DĚDICTVÍ LÁSKY
Jennifer Lewisová

PRVNÍ KAPITOLA
  
  „Co tu děláte?" ozval se panovačný hlas. Ve večerním šeru ji propichovaly černé oči.
Byl to on. Reynaldo De Leon.
  Věděla, že Nalda, jak mu všichni říkali, dříve či později uvidí, protože domek, kde nyní stála, patřil ve skutečnosti jemu. Doufala však, že to bude až tehdy, až bude vypadat dobře a sebejistě. Nyní byla zpocená, rozcuchaná a plná rozjitřených citů, protože třídila věci, které patřily její milované matce.
  Anna Marcusová nervózně sevřela sáček s mastným teplým jídlem z rychlého občerstvení.
  Upřeně na ni shlížel černýma očima ze své impozantní výšky a mračil se. „Přišla jste uklidit?"
  V přecpané malé kuchyňce vypadal obrovsky. Jediná tlumená žárovka osvětlovala jeho výrazné rysy ,i široká smyslná ústa, na nichž se teď objevilo zřetelné pohrdání. „Jestliže jste dostala za dnešek zaplaceno, o peníze nepřijdete, ale musíte říci svému zaměstnavateli, že se musí se mnou spojit, než se zde bude s čímkoli hýbat."
Myslí si, že jsem uklizečka? Copak mě nepoznal?
  Náhle toho na ni bylo příliš. Její starostlivá a láskyplná matka umřela v pouhých čtyřiceti osmi le-
  
162

JENNIFER LEWISOVÁ

tech. Bylo to naprosto nečekané. Pozdě v noci jí zavolali, že měla na Floridě autonehodu...
  „Takže?" nenechal se odbýt. Překřížil paže na své drahé košili a čekal na odpověď.
  V očích se jí objevily slzy. Teď nebreč. Uplynulé měsíce pro ni byly velmi těžké, protože přežila bankrot a rozvod. Nyní ztratila jedinou osobu na světě, se kterou mohla vždy počítat.
Sevřela sáček ještě pevněji.
„No habla inglés?" zeptal se zamračeně.
„Mluvím anglicky," vyhrkla.
„Ten sáček prosakuje."
  „Cože?" Podívala se na hnědý papírový sáček ve své ruce. „To je má večeře."
  Pobídl ji: „Sedněte si a snězte si to. Jídlem se nemá plýtvat." Ukázal na stůl.
  Nebylo by nejlepší nic mu nevysvětlovat? Zatajit mu, že se mýlí? Ať si myslí, že je skutečně nějaká uklizečka, jež pracuje za minimální mzdu. Co na tom záleží? Ani on, ani jeho mocný otec se neobtěžovali přijít na maminčin pohřeb, přestože Letty Marcusová žila na jejich pozemcích a vařila pro ně více než patnáct let. Zaměstnanci jako ona a její matka pro takové lidi nebyli ničím.
  Anna sice vystudovala univerzitu a krátce vlastnila úspěšnou realitní kancelář, ale právě teď byla úplně na mizině, neměla práci ani místo, které by mohla nazvat domovem. Když ji považoval za uklizečku, nebyl daleko od pravdy.
  Popadla talíř a položila jej na stůl. Pořád na sobě cítila jeho tmavé oči. Ty oči, jež ji pronásledovaly v jejích teenagerovských snech, přiváděly ji k šílenství a vzbuzovaly v ní naději, že jednoho dne...
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

163

Že ji bude milovat?
  Jak směšné. Vytáhla cheeseburger a položila jej na talíř.
  Sedla si na židli, zvedla cheeseburger, ale potom si uvědomila, že se jí svírá žaludek a není schopná jíst. Jeho panovačný upřený pohled ji znervózňoval. „Budete tam tak stát a sledovat mě?"
  „Samozřejmě. Nemůžu nechat někoho cizího bez dozoru na rodinném majetku. Určitě mi rozumíte."
  Cizího? Nevěděla, zda se má smát, plakat nebo křičet.
  Podle něho je pouze další bezvýznamnou osobou na jeho obrovském pozemku. Pravděpodobně si na ni ani nevzpomněl od doby, kdy se na tenisovém kurtu viděli naposledy.
  Ona na něho myslela. Vzpomínala na něho mnohem častěji, než byla ochotna přiznat.
  Odložila cheeseburger na talíř, zvedla se na vratké nohy a pronesla: „Musím jít."
  
  Naldo sáhl do zadní kapsy, vytáhl z peněženky dvacetidolarovku a netrpělivě ji Anně podával. „Tady máte. Zítra můžete přijít znovu."
Až najdu, co hledám.
  „Nechci vaše peníze," namítla, „a už nemám hlad. Můžete si to sníst."
  Naldo se usmál při pomyšlení, že by po uklizečce jedl mastné jídlo z rychlého občerstvení. Doma na něho čekal chutný uvařený humr.
Měl sice hlad, ale nají se až doma.
  Rozhlédl se po kousku papíru, kam by napsal své číslo.
Bylo by skvělé, kdyby dokázal uklizečku vystrna-

164

JENNIFER LEWISOVÁ

dit ještě na jeden den. Protože byl domek malý, domníval se, že to, co hledá, najde již dneska v noci.
  Dívka se ani neobtěžovala odpovědět, a tak naškrábal číslo na poznámkový blok ve tvaru srdce, který našel vedle telefonu a podal jí ho.
  Když vzala růžový papír, konečky prstů se letmo dotkla jeho dlaně a mezi nimi to zajiskřilo podivným vzrušením. Její oči se setkaly s jeho. Oči měla velké a modré. V tu chvíli si uvědomil, kdo to je, a toto poznání ho zasáhlo jako úder blesku.
„Anno," nevěřícně vydechl.
  Okamžik na ni zíral. Nedokázal zcela uvěřit svým očím. Jak by mohla být tato hubená, nervózní žena ta rozpustilá divoška, již kdysi znal? To děvče, co se chovalo jako kluk? „Je to už tak dávno," vysoukal ze sebe nakonec.
  „Vidím, že ano," souhlasila Anna uštěpačně a pevně sevřela bledé rty.
  „Vypadáš naprosto jinak," vyletělo z něho, než si stačil uvědomit, co říká, a zvážit vhodnost svých slov.
  „Čas tak většinou na lidi působí. Zato ty vypadáš naprosto stejně."
„Jsi tak hubená," poznamenal Naldo.
„To je módní," odsekla.
„Vlasy jsi mívala zrzavé."
„Pořád jsou, pokud si je nebarvím."
  „Ty si barvíš vlasy?" zeptal se nevěřícně. Nedokázal uvěřit, že by Anna, již si pamatoval, udělala něco tak nestydatě ženského.
„Nebuď tak šokovaný. Většina žen to dělá."
  „Nikdy jsi nebyla jako většina žen," připomenul jí Naldo okamžitě.
„Kdo říká, že teď jsem?" V očích se jí zablesklo.

DĚDICTVÍ LÁSKY

165

Ten starý oheň tam stále byl, měl pouze zcela odlišnou podobu a podnítil v něm zvědavost.
„Slyšel jsem o tvém velkém úspěchu."
  Annina matka byla pyšná na její úspěchy a všem se jimi chlubila. Naldo věděl, že s vyznamenáním dokončila studia na dobré vysoké škole, pracovala se špičkovými stavebními podnikateli, založila realitní kancelář...
Dozvěděl se i o manželovi...
  „To vše je relativní. Slyšela jsem, že se vaše firma rozrostla o další pobočky." Její hlas zněl chladně a naprosto klidně. Byl to hlas obchodnice, avšak byl ve zvláštním kontrastu s jejím zmuchlaným a neupraveným vzhledem.
  „Ano, citrusové marinády, dresinky do salátů a dipy se prodávají velmi dobře."
  Vydržela jeho upřený pohled. „Jsem si jistá, že De Leonovo citrusové impérium bude vzkvétat dalších čtyři sta let."
  
  Díkybohu se jí podařilo změnit téma rozhovoru. Znervózňovalo ji, když se zmínil o jejím „úspěchu". Krátký úspěch, z něhož se těšila, se rozpadl na prach.
  Byl podobný prachu, který jí ulpěl na ustřižených šortkách a vybledlém tričku. Proč ji musel vidět zrovna tehdy, když vypadala tak špatně? Byla tak unavena, vysílená, ustaraná a velmi hubená, že ji dokonce ani nepoznal. Srdce se jí sevřelo hanbou.
  „Smrt tvé matky nás všechny zasáhla." Soucit v jeho očích a upřímnost v jeho sametovém hlase způsobily, že téměř zapomněla, že se neukázal na pohřbu.
  Stále nedokázala uvěřit, že její maminka skutečně zemřela, že už ji nikdy neobejmou její měkké milují-
  
166

JENNIFER LEWISOVÁ

cí ruce a nepocítí teplo její lásky, jež byla skutečně bezpodmínečná.
„Mě taky," zašeptala.
  „Můj otec zemřel dnes ráno." V Naldově hlubokém hlase zněla neochota uvěřit tomu.
  „Cože?" Robert De Leon byl přírodní úkaz, byl vysoký, hrdý, silný a nezničitelný jako pomerančovníky, které pěstoval na svém rozsáhlém pozemku.
  „Těžký infarkt. Bojoval tři dny, ale doktoři mu už nedokázali pomoci."
„Naldo." Ruka jí vylétla k ústům.
  Jeho hrdé chování bylo v rozporu s bolestí, jež vířila v jeho divokých černých očích. Při pohledu na něho se jí téměř podlomila kolena a náhle ucítila intenzivní touhu obejmout ho.
Přestaň na to myslet!
  Vždy toužila po Naldovi De Leonovi. Žadonila o jeho dotek, obdiv a lásku, ale nikdy je nedostala. Musí přestat s těmi ničivými myšlenkami, protože jen zhoršovaly již tak těžkou situaci.
  „Pozemky jsou nyní tvoje," řekla s předstíraným klidem a snažila se ovládnout své nečekané emoce.
„Ano."
  „Čtyřsetletá historie De Leonových plantáží je impozantní dědictví. Vím, že tvůj otec byl na tebe pyšný."
  Naldo neodpověděl. S arogancí conquistadorů, jejichž byl potomek, se na ni pouze upřeně díval.
  Přemýšlela, co by mohla dál říci, aby se zbavila bouřkového mraku emocí, jenž houstl ve vzduchu. Nebreč.
  Potřebovala odtud uniknout. Trvalo jí dva dny, než sebrala odvahu, aby sem vůbec přijela, ale zdá-
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

167

lo se, že se se smrtí maminky stále ještě nedokázala vyrovnat.
  „Myslela jsem, že chceš co nejdříve předat domek dalšímu zaměstnanci, a proto jsem včera přijela, abych sbalila věci. Ubytovala jsem se ve městě. Musím už jít." Uvědomila si, že stále drží kousek růžového papíru ve tvaru srdce, na kterém byl napsaný jeho telefon.
  Nikdy mu netelefonovala. Setkávali se náhodně. Hej, chceš si zahrát tenis? Žádné plánované schůzky nebo formální pozvání. Byli kamarádi, ale nikdy přátelé ve skutečném slova smyslu.
  Nechala číslo na okně, zvedla cheeseburger a hodila jej do černé igelitové tašky, již si přinesla, aby do ní vyhodila něco z maminčiných věcí. Potom nasála vzduch a vydala se ke dveřím. „Můžu sem přijít i zítra?"
  Naldova přítomnost jí připomněla skutečnost, že matčin malý domek patřil jemu.
  „Samozřejmě. Můžeš tu být tak dlouho, jak budeš chtít."
Čekala ještě chvilku, protože doufala, že uslyší... Co vlastně? Pozvání na večeři? Seber se, děvče.
  Jeho mlčení naznačovalo, že čeká, až odejde, a tak pospíchala ven. Nasedla do staré otlučené dodávky, která zázračně vydržela celou cestu z Bostonu.
  Horké slzy jí zamlžily pohled skrz poničené čelní sklo, když řídila dodávku po zatáčející se příjezdové cestě k impozantnímu vstupu na pozemky. Kolikrát ještě projede touto cestou? Jednou? Nebo dvakrát? Její maminka umřela a ona nemá žádný domov ani nikoho, kdo by na ni někde čekal. Je však silná a po
  
radí si. Bude žít takový život, na nějž by její maminka byla pyšná.
  
  O dva dny později Anna postávala v klimatizovaném obrovském obývacím pokoji De Leonovy rodiny. Ořechovou dýhou vykládané hodiny odbily čtyři. Kolem chodili neznámí lidé, mluvili tichým hlasem a čekali, až začne čtení závěti. Právník jí zavolal do motelu a požádal ji, aby přišla na čtení závěti Roberta De Leona. De Leonovi dodržovali starý zvyk -malé dědictví získávali i věrní dlouholetí zaměstnanci, mezi které patřila i její matka.
  Nebyla pozvána na malý soukromý smuteční obřad, jenž probíhal ráno.
  Existovala ostrá hranice mezi zaměstnanci, kteří se shromáždili ve svém všedním oblečení, a nákladně oblečenými členy rodiny. Naldo stál uprostřed těch druhých. Byl nesmírně elegantní ve svém krásném drahém černém obleku. Husté vlnité černé vlasy učesané dozadu zvýrazňovaly jeho pohledné rysy. Jestliže si jí všiml, nedal to najevo. Anna stála stranou a dívala se z francouzského okna na tisíce akrů nejkvalitnějších pomerančovníků na světě.
  Oblékla se do kvalitního kostýmku a střevíčků na vysokém podpatku. Doufala, že s náušnicemi, makeupem a vlasy vyčesanými nahoru vypadá jako žena, jíž se její maminka s láskou chlubila ostatním zaměstnancům.
  „Dámy a pánové, zaujměte, prosím, svá místa." Mladý muž v obleku je uvedl ke čtyřem řadám židlí, které pocházely z jídelny. Znala dům docela dobře, přestože trávila většinu času potloukáním se po kuchyni, zatímco její maminka připravovala jídlo pro rodinu De Leonových.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

169

  Právníkův autoritativní hlas se nesl měkce a monotónně. Četl dlouhý seznam, jenž uváděl, co kdo zdědil. Pozemky byly legendární, protože čtyři sta let se z nich neoddělil ani nejmenší kousek půdy. Naldo dostal půdu a většinu obrovského majetku ve zlatě, penězích a dalších investicích. Jeho starší sestra zdědila vysokou rentu. Protože byla přinejmenším o deset let starší než on a žila v Evropě, Anna se s ní nikdy nesetkala, a dokonce ji ani nedokázala rozpoznat v malé skupince příbuzných.
  Posunula se na židli. Nepohodlné střevíce ji tlačily, a tak si přála, aby už čtení závěti skončilo. Zaměstnanci dostávali buď dva tisíce, nebo deset tisíc dolarů. Domnívala se, že její maminka by měla dostat tu druhou částku, protože u rodiny De Leonu pracovala velmi dlouho. Ty peníze by nesmírně uvítala! Velmi by jí pomohly. Její laskavá matka darovala veškeré své úspory domovu pro svobodné matky. Nemohla vědět, že Anně zbylo už jen pár dolarů. Ani ty však ve skutečnosti nebyly její, protože dlužila za podřadný motel, kde se ubytovala.
  Konečně se právník dostal ke jménu její matky. „Leticii Marcusové, cenné zaměstnankyni a drahé přítelkyni, nechávám domek, kde bydlí, a pozemek, na kterém stojí. Hranice tohoto pozemku jsou upřesněny na připojené mapě. Dále jí odkazuji kuchařku, již jsme společně vytvořili."
Přesunul se k dalšímu jménu.
Vůbec žádné peníze?
Nálada jí prudce klesla. To tedy nečekala.
  Najednou místností zazněl ostrý zvuk, který přitáhl její pozornost. Každý se otočil, když se Naldo zvedl. „Cože?" vykřikl se stěží ovládanou zuřivostí.
  
170

JENNIFER LEWISOVÁ

  „Pane De Leoně, mohu s vámi na chvilku mluvit venku?" Starší prošedivělý člen skupiny právníků vstal a ukázal na dveře. Naldo vyšel z místnosti plný vzteku a za ním se ozývalo vzrušené šeptání, jež vyvolal.
  Lidé se obraceli a vrhali pohledy na Annu. Slyšela, jak někdo zamumlal: „Dcera." Polkla a pokusila se zachovat klid.
  Anna byla zmatená. Proč Robert De Leon zanechal její matce odlišné dědictví než všem ostatním zaměstnancům? Proč jí nedal taky peníze?
  
  „To nemůžete myslet vážně," zavrčel Naldo na právníka a hněvivě přecházel po chodbě. „Můj otec by s tím nikdy nesouhlasil."
  „Bylo to jeho přání. Snažil jsem se s ním o tom promluvit a vysvětlit mu celistvost pozemků..."
  „Celistvost pozemků? To dědictví se jí vysmívá. De Leonovy sady nezměnily své hranice více než čtyři sta let. Nezměnily je od doby, kdy sem mí předci přišli roku 1583, a nyní mi říkáte, že můj otec vám dal pokyn, abyste vyřezali jednoakrovou díru přímo v jejich středu? Proč jí nedat také jednu z mých ledvin? Odporuje to naší dlouholeté tradici. Nesouhlasím s tím." Svůj silný nesouhlas zdůraznil hlasitým úderem do zárubně dveří. Prošedivělý právník před ním couvnul.
  „Lituji, pane, ale obávám se, že to bylo přání vašeho otce. Jsem si jistý, že chápete, že nelze změnit klientovo přání. Určitě si uvědomujete okolnosti..."
„Uvědomuji si okolnosti,'1 odsekl Naldo.
  Jak by mohl zapomenout na otcův poměr s Letty Marcusovou, jenž trval deset let, narušoval jeho vztah s otcem a urážel památku jeho matky.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

171

  Prohrábl si černé vlasy a zamračil se. „Nedá se s tím nic udělat? Naši předci určitě nechtěli, aby se něco takového stalo."
  „Když o tom mluvíme, pane, myslím, že se teď obracejí v rodinné hrobce." Právníkův úšklebek pouze zvýšil Naldovo podráždění. „Možná se to dá ještě napravit. Doporučuji, abyste si promluvil s dcerou Letty Marcusové. Domnívám se, že jestliže jí nabídnete správné množství peněz..."
„Prodá."
  
  Právníci dočetli závěť a sbalili své listiny. Shromáždění posluchači vstali a začali se rozcházet. Naldo upřeně pozoroval ostře řezaný Annin profil, který byl zvýrazněný vysokým drdolem ze světlých vlasů. Obratně použitý make-up podtrhoval symetrickou krásu jejích krásných rysů a zvýrazňoval nádherná ústa, jež byla nyní pevně sevřena. Děvče se zrzavými vlasy a pihami na nose se změnilo na úžasnou ženu.
  Zenu, od které musel za každou cenu získat pozemek.
„Povečeřela bys se mnou?"
  V nádherné tváři se mihl šokovaný výraz. Nevěřícně se zeptala: „Cože?"
  „Kuchařka připravila lososa. Je opravdu skvělý, plný šťávy."
  Když se Anna kousla do krásného dolního rtu, nemohl si nevšimnout jeho jemné měkkosti.
„Už máte novou kuchařku?"
  „Ano. Není sice tak skvělá jako tvá matka. Samozřejmě..." Asi nebylo nejlepší zmínit se o kuchařce. „Ale někdo musí vařit," dodal rychle.
  
172

JENNIFER LEWISOVÁ

  „To si dokážu docela představit." Skutečně zahlédla v jeho výrazu zlost?
  Zvedl její světlou a jemnou ruku s nehty, jež byly krátké a nenalakované. Když její dlaň uvěznil ve svých dlouhých štíhlých prstech, cítila znovu stejné vzrušení jako tehdy, když se jí dotkl v domku.
  Zvedl její ruku ke svým ústům a přitisknul rty na jemnou kůži. Překvapilo ho, že neucítil drahý parfém, který očekával, a to zvýšilo jeho vzrušení. „Povečeř se mnou, Anno. Když otec zemřel, je to takové..." Upřeně se jí díval do očí.
  Potřeboval, aby řekla ano, a nebylo to jen proto, že představa večeře bez otce vyvolávala v jeho duši bolest. Měl problém, jejž musel vyřešit. Když před sebou viděl Annu, napadlo ho hned několik skvělých způsobů, jak to udělat.
  
DRUHÁ KAPITOLA
  
  „Dobře." Anna svého souhlasu litovala hned, jakmile ho vyslovila, ale nedokázala si pomoci. V Naldových tmavých očích viděla velkou bolest. Věděla, jak moc miloval svého otce.
„Výborně," zaradoval se Naldo.
  Byl to vítězný pohled, který se mu mihl tváří? Pocítila strach.
  Otočil se k mladíkovi v černých kalhotách a bílé košili. „Tome, dones, prosím, mojito na verandu."
  Pak se naklonil k Anně a zamumlal: „Zbavím se těch posledních opozdilců a přijdu za tebou ven."
  Anna na verandě přecházela sem tam po hladkém lakovaném dřevě a držela pití, o něž nežádala.
  Nyní musí pokračovat v šarádě a i během večeře předstírat, že je úspěšnou podnikatelkou. Nedokázala Naldovi říci, co se stalo. Nepochybně by ji litoval a smál by se její pošetilé snaze dosáhnout vysokého životního stylu, který byl pro něho samozřejmý.
  Neuvědomovala si, jak hodně postrádala toto kouzelné místo. Obdivovala nekonečné řady stromů táhnoucí se pod modrým nebem a s nostalgií vnímala vůni pomerančů naplňující vzduch. Pozemky byly známy jako Ráj a ten název na ně přesně seděl. Byl
  
174

JENNIFER LEWISOVÁ

to kousek nebe nebo jeho velký kus - záleželo na úhlu pohledu.
A nyní byl velmi malý kousek z nich její.
  „Anno!" Vyskočila, když Naldo prošel otevřeným francouzským oknem. „Myslel jsem, že se jich nikdy nezbavím."
  Uvolnil si kravatu a rozepnul vrchní knoflík košile, a tak odhalil opálený krk. Ze stolu si vzal sklenici s mojitem. Na jednu sekundu si bolestivě vzpomněla, jak ji před chvilkou jeho dlouhé silné prsty navzdory ohromné síle držely velice jemně. Pozvedl sklenici a napil se.
  „To byl den." Postavil poloprázdnou sklenici zpátky na stůl. Sundal si drahé sako a hodil je přes proutěnou židli. „Dovol mi, abych se na tebe pořádně podíval."
  Když Naldovi bez jakéhokoli pocitu studu dovolila, aby si ji prohlížel od hlavy k patě, stála jako přilepená na místě. Předpokládala, že je to následek mojita. Uznání v jeho upřeném pohledu v ní vyvolalo náhlé vzrušení. Svůj zmatek zakryla tím, že se napila.
  „Neostýchej se. Jsem pouze v šoku, to je vše. Nedokážu uvěřit, že jsi ta rošťácká holčička s krátkými vlasy, která mě přetlačila v páce."
V očích mu jiskřilo pobavení.
  Zaplavil ji příval vzpomínek se zvláštní kombinací bolesti a radosti. „Nechával jsi mě vyhrát."
  „Nikdy jsem tě nenechal vyhrát. Pravidelně jsi mi dávala co proto, dokud jsem nebyl starší."
  Dokud tvá matka neumřela a ty jsi už nejezdil domů.
Těšila se na Naldovy školní prázdniny. Přijížděl do-

DĚDICTVÍ LÁSKY

175

mů plný energie a nadšený, že je zpátky. Po smrti své matky však vždy musel jet někam jinam - lyžovat do Alp, hrát pólo v Argentině nebo cestovat po Itálii. Od té doby se s ním už neviděla. Byla už pryč, když ukončil vysokou a přestěhoval se zpátky sem.
  Rychle zahnala neradostnou vzpomínku na to, jak náhle zmizel z jejího života. „Vždy jsem tě porazila v tenise," připomněla mu. Pamatovala si, že ji nikdy nedokázal připravit ani o jeden set.
  „Byla jsi postrach kurtů. Ještě hraješ?" Naldovi v tmavých očích zajiskřilo.
  „Ne." Anna rychle upila mojita, aby zakryla příval smutku. „Když jsem odtud odešla, neměla jsem na takové věci čas."
  „Určitě víš, co se říká o neustálé práci. Nedokážu se vyrovnat s tím, jak jsi hubená. Co se stalo se všemi těmi svaly, na něž jsi byla tak pyšná?"
  Zmizely stejně jako zbytek mé síly. Rozplynuly se kvůli špatnému manželství a špatným obchodním partnerům.
  Pokrčila rameny a přinutila se k úsměvu. „Takový je život. Však víš."
  „Tvá matka mi řekla, že ses rozvedla. Je mi to líto." Záblesk soucitu v jeho očích jí projel jako nůž.
  Nedokázala skrýt neúspěch svého manželství před svou matkou, které věřila nejvíce na světě. Její matka se však alespoň nikdy nedozvěděla o finančním krachu, jenž byl spojený s rozpadem manželství.
  Upila znovu nápoje. Alkohol zmírňoval její napětí. Zvědavě se zeptala: „Oženil ses?"
„Myslím, že znáš odpověď."
  Zalila ji podivná úleva. „Ne? Jednoho dne budeš muset. Budoucnost rodiny De Leonu závisí na tobě."
  
  „Ovšem, ale je to těžké břemeno," odpověděl neradostně.
  „Budeš pokračovat v tradici a vezmeš si krásnou španělskou vévodkyni?" Stále si pamatovala, jak jeho matka byla úžasná, přestože jí bylo padesát. Bylo s ní obtížné vyjít, ale byla nesporně nádherná.
  Znovu se napil a v jeho upřeném pohledu četla něco zvláštního. Náznak výzvy? „Asi ano. Tradice by se měla dodržovat."
„Tvůj otec se nikdy znovu neoženil. Byl osamělý?"
  „Já jsem byl s ním," řekl Naldo tak příkře, že ji tím až vylekal.
  „Byl jsi pryč v internátní škole a potom na univerzitě. Poté, co umřela tvá matka, jsi tu téměř pět let nebyl."
  Nosní dírky se mu krátce rozšířily. „Cítím naši večeři. Pojďme se najíst."
  Rychle vešel dovnitř. Jeho chování ji znepokojilo a nechápala jeho reakci.
Co řekla?
  
  Stůl pro dva byl prostřen v ranním salónku. Protože byl tento pokoj útulný a příjemný, měla ho vždy raději než impozantní hlavní jídelnu. Bílé víno jiskřilo v křišťálových sklenicích a světlo svíček tančilo po stříbrných příborech a ručně malovaném porcelánu.
„To je pravý čínský porcelán?"
  „Ano, z osmnáctého století. Můj předek Francisco Almaro De Leon si ho přivezl z cest po Orientu."
Dokonce i talíře byly dvě stě let staré.
  Zapíchla vidličku do ryby a z dokonale připraveného masa vytekla šťáva.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

177

  „Ty se tedy zajímáš o nemovitosti?" zeptal se zvědavě. Už se nehněval.
  Anna se zhluboka nadechla. „Můj manžel a já jsme založili společnost, která kupuje, pronajímá a prodává domy."
  „Zajímavé. Určitě se setkáváte s tvrdou konkurencí. Tvá matka mi řekla, že sis vedla dobře."
  „Ano." Na chvíli Nedokázala své mamince říci, co se skutečně stalo. „Když jsem se rozvedla, činnost společnosti jsme ukončili. Ještě jsem se nerozhodla, co budu dělat dál."
  Snědla kousek výborné ryby. „Vaše nová kuchařka je dobrá." Cítila se jako zrádce, když si pochutnávala na lahodném jídle.
  Naldo přestal jíst a zvedl sklenku vína k ústům. Upřeně se na Annu díval a v jeho bystrých očích tančil plamen svíčky. „Tvá matka nám všem bude chybět," prohlásil.
  Anna polkla. „Byla jsem pryč tak dlouho. Měla jsem tolik práce. Pořád jsem byla v Bostonu. Nenavštěvovala jsem ji tak často, jak bych chtěla."
  „Chápala to. Věř mi, že díky tvému úspěchu byla šťastnější, než si dokážeš představit. Byla na tebe nesmírně pyšná, vždy každému ukazovala tvé dopisy a mluvila o tvých nejnovějších úspěších."
  Pocítila vinu, ale přesto byla ráda, že když její maminka umřela, věřila, že je úspěšná a solventní.
  Naldův úsměv odhalil bílé zuby, jež byly téměř dokonalé až na trochu křivý řezák. Tato malá nedokonalost mu však přidávala na osobitém kouzlu. Proč musí být tak bolestně krásný?
  „Určitě se toužíš vrátit zpátky do Bostonu. Nedokážu si představit, že by tě zde nyní, když tu nemáš
  
žádné příbuzné, něco drželo. Jsou tu jen rozlehlé sady plné prachu."
  „Vůbec si nemyslím, že De Leonovy pozemky jsou jen rozlehlé sady plné prachu."
  „Dobře. Rozlehlé sady na písčité půdě." V očích se mu objevil záblesk černého humoru. „Nic se tu nemění. Pouze stromy kvetou a pomeranče zrají. Myslím si, že to není příliš vzrušující pro úspěšnou bostonskou podnikatelku."
„Myslím, že ne," souhlasila Anna neklidně.
  Naldův pronikavý pohled, který na ni upíral, ji přiměl vzhlédnout od jídla. Díval se na ni přimhouřenýma očima a světlo svíčky se mihotalo po výrazných rysech jeho krásné tváře.
Sevřely se jí vnitřnosti. Co se s ním děje?
  „Dvě stě tisíc dolarů," řekl Naldo autoritativním hlasem. Jeho slova zněla jako rozkaz.
„Cože?"
„Má cena za domek."
  „Nemůže mít takovou hodnotu," vyhrkla dříve, než jí došlo, co říká. Dvě stě tisíc dolarů? Zaplavila ji radost. Přesně to potřebovala, aby mohla znovu začít.
  „Zítra ti pomůžu dokončit balení a po poledni můžeš být na cestě zpátky do Bostonu."
  Zamračila se, protože ji zachvátila panika. Bude pryč. Pryč navždy...
„Šek můžu mít připravený hned zítra ráno."
„Já... Já..."
  „Nejlepší bude, když zavolám svému bankéři hned teď. Proč čekat? Jsem si jistý, že se toužíš vrátit zpátky ke svému životu a přátelům." Naldo zmuchlal lněný ubrousek a stoupl si.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

179

„Ale počkej..."
  „Zavolám svému právníkovi a nechám ho vypracovat dokumenty."
  Vytáhl z kapsy mobil. Na svou chutnou večeři ve spěchu zapomněl...
Zbav se jí.
  Byla nervózní. Bylo to pro něho tak snadné. Chtěl domek zpátky a ona byla problém. Co dělá bohatý muž se svými problémy? Vytáhne peníze a problémy zmizí.
  Neznala sice dobře místní trh s nemovitostmi, ale měla dost zkušeností, aby věděla, že malý nezrenovovaný domek pro zaměstnance, který je ze všech stran obklopen rozlehlými pozemky a patří k němu jeden trávou pokrytý akr, má hodnotu... Kolik? Sto tisíc? Jestli vůbec. Nejcennější byl pozemek. Domek z dvacátých let dvacátého století s malými pokoji a starobylým vybavením by bylo asi nejjednodušší zbourat.
  Proč chtěl zaplatit tolik? Chtěl se jí zbavit? Proč tak rychle?
Poplašné zvony jí drásaly nervy.
„Proč tvůj otec nechal mé matce ten domek?"
  Její hlas zněl klidněji, než jak se ve skutečnosti cítila.
Naldo přerušil telefonování.
  „Pracovala tu patnáct let. Byla věrnou a oddanou zaměstnankyní. Loajální zaměstnanci vždy něco zdědí. Je to naše rodinná tradice."
  „Ale všichni ostatní dlouholetí zaměstnanci dostali hotovost."
  Naldo chvíli vydržel její upřený pohled, ale potom se podíval jinam a odkašlal si.
  
180

JENNIFER LEWISOVÁ

  „Můj otec věděl, že ten domek měla velmi ráda. Chtěl zajistit, že tam vždy bude mít domov."
  „Jsem si jistá, že totéž cítí většina zaměstnanců. Tyto pozemky jsou známé jako místo, kde lidé žijí celý život, i když jsou příliš staří, aby pracovali. To je jedna z mnoha tradic, jež dělá toto místo tak jedinečné..."
  Vtom ji něco napadlo a při té prapodivné myšlence jí náhle zamrazilo.
  „Podezříval tě otec, že se jí po jeho smrti budeš chtít zbavit?"
  Naldo zvedl hlavu. Domyslela si něco? „Proč bych to dělal? Byla nejlepší kuchařka na Floridě. A jak jsem řekl, byla to přítelkyně." Zamračil se, přimhouřil oči a ruce překřížil přes hrudník. „Dvě stě padesát tisíc."
  Anna zamrkala. Srdce jí bolestivě bilo v hrudníku. Co se to, proboha, děje?
  Podle stručné závěti Anna zdědila po své matce vše kromě úspor. Ručně psaná poznámka upřesnila, že se jedná o něco, co bylo pro její matku velice cenné. Samotná závěť nevysvětlovala přesněji, o co se jedná, protože vše bylo souhrnně označeno jako její osobní majetek. Pravděpodobně bylo důvodem to, že to ve skutečnosti neměla zdědit dříve než po smrti Roberta De Leona.
  Znamenalo to, že její maminka chtěla, aby si ponechala domek a majetek, který teď získala?
  Dvě stě padesát tisíc dolarů. Samozřejmě je musí vzít. Byla by blázen, kdyby to neudělala.
„Jestliže je domek můj, můžu tam dnes přespat?"
  Naldo se zamračil. „Proč bys to, proboha, chtěla udělat?"
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

181

  „Nevím. Asi ze sentimentálních důvodů. Žila jsem tam sedm let. Mám na něj hodně příjemných vzpomínek." Hlavou se jí honily myšlenky. Snažila se přijít na to, proč jej chce od ní tak rychle koupit. Proč je pro něho tak důležitý?
  Možná by jí jedna noc v tom starém domově pomohla se s ním rozloučit. Odešla na univerzitu bez jakéhokoli stesku po tomto domku s jeho hlučnou klimatizací a šramotícími myšmi. Nemohla se dočkat, až odejde.
  Byla zpátky pouze párkrát a snažila se přesvědčit maminku, aby se přestěhovala za ní do Bostonu, ale ta o tom nechtěla ani slyšet.
  Nyní ji však myšlenka, že sbalí věci, odnese je do dodávky a opustí tento domek navždy, bolestně zraňovala.
Ztěžka polkla.
  „Odpovím ti ráno." Odložila vidličku na talíř, protože její chuť k jídlu zmizela spolu s jejich nenuceným kamarádstvím.
  V Naldově krásné tváři se odrážel hněv a neochota uvěřit její reakci. Bohatí lidé nikdy nemuseli své pocity skrývat.
  „Dovol mi, abych tě zavezl zpátky do motelu," zavrčel.
  „Není třeba." Anna se na něho sladce usmála. „Vše, co jsem si s sebou přivezla, je v mé dodávce. Parkuji venku a klíč od domku mám u sebe."
  „Nemůžeš tam spát, je tam nepořádek." Prsty si pročísl své husté tmavé vlasy.
  Jeho očividný vztek jí dodal potřebnou sílu. Nemůžeš se zbavit všech kolem, Naldo.
„Nevadí. Stačí mi čisté povlečení na postel a budu

docela v pohodě. Navíc tak budu moci rychleji dokončit balení." „Půjdu s tebou."
  Zatraceně. Stále ještě nenašel, co hledal. Nebylo to na žádném obvyklém místě a navíc byl zaneprázdněný přípravami pohřbu a obchody společnosti. Co když to Anna najde první? Chtěl, aby přijala jeho nabídku a okamžitě odešla. Samozřejmě před tím, než začne čenichat, co znamená, že zdědila kuchařku.
  Naldo podržel Anně dveře od její staré bílé dodávky a potom se zeptal: „Pronajala sis ji?"
  „Koupila. Myslela jsem, že bude perfektní na převoz máminých věcí do Bostonu." Odhodila si světlé vlasy z čela.
  „Uvidíme se zítra." Vypadala, že je schopná přibouchnout mu dveře před nosem.
  „Pojedu s tebou, abych zjistil, zda něco nepotřebuješ."
  V očích se jí objevila nedůvěra. Měla dobrý důvod být nedůvěřivá, ale teď na tom nezáleželo.
  Bouchl dveřmi a vydal se kolem auta k sedadlu pro spolujezdce, kde však zjistil, že dveře nejdou otevřít.
  Anna se naklonila a stáhla okénko. „Ty dveře zlobí. Musíš jimi trhnout, jinak se ani nepohnou. Skutečně není nutné, abys jezdil. Uvidíme se zítra."
  Hlas jí zněl chladně. Její očividná snaha zbavit se ho se jí zřetelně odrážela v obličeji a pouze prohlubovala jeho hněv a rozhodnutí jet s ní.
Trhl dveřmi a ty se se zavrzáním otevřely.
  Když nasedl, zeptala se: „Jestliže pojedeš se mnou, jak se dostaneš zpátky domů?"
„Rád se v noci projdu," zasmál se Naldo.

DĚDICTVÍ LÁSKY

183

  „Budeš muset." Opravdu zahlédl úsměv na jejích rtech?
  „Tys jela s touto rachotinou celou cestu z Bostonu?" divil se a nedokázal přitom skrýt pochybnosti v hlase.
  „Funguje skvěle." Zatímco si prohlížel její elegantní profil, otočila klíčem v zapalování. Následovalo skřípání a vrzání, které odporovalo jejímu tvrzení.
  Odhrnula si vlasy z čela, zvedla hlavu a pak se k němu znovu otočila. Motor několikrát škytl a potom se ztrápeně rozběhl. „Vidíš?" pronesla s vítězným pohledem.
  Vyjela na cestu k domku na západní straně pozemku. Dodávka rachotila a Naldo zatínal zuby, když motor sténal a naříkal.
  „Nelíbí se mi ten zvuk. Měla by sis to nechat zkontrolovat. Znám ve městě skvělého mechanika, jenž by se ti na to přijel podívat. Jmenuje se Manny Alvarez. Dám ti jeho telefon nebo mu sám zavolám, jestli chceš. Vážně si to nechej zkontrolovat, než pojedeš zpátky do Bostonu."
„Jasně, díky," zazněla neupřímná odpověď.
  Je tak tvrdohlavá. Snažil se nesmát. Anna vždy byla vznětlivá, a to z ní dělalo zábavného soupeře, když byli dětmi.
  Nyní ale byla dospělá. Podíval se znovu na její ostře řezané rysy. Jak se ta divoška, která byla blázen do sportu, mohla změnit na tak elegantní ženu, jež byla krásná jako nádherně vybroušený diamant?
  „Proč na mě tak zíráš?" Otočila se k němu a v očích jí probleskoval oheň.
„Čirý obdiv," řekl s úsměvem.

184

JENNIFER LEWISOVÁ

„Přestaň. Znervózňuješ mě."
  Naldo si s uspokojením všiml, že Anna nemá snubní prsten. Skončila se svým manželem nadobro. Proč ho to tak zajímá? ptal se sám sebe vzápětí.
  Zastavila před neosvětleným domkem. Když vypnula motor, dodávka zanaříkala. Proč jezdí v takové rachotině, když má peníze na lepší vůz? Zavrtěl hlavou.
Je stále tak tvrdohlavá.
„Otevřu ti," nabídl jí Naldo a natáhl se po klíčích.
  „To je v pořádku, udělám to sama," odmítla a vystoupila z auta.
„Vidím, že stále musíš dělat všechno po svém."
  „Tak dobře." Hodila mu klíče. „Vidím, že stále dokážeš chytat." Přimhouřila oči, a to způsobilo neočekávané, ale příjemné vzrušení v jeho slabinách. „Musím něco zezadu přinést, ale ty jdi dovnitř a rozsviť," pobídla ho Anna.
„Jasně."
  Tma skryla jeho zlomyslný úsměv. Otevřel dveře a opatrně přešel temnou kuchyní k pojistkám.
Vypnul přívod elektřiny.
„Rozsviť," zavolala na něj.
„Zkouším to, ale nejde elektřina."
  Byl rád, že tma skryla záblesk spokojenosti, jenž se mu objevil v očích. Nechtěl jí dát příležitost, aby se přehrabovala v matčiných věcech, dokud on nenajde to, co hledá.
„To je nepříjemné," řekla Anna nešťastně.
  „Poslední dobou jsou s elektřinou problémy. Hlavně za bouřek." Nelhal. „Pravděpodobně to bude ráno v pořádku. Až se vrátím domů, zavolám elektrikáře."
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

185

„U vás půjde elektřina?"
  „Máme záložní dynamo," zalhal. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy.
  „Nevím, jestli maminka nechávala sirky stále v... Jo! Jsou tu. Jsou stále vedle sporáku." Když zapálila svíčku, mihotavé světlo jí ozářilo tvář.
  „Ve světle svíčky vypadáš nádherně," poznamenal Naldo.
  „Ty taky." Předstírala úsměv. „Chtěla bych tě pohostit, ale myslím, že na jídlo o dvanácti chodech, které jsem plánovala, budeš muset počkat."
  Myslel na spoustu věcí, jimž by se nyní rád věnoval. Tak rád by ve tmě v malé ložnici ulehl s nádhernou Annou na čerstvě vyměněné prostěradlo. Kdyby jen neměl povinnosti k rodině a pozemkům...
  Ale, bohužel, se musel rozhodnout mezi potěšením a povinností, a povinnost musela vyhrát.
  „Jsi si jistá, že budeš v pořádku? Nepotřebuješ pomoct s výměnou povlečení?"
  Zvedla hlavu, ruce položila na útlé boky a vystrčila hrudník.
  Anna má nádherná prsa. Povinnost vždy může počkat až do zítřka, prolétlo mu hlavou. Olízl si rty.
  Anna přimhouřila oči. „Proč se cítím, jako bych byla sama v babiččině domku s velkým zlým vlkem?"
  Odolával touze něco zavrčet, ale pak ji jen ubezpečil: „Jestli tu nechceš být po tmě sama, mohl bych tu přes noc zůstat s tebou." Snažil se skrýt svůj nestydatý úsměv.
  Usmála se pro sebe. „Ne, děkuji! Vyznám se tu. Žila jsem tu, pamatuješ? Půjdu hned do postele a uklízet začnu až ráno, až bude světlo."
„Dobře," řekl s úlevou. Samozřejmě to neztlumilo

186

JENNIFER LEWISOVÁ

jeho touhu po ní, ale to vyřeší tělocvična a studená sprcha. „Ahoj ráno."
  
  Dvě stě padesát tisíc dolarů a ona po nich neskočila? Ráno sluneční paprsky zalily ložnici a oslňovaly Annu, že až musela přimhouřit oči. Copak naprosto ztratila rozum?
  Něco v Naldově nafoukané aroganci v ní podnítilo odpor. Proč by mu měla dát něco, co je její?
  Včera povlečení postele nevyměnila. Nechala tam to, v kterém její maminka spala naposledy před několika hrozně dlouhými dny. Stále však cítila, že voní jako fialky - a domov.
  Hlavu měla položenou na měkkém polštáři a přála si, aby mohla obejmout maminku stejně, jako svírala pažemi měkkou bavlnu vybledlého květinového povlečení polštáře.
  Proč jsi musela zemřít dříve, než jsme měly příležitost navázat vztah jako skuteční dospělí? Na jedné straně byla ráda, že když maminka zemřela, myslela si, že je úspěšná, ale na druhé k ní chtěla být upřímná.
  Zahnala slzy a sedla si. Zhluboka se nadechla. Elektřina dosud nešla a bude lepší, jestliže se sbalí a odejde, než si to Naldo s těmi penězi rozmyslí.
  Otevřela okno a vůně pomerančovníků naplnila v tomto svěžím ránu její smysly.
Nádhera.
  Jak mohla ten pocit zapomenout? Jako by celý svět byl plný očekávání a sliboval, že se stanou nádherné věci.
  Robert de Leon nechal nedávno blízko domku vysadit novou skupinu pomerančovníků. Za těch deset
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

187

let pomerančovníky vyrostly z malých semenáčků do majestátních vzrostlých stromů a nyní byly jejich větve plné ovoce.
  Zasadil je zde, protože její matka pomerančovníky milovala a říkala, že kdyby mohla, chtěla by žít přímo uprostřed sadu. Nevrlý, ale okouzlující magnát pomerančovníky miloval. Spolu s její matkou vybíral vhodné odrůdy a nyní byli oba mrtví.
  Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že nedovolí smutku, aby ji znovu zaplavil. Když scházela dolů, instinktivně sehnula hlavu, aby se vyhnula nízkému vstupu. Zamířila přímo k elektrickému jističi.
  Nebyl zapnutý. Proč na to proboha nepomyslela včera večer? Nalda nenapadlo zkontrolovat jistič, protože má kolem sebe plno sloužících, kteří pro něho vše dělají, ale ji to napadnout mělo.
  Zapnula jistič a klimatizace začala hučet. Kávovar už jistě také pracuje. Teď potřebovala kávu, jako upír potřebuje čerstvou krev.
  S prvním douškem kávy cítila, že spojení mezi jejími nervovými buňkami začalo znovu fungovat. Zrovna se chtěla tohoto životabudiče znovu napít, když se ozvalo hlasité zaklepání na dveře.
  „Kdo je to?" zadrmolila stále ještě ne zcela probraná. Skutečně nechtěla otevřít dveře ve svém růžovém pyžamu, ale další série bušení ji vytáhla ze židle.
  „Anno!" zařval hluboký hlas za dřevěnými dveřmi. Naldo. Co tady chce?
  Měla by mu otevřít dveře v pyžamu? Pročísla si neučesané vlasy prsty. Jestliže bude tiše, bude si Naldo myslet, že je pryč?
  Pak si ale vzpomněla, že její dodávka parkuje přímo před domem.
  
188

JENNIFER LEWISOVÁ

Zaťala zuby a otevřela dveře.
  Naldo se opíral o zárubeň dveří. Měl oblečený dres svého týmu póla - černobílou košili, bílé jezdecké kalhoty, jež mu obepínaly dlouhé silné nohy, a vysoké černé kožené boty. „Tvá dodávka blokuje cestu," vyštěkl. V očích mu plápolala netrpělivost, když jí nařizoval: „Musíš ji okamžitě přesunout."
  Copak slovo prosím není ve slovníku tohoto muže?
  Zamířila do kuchyně pro klíče a nepříjemně si uvědomovala své růžové pyžamo.
  „Měla bys parkovat v přístřešku pro auto," uslyšela za sebou, když za ní došel až do kuchyně. Tón jeho hlasu byl velmi nepříjemný.
„Dodávka se tam nevejde," protestovala Anna.
„Tak parkuj na trávníku."
  „Proč tedy sám nezajedeš na trávník a neobjedeš dodávku?" pustila se do něho s rozhořčením.
  Jeho černé obočí nad blýskajícíma se temnýma očima se zamračilo. „Vůz na převoz koní potřebuje rovný povrch. Je to jediná příjezdová cesta k hřišti a celé družstvo už čeká. Diváci se za chvíli začnou sjíždět." Poslední slova křičel.
„Teď ráno? Kolik je? Osm?" zeptala se Anna.
  „Samozřejmě. Před tím než bude horko. Rychle dodávku přeparkuj!" přikázal.
  Co jí má co rozkazovat? Krev v ní vařila. Jeho arogance je neuvěřitelná!
Zvedla hrnek s kávou ke rtům a napila se.
  „Na co čekáš?" zeptal se ji nevěřícně. Nepochybně ho ještě více rozhněvalo, že neutíkala splnit jeho příkaz.
„Zrovna snídám a nepracuji pro tebe, jestli jsi

DĚDICTVÍ LÁSKY

189

nezapomněl," řekla podrážděně Anna a nechala ho čekat.
  Naldo zjevně přijal její reakci jako výzvu. Jeho černé oči se dívaly do jejích dost dlouho, aby se jí prudce rozbušilo srdce.
  Potom pozoroval její tvář a krk. Polkla a hrnek s kávou se jí v ruce zatřásl. Jeho pohled klouzal dolů přes krátký bavlněný růžový kabátek pyžama, který jí těsně přiléhal k prsům. Bradavky jí jako na rozkaz ztuhly.
  Na jeho širokých arogantních smyslných ústech se objevil malinký náznak úsměvu.
  Anna pozvedla hrnek a zhluboka se napila kávy, jež náhle chutnala trpčeji než jed.
  Její bosá chodidla se pohnula a vydala na linoleu pleskavý zvuk, a to přinutilo Nalda podívat se níže. Jeho temné zornice nestydatě klouzaly po jejích bosých nohách.
  Anna cítila, že jí zeslábla kolena a že začala dýchat přerývaně, pohodila však neučesanými vlasy a hrdě zvedla hlavu. „Vadí ti to?"
  „Vůbec ne." Jeho sametový hlas zesílil, když se jeho oči setkaly s jejími.
  Udělal krok dopředu, a než si uvědomila, co se děje, popadl její klíče ze stolu. Rozzuřilo ji to, praštila hrnkem o stůl a snažila se mu klíče vytrhnout, ale nepodařilo se jí to.
  Naldo k ní přistoupil, chytil ji kolem pasu a začal ji náruživě líbat.
  Vůně jeho čisté kůže a nespoutaná mužnost ji zbavily odporu. Jeho silné ruce ji objímaly, když hodoval na jejích ústech. Rty se jí rozevřely, aby přivítaly jeho jazyk.
  
Naldo De Leon mě líbá.
  Probudil v ní dychtivost. Rozechvěla se překvapivým a nečekaným potěšením, protože její dlouholetý sen se uskutečnil. Tělo jí zaplavila rozkoš, tála v žáru jeho polibku.
Potom se od ní odtáhl. Oči se mu leskly.
  Srdce jí zrychleně bušilo a ruka jí vyletěla k ústům. Co se to, proboha, právě stalo?
Potom zjistila, že Naldo drží její klíče.
  „Děkuji," řekl chladně a to slovo jí znělo v uších, když se otočil a odešel z místnosti.
  
TŘETÍ KAPITOLA
  
  Anna šla po chodníku a velmi se hněvala. Naldo De Leon si zaslouží veřejné bičování. Ne, bičování je pro něho příliš malým trestem. Oběšení by bylo lepší.
  Vpochodoval přímo do její kuchyně a políbil ji, jako kdyby byl vévoda z osmnáctého století a ona nějaká pohledná služka, na kterou dostal ráno chuť.
  Bojovala s neodbytnou touhou hlasitě se rozkřičet přímo zde uprostřed města, kde polední sluneční paprsky probleskovaly výlohami obchodů.
  Popadl její klíče, jako kdyby byly jeho! Ani je nepřinesl zpátky. Pouze zaparkoval dodávku na trávě a nechal ji tam s klíči v zapalování.
Neuvěřitelné!
  Hněv v ní vřel, když slyšela vzdálený zvuk pálek, dusot koňů a povzbuzování houfu hloupě se usmívajících lidí. Hráli pólo skoro celé ráno a potom se všichni prořítili kolem domku se svými vozíky na přepravu koňů a nablýskanými sportovními auty.
Chtěla vzít pálku na pólo na Nalda a...
Ale ne. Ovládne se.
Zhluboka se nadechla, když se přiblížila ke kance-

192

JENNIFER LEWISOVÁ

láři právníka rodiny De Leonu. Sáhla do tašky pro tlustou obálku, již jí dali právníci po přečtení závěti. Dokumenty a mapa jejího majetku.
  Když opouštěla kancelář o půlhodinu později, měla pochmurnou náladu. Zjistila, že nemá právo průchodu. Její akr půdy byl ze všech stran obklopen pozemky De Leonu.
  Neměla žádnou šanci si je nechat a musela je prodat Naldovi.
Když se vrátila domů, znovu ho našla v domku.
  „Co děláš v domě mé matky?" zeptala se rozhořčeně.
  Naldo byl stále oblečen do stejného oblečení jako ráno a svou mohutnou postavou vyplňoval maličkou kuchyň.
„Hledám tě," prohlásil klidně.
  „A tak sis sám dovolil jít dovnitř a čekat tady?" Začínala v ní vřít krev, „Špiníš mi podlahu."
  Naldo letmo pohlédl na vysoké černé boty, které už nebyly tak čisté jako ráno. „Pošlu sem někoho,  kdo to uklidí," řekl nevzrušeně.
„Dveře byly zavřené."
  „Mám klíč." V dlani držel klíč a v jeho černých očích viděla nebezpečné záblesky.
  „Teď je to můj majetek. Nemáš na to žádné právo!" zakřičela rozhořčeně.
  Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Nemá smysl se kvůli tomu hněvat. Musí prodat pozemek a domek Naldovi.
Zkus se k němu chovat mile.
  „Omlouvám se. Jsem asi trochu přecitlivělá. Poslední dny byly obtížné."
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

193

  „Vím. Omlouvám se, že jsem tě ráno políbil. Bylo to nevhodné."
  Tvář měl vážnou a neobjevil se na ní žádný záblesk škádlení.
Litoval, že ji políbil.
  Zklamal ji tím. Doufala, že po ní touží? Že se do ní bláznivě zamiloval?
„Omluva je přijata," řekla Anna strnule.
  „Také pro mě byly poslední dny dost těžké. Asi jsem trochu rozrušený."
  Přikývla a přála si, aby odešel dříve, než se přestane kontrolovat.
  Jeho velké tmavé oči hleděly do jejích. „Prokážeš mi čest a povečeříš dnes se mnou? Trochu se stydím za to, jak jsem se včera večer a dnes ráno choval, a chtěl bych to napravit," vysvětloval.
Tvářil se vážně. Nezahlédla žádný náznak výsměchu.
Anna polkla.
Prokážeš mi čest?
  Jeho slova ťala do živého. Naldo s ní mluvil, jako by si úctu skutečně zasloužila.
  Seber se. Chce se ti jen vlichotit, aby mohl koupit pozemek zpátky. Ty mu ho potřebuješ prodat, stejně jako on jej potřebuje koupit.
„Dobrá, přijdu."
Přikývl. „Vyzvednu tě o půl osmé."
  Snažila se ignorovat vzrůstající vzrušení. Je to pouze obchod. Dnes můžeš vyměnit domek a pozemek za peníze a zítra můžeš odejít s nedotčenou důstojností.
  Když se za ním zavřely dveře, upoutaly ji stopy na linoleu. Nebyly jen mezi vstupními dveřmi a dřezem v kuchyni, kde stál, když přišla. Byly všude po kuchyni.
  
  Byl nahoře, uvědomila si podle hlíny na horním schodu schodiště. Zamrazilo ji.
  Kousky trávy prozrazovaly, že byl v ložnici její maminky a také v pokoji, který býval její. Samozřejmě byl příliš arogantní, aby pomyslel na to, že dělá nepořádek v domě někoho jiného. Na uklízení měl lidi.
Ale co, proboha, dělal nahoře?
  Kousla se do rtu a snažila se na to přijít. Možná se chtěl přesvědčit, že je vše stále jeho?
Nebo něco hledal?
  
  Stála ve světle modrých šatech u okna v kuchyni a sledovala, jak Naldo zaparkoval své naleštěné červené sportovní auto před domem vedle dodávky a šel ke dveřím.
  Jeho výraz neradostného odhodlání způsobil, že se jí sevřel žaludek.
  „Ahoj." Když otevřela dveře připravená vyjít ven, vykouzlila zářivý úsměv. Naldo se jí přes rameno podíval do domku.
„Vidím, že jsi sbalená."
  Ve světlé lněné košili zastrčené do drahých džínů vypadal nesmírně atraktivně.
  „Ano. Naházela jsem odpoledne nějaké věci do krabic. Nedokážu nic vyhodit. Nevěděla jsem, že maminka měla každé vydání Jak zlepšit domov a zahradu od roku 1997. Poznačila si tam různé recepty, dokonce jsem našla článek, podle něhož ji napadlo vyšít závěsy."
Uvědomila si, že kvůli nervozitě stále mluví. „Můžeme jít?" Naldo k ní natáhl ruku. Protože nevěděla, co má udělat, podala mu svou. Vzal ji, ne-

DĚDICTVÍ LÁSKY

195

smírně dlouho se jí vášnivě díval do očí a potom přitiskl své rty na chvějící se prsty.
Pocítila silné vzrušení a zalapala po dechu.
  Pustil jí ruku a popostrčil Annu ze dveří. Byla nervózní a zmatená. Měla by být znepokojena jeho nevhodným troufalým chováním. Zvláště po tom drzém a nepřístojném polibku, jenž se odehrál ráno, ale nějak...
  Galantně jí otevřel dveře svého auta, aby mohla nasednout. Když Naldo nastartoval motor, snažila se zapnout bezpečnostní pás.
  „Nemyslím si, že bychom se během tak krátké cesty nabourali," poznamenal pobaveně. „Jsi opatrnější, než když jsme spolu závodili v tátových golfových vozících."
  „S moudrostí přichází obezřetnost." Nakonec se jí podařilo zapnout složitou západku pásu, ale výsledkem bylo, že se cítila svázaná a zvedal se jí žaludek nervozitou.
„Dříve jsem byla mladá a hloupá," dodala.
„Bylas zábavná. To byly časy."
Jen aby.
  „Ano. Byla jsem vždy dobrá na tenis." Nelíbila se jí hořkost, s kterou to řekla.
Zvedl obočí. „To zní, jako bys chtěla víc." Chtěla.
  „Jednou jsi řekl, že se mnou půjdeš na školní ples." Jeho bezstarostná poznámka pro ni hodně znamenala. Kolik hodin ležela na posteli a snila, že půjde na školní ples s Naldem?
„Opravdu?" Naldo se na ni udiveně podíval.
Sevřely se jí vnitřnosti. „Je to tak směšné?"
„Nesměju se. Jen si to nepamatuju."

196

JENNIFER LEWISOVÁ

  Upřeně se dívala na jeho aristokratický profil. Nepamatuje si to, ale pro ni to znamenalo celý svět. Jak bylo pošetilé si myslet, že by ji báječný Naldo De Leon mohl doprovázet na školní ples místní státní školy. Bylo to místo, kam určitě nikdy ani nevkročil.
  „Proč by sis to pamatoval? Není to důležité." Zaťala zuby. Je jí pouze dvacet šest let a již je zahořklá. Neměla z toho radost.
  „Připouštím, že jsem tě tak skutečně neviděl. Byli jsme kamarádi."
  „Máš pravdu. Užili jsme si spolu hodně legrace." Podívala se na něho obezřetně a všimla si, že se mu ve tvářích objevil dolíček. Nezapomněla ten dolíček od časů, kdy se spolu smáli. Ty časy pro ni hodně znamenaly, i když pro něho zřejmě ne. „Byly to nejlepší roky mého života."
  Když se na ni zadíval vášnivým pohledem, přála si, aby ta slova nikdy nevyslovila - ale co na tom teď záleží? Zítra dokončí, dobalí a odjede.
  V tichu nabitém emocemi a nevyřčenými slovy přijeli k velkému nádhernému domu s bílými sloupy a širokou verandou.
  „Všechno je teď tvoje. I tento nádherný dům. Je skutečně čtyři sta let starý?"
  Naldo se zasmál. „V žádném případě. Ani nevím, kolikrát museli mí předci opravovat to, co zničily hurikány a lesní požáry. Tento dům pochází z roku 1912. Stěny jsou pořádně silné."
„Proč?" zeptala se Anna zvědavě.
  „Nic je neodfoukne a odolají i ohni. Rodina tradičně nenechává svůj majetek pojistit, a tak si chrání své investice takto," vysvětlil jí.
„Majetek není pojištěný," pokračoval dál, „proto-

DĚDICTVÍ LÁSKY

197

že De Leonovi byli vždy příliš pyšní na to, aby získávali peníze od jiných. Necháváme si stranou část peněz na případné neštěstí."
  „Myslím si, že De Leonovi vždy měli tolik peněz, že dokázali zvládnout i velké pohromy, aniž by je to finančně vyčerpalo."
„Přesně."
  Vystoupili z auta a pomalu došli k majestátnímu hlavnímu vchodu.
  „Vypadáš nádherně." V Naldově hlase zněl temný podtón.
  „Díky." Zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Vzal ji za paži, když stoupali po širokých kamenných schodech ke dveřím. Měla podivný pocit, že se jí zrovna plní sen. Bylo však příliš pozdě a vše bylo špatně.
  Kdysi to byl báječný vysoký hubený chlapec, který si z ní věčně utahoval. Nyní vedle ní šel svalnatý muž, jenž si jasně uvědomoval svou moc. Byl tak úžasný. Jeho výrazné lícní kosti a silná brada velmi zajímavě kontrastovaly s jiskřičkami v černých očích a půvabnými dolíčky, které se objevily, když se smál.
  Bylo dobře, že posledních deset let prožila v Bostonu. Nemusela se tak neustále setkávat s tímto mužem a toužit po něm. Věděla, že ho nikdy nemůže mít.
Dvojité dveře se jako kouzlem otevřely. „Díky, Pilar," poděkoval Naldo s úsměvem hospodyni.
  Anna zamumlala: „Dobrý večer." Cítila, jako by byla na špatné straně - na straně pána, a ne sloužících.
  Naldo ji držel za ruku. Pod jeho kvalitní lněnou košilí cítila teplo jeho kůže. Tělo se jí chvělo, protože si
  
198

JENNIFER LEWISOVÁ

uvědomovala jeho mužnou přítomnost. Vzpomínka na jeho polibek způsobila, že bradavky měla bolestivě napjaté. Litovala, že ji Naldo už nikdy nebude znovu držet za ruku.
  Copak jsi praštěná? Tento muž byl tak arogantní, že tě políbil bez svolení, a teď jsi celá vzrušená a myslíš na...
  „Vypadá to, že večeře je hotová," přerušil Naldo její myšlenky. Tentokrát ji zavedl do velké jídelny, kde byla připravena dvě místa naproti sobě na koncích velkého mahagonového stolu.
  „Tvůj otec tu vždy rád jedl. Budeš pokračovat v tradici?" Nebo se ji pouze takto snaží zastrašit?
  Vedle nesmírně cenných porcelánových talířů se nacházely tři křišťálové sklenice a nejméně dvanáct masivních kousků stříbrných příborů.
  „Tradice je třeba dodržovat," zdůraznil Naldo. Anna pocítila lítost, když jí pustil ruku.
  Vzhlédla k obrovskému olejovému portrétu, jenž visel nad mramorovým krbem. „Portrét tvé matky je nádherný. Byla velmi krásná."
  Krásná černovlasá žena na ni shlížela s pohrdavým pohledem. Anna si ji pamatovala jako chladnou vznětlivou ženu, která všechny kritizovala a vyváděla z rovnováhy svým ostrým jazykem.
  „Byla báječná. Mluvila sedmi jazyky, a než si vzala mého otce, skvěle tančila."
  „Pamatuji si, že nahoře je pokoj s tyčí a zrcadly. Ten byl její?" Nevzpomínala si, zda tam od smrti jeho matky byla.
  „Ano. Musela cvičit každý den, jinak ji bolely svaly. Mohla být primabalerínou."
„Proč přestala?" zeptala se Anna zvědavě.

DĚDICTVÍ LÁSKY

199

  „Dokážeš si představit mého otce, jak dovolí své ženě tančit na jevišti?" Naldo se zamračil a pak se napil bílého vína.
  „Když se vdala, rychle pochopila svou roli - stát po boku svého manžela, pána pozemků, porodit mu dědice a milovat ho." Zarazil ji pochmurný tón jeho hlasu. De Leonovi vždy vypadali jako dokonalý pár: oba byli chytří, krásní a bohatí. Bylo to jen zdání?
  „Měli tví rodiče šťastné manželství?" nedokázala si Anna odpustit otázku. Od svého rozvodu se velmi zajímala o manželství ostatních lidí. Proč u některých láska přetrvá celý život a u jiných ne...
  „Samozřejmě že měli pěkné manželství," řekl Naldo nečekaně příkře. Jeho odpověď způsobila, že litovala, že se ho na to zeptala.
  „Přiznávám, že jsem se vždy o maminku trochu bál. Byla tak... dokonalá."
  „Byla perfekcionistka. Jako já. Jestliže chce člověk něco dělat, měl by to dělat pořádně. S tím určitě také souhlasíš."
„Naprosto," odpověděl bez zaváhání.
  Když se podívala na množství příborů u talíře, zrudla a nervózně se zeptala: „Který mám použít?"
  „Začíná se vnějšími a pokračuje směrem dovnitř. Ale jestli chceš, můžeš klidně použít dezertní lžíci. Nebude mi to vadit." Napíchl křupavou mrkvičku.
  Usmála se a uchopila vidličku, jež ležela nejdále od talíře.
  Naldo se pohodlně opřel. Byl rád, že potenciálně nebezpečné téma jeho matky a manželství jeho rodičů bylo obratně smeteno ze stolu. Na krátký okamžik pocítil pokušení říci jí pravdu, ale čest jako vždy zví-
  
200

JENNIFER LEWISOVÁ

těžila. Byl vychován, aby chránil rodinnou čest za každou cenu.
To znamenalo zatajit i toto tajemství.
  Nedokázal z Anny spustit oči. Byla krásná. V hloubce průzračných modrých očí se jí odrážela moudrost a několik překvapivých tajemství. Světle modré elegantní šaty podtrhovaly její jemnou sílu.
  Nic se však nedalo srovnat s pohledem, který se mu naskytl ráno, když před ním stála v růžovém pyžamu, s rozcuchanými světlými vlasy a tvářemi zrůžovělými pobouřením.
  Znovu se napil vína. Nedokázal si pomoci, ale chtěl ji v takovém rozkošném stavu znovu vidět.
  Bylo by špatné trochu se pobavit, než uzavřou obchod? Přitažlivost byla vzájemná, o tom nebylo pochyb. Při jeho polibku roztála. Jiskry, jež mezi nimi létaly, však mohly způsobit požár.
Jestli miluje stejně, jako hrála tenis...
  „Naldo," oslovila ho Pilař ode dveří, „je zde Isabela a chtěla by se navečeřet."
  Naldo se zamračil. „Myslel jsem, že dnes večeří v St. Augustine."
Pilař pokrčila rameny.
„Řeknu Vicki, aby uvařila další porci. Můžu prostřít třetí místo?" „Ano."
  Kčertu. Příjezd jeho sestry narušil jeho plán svést dnes v noci Annu. Tajně doufal, že se Isabela vrátí okamžitě do Paříže, jak to po svých návštěvách obvykle dělala. Stejně sem jezdila jen z povinnosti. Nechtěl však, aby si myslela, že v tomto domě, který byl nyní jeho, už není vítána. Nyní byl hlavou rodiny a měl povinnost ji udržet pohromadě.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

201

  „Isabelo." Když jeho sestra vplula do pokoje v třepotajícím se šifonu, vstal. „Prosím, připoj se k nám. Znáš Annu Marcusovou?"
  Naldova sestra se zastavila a podívala se na Annu, jež vstala a očekávala zdvořilé uvítání. Anniny modré oči se setkaly s pohledem Isabeliných černých očí a na Isabelině bledém čele se objevila vráska.
  Ženy se na sebe chvíli napjatě dívaly a potom Isabela přistoupila k Anně.
„Nevěřila jsem, že se setkáme."
  „Ani já ne." Anna si s ní potřásla rukou a usmála se. „Myslím, že v době, kdy jsem se sem s maminkou přestěhovala, jste studovala v Evropě. Žijete tam i nyní?"
  „Ano, v Paříži. Kromě doby, kdy kvůli své práci cestuji." Isabela poté pokračovala k místu, jež pro ni prostřeli.
  Naldo si sedl a poskytl Anně další informace: „Isabela je operní režisérka. Má raději umění a život v Evropě."
  „Ve Spojených státech je také hodně skvělých operních společností, že?" řekla Anna vesele.
  Isabela se na ni podívala opovržlivým pohledem. „Sotva se dají porovnávat s pařížskou operou a La Scalou. Ta zelenina je jasně zvadlá." Znechuceně napíchla na vidličku kousek brokolice. „Evropa má lepší personál... Promiňte. Nic ve zlém. Na okamžik jsem zapomněla, že vaše matka byla naší zaměstnankyní."
  „Ano. Vařila zde patnáct let." Anna zářila hrdostí. Jen málokdo dokázal reagovat na Isabeliny nevhodné poznámky.
„Vím. Viděla jsem vás, když se četla závěť. Dost

202

JENNIFER LEWISOVÁ

impozantní dědictví pro kuchařku." Isabela upila vína a zanechala na okraji skleničky otisk své rtěnky.
  „Myslím si, že váš otec věděl, jak má maminka milovala svůj domov."
  „Nebo to bylo proto, že byla takovou drahou přítelkyní?"
  Naldo ztuhl. Jeho sestra byla nebezpečná a nevy-počitatelná jako její obrovský pudl, kterého všude brávala s sebou.
  „Isabela nikdy nezůstává na jednom místě dlouho. Kdy se vracíš do Paříže?"
  „Asi tady chvíli zůstanu. Paříž bývá v tuto dobu tak přeplněná. Život by byl mnohem snesitelnější, kdybych měla nějaké místo, kam bych se mohla uchýlit."
  „Máš přece dům na Azurovém pobřeží, pamatuješ? To se ani nezmiňuji o tvé vile na jezeře Como."
  „Ta místa jsou plná strašných turistů. Mám na mysli něco venkovštějšího. Třeba pozemek u Loiry. Někde, kde bych mohla být v kontaktu s přírodou a něco pěstovat."
  Naldo se ani nesnažil potlačit veselý smích. „Něco pěstovat? Nikdy jsem netušil, že máš zájem o pěstování čehokoli kromě svých nehtů."
  „To je věkem, zlatíčko. Jako umělkyně oceňuji krásu přírody. Pamatuješ na matčin sen koupit trochu půdy a přestěhovat rodinu zpátky do Evropy?"
  „Matčin sen neměl nic společného s pěstováním. Pouze se ve Spojených státech nikdy necítila doma."
  „Přesně! Všechno to lopocení kolem pomerančovníků je ponižující. Jen si pomysli, jak dobře by se ti žilo ve Francii. Mohl bys vlastnit vinici a vyrábět šampaňské. Mohl bys znovu používat rodinný titul.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

203

Nedokážu ani vystát pomerančový džus. Bolí mě po něm žaludek."
  „Mnohem více lidí na světě pije pomerančový džus než šampaňské a jsem si jistý, že Annu tímto rodinným tlacháním nudíme." Naldo se pohodlně opřel. „Pozval jsem ji dnes, abychom projednali odkoupení jejího pozemku."
  „Nechápu, jaký je rozdíl v tom, mášli o akr méně nebo více." Isabela upila vína. „Kdybys měl rozum, tak bys rozdělil celý pozemek na stavební parcely. Hodně lidí touží po troše floridského slunce a cena nemovitostí roste."
  Její slova Nalda podráždila, a proto jí důrazně řekl: „Víš, že pozemky nikdy neprodám."
„Ne? Uvidíme!"
  Anna se dívala z jednoho na druhého, jako by sledovala tenisový zápas. Pozorně poslouchala a pak se se zamračením zeptala: „Je laskavé, že váš otec zanechal mé matce pozemek, ale co znamená ta kuchařka?"
  „Byla kuchařka, že?" Isabela se na ni ani nepodívala a nabrala kousek chřestu.
  „Ano, ale nevím, o jaké knize se mluví. Našla jsem v domku několik kuchařek, ale nevíte náhodou, o kterou se jedná?"
  Naldo se posunul na židli. Tak tuto záležitost by raději vůbec neotvíral. S odchodem Letty a obchodně založenou Annou na jejím místě by celá záležitost mohla být komplikovaná a drahá. Na to jeho otec určitě nepomyslel.
  „Kdo ví?" Isabela nabrala chřestem omáčku. „Proč bychom se měli starat o nějakou knihu? Měl rozdělit pozemek rovným dílem mezi své dvě děti
  
204

JENNIFER LEWISOVÁ

místo toho, aby se řídil nějakou odpornou zastaralou tradicí."
  Naldo se snažil mírnit svůj hněv. „Dostáváš každý měsíc dost peněz, abys žila jako královna. Víš, že naše rodina je tam, kde je, jen kvůli tomu, že nikdy tuto tradici neporušila. Kolik jiných rodin může tvrdit, že více než sto let spravuje stejné pozemky?"
  „V Evropě hodně. Kdyby rodina žila tam, pravděpodobně bych žila trochu důstojněji."
  „Důstojnost by bylo vše, co by nám zůstalo po evropské dědické dani," namítl Naldo a potom ukousl kousek chřestu.
  „To je nesmysl. Jsi bohatý jako Krésus. Pouze se nechceš podělit se svou vlastní krví. Kvůli tradici..."
  Naldo vydržel její chladný pohled. „Tradice je zdroj síly této rodiny."
  „Tradice." Isabeliny rty se rozšířily do falešného úsměvu. „Předpokládám, že to vysvětluje tu večeři ve dvou, již jsem přerušila."
  „Anna a já jsme staří přátelé. Jsem rád, že jsme znovu obnovili náš vztah."
  O co Isabele jde? Nechtěl o tom přemýšlet. Teď by rád ukončil tu pokaženou večeři a prozkoumal Annino smyslné, ohebné tělo. Věděl, že její rty chutnají jako zralé maliny, ale jak to bude s její šíjí? A těmi nedočkavými bradavkami?
  „Jak milé. Ale nebojíš se rozvířit staré drby, zlato? Jsem si jistá, že se po přečtení závěti již šíří klevety, ačkoli na tom nezáleží, protože každý už o tátově aférce dávno ví."
  Naldo sevřel pěsti. Rychle se podíval na Annu, ale ta byla naštěstí zaneprázdněná jídlem a zdálo se, že Isabelina slova nepochopila. „Oba víme, že se náš
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

205

otec z úcty k matčině památce rozhodl, že se po její smrti už nikdy znovu neožení."
  „Vzhledem k určitým okolnostem neměl jinou možnost," namítl Naldo. Isabela přimhouřila oči a Nalda napadla pochmurná myšlenka, zda nechce vyzradit pravdu o smrti jejich matky.
O tom se v rodině nikdy nemluvilo.
Ticho pulzovalo napětím.
  „Uvolni se, Naldo. I v tomto rovnostářském národě se sotva dalo očekávat, že se De Leon ožení s vlastní kuchařkou," řekla Isabela uštěpačně.
„Cože?" Anna vzhlédla.
„Ignoruj ji," nařídil jí Naldo.
Anna zírala na Isabelu. „Váš otec a... má matka?"
„Neposlouchej ty bláznivé klevety," zasyčel Naldo.
  Isabela se zasmála a její smích zněl stejně nepříjemně jako rozbíjející se sklo. „Naldo, pouze muži jako ty a otec si mohou myslet, že se jim podaří udržet v tajnosti takový vztah. Co záleží na tom, co si lidé myslí a cítí, když jsi tady pánem?" Odložila ubrousek. „Všechny ty vřelé rodinné vzpomínky mi způsobují potíže s trávením."
Potom Isabela vstala a opustila pokoj.
„Naldo," zašeptala Anna, „je to pravda?"
„Nesmysl," namítl rázně. Dolil si víno do sklenice.
  „Ale dávalo by to dokonalý smysl. Proto jí nechal ten pozemek..." Anna se přidržela stolu.
  Naldo stále nedokázal uvěřit, že se jeho otec dopustil něčeho takového. Jeho dlouholetý vztah s kuchařkou měl na rodinu ničivý dopad, byl zdrojem mnoha neshod. Nikdy se o něm nebavili ani si nikdy situaci neujasnili.
„Vidím ti na tváři, že je to pravda." Její velké mod-

206

JENNIFER LEWISOVÁ

ré oči ho provrtávaly jako laser. „Vím, že jsi nechtěl, aby to tak bylo, ale dává to smysl."
  „Máš pravdu. Nechtěl jsem to." Naklonil se nad stůl a položil na něj lokty. „Tvá matka zavinila, že je můj otec mrtvý."
  
ČTVRTÁ KAPITOLA
  
  „Cože?" zeptala se Anna nevěřícně. Pochybovala o všem, co právě slyšela, a bojovala se vzrůstajícím rozhořčením.
  „Její smrt ho zabila," řekl Naldo s prázdným pohledem.
  „Umřela při nehodě. Jak by to mohla být její vina!"
  Naldo se na ni chvíli upřeně díval s kamenným výrazem ve tváři. „Když mému otci zavolali, že tvá matka byla zraněná, odvezl jsem ho do nemocnice. Když jsme přijeli, byla již v márnici. Když ji tam uviděl..."
  Annu zamrazila představa její matky ležící v nemocniční márnici.
  Naldo se zhluboka nadechl. „Zkolaboval. Chytl jsem ho, když padal na zem, a přímo na místě ho začali oživovat." Přivřel oči. „Ale již nenabyl vědomí. Byl to vážný infarkt. Tři dny ho udržovali při životě napojeného na přístroje. Pak umřel."
  Anna si silně skousla ret. „Umřel na zlomené srdce," zašeptala.
  Naldovy černé oči se dívaly přímo na ni. „Umřel. To je vše, co vím."
„Nedokážu uvěřit, že mi to nikdy neřekla."

208

JENNIFER LEWISOVÁ

  Byly si tak blízké. Alespoň si myslela, že byly. Opustila domov před osmi lety, aby šla na univerzitu, a pak neměla peníze ani čas, aby přijela domů na více než pár krátkých návštěv.
  Napjatá atmosféra byla přerušena příchodem usmívající se nové kuchařky, která přinesla dva talíře plné vonícího jídla. Anna si vzpomněla, že její matka zrovna tak servírovala jídlo, jež připravila, a zaplavila ji bolest.
  „Mořský jazyk v koprové omáčce, s novými brambory a přílohou..."
  „Díky, Vicki, vypadá to velice chutně," přerušil Naldo její výčet.
  Mladá pěkná žena před ně položila talíře a Anně věnovala pohled plný porozumění.
Anna se jí snažila úsměv vrátit.
  Když Vicki odešla a zavřela za sebou diskrétně dveře, Anna se smutně podívala na Nalda. „Nikdy mi nic neřekla. Vůbec mě to nenapadlo."
  „Asi věděla, že to nebylo správné" nadhodil Naldo a pak nabodl rybu stříbrnou vidličkou.
  „Ale proč by to nebylo správné? Tvůj otec byl vdovec. Maminka nebyla nikdy vdaná. Oba byla plnoletí."
  „Můj otec slíbil věrnost mé matce," namítl Naldo zamračeně.
  Anna rozzlobeně vydechla: „Manželství trvá, dokud nás smrt nerozdělí. Nepochybuji, že tvůj otec miloval tvou matku celým svým srdcem, ale to neznamená, že musel zemřít spolu s ní. Copak jsi nechtěl, aby byl šťastný?"
  „Byl šťastný," snažil se Annu přesvědčit. Probodával ji upřeným pohledem.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

209

  „Ano," řekla tiše, „jak se zdá, byl šťastný s mou matkou." Rozzuřilo ji, že Naldo chtěl tento vztah před ní zatajit. Co dalšího jí tají? „Proto jsi dnes ráno slídil po mém domě? Hledals důkazy, abys je mohl zničit?"
Naldo se zamračil.
„Nechal jsi stopy všude po domě. I nahoře."
  Chvíli ji upřeně pozoroval a potom se napil. S předstíraným klidem nakonec řekl: „Ano, něco jsem hledal."
„Co?"
  „Šperky. Rodinné klenoty, které můj otec dal tvé matce."
  Zamrazilo ji. „Dával mé mamince dárky a ty sis myslel, že si je jen tak vezmeš zpátky?"
  „Všechny patří mé rodině více než století. Jsou součástí rodinného dědictví, a proto by měly být vráceny."
„Mají velkou cenu?"
„Ano. Chtěl jsem ti zaplatit celou jejich hodnotu."
  „Opravdu?" Ani na okamžik mu to nevěřila. „Jestliže jsi mi je chtěl zaplatit, proč jsi o ně nepožádal?"
  „Protože pak bys chtěla vědět, jak se dostaly do majetku tvé matky."
  „A tys mi nechtěl odhalit vztah tvého otce s mou maminkou." Zamračila se. „Musel ji skutečně milovat, jestliže jí dal cenné šperky."
  Představa strohého a povýšeného Roberta De Leona a zábavné Letty Marcusové v ní vyvolala nezvyklý pocit.
  Kolik zábavy si spolu užili při výběru těch stromů kolem domku. Proč ji nikdy dříve nedošlo, že k sobě měli tak blízko?
  
210

JENNIFER LEWISOVÁ

  „Byli spolu jen vlivem okolností, nic víc," zlehčoval situaci Naldo.
  Byla velmi rozčílená. „Vidím to teď jasně. Ty jsi ten důvod, proč tvůj otec nechal pozemek a domek jako dědictví mé mamince. Věděl, že jejich vztah odsuzuješ a nebudeš chtít, aby tu po jeho smrti zůstala, protože by ti jej stále připomínala. Došel k závěru, že kdyby se mu něco stalo, přinutil bys ji odejít. Stejně jako se snažíš zbavit mě..." Hlas se jí při posledních slovech chvěl. „Tvůj otec nechtěl, aby maminka musela odejít z domku, který milovala."
  „Mohla by si koupit mnohem pěknější domek za peníze, které bych jí zaplatil."
  „Dvě stě padesát tisíc dolarů není dnes zas tolik," řekla rozhněvaně Anna.
  Naldovy oči vřely emocí, již nedokázala zcela přesně pojmenovat.
  „Dobře, tak tedy čtyři sta tisíc dolarů," nabídl jí Naldo.
  Zamrazilo ji, když viděla jeho odhodlanost. Tolik se jí chtěl zbavit? „Je v tom zahrnuta i cena šperků?" Její hlas zněl chladně a tvrdě.
  „Šperky můžeme nechat ohodnotit a pak dojednáme, kolik ti za ně zaplatím."
  „Ale ještě jsi je nenašel. Možná je maminka už prodala..."
„To by neudělala."
„Ne? Nezdá se, že bys jí rozuměl."
  Dveře se otevřely a Tom přišel odnést talíře. Sotva se jídla dotkli. Při večeři s Naldem ztratila chuť k jídlu.
  Napjaté ticho přerušil příchod Vicki s dvěma talíři s čerstvým ovocným dortem se šlehačkou. Rodina
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

211

byla vždy ráda, když kuchařka servírovala jídlo sama, a tak se jí mohli zeptat na přísady a způsob přípravy. Naldo jí teď pouze zdvořile poděkoval.
  „Personál to musel vědět," řekla Anna, jakmile Vicki odešla.
„Pravděpodobně."
  „A Isabela také. Není to takové tajemství, jak jsi doufal."
  Naldo se otočil a podíval se na portrét na stěně. Anniny oči následovaly jeho.
  „Doufám, že můžu počítat s tvojí diskrétností." Naldo přimhouřil oči, podíval se na Annu a pokračoval: „Ani jeden z nás nechce, aby naši rodiče byli předmětem klevet."
  „Skutečně? Pravděpodobně tvůj otec dal mé mamince ty šperky, aby si koupil její mlčení. Zaplatil jí, aby byla neviditelná. Tajemná milenka." Vstala a srdce jí prudce bušilo. Odhodila ubrousek na stůl vedle moučníku, kterého se ani nedotkla. „Stydím se, že znám kohokoli z vás. Má matka byla báječná milující žena, s níž zacházel hanebně můj otec a očividně i tvůj otec."
„Nechápeš situaci."
Naldův hlas zněl chladně.
  „Chápu vše, co potřebuju. Má matka byla dost dobrá, aby s ní spal, ale ne dost dobrá, aby se s ní oženil." Snažila se potlačit slzy. Není fér, že muži mohou využít ženy a vzít si, co chtějí, aniž by slíbili něco na oplátku. Proč jim to ženy dovolí?
  Se sevřenými pěstmi vyšla rychle ven z jídelny. Přešla kolem překvapené Pilař, trhnutím otevřela těžké vchodové dveře a utíkala dolů po kamenných schodech.
  
212

JENNIFER LEWISOVÁ

  Její dodávka byla u domku. Bude mít zničené nohy, než dojde domů, ale musí jít pešky.
  Naldo za ní nešel. Sotva to od něho očekávala. Věděl, že se vrátí pro své peníze.
  Ona to věděla také, a to způsobilo, že dlouhá prašná cesta k domku, kterou osvětloval měsíc, byla namáhavější než obvykle.
  Naldo stál u okna v ložnici a díval se na temné stíny stromů. Svítat mělo až za několik hodin. Proč to Anna tak zkomplikovala?
  Ve vzdáleném okně v horním poschodí domku svítilo světlo a Naldovy slabiny se probudily, když je v dáli uviděl. Zřejmě Anna nemůže usnout stejně jako on.
  Určitě mu ten pozemek prodá. Nic ji tu nedrží. Kdyby nepřišla Isabela, brzy by se dohodli na ceně. Ale teď? Proč by jejich obchod mělo ovlivnit, že jejich rodiče byli milenci? To byla minulost a na prodej pozemku by neměla mít vliv.
  Odstoupil od okna. Jeho touha po Anně vzrůstala. Jaká ironie! Najednou si uvědomil, že jeho otec patrně stával u podobného okna a díval se do dáli, zda uvidí světlo v domku své milenky.
  Jeho otec byl dobrý, starostlivý a láskyplný muž a miloval Letty Marcusovou jako svou manželku, i když si ji nevzal.
  Bylo od něho správné, že nechal Annu, aby si myslela, že ji pouze využíval? Jeho jízlivé poznámky u večeře hanobily památku jeho otce i její matky a zanechaly po sobě hořkou pachuť v ústech.
  Prohrábl si vlasy, trochu se protáhl a snažil se uvolnit napětí v ramenou.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

213

  Annin uplakaný odchod způsobil, že byl znepokojený a podrážděný. Oba by se cítili lépe, kdyby ji uklidnil. Pak se mohli vrátit zpátky do jídelny a vyřešit ten obchod. Teď by mohli spokojeně spát.
  Náhle ho napadlo, že by teď za ní mohl zajet. Snažil se přesvědčit sám sebe, že jeho spontánní návštěva uprostřed noci nemá absolutně nic společného s tím, že chtěl políbit ústa, která ho přiváděla k šílenství. Pokoušel se nemyslet na to, že jí svlékne oblečení ze smyslného těla, aby jej pak mohl prozkoumat.
Noční vzduch zchladil jeho rozpálenou krev.
  
  Do tří hodin v noci Anna prolézala domek a hledala šperky, dokonce rozřízla spodní část matrací. Domek byl malý, a tak tam nebylo mnoho míst, kde se dalo něco schovat.
  Šokující informace o matčině vztahu s Robertem De Leonem způsobila, že viděla v novém světle každý předmět a lísteček papíru. Mohla narazit na milostný vzkaz? Po šesti hodinách prohledávání zásuvek, a dokonce i krabic, jež již sbalila, nenašla nic. Její matka byla naprosto diskrétní.
  Byla ještě smutnější, když si uvědomila, že její matka byla tak oddaná svému milovanému šéfovi a milenci , že se o svém vztahu své dceři nikdy ani nezmínila. Šperky byly pravděpodobně zamčeny v trezoru Naldova domu. Její maminka by je sotva nosila na veřejnosti a Naldo měl pravdu v tom, že by je nikdy neprodala.
  Promnula si unavené oči. Matčina tajemství měla zůstat neodhalená. V životě tiše zachovávala i další tajemství. Patřila k nim i totožnost Annina otce, mu
  
že, s kterým její maminka otěhotněla, ale potom se náhodou ukázalo, že je již ženatý.
  Anna si pomyslela, že má dobrý důvod nenávidět všechny muže a jejich kruté hry. Před pěti lety si vzala Barryho Lenoxe, těšila se na dlouhý a šťastný společný život, ale manžel ji zradil.
  Svatba pro ni znamenala vše - slib vzájemné péče a celoživotní věrnosti i ujištění, že jsou ve vztahu rovnocennými partnery. Vždy si slibovala, že nikdy neudělá stejnou chybu jako její matka a nedovolí žádnému muži, aby ji využíval - ale přesto k tomu došlo.
  Vzpomněla si, jak sem s maminkou přijely z Cin-cinnati, když jí bylo deset, aby začaly nový život.
  Z očí jí vytryskly slzy. Dokáže v sobě nalézt dost síly, aby začala znovul
Náhle někdo prudce zaklepal na dveře.
„Anno," uslyšela Naldův hlas.
Co tu dělá ve tři ráno?
„Vím, že jsi vzhůru. Viděl jsem světlo."
„Jdi pryč." Nedokázala skrýt slzy v hlase.
„Dovol mi jít dovnitř, prosím."
„Máš klíč," zamumlala.
  Zaťala zuby, když uslyšela, že si jím skutečně otevírá. Utřela slzy a vstala, když se Naldo objevil ve dveřích.
  Vlasy neměl učesané a padaly mu do očí. V pokrčené lněné košili nevypadal tak elegantně a impozantně jako dříve.
Bohužel, mu to stále ohromně slušelo.
„Ani já nemůžu usnout," řekl tiše.
  „Hledala jsem šperky. Nejsou tu." Snažila se o lhostejnost, ale znělo to unaveně.
„Na špercích nezáleží." Přistoupil k ní. „Tvá mat-

DĚDICTVÍ LÁSKY

215

ka udělala mého otce šťastným. Miloval ji. Hodně ji miloval."
  Jeho slova a podivný pohled způsobily, že nemohla popadnout dech. „Proč mi to říkáš?"
  Naldo neodpověděl. Objal ji. Trochu se snažila protestovat, ale její odpor v jeho náruči rychle zeslábl.
  Jeho objetí ji zbavilo zbytku ostražitosti. Už dlouho ji nikdo takto neobjal, aby ji uklidnil.
  „Nebyla jsem tu na návštěvě skoro tři roky," řekla smutně, protože ji bolelo srdce. Už se to nedalo napravit.
  „Věděla, že ji máš ráda a že tvrdě pracuješ." Jeho silné prsty se jí potulovaly po zádech. Hladily ji konejšivě přes tričko. To starostlivé gesto způsobilo, že jí srdce bilo rychleji.
  „Je mi líto tvého otce, Naldo. Vím, že jste si byli blízcí."
„Nikdo nebude jako on." Smutek v jeho hlase způsobil, že se jí sevřel žaludek. „Jsi jako on," namítla.
  „Jo. Tvrdohlavý jako mula. Měl jsem dnes přečíst kondolence, ale byl jsem raději venku u pomerančovníků a kontroloval zavlažování. Stejně jako by to udělal můj táta."
  Otevřela oči. „Nemáš zaměstnance, aby to udělali za tebe?" zajímala se.
  „Samozřejmě že ano." Ve vážných tmavých očích se mu objevily jiskřičky. „Děláme to, protože stromy jsou pro nás rodina. Tvrdohlavost máme v krvi."
Dusila v sobě smích.
„Máš pravdu, vždy jsi byl takový."
„Ty taky." Masíroval jí záda a konečky jejích prstů

216

JENNIFER LEWISOVÁ

se bořily do jeho jemné lněné košile. Jeho pevné svaly se k jeho tvrdohlavosti hodily. „Oba jsme tvrdohlaví, a proto jsme oba v životě dosáhli něčeho, na co můžeme být hrdí," řekl Naldo.
  Ty ano, ale já! Nebyla si už ničím jista. Její drzá mladická sebedůvěra byla sražena na kolena zradou, rozvodem, bankrotem a nyní ztrátou jediné osoby na světě, se kterou vždy mohla počítat, že jí pomůže.
  Uvědomila si, že na ni Naldo zírá. Teplo jeho upřeného pohledu jí propalovalo kůži. Na sekundu si uvědomila svůj uslzený vzhled, ale potom se její myšlenky vydaly jiným směrem. Lákala ji přitažlivá mužská vůně.
  Jeho rty byly na jejích dříve, než mohla protestovat. Jeho teplý jazyk vklouzl do jejích úst. Uklidňující síla jeho paží ji naplnila opojným pocitem, v nějž se ani neodvažovala doufat.
  Touha rychle zalila celé její tělo. Jeho ruce se toulaly po jejích zádech a postupovaly níže, až se jí odvážně dostaly do šortek a vzaly do dlaní její hýždě.
  Když sál její dolní ret a líbal ji na tváře, zasténala. Konečky prstů mu zaryla do svalů zad a pak jimi zajela do jeho hedvábných vlasů. Její dlaně postupovaly dolů a potulovaly se po jeho džínech.
  Když sklouzla prsty pod pás, zasténal. Cítila, jak tvrdne a džíny se mu napínají.
  Jeho jazyk jí vnikl mezi rty. Nedokázala se pořádně nadechnout. Prsy se mu opírala o hrudník, její bradavky toužily po kontaktu s jeho tvrdými svaly a její boky se tlačily k jeho.
Miluju tě, Naldo, a vždy budu.
Tato zatoulaná myšlenka ji polekala, a proto ji

DĚDICTVÍ LÁSKY

217

rychle odsunula stranou, ale neodstrčila ruce, které jí svlékly tenké tričko přes hlavu.
  Naldovy rty se rozevřely touhou, když jí sundal i podprsenku a uvolněná ňadra pohladil. Drsnost jeho mozolnaté dlaně ji překvapila, celá se zachvěla vzrušením.
  Rychlým pohybem, jenž ji přinutil zalapat po dechu, ji popadl a posadil na kuchyňský stůl, kde kdysi psala úkoly. Chladný hladký povrch způsobil, že si uvědomila vzrušující vlhkost ve svých tenkých bavlněných šortkách.
  Očima klouzal po jejím těle a pak se zasténáním sklonil svá ústa k bradavce. Anna měla oči otevřené údivem a mozek zastřený nádherným vzrušením. Zatímco tiskl tmavou hlavu k jejím prsům, pohrávala si s jeho vlasy.
  Vášnivě sál její bradavku a jí se zrychlil pulz i dech. Naldo se posunul níže, líbal ji na břicho a velkýma rukama přejížděl po jejích bocích.
  Cítila, jak se jejím tělem valí vlny rozkoše, a vnímala, že je opečovávána a milována.
Nemiluje tě. Ta myšlenka ji bolestně zasáhla.
  Vzpomněla si, jak popisoval vztah svého otce s její matkou.
Nechtěla dopadnout stejně.
  V ten okamžik jí stáhl šortky a kalhotky a políbil ji na jejím nejskrytějším místě. Jazykem dráždil její vzrušené tělo a prozkoumával jeho vlhké teplo.
  Jeho krásné rysy ovládl vášnivý výraz. Naprosto ho fascinovala.
Chvěla se, když jí rty přejížděl po citlivém těle.
  Naldo se stáhl trochu zpátky a jejich oči se setkaly. Jeho temný, vážný, pronikavý a dychtivý pohled v ní vyvolal vášnivou odezvu.
  
218

JENNIFER LEWISOVÁ

  Beze slova ji jemně zvedl ze stolu a odnesl ji nahoru po úzkém schodišti do ložnice, kde spala minulou noc.
  Položil ji opatrně na postel a ona ho přitáhla k sobě. Rozepnula knoflíky jeho lněné košile, aby se dostala k teplé kůži pod ní, a potom mu košili sundala.
  Líbal ji na krku a pak polibky zasypal její tvář a rozevřené rty. Nepřestával ji líbat, zatímco ona zápasila s jeho zipem. Konečně se jí jej podařilo otevřít.
  Její vzrušení zesílilo, když mu pomáhala přetáhnout džíny přes silná stehna. Musel se od ní vzdálit, aby se z nich dostal, a chladný vzduch na tváři a hrudníku ji přinutil otevřít oči. Při pohledu na nahého Nalda zalapala po dechu.
  Vše na tomto fascinujícím muži bylo dokonalé -silné svaly, opálená kůže, černé vlasy i ta arogantní krásná tvář.
  Zbavil ji shrnutých šortek a kalhotek. Potom zalovil v kapse džínů, vyndal kondom a nasadil si jej. Při pohledu na něho se celá chvěla - byl plný vášně, ale přesto se byl schopný kontrolovat.
  Jejich pohledy se setkaly. Znovu ji políbil na ústa a pak se nad ní sklonil.
  Stále se ovládal a s rozechvělým vzrušením do ní pomalu vklouzl. Svíjela se, ztratila nad sebou kontrolu a sténala intenzivní rozkoší, jíž se zcela poddala.
  Naldovo sténání a opojná mužská vůně naplňovaly její smysly. Neustále ji líbal na rty, a když do ní vnikal, byly jeho polibky tvrdší a prudší.
  Zvedala boky k jeho a ze všech sil se k němu tiskla. Nechali se unášet pradávným rytmem, který je naplňoval rozkoší.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

219

  Když ji začaly zaplavovat neznámé emoce, objala ho ještě těsněji kolem zad. Cítila, že se blíží vyvrcholení, a pak explodovala s jeho jménem na rtech.
  „Naldo." Toto slovo ostře proniklo tichem končící noci. Potom Naldo zakřičel a připojil se k ní v intenzivním vyvrcholení.
  Leželi spojeni a rychle dýchali. Naldova tvář se tiskla k její, jeho ruce se dotýkaly její tváře a mezi prsty měl propletené její vlasy.
  Leželi v těsném objetí a srdce jim prudce bila. Její dětské sny se uskutečnily.
  Jeho tvář se tiskla k její, cítila jeho dech na kůži, zdálo se, jako by do ní vdechoval nový život. Cítila se silnější a šťastnější než v předchozích letech, jež strávila daleko od zdejších pomerančovníkových sadů.
  Naldo se odsunul kousek stranou, aby ji zbavil své váhy. Když jí líbal na tváře, přes smyslná ústa mu přelétl úsměv.
  Odhrnul jí z tváře neposlušný pramínek vlasů. Naldovy černé oči na ni hleděly s neskrývaným obdivem a ona znovu pocítila vzrůstající vzrušení.
„Miluju to," zamumlal.
  Dech jí uvízl v krku. Láska? O čem to mluví? Zrychlil se jí pulz. „Co?"
  „Tenis. Způsob, jakým jsi ho hrála - prudce a divoce, ale přesto jsi vše měla pod kontrolou. Každá hra byl boj až do konce." Vedle nestydatého úsměvu se objevily dolíčky. „Nejsi vášnivá jen na kurtu."
Chvíli na něho zklamaně zírala. Miloval tenis, a ne ji.
  V očích se mu zajiskřilo. „Mohli bychom se ještě znovu setkat, než odjedeš?" Sundal si kondom.
  Před tím, než odjedeš. Jeho slova ji hluboce a bolestivě zasáhla. Připomněla jí, že vše je pouze dočas-
  
JENNIFER LEWISOVÁ
né. Pravděpodobně jediný důvod, proč dovolil, aby mezi nimi k něčemu došlo, je ten, že věděl, že bude brzy pryč. Nehrozilo, že by měli nějakou budoucnost.
„Co se děje?" zeptal se zamračeně.
„Nic. Jen jsem unavená."
  „Pak spi. Jsem taky unavený." Položil si hlavu na polštář vedle její a dlouhými prsty jí odsunul pramen vlasů z obličeje. Potom ji objal v pase tak nenucené, jako by to udělal již stokrát.
Jako kdyby byli skutečně pár.
  Nemohla popřít, že se cítila dobře. Copak by jí mohla uškodit jedna vášnivá noc, která se podobala snu?
  Naldovy velké paže ji konejšily a uspokojená a uvolněná brzy usnula.
  
  Ráno zbyl po Naldovi pouze důlek na polštáři. Anna zamrkala, protože ji oslňovalo ostré světlo pronikající rozhrnutými závěsy. Byl to sen? Ne. Naldova vůně zůstala na polštáři a ona na něj přitlačila tvář.
  Musel odejít brzy. Pravděpodobně se musel postarat o nějaké obchodní záležitosti. Jestli nechal vzkaz, pak bude pravděpodobně dole. Ale to asi neudělal, nebyl ten typ.
Co bude dál? Budou spolu znovu?
  Nezvyklý zvuk ji přiměl vzhlédnout ke stropu. Nikdy se jim nepodařilo zcela se zbavit myší.
  Nepříjemné hlasité škrábání nad hlavou ji přinutilo vstát. To nemohly být myši. Sedla si na postel. Kde má oblečení?
  Šortky našla na podlaze vedle postele a ve svém starém pokoji si našla čisté tričko. Když stála nahoře na schodech, ozval se další zvuk, jako by se posouval kus nábytku.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

221

  Haló!" zavolala a snažila se v hlasu zakrýt strach.Škrábání přestalo. „Co se tam děje?" Zakřičela, když se jí přímo nad hlavou otevřel poklop a objevil se Naldo. „Našel jsem šperky."
  
PÁTÁ KAPITOLA
  
  „Jak ses dostal nahoru?" Annino srdce se prudce rozbušilo.
  „Přitáhl jsem se rukama. Vem to." Naldo jí svalnatou paží podal jednoduchou dřevěnou krabičku.
  Vzala ji a nazvedla víko. Uvnitř krabičky se na fialovém sametu blyštěly rozmanité šperky. Vyrazilo jí to dech. Bylo jich tolik.
  Trhla sebou, když Naldo seskočil dolů a vytrhl jí krabičku z rukou.
„Hej! Jsou maminčiny. Co děláš?"
„Jsou součástí pozemků," oponoval jí.
  „Ale řekl jsi, že je tvůj táta dal mé mamince, a proto jsou její."
  „Řekl jsem, že ti zaplatím jejich plnou cenu." Zvedl ruku a zaklapl poklop. Strop byl tak nízko, že se dokonce ani nemusel natahovat.
  Došla jí strašlivá věc. Naldo sem přišel pouze proto, aby našel šperky.
  Sevřelo se jí srdce. Svedl ji a ukonejšil do hlubokého spokojeného spánku...
  Vše dělal jen proto, aby mohl ukrást matčin majetek.
„Dej to zpátky!" vykřikla rozhněvaně Anna.

DĚDICTVÍ LÁSKY

223

Naldo se zamračil. „Řekl jsem, že ti je zaplatím." „Jak budu vědět, že je to dobrá cena?" ohradila se Anna. „Potřebuji je, abych je mohla dát ohodnotit." „Já je dám ohodnotit." „Ne. Nevěřím ti."
Nalda její slova urazila. „Víš, že jsem čestný muž."
  „Opravdu? Nechals mě spát, a když jsem se ráno vzbudila, našla jsem tě krást v mém domě!" Její hlas se zvýšil do nepříjemného křiku. „Nevěřím ti a mohla bych tě odtud vyhodit. Zloději!"
  Vytrhala mu krabičku z rukou a odhodlaně stála proti němu s prudce bušícím srdcem.
  Naldo se tyčil nad ní a navzdory zaprášené kůži vypadal impozantně. „Nejsem zloděj. Zjisti si jejich hodnotu a řekni mi cenu. Jestli budeš chtít, zaplatím ti v hotovosti." Jeho černé oči jiskřily hněvem.
  „Udělám to." Snažila se ze všech sil, aby nesklonila hlavu. Urážet Nalda jí nyní připadalo jako velmi špatný nápad.
  Otočil se a bez jediného dalšího slova odešel. Ostré hrany krabičky se jí zarývaly do kůže.
  Její sen, který se právě uskutečnil, se změnil na noční můru.
  
  „To je úžasné. Ti klenotníci byli kreativní." Klenotník, starší holohlavý muž s velkým břichem, zvedl další šperk. „Někdo kolem roku 1880 byl velmi kreativní, Odkud jste říkala, že je máte?"
„Rodinné šperky," zamumlala Anna.
  „Nedokážu poznat žádnou práci. Vaše rodina musela pracovat s klenotníkem, jenž nebyl známý. Pár kousků je starších." Uchopil zlatou brož, v které byl zasazen žlutý drahokam obklopený modrými kame-
  
224

JENNIFER LEWISOVÁ

ny. I tento šperk byl přezdobený jako všechny ostatní. Pozorně si brož prohlížel.
  „Tato brož by mohla být z osmnáctého století, jestli se nemýlím." Potom zvedl jednoduchý zlatý kroužek s červeným kamenem. „Tento prsten je velmi dobrou napodobeninou šperku z alžbětinské doby." Zvedl obočí a zasmál se. „Nemáte v rodině nějaké herce nebo herečky? Vysvětlovalo by to styl těchto šperků."
„Kolik stojí?" zeptala se Anna netrpělivě.
  „Těžko říci bez toho, že bych znal jejich původ. Nemáte k nim žádné papíry?"
„Ne."
  „Budu upřímný. Dnes se věci ve viktoriánském stylu moc neprodávají, ale alespoň některé kameny jsou pravé, a tak vám dám sto padesát tisíc dolarů."
Anna zalapala po dechu.
„Hotovost?" Sundal si brýle.
Peníze, jež by nepocházely od Nalda.
  Věděla však, že je nemůže přijmout. Nedůvěřovala tomu chlápkovi.
  „Kolik dlužím za odhad?" Sáhla do tašky pro šekovou knížku, ačkoli věděla, že pravděpodobně nebude mít dost peněz na účtu.
  „Je to na účet podniku. Víte co? Dám vám sto sedmdesát pět tisíc, protože jste tak milá dívka."
  Anna posbírala klenoty a naházela je do dřevěné skřínky. Nikdy je sem neměla přinést. „Nemůžu je prodat, nejsou mé, patří rodině. Promluvím s nimi o tom." Rychle opustila obchod, než jí začal dávat další lákavé nabídky.
  Mohla prodat Naldovy rodinné šperky, když je chtěl od ní koupit? Zaslouží si je získat zpátky.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

225

  „Vzalas je ke klenotníkovi na Main Street?" Naldo stál ve dveřích domku a hněvivě svíral ruce v pěst. Když se dozvěděl, že se vrátila, hned za ní přišel.
  „Je to nejblíže a má ve výloze napsáno, že dělá odhady," nedala se Anna.
  „Je to prakticky zastavárna. Jsem překvapený, že ti za ně nenabídl hotovost."
  Světlé vlasy měla svázány do uzlu, který odhaloval její štíhlý krk, jejž nyní toužil pevně sevřít. Chtěla, aby každý ve městě věděl, že jeho otec dal rodinné šperky své milence?
Proč je tak tiše? „Nabídl ti hotovost?"
  „Ano. Sto sedmdesát pět tisíc," oznámila tiše a olízla si bledé růžové rty.
  Odfrkl: „Stojí více než pětkrát tolik. Díkybohu, že jsi nebyla tak naivní, abys na to přistoupila."
„Skutečně stojí tolik?" zeptala se Anna.
„Mají hodnotu kolem milionu."
  Zaváhal. „Alespoň myslím. Některé jsou z doby... Odkud jsi mu řekla, že jsou?"
  „Rodinné šperky." Překřížila paže před hrudníkem a stáhla tak triko těsněji přes bradavky, o kterých věděl, že jsou stejné barvy jako její rty. „Řekla jsem, že to jsou rodinné šperky."
  „Mé rodiny?" Rychle zaplašil všechny myšlenky na její ňadra. Jednalo se tu o čest jeho rodiny.
„Mé rodiny. Jak jsi zapomněl, patřily mé matce."
  „Oba víme, komu skutečně patřily. Měla by sis to uvědomit, než je vezmeš k místnímu klenotníkovi, jenž si může dát dvě a dvě dohromady a zjistit, odkud jsou."
  „Proč by neměl vědět pravdu?" zeptala se nabroušeně. Naldo zamrkal. Její tvrdohlavost způsobila, že
  
226

JENNIFER LEWISOVÁ

byl rozčílený, až málem nedokázal jasně přemýšlet. „Protože soukromé záležitosti mé rodiny jsou soukromé. Poslední věc, kterou kdokoli z nás potřebuje, je to, že tisk rozmázne, co bylo mezi mým otcem a tvou matkou."
  „Proč by se tisk staral o to, co dva lidé středního věku dělají ve svém volnu?"
  „Protože můj otec byl Robert De Leon," odsekl Naldo.
  Oči jí vzplály hněvem. „A má matka byla jeho kuchařka. O to jde, že? Stydíš se, že tvůj otec měl poměr se služebnou. Jsi stejný jako tvá snobská sestra. Skutečně si myslíš, že má matka byla tolik pod jeho úrovní?"
  „Víš, že jsem tvou matku vždy respektoval. Ale víš také stejně jako já, že tisk vše překroutí do nevkusného skandálu. Skutečně chceš, aby si tvou matku pamatovali jako kuchařku, která spala se svým šéfem?"
  Anna zamrkala a chvíli na něho zírala, než odpověděla: „Pravděpodobně by to bylo lepší, než aby si ji nepamatovali vůbec."
„Na tvou matku se vždy bude vzpomínat s úctou."
  „Ne, nebude. Snažíš se potlačit každou stopu po ní. Chceš koupit domek, chceš koupit zpátky šperky, chceš vrátit vše zpátky přesně tak, jak to bylo, než se tvůj otec odvážil zamilovat se do někoho jiného než tvé drahé matky. Tak visíš na svých pohádkových ideálech o otcově životě, že se nechceš zabývat realitou."
  V očích se jí blýskalo, když se k němu přiblížila. „Život není jen černý a bílý, Naldo. Nemůžeš vzít realitu a překroutit ji do podoby, jež ti bude vyhovovat.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

227

Skutečný život má i odstíny šedé. Je složitý, ale je skutečný a ani penězi nemůžeš zařídit, aby jako mávnutím kouzelného proutku zmizel."
  Naldo zaváhal. Měla pravdu - byl unavený z života plného potíží. Desetiletí byl rozpolcený mezi loajalitu ke své komplikované hrdé matce a hlubokou láskou k starostlivému otci, který našel štěstí s nevhodnou ženou. Vše, o co se nyní snažil, bylo smazat minulost a začít znovu.
Anna se na něho upřeně dívala.
  Byl rozhněvaný, ale zároveň cítil náhlou zneklidňující touhu utišit tuto ženu, jež ho doháněla k zuřivosti, rychlým a tvrdým polibkem.
„Kolik chceš za šperky a domek?" zeptal se Naldo.
  Dala si ruce v bok a vypjala prsa. V očích jí jiskřilo. „Máš na mysli, kolik bude stát, abych mlčela a odešla? Kolik peněz budu chtít za mlčení?" Její ňadra se pod tričkem zvedala.
  Ignoroval vzrůstající vzrušení ve slabinách. „Víš, že tak to nemyslím. Pouze ti chci všechno spravedlivě vynahradit."
  „Chceš zajistit, že se mnou nikdy znovu nebudou potíže? Že nebudu chtít více peněz a připomínat tobě - a všem ostatním - že rodina De Leonu má ve skříni kostlivce? Napadl mě skvělý nápad! Půjdu do novin a hned teď jim řeknu celý příběh."
Naldo ztuhl. „Tvá matka by to nikdy neudělala."
  „Ne. Věděla, kde je její místo, že? Věrná rodinná sloužící, loajální ke svému milovanému pánovi. Tak obezřetná, že se dokonce ani neodvážila přiznat své dceři."
  Zčervenala a rychle dýchala. Bude brečet? „Myslím, že je hanebné, pokud ji tvůj otec miloval tak dlou
  
ho, že jí nikdy nenabídl manželství. Jako by ho nebyla hodna. Každý si myslí, že Robert De Leon byl galantní rytíř věrný památce své nádherné svaté manželky. Ráda bych všem řekla, jaký byl ve skutečnosti."
Naldo k ní instinktivně přistoupil.
  „Nedotýkej se mě!" Anna uskočila dozadu, jako by ji hrozilo, že ji kousne. „Odejdi! Nechej mě samotnou."
  Bude brečet. Naldo ztuhl. Jedna jeho část ji chtěla popadnout a třást s ní, dokud nedostane rozum. Druhá ji chtěla obejmout a utěšit a třetí část z ní chtěla svléct oblečení a...
„Jdi pryč!" zakřičela na něho Anna.
  Obrátil se a odešel. Nehodlá se přít se šílenou ženou. Zvláště když každá jeho rozumná myšlenka je přerušena rušivou touhou slíbat jí slova přímo z nesnesitelně smyslných úst.
  Dveře auta zavřel s hlasitým bouchnutím. Měl by si vzít z otcových chyb ponaučení. Naldo nepochyboval o tom, že by jeho otec byl stále naživu, kdyby tak nemiloval Letty Marcusovou.
  Teď potřeboval studenou sprchu, aby zchladil svůj vztek a krev a dostal vše pod kontrolu.
  
  Další ráno Naldo jedl grapefruit v ranním salónku, když uslyšel klapání Isabeliných pantofli.
  „Dobré ráno, bratříčku. Trvá ti strašně dlouho zbavit se slečny Marcusové, že?" Isabela si sedla na židli naproti němu. „Nevím, proč je s ní tak těžká domluva. Ale prodá to. Věř mi."
„Nejsem si jistý, zda ti věřím."
  Naldo se na ni upřeně díval a viděl, jak Isabela zamrkala, když sáhla na stejný toast jako on.
  
„Je pěkná," řekla Isabela. „Noa?"
„Jsi muž." Odlomila kousek toastu.
  „Nezajímám se o Annu jinak než obchodně. Chci zajistit, aby se pozemek vrátil naší rodině." Popadl sklenici s džusem a pořádně se napil.
  „Jen aby." Isabela si vzala máslo. „Ale jak vidím, nespěcháš. Kde jsi strávil noc?"
„Ve své posteli."
  „Myslím tu noc před tím." Černé oči jí plály. „Šel jsi ven kolem třetí a vrátil ses na snídani."
„Je milé, že se o mě tak zajímáš." Upil kávy.
  „Zajímám se, to je pravda. Poslední věc, kterou rodina potřebuje, je další skandál."
  „Minule žádný skandál nebyl. Matčina smrt byla nehoda, pamatuješ?"
  „Byl jsi dítě. Nevíš, co táta udělal, aby se nepřišlo na podrobnosti. Zaplatil policii, koupil místní noviny,chceš udělat totéž?"
„Nic z toho nepotřebuju," odpověděl jí Naldo.
„Skutečně? Jak se budeš cítit, až novináři zveřejní,
Že spíš v domku služebné jako náš drahý táta?"
„Proč bych se staral? Nejsem ženatý. Můžu spát,
kde chci."
,, S kuchařčinou dcerou?"
  „Na vaření není nic špatného. Všichni musíme jíst Kromě toho Anna tu nepracuje, je to úspěšná podlnikatelka."
Věci jsou horší, než se domníváš. Znám tě, Naldo,částečně protože jsi můj bratr, částečně protože jsi  přesně jako náš milovaný otec. Rodinné jméno je pro tebe obchodní značka, pro niž žiješ i umřeš, uděláš cokoli, abys zabránil jeho pošpinění."

To je pravda. „Na co narážíš, Isabelo?"
  „Když táta umřel, všichni lidé, kterým zaplatil za mlčení, si po letech oddechnou úlevou. Co když začnou povídat? Co když vyjde najevo, co se stalo matce?" Naklonila se k němu.
  „A proč se to stane? Rodinné jméno bude známé ze špatných důvodů."
Isabela vstala ze židle a přešla k němu.
„Co děláš?" zeptal se překvapeně Naldo.
  „Vypadáš napjatě, zlato." Začala mu masírovat ramena. „Chudáku, tato široká ramena budou přetěžována těžkým břemenem odpovědnosti, již jsi zdědil. Nezávidím ti. Čestně ne."
  Bolest a příjemný pocit se promíchávaly, když ho masírovala. Cítil se dobře.
„Kde ses naučila masírovat?"
„Nežila jsem vždy sama, jak víš."
„Ne. Proč ses nikdy nevdala? Je ti skoro čtyřicet."
„Třicet tři," odsekla Isabela.
  „Dobře." Nedokázal přemoci smích. „Když to říkáš. Ale vážně. Máš někoho?"
  „Ne. Nyní ne." V jejím hlase si povšiml smutku, který ho překvapil. „Nemyslím, že se někdy odvážím vdát. Ne poté, co se stalo matce. Mé iluze o lásce a manželství byly navždy zničeny."
  „Nevěděl jsem, že to tak cítíš." Byla pravda, že Isabela snášela matčinu smrt ještě hůře než on. Od té doby, co se to stalo, nikdy nebyla doma déle než pár dnů. Isabela byla jejich matce tolik podobná.
  Režírovala jednu dvě malé opery. Nikdy se nevdala. Musí být osamělá. Jeho srdce se naplnilo soucitem. „Co chceš udělat se svým životem?"
„Jak už jsem řekla, chci jen tiché místečko, jež by

bylo moje. Pár stovek akrů, abych vystavěla bariéru mezi sebou a krutým světem."
Odfrkl: „Pár stovek akrů v Evropě?"
  „Kdybys prodal tuto půdu a přestěhoval rodinu zpátky do Evropy... Zamiloval by sis to tam, Naldo. Lidé vědí, jak se žije ve starém stylu. Chápou důležitost tradice."
„Miluji to tady.11
„Naldo, jsi tak tvrdohlavý. Stejně jako táta." „A máma i ty."
  Isabela se zasmála. „Myslím, že je těžké žít s kýmkoli z nás."
„Vím, co dělám. Řídím pozemky sedm let."
  „Nepochybuju o tom." Zvedla ruce z jeho ramen. Bylo podivné, že v nich bylo více napětí, než když začala.
  „Matčiny šperky." Její slova zesílila jeho napětí. „Hledala jsem v komodě, ale nejsou tam. Vždy tam bývaly."
„Umřela před deseti lety."
  „Vím, ale táta je nikdy dříve nepřemístil. Jsou v bance?"
„Proč? Myslíš, že na tobě budou vypadat skvěle?" „Chtěla bych jeden nebo dva kousky. Na památku po matce."
  Naldo zvedl hlavu. „A co když je chci pro svou manželku?"
  Právě teď se sice ještě ženit nechtěl, ale jednoho dne se ožení a jeho manželka by měla dostat dědictví De Leonových nevěst.
  Isabela si přitiskla ruku na srdce a zhluboka se nadechla se zavřenýma očima. „Víš, Naldo, zraňuje mě, že vše, co patřilo našim rodičům, patří tobě a mně nic. Myslíš si, že je to spravedlivé?"
  
232

JENNIFER LEWISOVÁ

  „Ne, nemyslím si, že je to spravedlivé, ale vidím, jak je to praktické. Jestliže se v každé generaci majetek dělí, dříve nebo později z něho nic nezbude."
  Isabela zvedla svou hrdou hlavu a podívala se z okna, potom obrátila pohled zpátky na něho. V očích se jí objevily neočekávané slzy. „Nebuď sobecký. Víš, že vypadám stejně jako matka. Ráda bych měla jeden nebo dva kousky, abych si připomněla, jak věci byly... předtím..."
  „Hodně štěstí. Táta je všechny dal Letty Marcusové," řekl chladně Naldo.
„Cože?" Slzy zmizely.
  „Dal jí je všechny. Nejsem si jistý, jestli to bylo kousek po kousku, nebo všechny najednou, ale nyní je má Anna. Snažím se je od ní odkoupit zpátky."
  „Proboha," zírala na něho, „musel se zcela zbláznit. Určitě to je legální? Nebyly zmiňovány v závěti. Proč je nemůžeš jen tak vzít zpátky?"
  Bubnoval prsty do stolu. „Nemyslím si, že by to bylo čestné."
  „Čest je mi ukradená! Mluvíme tu o rodinném dědictví."
„Věř mi, že to vím. Nabídl jsem jí hotovost, ale je stejně tvrdohlavá jako De Leoni." „Neprodá?"
„Prodá. Tím jsem si jistý."
  
  Bylo již odpoledne a stále neměla sbaleno. Anna si svázala vlasy do uzlu. Nevěděla, jak by mohla využít staromódní malované hodiny, protože měla digitální budík, ale copak je mohla jen tak vyhodit?
  A tak hodiny pořád stály na maminčině jednoduchém dřevěném nočním stolku. Porcelánové figurky
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

233

zatím nechala na římse nad krbem v obývacím pokoji, protože také nevěděla, co s nimi má udělat.
  Majetek její matky se spolčil proti ní a rozhodl se zůstat v domku.
„Anno!"
  Naldův hluboký hlas se ozval přímo pod otevřeným oknem matčiny ložnice. Co zase chce?
  Už tak bylo dost zlé, že ten hlas nedokázala dostat pryč z hlavy, a nyní se bude muset vypořádat i s pohledem na jeho obličej a tělo.
Vyklonila se z okna.
  „Ahoj," pronesl a přes široká smyslná ústa mu přelétl úsměv.
  To je ale drzost. Jak mohl po tom všem vypadat potěšeně, když ji viděl? Musí něco chtít.
„Můžu dovnitř?" zeptal se.
„Mohu ti v tom zabránit?"
Zmizel jí z dohledu, když šel ke vstupním dveřím.
  Zběžně přelétla přední stranu trička a šortek. Byly čisté.
  Těžké kroky na schodech v ní vyvolaly prudké bušení srdce.
  Objevil se ve dveřích. Černé vlasy měl rozcuchané větrem, tmavé oči mu jiskřily a opálené svaly napínaly jeho černou košili.
Skvělé. Nadechla se. „Jak ti můžu pomoct?"
  „Jen jsem si myslel, že se zajdu podívat, jak probíhá balení." Prohlížel si pokoj a zamračil se.
„Jak vidíš, nejde mi to moc rychle."
„Potřebuješ pomoc?"
„Ne, děkuji."
Olízla si rty a ignorovala vzrůstající vzrušení. „Přemýšlím, co s těmi věcmi udělat," přiznala.

234

JENNIFER LEWISOVÁ

  Zvedl porcelánovou kočku z nočního stolku a obrátil ji, aby si přečetl značku.
  „Měl bych vzít šperky k Breathley Brother. Zabývají se kvalitními historickými klenoty a mohou udělat i ohodnocení. Dokážou určit místo původu. K mnoha kouskům mám papíry."
  „A já si myslela, že jsi mi přišel pomoct uklízet." Dala ruce v bok. „Právě jsem tě chtěla požádat o vydrhnutí podlahy v koupelně."
  Usmál se a znovu se mu na tváři objevily dolíčky. „Celia to udělá lépe. Mohu ji sem poslat, jestli chceš. Nejsem si jistý, zda se vejdu do zdejší koupelny."
  Představa Naldova velkého bronzového těla nacpaného do malého sprchového koutu podnítila její fantazii.
  „Chci, aby naše dohoda byla naprosto férová," zdůraznil Naldo.
  Férová? Nic nebylo férové. Například nebylo férové, že Naldo na ni vždy měl tak rušivý vliv.
  Představovala si, jak kapky teplé vody stékají po kůži jeho silných stehen.
  Zhluboka se nadechla. „Možná bych je tam mohla odnést sama."
Zamračil se. „Mohli bychom jít spolu."
„Kdy?"
  „Hned teď." Překřížil paže a jeho černá košile se napjala přes jeho dobře vyvinuté svaly.
  Překřížila své paže tak, aby zakryla své vzrušené neposlušné bradavky.
„Lepší bude, když se převleču."
„Nevím proč. Podle mě v tom vypadáš skvěle."
  „Nejsem si jistá, zda s tebou bude tvůj nafoukaný klenotník souhlasit."
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

235

   To je jedno. Nezmaří můj obchod." Jeho rty se zvednuly do úsměvu.
  To je pravda. Staré jméno a hromada peněz mu vždy zabezpečily to, co chtěl. Naldo pravděpodobně nikdy ve svém životě neslyšel slovo ne.
„Přesto se převleču."
„Budu se dívat," řekl s úsměvem a nadšením.
  „Nebudeš!" Její protest doprovázela vlna vzrušení. Pomyšlení na to, že se ty nebezpečné tmavé oči na ni dívají, hodnotí ji, obdivují...
„Počkej dole."
  Naldo se lehce ušklíbl, ale pak sešel po schodech dolů.
  Bradavky jí napínaly tričko a kalhotky již byly vlhké. Jak v jeho malém autě vydrží jízdu ke klenotníkovi?
Potřebovala by pás cudnosti.
  Dostala skvělý nápad. Otevřela matčinu skříň a vybrala si z ní pěkné pestré šaty s ramínky, které její matka ráda nosila.
  Teď je to dokonalé. Když je bude mít na sobě, Nalda to určitě vyvede z míry a nebude ji svádět.
  
ŠESTÁ KAPITOLA
  
  Naldo se zamračil, když se Anna objevila ve dveřích se šperkovnicí v ruce a zamířila k místu, kde přecházel po trávníku. „Ty sis oblékla toto?" zeptal se překvapeně.
„Nelíbí se ti?"
Otočila se a sukně se kolem ní roztočila. „Jsou hezké, jen vypadáš jako..." Tvá matka.
Nevyřčená slova visela ve vzduchu.
  Její matka milovala výrazné vzory a jasné barvy. Měla však naprosto odlišný vkus od Anny, které se líbily pastelové barvy a jednoduché šaty. Matčiny šaty ve stylu čtyřicátých let byly Anně trochu velké, ale s páskem vypadaly svátečně.
  Pohled na Naldovu tvář byl pro ni velkým zadostiučiněním.
  „Udělej to znovu," požádal ji s nerozluštitelným výrazem.
„Co?"
„Otoč se."
Nechápala proč, ale otočila se.
  „Sluší ti." Přešel ke svému sportovnímu autu a otevřel jí dveře. „Měla by ses chlubit svou postavou častěji."
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

237

  Annu svou pochvalou rozzlobil. Když si sedl, pomohl jí zapnout pás a přitom se dotkl jejích prsů. Bradavky v živůtku matčiných šatů se napjaly.
  Potom se Naldo zadíval na dřevěnou krabičku se šperky, již pevně svírala.
  „Proč sis na sebe jeden kousek nevzala? K těm šatům by se hodily nějaké náušnice."
  „Ne, děkuji. Nechci si na ně zvykat." Krátce se na něho podívala.
Usmál se. „Pochopitelně."
  Během jízdy si povídali většinou o pozemcích a Naldových plánech na zlepšení pěstování pomerančovníků pomoci použití nejnovější technologie a vědeckých výzkumů. Anna odpovídala na jeho otázky o své práci s opravdovým nadšením - byla v ní přece navzdory všemu dobrá a bavila ji. Podařilo se jí odvést stranou jeho pozornost, když se jí zvědavě vyptával, co plánuje dělat dál. Odpovídala mu obecně a ptala se ho na další a další věci.
  Dokázal se zaujetím dlouho mluvit o svých milovaných pozemcích a lidech na nich. Jeho láska k nim byla očividně veliká a hluboce zakořeněná v jeho srdci. Jaké by to bylo mít muže, jenž by se o ni staral s takovou náruživostí?
  Odtrhla oči od jeho hrdého profilu. Láska k Naldovi vedla jen k hluboké bolesti.
  Naldo zaparkoval před elegantním domem vyhlášeného klenotnictví. U dveří už na ně čekal mladík, který si s Naldem tykal.
  Je to past? přemýšlela. Přemluvil Naldo nějakého kamaráda, aby předstíral, že je klenotník? Udělá falešné ohodnocení, aby koupil šperky levně? Hlavou jí vířily neodbytné myšlenky plné podezření.
  
  Muž je zavedl do chladného stinného pokoje naplněného viktoriánskými starožitnostmi a nabídl jim ledový čaj. Naldo odmítl, ale Anna přijala skleničku, ale potom si přála, aby to raději neudělala, protože se její podezíravé myšlenky začaly točit kolem jejího nápoje.
  Je otrávená? Je tam droga? Je to součást Naldova vychytralého plánu, jak se jí zbavit jednou provždy?
  Napadaly ji stále šílenější myšlenky, a když si uvědomila, že je oblečená jako na maškarní, chtělo se jí smát. Právě se snažila tento smích potlačit, když do dveří vstoupil vysoký štíhlý starší muž v hnědém proužkovaném obleku, jenž se opíral o elegantní hůl.
  „Pane De Leone," oslovil Nalda a potřásl si s ním rukou, „rád vás znovu vidím."
  „To je Anna Marcusová." Naldo představil Annu, která vykročila kupředu, aby si s klenotníkem potřásla rukou.
  „Budoucí paní De Leonová?" zeptal se starší muž s milým úsměvem.
  „Ne," Anna i Naldo vyhrkli odpověď najednou, Anna však ihned pocítila hněv, že to Naldo tak rychle vyvrátil.
„Omlouvám se. Jak vám mohu pomoci?"
  Naldo se podíval na krabičku, již Anna stále pevně svírala. „Chtěli bychom odhadnout cenu nějakých rodinných šperků, abychom znali jejich skutečnou tržní cenu."
  „Rozumím. Přineste šperky na můj stůl, prosím." Přešel k velkému stolu, který byl potažený kůží.
  Anna přešla pokoj a položila krabičku na kožený povrch stolu. Plna obav přešlapovala na místě, když klenotník zvedl víčko.
  
Zamračil se.
  „Tyto šperky jsem už viděl." Vzhlédl k udivené Anně. Uslyšela, jak zavrzala Naldonova židle. „Zesnulý pan De Leon je přinesl před několika lety abych je ocenil."
  „Kvůli pojištění?" Naldo se zamračil. „Nikdy na ně nevěřil."
  „Neznám důvod, ale dal jsem mu detailní odhad jejich hodnoty v té době. Hned si najdu, co jsem k nim tehdy napsal."
  Mladík, jenž jim otevřel, přinesl tlustý šanon a klenotník začal číst detailní zprávu, kterou připravil před několika lety pro Naldova otce.
  Anna sledovala výčet s otevřenými ústy. Věnoval se jednomu šperku po druhém. Naříkal nad jejich nevhodným uskladněním a vytýkal Naldovi, jehož považoval za majitele, že je dal do takové nevhodné krabičky. Tři z kousků byly přes tři sta let staré. Jeden náhrdelník obsahoval slavný diamant známý jako  hvězda moře, který kdysi vlastnil indický mahárádža a do Spojených států jej přivezl jeden z Naldových předků. Šperky z viktoriánské doby, jimž se předchozí klenotník vysmíval, byly prací výstředního, ale uznávaného amerického návrháře, jehož dílo bylo nyní na aukcích velmi vysoko ceněno.
  Když klenotník vše přečetl, shrnul, že celková cena dvanácti šperků byla nevyčíslitelné hodnoty. Jejich tržní hodnota byla určena někde mezi dvěma a třemi miliony dolarů. Samozřejmě při prodeji na aukci by záleželo na zájmu, a tak se jejich cena mohla vyšplhat ještě mnohem výše.
  „Proč nebyly zmíněny v závěti?" vydechla Anna, když klopýtala dolů po schodech. Naldo nesl krabic-
  
240

JENNIFER LEWISOVÁ

ku, protože se necítila hodna dotknout se jich. Měl pravdu, byly to jeho rodinné klenoty.
  Naldo měl na tváři kamenný výraz, když jí otevřel dveře auta.
  Plna neklidu nasedla a čekala, až obejde auto, aby si sedl za volant.
  „Jestliže jí je dal, ale neexistuje žádný doklad..." Snažila se to pochopit.
  „Dar není právoplatný. Za dar takového hodnoty se musí zaplatit darovací daň."
  Její matka nezaplatila žádnou takovou daň. Věděla to, protože se jí posledních deset let starala o daně.
  Šperky nebyly její. Přemýšlela, zda by měla být naštvaná. Žádný hněv však necítila, protože jí šperky nikdy skutečně nepatřily.
Naldo položil krabičku na palubní desku auta.
  Znovu byly jeho rodiny a Anna už neměla žádnou energii, aby proti tomu protestovala.
  „Musím to prozkoumat a zjistit, komu skutečně patří."
  Trochu se uvolnila, když nastartoval motor. Vyjel z parkovacího místa a pohlédl na ni žhavým temným pohledem.
  Projeli několik ulic, potom se na ni podíval znovu a oči mu klouzaly kolem výstřihu jejích šatů až k štíhlému pasu.
Bez problémů dovedl získat to, co mu patřilo.
  Její tělo na jeho pohled odpovídalo rozechvěním. Upřeně se dívala na přední sklo, a když odbočil na cestu do parku a zmocnil se jejích rtů ve vřelém polibku, zalapala po dechu.
  Když ji prudce a vášnivě políbil, její mysl chvilku bojovala, ale tělo okamžitě kapitulovalo.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

241

  Svíjela se proti příjemnému tlaku pásu a její bradavky se probudily vzrušením. Kroutila se na sedadle a chvěla, když silnýma rukama přejížděl po přední straně šatů, hladil její ňadra a břicho.
  Jedním rychlým pohybem jí zvedl sukni šatů a odkryl její stehna. S nohama roztaženýma, rozdělenýma jeho rukou, se cítila prostopášná, žádoucí a svolná ke všemu.
  Naldo jí rozepnul pás a pomohl jí, aby se z něho vyvlekla. Vyhrnul jí šaty nad pás a stáhl jí dolů kalhotky. Potom sklonil hlavu do jejího nedočkavého klína.
Zvedla boky a žadonila o víc.
Pak si vzpomněla na šperky.
Naldo využíval sex k tomu, aby dostal, co chce.
„Přestaň!"
  Jestliže slyšel, nedal to najevo. Jeho horký vlhký jazyk putoval po vnitřní straně stehna a prsty se toulaly mezi knoflíky na přední straně šatů, kde si hrály s jejími nedočkavými bradavkami.
  Chvěla se pod tlakem jeho rtů a prstů a chtěla se oddat smyslnému potěšení z jeho dotyku, ale pak si uvědomila, o co mu skutečně jde.
Dělá to, aby odvrátil tvou pozornost. Využívá tě!
„Naldo!"
„Co?" chraplavě zasténal mezi jejími stehny.
„Hned přestaň! Vím, o co ti jde."
„Svést tě..." Zastavil se s ústy na jejím ňadru.
  „To se ti nepovede." V jejích slovech zaznívala rozkoš, když jí sál bradavku přes látku.
„Jsi plná touhy," zamumlal s tváří na jejích ňadrech.
  Byla to pravda. „Snažíš se, abych nemyslela na šperky."
„To zní jako promyšlený plán," poznamenal.

  Jemně ji kousal do krku, a to v ní vyvolávalo nádherné chvění.
„Přestaň, myslím to vážně."
  Něco v jejím hlase přitáhlo jeho pozornost, protože se zastavil. Vzhlédl k ní, jeho velké temné oči se leskly touhou. Zvedl se z ní, stáhl se na své sedadlo a zamračil se.
„Chci vystoupit," řekla Anna rázně.
„Jak se dostaneš zpátky?"
  „Znám město. Pracovala jsem tu během letních prázdnin na střední škole. Chytím si taxík."
„Nebuď směšná. Odvezu tě."
„Svezeš mě domů nebo mě svedeš?"
  Záblesk nestydatosti se mu zaleskl v tmavých očích.
„Obojí, jestli chceš."
  „Raději pojedu taxíkem. Můžeš s sebou vzít šperky, jsou pravděpodobně tvoje. Nechci však, abys mě ještě někdy líbal."
„Proč ne?"
Tato jednoduchá otázka ji zarazila. Protože mi kradeš srdce.
  „Protože nemáme budoucnost a nechci být využívána. Právě jsem se rozvedla a cítím se zranitelná..."
  A ty jsi Naldo De Leon, jediný muž, kterého jsem vždy chtěla, ale vím, že nikdy mít nebudu.
  „Uklidni se, nesnažím se tě podvést. Ujišťuji tě, že ti za šperky dobře zaplatím."
A bylo to tu zase, nabízel jí peníze.
Nic než peníze.
Nechtěl jí dát něco ze sebe.
  „Máš padesát dolarů?" zeptala se nejisté. „Ráda bych si vzala taxi."
  
  Podíval se na ni, jako by se zbláznila, a potom si Opřel hlavu o opěrku. Výrazné vyboulení v jeho kalhotách přitáhlo její pozornost, ale rychle se přinutila dívat jinam.
  Sáhl do zadní kapsy a vytáhl peněženku. Odpočítal čtyři padesátidolarové bankovky.
  „Nikdy tě nebudu nutit do něčeho, co nechceš," zdůraznil Naldo.
  „Stačí jedna." Její tvář byla rozpálená ponížením, že ho musela požádat o hotovost. Vytáhla mu z ruky jednu bankovku. Zbylé tři pustil - dvě spadly na její sukni a jedna přistála na podlaze.
 Anna otevřela dveře a vystoupila. Stáhla si dolů sukni. „Díky," zašeptala a sevřela zmačkanou bankovku. „Vrátím ti to."
  Vydala se po chodníku do centra města a dlouho za sebou cítila Naldovy oči.
  Její matka nedokázala vzdorovat šarmu Roberta De Leona a souhlasila, že bude tajnou milenkou, ale ona stejnou chybu neudělá.
  
  Když slunce vystoupalo vysoko a stíny se zmenšily, Anna zcela přestala balit. Ty věci nechtěly být sbaleny. Proč spěchat? Vzala několik kousků maminčiny porcelánové sbírky do města do klenotnictví, které bylo spíše zastavárnou, a získala dost peněz, aby z nich několik dnů mohla přežít.
  Vrátila Naldovi zpátky jeho padesát dolarů. Nechtěla se s ním setkat, a tak peníze vsunula do obálky a tu vhodila do poštovní schránky jeho domu.
  Natáhla se na gauč a listovala ručně psanou kuchařkou, již nalezla v kuchyni v zásuvce. Byla to ta, o které mluvila závěť? Proč tam bylo speciálně uve-
  
deno, že si má její maminka ponechat svou vlastní kuchařku?
  Byla to nádherná kniha vázaná v červené kůži a vytvořená s velikou pečlivostí. Žádné načmárané poznámky nebo vlepené novinové výstřižky. Její maminka napsala recepty ozdobným rukopisem na krémově zbarvený pergamen. Některé z receptů ilustrovaly nádherné akvarely.
  Kresby ji překvapily. Nevěděla, že její maminka umí tak krásně malovat. Zřejmě však toho bylo mnoho, co o ní nevěděla.
  Zvenku se ozval hluk, jenž odtrhl její pozornost od nádherných stránek kuchařky.
Co je to za hluk?
Anna vykoukla z okna.
  Sekačka na trávu. Jak typické! Naldo určitě řekl zahradníkovi, aby udržoval pozemek kolem domku. Choval se, jako kdyby byl tento akr stále jeho. Ucítila zlost, když oknem uviděla, jak jeho zaměstnanec seká její trávu.
  Nyní tento domek a pozemek byly její. Občas dokonce přemýšlela, že si je nechá. Stejně teď neměla kam jít.
  Pospíchala ven a zamávala na muže se sekačkou. Tohoto mladíka neznala. „Prosím, nesekejte ten trávník," zavolala a kráčela přímo k němu.
Muž se zamračil. „Tráva je přerostlá."
  „Pan De Leon už nevlastní tento domek ani tento pozemek kolem něho." Když to prohlásila, projel jí záblesk strachu. Cítila, že to není pravda.
Mladík byl překvapený. „Děláte si legraci?"
  „Ne. Je můj. Má matka tu žila a Robert De Leon jí domek i pozemek odkázal, když umřel."
  
 Letty byla vaše matka?" „Ano."
   ,,Byla velmi krásná." Podíval se na ni zvláštním po-hledem, v kterém byla nevyřčená slova - vy nejste tak pěkná.
  Proč pro ni tolik znamenalo, aby Naldův zaměstnanec nesekal její trávu?
,,Budu vám vděčná, jestli to tady nebudete sekat. Chci, aby tráva trochu povyrostla, aby vypadala přirozeněji." Rozpačitě si olízla rty.
Zahradník se zamračil. „Přirozeněji?"
„Ano."
Vypadal, že přemáhá smích.
  „Vy jste šéfka. Jestliže nechcete, abych ji sekal, tak ji sekat nebudu."
Anna zalapala po dechu. Necítila se jako šéfka.
„Jsem Ricky," představil se.
  „Anna." Přišla blíže a potřásla si s ním rukou, zahanbilo ji, že zapomněla na takovou běžnou zdvořilost, když se snažila bránit své útočiště.
  „Ahoj, Anno," usmál se na ni a v očích se mu něco zablýsklo, když si třásli rukama. Potěšení?
  Uviděla přijíždět velký bílý mercedes a zalapala po dechu, když v něm uviděla Isabelu.
  „Musím jít," řekl Ricky. Odjel na sekačce dříve, než Isabela vystoupila z auta.
  Ve vzdušném šifonovém kabátku a širokých kalhotách zde vypadala nepatřičně. V botách na vysokých podpatcích se přes přerostlou trávu vydala k Anně.
  „Anno," oslovila ji s úsměvem. „Musím se omluvit za tu noc." Zvedla obrovské sluneční brýle a odhalila velké hnědé oči. „Jsem plná emocí. Byla to těžká
  
doba. Tátova smrt... Však víte. Vrátila jsem se domů poprvé po dlouhé době. Chovala jsem se nezdvořile."
  Anna přemýšlela, zda to touto návštěvou chce napravit, nebo má něco za lubem.
Isabela se omluvně usmála.
  „Jsem trochu náladová umělkyně. Příměří?" Podala jí ruku.
  Anna se rozhodla toto příměří přijmout, i když o něm měla určité pochybnosti. Přece jenom se však díky Isabelině upřímnosti dozvěděla pravdu.
  Potřásly si rukama. „Je to těžká doba. Chybí mi váš táta. Byl to úžasný člověk. Vlastně vám děkuji, že jste mi řekla o vztahu mezi ním a mou maminkou. Skutečně jsem o tom nevěděla. Hodně věcí mi nyní dává smysl."
  Isabela přikývla. „Zdědila jste tento domek..." Ukázala na něj. „Vlastníte více pozemků než já." Zasmála se. „Legrační, že?"
  Anna cítila lítost. Výraz Isabeliny tváře jí prozradil, že ji to bolí více, než prozradila zlehčujícími slovy. „Je zvláštní, že jste nic nezdědila. Zvláště když jste starší."
  „Jsem pouhá žena. De Leonova rodina se řídí patriarchálními zásadami. Proto to byl takový šok, že táta zanechal pozemek vaší matce. Musela ho silně ovládat."
„Nebo možná cítil vinu, že si ji nevzal."
  „Ano." Isabela vypadala zamyšleně. „Ale dal jí šperky, a proto jsem tu. Chtěla bych koupit jeden nebo dva kousky. Čistě ze sentimentálních důvodů..."
  Anna se zamračila. Věděla Isabela, že šperky má nyní Naldo? Ze mu patrně právoplatně patří?
„Má je Naldo."

  „Vím, ale jsou vaše. Táta za ně zaplatil darovací dan před pěti lety."
  Skutečně? Je zajímavé, že se Naldo s ní o tuto informaci nepodělil. „Takže jsou skutečně mé?" raději se ještě zeptala, zda ji správně pochopila.
  „Zcela určitě. Můj milovaný bratr je samozřejmě Od vás chce zpět odkoupit, aby je vrátil do rodinného majetku, ale já bych tak chtěla ten krásný prsten se Ivem a ten kousek se žlutým diamantem."
  „Nepovažuji je za své, i když podle zákona jimi mohou být. Možná je poté, až je prodám zpátky Naldovi, budete moci od něho koupit?"
  Isabela lehce našpulila rty a na bradě se jí objevil do-líček. „Můj bratr dokáže být strašně tvrdohlavý. Chce, aby zůstaly pohromadě stejně jako pozemky. Když táta umřel, zdědila jsem nějaké peníze, a tak vám za ně múžu zaplatit. Jsou to i moje rodinné šperky."
  Anna s ní soucítila. Jak by zvládala, kdyby byla odsunuta stranou, aby bratr mohl zdědit vše? Věděla však, jak silný vztah má Naldo ke šperkům. Naldo měl silný vztah ke všemu.
  „Vždyť ty šperky ani nemám u sebe. Lepší bude, když si promluvíte s Naldem."
  „Mohly bychom jít na chvíli dovnitř?" požádala Isabela.
  „Jasně." Anna ji zavedla přes kuchyň do malého obývacího pokoje. Isabela se podívala na starý gauč, jako by ji mohl kousnout, ale potom si na něj opatrně sedla.
  „Tento domek je rozkošný," řekla, když se rozhlížela kolem. Anna viděla vybledlé barvy a levné maličkosti Isabelinýma kritickýma očima, ale přesto lento domek milovala. Byl to její domov.
„Ano, je."
  



248	JENNIFER LEWISOVÁ
  „Ale vím, že zde nechcete zůstat. Máte svou práci a život." Zvedla velké uslzené oči k Anně. „Kdysi jsem měla domov a přátele, ale má kariéra..." Přerušila větu a otřela si obličej rukou. Zdálo se, že se brzy rozpláče ještě více. „Je to těžká práce a mladší už nebudu. Jak jste slyšela, když jsem to říkala Naldovi, chci jen místo, které by se dalo nazvat domovem."
  Zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Tohle by mohl být můj domov."
Anna prudce zamrkala. „Cože?"
  Isabela na ni upřela svůj pohled. „Prodáte mi domek a pozemek?"
  O co se, proboha, snaží? Chce sebrat Naldovi půdu, aby ji mohla prohlašovat za svou?
  „Nemůžu. Naldo se nabídl první, že to koupí, a vím, že to pro něho hodně znamená."
  Isabeliny rty se zachvěly. „Cítím se tak... vykořeněná a osamělá. Nemám žádný domov."
Znám ten pocit.
  „Ani si nejsem jistá, zda to skutečně prodám. Mám potíže s balením, protože mám k tomuto místu tak blízko."
  „Je možné, že si tento domek necháte?" Isabelina tvář byla náhle plná zájmu. „Chcete tady žít?"
„Ano." Jediný problém bude, že blízko žije Naldo.
  „Nemůžete si ho nechat!" zakřičela Isabela. „Můj bratr to tak nenechá. Bude bojovat u soudu, aby zachoval celistvost pozemků. Nikdy nepřijme přítomnost jednohektarové díry ve svém milovaném království. Můžete si myslet, že si to, co jste zdědila, necháte, ale dříve nebo později vyhraje a vy skončíte s prázdnýma rukama."
Poslední slova zavrčela.

Anna se zachvěla.
 Isabela se zasmála. „Řeknu vám tajemství. Naldo mě  sem poslal. Mám se vás snažit přesvědčit, abyste mu poze- mek prodala. Dokonce jsem mu řekla, že vás požádám, abyste to prodala mně. Ten nápad se mu líbil."
Isabela se naklonila k Anně. „Muži nás neberou vážně. Myslí si, že jsme jen pěkné hračky, které slouží jejich potřebám. Musím se chránit a vy byste se také měla chránit." Naklonila hlavu. „Vím, že s vámi spal." Anna zaťala zuby. Naldo jí to řekl? „Nelichoťte si, že má o vás zájem. Naldo chce získat tento pozemek jakýmkoli způsobem a získá jej."
Vstala, nasadila si sluneční brýle a odešla. Anna zůstala nehybně sedět v křesle. Isabela v ní vyvolala nervozitu a neklid. Poslal Naldo svou sestru? Ani na okamžik nevěři-la, že Isabela chce domek pro sebe. Možná Isabela nemá neomezené prostředky jako její bratr, ale bezpochyby si mohla dovolit koupit velké sídlo.
Ta žena něco chtěla a Anně se zdálo velmi pravděpodobné, že za vším byl Naldo. Už zkusil vychytrale použít polibky a sex, aby získal, co chtěl. Dá mu vědět, co si myslí o jeho plánu. Popadla telefon. Růžový papírek ve tvaru srdce s Naldovým číslem stále ležel na poličce.
  „Tady Anna, prosím vás, Pilař, mohla byste mi říct, kde najdu Nalda?" zeptala se co nejzdvořileji.
„Asi před třemi hodinami šel do jižního sadu k vodojemu. Provádí se tam výsadba." „Děkuji."
Popadla klíče a rázně vyšla ven.

SEDMÁ KAPITOLA
  
  Anna uviděla golfový vozík, v kterém jezdil Naldův otec po pozemcích, vedle cesty na konci řady nově vysázených stromů. Naldo musí být někde poblíž a pokřikovat rozkazy na chudáky zaměstnance.
  Snažila se nedovolit sladké pomerančové vůni, aby rozptýlila její rozhořčení, když procházela sadem. Narazila na skupinku mužů kopajících díry na zasazení nových rostlin.
  Mhouřila oči v oslepujícím slunci a snažila se najít Naldovu nezaměnitelnou siluetu mezi opálenými dělníky. Pak ho uviděla.
  Klečel na písčité půdě a byl zcela zabraný do práce. Sázel do půdy sazenici. Když viděla láskyplnou péči, s níž zacházel s rostlinou, vyrazilo jí to dech.
Stromy jsou naše rodina.
  Obrnila se proti návalu sentimentu a zavolala: „Naldo!"
  „Anno." Sedl si na paty. Zmateně se zamračil a oči dostaly ostražitý výraz „Přišla ses omluvit?"
„Omluvit?" Krevní tlak jí stoupl. „Žertuješ?"
  Podíval se za ní směrem, kde stále slyšela zvuk lopat odhazujících půdu. „Pojďme se projít." Vstal a oprášil si kalhoty.
  
  Byl oblečený celý v černém a rukávy košile měl kvůli vedru vyhrnuté nad předloktí. Vypadal elegantně. Anna si oblékla krásné bílé šaty s odhalenými rameny a zády, které našla v matčině skříni. Pomyslela si, že jsou elegantní dvojice, jež se prochází řadami dokonale udržovaných pomerančovníků.
  Ale byla to jen iluze. Byli jako černá a bílá. Protiklady v každém směru. Ona a Naldo neměli nic společného kromě zájmu o jeden akr půdy.
  „Tady budeme sami," řekl, jakmile již nebylo slyšet zvuk lopat. Obrátil se k ní.
  „Víš, proč tu jsem," začala Anna. „Myslím, že je ubohé poslat za mnou svou sestru, aby mě přemluvila prodat ti pozemek. Nemyslela jsem si, že je to tvůj způsob, Naldo, poslat ženu, aby vybojovala tvé bitvy. Asi ses změnil."
Nechápavě se zamračil.
„O čem to, proboha, mluvíš?"
  „O Isabele! Navštívila mě a skvěle se pobavila na můj účet," vysvětlila mu.
  Naldo se na ni podíval, jako by zešílela. „Co udělala Isabela?"
  „Varovala mě před tebou. Řekla mi, že abys dostal pozemek, nezastavíš se před ničím a že bych si měla na tebe dávat pozor."
  Naldo se dlouze zasmál. „Znáš mě. Bojíš se?" Na tváři se mu objevily dolíčky.
„Nebojím se nikoho a ničeho." Zvedla hrdě hlavu.
  „Věřím ti. To je jedna z mnoha věcí, jež mám na tobě rád." Nepřestával se usmívat.
  Anna se však na něho stále ještě hněvala. „Isabela se zmínila, že tvůj otec dal mé matce šperky se všemi zákonitými náležitostmi."
  
252

JENNIFER LEWISOVÁ

  Naldův úsměv zmizel. „Ano. Zaplatil darovací daň. Byly její a nyní jsou tvoje. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl, ale dozvěděl jsem se to teprve dnes ráno a od té doby jsem byl u pomerančovníků."
  „Aha," zašeptala. „Mám nabídku. Prodám ti šperky a nechám si pozemek a domek." Tato myšlenka ji napadla před chvilkou. Neznamená to, že musí žít v matčině domku, ale bude mít místo, které by mohla nazývat domov a kam by se mohla kdykoli vrátit. Zároveň bude mít peníze, aby si znovu uspořádala svůj život.
„Ne," rázně odmítl.
„Proč ne?"
„Všechno nebo nic. Musím získat tu půdu zpátky."
  „Dobré bylo, jak Isabela předstírala, že chce ten pozemek koupit pro sebe."
  Naldo se zamračil. „Nemám nic společného s Isa-belinou návštěvou u tebe. Jestliže se snažila koupit od tebe pozemek, měla pro to své důvody."
„Řekla, že tam chce žít."
  „Opravdu?" Na ústech se mu objevil ironický úsměv. „Zřejmě má jiný plán. Jak víš, chce, abych prodal celý pozemek developerům. Přemýšlej, co by asi chtěla udělat s tvým akrem?"
  „Nic s ním nejde dělat, protože tam není právo průjezdu přes cizí pozemek."
  „Vím." Jeho spokojený úsměv ji dráždil. „Zdá se, že všechny ženy kolem se snaží získat kousek mého soukromého ráje. Nemůžeš věřit nikomu."
  „Už vím, že nemůžu věřit tobě. Před ničím se nezastavíš, abys získal, co chceš."
  „Mluvíš jako někdo, kdo mě dobře zná." Oči mu jiskřily pobavením. „A když tak o tom mluvíme, co
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

253

tak tři miliony pět set tisíc dolarů za pozemek, domek, šperky a kuchařku?"
Anna otevřela ústa v úžasu.
  „Můžu ti dát peníze už dnes. Chceš je v hotovosti, nebo složit na účet? Záleží na tobě." Naldova tvář zvážněla. „Jsem si jistý, že oba tuto situaci chceme  vyřešit co nejdříve."
„Ano," zašeptala.
Tři a půl milionu dolarů.
  Přešli z oblasti sadu, kde byly zasázeny nové stromy, do části pozemku, kde kvetly vzrostlé pomerančovníky bílými květy.
  Myšlenka na to, že by měla tu ohromnou částku na svém účtu v bance, ji vzrušila. Květy pomerančovníků zářily jako hvězdy mezi tmavými listy a vzduch byl naplněný jejich omamnou vůní.
  „Tyto stromy budou mít tento rok hodně ovoce," zamumlala.
„Budou." Zamračil se a zvědavě se na ni podíval.
  Tři a půl milionu dolarů. To bylo víc než dost, aby mohla dělat cokoli, co by chtěla. Nebo by nemusela dělat vůbec nic. Byla by nezávislá. Mohla by odtud odejít a nikdy se neohlédnout zpátky.
  Kdyby však vzala peníze, nikdy by se sem už nevrátila.
  Zaváhala a rozhlédla se kolem - všude kolem ní byly kilometry stromů. Dokázala by navždy opustit toto nádherné místo?
  „Dal bys mi peníze a já bych... odešla," vyslovila nahlas své myšlenky. Srdce se jí sevřelo.
„Ano." Něco podivného se zablesklo v jeho očích.
Naldo ji chtěl zbavit kořenů. Jejího domova.
Měla problém se nadechnout. Možná to bylo po-

merančovníkovou vůní ve vzduchu nebo sluncem v jeho očích, ale nedokázala dostat dost kyslíku do mozku, aby mohla souvisle přemýšlet a říci ano.
  Naldo stál před ní jako nádherná a impozantní socha. Černou košili měl u krku rozepnutou, a tak odhalovala jeho opálený krk. Pozorovala jeho ohryzek, když promluvil. „Čtyři miliony."
  Nebyla to otázka ani žádost. V tónu jeho hlasu znělo něco, co jí bránilo jasně přemýšlet. Něco podivného se objevilo i v jeho očích, když k ní přistoupil a uchopil její ruku.
  Teplý dotek jeho dlouhých prstů způsobil, že nemohla popadnout dech. Přiblížil se ještě blíže, až se ňadry skoro dotýkala jeho hrudníku.
  Snažila se nalézt slova, ale srdce jí bušilo příliš hlasitě a krev se jí nahrnula do hlavy. Naldo uchopil její bradu mezi palec a ukazováček. Temnýma očima zkoumal její tvář. Pohnula rty, protože doufala, že z nich vyjdou nějaká smysluplná slova, ale nevyšel žádný zvuk.
  Naldo se chvíli upřeně díval na její rty a pak ji políbil vášnivým polibkem, který ji celou rozechvěl.
  Zabořil prsty do jejích vlasů, hladově ji líbal na ústa a tváří se tiskl k jejímu obličeji. Jeho vůně spolu s omamně vonícími květy přemohla její smysly.
  Když prohloubil polibek, přejela po vypracovaných svalech jeho zad a konečky prstů putovala dolů po jeho páteři až k pasu.
  Okamžitě cítila, jak proti ní tvrdne. Zasténal a rukou jí přejížděl po šatech. Vzal do dlaně její ňadro, něžně jej polaskal a potom pokračoval dolů, aby prozkoumal křivku jejích hýždí. Když ji k sobě přitiskl ještě těsněji, zalapala po dechu. Byl tak velký a mocný, a přesto tak jemný a něžný.
  
  Netrpělivě mu zatahala za přední část košile, vytáhla knoflíky z dírek, aby mohla pohladit pevnou opálenou kůži ukrývající se pod černou látkou. Naldo jí jedním rychlým pohybem rozepnul bílé šaty a pomohl jí je sundat. Pak rychle následovalo jejich spodní prádlo. Byli nazí.
Vnímala divoké rozechvění.
  Naldo ji jemně položil na písčitou půdu pokrytou okvětními plátky voňavých pomerančových květů a lehl si vedle ní. Když přejížděl konečky prstů přes křivku jejího pasu a po dlouhých stehnech, oči mu planuly touhou. Nesmírně ji to vzrušovalo.
„Nemám kondom."
  „Beru antikoncepci," zamumlala. Sotva dokázala promluvit, jak bylo její tělo rozechvělé touhou. „Nepřestávej," naléhala na něho.
  Jeho prst vnikl mezi její stehna do vlhkého tepla. Když se jí dotkl, zasténala. Bradavky ji bolely a ona toužila dotýkat se opálené kůže Nalda De Leona.
Toužila se milovat s Naldem De Leonem.
Co to dělá?
  Nabídl jí čtyři miliony dolarů a místo toho, aby vzala peníze a utekla, jako by to udělala každá rozumná žena, na něho skočí a serve z něho oblečení.
Opravdu by měla utéct...
  Jeho prst ji vzrušoval. Narážela proti jeho ruce a vydávala podivné zvířecí zvuky. Naldo ji umlčel tvrdým polibkem, a zatímco si jeho jazyk pohrával s jejím, jeho tělo se přesunulo nad ni.
  Když do ní vstoupil, zvedla boky, aby se dostal ještě hlouběji. Její vzrušení sílilo. Když se do ní Naldo hlouběji ponořil, vzal její hlavu do dlaní a nenasytně ji políbil.
  
Zmítala se proti němu, sténala a šeptala jeho jméno, zatímco stoupala k vrcholu vzrušení. Miluji tohoto muže.
  Vkradl se jí do mysli a nebyla schopná jej z ní vymazat.
  Naldo byl muž jako žádný jiný - mocný, vášnivý, oddaný své hrdé rodině a pozemkům, které miloval...
  Ponořil se do ní ještě jednou a ona dosáhla vyvrcholení. Křičela rozkoší. Naldo se k ní těsně přitiskl, a když vyvrcholil, jeho zasténání jí zaznělo v uších.
  Trvalo nějakou dobu, než otevřela oči. Setkala se s Naldovým upřeným pohledem.
Miluji tě.
  Zahnala tu myšlenku do koutku mysli. Nemá cenu ze sebe dělat blázna, alespoň ne většího, než je.
  Najednou si začala uvědomovat písčitou půdu pod svou rozpálenou kůží.
Co se stalo?
  Na Naldově tváři se objevil dolíček. „Máš na mě zvláštní vliv."
Zamračila se a potvrdila to: „Všimla jsem si toho."
  „A je to očividně vzájemné..." Na širokých smyslných ústech se objevil úsměv.
  „To bych neřekla..." Snažila se udržet vážný výraz, ale když ji Naldo polechtal na břiše, začala se chichotat.
  „Křičela jsem?" Při myšlence, že ji mohli slyšet jeho zaměstnanci, si zakryla ústa rukou.
„Ano." V očích mu jiskřily jiskřičky smíchu.
  „Co když mě někdo slyšel?" Oči se jí rozšířily zděšením.
  „Stromy poskytují výbornou zvukovou izolaci. Přispěchal ti někdo na pomoc?"
  
„Ne."
  „Jak vidíš, jsi mi vydána na milost." Jeho úsměv se rozšířil.
  „I kdyby mě slyšeli, vsadím se, že tví věrní zaměstnanci by pouze hvízdli a předstírali by, že nic neslyší." Mhouřila oči a zašklebila se.
„Je příjemné být šéf. Ale to znáš..."
  Anna polkla. Stále neví, že je bez peněz a že zbankrotovala. .. Neví, že neuspěla...
  „Ovšem nevím, jak probíhají tvé obchody, když nemáš ráda peníze."
„Mám ráda peníze, ale férově získané," ohradila se.
  Naklonil k ní hlavu a s úsměvem řekl: „Stále se ti snažím nějaké peníze dát, ale myslím si, že jich máš příliš hodně už teď."
Kdyby to byla pravda!
  „Nejde o to, že bych nechtěla peníze..." Hlas jí zeslábl.
„Ale jsi příliš hrdá, abys je vzala?"
  Zaváhala. Byla hrdá? Možná trochu. Bylo tu však ještě něco jiného. Měla sentimentální vztah k místu, kleré nazývala domovem.
Tuto slabost si však nemohla dovolit.
  „Pouze se potřebuji ujistit, že dostanu spravedlivou částku. Jsem podnikatelka, jak jsi řekl."
  „Jestli vedeš svou firmu, jako jsi hrávala tenis, jsem ve velmi nevýhodné pozici při vyjednávání." Stále se na ni díval pronikavýma černýma očima.
  Když mluvil, celá se chvěla. Snažila se však vypadat nevzrušeně. „Pouze chci, aby vše bylo férové."
  „Je tu ještě ta záležitost ohledně kuchařky." Na chvíly se zadíval na zem a potom se znovu setkal s jejím upřeným pohledem.
  
258

JENNIFER LEWISOVÁ

  „Je to ta v červené kůži, již jsem našla v maminčině kuchyni?" Měla na mysli kuchařku s pečlivě psanými stránkami a překrásnými kresbami.
  Zamračil se. „Ano. Jde o ni. Ilustroval ji můj otec." Vzhlédl a zadíval se na stromy za ní. „Vždy rád maloval."
  Proto si nepamatovala, že by její maminka uměla krásně kreslit. Kniha byla společným dílem jejich lásky.
  „Nedokážu si představit, že tvůj otec rád maloval Vždy byl tak zabraný do péče o pozemky." Bylo obtížné představit si činorodého Roberta De Leona jak si udělá čas a maluje ty složité a pečlivě vytvořené ilustrace.
  „Maloval obvykle časně ráno, než začal pracovat Rád chodil ven do sadů se stojanem a zachycoval kvetoucí stromy."
  Okvětní lístek z květu pomerančovníku se tiše snesl dolů ze stromu nad nimi a přistál na Annině břiše „Nemyslím si, že je někde krásnější místo," zašeptala a vzhlédla na bílé květy na větvích.
  „Není." Naldo se na ni podíval. „Hodně jsem cestoval a vím to. Ráj je přímo tady. Můj otec věděl, že žije v ráji, a žil každou minutu co nejplněji."
  Kdysi se chtěla ze všech sil dostat odtud pryč do „skutečného života". Ve srovnání se zdejším životem jí však život jinde přinesl pouze zklamání.
„Co se děje?" Naldo jí odhrnul vlasy z tváře.
  „Neuvědomovala jsem si, jak jsem toto místo postrádala," zašeptala Anna.
  „Pronikne do krve, že?" Pohladil ji po tváři. „Myslím, že proto jsou zde De Leoni tak dlouho."
A proto nechci znovu odejít...

DĚDICTVÍ LÁSKY

259

  Anna překonala záchvat paniky, zatřásla hlavou a pohodila vlasy. Naldo stáhl svou ruku zpátky.
  Musíš odejít. Nemáš jinou možnost. Už to není tvůj domov.
  „Asi proto se nedokážu vyrovnat s myšlenkou, že bych se rozloučil s jediným akrem." Znovu se objevil Naldův dolíček. Jeho slova, vyřčená tak nenucené, ji zabolela. Jednoduché připomenutí, že chce, aby si vzala peníze a vrátila mu jeho pozemek.
  Posadila se, natáhla se pro šaty a snažila se zachovat klid. Přemýšlej obchodně.
  „Stále nechápu, proč byla kuchařka zmíněna v závěti. Protože ji vytvořili spolu?"
  „Není důležitá až tak ta kniha jako samotné recepty. Myslím, že chtěl, aby se vědělo, že jsou tvé maminky." Naldo se zamračil na šaty v její ruce. „Jsou základem produktů, které prodáváme v supermarketech."
Ztuhla. „Marinády a dresinky...?"
„Ano."
  „Produkty, jež vynesly tři miliony dolarů zisku během prvního roku prodeje?" vyslovila své myšlenky nahlas.
Naldo se znovu zamračil.
  „Tvá matka vytvořila recepty jako zaměstnanec." Ton jeho hlasu byl profesionální a chladný.
  „Samozřejmě." Zaplavil ji vztek. „Přišla na myšlenku, jak může firma vydělat miliony, zatímco brala plat kuchařky."
„Byla odškodněna jinými způsoby."
  „Šperky." Annu zamrazilo. „Tvůj otec ji podplatil, aby byla zticha."
  Naldo rozzlobeně vydechl a posadil se. „Co se ti stalo, Anno? Co způsobilo, že jsi tak zatrpklá a ne-
  
důvěřivá? Můj otec tvou matku miloval. Byli tým a dělali spolu téměř vše. Dal jí akr pozemku. Máš ponětí, jak je to neobvyklé? Nikdy předtím se něco takového v historii rodiny De Leonu nestalo."
  „Pozemky. Pouze na nich záleží, že? Pozemky a růst zisku... Myšlenka, že jeden akr není pod tvou kontrolou, je pro tebe skutečně nepřijatelná! Řekl ti Ricky, že nechci ten akr posekat?"
  Naldo zvedl obočí. „Ano, řekl mi to. Proč jej nechceš posekat? Budeš z něho sušit seno?"
  
  Ta žena, jež před ním klečela na písčité půdě s šaty v ruce, je bezpochyby bláznivá, pomyslel si.
  Její oči zářily vášnivým ohněm. Anna Marcusová byla vášnivá v každém směru.
Skryl úsměv. Ano, chtěl svůj akr zpátky a získá jej.
  „Jen se ujišťuju, že všichni víme, o co tady jde." S tím vstala a vytřepala šaty. „Myslím, že bys měl přinést šperky zpátky do domku."
  Při pohledu na dlouhé nohy, které ho tak dokonale obtočily, jím projel nával touhy. Zaujatěji pozoroval, jak se obléká do bílých bavlněných šatů.
  „Potřebuješ pomoci se zipem?" Nesnažil se zakrýt důkaz svého vzrušení.
„Zvládnu to," odmítla a zapnula zip bez problémů.
  „Jasně. Nepotřebuješ nikoho. Není divu, že ti manželství nevyhovuje."
Ztuhla. „Nevíš nic o mém manželství," ohradila se.
„Měl bych něco vědět?"
  Byl sice zvědavý, ale raději nechtěl o Anně a jiném muži nic vědět.
  „Opustil mě," řekla Anna rychle a oheň v jejích očích zeslábl. „Myslím, že máš pravdu. Nechal mě
  
pro někoho naprosto odlišného. Řekl, že chce někoho tichého a poddajnějšího."
,,Je mi to líto." Zasáhla ho bolest v jejích očích. „Byl to pro tebe špatný muž, protože ty zaručeně nemáš, předpoklady, abys byla poddajná." Jak jsi řekl, manželství mi nevyhovuje." Natáhl se po kalhotách. „Potřebuješ někoho, kdo tě bude mít rád takovou, jaká jsi."
„Nemyslím, že existuje někdo tak bláznivý." Snažila se, aby to znělo vesele, ale nezmátla ho. „Jsi žena za milion."
  „Opravdu?" Odhrnula si vlasy z čela a přimhouřia oči. „Proto mi chceš zaplatit čtyři miliony, aby ses mě zbavil?"
Začal se smát. Měla pravdu.
  V tuto chvíli jí nabízel mnohem více, než byla hodnota šperků, kuchařky, domku a pozemku.
  Proč se miluje s dcerou milenky svého otce? Byla poslední žena na zemi, o níž by se měl zajímat.
  Prožíval nával úlevy, že šperky jsou podle zákona 
  její, jinak by cítil, jako by ji o ně ošidil. Totéž platilo o kuchařce. Původně ji chtěl nechat odejít, aniž by věděla, co tato část závěti skutečně znamená.
Ale nedokázal to udělat.
  Cítil silnou touhu chránit její zájmy a práva, i kdyby ho to stálo peníze.
  Bezpochyby zde působil jeho smysl pro čest. Jeho otec ho vychoval, aby dělal správné věci.
Teď se ale musel stáhnout a hrát rozvážného.
  Nejhorší na tom bylo, jak moc si užíval její přítomnosti. Annin oheň prozářil jeho život, jak to žádná jiná žena nedokázala.
Navzdory své povinnosti k pozemkům si nedoká-

262

JENNIFER LEWISOVÁ

zal pomoci a vnímal ji jako okouzlující ženu, chytrou podnikatelku, jež odmítala být ošizena, a vášnivou a smyslnou milenku.
  Věděl, že Anna miluje jeho pozemky a cítí hluboké spojení se zdejší zemí a stromy.
  Nyní však bylo třeba uvažovat prakticky. „Až se vrátím domů, pošlu za tebou Toma se šperky." Lehl si znovu na písčitou půdu a snažil se vypadat, jako by ho to moc nezajímalo.
„Dobře."
  Obula se, vstala a vydala se zpátky. Když procházela mezi stromy v sandálech nevhodných do zdejší půdy, povzdechl si.
  Chtěl pouze, aby věci byly tak, jak mají být. Pozemky celistvé a rodinná tajemství bezpečně pohřbená tam, kam patří.
Proč to musí být tak obtížné?
  Jestliže se Anny brzy nezbaví, začnou se šířit drby, a jakmile se to stane, nedokáže nikdo vrátit džina do láhve. Měl by udělat vše, co je v jeho silách, aby hned teď odešla.
  Místo toho však jen toužil hladit její jemnou kůži, zasypat ji polibky a znovu se s ní milovat.
  Uklidni se. Je to férová nabídka. Vezme peníze a odejde.
Opravdu však chtěl, aby odešla?

OSMÁ KAPITOLA

Annu probudil hlasitý zvuk kroků na schodech. Sedla si, srdce se jí hlasitě rozbušilo. „Kdo je tam?"
Když se dveře do ložnice prudce otevřely, přimhouřila oči proti paprskům ranního slunce. Kdo jiný?
  Naldo stál ve dveřích a zuřil. Mával jí před očima bulvárním plátkem. „Co jsi myslela tímto?"
  „Vypadni z mého pokoje!" Přitiskla k sobě přikrývku - spíše v instinktivní sebeobraně než kvůli cudnosti.
„Nikam nepůjdu, dokud mi nevysvětlíš ten článek," nenechal se Naldo odbýt. „Nevím, o čem mluvíš."
  Hodil jí vztekle noviny na postel. „Víš přesně, o čem mluvím."
  Stále byla rozespalá. Promnula si oči a snažila se soustředit na text. Na straně osm byl krátký článek Dědic bohatství De Leonu ve sporu o majetek.
Zvedla noviny a četla.
  
  Závět nedávno zesnulého Roberta De Leona způsobila jeho rodině nečekaný problém, protože zane-
  
264

JENNIFER LEWISOVÁ

chal malou část pozemku své zaměstnankyni Leticii Marcusové. Rodina De Leonu vlastní své pozemky od začátku šestnáctého století a nikdy z nich, neprodala ani kousek, a proto závěť způsobila pozdvižení. Náš zdroj potvrdil, že Robert De Leon měl dlouholetý poměr s výše jmenovanou zaměstnankyní, která u něho patnáct let pracovala jako kuchařka a nedávno umřela při automobilové nehodě.

Annu zaplavil hněv a skousla si ret.
  
  Mohou se objevit dědické spory o produkty firmy De Leonu, jež vyhrály mnoho cen a v současnosti se prodávají po celé zemi, protože se šíří zvěsti, že za jejich úspěchem stojí právě paní Marcusová. Anna Marcusová, dcera paní Marcusové, žila několik let ve městě a zdá se, že se nehodlá vzdát svých práv na pozemek. Je De Leonovo impérium v ohrožení?
  Uvědomila si, že má otevřená ústa a rychle je zavřela.
„Proč jsi to udělala?" Naldo se nad ni naklonil.
  „Udělala co?" promluvila chraptivým hlasem. „Nemám s tím nic společného."
„Muselas to být ty - jsi jediná osoba, která to ví."
  Anna nevěřícně zamrkala. Naldo De Leon stál v její ložnici a obviňoval ji z šíření pomlouvačných drbů. Ani se jí nezeptal, zda to skutečně udělala, a rovnou předpokládal, že zdrojem článku musí být ona. Copak arogance tohoto muže nemá hranic?
  „Řekla jsi, že bys chtěla říci novinám, jaký druh muže byl ve skutečnosti můj otec."
Překřížila paže na hrudníku.

DĚDICTVÍ LÁSKY

265

  „A co když jsem jim ty informace dala?" zeptala se s úšklebkem.
Naldo se zamračil. „Víš, co to znamená?"
  „Jistě. Lidé budou znát pravdu. Je to pravda, na to nezapomínej."
  „Je to soukromá informace o osobním životě mého otce. Naše jméno se v novinách objevovalo pouze při oznámení narození, sňatku a smrti. Nikdy v takovém bulvárním plátku."
Narovnal ramena a zvedl bradu.
  Anna potlačovala smích. „Nepovídej! V novinách musely být i články o nové řadě produktů."
  „Ano. Ale tím se zabývá oddělení pro styk s veřejností. Pochopitelně jméno tvé matky nikdy nebylo v souvislosti s produkty zmiňováno."
  „Pochopitelně," opakovala jízlivě. „Možná bys jim měl zavolat, aby vyřešili i tuto záležitost," popíchla ho s úsměvem.
  Naldo se zhluboka nadechl. Očividně se snažil ze všech sil kontrolovat, aby ji nevzal za ramena a nezatřásl s ní. „Takže to přiznáváš?"
„Nic nepřiznávám!"
Pozorovala, jak se pod tmavou košilí zvedá Naldův silný hrudník. „Jsi nemožná."
  „Já? To ty jsi vtrhl do mého domu a vpochodoval do mé ložnice, i když tě nikdo nezval! Jsem v pyžamu a tvé chování je naprosto nevhodné. Mohl by ses pro změnu zachovat trochu zdvořile?"
  Viděla, jak se Naldovi pohybuje ohryzek. Potom se napřímil a přikývl. „Máš pravdu. Měl jsem zaklepat, ale chtěl jsem vysvětlení. De Leonova rodina nenechá ten skandál jen tak. To si buď jistá."
  
266

JENNIFER LEWISOVÁ

  Jeho temný pohled se na několik sekund střetl s jejím. Opojná směs nerozluštitelných myšlenek a emocí vířila v jeho temných pronikavých očích a v její mysli. Pak se otočil a odešel.
  Zhroutila se zpátky na polštář. Srdce jí prudce bušilo.
  Nevěděla, kdo novinám tyto informace poskytl, ale pokusí se to zjistit. Zaslechla motor Naldova auta. Ulevilo se jí, protože nečekal na vysvětlení dole na schodech.
  Naldo nechal noviny ležet na posteli. The Sunshine Post, místní bulvární plátek.
  Nemohla dovolit, aby ji Naldo neprávem obviňoval, že je to její práce. Zjistí, kdo to udělal, a nejlepší způsob, jak začít, je zeptat se.
  
  „Můj zdroj informací je důvěrný," tvrdil ji mladý uhro- vitý novinář oblečený jako skateboardista.
  Thomas Craig, autor článku v Sunshine Postu, upíjel ledový čaj v kavárně Bon Appétit uprostřed nádherného slunečného jarního rána.
  „Jak víte, že jsou informace uvedené v novinách pravdivé?" chtěla vědět.
„Její informace jsem si samozřejmě ověřil."
  „Aha, takže vaším zdrojem je žena?" Anna zvedla obočí a napila se ledového čaje.
  Novinář neodpověděl. Naklonil k ní hlavu s dlouhými vlasy a přimhouřil oči. „Jsem si jistý, že dokážeme najít nějaké informace, které bychom si vyměnili. Jste dcera Leticie Marcusové?"
  „Ano. Každý mé mamince říká Letty. Říkali jí Letty, stále si nemůžu zvyknout používat..."
„Jak dlouho měla poměr s Robertem De Leo-

DĚDICTVÍ LÁSKY

267

nem?" Naklonil se dopředu, aby upil slámkou ledový čaj. Jeho špinavě blond vlasy mu padaly do očí. Snažil se zakrýt očividnou zvědavost.
  „Nevím, protože neměli poměr." Její odpověď ji překvapila. Nepochybovala, že byli milenci. Přiznal to dokonce i Naldo. Tak proč se teď vykrucuje?
  „Ale jděte." Craigova široká ústa se rozšířila ve výsměšném úsměvu. „Každý ve městě o jejich dlouholetém vztahu věděl."
  „Oba si vážili svého soukromí a sotva by podle mě dovolili, aby se každý ve městě, jak tvrdíte, staral o jejich osobní záležitosti."
  „Takže připouštíte, že mezi nimi byly osobní záležitosti, jak jste to taktně nazvala?" Upil znovu čaj slámkou. Všimla si, že na jednom z prstů má prsten s lebkou a zkříženými hnáty.
„Nic takového nepřipouštím!"
  Odfrkl. „No tak, jsme dospělí. A nyní je stejný vztah mezi vámi a Naldem."
  „Cože?" Vytřeštila oči. Začala se červenat. Jestliže ji dosud nepodezíral, pak nyní určitě začal.
„Chce koupit, ale vy nechcete prodat."
„Samozřejmě že prodám. Nechci ten pozemek."
„Proč jste jej už neprodala a neodjela?"
„Musím probrat maminčiny věci."
  „A znovu rozdmýchat starý oheň?" Zvedl hlavu. Dlouhé vlasy mu padaly přes zelené oči, které sršely něčím děsivým... Záští?
  „Mezi mnou a Naldem nic není." Nestoudná lež způsobila, že zrudla ještě více.
„Proč vám nevěřím?" Přimhouřil oči.
  „Vyrostla jsem tam. Naldo byl většinou pryč na internátní škole, a tak jsem ho viděla jen tehdy, když
  
byl doma o prázdninách. Oba jsme milovali sport -byla to naše společná vášeň. Hrávali jsme spolu tenis. To je vše. Nebyli jsme opravdovými přáteli. Dokonce mě ani nepoznal, když jsem se vrátila." Tato pravda v ní vyvolala nepříjemný pocit.
  „A nyní jste oba dospělí, oba svobodní..." nadhodil novinář. Znovu upil čaj a upřeně na ni zíral.
„Nejsem svobodná, ale rozvedená," zamumlala.
  Usmál se a odhalil rovné bílé zuby. „Rozvedený dnes znamená svobodný."
  „Jak jste řekl, Naldo a já jsme oba dospělí. Co je mezi námi, je naše věc. Nyní spolu jednáme o ceně za majetek, který dostala má matka. Když se dohodneme, prodám mu ho a odjedu. To je vše." Upila čaj a snažila se ovládnout svůj hněv.
  „Vaše matka vytvořila recepty, jež vydělaly rodině De Leonu veliké peníze?"
„Ano."
  „Potom určitě chcete podíl ze zisku." Craig se k ní naklonil, aby dobře slyšel odpověď.
  „Samozřejmě že ne. Má matka vytvořila ty recepty jako zaměstnankyně." Sevřela rty. Stěží dokázala uvěřit, že použila stejný argument jako Naldo.
  „Musela být velmi loajální zaměstnankyně. Rodina De Leonu je známá tím, že jsou to velmi dobří zaměstnavatelé. Zaměstnanci jsou jako rodina, že?"
„Máte pravdu. Proto tam lidé pracují tak dlouho."
  „Myslím si, že díky tomu udržel Robert De Leon svůj poměr s vaší matkou tak dlouho v tajnosti - nikdo nechtěl riskovat své pohodlné místo."
  „Koho zajímá, co dělal Robert De Leon ve volném čase? Copak to je záležitost někoho jiného než jeho?"
  
  Ani sladký ledový čaj nedokázal uhasit její rozhořčení.
  Proč hájí Roberta De Leona? Její matka pro něho byla pouhou milenkou. Mohl se s ní oženit, ale neudělal to.
  „Ale jděte. Oba víme, že spolu měli poměr," nedal se novinář.
  „Má matka by mi to řekla, ale ona se o tom nikdy ani slovíčkem nezmínila."
  Stále to bolelo. Věděla však, že její matka chtěla udržet svůj milostný život v tajnosti, a bylo Anninou povinností její přání respektovat.
  „A nyní vy a Naldo pokračujete v dědictví. Dědictví vášně," upřesnil. Jeho nepříjemné zelené oči se zúžily do útočných štěrbin.
  Anna odolávala touze vylít na něho ledový čaj. „Mezi Naldem a mnou je pouze obchodní vztah. Proč nenapíšete něco o současných záležitostech. Ty informace máte od Isabely De Leonové, že?"
„Nemůžu to potvrdit ani popřít...," mlžil.
  „Myslela jsem si to." Praštila penězi na stůl. Štvalo ji, že musela zaplatit i za toho protivného a nepříjemného novináře, protože ho pozvala. Alespoň měla informaci, kterou se snažila získat. Od počátku tušila, že za článkem je Isabela.
  „Díky za čas," zamumlala a odešla. Byla rozzlobená na novináře, Isabelu, Nalda a každého, kdo jí chtěl v životě způsobit ještě větší potíže, než už měla.
  Nebyla si jistá, zda ho Isabela informovala o poměru mezi ní a Naldem, nebo jestli novináři tuto informaci poskytla sama svým provinilým červenáním. To setkání nebyl moc dobrý nápad, ale alespoň se dozvěděla, co chtěla.
  
270

JENNIFER LEWISOVÁ

  Byla si jistá, že Isabela ten článek podnítila, ale proč by chtěla, aby si o rodinném skandálu vyprávělo celé město? Chtěla zranit Nalda? Byla to součást jejího plánu přinutit ho, aby prodat pozemky?
  Rozhněvala ji myšlenka, že se Nalda snažila zničit jeho vlastní sestra.
Ale proč by ji to mělo zajímat?
Zasloužil si to.
  
  Naldo za ní do domku nepřijel, a tak se nedozvěděl o skutečném zdroji článku. Když za ním dojela do jeho domu, aby mu řekla, že ty informace novinám poskytla jeho vlastní setra, dozvěděla se, že odjel na zápas póla. Pravděpodobně se nyní bavil s nějakou dědičkou.
  Tom jí doručil šperky už předchozí večer. Zdvořile ji pozdravil a ostražitě ji pozoroval. Požádala ho, aby krabičku se šperky uschoval zpátky na místo, kde je Naldo našel. I obvykle veselá Pilař se k ní chovala nezvykle chladně.
  
  Složila další maminčin bavlněný svetr a strčila jej do tašky, kterou pak odnesla ke krabicím a dalším taškám do dodávky. Proč nedokáže nic vyhodit? Co bude dělat se všemi těmi krámy? Možná je osamocená a vykořeněná, a protože neví, co bude v budoucnosti, snaží se schraňovat vše, co by jí mohlo přinést pocit bezpečí.
  Na chvilku usnula a potom znovu balila, dokud se slunce nepřehouplo přes horizont. Vypnula hlučnou klimatizaci. Proč si ještě neužít floridské vedro, dokud může?
  Slyšela švitoření a cvrlikání stovek ptáků. Když tu dříve žila, nikdy jim příliš nevěnovala pozornost, ale
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

271

dnes vnímala jejich radostnou píseň spolu s vůní pomerančovníkových květů.
  Vyhlédla z okna a vdechovala zhluboka čerstvý čistý vzduch vonící po pomerančích.
  Odejít odtud poprvé bylo snadné. Odejít znovu a navždy bylo něco zcela odlišného.
Slyšela přijíždějící auto a pak bouchnutí dveřmi.
  Skvělé. Další příležitost pro Nalda, aby ji viděl v pyžamu. Popadla z maminčiny skříně modré šaty a rychle si je oblékla. Dole se ozvalo hlasité zaklepání.
„Dále!" zakřičela Anna.
  Byla přesvědčená, že se dveře prudce otevřou a uvidí netrpělivého a panovačného návštěvníka.
  K jejímu překvapení se tak nestalo. Zamračila se, vklouzla do sandálů a pospíchala dolů.
Naldo skutečně čekal venku před dveřmi?
  Otevřela je. Stál tam v bílé košili a khaki šortkách. „Čemu vděčím, za toto neočekávané potěšení?" Ukázala mu, aby vstoupil.
  Podíval se na ni tak zvláštním pohledem, že téměř zakopla o práh.
V jeho očích viděla bolest.
  A ještě něco jiného. Nebyl to hněv, ale něco hlubšího, temnějšího a pravděpodobně mnohem nebezpečnějšího.
  Vstoupil do kuchyně a na stůl položil noviny, které přinesl.
„Už jsi mi ten článek ukazoval," namítla tiše. „Přečti si to," vyzval ji. Vzala noviny.
  Dědictví vášně. Titulek na přední straně novin jí sevřel vnitřnosti a vyrazil dech.
  
  Dcera De Leonovy zaměstnankyně pokračuje v rodinné tradici a má poměr s De Leonem.

Srdce se jí zastavilo nebo to tak alespoň cítila. Podívala se na Nalda. „Co...?" „Čti dál."
  
  Rozhovor s Annou Marcusovou, dcerou De Leonovy zaměstnankyně Leticie Marcusové, vyjasnil spor kolem pozemků, o němž jsme informovali včera. Paní Marcusová, pěkná šestadvacetiletá blondýnka, je zpátky ve městě a stejně jako její matka zde navázala poměr se členem rodiny De Leonu.

„To je naprostý nesmysl," vyhrkla.
  „Skutečně? Novinář to slyšel přímo od tebe." Naldo se na ni chladně podíval.
  „Naprosto to popletl. Je to šílené!" Srdce jí prudce bušilo.
  „Opravdu? Zdá se, že teď jsi jediná, kdo má problém s pravdou."
  „My přeci spolu žádný poměr nemáme," odporovala mu Anna.
  Písmenka textu jí skákala před očima. Neměla ponětí, co ona a Naldo mezi sebou mají nebo nemají, ale poměrem by to nenazvala.
„Jak tomu tedy říkáš? A jak vysvětlíš ty citace?"
„Jaké citace?" zeptala se Anna nechápavě.
„Čti."
  
  Anna Marcusová a Reynaldo De Leon mají za sebou vášnivou minulost. Paní Marcusová se odvážně přiznala ke „společné vášni". O svém současném
  
vztahu nám sdělila: „Naldo a já jsme oba dospělí. Co je mezi námi, je naše věc."
„To je úplně mimo kontext!" Rukou si zakryla ústa. „Takže přiznáváš, že jsi s ním mluvila?" „Ano, ale pouze protože jsem chtěla zjistit, kdo podnítil ten předchozí článek. Byla to Isabela." „To řekl ten novinář?"
  „Ne doslova..." Anně zeslábl hlas. Ten syčák ji využil.
„Společná vášeň?" Naldo se trpce usmál.
  „Mluvila jsem, že sport byl naší společnou vášní. Naprosto to překroutil."
  „Čti dál, nebo víš co? Přečtu to sám." Naldo popadl noviny a četl nahlas.
  Paní Marcusová má velice dobrý důvod hledat trochu něhy v náručí bývalého milence. Minulý rok se rozvedla a ohlásila bankrot.
  Zalapala po dechu. Naldo zdůraznil poslední slovo a upřeně se na ni podíval. Potom pokračoval ve čtení.
  Realitní kancelář, kterou vlastnili paní Marcusová s manželem Barrym Lennoxem, zbankrotovala po několika riskantních investicích a manželství Marcusové a Lennoxe se rozpadlo spolu s ní.
  Paní Marcusová našla útěchu v náručí Reynalda De Leona, jednoho z nejbohatších a nejmocnějších mužů na Floridě.
Reynaldo De Leon a Anna Marcusová neztráceli

274

JENNIFER LEWISOVÁ

čas a znovu oživili starý plamen vášně. Následovali tak své zesnulé rodiče, Roberta De Leona a jeho dlouholetou kuchařku Leticii Marcusovou.
  
  Odmlčel se a výraz jeho tváře v ní vyvolal úzkost. Sevřel se jí žaludek. Naldo pokračoval ve čtení.
  Stále se šíří nepotvrzené klepy, že smrt paní De Leonové nebyla nehoda. Povídá se, že poměr Roberta De Leona s jeho kuchařkou způsobil, že si jeho manželka vzala život.
Naldo zdůraznil poslední slova.
  „Můj bože," zvolala Anna překvapeně a užasle. Rukou si zakryla ústa. „Je to pravda?"
  „Ano," odpověděl Naldo pochmurně. „Je to pravda. Spolykala lahvičku prášků proti bolesti. Našel jsem ji v její ložnici." V očích se mu objevila bolest. „Snažil jsem se jí oživit, ale už byla mrtvá."
  „Ale ne," zamumlala. „Vztah mezi tvým otcem a mou maminkou začal už v době, když byla ještě naživu?"
  Naldo na ni zíral s kamenným výrazem ve tváři. „Ano. A má matka o tom věděla. Nedokázala s takovou hanbou žít."
  Anna klesla na židli. Její vlastní otec byl ženatý, ale maminka přísahala, že nevěděla o jeho manželce, dokud neotěhotněla a neřekla mu to.
  Zde očividně věděla, že má vztah s ženatým mužem.
A to zabilo jeho manželku.
„Je mi to tak líto," řekla Anna soucitně.
„Proč? S tebou to nemá nic společného. Táta by

DĚDICTVÍ LÁSKY

275

udělal cokoli, aby to zatajil. Platil lidem řadu let za to, aby mlčeli."
  Naldo se odmlčel a upřeně se na ni díval. „Nyní je mrtvý a mlčení bylo prolomeno."
  Anna poposedla na židli. Stěží dokázala uvěřit, že je pravda, co právě slyšela. Dokázala pochopit, proč její matka, která byla sama a potýkala se tolik let s problémy, hledala útěchu a lásku v pažích mocného, šarmantního a charizmatického zaměstnavatele.
  Nyní věděla, proč jí maminka nikdy o svém vztahu neřekla. Téměř si přála, aby nikdy nezjistila, že měla poměr s Robertem De Leonem. Možná je lepší udržet některé věci v tajnosti.
  „Neřekla jsi mi, že jsi zbankrotovala." Jeho slova ji vytrhla ze zamyšlení.
  Zaplavila ji vlna ponížení. Téměř zapomněla, že ve článku je kromě odhalení strašlivé sebevraždy i informace o jejím bankrotu. Nyní Naldo věděl, že neuspěla...
  „Myslel jsem, že si se mnou hraješ, protože nepotřebuješ peníze. Teď vím, že to nebyla pravda. Nevím, zda je tvé odmítnutí mé nabídky motivováno chamtivostí nebo šílenstvím."
„Je to pravda. Zbankrotovala jsem."
  Po vyslovení těchto slov cítila, jako by se zbavila velkého břemene.
  „Vím. Volal jsem do novin, hned jak jsem to uviděl. Vzbudil jsem novináře, co napsal článek. Když přestal koktat, řekl, že to bylo velmi snadné zjistit přes internet a pomoci pár telefonátů do Bostonu." Jeho pohled byl nerozluštitelný.
Povzdechla si. „Nechtěla jsem, abys to zjistil."
„Vím."

276

JENNIFER LEWISOVÁ

„Zlobíš se?" zeptala se Anna s obavami.
  „Nehněvám se, že jsi chudá. Trochu jsem zuřil, když jsem zjistil, že jsi mě klamala. Jsi hrdá a nechtěla jsi, abych tě litoval. Respektuji to."
  Proč se nezlobil? Mohla mu pravdu přece už dávno říci. Jeho lhostejnost ji teď vyváděla z klidu.
  „Neřekla jsem nic z toho, co se tam píše o tobě a o mně," sdělila mu zaníceně.
„Novinář mi řekl, že tě cituje doslova." Zamračil se.
  „Je to naprosto mimo kontext! Ta část o vztahu mezi námi je naprostá spekulace. Mohl jsi to popřít."
  „Mohl? Je to pravda, nebo ne? Citoval, co o našem vztahu řekla horkokrevná a nervózní žena."
„Nejsem nervózní!"
  „Všiml jsem si, že se nepřeš o horkokrevná." Pousmál se.
  „Ne," souhlasila. Skousla si dolní ret. „Nemyslím si, že bych to mohla popřít. Je mi líto, že jsem tomu novináři umožnila, aby mě využil. Padla jsem do pasti. Měla jsem to vědět. Dost mi vadí, že každý teď bude vědět o mém velkém neúspěchu. Nikdy jsem o bankrotu neřekla své mamince. Byla na mě tak pyšná."
„Tvůj manžel se znovu oženil?" zeptal se Naldo tiše.
  „Ano. Byla jeho milenkou, když jsme byli ještě manželé. Nevěděla jsem o tom. Byla jsem příliš zaneprázdněná prací. Také jsem nevěděla, že padělá můj podpis a používá náš společný majetek jako záruku, aby mohl koupit další nemovitosti. Dlužil pak hodně peněz a nebyla jiná možnost než ohlásit bankrot."
„Je mi to líto."
  „Není třeba. Máš pravdu v tom, že nechci, abys mě litoval," upozornila ho.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

277

„Nechceš ani mé peníze, že?" Naldo se zamračil.
  „Ne, nechci. Pouze si přeji, abych je tak nutně nepotřebovala."
„Není hanba vzít si to, co ti právoplatně patří."
  „To je pravda. Nevěřím však na dosažení úspěchu díky zděděnému bohatství. Raději si peníze vydělám sama."
  Naldo o tom uvažoval a v očích se mu zablýsklo. „Naznačuješ, že se přiživuji na svých předcích?"
„To jsi řekl ty, ne já." Zvedla hlavu.
  Jeho tvář měla zvláštní výraz, jako by přemýšlel, zda to, co řekla, je pravda. Ten výraz se dotkl něčeho hluboko uvnitř ní. „Ne, to nemám na mysli. Viděla jsem, jak pracuješ venku a jak ti na sadech záleží. Vím z maminčiných dopisů, že na pozemcích pracuješ více než kdokoli jiný."
Podíval se na ni vážně a usmál se.
  Zhluboka se nadechla. „Jsem si jistá, že až odejdu, na drby o nás se rychle zapomene. Sázím se, že se nemůžeš dočkat, až se mě zbavíš." Hlas jí zněl nevýrazně, což přesně odpovídalo tomu, jak se cítila.
Naldo se na ni upřeně podíval.
„To není pravda. Chci, abys zůstala."

DEVÁTÁ KAPITOLA
  
  „Proč bys chtěl, abych zůstala?" Anna přimhouřila oči a snažila se zjistit, o co Naldovi opravdu jde.
  „Nechci, aby náš poměr skončil." V jeho hlase zazníval příslib.
  „Poměr, který způsobil skandál a píše se o něm v místních bulvárních novinách?"
Pobavení mu jiskřilo v očích. „Přesně ten."
  „Ale já to nechápu. Myslela jsem, že nenávidíš klevety a pomluvy."
  „To je pravda. Existují však věci, jež se mi nelíbí ještě více. Třeba to, že bych tě už nemohl vyzvat k tenisovému zápasu nebo tě znovu neumlčel polibkem." Jeho rošťácký úsměv doprovázely dolíčky.
  Žádný polibek nebyl potřeba. Dlouho mlčela, a když se konečně ozvala, mračila se. „Ale copak každému nepřipomínám, že tvůj otec měl poměr s mou matkou?"
„Asi ano."
Anně hlavou divoce vířily myšlenky. Zamiloval se do mě?
  „Skutečně nechápu, co mi naznačuješ. Myslíš tím, že bych si nechala domek a žila v něm?"
„To ne," řekl vážně. „Můžeš mít mnohem pohodl-

DĚDICTVÍ LÁSKY

279

nější dům ve městě. Co tak nová vila s bazénem? Tento domek je už přece jen dost starý."
  Byl to nějaký nový trik, jak ji přimět, aby ho prodala?
„Má maminka tento domek milovala."
  „To vím. Můj otec se ji snažil přesvědčit, aby se přestěhovala do většího, ale nedala si říct. Někteří lidé jsou tak tvrdohlaví." V očích se mu zajiskřilo.
Tvrdohlaví? K čemu se ji snaží dotlačit?
  Zvedl její ruku ke svým rtům a políbil ji do dlaně. Jeho smyslné rty v ní vyvolaly záchvěv touhy, který se rozšířil do celého těla.
  „Jsem rád, že jsi tady." Ta slova ji zasáhla přímo do srdce.
  Kolikrát snila o tom, že od Nalda De Leona uslyší, že ji chce?
  „Copak se nestaráš o to, co budou říkat lidé?" zeptala se udiveně.
  „Ne." Intenzivní černý pohled jí vyrazil dech a vyvolal v ní touhu políbit ho.
„Proč ne? Myslela jsem, že je to pro důležité."
„Nyní se soustředím na důležitější věci."
  Rty se jí rozevřely, když jeho tmavé oči prozkoumávaly její tvář. Pomalu ji políbil. Rukama svírala jeho košili a pak mu zabořila prsty do vlasů. Tváře jí hořely.
  Divoce ji líbal. Držel ji v pevném objetí s vášní, jež jí vyrážela dech.
Miluji tě, Naldo De Leoně.
  Tato myšlenka se v její mysli poslední dobou objevovala velmi často. Jeho pevné teplé objetí ji naplňovalo vzrušením. Cítila, že on je pro ni ten pravý muž.
Ale jak by mohl být?

280

JENNIFER LEWISOVÁ

  Nezeptal se jí, zda by se k němu přestěhovala. Nezeptal se, zda si ho vezme.
  Stáhla se zpátky. Rty měla opuchlé od vášnivých polibků a touha naplňovala každou buňku jejího těla.
  „Chceš se mnou mít jen milostný poměr," podotkla Anna zklamaně.
  Naldovy přimhouřené oči planuly neskrývanou touhou. Znovu ji vášnivě políbil, a tak beze slov odpovídal na její otázku.
  Podlehla smyslnému vzrušení a nechala se unášet příjemnými pocity, dokud si neuvědomila, o co mu ve skutečnosti jde. Znovu se však už od něho neodtáhla.
  Zabolelo ji u srdce. Naldo si ji nikdy nevezme. Není španělská šlechtična, je jen nemanželská dcera kuchařky a nikdy nezapadala a nebude zapadat do Naldova světa dvě stě let starých porcelánových talířů a čtyři sta let starých předsudků.
  Chtěl ji. Chtěl ji líbat a přejíždět svýma netrpělivýma rukama po její vzrušené kůži. Chtěl se s ní milovat tak dlouho, dokud by oba nebyli zcela vyčerpaní.
  Její tělo bylo rozbolavělé touhou, chtělo se s ním milovat, a to nejlépe hned teď, ale mysl jí šeptala varování, které mělo své opodstatnění.
  Využívá tě. Dostane, co chce. Užij si s ním a pak odjeď.
„Nechci být milenka bohatého muže." „Nebudeš milenka bohatého muže," řekl Naldo chraplavým hlasem.
Chtěl ji požádat, aby si ho vzala? „Budeš přítelkyně bohatého muže." Podívala se na něho zklamaně.

DĚDICTVÍ LÁSKY

281

  „A jestli přijmeš mou nabídku, budeš bohatá přítelkyně bohatého muže," pokračoval Naldo stejným tónem hlasu.
  Vesele mu jiskřilo v očích. Byl tak sebejistý, jako by si-neuvědomoval, že by mohla říci ne.
  „Čtyři miliony dolarů jsou tvoje. Stačí jen říci ano," připomněl jí.
Zachvěla se.
Láskou?
Strachem?
  Nebo obojím... Tato kombinace emocí ohrožovala její soudnost.
  „Cítím, jak ti bije srdce," řekl Naldo s dlaní na jejím ňadru a pak si ji přitáhl ještě blíže k sobě. Jejich srdce tloukla ve stejném rytmu.
  Toužila ho políbit na jeho smyslné rty. Byla však příliš zmatená, když se snažila pochopit, co se skutečně děje. Tato situace se jí zdála tak... neskutečná.
Je to příliš skvělé, než aby to byla pravda.
  „Chci se s tebou milovat," zašeptal Naldo a ji zalila vlna vzrušení.
  Prsty klouzal dolů, aby vzal do dlaní její hýždě a hladil je přes látku šatů.
  Dýchala zrychleně a rozechvěle se opírala o jeho hrudník.
Chci, abys mě miloval.
  Chtěla víc, než jí nabízel. On chtěl jen něco fyzického a krátkodobého a ona toužila po vztahu, který by trvat po zbytek života.
Ztěžka polkla.
Prsty něžně klouzal po její noze a prozkoumával citlivou kůži na vnitřní straně stehna. Vzrušovalo jí to. „Přestaň prosím," přinutila se říci chvějícími se rty.

282

JENNIFER LEWISOVÁ

Snažila se zvládnout pocity, jež ji zaplavovaly jako bouře.
  Naldova ruka na jejím stehně se zastavila. Její kůže pod jeho prsty byla rozpálená.
„Vím, že to chceš." Hluboký hlas měl vzrušený.
  „Potřebuju čas na přemýšlení," řekla a snažila se osvobodit z pevného objetí.
  „Moc přemýšlíš." Naldo povolil sevření. Jeho zářící černé oči se setkaly s jejími. „Příliš mnoho přemýšlení tě může zmást. Někdy musíš jednat."
  „Je to všechno tak náhlé. Jeden okamžik se mě chceš zbavit, nabízíš mi peníze a snažíš se, abych zmizela. A hned potom chceš, abych zůstala? To nedává smysl!"
  Stále nedokázala překonat nepříjemné podezření, že to vše je jen součást plánu, jak získat pozemek a šperky.
  „Věř mi, udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych to pochopil." Naldo k ní sklonil hlavu. „Neustále jsem si opakoval, že je lepší, když odejdeš. Vím, že bych jako dědic pozemků měl uzavřít,smysluplné' manželství, ale nechci to udělat. Chci tebe."
  Vášeň v jeho slovech zasáhla něco hluboko v ní, ale samotná slova ji zabolela jako políček...
Měla pravdu.
Nikdy si ji nevezme.
  Dokonce ho ani nenapadne, že by ji to mohlo urážet.
  Odtáhla se od něho a vstala. Snažila se zhluboka nadechnout. Přemýšlela, co jí nabízí. Čtyři miliony. Jak naznačila Isabela, ta nabídka nemusí vydržet dlouho.
Naldo se na ni pořád upřeně díval. „Jestli budeš

DĚDICTVÍ LÁSKY

283

chtít, můžeš v tomto domku stále žít. Vím, že pro tebe hodně znamená."
  Jeho slova způsobila, že si skousla ret. Ta nabídka od něho byla velkou obětí. A Anně návrh, že by mohla žít zde mezi pomerančovníky, okamžitě zrychlil tep.
  Jestliže dokázal udělat tuto impulzivní nabídku z touhy po ní, možná by jednoho dne mohl udělat ještě impulzivnější krok... a vzít si ji.
Ale co když ne?
  Co když ji bude využívat tak, jako dva muži využívali její matku? Bez slibu manželství nebo jakéhokoli závazku za večerní potěšení.
To by jí zlomilo srdce.
  „Myslím, že bys teď měl odejít," řekla mírně, i když ve skutečnosti vůbec nechtěla, aby odešel. Chtěla, aby zůstal navždy, aby ji držel v náručí a sliboval všechny ty úžasné věci. To se však pravděpodobně nikdy nestane.
Naldo sáhl do kapsy.
  „Zde je přepracovaná smlouva." Položil tenkou obálku na stůl. .
  Krátce ji políbil a zanechal její rty roztoužené a mysl plnou vířících myšlenek. Když uslyšela motor, sedla si pomalu na židli.
  Mohla by mít vše. Měla by Nalda i více peněz, než si dokázala představit, a žila by na tom nejkrásnějším místě na světě.
Ale jak dlouho?
  Domek a pozemek byly místem, které nazývala domovem. Měla by vzít peníze za dar, jejž by její matka, kdyby byla naživu, opatrovala a chránila po celý zbytek života?
  
  A co recepty? Měla by prozkoumat, jaká práva jí patří?
  Ne. Její maminka ty recepty vytvořila pro firmu, pro místo a lidi, které milovala. Musela být nadšená, že přispěla k blahobytu rodiny takovým skvělým způsobem.
  Zvedla nádhernou kuchařku a zalistovala stránkami, z nichž vyzařovala láska.
  Její matka se rozhodla udržet v tajnosti lásku svého života. Pravděpodobně nechtěla, aby se Anna dozvěděla o vztahu, který začal cizoložstvím.
  Snažila se neplakat. Všechno, nebo nic, to jsi celá ty, Anno. Musíš mít všechno, nebo nechceš nic. Nelišila se od Nalda. Chtěla vše černé nebo bílé bez šedých odstínů.
  Chtěla manželství, celoživotní lásku a skutečnou rodinu, kde děti mají matku i otce.
  Její maminka udělala dobře, že jí poměr s Robertem De Leonem zatajila, protože mohla začít rýpat a popichovat. Mohla se zeptat: „Proč se s tebou neožení?" Její důvod by však asi nepochopila.
  Dokázala jej pochopit až nyní, až po svém nevydařeném manželství...
Není snadné nalézt opravdovou lásku.
  Její maminka musela přijmout fakt, že se s ní Robert De Leon nikdy neožení.
  Vstala a zavřela kuchařku. Dokázala by se smířit s tím, že život není jen černý nebo bílý? Milovala by toho pyšného a náročného muže, i když se s ní pravděpodobně nikdy nebude chtít oženit?
Dokázala by to? Pravděpodobně ne.

  Anna si přivezla z města potraviny, aby si uvařila večeři. Když vybalovala zeleninu, uslyšela venku auto. Pohled z okna ji připravil o chuť k jídlu.
Isabela. Co ta tu dělá?
Byla u dveří dříve, než Isabela stačila zaklepat.
  Ačkoli slunce již dávno zapadlo, měla na očích tmavé sluneční brýle. „Naldo mi řekl, že jste mu domek a pozemek stále neprodala," spustila Isabela rozhněvaně. „O co se pokoušíte? Nevíte, že každý den, kdy tu zůstáváte, poškozujete skandálem dobré jméno naší rodiny?"
  „Ten skandál se přece v novinách objevil kvůli vám," nedala se Anna.
  „Myslela jsem, že dokážu Nalda přesvědčit, aby pozemky prodal. Ty klepy ho měly přimět, aby se odstěhoval do Evropy. Nikdy jsem neměla v úmyslu, aby se někdo dozvěděl, že můj bratr se chová jako blázen kvůli kuchařčině dceři. Co když se o tom dozvědí evropští paparazziové!"
  Třásl se jí hlas, a přestože jí velké černé brýle skrývaly oči, Anna poznala, že zuří.
  Musela se zasmát. „Žertujete! Proč by se evropští paparazziové měli starat o to, co se děje v malém ospalém floridském městě?"
  „Nečekám, že to pochopí někdo jako vy. De Leonovi patří mezi nejstarší evropské rody a vše, co děláme, je pro tisk velice zajímavé."
  Leda tak v tvých snech. Anna to raději nijak nekomentovala.
  „Jsem známá v uměleckých kruzích," vyštěkla Isabela, „a teď budu všem pro smích."
  Anna se snažila potlačit smích. Nemělo smysl urážet Naldovu sestru. Nedokázala jí pomoci. „Pravdě-
  
286

JENNIFER LEWISOVÁ

podobně byste se měla okamžitě vrátit zpátky do Paříže a snažit se zachránit své dobré jméno. Jestli vám to nebude vadit, jdu si udělat večeři."
  „Poslouchejte mě," řekla Isabela rozhněvaně a konečně sundala brýle. „Jestli neodejdete, zničíte Nalda stejně, jako vaše matka zničila naši rodinu. Očarovala jste ho jako vaše matka mého otce. Ztratil smysl pro to, co je správné! Způsobila jste skandál a zneuctila mou rodinu. Vezměte si peníze nebo si je neberte, jestli jste tak hrdá a tvrdohlavá, abyste od někoho přijala to, co potřebujete - ale odejděte, než způsobíte ještě větší škodu."
  Rázně se otočila a přes neposečený trávník přešla ke svému autu.
  Anna se opřela o zárubeň dveří. Srdce jí prudce bušilo. Na několik sekund ji Isabelina slova zabolela, protože zněla přesvědčivě. Když však začala o všem přemýšlet, uklidnila se. V nádherném poklidném večeru prosyceném vůní pomerančovníků ji přestala Isabelina rozčilená slova zraňovat.
  Myšlenka, že Naldo ztratil smysl pro to, co je správné, ji rozesmála. Určitě musel vysvětlit své sestře, proč je Anna stále zde. Jak jí asi řekl, že kuchařčina dcera zůstává?
  Byla na Nalda pyšná. Možná se vše bude vyvíjet lépe, než čekala.
  Nedokázala sice předpovídat budoucnost, ale nyní cítila, že doma je právě tady. Rychle si připravila večeři, najedla se a pak usnula tvrdým spánkem.
  
  Když se probudila, budík ukazoval půl druhé. Všude panovala tma. Ucítila kouř.
Kouř? Tento domek neměl ani krb, ani kamna.

DĚDICTVÍ LÁSKY

287

Rozsvítila.
  Vše vypadalo normálně. Slyšela hlučnou klimatizaci, ale něco nebylo v pořádku.
  Protože stále cítila štiplavý kouř, vylezla z postele a instinktivně si rychle oblékla tričko a šortky a nazula tenisky.
  Žárovka na chodbě blikala. Stále cítila kouř. Ale odkud šel? Sešla dolů a pak to uviděla.
  Oranžový plamen ozařoval okno v kuchyni. Trvalo jen chvíli, než si uvědomila, že hoří její dodávka.
  Popadla telefon a zavolala hasiče. Lapala po dechu. Snažila se zachovat klid, když popisovala, co se stalo, ale jakmile zavěsila telefon, zaječela hrůzou a běžela pro zahradní hadici.
  Zvuk ohně byl ohlušující. Srdce jí vyletělo až do krku, když si uvědomila, že kdyby dodávka explodovala, začal by hořet i domek.
  Naštěstí nenaplnila nádrž, pomyslela si, když bojovala se zamotanou zahradní hadicí. Nějakou dobu trvalo, než hadici napojila na přívod vody a začala hasit. Z dodávky létaly ohnivé jiskry na suchou dlouhou trávu a valil se z ní nepříjemný štiplavý kouř.
  Obrátila proud vody na zatoulané žhavé uhlíky a snadno je uhasila, ale jakmile se jí podařilo zneškodnit jeden, přiletěly další tři. Oheň se rozhořel ještě více a jiskry létaly čím dál blíže k domku.
  „Anno!" uslyšela, jak na ni volá Naldo. Běžel k ní a jeho tvář ozařovalo světlo plamenů. „Jsi v pořádku? Nejsi zraněná?"
„Jsem v pořádku."
  „Dej mi to." Popadl hadici a začal lít vodu kolem dodávky na trávu. V ten okamžik explodovalo její přední sklo.
  
  Naldo se vymrštil a přitlačil Annu k zemi. Vyrazil ji dech z plic. „Zůstaň dole. Nádrž může vybuchnout."
  „Je prázdná," namítla nervózně. Prudce oddechovala pod jeho tíhou. „Ale jsou tam všechny máminy věci."
  Srdce ji zabolelo, když pomyslela na všechny věci, které sbalila. Nyní hořely a vyživovaly oheň.
Naldo se zvedl a pomohl vstát i jí.
  „Volal jsem hasičům. Jsou patnáct minut odtud. Ricky přiveze nádrž s vodou, měl by tu být každou minutu. Co se stalo?"
Znovu popadl hadici a snažil se hasit hořící trávu.
„Nevím. Vzbudila jsem se a ucítila kouř."
  Horko ohně bylo stejně nesnesitelné jako silné polední slunce. „Dodávka už hořela."
  Vtom uviděla, jak vysoký plamen vyšlehl na suché dřevěné schody vedoucí k domku. Okamžitě chytly. Plamen se plazil po suchém dřevě dál.
  Naldo běžel a stříkal vodu na plameny, ale tenký proud vody z hadice nedokázal uhasit oheň, který se rychle šířil.
  Ozval se silný výbuch a přední okno domu se roztříštilo na střepiny. Zakřičela a zvedla ruce, aby si zakryla oči. Některé kousky skla jí dopadly na kůži.
„Jsi zraněná?" staral se.
  „Můj bože. Oheň je uvnitř." Přes díru po okně viděla, jak plameny stoupají po závěsech.
  Ricky přijel s tahačem, jenž vezl velkou plastovou nádrž na kolech. „Nasměruj to přímo sem," vyzval ho Naldo. Jiní zaměstnanci nosili vodu ve vědrech.
  „Oheň se rozšířil přes cestu k pomerančovníkům," oznámil mu Ricky.
„Udělejte průsek! Nedovolte, aby se oheň dostal

do sadů," zakřičel Naldo. Popadl Annu za ruku, přitáhl ji blíž a zakřičel jí do ucha: „Domek se pravděpodobně už nedá zachránit. Musíme ochránit sady. Uděláme, co se dá."
  „Bože," vykřikla Anna. Okno nahoře bylo osvíceno plameny. Ruce se jí třásly. „Kuchařka. Je nahoře. Vzala jsem ji tam a četla si v ní. Nahoře jsou i šperky."
„Nedá se nic dělat."
  „Musím je zachránit. Můžu se tam dostat zadními dveřmi," napadlo ji. Oheň se do té části domu zatím nerozšířil, stále byla šance, že by se mohla dostat nahoru. Mohla se o to alespoň pokusit.
  „Ne." Naldo ji držel pevně za ruku. „Oheň se tam může dostat každý okamžik." Obrátil hadici na suchou trávu za domem. Oheň sílil.
  „Měla jsem Rickymu dovolit, aby trávu posekal," řekla tiše se slzami v očích.
  Naldo se zaměřil na vytvoření pruhu mokré trávy mezi ohněm a malým sadem pomerančovníků, který tam dal vysadit jeho otec. Pak popadl lopatu a začal vytvářet nehlubokou protipožární zábranu. Anna stříkala vodu na trávu, kam až hadice dosáhla.
  Vzhlédla. Horní okno již bylo celé ozářené oranžovým plamenem. Z očí jí tekly slzy a krk se jí svíral. Domek, šperky, kuchařka - vše, co ji spojovalo s Naldovým světem jí právě mizelo před očima.
  
DESÁTÁ KAPITOLA
  
  K hořícímu domu přiběhl hasič, sundal si kyslíkovou masku a zakřičel: „Musíte odtud pryč."
  Anna stále nedokázala plně pochopit, co se děje. Plameny se dostaly až na střechu.
  „Pojď." Naldo ji zatahal za ruku. „Už se nedá vůbec nic dělat."
  „Nemůžu! Nedokážu toto místo opustit. Všechny maminčiny věci!" Nebylo v jejích silách zastavit slzy.
Naldo ji objal a snažil se ji uklidnit.
  „Udělali jsme vše, co se dalo. Odejdi pryč, než se dům zřítí. Mohla by tě to zranit."
  Na okamžik teplo jeho silných paží zmírnilo hrůzu, kterou prožívala, když jasné plameny pronikaly nocí.
  „Naldo!" vykřikla Anna náhle, „podívej, je to už ve starém sadu. Větve jsou tam suché. Šíří se to rychle."
  Naldo zaklel a táhl ji pryč od ohně. „Musíš ihned odjet ke mně domů. Vezmi si mé auto, klíčky jsou v zapalování."
„Nemůžu. Chci pomoci."
„Ne."
  „Prosím!" zvolala. Jak by mohla sedět nečinně v domě, když jsou sady v nebezpečí?
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

291

  Naldo jí položil ruce na ramena. „Všechno bude v pořádku. Pokud tu budeš, budu se o tebe bát. Odjed' do mého domu a řekni Pilař, že ji prosím, aby ti dala nějaký pokoj. Tak to bude nejlepší."
  Váhala. Kolem pobíhali zaměstnanci i hasiči a snažili se oheň uhasit. Hrůzný pohled na plameny šlehající z pomerančovníků jí sevřel hrdlo. Vzduch byl plný štiplavého kouře.
„Jdi," přikázal ji důrazně Naldo.
„Dobře. Dej na sebe pozor, Naldo."
  Podíval se na ni krátce, vtiskl jí horký polibek na rty, potom se obrátil a běžel přes spálenou trávu k místu, kde se požár šířil mezi stromy.
  Kouř ji štípal v očích. Nedaleko zahlédla neznámé lidi čerpající vodu ze studny.
  Naldovo auto bylo zaparkované stranou. Třesoucími se prsty je nastartovala a potom pomalu vyjela na příjezdovou cestu.
Cestou míjela přijíždějící hasiče.
  „Co jsem to udělala?" naříkala v tichu auta a tento nešťastný nářek ji děsil stejně jako ohnivé plameny, které se rychle šířily.
  Zastavila na příjezdové cestě před Naldovým domem.
  „Jste zraněná!" Pilařina panická reakce ji vylekala. Podívala se dolů a zpola očekávala, že uvidí tekoucí krev. Byla celá od sazí, ale naštěstí nebyla zraněná. Ulevilo se jí.
  „Jsem v pořádku, jsou to jen saze. Přijedou další hasiči? Oheň se rychle šíří."
  „Můj bože." Pilař se pokřižovala. „Snaží se sehnat posily, ale v celém okolí bylo sucho a větrno. Hoří i jinde..." Popadla Annu za ruku: „Je někdo zraněný?"
  
292

JENNIFER LEWISOVÁ

  „Ne. Když jsem odcházela, nikdo zraněný nebyl, ale mají tam pro jistotu sanitku." Viděla ji tam stát s otevřenými dveřmi a s nosítky připravenými pro případ, kdyby se někdo zranil.
Bože, prosím nedovol, aby byl Naldo zraněný.
  Když Anna vešla dovnitř, vzhlédla a uviděla, že Isabela stojí nahoře na schodech. Dlouhé černé vlasy jí padaly přes ramena a dosahovaly až k pasu.
  „Já jsem to říkala!" zakřičela Isabela nepříčetně. „To všechno je vaše vina! Varovala jsem vás. Věděla jsem, že když tu zůstanete, přinese to jen neštěstí!" Přitiskla si velký kapesník k tváři. „Je můj bratr v bezpečí?" zeptala se potom.
  „Ano," odpověděla Anna velmi tiše. „Zůstal, aby bojoval s ohněm v sadech."
  „Sady hoří?" Isabela na ni zírala a její černé oči ji propichovaly.
Přikývla.
  „Říkala jsem vám, abyste odešla. Říkala!" S dramatickým gestem se otočila a rychle odešla. Anna slyšela hlasité bouchnutí dveřmi.
  „Má napjaté nervy." Pilař položila ruku na Anninu paži. „Neví, co říká. Bojí se o bratra. Je to jediný člen rodiny, který jí zůstal."
  Anna se nadechla. Možná měla Isabela pravdu a byla to její chyba, že sady byly ohroženy.
„Proč si nedáte sprchu. Připravím vám pokoj."
„Dobře."
  Pilař ji odvedla nahoru do jasně osvětlené chodby a otevřela dveře do obrovského pokoje zdobeného veselým květinovým motivem. Ložnice sousedila s velkou koupelnou.
Anna se vyhnula pohledu na svou šokovanou

DĚDICTVÍ LÁSKY

293

a špinavou tvář v zrcadle. Sundala si zašpiněné oblečení a pustila na sebe horký proud vody.
  Při pomyšlení na Nalda, jenž byl venku v horku, kouři a plamenech, se jí sevřelo srdce hrůzou.
Miluji ho.
  Když vyšla z koupelny, zjistila, že někdo odnesl její špinavé oblečení. Na posteli ležela jednoduchá bavlněná noční košile, která pravděpodobně patřila Pilař.
  Oblékla se, a když otevřela okno, zhluboka se nadechla. Okna pokoje nesměřovala k ohni, ale přesto ve vzduchu cítila kouř a slyšela vzdálený křik.
  Situace, v níž se ocitla, jí vyrazila dech a vehnala slzy do očí.
  Nic jí nezůstalo. Všechny maminčiny sentimentální poklady byly zničeny. Starý budík, porcelánové figurky i hloupé mušle shořely. Kuchařka vytvořená s láskou a pečlivostí i maminčin milovaný domek už neexistovaly.
Šperky.
  Naldovy rodinné šperky byly pouhým popelem. Proč je kvůli své tvrdohlavosti nechala přinést zpátky do domku? Proč je nenechala v trezoru tady v domě?
  Chtěla dokázat, že vše je její: domek, pozemek i klenoty. Ze všeho je teď jen hromada sutě a popela.
  Pravděpodobně nic z toho nebylo pojištěné - zcela podle tradice rodiny De Leonu.
  Prsty měla studené navzdory horkému vzduchu vanoucímu oknem. Zavřela okno.
Někdo zaklepal. „Dále."
  Otočila se a uviděla neznámého muže v uniformě. „Paní Marcusová?"
  
294

JENNIFER LEWISOVÁ

„Ano."
  „Vyšetřovatel Davis. Chtěl bych se vás zeptat na pár věcí ohledně toho, jak oheň začal."
  „Ano." Pocítila náhlý závan strachu. Myslí si, že ten požár zapálila ona? „Nevím, jak začal, vzbudila jsem se a ucítila kouř. Má dodávka už hořela."
  „Můžu dovnitř?" Policista vstoupil do pokoje, aniž čekal na odpověď.
„Samozřejmě."
Ukázala na pohovku.
  Vyšetřovatel Davis byl mladík s modrýma očima a červenými tvářemi. „Pochopil jsem dobře, že vy a pan De Leon jste měli nějaké neshody kolem domku a pozemku?"
  „Ne, vůbec ne. Chtěl můj pozemek a domek koupit a já jsem je chtěla prodat," vysvětlila.
„Ale zatím jste mu je neprodala," konstatoval.
„Ne, ještě ne, ale... Podezíráte mě z něčeho?"
  „Vyšetřujeme ten požár, protože se na trávníku blízko domku našel benzín."
Anna okamžitě pomyslela na jednu osobu.
Isabela.
  Naldova sestra ji nenáviděla a chtěla, aby co nejdříve odešla. Už článkem v novinách chtěla vyvolat potíže. Možná je dost bláznivá na to, aby založila oheň, a tak se jí zbavila.
  Zhluboka se nadechla a potom připustila: „Myslím, že vím, kdo to mohl udělat."
  Anna postávala za zavřenými dveřmi svého pokoje, zatímco se v domě rozpoutalo učiněné peklo.
  Podle očekávání Isabela nepřijala dobře, že je vyšetřována všetečným mladým policistou. Urážela ho
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

295

francouzsky a dala mu facku, což vedlo k tomu, že byla odvedena na místní stanici.
  Když policisté Isabelu přiměli, aby šla s nimi, na protest křičela a neuvěřitelně vyváděla, a to Annu jen utvrdilo v názoru, že má oheň na svědomí.
  Jakmile Isabela odešla, rozhostilo se v domě bolestné ticho. Anna vyklouzla z pokoje, aby zjistila, zda nejsou nějaké nové zprávy o ohni a Naldovi.
  Našla Pilař, jak pláče v kuchyni. Tom se ji snažil utěšit.
  „Chudák slečna Isabela. Naldo bude zuřit, až to zjistí. Nejprve oheň a teď tohle!" naříkala.
Anna ztuhla ve dveřích. „Odvedli ji k výslechu?"
  „Zatkli ji! Napadla policistu. Je strašně vznětlivá a také hrdá, ale nikdy by něco takového neudělala, nikdy!" bránila ji Pilař.
„A jak to vypadá s ohněm?"
  „Díkybohu je pod kontrolou. Naldo právě volal, že je třeba dohasit jen zbytek." Vzhlédla k Anně se slzami v očích. „Je mi líto domku vaší matky."
  „Mně taky." Ulevilo se jí, když uslyšela, že je Naldo v pořádku a oheň je pod kontrolou. Toužila, aby ji objaly Naldovy pevné paže, a chtěla slyšet, jak ji uklidňuje, že vše bude v pořádku.
  „Naldo je zpátky!" Mladá služebná proběhla s touto zprávou kolem otevřených dveří. Anna ihned vyběhla do chodby.
„Naldo!"
  Byl celý špinavý, ale živý a nezraněný. „Odvedli prý Isabelu," řekl nevěřícně. Došel k Anně a objal ji. Podíval se na ni pohledem, který v jeho očích nikdy předtím neviděla. „Proč?"
„Myslí si, že mohla založit oheň."

296

JENNIFER LEWISOVÁ

  Zakroutil hlavou. „To je absurdní." Pustil ji. „Jedu na stanici."
  „Naldo, přemýšlej. Mohla zapálit oheň, aby se mě zbavila. Přišla ke mně minulou noc a řekla mi, že jestli zůstanu, přinese to pouze neštěstí..."
  Temný pohled ji zarazil. „Ty si myslíš, že by má vlastní sestra byla schopná udělat něco takového? Je s ní těžké pořízení, to je pravda. Ale je to má rodina a znám ji jako sebe. Nikdy by nic takového neudělala." Rychle se vydal ke dveřím.
  „Jestli je nevinná, pustí ji. Prosím nechoď!" Vstupní dveře se za ním zavřely.
  Isabela ten oheň určitě zapálila. Pro Nalda bylo obtížné tomu uvěřit, ale jakmile se nad tím zamyslí, uvidí, že je to pravda.
Anna byla nervózní.
  „Vy jste obvinila slečnu Isabelu ze žhářství?" ozval se za ní Pilařin hlas.
  „Já... Přišla ke mně včera večer a vyhrožovala mi." Obrátila se k Pilař.
  Pilař byla šokovaná. Už téměř čtyřicet let byla jednou z nejrespektovanějších zaměstnankyň rodiny De Leonu, říkalo se o ní, že přišla ze Španělska s Naldovou matkou. Její oddanost k rodině jí nepochybně bránila vidět, čeho je Isabela schopná.
Žena na ni zírala s otevřenými ústy.
  Tom se postavil mezi ně a položil ruku na Anninu paži.
„Oheň je pod kontrolou. Proč si nejdete lehnout?"
  Přikývla, protože se toužila dostat pryč od vyčítavého pohledu hospodyně. Nedokáže sice usnout, ale mohla by si lehnout a počkat, dokud se Naldo nevrátí.
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

297

  Teplé slunce svítilo přímo na její tvář. Anna prudce otevřela oči.
Sedla si a srdce jí prudce bušilo.
Usnula jsem? Jak se mi to podařilo?
  Vylezla z postele a stoupla si na chladivé parkety k širokému klenutému oknu. Podle výšky slunce muselo být nejméně devět hodin.
  Otočila se a uviděla, že její oblečení leží na stolku u postele. Bylo čisté, vyprané a vyžehlené. Vedle něho leželo ranní vydání Sunshine Post.
  Oheň na De Leonových pozemcích křičel titulek. Srdce se jí sevřelo a rychle se podívala na autora. Díkybohu to byl jiný novinář.
  
  Včera pozdě večer zachvátil oheň starou budovu a rozšířil se na několik akrů pomerančovníkových sadů. Místní požární jednotky spolu s pomocí okolních požárních stanic dostaly požár pod kontrolu.
  Není to první neštěstí na pozemcích známých jako Ráj, které jsou pýchou rodiny De Leonu více než čtyři sta let. Tyto pozemky již v minulosti přežily řadu takovýchto ničivých požárů. Byl tento poslední?
  Isabela De Leonová, starší sestra majitele Reynalda De Leona, byla minulou noc vyslýchána policií. Šeptá se, že se jí nelíbí, že bratr zdědil všechny pozemky. Založila kvůli tomu požár?
  Šířily se pomluvy, že požár zanedbané budovy mohl být podfukem kvůli pojištění, ale tyto dohady byly brzy vyvráceny. Rodina De Leonu není pojištěna stejně jako britská královská rodina, jíž patří Windsorský zámek, v kterém v roce 1992 hořelo a škoda byla vyčíslena na devadesát milionů dolarů.
Přežije rodina De Leonu toto neštěstí, jež je další

298

JENNIFER LEWISOVÁ

ranou po nedávné smrti patriarchy Roberta De Leona? Nebo se budou muset členové rodiny kvůli hádkám nebo nedostatku zkušeností vzdát čtyři sta let starého majetku a prodat jej? Po jejich pozemcích ve střední Floridě by s radostí skočilo mnoho developerů.
  Anna s povzdechem zavřela oči a opřela se o sloupek postele. Až to Naldo uvidí, určitě bude velice zuřit. Článek uráží jeho osobně a jeho schopnost vést rodinu a spravovat majetek.
  Její jméno nebylo zmíněno, což pravděpodobně znamenalo, že novináři nezjistili, že domek, který shořel, byl ten, o nějž se ona a Naldo hádali. Ale když to zjistí...
  Srdce jí prudce bušilo a nemohla se pořádně nadechnout. Kde je Naldo? Potřebovala ho vidět, aby se uklidnila...
  Někdo si dal velkou práci, aby vyčistil její oblečení a tenisky, což bylo skvělé, protože to bylo jediné oblečení, jež nyní měla.
  Přišla o dodávku, domek, šperky i peníze, které získala za matčiny věci...
  Bylo to příliš strašné, než aby to byla skutečně pravda. Snažila se uklidnit tím, že vše bude v pořádku, jak jí tvrdil Naldo.
Skutečně bude?
  Pročísla si nervózně vlasy prsty. Co bude dělat? Zdola uslyšela hluk.
  Otevřela dveře a vyšla na chodbu. Podívala se dolů pod schody, kde uviděla přicházet Nalda, jenž pevně objímal plačící a hysterickou Isabelu.
Anna hned couvla, aby ji nebylo vidět.

DĚDICTVÍ LÁSKY

299

  „Přineste ledový čaj," vyštěkl Naldo, „a nějaké jídlo. Ti mizerové ji drželi vzhůru celou noc."
  Našel si čas, aby se osprchoval a převlékl. V tmavém obleku vypadal elegantně.
  Měl hroznou náladu - zuřil. Annin prázdný žaludek se začal svírat.
  Isabela, která se opírala o bratra, vypadala nešťastně a zuboženě, dlouhé černé vlasy měla rozcuchané a kolem očí měla rozmazaný make-up. Naldo jí řekl něco, co Anna nezachytila, a potom jí pomohl přejít široký vestibul k obývacímu pokoji.
Náhle vzhlédl.
  Jeho pohled se střetl s Anniným a držel ji jako myš v pasti. Otevřela ústa, ale slova z nich nevyšla.
  „Jak jsi to mohla udělat?" Jeho hlas se chladně rozléhal vestibulem. „Jak jsi mohla obvinit mou sestru z toho strašného zločinu?" Isabela přitiskla hlavu k jeho rameni a on ji pohladil po vlasech.
  „Byla to tvá dodávka, jež začala hořet. Vždyť ta nebezpečná rachotina měla problémy se zapalováním... Benzín byl na trávě v místech, kde jsi parkovala se svou dodávkou. Tam na trávu vytékalo palivo, které podpořilo oheň."
Kousla se do rtu.
  Nabídl jí, že zavolá mechanika. Věděla, že z dodávky trochu uniká benzín, ale nikdy o tom příliš nepřemýšlela. Copak všechna stará auta nemají stejné potíže?
„Domek..." dostala ze sebe s obtížemi. „Podařilo se z něj něco zachránit?" „Nic."
  Naldo se na ni ještě chvíli upřeně díval, pak se otočil a šel se sestrou k obývacímu pokoji.
  
Během té doby byla Isabela netypicky zticha.
  Dokonce ani Anna si nedokázala představit, že tato plačící žena je ten typ, jež nalije benzín kolem domu a zapálí jej.
  Isabela byla bohatá a žila v Evropě. Jistě chtěla, aby Anna odešla, ale tak moc, aby ohrozila svou svobodu?
To sotva.
Byl by někdo tak neuroticky zaměřený na svou pověst jako Isabela ochotný ji riskovat kvůli žhářství? Ne.
  Trápilo ji, že Isabelu obvinila neprávem. Anna se vrátila do ložnice a potichu za sebou zavřela dveře.
  Rodina a pozemky byly pro Nalda vším. Zranila ho a nikdy to už nemůže napravit.
V ten okamžik věděla, že nic už nebude v pořádku.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA
  
  Naldo za ní do pokoje nepřišel. Nakonec se strachem sešla dolů. Slyšela hlasy za dveřmi obývacího pokoje. Měla by tam jít a omluvit se?
  Omlouvám se, že jsem tvrdohlavě odmítala nechat si opravit svou dodávku, protože jsem nechtěla připustit, že na to nemám peníze. Je mi líto, že jsem nenechala tvého zahradníka posekat trávu. Je mi líto, že jsem měla šperky v domku. Je mi líto, že nedokážu jen tak vzít tvé peníze a odejít, i když jsem k tomu měla příležitost...
  Sevřela ruce v pěst tak pevně, až se jí nehty zaryly do kůže dlaní.
  Je mi líto, že jsem se do tebe zamilovala a nechtěla odejít.
  Všechno to byla její chyba a nyní se naděje, že by mohla žít zde v Ráji, rozplynuly.
  Obvinila jeho sestru ze žhářství. Isabela byla sice nesnesitelná, ale žhářka a potenciální vražedkyně?
  Anna ztěžka vydechla. Bude se muset Isabele omluvit.
  Narovnala ramena, zvedla hlavu a zamířila do obývacího pokoje.
Ruka se jí třásla, když uchopila mosaznou kliku

302

JENNIFER LEWISOVÁ

a pomalu otevřela dveře. Hlasy okamžitě zmlkly, všichni se otočili a zírali na ni.
  Isabela ležela na pohovce. Hlavu měla položenou v Pilařině klíně, zatímco jí Pilař splétala její dlouhé vlasy.
  Starší muž, v kterém poznala právníka jenž četl závěť, seděl na židli. Tom právě naléval ledový čaj z velkého džbánu.
Naldo tam nebyl.
  Jakmile ji Isabela uviděla, sedla si a vytrhla svůj cop z Pilařiných prstů. „Co tu stále děláte? Vypadněte! Nejste nic jiného než zlatokopka!"
  Anna ihned zapomněla, že se jí chtěla omluvit. „Nejsem zlatokopka! Nikdy jsem nechtěla nic, co by mi právoplatně nepatřilo."
„Denisi, kolik je napsáno ve smlouvě?"
  Právník položil ruku na hromadu papírů na stole. „Čtyři miliony dolarů."
  „Čtyři miliony." Isabeliny oči metaly blesky. V kalhotách, obyčejném tričku a bez svého obvyklého make-upu vypadala docela obyčejně, ale přesto nebezpečně. „Můj bratr vám nabízel čtyři miliony, ale to nebylo dost, že?"
„Chtěla jsem ty peníze přijmout."
„Chtěla? Denisi, podejte mi smlouvu."
  Natáhla se a vytrhla mu ji netrpělivě z ruky. „Čtyři miliony dolarů." Podívala se na Annu nevraživě. „Za šperky, které jsou nyní zničeně. Za domek, jenž je hromadou sutin. Za nějakou kuchařku, která je nyní hromadou popela. A za pozemek."
  Isabela vstala, došla k ní a namířila na ni obviňující prst. „Je to půda mého bratra a vy to víte. Stále se snažíte vytáhnout z něho peníze po všem, co jste způ-
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

303

sobila? Pět akrů pomerančovníků je spáleno. Víte, jak moc to Nalda zranilo? Miluje ty stromy jako..."
  „Jako rodinu." Anně se zdálo, jako by její hlas patřil někomu jinému. Pokoj a vše v něm bylo podivně vzdálené, jako by již odešla. „Můžu dostat tu smlouvu?"
  „Nemůžete ji teď podepsat!" vykřikla Isabela. „Nemáte nic, s čím by se dalo obchodovat. Všechno shořelo."
  Právník však ihned vstoupil do debaty a prohlásil: „Jsem si jistý, že pan De Leon by rád tuto záležitost s pozemkem vyřešil co nejrychleji..."
  „Máte pero?" přerušila ho Anna třesoucím se hlasem.
  „Samozřejmě." Vytáhl propisku z vnitřní kapsy saka.
  Nalistovala stranu, kde bylo napsáno čtyři miliony dolarů. Uvedená suma vypadala neskutečně, i když celou částku přeškrtla propiskou a napsala číslovku jeden. „Ta země je jeho."
  Odkašlala si. „Má tu někdo dolar, aby mi zaplatil? Chci, abychom to vše skončili a vyřídili. Vím, že peníze jsou důležitou součástí..."
  „Zde." Denis vytáhl peněženku z vnitřní kapsy saka.
  Anna vzala jednodolarovou bankovku a podepsala se na poslední stránku dokumentu. „Hotovo," řekla a podala smlouvu právníkovi.
Isabela se sice trochu mračila, cítila však satisfakci.
  Anna sebrala zbytek odvahy a zeptala se: „Kde je Naldo?"
  „Ve městě," řekla Isabela tiše. „Snaží se, aby stáhli obžalobu proti mně. Jsem obviněna z napadení policisty a bránění se při zatčení." Chvilku na Annu
  
304

JENNIFER LEWISOVÁ

upřeně hleděla. „Samozřejmě obě víme, proč jsem se bránila zatčení, že? Protože jsem byla křivě obviněna ze zločinu, který jsem nespáchala. Nečekejte na Nalda, nechce vás vidět."
  Anna zamrkala. Zdálo se, že oheň, jenž v ní obvykle plápolal, skomíral a zůstal po něm jen kouř a popel. Stejně jako zůstal kouř a popel z matčiných milovaných věcí a všech jejích nadějí a snů.
  Isabela došla ke dveřím, otevřela je a naznačila Anně, aby je opustila.
  Anna odešla a v ruce svírala jednodolarovou bankovku. Když sestupovala po schodech, ucítila kouř.
  Přišla jsi sem s prázdnýma rukama a tak také odejdeš.
A to je v pořádku.
  Nebyla zraněná, což bylo vzhledem k okolnostem velké štěstí. Byla mladá, silná, chytrá a pracovitá.
V místním motelu dlužila peníze.
  Majitelé motelu vypadali jako milá dvojice. Možná jí dovolí, aby si to odpracovala. Má cenu to zkusit. Splatí, co dluží, a odejde z města.
  Procházela sady směrem k motelu, který ležel nedaleko dálnice. Znala tuto oblast a věděla, že přes pomerančovníkové sady se tam dostane rychleji. Mohla se tak vyhnout pohledu na zničený domek a nemusela jít po příjezdové cestě, kudy se bude vracet Naldo.
  Při pomyšlení na něho se jí sevřel žaludek a stáhlo hrdlo. Nechtěla vidět jeho znechucený pohled.
  Nabízel jí toho tolik. Ohrnula nad tím nos, a to způsobilo nenapravitelné škody na pozemku a pověsti jeho sestry. Mohl by jí někdy odpustit všechnu škodu, již způsobila?
  
DĚDICTVÍ LÁSKY

305

  Jak by mohl? Rodinné šperky, které chtěl tak moc získat zpátky, byly navždy pryč. Kuchařka, již jeho otec s láskou ilustroval, byla zničena spolu se všemi stopami po její matce a lásce, která tiše plála tolik let.
  Když šla po písčité půdě podél dlouhé řady pomerančovníků, vánek šustil okolními listy a přinášel k ní omamnou vůni. Slunce jasně zářilo na modré obloze a nemilosrdně ji pálilo na nezakryté kůži.
Ráj nebyl jejím domovem.
Poprvé v životě se cítila skutečně sama.
  Její nekompromisní postoj a tvrdohlavá pýcha způsobily, že teď neměla nic a nikoho. Její matka se sice nejmenovala paní De Leonová, ale alespoň měla lásku a místo, jež mohla nazývat domovem.
  Anna pomalu procházela sadem, kde právě dozrávaly lákavé pomeranče.
  Nesnídala, a tak jí teď kručelo v žaludku. Nohy ji z té dlouhé cesty bolely. Kulaté pomeranče ji vábily, ale raději hladověla, než aby si vzala od Nalda jedinou věc. Nezaslouží si to.
  Bylo po poledni a slunce pálilo jako silný reflektor, když už téměř došla k silnici. Mohla by si stopnout některý náklaďák. Nohy v teniskách ji bolely. Zpomalila. Jakmile opustí pozemky...
Sbohem.
  V horku a suchém prašném vzduchu se jí špatně dýchalo. Navíc cítila mučivou bolest ze ztráty.
  Pulz jí bušil v hlavě nepravidelnými údery, jež ji přinutily přitisknout prsty ke spánkům.
  Náhle zaslechla dusot koňských kopyt. Někde poblíž byl kůň? Že by tak rozzuřila její přítomnost některého ducha z De Leonových předků, že by ji přišel zahnat?
  
Zastavila se. Nervy měla hrůzou napjaté.
  Zvuk koňských kopyt se přibližoval. Přitiskla si ruku na bušící srdce. Byla téměř na cestě. Náhle se přímo před ní objevil obrovský černý kůň. Zděšeně vykřikla a jezdec ho ihned zastavil.
Naldo.
Seskočil.
  Krev jí bušila ve spáncích. Mlčela. Naldova tvář měla kamenný výraz. Vlasy měl mokré potem a rozcuchané větrem, bílá košile se mu u límečku rozevírala. Vypadal divoce a nebezpečně...
  „Kam jdeš?" V jeho hlubokém hlase zahřmělo obvinění.
  Narovnala ramena. „Odcházím. Už mě nikdy neuvidíš." Polkla. „Omlouvám se za všechnu škodu, kterou jsem způsobila. Neudělala jsem to úmyslně."
  Naldo se na ni upřeně díval a potom řekl: „Myslíš si, že můžeš jen tak odejít!"
  Zamrkala. „Převedla jsem na tebe pozemek. Vím, že pozemek je to jediné, co nyní zůstalo. Je mi to líto." Nohy jí zeslábly. Jak by si mohla myslet, že jeden akr půdy vyrovná ztrátu šperků, domku, stromů...
  „Pozemek?" Ústa se mu zkřivila zhnusením. „Jsi skutečně blázen."
  Kůň sebou trhl a Naldo ho uklidnil, potom se k ní obrátil. Oči mu divoce plály. „Ty si myslíš, že vše je jen o penězích?"
  Síla jeho upřeného pohledu způsobila, že se zachvěla. „Vím, že si myslíš, že jsem se zachovala špatně."
  „Ano," souhlasil. V očích se mu objevil podivný záblesk. „Máš pravdu. Na někoho tak chytrého, jednáš někdy velmi hloupě."
  
  Naldo ji nenávidí. „Neurážej mě. Vím, že ti toho hodně dlužím. Zaplatím ti to později. Udělala jsem chybu. Každý může udělat chybu."
  „Chybu? Pouze jednu? Odmítla jsi opravit svou dodávku a posekat trávu. Trvala jsi na tom, že budeš mít šperky u sebe. Nechtěla jsi vzít velkou částku peněz, již jsem ti nabízel. Obvinila jsi mou sestru ze žhářství..."
„Podáš na mě žalobu?" zeptala se pevným hlasem.
  „Pravděpodobně bych měl." Znovu pohladil neklidného koně po krku. Jeho oči měly podivný výraz, který u něho nikdy dříve neviděla. „Ale neodvážím se." Usmál se. „Jako protivník jsi příliš nebezpečná. Bůhví, že když půjdu proti tobě, můžu přijít i o poslední košili."
  Chvíli mlčel a potom se zeptal: „Miluješ toto místo, že?" Naldova tiše vyslovená otázka, ji překvapila.
„Ano," zašeptala bez přemýšlení.
  „Proto jsi nedokázala odejít a proto sis nevzala peníze." Přimhouřil oči a trochu naklonil hlavu.
  Po tváři jí tekly slzy. Jen přikývla, protože se bála promluvit.
  „Jsi skutečně blázen, Anno." Zavrtěl hlavou a zamračil se. „Nabízel jsem ti čtyři miliony dolarů. Máš vůbec představu, co by většina lidí byla schopna udělat pro čtyři miliony dolarů?"
Zavrtěla hlavou.
  „Ale ty sis je nevzala. Nebylo to pro tebe dost." Upřeně ji pozoroval tmavýma očima.
„Vím, že si myslíš, že jsem nenasytná," podotkla.
  „Vím, že jsi. Stejně jako já. Jsme si tak podobní. Oba chceme vše a nedokážeme se spokojit s ničím menším."
  
  Srdce se jí bolestivě sevřelo, když se k ní ještě více přiblížil. Jeho pohled jí vyrážel dech. Chce ji zničit? Mohl by zajistit, aby už nikdy nezískala žádnou práci a neměla žádné peníze - ani na jídlo.
  „Vím, že mě musíš nenávidět. A proč ne? Jsem vytrvalá, ctižádostivá a agresivní, a to vše by ženy neměly být." Zvedla bojovně hlavu a zhluboka se nadechla. „Můžeš mě nenávidět, jestli chceš, ale věř mi, že mě nikdy nebudeš nenávidět tolik, jako se právě teď nenávidím já. Nenič svůj ani můj život pomstou."
  Snažila se z jeho tváře odhadnout jeho reakci. Mračil se a oči se mu zúžily do temných štěrbin. Hněval se.
„Zatraceně, Anno..."
  Nevěděla, co chtěl říci dál, protože ji popadl kolem pasu a nelítostně ji políbil.
  Narůstalo v ní vzrušení a prostupovalo celým jejím tělem. Když Naldův jazyk pronikl do jejích úst, přitlačila se k němu a zoufale se snažila být co nejblíže jeho pevnému tělu. Všechny její myšlenky se rozplynuly. Vnímala jen Naldovo objetí.
  Nezáleželo na ničem jiném, než že ji Naldo rozhněvaně a hladově objímal a vášnivě líbal.
  Slyšela jeho hluboké a drsné sténání. Svíral ji tak pevně, jako by se už nikdy od ní nechtěl odtrhnout. Přitiskla se k němu ještě těsněji.
„Miluju tě, Naldo."
  „Já vím." Ustoupil o kousek a pohladil ji po tváři. Jeho horký dech ovíval její kůži. „Taky tě miluju, Anno."
  Při tom nečekaném vyznání se jí sevřelo srdce, protože ji zaplavily silné emoce.
Naldo jí odhrnul pramen vlasů z tváře. V očích mu

plála vášeň. „Miluji způsob, jakým bojuješ za to, co chceš."
  Znovu ji políbil. Jeho dotek byl jemný. Objímali se a prudce oddechovali.
  Znovu se odtáhl. „Vím, že miluješ místní sady, viděl jsem ti to na očích. Proto jsi mi ten pozemek nedokázala prodat. Nedokázala ses vzdát domova, který zde máš, ani za peníze, o nichž většina lidí jen sní."
Jeho černé oči zářily. „Zůstaň se mnou, Anno."
  Každá buňka v ní křičela slůvko ano, ale ona to nedokázala vyslovit. Její mozek byl opatrnější. „Nechci být jen tvá přítelkyně, Naldo. Musela bych odejít, kdybych tě omrzela."
  „Samozřejmě že ne. Proto tě miluju. Vše, nebo nic, Anno." V očích se mu objevily veselé jiskřičky a potom zbledl. „Když mi řekli, že jsi odešla..." Zavrtěl hlavou. „Potřebuju tě, Anno. Potřebuju tě tady."
Klekl si v černých kalhotách na písčitou půdu.
  Annino srdce bilo tak hlasitě, že to snad musel slyšet i on.
  Vzal ji za ruku, jež se třásla jako pomerančovníkový květ. „Anno." Jeho tvář byla vážná. „Miluju tě a slibuju, že se o tebe budu vždy starat, jestliže mi prokážeš tu čest a staneš se mou ženou."
Nebyla si jistá, jestli to správně pochopila.
„Vezmeš si mě?" zeptal se jí klečící muž slavnostně.
  „Ano," vyletělo jí z úst. Naldo okamžitě radostně vstal a pevně ji objal.
  Slzy jí stékaly po tvářích, ale vůbec ji to neuvádělo do rozpaků.
  Naldovy velké ruce se toulaly po jejích zádech, hladily ji a vysílaly do jejího těla záchvěvy štěstí. „Patříš sem stejně jako já."
  
310

JENNIFER LEWISOVÁ

  Zatímco ji jeho silné paže pevně objímaly, tiskla svou tvář k jeho svalnatému hrudníku a slzami smáčela jeho košili a kůži. „Ano, je to jediné místo, kde se cítím doma, a ty jsi jediný muž, kterého opravdu miluju," dodala šeptem.
  Naldo vpletl prsty do jejích vlasů. „Někdy musíme něco ztratit, abychom pochopili, jak moc to potřebujeme. Nechci tě nikdy znovu ztratit, Anno."
  Zachvěla se, když si uvědomila, že málem ztratila Nalda spolu se vším ostatním. „Je mi tak líto stromů a šperků a domku... Kdybych jen..."
  „Pst." Naldo ji přitiskl prst na rty. „Jsou to pouze věci." Něžně ji políbil na mokré řasy. „Nemají žádnou cenu v porovnání se životem s tebou." Políbil ji na krk, a když Anna na své kůži ucítila jeho horký dech, pevně ho objala. Přemýšlela, jestli její srdce unese tolik radosti.
  „Jsem rád, že jsme tu oba doma," zašeptal mezi polibky. V korunách stromů vesele švitořili ptáci a blízko řehtal kůň.
  Teplé slunce ji naplňovalo radostí a jemný vánek se zlehka dotýkal její rozpálené kůže. Anna byla v sedmém nebi.
  
EPILOG
  
  „Je to zázrak." Anna seděla vedle Nalda na dece pod pomerančovníky. Od požáru neuplynulo ani šest měsíců a stromy se znovu zelenaly.
  „Příroda je mocná čarodějka." Naldo se dotkl pevného kmene. „Vidíš, jak se spálená kůra zacelila a z kmene vyrašily nové výhonky?" Natáhl ruku a utrhl list. „Stromy jsou silné. Dokážou se uzdravit a zotavit."
„Stejně jako my." Vzala ho za ruku a sevřela ji.
  „Tvůj otec by byl pyšný na to, co jsi udělal se sady a jak jsi znovu sjednotil rodinu."
  „Já? Je to tvoje zásluha, že je Isabela šťastná. Nedokážu uvěřit, že jsi mě přemluvila, abych jí koupil tu velkou vinici ve Francii."
  „Zaslouží si ji kvůli tomu, čím prošla." Stále ji ta noc děsila.
  „Přestaň se cítit provinile." Naldo ji pohladil po tváři. „Ten zážitek mezi námi zbořil mnoho zdí. Lépe teď spolu vycházíme."
  „To je pravda. Byla středem pozornosti na naší svatbě. Není divu, že ji paparazziové milují. Ví, jak se bavit. Nevěřím, že všichni ti fotografové přiletěli z Evropy."
  
„Byla to svatba desetiletí." Naldo přimhouřil oči.
  „Ale jdi! Měli jsme jen tisíc hostů! Alespoň si nemusíme dělat starosti se svatebními fotkami." Předstírala, že fotografuje Nalda. „Vážně jsem ráda, že jsem se s Isabelou usmířila. Těším se, až ji navštívím. Navrhla, abych přivezla nějakou omáčku nebo dresink z nové řady produktů, které se tu vyrábějí. Myslím, že už není zděšená mými kuchařskými kořeny."
  „Což mi připomíná - nemáš nějaký další pokus, jejž bys na mně chtěla vyzkoušet?"
  „Možná." Sáhla do starého piknikového košíku a s uličnickým úsměvem vytáhla malou skleničku. Nedokázala zakrýt pýchu, že po mamince zdědila talent pro vaření.
  Naldo si lehl a ruce dal za hlavu. Odšroubovala skleničku, ponořila do ní prst a vytáhla ho lesknoucí se jantarovou tekutinou. „Zkus."
  Naldo poslušně olízl koneček jejího prstu. „Mňam. Pomeranč a zázvor." Olízl si rty. „Můžu tě tím natřít a potom ochutnat?"
  Jeho návrh ji vzrušil. „To by mohl být velmi důkladný test."
  V očích se mu smyslně zablýsklo. „Je to těžká práce, ale dlužíme to našim zákazníkům. Díky tomu se náš prodej v minulém čtvrtletí zvedl o sto procent."
  „To je pravda. Nesmíme zanedbávat naše povinnosti."
  „Mluvíš jako skutečná De Leonová. Ale předtím, než se najíme, něco pro tebe mám," zašeptal jí do vlasů.
Zasmála se.
„Nech mě hádat. Další šperk?"

  „Chytrá stejně jako krásná." Naldo vytáhl z kalhot krabičku. „Ověř si to. Narciso překonal sám sebe."
  Anna otevřela krabičku. Naldovy staré rodinné šperky byly nalezeny mezi ohořelými ruinami domku. Krabička shořela a zlato se roztavilo, ale nádherné drahokamy přestály oheň nepoškozené.
  Nalda nesmírně těšilo, když z nich mohly vzniknout nové šperky, které navrhoval jeho kamarád z univerzity, slavný návrhář šperků.
  „Úžasné." Zvedla velký zářivý kámen třpytící se ve středu několika zlatých řetězů. „Je to Hvězda moře? Ta z Indie?"
  Přikývl. „Ano, přivezl ji sem můj předek Pedro Amador De Leon. Bojoval s mahárádžovým tygrem, aby ji získal. Mohu ti ji připnout?"
  „Jistě." Smála se. „Cítím se trochu špatně za toho tygra, ale je nádherná!"
  Když zapínal sponu, jeho prsty ji pošimraly vzadu na krku. Bylo roztomilé, jak ji hýčkal rodinnými šperky. Cítila se dobře, když byla tak opečovávána.
  Otočila se k němu. Podíval se na šperk mezi jejími klíčními kostmi a pak se jeho upřený pohled setkal s jejím.
  „Nádhera," řekl, když se jí díval do očí, a tak si nebyla jistá, zda myslel diamant nevyčíslitelné hodnoty nebo ji.
  Odpověď zjistila, když ji nenasytně políbil a potom jí zašeptal do ucha: „Miluji tě, paní De Leonová."
  Chvěla se potěšením. Nikdy nebude mít dost svého nového jména. Ne kvůli společenskému postavení a moci, ale protože jej sdílela s mužem, kterého milovala.
S touto půdou, stromy a vzduchem bylo spojeno

čtyři sta let růstu a změn. Když se jejich rty dotkly, Anna pocítila, že je součástí tohoto koloběhu. Milovala tu půdu i muže vedle sebe a tuto lásku nemohlo nic zničit.


























































































168
JENNIFER LEWISOVÁ







9
JENNIFER LEWISOVÁ







168
JENNIFER LEWISOVÁ







168
JENNIFER LEWISOVÁ







































































17
JENNIFER LEWISOVÁ







176
JENNIFER LEWISOVÁ







19
JENNIFER LEWISOVÁ







176
JENNIFER LEWISOVÁ







21
JENNIFER LEWISOVÁ







178
JENNIFER LEWISOVÁ























23
JENNIFER LEWISOVÁ







182
JENNIFER LEWISOVÁ







25
JENNIFER LEWISOVÁ







182
JENNIFER LEWISOVÁ























































































31
JENNIFER LEWISOVÁ







33
JENNIFER LEWISOVÁ









1

1





1

1



35
JENNIFER LEWISOVÁ







194
JENNIFER LEWISOVÁ







37
JENNIFER LEWISOVÁ







194
JENNIFER LEWISOVÁ







































































































































































































































































57
JENNIFER LEWISOVÁ







214
JENNIFER LEWISOVÁ







59
JENNIFER LEWISOVÁ







214
JENNIFER LEWISOVÁ























































63







220







65







220





























































































228
JENNIFER LEWISOVÁ

228
JENNIFER LEWISOVÁ





229
DĚDICTVÍ LÁSKY

229
DĚDICTVÍ LÁSKY





230
JENNIFER LEWISOVÁ

230
JENNIFER LEWISOVÁ





231
DĚDICTVÍ LÁSKY

231
DĚDICTVÍ LÁSKY





















































































238
JENNIFER LEWISOVÁ

238
JENNIFER LEWISOVÁ





239
DĚDICTVÍ LÁSKY

239
DĚDICTVÍ LÁSKY





































242
JENNIFER LEWISOVÁ

242
JENNIFER LEWISOVÁ





243
DĚDICTVÍ LÁSKY

243
DĚDICTVÍ LÁSKY





244
JENNIFER LEWISOVÁ

244
JENNIFER LEWISOVÁ





DĚDICTVÍ LÁSKY	245

DĚDICTVÍ LÁSKY	245





246
JENNIFER LEWISOVÁ

246
JENNIFER LEWISOVÁ





247
DĚDICTVÍ LÁSKY

247
DĚDICTVÍ LÁSKY





DĚDICTVÍ LÁSKY	249







251
DĚDICTVÍ LÁSKY

251
DĚDICTVÍ LÁSKY





































254
JENNIFER LEWISOVÁ

254
JENNIFER LEWISOVÁ





255
DĚDICTVÍ LÁSKY

255
DĚDICTVÍ LÁSKY





256
JENNIFER LEWISOVÁ

256
JENNIFER LEWISOVÁ





257
DĚDICTVÍ LÁSKY

257
DĚDICTVÍ LÁSKY





































260
JENNIFER LEWISOVÁ

260
JENNIFER LEWISOVÁ





261
DĚDICTVÍ LÁSKY

261
DĚDICTVÍ LÁSKY





















































































268
JENNIFER LEWISOVÁ

268
JENNIFER LEWISOVÁ





269
DĚDICTVÍ LÁSKY

269
DĚDICTVÍ LÁSKY





































272
JENNIFER LEWISOVÁ

272
JENNIFER LEWISOVÁ





273
DĚDICTVÍ LÁSKY

273
DĚDICTVÍ LÁSKY





















































































































































284
JENNIFER LEWISOVÁ

284
JENNIFER LEWISOVÁ





285
DĚDICTVÍ LÁSKY

285
DĚDICTVÍ LÁSKY





































288
JENNIFER LEWISOVÁ

288
JENNIFER LEWISOVÁ





289
DĚDICTVÍ LÁSKY

289
DĚDICTVÍ LÁSKY















































































































































300
JENNIFER LEWISOVÁ







300
JENNIFER LEWISOVÁ





































































306
JENNIFER LEWISOVÁ

306
JENNIFER LEWISOVÁ





307
DĚDICTVÍ LÁSKY

307
DĚDICTVÍ LÁSKY





308
JENNIFER LEWISOVÁ

308
JENNIFER LEWISOVÁ





309
DĚDICTVÍ LÁSKY

309
DĚDICTVÍ LÁSKY





















312
JENNIFER LEWISOVÁ

312
JENNIFER LEWISOVÁ





313
DĚDICTVÍ LÁSKY

313
DĚDICTVÍ LÁSKY





314
JENNIFER LEWISOVÁ

314
JENNIFER LEWISOVÁ