moje matka."
„Tvá -" kvůli smíchu nemohl dokončit, co měl na jazyku. Kristen se tolerantně usmála. „Klidně se směj, ale je to pravda."
„Oh, nepochybně," nedokázal se uklidnit. „A co ještě tě tvá válkymilovná matka naučila?"
Teď se rozesmála i Kristen. Vybavila si totiž svou krásnou a delikátní matku. Válkymilovná? Panebože. Jestli ona, tak už každý.
„Má matka sice ohrnuje nos nad vařením a šitím a nikdy si tyhle činnosti neoblíbila, ale válku rozhodně ráda nemá, milorde. A naučila mě i další cennou věc: nestydět se projevit, že o nějakého muže stojím."
248
Royce okamžitě zasténal. Její slova na něj měla ten samý vliv, jako kdyby se ho dotýkala. „A ty se nestydíš?"
„Ne."
„A chceš mě, Kristen?"
„Ne."
Usmál se. „Lhářko. Už jednou ses k tomu přiznala. Tak proč to teď popíráš?"
„Řekla jsem, že ne, tak ne."
„Řeklas mi, že mě odmítáš kvůli poutům. Ta už ale nasazená nemáš."
„To není pravda," odpověděla tiše a úsměv se vytratil. „Teď mě zase váže mé slovo, a to má stejnou sílu jako železa. Měl jsi mě požádat, abych zůstala. Tys ale se mnou uzavřel novou dohodu."
„Sakra! Neříkej mi, že bys se mnou zůstala jen proto, že bych tě o to poprosil."
„Ty to asi nikdy nepochopíš, viď, Roycei?" „Kristen -"
Chtěl se naklonit dopředu, ale náhle vzduchem zasvištěl šíp, zasáhl ho do ramene a odhodil jej zpět ke kmeni. Hrot mu projel tělem a zabodl se hluboko do dřeva. Royce se marně snažil odtrhnout. Před očima se mu objevila scéna z dánského útoku: Rhona křičící o pomoc a on za ní nemůže, protože ho oštěpy přibily k dřevěné palisádě.
Když se podíval na Kristen, která vyskočila na nohy, srdce se mu málem zastavilo. „Vem si mého koně a jeď pryč!
Rychle!"
Kristen ho ale neposlechla a místo toho se na něj obkročmo posadila. Další šíp jim zasvištěl nad hlavami. Rychle zlomila konec prvního šípu těsně u jeho těla.
„Uvolním tě, ale musíš mi pomoct," pobídla ho.
„Kristen, jeď pryč," naléhal. „Musíš pryč."
„Tlač!"
Trhla s ním tak prudce, že ani nepotřebovala jeho pomoc. Padl dopředu na kolena. Začal krvácet na obou stranách těla. Zkousla ret. Myslela si, že ho teď bude muset postavit, ale dokázal to sám. Ještě nebyl zesláblý. A měl na ni vztek.
249
„Jestli nenasedneš na koně, ženská, a okamžitě neodjedeš -" „Jedině s tebou," přerušila ho a hlas jí zněl tak neústupně jak nikdy předtím.
Bylo však pozdě. Z lesa se začali vynořovat dobře ozbrojení muži. Kristen jich zatím viděla pět.
„Schovej se za mě, Kristen," nařídil jí Royce a tasil meč.
Zalapala po dechu. „Jsi zraněný. Nemůžeš proti nim bojovat."
„Nedostanou tě. Napřed mě budou muset zabít."
„Jak chvályhodné," ušklíbl se hlas za nimi a ze své skrýše za stromem vystoupil lord Eldred. Za ním stáli ještě dva další muži. „Ale my si ji vezmeme i tak a tebe taky."
Eldred chňapl po Kristen. Vytrhla se mu, ale jeho dva muži ji rychle chytili a přiložili jí dýku ke krku. Přestala se bránit.
Eldred se odporně usmál. Ohromně se bavil. „A teď mi dej svůj meč, Roycei, nebo uvidíš, co se s ní stane."
Meč dopadl na zem. Eldred vydal svým mužům ostré rozkazy. Kristen zrudla, když jí spojili ruce před sebe a svázali ji provazem. Bezmocně se dívala, jak to samé dělají i s Royceem.
Když je vytáhli na jejich koně, Eldred hýřil nadšením. „Musím ti poděkovat, Roycei, žes mi takhle pěkně vlezl do rány a ji vzal s sebou. To jsem vážně nečekal. Už jsem si začínal myslet, že v tvých lesích jen zbytečně ztrácím čas, když čekám až si vyjedeš sám. A teď jsem dostal dvojnásobnou odměnu."
Zbytek dne mířili na sever. Se západem dorazili k cíli - k dobře opevněnému, ale mnohem menšímu dvorci, než byl Wyndhurst.
Royce byl pořád ještě schopen sám sesednout, ale nohy ho už přestávaly poslouchat. Kristen zkousla ret, aby se nerozplakala, když viděla, jak moc krvácí. Usoudila, že se nacházejí na Eldredově sídle, ale dokud se Royce nepokusil s Eldredem promluvit, nevěděla, že Eldred pánem dvorce není.
„Tvůj otec -"
„Ten ti nepomůže," skočil mu do řeči Eldred nyní s jistou dávkou hořkosti. „Jel škemrat k Alfrédovi, aby si všechno ještě rozmyslel a dovolil mi vrátit se ke dvoru. Můj otec totiž není zrovna dvakrát nadšený, že mě má doma. Tvrdí, že jsem mu oplodnil snad všechny jeho otrokyně a za devět měsíců po mém
250
návratu tu nebude žádná, která by mu mohla sloužit." Pak se vztekle obrátil ke svým mužům. „Vemte ho do skladiště a přikovejte ke zdi."
„Jeho zranění -" začala Kristen, ale Eldred ji přerušil.
„Krvácí a ty budeš taky krvácet, až s tebou skončím."
Když tato slova Royce uslyšel, začal se vzpouzet, ale jeden z ozbrojenců ho uhodil do hlavy jílcem meče a on upadl do bezvědomí. Kristen se musela dívat, jak ho táhnou pryč. Pak ji hrotem meče přinutili vstoupit do domu.
Byla to přízemní, celodřevěná a zanedbaná stavba. Rákos, po kterém šla, byl špinavý. Služebnictvo, jež spatřila, se tvářilo ustrašeně, ani se neodvážilo na ni nebo na ozbrojence, kteří ji hnali do zadní části síně, podívat.
Ocitla se v malé místnůstce bez oken. Dveře se za ní zabouchly a ona zůstala v temnotě. Zaslechla, jak dřevěná petlice zaklapla, a tak se ani nepokoušela dveře vyzkoušet. Na druhé straně se odcházející muži hlasitě smáli.
Dříve, než se dveře zavřely, všimla si postele. Teď k ní pomalu zamířila a sedla si na ni. Nemínila propadnout hysterii.
Už jednou přece něco podobného zažila: zajali ji a neměla ponětí, co s ní bude dál. Tentokrát si ale dokázala živě představit, co ji čeká.
Když pomyslela na Eldreda, naskočila jí husí kůže. Chtěl mu ublížit, chtěl, aby trpěl, a možná dokonce... Oh, Bože, proč by ho sem jinak tahal, kdyby ho nechtěl zabít a možná i umučit?
Začala skutečně propadat panice.
Kristen slyšela lorda Eldreda v síni. Jedl, pil, oslavoval. Doufala, že pokud ho slyší, Royceovi se ještě nic nestalo. Říkala si, že Eldred ve své nenávisti bude rozhodně chtít
být u toho, až přijde na Royceovo mučení.
Toto zdůvodnění ji dokázalo uklidnit a začala plánovat útěk. Hned, jak se dveře otevřou, musí vyběhnout. Pak bude muset
251
najít skladiště, kam odvlekli Royceho. Musí ho osvobodit, vzít jejich koně. Bůh jí pomoz, jak má tohle všechno zvládnout, když je kolem tolik lidí?
Začala hmatem prozkoumávat místnost a proklínala tmu, kvůli které jí šlo vše pomalu. Ona ale měla dost času. Nikdo nepřišel, aby ji vyrušil. V místnosti se však nenacházelo nic, co by mohla použít jako zbraň. Vlastně si ani nemyslela, že by tu něco mohlo být, ale přece jen se chtěla ujistit.
Musela tedy spoléhat jen sama na sebe a svůj důvtip. Pochybovala, že by se Eldred dal snadno oklamat. Jestli ale bude sám a hodně opilý, nemělo by být těžké ho přemoci.
Když konečně přišel, byl sice sám a předtím určitě pil, ale nebylo to na něm vůbec znát.
Nesl s sebou svíci, kterou postavil na prázdnou polici poté, co zavřel dveře. Kristen teď viděla, že místnost je kromě postele naprosto prázdná. To vše zjistila jen letmo, protože se neodvažovala na delší čas spustit z Eldreda oči.
Byl plný očekávání. Dokonce se na ni usmíval. U pasu měl stále připjatý meč a také krátký bič a množství tenkých kožených pásků.
„Cos udělal Royceovi?" zašeptala s nadějí.
„Ještě jsem ho neviděl," odpověděl Eldred lhostejně. „Rozhodl jsem se, že si to napřed vyřídím s tebou. To abych mu o tom všem mohl pak vyprávět. Lord Alden si myslí, že Royceovi na tobě záleží. No, uvidíme."
„Mýlíš se," pospíšila si s ujištěním. „Vždyť má snoubenku."
„Co ta má co společného s ženskými, s kterými Royce spí?"
Kristen nad tou urážkou zrudla. Ale Eldred měl vlastně pravdu. „Proč ho vlastně tak strašně nenávidíš?"
„Je to miláček osudu. On prostě nemůže udělat nic špatně -nebo si to alespoň Alfréd myslí."
„Závidíš?" Opovržlivě si ho změřila. „Takže tohle všechno jsi udělal jen z hloupé závisti?"
„Co ty o tom víš?" vyštěkl. „Vůbec netušíš, jaké to je, vždycky a naprosto neuspět."
„Ne. To tedy opravdu nevím. Ale co vím určitě je, že ti tohle neprojde. Příliš mnoho lidí vidělo, kam nás vlečeš."
252
Zasmál se. „Moji lidé se proti mně neodváží říct jediné slovo. Na rozdíl od tebe, ženo, oni vědí, kde je jejich místo."
„Jsou to ale lidé tvého otce," popichovala ho. „On to zjistí."
Skočil po ní a vyťal jí velký políček. Zapotácela se, ale zůstala stát. To Eldreda překvapilo. Byl zvyklý, že se ženy po jeho silných ranách hroutily na zem a pak se krčily strachy. Tato žena však byla vysoká jako on. A nekrčila se. Z koutku úst jí stékal pramínek krve, ale jeho pohled mu neohroženě vrátila a oči jí plály zuřivostí.
Eldred ustoupil. Poněkud znejistěl. Rozzlobil se. Žádná ženská se na něj nebude takto dívat. Uchopil bič. Dříve, než s ní skončí, bude se krčit, při samém Bohu - krčit a žebrat.
Zaklonil se a do první rány vložil veškerou svou sílu. Pokusila se ustoupit, ale bič ji zachytil za nahou paži a polovinu zad. Když uslyšel, jak zalapala po dechu, pocítil zadostiučinění. Stáhl bič a připravil se k další ráně. Tentokrát to však byla ona, která po něm skočila a srazila ho k zemi.
Padla na něj plnou vahou svého těla, až si vyrazil dech. Bič ale dál pevně svíral v ruce. Myslel si, že se mu ho pokusí vytrhnout. Mýlil se. Kristen se natáhla pro meč. Když na krku pocítil tlak hrotu, šokovalo ho to.
„Jestli se jen trochu pohneš, připíchnu tě k zemi," varovala ho tiše a způsob, jakým to řekla, jej vyděsil. „Možná že tě za to, cos udělal, zabiju i tak."
To bylo to poslední, co Eldred slyšel. Kristen ho totiž jílcem jeho vlastního meče udeřila do spánku.
Rychle a opatrně přeřízla svá pouta blízko uzlu, aby mohla provaz použít ještě na Eldreda. Stejně hbitě ho obrátila a ruce mu za zády svázala. Udělal chybu, když jí dal svázat ruce před tělem, takže je mohla použít. Hlavní chybu však udělal, když si myslel, že bude před ním jen tak stát a nechá se bez odporu bičovat.
Nebyl mrtvý. Skoda, pomyslela si. Možná jsem ho měla zabít. Pak ještě vzala nařezané pruhy kůže, svázala mu jimi nohy a zacpala ústa. Nakonec si uvědomila, že by nedokázala zabít bezmocného člověka.
Teď čekala, až ze síně neuslyší žádné zvuky. Eldred začal znovu nabývat vědomí, a tak ho uhodila ještě jednou. Potěšilo
253
by ji, kdyby ho takto mohla tlouct celou noc, jenže neměla čas. V okamžiku, kdy venku zavládlo ticho, vyklouzla z místnůstky. Na druhé straně síně hořela jen jedna pochodeň. Všechno služebnictvo už spalo na slamnících narovnaných vedle sebe u zdí. Kristen zamířila bez zastávky rovnou k východu. Zatajila dech a srdce jí zběsile bušilo. Nikdo ale neztropil žádný povyk. Venku před dveřmi stál strážný, jeden z těch mužů, kteří je zajali.
Ozbrojenec byl stejně překvapený, že ji vidí, jako ona. Kristen si ve Wyndhurstu až příliš navykla na nedostatek hlídek. Eldred se buď bál víc než Royce, nebo potom, co provedl, čekal nějaké potíže.
A muž byl ještě víc překvapený, když si všiml, že dívka drží meč. Tasil, ale Kristen byla ve výhodě, protože zbraň už měla připravenou. Zasáhla ho dřív, než se mohl začít bránit.
Neměla čas. Rozběhla se ke skladišti a rozrazila dveře. Uvnitř stál další ozbrojenec, který se hned začal zvedat. Kristen ho však uhodila jílcem a muž se sklátil zpět na zem.
Royce byl opravdu připoutaný ke zdi. Obě ruce měl svázané nad hlavou a visel na nich plnou vahou svého těla. Krvácel ještě víc než předtím. Po jedné noze mu stékal potůček krve. Hlava mu padla na rameno. Nevěděla, je-li ještě naživu.
Rozběhla se k němu zjistit, co s ním je, a vzala mu hlavu do dlaní. Pleskla ho po tváři, a pak víc a víc, dokud neotevřel oči. Ochromila ji úleva.
„Jak to?"
Byla to jediná otázka, kterou vyslovil. To ji vzpamatovalo. Zamířila zpět ke strážnému a hledala klíče od okovů.
Přes rameno prohodila. „Jednoho muže jsem zranila, možná že jsem ho dokonce i zabila. Potrestá mě za to to tvoje saské právo?"
Konečně narazila na klíč a spěchala zpět k Royceovi. Ten zakroutil hlavou.
„A nic jiného tě netrápí?"
„Nevím, jak vaše právo funguje," odpověděla stručně. „Já jenom vím, že když jsem se minule bránila, bylo to špatně. Jak to asi bude teď, když utíkám a dělám to, co musím?"
254
Začal se smát, ale bolestí se rozkašlal. „Ne, děláš víc, než v co jsem vůbec mohl doufat."
„Výborně," usmála se na něj a odemkla mu pouta na zápěstích. „A teď rychle odtud pryč, milorde."
Jakmile však byl Royce naprosto volný, padl na kolena. Když Kristen viděla, jak je slabý, rychle si odtrhla lem svých šatů. Rozřízla ho na dvě části a látku mu nacpala zepředu i zezadu pod tuniku. Budou muset jet rychle a Royce už nemůže ztratit víc krve. Nemohla ho však ovázat pořádně. Zbývalo jí se jen modlit, aby se vůbec udržel v sedle.
Do stájí šli pomalu. Kristen musela Royceho podpírat a s jeho váhou to pro ni nebylo ani trochu jednoduché. Nechala ho před stájemi a vyrazila se postarat o hlídku uvnitř.
Když se vrátila, ležel Royce na zemi. Potlačila slzy, deroucí se jí do očí. Znovu ho postavila na nohy a donutila ho z posledních sil nasednout na koně.
„Jak se chceš dostat - ven z brány?"
„To nech na mně," odpověděla.
Bála se, jak to všechno zvládnou. Vedla svého i jeho koně přes ztichlé nádvoří. Brána byla vysoká a dřevěná, zavřená na těžkou závoru. Nahoře, na druhé straně, se nacházela úzká plošina, se strážným, který seděl a opíral se zády o zeď. Spal. Kristen opatrně vylezla na přistavený žebřík a přesvědčila se, jestli se hlídač neprobudil. Pak rychle slezla a veškerou svou sílu vynaložila na zdvižení těžké závory.
Byla opravdu těžká. Nedokázala ji zlehka sklonit k zemi. Závora upadla a hlomoz s ní otřásl.
Rozhlédla se kolem. Čekala, že uvidí, jak se k nim řítí armáda ozbrojenců. Málem se jí zastavilo srdce, když spatřila jednoho muže. Byl to sluha, který vylezl ze stáje, zívl si a vrátil se zpět. Ve dveřích jiné budovy stál další muž, ale ten je jen pozoroval a ani se nepohnul.
Když si uvědomila, že ani jeden ze sluhů nemíní vyhlásit poplach, zhluboka si oddechla. Sloužící byli apatičtí, lhostejní a vůbec se jim nechtělo zavolat lorda. Jí i Royceovi se nyní moc hodilo, že mají k lordovi právě takový vztah.
255
Kristen se při té myšlence málem rozesmála. Otevřela bránu a dříve než se vyhoupla do sedla, uchopila otěže Royceova koně. Rychle vjeli do končící noci.
Kristen byla vyčerpaná a strachy téměř bez sebe. Royce se z posledních sil držel v sedle. Jednou zastavila, aby mu opět ovázala zraněné rameno, ale ztratil mnoho, příliš mnoho krve.
Nyní téměř v bezvědomí padl na krk koně.
Její úzkost se nezmírnila, ani když se před nimi objevila palisáda Wyndhurstu. Obloha se zbarvila úsvitem a hlídka zahlédla jejich příjezd. Brána se otevřela a ven se vyřítili ozbrojenci. Další skupina na koních, která po nich pátrala, vyjela z lesa. Už brzy bude Royce moct odpočívat a dostane se mu řádného ošetření. Přesto jí strach neopouštěl. Co když už to nebude nic platné, co když mu pomohla málo a on stejně zemře?
Když padl z koně, vykřikla. Seskočila a rozběhla se k němu. Zvedla mu hlavu. Otevřel oči a vypadal omámeně.
„Musel jsem - usnout."
Oh, Bože, vždyť on už ani neví, o čem mluví. Srdce se jí svíralo bolestí. Ležel před ní tak slabý a bezmocný. Neuvědomovala si, že má tvář zalitou slzami.
„Tiše, Roycei. Nemluv. Za chvilku tu budou a pomůžou ti."
Podíval se na ni. „Přiznáš se už konečně, že mě chceš,
Kristen?"
Proboha! Jak teď, když málem úplně vykrvácel, může myslet na takové věci? „Kristen?"
„Ano, chci tě. Přísahám."
„A začínáš mě milovat - trošku?"
Neváhala. „Ano, to taky."
Jednou rukou vklouzla pod jeho krk a sklonila svou hlavu k jeho. Jeho horké a suché rty ji jemně políbily, ale jen napoprvé. I
256
přes své zoufalství si uvědomila, že ji jeho ruka drží příliš pevně a v jeho polibku se odráželo příliš vášně.
Odtáhla se od něj a oči se jí zúžily, jakmile viděla, že se na ni usmívá. „Ty neumíráš!"
„A ty sis myslela, že ano?"
„Oh, to není čestné!"
Málem ho uhodila, zejména v okamžiku, kdy se začal smát. Místo toho vstala a utekla.
Royceho takový nicotný šrám nemohl porazit. V posteli zůstal sotva čtyři dny. Za týden už vykonával všechny své povinnosti a za dva týdny ho rány pobolívaly jen občas.
Své účty s Eldredem si ale nemohl vyřídit tak, jak by chtěl. Musel se podřídit Alfrédovým rozkazům. Proto krále jen informoval o Eldredově úskočnosti. Koncem léta se pak dozvěděl, že Eldred zpanikařil, a protože se bál pomsty, utekl na sever, aby našel útočiště u Dánů. Jeho tělo bylo pak posláno jeho otci.
Když o tom Royce informoval Kristen, jen pokrčila rameny a poznamenala, že Eldred nemohl ani jinak skončit, a vůbec ho nelitovala.
Stále měla na Royceho zlost, a o to víc ji popudilo, když zjistila, že jí při útěku nepomáhal úmyslně. Pěkně od plic mu řekla, co si o takovém podvodu myslí, ale on se ani trochu nestyděl.
Na cestě domů ho mohla kdekoli opustit. Místo toho jej odvedla do bezpečí. To pro něj znamenalo víc, než mohl vypovědět.
A Kristen její zlost netrvala věčně. Když se zotavoval, byla k němu vlídná, bavila ho a hlídala, aby nedělal nic, co by ho mohlo vysílit. Tolik se o něj starala, že si málem přál být zraněný častěji. Byl to naprosto opačný pocit, než míval, když ho ošetřovala Darrelle.
S odchodem léta propadala Kristen melancholii a i když se jí Royce nesčetněkrát vyptával, co jí schází, nepřiznala se. Často ji brával si zaplavat nebo na vyjížďky a ona byla při tom veselá a
257
smála se společně s ním. Když si však myslela, že ji nevidí, mohl v jejích očích spatřit smutek.
Ubral jí práci v kuchyni na polovinu. Když to nepomohlo, práci jí zdvojnásobil. Ale ani to k ničemu nevedlo. Dokonce jí vrátil její šaty, aby je mohla nosit. Ona si je ale odmítla vzít na sebe, a když se dívala na sytě zelené sametové šaty, upadla do ještě větší deprese.
Royce už nevěděl, jak ji potěšit. Jednoho dne se ho Kristen opět zeptala, kdy se bude ženit. Obával se, že to, co jí odpověděl, se jí vůbec nelíbilo. Pořád ho chce opustit. Proto je tak zoufalá. Počítá dny do jeho svatby, až ji už nebude vázat její slovo. On však o ni nechtěl přijít, a tak mu zbývala jen jedna možnost.
Kdyby věděl, co Kristen ve skutečnosti trápí, překvapilo by ho to. Koncem léta se totiž ona se Seligem i ostatními měli vrátit ze své cesty domů - pokud by opravdu jeli jen obchodovat. Celé léto se o ni rodiče sice báli, ale byli si jisti, že se vrátí. Jenže teď, na konci léta, budou zažívat opravdovou úzkost, budou-li každý den marně vyhlížet jejich loď. A každým dnem bude jejich strach narůstat. Jak má tedy být šťastná, ví-li, co nyní její rodiče zažívají?
Podařilo se jí znovu sejít se Seligem a úpěnlivě ho prosila, aby odešel, nějak se dostal domů a rodičům řekl, že ona je v pořádku. Odmítl. Jednak ji nechtěl opustit, jednak si byl jistý, že pokud by se vrátil bez Kristen, Garrick by ho roztrhl jako hada.
Royce se ji snažil rozveselit a ona ho za to milovala snad ještě víc než dosud. Nemohla mu ale říct, co ji trápí, protože jediná věc, kterou by pro ni mohl udělat, by bylo pustit ji domů.
A Kristen se bála, že by to udělal. Zdálo se jí, že je prokletá. Kdyby teď měla opustit Royceho, zničilo by ji to. Na druhou stranu zoufale toužila dát rodičům na vědomí, že je v pořádku, a nedokázala na ně přestat myslet.
Poprvé za celé léto Royce opustil Wyndhurst. Byl pryč dva dny a nikdo nevěděl, kam jel. Když se vrátil, oznámil Darrelle, že jí dohodl sňatek. Protože jí neřekl, koho pro ni vybral, a jenom naznačil, že s tím mužem bude spokojená, propukla v pláč.
258
Kristen poprvé její pláč chápala. Věděla, že ona sama by v takto důležité věci nesnesla žádné tajnosti. Přesto Royce trval na tom, že dříve než se Darrelle dozví, kdo bude jejím manželem, potřebuje čas, aby si zvykla na myšlenku, že se bude vdávat.
Když večer leželi v posteli, prohlásila: „Abys věděl, není od tebe vůbec fér, že svou sestřenici necháváš v takové nejistotě."
Nesouhlasně se ušklíbl. „Neznáš Darrelle. Už teď se svou služebnou probírají všechny možné i nemožné muže, jež znají, a přemítají, který z nich to bude. Místo toho, aby se bála odjezdu, bude vzrušená nad tím, kam to asi pojede."
„Nemyslíš si, že se bojí, kohos jí to vlastně vybral?"
„Řekl jsem jí, že se jí bude líbit, a ona ví, že mi může důvěřovat. Je zkrátka jen zvědavá. A ty budeš taky zvědavá, až ti řeknu, že i pro tebe mám jedno překvapení."
Kristen zdvihla obočí. „Ty máš pro mě překvapení a nechceš mi říct jaké?" Místo odpovědi se jen usmál. „Pokud mi řekneš, kdy mi to povíš, budu trpělivá."
„Neboj, včas se to dozvíš."
Kristen tentokrát usnula s poněkud lehčím srdcem než obvykle. Royce dokázal svými tajemstvími rozptýlit její chmury.
Royceho vyburcovalo ze spánku ostré bodnutí. Zvedl ruku, aby ze svého krku odehnal otravný hmyz. Místo toho ale nahmatal chladný kov a ostrý hrot dýky se pevněji a varovně přitiskl ke straně krku, aby stáhl ruku zpět.
Nesnil. Po levé straně mohl cítit, jak se k němu Kristen těsně přitulila, jednu ruku měla přehozenou přes jeho hruď. I bolest na krku byla příliš reálná, aby to byl jen sen. V okolní tmě nemohl vidět, kdo ho napadl, ale ten muž se vkradl do jeho pokoje a teď ho ohrožuje na životě. Jelikož to nemohl být nikdo z místních, nabízelo se jediné možné vysvětlení - Vikingové se osvobodili. A pokud se dostali až do jeho ložnice, znamená to, že jsou snad všichni dole mrtví?
*2
259
Kristen se mu však zapřísahala, že její přátelé při útěku, pokud to bude možné, nikoho nezabijí. Přišli si tedy jen pro ni? Nemínil je nechat, aby ji odvedli. Nejdřív ho budou muset zabít. Uvědomil si, že situace je pro něj taková, že může přijít o život každým okamžikem.
„Rozumíš, co říkám?"
Svaly na hrudi se mu napjaly. Chraplavý šepot slyšel až moc dobře. To nebyl vikingský jazyk, ale jeden z keltských. Gaelan? Ne, tento hlas nebyl tak hluboký. Vikingové neutekli, ale pokud je napadli Keltové, hrozí jim stejné nebezpečí. A tentokrát se odvážili až do jeho dvorce.
„Odpověz, Sase!" Tentokrát v neznámém šepotu zazníval zlostný podtón.
„Ano, rozumím ti."
„Dobře."
Tlak dýky povolil a ostří se přesunulo na přední část jeho krku. Teď stačilo sebou jen malinko škubnout a dýka by prořízla krční tepnu. Nemohl se ani pohnout. Musel ležet klidně a přijmout to, co přijde. Jeho bezmocnost ho rozlítila.
„Řekni, co chceš," zasyčel.
„Jen se uklidni, Sase," varoval ho šepot. „Chci si jen něco objasnit, zatímco ostatní mezi sebou bojují. Dřív, než někoho odsoudím, chci znát všechna fakta."
Royce se ve tmě zamračil. Vůbec nechápal, co mu ten hlas vlastně říkal. Neslyšel žádný válečný ryk. Ve skutečnosti vnímal jen vlastní dech. Dům byl stejně tichý jako kdykoli jindy o půlnoci. Buď všichni spali nebo byli mrtví.
„Kdo -"
Dýka ho řízla a utišila. Kristen se vedle něj pohnula. Snažil se uvolnit si ruku, na které ležela. Nechtěl, aby se probudila.
„Tady kladu otázky já, Sase, a ty, je-li ti život milý, budeš odpovídat."
To dávalo čím dál menší smysl. Vždyť co by mohlo nějakého Kelta tak moc zajímat? A kdo to proti sobě vlastně
bojuje?
Royce se tiše ozval. „Jestli necháš tuhle ženu v pořádku odejít, řeknu ti vše, co budeš chtít."
260
„Nechat ji jít?" divil se hlas. To, co ale Kelt dále řekl, Royceho naprosto zaskočilo. „Ta žena, se kterou spíš, je moje dcera. Požehnala ti snad k tomu tvá saská církev?"
Royce zavřel oči. Zřejmě špatně slyšel. Musel. Kristenin otec přece není Kelt.
Hlas netrpělivě pokračoval. „To není otázka, nad kterou bys musel přemýšlet, Sase. Buď to požehnání máš nebo ne."
„Nemám."
„Takže se ti má dcera sama odevzdala?"
Celá situace byla natolik neuvěřitelná, že se mu chtělo smát. „Myslím, že ses zmýlil. Žena, se kterou spím není Keltka."
Dýka se opět přitiskla k jeho krku. „Nemám moc času, tak se laskavě nevytáčej. Kristen je má dcera a vím moc dobře, kdo jsi
ty."
Cizinec přestal šeptat. Místností se ozýval jasný chraplavý ženský hlas.
„Ty jsi její matka?" zeptal se Royce nevěřícně.
„Panebože, a kdo sis, k čertu, myslel, že jsem?"
„Ženská? Ne," zavrčel.
Takový hluk probudil Kristen. „Roycei, co -"
„Zmlkni miláčku, nebo se tahle dýka zaryje hlouběji."
„Matko! Oh, Bože, jsi to opravdu ty? Jak -"
„Kristen, nehýbej se!" připojil se k varování i Royce, poté co si sedla. Matrace se totiž zhoupla a rána na jeho krku se rozšířila a začala víc krvácet.
„Cože? Dýka?" zeptala se Kristen a pak poplašeně vykřikla. „Oh, ne, mami, neubližuj mu!"
„Že ne?" Brenna odložila dýku a rozhořčeně rozhodila ruce. „Nemám mu ubližovat? Po tom všem, co nám Ohthere říkal, že ti udělal? Dal tě zbičovat!"
„To byl omyl," prohlásila Kristen a zatlačila Royceho, který se začal zvedat, zpět do postele. „Cožpak ti to Thorolf nevysvětlil?"
Brenna se zarazila. „Pravděpodobně nám to chtěl říct, ale tvůj strýc Hugh ho praštil pěstí hned, jak začal o tomhle Sasovi mluvit. Teď asi spí."
„Strýc Hugh je tady taky?"
261
Royce chytil Kristen za paži a posadil se navzdory její snaze ho udržet ležet. „Lhalas mi," usoudil chladně. „Říkala jsi, že gaelsky neumíš, a teď tak s matkou mluvíš."
„Ovšemže gaelsky umím. Matka nás to naučila oba. Gaelan je můj bratr."
„Selig?"
„Ano."
„Lhala jsi mi, že je mrtvý!"
„Ne! Myslela jsem si, že zemřel. Strašně dlouho mu trvalo, než se ze svého zranění dostal a našel mě. Nemohla jsem ti říct, kdo to je. Kdyby ses dozvěděl, že je Viking, vsadil bys ho do želez jako ostatní."
Uvolnil stisk. Vzpomněl si na její podivné chování v ten den, kdy se Gaelan - tedy Selig - objevil. Dlaní se jemně dotkl její tváře, naklonil se k ní a políbil ji.
„Promiň," omluvil se prostě.
„Jak snadné," odfrkla si Brenna. „Jestli jste si to vy dva mezi sebou už vyříkali, chci vás upozornit, že máme vážnější problém. Tvůj otec chce toho tvého Sasa zabít, Kristen."
„Ne!"
„To není tak jednoduché," informovala ji Brenna přísně. „Mohla jsem přijít, protože se - Garrick, Hugh a tvůj bratr mezi sebou dohadují - ne o tom, jestli ho zabít, to je jasné, ale který z nich bude mít to potěšení."
„Selig ne," odporovala Kristen. „Ví, co cítím."
„Možná, ale jakmile se dozvěděl o tom bičování -"
„Už zas!" vykřikla Kristen netrpělivě. „Vždyť to nic nebylo - jen dvě malé rány. A nařídil to, protože si myslel, že jsem kluk a chtěl se dozvědět pravdu. Jakmile zjistil, že jsem žena, zarazil
to."
„Tak jsi to měla vysvětlit Seligovi a nenechat o tom vykládat Ohthera - o němž si myslím, že nic z toho, co viděl, nepochopil."
„Nikdy jsem za to Royceho neobviňovala. Jak mohou oni? Thorolf to všechno ví. Oh, ovšem, strýc Hugh vypěnil a srazil
ho."
262
„Všichni mají zlost, miláčku. Nediv se. Přijeli jsme sem a zjistili, že z tebe udělali otrokyni a přinutili tě spát se svým lordem."
„Já toho Seliga zabiju!" vybuchla Kristen. „Moc dobře ví, že mě nikdo k ničemu nenutil. Proč vám nic neřekl?"
Brennu dceřin zápal pro pravdu rozesmál. „Možná že to udělal ze vzteku. Prostě ztratil soudnost. Moc ráda ale slyším, že tomu bylo jinak. A teď se uklidni, miláčku, vztekem nic nevyřešíš."
Royce se přinutil zeptat: „Mám tomu rozumět tak, že jste osvobodili mé zajatce?"
„Ano," souhlasila Brenna. „Nebylo to vůbec těžké. Na nádvoří máš zatraceně málo strážných, Sase."
„A hlídka v lese?"
„Poraženi."
„Tím myslíš zabiti!"
„Zemřelo jich jen pár. Jinak to nešlo. Hlídka u brány je také mrtvá. Nevtrhli jsme dovnitř jen proto, že je tu Kristen. Pokud bys ji držel ve své moci, byli bychom bezmocní. Nemíníme odejít s prázdnou, Sase."
„Jmenuju se Royce," oznámil jí stroze.
„A já jsem Brenna. A když už jsme se seznámili, dovol mi, abych ti řekla tohle: Klidně jsem tě mohla ve spánku zabít a odvést svou dceru do bezpečí."
„Tví lidé zřejmě touží vidět moji krev," vrátil jí zlostně. „Proč ne ty?"
„I já jsem měla to pokušení."
„Matko!" zaprotestovala Kristen.
„Bůh je mým svědkem, že mluvím pravdu. Chtěla jsem vidět mrtvé stejně jako ostatní. Teprve teď jsem konečně pochopila, jak se cítil tvůj děd a proč se chtěl pomstít mým lidem za to, že při nájezdu zajali tvého otce. I já jsem nyní toužila po pomstě, stejně jako kdysi Anselm, když mě zajal."
„Ale jak jste věděli, kde nás hledat?"
„Díky Ivarrově ženě. Víš přece, jak se o svého muže pořád bojí. No a Ivarr jí prozradil, co plánují, a ona ještě hodně dlouho předtím, než jste se měli vrátit, běžela za Garrickem a všechno mu řekla. Když jsme ale našli klášter Jurro v rozvalinách,
263
mysleli jsme, že jsme připluli zbytečně. Říkali jsme si, že jste tedy asi přece jenom byli úspěšní a teď už možná budete doma. Měli jsme za to, že jsme se zbytečně unáhlili. Už jsme byli na cestě zpět k lodím, když -" „Lodím?" přerušil ji Royce.
„Jsme tady na třech lodích," informovala ho Brenna. „Jestli přemýšlíš o obraně, rychle na ni zapomeň. Máme s sebou víc než stovku bojovníků."
Kristen ho vzala za ruku. „Nebudeš přece bojovat proti mému otci, že ne?"
Místo odpovědi jen zabručel. Brenna zavrčela velmi podobně. „Nemá na vybranou, Kristen."
„Ne, tady se válčit nebude," prohlásila Kristen tvrdohlavě. Vyskočila z postele a stáhla s sebou pokrývku. „Matko, já - oh, proboha! Chci tě vidět, matko. Zůstaň, kde jsi." Vzala uhaslou svíci a vyběhla z pokoje, aby nalezla nějakou hořící pochodeň.
Royce sáhl po šatech a klidně se začal oblékat. „Už jsi mi řekla, proč jsi mě chtěla zabít, Brenno. Teď mi pověz, proč jsi to neudělala."
„Protože i já jsem kdysi byla zajatec a otrok. Přesto jsem se zamilovala do muže, kterému mě dali. Garrick je můj manžel. Nepřišel sem jako Viking, ale jako otec. A s ním budeš především muset jednat."
„Taky tě můžu zajmout," navrhl a natáhl se pro meč. „Pak bych měl rukojmí dvě, a to už by se dalo vyjednávat."
Ozval se tichý smích. „Být tebou, ani bych to nezkoušela."
Na to neřekl nic. Ke dveřím se přibližovalo světlo. O chvíli později se objevila Kristen. Pokrývku měla omotanou kolem těla a dlaní chránila plamen svíce.
„Oh, matko, polož to," pokárala ji Kristen. „On tě nenapadne."
V nastalém světle zůstal Royce zírat na nebezpečně vyhlížející kuši, která mu mířila přímo na hruď. Nebyla to jeho zbraň. Brenna si ji musela přinést s sebou.
Začal se smát. Byl blázen, že tuto ženu podcenil. Kdyby se ji pokusil ve tmě odzbrojit, asi by byl pěkně překvapený.
Když Kristen viděla, že jeho ruka spočívá na jílci meče, zamračila se na něj. Usmál se a zvedl ruce nad hlavu. A pak
264
pozoroval přivítání matky s dcerou. Kristen vběhla do Brenniny otevřené náruče, byla to ovšem Kristen, která se tyčila nad vlastní matkou.
Royce užasle zakroutil hlavou. Jak tato žena může být Kristeninou matkou? Byla velmi malá a drobná. V černých těsných sametových šatech vynikala její štíhlá postava. Po zádech jí spadaly zapletené havraní vlasy a něžné šedé oči zkoumaly Kristeninu tvář, kterou vzala do svých dlaní. Byla snědá jako Kristenin bratr, z čehož mohl soudit, že Kristen bude asi podobná otci. Přesto si obě ženy byly ve tváři podobné. Ale, proboha, tato žena vůbec nevypadala na to, že by mohla mít dospělou dceru. Byla prostě nádherná.
„Neřeklas nám, jak jste nás tedy nakonec našli?" ozvala se Kristen.
„Perrin prozkoumal široké okolí a dnes se dostal až sem. Pak si všiml, že naši muži pracují na zdejším nádvoří. Tak jsme se stáhli do lesa a čekali na noc."
„Oh, matko, ani nevíš, jak ráda tě vidím!" prohlásila Kristen a dál se k ní tiskla. „Bylo mi strašně, když jsem si pomyslela, jak teď s blížící zimou budete marně čekat na naši loď a jak se budete bát, když žádná nepřipluje."
„Tak proto jsi byla tak smutná?" zeptal se Royce nevěřícně.
Kristen se obrátila k posteli a tvářila se velmi zahanbeně. „Ano, promiň, že jsem ti to neřekla, Roycei, ale stejně bys s tím nemohl nic dělat."
„Myslel jsem... no, nic," prohlásil nevrle. „Příště se mi svěř a laskavě nech na mě, jestli ti budu moct pomoct nebo ne."
„To si můžete vyříkat někdy jindy, děti, teď na to není čas," ozvala se věcně Brenna. „Nyní mi musíš odpovědět - a rychle: Vezmeš si moji dceru za ženu, Roycei?"
„Matko!" vykřikla Kristen. „To po něm přece nemůžeš
chtít!"
„Musím!" trvala na svém Brenna. „Něčím přece musím uklidnit tvého otce, i když možná už bude pozdě."
„Nestojím o vynucené manželství," nesouhlasila Kristen upjatě. „Je zasnoubený. Nemůže si mě vzít."
265
Brenna se se zdviženým obočím tázavě podívala na Royceho. Ten se na ni usmál. „To zasnoubení, o kterém mluví, jsem už zrušil."
„Cože?" zalapala Kristen po dechu. „Kdy?"
„Jak jsem byl ty dva dny pryč. Jel jsem do Raedwoodu, abych si promluvil s Corlissiným otcem. Když jsem mu pro jeho syna Wilburta nabídl Darrelle, ani nebyl moc zklamaný, že jeho dceru nechci."
„To je tedy to překvapení, o jakém jsi mluvil?"
„Ne, překvapením měla být tvá svatba, ale nebyl jsem si jistý, jestli budeš souhlasit. Jednou jsem tě sice lstí přinutil se přiznat, že mě miluješ, ale od té doby jsem to už neslyšel."
„Ty si mě opravdu chceš vzít?"
„Ano."
„Ach, Roycei!" vrhla se na něj a zamáčkla ho zpět na postel. „Takže moji dceru miluješ?" vpadla náhle do jejich polibku Brenna.
„Matko!" Kristen se obrátila. „Proboha! Tohle mi ještě nikdy neřekl. Musím to tedy slyšet dřív než ty - a bez nátlaku. Každopádně -"
„Tiše, dítě. Nemám čas brát ohledy na tvé city. Je mi líto, že ti to ještě neřekl, ale teď to musím slyšet já."
„Miluju ji," prohlásil Royce.
„Když tě k tomu takhle přinutila, neplatí to," zavrčela Kristen.
Chytil ji za bradu a pohlédl jí do očí. „Opravdu si myslíš, že bych se k něčemu takovému nutit nechal, hašteřivko? Miluju tě."
Za nimi se Brenna zasmála. „Tvůj otec se taky ke svým citům přiznal, až když už nebylo zbytí, Kristen."
Kristen se omámeně usmívala a svou matku snad ani nevnímala. Royce ale nedokázal Brenninu přítomnost ignorovat, i když si v tuto chvíli velmi přál, aby tu s nimi nebyla.
Rozvážně se zeptal: „A co bude dál?"
„Teď, když jsem se dozvěděla, co jsem chtěla, zase půjdu a doufám, že najdu někoho dost rozumného, s kým se bude dát alespoň trochu rozumně mluvit -"
„Brenno!"
266
Royce postřehl, jak se při tom burácivém hlasu ozývajícím se pod oknem obě dvě ženy přikrčily. Také jemu naskočila husí kůže.
„Bůh stůj při nás a zlé pryč, já si říkala, že jsem vyklouzla až moc snadno."
„Brenno, odpověz!" zařval opět Garrick. „Tvůj otec?" odvážil se zeptat Royce. „Ano."
„A on také umí keltsky?"
„Vždyť jsem ti přece říkala, že jeho matka byla křesťanka.
Byla Keltka -"
Brenna ji ostře přerušila. „Radši bys měl utíkat dolů, Roycei. Garrick tím svým řevem určitě probudil celý dům. Dohlédni, aby žádný z tvých mužů nevyběhl ven se zbraní v ruce, nebo je s nimi amen." Nečekala, jestli ji poslechne a rozběhla se k oknu, ze kterého zavolala: „Proboha, Vikingu, neječ tak na mě. Jsem v bezpečí a Kristen je se mnou. Ne! Nechoď dovnitř, Garricku. Hned za tebou přijdu."
V okamžiku, kdy Royce vyběhl z místnosti, přesunula se Kristen do okna k matce. Svit pochodní ozařoval celé nádvoří, a tak mohla spatřit víc než stovku Vikingů s přilbicemi, meči a sekerami, připravené srovnat dvorec se zemí. Mohla se jen modlit, aby Royce nepovolal své muže do zbraně. Neměli by žádnou šanci.
„Ne! Ne, Thorolfe, to nemůžeš myslet vážně! Musím s ním mluvit."
Bylo ráno a ve dvorci vládlo ticho. Ženy tiše plakaly a modlily se. Muži zlověstně brousili
zbraně.
Brenna odešla za Garrickem, ale ten jí už nedovolil, aby se vrátila. Místo toho vyslal Thorolfa, aby Sasům sdělil, na čem se usnesli. Vikingové se opět stáhli za hradby. Kristen s Royceem
267
celý zbytek noci čekali na útok, ultimátum, na cokoli, ale rozhodně ne na to, co jim přišel říct Thorolf.
Kristen stála vedle Royceho u vchodu do domu, kde se měli s Thorolfem setkat. Přišel na první pohled neozbrojen. Opuchlou čelist měl snad dvojnásobnou - důkaz prchlivosti strýce Hugha. Mluvil jen na ni a vždy jí nechával prostor, aby jeho slova mohla přetlumočit Royceovi. To dosud neudělala.
„Můžeš jít sice se mnou a dohodnout si to s ním sama," navrhl jí Thorolf upřímně, „jestli ale jednou opustíš tento dům, tvůj Sas přijde o jedinou šanci k vyjednávání, a to asi nechceš,
viď?"
„Tak ho přiveď sem."
Thorolf zakroutil hlavou. „Nepřišel by. Nevěří Sasům." „Ty jsi však přišel!"
„No, to ano," zašklebil se. „Ale já mám plnou důvěru v tvou schopnost toho tvého Sasa usměrnit, aby mi nepodřízl krk. Tvůj otec neměl tu příležitost vidět, jaký máš na něj vliv."
„V maličkostech možná, ale ne, jedná-li se o bezpečí jeho lidí," odsekla zlostně.
Thorolf se však nebál. Kdyby ho Royce chtěl zabít, už by to dávno udělal. Ale Sas stál vedle nich nehybně jako socha. Nezneklidnila ho ani jejich hádka.
„Řekneš mu to?" zeptal se. „Jestli to udělám já, nemusí mi dobře rozumět."
„Thorolfe, prosím! To nejde. Miluju je oba. Pro mě nebude žádný vítěz!"
„Nemyslím, že je tvůj názor v tomhle případě rozhodující. Šestnáct z nás zotročili. Museli jsme pro ně pracovat. Ne všichni chtějí odplatu. Pár chlapů by tady dokonce rádo zůstalo a usadilo se, pokud by získali svobodu. Někteří se ale chtějí pomstít a ti tady teď mají své bratry a otce."
„To není fér!" vykřikla. „Když tohle území napadli, museli počítat i s porážkou!"
„Oni to tak nevidí."
„Proboha! To moje matka ještě nemluvila s otcem?" „Mluvili spolu dlouho - tedy, spíš se hádali. Pak ale padlo rozhodnutí."
„A matka s tím souhlasila?"
268
„Ne, nesouhlasila, jenže stejně jako ty do toho nemá co mluvit. Jarlem je tvůj strýc, ten poroučí. A taky má poslední slovo. On souhlasil. Tvůj otec byl jednomyslně zvolen. Vybrali ho kvůli tobě, protože on musí cítit vůči Sasům největší nepřátelství. A teď mu to všechno přetlumoč, Kristen. Čas běží."
Podívala se na Royceho. Byl bledý a tvářil se přísně. Oči se jí leskly zoufalstvím. Jak mu to má říct? Ale musí. Bůh jí pomoz, musí. Dnešní den jí zničí život.
Když konečně promluvila, zněl její hlas dutě. „Vyzvali tě na souboj, milorde. Vybrali mezi sebou bojovníka, se kterým se utkáš. Jestli ho porazíš, odejdou."
Bodlo ji u srdce, když se Royce usmál. „To je ještě lepší, než v co jsem mohl doufat, Kristen. Proč se na mě tak díváš? Bojíš se, že nemám šanci vyhrát?"
„Přesně tak," odpověděla zničeně.
„Tak dobře. A co se stane, pokud prohraju?"
Sršel sebedůvěrou. Nepodívala se mu do očí. „Alden mě pořád bude držet jako rukojmí a bude vyjednávat s mým strýcem Hughem. Hugh si sice nemyslí, že by mě Alden zabil, jenže Sasům stejně moc nevěří. Hugh nebude riskovat můj život. Až mě vydáte, odejdou. Tvým lidem se nic nestane."
„Takže chtějí potrestat jen mě?"
„Ano. Viking raději zemře v boji, než by se stal otrokem. Zajetí ho připraví o čest, proto jsi u nich vzbudil takovou nenávist."
„Přesto je souboj uspokojí? I když vyhraju?"
„Jsou to bojovníci, Roycei. Boj považují za sport a využijí každé příležitosti, aby se mohli rvát. Na našich slavnostech umírají muži kvůli hloupé, malicherné hádce. Přátelé se postaví proti přátelům - nedokáží prostě odolat. Ale vítěze vždycky uznávají, protože zvítězil ten lepší. Postaví proti tobě svého nejlepšího bojovníka. Nemyslí si, že bys ho dokázal porazit, avšak podaří-li se ti to, prokážeš tím svou sílu a oni tě budou respektovat."
Pozvedl jí bradu, a tak ji přinutil, aby se na něj podívala. „Přesto jsi smutná. Chceš, abych ten souboj odmítl?"
Zasténala. „To nemůžeš. Moje matka jim řekla, že mi v žádném případě neublížíš, a strýc si je tím jistý. Pokud odmítneš
269
bojovat, napadnou tvůj dvorec. Jestli chceš ochránit své lidi, musíš jejich nabídku přijmout."
„To mě mohli napadnout rovnou a nevyzývat mě k žádnému souboji. Je to čestná nabídka, Kristen. Nebuď tak usouzená. Já neprohraju."
Potlačila výkřik, otočila se na patě a utíkala ke schodišti. Royce se díval, jak mizí v horním patře, a zamračil se. Pak se ostře podíval na Thorolfa.
„Cos jí to řekl, že je tak rozčilená?" zeptal se.
Thorolfa už bolela hlava, jak se snažil porozumět jejich rozhovoru. Když se ujistil, že řekla Sasovi o výzvě k souboji, další námahu vzdal. Ten Sas přeci musel pochopit, proč je Kristen tak rozrušená. Takže asi bude chtít vědět něco jiného.
Thorolf pokrčil rameny. „Garrick je rozzuřený na Seliga... přišel o loď.   zavedl sem Kristen. Asi ho zmlátí."
Royceova tvář se ale nevyjasnila. Mohla se tolik bát o svého bratra? Možná ano, když se vše ještě spojí s jejím strachem ze souboje.
„Kdy přijde ten váš muž?" zeptal se. „Hned, jak se připraví." „Bude plně ozbrojený?" „Ano."
Kývnutím propustil Thorolfa. Poslal jednoho muže do svého pokoje, aby mu přinesl zbroj, a zatím informoval Aldena, co se stalo, a dal mu instrukce pro nepravděpodobný případ, že by v souboji padl. Za chvíli měl už nasazenou helmici a tížila ho drátěná košile. Alden zrovna ostřil svůj meč, když se za branou ozvalo zavolání.
Royce vyšel ven. V jedné ruce držel meč, ve druhé štít. Všichni Vikingové se už shromáždili na nádvoří kolem vnějších hradeb. Na znamení, že přišli jen v roli diváků, položili si své štíty a meče k nohám. Jakmile si toho Royce všiml, nařídil svým mužům, právě vycházejícím z domu, aby i oni složili zbraně. Spatřil Kristeninu matku, jak drží za ruku obrovského, neuvěřitelně statného muže stojícího vedle ní. Byl to snad Kristenin otec?
Royce se ale kolem sebe nerozhlížel dlouho. Jeho pozornost upoutal protivník, který stál jen pár stop od něj. Byl to velký
270
chlap, možná o palec nebo dva vyšší než Royce. Silné nohy měl rozkročené a chránilo ho oblečení ze silné kůže. Kromě toho měl nasazenou kónickou helmici s chráničem, jenž zakrýval většinu jeho tváře. Měl širokou svalnatou hruď a ploché břicho. Paže připomínaly pevné kyje. Zápěstí mu obepínaly široké zlaté náramky s rytinami stočených draků. Velký štít byl pokrytý kůží, uprostřed se nacházel nýt tak na dva palce široký. Dvojsečný meč byl bohatě zdobený rytinami a vykládaný stříbrem a zlatem. Jednalo se o zbraň vyrobenou z toho nejlepšího materiálu, jaký kdy Royce viděl.
Toto vše postřehl Royce během jediného okamžiku. Ten širokoplecí muž měl takové sebevědomí, že ho nemohl ignorovat. Zavolal Aldena, aby mu pomohl obléknout zbroj.
„Zbláznil ses?" zajímalo Aldena.
„Ne, kdybych se bál, jen bych mu tím posloužil. Tohle nebude snadný boj a já mu nemíním dát jedinou výhodu."
Když si Royce odhalil hruď, mezi Vikingy propuklo veselí. Soupeř nehnutě stál a nechal Royceho se v klidu připravit. Alden mu podal meč a štít a Royce zamířil k muži, kterého bude muset zabít. Pak strnul. Z otvoru v helmici se na něj dívaly jasně modré oči. Divoce zaklel a ustoupil. Znovu zaklel a mrštil svým mečem o zem do prostoru mezi ně.
Garrick sklonil svůj meč. „U samého Thora, ona ti to neřekla, viď?"
„Já s tebou nemůžu bojovat!" vyštěkl Royce zlostně. „To by ji zničilo!"
„Odmítáš bojovat jen z tohoto důvodu?"
Vikingův hlas zněl urážlivě a Royce v něm rozpoznal nařčení ze zbabělosti. Málem svůj meč opět zdvihl. Pak si však vybavil Kristeninu smutnou tvář a zaťal pěsti, aby potlačil touhu po odplatě.
„Vyber mi k souboji někoho jiného," zaskřípal zuby Royce. „Třeba toho medvěda, který stojí vedle tvé ženy."
„Ne, můj bratr není v takové kondici, aby se mohl utkat s mužem tak mladým a velkým, jako jsi ty, i když to veřejně nepřizná. Buď budeš bojovat se mnou, nebo s nikým. Doufám, že ti má dcera nezatajila i to, co se stane, pokud bojovat odmítneš?"
271
„Řekla mi to!"
„Tak zvedni meč, Sase. Dobře víš, že nemáš na vybranou."
„A jseš si jistý, že na takový souboj nejsi moc starý, Vikingu?" vyštěkl Royce. „Já se zbraní cvičím každý den, abych se připravil na uvítání vašich bratrů Dánů. O tobě jsem ale slyšel, že jsi spíš obchodník než válečník."
„Oh, ho!" vybuchl smíchy Garrick. „Tak tomu říkám výzva jak hrom. A tobě zbývá už jen chvilka života, protože pak tě rozsekám na kousky, děcko."
Royce se sklonil pro meč, otočil se s ním a postavil se po Garrickově levici. Viking mu skutečně poskytl jen slíbenou chvilku, pak na Royceův štít dopadla první rána. Dříve, než se stačil připravit, následoval další výpad.
Brenna měla pravdu. Kristenin otec chce vidět jeho krev. Nepřestával útočit. Rána padala za ranou a Royce musel ustupovat. Žádný Dán, kterému se Royce kdy postavil, nebojoval tak nelítostně. Na druhou stranu, žádný Dán neměl takovou motivaci. Garrick bojoval především jako rozzuřený otec a teprve potom jako Viking. Royce teď bude draze platit za každou chvilku strávenou v posteli s Kristen.
Kristen stála u okna v Royceově pokoji jako socha a bez hnutí sledovala průběh souboje. Bylo to pro ni utrpení, ale přesto od bojujících mužů nemohla odtrhnout oči. Snad tucetkrát se jí zastavilo srdce, když se zdálo, že Royce nestihne zdvihnout meč včas, když uklouzl a otcův meč ho minul jen o vlásek, když konečně začal útočit na otcův štít.
Stáli proti sobě jako dva rozzuření býci, odráželi výpady, vraceli nelítostně každou ránu. Kristen, aby nezačala ječet, zkousla do krve spodní ret. Jak dlouho to ještě potrvá? Jak dlouho, než.
Poslední rána srazila Royceho k zemi. Garrick zaútočil na jeho pravou stranu, ale Royce mu podrazil nohy a Garrick upadl k němu. Royce vstal rychleji a naskytla se mu možnost zasáhnout Vikinga přímo, ale své šance nevyužil. Místo toho zapíchl svůj meč do země a helmici odhodil stranou.
„Jsem připravený," zavrčel. „A teprve teď se do tebe pořádně pustím!"
272
Garrick vstal o něco pomaleji. Dotkl se hrotem svého meče Royceovy hrudi a mučivou chvíli ho tak držel. Pak i on zabodl zbraň do země, odhodil helmici a zatřepal hustou hřívou svých zlatých vlasů.
„Jestli budeme dál takhle pokračovat, uděláme ze sebe jen šašky, protože ani já tě nemůžu zabít. Tohle mě ale uklidní!"
Royceovu čelist zasáhla pěst a srazila ho k zemi. Royce se ale rychle převalil, vyskočil a velkou silou vrazil ramenem do Garrickova břicha. Bojovali se skutečným nasazením, jen meče teď nahradili pěsti.
Nahoře v domě začala Kristen plakat úlevou. Na nádvoří se Brenna odvrátila, aby i ona skryla slzy. Obě ženy se nyní usmívaly. Věděly už, že jejich muži přežijí. Vikingům vůbec nevadilo, že se změnil styl boje. Stejně jako Sasové, i oni teď mohutně povzbuzovali svého favorita.
Souboj skončil o něco později, když se Royce už nedokázal zvednout. Garrick se ještě chvíli držel na kolenou, a tak byl prohlášen vítězem. Pak se i on zhroutil na Royceho. Nádvoří ztichlo. Nikdo však nevyrazil zjistit, nepotřebují-li pomoc.
A o chvíli později už k tomu Kristen nikomu nedala příležitost. Vyběhla směrem k ležícím bojovníkům a rozkázala, aby oba odnesli do domu. Když se žádný ze Sasů nepohnul, aby ji poslechl, zuřivě se podívala na Aldena.
„Nechtěj, abych litovala, že jsem ti odpustila, Sase. Ať je okamžitě odnesou."
Vyhověl jí a Kristen, jakmile se k ní přiblížil strýc s ostatními, rychle vytáhla jeden ze zabodnutých mečů. Postavila se před Hugha a máchla mečem.
„Dokonáno, strýce Hughu," varovala ho zlostně. „Teď se provdám za Sasa a běda každému, kdo se mě pokusí zastavit. Bojoval, aby uchránil mír. Tak mu ho nyní dopřejte."
Hugh zaklonil hlavu a mohutně se rozesmál. Plácl Brennu přes zadek, až klopýtla dopředu. „Jaká matka, taková dcera, co, Brenno? Odin stůj při nás, jestli se u nás začnou rodit takové ženské."
273
Brenna se otočila a po svém švagrovi sekla pohledem. „Ho, ho, a jak by tu asi dokázala přežít, kdybych ji tohle nenaučila, co? Odpověz jí, Hughu, čeká na to."
Hugh se na svou neteř usmál. „Ano, tvůj muž bojoval dobře. Mír si zaslouží."
„A odplujete?"
„Až se přesvědčíme, že jsi řádně vdaná." Kristen se usmála a pak se začala radostně smát. Vrhla se do strýcovy medvědí náruče.
Ten den se Royce necítil tak ztuhle a rozbolavěle jako uplynulé dny, ale stále ještě se neodvážil vstát z postele. Po třech dnech se jeho stav zlepšil, ale ještě nikdy v životě se necítil tak mizerně. Jednu chvíli se mu dokonce zdálo, že má snad všechny kosti v těle zpřerážené. Některé skutečně byly a Kristen mu musela těsně ovázat hrudník, aby se zlomená žebra zafixovala.
Royce ale nemusel vstávat, aby měl přehled o tom, co se děje v domě. Zdálo se, že se v jeho ložnici snad vystřídali všichni nynější obyvatelé Wyndhurstu. Jeho lidé se přicházeli podívat, jak se mu daří, a Kristenini přátelé byli zase zvědaví, kdože se to ožení s jejich norskou kráskou.
Darrelle za ním chodila nejčastěji. V domě bylo tolik Vikingů, že se nacházela na pokraji hysterie. Alden se tím vším nesmírně bavil a Meghan, užaslé dítě, byla hosty nadšená. Royceovi dokonce rozrušeně sdělila, že jí Kristenin strýc Hugh slíbil ukázat svoji vikingskou loď. Díky Kristen se jeho sestra téměř zázračně změnila a - ta seveřanka koneckonců změnila i
jeho.
Občas ho napadlo, jestli osud nechtěl napravit svůj hřích, že mu při jednom vikingském nájezdu vzal jeho první lásku, a tak mu při dalším nájezdu poslal Kristen, která vyplnila prázdnotu, v níž poslední léta žil. Na Rhonu si už vzpomněl jen málokdy.
44
274
Kdykoli se snažil vybavit si ji, před očima se mu objevily světle modré oči a rozpuštěné žlutohnědé vlasy. A Kristen ho milovala. Po tom všem, co s ním prožila, jej opravdu milovala. To ho zřejmě nikdy nepřestane udivovat.
Jediný člověk, který se na něj do jeho pokoje nepřišel podívat, byl Kristenin otec. Brenna mu s pousmáním sdělila, že ani Garrick ještě nevstal z postele. To Royceho srdečně potěšilo, protože doufal, že starší muž trpí alespoň stejně jako on. Ten muž chtěl vidět jeho krev a Royce jí při zápasu ztratil dost. Pokud šlo o něj, klidně mohl počkat až do soudného dne, než se zase setká s tím nelítostným Vikingem.
Soudný den přišel o tři dny později. Alespoň to tak Royceovi připadalo. Kristen se přiřítila, aby ho varovala, že se její otec blíží. Royce si schoval hlavu pod polštář. Zachichotala se a polštář mu sebrala. A pak se na prahu objevil Garrick Haardrada a svým mohutným tělem zaplnil celé dveře.
Při souboji viděl jen jeho skvostné tělo. Teď měl ale Royce první příležitost si ho pohlédnout důkladněji. Nevypadal na to, že by měl jen o pět nebo šest let mladšího syna, než byl Royce.
Royceovi se vůbec nezamlouvalo, že mu uštědřil pořádný výprask muž tak výrazně starší a navíc obchodník, který by správně na svůj věk neměl být v takové formě. A teď ještě navíc vstal z postele dřív než on. Royce znal svou sílu. A každý jiný muž v Garrickově věku by měl být nyní vyřízený alespoň na čtrnáct dní.
Přesto před ním Garrick vzpřímeně stál a na jeho tváři zůstalo jen pár svědectví na jejich souboj: strup na rtu, modřina na jedné tváři a nevýrazný monokl pod jedním okem. Royce si zatím přál, aby mohl vidět přes své černočerné, stále pořádně napuchlé jedno oko. Panebože, jak se ti Vikingové dokáží rychle zotavit! To se dotklo jeho mužské ješitnosti.
Garrick byl oblečený do kožené tuniky bez rukávů a těsných legin. Boty z jemné kůže mu sahaly až ke kolenům. Tuniku mu zdobily zlaté spony. Se zlatou přezkou velikosti pěsti umístěnou na opasku, zlatými prsteny s drahými kameny, které se třpytily na jeho prstech, medailonem z ryzího zlata zavěšeném na krku a masivními náramky vypadal jak nějaký král.
275
Royce si překvapivě uvědomil, že v něm Garrick vyvolává bázeň - ne kvůli jeho bohatství a síle, ale přísnému výrazu ve tváři. Byl to Kristenin otec. Stačilo jeho jedno jediné slovo a on Kristen nikdy nedostane.
Podle tradice už začala oslava budoucí svatby i bez účasti šťastného páru. Přesně řečeno, slavnost vypukla ještě toho dne, kdy skončil souboj. Hugh Haardrada totiž prohlásil, že je nutné, aby vypluli dříve, než přijde zima, kdy by plavba byla příliš nebezpečná, a nemohou si proto dovolit čekat, až se Royce zotaví. Proto se začalo oslavovat téměř okamžitě. Vikingské svatby se totiž slavily mnoho dní, a pokud by se tato svatba musela zkrátit, Kristen by mohla mít právem pocit, že přišla zkrátka. Tak to alespoň tvrdil Hugh.
To vše Royceho utvrdilo v přesvědčení, že je ruka v rukávě. Přesto si teď při pohledu na Kristenina otce nebyl příliš jistý. Stále ještě neměl jeho souhlas a Garrick se netvářil dvakrát přívětivě.
Royceho vzrůstající paniku poněkud uklidnil Kristenin úsměv. Jestli ona si z otcova přísného výrazu nic nedělá, je on zřejmě přecitlivělý. Koneckonců, on toho muže nezná. Třeba se takto tváří pořád.
Brenna přišla za Garrickem a mírně jej popostrčila do místnosti. Obešla postel a sedla si vedle Kristen. Když si její šedé oči prohlížely Royceho, který na posteli strnul, dívala se rovněž přísně.
„Vidím, že tě zřejmě baví nechat se hýčkat od mé dcery, Roycei, ale čeho je moc, toho je příliš," prohlásila Brenna nesouhlasně. „Jestliže byl můj manžel schopný vstát, můžeš ty také. Chci, aby se Kristen vdala ještě dnes."
Royceovy smaragdové oči se upřely na Vikinga, aby zjistil, jak bude na manželčino prohlášení reagovat. Když mlčel, Royce se uvolnil. Jeho předchozí zášť vůči tomuto muži se vrátila.
Dokázal se posadit bez jediného projevu bolesti. „Jednal jsem tak jen ze zdvořilosti, paní. Nechtěl jsem nutit tvého muže vstát z postele ke svatbě dřív, než bude v pořádku."
„Roycei!" zalapala po dechu Kristen.
Brennu splacená urážka namířená proti jejímu manželovi rozesmála.
276
Také Garrick zaklonil hlavu a zasmál se. „Vážně, Sase? Kdybych věděl, že je to tvá jediná výmluva, rozhodně bych se nenechal od své ženy tak dlouho rozmazlovat."
Nyní se zarazila Brenna, ale Kristen se zachichotala. „Takové bohaprázdné lži od vás od obou. Co s nimi provedeme, matko?"
„Nevím, co uděláš ty," odsekla Brenna, „ale jestli si tvůj otec nebude dávat lepší pozor na jazyk, skončí zase v posteli."
„Právě jsme odtamtud vylezli, miláčku," odpověděl jí s úlisným úsměvem. „Jestli se tam ale chceš vrátit, tak..."
Kristen viděla, jak matka rozpaky zčervenala, a proto Garricka vyplísnila: „Otče, prosím. Royce ještě na tvé vtipy není zvyklý. Úplně jsi ho vyvedl z míry."
„Jestli je to pravda, musím se mu omluvit za ten výprask, který ode mě dostal. Když mi ale řekli, že jsi s ním spala celé léto, vzteky jsem neviděl."
Kdyby Royce nebyl v šoku už předtím, teď by se do něj určitě dostal. Všiml si, jak Kristen zčervenala, a on sám cítil, jak mu hoří tváře. Garricka ale humor opustil. Náhle byl velmi vážný. Royce pochopil, po kom Kristen zdědila ty náhlé výkyvy nálad.
„Chtěl jsi mě za to zabít," připomněl Royce Garrickovi ostře. „Jestli po tom stále toužíš -"
„Nebuď blázen," přerušil ho Garrick. „Poté, co mi Brenna řekla, jak se věci mají, bych tě nikdy nezabil."
„Tos mi to nemohl vzkázat po Thorolfovi?" vykřikla Kristen.
„Abys mu to hned vyklopila?" Garrick zakroutil hlavou. „Ne, Kris, muselo se to vyřešit ke všeobecné spokojenosti. A ten výprask si koneckonců zasloužil."
Brenna si povzdechla. „Tvůj otec zapomíná, že už není žádný mladík, miláčku." Dříve, než se usmála na Kristen, věnovala Garrickovi významný pohled. „Jenže pokud jde o tebe, ztrácí veškerou soudnost." I když se postavila ke Garrickovi a vzala ho za ruku, stále mluvila na Kristen. „Nešlo ani tak o to, že jsi s ním spala, ale že jste předtím nebyli oddáni. Oba jsme s tím nesouhlasili, a proto teď dohlédneme na to, aby se vše napravilo."
277
Royce ale stále ještě neslyšel souhlas Kristenina otce. Proto se nyní zeptal: „Dáš mi tedy své požehnání?"
Když Garrick okamžitě neodpověděl, Brenna do něj rýpla. „Ano!" vybuchl.
Royce se rozesmál. Neušlo mu, jak sebou Garrick bolestivě škubl. Pak ale sám zavrčel, protože i jemu se ozvala jeho vlastní zranění. Nyní se na oplátku zasmál Garrick.
„Alespoň budu mít dnes večer pokoj," neodpustil si Garrick. Když viděl, jak se jeho žena zamračila, rozchechtal se o to víc, za což si od Brenny vysloužil další rýpanec do žeber.
Brenna se obrátila ke své dceři. „Příbuzní už všechno připravili, takže jestli teď pomůžeš Royceovi, aby se připravil, my s otcem půjdeme dolů." Po těchto slovech vystrčila stále se řehtajícího Garricka z místnosti.
Kristen za nimi zavřela dveře. Pak se na Royceho pousmála. „Budeš si na ně muset zvyknout."
Všiml si, jak se urputně snaží potlačit smích. Od té doby, co se její rodiče nastěhovali do domu, humorem jen sršela. Když ji obklopovala její rodina a přátelé, nemohla být šťastnější. Nechtělo se mu kazit jí dobrou náladu stížnostmi na Garrickovo nevycválané chování.
Proto se váhavě zeptal: „Nebudou ti chybět, až odplují?"
Vroucně se na něj usmála a zamířila k němu. Postavila se mezi jeho nohy a opatrně jej objala kolem krku.
„Ano, ale otec mi slíbil, že nás budou navštěvovat. V létě to sem netrvá zas tak dlouho."
Royce tiše zasténal. „Nebude to ale moc často, že ne?" zeptal se plný naděje.
„Možná že každé druhé léto."
Schoval tvář na jejích prsou. Její vůně na něj okamžitě zaútočila a on na její rodiče rázem zapomněl.
Objal ji kolem pasu a vzhlédl k ní. Bradu si opřel o hluboký dekolt jejích zelených sametových šatů. Od té doby, co jí vyznal lásku, začala chodit ve svých šatech. Nic už nepoukazovalo na její předchozí postavení. Odhodila oděv stejně snadno, jak ho předtím nosila. Díky tomu si uvědomil, že se nikdy za otrokyni nepovažovala.
278
Tmavě zelená barva šatů zvýrazňovala hlubiny jejích očí, takže se zdály ještě tyrkysovější než obvykle. V jeho vlastních očích se odrážela nevýslovná láska a něha.
„Čekají na tu svatbu už téměř týden." Přitiskl rty k její pleti a teprve pak dodal: „Nenecháme je čekat ještě chvíli?"
„Ty žertuješ, milorde." Vzala jeho hlavu do svých dlaní. Pak se sklonila a pomalu a smyslně přejela jazykem jeho rty. „Určitě nemáš na mysli."
Zachichotala se, když si ji přitáhl na klín. „Ano, jen žertuju, ty moje malá dračice. Ale když na to přijde, klidně se dám přemluvit."
„Vážně?" Rukou na jeho týle si ho přitáhla a políbila ho. „Tak to tě možná začnu přemlouvat, možná."

OTROKYNĚ