Tři na lásku 
Lenka Lanczová
Víkend, 1998
1. vydání 
ISBN 80-7222-031-4
1. KAPITOLA
Galaxie hučela tím správným cvrkotem. Svobodomyslná atmosféra podbarvená sugestivní hudbou skupiny Queen, všechny stolky obsazené študáky z gymnázia i nedaleké průmyslovky, co zapíjeli colou nebo džusem (nic ostřejšího denní bar nezletilcům nenabízel) více či méně úspěšné zakončení dalšího školního roku. Bez ohledu na konečnou sklizeň důvod k oslavě měli všichni - začátek prázdnin!
Krom mne.
*Pošlu ti z Hammametu pohled,* slíbila mi Radka. *Vsaďte se, dámy, že tam udělám terno. Cítím to v kostech. Do Tunisu jezdí na dovolenou horních deset tisíc,* ujistila nás s přehledem.
Sešel se tu celý náš dívčí klub, jak můj debilní bráška nazývá partu dlouholetých kamarádek, abychom se rozloučily na dlouhé dva měsíce, během kterých se naše cesty rozejdou. Je to vlastně takový trénink nanečisto! Za dva roky touhle dobou nás čeká mnohem těžší a delší loučení, totiž na celý život. Úděsná představa! Přátelíme se spolu snad sto let, s Radkou a Evou jsme kámošky z obecné školy, ve dvanácti jsme přestoupily na nižší gymnázium a přibraly mezi sebe ještě Adrianu, Jitku a Petru. Než jsme se stačily rozkoukat, máme sextu za sebou!
Z naší pětky je mi nejsympatičtější právě Radka, mrknu na svou nejlepší kámošku od boku a je mi jasné, že až se příště sejdeme, Radka nám vytře zrak nějakou super lovestory.
*Co pořád máte?* překřičí náš smích. *Tunisko je civilizovaný, nepředstavujte si nějakou zaostalou banánovou republiku, kde mě budou nahánět domorodci s kopím v ruce.-!*
*Třeba tě budou chtít vyměnit za stádo krav.-*
*Dobře, že nejedu s bráškou,* uleví si Radka hraně. *Ten by mě určitě prodal, je to materialista!*
*Vážně se bude ženit?* vzpomene si Jitka.
Radka kývne. *Ironie osudu. Gynekolog a spadl do toho jak moucha do povidel.- Ostuda, co? Zanedbávat antikoncepci se zkrátka nevyplácí. Sotva dostudoval, má na krku Bělu. Je z toho celej odvázanej.*
*Nechce si ji vzít?* vyzvídá Petra.
*Musí,* odvětí výstižně.
*Jaká je tvoje budoucí švagrová?* zajímá se Eva.
*Docela fajn holka, ale.- dobrovolně by si ji nevzal.*
*Kam pojedou na svatební cestu?* zasní se Adriana.
*Miloš do práce, Běla do porodnice,* vyprskne kámoška a za-štrachá v kabelce, aby po stole rozhodila vizitky svého vloni promovaného bratra. *A když jsme u toho, ráda bych vás upozornila na privátní gynekologickou ambulanci, kterou si otevřel v poliklinice Jih MUDr. Miloš Pinkas, ženský lékař.*
*Má svou ordinaci?* podotkne uznale Eva. *Ten roste!*
*Víš, co stál tátu peněz?* zpraktičtí Radka. *Aby si mohl synáček vybavit ordinaci, musel 
5
fotřík sáhnout hodně hluboko do měšce. Na úkor druhorozeného dítěte, podotýkám. Tedy mne. A já jsem ještě takovej dobrák, že mu sháním klientelu. Samozřejmě v té nejvyšší společnosti, že?*
*Nepochybuj,* bavíme se.
*Já bych se styděla dát se vyšetřovat od tvýho bráchy,* oklepe se Adriana. *Kdyby to byl starej dědek.-*
*Právě je lepší jít k mladýmu fešákovi, ne?* míní Radka.
Ve svém hodnocení nijak nepřehání. Jejího bratra znám jen letmo, nejprve trávil sladká studentská léta v Praze, pak rok na vojně, přesto si ho kdykoli dokážu vybavit. Vysokého blondýna s pomněnkovýma očima žádná holka nepřehlédne! Myslí mi prolétne vzpomínka dávno zapadlá v tratolišti času. Miloš coby posluchač Karlovy univerzity tehdy pobýval na jedné ze svých sporadických návštěv u rodičů. Šla jsem za Radkou a potkala se s ním na terase. Zvedl tehdy mou hlavu za bradu a z výše deseti let navíc podotkl: Rosteš do krásy, Kláro, na tebe bych si měl počkat.-
*Ty se necháš vyšetřit od vlastního bráchy?* sonduje Eva.
*Ne,* zavrtí Radka rozhodně hlavou. *Určitě by našim práskl, že nejsem panna, a co pak?*
Pobaveně se smějeme. Radka vede v partě prim. Ve všem. Je nejoblíbenější, nejvyhledávanější, chodila s nejvíce kluky, přišla o poctivost jako první už vloni.- Všechno jí vychází. Na rozdíl ode mě! Přestože jsem panna, návštěvu gynekologa bych potřebovala - třeba by mě zbavil protivného výtoku, který mě souží po každé menstruaci! Jenže.- to bych musela najít odvahu tam jít! Radka ani Eva takové potíže nemají, a to už vystřídaly pár kluků.
*Stejně, holky, ten musí mít náturu, zvolit si zrovna takovej obor.-* rozumuje Petra.
*Asi ho to baví, ne?* nadhodí Eva a my bubláme smíchy.
*Tuhle říkal, že je vidí i v polívce,* podotkne Radka.
*Koho?* vyvalí Jitka oči. *Pacientky?*
My ostatní, kterým narážka došla, slzíme smíchy, pro Jitku musí Radka svou výpověď doplnit: *Ne pacošky, ale jejich ženský orgány, ty tele!*
Pingl, patrně přilákán hurónským řehotem, se úslužně ukloní: *Nějaká další přání?*
*Jasně,* kývne Radka. *Konec školy se musí oslavit. Dala bych si něco dobrýho k tomu džusu.-*
*Máme čerstvé zákusky, poháry, z předkrmů jednohubky, sýrová očka, šunkové závitky,* vyjmenovává číšník.
*Ty ne,* zaškaredí se kamarádka, která se poslední rok zfan-frněla do vegetariánství, *nemohla bych jíst mršinu.- Zkusím jogurt. Máte s kusovým ovocem?*
*Bohužel pouze živý jogurt s ovocnou příchutí.-*
Radka do mne šťouchne. *Živej jogurt? Co to znamená?*
*Že se o jeho čerstvosti dá s úspěchem pochybovat,* poskytnu jí informaci. *Mohl by před tebou utéct.-*
Holky vyjeknou smíchy, pingl nepochopí vtip a ujišťuje Radku, že se slečna mýlí, živý jogurt obsahuje kulturu jakési bílkovinné odrůdy nebo co.-
Radka se zaškaredí. *Živá kultura? Nejím nic živýho!*
*Aspoň budeš mít jistotu, že nejíš mršinu,* řehtá se Eva.
*Ne,* rozhodne Radka. *Dám si zmrzlinovej pohár. Pokud možno bez sebemenších zárodků života!*
*Já taky,* zkrátím pinglovo utrpení.
Eva se připojí, Petra s Adrianou si objednají jednohubky a Jitka chipsy. Po jeho odchodu se vrátíme k původnímu tématu. *Kdy že se Miloš žení?* zajímá Evu.
*V sobotu ve starým zámku. Přijďte na čumendu, holky,* zve • nás Radka. *Mám skvělé šaty! Budete slintat.-*
*V sobotu? To budu na pláži v Leptokarii,* namítne Eva. !      *A já v Palmě de Mallorka,* zasní se Adriana.
6
 *My na trase směr Mariazell,* uvědomí si Petra.
*A my na tý naší pitomý chalupě,* vzdychne Jitka.
*Aspoň jedete někam,* utěším ji. *Já přijdu.*
*Ty přijdeš i na zpívání,* namíří na mne Radka ukazovák.
Kývnu. Nebojím se, že bych zapomněla, je to totiž jediná akce, kterou mám na letošní prázdniny naplánovanou!
*Strávit červenec ve vesnici Mláka u Třeboně je fakt terno,* brblá Jitka nespokojeně. *Kdy ty odjíždíš, Radko?*
*Hned po svatbě. Oženíme Miloše a tradá. Ten bordel ať už si doma ukliděj oni. Novomanželé.*
Číšník objednávku maličko popletl, přede mnou se objeví chip-sy, zatímco pohár dostane Petra. Přinesené dobroty si převekslu-jeme na stole samy, aniž bychom ho víc mátly. S požitkem zabořím lžičku do jahodové hmoty polité griotkou.
*Hele, a co budeš studovat ty, Raduš?* baví se Adriana. *Miloš je gynekolog, ty by sis měla vybrat taky nějakou specialitku, ne?*
*Přes pytlíky nic není,* řehtá se. *škoda, to je asi jediný, co by mě bavilo.*
*Vaše to ještě nepřešlo?* zajímá se Eva.
*Kdepak,* mávne rukou. *Tohle byl vždycky matčin sen, mít v rodině doktora.- Respektive doktory, protože bráška jim ho splnil. Totéž se očekává i ode mne. Asi v pěti letech jsem dostala k Vánocům kufříček s plastovejma špachtličkama a teploměrem a sluchátkama, jo, a od tý doby jim to zůstalo. Vykládej těm starým strukturám, že mě bavilo hrát si na doktorku čtrnáct dní, než jsem ty špachtličky poztrácela!*
*Neboj,* utěšuje ji Adriana pobaveně, *až odpromuješ, vyfasuješ erární! Opravdovský.-*
*Hm, dík za útěchu,* šklebí se Radka, bez dovolení si nabídne Jitčiny chipsy a háže si je do pusy na střídačku se zmrzlinou. *Prosím tě, při pohledu na krev se mi dělá blivno a.- Sakra, to už neznáte lepší téma k hovoru? Mne osobně naplňuje nevýslovnou radostí fakt, že je ta pakárna na dva měsíce zavřená!*
S potěšením pomluvíme náš domovský ústav včetně profesorů a profesorek, načež zaplatíme horentní útratu a s přáním spousty milostných zážitků se rozloučíme. Radka mě jde doprovodit na zastávku MHD. Moje skleslost jí neujde.
*Ty vážně letos nikam nejedeš?*
Zavrtím záporně hlavou. *Kam asi.-!*
*To máš blbý,* polituje mě. Její účast mě rozteskní ještě víc. Já přece vím, že to mám blbý, krucinál! Radka pochopí, jelikož mě honem utěšuje: *Hele, nevěš hlavu. V srpnu jsem zpátky a pak to rozjedeme! Nemysli si, ono vydržet tři neděle v těsným kontaktu s pány rodiči a jejich předpotopními názory.- pěkná makačka na bednu.*
*Ale budeš u moře,* namítnu suše.
*No,* usměje se, *klidně bych vyměnila měsíc u moře s rodiči za týden doma bez rodičů, haha! Tvoje máti dělá dvanáctky, prosím tě, víš, jakou budeš mít volnost? Koukej toho pořádně využít.*
*Využít,* odfrknu pohrdavě. Radce se to mluví.-! Ona by z mé situace dokázala vytěžit maximum, zatímco mě čekají dva otravné měsíce strávené vařením, luxováním, žehlením.- Obětovala by pobyt u moře, protože k němu jezdí každé prázdniny, zatímco já když chtěla vyzkoušet, jak se rochní v moři, musela jsem si přisypat do vany sůl!
*Mám nápad, Kláro. Vymyslíme na starouše fintu. Řeknu jim, že spím u tebe, ty namluvíš mámě, že spíš u mě, a vyrazíme do terénu! Srpen nebude mít chybu -*
*Chutnaly ti ty chipsy?* přeruším její plány.
*Cože? Chipsy? Jo, proč?* zeptá se zmateně.
*Protože byly s příchutí šunky. Chcípliny, chápeš.*
*Blééé.-* oklepe se jako ratlík, který právě vylezl z vody. *Tos mi nemohla říct dřív?*
Mohla, ale nechtěla. Radka je moje nejlepší kamarádka, mám ji nejradši ze všech holek ze třídy, jenže.- Občas mi jde na nervy! Tím, že je mnohem krásnější, oblíbenější, že se narodila lepším rodičům.- Poslední rok byl krizovým ve všech směrech. Díky bohu, že je Radka taková, jaká je. Tedy charakternější, že si uvědomuje pravou podstatu našich hádek vzniknuvších pro hloupost. Že za ně nemohu já, nýbrž naši. 
Zastydím se, honem změním téma: *Ten nápad je špice.*
*Nejlepší by bylo urvat se na dva tři dny, mohly bychom si třeba postavit u přehrady stan.- Hele, už se ti to valí,* všimne si rachotícího autobusu s číslicí 11.
*Zatím pa,* mrknu na ni.
Nápad postavit si samy dvě stan někde v terénu a přitom se doma tvářit, že spíme u kamarádky, má jedinou chybu. Totiž mou mámu! I kdybychom plán propilovaly do všech detailů, vsadily na důvěřivost Radčiných rodičů, kdo mi zaručí, že máma nezvedne telefon, aby si mě pod nějakou průhlednou záminkou u Pinkasů nezkontrolovala?
V paneláku na sídlišti Severní, kde jsme s mámou, tátou a bráchou Ivanem žili až do loňského září, bydlela v přízemním bytě paní Nevrklová. Přibližně deset let jsem ji považovala za čarodějnici a bála se jí jako čert kříže. Později, když mi došlo, že nepřilétla z žádného sabatu, nýbrž je postižená, jsem se jí sice bát přestala, ale jakýsi ostych ve mně zůstal. A ten ji opředl soustavou pověr. Například jsme se s Ivanem shodli na tom, že ten, kdo ji potkal zrána, si mohl být jistý, že ve škole slízne ošklivou známku. Naštěstí pro nás vycházela jen v nejnutnějších případech, jinak bychom asi propadli. Babka nosila smůlu.
Stříbrná alej, poeticky pojmenovaná část města, kde žijeme nyní, takovou raritu nemá. Plněji však nahradí paní Macková, v jejímž domku máme pronajatý dvoupokojový podkrovní byteček. Ač se její oči zdají být pod brýlemi laskavé, jde o větší čarodějnici než byla ubohá paní Nevrklová! V životě jsem neviděla člověka s takovými sklony k pomlouvání, pletichaření, intrikování, závisti.-! A co je na tom úplně nejhorší, tuhle osobu potkáváme několikrát denně.
Číhá na mne také dnes.
*Dobrý den,* pozdravím s vynuceným úsměvem.
*Nazdar, Kláro,* odpoví odměřeně. *Maminka je doma?*
*Máma? Ne, má denní, vrátí se až po šesté.*
Zapíchne buclaté pěsti do masitých boků. *V tom případě by mě zajímalo, kdo u vás celej den vyhrává rádiem?*
Našpicuji uši, abych stěží rozeznala slaboučkou melodii. *Možná už je doma brácha, asi ve škole skončili dřív.-*
*Od té doby, co jste spolu v sedm patnáct odešli, se nevrátil,* ujistí mě. Nemá nejmenší cenu se s ní dohadovat, ve svém pozorování je nepřekonatelná!
Rozepnu si pásky letních sandálů a zatřepu střídavě levou a pravou nohou, abych se bot nenásilně zbavila. *Nejspíš jsme zapomněli vypnout rádio.*
*To bych si vyprošovala, Kláro! Takovej nepořádek.-*
*Máme přece vlastní elektrický hodiny,* podotknu.
*Ale to se podívejme!* vyjede na mne nepřívětivě. *Člověk jim radí a vděku se nedočká! Nenaříká snad tvoje máma, že nemá peníze? Kdo myslíš, že za vás bude elektriku platit?*
*Na to, co sežere rádio, ještě máme,* zavrčím namíchnutě.
*Kdo má pořád ten rachot poslouchat? A co ty boty? Musíte je mít věčně rozházený po celý chodbě?*
Vrátím se, abych sandály sebrala, hodila je do botníku a vší silou třískla dvířky, jen bába nadskočí. Vezmu schody nahoru po třech, horečně si otevřu klíčem a zapadnu do bytu. S úlevou se opřu o těžké dubové dveře.
Ze všeho nejdřív vypnu ševelící rádiobudík nad Ivanovou postelí a pozotvírám okna, abych dovnitř pustila svěžest letního odpoledne. Vyhlídky na prázdniny se mi jeví ještě černější. Nejenže budu sedět dva měsíce na zadku, navíc pod kritickou lupou báby bytné! Hororová kombinace, fakt.
Pak vylovím z kapsy džínsové vesty, kterou jsem si k máminu zděšení navlékla na letní šaty, mírně zrasované vysvědčení a hodím je na kuchyňský stůl mezi chlebové drobky a hrníčky od čaje.
Ze zadumaného civění z okna na šťavnatě zelené listí jabloní v zahradě mě vytrhne zvonění telefonu. Nijak se neplaším, může to být leda máma, která se urvala z honičky v domově důchodců, kde od loňského září pracuje, aby se pozeptala na výsledky celoročního snažení svých dětiček! Anebo že by Radka.-?
*Klára Marková,* představím se spořádaně.
*Ahoj, Kláro!* zarachotí na druhém konci linky mužský hlas. Jako vždy, když ho slyším, se celá naježím. *Tak co skóre? Kdo měl převahu? Vy, anebo profesoři?*
*Mám vyznamenání,* odseknu suše.
*Výborně,* jásá a já přemýšlím, na kolik to jde od srdce. *A co Ivan? V jeho případě byly asi síly vyrovnanější, co?*
*Ještě nedorazil.*
*Že by někde zapíjel?* pokusí se o další chabý vtípek.
Odpovědí je mu moje mlčení.
*Kláro, ty ale důvod slavit máš,* apeluje na moje city. *Co bys řekla, kdybych se pro tebe zastavil? Zajedeme někam na zmrzlinu, dáme si do nosu, oslavíme.-*
*Už jsem byla.*
*.-konec roku. Cože jsi byla?*
*Na zmrzce.*
*Vsadím se, že dvě sneseš,* žertuje neúnavně. *Pamatuješ, jak Ivan na Konopišti snědl devět porcí? Zezelenal a -*
*Ne.*
*Co ne?*
*Já nejsem Ivan. Dvě nesnesu.*
*Tak si dáš něco lepšího. Anebo vyrazíme až večer, co říkáš, do Grillbaru. Takový grilovaný jehněčí steaky.-*
*Vyšly mi z chuti.*
Ve sluchátku se ozve vzdychnutí, načež se rozhostí ticho. Nenamáhám se je přerušit. On je na řadě, ne já!
*Aspoň bys se mnou mohla mluvit,* vyčte mi.
*Copak nemluvím?* otáži se uštěpačně.
*Kláro, prosím tě.-*
Jelikož zaslechnu klapnout dveře, rychle tu trapnost uspíším: *Musím končit. Ahoj.*
Do bytu se vrhne brácha, rozevlátý a jako vždy ve spěchu. Na rozdíl ode mne tomu primitivovi vůbec nevadí, že zkysneme celé prázdniny v tomhle kutlochu! Kvůli kvantu koníčků, především veslování a počítačům, během roku moc nestíhá, pročež se na prázdniny vyloženě těší. Spěchá i dnes, v letu se převléká, přičemž odhazuje svršky kam ho napadne, strčí nos nad moje vysvědčení a přeluxuje ho očima. *šprtko,* ocení žeň jedniček, jejichž jednolitost kazí pouhé tři dvojky.
*Slepá závist,* odfrknu. *Jsem o třídu lepší.*
*Prosím tě,* uculí se, *komu záleží na výzu z druháku? Mně teda ne. Já ty tři trojky přežiju.*
Je to fakt, ušklíbnu se kysele. Oceněni budeme navlas stejně. Domácím pobytem! *Ty se radši starej, abys vypínal rádio. Anebo si reklamace vyřizuj s Mackovkou sám.*
*Mám ji na háku.- Jo,* vzpomene si. *Mělas ve schránce dopis. Kam jsem ho dal.-? Někam jsem ho musel položit.-*
Ač je pronajatý byt jen o něco málo větší než jezevčí nora, zabere nám sedm minut, než ztracenou obálku objevíme.
Překvapeně ji okouknu z obou stran. Obyčejná bílá obálka, moje adresa napsaná tiskacím písmem, odesílatel neuveden, navíc z razítka na známce vyluštím, že byla odeslaná včera z hlavní pošty tady ve městě! Nedopisuji si s nikým, natož aby mi psal někdo místní! Že by nějaká provokace? Rychle dopis otevřu. Krásné prázdniny Ti přeje D.
Nic víc. Marně lovím v paměti, vybavuji si jména všech svých známých a přátel. Ve třídě nemáme jediného kluka, jehož jméno by začínalo iniciálou D! Lámu si hlavu až do večera, ale na nic kloudného stejně nepřijdu. Nikdo z bráchovy třídy střední průmyslovky se nejmenuje na D, jak zjistím z podpisů na velké barevné fotce zhotovené na školním výletě.
Jsem z toho jelen! Každopádně záhadný dopis vnese do unylého odpoledne a mého, no, pohleďme pravdě do očí, nezajímavého a nudného života kapku vzrušení.
Mamce naše vysvědčení udělá radost. K Ivanovým trojkám má sice jisté výhrady, nicméně mi připadá, že se jí uleví, podle všeho počítala s mnohem horšími výsledky.
*Prima, Kláro,* pochválí mě. *Máš dokonce o jednu dvojku méně než vloni! Zasloužila by sis nějakou odměnu.-* Vytáhne ze své pracovní tašky peněženku a po chvíli přemýšlení mi podá stokorunu. *Něco si kup.*
*Pch,* odfrknu pohrdavě. *Možná gumu do plavek, ne?*
*Vidíš, ty jsi chtěla nové plavky,* uvědomí si, znovu přepočítá stav financí, načež zavrtí hlavou. *Počkáme po výplatě, možná na plavky zbyde.*
*Ale po který? Totéž jsi říkala už před měsícem!*
*Musela jsem vyrovnat doplatek vody a plynu,* připomene.
*V září mi už budou plavky k ničemu.*
*Nebuďchrt, sestřičko,* zazubí se na mne Ivan. *Mami, já bych potřeboval na klub, teď se platí zápisný na druhý pololetí.- Něco mám, nechci všechno.-*
S úšklebkem pozoruji, jak mamka vysází bráškovi požadovanou sumu. *No prosím,* brouknu nespokojeně, *za ten hnůj, co přinesl na vysvědčení, dostal mnohem víc než já!*
*Jakej hnůj?* ohradí se Ivan. *Takový krásný známky.-! A vůbec, nemusíš závidět. Ty budeš platit ty svoje akvabely v září, takže si budeme kvit.*
*Kláro, pochop,* domlouvá mi mamka. *Vydržovat z jednoho platu dvě děti na studiích není snadné. Neboj, v červencové výplatě budu mít prémie, pak ti koupím, co si budeš přát.*
*To těžko.*
*Co bys chtěla za vysvědčení?*
*Jet k moři!* uzemním ji.
*Proč ne rovnou auto? Třeba Mazdu 121,* rýpne si Ivan.
*Protože by mi bohatě stačilo moře,* odseknu. *Všechny holky z naší třídy už u moře byly. Jen já ne! A to mám, prosím, vyznamenání! Eva jede do Řecka, Adriana letí na Mallorku, Petra stráví měsíc v Alpách a o Radce, která si bude užívat tři neděle v Tunisku, raději nemluvím!* O Jitce pomlčím, Mláka u Třeboně skutečně není žádné terno, ale jinak považuji svoje rozhořčení za spravedlivé! *A jestli si myslíš, mami, že jedou do ciziny za odměnu, tak jsi vedle. Radka, Eva i Petra měly minimálně jednu trojku a Adriana dostala dokonce dvě čtyřky! Ve škole moc úspěšný nebyly.*
*O to mají úspěšnější rodiče,* uchichtne se Ivan. *Není snad Radčin táta ředitelem Montstavu? Evin prvním náměstkem Tele-comu? Petřin majitelem prosperující cestovky?*
*No jo, ale.-* Rychle hledám pádný protiargument. Pak ho najdu. *A co Adrianin? S tím jsi, mami, přece chodila na základku, ne? Neříkalas, že rupl v sedmý třídě?*
*Jednou v šesté, podruhé v sedmé,* vzpomene si.
*Prosím!* triumfuji.
*Ty si pleteš pojmy,* baví se Ivan. *V tržní ekonomice se úspěšnost neměří známkama, nýbrž výší konta. K tomu, aby kšeftoval s ojetými auťáky, mu sedm tříd bohatě stačí.*
*S tebou se vůbec nebavím!* odseknu mu.
*Protože nevíš, kudy kam,* tlemí se ten debil.
*Nechte toho,* krotí nás mamka. *Kláro, nejsme na tom tak dobře, abych ti mohla zaplatit prázdniny u moře. Bohužel.*
*Nejen u moře,* připomenu uštěpačně. *Nejedu ani do Mokrý Lhoty! Jsem jedinej člověk, co prosedí prázdniny doma.*
*Nemůžu za to, že už nemáte ani jednu babičku.-*
Jet do Mydlovar či Hrobic je to poslední, oč bych stála!
*A co táta?* zeptá se mamka po odmlce. *Nezajímal se, jak jste dopadli ve škole? Vždycky mu na tom záleželo.*
Ivan mlčky zavrtí hlavou, já si rychle přisadím: *Ne. Proč by taky měl? Má svou rodinku, kterou vezme někam na prázdniny, třeba na Kanáry nebo Seychelly, co je mu po nás!*
*Přeháníš,* zavrčí Ivan, ale do očí se mi nepodívá. *Co podniká, neměl dovolenou kolik let. Pochybuju, že by na tom byl letos tak dobře.*
*Ivan má pravdu,* odvětí máma a její tvář zastře mrak vzpomínek. *Podnikat v tak nejistém oboru a od nuly.- Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, vražedný úvěr, spousta zakázek a když byla práce hotová, nikdo nám ji nezaplatil.- Copak si nepamatuješ, co nám dalo práce, než jsme firmu vypiplali z nejhoršího?*
Ze začátku to vypadalo hezky, mít vlastní tiskárnu na barevné umělecké tisky! Máma dala výpověď v nemocnici, kde dělala vrchní sestru, a spolu s tátou dřeli jako koně ve dne v noci, žádné víkendy, žádné svátky, žádná dovolená, kolikrát to vypadalo na krach, ale zase se vzpamatovali. Pak se pozvolna začalo dařit, mohli si dovolit přibrat zaměstnance do tiskárny i kancelářskou sílu, vlastní účetní, paní Moniku.- A to byl začátek konce naší rodiny. Do roka byl rozvod. Od září jsme v téhleté díře, zatímco v našem bytě si válí šunky ta děvka, co mámě přebrala tátu, a její harant mu říká tatínku). Na mámině místě bych tátu nenáviděla do smrti smrťoucí, a ne se ho ještě zastávala! Tím spíš, že se nedostala zpátky do nemocnice a musela vzít zavděk místem ošetřovatelky v domově důchodců.
I když už devět měsíců žijeme odděleně a teoreticky bych si na novou skutečnost měla zvyknout, nechci se o tátovi bavit. Nechci ho ani vidět, natož se nechat zvát na zmrzku a grilované steaky! Prospěch ve škole rodinný krach neovlivnil, ale jinak.- poznamenal mě, Ivana i mámu. Jsme jiní - a už nikdy to nebude jako kdysi!
Abych změnila téma, protestně odstrčím nakousnutý chleba potřený rybí pomazánkou. *To je mi oslava! Sardinky, fuj.*
*Mělas něco připravit,* vyčte mi pohotově. *Jsi dost velká na to, abys něco přichystala.*
Tímhle směrem jsem odbočit nechtěla! Než se stihne výtka rozvinout v hádku, přeruší mámin monolog zaječení zvonku.
*Jdi otevřít, Kláro,* pobídne mne.
*To bude určitě Mackovka,* zavrčím. Co bydlíme v tomhle Vystrkově, žádné návštěvy k nám nechodí! Mamku vytěžuje zaměstnání na dvě stě procent, po rozchodu s tátou přestala udržovat styky s bývalými společnými známými a nové dosud nezískala. Nebo spíš neměla čas získat. *Jde žalovat!*
*Co jste jí zase vyvedli?* hrozí se mamka, kterou věčné dohady s paní domácí unavují.
*Dupeme na schodech, hlasitě dejcháme, existujeme,* vypočítá ironicky Ivan, nicméně mamce stačí, aby mu gestem naznačila plav, a už spěchá ke dveřím. Bráška je kavalír, nikdy se s mamkou nehádá, bez řečí plní každé její přání. Zatímco já si kdysi mnohem víc rozuměla s tátou, Ivan stál vždy při mámě. Teď, co je sama, tím spíš!
*Nazdar, Ivane,* zavrká domácí nezvykle přátelsky. *Porouchala se mi televize a dneska je zrovinka Dallas, bude se maminka dívat, že jo.-?*
Hodím po mámě okem. Vsadím se, že se bábě neodváží odporovat, přestože televizi sleduje minimálně a k americkým seriálům má vyložený odpor!
*Jistě, paní Macková!* zavolá na domácí odevzdaně. *Pojďte dál. Ivane, nabídni paní Mackové pantofle.-*
*Kecá,* zavrčím polohlasně. *Chce ušetřit za elektriku.*
*Kláro, prosím tě, neztěžuj mi to,* požádá mě důrazně. V jejím tónu zazní něco jako zoufalství!
*Ty prázdniny teda začínají opravdu skvěle! Příští rok propadnu a budete mít!* ulevím si a opustím bojiště. Zavřu se d§ pokojíku. Nemám se moc kam schovat, byt, za který nám domácí počítá majlant, má krom koupelny a kuchyňky pouze dva pokoje. Ten s televizí považujeme za obývací, přičemž rozkládací gauč slouží zároveň i jako mámina postel, druhý je můj a Ivanův. Příšerné, spát s vlastním bráchou, byť dvojčetem, v jedné cimře! Navíc na jedné palandě. Paní Macková na rozdíl od nás obývá dolní část vily čítající pět pokojů Sama, jelikož je vdova (pan Macek dobře udělal, jak se vyjádřil brácha, že zavčas umřel) a její jediná dcera
Elen se provdala do Německa. (Dobře udělala, jak říkám já!). Nájemné za tenhle kutloch jí ovšem zajistí pokrytí veškerých životních nákladů, tudíž penzi a dotace od dcery cpe do strožoku. A ještě je tak vlezlá, že k nám chodí na televizi takřka obden! Jakmile má máma noční, není po poruše na bábině přijímači ani památky.
Špatné nálady se mi nepodaří zbavit ani pod sprchou. Ulehnu do postele a úporně se snažím usnout. Vzduch, kterým je celý pokoj prosycený díky oknu otevřenému dokořán, je nádherně letní. Cítím v něm večerní rosu, noční fialy, hustě vysázené podél betonového chodníčku od branky k domu, a také prázdniny. Tajemno, co se pod tímhle slovem skrývá, tušení báječných dobrodružství, která na každého normálního smrtelníka školou povinného čekají právě v oněch dvou nejsladších měsících, to všechno mě láká a roz-lítostňuje. Nerozbrečím se jen kvůli bráchovi, který svým primitivním dalekohledem luxuje červencovou oblohu přímo ze své palandy. Nejsem zkrátka obyčejný smrtelník, tudíž mi nezbyde nic jiného než trčet nekonečných dvaašedesát dní tady. Říct doma by bylo nadnesené, jelikož se v tomhle krcálku doma necítím. Jediné plus, které nelze Stříbrné aleji upřít, je čistý vzduch, tolik nepodobný sídlištnímu. Tady by se líbilo Princovi.- Vzpomínka na našeho dalmatina je poslední kapkou lítosti, déle se mi skrývat slzy nedaří. Dobře, že je tma, tenká letní deka kryje posmrkávání a vzlyky. Chudáček Princ, kdo ví, kde skončil! V paneláku s námi totiž bydlel i náš pejsek, ušlechtilý dalmatin s porcelánovou srstí plnou pravidelných tmavých ploten. Měli jsme ho hrozně rádi, byl právoplatným členem naší rodiny! Rozvodem jsme o Prince přišli. Ačkoliv patřil mně a Ivanovi, jelikož jsme ho dostali ke společným třináctým narozeninám, do nového bydliště s námi odejít nemohl. Paní Macková nesnáší psy! Dala mámě jasně na srozuměnou, buď se sem nastěhujeme bez psa, anebo se nenastěhujeme vůbec. Jelikož je bytová situace v našem městě víc než kritická, mamka nemohla přemýšlet dlouho. Kdyby aspoň Princ zůstal tátovi, ale to ne, jednou z táty vypadlo, že ho musel dát do psího útulku. Kvůli Monice, té cuchtě! Poslechl ji a teď se diví, proč s ním nechci mluvit a proč první víkend v měsíci, který bychom měli. podle rozhodnutí soudu trávit s tátou, máme vždycky tolik činností, že s ním být nemůžeme.- I kdybych mu jednou leccos odpustila, zašantročení našeho pejsánka nikdy!
*Nebul,* poradí mi můj drsný bráška.
*Jo a neřekl bych, že je zrovna dvakrát dospělý vyčítat mámě, proč ti nezacvakne Mallorku. Ona za to nemůže.*
Kupodivu ho ani nesjedu. Má pravdu a mne to mrzí tím víc! Ke stesku po Princovi a k chmurným vizím následujících dní se přidá pocit viny. Kombinace na dobrou noc jako stvořená!



2. KAPITOLA
První dva dny uplynou pomalu a nudně přesně podle předvídaného schématu. Ve čtvrtek jsem otrávená jako želva a nemohu se dočkat večera! Celé odpoledne zasvětím přípravám na Milošovo zpívání, tedy loučení Radčina bráchy se svobodou. Myji si vlasy, líčím oči, producíruji se před zrcadlem v těch nejfantastičtějších variacích, které lze z pokladů skrývaných v mém šatníku vytvořit, abych nakonec předstoupila před mámu a požádala ji o propustku oděna v nejobyčejnějším ošacení, totiž v džínsách, tričku a se svetrem uvázaným kolem boků. Ono je něco jiného dělat ze sebe blázna v soukromí, anebo tak vyrazit na veřejnost!
*V jedenáct ať jsi doma, rozumíš?* svolí bez průtahů, jelikož jsem ji na tuto akci připravovala pár dní předem.
*Díky. Čau!* Rozloučím se, zabouchnu dveře bytu a protože špionku domácí nikde nevidím, s gustem sjedu secesní zábradlí od vrchu až dolů. Bábu by trefilo, určitě by to nebrala tak, že jí zábradlí svými džínami leštím.
Neženu se na autobus, schválně šlapu celou tu dálku k Radce pěšky. Krásný podvečer k vycházce přímo láká, asfalt rozžhavený celodenním žárem mě hřeje přes gumu tenisek do chodidel, ležérně vyfoukávám žvýkačkové bubliny a nikam nespěchám. Když se to tak vezme, mám obavy, co vlastně budu na zpívání dělat? Miloše v podstatě neznám, nepozval mě!
Jakmile se octnu v Radčině ulici, moje obavy se zhmotní do obludných rozměrů, nejsem daleka k tomu vzít do zaječích! Zpívání se koná přímo v zahradě Pinkasovic vily, už z dálky slyším hudbu a veselý hlahol rozjařené společnosti.
Přibližně čtvrt hodiny okolkuji v úkrytu za košatým keřem odkvetlého šeříku prorůstajícím skrz plot do ulice. V zahradě je živo, kolem několika sražených stolů hoduje, popíjí a navzdory časné večerní hodině povykuje minimálně dvacet lidí Milošova stáří! Teda, to byl nápad sem jít! Samozřejmě ho vymyslela Radka a já nadšeně souhlasila, protože jsem věděla, že půjde o mou jedinou prázdninovou akci vybočující z šedi otravných dní. Mám se vrátit domů.-? Mamce bych udělala zajisté radost, ovšem ztratila bych tím šanci vůbec něco prožít!
Nevím, jak by moje těžké dilema dopadlo, kdyby nepřifrčel fiat Bravo, nezastavil přímo před vchodem na Pinkasův pozemek, ne vy skákali z něho tři kluci, dva mě nevzali mezi sebe, třetí ne-vyvlekl z kufru basu vodky Koskenkorva a přes mé (chabé) protesty veškerý náklad nevtáhli dovnitř.
*Hurááá!* zajásá společnost u stolů a mnozí se k nám radostně rozběhnou. Nedělám si iluze, nadšení patří vodce, mně věnují pouze letmý pohled. Každopádně jsem in!
*Kláro?* Radka si mě všimne dřív než já jí. *No konečně! Už jsem myslela, že nepřijdeš.- Kde se flákáš?*
Na uvítanou mě břinkne do zad, jen vyheknu, a dalších pět minut lapám po dechu.
*Jsi měkká,* směje se mi a v očích jí hrají čertovské ohníčky. Ruměnný nádech jejích líček mluví sám za sebe!
*Zato ty budeš brzy tuhá jak prkno,* ujistím ji uznale. *Jsi pěkně stříklá -  a to je teprve devět večer.*
*Náhodou,* fintí, *vše mám pod kontrolou.*
*Jak dlouho?* uchichtnu se a zatěkám očima v hloučku kolem
bedny pitiva. *To jsou všechno Milošovi kamarádi? Má jich požehnaně.- Neznám tu ani nohu.**Já je neznala taky,* mávne bezstarostně rukou. *Ale už znám. Obešla jsem jednoho po druhým a s každým si ťukla.*
*No,* vyprsknu, *vypadáš podle toho! Být jich o něco víc, skončila bys pod stolem hned po prvním kole.*
*Co pořád máš?* žasne. *Mně je skvěle. Pojď si kecnout.*
*To je blbý.- Neznám ani Miloše.- Kde vůbec je?*
Radka svou suverénní povahu nezapře. *Seznámím tě,* rozhodne rázně a už mě vleče za paži do čela stolu. Marně se vzpouzím! *Miloši?* křikne na svého bráchu, kterého mi stíní chumel kluků a dívek. *Vedu ti dalšího gratulanta!*
Nejradši bych ji uškrtila! Přála jsem si co nejméně nápadný nástup a když se mi zdaří, ona to takhle pokazí! V tu ránu je veškerá pozornost soustředěna na mne. Doufám, že díky silným halogenovým lampám provizorně připevněným na stromech kolem stolů není znát barva mého obličeje.
*Ahoj,* zahuhňám rozpačitě, jakmile se dostanu přímo před oslavence rozvaleného v proutěném křesílku. I na něm je vidět, že to zapíjení bere poctivě, z džínové košile s krátkými rukávy rozepnuté takřka do pasu mu vyčuhují tmavé chloupky na prsou, na hlavě rozcuch, jak ho všechny ty jeho kamarádky neustále oplá-cávají, zrak mírně skelný. Pár vteřin mu trvá, než zaostří, ve tváři přemítavý výraz. Patrně dumá, do kterého šuplíku mě zařadit! Čím déle to trvá, tím víc se parta baví. Když už se chci pokořeně odplížit, nečekaně bystře vyskočí na nohy a prohrábne všemi deseti vlasy na skráních, aby je usměrnil do správného tvaru, což přijde přihlížejícím směšné a vzbudí vlnu rýpavých poznámek. Aniž by si jich všímal, natáhne ke mně ruku: *Kláro? Jsi to ty?*
S přikývnutím a nesmělým úsměvem mu podám svou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jeho zájem netěší!
Tiskne mi dlaň, div ji nerozdrtí, a nevychází z údivu: *Je to možný? Vyrostla z tebe krásná ženská!*
*No no,* pochichtávají se jeho kamarádky. *Na ženáče trochu moc nadšení, nezdá se ti?*
Vyprostím svou pravičku a couvnu zpět. Miloš je odvolán k domu, kde je nějaký problém s narážením dalšího sudu piva. Přisednu si k Radce, seznámím se s nejbližšími sousedy, třikrát si přiťuknu broskvovou vodkou a přestože mě jeden přes druhého nutí pít víc, nedám se zmanipulovat, raději v nestřežených chvílích liji obsahy skleniček do trávy. Máma by mě přerazila, kdybych se vrátila v ná-ladičce! Radka podobnými mindráky netrpí, lemtá jednoho panáka za druhým, je čím dál veselejší, vtipnější, hlasitější. Na rady své kamarádky pochopitelně nedbá a v těch frajerech kolem má mohutnou oporu. Nakonec, jí bude špatně, ne mně!
Přestože se bavím výborně i bez alkoholu, co chvíli ujedu pohledem do čela stolu, případně všude možně po zahradě, kde se právě neposedný objekt mého zájmu nachází. Takové lichotky, jakou mi vysekl, se mi dostalo poprvé v životě, bodejť by to se mnou nezamávalo! Snažím se přehlušit vnitřní hlas, který namítá, že ve střízlivém stavu by jeho hodnocení bylo méně bouřlivé. Miloš přes vojnu zmužněl a krátký sestřih mu jen prospěl. V opálené pravidelné tváři vynikají šedé oči, tolik podobné Radčiným. Ocelově chladné oči.- Chladné? Blbost! Kdykoliv se naše pohledy střetnou, zapálí roznětku podivného vzrušení v žaludeční oblasti přecházející až do slabin! Vzhledem k tomu, že se na mě dívá velice často, během půldruhé hodiny doutnám úplně celá, jen vzplát plamenem!
*Která z těch holek je Běla?* špitnu do Radčina ucha.
*Cože?* zabrejlí a já mám pocit, že mne vůbec nevidí, dívá se skrz do keřů rybízu.
*Ptám se, která je Milošova budoucí manželka!*
*Běla,* odpoví namáhavě.
*Já vím,* ujistím ji, *ale která je Běla?*
*Po-poto-potůčková?*
*Nevím, jak se jmenuje!* vzdychnu rezignovaně. Chtít po Radce, aby v tomto stavu přemýšlela, asi není možné.
*Potůčková,* vysloví Bělino příjmení bez zaškobrtání a pro jistotu ho ještě třikrát zopakuje. *Není tu.*
*Ona nešla na zpívání?* podivím se.
*Dyž je v tom,* rozchichotá se. *Nesmí pít. A já jo!*
*Ty už radši nepij, nebo tě odnesou nohama napřed.*
*Všechno,* z Radčiných útrob se vyvalí mohutné říhnutí, *všechno je pod kontlo.- kontrolou.*
A žuch, než jí v tom stačím zabránit, schoulí se na lavici do klubíčka a vzápětí se ozve spokojené chrupkání.
*Má dost,* usoudí znalecky kluk po mé levici. Nerozvážně se obrátí na druhý bok, přičemž spadne přímo do trávy nasáklé alkoholem, a spí dál!
Rozhlédnu se, zda nespatřím někoho soudnějšího, a moje oči narazí na Milošovy. Nejspíš si můj pohled vyloží jako výzvu, přijde blíž a přisedne si na místo uvolněné Radkou.
*Bavíš se dobře, Kláro?* stará se.
*Já jo, ale tvá ségra,* kývnu bradou pod stůl. *Neměla všechno pod kontrolou, jak tvrdila.*
Miloš si zhroucené postavy všimne teprve teď a pobaveně se zasměje. *Kačena. Zblije se z toho. Neví, kdy má dost.*
On nejspíš tenhle dar ovládá, protože se mi zdá střízlivější než v devět.
*Neodneseme ji do domu?* navrhnu.
Miloš mávne rukou. *Kdo by se s ní dřel.*
*Nemůže nastydnout? Ačkoli.- žádnej problém, když je doktor v domě.*
*To by si musela nachladit vaječníky, aby se dostala ke mně,* zasměje se. *S angínou bych jí nebyl co platnej. Mimochodem, ty si nechceš sednout na zem?*
*Já? Proč?*
*Léčit tebe by bylo zajímavější než tuhle káču, ke všemu sestru. Měla bys důvod přijít do mé ordinace, Kláro.*
Pobaveně se uchichtnu. *Dobře. Až nastydnu, přijdu.*
Tentokrát se v jeho tváři neobjeví ani náznak úsměvu, se zcela vážným výrazem zapíchne svoje oči do mých a řekne: *Přece ti nebudu přát nemoc, to je hloupost. Můžeš přijít kdykoliv, Kláro. Rád tě uvidím. Moc rád.*
*No,* zrozpačitím a raději stočím zrak na ležící kámošku. *Vážně ji nehodíme domů.-?*
*Prosby krásných dívek nelze nevyslyšet,* prohlásí. *Pojď mi otvírat dveře.*
Orientace ve vile mi nedělá problémy, vím přesně, kde je Radčin pokojík, stejně jako nešmátrám po stěnách v touze najít vypínač. Miloš mou kamarádku hodí na válendu jako pytel ovsa a počká, až jí vyzuji boty.
*Škoda, že jsem se nezlískal já,* zalituje. *Taky bys o mě tak pěkně pečovala?*
*To bych přenechala tvé ženě,* pospíším si.
*Nestraš!* vyděsí se přehnaně, tudíž máme další důvod propadnout záchvatu smíchu. *Nemáš chuť na něco dobrýho? Vůbec nic jsi nejedla ani nepila, sledoval jsem tě.*
Pánovitě mě obejme kolem ramen a přes mé protesty vede do
přízemí. Dopřeje mi pohled na lednici narvanou dorty a je nešťastný, když si nevezmu ani věneček.
*Tváříš se, jak kdyby ti zaživa řezali nohu,* bavím se. *Stejně už musím domů.*
*Tak brzy?* zděsí se, ovšem když se od svého rozhodnutí nedám zviklat, napadne ho: *Doprovodím tě. Aspoň na autobus. Nemůžeš jít sama takhle v noci.*
Zaskočí mě to - a potěší! *Ale.- co ostatní?*
*Myslíš, že mě budou postrádat?* pousměje se. *Přišli sem kvůli jídlu a chlastu, ne kvůli mně.*
Na tohle nemám co říci. Bavíme se, povídáme si, občas se zasmějeme.
*Kláro, ty jsi kouzelná,* říká pak. *Mám sto chutí ti dát pusu. Víš co? Já ti ji dám!*
Než stačím jakkoli zareagovat, zvedne můj obličej a přitiskne svoje suché měkké rty na moje rozpálené tváře. Váhavě k němu zvednu oči, což ho povzbudí, protože poté, co se naše pohledy střetnou, sjede svými ústy níž a.- V ten okamžik mi srdeční sval odmítne poslušnost, klidně vynechá minimálně deset tepů! Celou tu dobu, kdy mě Miloš líbá, jsem strnulá jako socha. Jeho polibek mě zaskočí nepřipravenou, přišel v nečekané chvíli, ještě před pár vteřinami jsem se topila v propastech rozpaků a najednou tohle! V žádném případě nejde o bratrskou pusu na tvářičky jako byly ty předešlé, po jemném oťukávání mých rtů mě k sobě přitiskne, div ze mě nevytlačí duši, tlakem mě donutí otevřít ústa a vpustit do mého výsostného území dobyvačný jazyk.
Konečně se vzpamatuji natolik, abych ho silou odstrčila. Erotický útok z jeho strany pomine stejně rychle jako začal.
*Božskej požitek,* zhodnotí svoje jednání.
*Ale..* namítnu vytočeně, *ty jsi ženatej!*
*Ještě ne,* připomene s úsměvem. *Jeden můj kámoš zastává názor, že pořádnej chlap má za prvé svobodu řádně zapít a za druhé se den před svatbou vyspat s jinou ženskou. Já takovej dravec nejsem, neboj, ale uznej, nebylo to pěkný?*
*Já nevím,* váhám s hodnocením.
*Co nevíš? Líbilo se ti to, nebo ne?*
*Ty se v sobotu ženíš, tvoje žena -*
*To sem nepleť,* přeruší mne. *Líbilo, nebo ne?*
Sklopím oči.
*Takže líbilo,* vydedukuje si správnou odpověď. *Umíš se nádherně červenat. Nemáš důvod, líbáš skvěle.*
Zmateně pokrčím rameny. *Musím domů.*
*Vyprovodím tě.* Vyvede mě ze zahrady, kde se to opilci jen hemží. Našeho odchodu si nevšimne živá duše!
Velkou část cesty kráčíme bez jediného slůvka. Červencová noc je jasná, teplá a klidná, ulice, které procházíme, jsou liduprázdné. Když se mi pokusí přiblížit a vzít mě za ruku, vytrhnu se mu a mezeru mezi námi zdvojnásobím.
*To jsem nechtěl,* řekne. Co?*
*Aby ses na mne naštvala.*
*Nenaštvala jsem se.*
*Jak to, že ne? Zlobíš se.*
*V sobotu se oženíš a.*
*Dostanu oddací list a kroužek na prst, nic víc.*
*Staneš se mužem jediné ženy.*
*Škoda, no.*
*Čeho?*
*Že jsem si na tebe nepočkal,* usměje se.
Potěšeně mu pod lampou pohlédnu do obličeje. *Ty sis na to vzpomněl?*
*Jasně. Jen lituju, že jsem si nevzpomněl dřív. Mohlo být všechno jinak.*
Zastavíme se uprostřed chodníku. Samým rozrušením nemohu polknout! *Co - všechno?*
*Leccos,* odpoví nicneříkajícím slůvkem a něžně mě pohladí hřbetem dlaně po tváři. *Krátký vlasy ti moc sluší.*
Naši dvojici ozáří reflektory autobusu přijíždějícího k nedaleké zastávce. Koutkem oka zaregistruji číslo 11.
*Už mi to jede. Ahoj.*
Pustí mě, aniž by se o něco dalšího pokusil. Nesměle se na něho usměji a bez dalšího loučení se rozběhnu k autobusu.
*Kláro?* zavolá za mnou. *Nezapomeň. Rád tě uvidím!*
Přestože jsou takřka všechna sedadla prázdná, zůstanu stát na zadní plošině a rozpálenou tvář opřu o špinavé sklo. Nezvednu ruku na pozdrav a Miloš také ne, díváme se na sebe, dokud autobus neodbočí na křižovatce doleva. Mně však připadá, že udělal aspoň dva obraty o 360 stupňů. Hlavu mám zamotanou dokonale!

Po noci složené z mozaiky zmatených snů, kdy jsem se budila každou půlhodinu zpocená jako myš a natvrdo se mi podařilo usnout až kolem sedmé ranní, vstanu s pusou samým zíváním od ucha k uchu teprve před polednem. Lépe řečeno vyplížím se z pelechu podobna kopii zbitého psa. Ukrojím si průhledný krajíček chleba a jelikož je mamka v práci a nikdo mi do stravování nemluví, utrhnu si k němu v lednici jednu nožičku párku striptýzáku, jak říká Ivan, co se musí vybalit z igelitové fólie. Brácha je někde v trapu, nejspíš na vodě.
Žmoulajíc párek připomínající svou chutí piliny vystrčím hlavu z okna. Hm, počasí se vyvíjí ryze prázdninově. Jen já toho nijak nevyužiji, ach jo.-
Jelikož z naší schránky připevněné na plotě vedle bábiny škatule na poštu čouhají Květy, vyměním pyžamo za tričko a krátké elasťáky a doloudám se pro časopis. K mému úžasu skrývá schránka překvapení v podobě bílé obálky s bakovským razítkem a mou adresou. Hned na cestičce před domem ukojím zvědavost: Krásný den Ti přeje D. Kdo jiný, že?
Chvíli dumám nad záhadou, komu připsat autorství, a poraženě zavrtím hlavou a vrátím se zpátky do bytu. Abych se zbavila pilinové pachuti, zamířím rovnou do koupelny, kde na svůj bílý kartáček vytlačím váleček pasty a šůruji zuby, div z nich nesedřu sklovinu. Ještě vypláchnout ústa (před pouhými dvanácti hodinami políbená), omýt si obličej studenou vodou (on líbal skvěle, ne já!), zatáhnout kohoutek a přečesat vlasy. (Pochválil mi můj chlapecký sestřih.-)
Přes mou snahu kohoutek stále kape. Přitáhnu ho ještě pevněji - a výsledek žádný! Máma nesnáší jakékoli plýtvání, tudíž ani pitnou vodou, popadnu kohout veškerou silou, kterou disponuji, dokonce se zapřu nohou o dlaždičky, zaberu a.- áááááá! Gejzír studené vody mě zasáhne v obličeji. Uskočím a s porcelánovým
kohoutkem v prstech zírám na trubku vodovodu, která chrlí proud vody. Panebože, strhala jsem závit! Zoufale se snažím díru ucpat, chvíli ji držím dlaní. Během pár minut jsem mokrá do posledního vlásku, o chozených stěnách nemluvě, stejně jako o děsivém faktu, že se záhy brodím ve studené vodě! Ježíši, co teď, co TEĎ?
Chvíli se snažím chytat vodu do kbelíku a svižně jeho obsah vylévat do záchodové mísy, což, mírně řečeno, není řešení! Ucpat díru v trubce něčím, co by proud vody nevytlačil, je rovněž na levačku, o žádném vhodném špuntu nevím. Jak tu prokletou vodu zastavit? Někde v domě přece musí být hlavní uzávěr! Ale kde? Kláro, sakra, přemýšlej! Uzávěry bývají většinou ve sklepě, ne? Téhle naděje se chytnu jako mravenec jehličí, načež málem propadnu hysterii poté, co zjistím, že dveře do sklepa, kam naše rodinka jaksi nemá přístup, jsou zamčené!
Vyběhnu zpátky do koupelny, kde se o mne pokusí mrákoty. Voda mi sahá po kotníky! Bože, vždyť vyplavím celý byt.-! Pak si uvědomím, že tohle nebezpečí nehrozí, protože jakmile stoupne natolik, aby se přelila přes nízký odlaždičkovaný sloupek, kterým je ohraničen sprchový kout, bude odtékat odpadem sprchy. Pochopím úkol: ucpat škvíry pod dveřmi koupelny, aby se voda nemohla dostat do bytu a vsáknout se do koberců. Nejlépe nějakými hadry.- Zpocená a zoufalá úkol splním, načež vytočím číslo do domova důchodců.
*Marková,* ohlásí se mi konečně. *Mami, průšvih! Kde je hlavní uzávěr vody? Topíme se!* *Kláro?* vyděsí se mamka. *Co se stalo? Jaká voda?* *Studená! Koupelna plave.- Urvala jsem kohoutek.* *Panebože,* uleví si. *Pořád to teče?* *No jasně! Proto potřebuju zavřít vodu! Kde je uzávěr?* *Já nevím, nejspíš ve sklepě,* zoufá máma. *Zeptej se paní Mackové -*
*Není doma,* přeruším ji. *A sklep je zamčenej!* *Řekni Ivanovi, ať tam zkusí vlézt okýnkem -* *Ten je taky v tahu! A okno má mříž, dívala jsem se.* *Kláro, já se z tebe zblázním!* oznámí mi. *Musíš mě pořád trápit? Copak toho nemám dost takhle?* *Myslíš, že jsem to udělala schválně?*
*Instalatér! Sežeň instalatéra, najdi si v seznamu nějakou firmu a zavolej tam! Já přijít nemůžu, jsem na ženským oddělení sama.- Pohni, slyšíš?*
*Zkusím to,* slíbím a zavěsím, abych mohla zavolat na informace a třesoucí se rukou zapsat čísla a adresy na zadní stranu Zlatých stránek. Nejbližší se mi vzhledem k poloze Stříbrné aleje jeví firma s výstižným názvem Havárie, vytočím její číslo a nervozitou poskakuji na místě, než na druhém konci konečně kdosi zvedne sluchátko.
*Havárie všeho druhu,* odrecituje reklamní logo unylý mužský hlas. *Dispečink.*
*Klára Marková. Prosím vás, pošlete mi sem instalatéra, ale fofrem! Strhala jsem závit, teče voda, neumím -*
*Všichni jsou momentálně v terénu,* přeruší mě hlas bez nejmenší stopy emocí. *Dejte mi vaši adresu a až se někdo vrátí, hned ho tam pošlu.*
*Co znamená hned?* informuji se podezíravě.
*Možná ještě dnes. Je pátek poledne, pracovní dobu mají mládenci do tří hodin. Pokud se někdo vrátí dřív, pošlu ho tam.*
Vzteky bez sebe prásknu sluchátkem. Obuji si tenisky, zamknu a utíkám do firmy Havárie, abych jim svou žádost přednesla osobně a v případě potřeby na místo činu dovlekla pana dispečera!
Je to zavalitý pořízek, na kterého moje trápení neudělá dojem ani při fyzickém kontaktu.
*A co mám teda podle vás dělat?* vyšiluji čím dál hlasitěji.
*Nadiktovat mi svou adresu a počkat, až někdo přijde.*
*Jenže do tý doby si doma můžu otevřít plaveckej bazén!*
*Copak vy jste nezastavili vodu?* podiví se naivně.
*Neumím to - a jsem doma sama!*
*Tak řekněte nějakýmu sousedovi, slečinko,* poradí mi. *Zavřít uzávěr umí každej trouba.*
*To bych tam musela dovést jedině vás!* prsknu jedovatě. Pár lidí se pobaveně rozesměje, dispečer nepochopí narážku a připomínaje gramofon mi znovu začne líčit, že všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, já taky jdu.-
*Možná v pondělí, co? Takovou službu si strčte za klobouk!*
*Jak je libo,* pokrčí flegmaticky rameny.
V otáčecích dveřích vrazím do chlapíka s brašnou na rameni a pobaveným úsměvem ve tváři. S roztomilým dispečerem jsme si vyměňovali něžnůstky zřejmě příliš nahlas.-!
*Promiňte,* omluvím se. Ta brašna, ošuntělé džíny a vytahané hnědé tričko.- *Díky bohu! Honem, voda teče!*
*Ale já nemůžu -* pokusí se cosi namítnout.
*Já vím, že je pátek poledne,* přeruším ho, chytím za ruku a protáhnu otáčecími dveřmi na ulici.Nemusíte to hned spravovat, stačí zastavit uzávěr! Prosím!*
*Když tak hezky prosíš,* pousměje se. *Kde bydlíš?*
*Stříbrná alej 515,* vychrlím. *Třetí ulice za parkem.*
*Vozem tam budeme rychleji,* usoudí a galantně mi otevře dveře oprýskaného hnědého Favoritu. Oběhne auto, brašnu hodí na zadní sedadlo mezi jakési složky papírů, rozházené počítačové diskety, dva rohlíky a sváču v mastném papíru. Za tu krátkou vzdálenost do naší ulice mu motor dvakrát chcípne, vždycky na křižovatce, při odbočení vlevo se nenamáhá zapnout blinkr, za což si vyslouží troubení klaksonů ostatních účastníků silničního provozu, a před domem trkne do obrubníku jako zdivočelý beran, div neprovalí plášť předního kola.
Díky světlým, nakrátko ostříhaným vlasům, vybledlým modrým očím krátkozrace švidrajícím skrz brejličky vypadá spíš jako intelektuálskej suchar. S povodní v našem domě si naštěstí ví rady. Jelikož paní domácí dosud nedorazila a dveře sklepa jsou beznadějně zamčené, jednoduše je vyrazí. Hlavní uzávěr najde podle čichu, chvíli se hmoždí se zarezlým kohoutem, načež se mu ho podaří otočit do polohy nula. Otře si čelo. *A je to.*
*Díky,* oddychnu si hluboce. *Jenže nahoře.-*
Katastrofa naštěstí není tak hrozná, jak jsem se obávala. Zabránil jí sprchový odpad! Uf, do včera mi vadilo, že nemáme vanu, nyní tuhle skutečnost chválím do nebes!
*Kláro?* ozve se zezdola mámin hlas. *Jsi tu?*
*Jo. Už je to v pořádku, mami,* zavolám.
Mamka se musí přesvědčit na vlastní oči, celá zadýchaná vyběhne schody. Spráskne ruce. *Tomu říkáš v pořádku?*
Instalatér si přestane prohlížet stržený závit, změn si máminu
siluetu v uniformě ošetřovatelky a pokusí se ji uklidnit: *Vždyť se dohromady nic nestalo.*
*Paní domácí bude mít určitě jiný názor,* vzdychne máma zoufale. *Dobrý den. Vy jste asi -*Zaměstnanec Havárie,* představím ho iniciativně.
*Kukačka,* doplní mě. *Martin Kukačka. Ale já -*
*Marková,* podá mu ruku. *Moc vám děkuji. Byla jsem v práci, když mi dcera zavolala tu jobovku.- Musím zase běžet. Myslíte, že to půjde opravit?*
*Stačí vyměnit závit a těsnění, ale -*
Kdesi dole bouchnou dveře. Všichni tři včetně instalatéra ztuhneme v očekávání. Macková nás nenapíná dlouho, proběhne jako čamrda celý svůj byt včetně sklepa a už huláká: *Propánakrále, co je to tu za svinčík? Kdo rozflákal ty dveře? A proč mám koupelnu plnou vody?*
Mámině pohledu se raději vyhnu, stejně jako se účastním vysvětlování pouze coby přihlížitel. Máma je na mrtvici, jakkoli havárie dopadla pro nás dobře. Hůř je na tom bábina koupelna, kterou jsem skrz strop vytopila! Voda dokonce protekla a zmapovala i předsíň.
*Takový škody!* láteří domácí. *Ale to si nedám líbit, ničit můj majetek nebudete! Tohle mi zaplatíte do posledního halíře.-*
*Jste pojištěná?* zajímá se realista Kukačka.
*Kdopak by strkal peníze do chřtánu pojišťovny?* ohradí se Macková. A zpátky na mámu: *Všechno dáte opravit na vlastní náklady, všecinko do puntíku.-!*
*Samozřejmě,* kapituluje máma, vymaní se z jejích spárů a rozdělí úkoly: *Kláro, vytřeš vodu u nás i dole, rozumíš? A vy, pane Kukačko, můžete ten vodovod spravit ještě dnes? Nevydržela bych s ní, kdyby jí celý víkend netekla voda.-*
*Můžu,* přikývne s optimistickým úsměvem.
*Vypadá to, že budeme vaši firmu potřebovat na víc oprav. Kolik si počítáte za vybílení? Víte, nejsme na tom zrovna finančně nejlépe.-*
*S tím bych si nedělal starosti,* pokrčí rameny. *Stačí, když to váš manžel vezme štětkou a vápnem.*
*Manžel neexistuje,* přizná máma nelichotivou skutečnost. *Naučila jsem se leccos, ale bílit zatím ne.*
Kukačka za brýlemi rozpačitě zamžiká. *Nechtěl jsem.-*
*Nic se neděje,* omluví ho máma. *Musím běžet, jenom jsem si odskočila z práce.- Mohu se tedy na pomoc vaší firmy spolehnout? Kdyby to šlo co nejdříve.-*
*Nelamte si hlavu,* povzbudí ji. *Dnes opravím vodovod a na to bílení přijdu v pondělí, až to vyschne. Odpoledne, dopoledne už něco mám. Ať ta paní zatím pořádně větrá.*
*Nevím, jak vám poděkovat za ochotu,* rozplývá se máma.
*Ochotu?* ušklíbnu se. *Od toho Havárie funguje, ne?*
Máma po mně šlehne pohledem. *Ty mi nechoď na oči!*
Pokrčím rameny.
Taxi, instalatér, bílení, tapetování.- Tě prsk, nových plavek se letos nedočkám.

V sobotu mi to jednoduše nedá, hodím se do letních šatiček na ramínka, na nohy připnu sandály a vytratím se z bytu jako pára z hrnce. Část cesty do centra běžím pěšky, a přestože na nábřeží chytnu tramvaj, k radnici v malebném zámku doklušu deset minut po jedenácté. Škoda, chtěla jsem tu být před obřadem! Připojím se k hloučku diváků, zvědavě okukují svatebčany řadící se podle pokynů ceremoniáře. Nevěstě je s bídou sedmnáct! A ten ženich, páni.- Kdo ví, jestli aspoň on dovršil plnoletosti. Uchichtnu se. Když se to tak vezme, klidně bych na nevěstině místě mohla stát já. Vlastně nemohla. Ona určitě není panna - a má někoho, kdo s ní chce strávit celý život. Já nemám nic! Jen tu čest, že. Miloš mě sice pochválil, nicméně podle mého názoru to zrovna bůhvíjaké bohatství není. Beze všeho bych ji dala nějakému klukovi, který by mě měl rád.-
e zadumání mě vytrhne jásot a křik, ze vrat zámku se valí předešlá svatba, hosté se míchají s těmi, kdož na obřad teprve čekají, je z toho pěkný zmatek, při frmolu, kdy se sobotu co sobotu, oddává jako na běžícím páse, není divu. Protlačím se blíž, abych lépe viděla. Čerství novomanželé jsou obklopeni davy gratulantů, olizováni na ústech i tvářích, zasypáváni barevnými konfetami a květinami. Milošovi to ve sněhově bílém kvádru děsně sluší! Vypadá jak manekýn z pánského časopisu. Jeho zákonitou choť podrobím mnohem důkladnější analýze, proberu ji od špiček střevíčků po čelenku vpletenou v světlehnědých vlasech. Kdyby měla závoj přes obličej, vypadala by líp! Mým kritickým metrem neprojde. Nechápu, kam dal Miloš oči! Taková.- když nic horšího, obyčejná holka. Bledá nevýrazná tuctovka ztrácející se v davu. Šaty, i když určitě drahé, na ní zplihle visí. Neumí je nosit! Radka je jiné číslo, extravagantní róba připomínající řeckou tuniku zachycená na jednom rameni, zatímco druhé je nahé a dekolt na zádech značný, dává vyniknout její štíhlé postavě. Spolužačka září, nevěstu strčí do kapsy a vůbec se nemusí namáhat.
Když se podívá mým směrem, zamávám. Postřeh má dobrý, utrhne se svému mládenci a hrne se ke mně. Zatřese sukní: *Co tomu říkáš?*
*Super,* pochválím skvělý ohoz. *Člověk by neřekl, že je má na sobě ta zpitka, co se válela pod stolem.*
Zvedne oči v sloup. *O tom radši ani nemluv!*
*Bylo ti špatně? Zvracela jsi?*
*Blila,* opraví mě. *Blila jak alík. Třikrát! Do postele jsi mě prý odnesla ty s bráchou, jo?*
Opatrně přikývnu. Zajímá mě, co všechno o mně a svém bráchovi ví! Včera jsem se jen silou moci přemohla a nevytočila její číslo. Co kdyby telefon zvedl Miloš?
*Tak ti ď.* Neví zřejmě nic!
Vyhledám nevěstu očima. Miloš s koňským chomoutem navlečeným kolem krku, vězeňskou koulí připevněnou k noze a šťastnou manželkou v náruči se právě vykupuje.-
*Ale jinak to bylo pěkný zpívání, ne?*
*Cože? Jo, prima,* zhodnotím čtvrteční akci. *Moc prima.*
*No vidíš, a to jsi nechtěla jít,* připomene.
I když je Radka moje nejlepší kamarádka, se svým zážitkem sejí svěřit nemohu. Prostě nemohu! Raději zabruslím jinam: *Kde budete mít hostinu?*
*V Krystalu.*
*v Tý snobárně? No nazdar,* popichuji ji. *Až se tam ztřískáš a našavluješ do nádrže se zlatýma rybičkama, asi tě pan vedoucí nepochválí.-*
Ožene se po mně. *Dovol? Už nikdy nebudu pít!*
*Haha.*
*Rozhodně ne dnes,* sleví nároky. *V těchhle šatech musím reprezentovat v Tunisu. Nemůžou bejt zválený.*
*Letíte už zítra, viď? Měj se krásně.-*
*Budu,* slíbí s neochvějnou jistotou. *A ty tu přežij.*
*Pokusím se.*
Zamávám jí na rozloučenou a dívám se, jak nastupuje do jednoho z vozů. V organizaci mají nejasno, sotva se někdo uvelebí, hned zase vystupuje a přesedá jinam. Moje oči se střetnou s Milošovými. Zvedne překvapeně obočí, nepatrně zaváhá, načež využije všeobecného shonu a zamíří ke mně!
*Ahoj, Kláro. Přišlas mi popřát upřímnou soustrast?*
*Soustrast?* zopakuji zaskočeně. *Spíš štěstí, ne?*
*Ještě provokuj,* zlobí se.
Podám mu ruku: *Hodně štěstí, Miloši.*
Stiskne ji, nicméně namítne: *Jaký štěstí, když po světě běhají takový krásný holky, jako jsi ty, Kláro.*
Dřív než se zmotám na patřičnou odpověď, Miloš se bez dalšího slůvka vrátí ke své právoplatné manželce. Ta se do něho zavěsí. Žaludek mi stáhne podivná tíseň. A taky závist. A zlost! Že selhal zrovna s ní! Těsně předtím, než nastoupí do vozu s panenkou na kapotě, se po mně ohlédne. Tak nějak zvláštně.- Všechny předešlé pocity vystřídá jiný: napětí.



3. KAPITOLA
Instalatér Kukačka přirachotí přesně podle úmluvy. Jelikož nestihnu včas stáhnout hlavu za záclonu, křikne na mne: *Kláro, prosím tě, pomoz mi vynosit nářadí.* Nelibě nesu jeho tykání, natož abych se snad dřela se štaflemi nebo co! S patřičným výrazem neochoty napochoduji před dům, abych vytáhla z prostoru před sedadlem spolujezdce kbelík s vápnem, se štaflemi vyčuhujícími z kufru automobilu se hmoždí opravář osobně. Kbelík vyprostím dost nešikovně, trochu vápna vycákne na sedadlo i na podlahu vozu. S obavami se po Kukačkoví otočím: nezdá se, že by mu taková maličkost vadila.
Máma se s ním vítá jako s dlouho pohřešovaným příbuzným,
zvednu oči k nebesům, všichni čtyři naklušeme do bytu v přízemí a za neutuchajícího buzerování paní domácí po zbytek odpoledne makáme jako šroubci. Zatímco se Kukačka za Ivanovy asistence neohroženě ohání štětkou, my s mámou s děsem v očích likvidujeme škodu, kterou svými táhlými rozmachy způsobí. Milý instalatér opravdu není puntičkář, vápno máme za chvíli úplně všude, snad jen na vodou poškozené stěně je ho minimálně a strop zůstane takřka nedotčený. Naše svršky, obličeje i vlasy marně chráněné papírovými čepicemi jsou vápennými cákanci pokryté! Jediné, co se mi na tom člověku líbí, je stoický klid, jímž čelí výpadům paní Mackové. Nedá se říct, že by její řeči pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, on je jednoduše nevnímá! Ačkoliv babča kolem poskakuje, hudruje, láteří a stěžuje si, Kukačka si pohvizduje melodii z filmu Slunce, seno, jahody a šmrdlá po zdech i stropu kocoury jedna báseň.
*Hotovo,* oznámí nám nečekaně.
*Dyť je to ňáký šmouhatý,* ozve se Macková.
*To dělají ty stíny,* ujistí ji optimisticky.
*Stíny?* otáže se nedůvěřivě. *Jaký stíny?*
*Až to vyschne, zase to bude vypadat jinak,* mrkne na ni a balí fidlátka.
*No.-* Mamka si odkašle. *Tak vám moc děkujeme.*
*Není zač,* pokrčí skromně rameny.
*Za ten svinčík,* odfrknu. *Ten by měla likvidovat firma Havárie, ne? Když si ho nadělala.-*
*Kláro!* okřikne mne mamka rychle, patrně ze strachu, aby Kukačka nepovolal další svoje spoluzaměstnance a výše účtu nás neoddělala. *My to umejeme. Kláro, Ivane.*
Brácha po mně hodí otrávený škleb, touhle dobou mohl být na vodě a vinu dává mně, nicméně bez odmlouvání začne sbírat zacákané noviny, jimiž jsme se snažili ochránit podlahu.
*Pomůžu vám,* nabídne se Kukačka.
*Ale ne, to zvládneme,* rozpakuje se mamka.
*Je to v ceně,* ujistí ji s úsměvem. Jeho pomoc je ovšem problematická, všude se nám spíš plete.
*Pořádně!* diriguje nás domácí. *Dlaždice se musí lesknout jako zrcadlo, aby se z nich dalo jíst!*
*Jíst z dlaždiček?* podivuje se instalatér. *Paní, odkud jste spadla? To i můj pes žere z talíře.- Vy ze země?*
Macková si může myslet, že někde vybuchla atomová bomba, ale když uvidí můj a Ivanův smíchy rudý obličej, pochopí. Mamce škube v koutcích, ovšem má strach se hlasitě projevit, aby si to u paní domácí nepokazila docela. A co mě dorazí nejvíc, je samotná Macková! Jestliže jsem čekala, že se rozječí jako siréna a drzého opraváře vykáže z domu, pletla jsem se. V ten okamžik se z ní stane putička! Ani slůvkem neodporuje a nechá nás dokončit úklid v absolutní tichosti.
*Nevím, jak bych vám poděkovala,* rozpakuje se mamka, jakmile dole skončíme a přesuneme se o patro výš, kde Kukačka kontroluje nový kohoutek.
*Vybílit je maličkost,* mávne bohatýrsky rukou.
*Nemyslím jen bílení,* přizná mamka.
Kukačkovi to dojde. *Ta paní je asi pěkná fúrie, co?*
*Každopádně jí tenhle dům patří, jsme tu v nájmu,* vyhne se mamka diplomaticky otázce. *Pojďte si s námi něco zakousnout, dělal jste celou tu dobu bez jídla a pití.- Máme jen párky, neměla jsem čas připravit něco teplýho.-*
*Párky považuju za teplý jídlo,* ujistí mámu. *Krom nich umím uvařit ještě čaj a vajíčka.*
*Z toho žijete?* hrozí se mamka.
*Jasně,* přikývne. *A jak mi to svědčí! Ale.- asi půjdu, nemůžu vás obtěžovat.*
*Půjdete. Do kuchyně,* opraví ho mamka a už mě honí, abych připravila talířky, chléb, hořčici, hostíme řemeslníka jak nějakou delegaci, dokonce pivo jsem kvůli němu dopoledne vlekla z obchodu! A on si ho dovolí odmítnout!
*Nezlobte se, já nepiju. Jsem abstinent.*
*Super Mario Bros,* nadhodím jedovatě.
*To je prima počítačová hra,* mrkne na mě přes brejličky.
*Myslela jsem spíš ten film. O dvou instalatérech.-*
*Kláro!* krotí mě mamka, jelikož tuší, kam mířím.
Kukačka to netuší. *Ten jsem neviděl,* odpoví bezelstně. *Nedívám se na televizi. Vlastně ji vůbec nemám.*
*Ne?* žasne mamka. *Vy vážně nemáte televizor? A přidejte si párek, ohřála jsem jich dost. Ivane, ty si vezmi taky.*
*Nemám,* přisvědčí s plnou pusou. *Díky, to mi stačí, nejsem Otesánek.- K čemu televizi?*
*No, na dlouhé večery. Vaší paní také nechybí?*
*S mou paní je to stejný jak s televizí,* zazubí se. *Nemám ani jednu, ani druhou.*
*Ach tak,* zardí se máma. *Já se moc nedívám, bývám večer unavená z práce, raději si lehnu s knížkou.- Co děláte vy?*
*Krom bílení, v kterým jste machr?* rýpnu si podruhé.
*Propadl jsem počítačům,* přizná se bez nejmenší stopy, že by mu moje narážka vadila.
Ivan zbystří: *Programy, nebo hry?*
*Spíš to programování,* usměje se. *Přes Internet a tak. Neodmítám ale ani hry, občas si pro zpestření rád zahraju.*
*Super Maria? Toho jsem taky měl,* zateskní brácha.
*Hlavně ty, co jsem navrhl,* prohodí mezi jídlem.
*V jakým programu děláte?* zajímá se Ivan a dokonce kvůli tomu přestane hltat párek, což je u drahého brášky věc zcela výjimečná.
Hovor u stolu dostane nečekaný obrat, ti dva si mne a mámy přestanou všímat, hovoří sice česky, leč používají termíny, kterým zbla nerozumíme. Opláchnu nádobí. Jsem po náročném odpoledni utahaná jak pes, tohle jsou prázdniny.- Vyvíjí se ještě hůř, než jsem se bála!
*A co vy, paní Marková?* zajímá se Kukačka, který na rozdíl od brášky není takový nezdvořák.
*Já? Já neumím naprogramovat ani automatickou pračku,* žaluje na sebe. *Asi nefunguje.- Vidíte, opravy spotřebičů patří také
do působnosti vaší firmy?*	
Kukačka je muž činu, hned se zvedá: *Mrknu se na to.*
*Počkejte, nemyslela jsem to tak,* děsí se máma. *Nemůžeme zneužívat vaší dobroty! Je moc pozdě.*
*No dobře, přijdu jindy.*
Přehnaně nahlas zazívám.
*Jste velice laskav,* přizná máma. *A.- jak je to s placením? Ještě jsem se s vámi nevyrovnala ani za vodovod.*
*Na to nemyslete,* mávne Kukačka rukou.
*Pořádek dělá přátele a my vás obtěžujeme v jednom kuse.*
*Faktura vám přijde poštou,* ujistí mámu.
Zívnu si ještě hlasitěji, aniž bych se namáhala zakrýt si ústa. Konečně mu zapálí!
*Je vážně pozdě,* uvědomí si letící čas. *Pojedu. Dobrou noc. A na tu pračku se tu stavím zítra odpoledne.-*
Máma ho vyprovází až dolů k domovním dveřím, aby za ním mohla zamknout.

To je nuda, nuda, nudáááááá.- Vrátím se z koupaliště, kam jsem se v návalu zoufalství vypravila, v ještě horší psychické rovnováze než v jaké jsem se nacházela předtím. Do odporně špinavé a páchnoucí vody jsem se neodvážila strčit ani malíček, natož abych tam vlezla celá, přestože mi cyklus skončil včera a já se proti výtoku pojistila tamponem. Navíc jsem si na koupališti připadala jako vdova. Sama holka na dece, br! Ne, že by tam jiné nebyly. Jistěže byly, jenže se svými kluky, případně s celou partou, v nejhorším případě s kamarádkou či kamarádkami. Nikoho známého jsem nepotkala a za půldruhé hodiny vzala roha.
Dopis, doručený ranní poštou a nyní se povalující na mém psacím stolku, mě dnes nerozechvívá, naopak, připadá mi provokující, výsměšný! Krásný den Ti přeje D. D jako debil. Jak ten den může být krásný, když jsem sama? Kdyby radši nechal nesmyslného spisování, zazvonil u mých dveří a pozval mě na zmrzku či jen se tak cournout, udělal by stokrát lépe!
Na vylepšení nálady si pustím přehrávač. O mou přízeň chvíli usilují Kaptain Jack, pak Scooter a nakonec Skandál, do žádné hudby se nemohu zaposlouchat, ačkoli jde o moje nejmilejší kapely, a přítrž všemu udělá paní domácí, která neváhá vyběhnout schody, zazvonit u našich dveří a uštěpačně mě požádat, abych laskavě *ten kravál* ztišila.
Božínku, to je nuda, nuda, nudáááááá.-
*Ségra?* Do mého soukromí vtrhne vetřelec. Pohled do jeho opálené tváře kypící zdravím a spokojeností ve mně vzbouří krev. Prázdniny teprve začaly a Ivan je čokoládový po celém těle díky pobytu na kánoi, veslicích, surfu a všech těch nesmyslech, co potřebuje k životu. *Co je k jídlu?*
Nenamáhám se zvednout trudnomyslností ztěžklou hlavu z desky stolku, zavrčím: *Něco si najdi a neopruzuj.*
*Tys nic neuvařila?* vyšiluje. *Máma přece říkala, že máš udělat lanšmít nebo rizoto nebo špenát, ne?*
*Myslíš, že se mi chce trávit prázdniny vařením?*
*Možná by to bylo užitečnější než tohle hlemejždění.*
*Vezmi si instantní polívku a rohlík, rozumbrado.*
*Lezou mi krkem! Mám je denně.*
*Jak, lezou krkem? Viděls tu reklamu, ne? No tak! Hybaj do kuchyně a koukej se taky tak idiotsky olizovat.*
Ivan má do labužnického mlaskání daleko, mnohem blíž je k tomu zakroutit mi krkem, zahuhlá cosi v tom smyslu, že holky patří likvidovat hned po narození a kdyby jeho dvojče bylo kluk, jak by se dneska mohli mít, a odtáhne do kuchyně zasytit věčně hladový, bezedný žaludek.
Moje dnešní menu se skládá z rohlíku namáznutého Alfou, který zapíjím šálkem čokolády připravené z vody a instantního sáčku. Jednoduchost je moje heslo!
Odpoledne zabiji v křesle na maličkém balkónku, co patří k našemu obýváku, abych alespoň nějak nachytala bronz. Sedět nečinně
je pěkně otravné, chvíli listuji v časopisech, pak si z máminy
knihovny vyberu několikadílné sešitové vydání Gričské čarodějnice. K téhle četbě se stavím přezíravě, ovšem brzy změním názor.
Vůbec nejde o červenou knihovnu, jak jsem se obávala, nýbrž
o horor s dobrodružnými prvky skloubený s Kaplického Kladivem
na čarodějnice a sladkou lovestory. Zaujme mne natolik, že do
večera zbouchnu celý první díl a začátek druhého! Kdyby mě netlačilo svědomí, četla bych dál, takhle zanechám půvabnou komtesu Neru jejímu osudu a odploužím se do spíže pro brambory, abych je uvařila k večeři spolu s tím pitomým špenátem. Je mi totiž jasné,
že by mě brácha s nesmírnou chutí nabonzoval!
Myšlenkami stále v městě na Griči míchám jíšku. Román je hodně střižený romantikou, přistihnu se však, že ačkoli touto četbou normálně opovrhuji, dnes se mi líbí a přitahuje mě. Stárnu? Anebo.- závidím? Komtese Nere jejího ctitele, gardového kapitána, ztepilého Sinišu? Blbost! Tak co.-? Jejich lásku? To, s jakým úsilím Siniša o Neřinu přízeň bojuje? Protože po mně ani pes neštěknel!
Jíška je moc hustá, nasypala jsem do ní příliš mouky. No tak bude špenát hutnější, žádné štráky!
Mamka mou píli ocení, pochválí mne hned po otevření dveří, libá vůně se nese celým bytem, nicméně ódy na mou šikovnost skončí přesně v okamžiku, kdy se všichni tři sesedneme kolem kuchyňského stolu.
*Co s tím je?* podiví se, když můj výtvor spatří zblízka. Podezíravě v nesourodé hmotě zakvedlá lžící.
*Bacha, ať nezlomíš držátko,* vtipkuje Ivan.
*Je to jako piliny,* usoudí mamka. *Prosím tě, jak jsi to dokázala? Na špenátu přece nejde nic zkazit.*
*Nic není nemožné,* baví se bráška. *Toyota.-!*
*Příště jsi na řadě ty,* ušklíbnu se. *To by se mi taky líbilo, přivalit se k hotovýmu a kritizovat pro prkotinu!*
*Prkotina jsou třeba málo slaný brambory,* pře se Ivan. *Uznej, tohle je nepoživatelný celý. Nežral by to ani pes.*
*Mně to chutná!*
*Nehádejte se,* krotí nás mamka. *Jíst se to dá, i když chuť.- hm.- Přece nevyhodíme tolik jídla.*
Brácha mě chce pořádně namíchnout, protože se pokřižuje, hlasitě nadechne a se zavřenýma očima strčí sousto do úst.
*Blbečku!* ocením jeho dramatický výstup.
*Co jsem řekla?* zlobí se mamka. *Honem se najezte, za chvíli má přijít pan Kukačka.-*
*Ať na něj nic nezbyde,* doplní Ivan.
*Tohle mu nemůžu nabídnout!* hrozí se mamka. Zvonění domovního zvonku s ní pěkně trhne.
*My o vlku, kukačka za dveřmi,* pospíším si.
Mamka se zardí jako dívenka, která zůstala v prvních tanečních jediná na ocet, když přivede opraváře do bytu a on zabloudí očima v našich talířích.
*No,* odkašle si. *My právě večeříme.- Pračka je v koupelně, zavedu vás tam.-*
*Klidně se najezte, já počkám,* usoudí Kukačka a hrcne si na kraj rohové lavice. *Krásně to voní. Dobré chutnání.*
*Nedáte si párek? Koupila jsem ostravské klobásy.*
,.Nepřišel jsem na večeři,* brání se.
*Já bych si vzal,* hlásí se honem Ivan. ,    *Ty máš plný talíř,* usadí ho mamka.     *Copak, nechutná ti špenát?* usměje se Kukačka.
*Špenát jo, ale ne tahle zpotvořenina,* žaluje brácha.
*Kláře se večeře příliš nepovedla,* připustí mamka. *Víte, nabídla bych vám, ale.- Je to dost příšerné.*
*Nevypadá to až tak zle,* namítne Kukačka, mamka se vydrží zdráhat ještě chvíli, načež odevzdaně nakupí zbytek špenátu instalatérovi na talíř. V duchu si zamnu ruce. Dej si, frajere! Sama se sice tvářím, že jím pomalu, abych jídlo vychutnala, opak je však pravdou. Každé sousto do sebe tlačím násilím a vší silou držím žaludek na svém místě!
Kukačka mne převeze i tentokrát. S nehraným apetitem zbaští celou svou porci! Na mámino nesmělé doufání, zda si u nás nezkazil zažívání, odpoví s filozofickou moudrostí: *Člověk nikdy neví, po čem ztloustne. Dík za večeři. A teď jdeme na tu pračku.-*
Během pár vteřin odmontuje kryt programátoru, vykuchá jeho vnitřnosti na jednotlivé součástky, až pochybuji, že je někdy dá dohromady, když si nedělal písemné nákresy, chvíli cosi letuje pájkou a zase programátor sestaví jako modýlek stavebnice Merkur.
*Kde máte špinavý prádlo?* zeptá se po opravě trvající s bídou pět minut.
*Prosím?* lekne se mamka. *V tom proutěném koši, ale - *
Kukačka odejme dekl koše na prádlo, naplní jím buben auto-matky, aniž by se namáhal tříděním, do zásobníku nasype trošku prášku a zapne nejkratší program. Pak vysvětlí:, Mělo by to šlapat, ale radši chci být přitom, kdyby něco.*
*Aha,* polkne šokovaná mamka, která nemůže strávit fakt, že se cizí chlápek přehraboval v našem použitém prádle.
*Za pětačtyřicet minut se vrátím.*
*Kam jdete?*
*Počkám venku v autě,* usměje se.
*Hloupost,* ohradí se mamka důrazně. *Pojďte si sednout, uvařím kávu, popovídáme si.- Tedy, ehm, jestli chcete.-?*
*Rád, mladá paní,* souhlasí s touto volbou. Určitě s pozváním počítal, zkoušel na mámu laciný triky! Tváří se jako neviňátko, místo aby oslňoval duchaplnými historkami či nablblými vtípky,
vytasí k mému úžasu z brašny, v níž jsem myslela, že nosí instalatérské nářadí, notebook a předvádí Ivanovi a mamce, jež přikyvuje, aniž by tušila, o čem jde řeč, jakýsi program. Brácha je nadšením bez sebe! Toho prosťáčka lze utáhnout na vařený nudli, fakt. Rozčiluje mne, jak ochotně si pouští Kukačku k tělu. Já jsem mnohem zdrženlivější, nedám se vtáhnout ani do hovoru a je fakt, že mě nijak nenutí, uznává demokratický výběr přátel.
*Jestli chceš, nechám ti tu tyhle diskety, aby sis to mohl přehrát,* nabídne Ivanovi.
V ten okamžik zavládne obývákem tíživé ticho. Kukačka ho zaregistruje, překvapeně zvedne hlavu. *Co je? Nemáš zájem?*
*Zájem jo, počítač ne,* zavrčí bráška.
*Ne.-?* diví se Kukačka a rozpačitě se podrbe ve vlasech. *Myslel jsem, když tomu tolik hovíš, že na něm denně děláš.*
*Měl jsem počítač,* připustí Ivan neochotně. *Teď leda v kroužku. Ve škole máme dobře vybavenej kabinet.*
Mamka se bůhvíproč rozhodne nalít čistého vína. *Děti přišly rozvodem o otce i o počítač. Zůstal manželovi, potřeboval ho do své firmy.*
*Mami!* rozzuřím se. Co je nějakýmu opraváři do našich rodinných záležitostí, sakra?
*Jo takhle,* pochopí, *nechtěl jsem bejt dotěrnej.*
Nikdo z nás tří ani nemukne.
*Program bude pomalu končit,* mrkne na náramkové hodinky. *Podívám se, jestli všechno fungovalo tak, jak mělo.*
Což je důvod, kterak vybruslit z tenkého ledu. V koupelně je opět na pevné půdě a pánem situace, pračka splnila všechny funkce, které jí programátorem zadal, a spokojeně vypouští vodu zabarvenou do modra.
*Výborně,* libuje si mamka. *Jste šikovný.*
*Nějak špatně to odtéká,* všimne si pomalu klesající hladiny. *Vypadá to jako ucpaný, co?*
*Už pár týdnů,* přizná se mamka.
*A proč nic neřeknete?* zvedne k ní oči. *Stačí vyčistit odpad. Jestli máte nářadí, klíče.-?*
Mamka zavrtí hlavou.
 
*Takže příště,* usměje se. *Přijdu ve čtvrtek. Odpoledne, nebo zase takhle navečer.-?*
*Raději odpoledne, ve čtvrtek mám noční. Ale kdyby se vám hodilo spíš později, děti jsou doma, nikam večer nechodí -*
*Přijdu odpoledne,* přeruší ji. *A budu se těšit.*
*Já.- já taky,* zakoktá se mamka, načež honem indispozici zamlouvá: *Nevím, jak vám poděkovat. Vyčistit odpad bych opravdu nezvládla.*
Kukačka se pozastaví, aby se jí zahleděl do tváře: *Na to, že jste sama na všechno, mladá paní, to zvládáte skvěle.*
Kdyby jí řekl nějakou sprosťárnu, nemohla by zčervenat víc! Nechápu, proč ji tak rozruší lichotka nějakého pošuka? A to přitom nechtěl bejt dotěrnej, že!

Vlastně nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, abych se přepečlivě vymydlila, navoněla, nalíčila a vyrazila na výrazně nejistých nohou k budově krabicovitého tvaru s obrovskými písmeny na střeše sestavenými do nápisu: POLIKLINIKA JIH. Možná to nebyla odvaha, která mě vehnala vstříc trapasům, nýbrž touha prožít konečně něco.- něco velkého, významného, osudového, touha po zážitcích, na něž mám ve svých letech právo, ne? A jež se mi vyhýbají!
Dešifrovat informace na orientační tabuli v přízemí je práce pro vraha, nejprve bloudím očima, když čtu jednotlivá jména lékařů nejrůznějších oddělení, poté osobně ve spleti chodeb a chodbiček. Gynekologie by měla být v pátém patře, ovšem finta je, že každé patro je rozdělené na dva sektory a já se neustále motám v tom nepravém, než se mi konečně podaří projít spojovací prosklenou chodbou z A do B. Pak už je to máček, dveře do čekárny soukromého gynekologa MUDr. Miloše Pinkase jsou třetí zkraje. Chvíli nerozhodně přešlapuji. Jít, nejít, riskovat, neriskovat.- Co když z mé přítomnosti vůbec nebude tak nadšen, jak si v duchu maluji? Pak pokrčím rameny. Jdu za ním jako za lékařem, ne? O nic nejde. Alespoň naoko! A pak se uvidí. Podle situace.
S nadechnutím stisknu kliku a s plachým přáním dobrého dne určeným několika pacientkám uvelebeným v měkkoučkých křeslech vejdu. Za bílými dveřmi je zcela jiný svět, od toho uniformně nemocničního na hony vzdálený, připomíná spíš hotelovou halu. Z barev převládá hnědá, okrová a žlutá, stěny jsou vytapetované a plné obrazů, křesla čalouněná, v jednom rohu je malá herna pro děti, co musí na své maminky chvíli čekat. Nejistý klapot mých střevíčků tlumí vysoký koberec. Usadím se do prvního volného křesla a nejbližší sousedce, holce mého stáří, věnuji vlahý úsměv. Když se rozhlédnu pozorněji, zjistím, že Milošova klientela, která se momentálně nachází v čekárně, má věkový průměr 20 let! Jediná starší je tu sestra mateřského vzhledu, co každou chvíli pozve do předpokoje další pacientku.
Asi po třiceti minutách se dostane řada i na mne.
*Sedněte si,* nabídne mi sestra židli vedle svého stolku. *Máte u nás kartu, slečno?*
*Ne, jsem tu prvně.*
*Zaregistruji si vás. Půjčte mi průkazku vaší zdravotní pojiš-ťovny, ano.-*
Se vzrůstající nervozitou čekám, až si přebere všechna důležitá data. Neměla jsem sem lézt! Než se naději, jsem zvážená, mám změřený tlak, zapsané datum poslední menstruace a důvod náv-štěvy - výtok.- Krycí důvod, samozřejmě. Ten pravý jí sdělit ne-mohu! I když, kdo ví, zda ho netuší.-!
*Jste si jistá, že chcete chodit právě k panu doktoru Pinkasovi, slečno Marková?* zeptá se mě totiž.
*K někomu chodit musím,* odseknu. *Proč ne právě sem?*
*Lékaře si můžete zvolit sama,* ujistí mě a pohybem ruky vyžene do jedné ze tří přípravných kabinek. Uf.- Jsem zpocená jako myš, když si v kóji za plentou stáhnu miniaturní spodní kalhotky. Div si nezačnu okusovat nehet!
Pak se nade dveřmi rozsvítí červený nápis: VSTUPTE! A já vstoupím. Couvnout se nedá!
Milošovi, změněnému bílými kalhotami a bílou košilí, co mu dodávají důstojnosti, se za širokým obloukovitým stolkem vybaveným terminálem počítačem, rozzáří oči. *Kláro?*
*Ahoj,* odvážím se přejít na přátelskou notu.
*Kam to dát zapsat?*
Jeho zájem zaplaší moje pochyby Jsem ráda, že neváhá vstát aběžet mi v ústrety, aby mě mohl chytit kolem ramen a dovést ke křeslu.
*Ve snu bych nedoufal, že za mnou přijdeš. To je paráda, vážně. Taková vzácná návštěva.-*
*Nejsem návštěva,* popíchnu ho, *jsem pacientka.*
*Fakt?* usměje se. *Tím líp.-*
*Ty!* ohradím se a neubráním zrudnutí.
*Co máš za problémy?* zajímá se profesionálně.
Svěřím se mu se svým zpropadeným a hlavně protivným hle-novitým výtokem, jenž mě trápí vždy pár dní po měsíčkách.
*Podívám se na to,* kývne. *Vyskoč si nahoru.*
Neohrabaně se položím na lehátko a paty vložím do oček. Krátkou sukni si povytáhnu a upřeně civím na silné zářivky, aniž bych se podívala byť jen koutkem oka Milošovi do tváře. Zašustí s gumovými rukavicemi a přistoupí ke mně. Přestože se mne dotkne velice jemně, samým napětím sebou škubnu.
*Ty jsi vážně panna!* konstatuje překvapeně.
*Říkala jsem ti onehdy, že mám cti na rozdávání,* zamumlám.
*Nevěřil jsem ti, holky v tvém věku.-*
*To je plus, nebo mínus?*
*Plus,* ujistí mě s úsměvem. *Jenom se hůř vyšetřuje. Neboj, vezmu si zrcátka, abys o čest nepřišla tím nejpitomějším způsobem a tvůj první mohl ocenit dárek, který do vztahu přineseš.*
Nepodívám se mu do očí, když, rudá jak rajče, zatímco Miloš se štrachá ve sterilizátoru, odpovím: *Kluci tohle vůbec neoceňují, mají radši zkušený holky.*
*Já taky nemyslím puberťáky, Kláro,* ujistí mě. *Každej muž by si toho velmi vážil. Například já bych byl potěšenej, že smím z tak pěkný, slušný a milý holky udělat ženu.*
*Ale -* namítnu, v hlavě vzrušený mišmaš.
*Uvolni se,* nařídí mi. *Kolena dál od sebe, tak.- Klid, dýchej normálně, povol svaly, nic se neděje.-*
Ne? Jak to, že ne?? Nedívám se mu do očí ani nyní, když do mne co nejšetrněji zasune cosi kovového, pak nějakou špejli, aby získal vzorek sekretu na rozbor, a nakonec mi jemně promačká podbřišek, přičemž vyzvídá, zda mě to nebolí.
O bolesti nemůže být řeč, vší silou potlačuji chvění, které vyvolává svými doteky na nejintimnějších místech.
Ve dveřích se objeví sestra: *Potřebujete mě, pane doktore?*
*Ne,* odpoví stručně, načež se zajímá, kolik pacientek je ještě v čekárně, a vypadá značně potěšeně, když se dozví, že zatím žádná. *Výborně. Běžte dodělat ty pozvánky, sestro.*
Zahlédnu její podezíravý pohled.
*Fajn,* zakončí Miloš vyšetření důvěrným pohlazením. *Můžeš si seskočit. Bylo mi potěšením tě alespoň vyšetřit, Kláro. Jsi v pořádku, výsledky rozboru budu mít k ruce za pár dní, ale už dnes ti mohu říct, že to je zcela neškodný výtok, který způsobují kvasinky. Nějakým způsobem byla narušená mikroflora, přemnožily se a takhle vyvádějí. Napíšu ti tabletky, návod najdeš na krabičce. Po příští menstruaci se mi přijdeš ukázat.- Myslím kvůli výtoku. Jinak jsi vítaná, kdykoliv budeš chtít. Sedni si do křesla, nestůj! Nespěcháš moc, doufám?*
*Ani ne.-*
*Kam bys taky spěchala, máš prázdniny - na rozdíl od nás, ubožáků, co jim sladká studentská léta skončila a už musí zařezávat. Dáš si kafe?*
*Kafe? Ne.- Co by tomu ta sestra řekla? Anebo snad vaříš kafe každý pacientce?*!
Pobaveně se usměje. *Dostalas mě. Ale máš pravdu, zajdeme si na kafčo do příjemnějšího prostředí. Až mi padne, jo? A co jinak? Jak žiješ? Povídej.-!*
*Já? Pořád stejně,* pokrčím rameny a zůstanu očima viset na zlatém kroužku na jeho prsteníčku. *U mne se žádný změny nedějí.- Nudím se. Příšerně. Kámošky jsou na prázdninách, Radka svádí všechny playboye v Hammametu, kdežto já musím sedět doma a vařit.-*
Jelikož je vyšetření za mnou a kdesi uvnitř zůstala pouze naděje, rozpovídám se o nepovedeném špenátu, nedávné potopě světa a podobně, a Miloš se může usmát.
*Pane doktore,* strčí sestra hlavu do dveří, *mám obeslat i ročníky 77 a 76?*
*Řekl jsem všechny, ne?* sjede ji stroze.
Sestra vyjede z ordinace jako namydlený blesk. Miloš s ní nijak nesoucítí. *Vzít si starší sestru je dvousečná zbraň. Je sice schopná, ale strašně zvědavá! Kde jsme to přestali? Říkáš, že špenát byl nepoživatelnej? Mám nápad, Kláro. Co třeba zajít na nějakou pořádnou večeři?*
zatajím dech. *Kdy?*
*Zítra. Sejdeme se v šest u Rotundy.*
*Když já nevím,* váhám víceméně naoko.
*Jestli budeš moct?* hádá mylně důvod otálení.
*Jestli ty budeš moct,* popíchnu ho.
Usměje se. *Pro tebe můžu vždycky, Kláro.*
Od dveří se ozve nesmělé zaťukání. *Pane doktore, je tu paní Ouhrabková.-*
*Ať se připraví,* houkne Miloš, otočí se zpátky na mne a významně mi stiskne paži. *Jsme domluvení. Zítra v šest.*
Plaše kývnu a zmizím v převlékacím boxu.

Po zbytek dne a po celý den následující mám špičkovou náladu. Jak by ne, když návštěva předčila očekávání! Ve snu bych nedoufala, že mě Miloš pozve na rande! Občas mě sice v podvědomí šlehne myšlenka je ženatý jako když práskne bičem, nicméně vždycky ji zaplaším dřív, než se stihne rozvinout ve výčitku svědomí.
Ve své povznesenosti a očekávání příštích událostí jsem dokonce ochotna jít otevřít vlezlému Kukačkovi, který pro jakési obrovské krabice, co vyvlekl z kufru své šunky a nyní je svírá v náručí, nemůže dosáhnout na zvonek.
*Nazdar, Kláro,* mrkne na mne zpoza té vrchní. *Maminka je doma.-?*
Schválně jeho otázku ignoruji. *Tohle všechno potřebujete k opravě odpadu, jo? Nebo nám vezete novou záchodovou mísu?*
*Vedle jak ta jedle,* ujistí mě, protlačí se se svým nákladem do chodbičky a bez pozvání nabere kurz obývák.
*Koupelna je vlevo,* upozorním ho špičatě.
*Ale Ivan vpravo, ne?*
*Brácha?* podivím se. *Před chvílí přišel.-*
Mamka se objeví na scéně dřív, než mi stačí odpovědět. Přilákána hovorem vyjde opraváři vstříc a já si nemohu nevšimnout, že se za tu chviličku, než jsem vetřelce vpustila do našeho soukromí, stačila celá převléknout! Náklad v Kukačkových rukou ji také překvapí, podle tónu hlasu nemile, protože se obává, že budeme platit nové potrubí nebo něco takového, ovšem když Kukačka obě krabice opatrně složí na stůl v obýváku a vybalí z jedné monitor a z druhé počítač, zajíkne se, neschopna dalších slov.
Ostatně, není třeba, bráška ji v konverzaci nahradí!
*Escom čtyři osm šestka?* zajásá a očichává bedýnku ze všech stran. *Ve škole máme jen 386. Kolik má harddisk?*
*Osm set třicet,* odvětí instalatér Kukačka a dodá šokující informaci: *Je tvůj.*
Ohryzek na bráchově hubeném krku splašeně poskočí. *Můj?*
*Jeho?* otáži se podezíravě. *Jak to?*
*Protože jsem mu ho dal,* usměje se na mne.
*No,* odfrknu, *tak to tě, mami, lituju. Nedoplatíš se!*
Zmínka o penězích mámu probere.
*Pane Kukačko, to nemyslíte vážně!* vydechne nevěřícně.
*Myslím,* ujistí ji.
*Ale my.- Neobjednali jsme si počítač. Nemáme tolik financí, abychom ho mohli zaplatit, a to ani na splátky.-*
*Počkejte!* přeruší ji. *Kdo mluví o placení? Přece jsem řekl, že jsem mu ho dal. Dárky se neplatí.*
Brácha zrudne. *To je dárek? A.- za co?*
*Dárek?* máma je vytočená nadoraz,Nemůžeme přijmout takový nákladný dárek! Pane Kukačko, vy jste se zbláznil!*
*Prosím vás, lidi,* rozhodí instalatér bezradně rukama a vypadá přitom děsně chlapecky. *Co pořád máte? Tohle je starej vyřazenej nepotřebnej krám. Zůstatková hodnota nula. Každopádně mnohem víc poslouží Ivanovi, než když se bude válet na půdě, ne?*
Mamce se uleví, bezprostřední nebezpečí vypláznout pár tisícovek zřejmě nehrozí, přesto se dál topí v rozpacích.
*Podívejte se, pane Kukačko, i tak to nejde.-*
*Proč?* pokrčí rameny.
*Nikdy jsem nevzala od cizích lidí ani čokoládu, natož počítač,* vymlouvá se mamka.
Instalatérovi blýskne v očích. *Já jsem Martin. To už nezní tak cize, jako když pořád říkáte pane Kukačko, ne?*
Otevřu pusu dokořán. Tak takhle to je! Mamce to dojde také, zrůžoví jako Růženka po princově polibku a víc se neodváží odporovat. Náš nový přítel Martin zapojí počítač do sítě a spolu s Ivanem loví v jeho paměti. Udělám na mamku velmi srozumitelné
gesto - vyhoď ho! Leč ona zavrtí hlavou a ještě si položí prst na ústa tak, aby ji neviděl! Urazím se a uklidím se do pokoje. Na tohle nejsem za mák zvědavá!
S Gričskou čarodějnicí na klíně napínám uši, aby mi nic z dění v sousedním obýváku neuteklo. Na čtení se vůbec nemohu soustředit! Martínek stihne vyčistit ucpaný odpad, okouzlit svou velkorysostí pitomoučkého bratříčka a svým šarmem (pch) se snaží zapůsobit na mamku! Například tím, že si svůj odchod načasuje přesně na dobu, kdy se máma chystá do práce a on jí galantně nabídne odvoz, aby se nemusela do domova důchodců umístěného ve vesničce pět kilometrů vzdálené od našeho města trmácet autobusem.
*Nemůžu zneužívat vaší ochoty, Martine,* odporuje mamka ve chvíli, kdy se vymóděná v minisukni ze světlemodré džínsoviny, růžovém body s krátkým rukávem a pusou výrazně nalíčenou na-růžovo objevím ve dveřích. Mamka není zaneprázdněná samým martínkováním natolik, aby si nevšimla mé změny. *Kláro? Někam jdeš?*
*Ven,* odpovím stručně.
*Teď večer?* hrozí se.
*Půl šestý není večer,* odseknu. *Krom toho mám prázdniny, je mi šestnáct pryč a nejsem pes, abych seděla u boudy.*
*Jak to se mnou mluvíš.-?* žasne. *Kam jdeš? A s kým?*
*Projít se. S holkama se jdeme cournout. Nemůžu?*
*Tak na noc.-? Já nevím.-*
*Noc začíná až od dvaadvaceti,* pousměje se Martin.
Odměním ho přezíravým úšklebkem. Nestojím o jeho pomoc!
*Do osmi ať jsi doma, rozumíš?* smlouvá máma. *Ivan mi to zítra řekne! Ivane?*
Drahý bratříček je mimo, jeho oči jsou schopny leda tak vpíjet se do obrazovky počítače a uši vnímají klapot kláves, nic jiného. Teprve po několikerém zopakování příkazu kývne.
*Nechceš kousek svézt?* nabídne mi Martin.
*Ne,* odfrknu. *Stačí, že se sveze maminka.*
*Kláro!* krotí mě máma, ale já ji víc neposlouchám, na chodbě si nazuji páskové sandály a dřív, než by mi mohla vycházku zarazit docela, vyběhnu do ulice.



4. KAPITOLA
K Rotundě dorazím s desetiminutovým zpožděním. Nejprve se zděsím, když nikde v okolí kruhové stavby nevidím Milošovu siluetu, nicméně dřív, než začnu plašit, si všimnu zaparkovaného Renaultu Megane. Tohle auto je mi povědomé už zdálky, viděla jsem ho na Milošově svatbě, kde do něj nastupoval sám ženich, pročež nasadím svůdný úsměv a s chůzí nacvičenou před zrcadlem, kdy se snažím klást nohy maličko přes sebe, k němu zamířím.
*Vypadáš báječně,* pochválí mě Miloš, který kvůli mně neváhá vystoupit, aby mi mohl podat ruku a usadit na sedadlo spolujezdce. Na chviličku mě ovládne nepříjemný pocit, není to tak dávno, co tu seděla rozechvělá a štěstím blažená nevěsta, Milošova žena.-! Miloš mě však pitvat se ve svědomí nenechá. *Máš plán, kam vyrazíme?*
*Tys mě pozval,* namítnu.
*Takže mi dáváš volnou ruku. Prima,* libuje si, otočí klíčkem a motor okamžitě naskočí. Při manévru, kdy musí z místa na parkovišti nejprve vycouvat, mi nechtíc sáhne na nahé stehno, jak šmátrá po řadící páce, s úsměvem se omluví a po celou jízdu městem vyzvídá, jak jsem strávila den. Objede starou část města a vyšplhá se se svým vozem na Hrbáč, kopec tyčící se těsně nad městem, tudíž je mi jasné, že cílem našeho výletu je luxusní restaurace Na vyhlídce, kde ceny dosahují astronomických výšin právě díky nadmořské výšce, do které se dodavatelé musí škrábat.
*Mám hlad jak vlk,* svěří se mi, zajistí auto centrálním zamykáním a s rukou lehce položenou na mém rameni mě zavede na terasu v patře podniku. Od zábradlí máme přepychový výhled na město topící se v podvečerním smogu. Miloš mi z výšky cosi ukazuje a vysvětluje, ale já ho neposlouchám, víc mě zajímá, zda si naší dvojice nikdo z přítomných nevšiml. Připadám si děsně zranitelná, nahá, bojím se, že na mně všichni musí na první pohled poznat, že jsem v takovém nóbl podniku poprvé v životě! Brzy se upokojím, většina párů mluví německy a moje maličkost je jim srdečně buřt. Číšník přinese na náš stůl krom dvou jídelníčků vázaných v kůži pozlacený svícínek s hořící svíčkou z parfémovaného vosku.
*Na co máš chuť, Kláro?* zajímá se Miloš.
*Nevím,* přiznám rozpačitě a hltám očima pravý sloupec jídelníčku, totiž ceny. Tohle kdybych mohla vyprávět holkám!
*Zkusím djubastiji,* vybere si Miloš. *A ty, Kláro?*
*Tu.- činu. S rýží.*
Miloš ještě objedná pití, sobě tonik, mně šampaňské. Jen za-mrkám! Pak si přisune svou židli blíž a sevře mou ruku ve své dlani. *Těšil jsem se na tebe. Jsi moc pěkná. Takovej sportovní typ.- Jsi štíhlá a pružná a útlá, ty krátký, na kluka ostříhaný vlasy ti bezvadně sluší.*
*Takže ve mně vidíš kluka?*
*Nesmysl,* baví se. *Vidím krásnou mladou holku. Musel bych mít na každým oku deset dioptrií, abych si nevšiml, že máš dvojky. Nebo trojky?*
V tu ránu připomínám rozlitý kečup. *Dvojky.*
*No vidíš, jakej mám odhad. Jsi nádherná.*
Komplimenty se poslouchají dobře, jenže.-
*Ale ty jsi ženatej!*
Nevzrušeně pokrčí rameny. *Ženatých chlapů běhá po světě!*
*A kolik z nich blbne hlavu mladým holkám?*
Mou námitku vezme jako vtip, rozesměje se, až se po nás nejbližší sousedi otočí. Obejme mne kolem ramen. *Pokud jsou ty holky pěkný jako ty, určitě dost. Vážně, Kláro. Jsem ženatej, no a co? S Bělou si vůbec nerozumím, každej jsme úplně jinej. Nemiluji ji. A navíc není můj typ.*
Nechápavě rozhodím ruce. *Proč sis ji tedy bral?*
*Musel jsem,* přizná prozaický důvod. *Gynekolog nemůže poslat svoje děvče na potrat. Ztratil by vážnost, rozumíš?*
Tohle chápu, i kdybych nechtěla. Naskýtá se otázka, proč s Bělou spal, ovšem tu se už neodvážím položit.
Připadám si jako dáma z velkého světa, když konzumuji tu úžasnou baštu, krůtí maso nakrájené na nudličky, dušené se spoustou zeleniny a servírované s ananasem a broskvemi, a trochu jako trdlo z Máselné Lhoty, protože nevím, nač se používají všechny vidličky a lžičky a ostatní serepetičky! Miloš mi stihne během večeře dvakrát přiobjednat šampaňské a po jídle, kdy si dáme kávu se šlehačkou a pařížským banánem, mi poručí koňak.
*Ty mě chceš opít,* obviním ho z nekalých úmyslů. •.:      *Vůbec ne,* brání se s úsměvem. *Opilý holky špatně líbají. . ,.• Zdřevění jim jazyk a ztuhnou jak fošny.-*
*Miloši, ty jsi děsnej!*
*To snad ne,* ohradí se, přisedne si blíž a něžně vezme můj obličej do svých dlaní. *Líbíš se mi, Kláro.*
*Já.-*
*Přál bych si, abych ti byl aspoň trošku sympatickej.*
*To jsi!* vyhrknu rychle.
*Vážně?* pookřeje. *Tak mě polib.*
*Teď? Tady?* zděsím se.
        Chvíli mě hypnotizuje očima. Pak mě nečekaně pustí a přivolá číšníka: *Zaplatíme.*
Z účtu, který mu vrchní přinese, se mi protočí panenky, Miloš však sumu zacvakne bez mrknutí a ještě nechá pořádné spropitné. Až k automobilu kráčíme mlčky.
*Ty ses naštval?* sonduji opatrně.
Žádná odpověď.
*Zlobíš se na mne?* vyzvídám nešťastně.
Sveřepé ticho ruší pouze monotónní bzukot veřejného osvětlení parkoviště.
*Miloši, já.-*
Vyprskne smíchy a prudce mě obejme. *Jsi prima štěně, maličká.- Tady lidi nejsou, ne?*
Ne, nejsou. Mohu ho políbit, což váhavě učiním. Nemám s tím pražádné zkušenosti, tu první mi poskytl právě on při doprovodu ze zpívání, nemotorně ho líbnu na rty, ale to už se zapojí, sevře mě v náruči a svět kolem nás přestane existovat, celé moje já se zhmotní do citlivých nervových zakončení na rtech, v ústech a především na jazyku. Milošovo líbání je mužné a vzrušivé a žádostivé a čím dál zběsilejší, málem se podobá dravčímu rdoušení. Přenese mě na sedačku vozu, kde v líbání pokračujeme. Srdce mi buší jako splašené, růžové body jen nadskakuje a Miloš, zřejmě aby ho udržel v hrudním koši, mi oběma rukama hněte a laská ňadra.
*Pojedeme ke mně,* řekne náhle.
Dýchám jako běžec dlouhých tratí po závodu. *Musím domů.*
*Je teprve deset,* namítne. *Pustíme si nějakou pěknou hudbu, dáme si skleničku.-*
*A co Běla?*
*Není tam,* uklidní mě.
*Ne? A kde je?* zeptám se zmateně.
*V nemocnici. Rizikový těhotenství.*
*Jenže já.- Měla bych doma děsnej průšvih a víckrát by mě mamka ven nepustila.* Důvodů k odmítnutí je několik, nejen ten, který jsem uvedla. Například nemohu jen tak lehce vstřebat informaci o rizikovém těhotenství.- Podvádět ženu, i když ji nemiluje, v době, kdy ho nejvíc potřebuje, je.- A pak, taky se bojím! Je mi jasné, co by se u něho doma dělo! A já si nejsem jistá, jestli chci, aby se to stalo, a hlavně, aby se to stalo právě dnes! Tak brzy po seznámení?
*Kolik ti je?* optá se ironicky.
*Mám přísnou mámu,* namítnu. *Hlídá mě.*
*Jo,* usměje se. *Už je mi jasný, proč jsi ještě panna.*
Nastartuje, zařadí jedničku a požádá mě, abych mu ukazovala cestu. Naviguji ho do sousední ulice.
*Tady bydlíš?* kývne na dvoupatrovou bytovku.
*Až za rohem. Krom přísný mámy mám taky ještě zvědavou paní domácí.*
*Teda, starosti mladých holek bych si přál mít!*
*Možná by ses divil,* namítnu. *No, tak já půjdu.-*
*Hm.*
Tahle reakce mě zaskočí, vystoupím z vozu co nejpomaleji, abych mu dala šanci mě zastavit. Miloš mlčí! Déle nevydržím, podívám se mu do očí: *Ty už mě víckrát nechceš vidět?*
Strhne mě zpátky k sobě. *Blázínku! Zítra nemůžu, Kláro, ale v sobotu si vyrazíme, ať si pořádně užijeme léta, ne? Nezapomeň plavky a v jednu se sejdeme tady. Souhlasíš?*
Mileráda přikývnu a po dalším polibku napodruhé opustím vůz. *Kláro?* zavolá za mnou. *Anebo si plavky zapomeň. Bez nich budeš ještě hezčí!*
S úsměvem mu zamávám. Teprve když koncová světla jeho automobilu zmizí na konci ulice, hopsavým krokem zamířím k domovu. Dnešní večer byl fantastický! A sobota, ta podle všeho bude ještě mnohem, mnohem lepší.-
*No těbůh,* vyjekne praštěný bratříček, jakmile mne spatří. *Ty
vypadáš!
Zkontroluji body, zda není na prsou  nějak umouněné, anebo
jestli nemám vyhrnutou sukni, leč vše se zdá v pořádku.
*Šibe ti?* ušklíbnu se spatra. *Nejspíš jo, protože si nedovedu představit zdravýho člověka, kterej by seděl sedm nebo kolik hodin v zátahu u počítače!*
*To už je tolik?* podiví se. *No fakt. Vidíš, to mi připomnělo: nemělas bejt v osm doma?*
*Těžko můžu bejt v osm doma, když v osm začalo kino.*
*A tys byla v kině.*
*Jasně. Takhle to můžeš mamce přetlumočit.*
*V kině. A s holkama.*
*Samozřejmě.*
*Ony nejsou všechny u moře?* pitvoří se.
*Některé teprve pojedou! Nebo sis myslel, že všechny mají zrovinka stejný termíny?* utřu ho.
*Ty holky musely bejt pěkně divoký, co?*
*Cože?*
*Netušil jsem, že se kamarádíš s lesbama,* řehtá se.
*S jakýma lesbama? Co to žvaníš?*
*Kdo jinej než lesby by ti rozmazal rtěnku?*
Přiskočím k zrcadlu a za Ivanova mohutného smíchu zírám do tváře papuánského náčelníka. Že jsem si, já husa, pusu po večeři na toaletě znovu líčila! Miloš se musel náramně bavit, růžové šmouhy mám až za ušima! Taková ostuda.-
Třeba si toho nevšiml, modlím se, když na trapas myslím ještě v posteli, kam blaženě padnu a vybavuji si prožité chvíle. Však jsme si na ně přiťukli, ne? Na krásné chvíle, které strávíme spolu.- Sním s otevřenýma očima, představuji si, co nás čeká. Konečně jsem našla svého Sinišu, rytíře, který je pro mě ochoten obětovat cokoli. Třeba i manželství!
Pravda, hrabě Siniša Vojkffy byl svobodný, ale.- To je Milošův problém, ne můj! Líbal opravdu nádherně.- Doteky jeho horkých nedočkavých úst cítím i na krku a v prohlubni mezi ňadry ve výstřihu body. Leknu se: co když mi po jeho náruživosti zůstal *cuc-flek*? Máma by mě přerazila!
Neváhám natáhnout se po vypínači lampičky. Jakmile ho stisknu, cosi pekelně lupne. Zděšeně vyjeknu a šňůru od elektriky pustím, jakoby byla žhavá. Prosklená výplň dveří do obýváku utone ve tmě. Bráchovo zaklení mě nenechá na pochybách, že se mu nová situace zrovna dvakrát nelíbí.
*Nejsi pitomá?* osopí se na mě přes dveře. *Vyrazilas pojistky v celým bytě!*
Ještě ani nedořekne a z chodby se ozve řinčení plechových předmětů, rachot a zděšený výkřik.
*Opravuji se - v celým domě,* dodá Ivan a oba se zaposloucháme. Hlomoz z chodby a následné bábino láteření, tentokrát zlostné, ne bolestné, mě uklidní.
*Nezabila se,* prohodí bráška neutrálním tónem, ze kterého nemohu poznat, zda ulehčeně či zklamaně. Vyhrabu se z pelechu a kajícně zůstanu stát ve dveřích.
*Jestli se zničil celej program, tak tě zabiju,* slíbí mi a násilně umlčený počítač vypne tlačítkem k tomu určeným.
*Jenom jsem chtěla rozsvítit lampu,* ospravedlňuji se.
Ivan se došátrá do kuchyně pro baterku.
*Můžu za to, že rupla žárovka?* zavolám za ním.
Namíří na mne kužel světlometu. *To vysvětluj paní domácí! Nadává na chodbě jak špaček.*
*V půl dvanáctý má ležet v posteli a chrápat,* trhnu rameny, *a ne slídit, aby jí něco neuteklo!*
*Nevím co s tím je,* přizná pak Ivan. *Jističe jsem nahodil, ale stejně proud nejde. Závada je ještě někde jinde.*
*Je vůbec možný, jaký jsi jelito?* zavrtím znechuceně hlavou. *Neumíš spravit ani pitomý pojistky!*
*Hlavně, že to umíš ty,* ušklíbne se bráška. *Zítra budeš mít možnost se předvést.*
*Počkej!* zarazím ho, když si pijánko přetáhne tričko přes hlavu a bermudy vymění za pyžamové kalhoty. *Kam jdeš?*
*Umejt se a spát. To je asi to nejrozumnější, co můžu v tuhle noční dobu, notabene v naprostý tmě, dělat.*
Koneckonců, ráno moudřejší večera, ne? Zašupnu zpátky pod pokrývku a za zavřenými víčky si vyvolám i bez vývojky a usta-lovače Milošovu tvář.-
Máma dorazí od autobusu jako vždy po noční směně pár minut po sedmé hodině ranní. Ačkoli ji slyším šramotit v kuchyni a pouštět vodu v koupelně, nemám to srdce jí kazit nový den další nepříjemností. A hlavně se mi nechce tak brzy po ránu vylézat z postele!
Paní Macková však takové zábrany nemá, není jí hloupé vzbouřit naši oslabenou tříčlennou rodinu bušením na dveře už ve třičtvrtě na osm!
*Co se děje?* protírá si mamka zarudlé oči.
Doobléká si cestou župan a už se polekaně ptá, co má proti nám paní domácí tentokrát. Do vysvětlování se nehrnu, bába vše zastane sama. Její verze se nápadně podobá žalování, marně se bráním. Poté, co konflikt vyústí v jednoznačné ultimátum, nůž na mamčině krku, jestli se okamžitě nepostará o nápravu, poletíme, se mamce konečně podaří zavřít dveře. Zdrceně se o ně opře.
*Tak nám ten den krásně začíná,* vzdychne. Je mi jí líto, vypadá jako malá nešťastná holčička s pláčem nakrajíčku.
*Zkoušel jsem to opravit už v noci,* ozve se Ivan. *Musíme zavolat nějakýho elektrikáře, sami s tím nehneme.*
Mamka se vzchopí. *Elektrikáře? Neznám žádného.-*
*A co Havárie?* nadhodí bráška.
Pohrdavým odfrknutím dám najevo svůj nesouhlas.
*Myslíš.-?* Mamčino přemítání dopadne v Kukačkův prospěch. *Martin mi dal telefonní číslo, kam jsem ho jenom založila.- Tady je. Nechceš tam zavolat sám?*
*Já?* podiví se Ivan.
*Zatím se obleču,* udá mamka výmluvu slabou jako čaj.
*Klidně,* přistoupí bráška na její hru, sedne si k telefonu a vy-ťuká šest číslic, načmáraných na kousku papíru Kukačkovým rukopisem, připomínajícím čínské písmo. *Už to zvoní,* oznámí nám. A po chvíli: *Nikdo to nebere.*
Mamka v té chvíli netuší, že neuspějeme ještě ani ve tři odpoledne, kdy už je ze stále častějších intervencí ze strany paní domácí na mrtvici. A to vytáčela Martinovo číslo na střídačku s Ivanem každou čtvrt hodinu, v návalu zoufalství se pokoušela sehnat pomoc u dvou jiných soukromých firem.
V půl čtvrté se rozezní zvonek u dveří bytu asi popatnácté. Chudák mamka s mokrým ručníkem na hlavě nemá sílu vstát a čelit rozlícené Mackové osobně, gestem požádá Ivana, zda by tuhle nepříjemnost nevyřídil za ni, a je tím víc překvapena, když se v bráškově doprovodu objeví instalatér Kukačka v celé své kráse!
*Dobrý den,* zdraví nás vespolek s omluvným úsměvem. *Nezlobte se, že ruším, ale slíbil jsem Ivanovi nějaký diskety a protože jsem měl zrovna cestu kolem.- Co se tu děje? Stůněte?*
Mamka vylétne z gauče: *Martine, vás mi posílá samo nebe! Omluvit se musíme my vám, protože.- máme pro vás další přesčasovou práci.-*
*Beze všeho,* přikývne. *O co jde dnes?*
Přestože se na postavu opraváře Kukačky dívám skepticky, musím přiznat, že nám opět vytrhne trn z paty. Za neustálého pokvokávání paní Mackové odstraní závadu během pár vteřin!
*Normální zkrat,* vysvětlí nevzrušeně. *Vyrazil pojistky nejen u vás nahoře, ale i hlavní jistič celýho domu.*
Bábě Mackové, která vyhrožovala, že budeme muset hradit opravu kompletního elektrického vedení, spadne čelist.
Než se babka naděje, dokráčí Kukačka k mrazicímu boxu na konci chodby, otevře víko a prohrábne se balíčky v mikrotenových sáčcích. *Jak říkám, ani se nepohnulo. Ale co to vidím? A tady.- To je zlé.-*
*Copak?* zadychtí bába. *Že by se přece jen roztálo?*
*Ani nápad,* ujistí ji Kukačka. *Krásně plnej mrazáček.*
*Že jo? Mám ráda zásoby. Bude trvat hodně dlouho, než se mu podívám na dno,* prohlásí babka pyšně.
*To bych na vašem místě netvrdil. Kolik je vám let?*
*Vosumašedesát.- Proč?*
*Vy se nechcete dožít Vánoc, paní Macková?*
*Cože? Proč bych se neměla dožít -*
*Protože tu máte samej bůček a tučný maso. Neposloucháte zprávy? Nevíte, že cholesterol a cévní choroby jsou nejčastější příčinou úmrtí? Hezky jste ho naplnila, moc hezky. Kdoví, kdo to všechno sní, až tu nebudete.-*
Macková zbledne: *Ale jděte!*
*Jdu. Těšilo mě!* Martin cvrnkne dvěma prsty do štítku baseballové čepičky a zamíří do našeho bytu. Ivan, který pracně zadržoval smích, zařehtá nahlas jako kůň, sotva se za námi zavřou dveře. Mamka je na rozpacích.
*Musím vám poděkovat. Za práci.- A co se týče paní domácí, tak.- také, i když váš smysl pro humor je.- no, trochu morbidní. Vylekal jste ji řádně.*
*Ona vás neděsila celej den?*
*Ano,* přizná mamka. *Já.- Myslím, že mi zkrátila život o pěkných pár týdnů.-*
*Já.-* Mamka myšlenku nedokončí. Mávne rukou, usměje se a v tom hřejivém úsměvu je mnohem víc než pouhé poděkování! *Neumíte si představit, jak moc jste mi pomohl.*
*Udělal jsem to rád,* ujistí ji vážně a její ruku, kterou mu podala na znamení díků, stiskne. *Přece jsem vám řekl, mladá paní, že se na mě můžete obrátit kdykoli. Vždycky mi bude velkým potěšením splnit každé vaše přání.*
*Úhm úhm,* odkašlu si varovně. Vzduch podezřele houstne!
Mamka se vzpamatuje, střelí po mně očima, vyprostí svou ruku a zamlouvá vzrůstající rozpaky: *Dnešek mě stál hodně nervů. Začalo to už v práci, k ránu zemřel jeden obyvatel domova, z ošetřovatelek jsem měla službu jenom já.-*
Konverzace ustrne na mrtvém bodě, nejvyšší čas se rozloučit, pomyslím si spokojeně. Ti dva se však k tomu nemají! Kukačka nerozhodně přešlapuje, mamka školácky uhýbá pohledem a oba přitom vypadají směšně, protože trapně.
*Měl bych jít, že jo?* dovtípí se Martin.
Užuž mu chci připsat jedno malé bezvýznamné plus, když z mámy vypadne: *Kávu si se mnou nevypijete?*
*Úhm úhm,* zopakuji odkašlání, tentokrát mnohem důrazněji.
Ten drzoun ho ignoruje!
Za brýlemi mu radostně blýskne, zašátrá v kapse riflové bundy a podá mámě malý balíček se slovy: *Tady jsem jedno přinesl, abyste nemusela pořád dávat ze svého.-*
Na znamení protestu třísknu dveřmi.

V sobotu chytne mámu uklízecí mánie. Přestože je opět po noční službě, lehne si na pouhou hodinku a od osmi plaší s prachovkou, koštětem a vysavačem. Nejhorší je, že do téhle akce zapojuje i mě s Ivanem!
*Tebe snad někdo navedl,* brouknu nespokojeně, když se otravuji s převlékáním dek a polštářů, zatímco brácha tluče klepadlem do žíněnek vynesených na zahradu jako hluchej do vrat, aby z nich vybušil prach.
*Jednou za čas uklidit byt není výmysl, ale nutnost.*
*Jednou za čas?* Málem se urazím. *Uklízíme denně! Teda já uklízím, myju nádobí, luxuju, utírám prach, zalejvám kytky, zatímco si Ivan užívá prázdnin na přehradě, víš!*
*Znám tvoje uklízení,* mávne rukou, jako by druhou část námitky neslyšela. *S vysavačem profrčíš po prostředku, ale že je prach i pod válendou tě nezajímá.-*
*Jsi detailista,* usoudím znechuceně.
*O utírání prachu nemluvě,* pokračuje ve výtkách. *Na listech fíkusu ho bylo tolik, že se chudák málem udusil.-*
*Blbý kytky,* odfrknu. *Máme tu málo místa takhle, natož ještě pěstovat takovej kolos! A pak, nejsem v téhle rodině sama, proč by nemohl něco dělat taky Ivánek? Jen se válí -*
Ze zahrady se ozve ostrý hvizd.
*Jdi mu pomoct donést žíněnky nahoru, už je hotový,* pobídne mne mamka. *Vidíš, jak se dře. A bez protestů!*
*Aby se nepřetrhl, chudáček,* pitvořím se, ovšem ani sebevětší škleb mě od téhle povinnosti nevysvobodí.
*Copak se u vás děje?* zajímá se zvědavá paní domácí, která na mě číhá na chodbě. *Takový rány.-*
*Máme dnes GÚ,* vysvětlím v letu.
Bytná zůstane stát s čelem přemýšlivě svraštělým.
*Dělej!* pobízí mě brácha netrpělivě. *Chci jít co nejdřív k vodě. Vezmeme obě žíněnky najednou, zaber.-*
*Gé ú?* stará se domácí. *To je něco jako cé ó?*
*Civilní obrana?* vyprsknu pobaveně. *Ne, kdepak. GÚ jako generální úklid!*
Bráška, který postrádá hudební sluch, si na odpočívadle schodiště začne notovat: *Išiel Macek do Malacek.-*
*Máš to falešně,* upozorní ho paní Macková dobromyslně. *Musíš chytit notu, poslouchej: išiel Macek do Malá.-* Náhle se
prudce zarazí, ale to už jsme naštěstí v patře, kde nacpeme žíněnky do bytu a rychle za sebou zavřeme dveře.
Kroutím se smíchy: *Ty jsi přece vůl!*
*Můžu za to, že se tak jmenuje?* hájí se pobavený brácha.
*Tak co je s vámi?* popohání nás mamka v roli drába. *Kde to vázne? Ivane, sundej v kuchyni záclony a ty, Kláro, si vezmi Okenu a noviny, budeš po mně umytá okna leštit.-*
*Ne!* kvílíme.
*Dneska je skvělej vítr na surf,* namítá Ivan.
*Bude foukat i odpoledne, neboj,* těší ho máma.
*A já se chci jít v jednu koupat!* hlásím se.
*Proč zrovna v jednu?* nechápe máma.
*Protože jsme tak domluvení.* Tohle nebyla promyšlená odpověď - a také se mi vzápětí vymstí!
*S kým?* chytí mě mamka za slovo.
*S.- s holkama.* Abych předešla dalším nepříjemným dotazům, rychle drmolím: *S Jitkou a její sestřenicí.*
*Poslední dobou jsi nějak rozlítaná,* poznamená.
*Mě omejou! Myslíš tím jednu podvečerní procházku a dnešní odpolední koupání, jo? Vždyť jsi mě ještě nedávno sama posílala na vzduch, říkalas, že nemám věčně jenom ležet v knížkách. Ivan je v trapu celý dny, a to je v pořádku!*
*Ano,* přisvědčí vážně. *Ivan je kluk a navíc.- Když mi řekne, že je na vodě, vím, že skutečně tráví dny v loděnici, zatímco ty, Kláro -*
Preventivně naježím srst: *Zatímco já?*
*Ty se couráš bůhvíkde a bůhví s kým,* dopoví.
Vyrazí mi dech! *Ach,* udělám ironicky, *čím jsem si takovou důvěru zasloužila? Nic jsem přece neprovedla!*
*Zatím!* Zvedne nabádavě ukazovák: *Až provedeš, bude pozdě. Pamatuj na to, Kláro! Je ti teprve šestnáct, na kluky a jisté věci s nimi spojené máš spoustu času. Uvědom si, že stačí málo a.- A můžeš za jedinou chybu platit celý život!*
Diplomacii mamině upřít nelze, odjakživa se u nás ošemetná témata probírají zabalená v nezávadných slovíčkách, jakoby sex nebyla přirozená součást života, nýbrž něco nemravného, nějaké tabu, kterému je třeba se vyhnout! Ještě před pár lety jsem kolikrát
netušila, nač vlastně naráží! Teprve po prostudování moudrých knih, časopisů Bravo a hlavně po konzultacích s Radkou, která všechno znala díky své mnohem modernější matce jak teoreticky, tak od patnácti prakticky, ovšem za praxi samozřejmě nemohla maminka, nýbrž jistý jednadvacetiletý diskžokej.
Se vším tím smýčením a uklízením skončíme teprve v půl dvanácté! Na úkor oběda, ke kterému si ohřejeme dvě kupované konzervy leča (příšerné!), a na úkor přípravy na rande (ještě příšernější!). Sprchuji se v letu, líčím za pochodu a balím pár nejnutnějších věcí v poklusu. Nestíhám! Navíc na sobě nesmím dát znát sebemenší projev nervozity či napětí, jelikož mamka, přestože se patlá s olejovou bábovkou, má oči všude! Podezíravým pohledem lustruje každý můj krok.
*Že si radši nelehneš,* snažím se setřást pozornost ze své maličkosti. *V noci lítáš v domově a ve dne po bytě. Copak musíme mít každej víkend nějakou buchtu?*
*Ňam, bábovečka,* olizuje se bráška předem.
*Odpoledne přijde Martin, tak aby bylo něco ke kafi,* vysvětlí mamka pohnutky abnormální píle a pracovitosti.
*Chceš říct, že jsme lítali jak blázni kvůli Kukačkovi?*
*Mít pořádně vygruntováno se neztratí.-*
*Pch! Proč sem vlastně přileze? Tys ho pozvala?*
*Ne,* brání se mamka nařčení a nezadržitelně přitom rudne. *Martin slíbil, že se podívá na mixér.*
*Kukačka v životě neviděl mixér, že se na něj musí přijít podívat zrovinka k nám?* ironizuji.
*Divně v něm rachtá,* oznámí mi novinku. *V tom mixéru.*
*Ach,* ušklíbnu se, *málem jsem se bála, že v Kukačkovi!*
Ivan pobaveně vyprskne. Ten ťunťa vůbec nechápe, oč jde!!
*Martínkovi se u nás nějak zalíbilo, co? A kdoví, co se mu vlastně zalíbilo! Ten aby dal v Havárii výpověď, když je u nás pečenej vařenej den co den! Vytěžuješ ho na sto procent, mami, kvůli tobě nestihne jiný zakázky!*
Mamka se téhle myšlenky chytí a obrátí ji proti mně. *Vzpomeň si, kvůli čemu, či spíš kvůli komu sem Martin musí chodit. Já jsem snad vytopila koupelnu? Já jsem zničila paní Mackové strop? Já jsem vyrazila jistič? Můžeme být rádi, Kláro, že jsme trefili na
tak hodnýho a ochotnýho řemeslníka, a nic za to nebere.* .   *Však je to jeho zaměstnání, ne? Dostává plat!* odseknu.
*Nenechá si strčit do kapsy ani padesátikorunu,* argumentuje máma, podle mého názoru úplně scestně. :    *Ale proč zrovna on?* vedu si svou. *Mně se nelíbí!*
*Vždyť není špatnej,* postaví se bráška na máminu stranu.    *Bodejť by ses ho nezastával! Koupil si tě za starej vyřazenej krám a ty mu z vděčnosti lížeš nohy, ty chudinko!* .   *Závidíš?* zašklebí se na mě. *Chceš lízat taky?*
*S dementem se nehádám,* ujistím ho.
*Děti, nechte toho,* krotí nás mamka.
Všechno ve mně vře.
Poté, co v duchu napočítám do desíti, si dám záležet na sarkastickém tónu: *Jdu se koupat. Dřív než večer se nevrátím.- Stejně bych tu překážela! Příjemnou zábavu.*
*Kláro?* volá za mnou mamka. *Do pěti doma, rozumíš?*
Schválně hlasitě dupu po schodech, abych si připravila živnou půdu pro výmluvu na nedoslýchavost.



5. KAPITOLA
Přisednutím na měkoučké sedadlo přepychového vozu Megane classic se rázem ocitám v jiném světě. Sedadlu vedle řidiče se říká sedadlo smrti, mně však symbolizuje život. Ten skutečný, pravý, hodnotný, prožitý naplno! V Milošově přítomnosti nejsem obyčejná Klára, která se na pár čtverečních metrech fackuje s omezeným bráškou o trochu místa na slunci, nerozumí si s mámou a musí snášet šikanování od báby domácí! Zacvaknutím pásů je ze mne jiný člověk, díky Milošově lichotkám osobnost, jejíž sebevědomí narůstá každou minutou. Připadám si dospělá, žádoucí, přitažlivá. Takový muž, jakým Miloš bezesporu je, by mohl mít na každém prstě dvacet žen, ale on si vybral mne. MNE! To už přece musí něco znamenat!
Vypotácím se z vody mokrá do posledního vlásku, prochladlá na kost a s pažemi umdlévajícími únavou. Plavali jsme na druhý břeh a zpátky, celou dobu se honili, škádlili, snažili jeden druhého
potopit. Všechny vnitřní orgány, podrážděné zemětřesením smíchu, se chvějí, ještě když padnu na deku rozprostřenou pod vysokou borovicí lesního rybníku dobrých čtyřicet kilometrů od města. Myslela jsem, že pozvání na koupání znamená vyjet si na městské koupaliště, případně na přehradu. Ve snu by mě nenapadlo cestovat do jiného okresu!
*Teda, tys mi dala,* zafuní a rozplácne se hned vedle mne. *Taková potupa, dát se porazit od mladý holky.- Plaveš jako užovka, nestačil jsem ti.*
*Aby jo,* uchichtnu se. *Věnuju se plavání od šesti let.*
*A to mi říkáš jen tak?* rozčertí se. *Ponížíš starýho pána, připustíš, aby si připadal ještě starší?*
*Kterýho starýho pána?* bavím se.
*Myslím toho zralýho na infarkt.*
Vzepřu se na loktech a rozhlížím se do kraje. *Kde?*
*Tady,* napoví mi Miloš a strhne mě na sebe. Než stačím nadechnout, zaklíní moje ústa svými a po dobu dalších deseti minut máme o program postaráno. *Už víš?*
Blaženě si položím hlavu na jeho mužná, chloupky porostlá prsa. *Ode dneška starý pány zbožňuju!*
Pobaveně se zasměje, něžně mě políbí na šíji a pohladí. *Ukaž, namažu tě, nebo se spálíš.*
Ochotně se skulím z jeho beder, pohodlně se uložím na břicho a hlavu složím na pokrčené paže. Se zavřenýma očima vnímám doteky Milošových prstů roztírajících opalovací krém po mých ramenou a lopatkách. V dalším manévrování mu brání spona horního dílu opalovaček, Miloš si však ví rady, rozepne ji a opatrně celý vršek zpod mého těla vytáhne. Nebráním se, jsou to ty staré, odporné plavky, určitě mi to bude víc slušet bez nich, ale zároveň se ani nehnu, tisknu se nahými prsy k dece a nedýchám touhou a zvědavostí.- Miloš vytlačí z tuby další dávku krému a kápne mi ji na záda. Zastudí to jen chviličku, okamžitě horkými zkušenými prsty vtírá kokosem vonící krém do mé pokožky. Lechtá to a vzrušuje, především dlouhé tahy po celé délce páteře vyvolávají mrazení ve slabinách.
Vycítí, kdy se dostanu na samou hranu snesitelnosti, a bez jediného slůvka mě překulí na záda. Na krátký okamžik se naše oči
střetnou. Ty Milošovy jsou rozšířené a hoří touhou. Skloní se ke mně a já mu ochotně nastavím ústa, do kterých se okamžitě vpije, přičemž pravou dlaní sevře moje ňadro. Nehybnost netrvá dlouho, jeho prsty horečně bloudí po mém těle, zatímco moje se váhavě dotýkají Milošova. Na rozdíl ode mne je mnohem odvážněj ší a podnikavější, prudce vydechnu, když ukazováčkem vklouzne pod spodní díl plavek.
*Neboj se,* zašeptá zastřeně.
Nevím, jak by to dopadlo, kdyby k nám v té chvíli nedolehly cizí a stále se přibližující hlasy! Vytrhnu se mu a dřív, než se na lesní pěšince objeví první z asi dvaceti mrňavých skautíků, se na-soukám do trička.
*Dobrý den,* zdraví nás jeden po druhém. Podívám se naMiloše - a oba vybuchneme smíchy. Nemusíme se ani domlouvat, abychom začali nezávisle na sobě balit.
Protože u vody dobře tráví a oba máme šílený hlad, zastavíme se cestou v příjemné zahradní restauraci, kde si pochutnáme na restovaném jehněčím a svařeném vínu. Hospoda se nachází v rekreační oblasti, je narvaná trampy a já si připadám jak hraběnka Nera. Nejen krásná, ale i vznešená! Dělá mi dobře, že po mně kluci od sousedního stolu pokukují a snaží se přilákat mou pozornost, doslova si vychutnávám svou pozici. Strašně jsem si přála mít kluka, moje požadavky dokonce nebyly nijak velké. Osud mi dopřál mnohem, mnohem víc! Miloš je muž. Dospělý, hezký, rozumný, starší (námitku ženatý násilím zapudím), navíc má krom mužného chování i přepychové fáro a plnou peněženku! Může mi nabídnout mnohem víc než ti utřinosové dohromady! A taky že to nabízí.
Ale.- ne zadarmo.
*Pojedeme ke mně,* rozhodne samozřejmě, jakmile pod koly Megane zadrncají kočičí hlavy města.
*Teď?* zhrozím se. *Máma mě zabije, měla jsem být v pět doma! Dnes vážně ne, nezlob se.*
Změří si mě pronikavým pohledem. *Předevčírem ne, dnes ne.- Kdy teda?*
*Zítra,* odhodlám se k rozhodujícímu okamžiku. :   *Beru tě za slovo,* odpoví vážně. *Zítra v pět na rohu.*
*Až v pět? Nešlo by to dřív? Budu muset brzy domů -*
*Nešlo,* přeruší mne. *Ale neboj, stihneme to. Pojedeme rovnou ke mně a nebudeme se zdržovat žádnými výlety. OK?*
Odhodlaně přikývnu.
Dřív, než mě vysadí na rohu sousední ulice, mě k sobě přitáhne a políbí. *Takže zítra. Moc se těším, maličká.*
*Já taky,* ujistím ho. Jsem rozhodnutá definitivně!
Máma se mnou slavnostní náladu nijak nesdílí. Podle osvětleného okna obýváku mi už na ulici bylo jasné, že následující minuty přinesou problémy a dušička se mi trošku sevřela, ovšem s tím, že se na mě vyřítí jako fúrie, jsem nepočítala! *Kdes byla?* 
*No.- U vody,* odpovím zaraženě a ohnu se k pásku boty.
*S kým? A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!*      
*Teda, mami, ty jsi jak gestapák,* pokusím se zmírnit napětí vtipem. Zasměje se mu leda bráška, co nás pozoruje od televize škvírou v pootevřených dveřích.
*Tak s kým?*
*Říkala jsem ti, že s Jitkou a její -*
Bum. Koupím facku přes půlku obličeje, jen to mlaskne. V té chvíli stojím na jedné noze jako čáp, poněvadž si rozepínám sponu páskových sandálů, ztratím rovnováhu a úder mnou smýkne dozadu na botník, div ho nerozsednu.
*No mami?* vydechnu užasle. V životě mě neuhodila!
*Jitka je na chalupě u Třeboně,* odpoví suše.
Nasadím zpupný výraz. *Nejen gestapo, ještě sledovačka!*
*S kým ses tahala celý odpoledne a večer?* zopakuje otázku a výhružně dodá: *Radím ti dobře, mluv pravdu.*
Vyhrabu se na nohy, odkopnu druhou botu a pokrčím rameny. *Byla jsem u rybníka se svým klukem. Stačí?*
*Tak to teda nestačí,* ujistí mě.
*Nejsem jediná holka na světě, která chodí s klukem.* Obezřetně se kolem ní prosmýknu a zamířím do obýváku, kde budu mít víc prostoru k manévrování než v úzké předsíni. *Jestli to ovšem můžeš ve svých letech pochopit.-*
Máma mě stopuje s mrazivým výrazem. *Byla bys tak laskavá a sdělila mi, kdo je ten hajzl?*
*Proč hned hajzl?* odfrknu dotčeně.
*Slušnej kluk by ti nepokousal celej krk! Ještě před pár dny jsi):
s nikým nechodila a najednou se s někým válíš!*
Zaskočeně hodím pohledem na prosklenou část sektorové stěny,
která mi mezi skleničkami na šampus vrátí obraz mé pobledlé,]
vyděšené tváře na krku chyceném skvrnitým tyfem!
*My spolu chodíme, neválíme se,* usměrním obvinění. Slovo zatím nedodám! Dojde mi, že zatloukání by nemělo úroveň a protože se máminým výpadem a hrubým násilím cítím dotčena, vítězným tónem jí poskytnu pravdivé informace: *Můj kluk se jmenuje Miloš. Miloš Pinkas, Radčin brácha.*
Brácha vydá zvuk podobný píchlé duši.
Maminčino vedení je delší. *Radka má dva bratry?*
*Ne, jednoho. Proč?*
*Její bratr se přece nedávno oženil, ne?*
*No a?* pokrčím rameny. *Ten svazek je formální, ženu má na udržování, stejně si s ní vůbec nerozumí.-*
Mamka v první chvíli vypadá, že se na mě vrhne, pak upadne do jakési apatie či co, zdrceně se sveze do křesla a sevře hlavu v dlaních.
Ivanovo gesto vyslané na mou adresu je nelichotivé, ovšem toho trotla si nevšímám. Za ticha rušeného jen hlasy z televizoru se vysprchuji, převléknu se do pyžama a se sluchátky volkmena na uších zalezu do postele. Nechce se mi věřit, že bych z toho vyvázla lacino!
Taky že ne, asi po hodině, tak dlouho mámě trvá, než šokující zprávu stráví, mi přijde domlouvat. Usadí se na mou válendu a mírně, vidím na ní, kolik přemáhání jí dá udržet chladnou hlavu, mi začne mluvit do svědomí. Chodit s ženáčem je největší podlost, jaké je holka schopna, mám si uvědomit, že Běla ho miluje, čeká s ním dítě a hrozně ho potřebuje, zatímco já jsem v jejich vztahu třetí, tou, která ničí mladé manželství.- Apeluje na moje city, prosí mě, abych byla rozumná a nechala toho zavčas. Prý neubližuji jen Běle a jejich nenarozenému dítěti, ale také sobě, zahrávám si s ohněm, ničím si život a štěstí, nechápu, že z Milošovy strany je to pouze vypočítavost, co do vztahu vkládá, povrchní milostná avantýra, ve skutečnosti prý mě vůbec nemiluje a nestojí o mě.-
Kecy, kecy, kecy. Jelikož jsem se rozhodla s mámou nehádat,
s pevně stisknutými rty zvýším hlasitost volkmena. Je to lepší, bubínky sice hrozí prasknutím, zato máminy řeči slyším pouze jako jednotvárný tok výčitek. Skupina Scandall hraje moje oblíbené písničky, pobrukuji si slova spolu se zpěvákem kapely. Z těch nepoznaných cest, co vpřed nás mají vést, osud sám vybírá.- Konečně se změní výraz máminy tváře a z jejích rtů odečtu naléhavost. Stáhnu si sluchátka. *Co?*
*Rozumělas mi?* zopakuje unaveně.
*Jo.*
Máma si zhluboka oddechne. *To je dobře, Kláro. Nechci, abys zrovna ty.- Víc se s ním nesejdeš, že ne? Slib mi to!*
*Sejdu,* odpovím odhodlaně.
*Kláro!? Říkalas, že mi rozumíš -*
*Rozumím ti, mami,* ujistím ji. .Jenže takovej slib ti dát nemůžu. Miloš se mi líbí a já jemu. Má mě rád.*
Máma lape po dechu a když se to tak vezme, je to jediné, co může dělat. Otočím se k ní zády. Vyhrožuje, že tomu učiní přítrž, ale já vím své. Těžko může šestnáctileté holce vymazat z mozku něco, co tam chce mít, ne?
Výš ke hvězdám a výš, dál a dál, naši touhu odvěkou ničím nezadržíš víc, je nespoutaná.-
*Jsi dobře pitomá,* oznámí mi bráška kolem půlnoci, kdy mámu přemůže únava a opustí náš pokoj,Nabrnknout si ženáče, já padnu, fakt. To už o tebe nikdo jinej nestojí, jsi vážně taková vykopávka, že bereš ženatý?*
*Zmlkni, blbečku!* sejmu ho, zhasnu lampičku, umlčím Scandall a s pocitem nepoznamenaným nepříjemnostmi usínám.
Máma svou výhrůžku, že mi Miloše vytluče z hlavy třeba násilím a všemi možnými i nemožnými prostředky, myslela vážně! Počítala jsem na sto procent, že se vypařím z bytu hned poté, co odkvačí na noční, Miloš tu chvíli na rohu vydrží, ovšem šeredně jsem se pletla. Celý den jsme spolu nemluvily, mamka se sice snažila navázat kontakt, ovšem vždy se téma týkalo neřestného vztahu ženatého muže, kterému se podle ní musím vyhnout, tudíž jsem dělala nahluchlou. Brácha strávil pokojnou neděli na přehradě a když se v sedmnáct nula pět vrátil, zrovna se rozezvučel telefon.
Jelikož mu byl ten mongol nejblíže, zvedl sluchátko dřív, než jsem k němu stačila doběhnout.
*Ivan Marek,* představil se, chvíli poslouchal, načež po mně střelil váhavým pohledem. *Klára.-?*
Vrhnu se po aparátu. *Dej to sem!*
Mamka je, bohužel, rychlejší. Ačkoli se zrovna strojí na noční, ukořistí sluchátko jako první. *Prosím? Ne, nemohla. Tady nikdo takový nebydlí. Máte špatné číslo.* A zavěsí!
Ztuhnu neslýchanou drzostí. *Nezdá se ti, že se mi neuměřeně pleteš do života?*
*Musím,* oznámí mi. *Dokud tě živím a šatím, je to moje povinnost. Anebo si myslíš, ty káčo, že by se Miloš kvůli tobě rozvedl a živil tě sám?*
*Miluje mne,* zdůrazním.
*Jen mu to zkus navrhnout. To s tím rozvodem! A hned bude po lásce,* vysměje se mi, popadne tašku, co nosí do práce, a udělí poslední instrukce: *Ivane, k večeři jsou nudle s uzeným, můžeš sníst všechny, my s Klárou jsme už jedly. Buďte tu v klidu, ať nemá paní Macková řeči.- Jo, doufám, že už dnes nikam žádný z vás nepůjde.*
Svůj pohled raději stočím na okno.
*Měl by totiž smůlu,* dodá víceméně škodolibě. *Na noc se musí zamykat, ne? Abych tě ušetřila zbytečné námahy, Kláro, všechny klíče si beru s sebou. Nashle zítra ráno!*
Málem se o mě pokusí mrákoty! Ke všemu v následujících třiceti minutách, kdy horečně pobíhám bytem a hrabu ve všech úkrytech, pochopím, že neblafovala.
*Varovala tě,* zafuní Ivan od pekáče šunkofleků, které se nenamáhá naservírovat na talíř.
*Tohle je hotovej kriminál!* rozběsním se, víceméně zbytečně, jelikož je mi jasné, že hodinu Milošova výdrž rozhodně netrvala. Volal z budky na rohu po pouhých pěti minutách, natož aby čekal dalších pětapadesát!
*Ještě zbejvá okno,* poradí mi ironicky. *Jsme sice v prvním patře, ale co bys pro svýho ženatýho miláčka neudělala, ne? Rozplácnout se v růžích je celkem veselá představa a malá oběť vaší obrovské lásce, ne?*
*Jsi blbej,* prsknu.
*Máš zmatek v zájmech,* zašklebí se. *Osoba první, číslo jednotné, čas přítomný. Jen blbý holce nedojde, že si ji ženáč drží kvůli sexu, když ho doma momentálně nemá.*
*Zato ty seš chytrej až za roh,* odfrknu pohrdavě. *Rady od trouby, kterej neví, na co ho má, neberu!*
Bráška se pobaveně uchichtne. *Že bys mě informovala?*
Celý večer strávím nažhavená jak dráty v telefonní ústředně u okna, kde se násilím nutím číst další příhody půvabné komtesy, abych zapomněla na skutečnost, totiž na fakt, že dnešní večer mohl v mém životě znamenat předěl! Pak s knihou švihnu, položím si bradu na parapet a civím zadumaně na oblohu. Pokoj je provoněný nočními fialkami i těžkou vůní růží, o tvář se mi občas otře záclonka povívající v slabém vánku a ta touha, která mě prostupuje, není nespoutaná, nýbrž nesnesitelná!
Mám domácí vězení. Kdysi touto vymožeností trestal táta poměrně často brášku, především za poznámky, které nosil ze základní školy, já prožívám zaracha prvně v životě. Náš byt připomíná zamčenou pevnost i přes den, ačkoli je mamka doma! Nechci hutnou atmosféru napínat do nesnesitelna, tvářím se, že mi celibát nevadí, a nemohu se dočkat večera, až odejde do práce a poskytne mi poměrně volnější pole působnosti. Jednak musím zavolat Milošovi, pokud dřív nezavolá on mne, a jednak obrátit byt vzhůru nohama, někde totiž musím mít ještě jeden klíč! Mamka zapomněla, že jsem v březnu vyfasovala druhý, protože jsem ten první ztratila. Údajně. Asi za měsíc jsem jej čirou náhodou, když jsem pracně dávala dohromady veškeré dostupné peníze, objevila v kapse zimní bundy.
Ten den nás potkají ještě dvě události. Dopis došlý na mou adresu s přáním krásného dne mě nijak extra nevzruší, pisatel se opakuje, nemá žádnou fantazii. Mamčin telefonát do firmy Havárie je jiného kalibru!
*To je zvláštní,* podiví se, *Zase to nikdo nebere.*
*Třeba jsou všichni na obědě,* hádá Ivan.
*Nemají víc čísel?* napadne ji náhle. *Martin mi napsal jen jedno, ale třeba budou v seznamu.-*
Sleduji její počínání s veřejným nepřátelstvím. Dokonce zapomenu na fakt, že s mámou nemluvím, a prsknu: *Proč mu chceš volat? Je ti po něm smutno, nebo co?*
Mou poznámku přeslechne (že by záměrně?), iniciativně listuje ve Zlatých stránkách.- *Vida, mají dokonce hned tři čísla. Ale.- No tohle?*
*Co je?* zajímá se bráška.
*Ani jedno nesouhlasí s tím, co mi dal Martin!*
Tohle mě zaujme, přestanu si hrát na nafučenou sfingu a oba se s bráchou skloníme nad seznamem. Máma má pravdu!
*Zkus najít soukromý byty,* napadne Ivana. *Ukaž.- Kde je K? Tady. Kukačka Emil, Kukačka Jiří, Kukačka Martin, ing Polská 1597.- Jo, je to jeho soukromý číslo. Hele, on je inženýr!*
*Inženýr, a dělá instalatéra?* žasne mamka. *A proč mi napsal číslo domů.-? Asi se spletl, neuvědomil si to. Najdi mi, Ivane, znovu číslo Havárie.*
*Který? Dispečink? Tady: 64 15 35.*
Mamka vyťuká číslice a spojení vzápětí naběhne.
*Marková. Prosím vás, spojte mě s fakturací.- Děkuji.*
Oba s bráchou napínáme uši, aby nám nic neuniklo.
*Marková,* představí se komusi dalšímu. *Dosud nám nedošel účet za práce v domácnosti, chtěla jsem se zeptat, jestli je to v pořádku, abychom vám nebyli dlužní.- Marková. Blanka Marková, Stříbrná alej 515.- Za co? No, nejprve instalatérské práce, potom bílení, oprava spotřebičů a vyčištění odpadu, elektrikářské práce.- Cože? Že tam žádnou zakázku na jméno Marková nemáte? Copak.- copak on vám to nenahlásil? No přece váš zaměstnanec Martin Kukačka, takový vysoký, s brýlemi.- Prosím? Ne, nevěděla.- Ano, asi to bude omyl.- Tak se nezlobte. Na shledanou.*
Máma zavěsí a zůstane ve strnulé pozici.
*Co je?* vyhrkneme s bráchou najednou.	
*Vůbec ho tam neznají.*
*Neznají? Jak to, když tam dělá?* nechápu.	
*Vtip je v tom, že tam nedělá,* odpoví mamka. *Žádný jejich zaměstnanec se nejmenuje Martin Kukačka. Faktura nám nemohla přijít, protože o nás Havárie vůbec neví!*
 Ivan hýkne smíchy. *To je dobrej fór!*
*Kláro,* otočí se na mne mamka. *Poslyš, kdes k němu vlastně přišla?*
*Přece v Havárii,* vysvětlím užasle.
*Zavolal ti ho dispečer? Nebo kdo?*
*Potkala jsem ho ve dveřích vestibulu, zrovna se vracel z nějaký opravy.- Totiž, myslela jsem, že z opravy. Byl oblečen jako instalatér, měl brašnu.- Řekla jsem mu, jestli by mi nemohl zastavit vodu, a on, že jo.-*
*Tys to teda vyvedla!* hrozí se mamka, zatímco brácha se výborně baví. *Zřejmě si tam šel pouze něco vyřídit.- Chovali jsme se k němu jak k zaměstnanci, a on.-*
*On je to inženýr,* chroptí Ivan smíchy.
*Bože, takový trapas! Chtěli jsme po něm tolik věcí!*
*Vždyť se sám nabízel,* soudí Ivan.
*Mně bylo podezřelý, že vůbec neumí bílit,* připustím.
*Ale proč..* začne mamka, nicméně nedopoví. Udělá to za ni brácha: *Proč to všechno dělá? Já bych věděl.*
Mamka zrudne jako pivoňka v nejvyšším rozpuku.
A pak že můj omezený bratříček netuší, oč jde!
*No prosím,* podotknu špičatě. *No prosím!*
Jakmile za mámou zacvakne zámek, letím k telefonu. Aspoň v tomhle mám štěstí, stačí pár vteřin a už mluvím s Milošem.
*Kláro?* pozná mě po hlase, sotva řeknu ahoj. *Co je s tebou? Včera jsem tě čekal, a ty nikde.*
*Nemohla jsem,* omluvím se rychle a protože se stydím přiznat k potupnému domácímu vězení, raději se uchýlím ke lži. Není snad lež pouhým nástrojem ke zjednodušení určitých situací? Je. *Trošku stůňu.*
*Jsi nemocná?*
*Už je to dobrý,* drmolím rychle. *Chytila jsem jen lehkej úpal z toho slunění u rybníka.- Brzy budu v pořádku.*
*Vážně? Můžu s tebou počítat?* raduje se.
*Stoprocentně,* přislíbím. Musím ten zatracenej klíč najít, i kdybych měla pročesat byt hřebenem!
*Takže zítra ve čtyři u vás na rohu.*
*Víc by se mi hodil čtvrtek,* promítnu si mámin rozpis služeb. Po dvou nočních ji čekají dva dny volna!
*Zase couváš?* obviní mě. *Poslyš, nehraješ si se mnou?*    
*Ne! Miloši, já.- Dobře. Nějak si to zařídím. Ve čtyři.*      *Výborně, maličká,* pochválí mě. *Budu se těšit.*
*Nápodobně,* ujistím ho.	
*Fajn, jsme domluvení. Ahoj zítra.*
*Ahoj.- Miloši?*
*Hm?*
*Já.- Máš mě rád?*
Telefonní linky přenesou pobavený smích. *Jistěže.*
Siniša Vojkffy vyznával Nere lásku mnohem plamenněji!
*Jistěže jo, nebo jistěže ne?*
Miloš se může usmát. *Zítra ti to dokážu, Kláro. Pak tě pochybnosti přejdou. Miluji tě.*

Vykutálený opravář Kukačka se opět objeví na scéně. Klidně si zazvoní u našich dveří ve dvě odpoledne, chvíli poté, co mamka usnula, zmožená nočními směnami. Je to ode mne vyložená škodolibost, když mu otevřu a pozvu ho dál, přestože vím, že se mamka choulí na gauči pod tenkou dekou pouze v bavlněném body.
*Mami, vzácná návštěva!* zahlaholím pomstychtivě.
*Ježíš,* zhrozí se Kukačka a chce couvnout, ovšem nemůže, protože ve dveřích stojím já. *Netušil jsem, že spí.-*
*Už se probouzí,* ujistím ho. *Velmi ráda vás uvidí!*
Tak tenhle slogan je přehnaný. Mamka přestane ospale mžourat, zaostří a vyjekne překvapením, když mužskou postavu tyčící se v obýváku jako maják identifikuje. S takřka dojemným studem přitáhne k tělu deku.
*Nezlobte se,* omlouvá se rychle Kukačka, *že jsem sem tak vpadnul. Nechtěl jsem vás budit, já.-*
Máma se vzpamatuje. *Trošku jsem si zdřímla, noční mi dávají zabrat.- Jestli dovolíte, oblékla bych se.-*
*Samozřejmě,* odpoví, ale dál stojí jak patník!
*Mohl byste pro mne něco udělat?* snaží se máma.
*Cokoli,* kasá se Kukačka.	
*Kdybyste odešel.-*  
Ohryzek na Kukačkově hubeném krku jen poskočí, jak suše polkne. *Myslel jsem.- Dobře, jdu. Nechci se vnucovat -*
*Počkejte!* zarazí ho mamka. *Kdybyste odešel na chvíli na chodbu, abych se mohla obléct.-*
Kukačkovi se uleví, nicméně zrudne. Vycouvá s asi patnácti omluvami! Div se nesložím smíchy. Pozorovat dva dospělé lidi, kteří se chovají jak puberťáci na první schůzce, je psina k popukání.
Máma po mně šlehne pohledem. Pobaveně pokrčím rameny. Rychle na sebe nasouká domácí šaty, ustele gauč, učeše si vlasy a docela určitě trpí mindráky, že toho pro vylepšení svého vzhledu nemůže víc udělat.
*Dneska žádnou opravu na skladě nemáme,* přispěchám se svou troškou. *Nevolali jsme pro vás do Havárie.*
*Přišel jsem soukromě,* ujistí mě a mrkne pokradmu na mamku. *Teda, dovolil jsem se tu zastavit.-*
*Přinesl jste nám šek?* naveze se do něho.
*Ne, kdepak,* brání se nařčení. *Faktura vám přijde poštou. Já jsem vás chtěl pozvat -*
*Poštou?* přeruší ho mamka uštěpačně. *V Havárii nás nikdo nezná a co je ještě zajímavější, neznají ani vás.*
Kukačka se usměje: *A je to venku.*
Mamka zůstane vážná. *Proč jste mi lhal?*
*Lhal?* zděsí se. *Byl to omyl, žádný lhaní.*
*Omyl!* zdůrazní mamka. *A jak my teď vůči vám vypadáme? Udělali jsme si z vás osobního sluhu, a vy nic neřeknete!*
*Byl to velice příjemnej omyl,* opraví ji. *A vy jste pomoc potřebovali. Je jedno, kdo vám ji poskytl, ne?*
*Poslyšte,* vzdychne mamka, poražena argumenty. *Kdo
vlastně jste?*	,
Vyloví peněženku, chvíli se štrachá v jejích útrobách, načež položí na stolek svou navštívenku. *Programátor firmy PC Bit.  No, prostě jeden blázen do počítačů.*
*Pane inženýre,* začne mamka úředně. *Nevím, jak vám za všechno poděkovat a zároveň se omluvit.-*
*Jakej pan inženýr? Proč tak oficiálně?* poleká se. *Já jsem Martin. Tak mě naši pokřtili.*
*Pane inž.- Martine.- V každém případě se s vámi musím vyrovnat. Odpracoval jste u nás spoustu hodin -*
*Chcete mě urazit?* ohradí se a sevře mamčiny ruce ve svých. *Nic si od vás nevezmu. Udělal jsem to rád. Vlastně jsem Kláře vděčnej, že se obrátila o pomoc zrovna na mne, protože nebýt té katastrofy, nikdy bych vás nepoznal. Chodíte do divadla?*
Přechod z jednoho tématu na zcela jiné je nečekaný.
*Do divadla? Chodívala jsem moc ráda, ale poslední -*
*Výborně,* usměje se, pustí její ruce a vedle své vizitky položí růžový lístek. *Berte to jako odpustek, že jsem vás maličko podvedl. Odvděčíte se mi, když se mnou půjdete.*
No tohle? Užuž se chci do jejich rozhovoru vklínit, dodat něco hodně jedovatého, překazit nekalé plány, když si mamka, vyšoko-vaná na doraz, všimne:
*Proboha, ta vstupenka je na dnešek!*
*Jasně,* kývne. *Proč čekat týden.*
*Nestihnu se připravit! Musím si zaskočit ke kadeřnici -*
Nechám pusu sklapnout. Naskýtá se mi ideální vyřešení problému, který mi od včerejšího večera, kdy jsem objevila náhradní klíč, vrtá hlavou, totiž jak se dostat z domu, aniž bych si koledovala o pořádný průšvih! Je to vůle osudu? Pěkně blbej osud, dovolit tomu vetřelci vtírat se čím dál víc do máminy přízně! Jenže.- Jestliže nepůjde do divadla, nepodaří se mi zdrhnout! Co je mi přednější.-?
No, nejspíš Miloš. Ačkoli jejich paktování neschvaluji, neřeknu ani popel. Naopak, raději se zavřu v pokojíčku, jen abych nemusela poslouchat řečičky u kafe, na které máma Kukačku pozvala, byť má s nečekaným pozváním pěknou honičku.
Pobíhám po pokoji jako eskymák, když mu roztaje iglú. Kdy ti dva hodlají odejít, sakra? Za chvíli bude půl čtvrté a.- Zpozorním. Přes stěnu ke mně dolehne šum, cinkot hrníčků, bouchnutí dveří. Sláva, konečně dýchánek rozpustili! V úprku do koupelny mě zabrzdí melodie telefonu. V tu ránu změním směr a už funím do sluchátka: *Klára Marková. Miloši?*
*Chytrá holka,* ozve se pobavený hlas. *Teda, ty máš nos! Jak jsi mohla tušit, že to jsem já?*
*Intuice,* kasám se.
*Bezva. Už jsem se bál, aby mi zase ta nepříjemná osoba neoznámila, že na vašem čísle se žádná Klára nenachází.*
*Ta nepříjemná osoba je moje matka,* upřesním. *Bohužel.*
*Myslel jsem si to,* směje se. *Kláro, proč ti vlastně volám. To rande ve čtyři mi nevyjde.-*
*Ne?* vyhrknu zklamaně a moje nálada klesne jak rtuť v teploměru vystaveném prudkém mrazu.
*Nemůžu odpoledne,* přitaká. *Co bys řekla v sedm?*
*Dnes?*
*Jsem blázen, abych to odkládal, když se na tebe tolik těším, maličká?*
*Prima! Večer se mi to hodí mnohem víc než odpoledne, máma jde do divadla, ani se nedozví, že budu pryč!*
*Takže jsme domluvení,* ujišťuje se ještě jednou.
*V sedm na rohu. Ahoj!*
Prudké výkyvy tělesného tlaku mohou přivodit mrtvici, ale myslím, že mi nehrozí. S pocitem radosti položím sluchátko, otočím se čelem do obýváku a teprve nyní si všimnu Kukačky rozvaleného v křesle! Úsměv z mé tváře okamžitě vyprchá.
Poslouchat cizí důvěrné hovory, to je teda úroveň!
*No,* prsknu, *můžete jít žalovat mámě.*
Pokrčí rameny. *Když si chceš mermomocí natlouct nos, prosím. Já ti v tom bránit nebudu.*
*Proč natlouct?* opakuji popuzeně.
*Je to ten ženatej, ne?*
*Maminka informovala! Neměli jste si o čem povídat, co?*
*Má o tebe strach, to je logický,* usoudí nevzrušeně. *Mimochodem, přála by sis být na místě jeho ženy?*
*Já? Proč bych měla být na místě.- Co je to za blbost?*
*Máš pravdu, nezáviděníhodná pozice. Přesně tohle přece prožila tvoje máma, když si táta našel jinou, ne?*
Zůstanu zaražená jako hřebík, neschopná odpovědi. Na její promýšlení nemám čas, do obýváku vběhne máma a omlouvá se: *Trvalo mi to, že? Musela jsem připravit dětem večeři.- Kláro? My jdeme.- Já jdu.- Pan Kukačka mě pozval do divadla. Ty se nehneš na krok z bytu, jasný?*
Trhnu neurčitě rameny a mimoděk se přikrčím. Zbytečné obavy, Kukačka, ať je jakýkoli trotl, nedonáší.
Z brášky mít strach nemusím. Přestože jsme s Ivanem většinou na kordy a naše sourozenecké soužití se podobá jedné válce s mnoha většími i menšími bitvami, žalování se u nás nepěstuje. Aspoň v něčem jsou dvojčata solidární!
*Jdu ven,* oznámím mu.
*Pro mě za mě,* zahuhlá s plnou pusou a mnohem víc ho zajímá tvarohová pomazánka, kterou vyjídá lžící přímo z misky, protože namazat si ji na chleba by byla děsná dřina, raději ho k tomu přikusuje. *Kde je mamka?*
Se záští brášku obeznámím s nejnovějším vývojem událostí.
*Mohla se přerazit, jak spěchala ke kadeřnici!*
*Vždyť je ještě mladá,* odpoví ten kretén. *Proč by nemohla jít do divadla?*
*S Kukačkou? Ten člověk je nebezpečnej, úplně ji zmanipuloval. Opravdová kukačka! Vtírá se do cizího hnízda!*
*Mně se zdá docela dobrej. Z jaký že je firmy? PC Bit? To je skvělý.-*
Viděl kdy někdo většího debila?	



6. KAPITOLA
První horký polibek inkasuji hned v autě. Má být sice na přivítanou, ale tuším v něm víc, něco jako předzvěst, posla následujících událostí, kterých se, no, trochu bojím.
*Kam pojedeme?* zaskřehotám nepřirozeným hlasem a na
jednu stranu si toužebně přeji, aby navrhl změnu plánu, vyšli
jsme si třeba na večeři a dost, a zároveň doufám, že dnešní
večer bude tím převratným.	
*Ke mně,* oznámí mi tónem nepřipouštějícím námitky.
Zapřu se hlouběji do měkkého sedadla. Je to tady.-!
Miloš je na rozdíl ode mne samý úsměv a vtip, bravurně
se proplétá večerním provozem a na nejfrekventovanější křižovatce u Palachova náměstí mě požádá: *Skrč se, jo.*   
*Cože?*
*Přikrč se,* zopakuje a když ani tohle nezabere, stále -na něho civím jako bacil do lékárny, vysvětlí srozumitelněji: *Prostě se skrč pod palubní desku, jsi štíhlá, vejdeš se tam. Kvůli sousedům, chápeš.*
*Mám si sednout na podlahu?*
*Na kobereček. Je čistej, v neděli jsem v autě luxoval.*
*Ale to je.- trapný,* namítnu.
*Prosím tě, mnohem trapnější by bylo, kdyby sousedi viděli, že si domů vezu holku.*
*Holku!* ozvu se dotčeně a na další červené se pokusím vklínit do prostoru mezi přední sedačkou a palubní deskou.
*Tak slečnu,* baví se. *Nechytej mě za slovo.*
Miloš je spokojený, nikdo mě nemůže zahlédnout, pokud by nestál přímo vedle vozu. A to, že je tahle situace pro mne víc než ponižující, ho jaksi nenapadne.
*Vydrž, už to bude,* konejší mě, zpomalí rychlost, přeřadí na dvojku, auto se plavně přehoupne přes obrubník, zajede s ním otevřenou brankou do zahrady, dálkovým ovládáním si otevře vrata a než se naději, z prostředí za okny vozu poznám, že se nacházíme v garáži. *Dobrý. Vylez.*
Nejprve musím rozhýbat zdřevěnělé údy, poté váhavě a bojácně kráčím v Milošově doprovodu do obytných prostor domu. Zvláštní, přestože jsem tu byla s Radkou tolikrát, že by se to ani nedalo spočítat, připadám si jako vetřelec v naprosto cizím bytě. Ke všemu mi probleskne melodie i slova písničky S cizí ženou v cizím pokoji a já je nedokážu vyhodit z hlavy!
Miloš mi dá přednost ve dveřích ložnice. *Prosím.*
Našlapuji jako partyzán po minovém poli. Manželské dvoj-lůžko, rtěnka na toaletce, kartáč s několika světlými vlasy.- Zmítají mnou všechny možné pocity, ale vzrušením se nedá nazvat ani jeden!
Miloš sebou plácne na postel, jen matračka pod jeho váhou zakvílí. *Nestůj jak před maturitní komisí, pojď ke mně.-*
Opatrně si přisednu na kraj lůžka. Necítím se dobře a není to jen díky fotografii novomanželů, usmívajících se na mě ze stojánku na nočním stolku!
*Kláro.-* Natáhne ruku a když mu do ní vložím svou upocenou dlaň, strhne mě silou k sobě. *Těšil jsem se na tebe, celej den jsem si představoval, až tě políbím.-* Políbí mě. *Až tě pohladím.-* Pohladí mě po tváři. *Až ti rozepnu halenku.-* Rozevře mi zip nejhlouběji, kam to jde. *Až tě polaskám.-* Zručně zajede rukou do výstřihu a na obnažené ňadro mě chtivě políbí. Snažím se mít zavřené oči, vnímat jenom jeho doteky, ale víčka se mi násilím samy otvírají a nutí mě civět do tváře jeho ženy!
*Miloši.-?*	
*Hm?* zahuhlá, aniž by přestal v něžnostech.	
*Ona se dívá!*
*Kdo?* zvedne hlavu, vystopuje můj pohled a pousměje se. *Nebuď malá. Kdepak se rozepíná tahle sukýnka.-?*
*Nikde, je elastická, ale -*
*Výborně,* libuje si a snaží se ji ze mne stáhnout.
Nedovolím mu to. *Já nemůžu, když se na mě dívá.*
Tváří mu prolétne otrávený výraz, s povzdechem se vy« hrabe na nohy, přistoupí k nočnímu stolku, otevře jeho zásuvku a jedním pohybem do ní smete rámeček s fotografií. *Stačí?*
Jak by to mohlo stačit, když je Bělina přítomnost přímo hmatatelná? Vstanu dřív, než mě znovu obejme.
*Nemohli bychom jít někam jinam?* navrhnu zkroušeně.
Podrbe se ve vlasech, upraví bouli na bermudách a svolí: *Třeba k Radce. Ségřin pokojík tě snad deprimovat nebude.*
Ignoruji ironický tón a mileráda nechám novomanželskou ložnici za zády. Miloš mě položí na lopatky a pokračuje tam, kde přestal, svleče mi sukni a svou dlaní přejíždí naplocho po mých bikinkách. S cizí ženou v cizím pokoji.- Ksakru, cizí pokoj by mi nevadil! Tenhle je kamarádčin a navíc jsem v něm s jejím bratrem.- Ženatým bratrem!
*Miloši,* zakňourám prosebně. *Tvoje žena -*
*Co je s ní?*
*Je mi to blbý, za jejími zády.-*
*Tvoje starosti bych chtěl mít, maličká,* směje se mi.
*To si radši nepřej! Vůbec by ses teď nemohl milovat.*
*Chceš tím naznačit, že ty nemůžeš?* zpozorní.
*No.- Pořád na ni musím myslet. Vadí mi to.*
*Pusť ji z hlavy. Říkej si totéž co já: o nic nejde. Běla je moje žena, protože jsem si ji vzít musel. Důvody jsem ti už vysvětloval. Nerozumím si s ní a nemám ji rád, zatímco tebe miluji - a chci se s tebou milovat.* Přitáhne si mou pravičku a donutí mě dotknout se jeho mužství. *Sleduješ, jak moc, jo? Smiluj se, ledová královno.*
Vlažně opětuji polibky, myšlenkami na hony vzdálená erotice. Tolikrát jsem si představovala, jaké to asi bude, až jednou poprvé, ale nikdy by mě nenapadlo, že tak.-
*Miloši?* kuňknu bojácně. *Nemohli bychom to nechat na jindy, až.- až budou lepší podmínky?*
*Já se z tebe zblázním!* zakvílí a padne tváří do polštáře. Když už si myslím, že se udusil, vyskočí a hrne se rovnou k televizi zabudované ve stěně proti válendě. *Mám nápad,* vysvětlí svoje počínání, zapne televizi, zapojí videopřehrávač, požádá mě o chvíli strpení a kamsi odběhne, aby se vzápětí objevil s videokazetou v originální obálce.
Na okamžik, bohužel kratičký, se mi uleví. Nečekala jsem, že mi pustí Tři veterány nebo Byl jednou jeden král, ale tohle mi vyrazí dech! Mladá krásná dívka večeří s klukem při svíčkách při kulise vemlouvavé hudby, pak si zatančí, přičemž se vzájemně zbaví oblečení, kluk ji položí na stůl a začne si s ní hrát. Prudce zčervenám a bojím se podívat na Miloše, jehož nenápadné laskání nabírá na intenzitě spolu s filmovou erotikou, chci ho požádat, aby to stopnul, nicméně.- lhala bych, kdybych tvrdila, že to se mnou nehne!
Miloš vycítí změnu. *Navleč mi kondom.*
*Kondom?*
*Už jednou jsem na neopatrnost doplatil.*  *Proč ho mám nasazovat já?*
*Protože mě to vzrušuje a ty se to aspoň naučíš,* usměje se pobaveně, ale nenechá mě v tom plácat samotnou, předvede mi odbornou instruktáž. Pak na mě nalehne a ve chvíli, kdy se začnou milovat ti dva na obrazovce, se naše těla spojí. Ovšem na rozdíl od filmu to vůbec není tak jednoduché! Jsem
neohrabaná, křečovitá a vyděšená bolestí, která mě zaskočí, dokonce ho chvíli prosím, aby toho nechal! Jestliže mi ve škole připadaly u tabule minuty nekonečné, teď mají vteřiny délku hodin! Uplyne celá věčnost, než dospěje k orgasmu!
*Nádhera, maličká!* vydechne hned poté a líbá mne na oči a ústa a krk. *Nádhera udělat z panny ženu.- Jak se cítíš?*
Kdybych měla odpovědět popravdě, musela bych teď užít přirovnání: jako zbitý pes. Připadám si špinavá, přemožená, pokořená] Jsem zpocená a slabě krvácím.
*Fajn,* odpovím, protože čeká na odpověď.
*Nelži,* usměje se a pomůže mi na nohy. *Pojďpod sprchu. Asi tě to bolelo, co? Ale neboj, to jen napoprvé. Příště to bude mnohem lepší, uvidíš.*
Cestou kolem televizoru se mu vysmeknu a zastavím video. Projevy rozkoše, ať už skutečné, či předstírané, těch dvou sexuálních maniaků mi pořádně pijou krev!
Poté, co ze sebe Radčiným tělovým fáčkem smyji povlak potu vlastního i Milošova, uvelebím se na válendě, popíjím chlazenou colu a dám se šimrat po zádech, se mi vrátí nálada. Teprve teď ze mne opadne nervozita, jsem uvolněná a na Milošovy něžné polibky reaguji vstřícně.
Přesto se potřebuji ujistit: *Miluješ mne?*
Natáhne se pro svou colu. *Řekl jsem ti to už mockrát.*
Že by si pod pojmem mockrát představoval číslo dvě?
*Miloši? Přemýšlel jsi o rozvodu?*
Tahle otázka ho buď vytočí, nebo rozesměje, možná obojí zároveň, ozve se bublavý zvuk a vzápětí mám mokrá záda, protože mi na ně vyprskne colu. Málem se v ní utopí! Vykašlává ji z plic a mohutně se baví:
*Kláro, ty ses zbláznila! Proč rozvod? Je nám špatně?*
*Není, ale Běla -*
*Zapomeň na Bělu,* přeruší mne. *Mysli si, že nejsem ženatej a je to, ne?*
Miloš je zřejmě člověk, který nevyhledává zbytečné problémy. Ačkoli se snažím ze všech sil, takhle zjednodušeně to brát nemohu. Jak si mohu myslet, že není ženatej, když vím, že je? A ke všemu mi v hlavě vrtá červ pochybností
zasetých mým pitomým bráškou: poznámka, že Miloš mě má jen na sex, který mu doma momentálně chybí!
*Kdy si dáme druhý kolo?* zeptá se u nás na rohu, kde mě chvíli před desátou vysadí.
*Sejít se můžeme zítra,* navrhnu. *Máma má denní.-*
*Zítra je brzy,* namítne. *Dopřej organismu, ať se stihne zahojit. Dost jsi krvácela, necháme ránu zavadnout. Stavím se tu pro tebe ve čtvrtek ve čtyři.*
*Však se nemusíme milovat,* oponuji, *ale jít do kina -*
*Milování je nejhezčí,* usměje se. *Moc se mi to líbilo. Jsem rád, že jsi tu výsadu prvního věnovala mně.*
Chvíli se s úsměvem přeme, zda šlo o výsadu nebo dřinu, načež se zhrozím letícího času, lípnu mu poslední polibek a pádím domů, co moje zraněné tělo dovolí.
Naštěstí se mi podaří vrátit dřív, než dorazí máma z divadla. Ivan se od počítače pouze ušklíbne, komentář si nechá pro sebe, za což jsem mu vděčná, vyčistím si zuby a zhroutím se do postele. Dneska odpočinek potřebuji!
Spánek však dlouho nepřichází. Před mámou, která mě přijde zkontrolovat, ho předstírám, protože nemám nejmenší chuť si s ní povídat, civím do tmy a probírám tři hodiny strávené s Milošem. Nejsem panna. Když se to tak vezme, bylo to docela prima a jsem ráda, že mým prvním klukem byl právě Miloš. V diáři bych si měla datum 15. 7. zakroužkovat zvýrazňovačem! Prázdniny, ačkoli vypadaly ze začátku víc než zoufale, nabraly slušné tempo a události nečekaný obrat! Ještě před pár dny by mě ve snu nenapadlo, že bych mohla přijít v nejbližších měsících o poctivost, a vida, našla jsem svého rytíře! Pravda, hrabě Siniša Vojkffy by se tak dravě jako Miloš nezachoval, miloval svou Neru platonicky celé roky, zatímco Miloš mě odpanil po třetí schůzce, nicméně.- Dneska je jiná doba než za vlády Marie Terezie!

S tím poraněním Miloš nijak nepřeháněl. Ráno mi činí potíže dát nohy k sobě, bolí mě dokonce i v kyčlích a schody neseběhnu jako obyčejně po dvou, nýbrž pěkně pomaloučku, jeden po druhým a rukou se přidržuji zábradlí. Dopajdám se
až ke schránce, ve které se bělá obálka. Nemusím ji ani otvírat, aby mi bylo jasné, že mi D. přeje krásný den, a taky mě nijak nerozruší, zájem o autora dopisů odsunu kamsi na dno. Schránka skrývá navíc ještě pohled s exotickou poštovní známkou a Radčiným písmem naškrábanou mou adresou. Je to tu super! píše nadšeně a hned za podpis připojí P. S.: Kluci jsou tu přesně takoví!
Otočím pohlednici a roztáhnu pusu do širokého úsměvu. To je celá ona! Nekoupila jako tisíce obyčejných turistů klasický pohled, na kterém by byly pláže poseté slunečníky, zvlněné moře s bílou krajkou pěn či hotelová panoráma, nýbrž snímek nádherného snědého kluka, kterému se pod rozepnutou džínovou košilí lesknou propracované namaštěné bicepsy a džínsy s povoleným knoflíkem kopírují vzrušený penis.
Náhle pocítím jakousi hrdost, že už to mám za sebou, že jsem Radku konečně dohonila, ke všemu s jejím bráchou a na její vlastní posteli. Miloš je tisíckrát lepší než všichni ty play-boyové z Hammametu!
Vytírání schodů a chodby, rozkaz dne, který mi mamka napsala černou fixou na kousek papíru a přilípla ho proužkem izolepy na *nástěnku*, jak říkáme čelní stěně ledničky, na niž máma podle potřeby přilepuje nejrůznější úkoly pro mne i Ivana, nechám uležet do pozdního odpoledne. Což je moudré rozhodnutí, jelikož během dne tělesné potíže rozchodím. S otráveným výrazem napustím kbelík horké vody, do které naliji odměrku univerzálního čističe. Nejprve schodiště zametu, pak vezmu mokrý hadr jeden schod po druhým a skončím dole u domovních dveří. Když už se mi zdá, že se dlaždice dostatečně lesknou, narovnám hřbet. Uf. Dřít se v krásném letním odpoledni, zatímco každý normální člověk tráví prázdniny u vody, je hřích.
Nechce se mi táhnout kbelík vody do patra, vynesu jej ven a vychrstnu do kanálu. S uspokojením, že je nepříjemná práce za mnou, se rozhlédnu ospalou ulicí. Nikde ani noha. Stříbrná alej, ač městská čtvrť, může směle konkurovat venkovu! Zvuky města sem doléhají dušeně, protože zdálky, někde poblíž hraje taneční hudba a také ke mně dolétávají útržky hlučného ženského dialogu z otevřeného okna za záclonou, aby nic nebránilo všudypřítomné špionáži v přízemí domu, kde má bába jeden z obýváků. Odposlouchávání cizích rozhovorů mě nikdy nelákalo, natož špehovat paní Mackovou s nějakou přítelkyní v uvozovkách.
Náhle se zarazím. Přiměje mě k tomu mámino jméno, vyslovené tou druhou osobou! Opatrně překročím záhonek růží, čímž se dostanu těsně pod okno, a skrčím se na bobek. Ačkoli nevidím žádného živáčka, kterému by moje počínání mohlo připadat podivné, tvářím se, že vytrhávám plevel. Třeba jsem se jenom přeslechla, Marková zní skoro stejně jako Macková, stačí vyměnit jedno písmenko.-
*Myslela jsem, že je to slušná ženská - a zatím jsem si nasadila do domu pěknou čubku,* stěžuje si paní domácí a mně tuhnou rysy. Nepřeslechla jsem se, bohužel! *Nakonec, mělo mě varovat, že je rozvedená. Od takovejch radši dál!*
*No je to,* přizvukuje druhá čarodějnice. *Člověk musí bejt moc vopatrnej, když si vezme do baráku cizí lidi.*
*Bylo mi jich líto, jsem taková útlocitná,* svěřuje se bába. *Helejte, kdoví, proč je vlastně rozvedená! Tvrdila, že ne vlastní vinou, jenže to asi říká každá.*
*A vona s tím mladým tento?* dychtí druhá.
*Určitě,* prohlásí Macková s neochvějnou jistotou. *Kdyby to byl mužskej pro ni, ale kdepak, tahá se s takovým brejlatým holobrádkem o spoustu let mladším! Nestydí se ani před těma děckama.- Taková vostuda, tohle byl vodjakživa počestnej dům, a ne žádnej pelešinec.-Jelikož nemám v ruce granát, který bych jim dovnitř s obrovskou chutí hodila, a využít k témuž účelu kbelík by nebylo moc efektivní, zatnu pěsti a vyplížím se nahoru po schodech. Dosud jsem považovala vlezlíka Kukačku jako trpěného parazita, daň z přepychu, ve spoustě věcí nám skutečně pomohl, ale nikdy mě nenapadlo zamýšlet se nad perspektivou případného vztahu mezi ním a mámou! Natož, abych se pídila po tom, kolik mu je let! Copak máma by byla schopna tahat se s úplně cizím chlápkem? Po rozvodu s tátou prohlásila, že do smrti nechce žádného muže ani vidět!
Macková dělá z komára velblouda, usoudím s úlevou. Jako vždycky. Pozval ji do divadla, no a? Lístek zaplatil, proč by nešla. Divadlem mu splatila dluh, a tím vše končí.
Hm, tak tohle si myslím do chvíle, než patnáct minut po šesté přihrčí před náš dům otřískaný Favorit a zastaví tím svým efektním způsobem na dva přískoky, motor chcípne dřív, než stihne řidič vyřadit rychlost. Ten člověk se v životě nenaučí jezdit, pomyslím si popuzeně. Načasovat si příjezd umí, všechna čest, máma přijde od autobusu.- Ale co to? K mému velkému úžasu a ještě většímu zděšení zírám na mamku, které Kukačka galantně otevře dveře vozu a pomáhá jí s nákupem! A nejen to, vynese jí ho až do bytu a suverénně přijme pozvání. Určitě s tím kalkuloval! No výborně, kafčem to začíná, divadlem pokračuje a postelí skončí!
*Děti? Kláro! Ivane! Jste doma?*
Objevím se v obýváku s náležitě kyselým kukučem.       
*A kde bych asi měla bejt, když mám domácí vězení?*
*Doma,* ujistí mě a hned pochválí: *Hodná holka.*
*Ahoj, Kláro,* kývne na mne Kukačka rozvalený v křesle.
Hezky u nás zdomácněl, chlapec! Záměrně mu neodpovím, otočím se na mámu: *Připravila jsem večeři. Pro nás tři, nemohla jsem tušit, že si přivedeš návštěvu. Nic nezbylo.*
*Nevadí,* odpoví mi roztržitě. *Udělám pro všechny obložené housky. Martine, zůstanete na večeři, že?*
*S radostí,* usměje se. *Ovšem jen pod podmínkou, že vám s tím pomůžu. Smím?*
Shodí ze sebe koženou bundu a hrne se za mamkou do kuchyně, odkud se vzápětí ozývá veselý hovor. Ačkoli se titulují křestními jmény, vykají si. Zatím, anebo jde o zastírací manévr, jímž maskují svoje tahání?
Dostanu okamžitý nápad. Zaposlouchám se, v kuchyni panuje nálada víc než výborná, zdá se, že odtud nebezpečí nehrozí, třemi přískoky jsem u gauče a horečně šacuji kapsy Kukačkovy kožené bundičky. Klíče, posmrkaný kapesník (fuj), propiska, šroubovák, ulepený bonbon, špička ztvrdlého rohlíku, kus toaletního papíru.- Teprve v náprsní kapse objevím peněženku s přihrádkami na doklady. První mi padne
do očí kartička zdravotní pojišťovny s rodným číslem, které si rozložím na datum narození. Odečíst si ho od současného letopočtu je otázkou vteřiny. Pak jen lapu po dechu. Macková měla zcela výjimečně pravdu!
Ke všemu se dveře rozlétnou dokořán. Myslím, že jsem nikdy tak rychle nezčervenala! A navíc zbytečně, ten, kdo mě vylapil, je bráška dorazivší z loděnice.
*Čau, ségra. Kdo tam je?* kývne směrem ke kuchyni a vzápětí si neznámou do rovnice dosadí: *Martin?*
Vydechnu úlevou, pouzdro podobné leporelu složím, šoupnu zpátky do kapsy a bundu pohodím na stejné místo. *Kdo asi!*
Ivanovi moje počínání neujde. *Ty mu kradeš prachy?*
*A jinak zdravíčko slouží?* osopím se naň.
*Proč mu teda čucháš do peněženky?*
*Chtěla jsem si něco ověřit,* vysvětlím a pohrdavě dodám: *Víš, •kolik mu je let?*
*Martinovi?*
*Komu jinýmu!*
*Nevím,* pokrčí rameny. *Pětatřicet.-?*
*Za pět let!* triumfuji. *Letos v dubnu mu bylo třicet. Je o šest let mladší než máma, chápeš to?*
*Lepší než starej fotr, ne?* míní ten dement.
*Macková ji pomlouvala o sto péro -*
Bráška se pobaveně zasměje. *Ty bys mě dovedla rozbrečet, haha. Mínění babči Mackový je to poslední, co by mi vadilo.*
*Ale stejně, taková ostuda, tahá se s mladým klukem.-*
Trhne rameny, tentokrát už bez úsměvu: *Rozhodně je menší ostuda táhnout s mladým svobodným klukem než se starším že-náčem.-*
Má cenu hádat se s debilem? Nemá. K mámině nesmírnému úžasu odmítnu lákavě vypadající obložené housky a v půl osmé zařezávám v posteli jak největší ospalec. Brácha klidně zradí a cpe se s Kukačkou u jednoho stolu a ještě se s ním baví!
Na mámu jsem naštvaná hned ze dvou důvodů. Ani nevím, který mě tíží víc, zda nekompromisní domácí vězení a zákaz stýkat se s Milošem, anebo její trapná lovestory s Kukačkou, ve které
instinktivně tuším vážné nebezpečí! Ke všemu se se svými problémy nemám komu svěřit, Radka se sluní v Hammametu, kamarádky jsou na prázdninách a s Ivanem není kloudná řeč. Zbývá mi jediný člověk - Miloš. Na odpolední rande se těším.
Jenže! První, na koho v půl desáté, sotva se vykotrmelím z postele, abych si opláchla ospalé oči, narazím, je máma. Čerstvě umyté vlasy si před zrcadlem v koupelně natáčí na velké pěnové natáčky a notuje si jakýsi nápěv beze slov.
*Ty jsi doma?* vyhrknu zmateně. Podle rozpisu měla mít ve čtvrtek denní!
*Dobré poledne,* pozdraví mě. *Jitka potřebovala vyměnit službu, tak jsem se s ní prohodila. Běž se nasnídat, Kláro. Jsou tam rohlíky a šátečky.- K obědu si uděláme rizoto.*
*Kukačka rád rizoto?* odfrknu znechuceně, jelikož výměna služby značně komplikuje moje plány!
*Nevím, o tom mi neříkal,* ujistí mě a pohlédne mi přes zrcadlo do očí. *Ostatně, obědvá v zaměstnání.- Kláro, sedneme si a popovídáme si. Řekneš mi, co ti na Martinovi tolik vadí, a já na oplátku -*
*Zbytečná námaha,* přeruším ji. *Můžu ti to říct rovnou. Vadí mi na něm úplně všechno.*
*Všechno je široký a nicneříkající pojem.*
*Leč výstižný,* ušklíbnu se a otočím se na patě.
*Počkej,* snaží se mne zastavit. *Tvůj postoj je.- dětinský, Kláro. Probereme to -*
*O Kukačkovi odmítám diskutovat.*
*Dobrá, nebudu tě nutit,* pokrčí rameny, nicméně navrhne: *Pokud se nechceš bavit o Martinovi, pohovoříme si o Milošovi. Tohle téma by tě mohlo zajímat, ne?*
Nedám na sobě znát, jak mě zaskočila. Ještě před chvílí jsem si stěžovala na nedostatek posluchačů! Ironie osudu, že se mi nabídne právě máma, původce všech potíží?
*Budeš se divit, ale nemám zájem se o něm s tebou bavit.*
*Kláro, zkusme být přítelkyně, ne protivníci.*
*Přítelkyně?* zopakuji ironicky. *Vždyť uplatňuješ pozici síly, jednáš se mnou jak s malým harantem! Domácí vězení, to je hlína, fakt. Anebo mi ho chceš zrušit?*
*Ano,* přikývne a já s nadějí zatajím dech. V tom případě bych mohla odpoledne.- Moje radost netrvá dlouho, protože dopoví: *Pokud uznáš, že ženatý muž není pro tebe, tak -*
*Pch,* chrochtnu pohrdavě. *A jsme tam, kde jsme byly. Vnucování názorů, nátlak, příkazy, zákazy. Díky, nezájem.*
Mamka bezradně vzdychne a s natáčkami na levé části hlavy cupitá za mnou do pokoje. *Kláro, třeba najdeme společnou řeč.- Musíme ji najít! Slyšíš mě? Kláro?*
Se sluchátky volkmena na uších učiním jednoznačné gesto člověka postiženého ztrátou sluchu. Se sluchátky strávím zbytek dopoledne i část odpoledne, ačkoli si do nich žádnou hudbu nepouštím. Používám je pouze coby zastírací manévr, jednak tím mamku odrazuji od snah o rozumný dialog a jednak si vytvořím soukromí, prostor pro přemýšlení. Mám nad čím dumat! Totiž, jak se vypařit z bytu, když je máma doma!
Poslední pokus přiblížit se mi zosnovuje něco málo po druhé hodině. Oxiduje tak dlouho, dokud s náležitě otráveným výrazem neodtáhnu sluchátko od ucha. *Co je zase?*
*Povídám, že bychom se mohly jít podívat do obchodního domu po něčem hezkém. Chtěla jsi přece plavky, ne?*
Snaží se, to se musí nechat! A je vynalézavá!
*Neříkalas, že nemáme peníze nazbyt?* namítnu ironicky.
*To opravdu nemáme,* přizná upřímně. *Nerada sahám na rezervu, ale.- Do další výplaty jistě vydržíme a člověk si má někdy udělat radost jen tak, nemyslíš? Sobě i svým blízkým. Vybereš si nějaké krásné plavečky a -*
*Nechci,* odmítnu prudce. Vidím jí až do duše! Udivuje mne, jak málo zná svou dceru, když si myslí, že si mě koupil *K čemu by mi plavky byly? Stejně mám zaracha.*
*Nemusela bys ho mít,* připomene. *Pojď, třeba objevíme něco pěkného a změníš názor.-*
*Nikdy svůj názor nezměním!* odseknu. *Nikam nejdu.*
A zase si narvu na uši sluchátka, do kterých pustím hudbu na nejvyšší stupeň hlasitosti, div si neprorvu bubínky. Svůj účel to splní, máma odejde, za chvíli mohu pozorovat oknem, jak míří na zastávku autobusu MHD.
V tu ránu ožiji. Dialog s ní není uskutečnitelný, alespoň ne dialog se závěry podle mých představ, tudíž využiji chvíle, kterou mi seslalo samo nebe! Bleskově se vysprchuji, lehce nalíčená už jsem, hodím na sebe džínové šortky a tričko, do plážové tašky staré plavky, krém a sluneční brýle, a zmizím z bytu dřív, než se máma vrátí, a raději podupávám na rohu dlouho před smluvenou schůzkou. Jde o obyčejný útěk, jehož následky nechci vidět, nicméně v tuhle chvíli na ně nemyslím, žiji přítomností a těším se na chvíle nejbližší, ty, které mě čekají s Milošem.
Zrovna dnes mu to nějak trvá, objeví se ve čtvrt na pět. Nejprve padnu na sedadlo spolujezdce, vzápětí Milošovi kolem krku. *Už jsem se bála, že nepřijedeš!*
*Málem se stalo,* odpoví stroze a stáhne moje paže ze svých ramen. *Dalo mi to hodně rozhodování.*
Tón jeho hlasu mě vyděsí, stejně jako zamračený výraz.
*Miloši, co je s tebou?*
*Muselas to vyžvanit?* osopí se na mne.
*Co.-?* kuňknu vytočeně. *O čem mluvíš?*
*Musela ses mámě pochlubit, sakra?*
*Mámě? S čím?* opakuji nechápavě.
Ušklíbne se. *Byla za mnou.*
*Cože?*
*Tvoje máma!* Uhodí pěstí do volantu. *Dneska ráno. Našla si mě podle telefonního seznamu a přišla mi dělat scény až do ordinace. Nepřej si vědět, co jsem musel vyslechnout a jak jsem si asi připadal!*
*Ježíši.-* zhrozím se.
*Správně,* souhlasí se mnou se značnou dávkou sarkazmu. *Taky jsem se div nemodlil, aby už vypadla. Vsadím se, že sestra, ta megera, měla uši nalepený na zdi!*
*Miloši, já.- Nemůžu za to. Máma sama.- Odpusť.*
Mávne rukou. *Už se stalo.- Jenže je tu jinej problém. Vyhrožovala, že pokud toho nenecháme, přijde zase. Ovšem ne za mnou, nýbrž za mou ženou. Ty ji znáš: je toho schopná?*
*Ona.- asi.- totiž.-*
*Takže je,* vybere si z toho to, co jsem se snažila skrýt. *Vypadala odhodlaně. V tom případě ale -*	
Myslím, že mi srdce vypovědělo službu. Visím mu na rtech.
Všimne si toho, zavrtí hlavou a už bez známek vzteku se pokusí vysvětlit: *Pochop, Běla má rizikový těhotenství, nesmí se rozrušovat.- A já si nemůžu dovolit skandál, zničilo by to moje postavení, pacientky by ke mně ztratily důvěru.- Prosím tě, Kláro, ne-tvař se tak zoufale.*
Do očí mi vhrknou slzy. *Takže mě pouštíš k.- k vodě?*
Uhne pohledem, chvíli bubnuje prsty do volantu, načež nevydrží a přitáhne mě k sobě. Ochotně skryji tvář zbrázděnou slzami pod jeho klíční kostí. *Nemůžu jinak.*
Při představě, že zase budu sama, neudržím vzlyknutí.
*Neplač,* konejší mě, násilím zvedne můj obličej a vpije se svými ústy do mých. *Do háje,* řekne potom ochraptěle. *Uvědomuješ si, jaký riziko podstupuju?*
Mlčky přikývnu, hlas by mě zradil. Miloš otočí klíčkem, zařadí jedničku a poručí mi: *Schovej se.*
Ochotně se nasoukám pod palubovku a s hlavou opřenou o sedadlo se dám vyvézt do přírody. Dovolí mi vylézt až na hrbolaté lesní cestě vzdálené dobře dvacet kilometrů od města! Pomůže mi z vozu, z kufru vytáhne deku a mlčky zamíříme do hlubin lesa, dokud nenajdeme příhodné místo na paloučku obklopeném hustým porostem. Bez dalšího líbání či sebemenší předehry mě položí, stáhne ze mě šortky, tričko i kalhotky, strčí mi do ruky kondom a sotva mu ho naroluji na rychle nabývající penis, prudce do mne vstoupí, jen zasténám. S proniknutím problémy nejsou, jelikož však jsem nevzrušená a suchá, dost to drhne, pálí a bolí. Miloš na mě ohledy nebere, buď mě trestá za nepříjemnosti s mou mámou, anebo mu tohle drsné milování vyhovuje. Pohybuje se ve mně čím dál rychleji, zdá se, že se mu líbí moje výkřiky, které ze mě vyráží a jež považuje za projevy slasti, jelikož když dosáhne orgazmu, zhroutí se vedle mne a libuje si: *Super, Kláro. Jsi báječně úzká.- Dnes jsi to prožívala mnohem víc, že jo? Máš k sexu vlohy.*
Polichoceně se usměji, hlavou se mi honí diametrálně odlišné starosti: *Miloši? Miluješ mě?*
Líbne mě na nos. *To víš, že jo.*
*Pak se ale nemůžeme rozejít.-* Pochopí, kam hovor směřuje. Zachmuří se a já s obavami čekám
na vynesení ortelu. Chápu důvody, pro které se bojí v našem vztahu pokračovat, zároveň však doufám.-
*Podaří se ti mámu ošálit natolik, aby netušila, že se spolu dál scházíme?*
Sebevědomě přikývnu. *Udělám pro to všechno.*
*Fajn,* souhlasí. *Takže.- Zítra mám práci, uvidíme se v sobotu. Ve čtyři tě čekám na rohu. OK?*
Nadšeně přikývnu, nebezpečí rozchodu je zažehnané. Přestože netuším, jak mámě vysvětlím odpolední výlet a čím chci obelstít její podezíravost, chvíli se s Milošem líbáme, pak si zalezu do vozu na způsob skrčence a nechám se vysadit v sousední ulici. Naposledy Milošovi zamávám.
Bráška neměl pravdu! V našem vztahu sice má jednu z privátních úloh sex, možná tu první, nicméně Miloš mě miluje. S tím si jsem jistá! Jinak by přece neriskoval, ne?
A ono je CO riskovat. Máma není moje přítelkyně, nýbrž protivník, bohužel, a navíc pořádně nebezpečný protivník! Každý krok, kterým se přibližuji k domovu, je pomalejší a nejistější. Vynese mě v zubech! Nemá cenu vymýšlet výmluvy, i blbečkovi by došlo, kde a s kým jsem byla, kvůli komu jsem porušila zákaz vycházení! A máma blbeček není.
Naopak. Máma je diplomat jak vyšitý! S krásně naondulovanou hlavou a v nových letních šatech, které ji dělají mladší o deset let, zkouší různé odstíny rtěnky. Jakmile mne spatří vplížit se do dveří, nevrhne se ke mně a nezfackuje mě, jak jsem počítala, místo toho se na mne líbezně usměje: *Jaké bylo rande? Netváříš se zrovna nadšeně. Že byste se pohádali?*
V tu ránu se dovtípím - odpoledne odešla schválně, aby mi poskytla možnost setkat se s Milošem! Správně předpokládala, že se po ranní scéně Miloš poleká a dá mi kopačky, ovšem v jednom se sekla. Ani na mysl jí nepřišlo, že mě miluje a obrovské riziko kvůli mně podstoupí! Ve zlomku vteřiny prokal-kuluji všechny možné varianty, pročež zvolím tu, jež mi připadá v dané situaci nejmoudřejší, totiž předstírat, že její plán do puntíku vyšel!
*Musela jsi za ním hned běžet?* Do nakvašeného tónu se nikterak nenutím, její podraz mi zůstane v krku nadlouho. 
*Musela, Kláro,* ujistí mne. *Když nemáš rozum ty, musím ho mít já. A doufám, že pan doktor Pinkas ho dostal.*
*Všechno akorát zničíš!* podpořím její úvahy.
*Jednou mi za to poděkuješ.*
*Nikdy!* zavrčím tak, jak bych vrčela, kdyby se katastrofický scénář, který pro nás napsala, vyplnil.
*Ale jdi, to přebolí,* konejší mne a já třísknu dveřmi.
Před bráškou pro jistotu držím nafučenou tvář, nicméně v duchu se musím smát. Máma je možná diplomat, ovšem já jsem intrikán! Spolkla to i s navijákem. Mohu si gratulovat! Domácí vězení dneškem skončilo, od zítra budu smět chodit na koupaliště a do kina a na nákupy, tvářit se, že jsem sama a zatím se scházet s Milošem.- Jsem hlavička!



7. KAPITOLA
Ivan se vrátí od přehrady nezvykle brzy. Urazí jedenáct lívanců, které jsem uklohnila k obědu a při jejich smažení zamořila byt kouřem přepáleného oleje, div paní Macková nevolala hasiče. Hned měla důvod vetřít se do našeho bytu a sondovat!
*Kdy bude svatba, Klárinko?* ptala se, jako když másla ukrajuje.
*Svatba? Já se jen tak vdávat nebudu!*
*Kdo mluví o tobě?* vycenila na mě dvaatřicet umělých tesáků. *Myslela jsem maminku a toho fešáka.-*
Zrudla jsem až po kořínky vlasů. *Žádná svatba nebude!*
*Ale no to se mu nemůžeš divit, je ještě moc mladej,* přikyvovala bába škodolibě, došlo na její slova. *Kdo si v dnešní době uváže na krk starší ženskou se dvěma dospívajícíma děckama?*
Mnoho nechybělo a poslala jsem ji ne do Malacek, nýbrž někam jinam! Ovládla jsem se s největším sebezapřením.
*Chceš něco zajímavýho ukázat?* nabídne mi Ivan, sotva ,si otře mastnou pusu hřbetem paže.
*Ukázat? Co?* zeptám se podezíravě.
*Dole ve městě,* upřesní.
*Nechce se mi táhnout do města.*
*Vezmeme si kola, za chvíli jsme tam,* agituje.
*A co ukázat?*
*Uvidíš. Garantuju ti, že tě to bude zajímat.*
*Neotravuj,* odbydu ho.
*Týká se to toho tvýho miláčka.*
*S tím jsem se včera rozešla,* oznámím vítězně.
*Dovol, abych se zasmál,* baví se. *Ha ha. To vykládej veverkám. A mámě, ta ti to uvěří.*
*O co ti jde?* zeptám se výhružně.
*Pojďse mnou a uvidíš.* Mrkne na hodinky. *A hoď sebou.*
Váhám pár vteřin, potom zvítězí zvědavost.
*Kam jedeme?*
*K Thomayerově nemocnici,* podá mi kusou informaci. Proč k nemocnici, proboha?
Kousek cesty si zkrátíme přes pěší zónu Centrálního parku, což se nesmí, nicméně jsme na místě. Bráška nezamíří ke vchodu do areálu nemocnice, zastaví na parkovišti naproti ní, kolo si opře o budku hlídače a sedne si na obrubník chodníku. Zařídím se podle jeho vzoru, přestože si připadám jako blázen. *Co bude dál?*
*Dočkej času,* ujistí mě. *Sleduj vchod.*
Uvolněně natáhnu nohy a dlabu na pohoršené pohledy kolemjdoucích, co je musí překračovat. Přesně ve tři otevře vrátný bránu dokořán a návštěvy se hrnou dovnitř jako stádo
na pastvu. Během dalších dvou minut se prostranství před
nemocnicí vylidní, dovnitř se trousí jen tu a tam některý
z opozdilců. Když už se chci na brášku osopit za jeho debilní
nápad, zahlédnu zelenkavé Megane, co se přiřítí z jedné z bočních ulic, odvážně vykrouží zatáčku k parkovišti, až gumy zakvílí, zastaví pouhých pár metrů od nás a já se instinktivně přikrčím za keříček bobulovin.	
Miloš naštěstí nemá o mé přítomnosti ani potuchy. Sotva • umlčí motor, už je jednou nohou venku, vytáhne z vozu kytici růží, vůz zajistí dálkovým zamykáním, rukou si upraví vlasy a dlouhými kroky si to mete k nemocnici.
*Kdybys tu vydržela do čtyř, viděla bys totéž v opačném sledu, jedině ta kytka by chyběla. Chodí sem denně. Je pra-videlnej a přesnej, pokaždý s pugétem.*
*Navštěvuje svou ženu,* pokrčím rameny. *No a?*
*Copak tobě to nedošlo? Na tvým místě bych byl opatrnej na jeho kecy, kterak si s manželkou nerozumí a vzal si ji z musu. To, že za svou ženou lítá každodenně s kyticí, o něčem vypovídá.*
*Kde je řečeno, že ji miluje?* namítnu. *Jeho chování svědčí leda o tom, že je slušnej, čestnej a pozornej.*
Brácha se zkroutí v křeči smíchu. *Teda, jestli ten je čestnej , tak už nikdo! Zahejbá těhotný manželce pár dní po svatbě jako by se nechumelilo a ty to považuješ za čestný?*
Zamračím se. *Prosil se tě někdo o tvoje soudy?* .-    *Chtěl jsem ti píchnout,* pokrčí rameny.
*Opakuji, žádala jsem se tě o pomoc?*
*Ne,* uzná s úsměvem. *Ale až budeš, vykašlu se na tebe.*
*Už aby to bylo!* odseknu, naskočím na kolo a bez ohlížení se rozjedu k domovu. To je najednou péče!
Ačkoli hážu ramena, přece jen mi vrtá hlavou nadšení v Milošově tváři, s jakým se hrnul do nemocnice.
Mámu opět přiveze z práce Kukačka, navíc se zpožděním takřka půl druhé hodiny! Kde byli celou tu dobu? A co dělali? Špehuji jejich příjezd a vzteky zatínám pěsti, div si nehty nerozdrásám dlaně. Dnes sice nejde dál než do předsíně, kam mámě donese tašku s nákupem, avšak domlouvá se s ní na sobotním odpoledni! To je vrchol, pomyslím si vyšroubovaná do vrtule. Oni si smlouvají rande, jak kdyby jim bylo sedmnáct! Máma chvíli okolkuje, neví, zda nás může nechat doma samotné (pch!), nakonec pozvání do kina přijme. Mohlo by mě uklidnit, že si stále vykají, a to dokonce i ve chvílích samoty, kdy nemusí nic předstírat, leč neuklidní. Tykání je jistě jen otázkou času! Po něm přijdou intimnosti. Líbání a milování. ..
Na scéně se nečekaně objeví všetečná paní domácí. ,    *Měli jste pootevřený dveře,* vysvětluje a ačkoli o Kukačkově přítomnosti dávno ví z číhané v okně, tváří se, jako by ho zaregistrovala teprve nyní: *Ale jejej, vy máte návštěvu? Nevyrušila jsem vás? Že tu tak stojíte.*
*Chtěla jste něco, paní Macková?* táže se máma rozpačitě.
*Jen pokračujte, mě si vůbec nevšímejte,* švitoří babka. *Já mám pro lásku pochopení.- Přišla jsem na televizi, teď budou zprávy a pak doktorka Quinnová, tu já ráda, ale ta moje bedýnka zase stávkuje.-*
*Tak to máte smůlu,* přeruší Kukačka její monolog. *Tady se žádná Kmínová konat nebude.*
Málem prozradím svůj tajný úkryt v šatníku, dusím smích v dlaních, jak moc se mi chce vyprsknout! Prý Kmínová, haha.
*Nebude?* zeptá se bába zmateně. *A na co budete koukat?*
*Na sebe,* odvětí Kukačka s úsměvem.
*Ale jen se klidně koukejte,* drmolí babka. *Já vám překážet nebudu, pustím si seriál a -*
*Vy mi pořád nerozumíte,* zavrtí Kukačka hlavou. *Žádná televize se nekoná. To víte, elektrika je přece hrozně drahá.- Děkujeme za vaši návštěvu, paní Macková, bylo nám opravdovým potěšením. Příjemný večer!*
Nasměruje zmatenou bábu k východu dřív než ta se stihne nadechnout, a ještě za ní zavolá: *Paní Macková? Zvonek tolik elektriky nespotřebuje, můžete ho používat bez obav, že zvednete účet. Buďte tak laskavá, ano? A dobrou noc.*
Domácí je vyvedená z míry natolik, že mu odpoví: *Dobrou.*
Na Kukačkovo konto musím s nevolí připsat další plus. Zachránil nás! Však mu máma, která by se na protest sama nezmotala, děkuje. Až moc, řekla bych!
Zůstanu ve své schovce, dokud vzduch není čistý, pak se doloudám do obýváku. Mamka se zrovna převléká. *Ahoj.*
*Čau,* odpovím nepřívětivě.
*Ahoj,* vystrčí bráška hlavu z pokojíku, kde utrácí čas slepováním nějakého hloupoučkého modelu plachetničky. ,,
*Jak jste se měli?* vyzvídá mamka ve výborné náladičce.
*Jako doma,* zavrčím.
*Opravdu jsi nikde nebyla?* chytí mě mamka za slovo. Je mi to jasné, bude mě hlídat, aspoň ze začátku, než ji uhoupám a ona uvěří, že rozchod s Milošem je definitivní. Musím být  opatrná, jednou vypadnu z role a jsem nahraná!      *Ne. Kde asi!* odseknu.
Moc mi nevěří, raději se pojistí: *Ivane?*
*Jo, byla celej den doma,* podpoří mne jinak pravdomluvný bráška. Dovedu si představit, jak ho tahle lež mrzí!
*Hodná,* pochválí mě a spěchá do kuchyně, aby připravila nějakou lehkou večeři, když jsme se na to s Ivanem vybodli.
Harpunuji vidličkou kousky syrové zeleniny pokapané citronem, zatímco bráška si do své porce salátu zamíchá bílý jogurt  a přikusuje k tomu jeden rohlík za druhým.
*Nemlaskej!* osopím se na něho popuzeně. Kdyby mě k té pitomé nemocnici nezavedl, mohla jsem mít chuť k jídlu!
*Aspoň je vidět, že mi chutná,* brání se.
*Máš apetit slona a chování vepře!*
*Lepší než se v tom vrtat jak červi v mrtvole.*
Po celé jídlo si vyměňujeme podobné lichotky - a máma nás ani jednou neokřikne! Jak by mohla, myšlenkami je úplně jinde, podle úsměvu v její tváři si dovedu představit, že to nebude v jiné galaxii, nýbrž někde mnohem blíž.-!
Do toho všeho se ozve zvonek u dveří.
*Ne!* zakvílím srdceryvně. Je sice hezké, že si domácí vzala Kukačkovo ponaučení k srdci, leč představa večera v její přítomnosti mne v nejmenším nenadchne. *Mami, ne!*
Mamka váhavě vstane od stolu. *Budeme s ní mít peklo.-*
*To máme stejně,* usoudí Ivan.
*Dobře, tak já.- Pokusím se,* slíbí mamka a odhodlaně zmizí
v předsíni. Oba s bráškou čekáme, kdy se ozvou zvýšené hlasy,
•neklamné známky hádky, ovšem k našemu obrovskému úžasu se
po chvíli ticha v kuchyni objeví táta. Vidlička mi vyklouzne z ruky
a spadne držátkem rovnou do salátu. Po celý dlouhý rok, co bydlíme
na téhle výspě, k nám táta nikdy na návštěvu nepřišel! Jednou
měsíčně, k čemuž mu dal právo soudní příkaz, nás zval na výlet,
do cukrárny a tak, vždycky jsme se z téhle povinnosti vykroutili
banálními výmluvami a krom občasných telefonátů a pravidelné
částky výživného, která se měsíčně objevovala na našem kontu, jsme o tátově existenci prakticky nevěděli. Respektive, nechtěli vědět.
*Dobrý večer,* pozdraví a rozpačitě se poškrábe na nose.
Ivan kývne, já se podobám sfinze.
Mamka si odkašle. *Sedni si.*
*Děkuju.-* Uvelebí se na čtvrté židli. Zběžně se rozhlédne. *Máte to tu hezký.- Jak žijete?*
*Tebe to opravdu zajímá?* zpochybní máma jeho dotaz.
*Pochopitelně mě zajímá, co dělají a jak se mají moje děti,* odpoví rychle. *A jak se máš ty, Blanko.*
*Dík za optání,* pokrčí rameny. *Za děti mluvit nebudu, zeptej se jich. A nezapomeň taky na vysvědčení, dřív tě zajímalo na prvním místě.*
*Počkej, jak - dřív? Zajímá mě pořád,* namítne.
*A že bylo už před třemi týdny,* nadhodí mamka.
*Ale já jsem se ptal Kláry,* brání se. Otočí se přímo na mne: *No řekni. Volal jsem ti, zval jsem vás na oslavu, ale dostal jsem košem.*
Mám na práci mnohem důležitější věc než je odpovídat na stupidní dotazy, takový zatržený nehet se musí ukousnout.-
*Volal jsi?* podiví se máma.
*Ano, jistě. A dnes odpoledne taky. Kolem půl třetí.- Nikdo nebyl doma, proto jsem se sem vypravil osobně.*
*Nikdo nebyl doma?* zopakuje mamka a její oči pokryje stín. Ivan po mně šlehne pohledem. Začíná to být hustý!
*Ne. Nakonec, na tom nezáleží. Nebudeme se obviňovat, Blanko.- To jsme si přece slíbili.*
Rodiče se rozešli jako rozumní lidé, rozvod se obešel bez hysterie, výstupů a nenávisti, prostě jsme se odstěhovali a začali válčit sami. Nechápu, jak to naši dokázali! Chovají se k sobě sice slušně, leč chladně a cize, jako by sedmnáct společných let vůbec neexistovalo!
*Ovšem,* vzpomene si mamka. *Proč jsi přišel?*
*No, víš.- Napadlo mě.- Chtěl bych pozvat děti na prázdniny, vynahradit jim ty neděle, co skoro nikdy nevyšly. Vyšetřil jsem si čtrnáct dní a objednal jsem od zítra chatu v kempu Brčálník. Stejně asi nic jiného nemají, že?*
*Cože?* vyhrknu zaskočeně.
Ti dva si mého zděšení nevšímají. Mamka si rýpne: *Copak, špatný svědomí?*
Táta sklopí hlavu jako uličník. *Ano.*
Nehraje efekty, nelže, vždycky mu na nás hodně záleželo, měl nás opravdově rád a i v době, kdy byl s časem vyloženě na štíru, se nám snažil věnovat. Vozil mě po soutěžích, s bráchou trávil čas s počítačem i na lodích, vztah k vodě je u dvojčat narozených ve znamení Vodnáře navlas stejný. Jenže to všechno bylo před tou ohavnou účetní Monikou! Při představě, že bych měla v tátově blízkosti strávit celé dva týdny, málem dostanu spalničky.
*Samozřejmě,* dodá pohotově, *že záleží na tobě, Blanko. Jestli mi je svěříš. Nic se jim nestane, věř mi.*
*Žádáš po mně nemožné,* namítne mamka.
*Třeba by nebylo naškodu pokusit se -*
*Věřit ti už nikdy nebudu,* dopoví mamka. *Ale děti ti půjčím. To je jiná stránka věci.*
*Pokud tady někoho zajímá taky náš názor,* ozvu se dotčeně, jelikož se mi jednání o nás bez nás za mák nelíbí, tím spíš, že jsme s bráchou přítomni, *tak já nejedu.*
*Svěřím ti je,* potvrdí mamka svoje rozhodnutí. *Na dva týdny. Já.- Jednak skutečně žádný program na prázdniny nemají, a jednak. .. Přestávám je sama zvládat. Lžou mi do očí.- Oba. Možná.- vám společné prázdniny prospějí.*
*Jsi skvělá ženská, Blanko,* lichotí táta.
*Škoda, že jsi na to nepřišel dřív. Kdy odjedete?*
*Zítra dopoledne se pro ně zastavím,* plánuje táta a konečně se otočí k těm dvěma balíkům, o které celou dobu jde. Brčálník je super kemp. Ivane, tam se vyřádíš! Má úplně všechno, nač si vzpomeneš. Surf, lodičky, potápění.- Taky diskotéky, Kláro, a-*
Vstanu od stolu tak prudce, až převrhnu skleničku. *Se mnou nepočítejte.*
*Není to tak dávno, cos mi krutě vyčítala, že musíš sedět celé dva měsíce doma,* připomene mi mamka.
*Kláro, zkus projevit dobrou vůli,* domlouvá mi táta.
*Dobrou noc!*
Raději se v pokojíku zamknu. Když brácha zůstal sedět jak hříbeček a dokonce o tátově nabídce přemýšlí, místo aby ji kategoricky odmítl, ať si ten trotl spí třeba ve vaně!
Nepojedu a nepojedu a nepojedu. Je mi jasné, proč mamka ochotně a bez průtahů souhlasila. Táta jí krásně nahrál! Zabije tím dvě mouchy jednou ranou. Dostane mě z Milošova špatného vlivu, co kdybych náš rozchod přece jen hrála, a získá volné pole působnosti pro rejdy s Kukačkou! Začátkem července jsem sice div nebrečela, že nemám kam odjet, jenže s tátou bych nejela, ani kdybych Miloše nepoznala!
Ve chvíli, kdy jde mamka za tátou zamknout domovní dveře dole v přízemí, se vrhnu k telefonu a vyťukám Radčino číslo. Tút
- tút - tút - Miloš je mou poslední záchranou! Nepředstavuji si, že mě odtud unese stejným způsobem jako vysvobodil Siniša Vojkffy komtesu Neru zpod šibenice, ale něco jistě vymyslí! Tak už to zvedni! Tút - tút - tút - ačkoli nechám telefon vyzvánět dobré tři minuty, než se máma vrátí, spojení se nedočkám. Miloš není doma.
Ráno mu během povinného balení zkouším volat znovu. Vystihnu chvíli, když je mamka zaměstnaná v koupelně, a rychle navolím kombinaci telefonního čísla Pinkasovic bytu. Tút - tút
- tút - Když už málem zoufám, po pátém prozvonění ve sluchátku lupne a Milošův hlas mi strojeně oznámí: *Dovolali jste se na číslo 245412. Momentálně nikdo není přítomen. Po zaznění signálu zanechte vzkaz.-*
Do háje dubovýho! Proti včerejšku pokrok, pravda, kdyby nic jiného, dozvím se, že se někdy v noci vrátil, nicméně mi to příliš nepomůže, protože už zase někam vyrazil. Švihnu sluchátkem, zanechat vzkaz se neodvážím, byť bych sebevíc chtěla. Co kdyby si ho přehrál někdo jiný?
Táta se objeví v půl desáté. Klaksonem vozu vzbouří půlku poklidné ulice, minimálně paní Mackové zadá námět k dohadům na celé týdny, a hned nám běží pomoci se zavazadly. Loučení s mámou se odbyde nahoře na chodbě, naši zřejmě nechtějí hrát sousedům divadlo, a je velice strohé.
*Tak si to krásně užijte,* popřeje nám mamka a nařídí: *A koukejte se mi hlásit telefonicky. Jasný? Ať nemám strach.*
*Nemusíš,* ujistí ji táta. *Jsou v dobrých rukou.*
*Ahoj, Ivane,* obejme mamka bráchu.    ,
*Čau, mami. Občas brnknu. Pokud tam budou mít telefon.*
*Tenhle kemp je továrna na sny, telefon patří k tomu nejzákladnějšímu vybavení,* frajeří táta, jak kdyby byl majitelem anebo placeným reklamním agentem firmy Brčálník.
*Ahoj, Kláro.-*
Rychle se ohnu pro tašku, takže se mi máminy paže smeknou po zádech. Nestojím o falešné důvěrnosti!
*Nejedeme na konec světa,* snaží se táta zředit dusno.
Schválně otálím se zapínáním sandálů, které jsem si obula k rif-lovým kraťasům s třepením a bílému tričku bez rukávů, abych zůstala na pár vteřin s mámou o samotě.
*Vyšlo ti to, co? Zbavila ses nás jedna radost.*
*Kláro, tak to není!* vydechne polekaně.
*Aspoň nebudeme překážet. Tobě a Martínkovi.*
*Kláro, prosím tě -*
Nezajímá mě, oč mě prosí, nejspíš o pochopení a nevím co všechno! Vyběhnu z domu, podám tátovi poslední tašku, aby ji mohl hodit do kufru vozu, a zapadnu na zadní sedadlo, jelikož přední zabral bráška. Táta na mámu vyloženou v okně s div ne zoufalým výrazem (hraje to, nebo ji vážně náš rozkol mrzí?) mohutně zatroubí, Ivan zvedne ruku a zamává na pozdrav. Já se ani neotočím.
Zvrácená radost z toho, jak jsem mámu utřela a zkazila jí náladu, mi vydrží sotva pár kilometrů. Mamka mi stejně jako město zůstane za zády, zatímco přede mnou jsou dva týdny, o kterých nemám tušení, jak je přetrpím! Celých čtrnáct dní mám pobývat v tátově přítomnosti, odmítat jeho neúnavnou snahu hrát si na milujícího otce a hodnou dcerku, otravovat se v nějakým pitomým kempu! O čem se budu s tátou bavit, když se mi se zrádcem, co nás opustil, vůbec mluvit nechce?
Ivan se pokusí najít společnou řeč. *Máš skvělou káru.*
*Líbí se ti Vectra?* pookřeje táta. *Koupil jsem si ji teprve na jaře, ještě není ani zaběhlá.-*
Opřu si hlavu o opěrku. Za starých časů jsme jezdili škodovkou, kterou naši později vyměnili za Favorita. Vida, táta povýšil. Konečně se firma rozjela tak, jak si s mámou plánovali v mnoha bezesných nocích na začátku podnikání.-
Tohle téma jim vydrží přesně k motorestu u dálnice, kam nás táta vezme na oběd. *Dejte si, co chcete,* nabídne nám, my se skloníme nad jídelníčky a dál jaksi není co říct.
*Vybráno?* vnucuje se úslužný číšník.
*Dám si uzenou rolku s bramborovým knedlíkem a zelím. K pití tonic,* objedná si táta.
*Smažená kuřecí prsíčka s hranolkama a colu,* řekne Ivan.
*A ty, Kláro?* pobídne mě táta. *Jen do toho.*
*Ragú z panenské svíčkové s broskvemi, bramborové krokety, zeleninový salát pikant s krabím masem, na předkrm smaženou večku s tresčími játry a šampaňské.*
Pingl, ten debil, hodí tázavým pohledem po tátovi.
*Jak si slečna přeje,* potvrdí mou objednávku.
Bráška má největší pilno civět z okna, nejspíš aby skryl podezřelé cukání v koutcích. Já jsem jiný formát, nehnu brvou a tím víc mě mrzí, že táta taky ne!
Stejně mi drahé jídlo nijak zvlášť nechutná, rýpu se v něm a kdyby mi nebránila hrdost, nabídla bych bráškovi, zda by ho se mnou nevyměnil za řízek! Z vína je mi přímo blivno!
Konverzace u stolu je velice jednostranná. Vždy je jejím autorem táta a na dotazy typu: chutná vám? nechcete přidat? máte dost? ještě jednu colu? nedáte si zákusek? jistě ani on sám odpověď nečeká.
AUTOCAMPING BRČÁLNÍK, hlásá do světa obrovská cedule nad bránou vjezdu do kempu a zelená kresba stvořená nějakým neuznaným umělcem má zřejmě představovat postavičku vodníka. Do Pilaře má ovšem rádoby malíř daleko asi jako do Indie!
Zatímco táta vyřizuje v recepci formality, pozoruji okénkem vozu život v kempu. Polohu má skutečně ideální, totiž na samém břehu velkého rybníka. Areál ohraničený plotem odtud vůbec nelze přehlédnout, vnitřek kempu se dělí na tři sektory, chatkový, stanový a karavanový. Díky pěknému počasí je nabito! Lidské mraveniště, to je ten pravý výraz, ušklíbnu se v duchu. Továrna na sny, řekl táta, ale já ho v duchu opravím. Továrna na dovolenou! Tomu,
aby si tu člověk připadal jako na sídlišti, zabraňuje hojně vysázená a za roky provozu vzrostlá zeleň, stromy, keře a nejrůznější okrasné kosodřeviny vytvářejí alespoň jistý stupeň soukromí jednotlivým stanařům a chatařům.
*Tady to znám,* uvědomí si brácha. *Při loňským školním výletě jsme tu jednu noc přespali. Byli jsme tu v červnu, mimo sezónu, proto nefungovala půjčovna sportovních potřeb.*
Hlasitě vzdychnu. *Závidím prosťáčkům, kterým k životu stačí sportovní potřeby.-!*
Bráška neodpoví. Možná se nechce hádat, anebo kvůli tátovi, jenž spěchá k automobilu a mává klíčkem s visačkou označenou číslicí 99. Dřevěná chatka tohoto čísla s malou zastřešenou verandou, dvěma místnostmi a kuchyňským koutem vybaveným tím nejnutnějším je zaklíněna mezi vysoké borovice uprostřed sektoru A. Vyhážeme z kufru zavazadla a než táta uklidí auto na parkoviště, rychle si vyberu zadní pokoj.
*No počkej,* brání se Ivan. *Jsou tam dvě postele.*
*V předním taky,* ujistím ho. *Aspoň na prázdninách si můžu dovolit luxus mít vlastní cimru, ne?*
*A proč si ho nemůžu dovolit já?* nechápe.
*Uznej, přece nebudu spát s tátou.*
Podrbe se za uchem. *Já s ním taky nechci bydlet.*
*Vy se jistě shodnete,* ušklíbnu se. *Přijal jsi pozvání s oddaností ratlíka, kterýmu přežranej páníček hodí kost.*
*Měl jsem předvádět hysterický scény a la sestřička?*
*Jsi blbej.*
*Utěšuje mě, že ty jsi chytrá.*
*To víš, někdo v rodině chytrej bejt musí.-*
*Tak co, mládeži?* přeruší náš slibně se rozvíjející dialog táta. *Ubytovali jste se? Mám nápad. Pojďte, provedu vás kempem, ať vidíte, kde co je.- Na vybalení času dost.*
*Možná to tu znám líp než ty,* namítne Ivan.
*Pochybuji,* usměje se táta. *Strávil jsem tu týden začátkem září.-* Zarazí se. Dojde mu, že tohle říkat neměl.
Ivan se přestane přít. Pohled, který si vyměníme, je jednoznačný a vůči tátovi nepřátelský. Pro nás si čas na dovolenou nikdy neudělal, ovšem vloni, sotva nás vystrnadil z bytu, odjel trávit líbánky
do Brčálníku! Možná bydlel s tou svou rajdou v téže chatičce, kam vzal dnes nás!
Táta se honem pokusí navázat zpřetrhlou nit kontaktu: *Ukážu vám, kde najdete jídelnu, knihovnu, fitcentrum, diskoland, bar, kino, televizní místnost, prádelnu.-*
*Musím si něco zařídit.* Vyběhnu z chatky dřív než mi stačí odpovědět. S tátovou pomocí bych našla telefonní budku bez tápání, ale já o to nestojím. I kdybych měla bloumat kempem do pozdního večera!
Tak dlouho to naštěstí netrvá. Na plácku připomínajícím náměstíčko s obchodem, stánkem PNS a kioskem s ovocem a zeleninou vedle hlavní cesty oddělující sektor B od sektoru C objevím hned dvě budky se žlutým nápisem TELECOM. Zašmátrám po kapsách, kam jsem si ráno nacpala veškerou svou hotovost, když si snad telepaticky uvědomím něčí upřený pohled. Vlastně pohledy. Tři. Všechny patří klukům od dvou mrňavých *áček*, zeleného a modrého, co jsou postaveny na samém začátku stanové zóny. Dva kluci se ležérně povalují na dece a mastí karty, nebo spíš mastili do té doby, než jim přišlo zajímavější poulit na mě oči, třetí cosi klohní v kotlíku nad lihovým vařičem. Podle nedaleko pohozené plechovky mi nedá práci poznat, jakou dobrůtku chystá.
*Chceš?* osloví mě jeden z hráčů a zamává hrací kartou, tuším že červenou devítkou. *Bude se ti hodit.*
A spolu se svým kámošem se oba mohutně rozřehtají.
Nejsem hej nebo počkej, aby po mně kdekdo pokřikoval, samozřejmě mu neodpovím. Dám dohromady dvacku v mincích a teprve když je chci vhodit do automatu, dojde mi, že mi ten frajer nenabízel hru, nýbrž kartu! Budka je na kartu. A druhá taky. Pochopitelně na telefonní, tudíž by mi hrací list byl k ničemu, přesto zrudnu. Nechala jsem se nachytat!
Bezradně se rozhlédnu. Do očí mi padne nápis u stánku PNS Telefonní karty zde v prodeji. Výborně! Kdybych se dívala od začátku, mohla jsem si ušetřit trapas. Znovu šmejdím konečky prstů po kapsách a s hrůzou trnu. Milionář zrovna nejsem! Výsledná bilance připomíná katastrofický scénář. Na kartu s pouhými padesáti jednotkami mi chybí dvanáct korun! Představa, že se musím vrátit k chatce s nepořízenou, prosit v lepším případě bráchu a v horším tátu, je neúnosná. Jestli nebude Ivan nic mít, raději se obejdu bez telefonování.-!
*Chceš půjčit?* Šlechetnou nabídku mi učinil třetí z kluků, ten kuchař.
*No, já.-* Kousnu se do rtu. Žebrat před cizími lidmi?
Kluk zkonkrétní. *Kolik potřebuješ?*
*Nic,* odmítnu hrdě, ale to už sáhne pro dolarovku skrytou v kapse džínsové bundy. *Dvanáct korun.*
*Dvanáct vočí?* baví se ti karbaníci. *Blbejch dvanáct vočí a tváříš se, jak kdybys chtěla dvanáct litrů!*
Kluk odhodí dlouhé tmavé vlasy z očí a strká mi dvacku.
*Tolik ne,* bráním se rozpačitě.
*Nemám menší.* Kluk mi do dlaně vloží žlutavou minci, přičemž si na krátký okamžik pohlédneme zblízka do tváře. Uvědomím si modř jeho očí. K tmavým vlasům bych najisto čekala hnědé oči, kombinaci, jakou máme my s bráchou.
*Díky,* breptnu zaskočeně. *Vrátím ti to -*
*Pro dvacku nezajdu hlady,* pokrčí rameny.
*Guláš!* zakvílí blonďák s dlouhým hárem.
*Oběd!* děsí se jeho kámoš a oba mají k siréně důvod. Z kotlíku se line kouř páchnoucí spáleninou.
*Je v řiti,* podotkne věcně čtvrtý člen jejich party, kluk, co vystrčí ze zeleného stanu hlavu s krátkým mikádem.
Jejich problémů si nevšímám, koupím si kartu se státním zámkem Hluboká, zasunu ji do automatu a vymačkám volačku našeho města plus číslo Milošova bytu. Tút - tút - tút -
Oči mi sklouznou zpátky ke klukům. Světlovlasý hároš, který mi nabídl hrací kartu, je vyloženě kořen, bleskne mi hlavou, typ, co nemůže mít problémy, a pokud ano, rozhodně ne problémy se seznamováním a navazováním vztahů! Přistihnu se však, že mě mnohem víc zajímá můj zachránce. Na první pohled normální, obyčejný kluk, neoplývá výstřední krásou ani vizáží nepřekonatelného borce, ale.- je v něm něco, co mě přitahuje. Možná ten pohled.-?
Ve sluchátku zachrastí. *Pinkas. Prosím.*	,
*Miloši!* zajásám. *Díkybohu, že jsi doma! Sháním tě od včera
už potřetí a -*	
*Ahoj, Kláro,* pozná mne po hlase. *Děje se něco?*
*To teda děje! Volám ti z Brčálníku.*
*Odkud?*
*Z kempu Brčálník. To je takovej obrovskej kemp -*      *Už vím,* uvědomí si. *Znám ho. Co tam děláš?*
*Jsem na prázdninách! Představ si, nečekaně se objevil táta a takřka násilím mě donutili sem jet! Teď se tu musím otravovat čtrnáct dní a myslím na tebe.-*
*Dva týdny? Fajn.-*
*Ty se raduješ?*
*Jdi ty, maličká,* směje se. *Jsi tam s mámou?*
*Jenom s tátou a bráchou. Proč?*
*Bude mnohem bezpečnější, když za tebou přijedu, než abychom se setkávali tady ve městě.*
*Přijedeš za mnou?* zadychtím. *Kdy? Zítra?* •     *Pokud to stihnu,* přislíbí. *Čemu se směješ?*
Říct mu, že na mě ti tři výtečníci dělají příšerné obličeje, kterými mě rozesmívají, se neodvážím. Raději se vymluvím na kýchnutí a násilím se snažím na kluky nedívat. Můj věřitel mě sice pozoruje taky, ale neksichtí se. Nemá smysl pro humor?, napadne mě scestně. *Cos povídal?*
*Posloucháš mě vůbec?*
*Volám ti z budky a je tu dost živo.- Pcha!* Málem se udusím smíchy, tenhle škleb se blonďákovi opravdu povedl. *Promiň, Miloši, tady se nedá soustředit.*
*Radši zavěs,* poradí mi uštěpačně. *Vyjde to levněji.*
*Ty ses naštval?*      *Jsme domluvení, Kláro. Jen co mi to vyjde, objevím se.*
*Přijeď brzy,* zamlouvám si prosebně.
*Vynasnažím se. Měj se. Ahoj.*
*Miloši?* vyhrknu dřív, než zavěsí. :       *No?*
Otázka, kterou jsem mu chtěla položit, mi přijde stupidní. Alespoň uprostřed žhavého červencového odpoledne na nádvoří na-rvaného a uječeného kempu! *Vlastně nic.*
*Tak fajn. Ahoj.*
*Čau,* řeknu do sluchátka, ačkoli vím, že už mě nemůže slyšet. Sotva dořekl ahoj, hned se ozval oznamovací tón.
Po pípnutí vyjmu kartu a než si ji zastrčím do zadní kapsy šortek, udělám na ty blbečky nejpříšernější obličej, jakého jsem schopna. Vidět se v zrcadle, uteču! Kluci jsou hotoví, smíchy lezou po čtyřech. Spokojeně se otočím a ve výborné náladě, kterou mi zvedl rozhovor s Milošem, respektive naděje na brzké shledání, se vydám k sektoru A. U stánku s ovocem a zeleninou mi to nedá, něco mě nutí obrátit se. Intuice nezklamala! Dívá se za mnou také.
Přestože je kuchyňský kout vybavený dvouplotýnkovým vařičem, malou chladničkou a nejzákladnějším nádobím, vařit v něm nemusím. V kempu funguje velká jídelna, kde si člověk může koupit stravenku nejdéle dvě hodiny před dobou podávání, přičemž vybírá při obědě ze tří a u večeře ze dvou chodů. Táta moudře usoudí, že prázdniny jsou od toho, aby se užívaly, ne trávily u plotny, a zakoupí stravenky nejen na večeře, nýbrž i snídaně. Tohle řešení považuji za ideální, tudíž se chvíli po šesté zařadíme do fronty hladovců a čekáme, až vyfasujeme přírodní řízek na žampionech, brambory a okurkový salát. Jídelna slouží na způsob automatu, strávníci se poměrně rychle střídají. Nápoje v ceně samozřejmě nejsou, můžeme si je však zakoupit u malého výčepního pultíku, za kterým se svižně otáčí blond holka zhruba mého stáří.
*Mně vezměte pivo,* nařídí táta a hodí po bráchovi peněženku. Ten ji obratně chytí a dál jezdí očima po vystaveném nápojovém lístku.
*Ahoj,* pozdraví nás ta holka přátelsky. *Co si dáte?*
*Pivo a colu,* objednám si a oplatím jí vstřícný úsměv, který vyjde naplano, jelikož visí bráškovi na rtech.
*Vybírej, balíku,* šťouchnu ho do žeber, neboť mě znervózňuje narůstající zástup za našimi zády, a abych to uspíšila, uzmu mu peněženku. Je pěkně těžká, zvědavě najuknu do všech přihrádek. Svazek bankovek mě ujistí v názoru, že strádat rozhodně nebudeme, slušná je i zásoba kovových mincí, fotografie mladé usměvavé ženy legitkového formátu zastrčená v další kapse mě naplní nepřátelstvím.
*Mattonku,* rozhodne se bráška.
*Takovýho vybírání, a pak si dá vodu,* ušklíbnu se pohrdlivě, holka věnuje Ivanovi další vroucný úsměv a spočítá celkovou útratu. Schválně platím stokorunou, aby mi musela vrátit, ačkoli mám v peněžence drobných dostatek. Nenápadně mrknu přes rameno. Pohoda, tatíkův výhled cloní zástup žíznivých rekreantů, bráška se se svou minerálkou a tátovým pivem prodírá k našemu stolu.
*Prosím,* podá mi holka peníze nazpět.
*Dík.* Uklidím papírové i kovové peníze do příslušných přihrádek. Jedna žlutá mince, která mi zůstala za nehty, mě v kapsičce kraťasů, kam ji rychle uklidím, přímo pálí!
Jsem zlodějka, okradu vlastního tátu.- Hloupý pocit mi zůstane po celou večeři a vydrží i po dobu, kdy sedíme kolem stolku na verandě a nad hlavou nám fialovým světlem svítí a protivně bzučí lampa vábící mouchy a jiný hmyz. Na kemp, rybník a nedaleký les padá soumrak, vzduch je prosycený večerní rosou a voní kouřem mnoha malých i větších ohýnků.
*A ty, Kláro?* ,   Tátova otázka mě překvapí. *Co já?*
*Ptám se, jak se pořád máš.*
*Dobře.*
*Co škola? Říkalas, žes měla vyznamenání.*
*Jo, měla.*
*Dvojku žádnou, anebo se taky nějaká objevila?*
*Jo, objevila.*
Táta se odmlčí. Kemp začíná žít nočním životem, malé děti rodiče násilím nahnali na kutě, ty větší lítají mezi chatkami, dupou a ječí jako paviáni, dospělí sedí na verandách a popíjejí víno, ze stanového sektoru k nám lehounký vánek přináší krom vůně kouře i kytarové tóny a zpěv táborových písniček.
*A co plavání?* pokusí se otočit list.
*Dobrý,* ujistím ho lakonicky.
*Jak ses umístila na Modrým delfínovi?* zeptá se na prestižní plavecké klání krajské, případně celorepublikové úrovně. Vždycky mě na soutěže vozil a fandil mi.-
*Nijak. Zrovna jsem ležela s chřipkou.*
*To je škoda, Kláro,* lituje táta rádoby upřímně.
Ivan zvedne překvapeně hlavu. Na rozdíl od tatíčka ví, že lžu, div se mi nepráší od pusy! Neshodí mě, s čímž počítám, a když se hovor stočí na veslice a plachetnice, dá se strhnout tématem
a rozpovídá se pěkně zeširoka. Táta sází na jistotu a u mého hloupého bratra mu to do puntíku vychází! Ivan je stejný jako mouchy a můry, které vábí fialové světlo morbidní milostnou touhou a ony se dobrovolně vrhají do náruče zapomnění. Vždycky to odporně zapraská a pink, spálené tělíčko spadne do zásobníku.
*Kam jdeš?* zastaví mě táta, když už mám obrázků ze života hmyzu, respektive spíš ze života a smrti hmyzu, plné zuby a vysoukám se zpoza stolu.
*Dát si sprchu a chrápat,* ujistím ho.
*Ještě je brzy, můžeme si zahrát karty, nebo -*	
*Počkej,* zavolá na mě Ivan. *Jdu taky.*
V duchu se opravím. Bráška je moula, ale zase ne takový, jak jsem myslela! Mlčky spolu dojdeme k budově umývárny, kde se naše cesty rozdělí. Přestože mi večerní hygiena trvá déle než jemu, solidárně na mne čeká na lavičce před umývárkou, hlavu zakloněnou a čučí na hvězdy. Nejde o solidaritu jako takovou, nýbrž spíš o fakt, že nechtěl být sám s tátou.
*Proč ses nepochlubila? Třetí místo v kraji je úspěch.*
Pokrčím rameny. *Za á, na republice jsem si neškrtla, byly tam lepší plavkyně, a za bé, soutěž se konala v dubnu. Teď je červenec. Do tý doby ani nevzdech. Tak co!*
Ivan moje důvody uzná, víc se neptá. Tátovi, dosud smutně a zadumaně dřepícímu na verandě, svorně popřejeme dobrou noc a zalezeme do svých pelíšků. S pocitem úlevy se v zadní ložnici zamknu. Ačkoli zatemním okno, spánek nepřichází. V rychlém sledu se střídají vzpomínky a úvahy, tu myslím na tátu, tu na Miloše, poměrně často mi proběhne hlavou obraz tmavovlasého kluka, co mi půjčil dvacetikorunu.-
Zmíněná dvacka, kterou jsem pro něho *ukradla* tátovi, mě už nemrzí. Když se to tak vezme, táta mě a Ivana za ten rok okradl o mnohem víc než o pitomých dvacet vočí! Nemyslím tím zrovna výživné, to platil včas, ale tak, celkově.-
Podle všeho ho mrzí, že se s ním nebavíme. Odfrknu. Nelituji ho. Nemohu litovat člověka, který nečetl místní informační plátek, ve kterém byla moje třetí příčka vynesena na vrchol obdivu, ani se nezašel podívat na *stěnu slávy*, jak říkáme prosklené boční stěně budovy bazénu, kde bývají úspěchy členů oddílu vyvěšeny.
Zhluboka zívnu. Je ve hvězdách, jak tady ty dva týdny vydržím! Pak si vzpomenu na tátovu největší slabost, jíž není nic jiného než čas, nedostatkové zboží podnikatelů. Dva týdny? Nesmysl! Za pár dní balíme, jistě se stane něco, proč bude tátova nepřítomnost ve městě nenahraditelná. A vůbec, novomanželku přece nemůže nechat dlouho samotnou!
S uspokojením, jak jsem to vyřešila, posléze usínám.



8. KAPITOLA
Prohlídku zámku v Rájci Jestřebí absolvuji se sluchátky volkmena na uších. Tvrdá rocková muzika mi ničí bubínky místo výkladu starší průvodkyně, která po mně nepřátelsky švidrá přes obroučky brýlí. Patrně se jí dotýká, že na historii zámku, jeho majitelů a potažmo i na ni, osobu, která se ze všech sil snaží nalít do našich hlav co nejvíc letopočtů, zvysoka kašlu! Rájecký zámek znám už proto, že se stával častým cílem školních výletů, a historii zrovna dvakrát nebaštím.
A hlavně, já jsem o výlet nestála!
Svůj vzdor si vykompenzuji na obědě. Objednám si specialitu nazvanou Tajemství zámecké paní, nejdražší jídlo, které v jídelníčku objevím, a hněte mě, že ani tentokrát táta neprotestuje. Pod tajuplným romantickým názvem se skrývá flaksa neurčitého druhu masa plovoucí v zálivce ze smetany, oříšků a žampionů, do které vysypal kuchař celou pepřenku, zřejmě proto, aby jídlo mělo vůbec nějakou chuť. Pusa mi hoří a přestože sním s bídou čtvrtinu porce, vypiju k ní tři dvoudecky džusu.
*Jaký to je?* vyzvídá bráška, sotva si táta odskočí na toaletu, protože mu moje lapání po dechu nemůže ujít.
*K zblití,* ujistím ho. *Děsně pálivý.*
*Třeba zámeckou paní přezdívali Plechová huba,* baví se.
Tátovi odpovím na stejnou otázku lakonickým: *Výborný.*
*To jsem rád,* usměje se. *Nemám ti objednat přídavek?*
*Ne,* odpovím s nadechnutím, prkenně složím příbor a otřu si znecitlivělé rty do ubrousku. *Dobrýho jídla stačí málo.*
A jednoznačným gestem požádám číšníka, aby porci odnesl.
Hned po návratu do kempu běžím úprkem k recepci.
*Dobrý den,* houknu na unuděnou blondýnu za psacím stolem, aby mě přes Saturday Night, kterou si pouští z malého rádijka pořádně nahlas, vůbec zaregistrovala. *Nehledal mě tu někdo? Já jsem Klára Marková.-*
Přehodí si žvýkačku z jedné strany na druhou. *Cože?*
*Ptám se, jestli tu pro mě někdo nenechal vzkaz. Jmenuju se Klára Marková a čekala jsem návštěvu, ale.-*
Zatváří se ještě otráveněji. *Cože?*
Přiskočím k rádiu a než bych hledala, kterým čudlíkem se vypíná, jedním cuknutím vytrhnu napájecí šňůru ze zdi.
*No dovol?* urazí se.
*Ptám se,* opakuji pomalu tónem, jakým se mluví na malé děti, když člověk chce, aby mu porozuměly a otázka je příliš složitá, *jestli jsem neměla návštěvu, zatímco jsem byla mimo kemp, a někdo tu nenechal vzkaz pro Kláru Markovou.*
Holka se na mě líbezně usměje. *Ty nějakej vidíš?*
*Co?* nechápu.
*Vzkaz,* vychutná si mě. *To je taková zpráva, většinou písemná, kdy se na kus papíru tužkou nebo perem napíše sdělení pro nepřítomnou osobu.*
Mám co dělat, abych nevybuchla! Je mi jasné, že bych jí tím udělala radost, proto přemohu emoce a navážu v roztomile přátelském rozhovoru: *A kde bych ho mohla vidět?*
Recepční natáhne paži a zaťuká nehtem na sklo, za kterým jsou vystavené nejrůznější obálky se jmény, ať už došlé do kempu poštou či podané telefonicky.
*Děkuji za ochotu. Ráda poznávám zajímavé osobnosti,* za-křením se a zastrčím kabel do zásuvky.
Skupina Sqweezer právě dozpívává hit o horké sobotní noci a já, abych si nezadala, poctivě pročtu jména na obálkách i pohlednicích. Recepční mě pozoruje s vítězným kukučem a než vznešeně odtáhnu, křikne: *Žádnej kluk tě nehledal.*
Nevalná nálada se mi s přibývajícími minutami rapidně zhoršuje. To, že si vyberu místo na pláži poblíž silnice, kde nás ruší auta přijíždějící do kempu i vyjíždějící z brány ven, je malá daň skutečnosti, že odtud mám přehled o všech vozidlech. Milošovo
Megane mi nemůže uniknout! Jestli přijede, budu o jeho příjezdu vědět z první ruky.
Jenže on nepřijede! A přitom sliboval.-! Kdy jindy by si na mě měl udělat čas, když ne v neděli? Za celé odpoledne se ani jedinkrát nevykoupu, abych zeleného renaulta nepropásla, a vše k ničemu!
Ivan je měkkej. Klidně překousne tátovu zradu, jen když se může dosyta vyřádit kupříkladu na surfu! Když asi po sedmadvacáté odmítnu tátovu nabídku vyjet si společně na lodičce, půjčí si také oplachtěné prkno a nahání se s Ivanem. Bráška je lepší, nicméně musím uznat, že tátovi to jde docela dobře.
Když se slunce schová za hradbu lesů na západní straně rybníka, začne mi být v plavkách chladno. Obleču si plážové šaty, chvíli vsedě pozoruji ty dva nezmary, načež si sbalím věci a vyrazím k chatě. Nejvyšší čas na večeři! Po slabém obědě mám příšerný hlad. Rychle na sebe hodím mikinu s dlouhým rukávem a džínsové šortky. Kecnu si na postel, abych si natáhla čisté ponožky a zavázala botasky, když mě cosi zatlačí v kapse. No jistě, dvacetikoruna.-!
Jestliže jsem neumřela hlady doteď, dalších deset minut vydržím! Zamknu chatku a vezmu to poklusem na začátek sektoru B. Cestou si dlaní upravím krátké vlasy, dlouhým povalováním na pláži různě překroucené, a pracně dávám dohromady slova díků. Už od ovocného stánku vidím, že zůstanu rozpakům ušetřena. Oba malé stany za telefonními automaty, zelený i modrý, jsou zapnuty až dolů, na zemi se neválí ani deka, natož někdo na ní, krom pánských plavek a ručníků pověšených na stanových šňůrách, rozdrbaných botasek s vyplazenými jazyky a kotlíku ledabyle pohozeného před modrým stanem nic nesvědčí o přítomnosti čtyř kluků. Chvíli otálím, zaklepat na stan či snad nakouknout dovnitř se neodvážím a nechat dvacku venku se mi nechce, buď by ji kluci vůbec nenašli, anebo by ji spíš našel někdo jiný. Pak mě osvítí nápad, doklušu zpátky do naší chajdy, z poznámkového bločku, který jsem si bůhvíproč vzala s sebou, ačkoli si nikdy deník nepíšu, vytrhnu papír, fixem načmárám slovo DíKy a po zaváhání připojím iniciálu K. Pak se stejně bystře vrátím, otevřu kotlík a na jeho nepříliš dokonale vymyté dno položím dvacku i se vzkazem, přiklopím víko a kotlík posunu přesně před vchod modrého stanu.
S pocitem, že teď už nejsem nikomu nic dlužná, peláším rovnou k jídelně, kde si za svou stravenku vyzvednu porci knedlíků plněných uzeninou a mističku salátu. V jídelně je poloprázdno, největší nápor pominul, holka za výčepním pultem nemá příliš práce. Chvíli mě poočku pozoruje, načež si dodá odvahy, přijde blíž a zeptá se: *Něco k pití?*
*Tady je to s obsluhou?* zahuhlám s plnou pusou.
*Ne, ale může být,* usměje se.
*Super služby,* podotknu. *Bohužel jsem úplně dutá.*
*Já ti to dám na sekeru a až přijde ten kluk, co tu s tebou byl včera, tak mi to zaplatí,* navrhne krkolomně.
*Myslíš bráchu?*
*To je tvůj brácha?* Holka značně ožije. *Já jsem si to myslela, ale nebyla jsem si jistá.- Můžu si přisednout?*
*Zaber sedlo, tři koně jsou volní,* ukážu na židle.
*Jste si s bráškou hodně podobní,* oznámí mi.
*Hm,* uchichtnu se. *U dvojčat to tak bejvá.*
*Vy jste dvojčata? To musí bejt skvělý!* rozplývá se.
*Jak kdy,* mírním její nadšení. *Já jsem Klára. A ty?*
*Vendula,* představí se. *A tvůj bráška?*
*Ivan.*
*Pěkný jméno,* libuje si. *On dneska nebude večeřet?*
*Ale jo, pokud to stihne. Je s tátou na vodě.*
K pultu se dostaví rozežraná rodinka. Vendula musí odběhnout a když se zase vrátí, nese mi colu.
*Díky moc,* usměji se na ni. *Jsi tu na brigádě?*
*Jo. Tady je to fajn, plno lidí a hezkých kluků.- Chodím na hotelovku, víš, takže se tu zaučuju. Vždyť bych se jinak nikam o prázdninách nepodívala a nic si neužila.*
Nahrnu nožem na vidličku poslední sousto. Zvláštní, proč mě nenapadlo zařídit si na prázdniny nějakou brigádu a místo toho jsem jenom skuhrala, že nepojedu k moři, zatímco spolužačky ano? Mohla jsem chodit třeba do Fruty nebo kamkoli a denně se scházet s Milošem.-
Uvědomím si, že na mě mluví. *Co jsi říkala?*
*Abys přišla večer k táboráku. Myslím k tomu velkýmu, scházejí se tam čundráci a bývá psina. A můžeš říct třeba i bráškovi.-*
*Asi ne,* zchladím její horování.
*Máte na večer lepší program?* posmutní.
*To si piš. A díky za colu, Vendulo, já -*
*Přátelé mi říkají Vendy,* poradí mi. *Zní to americky.*
Několik bublinek coly mi vlítne do nosu a já se v nich málem
utopím. *Asi hodně koukáš na Beverly Hills, co?*
*Viděla jsem všechny díly,* přikývne nadšeně. *Tam jsou
všichni strašně hezcí a štíhlí, a ty holky mají plno kluků.* *Takže si z toho bereš rady do života?* bavím se. Zhluboka zavzdychá. *Ono je to v normálním životě trochu
jiný. Mám sedm kilo nadváhy a ne a ne je shodit.- A s klukama
je to ještě horší, ti, co jsou hezcí, vůbec nejsou takoví charakteri.-
a hlavně o mně nestojí.*
*A přesto hltáš Dylana a Brandona a spol?*
*Když to nemůžu prožívat, tak se na to aspoň dívám.*
Na tenhle argument nemám co namítnout a vysvětlovat jí, že
seriál, který ona zbožňuje, jsme s Radkou odmítly už po prvních
třech dílech právě proto, že nám připadal tak trapně zidealizovaný,
nemá cenu. Každý má jiný vkus.
*Vendy, dík za colu. Táta ji za mě zacvakne, až přijde.* *Byla bych radši, kdyby Ivan,* mrkne na mě.
.    V tu ránu mi zapálí. *Pošlu ho sem,* slíbím.
Lepší program, se kterým jsem se Vendule chlubila, neznamená nic jiného než dřepění na verandě a hraní žolíků. Kdysi jsem tuhle hru zbožňovala, v dobách, kdy naši měli čas na sebe i na nás a spojovala je vzájemná láska, jsme se vždycky sesedli kolem kuchyňského stolu a už to jelo. Bývala jsem dobrá, nebo jsem spíš mívala víc štěstí než ostatní, většinou jsem vyhrávala. Dneska mi tvoření postupek a trojic nic neříká, na hru se nesoustředím a nedávám pozor, tudíž zákonitě prohrávám i nad takovým pačmákem, jakým je v žolících moje dvojče. Poté, co sice zavřu z ruky, leč nevšimnu si, že jsem nedokázala dát dohromady 42 bodů, je moje jediné vítězství neplatné.
*Neštěstí ve hře, štěstí v lásce,* utěšuje mě táta.
*Tak to chci vidět,* brouknu, protáhnu si záda a zahledím se teskným pohledem směrem, odkud přichází táborový zpěv. Bednu od whisky bych taky zvládla.-
*Jsi na řadě s mícháním,* upozorní mě a nahrne přede mne karty. *Co nevyjde jednou, vyjde napodruhý, napotřetí.-*
*Nebaví mě to,* přeruším ho.
*Ne?* podiví se. *Vždycky jsi hrála dobře a ráda.*	
Pokrčím rameny. *Teď hraju špatně a z povinnosti.*
*Z povinnosti?* užasne. *Jestli vážně nechceš hrát -*       :
*Nechci,* odseknu břitce.
*Ale já tě přece nenutil,* omlouvá se.
*Ne?* ušklíbnu se pohrdavě. *Pořád musím dělat to, co nechci. Co mi nařídíte. Máma.- a teď i ty.*
Táta mi neodpoví a brácha začne uklízet karty do krabičky, čímž dá najevo svůj vztah ke hře. Asi čtvrt hodiny sedíme bez jediného slůvka, načež si chlápek na verandě chaty vpravo vytáhne notebook a táta zavede řeč na počítače. Třpytku, na kterou chytí Ivana, samozřejmě. Bráškův trvající zájem o výpočetní techniku ho potěší natolik, že nabídne:
*Seženu ti nějakej starší, abys nevyšel ze cviku a nebyl odká-zanej jenom na kroužek ve škole.-*
*Nemusíš,* vložím se aktivně do hovoru, přestože jsem se před chvílí zařekla, že víc s tátou nepromluvím. *Ivan má.*
*Ty máš počítač?* diví se táta. *Máma ti ho koupila?*
*Ne, máma ne,* ošije se Ivan, který tuší, kam mířím a bůhvíproč je mu to nepříjemné.
*Máma ne, kde by na to vzala, má sotva na nájem,* ohřeji si polívčičku. *Počítač dostal od Martina.*
*To je nějakej kamarád?* hádá táta.
Mám ho tam, kde jsem ho mít chtěla. *Jo. Jenže ne Ivanův.*
*A čí?* zeptá se zmateně. *Tvůj? Ty máš kluka, Kláro?*
*Můj taky ne,* zazubím se škodolibě. *Mámin přítel.*
Kouř cigarety, kterou si před chvílí zapálil, mu zaskočí, táta se rozkašle. *Blanka.- máma má přítele?*
*A proč ne? Je mladá a hezká,* nadhodím.
Ticho, které se rozhostí, je mnohem delší než předešlé.
S pocitem zvrácené radosti si na verandu přinesu Gričskou čarodějnici a pohroužím se do čtení. Prostředí evokuje romantickou náladu samo o sobě, natož když spolu s krásnou komtesou Nerou sdílím její touhu.- Představuji si sebe na Neřině a Miloše na Sinišově místě, ale.- No, ruku na srdce, Miloš je docela jiný typ. Nejen fyzicky, nýbrž (a bohužel) i psychicky! Z rozjímání mě vytrhují okolní zvuky, především rachot decibelů z diskolandu. Musí tam být pěkně živo! Třeba je tam i ten tmavovlasý kluk.- No a? I kdyby, jeho věc, ne? To, že mi půjčil dvacku, není důvod, abych se starala, kudy po večerech chodí!
Ano, správně. Jenže.- Několikrát za večer mě napadne, že jsem měla s vracením peněz počkat na osobní setkání.

Vedro, které na kemp útočí hned od rána, je dusné a všude jinde krom stínu stromů na pláži nesnesitelné, tudíž táta změní plány a místo dalšího ohavného výletu po krásách vlasti zamíříme rovnou k rybníku. Nejprve sami dva s Ivanem, táta dorazí po hodině, kterou stráví pracovně, vyřizováním služebních záležitostí mobilním telefonem.
*Moje ségra, Klára,* představí mě Ivan opálenému borci z půjčovny lodiček.
*Olda. Ahoj,* rozdrtí mi články prstů v medvědím stisku. *Co chceš půjčit? Kajak, šlapák, prkno.-*
*Nic, díky,* krotím jeho aktivitu a rozbiji ležení pod košatým bukem opodál. Takovej pěknej kluk a tak blbý jméno!
*Nebo záchrannou vestu?* zavolá.
Pár lidí se tomu ochotně zasměje.
*Až po tobě,* podotknu přezíravě a v duchu k přívlastkům, které jsem mu dala, doplním další: takovej pěknej kluk, tak blbý jméno má a ještě je sám vygumovanej, šílená kombinace!
*Můžeme si dát závod,* popichuje mě.
Hodím po něm soucitný škleb: *To nejde.*
*Proč?*
*Nemůžu tě ztrapnit před celou pláží.-*
Smích vděčných posluchačů je odměnou za můj ostrovtip. Spokojeně se uvelebím v pohodlné pozici, na uši navléknu sluchátka, oči zastíním brýlemi proti sluníčku a pod hlavu si složím osušku. Číst se mi zatím nechce, pozoruji dění na pláži a přes nářez skupiny Scooter vnímám výskání, pištění, ječení, smích i křik dětí, dovádění malých i velkých, šplouchání vody, prostě kotel, v němž se vaří prázdniny, zatímco já jsem stranou. Neoblíbená příloha, zvadlá kapusta, nenáviděná mrkev.-
Ačkoli, zase toho tolik nelituji. Molo půjčovny sportovních potřeb, na kterém se bráška otáčí stejně zručně jako Olda, obklopí houf holek, jež se chovají tak nemožně, že si bůhvíproč připadám trapně já, zatímco ony světově. Možná jako dívky se silikonovými ňadry na pláži v Beverly Hills! Předvádějí se, popichují, snaží se na sebe upoutat pozornost. Ke svému úžasu zjišťuji, že nejen Oldovu! Dosud jsem netušila, jak velká je poptávka o mého praštěného brášku! Ty holky musí být úplně pitomé, haha.-
Pak se k nim připojí i čtyři kluci. Tedy, ne že by také oni balili Oldu s Ivanem, přitáhnou spíš za uječenýma holkama. Umlčím Scooter a stáhnu sluchátka v naději, že budu moci odposlouchávat jejich hovor, ale na to jsem příliš daleko a přes hluk nabité pláže nemám šanci.
*Už jsem tu,* zafuní mi za zády tátův hlas. *Tady jste se utábořili? Hezký místo.- Jaká je voda, Kláro?*
*Cože? Voda? Nevím, ještě jsem se nekoupala.* Znovu pozoruji společnost kolem mola. Připojit se k nim a zeptat se ho, zda našel peníze v kotlíku, se neodvážím, zbývá mi jediné: ležet v ústraní a sledovat. Po chvíli přece jen něco pochytím, totiž přezdívku Mat, kterou pokřikují na vysokého blonďáka, co mi nabízel hrací kartu do telefonního automatu. Přesně jak jsem tušila, tenhle kluk nemá problémy se seznamováním, navíc je vůdčí osobností, všichni se k němu obracejí a on je baví, podle výbuchů smíchu mu to jde dobře, zdá se. Uznávám, je to kus. Však jsou z něho holky na větvi!
Já ne. Moje oči přitahuje kluk, co mi půjčil dvacku. Nemá tvář hezouna a postavu kulturisty, je úplně normální. Čím déle sleduji jeho tvář, tím víc se mi zdá přitažlivý. Dlouhé vlasy rozdělené na temeni pěšinkou mu dosahují k ramenům a jsou roztomile oškubané, zřejmě byl kdysi ostříhaný postupně a tak, jak mu vlasy dorůstají, je nechává, aniž by je zastříhával do nějaké fazóny či účesu. Temně modré oči působí zvláštně hřejivým teplem a úsměv, kterým nešetří, nádherně oživuje sympatický obličej.
Nejsem Radka, abych se vzhlížela v co největších frajerech, proto mě tím víc těší fakt, že se chová mnohem klidněji a přirozeněji než jeho sebejistý kámoš Mat. Kdyby ho napadlo se otočit.-
*Nepůjdeme se vykoupat?* navrhne mi táta.
*Jdi sám, mně se nechce,* odmítnu a napřímím se do sedu.
U mola se začíná cosi dít! Podle pohybů a gest se dovtípím, že holky vyprovokovaly Mata, anebo on je, k přeplavání rybníku. Znaleckým okem přeměřím vzdálenost na protější břeh. Chci je vidět, křehulky Už ve čtvrthodině budou polykat andělíčky! Zúčastní se zřejmě i Olda chtivý závodění, svléká bermudy a objeví se ve žlutých plavkách, zatímco Ivan zůstává coby obsluha půjčovny a současně rozhodčí. Dívám se, jak se na pomyslný start řadí vedle Mata i tmavovlasý kluk, v černých nízkých plavkách s bílými trojúhelníčky mu to sluší, připojí se zrzek i ten čtvrtý, s mikádem, co odloží brejličky a pro pobavení všech zkouší jakési prostocviky.
*V takovým horku je nejlepším osvěžením koupel,* agituje táta a má radost, jak jeho slova zapůsobila, když rychle strhnu z očí sluneční brýle a vyskočím na nohy. Pak si uvědomí, že se naše cesty rozcházejí. *Kam letíš?*
*Přece se osvěžit,* odpovím. *Je hrozný horko!* Jedním okem sleduji brášku, jak zvedá ruce k tlesknutí, kterým odstartuje závod, a druhým hlídám, abych při svém úprku k molu někomu nestoupla do svačiny, pláž je obležená, hlava na hlavě, deka na dece. Mohutné šplouchnutí několika těl mě zastihne pět metrů před molem, ale tenhle nepatrný náskok zruším efektní šipkou, kterou zajedu do vody jako užovka, několik temp plavu pod hladinou a když se vynořím, abych se nadýchla kyslíku, ocitám se na úrovni Mata, za kterým zaostává tmavovlasý kluk na délku jedné paže. Okamžik, kdy se naše pohledy střetnou, je prchavý, zaberu a než se kluci vzpamatují z úžasu, jsem o pár temp před nimi. Pochopí to jako výzvu, Mat a ten zrzek cosi dokonce pokřikují. Na umístění v tomhle závodě mi možná záleží víc než při Modrém delfínovi, neotáčím se a makám, pravidelně zabírám a pravidelně dýchám.- Teprve když si uvědomím podezřelé ticho nerušené žádným cákáním, dovolím si luxus otočky a málem vyprsknu nahlas. Křehulky to dávno vzdaly, zatímco kluci se mě s největší úporností snaží dostihnout. Nedám jim šanci, závodním tempem dosáhnu protějšího břehu a aniž bych vylezla na souš, obrátím se a plavu nazpět, přičemž se těm umělcům obloukem vyhnu.  Holky rozvalené na molu mě sjedou nepřátelskými pohledy, co
znamenají jediné, nepleť se mezi nás, a pobavený brácha mi palcem ukáže jedničku. Táta je nadšený.
*Máš vynikající formu, Kláro,* lichotí mi. *Hrozná škoda, že ses nemohla zúčastnit mistrovství, určitě bys vyhrála.*
*Nevyhrála,* odmítnu zadýchaně jeho chválu.
*Plaveš skvěle, máš rychlost i styl -*
*Jenže to na výhru nestačilo,* odbydu ho s očima upřenýma na břeh, na který se škrábou Olda s Matem, za ním doplavává zrzek, pak teprve tmavovlasý kluk a nakonec brejlovec. *Jiné měly větší rychlost a dokonalejší styl.*
*Kdy? Vloni?* nechápe táta.
Holky štěbetají, chválí Oldu, který vyhrál, pochlebují Matovi, jakej je borec, ale k mému uspokojení se pánové rozhlížejí po pláži tak dlouho, dokud mě pod bukem neobjeví.
*Letos.*
Tátův obličej mi napoví, co se stalo. Uřekla jsem se! Nemá cenu dál zapírat, pohlédnu mu přímo do obličeje.
*V Brně jsem sice skončila třetí, jenže na republice jsem se do finále vůbec nedostala.*
*Říkala jsi, že jsi stonala.
*Ale to jsem lhala.*
Schválně se tvářím tupě, ačkoli Matovy posunky, kterými mě zve k nim, jsou nejjasnější věcí pod sluncem. Tmavovlasý kluk totéž gesto neudělá, ždíme si vlasy a vytřepává vodu z uší, přičemž ze mě nespustí oči.
*Lhala?* žasne táta. *Ty jsi lhala? Proč, proboha?*
*Protože se mi chtělo,* odseknu drze. *Copak ty jsi nám nikdy nelhal?*
*Vědomě ne, natož -*
*Vědomě ne,* opičím se pohrdavým tónem. *Neříkal jsi, jak nás máš rád, že jsme tvůj poklad, tvoje všechno.- My tři! Máma, Ivan a já! Lhal jsi, a jak!*
*Kláro,* vyhrkne ohromeně. *Já tě nepoznávám. Vždycky jsi byla taková tichá poslušná holčička.-*
Nic stupidnějšího odpovědět nemohl, fakt. Posbírám své saky paky a uteču z pláže, aniž bych okem hodila k molu.
Dusno kolem poledního dosáhne pomyslného vrcholu, a to jak dusno atmosférické, tak napětí v rodinných vztazích, obloha se zatáhne černými naducanými mraky a oběd v jídelně se protáhne díky prudké bouřce, kdy ucucáváme už druhou colu, Ivan hrdinně snáší Vendiny žádostivé pohledy a všichni čekáme, až konečně přestane cedit. Bouře poleví za čtvrt hodiny, liják za půl, ovšem nebe zůstane zakaboněné a navíc se citelně ochladí, na nahých pažích i stehnech mi naskočí husí kůže. Vyrazit k rybníku nepřichází v úvahu a při představě odpoledne stráveného v těsných prostorách chatky se mi udělá nanic, pročež bez protestů a v podstatě s úlevou přistoupím na tátův návrh udělat si výlet, ačkoli riskuji skutečnost, že bych se mohla s Milošem krásně minout. Ovšem nudit se v zadní ložnici, případně se dívat na tátovy ukřivděné obličeje, br! Ivan vytuší konflikt a zachová se solidárně, přestane mluvit.
připomínajíce tři němé mumie, nachodíme plno kilometrů v systému Sloupsko-šošůvských jeskyní, jeskyni Kateřince a nakonec i Punkevní, kterou korunujeme svezením se na motorem poháněné lodičce po tajemné říčce podzemními dómy.
Jelikož se výlet notně protáhne a večeři v jídelně bychom stejně nestihli, zajdeme si do hotelu přímo v Moravském krasu, o jehož cenách by se dalo říct jediné: nízké nejsou. Natáhnu pod stůl ušlapané nohy a jsem z toho všeho tak zdrcnutá, že si objednám obyčejný smažený sýr.
*Ty si nedáš punkevního pstruha po provensálsku?* podiví se táta a prstem ukáže ne na položku v jídelníčku, nýbrž na cenu jídla, která patří k jedné z nejvyšších.
Už proto, že odhalil mou taktiku, se mi nechce ztrapňovat. Opakovaný vtip přestává být vtipem!
*Ne,* odpovím stručně. Chci se konečně najíst něčeho normálního, co mi chutná! Smažák s bramborem a tatarkou tohle očekávání splní. V bříšku mám jako v pokojíčku a pranic nezávidím Ivanovi štiku na másle, ze které pracně vybírá kostičky. V tátově kapse se rozpípá mobilní telefon, táta se ohlásí, vrhne po nás rozpačitý pohled a řekne do mluvítka: *To jsi ty.-? Ne, tak jsem to nemyslel.- Naopak, rád tě slyším. Samozřejmě.- Stýská se mi. Moc. Teď.-? Jsem s dětmi na večeři.- Ne.- Zavolám ti zase ráno, ano? Já taky. Ahoj.*
Sbalí mobil, chvíli prsty bubnuje o hranu stolku, čímž nechtěně přivolá číšníka, a když se ho zbaví objednávkou tří zmrzlinových pohárů, řekne: *To byla Monika.*
Brácha urputně pitvá štiku, jen aby se mu nemusel podívat do očí, já se ušklíbnu. Oznámil nám skutečnou novinku!
*Cože tě pustila samotnýho na dovolenou?* rýpnu si.
*Monika je rozumná žena,* odpoví vážně. *Chápe, že mám dvě děti, které mám rád.-*
Uteče mi pohrdavé odfrknutí. To už tady jednou bylo!
*Já nelžu, Kláro,* ujistí mě. *Moje děti vždycky byly a vždycky budou na prvním místě mého zájmu.*
*Totéž jsi vždycky říkal mámě, ne?*
*To je něco jiného,* namítne. *Někdy prostě manželství ztroskotá, láska k partnerovi vyprchá, umře.- Láska k dětem nikdy. Chtěl bych, abyste si uvědomili, co pro mě znamenáte, a věřili, že vás mám opravdu rád a navždy budete mými dětmi, i když každý žijeme jinde.*
*A s někým jiným,* doplním ho uštěpačně. *Máš novou ženu a novou dceru, ne?*
*Pleteš dohromady věci, které nejdou srovnávat,* pokrčí rameny. *Nikola je fajn žába, ale nikdy, opakuji, nikdy mi nemůže nahradit vás dva. Vy jste moje krev.*
Ivan rovná rybí kostičky podle velikosti, oči od talíře nezvedne, mně se odpovídat nechce. Hraje nám na city!
*Moc bych si přál,* pokračuje tiše a naléhavě, *aby můj rozvod s mámou nezasáhl do našeho vztahu. Chápu, že teď mi neodpustíte to, co jsem Blance udělal, ale třeba časem, až budete dospělejší, možná se budete na všechno dívat jinak. A do té doby můžeme zůstat alespoň přáteli, ne?*
Mlčky shltneme poháry. Nevěřím mu ani slovo!
Po návratu do mokrého kempu mě čeká další zklamání. Stačí mi, abych z okna tátova automobilu během chvíle, než si vyzvedne klíč od chatky, přečetla jména adresátů dopisů a vzkazů, a nemusím ani vylézat z vozu. Vlastně to není zklamání v pravém slova smyslu, spíš prohloubení melancholie. Nakonec, mohu být ráda, že Miloš opět nepřijel! Silně pochybuji, že by na mě čekal do devíti večer.
O karty se dnes táta ani nepokusí, listuje v časopise, který si koupil u stánku, bráška vyrazí ven a ačkoli mi džentlmensky nabídl, že můžu jít s ním, lámu si hlavu nad záludnými otázkami autora křížovky. Je mi docela zima, právě přemýšlím, zda má cenu skočit si pro další svetr, když zahlédnu na cestě klikatící se mezi chatič-kami dvě známé postavy. Pro tmu si chvíli nejsem jistá, zda je můj instinkt správný, teprve když se doklátí pod lampu, poznám je stoprocentně a dech se mi maličko zatají. Mat a jeho tmavovlasý kámoš! Co tu dělají.-? Zdá se, že někoho nebo něco hledají, rozhlížejí se a nakukují na každou verandu. Na svetr v tu ránu zapomenu, zůstanu napjatě sedět.
První mě zblýskne Mat, šťouchne do svého přítele a bradou naznačí směr. Pohled tmavomodrých očí kluka v odřených džínsách a vojenském maskáči mě zahřeje víc než deset svetrů! Zvlášť když k němu připojí nesmělý úsměv.
Oba se zastaví opodál, blíž se zřejmě díky tátově přítomnosti neodváží, a Mat kýve ukazováčkem. Odmítavě zavrtím hlavou, ovšem kdybych tvrdila, že mě jejich zájem netěší, lhala bych. Skutečně hledali mne!
Mat moje chování nechápe. Rozhazuje v údivu rukama a ze rtů mu mohu odečíst otázku PROČ? Na pomoc si vezmu nic netušícího tátu, ukáži na jeho postavu shrbenou nad Ekonomickým věstníkem. Mat není zvyklý vzdávat se bez boje, notnou chvíli mě přemlouvá, načež mávne rukou. Z téhle dvojice je tím iniciativnějším, jeho
,  tmavovlasý kámoš se na mě naposledy mírně pousměje a oba vykročí zpátky k stanovému sektoru. Tuším, že se po mě otočí.



9. KAPITOLA
Probudí mne pípání mobilního telefonu. Ačkoli tón, kterým se dožaduje aparát pozornosti, je pokaždé stejný, dnes mi připadá naléhavý. Monička se nemůže svého drahouška dočkat! Nelituji námahy vyskočit z pelíšku a dát ucho na dřevěné spojovací dveře mezi oběma ložnicemi, v nichž jsou mezi jednotlivými prkénky milimetrové škvíry. Poslouchám pár vteřin a je mi jasné, že jde o pracovní hovor, volají mu z jeho
firmy, řeč je o jakési důležité zakázce, se kterou si zřejmě nevědí rady.-
Raději si otevřu okno, abych do vydýchaného vzduchu pustila ranní svěžest. Náladu mi zvedne skutečnost, že je dnes opět hezky, slunce se skrývá v cárech mlhy na východě a po včerejším ochlazení není ani památky.
ťuky ťuky ťuky. *Kláro, spíš?*
Dvěma skoky jsem u dveří a trhnutím je otevřu dokořán.
*Moc mě to mrzí, ale musím odjet,* oznámí mně i rozespalému bráškovi, který cosi zahuhlá a otočí se na druhý bok. *Služební povinnosti.*
*Napořád?* zeptám se dychtivě.
*Ne,* zakroutí hlavou. *Po obědě jsem zpátky. Kupte si stravenky, pro jistotu i na večeři, tady máte peníze. Prázdniny pokračují, ne? Nabádat vás, ať se zatím neutopíte, by bylo nošení dříví do lesa. Zvládnete to tu?*
Málem se urazím. *A proč bychom to neměli zvládnout?*
Táta se usměje. *Nevidím důvod, proč byste to neměli zvládnout. Kláro, ahoj. Až přijdu, vynahradím vám to.*
Ten jeho mindrák nahrazování náklonnosti je dost únavnej! Počkám, až se ustrojí do košile, kravaty a obleku, načež za ním otočím klíčem a vrátím se do dosud nevychladlé postýlky.
Dlouho se povalovat nevydržím, usnout znovu nemohu a tátova nepřítomnost v kempu staví zdejší pobyt do jiného světla, skýtá spoustu možností!
Hned po snídani naberu kurz telefonní automaty. Stany Mata a jeho přátel jsou zapnuté a jakoby bez života, pánové jsou ranní ptáčci a vyrazili k vodě nebo někam na výlet, anebo spíš noční sovy a vyspávají po včerejší diskotéce. Za nimi jsem však nepřišla, zasunu kartu do přístroje a navolím spolu s volačkou Milošovo číslo do práce. Už po prvním zazvonění se mi ozve sestra.
*Ordinace doktora Pinkase,* oznámí mi úředně.
*Dobrý den. Potřebovala bych mluvit s panem doktorem.-*
*Kdo volá?*
*Pacientka. Je pan doktor přítomen?*
*Vaše jméno, slečno,* nařídí mi. *Anonymní telefonáty nebereme. Anebo jde o soukromý rozhovor?*
Kousnu se do rtu a než odpovím, počítám do pěti, abych měla čas zvládnout emoce. Nejradši bych ji zabila!
*Nováková,* zalžu. *Byla byste tak laskavá a přepojila hovor k němu? Mimochodem, přeslechla jsem vaše jméno.-*
Místo odpovědi v sluchátku cvakne, ozve se příjemná hudba a vzápětí Milošův bas. *Doktor Pinkas. Prosím.*
*Ahoj, pane doktore. Tady Brčálník. Můžeš mluvit?*
*Podívám se,* odpoví, odloží sluchátko a zřejmě jde zkontrolovat sestru do předpokoje, zda neodposlouchává. *V pořádku. Ahoj, maličká. Co se děje?*
*Mám pro tebe super novinku,* vychrlím jedním dechem. *Táta odjel, jsem tu sama samotinká a moc by mě potěšilo, kdybys za mnou přijel.-* .•, *Dnes to nepůjde v žádným případě,* přeruší mne.
*Ale.- Právě dnes jsou úplně ideální podmínky!*
*Vážně ne, pochop. Mám práci. *A proč jsi nepřijel včera? Nebo předevčírem?* :    *Neměl jsem čas,* omluví se.
*Ty na mě nemáš čas nikdy!* obviním ho. *Anebo si ho nechceš udělat?*
*Jsi snad moje manželka, abys mi vyčítala?*
*Díky bohu, že nejsem tvoje manželka!* odseknu a břinknu sluchátkem do vidlice. Takhle jsem si chození se svým prvním klukem nepředstavovala! Anebo je to tím, že Miloš není kluk, nýbrž muž, a navíc ženatý muž.-?
Málem si vykroutím krk, jak usilovně se rozhlížím po pláži na všechny strany a ostřížím zrakem lustruji hlavy plovoucí po hladině rybníka podobné kulečníkovým koulím. Marně, Mata a jeho přátele (nebo spíš jeho přítele) nikde neobjevím. Jediní známí, které tu mám, jsou Ivan s Oldou, opět v obležení krásných dívek. Dnes přídavné jméno krásných sedí, dvě ze tří holek, co s bráchou a jeho novým kámošem tráví dopoledne v půjčovně lodiček, jsou krásky. Po hodinách nudného povalování a špehování okolí nevydržím, přesunu se i se svou dekou blíž k molu a sotva si mne Olda všimne a pozve k nim, neváhám ani minutu. Holky ze mě nejprve nemají žádnou radost, jakmile se však vysvětlí rodinné vztahy a ony zjistí,
že nejsem konkurentka, vezmou mě do party s ochotou přímo podezřelou. Blondýnka s pážecím účesem Hanka patří k Oldovi a podle toho, jak se k sobě chovají, jde o velkou lásku, žádnou prázdninovou známost. Ty druhé dvě jsou z Prahy, stanují tu sólově bez rodičů a k mému neskonalému úžasu jedou po Ivanovi! Co se mne týče, dávala bych víc šancí Srnečce, jak říkají okaté Tereze s dlouhými vlasy kaštanové barvy a poprsím číslo 4. Bráškův vkus sice až donedávna uznával jediný symbol ženství a sexu, a to Pamelu Andersenovou, ovšem je to hlavně tím, že dosud s žádnou nechodil. Musel by být slepý, kdyby na Srneččiny pokusy nereagoval, anebo dal přednost její kamarádce Denise.
Mně osobně nesedí ani jedna, ani druhá, z bráchova fan clubu je mi nejsympatičtější Vendula, která hltá jeho hubenou postavu a sama naběhne k našemu stolu, aby mu mohla posloužit colou. *Dáte si.-?* nabídne nesměle.
*Jasně. Jsi zlatá,* pochválím ji.
*A ty?* snaží se nesměle vydolovat z bráchy, jenž se cpe karbanátkem jako protržený, až se mu dělají boule na tvářích, kloudné slovo. *Nemám ti přinést něco jinýho?*
*Uhmhm,* zahuhlá a šup, dotlačí do úst čtvrtku brambory.
*uhm jako jo, nebo jako ne?* přispěji Vendule na pomoc.
*Jo,* kývne a další karbanátek to má za sebou.
Nakopnu ho pod stolem do holeně. *Jaký jo?*
*Jau? Co blbneš?*	.
*Vendula se tě něco ptala, balvane.*
*Cože?*
Podívám se na Vendu a obě vybuchneme smíchy.
*Neharaší vám?* strachuje se Ivan o naše duševní zdraví.
*Říkala jsem ti,* oznámím Vendule, aniž bych si hloupé námitky všímala, *že mít dvojče není až taková výhra. Ivane, tohle je moje kamarádka Vendy. Seznamte se.*
*Ahoj,* zavrká Vendula a zrůžoví v slastném očekávání.
Slastném, leč zbytečném. Bráška přikývne na srozuměnou a sjede talíř dočista, aby na něm nezbyl ani drobeček.
*Půjč mi klíč od chaty, musím si pro něco skočit,* požádá mě a sotva jej po něm hodím, vystřelí z jídelny. Přes rameno na mě zavolá: *A ukliď mi talíř, ségra, jo! Nemám čas.*
Vendula protáhne obličej. *Asi má svou holku, co.-?* *Ivan? Kde žiješ,* uchichtnu se. *On je jen blbej, víš.*
Táta je po zbytek dne nezvěstný. Přesně podle očekávání! Je vidět, že se za ten rok vůbec nezměnil, na prvním místě má práci, práci a ještě jednou práci, pak teprve někde dál osobní záležitosti a nás, děti, o kterých se holedbal, že jsme jeho krev a takový ty kecy, až na posledním místě.
Jeho nepřítomnost by mi vůbec nevadila, naopak, vytěžila bych
 z ní kapitál, kdyby.- KDYBY! Podvědomě celé odpoledne čekám.
Nevěřím, respektive spíš nechci věřit, že by Miloš nevyužil příležitosti spadlé z nebes a nepřijel. Jistě si to zařídí tak, aby mohl přijet, nenechá propadnout šanci užít si několika krásných hodin.-
Sice jsem švihla sluchátkem, ale.- Láska nehněvaná není milovaná, ne? Pokud je to láska, zahlodá ve mně červík pochybností, leč rychle ho z mysli vypudím. Nadlouho se vyhnat nenechá, mrzák! Po večeři  to už není červík, nýbrž půlmetrová žížala. Zklamání se smísí se vztekem. Nevím, který pocit převažuje!
Se soumrakem na mne padne melancholie, pocit marnosti, nenaplněné touhy a smutku. Nevydržím trčet sama samotinká v cha-tičce uprostřed pulzujícího kempu jako pes u boudy, zamknu dveře a vydám se na procházku hlavními i vedlejšími cestičkami, okukuji, co dělají druzí, a závidím všem dvojicím tisknoucím se k sobě u ohýnků jejich doteky. K ohništi na okraji stanového sektoru mě přitáhnou kytarové tóny doprovázené chlapeckým zpěvem jako vábnička přiláká divokou kachnu.
*Rovnou, jo tady rovnou, rovnou, jo tady rovnou, nechci tě znát a neměl jsem tě rád, to ti říkám rovnou,* prozpěvuje tma-vovlasý kluk s očima upřenýma do mihotání plamínků, prsty levé ruky hbitě kmitají po krku ošuntělé španělky a trsátkem mezi palcem a prsteníčkem pravičky tříská do strun, aniž by si všímal dění u ohniště. Zůstanu skryta ve stínu novinového stánku. Asi bych nenašla odvahu přisednout k nim, i kdyby byli kluci sami, natož když jich je tu dobře dvanáct včetně několika neznámých holek. Nálada kolem ohně panuje víc než výborná, pro mohutný výbuch smíchu slyším další slova písničky jen velice útržkovitě.
*Rovnou, jo tady rovnou, rovnou, jo tady rovnou, říkám těpic a nehledej mě víc.-*
Mat objímá dvě dívky najednou, sedí mezi nimi jako paša a na střídačku s blondýnkou vlevo pokuřuje cigaretu, kterou mu holka vkládá do úst, přičemž stíhá bavit ostatní.
Kytarista dohraje písničku, plácne komára usazeného na svém krku, podrbe postižené místo, ucukne před dlouhovlasou zrzkou, která se mu pokusí nasadit na hlavu vojenskou čapku, a vyloudí ze španělky další akordy.
*Když Sever válčil s Jihem a zem šla do války.-*
Zrzčinu snahu korunuje úspěch, na čtvrtý pokus zůstane čapka našišato a s kšiltem dozadu sedět na klukově hlavě. Zdá se, že mu její dotěrnosti přestaly vadit, zvedne oči od plamenů a letmo se na ni pousměje, aniž by čepici shodil.
*Hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky.-*
Opatrně, aby mě nikdo nezahlédl, opustím svou schovku. Do chaty se vrátím v ještě těžším citovém rozpoložení!
Dvě minuty po mně dorazí táta. Omlouvá se horem i dolem, hrozně ho mrzí, že s námi nemohl být, ztratili jsme spoustu hodin a co je horší, zítra musí odjet znovu.
*Na celej den?* optám se věcně.
*Tentokrát opravdu jen na dopoledne, maximálně ve dvě, ve tři jsem tady,* dušuje se. *Ale koukám, že jste se beze mě obešli, co? Deset pryč a Ivan je někde v trapu.-*
*Když jsme se bez tebe obešli celej rok,* namítnu škodolibě, protože vím, že ho moje slova zabolí, nebo se tak alespoň bude tvářit, *proč bys nám měl chybět pár hodin?*
Táta zůstane jako po ráně palicí do hlavy. Ztěžka usedne na židli a složí ruce na desku stolu. Ruce, kterými mě hladíval, upracované ruce plné mozolů.-
*Ty se na mě zlobíš?* zeptám se nejistě.
*Na tebe?* podiví se. *Ne, Kláro. Nemůžu se zlobit. Řekla jsi pravdu. Já vím, že jsem vám ublížil.- a že nikdy nedohoním čas, který vám dlužím. Chtěl jsem jen.- Snažím se v těch pár dnech, co na sebe máme, aby.- abyste pochopili, že i po tom všem.- A nevychází mi to. Mít vlastní firmu je sice pěkný, ale když se
chci udržet v konkurenci, nemůžu si nakonec ani vzít dovolenou.* Měla bych ho nenávidět za zradu, které se dopustil na mamce i na nás, ale najednou nemohu. Tátova skleslost je příliš pravá a upřímná na to, aby hrál.

Ráno, které se vyloupne z mlžných par vystupujících z rybníka, je přepychově svěží a plné prázdninových vůní. Vyprovokuje mne k tomu, abych si na snídani vzala letní šatičky z tenkého mušelínu, které mi Vendula obdivuje.
*Dnes sloužíš už od rána?* polituji ji.
*Paní Adamová si potřebovala něco zařídit, mně to nic neudělá,* pokrčí rameny. *Teď mám až do desíti volno.*
*Vážně? Nešla by ses vykoupat?*
*A jak ráda! Jenže jsem si doma zapomněla plavky. Jsem tu sice na kole, ale stejně, než bych dojela do městečka a zase zpátky, mohla bych rovnou nastoupit na přípravu oběda.*
Dříme ve mně nashromážděná nevybitá energie posledních útlumových dní. *Kašli na plavky,* poradím jí. *Půjčíme si lodičku a projedeme se, však se nemusíme koupat, ne?*
*Bezva,* souhlasí poté, co společnými silami sesbíráme ze stolů špinavé šálky a talířky po posledních opozdilcích, vyrazíme s bráškovým přídělem k naší chatce, aby ten ubožák nezhynul hlady jen proto, že se mu nepodařilo vstát mezi osmou a devátou ranní.
*Můžeš mu donést snídani až do postele,* mrknu na Vendu.
*Aby to nevypadalo, že ho uháním.*
*Máme rovnoprávnost, ne?* namítnu. *Proč by to nemohly být holky, kdo učiní první krok?*
Vendule se tahle myšlenka hodí do krámu, pročež mi ji moudře odkýve a už se psychicky připravuje na setkání s mým debilním bráškou v těsném prostoru chatičky, kde bude ve výhodě, protože oblečená, zatímco on v pyžamu, leč osud jí tohle potěšení nedopřeje. Ivan je vzhůru, v plandavých bermudách jakožto jediném kousku garderoby pomáhá neznámé mladé ženě, kolem které poskakuje asi tříletá holčička, vynášet z taxíku kufry a tašky a stěhovat je do chatky číslo 98, již včera opustili dosavadní nájemníci.
*Kdo to je?* zeptá se Vendula podezíravě. »: ,Asi nová sousedka,* vydedukuji logicky. Chvíli obě pozorujeme, jak se bráška snaží, zatímco žena platí taxikáři a holčička má největší pilno dřít se s nafukovacím bazénkem.
*Úplnej džentlmen,* vyprskne Vendula, nicméně s bolestným povzdechem přizná: *Ale ona je vážně kus.-*
*To je vysvětlení,* uchichtnu se.
*Čeho?*
*Proč je z křováka džentlas. Dlabej na něj, jdeme k vodě. Necháme mu jídlo na verandě, ať se dře, když chce.*
Vendula poslechne nerada teprve poté, co se Ivan aktivně pustí do nafukování bazénku. Odměnou je mu spontánní nadšení malé a filmový úsměv velké sousedky.
Olda nás přivítá se širokým úsměvem. *Kampak, holčičky?*
*Užívat si prázdnin,* ujistím ho. *Co nám doporučíš?*
*Na užívání? Jedině sex.*
*Na vodu?*
*V tom případě šlapák,* směje se. *Pustit vás do kánoe mi svědomí nedovolí. Utopily byste.-*
*Dovol?* ohradíme se s Vendulou dvojhlasně.
*loďku,* doplní. *Já přece vím, že plavete skvěle. Zvlášť Vendula. Styl zednická tříska.-*
*Ty!* ožene se po něm.
*Ale neboj, Klára by tě možná vytáhla. Ta plave za dva. I když.- Ty zase vážíš za dva, tak se to vyrovná.-*
Vendula se neurazí, místo toho na mne mrkne.- *Ten je spros-tej, co? Zaslouží potrestat.- Myslíš na totéž, co já?*
*Jo,* ujistím ji pobaveně a než Olda stačí zjistit, jakou boudu šijeme, s mohutným šplouchnutím skončí k pobavení všech přihlížejících rekreantů ve vodě pod molem.
*To vám nedaruju!* prská vodu.
Z jeho výhrůžek máme vítr asi jako z velikonočního zajíce, rychle odvážeme jedno šlapací kolo, naskočíme a opřeme se do pedálů. *Ale daruješ! Tuhle jízdu zadarmo!*
Hrozí za námi pěstí. Siláckým gestem ho pošleme do háje.
Vendula narozdíl ode mne umí se šlapadlem zacházet, opatrně, abychom se nepřekotily, si vyměníme místa, Venda pevně uchopí kormidlo a obratně vykličkuje z hustých vod.
*Chceš se jet podívat do zátoky? Stojí tam novej hotel postavenej kaskádovitě, takže každej pokoj má svou terasu. V takovým bych chtěla jednou pracovat jako recepční.-*
*Zátoka je moc daleko,* přeruším její snění. *Nestihla by ses vrátit do služby. Vezmi to podél pravého břehu.*
*Ale tam je stanovej kemp,* namítne. *Nic zajímavýho.*  
*Chtěla bych si koupit nějakej pěknej stan,* vymyslím si průhlednou lež. *Třeba si tam vyberu.*
*Jak myslíš,* svolí Vendula.
Na plácku se stánkem PNS, kioskem a stánkem s ovocem a zeleninou panuje čilý ruch ne nepodobný mumraji na arabském tržišti, všichni nakupují potraviny, povykují a smějí se, obě telefonní budky jsou obsazené. Vzpomenu si na Miloše. Neměla bych mu zavolat.-? Na tuhle otázku odpověď dlouho nehledám. Ne! Dívka sice může učinit první krok, jak jsem radila Vendule, nicméně jeden, ne víc!
Miloš se mi vzápětí vykouří z hlavy, protože ti čtyři kluci, kvůli kterým jsem, přiznejme si to, podnikla výpravu do těchto míst, zrovna vstávají, hrabou se ze stanů a s lvím zíváním se vykuklují ze spacáků. Mat se právě převléká, mění legrační trenýrky bombardérky za plavky, až jeho bílé pozadí svítí do dálky. Prozradíme se smíchem.
*Hele, to je ona,* upozorní ten nazrzlej své kámoše.
Tmavovlasý kytarista neváhá vyskočit na nohy, aby nás lépe viděl, zatímco Mat se svižně doobleče, totam je hlemýždí tempo, s nímž se soukal do plavek, a pokřikuje.- *Hej, krásky! Posečkejte na momentíček.-*
Samozřejmě nás nehne se zdržovat, dál vycházkovým tempem poháníme šroub vrtule a šlapák se zvolna sune kupředu.
*Ty je znáš?* vyzvídá Vendula.
*Spíš ne.*
*Ten kluk měl boží -*
*Zadek?* doplním pobaveně.
*Ne?* směje se Venda. *I když, tak krásně bělounkej zadeček se hned tak nevidí.- Chtěla jsem říct vlasy.*
*Mně se víc než vlnitý blond líbí rovný a tmavý.*
*Nemyslela jsem toho naháče. Ten, co se postavil k plotu, měl super háro. Vypadal skoro jak Kevin Sorbo.*
*Kdo to je, proboha?*
*Ty ses nedívala na seriál Herkules? Vždyť měl tolik díků a hlavní hrdina byl děsnej sympaťák.-*
Pousměji se. *A co můj brácha? Ten je krátkovlasej.*
*Zaseje krásně střapatej,* prohlásí roztomile, až musím vybuchnout smíchy.
*Vybrala sis?* otáže se mne náhle.
*Kdyby bylo po mým, tak asi jo.- Ale já už mám, víš.* *
*Máš?* podiví se. *Říkalas, že ho chceš koupit.*
*Koupit? Jak to myslíš, koupit?* nechápu.
*No, normálně.- V obchodě, ne?* namítne překvapeně.
Zpozorním. *Počkej, o čem mluvíš?*
*Jela sis vybírat stan,* připomene mi.
Zčervenám až ke kořínkům vlasů. A já myslela.- Z rozpaků mi pomůže cákání pádel, obě se otočíme po původcích zvuku a už nestačíme šlapat, abychom unikly posádkám dvou kánoí, co nás stíhají s krvelačným leskem v očích. Zabíráme, seč nám síly stačí, přesto se vzdálenost mezi námi a pronásledovateli zkracuje. Kluci mají rychlejší plavidla, víc síly a jsou v přesile, nadhánějí si nás a tlačí k břehu. S nemotorným šlapákem se zrovna kličkovat nedá!
*Vzdejte se po dobrým,* radí Mat.
*Nikdy!* holedbáme se, ačkoli nám moc možností nezbývá. Kluci nás dostanou mezi sebe, Mat se na svém vratkém plavidle postaví a zatímco tmavovlasý kluk drží rovnováhu, Mat se k nám pokusí naskočit! Užuž by se mu to podařilo, kdybych na pravé straně, kde ke kontaktu dojde, neseděla já. Vendula má plné ruce práce s kormidlem, jak se snaží nasměrovat šlapák do úzké průrvy mezi dvěma balvany čnějícími nad hladinu. Přestanu na chvíli šlapat, po čtyřech se dotápu co nejdále, až málem hrozí převrhnutí plavidla, a jakmile se Matovy nohy dotknou našeho stroje, prudce mu je podtrhnu. Spadne do vody jako pytel, mohutný cákanec mě na chvíli oslepí a rachot smíchu tří klukovských hrdel ohluší. Mata, oblečeného pouze v plavkách, nečekaná koupel z míry příliš nevyvede, obratně nás podplave pod vodou a už vylézá na Vendulině straně.
*Pomoc! Piráti!* pištíme dvojhlasně, uhlídat naši bárku se nám nepodaří, zrzek nám zablokuje kormidlo a jsme nahrané. Abychom
si nezadaly, pokusíme se o útěk jediným možným směrem. Dřív, než se k nám nalodí další a podař se jim šlapák potopit přetížením, opustím nepoužitelné plavidlo, přeběhnu po plovácích a skočím na nejbližší balvan. Vendula provede totéž na své straně, byť předtím svede urputný boj s Matem.
*A máme vás, kočičky, v hrsti,* zubí se kluk s mikádem, kterému říkají Táda, sedící v druhé kánoi, zatímco tu první nasměruje tmavovlasý kytarista čumákem k nám a zrzek zvaný Lišák spolu s Matem zaberou šlapák.
*Jste zajatý,* vysvětlí nám Mat.
*Piráti na konci dvacátýho století?* pochybuje Venda.
*Možná počítačoví,* uchichtnu se. *Ale námořní.-?*
*A ještě bude drzá,* ušklíbne se Táda.
*Protože neví, co ji čeká,* podotkne Mat líbezně. *Piráti přece odjakživa plenili majetek a prznili ženy.-*
Exploze smíchu mnou málem smýkne do vody, musím si sednout na vyhřátou plošku balvanu vyčuhující z vody, byť se to v mu-šelínových šatičkách zrovna nehodí.
*Jenže plenit není co a s przněním je to problematický, dřív za znásilnění nezavírali, zatímco dneska jsou slušný palety,* namítne Lišák a znovu se všichni svíjíme smíchy.
Hodím zaslzeným okem po kytaristovi. Pořád neznám jeho jméno! Jediný z té povedené party nemluví.
*Jsem génius,* pochlubí se Mat. *Přišel jsem na geniální řešení. Dají nám dobrovolně.*
*Génius s IQ vodovodního kohoutku,* vyprsknu. *Asi jsem ti špatně rozuměla. Neříkal jsi debilní řešení.?*
*Ale dáte,* mele si svou. *A jak rády! Necháme vám čas na rozmyšlenou a vsadil bych se, že až sem pro vás večer přijedeme, ještě nás budete prosit. Jestli přijedeme. Možná budeme mít na práci důležitější věci.*
A kluci bez dalšího domlouvání začnou otáčet svou flotilu směrem ke kempu!
*Moment!* zděsí se Vendula. *Za chvíli musím do práce!*
*No vida,* baví se Táda, *jak ses rozmyslela brzy.-*
*Tss!*
*Ještě není řádně uleželá,* soudí Lišák.
*Do večera vykvasí. Má bejt dvaatřicet ve stínu,* mávne rukou Mat a popřeje nám příjemnej pobyt.
Moje oči se střetnou s kytaristovými.
*Vážně nás tu chcete nechat?* zeptám se ho.
*Vážně to myslel Smetana, Bach a Mozart, a ještě jenom s hudbou,* ukáže v úsměvu zuby. *My to děláme z legrace.*
*To je od vás opravdu milé,* vyprsknu uznale.
Kluci ho začnou postrádat, Lišák zahuláká: *Pate? Pohni.*
*Pate.-?* otáži se nevěřícně.
*To jako Pat a Mat, ti dva pajduláci z Večerníčků?* rozesměje se Vendula.
*Fakt ti říkají Pat?* opakuji příšernou přezdívku.
Kytarista pokrčí omluvně rameny. *Každej se nějak jmenuje. Nashle večer, Kláro.*
Oslovení mi na okamžik sebere vítr z plachet.
*V deset musím bejt v kuchyni!* vyšiluje Vendula, ovšem Pat otočí kánojku a bez jediného ohlédnutí mohutnými záběry pádla střídavě na levé a pravé straně dohoní své přátele.
*Co budeme dělat? Vedoucí mě přetrhne jak hada, jestli nenastoupím včas! Je půl desátý, au! Kdybych aspoň měla plavky, tak bych doplavala ke břehu, ale takhle -*
*Takhle tam doplaveme oblečené,* namítnu jednoduše.
*V hadrech?* vypoulí oči.
*Nebo na evu,* poradím jí. *Můžeš si vybrat.
*To ne!* vyděsí se. *Na břehu jsou lidi, nevidíš?*
*V tom případě v šatech,* pokrčím rameny. S pantoflemi si nemusíme dělat starosti, moje i Vendiny zůstaly na šlapáku. *Doplaveš až ke břehu? Je to dost daleko.-*
*Bez obav. Olda kecal,* ujistí mě a vyzkouší teplotu vody palcem u levé nohy. *Jůůů.- Teplá vypadá jinak!*
Voda je po ránu možná chladná, ale krásně čistá, prohlédnu okolí balvanu, nerada bych si roztřískala hlavu, a skočím v mu-šelínových šatičkách ukázkovou šipku.
Kraťoučká sukýnka mi nikde nepřekáží v plavání, minišaty se mi přilepí na tělo jako neoprénový obleček, a víc o nich nevím. Plavu pomalu, aby se mnou Vendula udržela krok. Její styl sice postrádá  eleganci, nicméně vzdálenost ke břehu zdolá bez zadýchání.
A teď fofrem!* pobídne mne.
Pohled na jednu holku v tričku a šortkách promáčených do poslední nitky, druhou v kdysi krásných, leč zplihlých šatech, ze kterých kape voda jako z vodnického šosu, obě cválající s jazyky na vestě,- musí být opravdu k popukání!
Olda, obsluhující nadšence holdující vodním sportům, se může usmát, div z mola nespadne podruhé.
*Teda,* přidá se i můj bráška. *Tušil jsem, že máš vodu ráda, ale že tolik.- Nepřeháníš to trošku?*
*Musely jsme přeplavat pravý rameno zátoky,* vysvětluje Vendula aktivně, ovšem ten dement si jí vůbec nevšímá.
*Kdyby tě viděla máma, zabije tě,* upozorní mě. *Tuším správně, když myslím, že ten mokrej hadr, co máš na sobě, jsou narozeninový šatečky, za který vyplázla devět stovek?*
Nepovažuji ho za hodného odpovědi, vznešeně doťapkám po molu k červenému šlapáku s číslicí 3, na němž se dosud povalují dva páry pantofli, jedny hodím Vendule a druhé si nazuji na bosé nožky.
*Nechceš půjčit něco suchého?* nabídnu Vendule.
*Díky, není třeba. V kuchyni mám pracovní oblečení,* křikne na mě přes rameno a peláší k jídelně. *Zatím ahoj!*
Táta se nevrátí ani v poledne, ani těsně po obědě, jak se dušoval. Stejně jsem mu nevěřila, sliby chyby. Neobjeví se během celého odpoledne, tudíž si kluci, kteří mě na pláži vyhledají, mohou bez obav kecnout na mou deku.
*To od tebe nebylo fér,* vytkne mi Mat.
*Ženeme se do zátoky jak pitomci,* přisadí si Lišák.
*Proč jak?* podotknu s milým úsměvem.
*Ta holka si vážně koleduje,* usoudí Táda.
Pata můj pohled vyprovokuje k pozdravu: *Ahoj, Kláro.*
*Ahoj,* oplatím mu a trochu mě zamrzí, když očima uhne.
*A já se tak těšil,* zaskuhrá Mat.
*Cože? Na co?* nechápu.
*Na vysvobozování, co jinýho,* rozřehtají se.
*Tak to máte smůlu.*
*Anebo spíš vy, ne? Ještě řekni, že by se vám to nelíbilo,* baví se Táda.
*S tím si právě nejsem jistá,* uchichtnu se. *Jestli to vůbec umíte, pánové. Nejhorší jsou teoretici.*
Pat se pobaveně zasměje, jeho kamarádi syčí jako hejno hus. Prý by mi ukázali, a takové ty silácké řečičky. Chvíli špičkujeme, utahuji si z nich a oni se překotně brání, a když mě mezi řečí pozvou na volejbal, nedám se prosit. Přesuneme se ke sportovišti, a protože podobných nadšenců se najde spousta, utvoříme dvě silná družstva a až do večera máme co dělat. Mat mě přibere do své party, což mě sice těší, ale ne úplně, protože Pat je v té druhé. Navíc v té vítězné!
Je zcela přirozené, že se potom dojdeme společně zchladit do rybníka. Nemohu se však ráchat příliš dlouho, jinak bych nestihla večeři, tudíž se s kluky loučím. Dost nerada, Mat je skvělý společník, baví nás všechny svými fóry a mně jeho pozornost dělá dobře, zvlášť když má kolem sebe spoustu jiných příležitostí! Neváhá kvůli mě opustit rozdováděnou společnost a vylézt za mnou na břeh. Pat, který vše zpovzdálí sleduje, se okamžitě připojí.
*Vážně musíš?* nevěří mi Mat.
*Jasně,* ujistím ho. *Přece nepadnu hlady.*
*A co po večeři?* sonduje.
Úkosem pohlédnu na Pata natahujícího si na mokrý hrudník porostlý na prsou černými chloupky bílé tílko ostře kontrastující s opálenou pletí. *Ještě nevím.-*
*Přijď na oheň,* pozve mne. Že by se dovtípil?
*Jasně,* potvrdí Mat. *Přestaň si hrát na jeptišku a vrhni se do víru nočního života.*
*Noční život? A u vás, jo?* ušklíbnu se. *Včera jsem se tam byla podívat a nic moc, pánové.*
*Včera?* pochybuje Mat. *Nevšiml jsem si.-*
*Ani se nedivím,* rýpnu si. *Nepřipojila jsem se k houfu holčiček, co vám lezly po klínech a nasazovaly čepice.*
Patovou tváří přeběhne úsměv.
*Co to plácáš?* nechápe Mat. *Zajdi a uvidíš, že se ti budeme věnovat. Nebo potřebuješ pozvání? Písemný, pro čestnýho hosta? Můžu si třeba kleknout.-*
*Tak klekni!* .-.:  *Táda má pravdu. Koleduje si, děvenka,* podotkne Mat lehce
zachmuřeně,Na něco už přijdeme. Jo, dneska je diskárna, pokud se ráda svíjíš, máš šanci.*
Zůstaneme na vylidněné pláži s Patem prakticky jediní, pár lidiček se ještě koupe. Na dece, ze které sbírám krém na opalování, brýle proti slunci, Gričskou čarodějnici, na kterou mi za celý den nezbyla chvilička času, ticho připomíná hřbitov. Podvědomě jsem čekala, že Pat zopakuje pozvání, ale zklame mne. Mlčky mi podrží plážovou tašku, abych do ní mohla všechny ty serepetičky naházet.
*Díky,* obdařím ho vyzývavým pohledem.
*Zapomnělas dodat K,* usměje se na mě.
*Cože? Jaký ká?*
*K jako Klára. Díky, K. Trochu stručný.*
*Jo tak,* dovtípím se, nač naráží. *Našel jsi tu dvacku, předpokládám. Měla jsem strach, abys ji nepřehlédl a -*
*Nesnědl v polívce?* doplní mě.
*Ne!* vyprsknu. *Nemyslel si, že nevracím dluhy.*
*Taky žádná extra fantazie,* vrátí mi moje špičkování.
*Příště, no. Pošlu ti ji po poštovním holubovi. Nebo radši v láhvi. Po vodě.*
Rozpaky překleneme smíchem, jenže když se zase uklidníme, nic dalšího mě nenapadá! Věci mám sbalené, důvod zdržovat se na pláži žádný.
*Letím na večeři,* prohodím a oproti tvrzení zůstanu stát.
*Dobrou chuť,* popřeje mi.
*Uvidíme, čím se Vendula, ta holka, co byla se mnou ráno na šlapáku, pochlubí. Je v kuchyni na brigádě,* vysvětlím.
Nezdá se, že by ho moje kamarádka zajímala. *Určitě to bude lepší než to, co sesmolím já.*
*Ty jim vaříš?* zeptám se se zájmem.
*No jo,* usměje se. *Jsou to kaskadéři, co?*
*A proč zrovna ty?*
*Střihli jsme si,* usměje se. *Tenhle tejden je můj.*
*Docela správný řešení,* uznám. *Matův nápad, co?*
Pat pohlédne na partu ve vodě a mlčky kývne.
*Proč mu říkáte Mat?* napadne mne.
*Zkratka. Jmenuje se Matěj,* prohodí zachmuřeně.
*A ty?*
*Já? Já jsem Pat. Anebo Pépé.* *Doktor P. P.?* podivím se. *Petr Pečený?* *Ne,* zavrtí hlavou. *Patrik Prokeš. Bez titulu.* *Klára Marková,* chytím se a doufám, že ho trkne líbnout mě na seznámení. Nejprve to tak vypadá, Pat přešlápne z nohy na nohu a maličko se ke mně přiblíží, jenže v té chvíli se od mola ozve bráchův hlas: *Kláro? Kam jsi dala stravenky? Polez na večeři!* Pat uhne pohledem a zase o krůček ustoupí.
Nejradši bych Ivana nakopala kamsi! Když se od brány kempu otočím zpátky k pláži, zahlédnu Pata, jak si vsedě na zdupaném trávníku obouvá botasky, aniž by mě vyprovázel byť jen pohledem, a vesele komunikuje s těmi ve vodě. Něco se mi zdálo, ušklíbnu se. Nejspíš mě vůbec políbit nechtěl.



10. KAPITOLA
Vendula na mě čas nemá, musí nejen prodávat nápoje, nýbrž se účastnit mytí nádobí, což je na dlouhé lokty. Ivan odcválá rovnou z jídelny a mě samotnou na verandě jaksi nic nedrží. Civět do knížky nemá cenu, myšlenky se mi kutálejí daleko od císařské Vídně, zámeckých plesů a dvorských pletich. Ačkoli, takový ples.- Nebo spíš obyčejná letní diskotéka.- Nesmysl. Nepozval mě, nebudu se vnucovat!
Přesto vyměním bermudy za černou elastickou minisukni, vytahanou mikinu za sametové body na široká ramínka z černé krajky a přes nahá ramena přehodím bráškovu koženou bundu, a jdu se projít. Aspoň tímhle svou vycházku omlouvám. A že mám nalíčené oči.-? No božínku, do školy se taky občas maluju, proč bych nemohla.-
Po bloumání kempem skončím na nákupním plácku, jak jinak, a ani se nemusím skrývat za telefonními automaty, protože už zdálky vidím, že dnes ohýnek nehoří, stany jsou zazipované a prázdné. No a! Vždyť jsem za nimi nešla, jenom se procházím.- A že mě nohy nesou přes celou stanovou část až ke zděné budově s blikajícími neonovými nápisy DISKOLAND HOLIDAY Není divu, taneční centrum bych musela najít, i kdyby mě nenaváděly
orientační šipky, totiž podle hlasité hudby dunící celým kempem. Diskžokej jde s dobou, pouští jeden hit za druhým, diskotéka šlape, jak soudím z mumraje před vchodem a z divokého šumu a míhání kolem dokořán otevřených oken. Kaptain Jack, spice Girls, Boyzon.-
Vyhnu se dvěma klukům, co jsou navzdory časné večerní hodině sťatí pod obraz, chvíli se potuluji po okolí, co kdybych potkala někoho zajímavého, horko těžko zapudím myšlenku vejít dovnitř a hlásit se k Matovi (nepozval mě snad?), když Pat o mou přítomnost nestojí, a po čtvrt hodině vnitřního zápasu se otočím k dis-kolandu zády.
Půjdu se mrknout k vodě, sednu si na molo a budu se jen tak dívat a přemýšlet.- U recepce mi to nedá, abych zběžně nepročetla jména na obálkách a lístcích, a tím větší je moje překvapení, když najednom z nich skutečně spatřím celé své jméno! Miloš je zlatej!
Vlítnu do recepce v bojovné náladě připravena omlátit vzkaz té unuděné medúze o hlavu. Za stolem však sedí dědula důchodového věku, tudíž sklapnu patky, vyfasuji papír a nashledanou. Hned za dveřmi vzkaz rozbalím.
Zdržím se déle, než jsem počítal. Je mi to moc líto! Do tmy se určitě vrátím. Táta.
Dychtivost z mé tváře vyprchá ještě dřív, než dočtu druhý řádek. Hm, tak to nebyl ten pravý vzkaz, na který jsem čekala! Copak se Miloš urazil navždy? Vykašlal se na mne?
Na příjezdové cestě zatroubí auto. Zvednu reflexivně oči, zájem či zvědavost v tom není, nicméně pohled na zelený Renault Megane mě okamžitě vzpruží. Je tady! Přijel!
Rozběhnu se tryskem k bráně kempu, přičemž tátův vzkaz cestou hodím do odpadkového koše. V další vteřině už sedím na sedadle spolujezdce.
*Ahoj, Kláro,* usměje se, změří si mne od sandálů po konečky vlasů a vysekne mi poklonu: *Vypadáš krásně. Jsi opálená.- Ani nevíš, jak ti závidím prázdniny.*
Přistoupím na styl nic se nestalo. *Ahoj. Ráda tě vidím.*
*Já tebe radši,* ujistí mě. *Vypadneme někam ven, ne?*
*Myslíš mimo kemp?* rozhodnu se ho vyzkoušet. *To nemůžu. Táta je sice pryč, ale každou chvíli se vrátí.*
*Dovedeš člověka potěšit,* uzná ironicky. *Myslel jsem, že se nejdřív někam zajedeme najíst, mám hroznej hlad, no a pak si uděláme hezkou chvilku.*
*Najíst se dá i tady,* napadne mě. *Uvnitř kempu je snack bar, vinárna a v téhle chvíli i diskotéka. Dá se k němu zajet autem okolo, má vlastní parkoviště. Nadlábneš se, já už jsem jedla, a navíc si můžeme zatančit.*
Tohle řešení se mu příliš nezamlouvá, prý nerad tančí a kdesi cosi. Neustoupím. Z principu! Ať se ukáže, co všechno je schopen pro mne udělat! A vůbec, docela mě vzrušuje myšlenka blýsknout se v Diskolandu se svým společníkem.
Nakonec kapituluje, ukotví Megane na parkovišti, vezme mě za ruku a s útrpným povzdechem vejdeme do hlučícího snack baru odděleného od diskotékového sálu pouze nízkou zástěnou. Vstupné nápadně připomíná drahotu! Uvnitř je narváno, na parketu osvětleném majáčky, blikačkami a blýskavou koulí uprostřed stropu křečují ve vražedném tempu dobře dvě stovky kluků a dívek. Přes šero a hustotu zpocených těl daleko nevidím, jestliže jsem myslela, že přehlédnu veškeré návštěvníky diskotéky, pletla jsem se. Všechny stolky a židle v barové části jsou beznadějně obsazené, chvíli postáváme mezi dveřmi, načež se uvolní dvě barové stoličky přímo u pultu. Protlačíme se davem dřív, než nás někdo předběhne. Miloš mě na jednu vysadí, uvelebí se vedle a houkne na barmana. Ten ho nejprve vůbec nevidí, pak sice vidí, ale ignoruje, obsluhuje na přesně opačném konci, a když se k nám konečně dopatlá a Miloš ho požádá o něco k jídlu, ten dobrý muž mu nabídne drůbeží hamburger.
*Nic jinýho nemáte?* Milošova nálada klesá.
*Kde myslíte, že jste, panstvo?* ušklíbne se barman. *Tady je diskotéka, ne grandhotel. Hamburgr, nebo nic.*
*Tak dvakrát,* svolí Miloš namíchnutě. *A kávu. Presso. Taky dvakrát, jo. Nebo chceš něco jinýho, Kláro?*
*Jim Beam,* prohlásím stylem drsňáka z reklamy.
Miloš zařve na barmana moje přání a trpitelsky se rozhlédne. *Příšernej pajzl.*
*Proč?* podivím se, protože mně se v Discolandu líbí!
Hamburgry, které barman Milošovi naservíruje pod nos, vypadají notně opotřebovaně. Houska je okoralá, maso má barvu lesní zeleně a salát není jen zvadlý, nýbrž usušený.
*Kuchař ho právě vybufetil z popelnice, ne?* uchichtnu se.
*Na salmonelóze nevidím nic směšnýho,* odsekne Miloš a už zase mává na barmana. Tentokrát se ho dočkáme dřív, objeví se v naší části pultu za pouhých deset minut a postaví přede mne napoleonku s náprstkem neznámé tekutiny.
Přičichnu k ní a pateticky zadeklamuji: *To není Jim Beam.- Tomu se nic nevyrovná.*
Naši nejbližší sousedi, tři kluci, se smíchy hroutí.
*Tak sis měla dát něco jinýho!* odsekne mi Miloš, který známou reklamu nejspíš v životě neviděl, a začne se hádat s barmanem, jenž mu nechce reklamaci závadných hamburgrů uznat. Miloš je pochopitelně nezaplatí, stejně jako odmítne zacvaknout netknutá pressa a náprstek alkoholu, chytí mě za paži a vleče ven z baru.
*To teda byla akce,* odfrkne znechuceně. *Stovka za vstupný v háji a hlad mám, že bych polykal hřebíky.-*
Sotva nastoupíme do vozu, Miloš sklopí sedačky. Smích mi ztuhne na rtech. *Co chceš dělat?*
Pohlédne na mě jako na mentálně slabšího jedince. *Hádej, můžeš dvakrát. Jestli si myslíš, že za tebou jedu takovou dálku proto, abych šel na diskotéku, jsi vedle.*
*Třicet kilometrů považuješ za hroznou dálku?*
*Třicet sem, třicet zpátky a máš to dohromady šedesát. Benzín něco stojí, holčičko.*
*Přijel jsi proto, abys mi vyčetl benzín?*
*Copak ti ho vyčítám?*
*Tak proč jsi přijel?* útočím dál.
*Protože jsi mi chyběla, maličká. Pojď blíž.-*
*Takže jen proto, aby ses se mnou miloval?*
*Co to máš za hloupý otázky?* zpozorní.
Jeho ruce sevřou obliny mých ňader a jeho ústa se přitisknou k mým rtům, odkud sjedou po krku a derou se dál, do výstřihu. Zavřu oči. Přece jsem se těšila, až přijede, počítala jsem, že se budeme milovat, tak proč jsou mi jeho doteky nepříjemné? Stáhne mi ramínka a silou, až slyším praskání jemných vláken, obnaží moje prsy. Chvíli je líbá, což ho zřejmě vzruší, protože zašátrá
rukou po mém stehnu. Se sukní si nedělá starosti, nesvlékne mi ji, jen povysouká nahoru, zručnými prsty pronikne k zapínání body v rozkroku, rozepne je a dobývá se stále dál.-
Škoda, že jsme nezůstali na diskotéce, napadne mě. Patrik tam určitě někde byl.-
Miloš natáhne ruku, pohrabe se v přihrádce a vyloví krabičku kondomů. Myslí to vážně! Jenže mně se nechce!
Náhle zaslechneme několikerý kroky bušit po asfaltu parkoviště, dívčí smích a řinčení rozbíjené láhve.
Pokusím se vyprostit. *Někdo sem jde!*
*Nějací ožralové,* zašeptá konejšivě, vybalí prezervativ a navlékne si jej na ztopořený penis. *Pusť mě k sobě.-*
*Počkej!* snažím se ho zarazit. *Jdou přímo sem!*
*No a co,* zlobí se. *Jenom projdou kolem.-*
Alkoholem rozdováděná parta nemine Megane bez povšimnutí, jedna z dívek radostně zapiští: *Jé! Oni tam píchají!*
Silou se Milošovi vytrhnu, popadnu koženou bundu a schovám se pod ni těsně předtím, než se parta nahrne kolem vozu, aby se přesvědčila na vlastní oči. Baví se u toho výborně! Miloš sprostě zakleje, vytáhne si džíny, zapne příklopec, nastartuje, zařadí jedničku a prudce vyrazí z parkoviště. Než objede kemp k hlavní bráně, upravím se.
*Tvůj táta se ještě nevrátil?* zeptá se mne.
*Nevím. Možná ne,* prozradím se neopatrně.
*Fajn. Tak jedeme do chatky.*
Celou cestu k chatičce číslo 99 kráčím v napětí. Kéž by se v ní svítilo! Ale kdepak, chatka tone ve tmě. Vytáhnu klíč schovaný za rámem okna, odemknu, pustím Miloše dovnitř a zase za námi zamknu.
Rozsvítím elektrické světlo. *Tady trávím nucené prázdniny.* Patetické gesto paže zahrne nejen malou ložnici, nýbrž i celý kemp. *Nejdřív jsem myslela, že tu nevydržím jediný den, ale je tu docela hezky. Dnes ráno jsem -*
Miloše absolutně nezajímá, co jsem prožila dnešní ráno, nezajímá ho ani včerejší večer, vlastně ho nezajímá vůbec nic krom mého těla, které zbavuje oblečení.
*Táta nás sem vytáhl a asi to myslel dobře, jenže zapomněl, že je ve své firmě nepostradatelný -*
*Povíš mi to jindy, jo?* přeruší mne a pro jistotu zaplní moje ústa svým jazykem. Líbá mě tak strašně hluboko, až mi málem zvedne žaludek. Pomohu mu v odstrojování, čím dřív to budu mít za sebou, tím lépe! Položí mě do neustlané postele, kdo by se zdržoval takovými malichernostmi, tře se o mě svým tělem a byť se sebevíc snaží, nemůže se vzrušit.
Kakofonii šelestů a šumu usínajícího kempu pronikající skrz tenké stěny dřevěné chatičky náhle přeruší pronikající zadrnkání na kytaru, což v relativním tichu vyzní málem jako výbuch ato-movky, jen sebou škubnu, protože se ozve V těsné blízkosti chatky. Změť neidentifikovatelných akordů se ustálí, zřejmě šlo o efektní začátek, čísi prsty začnou vydrnkávat známou melodii a klukovský hlas se pokusí o doprovod. Překvapeně se nadzvednu na lokti.
*.-ke mně přistoupil sááám krááál. Řekl mi lááásko mááájááá stůůůňu.-*
Ten hlas je nejen povědomý, nýbrž a hlavně příšerně falešný! Tak úděsně, až mi vstávají vlasy na hlavě, přestože se neubráním pobavenému vyprsknutí. Snahu má, to mu nelze upřít, vyje kdesi vedle chatky z plných plic s neutuchající vervou a to, že absolutně postrádá hudební sluch, mu nevadí!
*.-svoji pýýýchu jááá jen hráál.-*
Vysmeknu se Milošovi, bosky přeběhnu k oknu a poodhrnu záclonku. Přesně jak jsem čekala! Kousek před naší verandou sedí na zděném tarasu sousední chatičky Pat s kytarou v náručí, zatímco Mat v póze okoukané u Placida Dominga s rozkročenýma nohama a dramaticky rozpaženýma rukama vyje jak hladový vlk. *.-pro tebe se vzdáááváám trůůnu.-*
Pozornost, kterou mě kluci zahrnou, nemůže ujít ostatním obyvatelům nejklidnější části kempu. V okolních chatičkách se začíná rozsvěcet, na verandu vycházejí lidé v pyžamech a častují Mata nelichotivými výkřiky typu.- *Zmlkni, šakale! Jdeš si vyřvávat jinam? Tady spí děti! Umlčte toho opilce!*
*.-klenotům a katedrááál!* Mat ze sebe vydá všechno, na konci takřka sípe. Jelikož mě v okně zahlédne, vysekne mi šlechtickou poklonu, křikne, že *tady nikdo nemá smysl pro umění!* a zavčas se oba zdekují.
Ze smíchu dostanu škytavku. *To bylo dobrý-ý, co?*
*Nějací pitomí teenageři,* odsekne pohrdavě. *Tohle jsou podmínky! Na takovou práci se patří vykašlat.-*
Zatáhnu záclonku na své místo. *A to ještě nevíš, že se vrací táta.*
*Cože?* V tu ránu je na nohou a překotně se souká do nohavic. *Nemůžu si dovolit, aby mě tu s tebou viděl!*
*Klídek,* uklidním ho a poté, co si obleču pyžamo, vysvětlím plán: *Půjdu mu otevřít, a až budeme mluvit v sousední místnosti, vylezeš oknem. Neuvidí tě.*
Znechuceně odfrkne. *Oknem! Jak puberťák!*
*Měl jsi přijet dřív,* pokrčím rameny. *A ne večer a jen kvůli sexu.*
Zabušení na dveře mu znemožní odpovědět. Stejně si myslím, že mi odpovědět nechtěl! Bez loučení zavřu spojovací dveře mezi ložnicemi a jdu tátovi otevřít.
Přestože jsem se tolik dní na Milošovu návštěvu těšila, nejsem zklamaná z toho, jak dopadla. Naopak, usínám s pěkným pocitem. Kolik holek se může pochlubit s noční serenádou pod oknem? Škoda jen, že nezpíval Patrik. Jednak by jeho projev byl nesrovnatelně melodičtější, a jednak by mě jeho pozornost těšila mnohem víc než Matějova!

V těsné blízkosti kempu postaví svou základnu kolotoče. Dva řetízkové, malý a velký, koníčkový, housenková dráha, houpačky a dvě střelnice. Jako by tu bylo málo rachotu, podotknou dvě babky ve frontě na snídani. Mně osobně hudba nikdy nevadila, ani ta přeřvaná, tudíž s pokrčením ramen přijmu tátův návrh jít se trochu vydovádět, a tak se za koktejlu hitů Ilony Csákové, Rapmasters či skupiny Maduar asi třikrát potočíme na řetízáku. Tátova snaha *dovádět* za každou cenu mi přijde z části směšná, z části dojemná. Je mi ho málem líto, když se snaží zamotat za jízdy řetízky své sedačky do mé, případně Ivanovy, ale nehnu ani prstem, abych mu podala ruku a on mě mohl k sobě přitáhnout. Ivanovi je, myslím, tohle dovádění trapné.
*Ještě jednou?* pokřikuje po nás, sotva se k dotáčejícímu kolotoči hrnou davy nadšenců, aby zavčas zabraly místa.
•Uvolním bezpečnostní řetízek. *Točí se mi hlava.*
*Mně taky,* prohodí bráška a hup, je první na zemi.
Táta nepochopí, že jde o úhybný manévr, směje se, že jsme zchoulostivěli, a zve nás do přehupovacích klecí.
*Bylo by mi špatně,* broukne Ivan.
*A ty, Kláro?*
*Jsem vydováděná na měsíc dopředu,* odmítnu.
*Cimprlíny,* povykuje. *Nic nevydržíte. Pamatujete, jak jsme tenkrát v Prátru projezdili sedm set šilinků a -*
*Tati,* krotí ho bráška, který rudne pod zvídavým pohledem naší nové sousedky, jež usadila svou dcerku na bílého koníčka. *Všichni po nás koukají.*
*A teprve budou,* holedbá se. *Pojďte, rozhoupeme klece, co to dá, kdo bude lepší. Ivane, nebuď bábo vka.-*
*Jestli ti jde o ty dva dny, cos nás tu nechal samotný,* prohodím jedovatě, *buď klidnej. Už jsi nám je vynahradil, kvůli tomu se nemusíme ztrapňovat ještě na houpačce.*
*Ale já jsem chtěl -* Když se nabodne na naše bezúsměvné přímé pohledy, umlkne. Jakmile z jeho tváře zmizí maska nuceného veselí, stojí před námi stárnoucí, zklamaný a upracovaný člověk. Brácha po mně Švihne pohledem. Myslím, že mu rozumím, určitě cítí totéž, co já! Musím projevit dobrou vůli. Musím. A taky.- chci.
*Kolotoče jsou pro malý děti,* řeknu. *Ale třeba střelnice, to je jiný kafe. Mohl bys mi vystřelit růži?*
Táta pookřeje. *No, nevím, jestli to zvládnu.*
*Vždycky jsi měl dobrou mušku,* povzbudí ho také Ivan.
Že bych po krepové růži toužila, to tedy vůbec ne, ale aspoň se tak tvářím. Bráška zajde ještě dál, nabije si druhou vzduchovku a soupeří s tátou, kdo strefí víc špejlí. Poprvé od rána se zasměji. Když ti dva borci po asi pětiminutovém snažení svírají jeden pracně vystřelenou žlutou růži a druhý opičku na gumě, kroutím se smíchy.
Bujaré veselí evokující atmosféru vesnické pouti, chybí už jen stánky s cukrovou vatou, prořízne zoufalý dětský křik. Všichni se otáčejí, natahují krky, co se stalo. Naštěstí nic hrozného, ve vřeštícím dítěti poznám tu malou holčičku, které můj ochotný bráška nafukoval bazének. Její maminka jí zaplatila jízdu na dětském ře-tízkovém kolotoči, ovšem holčička přecenila odvahu, sotva se kolotoč roztočil, spustila sirénu. *Ma-mi! Ma-mi! Do-lů!*
Nikdy bych netušila, jaký je Ivan ranař! Zatímco krásná sousedka shání někoho, kdo by kolotoč zastavil a jako naschvál obsluha nikde, bráška přiskočí blíž a vysvobodí uplakanou holčičku tím, že ji obratně vytáhne ze sedátka, aniž by narušil jízdu kolotoče.
*No,* řekne táta překvapeně. *Myslím, že půjdeme. Ivan nás dohoní. Už jsme si užili dost.*
Dohoní, co by ne, ovšem s čtvrthodinovým zpožděním! Když se vrátí, je červený až za ušima a bez vystřelené opičky. Nemusím se ptát, abych se dozvěděla, kam se poděla!
*Jmenuje se Karinka,* zahučí, ačkoli se ho neptám, a do očí se mi nepodívá. *Je milá.*
*Ta velká, nebo ta malá?* rýpnu si.
*Ts,* udělá opovržlivě.
Bouřka se přižene znenadání. Vítr nám rve deku z rukou a vyráží dech z plic. Než doběhneme do brány kempu, země se otřese, jak uhodí někde docela blízko, a první velké kapky spadnou ve chvíli, kdy se vřítíme na verandu chatky.
*Stihli jsme to na vteřinu,* pochvaluje si táta. *Kláro, prosím tě, uvař mi kafe. Je v té skleničce od přesnídávky.*
*Jen co se převleču,* slíbím, drbu ručníkem vlasy mokré z koupání, dali jsme si s tátou závod nad vodou i pod ní, a dumám, kam se poděli Mat a jeho parta, že jsem je na pláži ani dopoledne u kolotočů vůbec neviděla.
Ivan se snaží nacpat hlavu do otvoru pro ruku. *Máš v recepci dopis,* vzpomene si.
Co když už odjeli domů? To snad ne.-
*Cože?* zpozorním.
*Že máš v recepci dopis, jestli to nevíš.*
*To teda nevím,* vyhrknu překvapeně.
*No tak ti to říkám,* ujistí mě, narovná zmuchlaný svetr a natáhne si ho na nahé tělo. *Viděl jsem ho tam už ráno.*
*Ráno? A proč jsi mi to neřekl dřív?*
*Mám v hlavě jenom tvoje dopisy, nebo co?* odfrkne.
*Ne,* ušklíbnu se. *Ty v ní nemáš nic. Jinak by sis uměl obléct svetr, brouku.*
Jsem se na první pokus nestrefil,* prohodí bohatýrsky.
*Ani na druhej,* vysměju se mu,Nebo na Brčálníku frčí móda svetrů naruby?*
Rychle se obleču do šusťákové soupravy a nedbaje na prudké
liány deště, zdupaného trávníku i vyprahlých cest v kempu jako
šaman stižený tropickým šílenstvím do bubnů, vezmu to k recepci
poklusem. Znuděnou blondýnu málem vyprovokuji k pohybu: vidím na ní, že má sto chutí poklepat si na čelo, jsem určitě jediná,
kdo běhá v průtrži mračen venku, nicméně lenora zvítězí a její
veškerá životní energie se soustředí na vyfouknutí efektní žvýkačkové bubliny.	
*Jdu si pro dopis. Klára Marková.*
Očima mi ukáže výstavku, ze které si mám vybrat ten správný. Vrhnu se po něm příliš hladově na to, aby si nevšimla, jak moc mi na něm záleží. Samozřejmě si všimne a než recepci opustím, neopomene dodat. *Hurá.*
Přemohu emoce a s bílou obálkou se rozběhnu rovnou k umývárně, abych si mohla dopis přečíst. Nevím, co jsem čekala, ale začne mi svítat ještě dřív, než dopis rozbalím.
Hezké prázdniny u vody Ti přeje D.
Hm. Jako detektiv je neznámý D. docela kadet, to je fakt, ovšem kvůli tomuhle zjištění jsem nemusela promoknout.
*Kudy lítáš?* diví se táta. *Už jsem si to kafe uvařil. Zbyla horká voda, jestli chcete třeba čaj.-?*
Připravím sobě i bráchovi po šálku malinového čaje s kolečkem citronu, sedneme si ve třech na verandu a asi půl hodiny bez jediného slova pozorujeme řádění živlů. Čím jsou mezery mezi jednotlivými hromy delší a delší, tím je ticho na verandě tíživější. Nakonec to nevydržím, slabé nervy, no, přinesu balíček karet a rozdám každému na partičku žolíků. Něco dělat musíme!
Jakmile ustane déšť a obloha se vyjasní, pánové nemají na verandě stání, Ivan vyrazí do terénu a táta neznámo kam.
*Ahoj,* ozvou se na verandě dívčí hlásky, právě když hledám po všech čertech stravenky.
*Čau,* pozdravím poněkud překvapeně Terezu s Denisou. Zase natolik jsme se onehdy u vody nespřátelily, abychom se vzájemně navštěvovaly!
Tereza mě vyvede z omylu: *Nevíš, kde je Ivan?*
V duchu se bavím. Jak mě mohlo napadnout, že přišly za mnou? *Určitě s Oldou v půjčovně. Pokud není zavřená -*
*Půjčovna je sice zavřená kvůli bouřce a vlnám, ale Olda o něm stejně neví,* přeruší mne netrpělivě.
*No tak,* pokrčím rameny. ,,   *Co no tak?* nechápou. ,á   *Jste informovanější víc než já.*
Holky moje odpověď neuspokojí a navíc urazí, hledí na mne nedůvěřivě, možná se domnívají, že svého žádaného bratra zapírám! Setkám se s ním vzápětí, totiž v jídelně.
*Kde se flákáš, člověče? Jsi na roztrhání těla,* uchichtnu se. *Hledala tě Srnečka -*
*Ať mi vleze na záda,* odpoví neurvale a jde si vyfasovat gáblík. Zapékané těstoviny vypadají lákavě, ovšem porce je to jako pro slona, půlku z ní oddělím a překydám na bráchův talíř. Ač je stejně štíhlý a jen o pár cenťáčků vyšší než já, v tom, co každý z nás zbaští, jsme nesrovnatelní.
Přichází Vendula. *Colu?*
*Třeba,* zafuní s plnou pusou.
*Pepsi, nebo Coca?*
*Pepsi.*
*Chlazenou, nebo normální?*
Ivan po ní blýskne očima. *Až se zeptáš, jestli hnědou, nebo žlutou, tak určitě hnědou.*
Vendula zrudne. *Ale cola je vždycky hnědá.-*
*Taky by ses k ní mohl chovat trochu slušněji,* vytknu mu, sOtva Vendy odcválá k pultíku splnit naše přání.    *To už je druhá,* ušklíbne se.    *Druhá v čem?*
*Druhá, kdo se může jít bodnout,* ujistí mě. «   Pobaveně vyprsknu. *Ale jinak tvoříte pěknou trojku. Tři na lásku, to je slušný.*
Ivan se náhle - zázrak - začne chovat jako člověk, přestane se nad talířem hrbit, obrovská sousta, při kterých si div nevyvrátil sanici, dělí na tři kusy, nechlemtá a nemlaská. Jeho proměnu pochopím poté, co ve frontě u výdejového okénka zahlédnu Karinku se-svou maminkou!
Vendula před nás postaví žádané nápoje.
*Nepůjdete večer na oheň?* otáže se nesměle a přestože použije množné číslo, otázka je určena bráškovi.
Vůbec jí neodpoví, kůň! Jelikož obě Kariny postoupí až k oknu, Ivan vystřelí ze svého místa a může se ochotou překonat, jak jim pomáhá donést podnosy s večeří k volnému stolku nalevo od našeho. Pak se zase ke mně vrátí, ovšem očima a myslí zůstane u sousedů.
Takhle je to! Bratříček nic proti trojkám v lásce nenamítá, není puritán, leč záleží na složení osob tria!
Vsedě na verandě pohodlně uvelebená na židli a s nohama volně loženýma na stole pozoruji houstnoucí soumrak, do uší si pouštím oblíbenou kapelu a dumám nad životem, jak je to někdy složitý a těžký a k vzteku, když nic nevychází tak, jak by si člověk přál.
Teď seš volná, co ti brání, někam na věc jít.-
Anebo jenom já mám takovou smůlu ve všem, nač sáhnu?
Teď seš volná, co ti brání, můžeš začít po svým žít.-
Ještě se lituj, chudinko! K ufňukanému stadiu rozjímání se nedostanu díky Matovi, nečekaně se vynořivšímu na cestičce mezi chatkami. Tentokrát je sám a nikoho nehledá, jde najisto. Rovnou ke mně!
*Ahoj, krásko,* pozdraví familiárně, s úsměvem zhodnotí můj posed a bez dovolení se vyhoupne na dřevěné zábradlí terasy. *Ve-gáč, co?*
Spořádaně se posadím, umlčím volkmena. *Ahoj.*
*Nejsi zrovna výřečná,* uchichtne se. *A taky nejsi skromná, princezno. A co je nejhorší, nedržíš slovo.*
*Moment,* ohradím se. *O čem je řeč?*
*Ještě si bude hrát na neviňátko,* zavrtí pobaveně hlavou. *Ne-slíbilas snad, že přijdeš k ohni, když tě nějakým nekonvenčním způsobem pozveme? Jeden si div nevydáví hlasivky a slečně je to málo.*
*Ne, není,* bráním se. *Krásný dostaveníčko, díky.*
*Balkónová scéna jak ze Shakespeara,* pochválí se. *Ale co je to platný, Julie je nevděčná.*
*Ne, tak to není,* namítnu.
Přestane šaškovat. *Proč jsi teda nepřišla?*
Pokrčím rameny.
*Chceš vstoupit do kláštera?*
*Do kláštera?*
*Úspěšně trénuješ kariéru jeptišky,* rýpne si. *Hele, Kláro, abych ti řekl pravdu, mě už to nebaví.*
Ten kluk si snad libuje v hádankách!
*Co tě nebaví?* zeptám se vykuleně.
*Hrát si na dohazovače,* přizná. *Navíc mizernýho, nic jsem nedohodil.*
*Tys měl něco dohodit? A komu?*
*Pépému,* vysvětlí. *Buď si musí najít jinýho prostředníka, anebo má smůlu a nepomůže mu ani Kecal.*
*Počkej!* zatajím dech. *On tě poslal.- Patrik?*
Pohlédne na mě stylem laskavý strýček. *Svatej Petr ne.*
*A proč.-* Neubráním se zčervenání. *Nepřijde osobně?*
*Protože je moula,* zkritizuje přítele bez obalu. *Mezi námi děvčaty, Pat je fajn kluk, ale na balení holek levej.*
*Tak.- tak mu vyřiď,* zakoktám se, *že ho ráda uvidím.*
*Jo?* mrkne na mě potutelně, vykloní se a mohutně hvízdne na prsty. K mému nepopsatelnému úžasu se za verandou třetí chatky zleva vynoří příjemce vzkazu! *Víš, co?* zazubí se Mat. *Řekni mu to sama. Bude mít větší radost. Zatím čau.*
Páni, taková bomba! Jsem příšerně rozpačitá a nervózní, nevím, jak se chovat, a Patrik, jenž nesměle přijde blíž, na tom není o mnoho lépe. Ahoj, které si vyměníme, vyzní jako dvojité kuňknutí prvňáčků. Gestem mu nabídnu židli, Pat se posadí. Chvíli vzájemně uhýbáme pohledy, asi desetkrát mě napadne, že se mi v orvaných džínsách a vojenské košili děsně líbí, načež si všimne volkmena. *Co posloucháš?*
Nakloním se k němu, abych mu shrnula dlouhé vlasy z uší, jsou ještě vlhké a z těsné blízkosti, ve které se ocitnu, zavoní heřmánkovým šamponem, nasadím mu sluchátka na hlavu a stisknu tlačítko PLAY. Chvíli nehnutě naslouchá.
*Scandall. Skvělá česká kapela,* vysvětlím. *Znáš ji?*
*Jasně,* přikývne a zase volkmena umlčí. Nevěřím mu, hity téhle skupiny v rádiu nedávají. *Máš ráda tvrdej rock?*
*Zbožňuju ho.*
*A já tě tipoval na disko,* pousměje se.
*Fakt? Vypadám na to?*
*Vypadáš pěkně,* řekne a okamžitě uhne očima.
Rozpačitě si odkašlu. *Díky za serenádu.*
*Stejně jsi nepřišla,* pokrčí rameny.
*Ale ne proto, že by se mi vaše vystoupení nelíbilo.*
*Tak proč?*
Na přímou otázku přímá odpověď: *Protože mě zval Mat, ne ty. Aspoň jsem myslela, že to je Matovo pozvání.*
Patrik se zhoupne na židli, pohled upřený na fialovou klenbu západní oblohy protkanou oranžovým žíháním červánků, a někomu neviditelnému oznámí mimo téma: *Jediný, co mám, je stará kytara a jistota, že v říjnu narukuju.*
Překvapeně vytřeštím oči. *Nechápu, jak to souvisí s pozváním k ohni.*
*Hodně,* ušklíbne se kysele. *Nemám motorku ani auto.-*
*Nemohl bys mluvit česky?* požádám ho.
*.-natož takový fáro, jakým je Renault Megane.*
Ustrnu. Proto ty narážky na diskotékovou hudbu!
*To byl brácha mojí nejlepší kámošky,* vysvětlím a snažím se o lehký tón. *Zastavil se tu, ale protože diskotékovou hudbu zrovna nezbožňuje, dlouho v Holidayi nevydržel.*
Statečně čelím jeho pohledu. Kdybych uhnula, došlo by mu, že jsem mu neřekla zdaleka všechno! Minuta, kterou luxuje mou tvář, má délku několika hodin.
Pokrčí rameny. *Tak promiň.*
Rychle se chopím příležitosti změnit téma: *Jaká byla diska? Hráli docela dobře, ne? Slyšela jsem to až ven.*
*Jako všechny diskotéky,* ujistí mě. *Samý chytláky, nic po-řádnýho. Já mít disko nemusím. Nemám vyhraněnej styl hudby, poslouchám leccos, hodně hardrock, líbí se mi metal, techno i rapp, ale třeba taky country a Beethoven a Mozart. Nesourodá směska, co? Nejvíc ze všeho miluju muzikál. Všechny prachy utratím za vstupenky. Na Ježíšovi jsem byl třikrát, na Drákulovi dokonce pětkrát a do vojny bych to rád stihl ještě aspoň jednou. Bídníky jsem viděl čtyřikrát, Vlasy znám zpaměti i v angličtině.-*
Zírám na něho málem s pusou otevřenou dokořán.
*V Praze jsou mnohem větší možnosti kulturního vyžití.*
*Souhlasím,* uchichtne se pobaveně. *V Praze to mají lidi snazší. Nemusí jezdit na muzikál přes půl republiky.*
Zapálí mi: *Ty nebydlíš v Praze?*
*Jsem z Bakova,* usměje se.
*Já taky!* zajásám, jelikož tahle skutečnost před nás staví spoustu lákavých možností!
*Já vím,* kývne. *Ten tvůj borec měl bakovskou SPZ.*
Prý můj borec! Slibně se rozvíjející dialog vezme za své, shodně se odmlčíme. Přemýšlím, čím navázat zpřetrhanou nit, když se před chatkou objeví táta a já mám v tu ránu jiné starosti. Není totiž sám! Svírá paži světlovlasé ženy, pět kroků za nimi hopsá asi desetiletá holka samá ruka, samá noha. Ačkoli na verandu vede pouze jeden schod, holka o něj zakopne a spadne jako pytel, jen to zaduní.
*Niki, ty motovidlo,* zavrtí její matka a tátova manželka s úsměvem hlavou a nejspíš mně a překvapenému Patrikovi dodá na vysvětlenou: *Je jak hrom do police.-*
*Ahoj, Kláro,* zabouří táta dobrácky. Nenávidím ho ještě dřív, než nás začne představovat: *Rád bych vás, děvčata, seznámil. Tohle je moje dcera Klára, tohle Monika a Nikola.*
*Dobrý večer, mládeži,* pozdraví nás paní Monika Marková a přátelsky ke mně natáhne ruku: *Moc mě těší, Kláro.*
*Mě ne,* zavrčím, když se mi podaří popadnout dech, a obě ruce pro jistotu pevně zastrčím do kapes.
Monika mrkne po tátovi, který bezmocně vzdychne. Mladá novomanželka se může překonat, zkusí štěstí u Patrika: *Ahoj, Ivane.-*
*To není Ivan,* zareaguje táta. *To je.-Kláro, kdo to vlastně je?*
*Moje věc,* odseknu drze.
*No počkej! Nemůžeš mi slušně odpovědět?*
*Proč bych se ti měla svěřovat?* podivím se hraně. *Tys nám řekl o své přítelkyni, až když byla ruka v rukávě.*
Patrik střílí pohledem z jednoho na druhého, načež se rozhodne nezamlžovat víc, než je nutné, a zvedne se. *Zítra, Kláro. Měj se.*
Svižně přeskočí zábradlí verandy, jelikož mu v cestě stojí rozezlený a zaskočený táta, a zmizí ve tmě.
*Snad by ten hejsek mohl pozdravit, ne?* povykuje.
*On se jmenuje Hejsek?* lituje ho Nikola. *To se mu asi ve škole hodně posmívají.-*
*Kdo to byl? Kdes k němu přišla? A kde je Ivan? Jak to, že ještě není doma?* bombarduje mě táta dotazy.
Pohlédnu na něho s viditelným nepřátelstvím. *Ty jsi slíbil mamce, že na nás dáš pozor a budeš nás tu hlídat. Neměl jsi nás sem tahat, mohli jsme zůstat doma a ty sis mohl randit až do aleluja!*
*Kláro, nezdá se ti, že přeháníš?* osopí se na mne.
*Petře.-* Monika mu položí ruku na rameno a z tatínka je beránek. Nenávidím jen jeho, ale i ji, tu cuchtu, která má nad ním takovou moc! Kdyby byla aspoň hezká, ale to ne, úplně obyčejná, pihovatá, nos jak skoba do zdi, rty úzké, slámovité vlasy.-
*Pojďte, děvčata,* pokusí se nastolit smír, *sedneme si a popovídáme si -*
Okamžitě se zvednu a bez vysvětlení odkráčím do sprch.



11. KAPITOLA
Mám důvod tvářit se uraženě. Od tatíčka je to hotová sprosťárna! Nejen že nám přivezl ukázat svou choť i s vyženěnou dceruškou, ale navíc je ubytoval tady v kempu! Naštěstí ne v naší chatičce, nýbrž v dvoulůžkové kdesi na konci sektoru A. Trapným setkáním horory nekončí, naopak.
Hned ráno nás totiž všechny vezme na výlet. Sedím vzadu s bráškou, co vypadá, že má břichabol, a s nemožnou Nikolou, jež jediná má z nové situace zvrácenou radost a pokouší se s námi navázat kontakt. Samozřejmě marně. Ostatně, nebaví se ani táta s Monikou, střídavě nás kontrolují zrcátkem a na zámku v Boskovicích působíme jako lidé náhodně se potkající v jedné výpravě. Použiji osvědčený trik s volkmenem, mám ho však na uších víceméně symbolicky, jelikož mi docházejí baterky a přehrávač směšně zkresluje vysoké tóny.
*Ty vado,* podivuje se Nikola hlasitě a může si vykroutit krk, jak moc ji všechno zajímá. Vyvolává tím nejen pozornost ostatních návštěvníků, nýbrž i úsměvy na jejich tvářích. V zámecké galerii je doslova hotová. *Ty vado, to byly ksichty! Mami, tahle ženská vypadá úplně jak paní učitelka Vacková, co mám na vlastivědu, viď?
Podobné špeky dává k dobru přibližně dvakrát do minuty, Monika nestačí dělat na svou dceru *psst* a na vysmáté turisty omluvné obličeje. Ta holka je trapná!
Oběd v restauraci, kde se cestou stavíme, skončí podobným fiaskem, leč tady se nemohu tvářit, že k lidem u našeho stolu, na který Nikola převrhne svou i mou coca-colu, jaksi nepatřím. Sedím příliš blízko!
*Jdeme se vykoupat,* plánuje táta po návratu do kempu. *Niki, Klára je přebornice v plavání. Budeš se dívat, jak to dělá, a snad se to konečně naučíš. Anebo můžeš Kláru poprosit, určitě ti s tím pomůže.-*
*Vážně?* raduje se ta naivní čistá duše. *Petr říkal, že jezdíš na závody a vyhráváš -*
Jestli si tatíček myslí, že stačí, aby mi namazal med kolem pusy, je vedle! *Ode mě nic nepochytíš,* přeruším Nikolu. *Vždycky jsem všechno prohrála. A navíc si musím jít nejdřív něco koupit, přijdu k vodě později.*
*Škoda,* lituje nehraně. *A Ivan? Ivane, naučil bys mě plavat? Mamka mě nechce nikam pouštět, ale kdybys byl se mnou ty, nebála by se, že ne, mami? Ivane, slyšíš? Ivane?*
Bráška je duchem nepřítomný, musí mu otázku několikrát zopakovat, leč stejně mu její smysl zůstane utajen. *Plavat? Mě nikdo učit plavat nemusí, umím to.*
Se škodolibým uchichtnutím se převleču do plavek, na které hodím letní šatičky, vyžebrám od brášky padesát korun, protože sama jsem nasuchu, a vyrazíme každý na jinou stranu. Já ke kioskům, Ivan zamíří k bráně kempu, ale k mému úžasu nezatočí k molu za Oldou, nýbrž si to šine bůhvíkam.
Pustím ho z hlavy, stejně jako Moniku s Nikolou i ctěným tatíčkem. Potřebuji sehnat baterky do volkmena a najít Patrika, na kterého od včerejšího večera myslím tak intenzivně, až se mi o něm
zdálo. Do role rytíře mi svým vzhledem i chováním pasuje čím dál více!
Záhy se ukáže, že druhý úkol je mnohem lehčí než první. Kluci se rozvalují před svými stany, prý je odpolední siesta, a zvou mě, abych se nežinýrovala a přilehla si.
Patrik okamžitě vyskočí na nohy. *Ahoj, Kláro. Třikrát jsem tě hledal a chajda pokaždý prázdná.*
*Rodinnej výlet,* vysvětlím.
*Rodinnej?* chytí mě za slovo.
*Skoro,* odpovím lakonicky. *To byla tátoVa nová rodina, do který se snaží zapasovat i mě s bráchou.- Horší je, že v celým kempu nemají tužkový baterie a já jsem bez nich jak bez ruky. Netušíš, kde by se daly sehnat?*
*Baterky? V Elektře,* zívne Mat.
*Díky za radu,* ušklíbnu se. *Že jich tady je!*
*Kdo říká tady?* namítne s úsměvem. *Třeba v Blansku.*
*Proč ne rovnou v Praze?* zatvářím se.
*Nejsi v zeměpise zrovna dvakrát honěná, co?* baví se. *Jinak bys věděla, že je Praha poměrně z ruky, zatímco Blansko coby kamenem dohodil. Pépé?*
*Vyrazíme do Blanska,* přikývne se zamrkáním.
*Ležení bylo dost,* usoudí Mat. *Přidá se někdo?*
Táda namítne, že má za hodinu rande, o který by nerad přišel, a Lišák si prý radši zajde na jedno chmelový.
*Stopem nás ve třech nikdo nevezme,* varuji je.
*Dej se překvapit,* zazubí se Mat, zaleze si do stanu pro džín-sovou bundu a vzápětí s veselou vyrážíme z kempu.
*Tak autobusem?* tipuji. *A jede nějakej?*
*Ty seš zvědavá ženská,* zubí se Pat.
*V autobuse blinkám,* baví se Mat. *Pojedeme autem.*
*Autem? Jakým?* nechápu.
*Normálním. Čtyři kola, volant, světla.-*
Kluci se řehtají jako koně.
*Podívej těch aut,* mávne rukou Mat směrem k parkovišti u plotu kempu. *Jedno hezčí než druhý. Stačí si vybrat.*
*Jako ho ukrást, jo?* uchichtnu se.
*Nač tak silná slova?* diví se Pat. *Vypůjčit zní líp.*
*Který, Kláro?* pobídne mne Mat a ztiší hlas: *Radil bych ti nějaký co nejmíň nápadný, toho si policajti nevšimnou.*
*Moment!* zděsím se. *Nemyslíte to doopravdy, že ne?*
*Chceš baterky?* usměje se Pat.
*Ne za cenu takovýho průšvihu!*
*Jakej průšvih, prosím tě? Nechci si vypůjčit zrovna lincolna, stačí třeba tahle šunka.-* Mat se opatrně rozhlédne, přistoupí k stařičké zelené stovce s hnědými mapami rzi a kytování, vezme za kliku, zda náhodou nepovolí, a jelikož je auto zamčené, drátek s očkem, který vytáhne z rukávu džínsové bundy, zasune nedo-vřeným okénkem do vozu, obratně navlékne očko za vnitřní kliku a trhnutím otevře!
Málem nedýchám, srdce mi divoce buší. Nikdo sice není v dohledu, ale.- *Pate! Neblázněte! Prosím tě.-*
*Klid,* šeptne Patrik. *A rychle naskoč. Takovej střep nebude nikdo postrádat. Za chvíli ho vrátíme, o nic nejde.*
*A i kdyby ne,* usměje se Mat, *majitel by nám měl ještě poděkovat, že jsme mu ušetřili prachy za sešrotování.*
*Kluci, proboha, nechte toho! Stejně nenastartujete!*
*Mám univerzální paklíč.* Mat se uvelebí za volantem, otevře nám zadní dveře a než se naději, Pat mě vtáhne dovnitř. Mat nastartuje a už couváme z parkoviště na příjezdovou cestu, kde se otočíme a svižnou rychlostí, jakou bych do té rachotiny neřekla, vyrazíme.
Nevěřícně pozoruji Patrikův profil. Takový sympatický kluk - a on je to prachsprostý zloděj!
Jakmile v Blansku zaparkujeme a zcizené auto opustíme, vrátí se mi dech a časem i dobrá nálada, s kluky, jako je Pat a Mat, to jinak nejde! Jejich vtípkům a hláškám se nedá nesmát. Tužkové baterie pořídíme v první samoobsluze, a u stánku se zmrzlinou Mat poručí a zároveň zaplatí tři dvojité porce míchané jahodové a oříškové pochoutky. Nikam nespěcháme, Pat mě vysadí na kašnu, přisedne si z jedné a Mat z druhé strany, lížeme zmrzku, která se rozehřívá rychleji, než ji stíháme jíst, klátíme nohama, pozorujeme kolemjdoucí lidičky a výborně se bavíme. Monika a Nikola, stejně jako zrádce, co si říká táta, jsou odtud nekonečně daleko!
Otřu si ulepené tváře a vzdychnu: *Byla výborná, ale v tomhle vedru mě nijak neosvěžila.*
*Jako že by to chtělo větší osvěžení?* sonduje Mat.
*Třeba koupel?* připojí se Pat.
*Ta by byla úplně tutová,* zasním se roztouženě a než se naději, kluci mě popadnou, Mat za ruce, Pat za nohy, a šup, už polykám andělíčky v kašně s vodotryskem! V první chvíli mi jejich výpad vyrazí dech. Neustále cirkulující voda je nečekaně studená, kamenné dno pokryté kovovými mincemi všech hodnot odporně oslizlé a kluzké, a když se vynořím, abych lapala po dechu, baculatý chlapeček mi čůrá rovnou na hlavu! Naštěstí je také kamenný, stojí na sloupu uprostřed kašny.
Kluci se válejí smíchy - a zdaleka nejen oni! Jakkoli jsem ráno odsuzovala Nikolu, že dělá scény všem kolem, nyní jsem si s ní vyměnila místo. Pohled na holku v letních šatech, která se ráchá v kašně na náměstí a potápí pro ztracený sandál, musí být skutečně úchvatný!
Abych jim nezůstala nic dlužná, dopřeji jim na oplátku sprchu. Dřív než pochopí, co mám za lubem a zdrhnou z mého dosahu, oba zcákám tak mohutně, že si se mnou mohou podat ruku. Vyštrachám se z kašny a dopatlám k nejbližší lavičce, přičemž za sebou zanechávám nestvůrné mokré ťápoty.
*Zničili jste mi druhý šaty, pánové,* oznámím jim.
*My?* baví se Mat. *Kdo může za to, že jakmile vidíš vodu, hned se do ní vrháš?*
*Jasně, srandičky,* zazubím se.
Super náladu mi zkazí až bílozelený favorit stojící na polní cestě při vozovce asi tři kilometry před Jedovnicí. V tu ránu by se ve mně krve nedořezal! A co teprve, když nás uniformovaný policista nažene červenou plácačkou ke krajnici a jeho starší kolega se k nám zvolna blíží!
*A jsme v prdeli,* uleví si Mat. *Nebo mám zkusit ujet?*
*Jsi zdravej?* Při představě honičky s policisty se mi udělá mdlo! *Já to říkala! Panebože, proč jsem s vámi jela!*
Pat mi sevře konejšivě dlaň ve své. *Neboj, Kláro. Třeba to dopadne dobře.-*
Nejen že jeho optimismus nesdílím, ale připadá mi vyloženě hloupý! Jak tohle může dopadnout dobře?*
*Zkus je ukecat,* poradí mi Mat,Na pěknou holku dají. Třeba bys je mohla uplatit tělem.-*
*Pitomče!* procedím skrz zuby, protože policista s tvrdým výrazem, kterého by nepřesvědčila k tajení přestupku ani vlastní babička, byť by ležela na smrtelné posteli, netrpělivě zaklepe na okénko řidiče.
Mat je nepříliš ochotně stáhne.
*Dobrý den,* pozdraví policista. *Kampak máme namířeno?*
*Neudělal jsem žádnej přestupek,* brání se Mat.
*Tohle je běžná dopravní kontrola. Váš řidičský průkaz, pane řidiči, technický průkaz vozidla.-*
Pokoušejí se o mne mrákoty! Po zádech mi stékají navzdory nesnesitelnému vedru v rozpáleném automobilu čůrky ledového potu. Zmáknu nevolnost a zablekotám: *My jsme si vyjeli na výlet, zase bychom se vrátili a nic by se nestalo.-*
Policista se trochu skloní, aby na mne lépe viděl.
*To je sice pěkný, slečno, přesto vás musím legitimovat. Doufám, že máte doklady, panstvo. Minimálně řidič.*
*Prosím vás,* zoufám div ne hystericky. *Mějte uznání, byla to taková klukovina, člověk přece může šlápnout vedle!*
Pat podezřele zabublá. Zní to jako smích! Když po něm hodím pohledem, zase rychle zvážní a znovu mi stiskne ruku.
*Jaká klukovina?* zpozorní policajt.
*Ten výlet.-* napovím mu. *Prosím vás, hlavně neříkejte, nic tátovi! Já se za kluky zaručím, nemysleli to špatně.-*
Pohlédne na mě nechápavě, načež se otočí zpátky k Matovi. *Dočkám se ještě dneska?*
Mat rozepne horní kapsičku džínsové bundy, vyloví z ní občanku, řidičák a k mému nesmírnému úžasu i techničák.
Policista doklady bedlivě prostuduje. *V pořádku,* řekne udiveně, vrátí je Matovi, znovu se skloní a s pohledem zapíchnutým do mé tváře dodá: *Vyjet si na výlet není trestný, slečinko. Váš otec je strašně přísnej, že se celá klepete? Pokračujte v jízdě, mládeži. Hezký prázdniny.*
Jakmile Mat vytočí okénko nahoru, společně s Patrikem vybuchnou smíchy, až oba málem slzí. Nečekaný obrat mě zaskočí, chvíli nechápavě zírám, pak mě ťukne poznání.
*Půjč to sem!* vytrhnu Matovi pouzdro s doklady a rychle je prolistuji. Občanský ani řidičský průkaz mě nezajímá, předmětem mého zájmu je šedivý techničák vystavený na automobil Škoda 100 stejné poznávací značky jako má křapka, v níž sedíme! Ignorujíc dvojhlasný řehot, ledově se zeptám: *Čí je ta šunka?*
*Napsaná je na mne,* řehtá se Mat. *Jak ses za nás chtěla zaručit, to od tebe bylo vážně hezký.-*
*Jsi charakter, nepráskla jsi nás!* škytá Pat.
Úlevu vystřídá šílený vztek. Vrhnu se na Patrika pěstmi a mohu se zvencnout, když vidím, že se tím víc řehtají.
*Blbouni!* soptím. *Já se stresuju a pánové se královsky baví! Trochu ujetej druh humoru! Černý je slabý slovo!*
*Že tě to tak bere?* Mat si otře uslzené oči. *Chtěli jsme si prostě zahrát na drsňáky a nevyšlo to, no. Zrovna jsme museli potkat policajty.*
*Jinak byste mě tahali za nos dál, jo? Že jste auto štípli a zase ho vrátili? Máte smůlu, nesnáším drsňáky!*
*No, víš,* pousměje se Pat a ruce, které mi svírá v klatbě svých dlaní, uvolní. *Spíš jsme se styděli přiznat k našemu fáru. Koupili jsme ho za čtyři litry společně s klukama za prachy z brigády, rozumíš, abychom se mohli přemísťovat o prázdninách po vlastní ose.*
*Říkal jsi, že nemáš auto! Lhal jsi?*
*Tuhle rachotu nemůže počítat za auto ani člověk stižený stoprocentní slepotou,* usoudí. *Do Megane má daleko.*
*To teda má,* odseknu nakvašeně a zle dodám: *A k jeho řidiči se vy dva vůbec nemůžete rovnat!*
Patrika tím utřu dokonale, nepromluví po zbytek cesty a já také zarputile mlčím. Na parkovišti vystoupím první, třísknu dveřmi škodovky, div je nevyvrátím, a s hlavou hrdě vztyčenou zamířím k bráně kempu. Patrik mě zpátky nezavolá, ani se mě nepokusí doprovodit.
Napumpovaná jak pneumatika dorazím k chajdě, na jejíž verandě hrají táta s Monikou, Nikolou a Ivanem žolíky. Ušklíbnu se. Zrovna nápaditej tatíček není!
*Kdes byla celé odpoledne?* spustí na mě bandurskou.
*Někde, kde jsem se bavila líp než tady,* odseknu.
*Kláro, nezdá se ti, že si koleduješ o pár facek?*
*Petře,* krotí ho manželka. *Nemůžeš po šestnáctiletém děvčeti chtít, aby trávilo odpoledne s tátou.*
*Nikdo se vás o zastání neprosí,* ujistím ji ironicky.
*Kláro!* vybuchne brunátný táta.
Monika zůstane nad věcí, neurazí se, dokonce s mírným úsměvem mi oznámí: *Já se tě nezastávám, neboj. Vyslovila jsem pouze svůj názor. A na ten nárok mám, nemyslíš?*
Sejmula mě pěkně! Jelikož bráška, šupák jeden, mi na pomoc nepřispěchá, dřepí na židli jako bluma, pohledem i myslí na verandě našich sousedů, kde paní Karina krmí svou dcerku kaší nebo jakým blivajzem, a zřejmě nemá ponětí, co se tady děje, zapadnu do své ložnice, založím koupené baterky do volkmena a plácnu sebou na lůžko. Možná jsem byla na Patrika moc příkrá.- Jenže on si to zasloužil! To, co mi provedli, není vtip ani recese, nýbrž ošklivý podraz.-
Díky hlasité hudbě si uvědomím přítomnost někoho cizího až podle stínu. Zamračím se. Nikola. Ta má drzost!
*Nic si z toho nedělej,* utěšuje mne scestně. *Petr se na tebe dlouho zlobit nebude, znám ho. Moje máma je horší, ta mě hned trestá domácím vězením. I když mi bude jedenáct!*
Starost toho pihovatého blonďatého dítěte je málem dojemná. Ona vlastně za nic nemůže!
*Moje taky,* vzdychnu. *A to jsem o víc než pět let starší než ty.*
*Fakt?* zajásá, že našla přítele v neštěstí. *Mamina se o mě moc bojí. Co umřel táta, má jenom mě. A teď Petra.*
*Tvůj táta umřel?* zeptám se překvapeně a proti své vůli. Netušila jsem.- Měla jsem zato, že je Monika coura, jejíž manželství ztroskotalo na ženuščiných záletech, manžílka přestalo bavit nošení parohů, vypakoval ji z domu a ona, aby se zbavila potupné nálepky rozvedená, uhnala mého tátu!
*Dávno. Byla jsem ještě úplně maličká.- Jé, ty máš volkmena? Hrozně jsem si ho přála k Vánocům už od první třídy! A víš, co jsem místo něj dostala? Hnusnou flétnu! Nenávidím flétnu! Musím chodit do hudebky.- Mamina tvrdí, že se volkmenem ničí uši a takový řeči, ale Petr slíbil, že mi ho koupí k narozeninám.*
Copak můj tatíček, to je grand!
Nikola si prohlédne obal kazety. *Scandall? To neznám. Mně se líbí Kelly Family. Líbí se ti Kelíci, Kláro?*
*Ani ne,* odpovím pravdivě.
*Ne?* Nikola má oči navrch hlavy. *Jak se někomu můžou nelíbit? Miluji Paddyho, víš. On je tak krásnej.-*
Horováním o své pěvecké hvězdě mě vydrží otravovat celou hodinu. Díky bohu, že jsem si koupila baterie!

Prohlídka kláštera v Tišnově dopadne v relativním klidu, o trochu vzruchu se postarám po návratu. Monika, která sice má svoje aNikoliny věci v jiné chatce, ovšem v té naší je jako doma, odchází pouze na noc, zatímco svého manžela dopřeje dětem z prvního manželství, přichystá odpolední svačinu. K zákuskům, jichž táta nakoupil celou krabičku, připraví sobě a jemu kávu, zatímco mně, Ivanovi a Nikole instantní čokoládu. Abych neklesla pod úroveň, nechám šálek s nápojem netknutý a jdu si uvařit totéž, leč vlastnoručně.
*Cyankáli jsem tam nenasypala,* zareaguje na provokaci.
*Nepotřebuji osobní služku,* ušklíbnu se a jelikož táta šel s Ni-kolou zajistit stravenky na večeři, dám si záležet na pohrdavém tónu: *Od vás bych si nedala vyčistit boty, natož připravit svačinu.*
Bráškovi zaskočí půl špičky plněné vaječným likérem.
*Díky za upřímnost,* pokrčí Monika rameny.
*Rádo se stalo,* zazubím se roztomile, vyberu si bramboru, zákusek obalený v marcipánové hmotě, a vychutnám si ho hned ze dvou důvodů. Tím víc mě překvapí Ivan, který po mně vyjede, sotva Monika zmizí v kuchyňce: *Chováš se jak praštěná pu-berťačka.*
*Mám jí snad děkovat, že přebrala mamce tátu?*
*Neděláš ty totéž Milošově ženě?* ušklíbne se.	
*To je něco úplně jinýho!*
*Jo? A v čem?*
*Ve všem!* I když.- zase tolik rozdílů v tom není, musím si přiznat. Vlastně.- žádný. Je to totéž. Respektive bylo. Teď už mít výčitky svědomí nemusím. Teď UŽ ne.
*Nechali jste nám něco?* stará se táta a nakukuje do krabičky,
na jejímž dně se krčí tři poslední kousky, Ivan je stihl takřka všechny zlikvidovat.
*Ježiš..* uvědomí si svou nenažranost, *já jsem se zapomněl, pustil jsem se do toho a je to v háji!*
*Nevadí,* míní Monika. *Stejně sladké nejím, Nikole stačí jeden věneček a tobě, miláčku, ty dva zbývající kousky. Tloustnout znamená stárnout, pak mi doma naříkáš.*
No ne, že by měl táta strach z obezity a stárnutí?
*Kde zůstala Nikola?* stará se Monika.
• *Na hřišti hrají nějací kluci fotbal, chtěla se dívat.* ••    *Ale hřiště je na druhém konci kempu!*
•   *Dopřej té chuděrce trochu volnosti,* požádá ji táta.
Ze sousední chatky vyjdou Karina s Karinkou, obě oblečené sportovně, malá s roztomilou baseballovou čepičkou štítkem dozadu a miniaturním batůžkem s králičíma ušima na zádech.
Ivan v tu ránu zapomene na zákusky i nedopitou čokoládu.
*Kampak?* všimne si táta jeho spěchu.
*Slíbil jsem Karině ukázat les, chtějí jít na houby,* zahučí neochotně.
*Samy by les přehlídly? Je hned vedle kempu,* rýpnu si.
*Poslyš, synu, abys nepřišel zase o půlnoci, jo.*
*Poslyš, tatíku,* prohodí Monika pobaveně. *Dopřej svým dětem trochu volnosti, ano?*
Táta vzdychne, že by se nad ním kámen ustrnul. Někdy toho po nás chtějí dospělí příliš, aniž by si uvědomili, že sami nám na oplátku moc nenabízejí!
Nikola se objeví teprve po pětačtyřiceti minutách, když už je Monika celá nervózní a táta ji musí div ne držet, aby ji nešla hledat a tím pádem ztrapňovat před ostatními. Přiřítí se s rozzářenýma očima, pusou od ucha k uchu a provazem, na jehož konci funí obluda velikosti slůněte
*Mami, to je krásný štěňátko, viď? Podívej, jakej má růžo-voučkej jazýček!* rozjímá se a násilím rozvírá psí tlamu, aby nám předvedla biftek, ze kterého na zem odkapávají provazce slin.
*Niki, okamžitě ho vrať tam, kdes ho vzala!* vyvádí Monika málem hystericky, dokonce vstává a běží se schovat za dveře chatky. Pohrdavě se ušklíbnu. Asi pětiletý kříženec labradora, osla a bernardýna je kus zvířete, ovšem její reakce je přehnaná, zase takový vítr psí obluda nebudí.
Monika se rozkýchá. *Běž ho.- hepčí.- běž ho okamžitě.- hepčí, hepčí.- vrátit!*
*Škoda,* lituje Nikola, nicméně poslechne, opře se do psa vší silou, aby ho odlepila od stolku, a za mazlivého monologu, kdy hafanovi domlouvá, jaký je krásný hodný a milý psíček, ho vleče původním majitelům.
Monice se spustí rýma, ve tvářích jí naskočí skvrny a když se na ni podívám pozorněji, má zateklé uslzené oči.
*Promiňte,* omluví se nám s kapesníkem u nosu a spěchá do umývárny, aby opuchlý obličej omyla studenou vodou.
*Chceš pomoct, Moni? Mám jít s tebou?* nabídne se táta.
*To je v pořádku, hned jsem zpátky,* usměje se chabě.
*Co jí je?* podivím se.
*Má silnou alergii na zvířecí srst,* vysvětlí táta.
Tohle sdělení mě překvapí. *Proto musel Princ z domu.-?*
Táta s povzdychnutím přikývne. *Nikola ho obrečela. Moc by chtěla zvířátko, do psů je úplně zblázněná. Koupil jsem jí dvě želvičky, ty Monice nevadí, jenže Nikolu nebaví.*
Táta si brzy začne dělat o Moniku starosti, bubnuje prsty o hranu stolu, pokukuje po hodinkách, načež nevydrží a jde jí naproti. Záleží mu na ní. Má ji rád. Čemu se divím, proboha? Proto si ji vzal, ne? Ačkoli jsem to věděla předem, tváří v tvář je mi tohle zjištění nepříjemné. Bolí to!
Uvědomím si, že na mne Nikola mluví. *Cože?*
*Chceš říct tajemství, Kláro?* mrkne na mne. *Zamilovala jsem se. Je tak krásnej.-*
*A nevadí ti, že tak nahlas funí?*
*Byl udělanej,* brání svou lásku. *To by funěl každej.*
*A že má tak dlouhý, ucouraný chlupy?*
*Náhodou,* pohodí zpupně hlavou. *Je chlupatej akorát.*     
*A co to jeho slintání?* zakřením se.	,,«
Pohlédne na mě nechápavě. *Ty ho znáš?*
*Stačilo mi ho jednou vidět.*
*On slintal?*
•.   *No a ne? Čůrky v koutcích a poslintaná celá brada.-*    *Fuj,* oklepe se Nikola. *Třeba měl zrovna žvýkačku.*
Tentokrát se divím já. *Oni mu koupili žvýkačku?*
Pokrčí rameny. *Koupil si ji sám.*
!   *Fakt je tak vycvičenej?* řeknu s uznáním. *A to mu to napíšou na papírek, nebo jak chodí nakupovat?* ,   Nikola vytřeští oči. *Přece umí mluvit!*
*Ten čokl že umí mluvit, jo?* vyprsknu. :    *Jakej čokl?*
   V tu ránu mi to dojde. *Do koho ses vlastně zamilovala?*  *Přece do Kubíčka, toho kluka, co mi půjčil Princeznu.*
*Ta lochneska, ze který má tvoje máma alergickej záchvat, se jmenuje Princezna?* vyrážím ze sebe v křečích smíchu.
*Miluju Kubíčka. Bylo mu už dvanáct let! Tomu nemůžeš rozumět,* mudruje, *když nejsi zamilovaná!*
*No,* pousměji se. *Tím bych si nebyla až tak jistá.*
S postupujícím večerem ta jistota nabývá hodnot a s první hvězdou na jasně čistém nebi vím jedno: je mi po něm smutno. Jistě, včerejškem mě namíchl, ale.- Jakkoli zážitek horkého odpoledne probírám z které strany chci, neznámá v rovnici se rýsuje stále jasněji: moje rozhořčení bylo spravedlivé, leč neuměřené k Patrikově provinění! Je tak těžké strávit skutečnost, že si ze mě kluci vystřelili? Byla bych snad radši, kdyby auto skutečně štípli? No a taky mi dojde další věc. Písek cestičky nezakřupe pod jeho nohama, i kdybych ho vyhlížela sebevíc, protože.- Jsem na řadě. Já, ne Patrik!
Po třech partiích člověče, nezlob se, které si z nudy zahraji se svou nevlastní sestrou, se Monika s Nikolou rozloučí a odkráčejí do své chatky.
*Proč jsi je nešel vyprovodit?* vytknu tátovi.
Překvapeně na mě pohlédne. *Přece abys tu nebyla sama.-*
Jeho péče je mi vyloženě na obtíž!
*Já.- Půjdu na chvíli ven,* oznámím tátovi a zvednu se.
*Ven?* opáčí, jako by tohle slovo slyšel prvně v životě. •. *Podívat se k ohni,* vysvětlím neochotně.
*Teď v noci?* podivuje se.
*Ve dne táboráky nemají vejšku,* ušklíbnu se. *Ivan courá v jednom kuse - a to se obejde bez komentáře, zatímco když já chci vyrazit v půl desátý, je zle.*
*Není zle,* opraví mě. *Jen se ptám.*
*Do půlnoci se vrátím,* zacvrlikám, natáhnu si na triko s dlouhým rukávem bundu od lehké šusťákové soupravy a vypařím se.
K táboráku ve stanové části kempu to nemám daleko, zdálky slyším kytaru a zpěv, nicméně kráčím co noha nohu mine. Třeba se pro tu pitomou poznámku urazil a neodpustí mi.-!
Ohniště je obležené mládeží jak kostka cukru vhozená do
mraveniště. Chvíli pátrám ve tvářích osvětlených mihotáním
plamenů, objevit Patrika nedá práci, sedí ve společnosti dvou
holek (čúzy)!, v náruči kytaru a s úsměvem poslouchá vyprávění vousatého borce. Píchne mě u srdce. Vůbec mu nechybím. ! Chvíli nerozhodně postávám ve stínu, váhám. Mám,
nemám, mám, nemám.- Zvednu hlavu k hvězdnatému nebi.
Jestli spadne hvězda, než napočítám do dvaceti, půjdu. Jestli
ne, vrátím se do chaty.	•
Jasný meteorit zazáří v atmosféře už při číslici sedm! Tak.- tak.- Dodám si kuráž a zamířím k ohništi. Nehrnu se k Patrikovi, vůbec ne, přisednu si na krajíček hrubě tesané lavice vedle neznámé holky. Možná si mne vůbec nevšimne a -
Zbytečné obavy! Nesedím ještě ani minutu a zaregistruji na sobě Patrikovy oči. Tázavě se na něho podívám. Cítím, jak to mezi námi jiskří a slyším praskat neviditelné výboje elektřiny. Doufejme, že jsme oba nabití kladnou polarizací!
Patrik, aniž by sklopil zrak, sevře krk kytary a sotva mohutný aplaus a smích odmění vousáčovo povídání, začne vybrnkávat tklivou melodii, ke které se sám doprovodí.
* Vidíme krásu a sílu dravých ptáků, jak volně krouží oblohou.-* Rozjařená společnost umlká. *Cítíme dálky, lákají měkkou náručí, zůstávají záhadou. Z těch nepoznaných cest, co vpřed nás mají vést, osud sám vybírá.-*
Nepochybuji, komu je písnička určená. Prvně v životě jsem dostala od kluka dárek. Navíc tak příjemný, milý!
*Výš ke hvězdám a výš, dál a dál, naši touhu odvěkou rozum nezadrží víc, je nespoutaná.-*
V duchu se mu omluvím za nedůvěru.
*Hledáme lásku a světlo všedních dnů, žebrák nebo král. Nemáme víru, to život je náš Bůh, vede nás touha někam dál.*
Ticho u ohniště ruší praskot polen nasekaných z borové soušky. Skrz plameny se na Patrika usměji.
*A nespokojenost je každodenní host, nelze spát.-* Dozpívá a oplatí mi úsměv, který vychází odkudsi z hloubky bytosti, nejde o grimasu očí a rtů, nýbrž o stav duše.
Pak předá kytaru Lišákovi, obejde ohniště a protože sedím na samém krajíčku lavice, přisedne si jednoduše vedle mne na zem. Hodinku posloucháme historky, smějeme se vtipům a ačkoli spolu vlastně nekomunikujeme, máme k sobě blízko. Vnímám jeho přítomnost nejen všemi smysly, nýbrž snad i póry těla, každičkým nervem. Je to jako ta touha, o které zpíval!
V půl dvanácté zvednu levé zápěstí a přehnaně dlouho nemohu v odlesku ohně vyluštit časový údaj. Zabere to.
*Už musíš?*
Přikývnu. *Táta by šílel.*
*Doprovodím tě,* řekne samozřejmě a pomůže mi vstát. Našeho odchodu si nikdo nevšímá, společnost prořídla, zůstali jen vytrvalci. Patrik mě vede hlavní cestou spojující oba sektory a tu ruku, za kterou mě vyzvedl na nohy, stále drží! Zapomněl ji pustit, anebo schválně? *Trvalo ti to,* řekne tiše. *Už jsem přestal doufat.*   *Třeba jsem potřebovala čas.*
*V tom případě je fajn, že ses rozmyslela pro.*
*Jo, taky myslím,* pousměji se.
Pod lampou mi pohlédne do očí. *Myslíš, že by táta zešílel, kdybys přišla o deset minut dýl?*
*Záleží na tom, kde bych těch deset minut strávila.*
*U rybníka,* navrhne. *V noci je u vody krásně.*
*Deset minut je v normě.* Dobře, že jsem s něčím takovým podvědomě kalkulovala a vymezila si na doprovod půlhodinu!
Přestože pláž těsně sousedí s obrovským a uřvaným kempem, v hodině duchů na ní není živáčka. Drobné vlnky olizují písek a se šploucháním narážejí do mola, na jehož konci se usadíme. V rekreačním zařízení na protějším břehu svítí všehovšudy tři okna, městečko odtud není vůbec vidět. Kdyby se za našimi zády občas neozvaly výbuchy smíchu od táborových ohňů, mohla bych si myslet, že na téhle planetě existuji jenom já a Patrik, kluk a holka, kteří o sobě donedávna neměli tušení a najednou podivnými shodami osudu spolu vnímají kouzlo červencové noci. Nesedíme vedle sebe, nýbrž proti sobě, což je vyloženě elektrizující! Patrikovu tvář cloní stín, přesto vím, že se na mně dívá.
*Jsi stříbrná,* řekne tiše.
Mou siluetu zalévá měsíční světlo. *Stříbrná?*
*Stříbrná.- a hezká,* doplní. *Máš krásný oči a vlasy.*
*Vlasy?* pousměji se. *Myslíš ten drn, co mám na hlavě?*
Natáhne ruku, aby se mých vlásků dotkl. Udělá to nesměle, pohladí mě těsně nad ouškem a zase ruku stáhne. *Líbí se mi krátkovlasý holky, ježečku.*
*A proto sám nosíš háro pod ramena?*
*Proto ne,* namítne s úsměvem. *Nemůžu mít krátký. Ostříhanej vypadám děsně blbě. Jak debil.*
*A jak budeš vypadat coby vojín?* zajímám se.
Pokrčí rameny: *Vždyť ti to říkám. Jak debil. Zelenej.*
Pobaveně vyprsknu. *Tomu nevěřím.*
*Uvidíš. Teda.- když budeš chtít.*
Tajuplný náznak budoucnosti, která by mohla být společná, nás oba zaskočí. Asi pět minut sedíme bez hnutí. Pak už mě tlačí čas doopravdy, vstanu a Patrik se ke mně připojí, ale za ruku mě znovu nevezme. Co jsem udělala špatně?
*Zítra,* navrhnu kousek před naší chatkou.
*Přijdeš na pláž?*
*Pokud tam budeš ty, ráda.*
Patrik přešlápne z nohy na nohu. Stojíme proti sobě, naše tváře dělí maximálně padesát centimetrů, přesto se ani jeden z nás neodhodlá k prvnímu kroku.
Rozloučíme se jako pitomci: řekneme si dobrou noc!


12. kapitola 
Zmítají mnou rozporuplné pocity. Jedním je rostoucí náklonnost k Patrikovi, druhým sympatie smíšené s nevraživostí vůči Nikole! Moniku mohu ignorovat, anebo se s existencí tátovy druhé ženy smířit a vyjde to nastejno, leč vyrovnat se s Nikoliným obletováním mého táty je tvrdý oříšek! Přitom se na tu holku nemohu zlobit v pravém slova smyslu, jenže.- Žárlím.
A Ivanovi je to šumafuk! Kliďánko se nabídne paní Karině, že za ni bude veslovat, když přijde na pláž i se svou holčičkou a maličká projeví zájem o lodičku.
*Hej!* dovolává se Patrik ve vodě mé pozornosti. *Co je s tebou?*
Podruhé se už nezeptá, rovnou mě oslepí šíleným cákan-cem, za který se mu musím pomstít. V plavání mu sice nedám šanci, nicméně ve všem ostatním mě poráží, dřív bych utopila sama sebe, než by se mi podařilo nacpat mu hlavu pod hladinu.
Na rybníce se náhle strhne křik. Výkřik hrůzy přehluší veškeré ostatní zvuky a svou naléhavostí se zaryje každému hluboko do mozku. Všichni v tu ránu umlkají, vstávají ze svých dek, hrnou se k samému břehu a cloní si oči proti slunci, aby viděli, co se děje.
*Někdo se topí! Támhle, u té převrácené lodě.-*
S tělem pokrytým husí kůží, jež mi samovolně naskáče, se připojím k hloučku zvědavců.
*Je tady plavčík? Jak to, že tady žádného nemají?*
Můj táta se nepřidá k horečnému rozumování, jak je možné, že tak velký kemp nemá plavčíka, shodí z hlavy čepičku proti slunci a neohroženě se vrhne do vody. Svým činem vyprovokuje i pár dalších mužů a kluků, k vzdálené postavičce zoufale třepetající nad hladinou rukama plave celý konvoj záchranářů s tátou v čele. Sleduji bez dechu zkracující se vzdálenost, zatímco Patrik doběhne k molu a společně s Oldou se jim vydají na pomoc na lodi, což považuji za dobrý nápad.
*Nestihnou to,* rozumuje obézní paní po mé levici. Topící
se človíček skutečně přestává vzdorovat živlu, plácnutí se ozve jen tu a tam. V napětí se chvěji jako osika!
*Zavolejte někdo doktora!* napadne kohosi z davu.
To už táta jako první doplave k místu neštěstí a potopí se pod hladinu. Nikola, která se octne po mém boku, mi sevře ruku tak silně, div nevyjeknu. Nějak dlouho se nevynořuje.-!
*Ten to bude mít taky spočítaný,* usoudí někdo.
*Ne, prosím, ne.-* drmolí Nikola, bledá jako křída.
*To víš, že ne,* slyším se. *Umí plavat. Zachrání ho.-*
*Takovej utopenec má sílu jak bejk,* prohlásí kdosi. *Většinou stáhne i toho chudáka, co mu chtěl pomoct.-*
Pak se objeví tátova hlava nad vodou. S něčím se potýká, snaží se tonoucí postavu držet bradou venku. To už k němu doplavou ostatní a pomohou mu. Úlevou mi vhrknou do očí slzy, pohlédnu na Nikolu a zjistím, že jsme na tom stejně! Zbytek záchranářské akce je méně dramatický, Olda s Patrikem vytáhnou tělo do lodě, táta k nim přistoupí a co nejrychleji míří ke břehu, kde na ně zatím čeká vyhublý chlapík v bílém plášti s kufříkem označeným červeným křížem. Teprve zblízka zjistíme, že se topila dívka, přibližně dvacetiletá. Barvu má příšerně bílou, kolem úst a očí začíná promodrávat. Táta ji spolu s kluky vynese z lodě a pomáhá ji oživovat.
Davem zašumí: *Probírá se!*
Jekot houkačky rychlé záchranné služby protne prázdninové odpoledne a po hrázi se na pláž přiřítí bílooranžový vůz. Naložit poloutopenou dívku je dílem pár vteřin, lékař odjíždí s nimi. Dav se neochotně rozptyluje, vzrůšo zamávalo nervovými soustavami a nastolilo mnohá témata k hovorům.
Můj táta se k nám prodere. *Přežije to.*
Nikola mu v tu ránu visí na krku a bezostyšně se rozpláče. Ne pro tu ubohou dívku, nýbrž radostí, že se jim vrátil. Teprve nyní kontroluji Moniku: vyděšený výraz z jejího obličeje mizí jen velice zvolna, dotýká se táty a i když nepláče, tuším, že k tomu také nemá příliš daleko.
Tátovy prořídlé vlasy promáčené do posledního se zdají ještě řidší, voda odhalila kolečko na jeho temeni, o kterém jsem neměla tušení. Ještě před rokem ho neměl.-! Pocítím
vlnu soucitu a.- Opravím se. Nevrátil se pouze JIM, nýbrž NÁM! I mně a Ivanovi, ačkoli s námi už nebydlí!
*Kláro?* usměje se na mne.
Nepověsím se mu kolem krku, natolik se neodvážu, hlesnu pouze: *Jsi dobrej, tati.*
Všeobecná hysterie pomine, na všech dekách se však o prožitém dramatu mluví a tlustá paní kolem sebe soustředí podobné sadistky, co málem litují, že se dívka neutopila!
*Chápeš to?* obrátím se vytočeně na Patrika.
*Jo,* kývne. *Tu vačnatku štve, že se sekla v odhadu, no a ty ostatní by měly po dovolený co vyprávět.*
*Ale to je..* oklepu se, *příšerný!*
*Lidi jsou různí,* prohodí filozoficky. *Normální, i ti druzí. Někteří navíc pěkní a určitě přijdou k ohni, kde se na ně jiní budou těšit.-*
*Všechno zlehčuješ,* namítnu.
*Ne, vůbec. Já lidem i přes to všechno věřím. Například tvůj fotr,* rychle se opraví, *sorry, tvůj otec je formát. Nikdy bych to do něj neřekl.*
*Já bych to do něj řekla,* usměji se a zní to pyšně.
*Jestli to nebude tím, že ho znáš dýl než já,* zazubí se na mě Pat a oba vybuchneme v úlevném smíchu.

Drhnu si právě po večeři kartáčkem zuby, když do umývárny vpadne Nikola stylem vhozeného granátu. Málem mě porazí, jak se snaží být co nejdřív u koryta, obličej si nacpe pod kohoutek a studenou vodou oběma rukama dře tváře a především rty, div si u toho neublíží.
Vyplivnu chuchvalec blendamedové pasty a zahuhlám: *Co se ti stalo, proboha? Poštípaly tě včely?*
*Ty jsi tady?* vezme mě na vědomí. *Něco horšího!*
*Tak tě pokousaly ty mrňavé mušky,* tipuji.
*Něco mnohem horšího!*
Vypláchnu si pečlivě ústa. *Dám se poddat.*
Nikola skončí s přehnanou hygienou, opatrně se rozhlédne, kolik nepovolaných uší její přiznání zaslechne, a uklidněna nezájmem nešťastně vzdychne: *Mělas pravdu. Děsně slintá!*
*Oslintala tě Princezna?* dovtípím se. *Prosím tě, z toho nemusíš dělat vědu. Víš, kolikrát mě olízl náš pes?*
Nikola se zachmuří. *Princezna ne. Kubíček!*
Málem se posadím do koryta! Jelikož mě stihne Nikolin vyčítavý obličejík, horko těžko přemohu smích: *Kubíček tě oslintal? Prosím tě, a jak to?*
*Zeptal se mě, jestli se chci líbat,* přizná tiše.
*No tak,* snažím se zachovat vážnou tvář. *Žádný neštěstí. Když někoho miluješ, proč by tě nemohl políbit?*
*To teda nemohl!* rozohní se. *A vůbec ne tak hnusně! Kdybys věděla, jak to bylo odporný! Slizoun jeden, chlemtal po mně s otevřenou pusou! Jak slizkej kapr, brr.- Nemiluju ho! Takovýho odporníka nemůžu milovat!*
*Jestli nejsi na kluky moc přísná,* bavím se.
*A taky.- Víš, jakej mám strach?*
*Že se to dozví tvoje mamka? Někdo vás viděl?*
*Ne, byli jsme v prádelně sami.-*
*Čeho se teda bojíš?*
*No čeho!* zavrtí hlavou nad mou tupostí. *Co když teď budu mít mimino?*
Rozřehtám se neomaleně nahlas. *Niki, ty trdlo! Z žádný pusy, i kdyby sebevíc uslintaný, se mimino nenarodí.*
*Fakt?* optá se s nadějí.
*Věř mi,* ujistím ji. *Chceš jít se mnou k ohni?*
O chtění by nešlo, Nikola v tu ránu zapomene na starosti a celá nadšená souhlasí, ovšem její plány Monika rázně zatrhne. Prý je na ponocování příliš malá.
*Tak příště,* mrknu na ni povzbudivě.
*Myslíš za rok?* chytne mě za slovo. *Až sem pojedeme příští rok, budu smět jít s tebou?*
*Příští rok.-?* Zachytím Moničin pohled, ucuknu. *Možná.*
*Za rok tě s Klárou pustím,* slíbí Monika slavnostně.
Zabedněný bráška nemá o dramatické události na pláži ani tušení! Vyprávím mu o hrdinském činu našeho táty cestou k táboráku. *A kdes vlastně s Karinou byl, že to nevíš?*
*Vzadu v zátoce,* odpoví neochotně.
*Copak to tam nebylo slyšet?* divím se. *Ani záchranka?*
*Ne.- V kolik se budeš v noci vracet do chaty?*
*O půlnoci, nejspíš. Proč?*
*Abychom přišli spolu,* zahučí.
*Prostě, až se budeš chtít vrátit, řekneš mi a půjdeme.-*
Ivan to tak jednoduše nevidí. *Nejdu na oheň.*
*Ne? A kam?* podivím se. *Řekls tátovi -*
*Ty mě neshodíš, ne?* přeruší mne.
*Za Karinou, co?*
*Moje věc!* odsekne mi.
*Já ti ji neberu,* uchichtnu se. *Jen se divím.-*
*Proč? Karina je děsně krásná,* zastane se svého idolu.
*Taky se nedivím tobě, ale jí!* bavím se.
*Budeš mě krýt, nebo ne?*
*O půlnoci se sejdeme před umývárkou. Stačí?*
Bráška kývne a mílovými kroky zamíří ven z kempu. Možná by stálo za to ho sledovat, napadne mne v duchu, ale jelikož na to nemám čas ani myšlenky, okamžitě to pustím z hlavy.
Patrik mi drží místo vedle sebe a jakmile si k němu přisednu, položí mi ruku kolem ramen. Všimnu si, že holkám, které si včera lebedily v jeho blízkosti, spadne čelist.
Asi do deseti probíhá zábava v podobném duchu jako jindy, pak se stočí hovor na skautský tábor, který prý má sídlit nedaleko, a kdosi dostane oslnivý nápad zajít skautíky řádně vystrašit! Pár lidí je okamžitě pro a Mat, iniciátor, organizuje komando, ve kterém nemohou chybět Olda s Hankou, kteří jakožto jediní domácí vědí, kde tábor leží.
*Půjdeme?* mrkne na mne Patrik.
*Stihneme se vrátit do půlnoci?* informuji se.
*Oldo, jak je to daleko?* zavolá na Oldu.
*Slabá půlhodinka,* soudí.
Nejsem proti, nápad je to tak šílený, že mě láká! A také se těším na změnu prostředí, noční les skýtá víc soukromí než lidnatý kemp. Nakonec se nás na romantickou výpravu vydá osm, já s Hanou zastupujeme něžnou polovinu lidstva. Olda nás vede podél rybníka na hráz, kde neodbočíme do
městečka, nýbrž zamíříme lesní cestičkou vzhůru k dobrodružství. Kráčet temným lesem je víc nebezpečné než romantické, pěšinka je tak úzká, že ji většinou nemůžeme najít, blížíme se prý k táboru zkratkou, stále se někdo zamotává do ostružin či mu hrozí vypíchnutí oka, z čehož mají ostatní akorát tak psinu. Jít tudy sama, měla bych v kalhotách, noční les vypadá úplně jinak než za slunečního jasu, ovšem s rukou uvězněnou v Patrikově pevné chlapské dlani mě ani nenapadne bát se. Kráčí krok přede mnou a ohleduplně nastavuje vlastní kůži při prodírání mlázím.
*Už tam budeme,* oznámí nám Olda záhy.
*Ticho!* krotí rozjařenou společnost Mat. *Jestli je chcete překvapit, nemůžete hejkat jak na školním vejletě!*
Všichni se rázem uklidní, poslední úsek cesty se plížíme tak neslyšně, že by nám mohl Vinnetou závidět.
Pak se před námi otevře výhled na měsícem ozářenou kruhovou planinku, na které se k hvězdnatému nebi tyčí špice indiánských teepee. Napočítám jich jednadvacet. Jestliže v každém stanu spí tři čtyři táborníci, máme co dělat s bandou zhruba osmdesáti dětí.
*Zjistím, jestli drží noční hlídku,* šeptne Mat a plíží se blíž, zatímco my ostatní zůstaneme v bezpečné vzdálenosti kryti lesním porostem a bavíme se pozorováním vysoké vlnící trávy, načež se ozve žuchnuti a Mat zmizí v čerstvě vyhloubené díře! Okamžitě rýpeme nosy v zemi, jak se snažíme tutlat řev! Matovo tlumené klení se nese až k nám.
*Ten osel spadl do odpadkový jámy,* škytá Pat.
Mat se zase vyhraboší a po čtyřech zařadí zpátečku!
*Řekl bych, že hlídky nedrží,* oznámí nám.
Málem hyneme smíchy!
*Určitě je nedrží,* opraví ho Táda. Jinak by jim tenhle slon v mamutí jámě nemohl ujít.*
*Hrr na ně, ne?* navrhne kluk, co mu přezdívají Stoupa.
*Obklíčíme tábor a každej zabušíme na pár stanů,* rozdá pokyny Mat. *Já s Tádou a Stoupou zleva, Olda s Hančou a Lišákem to vezmou prostředkem a Pat s Klárou zprava. Dámy mohou kvílet, vynalézavosti se meze nekladou.
Všechno musí bejt blesková operace, než se dětičky stihnou vzpamatovat, sejdeme se támhle vzadu za tou boudou, a pryč.*
Všichni se nadšeně zapojují do akce. Hanka kluky pozdrží: *Co když ty děti vyděsíme moc?*
*Mohou z toho mít šok.-* připojím se.
*Anebo taky super zážitek, ne?* pokrčí rameny Táda. *Kolikrát za život se jim stalo, že byl tábor přepadenej?*
*Kdyby skauti drželi hlídky, nestalo by se to,* soudí Patrik. *Nedbalost, která musí bejt potrestaná.*
*Správně. Jdeme do akce. Až písknu, začneme!* zavelí Mat.
Následující události se seběhnou tak rychle, že je málem nestačím sledovat! Kluci se úprkem rozběhnou napříč loukou zvlhlou večerní rosou ke stanům, já s Patem se musíme dostat na pravé křídlo. V okamžiku, kdy noční ticho protne ostré hvízdnutí podobné švihnutí bičem, se můj sandál zamotá do šlahounu ostružiny a já padám pusou do hlíny. Pat je spojenec, nepustí mě, tudíž ho strhnu sebou. Nestačím se ani začít smát, když Mat a jeho věrní zahájí akci, a pak už na smích vůbec není příležitost, jelikož vleže a s otevřenou pusou sledujeme, jak se ze stanů v první linii u ohniště vyřítí pár chlapíků jako hory a začnou do našich kamarádů nemilosrdně bušit! Ohromeně mrknu na Pata. Nikde žádné vyjukané děti, tábor je až na pár vedoucích, kteří rozhodně nevypadají na třasořitky, úplně prázdný!
*Pochytejte ty hajzlíky!* huláká vousáč s postavou medvědobijce. *Pročesejte to kolem!*
Škubnu sebou, ale Patova ruka mě donutí ležet. Vzápětí pochopím! Únikovou cestu k lesu po pravé straně mi odřízl jeden ze slídících roverů! Ale tady nás najde a.-
*Do stanu,* šeptne Pat a bradou ukáže na nejbližší teepee. Pochopím, co má v úmyslu, a se srdcem v kalhotách se snažím být menší a ještě menší, nejlépe neviditelná. Stan naštěstí není příliš vzdálený, doplížíme se k němu, a protože veškeré dění se soustředí uprostřed tábora a kolem kuchyně, podaří se nám uvolnit spodní okraj a nepozorovaně vklouznout dovnitř. Pat okamžitě opuštěný stan uzavře. Výkřiky, kterými
si roveři naše kamarády nadhánějí, Matovy nadávky a Han-čino vysoké ječení nechte mě, mi tedy rozhodně odvahy nepřidají!
Ke vší hrůze si uvědomím Patrikův tichý smích.
*Ty se bavíš?* vydechnu vytočeně.
*A ne? Dostanou nakládačku,* směje se.
*Ale co my?*
*Počkáme, až zase usnou,* pokrčí rameny. *Tady se nám nemůže nic stát. Chtělas začít romantický dobrodružství.*
*Nakládačka moc romantická není.*
*Ta se nás netýká,* ujistí mě šeptem.
Neodpovím, protože dusot kročejů se ozve v těsné blízkosti. *Někde tady musí bejt,* volá cizí mužský hlas a světlomet se může splašit, jak pročesává okolí.
Hryznu se do rtů. V životě jsem nebyla v nebezpečnější situaci.-! Náhle ucítím na své tváři Patovy prsty. Chce mi dodat odvahu? Ve stanu je tma jak v ranci, měsíční světlo pronikající průduchem mezi zkříženými tyčemi jen nepatrně postříbřuje husté šero. Snad abych se cítila bezpečněji, vleže na boku se k němu mírně přitisknu. Patrikovo hlazení se změní z nesmělého v intenzívní, nejprve ucítím slabý závan máty, pak mě jeho vlasy zalechtají v obličeji. Pat vyjme z úst žvýkačku a přilepí ji na jednu z nosných tyčí.
Proboha, on se chce líbat.-! Nejsem proti, vůbec ne, ale teď? Patrikovi naopak přijde tahle chvíle nejvhodnější, něžně sjede prsty po mém krku, aby mohl mou hlavu lehce nadzdvihnout, a co nejopatrněji spojí své rty s mými. Zatajím dech. Ačkoli se mne sotva dotkl, je to tak.- silné, že v tu ránu zapomínám na nebezpečí z odhalení, svět kolem se propadá v mlhovinu červencové noci, ječivé, pištivé a dusavé zvuky vytvářejí zvláště tajuplnou kulisu a já si nepřeji nic jiného, než aby mě konečně políbil! Udělá to poté, co mu pootevřením svých úst naznačím souhlas.
Nevím, jak dlouho se líbáme. Nestarám se o osudy našich ubohých přátel. Zapomenu na tátu a slib, že se vrátím do půlnoci. V hlavě mám prázdno. Nevím nic. Krom toho, že Patrika miluji!
Prohrábne se v mých krátkých vlasech, překulí mne na sebe a pevně k sobě přimkne. Zavrtám se tváří pod jeho klíční kost. Nemluvíme, ani se nelíbáme, potřebujeme si vydechnout a vstřebat silné zážitky.
Uvědomím si, že se měsíc dávno nedobývá mezerou ve stanových tyčích. Patrik pohyb mé hlavy zachytí a vyloží si ho správně. *Venku je ticho. Můžeme se vrátit,* navrhne.
Zaposlouchám se. Skutečně se nezdá, že by mezi zvuky nočního lesa byly nějaké, které tam nepatří.
*Jak dlouho je klid?*
*Nemám zdání,* pousměje se. *Krásně nám to uteklo, co?*
Vymaním se z jeho objetí, posadím se.
Položí mi zezadu ruku na šíji. *Zlobíš se, ježečku?*
*Ne!* vyhrknu. *Proč?*  *Třeba jsi to nechtěla.-*
*Chtěla,* ujistím ho tiše. *Tohle je to nejhezčí, co jsem prožila.*
Moje odpověď podstatně oddálí odchod, protože ji musíme stvrdit polibky. Prostě musíme!
Vyplížit se z dokonale tichého tábora se nám povede bez komplikací, roveři, spokojeni s výsledky honu, sní sladké sny a zřejmě je možnost, že by se vetřelci mohli objevit v táboře dvakrát za tutéž noc, ani nenapadne.
Kliku chatky mačkám po milimetrech, jen aby co nejméně vrzala, a modlím se za tátovo tvrdé spaní. K mé neskonalé radosti je krajní lůžko prázdné! Opřu se s úlevou zády o dveře a prvně v životě mi nevadí, že tatíček má svou ženu, se kterou tráví dnešní noc. Bráška se v posteli zavrtí.
*Nemám zatroubit na fanfáru?* zívne. *S tebou si ještě někdy dám spicha.*

Jestli jsem počítala, že hned po snídani poletím k vodě, kde se sejdu s Patrikem, pletla jsem se. Čáru přes rozpočet mi udělá rodinný výlet! Spolu s bráškou ho absolvujeme jakoby ve snách. Svoje plus to má - nevyhledávám konfliktní střety s Monikou, ba dokonce mi její přítomnost v podstatě nevadí. Táta, jenž se tváří provinile a možná ve skrytu duše
doufá, že jsme jeho ranní návrat zaspali, dospěje k mylnému závěru: myslí si, že jsme zmoudřeli, Anebo.- má pravdu? Dumat nad tím, zda jsme neteční či rozumnější, mě brzy přestane bavit. I kdybych tuhle hádanku rozlouskla, nic by se nezměnilo!
Jelikož se mi zdá, že se táta s Monikou v jídle neuvěřitelně dlouho vrtají, vytáhnu zbytek džusu naráz a vysvobodím netrpělivou Nikolu: *My jdeme k rybníku napřed. Dám na ni pozor.*
Monika se na mě po krátkém zaváhání usměje: *Jsi hodná.*
Hodná? Tohle ocenění bych zrovna od NÍ ve snu nečekala!
Ivan využije situace a vystřelí hned po nás, přičemž se už před jídelnou odpojí a až do večeře o něm nemáme tušení. Což je rčení sice okřídlené, ale nepřesné. Nevím sice, kde je, zato tuším, s kým!
Pat sedí na prvním schůdku před naší chatkou.
*Patriku!* vyhrknu zdálky a přemohu touhu se k němu rozběhnout. Dívka by si měla zachovávat hrdost, ne? Tím větší radost mi udělá, když se mi naproti rozběhne on.
*Kde jsi od rána? Málem jsem začal kořenit,* vyčte mi naoko, udělá pohyb, jako by mě chtěl obejmout, a protože si všimne zvědavě pokukující Nikoly, zase ruce pustí.
*Společenský povinnosti,* pokrčím rameny. *To je moje sestra. Nikola.*
*Ahoj,* mrkne na ni, načež si vzpomene: *Měl jsem za to, že máš jen bráchu.*
*No, víš, jsou příbuzní pokrevní.- a ti druzí.*
*Chápu,* udělá na mě soucitný obličej.
*Nechápeš,* opravím ho. *Náhodou.- mít mladšího sourozence je docela prima. I když není ze stejný krve.*
*Zato máme stejný příjmení,* zapojí se do diskuze Nikola. *Já jsem Nikola, ona Klára, ale obě jsme Markovy.*
*Klára Marková, to zní hezky,* usměje se na mne Patrik. Pak si vzpomene: *Myslím, že máš na recepci dopis.*
*No, je to možný,* odvětím stručně.
*Nikola Marková zní taky hezky,* brebentí sestřička, čímž odvede pozornost od ošemetného tématu. *Víte, jak jsem se jmenovala dřív? Nikola Hrabětová. Děsný!*
*Neřekla bych,* namítnu.
*Dovedete si představit ty přezdívky?*
*Hraběnka, ne?* tipuje Patrik.
*V lepším případě mi říkali Hrábě,* svěří se nám.
*A v horším?* odvážím se zeptat.
*Motyka,* přizná a tváří se dotčeně, když oba s Patrikem vybuchneme smíchy a nemůžeme zastavit. *Smějete se mi taky!*
*Ne, Niki,* škytnu. *Přišlo mi to k smíchu, ale věř, že já bych ti tak ubohou přezdívku nikdy nevymyslela.*
*Posmívají se jenom slaboši,* ujistí ji Pat.
*No jo,* zachmuří se. *Jenže až se vdám, co když manžel bude mít nějaký příšerný jméno? Třeba.- Vošlajžlík?*
*Tak budeš Nikola Vošlajžlíková,* baví se Pat.
*Neboj,* těším ji, *když budeš chtít, můžeš si i po svatbě nechat svoje jméno.*
Nikole se uleví. *Fakt? To je dobře.- Jinak bych si musela vzít jen kluka s hezkým jménem. Musím zjistit, jak se jmenuje ten můj známý číšník v restauraci na pláži, protože kdyby jméno změnit nešlo, tak by nemělo cenu, abych se do něho zamilovala.-*
*Jakej číšník?* diví se Patrik. *Že by tu byl někdo zralej na lásku?*
Pobaveně se zazubím: *My jsme na lásku tři.*
*Jak, tři?*
Spočítám mu to na prstech: *Ivan, Nikola.- a já.*
Zvláště ten třetí prst, zdá se, ho potěší. Aby ho Nikola neviděla, tajně mi stiskne ruku. *Co podnikneme?*
*Půjdeme se vykoupat,* navrhnu. *Vezmu si plavky.-*
*A já vám ukážu toho číšníka!* slíbí Nikola nadšeně.
Patrik není z těch, kdo má krátkou paměť. Ačkoli při míjení recepce zvýším tempo, podruhé mě upozorní na dopis vystavený za okénkem. Nezbyde mi nic než si pro něj zaskočit a modlit se, aby, proboha, nebyl od Miloše! V duchu se musím kysele pousmát, ještě před pár dny jsem si přála pravý opak! Písmo na obálce mě uklidní. Miloš by se nenamáhal!
*Nezajímá tě, kdo ti píše?* diví se Patrik, když chci dopis bez otevření hodit do plážové tašky.
*Ani ne,* připustím. *Vím, co v něm je.*
Patrikovy oči jsou pěkně podezíravé! Abych nezvyšovala napětí, roztrhnu obálku, rozložím dopisní papír a nahlas přečtu větu: *Krásný další prázdninový den Ti přeje D.*
*Kdo je ten D.?*
*Tuhle otázku jsem čekala,* pousměji se. *Jenže ti na ni neodpovím. Ne že bych nechtěla, ale.- já to nevím. Jak vidíš, dopis je anonymní. Dostala jsem už dva.- nebo tři.*
Město odeslání na razítku ho zrovna nenadchne. *Takže nebudu mít výhodu domácího prostředí.*
*Proč ne?*
*Protože jsem myslel, kdovíjak není skvělý, že jsme z jednoho města,* vzdychne. *Jenže tenhle.- D - ebil taky.*
Elegantním pohybem zápěstí se obálky lehce zbavím - hodím ji do odpadky přetékajícího koše. *Neviděla bych to tak černě,* ujistím Patrika.
Nikola prudce smýkne mou pravičkou, div v té chvíli neupustím tašku.
*Dívej! To je on! Ten je krásnej, co?*
Opálený kluk s culíkem z dlouhých rovných tmavých vlasů je typ arogantního frajera, které nesnáším. Dovedu však pochopit, že srdíčko takřka jedenáctileté slečny může zahořet pořádným plamenem!
*Kláro, dáme si deku blíž k plotu, jo? Nemusíme být přece pořád u vody, ve stínu stromů bude líp.-*
*Myslíš v těch kopřivách?* baví se Pat.
*Když je udupeme.-*
Naštěstí takhle drastická opatření nejsou třeba, najdeme si plácek kus od hlavní pláže hrbolatý a nerovný, nicméně nezarostlý kopřivami. Vstup do vody je komplikovaný rákosím a příkrovem leknínů, ovšem Nikola je na vrcholu blaha, má odtud výletní restauraci jako na dlani a svého idola přímo na talíři.
*Chceš na něho pořád takhle zírat?* řehtám se, když ani po hodině, kterou s Patrikem strávíme dováděním v rybníce, svou pozici nezmění.
*Takhle se nejlíp balí kluci,* ujistí mě přesvědčeně.
*No, nevím,* zapochybuji. *Aby dřív nedostal psotník.*
Nikola se zviklat nedá, dál civí jak bacil do lékárny a pro mne a Patrika to má tu výhodu, že krom dlouhovlasého pingla nic jiného nevnímá. Rozplácnu se naznak na deku, Patrik si přilehne vedle na břicho, bradu si podloží pravou rukou a prsty své levičky jemně spojuje kapky vody na mém těle do větších substancí. Příjemně to lechtá a vzrušuje.
*Jak dlouho hodláš setrvat v Brčálníku,  zeptá se mě.
*Původně jsem myslela dva tři dny, ale teď to vypadá, že tu vydržíme do soboty. Táta objednal chaty na dva týdny.*
*Dneska máš pondělí, sobota je coby kamenem dohodil. Podle mě by třeba nebylo na škodu scházet se dál ve městě, chápeš, až to tady zabalíme.*
*Občas máš prima nápady,* pochválím ho.
*Jenom občas?* zopakuje dotčeně a ztrestá mne polibkem.
*Ne,* vydechnu po delší pauze do jeho dlouhých vlasů slabě vonících šamponem a silněji rybniční vodou, která z nich stále pomaličku odkapává na moje ňadra. *Tenhle nápad byl taky super.-*
*Aspoň že to uznáš,* usměje se potěšeně. *Moc času nám totiž nezbejvá. Prvního října jdu padnout za vlast.*
*Padnou jedině tvoje vlasy, ty se vrátíš, doufám.*
*Jo, jenže.- za rok.*
*Bojíš se vojny?*
*Ne. Čeho jako bych se měl bát? Neříkám, že se nemůžu dočkat, to ne. Na vojáčky jsem si nehrál ani jako kluk a zelená barva mezi moje oblíbený taky nepatří, konečně, rok se přežije i bez kyslíkových přístrojů, o nic nejde. Z vojny strach nemám. Jediný, čeho se bojím.-*
*Hm?* pobídnu jeho váhání.
*Ale nic.*
*Chtěl jsi něco říct!*
Rozhodně zavrtí hlavou. *To se ti jen zdálo.*
*Ty!*
*Kolik ti zbývá do konce školy? A jakou vlastně děláš?*
*Gympl,* svěřím se mu. *Mám za sebou teprve dva
roky.-*	
*To je dobře,* libuje si. *Kdybys končila, nebo měnila školu.- Chtěl jsem studovat hudbu, klasickou kytaru, ale nevzali mě na konzervatoř. Fotr mi víc příležitostí nedal. Řekl, že mě živit nebude, ať si koukám vybrat řemeslo a vypadnout z domu, no a tak jsem šel na učňák a je ze mě truhlář. Baví mě práce se dřevem, krásně voní.-*
*Musíš to mít doma asi dost.- tvrdý, co?*
*Tvrdý?* opakuje s pokrčením ramen. *Normální, ne? Táta má pravdu, nemůžu jim viset na krku bůhví dokdy. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců, bude mi devatenáct, musím se postavit na vlastní nohy.*
Napadne mě, že toho kluka vlastně vůbec neznám! V té chvíli se už nic důvěrného nedozvím, protože k naší dece dokvačí táta s Monikou. Nevadí, tím víc se těším na srpen a září, které máme šanci strávit spolu, no a kde je řečeno, že když to neskončí odjezdem z Brčálníku, proč by měl znamenat konec Patrikův nástup na vojnu? To přece bude jenom jiná situace, nic víc, když oba budeme chtít, pořád naše společná. A já věřím, že budeme!
*Kam jste si to, holky, zalezly?* podivuje se táta. *Hledáme vás na hlavní pláži.* Pak si všimne Patrika, podezíravě si ho změří a  ironicky dodá: *Dobrý den.*
*Dobrej,* pozdraví Pat nevzrušeným tónem. Ani ho nenapadne utíkat a jakmile se Monika zeptá, jaké je v těchto končinách koupání, bez zábran jí odpoví: *Pokud překonáte odpor k blínu, neštítíte se bahna a pijavic a lekníny považujete za oblíbenou květenu, skvělé.*
*Lekníny? Ty pěstuju ve vaně,* prohlásí Monika smrtelně vážně. *Myslím, že to tu bude ono.*
Její smysl pro humor mne příjemně zaskočí, tátu rozesměje a Nikola narážku nepochopí.
*Jaký lekníny?* podiví se. *Nemáme doma žádný lekníny.-*
*Ale budem mít,* ujistí ji táta. *Hned nasbírám semena.*
*Vážně chcete pěstovat v bytě lekníny? Lidi, vy jste se zbláznili,* rozhodí rukama v zoufalém gestu, až se musíme smát všichni čtyři a pěkně od srdce.
*Tyhle starosti přenech mně,* požádá ji Monika. *A raději skoč pro pizzu. Vezmi celou, tady máš peníze.-*
Nikole zasvítí očička: *Do výletní restaurace?*
*Kam jinam? Včera jsme si ji tam kupovali.- Musíš ale oběhnout plot, není to daleko. Od cesty si smíš koupit žvýkačku a - Ni-ki?* Monika s úžasem hledí za dcerou, která peláší, až jí za patami odlétá písek. *Myslela jsem, kdoví co ji nebudu muset slíbit, aby se pohnula, a zatím?*
Monika netuší, že tím Nikole splnila největší přání!
*To tam poslali tu pravou, co?* uchichtne se Pat.
*Jdeme se radši vykoupat. Tohle je na dlouhý lokty.*
K našemu oboustrannému údivu se však sotva stačíme osmělit a Nikola je zpátky, krabici s pizzou hodí matce do náruče a s rozběhem za námi skočí placáka.
*On tam nebyl?* hádám.
*Byl,* lapá po dechu.
*Stalo se něco?* vyzvídám dál.
*Nic.- Akorát že už ho nemiluju.*
*To je fofr,* uzná Patrik. *A důvod?*
*Zeptal se mě, jestli jsem si nerozšlápla brejle,* svěří se nám. *Že prej na něj vejrám, jak kdyby mi na každým oku chybělo šest dioptrií! Ten je sprostej, viď, Kláro?*
Patrik má v tu ránu největší pilno hrát si pod hladinou na bublifuk, já svůj smích kamufluji záchvatem kašle.
*To ti teda řeknu,* vypravím ze sebe mezi jednotlivými heknutími. *Hypnotizování nebylo nejlepším způsobem balení.*
*Nebylo,* přizná Nikola chybu, načež mávne rukou. *Ale mně to nevadí. A víš, proč? Protože se jmenuje Vlastimil Bezbřich! Má to napsaný na takový tý cedulce na košili.*
Patovo bublání zesílí.
*Nikola Bezbřichová,* škytnu, *to je vážně síla. Víš co? Uděláme něco s tím tvým plaváním. Tvůj styl je hroznej, nemluvě o tom, že si nemůžeš pokaždý vyrazit dech.-*

 
13. KAPITOLA
Nemohu usnout. Mlátím sebou ze strany na stranu, drtím pažemi polštář, potím se ve vydýchaném vzduchu. Není to tím, že by moje nervy rozrušil film Mars útočí, kam jsme vyrazili s Patrikem a Nikolou, kterou Monika s námi pustila, jelikož se kino nachází v areálu kempu. Mohli jsme si být jisti, že Nikola při něm na nešťastnou lásku zapomněla, jelikož ho téměř celý strávila pod sedačkou, jak moc se jí zdál strašidelný. Ta holka je číslo, ale.- nemůžu říct, že by nebyla sympatická! Jako ségru bych ji brala.
Mou nespavost nezapříčinil ani obrázek, jenž se mi naskytl při návratu, poté co jsme vyprovodili Nikolu a při míjení sousední chatičky můj zrak přitáhl žlutý obdélník nezahrazeného okna. Pohled na vlastního bratra, ke všemu dvojče, jak se natvrdo miluje s Karinou, mě rozhodil, ale zase ne natolik, abych kvůli němu přišla o zdravý spánek!
Nemohou za to ani slabé výčitky svědomí, které mě občas hryznou při vzpomínce na dopis od neznámého D jejž jsem tajně vylovila z odpadkového koše cestou z umývárny a schovala ve svých věcech, což vůči Patrikovi není moc fér.
Nedaří se mi usnout, protože mě spaluje touha. Horká letní touha, která moje tělo polévá potem, vzrušuje ve slabinách a nutí dotýkat se sama sebe, třít dlaněmi bradavky a představovat si, že tyhle ruce patří Patrikovi.-
Ivana s Karinou viděl stejně dobře jako já, byť pohled trval sotva pár vteřin. Jednak jsem se před Patrikem styděla, jednak mi bylo trapné šmírovat brášku.
*Chtěl bych být na jeho místě,* řekl tiše Pat, *ale ne s tou ženskou.*
Nemohli jsme se ke všemu ani pořádně rozloučit, na verandě seděl táta. Slůvko ahoj mě neuspokojilo!
Myslím, že toho kluka.-
Trhnu sebou a našpicuji uši. Co to bylo? Kape mi na mozek, anebo jsem vážně slyšela slabé klepání? Znělo to, jako by někdo bříšky prstů zlehýnka zabušil na okno.-?
Zvuk se ozve podruhé. Vylítnu z lůžka a otevřu okénko dokořán,
abych s nepopsatelnou radostí ovládla nutkání padnout Patrikovi kolem krku.
*Dnes bez serenády?* zeptám se šeptem naoko zklamaně.
*Na verandě pořád dřepí tvůj táta,* vysvětlí s úsměvem. *Raději jsem oběhl půl kempu, abych se k tobě dostal zadem a on mě neviděl, natož serenáda, chápeš.*
*Jistě,* uchichtnu se. *Přišels mě postrašit?*
*Dej pokoj se strašením,* baví se. *Strašení je nebezpečná záležitost, o tom by ti mohl vyprávět především Matův monokl! Přišel jsem.- ti popřát dobrou noc, Kláro.*
Popřejeme si ji vzájemně - a samozřejmě sladce! Přitisknu se k němu od pasu nahoru po celé délce těla, jak mi to vyklonění z okna dovolí. Přes tenkou tkaninu letní noční košilky je to šíleně vzrušující! Na Patrika to působí stejně, chvíle horkého nedočkavého líbání a začne mít problémy vejít se do džínsů.
*Chceš jít na chvíli dovnitř?* navrhnu šeptem.
Patrik polkne. *Hrozně rád.*
*Museli bychom být absolutně zticha.-*
*To nezvládneme,* zděsí se. *Ale co kdybys šla ty ke mně?*
*Kluci jsou někde venku?*
*Není problém je vypakovat,* prohlásí jednoduše.
*To ne,* odmítnu.
*Neublížím ti. Dám pozor.*
Jsem vděčná bzučící lampě, jejíž kužel světla dopadá na naši chatku víceméně z boku a tudíž mi nesvítí do obličeje.
*Budeš se zlobit, když řeknu dnes ještě ne?*
Políbí mě, počechrá ve vlasech a přitiskne k sobě: *Budu se tím víc těšit na všechny další zítřky, ježečku.*
Dlouho po jeho odchodu si vybavuji naše polibky. Jsem si jistá: s Milošem šlo spíš o okouzlení, o důvod uniknout nudě, ale Patrika MiLUji!

Problém, který se vyskytne v tátově firmě, vyžaduje přítomnost
velkého šéfa i paní účetní. Nikola se tváří jako otrávený šváb,
když si pohupuje plátěnou taškou, zatímco od tatíka přijímám omluvy a pokyny.	
.*»,,Odpoledne jsme zpátky,* ujistí mě rutinně.
*Niki! Jedeme,* pobídne Monika dceru.
*Takhle jsem si prázdniny nepředstavovala! Jediný, kam se za celý dva měsíce dostanu, je tejden v tomhle pitomým kempu - a ještě ne celej!* brblá Nikola.
Ačkoli vím, že to bude znamenat jisté omezení mých plánů, nemohu ji v tom nechat plácat, protože jí rozumím.
*Zůstaň tu se mnou a s Ivanem,* nabídnu jí velkodušně, přestože s bráškovou pomocí nemohu počítat ani náhodou.
*Fakt? Kláro, ty jsi super! Mami, že můžu?* žadoní.
*Dohlídnu na ni,* podpořím ji. *Nic se jí nestane.*
*Já nevím..* váhá Monika.
Táta to tak složitě nevidí. *Moje dcera, tvoje dcera.- Prosím tě! Jednou to jsou naše děti, aspoň si na sebe zvyknou. Klára na ni dá pozor.*
Tudíž netrvá dlouho a zůstaneme na verandě chaty samy. Ivan se vypaří vzápětí po tátovi.
*Jsi skvělá,* pochlebuje mi Nikola. *Bála jsem se, že ho kvůli odjezdu celej den neuvidím.-*
*Ono není po lásce?* podivím se. *Byl přece sprostej.*
*Nemyslím Bezbřicha!* opraví mě. *Toho dávno nemiluju.*
*Dávno?* bavím se. *Nebylo to včera odpoledne.-?*
*Vždyť říkám, dávno,* potvrdí.
*Aha. A kdo je momentálně ten šťastnej?*
*Ten s tím monoklem,* rozplývá se. *Patrikův kamarád.*
*Mat?* udělám uznale. *Máš vkus! Až na tu modřinu.-*
*Ta se mu zahojí,* mávne moudře rukou. *Ty se s ním znáš, Kláro? Nevíš náhodou, jak se jmenuje?*
*Matěj. Na příjmení se ho budeš muset zeptat sama,* usměji se. *Ale Niki, mezi námi, je hodně na holky.-*
*Tím líp,* prohlásí. *Mně se zajíci stejně nelíbí.*
Málem se zlomím v pase!
*Čemu se směješ?* podivuje se. *Seznámíš mě s ním, jo?*
*Pokusím se,* slíbím. *Představím ti ho, ale zbytek bude na tobě. Pojď, jdeme k vodě, kluci už tam určitě budou.*
*Chvilinku,* požádá mě o strpení. *Skočím si do naší chajdy pro plavky, za minutu jsem tu!*
Minuta se však protáhne na dvě, ty na tři, čtyři, pět.- Po deseti
začnu být netrpělivá, dávno jsem mohla být v Patrikově blízkosti! Po čtvrt hodině se mě zmocní obavy. Tohle přece nemůže být normální! Co když se jí něco stalo?
Zamknu chatku, klíč ukryji na smluveném místě za rámem okenice a poklusem to vezmu na konec našeho sektoru, kde tuším Nikolin prázdninový domeček. Na jejich klíči se houpala visačka s číslicí 31, kde to jenom, sakra, je? Zmateně pobíhám mezi chatkami, ten, kdo je čísloval, zřejmě neměl nejmenší tušení, jak jde číselná řada za sebou! Chata 31 stojí takřka u plotu a dveře do ní jsou pootevřené. Můj strach se zhmotní. Neměla jsem ji nechat samotnou!
Vpadnu dovnitř jako odjištěný ruční granát. *Nikolo??*
V přítmí prosyceném Moničiným těžkým parfémem zahlédnu Nikolinu zhroucenou postavičku na jedné ze dvou válend. Srdce mi zděšením přestane tepat. *Niki.-?*
*Kláro,* fňukne zoufalým tónem, až se mi naježí chloupky.
Rychle přiskočím k dosud zatemněným záclonkám na okně a prudkým trhnutím vpustím do chatky ostré dopolední slunce, abych na ni lépe viděla. Na první pohled se zdá v pořádku.-
*Niki, co je ti?* přikleknu k ní.
*Kláro, já..* škytne, *asi umřu!*
*Co to plácáš?* vyjevím se dokonale. *Stalo se ti něco?*
*Teče.- teče ze mě krev,* vzlykne. *Podívej.-*
Jediný pohled na zakrvácené spodní kalhotky mi stačí k tomu, aby mi ze srdce spadl obrovský balvan nejčernějších obav. *Tobě se to stalo poprvé?*
Přikývne, oči zalité slzami dojemně vyděšené.
*Na tohle se neumírá,* ujistím ji. *Tím spíš, že se ti to odteď bude stávat jednou za měsíc.*
*Cože?* podiví se. *A proč?*
*Protože už nejsi malá holčička,* odpovím šalamounsky. *Niki, tvoje máma ti nikdy neřekla, co to je menstruace?*
Nechápavě zavrtí hlavou.
*Přestaň brečet,* poradím jí, *a seber se. To, co tě potkalo, není žádný neštěstí, naopak, je to důkaz, že jsi zdravá a že až budeš jednou dospělá žena, budeš moct mít děti. Doufám, že si nemyslíš, že je nosí čáp.-?*
*Ne!* zardí se. *Rodí se.*
*Jo. A aby se ti jednou mohly narodit, budeš mít každý měsíc pár dní vždycky tohle krvácení. Pojď se mnou k nám, dám ti vložky, aby sis neumazala další bikiny.*
Nikola se zdála být uklidněná, utře si nos pěstí, poslušně mě následuje a nechá se instruovat. Pak se zamračí. *No jo, ale jak se budu koupat? Vždyť mi to bude v plavkách vidět!*
*Klidně si nech šortky. Těch pár dní se musíš bez koupání obejít. Mohla bys chytit nějakou infekci.*
*Kluci jsou ve výhodě,* uvědomí si, když dojdeme k rybníku.
Gestem Patrikovi odpovím, a než doběhne, dodám: *Možná jsou kluci zvýhodněni, přesto jsem ráda, že jsem holka.*
*To by mě teda zajímalo, proč,* brblá Nikola zachmuřeně.
Kdybych byla kluk, mohla bych s Patrikem leda kamarádit, kdežto takhle ho smím milovat a mohu se těšit na milování]

Ačkoli jsem se zařekla, že s čúzou, která přebrala mámě tátu, v životě nepromluvím jediné slůvko z vlastní vůle, nemohu to nechat jen tak, tím spíš, když mi Monika nahraje.
*Kláro?* požádá mě o chvíli pozornosti, když se loudáme ze společné večeře.
Zpomalím na její úroveň, zatímco táta, zabrán do hovoru o počítačích s Ivanem, jediného tématu, které je schopno bráškovu pozornost soustředit někam jinam než je chata číslo 98, nás předejde a spěchá donést Nikole, jež pro slabou nevolnost a bolesti v podbřišku odmítla jít do jídelny, porci segedínského guláše.
*Chtěla jsem ti poděkovat,* začne Monika z povzdálí.
*Není zač,* trhnu rameny. *Nikola mi nijak nepřekážela, byly jsme u vody a s kluky na kolotočích.-*
*Nemyslím jen za hlídání,* přeruší mne. *Hlavně za to, jak.- jak jsi jí pomohla.*
*Byl to pro ni šok,* potvrdím.
*Je ještě malá, vždyť jí teprve bude jedenáct.-*
*Byl to pro ni šok,* opakuji důrazně, *protože netušila, oč kráčí! Myslela, chudák, že umírá. Moje máma se se mnou o sexu nikdy nebavila, ale tyhle ženský záležitosti mi vysvětlila dávno předtím, než jsem je dostala.*
*Netušila jsem, že to dostane tak brzy,* brání se chabě.
*Tak jste to tušit měla!* odseknu. *Připravila jste jí krásně trauma-tizující zážitek. V necelých jedenácti nemá ponětí o krámech a navíc si myslí, že může otěhotnět z pusy. Hrajete si na dokonalou manželku a starostlivou matku a přitom máte ve výchově pořádný díry.*
Monika mne za mou jedovatost nesjede, na chvíli se odmlčí a pak dokonce přizná chybu! *Máš pravdu, měla jsem to tušit. Dnes děvčata dospívají mnohem rychleji.*
Se zadostiučiněním trhnu rameny a chci přidat do kroku, ale Monika mě zbrzdí: *Kláro? Chyb se může dopustit každej.*
*A co já s tím?*
*Úplně každej. Třeba jen v úsudku.- Ty mě nenávidíš, já tě chápu, nenutím tě, aby sis mě oblíbila, ale moc bych si přála, abys nezanevřela na svého tátu. Má vás rád, tebe i Ivana, trápí se tím.*
O tomhle je, řeč! Šlehnu po ní pohledem. *Moje máma se trápila taky. Díky vám.*
Monika se neurazí. *Když se dva vezmou, věří, že to je na celý život. Jenže po čase se může stát, že se láska někam vytratí. Tvoje máma by nebyla o moc šťastnější, kdyby s ní táta zůstal - bez lásky. Zkus nebýt sobec a dopřát štěstí jemu. Není nejmladší.- A tvá matka má šanci najít si někoho a prožít ty krásný roky znovu, možná i líp než poprvé.*
Vyrazí mi dech, mluví o tom nahlas a samozřejmě.- Nevím, co odpovědět, její úvahy mi jsou proti srsti a úhel pohledu je zcela neznámý! Naštěstí k odpovědi nedostanu příležitost, jsme už příliš blízko chatky, kde utrápená Nikola s nakrabaceným čelem naříká na ženský úděl.
Místo hádky požádám tátu o vycházku na diskotéku a rovnou začnu s přípravou do víru nočního života. Pat mě pozval na diskotéku do Holidaye a z několika nenápadných narážek vyplynulo, že tancem by tahle noc mohla pouze začít.
Pracně obkroužím horní i dolní víčko očními linkami Miss sporty, přičemž nasliněným malíčkem neustále umazávám přebytečné čárečky, řasy načerním mascarou. Líčení rtů je méně pracné, kontury zvýrazním rtěnkou v tužce a na plochu rtů nanesu štětečkem ostře červenou barvu s leskem. Hodí se k večernímu líčení stejně jako k mým tmavým vlasům a černému strečovému tričku s obtiskem rudých našpulených rtů na prsou, které si obleču k černé kožené minisukni, na nohy bílé tenisky na vysoké podrážce, sebe i verandu zahalím do oblaku vůně zeleného FA, až začne debil bráška kašlat a předstírat nedostatek kyslíku, a jsem připravená vyrazit.
*Teda, Ivane, koukej na ni dát bacha,* zaangažuje ho táta. *Podívej, jak to tvé sestře sluší! Nějak nám tady rozkvetla před očima.- Nepouštěj ji z očí, rozumíš?*
*Vezmu ji na vodítko,* uchichtne se brácha a směle čelí mému vědoucímu šklebu. Je mi jasné, že nejdéle u sousední chatičky se naše cesty rozdělí!
Mně a Ivanovi dopřeje táta příjemnou zábavu, připomene jednu po půlnoci jako hodinu nejpozdějšího návratu a když se kousek před budovou umýváren otočím, mohu je vidět, jak ve třech mastí žolíky.- Jsou na lásku tři - a vyhovuje jim to!
*V jednu tady,* podotkne Ivan.
*Cože?* zeptám se ho nepřítomně.
*Opovaž se tu v jednu hodinu nebýt,* varuje mne.
*Abys to zvládl ty,* uchichtnu se. *Kolikrát to za noc děláš? Desetkrát?*
Bráškovou tváří přelétne nevzrušený úsměv. *Jsem snad králík? Rozhoduje kvalita, ne kvantita!*
Pobaveně se zasměji. Ivan není králík, je to kůň!
Patrikovy obdivné oči mi vženou do tváří růž mnohem přirozenější než umělé líčidlo. *Jsi pěkná, ježečku.*
Usměji se, jako bych byla zvyklá sbírat lichotky jak známky do alba. Jsem pěkná v jeho očích, což je hlavní, jinak úplně normální, nakrátko ošmidlaná hnědooká holka s čerstvým pupínkem akné na čele, který se mi nepodařilo zakrýt ani korekční tyčinkou.
*Kluci nám drží místo, jinak se nechytáme. Je tam husto,* upozorní mě po polibku na přivítanou, vezme za ruku a podoben le-doborci razí cestu k jednomu ze stolků v hlučícím diskolandu.
*Kláro?* huláká po mně Srnečka. *Přijde Ivan?*
*Ne,* zazdím její naděje. *Šel.- si lehnout.*
*On šel spát?* užasne Denisa. *Je normální?*
Patrik, který tuší, že si můj bráška sice šel lehnout, ale ne sám, se pobaveně usměje. *Nejnormálnější ze všech.*
U stolu se sotva stihnu pozdravit s Matem, jehož monokl hraje spíš dožluta, na Hančino sdělení, že mi bude vyprávět, co všechno prožila oné osudné noci v táboře roverů, odvětím *za chvíli*, a už se ocitám na neméně stísněném tanečním parketu. Diskžokej má uznání, vzhledem k horku a absolutnímu nedostatku prostoru nás neničí rychlými skladbami, pouští spíš ploužáky, jež vyhovují mnohem lépe. Mně a Patrikovi tedy určitě! Můžeme se k sobě tisknout, ukájet se třením nedočkavých těl a dívat se zblízka jeden druhému do očí.
*Kluci se tu zdrží minimálně do uzavíračky,* oznámí mi šeptem. *To znamená do pěti. Pokud nesbalí nějakou babu, u který zkysnou až do oběda.*
*Já musím být nejdéle v jednu na chatě,* odvětím.
*Na chatě,* opakuje mnohovýznamně. *Takže kdyby se nám tady přestalo líbit, máme kam jít. Do jedný je času dost.-*
Znovu vlna vzrušení. *Uvidíme,* kuňknu.
Rozhodnutí nechá na mě, což je mi sympatické. Patrik tancuje velice dobře, jeho pohyby jsou koordinované s melodií, hudební sluch nezapře. Díky rachotu decibelů i všeobecného šrumu se můžeme bavit jedině při ploužácích, ale my to neděláme, stačí nám být spolu, hledět si do očí a občas se na sebe slabě usmát. Cítím jeho touhu a svou aurou mu vysílám stejné impulzy, Patrik je chytá a pohlcuje.
Když mi ze všeho vyschne v krku, pozve mne na džus. Barpult je obležený do posledního místečka, poodstoupíme k dokořán otevřenému oknu a symbolicky si přiťukneme, byť se to k nealkoholickému nápoji příliš nehodí.
*Na dnešní noc,* řekne se zvláštním úsměvem.
Uteču pohledem a zahledím se oknem ven, kde na schodech či jen tak přímo na vybetonované terase posedávají kluci i holky a jedna dvojice se bezostyšně mucká.-
Náhle strnu. Můj tetanus způsobí vysoká mužná postava, která k Holydayi spěchá od parkoviště. Zpanikařím. Co mám dělat? Na útěk je však pozdě. Patrik není slepý!
*To je Miloš,* hlesnu na vysvětlenou.
*Já vím,* odvětí vyzývavě. *Brácha tvé kámošky.*
Pamatuje si to přesně!
*Co tu chce? Zase jel jen tak kolem.-?*
*Netuším,* polknu. *Dovolíš? Zjistím to.*
Bez nadšení ode mě vezme napůl vypitou skleničku džusu a o krok ustoupí, abych se mohla prodrat k východu.
*Ahoj,* pozdravím Miloše.
*No sláva!* udělá. *Všude tě hledám, obíhám kemp jak idiot a slečna tady diskotančí.-* Navzdory obsahu slov vyznívajících do výtky se tváří příjemně a dokonce udělá pohyb, jako by mě chtěl obejmout.
Pohotově couvnu. *Mám sedět v chatce a čekat, až ti vybyde chvilička a ty se ji rozhodneš věnovat mně?*
*Copak nevíš, jak jsem na tom s časem?* ospravedlní se. *Přece víš, maličká, že to nemám jednoduchý.*
*Jo, vím.* Patrikova silueta v okně mi svazuje ruce!
*To jsem rád,* pousměje se. *Půjdeme.*
*Kam?*
*Do auta,* navrhne. *Vyjedeme si kousek ven, ukážeš mi, kde nejhlubší je les a kam laně chodí pít.-*
*Tady nikde není křišťálová studánka,* přeruším ho. *Promiň, ale nepojedu. Nechce se mi.*
Miloš mi nerozumí. *Co se ti nechce?*
*Z toho mála, co mi nabízíš, se mi nechce nic,* ujistím ho. *Nechce se mi nikam jet, nechce se mi milovat v autě.*
Pochopitelně se namíchne. *Uvědomuješ si, že za tebou nejedu spoustu kilometrů, abych dostal košem?*
*Nikdo tě nenutil.*
,,No tak, maličká,* pokusí se o smír.
*Nejsem maličká.*
*Nepoznávám tě,* přizná se.
*Protože už jsem z toho vyrostla.*
*A smím vědět, copak se slečně chce?* otáže se ironicky.
*Zůstat na diskotéce.*
V pohledu, kterým letmo zavadí o otevřené okno, je pohrdání. *Natřásat se a kroutit mezi těmi puberťáky?*
*Přesně,* ujistím ho. *Já jsem puberťačka, takže si s nimi rozumím. Hodím se k nim.*
Patrika přestane čekání bavit. *Kláro!*
    *Jo takhle,* dovtípí se a v tónu zazní uražená ješitnost.
Přikývnu. *Jo, je to takhle. Miloši.- Měla bych ti možná poděkovat za to všechno, ale.- nemůžu. Nejsem ti vděčná. Naopak. Hrozně mě mrzí, že se to stalo.*
*Aspoň tě zaučil pořádnej chlap,* zašklebí se.
Nechám ho stát před diskolandem a spěšně zamířím dovnitř. Než se dostanu k oknu, Miloš už na terase není. Tohle se mu určitě stalo poprvé, dostal kopačky od šestnáctky! Pocit osvobození, očisty a úlevy ze mne spadne při pohledu na podezíravého Patrika. Donutím se k úsměvu.
*A je to,* prohodím lehkomyslně.
Z obrovských rozpaků mi pomůže diskžokej, lépe řečeno skladba, kterou vybral pro následující chvíli. Jedna z nejhezčích písniček skupiny Scandall! Patrik ji také pozná a jelikož ví, že ty kluky baštím, mlčky ke mně natáhne ruku. Hodím do sebe zbytek džusu, ochotně ho doprovodím na parket a ještě ochotněji se do něho zavěsím.
Kolik dluhů člověk má, které nikdy nesplácí, kolik šancí člověk má, než je všechny poztrácí, jen můj sen mi nalhává, než se k ránu probudím, slýchám slovo tvý - odpouštím.- vykřikují reproduktory a mně připadá, že mi refrénem mluví do duše. Nevím, kolik mám šancí, ale tuhle ztratit nechci!
Vysvětlování se vyhnu, zbytečně bych se zaplétala a prozrazovala na sebe věci, za které se stydím, rozhodnu se udělat krok jiným směrem a jakmile skladba skončí, navrhnu: *Co se mě týče, jsem vytancovaná na týden.*
*Já na dva,* pousměje se, ale víc mi nepomůže!
*Docela bych šla na vzduch,* nadhodím.
*Já taky,* ujistí mě a zase se odmlčí.
*Projít se, nebo si někam sednout a popovídat si.-*
*Nápad to není špatnej,* usoudí a jeho oči jsou jako pichlavé trnky, k iniciativě se schválně vyprovokovat nedá!
Přestanu okolkovat: *Doprovodíš mě?*
*Miloš nepůjde?* opáčí.
*Ne. Odjel a vsadím se, že už víckrát nepřijede.*
Vezme tuhle zprávu na vědomí bez mrknutí, uchopí mě za paži, vykličkujeme mezi dvojicemi posedávajícími na terase a zamíříme
do stanové části. Hlubokým vydechnutím dostanu ze svých plic cigaretový kouř a z duše poslední cáry vazeb, co mě spojovaly s Milošem. Připadám si očištěná.
Škoda, že to tak nebere také Patrik! Jeho mlčenlivost nejprve přičítám trémě z budoucích okamžiků, ovšem jakmile dojdeme k modrému stanu a on mě galantně pustí dovnitř první, ujistím se ve svém omylu. Nasoukám se dovnitř po čtyřech, uvelebím se na jednom ze dvou spacáků a jestliže jsem čekala, že se okamžitě začneme líbat a mazlit a vzrušovat, pletla jsem se! Patrik nahmatá baterku, žlutý kužel okamžitě zalije nevelké prostory, odloží si ji do klína a zaujme turecký posed na druhé karimatce. K čemu světlo? Po pár minutách je ticho nesnesitelné!
*Máte tu docela útulno,* prohodím, abych něco řekla.
*Taky jsem hodinu uklízel,* pousměje se.
*Hodinu?* užasnu. *V takovým malým stanu?*
*Malej, ale plnej bordelu,* přizná se. *Uklízel jsem prvně za čtrnáct dní, co tu vegetíme. A Mat ani jednou. Kdybys přišla před večeří, nemohl bych tě pozvat dál.-*
*Mám silnej žaludek.*
*Stejně by to nešlo,* odporuje.
*Ne? A proč ne?*
*Protože by ses tam nevešla,* odpoví mile.
*Uklízel jsi kvůli mně?*
Přikývne - a uhne očima! Ticho, které se rozhostí, je tíživější. Nepomůže ani, když se na spacák natáhnu! Místo aby mne obejmul a políbil, začne si nervózně hrát s baterkou.
*Jak dlouho tu s klukama zůstanete?* vydoluji ze sebe po dobré čtvrt hodině usilovného přemýšlení!
*Mat má naplánováno do konce července, já nevím.*
*Nevíš?*
*Ne. Záleží na okolnostech,* trhne rameny.
*My v sobotu balíme,* oznámím mu staronovou novinku, přičemž si dám záležet na vyzývavém tónu. *Už v sobotu!*
*Hm.*
Jsem z toho kluka jelen, fakt! Nemám u sebe hodinky, nicméně pomlku, která nastane, odhaduji na dobrých třicet minut! Nechce se mi věřit, že by byl tak moc nesmělý, včera jsme se líbali dost
odvážně, hladil mi přitom ňadra a veškeré náznaky směřovaly k tomu, že dnešní noc se stane důležitým předělem našeho vztahu.- No, asi skutečně stane. Bohužel ne startem, jak jsem se domnívala, nýbrž koncem!
Vnucovat se nebudu! Ke všemu začnu pociťovat malou potřebu. *Půjdu.*
Cukne sebou, jakoby úlekem. Pak se zatvrdí: *Když chceš.*
*Myslela jsem..* nakousnu a zase umlknu.
*Já si to myslel taky.*
*A.- změnilo se něco?*
Poprvé se mi podívá do obličeje. *U mne ne, Kláro,*
Baterka dodělává, její světlo slábne a skomírá, Patrikovy oči jsou schované ve stínu. Nadzdvihnu se na lokti, abych mu byla blíž, přičemž moje prsty o cosi zavadí. Podle hmatu poznám, že to je zabalený prezervativ! Nenápadně ho vrátím ke stěně stanu, kde objevím celou krabičku. Potěší mě to!
*Miluju tě,* řeknu odhodlaně.
Natáhne ruku, aby se mohl jemně dotknout mé brady. Přisunu se k němu maličko blíž, zajede rukou po mém krku do vlasů a zvolna obejme. Dotknu se svými rty jeho tváře, ačkoli je oholený, do rtů mě zaškrábou jehličky vousů. Přenese na mě svou váhu, nezadržitelně padám zpátky na spacák, horečně vyhledá moje ústa a konečně se políbíme.
Ačkoli by to nyní mělo být v pořádku, není. Cosi mezi námi visí jako bouřkový mrak, líbáme se a já cítím skleněnou bariéru, do které narážíme každý ze své strany. A navíc musím čím dál akutněji na záchod. To ten džus.-
Patrik uvolní moje ústa. *Chodila jsi s ním?*
*Cože? S kým? Jo, ty myslíš.-* V tu ránu jsem doma! O tohle mu jde, Milošův stín trčí jako strašák a já, husa, se snažila hrát hru nic se neděje. *Odpusť, že jsem ti to neřekla, ale bylo toho tak málo, že jsem to nepovažovala za nutný. Je to brácha mé kamarádky, párkrát jsme se sešli. Nemilovala jsem ho. Stačí?* Abych rozptýlila poslední pochybnosti, dodám: *Nikdy jsem nebyla do nikoho zamilovaná, až teď.- A to jsem do Brčálníku vůbec nechtěla jet!*
Obejme mne. *Tak to já se zamiloval skoro na první pohled. Nejdřív mi s tím pomáhal Mat, ale blbě, k ničemu to nevedlo.
Myslel jsem, že jsi jako ostatní holky, co mu padají k nohám, a mě nebereš.-*
*A já zas myslela, že mě balí Mat, ne ty,* usměji se. *Proto jsem byla pořád tak protivná a odmítavá.-*
*Miluju tě, ježečku,* dýchne mi do vlasů.
Připadá mi víc než ironie osudu, že se mi dostane prvního opravdového vyznání lásky (Milošovy lži nelze počítat) zrovna ve chvíli, kdy mi může prasknout močový měchýř!
Patrikovy prsty zabloudí pod tričko, vyhrnou jej a jeho dlaň něžně sevře ňadro. *Jsi tak pěkná.-*
Začínám se potit, jestli si okamžitě nedojdu na záchod, neručím za sebe! Jenže.- je mi to děsně trapné!
*Promiň, Patriku, ale.- Musím už jít.*
Překvapeně mrkne na zápěstí. *Ještě zbývá spousta času.*
*Já vím.- Musím.-*
*Není ti dobře?* všimne si mého oroseného čela.
Chytím se toho nápadu jako tonoucí stébla: *Potřebuju vodu, napít se, udělalo se mi trochu.- nevolno.*
*Mám tu limonádu -*
*Chci čistou vodu! Opláchnout se, víš. Hlavně rychle!* pobídnu ho a div se nekroutím. Aniž bych čekala, vymotám se ze stanu a rozběhnu tryskem k budově umýváren. Patrik mě dostihne až těsně před nimi.
*Kam běžíš? Koupelna je vlevo -* volá za mnou.
Dobře vím, proč vtrhnu do pravé části, a aniž bych se stačila v jedné kóji zavřít, s nepopsatelnou úlevou si sednu na mísu. Pitomej džus.-! Jak teď před ním vypadám? V rámci scénáře si v koupelně opláchnu celý obličej, riskujíc rozmazání líčidel, ovšem Patrika neoklamu. Tváří se pobaveně a čím víc uhýbám očima, tím víc se usmívá.
*Zkazila jsem celej večer. Těšila jsem se, že.- že.-*
Obejme mne. *Tím se netrap. Nemohlo to vyjít, bylo to moc připravený a strojený.*
*Taky ti to tak připadalo?*
*Skoro jak před maturitou,* usměje se.
*Mrzí mě to.*
*Mě ne,* ujistí mě. *Copak zítra bude konec světa?*
Políbím ho na špičku nosu. *Miluji tě.*
 
 
14. KAPITOLA
Druhý den samozřejmě konec světa nenastane, středeční ráno se vyloupne jako čerstvě rozbalený pomeranč a dopoledne se změní ve sportovní, kdy vedení kempu uspořádá turnaj ve volejbale. K jeho účasti se dají vyprovokovat jak Patrik a jeho kamarádi, tak generace starších tatíků, mezi nimi i ten náš. Nepamatuji si, kdy jsem ho naposledy viděla sportovat, v červených trenýrkách mi připadá směšný, vážený pan podnikatel poskakuje po hřišti a slibuje klukům nášup, což je vzhledem k věkovému průměru obou mužstev rčení nejen přehnaně sebevědomé, nýbrž i vyloženě fantastické.
*třeste se, saláti,* pokřikuje po soupeřích v nezvykle výborné náladě, přičemž ho Monika s Nikolou z trávníku v těchhle nesmyslech mohutně povzbuzují.
*Mám ho zničit?* mrkne na mne Patrik a dřív než ho stihnu požádat o shovívavost, tatíček se zničí sám. Po odpískání začátku hry se vrhne s vervou po míči, srazí se se svým soupeřem a padá. Kdyby se skutálel na trávník, případně na klasickém pískovém hřišti, následky by jistě nebyly tak katastrofální, jako když se na jeho bledých neopálených holeních podepíše antukový povrch. , Jeho zranění pochopitelně není smrtelné ani vážné, za mé a Mo-ničiny pomoci odpajdá zpátky do chatky, ovšem z turnaje je vyřazen a když mu Monika rány čistí septonexem ve spreji, bolestivě usykává. Nikola zmírňuje jeho utrpení foukáním na odřeniny.
*Miláčku, ty jsi úplný nemehlo,* konstatuje Monika poté, co nejrozsáhlejší mapy sedřené kůže zafačuje. Nezní to posměšně, ani sarkasticky, v jejím hlase slyším soucit. Povzbudivě ho obejme. *Ale my tě máme rády i tak.*
Nemohu běžet zpátky na hřiště, najednou průběh i výsledek sportovního klání pozbyde důležitosti, jsou přece prázdniny a je úplně fuk, zda-li vyhrají kluci, či tátové! Toho mého je mi totiž děsně líto. Těšil se, měl tolik chuti si zahrát, měl dokonce i čas.- A má po všem. A co ostatní jeho plány? Jeho touhy? Jeho sny??
Ačkoli mámu podrazil, našel si jinou ženu, možná má vážně právo být šťastný, prožít zbytek života podle svých představ - po boku ženy, kterou miluje. Bohužel to není mamka!
Zachytí můj pohled a asi si ho vyloží správně, protože hořce vzdychne. *Je na mě smutnej pohled, co?*
Neodpovím, nejsem si jistá s hlasovým fondem, místo toho přistoupím blíž a protože neumím dávat najevo náklonnost tak otevřeně jako Nikola, pohladím ho po prošedivělých skráních. Jeho úsměv je mi odměnou - čtu v něm naději.
*Půjde to,* řekne tiše.
Proč by to nešlo? Vždyť jsme na lásku tři: táta, Ivan a já.

BLUDIČKOVÝ VEČER, hlásají nápisy na pestrobarevných plakátech, rozvěšených na nejviditelnějších místech v kempu. V praxi znamenají veselý program na zpestření pobytu pro malé i velké rekreanty, kdy na břehu rybníka vyhrává country kapela, v několika provizorních stáncích lze zakoupit občerstvení a všechny lodičky i šlapáky jsou vyzdobené stejně jako plot kempu rozsvícenými lampióny, což dodává teplé červencové noci karnevalový ráz. Nikola je nadšená.
*Honem!* pobízí nás u večeře. *Vám to dneska trvá!*
*Nic nám neuteče, neboj,* mírní ji Monika.
*Jo, co kdyby!* ušklíbne se a peciválky s mákem do ní skáčou jako vojáci do krytu. *Nevybyde na nás loď!*
*Ivan ti nějakou opatří,* slíbí táta. *Hoch z půjčovny je přece jeho kamarád, vždyť je s ním na molu víc než doma.*
Hm, tak tohle bych na jeho místě netvrdila! Bývávalo.-
*A na pátek nutně potřebuju nějakou masku,* zamlouvá si Nikola. *Prý tu bude maškarní.- Tak už pojďte, lidi!*
Naskládám použité talíře do jedné pyramidy a odnesu je na odkládací stolek. Cestou se stavím u Venduly. *Jak to jde?*
*Na nervy,* ujistí mě.
*Nepůjdeš na bludičky?*
*Nemám s kým a taky -*
*Mohla by ses přidat k nám.*
*Ivan ti řekl, abys mě pozvala?* zadychtí.
Bohužel ji musím zklamat. *Ivan je moták.*
*On nepůjde.-?* zeptá se sklesle.
*Ale jo, asi půjde.- Určitě půjde.- Jenže ne sám.*
*S tou fuchtlí, co?* dovtípí se. *Dneska byla na večeři s nějakým chlápkem, samý hihihi.*
*Třeba někdo z příbuzenstva,* míním. *Hele, Ivan je vůl, kašli na něj. Pojď s námi, Olda s Hankou tam budou taky.-*
*Stejně nemůžu,* přeruší mne. *Mám službu na nádobí.*
*Kláro!* zahuláká Nikola přes celou jídelnu. *Nezdržuj!*
*Už musím,* omluvím se Vendule. *Tak čau. Nějak to nádobí zmákni.- Anebo - pomůžu ti s tím, budeš dřív hotová a -*
*To je dobrý,* odmítne. *Bez Ivana to nemá cenu.*
Ta holka je udělaná! Do mého brášky, já omdlím!
Ivan dřepí na verandě jako připínáček.
*Fofruj na večeři, než ti zavřou jídelnu,* pobídnu ho.
*Nemám hlad,* odvětí bezbarvě.
*Jsou pecivály. Ty máš přece rád, ne?*
*Nemám chuť.*
*Ukaž?* otáži se zvědavě a schválně se mu snažím nakouknout do obličeje. *Nevyměnil tě někdo? Poprvý v životě od tebe slyším, že nemáš hlad ani chuť.-*
*Je to kurva,* prohlásí otevřeně.
Samým překvapením otevřu pusu dokořán. *Cože? Kdo?*
Místo odpovědi hodí hlavou k sousední chatičce, v jejímž okně se svítí. Vybavím si předešlý rozhovor s Vendulou.
*Myslíš toho chlápka, co s ní byl na večeři? Že by choť?*
*Karina není vdaná!* vyjede prudce. Ačkoli na ni má vztek, musí ji mít stále rád, protože se jí zastává! *Měla Karinku zasvo-bodna. Já bych si s vdanou paničkou nezačal.*
*Třeba za ní přijel brácha nebo strýc nebo -*
*Nabrnkla si ho dneska u vody.- Přede mnou!*
*Jo tak,* dovtípím se. *Tys dostal kopačky.*
*Takovýho starocha,* odfrkne znechuceně.    *Kolik mu je? Padesát?* hádám.
*Nejmíň třicet!*
Rozřehtám se, div se neposadím na zadek. *Brácho, ty jsi blbej, jak daleko vidíš! Nepřipadá ti, že se k jejím dvaadvaceti, nebo kolik jí je, hodí víc než šestnáctiletý ucho? Ty sis myslel, že je to navždy? Že se necháš zplnoletit, abyste se mohli vzít? Nebo že na tebe počká, až dostuduješ a odbydeš si vojnu, jo? Slyšíš, jak uhozeně to zní? Natož aby se to stalo skutečností?*
*Je to děvka,* prohlásí zarputile.
*S tím souhlasím,* uchichtnu se. *Víš, co mi řekl Miloš? Prý mám být ráda, že mě zaučil pořádnej muž. Je to cynický, ale.- ber to takhle. Ty si jistě taky nemůžeš stěžovat.*
*Je to děvka,* vede si svou, načež se na mě zoufale podívá a moc bych za to nedala, že ve svitu lampy se jeho oči nepřirozeně zalesknou, *jenže.- mám ji rád!*
Přestanu se mu smát.
*Láska někdy bolí,* řeknu tiše. *Pojď na bludičky, Nikola se těší, že jí seženeš protekční lodičku.*
Zavrtí hlavou. *Nechce se mi.*
*Hypnotizováním jejího okna si nepomůžeš. Jestli tě tu uvidí, akorát bude mít radost, jak s tebou zacvičila.*
Ivan polkne nasucho. *Tak.- jdu spát. Kláro, prosím tě, řekni tátovi, třeba že mě bolí hlava.- nebo něco.*
Pochopím, víc ho nepřemlouvám.
Monika dorazí k rybníku i s mým tátou vzápětí po nás a svou dceru nekompromisně nažene na jejich lodičku. Já odmítnu. Patrik už na mne netrpělivě čeká, nicméně neodběhnu hned, dívám se za nimi tak dlouho, než je pohltí tma a jejich plavidlo se stane dvěma světelnými body, lampióny na přídi i zádi, od ostatních k nerozeznání. Obrázek těch tří se mi vryje hluboko pod kůži. Táta se zafačovanými koleny vesluje, Monika sedí na lavičce před ním a cosi mu s úsměvem povídá, Nikola čechrá hladinu svými dlaněmi.- Vypadají jako spokojená rodinka a podle všeho jsou spokojená rodinka. Měla bych Nikole závidět, ale nedokážu to. Ona ve svých jedenácti tátu potřebuje mnohem víc než já!
Kdosi mě zezadu obejme. *Na co tu čekáš, krásko? Vyhlížíš včerejší den?* Vtipálek Mat, kdo jiný.
*Přece na tebe,* zazubím se.
*Taková pěkná holka,* baví se, *a tak prolhaná! Zase utřu nos, jako vždycky.-*
*Ty si máš co stěžovat,* uchichtnu se.
*No a ne? Táda si tu našel babu, Pat je zralej na ženění, jenom na mě žádná nezbyla.*
*Matěji? Udělal bys něco kvůli mně?*
Hodí okem po Patrikovi, prodírajícím se houfem Oldových zákazníků tlačících se podél půjčovny. *Nerad bych kvůli tomu přišel o kámoše.-*
Pobaveně vyprsknu. *Nic takového jsem nemyslela!*
*Ne?* protáhne napůl zklamaně a napůl vážně.
*Když si stěžuješ na nedostatek holek, všiml sis někdy mojí ségry? Blondýnka, vlasy skoro do pasu.-*
*Ta malá, co s vámi byla v kině?*
*Přesně.*
*Jo, všiml, jednou z ní vyroste krásná baba. Co s ní?*
*Miluje tě celou svou jedenáctiletou duší.*
Pousměje se. *To je od ní hezký, ale zatím je hluboko pod zákonem a nechceš, doufám, abych riskoval grandhotel Bory.*
*Ne,* ujistím ho. *Jenom kdyby sis jí maličko všiml, třeba jí řekl ahoj nebo tak něco, ať má zážitek z prázdnin.*
Překvapeně povytáhne obočí. *Teda, ženský po mně chtěly ledacos, ale s takovou prosbou ještě žádná nepřišla.*
Patrik, který se k nám konečně dostane, zaslechne poslední slova, jelikož se hned zajímá: *Jakou prosbu?*
*Prej seš k ničemu,* pospíší si Mat, *tak abych za tebe zaskočil, vypomohl starýmu příteli.- Hele, on se usmívá! S tebou to nehne? Tvoje holka mi tu dává návrhy a ty nic.*
*Já jí věřím,* prohlásí Patrik pevně.
*Ach,* udělá Mat pobaveně, *to jste okoukali ve filmu pro pamětníky, ne?*
*To je nová móda,* ujistí ho Pat. *Bejt věrnej a věřit. Ale to ty nemůžeš znát.-*
*Aby vám to vydrželo, děti,* řehtá se ten kůň. *Nejmíň do důchodu! Hele, nechte toho mudrování a pojďte na loď, benátská noc se má užít.*
A tak si jdeme užívat, což znamená nahánět se kajaky po hladině rybníka, kterou nečeří ani ten nejmenší vánek a co vypadá jak nablýskané zrcadlo, v němž se odrážejí miliony hvězdiček, a dávat si pozor na *čochtana*, a ještě si přitom stihnout s kluky domluvit zítřejší maškarní mecheche. Noční hra se lehce podobá hře na babu, ovšem s tím rozdílem, že celá probíhá na vodě a babou není plácnutí, nýbrž balónky napuštěné vodou, připomínající trochu mě-ňavku a hodně časovanou bombu, neboť se přehazují z loďky na
loďku a co chvíli se stane, že některý pukne a zlije ubohou osádku. Ten, co vybuchne a roztříští se o hranu pádla, jak se Pat snaží co nejrychleji ujet z dosahu střelců, mě ohodí od hlavy až po klín!
*A jsem vykoupaná,* ulevím si pobaveně, ale to už na mě letí další. *Nééé!* Tentokrát mě dávka vody na chvíli oslepí. *Prosím tě, zajeď někam mimo!*
Vysmátého Patrika napadne jediné možné řešení, jak zmizet: sfoukne svíčky v obou lampiónech, staneme se neviditelnými a odpádlujeme do tichých vod. Patrik zmírní tempo, leč nezastaví, plujeme dál a dál. Výkřiky zděšení, výbuchy smíchu, plácání pádel a mohutné stříkance svědčí o pokračující divoké vřavě, nad kterou se můžeme usmívat. Je docela dobrodružné plout v husté letní tmě, aniž by člověk viděl na víc než na pár pomyslných kroků. Náhle se před námi vztyčí hrozivá hradba černější než okolní tma, kterou správně tipnu na lesní porost protějšího břehu! Pode dnem kajaku zaskřípe písek. Patrik, který je bez bot a na sobě má pouze tričko a džínsové kraťasy, vyskočí z lodě rovnýma nohama a kajak i s mou zátěží vytlačí na pevnou zem. Podá mi ruku, abych mohla snadněji vystoupit.
*Jsem na ždímání,* konstatuji vesele a svleču promáčenou rif-lovou bundu.
*Vyždímu tě,* nabídne mi svoje služby. *Ukaž, ježečku.- No fakt, jsi nasáklá jak houba, svleč ty šaty.*
*Nic pod nimi nemám.*
*Půjčím ti triko,* nabídne mi.
Otočím se k němu zády, přetáhnu šaty přes hlavu a podám mu je. Na nahém těle mi naskočí navzdory poměrně teplé letní noci husí kůže. Nevím, jestli je to jenom zimou! Patrik si svleče tričko. V momentě, kdy si měníme svršky z ruky do ruky a zůstaneme proti sobě čelem, vyklouzne zpoza mráčků měsíc o kus menší než když zaléval stříbrem teepee v táboře roverů, kde jsme se prvně políbili, a obnaží naše siluety. Patrik nechá ruku s tričkem klesnout.
Chvíli se na sebe díváme. Bez řeči, bez dechu, bez studu! Povolím ochromené prsty. Mokré šaty, jež jsem dosud svírala, spadnou do trávy. Kdo by se o ně staral! Patrik nasucho polkne a pomalu, pomaloučku mi položí svou dlaň na chladem vystouplou bradavku.
*Zahřej mě.-*
Ačkoli se moje prosba podobá neslyšnému povzdechnutí, Patrik ji dešifruje. Lehounce začne dlaní po mém ňadru hladivě kroužit, povzbuzen mou nehybností mě druhou rukou obejme za zády, přitáhne k sobě a aniž by ustal v laskání, horce se políbíme na ústa. Zima, ostych a vůbec všechny nepříjemné pocity zcela zaniknou, přehluší je vjem mnohem silnější. Je jím láska, kterou se doslova zalykám a při Patrikových polibcích málem šílím! Sehraně sklouzneme do kleku, aniž bychom ustali v líbání, třeme se o sebe a naše neklidné ruce bloudí po těle toho druhého, hledají místečka, kde jsou doteky nejvzrušivější. Netrvá dlouho a Patrik mě zbaví posledního kousku oblečení, spodních kalhotek, zatímco já mu rozepnu a stáhnu šortky. Jeho ztopoření je tak mohutné, že se mi to málem ani nepodaří. Romantiku prostředí umocňuje žabí skřehotání, jež se ozývá docela blízko nás, vzdálené pištění, výkřiky a mihotání světélek lampiónů u druhého břehu. To, co se stane, co se zákonitě musí stát, přišlo nečekaně a velice spontánně, tím silněji milování prožíváme. Oba. Patrik pokrývá polibky každičký kousek kůže mého těla, klekne si za mne, sevře moje ňadra ve svých dlaních a jazykem přejíždí po celé délce páteře, jen slastně usy-kávám a prohýbám se jako luk. Když už toho na něho začne být moc, přeruší laskání, aby vyhledal v kapse šortek kondom, vybalil jej a naroloval si ho na zbytnělý penis. Podestele na trávu své tričko, položí mne naznak a při dlouhém něžném polibku se naše těla spojí na dvou místech současně. Všechno ve mně jásá a křičí a touží být mu blíž, ještě blíž, ještě.-
Patrik zasténá. Přestože došel na vrchol mnohem dřív než Miloš, milování s ním bylo nesrovnatelně lepší! Názor, že mi starší ženatý muž může poskytnout mnohem víc než mladí kluci, dávno nesdílím! Jistě, Miloš mě oslňoval skvělým autem, naditou peněženkou, noblesou, se kterou za mě platil v luxusních podnicích večeře, byl ve všem zkušenější, vychytralejší, prohnanější.- Patrik nic z toho nemá. Může mi však dát něco mnohem důležitějšího a cennějšího - lásku, které Miloš nebyl schopen. Vždyť on na rozvod nikdy ani nepomyslel, to jsem si jen ve své naivitě namlouvala, nevozil mě ven z města proto, abychom si užili nejčistšího koupání, nýbrž z důvodu, aby nás nezahlédl někdo známý!  : Schoulím se Patrikovi do náruče, abych slyšela tlukot jeho srdce
připomínající dusot koňských kopyt dobíhajících závod. Ve chvíli, kdy jeho tep nabyde normálních hodnot, mu zuby jemně sevřu kůžičku na krku. Nedá se vyprovokovat, stále mlčí a svírá mě jako starostlivá máma svoje robátko.
*Bylo to nádherný,* vzdychnu a při vzpomínce ve mně slastně zatrne. *Ještě se chvěji. Sáhni.-*
Patrikova dlaň, kterou si položím na bříško, zůstane mrtvolně nečinná.
*Tobě se to nelíbilo?*
*Líbilo,* odpoví stručně.
Čekala jsem slůvka vyznání, ujištění lásky, sliby, plány, touhy! *Co je s tebou?*
*Tys nebyla panna,* řekne tiše.
*Ne.-*
*Tvrdilas, žes s tím frajerem chodila jen trošku.*
*Pár dní.*
Svou odpovědí si reputaci nevylepším, spíš naopak!
*Pár dní?* opakuje ironicky. *Tvrdilas, že jsi do něj nebyla zamilovaná.*
*Ne, nebyla.- Patriku, o co ti jde?*
Zhluboka vzdychne. *Myslel jsem, že jsi jiná.*
Polekaně se nadzvednu na lokti. *Jak, jiná?*
Sedne si, pokrčí rameny, načež se začne oblékat.
*Počkej!* zastavím ho. *Odpověz: jak, jiná?*
*Prostě jiná.*
*Prosím tě!* vyhrknu nakvašeně. *Je úplně normální, když holka v šestnácti a půl není panna. Moje spolužačky taky -*
*Ty mě nezajímají,* přeruší můj výlev.
*Promiň,* omluvím se a ztiším hlas. *Já osobně to nepovažuji za neštěstí. Nejsi trochu.- prudérní? Taky jsi s tím nečekal až po zásnubách.*
*Ne, protože tě mám rád,* odpoví a doobleče si tričko.
Obejmu ho. *Já tebe taky, Patriku.*
Pohlédne mi zblízka do očí. Měsíční světlo mi pomůže přečíst si v nich zklamání!
*Nejsem puritán, nevadí mi, že jsi o to přišla přede mnou, i když.- jsem se těšil, že.-*
*Mě to mrzí taky,* ujistím ho.
*Je to škoda, ale.- to mi zas tak moc nevadí.*
Postřehnu narážku: *Co ti teda vadí?*
*Myslel jsem, že nejsi holka, která se po pár dnech a hlavně bez lásky vyspí s prvním klukem.*
*Jenže..* hlesnu zaskočeně.
*Lhala jsi mi, Kláro.*
*Netvrdila jsem ti, že jsem panna!* ohradím se.
*Lhala jsi, když jsi říkala, že jsi s ním chodila jen trošku. Že prej toho bylo tak málo, proto jsi nepovažovala za nutný se mi zmínit.- Řekni mi, co byste spolu museli dělat, abys to považovala za něco víc?*
*Patriku, já.- Spala jsem s ním jen dvakrát! Před ním jsem žádnýho neměla, připadala jsem si zrovna hrozně opuštěná, když se objevil Miloš a.- měl o mě zájem. V té chvíli jsem ho asi měla ráda, ale -*
*Asi,* chytí mě za slovo. *Mě máš taky asi ráda?*
*Tebe miluji* řeknu s důrazem. *A ty, jestli mě máš rád, pochopíš. Nemůžeš mě odsuzovat jen proto, že neznáš příčinu a okolnosti. Udělala jsem hloupost, uznávám, lituju toho, jenže už to nejde vzít zpátky! To, co jsem prožila s tebou, bylo boží, ale.- přemlouvat tě nebudu. Rozhodni se.*
V něčem měl Miloš pravdu. Jsou tací, kteří ocení, když je dívka panna. Patrik k nim patří, protože mu na mně záleželo, a já, husa, to takhle zvorala!
Počká, až se nasoukám do promáčených zmačkaných šatů, zapůjčení trička je zapomenuto, pomůže mi do lodičky a beze slov opustíme břeh, na kterém jsem prožila výstup do nebe. Přijde mi to hrozně líto, navíc mne rozklepe zimnice. Copak je vážně takový tupec? Takový trouba? Takový.- slušňák!
Čekám, že z něho něco vypadne aspoň při loučení, leč nedočkám se! Podívám se mu do očí. *Dobrou noc.*
*Dobrou,* broukne, stáhne hlavu mezi ramena a bez ohlédnutí zmizí mezi chatkami!
Připadám si jak po ráně palicí. Libovala jsem si, jaký je ten kluk formát, ale.- Najít si holkaře, dopadla bych dnes lépe! Takovému Matovi by určitě nevadilo, že nejsem panna, možná by si
ještě liboval, že mu někdo ušetřil dřinu.- Kluci jsou různí! Jsou. Právě! A holky taky. Miluji Patrika, ne Matěje, právě proto, jaký Patrik je.
S rozevřenýma očima vnímám ubíhající čas. Nebrečím. Nedokážu uvěřit, že by roztržka s Patrikem znamenala definitivní konec vztahu! Jsem bláhový optimista?
Zase ne tak moc!
Něco po druhé hodině ranní se ozve nesmělé ťukání.
Pocit uspokojení je stejně obrovský jako pocit úlevy!
*Je otevřeno,* zašeptám.
Během pár vteřin je Patrik u mě. *Tys mě čekala?*
Křečovitě ho obejmu. *Ano.*
*Miluju tě,* vydechne mi do dávno uschlých vlásků.
*Tak mě miluj.-*
Znovu jsem vděčná tátově druhé ženě. Kdyby s ní nestrávil celou noc, nesměl by u mě Patrik zůstat až do rozednění. Ačkoli jsme se snažili chovat co nejtišeji, stenům a hlavně rytmickému vrzání postele jsme zabránit nemohli!
Pár hodin, jež mi zbydou na spaní, má délku pouhých minut. Alespoň mi připadá, že sotva zamhouřím oči, kdosi vytrvale volá moje jméno a do snu to, bohužel, nepatří.
Namáhavě rozlepím oteklá víčka. *Co.- co je?*
*Kláro, probuď se!* domlouvá mi táta přes dveře.
Vymotám se z postele podobna mátoze, nebýt židle, sedřela bych obličejem protější stěnu. Hrůza, jak jsem zesláblá! A nahá. V rámci fyzických možností se zahalím do koupacího pláště, otočím klíčem v zámku a s pusou zkřivenou bolestným zívnutím za-huhlám: *Proč mě budíš tak brzy?*
*Brzy? Je půl desátý, nikdy jsi do tolika hodin nespala.*
*Děje se něco?* zamluvím jeho poznámku.
*Průšvih. Musím do práce, v podniku máme malér.-*
*Hm, to tě lituju. Monika jede s tebou?*
*Nejen Monika,* vzdychne rozpačitě. *Je mi líto, Kláro, ale musíme to tu zabalit všichni.*
V tu ránu ze mě ospalost opadne. *I my s Ivanem?*
*Bohužel,* potvrdí. *Ivan stejně už chce domů.- Já vím, je
teprve čtvrtek a já jsem vám slíbil do soboty.- Uznej, Kláro, že jsi nevěřila, že tu vydržíme tak dlouho?*
*Ne,* přiznám. *A už vůbec bych nevěřila, že se mi nebude chtít odjet!*
Tátovo rozhodnutí mě značně zaskočí. Bleskově se obleču, svoje věci naházím do batohu bez ladu a skladu a ve chvíli, kdy táta vyřizuje náležitosti s odhlášením, sprintuji do stanové části kempu, abych s hrůzou zjistila, že klukovské plátěné příbytky jsou prázdné! Naklušu na parkoviště, pátrám po orezlém přibližovadle. Stovka chybí! Teď jsem doma. Jeli do města shánět něco, z čehož by vyrobili masku na dnešní mecheche, vždyť jsme se k tomu při bludičkovém večeru vyhecovali!
Fofrem se přemístím k půjčovně lodí. Zase smůla, místo do Oldovy hezké usměvavé opálené tváře civím do nerudného ksichtu nočního hlídače, jenž vyfasoval dnešní službu! Zbývá mi poslední naděje, vrátit se do chatky, vyrobit písemný vzkaz a šupajdit s ním do Patrikova kotlíku!
Chata je však k mému zoufalství prázdná! V jednom letu doběhnu k té, kterou do dnešního rána obývala Monika se svou dcerou, a zastihnu tátu, jak rovná jejich zavazadla do kufru vozu. Nikola se k mně přitočí s rozzářenou tvářičkou: *Víš, co jsem včera prožila? Budeš mrkat, až ti řeknu -*
*Niki, prosím tě, nemáš po ruce kousek papíru a tužku?*
*Na dně kufru,* zklame mne. *Představ si, že ten Matěj -*
*Nutně potřebuju aspoň kousíček!*
*Pohled kempu by nestačil?* nabídne mi Monika.
*Bohatě!* ujistím ji. *A tužku.-?*
*Jedině rtěnka v tužce.*
*No to je.- Nemůžu vám ji vypatlat,* rozpakuji se.
*O kousek neubyde. A když, nevadí, stejně se mi tahle barva moc nelíbí,* usměje se na mě, přehrábne se v kabelce a podá mi rtěnku švestkového odstínu.
*Díky,* hlesnu. Že mi vytrhne trn z paty právě ona.-!
Položím pohled na kapotu vozu, do adresní části napíši tiskacími písmeny PATRIK PROKEŠ a na druhou půlku pohlednice vymaluji šest číslic, podpis K a je to.
*Nasedněte, děvčata, odjezd!* zavelí táta.
Prosit ho o strpení, než si skočím do stanového sektoru, nemá cenu. Před recepcí, kam jde vrátit klíče od chatek, vystoupím spolu s ním a se sebezapřením požádám unuděnou holku, aby pohled vystavila v okénku.
Vyhoví mi, šoupne vzkaz do nejzazšího rohu, kde není dvakrát na očích, a neodpustí si poznámku: *Takových psaníček tu už bylo.-! Nikdy si je nikdo nevyzvedl.*
*Pokud jsi je všechny psala ty, nedivím se,* usměji se líbezně a vyfrčím z recepce, jelikož klakson Vectry mě nutí ke spěchu. Hrcnu si vedle Ivana, jenž se tváří jako umučení, a lítostivým pohledem naposledy pohladím ceduli Brčálník.
Táta s Monikou probírají celou cestu jakýsi účetní problém, Ivan si se zádumčivým výrazem otlouká čelo o sklo a jediný, kdo neztratil dobrou náladu, je Nikola.
Důvod, který k tomu má a s nímž se mi vzápětí svěří, skutečně stojí za to. *Ten Matěj, Kláro, mi dal pusu!*
*Prima,* usměji se potěšeně. *A jak k tomu došlo?*
*Zlil mě balónkem,* vysvětlí. *Aby prý odčinil hřích na takový hezký holce, říkal, políbil mě na tvář! A vůbec, představ si, vůbec u toho neslintal. To je, co?*
*Paráda,* ujistím ji. *Miluješ ho?*
K mému úžasu pokrčí rameny. *Asi víc miluju Adama Jiřičku z béčka, ale.- Víš, jak mi budou holky závidět? Dostat pusu od dospělýho kluka, jemine, ty budou mrkat!*
Protože se cestou nezdržujeme žádnými zastávkami, už za necelou půlhodinku zahrčí pod koly tátova automobilu kočičí hlavy, neklamné znamení, že jsme opět v našem drahém městě. Po slalomu křižovatek táta zamíří na sídliště Severní, kde vyklopí svou ženu spolu s Nikolou, která se tváří jako boží umučení. Prudkou proměnu její nálady nechápu.
*Ahoj, Ivane, měj se, Kláro,* loučí se s námi Monika a připojí podání ruky. Její dlaň stisknu bez okolkování, ze hry na pyšnou princeznu jsem jaksi vyrostla.
Nikolu břinknu přátelsky do zad. *Tak čau, Niki.*
Přestane zarytě civět do dlažby chodníku, zvedne zrak a já s úžasem zjistím, že její světlemodré jasné oči plavou!
*Přijdeš k nám někdy?* překvapí mě otázkou.
Prý k nám! Vždyť ještě před rokem šlo o můj domov.-!
,.Nevím, já.- nemám tolik času.*
Nikola popotáhne. *Tohle byly moje nejhezčí prázdniny. Nikdy jsem neměla ani psa, natož ségru s bráškou.-*
*Jestli si chviličku vyšetříte, rádi vás uvidíme,* zapojí se do hovoru Monika. *My všichni.*
Rozpačitě pokrčím rameny: *Snad.*
Nikola to vezme jako stoprocentní přísahu, svěšené koutky vytáhne do obvyklého úsměvu a mává nám, dokud jí nezmizíme za blokem panelových domů.
Táta má jiné starosti. *Tak co? Líbilo se vám v Brčálníku aspoň maličko?*
*Maličko?* odfrknu. *Bylo to super! Díky moc, tati, že jste mě donutili jet div ne násilím.*
*Z čehož plyne poučení, že rodiče mají vždycky pravdu,* po- spíší si se zakřeněním.
*No, vždycky ne,* namítnu vážně.       *A co ty Ivane?*      Brácha je v hodnocení stručnější: *Fajn.*
*To mě těší,* usměje se táta spokojeně. *Co kdybychom to příští rok zopakovali?*
*Jsem pro,* potvrdím.
*Klidně,* houkne Ivan.
*Beru vás za slovo! Počasí nám přálo, no a i když se něco povedlo víc a něco méně, taky mám ten dojem, že to za to stálo.- škoda, že jsem si nevzpomněl mámě ráno brnknout,* vyčítá si s pohledem na mobilním telefonu pohozeným v přihrádce na doklady. *Nečeká vás.*
*I kdyby měla službu, bába domácí má náhradní klíče,* prohodím chlácholivě.
*Spíš se bojím, abychom nepřišli nevhod,* přizná se. *Ten její.- přítel.- za ní chodí často?*
Ivana tahle věta probere z ustrnutí, vyměníme si pohledy. Na Kukačku jsme úplně zapomněli!
*Dost,* prohodím stručně, čímž veškerý hovor odumře.
Stříbrná alej nás přivítá ospalou vůní růží a muškátů, veškerý
život zde prezentuje mrňavý kluk, co kolem nás profrčí na kole za mohutného vrčení, ekologický pohon, podotkne bráška, a tlustá černá kočka vyhřívající si kožich na sloupku plotu sousedovic vilky. Příjezd automobilu ji vyděsí málem k smrti, mrštně seskočí a podle vlnění vysoké nesekané trávy můžeme sledovat její pohyb dozadu za dům.
Táta vyskočí z vozu, s třísknutím zavře dveře, až je mi nového automobilu líto, otevře kufr a vyháže naše zavazadla. Hlasitě po nás povykuje, Kláro, vem to, Ivane, chyť ono.. s dalším břinknutím zabouchne kufr, kopne do branky, až plechově zaduní, a dupe po příjezdové cestičce jako slon. Dojde mi to - chová se hlučně schválně, aby nás máma zaregistrovala dřív, než zazvoníme u dveří bytu, a my jí poskytly čas a nezaskočili ji při jakékoli činnosti.
První nás vítá samozřejmě paní domácí. Opírá se o zábradlí a s nasládlým úsměvem švitoří: *Od moře, od moře?*
*Jasně,* potvrdím. *Od Brčálníkovýho.*
Domácí svraští čelo. *V kterýpak zemi to vlastně je.-?*
Táta po mně hodí vyčítavý kukuč. Jasně, člověk by si neměl utahovat ze starých lidí, jenže.- Ona si koleduje! Lehnu na tlačítko zvonku a několikrát trhavě zazvoním signál, který jsme kdysi s bráchou používali jako děti. Všichni našpicujeme uši ve snaze zachytit z nitra bytu sebemenší šelest. Uvnitř je však, zdá se, hrobové ticho. Asi po minutě mi táta gestem naznačí, abych zvonění zopakovala. Tentokrát signalizuji déle a naléhavěji, ovšem se stejným výsledkem. Do třetice všeho dobrého.- Či spíš zlého. Užuž otvírám pusu, že skočím k paní bytné pro klíč, když Ivan zvedne ukazovák. Se zatajeným dechem si i my s tátou uvědomíme tiché krůčky, klapnutí dveří a zašustění županu. Zčervenám mnohem dřív, než máma otočí klíčem v zámku a její rozcuchaná hlava s očima zastřenýma spánkem se objeví ve dveřích. Je to tady! Přesně, jak se táta obával!
*Děti?* Po tváři se jí rozlije překvapený a současně potěšený úsměv. *Kláro? Ivane? Vypadáte báječně, jste krásně opálení.- Měli jste zavolat, mám po noční, netušila jsem, že přijedete.- Co stojíte? Pojďte dál! Petře.
Táta její pozvání přijme napůl, naše tašky a batohy dovleče do chodbičky. Váhavě otevřu dveře do kuchyně. Je prázdná.- Ivan je odvážnější, vejde do obýváku. Zůstanu o pár kroků pozadu, za mák nejsem zvědavá na zaskočeného Kukačku natahujícího si slipy.-!
*Klidně můžeš,* pobídne mě Ivan. Podezíravým zrakem zapátrám po usvědčujících důkazech, leč zdá se, že na rozestlaném gauči jiné stopy než máminy nenaleznu. Pro jistotu juknu ještě do koupelny, jeden nikdy neví.- V pořádku.
*Děkuju ti, Petře,* říká máma tátovi. *Bylo to od tebe moc : hezký, že jsi je vzal na prázdniny. Se mnou si toho moc neužijí,
nemůžu si ani vzít dovolenou, natož někam vyjet.* :      *Jestli potřebuješ s něčím pomoc,* nabídne se galantně, *stačí říct. Jak jste na tom finančně?*
*Není to bůhvíco,* přizná máma, *ale žijeme si slušně.*
*Můžu ti přispět?*
*Ne,* odmítne mamka. *Platíš na děti, to stačí.*
*Ale jsou moje a nechci, aby v něčem strádaly,* namítne. *A taky nechci, aby ses musela honit a něco si odpírat. Tady ti.- kdyby ses neurazila.-*
Máma přeruší tátovo štrachání v peněžence. *Jestli chceš něco dát dětem, tak jim to dej. Mně ne. Mně nic nechybí.*
*Jak vlastně žiješ, Blanko?* :     *Jsem šťastná. K nevíře, že?*
Táta rozpačitě přešlápne. *Tak.- ať ti to vyjde.*
Rozloučí se přátelsky, jako staří známí, ne jako lidi, co spolu x let žili a vychovali dvě děti! Dost to se mnou otřese, zaplaví mne vlna lítosti, že už nikdy nemůžeme být společná rodina, že je to pryč a že je to definitivní!
*Kláro?* Máma si mě všimne teprve po tátově odchodu, stála jsem za dveřmi koupelny. *Povídej, jak jste se měli?*
*Bezva,* ujistím ji.
*Užili jste si prázdnin?* vyzvídá.
*Nejen prázdnin,* uchichtnu se. *Bylo to skvělý.*
*Ale zavolat mi, abych věděla, že jste v pořádku, to ne,* vyčte mi. *Kdyby se mi Petr skoro denně neozval, nevím, jestli vůbec žijete. Copak vám nestojím ani za telefon?*
Přemůžu ostych, falešnou pýchu a veškeré zábrany, které mi zakazovaly vyjadřovat svoje city celý rok, dvanáct měsíců mi trvalo překonat trauma z rozvodu, jejž sice zapříčinil táta, ale vinu jsem přenášela i na mámu, a spontánně ji obejmu. *Stojíš, mami. Jenže my jsme neměli čas.*
*Neměli čas?* podivuje se, vytočená mým chováním. *A co jste celé dny dělali?*
*No,* protáhnu s úsměvem, *to se radši neptej!*
*Já si myslím,* zasměje se. *Ušetřím si šediny, co?*
*Tak zlý to zase není,* bráním se.
*Jen aby,* pohrozí mi naoko vážně. *A co Ivan? Kde je?*
*Toho ty zážitky trochu zdrbly,* uchichtnu se.
*Nemáte hlad? Určitě ano, pojď, připravíme nějakou minutku, pomalu bude čas na oběd a při něm mi můžete ty zážitky vyprávět, pár šedivých vlasů mě nezničí.-*
S pomocí v kuchyni souhlasím, v líčení toho prožitého jsem opatrnější. I když máma může být za kamarádku, každý má ve své duši komůrku s nápisem PrIVÁT, kam nepustí nikoho!
Gričskou čarodějnici, ač nedočtenou, zarovnám zpátky do knihovničky. Milá komteso, tvoje zážitky byly jistě romantické, jenže moje jsou mnohem lepší, protože skutečné!


15. KAPITOLA
Na číselníku vyťukám 245412. Ani tři týdny v Tunisu nejsou nekonečné, Radka už musí být doma. *Pinkas, prosím,* ohlásí se mi ten nejméně pravý hlas.
*Marková,* zvolím oficiální tón. *Je doma Radka?* *Kláro?* Milošův zní mnohem přátelštěji. *Jak se vede?* Jeho vtírání ignoruji: *Mohla bych mluvit s Radkou?* *Šla s matkou na nákup,* odtuší. *Poslyš, Kláro -* *Tak já jí zavolám později,* přeruším ho a zavěsím. Podívejme, doktůrek si přestal hrát na uraženého, klidně by celou aféru smazal a snad by i začal nanovo.-
Ještě ani nedomyslím a telefon se mi rozječí pod rukou, div neposkočím úlekem. Přiložím sluchátko k uchu: *Prosím.*
*Kláro, co bys řekla tomu někde se sejít a -*
Ve dveřích se objeví mamka přilákaná zazvoněním telefonu. I kdyby jí nebylo, odpověděla bych stejně!
*Tady nikdo takový nebydlí,* řeknu úsečně a ukončím hovor.
Mamka není hloupá! *To byl.-?*
Kývnu. *Byl.*
Nerozpitvává celou záležitost dotěrnými otázkami, usměje se na mne a nemusí nic říkat, abych se dovtípila, jak moc se jí ulevilo. Tak nějak si rozumíme i beze slov!
*Jo,* vzpomene si. *Večer přijde Martin.*
Poprvé od našeho příjezdu padne Kukačkovo jméno. Nevím honem, jak se tvářit, co odpovědět! Mamka váhavě pokračuje:
*Budeme na zahradě grilovat maso, Martin přinese kytaru, posedíme, popovídáme si.- Kláro, můžu tě o něco poprosit?*
Trhnu nicneříkajícím gestem rameny.
*Nekaž něco, co teprve začíná a co by mohlo být pěkné.*
Něco pěkného teprve začíná.-
*Chceš říct,* nadechnu se, *že budu Kukačková?*
Mamka se mému zděšení pousměje. *Vždycky budeš Marková, tedy do té doby, než se vdáš, vždycky budeš mít jen jednoho tátu, toho vlastního. Jistě je moc rád, že jste na něho s Ivanem neza-nevřeli.- I kdybych třeba s Martinem žila, je mi s ním moc dobře, i kdybych si ho jednou.- možná.- vzala, pořád se budeš jmenovat Marková, Kláro.*
Máminy úvahy o případné svatbě, byť v podmiňovacím čase a značně zpochybněné slovy možná a třeba a jednou, mě lehce rozhodí, ovšem ne tolik, jak by se dalo čekat. Asi stárnu!
Ivan, kolem kterého mamka chodí po špičkách a co chvíli mu starostlivě sahá na čelo, zda nemá teplotu, připadá jí nemocný, když odpoledne stráví ležením na válendě a tupým civěním do stropu, vyleze ze svého kutlochu teprve tehdy, kdy nás paní domácí nažene zalévat skalku.
*Co to je za novotu?* zírám nechápavě.
*Co to je za ptákovinu?* diví se brácha.
*Pst,* krotí nás mamka a polekaně se otáčí po paní domácí, zda naše drzosti neslyšela. *Rozhodla se tu založit skalku, musela jsem sehnat kytičky a zasadit je.-*
*Ty? Proč ty?* opakuji užasle.
Pokrčí rameny. *Když tu bydlíme.-*
*Tebe to baví?*
*Baví, nebaví,* mávne odevzdaně rukou. *Hlavně nemám čas. A moje záda.- Ivane, napumpuj vodu ze studny, ano?*
*Až se rozhodne pěstovat králíky, taky je budeme krmit my?* zajímá se bráška, přičemž poslušně nastoupí k rumpálu a s vervou se pustí do pumpování. *Chodit s nůší na trávu?*
*Proč ji nepošleš do háje?* rozčiluji se.
*To nejde,* mírní nás. *Musíme s ní být zadobře.*
A tak v rámci dobrých sousedských vztahů lítáme s konvemi a zaléváme nejen skalku, nýbrž i záhonky nočních fialek před domem a plantáže karotky, petržele a cibule za ním, přičemž co chvíli zaskočím do bytu, abych se uvnitř zdržela pár vteřin.
*Nejsi nachlazená?* obává se mamka.
*Ale ne,* mávnu rukou. *Jen se dívám.-*
*Nač?* podivuje se.
*Nemůže se vynadívat na telefonní záznamník,* zašklebí se na mne můj dvojbuněčný bratr, kterému to zapaluje mnohem víc, než bych do toho motáka řekla. *To víš, taková vymoženost!*
*Dal mi ho Martin,* přizná mamka.
Dárce osobně se objeví něco málo po osmé hodině. Jeho příjezd je impozantní jako vždy. Favoritem, kterému proti minule přibylo pár boulí a odřenin, se při couvání zavrtá výfukem do vysokého nájezdu a místo aby zastavil, šlápne na plyn stylem kdo z koho, takže se ozve drhnutí plechu o beton a tupá rána, při níž kus výfuku urazí. Coby řidič je nemožnej, ovšem náladu mu malá nehoda nesebere, spokojeně vystoupí a podrží dveře, aby mohla vyskočit i psí obluda, ve které neomylně poznám americkou bílou dogu. Ušlechtilý psík velikosti jatečního telete protáhne hřbet, rozhlédne se a zacválá rovnou na zahrádku, aby si přičupl do záhonu nočních fialek a pokropil je mohutným proudem.
*Už jsme je zalévali,* namítne Ivan pobaveně.
Kukačka zatím dojde k mamce, která v růžku zahrady, kde nám
bytná povolila udělat si posezení, tedy nanosit židle, připravuje nadcházející piknik. Neujde mi, že se ji pokusí obejmout, ale mamka ho zarazí. *Děti se vrátily dřív.*
Kukačka nás zaregistruje teprve nyní. *Nazdar, mládeži. No prima, bude nás víc, rozjedeme pořádnou jízdu, ne?*
*Tady?* uchichtne se Ivan pobaveně.
*Jasně. Hodíme sem přenosnej gril a kytaru.- Dobrej večer, paní Macková, posedíte s námi?*
*Aby se tu neděly ňáký nepřístojnosti,* obává se bába. *Tohle je slušná a klidná čtvrť, musí tu bejt ticho.-*
*Bude,* kývne Martin. *Leda byste mi zpívala doprovod.-? Ne? No jak myslíte.- Britto, k noze!*
*Propána,* spráskne bába ruce. *Kde se tu vzal ten čokl?*
*Psí baronka Britta,* představí Kukačka svého miláčka se zalíbením. *Líbí se jí tady, značkuje si území.*
*Ale to je moje mrkev!* děsí se domácí.
*Britta má ráda zeleninu,* ujistí ji Kukačka, načež si všimne úděsné skalky. Překvapeně na mámin ababčin výtvor zabrejlí. *Co je to za hrobeček? Že by nepohodlná sousedka?*
Přes všechny záporné city k jeho osobě vybuchnu smíchy.
*Dělat si na zahradě soukromej hřbitov je trestný.*
*Jakej hřbitov?* zírá bytná. *To je přece skalka!*
*Skalka?* přežvýkne nevěřícně slovo, jež zřejmě slyší prvně v životě. *Já teda nevím, ale řekl bych, že vypadá jinak než tenhle krtinec.*
*Až kytičky vyrostou, budete koukat,* soudí babka. *Ježíši, co to ten hafan dělá?*
*Tunel,* konstatuje Kukačka.
*Jedeš vod tý skalky, potvoro?* rozohní se babka a pokusí se vzít na Brittu hůl. Fena není na podobné zacházení zvyklá, z jejího hrdla se vyloupne temné zavrčení obsahující jasnou hrozbu a dokonce se postaví na zadní, aby se předníma tlapama opřela paní Mackové o ramena. O ubohou bytnou se pokusí infarkt. *Odžeňte tu bestii!*
*Britta je hodná,* konejší ji Kukačka. *Neublíží ani kuřeti. Tuhle sice porafala listonoše, ale to víte, neměl překročit práh cizího bytu. Klidně si ji pohlaďte.*
Macková v nejmenším netrpí potřebou hladit velké zvíře, bledá strachy se bojí byť jen pohnout. Pobaveně sleduji situaci. Kukačku její osud v nejmenším neinteresuje, spolu s mámou sestavuje dohromady přenosný gril a zatápí dřevěným uhlím. Britta důkladně očichá obličej paní domácí, jelikož na něm neshledá nic zajímavého, znechuceně odfrkne a složí těžké tlapy na zem, načež si vyleze na vršíček skalky a v nahrbeném postoji na něm zanechá svou vizitku. V očekávání výtek přivřu oči. Kupodivu se nekonají! Macková, ač jí Brittino chování nemohlo ujít, bez jediné hlásky opustí zahradu a po zbytek večera nespatříme ani cípek její zástěry!
A ten večer je.- hm, docela příjemný. Oproti původnímu plánu, kdy jsem hodlala pobýt jen po dobu nezbytně nutnou, tedy než se opečou slibně vonící plátky masa potřeného směsí koření a rostlinného tuku, abych o ně náhodou nepřišla, zůstanu navíc hodinku, druhou.- Vlastně až do konce pikniku! Asi po deváté mě přestane bavit nekonečné a vpravdě řečeno zbytečné odbíhání k telefonu, co kdyby se náhodou ozval a já ho zrovna propásla.- Od toho přece máme záznamník, ne? Ať se ukáže, k čemu jsou vymoženosti techniky na sklonku dvacátého století. Ostatně, když mi nezavolal během dne, proč by mi měl telefonovat zrovinka v noci??
Maso je už dávno snědené, ruce i tváře umaštěné, hektolitr džusu vypitý stejně jako červené víno, co Martin sobě i mámě míchal s colou, přesto sedím jako bluma, vstřebávám krásu letní noci, poslouchám Martinovy písničky, ke kterým se doprovází na kytaru, prožívám pohodovou atmosféru a poté, co do zahrady přijdou první sousedé přilákaní zpěvem a září ohýnku, se bavím jejich vtipy. Netušila jsem, jak sympatičtí lidé žijí ve Stříbrné aleji! Máma, kterou Martin ve chvílích, kdy zrovna nehraje, objímá vsedě kolem ramen, asi také ne, je přátelským chováním sousedů nadchnuta. Po půlnoci, kdy sezení rozpouštíme, se do svých domovů rozchází pět párů!
*Chcete pomoct s nádobím, Blani?* nabídne se paní středního věku, kterou ostatní oslovovali jménem Jana.
*Děkuji, jste moc hodná, ale není toho mnoho,* odmítne mamka a Kukačka se k ní hned připojí. *My to zvládneme.*
*No jo, s takovým šikovným pomocníkem to jde samo, co?*
Mamka pohlédne krátce na Martina a úsměv, který mu věnuje, je vřelejší než rozžhavené uhlíky pod roštem grilu.
*Kláro, prosím tě, jdi za nimi zavřít branku,* požádá mne poté, co se na zahradě vylidní. *Aby nebylo zle.*
Splním její přání, zabouchnu kovová vrátka a mimoděk zvednu oči k obloze. Přestože je jasná, moc hvězd nevidím, ve městě je příliš světla. Vzpomenu si na předešlou noc, v myšlenkách znovu vidím sebe a Patrika v trávě u rybníka.- Páni, připadá mi nemožné, že se to stalo teprve včera! Mám pocit, že od odjezdu z kempu uplynul celý měsíc. Přepadne mne prudký nával touhy a lítosti. Tak strašně bych chtěla být s ním.-! Tolik mi chybí.- Jeho úsměv, jeho doteky, jeho vlasy, které mě lechtaly při líbání v obličeji! Co když se mi neozve? Co když odjezdem vše skončilo, případ Brčálník je uzavřen, zapomeňte? Co když mě neměl rád? Co když to jen předstíral?? Co když se ho znovu zmocnily pochybnosti nad mou morálkou a tentokrát jim propadl??
S povzdechem se odlepím od branky a rozběhnu se k zadnímu plotu zahrádky, kde tuším máminu siluetu. *Tedy, tahle obloha se vůbec nedá srovnat s oblohou v -*
Nedopovím z jednoduchého důvodu. Na moje srovnání není nikdo zvědavý! Máminu postavu jsem identifikovala správně, na dálku jsem si však nevšimla Martina, který ji objímá a dlouze
a něžně líbá. Zář dohasínajících oharků se mu odráží o skla brýlí, } nerozpoznám, zda oči za nimi jsou otevřené či zavřené. Namáhavě
•  polknu. Načapat vlastní mámu při intimnostech s cizím mužem.-
Skryji se do stínu jabloně, i když se ve mně všechno svírá, nechci ji rušit. Pocity, které se mnou cloumají, jsou rozporuplné, žárlivost se mísí s přáním, ať si to užije, úplný guláš! Nevím, co převažuje, jsem ráda, když líbání ukončí a dál pokračují v likvidaci mejdanu. Mamka s náručí skleniček odběhne do domu, Martin napumpuje do kbelíku vodu a zalije žhavé uhlíky. Právě přemýšlím, jak se ze svého úkrytu nenápadně dostat, když mě osloví: *Jsi na mě hodně naštvaná, -Kláro?*
Vystoupím ze stínu jabloně, který mě moc nezaštítil, pravda, a s pohledem upřeným na sloup bílé páry deroucí se s hrozivým syčením z roštu vzhůru k nebi brouknu: *Nevím.* *Tvoje máma je prima ženská. Potřebuje lásku.* Asi jsem dost naměkko, protože namítnu: *Tu potřebuje každej živej tvor.*
*Přesně tak,* pochválí mě za mou dedukci. *Život bez lásky nestojí za nic.*
*Jenže.- my jsme na lásku tři!* upozorním ho. *Máma, já a Ivan.*
Posledně jmenovaný sejde na zahradu v Brittině doprovodu. Během večera se z něj a dogy stali nerozluční přátelé.
*Prej se tu musí někde válet porcovací nůž, říkala máma,* oznámí nám. *Ten ostrej, s černou rukojetí.-*
Martin mu ho podá a zpátky ke mně odpoví: *Tři, to je slušná přesila, co? No ale když mi s tím píchnete, nevidím žádnej problém, Kláro?*
*Hm.-* zakuňkám rozpačitý souhlas.
*Ivane?*
Bráška se bleskově dovtípí. *Může bejt,* kývne.
Život bez lásky za moc nestojí, řekl Martin. Bezvýhradně s ním souhlasím! Jak moc je tohle rčení pravdivé si bolestně uvědomím při pohledu na nuly červeně svítící z displeje telefonního záznamníku. A taky, jaká jsem pitomá husa. S tím vzkazem nechaným v recepci kempu jsem to nevymyslela zrovna chytře, fakt. Kdo ví, jestli ho ta unuděná káča neztopila! A i kdyby ne, jaká je pravděpodobnost, že si ho Patrik v rohu okénka všimne? Jedna ku deseti? Stu?? Tisíci?

Krásně se s bráškou rafneme! Vykotrmelím se z postele teprve něco málo po jedenácté hodině, pusu si div neroztrhnu slastným zíváním. Vůbec se mi vstát nechce, nebýt libé vůně skořice a vanilky, co mě vyláká z lůžka, nikdo by mě ven nedostal ani párem volů. Ve svém vlastním domácím pelíšku se mi spinkalo víc než sladce, ačkoli myšlenky a stesky před usnutím zrovna růžové snění neslibovaly. První, nač narazím, je Ivan, ládující se čerstvě upečeným a sotva vychladlým závinem z listového těsta s letními jablíčky a rozinkami.
*Svým způsobem stolování silně připomínáš čuně,* ujistím ho s nevolí, jelikož závin patří mezi moje nejmilejší pochoutky a pozorovat někoho, kdo si celou nohavici přeloží na půl a tlačí si ji do pusy div ne násilím, mě znechutí.
Bráška mě obdaří přezíravým pohledem a zahuhlá s plnou
pusou, až mu na ubrus vypadne pár drobečků: *Máš tu vzkaz.*
*Prase,* okomentuji jeho výstup a mrknu na máminým písmem načmáraných pár slov na kraji novin. Jela jsem s Martinem do města, Kláro, prosím tě, udělej k obědu špenát. Máma.
*To zas bude delikatesa, co?* připomene mi Ivan netaktně minulý pokus o zelenou krmi.
*Tss,* uteče mi ze rtů pohrdavě.
*Krom toho,* doplní vesele, *ti tu zapomněla připsat, že si ho musíš nejprve dojít koupit.*
Popuzeně napochoduji k chladničce, abych si bráškovo sýčkování potvrdila! *Víš, proč máma o koupi špenátu mlčí?*
Dá se vyprovokovat: *Ne.*
*Protože tenhle úkol čeká na tebe, bráško,* ujistím ho.
*Ha ha,* udělá pobaveně.
*Žádný haha. Popadni peněženku a fofruj. Stejně by ses jen válel, ono ti trochu pohybu neuškodí.*
Urafne si další sousto, div si nevykloubí sanici, chvíli na něm úporně pracuje, načež odpoví: *Jsi na omylu. Právě se chystám do loděnice. Musím se nejprve pořádně posilnit.*
*To je teda pěkná nespravedlnost!* rozběsním se. *Já mám strávit zbytek prázdnin u plotny, zatímco ty si budeš užívat na přehradě,
jo?*
*Jsi přece jen holka, ne?* podiví se mému vyšilování.
*Jakájen holka, ty troubo?* Bráškovo přezírání mě vyšroubuje do spirály. *A co myslíš, že jseš ty? Pán tvorstva? Takovej umrně-nej utřinos?*
Hádáme se jako psi, přesněji řečeno, ten, kdo se hádá, jsem já, Ivan se baví, svými odpověďmi mě popichuje víc a víc a poté, co dotlačí nohavici, otře si ústa, sbalí sportovní pingl s nejnutnějšími potřebami a popřeje mi příjemnou zábavu u plotny, kam holky patří. To mám z toho, že si spolužačky myslí, bůhvíjaké není terno
mít dvojče!
Vestoje zhltnu dva dílky závinu, rychle si vyčistím zuby a opláchnu oči, hodím na sebe minisukni a tričko na ramínka, do ruky igelitovou tašku s peněženkou, zamknu byt a s povzdechem vyrazím do nejbližších potravin na rohu ulice. Místo abych byla ráda, že bráška nešťastně ukončenou první lásku přežil bez újmy
na zdraví, mám na toho dementa vztek. Proč bych měla být v nevýhodě jenom kvůli tomu, že jsem holka? Doba, kdy jsem záviděla klukům, minula. Teď jsem naopak velice ráda, že jsem se narodila coby dívka. Nejsem žádná feministka, ovšem názory o ženách a plotně jako o dvou spojených nádobách, tak ty mi tedy hýbou žlučí! S tím se bude muset něco udělat. Martin v tomhle směru vypadá mnohem rozumnější než postpubertální bratříček, jestli se k nám skutečně někdy nastěhuje (anebo my k němu)?, určitě se tím změní bráškovo patriarchální postavení v rodině, síly budou vyrovnány a to by v tom byl čert, abychom nedohodli určitá pravidla společné hry!
V samoobsluze si do košíku přihodím jahodový nanuk Mrož, můj nejmilejší, jakožto náplast na všechna příkoří, u pokladny zaplatím a vcelku smířena s osudem a uklidněna vyhlídkami zamířím zpátky k domovu.
*Dobrý den,* zacvrlikám na paní Mackovou, která s rukama rozšafně založenýma v bok obhlíží zneuctěnou skalku.
*Nazdar, Kláro,* odpoví a zamyšleně se zeptá: *Až budeš mít chvíli čas, nepřišla bys mi pomoct?*
*Zalévat, nebo zahrabávat ty tunely po Brittě?*
*Odnosit kamení k Hamáčkům na stavbu.*
*Ale.- nebude vypadat skalka bez kamenů děsně?*
*Ona vypadá děsně i s nimi,* přizná sebekriticky. *Žádnou mít nebudeme. Kytičky přesadím dopředu na záhon mezi fialy, hlínu přidám ke stromům.- Jenom ty kameny sama neutáhnu.*
Zírám na ni jako zjara. *Rádi vám pomůžeme,* ujistím ji. *Jen co přijde Ivan domů, vrhneme se na to. Stačí navečer?*
*Klidně zítra,* mávne rukou a když už sahám na kliku, dodá slovo, o kterém jsem si myslela, že nezná: *Děkuju.*
Páni šneci, to jsou věci.- Paní Macková mi vzápětí vypadne z hlavy, jelikož číslice 1 na displeji záznamníku mi způsobí lehký otřes mozku! Odhodím tašku, ať padne, kam padne, vrhnu se k aparátu, stisknu tlačítko REW a málem bez dechu čekám, kdo se mi po odpípnutí signálu ozve!
*Kláro, kam ses ztratila? Nenechalas mi ani svou adresu! Okamžitě balím a jedu domů. Až dorazím, zavolám ti znovu a domluvíme se, kde se sejdeme. A.- Miluji tě. Pat.*
Je zlatej! Přehraji si vzkaz podruhé, potřetí.- Pouštím si ho do nekonečna, až umím zpaměti i intonaci jednotlivých slovíček! Teprve pak ho s těžkým srdcem vymažu z kazety záznamníku. V mamce by vzbudil vlnu vtíravých dotazů a je otázka, k jakému by došla závěru, až by se dopídila jádra věci, bráška by se debilsky bavil a třeba by mě i vydíral, jeden nikdy neví, jak by mohlo být nádherné vyznání lásky zneužito v můj neprospěch.
Mrknu na hodiny. Ježíši, pitomej špenát! Poledne tu máme za tři minuty, netuším, kdy se vrátí máma a kdy dorazí Pat, každopádně musím být připravena na všechno. Rychle vybalím zmrazené kostky špenátu z papírových krabiček, hodím je do hrnce, přikryji pokličkou a plotýnku zapnu na třetí stupeň. Než se pustím do škrábání brambor, rychle navolím Radčino číslo. Pan doktor Pinkas by měl být v ordinaci.-
*Radka Pinkasová,* ohlásí se mi dívčí hlásek.
*Tady Klára-*
*Těpic!* zajásá. *Žiješ vůbec? Sháněla jsem tě, sotva jsem přijela, u vás nikde nikdo.- Musím ti toho vyprávět!*
*Já tobě taky,* slíbím s úsměvem.
*No fajn. Tak přijď odpoledne ke mně a -*
*K vám ne,* přeruším ji. *Nemohla bys přijít ty sem?*
*Proč ne, mohla,* usoudí.
*Super,* oddychnu si. *Ale pospěš, nemáme moc času.*
*Jak to?* diví se. *Celej srpen!*
*Moc nehabej.- Pak ti to vysvětlím, teď musím končit. Myslela jsem, že zpívání u vás na zahradě bude můj jedinej prázdninovej zážitek, jenže.- zdání klame. Bylo jich mnohem víc.- a mnohem lepších! A co je vůbec boží, je fakt, že je za námi pouhá půlka prázdnin!*
*Jsi tajemná jak hrad v Karpatech,* uchichtne se. *Jen co se
naobědvám, naklušu.*
*Ty musíš vařit?* zeptám se zvědavě.
,,   *Jasně,* vyprskne do sluchátka. *Džus, rohlík a sejra.*
.-.   *Já to mám trochu složitější. Zatím ahoj,* rozloučím se.
*Tě brko,* pozdraví. *A připrav se na lovestory tak silnou, že černý kafe je proti tomu odvar z ponožek!*
Radka se nezměnila! Vlastně je to dobře, mám ji ráda právě
takovou, jaká je. Zbaštit rohlík se sýrem, sednout na horské kolo a došlapat do Stříbrné aleje jí zabere přesně tolik času, než mě trvá oškrábání většího hrnce brambor. Nejsem si totiž jistá, zda u nás nebude obědvat i Martin!
*Vypadáš skvěle,* prohodím závistivě, sotva kamarádku spatřím ve dveřích. V prima ohozu složeném z koženého šněrovacího korzetu s třepením a šortek z téhož materiálu jí to fantasticky sluší, boty s černým vysokým klafákem zvýrazňují její dlouhé a do čokoládova opálené nohy. Tuhle efektní barvu má po celém těle, jak jsem si ještě před chvílí myslela, bůhví jaký bronz jsem na Brčál-níku nenachytala, nyní si připadám coby neteř ředitele vápenky. V Hammametu je exotické sluníčko, no! A patrně i kadeřníci, protože Radka má z plavých vlasů na hlavě něco, co jsem v životě neviděla - leč co jí obrovsky sluší.
Sjede mne zpytavým pohledem od hlavy až k patě. *Ty taky. Nejsi nějaká jiná?*
*To určitě jsem,* usměji se. *Zevnitř víc než zvenčí.* *Napínáš mě,* kření se. *Holka, já ti toho budu vyprávět! Tolik jsem toho prožila.-*
*Já taky,* ujistím ji, ale v duchu dodám: jenže všechno ti říct nemohu. Přestože jsi moje nejlepší kamarádka, nedá se nic dělat, Miloš je přece jen tvůj bratr.-!
*Jo,* zamává mi před očima bílou obálkou. *Tohle jsi měla ve schránce. Je na tom tvoje adresa, ale chybí známka. Někdo ti to musel hodit přímo sem, nešlo to poštou.*
*Ukaž,* převezmu od ní dopis, pokud se dá nazvat dopisem věta: Krásný návrat Ti přeje D.
Radka mi čte přes rameno. *Co to je za blbost?* *Žádná blbost,* opravím ji. *Milostný psaníčko, chápeš?* *Ne,* zavrtí upřímně hlavou. *Kdo ti ho poslal?* *D* uchichtnu se. *Nevím. Vážně netuším, kdo to je. Říkala jsem ti, abys neplýtvala časem, je toho strašně moc, co musíme do konce prázdnin stihnout. Například vypátrat, kdo se skrývá za iniciálou D. Jediný, co o něm vím, že je dobrej detektiv, tudíž my musíme být lepší.*
Podle záblesku v kamarádčiných očích poznám, že ji záhada zaujala. *Hm, zní to lákavě.*
*To bych řekla,* usměji se a hodím po ní utěrku. *Budu mýt, ty utírej. Bavit se můžeme přitom.-*
*Šetříš časem jak lakomec zlatem,* podotkne. *Vážně máme tak naspěch?*
*Víc, než si myslíš. Sice znám to pořekadlo, než se vdáš a takový nesmysly, jenže skutečnost je jiná. Mimochodem.-* snažím se, aby můj hlas zněl stejně všedně jako obvykle, *když jsem u toho vdávání a ženění, co tvůj brácha? Jak mu to v manželství.- klape?*
*Miloš?* Radka mávne rukou. *Miloš je vůl. Nemáš tušení, jakej horor naši po návratu z Tunisu zažili! Miloš se bude rozvádět, Běla kvůli jedný jeho pacientce potratila!*
Krev mi v žilách ztuhne. Hraje to na mne? Jestliže ano, pak
ji obdivuji, cyničku! Odvrátím zrak, přímému pohledu bych nebyla schopna čelit, tvářím se, že vydrbat škrabku na brambory 
vyžaduje veškerou mou pozornost, a naoko ledabyle, byť se ve
mně všechno svírá, se zeptám: *Kvůli.- který? 
*Takový čůze,* zavrtí pohoršeně hlavou. *Vdaná panička, stará větev, starší než brácha.- Počkej, jak se jmenovala? Dlouhovlasá blondýna, paní.- Oukrabková? Nebo Ouhrabková? Vždyť je to jedno, stejně ji neznáš.*
Ze srdce mi spadne obrovský balvan, konečně mohu škrabku na brambory opláchnout a položit ji do vedlejšího dřezu, aby ji mohla Radka utřít. Divila by se, moc dobře vím, o kterou paničku jde, však jsem se s ní v Milošově čekárně setkala!
*Aon sní.- táhl?*
*Táhl?* uchichtne se. *On s ní spal. Běla byla na udržování, měla rizikový těhotenství, jo, no a nečekaně ji pustili domů. Nevolala mu předem, chtěla ho překvapit, objednala si taxíka a představ si ten šok, když ho načapala s tou courou ve svý novomanželský posteli! Zhroutila se psychicky a v noci pak potratila. O to dítě přišli. Brácha je idiot! Běla je v nemocnici, tentokrát na nervovým.*
Po zádech mi přejede mráz.
*Dovedeš si to představit?* zavrtí nechápavě hlavou. *Sotva se ožení, hned jí zahne!*
Dovedu. Radčino pohoršení je nehrané, neodvážím se přilít olej do ohně, říct jí, že paní Ouhrabková nebyla jediným Milošovým
objektem nevěry! Když si představím, že jsem mohla mít na triku Bělino zdraví a smrt nenarozeného dítěte, udělá se mi šoufl. Mohu děkovat osudu, nebo spíš Patrikovi? Kdybych ho nepotkala, možná by mi trvalo déle, než bych dostala rozum, ačkoli je pravda, že mě to s Milošem přestalo bavit ještě dřív, než jsem se do Patrika zamilovala.-
*Že je Miloš kretén, budiž, ale víš, co nepochopím? Tu couru, co mu vlezla do postele, přestože věděla, že je ženatej. Ta ženská musí bejt úplně vypatlaná! Já bych s ženáčem nikdy nemohla nic mít. Nikdy.*
*Já už taky ne,* hlesnu tiše.
Radka mě zaslechne. *Co jsi říkala?*
*Že.- že já taky ne,* zadrmolím, přičemž obezřetně vynechám nebezpečné příslovce UŽ.
*Netvař se jak kdybys polykala ježky nastojato,* povzbudí mě. *Kláro, musím ti vyprávět.- Šíleně jsem se zamilovala!*
*Tak honem povídej,* pobídnu ji.
*Proč honem?* nechápe. *Kam pořád spěcháš?*
*No, nemáme moc času,* prohodím tajuplně.
*Někoho čekáš?* Radce to pálí!
*Možná.-*
Ještě ani nedořeknu a rozječí se telefon.
*Určitě,* opravím se.
 

 
LENKA LANCZOVá
TřI na lásku
Vydalo Vydavatelství Víkend, 1998
ISBN 80-7222-031-4