Stopa v mém srdci
Lenka Lanczová
Víkend, 1998
ISBN 80-7222-041-1

1.  KAPITOLA
Cesta připomínala horor jak od Hitchcocka. Začalo to krabicí na klobouky, která se do kufru našeho zavazadly přetíženého vozu nemohla vtěsnat. Jelikož si babča na všechny ty nemožný hučky potrpí, odjezd bez fialkového hrnce s mírně ohrnutou krempou a trsem umělých hroznů za širokou stuhou rezolutně odmítla.
"Buď si klobouk vezmu s sebou, nebo nejedu vůbec," vyhrožovala a myslela to smrtelně vážně.
"Já tu zůstanu s ní," nabídla jsem se rychle. Ne že bych byla natolik s babčou solidární, jednoduše se mi do něja-kýho pitomýho hnízda, kde se chodí spát se slepicemi, nechtělo.
"Dobrá," kapitulovala máma a dramatickým gestem přiložila dlaně ke spánkům, čímž nám demonstrativně naznačila, kterak ona, chudinka, trpí. "Položíš si ji vedle sebe, mami."
"Zase tolik jsem po tobě, Alice, nechtěla," hudrala babi dotčeně. "Nemusíš se tak tvářit."
"Copak se tvářím?" hádala se máma. "Však jsem řekla..."
"Jenom jednu krabici!"
"...že si ji položíš vedle sebe..."
"Jedinou krabici, to snad není moc!"
"...na přední sedačku a..."
"Cože?" zbystřila jsem. "Vedle sebe? Kdo bude řídit?"
"Mám migrénu," odpověděla mi máma vyhýbavě.
"Migrénu," odfrkla jsem ironicky. "Už zase?"
"Hrozně mě bolí hlava, nemohla bych se soustředit."
"Takže nás radši necháš zabít, jo?"
"Dovol?!" nafoukla babi tváře jak fotbalový míč. "Chceš říct, že jezdím špatně, zatímco tvoje matka dobře?"
"To rozhodně ne," ujistila jsem ji. "Máma jezdí děsně, jenže ty, babčo, o další tři stupně hůř. Pokud teda zrovna nemá migrénu... Což je sedmkrát do týdne, že?" "Jsi jedovatá, Anno," konstatovala matka.
"Jsi zlá, Anno," přidala se k ní babča.
Zlá a jedovatá. A taky drzá, lehkomyslná, nepořádná, provokující, výstřední, zkrátka Miss šoking, jak mi u nás na gymplu říkají od primy. Mám ale i jiné vlastnosti, bývám často veselá, ještě častěji smutná, někdy se mi chce brečet a občas bych s chutí do všeho kopla, jsem nešťastná a nejradši bych se neviděla...
Prostě úplně normální patnáctiletá holka, ujetá a cáklá. Můžu za to, že si naši svého jedináčka představovali jinak?
"Sedneš si vpravo, či vlevo?" organizovala máma.
"Nebo dopředu?" nabídla mi babi velkoryse.
"Nejsem sebevrah, abych dobrovolně lezla na křeslo smrti," ujistila jsem ji a mámě odpověděla v podobném duchu: "Radši vlevo. Řidičův pud sebezáchovy skýtá naději, že když to někam napasuje, ne svou stranou."
Máma přijala moje sdělení bez komentáře a uvelebila se vedle mne. Tvrdila sice, že prý vzadu bude mít větší pohodlí pro svou migrénou zmučenou hlavu a méně si pomačká zbrusu nový letní kostýmek, ale možná ji spíš vzaly moje řeči o možném nebezpečí. Fialkový tralalák v kulaté krabici tyhle starosti neměl, trůnil si vpředu docela pohodlně, a hejna stopařů a stopařek, lemující silnici hned za posledními domky na výpadovce z města, volné přední sedadlo vyloženě rajcovalo, ti chudáci se mohli umávat.
"Lehkomyslníci," bavila jsem se. "Kdyby tušili..."
Babča se nechala vyhecovat natolik, že si mezi stopaři začala vybírat nejvhodnějšího adepta.
"Ten se mi nelíbí... tenhle taky ne... ten je moc fousa-tej... ten moc vlasatej..."
Po hodině cesty se však i tahle hra stala nudnou, protože babčin náročný vkus neuspokojoval žádný stopař.
"Jak je to ještě do těch Prdelovic daleko?" zívla jsem.
"Strachovic," opravila mě bezelstně. "Kousek... Tady je zrovna ukazatel, pětatřicet kilometrů."
Nápad prožít dva týdny letní dovolené v penzionu Mlýn u uvedeného městečka vzešel z tetiny naondulované hlavy. Ona v něm strávila na doporučení jiných známých deset loňských dní a vrátila se okouzlená. Alice, hučela do mámy, tam prostě musíš jet! Házela superlativy jak komanč tomahavkem, všechno vylíčila coby nejlepší, největší, nejskvělejší, nejúžasnější, nejbáječnější... Zkrátka, když musíš, tak musíš, máma už v únoru zacvakla zálohu a poté, co jsem v červenci s menší újmou na duševním zdraví přežila neuvěřitelně nudnou rodinnou dovolenou v Palma de Mallorca, mě čekala další senzace.
Každý správný horor musí mít gradované napětí, od lehčích šoků po pořádnou hlínu. Na situace, kdy jsem se lekala díky babčinu řidičskému umění, zvláště pak jejímu poněkud volnějšímu výkladu pravidel silničního provozu, jsem si za svůj život celkem zvykla; proto mě nijak ne vytočilo střihnutí ostré zatáčky málem po dvou kolech, vykroužení tří koleček po kruhovém objezdu, kdy se babča jaksi nemohla rozhodnout, kterou cestou objezd opustí, projetí jednosměrné ulice. Však je tam místa dost, prohlásila, a na řidiče, který si v míjejícím automobilu ťukal na čelo, udělala nelichotivé gesto, stejně jako neměla pochopení pro jiného nešťastníka, jenž do nás málem vrazil z boku a poté, co si vygumoval polovinu vzorku svých pneumatik o as-faltku, jak divoce tlápl na brzdu, začal rozzuřeně troubit.
"To je chování," zamumlala opovržlivě. "Úplnej Praton-da, nejspíš zrovna slezl ze stromu."
"Měl přednost," uchichtla jsem se. "Byl náhlavní. Krom toho jsi jaksi pozapomněla hodit blinkr."
"A jak to mám asi všechno stihnout?" obula se do mne. "Koukat dopředu, dozadu, doprava, doleva, kroutit volantem!"
"To je fakt," kývla jsem pobaveně. "A teď si představ, kdybychom neměli automatickou převodovku, to bys musela ještě navíc řadit!"
Mámu naše konverzace probudila z dřímoty, stiskla si kořen nosu a naivně se zeptala: "Už tam budeme?"
"Kde? Od nemocnice nás dělil jen krůček, od krchova dva. Pokud myslíš Strašice nad Vepřovkou, zbývá osmnáct kiláků."
A právě těch zbývajících osmnáct kilometrů proměnil režisér Osud v muka pekelná. Zápletka začala nevinně:
"Tenhle se mi líbí!" namířila babča ukazovák na trampa sedícího u krajnice na obrovském báglu. "Zastavím mu."
Jelikož se babčin vkus od mého podstatně liší, nečekala jsem zázraky, a taky se jich nedočkala. Vycmrndlej frajer s hárem upraveným trvalou, v obličeji poněkud nablblý výraz, který se poté, co se babča řítila s naší Nexií přímo na něj, rychle změnil v děs.
"Kam to bude, mládenče?" zacvrlikala do bledé tváře hocha, kterému zachránily život naše dokonalé brzdy.
"To... to je fuk," vypadlo z borce po minutové pauze.
"Má batoh," podotkla jsem věcně. "Velkej."
"Proboha, mami, není tu místo!" zděsila se také máma.
"Někam ho strčí," mávla babča rukou a ten moula se podle jejích slov zařídil, začal své zavazadlo, jemuž vévodily špinavé kanady přivázané zvenčí, tlačit mamce na klín.
"Můj kostým!" zakvílela zděšeně. "Přestaňte, člověče! Copak nevidíte, že se sem nevejde?! Držte si ho sám!"
Což neměla říkat, protože než se babča nadála, kecnul si i s objemným ruksakem v náručí na přední sedačku, rovnou do krabice na klobouky. Ozvalo se suché zapraskání, zašustění a podle babči na výrazu mi bylo jasné, že fialková hučka se právě odporoučela do věčných lovišť.
Mohla jsem se potrhat!
"Ještě se směj!" vyčetla mi a div ne násilím zpod klukova pozadí vydolovala ubohé zbytky kloboučku.
"Náhodou," bublala jsem, "můžeš ho nosit místo baretu, ten taky bejvá placatej, ne?"
"Neměla jsi zastavovat," přidala se máma a její ruce opět vylétly ke spánkům. "Moje migréna..."
Babča se s oblíbeným kloboukem rozloučila bez nostalgie: vyhodila jej i se zbytky krabice z okna, načež dupla na plyn, že nemít sedadla s opěrkami, stopař by si zlomil vaz, a frčeli jsme dál.
"Sem ne-nechtěl," škytl frajer omluvně.
"Nic se nestalo," odvětila mu upjatě.
"Sem ho ne-neviděl..."
"Nevadí. A nedýchejte na mě, mládenče, tak zblízka..."
Hned na sedmnáctém kilometru mi její přání přestalo připadat přemrštěné. Také bych nebyla odvázaná, kdybych musela lokat odporné pivní výpary hned z první ruky! Bohatě stačilo z druhé a na patnáctém kilometru už nám babi nemusela vůbec závidět, vnitřek vozu připomínal restauraci čtvrté cenové skupiny právě před uzavíračkou.
"Vypni klimatizaci a zapni větrák," poradila babče máma, která si nestačila tlačit k nosu kapesníček.
Stopařova škytavka se záhy stala nezvladatelnou, cloumala jeho vychrtlým tělem a zněla čím dál podezřeleji.
}'"Mládenče, není vám něco?" obávala se matka.
"""To j-je dob-brý..."
"Neměla bys mu raději zastavit, mami?"
"Ještě osm kilometrů a jsme na místě," usoudila babča.
Její optimismus jsem naprosto nesdílela, byť jsem se situací docela bavila. "Hele, ten Rambo bude šavlovat."
"Mami, taky myslím... Zastav mu!"
"V zatáčce nemůžu, až nahoře na kopci..."
"Bacha, bude blít!" vykřikla jsem výstražně.
Babču ve zlomku vteřiny napadlo řešení, totiž stáhnout svému spolujezdci okénko, aby mohl obsah útrob vyzvrátit ven. Jako nápad to skutečně nebylo špatné, horší bylo, že v tom zmatku místo ovládače pravého předního okénka stiskla tlačítko obsluhující všechna čtyři okna najednou. Stopař projevil snahu, vyklonil se a s příšernými skřeky vrhal jednu šavli za druhou, že by mu i profesionální cirkusák záviděl, ovšem to, co předním oknem vylétlo, zadním zase lítalo dovnitř. Přímo na mamku!!! Paniku zavládnuvší uvnitř vozu nelze slovy popsat. Máma vřeštěla, kluk zvracel, skřehotal a říhal, já pištěla a babča vykřikovala nadávky tak jadrné, až jsem se málem červenala.
"Můj kostým! Moje halenka! Moje punčochy! Můj make-up!" vyrážela ze sebe mamka zoufalé výkřiky, sotva babi zajela na první lesní cestu a nepohodlného parazita vystrkala z vozu. "Podívej se, jak vypadám! Kostým je zničenej! Víš, kolik mě stál peněz?! Všechno kvůli tobě!"
"Já jsem tě snad pozvracela?" podivovala se babča nevinně. "Můžu za to, že se mu udělalo špatně?"
"Neměla jsi tomu ožralýmu pobudovi zastavovat! V osm-apadesáti se bude otáčet za stopaři! Ani s Annou puberta necloumá tolik jako s tebou! Podívej, jak vypadám!"
"Jsi trošičku umazaná...," odvětila babča opatrně a já se smíchy málem počůrala.
"Trošičku?!" Mámin hlas vylétl o dvě oktávy výš.
"Nebuď hysterická," napomenula babča přísně svou dceru.
"A co mám podle tebe dělat?! Kde se mám umýt?"
"Hysterčení ti v tom nepomůže," vedla babča svou.
"Za chvíli jsme na místě, to přežiješ," povzbudila jsem matku a ta po chvíli brblání nastoupila zpátky do vozu. Posledních pár kilometrů skutečně stálo zato! Navzdory intenzivnímu větrání to v autě kysele čpělo, potřísněné polstrování vozu taky zrovna vábně nevypadalo, a poslouchat hádku těch dvou sudiček, to tedy bylo nad moje síly.
Naštěstí se tabule s nápisem Strachovice nad Rokytnou objevila hned za dalším lesíkem a všechny místní komunikace, jak jsme se přesvědčily na vlastní kůži zmatenou okružní jízdou, neomylně směřovaly na malebné náměstí. Vévodila mu monumentální stavba barokního zámku s krásně upraveným parkem vybíhajícím hluboko na náměstí.
"Já tedy nevím," kapitulovala babča.
"Ten penzion se jmenuje Mlýn," nadhodila mamka špičatě. "Silně pochybuji, že bude stát uprostřed obce."
"Samozřejmě!" odsekla babča. "Ale kudy se k němu dostanu?"
"Zkus se někoho zeptat," poradím jí, celá blažená, že máme tenhle horor za sebou. "Třeba tamhle těch kluků."
"No..."Babča zaváhala. Uchichtnu se, její důvěra k mladým právě dostala na frak! Ačkoli neoprávněně, každý z party čtyř borců sedících na kamenných schodech vedoucích ke kašně s močícím andělíčkem, které jsem si vytipovala, vypadá na první pohled tutově, žádná nacamraná zřícenina! Pátý frája, jenž k nim právě přijíždí na motorce, brunet s rovnými vlasy po ramena a se žlutým tričkem odvážně odhalujícím opálené bicepsy, je vyloženě boží!
Mamce se zřejmě také zalíbí, anebo prostě jen využije příležitosti, stáhne svoje okénko a zavolá: "Prosím tě, netušíš, kudy se dostaneme k penzionu Mlýn?"
Kluk se ohlédne po hlase a já si všimnu, že má krásně modré oči. "Mlejn? Jo, touhle ulicí nahoru a na první křižovatce doleva, podle ukazatelů směr Třebíč, jenže asi za čtyři kilásky uhnete na asfaltovou lesní cestu."
"Ano...?" udělá máma nejistě.
Kluk odhalí v pobaveném úsměvu bílé zuby a je přímo k sežrání, když postaví motorku na stojan a přistoupí těsně k našemu vozu. "Jestli máte mapu, ukážu vám to."
"Mapu? Mami, prosím tě, v přihrádce je autoatlas..."
Babča se stále ještě nedůvěřivým kukučem vyštrachá podrobný autoatlas, kterým jsem obdarovala tátu k Vánocům, a podá ho mamce dozadu. Ta rychle nalistuje příslušnou stránku, kluk se skloní k okénku a zase prudce ucukne, jak dostane pěstí. Tedy, ne doslova, do nosu ho uhodí pouze úděsný puch, linoucí se z útrob našeho vozu.
"Ty vole," uleví si a mě chytají křeče. "Channel?"
"Lejno z čertovy zahrádky," poučím ho rychle.
Zblízka jsou jeho oči spíš fialové než modré, prolustrují mou tvář i obliny krátkého elastického trička a s opět sebejistým úsměvem prohlásí uznale: "Má grády. Jedna lahvička navíc by nebyla?"
"Zrovna jsem vypotřebovala poslední," zklamu ho.
"Škoda," zatváří se zkormouceně. "Daroval bych ji ségře."
"Ehm ehm," poruší náš dvouhlasný řehot matka, jež nemá pro černý humor pochopení. "Tady je ten autoatlas."
"Jo," chytí se kluk, zhluboka se nadechne a teprve poté se ponoří do oblaku čertovské pačule. Myslím, že překonal rekord v zadržování dechu, než ukázal cestu prstem po mapě.
"Tak ti mockrát děkujeme," propustí ho ze svých služeb.
"Není zač," usměje se víc na mne než na ni, ovšem neodolá si přisadit: "V té kašně je voda, kdybyste potřebovaly..."
Babča obrátí oči v sloup: "Nezdvořák!"
Mamka je jiného názoru. "Opláchnu si alespoň ruce a obličej, vždyť je to k nevydržení..."
A tak si máma za všeobecného veselí a nejapných poznámek party na schodech plete kašnu s veřejnou umývárnou, zatímco babi skrývá svou tvář za novinami, jak moc jí toto společenské fópa připadá nepřípustné.
Narazím si na oči velké sluneční brýle a la včelka Mája a vystoupím z vozu. Nadýchat se kyslíku... a taky se na ty másla podívat zblízka a přitom nenápadně, k čemuž jsou zrcadlová skla jako stvořená. Okamžitě zaregistruji změnu tlaku, objektem jejich zájmu přestane být ubohá matka, všech pět hlav se otočí ke mně, sledujíc každý můj krok. Dám si záležet na vznosné chůzi s vypnutými ňadry a zataženým bříškem, když se rádoby netečně bloumám kolem.
"Hele, vole, holka!"
"Docela kus..."
"Ty nejsi z Dejvic, co?"
"Kam kráčíš, křehulko?"
Hezoun s hustou střapatou hřívou mi nabídne: "Nech plavat to svý garde a zaber plac mezi námi, nebudeš litovat."
Mou odpovědí je nenucené zívnutí. Takhle primitivně se balit nenechám, nejsem hej ani počkej!
"Anno! Jedeme." Mámina pobídka mne vrátí do reality, tedy do smrdutého prostředí auta.
"Radši bych tam došla pěšky," ošklíbnu se hnusem, zabouchnu za sebou dveře a naposledy mrknu ke kašně. Vyprovází mne pohledem až na jednoho, poďobaného blonďáka, ale ten se mi stejně líbí nejmíň, něčemu se smějí a frajer ve žlutém tričku, co nám ukazoval cestu, dokonce zvedne ruku na pozdrav! Přistiženě sebou cuknu. Nemohl přes brýle vidět moje oči - a přitom vytušil, že na něho civím?! Jak to???
"Už jsme na Moravě?" napadne mne najednou.
"Dávno. Okres Třebíč, to je přece jižní Morava."
"Já si to myslela," brouknu spokojeně. Jižní Morava je úrodná země, aspoň tak nás to v zeměpise učili. Profesor
sice mluvil o zelinářství a ovocnářství a vinné révě a bůhví o čem ještě, ale já vím svoje. Z těch pěti kluků se mi líbí čtyři, což je osmdesátiprocentní úspěšnost.
Jestliže jsem si představovala stavení v duchu Princezny ze mlejna, byla jsem na sto honů od pravdy! Mlýn není penzion, nýbrž hotel, a navíc snobárna na třetí, protože na druhou je málo. Pokud se v tomhle mlýně někdy mlelo obilí, pak to bylo za krále Ječmínka a kouzelníka Žita! Teď jde o hotelový komplex, kde je všechno křiklavé, luxusní - a umělé. Dokonce i mlýnské kolo, samozřejmě nefunkční, je pouze naaranžovaná replika. Tenisové kurty, golfové hřiště, jízdárna, poblíž vchodu bazén ve tvaru laguny s vybetonovanou plochou posetou lehátky a slunečníky, z mnoha služeb nabízených rekreantům (pochopitelně ne zadarmo!) pak sauna, bar, posilovna a kadeřnictví. Ostatně, jak jsem mohla čekat něco jiného, když nám tuhle dovolenou dohodila tetinka Dita?!?
Za škleb na mé tváři může také pan ředitel, který nás osobně přiběhne přivítat, sotva ustájíme našeho pozvraceného oře. Vlezlý úsměv od ucha k uchu, oblečený navzdory letnímu vedru v naškrobeném kvádru se zlatou sponou a zlatými manžetovými knoflíčky, ruku napřaženou už od příjezdové cesty, jak moc touží vykloubit nám pravičky.
"Paní Alice Jarešová s rodinou?" rozplývá se z dálky. "Vítám vás ve Mlýně a přeji nádherný a ničím nerušený pobyt. Těší mě, že... Snad jste neměla nějaké problémy?"
Nějaké problémy, haha! Jediným mrknutím na její flekatý a na metry páchnoucí kostýmek mu to musí být jasné!
"No, víte... cestou se nám přihodilo nemilé -" pokusí se matka osvětlit svůj stav, leč ředitel je hlava otevřená.
"Jistě, to se stane," omlouvá matčin výpadek a nenápadně si otírá ruku, kterou sevřel její dlaň, do kapesníčku. "Hotelová prádelna vám šatičky vyčistí... Někoho pošlu i na vůz, spolehněte se. Jen co se ubytujete, zavolám vám lékaře, nějaké kapky proti žaludeční nevolnosti a zase bude vše v pořádku."
Mamka rudne víc a víc. "Mně je dobře, já jsem ne..."
"V nejlepším pořádku," ujistí ji a opatrně, aby se ne-ušpinil, ji vede k recepci v hlavní hale.
"Moula," zadrmolí mezi zuby má frustrovaná, zesměšněná a nežádoucí popularitou vynervovaná matka.
"Jarešovi, dva dvoulůžkové pokoje?"
"Ano, manžel dorazí později..."
"V pořádku. Tady, prosím," přihraje nám fešný recepční dva klíčky s visačkami 15 a 16. "Příjemný pobyt."
Pokojská, která nám pomůže se zavazadly až nahoru, rozhrne závěsy, otevře okna dokořán a předvede i koupelnu, zvláště pak nás upozorní na sprchu.
"Husa!" uleví si máma a vztekle nabere kufr lodičkou, leč strefí se do ozdobné masivní přezky a místo úlevy jí tenhle pohyb vynese bolest. Zhroutí se na kufr a s třením prstů levé nohy naříká: "Jako bych sama nevěděla, že z červeného kohoutku teče teplá voda! To je tedy začátek..."
"Všechno zlý je k něčemu dobrý," podotknu ironicky.
"Ale?" zeptá se nedůvěřivě. "A k čemu?"
"Musíš uznat, že tě naprosto přešla migréna."
"Zmiz!" zasípe bezmocně.
S úsměvem jí vyhovím, v hromadě kufrů a cestovních tašek si vyberu ty své a odploužím se do sousední šestnáctky, kterou už obývá babča. Zaberu si válendu poblíž okna s malým balkonem a s nevolí se rozhlédnu po zařízení.
"Nádhera," rozplývá se babča.
"Děs," otřesu se a šílenou reprodukci nějaké mazaniny sejmu ze zdi a šoupnu ji pod postel.
"Ale to je kubismus," namítne babča.
"Jasně," ušklíbnu se. "Od neznámýho malíře pokojů, co?"
Svou stěnu si vyzdobím po svém, připínáčky na ni při-kurtuji tři plakáty borců z NHL. Krajkové záclonky a růžové závěsy budu muset nějak přežít. Ti moji tři drsňáci se k mašličkám a podobným titěrnostem hodí jako pěst na oko, ale aspoň maličko navodí atmosféru domova.
"No jo," poznamená babča. "Lindros, ten tu chyběl."
"Pověs si tam Oldu Novýho a nezáviď."
"Mně se líbí jiní," ohradí se.
"Ale? A kteří? Jožka Černých?"
"Sleven Seagal," uzemní mne a k mému úžasu jeho fotku vyloví z příruční kabelky a umístí ji na noční stoleček.
Víc pro zasmání toho bohužel není. Hlavně ne společenská večeře, na kterou mě máma vytáhne z vany a donutí oblíct se do blankytně modrých koktejlek na tenká ramínka, které nesnáším už proto, že mi je k mým patnáctinám darovala teta - a očekávala bezmeznou vděčnost za to, co pro mne udělala...
"Vypadáš v tom dobře, Anno," pochválí mě, když se sejdeme ve vestibulu před jídelnou. "Jak manekýnka."
"Jo?" ušklíbnu se. "Já si v nich připadám jak blbec."
"Prosím tě, chovej se slušně," napomene mě tedy.
Poslední dobou mi jdou rodiče šíleně na nervy. Ten jejich měšťácký způsob života! Což táta, s tím se pouze míjíme, ale matka! Vadí mi, jak se mezi lidmi chová, co všechno se snaží předstírat, jsem alergická na její přítelkyně, slepice, co se u nás usalaší na kafíčko a do večera musíme větrat, jak moc nám zahulí byt, nesnáším její touhu trumfnout tetu Ditu a kamarádku Magdu a Helu a Janu... Jsem popudlivá jak pytel blech, stačí, aby na mne promluvila a snad ze zásady musím být proti, odporovat, odmlouvat...!
Pan ředitel je skutečný gentleman, políbí mámě ruku a doprovodí nás k bohatě prostřenému stolu.
"Krásné dámy jsou ve Mlýně vítány dvojnásob srdečně," vysekne jí poklonu, zašpásuje s babčou a když obě usadí, vzpomene si také na mne. "Máte půvabnou dceru, gratuluji."
Grimasa debila, se kterou jsem excelovala už v dramaťáku, zabere i tentokrát, tím spíš, když přidám otázku: "Co bude k večeři? Nejradši jím krupičnou kaši a nudle s mákem."
"Anno!" zasyčí máma výhružně.
"Nudle s mákem bohužel v jídelníčku nemáme," znejistí pan ředitel. "Slečna si určitě z bohaté nabídky vybere..."
Výraz rozmazleného fakana mi jde taky dobře, připojím k němu dupnutí nožkou a umíněný výkřik na celou jídelnu: "Chci nudle s mákem!"
"Anno, to už stačilo!" Matka mne stáhne do sedu a omluvně vysvětlí: "Dělá si legraci. To jsou ta telecí léta."
Ředitel s drmolením, že s dětmi bývá kříž, bere roha.
"Jsi spokojená?" šeptne máma rozzlobeně, zatímco navenek se snaží tvářit roztomile, nic se přece nestalo.
"Docela jo," uchichtnu se. "Příště mi dá pokoj."
"Na rozdíl od tebe se nechová jako křovák."
"Na rozdíl ode mne mu tenhle podnik patří," ušklíbnu se. "Za prachy je schopnej vyprat ti i spodní kalhotky."
"Dělá ti dobře mě ztrapňovat?!"
"To snad ani nejde, ne?"
"Anno!"
"Aby ti ten neupřímnej úsměv nezůstal," upozorním ji znechuceně. "Křeníš se na ty snoby kolem, jak kdyby na tom stála budoucnost lidstva! Záleží na tom, co si o nás myslí?"
"Mně na tom záleží," ujistí mne.
"No jo," pokrčím rameny. "To je právě ten průšvih."
Máma mi už neodpoví, úklonkou hlavy se pozdraví s našimi nejbližšími sousedy po levé ruce, pánem a paní středního věku a dlouhovlasou brunetkou, patrně jejich dcerou. Může jí být tolik co mně, má mandlově hnědé oči, plné červené rty, rozkošný nosíček a celkově vypadá úplně vypatlaně.
"To je rozkošná panenka," rozplývá se babča. "A jak způsobně sedí... Vezmi si z ní příklad, Anno."
"Hahaha," vyjádřím stručně svůj názor.
"Je sladká," vzdychne matka a hned má sousedům co závidět: rozkošnou panenku. Ke vší hrůze zjistím, že my dvě prezentujeme veškerou mládež ve Mlýně! Dětiček tu pár je, ty mne však neinteresují. Nikdo úměrně starý ke mně, tím myslím o nějaký ten pátek starší, natož aby byl mužského pohlaví, se nejspíš v okruhu čtyř kilometrů nenachází!
Poté, co k našemu stolku dotlačí nápojový vozík kluk v číšnickém stejnokroji, tmavými vlasy svázanými do cu-líčku a s uhrančivým pohledem pod hustým černým obočím, změním názor. Tenhle pingl by stál za hřích! Navíc
dorostl do ideálního věku, hádám mu takových osmnáct, devatenáct.
"Budete si přát něco k pití?" optá se sametovým altem.
Zatímco babča objednává mattonku a matka váhá mezi džusem a minerálkou, poručím si: "Jednoho bavoráka."
Pingl nehne brvou. "Tvrdý alkohol v jídelně nepodáváme."
"Co jste to za podnik?" podivím se hraně. "To i v naší škole nám ho školník namíchá na požádání."
Kluk s poťouchlým jménem Alexandr Světec, které si přečtu na visačce připevněné ke kapsičce bílé košile, bez úsměvu odpoví: "V tom případě je vaše školka lepší."
Páááni! Do krve se urazím. Ten bídák řekl školka a docela určitě nešlo o přeřeknutí!!! Honem se přinutím k le-žérnosti: "Bohužel je o prázdninách zavřená. Spokojím se s Coca Colou."
Ani se nepokusí udržet trapnou konverzaci při životě, mou skleničku zaplní do poloviny colou, zbytek postaví vedle a poté, co obslouží i moje gardedámy, odkormidluje se svým plavidlem za sousedy. V duchu soptím zlostí. To mi zaplatíš! Já se budu smát naposledy, a tudíž nejlépe... V tu ránu vymyslím plán, jehož rafinovanost spočívá v jednoduchosti. Po celou dobu stolování z frajera nespustím oči, hypnotizuji ho při jeho motýlím poletování mezi hosty, při pendlování od stolů zpátky k lednici s nápoji. Jeho jistota dostává zabrat! Ví o mně, prozradí ho stále nervóznější pohyby, a když si pan Markovický, táta té nemožné cuchty, jak se dozvím ze slibně budovaného mostu hovoru mezi naším a sousedním stolem, přiobjedná druhou dvanáctku a ve chvíli, kdy mu ji Saša servíruje, se mu v kapse rozpípá mobil, ubohý pingl sebou cukne a loktem shodí skleničku bílého vína paní Markovické do klína.
"Chachacha!" rozřehtám se neomaleně.
"Ach," udělá paní Markovická.
"Och!" přidá se matka s babčou.
"Mami, pozor!" přispěchá s křížkem po funuse ta rozkošná nanynka a já se mohu tím víc umlátit smíchy. Saša se snaží zlikvidovat škodu dřív, než ji zjistí pan ředitel,
leč ten má oči na stopkách, s vlezlým úsměvem se omlouvá za nešikovný personál a Sašu sjede vražedným pohledem. Nelituji ho.
A pak že se v tomhle šosáckém prostředí nepobavím! Tedy, rozhodně k tomu nepomůže společenský program, který všem rekreantům nabízí pan ředitel při seznamovacím večírku, vytyčím si pro následujících čtrnáct dní vlastní: připravit hostům minimálně jeden sok denně.
"Anno?" Mamka si i přes debatu s novou přítelkyní všimne, že se její dceruška hodlá vypařit. "Někam jdeš?"
"Spát."
"Tak brzy?" diví se babča. "Doma koukáš do půlnoci na televizi..."
"Asi je to zábavnější," pokrčím rameny.
"Vždyť říkáš, že nic pořádného nedávají."
"Jenže i ta sebevětší blbost je lepší než nuda tady."
"Ty se nudíš?" podiví se kvočna Markovická. "Za chvíli budou hrát k tanci i poslechu, můžete si zatančit, děvčata."
Při představě, že bych měla předvést kupříkladu valčí-kové kreace v náruživém objetí s tou její dokonalou fif-lenou, málem dostanu předčasnou menstruaci.
"Díky, raději zvolím rychlou smrt," ujistím ji a prchám, div na schodech nehodím rybu, jak se mi nohy zamotají do dlouhých sukní. Ty pitomý šatičky mám na sobě naposledy !
V chodbě před recepcí potkám Sašu. Rychle srovnám krok, na obličej nasadím masku oduševnělého inteligenta a hodlám kolem proplachtit stylem Labutí jezero, protože nepočítám, že mu budu stát za špetku pozornosti. Pletu se! Saša, přestože spěchá s náručí čistých růžových ubrusů, na krok přede mnou prudce zabrzdí, zvedne koutky úst v ironickém šklebu, možná imitujícím úsměv, a řekne: "Doktor má ordinaci v prvním patře, ale pochybuji, že ho teď zastihneš. Recepční na požádání zavolá první pomoc."
"Cože?" zeptám se ne zrovna chytře.
"Sháníš doktora, ne? Očaře."
"Očaře?!" zopakuji podezíravě.
"Očního doktora," přeloží zkratku.
"Nepotřebuju očního..."
"Ne?" předvede mi přehnaný údiv. "Myslel jsem, že máš tak vyvalený oči kvůli zánětu, ale jestli ti lezou z důlků pořád, máš mou upřímnou soustrast!"
Konečně mi zapálí, na co ten kretén, primitiv, vagabund, křovák, blbec a imbecil, naráží!!! Asi čeká, že vyletím, začnu mu spílat a předvedu, jak moc se mě dotkl, proto se s největším sebezapřením z hluboka nadechnu a zkroušeně vysvětlím: "To mělo bejt svůdně. Sory."
Pod hustým obočím blikne cosi jako zájem, každopádně jsem poslední, kdo promluvil. Nečekám, až nabere dech, odšustím k recepci a odtud nahoru po schodech, abych v pokoji číslo 16 otevřela okno dokořán a na dobrých dvacet minut nehnutě civěla na romantickou kulisu mlýnského náhonu. Voda je pravá, ale kolo a celý náhon umělý, až to bolí. Přestože je zde slušný proud, kolo se ani nehne. Atrapa. Atrapa ideální dovolené, všechno falešné a... Do ticha rušeného jen vzdálenou taneční hudbou doléhající k mým uším přes stěny hotelu ze společenské místnosti se náhle ozve ponuré žabí zaskřehotání. A po něm další a další...
Hned se mi zlepší nálada. Všechno tu umělé není! Žabák je skutečný, živý, stejně jako byli živí ti kluci před zámkem. Až moc živí! A hezcí... Ten ve žlutém tričku obzvlášť!

2.   KAPITOLA

Máma je podle očekávání rodinkou Markovických unesená. Jsou přece tak skvělí, Anno! Slyším o nich celé dopoledne. Tatíček podnikatelíček, maminka učitelka, dceruška ideál. "Jmenuje se Josefína," oznámí mi. "Chudák," polituji ji nezištně.
"Je moc milá, seděla tam s námi celý večer, a co toho napovídala! Nepoužila jediné sprosté slovo, chovala se
k rodičům slušně, neodmlouvala, nebyla drzá. Přála bych si, abys byla taky taková, Anno."
Normálně bych hodila na takový slinty bobek, ale poslední nábožné rozjímání mě nadzvedne z křesla.
"Jo? Tak sis mě měla takovou porodit!"
"Nebo spíš vychovat," nadhodí babča. "Necháte ji růst jak dříví v lese. Já na všechno, milá zlatá, nestačím."
Těžiště hádky se rázem přesune do jiné roviny.
"Chceš říct, že se o ni nestarám?!" naježí se matka.
"Ty se nestaráš o nic," opraví ji babča a tím si mohu být jista, že máme do večera zábavu zajištěnou. Babča ukončí svůj několikahodinový výstup sdělením, že kdybychom ji neměli, shnili bychom ve špíně a pomřeli hlady, zatímco matku chytí další záchvat migrény a uzavře se ve svém pokoji s mokrým ručníkem na hlavě.
"No, tak se tu mějte hezky," rozloučím se s nimi zavčas, protože všechny tyhle hemzy jsem slyšela za svůj život miliónkrát a umím přesně odhadnout vývoj, délku i konec. Vyhrabu z dosud nevy baleného kufru plavky a ručník a jdu sebou prásknout k bazénu, protože mě nic lepšího nenapadne.
Z bláta do louže! Prapůvodní příčina hádky si hoví na jednom z lehátek a jakmile mě zahlédne, zamává na mne.
"Ahoj," prohodím konverzačně a ustelu si na sousedním lehátku. Jiné volné bohužel není!
"Ahoj. Voda je krásně teplá," informuje mě. "Ale mizerně přefiltrovaná. V bazénu, co máme doma, neprojde filtrem ani vlas! Tady se mi jeden omotal přes pusu, hrůza, snad půl metru dlouhej..."
"To byl tvůj vlastní, ne?" uchichtnu se.
"Ne," ohradí se. "Já nosím koupací čepici, taťka mi ji přivezl až z Londýna... A navíc ten vlas byl blond."
"Hm, tak to by sis měla jít stěžovat k řediteli," poradím jí pobaveně, shodím ze sebe dlouhé triko a do bronzova opálenou kůži made in Mallorca vystavím slunci. Nebo spíš na odiv tatíkům od rodin, jejichž oči ze mě svlékají i ty dva nepatrné kousíčky látky, které mám na sobě.
"Už jsem byla," ujistí mě.
Málem mi zaskočí! "Jsi třída, Josefíno."
"Můžeš mi říkat Jo. Ty jsi Anna, viď? Jak tě oslovují?"
"Anna," odvětím stručně.
"Myslím hovorově. Anka, Ani, Aňa, Ann..."
"Anna," zdůrazním.
Josefíně moje sdělení neleze do hezounké hlavinky. "Nemáš ani žádnou přezdívku?"
"Ne," zapřu Miss šoking. Však dám obyvatelům Mlýna jistě dost příležitostí, aby na to přišli sami!
"Chodíš s nějakým klukem?" změní nečekaně rychle téma.
"Špatná otázka," odfrknu.
Chvíli na mě tupě civí. "Jako že jo, nebo že ne?"
"Jako že na hloupý otázky neodpovídám," vysvětlím tedy.
"Proč hloupý?" podiví se. "Je přece úplně normální chodit v patnácti s klukem, ne?"
"Tobě je patnáct?"
"Bylo mi v dubnu," pochlubí se. "A tobě?"
"Sedmnáct a čtvrt," použiji oblíbenou lež.
"Ty už jsi tak stará?" zhrozí se.
Nejsem, ale vypadám na víc, proto si ráda přidávám, což ovšem Josefíně nevysvětluji. "Jak jsi na tom s klukama
ty?"
"Taťka mě děsně hlídá," vzdychne. "Určitě se kvůli němu ani nevdám! Nikam mě samotnou nepustí... a přitom se mi jich líbí tolik! Všimla sis toho krásnýho číšníka?"
Mimoděk se zakřením. "Možná je krásnej, ale vůl."
"Tomu dlouho neodolám."
Zpozorním. "On po tobě vystartoval, nebo co?"
"Zatím ne, ale kdyby, tak mu určitě neodolám," upřesní a s neskrývanou pýchou dodá: "Po mně totiž kluci jedou. Letí na dlouhý vlasy... A jsem přece krásná! Ukaž? Nejsi úplně ošklivá, akorát sis měla nechat narůst delší vlasy, k ramenům je málo. Barva by ušla, vypadáš skoro jako blondýnka... Kdyby ses trošku namalovala a učesala, možná by se ti taky povedlo nějakýho kluka sbalit."
Zamaskuji pobavené vyprsknutí. "Dík za radu."
"Není zač," řekne a velkoryse nabídne: "Jestli chceš, dám tě do gala. Taťka mi přivezl z Paříže sadu šminek od Diora."
"Někdy jindy," odpálkuji ji a přestože vůbec nejsem ospalá ani unavená, zavřu oči v domnění, že Jo bude mít tolik taktu a přestane mlátit klapačkou.
Zlatý rybičky! Dozvím se, kteří kluci se jí líbí z jejich třídy, kteří ze sousední, jací z ulice... Nejsem ušetřena ani kluků ze vzdáleného konce města! Ta holka ve svém monologu připomíná flašinet, po třiceti minutách toho mám plný kecky a po pětačtyřiceti začínám trpět halucinacemi!!!
V padesáté minutě začnu horečně balit saky paky.
"Je tu horko, co?" vysvětlí si mylně příčinu úprku.
"Taky," podotknu významně.
"Nechceš jít ke mně? Pustily bychom si nějakou pěknou hudbu, mám s sebou přehrávač, co mi taťka přivezl z —"
"Hongkongu," doplním ji.
"Z Německa. A kupu cédéček. Jakou muziku posloucháš?"
"Bacha," vypadne ze mne rychle. "Johanna Sebastiana."
"Toho nemám," přizná se.
V duchu se pochválím. Vážná hudba mi stejně jako devadesáti devíti procentům teenagerů nic neříká, použila jsem ji pouze coby zastíracího manévru. Miluji muzikálovou, tu jsem však neriskla, ačkoli i když tohle tele tipuji na Kelly Family, čert nikdy nespí!
"Vybereš si něco jinýho," snaží se.
"Chci si číst. Sama. V klidu. Ahoj!"
Josefína neváhá vyskočit na nohy a cupitat vedle mne až k recepci, jen aby se mohla zeptat, jakou četbu preferuji!
"Sienkiewitze." Tentokrát nemusím ani lhát, předem vím, že tady se naše zájmy zcela určitě rozcházejí.
Josefína mi to potvrdí. "Tohle jméno jsem v životě neslyšela. Já čtu jenom Bravíčko a dívčí romány. Vzala jsem si jich s sebou deset! Nechceš nějaký půjčit? Jsou krásný."
"Jak to můžeš předem vědět?" nechápu.
"Znám je," vyvede mne z omylu. "Čtu je pořád dokola."
Přestože rezolutně odmítnu, už za tři minuty klepe na dveře našeho pokoje. Prozíravě se uklidím na toaletu, kam mi matka coby poslíček přinese ten THE BEST.
"Už jste se spřátelily?" raduje se. "Milá holčina, že?"
"Jo," ujistím ji. "Dostala jsem z ní průjem."
Panebože, tady přece nemůžu vydržet ještě celých patnáct dní! Zhebnu, pojdu jak prašivej pes. Tomu, kdo vymyslel prázdniny s rodiči, patří nakopat! NaMallorce jsem se mohla aspoň koupat v moři, zatímco tady můžu leda shnít zaživa.
Máma mi absolutně nerozumí. "Nudíš se?" převaluje slovo na jazyku jak hovnivál svou kouličku. "Proč si ne-zajdeš do jízdárny, zarajtovat si na koni? Nebo nejdeš se mnou do sauny? Anebo s babičkou na pasiáns?"
Vždyť to říkám. Nerozumí mi! Náš vzájemný vztah se nikdy nedal nazvat kamarádským, ovšem od té doby, co se mi začaly dělat pupínky akné, je někde úplně jinde.
Raději se budu klackovat po pokoji, civět z okna, poslouchat rádio a listovat máminými časopisy. Sienkiewitze jsem si zapomněla přibalit a prohlížet si návody, kterak zhubnout, zkrásnět, být mladou i po čtyřicítce či pročítat recepty na medový koláč s malinami, tak to je na mne trochu moc. Posléze se dostanu i k Josefínině typu! Nedůvěřivě prolistuji půjčenou knihou. Nikdy jsem totiž dívčí románky nečetla. Ne že bych měla něco proti, jenom mi nezbýval čas. Zájmové kroužky, do kterých jsem až do letošního jara chodila, mě vyčerpávaly na doraz. Zpěv ve sboru i hodiny sólového u soukromé profesorky, gymnastika, tanec, pohybová průprava, dramaťák... A k tomu samozřejmě škola, do páté základní, od šesté gymnázium! Vracívala jsem se domů večer úplně vyplivnutá, taktak že jsem do sebe hodila něco k snědku, dala si sprchu a dřepla si do křesla k televizi. To byl můj způsob načerpávání další energie, spotřebovávala jsem jí tolik! Výsledky ve škole zákonitě nebyly nijak lukrativní, jenomže gymnázium je přestupní stanicí a na konzervatoři se na chemii a fyziku a podobný nesmysly nebude hledět. Honila jsem se jak blázen, dřela do úmoru, okrádala o spoustu
věcí, které byly mým spolužačkám samozřejmé, no vida, ono to bylo všechno zbytečné.
Ovšem co se týče půjčeného románku, haha, o nic jsem nepřišla! Hlavní hrdinka Veronika je stejná husička jako Josefína, nejspíš proto se v ní vzhlédla. Krásná, půvabná, milá, všemi oblíbená a vyhledávaná, všemi milovaná, kdo ji jen potká, neodolá... Pobaveně se uchichtnu. Na to, že jsem na světě víc než patnáct let, o mne nestál ani jeden! Asi proto, že nejsem tak dokonalá, že! A ke všemu se jméno Anna na hlavní roli naprosto nehodí. Je příliš nemoderní. Svět je plnej předsudků, usoudím. Proč by se místo těch věčných Veronik, Klár, Lucií, Kateřin a Michael hrdinka nemohla jmenovat úplně obyčejně, například Máňa Pištěláková, Božka Košvancová, Fanda Blechová či Růžena Poštěváčková? Aspoň by byla psina, když nic jiného.
Z rádia se nese éterem hit z doby, kdy moje máma křepčila na diskotékách a davy zpívaly sborem z jiných světů přiletěl jsem k vám, ty jsi první, koho tady znám...
Zaklapnu román, abych ho až do konce pobytu neotevřela.
...často o ní slýchám písně znít, ten ji ztratil, ten chce novou mít...
Uvedená románová Nika to měla snadné, zabouchl se do ní každej, jenže realita, vážení, realita je poněkud jiná.
...je to vůně nebo zář, pověz, ty přec pravdu znáš, co je to láska?
Hm, tak to by mě taky zajímalo. Jestli je to tak jednoduchý, jak se píše v limonádových lovestory (o čemž pochybuji), anebo tak složitý, jak se nadělá v tolika písničkách (čemuž nevěřím).
Koneckonců, času mám dost, minimálně dva týdny, abych přišla na to, jak je to s láskou doopravdy!
Přijít lásce na kloub, ochutnat ji, ověřit si teorii v praxi, jenže na kom, když tu nikdo není?! Sašu Světce mohu ze seznamu adeptů po včerejším debaklu škrtnout, a balit ta-tíky od rodin, haha, to radši strčím hlavu do záchodu!
Na fešáckého pingla háže očkem leda Josefína, pro mne je ten hulvát vzduch. Nutno přiznat, že ani já pro něho neexistuji, což mne, upřímně řečeno, pořádně hněte. Sklízí ze stolů nádobí i zbytky večeře, upatlané ubrusy mění za čisté a podle výrazu mu je ukradené veškeré dění ve společenské místnosti, tudíž i Josefínina snaha. Ostatně, příliš se mu nedivím. Hosté ve Mlýně se mění, ovšem kecy, které vedou, zůstávají, jsou najedno brdo! A otravné jak muchomůrka zelená, br. Například u našeho stolu, kam si po večeři a babčině odchodu přisedla i trojka Markovic-kých, je navozeno opravdu super téma: naše geniální děti. Poté, co paní Markovická vyčerpá argumenty, jimiž demonstrovala Josefíninu jedinečnost, se máma, zřejmě aby nezůstala pozadu, vytasí s mým zpěvem.
"Annaje velmi talentovaná," svěřuje se jim s nehoráznou jistotou. "Krásně tančí a nádherně zpívá, má zajímavě zabarvený hlas, její profesorka zpěvu říká, že to je medový alt s kovovým nádechem, výjimečná kombinace..."
Saša naloží na vozík špinavé prostírání a naše oči se střetnou. Zrovinka jsem po něm omylem zašvidrala! V těch jeho čtu pohrdání.
"Mami, nech toho," zavrčím podrážděně.
"A jak je skromná," přizná mi další plus baba Markovická.
"Studuje zpěv, je zamilovaná do muzikálů," prozradí matka, povzbuzena zájmem. "Na Drákulovi byla jedenáctkrát, má ho na cédéčku a všechny texty umí zpaměti."
"Vážně?" bledne Markovická závistí.
"Tak nám něco zazpívej," pobídne mě její manžílek.
"Výborný nápad!" zajásá také pan ředitel, který se při-chomýtne k našemu stolu a drze vyslechne část hovoru. Prohodí pár slov s matkou, energickým zatleskáním si vynutí pozornost a domluví mi improvizované vystoupení!
"Celá hrbatá," ujistím mámu, jejíž oči planou nadšením, konečně jednou má příležitost pochlubit se svou dceruškou.
"Anno, prosím tě," požádá mě tiše, leč naléhavě. "Třeba ten part Jsi můj pán, to ti jde výborně. Stačí kousek."
Zachytím Sašův znuděný výraz. Díky mému plánovanému vystoupení nemůže pokračovat v práci, aby nerušil cinkáním špinavého nádobí za našimi zády. No prosím, prosím!
"Mám zpívat?" ujistím se. "Fakt to chcete?"
Matka se na mě šťastně usměje, jistě litujíc, že babča opustila společenskou místnost hned po večeři, aby mohla v klidu uháčkovat pro roztomilou Josefínu roztomilé ponožky.
Ležérně se vysoukám na nohy, zapůsobím dramatickou odmlkou, ve které je slyšet tikot něčích hodinek, a teprve když ticho je málem absolutní, rozjedu to:
"Zatvrdlej nejt je nejhorší ze závad,
zatvrdlej nejt, kombajn nemůže skládat,
obilí Šmoulům skládat do panáků,
ohrozí celé žně jeden zatvrdlej nejt..."
Na nedostatek pozornosti si nemůžu stěžovat, všichni mlčí jako zařezaní a nechápavě po sobě pokukují.
"Héj, zatvrdlej néjt,
hou, zatvrdlej nejt..."
Posluchači se rozdělí na tři skupiny. Tu první prezentuje pouze matka, která lape po dechu, druhou partu tvoří většina, zapálí jim u refrénu a nejde jim na rozum, co to jako má být, a nejlepší je třetí, čítající asi pět lidiček, kteří mi nakonci upřímně zatleskají! Neutrální zůstane pouze jakási dáma od protějšího stolu, která rozpačitě vyslechne celý můj výstup a prohodí ke své přítelkyni: "Proč se v Drákulovi zpívá o kombajnu?"
Čímž je primitivní koncert definitivně ukončen. Máma, rudá jako rajče, neví, čím trapas zaretušovat, a pan ředitel rychle převekslovává pozornost hostů na vlastní program. Saša, ten debil, má pusu od ucha k uchu!
U stolu zavládnou rozpaky. Mamka si odkašle. "Anna je..."
"Zpívat umí," prohodí galantně pan Markovický.
"Má školený hlas," připustí jeho choť. "Studuje zpěv?"
"A... ano," zalže máti z otočky.
Pobouřeně vyskočím, div nepovalím židli. "Dobrou noc!"
Tentokrát mě nikdo nezdržuje. Matka je určitě ráda, může si pustit pusu na špacír bez obav, že ji zesměšním - nebo že uvedu na správnou míru jisté mylné informace.
Babča na mne zabrejlí od fuseklí. ^Bavila ses dobře?"
"Celkem jo," uchichtnu se při vzpomínce, načež se zachmuřím. "Ale nejvíc se bavil jeden blbec, a to mě štve."
"Vyprávěj," pobídne mě a zaujme v křesle, ze všech stran podložena polštáři, pohodlnější pozici.
"Víš, co se říká, ne? Kdo je zvědavej, bude brzy starej. A ty, protože už stará jsi, bys musela bejt mrtvá, haha."
Babča mě pokárá: "Jsi na mne zlá, Anno."
"Aby ses mi tu nerozbrečela."
"A drzá," podotkne.
"Kombinace hodná a drzá by ani nešla dohromady!"
"Proč teda radši nejsi hodná a milá?"
"A proč bych měla bejt?" nechápu. "Na mě je zlej celej svět, a taky neskuhrám. Zhasni, chce se mi spát."
"Ráda bych ještě dnes dodělala patu..."
"Patu," odfrknu. "Jestli chceš štrikovat, prosím, ale jedině na chodbě nebo v koupelně!"
"Řeknu tvýmu tátovi, jak jsi na mne zlá," vyhrožuje mi.
"Posluž si," pobídnu ji. Babča konečně umlkne, ví stejně dobře jako já, že by tím nic nevyřešila. Táta by ji vyslechl, a tím by to zvadlo. Rodinné problémy jsou mu bytostně nepříjemné, jejich řešení nechává na mámě, která je řešit neumí, a zase se uzavře do svého vlastního mikrosvěta.
Když se to tak vezme, v naší rodince mám hlavní slovo já. Ale že bych z toho byla zrovna odvařená, no to teda nejsem.
Rohlík ztlusta popatlaný džemem, který si při snídani připravím, mi při prvním urafnutí vyklouzne z prstů, odrazí se od stolu a šup, přistane na koberci.
"Jako živej," okomentuji situaci. "A pak že jen chleba dopadá na namazanou stranu!"
"Snad ho sebereš," zasyčí máma.
Nevzrušeně se natáhnu pro jiný rohlík.
"Honem to seber... Všichni se po nás dívají!"
"Budou si myslet, že má babča chromý ruce," bavím se, jelikož rohlík se zakutálel k její židli.
"Jsi nemožná," oznámí mi máma popuzeně, zatímco babča svou nožkou v lakýrce nenápadně zašoupe rohlík dál pod stůl. "Koukni na Josefínu, to je děvče! Taje jinak vychovaná."
Mrknu k sousedům. Cukříček, miláčku? Děkuji, dvě kostky stačí... Dáš si pečivo se sýrem nebo šunkou, drahý? Připrav mi, prosím, housku se šunkou...
"Měla sis mě líp vychovat," usoudím klidně. "Sleduješ, jak se chovají její rodiče? Tohle jsem doma nikdy neviděla."
"Anna má pravdu, Alice," pospíší si honem babča. "Ty i Bořek jí nedáváte zrovna nejlepší příklady."
"Dovol?!" urazí se matka a zasmečuje: "Měla sis mě líp vychovat, mami!"
"Já? Vždyť jsi mě nikdy v ničem neposlechla, pokaždý sis prosadila svou a -" spustí babi lavinu výtek,
"Musela jsem poslouchat jako hodiny," brání se máma.
"Nechte toho," skočím jim do řeči ironicky, "nebo si odsednu. Všichni se po vás otáčejí. Jak dvě slepice."
"Takhle drzá je po tobě," obviní babča mámu.
"Taková nebývala," namítne máma. "Teprve co ji nevzali na konzervatoř, je z ní někdo jiný."
Vyletím jako na péru. "O ničem, co se vztahuje k tý pitomý konzervatoři, nechci už nikdy ani slyšet, jasný?!"
Abych dodala svým slovům důraz, hrdě opustím jídelnu. S rohlíkem v ruce, přece se nebudu rozčilovat a ještě hladovět, nejsem cvok!
"Anno? Jsi tu?"
Ustrnu. Tenhle hlásek patří Josefíně a co je nejhorší, vytrubuje do světa moje jméno z čím dál větší blízkosti. Za tyčku od slunečníku se neschovám, marná sláva, stejně jako skočit do bazénu a doufat, že si mě v průzračné modré vodě nevšimne, je pitomost. Před tou holkou není úniku, aspoň ne v těchto místech. Příště musím být jako liška, koukat, abych měla k dispozici dva únikové východy! Anebo... počkat!
"Anno? Kde jsi?"
V hotelovém kadeřnictví právě otevírají, krom mne je tu nádherně prázdno.
Zpoza plenty se vynoří tlustá babice nápadně podobná pavoukovi. "Jaké je vaše přání, slečno?"
"Moje přání?"
"Chcete učesat, udělat trvalou ondulaci, ostříhat?"
Zvenčí ke mně dolehne Josefínin ječivý hlásek. "Anno?"
"Vlastně mám přání," rozhodnu se spontánně a hodím sebou do koženkového křesla. "Chci změnu. Už mě tyhle vlasy nudí."
"Dáme krátký sestřih?" zacvaká radostně čelistmi nůžek.
"Ne," zarazím ji. "S délkou jsem spokojená, ale s barvou ne. Nechám se přebarvit. Máte nějakej vzorník odstínů?"
Pavoučice mi vyhoví a já po důkladném prostudování barev zapíchnu ukazováček na jasně oranžovou. "Tohle chci."
Babice je profesionálka, mrknutím oka nedá najevo svůj názor, pustí se do práce a když se všemi těmi procedurami skončí, zírá na mě z oválného zrcadla úplně nová Anna. Páni! To je teda jedlý, usoudím, účet nechám připsat paní Jarešové a stále ještě v šoku opustím kadeřnictví, abych si na sebe v prázdném pokoji zvykla. Okukuji se ze všech stran. Změna je život, usoudím posléze. Někdy k lepšímu, jindy naopak. Každopádně vypadám zajímavě, když nic jiného. Zviditelnila jsem se! Mohu si být jista, že mě nikdo nepřehlédne.
Aspoň ne v hotelové jídelně, tam moje hlava zářící na dálku jako sluníčko vyvolá poprask. Když se nesu k našemu stolu, všichni se po mně otáčejí, málem jako Popelka na plese, haha. Jenže po té zírali obdivně, zatímco ze mě mají šok. Chudák matka málem dostane psotník.
"Anno?!" vydechne a rychle kontroluje, kdo si toho všiml, a kdo ne. Výsledek stoprocentní sledovanosti ji zdeptá. "Proboha, cos to zase vyvedla?"
"Dobrý, ne?" prohodím a zazubím se na Josefínu s očima velikosti tenisáků a pusou dokořán.
Babča zašátrá v kabelčičce, aby si mohla narazit na nos
brýle. "Ty máš ránu," chytí se za pusu. "Kdo ti to udělal?"
"Náhodou," pokrčím rameny. "Oranžová je moderní."
"Až se postavíš do křižovatky, zaviníš dopravní nehodu, řidiči si tě spletou se semaforem," varuje mne babča.
"Vtipný," ocením ji ironicky.
"Příšerný!" vzmůže se matka. "Takový krásný vlasy a ty je takhle zničíš... Pojď, okamžitě zajdeme ke kadeřnici, aby to odbarvila."
"Jsou to moje vlasy, můžu si s nimi dělat, co budu chtít. A já momentálně chci být na oranžovo. Jasný?"
"Anno, prosím tě —"
"Pst," napomenu matku významným šepotem. "Lidi se po tobě koukají, nedělej rozruch."
Tenhle argument podle očekávání zabere. Oběd jí nechutná, možná ani neví, co baští, očima visí na mé zářivé barvě a co chvíli nevěřícně potřese hlavou.
Zviklat se nedám! Už z principu. Abych unikla nátlaku, přijmu za svůj babčin nápad vyjet si na výlet, tím spíš, když se rozhodne pro strachovický zámek. Ne že by mě zrovna tankovaly ksichty na obrazech, vesměs příšerný, vůbec ne, mým cílem jsou živé objekty. Ke krátkým šortkám z pruhované džínsoviny si obleču elastickou lambád-ku, řasy si načerním asi kilem mascary, pusu nabarvím na červeno a na hlavě vyrobím cosi na způsob vodotrysku. Šoking se vší parádou!
"Vypadáš jak louč," podotkne babča. "Hořící."
"Překonáváš se," uchichtnu se pobaveně. "Člověk by řekl, žes nesnídala vločky, nýbrž vtipnou kaši."
"To je holá skutečnost," namítne.
"Vlasatá," opravím ji. "Nepřej si, až bude holá!"
Babča vzdá slovní souboj, ve kterém jsem ji porazila i tentokrát, a zmlkne. Ze zásady si sednu na zadní sedadlo, byť možnost, že mě svým řidičským uměním zabije během vzdálenosti čtyř kilometrů, je hodně nízká.
Strachovice žijí čilým turistickým ruchem. Parkoviště na náměstí praská ve švech, třikrát je objedeme, abychom zjistily, že volné místečko neexistuje.
"Leda v nějaký sousední ulici," navrhnu netrpělivě řešení, protože u kašny před zámkem, obležené návštěvníky, spatřím i dva kluky z minula. Ten frája na motorce, co málem omdlel, sotva si přičichl k našemu vozu, také nechybí!
"Pak bychom musely jít pěšky," namítne babča, která pár desítek metrů považuje za dálku. "Necháme auto tady."
"Na autobusovým nástupišti?" zapochybuji.
"Vždyť tu žádný autobus není," pokrčí rameny. "A i kdyby přijel, zbyde mu místa dost."
Víc se nepřu, vyskočím z auta a netrpělivě čekám, až posbírá kabelčičku, fotoaparát a zamkne vůz. Pohledem hypnotizuji borce na mašině, leč ten kluk je jak kus dřeva, opřen o řídítka se něčemu řehtá a hlavu nezvedne.
"Anno!" zajásá babča. "Ten je nádhernej!"
Její bouřlivá reakce mě maličko zaskočí, tím spíš, že přivábí pozornost i těch u kašny.
"Taky se ti tak líbí?" rozplývá se dál.
Moje oči zachytí klukův pohled. Asi pět vteřin mu trvá, než si mě zařadí, potom vytáhne koutky v pobaveném údivu.
"Je hezkej," připustím.
"Hned si ho jdu koupit," rozhodne se. "Pojď se mnou, řekneš mi, jak mi sluší."
Vykulím oči. "Cože?!"
"Támhle, za výkladem. Není krásnej?"
Přes silnici za klukovými zády objevím obchod s cedulí MÓDA PRO MLADÉ s několika figurínami tupých výrazů a slamáky na hlavách, z nichž jeden, neznámo který, jsou na jedno brdo, bábině učaroval.
"Počkám tady," rozhodnu se, načež babču varuji: "Ale je to jen pro mladý, neumíš číst?"
Pohlédne na mne naprosto nechápavě. "Snad nejsem tak stará, abych nemohla nosit slamáček, ne?"
To je fakt, usoudím. Do rakve by se nehodil! Zatímco babi šupajdí k obchodu, jen jí nožky kmitají, naberu ležérní chůzí kurz zámek těsně kolem kašny.
Kluci se chytí. Bohužel ne tak, jak bych si přála!
"Polepšovna má vycházky?"
"Hele, přijel cirkus!"
Ten s motorkou si dá tu práci, aby mě i se svým strojem dvakrát obkroužil, a pak křikne na svého přítele se střapatou hřívou tmavých vlasů, co si dopřává rohlík s kusem točeného salámu: "Barone, ta je od vás, ne?"
"Od nás?" tvrdí kluk a řekne, tentokrát přímo pro moje uši: "Že tys utekla z depozitáře strašidel a ten trouba to zjistí až při inventuře, co?"
Zalapu po dechu. Depozitář strašidel! To máš u mne, chlapče, jak ve spořitelně! Ostatní lezou smíchy po kašně a co víc, přidávají se k nim i docela cizí čumilové.
Naštěstí se na scéně objeví babča v novém parádním kloboučku a já mám důvod opustit bojiště. Nebudu se přece hádat s kdekým na ulici, přesto mě štve, že jsem se ne-zmotala na odpověď! Vůbec jsem nepočítala, že by mě zrovna ON mohl pomlouvat a urážet!!!
Vstupenky, které si koupíme v pokladně, jsou na prohlídku od 15.30. Zbývající půlhodinu strávíme v zámeckém parku, přestože by babča raději sondovala obchody a obchůdky lemující náměstí. Z parku mě nevydoluje ani bagrem!
Těch třicet minut v klidu a míru (babčino švitoření kolem klobouků nevnímám) mi pomůže znovu najít rovnováhu. Oranžovou kštici jsem chtěla sama, ne? Přála jsem si být viditelná, tak proč mě pár pitomečků rozhodilo? Obrním se klidem, vytvořím kolem sebe auru chladu, tudíž mě skutečnost, kdy se řadíme v 15.29 u vstupních dveří zámku a vstupenky nám zkontroluje střapatej frajer, na kterého ten "můj debil" volal Barone, nijak dvakrát nevytočí. Naopak, mám radost, jak mu to spočítám, a lituji, že neprovádí přímo ten moták, jenže ten je nejspíš ke své motorce při-rostlej!
"Vážení návštěvníci, dovolte, abych vás přivítal na státním zámku ve Strachovicích nad Rokytnou, což je barokní zámek patřící k nejmohutnějším architekturám první poloviny osmnáctého století u nás i v Evropě," spustí na úvod hlasem připomínajícím ohraný gramofon. Protlačím
se skupinkou dětiček se skautskými šátky, abych Baronovi stanula tváří v tvář. "Nyní se nacházíme v přízemí trojlodního vestibulu, který prostupuje celou hloubku hlavního křídla, stejně jako hlavní sál téže plochy umístěný nad ním. Nejprve však něco z historie..." Zaregistruje mě a můj upřený pohled zapříčiní lehké zaškobrtnutí, nicméně situaci zvládá mnohem lépe než pingl Saša. "Původní tvrz náležející Lichtenburkům odevzdal v roce 1498 král Vladislav II. spolu s panstvím Václavu z Ludanic... Po bitvě na Bílé hoře získal za zásluhy panství i se zámkem rod Berchbergů, jenž se zasloužil o jeho barokní podobu. Projekt vypracoval známý rakouský architekt, stavební úpravy probíhaly v letech 1700-1737. Současně s budovami vznikla i zámecká zahrada francouzského typu a celý objekt je nápadně podobný zámku ve Versailles. Jan Adam Berchberg tam totiž coby mladík byl a velmi si to oblíbil. Téměř půl století organizoval na zámku rušný kulturní život, Strachovice měly velkou knihovnu, galerii, divadlo a vlastní kapelu. Pádem z koně na podzimním honu se však těžce zranil a tím také veškerý kulturní život na zámku utichá. Přestal přijímat hosty, zavřel divadlo. Podle kronik zůstal zmrzačen i na duchu. Týral nejen služebnictvo, ale hlavně svou choť Annu. Když Anna za velmi podivných okolností zemřela, nebyla pohřbena v zámecké kapli ani nikde jinde, a totéž platí i o samotném Janu Adamovi. Jeho hrob nebyl dodnes nikde objeven a podle pověsti prý jsou oba manželé pochováni přímo kdesi v prostorách zámku. A nyní přejdeme do rodové galerie, kde se nacházejí portréty majitelů v nadživotních velikostech..."
To byl teda pěknej morous, napadne mě, a zapátrám v tvářích na obrazech, avšak ani Jan Adam, ani jeho paní se v obrazárně nenacházejí. V obrovských papučích se šou-ráme z jedné místnosti do druhé, Baron se nedá vyhecovat a dál nám otráveným hlasem podává informace jak o architektuře zámku, tak o vybavení jednotlivých sálů.
"Strop zdobí freska se symboly ročních období a lidských činností, jako například lov, hudba, divadlo," odříkává monotónně. "Až si prohlédnete, půjdeme dál..."
Na smeč mi nahraje v pracovně Jana Adama, kde poukáže na vzácný obraz čerpající námět z antiky. "Jsou na něm vyobrazeny tři bohyně: Héra, manželka Diova, Athéna, bohyně války a Afrodita, bohyně lásky, a také Paris, který má rozsoudit, která z bohyní je tou nejkrásnější. Paris určil Afroditu, jež mu za to slíbila nejpůvabnější ženu světa Helenu. Jelikož ta byla vdaná, Paris, aby ji získal, rozpoutal Trojskou válku a Helenu unesl. Až si prohlédnete, půjdeme do tanečního sálu..."
Všichni návštěvníci přikyvují a civí na obraz na dnešní poměry s poněkud baculatějšími bohyněmi. Chytím se šance: "To je teda pěknej žvást."
Jelikož si dám záležet na hlasitosti, zraky všech se obrací na mne. Svou poznámkou našeho vykutáleného průvodce vyhodím z konceptu. "Cože?"
"Ty plky o bohyni Athéně," vychutnávám si ho.
"Opakuji pouze to, co říká stará řecká báje," ohradí se.
"Právě že ne," uzemním ho. "Každý malý dítě ví, že Athéna nebyla bohyní války, ale moudrosti. Což je rozdíl."
Sálem zašumí, lidičky dávají hlavy dohromady a během pár vteřin se ukáže, že to věděl kdekdo. Chacha!
Baron se rozpačitě podrbe ve vlasech. "Jsem myslel..."
"Možná by bylo lepší vědět, ne myslet."
V hezké opálené tváři přečtu jasnou touhu skočit mi po krku a zacloumat, k čemuž mu samozřejmě nedám příležitost. Popásajíc se na jeho rozpacích a celkovém zájmu se jako první přešourám do tanečního sálu, v duchu se tetelíc radostí. Jednomu troubovi jsem se pomstila!
Babča je měkkosrdcatá. "Nemusela jsi ho tak setřít."
Právě že musela - a chtěla!
V tanečním sále čtvercového půdorysu, zdobeném freskami po stěnách a několika obrazy, spatříme podobiznu jemné ženy s hnědými vlasy vyčesanými do dobového drdol ku.
"Anna Berchbergová," ukáže na ni Baron se sveřepým výrazem, "neboli Modrá dáma. Byla o dvacet let mladší než její manžel Jan Adam a jak sami vidíte, velmi krásná."
"Mladý muži," projeví zájem starší pán v brýlích. "Nikde
jsem neviděl podobiznu Jana Adama z Berchberga. Zapomněl jste nás na ni upozornit?"
Pobaveně se zazubím, Baron to coby průvodce v téhle skupině projel na plné čáře. Ten tam je jeho znuděný výraz, když stroze odvětí: "Neupozornil jsem vás proto, že žádný nemáme. Tvář Jana Adama je ukryta v tomto obraze..."
Nedůvěřivě omrkneme menší obrázek nějaké složité krajiny, podle všeho biblické. Tahá nás za nohu?!
"Spatří jej však pouze ten, kdo se umí dívat prostorově."
"Trojrozměrný obraz v osmnáctém století?" pochybuje skautská vedoucí a pár návštěvníků se rozesměje.
"Není trojrozměrný," namítne Baron. "Podobizna je v něm skryta. Záleží na úhlu pohledu. Když se soustředěně díváte dovnitř, objevíte tvář Jana Adama, která se jakoby vynoří. Záleží na individuální schopnosti vnímat. Až si prohlédnete, projdeme chodbou a po schodech dolů..."
Před obrazem je frmol, každý se snaží Jana Adama spatřit. Další nesmysl, napadne mě, ovšem z téhle lži ho neusvědčím. Zadívám se na portrét modré Anny. Fakticky byla pěkná, na tehdejší dobu velmi pěkná. Malíři se dokonce podařilo štětcem zachytit napětí v její tváři a také... děs?! Jestli se ten její zcvokl, není divu, že se ho bála. Odtrhnu se od Modré dámy, abych letmo mrkla na biblickou krajinu. Je vážně zvláštní... Možná by se támhle ta větev dala považovat za obočí? Oči mě z toho brejlování skoro pálí, přesto vidím stále totéž. Biblickou krajinu. Takže kecal.
O nos mi zavadí vůně kouře. Překvapeně začichám. Kdo si dovolil zapálit cigaretu?! Rozhlédnu se, abych zjistila, že jsem v tanečním sále dočista sama. Ty obrazy jsou magické, člověk zapomene na dění kolem. Ale ten kouř... Ne, to nejsou cigarety, voní to divně, připomíná mi to purpuru, kterou babča takřka zničila Štědrý večer, když ji neuváženě nasypala na rozpálené plotýnky sporáku a v bytě se tři hodiny nedalo dýchat. Anebo ani ne purpuru, spíš kostel... kadidlo? Už to mám, ťukne mě. Vonné tyčinky, to je ono. Zřejmě aby přehlušily pach staroby a zatuchliny.
Záhada je vysvětlena docela prostě. Hodím naposledy okem po krásné Anně, přičemž se pověsím na kliku - a nic. Ačkoli kliku stáhnu dolů, dveře nepovolí. Jsou zamčené!
Náhle ustrnu. Z malého obrazu na mě hledí zamračená mužská tvář plná zloby a nenávisti. Tohle je ten úhel, o kterém Baron mluvil! Pokusím se popojít blíž, abych si dědka mohla prohlédnout zblízka, avšak obraz se změní v biblický ráj. O krok zpátky... ne, to není ono, možná jsem stála ještě maličko vlevo... taky ne, tak vpravo? Krucinál, kde to bylo?!
Za mými zády zavrzají parkety. Vida, už mě postrádají, jdou si pro mě. Pobaveně se otočím, abych Baronovi vy-cinkala - jenže ono nic. Dveře jsou stále zamčené, krom mne ani živáčka. Jen ten puch, br. Kvůli vonným tyčinkám jsem přestala chodit i do antikvariátu kousek od našeho gymplu, útulného krámku, kde se daly najít poklady všeho druhu. Majitel měl totiž zálibu v orientálních vůních, v krámku to vždycky takhle aromaticky a začouzeně čpělo!
Vrznutí se ozve z druhé strany. Škubnu sebou, chloupky na pažích naježené. Co šílíš, prosím tě? No tak pracují parkety, proč by se nemohly rozpínat a smrskávat a praskat?
Ačkoli si vše vysvětlím, nepřestanu být ve střehu. Až přijede teta Dita, měla bych se dát dobrovolně vyšetřit, začínám trpět stihomamem!
Další zapraskání, tentokrát od protějších dveří, kterými jsme sem přišli. A další! Teď už zní docela jako kroky. Klika se posune dolů a - ve dveřích se objeví silueta štíhlého brýlatého kluka s krátkými světlými vlasy, za kterým se jako poslušné stádečko šine zástup lidiček.
"Nyní vstoupíme do tanečního sálu, kterému vévodí portrét Anny Berchbergové, podle pověsti utýrané vlastním mužem -"
Kluk je ke mně zády, nevidí mě, ne však lidičky v jeho výpravě. "Fešanda," poznamená jakýsi dědula. "Jako živá!"
To už se smějí i všichni ostatní, kluk se otočí a zůstane na mne zírat. "Co tady děláš?!"
"Jsem tu zamčená," podotknu, a protože ten kluk, byť není žádný plejboj, na mě působí velice sympaticky, dodám: "Čekám na prince, který mě ze začarovaného zámku vysvobodí."
"Baron tě tu zapomněl?" dovtípí se, požádá svou výpravu o minutku strpení a v mohutném svazku klíčů vyhledá ten pravý, kterým moje vězení odemkne. "To je ale vůl."
Čímž je mi sympatický hned dvakrát.
"Princezny se vysvobozují polibkem," napadne podnikavého dědouše, který chce z prohlídky zámku za čtyři pětky vytěžit i erotickou show. Kluk jeho námitku nekomentuje, vypustí mě do chodby. "Tudy dolů."
Svou výpravu dohoním až ve francouzském parku, kde prohlídka končí a náš průvodce se právě loučí.
Babča si teprve nyní uvědomí, že jsem chyběla. "Vždyť ses mohla ztratit!"
"On by mě vždycky někdo našel, neboj," ujistím ji a hodím po Baronovi vítězný škleb. Oplatí mi ho a mně v té chvíli dojde, že mě tam zamkl schválně!!!
"Dobrá recese," pochválím ho, teď už bez zloby.
"Nemáš v kalhotách?" zajímá se. "V tanečním sále straší."
"Se strašidly vycházím jedna ruka," ujistím ho.
Narážka mu dojde, pobaveně se zasměje. "Já nic tako-výho neřekl!" volá za mnou. "To Roman."
Jak malí kluci, fakt. Babča mě za loket smýká k vyschlé zámecké studni provizorně přikryté konstrukcí potaženou igelitovou plachtou. "Ten mládenec říkal, že prý byla spojená tajnou chodbou se zámkem a sloužila šílenýmu Berch-bergovi. Možná si tudy tahal dovnitř mladá děvčata, představ si, v kobce pod studní se našly dívčí kostry!"
"A dá se projít tou chodbou i dnes?" zajímám se.
"Ne, je zasypaná," zklame moje naděje, "a dokonce opředená pověstí, prý prokletá. Kdo do ní vstoupí, toho postihne neštěstí... Naoko se tvářil jako slušnej člověk, milovník umění, a přitom to byl perverzní kaňour!"
"Tak to bejvá. Vzpomeň si na našeho vedoucího, který na táboře osahával chlapečky, a máš dost," uchichtnu se.
"Nebo ten profesor z oktávy," vybaví si jinou aféru.
"Tam to bylo dost sporný," namítnu. "Dodnes se neví, kdo koho vlastně znásilnil, jestli on Michalu, nebo spíš Michala jeho..."
Za družného hovoru opustíme zámecký park, projdeme nádvořím a ocitneme se opět na náměstí. Ze všeho nejdřív zkontroluji situaci u kašny. Uleví se mi. Jsou pryč! Jenže ne všichni... Ten s motorkou, co se podle Barona jmenuje Roman, lelkuje opodál, a když nás spatří, rychle nastartuje a takřka krokem za námi popojíždí. Neotočím se, ani náhodou !
"Na chlapy je třeba dávat si pozor," rozumuje babča. "I kdyby vypadali sebeslušněji, nikdy nevíš, co se z nich vyklube! Musíš mít oči a uši na stopkách! Posloucháš mě?!"
"Jasně," konejším ji pobaveně, jelikož jestli někdo má oči na stopkách, babča to rozhodně není. Motorky, jež jí málem šlape na paty, si dosud vůbec nevšimla!
"Opatrnosti není... Propána, co je zase tohle??"
Babčin ukazováček míří přímo na jakousi věc nasazenou na předním kole tátovy Nexie. Vybuchnu smíchy: "Botička! Říkala jsem ti, že se tady parkovat nesmí."
Babi si nedůvěřivě nástroj omrkne. "Kdybych pořádně šlápla na plyn, myslíš, že bych se toho krámu nezbavila?"
"Ne," zklamu její naděje. "Leda ustřelit brokovnicí. Krom toho máš za stěračem pozvánku na stanici, mají naše číslo." Rozhlédnu se po náměstí, přičemž kluka s motorkou stojícího u chodníku opodál záměrně ignoruji. "Policie sídlí tamhle."
Babča se vidiny vypařit se po anglicku vzdává jen nerada, nic jiného jí však nezbývá. "Co jim budu povídat?"
"Mluvit budou oni, neboj," těším ji. "Ty si připrav peněženku. Každá sranda něco stojí, víš?"
Babi si dodá odvahy, slamáček posune víc do čela a s pevně stisknutými rty vyrazí k budově s cedulí POLICIE. Po dobu, než se vrátí s mladým pohledným mužem
v uniformě, jenž naše autíčko vysvobodí z pout, zůstanu na náměstí bez dozoru, čehož kluk s motorkou využije, přijede blíž a po chvíli planého kroužení zastaví proti mně.
"Ty ses naštvala?" zahájí nenucenou konverzaci.
Odpovědí mu je moje mlčení.
"Nemyslel jsem to nijak zle," pokračuje v samomluvě.
Mám největší pilno počítat holuby v letu.
"Vždycky něco plácnu a pak mě to štve..."
Zívnu si, aniž bych se namáhala dát si ruku před pusu.
Svou nevšímavostí ho dokopu až k omluvě: "Tak sorry."
Pak už se objeví babča, Roman se stáhne a když se za jízdy otočím, stále po mně civí. Dobrá práce!

3.   KAPITOLA

Výlet do Strachovic se mi vyplatil i z jiného důvodu. V hromádce časopisů, kterou babča nakoupila, objevím článek o našich borcích působících v NHL a co víc, pár zmínek i o kapitánovi Philadelphia Flyers Ericu Lindrosovi. Vše si pečlivě vystříhám, fotku, ač malou a nezřetelnou, také, byť mi stěnu zdobí velké plakáty vyvedené v barvě. Erica miluji, stejně jako Pata LaFontainea z New York Rangers a Steva Yzermana z Detroitu. Nejvíc ovšem Erica, jelikož je z nich nejmladší, teprve čtyřiadva-cetiletý...
Babča strčí do pokoje nos. "Večeře!"
"No jo," zabručím, smetu ústřižky z klína i válendy na koberec a odhodím nůžky. Zase je moje sbírka o něco bohatší!
"Jemine," hrozí se babča. "Mělo by se tu uklidit."
"Ať se uklidí," souhlasím s ní.
"Samo se neudělá nic," upozorní mne.
"Ne?" podivuji se ve stadiu největšího vytržení.
"Ne. Papírky, ohryzky od jablek, pecky z blum... Hrůza!"
"V tom případě to bude muset počkat do rána," usoudím. "Než přijde uklízečka. Cože je dnes k večeři?"
"V takovým nepořádku nemůžeme do rána vydržet!"
"Nepořádku?" opakuji. "Mně to tu připadá útulný."
"Útulný," hrozí se babča, načež začne pedantsky sbírat jeden papírek za druhým. "Ty se, děvče, nikdy nevdáš. Kdo by si taky uvázal na krk takovou nepořádnici?"
"Jo, to bys koukala," bavím se. "Ten, kdo mě dostane, olízne všech deset!"
"Už ho vidím," nevěří mi a dál pokračuje v úklidu. Do dveří vrazí máma. "Kde jste? Honem, ať stihneme večírek."
Pohrdavě odfrknu. Další z těch úžasných společenských večerů ve Mlýně, mě omejou, fakt. Vysoukám se na nohy.
"Snad nechceš jít takhle?!" hrozí se.
Mrknu na sebe přes zrcadlo. Jeden pramen vlasů mi z vodotrysku vyklouzl, no bože, šoupnu si jej za ucho.
Matce však do spokojenosti stále hodně chybí. "Nehodláš jít, doufám, v těchhle orvaných džínsách! Vezmi si večerní šaty a trochu se uprav, Josefína bude jako z cukru... A pohni kostrou, čekáme tě dole."
Jestli si myslí, že jsem lhala, když jsem tvrdila, že si ty příšerný šatičky nikdy znovu neobleču, plete se! Chvíli dumám před otevřenou skříní, problém je, že jsem vážně hodlala jít v džínsách a bosky, jelikož se tak cítím nejlépe. Josefína bude jako z cukru, haha. Nakonec, proč ne? Ona z cukru, já z krajek!
O tři minuty později už vstupuji do jídelny. Veškerý šum okamžitě utichá, příbory přestanou zvonit o talíře. Pingl Saša málem poleje dámu s platinovým přelivem černým pivem!
"Anno," zaskuhrá máma zničeně.
"Co se ti nelíbí na tunice?" podivuji se. "Ve starém Římě ji nosili i císaři a učíme se o nich dodnes."
"Jenomže ne z hotelové záclony," špitne, červená nežádoucí popularitou i ve výstřihu. "Ty mě zničíš..."
"Kdyby sis pod to aspoň vzala podprsenku," vyčte mi babča a já se málem utopím v tonicu, co mi Saša naservíruje.
"Chováš se nemožně," oznámí mi.
"Já vím, co naděláš," pokrčím rameny. "Mne to baví."
Mamka víc ani nešpitne a jakmile strčím do úst poslední sousto kari rýže, vyžene mě na pokoj. Spokojeně se usměji. Účel světí prostředky!
Na chodbě potkám Sašu: připadá mi, že tu na mě záměrně čeká. "Model a la chytrá horákyně?"
"Ne, to je z jiný pohádky," zklamu ho.
"Fakt? A z který?"
"O hloupém Fridolínovi a zlé Józe," zakřením se, popadnu konce tuniky do prstů a vyběhnu schody do patra. Až na odpočívadlo mě doprovází Sašův pobavený řehot.
Josefína je plná dojmů. Včera byla na výletě s rodiči a viděla davy krásných kluků, které mi prostě musí popsat. Po hodině jejího monologu mi zvoní v uších!
"Nešla by sis něco zahrát?" přeruším její výlevy a kývnu bradou ke sportovištím.
"Třeba golf, u toho si můžeme povídat," souhlasí.
"Golf neumím," zarazím ji. Naštěstí!!!
"Tak tenis," navrhne.
Tenhle sport mi připadá bezpečný, soupeři jsou od sebe dostatečně vzdáleni a navíc je rozděluje síť, pročež kývnu, byť se s Gráfovou srovnávat nemohu. Na Josefínu mi moje umění jistě bude stačit!
Hm, tak v tom se tedy šeredně mýlím! Zatímco já si skočím půjčit erární raketu, Josefína si zajde pro vlastní a vynoří se oděna do bělostného tenisového úboru včetně nápletů a čelenky! Ta holka je nemožná, usoudím, leč poté, co hladce vyhraje první gam, změním názor.
"Válíš," přiznám šokovaně.
"Taťka mi platí nejlepší tenisovou školu," prohlásí. "Máš podání. Možná se aspoň jednou strefíš do míčku."
Ta milá, cukrová panenka! Se sveřepým výrazem nadhodím, strefím se, míč odpálím - leč skončí v síti.
"Druhý podání!" huláká Josefína, jako bych nevěděla.
Vložím do úderu víc síly, což se sice odrazí na rychlosti
míčku, ale protože letí příliš nízko, směšně zabalancuje na hraně sítě a spadne na zem.
"Dvojchyba," zpívá Josefína. "Nula patnáct."
K dovršení všeho se zpoza vysokého plotu oddělujícího hřiště od silnice vedoucí k Mlýnu ozve povědomý chlapecký hlas: "Nepleteš si to s českou plácanou?"
Po včerejšku jsem podvědomě doufala, že se Roman brzy objeví na scéně, ovšem netušila jsem, že to bude v tak trapné situaci! Pobaveně si mě měří ze sedla své motorky a stejně jako kluk, co ho doprovází, má pusu od ucha k uchu.
Zatnu zuby, soustředíc veškerou pozornost na podání. Podaří se mi, to je pravda, dopadne na správnou polovinu Josefínina hřiště, leč ta ho bez nejmenší námahy odpinkne ke mně zpátky a já se nechytám na jeho vybrání.
"Nula třicet," zajásá o poznání radostněji, jelikož ji na rozdíl ode mě nečekané obecenstvo vzrušuje.
Další dvojchybou upravím skóre na nula čtyřicet.
"Musíš se víc snažit, Anno!" pobídne mne Josefína.
Mám chuť ji zabít, krávu!
Poslední podání tohoto gamu se mi sice zdaří, vyrazím rychle k síti, ovšem Josefína mě ladně prohodí a míček dopadne dva metry za mne dřív, než se stačím pohnout.
"Nula dva," počítá hlasitě. "Nějak nejsi ve formě..."
"Musíš se víc snažit, Anno!" pitvoří se Romanův kámoš.
"Nějak nejsi ve formě, Anno!" papouškuje Josefínu Roman.
Pohár mé trpělivosti přeteče. Prudce se otočím a metnu po těch pitomcích tenisovou raketou, což mi jde mnohem lépe než míčkem. Nebýt pletiva, koupil by to Roman přímo do úsměvu!
"Dóóóbrý!" aplaudují dvojhlasně.
Vztekle na ně vypláznu jazyk a vymáznu z hřiště jak cukrář, nedbajíc pokřikování, ať neblbnu a vrátím se. Tak tohle jsi nezvládla, peskuji se, když zpoza rohu nenápadně fízluji, kterak se s nimi Josefína vybavuje!
Natřela mi to. Dokonce dvakrát! A co teprve ty její hem-zy, jež musím poslouchat odpoledne u bazénu, kde se spolu s námi uvelebí naše maminy.
"Roman je děsně krásnej," vzdychá Josefína asi po pětadvacáté. "Rosťa taky, ale Roman hezčí..."
"Jo? Neseď tady v těch vlhkých plavkách, ať nenastydneš," pobídne dceru paní Markovická, která v opalovač-kách vypadá jak vačnatka. Josefína je poslušná, pod osuškou si cudně převleče spodní díl, ovšem vrchní si stáhne beze studu a co víc, zůstane u bazénu nahoře bez. Rázem ztratím i veškerý zbytek nálady. Jestliže jsem na Josefínu žárlila, že se s ní kluci tak dlouho vybavovali, vidět ji bez plavek, po mně by nevzdechl ani ten nejposlednější ušák!!!
"Jak je vyvinutá," všimne si moje máma. "Má opravdu nádhernou postavu. A tu dokonalou pleť! Anna, chudinka, trpí na akné..."
Prý trpím! To, že se mi sem tam udělá uhrák, považuji za úplně normální věc, která k mému věku patří.
"Není sama," těší ji Markovická. "Podívej, Alice, na tu odbarvenou blondýnu naproti, je jí dobře třicet a je poďo-baná jak od neštovic! Ta rozvedená..."
"Ona je rozvedená?" chytí se mamka.
"A ne jednou! Každej rok je tu s někým jiným."
"Nepovídej," hrozí se máma a přitom prahne po dalších informacích. Je mi z nich nanic, poslouchat koktejl klevet a pomluv smíchaný se slintáním nadržené Josefíny je na mne moc! Vstanu a bez varování hodím do bazénu placáka. To, že si spálím břicho, není nic proti slasti z násilně přerušené siesty. Několikahlasné zapištění je mi náležitou odměnou! Paní Markovická připomíná svým účesem vodníka, máma má zmáčený plážový župánek, Josefína je mokrá celá a dáma sedící vedle si vytírá vodu z očí, přičemž její sousedka polohlasně, aby to matka slyšela, pronese, že to je vrchol, jak je ta holka nevychovaná.
Bloumám se kolem Mlýna a jedinou mou činností je vyfukování mohutných žvýkačkových bublin. Zábava jak stehno! Kdyby stálo tohle pitomý snobský doupě někde ve městě, budiž, určitě bych si zábavu našla, jenže tady, odříznuta od civilizace? Možná by stačilo mít kolečkový
brusle, oblíbený dopravní prostředek, na kterém jezdím i do školy. Proč jsem si je, husa, nepřibalila?!
"Mami? Můžeš na moment?" vytáhnu matku od odpolední kávy, kterou popíjí se svou přítelkyní na terase baru^ "Potřebuji! pár stovek."
"Pár stovek? Nač, prosím tě?"
"Na kolečkový brusle. Zapomněla jsem si je doma."
"Přece si nebudeš kupovat nový," namítne, načež ji osvítí nápad: "Večer bude volat táta, řeknu mu a on ti je přiveze, za tři dny za námi přijede."
"Jenže já je chci hned, ne za tři dny," odseknu.
Máma ztiší hlas: "Zbytečný vyhazování peněz... Víš, na kolik vyjde čtrnáct dní tady?"
"Tenhle Mlejn je zbytečný vyhazování peněz," ujistím ji. "Kdyby sis vybrala dovolenou pod stanem někde v kempu, určitě by sis na pomlouvání nějakou kámošku taky našla. Nemusely bychom si hrát na honoraci, když na to nemáme, že!"
"Jsi neuvěřitelně drzá," zatvrdí se. "Na brusle zapomeň."
Trhnu hlavou. To si ještě povíme! Z terasy zamířím nahoru do pokoje, abych zastihla babičku zapošívat špičku ponožek.
"Doufám, že se budou Josefínce líbit," přeje si.
"Tvoje starosti bych chtěla mít," odfrknu pohrdavě.
"Copak, ty máš snad horší?"
"Potřebuju prachy."
"Kdo by dnes nepotřeboval," pousměje se, nicméně odloží fusekle, zaštrachá v kabelčičce a podá mi stokorunu.
"Nebuď malá," uchichtnu se. "V kterým století žiješ? Chci dva tácy."
"Dva tisíce?" děsí se babča. "To je půlka mého důchodu!"
"Stejně ho na nic nepotřebuješ," těším ji. "Uznej, babi, k čemu ti jsou peníze? Do hrobu si je nevezmeš."
"Dva tisíce!" opakuje šokovaně. "Kdyby dvě stovky..."
"Možná bude stačit jen jeden, zbytek vrátím."
Hučím do ní přesně dvanáct minut.
"Hurá!" Zastrčím si bankovky do kapsy džínsových lacláčů. "Nemohlo to jít hned? Necháš mě žebrat čtvrt hodiny."
"Anno?" Její zavolání mě zastihne v půli chodby. "Na něco jsi zapomněla!"
Zkontroluji, zda jsem nějakou bankovku nevytrousila. Pak mi zapálí, nač naráží. Pobaveně se uchichtnu. "Uklonit se, poděkovat. Nerad se klaním hned, to potom bolí hřbet.!"
"Jsi zlá!" povykuje babča. "Jsi na mne moc zlá!"
Do Strachovic dorazím po hodince svižného šlapání, aniž bych se proměnila v netvora s medvědí hlavou, moje babička zkrátka nemá schopnosti dědečka Hříbečka. Obchodní dům, ve kterém se nalézá i oddělení sportu, objevím bez námahy, sídlí na náměstí, kde je soustředěn veškerý život. Moje obavy, že v tomhle zapadákově nepochodím, se ukáží jako bezpředmětné, mohu si dokonce vybrat ze tří druhů! Ty laciné odmítnu, jsou to šmejdy, a sadu s chrániči a helmou rovněž. To by byla dobrá bomba, kdybych vyrazila na ulici s blembákem na hlavě! Brusle natři přezky za 1299 Kč nejsou sice nic extra, doma mám lepší, nicméně svůj účel splní. Obuji si je hned v obchoďáku, zkusmo se projedu i po náměstí a když na hradu u kašny neobjevím nikoho zajímavého, čile se pustím do kopců i údolíček místní pahorkatiny.
Stihnu se vrátit přesně k večeři. Aniž bych se převlékala či zouvala, zamířím do jídelny. Do měkkých koberců kolečka zapadají jako do mechu, teprve ve vestibulu před jídelnou vydlážděném lesklou dlažbou naberu tu správnou rychlost a dědka, který mi nečekaně vleze do cesty, málem smetu.
"Kam koukáte, sakra?!" spustím dopáleně, protože abych zabránila katastrofě, dobrovolně jsem se narazila na dveře.
"Až ti bude sedmdesát, děvenko, taky se nebudeš dívat tak dobře jako dnes," vysvětluje roztřeseně.
"Pch," odfrknu si a dlaní třu postiženou holeň. "Až mně bude sedmdesát, tak si lehnu do rakve a nechám se zasypat!"
Starý pán mě převeze, nezačne spílat prostořeké mládeži,
prostě se na mě jenom zadívá. Jeho pohled je mi šíleně nepříjemný! Odtrhnu se, profrčím kolem Saši rychlostí blesku a zaparkuji na židli mezi babčou a mámou.
"Kdes sebrala peníze?" podivuje se, načež jí to dojde, protože z kapsy vylovím pětistovku a podám ji bábině.
"Jak to? Říkala jsi, že utratíš jen jednu," namítne.
"Stály třináct stovek," pokrčím rameny.
"A ty dvě jsou kde?"
Poklepu si na kapsu. "Tady. Kdybych si koupila kompletní sadu s chrániči, taky by mi víc nezbylo."
Matka se mračí. "Jak ji mám vychovávat, když ji kazíš?!"
"Netušila jsem, že chce peníze na brusle," hájí se babča.
Maličko se na židli zakloním, abych zjistila, zda se atakovaný dědula ze šoku už probral, a napíchnu se na jeho upřený pohled.
"Nejde o brusle!" rozčiluje se máma. "Jde o princip. Anna si vůbec neváží peněz, nezná jejich cenu. Není divu, sama si nikdy nevydělala ani korunu, z cizích se jí to rozhazuje...!"	;
"Od tebe to sedí," ušklíbnu se. "Ty se necháš živit od táty a považuješ to za normální."	';
"Jak by to vypadalo, kdybych chodila do práce?"
"No vidíš," uchichtnu se. Proč na mne ten děda pořád civí?	:.;.;
"Až se vdáš a manžel tě uživí, prosím."	: ;
"Já se uživím sama, nebudu muset bejt na nikoho odkázaná."
"O tom silně pochybuji," zneváží máma moje rozhodnutí.
"Klidně si můžu vydělávat i teď," kasám se. "Vydělat peníze pro mne není žádnej problém."
"Můžeš to zkusit," prohodí matka uštěpačně.
"Taky že jo, stejně se tu nudím!"
"Jo, holčičko, to si povíme," pochybuje ironicky. "Bez práce nejsou koláče."
"Už se těším," ujistím ji.
Na taneční párty pochopitelně nezůstanu, byť by to mohlo být v kolečkových bruslích zajímavé, máma mě vyžene se převléct a já už se nevrátím. Už kvůli tomu dědovi. Mrzí mě, že jsem na něho byla sprostá, tak nějak se stydím, nebo co!
Sotva si vyzuji brusle, ozve se klepání na dveře. "Anno?"
Kdybych se zamkla, mohla bych předstírat, že spím, jenže takhle...?! Jistě ji napadne vzít za kliku a do půlnoci mám o zábavu postaráno! V pokoji nikde žádný vhodný úkryt není!
"Anno? Jsi tu? Vzala jsem přehrávač, pustíme si hudbu a v klidu si popovídáme..."
Můj zrak padne na dokořán otevřené balkónové dveře. V jedné vteřině jsem na balkoně, v druhé zhodnotím možnosti a ve třetí překročím zábradlí, abych se opatrně spustila dolů. První patro není nijak vysoko, když se pověsím za nejnižší trubku, na zem mi zbývá maximálně sedmdesát čísel. Hup a jsem dole, kousek od vchodu do kuchyně. Štěstí mi přeje, díky horkému večeru jsou dveře pro dodavatele otevřeny, vklouznu dovnitř a přikrčím se za obrovskou chladničkou v zadní části chodby. Z kuchyně sem doléhá hovor a cinkání umývaného nádobí. Jsem v bezpečí, byť Josefína několikrát prošmejdí kolem. Nepovolaným vstup zakázán, hlásá cedulka, a protože je Josefína poslušná, nic se mi nemůže stát.
Na mou schoulenou postavu padne stín. Polekaně sebou trhnu, objevit mě tu ředitel, těžko bych mu svoje pohnutky vysvětlila! V mém úkrytu mě však přistihne Saša, civilním oblečením změněný k nepoznání. V první chvíli nevím, zda by nebylo setkání s ředitelem jednodušší! Polijí mě rozpaky.
"Už můžeš vylézt," oznámí mi s úsměvem. "Šla do jídelny."
Zrudnu ještě víc. Nejen že odhalil mne samotnou, on snad vytušil i důvody!
"Projdeme vchodem pro zaměstnance, abys nemusela kolem oken," navrhne a pomůže mi na nohy. Cupitám za ním jako ovce. U zadního vchodu má zaparkovanou Ba-bettu, nicméně místo odjezdu vytáhne z kapsy kožené bundy balíček memphisek a nabídne mi.
"Díky, nekouřím," odmítnu.
"Ne?" podiví se. "Když zapíjíš oběd bavorákem..."
Podívám se mu do očí a oba vyprskneme. Smích báječně uvolní napjatou situaci, takže když si Saša zapálí" a opře se o sloupek zábradlí, vyhoupnu se na rám podobna vlaštovce.
"To byl kec," přiznám. "Jinak je tu děsná nuda."
"O tom mi povídej," zazubí se. "Víš, jak je votravný skákat kolem těch panáků? I když... co seš tu ty, je to tu mnohem veselejší. Dobře je nadzvedáváš. Myslel jsem, že seš stejná jako oni, promiň."
Tolik chvály si ani nezasloužím, haha!
"Ty jsi místní?" zapředu hovor.
"Čistokrevnej strachovičák," potvrdí.
"Nevíš o něčem, kde se dají vydělat prachy?"
Změří si mne od hlavy po paty. "Kolik ti je?"
"Sedmnáct a čtvrt," pospíším si.
"E 55 je odtud trochu z ruky..."
"Ne, díky," uchichtnu se.
"Počkej," zvážní. "V Zámecký sháněj servírku, v sezóně maj pilno. Ale je to makačka."
"Roznášet pivo?" nevěřím mu. "Máček."
Povídáme si spolu do samého soumraku.
Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek, praví jedno staré pořekadlo, a já se podle něj zařídím. Občíhnout situaci v Zámecké restauraci se mi jeví jako nejlepší ze čtyř variant. Za A, jít s mámou na kosmetiku, nechat si patlat na obličej okurkové zábaly, je fuj, za B, hrát s babčou a paní Votrubovou, rovněž důchodkyní, žolíky (mohly bychom si říkat holky z naší školky) je nuda, za cé, usalašit se vedle Josefíny u bazénu a připadat si jak ekologické WC, neboli vstřebávat Josefínin slovní průjem, je ubíjející.
Na bruslích jsem v městečku raz dva, najít Zámeckou restauraci také není problém, už z názvu vyplývá, že nebude daleko od monumentální barokní stavby. Takhle časně dopoledne náměstí vesměs zeje prázdnotou, kašna osiřelá, na zámku otevírají až od devíti. Restauraci objevím
v přilehlé uličce směrem k říčce Rokytné a poznám ji jak podle nápisu ve štítu budovy, tak ze stolků a židlí z bílé plastické hmoty s reklamními červenobílými slunečníky firmy Coca Cola. Váhavě vjedu ponurou chodbou do lokálu, který ve mně zrovna dvakrát důvěru nevzbuzuje. Je příliš tmavý, omšelý, pošlapaný, záclony zažloutlé kouřem.
"Co si dáš?" houkne na mě obtloustlý pantáta zpoza výčepu, až sebou trhnu, protože jsem si ho v tom přítmí vůbec nevšimla. "Sprite, Colu, Fantu, džus?"
Byť mám sto chutí ho trochu umravnit, nad jeho tykáním se nepozastavím, co kdyby se z toho chlápka vyklubal můj budoucí šéf? Zkusím zahrát o čas: "Limonádu."
"Vobyčejná nejni."
"Tak... Sprite," vyberu si, počkám, až mi láhev odzátkuje a přelije mi její obsah do nevábně vyhlížející skleničky. Pak se odhodlám přejít k věci: "Prý potřebujete číšnici."
Tázavě nadzvedne obočí. "Víš vo někom?"
Hrdě vypnu hrudník: "Stojí před vámi."
Místo aby začal křepčit a plácat se radostí do stehen, kterak jsem vyřešila personální krizi v Zámecké, pochybuje: "Tys někdy roznášela? Leda tátovi pivo po vobědě, co?"
"Vyučená nejsem," připustím, nicméně zachovám důstojnost: "Ale coby brigádnice bych vám mohla být užitečná. Jestli nechcete, prosím..."
Natáhne se pro párátko, aby jím zakvedlal v chrupu, o kterém se dá říct všechno možné, jen ne že je udržovaný. "Můžeme to zkusit. Budeš roznášet nápoje a sbírat špinavý sklenice a flašky. Jídlo má na starosti Hana, já točím pivo a kasíruju. Tady máš tužku a účtenky, nesmíš zapomínat napsat, kolik toho měli. Cola, džus, Fanta i Sprite jsou po patnácti, to se dobře pamatuje. Koukej to nevorat."
Dovtípím se, že jsem právě prošla "zaškolením" a mohu na plac. Pan vedoucí patrně usoudil, že na tak primitivní úkony je další vysvětlování plýtváním slov, a protože stále rozpačitě postávám, houkne ke kuchyni: "Hano? Máš tu novou pomocnici."
"Dobrý den," pozdravím způsobně asi třicetiletou osůbku menšího vzrůstu, která si mě měří pichlavýma oč-kama.
"Jen aby byla co k čemu," prohodí a strčí mi ruku.
Užuž ji chci stisknout, myslím, že se chce seznámit, leč ona mi vrazí do dlaně jakýsi ušmudlaný hadr a pošle mě umýt venkovní stolky. Poctivě rozmažu prach po celé ploše, rozevřu slunečníky a zase se poslušně vrátím dovnitř.
"Chceš roznášet v tomhle?" vyjeví se Hana.
Změřím si sebekriticky letní šatičky dlouhé až po kotníky se čtyřmi prostřihy do půlky stehen, ale nic závadného na nich nenajdu. Dávno mám vyzkoušené, že brusle s minisukní koženou či džínsovou docela ladí, zatímco v kombinaci s dlouhými šaty je to ten správný šoking! Ukáže se však, že Haně nevadí sukně až na zem, nýbrž samotné brusle.
"Budeš jezdit z terasy k výčepu na bruslích?!"
"A z výčepu na terasu," doplním ji pobaveně.
Pan šéf vy srkne ze zubu vzduch a pokrčí rameny: "Aspoň jí to půjde rychlejc."
"Všechno pobryndá!" varuje ho Hana, kterou začnu mít ráda jako trn pod nehtem, ačkoli mě na rozdíl od pana vedoucího zasvětí do větších podrobností, například kde brát čisté sklenice, jak oplachovat použité, že nealko nápoje jsou ve velké lednici u výčepu a kudy se jde do sklepa, odkud budu lednici neustále doplňovat... Než instruktáž skončí, padne devátá hodina a do restaurace vnikne stádo vyžízněných dětiček s batůžky na zádech.
"Tyhle tábory, to je mor," vzdychne Hana.
"A žádnej kšeft," lituje pan vedoucí.
Jeho slova sdílet nemohu! Nestačím brát zatáčky a dávat bacha na schůdek v temné chodbě! Džus, džus, colu, džus, třikrát sprajt... Během hodinky se restaurace zaplní do posledního místa, dětičky vystřídají jiné zájezdy, ať už sólové či organizované, některé nám autobusy vyklopí hned před vchodem a starejte se! Hana pobíhá s plnými talíři z kuchyně a špinavými zpátky, já nosím džusy, coly, piva...
"Slečno, dvakrát Sprite, třikrát džus a jedno černý!"
"Dvě coly, tři piva, jeden džus..."
"Fantu, colu a dvě pivíčka..."
"Tři džusy, pivo, sprite..."
"Vy nemáte mattonku?"
Brzy z toho cvokatím, pletu se, reklamací přibývá.
"Já jsem chtěl Fantu, ne Sprite!"
"Jak dlouho ještě budeme čekat? Objednali jsme si už před čtvrt hodinou a umíráme žízní."
"Slečno, vy jste nám to tu celý pocintala... Snad nám vy měníte ubrus, ne? To je úroveň..."
"Proč jste nám napsala tři čárky, když jsme měli jen dvě piva? Pane vedoucí...!"
"Ta cola je úplně teplá! Chtěl jsem chlazenou..."
"Neříkala jsem ti, abys po bednách doplňovala?" rozčilovala se Hana. "Vybrala jsi i Fanty...!"
"Kdy to mám stíhat, když pořád někdo něco chce!" hájím se celá propocená, utahaná a začouzená stejně jak výčep.
"Musíš sebou trochu mrsknout!"
Páni, nejspíš jsem se dosud jen ploužila!
"Třikrát piviho šťávu, číčo," objedná umaštěný trampík v maskáčích, co má na hřbetě dobře tři křížky, pro sebe i své dva společníky. Rychle si požadavek poznamenám a jakmile se k nim otočím zády, ucítím ostré štípnutí do zadku. Jelikož stojím na bruslích, směšně popolítnu dopředu a obejmu babku s parádní vyřezávanou hůlčičkou.
"Sorry," omluvím se staré paní, bleskově se otočím a břink, vylepím trampovi facana, jen to mlaskne. Kdyby neměl v puse čerstvě zapálenou cigaretu, nic by se nestalo, takhle mu ji vyrazím z úst, cigareta přeletí dva stoly a při-stane ve svíčkové brýlatého inteligenta, jen to zasyčí.
"Jak nechutné!" otřese se jeho společnice, zatímco postižený si žádá novou porci, kterou posléze dostane.
Tramp si drží zrudlou tvář. "Proč mně?!"
Dva chlapečci od stolku těsně sousedícího s jejich se mohou uhihňat, jak pěkně se jim to povedlo.
Trhnu rameny. "No tak jsem se nestrefila!"
Největší nápor pomine teprve před druhou odpolední.
"Skoč se do kuchyně najíst," pobídne mě Hana.
Pocítím omračující hlad. Vždyť jsem naposledy pozřela v osm ráno talíř musli, od té doby jsem nepila ani nejedla! Tlustá kuchta v zástěře ne zrovna bělostné mi bez okolků nalije na talíř naběračku husté kejdy, kterou Zámecká restaurace nabízí hostům coby zbojnický guláš, vyfasuji lžíci a ošatku s rohlíky, najdu si kousíček místa na krajíčku pracovního pultu, přičemž dávám bacha, aby mi kuchař nebezpečně se ohánějící velkým nožem porcovákem, jímž drtí petrželovou nať, nevypíchl oko, a podezíravě ke guláši přičichnu. Z místního jídelníčku je to to poslední, co bych si objednala! Protože mi kručí v břiše, neohroženě zabořím lžíci do červené hmoty, naberu sousto a šup s ním do úst. V tu ránu lapu po dechu, oči vyvalené, jazyk v jednom ohni!
"No no," komentuje tlustá kuchta můj výstup.
"Jste do toho nakrájeli žiletky, ne?" zakňuchtám tenkým hláskem. "Strašně ostrý, samej pepř..."
"Pepř je afrodiziakum," oznámí mi kuchař a perverzně přitom zamrká. "Vstavač."
Kdybych neměla tak příšerný hlad, nikdo by mě nedo-nutil sníst polovinu porce, respektive spíš sníst dva rohlíky opatrně namáčené v ohnivé šlichtě. Když si uvědomím, že jedním z jídel dnešního menu ve Mlýně bylo kuře kung-pao s burskými oříšky, čerstvou zeleninou a kari rýží, sousta mi váznou v hrdle a málem musím požádat kuchaře, aby mi je druhým koncem vařečky zašťouchal do hltanu.
"Díky, bylo to strašný," vyjádřím upřímně svůj názor a rozhlížím se, kam se zbytky, leč kuchta s tím takové cavyky nedělá, k mému úžasu nedojedený guláš nalije zpátky do várnice!!! Málem se mi zvedne kufr, rychle se nadechnu a jdu raději do sklepa pro limonády, abych doplnila lednici.
Asi za půl hodiny se ke mně přiblíží pan vedoucí, zamává mi účtenkou před nosem a zasyčí: "Co to je?!"
"Deštěnka," přeluštím vlastnoručně napsané slovo. "Píšu d takhle zakroucený... Nevěděla jsem, za kolik ji účtujete."
"To vidím! Ptám se, kde se tady vzala deštěnka."
"Přinesla jsem bednu ze sklepa," oznámím mu.
"Neřekl jsem snad, že vobyčejný limonády nejsou?"
"Asi jste na ně zapomněl, ale máte tam dobře třicet přepravek," připomenu mu snaživě.
:     Zapíchne mi ukazovák pod klíční kost. "Vobyčejný limonády nejsou. Jen cola, Fanta, džus a Sprite po patnácti, jasný?"
"Jo takhle!" zapálí mi se zpožděním. "Cola a tyhlety sladký bryndy jsou za patnáct, zatímco limča za pět - a proto není, i když je jí plnej sklep. Rozumím tomu správně?"
"Naprosto přesně," přikývne a nařídí mi: "Jdi pomoct do kuchyně, tady už to zvládneme s Hanou sami."
Jednoduše se mě elegantně zbavil právě ve chvíli, kdy to mohlo být zajímavé, protože hostů prořídlo a parta tram-pů, co se usalašila na terase, vytáhla kytaru a už před chvílí mě zvala, abych si k nim přisedla... Chápu to jako trest. Strčila jsem nos, kam jsem neměla!
"Prej vám mám s něčím píchnout," zabručím mezi dveřmi. Určitě vyfasuji tu nejprotivnější práci jako třeba škrábat brambory nebo přebírat hrách a co já vím, co ještě, každopádně mě nenapadlo, že mi kuchta s cigárou přilíplou na dolním rtu ukáže na hromadu špinavého nádobí velkou tak, že kdyby tu poobědval prapor vojáků, nemohl by spotřebovat všechny talíře! S námahou polknu. "Myčku máte kde?"
Kuchta málem cigaretu spolkne, jak se svíjí smíchy, a pištivě vyráží: "Slyšels ji, Pepo? Prej myčku!"
Kuchař neváhá sundat z háčku na stěně malé zrcadlo, aby mi je podržel před obličejem. "Díváš se na ni."
"Opravdu vtipný," odfrknu pohrdavě.
Tlustá kuchta se nejprve dosyta vysměje, načež mi předvede, jak se myje nádobí ve velkém.
S pocitem trestance odsouzeného na smrt se postavím k dřezu, abych si natáhla gumové rukavice, vyzbrojila se gumovou stěrkou na dřevěné násadce, kterou stáhnu z talířů drobné zbytky jídel do upatlaného kbelíku s odpadem, a teprve když s tím skončím, mohu se pustit za pomoci štětky do mytí. Jestliže jsem doma považovala omytí svého hrníčku od čaje za práci, teď vůbec netuším, k čemu tuhle
otročinu přirovnat! Už za hodinu necítím záda, dřez je příliš nízký a já na bruslích moc vysoká, nestačím měnit vodu a z té mastnoty a zápachu se mi dělá zle od žaludku. Kuchta mě co chvíli povzbudí:
"Jsi jak zpomalenej film, trochu života do toho umírání!"
"Co ty seš to za lempla? To musí jenom lítat!"
"Ty by ses měla jmenovat Pomalá Matla!"
Teprve v šest, kdy teplá kuchyně zavírá, jsem jakž takž hotová. Zelená z výparů jídel, zdřevěnělá z neměněné pozice, unavená, zpocená a utahaná k smrti předstoupím před šéfa.
"Končím," hlesnu, protože na víc nemám sil.
"Pro dnešek?"
"Chci plat," odvětím přísně, ignorujíc idiotskou otázku.
"Pravda, musíme se vyrovnat," klepne se do čela, vytáhne kasírtašku a na jednu z účtenek začne zapisovat to, co polohlasně drmolí: "To máme tři sprajty, gulášek, dva rohlíčky, svíčkovou... Celkem sto dvacet devět korun. Normálně dávám brigádníkům na den stovku, ale tys tu byla dýl než osm hodin, takže mi nic doplácet nemusíš."
Mám pocit, že trpím nedoslýchavostí!!!
"Jakou svíčkovou?! Měla jsem jen ten hnusnej guláš..."
"Zbojnickej," opraví mne puntičkářsky. "Všichni si ho chválili! K náhradě ti počítám svíčkovou, co jsi jednomu z hostů znehodnotila cigaretou."
"Aha... Vsadím se, že z ní ta vaše povedená kuchařka akorát vylovila vajgla a další host si na ní pochutnal. Celkově tu máte podezřelý praktiky..."
Pan vedoucí se hrozivě zamračí. "Něco se ti nelíbí?!"
Jsem tak zdrchaná, že jenom zavrtím hlavou a rozesměji se takovým tím zoufalým, hysterickým smíchem na pokraji nervového zhroucení. "Ne. Je to tu absolutně špice!"
Šéfovi narážka nedojde, raději se rozloučím: "Sbohem."
"Přijď zase!" zavolá za mnou přátelsky.
Leda nohama napřed!!! Kdybych se nestyděla sama před sebou, snad bych se rozbrečela nahlas. Zabila jsem celej den, dřela jak slon, málem si ošoupala nohy... A to vše za kus nechutnýho pepřenýho žvance! Až potkám Sašu, rozbiju mu nos pěstí, protože...
Než se vyploužím do kopečků jihomoravské pahorkatiny, pozbydou moje plány agresivity. Naopak! Sašovi nemohu přijít na oči, protože bych mu musela dát za pravdu, že brigáda v Zámecké byla makačka, před kterou mě varoval! Čtyři kilometry k Mlýnu mi trvají skoro hodinu, tolik, jak kdybych šla bez bruslí, a během nich začnu trpět samomluvou. Na čem se ale usnesu, je závěr, že vydělat prachy je snadné, ovšem všude jinde, jen ne v tom pitomým pajzlu!!!
Koneckonců, chybami se člověk učí. Příště si dám bacha.

4.   KAPITOLA

Zvuk, který ze mě vyjde, připomíná píchlou duši. "Do pr... kýnka dubovýho," ulevím si. "Snad pozdravíš, ne?!" pohoršuje se máma, která se ve své švagrové vidí, zatímco já bych tetičku nejradši neviděla.
"Ahoj, lidi," brouknu nenadšeně při pohledu na tátovu mladší sestru Ditu a jejího manžela strýce Jindru, toho vejtahu. Jelikož jsem pozdravením pominula chlupaté stvoření stočené v tetině klíně, opravím se: "Zdravím i critters."
V předpokladu, že teta viděla stejnojmenný film, jsem byla dost naivní. "Prosím?" otáže se nechápavě. "Co je to?"
"Takový vesmírný příšery," vysvětlím a kývnu bradou k bílé kouli hovící si v paniččině^ náruči.
Máma významně vzdychne. "Říkala jsem ti, Dituš, že máme s Annou poslední dobou velké problémy."
"To se poddá, viď?" mrkne na mne strýc a spiklenecky dodá: "Však oni si vaši zvyknou..."
"Ha ha," ocením kysele jeho snahu být mým spojencem.
"Nejde jen o nás," připustí matka. "Stěžují si na ni i ve škole, zhoršila se, vysvědčení na konci kvarty bylo otřesné. Vidíš sama, ty oranžové vlasy... Nevíme si s ní rady!"
"To je věkem," prohlásí teta, pozorně se na mne zadívá
a pronese další moudro: "Někteří adolescenti prožívají pubertu bouřlivěji a déle než ostatní. No jistě, na bradě akné... Plaší se nám hormony. Děláš s tím něco, Anno?"
"Jasně," zakřením se na ni. "Hnípu si je třikrát denně."
"Ale tak si je rozneseš po celém obličeji! Mohlo by tě to psychicky rozložit, žasla bys, kolik mladých lidí k nám přijde v úplně zbědovaném stavu, psychicky na dně —"
"Dělá si legraci," přeruší ji máma rychle. "Používá čisticí gel i pleťové tonicum."
"Legraci?" opakuje teta štítivě.
"No...," pokrčí mamka omluvně rameny, načež si vzpomene: "Kdes byla celý den? Josefína o tobě také nevěděla."
"Proč bych se měla Josefíně svěřovat?"
"Když ne kamarádce, tak alespoň vlastní matce bys mohla říct, kam jdeš, ne?" vytkne mi, ovšem na odpověď prozíravě nečeká, nechce se před švagrovou shodit. "Musíš mít hlad."
"Nebudu jíst," odmítnu, protože jsem nafetovaná výparů z gulášů a svíčkových a přepáleného oleje na tři dny dopředu. "Jdu si lehnout. Dobrou noc."
"V kavárně mají dnes na programu Kolju, tenhle film jsi přece chtěla vidět, Anno," upozorní babča.
Film sám o sobě by mě lákal, ne však civět na video v hlučící kavárně. Musela bych mít čtyři uši, abych stíhala vnímat jedním Josefínino plkání, druhým mámino vylévání srdíčka, třetím tetiny odborné rady a čtvrtým televizi.
Raději film oželím. "Jsem děsně utahaná," vymluvím se a vůbec nepřeháním, cítím se vyloženě groggy. Schody do patra málem nevylezu, musím se přidržovat zábradlí, a když sebou hodím do postele a vyzuji si brusle, pocítím úlevu tak velkou, až mě nohy brní. Zdá se, že už nikdy nebudu chodit normálně po dvou, bez koleček mi něco chybí, seberu zbytky sil, abych se zvedla a zkusila mravenčení rozchodit! Páni, to je nádhera bořit bosá chodidla do měkkého koberce a chladit si upocené prsty na hladkých dlaždicích balkonu...
Hm, tak s Josefíniným plkáním jsem se sekla, toho bych byla ušetřena, usoudím při pohledu přes zábradlí. Manželského páru rochnícího si v bazénu si nevšímám, víc mne zaujme dvojice kluků na přilehlém tenisovém kurtu a dívčí postavička poskakující kolem. Mám dost. Ta vymaštěnka jim běhá pro míčky!!! Snaží se tak určitě kvůli Sašovi, který až do soumraku, dokud na tenisák vidí, hraje tenis s tím brýlatým klukem ze zámku, co mě vysvobodil z tanečního sálu. Ten má teda energie, pomyslím si otřeseně, po celodenním pobíhání kolem snobů ve Mlýně si jde ničit tělo na kurty, br!
Baterie mých sil se dobije ve chvíli, kdy se vysprchuji a padnu na lůžko. Na přikrytí se tenkou dekou už nemám, okamžitě usínám a celou noc roznáším svíčkovou omáčku s vajgly cigaret místo masa...
Tetiččin pokoj je rohový, komfortnější a větší než náš, :,. což je pádný důvod, aby máma trávila většinu času u příbuzných. Sotva se proberu z mrákot, prospala jsem čtrnáct hodin v kuse!, mě k nim dovleče málem násilím.
"Proč bych měla jít na návštěvu, když nechci?!"
Prý je to slušnost a takový ty kecy, abych okoukla, jak bydlí a vyslechla si povídání o Tunisu, odkud se právě vrátili, nicméně to vše je zastírací manévr. Pravý důvod mi dojde vzápětí, co si tetinka, aniž by přestala fénovat umytý kožíšek malého mopslíka, sedne do křesla naproti mně a začne mi nenápadně klást nápadné pitomé otázky, zatímco mamka se vytratí, aby nás nechala o samotě.
"Co ve škole, Anno?"
"Normálka."
"Netrpíš nějakým mindrákem?"
"Ne."
"Máš přítelkyně?"
"Jo."
"A co kluci?"
"Dobrý."
"Líbí se ti nějaký?"
"Možná."
"Mně se můžeš svěřit, já to mámě neřeknu, neboj..."
"Proč bych se měla bát? Jako čeho? Mámy?"
"Třeba táty. Většině tatíků se to nelíbí, nechtějí si přiznat, že jejich dcery obdivují někoho jiného než je."
"Tss."
Tetička si poposadí brýle, otočí poslušné zvířátko na druhý bok a zatímco pročesává huňatý kožíšek měkkým kartáčem, zkusí to na mě od lesa: "Dnes se mi zdál zvláštní sen, byla jsem prodavačkou v Kotvě. Pamatuješ si svoje sny?"
"Někdy."
"Nezdá se ti třeba, že jsi někým jiným?"
"Ne."
"Třeba... zpěvačkou?"
"Ne," odvětím, aniž bych pohnula svalem.
"Nebo mužem?"
"Ne."
"Lidem se často zdává, že je někdo honí a oni utíkají..."
"Mně ne."
"Nejsi somnambulní? Neprobudila ses třeba v jiném pokoji, než jsi usnula? Nechodíš v noci ven?"
Mám toho tak akorát: "Nejsem blázen, teto, abys mě musela léčit, byť tě o to máti požádala."
"Já blázny neléčím! Pleteš si psychologa s psychiatrem," opraví mě uraženě, odloží zvířátko, vyhrábne z koženého kufříku jakési desky a z těch mi podá sponkou sepnuté potištěné listy. "Uděláš si menší testík, ano?"
"Nemám zájem."
"Tenhle se ti bude líbit, je velmi zajímavý. Dojdu vy-venčit Lucinku, budeš mít klid. Tady," chvíli pracuje s digitálním budíčkem, "ti nastavím čas. Měla by ses vejít do pětačtyřiceti minut. Dej si záležet, Anno, soustřeď se!"
Vypláznu na dveře, za kterými zmizela i s tou obludkou, jazyk. Ovládnu touhu roztrhat papír s psychotestem a čím déle nad tím přemýšlím, vztek na mámu, co to na mě ušila za boudu, pomalu ustoupí. Mohla jsem totiž dopadnout hůř!! Narodit se tetince by byla hotová pohroma! Teta vlastní dítě nemá. Naštěstí! Důvod, proč si ho nepořídili, vskutku stál za to a dodnes nechápu, jak žena, která prohlásí, že nemůže mít dítě, aby si nezkazila postavu, protože
by kojila a prsy po kojení vypadají příšerně, může dělat psycholožku a mluvit lidem do jejich soukromí?! Případný bratranec či sestřenka by byli chudáci, vychovávaní podle nejnovějších příruček a testů. Stačí, že všechny ty kravinky zkouší při každé návštěvě na mně! Díky bohu se nenavštěvujeme příliš často...
Mrknu na budík, z vyměřeného času uteklo patnáct mi-nut. Jestli test nevyplním, bude mě považovat za horší případ, než si myslela, a věnuje mi tím větší péči...! Možná by stálo za to něco do papírů naslintat, dokázat tetce i mámě, že mi neharaší na cimbuří, a mít od nich pokoj! Ano, správně. Rychle se skloním nad test, prolítnu očima otázky, většinou dost uhozený, dám si záležet a pečlivě zakroužkuji odpovědi podle nejlepšího svědomí. Skončím se zazvoněním budíku.
Tetka číhá za dveřmi! "Hotovo?"
Odevzdám jí test s pocitem dobře odvedené práce a tím víc mě překvapí mámin poněkud vyděšený a tetiččin zadumaný výraz, když si v poledne přisednu k jejich stolu s vlasy ještě urousanými chlorovanou vodou z bazénu.
"Co je? Připálený ražniči, nebo co?"
"Anno, cítíš se dobře?" zeptá se matka opatrně. "Nebolí tě něco? Třeba hlava...?"
"Jsem O. K.," odvětím pravdivě, protože veškerá únava po včerejšku pominula a síly se dlouhým spánkem zrege-nerovaly.
"Nejsi trochu nervózní?" přidá se tetka.
"Absolutně ne."
"Tak proč si hraješ s tou vidličkou?"
Pohlédnu na ruku, ve které nevědomky pohupuji vidličkou do taktu hudby jemně se linoucí z reproduktorů. "Jen tak."
"A proč se stále ohlížíš?"
"Já se ohlížím?"
"A škrábeš se na nose."
"O co vám jde? Nemůže mě svědit nos?"
Teta se obrátí na mamku. "Přesně jak jsem říkala. Nervozita, podrážděnost, zbrklé a nekoordinované pohyby..."
"Na dnešek tolik spala, mně to bylo hned divný," přispěchá se svým poznatkem babča.
"Ježíši..." hrozí se máma.
"Dám ji do pořádku, neboj," slibuje teta, vyloví tubičku s léky a nabídne mi zelenou tabletku. "Zase to bude dobré, Anno. To se v tvém věku občas stává, byla jsi před zkouškami hodně přepracovaná a teď jsi frustrovaná z nepřijetí..."
"Prosím vás," směje se strýc. "Nepřehánějte to."
Vztekle břinknu vidličkou o talíř, jen to zazvoní.
"Jo takhle! Test mě prozradil, co?"
"Nedopadl zrovna nejlépe," připustí teta.
"Dita říká, že máš potíže psychosomatického původu," vysvětlí mamka s obavami.
"Jasně. Jsem porouchaná. Nejvíc tady," zaklepu si kotníkem na spánek a protože se k našemu stolku blíží Saša s nápojovým vozíkem, rychle se pootočím vlevo, přičemž nechtíc shodím na zem slánku. Mámin děs tím jen pro-hloubím!
No dobře, proč ne? Během oběda, kdy mě ty tři sudičky nespustí z očí, několikrát cuknu dolním rtem, předvedu tik a co chvíli si podrbu nos. Zelený prášek, který mi máma starostlivě přisune blíž, uchopím mezi palec a ukazováček, chvíli si ho zblízka prohlížím, načež se natáhnu k tetince a hodím jí ho do černého piva, jen to žbluňkne.
"Já nerada," omluvím se s ironickým úšklebkem. "To víš, teti, nekoordinovaný pohyby jsou svinstvo!"
Jestliže jsem čekala, že Romana natrapíruji u kašny, byť mě minule tlacháním s Josefínou pěkně namíchl, spletla jsem se. Kašna je v horkém prázdninovém odpoledni obležená do posledního místečka, ve stínu hlohů vysázených dokola a za zurčení vody čurajícího kamenného andělíčka se příjemně odpočívá ať už před návštěvou zámku, anebo po ní. Vedro sálající z dlažebních kostek a asfaltu je úmorné, nevím, kam bych se před ním schovala, cukrárna na náměstí je obsazena do posledního místečka, pak jedině... No jasně!
Naberu správný kurz a na troje zabrání už kolečka bruslí zahrkají na drobném štěrku, jímž je prostranství před zámkem vysypané. Včerejší indispozice byla pomíjivého charakteru, vyvolaná mnohahodinovou námahou, dnes se na bruslích opět cítím jako doma, jsem pohyblivější a rychlejší. Dojedu bez nejmenších potíží až do zámecké pokladny v pravém křídle.
"Jeden studentský lístek," poručím si.
Stará paní za tlustým plexisklem zadá mou žádost počítači, ten ji zpracuje a za pár vteřin vyplivne vstupenku s časovým údajem 14.30 hodin. Deset minut se rozhodnu strávit v hale s pohledy a suvenýry, kde je mnohem sne-sitelněji než na rozpáleném nádvoří. Kdybych se dostala do Baronovy výpravy, v což doufám, mohla bych se ho na Romana nenápadně pozeptat... Určitě by mu to při první příležitosti vyslepičil, kluci jsou drbny, poví si toho mezi sebou o holkách víc než holky o klukách! Naznačený zájem by mohl Romana ťuknout a pobídnout k činu!
Hm, tak v to doufám do chvíle, než na hodinách naskočí 14.29 a dívčí hlásek začne svolávat návštěvníky se vstupenkami zakoupenými na půl třetí. Hlas patří asi tak sedmnáctileté blondýnce s vlasy podobnými koňským žíním dlouhým málem do pasu, momentálně spletenými do francouzského copu, šedýma očima a opálenou tváří. Je tak přirozeně hezká, že k ní okamžitě pocítím zášť. Je mi protivná, protože je stokrát hezčí než  já. Z cedulky připevněné na jejím tričku si přečtu jméno: Simona Hejlová. Kráska přičinlivě odtrhává perforované části vstupenek, přičemž nešetří úsměvy.
"Tak, prosím... Ano, děkuji... Vstupenku, prosím..."
Vrazím jí tu svou s nepřátelským výrazem.
"V pořádku," usměje se na mne, načež jí oči sklouznou na moje nohy v krátkých šortkách z bílošedé elastické tkaniny. Jen se podívej! Nohy jsou na mně to jediné, čím se mohu chlubit, díky baletu a tanci vysvalované a přitom štíhlé, správně formované. Simona je však obdivovat nehodlá. "Ty brusle si budeš muset sundat."
"Proč?"
"Na bruslích přece nemůžeš do zámku!"
"Proč?" opakuji sveřepě.
"Protože je to zakázaný," napadne ji důvod.
Tentokrát svou otázku formuluji jinak: "Kde je to zakázaný? Podle návštěvního řádu je zakázaný uvnitř fotit, kamerovat, jíst, pít, vodit psy a jiná zvířata, sahat na vystavený exponáty. O kolečkových bruslích ani zmínka!"
Simona bezradně obhlédne skupinu netrpělivě přešlapujících návštěvníků. "Jezdit po zámku na bruslích... To je blbost."
"Mně se to jeví jako docela prima nápad," pokrčím rameny.
"Paní Nováčková!" křikne směrem k pokladně, požádá hosty o chvilku strpení a svým křikem vyláká bábu pokladní z kukaně. "Tahle... slečna chce jít do zámku s bruslemi."
"Ale to je hloupost," míní babka. "To se přece nesmí."
"Tak mi to zakažte," bavím se.
Jsou ze mě paf obě a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se ze zámku nevyvalila skupina návštěvníků mluvících anglicky a dveře za nimi nezavřel poďobaný frajer. Simona mu na mne hned požaluje, anglicky mluví jak když bičem mrská, medúza!, leč kluk, kterého oslovuje Time, ji převeze, protože krátce mrkne na moje brusle, dlouze na moje nohy a prohlásí: "Why not? No problém."
"Kde je Martin?" táže se Nováčková. "Ať skočí pro tátu."
"Baron? S výpravou," zazdí Simona její naděje.
"Tak dojdu pro kastelána sama," napadne paní pokladní, jelikož lidičky v naší skupince se dožadují prohlídky. Její nohy zůstanou ušetřeny, z levého křídla, kam je návštěvníkům vstup zakázán, vyjde do ostrého slunce na nádvoří brýlatý blonďák, co hrál večer se Sašou tenis, v jedné ruce třímá rohlík, ve druhé asi dvacet cenťáků slovenského salámu, a Simona naň zavolá: "Lešku? Prosím tě, mohl bys na moment?"
Kluk změní směr a místo do pokladny zamíří k nám.
"Ahoj," pozdraví mě překvapivě a dokonce přidá úsměv. Příjemné zjištění - zapamatoval si mě!
"Vy se znáte?" diví se Simona, načež stručně vychrlí důvod našeho sporu a žádá rozřešení.
Lešek se postaví na mou stranu. "Má pravdu. Návštěvní řád o kolečkových bruslích nemluví. Musíš ji pustit."
Svrchu se na Simonu zazubím.
"To přece -" vybuchne namíchnutě.
"Ale chci tě vidět v papučích," pokračuje Lešek směrem ke mně. "Ty návštěvní řád nařizuje. Těžko je na brusle obuješ."
Pár lidí, co sledovalo náš spor, se pobaveně zasměje, Simoně se vrátí jistota, pokladní spokojeně odkvačí a já proti své vůli zrudnu. Shodil mě!
Zatváří se pobaveně a nevzrušeně si urafne kus buřta. Tak tohle jsi projela, milá zlatá, prolétne mi hlavou, svou část vstupenky pustím po větru a bez otočení vyrazím z nádvoří. Raději nechám propadnout peníze, než bych se dívala do Simoniny jistě vítězné tvářičky, a pak, mám se po zámku courat v papučích naboso?!
Poslední dobou se mi nic nedaří. Začalo to těmi hloupými zkouškami na konzervatoř a vleče se to za mnou jako stín! Kdybych aspoň byla hezká třeba jako ta Simona s ptačím jménem, Strakapoudová nebo Sojková či tak nějak... Hezká a určitě chytrá, anglicky válela, zatímco já dostala čtyřku a známka odpovídá znalostem!
Pohled do výkladní skříně zahrádkářských potřeb mě taky zrovna nenadchne. A rozhodně to nejsou rýče a sekačky na trávu, co mi zkazí náladu. Obraz siluety, který mi zrcadlo zprostředkuje, není žádná sláva. Máma měla pravdu, oranžová je hnusná barva, nesedí mi k pleti... Zrak mi padne na sousední kadeřnictví s výstižným sloganem: ZMĚŇTE SVŮJ IMAGE. Jasně! Kde je řečeno, že s oranžovými vlasy musím umřít?! Vždyť se můžu klíďo píďo dát přebarvit na...
Po třech hodinách, jež jsem většinou strávila čekáním, než na mě dojde řada, opustím kadeřnictví se smíšenými pocity. Oranžové vlasy byla pecka, zelená je přímo bomba!
Miss šoking Anna Jarešová opět na scéně... Málem se urazím, když zjistím, že se po mně dohromady nikdo nedívá. Svět je pěkně nevděčnej, usoudím. Dám si z hlavy udělat špenát a nikoho tím nešokuji! Dokonce ani partu frajírků s cigárami, u které bych zájem předpokládala. Mnohem víc je interesují plakáty vylepené na prkenném plotu prodejny Stavebnin zvoucí na diskotéku HOT NIGHT ve Strachovicích, letního kina v Moravských Budějovicích či na sezónní výpomoc do lesa!
Jediný, kdo mi věnuje pozornost dokonce nadbytečnou, je čistokrevný voříšek, který se ke mně přidá na konci městečka a spolu s ohlušujícím štěkotem mě doprovází dobře dva kilometry! Marně ho zkouším zahnat slovy i kameny, pes si mě zřejmě plete s masopustní maškarou, což tedy vůbec není lichotivé, a přestane sám, až když ho to nebaví.
Jezdec na motorce je jiná třída. Přestože mě míjí z protisměru, neváhá svůj stroj otočit, dostat se přede mne a elegantně mi zablokovat cestu.
"Tě prsk," udělá pobavený obličej. "Ty vypadáš..."
"Jestli si myslíš, že ty jseš nějakej plejboj, tak jsi vedle," ujistím ho uštěpačně. Kecám! Roman je fešák a určitě to o sobě ví, musí ho o tom přesvědčovat úspěchy u holek, jenomže tohle mu vykládat nebudu. Možná Josefína, já ne!
"...zajímavě," doplní rychle a to už se neudržím, vybuchneme smíchy dvojhlasně. Přes svůj soud si mě prohlíží ze všech stran. "To je teda síla. Hraješ si na Rusalku?"
"Proč?" otáži se stylem naivka.
"Myslel jsem, že ve Mlejně nacvičujete Dvořáka."
"Jak jsi to uhodl?" chytím se přistiženě za pusu. "Konkurzem jsem byla vybraná na vodníka..."
Druhý výbuch smíchu definitivně odbourá rozpaky, konečně se můžeme bavit normálně.
"Bylas ve městě?"
Kývnu. "Co ve Mlejně..."
"No vidíš, u mne je to naopak. Co ve městě, když jsou ve Mlejně tak pěkný holky."
Kdyby nepoužil množné číslo, šplhl by si u mě mnohem víc!
"Ty se tam asi moc nezdržuješ, co?" pokračuje. "Hledal jsem tě včera, dneska..."
Tohle už je lepší!!!
"Prázdniny s rodiči nejsou můj styl," ujistím ho.
"Můj taky ne," souhlasí se mnou. "Kolik ti je?"
"Mně? Sedmnáct a čtvrt. Proč?"
"Prosím tě, v sedmnácti máš povinný prázdniny s rodiči, jo? To mě potrefilo naposledy ve čtrnácti."
Rychle nesrovnalost zamluvím: "Takže už rok jsi svým pánem?"
"Ty...!" ohradí se. "V září mi bude osmnáct."
"Skoro dospělej mužskej," zakřením se v hraném údivu.
Chvíli se vzájemně popichujeme, s uspokojením zjistím, že mou lež spolkl i s navijákem. Mrknu na levé zápěstí.
"Musím jít. Nerada bych prošvihla večeři."
"Sedni, hodím tě tam," nabídne velkoryse místo za svými zády. "Máš sice víc koleček než já -"
"To bych řekla," uchichtnu se.
"Myslím na nohou!" řehtá se. "Jenže já mám navíc i motor. Nic moc, pravda, je to jenom skútr, ale hlavně že to jede."
"Moje řeč," souhlasím a bez okolků se uvelebím v sedle. Kopečky ke Mlýnu zvládneme v rekordním čase, Roman se navzdory pomlouvačným řečem chtěl se svým strojem předvést.
Sesednu před bránou, kde nás má na dlani jak paní recepční, tak Josefína, co se klackuje opodál. Okamžitě zaostří a vůbec jí není trapné přijít špiclovat až k plotu!
Roman ztiší hlas: "Co je zač?"
"Minule jste se seznámili, ne?" rýpnu si.
"Prosím tě," usměje se. "Rosťa myslel, že jste ségry."
"Jen to ne!" zhrozím se.
"Je trošku... jednodušší, co?" prohodí a mě jeho poznámka zahřeje u srdce. Neskočil na Josefínin cukroušský 'obličejík!
"Ale je pěkná," popíchnu ho.
Úkosem si ji změří. "Dokonce hodně."
Ušklíbnu se. Aspoň nic nepředstírá! "Copak Josefína..."
"Fakt se tak jmenuje? Myslel jsem, že kecá."
"Můžeš jí říkat Jo."
"Jo?"
"Jo."
"Civí jak jojo," doplní a dál můžeme mluvit až po další explozi smíchu. Josefíně, ač je blízko, nedojde, že se bavíme na její účet, zírá na Romana jak opice na banán.
"Dík za odvoz," uspíším loučení.
"Za málo," pokrčí bohatýrsky rameny. "Co zejtra?"
Neusnadním mu to ani maličko! "Jako co?"
"No, jestli budeš tady nebo ve městě..."
"To ještě nevím," pokrčím rameny.
"Chápej, měli bychom to trochu sjednotit," navrhne s naoko vážnou tváří. "Co se sejít na určitým místě? Takhle nám to potkávání dá docela fušku."
"Skvělej nápad," bavím se. "A kde?"
"Můžem zajít někam na drink, nebo tak."
"Mám jednu podmínku," vymíním si.
"A to?"
"Že se nesejdeme v Zámecký!"
"Čestný," slíbí. "Koukám, že už znáš místní špeluňky? Tam jsem tě ale vzít nechtěl. Myslel jsem zajít k Neto-pejrovi, takovej novej podnik na sídlišti."
"K Netopýrovi?" opakuji. "To zní příjemně."
"A ještě příjemněji se tam sedí," agituje.
"Fajn," souhlasím.
"Takže zejtra v pět u Netopejra. Určitě přijď, Anno."
"Hm. Zatím ahoj," rozloučím se a sotva překročím hranici pozemku patřící Mlýnu, Roman za mnou zavolá: "Budu se těšit."
Navenek mu pouze zamávám, v duchu plesám. Já taky, já taky! Setřesu Josefínu, celá nakřivo jí budu líčit, kde jsme s Romanem byli a co jsme dělali! Ve své radosti zapomenu na překvápko, které jsem nachystala mámě a babče, pročež mě zaskočí všeobecné zděšení, jež svým příchodem vyvolám.
"Probůh!" sepne babčadramaticky ruce. "Děvče nešťastný, kdo ti to udělal?"
"Zelená," zašeptá matka. "Ona je zelená!"
"Jo aha," vzpomenu si na nový superúčes, který vůbec nemůže být tak děsný, když mám v kapse pozvání na první rande, navíc s Romanem, tím frajerem! "Taky jsem mohla přijít fialová, ale nakonec jsem si vybrala zelenou."
Jídelna má ze mne málem smrt, zvláště pak starším hostům brčálová barvička neleze do krku. Saša mi ukáže jedničku.
"Já se vám divím, proč vyšilujete," uchichtnu se. "Zelená barva má mít uklidňující účinky."
Na matce tedy rozhodně vidět nejsou! Hned po večeři mě vrazí do péče své švagrové, která už u jídla několikrát nadhodila, že se můj stav povážlivě rychle zhoršuje.
"Anno, tenhle test je ještě veselejší než ten včera," láká mě tónem, jakým se vábí malé děti na nočníček.
"Veselejší?" nechápu. "Já na těch stupidních otázkách nic zábavnýho nevidím."
"Tímhle pronikneme hluboko do tvé psychiky," slibuje div ne tajuplně. "Musíš odpovídat spontánně, jednotlivé kartičky ti budu v rychlém sledu obracet a ty vždycky napíšeš, co ti ty obrazy připomínají. Rozumíš tomu?"
"Pohodlně," ušklíbnu se. Zase takového invalidu ze mne dělat nemusí! Usednu naproti tetince s tužkou, papírem a odhodláním napsat takové odpovědi, až se tetě bude zdát o čertech. Se včerejším testem jsem si dala záležet - a jak dopadl?! Dnešní schválně zvořu, čmáranici vlnovek, ve které vidím jen a pouze čmáranici vlnovek, nazvu Upálením Mistra Jana Husa, žlutou kaňku na rudém podkladě pro změnu Dantovým peklem, papír posetý šmouhami mi připomene čelní sklo Nexie zaneřáděné hmyzem po dlouhé cestě... Docela se vyblbnu.
"Jdeš s námi k ohni, Anno?" zve mne mamka opatrně, aby mi třeba hlasitým tónem neublížila!
"Radši ne," odmítnu, protože představa posezení s těmi strojenými snoby mě přímo děsí. Tetinka odmítne také, prý jí vyhodnocení mého testu zabere spoustu času a ona
to chce udělat důkladně, rodina si musí pomáhat, haha. Babču ovšem vyženu s výmluvou, že potřebuji klid, vy-sprchnu se, na uši navleču sluchátka volkmena a v noční košilce se usadím na balkoně, abych při Drákulovi rozjímala, plánovala a snila o zítřku a dalších možných zítřcích...
Do jedenácti si stihnu přehrát celý komplet, leč stále se cítím svěží, pokoušet se o spánek by byla zbytečná námaha. Jenže... co podniknout?! Chvíli čekám na padající hvězdy, přičemž jich sice vidím dost, ale ani jednou si nestihnu nic přát, což je k vzteku. Halasné povykování od velkého ohniště, kam z balkonu bohužel nevidím, mě nutí k úvahám, jaký hnací motor způsobil, že se ti škrobení páni podnikatelé tak rozšoupli? Výskot, smích a křepčení zcela přehlušují snahu vousatého harmonikáře. Ten chlapík vypadal, že pamatuje báťušku cara v plenkách, ale hraje velice slušně, jak mohu soudit z útržků melodií, které ke mně náhodně dolétnou. Možná bych si je mohla zajít poslechnout zblízka... S převlékáním se nezdržuji, na chodbách beztak nepotkám živáčka a až k ohni nepůjdu, teplá hvězdnatá noc přímo láká k vycházce v tenké noční košilce. Z hluboka se nadechnu voňavého vzduchu, ve kterém je cítit kouř ohně i seno ze vzdálených pastvin. Noc jako stvořená pro... Pro co vlastně? Lásku? Touhu? Poznání? Zasvěcení? Při vyjuknutí zpoza tarasu chránícího velké ohniště se spoustou kamenných i dřevěných lavic a sedátek před nepříznivými povětrnostními vlivy mě napadne další možnost. Pro recesi!!! Navede mě k tomu pohled na rozdováděnou matku tančící spolu s ostatními dlouhý vláček kolem hořící vatry. Neujdou mi ani podrobnosti! Zatímco máti se přidržuje před sebou křepčící paní Markovické zlehýnka za boky, pan Markovický, ztvárňující další vagónek, je připojený za nárazníky!! Jeho dlaně pevně svírají obliny matčiných ňader ve svetříku s norským vzorem a patrně z obavy, aby se mašinka nerozpojila, se k ní přimyká celým tělem. On si snad plete vláček s lambádou! Jak nechutné... A matce se to nejspíš líbí! Chichotá se, aniž by se pokusila jeho objetí umravnit.
K akci mě inspiruje měsícem romanticky osvětlený mlýnský náhon, zvláště pak nízká zídka obílená vápnem svítící do noci, molo jako stvořené pro somnambulní promenádu !
Svižně se na ni vyhoupnu a s napřaženýma rukama vykročím bosky v náměsíčném tranzu kupředu. Oči nechám přivřené, poslepu sejít neodvážím, to tak, aby mě museli lovit z náhonu jak pstruha. Musím se projít sem a tam čtyřikrát, aby si mě vůbec všimli! Zapištění jakési dámy upozorní celou společnost a pak už to jde ráz na ráz. Vláček je v tu ránu rozpuštěn, všichni se nahrnou jako stádo k náhonu.
"Kdo je to?"
"Co tady dělá?"
"Ta holka je náměsíčná!"
Jarešová, tohle jsi drobátko přehnala, uvědomím si v duchu, protože udržet vážnou, naoko spící tvář a necukat koutky, dá fušku!
"To je moje dcera," hlesne matka zničeně. "Anno!"
"Pst!" krotí ji změť hlasů. "Nesmíte ji probudit, mohla by dostat šok! Vlezte tam někdo pro ni, nebo spadne a utopí se! Rychle, zavolejte doktora..."
Pan Markovický se neohroženě vrhne na zídku za mnou a než stihnu zavřít oční víčka jako dveře do pokoje, zahlédnu mezi řasami, že pan podnikatel dostal závrať, zavrávorá a s ohlušujícím cáknutím padá do náhonu. Všeobecný zmatek se tím zdvojnásobí, záchranáři se rozdělují na dva týmy, ten větší se snaží vylovit Josefínina ubohého otce, který, zdá se, má namále, funí a chroptí a cáká jak stádo velryb vyvrhnutých na mělčinu, menší zůstává věrný mně. Za svůj výkon si zasloužím Oscara, ačkoli se mi chce řvát smíchy, ovládnu se.
Nakonec pro mne dojde noční vrátný, přivolaný všeobecným vřeštěním. Ač důchodového věku, svižně vyskočí na taras, čtyřmi skoky je u mne, opatrně mě uchopí do náruče a jako porcelánovou panenku přenese na pevnou zem, kde se nade mnou skloní spousta hlav, jak soudím z toho, že mi na zavřená víčka neproniká jediný paprsek světla halogenové lampy.
Lékaře se jim teď v noci nahonem nepodařilo sehnat, pan Markovický pád do vody přežil, jak soudím z usilovného vykašlávání vody z plic, a ke mně máma, vyděšená k smrti, zavolá tetu psycholožku.
"Co se stalo?" slyším tetin hlas. "Chodila tu... jen tak, v košili... s rukama dopředu." "Přeneseme ji do postele," rozhodne teta vcelku moudře. "Jindřichu, prosím tě."
Strýc mě však převeze na plné čáře! Přidřepne si ke mně a hlasitě mi nařídí: "To by mohlo stačit, ne?"
V prvním okamžiku honem nevím, jak se zachovat, zůstanu dál v somnambulním tranzu, tím spíš, když ho ostatní varují, zvláště teta: "Nevidíš, že má záchvat?!"
"Záchvat? Vždyť se výborně baví! Nedělejte z ní chudinku, je úplně zdravá, sama jsi říkala, že za ten dnešní test získala nejvyšší možný počet bodů. Nemám pravdu, Anno?"
Nejvyšší počet bodů, já umřu! Zkroutím se do sedu, abych se mohla pořádně vysmát. Pár lidí se ke mně přidává, ostatní jsou pohoršeni, spílají mi, dělám si legraci z vážných věcí!
Mamka mi pevně stiskne ruku a zeptá se nevěřícně: "Opravdu jsi v pořádku? Nic ti není?!"
V jejích očích zahlédnu slzy. Na rozdíl od mých to nejsou slzy veselí! Musela se o mne bát. Moc bát... Nechci si přiznat, že jsem šlápla vedle, raději se urazím.
"Jasně že jsem," odseknu. "Vy ze mne děláte blázna.   ;
Chtěla jsem udělat tetě radost."	'
Máma moje pohnutky nechápe. "Radost? Z čeho?"         '!{
"Že ty její praštěný diagnózy vyšly. Vlastně jsem udělala    ;
dobrej skutek."
Teta lape po dechu. "Praštěný diagnózy?!"	;
"A ne? Myslíš, že jsem odvařená nadšením pořád psát
nějaký debilský testy, ze kterých vyvodíš ještě nesmyslnější závěry? Nebaví mě hrát si na pokusnýho králíka."      ;
Strýc se pokusí vyhrocenou atmosféru zlehčit: "No, tak
jsme se pobavili a můžeme jít chrupkat. Dituš..."
Teta je tou poslední, kdo se baví, uražena do krve se zvedne a hrdě odkráčí. Houf diváků se rozejde, když zjistí, že se žádná další senzace nekoná, zvednu se tedy také a s mámou a babčou v závěsu dojdeme na pokoj.
Matka si konečně uvědomí, že to všechno byla jen recese, otře si uslzené oči a vytkne mi: "Teta ti chtěla pomoct."
"Leda do hrobu," odfrknu.
"Jsi zlá, Anno," oznámí mi babča. "A nevděčná." "Drzá a nepořádná," napovím jí. "Mám spoustu vlastností, který ať už se vám líbí nebo ne, bohužel spíš ne, dohromady formují Annu Jarešovou. Jenže s tím nic nenaděláte. Jsem svoje a basta, do žádný škatulky se zachlív-kovat nedám a předělat na nějakou poslušnou nemastnou neslanou kreaturu taky ne!"
Marně čekám, kdy mi matka vyčte, že se pan Marko-vický kvůli mně málem utopil, a mám pro ten případ v zásobě pěkně štiplavou odpověď. Mamka víc ani nehlesne. Ke všemu se do ní obuje i babča: "Jo, děvenko, tady vidíš plody vaší výchovy. Na holku si čas neuděláte, dovolíte jí všechno, necháte ji růst jako dříví v lese a já na ni -" "Nestačím," doplním ji posměšně. "Sklapni betony." "Slyšíš ji?" zvedne babi výstražně ukazovák. "Je drzá a-"
"Ospalá," přeruším její výlev, protože vidím, že toho má na jazyku spoustu. "Dobrou noc!"
Mamka mi ji nepopřeje. Vytratí se z našeho pokoje bez jediného slůvka. Zdrblo ji to pořádně...
Dlouho sebou mlátím v posteli sem a tam. V usnutí mi brání hloupý pocit, jenže k tomu, abych vstala, zašla do vedlejšího pokoje a řekla mámě, že mě štve, jak moc jsem ji vylekala, se nedokopu. Brání mi v tom hrdost!
Anebo... nenajdu odvahu, protože je mi trapně?!

5.   KAPITOLA

Po nijaké noci se probudím za svítání. Normálně mi hrabe! Usoudím, že povalovat se by bylo jen pěstování pocitů viny a tak dále, tudíž vstanu, dvěma prsty namočenými ve vodě protřu oči, vlasy svážu do zeleného vodotrysku, hodím na sebe šortky a tričko, na nohy obuji kolečkové brusle, do batůžku přibalím tenisky, re-pelent a po uvážení i dlouhé elasťáky a aniž bych probudila odfukující babču, zabouchnu za sebou dveře pokoje. Až bude někdy příště vést ty svoje nářky o tom, jak má lehké spaní, pošlu ji do tmy.
Protože je teprve pět ráno, službu v recepci má týž vrátný co v noci. K mému údivu se na mě přátelsky zazubí, čímž mi zvedne náladu. 
"Už jsi vzhůru?" zatyká mi a já ho ani neopravím.
"Hm. Nějak se mi nechce spát..."
"To je škoda," zalituje a se zamrkáním dodá: "Zachraňovat takovou pěknou kukačku se mi nepoštěstí každej den."
"Tak já vám to večer sehraju znovu, jo?" navrhnu a oba se tomu vesele zasmějeme. Od dveří na dědu zamávám. Moje teorie bere za své - ne všichni staří lidé jsou protivní pavouci!
Vzdoušek je krásně chladný a jiskřivý, svěžest oroseného jitra přechází do mého těla, kolečka bruslí se asfaltu sotva dotýkají, vznáším se málem jako bělásci, co se třepetají podél cesty. Přímo se těším na lesní vůni, ticho a romantické scenérie lesa.
V městečku jsem na to šup a najít zelenou budovu s cedulí LESY STRACHOVICE NAD ROKYTNOU mi nedá žádnou námahu. Aniž bych se vybavovala s uklízečkou, která surfuje po chodbě s koštětem, zaklepu rovnou na dveře s vizitkou Vedoucí.
"Práci? My tu máme práce, že nevíme, kam dřív skočit," ujistí mě šéf, sotva mu stručně vylíčím důvod své návštěvy. "Postihly nás hrozný polomy, všechno to leží na zemi a do
toho kůrovec... Každá ruka se nám hodí." Mrkne na hodinky. "Nebudeme to zdržovat, v půl sedmý odjíždí gazík, děvčata ti ukážou, co a jak. V polední pauze tam stejně pojedu, sepíšeme brigádnickou smlouvu. Zatím se okoukáš. Jarmilko? Jedny rukavičky pro slečnu."
Prý rukavičky! Tělnatá sekretářka mi předhodí rukavice, které by mohl nosit obr Valibul, jsou z tvrdé neohebné hmoty, takže když si je zkusím, prsty mi směšně trčí dopředu jako račí klepeta a místa v nich zbývá pro dva podnájemníky. Pan vedoucí má vůbec sklony k přehánění, když mě dovede ke gazíku, u kterého se houfují "děvčata", málem omdlím! Tak nějak jsem očekávala brigádnice mého ražení, holky studentky, ovšem tyhle osoby dívčí střevíčky nenosí dobrých dvacet let! Docela určitě jsou starší než moje máma a třikrát tak mohutné. Na práci v lese je to asi třeba! Moje útlé proporce si měří dost skepticky a přímo na nich vidím, že také barva mých vlasů zcela uráží jejich vkus.
"Takhle mi přijít domů naše Hanka, tak ji zmaluju ne na zeleno, ale na modro," prohodí ta nejrozšafnější a ostatní přizvukují. Nechci si je znepřátelit docela, mlčím.
Cesta lesáckým vozítkem, které slouží pátým rokem po odpisu, naštěstí netrvá dlouho, celé vyklepané nás řidič vysadí u mýtiny, která vypadá, že tudy prošla největší válečná vřava, a zase odfrčí. Stromy se válejí jeden přes druhý, velké, malé, tlusté i tenké, pomalu se nedá ani projít, do lesního ticha ostře řve motorová pila, kterou dva maníci zručně odřezávají větve a lesní vůni zcela přehlušuje štiplavý kouř z dosud mírně doutnajících ohnišť.
"Kde jste, baby?" rozčiluje se jeden z chlápků a ženy nemeškají, odkládají tašky, natahují rukavice a hurá.
Poněkud zaskočeně si vyměním brusle za tenisky, při pohledu na liány pichlavého ostružiní rašícího všude kolem si obleču i elasťáky, byť je mi jasné, že mě příliš neochrání, ne nadarmo mají ženské montérky nacpané do gumovek! Bohatě se pošplíchám repelentem a váhavě dohoním svou skupinu, přičemž se málem přerazím o zákeřný kořen.
"Co stojíš?" pobídne mě ta, která měla výhrady k mému
účesu. "Všechny ty větve musíme odtahat na hromady a spálit."
"Vedoucí říkal, že to tu mám okouknout..." "I to se na ni podívejte, ženský!" baví se. "Za koukání se peníze neberou, milá zlatá. Jsme placený úkolem, ne hodinovkou, a dělí se to počtem lidí, takže se do toho koukej pustit, ať na tebe nemusíme doplácet."
Čímž se moje teorie o nenáročném okukování rozplyne jako mlha v červenci. Ohnu se pro jeden pahýl, zaberu a divže nevezmu pochopa. Netušila jsem, že větve mohou být tak těžké! Vyberu si menší, pracně ji vydoluji zpod jiných a táhnu ji za sebou na způsob dřevěné hračky či neposlušného psa na vodítku. Než se dokodrcám k bližšímu ohništi, ostatní děvčata se stačí otočit dvakrát i třikrát! Vyhnu se jejich pohledům, zamířím pro další větev, potýkám se s ní přibližně deset minut, než ji vyklestím, fuj, ta mrcha je ale těžká... Hromada narůstá před očima, samozřejmě ne mým přičiněním, s vypětím všech sil se mi podaří větev zdvihnout a přihodit na vršíček. Otřu si čelo. Uf, teď by to chtělo menší pauzu... Hm, tak to je věc, která mi naprosto nehrozí! Do půl desáté, než kápo naší skupiny, rozšafná paní Zdena, zavelí: "Jdeme, holky, na sváču," si ani nestačím narovnat záda! Sklátím se do mechu  • o dobrých deset metrů dál a jelikož s sebou žádné jídlo  , nemám, stejně bych neměla ani chuť, lehnu si a nohy vze-  | přené do výšky opřu ojeden z mála stojících stromů. Chvíli   klidu nemám ani v téhle pohodové pozici, komáří štípance uštědřené přes elasťáky mě nutí neustále se škrábat, pořád po mně něco leze, mravenci, brouci, jeden pavouk s dlou-  ' hýma nohama, brr, ten byl hnusnej! Sotva slunce osušilo rosu, všechna tahle žoužel se nám za rušení svého klidu krutě mstí. Pohled na zrasované tenisky, koupené těsně před odjezdem na dovolenou, mě v nadšení neuvede. Jsou otřesně špinavé, skrz naskrz promáčené, mezi prsty mi   i mlaská voda, tkaničky obalené svízelí nebo čím, ta levá je navíc i mírně fialová díky borůvkám, jak se prodírám borůvčím s přezrálými bobulkami. Elasťáky mi od kotníků až nad kolena zdobí jedno zatrhlé oko vedle druhého...
"Hej!" zavolají na mne moje "kolegyně". "Nechceš jablko?"
Ačkoli se mi pusa lepí žízní, odmítnu. Ještě by mi ho odečetly z platu! Když si spočítám zničené tenisky a oddělané elasťáky, moje víra ve výdělek značně klesá. Už teď jsem hrubě v minusu!
Po čtvrt hodině, která uteče mávnutím biče, nás Zdena opět žene do práce. Hlavně mne!
"Ty jsi toho v životě ještě moc rukama nenadělala, co?" změří si skepticky věčný souboj člověka s přírodou.
"Musí se zaučit," zastane se mě její kamarádka.
"Tady není co na zaučování," namítne třetí. "Chce to jen sebou trochu mrsknout, vždyť v tom jejím tempu by ji předběhla i žížala, kdyby chtěla."
"Je ještě mladá," namítne čtvrtá sudička. "Nemůžeme po ní chtít bůhví co, že jo?"
"Ona se bude zaučovat čtrnáct dní a jak k tomu přijdeme my?" brání se ta nejméně příjemná osůbka a na důkaz nesouhlasu jako první odkráčí na druhý konec paseky.
"Adamcová je vdova," vysvětlí mi Zdena. "Musí živit pět krků, nediv se jí. Tenhle cípeček ti necháme, to už doděláš sama, a až to budeš mít, přijdeš hned za námi."
Prý cípeček. Lán velký málem jak nádvoří strachovic-kého zámku, větvemi nastláno do výše pasu!!! Odhodlaně odtáhnu jednu větev, druhou, třetí, čtvrtou... Při páté už nemám ten správný fortel, při osmé se ploužím a desátá má rychlost žížalích dostihů. Nejradši bych se na to... Jau!!!
Ostrá bolest, která pronikne skrz gumovou podrážku tenisek, mě nutí k poskakování po jedné noze. Nejprve se mylně domnívám, že jsem stoupla na hřebík, což je v lese samozřejmě blbost, pak se ukáže, že teniskou i částí chodidla projel tuhý a mimořádně velký trn. Musím zabrat, abych se ho vůbec zbavila! Přestože nejde o nijak velký pracovní úraz, dírka po vpichu na měkkém polštářku palce uroní sotva dvě kapičky krve, bolí to značně a vůbec je to ta poslední cihla do zdi mé trpělivosti. Opatrně se do-plížím k bariéře popadaných stromů a když zjistím, že si
mě ty čtyři vůbec nevšímají a jsou ode mne dostatečně vzdálené, vezmu do zaječích. Maličko přitom kulhám, přesto přemůžu bolest, jen abych co nejdřív byla u svého batůžku, na místě tašek teď už bývalých kolegyň nechám vyfasované pracovní rukavice a mizím v porostu jak zajíc v řezance! Snad instinkt mě vyvede spletí lesních cest na asfaltku, kde si ani nestačím nazout brusle a už se mi podaří stopnout první auto. Sympatický strejda v uniformě hajného a s loveckým psem na zadním sedadle mě vysadí ve Strachovicích a asi po pěti minutách čekání na dostavník mi zastaví mladý manželský pár, co má cestu mým směrem. Od odbočky z hlavní silnice je to ke Mlýnu s bídou tři sta metrů, ty odkulhám bez potíží.
Tak tenhle pokus taky nevyšel. Peníze se dají vydělat snadno, o tom jsem přesvědčená stále, jenom... Jenom ne obskakováním hostů v restauraci a prací v lese. Měla jsem smůlu, že jsem podvakrát natrefila na to nejtěžší, co může pracovní trh nabídnout! Příště zvolím něco jednoduššího.
Na terase před kavárnou si u dopoledního aperitivu hoví krom mámy, babči a tety se strýcem také táta.
"Ave, César," pozdravím ho.
"Nazdar, Anno," odpoví mi tím svým úsporným způsobem. Ani ve snu mě nenapadne přijít k němu a třeba ho políbit! V naší rodině se hubičkování a mazleni nikdy nepěstovalo. Vlastně nejen projevy přízně, najevo se nedávají žádné city či emoce. Táta je chladný jak ocel skalpelu, uchichtnu se v duchu. Žije ve svém bílém světě a je uznávanou kapacitou právě proto, že výzkumům na fakultě věnuje mnohem, mnohem víc než mu ukládají pracovní povinnosti. Baví ho to. Jako táta je ovšem... nepoužitelný. Nikdy mě nevzal na ramena, nikdy neuchopil za ruku, nešel se mnou do zoo, nevysvětlil mi trojčlenku... Všechny ty viry, bakterie, koci, streptokoci a ostatní neřádstvo, na které civí mikroskopem, ho zajímají víc než vlastní dcera! Na druhou stranu nutno podotknout, že mě sice nikdy nepochválil, ale také mě nikdy za nic nepotrestal. Kdyby ho občas máma neupozornila na nějaký můj průšvih, možná
by zapomněl, že má dceru se stále vzrůstajícími nároky! Jelikož je mu však řešení jakýchkoli potíží na domácím poli bytostně nepříjemné, vždycky to odvál do autu, máma na to nestačila a s babčou si dělám, co uznám za vhodné. Skutečnost, že je se mnou coby s dcerou zklamaný, není zrovna povzbudivá! Z jednoho tajně vyslechnutého hovoru mezi mámou a tetou Ditou jsem se domákla, že otec žádného potomka neplánoval (je o patnáct let starší než máma!) a kdyby máma nespadla do jináče, asi bych na svět nikdy nepřišla, no a když se tak stalo, těšil se na syna, svého pokračovatele. Místo toho jsem se narodila já. Holka, která se jeho představám rok od roku vzdalovala...
"Kdes byla?" zajímá se máma.
"Moje věc."
"Nemůžeš mi slušně odpovědět?" vyčte mi.
"Můžu," připustím. "Jenže když ti to řeknu, stejně mi nebudeš věřit. V práci."
Máti vzdychne. "Ty tvoje vtipy!"
"No vidíš," pousměji se. "Kdyby ses neptala, mohly jsme si tenhle zbytečnej dialog ušetřit."
Tátovi přece jen přijde trapné říct mi po pár dnech pouhé nazdar, pročež se pokusí o konverzaci: "Jak se máš?"
Zaujmu bojové postavení: "Co chceš slyšet?"
"Třeba co tomu tady říkáš..."
"Nemám na to žádnej názor," odpovím bez váhání. Rozhovor usne na mrtvém bodě, táta se dál nevyptává. Spokojeně se usměji. Ve světlých chvílích, kdy chtěl projevit dobrou vůli a podílet se na mé výchově, ze mne doloval názory. Nejprve jsem se mu pokoušela vyhovět, jenže záhy jsem zjistila, že moje názory jsou špatné. Nenašel se jediný, který by se mu líbil! Šlo o to, že se od těch jeho lišily, tudíž musely být špatné, byť byly pouze jiné. Záhy jsem našla údernou protizbraň: mnohem jednodušší, pohodlnější a zábavnější je nemít názor na nic - na knihu, na film, těhotnou spolužačku, dokonce ani na vepřo-knedlo-zelo! Pamatuji se, jak se tehdy poprvé a naposledy rozšoupl. Musíš mít svůj názor, burácel, přece víš, jestli ti oběd chutná, nebo ne! Tvrdohlavě jsem krčila rameny. Nemám názor. Brzy se přestal snažit a odepsal mě. Člověk bez názorů je mrtvý a zbytečný člověk!
"Podívej, jak vypadá," stěžuje si máma.
Táta si mě zadumaně změří. "Má špinavý boty...?"
Zatímco k mému smíchu se přidá i strýc Jindra, máma z toho vzdychání nevyjde. "Taky, ale hlavně obarvený vlasy."
"A já si říkal, že je nějaká jiná..."
Teta, která se mnou za včerejšek zřejmě do smrti nepromluví, se dá slyšet: "To jsou postpubertální výstřelky. Až dospěje, možná ji to přejde."
"Možná?!" děsí se máma dlouhého čekání.
"Někomu puberta zastydne," připustí zcela neodborným výrazem a dál šišlá na chlupaté stvoření na svém klíně: "No copak copak, myšičko? Vyšpinkala šeš dobře? Dáme masíčko..."
Táta by se divil, kolik mám vlastních názorů! Jedním z nich je například ten, že osoba, která mluví na psa jak na dementního kojence, by sama potřebovala ne psychologa, nýbrž psychiatra! Jelikož však nechci vyvolávat bouřkové mraky, raději terasu opustím.
Přípravy na rande mi zaberou celé odpoledne! Není divu, samotná vonná bylinková koupel trvá hodinu a módní přehlídka před otevřenými dveřmi šatní skříně, na kterých visí velké zrcadlo, dvě, nemluvě o líčení, takže nemít kolečkové brusle, rozhodně by se mi nepodařilo přešlapovat za pět minut pět před honosnou stavbou z převážně tmavých kouřových skel tvaru obrovských špičatých trojúhelníků uprostřed oprýskaných panelových mohyl. Prosklený vchod do Grillbaru mi vrací maličko nejasný obraz dívky navlečené v džínsových minišatech na úzká ramínka a zipem na prsou, dvěma krátkými cůpky po vzoru Nšo-či, byť ta srdnatá Apačka nenosila zelené háro, a nezbytnými bruslemi na opálených nohou.
Vůbec jsem se nemusela tolik honit! Vcelku mě pobuřuje sám fakt, že jsem se na místo schůzky dostavila první, natož když po pěti minutách zaslechnu z rádia hlasitě puštěného uvnitř baru časový údaj sedmnáct hodin. Jestli si ten náfuka myslí, že na něho budu čekat, je vedle!!!
Aspoň... ne moc dlouho. Nervózně, zklamaně a se vzrůstajícím vztekem mu dám šanci dvě minuty navíc, tři, čtyři... Maximálně deset, víc ani vteřinu! Jenomže ono je za chvíli sedmnáct čtrnáct a já stojím před zavřenými dveřmi jako morový sloup. Do čtvrt na šest a pět minut, víc mi moje hrdost nedovolí. Konec, chlapečku. Tvoje chyba!
Užuž chci nabrat rychlost a zmizet z místa potupy, když mě napadne najuknout dovnitř. No já snad omdlím! V tuhle odpolední hodinu je bar poloprázdný, Romana u zadního stolku poblíž baru nemohu přehlédnout. Přestože mě jeho přítomnost potěší, rande se bude konat, nasadím na obličej dotčenou masku a vrhnu se dovnitř jako velká voda.
"Kde seš tak dlouho?" vyčte mi zdržení. "Trčím tu jak pako a ty nikde. Už jsem myslel, že vůbec nepřijdeš. Ahoj."
"Nevím, jak ve Strachovicích, ale všude jinde znamená, že když se řekne sejdeme se u Netopýra, neznamená to uvnitř."
"Přece nebudu civět venku? Ještě by nějaká dobrá duše donesla mámě, že vytloukám hospody a dokonce s děvčaty."
"Pch," uchichtnu se. "Tvoje máti tě má za mnicha, jo?"
"A proč by neměla?" šaškuje. "Takovýho slušnýho kluka..."
"Ha ha."
"Chudák máma," baví se dál. "Má pravdu, když mě před holkama varuje. Prý by mě mohly zkazit..."
"Není to spíš naopak?!"
"Ani náhodou," odporuje. "Kdybys nepřijela do Stracho-vic, neseděl bych tu. Můžeš za to ty."
"Nakonec mi vyčteš, že jsem přišla, ne?"
Zazubí se od ucha k uchu. "Jsem moc rád, že jsi přišla. Vážně jsem tomu přestával věřit. Sedni si, co stojíš... Tady máš, na." Hmátne pod stůl, kde má na sedadle sousední židle schovaný balíček v bílém papíru posetém červenými srdíčky a přisune mi ho po ubruse až pod nos.
"Co je to?" Zrovna dvakrát se mi do rozbalování nechce. Třeba na mě vyskočí pumprlík na gumičce nebo mi tvář ocákne čurací panáček, jeden nikdy neví!
"Dárek," pokrčí rameny.
Chtě nechtě opatrně natrhnu papír po stranách. Vypadá to jako papírová krabička, možná od bonboniéry, jasně, na obalu zahlédnu čokoládové bonbony s celým lískovým oříškem. Roman se tváří neutrálně, z jeho výrazu nic nepřečtu, nadechnu se a odhodlaně odejmu papírové víko,   • abych nechápavě brejlila na vyrovnané řady bonbonů Ta- ° tiana. "Ale... to je čokoláda!"
Roman se uchichtne. "Nevím, jak u vás, ale všude jinde na světě to tak bejvá, v bonboniéře je čokoláda."
Přestanu s krabicí zacházet jako s výbušnou minou, položím ji na stůl a možná víc vytočeně, než kdyby mě obdaroval početnou myší rodinkou, řeknu: "Tak... díky."
Roman objedná dva zmrzlinové poháry s vaječným koňakem, což je mnohem rozumnější nápad než napájet se rumem s colou či jiným drinkem. Slečna s neuvěřitelně  krátkou černou sukénkou nám je donese dřív než si stačíme potlachat a pak mluvit nemůžeme, jelikož jsou tak výborné, že se olizujeme až za ušima. Klidně bych snesla dva! Protože však s sebou vlastní peníze nemám a pumpovat Romana mi přijde trapné, stála jsem ho i tak dost, načnu bonboniéru a z otevřené krabice mu galantně nabídnu: : "Vezmi si."	:;
"Hurá!" zaraduje se upřímně a nabere si do každé ruky dobře tři bonbony. "Už jsem se bál, že si ji budeš škudlit   , do důchodu."
Když vidím, že do něj bonbony skáčou, zařídím se podle  jeho vzoru, abych taky nějaké urvala.
"Tatiánu zbožňuju," funí blaženě.
"Sleduju," uchichtnu se. "Čokoládu máš i na nose."
Romana moje kritika nijak nevzruší. "Ty mi, se mi zdá, závidíš, co? Ale neboj, to jde napravit..."	\
Ten drzoun se pijánko nakloní přes stolek a nakouslý bonbon mi omázne o tvář! Samozřejmě si to nenechám líbit, Roman také není žádná bábovka, takže během pár
vteřin vypadáme oba jako indiáni na válečné stezce, byť naše barvy jsou velice jednostranné. Žádný problém, voda na toaletě vše napraví, do podvečerní ulice sálající celodenním žárem vyjdeme opět konvenčně upraveni. Vyčkávavě se na Romana podívám. Na loučení se mi zdá příliš brzy!
Romana možnost, že by mi měl říct ahoj a papá, nenapadne, místo toho se mu honí hlavou jiné myšlenky.
"Půjdeme ke mně," navrhne totiž. "Pustíme si nějakou pěknou muziku a... popovídáme si... a tak, ne?"
"Ale?" pousměji se. "A co tvoje máti, svatý otče?"
"Není doma," vysvětlí. "Má odpolední a táta taky."
"Jsi jedináček?"
"Mám starší ségru, na jaře se vdala a bydlí s tím svým v Třebíči, takže doma je pohoda."
"Předpokládám, že nežijete na samotě u lesa."
"Jasně že ne. Proč?"
"Co sousedi? Představ si těch řečí, až to mámě bonznou."
"Bez obav. Bydlíme v rodinným domku na konci sídliště, takže se tam dá pohodlně jít zadem, zahradou."
"Hm, to máš dobrý. V klidu si vodíš domů holky..."
"Zatím to nikdy neprasklo," přizná upřímně.
"Škoda, že vaši nemají odpolední pořád, co?" provokuji.
"V pohodě," mávne bezstarostně rukou. "Přinejhorším stojí na zahradě stan, víš."
"Jak romantický!" odfrknu.
"To si piš," culí se.
"Jen nechápu, jak ve stanu pouštíš holkám tu hudbu, na kterou je lákáš. Nebo sis tam zavedl i elektriku?"
"No, to ne...," připustí pobaveně, protože ho nijak netíží skutečnost, že se dal nachytat na švestkách. "Ve stanu se dá dělat spousta věcí."
"Chápu!"
Situace se obrátila, tentokrát provokuje Roman mne: "Třeba si povídat. Nejlíp o škole, doučovat se matiku a frá-ninu... Nebo koukat na měsíc. Co si vybereš?"
"Bohužel nic," zklamu ho. "Je sedm, musím se vrátit."
Okamžitě přestane frajeřit. "Neblázni, Anno. Kecal jsem. Zajdeme na kus řeči."
Kdyby navrhl jiný program, nespěchala bych do Mlýna, kde mě čeká leda tak nuda, jenže... Sice jsem si dala program na tyhle prázdniny přijít lásce na kloub, ovšem zase tak moc rychle ji poznávat nemusím! A Roman je typ kluka, který by byl schopen a ochoten zasvětit mě během pár minut, možná by ani na žádné řečičky nedošlo!
"Je mi líto, vážně musím," trvám na svém.
"Škoda." Porážku bere kupodivu sportovně, k jeho povaze jsem čekala uraženou mužskou ješitnost. "Víš, co se říká, není všem dnům konec. Mimochodem, na jak dlouho tu jsi?"
"Ještě zbývá osm dní," spočítám nahlas.
"Není to zrovna bůhví co, ale na druhou stranu, za osm , dní se toho dá prožít...! Třeba hned zejtra. V šest se pro tebe stavím a pojedeme do zámku."
"V šest večer je zámek zavřenej," namítnu.	,
"Právě proto," zazubí se. "Zavírá se v pět, v šest už tam nebude ani noha."
"A jak se tam dostaneme my?"
"Dveřmi," baví se. "Baron nám je otevře."
"On tam bydlí?" dovtípím se.
"Jeho táta je kastelán. Vlastně proto má přezdívku Baron, je ze zámku, chápeš, nikdo mu jinak neřekne, ani profesoři ve škole. Už tři roky sedím s tím drnem v jedný lavici."
"Jo tak," usměji se. "Kastelánovi patrně nebudou doma." :
"Chytrá hlavička," pochválí mě. "V Blatnici mají starou nemocnou babičku, za kterou musí často jezdit. Jakmile vytáhnou paty, hned je mejdan. Baron je pravej šlechtic."
Mejdan na zámku, to zní skvěle. Bez váhání souhlasím. •
Ke španělským ptáčkům, které jsem si zvolila k večeři, musím polykat nejen rýži, nýbrž i guláš složený z mámina, tetina, babčina, tátova a strýcova plkání. Mixují mi ho tady jako koktejl šíleného barmana, baví se mezi sebou tím nejpitomějším způsobem, totiž každý s každým - a o něčem jiném! Náš stůl tak zákonitě patří k nejživějším v jídelně.
"Vířivá lázeň byla úžasná," hýří matka superlativy.
"Představ si, Alice," dožaduje se naproti tomu její pozornosti babča. "Ta Trojanová, taková menší, o hůlce, mě třikrát obehrála v kanastě!"
"Vezmi si kousek masíčka, Lucinko," strká teta sousto vepřového fence, které předtím přistavila vlastní židli,  aby prý viděla na stůl a nepřipadala si opuštěná.
"Ředitel říkal, že tady vloni vytáhli pětikilovýho sumce," rozplývá se táta.
"Podle mne není nad japonský auta," horuje strýc, vlastník Hondy. "Jsou nejspolehlivější. Nechápu, proč jste si pořídili Daewoo. Korejský výrobek!"
"Helena Markovická taky říkala, že si zítra lázeň zopakujeme. Člověk úplně cítí, jak vstřebává energii..."
"Vždycky dostala postupku hned na ruku, to se jí to pak lehce vyhrávalo..."
"Nebo radši špapáme rejžičku? Odsypu ti do ubrousku..."
"Mně by stačil menší, třeba tříkilovej úlovek..."
"Můj známej prodával BMW, to by bylo auto pro vás..."
Spolknu poslední sousto, otřu si ústa ubrouskem, vyzunknu minerálku a odejdu od stolu, aniž by si mě debatní kroužek všiml. Jsou tak zaměstnaní sami sebou, svými měšťáckými starostmi.  Nikdy nebudu jako oni, umíním si. Vířivá lázeň, kanasta, pes, auta, ryby! Pch!
Opustím jídelnu schválně dřív než ostatní i kvůli Josefíně, které, ač má také snědeno, slušné chování nedovolí mě následovat, byť by ji to sebevíc lákalo, jak vidím na její tváři. Získám chvíli klidu pro sebe, zamířím na terasu, kde se opřu o zábradlí u bazénu.
"Neskákej. Život je sice jak schody do kurníku, krátkej a podělanej, ale i tak se z něj dá něco vytěžit."
Pobaveně se otočím po hlase. "No ne, filozof Alexandr. Měla jsem za to, že máš dneska volno."
"Taky že jo," připustí Saša v rozedraných džínách a bílém nátělníku bez rukávů. "Naštěstí i zejtra."
"A co tady děláš? Nemůžeš bez Mlejna existovat?"
"Jak nejsem denně dvanáct hodin v práci, tak se mi dělá vyrážka," ujistí mě.
"A z pana ředitele kopřivka, ne?" uchichtnu se.
"Tak nějak," zasměje se. "Něco jsem si tu zapomněl."
Změřím si jeho skrovné oblečení a vzhledem k tomu, že je na odchodu, dost dobře nechápu, o čem mluví, žádnou tašku či něco, kvůli čemu stálo zajet si čtyři kilometry, nevidím.
"Zírám, co toho vlečeš!"
"Nezáleží na velikosti, nýbrž na potřebnosti! Jelikož mám rande, tak jde o tu úplně nejdůležitější věcičku."
"Brejle?" ukážu na sluneční brýle, které má zapíchnuté za výstřihem nátělníku.
Saša se prohne smíchy. "Teda, Anno, nevím, jak ty, ale já potřebuji brejle leda k tomu, aby mi nesvítilo do očí. Randit můžu na slunci i potmě, ale vždycky jen s tímhle."
Sáhne do zadní kapsy vetchých džínsů a předvede mi krabičku prezervativů. Snažím se udržet formu: "To máš blbý, když to bez toho neumíš!"
"Jistota je jistota," usměje se pobaveně.
"Tak padej, ať nepřijdeš pozdě," pobídnu ho.
Skutečně vykročí směrem k bráně, avšak po pár krocích se otočí, aby mi navrhl: "Dneska jsem vážně zadanej a ten program je jen pro dva, ale zítra bych tě mohl vzít na bezva tah, kdybys chtěla jít s námi do -"
"Zámku," skočím mu do řeči.
"Válíš," ocení mou pohotovost. "Kdo mě v pozvání předběhl? Baron, nebo Roman?"
"Strachovice víc plejbojů nemají?" bavím se.
"Na tyhle dva to sedí nejvíc," přizná. "No nic, pádím."
"Příjemnou zábavu," popřeji mu.
"Bude velice příjemná," ujistí.
Dívám se za ním, jak spěchá vstříc erotickým hrátkám se svou dívkou, a možná jí závidím... "Sašo?!"
"No?"
"Nevíš, kde by se daly sehnat blechy?"
Vykulí oči: "Jaký blechy?"	•
"K čemu se používá prezervativ, to ví, ale jak vypadá úplně normální blecha, v tom má mezery," utahuji si z něho.
"Jedině od nějakýho psa," napadne ho.
"Jenže psí blechy nejdou na lidi."
"Tak to tedy nevím."
"Hm, dík za radu," ušklíbnu se.
Prozíravě vyklidím terasu, cinkání sklízených příborů a talířů mě ujistí v odhadu, že večeře končí, a jdu se cour-nout do blízkého lesa. Dřepnu si do mechu, opřu se zády o kmen stromu a za zavřenýma očima si představuji, jak asi probíhá Sašovo rande, co zrovna dělají... a jak to dělají... Pak vyměním aktéry. Na místo Sašovy dívky dosadím sebe a Sašu nahradím Romanem... Páááni! Brzy jsem z pouhých představ vzrušena mnohem víc, než když jsme si s Lenkou, spolužačkou z gymplu, pouštěly u nás doma na videu porno, které nám za lichvářský úplatek padesáti korun přinesl z půjčovny Lenčin plnoletý bráška. Tehdy jsme se stále chichotaly a uhýbaly očima, protože jsme se před sebou styděly. Kdyby ten kluk nebyl týpek, co si zve do stanu i na zámecké tahy holky jak na běžícím páse, možná bych...
Jenže on je. V tom je ten háček.
Mámě, byť se při večeři tvářila, že ji krom vířivé koupele nic jiného nezajímá, přece jen utkvěla v mysli strýcova kacířská slova, což je důvod, aby se mohla s tátou hned po ránu chytit.
"Jindra měl pravdu," trvá na svém. "Měli jsme si pořídit něco mnohem honosnějšího."
"Máš automatickou převodovku, klimatizaci, ABS, air-backy, všechno zařízení v elektrice," hájí se nekonfliktní otec.
"Ale je to korejský," papouškuje strýce Jindřicha.
"Hlavní je, že ti to auto vyhovuje pro jízdní i jiný vlastnosti, ne?"
"Reprezentativní vůz si představuju jinak."
"Třeba jako rols, ne?" nadhodím ironicky.
"Stačilo by něco menšího," svolí máti skromňoučce. "Jenže to by musel mít tatínek jiný příjmy, že! Vědecký pracovník, no, to je pěkný, ale podívej se na Jindru! Ten se umí otáčet, jeho klinika je zlatej důl!"
"Nezlob se na mne, Alice," odvětí otec důstojně, "ale mě vydělávat na lidský ješitnosti nebaví."
"Na plastický chirurgii není nic špatnýho!" odsekne máma.
"Samozřejmě ne," souhlasí s ní. "Spousta lidí po úrazech, operacích a díky vrozeným vadám, ji potřebuje, ale abych pěchoval ženská ňadra silikonem a odsával macan-dám tuk z boků a hýždí, tak to dělat nebudu."
"Ano, to jsi celý ty," obviní ho máma. "Kvůli tvé hrdosti bydlíme v paneláku, zatímco Ditě koupil Jindra dům na klíč!"
Otráveně se zvednu, vyhrabu ze skříně plavky a raději ' jdu za Josefínou k bazénu, než bych poslouchala nechutné ', dohady. Ve výčtu máminých zájmů jsem opomněla jmenovat peníze. Ty má totiž až na prvním místě!	:
Táta však také netrpí nejmenší potřebou trávit den hádkami, sbalí rybářské náčiní a vyrazí spolu se strýcem vstříc i kapitálním úlovkům, o kterých by mohl pan ředitel vyprávět hostům v příští sezóně.	';•
"Nechceš jít s námi, Anno?" nabídne mi strýc.
"Výstižně řečeno. Nechci," ujistím ho.
"Kdepak Anna," povzdychne si táta. "Ta po mně není."   ;
"Ale po Alici taky ne," napadne strýce.	:'-\,
"Zdá se," připustí táta. "Díky Bohu."
Překvapeně se mu podívám do očí. Asi ho zamrzí, že se uřekl, rychle uhne. Strýc, který si ničeho nevšiml, rozumuje dál: "To víš, ženský nemají pro rybaření pochopení. Kluk by s tebou chodil, a rád."
Jako bych si bývala mohla pohlaví vybírat!
Pomstím se mu jinak: "Můžu večer do zámku?"
"Zeptej se matky," pokusí se z rozhodnutí vykličkovat.   ?
Celý můj tatíček! Zodpovědnost převeksloval na mámu, aniž by ho napadlo pídit se po důvodu, proč chci jít do zámku zrovna večer. Jak znám mámu, ta by tyhle otázky docela určitě kladla, pročež se jí raději vůbec nesvěřím.
Stejně má jiné starosti!
"Anno, prosím tě," požádá mne po polední siestě. "Skoč k Markovickým a zeptej se Heleny, jestli nemá chuť jít se mnou do sauny."
Jelikož Josefína asi před půl hodinou odkráčela na kurty zahrát si s jedním z hostů tenis, mohu máminu žádost splnit, aniž bych se vystavila riziku, že se jí do večera nezbavím. Bohatě mi stačilo dopoledne! Dozvěděla jsem se, kam všude ji dovezl její skvělý tatíček, aby se mohla zúčastnit koncertů svých oblíbených hvězd. Jestli nekecala, neušla jí takřka žádná akce! Michaela Jacksona viděla dvakrát, v Praze i Budapešti, Jona Bon Jovi stihla v Londýně, Back-street Boys v Amsterodamu...
Pokoj číslo 31 leží v prvním patře na opačném konci, než je náš, docela se projdu. Užuž chci energicky zabušit kotníkem na dveře, když si všimnu, že vůbec nejsou zavřené. Klepat na pootevřené se mi moc nezdá, váhavě je otevřu víc a chci zavolat, zda je paní uvnitř, když zaburácí hlas Josefínina otce: "To svět neviděl, jak ty jsi pitomá!"
Trhnu sebou. Cože?! Jakmile pomine prvotní šok, zda náhodou není jeho sdělení určené mým uším, nechám ruku klesnout. Vážený pan podnikatel někomu uvnitř pěkně hlasitě spílá a ne zrovna vybíravými slůvky!
"Copak nevíš, že tahle kravata se nesmí prát v teplejší vodě než je čtyřicet stupňů?! Neumíš číst, krávo jedna? Pro takový slípky, jako seš ty, to vzadu píšou, jenže nepočítají, že tvůj mozeček je menší než holubí!"
To je teda pěknej hulvát, napadne mne. Nadávat uklízečce, která zřejmě byla aktivnější než by se patřilo. Ženský hlas cosi zakuňká, nerozumím mu, protože se utápí v pláči, a pan Markovický si přisadí: "Drž hubu! Bože, že já vůl si uvázal na krk takovýho idiota! A je po kravatě, místo bílých proužků mám šedý."
Ustrnu. Páni! On takhle líbezně švitoří v soukromí se svou manželkou, zatímco na veřejnosti je to samý miláčku, drahoušku drahá... Opatrně dveře přivřu, jak to nejvíc jde, a šokovaně projdu dlouhou chodbou ke schodišti. Můj táta má svoje mouchy, ale nikdy, nikdy by mámu nenazval krávou, i kdyby měla na svědomí sebetěžší hřích, nejenom zaprané barvy na kravatě!!!
"Co říkala?"
Zůstanu na mámu zaskočeně civět. "Kdo?"
"Helena," připomene mi důvod mé mise. "Půjde hned, nebo se jí v tomhle horku do sauny nechce?"
"No... Neříkala nic. Nevyřídila jsem to."
Matčiny rysy ztuhnou. "Děláš mi to schválně?"
"Jako co?"
"Člověk se na tebe nemůže spolehnout, v ničem mi nevyhovíš! Podívej se na Josefínu, to je jiné děvče!"
"To určitě," ušklíbnu se. "Té je mi tak akorát líto."
"Litovat bys měla sebe," rozčiluje se. "Vlastní máma ti nestojí za pár kroků, schválně mě rozčiluješ a zahráváš si s mým zdravím! Chceš mě přivést do hrobu?! Moje migréna..."
"No jejda, migréna," ušklíbnu se. "Ano, maminko. Všechno to dělám dočista schválně. Spokojená?"
Dramatické gesto, kterým si přiloží dlaně ke spán-kům, znám zpaměti. "Jdi mi z očí!" A tuhle větu jakbysmet.

6.   KAPITOLA

Na Romanově skútru prosvištíme strachovickým náměstím, vedlejší ulicí sjedeme dolů k řece, přejedeme most přes Rokytku a když už o skutečném cíli pochybuji, zaparkujeme u zdi zámeckého parku.
"Musíme jít zezadu," vysvětlí mi.	"Chápu," uchichtnu se. "Všude jsou lidi."                         ;;' "Problém maloměsta," vzdychne. "Cizí nevadí, horší   jsou místní. Dělali by si zbytečný starosti."                        •'', "Takže je v podstatě šetříme," vydedukuji si. "Správně," zazubí se, uchopí mě za ruku a společně se protáhneme zdánlivě hustým neprodyšným křovím, ve kterém je vyšlapaná cestička a v zámecké zdi díra jak po granátu, zvenčí však očím nepovolaných zcela ukrytá. V samotném parku se tolik schovávat nemusíme, je ze všech stran chráněný zdí.
"Co je to?" všimnu si zbytků zdiva v místech, kde anglická úprava parku přechází ve francouzskou.
"Tady bejvalo za Jana Adama přírodní divadlo," vysvětlí. "Po tom svým úraze ho dal zbourat. Kulisy se dochovaly až do druhý světový války, jenže pak je Němci odvezli,"
Rozhlédnu se po parku. "Tady muselo být krásně..."
"Než mu šiblo," usměje se. "Pojď, kluci čekají."
Nechám rozjímání, oběhneme přikrytou zámeckou studni a vklouzneme do zámku nenápadnými dveřmi pro služebnictvo v přízemí pravého křídla. Překvapí mě dokonalé ticho, zavřením dveří se ocitáme v jiném světě, nedoléhá k nám jediný zvuk zvenčí, a ponurou atmosféru prázdným chodbám dodává panující přítmí. Roman se naštěstí dobře orientuje, viditelně tu není poprvé, zavede mě do obytných prostor kastelána a jeho rodiny, kterou momentálně prezentuje Baron s pusou od ucha k uchu a povznesenou bohémskou náladou. V prostorném pokoji velikosti menšího sálu s kazetovým stropem, který podle zařízení slouží pouze jako jeho pokoj, není sám. Na náš pozdrav nám odpoví ještě tři kluci a dívka.
"Á," zaraduje se Baron, "bohyně války!"
"Moudrosti, chlapče," zakřením se.
"Myslel jsem tebe. Tys mi vyhlásila válku, ne?"
"Ne," ujistím ho. "Já se pouze bavila."
"Potvoro jedna," zazubí se. "Vítej u nás a chovej se jako doma." Než se stačím rozhlédnout, olízne mi obě tváře. Muž činu, to se musí nechat!
Roman mi představí i ostatní, kluky vesměs znám podle vidění: blondýn s vodnatě modrýma očima se jmenuje Rosťa, klukovi se sotva centimetrovým hárem přezdívají Bim-bel a ten s poďobanou pletí se jmenuje Timothy, krátce Ti m, anglický student toho času na prázdninovém studijním pobytu.
"Renata," ukáže Roman na dívku s krátkými tmavými vlasy.
Kývnu jí na pozdrav a ona mi stejně zdrženlivě odpoví. Podle všeho patří k Bimbelovi.
Vzápětí po nás dorazí Saša v doprovodu dvou holek.
Ta jedna je nepochybně jeho dívka, vede ji kolem pasu, ', je hezká a dlouhovlasá a mně velice známá, protože v ní neomylně poznám průvodkyni Simonu Ptáčkovou, či jak se jmenovala.
"Ahoj," usměji se na ni.
"No nazdar," vyjádří se upřímně. "Kde máš brusle?"
"Doma. Dneska by mi je neměl kdo zakázat," zazubím se a od té chvíle jsme kamarádky.
Druhé holce říkají Evo a podle všeho s žádným z kluků nemá nic společného, přišla na mejdan jen tak.
Baron usoudí, že jsme kompletní, skočí zamknout a rozjede tah ve velkém stylu. Krom toho, že osolí magneťák, div nehrozí ohluchnutí, začne míchat jakýsi ďábelský koktejl ve velké skleněné nádobě, nepochybně vypůjčené ze zámeckého depozitáře. Ostatní mu aktivně pomáhají a příprava jejich bowle mi připomíná pohádku, kterak pejsek s kočičkou vařili dort, protože slijí dohromady všechno, co kdo přinesl (a je to pěkná všehochuť, vodkou počínaje, tonicem pokračuje a šťávou z kompotů konče), Simona přihodí troje zavařené jahody a obsah jedné plechovky ananasu, zatímco Eva s Renatou přichystají něco na zakousnutí, obložené housky stylem co dům dal.
Roman se ujme role barmana, velkou naběračkou nalije do připravených historických korbílků bowli, každému nakydá i trochu hustého ovoce, obřadně povstaneme a krom Tima, který zůstane věrný českému pivu, si drinkem připijeme na zdar a slávu dnešní akce. Přípitek pronese samozřejmě domácí pán, který je v tomhle ohledu velice zběhlý, a nezapomene mě jmenovitě přivítat, což je od něho milé.
"Jako čestnej host máš výsadu pít z poháru Jana Adama," upozorní mě na krásný kousek s vytepaným erbem.
Přestože k nápoji nejprve nedůvěřivě čichnu, musím uznat, že chutná výborně, trochu jak limonáda, podíl ovocných šťáv je mnohem vyšší než poměr vodky.
"Vážně je tak starej?" okukuji korbílek s respektem, načež si vzpomenu: "Nestály tyhle poháry ve vitríně v hodovní síni?"
"Máš postřeh," baví se Baron.
"Tys je tam štípl?!"
Všichni se mohou usmát, Baron se zatváří dotčeně: "Dovol? Půjčil jsem si je. Starouš Berchberg je už nepotřebuje."
"Horší bylo," vzpomíná Roman, "když ten kretén smažil bramboráky a připálil tepanou mísu..."
"Bydlet na zámku musí bejt paráda, co?" bavím se.
"To víš, my s modrou krví," kasá se, nicméně připustí: "Má to ale taky svoje mouchy, nemysli si."
"Každopádně se můžeš podívat i tam, kam se normální smrtelník nedostane. Člověk zacvakne čtyři pětky a vy ho provedete jestli deseti pokoji a sály, tak je to moc."
"Šestnácti," opraví mě vlastenecky.
"A proč se nevodí i jinam? Zámek má být nejmohutnější barokní stavbou u nás, co je ve zbytku?" dotírám.
"Nic," usměje se. "Ty místnosti jsou nepřístupný, protože jednak nejsou vybavený a jednak ani upravený. Krom toho elektrika je zavedená právě jen po prohlídkové trase, dál ne. Chceš si jít prohlídnout zámek zevnitř?"
"To by šlo?!" zadychtím.
"Já ji provedu," nabídne se Roman. "Půjč mi klíče..."
Kluci se rozřehtají, prý to tak, nedošli bychom dál jak k ložnici lásky prostopášné služebné, slovo dá slovo a tah se rozjede nečekaným směrem, se soukromou prohlídkou souhlasí všichni až na Tima, jenž zřejmě mnohem radši studuje strukturu plzeňského piva než historii. Baron přinese čtyři velké svítilny, což mi přijde zbytečné, venku dosud svítí slunce, ovšem zbytečné pouze do té doby, než zjistím, že takřka všude jsou okna zahrazená hutnými žaluziemi, chodby jsou většinou bez oken a i v místnostech, kde je elektrika zavedená, Baron nerozsvítí, aby náhodou někdo nepovolaný nezahlédl světlo zvenčí. Prohlídka rázem dostane zcela jiný charakter než při běžné turistické návštěvě. Zmocní se mě kouzlo romantiky a tajemna, propadneme se do jiného století, když se ploužíme černými chodbami a nakukujeme do zařízených či zcela prázdných ponurých sálů, kde světlomety baterek vrhají strašidelné stíny. Atmosféra zapůsobí na všechny, i když kluci nepřestanou šaškovat a špikovat prohlídku hláškami, při kterých jdeme do kolen, vůbec nejsme tak halasní jako v Baronově pokoji, držíme se v houfu a jak si všimnu, my, děvčata, se co chvíli ohlédneme, co kdyby náhodou...! Baron to bere poctivě a jak se říká, od podlahy, neboli od sklepa, který připomíná katakomby! Chodby i prostory s udusanou hlínou podepřené původními dřevěnými sloupy vyvolávají stísněný pocit a když na nás za jedním z nich Bimbel vybafne, zařveme se Simčou, Evou i Renatou čtyřhlasně, byť jsem si o sobě myslela, že nejsem žádný strašpytel.
"Za těmihle dveřmi," ukáže Baron na okovaná dvířka poloviční výše než bývají normální, , je chodba, která spojuje zámek se studnou v parku, respektive s kobkou pod studní, kterou údajně nechal vybudovat náš starý známý Jan Adam Berchberg poté, co se vyšinul pádem z koně. K čemu ji používal je otázka, kterou částečně zodpovídá nález několika dívčích koster."
"Dá se projít i dnes?" zajímám se.
Baron kývne. "Normálně se říká, že ne, aby nám tam někdo nelezl, ale není zasypaná. Je jen zablokovaná."
"Kdo by tam lezl," oklepe se Simona.
"Studně je prokletá, kdo kletbu poruší, toho stihne neštěstí," zopakuje známou pověst.
"Takže vy jste se tam nebyli podívat?" nechápu, jak mohou takovým pohádkám rozumní lidé věřit.
"Naposledy tam vlezl jeden maník z památkovýho ústavu," vzpomíná Baron s úsměvem. "To už ale ty kostry byly dávno odvezený díky archeologickým vrtům v šedesátých letech, kdy byla tajná chodba objevená."
"A stalo se mu něco?" zajímá se Eva.
"Stihl ho krutý trest," dramatizuje Baron.
"Jakej?" vyhrkne Renata.
"Než svůj výzkum dokončil," Baron si nás vychutná tíživou odmlkou, "tak mu jeho stará nasadila parohy. Rozvedl se."
Vybuchneme smíchy. Toho kluka patří zabít!
"Jde o to, jestli to pro něj nebylo vysvobození," nadhodí Rosťa a opět se máme čemu smát.
Baron s námi projde zámek důkladně, na vlastní nohy pocítím, že je to stavba opravdu rozsáhlá, brzy ztratím přehled, kde se vlastně nacházíme. Projdeme prázdné sály, prošmejdíme tajné chodby, prolezeme prostory vnitřního divadla, což je o zabití, podíváme se i do někdejšího or-chestřiště nad tanečním sálem, což je malá kobka očím těch zezdola důmyslně ukrytá, zatímco kapelník mohl pozorovat pohyb hostů v sále. Kužele baterek vrhají po naleštěných parketách tanečního sálu blesky světel, skoro se zdá, že kdosi neviditelný tančí. Příliš se na balkónku neudržím, pronikavá vůně vonných tyčinek mě nutí ke spěchu. Nechápu, co tady vykuřujou, vždyť sál nemá ani tapety, ani nábytek, jen malby na stěnách a parkety... Což se rozhodně nedá říct o pracovně Jana Adama Berchberga, kterou objevíme na druhém konci černé chodby za tanečním sálem. Všechno zařízení, co v ní stojí, prý přesně v téhle podobě používal sám majitel a od té doby s ním nebylo na jeho výslovné přání hnuto. Příbuzenský šlechtický rod, jenž po smrti Jana Adama zámek získal a spravoval až do roku 1945, respektoval strýčkovo přání, tudíž se pracovna s knihovnou, stolem a lůžkem zachovala i pro nás. Hutná vůně tyčinek mě málem nutí kašlat, připomíná tabákový kouř. Baron nás nechá dovnitř sotva najuknout a už nás žene dál.
"Moment!" uvědomím si. "Tady jsme s výpravou nebyli."
"Je to mimo trasu," odpoví mi.
"Jenom o tu chodbu!"
"A bez elektriky. Pojďte, mám pro vás ještě jednu lahůdku," slibuje a my jako stádo hurá za ním. Posledním bodem "prohlídky" je totiž zámecká půda, alespoň její nepatrná a od ostatních prostor oddělená část, kde je zaveden elektrický proud a Baron může rozsvítit bez obav, že by nás mohl někdo zvenčí odhalit. Půda slouží jako depozitář jistě ne nezajímavých kusů starožitného nábytku, nářadí, nádobí a dokonce i oděvů. Že se jedná o pravé kusy, je jasné, černá skvrna kolem roztřepené díry ve výši prsou na vojenské uniformě uložené v prosklené vitríně s pootevřenými dvířky vypovídá o své historii zcela jednoznačně !
"Kde se tu vzaly všechny ty krámy?" otáži se Romana, ovšem vysvětlení mi podá sám Baron.
"Svoz. Věci ze zrušených depozitářů jiných zámků."
"Tohle je... zajímavej kousek," ukážu na uniformu.
"Třicetiletá válka," zařadí ji časově.
"Chtěl jsem si ji jednou obléct, ale nedovolil mi to," žaluje na svého přítele Roman.
"Se ani nedivím! To by bylo znesvěcení toho mrtvýho."
"Pch," zubí se Roman. "Tomu je to šumafuk."
"A proč ji nevystavujete?" nechápu. "V kdejakým muzeu předvádějí uniformy, ale žádnou použitou, dokonce s dírou."
Roman nakrčí všech deset prstů do pařátů a sápe se po mně, přičemž změněným hlasem kvílí: "Protože v ní strááášíí!"
Holky okamžitě vyjeknou, pohlédnu tedy na Barona a ten s úsměvem pokrčí rameny. "Skříň se vždycky do ;; rána otevře."	>
Cítím, jak mi naskakuje husí kůže. Jsem nebojácná, nevěřím na pohádky ani bubáky, ale... Ono se jinak holedbá    ' za pravého poledne, jinak na půdě zámku, kde z každého trámu dýchají dějiny a zaprášené žárovky se bez velkých    úspěchů snaží proniknout do věků dávno minulých!	»
"Zkřížený dvířka," usměje se Saša.
"No," zaváhá Baron, "táta ji zkusil podepřít židlí..."
"A?" vydechne Eva.
"Ráno židle ležela."	'
Renata se přilepí k Bimbelovi. "Pojďme dolů!"
"A co na to táta?" zajímám se, protože čekám na pointu.
"Přestal do toho šťourat," odpoví mi zcela nečekaně.
"S duchy není radno si zahrávat," baví se Rosťa.
"Jste pitomí!" rozčiluje se Renata. "Nechte si ty kecy!"
"Jdeme na drink," rozhodne Baron. "Dole na nás čeká dobře pět litránků a my se tady zdržujeme."	'
"Konečně rozumný slovo," oddychne si také Simona.
"Kdo tam bude poslední, dá fant!" vnese Bimbel vzrušení do hry. V tu chvíli nás už na půdě nic nedrží, horem pádem cváláme po schodech dolů a je to tím napínavější, že málokdo z nás přesně zná zpáteční cestu. Navíc se tam dá dojít hned několika způsoby, rozprchneme se jako hejno
vrabců.
"Zabloudíte, blbouni!" huláká kdesi vzadu Baron, kterého zdržuje zamykání.
Tady se zabloudit nedá, usoudím v duchu, a schovám se Romanovi za sloup podpírající klenbu trojlodního sálu v prvním patře. Pod ním tedy musí být vstupní vestibul, stačí proběhnout horní chodbou, seběhnout schody pro služebnictvo a musím se dostat před ty, kdož cválali nejpohodlnější cestou přes vestibul. Vytřu jim zrak! Protože stále držím jednu z baterek, jak jsem si důkladně prohlížela vojenskou uniformu a světlo žárovky se mi zdálo malé, nevidím žádný problém jim nadběhnout.
Přesně jak jsem říkala, raduji se v duchu, když za sebou nechám spojovací chodbu a úzké točité schody pro služebné seskáču po dvou. Teď doleva, další chodbou doprava a za ohybem budu... KDE to jsem?? Tohle není chodba, spíš menší sál, naprosto prázdný. Nevzpomenu si, jestli jsme v něm byli či ne, a pokud ano, kde přesně se nacházel. Světlometem před sebou střílím na způsob pla-menometu, dokonalé ticho na mne začíná působit, přistihnu se, že našlapuji na špičky. Vlastně to ticho není až tak dokonalé, uvědomím si všudypřítomný praskot, šelest a pnutí snad v parketách, nosných trámech či... Nemluvě o buchotu mého srdce, které vyvádí jako novoroční zvony!
Ze sálu vedou troje dveře. Dvoje jsou zamčené, třetí povolí. Váhavě je otevřu, i když si za stále pomalejší pohyby nadávám. Čeho se vlastně bojím, proboha?! Že za nimi bude někdo stát a skočí po mně? Třeba duch toho vojáka...?
Kužel baterky osvětlí čísi přízračně bledý obličej. Tak bledý, že je nemožné, aby patřil živé bytosti... Nezařvu jen proto, že jsem natolik vyděšená, abych z děsem ochromeného hrdla nevydala ani hlásku. Ten tvor se nehýbá, černé oči v jeho tváři upírá rovnou na mne a...
Pááni! Jarešová, ty jsi vypatlaná! Vždyť je to obraz, ty tele!!! Obraz pověšený na protější zdi chodby. Tahle mi připadá známější, obraz není ojedinělý, jasně, jsem na prohlídkové trase! Místnosti kolem budou zamčené, to je jisté, ale já je nepotřebuji, spíš jde o to, zda se vydat chodbou doprava či doleva. Rychle se snažím zorientovat. Ano, určitě doprava... Plna odhodlání a nové sebedůvěry vyrazím za svým cílem, a že je to špatně, tak o tom mě přesvědčí až štiplavá vůně vonných tyčinek. Sice jsem si zašla, nicméně alespoň vím, že za těmito dveřmi je taneční sál a já musím udělat čelem vzad, protože kdybych pokračovala, dostala bych se do zapovězené pracovny Jana Adama. Přesto se neotočím okamžitě, zůstanu stát a zvláštní pocit, který se mě zmocní, zapříčiní mrazení v zádech. Navzdory letnímu teplu ucítím chlad.
Pak zaslechnu kroky. Přicházejí shora, což mi vykouzlí pobavený úsměv na tváři. Že by Baron na půdě někoho zamkl?! Hloupost, nemůžou se ke mně nést z půdy, napadne mě vzápětí. Nacházím se v přízemí! Kroky jsou tiché, šouravé, nepravidelné, plíživé. Opravdu báječné místo zahrát si na schovku, uchichtnu se. Bimbel straší holky...
Zvuk, který se ozve vzápětí, zní přesně jako cvaknutí zámku. Samo o sobě by to se mnou nic neudělalo, jenomže když se ozve z pravého konce chodby, pouhých pár metrů přede mnou, málem vyletím z kůže! Nohy mi nepochopitelně ztuhnou, místo abych je vzala na ramena, stojím jak svatá. Nikdo z těch, co jsme byli na půdě, se nemohl dostat přede mne až sem, to je nesmysl. Možná zloděj? Ve zlomku vteřiny zhasnu svou svítilnu a pokusím se vcucnout do zdi. S kapénkami potu dešifruji cizí zvuky jako zhoupnutí dveří na pantech, vrznutí, opětovné zabouchnutí a v okamžiku, kdy v zámku znovu zaharaší klíč, zalije chodbu světlo přenosné svítilny. Postava, kterou nejasně ozařuje, je vysoká a mužská. Pohlaví ostatně usvědčí i falešné klukovské pohvizdování. Zloděj by neměl
klíč a vůbec by se nechoval tak bezstarostně, napadne mne, a protože mám nervy nadranc, namířím naň kužel reflektoru jako zbraň a rozsvítím.
Kluk sebou pekelně škubne. "Fuj!"
Ke svému úžasu v něm poznám toho fráju s odrostlejším blond ježkem a brejličkami, kterému Simona říkala Lešku a co elegantně vyběhl se mnou i s mými bruslemi.
"To seš ty?!" řekneme dvojhlasně, čemuž se musíme s úlevou v duetu zasmát.
Další větou se shodneme opět na slovo!
"Co tady děláš?!" vyhrkneme na chlup přesně.
"Jde nám to, co?" prohodí Lešek se smíchem, načež zvážní: "Jsem tu skoro domácí, takže se ptát budu já. Co tu děláš?"
"Nevím," přiznám. "Civím na stěnu."
Kupodivu si o mně nemyslí, že mi hrabe! "A cos zjistila?"
"Nic," pousměji se. "Jen jsem se tak dívala, když jsem slyšela ty kroky. Někdo asi zůstal nahoře."
Lešek mi hledí přímo do obličeje. "Oni ti něco říkali?"
Nerozumím mu. "Co mi měli říkat?"
"Kdo zůstal nahoře?" zajímá se.
Pokrčím rameny. "Ten, kdo tam chodí. Poslouchej..." Ač napínáme uši jako netopýři, nezaslechneme nic, co by se dalo při troše fantazie považovat za kroky. "Hm, asi už odešel."
"Asi," usměje se a už není tolik ve střehu, když se ptá: "Patříš k těm uřvancům dole?"
"Ne, k Baronovi..."
"To myslím," ujistí mě. "Řvali jste jak paviáni."
"A cos tu dělal ty?" napadne mne.
"Potřeboval jsem si půjčit v pracovně tenhle spis," ukáže mi starý zažloutlý svazek. "Pojď, půjdeme odtud."
"Spis?" uchichtnu se. "Teď v noci?!"
"Jo," kývne nevzrušeně. "Kastelán nerad vidí, když se couráme do levýho křídla, aby se nic nestalo."
"V levým jako v pravým, ne?"
"No," usměje se a mě napadne, že mu úsměv děsně
sluší, oživuje tu jeho jinak nenápadnou intelektuálskou tvář. "To právě není tak jistý ani vyzkoušený, víš. Pojď, jdeme..."
"Bolí!" ucuknu ramenem, za které mě svírá až na hranici bolestivosti, jak mě strká před sebou. "Kam tolik chvátáš?"
"Celá tahle planeta je v poklusu," ujistí mě a ve svém cvalu zvolní teprve v trojlodním vestibulu před síní předků.
"Ty jsi Baronův brácha?" napadne mě.
Lešek se hraně pokřižuje.
"No, že tu bydlíš..."
"Přechodně. Z Prahy bych to měl na dojíždění z ruky. Jsem tu pouze na brigádě v mezinárodním programu mladých historiků. Tu mezinárodní složku zajišťuje Tim."
Docela by mě zajímalo pozeptat se ho na všechno kolem, ale protože za řeči dojdeme až k soukromému kastelán-skému bytu, za jehož dveřmi je slušný rachot, je čas se rozloučit.
"Nepůjdeš na chvíli dál?" napadne mě řešení.
"Ne," převeze mě svou odpovědí a když zahlédne můj překvapený výraz, vysvětlí: "Chci se do těch lejster mrknout, aby kastelán nevěděl."
"Bude prima zábava," lákám ho.
"No právě," pousměje se, nicméně mi galantně otevře dveře do Baronova hlučícího pokoje a vstoupí hned po mně.
"Kdes byla?" podivují se kluci, prý už chtěli uspořádat záchranářskou akci. Roman ke mně přistoupí a majetnicky mi položí ruku kolem ramen. "Připijeme si spolu."
"Ale?" provokuji ho. "A na co?"
"Na to, že jsme se potkali. Na tebe a na mne," navrhne. Tohle řešení se mi líbí, dám se obsloužit a spolu se skleničkou inkasuji i horkou pusu na tvář, prý k přípitku. Otočím se po Leškovi, aby si ťukl s námi, leč ten už v pokoji není. Nejde mi to dost dobře do hlavy.
"Lešek odešel? Proč?"
Baron nad tím ztraceným případem mávne rukou. "Protože tu historii moc žere."
"Když ho to baví," pokrčí rameny Simona, "proč ne?"
"Dostal se na vejšku a dělá ze sebe profesora už teď," odfrkne Renata. "Studenej nudnej blbec. Nesnáším profesory."
"Náhodou," zastane se ho Saša. "Lešek je fajn kluk."
"Normálního člověka přece nemůžou bavit letopočty a podobný nesmysly," přidá se také Eva.
Podívám se na Barona: "Tebe by historie měla bavit, ne? Máš k ní nejblíž ze všech."
"Mám," souhlasí se zazubením. "Mám jí plný zuby. Mě baví motorky a mašiny a motory..."
"Jezdíme kros," připojí se Roman. "Pocitu, když sedíš v sedle a pod sebou máš celý stádo divokých koní a ty je musíš zvládnout, se nic na světě nevyrovná!"
"Náhodou, jedna věc jo," opraví ho Baron.
Sednu mu na lep: "Jaká?"
"Sex," ujistí mě oba dvojhlasně a to už se všichni řežou smíchy. Mejdan se rozjede v slušnou zábavu, popíjíme bowli, bavíme se, řehtáme, tancujeme. S postupujícím časem se přece jen začnou projevovat účinky alkoholu, Tim u svých lahváčů zhasne jak svíčka, chrápe, až se hory zelenají bez ohledu na řvoucí magneťák kousek od svého ucha, Renata se vcelku odvážně miliskuje s Rosťou. Tak tedy patří k Rosťovi, ne Bimbelovi, jak jsem se původně domnívala! Baron v jednom kuse hučí do Evy, vsadila bych sto ku jedné, že vím, co po ní chce, a určitě bych neprohrála! Před půlnocí nás opustí Simona se Sašou, byť jim Baron nabízí pokojíček služebné Elišky, ti dva se nedají zviklat a jdou se milovat (stoprocentně, vidím jim to na očích!) někam do soukromí. Postel v nedalekém pokojíčku prostopášné Elišky nakonec vyzkouší Renata s Rosťou a jsou zpátky nato šup.
"Jste tam ani nedošli, ne?" řehtají se jim kluci.
"Když je nadrženej," prohodí Renata opovržlivě.
Ačkoli se bavím se všemi, Roman se neustále pohybuje v mé blízkosti a jeho nohsledství mě samozřejmě těší. Nejvíc tancujeme spolu, byť se Baron i Bimbel snaží mít alespoň kousíček z mé přízně. Což mě těší rovněž! Moje
sebevědomí zázračně roste, připadám si zajímavá, vyhledávaná, žádoucí a málem přímo hezká!!!
"Je tady strašný vedro," vzdychnu si. "A nahuleno."
"Chceš jít na chvíli na vzduch?" navrhne mi.
"Dozadu do parku? Ráda," souhlasím, Roman mě k sobě pevně přivine a na Rosťovo přání dobrého pořízení odpoví neslušným gestem. Oni si snad myslí, že mu jdu poskytnout tu druhou největší rozkoš v jeho životě, haha!
A nejspíš si to myslí i sám Roman, jelikož mne dovede ne do zámeckého parku, nýbrž do malého pokojíku s růžovými látkovými tapetami a mohutnou postelí s dřevěnými pelestěmi, kde rozsvítí malý olejový svícínek, byť je zde zavedená elektrika a nepatrnými škvírkami v žaluziích sem dopadají nitky studeného světla pouličních lamp. Využije situace, kdy vykukuji zpoza žaluzií na v tuto noční hodinu liduprázdné náměstí, přistoupí ke mně zezadu a pevně mě k sobě přimkne, přičemž mi odfoukne vlasy ze šíje, aby mě tam mohl políbit. Nesetřesu ho, protože... Samotnou mne zarazí, jak je to příjemné a vzrušující, po celém těle mi naskočí husí kůže. Roman se s jediným polibkem pochopitelně nespokojí, přejíždí svými rty po mém krku, nahém rameni i vzadu na lopatkách, načež mě k sobě otočí čelem a v těch dvou vteřinách, kdy se mi tázavě zadívá do očí, stihne přečíst můj souhlas. Pomohu mu s tím sama: nachýlím se víc k němu a touhou suché okoralé rty nechám maličko pootevřené, kdyby chtěl...
Chtěl. Políbí mě tak rychle, že si to ani nestihnu vychutnat, najednou je svým jazykem v mých ústech a já si, celá ochromená, všimnu teprve po notné chvíli, že mi usilovně hladí ňadra přes vypasovanou džínsovinu. Stopnu celou tu šílenost horké letní noci teprve ve chvíli, kdy mi sjede zipem zoubek po zoubku téměř k pasu a jeho chtivé rty zmizí v mohutně zvětšeném výstřihu. Silou se odtáhnu.
"To by stačilo," zaskřehotám nepřirozeným hlasem.
"Proč se bráníš něčemu, co ti dělá dobře?"
"Třeba se klepu odporem," pokusím se oponovat.
Nevěří mi. "Podívej se sama, jak to chceš."
Názorně mi předvede ukázku, stačí mu, aby mě zalechtal rty na klíční kosti a každý nerv mi hlásí přítomnost cizího vetřelce, který se mnou dělá nevídané a přitom... tak nádherně krásné věci! Vlastní tělo mě zradí, nejvíc ňadra. Rychle je zazipuji, potvory.
"Připadá mi, že se bojíš," sonduje dál.
"Já? Ani náhodou!"
"Snad nejsi v sedmnácti ještě panna?!"
"A kdyby?" odseknu, protože ten přezíravý tón se mne dotkne. Vlastně mu zaň mohu být vděčná, v jediném momentě zruší kouzlo erotické přitažlivosti.
"Za chvíli už nebudeš," slíbí mi.
Klukovská sebejistota mě popudí. "Ty si myslíš, že jsem panna sedmnáct let proto, abys mě ojel v takovým nějakým šmajchlkabinetu?!"
Tohle slovo u něj vyvolá explozi smíchu. "Kdeže??"
"A ne? Nejdřív se tu pelešila nějaká rajda Eliška..."
"Podle kroniky prej přefikla úplně každýho, kdo nosil kalhoty, kdo ví, jestli ne i kněze, Jan Adam Berchberg z ní udělal služebnou své ženy, aby ji mohl nerušeně piglovat, jenže," řehtá se, "se na týhle posteli váleli v osmnáctým století! Trochu vyčmoudlá historie, ne?"
"A ten přehoz je zválenej taky z tý doby, jo?"
"To asi Renata s Rosťou," dovtípí se.
"No právě."
"Proto se téhle komnatě říká ložnice lásky," agituje.
"Bude se jí tak říkat i nezávisle na nás dvou," ujistím ho se zakřeněním. Sice chci poznávat lásku a s Romanem by to bylo příjemný a rychlý, leč... právě že moc rychlý! "Musím domů. Odvezeš mě?"
"Anno, nebuď labuť. Ta čtvrthodina nás nezabije."
Vida, stačilo by mu pouhých patnáct minut!
"S kým si mě pleteš? Nejsem Renata, jestli sis nevšiml."
"Jo, všiml," zazubí se. "Jsi totiž mnohem hezčí."
Pohlédnu mu do očí, Roman mně - a vybuchneme smíchy. Pak zhasne svícínek a bez dalšího naléhání skočí požádat Barona o klíče. Ten se nejprve posunky nenápadně optá na výsledek a když si jeho kámoš jednoznačným gestem utře nos, je z toho div živ! Na tohle zřejmě ti dva nejsou zvyklí.
Přilepená k Romanovým zádům v džínsové bundě hltavě polykám vlahý noční vzdoušek, který mi naráží do tváří v teplých vlnách střídavě vonících senem, rosou, mechem a jehličím, podle toho, zda právě jedeme přes les či mezi lukami. Napadne mne, že tyhle prázdniny se zajímavě zvrtly, leč ve chvíli, kdy se před námi rozprostře výhled na bohatě osvětlený komplex Mlýna i se všemi jeho vymoženostmi, tenisovými kurty (nějací dva blázni hrají i v tuhle noční hodinu!), bazénem s blankytně modrou vodou a lampičkami na terase, veškerý klid a mír ze mne vyprchá.
Roman mi zastaví těsně před recepcí, aniž by si dělal starosti se zvědavou vrátnou, co se střídá s tím sympatickým dědulou, která neváhá vstát od svého pultíku a přijít až ke dveřím, patrně aby slyšela náš rozhovor!
"Nemáš u sebe bombu?"
"Cože?!"
"Stačila by nějaká menší, nejlíp plastická..."
Vyprskne smíchy. "Proboha, nač?"
"Jen tak," mávnu odevzdaně rukou. "A o nějakým džo-bu, kde by se daly vydělat peníze na ruku, taky nevíš, co?"
"Náhodou jo," překvapí mě. "V zahradnictví berou každýho a na jak dlouho chceš, třeba jen na jedinej den. Teď se zrovna sklízí okurky."
Ožiji nadějí: "Ty tam děláš?"
"Už ne. Já jsem chodil zkraje července, dokud byly jahody, chápeš," zazubí se.
"A jaký to bylo?"
Udělá blažený obličej. "Sladký..."
"Myslím práci jako takovou."
"V pohodě," pokrčí rameny. "Teď dělám přidavače zedníkům, to je větší záhůl, ale zase lepší vata."
Tyhle informace mi bohatě stačí. K zedníkům se rozhodně nedám, to tak, ničit si ruce cihlami, dívku by stejně asi nepřijali, zatímco zahradnictví se mi jeví víc než slibně, na sběru okurčiček nemůže být žádná věda, natož dřina, ne?
Babizna vrátná si dokonce pootevře prosklené dveře!
"Máme mluvit hlasitěji?" houknu na ni popuzeně.
Roman zabublá smíchy, paní vrátná uraženě zabouchne a zajede do své kukaně jak lasice do nory.
"To je úroveň," zavrtím hlavou. "A ty ses ještě ptal, na co potřebuju bombu! No nic, jdu chrápat. Měj se, ahoj."
"Dobrou noc," popřeje mi, nicméně když poodejdu o tři kroky, zastaví mne: "Anno?"
Ohlédnu se přes rameno. "Hm?"
Dotčeně rozhodí rukama.
S uchichtnutím se vrátím, vyčkávavě se postavím těsně k němu a jemně se dotknu svými rty jeho tváře.
"No proto," zhodnotí mou snahu.
Zamávám mu na rozloučenou, noční vrátnou obdaruji zářivým úsměvem a pobrukujíc si melodii z bláznivých letních komedií zvesela odhopsám do patra.
"Pá pa pa pá pá pá papapapa... Fuj, to jsem se lekla!" ulevím si, když v postavě v neforemné bílé košili poznám babču s pleťovou maskou na obličeji a natáčkách ve vlasech. "Co tady strašíš? Hraješ si na Perchtu? Omyl, babčo, ta sídlila v jihočeských hradech a zámcích, kdežto my jsme na Moravě. Na úrodné Moravě, papapapa. Proč ještě nespíš?"
"To bych se měla zeptat spíš já tebe," vrazí si ruce v bok a zaujme vyčítavý postoj. "Jak to, že ještě nespíš?"
"Protože ve stoje a za chůze se spí špatně," vyprsknu.
"A proč teda neležíš?" opraví se.
"Protože jsem právě přišla," ubiji ji svou logikou.
"Kdes byla, Anno?" zeptá se přísně.
"Na mejdanu," odpovím pravdivě. "Abych předešla dalším dotěrným otázkám, co jsem tam dělala, ti rovnou odpovím: pila, jedla, tancovala. Neležela, jestli ti jde o tohle. I když jsem mohla! Postel tam byla široká a pohodlná."
"Řeknu to na tebe tátovi," použije ve snaze nahnat mi strach otcovskou autoritou. "Až se dozví, že ses courala bůhví kde a bůhví s kým do jedný -"
"Tak co?" vysměji se jí do očí.
"Tak..." Babča zoufale hledá vhodná slova. Pak je najde, ovšem musí přitom změnit způsob vyjadřování na silně podmiňovací: "Tak by tě měl zfackovat."
"Ano, to by měl," vyprsknu pobaveně.
"Měl!" horuje babča. "Neměla by ses toulat po nocích!"
"Bůhví kde a bůhví s kým, co?" doplním ji snaživě.
"Jen se mi posmívej!" zlobí se. "To mám za svou dobrou vůli! Já jim to říkám pořád, nestačím na tebe a -"
"Klídek, babčo," přeruším monolog nářků. "Jednak je mi šestnáct, a krom toho táta věděl, kde jsem."
Trvá jí zhruba dvě minuty, než si tuhle zprávu přebere.
"On tě pustil na mejdan?!" zalape po dechu.
"Co bys čekala?" prohodím tónem, kterým se konejší malé dětičky. "Kdyby mi to zatrhl, musel by se se mnou hádat, no a jak ho znáš, nestojím mu ani za pitomou hádku, natož aby mi dal pár facek! Kde žiješ? Ty jsem nikdy nedostala."
Babi, jelikož neví kudy kam, prohodí: "A to je chyba! Tys měla být řezaná odmalička a dneska mohlo být všechno jinak."
Tentokrát odpovím bez známek ironie: "Možná jo."

7.   KAPITOLA

Přesně jak Roman sliboval, s prací v zahradnictví problémy nejsou. Jelikož jde o soukromý podnik, nikdo se nezdržuje sepisováním smlouvy či jiných formalit, vedoucí stejně není přítomen a ženská, která se mě ujme, mi přidělí dva koše, zavede mě na pole, kde v nekonečných lánech lebedy a jiného plevele rostou i okurky, a zanechá vlastnímu osudu, protože sama odkráčí zpátky do "třídírny", jak pojmenuje hangár s plechovými, dokořán
otevřenými vraty, v němž přebírá okurky nasbírané brigádníky a třídí je do beden.
Žádné problémy, tak to má být. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jsem dokvačila teprve v půl desáté, protože se mi dřív nechtělo vstávat, nemusím se seznamovat s jinými brigádnicemi, ač opodál ohýbá záda, pokřikuje po sobě a neustále se chichotá čtveřice holek jen o něco málo starších než jsem já, nikdo mi neurčuje ani nevyčítá tempo!
No probléme, řekl by Alf, mimozemšťan z Melmeku.
Snad jen...
Snad jen kdyby to pitomé pole nebylo tak šíleně zarostlé svízelí, bodláčím (auauau), kopřivami a lopuchem. Nenaplním ještě ani půlku jednoho košíku a lýtka i holeně zdobí zarudlé šrámy a svědivé pupínky. Měla jsem si vzít rybářské holínky vysoké po zadek, já husa, a ne si vyšlápnout v krátkých elasťácích, k čemuž mě inspirovalo šmolkově modré nebe se zlatým kotoučem slunce, slibující parný den!
A kdyby se člověk nemusel pro každou idiotskou okurku ohýbat! Nechápu, proč je nepěstují ve sklenících pultovým způsobem, sběrač by jen šel a trhal a trhal... Spočítám si, že za minutu se sehnu přibližně dvacetkrát, to máme tisíc dvě stěkrát do hodiny a do pěti odpoledne, kdy je možné tu pobýt, zhruba osm tisíc šest set shybů!!!
A taky kdyby nebylo takové příšerné vedro... Už po čtvrt hodině cítím, jak se mi lepí tričko na záda, v podpaží mi tmavnou odporné mapy slaných jezer velikosti těch kanadských, že, a stružkou mezi ňadry zvolna stékají kapičky potu. Tohle je tak akorát spálit si ramena, připálit nos a uhnat úpal! Měla jsem si vzít alespoň slamák, ach jo.
A hlavně, hlavně kdyby ty hnusné odporné zelené okurky neměly štětiny!!! Ošklivost ve mně vyvolává pouhý kontakt s masitými listy s ježatými malými chloupky, natož když musím sáhnout na každou okurku a silou ji ukroutit ze stvolu! Samozřejmě nemám rukavice a jelikož se v tomhle podniku nefasují, při každé okurce si zapíchám do prstů i dlaní spoustu droboučkých bodlinek, které nepříjemně píchají, pálí a nejde se jich zbavit. Snažím se
dotýkat okurky co nejmenší plochou prstů, maximálně bříšky palce a ukazováčku, což se samozřejmě projeví na rychlosti, protože tímhle opatrnickým stylem mi ukroucení jediné okurky zabere dobře minutu! Tím se sice sníží počet shybů, ovšem koš se plní sakramentsky pomalu...
S prací v zahradnictví tedy skutečně žádné problémy nejsou, až... až na tu práci samotnou! Nikdy bych nevěřila, že natrhat koš okurek je tak pracné a bolestivé!
"Tomuhle říkáš plný koše?" podiví se paní v třídírně, když ode mě přebere horko těžko natrhanou úrodu. "Podívej se vedle na děvčata, jeden jejich koš je jak dva tvoje..." Vysype obsahy košů do bedny na velké váze a přikývne. "No jistě, jedenáct kilo. Zbytečně se nalítáš sem a tam, musíš je víc plnit. Jak se jmenuješ?"
"Anna Jarešová," hlesnu.
Paní zapíše moje jméno do umolousaného sešitu a k němu nakreslí bachratou osmičku. Užuž se chce pustit do třídění, když si všimne mého přešlapování. "Chtěla jsi něco?"
"Rukavice by náhodou nebyly?"
"Rukavice?" opakuje, jak kdyby tohle slovo slyšela prvně.
"Na ruce," vysvětlím podrobněji. "Ty okurky mají děsný trny a dost to píchá, budu mít zmařený prsty."
Ačkoli jí líčím hororovou situaci, na tváři ošlehané sluncem a větrem se objeví pobavený úsměv.
"Trny? Ty si pleteš okurky s kaktusem, ne? Nesmíš bejt taková cimprlína, je to jenom chmýří, až si ruce umyješ, zbavíš se toho raz dva."
"Hm," ušklíbnu se. "Díky za dobrou radu."
"Víc ti nepomůžu, rukavice skutečně nemáme. Ani náhodou."
Tak to jsem zjistila také! Ovšem naprosto nechápu, co je té sadistické osobě k smíchu, člověk div nepotí krev a ona... Koutkem oka si změřím její ruce. Ustrnu. Probůh, kdybych měla takové lopaty se zhrublou mozolnatou kůží, asi bych také štětiny okurek nevnímala!
Na pole se nevrátím. Koše odložím hned za dveře hangáru, aby je nemusela dlouho hledat, a beru roha. Mějte mě tu rádi, já si ničit záda, nohy ani ruce nehodlám! Přiznat se, že emigruji, nedokážu, prostě bych se styděla, jsem příliš měkká a rozmazlená a zchoulostivělá městská holka, nedokážu se zadaptovat jako ta děvčata, co makají a ještě se u toho výborně baví!
Poznání vlastní neschopnosti mi náladu nevylepší, do Mlýna se doploužím naštvaná na celý svět. Opět jsem vybouchla jak papírový sáček. A to jsem vyzkoušela další obor! Jak je tohle možné, krucinál?! Služby, lesnictví, zemědělství. .. Nevydělala jsem si ani korunu, natož ty stovky a tisíce, se kterými jsem se před mámou vytahovala!
V chodbě před recepcí potkám Sašu.
"Čau," brouknu společensky.
"Nazdar, princezno," zazubí se. "Ty vypadáš..."
Mrsknu po něm zlým okem. "Vadí ti to?!"
Saša se mi přestane posmívat. "Co se ti stalo?"
Konečně, ten kluk za mou neschopnost nemůže! S hlubokým povzdechem si sednu na druhý schod. "Chtěla jsem si vydělat pár korun..." Vylíčím mu neúspěch v zahradnictví.
• "Ženská nešťastná," usměje se, "pamatuj si, že největší dřina je právě v zemědělství, protože půda ti nic zadarmo nedá. O tom už se přesvědčili i pravěcí zemědělci."
"Dík za přednášku," ušklíbnu se. "Jenže já jsem vyzkoušela víc věcí. Byla jsem v lese na polomech, jeden den strávila v Zámeckým pajzlu... Chtěla jsem co nejsnáz vydělat peníze, rozumíš, jenže vždycky to byla makačka. Vybrala jsem si třikrát — a třikrát špatně."
Naštěstí nezačne rozumovat, že mne předem varoval, na chvíli se zamyslí a pak řekne: "Ono je to v něčem jiným."
"V čem?" zeptám se podezíravě.
"Vydělat snadno prachy prací prostě nejde," pokrčí rameny. "Aby to byla brnkačka, musela bys vyhrát na los, někoho ošulit či někde něco štípnout."
"Neříkej mi," nadechnu se šokovaně, "že neexistuje snazší způsob získání peněz legální cestou?"
"Ale jistě, existuje," ujistí mě. "Ovšem ne v kvalifikaci pomocná dělnice. Chápeš?"
Zapálí mi. "Musela bych mít titul?"
"Musela bys něco umět," opraví mě. "Chodit do školy co nejdýl a něčemu se věnovat pořádně. Každopádně jako vysokoškolačka s titulem se ti bude bezpracnej džob shánět mnohem snadněji než se základkou. Hele, mně to naši říkali od malička, jenže já by l línej, s bídou jsem si odkroutil hotelovku, a tím pádem budu vždycky jenom lítat po place."
"Což je pěkná fuška," vzpomenu si na stáž v Zámecké.
"Naštěstí mě to docela baví," pokrčí rameny. "Až na jistý hosty, těm bych nejradši hodil polívku do ksichtu..."
V ohbí chodby se objeví pan ředitel. "Jak dlouho budeme na ty ubrusy čekat? Za pět minut se podává oběd! Koukej -"
"Dobrý den," zacvrlikám s roztomilým kukučem.
Zabere to, ředitel okamžitě nasadí profesionální masku. "Dobré poledne, slečno. A dobrou chuť, oběd je vynikající."
"Už se valím," ujistím ho a musím se smát zděšenému výrazu, s jakým si změří můj úbor včetně zablácených tenisek. Sotva zmizí z dohledu, zašklebím se na Sašu v duchu předešlé konverzace: "A až na jistý šéfy, co?"
"Jo," kývne. "Těm bych do ksichtu nejradši hodil pěst."
Ubrusy se sice dostanou na stoly o něco později než obvykle, zato jsou prostřeny s úsměvem.
Odpoledne strávím u bazénu jako pravý masňák. Báječná relaxace pro namožená stehna a obolavělá záda! Radši poslouchám Josefínino klevetění a vychloubání, než bych se pohnula, a dokonce se přistihnu při myšlence, že tenhle způsob léta je mnohem příjemnější než těžká dřina na poli!
"Mám tip," prohodí Saša polohlasně, když naň Josefína zamává a objedná si colu s ledem. "Úklid v motorestu."
Při představě zaplivaných chodeb, podělaných záchodů a pomočených pisoárů se oklepu.
"Myslím, že tak nutně prachy nepotřebuju." Saša zvedne pobaveně obočí. "Šťastný člověče! Já po-třebuju peníze pořád. A pořád jich mám málo."
Pokrčím rameny. Kapesné, co mi naši dávají, je větší než skutečná potřeba, když s ním budu lépe hospodařit, vyjdu - a nestrhnu si záda ani nebudu muset ždímat babču! "Jaký prachy?" diví se Josefína. "Jakej motorest?" "Žádnej," zazdím její vyzvídání. "Povídej, co bylo dál?" "Paráda! Ten kluk mě pozval na zmrzlinu..." A je napůl dne vystaráno. Je totiž mnohem pohodlnější naoko naslouchat Josefíninu žvatlání a myslet přitom na všechno možné, třeba na horkou chvíli v pokojíku služebné Elišky a lámat si hlavu, kam až hodlám nechat dojít tenhle experiment lásky!!! "Ááááááááááá!"
Ženský výkřik plný děsu a hysterie, který prořízne poklidné odpoledne, připomíná scénu z filmu Psycho. Dění ve Mlýně na pár vteřin absolutně umrzne, po dobu, kdy řev rezonuje v myslích všech, se nepohne snad ani list na stromě! Teprve zoufalé ječení o pomoc, což zní konkrétněji, přinutí lidi jednat. Ač nepatřím mezi lovce senzací, v tu ránu pustím Romana z hlavy a spolu s Josefínou se připojíme ke stádu dusajícímu po hotelovém schodišti nahoru k pokojům, tím spíš, že v hlase, byť zkresleném hysterií, neomylně poznám tetu Ditu! Že by se ji někdo pokusil zavraždit?, zadoufám v skrytu duše. Nebo že by strýce skolil infarkt? Anebo si vypíchla oko? Či nějakým nedopatřením rozleptala obličej kyselinou, přestože si nedokážu představit, kde by ji vzala?!
V hlavách všech, co se vřítí do tetina pokoje či alespoň do něj nakukují přes hlavy ostatních z chodby, probíhají jistě úvahy stejného druhu, proto nás všechny překvapí, když zastihneme tetu v pokojíku samotnou a zdánlivě v pořádku, pouze křídově bílá barva její tváře svědčí o prožitém děsu. "Děje se něco, paní Vejvodová?" stará se ředitel. "A... ano," zajektá roztřeseně, načež shodí ze skříně kožený kufr a energicky ho začne plnit svými svršky. "V tomhle podniku nezůstanu už ani vteřinu!"
"Ale proč?!" děsí se pan ředitel.
"Tam...!" ukáže chvějícím se prstem na postel.
Zalomcuje mnou záchvat smíchu, který pracně ukočíruji. Jsem málem hotová při pohledu do tváří ostatních, jak upřeně a bez dechu sledují pana ředitele, jenž neohroženě vykročí k letišti a veleopatrně, jako by se bál, že naň zpod tenké deky vyskočí přinejmenším piraňa, poodhrne přikrývku. Krky všech se natáhnou napětím...
"Mravenci?" hlesne pan ředitel a přestože se snaží tvářit omluvně, je na něm znát notná dávka úlevy.
"Ano! Takovou žoužel tu pěstujete v postelích?!"
"Já... nechápu, kde se tu vzali," zablekotá, načež mu dojde vážnost situace, nechce přijít o tak solventního hosta, jakým je tetinka, rychle ji uklidňuje a slibuje, že okamžitě zjedná nápravu, vše zařídí... Zklamané obecenstvo se neochotně rozchází, podle intenzity výkřiku se těšili na mnohem větší show. Pokojské nestačí kmitat s vysavačem a čistým povlečením, aby zlikvidovaly i toho nejmenšího Ferdu mravence.
"Teda," prohodí tiše za mými zády Saša. "Zažil jsem tu leccos, ale takovou paniku ještě ne. A kvůli mravencům..."
"Blechy by byly lepší," prohodím naoko zkormouceně.
Trvá mu půldruhé vteřiny, než mu dojde, kdo za tímhle šokem stojí. Málem se zajíkne smíchy! Asi to není nejdůstojnější způsob pomsty, nicméně svůj účel splnil.
Ač si lámu hlavu sebevíc, nad vztahem Anna kontra Roman (pokud se tomu dá říkat vztah!) visí chumáče mlhy. K žádnému výsledku nedojdu, nevím, co vlastně chci, co si od toho slibuji a jestli je Roman tím pravým, od koho si to slibuji!
Zrovna se otravuji ve společenské místnosti, kde nuceně cením zuby v kyselém úsměvu, jímž obdarovávám dvojici harmonikářů, co se pokouší zvednout náladu náročného publika Mlýna historkami i písničkami, a přemýšlím, jak se odtud zdekovat, když už jsem neprozřetelně zůstala po večeři sedět v jídelně a odejít uprostřed programu je poněkud netaktní vůči těm dvěma chudákům, jejichž způsob výdělku je možná namáhavější než fuška při sklizni okurek, a tu si všimnu Saši, který na mě od dveří kývá prstem.
"Já?" ukáži na sebe v němé otázce.
Mohutně zahýbá hlavou.
Matce, byť právě tleskala, nic neujde. "Někam jdeš?"
"Odskočím si."
Teta, co se mnou od náměsíčného výstupu nekomunikuje, významně pohlédne na mámu. "Neříkala jsem ti to?"
"Kam si odskočíš?" dožaduje se máti konkrétněji.
"Tam kam chodil i císařpán pěšky."
"Ty se s tím číšníkem nějak blíž znáš?" vyzvídá mamka, zcela ignorujíc mou odpověď.
"Jasně," nezklamu ji. "To je on, kvůli komu jsem byla předloni na interrupci, copak si to už nepamatuješ?"
Strýc se pobaveně zazubí, ostatní zůstanou vážní.
"Anno, prosím tě," požádá mě máti o trochu soudnosti.
"Mám si snad kvůli vám vyvalit bok?"
"Proboha, nemůžeš se vyjadřovat trochu... kultivovaně?"
"Potřebuju na hajzl. Můžu?" otáži se ironicky.
"Zmiz!" vysvobodí mě mámino zasyčení. Mileráda jí vyhovím, ještě ani nezašoupnu židli a slyším, jak si na mne stěžuje, prý ji přivedu do hrobu, jen kvůli mně ji denně bolí hlava! Obrátí se i na tátu. "Proč jí něco neřekneš?!"
"Snad si může dojít na toaletu, ne?" prohodí neutrálně.
"Určitě lže," obviní mě teta, hotový rys ostrovid!
Víc neslyším, jsem příliš daleko.
"Máš venku návštěvu," pošeptá mi Saša do ucha.
Návštěvu? Tou může být jedině Roman. A také samozřejmě je. Pozdravím ho už z dálky: "Ahoj."
"Co je s tebou? Celej den ses dole neukázala, myslel jsem, že přijdeš," pustí se do mne.
"Původně jsem chtěla," přiznám. "Jenže mě bolely no-hy."
"No no," nevěří mi. "A bolí tě pořád tak moc, že se nemůžeš jít se mnou trochu cournout, třeba do lesa?"
"Děsně," ujistím ho.
"Fakt?" zeptá se zklamaně.
"Jo. Ale můžeme si sednout k bazénu, teď tam nikdo není," navrhnu řešení, které se mu sice nezamlouvá tolik jako promenáda takřka nočním lesíčkem, kde by se daly podnikat jisté věci, nicméně souhlasí. Vlastně jsem lhala v krátké době podruhé. Nejdřív s potřebou na toaletu, teď s bolestí. Ta už dávno přešla, jenže... právě ty jisté věci, o které by se Roman určitě pokoušel, mě donutily zalhat!
"Připadám si jak ve výkladní skříni," použije poměrně výstižné přirovnání, protože nikdo z hostů uvnitř jídelny si nedá ujít pohled přes prosklenou stěnu.
"No a?" pokrčím rameny.
"Mně to v podstatě nevadí," usoudí. "Spíš tobě."
"Pch," odfrknu. "To ani náhodou."
"Nebudeš mít... problémy? Myslím s vašima."
"Ha ha," vyjádřím ironicky svůj postoj. "Už se třesu."
"Aby tě zejtra pustili," obává se. "Určitě seš celá žhavá jít si zadiskodravčit k Netopýrovi, nemám pravdu?"
"Neprovozuješ jako vedlejšák jasnovidectví?" bavím se a v podobném duchu se popichujeme až do úplné tmy, kdy splyneme s prostředím a můžeme se při loučení políbit.
Pak zamířím rovnou do pokoje, abych se sluchátky volkmena a s Drákulou v uších vyčkala příchodu rodičovstva. Zajisté díky Romanovi ukončí večerní párty nezvykle brzy!
"Kdo to byl?" zahájí matka výslech.
Neztrapňuji se odpověďmi typu "jeden kluk", poněvadž byť má Roman delší vlasy, jen idiot by si ho spletl s dívkou, a bez okolků ho na dálku představím: "Roman."
"Roman?! A to je všechno, co nám k tomu řekneš?"
Trhnu rameny. "Bohužel."
"No počkej, Anno!" rozhorlí se.
"Nejsem Erben, abych si vymejšlela báchorky. Sama o něm nic víc nevím."
"Jak - nevíš?!" děsí se.
"Normálně," odseknu. "Nesvěřil se mi, kolikátku má nohu, jaký číslo slipů ani který jídlo jí nejradši! A krom
toho, i kdybych o něm věděla víc podrobností, tak je to moje věc a já netrpím potřebou se svěřovat."
"Každá matka musí vědět, s kým se dcera stýká, tím spíš, že jí sotva bylo patnáct let a -"
"Zato trpím potřebou spánku," skočím jí do řeči, přehnaně zazívám a zhroutím se do postele jako pytel. "Dobrou noc!"
Tudíž máti následuje tátu, který se v mém a babčině pokoji zdržel jen po dobu nezbytně nutnou k tomu, aby zjistil, že mám na sobě pouze průhlednou noční košilku, což bylo zhruba pět vteřin, a s povzdechem odejde.
Babča si zřejmě myslí, že vůči ní budu vstřícnější. Neskočí na mou ospalost a když se nedočká odpovědi na žádnou ze svých otázek, začne mi líčit, kterak ona chodila s klukem až v osmnácti, jak to bylo romantické, prý se jen procházeli a na každou schůzku jí nosil kytičky, za ruku ji uchopil po šesti a první polibek inkasovala po osmi měsících známosti!
Víc předstírat spánek nevydržím, vybuchnu smíchy a s uslzenýma očima hýknu: "Ale to nebyl děda, že ne?"
"Ne... Proč?"
"Já si to myslela!" bavím se. "Protože tímhle tempem by se máma nikdy nemohla narodit!"
"Jakpak ne?" durdí se babička.
"Než byste dospěli k milování, tak bys byla v přechodu!"
"No jo," rozčiluje se. "Zato dneska jste moc chytří, víte všechno nejlíp, o sexu se mluví dokonce i ve školách, všude samý hambářský časopisy, o televizi nemluvě, ale jen si zahrávej, vlítneš do maléru, ani se nenaděješ..."
"Prosím tě," přeruším ty její nářky. "Protiřečíš si. Zrovna tuhle jsem četla statistiku o potratech, jo, a tam psali, že rok od roku je to číslo nižší. A víš, proč?"
"Náhodou to tak vyšlo," hádá mylně.
"Náhodou ani nezaprší," vysměji se jí. "Právě díky informovanosti, babčo. Když víš, co tě může potkat a máš přehled, jak se chránit, nic se nemůže stát."
Babi jen lape po dechu. Místo aby mě pochválila, spustí další lamentace. Podle ní bych si asi měla myslet, že děti
nosí čáp a že se holky liší od kluků jen náušnicemi, což je vyložená pitomost, protože náušnice dneska nosí každej třetí kluk. I Roman... a ten je zběhlý nejen v teorii, ale na rozdíl ode mne i v praxi!
Doloudám se do jídelny s pusou rozzívanou od ucha k uchu.
"Kde jsou všichni?" optám se babči, kterou zastihnu u našeho stolu pouze ve společnosti Lucinky.
"Dita si jela koupit boty a máma ji doprovází. Prý v Brně nemůže žádný sehnat..."
"Spíš si s tím svým šíleným vkusem nemůže vybrat, ne?"
"Možná také," souhlasí s mým drsným názorem váhavě. "Táta chytá s Jindřichem ryby. Nešla bys, prosím tě, vy-venčit Lucinku? Hrozně mě bolí kyčel, asi se brzy změní počasí, skoro nemůžu dostoupnout."
"No jo," zahuhlám otráveně. Naše babča funguje na způsob barometru od té doby, co si před pěti lety nalomila levý kyčel, jakoukoli změnu atmosférického tlaku pozná dřív než meteorologové! Objednám si kakao a dva lou-páčky a sotva snídani spořádám, připnu karabinku samo-navíjecího vodítka pejskovi k postroji. "Polez, vobludo."
"Kdyby tě Dita slyšela!" hrozí se. "Podívej, jakej je to krásnej pejsánek... Copak ty nemáš ráda psy?"
"Psy jo," přiznám. "Jenže tenhle natupírovanej smeták není žádnej pořádnej pes, to je atrapa na nožičkách."
Teta fenku děsně zkazila. Nejen vzhledem, růžová mašle nad ofinkou je příšerná, ale zcela v ní potlačila i přirozené psí vlastnosti, o čemž se přesvědčím vzápětí, když potkáme angorskou kočku Minu patřící paní Dostálové, která se špacíruje kolem bazénu s ocasem vysoko vztyčeným. Myslím ta kočka, ne Dostálka!
"Lucinko, vem si ji! Trhej!" pobídnu pejska víceméně z legrace, protože si ani ve snu nedovedu představit zhýčkaného psa coby lítou šelmu, ovšem s tím, že se Lucinka kočky lekne tak moc, až se dá na bezhlavý úprk, přičemž spadne do bazénu, tak s tím jsem tedy nepočítala! Překvapí mě to a zaskočí natolik, že mě napadne stisknout tlačítko
samonavíjení, až když se pes se zoufalým cákáním čvachtá v blankytně modré vodě, zatímco Mina jeho počínání sleduje z betonového tarasu s viditelným zájmem.
Ten čokl neumí ani plavat!!! No to je tedy degradace savců jako živočišného druhu, zavrtím pohrdavě hlavou, ale to už mě vyděšené pištění paní Dostálové, proboha, ta čubička se ti utopí!, přinutí k činu - skočím pro tetina chráněnce do bazénu, byť mám na sobě šortky a lambádku. Pro záchranu psího mutanta obětuji i botasky! Kašlající, kuckající a třesoucí se hromádku mokrých chlupů donesu do pokoje babče, která z toho má málem větší šok než Lucinka.
"Tohle až se Dita dozví, ta nás zničí!" děsí se a společnými silami poloudušené zvířátko utíráme ručníkem a vysoušíme fénem. Ne že bych měla z tety stejný vítr jako babča, to ani náhodou, jen je mi toho stvoření líto. Vypadá totiž, že studenou koupelí bude poznamenané navždy! Třesavka ji přejde teprve k polednímu a ještě ne úplně, občasné záchvěvy otřásají ubohým tělíčkem po zbytek dne! Díky bohu, že teta má na starosti nové boty, mimochodem úplně úděsné, které si koupila v Třebíči, a nemůže se jich vy-nabažit, horuje o nich ještě při odpolední siestě, kterou trávíme nad zmrzlinovým pohárem na terase společně. Nebýt báječné smetanové pochoutky Lavina s vaječným koňakem a jahodovou polevou, našla bych si lepší program než poslouchat máminy ódy na Josefíninu cílevědomost, svědomitost, houževnatost a píli, se kterou usedne prvního září poprvé do lavic soukromé střední podnikatelské školy.
"To, že si necháš do sebe hustit žvásty paní Marko-vické, ještě neznamená, že je budeš dávat dál," zavrčím, když už je mámin flašinet nesnesitelný. "Copak nechápeš, že v tobě našla vděčnýho posluchače a chvástá se, jak může?"
"Má se čím chlubit," uzemní mne. "Já ne. Bohužel."
"Můžu za to, že mě na tu pitomou konzervatoř nevzali?"
"Nekřič," žádá mě táta, jemuž je publicita nepříjemná ještě víc než mámě.
"To je problém většiny pubescentů," hodí teta do placu
opravdové moudro. "I když jistý cíl mají, nejdou za ním dost důsledně, aby ho dosáhli."
Tohle mě tedy nadzvedne!
"Já za tím nešla, jo?" otočím se na tetu, ačkoli se mnou poslední dny nemluví. "Já se nedřela odmalička jak blbec v tanci a dramaťáku a gymnastice a zpěvu, zatímco ostatní holky si hrály a lítaly venku, jo?"
"Asi to bylo málo," namítne teta.
"Málo?! Víš, co to bylo denně hodin???"
"Anno," krotí mě máma. "Nepřijali tě pro nedostatek talentu, ne že bys byla flink."
Pohlédnu tetě do očí. "A kdopak sliboval přímluvu? Kdo tvrdil, že má na konzervatoři známého?"	;;
Táta, který se o téhle stránce věci dozvídá poprvé, je i šokován. "Neříkej, že by tě bavilo studovat na konzervatoři, kdybys věděla, jak se věci mají?"
"To teda bavilo," ujistím ho kysele.
"Tys jí opravdu slíbila protekci, Dito?" nechápe.
Teta trhne rameny. "Jakoupak protekci, jen přímluvu... Jenže kde není talent, tam nepomůže sebevětší protekce."
Nenávidím ji, nenávidím a lituji, že jsem neměla k dispozici štěnice, kterými bych její postel vystlala!
"O tom nemá cenu debatovat," pokusí se nás uklidnit máma. "Zkrátka si doděláš gymnázium... a pak se uvidí."
"Cože? Gympl?" naštětím se. "Tam se nevrátím."
Problém protekce okamžitě zapomenut, naši na mne zírají jako zjara a babča spíná ruce.
"Nemůžeš jen tak zahodit čtyři roky, které jsi tam chodila, a začít úplně jinde," domlouvá mi.
"Klidně," kasám se.
"Proč se nechceš na gymnázium vrátit?" zeptá se strýc a jako jediný uhodí hřebíček na hlavičku. To je ta správná otázka, PROČ. Odpovědět na ni totiž nemohu. Aspoň ne nahlas! Musela bych totiž přiznat, že jsem na gymplu příliš frajeřila, chovala jsem se jako studentka konzervatoře a budoucí muzikálová zpěvačka, nad obyčejným gymplem s obyčejnými gymnaziálními studenty a ještě obyčejnějšími gymnaziálními profesory ohrnovala nos, byla jsem si
jistá přijetím, brala gympl za přestupní stanici a počítala, že brzy odejdu na lepší... Proto se teď nemohu vrátit. Aby se mi posmívali? Bavili se na můj účet? Dávali mi najevo, že jsem neschopná??? To bych prostě nepřežila.
"A co chceš vlastně dělat, smím-li se ptát?"
Trhnu rameny. "Vím, co dělat nechci. Vrátit se na gympl."
"To je trochu málo, nezdá se ti?"
Zakvedlám lžičkou v polorozteklé hmotě, na kterou mě dávno přešla chuť, pak ji z výšky hodím do mističky, až zmrzlina vystříkne na stůl, a ironicky prohlásím: "Mně to stačí. Jsem skromná."
Leč do duše se mi vkrádá nepříjemný pocit, že spíš hloupá, protože takhle by odpověděl jedině hlupák.
A aby toho pro ten den nebylo málo, paní Dostálová se při večeři tety iniciativně zeptá, zda se Lucinka z nedobrovolné koupele vzpamatovala. O tetu se pokouší mrákoty.
"Víš, co jsi?!" zasyčí mi do obličeje. "Sadistickej neřád! Nezdá se ti, že to s těmi schválnostmi přeháníš?! Co ti to malý zvířátko udělalo, abys ho trápila?"
"Já???" nadechnu se a cítím, jak proti své vůli červenám. "Můžu za to, že se ten pitomej pes podělá i před kočkou a spadne do bazénu?"
"Spadne," opakuje ironicky. "A sám?"
"Snad si nemyslíš, že jsem tam Lucinku hodila?!"
"Ano, přesně to si myslím," odvětí teta důstojně.
Pohlédnu pobouřeně na babču. "Řekni, jak to bylo!"
"Nebyla jsem u toho," vymluví se diplomaticky.
"No to je krása!" zhrozím se, mrknu na matku a když ta uhne očima, prohlásím ironicky. "Koukám, že mi tady nevěří ani noha od židle, co? V tom případě tu nemusím bejt!"
"Kam jdeš?" zareaguje matka.
"Tam, kde se budu bavit. Na diskotéku."
"Dnes není na programu diskotéka..."
"Pch!" vyprsknu pohrdavě. "Jestli si myslíš, že bych se
dokázala bavit při ptačím tanci a jiných slabomyslnostech, jsi vedle. Jdu na disku do Strachovic."
"A jak se dostaneš zpátky?" děsí se. "Nemůžeš jít sama v noci takovou dálku a lesem!"
"Samotná a lesem," papouškuje babča a div se nekřižuje, když moje rodiče nabádá: "Koukejte jí to rychle zatrhnout!"
"Budu mít odvoz."
"Tím hůř," podotkne teta štiplavě.
Otočím se na tátu: "Chcete mě snad omezovat? Ne-tvrdils, že pro rozvoj mladýho člověka je důležitá svoboda?"
"Právě na diskotékách se 80 procent adolescentů setká poprvé s drogou," přisadí si tetinka. "Jít na diskotéku znamená vystavit se svodům jako je sex, drogy, alkohol, násilí. Všichni se tak chovají, přidat se k nim je málem nutnost, že, Anno?"
Nestojí mi za sebemenší reakci, vyčkávavě hledím na tátu.
Otec mi odpoví otázkou: "Myslíš, Anno, že diskotéka je tím pravým místem pro rozvíjení osobnosti?"
"Nemám na to názor," pokrčím rameny. "A abych si ho mohla udělat, musím tam jít, ne?"
Máma sice protestuje, ale táta uzná, že jsem ho jeho vlastními zbraněmi zatlačila do kouta, tudíž v sedm deset nakráčím k Romanovi, jenž na mě čeká i se skútrem za bránou Mlýna, náležitě zmalovaná styl upír, tedy pudrem vybělená tvář, krvavě rudé rty, řasy ztěžklé černou mas-carou a kolem očí tlusté černé linky), načesaná (zelený vodotrysk) a vyfiknutá (krátký kožený korzet, černé kožené šortky, černé síťované punčochy s oky jak sak na ryby a na nohou bagančata nápadně podobná vojenským kanadám), aniž by se matce, babče či tetce podařilo mě od mého úmyslu odradit.
"Teda jo," hvízdne Roman. "To je hlína."
"Máš něco proti?"
"Vypadáš skvěle," ocení mou vizáž. "Motyčková, co u Netopýra prodává vstupenky, padne do mdlob."
Příjemná představa! Se samolibým úsměvem přisednu za jeho záda, abychom o deset minut později našeho har-leye ustájili na sídlišti kousek vedle vchodu do supermo-derní diskotéky. Hned po příchodu se ukáže, že Roman značně podcenil rozruch, který Miss šoking vyvolá! Tři ženy, co mají největší pilno povídat si zrovinka na schodech před Netopýrem, na okamžik zatají dech, aby vzápětí daly hlavy dohromady a dumaly, kde ten kluk Matějů sebral takovou poletuchu! Paní Motyčkové spadne čelist a než projdeme plnícím se sálem, spočinou na mě oči snad úplně všech přítomných, kluků i dívek. A že jsou rozporuplné, to jistě nemusím dodávat! Holky mě pomluví, poznám to z nepřátelství, se kterým si mě měří od podrážek až po konečky vodotrysku, samy navlečené v lepším případě v minisukních, v horším v džínsách.
Společnost u stolu, kam mě Roman suverénně dovede, nás přivítá jásotem.
"Sweet girl," vyjádří se Timothy přes filtr mlžného opojení plzeňskou dvanáctkou, což mě potěší, protože jeho obzory by měly být větší než obzory strachovických buranů.
Parta je kompletní, dokonce o dva kluky a jednu dívku rozrostlejší, přicházíme s Romanem poslední, pozdravím se se všemi a jakmile zaberu volnou židli, kterou mi Roman přistaví, zjistím, že přece jen někdo chybí.
"Lešek nepřijde?" zeptám se Renaty.
Mávne rukou, podle ní jde o ztracený případ. "Nechodí tancovat. Buď má doma holku..."
"Nebo?" vyzvídám.
"Nebo je eunuch!" vyprskne a celý stůl vybuchne smíchy. Usměji se jen na půl pusy, aby se neřeklo. Druhou možnost považuji za pitomost, tím víc mi vrtá hlavou ta první. Zní totiž rozumně! Asi to tak bude, škoda...
"Jdeme tancovat, ne?" pozve mě Roman.
Samozřejmě, proto jsem sem přišla, ne dumat nad brý-latým frajerem, kterého vůbec nenapadlo, že tu budu a že bych si s ním docela ráda zatančila!
Tudíž tančím s Romanem. Většinou, protože mě nechce
svým kamarádům půjčovat, asi s nimi má svoje zkušenosti. Jeho pozornost mě sice těší, ale současně svazuje, jelikož nás ostatní záhy berou jako pár, spojují nás dohromady podobně jako Sašu se Simonou. Nemám ráda mantinely, které by vymezovaly a oklešťovaly můj životní prostor! Přesto je diska fajn, bavím se, poletuji po parketu a předvádím se, roky společenského tance zanechaly stopu a protože jsem nikdy neměla s posloucháním rytmu a jeho vyjádřením pohybem problémy, mohu dostatečně uspokojit svůj exhibicionismus. Například taková Simona, byť hezká jak obrázek, je úplné dřevo, místo tancování šlape zelí a vůbec jí to nevadí. Renata tancuje o maličko lépe, ovšem ta víc sedí Timovi na klíně a odvážně se s ním líbá. Podle tety by tu mělo být osm lidí z deseti zkárovaných jak sedma, aby došlo na její slova, musela by se polovina rvát na parketu a druhá sexovat přímo na sále! Což je tedy značně přehnané. Ne že by tu byli samí svatoušci, to vůbec ne, > občas k mému nosu dolétne závan kouře tak podivného, < že je mi jasné, o jakou trávu jde, byť jsem v životě k ma-rijánce nepřičichla, porvou se pouze dva maníci a to ještě kvůli holce, takové pipce, a co se týče sexu, taky žádná sláva, ačkoli se dost lidí líbá a muchluje jak na parketu, tak u stolů, číslo si spolu rozdá jen jedna dvojice. Kdyby mě na ně Roman neupozornil, vůbec bych si toho nevšimla! Kluk sedí na židli, holka na něm, přes klín mají přehozenou ' džínsovou bundu, prostě nenápadní - až na ty pohyby. Pár lidí kolem se zasměje, jinak klídek. Pořadatelé se totiž mezi stoly vůbec neodváží! Svatoušci tu tedy rozhodně nejsou, ovšem názor, který si během diskotéky udělám, není tak černý. Dojdu k jednoznačnému závěru - nelze veškerou mládež házet do jednoho pytle, moudří dospělí! Záleží na každým osobně, jak moc je blbej a ničí své zdraví, svou image, svoje JÁ. Spousta lidí se chová normálně. Anebo prostě v normě. Třeba jako já s Romanem: na polibku při ploužáku nevidím nic špatného a taky na tom nic zlého není. A nechápu, proč bych nutně měla napodobovat ostatní!
"Pocem, holko, vostříhám ti vlasy," huláká Robert Kodým přes repráky, zatímco se ke mně Roman tiskne a svým jazykem mapuje moje rty, "dlouho jsem seděl a teď chci brát, je to tejden, pustili mě z basy a mám vobrovskej hlad..."
Z víru vášní nás vytrhne Baron, jenž k nám připlouží se svým novým objevem, blondýnkou s mikádem, a dloubne do Romana: "Máš volnej stan?"
Roman si olízne rty, mrkne na mne a zazubí se na svého přítele: "Dneska teda v žádným pádě ne."
Saša, co jejich konverzaci sledoval, protože tancuje se Simonou hned vedle, na mě udělá uznalý škleb. Baron rozhodí zoufale rukama: "A co já, vole?" "Meze jsou suchý," uklidní ho Roman pobaveně, zatímco ta holka se zachichotá. A to se ještě před hodinou vůbec neznali! Což zřejmě není tělesná vada, jak se zdá, že. Z Renaty, která se vypotácí do lůna přírody zavěšena do neméně stříklého Tima, jsem taky div živa. "Myslela jsem, že patří k Rosťovi." "Patří všem," opraví mě Roman s úsměvem. "Dá každýmu."
"Dala i tobě?" zkonkrétním.
Nesnaží se lhát, pokrčí rameny. "Proč si neužít, ne?" Proč si neužít, hm. Trochu... cáklý přístup! Ačkoli bych měla ocenit jeho pravdomluvnost, cítím, jak u mne jeho akcie klesají. Vyspí se s každou, která není lakomá, a ještě tomu nejspíš říká milování. Je stejný jako Rosťa i Baron, balí holky, užívá si - a totéž plánuje i se mnou!!! Jenže... stojím o to, když je to takové?
A že se mnou do zaběhnutého scénáře počítá, tak na to mohu vzít jed. K zahradě za domem jeho rodičů se dostaneme zadem po polní cestě, byť jsem ho před Netopýrem požádala o odvoz do Mlýna. Motor skútru pro jistotu umlčí ob tři zahrady, opatrnosti zřejmě není nikdy nazbyt. "Chtěla jsem domů," připomenu mu zkusmo. "Nikdo neříká, že tě neodvezu," pousměje se. "Oklikou přes exkurzi stanu, jo?" "Slíbil jsem ti ho ukázat." Tady se asi bude ukazovat věcí!!! Prošlapanou cestičkou
ve vysoké, noční rosou mokré trávě se dostaneme až k zadní brance, která podle očekávání vůbec není zamčená a vede na prostornou zahradu ozářenou studeným měsíčním světlem, jíž vévodí bachratá silueta stanu.
"Pravej masňáckej," zhodnotím stan s předsíní a dokonce dvěmi ložnicemi, z nichž pouze jedna je vybavená, ovšem zato dokonale. Nechybí matrace, spacáky ani polštáře ! Velká baterka, kterou má připravenou hned u vchodu, je také v provozu, rozsvítí ji a zavěsí za háček na horní tyčce.
"Mám rád pohodlí," vysvětlí, takřka násilím mě donutí si sednout a pobídne mne: "A ty si ho udělej, Anno." Patrně aby mi s tím co nejdřív pomohl, hned začne zápasit s tkaničkami na korzetu, sotva slabě ševelivá hudba z magnetofonu napájeném ze sítě dlouhou prodlužovačkou až odkudsi z domu, vyplní plátěný prostor těmi správnými sladkými songy.
"Je to tu docela útulný," uznám a nenápadně jeho ruce setřesu. Zabere to s bídou na dvě minuty, které věnuje polibku, z mé strany poněkud nervóznímu a upjatému, načež sevře v dlani oblinu mého ňadra.
"Uvolni se," pošeptá mi a znovu utopí moje rty ve svých.
S potížemi se mu vysmeknu. "Co když přijdou vaši?"
"Blbost," odmávne moje starosti do autu.
"Ale stát by se to mohlo..."
"Prosím tě," usměje se konejšivě. "Netvrďmi, že zrovna ty jsi ten typ, kterej by z toho měl doživotní mindrák. No tak by přišli, no, a zase odešli. Není mi třináct, víš." Hnětení prsů zintenzívní. "Nemusíš se bát, dám pozor..."
"Když..." Násilím jeho ruce odtáhnu. "Já nevím."
"Co nevíš?" nechápe.
"Jestli chci."
"A proč bys nechtěla?"
"Zdá se mi dost brzy..."
"Prosím tě," vyprskne smíchy. "Takový staromódní názory bych od tak moderní holky nečekal. Známe se přece týden."
"No právě! Jenom týden."
"Nikdy jsem s žádnou holkou tak dlouho nechodil."
"A to mě má uklidnit?!" vylítnu pobouřeně.
"Dobře, tak...," přemýšlí, až se mu z mozkových závitů málem kouří, což jde zřejmě ztuha, když má veškerou krev nahrnutou úplně v jiné části těla než je mozek, přesto však dospěje k vcelku rozumnýmu závěru: "Budeme se teda jenom líbat. A třeba mazlit... a hrát si... a kdyby se ti to líbilo a byla jsi pro, řekneš mi, jo?"
Tahle úmluva zapadá do mé představy o překračování hranic tajemství lásky, tudíž souhlasím, byť mi ty davy holek, které on a jeho kámoši svedli na téže matraci, vadí.
A tak se líbáme... hodně, dlouho a všude... zbavíme se přebytečného oblečení, což znamená krom mých spodních kalhotek a Romanových slipů veškerého... hladíme se... Taky úplně všude... vzájemně se dotýkáme... ašimráme... a třeme o sebe, až mám pocit, že jsem nikdy nic krásnějšího neprožila, Roman je tak hezký, tak milý, tak jemný, tak něžný, tak... tak strašlivě zklamaný, když ve stěžejní chvíli řeknu NE. Zamává to s ním. Nepočítal s neúspěchem!
"Tobě se to nelíbí?" zeptá se ochraptěle.
"Děsně moc," přiznám se.
"Bude to ještě lepší," slibuje.
"Určitě."
"Takže jo?!" zadoufá.
"Možná... Ale ne teď."
Romanův návrat do reality připomíná pád z horního skokanského můstku do bazénu, ve kterém nikdo nenapustil vodu. Další slova, která pronese, jsou tři - a řekne mi je až před recepcí Mlýna, kam mě doveze za absolutního mlčení.
Jdi se vycpat. Sbohem a šáteček. Trhni si nohou. Takové či podobné kombinace jsem čekala!
"Dáváš mi zabrat," řekne pouze. Je to formát!

8.   KAPITOLA

Jakási dobrá duše tetě vyslepičila, jak to bylo doopravdy s Lucinčiným nedobrovolným kraulováním.     "Vidíš," oddychne si matka. "Anna není tak zlá. Neshodila ji tam úmyslně."
Nadýmám se uspokojením. Omluvit se své puberťácké neteři, přiznat svou chybu a připustit, že i neomylní dospěláci, notabene doktoři přes lidskou duši, se dopouštějí přehmatů, pro ni bude mnohem větší trest než mravenci v lůžkovinách!
"Kdyby měla šanci, hodila by ji do vody stejně," odpoví teta logikou, nad níž zůstane rozum stát.
Nezdržím se pohrdavého odfrknutí, za které mě nikdo nenapomene. Mamka uhne očima, táta dál míchá kávu a babča má největší pilno štrikovat patu ponožky. Kdyby tu byl strýc, možná by se ozval on, ale bohužel tu není, tudíž se mne nikdo nezastane. Což se mě dotkne víc než tetina jedovatost a nedůvěra jako taková! Tetinka vycítí napětí, vzpomene si, že si musí cosi důležitého zařídit, a slabošsky bere roha. Předem lituji tetiny pacienty. Ti, kdož se svěří do rukou zrovna jí, tutově skončí ve svěrací kazajce na psychiatrii!
"Až budu mít šanci," poopravím tetin výrok s úšklebkem, "tak jí stoupnu na krk."
"Lucinka za svou paničku nemůže," namítne babča.
"Kdo taky mluví o Lucince?!" prsknu.
"Anno," osloví mě máma tím svým konejšivým tónem, při kterém se mi otevírá nůž v kapse. "Chovej se slušně."
"Já?! Spíš ona, ne? Teď mi dala tetička lekci slušnýho chování, ze který si vezmu příklad."
"Nemůžeš srovnávat sebe a ji," namítne.
"To tedy skutečně nemůžu," uchichtnu se. "Ona při svém vzdělání a zkušenostech by se už chovat měla umět, že, zatímco já mám vzhledem k pubertě nárok na jisté výstřelky."
Otec usoudí, že má kafe promíchané dokonale, načež se zapojí do debaty: "Od Dity to opravdu nebylo moc fér."
"Ale?" ušklíbnu se. "A proč jsi to neřekl dřív? Dokud tu teta byla???"
"V té chvíli jsem na to neměl názor," odpoví zákeřně.
Vyskočím od stolu, až povalím plastikové křesílko, a aniž bych se ho namáhala zvednout, co nejdůstojněji odkráčím.
Josefína protáhne své vyspělé tělo ladným pohybem šelmy kočkovité a zívne si: "Nuda, co? Už aby byl večer."
V západu slunce nevidím východisko ani únik ze snobského prostředí Mlýna, tudíž se zeptám: "Co má bejt večer?"
"Diskotéka," zamrká nadšeně.
"Tady?!" kývnu bradou směrem ke společenské místnosti.
"Už druhá," upozorní mě. "Škoda, žes minule nebyla, pouštěli samý hity, prima jsem si zatrsala."
"S kým?" zeptám se podezíravě. Nechce se mi věřit, že by pan ředitel pustil mezi své noblesní hosty i mládež z okolí!
"Nejvíc s taťkou," připustí, načež začne vypočítávat: "Pak s panem Bořkem, Trojanem, taky mě vzal dvakrát ten, co je jeho žena v jiným stavu, sedí v jídelně ob tři Stoly..."
"Ten s hlavou jak koleno, jo?" bavím se.
"Ale jinak je fešák," zastane se ho.
Mohu se udávit smíchy. "Prosím tě, to teda musela bejt dupárna, haha. Takoví stařešinové! Tys nikdy nebyla na normální disce, co?"
"Naši mě děsně hlídaj," vzdychne.
"Kdybys šla včera se mnou na dýzu k Netopýrovi, měla bys zážitků do konce prázdnin," uchichtnu se, načež svého prořeknutí zalituji. Josefíně totiž nestačí říct A, chce hned vědět B, C, D, zkrátka, vyzvídá na mě každou drobnost, co jsem dělala, s kým tancovala, kdo tam všechno byl a může se uvzdychat při představě několika stovek krásných, mladých, -náctiletých kluků a holek! Hlavně tedy kluků, holky by jí tam nechyběly.
"Proč jsi mě nevzala s sebou?" opakuje asi po desáté. "Ty jsi mi pěkná kamarádka! Jdeš se bavit a na mne se vyflákneš!"
"Sama říkáš, že by tě vaši nepustili," namítnu.
"S tebou možná jo!"
"Nepovídej? Snad ti nejsem předhazovaná coby vzor???"
"Ne, to rozhodně ne," ujistí mě upřímně, až vybuchnu smíchy, "ale mamka i taťka si hrozně rozumí s vašima, tak třeba v zájmu jejich přátelství bych mohla, chápeš."
"Pochybuju."
"Každopádně to stálo za pokus," vzdychá lítostivě. "Tys tam byla s tím svým klukem, co?"
"S Romanem."
"Toho myslím," ujistí mě. "Máš hrozný štístko na kluky, Anno... Je děsně krásnej! A měl tam nějaký kamarády?"
"Kupu."
"Jééé," zanaříká a div jí od pusy neodkapávají sliny. "No prosím, mě necháš nudit se na dostaveníčku s Mozartem a sama jdeš diskodravčit! Celej rok to stojí za houby a ani o prázdninách mi nedáš šanci zažít něco pořádnýho..."
"Tvrdilas, že se klukům líbíš," připomenu jí.
"Jasně," kývne sebevědomě. "Vidím, jak se na mne dívají. .. Jenže když mám všude s sebou taťku, tak zůstává bohužel jen u těch pohledů."
"A ty nechodíš ven? Třeba s holkama do kina, nebo do nějakýho kroužku nebo někam, kde by byli i kluci?"
Smutně zavrtí hlavou. "Nesmím. Taťka mě denně vozí do školy a odpoledne na mě čeká, buď on, nebo někdo z jeho firmy. Bojí se, aby se mi nic nestalo. Vydělává hodně peněz a ve svém oboru má spoustu konkurence... i nepřátel."
V zamyšlení si nevědomky začnu okusovat nehet na palci, byť se tohoto zlozvyku celá léta pracně zbavuji. Ta holka je vlastně chudák, usoudím, topí se v penězích a nic
z nich nemá, díky papínkově mamonu je izolovaná od všeho a všech.
"Víš co? Půjdeme se podívat do města. Hoď něco na sebe a vyrazíme. Nemáš tušení, kolik bejvá na náměstí kluků..."
"Fakt?!" zajásá, nicméně zesmutní: "Jenže naši mě asi do Strachovic nepustí."
"A proč bys jim to měla vyžvanit?! Stačí, když řekneš, že se jdeme projít po okolí. Ani nebudeš lhát, ne?"
"No jasně!" zajásá a peláší se převléct.
Zatímco mně zabere příprava zhruba deset minut, ve kterých se lehce nalíčím, zelené vlasy spletu do francouzského copu a plavky vyměním za šortky z červenobílé proužkované džínsoviny a bílé body bez ramínek, na hlavu připlácnu babčin slamáček (šetřím její nervy, pročež si ho půjčím bez dovolení, aby o tom nevěděla) a nohy zašněruji do tenisek naboso, Josefínina výprava trvá přesně čtyřicet dvě minuty!!! Stokrát za tu dobu potlačím chuť hodit na ni bobek a odejít sama a tisíckrát zalituji, proč jsem byla tak měkkosrdcatá!
"Už jsem!" oznámí mi rozzářeně, vyfiknutá ve strečo-vých šatičkách, ve kterých ty její trojky vypadají málem jako pětky a jsou tím prvním, nač se jí každý podívá.
"Prej už," zavrčím, víc znechucena tou její sladkostí, jak by řekla máma, než otrávena dlouhým čekáním. Josefína mele a mele, pusa se jí nezastaví, spřádá celou cestu fantastické plány, od obyčejné odpolední výpravy do městečka snad očekává převratnou událost ve svém životě! Hodlá potkat nějakého fajn kluka, do toho kluka se zamilovat, zařídit, aby se on zamiloval do ní, a s ním pak prožít všechno to, o čem zřejmě před usnutím snívala!
Pravda, něco na jejím sebevědomí je! Připadám si vedle ní málem jako Popelka a u kašny obležené kluky si nadám do hus. To byl tedy nápad brát na společnou akci mnohem krásnější holku, než jsem sama!!! Každý jako u vytržení civí na ty její dvě boule, načež s uspokojením sjede štíhlou postavu, hezké nohy a skončí u panenkovsky roztomilého obličejíčku. Parta trampíků, co si v kašně chladí ušlé nohy,
dokonce sborem zahvízdá. Na mne tedy rozhodně ne!!! Copak jsem neviditelná, krucinál? Nechápu, co na ní mají, blbouni!
"Čau, Anno!" křikne na mne Rosťa. "Hledáš Romana?"
"Ne."
"Kdo je to?" dloube do mne Josefína nervózně. "Je hezkej, seznam mě s ním!"
"Dej pokoj," odbydu ji. "Mrkneme se do zámku."
"Dějepis mě smrtelně nudí..."
"V zámku je krásnej průvodce," lákám ji.
"Vážně?" zapochybuje, nicméně mě následuje.
Máme štěstí! Na nádvoří zámku se houfuje výprava u vchodových dveří, které odtrhává části vstupenek Lešek, zatímco za jinou zamyká dveře Simona. Všimne si mě o vteřinu dřív než Lešek.
"Ahoj, Anno," zamává mi. "Jdeš za Romanem?"
"Ne, proč?" pokrčím rameny, zachytím Leškův pohled a na jeho kývnutí odpovím úsměvem.
"Myslelas toho brejlatýho?" šeptne Josefína zklamaně. "Ten venku byl teda mnohem hezčí..."
Neodpovím, jsme už Leškovi na doslech.
"Snad nejdeš na zámek?" podivuje se mi Simona. "Takovou prohlídku, co minule, jen tak nezažiješ."
"Já vím," pousměji se.
"Strachovickej zámek má v sobě magnet," připustí Lešek. "Když propadneš jeho kouzlu, přitahuje tě znovu a znovu."
"Já osobně ho mám plný zuby," zasměje se Simona. "Omílat několikrát denně pořád dokola stejnou historii... brr."
Z pokladny vyleze na denní světlo Baron, přilákán naším hovorem. Byť mu Josefíniny Krkonoše neujdou, zeširoka se na mě zazubí: "Nazdar, lady. Roman tu ještě není, chodí až po pátý, do tý doby maká na stavbě..."
"No a?" přeruším jeho výlev, který mi před Leškem není zrovna dvakrát příjemný.
"Myslel jsem, že ho hledáš," namítne.
"Josefína chtěla vidět perlu baroka," zalžu a mohu si
být jistá, že mě neshodí, protože může na Baronovi oči nechat.
Baron jí však následujícím sdělením udělá čáru přes rozpočet: "Já už mám pro dnešek padla, ale Lešek vás může vzít do svý skupiny, ne?"
"Klidně," souhlasí jmenovaný, mrkne na zápěstí, odtrhne vstupenky posledním příchozím a zvučným altem se uvede: "Dobrý den, vážení návštěvníci! Jmenuji se Lešek ('ejnar a bude mi potěšením dělat vám průvodce během příštích šedesáti minut po barokním zámku Strachovice nad Rokytnou, který patří k nejmohutnějším architekturám první poloviny osmnáctého století u nás i v celé Evropě..."
Josefína se ani nesnaží zklamání maskovat, vše vsadí na poslední kartu, přitočí se k Baronovi a naivně namítne: ,,Ale my nemáme vstupenky..."
Baronovo gesto je vskutku hodné šlechtice: "Berte to jako pozornost podniku, krásné dámy."
Přídavné slovo před přízviskem dámy ji naladí, cupitá na svých jehličkách po mém boku s odevzdaným výrazem budoucí hodinu nějak přežít.
Na řečech o pomyslném magnetu možná něco bude! Přistihnu se, že mě prohlídka zajímá mnohem víc, než když jsem tu byla s babčou poprvé. Svůj podíl na tom má Leškův výklad, na kterém je znát, že ho na rozdíl od Barona historie zajímá a baví, tudíž je mnohem poutavější, živější a obšírnější, s většími podrobnostmi. Lapu každé jeho slůvko ve snaze přistihnout ho při nějakém nesmyslu, abych se mohla ukázat, leč Lešek mi tu radost nedopřeje. Bohyně vyjmenuje bez mrknutí oka, letopočty sází jak úřednice razítka a dokonce je schopen a ochoten odpovídat na vlezlé dotazy dvou hloubavých dědoušů. Zastydím se. Chtěla jsem ho načapat, abych ho mohla shodit, a přitom...! Ve škole jsem brala dějepis jako předmět, zapamatovala si nejdůležitější data, případně se více či méně úspěšně našrotila na příští hodinu látku, kterou po mě chtěli, aniž bych měla pojem o souvislostech, věděla, co se zrovna v tu a tu dobu dělo v sousedních zemích, kdo seděl na papežské stolici, jaké války se vedly a co
bylo jejich příčinami! Lešek ho bere jako koníček. V tom je ten rozdíl. Osobně mě ovšem zklame - slibovala jsem si od protekčního postavení ve skupině jaksi víc soukromých kontaktů! Lešek na mě nemá čas, věnuje se zcela svému poslání a je otázka, zda by se věnoval něčemu jinému, i kdyby ten čas měl!!!
"Je strašně hezounkej," slintá mi Josefína do ucha.
"Něco v sobě má," připustím, zaskočena faktem, že máme stejný vkus.
"Zbožňuju kudrnatý kluky. Určitě si dal udělat trvalou, že jo? Není možný, aby se mu takhle dlouhý vlasy kroutily samy od sebe."
"Jo... ty myslíš Barona?"
"Hm. Měla jsem za to, že je tvůj kluk Roman nejhezčí, jakýho jsem kdy viděla, ale Baron je krásnější. Sorry."
"Nemusíš se omlouvat," ujistím ji. "Roman není můj kluk."
"Ne?" podiví se. "Myslela jsem -"
"To si asi myslí víc lidí."
Josefína nad tím nehloubá, hrne se k východu a je na vrcholu blaha, když na nás Baron spolu s Rosťou čekají na jedné z laviček kousek od přenosného stánku s velkým výběrem pohlednic, erbů, odznáčků, mincí a všelijakých suvenýrů. Nemusím ji nijak pobízet, rovnou zamíří ke klukům. Zaváhám. Kdyby Lešek nebyl takový suchar a šel na kus řeči také! Loučí se s návštěvníky, zamyká, načež se rozhlédne, naše oči se setkají, pousměji se a když už si mnu ruce, jak pěkně jsem to zaonačila, zamíří totiž ke mně, zastaví ho jeden z těch dědků propadlých historii, na něco se ho ptá, Lešek mu odpovídá, patrně se přou, protože oba rozkládají rukama a za stálého brebentění spolu pomalu kráčí po chodníku podél nizoučké zídky ohraničující nádvoří. To snad není pravda, zuřím v duchu. Copak toho nemají dost?!?
"Anno!" zavolá na mne Baron a posunkem mne zve mezi ně, zatímco Josefína se přičinlivě chichotá.
"Moment," odbydu ho, a v tom mi padne do oka telefonní budka před levým křídlem zámku a což je mnohem
důležitější, s bídou pět kroků od Leška s tím šíleným historikem, kteří se konečně zastaví a pokračují v debatě!
V tu ránu mám plán. Houpavou chůzí se přenesu do budky, ze zadní kapsy šortek vytáhnu neexistující telefonní kartu, zasunu ji do automatu, vymačkám osm nebo devět číslic, chvíli přemítavě čekám na spojení, načež do sluchátka náležitě hlasitě a nadšeně vybuchnu: "Ahoj, Davide! To jsem ráda, že tě zase slyším! Ne, dřív jsem opravdu nemohla..." Zkontroluji Leška a s výsledkem své inspekce musím být spokojena. Jsem hlavička! Jestliže jsem si přála upoutat jeho pozornost, rozhodně slavím úspěch. Byť dál žvaní s tím dědkem cosi o hraběti Kounicovi, očima sleduje moje počínání a na rtech mu pohrává lehký úsměv. Jelikož fyzikální zákony fungují na obě strany, vím, že když rozumím já jim každé slovo, bude tomu i naopak, pročež si dávám záležet na rádoby spontánním rozhovoru: "Co dělám? Ale, to víš, nudím se ve Mlejně, prázdniny s rodiči, to je děs... Jasně, že na tebe ve dne v noci myslím! Cože? Jo, určitě... Zdálo se ti o mně? No to tě šlechtí! A co? Ne! Vážně? Neříkej..."
Když vidím, že dědek klepe Leškovi na rozloučenou po rameni, rychle hovor ukončím. "Fajn, Davide. Přece mi můžeš věřit, ne? Tady žádní zajímaví kluci nejsou, nemusíš žárlit. Leda jeden... ale ten si mě nevšímá. Ahoj. Já tebe taky."
Zavěsím, kartu skryji v dlani a pro jistotu ji zasunu do kapsy ještě dřív, než opustím budku, protože Lešek stojí stále na svém místě a zdá se, že na mne čeká. S úsměvem.
"Jak se má?" osloví mě, jakmile k němu dojdu.
"Kdo?" hraji si na hloupou.
"Ten borec, cos mu volala."
"David?" protáhnu. "Prima. Trochu žárlí, ale nemá na co."
Veselé ohníčky za Leškovými brýlemi mě maličko matou.
"Jakej je, David?"
"Dík za optání," krčím rameny. "Normální kluk. Vysokej, ramenatej, vazba, ale štíhlej, svalnatej, dělá box, víš..."
"Takže ranař, co?"
"Kdyby ti jednu utřel, druhou vezmeš o zem," odseknu napruženě, protože mi jeho veselí připadá neúměrné.
"Musí to bejt borec, když má tak dobrej sluch."
"Cože? Sluch? Proč sluch?" zeptám se vytočeně.
"No, že tě slyšel. Pozdravuj ho, jo? Ale z jinýho automatu. Tenhle totiž už přes tejden nefunguje."
Málem sebou seknu. Dělá si legraci, nebo... Nevěřícně se otočím k budce a šokovaně zírám na cedulku MIMO PROVOZ, která je z boku přilepená na prosklenou stěnu. Jak to, že jsem si těch deseticentimetrových písmen nevšimla?!?
Lešek se zřejmě tak výborně nepobavil od Silvestra, jeho řehot mě pálí v zádech, když poraženě kráčím k Baronovi, Rosťovi a Josefíně.
"Máme přijít na mejdan," oznámí mi nadšeně. "Obě!"
"Dneska večer," potvrdí Baron. "Zámecká párty."      ;
"Jak to? Copak je zavírací den?" pokouším se zamluvit horkost ve svých tvářích a na Leška, který k lavičce dorazí o krok po mně, se ani nepodívám.
"Babička na tyhle věci nebere ohled," baví se Baron. "Přitížilo se jí, naši musej odjet. A my to rozjedem."
"Už se těším!" kvikne Josefína.
"Nevím, jestli půjdu," zahučím potupeně.
"To bys mi přece neudělala!" děsí se Josefína.
"Co tobě," směje se Rosťa. "Hlavně Romanovi!"
"Musíš mu dát druhou šanci," tlemí se Baron. "Byl z toho chudák celej pryč, že tě nedostal..."
"On se vám pochlubil?"
"Rosťa s ním mluvil na stavbě," baví se. "Prej byl přešlej mrazem, to víš, prvně v životě narazil na slušnou holku, tak to s ním zamávalo."
Za skly Leškových brýlí se mihne cosi jako zájem a jen díky tomu účast na večerní párty přislíbím. Zdá se, že cesta vede úplně jinudy než přes sexuální úspěchy!!! 
Jestliže jsem ve skrytu duše doufala, že Josefíniny rodiče své vzorné dcerce mejdan rázně zatrhnou, pletla jsem se. Pravda, neřekla jim, že jde o mejdlo, vylíčila jim akci jako večerní prohlídku zámku, proti které nic nenamítali, pan Markovický nám dokonce nabídl odvoz a paní Markovická neváhala běžet umluvit kadeřnici, aby Josefíně v době svého volna vyrobila z dlouhých vlasů umný účes, který v kombinaci s večerními šaty z černého sametu působil vskutku efektně.
"Ta je rozkošná!" rozplývaly se matka s babčou jako o závod a stejně dvojhlasně do mne hustily svoje tipy, co si mám obléct. Neposlechla jsem je už z principu!!! Původní plán vzít si mini a koženou bundu vzal za své, schválně jsem se narvala do nejodřenějších džínsů s dírami na zadku i kolenou, vytahaného trika o pár čísel většího a zelené vlasy zapletla do spousty drobounkých tenoučkých copánků, které se mi kolem hlavy svíjely jak háďata kolem Medúzy.
Máma stačila otevřít pusu, když jsem ji rychle varovala: "Mysli na svou migrénu!"
Myslí, víc nepromluví. Místo ní spráskne ruce babča: "Propánajána, Bořivoji, zakroč!"
Tátovi samozřejmě za rozčilování nestojím!
"Hastroše dělá ze sebe," pokrčí rameny a dál nevzrušeně navazuje dvojháček na vlasec.
Zpupně trhnu rameny. Prý hastroše!
Babča do mne hučí ještě cestou na parkoviště, kam mě iniciativně doprovází, načež když vidí, že její trylky mají stejný ohlas jako mluvit do dubu, změní téma a šeptem mi nařídí: "Dávej na ni pozor."
Tuhle dobře míněnou radu dost dobře nechápu, teprve když vystopuji směr babčina pohledu, pochopím. "Jsem snad Josefínina chůva, nebo co? Proč bych ji měla hlídat?"
"Mají jen tu jednu a zvláště tatínek se v ní vidí..."
"Hlavně, že naši mají dvanáct dětí do tuctu!"
Babi na chvíli umlkne, asi jí dojde, jaký vyřkla nesmysl. "Ty se neztratíš, o to nemám strach."
"A ve mně se tatínek nevidí," doplním ironicky.
"Josefína je mladší," vyrukuje babča s argumentem.
"O půl roku," prsknu pobouřeně. "Smiř se s tím, že já ji hlídat nebudu. Snad sama ví, jak se má chovat, ne?"
Markovický, mistr přetvářky, nás nažene do auťáku, jímž není nic menšího než bavorák, tudíž jsme ve Strachovicích dřív než se stihnu do pohodlného křesla zabořit.
"Příjemnou zábavu, kukačky," popřeje nám, Josefína ho na rozloučenou políbí na hladce oholenou tvář (nevzpomenu si, zda jsem si za celý svůj život dala s tátou jedinou pusu!), zamává mu a hurá do zámku. Mávnutím kouzelného proutku je z ní docela jiný člověk, žádná vzorná děvenka.
"Dělej," pobízí mě netrpělivě a vůbec jí nevadí, že si jehličky lodiček odírá o štěrkový povrch nádvoří. Zadívám se na temnou siluetu zámku. Jdeme pozdě (kvůli komu asi), na náměstí padl soumrak a světla lamp jej osvětlují nepříliš dostatečně, přesto si všímám matné záře unikající škvírami v žaluziích předních oken levého křídla. Rychle si v duchu vybavím interiér zámku - tam je přece taneční sál! Pobaveně se uchichtnu, Baron to skutečně rozjíždí ve velkém, když se nebojí ani vyzrazení! Ani mě nehne obíhat zámek zadem, chytím Josefínu za ruku a ve stínu vrhaném budovou přeběhneme k obytné části, kde stisknu tlačítko zvonku.
"Jak vzrušující!" vzdychá Josefína. "Mejdan na zámku..."
"Vždyť ses těšila na diskovečer ve Mlejně," připomenu.
"Bejvávalo," mávne rukou.
"Hurá," udělá Baron, jakmile nám otevře. "Už jste netrpělivě očekávané, krasotinky. Honem dovnitř, tady i stěny mají uši... A náměstí oči, haha."
Josefína vklouzne do temné chodby, počká, až Baron zamkne, a s chichotáním přešlápne. "Kde tu máte WC?"
Zvednu oči v sloup. Panebože, takovou kámošku mít leda za trest! Nevím, zda potřebuje doopravdy, či jde jen o průtahy, aby mohla zůstat s Baronem o samotě, každopádně mi to v obou případech přijde hned na úvod dost trapné.
"Zavedu tě tam," nabídne jí Baron.
"Doufám, že to není kadibudka někde na dvorku..."
"Toalety byly vybudované už v devatenáctém století," uklidní ji Baron, a mne pobídne: "Jdi dál, Anno. Roman je už nervózní jak sáňky v létě."
Přikývnu a abych dopřála Josefíně co nejdelší soukromí, když už se tak snaží, rozběhnu se úprkem. Nemám sice baterku, leč ani ji nepotřebuji, část chodby spojující byt kastelánovic rodiny se zámkem a temnou chodbu dozadu k tanečnímu sálu a pracovně Jana Adama zvládnu, možná ji budou mít osvětlenou, když slaví tam!
No jistě, žádný problém, usměji se v duchu, jakmile
zaslechnu hudbu. Nejen že skotačí přímo v sále s okny dokořán, 
ale klíďo píďo tam vyhrává magneťák! Ačkoli...
Ta hudba je dost zvláštní. Kdepak disko, zní dobově, patrně
na Josefíninu počest vystrojili zámecký ples se vším všudy!
se mnou tolik štrapací nenadělali.
Uvědomím si, že nejsem v chodbě sama. Cíp modrých šatů právě mizí pár kroků přede mnou ve dveřích sálu.
"Simčo?" hádám a rozběhnu se, abych ji dohonila. K Renatě mi dlouhé šaty nesedí, pak jedině Eva... Au! Div si o
zavřené dveře nerozrazím hlavu. Musela mi zavřít těsně před nosem, potvora, asi mě neslyšela...
Vpadnu do sálu jako velká voda- a v první chvíli ztratím orientaci, kde vlastně jsem. Uvnitř je totiž ticho, tma a pusto! Moje oči přivyklé na šero už z chodby se rozkoukají velice snadno, svit pouličních lamp pronikající skrz žaluzie dostatečně osvětlí dokonale prázdnou místnost. Že bych se spletla a vlezla do jiného sálu? Ale ne, tohle je taneční sál, poznám ho podle výzdoby na stěnách a hlavně obrazu Anny Berchbergové v modrých šatech...
V ten okamžik mi naskočí husí kůže. Co jsem vlastně uviděla?! Cíp modrých šatů??? A co jsem slyšela??? Pár vteřin nehnutě zírám na tmavou siluetu ženy zvěčněné na obraze a cítím, jak se mě zmocňuje děs. Ne strach, to by bylo příliš slabé slovo. Mou bytost prostupuje děs, který mě nabádá otočit se na podpatku a pádit co nejdál! Zároveň
se však bojím otočit se k sálu zády. Ze zápachu vonných tyčinek se mi dělá až mdlo, žaludek mi plave na vodě a každý nerv v mém těle vibruje v nejvyšším stadiu pohotovosti.
Pomalu, pomaloučku vycouvám ze sálu, potichu zavřu vysoké těžké dveře a protože hysterický děs neustupuje, neodvážím se bůhvíproč na chodbě rozhlédnout, podívat se byť jen koutkem oka směrem k pracovně. Všechen šumot a praskot a ostatní zvuky přehlušuje hlasité dunění tepu mého srdce, slyším ho ve všech cévách, žílách i kapilárách, myslím, že bych neměla přes tenhle rachot šanci zaslechnout nikoho, byť by stál za mými zády a natahoval po mně kostnaté pařáty!
Přesto svůj strach ukočíruji v té míře, že temnou chodbu opustím spěšnými kroky, ne úprkem, a jakmile se ocitnu v místech, kde prosvítá náměstí, hrůza ze mne náhle opadne, tady se cítím v bezpečí nebo co, s úlevou se rozběhnu.
Najít Baronův pokoj mi nedá žádnou práci. V hudbě, která jím otřásá, poznám skupinu Scooter, na stole stojí mísa s bowlí, zábava duní v plném proudu. Josefína vesele popíjí s Timothym. S křečovitým úsměvem odpovím na jejich vítání.
Roman mi vystartuje vstříc. "Kdes byla?"
"Ale... Zdržela jsem se." V záři elektrického světla totiž vypadá prožitá hrůza tak nějak... směšně. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem neviděla a neslyšela nic! Všechno se dá vysvětlit. Nemohla jsem vidět zvenčí světlo, protože v sále přece není zavedené! Nejspíš odlesk pouličních lamp v tabulkách oken. Hudbu mohl vyvolat nějaký sluchový klam a cíp modrých šatů, nesmysl, v té tmě bych nemohla rozpoznat barvu, i kdyby modré byly! Jarešová, Jarešová, pokárám se. Tím, že ti začíná solidně hrabat, se ostatním nechlub!
"Chtěl jsem pro tebe jet, ale Baron říkal, že přijdete obě," omlouvá se mi Roman. "A ten včerejšek..."
"Hm?"
"Bál jsem se, že ses naštvala."
"Ne, proč? Mně se to líbilo," ujistím ho.
Mou odpověď si vyloží poněkud osobněji, políbí mě a patrně si dělá nesmyslné závěry o dnešní noci, chlapec. Mejdan je prima, Josefína nadšením piští a vůbec je ji slyšet nejvíc, chová se vyloženě nemožně, jako by tu byla hlavní a všichni ostatní jen a jen kvůli ní. No, kluci ji v tomhle názoru jaksi... utvrzují, krom Romana jsou z ní vedle, mohou se přetrhnout, aby si připila, zatancovala nebo jen tak pobavila zrovna s nimi! Saša by se tak určitě nechoval, jenže Saša tu dnes není. Ani Simona. Rosťa, Bimbel, Baron i Tim ji obletují jak vosa olízaný bonbon, takže Renata, které si nikdo nevšímá, má pěkně kyselý výraz, a Eva prohlásí, že to dítě je vyspělé bohužel jen tělesně. Leč právě ty tělesné proporce jsou zřejmě rozhodující!!!
Asi o hodinu později se v pokoji objeví Lešek. Nalije si bowli, sedne si stranou a když Josefíninu přízeň vybojuje Baron a o její požehnané kopečky se otírá při ploužácích, chvíli se baví s Bimbelem, pak s Timem, načež zůstane na gauči sám. Roman je zrovna zaujatý výrobou další dávky bowle, do které spolu s Rosťou nalijí opět úplně všechno, co najdou, málem i okenu, odhodlám se a přistoupím až k němu.
"Máš tu volno?" ukážu na pohovku.
S úsměvem kývne. "Ahoj, Anno."
"No, čau. Ty, Lešku... Já nevím, jak to děláš, ale kdykoli tě potkám, tak se prostě kapitálně ztrapním."
Moje upřímnost boduje, pobaveně se zasměje a ujistí mě, že to zdaleka není tak zlý, jak nadělám. "Aspoň je legrace."
"Jo, se mnou si užijou." zazubím se. "Zvlášť naši."
"Ty seš dost živel," uzná. "Chudáci..."
Dvojhlasný smích je nejlepším lékem na rozpaky a také báječným přibližovadlem, najednou jsou z nás staří známí.
"Vážně se jmenuješ Lech?"
"Máma je profesorkou historie," vysvětlí.
"A vzhlédla se v polských dějinách, co? To se ti teda šeredně pomstila..."
"Proč pomstila? Mně se to líbí," převeze mne. "David se jmenuje každej moula, ať dělá box, nebo ne."
"Nevím. Já ho neznám."
"Tak promiň. Mně vážně moje jméno nevadí. Neměnil bych."
"Zato já okamžitě!" svěřím se mu.
"Ty?" podiví se. "Vždyť se jmenuješ tak pěkně, Anna."
Pohlédnu naň nedůvěřivě, ale ne, nezdá se, že by si ze mne utahoval. "V naší rodině se dávají jména jak podle rodokmenu. Křestní jména holek jsou na A. Prababička se jmenovala Adéla, babi je Alžběta, máma Alice, na mě zbyla Anna. Došla jim fantazie! Ančo, podojilas kozu? Andulko šafářova, husičky nemáš doma... Příšerný."
"Přeháníš," usměje se. "Každý jméno je hezký, pokud se nějak nekomolí. Ty nejsi Anča ani Andula. Anna zní pěkně."
"Poněkud zastarale. Nemoderně."
"No a? Jmenovaly se tak i šlechtičny. Anna Rakouská, Anna Stuartovna, Anna Svídnická nebo Anna z Berchbergu..." Na okamžik umlkne, aby se na mě zamyšleně zadíval. "Víš, že jsi jí podobná? Až na ty zelený vlasy."
Víc probrat nestihneme, zezadu mě obejme Baron, kterému uzmul Josefínu na ploužák Bimbel, pročež mě vyzve k tanci. Souhlasím, byť mě zamrzí, že to nenapadlo Leška!
Chvíli tlacháme o hloupostech, převážně se ze mne snaží vytáhnout, jak moc je Josefína přátelská, pak si vzpomenu: "Proč vy to tu vykuřujete vonnými tyčinkami? Kvůli molům?"
"To je jen pověst," pousměje se.
"Jak - pověst?" nechápu. "Já je v tanečním sále cítila."
Baron ztuhne. "Kdy?"
"Vždycky, jakmile do něj vlezu," odvětím. "Nejvíc ale dneska večer."
"Tys byla v tanečním sále?! Teď večer? A sama?"
Náš rozhovor neujde pozornosti ostatních, zírají na mne jako na exota.
"No a?" pokrčím rameny. "Hledala jsem vás tam. Zvenčí mi připadalo, že se v sále svítí, tak jsem tam běžela. A nic."
Josefína, která stejně jako já netuší, oč jde, se hloupě
rozchichotá, patrně má toho věčného připíjení plné kecky, Eva se zamračí a Renata vyjekne. "Straší!"
"Leda tobě ve věži," sjede ji Rosťa a ke mně dodá: "Hele, princezno, nehoupej nás. Roman ti pošeptal do ouška pověsti o řádění místního strašidla, že jo?"
Nechápavě pohlédnu na Romana. "O čem mluví?"
"Já jsem jí nic neříkal," zastane se mě.
"Tak kdo ti to řekl?" vyzvídá Baron.
Zírám z jednoho na druhého. "Ale co?"
"Anna nelže," ozve se Lešek s pousmáním. "Minule jsem ji potkal v chodbě před sálem. Byla tam. Sama."
"Další blázen, co věří na duchy," odfrkne Rosťa.
"Vysvětlí mi někdo, o co jde?"
"O ducha Jana Adama," prohlásí Baron, nalije si bowli a pustí se do vyprávění. "Na jedný straně jsou fakta, na druhý domněnky, pověry, pověsti a jistý... úkazy. Fakta jsou doložená, totiž Jan Adam byl milovník umění všeho druhu, honu a společenských zábav. Pak ale na jednom honu spadl z koně, těžce se zranil a zchroml. Napadal na jednu nohu a podle všeho mělo zranění páteře i druhej efekt, a to poškození mozku. Společenský zábavy rázem skončily, na zámek nepřijížděli žádní hosté, nekonaly se divadla, hony, dokonce tu nechtěl nikdo ani sloužit, vykládaly se dost hrůzostrašný historky, z tý doby je právě i ta tajná chodba a kobka pod studní s nálezem dívčích koster... a celé sady mučidel. Nejvíc si s ním asi užila jeho manželka Anna. Do té doby se s ní chlubil, byla mladá a krásná, pak asi začal žárlit a v chorým mozku se mu honilo bůhvíco. Podle narážek kronikáře ji snad týral i hlady. Na smrtelný posteli, pochopitelně neumřela přirozenou smrtí, ho proklela. Jan Adam její tělo pohřbil neznámo kam a když brzy po ní zemřel i sám, ani jeho tělo nebylo uloženo do rodinné hrobky. Potud kronika a fakta. Podle domněnek jsou on i Anna někde tady... přímo v prostorách zámku, ale i když to tu pročmuchávali odborníci a hledali je i sonarem, žádnej výsledek. No, a teď trochu záhad. Podle pověsti jsou pohřbeni tam, kde je cítit kadidlo... což je právě v tanečním sále a soukromé pracovně Jana
Adama. Tam bývá navíc občas cítit i kouř jeho dýmky. Prý se tu oba procházejí coby duchové hledající věčný klid. Anna byla několikrát spatřena v chodbě před sálem, rejdiště Jana Adama je v pracovně a také té části půdy, která je absolutně nepřístupná a zapečetěná, nedostane se tam ani toulavá kočka, ani myš."
Josefína zapiští: "Já se bojím!"
Tim jí dá cvaknout lahváče a hned je zase klid.
Vybavím si v duchu kroky, které jsem slyšela nad svou hlavou při minulém tahu. Ty kulhavé, šouravé kročeje, jako by někdo za sebou tahal zmrzačenou nohu...
"Říkáš prý," napadne mne, "ale viděl je někdo doopravdy?"
"Bláznivý uklízečce nemůžeš věřit," uchichtne se Roman.
"Nováčková z pokladny se bojí i při detektivce, pak vidí i to, co není."
"Loňská průvodkyně," mávne rukou Rosťa, "sice tvrdila, že Annu potkala, jenže až potom, co se to dozvěděla."
"A co ty kroky?" dorážím. "Barone, ty tu bydlíš!"
"Já je slyšel," pousměje se. "A ne jednou."
"Fakt?!" vyjeknou holky.
"Celá jejich rodina," doplní Roman.
"Bydlíme tu přes deset let, to se nashromáždí," pokrčí rameny. "Když jsme se nastěhovali, naši z toho byli dost paf. Nejvíc matka... Táta na duchy nevěří, ale změnil názor. Nechtěl se chlubit veřejnosti, takže jsme sedli do auta a jeli za bejvalým kastelánem, jako se ho nenápadně zeptat, co to má bejt."
"No a?" vydechne Eva.
"Říkal, že si zvykneme," usměje se. "A měl pravdu."
"Takže tu bydlíte společně s duchy?!"
"Netvrdím, že to jsou duchové," pokrčí rameny. "Zvykli jsme si na určitý... úkazy a vjemy, který si neumíme vysvětlit. A neumí je vysvětlit ani odborníci. Studoval to tady celej tým parapsychologů a dospěli ke stejnýmu závěru, co napadlo i nás. Poradili nám, že si toho nemáme všímat. Prostě když se něco děje, v žádným případě do
toho nesmíme zasahovat. Takže se dá říct, že tady bydlíme s Janem Adamem vcelku ve shodě, my necháváme na pokoji jeho, a on nás."
"A ten kouř?" zajímám se, protože mi to vrtá hlavou.
"Totéž. Vtip je ale v tom, že ho necítí každej, stejně jako každej neslyší kroky. Doktor nám říkal, že záleží na každým, jak moc je senzitivní a schopnej vnímat a zachytávat paranormální jevy."
"Takže tys slyšel kroky, cítil kouř. Věříš tomu?" dožaduji se od Barona konkrétní odpovědi.
Na chvíli se zamyslí, mrkne po Josefíně, která strach zahání bowlí na střídačku s dvanáctkou, a prohlásí: "Já jsem bohém, takže jsem nad jistý maličkosti povznesenej."
Jeho výroku se zasmějeme, nicméně ve svém výslechu pokračuji, tohle téma mě maximálně zajímá!
"Hele, já sem chodím za Baronem celejch deset let," řekne mi Roman. "Těch tahů, co jsme tu podnikli...! Zámek znám líp než jeho původní architekt, haha... Nikdy jsem nic neviděl, neslyšel, necítil. Já tomu nevěřím."
"Totéž," kývne Rosťa a Bimbel se k němu hned přidá. "Prošmejdili jsme i tu půdu. Tam prostě nikdo nemůže chodit. A navíc, podle mě je duch, když bych dejme tomu byl ochotnej přemejšlet v týhle ujetý dimenzi, nehmotný konzistence, takže nemůžu věřit, že něco nehmotnýho může dupat."
"Ale Baron tomu věří," namítnu. "Máte ho za blázna?"
"Ne," odvětí Roman.
"No proto!" zazubí se Baron. "To bych jim dal!"
"Jen si myslím, že to, co on viděl, cítil nebo slyšel, jde vysvětlit rozumným způsobem," usoudí Roman.
"Každopádně je zakázáno vodit návštěvníky do pracovny Jana Adama," podotkne Lešek, který do té doby jen zpovzdálí pozoroval naši debatu. "Z rozumných důvodů..."
"Jak to?" vyletí Eva současně s Renatou.
"A to je místnost zařízená a na prohlídkový trase."
"Jaký jsou ty důvody?" otočím se zpátky na Romana.
"Davový halucinace udělají své," usoudí. "Někdo by si mohl třeba myslet, že něco vidí, a ostatní by se přidali."
Baron odpoví rozumněji: "Nevím, jestli ty důvody, proč tam nesmíme vodit lidi, jsou rozumný, každopádně jsou pro jistotu. Aťuž tomu odborníci věří, nebo ne, pro všechny případy, kdyby náhodou, si jistí zadní vrátka."
"Pojďme se tam podívat," napadne mne.
Josefína zapiští, že ona nikdy, ovšem když kluci souhlasí a Baron shání baterky, jde také. Renata se samotná necítí jistě ani v Baronově pokoji, takže na lov duchů se vydáme komplet i s Timem, který je víc opilý než pověrčivý.
Desetičlenná parta nadělá poměrně dost hluku, byť se snažíme jít tiše, tudíž nezaslechnu ani ozvěnu plesové hudby či jiný záhadný zvuk. V chodbě osvětlené našimi světlomety se žádné stíny, natož s modrými sukněmi, neskrývají, a taneční sál je dokonale tichý a prázdný.
"Tak co?" dožaduje se Roman mé kapitulace. "Straší tu někdo?"
"Krom nás," dodá Rosťa a holky se vděčně zasmějí.
Všechno se zdá v absolutním pořádku, až... až na ten protivný, vlezlý štiplavý zápach kadidla, nebo vonných tyčinek, obojí mi připadá stejné.
"Copak vy to necítíte?" nechápu. Vždyť se málem dusím!
Baron nezapírá: "Já jo. Ale na druhou stranu nezaujatě připouštím, že to můžu mít vsugerovaný a že mi tak rnůže vonět třeba nějaký konzervační činidlo."
Bimbel hlasitě začenichá. "Blbost. Tady smrdí leda zatuchlina, nic, co by připomínalo kouř nebo kadidlo."
Můj názor podpoří pouze Josefína s Renatou, jenže těm dvěma kráčmerám nevěřím co by se za nehet vešlo, Josefína je stříklá, že málem ramenem vyrazí futra, jak jí jsou dveře malé, a Renata se nejspíš snaží dělat zajímavou.
"Necítím nic," pronáší Eva, nicméně dodá: "Ale po těle mi zrovna dvakrát příjemně není. Dřív jsem ti, Barone, bydlení na zámku záviděla. Ode dneška nebudu."
"Zvykla by sis," mávne ledabyle rukou.
"Proč si nepořídíte aspoň psa? Takovou nějakou baskervillskou bestii?"
Roman koutkem oka pohlédne na Barona a zasměje se. "Psům se tady nelíbí."
"Každej děsně vyje," potvrdí Baron. "Táta chtěl psa, koupili jsme vlčáka a po týdnu jsme ho museli vrátit majiteli. Zní to blbě, ale on se tu bál. Mysleli jsme, že je to v tom psovi, Roman zkusmo přivedl jejich Míšu — a totéž. Bimbelovic kolie se mohla zvencnout, a to je přitom pes, kterýho hned tak něco nezvedne."
"Jak sis rozumně vysvětlil tohle?" otáži se Romana.
"Že ty kecy o senzitivním vnímání platí nejen na lidi, ale i na zvířata. Zvířata mají tenhle cit vyvinutější, jsou schopná postřehnout zvuky, o kterých netušíš. Ti psi mohli slyšet cokoli. Tohle je stará budova, všechno tu pracuje, praská, šelestí," odpoví mi.
Nechám si jeho názor projít hlavou. A nejen já, všichni se na okamžik odmlčí, takže na vlastní uši slyšíme najednou celou kakofonii slaboučkých zvuků, které za běžného hovoru nevnímáme. Ve velkém prázdném sále se rozléhají dutě a tak nějak s ozvěnou, což zní tím víc strašidelně.
"Jsou to dva roky, co jsme zažili slušnej poplach," vzpomene si Baron, "Sedíme takhle u večeře a najednou zvoní pan Rytinář, bydlí naproti na náměstí, a povídá tátovi, že prej jsme zapomněli v přízemí levýho křídla zhasnout, tak ať nás to nestojí moc peněz. Tátu to vytočilo, poněvadž dole v levým křídle je taneční sál, kde není elektrika, takže se tu nemohlo nechat svítit, letěli jsme se podívat zvenčí, je to blíž než pobíhat chodbami zámku. Rytinář nekecal! Přes žaluzie šlo jasný světlo, který viděla nejen naše rodina, ale i pár sousedů. Táta křikl na mámu, ať volá hasiče, popadli jsme hasáky a hnali jsme sem, do sálu. Zbytečně. Nehořelo tu, nic nesvítilo, prostě ticho, tma, klid."
Chloupky na pažích se mi staví do pozoru. Baron popisuje situaci, kterou jsem před pár hodinami prožila!
"To přece není možný," namítne Eva.
"Třeba byl úplněk a měsíční svit se odrážel v tabulkách,"
prohlásí Rosťa. "Tady je to sklo pěkně hrbolatý, jestli jste si všimli, to lomí paprsky o sto šest."
"Třeba byl," pokrčí Baron nevzrušeně rameny.
"Dřív neuměli udělat rovný sklo?" zajímá Evu.
"To je stářím," vysvětlí Lešek. "Vnitřní struktura skla se bortí, stéká dolů. Když koukneš zblízka, zjistíš, že nahoře je tenký, zatímco dole tlustý a hrbolatý."
"Jdeme," zavelí Bimbel. "Bowle zahálí..."
Hrneme se chodbou, když Baron začne postrádat Jose-fínu. Dosud stála vzadu a chichotala se, či pištěla strachy, ovšem teď tu prostě není!
"Že by se sama vrátila?" zapochybuje Roman.
"Proč sama?" usměje se Lešek. "Chybí tady Tim."
"Ti maj naspěch," odfrkne Baron a má naspěch taky, peláší chodbou, aby zjistil: nejsou ani v jeho pokoji!
"Unesl je!" vydechne Renata. "Šílenej Berchberg!"
Rosťa se drží reality: "Budou u Elišky."
Barona se tahle skutečnost dotkne snad víc, než kdyby Josefína padla za oběť duchům, a ačkoli se mu kluci smějí, neváhá se vydat na špionskou akci do pokojíku lásky služebné Elišky, aby byl za pár minut zpátky se zachmuřenou tváří.
"Tohle tomu anglickýmu bastardovi nedaruju!"
Zpozorním. "Co tam dělají?"
Moje otázka přijde k smíchu všem krom Barona, který mi mrzutě odpoví: "Byl bych sprostej, kdybych to pojmenoval, takže počkej za devět měsíců, třeba se semínko ujme."
Ta holka to vzala od dostaveníček s Mozartem přes diskotéky ve Mlýně až po mejdlo na zámku hopem! Ostatně, Barona v jeho smutku utěší ochotná Renata, se kterou se zavře v ložnici svých rodičů. Vysmeknu se Romanovi a přisednu si k Leškovi, abych ho vyrušila z debaty vedené s Rosťou o spalovacích motorech či jakých nesmyslech.
"Tys mi předtím jedinej neodpověděl," obviním ho. "Ptala jsem se všech a teď opakuji pro tebe: věříš na duchy?"
"Jsem ateista, Anno, ale pobyt na tomhle zámku mě trochu rozhodil. Protože patřím k té senzitivní skupině, musím říct, že jsem tu za půldruhýho měsíce viděl a zažil takový věci, že jsem začal o lecčems pochybovat. Na duchy nevěřím."
V jeho řeči poněkud tápu. "A čemu teda věříš?"
"Například jedný holce, že je mi věrná, pak věřím sobě, svýmu tátovi," zasměje se pobaveně, načež zachytí můj protest a dopoví: "Zpátky k věci, fajn. Nevěřím na duchy, ale... nedokážu to popsat. Něco tady je. Nevím co. Duchové ne, spíš energie... Jsou místa na světě, která jsou nabitá energií, ať pozitivní, či negativní. Energie nikdy nezaniká, pouze se přeměňuje. Tady bych možná hledal vysvětlení. Žila tu spousta lidí, prožili tu své osudy, řadu let, celé své životy... Třeba Jan Adam. To byla osobnost s obrovskou myslivnou, dělal tolik věcí! Obdivuji ho. Musel mít kolem sebe ohromnou auru, sršel energií jak transformátor. Kam se poděla po jeho smrti?"
Takže doma má holku, bleskne mi hlavou.
Romanovi se moje přízeň věnovaná komukoli jinému nelíbí. "Co tu pořád vyvoláváte duchy?"
Tenhle nápad mne nadchne. "Zkusme vyvolávat duchy."
Kluci jsou pro, Eva váhá a Lešek k mému údivu odmítne.
"Ty se bojíš?!" nařknu ho překvapeně. "Teď jsi říkal, že na duchy nevěříš."
"Ať už něco je, či není, a ať je to cokoli, co umíme, nebo neumíme vysvětlit, nemá se to pokoušet," ohradí se.
"Srdnatá děvenka," zhodnotí mou odvahu Bimbel. "Ty by ses nebála strávit noc ani na Šibeničáku, co?"
"Co je zase tohle?" vyprsknu smíchy.
"Kousek od Mlejna je nahoře na kopci, kterýmu se říká Šibeniční vrch, protože tam kdysi bylo popraviště, zřícenina Janova hrádku," vysvětlí mi Eva. "Bejval to loveckej hrádek, ale zbylo z něj jen pár zdí, v osmnáctým století vyhořel a zchátral. Pověst tvrdí, že se tam slétají čarodějnice, který tam kdysi upálili."
"Ne nadarmo se to tu jmenuje Strachovice, co?"
"Vsaď se, že tam nepřespíš," provokuje mě Roman.
Mrknu na Leška, který se tváří náležitě pobaveně, a trhnu rameny: "Klidně."
"Zítřejší noc," popichuje Rosťa.
"Přijdeme tě tajně zkontrolovat," slibuje Bimbel.
"Poslužte si," usměji se líbezně.
Cenu, kterou přenocováním na Janově hrádku získám, nestačíme domluvit, protože se otevřou dveře a Tim nám s nevinným výrazem oznámí, že Džouzephin's head aches.
Situace je však mnohem černější. Kdyby ji bolela pouze hlava! Josefína má barvu čerstvě posečené trávy, pod očima jí promodrávají kruhy a podle mohutného škytání je nám jasné, kam se jí stěhuje žaludek. Tak tak že stihne doběhnout do koupelny, hodit příšernou šavli z větší části do záchodové mísy, z menší na krásné sametové šatičky, které záhy přestanou být krásnými, nablinká si dokonce i do lodiček! Spolu s Evou seji snažíme napravit studenou vodou, vymácháme jí celou hlavu bez ohledu na umný účes v umývadle, takže je nejen pozvracená, nýbrž i mokrá, a přestože na ni pustíme noční vzduch otevřeným oknem, je nám jasné, že tuhle opici jen tak nerozchodí! Podle původního ujednání bych měla zavolat do Mlýna panu Mar-kovickému, ovšem při pohledu na jeho dceru si tenhle taxík neodvážím zjednat!
"Měla by jít do Mlejna pěšky," usoudí znalecky Rosťa.
"Tě lituju, Anno," řekne mi Bimbel. "To si s ní dáš..."
"Mě lituješ?!" vyprsknu. "Vy jste si s ní připíjeli, tak ji tam koukejte dovléct."
Kluci jsou pěkní křiváci! Alespoň tedy Bimbel, který najednou strašně chvátá domů, a Baron, jenž na plnou pusu prohlásí, že s kurvou se dřít nebude. No jistě, uražená ješitnost ! Ten, kdo má na jejím stavu lví podíl, tedy Tim, se z úkolu vykroutí vskutku originálně: "I dont under-stand."
A to mu to telíme anglicky!
"Nepřemlouvejte ho," varuje nás Lešek, "pokud se nechcete dřít i s ním. Nejdýl v půlce cesty by zkolaboval."
Nakonec se vydáme na pěší túru do Mlýna v pěti: já, Roman, Lešek, Rosťa a Josefína, která stále někam padá,
nejčastěji do příkopu, ustýlá si přímo na asfaltce, případně zpívá falešným sopránem, až se hory zelenají takové sprosťárny, div se nečervenám! Po dvou kilometrech usíná za chůze, což je ještě horší, kluci ji musí takřka nést a byť je postavy štíhlé, pěkně se s ní nadřou, ačkoli se neustále střídají. Svou výhodu to má: z Romanovy strany jsou ke mně vyloučeny sebemenší důvěrnosti! Lehkonoze poskakuji vedle kluků, řehtám se jejich průpovídkám, vnímám poezii srpnové noci a zcela ignoruji Romanovy náznaky, co podnikneme, až se zbavíme nepohodlného zavazadla, prý je hřích ukončit krásnou noc tak brzy a podobné narážky.
Bohatě osvětlený komplex Mlýna prozařuje les už od odbočky z hlavní silnice, taneční hudba se line do kraje, hladina bazénu se lákavě mihotá ve vlahém nočním vánku a v recepci sedí můj starý známý noční vrátný.
Protože Josefína poslední úsek cesty vyloženě vytuhla, Roman s Leškem ji musí donést až do recepce. Vrátný vyděšeně vyskočí. "Co se slečně stalo?!"
"Slečně se neudělalo dobře," uchichtnu se.
"Mám volat záchranku?"
"Spíš záchytku," podotkne Rosťa.
Vrátnému to zapaluje, jakmile se skloní nad Josefínou, kterou mu kluci složí částečně do křesla a kusem těla na recepční pult, natáhne nosem a poznamená: "Pivo a fernet..."
"Místo záchranky zavolejte pana Markovického," poradím mu. "Ale... prosím vás, přesně za tři minuty, jo?"
Děda je formát. "Ty se stihneš uklidit za dvě minuty."
"Abych měla rezervu," bavím se, otočím se na kluky, kteří se prozíravě pakují z recepce, a na Romanovu gestikulaci udělám pá pá. Notně ho tím vytočím.
"Co blbneš?!" volá za mnou.
"Musím se vyspat na zítřejší Šibeničák," zazubím se naň mile a ani mi ho není líto, přestože se mu Lešek nepokrytě směje a Rosťa si velice srozumitelným gestem otírá nos.
"Abys tam přišla," baví se Rosťa. "Čau."
"Letní sny, Anno," popřeje mi Lešek trošku zvláštně.
Kdybych neměla k dobru pouhé dvě minuty, snad bych... Naposledy klukům zamávám, Romanův výraz už není překvapený, nýbrž nakvašený, ani se nerozloučí, nezdvořák!, peláším ke schodišti a dál chodbou k našemu pokoji. Ze všeho nejméně toužím po setkání s Markovickými!
Štěstí mi přeje. Nesetkám se vůbec s nikým a babča můj příchod zaspí. Bez sprchování se kácím do postele a sny, které se mi zdají, skutečně nepostrádají voňavé letní touhy, přání a lásky. Jen... Roman v nich chybí.

9.   KAPITOLA

O poklesku skvělé a vychované Josefíny se dozví celý Mlýn, moji rodiče a příbuzní pochopitelně nejsou výjimkou.
"Proboha, cos to vyvedla?" děsí se matka.
"Já?" hraji si na udivenou. "Děda z vrátnice ti potvrdí, že jsem byla úplně v pořádku."
"Ano, to říkal," připustí máma. Zřejmě tamtamy Mlýna notně podceňuji, co mě sotva napadne, to už je skutečností!
"Prý je jí hrozně špatně."
"Se nedivím," uchichtnu se. "Vylemtala pár piv, litr bowle a podstatnou část ferneta."
O intimní mezihře v Eliščině ložnici pro jistotu pomlčím.
"Pan Markovický děsně vyváděl, počkej, až tě potká, nabančí ti," straší mě mamka poněkud nesmyslně.
"Proč jsi na tu děvenku nedala pozor?" vyčítá mi babča.
"Myslela jsem, že při té dokonalé výchově Josefína sama ví, jak se má chovat. Bohužel to nevěděla."
"Anna není plnoletá, nemůže přejímat zodpovědnost za nikoho, tím méně za stejně starou dívku," prohodí táta.
Když si užuž připadám jako vítěz, vloží se do hovoru
teta: "Určitě ji k tomu navedla. Aby si vyhojila mindráky, kterými v Josefínině společnosti trpí."
Přestávám být pohotová, napadne mě, když lapu po dechu a nadávám si, protože nejsem schopna okamžitého smeče!
"Mýlíš se, Dito," promluví táta, za dnešní oběd už podruhé - a v obou případech v můj prospěch! "Kdyby si brala Josefína příklad z Anny, musela by vypadat stejně,
K příjemnému pocitu ze včerejšího tahu se přidá i jev nezvyklý, totiž dobrý dojem z táty. Naladěna na vynikající strunu se rozhodnu dát šanci babče, když ji místo štrikování či pasiánsu vylákám na výlet.
"Pořád bys jen seděla a cpala se," burcuji ji z lenory. "Tím si na dlouhověkost nezaložíš! Z tebe by si pan Čapek námět na Věc Makropulos nevzal! Shoď papuče, obuj po-hory, zanotuj Přes spáleniště, přes krvavé řeky... a šupem!"
Ačkoli hudruje, dá na moje povzbuzování a s námitkou, že ona po věčném žití netouží, kolikrát prý si přeje umřít, aby měla ode mne pokoj, což je tedy mohutně zveličené a přehnané, vyrazíme do dusného srpnového odpoledne.
Janův hrádek je pamětihodnost bohužel tak zdevastovaná, že ho nenajdeme ani v místním průvodci, tudíž se musíme na cestu několikrát zeptat. Bloudíme i za denního světla, natož kdybych ho měla hledat sama v noci...!
"Takový kopce nejsou na moje nohy," naříká babča drápajíc se do příkrého svahu.
"Těžko by se mohl jmenovat Šibeniční vrch, když by ležel v údolí. Přidej plyn, už tam budeme..."
"Utrápíš mě," hořekuje trpitelsky. "Já jim to říkám pořád, jsem na tebe slabá!"
"Ještě kousíček a támhle na té plošince jsme u cíle," vydedukuji si a jsem poněkud překvapena, když zmíněné místo není nejvyšším bodem v okolí. To, co se zespodu zdálo jako plošina, je ve skutečnosti pouhým průsmykem mezi dvěma ještě o něco vyššími kopci! Zvlášť ten levý, na který ukazuje šipka nenápadné tabulky se sotva čitelným
nápisem JANŮV HRÁDEK, je šíleně prudkej, polezeme ho snad po čtyřech...!
"Počkám tu na tebe," funí babča. "To jistě," zazubím se. "Kopni do vrtule a hurá! Přece se nepřipravíš o kulturní zážitek, ty barbarko."
"Jsi na mě zlá, Anno," vytkne mi zadýchaně, v obličeji rudá, zpocená a zchvácená. Najednou mi jí přijde líto. "Co se tak díváš?" zeptá se podezíravě. Ve spontánním návalu čisté radosti ze života (včerejškem jsem přímo nabitá a rozhodně to není díky Romanovi), ji obejmu kolem krku.
"Možná jsem zlá," připustím vesele, "ale mám tě ráda." Zůstane ze mne celá paf. Její zpytavé oči, stále neví, zda nejde o nějakou čertovinu, mi začnou být nepříjemné, tudíž ji začnu zezadu tlačit, aby se jí lépe kráčelo, a i když povykuje, pusť, blázne, povalíš mě, vyjedeme na vrcholek kopce jako vláček, který má mašinku připojenou vzadu za vagónkem. Je to pěkná makačka! Babča, ať se zdá štíhlá a udržovaná, připomíná metrák cementu, nahoře mám sto chutí padnout do stínu prastarého zdiva a odpočívat.
Jenže... To by tu nějaké zdivo muselo být! "Asi hrádek zchátral docela," soudí babča. Nechce se mi věřit, že by po tak mohutné stavbě nezbyl jediný kámen, základy nosných zdí či zbytky hradeb, navzdory únavě proslídím vršek, abych neochotně dala babče za pravdu. Poněkud schlípnu. Slibovaná romantika vzala za své!
"Promiň, že jsem tě sem vytáhla." "Já se nezlobím," řekne měkce.
Zpátky do ůžlabinky nám to jde samo, málem nestíháme brzdit a chytat se kmenů stromů, abychom to dolů nebraly kotoulem plavmo, a tím větší šok mě čeká, když obejmu tlustý buk a náhodou zvednu oči do výše.
"Tam!" ukážu na protější kopec, nakterém se majestátně tyčí zřícenina Janova hrádku. Anebo spíš její čelní stěna ve výši dvoupatrového domu s dírami po oknech, čnějící vysoko nad okolní krajinou.
"Jak to, že jsme si jí nevšimly?" nechápe babča. "Je tak veliká... Stačilo se rozhlédnout!"
"No jo, to bys nesměla jít jako mula, oči sklopený, nedívat se napravo nalevo, neotáčet se," bavím se, náladu opět vyhouplou vysoko nad obvyklým průměrem. "V minulým životě jsi byla kamzík, co? Jak vidíš kopec, hr na něj."
"Já? A co ty?" brání se vehementně, načež tabulku JANŮV HRÁDEK otočí správným směrem. Práce nějakého vtipálka! Protější vršek vůbec není tak strmý jako ten nepravý, stačí pár metrů a dostaneme se k poměrně dochovanému schodišti, které nás dovede až na někdejší nádvoří hrádku, nyní mohutně zarostlé kopřivami, trávou a mechem. Ohniště uprostřed a pár plechovek od Coca Col svědčí o mnohem novější historii. Nás však zajímá ta původní, důkladně prolezeme celý půdorys podle více či méně dochovaných základů a neváháme se vyšplhat po čelní zdi k nejnižšímu oknu, abychom zjistily, že kdysi tu musel být super výhled.
Babi už nelituje námahy spojené s výstupem, jednak je uchvácena romantickou scenérií a jednak stále jakoby naměkko, chudinka, proto když na zpáteční cestě otočím cedulku opět šipkou na falešný kopec, kupodivu neprotestuje. Pak se sehraně zhroutíme do mechu, abychom nabraly sil potřebných pro zpáteční cestu. Nemusíme mluvit a je nám spolu v tom lesním tichu rušeném ptáky v korunách dobře.
Asi po deseti minutách zaslechneme funění, hovor a dětské brebentění, netrvá dlouho a na plošinku se vyškrábe mladý manželský pár s asi osmiletou holčičkou. Setkat se v téhle pustině s človíčkem živáčkem je zřejmě malá slavnost, ti dva dospělí babče popřejí dobrý den, byť ji vidí prvně v životě, a jejich dcerka se k nim s menším zpožděním přidá.
"Krásný den," opětuje babča, pomalu se vydýchává a k mému pobavení ani nemukne, byť ti tři juknou, kam míří šipka nápisu, a s přáním, aby Barborka přidala, že už tam brzy budou, se začnou drápat do vršku.
Vyprovázíme je soucitnými pohledy, dokud se nám neztratí v porostu. Pak se podívám na babču a babča na mne.
"Chudáci," poznamená. "Podniknou takovou štrapáci..."
"A na špatnej kopec," uchichtnu se. "To naštve." "Otočit ukazatel," vrtí pohoršeně hlavou. "Styď se." "A že jsi je neupozornila?" bavím se. "Takoví sympatičtí mladí lidé, a ty je necháš šmajdat se jinam."
"Jen ať se projdou," usoudí. "Je tu krásně... Ale my bychom se měly vytratit. Za chvíli se budou vracet!"
Při večeři se poprvé za dnešek setkám s Josefínou a mámino rčení, že je jí hrozně špatně, zřejmě dosud platí. Barvou své pleti sice už nepřipomíná čerstvou řezanku, zelená vybledla a spolu s bílou se zkombinovala v neutrální šeď. Míchá bylinkové thé a žaludek se jí zvedá při pouhém pohledu na plné talíře jejích rodičů.
Dostat se do její těsné blízkosti se mi podaří teprve při východu z jídelny, kdy se nenápadně zařadím vedle, abych si ji vychutnala: "Jak se cítíš?"
"Jako bych měla každou minutou chcípnout," odvětí upřímně, tudíž výbuch smíchu maskuji záchvatem kašle.
"Neboj, tebe jsem nepráskla," dodá se spikleneckým zamrkáním kalného oka.
"Ty mě?!"
Kývne a protože se k nám blíží její otec s ne zrovna nadšeným výrazem ve tváři, rychle rozhovor ukončí: "Ale bylo to super. Příště vyrazíme zase, počítej se mnou!"
Mám co dělat, abych se nesložila. Ta holka je nemožná!
A babi nemístně zvědavá: "Někam se chystáš?"
Tahle otázka je stejně hloupá, jako když jsem se ptala Josefíny na zdravotní stav, který měla napsaný na čele. Jelikož se soukám do teplých ponožek, botasek, džínsů, košile a mikiny, kolem pasu si vážu riflovou bundu a připravuji si spacák, každé malé dítě by poznalo, že míním vyrazit do terénu.
"Myslíš snad, že hodlám takhle navlečená skočit rovnou do postýlky, nebo co?"
"Kam chceš jít?" formuluje svou otázku konkrétněji.
"Ven."
Babča sotva slyšitelně vzdychne. Moje strohostmi přijde neu měřená, pročež se uvolím k bližšímu vysvětlení: "Jdu do letního kina."
"Ve Strachovicích mají letní kino?"
"Nejspíš jo, když tam jdu, ne?"
"A kdy přijdeš?"
"Nevím," pokrčím rameny, a tentokrát nelžu. Vyčešu si vlasy do ohonu a svážu je černou sametkou. Zkontroluji se v zrcadle. Proti zelené barvě vcelku nic nemám, ale na hlavě, notabene na mé vlastní, vypadá vážně dost šíleně! Přelíznu si rty světlehnědou rtěnkou, řasy máznu mascarou a za babčina dozoru popadnu do jedné ruky spacák a do druhé jablko na cestu. "Ahoj."
"Dej na sebe pozor," požádá mě.
Její přátelský tón mě přinutí otočit se mezi dveřmi. "Kdyby... kdybych se zpozdila, nepráskneš mě našim, viď?"
"Copak tobě na tom záleží?" podiví se upřímně.
Okamžitě zalituji, proč jsem raději nedržela pusu, bez dalších řečí vyklouznu z pokoje, prosvištím chodbou a recepcí s protivnou bábou prolítnu bez zastavení. Nevím, co to se mnou je, ale možná mi na tom skutečně záleží. Asi proto, že se za mě táta postavil, dokonce proti své sestře!
V dnešním dni podnikám cestu na Šibeniční vrch podruhé, kráčím sebejistě a bez zdlouhavého hledání, tudíž svého cíle dosáhnu za pouhých pětačtyřicet minut. Za celou dobu nepotkám vůbec nikoho, což svědčí o frekventovanosti zdejšího koutu. Prozíravě jsem vyrazila ještě za světla, abych měla čas se ubytovat, najít si nejpohodlnější a nejbezpečnější místečko, na kterém hodlám přečkat dnešní noc, anebo alespoň její podstatnou část. Minu ukazatel JANŮV HRÁDEK, dosud stále otočený na opačnou stranu, manželský pár zřejmě dospěl k témuž závěru co my s bab-čou, ať se projdou i ostatní! Vystoupám po zbytcích schodů a znovu si prolezu celou zříceninu, tentokrát ne coby turista, nýbrž nocležník, a pátrám po nejvhodnějším koutku. Usalašit se u ohniště, jak jsem si umínila hned odpoledne, v nastávajícím soumraku zavrhnu. Nebyl by
to ten nejlepší nápad! Podle neschůdnosti terénu je totiž schodiště prakticky jedinou přístupnou cestou, nedovedu si představit, že by se sem měl někdo škrábat v noční tmě divočinou po příkrém kamenitém srázu, tudíž bych uvelebená u ohniště byla hned na ráně jako první, na co by dotyčný příchozí narazil! Jakmile zhodnotím všechna pro a proti, zaberu si nenápadný důlek u nejzazší hradní zdi ukrytý všetečným očím navíc ještě houštinou kopřiv. Uvelebit se na rozložený spacák je navíc docela pohodlné, zády se opírám o zdivo a celé nádvoří včetně přístupové cesty ústící u dochované brány nad schodištěm mám jako na dlani. Odtud uvidím každého, kdo by sem chtěl přijít, a to i potmě, protože až se vetřelec ocitne na posledním schodu, dostane se tak do průzoru brány, kdy za sebou bude mít volný prostor ozářený měsícem. Naděje, že by mne v členitém terénu objevil, je pramalá, v případě nejvyšší nouze se mohu vyšplhat po zdivu k prvnímu oknu a skočit dolů. Což by bylo o zlámání vazu, ovšem tak daleko to, doufám!, nedojde.
Obejmu skrčené nohy a pozoruji nenásilný příchod noci. Stmívá se docela svižně! Připadá mi neuvěřitelné, že je to sotva pět hodin, kdy jsme se tu s babčou hašteřily... Na jasném nebi, které mění barvy od světlemodrého blankytu s růžovými krajkami červánků na západě až po temněfialovou čerň oblohy východní, se zatřpytí hvězda. Připadá mi, že svítí přímo nad Janovým hrádkem. A že svítí jen pro mne. Pro Miss šoking Annu JareŠovou, jednu praštěnou holku, která si usmyslela, že nepřijetím na konzervatoř ', padá celý svět!
Pak se k ní přidá další. A další... Záhy je obloha posetá třpytivými flitry a tma kolem houstne. Nejprve nedohlédnu na stromy lemující zříceninu, pak už nevidím ani konec nádvoří, záhy se mi v tmách ztratí i ohniště. Ocitám se v docela jiném světě! A jsem v něm sama.
Není to zrovna po vzbuzující pocit!!! Jako jedináček jsem na samotu zvyklá, ne však takhle izolovanou. A to ticho...! Není dokonalé, to vůbec ne, jakmile umlkne ptačí štěbetání, bzučení hmyzu a šelest jehličí ve vánku, začnou se ozývat
jiné, těžko identifikovatelné zvuky. Jednoznačně poznám pouze sovu, jejíž ponuré houkání mi proti mé vůli staví do pozoru chloupky na pažích. Občas něco vykvikne, zapiští, možná myši... ? Neznám žádné noční ptáky, ovšem jakési vřeštění jim připíšu na vrub. Pak se ozve něco příšerného, co vydává dlouhé, kvílivé zvuky, až mi běhá mráz po zádech, protože si za nic na světě nedovedu vysvětlit, kdo nebo co živého by mohlo takhle odporně ječet! A ke všemu docela blízko! Třeba to není živé. Třeba to jsou duše čarodějnic, které se vrací na místo svého skonu...
Pitomost, okřiknu se. Nedá mi to ani moc práce, protože i když se klepu strachy, bojím se tak nějak normálně, nemám ten děsivej pocit, který mne vždy prostoupí v tanečním sále strachovického zámku.
I tak jsem si navařila hustou kaši! Pěkně hloupá sázka, nadávám si v duchu. Před kým jsem se vlastně chtěla vytáhnout? Roman touží po jediném - dostat mě do svého stanu a připsat si na pomyslnou listinu úspěchů další čárku, a je mu úplně šumafuk, jestli dokážu svou odvahu nebo budu podělaná strachy jako Renata. Že by kvůli... Leško-vi? Pch, tomu pravému! Ten na mne kašle. Tak proč jsem taková koza, která musí být vždycky středem pozornosti?!
Touhu vzít nohy na ramena ovládnu relativně snadno: schovaná na poměrně bezpečném místě zříceniny se bojím méně než pádit střemhlav nočním lesem plném kdo ví jakých tvorů!
Asi po hodině chvění mých končetin zvolna ustane. Zjistím totiž, že i když se stále ozývá pištění a ječení, nikdo se mě nesnaží zardousit. Les žije svým nočním životem stejně jako včera, dnes a bude i zítra, a jediným vetřelcem, který tu je, jsem právě já!
Ačkoli... Napnu uši, aby mi neunikly šelestivé zvuky nápadně připomínající kroky! Přicházejí od brány. Ne, nešálí mě sluch, opravdu se sem někdo plíží!!! A poněkud nešikovně, buďklopýtá, anebo... za sebou táhne chromou nohu?!
V průzoru brány se objeví temná postava. Zmocní se
mě děs, protože je sama! Kdyby to byli kluci, přišli by jistě minimálně dva, jak slibovali!!!
Paprsek měsíčního světla procházející bránou se zablýskne od skel brýlí. V tu ránu ze mne strach opadne a vystřídá ho radost o vteřinu dřív, než se ozve: "Anno? Jsi tu někde?"
Nechám ho chvíli tápat, šmejdit kuželem baterky po koutech nádvoří a vcelku mne hřeje pocit, že jsem si vybrala opravdu dobrou skrýš, protože kdybych nechtěla, nenašel by mne ani s baterkou.
"Ahoj, Lešku," ozvu se, když pomalu hrozí, že odejde.
Pěkně sebou trhne!
"Jsi tady. Já to věděl," oddechne si a doklopýtá až k mému provizornímu ležení, které zhodnotí ve svitu baterky: "Máš to tu hezký... Ti blbci tomu nevěřili, tvrdili, že si honíš triko. Říkal jsem jim, ta holka je pošuk dost velkej na to, aby tu vážně přespala."
"Dovol?!" ohradím se.
"Neměl jsem pravdu?" usměje se. "Proč si nerozděláš oheň?"
"Protože bych nic neviděla," vysvětlím, "zatímco každej by viděl mě."
Pohlédne na mne s respektem. "Jsi dobrá. Málokterá holka by v sobě našla tolik odvahy."
Nadouvám se pýchou, pročež se přiznám: "Ale já se bála."
"A přesto jsi tu."
"Jasně. Už z principu."
"Však říkám, jsi vážně dobrá," pochválí mne mile. "Sázku jsi vyhrála, můžeme se vrátit, ne?"
Leškovým příchodem se mnohé změnilo, vůbec se mi nechce romantické zákoutí opouštět!
"Říkali, že mě přijdou zkontrolovat. Musím tu počkat, kdyby náhodou."
"Ti zalezou do pelechů a ani je nehne," varuje mě, ovšem když si nedám říct, kapituluje a začne připravovat klestí na ohýnek. Ve dvou se bát nemusíme, souhlasím s táboráčkem. Díky dlouhotrvajícímu suchu stačí jednou škrtnout a plamínky zamlaskají, jak si pochutnávají na tenkých větvičkách, Lešek je nechá rozhořet,
přiloží tlustší a můžeme si přisednout.
"Plahočil ses kvůli mně takovou dálku?" zadoufám.
"Nemám rád riskování," prohlásí ten tupec, "kdyby tu byla ta pitomá Renata, přišel bych. Dole pod lesem mám kolo, jakýpak plahočení. Klukům je to fuk, ze všeho mají psinu, ale kdyby se něco stalo..."
"A bože," ulevím si zklamaně. "Ještě že neřekneš, žes sem přišel studovat dějepis!"
"Teď v noci?" podiví se naivně.
"Nadšenci jako ty jsou všeho schopní," odfrknu pohrdavě.
"Janův hrádek jsem prolezl dvakrát, hned zkraje července, sotva jsem přijel," přizná se.
"No prosím!"
"Když mě historie vážně baví," řekne jakoby omluvně.
A o ničem jiném se s ním zřejmě nedá bavit, usoudím v duchu. Balvan jeden! "Prej ses dostal na vejšku, jo?"
"Do Olomouce. Hlásil jsem se jen na jednu a málem tomu ani nevěřil, zkoušky byly děsně těžký. Lidi z naší třídy měli každej tři a více přihlášek, jako kdyby to nevyšlo na jedný škole, zbyla by jim šance dostat se na druhou.., Hrál jsem vabank. Chci dělat přesně ten obor, co se otvírá v Olomouci, a jsem děsně šťastnej, že to klaplo."
"Jseš klikař," prohodím uštěpačně.
Zachytí tón mého hlasu: "Proč tak kysele?"
"Protože jsou tací, co mají svoje sny, dřou se jak koně, dělají pro to všechno - a stejně se nikam nedostanou."
"Musí to zkoušet podruhý, potřetí..."
"Nikdy!" zareaguji prudce.
Pohlédne na mne překvapeně. "Jo tak... Myslel jsem, že mluvíš všeobecně. Ale ty přece ještě nemůžeš mít po matuře!"
"Ne... maturuju až za... rok," zalžu a rychle otázku věku zamlouvám: "Jenže jsem chtěla z gymplu zdrhnout, víš. Odmala dělám společenskej tanec a věnuji se tvrdě zpěvu, protože miluju muzikály, chtěla bych... chtěla jsem se dostat na konzervatoř, aby se mi otevřela pomyslná
vrátka k Drákulovi, Ježíšovi, Krysařovi, Bídníkům, Vlasům... těm skvělým bombám, který znám zpaměti... Neudělala jsem talentovky."
"No a?" Lešek to tak tragicky nevidí. "Příště -"
"Nebude žádný příště!" vyskočím podruhé.
"Ale proč?" nechápe.
"Pro nedostatek talentu," papouškuji větu z dopisu, který mi zasadil ránu do srdce a zmíněná vrátka zabouchl.
"Tvoje sny jsou příliš hezký na to, abys je pohřbila," namítne. "Když nevyšla konzervatoř, proč to nezkusíš po matuře na DAMU? Pokud tě to bude ještě bavit... I kdyby to znovu nevyšlo, matura na gymplu se ti neztratí."
"Nikdy!" opakuji sveřepě.
"Uražená pýcha?"
"Pf!"
"Nechtěl jsem se tě dotknout, jen nechápu důvody."
"Já..." Schlípnu. "Nemůžu se na gympl vrátit. Víš, jak bych před profesory vypadala? A před holkama?"
"Z toho by mě hlava nebolela," usoudí a já mu to věřím, protože jeho způsob myšlení je poněkud jiný než můj. "Šel bych si za svým, ať si každej myslí, co chce."
"Hm."
"Je ti to líto, co?" všimne si mé skleslosti.
"Dělala jsem spoustu koníčků tolik let, nestíhala jsem žádnou jinou zábavu, žádný kluky, kina, diskotéky... Zpěv, tanec, dramaťák, sbor... A dohromady neumím pořádně nic. Asi vážně nemám talent k ničemu," přiznám se a sama sebe nechápu, proč se úplně cizímu klukovi svěřuji se svými niternými pocity, vylévám si srdíčko jak fňukna!
"Máš," pousměje se mile. "Šokovat lidi."
Pohlédnu mu pobouřeně do očí - a přestože se ve sklech odráží mihotání plamínků, postřehnu v nich smích, nevydržím a vybuchneme současně. Tak nějak... s úlevou.
"Ne nadarmo mi říkají Miss šoking," přiznám.
"Vážně?" řehtá se, div mu nespadnou brejle.
"No jo. To máš jako s tím telefonem, co nefungoval."
"Ale proč?" nechápe moje pohnutky.
"Přece abych... byla zajímavá, nezapadla do davu."
"Proto na sebe upozorňuješ zeleným hárem?"
"Jo, taky. Aby... aby si mě naši konečně všímali!" vyhrknu a po chvíli zaváhání dodám: "A kluci taky."
"Toho se neboj," usměje se. "Můžu ti zaručit, že budou. A ještě něco, Anno: coby blondýnce ti to slušelo víc."
Pohlédnu naň překvapeně. "Neviděls mě blond!"
"Jak to, že ne?" pokrčí rameny. "Hned ten první den, co jsi přijela. Tvoje máma se čvachtala v kašně."
"Tys tam byl taky?" dovtípím se. "Nevšimla jsem si tě."
"To mě nepřekvapuje," zazubí se, "když tam byli takoví borci jako Roman, co? Zato já si tě všiml hned i bez toho zelenýho rákosí, co máš na hlavě teď."
Krom narážky na rákosí mě jeho slova potěší! Na okamžik nastane ticho, ve kterém k nám promlouvá les svou šelestivou řečí. Kvílivé ječivé skřeky v Leškově přítomnosti najednou vůbec nezní strašidelně, naopak, do romantické nálady praskání hořícího dřeva, kdy díky řeřavé záři vidíme obličeje toho druhého v barvě pomeranče, jinak nic, okolní krajina splývá v černočernou temnotu, jaksi patří.
"Sýček," podotkne Lešek věcně.
A zase nastane ticho, tentokrát ještě delší.
"Musí bejt prima provádět na zámku, ne?" prolomím mlčení. "Jednoduchá a přitom zábavná brigáda, škoda, že jsem podobnou nenašla."
"Baví mě to," připustí, nicméně s druhou částí nesouhlasí: "Ale že by to bylo až tak jednoduchý, no, o tom bych ti mohl vyprávět!"
"Prosím tě," mávnu rukou. "Na začátku ses naučil text, kterej omíláš jak kafemlejnek pořád dokola, a je to, ne?"
"Jistě, to je to nejmenší," kývne s úsměvem. "Jenže to unavuje. Zámek je otevřenej od devíti do pěti a každej průvodce udělá šest, někdy sedm výprav denně. Tak si to vynásob pětapadesáti minutami a vyjde slušný číslo. Můj výklad se opakuje, ovšem výpravy se střídají a s nimi se střídají i lidi... a jejich dotazy. K tomu pár rozjívených dětských táborů, kdy nevíš, co máš dělat dřív, jestli hlídat interiér nebo se věnovat výkladu..."
Nepřesvědčeně pokrčím rameny. "Ale stejně je to pořád snazší brigáda než sklízet okurky."
"Jak v čem," oponuje.
"Taky bych si potřebovala snadno vydělat nějaký prachy," vedu si svou. "Jenže jsem na žádnou pořádnou brigádu nenatrefila."
"Snadno se peníze vydělat nedají," namítne.
"No... to už vím taky," připustím. "Dobře, opravím se. Nutně bych si potřebovala co nejmíň bolestivě vydělat nějaký prašule."
"Dám ti tip," napadne ho. "Jak by se ti jevilo prodávat na zámku pohledy a prospekty a jiný hloupostičky?"
"Prodávat na zámku?" zadychtím. "A to by šlo?"
"Venca, ten kluk, co tam denně stojí se stánkem s pohlednicemi, říkal, že by potřeboval někoho na záskok aspoň na den, aby si mohl sjet do Třebíče, ale nikoho nemá a nechce to prostě jen tak zabalit, aby nepřišel o docela slušnou tržbu."
"Myslíš, že by mi to svěřil?"
"Určitě," kývne. "Pokud jsi ochotná se celej den pražit na slunci, hlídat stánek i prachy a vzít na sebe hmotnou zodpovědnost."
"Jasně!" zajásám. "Tohle je konečně práce podle mýho vkusu! Bezpracně vydělaný penízky, už se těším."
"Bezpracný to nebude," varuje mě, nápadně podobný sýčkovi, který si za střed vesmíru vybral právě ruiny Janova hrádku, aby nás děsil ponurým kvílením.
"Můžu nastoupit hned zítra," kasám se.
"To bych ti radil," přikývne, "protože zítra tam bude relativní klid, ovšem pozítří to bude víc než mrtvičný."
"Proč zrovna pozítří?"
"Nečetlas plakáty?" podiví se mé neinformovanosti. "Jsi asi jediná, kdo neví o akci Putování za vodní vílou."
"Zní to hezky," uznám.
"A taky to prý bejvá špice," potvrdí. "Místní tomu říkají Slet strašidel. Navečer se u zámku sejdou všechna strašidla ze širokýho okolí, nejhezčí vyhraje cenu, a pak všichni sjíždějí Rokytnou od zámku po proudu podél celýho parku
až dolů k zámecký hrobce. Já jsem tu loni nebyl, prováděl jsem na Bouzově, ale pan Sedláček, kastelán, mi ukazoval fotky a video, vážně velkolepý, zapojují se do toho nejen zdejší lidi, ale i široký okolí. Prej z toho byl šot v televizi."
Nemusím nijak hloubat, abych věděla, že se akce tutově zúčastním - a dokonce v tu ránu vím, v jakém převleku! Lešek je vážně klikař. Přinesl štěstí i pro mne! Nejen že mě vysvobodil ze samoty a strachu, ale vytrhl mi trn z paty díky brigádě, přece jen budu moci mámě dokázat, že jsem schopná se o sebe postarat, zamávat jí vlastnoručně vydělanými penízky před očima, a ještě se vyřádím při něčem tak praštěném, jako je Slet strašidel!
Protože připravená zásobička dříví vzala za své, Lešek musí vstát a poohlédnout se po něčem dalším. Trpělivě naň čekám, dívám se, jak vleče suchou větev, porcuje ji lámáním o koleno na menší kousky a ty hází do ohně. Pokaždé to zaprská, k nočnímu nebi se zvedne sloup jiskřiček, a jakmile přihodí i větve dosud obalené jehličím, do kraje nádherně zavoní kouř.
"Bude půlnoc," poznamená, když si ke mně znovu přisedne a levičku skloní víc do záře ohně, aby viděl na ciferník hodinek. "Hodina duchů. Bojíš se?"
"S tebou ne," odvětím popravdě.
"Fakt?" usměje se polichoceně.
"Tvoje holka se s tebou bojí, nebo proč se tak divíš?" využiji přihrávky na smeč.
"Moje holka?" zopakuje s úsměvem. "Víš, že ani nevím? Asi je to tím, že jsme spolu ještě nikdy neseděli na bejvalým popravišti v pravou půlnoc, abych to zjistil."
Jeho zlehčujícího tónu si záměrně nevšímám.
"Takže máš holku," konstatuji a snažím se zastřít zklamání. Nechápu se — vždyť jsem to věděla, no tak!
"Vadí to něčemu?"
"No... Renata dumala nad tím, proč nechodíš na mejdany a vůbec se chováš jak studenej čenich," vymluvím se. "Usoudila, že musíš mít doma holku."
"Copak Renča," usměje se. "Ta mi nemůže přijít na jméno."
"Tys jí něco udělal?" vyzvídám.
"Spíš neudělal," vyprskne. "Vlezla mi do pokoje a čekala, že budu bez sebe nadšením. Jenže já o ty její dary nestál a od tý doby má na mě pifku. Ale jinak se nesekla. Dejme tomu, že trochu s jednou holkou chodím."
Tohle mě zaujme. "Co znamená trochu?"
"Že ne moc vážně."
"Dík za vysvětlení," vyprsknu. "Ale co si mám představit pod pojmem ne vážně?"
Mrkne na mne z boku, ve tváři pobavený výraz. "To bys měla vědět s tím svým klukem, ne?"
"Lhala jsem."
"To je mi jasný," přikývne. "Lžeš každou chvíli, co?"
"Jsi sprostej!" vyhrknu.
"Pohádky, že máš jen rok do matury, můžeš vykládat ovčí babičce, ne mně," zakření se.
Tenhle výpad přišel nečekaně a podle Leškova vnitřního přesvědčení je mi jasné, že nemá cenu se s ním přít!
"Dobře, tak... mám o něco víc."
"O něco," baví se, "Prima."
"Tvoje holka nelže nikdy?!"
"Ne," potvrdí, nicméně vzápětí ze svého tvrzení sleví: "Aspoň o tom nevím."
Na tohle jaksi nemám co namítnout, Lešek nejspíš ani odpověď nečeká. Dlouhým klacíkem se pošťourá v ohni, oharky roztroušené kolem dopraví zpátky do ohniště, a přiloží.
"Krásná noc," podotkne mimochodem. Všimne si, jak se choulím do bundy, skočí ke zdi pro můj spacák a zabalí mě jako mumii. "Ještě ti je chladno?"
"Trochu," odpovím zkusmo, protože mě zajímá, co podnikne. Vyřeší to k mému prospěchu a radosti: přisedne si těsně ke mně a obejme mne kolem ramen!
Najednou mi to všechno přijde líto. Kdybych tu seděla s Romanem, nestačila bych jeho ruce vytahovat zpod košile a odhánět od zipu džínsů, zatímco s Leškem je to právě naopak! Proč musí existovat nějaká kačena, co mu nikdy nelže a věrně na něho čeká?!
"Je hezká?" uteče mi tiše.
Ačkoli od předešlého tématu uplynula dobře čtvrthodina, neptá se kdo, dobře ví, o čem či spíš o kom je řeč.
"Docela jo," připustí a já mám sto chutí mu za jeho upřímnost vyškrábat oči! Každá holka by byla jistě bez sebe štěstím, kdyby kluk, který se jí líbí a zajímá ji, před ní vychvaloval nějakou cizí...
"A hlavně není zelená," dodá po chvíli s úsměvem.
Neodpovím ani na tuhle zvěst, rty pevně semknuté.
"A není takovej poděs jako ty," připustí po dalších dvou minutách zamyšlení.
Bojím se nadechnout, abych nesfoukla plamínek naděje, který z ničeho nic zahořel někde mezi Leškem a mnou v místech, kde se mých ramen dotýká jeho paže.
"A taky s ní není takový vzrůšo jako s tebou."
V krajině srdeční mě zamrazí.
"Monika by sama na Šibeniční vrch nešla ani ve dne, natož v noci," připíše mi další plus.
Sůva Monika, no prosím!
"I když je hezká, ne tolik co ty, Anno."
Že by tohle místo vážně bylo kouzelné?!?
Zjištění, že se mu líbím víc než jeho dívka, mě vynese do nadpozemských výšin, ve kterých bych setrvala ráda ;i dlouho, kdyby se náhle neozvalo troje houkání, kvílení ,\ pištění v takové intenzitě, že mě i přes značné poblouznění napadne, že tu něco nehraje. Vytřeštím oči na bránu, ve které se vzápětí objeví tři vřeštící postavy mávající kolem sebe bílými hábity prostěradel.
"Húúú, jdeme si pro tebe."
"Jsem duch Jana Adama Berchberga, uááá..."
"Mozky, potřebuju čerstvý mozky, ňam, ňam..."
Asi jsme byli oba zrovinka někde jinde, že jsme je neslyšeli dupat po schodech, jinak si nedokážu vysvětlit, kde se vzali Roman, Rosťa a Bimbel u našeho ohniště.
"Nehrabe vám?" otáži se.
"Ona se nebojí," prohodí zklamaně Bimbel.
"Bodejť, když tu není sama," všimne si Rosťa.
Leškova paže z mých ramen sjede jako blesk a jen díky
tomu, že sedíme až za světelnou clonou ohně, si kluci důvěrného gesta nevšimnou. K hloupým narážkám jim bohatě stačí to, co vidí!
"Helemese, Lešek..." prohodí Roman podezíravě.
"Kde se tady bereš, brácho?" podivuje se Rosťa.
"Copak se nám to tu k sobě tulí za dvě hrdličky?" baví se Bimbel. "Jeden by skoro řekl, že ti někdo, koho nechci jmenovat, leze do zelí, Romane."
"Co tu děláte?" zeptá se nás Roman přísně.
"Měli jsme chvíli počkat a pak by ta otázka byla zajímavější," tlemí se Rosťa. "Vlastně spíš odpověď."
Lešek se vytočit nedá. S rukou opřenou o trávník po-zbyde patrně výčitek svědomí, protože se mu v hlase objeví ironie, když odpoví: "Čekáme na vás. Že vám to ale trvalo, hrozně nám tu trio Playboys Strachovice chybělo."
Roman není žádné béčko, pálí mu to okamžitě.
"Tvůj tón se mi vůbec nelíbí," prohodí a v jeho hlase na rozdíl od Leškova není ironie, nýbrž sveřepá výhrůžka.
"Neblázněte," krotí je Rosťa. "Přece se nebudete rvát o babu jak malí!"
"Jakou babu?!" zasáhnu do hovoru.
"Tak slečnu," směje se.
"No proto! Místo abyste ocenili, že jsem vyhrála sázku, máte blbý kecy, frajeři."
"O tom bych pochyboval," namítne Rosťa. "Mělas tu strávit noc sama, o Leškovi nepadlo ani slovo."
"Přišel jsem před chvílí," pokusí se jmenovaný situaci trochu odlehčit. Ten mi může vyčítat do lhářek, sám lže, jak když tiskne, strávili jsme tu spolu celé dvě hodiny! "Myslel jsem, že ji tu necháte samotnou. Dělal jsem jí ochranku a společnost. Anna byla odhodlaná pobejt tu sama do rána."
"Tak ses do toho neměl míchat," odsekne mu Roman. "Abys neřekl, že jsem nevděčnej, tak ti za služby body-guarda mockrát děkuju, ale teď jsem tu já a někdo z nás dvou je tu přespočetnej. Nemusím ukazovat prstem kdo to je, že ne?"
Lešek pokrčí rameny, bez dalších řečí se zvedne a zamíří
k bráně. Po pár krocích mu to nedá, otočí se, aby mě mohl pozdravit. "Ahoj, Anno."
Dostanu na kluky příšerný vztek. Proč přišli zrovna v tu nejzajímavější chvíli, sakra?!
'"Ahoj. A... díky!"
Jelikož stojí až za světelným kruhem ozářeným ohněm, nevidím mu do tváře a úsměv jenom hádám. Pak se otočí zády a mlčky splyne, s tmou.
"Jak dojemné," okomentuje Bimbel loučení.
"Museli jste ho vyhnat?!" osopím se na kluky.
"Já ne," hájí se pobaveně Rosťa. "Mně osobně tu nevadil."
"Mně taky ne," přidá se Bimbel. "Nemusím ukazovat prstem, komu vadil, že ne?"
Kluci se rozřehtají jako o závod, Roman zůstane nakvašeně vážný a já odfrknu: "Opravdu vtipní, fakt. Jdu domů. Sázku jsem vyhrála, čau."
Roman se vzpamatuje: "Anno, počkej! Svezu tě!"
Z původního nápadu utéct jim a pelášit domů sama a pěšky upustím dřív, než smotám spacák do obalu, koneckonců, tím, že nepohrdnu nabízeným odvozem si přece nijak nezadám! Jen osel by vyměnil sedlo skútru za pěší túru nočním lesem, kdy člověk nevidí na krok před sebe a minimálně mu hrozí vypíchnutí oka. Kluci mají baterky a... a vůbec. Díky Leškovi ze mě strach opadl, je ovšem otázka, jak bych se cítila v lesní pustině, tudíž když mi Roman nekompromisně uzme složený spacák, nijak extra se nebráním. Po Leškovi už stejně není ani památky, říkal přece, že má dole kolo, zatímco moji tři rytíři jsou motorizovaní, s našpulenou pusou, abych zachovala namíchnutou masku, si přisednu za Romana a nechám zelený ohon povívat ve větru, když si to šineme mezi poli a lukami.
"Odvez mě k hotelu!" houknu mu do ucha, jakmile se přiblížíme k odbočce k Mlýnu. Rosťa ji mine první, Bimbel druhý v plné rychlosti, stejně jako Roman, který jede v pořadí třetí a po vzoru svých dvou kamarádů ani nezvolní! Tak tohle jsme si nedomluvili, kámo!
Mohutně mu zabuším do zad. "Neslyšels?! Chci domů!"
Zastaví na konci jejich ulice. Nehodlám ze sedla skútru ani slézt, když Romanovi, který na mne pohlédne s omluvným výrazem, oznámím: "Tím domů jsem myslela můj přechodnej domov, ne tvůj! Slíbil s mi odvoz, tak to koukej splnit."
"Kdo říká, že ne?" zkouší na mne ty svoje starý triky. "Třeba máš hlad, připravil jsem něco na zub, mám to ve stanu, můžeme si chvíli sednout a popovídat, ne?"
"Jak chceš," pokrčím sveřepě rameny. "Jdu pěšky. Na intermezzo ve tvým stanu nejsem zvědavá."
Výraz Romanovy tváře svědčí o chuti skočit mi po krku.
"Tobě ten debil nějak zaimponoval!"
Změřím si ho s co největším pohrdáním, což zabere mnohem víc, než kdybych se s ním hádala.
"Anno, neblázni," domlouvá mi po dobrém.
Zůstanu neoblomná: "Odvezeš mě, nebo ne?"
Vztekle nastartuje, přidá plyn, div se stroj nesplaší, a za mohutného ječení motoru ve vysokých obrátkách vylétneme z ulice a vzápětí ze spícího městečka jako menší raketoplán.
"Díky," prohodím suše, přestože sotva popadám dech, který mi protivítr vyrval z plic při šílené jízdě.
Chytí mě za ruku. "Anno?"
"Hm?"
Pokusí se mě k sobě přitáhnout, ale já ucuknu. Málem spadne i se skútrem, jak se ke mně nakloní. Pochopitelně se urazí.
"Jestli to s tou rolí ledový královny nepřeháníš! Už mě to vážně přestává bavit, nehraj si se mnou!"
"Nikdo tě nenutí," připomenu mu a ležérně pohupujíc spacákem nakráčím k recepci Mlýna, aniž bych se po něm otočila. Jednu chvíli jsem se vážně bála, jestli jsem to ne-přepískla, že budu muset jít ze Strachovic v noci pěšky! Roman naštěstí není takový drsňák, za jakého se vydává.
Babča chrupká s brýlemi na nose a jakýmsi sladkým románem na tváři, lampičku rozsvícenou, ve tváři blažený úsměv. Zřejmě se v ději schylovalo ke svatbě, kterou všechny tyhle bláboly končí. Rychle se odstrojím, dám
si horkou sprchu, vyčistím si zuby, vklouznu do noční košilky a snažím se co nejopatrněji babče brýle stáhnout z nosu, aby ji netlačily celý zbytek noci. Samozřejmě ji tím probudím.
"Už jsi tady?" zeptá se maličko zmateně, protože díky spánku ztratila přehled o čase. Schválně se jí postavím do výhledu na hodiny a než se rozkouká, pro jistotu zhasnu.
"Tak tak, už jsem doma," potvrdím.
"Jaký bylo kino? Co hráli?"
"Drama na kopci," uchichtnu se.
"Copak to je? Detektivka?" hádá mylně.
"Kdepak," bavím se. "Napůl to byla limonáda, napůl horor, zčásti taky lovestory a na konci děsnej kýč."
"Diváci odcházeli zklamaní?" obává se.
"Nejen diváci," vyprsknu smíchy. "Bohužel i herci, babi!"

10.   KAPITOLA

Za výlohou prodejny M+M,  látky a koberce, objevím hotový skvost, totiž štůček blankytně modrého saténu. Přesně to, co bych potřebovala! Pak si všimnu ceny za metr při sedmdesáticentimetrové šíři. Vyděrači, zamumlám na adresu majitelů M+M.  Musela bych si koupit dobře pět metrů... Do prkýnka, znovu pumpnout babču se mi zrovna dvakrát nechce, což je docela zvláštní, protože jindy bych jí řekla oslíčku, otřes se, a ještě jí vynadala do skrblounů, zatímco teď hledám i jiná východiska, kterak přijít k penězům.
Pak mě ťukne. Vydělám si je! Copak jsem právě kvůli téhle bohulibé činnosti už v osm ráno neobula na nohy brusle a nevyrazila do městečka?! Ještě by to chtělo zlaté knoflíčky, napadne mne, a sousední Švadlenka, což je krámek s textilní galanterií, za mě vyřeší i tenhle problém. Za výlohou je knoflíků rozsypaná celá mozaika, plastových,
kovových, dřevěných, obyčejných i rafinovaně zdobených, všech možných i nemožných tvarů a barev! Například ty plastové ve tvaru růžových prasátek se zeleným čtyřlístkem v tlamičce jsou tedy super, haha. Moje oči však slídí po kovových, konkrétně žlutých, co by nejvíce imitovaly zlato, a skutečně objevím hned tři druhy, které by se mi hodily.
V tomhle tedy problém nebude. Oba obchody mají otevřeno do osmnácti, výborně, všechno mi nahrává! Až na zámku skončím a vyfasuji plat, zamířím jej sem utratit. Přesvědčit babču, aby se rozpomenula na svoje švadlenské začátky bude jistě menší práce, než z ní vydyndat část jejího důchodu.
Hodiny na věži radnice třikrát krátce odbijí třičtvrtě, přestanu okounět a vezmu to napříč náměstím, byť se po kočičích hlavách jede mnohem hůř než po asfaltové silnici, abych k zámku dorazila ještě před devátou. Ráno je krásně jiskřivé, chladné a orosené, prázdniny, přestože se dostávají do poslední čtvrtiny, stále ještě frčí, náměstí je plné lidí a u kašny se houfují stáda lidiček, kteří čekají jen na to, až se otevřou brány perly českého i evropského baroka. Prosmýknu se největším chumlem a nemusím se ani klepáním dožadovat protekčního vstupu, protože hippík s dlouhým hárem, kristuskách na nohou, džínsových šortkách a volné květované haleně právě vybaluje svůj pojízdný krámek kousek od vchodu do pokladny zámku. Zamířím rovnou k němu.
"Ahoj," pozdravím, v duchu si formujíc řeč, jak stručně a srozumitelně překoktat důvod, proč isem tady. "Já-"
"Ty seš Anna?" přeruší mě.
"No jo, pokřtili mě tak..."
"Senzace!" zajásá. "Lešek mi říkal, že bys snad měla zájem za mne dneska hákovat, ale nechtěl jsem mu věřit."
"Hákovat?" podivím se, ačkoli jeho řeč vnesla do situace mnohé vysvětlení, kde například přišel k mému jménu.
"Makat," použije srozumitelnějšího výrazu. "Jsem tady uvázanej jak pes u boudy šest dní v tejdnu od rána do
večera a jedinej den, kdy mám volno, je pondělí, jenže to je mi k ničemu, protože to zrovna na pracáku nejsou."
"Na pracáku?"
"Musím si najít nějakej pořádnej džob, tady toho pla-hočení už mám plný pneumatiky."
"Copak to tu není dobrý?"
"Dobrý tak akorát na posrání," přizná se mi slovníkem, který rozhodně mezi nejslušnější nepatří. "Potřebuju lepší švindl, ne takovou pakárnu."
"Aha," prohodím naoko chápavě, protože mi je jasné, že si s tímhle týpkem rozhodně rozumět nebudu. Člověk, který opovrhuje tak zábavnou, jednoduchou a nenáročnou prací, musí být buď blázen, anebo idiot. Pasují mi k němu obě varianty! "Co mám dělat?"
Během jediné minuty udělá instruktáž. Uznávám, nic na tom není, prostě budu stát, hlídat stánek před nenechavci a hlavně prodávat vystavené pohlednice i upomínkové předměty, jejichž ceny jsou na nich napsané, žádná věda. Předá vačka trvá o něco déle, Venca, ač vypadá jako notný flegmatik, má smysl pro pořádek, dá mi veškeré zboží přepočítat a sečíst dohromady jeho hodnotu, která spolu s hotovostí v kase činí celkem slušnej balík.
"Až večer přijdu, musí to sedět," upozorní mě. "To, co zmizí z pultu, přibyde v kase, hodnota zůstane, akorát bude v penězích. O. K.?"
"Moje I. Q. je přece jen o něco vyšší než I. Q. houpacího koně," ušklíbnu se dotčeně, že mi vysvětluje takové primitivnosti, které musí být jasné i malému dítěti.
"Dobře, dobře," cení na mě zuby zažloutlé nikotinem. "Nic jsem neřekl. A bacha na lidi. Kradou jak straky. Zlom vaz!"
Dívám se, jak svižně odkráčí k parkovišti, kapesním nožíkem otevře svůj vůz, jímž není nic lepšího než Trabant rombi, sdrátovanej jak pekáč, a za mohutného řevu odsviští z náměstí, kde po něm zůstane oblak modravých zplodin, které se jen zvolna rozptylují do okolí.
K mému stánku se přiblíží první zákazníci, sotva si stihnu vyměnit brusle za bílé tenisky na vysoké vzorkované
gumě, které se k letním šatičkám ze vzdušné puntíkaté látky hodí víc a hlavně jsou na dlouhé postávání pohodlnější.
"Slečno, máte staré pohledy?" vyzvídá pán, přes jehož buřinku nakukuji k vstupním dveřím zámku, kde se začíná houfovat první výprava.
"Jejich tu málo?" ukážu na panel s přibližně třiceti druhy pohlednic zámku, Strachovic i okolí. Z pokladny vyjde Lešek spolu s Baronem.
"Myslel jsem nějaké dobové," oxiduje. "Jaký?" zeptám se bez valného zájmu, protože mě napadne, že to Leškovi v modrých džínsách a bílém tričku s modrým panoramatem hor v reklamě na filmovou společnost Parainount pictures ohromně sluší. Krátké světlé vlasy má hladce sčesané dozadu, brýle z něj dělají intelektuála ještě většího, než je... Má však jednu vadu. Tu kráčmeru Moniku!
"Jsem sběratel," vysvětluje mi vlezlý zákazník. "Zajímám se o staré fotografie hradů a zámků..."
"Máme jen tyhle," odbydu ho a na tváři vykouzlím co nejpřívětivější úsměv, který samozřejmě není určen tomu otrapovi, nýbrž Leškovi. Moje přítomnost ho nijak nevytočí, zvedne ruku a na dálku mi mohutně zamává. "Především černobílé..."
"Povídám, jiný nejsou. Jestli se vám nelíbí, nemusíte si je kupovat, nikdo vám je nenutí."
Lešek se odpoutá od Barona, zamíří k výpravě a ačkoli ho neslyším, dovedu si představit, co jim právě říká, když odtrhává konce vstupenek...
Uvědomím si, že na mne pán stále mluví. "Cože?" "Opravdu svérázný způsob nabízení zboží, slečno," zopakuje pro moje uši. "Brigádnice, že?" "No a?" naježím se.
"Vaše štěstí," ujistí mě. "Jinak byste při téhle ochotě neprodala ani známku na dopis."
Užuž ho chci setřít, proč se vtírá do mého soukromí, když mi najednou dojde že... že má pravdu! Chovám se nemožně.
"Omlouvám se," slyším sama sebe. "Myslela jsem na něco jiného. Přejete si?"
"Ne, děkuji, tyhle pohledy ne," odmítne a dodá: "Dělal jsem v obchodě třicet let, abych věděl, že úsměv prodává nejlépe. Natož úsměv mladé dívky. Vezmu si mapu památek jihomoravského kraje."
"Osmdesát čtyři koruny," špitnu, vrátím mu šestnáct na stovku a když se znovu podívám k zámku, po Leškovi už není ani památky.
Baron má do své výpravy patnáct minut času, které se rozhodne strávit se mnou. "Co ty tady?"
"A co ve Mlejně?" odpovím otázkou. "Tady je aspoň
žiVO."
"Po dnešní noci bys měla spát jak zabitá, ne?" baví se. "Co Roman, dočkal se?"
Dobře vím, nač naráží, proto okolkuji: "Nebuď zvědavej."
"Nedočkal," odpoví si za mne s potěšením, že jeho nejlepší přítel opět utřel nos.
"Jak si můžeš bejt tak jistej? Mluvil jsi s ním?"
"Ne, ale kdyby se mu to povedlo, rozhodně bys ten odpočinek potřebovala," řehtá se.
"Teda," uchichtnu se. "Máte o sobě velký mínění, pánové!"
"Kvalita se někde projevit musí," baví se.
Pak se na nádvoří nahrne asi padesát malých skautíků, kteří z menší části oblehnou pokladnu a z větší můj krámek, brebentí jeden přes druhého a navymýšlejí si toho kupu! Baron je odvolán, zůstanu jim napospas.
"Já bysem chtěl skládačku zámku..."
"A já erby: třináctku, patnáctku a osmnáctku..."
"Za kolik je tenhle odznáček?"
"Co je to za mince? Těma se platilo? Stříbrnej dolar? Aha, tolar..."
"Tenhle pohled a známku..."
"Dva pohledy, jednu známku a propisku... Jak to, že nemáte propisku? Čím to mám napsat?"
"Kolik stojí tyhle brusle? Nejsou na prodej? Tak proč je tu máte?"
Nestačím se otáčet, kolem stánku se neustále tísní houf zákazníků, pokřikují na mě ze všech stran, musím mít oči ostříže, abych to všechno uhlídala.
A to jsem si naivně představovala, jak si budu užívat ve volných chvílích s Leškem, Baronem a kluky všeobecně! Hm, možná bych si i užívala, problém je někde jinde, totiž: žádný čas, natož volný!, jednoduše nemám.
Tím ovšem nechci říct, že by se zámečtí průvodci nudili. U vstupních dveří se řadí jeden štrůdl za druhým, výpravy vyrážejí na prohlídkový okruh ve čtvrthodinových intervalech a Simona, Lešek, Baron, paní kastelánová i Ti-mothy sotva dorazí z jedné, zbyde jim s bídou pár minut, aby se občerstvili, či si skočili za mnou na pouhý kousíček řeči!
Nejlépe infarktovou situaci zhodnotí Tim, byť anglicky.
"Its crazy," prohodí výstižně, "I've a de-pression."
Načež mi galantně nabídne loka z načaté láhve dvanáctky a když odmítnu, lemtat na prudkém slunci silné pivo by mi chybělo ke štěstí, jistě bych pak nespočítala kolik je pohled za pět plus známka za čtyři, že, píchne si hrdlo láhve do úst a za mohutného glogloglo do sebe vyklopí obsah. Patrně aby ty deprese utopil v pivním moku, když je tak na dně, chudák.
Já jsem na tom mnohem hůř, což si uvědomím už kolem poledního podle zvuků, linoucích se z krajiny břišní. Mám příšerný hlad a nulovou vyhlídku zajít si do nejbližších potravin pro něco k snědku!
Leškovi se podaří urvat si pro mne pár minutek teprve v půl druhé. Poprvé za dnešek!!! Hubený výsledek, a to jsem si od téhle stáže slibovala krom výdělku i citová aktiva!
"Ahoj," usměje se na mne maličko nejistě, asi neví, jak se po včerejšku tvářit. "Fofr, co?"
"Děsnej," ujistím ho. "Každej človíček musí mít minimálně jeden pohled zámku, asi by bez něj nemohl dál existovat."
"Ti lidi jsou děsní," zazubí se.
"Moje řeč," souhlasím s ním. "A cenná zkušenost do budoucna. Víš, co je na řemesle prodavače nejhorší?"
"Počítání?"
"Máček," mávnu rukou, "jsem praneteř Alberta Einsteina."
"Netušil jsem," baví se. "A co teda?"
"Že po prodavači pořád každej něco chce. Věřil bys tomu?"
Zřejmě věřil, protože se rozřehtáme oba najednou.
"Slečno, tyhle dva pohledy. Známky být nemusí..."
"Mně dejte leporelo zámků jihomoravského kraje..."
"Ty erby jsou samolepky?"
Lešek trpělivě čeká, až obsloužím zvídavou rodinku. Trochu mě mate, proč se mi vyhýbá očima! Cítím jeho pohled na své tváři, ale jakmile zvednu zrak, rychle couvne a má největší pilno prohlížet si vystavené hlouposti.
Pak zůstaneme na okamžik sami. Jako naschvál mě nenapadá jediné téma rozhovoru!!! Leška asi také ne, zařezaně mlčí a tím víc je pro mě škrundání v žaludku trapnější. Šoupu nohama ve štěrku nádvoří, abych ho zamaskovala, a když hladové kvílení neutichá, nýbrž sílí, honem zamlouvám:
"Máš volno?"
"Hodinu na oběd," kývne. "Chodím do Besedy na náměstí... Škoda, že to tu nemůžeš zavřít a jít se mnou."
Obrovská škoda! Snědla bych i dušenou kapustu, kterou k smrti nenávidím, kdyby to bylo v Leškově přítomnosti.
Navenek zůstanu zdrženlivější. "Bohužel."
Kývnutím vezme moje odmítnutí na vědomí, nerozhodně přešlápne a vůbec vypadá, že ho něco trápí. A že to určitě není salmonela nebo jiné nechutné střevní potíže. "Kdy ses dostala do postele?" zeptá se nečekaně.
Střelím po něm zpytavým pohledem, jenž nevydrží, ucukne a mně konečně zapálí, o co mu vlastně jde. Potěší mě to.
"Dřív než ty," ujistím ho.
Překvapeně se na mě zpříma zadívá. "Jak to?"
"Roman mě hodil do Mlejna na motorce, zatímco tys šlapal do Strachovic pěšky."
Lžu, až se mi práší od pusy. Ačkoli, lhaní je příliš silné slovo, spíš si skutečnost přikrášluji. Lešek musel na svém kole šlapat jako divý, protože jsme ho za celou cestu ne-předjeli, ovšem to, že mi Roman hodlal udělat mezipřistání ve svém stanu, jednoduše zatajím. Vyhnu se tak zbytečnému kombinování, vysvětlování a zmatkům, protože výsledek byl týž: nic se mezi mnou a Romanem nestalo. A právě v tom je zakopaný pes Leškova okolkování, kdy se ze mě snaží fakta vytáhnout oklikou.
Než prodám další pohledy, turistického průvodce po zdejším kraji a odznak s erbem strachovického zámku, nacválá na nádvoří tlupa asi šedesáti Vlčat, jak tipuji ze žlutých šátků uvázaných na hnědých košilích těch skřítků. Jsou malí, ovšem jejich síla je v kvantitě. Za první cíl avarských nájezdů si vyberou stánek s pohlednicemi.
"Ne," děsím se předem, když se ke mně hrnou trapem.
Také Leška jejich přítomnost nijak nenadchne. "Nováčková neříkala, že by byla na dnešek objednaná ještě jedna davová návštěva..."
"Hm," udělám pouze.
Pohlédne na stánek obalený malými táborníky jako včelí královna při rojení a řekne soucitně: "Upřímnou soustrast."
Nezůstane však pouze u přání, snaží se mi píchnout alespoň v tom smyslu, že je drží v té minimální vzdálenosti, která je nutná, aby mi stánek nepovalili, a také je poněkud drsně, leč účelně upozorní, že na vystavené zboží se ne-maká.
"Dva odznáčky..."
"Ten pohled, co je focenej v noci..."
"Erb s medvědem..."
"Nemáte samolepky koní?" zeptá se mě copatá holčička.
"Ne," ujistím ji. "Jsme na zámku, ne v hřebčíně."
Holčička se pohrdavě ušklíbne a svým kamarádkám řekne: "Ta je ale blbá. Asi neví, že v každým zámku měli konírnu."
Pohlédnu na Leška - s bídou drží vážnou tvář!
"Prosím, Janota nakopl Pazderku," oznámí mi brýlatý hoch.
"Cože?" žasnu upřímně.
"Pazderka spadl a rozbil si koleno," vychrlí.
"A co já s tím?!"
"Jenže ona mu teče krev!" žaluje dál.
Lešek víc nevydrží, s pobaveným úsměvem poradí aktivnímu chlapečkovi, aby postiženého Pazderku dovedl do pokladny, že mu tam paní kastelánová zalepí koleno náplastí, a než prodám další tři pohlednice, přilítne Simona.
"Lešku, jsi tady, díky bohu! Nevzal bys půlku téhle party na prohlídku? Já půjdu s druhou..."
Pohlédne na mne, zpátky na Simonu a namítne: "Vždyť nebyli objednaní, ne?"
"Právě že byli," vzdychne. "Znáš Nováčkovou. Zmatky."
"No jo, už jdu," slíbí a směrem ke mně pokrčí omluvně rameny. "Promiň."
Odpustím mu s úsměvem, který je poněkud upocený a jistě i zklamaný. Utěšuje mne jedině fakt, že ani Leškovi se nechce odejít! A že to snad není jen kvůli práci navíc.
"No no," podotkne Simona všímavě.
Těsně předtím, než dá do kupy skupinu podobnou blešímu cirkusu a vpustí ji do sálu předků, vyšetří si dvě minuty, ve kterých ke mně přiběhne a vrazí mi do ruky tatranku. "Nakrm žáby."
"Cože?!" vyvalím oči. "Jaký žáby?!"
"Ty, co skřehotají v tvým žaludku," zakření se a než stihnu zrudnout, odběhne za svými povinnostmi. Taková ostuda, hrozím se v duchu, jak je vidět, moc mi šoupání po štěrku nepomohlo! Ovšem tomu, abych darovanou tatranku okamžitě nezbavila obalu a hladově se do ní zakousla, samozřejmě neodolám, zhltnu ji na tři urafnutí.
Pověst o mém hladu se zřejmě rozšíří rychlostí blesku, jelikož netrvá dlouho a Baron mě obdaruje jablíčkem, jen se srdce směje, a ve tři hodiny se u mého stánku objeví paní kastelánová se lžící, krajícem chleba a ešusem plným bramborového guláše.
"Jste strašně hodná, paní Barono..." Vpůli rozpačitého koktání ustrnu, když si uvědomím šílený trapas. "Totiž, paní Sedláčková..."
"Mně tak říkají i lidi ve městě," usměje se nevzrušeně. "Dej si chutnat."
"To jste nemusela," blekotám.
"Kluci tě zverbovali na brigádu a neřekli ti, že si máš vzít proviant s sebou co? To je jim podobný."
Pochybným breptáním se snažím Leška zastat, ale brzy toho nechám, protože zjistím, že to paní Sedláčkovou naprosto nezajímá. "O trochu guláše nezchudneme, neboj."
Což je taky fakt, usoudím v duchu, a ve vzácných chvílích, kdy zrovinka nikdo netouží po pohlednici ani jiné tretce, se neváhám sklonit pod pultík a nabagrovat si sousto božské krmě, jakým se mi gulášek jeví. Určitě je mnohem lepší než jehněčí ragú, které měl dnes na programu šéf-kuchař Mlýna, a to i přesto, že guláš dojídám díky takřka nepřetržitým šňůrám vlezlíků vystydlý.
Úderem čtvrté hodiny provoz na zámku konečně utichá. Na prohlídku vyráží poslední výprava s Baronem v čele a jestliže doufám v Leškovu návštěvu mé svatyně, jakmile v půl páté vyprovodí svou výpravu, doufám marně! Tyhle plány zhatí Roman, objevivší se přede mnou už ve čtvrt na pět. Měla jsem za to, že mi v noci dal kopačky!
"Hledal jsem tě ve Mlejně," oznámí mi na uvítanou.
"A já jsem tady," odvětím neutrálně.
"To mě taky mohlo napadnout, co?"
"Jak to myslíš?"
Trhne rameny a aby se na mě nemusel dívat, raději listuje v místním průvodci. Aha, tak přece jen je pán dotčený. Ovšem to je jeho problém, nehodlám s ním v nejmenším soucítit.
Leška, který se zbaví turistů ze své výpravy, Romanova přítomnost odradí od návštěvy mého stánku, mrskne po nás z povzdálí pohledem a zakrtkuje se do pokladny.
"Co podnikneme?" prohodí Roman po čtvrthodině ticha.
Do odpovědi se zrovna dvakrát nehrnu, pročež vezmu
Zavděk rozptýlením, které mi přinese rozevlátá postava spěchající rovnou k mému stánku.
"Ach, bože, ještě jeden," ulevím si.
"Vždyť je to Venca," upozorní mě Roman.
"No jo," poznám "svého zaměstnavatele". "Nejspíš už | samou únavou nevidím..."
"Tak jak to šlo?" zahlaholí.
Hrdost mi nedovolí popustit uzdu skutečným pocitům, tudíž ho se zářivým úsměvem ujistím: "Bezva."
Nakoukne do pokladny a uznale hvízdne. "Koukám, že Ses otáčela, máš snad ještě větší tržbu než já."
"Taky tu bylo děsných lidí," prohodí Baron, který se k nám přichomýtne i s klíči na velkém kovovém kruhu poté, co vypakuje poslední hosty. "Houfujou se na zítřejší putování, začíná se to sjíždět. A co ty, jaks dopadl?"
"Senzace," libuje si Venca, aniž by zvedl hlavu od přepočítávání peněz. "Našel jsem si flek v myčce aut."
Ačkoli mám po dnešku zkušenosti s oborem prodavačka suvenýrů, nechce se mi věřit, že by práce na mycí lince byla zrovna velká ulejvárna. Totiž... tyhle prázdniny mi přinesly krom novot v lásce i poznání, že ne nadarmo má slovo práce stejný slovní základ jako sloveso pracovat\\\ Makat se musí všude. Někde možná víc, jinde méně, ale v každém případě nikdo nikomu zadarmo nic nedá.
"No?" pobídnu Vencu se špatně skrývanou hrdostí, aby se konečně vymáčkl. Podle mého jsem měla rekordní výnosy!
"Chybí osmadevadesát vočí," vyřkne ortel.
"Co... cože?!" zajíknu se. "Jak chybí?"
"Normálně. Zkus si to přepočítat sama, když mi nevěříš."
Taky že určitě! To by v tom byl čert, přece není možné, abych někomu špatně vrátila a poškodila tak Vencovy investice! Dávala jsem si pozor... Dokonce i zpropitné, korunku ke korunce, kterou mi tu a tam někdo nechal jako diškreci, to je dobrý, slečno, jsem dávala rovnou do kapsičky, aby jinak nezkreslovala výsledek, byť v tom dobrém slova smyslu!
Jenže... Zdá se, že má ten podělanej hippík pravdu.
"Nechápu to," pokrčím rameny poraženě.
"Lidi kradou, upozorňoval jsem tě," připomene mi. "Mně jednou za jedinej den zmizelo zboží za pět stovek."
Vencovy zážitky mě naprosto neinteresují, jsem zklamaná ze svých. Tak nějak jsem selhala. A přitom jsem se snažila!
Tuhle záhadu rozřeší Baron. "To je jasný. Jedna mince stojí devětačtyřicet, ne?"
A dvě devadesát osm.
"Ti hajzlíci," ulevím si, jelikož mě okamžitě napadnou coby pachatelé malí skautíci, co se tlačili kolem stánku a velice stříbrné tolary, které si pletli s dolary, okukovali.
"Víš, kdo to štípl?" diví se Roman.
"Myslím si to," procedím skrz zuby.
"Možná by ses divila," pokrčí rameny Venca, "ale většinou kradou lidi, do kterých bys to v životě neřekla."
Trhnu rameny, nad tímhle nehodlám polemizovat.
"V každým pádě je to jedno, ať to víš, anebo ne," usměje se Baron. "Mince jsou fuč. A prachy taky."
"Nebudeme z toho dělat vědu," rozhodne Venca a dokonce mě pochválí: "Na to, žes tuhle pakárnu absolvovala prvně v životě, ti to dopadlo dobře. Čekal jsem větší manko."
Páni, zalapu po dechu. Má mě snad uklidnit, že jsem menší nemehlo, než se tenhle zastydlej hippík domníval?
Venca moje pocity nerozpitvává, uklidí tržbu do přenosné kasičky, hrábne do peněženky, chvíli rozvažuje nad hodnotami bankovek, načež mi podá dvě zelené. "Tumáš."
Obrátím je v dlani. "Za celej den jenom dvě stovky?!"
"Chtěl jsem ti dát tři, ale jedna padla na manko," vysvětlí. "Můžeš si myslet, že sis ty mince koupila."
"A zase je hned ztratila," vyprskne Roman smíchy.
"Díky za útěchu," zavrčím, sbalím svůj výdělek a aniž bych se s Vencou loučila, přijmu bez váhání Baronovo pozvání na limču do pokladny. Jednak proto, že se cítím vyprahlá jak Sahara, a jednak se chci setkat s Leškem. Chci a... musím\\\
"Přijď zítra zas," volá za mnou Venca. "Ještě bych si potřeboval zajet do Náměšti..."
"Jeďsi třeba do...," brouknu, přičemž ne zrovna slušné příslovce místa spolknu. Nejsem primitiv, že. Kluky tím ovšem pobavím, Roman má tu drzost si ze mne utahovat!
"Nemůžeš toho nechat?" osopím se na něho.
"Děláš, jak kdybys prodělala milion. V ruce držíš brusle za dobrých patnáct stovek a zdeptá tě pitomý kilo."
"To teda zdeptá!" vyjedu prudce.
"Co je?" zajímá se Simona. "Proč se hádáte?"
"Anna prodělala stovku a musím ji držet, aby si nešla hodit mašli," žaluje na mne Roman posměšným tónem.
Simona se mnou soucítí. "Stovku? To je blbý."
"Tím víc, že prachy na brusle jsem dostala, zatímco tu stovku jsem si sama vydělala a hned o ni přišla," přiznám.
"On ti ji strhl z platu?" otáže se mne Lešek nevěřícně.
Kývnu.
"Debil," otituluje ho a já poznám, že je na mé straně, zahřeje mě to tím spíš, když Lešek přidá povzbudivý úsměv.
"Zákony tržní ekonomiky jsou neúprosný," baví se Roman.
Namíchnu se úplně. "Jak dlouho ti tohle téma vydrží?"
"Možná dost," tlemí se.
"Není zrovna moc pěkný, že se Aničce smějete," pokárá je paní kastelánová, která nám přinese orosenou dvoulitrovou konvici ovocné limonády, ve které krom koleček citronů plavou i kostky ledu. "To jste kavalíři, pánové? Kdybyste byli co k čemu, tak se složíte a zaplatíte manko za ni. Už proto, že je to vaše kamarádka a že se tu pěkně nadřela."
Ta paní je vážně třída, uznám v duchu a jsem ochotna odpustit jí i tu Aničku. Romana patrně trkne, jak moc přestřelil, protože konečně umlkne a zatváří se rozpačitě.
"Nerozumíte legraci?" pokusí se chabě.
"Pro mne za mne, já to za tebe zatáhnu," nabídne se Baron.
Zavrtím záporně hlavou. "Když zkušenost, tak se vším všudy."
Vyzunknu třídecku báječné limči a jelikož Leška (beztak se k ničemu nemá!), Tima a Barona nažene kastelán do příprav na zítřejší velkolepou akci, rozloučím se s nimi pouhým "ahoj" a bez dalších řečí opustím zámek. Protože mi v kapse cinká pár drobných a za 249 korun českých blankytně modrou saténovou látku nepořídím, návštěva obchodu M+M jaksi nepřichází v úvahu. Plahočila jsem se od rána do večera - abych si vydělala na knoflíky!!!
Roman, který se maličko zdržel na parkovišti, mi zkříží cestu svým skútrem před Švadlenkou. Odvozem nepohrdnu.
"Kam vyrazíme?" optá se podruhé za dnešní podvečer.
"Hoď mě do Mlejna, jsem utahaná jak kotě."
"Ty? A z čeho, prosím tě? Co bych měl říkat já? Víš, co to je osm hodin denně míchat maltu a vozit ji v kolečkách po takový úzký fošně až do prvního patra?"
"Já ti to věřím," ujistím ho upřímně.
Roman vzdychne, posunkem mi nabídne místo za svými zády a já ho stejně mlčenlivě přijmu. Kupodivu mi ušetří dohady, skutečně mě odveze nejkratší cestou bez sebemenších odboček či zastávek k areálu Mlýna.
Slezu ze sedla, přehodím si brusle z levé ruky do pravé a protože mě pálí na tváři Romanův pohled, váhavě se k němu skloním. Jeho rty jsou suché, hebké a žádostivé. Líbat umí skvěle, všechna čest, ale jinak se tahle sonda do hlubin podstaty lásky nějak zvrtla...
Vymaním se z jeho objetí a od brány mu zamávám.
"Tak já ti nevím, Anno," přivítá mě matka s rukama rozšafně založenýma v bok, "jestli to drobátko nepřeháníš. Neviděli jsme tě celý den!"
"Ještě řekni, že vám to chybělo," prohodím a koutkem oka mrknu po tátovi, zda ho moje poznámka přiměje odložit noviny a začít se starat o individuum, které před více než šestnácti lety zplodil. Nezdá se, bohužel. Otočí list a čte si dál! Mámu moje drzosti rozhodí.
"Pochopitelně," ujistí mě nepřesvědčivě, načež její tón opět nabyde na důrazu: "A hlavně by nás zajímalo, kde jsi dnešní den strávila, s kým jsi ho prožila a co jsi dělala!"
"Vás?" zopakuji posměšně mámou velmi často užívané zájmeno, které se skutečností nemá co do činění, "Netušila jsem, že si vykáš... Tátu to nezajímá vůbec, jak vidíš."
"Bořivoji, prosím tě," požádá ho máma zoufale.
"Ten tě neslyší," ušklíbnu se, ovšem ukáže se, že jsem v tomhle odhadu šlápla asi o dva metry vedle.
"Mám ji snad vyslýchat?" otáže se matky, čímž dá najevo, že naši debatu sledoval. "Nejsem policajt, Alice. A krom toho bych si přál své dceři věřit."
Je mi jasné, proč by si to přál - aby se o mne nemusel starat! Vůbec mu nejde o důvěrný vztah otce a dcery... Tedy, myslím si to!
"Dozvím se konečně, co jsi vyváděla od rána do večera?"
"Hákovala," ušklíbnu se Vencovými ústy. "Trávila jsem den podle tebe tou nejušlechtilejší činností. Ale upřímně doufám, že takových zážitků mít víc nebudu... aspoň ještě dlouho ne... pár let, než vystuduju... nejlíp do důchodu..."
Matka, která netuší, o čem je řeč, kapituluje.
"Převleč se, prosím tě. Za chvíli bude večeře."
Shltnu ji v poklusu, pod sprchou ze sebe smyji pot a prach zámeckého nádvoří, vyčistím si zuby, vykloktám ústní vodou, pleť ošetřím přípravkem proti akné, tonizač-ním gelem a nakonec výživným krémem, pročešu zelené vlasy měkkým kartáčem, padnu do postele a prospím celou noc jak špalek. Nevím, jak moc práce člověka povznáší i\ zušlechťuje, ovšem jedno vím jistě - zcela určitě zbaví nespavosti a dlouhého převalování z boku na bok! Usnu v jediné vteřině a chrochtám si to nepřetržitě celých dvanáct hodin.
Sotva se vykotrmelím z postele, odchytnu babču.
"Jakej je tvůj dnešní program?"
"Chceme si s Mařenkou zahrát kanastu a paní Votrubová mi slíbila, že mě naučí vzor Richelie," svěří se mi se svými bombastickými plány, načež zavětří: "Proč?"
"Jen tak," otálím.
"Jen tak ani vítr nefouká," ujistí mě. "Chceš jít se mnou?
Kanastu umíš, ve třech bude zábavnější, a kdybys měla zájem o háčkování..."
"Ne, díky," přeruším ji rychle, protože mastit karty s bábinkami bych dřív pošla nudou a háčkování nepřichází v úvahu vůbec, s mým vztahem k ručním pracím bych si háčkem vydloubla oko, což se mi málem stalo na základce v pracovním vyučování, kdy jsem si pletacím drátem způsobila krvavý vpich kousíček pod dolním víčkem, který zavinil zmodrání širokého okolí.
"Nemáš nic na práci?" hádá dál pomýleně. "Spíš naopak," uchichtnu se. "Mám práci i pro tebe." "Něco potřebuješ?" zeptá se konečně k věci. "No, já... totiž... myslela jsem..." Leze to ze mne jak z chlupaté deky! Jenže - dřív bych to na babču jednoduše vychrlila rozkazovacím způsobem a byla bych si jistá, že výsledku docílím, ovšem nyní mne svazují... že by rozpaky? Je to možný?!
"Co jsi provedla?" vyděsí se zcestně. "Jsem v průšvihu, babi," svěřím se jí. "Proboha!" Babča zbledne a dokonce se posadí, ve stoje by patrně tu zprávu neunesla. "Anno, že ty a ten chlapec...?!"
"Co?" podivím se, načež mi zapálí. "Pch! Malér, co máš na mysli, mi nehrozí. Dneska večer je ve Strachovicích benátská noc, na kterou nemám masku. Ke všemu nejde jen tak o ledajakou, je to slet strašidel a já bych potřebovala modrý šaty v barokním stylu, s takovým tím živůtkem posázeným zlatými knoflíky a hlavně by to chtělo ten stojací límec. Víš, co myslím?"
Babča se v mé řeči viditelně neorientuje: "Proč chceš jít za šlechtičnu, když je to slet strašidel?"
Pokrčím rameny. "Každý strašidlo nemusí vypadat jak upír, ne? Krom toho duchové jsou svým způsobem taky strašidla."
"Aha," dovtípí se.
"Chtěla jsem si koupit modrou látku, v městečku měli za výlohou skvělou, jenže je dost drahá," vysvětluji zeširoka.
"A já ti mám na ni dát," zachmuří se.
"Ne," vyvedu ji z omylu.
Babča pookřeje. "Ty po mně nechceš peníze?"
Zavrtím důrazně hlavou. "Škoda utrácet takový prachy kvůli jednomu večeru. Vymyslela jsem, že by šly upravit ty hnusný šaty, co mi koupila tetinka k patnáctinám. Mají stejnou barvu a já je normálně nosit nebudu."
"Těch je škoda," váhá babi.
"Už jsem se rozhodla."
"Kupovat novou látku je vyhazování peněz, pravda."
"Viď?" Kuji železo, dokud je žhavé. "Krom toho bys mi je do večera asi těžko stihla spíchnout."
Pohlédne mi upřeně do očí. "Čili?"
Jsme u jádra. Podrbu se za uchem, pak na noze, promnu si nos, prostě okolkuji, jelikož se mi do toho vůbec nechce!
"Myslela jsem, že bys mi ty šaty mohla upravit ty."
Babča mlčí jako zařezaná!
"Kdybys to pro mne chtěla udělat..."
Opět z ní nevypadne ani hláska!
"Prosím," dostanu ze sebe.
V babčiných očích se objeví údiv, ve tváři potěšení.
"Jsi děsně šikovná," pochlebuji jí. "Pro tebe by to byla hračka. Nic moc s nimi dělat nemusíš, ty šaty mají samy o sobě tak pitomej tvar, nahoře jsou vypasovaný a sukni mají širokou, málem barokní. Kdyby se na bocích vypodložily a vršek maličko přizdobil..."
"Nevím, jestli to zvládnu," zdráhá se.
Pověsím se jí na krk. "Určitě. Dost mi na tom záleží, babi, prosím tě..."
Podruhé se mi tohle slůvko už tolik nepříčí v hrdle a než babču zcela přemluvím, použiji ho nejméně pětkrát. Výsledek stojí za to! Možná bych si to vydupala i cestou vzdoru, ovšem takhle strávím příjemný den přípravami v nejlepší náladě, jaká mezi námi kdy panovala. Dokonce
se k nám připojí i matka, tedy, ne že by pomohla šitím, s ručními pracemi je stejně na štíru jako já (po kom to mám, že!), pomůže spíš nápady a musím uznat, že některé
nejsou k zahození, přispějí k výslednému efektu, a když mi táta z tenkého drátku vlastnoručně vyrobí konstrukci na široký zvedlý límec, který babča potáhne bílou krajkou, dárkem paní Krausové, nestačím kulit oči! Víc než skvělé šaty mě šokuje fakt, že se naše rodinka stmelila, ke všemu díky nevychované, pubertální, nezvladatelné a rozjívené dcerunce, navíc v době, kdy naši odmítli tetino pozvání na kávu!
Připadá mi trochu nefér pověsit kostým na ramínko a zmizet, ale nedá se nic dělat, do večera příliš času nezbývá. Můj plán totiž čítá dva body. Ten první, který lví silou záležel na mé diplomacii, vyšel na sto procent, úspěch druhého bohužel není v mých rukou. Závisí na zručnosti a umu tlusté paní kadeřnice. Utěšuje mě jedině fakt, že do tak snobského hnízda, jakým Mlýn je, by nevzali začátečnici!
"Ostříhat?" zacvaká radostně velkými nůžkami, sotva mě spatří ve dveřích.
"Ani o milimetr!" zklamu ji. "Potřebovala bych změnit barvu."
"To bys opravdu potřebovala," ujistí mě neomaleně. "Takovej drn na vlastní hlavě... Nejsi ty masochistka?"
Tvářím se, že ji neslyším. "Od narození jsem špinavá blondýna, kdyby to šlo odbarvit..."
Hrábne mi do kadeří svou mohutnou tlapou. "Těžko."
"A co přebarvit?" zadoufám.
"Na fialovo?"
"Fialovo?! Proč?" vyděsím se.
"Už jsi tu lítala oranžová, zelená, proč ne fialová?"
"Protože... protože bych chtěla, aby se ta barva co nejvíc podobala mý původní," přiznám.
"Blondýnku z tebe neudělám, nejsem čaroděj," zklame mne, chvíli se probírá v mých vlasech, načež navrhne: "Mohu to zkusit na světlehnědo, ale nezaručuju výsledek. Častým barvením navíc tak drastických barev se vlasy ničí a nedovedu předem určit, co udělá zelená s hnědou za mišmaš."
"Pokuste se," požádám ji. "Horší to bejt nemůže."
"Ale může," ujistí mě. Ta osoba mi má co vyčítat, sama se v sadismu vyžívá! "Taky můžeš bejt zrzavá jak liška."
"To ne!" vyhrknu polekaně.
"Uvidíme. Riskneme to. Sedni si..."
Hrcnu si do křesla a pro jistotu zavřu oči, nikde není řečeno, že musím být u všeho, že! Zase tak zvědavá nejsem.
Kadeřnice, která se svým typem hodí spíš na řeznici, si se mnou mákne, strávím u ní nekonečnou dobu, vytrpím spoustu procedur, abych posléze uznala, že přece jen patří sem, a ne na jatka! "Hotovo."
Opatrně a pomaloučku rozevřu víčka, nejprve jen na štěrbinku a teprve poté, co zjistím, že na mě z velkého zrcadla nezírá sestřenice veverky Zrzečky, se podívám naplno na Annu, která se nepodobá ani té oranžové, ani zelené, - a možná ne ani té původní, přestože má vlasy světle hnědé, pouze s lehkým odstínem mahagonu, a to ještě jen v případě, když mi na vlasy zasvítí přímé slunce. Nová Anna je jiná. A asi to vůbec není fyzickým vzhledem!
Srdečně kadeřnici poděkuji, kdyby neměla tři tučné opary, snad bych ji i zulíbala radostí, a aby si nemyslela, že se mě lehce zbaví, požádám ji o účes, kdy všechny vlasy jsou vyčesané do drdolu, pouze podél tváří visí dvě lo-kýnky.

11.   KAPITOLA

Náměstí ve Strachovicích je vyzdobené chvojím, lampióny, šňůrami barevných žároviček, kulisami strašidelných hradů i obřími loutkami nejrůznějších nestvůr, zkrátka, rejdiště nadpřirozených bytostí jako vyšité! \ některé tedy jsou, nestačíme s babčou i rodiči žasnout, na jaké převleky lidi nepřijdou! V leckterých případech se vůbec nedivím malým dětem, které se při pohledu na ty příšery rozpláčou strachy, přestože je ještě jasný letní podvečer.
"Okouzlující," rozjímá matka,
"Hrůzostrašný," podotkne babča.
"Morbidní," prohlásí tetinka z výše psychologa a když ji osoba navlečená v kostýmu připomínající neurčitou rozplizlou hmotu se šupinami a jedním okem kyklopa zákeřně pošplýchá zeleným slizem z plastového obalu od jaru, dodá: "Odporné!"
Strýc Jindra nestačí mumraj kolem nahrávat na videokameru a můj táta vše dokumentuje cvakáním fotoaparátu.
Některá strašidýlka, hlavně ta nejmenší, jsou roztomilá, jiná legrační, ale musím uznat, že já jediná patřím do kategorie strašidel půvabných, haha. Trávit slibně vyhlížející večer ve společnosti rodičů, byť k sobě máme po dnešku jaksi blíž, rozhodně nehodlám.
"Tak čau," loučím se s nimi.
"Někam jdeš?" zeptá se matka naivně.
"Mám nožičky," uchichtnu se.
"Nechci ti mluvit do výchovy, Alice," prohodí tetinka uštěpačně, "ale být na tvém místě, nepustila bych ji."
Matka zaváhá, nerozhodně pohlédne na tátu a zpátky na svou švagrovou, kterou vždy bezvýhradně poslouchá.
"Kam chceš jít, Anno?" babi se pokusí o střední cestu.
Díky její ochotě s šitím šatů neodseknu, nýbrž odpovím: "Na zámek. Mám tam známé."
"No prosím," zdůrazní teta. "Neříkala jsem to?"
Máma se pokusí svalit břímě výchovy na manžela: "Bořku?"
"O čem je řeč?" pokrčí rameny. "Nejsem psycholog, ale jedno vím jistě - ve svém věku potřebuje společnost úplně jiný generace."
Teta okamžitě namítne, že tohle si mohou dovolit rodiče s mnohem méně problémovým potomkem, než mají naši, ale táta mávne rukou, jako že ho to nezajímá.
"Díky," usměji se na něho.
"Kdy přijdeš?" stará se matka. "Nevím, jak dlouho se tu zdržíme, co když se mineme? Jak se dostaneš do Mlýna?"
"No, to bude asi horší," přiznám. Když upřímnost, tak
upřímnost, ne? "S odvozem na motorce asi dneska počítat nemůžu. Nemohla bys pro mě přijet, babi?"
"Proč ne," pokrčí rameny, ovšem neopomene si zaje-dovatět: "Pokud nemáš strach, že tě zabiju, to víš, bába za volantem, to je hotový neštěstí..."
"Pro jednou to přežiju," ujistím ji. "Ve dvanáct tady."
"Cože?!" vyhrkne matka šokovaně, zatímco teta poznamená: "Já vás varovala!"
"Když se ti zdá o půlnoci brzy, tak v jednu u kašny, Jo? Ahoj!" zavrkám a mizím, abych mámino protestování neslyšela a tudíž se mu nemohla nijak provinit. Ostatně, stihnu se vypařit jen tak tak! Nestojím o setkání s pánem a paní Markovických, kteří se k našim prodírají i s Josefínou, nejspíš vyléčenou z nedávné kocoviny, protože oděné v jakémsi supermoderním rouchu a rozkošné jako vždycky.
Propletu se davy strašidel korzujících po náměstí i civilů na čumendě, jedna holčička při pohledu na mne sice zajásá: "Princezna!", ale je vedle jak ta jedle. Nezasvěcenci si mohou myslet, že jsem ve výběru masky ujela, ale ti, kteří vědí, která bije, určitě pochopí.
Například paní Nováčková z pokladny, co se v trojlodním vestibulu zámku, jenž zřejmě v dnešní slavnostní den
zavřel později než jindy, vybavuje s uklízečkou, jak tipuji profesi rozšafné ženštiny v teplácích, opírající se o koště, neváhá ani na vteřinu! Okamžitě umlkne v brebentění, vytřeští zrak, brada se jí roztřese a uklízečka, kterou její proměna zaskočí, se ohlédne. Načež spustí sirénu! "Pomóóóc! Duch!!!"
Okamžitě nasadím kamennou masku a se zamlženým pohledem upřeným do dáli, jemně si přidržujíc dlouhé sukně, zamířím k soukromým komnatám někdejších majitelů, př-ičemž se musím vší silou držet, abych se nerozřehtala. Ačkoli by bylo mnohem efektnější zmizet v chodbě, daleko nedojdu. Vřískot těch dvou sudiček způsobí hotové pozdvižení, do sálu vtrhne s voláním "co se stalo, paní Nováčková?" samotný kastelán a hned za ním Lešek s Baronem. "Anna Berchbergová!" blekotá Nováčková a uklízečka
na mne ukazuje koštětem, snad aby mne ti tři nepřehlédli. Prozíravě kolem ní vykroužím velký oblouk, člověk nikdy neví, zda by ji nenapadlo použít koštěte coby zbraně, že, ovšem dostanu se do těsné blízkosti příchozích a jelikož z jejich překvapených tváří čtu obdiv a úžas, nicméně žádný strach, nevydržím a spolu k úklonce s pukrletem Nováčkovou opravím: "Anna jo, Berchbergová ne. Těšilo mě, Jarešová."
Smích kluky úplně odrovná.
Baronův táta se nestačí podivovat nad "neuvěřitelnou" podobou, jak prohlásí, a přestože začátek Putování za vodní vílou je na spadnutí, zdrží ho o pár minutek, aby mohl přivolat svou manželku a veškerý zbylý personál zámku. Připadám si jako hvězda a musím uznat, že obdiv v dobrém slova smyslu je mnohem, mnohem lichotivější než pusy otevřené údivem nad zelenou kšticí. Navíc jsem z jejich zájmu dost vytočená, dosud jsem byla zvyklá pouze šokovat.
Kastelán nás záhy žene na nádvoří, paní Nováčková půjde zřejmě spát s mírně pocuchanými nervy a zámek dnes nebude uklizený, jelikož uklízečka prohlásí, že ji žádná síla na světě nepřinutí, aby tu zůstala sama.
Lešek mě uchopí za ruku a vtáhne do výklenku chodby. Protože jsme průvod uzavírali, nikdo si nevšimne, že chybíme. V nejmenším mě nenapadne protestovat. Moment počkáme, až za nimi zabouchnou dveře, pak vylezeme a připadá mi jedině logické, že mě Lešek vede zpátky do síně předků a odtud chodbou do levého křídla. Díky staženým žaluziím je tu slušné šero, Lešek sice svírá druhou rukou baterku, nicméně zhasnutou. Drží mě stále jen proto, abych se v té tmě nepřerazila o šaty, anebo mě vést chce?!? Promluví na mne teprve v tichém a ponurém tanečním sále, kde mě postaví před obraz Modré dámy a kuželem baterky osvětluje střídavě mou siluetu a zámeckou paní. "Úžasný. Perfektní nápad jít za ducha Anny Berchbergové, místní lidi jsi pořádně vyplašila."
"To byl tvůj nápad," připomenu mu. "Ostatně, ty dvě strašpytlice by vyplašila každá v modrých šatech a drdolu."
"Není to jen v šatech. Podívej na její rysy..." Namíří světlo baterky do tváře ženy, jejíž tělo tlí na neznámém místě, možná v nějaké tajné kobce přímo pod tanečním sálem a energie násilné smrti vyvolává obrazy a úkazy i přes propast několika století. "Byla na svou dobu velice krásná."
Tmavé oči shlíží dolů a připoutávají mě k sobě 
hypnotizující silou,připadá mi, že se dívá přímo na mne. A kdyby jen dívala!!! V bledém obličeji se náhle pohnou rysy v úšklebku. Spontánně vyjeknu, ovšem vzápětí se zastydím, protože si všimnu můry, která prolétla kuželem světla a její stín vržený na tvář Modré Anny způsobil dětinský dojem, že se pohnula ústa namalovaná na obraze, a šílený strach.
"Co je?" podiví se Lešek.
"Ta můra," vydechnu s nepopsatelnou úlevou. "Zdálo se mi, že... Hlouposti. Je tu takové ticho, nikde nikdo..." "To je dobře, ne?" pousměje se a světlo z obrazu stáhne. 'Svítí mi kamsi pod nohy. "Snad se nebojíš? Ty?" "S tebou ne," přiznám dvojsmyslně.
Lešek polkne. "Jsi jí podobná víc, než si myslíš." "V čem?" podivím se. .Přitahuješ jak magnet, Anno."
 Upustí baterku, jen to na parketách zaduní, a já se pochopitelně leknu podruhé, byť ne tak moc. Neupadla mu proto, že by mu z ruky vyklouzla, on ji odhodil, aby - aby
mě mohl obejmout! V tu ránu zapomenu na strach, z hlavy se mi vykouří Anna Berchbergová, taneční sál, zámek, naši, babča, nenáviděný gympl, na světelná léta vzdálená konzervatoř a vůbec všechno, co do té doby tvořilo nedílnou součást mého života, působilo radost, starosti, smutek, vztek i mindráky, tohle všechno je najednou někde jinde, anebo spíš já jsem mimo, na planetě snů, dalo by se říct!!! Může za to Leškovo objetí a především jeho sametově hebká ústa hladově tápající po mé tváři, jak nedočkavě hledají svůj cíl. S mými se spojí sotva na pár vteřin - a zase mě opustí, což mi připadá jako nenahraditelná ztráta! Naštěstí nejde o trvalý stav.
"V brejlích se líbá děsně špatně," vysvětlí omluvně.
A tak se líbáme bez brýlí, děsně dobře a děsně dlouho. Čas nedokážu odhadnout, mozek je schopen snímat pouze příjemné vjemy, veškerá nervová zakončení ústí ve rtech a jazyku a čím déle se líbáme, tím je naše hra odvážnější, spontánnější, vzájemnější a vzrušivější. Líbá jinak než Roman, tak nějak celým tělem, vzbuzuje v člověku touhu nepřestávat, křičet víc, víc, víc! A ty chutě, co vyvolává, ty teda jsou, kdyby mi v tuhle chvíli táta uměl číst myšlenky, dal by své přemoudřelé sestře za pravdu.
Lešek se vzpamatuje první. "Musím... musím jít."
"Kam?" zeptám se stále ještě napůl v mrákotách.
"Kdyby bylo po mým," pousměje se, "namířil bych si to rovnou do ložnice prostopášný Elišky, ale protože tenhle večer je pánem mýho času kastelán Sedláček, musím jít do zahrady na start. Už jsem tam měl dávno bejt."
Řeč o Elišce a jejím neřestném loži mě pobaví i potěší, je vidět, že s ním líbání mávalo stejně silně jako se mnou!
Sehne se pro odkutálenou baterku a poprvé po několika návštěvách opustím taneční sál bez tísnivého pnutí v zátylku a s husí kůží po těle.
"Nechceš mi jít pomoct?" požádá mě ochraptěle.
"Ne."
Překvapeně na mě pohlédne. "Ne?"
Pokrčím rameny. "Chci si užít strašidelnýho večera."
"S Romanem?" rýpne si.
Zatvářím se blahosklonně: "Taky."
Oklikou přes křídlo zámku obývané kastelánovic rodinkou opustíme zámek, aniž by si toho někdo všiml, a naše cesty se rozdělí. Lešek zamíří do zahrady, přes kterou protéká říčka Rokytná a kde je start vodního putování, já se rozhodnu omrknout nádvoří zámku proměněné v seřadiště strašidel. Lešek nedokáže odejít jen tak.
"Anno?" zavolá za mnou. "Přijdeš?"
Pohlédnu naň bez úsměvu. "A co Monika?"
Pro Leška to je rána pod pás, uznávám, a pro mne riziko, ale nevidím jiné východisko! Musí se ve svých citech prohrábnout a zorientovat. Nesnesla bych pomyšlení být druhá. První - anebo s těžkým srdcem nic.
A ten večer stojí za to! Bavím se mnohem lépe než pomáhat zapisovat osádky kajaků, kánoí i obyčejných veslic do startovních listin. Zúčastním se dokonce reje strašidel, kdy se v šíleném a stále se zrychlujícím rytmu proplétáme mezi diváky v dlouhém hadu více či méně monstrózních strašidýlek a příšer. Většinou jde o čarodějnice s košťaty i bez, ale z Šibeničního vršku nepřilétly, s tím si jsem jistá.
Jaký by to byl karneval bez vyhlášení nejnápaditější masky večera, vyřádím se i nasměji při vtipné soutěži komentované moderátorem třebíčského rádia, přičemž vůbec nevadí, že nejsem středem pozornosti a neumístím se ani do první bodované desítky! Můj převlek není zase tak dobrý, konečně, ani moje ambice nejsou tak velké! Mnohem důležitější je atmosféra a skvělá nálada. "Anno!"
Roman na mě zamává od stánku s pivem a limonádami, který okupuje spolu s Bimbelem a Rosťou, a to právě ve chvíli, kdy přemýšlím, že by neškodilo zajít dolů do parku, dvě hodiny musí stačit. Na rozmyšlení i na podušení ve vlastní šťávě!
Romana jsem za večer zahlédla několikrát, samozřejmě patřil do davu diváků, ovšem to bylo vždy z dálky. Ačkoli se mi za ním zrovna dvakrát nechce, setkání tváří v tvář se nevyhnu, bylo by hloupé předstírat, že jsem ho neslyšela. "Ahoj," pozdravím kluky vespolek. Chvíli si utahují z mého převleku, tamtamy o poprasku, jenž jsem na zámku vyvolala, se z nějakých zdrojů donesly až k nim, laškujeme a vtipkujeme v ryze kamarádském duchu. Dávám si dobrý pozor, abych Romanovi nedala příležitost vtáhnout mě do jakéhokoli soukromého rozhovoru. Kupodivu se o to ani nesnaží, asi má toho mého zdráhání vážně po krk. Přesto se mi zdá hloupé říct jen tak čau a zase odšupajdit.
"Nepůjdete se podívat do parku na vodní vílu?" navrhnu. Kluky tím pobavím. "My ji známe. A dobře."
"Jak to?"
"Vodní vílu představuje každej rok Miss gymnázia," vysvětlí Bimbel. "Vždycky ta nejhezčí holka ze Strachovic."
"Spolužačka," pochlubí se Roman. "Sympatická na duši i po těle. Eliščinu postel vyzkoušela dobře desetkrát."
"Určitě s tebou, co?" prsknu pobouřeně.
"Bohužel ne," usměje se nevzrušeně. "S Baronem."
"Krom toho v parku je začátek Putování, konec je po proudu na konci městečka u rodinný kaple Berchbergů," opraví mne Rosťa, mrkne na levé zápěstí a dodá: "Navíc v deset večer už neuvidíš nic, pomalu bude po všem. Putování je pro škvrňata, proplavou s rodiči trasu posetou pohádkovými postavičkami, splní pár lehkých úkolů a na konci jim víla předá krom odznaku ,Strachovický nebojsa' i odměnu, nějaký fixky a bonbony, nebo co. Trapárna."
"Mně se to trapný nezdá," namítnu. "Náhodou, bezva akce."
"Slet strašidel je zajímavější a veselejší," odporují mi.
"Mají tu pivo, co?" ušklíbnu se.
"Taky," řehtají se.
"A pěkný holky," dodá Bimbel s pohledem upřeným na Josefínu, jež se k nám s rozzářeným úsměvem řítí.
"Ta měla hrát vodní vílu," mlaskne Rosťa.
"Ahoj, děcka!" volá na nás z dálky a její oslovení kluky pobaví, pochopitelně se proti němu hned ohradí.
"Tys tu chyběla," podotknu s předstíranou srdečností.
"V to doufám," zahihňá se. "Že jsem vám chyběla..."
"Mně jo," ujistí ji Rosťa a hned ji chytí kolem ramen.
"Mně taky," předhání se s ním Bimbel.
Pohlédnu na Romana, ale ten má naštěstí tolik soudnosti, aby si měřil ty její naducaný boule v strečovém body mlčky.
"Vaši tě pustili? Se divím," nadhodím.
Josefína je ovšem mnohem větší éro, než jsem myslela!
"Zdrhla jsem jim," pochlubí se. "Kdo by se s nimi otravoval, když mám možnost pořádně si užít, ne?"
Kluci ji v tomhle názoru vydatně podporují, mně se až tak geniální nezdá.
"Doufám, že vina nebude na mně," přeji si.
"Neboj," 	uklidní mne bohémsky. "S tebou si užívat nebudu, nejsem přece lesba, hihihi!"
Sklidí další dávku pochvalného smíchu, který jí upevní sebevědomí, a vůbec netuší, jak je ubohá. Ostatně, nemá důvod, kluci ji žerou. Momentálně mi její přítomnost píchne.
"Pojďme se někam zdekovat," navrhne totiž. "Fotřík mě určitě bude hledat, na náměstí bych byla moc na ráně. Nemáte tu nějaký stinný a tichý koutky?"
"Jasně, v zahradě," plánuje Rosťa, chytí ji z jedné strany, Bimbel obejme z druhé a v blažené předtuše, že to budou oni, s kým si krásná Jo hodlá užívat, ji vlečou do zámeckého parku. Roman se připojí ke mně.
"Je jak koza utrhlá z řetězu," ulevím si.
Roman pouze pokrčí rameny. Že by ji také začal obdivovat?
Tmavých zákoutí je v parku díky bohatým šňůrám lampiónů pomálu, o to víc je tu lidí, legrace a zábavy.
Lešek mne zaregistruje dřív než já jeho, přestože má plné ruce práce, sleduje mě od pozůstatků někdejšího přírodního divadla. Naše pohledy se střetnou, trvají pár dlouhých vteřin, jsou zkoumavé a zůstanou bez nejmenšího náznaku úsměvu. První uhne Lešek, změří si Romana po mém boku, načež se zase skloní k přenosnému stolečku s lampičkou z plastické hmoty ve tvaru umrlčí lebky.
S koncem pohádkové akce Rosťa přeháněl, ještě celou hodinu přihlížíme neobratnému naloďování tatíků a maminek, dvě posádky se dokonce vykoupou hned na startu, jsou odměněni kaskádami smíchu, ale nikdo z toho vědu nedělá, dokonce ani ti postižení, noc je krásně teplá, možná až moc, od západu se na obloze začínají objevovat klikatice blesků, ale protože hromy nejsou slyšet, bouřka je zřejmě hodně daleko a vůbec nad rozdováděné Strachovice nemusí dojít, a další půlhodinu trvá, než všichni dojedou do cíle a kastelán dá okolí zámku jakž takž dohromady.
Ukončení báječného večera je vskutku stylové, totiž velkolepým ohňostrojem odpalovaným z náměstí a tady,
z parku za zámkem, nádherně viditelným. Dobrých patnáct minut sledujeme s hlavami zakloněnými vzhůru kaskády zeleného, oranžového, červeného i modrého deště, gejzíry zlatavé lávy tisíců hvězdiček, vybuchujících zcela neslyšně i s efektním hvízdnutím připomínajícím průlet střely atmosférou a s následným hromobitím, až nám málem zdřevění krky.
"Nádhera, co?" vyhrknu a uneseně se obrátím k ostatním. Josefínu ohňostroj nezajímá, možná neviděla jedinou světlici a rachejtličku, za pečlivě střiženým keříčkem se zaujatě líbá s Rosťou a nic jiného nevnímá. Takové kouty hledala!
"Smůla, co?" zazubím se pobaveně na Bimbela.
Nezdá se nijak zdrcený. "Třeba ne. Není lakomá."
Nevím, koho napadne hrát si na babu. Možná hru na schovávanou vyprovokuje Saša, co se k nám připojí i se Simonou, do té doby také zaměstnanou organizováním večera, možná nás vyprovokuje Josefínino nevázané chování, pomůže tomu i náhle se rozhostivší slušná tma, jak postupně pozhasínají všechny lampióny a barevná světélka! A že to není honička jen tak ledajaká, dá rozum! Hrajeme totiž o fanty, spíš o fant, jeden jediný, není jím totiž nic menšího než veškerý oděv. Kdo se nechá zapikat, musí se vysvléct a hupnout do Roky tné!
První piká Bimbel, nemusí se ani snažit a chytí Josefínu, ledabyle schovanou za nizoučkou zídkou divadla. Zpoza výklenku zámku šokovaně sleduji, jak ležérně vyklouzne ze svých svršků, do tmy zasvítí běloba jejího neopáleného zadečku, leč se skokem do řeky otálí. Jistě jí nejde o chladnou vodu nebo tak něco, jako spíš o fakt, že při pózování na břehu ji mohou kluci okukovat a obdivovat, což by po krk ve vodě nemohli, že. Je mi jasné, že v Josefínině konkurenci nemám nárok obnažit své místy až vyzáblé tělo, především s objemem plic bych se jí vůbec nemohla rovnat, proto rychle přemýšlím, kde najít schovávačku tak důkladnou, aby mě nemohli najít! Je to dost těžké, zámecký park je pro tuhle hru příliš upravený, v anglické části se skýtají coby možnosti leda keříčky a stromy
vzorně vysázené do lajny, ve francouzské by si musel člověk lehnout na zem a doufat, že splyne s květinovými ornamenty, ale to by ho asi zahradník nepochválil. Navíc je to skrýš dost ubohá! Podle křiku poznám, že se Leškovi podařilo Bimbela předběhnout a zapikat se, což je také řešení, nad kterým chvíli přemýšlím. Bimbel si pak dává větší pozor a pikolu neopouští, krouží okolo jak sup kolem mršiny, vzápětí odhalí Simonu a Romana, o něco později Rosťu a Renatu. Saša se zapiká sám. Zbývám už jen já s Evou, o kterou málem zakopnu, když se plížím podél zámecké zdi, krčí se přilepená na sklepním okénku. Vzájemně se napomeneme citoslovcem "psst" a já pro jistotu pokračuji dál, hledačů toužících po našem skalpu řídících se heslem mušketýrů jeden za všechny, všichni za jednoho, když se mám vysvléct já, ať také i ostatní!, je příliš velká přesila.
Roman slídící kolem jako ohař mne mine o vlásek, raději ani nedýchám, aby mne neprozradilo sebemenší zafunění,a záhy podle vypuknuvšího řevu odepíšu i Evu. Snaží se sice doběhnout k pikole dřív než Bimbel, ale ten má náskok a dokáže svou výhodu zúročit. Teď mě dostanou, určitě mě dostanou... Do oka mi padne temný příkrov igelitem zakryté dřevěné konstrukce, jíž je před neposednými zvědavými návštěvníky zajištěna zámecká studna. Jsem od ní několik kroků a šance, že se mi podaří během pár vteřin, víc Času mít nebudu, dostat se pod celtu a najít případný úkryt tam, je pramalá, nicméně představa, že bych měla klukům nabídnout pohled na své jedničky, zatímco Josefína vybalila trojky a na Simoně s Renatou matka příroda také nešetřila, mě donutí pokusit se o nemožné.
A vida, není to zas tak obtížné! Podle hmatu objevím místo, kde se černá celta překrývá, podaří se mi ji nadzvednout, vsoukat se pod ni, a protože tam není žádné místo navíc, nezbyde mi než vykasat si dlouhé sukně a přelést nízkou kamennou zárubeň až na okrouhlý vnitřní ochoz asi metr pod povrchem. Zárubeň je naštěstí širší než samotná díra, což mi přijde vhod. Celtu nechám pro jistotu maličko poodhrnutou, abych nebyla v naprosté tmě.
Nebojím se, že by si toho někdo zvenčí všiml, ponechám si pouze malou škvíru. Stihnu to dřív, než kolem prosviští některý z kluků, po něm další...
"Viděls ji někde?" zaslechnu Romanův šepot.
"Ne," odpoví mu Rosťa.
"Kde může bejt?! Musím ji dneska dostat!"
Zahihňám se do dlaní. Tos uhodl, hošíčku!
Kluci zase odběhnou, kolem se rozhostí zdánlivé ticho, ale já nevylézám. To tak, padnout do léčky! Krom toho si moje oči přivyknou na šero a brzy zjistím, že tma uvnitř studně zdaleka není tak neproniknutelná, jak se jevila. Uvědomím si, že postrádám vlhký studený vzduch, neklamnou známku vody, a rovněž vnitřní stěny studny jsou na omak suché. Voda tu podle všeho chybí dlouhá léta, ovšem k mému úžasu objevím jakési výstupky podobné železným kramlím, napevno přidělané v asi třiceticentimetrových vzdálenostech ztrácejících se v hloubinách. Jasně, žebříček! I když bych se docela ráda podívala dolů, neodvážím se pustit do neznáma bez světla či alespoň baterky a doprovodu...
Zbystřím. Zaslechnu kročeje křupající v drobném štěrku. Jsou plíživé, kradmé, jako by ten, jemuž patří, se také schovával, byl lovnou zvěří, ne lovcem! Ač se snaží jít velmi potichu, slyším ho zcela zřetelně, díky kamenným stěnám kašny zní každý krok s dunivou ozvěnou, až mi proti mé vůli naskáče husí kůže. Znějí totiž nepravidelně, jako by dotyčný kulhal, vlekl za sebou chromou nohu... Kdo to může být?!
Bez hlesu naslouchám, sleduji jeho směr. Ještě tři kroky, dva, jeden... Teď, teď se dostal na úroveň kašny, dalším mne mine... Ale co to?! Proč se zastavil??? Přikrčím se k ochozu ještě víc, tím spíš, že tajemný návštěvník se nehýbá. Co dělá, proboha?! Kam se dívá? Nebo přemýšlí?! O čem? Po nekonečně dlouhé minutě, kdy mi začínají dřevěnět nohy, se začnu obelhávat. Třeba jsem si ty kroky jen vsugerovala, nikdo tu není, nic jsem neslyšela...
Pak se ozve zašustění, jak neznámý osahává celtu a hledá vchod!!! Nevím, co mám dělat! Pustit se dolů po žebříčku
se mi moc nechce, vždyť bych si tím zcela zničila možnost útěku, maximálně bych se dostala až do tajné kobky, kde šílený Berchberg mučil mladá děvčata, a tam bych skončila, protože maličké dveře, co vedou do zámku, jsou zevnitř zajištěné mohutnou petlicí s kladkou! Pokud možno se co nejtišeji začnu sunout po úzkém ochozu za poloměr kruhového hrdla kašny, přičemž nespustím oči z otvoru. Netrvá dlouho a objeví se v něm něčí ruka! Pak škvíra ztmavne, jak ji zastíní celá silueta, načež se kdosi začne soukat za mnou!
Vteřiny, během kterých se přeplazí přes kamenný taras a vyhledá žebříček, jsou nekonečné. Teprve když opět uvolní díru v celtě a proti světlejší obloze spatřím siluetu jeho hlavy, poznám ho. V tu ránu je veškerý děs pryč, chce se mi smát, ale to bych se prozradila, počkám tedy, až napůl zmizí v hlubinách.
"Lešku?" šeptnu tiše.
Teprve nyní ho napadne zvednout oči.
"Málem jsem slítl," oznámí mi lehce roztřeseně.
"Je to vysoko?" zajímám se věcně.
"Asi šest metrů..."
"Slabota," těším ho.
"Pěkně děkuju," uchichtne se.  "Na zlámání vazu to
stačí."
"Určitě," kývnu. "A cos tam lezl dělat?"
"Přece za tebou," řekne trochu překvapeně.
"Za mnou?" užasnu. "Tam dolů?"
"Myslel jsem, že ses tam schovala. Ani jsem nebyl daleko od pravdy, co?"
"Máš o mě vcelku vysoký mínění," usoudím potěšeně. "Lézt v hodině duchů do tajuplné kobky opředené tajemstvím mučírny a nálezem znetvořených koster vyžaduje člověka pořádně odvážnýho, co?"
"Anebo úplně praštěnýho," zasměje se.
"Dovol?!"
"Na schovku nás hrálo asi deset a takhle ujetej nápad, schovat se do studně zatížený kletbou, jsi dostala jen ty."
"Jsou měkký," bavím se.
"Jo," souhlasí. "A ty úplně ztřeštěná..." Ačkoli visí stále na kramlích a jednou rukou se přidržuje, druhou natáhne ke mně. Spíš ji cítím než vidím, avšak naprosto přesně odhadnu, o co mu jde. Připlížím se k němu co nejblíž, aby mě tou volnou rukou mohl
obejmout.
Měl pravdu - pěkně šílená situace! Líbáme se ve velice nepohodlných pozicích, natahujeme se k sobě jak prádlo na šňůře, přičemž je pod námi hloubka šesti metrů a propast pár století... A přitom je to tak nádherný, romantický, božský, prostě úžasný, úžasný, úžasný!!! "Krásně ztřeštěná," opraví se.
Ostatní kolem proběhnou ještě několikrát, ale nikoho jiného nenapadne poodhrnout roušku tajuplna, respektive obyčejné igelitové celty. Nenajdou nás.
"Anno!" vyvolávají jako na pouti. "Vyhrálas. Jdeme se vykoupat, pojď taky!"	; Nijak se ven nehrneme, nechceme, aby naši schovku odhalili, raději počkáme, až jejich kroky zcela zaniknou. "Ty sis něco udělal s nohou?" vzpomenu si.
"Já? Ne, proč?"
"Přišlo mi, že... ale nic," mávnu rukou. "Mám slyšiny."
"To je co?" vyprskne.
"Když existujou vidiny, proč by nemohly být slyšiny?" "Taky pravda," baví se. "Lez první, ať se nepleteme." Po kolenou se opatrně dosoukám po úzkém ochozu takřka k samému otvoru, když se to stane. Světlejší škvíru vzniklou odhrnutím celty náhle zakryje stín a než si stačím uvědomit, co se vlastně děje, za mohutného šustění igelitu na nás padá cosi velkého a těžkého!!! Nestihnu ani zařvat
zděšením!
Lešek má naštěstí mnohem víc duchapřítomnosti, rychle se vyhoupne na ochoz a strhne mne stranou. Sám zcela uhnout nestačí, dřevěný sloupek, jedna z podpěr konstrukce, mu přirazí levou ruku k ochozu, jen vyjekne bolestí, načež se sloup odporoučí do hlubin studny. Dutý zvuk nám vzápětí oznámí, že skončil na dně. "Co... co se stalo?" vydechnu roztřeseně.
"Asi to moc nedrželo, museli jsme narušit statiku." "Blbost! Vždyť jsme jen odhrnuli plachtu, sloupů jsme
se ani nedotkli!"
"Nevím," pokrčí rameny. "Ale rychle pryč, co kdyby
to spadlo celý!"
Nedám se víc pobízet, ve dvou vteřinách stojím na pevné zemi a pomohu vylézt Leškovi, který se drží za zraněnou
paži.
"Bolí to?" zeptám se s účastí.
"Ne," vrtí hrdinně hlavou. "Nic to není, jen škrábnutí." Zbylá konstrukce zůstane maličko šišatější, jak v ní chybí jedna z podpěr, ale jinak stojí pevně. Upravíme celtu do původní polohy, nikdo o naší návštěvě nemusí vědět, a zamíříme dolů k řece. Oba zaraženě mlčíme.
"Mám černý svědomí," kuňknu, když jsme na dohled i doslech ráchající se bujaré party našich přátel. Josefína v obležení kluků hopsá ve vodě dosahující pouze ke kolenům, nechá se chytat a osahávat, kluci jsou stále vzrušenější a divočejší... "Stalo se ti to kvůli mně,"
"Lezl jsem tam o své vůli," ujistí mě. "Vážně to nic není. Ale když myslíš, tak si vyberu bolestný."
Tohle přání mu splním ráda! Bohužel netrvá dlouho, sotva se naše rty spojí, ozve se Romanův uštěpačný hlas:
"Aha, takhle to je, jo?"
Uhnu očima, připadá mi to trapné. Lešek zaskočený není. "Skoro," odpoví Romanovi. "Skoro tak, jak si myslíš." "No jo, to se hrálo na netýkavku, samý drahoty..." "Změna názorů," pokrčím rameny. "A hlavně výměna partnerů," řehtá se Baron, který náš spor zaslechne. Josefína se může usmát!
Najednou si v jejich společnosti nepřipadám dobře, spíš bych dala přednost soukromí ve dvou. "Kolik je hodin?"
Lešek mrkne na hodinky. "Bude jedna." "Musím domů, babča na mne čeká u kašny." Kývne a považuje za samozřejmé mě na náměstí doprovodit. S nikým se neloučíme, bylo by to zbytečný. Roman by mi stejně ahoj neřekl a kluci vidí jen nahou Josefínu.
Jsem u nich až druhá v pořadí, jenže - vůbec mě to nešponuje!
Kouzlo spřízněných duší, kdy jsme oba byli naladěni na tutéž romantickou frekvenci tam na ochozu studny, pominulo, kráčíme vedle sebe skoro jako cizí lidé, co nevědí, o čem spolu mají komunikovat. Náměstí, osvětlené pouličními lampami, je tiché a prázdné, o nedávném ruchu, shonu a veselí svědčí jedině spousty odpadků, zbytků lampiónů i skleněných střepů.
"Babi je přesná," poznamenám tiše při pohledu na postavu dřepící za volantem tátovy Nexie, navzdory pozdní noční hodině se slamáčkem na hlavě.
"Škoda," prohodí sympaticky a dusnou atmosféru prolomíme úlevným smíchem.
"Neměl bys s tím jít k doktorovi?" kývnu bradou k jeho zraněné ruce, kterou přidržuje pravičkou v náručí jako nemocné dítě. "Babi by tě hodila na pohotovost."
"V pořádku," tvrdí lehkomyslně. "Je naražená, byla to docela váha. Dám si studenej obklad a ráno jsem fit."
Povzbudivě se na něho usměji a protože jsme na pět kroků od Nexie, vyčkávavě se zastavím. Pochopí.
"No, tak... dobrou noc a krásný letní sny, Anno," popřeje mi. "Nejlíp o mně."
"To ti mohu slíbit," přitakám. "Silný zážitky se musí někde promítnout, ne? Vyrýt stopu do podvědomí."
Vypadá potěšeně, hodí pohledem přes moje rameno k osobě s kloboučkem, co nás má jako na dlani, pak zřejmě usoudí, že je neškodná, skloní se ke mně a před babčiným rentgenem se políbíme. Podle mě krátce, ovšem babi je jako  obvykle  opačného  mínění,  protože  naše  loučení urychlí dost svérázně, totiž rázným stisknutím klaksonu. V tichu spícího městečka se to skutečně vyjímá, trhnu sebou, div to se mnou nesekne, a v obavách, aby se na náměstí nezačaly hrnout davy ve strachu, že se na Strachovice řítí stádo divokých slonů, rychle od Leška odskočím. "Už se ani nedivím, po kom jsi tak ujetá," podotkne. "A to buď rád, že nejsem po dědovi," zamrkám. "O tom mi chvíli povídej," baví se.
"Někdy jindy, jo? Ahoj, Lešku." "Ahoj."
Přidržím si sukně, abych se při nastupování nepřerazila, a druhou rukou otevřu zadní dveře.
"Anno...?" zavolá za mnou. "Zítra... vlastně dneska, mám volnej den."
"Já taky," ujistím ho.
"Přijdu za tebou!" slíbí mi.
"Prima."
A je to! Hrcnu si do auta a vůbec mi nevadí, že si kus sukně přibouchnu do dveří. Blaženě si opřu hlavu o opěrku.
"No, no," podotkne babča. "To se vážně tolik bojíš se mnou jezdit?"
"Taky," prohodím stručně, protože se mi nechce vysvětlovat pravý důvod, proč jsem si sedla dozadu. Totiž  kvůli klidu, abych mohla rozjímat a vybavovat si prožité chvíle znovu a nemusela čekat až na minuty před usnutím.
Babi odpálí z náměstí stylem formule jedna, ani se nestačím po Leškovi otočit, řídí se totiž heslem radši plynu víc než méně, snad ze strachu, aby jí nechcípl motor, což je u automobilu s automatickou převodovkou samozřejmě nesmysl.
"Málem tě snědl," poznamená nespokojeně.
Místo odpovědi začnu notovat: "Pocem, holko, vostříhám ti vlasy, dlouho jsem seděl a teď chci si hrát, je to tejden, pustili mě z basy, jsem polepšenej a napravenej vlkodlak..."
"To byl ten hoch, co tě pořád vozil na motorce?" "Ne," uchichtnu se. "Tenhle má jen kolo a ještě půjčený, ale jinak je bezva, bezva, bezvááá!"

12.   KAPITOLA

Vstanu pro jistotu hned v půl sedmý, abych Leškův příchod neprošvihla. Beztak nemohu spát! S těmi silnými dojmy a prožitky jsem nijak nepřeháněla, mám toho plné kecky, sny se prolínají se skutečností, budím se každých pár minut zpocená jak myš a není to jen tím, že dusno během noci vrcholí a úlevu přinese teprve pročištění vzduchu kolem páté ranní, kdy slibovaná bouřka propukne v plné síle. Jakkoli jsem doufala ve sladké snění na téma Lešek a líbání, byla jsem vedle. Mnohem silnější zážitky mi zřejmě připravil padající dřevěný sloup, co mě málem přizabil, přinejlepším omráčil a srazil do hlubin kašny... A že to jsou sny pěkně děsivé, o tom není pochyb! Hned po ránu si dám sprchu, aniž bych vzbudila spokojeně si pochrupkávající babču, pustím otevřenými balkonovými dveřmi do pokoje svěžest právě začínajícího srpnového dne, důkladně si rozčešu a za pomocí fénu a kartáče vyfoukám vlasy, nalíčím si oči a obléknu ve sportovním duchu.
Doba do snídaně je k nepřečkání, ačkoli si umím spočítat, že i kdyby nakrásně vylezl z pelechu také tak časně, stále nás dělí hodinka, kterou mu zabere pěší túra k Mlýnu, stejně se co chvíli vykláním z balkonu, abych dohlédla na příjezdovou cestu k bráně areálu. Zahlédnu pekaře, mlékaře, pana ředitele, Sašu s pusou od samého zívání málem natrhlou, ale toho, na koho se tolik těším, ne.
"Jak ses bavila, Anno?"
Tátova otázka přijde nečekaně, dřepěla jsem u jídelního stolu se zasněným výrazem a přibližně už pět minut naklepávala skořápku vařeného vajíčka, takže ji přeslechnu a zareaguji teprve poté, co ji zopakuje.
"Já...? Dobře, jak jinak," zablekotám a rozšrotované vajíčko se ani nepokouším oloupat, schovám ho za hrníček.
"Je to na ní vidět," pousměje se matka. "Jen září,"
Babi sice významně vzdychne, nicméně komentáře si nechá pro sebe. Přiložila by tak tetince pod kotel, jelikož
ta ironicky podotkne: "Kdo ví, co prováděla. Takový podezřelý slavnosti jsou zástěrkou pro nejrůznější neřesti! Pak se divíme, co nám z dětí roste, a přitom jim dáváme tolik příležitostí, až je to hanba. Naše hanba."
Táta ji záměrně přeslechne. "Já bych řekl, že to byl večer na úrovni a že je fajn, když se najde pár nadšenců, kteří jsou schopni tohle pro lidi zorganizovat."
"Myslím si totéž," skočím mu nadšeně do řeči. "Bavili se všichni, malí i velcí. Kdybyste viděli oči těch dětí! Škoda, že se podobný akce nedělají i u nás. Na malým městě je to jiný. Asi lepší."
"No ne?" zvedne překvapeně obočí. "Ty máš svůj názor?"
Maličko zaváhám. Prvotní nutkání pohodit hlavou a cosi odseknout spolknu, asi by to nebyla ta pravá cesta. Po chvíli mlčení prohlásím: "Jak vidíš, mám. Bylo to fajn, to je můj názor."
A jsem dost překvapená, že zrovna my dva se shodneme!
Naše debata je však záhy přerušena jinou událostí, pro poklidný tok Mlýna přímo aférou! Všichni umlknou, jakmile do jídelny napochoduje rodinka Markovických. Hlava rodiny vypadá víc než rozzlobeně, milostivá paní má oteklý zarudlý nos a Josefína krom pobledlé tváře monokl, takže na levé oko vůbec nevidí. V nejmenším nepochybuji, kdo jí tuhle fialovou ozdobu vyrobil!
"Prý ji objevili až ráno," špitne mamka. "Říkala Dočekalová z recepce. Tibor zalarmoval policii, měl strach, že jde o únos, a zatím se válela s nějakými chuligány..."
"To snad není možný, takovej sladkej andílek," hrozí se babča. "Určitě ji tam dotáhli proti její vůli, znásilnili -"
"Ha, ha," odkašlu si významně.
Okamžitě na sobě pocítím pohledy všech.
"Tys tam byla taky?!"
"Ne," odmítnu jejich nařčení. "Ale vím, že se nezdráhala. Ne každej, kdo vypadá jak andílek, andílkem je. Krom toho mi může babča dosvědčit, v kolik mě vyzvedla na náměstí."
"Anna slovo dodržela," potvrdí mi alibi.
Tetinka, zřejmě aby měla poslední slovo, doplní moudrý slogan o tom, že ona to vždycky říkala, příležitost dělá zloděje i ze slušných dívek, natož těch ostatních...
Aféra Markovických se rozmaže tím víc, když se ukáže, že snídaní tahle "lepší" rodina předčasně končí svou rekreaci ve Mlýně. Pan ředitel je přede všemi poslán panem podnikatelem do prdele, když se je snaží od jejich úmyslu odradit, a vůbec je to pěkná psina.
"Musím vrátit Josefíně knížku," vzpomenu si a pracně číhám na chvilku, ve které bych Jo zastihla samotnou bez svého tělesného strážce. Nerada bych přišla ke stejné okrase, jakou bude nosit dobře čtrnáct dní! Trpělivost přináší růže, o čemž se přesvědčím ve chvíli, kdy Markovický pěchuje zavazadla do kufru bavoráku, paní je ještě v pokoji a Josefína na chodbě s dalšími taškami.
"S díky vracím," strčím jí knihu, kterou jsem se při nejlepší vůli nepřinutila přečíst. Skutečný život je totiž úplně jiný, než prožívala půvabná Verunka, o čemž se právě přesvědčila neméně půvabná Josefína.
"Vyspala jsem se s tím tvým hezounem," vybafne na mne.
Na pár vteřin se mi zastaví srdce.
"Cože?! Tys... tys přefikla i Leška?!?"
"Leška? Kdo mluví o Leškovi? Říkala jsem s hezounem, ne? Myslím tím Romana. A nepřefikla jsem ho já, nýbrž on mne."
"Mimo jiné, co?" rýpnu si, nevýslovně potěšená omylem.
Pohodí hlavou. "Na mne zkrátka kluci letí."
"To vidím," uchichtnu se. "Nejen kluci, ale i pěsti, co?"
Josefína hraje blbou. "Jaký pěsti?"
"Tak promiň," zazubím se. "Mělas říct hned, že sis namalovala stíny opačně  patří na horní víčko, ne dolů, a na druhý ti při líčení nezbyl čas nebo barvičky!"
"Ps," udělá povzneseně. "Aspoň mám kupu zážitků!"
"Já taky," pochlubím se.
"S tím brejlovcem, jo? No, to sis tedy vybrala."
"Správně. Vybrala jsem si," ujistím ji s úsměvem.
Od východu se ozve výhružné: "Kde to vázne?!"
Josefína rychle nadhodí rance, naposledy se na mne ušklíbne a zmizí v ohbí chodby a potažmo i z mého života. Že bych si připadala nějak ochuzená, to tedy ne.
Matka a vůbec celý Mlýn má o čem debatovat.
"Asi jsme se v Josefíně a celé té jejich rodince spletli," připustí babča.
"Jsem rád, že jsem se nespletl v tobě, Anno," zformuluje táta téma důvěry do sloganu pro mě velmi lichotivého.
"A že ti můžeme věřit," doplní ho máti, přestože na vedlejším lehátku nastavuje svoje tělo namaštěné krémem S vysokým UV filtrem tetinka, mudrc přes výchovu.
Hm, to mě těší, ovšem mnohem důležitější a znepokojivější je otázka, kde je Lešek tak dlouho, proč nejde?!
Po obědě nevydržím, ze stálého čekání a vyhlížení jsem celá tumpachová, krk mám vykroucený a obratle zablokovaný.
Ke sportovnímu oblečení nazuji kolečkové brusle, do batůžku přes rameno přihodím tenisky a vyrazím ku Strachovicím, sžíraná obavami z nejhoršího - co když se přes noc Leškovi rozleželo pro a proti a já skončila na druhém místě jeho úvah?! Utěšuje mne však myšlenka na Leškovu čest, i kdyby se tak rozhodl, jistě by mi přišel říct co a jak!
Náměstí je po včerejší akci opět vzorně uklizené, plné nových turistů. Nádvoří zámku obležené jako vždycky. Vyvedu jásajícího Vencu z omylu, ne, nepřišla jsem ho zaskočit, pěkně děkuju, a mám štěstí, když před pokladnou narazím na samotného kastelána.
"Á, Anna z Berchbergu," pozná mne.
"Prosím vás, nevíte, kde je Lešek?" vychrlím a připadám
si jak stíhačka, která uhání kluka, jenž o ní nestojí. Není to zrovna povznášející pocit!
Lešek? U sebe. Právě jsem ho přivezl z nemocnice."Cože?! Z nemocnice?" vydechnu a veleopatrně se zeptám: "A co se mu stalo?"
"Ráno si zlomil ruku, moula. Nechápu to, válí tenis, hraje basket, nohejbal... a pak zakopne, upadne a ruku má
vejpůl. Šel si sbalit, běž za ním, bydlí támhle naproti, vejdeš dovnitř a na chodbě doleva, druhý dveře -"
"Já vím," prozradím se neopatrně, okamžitě zrudnu a abych se vyhnula pobavenému úsměvu, hodím čelem vzad.
Dojde mi, proč neřekl pravdu. V podstatě nemohl! Ve studni jsme neměli co dělat, že.
Vklouznu do křídla obývaného rodinou Sedláčkových a jejich podnájemníky, aniž bych se s někým setkala osobně. Na dveře Leškova pokoje sice krátce klepnu, ovšem vzápětí jsem uvnitř. Stačí mi jediný pohled, aby mi došlo, co mínil kastelán tím "šel si sbalit". Lešek s levičkou uvězněnou od prstů až po loket v sněhově bílém sádrovém obvazu neobratně háže druhou rukou svoje svršky do ošoupaného báglu. Jakmile mě uvidí, rozpačitě se usměje.
"No," hlesnu se staženým hrdlem. "Ty vypadáš..."
"Porušili jsme kletbu," pokusí se o vtip. "Na to jsme ještě dopadli dost dobře, nemyslíš?"
"Věříš na kletbu?"
Pokrčí rameny. "Zpětně, když jsem na to v noci myslel, mi z toho bylo nanic. Mohlo tě to zabít, Anno... Byl jsem se tam dneska ráno podívat. Ty podpěry drží tak pevně, že se nepohnou, ani když s nimi lomcuješ... Přesto jedna spadla."
Nechci dumat nad náhodami, přijde mi to vedlejší.
"Jedeš domů?" ukážu na ranec.
"Jo," kývne. "Nebyl bych jim tu moc platnej, s tímhle..."
"Máš to zlomený, nebo jen naražený?" , "Jak jsou v paži ty dvě kosti, tak ta tenčí se zlomila. Dobře, že nepraskly obě... Bude to dobrý."
"A... kdy odjíždíš? Dnes?" kuňknu.
"Autobusem zítra v deset." Mrkne na mne. "Nejsem cvok, abych odjel hned, ne? Stejně jsem se děsně zdržel, půl dopoledne jsem proseděl na zdejším středisku, aby mi doktor napsal papír a poslal do třebíčský nemocnice na rentgen. Vrátili jsme se sotva před půl hodinou, chtěl jsem to tu trochu dát do pořádku a jít za tebou."
Ze srdce mi spadne balvan. "Takže až zítra."
"Hm. A ty?"
"Pozítří. I když se mi to nejdřív zdálo k nepřečkání, čtrnáct dní je pryč."
"Odkud vlastně jsi, Anno?"
"Z Bakova."
"To je dobrý," pokračuje. "Já bydlím v Brně, což je kousíček! Už jsem se bál, že řekneš z Aše, nebo tak."
Ulehčeně se zasmějeme.
"V Brně mám tetu," uteče mi.
"Tím líp," plánuje dál. "Řekneš doma, že jedeš k tetě, a můžeme se setkávat často!"
"No," zaváhám. "Pro mne bude nejjednodušší doma říct pravdu, nelhat jim."
Udělá napůl uznalý a napůl pobavený obličej.
"Už nelžu," dodám důrazně. "V ničem."
"Bezva," zazubí se.
"A co těm mým návštěvám řekne Monika?" rýpnu si.
Otázka Leška nezaskočí, je vidět, že odpověď na ni má promyšlenou! "Té to budu muset vysvětlit. Já taky nelžu, Anno. Nikdy."
"V tom případě," pokrčím rameny a oba se uvolněně rozřehtáme.
"V tom případě nechápu, co tu ještě děláme," rozhodne, nechá balení balením, zabouchne pokoj a vydáme se spolu na zmrzlinu a na procházku podél řeky k hrobce Berchbergů a dál po proudu, blbneme a povídáme si a smějeme se a je nám spolu božsky krásně.
Leškova sádra je příliš nápadná, každý se po nás otáčí, vypadá trochu divně, když mě jednou rukou objímá a na druhé mu svítí bělostný tuhý obvaz.
"Nemůžeš si ji nějak zašpinit?" bavím se. "Takhle to vypadá, že jsem ti ji zlomila..."
Když najdeme balíček fixů, které nejspíš nějaké dítko při včerejší merendě ztratilo, vyzdobím mu ji dost příšernými malůvkami, nápisy a hloupostmi, ve kterých se předháníme, takže brzy není ani kousíček místa volný. Skví se mu tam červené srdce propíchnuté deštníkem, létající talíř, zelení ufounci s tykadélky, číslice 3687312, moje
telefonní číslo, nápis Anna+ Lešek, BACK STREET BOYS, WANASTOWI VJECY, nepovedený obrázek vlkodlaka, připomínající spíš uhynulého pštrosa, strašidýlko Emílek a spousta dalších nesmyslů. Vyblbneme se jako praví puberťáci!
A taky se líbáme. Hodně a často, s postupujícím odpolednem a blížícím se loučením tím častěji. Přesto se nám čas pozastavit nepodaří.
"Škoda," prohodím, když mě doprovodí k bráně Mlýna.
"Čeho?" zbystří.
"Že jsme měli tak krátkou dobu na poznávání."
"Do konce prázdnin je víc než tejden, přijedu do Bakova co nejdřív, ty do Brna..."
"Hm."
Stojíme proti sobě, oba určitě myslíme na totéž, jenom to z nikoho jaksi nechce vypadnout první.
"Ještě zbývá dnešní večer," nadhodí oklikou.
"Já vím."
"Kdybys chtěla, mohli bychom se sejít... Kdybys chtěla."
"Nejsem si stoprocentně jistá," přiznám se.
"Rozmysli se," pobídne mě. "Budu tě tu čekat, i když mi teď řekneš ne. Třeba celou noc. Záleží na tobě, Anno."
Pak mě políbí. Určitě si dá schválně záležet, aby tenhle polibek byl co nejvíc vzrušivý!
"Ahoj," řekne poté chraptivě.
"Sbohem," odpovím, ale nemyslím to doslova.
Tetička se strýcem nás k mé velké lítosti opouští už po večeři, Jindra musí ráno nastoupit na kliniku a odsávat baculatějším a hlavně prachatějším dámám špeky, upravovat křivé nosy a vycpávat ňadra silikonem.
Loučení je poněkud upjaté, díky mé drzosti a mámině neposlušnosti v dobře míněných radách ohledně výchovy se teta cítí dotčeně. Ruku mi však podá.
"Měj se, Anno," popřeje mi kysele.
"To si piš, že budu," nezklamu ji.
"Vy si s ní ještě užijete," prorokuje tetinka na způsob
Sibyly. "Počemke mně, Lucinko, ťuťuťu..." A když si myslí, že už ji neslyším, dodá: "Kdybyste si byli pořídili psa místo dítěte, mohli jste si tyhle starosti ušetřit. Radila jsem vám dobře."
"To si nemyslím," odporuje mamka. "Začínám věřit, že si třeba někdy s Annou budeme rozumět."
Tetino ironické povzdechnutí mě ujistí, kolik procent naděje mámě dává, nicméně je mi to srdečně ukradené.  Hlavou se mi honí zcela jiné starosti. Jít, nejít... Dilema jak stehno! Oba s Leškem víme, že nejde o obyčejné rande!!!
Schválně okolkuji, zdržuji se v jídelně, na pokoji i v koupelně, sprchuji se mnohem déle, než je nutné, voním, líčím, češu... A přitom vím, že půjdu! Poletím!!!
Navleču se do kožené minisukně, lambádové podprsenky a vestičky z kravské kůže, na hlavě vyčešu výstřední vodotrysk a oči si podmaluji tlustými linkami, abych... abych se zase pěkně umyla, řasy nabarvila na černo, rty na světle hnědo, oblékla si džínsy a tričko a oznámila mamce s jistou dávkou trémy, že půjdu na chvíli ven. Je z toho div živá, nikdy dřív jsem si o dovolení neřekla! Lešek za bránou Mlýna nečeká. Přestože musel jít pěšky do městečka a čtyřkilometrovou trasu absolvovat vzápětí znovu, vím, že tu někde je. Neomylně tipnu nejbližší lesík. No jistě, hoví si v mechu hned za prvním keříčkem a je na něm vidět, že si na sobě dal záležet. Vlasy má čerstvě umyté, bradu hladce oholenou, k džínám si oblékl tričko, jaké jsem na něm ještě neviděla.
V očích mu jen hraje. "Dobrý večer, slečno." "Dobrej, bezdomovče. Co vy tady?" "Ale, čekám, až mi někdo hodí kůrku chleba." "Smůla, právě jsem ji rozdrobila mravencům..." Vybuchneme smíchy, Lešek vyskočí na nohy a než mě obejme, změří si mne od hlavy po paty. "Mám rande s tebou, nebo jsem se spletl? Čekal jsem Miss šoking." "Té se nedočkáš," ujistím ho. "Odjela." "A já se tak těšil," hořekuje. "Co si počnu?" "Zkusím ji nahradit," nabídnu se ochotně.
"No nevím," váhá hraně, až se do něj pustím pěstmi. Má mnohem větší sílu, chytí mě za ruce a políbí. Choutky na rvačku mě okamžitě přejdou, pověsím se mu kolem krku. Tohle jsem nechtěla, napadne mě. V mých plánech sice byl úkol poznávat lásku na vlastní kůži, ale rozhodně ne coby citovou záležitost! Uvázat se na prvního sympa-tickýho kluka, kterej mi přeběhne přes cestu, je přece hloupost! Přesto rozjetý vlak nedokážu stopnout.
"V zámku je párty," oznámí mi. "Sedláčkovi odjeli aBaron zorganizoval na mou počest rozlučkovej tah."
"To bys tam asi neměl chybět, co?"
Pokrčí rameny. "Klidně si tuhle poctu odpustím. Záleží na tobě, Anno. Chceš jít na mejdan?"
"Já...? Ani ne," prozradím se.
Přitiskne mě k sobě pevněji. "To jsem rád!"
"A co Baron?"
"Prosím tě," pousměje se. "Stejně šlo jen o důvod, mejdan by měli tak jako tak."
Což uznám, za těch pár dní jsem zámeckou partu poznala natolik dobře, že bych za nic na světě nevyměnila něžnou romantickou procházku ve dvou za hlučný večírek.
Couráme se ruku v ruce okolím Mlýna do samotnýho soumraku, západ slunce pozorujeme z břehu maličkého, rákosím lemovaného a lekníny porostlého rybníčku, ke kterému nás dovede lesní cesta. Je super sedět a civět na oranžový kotouč připomínající pomeranč, jenž se víc a víc sklání nad vzdálenou hradbou lesa. Nebe hraje pastelovými barvami, od růžové po tyrkysovou, a když slunce zmizí úplně, hladina rybníčku nečekaně ztmavne a přírodu kolem nás na pár okamžiků zachvátí mlčenlivé bezvládí. Připadá mi, že nekončí jen jeden jediný horký den, jakých bude v tomhle létě ještě dost. Přestože slunce vyjde zítra stejně jako vyšlo včera, předevčírem či před sedmdesáti miliony let, kdy svými teplými paprsky laskalo leda tak tlustou kůži tyrano a ostatních saurů, západ slunce symbolizuje konec. Konec něčeho velkého. Tak velkého, že by to mělo zůstat ve vzpomínkách v celé velkoleposti a nemělo by se drobit na další schůzky a setkání! V nejlepším se má přestat, tvrdí jakási lidová moudrost. V opačném případě by se klidně mohlo stát, že by se to skvělé, co je, mohlo časem omrzet, utopit v banalitě všedních dnů, stereotypu a nudy.
"Na co myslíš?" přeruší moje dumání.
Němě zavrtím hlavou, s tímhle se mu svěřovat nechci. Stmívá se stále odvážněji a s postupující nocí, ve druhé půli srpna se večery krátí nepříjemně rychle, les kolem nás ožívá, jeho obyvatelé se vydávají na lov, přičemž mnohým se vycházka stane osudnou.
"Miluji tě, Anno Berchbergová," šeptne mi do vlasů.
Nechci říkat silná slova, na která se necítím, ale musím přiznat, že se poslouchají velice příjemně, jsou stejně milá a vzrušivá jako Leškovy polibky. Líbá mě na ústa, oči, tváře i krk, oplácím mu stejnou měrou a brzy oba dýcháme jak po náročném výstupu na Sněžku.
"Chceš se se mnou milovat?"
V rákosí zakváká kachna.
"Moc."
"Vážně si to přeješ? Doopravdy?"
"Ze všeho nejvíc..."
Tohle ujištění mu postačí, aniž by ustal v líbání, hodně neobratně, protože jednou rukou, přičemž mu ta druhá, neforemná a těžká, překáží, ze mě souká tričko. Nemám pod ním nic, nač se otravovat s podprsenkou, ale Leškovi, zdá se, malá ňadra nevadí. Líbá a hladí je s největší něhou a pečlivostí, až se celá chvěji a slyším bušit svoje srdce ve spáncích.
Z džínsů se osvobodím sama a nervózními prsty dokonce vysvleču i Leškovy. Kousky šatstva rozestele na provizorní lůžka, kam mě jemně položí, políbí na pupík, a když maličko nadzdvihnu pánev, zbaví mě i bikinek.
"Přísahej, že ti je víc než patnáct," požádá mě naléhavě. "A nezapomeň, lhala Miss šoking, ne ty, Anno."
"Dovol?!" ohradím se. "Je mi šestnáct!"
"No no..."
"Dobře, tak... bude mi šestnáct. Za dva měsíce!"
"To už je lepší," upokojí se, z kapsy džínsů vytáhne
krabičku prezervativů, kterou mi podá se slovy: "Jako jednorukej jsem dost levej, budeš mi muset pomoct."
Z rybníka vylezou tři žáby, které jsou na mé umění očividně zvědavé. Měří si nás ze vzdálenosti pouhého metru, naparují se a komentují moje počínání pochybným skřehotáním. Jste vedle, dámy, v tomhle mám trénink! S holkama ve škole jsme si ze zvědavosti nejeden kondom koupily a rozbalily. Zuby natrhnu obal, do nosu mě uhodí vůně jahod, zkontroluji, na kterou stranu se navíjí, a odvážně jej navleču, kam patří.
Lešek je vydrážděný na doraz, znovu mě položí, skloní se nade mnou, políbí a aniž by se dostatečně ujišťoval, zda o to vážně stojím, na mne nalehne.
Ačkoli mám teorii v malíčku, nejde to zase tak jednoduše. Asi jsem moc napjatá, křečovitá, nervózní, první pokus se nezdaří, ze strachu před bolestí uhnu.
"Budu něžnej, Anno," slibuje mi šeptem naléhavě.
"Dobře," řeknu odhodlaně, ale když znovu pocítím tlak, couvnu. Lešek se nezlobí, místo aby mě k něčemu nutil, zvolí jinou taktiku, mnohem účinnější. Vrátí se k předehře, líbáme se, laskáme a mazlíme, a když do mě najednou nečekaně vstoupí, vzmůžu se na prudké vydechnutí, nic víc. Zabolí to maličko a krátce, pak už mě prostoupí nádherný a zvláštní pocit naplnění, Lešek je ve mně a já jsem jeho součástí, jsme si nejblíž, jak si lidé mohou být. Vlastně to netrvá ani tak dlouho, abych si to mohla pořádně prožít.
"Miluju tě," vydechne ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, uvolněně si vedle mne lehne na bok a šimrá prstem po tváři. "Bylo to krásný."
Teprve nyní si uvědomím žabí skřehotání, které nám rve uši, čvachtání v rákosí i netopýra neslyšně přelétnuvšího v malé výšce nad našimi nahými těly. Vzpomenu si na první noc strávenou ve Mlýně, kdy jsem koukala z okna, chvěla se nepoznanou touhou a poslouchala žáby... Noc jako stvořená pro lásku, poznání i zasvěcení... Kolik se od té doby změnilo, přestože ve skutečnosti uběhlo pár dní!
"Byli jsme někde tam," kývnu bradou k obloze. "Ta
hvězda nízko nad obzorem, to je Jupiter... Nezklamalo mě to."
Lešek se zdvihne na lokti. "Jak - nezklamalo?"
"Vždycky jsem si představovala, jaký to bude," přiznám se. "Mirka, spolužačka, říkala, že to bolí, Sandra zase tvrdila, že pálí, a Míša vyprávěla, jak děsně krvácela, až tomu klukovi zničila potahy v autě. Byly vedle všechny."
"Líbilo se ti to?" dožaduje se konkrétnější odpovědi.
"Jsem ráda, že jsem to prožila právě s tebou."
Vděčně mě políbí. "Koukám," usměje se poté, co uvolní moje ústa, "že jste to s holkama pořádně rozebraly."
"Si piš," uchichtnu se.
"U mne doma to v tomhle ohledu stojí za houby, bydlím s našima a mám dva mladší sourozence, ale můj kámoš má vlastní byt," oznámí mi. "Takže až přijedeš, Anno, vždycky budeme mít kam jít... Abys mohla holkám referovat."
"Ts," bavím se. "Tohle jsouprivat zážitky."
"To doufám," přizná se. "Dělal jsem si psinu. S tím referováním, ten bejvák platí. Poprvý to pro tebe nemohlo být nic moc, ale za párkrát budeš mluvit jinak. Nezklamalo je totiž strašně slabej výraz."
Na tohle neodpovím.
Největší vzrušení brzy pomine, hodnoty tepů se vracejí do starých kolejí a netrvá dlouho a rozklepe nás chlad. Může za to mlžný opar vystupující z vody, který nás donutí se ustrojit a v objetí kráčet zpátky ke Mlýnu.
"Přijď zítra ráno do města," požádá mě. "Já už to sem nestihnu, autobus mi jede v deset pět... Přijdeš?"
"Hm."
"Určitě," zaříkává mne.
"Určitě," slíbím.
Poté se rozloučíme tak vehementně, až paní Dočekalová, ta protivná osoba z recepce, neváhá pootevřít dveře a pohoršeně zavolat: "Že se nestydíš, taková mladá! Abys ho nesnědla!"
Podle babči hrozila újma na zdraví mně, podle paní Dočekalové jsem zmíněný vlkodlak já! Asi jsem ji pouze
utvrdila v mínění, jaké si na dnešní emancipovaná, drzá a sexuchtivá děvčata vytvořila díky Josefíně.
"Proč?" otáži se jí s úsměvem. "Přejete si snad, aby na vás něco zbylo? Že se nestydíte, taková stará! Máte smůlu, sním si ho sama!"
Recepční zalape po dechu a Lešek si smíchy málem sedne na zadek. "Ty jsi přece éro... Ale stejně tě miluju."
Po zvláštní noci přijde ještě zvláštnější ráno. Ležím na válendě jako mrtvola, oči zapíchlé kamsi do stropu. Nevidím nerovný povrch štuku bělostně obílený vápnem, vůbec ne, strop zprostředkovává pouze jakýmsi mostem do trojrozměrného vidění. Mdlé svítání, ranní mlhu, východ slunce, rozptýlení oblačnosti, paprsky, co mě zalechtají na unavené, nevyspalé a umilované tváři, to všechno mám za sebou. Přestože teplota v pokoji narůstá přímo úměrně s postupujícím časem, ležím stále ve stejné poloze, přikrytá tenkou dekou až po bradu.
"Nejsi nemocná, Anno?" strachuje se babča a po mém zádumčivém zavrtění hlavou běží pro mámu.
"Máš nějaký starosti, Anno?" snaží se, když si ke mně nejistě přisedne. "Třeba bych ti mohla pomoc..."
Prý starosti, to je přesný! Píchnout mi však s nimi nemůže. Divila by se, kdybych se jí svěřila s večerním zážitkem. Asi by křehký most vzájemně budované důvěry mezi námi vzal za své! Jsou věci, o kterých se s našima bavit nemohu. Alespoň ne hned, na to ještě nemám. A oni také nejsou připraveni vyslechnout právě tohle, že. Máti by ze mě dostala migrénu, ze které by se jen tak nevzpamatovala!
"Nemůže se mi chtít spát?" vymluvím se a navzdory kasání, se kterým jsem se vytahovala před Leškem, lžu jako když tiskne. Nemohla jsem spát celou noc, probděla jsem v pořadí již druhou, natož trpět ospalostí za denního světla!
Znovu se pokusí narušit můj mikrosvět "Nestalo se ti něco?"
"Ne," odpovím břitce,  ačkoli kdesi uvnitř ve mně
všechno křičí. Stalo, stalo, stalo! A vůbec nejde o pár kapek krve, které mi ušpinily bikinky, ani o pomyslnou bránu vstupu mezi dospělé ženy, kterou mi otevřel Lešek svým klíčem. Problém je jinde, totiž - v psychice.
Učinila jsem důležitý objev, přišla jsem lásce na kloub. Teď už vím, že to není jen slovo o pěti písmenech, tak často skloňované v písničkách, filmech, knihách, dívčích románech! Láska je cit. Pouto, které dělá z už tak velkého problému problém ještě o maličko složitější, než se všeobecně tvrdí!
Program na prázdniny jsem splnila na sto procent, jenže... Stalo se to, co jsem absolutně nechtěla.
Zamilovala jsem se!!!
Což je průšvih. Nechci se upínat k jednomu klukovi, navíc z úplně jiného města, nechci, aby mi kazil zažívání a ničil dosud bezstarostný spánek, nemůžu s ním ztrácet spoustu času osobně ani v myšlenkách! Mám toho před sebou tolik: zpěv, sbor, dramaťák, chci se přihlásit na rockový balet, občas stihnout kino, divadlo, bazén i posilovnu.. . A hlavně, hlavně musím všem dokázat, že nejsem trotl, který se na gymnázium dostal čirou náhodou a nedopatřením. Musím si výrazně zlepšit prospěch, abych si v oktávě mohla s čistým svědomím podat přihlášku na vejšku. Gympl nutno chápat jako odrazový můstek, ne nultou variantu.
Jak bych to s Leškem na krku asi stíhala.!!!
Tohle všechno vím, o váze svých argumentů v nejmenším nepochybuji, jenže... Při pohledu na číslice displeje babčina cestovního budíčku mě polévá horkost. Sedm třicet. Sedm třicet osm. Osm nula pět. Osm šestnáct. Osm dvacet jedna. Osm třicet devět. Osm čtyřicet sedm.
Stále je tu možnost.
"Anno, spíš?" oxiduje babča tři minuty před devátou.
"Jo," zavrčím ve vzrůstající panice.
"Máš v recepci telefon, prý tě shání nějakej mládenec."
Zatnu pěsti. "Nejsem tu."
"To mu mám říct?" podivuje se.
"Třeba mu to zazpívej!" vybuchnu zoufale.
Babča pokrčí rameny a mlčky se vzdálí. Klapot jejích střevíčků se vzdaluje chodbou ke schodišti, až zanikne.
Ještě pořád je tu šance rozhodnutí změnit...
V devět nula dvě dorazí zpět do pokoje. Visím jí na ústech, ale asi mě trápí schválně, mlčí jako zařezaná!
Devět nula tři. Devět nula čtyři. Devět nula pět...
Stejně je už pozdě, tak co!
Devět nula šest.
Možná by se to dalo stihnout!! Aspoň ho vidět...
Devět nula sedm.
Obejmout ho...
Devět nula osm.
Možná... možná by to za pokus stálo! Vždyť je to poslední pokus, poslední setkání!!!
Vyskočím z postele jak když do mě střelí, bleskově vyměním noční košilku za černé džínsové šortky a tílko na ramínka, vlasy jednoduše stáhnu černou sametkou do ohonu a aniž bych se zdržovala mytím či líčením, horečně zaklapnu přezky bruslí a vysvištím z pokoje.
"Co blázníš? Kam letíš?"
Babčiny výkřiky, komentující její úžas, co se to se mnou tak najednou stalo, slyším v uších pouze jako neškodnou ozvěnu - a stejně tak s nimi naložím. Nevšímám si jich. Řítím se lesní cestou závodní rychlostí, terén klesá, když přidám, mohla bych to stihnout!
Naštěstí se nemusím zdržovat hledáním autobusového nádraží, ze svých častých návštěv Strachovic vím, že veškerý život se odehrává právě na náměstí, kde jsou i stanoviště autobusů a vývěsky s jízdními řády. Žlutá karosa, dálkový spoj Strachovice-Brno, s chrochtáním právě do příslušného kotce najíždí, jakmile se celá zadýchaná vřítím na náměstí.
Leška nemusím dlouho hledat, jednak se před autobusem tísní hlouček sotva sedmi cestujících, jednak Lešek sám stojí kousek opodál, obestoupen svými kamarády, kteří ho přišli vyprovodit (a já málem ne!), a jednak, a to hlavně, na mne zavolá: "Anno!"
Div se na kočičích hlavách nepřerazím, jak moc k němu
spěchám. Fakticky ho miluju, uvědomím si. Kluka s krátkými světlými vlasy a intelektuálskými brejličkami, pod kterými se skrývají tmavomodré něžné oči.
S ulehčením mě obejme a ti blbci, Baron, Bimbel, Rosťa a Timothy, nám pobaveně zatleskají, až se po nás lidi otočí.
"Málem jsem si nechal autobus ujet," přizná se mi. "Kdybych nevěděl, že mě budou doma čekat naši, udělal bych to stejně. Neměl jsem jim volat, já vůl... Hlavně, že jsi tady, vždyť neznám tvou adresu, nic. Napsalas mi ji?"
"Ne," pokrčím bezradně rameny. "Napiš mi ty svou."
Rychle prošacuje kapsy džínsů, aby našel starou jízdenku. Času není nazbyt, jízdné platí poslední cestující, tužkou vypůjčenou od Simony mi na kousíček papírku načmárá svoje telefonní číslo, víc by se tam stejně nevešlo.
"Tak jedeš s námi, nebo ne?" houkne netrpělivý řidič.
"Jo, moment!" požádá ho, popadne jeden bágl, Baron druhý, a než mu ho odnese do autobusu, Lešek odmítne načatou láhev dvanáctky, kterou mu chce Timothy věnovat na cestu, a letmo mě políbí. Pak rychle vyhupká tři schůdky a těsně předtím, než řidič zavře pneumatické dveře, aby naše loučení urychlil, zavolá: "Zavolej mi! Hned, co dorazíš, jasný?"
Kývnu, podivně sevřeným hrdlem bych ze sebe stejně nevymáčkla ani hlásku, a s tlakem v krajině srdeční přistoupím k autobusu těsně pod okénko, za kterým sedí Lešek. Dívá se na mne vážně a bez úsměvu a když řidič zařadí rychlost, položí rozevřenou dlaň na vnitřní stranu skla. Ještě než se autobus rozjede, stihnu z druhé strany přiložit svou. Trvá to s bídou pár vteřin, ale přestože nás od tělesného kontaktu dělí pětimilimetrová průhledná bariéra, ucítím jeho teplo a energii... Pak mu mávám tak dlouho, dokud mi i s autobusem nezmizí z očí.
"Teda jo," tlemí se Bimbel, "to byla láska jako trám, co?"
"Ach, ta láska nebeskááá," zapěje Rosťa úděsně falešně, až mně, budoucí muzikálové zpěvačce, praskají bubínky.
"Oh, big love, its funny," přidá se také Timothy, ovšem mně se to zas tak komický nezdá.
"Láska skoro postelová, co?" rýpne si Roman, který také
nechybí, sedí v sedle svého skútru a neví, že je vedle jak ta jedle, protože to byla postelová láska, ne skoro. Ocením Leškovu galantnost, držel jazyk za zuby, nepovažoval za nutné se klukům pochlubit. Je to charakter.
"O postelových láskách bys měl vyprávět ty, ne já," zakřením se na něho, opět srovnaná ve starých kolejích. "A ze svých zkušeností jistě víš, že co je čistě jen postelový, není láska. A naopak."
"Oho, hotovej citát," baví se Baron. "Z tebe něco bude, děvče. Škoda, že musím pádit, potlachali bychom o tom. Přijď navečer k zámku, napravíme to, jo?"
"S tím počítej," uchichtnu se.
Spolu s Baronem odběhne také Simona, beztak svým doprovodem narušili plynulý chod výprav, v sobotním a stále ještě prázdninovém dopoledni se na nádvoří mačkají celé houfy nedočkavých turistů.
"I'm groggy," vyjádří své nadšení z perného dne Tim a odloudá se za nimi podoben živé mrtvole. Bimbel a Rosťa odkráčejí také, jenom Roman se jaksi nemá k odchodu.
"Docela toho lituju," prohodí.	;
"Čeho?"
"Že to nevyšlo, Anno."
"Zato to vyšlo s Josefínou, ne?"
"No jo, jenže to byla kráva, jedna z davu, co vyzkoušela pohodlí stanu," vysvětlí s šokující upřímností, a vůbec mu nepřijde, že to, co říká, je nehorázné a hloupé!
"Ale hezká," rýpnu si. "I když podle tvých vlastních slov maličko jednodušší..."
"Hezká byla," připustí. "Jednodušší taky, ale to potmě nevadí. Jenže ona navíc byla dřevo. Ležela jak fošna."
Zavrtím nevěřícně hlavou, až se mi ohon rozkomíhá.
"Hnědý vlasy ti sluší," prohodí všímavě. "Mám spoustu času, třeba si mužem někam vyrazit..."
"Ne, díky," přeruším jeho plánování. "To už tu bylo."
"Chceš hodit do Mlejna?"
"Ráda se projdu, je krásně," odmítnu nabídku odvozu.
"A co večer, přijdeš?"
Ten kluk je učiněná vtěrka, pomyslím si nevrle.
"Třeba," slíbím, abych měla pokoj. Jinak by mě asi nepropustil! I tak mě sleduje psím pohledem, ještě když se na rohu náměstí otočím.
Vím dobře, že večer k zámku opředenému tajemstvím a záhadami nepůjdu. Anna Berchbergová dál bude strašit v tanečním sále, její vyšinutý manžel Jan Adam šoupat zmrzačenou nohou nad hlavami domácích... S duchy se loučit nelze a s živými zase... nechci. Baron bude i nadále pořádat mejdany ve velkém stylu, kluci se budou střídat na Eliščině posteli, Roman si dál bude zvát holky do stanu, ať s nimi zůstanu o den víc či méně. Tohle je scénář, podle kterého hraje svou hru. Díky bohu, že jsem jeho tváři hezounka nepodlehla! Nepochybuji, že by se ke mně zachoval navlas stejně jako k Josefíně. Přefikl by mě, krávu, co ležela jak fošna, pikantní detaily by dal k dobru svým kámošům a při další příležitosti sbalil jinou oběť.
Na kopci nad Strachovicemi se na chvíli zastavím, abych shlédla dolů na městečko, jemuž vévodí silueta barokní perly střední Evropy i s nádherně upraveným parkem. Pousměji se. Bylo to fajn. Tečka.
O pár hodin později stojím u mlýnského náhonu, falešného jak tříkoruna, dovolím teplému větříčku, aby mi čechral vlasy, a zamyšleně trhám maličký papírek se sedmi či osmi číslicemi, které jsem ani neprohlídla, natož abych si je zapamatovala, na tisíc kousíčků.
Láska je cit, to je pravda, a není trošičku, nýbrž mnohem, mnohem složitější, než jsem čekala!!! Pokud mohu považovat tyhle prázdniny za exkurzi do hlubin lásky, pak si musím sebekriticky přiznat, že jsem vyšpekulovala velký kulový. Ničemu jsem na kloub nepřišla! Anebo vlastně... Při pohledu na mamku, která se snaží tátovi rozmluvit nápad vyrazit na ryby, když má dnes poslední šanci, mě trkne, že něčemu přece, ale s láskou to nemá nic společného.
"Že se ti chce," vrtí máma hlavou. "Žene se bouřka a ty si nedáš pokoj! Za celou dovolenou jsi nechytil ani ploutev, proč myslíš, že zrovna dneska budeš mít štěstí?"
"Před bouřkou ryby berou," tvrdí táta. "Nechceš jít se
mnou? Viděla bys to na vlastní oči. Nerad chodím sám, škoda, že Jindra odjel už včera..."
"To tedy nechci," ujistí ho. "Na třetí jsem objednaná ke kadeřnici, nemohu se vrátit do města jak cuchta."
Otevřenou dlaň nastavím vánku a mlčky pozoruji, jak bílé drobounké útržky papírku sněží do náhonu.
"No jo, tak jdu sám," rozhodne se táta, navleče si batoh s prutem a ostatním rybářským náčiním na ramena, a vyráží.
"Tati?" křiknu za ním. "Můžu jít s tebou?"
Viditelně ho svým přáním zmatu, nicméně brzy se vzchopí, usměje se na mě a odpoví: "Budu moc rád, Anno."
Připojím se k němu trochu ostýchavě, vědoma si mámina i babčina šokovaného pohledu, a než projdeme celý les, nejen že obloha zčerná rychle se blížící bouří, po tvářích se mi koulí slzy jako hráchy.
"Anno, ty pláčeš?!" všimne si a je ze mne celý nesvůj.
"Já... Já jsem tak pitomá, tati!" vyhrknu, protože se mi před oči stále vrací obrázek Leška sedícího v autobuse. "Musím navrhnout holkám ve škole jinou přezdívku. Miss šoking je pasé, zasloužím si spíš Miss crazzy, protože většího potrhlouše by kraj světa pohledal!"
Viditelně neví, o čem mluvím, nechce být indiskrétní a netuší, co si s plačící dospívající dcerou počít.
"Bylo to tak hezký a já to zničila," hořekuji v návalu lítostivého sebeobviňování. "Zmařila jsem i poslední šanci!"
Táta mě chytí za slovo, ačkoli jsem pro něho složitější a záhadnější než meningokok, kterého ve své laboratoři zkoumá s beraní tvrdohlavostí a dosud nevalnými úspěchy, vmísí se do hovoru neutrálním tvrzením: "Šance je vždycky, Anno. Každý má vždycky a ve všem nějakou šanci."
"Fakt?" zpozorním.
"Fakt," potvrdí schválně mým slangem, přestože jinak by tohle slovo nikdy nepoužil, řekl by "opravdu", nebo "skutečně", případně "samozřejmě"...
Uklidní mě to.
Než si stihne sestavit stoličku a navléknout návnadu na
ostrý háček, s mohutným zaburácením hromu spadnou na zem první teplé kapky a hladina rybníku záhy vypadá jak poďobaná od neštovic.
"Hm," udělá rozpačitě, zamyšleně obhlédne černou oblohu, která má do letní přeháňky hodně daleko, a přizná chybu: "Například my máme slušnou šanci, že zmokneme do poslední nitky."
Uvolněně se rozesměji, slzné váčky dávno vyschlé, a vůbec, ale vůbec mi nevadí, když se k dešti přidá ledové krupobití, protože si vzpomenu na zdánlivou, nicméně šíleně důležitou maličkost: mimo jiné jsem na Leškovu sádru
napsala svoje telefonní číslo!!!
Tátovy řeči o šancích a nadějích padly na úrodnou půdu. Sázím devět ku jedné, že si čísla, o kterém patrně neví, všimne. Možná dnes, možná zítra, možná až v den, kdy mu sádru sundají. A i kdyby nevšiml, mám takový dojem, že jsem se mu jednou představila. Anna jo, Berchbergová ne. Jarešová... Jarešových nežije v Bakově tolik. Lešek má filipa! A pak mi zavolá.
A dá mi šanci, abych to mohla napravit!!!
Lítám v tom až po uši.